Zpět
Petr Robejšek Díl 2/4

Nastává úsvit nového feudalismu s finanční aristokracií, pro níž jsou ostatní jen nevolníci, drábům místo biče postačí mobil

Text 3.2.202330 min Přehrát

Pocit, že sklouzáváme znovu do nesvobody, je v posledních třech letech stále silnější. Z demokracie se stává prázdná slupka, protože volby ve skutečnosti neumožňují výběr, a ústavně zaručené svobody okrajují rychle přibývající zákony za potlesku mediálního mainstreamu. Moc se znovu koncentruje do monopolu, který politolog Petr Robejšek v předchozí části našeho rozhovoru popsal slovy: „Média, podnikatelé a politici se slili do jednoho bloku, z něhož se vytratila jakákoli vnitřní konkurence, do mocenské bubliny, která je řízena těmi, kteří mají to, co všichni považují za nejdůležitější – peníze. Přes jinou historickou zkušenost, odlišnou životní úroveň i výkonnost ekonomik, se na podobné trajektorii ocitly všechny členské státy Evropské unie, Českou republiku nevyjímaje.“

Martina: Je zvláštní, že jsme si z chyb a také nákladů západní společnosti dokázali postupem času vzít především všechna negativa.

Petr Robejšek: Je to tak, že bohužel naše elity mají tu vlastnost, historicky viděno, že vždycky poklonkují tomu silnějšímu. Desetiletí poklonkovaly Východu, teď poklonkují Západu. Dnes už se to poklonkování pro ně hodně vyplatí, tenkrát se poklonkování nevyplatilo národu, a to ani tehdy, ani teď. To znamená: O něčem svobodném, co jsme si vybrali, co jsme si vzali, ve skutečnosti nemůže být úplně řeč. Střední Evropa, jak říkám já, nebo Východ, jak říkají ti ze Západu, byla vždy něčím, na co se dívali shora a co si vlastně už předem rozdělili. A když se na to přijde, tak to hodí do příkopu, jako za Mnichovské dohody, jako v osmašedesátém, jako teď Ukrajina trpí pro Západ. Západ s Východem vždy zacházel jako s masou, která je k dispozici. A já nemůžu akceptovat věrohodnost politiků, kteří předstírají, že Západ chce jenom a výlučně naše dobro. Není to tak, ani realisticky, ani lidsky, to prostě není z tohoto světa. A jestli nám to někdo tvrdí, tak neříká pravdu.

Martina: Takže si myslíte, že jsme jen nepochopili, že velké mocnosti nikdy nemají přátele, ale jen dočasné spojence, a pak nám řeknou: Drž si svoje místo?

Petr Robejšek: My to máme stejné, měli bychom mít. My nemáme přátele a nepřátele na věčné časy. Dokonce tím spíše, že jsme malá mocnost, musíme být schopni realisticky zvažovat, co můžeme a co nemůžeme, jakou pózu si můžeme dovolit, jaké je patetické gesto a jaký kompromis musíme udělat. Ale mělo by se to rozhodovat uvnitř společnosti v dialogu se společností, ne v uzavřených kruzích oligarchů, myslím teď politických oligarchů, s podnikatelskou elitou, a pokud možno s někým venku. To je to, co kritizuji. Politika země musí být pro zemi, tím pádem musí být diskutována, ale když nám teď ministr zakáže diskutovat, a názory, které neodpovídají žádoucímu, nejsou publikovány, tak o žádné diskusi nemůže být řeč. To je potom názorový diktát.

Martina: Podstatou demokracie je dialog, to jsou slova Tomáše Garrigue Masaryka. Když si vzpomenu na léta minulá, tak jsme dlouhou dobu byli poměrně slušnými hráči v divadle, které svým způsobem fungovalo. My jsme si před rokem 1989 hráli na to, že máme svobodné volby, přičemž jsme mohli volit jednu jedinou stranu, případně strany, které byly součástí Národní fronty, to znamená, že to byly strany prověřené. A kdyby snad někdo šel náhodou za plentu, tak by se asi se zlou potázal. My jsme to všichni hráli, a tím pádem jsme vytvářeli dojem, že tady fungují svobodné volby, a proto jsme také u mnohých západních kolegů vzbuzovali nejapné otázky, takže když jsme si stěžovali, že tu máme komunisty, tak se ptali: „Tak proč je volíte?“, protože vůbec nepochopili…

Petr Robejšek: Protože jsou omezení a hloupí oni.

Klimatická politika a covid jsou záminkou pro nastolení ekologické a zdravotní diktatury

Martina: Ano, ale také nepochopili, jaké divadlo tady hrajeme. Myslíte si, že je možné, že i teď jsou kolem nás jenom demokratické kulisy, a my vlastně dále pokračujeme, jenom v trochu jiném obsazení, v podobné hře na demokracii a svobodu? Nebo jsou to zbytečné obavy, a jak říkají liberálové, tedy přesněji řečeno lidé, kteří se za liberály označují, že to není pravda a že už jenom to, že vy dva tady, Petr Robejšek a vy, si povídáte, znamená, že tady je dialog a svoboda. Hrajeme divadlo?

Petr Robejšek: Trochu bych to korigoval: Ani tenkrát jsme divadlo nehráli vědomě. Mlčeli jsme, a každý si myslel své. Já za sebe a svoje přátele můžu říct, že jsme si vůbec nemysleli, že tomu věříme, pravý opak jsme si mysleli, to znamená, hráli jsme to z donucení.

Martina: Ano, ale nechali jsme se v tom kusu obsadit.

Petr Robejšek: Dobře, nechali jsme se v tom kusu obsadit, protože nám nezbylo nic jiného, protože jinak bychom neměli v občance razítko, že pracujeme, a potom bychom byli perzekuováni. A tuto obvyklou hnusnou odpornou a zavrženíhodnou hru moci s lidskou svobodou zkouší dělat už i dneska, že lidi vydírají jejich existencí, a vynucují si od nich kývání k věcem, ke kterým by normálně nekývli. Takže vědomí, že to bylo nucené, bych chtěl zdůraznit. Ale nakonec to bylo tak, že to navenek vypadalo, jakože všichni souhlasí, přičemž pitomost západních komentátorů, kteří si mysleli, že je opravdu svobodně volíme, byla reálná, a jejich pitomost nemůžu ničím omluvit. To není nic, za co bychom mohli my, za to mohla jejich hloupost, protože měli všechny možnosti poznat, jaká je skutečnost, a neudělali to, protože už byli nakaženi idealistickou chorobou, která se posléze rozvinula po celém Západě.

To znamená, že dnes kulisy zůstávají. Ještě máme ústavu, ještě vznikají právní systémy, zákony, soudy, stejně jako všude na Západě, ale obsah se vyplňuje jinak. Něco se nakrátko vysadí, protože hrozí smrt, nebo, to si myslím, že je to nebezpečné. Nebo proto, že hrozí konec světa. Klimatická politika je především záminka pro to, aby mohlo nastat cosi jako ekologická diktatura, nebo ekologicky posvěcená diktatura, a svým způsobem zdravotně posvěcené byly diktátorské fáze během covidu. Politiky nenapadlo nic jiného, než společnost zavřít a otevřít lockdown. Už to je důkaz jejich naprosté neschopnosti zacházet s krizovou situací. Neuměli nic jiného, než říct: „Nesmíte se scházet, abyste se nenakazili. Nesmíte vycházet ven.“ Zničili důvěru lidí ve stát jenom proto, že si nevěděli rady. A tito lidé toto dneska dělají stejně, z podobně strukturovaných důvodů. A když to necháme pokračovat, tak jednoho dne řeknou ve jménu udržitelnosti – udržitelnost je ideologická kategorie srovnatelná s kalibrem rovnosti. To je něco, co je zdánlivě nekritizovatelné, na podestu, svaté, musí se tomu všechno obětovat.

Takže nám jednoho dne ve jménu udržitelnosti řeknou: „Výlet s rodinou autem jenom jednou měsíčně. A do zahraniční jezdit? To ne. To není udržitelné, to si nemůžeme dovolit.“ A to, že by si chtěl koupit tohle a támhleto, a postavit si tohle, nebo podniknout, co já vím, není v souladu s udržitelností, a protože to není udržitelné, tak to ani není dovolené. To je směr, kterého se bojím, který mají stratégové na druhé straně před očima. A je to ve skutečnosti jenom pokračování, trošku jinou formou, totalitní, diktátorské tendence, kterou jsme tady měli před tím.

Ti, kteří vládnou, nedokážou svých cílů dosáhnout demokraticky. Proto vytváří diktaturu, omezují svobody a tvrdí, že když je to ve jménu dobra, tak to není diktatura. Ale je.

Martina: Petře Robejšku, znamená to, že máme ústavu, nezbytnou součást demokratického fungování státu, ale když se občas poruší, tak se nic moc neděje. Máme zákony, ale když je občas samotná vláda poruší, tak říká: „Tak chápete, všichni to musí chápat, šlo o přeci o hodně.“ Máme svobodu projevu, ale když se někde vyjádříte, tak řeknou: „Nezlobte se, ale s takovýmito názory k nám už do veřejnoprávních médií nechoďte.“ Znamená to, že zvolna začíná být demokracie v naší zemi pouhou kulisou?

Petr Robejšek: Ano, už jsme o toto téma před chvílí zavadili. Myslím, že to tak je. Přičemž chci ještě jednou zdůraznit: To je fenomén, který se dá spíše popsat jako forma opotřebování, nikoliv jako forma spiknutí těch, kteří vládnou. To je forma opotřebování jednak elity, a jednak demokratického procesu. Opotřebování znamená důsledky, jako špatně vybíraní vládci a špatné metody politiky. A tyto důsledky vedou k tomu, že si potom ti vládnoucí staví cíle, které třeba ještě předevčírem mohli, ale dnes už vůbec nemůžou uskutečnit. Nemůžou je uskutečnit demokraticky, a proto se je snaží uskutečnit nedemokraticky. Tam je tendence ke zhoršování pozice svobody a jedince ve společnosti ve jménu čehokoliv. A pak se samozřejmě hodí cokoli, ať už je to nemoc, vnější nepřítel, nebo záchrana Matky Země, jenom aby mohly zdůvodnit, že už nechceme a nemůžeme, nedokážeme vládnout demokraticky, takž vládneme diktátorsky, ale protože je to diktatura ve jménu dobra, tak to není diktatura? Je to diktatura.

Martina: Myslíte, že stále ještě máme jeden z pilířů demokracie, svobodu slova, nebo už je to také jenom vyprázdněná kulisa?

Petr Robejšek: My svobodu slova máme. Pamatuji, co to byl samizdat v pěti průklepech přepisované knížky, která v poslední kopii už nebyla čitelná, psací stroj – to mladší generace už vůbec nezná.

Martina: Ano, a když jste dal ještě obráceně průklepák, tak se to dalo číst jenom v zrcadle.

Petr Robejšek: Třeba psací stroj Consul, a tak dále. Přesně tak. Elektronická komunikace nám dává obrovské možnosti, je nepostižitelná ve všech rozměrech tohoto slova. Tam už nejde o to, že bychom nemohli věci říci, ale spíš o to, aby lidé pochopili, že mají poslouchat minimálně je a nás. A když by si měli říct, které dřív, tak nás. Ale to, co je podstatné, tedy poslouchat různé zdroje. A v tu chvíli, když budu poslouchat různé zdroje, cenzura nepomůže.

Martina: Cenzura ale může mít různou podobu. Když vezmu v úvahu třeba takzvaná alternativní média, tak stačí, abyste se ocitli na seznamu ideologů a progresivistů, kteří se sdružují do nejrůznějších samozvaných skupin a arbitrů, jako je třeba Konspirátori.sk, nebo Manipulátoři.cz, protože jste udělal rozhovor se „závadným“ člověkem, a uvědomělé firmy, což jsou nadnárodní podniky, si u vás už nikdy nezadají reklamu. Takže vás vlastně nikdo nemusí zrušit, ale ekonomicky vás naprosto odstaví, pokud nemáme takové štěstí, kdy my máme naše posluchače, kteří nás nenechají padnout. Ale to znamená, že vás můžou zlikvidovat tímto ekonomickým způsobem, a jenom pokrčit rameny: „Co se dá dělat, když to nikdo neposlouchá.“

Petr Robejšek: Ano. Já jsem ještě nestačil říct jednu, skoro bych řekl, zbraň hromadného ničení, kterou máme na proud zpráv, které na nás šplíchají shora, a touto zbraní hromadného ničení je – neposlouchat. Vypněte je. A ve chvíli, když je vypnete, tak se jednak chováte jako sebevědomý člověk, protože neposloucháte toho, který vás také nechce poslouchat. Státní média nejsou prostorem, kde by lidé jiného názoru mohli projevit svůj názor, a když ho projeví, tak ho cenzurují, nebo na sítích cenzurují. A je otázkou sebeúcty každého z nás si říct: „Proč bych poslouchal toho, který odmítá poslouchat mě?“ Protože, když poslouchám někoho, kdo omítá poslouchat mě, tak uznávám, že jsem rap, že jsem otrok, který jenom přijímá rozkazy. To je jeden aspekt.

A druhý aspekt je: Když neposloucháme to, co nám říkají, tak se nevyděsíme. Když se nevyděsíme, tak se nenecháme manipulovat. Zkuste to. Já to dělám tři roky, a znám spoustu lidí, kteří to dělají také, a žijí s tím velmi spokojeně. To znamená, že tady jde jenom o to, aby se obyčejní lidé, kterých si velmi vážím, protože to jsou ti, pro které tady jsme, kterým máme sloužit, i politici jim mají sloužit, ale neslouží, zbavili zničujícího zvyku, že si při večeři dáme s maminou zprávy. Dejte si při večeři s maminou jenom společné vyprávění o tom, jak jsme prožili den, a nepusťte si je k tělu. A v tu chvíli zjistíte, že se vám žije mnohem lépe.

A teď říkám vám, a obracím se na posluchače, kteří už to nejspíš stejně dělají, ale možná to mohou říct ostatním, kteří to ještě nedělají: Pochopte, že toto je naše, to je skutečně zničující obrana. Když se nedozvím to, co ode mne stát chce, co mi chce stát namluvit, tak se podle toho nebudu chovat. Dostal jsem vyděračský dopis, ale hodil jsem ho do kanálu, nečtený. A to ti nahoře velmi dobře vědí, jak je to nebezpečné, když je oblíbený komentátor při svém nedělním vysílání ve studiu s více hosty, než kolik je posluchačů. A to se může snadno stát. A myslím, že jsme docela na cestě tímto směrem, kdy sledovanost veřejnoprávních médií razantně klesá. Pojďme tímto směrem dál, a najednou zjistíme, že jsme mnohem svobodnější, než si myslíme.

To, co se děje, není náhoda. Skupina bohatých chce převzít moc a udělat z nás otroky vyvoláváním strachu, nedostatku, zdražováním a přechodem na elektronickou měnu.

Martina: Myslím, že exemplárním příkladem bylo, jak ze dne na den skončil covid v okamžiku, kdy začala válka na Ukrajině. A tady, myslím, mohli i lidé, kteří si toho do té doby nevšímali, zpozorovat, o jak silnou virtuální realitu a masáž šlo, když najednou těch zpráv nebylo třeba.

Petr Robejšek: Samozřejmě to všechno je otázka, o které by stálo za to mluvit. To, co zažíváme poslední tři roky, je proces, proces soustavného systematického stresování lidí. A přesně, jak jste řekla, napřed byla použita, a to je velmi chytré, to se týká toho existenčního v nejvlastnějším slova smyslu, instrumentace tímto způsobem – nemoc. A pak přišla válka na Ukrajině, v mých očích zejména s tím záměrem, aby se rozpoutal inflační proces, aby se rozpojily zásobovací řetězce a posílila tendence nedostatku. Pro skupinu, která chce převzít moc, je strašně důležitý zmatek. A důkazem zmatku je, že nefunguje zásobování, že rostou ceny. Není lepšího důkazu zmatku. Třicátá léta v Německu jsou toho klasickým příkladem. A proto je tento pokus rozpoutat hospodářskou válku tím, co se odehrává mezi Ruskem a Ukrajinou. Nebo rozpoutat inflační proces, který potom může velmi snadno přejít v proces změny hotovosti, bankovek na elektronickou měnu, což je jistě jedno z největších ohrožení a jeden z nepochybných dalších kroků, kterým chtějí ti, kteří sahají po moci, destruovat naši svobodu, a udělat z nás otroky.

Tady existuje něco, co není náhoda. Jevy, které existují, jako je nepřátelství Ukrajiny s Ruskem, jako je nakažlivá nemoc. Jevy, které existují, se dají šikovnými kroky rozvinout, a mnohem víc instrumentalizovat do velké, řekněme globální šachové hry. A to myslím, že se nepochybně děje s cílem, aby znejistělá, stresovaná, vyděšená, chřadnoucí, a nouzí trpící společnost potom přijala vládu spasitelů, kteří řeknou: „My zařídíme pořádek, ale bude to něco stát.“ To znamená měnová reforma, spojená s elektronickou měnou. Demokratické instituce? Vidíte, že to nefunguje. Musíme to přeměnit, a tak dále. Elektronizace, nebo digitalizace společnost je v mých očích finální cíl toho, co právě zažíváme.

Martina: Petře Robejšku, když jste teď mluvil o snaze destabilizovat společnost, a to i prostřednictvím konfliktů mezi Ruskem a Ukrajinou, tak z toho, co jste řekl, slyším, že to není snaha Ruska a Ukrajiny, ale že k tomu byly svým způsobem použiti.

Petr Robejšek: Ano, oni jsou objekty.

Martina: Kým?

Petr Robejšek: Jsou objekty pro ty, kteří ve skutečnosti chtějí vládnout zeměkouli, to znamená pro seskupení několika málo tisíc super bohatých, nejbohatších na světě, kteří, jak jsem již řekl, zjistili, že ekonomický růst se nekoná, globalizace končí, to znamená, že profit už se nedá vytvářet tak, jak se vytvářel doposud, dejme tomu konkurencí, mezinárodními vztahy, nýbrž že teď zbývá jediný zdroj bohatství, který ještě můžeme napíchnout, a to je bohatství středního stavu, majetek obyčejných lidí. A zároveň, protože chceme vládnout světu, teď mluvím, řekněme, za mocenský klastr, musíme vyřešit otázku poslušnosti lidí. A poslušnost lidí, kterou jsme doposud ukojovali a zajišťovali konzumem, nebudeme moci dále uspokojovat, takže ji budeme muset získat jinak, to znamená zostřením kontroly, která může začít ekologickou diktaturou ve jménu klimatu, ve jménu udržitelnosti, kdy nesmíte to, a to, což může postupně přejít až do extrémních scénářů a představ, které člověk někdy slyší, jako je čipování lidí a jejich kontrola dnem i nocí.

Protože kontrola vládce znamená být, nebo nebýt: „Zatím jsem lidi uplácel jako vládce,“ teď mluvím za každého premiéra, nebo každého velkého podnikatele, „tím, že jsem zadlužoval státy. A tohle zadlužování je teď u konce, stejně jako možnost ekonomického růstu, je to konec globalizace, protože tyto zdroje uplácení lidí už nefungují. Ale já přesto chci vládnout, takže musím vládnout despoticky. A despotická vláda je vláda násilná, která je, jenom tak na okraj, jako zbytečný ornament pro forma, chráněna tím, že jde o vaše zdraví a o záchranu zeměkoule“.

Vzniká nový feudalismus, finanční šlechta, pro kterou jsou ostatní lidé jen nevolníky a otroky. A její drábové už nepoužívají karabáč, ale mobil, se kterým lze dělat totéž, ale mnohem důsledněji a rychleji.

Martina: Přičemž elektronická měna by už poskytla takovou kontrolu lidí…

Petr Robejšek: To už je nahá diktatura. Tam už není o co hrát.

Martina: Tam už není kde se ukrýt. Ale podle toho, co jste řekl, tak se nemohu přiklonit k ničemu, co jsme doposud znali. Znali jsme bipolární svět, studenou válku, v poslední době se hodně hovořilo o multipolárním světě. Nevšimli jsme si, že už není bipolární svět, ale že také Čína versus Amerika, BRICS, nevím, které všechny velmoci a mocnosti proti sobě. Ale podle toho, co říkáte, tak to tak není, ale je to jeden bohatý Číňan, dva bohatí Američané, pět bohatých Francouzů, šest bohatých Němců – já tyto poměry říkám úplně jinak, ale vnímáte to spíše takto?

Petr Robejšek: Ano, je to lekce pro ty, kteří si doteď mysleli, a možná i myslí, že pokrok lidstva je funkce času, že nejnovější je nejlepší, a zítra bude lépe. Vůbec představa, že nové poznatky jsou lepší, a ty staré horší, naivní a primitivní. To je ta hloupost, která za touto představou vězí. Tato linearita, že všechno půjde jedním směrem, nikdy nebyla pravdivá, je vysloveně nepravdivá. To znamená, že historie nejde ke světlejším zítřkům, historie se může i vracet. A to, co teď zažíváme, konstrukce, kterou pozoruji, nebo její vznikání pozoruji, to je všechno feudalismus, vládnoucí finanční šlechta, a zbytek.

Tam struktury komunikace nahoru a dolů vůbec neexistují, nejsou potřeba, ani žádoucí. Je tam jenom jednosměrná komunikace – příkaz a poslušnost. To znamená, že všechno, co vybojovala Francouzská revoluce – a vy víte, že to je moje téma a metafora, kterou používám, a myslím, že velmi přesná: Občan, který má nezřeknutelná práva na svou nedotknutelnost a svůj názor, má být vygumován, nahrazen nevolníkem, který už nad sebou nemá skutečného drába s karabáčem, ale v kapse mobil, který dělá totéž, a je to mnohem důslednější, jednodušší a rychlejší.

To znamená, že v moderním hávu ze šedivého kovu a betonu vytvořeného hypersvěta zažíváme strukturu moci feudální společnosti: Šlechta, finanční šlechta – a zbytek. To je děsivá představa, pro mě osobně naprosto nepřijatelná, a myslím, že i pro většinu lidí, historicky viděno, zcela neudržitelná. Kdyby se tato struktura prosadila, jakože musíme dělat všechno pro to, aby k tomu nedošlo, a kdyby se prosadila, tak nebude mít dlouhého trvání. Ale dlouhé trvání znamená i lidský život, to znamená, že tady nejde o nějaké: „Za rok, při příštích volbách se to změní.“

Martina: Hlavně rozvrat lidskosti a všeho by byl asi…

Petr Robejšek: Přesně. To je něco, co by byl opravdu brutální návrat feudálního myšlení, který by vyvolal brutální vzpouru zdola, a to krveprolití si ani nechci představit. Jen chci říct, že tato věc není udržitelná, teď si vypůjčuji to slovo z mytologie posledního dne, tato struktura není udržitelná, ale tímto směrem se ubírá současná vůle těch, kteří se snaží svět řídit. To je moje temné přesvědčení.

Všechny příspěvky s Petr Robejšek

Diskuze:

  1. Ano, lze se pro vlastní vnitřní klid odříznout od zběsilých informací masmédií. Vypadá to jako dobrá rada a rád bych se tím řídil. Bohužel i přesto věci poběží dál – třeba to, že Ondřej Jonáš na stránkách Hospodářských novin dne 2.2.2023 navrhl pětadvacetinásobné zvýšení daně z nemovitosti a myslí to zcela vážně. Určitě pro svou teorii najde podporovatele, co na to budou slyšet.
    I když se nějaký důchodce v zapadlé vesnici (co celý život pracoval. odváděl daně, investoval peníze i energii do vyspravení domku po svých prapředcích) nebude dívat na Českou televizi nebo poslouchat Český rozhlas, drahé energie šetří tím, že večer prakticky nesvítí, topí dvojnásobně zdraženým uhlím sotva na 12°C, kupuje potraviny jen ve slevě a chodí ve dvou svetrech), stejně mu jednoho dne z úřadu místo původné složenky na 1500,-Kč přijde složenka na zaplacení 37500,-Kč. Částku, kterou nikdy nemůže našetřit (a navrhovaná sleva na dani z přijmu se ho netýká). Co pak udělá? Má to ignorovat to a čekat na exekuci? Má se stát se bezdomovcem? Má si vzítna daň půjčku? Má jít s vidlemi na Václavák?
    Je dobře, že zde v pořadech dokážete pojmenovat věci správnými jmény, to je základ pro rozklíčování problému. Ale pořád zde ještě nenacházím praktické návrhy a skutečná řešení, kterými by se mohli řidit obyčejní lidé…

  2. Zas bych ale panu docentovi lehce oponoval…: (S omluvou za vágnost a zkratkovitost.) Je režim, a je chaos. Je režim, anebo je chaos? Z chaosu se časem vynoří a vyvine nějaký režim, postupně dosáhne hranice svých možností, zablokuje se v nich, setrvává ve stacionárním stavu; ten zablokovaný, quasistacionární stav se posléze nějak překlopí do nového režimu, anebo opět do chaosu.

    Les, v němž by všechny stromy byly přesně stejné (jakožto ztělesnění ideálu Rovnosti), by pro člověka byl děsivým, příšerným místem. Ale džungle, v níž člověk ani při sebevětším úsilí nenachází dva zhruba stejné objekty, ba ani dva vzdáleně podobné, by byla právě tak příšerná noční můra. Obé je jako vystřiženo z povídek a fantasií J. L. Borgese.

    Totalitní povaha a totalitní tendence Dobra jsou už dlouhá léta velmi zřetelně patrné každému vnímavějšímu pozorovateli. (Snad automaticky vyplynuly z globalizace, snad – což mi připadá pravděpodobnější – by zde byly i bez ní.) Také není sporu, že nové technologie zlepšily možnosti komunikace lidí, ještě mnohem více však zlepšily možnosti Dobra tuto komunikaci monitorovat, ovládat či zablokovat. Komunisti mohli ještě tak zamykat kliku od cyklostylu (a číslovat blány), Dobro může (či zanedlouho bude moci) vyhodnocovat cizí e-maily metodami umělé inteligence (která se postupně naučí prohlédnout i jinotaje) a dle svých potřeb je cenzurovat a blokovat; časem může zaútočit i rozmanitými metodami man-in-the-middle.

    To vše je zřejmé, dokonce se dávno nabízí (lehce paranoidní) úvaha, zda chronická (a snad i narůstající) neschopnost oposice se byť jen zformovat, natož přijít s programem, který by alespoň na první pohled vypadal alespoň trochu životaschopně, nesouvisí právě s těmito skrytými schopnostmi Dobra. Jenže! Na druhé straně, jakkoliv nemám sebemenší zájem o další totalitu, zde stále existuje určitá potřeba řádu, potažmo tedy jakéhosi režimu; samozřejmě pokud možno minimálního, v ideálním případě se zabudovanými pojistkami před sklouznutím k totalitnímu. Navíc tuto potřebu lidé myslím v průměru pociťují (a to i nevědomě) mnohem silněji než já.

    Samozřejmě zabránit totalitním tendencím Dobra (a jiné než totalitní Dobro nemá), bránit jim silněji, než Dobro brání přirozenému světu existovat, by byla skvělá věc. Ale zároveň zde vidím potřebu určitého uspořádání, lokálního, přinejmenším lokálního, zároveň však schopného přežívat v globálním prostředí; potřebu hledat jakousi přívětivou rovnováhu mezi řádem a chaosem. Je otázka, nakolik takovouto rovnováhu Robejšek (či kdokoliv jiný) nabízí. A ovšem další otázka, zda jen čekat, zda se snad nevytvoří sama — třeba by se i vytvořila, ale nemusela by se nám vůbec líbit.

    Jsou zde totiž okolnosti, které musím brát v úvahu. Tak třeba…: Když dnes zadávám výrobu nějaké elektroniky, domluvím se s technologem v Číně snáze a především mnohem rychleji, než kdysi před 40 lety s technologem v Přelouči nebo ve VÚSTu. (Po chatu, s pomocí renderovacího softwaru, který mi ve 3D vykresluje, cože to vlastně chci…) Samozřejmě s tím postarším pánem v lehce omšelém ošoupaném plášti původně v barvě švestek si člověk mohl povídat také o volbě nejvhodnější trysky do karburátoru jawy, o pěstování měsíčků a jiřin na zahrádce či přinejhorším o úskalích železniční dopravy Praha–Přelouč, zatímco v Číně se mnou (jak odhaduji) nejprve komunikuje chatovací robot, a teprve když se octne v úzkých, komunikaci přebírá hbitý, inteligentní a vstřícný čínský mládenec, pokaždé jiný, kterého však nemá ani smysl se ptát, nakolik jej obtěžuje tam kvůli mně sedět v práci v nekřesťanskou hodinu. Chceme se tohoto všeho bez náhrady vzdát? A nechceme-li, jaká opatření učiníme, aby to naše životy nezdevastovalo způsobem v posledku stejným, jakým je devastuje Dobro?

    Přitom pán z Přelouče je dnes pravděpodobně mrtev, přinejlepším dávno v důchodu. Nevím, nakolik (by) se jeho dětem či vnoučatům chtělo léta pracovat ve fabrice a znovu sbírat jeho nepřenositelné zkušenosti.

    * * *

    A odříznout se od masmédií režimu? Dobrá, chvály a podpory hodná myšlenka, ale i ta má své meze. Už před dvaadvaceti lety – hned po slavné televizní vzpouře – jsem svůj televizor daroval bezdomovci. Nakolik to prospělo mému životu, obtížno kvantifikovat (neb nežiji pro srovnání paralelní život vedle, se zprávami České televize). Rozhodně nelituji. Ale že by se tím svět jakožto takový měřitelně zlepšil, to vskutku obtížno říci. Možná se jen rozšířila mezera mezi mnou a PČV (průměrným českým voličem).

    1. Á, pan Kubík… Pouhými pěti slovy jste mimořádně plasticky dokázal vykreslit argumentační kvality Dobra i jeho schopnost diskutovat. Bravo!

  3. Všechny diktatury o sobě tvrdí, že jsou ve jménu dobra. Jen používají mimořádné prostředky, ospravedlnitelné okolnostmi, aby toho dobra dosáhly. Diktatury, nezakrytě vyznávající zlo jsou jen ve filmech.

    Pan Robejšek zaměňuje technický pokrok za svobodu slova. Svoboda slova neznamená, že mohu něco říct, nebo napsat, ale že to mohu říct a napsat bez postihu. Odříznout někoho od internetu je velice jednoduché. Vládě na to stačil pouhý dopis. A formalistický výklad soudu to posvětil. Takové doporučení se může týkat i přístupu k internetu nepohodlných osob.

    Zprávy o Ukrajině jsou skutečně děsivé. Pokud to nebudeme číst, tak možná budeme klidnější, ale důsledky nás stejně zastihnou. Elektřinu a plyn zdražili těm co zprávy sledovali stejně jako těm, co je nečetli.
    Tak jako dříve západní politici ignorovali námitky Ruska proti přibližování NATO ke svým hranicím a pak byli překvapeni když Rusku po desetiletích došla trpělivost, tak se znovu osmělují a přes ruské námitky dodávají Ukrajině stále účinnější zbraně. Nyní se prý jedná o stihačkách a střelách dlouhého doletu, v USA otevřeně mluví o nutnosti dobýt Krym, navzdory jasným varováním ruských představitelů. Prý by Ukrajinci museli slíbit, že nebudou útočit za původní ruské hranice. Jakoby někdo normální mohl Ukrajině věřit.
    Na konvenční válku s NATO asi Rusko nemá. Takže možná opravdu začnou růst hřiby… Nejostřeji proti Rusku vystupují Pobaltské mini státečky, které nemají ani vlastní letectvo a sami o sobě by byly naprosto bezbranné.
    Jak z Kafkova románu.

  4. Pane Robejšku, děkuji. Přesně jste pojmenoval to, co vnímám už delší dobu. A z čeho pramení moje frustrace. Návrat do doby temna, kdy se z obyčejných lidí stanou nevolníci ovládaní s pomocí moderních technologií. Je dobře, že o tom dokážete otevřeně mluvit.

Napsat komentář