Blahobyt nás ohlupuje, úpadek a nouze oživují základní instinkty sebezáchovy

Spojování opozičních sil je jen pokusem překonat vlastní slabost

Martina: Vy jste v jednom rozhovoru řekl, že nemáme opozici, že máme jen strany, které momentálně nejsou u moci. Přesto tady vzniká tendence, aby malé strany opozici vytvářely. V druhé půlce března proběhla v médiích zpráva, že parlamentní opoziční hnutí Svoboda a přímá demokracie, tedy SPD bude v podzimních sněmovních volbách kandidovat společně se Svobodnými, Trikolorou a stranou Právo Respekt Odbornost, tedy PRO. Pak tady máme, jak už jste zmiňoval, stranu STAČILO. Vznikají tady zkrátka subjekty, o kterých je slyšet. Myslíte si, že mají šanci? Nebo se znovu obloukem vrátíme k tomu, že systém se nedá změnit výměnou lidí?

Petr Robejšek: Ano, přesně tak. Já vůbec nechci být zlomyslný nebo ironický, ale to, co tyto strany plánují, je stejný stav slepence jako SPOLU. Je to jenom pokus překonat vlastní slabost tím, že se spojíme. Samozřejmě, když to bylo legitimní na druhé straně, tak je to legitimní i na této straně. Ale já se hlavně ptám: Je to účinné? A můžu jenom opakovat, že SPD měla 10 až 11 procent, a teď mají, myslím 7, nebo tak nějak, a s těmi, co by se k nim přidali, dejme tomu 10. Co dokážou? Co dokážou proti ANO, které zásadně odmítá spolupracovat – aspoň doposud to tak bylo – s SPD, a sice z jednoduchého důvodu, že spolupráce s takovouto stranou by tak velkou stranu, jako je ANO, nutila k tomu, aby dělala skutečné změny. Ale dělat skutečné změny by rušilo vztahy potenciální vlády s těmi, kteří jsou silní venku, a kazilo by to představy členů této velké strany o tom, co si vlastně od politiky slibují, a proč v ní jsou.

Já tady navrhuji trošku ironickou, ale řekl bych, že ne úplně nepřesnou definici toho, kdo jdou – jsou výjimky, já je znám, ale je jich strašně málo – do politiky. To jsou vlastně lidé, kteří mají průměrné, až podprůměrné podnikatelské schopnosti. Vstup do politiky už není podmíněn ideologicky, abychom si to úplně vyjasnili – my to víme, nemusíme si to říkat, ale aby to posluchači zaregistrovali – to znamená, že ti, kteří jdou do politiky, jdou v mých očích do politiky jako průměrně nadaní podnikatelé, kteří ale nejsou schopni rozšiřovat svůj kapitál tím, že by podnikali opravdu jako ekonomicky činné osoby. Buďto nemají kapitál, nebo nechtějí riskovat, nebo to prostě neumí, což je asi nejčastější způsob. A proto jdou do politiky, kde mohou používat kapitál, který platíme my, daňoví poplatníci, jako jejich vlastní kapitál k tomu, aby rozmnožovali své vlastní výhody.

Je mi líto, ale já nevidím – až na pár výjimek – nikoho, kdo by v politice byl proto, aby nesloužil v první řadě sobě, a nepoužíval politiku jako formu politického podnikání. Politika se stala byznysem. Politika lidí generace Tomáše Garrigua Masaryka samozřejmě nikdy nezapomněla na sebe, ale v první řadě to byla politika lidí, kteří měli nějakou ideu, nějakou myšlenku, kterou dlouhodobě sledovali, které byli ochotni se obětovat bez ohledu na to, jestli jim to přinese výhody, nebo nevýhody. To už dneska neexistuje. Teď nechci říci, že to je jenom u nás, je to všude v Evropě. A tento typ politického podnikatele, který jenom popisuje to, že i politika se stala, i ideje se staly, i řízení státu se stalo jenom byznysem, jako všechno ve světě. Moderní kapitalismus je byznys, jenom ekonomizace čehokoliv. Takže tito politici samozřejmě odmítají udělat něco takového, jako jsou skutečné změny, protože skutečné změny by rušily jejich kruhy, jejich zájmy.

Řízení státu jako firmy přineslo profit jen politikům, ne občanům

Martina: Pane docente, v souvislosti s tím, co jste teď řekl o podnikatelích v politice bez dostatku vlastních schopností řídit třeba úspěšnou firmu, se musím zeptat, jestli se tedy „řídit stát jako firmu“ podle vás osvědčilo?

Petr Robejšek: Položila jste tuto otázku, a víte odpověď: Samozřejmě že ne. Osvědčilo se to pro ty, kteří to tak dělali, ale neosvědčilo se to pro stát. Tato bilance – a teď opět vlastně všech vlád v Evropě v posledních dvou dekádách – je zdrcující pro ty, kteří jsou zaměstnavatelé politiků, pro občany, kteří si toto všechno platí, kteří platí domnělým specialistům na management státu – dejme tomu, že přijmeme obraz „stát jako firma“ – a očekávají pozitivní výsledky ve svém smyslu.

Martina: Minimálně dividendy.

Petr Robejšek: A to je forma dividendy, kterou by si mohli od toho slibovat. Ale ve skutečnosti to je tak, že dokonce ani při volbách to nedopadne tak, že to co zvolí, také dostanou, protože i nějaké zbytky jakéhosi ideového náboje některých politických stran se smažou tím, že nakonec vždycky vznikne cosi jako koalice právě těch, kteří chtějí zachovat status quo, protože to je pro ně nejlepší podnikatelské prostředí, kde mohou uspokojovat své zájmy. A pak jako ozdoby, jako ornamenty si s sebou nesou jednoho, nebo dva politiky, kteří vzdáleně připomínají politiky, kteří chtěli opravdu sloužit nějaké myšlence, nebo sloužit nějaké sociální skupině. Která strana dneska reprezentuje proletariát? Ta, která má 1,5, paní Maláčová? Kdo dneska reprezentuje malé podnikatele, střední stav? Kdo reprezentuje zemědělce? KDU-ČSL? Prosím vás. To znamená, že klientela původních politických stran – to jsou ti, pro které pracuji, to jsou ti, které já považuji za důležité. Ale to už vůbec neexistuje, všechno je to rozmazané, každý může s každým, každý může cokoliv. Toto „cokoliv“ je samozřejmě vykoupení, to je cena za to, že ti, kteří se na tomto „cokoliv“ v politické hře zúčastní, mají svůj profit.

V digitálním světě bez hotovosti není prostor pro skutečný odpor

Martina: Pane docente, ale co s tím, protože jste řekl, že změna je nevyhnutelná, a je otázkou času. Ale my nemáme čas. Co tedy teď?

Petr Robejšek: Buďto můžeme spoléhat na to – a to bylo úplně co možná nejpřesnější – že čas, přestože ho nemáme, bude díky prozřetelnosti, nebo nějakou shodou historických okolností, pracovat pro nás, a že dojde k jakési formě revoluce a revolty, aniž bychom se toho jakožto prostí občané zúčastnili. Nějaká spása z vnějšku. Určitý náznak toho je třeba to, co předvádí Donald Trump, kdy spoustě těchto věcí lidé tleskají, a říkají: „Fajn, fajn, fajn, takhle to má být, jen tak dál,“ a zase si usednou do svého pohodlného křesla, a zůstanou v něm sedět, a řeknou: „Tak pokračujte, pokračujte. Kde jsou výsledky.“ A když Trump potom někde zakolísá, tak budou říkat: „To jsme mysleli, že to bude lepší.“ Už z toho, jak o tom mluvím, plyne, že to je pro mě nepřijatelný přístup, a hlavně nepraktický, protože čas opravdu nemáme. Jakkoliv je technika používaná těmi, kteří dosud vládnou, ještě neobratně, nebo nedůsledně, tak to se bude zdokonalovat, a v tu chvíli, kdy zmizí hotovost, tak všichni ti, kteří teď pohodlně sedí, a jenom jednou volí, a zbytek času nadávají, najednou zjistí, že už není cesta ven a že už jsou kontrolováni úplně totálně, a se vším všudy: Co, kde, kdy zaplatí. Kde, kdy jsou, a tak dále. Jaká bude opoziční politika v takové společnosti? Žádná.

To znamená, že čas nemáme. A protože ho nemáme, tak je třeba hledat cestu ven. A já jsem v tom jako osamělý volající na poušti, protože v Čechách neznám nikoho, kdo by tak jednoznačně řekl: „My se musíme postarat sami.“ A zároveň by řekl: „My to musíme udělat sami, odspoda“. To znamená, já bych od těch, kteří jsou tak angažovaní – to říkám bez ironie – v malých opozičních stranách požadoval, a jejich intelektu to bezesporu odpovídá, aby pochopili, že tudy cesta, kterou dosud jdou, tedy přes volby, nevede. Aby kompetence, které mají, použili v konkrétních aktivitách, v podporování konkrétních aktivit společnosti, které vznikají právě z nouzové situace.

Lokální struktury a svépomoc jako cesta k obnově občanské společnosti

Naše mimoparlamentní opozice má mezi sebou lidi, kteří umí, rozumí vyrábění, rozumí prodeji, kteří rozumí energetice, rozumí tomu, jak lidem zprostředkovávat zdravotní informace, které jsou relevantní, rozumí, jak organizovat lokální struktury. Od těchto lidí bych očekával méně to, že budou psát, vtipně glosovat, komentovat, a sbírat lajky, ale aby spíše většinu svého času věnovali strukturám, které už tak jako tak vznikají. A všichni to víte, jezdíte po republice, já to vím také, oni to vědí také, že se společnost brání, a z této nouze už vznikají pokusy o organizování něčeho takového, jako je samospráva a svépomoc.

Ale tyto pokusy budou mnohem efektivnější a účinnější, když je budou podporovat lidé, kteří o tom mají ponětí a kteří mají autoritu, kteří budou fungovat ne jako kazatelé na kazatelně, ale jako koučové na místě činu. A když se přestanou starat o to, jak změnit celou společnost, a začnou měnit její konkrétní části, a to dnes a denně. To nakonec i některé z těch, kteří touží po moci, přivede ke skutečné politické moci dříve než neustále postávat před parlamentem, a prožívat další a další prohru. To znamená, že od vysoce kompetentních lidí, které máme, kteří jsou v opozici – a spoustu jich ani neznám – kteří jsou v těchto malých stranách, očekávám, aby se aktivně zapojili do změny společnosti odspoda. To není spektakulární, to nepřinese lajky, to není populární, a stojí to čas. Ale jestliže někdo sám pro sebe nárokuje něco, jako je služba národu, tak ať to udělá.

Martina: Lze udělat změnu odspoda v rámci Evropské unie?

Petr Robejšek: Samozřejmě. Tím spíš, že Evropská unie se rozpadá. Samozřejmě, Evropská unie je ráda, že je ráda, a to, co zažíváme, jsou křeče, sebezáchovné křeče organizace, která je ve své podstatě překonaná – o tom už není vůbec žádná diskuze – a tím spíše, protože máme příznivé krytí zpoza Atlantiku. Kdyby na místě Trumpa seděla Harrisová, tak řeknu, že je to zatraceně těžké, ale přesto by nebyla jiná cesta než ta, kterou navrhuji.

Ale teď je situace úplně jiná. Tím spíš, že Donald Trump je izolacionista, a řekl: „Evropo. Starej se o sebe!“ A teď to je šance ne pro ty, kteří jsou nahoře – protože ti se zdiskreditovali, a jsou nahoře jenom proto, že udržují starý systém – to je šance pro generaci, nebo pro vrstvu elit pod, pro spoustu nadaných lidí, kteří se tou či onou formou pohybují v opozičních kruzích, kteří mohou sami sebe etablovat jako vůdce nějakého odporu. Ne odporu ve smyslu, že obsadíme parlament, a dostanu ministerské křeslo, ale nýbrž odporu ve smyslu: „Tato komunální organizace je užitečná a potřebuje moji pomoc, potřebuje moje vědomosti, moje schopnosti, abych je doprovázel. A to budu dělat. Támhle je další, tam je tato, a udělám to, a udělám ono.“ To je mocenskopoliticky mnohem efektivnější, než někde demonstrovat – jakkoliv to demonstrantům neberu, je to všechno jistě upřímně myšleno, ale nemá to vlastně vůbec žádný význam. Stejně tak, jako fakticky nemá význam volit. V tomto stavu nemá význam volit.

Martina: Já se obávám, že Česká republika aspiruje do budoucna v Evropské unii na poradce, aby radila evropským politickým elitám, jak to tehdy bylo u nás, když jsme měli Národní frontu, protože existovaly tři, čtyři strany, a lidé mohli každé čtyři roky volit jen ty vybrané, názorově správné, jen ty povolené, což umožňovalo skvěle budit zdání, že máme na výběr. A vypadá to, že Evropská unie si teď možná v duchu říká: „A co jste proti tomu měli. Vždyť lidová demokracie tak skvěle fungovala“. Myslíte si, že tato tendence v Evropské unii je, a proto také dopadají volby tak, jak dopadají, a proto také vznikají nefunkční slepence, které ze zoufalství chtějí vytvořit alespoň zdání, že můžou mít nějaký vliv, byť jen percentuálně?

Petr Robejšek: Tak myslím, že Evropská unie, respektive exponenti, kteří tam mají co říct, sáhnou po každém stéblu, které se nabízí. Nejsem si jistý, jestli jste to myslela spíše jako parafrázi, nebo metaforu.

Martina: Ironii.

Petr Robejšek: Jasně, samozřejmě. Ale tím směrem to volky-nevolky jde, tedy je zde představa o tom, že se smí diskutovat jenom o tom, o čem shora řeknou, že se diskutovat smí. „Pak můžete mít různé názory, ale jenom v rámci koridoru, který určíme my, tady nahoře.“ To jsou samozřejmě elementy komunistického systému. Já bych ale řekl, že se tato představa nesplní. A to hlavně z toho důvodu, že – a to je paradoxní – že tenkrát komunisté dokázali pacifikovat odpor dvěma prostředky. Jednak dělali maximum pro to, aby uspokojili konzumistické zájmy obyvatelstva, které byly stejné, jako dnes, a teď jde jenom o rozměr, nebo o sortiment, a to je nezajímavé. Ale stejná konzumistická fixace jako panuje dneska, panovala i tehdy, a komunisté se snažili, aby tohle bylo zajištěno, aby to málo, co lidé dostávali, bylo opravdu k mání. Ale toto bude pro současnou společnost, která se pohybuje směrem k hospodářskému úpadku – a málokdo docení, co to znamená – velmi těžké, protože bude velmi těžké zachovat tuto elementární jistotu, a to tím spíš, že komunistická historie byla od horšího k lepšímu.

Hmotný blahobyt jako prostředek pacifikace odporu obyvatelstva

Martina: A byla to společenská smlouva: Budete zticha, a budete se mít pořád trochu lépe.

Petr Robejšek: Přesně, jasně. Ale teď je to od lepšího k horšímu. To znamená, že lidé, kteří vědí, co to je blahobyt, teď musí respektovat, že z nějakých pofiderních důvodů – jako je záchrana Matky Země – nebudou mít už k dispozici tolik, ať už jde o to, jaké to bude auto, a jestli vůbec. Kam jet a jestli vůbec. Jak a čím musí topit, a jak a čím nesmí topit, a všechny tyto omezující nesmysly. A lidé se s tím už těžko vyrovnají. To znamená, že představa, že si národ nechá všechno líbit, je mylná. Národ si nechá líbit nesvobodu slova, to tak bohužel je. To vadí nám, ale většině to nevadí, protože cenzura je něco, v té či oné formě, co je většině lidí vlastně jedno, když mají možnost jet do Řecka. Ale když ani to nepůjde, a nepůjde ani to hmotné, tak v tu chvíli začnou lidé – jak jsem už řekl, priorita většiny společnosti, a já to chápu, nekritizuji, takoví lidé jsou – je postarat se o svou rodinu. Je to naprosto legitimní, je to živočišně daná priorita. Ale když tato priorita bude ohrožena, tak to lidé nebudou tolerovat. To znamená, že toto je pro Evropskou unii ztracená varta, protože oni to nedokážou zajistit. Oni nedokážou zajistit to minimum uspokojení potřeb lidí, které potřebují k tomu, aby nešli na ulici, aby neprotestovali. A to je zároveň i šance pro ty, kteří chtějí změnit systém.

Martina: Takže přemýšlení a výroky Ursuly von der Leyenové – která odhadla, že na posílení vojenskoprůmyslového sektoru bude třeba investovat 500 miliard eur, a všichni mlčí, a to, že Německo vyřadilo dluhovou brzdu, a ekonomové, potažmo všichni ostatní, mlčí – tak to vše je možno brát i jako svým způsobem dobrou zprávu, protože pád do propasti bude rychlejší?

Petr Robejšek: Je to paradoxní, ale jsem nakloněn to takto akceptovat, ačkoliv se mi tento přístup živočišně, životně příčí. Tedy čekat, a muset spoléhat na to, že bude tak špatně, že si toho aspoň větší část společnosti všimne, a začne se starat o nápravu, je pro mě špatná vizitka pro Homo sapiens, tedy člověka moudrého. Ale omluva spočívá v tom, že blahobytné společnosti neprodukují hloupé lidi, ale ohlupují lidi. Úpadek a nouze naopak zase oživují elementární instinkty sebezáchovy, které jsou zasypané tím, že si všechno objednám přes internet. Ale až to najednou nepůjde ani osobně, tak v tu chvíli začínají lidé reagovat tak říkajíc – z hlediska zvenku, shora – racionálně. To znamená, že jsou kritičtější vůči politikům, požadují víc, očekávají, kontrolují, a tak dále, a když na to přijde, tak se i vzepnou, nebo se bouří, nebo hledají alternativy.

Migrace jako nástroj ke změně společenského modelu

Martina: Petře Robejšku, jsou věci, které mohou bolet, ale jdou nějak odestát. Až zjistíme, že stoprocentně přírodní bezemisní benzín, nebo nafta, nefungují, tak dobře, možná že se rovzpomeneme na bratrance Veverky, a zapojíme za býčka ruchadlo. Ale pak jsou tady věci, které už odestát nejdou. A teď budu opět sarkastická: Nemyslíte si, že většinu těchto našich problémů s úbytkem životní úrovně, a nesvobody, a potlačování svobody slova, za nás v blízké budoucnosti vyřeší ilegální migrace z Afriky a Blízkého východu, protože to zkrátka převrství všechny tyto potíže?

Petr Robejšek: Migrace samozřejmě patří k nepěknému věnci nepříjemných fakt, se kterými jsou lidé konfrontováni. My tady ani tolik ne, a to nikoli proto, že bychom byli tak stateční a bouřili se proti tomu – nebo naši politici byli tak chytří a zabránili tomu, aby se sem dostali migranti ze zoufale zaostalých kultur ze třetího světa – ale prostě proto, že je to pro ně nejatraktivnější někde jinde, a tam jdou. A v těchto zemích – a na prvním místě je třeba jmenovat Německo – roste, a bude dále růst impuls ke změně i této zničující politiky, která má svůj strategický zájem. Tam jde o to rozmazat populaci, rozmazat národní identitu, rozmazat klasické instituce jako je rodina, a tím vytvořit stádo daleko poslušnějších lidí, než jsou klasičtí Evropané. Tento záměr je jasný, ale i důsledky jsou jasné. Právě tady zažíváme asi úplně nejmarkantněji, že kape kapka po kapce, ale jednoho dne to bude poslední kapka. A to se právě děje v Německu, v Rakousku. Tam to vidíme. Obě tyto země mají i podobnou politickou strukturu ve smyslu stran, které vládnou a které se o vládu ucházejí, a zájmů a názorů, a právě i atraktivitu, kterou vytvářejí pro lidi, kteří sem přijdou a říkají, že jsou utečenci, a ve skutečnosti jsou jenom prostými migranty, kteří si chtějí zlepšit svou situaci. To je motiv, který je normální, legitimní, ale politici jsou tady od toho, aby tento motiv svým chováním neutralizovali. Ale to oni nedělají. A protože to nedělají, tak tam bude vůči tomu vznikat nejsilnější odpor – a zejména AfD je produktem tohoto odporu – a to povede nakonec k tomu, že se musí stát to, co jsem, ve vší skromnosti, v roce 2015 napsal do Respektu, nebo ne – do Reflexu, protože do Respektu mě nevzali, i když jsem tam také kdysi psal.

Martina: Teď jsem byla ochotna uvěřit na skokové změny.

Petr Robejšek: Kde jsem napsal, že jediné řešení je „Pevnost Evropa“. A k tomu dojde. K tomu dojde, ale bohužel za strašně velkou cenu lidských životů, neštěstí, násilí a zničení idejí, na které lidé – aniž by je třeba byli schopni formulovat – věřili. Prostě elementární pocit bezpečí, tedy že se tady můžu pohybovat, a nemusím se bát k někomu otočit zády. Ale dnešní situace je jako v džungli, toto není evropská situace, a o to se nám postarali oni. A to je civilizačně významná centrální hodnota, že se v mojí společnosti něco nemůže stát. Proto jsem tady. Dneska se ale v mojí společnosti může stát všechno, můžou to stáhnout do doby kamenné. A to jsou věci, které vyvolávají tlak a odpor, který se multiplikuje, a tento odpor se bude ve společnosti dále navyšovat, a pak dojde – bohužel za velkých ztrát a po dlouhé době – k „Pevnosti Evropa“.

Martina: Petře Robejšku, když jste mluvil o tom, že takto vznikne armáda snadněji ovladatelných, tak jste řekl: „Záměr je jasný“. Já se omlouvám, že se pořád doptávám tak explicitně, ale řekněte mi: Znamená to, že to není neschopnost? Znamená to, že je to záměr? A pokud je to záměr, tak kdo má zájem na tom, aby do Evropy stále a neustále proudily statisíce nelegálních, zdůrazňuji nelegálních, migrantů?

Plutokracie potřebuje oslabit národní identitu

Petr Robejšek: Tento záměr mají ti, kteří chtějí změnit společenský, civilizační model západního světa. To je plutokracie, o které jsme hovořili. Oni nepotřebují sebevědomé národy plné sebevědomých lidí. Oni potřebují na jedné straně levnou pracovní sílu, která vznikne tím, že do těchto zemí přijdou lidé, kteří jsou ochotni pracovat, a jsou ochotni pracovat za jakoukoliv mzdu. Ale hlavně chtějí rozmazat identitu národů, aby byly ovladatelnější. Do toho pasuje docela paradoxní jev, určitá sebezničující masochistická tendence části elit. Západních elit. U nás to, pokud vím, zatím takto nemáme, i když jsou tady nějací adepti, kteří by toho byli také schopni. Rád cituji bývalého německého ministra hospodářství Habecka ze strany Zelených, který řekl: „Když slyším ,Německo´, tak mi je na zvracení.“ To je sebezničující nenávist těch, kteří vzestoupili díky společnosti, která jim to všechno umožnila, do prostoru, kde mohou propadat těmto návalům nějaké esoterické filozofie, která jim říká: „Toto je hrozný dav, který se musí zničit, obohatit o pestrost jiných kultur.“ To je ideologická linie, nebo ideologické zdůvodnění, které docela často nalézáme právě mezi těmi, kteří se pohybují po kavárnách, po katedrách, po redakcích, kteří žijí v komfortu světových metropolí, a proto je také napadají takové nesmysly. První hybatel všeho je strategický, a z jejich hlediska správný záměr, změnit civilizační model ve smyslu: „Rozmažeme kontury společnosti. Rozmažeme kontury modelu, který dosud vládne, protože pak se nám bude vládnout ještě snáze“.

Martina: Já zase ráda cituji v tomto smyslu slova Arthura Schopenhauera, který řekl, že to je „ztráta vůle k životu“. A když jste před chvílí citoval šéfa strany Zelených, tak takto nějak to možná vypadá v moderním pojetí v praxi.

Petr Robejšek: To je sebezničující tendence, že o tom mluvil Jaspers, psal o tom Spengler. Je to zvláštní deformace příliš úspěšné společnosti, která ze sebe vytváří síly, které ji chtějí zničit. A tam navazuje to, o čem jsme se bavili, a co jsme si povídali.

Každý může svými denními rozhodnutími přispět ke změně

Martina: Pane docente, nechci, abyste měl pocit, že když mluvíte se mnou, tak mluvíte do dubu. Ale zdůrazňoval jste, že změna musí přijít odspodu ve své lokální oblasti, a vím, že už jsme se svého času bavili o vašich čtyřech mottech a radách. Ale přesto všechno, když nás teď lidé poslouchají, tak je napadne: „Jak teď hned začít změnu? Mám k někomu přijet a říci mu: Já ti tady pomůžu vybudovat něco jako družstvo?“ Rozumíte mi? Pro každého jednoho člověka jsou nějaké praktické kroky velmi vágní.

Petr Robejšek: Pro každého jednoho člověka, který nechce nic dělat – s prominutím. Teď nemluvím o vás, teď mluvím o těch, kteří říkají: „Co mám dělat? Co zmůžu?“ Pro mě je to, s rostoucí inteligencí toho, kdo to říká, větší pokrytectví. On dobře ví, že může, ale nechce, protože je to nepohodlné. Já jsem se pro tyto výmluvy snažil uzavřít všechny ústupové cesty, a komukoliv, kdo bude chtít, pošlu, a přeposílám velmi často, moje manuály, kde jasnými slovy, naprosto srozumitelnými doporučeními popisuji, co může každý dnes začít, a dnes a denně dělat. A to místo toho, aby říkal: „Změna ústavy? To je bezvadné, to budu podporovat. Tuto stranu budu volit. Musíme udělat nové zákony.“ To je všechno právě až příliš daleko ode mne samotného. Já tomu můžu udělit lajk, můžu to pěkně, zcela nezávazně, bez jakékoliv námahy komentovat.

To znamená, že člověk si musí třeba rozhodnout: „Budu chodit na automatické kasy v samoobsluze? Nebo budu konsekventně čekat frontu u kasírky?“ A ukazuje se to na takovýchto elementárních věcech. Nebo: „Co je mi pohodlnější? Nechám se zapřáhnout, jako neplacená síla, a podporuji tím trend elektronizace všeho, anebo trvám na analogovém světě, a jsem ochoten pro to něco obětovat?“ A to říkám všem, kteří to chtějí, i nechtějí slyšet. Toto může udělat každý z nás. Můžete když tak rozšířit moji internetovou a moji e-mailovou adresu – každému, kdo si napíše, pošlu tyto manuály.

A zrovna takový manuál existuje ohledně toho, jak zacházet s informacemi. I to je velmi jednoduché, ale není to tak komfortní. Zrovna tak se dá hovořit o tom, co to vlastně znamená výměna zboží. V historii lidského hospodářského chování byla fakticky dlouhou dobu výměna zboží, barter. To znamená, ne za peníze, ale zboží za zboží, službu za službu – to byla dominantní forma ekonomické spolupráce. Proč to teď není? A proč to teď neoživíme právě proto, že právě tato forma vytváří a udržuje mezilidské, to sociální? Já tomu druhému něco poskytnu, a třeba jsem mu dal i trošku víc tím, že jsem pro něj něco udělal, než on mi mohl dát zpátky. Ale tím upevňuji vazbu mezi námi, a tím vytvářím síť vztahů, takže se lidé mohou na sebe navzájem obracet, a nebudou nuceni nakupovat, nebo nebude takový tlak na to, nakupovat přes internet. Ale to není tak pohodlné. A s touto pohodlností mám stále menší trpělivost. Protože to, jak se situace zhoršuje, a lidé dělají, jako by to neviděli, a pořád se chovají systémově konformně, pořád jedou v tom, co je pro ně nejpohodlnější, a nechtějí vidět, že to vše bude jednoho dne pro ně poslední kapka, kdy si uvědomí: „Můžu ještě zpátky? Už ne.“

Jak říkám, cesty jsou, bohužel, pokud vím, neznám nikoho, kdo by opravdu konkrétně, jasně radil, co může každý okamžitě udělat. Ale jsem tady, a nabízím to. Každý člověk může něco udělat. Ale je to sebeobelhávání, nebo pokrytectví říkat: „Mě si nikdo ani nevšimne. Já nic nezmůžu. Já nejsem nic.“ Ne, ne, každý máme zodpovědnost za to málo, co zmůžeme – a můžeme se rozhodnout: „Udělám něco pro sebe a pro své děti? Nebo budu mít pohodlíčko?“ A toto rozhodnutí nikomu nevezmou. A to stojí před každým. Každý se musí rozhodnout o tom, kde vlastně stojí, a co chce.

Martina: Pane docente Petře Robejšku, já vám slibuji, že vaše rady budeme šířit. Třeba se domluvíme, že je i zveřejníme přímo u nás na Facebooku, nebo webu, aby nám nikdo nemohl vzít osobní svobodu a osobní zodpovědnost. Protože jednoho dne nebudeme moct říct: „To, co jste teď řekl, já jsem nevěděl.“ Víme. A v budoucnu budeme moct říct: „Věděli jsme, ale nic jsme neudělali.“ Díky za to, že vy děláte.

Petr Robejšek: Já vám děkuji za to, že mi dáváte příležitost o tom vyprávět.