V krizi může rozhodovat podvědomí rychleji než vědomá mysl. Chrání nás před selháním

Martina: Aladime, já jsem se vás ptala, jak byste se představoval, a vy jste řekl, že vám o vás váš život ještě všechno nevyjevil, a to mi přijde velmi hezké, pokorné představení. Jsem ráda, že vás tady mám, dobrý den.

Daniel Ďuriš: Krásný dobrý den všem, i vám. Jsem rád, že tady s vámi můžu sedět, protože vy jste, Martino, opravdu kvítek v zahrádce země Bohemie.

Martina: Ó, tak to mi už dlouho nikdo neřekl, a já si toho od vás velmi považuji. Aladime, já si myslím, že vaše jméno, respektive přezdívku, naši posluchači znají, protože se dá říct, že kdykoli tady byl Jaroslav Dušek, tak říká: „A měli jste tady Aladima? To je ten, co se mu neotevřel padák.“ A já mu teď už konečně můžu říct: „Ano, měli. Už jsem si s Aladimem povídala.“ Ale prosím, rozkryjte nám to. Já jsem tu na vás už prozradila, že jste voják v záloze, vycvičený zdravotník, záchranář, 43. výsadkový prapor v Chrudimi. Ale jaké to je, když se paragánovi neotevře padák? Jak byla celá tato historka?

Daniel Ďuriš: Když to takhle všechno o sobě poslouchám, tak mi to přijde krásné, vzletné, ale když jsem to prožíval, tak mi to všechno přišlo obyčejné. Když se na to zpětně zaměřím a přemýšlím o tom, co všechno k tomu vedlo, co se stalo, tak mi to taky zní velice zajímavě, a dokonce to obsahuje zajímavé symboly, což znamená, že to byl sedmý seskok, a zároveň tam bylo, že jsem při šestém seskoku už měl – v tehdejších mladických, nerozvážných letech – pocit, že jsem hotový výsadkář – a tento seskok mi, dá se říct, srazil kohoutek.

Padák před vámi mohli balit jiní lidé, musíte si věřit

Martina: A to jste si padák sbalil halabala, protože už jste byl po šestém seskoku tak sebejistý? Nebo v čem to bylo?

Daniel Ďuriš: Ne. U výsadkářů to funguje tak, že si po seskoku každý zabalí padák, a my pak přijdeme do skladu, a dají nám nějaký padák, a tento padák před námi mohl balit úplně kdokoliv. Což znamená, že u výsadkářů si vždycky lidé musí věřit, musí se prověřovat, a neschopný člověk musí být vždycky z týmu odňat, protože si tito lidé musí zároveň věřit, když si takhle balí padáky. Takže já dodneška vlastně nevím, kdo mi tento padák balil, a je možné, že shodou pitoresknosti života jsem si ho balil já sám. Ale já vlastně zpětně nevím, tenkrát jsem to opravdu bral jako výjimečnou událost, která se mi stala, ale nikdo to tenkrát nevyšetřoval – naštěstí – protože se mi nic nestalo, a tak dále, takže jsem po tom nepátral. Takže každý zabalí padák, a může ho použít kdokoliv.

Martina: To vlastně znamená, že si je balíte navzájem.

Daniel Ďuriš: Přesně tak, vždycky ve dvojici, za dozoru zkušených instruktorů. Balení vojenského padáku není úplně tak jednoduché, jako třeba u civilního křídla, takže to balí vždycky dva vojáci, a má to určité fáze, ve kterých musím balení padáku zastavit, a přichází instruktor, který danou fázi kontroluje, jestli je to všechno správně. Takže to nebylo tak, že bych ho třeba sbalil halabala, jako mistr, a nikdo to nezkontroloval, ale prochází to takovouhle kontrolou. A pak, když jsem šel skákat, tak to byla úloha „tři sta metrů“, měli jsme vyskočit z tři sta metrů z vrtulníku, a při seskoku jsem měl ještě otevřít záložní padák, tedy jsem měl dopadnout na dvou padácích. Jenže když jsem vyskočil, tak to neproběhlo standardně, jak mělo, protože já jsem ve vrtulníku přivázaný takzvaným výtažným lanem, a to vytahuje malý vrchlík, a ten se pak oddělí od výtažného lana, a ten, jak se nalije vzduchem, vytáhne velký padák, a člověk se na něm snáší jak na pampelišce. Ale tady došlo k tomu, že ten malý padáček vytáhl velký padák, který se nerozvinul, neroztáhl, a měl takzvané závity. A ve tři sta metrech je to malá výška, tedy člověk vyskočí – a hned je ve sto padesáti metrech.

A já jsem si tam tenkrát mohl všimnout, co znamená třeba dilatace času v nějaké krizové situaci, protože před tím jsem se tam věnoval speciálnímu výcviku urgentní medicíny u vojáků, a hovořil jsem o dilatacích času, a o takovýchto věcech, protože mě to vždycky fascinovalo, a snažil jsem se vojáky dostat do nějaké krizové situace, aby se naučili s těmito všemi záležitostmi operovat. A teď se to vlastně stalo mně, a člověk si zpětně uvědomí, že by rozhodovací moment v normálním myšlení nestihl, by to prostě nestihl – to bych asi byl na zemi. Ale rozhodl jsem se správně, nevytáhl jsem záložní padák, protože by se mi zamotaly oba padáky do sebe, a to by pro mě asi nebylo tak dobré. A vlastně jediné, co jsem udělal – že jsem neudělal vůbec nic. A opravdu tam člověk vidí, že nejzajímavější věci za nás řeší tělo, a mysl to má spíš zpětně pochopit. Třeba pan Koukolík dělal úžasné zkoumání, jestli se rozhodujeme my – jako svobodná vůle. Prostě já jsem v tu chvíli viděl zem, která se velice rychle blíží, a jediné, co mi přišlo jako silná, vědomá myšlenka, bylo: „To nemůžeš přežít, Dane.“

Martina: To jste si řekl?

Daniel Ďuriš: Jo. A v tu chvíli jsem pocítil tak bytostný klid, ze kterého, myslím, čerpám i dneska. A byl to obrovský klid a smíření. Což mě velice překvapilo, protože jsem si myslel, že taková dramatická situace bude podbarvená představou z filmů, že budu řvát, kopat, a tak dále. Ale ne. A když jsem potom viděl nějaké takovéhle dramatické situace s padákem, tak vojáci, nebo lidé, co padají, nikdy nic nedělají. Ba naopak, jejich vědomí se snažilo velice rychle technicky odstranit problém, a buďto to šlo, nebo ne. V mém případě jsem neudělal nic, úplně jsem se uklidnil – a pak vím, že jsem dopadl. Pak chvíli nevím, co se stalo, jenom vím, že jsem odpálil zámky na padáku, což není standardní postup, což by se nemělo dělat. Já jsem tam stál, měl jsem odepnutý padák, a na plochu přijela vojenská sanitka, což se normálně nestává, protože to byli mí kolegové, protože jsem znal postupy, že nejezdí do plochy jen tak, protože by někoho mohli cestou přejet. Jediné, co si pamatuji, že vystoupil šofér – Češi mají úžasný smysl pro humor – a jediné, co mi řekl, bylo: „Vy jste se dneska kochal, doktore, že jo?“ A oni byli šťastní.

Martina: Oni vás v podstatě asi šli posbírat, protože to úplně nedává smysl. Vy jste pro mě, musím říct, zničil vtip o člověkovi, jak padá z mrakodrapu, a ve dvacátém patře říká: „Zatím dobré.“ A vy jste v prvním patře řekl: „Zatím dobré“, a pak jste to skončil. Čímž tento vtip najednou postrádá svou vtipnost. Řekněte mi, řešil to pak nějaký lékař, nebo nějací vojenští odborníci, technici, aby zjistili, jakým způsobem se mohlo stát, že jste to skočil bez padáku? Tři sta metrů – to je skoro dost.

Daniel Ďuriš: Oni byli všichni rádi, že jsem to přežil a že nemusí nic řešit.

Martina: Žádná mimořádka.

Daniel Ďuriš: Přesně. V armádě to funguje tak, že když nemusíš, tak to neřeš, nikoho se neptej, to všechno by způsobilo daleko větší problémy. Takže oni byli rádi, že jsem to přežil. Dostal jsem vynadáno, že jsem si odepnul zámky, to jsem musel nahlásit, protože to je věc, kterou by instruktor měl vědět. A pak mě moje mysl začala přesvědčovat o tom, že jsem přežil něco mimořádného a že to přece nemůže být jen tak, a že bych třeba měl navštívit doktora. Takže mě odvezli na chirurgické oddělení do Chrudimi, kde jsem sloužil stáže jako záchranář, takže jsme se tam znali, takže vyšetření zase bylo v legrační formě a podobě, nicméně se ukázalo, že vlastně mi nic není, a byl mi nasazen krční límec, aby se neřeklo, protože to byl přece jenom pád z tří set metrů.

Martina: Prosím vás, dejte mu něco.

Daniel Ďuriš: Přesně. Takže v tomto to bylo opravdu v úsměvném stylu. A pak – protože jsem to tenkrát vyprávěl – to zaslechl Jaroslav. A finále tohoto seskoku bylo, že jsem tam potom seděl s vojenským lékařem na nějakém reverzním vyšetření, na nějakém posudku, a já mu říkal, že mě trošku bolí záda, že myslím, že mám trochu skoliózu a že nevím, jestli z toho seskoku, nebo ne. A on mi tenkrát řekl úžasnou větu: „Hele, buď to můžeš hrát na body tak, jako to tady hrají všichni – můžeš jezdit na vyšetření, budeme tě dlouho léčit, a vlastně se neuzdravíš, a vyděláš na tom spoustu peněz.“ Opravdu život je úžasná pohádka, a když si někdo přečte Fausta od Goetheho, tak každý den může normálně tyto verše vidět před sebou. Takže on mi dal takovouhle opravdu až mefistofelovskou volbu. A samozřejmě dodal druhou možnost, která je velice zajímavá: „Nebo začneš chodit bos, a uvidíš, že se ti to vyrovná.“ A já už jsem si tenkrát intuitivně nikdy nenechal nasadit bačkory – doma, u babičky, nebo ve školce – prostě jsem proti tomu nějak bojoval…

Martina: Takový Mauglí.

Daniel Ďuriš: Jo. Tento lékař mi to ze své pozice svým způsobem posvětil. A já jsem do toho šel extrémně v podobě Jaroslava Duška, ale já nebyl Jaroslav Dušek. S mým černým obličejem chodit po městě bos by šlo tak ještě tam, kde mě trošku znali, jakože Dan je tady u výsadkářů, a podobně, takže ze začátku to bylo dobré. Ale později si mysleli, že jsem na nějakých drogách a že můj život skončil, protože dneska společnost hodně hodnotí třeba podle bot, kdo má jaké boty, že oblečení je vizitka člověka, a když jde někdo bos, tak to některé lidi opravdu znervózňuje.

Vnitřní klid před nárazem mi zůstal, ale v covidu jsem ho ztratil

Martina: Danieli, když jste padal, tak jste řekl, že jste pocítil obrovský vnitřní klid, když jste se smířil s myšlenkou, že nemůžete přežít. A pak jste řekl, že vás to dodnes ovlivňuje. Daří se vám i v klidových situacích znovu navodit tento obrovský vnitřní klid, že věci jsou prostě dány, a vy jste se jim podvolil, nebo jste je přijal?

Daniel Ďuriš: To je krásná otázka. Vy opravdu umíte pokládat hezké otázky, které rozvíjí moje zamyšlení třeba nad touto situací. Já se domnívám, že jsou situace, že pořád tento klid, který tam tenkrát byl, cítím, že pořád v sobě nějak tu esenci mám v sobě, že se to nepřerušilo. Ale zároveň mi mysl do zorného pole ukázala situace, kdy jsem začal na někoho řvát, a neudržel jsem se, a nemohl jsem se s danou situací, která nastala, srovnat. To třeba bylo na začátku covidu. Já jsem se vždycky ohledně přežití učil, jak má člověk být v klidu, a přijmout situaci, a že se pak může rozhodovat racionálně, a být rezilientní, takže se pak může nějakým způsobem přizpůsobit situaci. Ale v covidu už jsem cítil všechny následky, které to bude mít, jak bude společnost rozdělená, jak se pravda rozbředne, jak to bude působit na děti. A vlastně jsem se s touto situací nemohl srovnat. Takže jsou chvíle, situace, kdy, přestože tento klid v sobě pořád cítím, tak ho ztrácím, a mysl mě donutí věřit a podlehnout dané situaci, která v mém okolí zrovna je.

Martina: Než se dostaneme k tomu, kde jste dnes, a co dnes děláte, tak se ještě přeci jenom podívejme do vaší minulosti, abychom správně vysledovali, jaké všechny cesty vás dovedly do bodu, ve kterém se právě nacházíte. Vy jste vystudoval zdravotní školu, a pak jste nastoupil do Armády České republiky. Co vás přimělo jít právě do armády jako zdravotník?

Daniel Ďuriš: Já si myslím, že v životě buňka reaguje na prostředí. Já jsem vyrůstal jako malý kluk v hasičárně, kde jsem viděl výjezdy hasičů a viděl jsem krizové situace, ve kterých lidé začali spolupracovat, ve kterých si nelhali, ve kterých nehromadili majetky, a dokonce byli schopní vzdát se nějakého pocitu, že něco vlastní, a tak dále, pro prospěch druhého. A vlastně jsem tím byl vždycky tak nadšený, že jsem měl pocit, že bych chtěl pracovat v tomhle prostředí. Takže jsem nastoupil na všeobecnou sestru, a potom jsem se rozhodoval, jestli půjdu k hasičům. Ale shodou okolností jsme se přestěhovali, a můj soused byl velitel letecké záchranné služby, která byla pod armádou. Takže jsem ho každý den, protože oni létali přes nás, pozdravil, a viděl jsem nad sebou ten stroj, který přilétá jako z nebes, a oni s klidem mávají, a vlastně jsem to bral jako špičku záchranářského prostředí, kde opravdu lidé jednají velice distingovaně, profesionálně, s klidem, a zároveň k lidem. A to mě fascinovalo. Takže jsem si hned po zdrávce podal přihlášku do armády. A tenkrát se dělala docela zajímavá výběrová řízení – asi pět tisíc lidí se tam tenkrát hlásilo, obrovský počet lidí – a vybrali nás šest set. Takže přijímačky byly náročné, trvaly tři dny, a po těchto třech dnech tam seděl personalista, a teď postupně kolem odpadali lidé, až tam sedělo pár lidí. A já jsem tomu personalistovi pod tlakem tohoto prostředí řekl, že chci k záchrannému vrtulníku a zachraňovat lidi, a on mi řekl, že ale ze začátku musím do Chrudimi, že tam taky budu létat, ale už mi neřekl, že budu přistávat, že to jsou výsadkáři.

Martina: Vy jste mu zase neřekl, že si neotevřete padák.

Daniel Ďuriš: A že v sobě nemám bojového ducha, že jsem od malička měl pocit, že chci pomáhat lidem. A že praxe ve zdravotnictví znamená, když v šestnácti letech člověk sedí u lůžka starého člověka, který vám řekne: „Prosím vás, chytněte mě za ruku, já myslím, že umírám“, a vy ho doprovázíte na druhou stranu. To člověka změní. A pak najednou poslouchat nějaké tupé řeči vlastních kolegů o tom, jak někde někoho zastřelí, nebo tak, tak to mi vůbec nešlo. Takže já jsem byl hozený do útvaru, kde vlastně kluci – protože je to dobrý útvar, zajímavý – chtěli být od malička výsadkářem, koukali na filmy, četli knížky, a najednou tam hodili kluka, který tam šel jako mladý machr, jakože: „Já tady budu chvíli, výsadkáři mě nezajímají, a půjdu na vrtulník.“ Takže to bylo už od začátku zajímavé. A ten personalista podle psychotestů musel vědět, že nejsem člověk určený k tomu jít a zmáčknout zbraň, když jako záchranář vím, jak je složité někoho zachránit.

Martina: Vy jste na začátku této odpovědi řekl, že vám imponovalo, jak lidé, kteří jsou vystaveni krizové situaci, stresu, jednají opravdově. Takže možná ten personalista věděl, že jdete po něčem, co má smysl. Ale když se podívám na vaši armádní kariéru, tak vy jste byl v armádě, pak jste z ní na nějakou dobu odešel, pak jste se tam znovu vrátil. Kolik jste tam byl celkem let?

Daniel Ďuriš: Sedm let.

Martina: A když se na to podíváte zpětně – teď se hodně diskutuje o tom, jestli by se znovu neměla oprášit alespoň dobrovolná vojenská služba – tak co vám armáda dala?

Zkušenost u výsadkářů mi zachránila duši před pýchou

Daniel Ďuriš: Já jsem za ni, a vůbec za tu zkušenost, vděčný. To souvisí se začátkem, a s tím, kdo jsem, a že to nevím a že celý život mi to celou dobu představuje. A že jsem myslel, že mám někam jít, ale život mě zavedl do situací, za které jsem nesmírně vděčný. Protože zkušenost u výsadkářů, opravdu u profesionální jednotky, kde si kluci na nic nehrají, pro mě byla, byla jakožto pro mladého kluka, taková, že mám pocit, že mi to zachránilo duši v tom, že člověk nebyl dál zpupný, že mě to naučilo pokoru, že mi to dalo obrovský řád a že jsem mohl jít třeba do krizových situací, které bych normálně vůbec neprožil. Protože otevřít v noci dveře od mašiny, vrtulníku, a vyskočit do tmy, je velké osobní překonání, a člověk si díky takovému zážitku něco uloží do vnitřní pokladnice vlastní duše. Takže já jsem dneska opravdu vděčný za všechny tyto lidi, které jsem v té době proklínal, jako toho personalistu, který mě šoupnul do – svým způsobem – jámy lvové. Protože už na výcviku, první den ve Vyškově, když jsem tam stál, přišel nějaký velitel, a řval tam na nás: „Kdo jede do Chrudimi?“ A já jsem se přihlásil, a on ke mně přišel, a říká: „Tak z vás udělám největšího vojáka.“ A já na něj koukal, a říkal jsem: „Proč na mě křičíte? A dívejte se mi do očí.“ Samozřejmě trošku s vtipem, ale pochopil jsem, že jinak…

Martina: Už chápu, proč vám někdo špatně složil padák.

Daniel Ďuriš: Prostě byla to krásná legrace. Já jsem vlastně ze zdravotnictví, z úžasného prostředí, najednou mohl vidět třeba některé hrubé zacházení, a tak dále, a v té době jsem to třeba hodnotil špatně, ale dneska jsem rád, protože mně to srazilo hřebínek, vlastně mi to ukázalo určité extrémní situace. Jsem vůbec rád za armádu téhle republiky, protože, ač se to nezdá – a z pohledu zvenčí je to systém velkého řádu – tak je tam mnoho lidí, kteří utekli ze systému fabrik, a tak dále, kde je tupý řád, kde jim nastříkají o přestávce na chodník značky, kde mají stát, když si jdou zakouřit, a tak dále. Kdežto v armádě je to pořád v podobě Švejka, a i když se tam často říkají hlášky jako: „Tys myslel? Nemáš myslet“, tak je to hlavně o přemýšlení. Mně se líbilo, že právě tito kluci tam byli leckdy zachránění od moderního systému žití, který se tady nastavil, a kluci mohli pracovat sami na sobě, učit se třeba řídit nějakou složitější techniku, a tak dále. A pak, v době třeba nějakých krizových situacích tady máme organizovanou jednotku, která je schopna přijet s náklaďáky, a sofistikovaně, a v tu chvíli efektivně, docela dobře zasáhnout. Takže toto jsem tam viděl. Viděl jsem tam takovýto potenciál.

Martina: Když to takhle chválíte, tak proč už tam nejste? A co děláte teď?

Daniel Ďuriš: Já si myslím, že mě život fakt chtěl posunout ještě někam jinam. Poprvé jsem podal výpověď z armády, od výsadkářů, z toho důvodu, že jsem si zase v životě vyzkoušel – oni mi řekli: „Vy jste dobrý, pane Ďuriš, vy jste dokázal, že něco umíte. My vás na záchranný vrtulník nepustíme.“ A já jsem říkal: „Ne, já jsem to dělal proto, že přece nebudu uměle špatný, abyste mě pak někam šoupli.“ Ale takhle to tam fungovalo. A mně nejde být pokrytec, tak jsem dělal všechno tak, jak jsem cítil, že to mám dělat, a oni mi řekli, že mě nepustí dál, a tak jsem podal z tohoto důvodu výpověď. A hlavně taky z toho důvodu, že se mi zdál sen, že mám dát výpověď.

Ale rozmýšlel jsem se, protože jsem odmítal jet do Afghánistánu, nevěřil jsem tenkrát tomu, že tam někomu jedeme pomáhat. Prostě když jsem se o to začal zajímat, tak mi tenkrát nikdo nevysvětlil, proč tam jedeme, a tak dále. Ba naopak jsem slyšel věci, které se mi nelíbily, jak se mluvilo o nepříteli, v uvozovkách, a že jsme si na něm ze zdravotnického hlediska něco zkoušeli. Třeba jsem v jednu chvíli seděl na zdravotnické vojenské konferenci, a tam nám vysvětlovali, jak si něco zkoušeli na pacientovi, a v momentě, když se ukázalo, že asi selže, tak ho na nosítkách odnesli mimo základnu, aby umřel mimo základny, a nebyl z toho papírový problém. A já jsem se tam s hrůzou díval na celý sál, a koukal jsem, jestli jsem sám, kdo si uvědomuje, že tohle dělali fašisti. A můžeme si o nepříteli myslet cokoliv.

Martina: A byl jste sám?

V jednu chvíli jsem pochopil, jak snadno vzniká zlo

Daniel Ďuriš: Jo, byl jsem v tu chvíli sám. Opravdu, všichni si tam dělali poznámky, nikoho to nenapadlo, protože to v této společnosti bylo jako hypnóza. A mně tenkrát došlo, jak je možné, že se to v historii dělo. Protože mně jako malému nikdy nešlo do hlavy, že lidé, které jsem denně potkával, zdravili mě – vyrůstal jsem v malém, hezkém městečku – že se sofistikovaně vymýšlelo, jak co nejideálněji dopravit lidi někam, aby je co nejrychleji zplynofikovali. To mi prostě nešlo hlavy. Ale v takovýchto momentech jsem díky tomuto životu viděl, jak je to možné – a jak je to lehké. A jak je třeba těžké nějak odsoudit lidi, kteří v tom sále seděli, protože oni se opravdu rozhodovali tak, jakože dělají dobré věci.

Martina: Aladime, vy na vojáka opravdu nezdravě moc přemýšlíte.

Daniel Ďuriš: Jo, protože jsem záchranář. Takže jsem učil, a vymyslel jsem kurz, který je dodnes v armádě funkční, a je postaven právě na tomto: Že jsou lidé hozeni do nějaké krizové situace, a učí se efektivně využívat vlastní mysl. A v tom jsme byli vždycky nejlepší.

Po odchodu z armády jsem najednou nebyl nic, nevěděl jsem, co mám dělat. Pracoval jsem v ústavu, kde byly děti se specifickými potřebami. A pak jsem dva roky pracoval pro Daniela Landu.

Martina: Speciální kurz v armádě, využívat vlastní mysl – pamatuji si to. Ale ještě zůstanu chvíli u vaší vojenské anabáze. Vy jste tedy odešel – notabene vaše pochybování o smysluplnosti naší účasti v Afghánistánu vám potom budoucnost potvrdilo, až řekla bych, nepříjemně – a přesto jste se do armády vrátil, a pak zase odešel. Proč? Proč jste se vrátil? A proč jste znova odešel? Přišel sen, že máte dát výpověď?

Daniel Ďuriš: Jo, to chápu. To přišlo mimochodem den před Dnem dětí – to byl fakt sen, který mě probudil, takže jsem druhý den šel, a podal výpověď. A velitel tenkrát uznal a řekl: „Ano, jestli máte takovéhle nutkání, i třeba z důvodu snu, tak tomu rozumím.“ Takže jsem mohl odejít, a moje první práce byla, že jsem pracoval s dětmi se specifickými potřebami v ústavu – mně tato slova „ústav“ a „postižené děti“ nejdou vyslovit. A tam jsem pochopil, že tyto děti nejsou postižené, ale ba naopak, jenom víc cítí srdcem, ale nedokážou rozečíst naše falše a naše hry, které ve společnosti hrajeme, a proto je před námi musíme zavřít. A vlastně mám pocit, že od výpovědi v armádě mě život jaksi hodil – jak by řekli alchymisté – do nějakého díla, takže se člověku najednou rozbřeskne. Já jsem měl před tím jasný cíl, věděl jsem, co dělat, a najednou jsem nebyl nic, nevěděl jsem, co mám dělat. Takže jsem nastoupil do tohoto ústavu, a tam jsem nějakou dobu byl. A pak jsem napsal Danielu Landovi, protože jsem ho viděl ve Slavících, a lekl jsem se ho, tak jsem mu napsal, že umělci, kteří chtějí změnit svět, už tady byli, a nedopadlo to dobře. A on mi napsal, že mi v klidu všechno vysvětlí, a dva roky mě zaměstnával s tím, že mě nechal dívat se do všeho, co vytváří, a to bez toho, že bych já jemu přinášel nějakou hodnotu, což pro mě byla nesmírná životní zkouška.

Martina: To byla Danielova doba, kdy byl Žito?

Daniel Ďuriš: Kdy byl Žito, ano. Takže já vlastně byl na všech schůzkách, viděl jsem lidi ze showbyznysu, kteří vždycky zmizeli někde na záchod, a přišli „s úžasným nápadem, který byl úplně geniální. A udělám tohle, a támhleto…“ A Dan na mě vždycky koukal, a ptal se, jestli to vnímám. Mohl jsem vidět, jak se třeba v umění marketingově využívají určité geometrické symboly, a svým způsobem tajné nauky.

Martina: A vy jste pro něj pracoval? Vy jste byl jeho zaměstnanec?

Daniel Landa mi nechal nahlédnout do pozadí showbyznysu

Daniel Ďuriš: On mě normálně zaměstnal, ale moje práce spočívala v tom, že jsem jezdil na tyto schůzky, a bavil jsem se s ním. Myslím si, že byl asi rád, že ode mě cítil, že mu řeknu pravdu, protože já jsem viděl, že jeho prostředí je nesmírně pokřivené, a že pro něj, jako pro člověka, je těžké se v tomto světě vyznat, protože mu lidi mazali med kolem pusy. A on je autoritativní osobnost, silová, takže třeba lidi, kteří mu šli říct kritiku, tam potom najednou seděli, a tuto kritiku mu neřekli. Takže to možná bylo z tohoto důvodu, že měl jakousi brzdu – jestli to dobře vysvětluji – nebo mi prostě chtěl ukázat život, showbyznys, protože mně se potom toto všechno hodilo.

Martina: „Využívání symbolů v marketingu“. Zkuste mi to ještě trošičku osvětlit, protože musím říct, že to, že jste byl dva roky zaměstnaný u Daniela Landy, jsem nikde ve vašich videích, nebo v rozhovorech, nezaregistrovala, takže to je věc, když vám to nebude vadit, která by mě dost zajímala.

Daniel Ďuriš: Jo. Lidské podvědomí je velice krásná záležitost, ale dost neznámá, a cokoli se z něj odhalí, tak – bohužel žijeme v době kapitalismu – většinu z těchto informací, které odhalíme, nějakým způsobem zneužijeme sami proti sobě. A právě marketing pracuje s podvědomím, protože si lidé všimli, že lidský mozek vidí symboly, nějaké geometrické útvary, a tomu přiřazuje nějakou hodnotu. A my tady máme systém okvětních lístků, posvátné geometrie starých staveb, a tam je určitý harmonický řád, který je našemu podvědomí jaksi libý, a my na něj docela pozitivně reagujeme. Takže když třeba já budu marketér, a budu chtít přiřadit nějakou značku k něčemu příjemnému, aby se u lidí asociovala nějaká příjemná představa, a tak dále, tak budu pracovat se symbolem. A oni šli ještě dál, takže třeba zkoumali vliv barev, že určitý poměr oranžové, nebo červené a žluté barvy v lidech způsobuje třeba pocit chuti na jídlo, hladu, takže s tím velké…

Martina: Tak to měl McDonald’s – tuto červenožlutou.

Daniel Ďuriš: Jo, přesně a další velké společnosti. A já si myslím, že tohle je trochu čarování, kdy vlastně se operuje s podvědomím člověka, ale ne s jeho vědomou částí. Mám pocit, že to jsou trochu pekelníci.

Martina: Hmhm. Takže jste se ocitl uprostřed umělců a v uměleckém kvasu, a rozhodl jste se jít zase do armády?

Daniel Ďuriš: Show a byznys. Pochopil jsem, co znamená show a byznys, a zase jsem mohl líp a víc rozumět světu. A posléze měl Daniel nějaké problémy – finanční a tak – a rozpustil svůj tým. A to zase mělo svůj smysl. On mi tenkrát říkal – a docela se trefil – že člověk musí jít v poznání dál. A já jsem si pak řekl: „Tak fajn, tak jsem vyzkoušel armádu, nějakým způsobem vhled do psychiatrie, třeba do zdravotnictví, tak bych docela rád dělal na stavbě, obyčejnou práci, protože mám rád nesmírně dílo Ze života hmyzu od Karla Čapka, kde brouk projde po všech archetypech, a na konci mu dřevaři říkají: „Pojď nám pomoct.“ A to mi vždycky přišlo hrozně zajímavé a milé. A myslel jsem si, že třeba na stavbách to bude jiné, příjemné, a tak dále. A zase jsem si zkusil, co znamená ze situace nějaké kariéry, kde vám lidi salutují, najednou nosit na stavbě kýble, a být nic. Nicméně jsem zjistil, že v tomhle prostředí, v systému kapitalismu, když přijde někdo naivní, a chce pomáhat, a chce něco vytvářet, tak je úplně odřený na hůl. Takže já jsem bojoval s tím, abych měl dostatek peněz, a tak dále. A v tu chvíli jsem měl pocit, že bych jako muž měl mít třeba víc peněz, a zabezpečit rodinu.

Martina: A taky se těžko uvažuje ušlechtile, když člověk přemýšlí jenom o tom, jak si vydělat na chleba.

V nekreativním prostředí nechtěli přijímat nové nápady

Daniel Ďuriš: Jo, přesně. Měl jsem přesně tuto fázi, kdy jsem si říkal, že teď se ze mě stane buď Dostojevský, který zalezl prostě do temné díry dole, a plivne na celé lidstvo, protože prošel, jako v Labyrintu srdce, různými úřady, celky, a všude viděl podobné, stejné věci, a je z toho zhnusen. Nebo – jsem si řekl – to vezmu jinak. Já přece můžu být tvůrčím prvkem. Uvědomit si, jak to funguje, a čerta využít, zapřáhnout ho. A řekl jsem si, že půjdu na nebojový útvar, že tam ty kluky znám a že tam budu rozvíjet metody výcviku přežití u dětí jako indiánskou stezku. Už tenkrát jsem ji tam vymyslel pro děti, kde se děti učí přežití nějakou legrační, a zajímavou formou, jako byly hry, kdy to hrají. Stejně, jako jsem před tím učil vojáky, tak jsem přenesl tyto učební metody na děti. A tenkrát to armáda měla dělat pro školy, takže jsem to tam chtěl vymyslet, implementovat, stejně jako v té Chrudimi. Jenže v Chrudimi to byl profesionální útvar, a co se vyzkoušelo, a bylo dobré, tak to vojáci chtěli ihned aplikovat, protože to fungovalo. Kdežto tento útvar byl zase takový krásně český: „Prosím tě, Dane, nedělej tady nic: Pohoda, počkej na oběd, vezmi si pohov, propustku, a neměň to.“ Takže jsem s tím musel velice jemně a opatrně: „Dejte mi prostě šest lidí, jedno auto, pojedeme tady, uděláme výcvik.“ A lidem, vojákům, se to začalo líbit, získal jsem si postupně zase jméno, že věci, které dělám, jsou prověřené. Takže jsme jeli na školu, udělali jsme to na škole, ředitelka nadšená, děti nadšené, a všichni říkali: „Funguje to.“

Martina: A to bylo v rámci armády?

Daniel Ďuriš: Jo, v rámci armády. A pak najednou – nic. Nebudete to dělat – nic. A najednou mi dávali práci, že mám jít zametat třeba do parku, a tak. A tak jsem si říkal: „Tak fajn. Já tady nebudu čekat x let na výsluhu, abych to měl v klidu.“ A zase ve mně vyhrál pocit: „Tak holt sice nebudu tak dobře zabezpečený, a lidé na ulici mě nebudou tak hezky zdravit proto, že jsem součástí něčeho, co je dobré, ale budu zase dobrodruh. Ale já nemůžu jinak.“ A řekl jsem si: „Ale já to neudělám tak tvrdou formou, že se zase rozbřednu a nebudu vědět, co mám dělat, ale půjdu do zdravotnictví.“ Mě vždycky bavilo pomáhat lidem, a chirurgická ambulance je svým způsobem poloakční, a zároveň vždycky to, co vykonáte, hned efektivně vidíte. Prostě mě to bavilo. Bavilo mě bavit se s lidmi, vnímat jejich příběhy, a pomáhat jim, a vždycky mě to nabíjelo. Jenže já jsem podal výpověď, a v prosinci 2019 jsem nastoupil do nemocnice, do zdravotnictví, a přišel leden 2020, a rozjíždí se to, čemu později lidé říkali „pandemie covidu-19″.

Martina: A tohle zažít přímo ve zdravotnictví muselo být možná větší škola než celá vojna.

Daniel Ďuriš: Já jsem v tu chvíli pochopil, že mě na to můj život velice dobře připravil, protože jsem mohl najednou vidět, co lidé začali vykonávat kolem mě, jak spustili třídní systém jako ve škole. Teda, že všichni víme, že to je jinak, ale přizpůsobíme se, protože paní učitelka – nebo vyšší autorita – řekla: „Takhle to tady uděláme“. A pak jsem mohl vidět, co je show a byznys. Pak jsem mohl vidět, jak se na společnost aplikují určité psychologické metody, a zároveň, protože jsem v armádě přičuchnul ke krizovým plánům, tak jsem od začátku věděl, co bychom měli spustit, co bychom neměli spustit, jaké máme dispoziční podmínky, jaké máme materiální vybavení a jaké máme personální obsazení speciálních nemocnic, jako je třeba nemocnice Těchonín a tak dále, kde vím, že sestry, se kterými jsem cvičil, přijmou pacienta, a zároveň ho odevzdají kamkoli, přímo do pece, nebo bude zdravý, ale ony se ho za celou dobu nedotknou. To je prostě tak vymyšlené, že pacient je vakuově oddělen. Tyto systémy jsou přesně vytvořeny na tyto problémové chvíle ve společnosti, pro období krizí, které by přišly. Takže my jsme na ně byly velice dobře – svým způsobem – připraveni, ale společnost řešila hadrové roušky.

Na krizi s covidem jsme měli připravené špičkové systémy, ale řešili jsme roušky

Martina: Vy jste pracoval nějakou dobu v Těchoníně? Protože to je pro mě trošku mystérium: Nemocnice, ve které se uchovávají nejsmrtelnější viry, a je tam, jak jste zmínil, personál vycvičený na to, aby pracoval s lidmi, kteří jsou nakažení ebolou, a dalšími naprosto nezvládnutelnými chorobami. Vy jste se tam také školil, nebo jste se alespoň nějakým způsobem připravoval i na tuhle práci?

Daniel Ďuriš: Ne, přímo v nemocnici v Těchoníně jsem nebyl fyzicky, ale mám za sebou kurz Radiační, biologické a chemické ohrožení společnosti, kde se tyto náměty probíraly. Ale zároveň jsem měl možnost – ještě s dalšími lidmi – uvést kurz CLS, Combat Lifesaver v Chrudimi do takové podoby, ve které je dnes. Takže jsem cvičil sestřičky, které tam byly dislokovány a které normálně pracují v civilu, ale v případě takovéhoto ohrožení jsou hned povolány sloužit na to místo. Takže jsem s nimi byl v kontaktu takovýmto způsobem.

Martina: Takže jestli jste ty sestřičky cvičil…

Daniel Ďuriš: Jo, ale ne úplně v jejich speciální biologické urgentní medicíně, to úplně ne. Ale měl jsem tento kurz, kde jsou takovéto základy, které byly potřebné.