Německo bylo vždy nepřátelské a Německo vždycky bude nepřátelské

Tuž sem se v patek vratil z Podněstři, na Svinově naložil kolo a vystupili zme s partyju na hranici s Brestem. Vlaky, kere kdysik vozily turisty z Terespola do Bresta litevskeho, su zrušene. Hranični přechod cyklisty nepušťa. tuž zme se vydali podel běloruske hranice na jih a pokusili se překročit hranicu o padesat kilaku jižněji. Tež se to nepovedlo. Pry možu na druhu stranu lidi v kamionach, lidi v autach, lidi v autobusach, ale lidi na rowerach ni. Nerozumim temu. Co to je za byrogratycku cypovinu. Nevadi. Ubytovali zme se ve fajnem browaru, zežrali řizek větši jak taliř a druhy den prubnuli přejet hranicu na jinem přechodu. Nic. A další den jinde zase nic. Pry se to nesmi. Tak čemu se plati také prachy Okrajincum, když pak my sami nemožeme překročit hranicu? Nerozumim temu.

A tak valime podel řeky Bugu, keru stanovil lord Curzon jako hranicu mezi Polskem a Sovětskym svazem, pijeme odporne polske pivo, kere je sice dobře zrobene, ale blbě načepovane, podchlazene, nebo naopak teple, z nečištěnych trubek, s pěnu, keru vam kelnerka vykvedla lžičku, aby nemusela moc dluho čekat… zvlaštni to země… Jedine, co tu je pozityvni, je fakt, že tu nesu Česi.

Petr Hampl: „Německo bylo vždycky nepřátelské, a Německo vždycky bude nepřátelské,“ konstatoval bez příkras v předchozí části našeho rozhovoru sociolog Petr Hampl s tím, že to je naše hlavní zahraničněpolitická konstanta, se kterou musíme počítat, ať už bude v Berlíně vládnout kdokoli. A Německo je dnes zemí, která nás začíná stahovat do ekonomické bažiny, nejen tragickou politikou v oblasti zelené energetiky. Navíc je to země, kde se násilí ilegálních přistěhovalců stalo přehlíženou realitou a kde tisíce mešit vychovávají nové generace radikálů, stejně jako v Británii. Současná česká vláda navíc ještě více obnažila už tak otevřené hranice podepsáním migračního paktu.

Jindřich Rajchl: UKONČEME DEBATY O PŘIJETÍ EURA! Možná to nevíte, ale poté, co Slovensko zaneslo do své Ústavy právo na hotovostní platby, se prakticky okamžitě ozvala Evropská centrální banka a vytkla Slovensku tento krok s tím, že “tato otázka není u státu, které přijaly euro, v jejich kompetenci”.

Následně prezidentka banky Christine Lagardeová dodala, že “monetární politika členských států eurozóny je plně v rukou ECB, nikoliv států samotných, a že se musí řídit legislativou Evropské unie”.

Jinými slovy – pokud jste přijaly euro, milé členské státy, tak laskavě mlčte, šoupejte nohama a poslušně plňte vše, co si mocipáni z Frankfurtu usmyslí.

A vůbec zapomeňte na to, že byste si dávali právo na hotovost do vaší ústavy. To by tak hrálo!

Vzdání se vlastní měny je fakticky vzdáním se vlastní suverenity.

Firmy, které chtějí fakturovat, účtovat či vyplácet mzdu v eurech, tak mohou činit už nyní. K tomu skutečně přijetí eura není potřeba. Tvrzení, že euro by businessu prospělo, je jen vějička na občany, aby znovu naletěli na návnadu bohatství a prosperitu z Bruselu a spolkli další udici i s navijákem.

Přijetím eura dosáhneme pouze toho, že si za 200 miliard korun, které budeme muset zaplatit do Evropského stabilizačního mechanismu, koupíme část dluhu celé eurozóny a odevzdáme svou monetární politiku do Frankfurtu. Nic víc.

Byl by to zhruba stejně prozíravý krok jako vstupovat v říjnu 1989 do KSČ.

Pojďme pro to jednou provždy ukončit debaty o přijetí společné evropské měny a vložme do naší Ústavy právo na platbu českou korunou a platbu v hotovosti.

Vlastní měny a monetární politiky se nesmíme vzdát za žádnou cenu.

Podkopali bychom tím jeden ze základních pilířů naší suverenity.

Snaha ECB zabránit Slovensku přijetí práva na hotovost budiž nám mementem toho, jak by si nás tato instituce v okamžiku přijetí eura okamžitě podmanila.

Ivo Budil pro Parlamentní listy: Domnívat se, že americký prezident skutečně zajistí „svět bez válek“, může jen ten, kdo se vyznačuje mimořádnou naivitou nebo vážně narušenou schopností realistického úsudku. Spojené státy americké zůstávají i za vlády Donalda Trumpa neoliberálním impériem, jehož hlavním exportním artiklem je chaos – prostředek sloužící jak k udržení globální hegemonie, tak k uspokojení zájmů a zisků vojensko-průmyslového komplexu, který ke své existenci potřebuje trvalý stav ozbrojeného napětí. Uvažovat v dané geopolitické konstelaci o všeobecném míru je iluzorní. Velká Británie vedla v průběhu 19. století každý rok ozbrojený konflikt různé intenzity. Spojené státy v tomto ohledu důsledně kráčejí v jejích stopách.

Měl dle vás Izrael právo zaútočit na vojenská zařízení Íránu?

Samozřejmě, že neměl. Izrael není mezinárodním arbitrem, který se může beztrestně uchylovat k agresivním aktům vůči jiným státům na základě svých domněnek, podezření či partikulárních zájmů. Izrael nestojí nad mezinárodním právem, i když by si to někteří jeho vrcholní představitelé rádi mysleli. Ukázal se nicméně dvojí metr a pokrytectví západních institucí a médií, jež agresi eufemisticky nazývají „právem na obranu“. Každopádně ponaučení, které vyplynulo pro íránskou vládu, je jednoznačné: Jestliže se chcete cítit bezpečně před útokem západní neoliberální moci, je žádoucí vyvinout atomovou zbraň. Západ totiž rozumí pouze síle.

Putin chce celé čtyři anektované oblasti Ukrajiny, osekání její armády a závazek její neutrality. Dosáhne toho nakonec? A jakým mechanismem vlastně válka na Ukrajině může skončit?

Nejsem zasvěcen do hlubokých tajemství Kremlu, ale domnívám se, že připojení Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti k Ruské federaci je faktem stvrzeným referendy, o němž se již nebude vést debata. Prezident Vladimír Putin je opatrný realista, jehož požadavky byly vždy spíše minimalistické, avšak domácí veřejnost bude stále naléhavěji volat po anexi Charkova a zejména Oděsy – symbolu ruské imperiální přítomnosti na černomořském pobřeží. Nemyslím si, že konflikt skončí zmrazením po vzoru Koreje v roce 1953, neboť Západ nedisponuje prostředky, které by umožnily dlouhodobě udržet zchudlý, vyčerpaný a zdevastovaný zbytek země při životě. Úvahy o rozdělení západní části mezi Polsko, Maďarsko či Rumunsko mi připadají příliš divoké. Pravděpodobnější je zachování státnosti s novým kyjevským vedením, jež přistoupí na dohodu o ukončení nepřátelství s Moskvou. Spojené státy se od vývoje distancují a Evropa bude zaměstnána vlastními krizemi. V západním povědomí tato země zmizí, stejně jako před několika lety Afghánistán. V nastalé situaci se Ukrajina pravděpodobně obrátí s žádostí o rekonstrukční financování na Šanghajskou rozvojovou banku a zapojí se do eurasijských hospodářských struktur. Pokud bude postupovat promyšleně a důsledně, může se během dvou generací přiblížit úrovni Běloruska. Pro stát, který měl v roce 1991 ze všech postsovětských republik největší rozvojový potenciál, to rozhodně není výsledek, který by naplnil původní očekávání.

Marian Kechlibar: Mezi Íránem a Izraelem nastalo příměří. Zbraně utichly. V případě Blízkého a Středního východu je vždycky na místě se zeptat „na jak dlouho“, na což samozřejmě nikdo nezná přesnou odpověď. Čistě technicky se dá říci, že minimálně do doby, než si aspoň jedna z bojujících stran doplní své muniční sklady.

Libor Hřivnáč: Fiala a spol vymysleli další byrokratickou zrůdnost. Firmy a podnikatelé do 25 zaměstnanců jsou od TV poplatků osvobozeni. Přesto se ale musí zaregistrovat, i když platit nemusí. Při nesplnění této nové povinnosti jim hrozí 15.000 Kč pokuta. Smysl této ohlašovací povinnosti nechápu. Další zbytečná byrokratická povinnost navíc. Další krok k likvidaci té aktivní části národa. KDO to proboha vymýšlí? A nikoho nenapadlo, že stát dávno eviduje všechny firmy i počty jejich zaměstnanců? Proč jsme povinni vytvářet další databázi?

Novinky: Češi by měli za prezidenta nejradši zase Pavla. Babiš daleko za ním. Největší šance být zvolen českým prezidentem má současná hlava státu Petr Pavel. Podle průzkumu agentury STEM/MARK by lidé rádi v čele státu viděli slušného, reprezentativního a apolitického prezidenta se zájmem o lidi.

Co to je za narod, kery chce za prezidenta nulu?

Ladik Větvička, Terespol, Polska