Nechali jsme si evropskými penězi přebudovat české vysoké školství

Martina: Když jsme si vyměňovali maily a informace k dnešnímu rozhovoru, tak jste se zmínil, že se na našich univerzitách usadil antiintelektualismus. Co si pod tím představit?

Aleš Prázný: Ano, antiintelektualismus je něco, čím se vyznačují dnešní univerzity. Když se podíváme na univerzitu jako na velmi pozoruhodný instituční útvar, tak univerzity vznikají ve vrcholném středověku, vznikají někdy od 12., nebo ty nejstarší už 11., století, a smyslem těchto univerzit bylo nějak předávat pravdu, předávat tradovanou pravdu, a integrovat člověka do řádu stvoření. Toto trvalo po staletí. A v novověku se tato situace proměňuje, kdy se novověk najednou vymezuje vůči této koncepci, a zaměřuje se – především třeba Humboldtova univerzita z 19. století – na originalitu, na tvůrčí síly člověka a na autonomii, na svobodu, na to, že pravda se stále hledá, není hotová, že věda ji na univerzitách dotváří, objevuje, a student a vyučující jsou toho aktéry. Ale pořád i Humboldtova univerzita ještě hledá pravdu, ještě jí jde o pravdu. Současná univerzita, kterou tady dnes máme, tak ta už vlastně na toto rezignovala. Když se podíváte na veškeré dokumenty, které se týkají vysokého školství – nejen v České republice, ale zejména na ty, které se týkají Evropské unie, Evropské komise – tak univerzita se změnila na jakési distribuční centrum nových výkladů skutečnosti, pro které je důležitá konkurenceschopnost, inkluze, klimatická změna, diverzita, gender, a tyto věci.

Takže se najednou univerzity stávají nástrojem distribuce těchto nových ideologií, které proměňují člověka, proměňují i výzkum, a už nejde o hledání nějaké metafyzické pravdy, pravdy o člověku, ale spíše o přetváření člověka, přetváření společnosti. Univerzita se stala vlastně nástrojem tiché revoluce, která se děje tak, že nikoli za nějakého velkého hluku, že by se tady ohlašovalo nějaké nové zásadní dogma, ale spíše se tichými, velmi nenápadnými kroky vytěsňují, umlčují určité tendence, určité věci, které ještě donedávna byly zřejmé, platné, ale dneska se problematizují.

Martina: Co třeba?

Aleš Prázný: Taková nejzásadnější věc se týká jednak jazyka, jednak se to velmi intenzivně týká genderové korektnosti, politické korektnosti obecně. Takže z věcí, ze kterých ještě před pár desítkami let povstávalo komično, se dneska stává věc, kterou když někde zmíníte, tak vás označují jako nějak nepatřičného člověka, jako extrémistu, a podobně. Přitom věci, které se týkaly komična, vždycky poukazovaly k tomu, že podstata komična je vždy v tom, že se to někoho dotkne, vždy to někoho urazí. Ale to bychom se ale dostali jinam, k otázce, co je to komično. Ale když se podíváme na dnešní dobu, tak komično prakticky úplně zmizelo, protože komično se stalo nekorektním. Když je komično, tak buďto můžete soucítit, nebo být krutý. A být krutý dneska znamená být necitlivý, a hraničí to skoro s nenávistným projevem, takže se toho všichni bojí. Dneska vládne strach z toho projevovat přirozené věci, které vždycky platily, a byly i součástí kultury.

Univerzitní granty z Evropy vyžadují ideologické parametry, jinak přijdete o stamilióny

Martina: Vy jste ještě říkal, že se to velmi odráží v lingvistice, v jazyce. Jakým způsobem se nám to promítá do naší mluvy a do naší schopnosti spolu komunikovat?

Aleš Prázný: Ano, tak toto je věc, která mi přijde velice pozoruhodná. Zkušenost 20. století je v tom, že každá ideologie, případně totalita, se zmocňuje jazyka, zmocňuje se řeči. Jsou o tom i velmi zajímavé publikace, například od Kleperera Jazyk třetí říše, nebo u nás psal Petr Fidelius o jazyku totality.

Martina: A velmi známý je „newspeak“, který popisuje George Orwell.

Aleš Prázný: Ano, a také Orwell. a také o tom píše například Josef Pieper – Zneužití řeči. Kniha velice zajímavá, nevím, jestli je v češtině.

Martina: Ano, tady jsem si vypsala: „Řád slova je výrazem řádu bytí. Kdo rozvrací jazyk, rozvrací svět. Ideologie vždy začíná ovládnutím jazyka.“

Aleš Prázný: Přesně tak. Takže tady pozorujeme určitou proměnu jazyka, a to, jak se to děje. Takže takovými novými protagonisty nové řeči jsou především určité nevládní organizace, potom to pozorujeme u určitých typů médií, a potom to jsou univerzity. A teď se můžeme ptát, na základě, čeho se to děje: Děje se to na základě velmi bohatých finančních subvencí do těchto oblastí, které to podporují. Ale pokud si někdo myslí, že univerzity jsou dneska ještě svéprávné, samostatné, autonomní instituce, tak se mýlí, protože už mnoho let univerzity musí do svých struktur, do svých procesů, do svých norem, aplikovat určité předpisy, které byly kdysi dávno dány na základě podpisu mezinárodních dohod v době, kdy to ještě nemělo pořádný obsah, který se utvářel až později. A dneska, když chce například univerzita žádat o evropský grant, tak tyto granty se pohybují v určitých ideologických rámcích.

To znamená, že témata jsou nějak směřována, to je jedna věc. A druhý parametr spočívá v tom, že když chcete grant získat, nebo evropský projekt, tak musíte mít nějakou bonifikaci za určité ideologické parametry projektu, a nikdo si nedovolí tam tyto ideologické parametry nedat, protože – i když za to je třeba jenom pět, deset bodů – to pak znamená, že nedostanete ty stamilióny. Takže se tady znovu objevuje to, co bychom mohli nazvat: „Život ve lži.“ My jsme nuceni lhát. A děje se to bohužel i na univerzitách, takže univerzity jsou tady dneska finančně korumpovány právě těmito způsoby, a řekl bych, že je to víc v humanitních oborech, ve společenskovědních oborech. Do technických, přírodovědných, medicínských oborů nevidím, ale co jsem mluvil s kolegy, tak tam jsou také nějaké parametry na nějakou genderovou vyváženost, a tak dále, které jsou zásadním kritériem.

Bez evropského ocenění HR Award žádná univerzita nezíská velké granty na miliardy

Martina: Na technických univerzitách se to ovšem nepromítá tolik do lingvistiky, protože když se mezi sebou nedomluví mostní statici, tak most zkrátka spadne. Každá ideologie a totalita se zmocňuje jazyka. Ale gramatika je základem, který musíme zvládnout, abychom rozuměli světu. Pokud ji ignorujeme, tak se nemůžeme dobrat pravdy.

Aleš Prázný: Ano. Nicméně i tam se to projevuje ve verbální, v lingvistické věci, a sice tak, že univerzity, a vysoké školy vůbec, aby se mohly účastnit soutěží o evropské projekty – které jsou velmi štědré oproti těm národním, to jsou objemy miliard – musí mít implikován ve svých předpisech takzvaný program HR Award, to znamená jakési ocenění za pracovní zdroje, lidské zdroje. A poslední dobou se všechny české vysoké školy ucházely o ocenění HR Award.

Nedávno ho získala i Karlova Univerzita, a to vlastně znamená, že kdo má tuto evropskou značku HR Award, tak je bonifikován pro získávání evropských projektů. A HR Award už zahrnuje to, že budete používat genderově senzitivní jazyk a že tam budete mít ideologické parametry, které v podstatě rozvracejí jazyk, gramatiku jazyka. To není nic odborného, to je ideologická věc. Jazyk má od své přirozenosti tendenci k tomu, aby fungoval efektivně, to znamená, abyste co nejstručněji dokázala co nejvíc věcí sdělit, a pokud mluvíme s někým, kdo není schopen se vyjádřit, tak je to únavné.

Bohužel, teď různé oficiální dokumenty univerzit zapracovávají právě tyto ideologické požadavky, takže naprosto ignorují generické maskulinum, a ve větách se objevují zdvojeniny, třeba: „Studenti a studentky“, „pracovnice a pracovníci“, „doktorky a doktoři“, „zaměstnankyně a zaměstnanci“ a to se už po dvou odstavcích nedá číst, a vede to k určité otupělosti – je to text, který ztrácí svou estetickou dimenzi.

Samozřejmě normálního člověka nenapadne, že když osloví studenty jako studenty, že by vylučoval studentky. Zrovna tak máme psanou Ústavu. Je otázka, kdy na ni také dojde. Já doufám, že už ne, že už se tato hloupost zastaví. Pozoruhodná je pro mne jedna věc, a to, jak se k tomu univerzity nekriticky vztahují, jak to nedokážou pojmenovat, jak tomu pohotově přitakávají, a jak okamžitě eliminují jakoukoliv vnitřní kritiku těchto procesů, a jakým způsobem jednají jenom utilitárně, jenom pragmaticky, protože musí zabezpečit finance.

Martina: Proto v této souvislosti říkáte, že ideologie se staví nad gramatiku?

Aleš Prázný: Ano, ideologie se dneska staví nad gramatiku. Ale gramatika je základním vztahem, který musíme zvládnout pro to, abychom rozuměli světu. Takže, pokud začneme ignorovat gramatiku, tak se pak už vůbec nemůžeme dobrat žádné pravdy.

Když gramatiku podřídíme ideologii, ztrácíme schopnost dobrat se pravdy

Martina: Ale jsou tady tendence gramatiku natolik zjednodušovat, už jenom proto, abychom mohli psát vědecké práce na mobilu? My jsme se před chvíli zmínili o tom, že se na našich univerzitách, nejen na nich, usadil antiintelektualismus. Chci se zeptat, zdali jsme si to udělali sami, nebo je to dáno transformací vzdělávacího paradigmatu globálně?

Aleš Prázný: Tak toto agresivní antiintelektuální vidění světa, nevím, nakolik je agresivní, ale antiintelektualismus vychází z toho, čemu se říká neoliberalismus, a s ním spojený kapitalismus. Proč neoliberalismus? Protože to byly od konce druhé světové války především angloamerické země, které diktovaly, jak to má být, a do toho se zapojila hlavně Evropská unie. V Německu zase byla po válce určitá kritika myšlení ve vztahu k Hitlerovi.

Když si přečtete publikaci – myslím, že se to u nás nikdy nepřeložilo – od Hanse Freiera, Das Ende der bürgerlichen Philosophie, který v podstatě píše o konci měšťácké filozofie, která byla do té doby nosnou filozofií Němců a která do určité míry připravila půdu i pro nástup nacismu, tak tady vznikla otázka, jak na univerzitách dále myslet. To znamená, že kritické myšlení na německých univerzitách, které se dneska velmi skloňuje, vychází z toho, že se říká, že nebudeme mít nějaké velké příběhy.

Takže se to začalo silně dekonstruovat. a druhá věc spočívala v tom, že se to začalo dekonstruovat i na základě globálního nastavení vědy a univerzit, která v roce – jestli se nepletu – 1999 vznikla v Boloni. Byl to jednoznačně evropský projekt, měl konkurovat americkému modelu, ale ve skutečnosti to nakonec dopadlo tak, že angloamerický model diktoval globální trend.

Není to, že by si to evropské státy samy generovaly, ale byly tomuto tlaku vystaveny, a řekl bych, že k našemu neštěstí, právě od vstupu do Evropské unie, začaly evropské peníze naprosto přeformátovat české vysoké školství – a my jsme si to nechali velmi, velmi rádi bez větší kritiky. Ono to bylo spojeno s obrovskými finančními dotacemi, a tam, kde jsou finance, tam se asi potlačí etika.

Martina: Vy jste řekl, že se univerzity mění v nástroje ekonomického růstu a produktivity práce. Dovolím si říci, že pokud bychom se podívali na absolventy, tak to nesplňují. Já si myslím, že ty absolventy máme spíš takové, že umí ovládat mobil nebo tablet, ale přitom – nevím – neumí si ani uvařit kafe. To znamená, že to ani prakticky nesplňují. Co s tím?

Aleš Prázný: Ano, přesně tak. Vyučování se zbavilo své klasické podoby. Vzdělání, vzdělávání vždycky znamenalo vstup do kultury, do toho, co se zvládá, do té tradice. A vzdělávat, to byl přece rozumný úkol. Dnes, když se podíváte na programy univerzit, tak tam máte vzdělávání, ale především tam je ta kompetence. Kompetence znamená něco jiného, a sice schopnost dovést určitou věc ke zdárnému konci, dokázat určitý úkol vykonat. To zní velmi prakticky a rozumně. Ale ono je to tak, že vzdělání je zásadní, a kompetence jsou tam spíš jenom jakýmsi doplňkem. Univerzity ale nyní upřednostňují kompetence před vzděláním, a na vzdělávání rezignují. Proč se na to teď dívají jako na kompetence? Protože kompetence znamená, že člověk bude umět dělat věci. A je to spojené také s určitou profesí. Jenomže bohužel to není příprava pro praxi, ale je to příprava pro trh. Tím pádem vlastně tyto kompetence samy o sobě člověku nic nedají, ale pouze plní očekávání trhu práce a korporací.

Člověk sám o sobě se nevzdělává, člověk je pouze přizpůsobován potřebám trhu, a všechny korporace samozřejmě chtějí dobré pracovníky, kteří budou efektivní. Ale efektivita ještě neznamená dobrý člověk. Efektivita ještě neznamená člověk vzdělaný. A tohle je obrovský problém. Potom najdete v programech univerzit samé kompetence, které jsou popsány jako možná až směšné jazykem úředních směrnic. Jazykem, který sám o sobě působí tak, jako kdyby byl mimo život, jako kdyby tam nešlo o člověka, ale prostě jako kdyby šlo o splnění nějakých úkolů, které jsou nějak nastavené, a samozřejmě všechny tyto dokumenty musí být schváleny.

Kompetence vytlačily vzdělávání – univerzity nevychovávají lidi, ale flexibilní pracovníky pro trh

Martina: Kdo o tom píše?

Aleš Prázný: Jedna z nejlepších publikací na tohle téma – v češtině je bohužel není – je od anglického profesora Furediho. Frank Furedi napsal What’s Happened to the University?: A Sociological Exploration of Its Infantilisation. Tato kniha vám vysvětlí přesně, co se s univerzitou stalo. A je to excelentní, protože to popisuje především na anglosaských univerzitách, ale můžete to použít velmi snadno na naše univerzity. A souvisí to právě s tím, co popisuje. Univerzita ztratila svobodu. Univerzita musí naplňovat obrovské množství nejrůznějších předpisů, které de facto nemají s univerzitou nic společného.

Martina: Donald Trump teď ukázal, na příkladu třeba Harvardu, nebo univerzity v Berkeley, že tyto kohouty a penězovody lze uzavřít. Takže se můžeme ptát, jestli se dá současný stav, opravdu těch poměrů, které tady byly popsány, zvrátit. A možná to i vrátit na správnou cestu?

Aleš Prázný: Ano, je to určitě možné zvrátit, ale znamená to především obrovské množství politické vůle, samozřejmě finančního zajištění jiného způsobu, kde budete muset najít nějakou míru nezávislosti. Já si nemyslím, že by se to úplně dalo udělat naráz. Ta obrovská závislost na evropských projektech u nás je taková, že české prostředky jsou vlastně zanedbatelné, u některých univerzit je to obrovské množství peněz z těch evropských fondů. A ta závislost je taková, že vlastně jinak to nejde.

A jednu věc si tady musíme uvědomit, že prostě univerzity tady teď řeší, jestli dostanou peníze, jestli to přežijí, jestli nebude zavřena katedra. To je legitimní starost. Jenomže tohle je důvod, proč si musíme říct, že jde tímto způsobem potlačit svobodu a svéprávnost. Když jsou všichni teď ekonomicky závislí, a musí chránit svoje katedry, aby existovaly, tak si prostě dovolí velice málo vnitřní kritiky.

Svobodnou diskusi na univerzitách dnes nahradila autocenzura, aby instituce přežily ekonomicky

Martina: Pokud se ještě vrátíme k výroku, že agresivní protivědecké vidění světa, které se usazuje v humanitních oborech na univerzitách, tak mne zajímá, jak mohou univerzity plnit svou historickou roli jako instituce kritického zkoumání, když sama kritika uvažování mizí.

Aleš Prázný: Ano, to je zásadní otázka, která se ptá na to, jak mají univerzity v podstatě v této nové konstelaci možnost nějak uskutečňovat ten starý závazek kritického myšlení. A ten problém spočívá v tom, že to kritické myšlení se dneska redukuje na kritiku těch starých věcí, které platily, to znamená, v podstatě se jedná o to, jak kritizovat středověk, kritizovat tradice, kritizovat náboženství a podobně.

Martina: Skoro bych řekla, že ve vědecké instituce možná na prvním místě, protože státu se třeba nevěří, ale vědci – ti určitě ví, a odborníci vědí. Takže když na to člověk naskočí, na víru v tyto instituce, dá si do těla neověřené látky, které s sebou nesou i riziko smrti, tak to potom skutečně může být naprosto fatální.

Aleš Prázný: Přesně tak. Jenom jsem chtěl zmínit ještě jednu zajímavou věc s tím spojovanou: Když se podíváte, jak je teď v debatách spojována věda a demokracie, když politici mluví o tom, že tohle je potvrzeno vědou, a tohle ohrožuje demokracii, tak to je pozoruhodné spojení vědeckosti s demokracií. To znamená, že se předpokládá, že vědecké poznání by mělo být demokraticky osvojeno, rozhodnuto, schváleno. Přitom vědecké poznání vždycky má tendenci být aristokratické. Vždycky ho dělá někdo, kdo o tom hodně ví. A pak je to většinou menšina, která se v tom pohybuje a která k tomu má nějaký přístup.

Když ale řeknete široké veřejnosti, široké mase, že toto je vědecky potvrzeno, tak vy potom tu vědu znevažujete. Protože věda není o tom, že by automaticky mohla odpovídat na všechny otázky ve všech směrech. Věda je vždycky o tom, že zjistí nějakou souvislost, a ta souvislost může být zpochybněna jinými. Ale teď problém spočívá v tom, že věda se stává nástrojem politizace, a demokracie se stává nástrojem vynucování souhlasu na základě toho, že to bylo nějak schváleno

Martina: Jak je možné hledat, co je podstatné, když není možná svobodná diskuze, která byla, mimo jiné, podstatou akademických svobod?

Aleš Prázný: Ano, tak toto je na dnešní době jedna z nejzajímavějších věcí vůbec, jak jsme se snadno zbavili svobodné debaty, a to zejména v oblasti školství, univerzit. Ona je stále nějak možná, ale nikdy se takovým debatám nedostane takové pozornosti, jako těm, které pozdvihují mainstreamová témata, prosazovaná témata, témata ideologických proudů dnešní doby. Je to zvláštní, že naše společnost, která si prošla imunizací komunismem, na to takto přistupuje. To je záhada. Ale musíme si taky připomenout, že od roku 89 už to je několik desetiletí, za chvíli to bude skoro tolik let, jaká byla vzdálenost mezi Únorem a rokem 89. Na ochotě, s jakou lidé dneska naskakují na cenzuru, na sebecenzurování, na odsuzování druhých, kteří mají trochu jiný názor na věci – můžeme velice dobře pochopit, jak funguje fanatismus ve dvacátém století. Najednou vidíte, že se společnost může během roku celkově proměnit ze společnosti, která odmítala válku, na společnost, která se stane vojenským štváčem.

Příští totalitní hrůza nepřijde jako nacismus nebo komunismus, ale jako něco nepoznaného

Zlo do světa přichází vždy jako úžasné dobro, nikdy jako zlo. Dnešní hrůzy nebudou ve stejném kabátě, jako nacismus nebo komunismus, ale budou jiné, a málo kdo tuší jaké

Martina: A ještě se u toho cítí, že páchá dobro.

Aleš Prázný: Ano, to vždycky. To je vlastně předpoklad, že si musíme ukázat, že zlo do světa vstupuje jako dobro. Nikdy zlo nevstupuje jako zlo, ale vždycky zlo vstupuje jako nějaké úžasné dobro. Vždycky tomu tak bylo. Hitlera lidi volili pro to, že se domnívali, že jim přinese nějaké dobro. Samozřejmě oni tehdy v 33. ještě nevěděli, co víme my, pro ně to byl vlastně sympaťák, a proto ho zvolili. To je pro nás dneska naprosto nepochopitelné. A komunismus roku 48, kterému mnozí uvěřili, tak to je podobná situace. Bylo po válce, Rudá armáda osvobodila značnou část Evropy, prokázala se tím určitá schopnost Sovětského svazu, mnozí jim byli od srdce vděční, že je zbavili této hrůzy, která opravdu hrozila fyzickou likvidací. My si to dnes těžko dokážeme uvědomit. A to platí i o spojeneckých vojscích Ameriky, Francie, Británie. Ale dneska, pokud máme čekat příchod nějakých hrůz, tak si musíme uvědomit, že nebudou chodit ve starých kabátech. Tudíž to zřejmě nebude nacismus, nebude to komunismus, ale bude to něco jiného, něco naprosto jiného, o čem málo lidí tuší, co to může být. a bude to opět menšina, která to bude vidět, podobně jako to byla menšina při nástupu nacismu, když Hannah Arendtová obcházela kolegy, a říkala Karlu Jaspersovi: „Utečte, bude se tady dít to a to.“ A on jí říkal: „Ne, to nebude tak hrozný.“ A pak, když chtěl utéct, tak už mu to nedovolili, a mnohé popravili, ačkoli byli varování, protože si neuvědomili, že to bude tak strašné. Takže pro nás je teď zásadní otázka: V čem bude budoucí hrozba?

Martina: To asi ještě opravdu nemůžeme vědět, nebo někteří vidoucí možná tuší, ale v každém případě kroky, které nějaká totalita podniká, jsou vlastně vysledovatelné, a jsou vždycky stejné. Je to třeba ono ovládnutí jazyka, jak jsme se o tom bavili, je to ovládnutí svobodné diskuze. Já si vzpomínám na jeden projev ještě, tuším, Gustáva Husáka k 8. březnu, k Mezinárodnímu dni žen, a tehdy jsme v rádiu slyšeli: „Soudružky, přeji vám zdravou nastupující mladou generaci, která prospěje této socialistické vlasti“. A tehdy mi tatínek říká: „To by vám nemohl říct, ať máte zdravé holky a silné kluky? Musí mluvit takto?“ Ale on musel. A my teď posloucháme podobnou řeč, a zase nám to není podivné. To je mi záhadou. To je mi záhadou.

Za komunismu aspoň redaktoři uměli češtinu – dnes už gramatiku neznáme

Aleš Prázný: Řekl bych, že úpadek formy projevu je dnes ještě horší, než byl za komunismu.

Martina: Rafinovanější?

Aleš Prázný: Podívejte, komunismus, když se vydávala kniha, tak většinou byl ve vydavatelství redaktor, který uměl češtinu. Problém dnešní doby je, že my už neumíme vlastně česky. My neznáme gramatiku. Jazyk není jen něco, co přichází zvnějšku, komunikační nástroj, ale vypovídá o tom, kdo jsme. Když změníme jazyk, měníme sebe. Skrze jazyk se můžeme zlepšovat, nebo korumpovat. A to vidíme dnes

Martina: Někdy ji známe, ale já jsem zrovna včera odeslala dopis, který jsem diktovala, a když jsem potom zjistila, co jsem odeslala – nota bene lidem, na kterých mi záleželo – tak to bylo skutečně, jako kdybych byla naprosto negramotná. Protože jsem si prostě neuvědomila, že když to diktuju počítači, tak on si to napíše tak nějak, jak chce, a já jsem to prostě omylem odeslala. Takže se to může stát, a může se to stát i součástí přirozené pohodlnosti, kterou projevujeme vůči jazyku, vůči vlastně kultuře jazyka. Když jsem mluvila s jedním přednášejícím na humanitně zaměřeném oboru, tak ten říkal, že některé přednášky připomínají už učení marxismu leninismu, takzvaný VUML, akorát, že je to dnes rafinovanější. Řekněte mi, v kterých oborech se dá říct, že je to nejvysledovatelnější? Protože nejsou všechny humanitní obory stejné.

Aleš Prázný: Asi v tomto hodně záleží na konkrétních vyučujících. Samozřejmě nejvíc příznačné jsou v tomto ohledu humanitní a společenské vědy, protože v technice a v přírodovědě toto nehraje tak zásadní úlohu, a navíc se tam drží kontaktu s realitou. Zatímco v humanitních oborech je toto poměrně uvolněnější, a je tam proto největší příležitost na ideologizaci témat, předmětů, a řeči. To je dnes vyloženě rejdiště těchto ideologií. A u jazyka je ještě pozoruhodné, že jazyk není jen tak něco vnějšího, co máme, ale my se vlastně skrze jazyk vyjadřujeme, my skrze něj poznáváme druhého člověka, a jazykem sdělujeme, kdo jsme. Takže my jazyk musíme brát přece jen nějak vážněji. To není jenom něco, co se k nám přidává zvnějšku, jenom jako jakýsi komunikační nástroj, nebo prostředek, ale jazyk vypovídá, řeč vypovídá o tom, kdo jsme. Tudíž, když změníme jazyk, tak do určité míry měníme sami sebe. Můžeme skrze jazyk zlepšovat, a můžeme se také skrze jazyk korumpovat. A to dneska vidíme.

Latina a řečtina zmizely z univerzit, ačkoli nás učí vidět souvislosti napříč jazyky a kulturami

Martina: Jaké oblasti studia, jaké obory jsou dnes, podle vaší zkušenosti, na humanitních oborech z ideologických důvodů protěžovány? A jaké jsou naopak ze stejných důvodů stigmatizovány nejvíce?

Aleš Prázný: Tak, protěžovány jsou především ty oblasti, jak jsem zmiňoval, to je diverzita, gender, rovnost, a tyto věci, které se týkají nějak politiky. A jak je to protěžováno? Především skrz grantové výzvy. Grantové výzvy – ne tak české. GAČR toto zatím nedělá, TAČR trošku víc, ale toto jde opravdu z různých evropských fondů, nebo nějakých dalších. A tam se to protěžuje. Problémem ale není to, co se protěžuje, ale spíš to, co se nějak stigmatizuje, a co se umlčuje a vytěsňuje, a to jsou především klasické oblasti studia. To je latina, klasické jazyky, které jsou nezbytné pro uchování určité kulturní úrovně. Takže latina, řečtina – to prakticky zmizelo. Zajímavé je, že na Západě ne. Když se podíváte na německé školy, tak tam toto je, ale my jsme bohužel toto zásadně odstranili. A přitom je to nakonec velice praktická věc, protože latina tvoří velmi dobrý vstup do studia skoro všech indoevropských jazyků. Latinská terminologie vám pomůže vidět spojitosti ve slovech tam, kde člověk běžně nevidí. Takže latina pomáhá formovat určitý univerzalistický pohled na skutečnost, a pomáhá nám také tím, že se s tímto jazykem učíte i určité reálie – politické reálie, filozofické reálie. Takže ona implikovala do našeho života také něco z Říma, z jeho politicko-právních, filozofických souvislostí. A toto prakticky zmizelo, což je opět velmi neužitečné, protože my pak nevíme, jak řadu věcí objasnit, vyložit, jak se k tomu postavit, nevíme, že se to už nějak dělo, že se to nyní opakuje. Třeba Trukidides a jeho Peloponéská válka – když to srovnáte s tím, co se dneska děje v Evropě, jak je velice užitečné to znát, a stejně se to neučí, stejně to zapadlo. Takže se vytěsňuje klasický rozměr vzdělanosti, který se považuje za něco, co vám asi dneska nemá tolik co říct, jako nejmodernější poznatky z oblasti společenských věd. Ale, ve chvíli, kdy chcete něco vědět třeba o lidském štěstí, nebo o tragédiích, neštěstích, tak musíte jít ke starým Řekům, protože nikdo nepromyslel otázku lidského štěstí, nebo lidské tragédie intenzivněji než Řekové. Žádný jiný národ nedosáhl v této oblasti do takových výšin. Sofokles – to je nepřekonatelné.

Martina: Já jsem zrovna minulý týden byla na představení – teď budu vypadat jako velký inťoš – ale byla jsem na představení Obrana Sokratova, a musím říct, že je to až bolavé, jak je to stále aktuální.

Aleš Prázný: Ano. A to je právě to, proč je filozofie důležitá. Protože filozofie není o nějakém pokroku a vývoji. Filozofie je účastenství na stále stejných otázkách, které se kladou od doby počátečních myslitelů, od klasického období Řecka až do dnešní doby. A proto taky vlastně dějiny prostupuje Platón s Aristotelem až do našich dnů, a všichni to nějak jenom s různými důrazy komentují, a nikdy se to úplně nezadusí, a jenom se to občas, někdy v určitém aspektu neutralizuje, ale pak se to zase vynoří někde jinde. Takže to jsou myslitelé, ke kterým je třeba se vracet. Ale je třeba k tomu mít dobré interpretační přístupy, abychom z toho něco měli. Ale nakonec, i když to budeme číst bez nějakých interpretací, tak to nebude marné.

Celý rozhovor s docentem Alešem Prázným o ideologickém sporu na Katolické teologické fakultě, polarizaci akademického prostředí, proměně školství a moderním vztahu k tradicím křesťanství si můžete poslechnout na platformě Herohero www.herohero.co/radiouniversum