Místo důvěry a lásky jsme vytvořili systém, který podporuje tvrdost a odmítá citlivost

Martina: Vy jste tady zmiňoval, že jste v armádě zavedl specializovaný kurz krizového chování, myšlení, a pak jste se to snažil aplikovat na svou Indiánskou stezku pro dětský kurz. Na čem byl, nebo na čem je tento kurz postaven? Protože předpokládám, že ačkoli už v armádě nejste, tak tento kurz tam po vás stále zůstal.

Daniel Ďuriš: Jo, Indiánská stezka ne, to vyšumělo, to si právě nikdo nevzal. Když jsem se potom dostal do civilu, tak jsem měl jednání s ministerstvem obrany, kde jsem jim celý tento projekt nabízel zadarmo s tím, že jim ho pomůžu vytvořit, aby se děti dostaly ven, aby prožily jiný druh zážitků, aby byly vytržené z bludného kruhu třeba myšlenek, aby zažily obyčejnou přírodu – a oni to tenkrát nechtěli, i když jsem jim to nabízel zadarmo.

Martina: To mě nepřekvapuje.

Daniel Ďuriš: Taky jsem se divil, ale později, když jsem zjistil, že se tady toto nechce a že já jsem svým způsobem velice naivní člověk, protože jsem tam přišel v době, kdy oni tohle opravdu nechtěli spouštět, není tady tendence, aby se něco takového dělalo, i když se tváří, že hledají nějaké cesty, jak děti učit, aby byly připravené na krizovou situaci, a tak dále. Prostě tyhle struktury to nechtěly. Takže tohle nezůstalo. Ale zůstal Combat Life Saver, což je 14denní kurz pro absolutního laika, vojáka, který je posléze vycvičený k tomu, aby prováděl specifické zásahy v urgentní medicíně. Některé zásahy si nevyzkouší třeba ani vystudovaný záchranář, nebo lékař na běžné záchrance. Ale tito kluci uměli odstranit pneumotorax, což je přetlak v hrudníku, a ještě to uměli v poli, a zároveň taktiku, a tak dále.

Armáda přijala nový typ výcviku, který připravoval vojáky na skutečné krizové situace

Já jsem k tomu tenkrát přišel tak, že jsem přišel do Chrudimi, a oni tam na mě koukali – já tam přišel jako namachrovaný frajírek, už jsem měl nasazený baret – a nějaká nízká hodnost mi říkala: „Pojď sem.“ A já říkám: „Co je?“ A on: „Sundej si to z té hlavy. A budeme ti říkat Lájoš.“ A já jsem v tu chvíli pochopil, že se nacházím fakt v jiném světě. A potom jsem tomu porozuměl, protože baret se nosí až potom, co výsadkář vyskočí, až projde zasvěcení, tak pak může nosit baret. Byl jsem vzpurný mladík, který je nebral úplně vážně, takže oni na mě samozřejmě koukali divně. Ale zachránilo mě, že jsem tam tenkrát našel zdravotnický maskovací kufr na zranění, a protože jsem se už tomu hodně věnoval v civilu, tak jsem jim tam začal vytvářet v podstatě Hollywood.

Do té doby to byl výcvik typu, že si všichni sedli na učebnu, pustila se nějaká prezentace k resuscitaci, a oni si to poslechli, a skončili, maximálně si zkusili nějaké mačkání. A tady jsem najednou vzal kluky, vymyslel jsem si situaci, a oni šli někde z oběda, a najednou viděli chlapa, který se drží za nohu, ze které mu stříká krev, noha tam není, a oni museli na tuto situaci nějak reagovat bez toho, aby u sebe měli nějaké zdravotnické vybavení, bez toho, aby znali taktický záměr. A ti kluci to začali mít v oblibě, doslova z toho byli nadšení, protože to byl jiný typ výcviku, a spíš se učili reagovat na krizové situace. A pak odjeli do Afghánistánu, byl tam nějaký průšvih, a oni tyto metody aplikovali. A tím pádem jsem si legalizoval své místo v armádě. A v tu dobu jsem nebyl sám, v jiných útvarech už taky vznikaly podobné myšlenky dělat to jinak. Takže jsme se pak dali dohromady – takoví lidé, kteří už byli trošku jiní – a vzali jsme nějaké koncepty, které byly z jiných zemí, a poupravili jsme je na naše prostředí, a sladili to s dalšími částmi třeba vojenské medicíny, jako pak v Hradci, a tak.

Martina: Rozumím tomu správně, že tento váš kurz CLS je stále součástí armády a její výcvikové strategie?

Daniel Ďuriš: Ano, přesně.

Martina: Danieli – já vám občas říkám Danieli, občas vám říkám Aladime – došlo mi, že vlastně nevím, kde se vzala vaše přezdívka „Aladim“, nikoliv Aladin, tedy pohádkový kluk, co našel kouzelnou lampu s džinem. A teď nemyslím s pitím, ale s bytostí, která splní každé přání. Ale vy jste Aladim. Kde se to vzalo?

Daniel Ďuriš: Vzalo se to v momentě, kdy jsem začal objevovat umění v podobě hudby. Do té doby jsem myslel, že asi nemám hudební sluch, nic neslyším, a neměl bych ovládat hudbu. Já jsem na základní škole prošel klasickou výukou, kde je človíčkovi na začátku představeno nějaké vrcholné dílo nějakého geniálního umělce, a pak je mu dovoleno aáhnout na piano, aby zjistil, že takhle tedy ne. A lidé kolem mě asi měli zvláštní pohled na hudbu, protože mě k tomu fakt nevedli, což mě trochu mrzí. Takže jsem si to objevoval až takhle pozdě, díky jedné takové bytosti jsem to objevoval, a ona hrála improvizované koncerty s tím, že u sebe měla piano, různé hudební nástroje, a všechno to bylo kabely svedeno do mixovače, který je schopný zaznamenat zvuk, který ona vyloudila, a já jsem to všechno ladil dohromady, a vytvářel jsem z toho v tu chvíli hudbu a písničku. A tam mi přišlo „a ladím“, jakože ladím.

Martina: Aha. A ladím…

Daniel Ďuriš: Jo, přesně – že to ladím. Protože v kouzelné řeči Bohemie, je „la“ pojidlo věcí. Prostě, přišlo mi to všechno hezké. V tu chvíli se to nějak sešlo, a já jsem si toto jméno – jako z vtipu, z nadsázky – dal na umělecké vystoupení. Já jsem to totiž nepovažoval za umělecké vystoupení, já jsem se považoval za obrovského laika, a ještě jsem si vymyslel své umělecké jméno, takže mně to přišlo až vtipné. Cítil jsem vlastní patos. Ale vyšlo to takhle, a hned se to chytlo, že lidé mi tak začali říkat – a už mi to zůstalo.

Při pandemii prasečí chřipky se projevily systémové nedostatky, které později narostly během covidu

Martina: Vy jste tady několikrát, Aladime, řekl, že si vás život sám povodil, a vždycky vás vmanévroval do situace, kterou jste měl zažít, poznat, prožít. Vy jste v roce 2009 v armádě zažil první paniku s prasečí chřipkou, a tehdy jste odmítl očkovat vojáky, protože – pokud si to dobře pamatuji – jsme těchto vakcín nakoupili trochu moc, a když je pak nikdo moc nechtěl, tak se úřady rozhodly, že je napíchají do policistů a vojáků. A vy jste řekl: „Ne“. A pak jste byl vystaven podobné situaci, a ještě pod mnohem větším tlakem, v covidu. Řekněte mi, co jste si z těchto zkušeností, panik, a ze změněného stavu vědomí a chování, kterého jsme se sami na sobě dopustili, odnesl?

Daniel Ďuriš: Vždycky když někdo položí tuto otázku, tak si vždycky uvědomím, když chci odpovědět, jak rychle se proměnil svět, ve kterém žijeme, a prostředí, které nás formuje. V té době, roku 2009, ještě téměř nikdo neměl chytrý mobil, a informační pole kolem nás – tedy in-formace, tedy „v“ a „forma“, tedy vnitřní formování – tenkrát bylo opravdu na velice nízké úrovni, protože lidé si mohli tak akorát večer pustit televizi, ale neměli jsme neustále v ruce chytrý mobil, nebyli jsme neustále pod palbou nějakých informací. Takže tenkrát, když přišlo něco jako prasečí chřipka, nebo ptačí, tak právě jsme tomu nevěnovali žádnou pozornost – vůbec. A pak se najednou v běžných denních okolnostech objevila zpráva, že by se to tedy mělo píchnout do vojáků. Takhle jsme to řešili. Nikdo nerozebíral, že bychom si říkali: „Proč?“ „Jak?“ Prostě jsme to tak přijali. A tenkrát z toho vyšlo, že jsme tam seděli s doktorkou, a každému jsme řekli, jestli to chce, nebo nechce. A když řekli, že to nechtějí, tak jsme to píchli do koše, a asi se napsalo, že to mají.

Martina: Aha.

Daniel Ďuriš: Takže, jestli někdo chce tvrdit, že vojáci jsou geniální kontrolní skupina, tak i tam se může dostat život, a může udělat věci, které jsou nepředpokládatelné.

Martina: A jak jste to pak vnímal už v jiném in-formačním poli, když přišel covid, a vy jste nebyl v armádě, ale ve zdravotnictví, což bylo přímo epicentrum?

Daniel Ďuriš: Když jsem potom zpětně přemýšlel, tak člověka napadají konstrukty světa, které se možná snaží vědomí vymyslet, aby si zjednodušilo vidění světa, takže chceme najít třeba nějakou personu, organizaci, že to jako všechno řídí a že jsme součástí nějakého plánu. Což je, myslím, leckdy pro mozek, nebo pro vědomí člověka, ta lepší varianta, snesitelnější než to, že jsem v tramvaji, která nemá řidiče, a děje se to samo, třeba systémově. Takže tam mě napadly myšlenky, jestli si třeba tenkrát někdo nezkoušel logistickou cestu třeba vakcín.

Protože třeba pan Prymula tenkrát s dalšími vojáky seděli v jedné kanceláři, a distribuovali cesty. Vím třeba o jedné zdravotní sestře, která tenkrát, jako vojenská sestra, vysvětlovala, že měla obrovský průšvih s tím, že tehdy řekla, že věděla, že se vakcíny objednávaly ještě v době, kdy se o této nemoci ještě nemluvilo. Ale to jsou věci, které vám někdo řekne, a mozek potom má tendenci – nebo myšlení – shrnout všechny tyto informace dohromady, a vytvořit si v hlavě nějaký konstrukt. Na druhou stranu, já dodneška takovéhle věci nemám hotové, protože když jsem viděl, jak se to dělo samo – jako v Čapkovi, kdy říká, že ty nejhorší věci na světě jsou součtem všech drobných neřestí všech drobných, obyčejných lidí. Tak já jsem viděl třeba i tohle. Neviděl jsem, že by tam někdo přišel – když jsme udělali třídící stan – a říkal nám, zdravotníkům, jak se máme chovat, co máme dělat. Viděl jsem, že to vzrůstá samovolně, že lidé na TikToku viděli, jak zdravotníci tancují, tak za námi přišli, a řekli: „Budeme taky tancovat.“ Shodou okolností jsem tam seděl já, a řekl jsem: „Ne, tanec je intimní záležitost, a vy se tady stáváte součástí…“

Martina: Omluvám se, nic o tanci nevím. Asi jsem chyběla.

Daniel Ďuriš: Ty zdravotnické tance v době, kdy začal covid. Zdravotníci, vojáci, všechny takovéto složky, se ladily společným tancem. Vždycky se někde oblékli do hábitů, a tancovali na oddělení. I Česká televize měla jeden takový podobný spot. Nasadili si roušky, a podobně, a bylo to jako tanec, jako rituál hypnózy. Zase nějaký marketingový prvek, který se aplikuje do společnosti. Takže takovéhle věci jsem viděl.

Martina: Prostě se zdravotníky a s vojáky vy netancujete.

Daniel Ďuriš: Taky si hezky zatancuji. Ale tanec je intimní. Určitě nebudu součástí téhle šílenosti.

V rozpolcené společnosti musíme hledat rovnováhu mezi tím, co nám říká mysl a co nám říká cit

Martina: Já jsem jenom řekla hlášku, tuším, z Černých baronů: „S vojákmi netancujem, ja som úradnička.“

Daniel Ďuriš: Tak to jsem rád, že jsem nezareagoval, protože tam by přišla nepříjemná odpověď, která by se nehodila.

Martina: Ano.

Daniel Ďuriš: K tomu, že jste květinka.

Martina: Jste nebývale bystrý.

Daniel Ďuriš: Já tohle prostě ještě nemám hotové, a asi nikdy v životě mít nebudu, protože člověk nemůže být přítomný všem okolnostem v životě. Když si čte třeba Kafku a jeho dílo Zámek, kde už tohle řešil prostřednictvím zeměměřiče K, který se pořád chce dostat k zámku, odkud přicházejí povely, a odkud se řídí společnost. A on je zároveň v hospodě svědkem malosti lidí, a teď si to nemůže srovnat, jestli to řídí ten zámek – ze zámku se mu nikdo nevyjeví – a nakonec dostane jenom dotazník, ze kterého mu ještě říkají, že podle charakteru otázek může poznat charakter zadavatele těchto otázek. A o to se vlastně asi v životě snažím: rozečítat tyhle věci, a uvědomovat si, že moje mysl mě může kolikrát klamat a že jsem jako bytost obdařený vlastním citem, takže můžu korigovat tyto dvě skutečnosti v nějakém vědomí: mysl, a zároveň můj cit. Takže se můžu názorově přiklonit na jednu stranu, i na tu druhou.

Viděl jsem takovéhle strukturální systémové věci, které v součtu všech událostí a okolností jsou statisticky velice nejasné: jako že to je náhoda, že se v rámci sociálních sítí implementuje tolik věcí z marketingu do společnosti. A zároveň se dva roky tluče do lidí hloupost, kterou rozečte i poslední Karel od nás z JZD, a přišel by s lepším nápadem, a tlačíme tady dva roky tak nesmyslné záležitosti. A zároveň, když člověk vyroste ve světě, tak viděl, jako by se to celou dlouhou dobu připravovalo, jako by postupné otevírání cesty neřestí, a zároveň zašlapování ctností ve společnosti připravovalo lidem nějakou takovouhle show. Když přijde něco takto iracionálního, tak se toho chytnou všichni marketéři, pak se toho chytnou lobbisté, pak se toho chytnou politici, a ve výsledku to tvoří obrovský guláš, který nám ve společnosti velice výrazně nastavuje zrcadlo, abychom si mohli uvědomit, že místo lidské důvěry a lásky jsme vytvořili systém obchodu, tržního kapitalismu, lidem jsme tvrdili: „Buď tvrdý. Nebuď měkký, jsi hloupý.“

Takže první, co pak přišlo, bylo to, že na tom chtěli lidé vydělat. Pak se jim řeklo, že budou doma s nějakými příplatky – tak ejhle, šup, najednou byli všichni doma, protože byli s někým v kontaktu. Pak už za to peníze nebyly, tak se snažili kontaktu vyhnout. Třeba s tou vakcínou mi přišlo velice zvláštní, jako by tam šel čert na každého z jeho strany. Někdo se nechal naočkovat, protože chtěl na fotbal, někdo měl hypotéku, tak se bál – byly to úplné absurdity. Někdo mi opravdu tvrdil, že tomu nevěřil, ale nechal si to aplikovat z toho důvodu, že už konečně chtěl na to pivo s kamarády. Takže, jak říkám, nemám to hotové ani z jedné strany – jestli to byl geniální plán, nebo je to systémová záležitost. Myslím, že od šedesátých let jsme vytvořili systém, kterého jsme jako lidé součástí, ale neovládáme ho.

Martina: Danieli, já jsem zjistila, proč jste přežil ten seskok z letadla bez padáku: Protože vy nejspíš máte křídla.

Daniel Ďuriš: Jako padlý anděl.

Martina: Ne, ne, tak jsem to opravdu nemyslela. Řekněte mi, co děláte teď?

Daniel Ďuriš: Teď maluju obrazy, a už mám chytrý mobil, takže vysílám, a snažím se využít všechny životní dary, které mi život dal, všechny schopnosti pro to, abych efektivně pomáhal lidem ve svém okolí, a zároveň sám sobě. Protože když jsou lidé v pohodě, tak i mně je dobře.

Po negativních zkušenostech ze zdravotnictví jsem se vydal vlastní cestou a našel v sobě umělce

Martina: Dobře, to, že malujete obrazy, je určitě krásný koníček. Pak jste říkal, že natáčíte, a já jsem se už dlouho nenasmála, jako při shlédnutí vašich svěžích dílek, jako třeba videa s cikánem na mopedu. Ale zeptám se teď jako produkt systému ze šedesátých let: Čím se živíte?

Daniel Ďuriš: Jak říká Hamlet: „Ze vzduchu.“ Laciné. To se stalo právě vývojem. Když jsem tohle viděl ve zdravotnictví, viděl jsem, co se děje, tak jsem si řekl, že toho nechci být součástí, stejně jako jsem v armádě nezvedl zbraň, tak tady jsem nechtěl pozvednout stříkačku. Vlastně jsem znovu musel věřit životu, a podat výpověď – a děj se vůle Boží. Ale to se stalo v momentě, kdy už na světě bylo dítě, což znamená, že systém zase bojuje tím: „Kvůli rodině bys měl…“

Martina: Zapadnout.

Daniel Ďuriš: Zapadnout. Ale tohle bylo daleko silnější, a jsem rád, že jsem tomu věřil, protože nakonec se to všechno v dobré obrátilo. Ale vyžadovalo to úplné rozpuštění – jak bychom mohli možná říct v alchymii, že jsem si v tu dobu řekl: „Fajn, já jsem tady všechno zkusil, byl jsem v armádě, byl jsem ve zdravotnictví, rozjel jsem tady nějakou Indiánskou stezku, a přesto to společnost nechce. A já nechci nastoupit někam, a montovat soláry, a dělat, že jsem v životě nic nezažil a neviděl a že to na mě nepůsobí.“ Tak to mi prostě nešlo, tak jsem si řekl: „Tak fajn, ale nechci být přítěží pro společnost, a že někdo, koho štve matrix, může jít žít do džungle.“ Nechtěl jsem být ani Dostojevským, který zaleze do sklepa a začne být nenávistný vůči společnosti. Tak jsem si vzal batoh, a řekl jsem si, že poprvé v životě jsem tak uvolněný, že můžu jenom tak jít. A to bylo jako v době – tahle iniciativa jít na tento pochod – kdy už se se mnou rozešla přítelkyně s dítětem, protože nechtěla žít v té nejistotě. A já jí rozumím a chápu, protože ženy to mají těžší než my. My si to jako muži můžeme dovolit, a proto bychom měli dělat cesty, jako jsem udělal já – si myslím. Ale žena má největší úkol, který tady je, a to je zrod nového života.

Vždycky myslím na dílo Matka od Karla Čapka, kde se vysvětluje, proč muži chodí do války. Protože vidí, jak žena jde do něčeho, kde může ztratit život, a že ji to udělá nějak silnější. A že my to děláme podobně, ale třeba skrze válku. Takže všechny tyto myšlenky tam pluly. Vlastně jsme se rozešli v dobrém, dodneška spolu dobře vycházíme, což je pro mě velice důležité. A zároveň jsem měl pocit, že já už nemám žádný závazek, a ještě jsem zkusil práci, dělal jsem zdravotníka u jedné paní doktorky, a zároveň jsem byl na dětském táboru jako zdravotník. A za tři noci jsem tam řešil tři psychické ataky u patnáctiletých holek, každý den u jiné. Já jsem to do té doby jako záchranář nikdy neviděl, nikdy jsem o tom nečetl, protože že se to občas v nějakých kauzistikách stalo někomu dospělému – dobře, fajn. Ale aby se to dělo dětem, to jsem do té doby neviděl.

Martina: Nějaké panické ataky?

Daniel Ďuriš: Panická ataka. Prostě jednou ráno jsem si šel lehnout, a najednou volali: „Zdravotník, zdravotník, ona nemůže dýchat.“ Není nic horšího než věta, kterou můžete jako zdravotník na táboře slyšet. Dýchání je urgentní stav, který vyžaduje rychlý zásah. Na žádné rozmýšlení, přemýšlení není čas, a ještě u dítěte. Takže jsem tam přiběhl a viděl jsem tuto bytost, která nedýchala, a pochopil jsem ze situace, že to je asi psychické. Nějak mi to tam vnuklo. A pomocí toho, že jsem ji chytil za ruce, a díval se jí do očí, a jednoduchými, klidnými instrukcemi jsem ji zklidnil, a ona začala dýchat do břicha, a zklidnilo se to.

A druhý den tam byla další bytost, a třetí den další. A já jsem se tam pak s těmi dívkami bavil a zjistil jsem – s hrůzou – že je běžné, že někde na základce berou antidepresiva a že berou léky proti úzkostem, že mají takové úzkosti běžně. A já jsem si řekl: „Tak a dost. Společnost je nemocná. A já za chvíli budu nemocný taky, když v ní budu. To nejde. Buňka reaguje na prostředí, a my jsme vytvořili nemocné prostředí, ve kterém si tady děti berou život, a cítí úzkostný strach z našich myšlenek, které máme, a ony je přebírají, ale nerozumí jim, a nevědí, že je mají, a proto se jim neumí postavit.“ A tak dále. A tohle jsem si uvědomil, a řekl jsem: „Tak a dost. Já si vezmu batoh, a jenom tak jdu.“ A v tu dobu jsem měl chytrý mobil, a natočil jsem tuhle zoufalou zpověď. A vidělo to obrovské množství lidí, a já, jak jsem vyrazil. Myslel jsem, jak budu putovat po lese, ale lidé, kteří viděli ta videa, si je předávali mezi sebou. A já jsem každý den mohl říct, co jsem v životě viděl, co jsem viděl v covidu, a obrovsky jsem se uvolnil. Neměl jsem žádné peníze, nic jsem zároveň nedlužil, a zároveň jsem mohl říkat úplně ryzí pravdu. A lidé, kteří mě neznali, si mě předávali mezi sebou. Já jsem takhle obkroužil zemi Bohemia, a pak jsem skončil tady v Praze u Karlova mostu. A pak se mi ozvali lidé, nabídli mi bydlení, domeček, kde bydlel Svatopluk Čech. Já shodou okolností bydlím v takovémhle domečku, a začal jsem malovat obrazy, lidé si toho všimli, a obrazy si ode mě kupují. Takže já si žiji tím, že maluji obrazy, a lidé si je ode mě kupují, což je pro mě úplně…

Vyhození televize mi pomohlo vidět svět jinak a objevit v sobě malíře, který vnímá skutečné barvy života

Martina: A kdy jste, Aladime, zjistil, že umíte malovat?

Daniel Ďuriš: Asi před deseti lety jsem vyhodil televizi, protože jsem zjistil, že hlavní hrdina se na ni taky nedívá. Opravdu. Že do dvou hodin koukám na něco, kde někdo zachrání svět, bojuje s mimozemšťany, pomiluje se s tolika ženami, a najednou jsou titulky, a já tam ležím. Tak jako co? Něco si dám do ledničky, něco sním, zakouřím si, a pustím si nějaký další takový extrémní zážitek. Já jsem byl donucený – sám za sebe – že televize je něco šíleného. Tak jsem normálně šel – a tenkrát jsem slyšel Václava Cílka, že se televize kamenuje, tak jsem to zkusil – a na zahradě jsem televizi rozmlátil kameny. A je to tedy krásný pocit. A začal jsem poslouchat rozhovory, protože mám rád mluvené slovo. Už tenkrát jsem vás rád poslouchal na Českém rozhlase, protože máte opravdu kouzelný hlas, a mluvila jste s nádhernými lidmi. Třeba pan Zdeněk Mahler, to je pro mě velká osobnost. Takže jsem si poslouchal takovéhle rozhovory, u toho jsem si čmáral, zjistil jsem, že nevím, jak svět kolem mne vypadá, že neumím namalovat strom, že prostě nevím vůbec nic, a začal jsem furt malovat, malovat, malovat, a tím jsem začal rozvíjet vlastně pohled na svět. Začal jsem vidět, že třeba strom má modrou barvu kůry, když je pokrytý lišejníkem, že borovice přechází od černé k hnědé, do oranžové, až do světle křiklavě oranžové. Jako bych si přidal v životě další smysl. A vždycky mě bavilo si někde sednout, malovat si, a u toho poslouchat nějaké příjemné mluvené slovo, rozhlasové hry, protože tady máme obrovskou pokladnici krásných hlasů, a hlavně úžasných dramatických her. Tady hodně zmiňuji Čapka, nebo třeba Shakespeara jsme, díky panu Hilskému, zpracovali úžasně, pan Franc napsal hudbu k Hamletovi – to nikdo jiný nemá.

Byl jsem v Egyptě, a tam člověk jede šest set kilometrů podívat se na pár kamenů. A tady může vyjít s batohem, a může strávit celý život na úseku půl kilometru, aby zjistil, kdo všechno tam šel, jaký slavný člověk si tam odplivl od fajfky, kdo tam má pomník, jaká je tam významná lípa – prostě my jsme naprosto unikátní země, která dlouho inspirovala celý svět, nebo inspiruje. Protože Kepler, Doppler, Einstein se tady pohybovali, Freud se tady pohyboval, prostě je to takové malé územíčko, které vytváří imaginaci pro celý svět.

Martina: Danieli, než jsme se setkali, tak já jsem měla vizi, že s vámi budu probírat především kurzy přežití. Ale musím říct, že vy nám nabízíte kurz přežití v něčem úplně jiném, než co jsme si – a co jsem si – do té doby pod tímto pojmem, pod tímto slovním spojením, představovala.

Daniel Ďuriš: Jste velice moudrá žena. Je to přesně tak, celou dobu je to stezka přežití, aby lidé pochopili, že když jdu ráno do ledové vody, tak přeseknu proud podivných myšlenek, a je mi líp. Když se uvolním, jsem sám sebou a říkám, co si myslím, tak je mi líp. Když si maluji jako dítě, nebo skládám hudbu, tak najednou v téhle době můžu uniknout bludnému proudu informací, které se na nás valí a drtí, drtí lidskou duši, a vytvářejí v této zemi takový stav, že si tady děti a lidé v přemíře berou život. Takže otázka přežití začíná u těchto věcí, u téhle duševní resilience, která se musí, myslím, ukázat skutečným příkladem, prostě. Nejde ze sebe udělat nějakého kouče, nalákat na sebe nějaké kurzy, ale musí jít osobním příkladem. Takže ne, že bych si to dopředu vymyslel jako hru, ale život mě do toho takhle představil, takhle mě do toho uvedl. A já využívám plně svůj potenciál. Mám pocit, že vracím všechny dary, které jsem – třeba i díky vám – dostal.

Martina: To je zvláštní, my jsme se nikdy neviděli, a jsme staří známí.