Vzpomínka na diplomata a azorského zahradníka

Myšlenky zahradníka. Dnes jsem sekal strunovkou a křovinořezem celé odpoledne. Zcela vyčerpán… Ale došlo mi, že ten druh práce mám rád, protože ten řev motoru mi dává dokonalé soukromí. Výborně se u toho přemýšlí a tvoří. Jen kdyby ta bestie nevážila 15 kilo. Tady jsou nutný profi mašiny se silným motorem, neb občas tráva do pasu. Ale v tom řevu motoru je kus krásný chvíle svobody… (whatsappová zpráva O.K.)

Ondřej Kašina byl můj spolužák na žurnalistice, pak se však naše cesty rozešly. Já zůstal pisálkem a působil v různých médiích, on se stal na třicet let váženým diplomatem. Působil na ambasádách v Brazílii, Venezuele, Portugalsku, v Chile a na závěr znovu v Brazílii.

Po nějakých čtyřech desetiletích se naše životní poutě ale zase proťaly. A to, když jsem zjistil, že z Ondry je teď zajímavý spisovatel. Inspirován svými zážitky z cest vytvořil dvě povídkové knížky a krátce před zakončením své diplomatické kariéry napsal i dva autobiografické romány, jejichž významnou součástí je zcela deziluzivní vyprávění o českém ministerstvu zahraničí (MZV). Ondřej české „zamini“ v obou románech důsledně nazývá Alcatraz a současného pana ministra Améba.

Ondřej v první z těchto odvážných knížek (Ne, pane ministře) ocitoval jednu mou satirickou básničku, čímž mi pochopitelně udělal radost. Zůstali jsme v kontaktu, což vyvrcholilo tím, že jsem Kašinovi (v Nakladatelství Bondy) vydal druhý z těchto románů a měl jsem tu čest mu vydat i pěknou básnickou sbírku Doříkání.

Zde nového nic, ztraceni mezi poli a kravami žijeme život azorských zemědělců. Přikladám foto, jak dělám marmeládu z fíků.(whatsappová zpráva O.K.)

Proč jsem ale začal tento text citátem zprávy Ondřeje o sekání trávy? Protože Kašinovo cestování po světě neskončilo jeho působením v diplomacii. Na stará kolena se i s rodinou odstěhoval na azorský ostrov São Miguel. Kašinovi si tam koupili romantickou usedlost a sám Ondřej se teď rád představoval jako „azorský zahradník“. A opravdu na svých „latifundiích“ dřel s až pozoruhodným nasazením. Tedy dokud mu to zdraví dovolilo. V posledním období, před nedávným návratem do Prahy, mu už život omezovala zhoubná krevní nemoc. Přesto v sobě našel ještě dost sil, aby dokončil svůj druhý román „200 klíčů od Atlantidy“ a zmíněnou sbírku „Doříkání“. A protože na São Miguel je zřejmě krásně, ale je to taky konec světa, v němž se někdejší novinář a diplomat mohl cítit trochu osamělý, intenzivně si dopisoval s přáteli. Anebo psal úvahy, v nichž zajímavě přemítal.

…Možná stojí za to znovu objevit, že lidé si myslívají protichůdné věci, jsou neuspořádaní, bývají nevyhranění. Současná móda pozitivního myšlení za každou cenu, pevný narativ v zájmu jakéhosi vyššího Dobra a přijetí sebe sama, jakožto silné celistvé osobnosti, to je humbuk páchnoucí touhou po výrobě výkonnějších mloků. S lidmi to nemá nic společného, ti jsou složení z mnoha kousků, které se až do konce snaží mezi sebou dohodnout. Právě rozpory v nás vyvolávají ty nejdůležitější otázky.Naše vnitřní neuspořádanost a nejistota vede k tomu, že se učíme odpovídat a chápat. (Z předmluvy O.K. k sbírce Doříkání)

S Ondřejem jsme byli domluveni, že obě poslední knížky – tu románovou i básnickou – náležitě pokřtíme a oslavíme. Nakonec to bylo ale docela dramatické. Kašinovi bohužel odcházelo zdraví nepříjemně rychle, leteckou cestu domů do Čech zvládl jen díky opakovaným a intenzivním transfuzím a jeho první cesta doma vedla do nemocnice.

Veřejná vystoupení, která měl v Praze, jej však polila živou vodou. Najednou dokázal mluvit celé hodiny zdánlivě bez únavy. Na křtu svého románu dokonce i zazpíval. Bezchybně citoval oblíbené autory.

Patrně to bylo proto, že na křtech svých knih, v literárním salonu ve Slovenském domě, i třeba v rozhovorech s Martinou Kociánovou, tady v Rádiu Universum, si ověřil smysluplnost svého snažení. Vždyť posluchači sdíleli jeho znepokojivé pocity z toho, co se děje! A radoval se i z toho, že i jeho básničky a písňové texty, navazující na světové i naše písničkáře, si našly četné adresáty, lidé je pochopili jako upřímnou a autentickou generační výpověď.

Ondřej byl po těchto akcích jako proměněný, například o rozepsaném třetím románovém díle začal hovořit jako o reálném plánu a ne jako o neuskutečnitelném snu. My, co jsme Ondřeje znali déle, jsme moc doufali, že mu tento elán vydrží a že se neradostná karta jeho osudu obrátila dlouhodobě.

Bohužel Kašinovo oslabené tělo bylo proti. Dvanáctého června jsem mu vezl pár výtisků jeho románu 200 klíčů od Atlantidy do jeho dočasného pražského domova. Na schodech jsem ale potkal pohřebáky. Nesli rakev. Pochopil jsem, že třetí román zůstane nedopsán. A že azorský zahradník se už na svou milovanou výspu nevrátí.

Po návratu smíšené pocity. Zahrada katastrofálně zarostlá, ale slibná úroda vína, fíků a citrusů… (whatsappová zpráva O.K.)