Návod pro člověka, který nechce nic dělat a jen říká – „Co mám dělat? Co zmůžu?“

• V roce 1924 se narodil Bulat Šalvovič Okudžava, arménsko-abcházsko-gruzínský básník: „A já se ženu bůhví kam a rád, život ten nedává nic nadvakrát.“

• V roce 1960 ukončila amnestie z roku 1960 etapu masových stalinistických represí v Československu. Z věznic byly propuštěny tisíce politických vězňů, po amnestii byly uzavřeny například koncentrační tábory Bytíz a Vojna.

IDNES: Kardinála Roberta Francise Prevosta, zvolilo konkláve novou hlavou katolické církve jako Lva XIV, prvního amerického papeže.

– v Praze zemřel Jiří Bartoška

Vidlák: Mimořádně příjemnou zprávou bylo, že starosta Řeporyj, Pavel Novotný, jehož prdel je tváří ODS, dostal tři měsíce natvrdo za sedmnáct záznamů v evidenci přestupků, i když je v podmínce. Bylo mezi nimi Novotného typické chování – urážení výrazy, které soud odmítl zopakovat, přechovávání marihuany i pervitinu a záznam o „neměřitelném alkoholu v krvi.“ Novotný podal proti rozsudku stížnost a nedivil bych se, kdyby ho jeho kamarád prezident, který se s ním fotil „při kontrole klidu a řádu v Řeporyjích,“ omilostnil. To se tak dělá, když stojíte na té správné straně.

Pokud by ho ale soud měl poslat do basy za blbé kecy, tak s tím prosím nesouhlasím. I řeporyjské prase má právo na sprostotu a nechci aby někoho zavírali za blbé kecy. Ale jestli tomu šel naproti pervitinem nebo řízením opilý, rád mu nechám na cestu do chládku zahrát písničku od Žbirky, 22 dní.

Ale je to další pěkný zásah do předvolební kampaně koalice SPOLU. Jejich člen je odsouzený do basy za to, že je hulvát, sprosťák, feťák, dealer, provokatér a lidské hovado, které bylo schopné parazitovat i na nemoci Aničky Slováčkové…, přičemž to není něco, co tajil a nikdo ze spolustraníků to o něm nevěděl. I těmi drogami se chlubil. Všichni to věděli, přesto se k němu celá hodnotová politika hlásila. Měli moře po kolena. Nerudová se k němu hlásila, Fiala se k němu hlásil, Kalousek se k němu hlásil… Teď je čas stát na správné straně.

Petr Robejšek pro Radio Universum: Teď to jde od lepšího k horšímu. To znamená, že lidé, kteří vědí, co to je blahobyt, teď musí respektovat, že z nějakých pofiderních důvodů – jako je záchrana Matky Země – nebudou mít už k dispozici tolik, ať už jde o to, jaké to bude auto, a jestli vůbec. Kam jet a jestli vůbec. Jak a čím musí topit, a jak a čím nesmí topit, a všechny tyto omezující nesmysly. A lidé se s tím už těžko vyrovnají. To znamená, že představa, že si národ nechá všechno líbit, je mylná. Národ si nechá líbit nesvobodu slova, to tak bohužel je. To vadí nám, ale většině to nevadí, protože cenzura je něco, v té či oné formě, co je většině lidí vlastně jedno, když mají možnost jet do Řecka. Ale když ani to nepůjde, a nepůjde ani to hmotné, tak v tu chvíli začnou lidé – jak jsem už řekl, priorita většiny společnosti, a já to chápu, nekritizuji, takoví lidé jsou – je postarat se o svou rodinu. Je to naprosto legitimní, je to živočišně daná priorita. Ale když tato priorita bude ohrožena, tak to lidé nebudou tolerovat.

– Migrace samozřejmě patří k nepěknému věnci nepříjemných fakt, se kterými jsou lidé konfrontováni. My tady ani tolik ne, a to nikoli proto, že bychom byli tak stateční a bouřili se proti tomu – nebo naši politici byli tak chytří a zabránili tomu, aby se sem dostali migranti ze zoufale zaostalých kultur ze třetího světa – ale prostě proto, že je to pro ně nejatraktivnější někde jinde, a tam jdou. A v těchto zemích – a na prvním místě je třeba jmenovat Německo – roste, a bude dále růst impuls ke změně i této zničující politiky, která má svůj strategický zájem. Tam jde o to rozmazat populaci, rozmazat národní identitu, rozmazat klasické instituce jako je rodina, a tím vytvořit stádo daleko poslušnějších lidí, než jsou klasičtí Evropané. Tento záměr je jasný, ale i důsledky jsou jasné. Právě tady zažíváme asi úplně nejmarkantněji, že kape kapka po kapce, ale jednoho dne to bude poslední kapka. A to se právě děje v Německu, v Rakousku. Tam to vidíme. Obě tyto země mají i podobnou politickou strukturu ve smyslu stran, které vládnou a které se o vládu ucházejí, a zájmů a názorů, a právě i atraktivitu, kterou vytvářejí pro lidi, kteří sem přijdou a říkají, že jsou utečenci, a ve skutečnosti jsou jenom prostými migranty, kteří si chtějí zlepšit svou situaci. To je motiv, který je normální, legitimní, ale politici jsou tady od toho, aby tento motiv svým chováním neutralizovali. Ale to oni nedělají. A protože to nedělají, tak tam bude vůči tomu vznikat nejsilnější odpor – a zejména AfD je produktem tohoto odporu – a to povede nakonec k tomu, že se musí stát to, co jsem, ve vší skromnosti, v roce 2015 napsal do Reflexu, že jediné řešení je „Pevnost Evropa“. A k tomu dojde. K tomu dojde, ale bohužel za strašně velkou cenu lidských životů, neštěstí, násilí a zničení idejí, na které lidé věřili. Prostě elementární pocit bezpečí, tedy že se tady můžu pohybovat, a nemusím se bát k někomu otočit zády. Ale dnešní situace je jako v džungli, toto není evropská situace, a o to se nám postarali oni.

– Pro každého jednoho člověka, který nechce nic dělat a jen říká: „Co mám dělat? Co zmůžu?“ Pro mě je to, s rostoucí inteligencí toho, kdo to říká, větší pokrytectví. On dobře ví, že může, ale nechce, protože je to nepohodlné. Já jsem se pro tyto výmluvy snažil uzavřít všechny ústupové cesty, a komukoliv, kdo bude chtít, pošlu, a přeposílám velmi často, moje manuály, kde jasnými slovy, naprosto srozumitelnými doporučeními popisuji, co může každý dnes začít, a dnes a denně dělat. A to místo toho, aby říkal: „Změna ústavy? To je bezvadné, to budu podporovat. Tuto stranu budu volit. Musíme udělat nové zákony.“ To je všechno právě až příliš daleko ode mne samotného. Já tomu můžu udělit lajk, můžu to pěkně, zcela nezávazně, bez jakékoliv námahy komentovat.

To znamená, že člověk si musí třeba rozhodnout: „Budu chodit na automatické kasy v samoobsluze? Nebo budu konsekventně čekat frontu u kasírky?“ A ukazuje se to na takovýchto elementárních věcech. Nebo: „Co je mi pohodlnější? Nechám se zapřáhnout, jako neplacená síla, a podporuji tím trend elektronizace všeho, anebo trvám na analogovém světě, a jsem ochoten pro to něco obětovat?“ A to říkám všem, kteří to chtějí, i nechtějí slyšet. Toto může udělat každý z nás.

A zrovna takový manuál existuje ohledně toho, jak zacházet s informacemi. I to je velmi jednoduché, ale není to tak komfortní. Zrovna tak se dá hovořit o tom, co to vlastně znamená výměna zboží. V historii lidského hospodářského chování byla fakticky dlouhou dobu výměna zboží, barter. To znamená, ne za peníze, ale zboží za zboží, službu za službu – to byla dominantní forma ekonomické spolupráce. Proč to teď není? A proč to teď neoživíme právě proto, že právě tato forma vytváří a udržuje mezilidské, to sociální? Já tomu druhému něco poskytnu, a třeba jsem mu dal i trošku víc tím, že jsem pro něj něco udělal, než on mi mohl dát zpátky. Ale tím upevňuji vazbu mezi námi, a tím vytvářím síť vztahů, takže se lidé mohou na sebe navzájem obracet, a nebudou nuceni nakupovat, nebo nebude takový tlak na to, nakupovat přes internet. Ale to není tak pohodlné. A s touto pohodlností mám stále menší trpělivost. Protože to, jak se situace zhoršuje, a lidé dělají, jako by to neviděli, a pořád se chovají systémově konformně, pořád jedou v tom, co je pro ně nejpohodlnější, a nechtějí vidět, že to vše bude jednoho dne pro ně poslední kapka, kdy si uvědomí: „Můžu ještě zpátky? Už ne.“

Každý člověk může něco udělat. Ale je to sebeobelhávání, nebo pokrytectví říkat: „Mě si nikdo ani nevšimne. Já nic nezmůžu. Já nejsem nic.“ Ne, ne, každý máme zodpovědnost za to málo, co zmůžeme – a můžeme se rozhodnout: „Udělám něco pro sebe a pro své děti? Nebo budu mít pohodlíčko?“ A toto rozhodnutí nikomu nevezmou. A to stojí před každým. Každý se musí rozhodnout o tom, kde vlastně stojí, a co chce.

Deník TO: Vzhledem k 80. výročí konce druhé světové války je vzhledem k současné situaci nutno vzpomenout na červenec 1933, kdy Říšský sněm přijal zákon o politických stranách, podle kterého byly všechny strany zakázány. Po necelých 92 letech prohlásila německá kontrarozvědku Alternativu pro Německo (AfD), podle výsledků posledních demokratických voleb druhou nejsilnější stranu, která je od 9. dubna poprvé v historii nejpopulárnější stranou v zemi, za pravicově extrémistickou, která koná kroky namířené proti svobodnému a demokratickému uspořádání země. Proto je podle vyjádření předsedy znovu vládní SPD Klingbeila pro Bild AfD útokem na zemi a nová německá vláda proto zváží její zákaz.

Marián Kechlibar: Poučení z blackoutu – příliš mnoho lidí zjistilo v okamžik O, že u sebe nemají žádnou hotovost, nebo jen nějakou zanedbatelnou sumu typu deseti eur. Veškeré digitální platební systémy samozřejmě vypadly, stejně jako bankomaty. Povzdech „najednou jsem nevěděl, z čeho budu žít, pokud to potrvá týden“, byl ve vzpomínkách účastníků velice častý.

Možná by stálo za to využít lekcí této katastrofy a zakotvit nějaké to ústavní právo na hotovost. Až dosud šly státní snahy spíš opačným směrem, k potlačování hotovosti, protože digitální platební styk se snáze šmíruje, zdaňuje a obstavuje. Ale zároveň je ten digitální systém také křehký a ta jeho křehkost se teď ukázala všeobecně srozumitelným způsobem.

Richard Perman: Srbský prezident Aleksandar Vučić během návštěvy Ruska prohlásil, že není přípustné revidovat historii. Po příjezdu do Moskvy srbský lídr poděkoval ruské straně za pohostinnost a zdůraznil, že si váží obrovské pomoci Rudé armády při osvobození své země. Zato náš PePa se vyjádřil ve smyslu, že Putin je Hitler a Rusko je jako nacistické Německo.

Michal&Petr: Kaja Kallasová, estonská komisařka EU, včera večer vytroubila do médií, že dnes 9. května 2025 (!) vyhlásí několik vysokých diplomatů zemí EU v ukrajinském Lvově zřízení tzv. “Tribunálu nad Putinem, a nad dalšími ruskými zločinci”. Podle plánu komisařů EU má být na vyšší ruské politiky, včetně Putina, uplatněn tzv. “postup mezinárodního tribunálu proti srbskému generálu Ratku Mladičovi”, a na obyčejné ruské vojáky má být uplatněn postup: “Zatknout, a vydat na Ukrajinu k potrestání.”. Podle představ komisařů má zatýkání ruských vojáků a jejich vydávání na Ukrajinu trvat několik desítek let.

Estonka Kallasová svolala na dnešek do ukrajinského Lvova shromáždění všech rusofobních evropských politiků, a na něm hodlá tento plán vyhlásit v den, kdy Rusko a další národy světa slaví osmdesáté výročí porážky nacistů. Z hlediska historie jde přitom o děsivou nacistickou fantasmagorickou ironickou frašku.

Ladik Větvička, Mestia, Svanetie