Občan může pro obnovení demokracie udělat první krok tím, že vypne veřejnoprávní média

Martina: Pane docente, zkusme se vcítit do kůže evropských politiků.

Petr Robejšek: To je těžké.

Martina: Ti doposud papouškovali, že cokoliv jde z Ameriky – za Bidenovy administrativy, Obamovy administrativy – že všechno je správně. Z Ameriky proudily, jak dnes už víme, miliony dolarů, a samozřejmě proudily také informace. A teď jsou najednou v situaci, kdy to, co přichází z Ameriky, dnes už není dobře, a oni musí cítit určité zmatení a paniku. A já se vás jenom potřebuji zeptat: Co může tato panika v evropských řadách napáchat? Hledání jiného vnějšího nepřítele? Co můžeme čekat?

Evropští politici hrají o čas a vyvolávají dojem, že neustoupili ze svých včerejších pozic

Petr Robejšek: To jsou první instinkty, které charakterizují to, co evropští politici dělají, tedy, aby neztratili tvář, a tak první pomocí je udržet ještě jakousi plauzibilitu toho, co dělali doposud tím, že povyšují Putina za někoho, který musí být opravdu vymazán z tváře zeměkoule, a předstírají, že jsou schopni to udělat. Ale dobře vědí, že – když se podíváte na jednotlivé centrální mocnosti Evropy, Velká Británie, Francie, Německo – jsou stínem toho, co byly kdysi. A zrovna tak jsou stíny toho, jak se tváří. Když prezident Macron řekne: „Pošlu do Ruska, nebo na Ukrajinu vojáky“ -tak ten, kdo tomu rozumí, se může jenom ironicky pousmát. On je nemá. On nemá bojeschopnou armádu. To jediné, co má – ale i to je v proporcích světové bezpečnostní politiky prakticky irelevantní – je force de frappe, je atomová nukleární výzbroj Francie, která, jak říkám, je zanedbatelná vůči potenciálům ostatních. A není to ani použitelné vzhledem k tomu, k čemu by to vedlo. To znamená, že oni hrají na čas, snaží se vyvolat dojem, že ze svých včerejších pozic neustoupili, přičemž od nich fakticky ustupují – musí ustoupit – a doufají, že lidé, a bohužel doufají asi oprávněně, zapomínají, příliš brzy zapomínají. A to je, myslím, jejich záměr. Ale fakticky se tlaku zpoza oceánu nemohou vymknout.

Martina: Podle někdejšího ruského premiéra Dmitrije Medveděva evropští vůdci usilují o eskalaci války na Ukrajině, a dokonce chtějí dovést konflikt s Ruskem do nezvratné fáze. Souhlasit s čímkoliv, co pochází z Ruska, je v tuto chvíli nebezpečné, ale jak vnímáte tato jeho slova a toto jeho varování?

Petr Robejšek: Medveděv je známý tím, že přehání, že si užívá, řekl bych, v rámci mocenské pyramidy Ruska svou víceméně okrajovou pozici k tomu, aby exceloval extrémními formulacemi a upoutal tak pozornost. On ale popisuje to, co jsem já před chvílí řekl, byť trošku střízlivěji a přesněji: Popsal tím, že evropští politici zoufale hrají na čas, aby tak překonali a prodloužili změnu stran – která je z pozice Bidenových pohrobků převede opět do lůna severoatlantického přátelství, nebo americko-evropského přátelství – a aby nebylo tak nápadné, že dneska jsou bez Ameriky – zejména ve vojenských otázkách – nic. Vůbec nic.

I když mi trošku dělá starosti skutečnost, že samozřejmě existují značné síly právě na úrovni světové plutokracie, těch nejbohatších z nejbohatších, pro které je prodlužování války velmi důležitý byznys. To jsou lidé, kteří žijí ve vlastním světě, který je posunutý, který je vzdálený od našeho, ale i vzdálený od reality. A ještě větší starosti mi dělá, že se mezi nimi najde i dost takových, kteří říkají: „Zničená Evropa po nějaké kontrolované válce, to by byl fantastický impuls k ekonomickému růstu. Na tom by se dalo hodně vydělat“. Tací tam jistě jsou, a ti se mimo jiné snaží o to, aby tato válka pokračovala, eventuálně aby se opravdu vyhrotila. Ale přesto – nejenom proto, že jsem optimista, ale protože si myslím, že docela rozumím fyzice moci – vím, že toto je faktor, ale faktor, který tomu zabraňuje, je silnější, a to je americký zájem, nebo zájem Trumpovy administrace.

Martina: Já bych si také velmi přála, aby výroky Dmitrije Medveděva byly takzvaně „velkohubé“. Ale mám jistou pochybnost, když pak narazím na to, co v loňském roce, kdy se vyjadřoval k situaci v Rusku, říkal třeba prezident Petr Pavel: „Konfrontace s Ruskem se stane částí našeho každodenního života“. Netvrdím, že my na evropském poli máme nějaký výrazný hlas, ale tato neustálá příprava občanů na to, že spor bude trvat a bude stálý a nikdy jinak, může napáchat v hlavách nás občanů poměrně zmatek.

Petr Robejšek: Myslím, že to je součást panického ústupu z minulých pozic. To, co řekl prezident, je vlastně v kontextu toho, co říkají ostatní evropští vůdci, totožné. V Německu slyšíte totéž, ve Francii slyšíte totéž. Já v tom vidím jednak to, že to říkají proto, že na druhé straně je daleko silnější moc. A za druhé to, že se snaží neztratit tvář, a snaží se vytvořit dojem nouze. A za třetí, tento dojem nouze je jimi používán tak, jako to bylo třeba v případě covidu, tedy je využíván k tomu, aby lidé byli poslušnější. Ale je to krátkodeché. Tlak ze Spojených států, respektive snahy o dosažení mírového urovnání mezi Ruskem a Ukrajinou, jdou tak rychle, že tyto jejich představy o tom „Evropa je ve válce s Ruskem“, což prohlásil nějaký podivný myslitel, jsou opravdu jenom, německy se říká „heisse luft“ – horký dech. To znamená to, co se vypouští z úst, ale nemá to žádný skutečně mocensko-politický dopad. A bohužel evropská politika, vlastně i světová politika – až tedy na poslední týdny, kdy vládne Trump, kde se opravdu něco řekne a udělá se to – byla celá léta ve funkci vyprávění. Vyprávění o světě, který je úplně jiný. A vždycky znovu ty, kteří vyprávěli o světě, doběhla realita. A tato realita vyvrátila to, co oni říkali. To znamená, že v tomto ohledu je Evropa ještě tak říkajíc v minulém termu Bidena, ve kterém stačilo jenom vyprávět o tom, že – to je tak, a to je tak, a támhle tomu musíme, a tohle uděláme – tedy hlavně toto silácké. Ale to je opravdu jenom horký vzduch.

Občané jsou postiženi konzumní demencí, chápou politiku jako meníčko u McDonald’s

Martina: To jste mi připomněl výrok docentky Ilony Švihlíkové, která tomu říká „vyprávěnky“. Jsou to takové „vyprávěnky“. A pan Lubomír Zaorálek zase říká, že jsou to PR cvičení v rámci Evropy.

Petr Robejšek: To jsou variace na toto.

Martina: Ano, přesně tak. Přesto můžeme sledovat, že v Evropě bytní potenciál ke změně, protože čím dál tím více uspívají ve volbách, nebo mají více hlasů ve volbách strany, které zjevně nesouhlasí se současným směřováním, to znamená s woke agendou, LGBT agendou, progresivistickou ideologií, Green Dealem a podobně. Jenže ostatní strany proti nim ihned vytvoří sanitární kordon, takže tyto strany nakonec nemají příliš šanci ovlivnit život v jednotlivých zemích. Je šance tuto bariéru prorazit?

Petr Robejšek: To je opět funkce času. Bohužel nám, kteří víme, co by bylo třeba dělat, a toužíme po tom, aby už to bylo, tak nám to přijde příliš na dlouhé lokte. Ale je to jenom funkce času. Zejména ve zcela jednoduché a plánovatelné závislosti – bohužel plánovatelné závislosti – je to, že nespokojenost lidí, to znamená jejich odpovídající chování v politickém prostoru, by se měla zintenzivňovat, což ale dosud vůbec nevidíme. Občané jsou zcela pasivní, protože jsou postiženi konzumistickou demencí, takže konzumují politiku stejně, jako konzumují meníčko u McDonald’s. To nejsou opravdoví občané ve smyslu Homo politicus, kteří se snaží den po dni sledovat, a jak mohou, tak i ovlivňovat politiku.

Ale funkce, o které chci hovořit, je chudnutí, funkce úpadku. Jestliže většinu obyvatelstva, bohužel, nezajímá svoboda slova, tak je strašně moc zajímá zajištění jejich rodiny, a všechno, co se toho týká, mají na seznamu priorit na prvním místě, a to je oslovuje. A nejenom to. V současné době je bohužel prognóza, že stále více lidí bude mít starosti s tím, jak přežít do konce měsíce. A stejně jako politiky, kteří opustili politickou scénu a najednou jsou jasnozřiví a začne je to zajímat, tak to také začne zajímat lidi, kteří opustí konzumní ráj – tedy neděle v nákupních zónách a představa další dovolené, a pak ještě jedné. A to proto, že jim to vezmete, a naopak jim hrozíte stoupajícími cenami energií, inflací, faktickým vyvlastňováním tím, že se nějaké reformované ekologické předpisy z nesmyslných důvodů převedou do stavebního zákona (všichni víme, o čem je řeč). A pak je to začne opravdu zajímat. To znamená, že budou nejenom stále více volit strany, které jsou skutečně opoziční – a těch je v Evropě strašně málo, a my například nemáme vůbec žádnou – ale zároveň se sami budou více angažovat o to, aby se politika změnila. Tento proces je nezadržitelný, to je realita, která dohání ty, kteří z jakýchkoliv důvodů udělali špatná rozhodnutí. A tato realita se bude prosazovat i ve volbách, i když se může stát, že v tom či onom případě správný volební výsledek přijde příliš pozdě. To se může stát, a proto, ale to je jiné téma, a možná, že k němu také dojdeme. Já vlastně vůbec nejsem nějaký velký přítel představy, že se přes reprezentativní demokracii může změnit systém. Myslím, že to vůbec nejde, že je potřeba dělat něco jiného. Ale to momentálně necháme stranou.

Martina: Doufám, že k tomu také ještě dojdeme, protože se budeme věnovat i konkrétní politické situaci u nás. Ale vy jste zmiňoval, že člověk, který se zajímá každodenním politickým, občanským, ekonomickým životem, je „Homo politicus“. Ale je velmi těžké být „Homo politicus“ v oblasti, kde sanitární kordon proti konzervativním stranám pomáhá spoluvytvářet většina médií. Protože takto začíná být pro každého jednoho občana velmi náročné, protože to mnohdy chce celého člověka, chce to celého vás, který se ale věnujete výlučně těmto analýzám, přemýšlení, esejům, hledáním relevantních informací a souvislostí. To nemůže dělat každý jeden člověk.

Minimálně můžete vypnout veřejnoprávní média a poslouchat alternativní zdroje

Petr Robejšek: Já to od nich nechci. Ale chci od nich – v jejich vlastním zájmu a v zájmu jejich dětí, aby – vy jste mluvila o médiích, a samozřejmě to je ta nejdůležitější páka – aby se už konečně zvedli z toho televizního fotelu a udělali aspoň to, že ty zprávy vypnou, když už neudělají nic víc. Protože když si nechají den po dni líbit to, co do nich nalévají státní média – i když jsou pasivní, a možná i brutálně nespokojení – tak to samozřejmě podvědomě, i proti jejich vůli, má vliv na jejich chování. Oni se proti této propagandě mohou imunizovat jenom tím, že to přestanou poslouchat. A pak dokonce jejich velkou část tím, jak se zhoršuje situace, napadne i to, že by mohli něco dělat i sami, že systém je změnitelný jinými cestami než tím, že jednou za čtyři roky, nebo za pět let, jdeme volit.

Já z toho nikoho nepropustím. Jakkoliv malý je vliv každého z nás, tak každý může udělat minimálně to, že vypne veřejnoprávní média a vypne i ta média, která se chovají stejně jako veřejnoprávní, protože jsou tou či onou formou zkorumpovaná. A když už nic jiného, tak neposlouchá nic – nebo poslouchá vás, poslouchá spoustu dalších informačních zdrojů, které mu na talíři – a přibývá jich – nabízejí alternativní informace, se kterými nemusí souhlasit, ale každopádně mu osvětlí situaci úplně z jiné pozice. A dokud toto neudělá aspoň polovička lidí, tak si nemají na co stěžovat – jenom sami na sebe. Ten malý krůček, který může každý udělat, udělat musí. A když ho neudělá, tak se prohřešil na znovunastolení demokracie ve své zemi a v Evropě.

Martina: Amen.

Petr Robejšek: Amen.

Anulování výsledků voleb v Rumunsku je nestoudné a nemá nic společného s demokracií

Martina: Petře Robejšku, jak si vysvětlujete, že se v Rumunsku podařilo anulovat výsledky voleb? Že se podařilo kriminalizovat suverénního vítěze prezidentských voleb a že se ho podařilo odstranit a diskvalifikovat pro další opakovanou volbu?

Petr Robejšek: Podařilo se to, protože páky, které Evropská unie má, a hlavní evropská města, zejména Berlín a Paříž, jsou v tomto směru příliš silné. Ovšem je to samozřejmě nestoudné, je to naprosto nepřijatelné, nemá to nic společného s demokracií. Ale pro mě to je jenom další indikátor, že ti vládnoucí už melou z posledního. Taktikou doposud bylo předstírat a udržovat simulaci demokracie naživu tím, že říkají: „My jsme vyhráli volby“. Ale o tom, že tomu předcházela mediální kampaň a zostuzování opozičních stran, se nemluví, jen se říká: „My jsme vyhráli volby.“ Teď hrozí, že volby vyhrávat nebudou, respektive nevyhrávají je, ale z jejich pozic to nejsou schopni – a ani nemohou – tolerovat. Melou z posledního. A to, že melou z posledního, je příznak toho, že se situace blíží ke kritickému bodu – ne ve smyslu, že je dramatický, nýbrž ve smyslu „rozhodující“ – kdy se vývoj zlomí a začne se posouvat správným směrem. Prostě jim opratě, které drží v ruce, vyklouznou z ruky. A to ještě spíše v takových zemích, jako je Rumunsko, jako jsou státy na jihu Evropy, kde je něco takového jako národní naturel trošku jiný než tady. Ale pro mě je to hlavně – jako pro člověka, který se zabývá fyzikou moci – vlastně ve skutečnosti špatná zpráva – pro Rumuny je to dobrá zpráva – jakožto pro pozorovatele toho, jak hluboká je již krize takzvané reprezentativní demokracie.

Martina: Petře Robejšku, a nebojíte se, že podobně „dobrou“ zprávu bychom mohli zažít v rámci našich parlamentních voleb, které nás na podzim čekají?

Petr Robejšek: To je senzibilní otázka. Ale ne proto, že bych se jí chtěl vyhnout, to v žádném případě. Jenom spíš, že třeba teď řeknu věci, které se nebudou každému líbit. Já si myslím, že se to nestane, protože u nás, jak jsem už naznačil, podle mého neexistuje faktická opravdová opozice. V parlamentu je to rudimentárně SPD, a mimo parlament to není ve skutečnosti nikdo. Já jsem v tomto ohledu docela zklamaný, a tomu odpovídá i to, že jsem rigidní, protože si nemůžu pomoci a nemůžu se zbavit dojmu, že mimoparlamentní opozice se – až na výjimky, a těch není moc – se systémem aranžovala. Ona se tím svým způsobem stala, ačkoliv to samozřejmě popírá, vlastně součástí kontrolované opozice, protože v rámci tohoto systému plánuje své aktivity a v rámci systému se i chová. Pro mě je v tomto ohledu typický nositel tohoto postoje – a teď nebudu říkat žádné jméno, každý si to může dohledat sám – hlavní tvář strany STAČILO. Evropská poslankyně, která vystupuje v médiích jako velmi sympatická, kritická, za lidi se stavící a mluvící osobnost. Ale když si dáte tu námahu a podíváte se, jak hlasovala v parlamentu při covidu, jak hlasovala v parlamentu pro svobodu slova, jak hlasovala v parlamentu ohledně migrace, tak zjistíte, že toto hlasování vůbec neodpovídá tomu, jak se chová navenek. To je pro mě svým způsobem pochopitelné, ale pro představu „my jsme skutečná opozice“ je to, minimálně, relativizující, ne-li devalvující skutečnost.

Jak říkám, já jsem velký pragmatik a realista, a vnímám, proč to tito lidé takto dělají, a že je samozřejmě mnohem snazší aranžovat se svým způsobem s tím, že předstíráme, že když budeme hodně pracovat, tak nás lidé budou podporovat, a tak možná za třicet let budeme v parlamentu a budeme mít 6 procent – i když víme, že SPD měla 10, 11 procent, a nezmohla prakticky nic. A když potom bude mít těsně přes 5 procent, tak nedokážeme nic, jenom to, že máme nějaký poslanecký klub, ve kterém jsou nějaké osobnosti, které umí dobře mluvit, které se umí revolučně chovat, ale ve skutečnosti nemají – nechci říci vůli, možná by to chtěly – faktickou moc, a vědí, že ji nemají, něco opravdu změnit. Ale vytvářejí o sobě dojem, že podpora této strany, těchto stran, které jsou na dohled parlamentu, může něco změnit. Nemůže!

AfD si vynutila zkoumání covidu i migrační politiky, ale u nás taková šance neexistuje

Martina: Pane docente, z toho, co právě teď říkáte, je markantní, že není možné změnit systém výměnou lidí. Ale mají šanci tyto malé strany vlastně změnit systém, když se nota bene nakonec buď do parlamentu nedostanou? Nebo k čemu bylo AfD v Německu téměř 21 procent hlasů, když je stejně ostatní strany ukřičí, vymlčí, odsunou, jak jsme se tady bavili o sanitárním kordonu. Změnit systém?

Petr Robejšek: AfD je jiný příklad. AfD je naprosto jasná, vyformulovaná opoziční strana, která za deset let své existence dosáhla v Německu 20 procent, v německé populaci, o které je známo, že věří vrchnosti až za hrob, to znamená, že Němci jsou nezlomní, takříkajíc nezlomní podporovatelé statusu quo. Ale i tam dokázala získat 20 procent. Kdyby byla šance, že tak rychle, jak by to bylo potřeba – vzhledem k tomu, jak rychle se mění svět – dosáhne nějaká naše strana pětinový podíl v poslancích, tak neřeknu vůbec nic. Ale taková šance neexistuje.

A teď, samozřejmě, vy říkáte, že ani těch 20 procent nepomohlo. To ale není tak pravda, protože ve dvou parlamentech německých spolkových zemí si AfD vynutila opravdové zkoumání politiky vlády za covidu. To znamená opravdové ve smyslu, že když dojdeme k závěru, že se ti a ti prohřešili, tak budou soudně pronásledováni. A totéž se týká i otázek migrace. To znamená, toto je příklad jediné politické strany, která se z nuly dostala dlouhou prací, za neuvěřitelných podmínek, na pětinu, která bude dále stoupat poté, co se teď v Německu děje. Toto do toho nebudu zatahovat, ale je tam naprogramován jejich další vzestup. Ale to není něco, co se dá přenést k nám poté, co víme – a já osobně to vím ještě lépe než kdokoliv jiný, po Realistech – jak strašně těžké je dostat se do parlamentu přes bariéry reprezentativní demokracie a nepřátelská média. Proto mám i pochopení pro ty, kteří přesto říkají: „My vám něco můžeme slíbit“ a ve skutečnosti je na konci jenom apel, trošku frustrace těch, kteří volili: „Já jsem vás volil, ale vy jste se tam nedostali. Já jsem vás volil, ale je vás málo.“ A to frustrace z toho, že se angažovali směrem, který nikam nevede.

Já si myslím, že by si naše opoziční strany měly připustit, že cesta přes tuto oficiální metodu – volit, volit, volit, a za třicet let mít nějaký zlomek v parlamentu – není cesta, kterou se dá systém změnit. A hlavně, my nemáme čas tak dlouho čekat, protože ti, kteří jsou na druhé straně – jak už jsem na začátku zmínil, ať už to je finanční šlechta, nebo Elon Musk – směřují rychleji, nebo pomaleji, k technizované společnosti. A technizovaná společnost znamená společnost řízená čísly. A řídit čísly znamená totalitarismus. Čísla jsou nesmiřitelná. Čísla neznají odstíny názorů. Čísla jsou jedna, nebo nula, buď, anebo, ano, nebo ne. A to je hluboká filozofická povaha a podstata toho, co nám hrozí, když to bude pokračovat dál, tedy, když se vydáme všanc technologické oligarchii, ve které se naše společnost, ve které se všichni chovají jako milovníci hraček, a jedou ve všech těch nesmyslech, které jim technologie nabízí.

V technologické totalitě nemilosrdně vládnou čísla a efektivita

Martina: To je mi vlastně záhadou. Protože když tady hovoříte o technologické totalitě, tak se z této ocelové krutosti jeden otřese. A na druhou stranu, když se pak máme bavit o číslech, třeba v souvislosti s Green Dealem a s ekonomikou, tak tam všechno relativizujeme. Od fyzikálních zákonů přes technologie – všechno se relativizuje. My se budeme klidně bavit o tom, že v roce 2050 musí být domy bezemisní, a přitom i já, která jsem nikdy nepostavila ani psí boudu, vím, že to není možné, je to nemožné. A přesto jsme ochotni, a celý Evropský parlament nad tím moudře přikyvuje hlavou a odklepne to.

Petr Robejšek: My nejsme ochotni. A spousta těch, kteří nás poslouchají, nejsou ochotni. My relativizujeme čísla právě proto, že víme, že jsou nespolehlivá, právě proto, že víme, že jsou manipulovaná, víme, že jsou zaměřena určitým směrem. To, o čem mluvím, když mluvím o eficienci, tak je to nemilosrdný tlak měřitelného výkonu a odměny, a to je něco úplně jiného. Tam nesedí Evropský parlament, který, když na to přijde, dneska říká to a zítra říká něco jiného, nebo udělá usnesení ohledně Green Dealu, a pak najednou Francie řekne: „Tohle nemůžu,“ a udělá se výjimka. To je relativizace v praxi. Nýbrž pak by na druhé straně seděl někdo, kdo má moc, inteligenci a techniku nasazovat tak, že by nás opravdu zahnal do kouta, vyždímal z posledního. Kde by něco takového jako QR kód znamenalo opravdu definitivní pozici v jakémsi internetovém vězení, kam by nás rádi – a díky Bohu, že Evropská unie ještě není dost efektivní na to, aby to dokázala – dostali třeba tím, že se snaží odstranit hotovost. Tady jde o to, abychom rozlišovali mezi tím, co říkají právě ta zmíněná evropská poslankyně navenek, a to, co se opravdu děje. To jsou dvě různé dimenze. Ale v tom, o čem mluvím, když mluvím o finanční šlechtě, když mluvím o technofreaks typu Elon Musk, vidím ohrožení proto, že tito lidé, hlavně ti druzí, mají na to opravdu to prosadit, a hlavně, oni i myslí v kategoriích nula-jedna. Myslí v kategoriích eficience.

Martina: Už je to odlidštěné myšlení?

Petr Robejšek: Přesně tak. To je myšlení, které je právě diktováno pouze čísly. Ano, když hledám eficienci, tak jediné, co potřebuji, jsou čísla, parametry, a to, jak společnost do těchto parametrů dostanu, to mě nezajímá, nezajímá mě, jaké osudy a jaké následky to má, a jaké osudy potom utrpí ta která společnost. Oni jsou omámeni – a já jim dokonce i to nadšení věřím – těmi možnostmi: „Ještě rychleji. Ještě víc. Ještě levněji.“ Ale nás se potom týká to, že pro nás je to ještě horší, máme ještě méně svobody, ještě více otroctví, ještě více vykořisťování. Ale kdo my jsme? A to je ten problém, o kterém hovořím. Evropská unie je organizace, která bojuje za své přežití, a používá k tomu všechny možné prostředky. A hlavní prostředek je mluvit, a druhým je – nařizovat. Ale nařizování zatím – bohu dík – ještě není tak definitivní, tak stoprocentní, aby EU mohla uskutečnit všechna svá předsevzetí a přání.