Václav Klaus: Děkuji pěkně, těším se na to. Nicméně jsem vás pozorně poslouchal, a tak jsem trochu zbystřil a říkal si, to jsou nějaké rozumné věty, kdo to mohl říct. Prostě mě to docela zaujalo. To jsem fakt řekl já?

Martina: Začal jste hezky, začal jste tak po klausovsku. Pane prezidente, ano, tato vaše slova jsme nevybrali náhodou, protože vy jste řekl, že demokracie je zárukou a příslibem uznání a respektování plurality názorů a postojů miliónů lidí. Tak právě teď před volbami jsou lidé konfrontováni s tím, že na jejich názorech v lepším případě nezáleží. V tom horším jsou rozdělováni na ty úplně dobré a úplně špatné. Jak se, podle vás, od toho roku 2009, kdy jste tyto myšlenky formuloval, jak se změnila podoba demokracie u nás?

Politické strany totálně zdegenerovaly od roku 2009

Václav Klaus: Tak, podle mého názoru demokracie prochází ničivou změnou k horšímu. Nicméně ne demokracie, ta nemůže k ničemu procházet, nebo neprocházet, to je jistá forma společenského uspořádání. Ale jde o to, kdo v ní hraje.

V demokracii v tomto smyslu mluvíme o politickém systému, tak klíčovou roli hrají politické strany. A ty politické strany od roku 2009 totálně zdegenerovaly, přestaly tu být jasně definované politické strany.

To v roce 2009, kdy jsem toto říkal, tak to, když to bylo v říjnu, tak to už bylo s Nečasovou ODS, tak to pořád ještě byla standardní, standardně definovaná pravicová politická strana. Dalo by se říct, že tu už nic takového dneska, podle mého názoru, není, protože Fialova ODS už dávno není vůbec stranou, ta je politickým klubem jejího předsedy, kterému nejde o nic jiného než o znovuzvolení do funkce předsedy vlády, a myšlenky jakékoliv už dávno vyprchaly.

Takže bez politických stran demokracie nemůže existovat. Ode mě je to netriviální názor. A lidé se na mě většinou mračí. Doma i v cizině. Já každou chvíli jsem na jedné konferenci za druhou, po světě, a většinou se tam k této myšlence vrátím.

Protože oni všichni moudře diskutují a slovo politika a politická strana tam vůbec nezazní. Oni se uspokojují na těchto konferencích, že kultivovaně, nebo nekultivovaně formulují kritické názory k našemu dnešku, a já jsem byl na takové velké akci v německém Stuttgartu jediný zahraniční účastník, a to byla všechno známá kritická jména v dnešním Německu, blízcí AfD, ale nikoli bezprostředně AfD, a podobní lidé.

Já poslouchal celý den, měl jsem hlavní projev na začátku, tak jsem se znova přihlásil a říkal jsem: Nezlobte se, já tady slyším spoustu rozumných názorů, ale ještě tady nezaznělo slovo „politika“ a nezaznělo „politické strana“.

Martina: A jak si to vykládáte? Kde je kořen tohoto rozvolnění pravice, levice, vlastně se rozostřil přechod mezi programy těchto stran, pokud ještě vůbec nějaké mají, to přeci někdy muselo vznikat. Vy jste řekl, že v roce 2009 tady ještě to, řekněme fungovalo, tady ještě byla aspoň jistá rezidua pravice, levice. Odkdy a čím se spustila tato trivializace politických stran?

Václav Klaus: Já myslím, že zvítězilo myšlení Václavů Havlů a dalších, že politické strany je věc špatná a že mají být pouze zájmové skupiny. Mají se organizovat do neziskovek a prostě nějaké dělení na pravici a levici už je dávno pasé, zvítězilo myšlení, že stačí technokratické řízení společnosti, a tak dále.

Já proti tomu bojuji, prostě 35 let jsem v politice a myslím, že tam bych já hledal zrod těchto myšlenek. Když se ptáte, proč zrovna od roku 2009, tak vy jste zvolila náhodný výrok z 2009, a kdybyste zvolila projev z 2003, nebo 2012, tak byste tam asi našla podobné věci. Tehdy jsem se snažil, aby byl vždycky můj projev trošku jiný a nehrál pouze na osvědčená témata.

Martina: Když se bavíme o tom, že pravice nám vyvanula, nejenom tedy v naší republice, ale řekla bych, že i, co se týká Evropy, jde žebrotou, tak když se nedaří pravicovým stranám, vlastně se nedaří ani těm levicovým, jak je možné, že jsme svědky, možná, nevím, jestli mi to potvrdíte, ale jakéhosi dílčího vítězství radikální, či téměř extrémní levicové ideologie? Anebo možná souboru ultralevicových ideologií na Západě jako takovém?

Levicové myšlení převládlo v celém politickém spektru

Václav Klaus: Tak teď jde o to, co myslíte vítězství levicové ideologie. Já myslím, že tím nemyslíte, nebo aspoň doufám, že nemyslíte, že levicová strana typu STAČILO! u nás má v průzkumech, nevím, 6, 7 %? Předpokládám, že to neoznačujete za vítězství levicového myšlení?

Martina: Já hovořím o ideologii.

Václav Klaus: Ano. Prostě já myslím, že levicové myšlení převládlo de facto v celém politickém spektru. Za mě převládlo levicové a oživeno živou vodou a doplněno myšlením zeleným. Tyto dvě formy, nebo tyto dva pohledy na svět zachraňují dnešní levici a ta převládá, naprosto dominuje, a já to vidím jako fatální problém, který nemá, podle mého názoru, krátkodobé řešení, který prostě má řešení dlouhodobě, což je něco, co lidi nechtějí slyšet, protože ti by si přáli prostě slyšet, že tyhle volby něco změní. Něco přinesou. Já myslím, že tyhle volby nic nezmění. Společnost není ještě připravena na změnu. A ne, není připravena, to už diskutuji, jestli by ji přijala, nebo nepřijala.

Já myslím, že si společnost změnu nevyžaduje, nežádá. To, že brblá a je nespokojená a u piva kritizuje všechno možné, nemilosrdně tvrdými výroky, tak to ještě neznamená, že si společnost přeje změnu. To vidím v tomto smyslu pesimisticky. Ale není to pesimismus, je to moje čtení názoru naší veřejnosti.

Martina: Když jsem četla Slaměné psy od filozofa Graye, jemu se říká filozof pesimismu, tak si myslím, že si podáváte trochu dveře. Znamená to, že vlastně platí v tuto chvíli ta banální, úplně zprofanovaná myšlenka, že každá země má takovou vládu, jakou si zaslouží? Když říkáte, že naši občané, pokud to tak nechtějí, tak nejsou ochotni pro to, pro změnu něco udělat.

Václav Klaus: Nejsou ochotni pro to nic udělat. Já mám obrovské zkušenosti za těch 35 let pobytu ve veřejné sféře. Já opakovaně potkávám lidi, kteří říkají: Založte nějakou stranu, založte něco, já vás budu volit. A já jim říkám, no, to je strašně málo. Ta strana musí nejdřív vzniknout. Ta musí být vyrobena. Ta musí být konstruována. Ta musí mít nejenom své maršály, ale musí mít i své…

Martina: Kmány.

Václav Klaus: Kmány. Prostě abych použil tento váš výrok. Nejenom ty kmány. Kmán musí mít poddůstojníky a důstojníky. A celou tu strukturu. Nestačí říkat: Já vás budu volit. To je velmi pasivní. To je dobré, to je milá zpráva, že mně tohle někdo řekne. Ale já říkám, to je málo.

Martina: Vy jste ve své knize „Tak pravil Václav Klaus“ hned v úvodu napsal takovou hádanku, jaký je rozdíl mezi levičákem a pravičákem dnes, tedy tehdy to bylo v roce 1998. A správná odpověď byla, že skoro žádný. Oba studovali marxismus, ale pravičák ho pochopil. A když teď tedy tu pravici…

Václav Klaus: To je zase autentický citát?

Martina: Ano.

Václav Klaus: No, já si tu knížku budu muset znovu přečíst.

Martina: Já vám ji půjčím.

Václav Klaus: Já vím. Já ji určitě mám. Ale v době, když končila moje vláda, v závěru roku 97, tak já jsem měl takové tři knižní rozhovory. Jedno bylo Nadoraz s paní Klusákovou, jedno bylo Přerušený rozhovor s Jeronýmem Janíčkem, a třetí tahle knížka. Já jsem náhodou tu druhou objevil o víkendu v Krkonoších ve své knihovně, byl jsem se tam na něco podívat, a tu knížku jsem celou přečetl. Ten rozhovor byl přerušený tím, že jsem byl mezitím zvolen prezidentem. A tak to čtu a uvědomuji si, že prostě ty věci jsou pořád stejné a platí, a tak dále. Tak podle vaší… sáhnu na tu knížku Tak pravil Václav Klaus, jestli tam třeba něco objevím, co jsem už zapomněl. Mnoho věcí jsem zapomněl.

Martina: Když vzpomínáme vaše citáty, a toto jste jenom uváděl v jednom rozhovoru, že jste vzal do ruky knížku Chtěli jsme něco více, než supermarkety, v roce 2014, vy jste tam zdůrazňoval myšlenku z té knihy – obhajoba národního státu je obhajobou demokracie, kterou současný svět zásadním způsobem narušuje. A když teď tak společně si přizvukujeme v tepání politických stran a současného stavu, myslíte si, že i to je jeden z kořenů? Ta absence obhajoby národního státu?

Bez národního státu demokracie nemůže existovat

Václav Klaus: Já myslím, že ta korelace mezi existencí národního státu a demokracií je velmi silná a velmi těsná. Někdo může teoreticky a metodologicky diskutovat, jestli to je korelace, nebo asociace, a já jako bývalý statistik vím přesně, co ten rozdíl znamená. Jestli je tam příčinná závislost, anebo jestli jenom to existuje současně. Tyto dvě věci. Já jsem přesvědčen, že spíš to první než to druhé.

Protože demokracie potřebuje subjekt, autentický subjekt demokracie, kterým není nikdo jiný než člověk. V množném čísle lid. A v momentu, když žijeme ne v tlupách, nebo předchůdcem vzniku elementárního společenského uspořádání, ale žijeme ve společnosti velké, jak se tomu v teorii říká, tak tam je to prostě lid, a ten musí být nějak organizován, do něčeho začleněn a musí hájit myšlenku, do čeho lze se začlenit.

Takže já myslím, že bez lidu, a tudíž bez národního státu, demokracie v podstatě nemůže existovat. Demokracie nikdy neexistovala v impériích a v říších a potřebovala, aby vznikl národní stát. Někdy lidé nesmyslně, někteří filozofové citují Athény a tehdejší demokracii, kde se volilo na náměstí, to je nesmysl. To ve společnosti „great society“ není prostě možné. A proto trvám na názoru, že pro demokracii je národní stát tou optimální entitou, kde vůbec může demokracie být.

Martina: Pak tedy musím položit takovou tematickou otázku, když se podíváme na rozhodování z Bruselu, když se podíváme na jevy, věci, výdaje, které jsme nuceni následovat, to znamená, válka, zbrojení, zadlužování, energetická politika, Green Deal, jsme ještě stále suverénní zemí? Nemyslím de facto, ale de jure?

Václav Klaus: No, toto je sugestivní otázka.

Martina: Ano.

Václav Klaus: Která plynoucí už mi předurčuje odpověď. Prostě my suverénní zemí v žádném případě prostě nejsme. Velmi významná část rozhodování o nás se odehrává v Bruselu. A to každý přeci, kdo má oči otevřené, tak prostě musí vědět, a musí si toho být vědom.

Ale spousta lidí pořád ještě si myslí, že máme prezidenta, prezidentskou zástavu, a náš parlament, ne, ne, prostě to je nepřesné a velmi povrchní vidění dnešní situace. Přeci o nás rozhodují jiné entity než my.

Martina: Pane prezidente, tady se nabízí téměř otázka, která padne možná ve vaší oblíbené hospůdce v Kobylisích, a co s tím?

Václav Klaus: No, co s tím?

Martina: Co já s tím? Já konkrétně, nebo tady můj kolega zvukař, každý posluchač, který je teď s námi…

Václav Klaus: Vy pro to děláte hodně, tím že děláte tady ty velmi kvalitní rozhovory a tyto otázky nastolujete. A tím otázky a odpovědi přenášíte větší skupině lidí. To je smysl rozumný. Že to je smysl Rádia Universum a já vám jen přeji, aby dobře fungovalo.

Martina: Děkuji.

Václav Klaus: To je asi základní myšlenka. Vy pro to nemůžete udělat moc jiného než tohle. Ale současně, současně já už jsem to nakousl. Ale říkám, jezdím na konference a byl jsem na takové velmi přátelské malé konferenci v kouzelném prostředí jihofrancouzského Cap Ferrat, což je takový úžasný poloostrůvek vybíhající do moře, a byla tam taková malá, 15, 16 lidí pozvaných z celé řady zemí, mimořádně dobře organizovaná akce.

A já zase slyším všechny možné rozumné kritické názory, a zase se vrátím k tomu, že nakonec řeknu, ale počkejte, vy fakt nemluvíte o politice a politických stranách. Vy se jich štítíte, vy se politiky štítíte, a politických stran se štítíte, proto do nich v žádném případě nevstoupíte, a jenom si myslíte, že je možné se tady, nevím, mám-li to znesvětit módním slovem bublina, v této bublině, že se prostě přesvědčujeme, že tyhle věci jsou tak a tak špatné, a že by bylo potřeba udělat toto.

Ale já zdvihnu ruku a říkám, my prostě musíme udělat tohle a tohle – minulý týden na konferenci v Budapešti – já nakonec zdvihnu ruku a říkám, prosím vás, „we have to do“, my musíme, a kdo je to to „we“? A to je přeci pro nás standardně politicky myslící jasné, prostě to musí být subjekt, který to udělá. Myslím tím jednotlivec, tak nějaké agregované seskupení, což je politická strana. Takže slovo „we“, my, je pro mě myšlenkově nezajímavé.

A já jsem tam samozřejmě to ještě použil ke svému standardnímu útoku, a vždycky jsem řekl, podívejte, já za tuhého komunismu, kdy jsem nemohl učit na vysoké škole, tak přece jenom mi povolovali, abych dělal třeba oponenta diplomních prací. Protože těch diplomek jsou stovky a pánům profesorům se do toho moc nechtělo, nechce, oponovali vznešenější práce, diplomky byly pod jejich důstojnost, takže připustili, že někdo takový, jinak persona non grata tehdejších věd, byl jim dobrý k tomu, že psal oponentury na diplomní práce.

A já jsem vždycky říkával, a teď jsem to připomněl, to bylo ještě minulý týden, největší chybou vaší práce je směsice pozitivního a normativního myšlení. Čili směsice toho, co je a co by mělo být. To jsou dvě úplně odlišné věci, které nesmíme plést dohromady, a to je základní metodologická poučka, kterou jsem já si opravdu odnesl z metodologických diskuzí ekonomie. A nejslavnější bylo skutečně tvrdý postoj Miltona Friedmana k tomu pohledu a jeho esej „Positive economics“ z roku 53, kde to přeci jasně rozporoval. Tvrdé odlišení pozitivního a normativního. A lidé se uchlácholují tím, že svou kritiku, to je to pozitivní, deskriptivní, směšují, volně přecházejí do „mělo by být“. Tedy do normativního pohledu. Špatné.

Martina: Ale když se tak nad tím zamyslím, sebekriticky, kriticky, tak stejné chyby se dopouštíme teď i my. Protože se bavíme o tom, co by mělo být…

Václav Klaus: Já jsem o tom, co by mělo být, neřekl ani slovo. Vy taky ne, vy jste řekla, začala otázkou, že by to chtělo demokracii, skutečnou demokracii, a ne poškozenou demokracii, to není normativní pohled. To je prostě výraz jasného přesvědčení, že není jiná metoda, jak to řešit, než demokracií.

Normativita není v metodě, normativita by byla říct konkrétně, co by se mělo stát s nadějí, že to třeba pochopí Rakušan, Pekarová Adamová, nebo já nevím kdo. A zavede to v naší zemi. To je normativismus.

Martina: Děkuji, že jste mě omilostnil…

Václav Klaus: Já jsem vás ani neobviňoval.

Martina: Já sebe sama, já si vystačím. Ale pojďme se tedy bavit, co je, protože před námi jsou volby a pro mnoho lidí je to jediná možnost, taková hmatatelná, jak mohou vyjádřit svůj postoj, spokojenost, nespokojenost. Vy, máme tady před sebou sborník Volby 2025, tam ve své knize jste každé straně věnoval nějaké hodnocení- nic neočekávám od ODS, Motoristé jsou pořád stranou nejbližší mým názorům, jedinou, která má jistý pravicový nádech, u žádné jiné to nevidím, ale ve svém celku jsem čekal od Motoristů více – a takto bych vás mohla citovat dál, sekáte to, zkrátka, hlava nehlava. Ale co z toho vyplývá pro občany, kteří se budou muset rozhodnout?

Změnu potřebuje země, ale společnost si ji nežádá

Václav Klaus: Tak já si myslím, a to bych si troufal na tom, že mohu hájit, že to není žádný normativismus a že to není žádné přání otcem myšlenky. Prostě, já si myslím, že tato země potřebuje změnu. A že každá změna zatřese trošku touto zemí.

Martina: S tímhle heslem vyhrál volby Obama. Ale vím, jak to myslíte. Byl to jeho jediný program.

Václav Klaus: Jenom takhle to říkal. Není to dominantní, co mně z něj zbývá. Ale prostě já si myslím, že změnu potřebuje, protože pokračovat dále beze změny možné není. Za Obamy v Americe určitě pokračovat možné bylo, pouze on nechtěl, aby to pokračování bylo. Diametrálně jiné. V tu chvíli Amerika nehynula, nestagnovala, nebyla v podstatě v totálně stagnační situaci. Tam už přicházel s progresivistickou ideologií a chtěl, aby se z kritických pohledů stala dominantní ideologie té země. Takže s tím Obamou bych si dával pozor.

Martina: Mně jenom zazněla ta jeho tehdejší hláška, která byla: Program změna. Ale, říkám, vím, jak vy to myslíte. Tak pojďme se bavit. Už jsem tady zmínila Motoristy, nic neočekávám od ODS, Babišovo ANO je od počátku špatně definovanou stranou, něco jako prvotní hřích, co si mají nebozí voliči…

Václav Klaus: Paní Martino, já jsem tam řekl ještě něco jiného. Vy jste tak úžasně připravená na ten rozhovor, že vůbec něco takového neznám kolem sebe. Ale já jsem přeci k tomu ANO řekl ještě něco jiného, k tomu, že to bylo od začátku špatně definovanou stranou a tak dále, a že se dokonce tážu, nakolik jejich patriotismus neboli vstup do evropského seskupení Patriotů, jestli je autentické, nebo něco jiného.

I když Babiš, zdá se, relativně aktivně mezi těmi lidmi vystupuje, ale já jsem řekl, že nemohu popřít, že v řadě témat, názor na zelenou politiku EU, názor na nefunkčnost Fialovy vlády, názor na obří zadlužování naší země dnešní vládní koalicí a názor na válku na Ukrajině je postoj Babišovy strany lepší než postoj dnešní vlády. To aspoň v mých očích.

Martina: Zeptám se, je postoj nějaké, jakékoliv strany, která se chystá do voleb, je horší, než postoj současné vlády?

Václav Klaus: No, tak já nejsem levičák typu STAČILO!, tak o tom nemůžu nic říct.

Martina: A jejich program jste také určitě nahlédl a…

Václav Klaus: Já bych řekl, že vidím jistou racionalizaci v Okamurově SPD. A ona taky něco takového hájí, což je v rozporu s tím, co dělá Fialova vláda a celá ta podivná Fialova koalice. Takže já i tam vidím jistou naději, a tím, že Okamura se otevřel těm dalším malým stranám, hlavně tím, že mohou jejich představitelé kandidovat za jejich stranu, a tím já myslím, že i tak jejich šance se dostat do sněmovny po volbách příští týden vzroste, tak já myslím, že oživil a obohatil naši politickou scénu.

Druhá věc je, jestli byl vždycky v souladu s mým názorem. Ale tím, že tam najednou zvolí Ševčíka, tak to je výrazná osobnost současné doby, ne mrtvá duše, kterou si za čtyři roky v parlamentu nevšimneme. Kdyby se tam dostal Okamurův, pod Ševčíkem kandidát pan docent Koudelka, no tak já myslím, že by to bylo naprosto vynikající.

Pan Vondráček, oba Vondráčkové jsou dobří, ale tenhle Vondráček, myslím bývalý šéf Svobodných, nebo snad současný šéf Svobodných, tak já myslím, že má celou řadu rozumných postojů a že je jenom smutné, že nedošlo k nějakému rozumnému sloučení s Motoristy, což podle mého názoru by bylo správné. Ale když jsou tam šéfové, kteří nechtějí přijít o svou předsednickou funkci, tak se to sloučení nemohlo uskutečnit. Ten tam určitě je hlasem, který může být slyšet, a tak dál.

Martina: Motoristé se jaksi verbálně vymezují vůči stranám na kandidátce SPD třeba, protože na rozdíl od SPD podporují naše setrvání v Evropské unii a v NATO a odmítají uskutečnění referend. Takže tady šlo asi i určité programové odlišnosti, a ne jenom egoistické.

Václav Klaus: No, nevím, nevím, jestli to je tak. Jedna věc, co v duších, aspoň těch Motoristů, které osobně znám, nakolik toto je opravdu jejich nejhlavnější názor, anebo nakolik je to teď, když někdo vyhrotil tyto otázky, nakolik je to prostě jejich pokus, aby nezněli jako přílišní radikálové, a trošičku couvají ve snaze zachovat si voliče. Já jim říkám, holoubci, vy byste měli se pokoušet voliče získávat, a ne neztrácet. To je velmi velký rozdíl. Vy byste měli o věcech Evropské unie a války na Ukrajině, a tak dále, zaujmout radikálnější postoje. Je nemálo voličů u nás, kteří by se zaradovali, kdyby ty postoje slyšeli. Takže já rozumím tomu, že oni se zalekli obrovského ataku, který teče z těch provládních veřejnoprávních médií, a trošku couvají, což já myslím, že je taktická chyba.

Martina: Tak to je ten důvod, proč Motoristy, které jste tak verbálně podporoval, tak proč teď od, jak jste před chvílí řekl, od holoubků jsem čekal více.

Václav Klaus: Ne proto, že jsem je podporoval a že jsem čekal více, to není zatracení. To je prostě jenom můj smutek. I když souhlasím, myslím, že nikdo nedoceňuje, co to znamená vytvořit politickou stranu. To je nadlidský úkol. To vyžaduje zejména, aby došlo k nějakému zásadnímu otřesu ve společnosti a setřásli se všechny lidi z podobných seskupení a podobně. Pak se nová politická strana vytváří poměrně snadno. Čímž kritizuji sám sebe, protože musím přiznat, že se po pádu komunismu ODS vytvořila relativně snadno. Protože najednou lidí, kteří chtěli takovou zásadní změnu, bylo hodně.

Martina: Byla doba, byl čas. Byla zcela jiná situace.

Strach ze změny může zablokovat potřebnou transformaci

Václav Klaus: Dneska prostě já mám i v téhle brožuře, kterou jsme vydali s naším institutem v posledním srpnovém týdnu, já tam i říkám přece něco jiného. Já tam říkám, že se obávám setrvačnostního hlasování voličů. Prostě to je fenomén, který potvrdily všechny volby na světě, a přes všechno kritizování nakonec spousta voličů setrvačnostně zůstane, protože taky nestuduje detailně politické programy těch stran. Nestuduje detailně jednání té vlády a tak dál.

Já jim tam napsal, že se obávám, že se nemalý počet lidí bude bát, že jakákoliv změna naruší obvyklé konstanty, navyklé konstanty jejich životů, a že prostě začínají přijímat takový známý bonmot, že každá změna je k horšímu. A to znamená, že budou zase obávat se změny, myslím, že to je motivace obrovského množství voličů u nás. Která nakonec se může stát, že zablokuje jakoukoliv potřebnou změnu.

Martina: Vy jste se s pochopením vyjádřil, že SPD umožnilo utvořit jakousi společnou kandidátku s dalšími třemi subjekty, stejný pohyb se děje na levé straně našeho politického spektra, kde vzniklo hnutí STAČILO!, a asi je to pro tyto menší strany jediná šance, navzdory tomu, že zase jindy říkáte, že jste proti koalicím, které vám připomínají Národní frontu. Ale řekněte mi, mají tyto strany vlastně jakoukoli šanci uspět jiným způsobem, když se do médií nedostanou, anebo jsou tam prezentovány jako antisystémové strany?

Václav Klaus: Tak já vůbec neprotestuji proti tomu, že pro leckoho volitelný subjekt nalevo politického spektra, že se pojmenovali STAČILO!, k tomu nemám taky, co bych komentoval. Ale prostě to je možná rozumnější název, než TOP 09. Protože, co znamená TOP 09? Nic. Stačilo, někdo říká že už stačilo, to jak se vyvíjí naše společnost, říkají, udělejme nějakou změnu. Čili tito voliči tady existují, a že mají své zastoupení, že by mohli a měli mít své zastoupení v našem parlamentu, já myslím, že proti tomu nemůže žádný demokraticky uvažující člověk nic namítat. To je tak maximum, co k tomu mohu říct.

To znamená, já je volit nebudu, já nevím, možná mi vadí víc Maláčová, která přece se proslavila rozvrácením veřejných financí u nás, když byla v Babišově vládě, a tak dál. Takže pro mě jsou to jména nepřijatelná, nicméně respektuji, že prezentují nějakou nenulovou množinu občanů naší země. A proto, žijeme-li v demokracii, tak mají mít šanci, aby se těch parlamentních voleb zúčastnili. To je všechno, co o nich mohu říct.

Martina: Vzhledem k tomu, k jakému lynči jsou vystaveni od provládních médií a mnohých i privátních a sociálních sítí, tak to chce určitě značnou kuráž. Pane prezidente Václave Klausi, volič jde volit. Volič vyjádří svůj názor, budeme tady mít předpokládaného vítěze voleb, který vychází vítězně ze všech předvolebních průzkumů, a pak do toho vstoupí současný prezident Petr Pavel, který se netají odporem k takzvaným antisystémovým stranám, a víme, jaká jsou jeho prohlášení. Já si umím představit, že vy za svého mandátu jste také nebyl úplně nadšený, když jste možná jmenoval Špidlovu vládu, Grossovu, pak Paroubkovu, možná že jste měl výhrady k Zeleným za Topolánka, případně k Věcem veřejným za Nečasovy vlády…

Václav Klaus: Čili ke všem.

Martina: Teď jsem se zarazila, jestli jste byl někdy v životě politicky šťastný? Ale já jsem to chtěla dopovědět, zdali vám přijde přijatelné, zdali má, použiji neprofesionální slovo v politice, ale pouvoir prezident na to, aby takovýmto způsobem vstupoval do výsledků voleb? Jako predikoval, třeba, možná.

Václav Klaus: Tak já si na straně jedné myslím, že prezident má právo pronést před volbami projev. Já myslím, že jsem to dělal také, a dokonce naprosto náhodou jsem v jedné své publikaci, kde jsem po takovém velkém rozhovoru, právě to asi byl Přerušený rozhovor s Jeronýmem Janíčkem, tak já jsem po tom rozhovoru, který byl tedy přerušen, protože já jsem najednou začal hrát úplně jinou roli prezidenta, tak jsem tam přidal několik svých textů, několik svých projevů, byly to prezidentské projevy v parlamentu, a tak dále. Ty kandidátské projevy. Ale přidal jsem tam také jeden svůj projev prezidentský, kdy jsem prostě pronesl projev tohoto typu. A já jsem se na to, prosím vás, teď podíval, já jsem velmi obecně řekl, že vyzývám voliče, aby šli k volbám, aby to nezanedbali, aby prostě nenechali, aby o nich rozhodli ti, kteří k nim půjdou, a tak dále.

Slovem bych si nedovolil jako prezident republiky vůbec v tomto projevu jmenovat jakoukoli politickou stranu. To bych se vůbec nikdy neodvážil, ani by mě to nenapadlo. Takže, doufejme, že ne, že by prezident nesměl před volbami pronést projev, nevím, jestli smí předseda vlády, to už se mi zdá něco jiného, předseda vlády je subjektem těch voleb, prezident není subjektem těch voleb. Takže prezident něco pronést může, ale je to velmi opatrné a do těch voleb se výslovně nesmí plést.

Martina: Já jsem tam vložila takovou nečekanou podotázku, kdy jste byl někdy politicky šťastný?

Václav Klaus: Politicky je člověk šťastný, ale vždycky to štěstí vydrželo krátce. Já jsem vždycky říkal, večer jste spokojený a přijdete potom do práce a zjistíte, co se událo. Takže to já myslím, že těch chvil štěstí bylo pomálu. Ale já jsem byl v politice rád. Aby nebylo mýlky. Já jsem taky o politické posty usiloval. A já se musím usmívat spoustě kandidátů ve významných veřejných funkcích, kteří se pořád tváří, že to vlastně nechtěli a že jenom tak nějak do toho byli natlačeni. Tak to já říkám rezolutně, že jsem o tyto politické posty usiloval a že jsem prostě chtěl pomocí nich něco v politice dosáhnout.

Martina: Několikrát jste tady zmínil při našem povídání, že se obáváte setrvačnosti. Že lidé si řeknou, co jste řekl, raději nic neměnit. Prostě aspoň víme, na čem jsme. A tudíž se obáváte, že navzdory předvolebním průzkumům by se mohl naplnit tento scénář a pokračovala by vláda Petra Fialy. Co si myslíte, že by to s naší zemí udělalo?

Václav Klaus: Já myslím, že by míra frustrace výrazně zesílila. Ona už je teď dostatečně silná, a výrazně by zesílila. Co by to udělalo s naší zemí? Já nevím. Ten občanský postoj pořád má strach z nějaké radikální změny, protože přece společnost je do jisté míry – a teď mně hned někdo zanadává, že neberu v úvahu ty, kteří jsou chudí a vyloučení z toho, či onoho, z různých důvodů – ta společnost je bohatá a je v podstatě spokojená. Je směšné to pořád připomínat, ale podívejme se o sobotách a nedělích, jak jsou plná parkoviště před obchodními centry. A lidi tam prostě rádi chodí. Neboli se bojí, že by se něco mohlo změnit.

Nedoceňují, samozřejmě tragicky nedoceňují, že se to může změnit přijetím Green Dealu se všemi jeho důsledky. Že se to může změnit zejména válkou, jako věcí tragickou a znevažovanou u nás, nedoceňovanou, prostě slovo válka bylo nedotknutelné slovo v minulosti. Teď najednou se o tom běžně diskutuje a je to jakoby legitimní forma řešit některé věci. Ne, já s tím nemohu v žádném případě souhlasit.

Martina: Vláda Petra Fialy se mimo jiné vyznačuje právě touto proválečnou rétorikou a proukrajinskou orientací. Ale nejenom naše země pod vedením Petra Fialy, ale podívejme se na tu rétoriku, která přichází z Británie, z Německa, z Francie. Umíte si vysvětlit, čím to, že ten strašák, který tady byl, a ještě naše babičky říkaly, hlavně ne válku, tak najednou je to jakoby jedna z legitimních forem, když to přeženu, diplomacie. Jedna z cest.

Václav Klaus: Já myslím, že to je jinak trošku. Já myslím, že tahle silná ataka proválečnická v podstatě vychází zejména ze zemí, kde si tím ti politici řeší svoje vnitřní problémy, svoje vnitřní mindráky a podobně. Já považuji za zoufalství to, co se stalo v Německu, s německými volbami letošními, kdy prostě nový kancléř je pro mě osobou tragickou a mě zneklidňuje. Protože pro nás je to přece jenom odvěký velký soused, je to osudová země naší země, a já se skutečně o pana Merze, a co z něj vyplývá, opravdu obávám.

Teď jde o to, jak máme hodnotit ty opravdu silácké výroky různých politiků v Evropě. No, můj vnuk začal předminulý týden trávit jeden semestr na univerzitě, nebo na technice v Miláně, studuje architekturu, a minulé úterý, nebo kdy, dojel do Milána. A poslal mi zajímavou SMSku, já ji s sebou nemám, ale řeknu zhruba prostě, já jsem mu ještě v týdnu napsal, jestli přežil ty povodně, které jsou na severu Itálie, jak jsme viděli kolem Lago di Como. On říkal, že přežil, i když to byl neuvěřitelný déšť, v Miláně asi největší z celé Itálie, ale pro mě dominantní věcí byly obří demonstrace v celé Itálii, a zase nejsilnější v Miláně. Já jsem nic takového ve svém životě neviděl, stávky a podobně, tentokráte proti Izraeli a proti tomu, co se děje v Gaze.

To já si myslím, že přece jenom ti občané v těchto zemích si troufají vyjadřovat nesouhlas s tím, co dělají jejich vlády, u nás tomu tak opravdu není. A já jsem se usmál, svému vnukovi jsem odpověděl, že jsem v roce 66 dostal šanci jeden semestr studovat v Itálii v Neapoli, a já jsem první slovo italské, které jsem se naučil, bylo slovo „sciopero“. Sciopero je stávka, jestli umíte italsky.

Martina: Jen tak operně.

Václav Klaus: No, tak to bylo první slovo, které jsem se naučil a objevil, prostě ti lidé si troufají v těchto zemích na protesty, a u nás, my zbídačení Rakouskem-Uherskem a komunismem prostě si netroufáme. Takže podívejme se i na tento aspekt našich životů.

Martina: Daniel Sterzik, alias Vidlák, z hnutí STAČILO!…

Václav Klaus: Neznám, vím, že to jméno existuje, ale vůbec nevím, jak vypadá.

Martina: Je to člověk, který se přes blogy propracoval do politiky, a teď je jedním z lídrů hnutí STAČILO!. A ten, já ho neumím přesně teď citovat, se přiznám, ale říkal něco v tom smyslu, že ta podivuhodná urputná snaha 36 let od revoluce zakázat komunistickou stranu vzbuzuje dojem, že ty důvody, proč kdysi komunismus vznikl, jsou částečně opět zpátky.

Václav Klaus: Tak tyhle argumenty jsou možné, racionální. Já jsem říkal, že jsem… já nesleduji televizi vůbec, opravdu, nulově, já si občas najdu nějaký oddechový film, což dneska je pro mě dvakrát týdně, v úterý a ve čtvrtek večer, Komisařka Florence, to se mi zdá jediný možný film, který mohu sledovat…

Martina: Můj muž mi vždycky říká, na co se to díváš… Já budu říkat, na to, co pan prezident.

Václav Klaus: Prostě to má u mě jistou nostalgii, protože v rodící se, demokratizující se, nebo svobodu více povolující v Československu 60. let, já jsem byl v roce 65 na mezinárodní letní škole právě ve francouzské Annecy, kde se celý ten seriál odehrává. Tak možná já tam vidím ty ulice, kterými jsem tehdy chodil, tak mě to motivuje k tomu. Nicméně, nevidím veřejnou televizi, ale já nesleduji ani sociální sítě, tak proto já toho pána opravdu neznám, kdybych ho potkal, tak ho fyzicky nepoznám. Ale názor, že prostě tento postoj ke světu, který oni prezentují, je legitimním postojem, nicméně ne mým, a naštěstí ne většinovým v naší zemi, to já prostě beru a respektuji.

Martina: Když nesledujete sociální sítě, tak já vám ocituji alespoň některé výroky, samozřejmě, že to je jenom velmi úzká výseč: Ale po třech a půl dekádách po pádu komunismu nemám ani nejmenší obavy z komunistů a jejich vlivu. Naopak mám velké obavy z levicových extrémistů, kteří se nejmenují komunisté, ale Piráti, STAN, nebo TOP 09.

Václav Klaus: To jsem řekl taky já, to věřím. No tak já myslím, že Piráti jsou něco pro mě nepředstavitelného, a já se musím přiznat, když jsem teď několikrát v těch předvolebních rozhovorech říkal, jezdím opravdu nonstop na mezinárodní konference, kde pořád mi udělují projev a tak dál, což mě těší, když už nemám možnost pronášet projevy tady u nás, není publikum, tak já tam velmi často si zoufám z toho, že dostávám otázku typu, prosím vás, vy taková rozumná kultivovaná země, jak můžete mít Piráty ve vládě? Tak co máte říkat? To se prostě zastydíte. Nemůžu si pomoct. To je to zoufalství, které u nás je.

Já jsem na těch konferencích opravdu smutný z toho, že se tam o Česku nemluví. Česko už je nezajímavá země, kde se prostě nic neděje, a já závidím těm lidem, já smekám, a jak mě asi znáte, tak tipujete, že já nemlčím a zastávám naše názory a postoje a o Česku mluvím. Ale já prostě závidím těm lidem, kde drtivá většina lidí, kteří se těch konferencí zúčastňují, tak nejsou v takovém rozporu se svou vládou, nejsou tou vládou tak nenáviděni, jako je prostě můj případ. Takže to je pro mě velmi nemilá věc. Neříkám, že by mě to zastrašovalo, ale trošku cítím, že to je blbý, co já říkám. Přitom vlastně to je zajímavé, že jsem náhodný utržený hlas tady z Prahy, a tak dále.

Nicméně, pořád mě zvou, příští týden ve středu musím stihnout dojet do Budapešti, kde se 1., 2. koná konference na téma sto let narození Margaret Thatcherové. A samozřejmě, že mě zvou, abych pronesl zásadní projev na téma, někdo bude mluvit „Margaret Thatcher and Great Britain“, a mě prosí, abych promluvil na téma „Margaret Thatcher and Central Eastern Europe.“ Tak pro mě úplně bezvadné téma. Protože paní Thatcherová vždycky říkala, že já jsem z těch nových svobodných zemí její best pupil, že jsem její nejlepší žák. Takže tam rád přijedu. Musím se rychle vrátit do Prahy, kdy nebudu na odhalování její sochy v Budapešti, protože chci být tady na volbách. Neboli, mě pořád někam zvou. Ale já cítím slabost toho, co je za mnou, s jakým mandátem mluvím tam.

Martina: Ostatně říká se, že doma nikdo není prorokem. Ale zase musím říct, že když jste měl loni na VŠE přednášku k 35. výročí listopadu 89 a srovnal jste některé rysy dnešního stavu s rysy komunistických 50. let, tak vám dopřáli pozornosti a velkého zájmu i ty televize, které vy nesledujete. Vyvolalo to velký pokřik. A samozřejmě srovnávání, že přece dnes nejsou lidi masově zavíráni do vězení, nechodí do dolů, protože jsme skoro všechny už zavřeli. A už vůbec jim nehrozí poprava. Tak jak jste to přirovnání konkrétně myslel?

Václav Klaus: Tohle přirovnání je irelevantní. Protože musíme si, když chceme diskutovat o těchto věcech, musíme studovat tyto jevy a vývoje, tak musíme sledovat dynamiku společenského vývoje. A ten komunismus 50. let, 30. let v Sovětském svazu, a 50. let u nás byl úplně jiný, než pozdní komunismus v závěru 80. let.

A to já prostě chci říci, že celá řada jevů, se kterými se dnes setkáváme ve veřejném životě, nám už takový ten unavený, měkký zahnívající komunismus těch 80. let velmi připomíná.

Martina: Ale možná ne ta 50. léta.

Václav Klaus: Já to zásadně říkám, když pronáším tyto úvahy, nevím, kde jste vzala tento názor. Já jsem v zásadě odlišil, mluvím o komunismu 80. let, a ne o komunismu 50. let. Takže tuto odlišnost já velmi zdůrazňuji. Vyčpělost komunismu, ta nesoustředěnost, nepozornost a tak dále, kdy v jednotlivostech ještě ťafkal, ale ten celek už se v podstatě hroutil, vláda byla pasivní a tak dále. Tak to už ta situace, myslím, v něčem srovnatelná je s tím, co si ta vláda dovolovala nařizovat podnikům, to už je podobné. Nikdo tam zelené normy tehdy nezaváděl do ekonomiky.

Fialova vláda nebyla tvůrcem politiky, jen pasivně přijímala

Martina: Pane prezidente, co byste poradil nové vládě jako první krok, nebo první kroky, které musí udělat po volbách, protože je to neodkladné? Nepočká to.

Václav Klaus: Já jim nemohu radit, já jim mohu říci jenom to, že byly volby, voliči dali hlasy někomu, kdo zastával ty a ty názory ve svých volebních programech a ve svých vystoupeních, a prosím vás, když teď jste dostali ten mandát, tak dělejte to, co jste těm voličům slibovali. Myšlenka, že by měli změnit všechno a přijmout to, co si já myslím, že je správné, to je nerealistický návrh. Nebo nerealistická myšlenka.

Martina: Ale jako senior prezident můžete říct, myslím si, že nutné je udělat tyto kroky, tyto kroky, ve vnitřní politice tyto kroky, co se týká diplomacie, o které vy tvrdíte, že žádnou zahraniční diplomacii nemáme…

Václav Klaus: Ne diplomacii, politiku.

Martina: Pardon.

Václav Klaus: Možná diplomaty jo, ale…

Martina: Že nemáme žádnou zahraniční politiku a že je vlastně poměrně zbytečné si platit ministerstvo zahraničí. Takže máte na to jasné názory.

Václav Klaus: Mám na to jasné názory, ale to už jsou jednotlivosti. Tak vy jste odlišila věci domácí, věci vnitřní. Takže v těch domácích věcech, vedle mé kritiky finančního hospodaření této vlády, jsem fatálním kritikem přijímání zelených green dealovských zákonů a norem, takže to je úplně evidentní, co bych já chtěl, doporučoval. Když se dívám na domácí další disciplíny, tak za největší tragédii považuji chování ministra Beka v našem školství, a jestli dochází k nějakému opravdu špatně vrátitelnému vývoji, tak je to degradace našeho školství. Takže, kdyby náhodou ta vláda vůbec slyšela, na slovo zapomenout, na to, co se v patnácti letech od ministrování Fialy…

Martina: Pak to byla paní Valachová…

Václav Klaus: Paní Valachová, přes všechny Plagy a tak dále, až k naprosto tragickému Bekovi, tak to bych považoval za vítězství ducha nad hmotou. A jestli jsou tak rozumní, že tyhle zákroky a naši budoucnost tlačí přes školství, tak jsou geniální. Asi si přečetli Houellebecqovo Podvolení a to, co popisoval odehrávajícího se ve Francii. To je neštěstí. Opravdu ten náš „bekismus“ je tragédie. Ale to bych už rozvíjel jednu oblast. Já nejsem ve vládě, ani v ní nehodlám být.

Takže můžu být smutný z toho, jak naprosto nic neudělal v našem zdravotnictví ministr Válek. Který jenom dělal starostlivého a akčního a vypadal dychtivě něco udělat, nestalo se vůbec nic. Sloučit dvě největší pražské nemocnice v jednu a vytvořit neřešitelné problémy mezi dvěma kardiologiemi a dvěma onkologiemi těch nemocnic, a tak dále. Tak jestli tohle je jeho poslední tečka, kterou věnoval svému resortu, tak je to zoufalé.

Martina: Je to možná naplnění toho starého výroku, ono se totiž u nás nevládne, ono se u nás úřaduje.

Václav Klaus: To samozřejmě. Ti ministři nejsou tvůrci politiky. Celá Fialova vláda nebyla tvůrcem politiky. Ona pasivně přijala Green Deal. Ona pasivně přijala to či ono. Ale že by tvořila politiku, ona nemá zahraniční politiku. Kromě odezírání z úst velmocí, co má říkat o Ukrajině, o Rusku, to není politika. Takže nevím.

Martina: Pane prezidente, já vám moc děkuji za váš otevřený pohled na současnost vzhledem k minulosti, přeji, ať se vám plní vaše přání, a já mohu přispět jen tou troškou do mlýna, že pokud chcete posluchače, u nás je máte. Děkuji vám.

Václav Klaus: Děkuji, děkuji pěkně. Já děkuji za rozhovor a rozhovor pozitivní. Vážím si toho.

Martina: Já také. Milí posluchači, loučím se s vámi jako vždy, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Petře, co se to děje se světem? Je to pouhý dojem, dojmologie, které se někdy dopouštíme, nebo je to tak, že od přelomu století jdeme z krize do krize?

Petr Drulák: Já si nejsem jist, jestli můžeme mluvit o celém světě, ale můžeme mluvit o Západu. Mluvme o té části světa, která nás zajímá nejvíc, protože jsme její součástí. Západní Evropa, Evropa, Spojené státy americké – a tahle část světa posledních pět století privilegovaná byla částí světa, která přinesla obrovské inovace, která vlastně zbytek světa ovládla.

A už od začátku 20. století se Evropa, která byla skutečně centrem toho všeho, dostala do krize. První světová válka byla svým způsobem konec evropské privilegované role, a kdo o tom pochyboval, tak to zjistil po druhé světové válce. A dnes, myslím, že i zbytek Západu odchází. Odchází, řekněme z první řady světové scény. Nemizí, bude dál existovat, ale přesouvá se postupně na periferii.

Západ se přesouvá na periferii světové scény

Martina: Je to přirozený proces, nebo jsme na tom jakožto Západ dlouho a usilovně pracovali, abychom se dostali na podřadnější místa v čele pelotonu?

Petr Drulák: Tak žádné impérium nevydrží na věčné časy. Z historie, o níž máme nějaké povědomí, můžeme říct – to jsou tak 4 000 let – že vždycky bylo nějaké centrum, a toto centrum pak zmizelo, a někdy se po několika stoletích vrátilo. Ale to je asi kouzlo života, že se věci mění. A patologické jevy, které sledujeme kolem sebe v našich společnostech, považuji za fenomény doprovázející tento úpadek.

A jestli to může být jinak? Já myslím, že úplně jinak to být nemůže. Ale každopádně se to dá dělat trochu lépe, protože i úpadek se dá nějak řídit, dá se dělat něco, abychom nedopadli úplně špatně, aby naše přistání o příčku níž, nebo o dvě příčky níž, nebylo tvrdé, a aby to bylo o dvě příčky níž, a ne o pět příček níž. To všechno se dá dělat.

Ale samotný úpadek je podle mě neměnitelný, protože na planetě jsou i jiné lidé, a mají jinou energii, a přichází jejich chvíle. Jestli to bude v rámci Eurasie, nebo jestli to bude jinde, to s jistotou říci nemůžeme. Samozřejmě, když se díváme na Eurasii, když se díváme na Čínu a Indii, a všechno nasvědčuje tomu, že to bude příští centrum světové politiky – mezi Čínou a Indií. To budou dvě hlavní centra.

Ale může to také dopadnout trochu jinak. S jistotou můžeme říct, že to nebude Evropa a že si Spojené státy zachovají určitou vlivnou roli tak, jako si jí zachovala po zbytek 20. století Velká Británie. Ve 20. století nebyla Británie tou mocností, jako v 19. století, a podobně Spojené státy nebudou za sto let takovou mocností, jako jsou dnes, ale stále budou něco znamenat. Ale Evropa může dopadnout mnohem hůř.

Martina: To znamená, že to, o čem tady dnes budeme mluvit, bude cesta a možná návod k tomu, kterak zmírnit pozvolný úpadek, aby se neproměnil ve strmý pád?

Petr Drulák: Já to tak vnímám – zmírnit to. A koneckonců i v prostředí úpadku mohou být různé ostrůvky, které si vlastně povedou celkem dobře. Takže pokud bychom měli u nás pozitivní energii, dobré lidi, tak se i Česko z toho třeba může ne úplně vytrhnout, to ne, ale může být ostrůvkem, kterému se třeba povede trochu líp než ostatním. Ale tomu zatím nic nenasvědčuje.

Martina: Přesto musím říct, že tvůj mírný přístup svědčí, že jsi po dovolené. Já to vždycky poznám, protože každý pak vidí svět přeci jenom trochu optimisticky. Pojďme se podívat a pídit se společně po kořenech tohoto pozvolného pádu, nebo úpadku, nebo sestupné trajektorie, kterou jsme nastoupili – a mám na mysli současnost.

To znamená pojďme pochopit, co děláme v současné době natolik špatně, že bychom mohli z úpadku udělat pád. To, co nás asi teď všechny zajímá, a pořád a dlouhodobě už několik let, je válka na Ukrajině. Nutno přiznat, že ještě na začátku tohoto roku jsme mnozí žili v dojmu a naději, že po nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu to vezme na Ukrajině rychlý konec, a dojde k nějakému urovnání, narovnání, míru, dlouhodobému příměří. Máš nějakou teorii na to, proč se to tak nestalo?

Petr Drulák: Tak já jsem zase v této věci tak úplně optimistický nebyl, ale samozřejmě přes to všechno, co se děje, můžeme říct – já bych konstatoval – že Donald Trump je lepší alternativa, než byl Joe Biden, Kamala Harrisová, kdokoliv z toho tábora. To, že neskončil válku na Ukrajině do čtyřiadvaceti hodin, jak říkal, souvisí s tím, že on je mezi dvěma ohni.

Řekl bych, že je zcela zřejmé, že on opravdu tuto válku ukončit chce, že to není konflikt, o který by stál. A teď je otázka, co mu v tom brání, co je proti tomu? Je to několik faktorů. První faktor je ztráta tváře, obava ze ztráty tváře. On nechce vypadat jako Joe Biden, když skončil v Afghánistánu způsobem, jakým tam skončil. Válka v Afghánistánu byla dávno přežilá, měla být už několik let pryč, už tam neměli několik let co dělat, a to ani Američani, ani někdo jiný.

Martina: Ani my.

Petr Drulák: Ani my. Samozřejmě. A způsob, jakým to Američané nakonec zúřadovali, byl velmi trapný, trapný, ostudný, a Amerika ztratila dost ze své reputace. A Trump rozhodně nechce být někým, kdo něco takového zažije, nebo dokonce způsobí, nebo kdo je obviňován z toho, že to on na Ukrajině způsobil. Takže to je jeden moment, že úplně neví, jak se z toho vyvléci.

Druhý moment je, že jsou tady zájmy, objektivní zájmy, které jsou proti této politice. To znamená, nejenom nějaká ješitnost, aby nebyl troubou Trumpem, který to tak zpackal v Afghánistánu. To je první faktor…

Martina: Trouba Biden…

Petr Drulák: Trouba Biden, pardon. Trouba Biden, který to zpackal v Afghánistánu. Ale jsou za tím objektivní zájmy, objektivní zájmy uvnitř Spojených států amerických. A podstatná část hlubokého státu na toto vsadila. Investovali do toho politickou energii, kariéry, jsou to lidé, bez kterých se on dost dobře nemůže obejít, i když je nechce, tak je nemůže všechny vyhodit. Prostě potřebuje lidi na úřadech, kteří budou něco dělat.

A tito lidé jsou připraveni kdykoli ho sabotovat. A dokonce, i když dělal nějaká důležitá jmenování, když jmenoval do důležitých funkcí nějaké klíčové lidi, tak bylo vidět, že dělá s těmito strukturami kompromisy. Prostě lidé, jako Kellogg, jsou lidé, kteří nemají s Trumpem nic společného, lidé, kteří vždycky stáli na opačné straně toho, co říkal Donald Trump.

Tohoto člověka udělal jedním z vyslanců na Ukrajině. Tím podstatnějším je Steve Witkoff, člověk, kterému věří, kamarád. Tam je to jiné, to byla skutečně jeho volba. Kellogg se vynořil bůhví odkud. Člověk, který mu dělal několik prvních měsíců poradce pro otázky národní bezpečnosti – což je funkce stejně důležitá, jako ministr zahraničí, byl opět někdo z druhé strany. Po čtyřech měsících se ho zbavil. Ale bylo vidět, že i když ho jmenoval, tak ho nejmenoval ze své vůle.

Takže Trump, i když je v tak mocném úřadě, a může podpisem jmenovat koho chce, tak má svázané ruce. A pak jsou uvnitř USA vlivy, které nechtějí Trumpovu politiku podpořit. A pak jsou tu okolní vlivy. Evropané a Ukrajinci. Já bych neřekl Ukrajinci – to je asi chyba – ale kyjevský režim.

Kyjevský režim a zvláštní aliance, která se vytvořila mezi Kyjevem a Bruselem, která je dnes vlastně hlavním motorem pokračování války. Zase, Spojené státy jsou mocnější, silnější, vlivnější než kdokoliv v Evropě, než kdokoliv v Kyjevě, a dokonce i než spojení Bruselu a Kyjeva, ale přesto, pokud jde o ukončení války, tak je Trump určitým způsobem potřebuje.

On nemůže jednoduše vyměnit vedení v Kyjevě, to prostě není tak jednoduché. On nemůže prostě Evropanům nadiktovat úplně cokoliv. Může je zahnat do kouta, v klíčových otázkách si na nich vymoct co chce – to jo. Ale vždycky to má určité limity. A my dnes vidíme, že hlavní odpor na mezinárodní šachovnici vytváří aliance Brusel–Kyjev. To znamená, vedle jeho ješitnosti, vedle toho, že uvnitř amerického aparátu jsou lidé, kteří mu nejsou loajální a kteří chtějí pokračovat, tam má osu Brusel–Kyjev, která také je pro pokračování války.

EU používá válku na Ukrajině jako strašáka pro centralizaci moci

Martina: Petře Druláku, ty do těchto věcí určitě vidíš mnohem víc než my, normální smrtelníci, kteří jsme nikdy nepracovali v diplomacii, nemáme zkušenost s diplomatickým a politickým aparátem, a možná neumíme ani číst tak dobře mezi řádky. Ale přesto, myslíš si, že vůbec někdo z nás může rozumět tomu, oč tady v tomto konfliktu běží? Myslím teď, v tuto chvíli. Protože možná to bylo v roce 2022 jinak, ale od té doby uteklo hodně vody, vedlo se mnoho jednání, a mnoha investorům, firmám, oligarchům a nadnárodním korporacím se v tomto konfliktu zalíbilo.

Petr Drulák: To je pravda. To je pravda, a to je ten problém. Já považuju za hlavní problém, že se v tom zalíbilo právě evropským strukturám. To já považuji za naprostou zradu toho, co znamenala Evropa, evropská integrace, sjednocující se Evropa. Protože ona se ze začátku, a po dlouhá desetiletí, definovala jako mírový projekt, a v určité chvíli – v devadesátých letech – zjišťuje, že to přestává Evropany oslovovat, že Evropané nechtějí další Maastricht, nechtějí Amsterdamskou smlouvu, nechtějí smlouvu z Nice, nechtějí evropskou ústavní smlouvu, a tak elita kolem toho tak nějak kličkuje a snaží se najít nějaký další velký projekt.

A našla dva takové velké projekty. Jeden je Green Deal, a druhý válka na Ukrajině. A bohužel, tyto dva projekty, které jsou tak drahé evropské elitě, nás ničí. Takže já možná nejsem schopen říct úplně vše, oč tam běží, ale z hlediska Bruselu běží ve válce na Ukrajině o to, že tady mají za humny strašáka, který jim umožňuje centralizovat, a uzurpovat další pravomoci proti evropským vládám.

To, co zkouší Evropská komise v různých balíčcích. Bezpečná Evropa, a tak, to jsou věci, které by si nikdy před tím nedovolila. Teda, ona to před tím udělala během covidu. Během covidu se chovali podobně. Ale covid, to byly přeci jenom dva, tři roky, ale toho už trvá nějakou dobu, a jim vlastně vůbec nebude vadit, když to bude trvat dál.

Martina: Musím říct, že v tomto člověka zaráží to neuvěřitelné pokrytectví. Protože my se za malou chvíli budeme bavit o migraci, o nelegální migraci, a kdyby někdo přišel s návrhem: Potopte nějakou tu loď. Potopte to – tak bude za zločince, hyenu a člověka, který nezaslouží titul „člověk“. Ale prodlužovat válku na Ukrajině, a vystavovat nezměrnému utrpení tisíce a tisíce vojáků a jejich blízkých, to klidně dokážeme považovat za humanitární projekt.

Petr Drulák: Je to děsivé, a je to i z těch důvodů, které říkáš. Protože my samozřejmě nevíme, jaké jsou ukrajinské ztráty – to je asi to nejstřeženější tajemství, které Kyjev má – protože svoje vlastní vojenské ztráty neprozrazuje, ale vždycky mluví o ruských, které se snaží násobit. Ale z toho, co říkají nezávislí pozorovatelé, vyplývá, že tam už jsou na miliónu, nebo možná přes milión.

To znamená, že to je hora mrtvých – nebo ne hora mrtvých, to je pohoří mrtvých – a úplně pro nic. A Evropa toto podporuje, a je to obrovské morální selhání. A nějaké řeči v této souvislosti o humanismu, lidských právech jsou opravdu odporným pokrytectvím a cynickou hrou. Myslím, že je potřeba to velmi razantně odmítat, velmi razantně odmítat celou tuto rétoriku, která dneska přichází z Bruselu.

Martina: Říká se, že po bitvě je každý generál, ale ty už jsi například na jaře loňského roku říkal – možná spíše prorokoval – že válka na Ukrajině skončí katastrofou, na kterou se pak zapomene, a bude se říkat, že se to nějak nepovedlo. Jak podle tebe tato katastrofa vypadá dnes? Jakou bude mít podobu?

Petr Drulák: Tak katastrofa to je…

Martina: Samozřejmě je.

Petr Drulák: Tak co vidíme? Je to prostě ztráta populace v produktivním věku, což je pro každý národ velmi citlivé. Protože pokud má mít nějaký národ budoucnost, tak musí mít nějaké lidi v produktivním věku, kteří pracují, kteří mají děti a kteří chtějí v té zemi žít.

A Ukrajina teď ztrácí všechno. To znamená, že lidi ztrácí vyloženě fyzicky, protože je posílá na frontu do mlýnku na maso – a je to zbytečný boj – a buď se nevrací, nebo se vrací jako mrzáci. To je jeden moment. Ale pak i ti, kteří se vrátí zdraví, se vrací s myšlenkou, řada z nich, že s touto zemí už nechtějí mít nic společného.

Vždyť když se Zelenského režim snažil přesvědčit mladé, aby se dobrovolně přihlásili – oni tam mají nějakou hranici, myslím, že to je teď pětadvacet let, ale samozřejmě rekrutují už od osmnácti – tak těmto mladým říkají: „Když do toho půjdete, a budete půlrok bojovat, tak pak můžete odjet ze země.“ Rozumíte, tato motivace je to nejcennější, co může být pro lidi, kteří nemají na úplatek, protože se stále dá, jak jsem slyšel, z toho vykoupit, ale ceny pro běžné Ukrajince, kteří se chtějí dostat ze země, astronomicky rostou. Tak vlastně metou je, dostat se ze země.

Martina: To znamená, musíš být ochotný padnout za vlast, a když budeš mít štěstí, a půl roku za vlast nepadneš, tak z ní můžeš odjet?

Petr Drulák: Tak z ní můžeš odejít. Takže to je první moment. To je destrukce. To je destrukce demografická a morální. A pak je tu destrukce materiální, která souvisí s válečnými operacemi, z toho, že Rusko nějakou dobu – už od loňského podzimu – začíná více ničit infrastrukturu, což do té doby nedělalo.

A co tedy z této země zbude? Kdo bude financovat obnovu? To znamená, že to bude další věc, která lidi povede ven. Jaké bude mít hranice? Jaké bude mít Ukrajina vlastně hranice? Co všechno Ukrajina bude, nebude, bude to vůbec životaschopný stát? Bude mít nějaké hranice, které dávají nějaký ekonomický, geopolitický smysl? Takže to jsou katastrofy, které před Ukrajinou jsou a které si Ukrajina prodlužováním války přibližuje, a ještě je zvětšuje.

Dnešní Ukrajina není svobodnou zemí a trend k nesvobodě posiluje

Martina: I bezpečnostní poradce vlády Tomáš Pojar pro slovenský server Postoj řekl, že řešením pro Ukrajinu může být rozdělení po vzoru Německa na západní a východní s tím, že svobodná část se může stát součástí Evropské unie i NATO. Přijde ti to jako realistický scénář? Pokud ještě navíc pomineme posun, že i bezpečnostní poradce vlády najednou vlastně připouští jakési územní ústupky.

Petr Drulák: On to i Petr Pavel občas taky řekne, už to v podstatě říká rok, že Ukrajinci by se měli připravit na to, že jejich území bude menší. Ve výroku, který jsi citovala, je několik prvků, a s některými souhlasím, s některými ne. Ten, který je, myslím, realistický, je rozdělení. Ano, část Ukrajiny, část území, které dnes patří Ukrajině, Ukrajině patřit nebude, a bude patřit Rusku – to je zřejmé. Už bych si nebyl jist, jestli se zbytek bude moci označit jako svobodný, tím bych si nebyl jist.

Dnešní Kyjev, dnešní Ukrajina není svobodnou zemí, není demokratickou zemí, a bude čím dál tím méně. Ale když se podíváme na trend na Západě, tak tam určitě na tom určitě budou ještě hůř než u nás, to znamená, že trend nesvobody tam bude posilovat. Nedokážu si představit, že by byli nějak zvlášť svobodní. A jestli budou svobodnější než v Rusku, o tom se bude moct nechat spekulovat.

Martina: V jakém smyslu slova myslíš „trend nesvobody“?

Petr Drulák: Tak třeba potlačování svobody projevu. To že dneska vládne Zelenskyj, který skutečně podle ústavy vládnout nemá, tak to je krok, který on zvolil a který byl neústavní. On si mohl tuto věc, že zůstane v úřadě, nechat posoudit Ústavním soudem, a aspoň si tak zahrát na ústavnost. Ale to neudělal, protože se bál, že by mu to Ústavní soud neschválil.

A pak jde o to, jakým způsobem jsou pronásledováni lidé, kteří by náhodou začali veřejně říkat, že by se třeba měli dohodnout s Ruskem. To je dneska na Ukrajině trestný čin. Takže to je svoboda–nesvoboda.

Ale pak samozřejmě je možná ještě podstatnější geopolitické zařazení. Myslím, že Rusové nepřipustí, aby zbytková Ukrajina byla členem NATO. Říkají to celkem jasně, říkají to konzistentně od samého začátku, že jsou ochotni tolerovat suverénní Ukrajinu u svých hranic, ale že Ukrajina nebude v NATO.

Co se týče Evropské unie, tam Rusové takový kategorický požadavek nestaví, a tam je otázka, jestli to nakonec bude chtít Evropská unie, která dává Ukrajině spoustu slibů. A možná se Evropská unie stane rukojmím svých slibů – to se někdy stává – a že Ukrajinu přijmeme, a pak to bude pro všechny obrovský problém, protože přijmeme území s národem, který nevytvořil stát, a kde vládnou zločinecké struktury, oligarchicko-zločinecké struktury.

V Bruselu samozřejmě vládne oligarchie, která ale přeci jenom má nějaká pravidla, na něž si nějak zvykli, a ve kterých fungují. Ale to, co vládne v Kyjevě, to jsou úplně jiná pravidla, co vládne v Kyjevě. Ale to už je druhá věc. Takže se nakonec nedá vyloučit, že třeba nějaké sblížení s Evropskou unií bude – nevím, jak to přesně definovat – na úrovni druhořadého členství.

Protože to bude muset být druhořadé. Oni nebudou moct na ukrajinské zemědělství dávat to, co dostávají západoevropští zemědělci, a mimochodem to nedostávají ani čeští. A myšlenka, že by Evropa chtěla dál rozdávat Ukrajincům, to se mi nezdá. Takže v tomto mám pochybnosti.

A když by někdo namítl, že Rusko taky přece nemůže diktovat, jestli Ukrajina bude v NATO, nebo nebude, tak já na to říkám: „Rusko válku vyhrálo. A Rusko bude diktovat. Nebo se minimálně ruská pravidla o budoucím uspořádání promítnou mnohem více než kohokoliv jiného.“ A Rusko dává jasně najevo, že Ukrajina v NATO nebude. A myslím, že Američané Rusům říkají, že Američané na ničem takovém netrvají a že se bude jednat o jiných věcech, a ne o tom, jestli bude Ukrajina v NATO, nebo nebude v NATO.

Zelenskyj nemůže uzavřít mír, podmínky budou každý rok horší

Martina: Už v roce 2022 jsi říkal, že tato válka mohla velmi rychle skončit. Teď zpětně člověk některé věci vidí zase s odstupem ještě jasněji, a mezitím vyšly najevo nejrůznější informace, které jsme ještě v tom roce 2022 neměli. Řekni mi, jaká série chybných úsudků přivedla Ukrajinu a Rusko až do tohoto stádia, a Evropu spolu s nimi? Byla to série chybných úsudků ze strany Ruska, Ukrajiny, amerických, evropských politiků? Řekni mi, kdo má v tomto smutném případě největší máslo na hlavě?

Petr Drulák: Když mluvíme o začátku tohoto konfliktu, tak se to pak proměňuje. Ale na přelomu roku 2021, 2022 tam vidím obrovskou odpovědnost Bidenovy administrativy. Tam je to jednoznačné, ale i u všech ostatních je tam samozřejmě díl odpovědnosti. Ale nikde není tak velký, jako u Bidenovy administrativy, ať se dívám do Berlína, do Paříže, do Bruselu, do Kyjeva, do Moskvy, každý si do toho něco nese, každý k tomu nějak přispěl.

Martina: Co měli udělat jinak?

Petr Drulák: Měli s Ruskem začít jednat. Protože Rusové v té chvíli říkali: „Podívejte se, pojďme se skutečně bavit o tom, jak by měla vypadat evropská bezpečnostní architektura. Jsou určité věci, které nám hodně vadí, ke kterým došlo, a tady jsou naše požadavky.“ A jeden z těchto požadavků, na kterém Rusům skutečně záleželo – a který vlastně opakují už šestnáct let – je, že Ukrajina nesmí být členem NATO. A to byl přesně ten požadavek, který Američané odmítli, a řekli, že se o tom s Rusy vůbec nebudou bavit. A to myslím, že byla naprosto klíčová chyba. Řada z ruských požadavků byla rozumná, a řada z ruských požadavků rozumná nebyla.

Martina: Legitimizovaly tyto požadavky vpád Ruska na Ukrajinu?

Petr Drulák: Vždycky se držím toho, že Rusové porušili mezinárodní právo. Bylo to porušení mezinárodního práva, nebyl to důvod pro použití síly. Takže to je určitě pravda. Ale to, že se k tomu Rusové nechali vyprovokovat, to je taky pravda. Takže to není tak, že ignorace těchto požadavků ze strany USA by byla legitimním důvodem pro zahájení vojenské operace – to si nemyslím. Takže bych řekl, že hlavní prvek na šachovnici byl Biden…

Martina: To byl spouštěč.

Petr Drulák: To byl spouštěč. A já si dokonce myslím, že to Biden chtěl, že to chtěla jeho administrativa. Chtěla, aby to vypuklo, protože oni tehdy měli očekávání. A to jsou prostě Američani, kteří toho o světě moc nevědí, kteří mají všechny informace o každém, ale nedokážou si je vyhodnotit.

Takže tato administrativa obrovským způsobem podcenila odolnost Ruska, a tím, že Rusko zabředne do něčeho, co byl sovětský Afghánistán ve druhé polovině osmdesátých let, americký Vietnam v šedesátých, sedmdesátých letech, prostě něco, co tuto zemi dokáže fatálně oslabit, a co dokáže měnit režimy. Věřím, že řada lidí ve Washingtonu doufala, že válka na Ukrajině bude spouštěčem něčeho, co zlikviduje Putina. Ale po pár měsících mohli tušit, po třech letech by měli vědět, že to tak není.

Martina: Tak dobře, označili jsme viníka na začátku – trigger. A ty říkáš, že se to v čase proměňovalo. Tak jakým způsobem si vinu posléze předávali tak, že tento konflikt nespěl k nějakému diplomatickému řešení?

Petr Drulák: Tam je určitý moment, že bychom neměli vynechávat Ukrajince. Protože když vidíme to obrovské utrpení Ukrajinců, tak samozřejmě máme obraz oběti. Oni jsou oběť. Ale to neznamená, že nemohli jednat jinak, že kyjevská vláda nemohla jednat jinak, že se kyjevská vláda neměla pokusit s Ruskem vyjednávat.

Ona se o to pokusila, jednání se vedla, a pak se nechala odradit. To je ta slavná mise 2022, kdy Zelenského režim jednal s lidmi z Moskvy, a rýsovala se nějaká dohoda. A pak přichází Boris Johnson, v žoldu Spojených států amerických, a říká jim: Pokud si něco takového dohodnete, nepočítejte, že to my budeme jakkoliv garantovat. Dáváme od vás ruce pryč. Když se s nimi nebudete bavit, tak naopak. Bojujte, a my vám dáme všechno, co máme.

Martina: Kdykoliv toto někomu řeknu, tak říká: „A ty víš, jaká tato dohoda byla? Pro Ukrajinu byla nepřijatelná. Rusko už tam mělo velké územní požadavky. A stejně by se nedohodli, tak to neházejte na nebohé Brity.“

Petr Drulák: Je pravda, že v té době pro ně byla těžko přijatelná věc. Ale já bych na to namítl, že ta dohoda, kterou tehdy mohli mít, by byla ve srovnání s tím, co dostanou dnes, nekonečně příznivější.

Martina: Za podmínky…

Petr Drulák: Protože je důležité si uvědomit, kdy Rusové formálně připojují republiky, Donbas – nemluvím o Krymu, protože Krym připojili v roce 2014 – na východě Ukrajiny, tedy na podzim v roce 2022 ve chvíli, kdy zjišťují, že se s Ukrajinci nedohodnou. Do té doby ještě bylo ve hře, na jaře 2022 bylo ve hře, že by mohly mít nějaký autonomní statut uvnitř Ukrajiny. Ale od podzimu 2022 je to vyloučeno – nebudou součástí Ukrajiny.

Martina: Můžeme tedy v podstatě tuto větu říct asi tak, jako když rodiče vždy vynadají staršímu sourozenci a říkají: „On je malý. Ty si měl mít rozum?“ Mělo to být tak, že Boris Johnson, Amerika, měli mít větší nadhled, protože Ukrajina v tu chvíli samozřejmě nechtěla připustit územní ztráty?

Petr Drulák: Víš, já si nemyslím, že to bylo tak jednoduché. Kdyby Britové a Američané od toho Ukrajinu neodvrátili, tak by se s Rusy možná dohodla. Tam to ani nebylo tak, že by Ukrajinci za každou cenu chtěli válčit, a Američané a Britové by je měli mírnit. Ne, v Kyjevě jsou také realisticky uvažující lidé, a když viděli ty nepoměry, tak si říkali: „Bude lepší se s Rusy dohodnout.“

Ukrajinci, Zelenskyj, který všechny měsíce odmítal s Ruskem jednat – to znamená konec roku 2021, začátek roku 2022 – najednou s nimi v březnu začíná jednat, protože si říká: „Hele, špatně jsem to odhadl.“ Začíná jednat, a kdyby ho nechali, a řekli: „Tak si něco dohodněte, my to budeme garantovat“, tak by to bylo. Takže tam já vidím odpovědnost jak Ukrajinců, tak Západu.

Ale samozřejmě, když mluvíme o proměně, tak já považuji za děsivé, že v určité chvíli Evropané, kteří se historicky vždycky snažili mírnit americký militarismus, a vždycky říkali, že Američani všude posílají vojáky, a my jsme vyjednavači, my spíš postupujeme mírově – se dnes stali hlavními válečnými štváči.

Jestli tato proměna přichází v roce 2023, v roce 24, nevím, ale v roce 2025 je to realita. Dneska jsou Evropané těmi, kdo lijí benzín do tohoto válečného ohně. A pokud mluvíme o odpovědnosti za pokračování války, tak dneska je to Brusel, a samozřejmě Kyjev, protože Zelenskyj by teď, po třech letech, těžko uzavřel mír za podmínek, které jsou nekonečně horší, než byly ty, které měl ještě pod ruskými hlavněmi v březnu 2022 a které samy o sobě byly horší, než kdyby s Rusy jednal v roce 2021.

Každý rok bude dostávat horší a horší podmínky. Každý měsíc války znamená další a další ztráty, a další zátěž pro budoucnost Ukrajiny. On nebude tím, kdo bude uzavírat jakoukoliv mírovou dohodu. On v podstatě nemůže.

Martina: „Každý rok bude dostávat horší a horší podmínky“, až tak to vidíš, že budeme další konflikt počítat na léta?

Petr Drulák: Je pravda, že jsem se vyjádřil možná moc kategoricky. A možná teď zase řeknu něco nemístně optimistického: Očekával bych spíš teď měsíce. Očekával bych, že tento konflikt má šanci skončit spíš v řádu měsíců, než let.

A to právě proto, že Ukrajině všechno dochází. Docházejí lidé, nemá munici – munici jí už nemůže poskytnout ani Západ, protože ji také nemá, nedokáže to vyrábět – a v určitou chvíli se možná Ukrajinci začnou bouřit. Oni se zatím bouřili tam, kde jim to Západ dovolil. Západ jim dovolil bouřit se na protikorupční vlně, to byly ty velké demonstrace, a Zelenskyj vzal trochu zpátečku. Ale zatím jim nikdo nedovolil bouřit se proti válce.

A v ukrajinské společnosti je dost lidí, kteří mají války plné zuby, kteří prostě nechtějí, aby jejich blízcí, nebo oni sami, byli hnáni na frontu. Takže je tu pak moment únavy společnosti, vzpoury. A když bude Trump ještě jasněji než dosud dávat najevo, že on s touto válkou fakt nechce nic mít – myslím, že to říká podle mě dost jasně, že s touto válkou nechce nic mít – tak síly lidí, kteří tuto válku nechtěj, porostou.

Martina: Petře Druláku, já ti velmi děkuji za otevřené zhodnocení geopolitické situace, a za to, že velmi věcně, a v dnešní době i statečně, pojmenováváš věci, které vidíš kolem sebe. Díky.

Martina: Když se, Heleno, tebe jako lékařky, která se ženskému zdraví, plodnosti a psychosomatice lidí, především žen, věnuje už desítky let, zeptám, co si myslíš, že je za tímto rapidním poklesem porodnosti a potažmo plodnosti, co bys postavila na vrchol tohoto piedestalu?

Helena Máslová: Vždycky to je polyfaktoriální, to znamená, že důvodů se vždycky musí potkat více, není možné vypíchnout jenom jeden důvod. Určitě to navazuje především na demografický vývoj, kde v současné době vstupují ročníky 90. let, které reflektují to, že markantní pokles porodnosti už byl po revoluci v 90. letech. To jsou dnes třicetileté ženy, které by měly mít děti, a jednak jich je méně, a jednak je jejich plodnost menší, než byla u předchozích ročníků a u „Husákových dětí“. Takže když se sečtou tyto dva demografické faktory, tak už to samo vede k tomu, že jsme zaznamenali tento propad porodnosti.

Ale samozřejmě otázky, proč tomu tak je, a co k tomu přispívá, z čeho se to skládá a co všechno na to má vliv, jsou nesmírně zajímavé. A zdá se, že faktorů, o kterých už můžeme bezpečně říci, že víme, už je dost na to, abychom mohli říct, že skutečně k obratu v populační explozi došlo. Možná bych byla opatrná s použitím slova „vymíráme“, to bych asi nepoužila, ale určitě jev, kterému říkáme „depopulace“, je ve všech západních zemích, a dokonce i v zemích, kde je velký podíl jiných etnik, jako jsou třeba Spojené státy, takže i tyto části světa se dostaly pod prostou reprodukční hranici, což jsou dvě děti na dva dospělé lidi.

Martina: Když jsi zmínila 90. léta, tak to může být vysvětlení pro to, proč tomu tak bylo, protože u nás v té době došlo k zásadním politicko-sociálním změnám. Ale tento trend je opravdu, když ne celosvětový – celosvětový určitě není, Asie tento problém nemá až takový a Afrika také ne – tak co se týká Západu, tak je, dá se říci, téměř plošný. Tak proč tedy od devadesátek najednou – když se ti nelíbí slovo „vymíráme“, tak – depopulujeme?

Helena Máslová: Ono vlastně množství populace lidí v České republice neklesá, ale naopak mírně stoupá. To znamená, že musíme pořád brát v potaz i to, že existuje nějaká migrace obyvatel po Zemi a že se někde rodí méně dětí znamená, že se vytváří nějaký prostor, nějaká hustota obyvatelstva, a přicházejí nějací jiní lidé. To znamená, že rozvrstvování populace po světě je neustále flexibilní, ale obzvlášť v poslední době v období globalizace je to zajímavý jev. Češi naopak vycestovávají a usazují se na jiných částech světa, které považovali v minulosti za třetí svět, a nyní ho pojmenováváme jako nové ráje, což jsou části Země, kde ještě není krajina tak industriálně změněna, kde je větší podíl divoké přírody.

Jednou z hlavních příčin poruch plodnosti je hormonální disrupce způsobená průmyslovou činností

Martina: Teď mluvíš jako cestovka z Karibiku nebo z Indického oceánu.

Helena Máslová: Je to tak. Ale všichni víme, že vývoj je přirozeně nějaký, to znamená, že se někde populace rozroste a vznikne populační exploze, a touto populační explozí je dáno, že civilizace ubírá z části divoké přírody a takzvaně změní krajinu v kulturní krajinu, což jsou většinou zemědělské krajiny, které nemůžeme považovat úplně za přírodu. Je to jev, který popsal Miroslav Bárta jako jeden ze zákonů civilizace, že to, čím civilizace rozkvete, tak přesně tím samým také zaniká. Toto platí i v reprodukční medicíně, protože jedním z velkých faktorů, proč dochází k poruchám plodnosti, je hormonální disrupce. To znamená, že my svou industriální činností zamoříme životní prostředí natolik, že se do prostředí, půdy a pitné vody dostane mnoho látek, které fungují hormonálně disruptivně, to znamená mění hormonální fungování mužů i žen tak, že potom nejsou schopni reprodukce. Muži to znají velmi dobře tak, že když nemohou mít děti, tak se jde udělat takzvaný spermiogram, a tam vidí, že spermie jsou pomalé, že jejich morfologie je poškozena, že spermie jsou defektní ať už na úrovni hlavičky nebo u bičíku a že se nepohybují správně dopředu a tak dále. Tam je nejčastější toxický, environmentální vliv. Hormonální disruptory jsou většinou v zemědělství, to znamená, že populace, která předtím explozivně narostla, se něčím musí živit, to znamená, že se zmenší prostor divoké přírody a zvětší se podíl zemědělské půdy. Půda se vyčerpá, pak se tam musí dodávat agrochemie, která působí jako jeden z hlavních zdrojů právě hormonálně disruptivních látek. Někdy se tomu v české zemi také říká „agrofertizace populace“.

Martina: Hormonální disruptory se dostávají do spodních vod i z hormonální antikoncepce, z průmyslu, z nejrůznějších plastů. Říkám to správně?

Helena Máslová: Ano.

Martina: Z ftalátů. Ty jsi vlastně tento jev, tuto příčinu nižší plodnosti uvedla – řekla bych – téměř na prvním místě. Když jsem se připravovala na tento náš rozhovor, tak jsem si pročítala všechny možné články, mainstreamové servery, a všude jsem narážela spíše na důvody jako je finanční zátěž, mladí se bojí, strach z budoucnosti, strach z válek, nejistoty a také strach z klimatické změny, proč přivádět děti do přehřátého světa. Myslíš, že toto jsou svým způsobem zástupné problémy, protože tyto problémy jsou otázkou rozhodnutí, že třeba nebudu mít děti? Ale ty jsi začala mluvit o tom, že je vlastně mít nemohu.

Helena Máslová: Faktory, které jsi vyjmenovala, jsou příčinou jevu, kterému já říkám „reprodukční prokrastinace“. To znamená, že jako kdyby člověk potřeboval delší čas, než najde odvahu k tomu, že se vystaví možnosti mít dítě. Tato reprodukční prokrastinace je v současné době třeba deset let. To znamená, zatímco předchozí generace měly první dítě ve 21 letech, tak v současné době průměrný věk prvorodičky v Praze je více jak 31 let, a myslím, že to je dokonce 33 let. To je psychologický efekt toho, že se nám rozpojila biologická zralost a sociální zralost. Jako kdyby člověk musel urazit mnohem delší cestu, než se cítí být dostatečně silný a schopný, aby tam byla kompetence stát se rodičem. Já jako matka třech dětí můžu souhlasit s tím, že si nemyslím, že ve 21 letech jsou lidé připraveni a jsou dostatečně zralí k tomu, aby se stali rodiči. Ale že se to přetahuje takto hluboko do věku po třicítce, tak to zase souvisí s tím, že se zvyšuje doba, kdy jsou mladé ženy vystaveny expozici hormonálních disruptorů. Takže v realitě to pak vypadá tak, že u ženy dříve, než stihne uvažovat o tom, že by se stala matkou, se vyskytne nějaký zdravotní problém, takže jako kdyby místo dítěte dostala diagnózu. Takže velmi často ženy třeba ve 28, 26 letech už jsou konfrontovány s tím, že obíhají gynekologie a chodí na konizace a nemají ovulaci, mají nějaké hormonální nerovnováhy, takže už vlastně jejich systém není úplně v pořádku.

Martina: Dá se tedy z tvého úhlu pohledu a na základě tvých zkušeností a nejrůznějších odborných výsledků konstatovat, že Západ je čím dál tím méně plodný?

Helena Máslová: Asi se to tak dá říct. Možná se to nedá říct úplně takto paušálně, protože samozřejmě jsou pořád ještě etnika, krajiny, kde je plodnost vysoká, i ve zdánlivě neplodné populaci jsou pořád ženy, které na první dobrou otěhotní, a existují ženy, které mají čtyři a více dětí. Takže se to asi nedá takto paušálně říct. Je to spíše pole, které se vytvoří, atmosféra, do které populace vstupuje, do atmosféry, která znamená určitou sníženou schopnost plodnosti. A některé ty páry se tím prosmeknou a projdou tím a některé to zachytí. Já to vnímám tak, že to je určitý styl. Takhle v minulosti fungovaly třeba všechny epidemie. To znamená, že přijde epidemie třeba tuberkulózy a někdo na tuberkulózu zemře a někoho se úplně v pohodě vůbec nedotkne. Takže vždycky se vytvořil určitý kmitočet, nebo nevím, jak bych to přirovnala, určitá frekvence, která se dotkne některých jednotlivců v populaci. My víme, že tuberkulóza měla afinitu ke špatně vyživeným lidem, městským lidem. Ale holky na vesnici, které byly dobře živeny, měly kravské nebo kozí mléko, tak tuberkulózu nikdy nedostaly. Vždycky to byli spíš dělníci nebo intelektuálové s přetíženou hlavou, prostě někde ve velkých městech.

Koncept zodpovědnosti v reprodukci vytváří stres, který blokuje přirozenou schopnost otěhotnění

Martina: Platí to tak i dnes, že ve městech máme třeba mnohem větší potíže s otěhotněním, než řekněme v agrárních lokalitách?

Helena Máslová: Toto už v dnešní době úplně říci nemůžeme, protože životní styl se sjednotil. Žena, která bude žít na venkově, třeba na Hané na Moravě, bude žít velmi podobně jako žena v Praze, to znamená, že bude jíst stejné jídlo, pít stejnou vodu.

Martina: Spíš možná klid, celkový životní rytmus, který je možná v některých lokalitách klidnější.

Helena Máslová: Klid tam asi svůj vliv má. Ale já bych možná řekla, že to bude spíš dáno určitým životním stylem než lokalitou. Může to být žena, která žije na kraji Prahy a bude mít životní styl příznivější pro přirozené plynutí, respektující biorytmy. A pak to může být žena na venkově, která dojíždí 30 kilometrů do práce a tam sedí někde v kanceláři u počítače a pak se vrátí domů a zapne televizi. To znamená, jde více o životní styl.

Martina: Když jsi tady zmínila reprodukční prokrastinaci, což je tedy asi velmi výstižný termín, tak jsem si vzpomněla na jeden béčkový film, který se v originále jmenuje „Idiocracy“ a je o tom, jak lidstvo hloupne. A tam je velmi hezký začátek, kdy ve studiu sedí dva hezcí, zjevně chytří, vysokoškolsky vzdělaní lidé a říkají: „My si dítě ještě nemůžeme dovolit, protože ještě nemáme své bydlení.“ A za rok zase říkají: „Při stavu na burze by to byla nezodpovědnost.“ A pak je tam druhý pár, který sleduje kamera, který říká: „Cože? Ty už jsi zase těhotná? Pojď, já tě zmlátím,“ a teď je vidět, jak se tito sousedé množí raketovou rychlostí, zatímco ti druzí najednou jednoho dne zjistí, že už je pozdě a že dítě mít nemohou. Řekni mi, jak jsme k téhle reprodukční prokrastinaci dospěli? Co nás k ní přivedlo? Protože pak se dostáváme k důvodům, které jsem tady zmiňovala, tedy finance, bydlení, sociální status, cestování.

Helena Máslová: Myslím, že jsi úplně perfektně vypíchla slovo „zodpovědnost“. Jedni se chovají nezodpovědně a ti druzí jakoby velmi zodpovědně. Myslím, že koncept zodpovědnosti je také do značné míry manipulativní. Výchova směrem k zodpovědnosti znamená, že žijeme v plánování a v odkládání. Je to: „Až, až, až.“ Až dostuduješ, až něco, až se něco zlepší, až nastane ten správný čas. A to vytváří určitou míru stresu, jako kdybychom nikdy nežili v ideální konstelaci, v ideální době, protože pořád něco chybí, něco není doděláno, není dokončeno. Toto nastavení mysli ve smyslu, že – teď musím zabrat, teď musím přežít, teď musím něco, teď musím podat výkon a pak z toho budu profitovat nebo pak to bude lepší – vlastně vede k odkládání. Odkládat nějaké věci samozřejmě můžeme. Všichni, kdo jsme studovali, známe, že nejdřív musíme projít zkouškovým obdobím, abychom pak dostali diplom a tak dále, je tam určitá výchova už od malého dítěte, že „odložené potěšení“ nebo „odložený profit“ vytváří lepší strategii. Ale to bohužel neplatí v reprodukci. Reprodukce miluje určitou uvolněnost. Ta reprodukce se nepáčí se stresovými hormony. Pohlavní hormony mají svůj switch na stresové hormony.

Zrovna dneska ráno jsem měla v ordinaci klientku, která měla vysokánský prolaktin, což je hormon, který chrání ženu před nežádoucím otěhotněním a funguje jako stresový hormon. To znamená, že tělo je velmi chytré, protože dokáže vytvořit blokátory ovulace tak, aby žena neotěhotněla, pokud je stres. Její nastavení je takové, že: „Teď se to nehodí.“ Prolaktin se vylučuje u žen, které mají nebo třeba už měly dítě a chrání je před tím, aby měly děti moc rychle za sebou. Ale to, co jsme nevěděli, je, že to chrání i ženy, které děti nikdy neměly. Je to vlastně jakási moudrá pojistka organismu, aby se žena nedostala do nějaké život ohrožující situace.

Martina: Ale prolaktin pravděpodobně, třeba možná u té tvé pacientky, chrání ženu před početím, i když ona počít chce.

Helena Máslová: Ano, přesně tak.

Martina: A proč to dělá?

Helena Máslová: Tam jsou určité signály, které vysílá nervový systém o tom, že život je příliš náročný: „Takhle, jak žiju, je to příliš náročné.“ Tohle je žena, která zrovna pracovala v korporátu v nějaké IT firmě a velmi perfektně to popsala. Musím říct, že to byla žena, která už to měla hodně uvědomělé a perfektně popsala, že tam panuje taková atmosféra, že včera bylo pozdě a je to potřeba teď, protože je to velmi důležité, všechno je strašně důležité. A dotyčný člověk, který je v tomto soukolí, nikdy nevidí, proč je to důležité, k čemu to vlastně vede, co je finálním produktem, kde je finální uspokojení nebo v co vyústí daný výkon, který se rychle musí podat tady a teď. To znamená, chybí tam zpětná vazba a pocit uvolnění. Takže tam dochází k tomu, že organismus je pořád v nastavení výkonu – tady a teď podej výkon, tady a teď je potřeba rychle a hodně zabrat, takže jako kdyby tam byl nádech, ale chybí tam výdech. Aha, tak teď se to povedlo, teď je to uděláno.

Martina: Mamut je uloven.

Helena Máslová: Ano, mamut je uloven. Přesně.

Politika příliš neovlivňuje ženskou touhu po dítěti a přirozený mateřský instinkt

Martina: A teď se bude tak měsíc konzumovat a bude se zažívat a pak se půjde ulovit nový. A když nenastane tato katarze, tak organismus nemůže spočinout.

Helena Máslová: Ano, chybí tam pulzace ze sympatiku do parasympatiku. To pulsování do relaxace.

Martina: Jeden host, který tady byl, říkal těmto ženám „korporátní otrokyně“.

Helena Máslová: Já bych možná tak přísná nebyla, ale je to pravda, že nejvíc dokážeme zotročit sami sebe.

Martina: Opět se vracím k dysbalanci mezi tím, co ty uvádíš jako důvod k poklesu porodnosti, a co uvádějí obecně média. Přesto všechno myslíš si, že třeba politika, která v současné době není prorodinná, dokáže lidi odradit od rozhodnutí mít děti a raději dál reprodukčně prokrastinovat, protože výchova je holt zažraná?

Helena Máslová: Já se přiznám, že jsem velmi špatný občan, protože jsem se před několika lety rozhodla, že se o politiku vůbec nebudu zajímat, protože jsem zjistila, že mi to nedělá dobře. Takže jsem třeba šokovala své kolegyně, když jsem nevěděla, když jsem odjela na Slovensko a nevěděla jsem, kdo je premiérem a prezidentem na Slovensku. Což si pamatuji, že…

Martina: „Šťastná to žena,“ zvolala by Božena Němcová.

Helena Máslová: Ano. Ony mi vyprávěly o autokracii, kterou na Slovensku mají, a co to všechno pro ně znamená a…

Martina: Tak to tak trochu přeháněly. Nenech se prosím ovlivnit.

Helena Máslová: Tím chci říct, že ani nevím, jaká je současná politika, jestli je prorodinná nebo ne. Ale myslím si, že to není až tak důležité, protože my víme, že se děti rodily za všech možných režimů. Děti se rodily i za druhé světové války, a dokonce za druhé světové války porodnost mírně vzrostla, byla vyšší než za první republiky. Úplně si nemyslím, že to, co se vymyslí na politické úrovni, je tolik ovlivňující ženskou touhu po dítěti nebo toho, čemu říkáme „mateřský instinkt“. To, proč ženy většinou chtějí mít dítě, velmi zdravě popisují tak, že cítí určitý přetlak něhy, kterou by rády někomu odevzdaly, nějakému dítěti. Ony to popisují, že cítí…

Martina: A co pekingský palácový psík?

Helena Máslová: Ano, takto se to dá někdy vyventilovat.

Martina: Možná proto nám jich běhá všude tolik. Promiň.

Helena Máslová: Ano, je to tak, řekla jsi to velmi dobře. Je to tak. Dokonce mám, myslím, v jedné přednášce nový typ rodiny – mám tam muže, mladou ženu a psa. Takže i takto to vypadá.

Civilizační koncept Západu je v dekadentní fázi, což se odráží v koncentraci kapitálu a krizi bydlení

Martina: Přesto všechno se vrátím ke tvému deklarovanému nezájmu o politiku, protože pravděpodobně i u tvých pacientek může nejistota sehrát určitou roli. Třeba v tom, že jejich mysl je tak silná, že spustí prolaktin, protože si uvědomí, že nedostane trvalou smlouvu v práci, ani když tam bude dělat dalších deset let, a že tím pádem nedostane hypotéku ani půjčku a že si tím pádem možná nikdy v životě nesáhne na své vlastní bydlení při cenách, které jsou. A že tím pádem bude pořád odsouzena k tomu žít v pronájmu a modlit se, aby jí nějaká ta práce vydržela, když nemá pevnou smlouvu. A k tomu, aby jí ještě vydržely dvě, tři brigády, které ovšem možná taky nedostane, protože je tady velký příliv migrantů, kteří si osvojují nekvalifikovanou práci. A mohla bych pokračovat dál. Takže toto všechno možná může s naší myslí udělat krátký proces, takže mysl pak udělá krátký proces s naším tělem.

Helena Máslová: Je to přesně tak, jak říkáš. Ovšem je potřeba si říct, že to, co se tady děje, je právě odraz určité dekadentnosti, která souvisí s tím, že tento způsob, jak žijeme, tento civilizační koncept, ve kterém jsme, je v nějaké míře v dekadentní fázi, to znamená, že už nejsme v té fázi rozkvětu, ale ve fázi rozkladu. A je potřeba vědět, že ceny bytů jsou takhle absurdní, protože je prostě příliš mnoho lidí, kteří mají příliš mnoho peněz. Peníze se tisknou a vydělávají se jinak než prací, peníze se vydělávají spekulací. Je příliš mnoho lidí, kteří mají mnoho peněz, kteří peníze investují do nákupu nemovitostí, a tím pádem zvyšují ceny a tím pádem se normální člověk, který chce nemovitost pro bydlení, dostává do situace, že si možná za celý život na ni nevydělá peníze. To je ale už fáze patologie, to je něco, v čem je obsažena určitá toxicita. Přerozdělování kapitálu – to jsme se ještě učili, že se kapitál přelévá – je takové, že se příliš koncentruje v rukách pár jednotlivců nebo několika extrémně bohatých lidí, kteří financují nákup dalších nemovitostí.

Řeknu konkrétní příklad. Já mám jednatřicetiletého syna, který nemá kde bydlet, je to typická situace, kdy už by potřeboval, chtěl by mít ženu a chtěl by žít ve vlastním bytě. Typicky to, co jsi popsala. A zjistili jsme, že Praha 10 prodává své byty. Našli jsme maličký prostor, ateliér – na byt nedosáhne, takže je to forma ateliéru – který se draží. Vypadalo to jako ideální příležitost, jak za nějaké peníze, na které dosáhneme, koupit malý prostor, jednopokojový byt, kde by mohl být sám a nemusel by žít s někým. Dražilo se to formou aukce.

Martina: Obálková?

Helena Máslová: Obálková, ale elektronická aukce. Já jsem zjistila, že tento systém je nastaven tak, že je k tomu potřeba opravdu se poměrně složitě zaregistrovat, zřídit si účet u nějaké aukční společnosti, naučit se, jak aukce probíhá, jakým způsobem to probíhá – a pochopila jsem z toho, že existují firmy, které zaměstnávají lidi, kteří toto dělají každý den a perfektně to umějí, mají účet a dokonale to umí.

Martina: A draží.

Helena Máslová: A draží. To znamená, že znovu funguje princip, že se tyto městské byty, které by měly pomáhat právě k tomu, aby obyvatelé městské čtvrti mohli bydlet a mohli tam zakládat rodiny a mohli zvýšit populaci, tak se to znovu soustřeďuje do nějakých investičních rukou nějakých boháčů, kteří soustředí a zvětšují svůj majetek, takže nebudou mít 4 000 bytů, ale 5 000 bytů, deset tisíc bytů a tak dále. A mě zachránilo to, že jsem zavolala tomu makléři a řekla jsem: „Prosím vás, můžete mi vysvětlit, jak to funguje, jako někomu, kdo to nikdy nedělal a kdo vůbec neví, jak se to dělá?“ On mi to dopodrobna vysvětlil. Všechny fígle, jak se to musí časovat, jakým způsobem se cena zvyšuje a tak dále. Udělal velmi dobrý skutek a musím říci, že jsem kápla na „andělského člověka“, který si dal tu práci a vysvětlil mi to.

Martina: Jak tuto hru prokouknout.

Helena Máslová: Jak tuto hru sehrát. Jak tuto hru prokouknout a jak ji sehrát. A skutečně se nám podařilo tento byt vydražit a získat, ten maličký, maličkou garsonku, podotýkám, kde zájem investorů nebyl až tak velký. Takže nás tam v té hře bylo třeba do deseti. Stal se zázrak. Ale já jsem si jista, že to je naprostá výjimka, že se někomu, kdo skutečně bude v daném bytě bydlet a kdo ho skutečně bude užívat jako obyvatel, podařilo tento byt získat. Jinak jsem přesvědčena o tom, že se všechny ostatní nemovitosti rozprodaly do rukou profesionálů, kteří mají profíka, který nedělá nic jiného než kliká u počítače v elektronické dražbě.

Martina: A v tuto chvíli se dá očekávat, že muž, který se – jako tvůj syn – snaží ve 30 letech, po vysoké škole a nějaké praxi, získat jednopokojový byt a zjistí, že naráží na tuto – nechci říct „mafii“ – ale tento systém, který už dopředu ví, jak se věci mají, a popovídá to své přítelkyni, tak její tělo automaticky začne produkovat prolaktin.

Helena Máslová: Je to možné. Ale prostě opravdu žijeme ve světě, kde přerozdělování není přátelské ke střední třídě. Asi nejsem jediná, kdo ví, že populaci vždycky táhla střední třída nebo ještě, řekněme, nižší střední třída.

Martina: To je vždycky duše, vždycky ekonomický motor každé společnosti.

Helena Máslová: Ano. Která vygenerovává největší služby, vygenerovává energii a je motorem společnosti. Tak této vrstvě, této nižší střední třídě – kde tedy nejsou úplně ti bezdomovci a úplně ti nejnižší – tak této vrstvě se v současné době opravdu nedaří a je pod největším tlakem. A čím jde člověk výš do vyšších, tak tam jako kdyby byla menší konkurence, a tím pádem se tam snáz kumuluje kapitál a dochází k tomu, že se tyto vrstvy roztrhávají, a proto se to nějakým způsobem odráží na plodnosti.

Martina: Něco na teorii her být musí, protože v padesátých a šedesátých letech navštěvoval semináře a konference zabývající se touto teorií i Henry Kissinger, pozdější legenda diplomacie. Dá se vysledovat, jestli touto teorií bylo ovlivněno i jeho vyjednávání o míru ve Vietnamu?

Radim Valenčík: Nepochybně, to je typický příklad. A zase bych tady viděl cestu přes Thomase Schellinga. Ale Thomas Schelling nevyvíjel nějaký specifický matematický aparát, spíše to promítal do podoby určitých situací, vyprávění určitých situací, které se dobře pamatovaly a které inspirovaly, ale sám byl velice kultivován matematickým aparátem. Jestli to lze nějak takhle stručně vyložit.

Martina: Lze tedy konstatovat, že mezi největšími světovými diplomaty a politiky to je známá teorie a že se jí řídí třeba i politici Evropské unie?

Radim Valenčík: K politikům Evropské unie bych se spíš nevyjadřoval. Já jsem řekl, že v současné době je spíše herní otázkou: Jak je možné, že poté, co v poválečném období v Evropě byli politici typu Konráda Adenauera, Willyho Brandta, typu nejen de Gaulla, ale i Giscarda d’Estainga nebo Mitterranda, se tam objevili v podstatě nedouci. Znova říkám, oni by potřebovali školení na mnohem nižší úrovni, na úrovni poctivého bakalářského studia, aspoň z hlediska mikroekonomie, makroekonomie, možná něco ze základů sociologie, a to je všechno. Dál se nechci vyjadřovat. Myslím, že i proto je poměrně obtížné odpovědět na otázku, jak je možné, že kvalifikovaní politici Vranitzky v Rakousku, Strauss v Německu – ten sice nebyl nikdy kancléřem, ale z pozice Bavorska měl obrovský vliv v Evropě – Urho Kekkonen, Olof Palme, a mohl bych dál pokračovat, tak takoví zde nejsou, ani jeden z nich se tomu neblíží. A jak je možné, že – a teď pomíjíme, do jaké míry nepoužívá mafiánské praktiky, nebo ne – jediný ministr této vlády, který uměl přemýšlet nebo umí přemýšlet, což ostatní podle mě opravdu neumí, byl v podstatě v této době vypuzen z vlády.

Martina: Koho máte teď na mysli, konkrétně?

Radim Valenčík: Kauza Blažek. Tam nikdo jiný schopný uvažovat srovnatelně není. A možná je to tak právě proto.

Martina: Nevím, jestli právě proto. Možná je to také jistý druh teorie her, ale zkrátka brát si oficiálně peníze do státního rozpočtu z organizovaného zločinu, to už trochu ruší. Už to ruší i občany, kteří si dají líbit cokoliv.

Radim Valenčík: To záleží jenom na tom, jak to mainstreamoví novináři rozehrají. Takových věcí je kolem více, tady je mnohem více kauz, které si zaslouží takovouto pozornost. Ale ta hra je někde jinde, ta je určitě někde jinde, protože podobných kauz je v napojení s touto vládou podstatně více, a to, že se vybere zrovna tahle, tak to si zaslouží rozbor z hlediska teorie her.

Teorie her předává znalosti osobním kontaktem, nikdo ji nezná celou

Martina: A cvičně doma jste si to už rozebíral?

Radim Valenčík: Třeba s manželkou?

Martina: Nebo sám se sebou?

Radim Valenčík: My se o tom bavíme, o těchto věcech diskutujeme. Já jsem to nesledoval tak, abych mohl říct víc. Mě skutečně zajímá víc třeba to, co si představují Trump s Putinem jako řešení problému na Ukrajině, a to v návaznosti na Thomase Schellinga. Tam se dají číst určité cesty, o které se snaží. Mě zajímá jiná věc, teorie her, jak už jsem řekl, je velmi široká, nikdo ji nezná úplně celou, ani Aumann jakožto jeden z nejchytřejších nositelů této teorie, protože tam se znalosti musí předávat osobním kontaktem.

Já jsem se hodně teorie naučil od Milana Vlacha, který stále ještě učí v Japonsku, už mu bude k devadesátce, a je to jeden z našich nejlepších odborníků na teorii her, a bez něho bych se třeba spoustu věcí nenaučil. A část jsem se zase naučil v přímých diskuzích, třeba když jsem byl na čtvrtém kongresu teorie her, který byl nesmírně silně obsazen, a byl tam třeba i John Forbes Nash, se kterým jsem měl možnost se vidět. Ale komunikoval jsem samozřejmě s osobnostmi nižšího ranku, ale i z těchto komunikací se mi podařilo hodně se naučit.

Martina: Znamená to, že součástí teorie her je i obyčejný kouzelnický trik? To znamená, že kouzelník dokáže odvést pozornost všech diváků tam, kde se zdánlivě odehrává to důležité, ale přitom se to nejdůležitější odehrává v jiné části jeviště, a kouzelníci se vyměňují, odcházejí, vylézají z nádob?

Radim Valenčík: Ne, teorie her nejsou triky, to je opravdu čistě matematika. Jestli by se dala zformulovat taková úloha, že máme dané nějaké podmínky a chceme, aby daná hra byla přečtena takhle a my přitom hrajeme jinou hru, tak na toto asi existují určitá doporučení. Ale ještě bych se vrátil k jedné otázce, co jste kladla předtím, a na co jsem úplně neodpověděl, a to, kde se asi dá nejlépe ukázat, o čem teorie her je.

Za klasický příklad teorie her je považováno takzvané vězňovo dilema, a já ho tady stručně představím: Je to pojem, který by si měl každý – ne jenom posluchači tohoto pořadu – nějak přečíst, promyslet, protože je to ukázkové. Vykládá se to tak, že chytili dva podezřelé ze spáchání nějakého trestného činu, nemusel být závažný, a soudce chce být spravedlivý, tak každého zavře do jiné cely, aby spolu nemohli komunikovat, a každému z nich řekne: „Mám proti vám dost důkazů, ale zase ne tolik, abych si byl naprosto jist. A já bych chtěl mít naprostou jistotu, takže potřebuji přiznání aspoň jednoho z vás.“

Čili je to hra dvou hráčů, pravidla tvoří soudce, a každý má strategii přiznat se a nepřiznat se. Dvě strategie. A výplatní matice je taková, že když se oba přiznáte, tak je mi jasné, že jste to udělali, a dostanete šest měsíců, a když se oba nepřiznáte, tak dostanete méně, dejme tomu polovinu, tedy že každý budete sedět jen tři měsíce. Ale stačí mi přiznání jenom jednoho z vás. Když se jeden z vás přizná, tak ho pustím, zatímco tomu druhému dám osm měsíců.“ Takže to se zapíše do krásné tabulky. A teď je v teorii her obrovský pokrok, který vypadá jako banalita, a udělal ho John Forbes Nash, další obrovská postava, který řekl, že to, co je optimem v této hře nebo rovnováhou – ekonomové raději používají tento pojem – tak to je taková dvojice strategií, kde, když ji jeden jednostranně opustí a druhý zůstane při ní, tak si ten, kdo ji opustí, pohorší. Pozor, to je něco jiného než optimum, se kterým pracují ekonomové.

Optimum, se kterým pracují ekonomové, je takzvané paretovské optimum, což je pro laické porozumění asi tak, že když jsme dva a oba si můžeme nějakým způsobem polepšit, tak výchozí situace, ze které si můžeme oba polepšit, nemůže být optimální. Teorie her to nazývá „kolektivní racionalita“. Jestliže si oba můžeme polepšit, tak z hlediska kolektivní racionality situace není optimální. Ta je optimální až tehdy, až když si žádný z nás nemůže polepšit, aniž by si druhý nepohoršil. Tak toto je ekonomické optimum. A jakmile do teorie her vstupuje někdo – koho jsme nazvali kazišukem, a studentům se to líbilo, pamatují si to – tak tam je to jinak. Tam je za optimum brána dvojice strategií – když budeme mít hru dvou hráčů – že když ji jeden jednostranně opustí, tak si nepolepší, ale pohorší. A ve vězňově dilematu si to může každý lehce spočítat, je to strategie, že se oba, nezávisle na sobě, přiznají, protože když by jeden změnil strategii a místo přiznání se nepřiznal, tak si pohorší z mínus šesti na mínus osm.

Institut spolupracujícího obviněného lze zneužít, pokud není dodržen princip dokazování

Martina: Ale tomu druhému?

Radim Valenčík: Ne. Já se přiznám, a kdybych se nepřiznal a ten druhý zůstal u své původní strategie, že se přiznal, tak bude propuštěn a já dostanu osm měsíců. A to je jediná dvojice strategií, která tam takto je. Z toho vyplývají dalekosáhlé důsledky a bylo by možné o tom mluvit několik hodin. Ale jenom pro příklad. U nás dneska máme v zákoně, a na Slovensku taky, takovou moderní věc, kterou jsme nazvali spolupracujícím obviněným.

Martina: Ano. Vyjednávám dohodu.

Radim Valenčík: Tak. Ta teorie je o tomhle, že se soudce přece nic nedozví. Každému z nich se vyplatí přiznat, bez ohledu na to, jestli jsem to udělal, nebo ne. I když by to neudělali, tak se oběma vyplatí se přiznat. A velmi jednoduše lze zneužít institut spolupracujícího obviněného, protože když potřebujeme někoho obvinit, tak mu řekneme: „Když se přiznáš i z jiných trestných činů, tak dostaneš menší sazbu,“ a v tu chvíli, když máme nepřímé důkazy a použijeme tohle, tak můžeme říct, že může obvinit v podstatě kohokoli. Tato teorie jednoznačně říká, že nestačí jenom přiznání, ale musí dodat důkaz, jednoznačný důkaz, že to udělali, například, jestli něco ukradli, tak přinést lup. A jinak nemá toto svědectví žádnou váhu, protože to je optimální chování z hlediska Nashovy rovnováhy. A nejsem si jist, jestli u všech závažných kauz na teritoriu tehdejšího Československa byl tento princip dodržen. Nechci být konkrétnější, ale myslím si, že ten, kdo umí přemýšlet, tak dojde k tomu, co jsem měl na mysli.

Martina: Pane docente Radime Valenčíku, bude ode mě nefér, když bych přeci jen chtěla, abyste byl v těchto příkladech konkrétní? Třeba si představte, že nechci popouštět uzdu své fantazii.

Radim Valenčík: Já si pořád nejsem jistý, jak to bylo s Kuciakem, když to chcete slyšet. To je, myslím, dostatečné. Protože tam nebylo dostatečně doloženo, a navíc asi nepočítali s tím, jak se zachová Kočner. Ale obecně platí, že jestliže použiji institut spolupracujícího obviněného, tak obviněný musí dokázat, že to skutečně udělal, a jinak toto svědectví nemá žádnou váhu.

Martina: A jak se dá účinně toto vězeňské nebo vězňovo dilema aplikovat na život mimo vězení?

Radim Valenčík: Tak si třeba vezměme, jak je to teď před volbami. Politické strany se dohodnou, že nebudou investovat do voleb víc než nějakou částku, ale kdo poruší dohodu, tak je ve výhodě. Dvě strany se dohodnou, že nebudou zbrojit nad rámec něčeho, a ten, kdo to poruší, je ve výhodě. Dvě firmy se dohodnou, že nebudou zvyšovat ceny přes určitou hranici, nebo naopak, že nepůjdou s cenami pod určitou hranici, aby zabránily obchodní válce, ale ta, která půjde s cenou dolů, obsadí prostor. A výplatní matice jsou v podstatě stejné, nejvyšší výplatu má každý, kdo podrazí spoluhráče nebo protihráče, a který dohodu dodrží, má nejnižší výplatu. A když se podrazí oba, tak mají menší výplatu, než kdyby oba spolupracovali. Tato výplatní matice je právě pro hru „vězňovo dilema“ typická. A bohužel, ve velkém množství případů hrajeme takovéto hry. Najít v realitě hry, kde se oběma vyplatí spolupracovat s tím, že ten, který druhého podrazil, si pohorší, je strašně těžké.

Já považuji za jeden z největších objevů – který jsme udělali v našem týmu, který pořád nějak pracuje při Vysoké škole finanční a správní – je objev, že jsou hry nebo že jsou podmínky, ve kterých lze iniciovat hry, kdy se všem stranám vyplatí spolupracovat. A objev takovýchto her je strašně významný, třeba se k tomu ještě dostaneme. Jenom bych ještě upozornil na jednu věc, která se týká vězňova dilematu, respektive si to tam můžeme ilustrovat, a to, že je to úplně jiné rozhodování, když je to hra s opakováním. Čili, když by si věřili, tak mohou během několika kol jakoby vydělávat, a pak teprve se mohou podrazit. To se analyzovalo a jsou to docela zajímavé, prakticky realizované modely.

A potom ještě jedna věc, když se dělají empirické výzkumy, jestli jeden druhého podrazí, tak vycházejí jiná čísla, než že by se stoprocentně řeklo: „Podrazím toho druhého.“ To se dělá ve studentském prostředí, že se jim řekne: „Představte si, že…“ Ale proč třeba v realitě jeden druhého nepodrazí, když matematicky vychází, že by měl podrazit? To je právě jedna z aplikací teorie her, že máme čistý model a reálné chování, a teď to porovnáváme a máme za úkol vysvětlit, proč je to odlišné. Podobně jako když astronomové objevili, že planeta Uran se pohybuje trochu jinak, než by měla, a oni předpokládali, že existuje ještě nějaká další planeta – Neptun – která ovlivňuje dráhu Uranu. Tak pomocí teorie takhle čteme realitu: Uděláme model, ale v realitě je to jinak, a tak se ptáme, co je za tím. A je za tím to, že každý hraje hru v nějakém kontextu jeho vlastního uvažování.

Já si například říkám: „Stejně se všechno rozkecá, bručet půjdu tak jak tak. A co je lepší? Když budu zavřený a ostatní vězni budou vědět, že jsem podrazil kamaráda? Nebo to, aby to nevěděli? Tak ho radši nepodrazím, protože je lepší sedět v kriminále s pověstí, že jsem to nebyl já, kdo druhého podrazil.“

Teorie ultimátních her ukazuje, proč někdy jednáme zdánlivě neracionálně

Martina: To znamená, že vězňovo dilema matematicky dokazuje, že někdy se vyplatí být šmejd, a někdy ne.

Radim Valenčík: Přesněji je to tak, těchto typů her je velké množství, je to třeba manželský spor a podobně. Je velké množství těchto elementárních typů her už jenom pro dva hráče. Ale vždycky se vyplatí jedna věc: Říct, jaké je matematické řešení a podívat se, jak se hráči reálně chovají, a zjistit, co tam může působit jako určitý faktor, který jsme předtím neviděli. A často tím zjistíme to nejdůležitější.

Můžu to uvést na příkladu: Velmi jednoduchá teorie ultimátních her. Přijde kouzelný dědeček a řekne, že se podělíme o tisícikorunu, dejme tomu po stokorunách, aby to bylo jednoduše představitelné, a jeden bude navrhovat – třeba já – a druhý buď bude souhlasit, nebo nesouhlasit. A pravidla jsou taková, že ten, kdo navrhuje, může navrhnout jakékoli rozdělení, a když druhý souhlasí, tak se rozdělí tak, jak bylo navrženo, a když nesouhlasí, tak nedostane nikdo nic. A já si řeknu: Nebudete chtít přijít o stokorunu, tak navrhnu dělení, že sobě dám devět stovek a vám stovku. Ve většině případů ten druhý – to je ověřeno – pošle toho prvního někam, a to celkem po zásluze, z mého hlediska, někteří budou třeba trvat, aby to bylo půl na půl, nebo se někteří spokojí se 6 na 4. Proč to tak je? Proč se vlastně někdo chová zdánlivě neracionálně? Přijde o stokorunu, zatímco by ho nic nestálo, kdyby souhlasil.

A ukazuje se, že lidská psychika zahrnuje právě ty kontexty, které teorie her z reálných situací složitě vydestiluje. Třeba, že se mohu obávat, že příliš velký majetkový rozdíl může být druhou stranou zneužit proti mně. Když je někdo bohatší a druhý chudší, tak to by tak nevadilo, ale velký rozdíl v majetcích bohatšímu umožňuje, právě z pozice většího majetku, diskriminovat mě. A já na to reaguji tím, že ne každé rozdělení je pro mě přijatelné. My jsme tento fenomén nazvali „poziční investování“ a říkáme, že u každé hry, aby se v realitě řešila, musí být splněn princip pozičního investování. Čili při dohadování nesmí mít druhá strana obavu z toho, že toto rozdělení může mít pro ni negativní důsledky v dalším kole.

Martina: Zatím mi z toho stejně pořád vychází, že největším talentem, přirozeným talentem na aplikaci matematické teorie her, jsou kmotři v mafii.

Radim Valenčík: Ale tak nepochybně, oni se chovají velmi racionálně. Když jsou schopni se dohodnout – to říkal náš průvodce, když jsme jednou byli v Apulii – tak tam všechno vzkvétá, protože se tam asi šest rodin místních mafií dohodlo, že se postupně zmocní správy, a teď už Apulii spravují a situace každého se zlepšuje. My asi štěstí mít nebudeme, tady to bude složitější. Ale uvedu jiný příklad: Ukrajinský konflikt lze řešit jenom masivním investováním tak, aby na tom vydělaly všechny zúčastněné strany.

Martina: Promiňte, masivním investováním do čeho?

Radim Valenčík: Do obnovy.

Martina: Obnovení armády?

Radim Valenčík: Ne, do obnovy. Převekslovat investování do zbraní směrem do obnovy, do toho, aby se obnovovalo, aby se klidně vytěžilo co nejvíc přírodního bohatství, a to teď bez ohledu na to, zda je to v regionu, který je ovládán ruskou armádou, nebo ne. Podle mě to stojí za plánem, který má Trump a Putin. Teď jde ale o to, aby se dohodli na tom, aby dělení obrovského výnosu jedné straně nepřineslo takovou výhodu, že by se toho druhá strana mohla obávat.

Martina: Tedy devět set a stovka.

Radim Valenčík: Tak, protože důvěra je dneska velmi narušená. I když já jsem přesvědčen, že se tam o tom velmi intenzivně jedná a hledá se cesta, jak se domluvit, aby k tomuto mohlo dojít, protože tento problém se nedá řešit jinak. Dokud si jedna ze stran bude dělat iluzi, že pokračováním válčení vydělá, tak se bude pokračovat. Tedy musí to být překryto velmi masivní obnovou.

Přeformátování světa na model 4+0, kde Evropa je ta nula

Martina: Když jste teď mluvil o míru na Ukrajině, o konci války, tak jste zmínil dva hráče, a to Donalda Trumpa a Vladimira Putina. Ale v této teorii her musí figurovat ještě Volodymyr Zelenskyj. Jak byste tedy interpretoval jejich chování na základě teorie her?

Radim Valenčík: Já jsem řekl, že realitu je potřeba brát jako konglomerát her. Zaprvé je otázka, zda je Zelenskyj jediný reprezentant Ukrajiny, zda se nejedná třeba s nějakou alternativní reprezentací nebo se nepočítá s tím, že tam taková reprezentace vznikne. Na druhé straně – při vší úctě k Trumpovi a Putinovi – my nevíme, jestli oni jsou jediní hráči v této globální hře, jestli tam třeba také není dneska už Čína, která už nejen napodobuje vyspělejší technologie, ale často je sama má. Čili těchto her je více. Jde o to, kdo bude lídrovat světu, jak budou vypadat vztahy těch, kteří sehrají určitou roli v dohledné etapě civilizačního vývoje, jak se to promítá do vnitřní struktury států. Já na to mám teorii, že teď – po vítězství Trumpa po volbách – běží přeformátování světa na 4+0, tedy čtyři velcí světoví lídři, to znamená Spojené státy, Čína, Rusko a Indie, Trump tam Indii potřebuje už z hlediska právě Číny. To jsou všechno mocnosti velmi lidnaté, s jadernými a kosmickými technologiemi, a tak dále. A Evropa je ta nula, která je odstavena z hry jako jedna ze součástí této hry. Samozřejmě si to Evropa dělá do značné míry sama. Otázka je, jaká hra z toho vyplývá pro naši zemi. Ale dneska je dominantní hrou přeformátování světa na 4+0, a uvnitř této hry se třeba hraje dohoda Putin – Trump, tedy jak to udělat tak, aby se ze zastavení tohoto konfliktu maximálně vytěžilo, a ti, kteří do něho investovali, aby přišli zkrátka, a aby se ti, kteří budou investovat do toho, aby se to ukončilo, na tom nabalili. A už z toho vidíme, že Ukrajina tam sama o sobě nehraje tak významnou roli. A to čistě z herního hlediska.

Martina: Dokážete prostřednictvím teorie her nějak predikovat, jaká bude vzdálenější budoucnost tohoto konfliktu? Jestli z něj bude konflikt chronický, neustále se vracející a znovu a znovu spouštěný, vyvolávaný a zase tlumený? Existuje na to matice?

Radim Valenčík: Určitě by se dala udělat, ale otázka je, jakou by měla vypovídací schopnost. Protože je tolik kontextů, že parametry, které do této matice dosadíme, budou záviset na dalších okolnostech. Je to podobně, jako že třeba můžeme přesně znát situaci popisující určitou meteorologickou situaci. Ale když je tam zvlněná fronta, tak jsou tyto situace krátké, protože z matematického hlediska jsou velmi nestabilní. Čili minimální změna velmi výrazně ovlivní další vývoj.

Martina: To znamená, že vždycky je v každé matici určitý počet proměnných, které mohou výsledek zvrátit zcela jiným predikovaným způsobem.

Radim Valenčík: Tak. A to může být třeba hra shora, třeba vstup Číny nebo její geopolitický zájem, nebo naopak vstup zdola, takže do toho vstoupí nějaká síla. Může do toho vstoupit třeba i to, kdo je v Polsku zvolen prezidentem, když už došlo k tomu, k čemu došlo ve volbách, které shodou okolností proběhly nebo vyvrcholily první červnový víkend. A to je o pár desetinek procenta nebo o necelé jedno procento, abych byl přesný. A to může velmi výrazně ovlivnit vývoj v Evropě.

Teorie her kultivuje lidské myšlení pro okamžité rozhodování

Martina: To znamená, že teorie her by měla lidem, kteří se jimi zabývají, kteří je nějakým způsobem zakomponovávají do svého přemýšlení, pomoct reagovat na každou novou změnu, která může nastat každý den?

Radim Valenčík: Ne. Měla by kultivovat lidské myšlení. Já jsem si kdysi pohrával s myšlenkou, že pro kurz Teorie her pro manažery, který máme u nás na VŠFS, napíšu knížku, která by se jmenovala „Teorie her jako bojové umění čili teorie okamžitého rozhodování“. Lidská psychika má víc aspektů, které určují efektivnost rozhodování – je to představivost, emocionální ocenění situací, logický kalkul – a teď jde o to to vhodně prokombinovat. Teorie her spíše přináší modely, konstrukce a strategii, a vždycky musíme vidět, že je to třeba obalit masem, jak jsme to viděli u vězňova dilematu, kdy, jestliže vězeň může předpokládat, že se ve věznici rozkecá, kdo koho podrazil, tak se rozhoduje jinak. Nebo když máme hru, kde si dělíme výnos z nějaké společné akce, tak pro mě ne každá část, kterou si zlepším svou situaci oproti výchozí, bude přijatelná, když se mohu obávat, že ten druhý větší část může potom použít proti mně. A toto všechno musím vnímat, mít kultivováno myšlení základními modely, které vytvořit je šílená dřina a které vypadají zdánlivě triviálně. A potom jsem schopen dešifrovat reálné situace. Většinou potřebuji mnohem víc nástrojů, abych věděl všechno, co hraje důležitou roli.

Martina: Vy jste tady teď řekl velmi důležitou věc, že by teorie her měla sloužit ke kultivaci jednání. Ale přesto mi z toho velmi často vychází, že to vede k tomu, že když ji někdo lépe zvládne, tak má zkrátka pořád náskok.

Radim Valenčík: Nemusí, když to nechce aplikovat.

Martina: Ale pak musí vědět, že na druhé straně stojí někdo podobně kultivovaný, a pak může zvolit cestu Gándhího, a může na to buďto doplatit, nebo jeho příklad může zafungovat, jako v tomto případě.

Radim Valenčík: Tady jste narazila na důležitou věc. Já jsem hluboce přesvědčen, v intencích toho, co říkáte, že když je druhý kultivovaný, umí přemýšlet, tak je cesta ke spolupráci rozhodně rychlejší, než když je ten druhý, když to řeknu takhle, omezenec. S omezencem se těžko vyjednává strategie, která je výhodná pro oba.

Martina: Ale říká se, že velmoci nemají přátele, ale jenom dočasné partnery.

Radim Valenčík: No to je v pořádku. A pokud je druhá strana kultivovaná, tak se dohodnou. Pokud je druhá strana omezená, neschopná uvažování, tak představuje velké bezpečnostní riziko. Prostě blbci jsou nebezpeční, zejména když se dostávají do vysokých pater ovlivňování situace.