Ivan Hoffman: Já jsem také rád. Ty mě tedy provokuješ od začátku, abych nebyl mírný.

Martina: No tak to víš, sloužím lidu. Ivane, zatímco mnozí ještě trávili bramborový salát, tak Amerika podnikla útok na Venezuelu. 3. ledna letošního roku zahájili operaci Absolutní odhodlání. Cca dvě hodiny trvala akce, kdy USA zaútočily leteckými údery na řadu cílů ve Venezuele, a potom vytáhli z ložnice prezidentský pár. Tedy Nicolase Madura a jeho manželku Silii Floresovou. A než bys řekl kokain, tak byli na válečné lodi, a vzápětí na to v New Yorku, kdy čelí obvinění. Řekni mi, jak vnímáš ty tuto akci, pro mnohé nečekanou, mnozí říkali, my jsme to říkali. Co jsi říkal ty?

Ivan Hoffman: Tak říká se, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se navaří. Vojenské akce Spojených států v poslední době končí dříve, než pořádně začnou. A myslím, prezidentovi zjevně chybí podpora americké veřejnosti pro války, takže si nemůže dovolit ani vleklé konflikty, a hlavně ztráty na životech. Trumpovi jde, zdá se, spíše o psychologický efekt, než o nějaký praktický výsledek, no tak to platí jak o tom krátkém zapojení USA do izraelsko-íránského konfliktu před časem, tak i o tomto únosu prezidenta Venezuely.

Martina: My se určitě budeme věnovat důležitým věcem, tedy dalšímu osudu Venezuely, byť ho asi nemůžeme ovlivnit, ale mě by ještě zajímalo, jak jsi vnímal, že na tuto akci zareagovali naši politici a naše média? Mně se totiž vybavil verš Jarka Nohavici, „mám napsat stížnost, anebo tleskat? Bude to zítra, nebo už dneska?” Zaregistroval jsi tu zmatenost také?

Tak politika není exaktní disciplína. Pozná se to právě z toho, že neexistuje taková situace, ze které by se politik nevykecal. Jo, my jsme s vyslechli, že Madura vlastně není škoda. Protože to byl diktátor, že je třeba situaci sledovat, anebo že je hlavně třeba předejít eskalaci. A vlastně jenom vzácně zaznělo, že šlo o popření mezinárodního práva, o teroristickou akci, no a jasný důkaz, že v dnešním světě platí pouze právo silnějšího. To řekli nemnozí. Co si myslíš, že s Venezuelou bude nyní? První den, jak jsem naznačovala, šlo o kokain, druhý už o ropu, co bude dál? Oč půjde dál?

Ivan Hoffman: Tak asi je dobré začít tím, že podle oficiální interpretace venezuelské story, někdo říká venezuelské telenovely, nešlo o napadení Venezuely Spojenými státy americkými. Americká armáda pouze udělala laskavost americké policii, respektive americkému soudu, když z Venezuely vyzvedla podezřelého obžalovaného, kterým je venezuelský prezident, aby se tento i s manželkou mohl osobně zodpovídat americké spravedlnosti. Maduro je totiž obviněn z drogového a teroristického spolčení za účelem pašování kokainu do USA. Spor s ním potrvá dlouho, podstatné je, že Spojené státy s Venezuelou neválčí. Venezuela bez prezidenta funguje s viceprezidentkou, která s Trumpem mluví, i když poslední dobou říká, že se jí nelíbí, že má tendenci jí nějak rozkazovat, že takhle by to tedy nešlo, ale nedošlo ke změně režimu, a místo protirežimních nějakých demonstrací proběhly demonstrace protiamerické, no a to Trumpovo vyhrožování Venezuelany spíše pobouřilo, než vystrašilo. Takže venezuelská armáda se konfrontaci s USA vyhnula, protože nemohla vyhrát. Ale i proto, že ve Venezuele vidí, že Trump nemá vojenskou kapacitu na to, aby Venezuelu okupoval, nastolil loutkový režim, pak tam bojoval s nějakými partyzány, to prostě vědí, že nehrozí.

Martina: Jedna věc je, co jsou fakta, ač se všichni tváříme, že je známe, tak vlastně tak úplně neznáme, a druhá věc je, jaký z toho můžeme mít dojem. Protože my jsme tady projevili radost, když Trump získal podruhé prezidentské křeslo, mě by zajímalo, co to vlastně s tebou dělá nyní, jestli věříš spíše těm důvodům ohledně pašování drog, nebo cítíš nablízku „drill baby dril“?

Ivan Hoffman: No, možná je to ještě něco třetího, ale je pravda, jestliže důvodem toho únosu je obvinění z drogového a teroristického spolčení, tak je divné, že si americký prezident ve svých komentářích plete v každé druhé větě kokain s ropou. Ono to zakládá skutečně podezření, že ten kokain ho až tak netíží, více jako v jiných zemích, a tam prezidenta neunáší, protože by to nebylo tak jednoduché, no a ve skutečnosti ho asi štve ten venezuelský vývoz americké ropy nacházející se nějakým nedopatřením ve Venezuele. Jenomže…

Martina: Vidím, že jsem tě na začátku dobře vyprovokovala.

Ivan Hoffman: Martino, těžit venezuelskou ropu ve velkém, to říkají mnozí, nelze ze dne na den, je to technicky a finančně náročné pro americké firmy, které už byly ve Venezuele znárodněny, by šlo o riskantní podnik. Takže Trump by pro ně musel garantovat přátelské přijetí. No a začít únosem prezidenta nebylo asi úplně chytré. Co je ale důležité, Američané prohlašují, že Jižní Amerika je jejich hemisféra, nelíbí se jim, když se tam stále více prosazují Číňané, no a přesvědčit jihoamerické státy, že patří Spojeným státům americkým, to musí Američané udělat po zlém, neboť po dobrém to nejde. Nikdo je totiž pro tu jejich aroganci nemá moc rád, no ale co je horší, všichni se jich už tolik nebojí. A je těžké zastrašit toho, kdo se nebojí. Takže toho, kdo se nebojí, lez jenom buďto vyřídit, nebo respektovat. No a Trumpovi je ten respekt ke komukoli cizí. Stále se to nějak neumí naučit. No a na to, aby zase naopak někoho vyřídil, tak zase nemá dostatečnou politickou podporu. Takže, to si musíme uvědomit, že ten kabaretní únos Madura, kde ani jeden americký voják nezemřel, ocenila jenom třetina Američanů. Nikdo se z toho příliš nějak neradoval. No a i to může být důvod, proč Trumpa přestala záhy Venezuela bavit, už o ní nemluví, a raději hodně mluví o Grónsku.

Martina: Ke Grónsku se dostaneme hned, ale já musím říct, že tvoji větu, že ho štve venezuelský vývoz americké ropy nacházející se nějakým nedopatřením ve Venezuele, tak tuto větu si budu skutečně pamatovat.

Ivan Hoffman: Dobře.

Martina: Pojďme k prohlášením Donalda Trumpa, který se opakovaně vyjadřuje k tomu, že Spojené státy obsadí Grónsko. Všichni si teď lámou hlavu, zda mlží, nebo se k tomu opravdu chystá, a jaké má důvody. Z hlediska národní bezpečnosti je největší ostrov světa pro Spojené státy poměrně zásadní. Dalším důvodem by mohla být i prostá řeč čísel. Protože jsem našla, že americká geologická služba odhadla, že v širší Arktidě, včetně Grónska, může být až 13 % neobjevených světových zásob ropy a 30 % neobjevených zásob plynu, a také významné zásoby minerálů, je tam uran, zinek. Ale na druhou stranu největší ostrov světa nemá dostatečnou infrastrukturu. Není tam dostatek silnic, železnice a tak dále a tak dále. Jak tedy vlastně vnímáš tyto opakované hrozby ty, a jaký pod nimi cítíš kořen této snahy Ameriky?

Ivan Hoffman: Já bych začal tím, že opakovaný vtip nebývá vtipný, no a to Trumpovo strašení přestává působit. Protože sankce, co ohlásí, zpravidla zruší dřív, než začnou platit, a z těch co platí, se mnohé beztrestně obcházejí, takže takové to vysvětlení, že Amerika nemá za prezidenta diplomata, nýbrž drsného obchodníka, je asi výstižné, ale není to žádná polehčující okolnost. Když Trump chce něco, co není jeho, s argumentem, že to potřebuje, tak to spojenci přejdou mlčením, když jde o jižní Ameriku. Když si ale USA chtějí vzít Grónsko, které patří Dánsku, tedy aliančnímu spojenci, tak se o tom mlčí špatně. Vypadá to trapně. Takže někteří vazalové si dovolili Donaldovi opatrně odmlouvat. To jsme viděli teď v Davosu.

Martina: Ty jsi teď trefil na jiný aspekt této věci, jedna věc je, že Donald Trump by měl asi Grónsko moc rád, ale druhou věcí je to, jak si ho případně vezme. Když člověk čte vyjádření bezpečnostních analytiků, tak narazí na názory, že podle mnohých by vojenská intervence znamenala konec Severoatlantické aliance. Co predikuješ ty?

Ivan Hoffman: Tak Donald Trump nakonec v Davosu slíbil, že si Grónsko sice bude dělat, co chce, ale bez toho, že by s Grónskem, Dánskem a Severoatlantickou aliancí válčil – tak vazalům spadl kámen ze srdce, Mark Rutte to s ním opatrně domluvil, a za to odmlouvání je Donald nepotrestal 100% cly. Tak to je takový z toho výsledek. Obecně ale, to si musíme uvědomit, s Donaldem Trumpem se do světové politiky vrací zákony džungle. No a v džungli, tam platí právo silnějšího. Silný neřeší, zda mu slabý věří, zda ho mají rádi, anebo ho nesnáší, to je mu úplně fuk. Slabším je pak jasné, že nechtějí-li být zotročeni, tak se musí proti tomu silnějšímu spojit, společně ho porazit, anebo držet ústa a krok. Takže na tom, že se USA vyčleňují ze společnosti, kde se ctí mezinárodní právo, ono se už ale dlouho nectí, ale aspoň formálně jsme se tak tvářili, že to tak je, tak to je zajímavé. A nejzajímavější na tom je, že to je v situaci, kdy Spojené státy slábnou. Je ohrožený dolar, prostě jsou neproduktivní, outsourcují výrobu, už dělají jenom služby, technologicky jim kdekdo šlape na krk, no a když Trump dělá reklamu džungli, tak v této situaci, když Američané slábnou, tak se docela k tomu hodí říct, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Martina: No, zdá se, že příští týdny a měsíce ukážou, jak se věci nakonec vyvinou, příští dny možná ukážou i to, jak na tom v budoucnu bude Írán, čímž chci říct, že měním téma, abychom nezůstali stále jenom v Americe.

Ivan Hoffman: A stále to bude o Trumpovi.

Martina: Ano. Ale Írán má za sebou také horké týdny, ocitl se ve vlně protestů, střílelo se, zatýkalo, oběti byly jak na straně demonstrantů, tak vládních sil. Můžeme se dočíst, že vláda ajatolláhů se ocitá ve stejně slabé uličce, jako svého času Réza Páhlaví. I tehdy začaly protesty na Velkém bazaru v Teheránu, a tytéž sociální skupiny, což je zajímavé, které před léty podpořili Chomejního, tak se nyní obracejí proti režimu ajatolláhů. Jak jsi tu krizi vnímal ty?

Ivan Hoffman: Tak mě zaujala fotografie, která obletěla svět, takové mladé prostovlasé Íránky, která si připaluje cigaretu hořící fotografií Ajatolláha Chomejního. No, pak se ukázalo ale, že je to sice fotografie z protestů proti íránskému režimu, ale šlo o protest, který proběhl v Kanadě. Ta fotka byla pořízena v Kanadě. No, a to je ten problém.

Martina: Trošku mění pravidla, že.

Ivan Hoffman: Přesně. Ono to tvrzení, že Íránci už nechtějí teokratický režim, je nepřesné. Někteří Íránci ho nechtějí. Ale tento pokus o změnu režimu byl podle toho, co víme, neúspěšný, převládli ti, co ten režim akceptují, no a zatímco už bylo zřejmé, že vláda demonstrantům neustoupí, tak Donald Trump jim vzkázal, aby vydrželi s tím, že pomoc je na cestě. Tak žádná pomoc přitom na cestě nebyla, a řekl bych, že i sotva bude. I když se tam teď prostě shromažďují letadlové lodě a brousí si na útok kromě Američanů zuby údajně i Britové a Němci, ale ten poslední průzkum bojem v izraelsko-íránské válce ukázal, že obrana před íránskými drony a raketami je děravá a drahá. Takže Američané určitě nechtějí přijít o své vojenské základny v regionu. No a z tohoto pohledu hecování davů, do kterých se střílí ostrými, je čirý cynismus. Já tedy nevím, jestli Američané mají naše přísloví, z cizího krev neteče, ale určitě se podle něj chovají.

Martina: Já vím, že vždycky jsme byli zdrženliví, patří to k našemu nastavení, ale teď už začínám mít pocit, že sis na Donalda Trumpa zasedl.

Ivan Hoffman: Jsou věci, pro které ho mám rád. To, jak šlape na krk progresivcům, tak to je věc, která každého konzervativce potěší. Já si myslím, že je něco na tom, co nedávno řekl Ondřej Hejma, náš kamarád, že když něco řekne Donald Trump, tak je to potřeba dělit deseti. A možná že ještě nějakým vyšším číslem.

Martina: Pojďme se podívat k nám domů, protože veselo bylo v lednu i na naší politické scéně, více než sto dní od říjnových voleb trvalo Poslanecké sněmovně, než vložila důvěru koaliční vládě Andreje Babiše. Rozprava trvala tři dny, chtělo by se dodat a tři noci, a buďme rádi, že vláda nemusela za poslanci putovat přes devatero řek, hor a lesů, nakonec pro důvěru hlasovalo všech 108 poslanců vládní koalice. Máš radost, nebo na tebe z těch všech diskusí padá tíseň? Zejména, když si uvědomíš, že všechny tyto diskuse brání jakékoliv akceschopnosti, a kromě toho je také platíš?

Ivan Hoffman: Já jsem to nesledoval online, nebyl jsem jako na trní, musíme říct, že vyjádření důvěry vládě předcházela ta dlouhá debata, z praktického pohledu byla zbytečná. Protože koalice ANO, SPD a Motoristů má výraznou většinu, výsledek byl předem jistý, ale kdo se zajímá o politiku, žije tou politikou, baví ho to, tak měl výbornou příležitost udělat si představu o kvalitě zákonodárného sboru. U toho poslaneckého představení se nabízí zajímavé srovnání současného parlamentu s tím minulým. Myslím, že víc lidí si všimlo, že, kdybych to tedy hodně zjednodušil, tak v tom minulém volebním období jsme měli chabou bezvýraznou vládní koalici, ti byli doopravdy smutní od pohledu, a kvalitní opozicí. Dnes máme kvalitní vládní koalici a tragicky nekvalitní opozici. Tam se tedy dostali lidi, to je snad neuvěřitelné. Takhle pitomá opozice tady ještě nebyla nikdy. No, a to není pozitivní zjištění, protože po Fialovi je v parlamentu práce jako na kostele, a těch 108 použitelných zákonodárců bude čtyři roky zakovávat o ten nepoužitelný, nepoučitelný opoziční kompars. No a k tomu se dá jediné říct, že taková je prostě parlamentní demokracie, prostě tam jsou, nic se s tím nedá dělat, jenom to vydržet.

Martina: Ale přesto, tolik řečí, a nakonec je vláda stejně nekompletní. Protože si hlava státu postavila hlavu, a odmítla jmenovat ministrem životního prostředí Filipa Turka. Jak vnímáš ty tuto, já nevím, ne to je silné slovo, ale šarádu?

Ivan Hoffman: Je to šaráda. Prezident se tak dlouho vymezoval proti Filipu Turkovi v naději, že přinutí vládní koalici navrhnout někoho jiného, a tak slavně zvítězí v médiích nad populisty, až nakonec Babiš znechuceně pokrčil rameny, a přestal se s prezidentem, který pošlapal ústavu dohadovat. Prezident utrpěl podle mého Pyrrhovo vítězství, protože Filipa Turka vláda jmenovala zmocněncem pro Green Deal, který shodou okolností bude sedět v kanceláři po minulém ministrovi životního prostředí. Takže řízení ministerstva zmocněncem sice ze zákona není možné, ale vláda podle mě vysvětlila kritikům, že se nejedná o ústavní řešení, nýbrž o technické řešení, čili o provizorium, které potrvá pouze do momentu, kdy prezident dostane rozum. To by měl podle mě zapotřebí. Tak ale ještě bych k tomu řekl, že tedy z hlediska soudržnosti vládní koalice bylo důležité podpořit lídra koaliční strany, ale z hlediska koaličních voličů, těch, kteří toho Turka volili, je důležitější, že vláda zrušila funkci vládního zmocněnce v oblasti vyjednávání v oblasti ochrany klimatu, a zřídila pozici vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal. To znamená, když to přeložíme, Turkovou agendou bude konfrontace s klimatickými alarmisty, se zelenými fanatiky, a především s mocným zeleným businessem, který ohrožuje energetickou bezpečnost a ekonomickou stabilitu. Jinak řečeno, tenhleten Turek bude mít daleko vážnějšího soupeře, než jsou místní média a prezident. Prostě mu půjde po krku Brusel. I když bude mít co dělat, tak bude mít těžký život.

Martina: Asi proto se jim tak snadno řeklo, tak pane prezidente, my počkáme, až vás to přestane bavit…

Ivan Hoffman: To určitě, to určitě.

Martina: Ale zajímalo by mě, jak bude dál fungovat vztah vlády a prezidenta? Protože je tady velká otázka, Ukrajina. Třeba otázka letadel pro Ukrajinu. Vzpomeňme, že Petr Pavel řekl 16. ledna v Kyjevě: „Česká republika dodá Ukrajině stíhačky pro boj s ruskými bezpilotními letouny.” Vzápětí kontroval ministr zahraničí Petr Macinka, který řekl na společné tiskové konferenci se svým ukrajinským protějškem, že je dobře, že bude pokračovat muniční iniciativa, ale Česko už nebude finančně přispívat do jím vedené muniční iniciativy. Konkrétně řekl, že pro Ukrajinu je zásadní, že muniční iniciativa bude pokračovat a že ji nebudeme blokovat. Podívej, my jsme se v minulém režimu naučili číst mezi řádky. Já jsem v tom minulém režimu strávila kratší čas, ale přesto jsme se to naučili.

Ivan Hoffman: A pořád se ti to hodí.

Martina: Ty jsi byl přeborníkem ve čtení mezi řádky, i psaní mezi řádky. Tak co jsi, prosím tě, tady z této zvláštní situace a konfrontace vyčetl?

Ivan Hoffman: Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně, ve které jí podporuje majorita poslanců vzešlých z většinové vůle občanů projevené v demokratických volbách. Tak to prostě je. Vláda není odpovědná prezidentovi, a ani náhodou není odpovědná aktivistickým médiím. Ten současný stav je takový, že se prezident zdvořile nabízí premiérovi k součinnosti, ke které ho premiér, až na nějaké procedurální záležitosti, nepotřebuje. Takže zatímco prezident bude mediálně dohlížet na demokracii a prostřednictvím médií se bude veřejnosti svěřovat se svými pocity, tak premiér ho bude zdvořile brát na vědomí. Ale já předpokládám, že to okopávání prezidentových kotníků si vezmou na starost Motoristé a SPD.

Martina: Ivane, kdybychom se bavili jen o okopávání kotníků, ale prezident se cítí být vydírán. Stačí, aby ministr zahraničí poslal SMS Petru Kolářovi, který vzhledem k tomu, že nemá bezpečnostní prověrku, tak funguje de facto jako přítel na telefonu pro Hrad, ten ale pošle onu SMS, nebo ony SMS prezidentovi, prezident je pošle do médií, média je pošlou nám, a my zase takzvaně skáčeme na špek. Ale zase na druhou stranu alespoň na chvíli zapomínáme na to, že máme úplně jiné praktické a mnohdy existenční starosti. Tak by mě zajímalo, jestli tebou ta taková SMS gate také otřásla?

Ivan Hoffman: No, spíše překvapila, zaujala, a také pobavila, tak jako vnáší do politiky zajímavé novoty. V tomto případě porušení listovního tajemství velkoryse umožňuje široké veřejnosti nahlédnout do politické kuchyně. Ve společnosti, ve které se prezident, coby instituce, má těšit úctě, vážnosti, ukázalo, že pro politiky prezident není posvátná kráva. A když vystoupí z ústavního rámce, octne se na velice tenkém ledě. Já myslím, že ten otevřený konflikt mezi prezidentem a vicepremiérem Macinkou byl jenom otázkou času. Murphyho zákon pro tuto situaci by mohl znít: „Může-li nějaký konflikt eskalovat, nepochybně se tak stane”. U toho napětí patrně už ohledně českých letadel pro Ukrajinu, myslím ministr Macinka, si namazal prezidenta na chleba dvakrát. Poprvé, když ho veřejně zesměšnil přirovnáním ke slonu v porcelánu, a podruhé, když byl prezidentův nápad, že kvůli marketingu by je neškodilo předvést v boji. To se ukázalo, že generál vůbec netušil, že tato letadla byla nasazena v Iráku.

Martina: No a to se zjevně neodpouští, a možná i toto inspirovalo prezidenta Petra Pavla, aby svolal minulé úterý mimořádnou tiskovou konferenci, ta se uskutečnila na Pražském hradě, a před novináři obvinil ministra zahraničních věcí Petra Macinku z politického vydírání. Zároveň zveřejnil, jak už jsme předeslali, i zaslané SMS zprávy od vicepremiéra Macinky. S tím, že věc předá svým právníkům. Tak myslíš si, že se bude celý Hrad soudit s Poslaneckou sněmovnou, nebo jak si myslíš, že to bude vypadat?

Ivan Hoffman: No tak pokud jde o umělecký dojem, prezident sice hrdinně hlásí, že se nenechá vydírat, no ale už tím, že mluví o vydírání, se pasuje do role chudáka, kterému se vyhrožuje. No a když brečí, že se nechal šikanovat Macinkou kvůli své politické nezkušenosti, tak to vůbec nesvědčí image generála. Prezident citově vydírá své fanynky a fanoušky, že je vydírán, no ale to je jistě politováníhodný. Takže tolik k tomu dojmu uměleckému. Pokud jde o předmětné SMS, Macinka narovinu řekl, že prezidenta vláda nebude potřebovat, bude-li dlít mimo ústavní rámec. No a pak to trestní oznámení, tak k tomu bych řekl tolik, že se mu podařilo rozesmát advokáty.

Martina: A mě by zajímalo, co je za těmi kulisami, které pro nás společně namalovali. Zda jde skutečně o pouhou bouři ve sklenici vody, anebo cílené a strategicky promyšlené kroky některých účastníků kauzy, případně všech účastníků? A tady je velký prostor pro spekulace. Zda Petr Macinka se zveřejněním zpráv tak trochu počítal, zda se za něj Andrej Babiš postaví, anebo ne, což by pak znamenalo třeba rozpad vlády. A to pak vyvolává spekulace, zda by Motoristy ve vládě nahradila ODS, anebo je to nepřijatelné, v některých politických komentátorech vyvolává tato situace vzpomínky na konec vlády Petra Nečase. Jak o těchto tazích a protitazích přemýšlíš ty?

Ivan Hoffman: Ono asi všechno jsou spekulace, mně se nezdá, že by šlo o nějakou konspiraci, spíš to vypadá ze strany Petra Koláře na takový podraz, ze kterého by měl mít prezident prospěch pro volební kampaň. Jenomže na mobilizaci prezidentova fun clubu je doopravdy velmi brzo. Pokud jde o Macinku, únik korespondence nejspíš nečekal, ale zjevně byl překvapen příjemně. Tu tiskovou konferenci, která se konala po té prezidentově ve stejný den, si vysloveně užil. I v politice platí, že co člověka nezabije, to ho posílí, no a Macinka z té konfrontace s prezidentem v tom svém provládním táboře jednoznačně profituje. No a pokud si prezident a opozice myslí, že tato kauza ohrozí vládu, tak podle mne zůstává naivní. Ale Babiš si spolupráci s Macinkou pochvaluje. Z vývoje SMS není nadšený, ale vnímá ji jako vyjednávání, no a představa, že by kvůli přízni prezidenta ANO vyměnilo své koaliční partnery za ODS, tak to je typické wishfull thinking, neboli že je přání otcem myšlenky. Pokud jde o mainstream, přeslechl to, co jsme slyšeli všichni, a to je prohlášení Andreje Babiše, že kdyby spolupracoval s někým z Fialovy koalice, tak by se musel sám ze sebe pozvracet. No a díky tomuto výroku vyhrál volby. To znamená, Babiš na konfrontaci Koláře a prezidenta s motoristou Macinkou politicky vydělá. On je tím moderátorem, hlasem rozumu, smiřovatelem, na něm závisí Macinkova, nikoli prezidentova budoucnost. Karty jsou rozdány tak, že Kolář potřebuje Babiše, nikoli Babiš Kolářova Pavla.

Martina: No tak to jsem vážně zvědavá, jak to nakonec bude s tím slabým žaludkem, anebo zda-li se v rámci vládnutí určité zažívací potíže dají rozchodit. Když reaguju na ten tvůj výrok.

Ivan Hoffman: Ne můj, to je výrok Babišův.

Martina: Ano.

Ivan Hoffman: Mně se jenom líbí.

Martina: To, že se ministr Macinka sešel s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem, víme. Ale to, zda došlo i na výrok Petra Macinky, přeji si, aby prezident, český prezident, nevedl Česko na summitu NATO, tak to už jisté není. Co myslíš?

Ivan Hoffman: No, bráno na mediální výstupy prezidenta, na jeho veřejné prohlášení, které je kompromisem koaličních stran. Babišově vládě je jedno, co si myslí prezident o jmenování velvyslanců, anebo o zahraniční politice, a také Ruttemu je jedno, kdo bude zastupovat Česko na summitu NATO. Macinka navrhuje premiéra, a říká, že je ještě čas, takže prezident ještě může dostat rozum a vrátit se k ústavnímu rámci, čili vyjmenovat Turka ministrem. Tak já tomu celému rozumím. Na Hradě Kolář, Babiš nikam nespěchá, má na práci důležitější věci.

Martina: Víš, co mně mrzí? Že ten náš rozhovor natáčíme trochu dřív, a tudíž ještě před demonstrací. Takže až budeme náš rozhovor 2. 2. vysílat, tak nebudeme moci glosovat, jak dopadla demonstrace spolku Miliónů chvilek na podporu prezidenta Pavla. Ale to nevadí, protože ona je prvního, to už spadá do měsíce února. Nebudeme tím pádem vědět, zda se ČT projeví jako obvykle velmi nestranně, a tak budeme tuto událost zevrubně komentovat až za měsíc. Pokud to ovšem ještě bude někoho zajímat.

Ivan Hoffman: No, my jsme, Martino, kronikáři událostí, takže poctivě osvěžíme posluchačům paměť, a vylovíme z paměti vzpomínku na obranu prezidenta, ozvláštněnou davem demokratů. No a dojde i na Českou televizi, která tyto liberálně demokratické kýče miluje.

Martina: I z kruhů poučených, z kruhů s kritickým myšlením, jsem zaregistrovala několikrát otázku a názor, co jako že budu dělat s Rádiem Universum, když už po volbách mě nebude potřeba? Když už přece Kupředu do minulosti nebude potřeba, protože přece všechny informace a názory budou ve veřejném prostoru. Musím říct, že by mě to asi vyděsilo, kdybych nezažila dejavu, a tento pocit už jsem měla jednou v devadesátých letech, kdy jsem si to myslela také. Ale co budu tobě, zasloužilému disidentovi několika režimů, vyprávět. Tak jak to vidíš ty, s tou prací médií? Už se po volbách zorientovala?

Ivan Hoffman: No tak vzhledem k tomu, že vztah médií veřejnoprávních, nebo korporátních, ono to u nás skoro vyjde nastejno, k této vládní koalici je nepřátelský, a dokonce se dá říci, že se jedná o média loajální ke koalici minulé a nyní opoziční, tak já bych považoval za logické, kdyby na tiskových konferencích s novináři komunikovali pouze vládní mluvčí. A to říkám jako daňový poplatník, který si premiéra a ministry platí, takže mi vůbec není jedno, že se v pracovní době rozptyluje akcemi na trapné mainstreamové novinářské dotazy. Já ale podezírám premiéra Babiše, tak i vicepremiéra Macinku, kterého jsem před chvílí zmínil, a také předsedu sněmovny Okamuru, že oni v tiskových konferencích vidí příležitost vlastně se nějak pobavit na účet těchto novinářských tazatelů, kteří tedy nejsou žádní chytráci, a zmínění politici v konfrontaci s nimi působí jako takoví intelektuální giganti. Já si z toho důvodu vždy s chutí vyslechnu tiskové konference slovenského premiéra Roberta Fica, tak on si ten progresivní slovenský mainstream doopravdy vychutnává. Protože ti novináři působí tak zavile, prostě nenávistně, tak on se s tím naučil velmi dobře pracovat, takže ty jeho tiskovky jsou doopravdy kabaret, vřele doporučuji a myslím si, že se ti to naši naučí taky.

Martina: No to mi připomíná, že my, kdybychom neměli Českou televizi a Český rozhlas, tak by nám možná neměl kdo vysílat o chystané křivdě v podobě zrušení televizních poplatků. A zase tady máme takový exemplární rozpor, vládní koalice ANO, SPD a Motoristů se v lednu rozhodla, shodla na zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Vzápětí na to se proti postavil Senát. Člověku nutně přijde na mysl, že kdybychom tolik času věnovali kvalitě vysílání veřejnoprávních médií, kolik věnujeme tomu, jako moc si máme za to zaplatit, tak by možná byla naše informovanost méně jednostranná, více věcná, a vlastně nebylo by už takové možná až lehce otravné. Řekni mi, ještě toto klání sleduješ?

Ivan Hoffman: Máš pravdu, že způsob financování veřejnoprávních médií je důležité téma, ale doopravdy není nejdůležitější. Alergie veřejnosti, anebo významné její části, na koncesionářské poplatky, není primárně o penězích. Já myslím, že především lidem vadí, jak se veřejnoprávní média chovají, tedy co vysílají, a co nevysílají, no a je samozřejmě divné, když někdo musí platit za to, co nepotřebuje, a dokonce za to, co mu vadí. Tak já nevím, co je na tom ministru kultury panu Klempířovi nepochopitelné, a proč místo zrušení České televize v té její dnešní podobě a převedení na nějaký normální subjekt, primárně naléhá na její udržitelné financování. To je taktové zvláštní, tomu nerozumím. Ale někde jsem zaregistroval rozhovor s ředitelem Českého rozhlasu, který zmínil, že Oto Klempíř kdysi působil na rozhlasové stanici Vltava. Takže vlastně v tom prostředí nějakým způsobem působil, takže možná je to takový resentiment, že nechce, aby jeho bývalí kolegové skončili s hypotékami někde na ulici. Nevím, to může být taky vysvětlení.

Martina: Může to tak být. Ale většinou se říká, že nejsou sentimentální. A já jsem pracovala i v Českém rozhlase a v České televizi, a zdá se, že jsem v tomto smyslu slova poněkud méně sentimentální, více cynická. Jak tedy vlastně hodnotíš postup koalice ve vztahu k médiím? Mám z toho, co jsi teď řekl, vyrozumět, že ti přijde, že jejich předvolební proklamace poněkud zeslábly, nebo jde o nějakou rafinovanost? ¨

Ivan Hoffman: Možné je obojí. Pro politiky je samozřejmě výhodnější si média ochočit, než je vymýtit. No tak Česká televize se ochočit nedá. A to z toho důvodu, že je přesvědčená, že patří sama sobě, a odpovědnost k demokracii je zavazuje na politiky přísně dohlížet. Oni si pak vyberou, na které. Babiš je politik opatrný, proto bude vláda v tom nepřátelském terénu postupovat, podle mě, salámovou metodou. Tedy rafinovaně. Nejprve proběhne audit, ve kterém hospodaření veřejnoprávních institucí nezávisle prověří NKÚ. Vyjde najevo plýtvání, klientelismus a korupce. To je veřejné tajemství, a to se jenom řekne nahlas. To bude důvod nově definovat veřejnou službu, aby odpovídala současným podmínkám. Když bude jasné, co veřejnost od veřejnoprávních médií potřebuje, bude také jasné, kolik potřebuje peněz, aby poptávku veřejnosti uspokojila. Těch příkladů, jak financování televize zajistit, je v Evropě celá řada, není třeba nic originálního vymýšlet, jenom bych řekl, že stále platí, že ta formální změna organizace a financování nenaučí staré psy novým kouskům. To se prostě nestává. Takže bych řekl, že pro nezávislá média, tím se dostávám k našemu rádiu, nepředstavuje mainstream nějakou vážnou konkurenci.

Martina: No tak, kéž bys měl pravdu, Ivane, držme si palce a nechť nám drží palce i naši posluchači, a nejen to. Já se ještě dnes jednou musím zmínit o Americe a o akcích, které v lednu podnikla, připomeňme si, že Donald Trump ihned po svém zvolení dokázal, že je schopen opouštět organizace a iniciativy, o kterých jsme my informováni, že se opouštět nesmí, v žádném případě, protože by to byla velká tragédie. Donald Trump jedním podpisem opustil Pařížské dohody, a v té době to byl tak rázný krok, že řekla bych, že mnozí v Evropě hledali exorcistu. Odchod z WHO trval Americe déle. Nyní ale Spojené státy potvrdily odchod ze Světové zdravotnické organizace kvůli chybám během pandemie covidu. Mainstreamová média, jako třeba Seznam, stále důsledně uvádějí, že kvůli údajným chybám, nicméně Americe, na rozdíl od Seznamu, ty chyby asi už nepřišly údajné. A WHO na to musela okamžitě zareagovat, protože o peníze jde až v první řadě, a oznámila, že v rámci zefektivnění svého provozu propustí asi 25 % pracovníků. Tak otřásla tebou ta rána WHO?

Ivan Hoffman: Světová zdravotnická organizace podle mne není jenom zbytečná, je především nebezpečná. Je v rukou lidí, kteří se nezabývají lidským zdravím, nýbrž zdravotnickým businessem. A je velkým paradoxem, že se proti WHO vymezuje businessman. Ale logiku to má, zdraví Američanů se vinou toho zdravotnického businessu natolik zhoršilo, že to nelze přehlížet. A to covidové spiknutí bylo kapkou, kterou přetekl pohár. Takže ta pravda o covidu se nedá utajovat věčně, WHO v tom sehrálo šílenou roli, no a že se to nedá utajit věčně, je patrné třeba z toho, že se náš premiér Andrej Babiš za covidovou politiku občanům omluvil. Jo, on se omluvil, že se nechal experty a organizacemi, jako je WHO oklamat. Já si myslím, že to mluví za vše.

Martina: Ano, 26. ledna se to ve sněmovně na konferenci tři roky po covidu velmi přetřásalo, a já samozřejmě jsem ráda za tento krok Andreje Babiše, a na druhou stranu tedy musím ocenit, že si to načasoval téměř na poslední chvíli.

Ivan Hoffman: Ano, jasně. Ale myslím si, že to nestihl jeho ministr zdravotnictví. Ale ten aspoň řekl, že se s výsledky té konference podrobně seznámí. Tak aspoň tak.

Martina: Jak říkají ve filmu o Cimrmanovi: Zase pozdě.

Ivan Hoffman: Zase pozdě, no.

Martina: Už tady byl Nobel… Teď tady mám na tebe, Ivane, něco trochu osobního, protože jsem se v lednu podepsala pod dopis, který spolek Svatopluk poslal šéfovi sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndtu Posseltovi, a tam jsem ho vyzývali, aby přehodnotil záměr uspořádat sudetoněmecké dny poprvé v České republice. Posselt to odmítl, a všichni jsme do Brna na sjezd landsmaschaftu zváni. Je to pro tebe přijatelné, opravdu čas vyléčí vše? Možná i promlčí?

Ivan Hoffman: Toto by, Martino, ani náhodou nebylo možné, kdyby ještě žili pamětníci německého nacismu. To je otázka času a zapomínání, asi nejlepší komentář měl k tomu, mě napadl, Jan Schneider, který řekl, že jediným místem u nás, kde by se měl sjezd sudetských Němců konat, je Terezín. No, ale pokud by se skutečně v Brně tato skandální akce konala, tak slíbil náš kolega Vidlák, že tam přijde číst jména Čechů umučených a popravených gestapem, aby to bratrské sbližování neprošlo neonacistům, revanšistům a národním zrádcům tak snadno. Tak uvidíme, jestli to tam postranně bude číst. Ale půjde o příležitost postavit se přepisovačům historie, připomenout hrůzy, které Evropu postihly, kvůli německé rozpínavosti a nadřazenosti, a to několikrát, a dneska zase vypadají velice podezřele, popravdě, já si stále neumím představit, že by takovou mezinárodní provokaci vláda dopustila. Já vím, že oni se mohou tvářit, že to závisí na nějakém místním národním výboru, anebo tak, ale to je přece věc, která má velký mezinárodní dopad, právní dopad, já bych doopravdy byl rád, kdyby prostě vláda proti tomu zasáhla a prostě to demonstrativně zakázala.

Martina: Ty jsi trefil hřebík na hlavičku, když jsi řekl, že by to asi nebylo možné, kdyby ještě žili pamětníci německého nacismu, a musím říct, že jsem dostala teď dva maily, jeden od syna 97letého pána z Brna, a jeden od dcery paní, která je jednou z posledních přeživších Ležáky, a oba mi psali: Naši rodiče mi říkali, že čekali, až umřou.

Ivan Hoffman: Jo, jo. Jo.

Martina: Že si počkali, až ti pamětníci prostě zemřou. Uvidíme, jak to dopadne.

Ivan Hoffman: My jsme ještě nezemřeli.

Martina: Ano, a tady ti dva také ne. Ale měli stejný postřeh jako ty.

Ivane, nutně potřebujeme veselé zvířátko, a potřebujeme ho hned. Já jsem zjistila, že jednou z nejvýznamnějších osobností České republiky se stal bobr z Brd. Vodní hlodavec, který žije v jedné krajinné oblasti Brdy, ve své nenasytnosti postavil hráze pod dolejším Padrťským rybníkem na Rokycansku. A tím mimoděk obnovil přírodní mokřad. A co navíc, ušetřil státu desítky miliónů korun, které byly určeny na tentýž revitalizační projekt. Z našeho bobra se tak stala dělná hvězda světových médií, trochu jsem se začala obávat, že když se zvířátka dají do práce tak nějak hromadně, tak co pak budou dělat aktivističtí Petrovští?

Ivan Hoffman: No, já doufám, že nepokazím tenhleten závěrečný příspěvek, ale na tomto příběhu, který obletěl svět není zajímavé, co udělal bobr. Ten udělal jenom to, co je mu přirozené. Rozhodující je, že mu to člověk dovolil. To znamená, není to příběh o bobrovi a člověku, kteří jsou dobří sousedé ve zdejší krajině, je to příběh bobra v brdské krajině, přičemž ve skutečnosti to jejich sousedství člověka a bobra vůbec není tak idylické. Svého času mi František Segrado, zpěvák a valašský patriot věnoval tričko vlastní výroby a měl nějakou takovou výrobnu triček, takové podnikání, no a na tom tričku byl bobr a něm nápis: Zabij bobra, zachráníš strom. Tak ekologové mě pro to tričko probodávali nenávistnými pohledy. Neuběhlo ale mnoho času, bobři se přemnožili, zlikvidovali park ve Valticích, no a dnes vedle článku o tomto bobrovi budovateli, co zachraňuje mokřady, čteme také o tom, jak se v české krajině daří rozmnožovat vlky. A jak se jejich zásluhou mění česká krajina. Tak oni prý mají vliv na obnovu lesa, protože tím, že pronásledují srnky, tak nemají čas okusovat ty nálety, ale taky mají zásluhu na eliminaci bobrů. Takže já se tě zeptám, co by říkali na vlka, co by našeho příštího zvířete na konec, které brání českou přírodu, aby se z ní nestal nehostinný mokřad.

Martina: Já se jenom bojím, co s námi bude, až vlkům dojdou bobři.

Ivan Hoffman: No tak teď oni žerou krávy, ovce a tak dál, takže jejich hvězdná chvíle taky brzy pomine.

Martina: Já jsem ráda, že jsi zmínil tento aspekt jednostranné oslavy bobrů, protože nejednou jsem si povídala třeba s arboristy z Lednického parku, kteří se křižují a říkají, že je možné, že toto výjimečné území pod dílem bobra dozná zkázy.

Ivan Hoffman: Promiň, já jsem spletl Valtice a Lednice.

Martina: Mně se tedy líbí to vlastně řečnické logopedické cvičení, že bobr z Brd z poddolejším Padrťským rybníkem nám ukázal, že jak k jídlu, tak k dílu, a my si, protože jsme obezřetní, tak my si to nadšení necháme na později. Viď?

Ivan Hoffman: Ano, my si ho podržíme, a nedoložíme. Ano. Dobře.

Martina: Jestli my nejsme moc vážní. Ivane, já ti moc děkuji za dnešní povídání, za tvůj zevrubný pohled na měsíc leden, a přála bych nám všem, aby v únoru byla větší nuda.

Ivan Hoffman: No, nebude, nebude, Martino. Ale přát si to můžeme. Dobře, tak jo, rád jsem s tebou hovořil a zdravím také všechny naše posluchače.

Martina: Ivane, moc ti děkuji, loučím se s našimi posluchači, ostatně, jako vždycky, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá. Měj se hezky, Ivane, i vy, milí posluchači.

Na vaše dotazy odpovídá Jaroslav Dušek v pořadu Váš rozhovor.

Váš rozhovor je pořad o jehož podobě rozhodujete především vy. Vy vybíráte hosta a vy budete klást většinu otázek.

Jakého hosta chcete vidět příště a jaké otázky by měl zodpovědět?
Pište na e-mail: VasRozhovor@RadioUniversum.cz

Martina: Pane profesore, to všechno, co jsme si pojmenovali, je pravděpodobně už součástí průmyslové revoluce 4.0, o které jsme hovořili.

Peter Staněk: Ano, samozřejmě. Už je to dokonce překonaná etapa.

Martina: Co všechno bude tato revoluce ještě obnášet, pokud to nejsou temná data? Jaká místa, jaké druhy lidské činnosti zaniknou a budou nahrazeny stroji, robotikou, technologiemi? A jaká místa naopak vzniknou? A jaké sociální, potažmo politické důsledky to může mít?

Peter Staněk: Za prvé – největší obava z umělé inteligence je v tom, že zruší miliony pracovních míst, těch dnešních. A pak se ozvou optimisté: „Ale přece tak jako u páry nebo elektřiny se vytvořila nová pracovní místa. Všechno bylo v pořádku. Dokonce bilance nových pracovních míst byla plusová.“

Problém je v tom, že samotná společnost se dostává do stavu, kdy je nutné přehodnotit vynakládání lidské práce. Například máte stárnutí populace. Stárnutí populace ale vyžaduje – bohužel vzhledem k jisté fyzické devastaci starších lidí – a bude vyžadovat stále více asistentů, lidí, kteří budou personalizovat medicínu a péči o staré lidi. A umělá inteligence bude jen pomocníkem, určí vám specifický charakter personalizované péče a tak dále.

Na druhé straně ale, aby to tak bylo, tak důchodce musí být bohatý, protože buď to zaplatí stát, nebo to zaplatí důchodce. Ale teď máme politické elity, které prohlašují: „Důchodci mají příliš velký důchod a vůbec se mají příliš dobře. A mohli bychom to ořezat. A nebude to jenom třináctý, čtrnáctý důchod. A ještě více, a ještě více, a ještě více.“

A nakonec nějaká pirátka prohlásí: „Co ti staří lidé ještě dělají? Kurňa, ničí nám naše veřejné finance a nevědí, že měli dávno zemřít okamžitě po vzniku nároku na důchod?“ Čili to je první věc. A proč je například robotika v Japonsku soustředěna z třiceti procent na výrobu osobních asistentů pro staré lidi? Protože se Japonsko demograficky propadá, je tam obrovský podíl starých lidí – teď je to přes třicet procent.

Martina: To celá Evropa.

Peter Staněk: Ano, Evropa taky. Ale naštěstí to při dnešní porodnosti skončí tím, že Evropa vymře podstatně rychleji než Japonsko, kde budou mít tyto robotické věci.

Ale co je důležité? Ne problémy s pracovními místy – ty by mě dokonce nevzrušovaly. Můžete použít nepodmíněný příjem nebo obecný příjem, nebo cokoliv jiného – stát na to bude mít peníze, a můžu vám klidně říct jak. Ale problém je jiný. Co udělají lidé, které uvolníte z pracovního procesu, s volným časem? Uvědomte si jednu zásadní věc.

Martina: Už jste jeden návrh citoval: Hry a drogy.

Peter Staněk: Ano, přesně: Hry a drogy.

Rockefellerova medicína proměnila pacienty v klienty, a farmabyznys vydělává na nemocných, ne na vyléčených

Martina: Jak to, že lidé, kteří si musí uvědomovat – jsme teď společnost, která se o tom dnes a denně baví – že v blízké budoucnosti přijdeme o miliony pracovních míst, která jsme doposud znali. Proč je to všem tak trochu jedno? Nebo mají pocit, že vůbec nemůžou dosáhnout na to, aby to změnili?

Peter Staněk: Za prvé mají pocit, že to nemůžou změnit. A za druhé je tady velmi jednoduchá úvaha. Kde je podstata depopulace? Od momentu, kdy v roce 1927 převzali financování amerických zdravotnických univerzit Rockefellerové, tak už nejste pacient, ale jste klient. A klient platí. A platí za to, že vás léčím.

Prosím vás, ukázka: Statiny, které mají opravit špatný cholesterol a stabilizovat váš tlak, nikdy nefungovaly. Jenomže farmabyznys na tom vydělal kolem 100 miliard ročně.

Martina: A způsobuje to navíc atrofii svalů.

Peter Staněk: Samozřejmě – kromě jiného. Víte, jaký je nejlepší pacient pro Big Pharma? Pacient, který má těžkou nemoc, bere drahé léky, ale zemře do tří let, aby se neukázalo, že ty léky nejsou účinné. To je skvělý pacient.

Vždyť si uvědomte, že Bourla, šéf Pfizeru, prohlásil, že oni vůbec netestovali bezpečnost mRNA vakcín. Ještě chcete víc? Ale stále máte sedmdesát procent lékařů z lékařské komory, kteří prohlásí: „Ale vakcinovat se musíte. A každý, který je proti vakcinaci, je proti vědě.“

Vždyť teď máte klasickou ukázku u nás. Kotlár, zpráva SAV, a zpráva paní Pekové. Je to přece zpráva akademie, biomedicínského centra, tak to přece musí být pravda, je to přece věda. Kurňa, věda? Jaká věda?

Martina: Já bych to pochopila na úrovni korporací, tam pochopím toto antihumánní myšlení, protože je to byznys. Ale nepochopím to třeba na úrovni lékařů, normálních lidí, kteří vystudovali, skládali Hippokratovu přísahu.

Peter Staněk: Na to zapomeňte. Víte, kolik dostával anglický lékař za každou vakcinaci? Deset liber.

Martina: Ale naši tolik nedostávají.

Peter Staněk: Ne, dostávali méně.

Martina: Ano, dostávali méně.

Peter Staněk: Protože nejste v Anglii, tak dostanete méně. A druhá věc je, že bohužel velká část lékařů tyto věci nestuduje – bohužel. To si musíte uvědomit. Čili tam je obrovský gap mezi tím, kam se posunul špičkový výzkum v medicíně, a tím, co dělá takzvaná běžná medicína.

Nemocnice jsou tlačeny k úsporám místo k léčení, systém je nastaven proti pacientům

Martina: Proč máte dluhy v nemocnicích?

Peter Staněk: Zase zajímavý mechanismus: Stát neplatí za své pojištěnce tolik, kolik by měl. Proto zdravotní pojišťovna platí nemocnici pouze část nákladů na léčebné diagnózy. Na Slovensku je to teď kolem třiceti osmi procent.

Může vás nemocnice přestat operovat, protože už nemá peníze od zdravotní pojišťovny? Ne, dokončí to, a vzniká dluh nemocnice. Tento dluh naroste, a jednou za pět let oddluží nemocnice stát, dá jim 400 milionů a oddluží je.

Jenomže nemocnice je zároveň tlačena k tomu, aby neměla velké náklady. Čili co udělá? Sníží počet lékařů, sníží počet zdravotnického personálu, bude se snažit optimalizovat dodávky zdravotnického materiálu. A najednou máte před sebou systém, který se vůbec nezabývá tím, aby vás léčil. Protože když jste vyléčena, tak snižujete ztráty společnosti a snižujete náklady a všechno ostatní. Klíč je v tom, že za prvé jsou už ve zdravotnictví peníze, a za druhé, protože je peněz málo, tak se všichni snaží optimalizovat vlastní náklady.

Martina: A optimalizace vlastních nákladů v některých odvětvích znamená jinou formu depopulace?

Peter Staněk: Ano, samozřejmě. Já vám můžu ukázat komplexní clevelandskou studii zahrnující 2,5 milionů Američanů, kde máte jasně příčinnou souvislost mezi vakcínami mRNA a obrovským nárůstem perikarditidy, problémy s rakovinou, turbo rakovinou.

A u dětí? Umíte si představit u sedmiletého dítěte Alzheimera? A to nemluvíme o těch bílých vláknitých strukturách, které se objevují v tělech zemřelých.

A víte, proč to je? Velmi jednoduché vysvětlení: Ve vašich tepnách je fibrin, což je speciální druh látky, která zabezpečuje pružnost tepen. A tento fibrin má tři druhy, a v normální tepně je jejich poměr 1:1:1. Když ale do organismu dáte spike-protein, tak se tento poměr změní na 1:4:9, a výsledkem jsou vláknité sraženiny, které způsobují mozkové nebo srdeční infarkty, které nacházejí patologové v žilách zemřelých.

A na to máte dokonce upozornění Asociace amerických patologů, kteří při pitvách u tisíců pacientů našli v jejich žilách přesně tyto látky. Ale oficiálně se tváříme, že nic.

Kennedy junior narazil na zeď, protože farmaceutické firmy financují jak republikány, tak demokraty

Martina: U nás se takto tváříme stále, a také se u nás tato diskuze svobodně ještě vůbec neotevřela. Kennedy junior do toho šel s velkou vervou, ale vypadá to skoro, jako kdyby mu došel dech.

Peter Staněk: Došel mu dech proto, že nesmíte zapomenout, že farmaceutické firmy byly významnými sponzory pana prezidenta Trumpa. Tedy oni financují i demokraty, i republikány.

Martina: Takže nemůžou prohrát.

Peter Staněk: Nemůžou prohrát, ale jsou významné. Takže jsou to farmaceutické firmy, jsou to tabákové a alkoholické firmy a je to vojensko-průmyslový komplex, který je financuje.

Víte, co je hlavní problém Ameriky? Není těch 38 bilionů – to je nepodstatný problém. Hlavní problém Ameriky je 221 bilionů státních dluhopisů emitovaných v posledních 35 letech. Většinu těchto dluhopisů původně vlastnili Arabové, Čínská centrální banka a některé další země.

Číňané snížili vlastnictví z dvou bilionů amerických státních dluhopisů na 664 miliard, protože vědí, že dolar padne, a právě proto Čínská centrální banka převádí ze Švýcarska 81 tun zlata, a Indická centrální banka 60 tun zlata ve fyzické podobě.

Ostatně drobná otázka: Kdo může převážet zlato ve fyzické podobě bez toho, abyste museli udělat certifikáty čistoty?

Martina: Vzhledem k tomu, že si Čína…

Peter Staněk: Jediná americká firma – ta jediná má oprávnění převážet fyzické zlato. Číňané jsou poučeni, takže ho převezou sami, protože v roce 2018 Čínská centrální banka požádala o 100 tun fyzického zlata z amerických státních rezerv.

Martina: A dostali pozlacený wolfram.

Peter Staněk: A dostali pozlacený wolfram. Takže oni neprotestovali, ale zařídili se podle toho.

Ve Fort Knoxu už třicet let nikdo neviděl zlato, Merkelová podepsala, že ho viděla, aniž tam byla

Martina: Odkud víme, že tam to zlato není?

Peter Staněk: A vy si položíte jednu drobnou otázku: Ve Fort Knoxu by mělo oficiálně být kolem 3000 tun zlata.

Martina: Ale nikdo je neviděl.

Peter Staněk: Dalších 1500 tun by mělo být na Wall Streetu v některých centrálách amerických bank. A zlato ve Fort Knoxu už nikdo fyzicky neviděl třicet let.

Martina: Byť paní Merkelová podepsala, že ho viděla.

Peter Staněk: Ano, podepsala, že ho viděla. Nikdy ho neviděla. Ale udělala přesně to, co udělal Hjalmar Schacht v roce 1936, když tam byl taky kontrolovat nacistické zlato. Ale toto nacistické zlato nikdy z Fort Knoxu neodešlo.

Martina: Proč to paní Merkelová podepsala? Asi se na to nedá říct: „Blahoslavení ti, kteří neviděli a uvěřili?“

Peter Staněk: Velmi jednoduchá odpověď. Uvedu příklad oklikou: Všichni si myslí, že po válce obnovu německého hospodářství zabezpečil Marshallův plán v hodnotě 14,6 miliardy dolarů. Tomu se musím zasmát, protože všichni tuto skutečnost znají.

V září 1944 se sešli klíčoví němečtí průmyslníci v Paříži a rozhodli, že pro příští německý průmysl se převede 550 miliard říšských marek ve zlatě do švýcarských bank. A to bylo základem obnovení německého hospodářství. Žádný Marshallův plán.

Musíte si uvědomit jednu věc. Proč jsem natočil pořad „Lež“? Lež o historii, ekonomii, o člověku, o společnosti, o všem. Tato společnost je totiž založena na lži. A když se vrátíte k OpenAI, tak já se vás zeptám: Informace, se kterými pracuje OpenAI – jsou očištěny od ideologických principů v jejich konstrukci? Jelikož nejsou. Jsou chybné. A jestliže geniální umělá inteligence použije chybná data, tak je výsledek chybný. To je druhá rovina kolapsu umělé inteligence, kromě temných dat.

Lež je základní nástroj společnosti a zničí funkčnost umělé inteligence

Martina: Můžete dát příklad?

Peter Staněk: Víte, co znamená HDP? Nebudu říkat ten známý výraz „Hele, další podvod“, ale uvědomte si, že HDP je konstruováno tak, že jakákoliv činnost v daném státě se zahrne do HDP. Čili když teď budete vyrábět masově tanky, obrněné transportéry, pumy a podobně, tak nesmírně vzroste životní úroveň českého obyvatelstva, protože se všechno zahrne do HDP. A HDP vydělené počtem obyvatelů vám stanoví objem HDP na hlavu, a budete mít obrovský růst. Ale co uděláte s tím tankem? Rozpůlíte ho a uděláte si ho na cibulce? Nebo na něčem jiném? Na koření?

Martina: Pane profesore, ještě mi vysvětlete, proč proběhla obnova Německa tím způsobem, jak jste to popsal, a nikoliv Marshallovým plánem?

Peter Staněk: Podstata je jednoduchá. Musela se zajistit zavázanost Německa vůči americkým elitám, takže se nemůže přiznat, že to nehrálo vůbec žádnou roli.

Martina: Co?

Peter Staněk: Těch 14 miliard Marshallova plánu. A proč například v rámci Paperclip neodvedli zločince k Norimberskému tribunálu, ale Američané si je přivedli do Spojených států? A nebyl to jenom Werner von Braun, ale byli tam lidé, kteří se zabývali pokusy na lidech, neurálními pokusy a podobně, a spokojeně jejich vědomosti využívali, platili je, vytvořili jim laboratorní podmínky a tak dále. Ale tvrdí se, že raketovou techniku vybudovali američtí vědci. Velký kulový! Tři sta raketových odborníků, které převedli z ostrova Usedom po obsazení americkou armádou do amerických služeb.

A že i Rusové převedli nějaké profesory a Koroljov s nimi spolupracoval a vytvořili raketu R-8 – to je zase další věc. A kde to máte popsáno? V pár historických studiích, které se odvolávají na zjistitelné dokumenty, ale oficiální historiografie mluví o něčem úplně jiném.

A uvědomte si historiografii. Historie začala v Sumeru před pěti tisíci lety a v Akadu, to je v každé učebnici. A najednou naleznete Göbekli Tepe ve východní Anatolii, to je velký Stonehenge v Turecku, kde radiokarbonová analýza zjistila 10 600 let. Očekávala byste, že upraví historické knížky a budou se zabývat tím, kdo to postavil, jaká civilizace tam byla a tak dále.

Pak na ruské rovině, nedaleko Moskvy, objeví ruští archeologové v sedmdesátých letech dvě obrovská kamenná města, která měla kanalizaci, kamenné hradby, pravoúhlé ulice, kde vyráběli produkty a podobně. Jedna se jmenovala Kostelkovo a druhá se jmenovala Sungit, a jejich věk je 35 tisíc let.

A teď nejnovější objev. V Sundské úžině v Indonésii našli pod vodou, 40 metrů pod hladinou moře, kamenné město, jehož věk je podle sedimentů 125 tisíc let. Proč se to nikde neprojeví v historiografii? Proč o tom nepíšou historici?

Proč například – a to si všimněte – National Geographic, Viasat History, History Channel – kdo tam má devadesát procent příspěvků, to znamená dokumentárních filmů a tak dále? Myslíte, že je náhoda, že to jsou výlučně anglické a americké dokumentární filmy? Ty vytvářejí mínění o světě.

Martina: ČT2 vysílá v podstatě jenom tyto dokumenty.

Peter Staněk: Ano. A vy si položíte otázku: Proč proboha? Jiní historikové ze světa neexistují? Japonští, indičtí, jihoameričtí – tito historici nejsou? Jsou jenom američtí a angličtí historici? To je totiž součástí vymývání mozku.

Martina: Je to monopol na historii?

Peter Staněk: Ano, je to monopol na historii.

Martina: Anglosaský monopol?

Peter Staněk: Ano, anglosaský monopol. Lež je základní nástroj. A lež zničí funkčnost umělé inteligence. Pamatujte na toto proroctví.

V Evropě vypukne nukleární válka, přežije šedesát milionů lidí a Amerika se toho straní

Martina: Pane profesore, vím, že je těžké predikovat takto do budoucna, a nedá se na to asi odpovědět úplně jednoznačně. Ale my jsme teď zvolili militantní témata, takže se zeptám úplně na rovinu. Bude podle vás v Evropě válka?

Peter Staněk: Musí být. Musí být ze dvou důvodů.

Martina: Jaká?

Peter Staněk: Nukleární válka. Totální zničení. Přesně podle amerického scénáře. Zůstane kolem šedesáti milionů Evropanů.

Musí být ze dvou důvodů. Za prvé ji vyvolají proto, že jsou přesně v pozici Hitlera v roce 1938, kdy Hitler musel zahájit válku, protože neměl čím zaplatit gigantické dluhy na obnovu wehrmachtu – jedině externím bohatstvím. Dnešní dluhy nedokážete ničím zaplatit. Jedině kdybyste zlikvidovali Rusko, uzmuli jeho surovinové zdroje a žili z toho dalších padesát let. To je jediný způsob přežití dnešních elit, od Londýnské City až po New York.

Druhá věc – musí k tomu dojít právě proto, že dnešní společnost se totálně debilizuje, především mladá generace Z a mileniálové. Pro ně jsou sociální sítě klíčové, Instagram a podobně. Když byste sociální sítě vypnula, tak většina z nich spáchá sebevraždu, protože není schopna přežít. Tahle společnost s tímto chápáním je odsouzena k zániku. Ale bude to různé a bude to velice lokální.

Čili jestliže má země velkou konfiguraci vysokých hor, tak vaším hlavním problémem není vysoká teplota nukleárních výbuchů ani tlaková vlna, ale radioaktivní kontaminace prachem, který se rozptýlí.

Já sám jsem napsal velikou studii na téma „Svět po nukleární válce“, a tam ukazuji na příkladech, že se změní příroda. Ale klíčová věc je, jaký druh bomb bude použit? Uranové bomby 235? Vodíkové bomby? Třífázové kobaltové bomby? Neutronové bomby? A v jaké výši? Kilometr nad povrchem? Tři kilometry? A v jaké konfiguraci terénu?

Martina: To jsou asi temné informace.

Peter Staněk: Musíte si uvědomit jednu věc. Tím, že jsem byl členem Záložního štábu civilní obrany Československé socialistické republiky na nejvyšší úrovni, tak mám tyto informace a umím s nimi pracovat, a vojenské technologie sleduji roky.

Martina: Jaká je vaše predikce?

Peter Staněk: Tato válka bude zničující, ale bude mít velmi odlišné dopady v jednotlivých regionech a přinutí lidi vrátit se v regionech ke kořenům. Přežijete, když začnete spolupracovat a komunikovat v rámci regionu.

Martina: Pokud přežijete výbuch.

Peter Staněk: Druhá věc, která se ukázala, je velice zvláštní – zkušenosti z Černobylu a Fukušimy jsou takové, že stromy jsou o třetinu vyšší. Ale největší šok: v tělech medvědů, vlků a losů se objevil enzym, který je chrání před rakovinou způsobenou zářením. Stačilo šedesát let. Tento enzym se objevil v podstatě před třiceti lety. Čili stačilo třicet let na to, aby se příroda adaptovala i na obrovské záření, které vzniklo v důsledku Černobylu.

Za válkou stojí osm tisíc lidí z globální superclass, Larry Fink otevřeně mluví o redukci populace

Martina: Pokud říkáte, že každý, kdo má přístup k informacím, toto ví, tak evropské špičky toto musí vědět. Za válkou stojí vždy zcela konkrétní lidé. Kdo by tedy stál za konfliktem, který popisujete?

Peter Staněk: V podstatě jsou to elity, protože Merz a další jsou pouze loutky. Musíte se vrátit ke kořenům.

Martina: Loutkovodiči, nebo loutky?

Peter Staněk: Jsou to jen loutky. Loutkovodiči jsou přesně ten „superclass“, o kterém psal David Rothkopf – těch osm tisíc lidí na planetě.

Samozřejmě je tam klíčová otázka, a teď to dokonce zaznělo, a řekl to Larry Fink, nový předseda WEFu: „Je nutné výrazně zredukovat populaci na planetě Zemi, abychom my ostatní měli vysokou životní úroveň.“ To jsou jeho slova. Takže kolik? Tři miliardy? Pět miliard? Sedm miliard?

Uvědomte si jednu věc. Právě OpenAI, o které jsme mluvili, a robotika bude znamenat, že nepotřebujete lidi ve výrobě – jsou pro vás zbyteční. Druhá věc – společnost založená na masové výrobě, jako je tato, ztratí základní fundament své existence, protože když nemáte masovou spotřebu, tak nepotřebujete masovou produkci. Speciální produkci vám zabezpečí OpenAI a robotické systémy – pro pár milionů vyvolených.

Martina: Pane profesore, ale přece jestliže chci získat třeba nějaký kontinent, tak ho přece nemůžu chtít předtím naprosto zhuntovat?

Peter Staněk: Představte si tu geniální logiku Američanů a modelové scénáře nukleární války: Zavřeme se v podzemních městech, ve 170 podzemních městech, a vydržíme tam deset let, protože tam máme umělé slunce a budeme tam pěstovat potraviny a tak dále. Tam přežije dvacet milionů Američanů, a ti pak po deseti letech vyjdou na povrch a budou bojovat s přeživšími Rusy o surovinové zdroje. To je doslova citace z jejich plánů. Ti idioti nejnižšího stupně nepochopili, že nemají proč bojovat o surovinové zdroje, protože již není pro koho.

Martina: Já jenom pípnu: Odkud máte tyto informace?

Peter Staněk: Ale vždyť je máte dostupné. Máte modelový scénář průběhu nukleární války v Evropě, vypracovaný minulý rok americkým generálním štábem a štábem NATO.

Martina: Kde ho najdu?

Peter Staněk: Najdete ho na netu, svého času. Teď už je smazán – pro jistotu. Podobně jako máte přesně modelově popsán útok na Kaliningrad, včetně ztrát, které utrpí polská armáda, která bude na čele útočících jednotek.

Když víte, jak pracovat s těmito scénáři, jste schopna poskládat si z parciálních scénářů globální kompletní vývoj. Ale musíte vědět, jak pracují zelené mozky a jak fungují činnosti skládání globálních strategických plánů na úrovni generálních štábů. Shodou okolností já to vím. Neptejte se, proč. Ale vím to.

Martina: Proč?

Peter Staněk: No comment. Protože když jste na úrovni poradce premiérů a vždycky máte u mnoha vlád pozici poradce pro strategické otázky, tak asi chápete, k jakým dokumentům se dostanete. A když fungujete jako poradce nejenom slovenského prezidenta – a nebudu to specifikovat – máte dostupnost k mnoha nesmírně zajímavým zdrojům. A když umíte vytvářet to, co považují Američané i Rusové za nesmírně fenomenální – a já to nazývám „architektura souvislostí“ – tak v Evropě jsme podle OECD dva. Jeden profesor z Tübingenu a já. Nevím, jestli ještě žije, ale jsme dva.

Putin nepotřebuje zdevastovanou Evropu, má největší zemi se všemi strategickými surovinami

Martina: Pane profesore, když bychom se teď spolu sebrali a šli do nejbližší trafiky, tak se tam ve většině tištěných médií, a samozřejmě pak i na internetu, dozvíme, že jestli má někdo zájem na válce v Evropě, tak je to Putin.

Peter Staněk: A proč bych chtěl zhuntovanou, morálně rozpadlou Evropu, která je žumpou pro jakoukoliv formu civilizace, v situaci, ve které máte největší zemi na planetě s největšími zásobami všech strategických surovin? K čemu by vám Evropa proboha byla?

Martina: A proč jsme tedy podle vás těmito informacemi krmeni?

Peter Staněk: Teď vám dám takovou malou ukázku: Evropský parlament a paní von der Leyenová schválily, že musíme investovat v příštích čtyřech letech 800 miliard do výstavby zbraní, zbraňových komplexů a výrobních podniků.

Nenápadně se zapomněla zmínit, že pan prezident Trump požaduje, aby evropské země už v roce 2025 uhradily polovici nákladů Spojených států na NATO. Tato suma nákladů je jeden bilion dolarů ročně. Čili vy kromě těch 800 miliard potřebujete v roce 2025 ještě 500 miliard. Jak to naplníte?

Takže teď schválí Evropský parlament, že nevyčerpané prostředky z kohezních fondů ve výši 294 miliard budou převedeny na úhradu nároků NATO.

A další otázka: Evropský rozpočet v letech 2028 až 2034 nebude 1,1 bilionu jako je to teď, ale dva biliony euro. Jak ho chcete naplnit?

A teď si vzpomeňte na tuto prognózu za rok. Naplníte ji tímto způsobem: Daň z alkoholu a tabáku, která byla příjmem národních rozpočtů – patnáct procent se stáhne ve prospěch federálního rozpočtu. Vybraná cla, která se týkají stovek miliard, která byla příjmem národních rozpočtů, budou z dvaceti pěti procent převedena na federální rozpočet.

Ve federálním rozpočtu je 754 miliard určených pro kohezní fondy, jenomže teď to bude postaveno tak, že abyste získala peníze z kohezních fondů, musíte mít padesát až šedesát procent vlastních prostředků. Takže to nikdo nevyčerpá, a ušetřené peníze převedete na zbrojní výrobu.

Martina: A v EU jsou v tomto všichni zajedno, takže to projde?

Peter Staněk: Ano, to projde. Těch 365 integrovaných progresivních poslanců to v Evropském parlamentu schválí.

Válečný stav je jediný ústavní způsob, jak donutit lidi platit a chudnout bez odporu

Martina: Pane profesore, vy dokážete nahlížet za kulisy a vnímat architekturu souvislostí. Řekněte mi, kde se vzal a kde se tedy zrodil v Evropě obraz Vladimira Putina a Ruska jako největší hrozby a největšího zla?

Peter Staněk: Jak byste zdůvodnila, že většina obyvatel Evropy zchudne? A výrazně zchudne. Už to nejde tak, aby zchudli přes klimatické věci, protože odpor k ETS2 je obrovský, takže musíte vymyslet jiný způsob, jak by zchudli.

Martina: Ale promiňte, my přece nezchudneme, protože nás zlikviduje nukleární válka?

Peter Staněk: Ne. Pozor! To jste zase úplně nepochopila.

Martina: Sem s tím.

Peter Staněk: A teď vám odpovím na to, proč všichni mluví o válečném stavu. Protože máte obrovské dluhy a ještě chcete mít obrovské výdaje na obranu, a lidé se bouří. Jak je můžete zpacifikovat?

Martina: Strachem.

Peter Staněk: Mimořádným stavem? Ne, to už se ukázalo, že si toho lidé za covidu dělali prču. Ale je tu jeden ústavní způsob, kdy můžete tvrdě přinutit všechny, aby se vzdali peněz a všeho ostatního, a to je válečný stav. Čili potřebujete vnějšího nepřítele.

Takže Putin je skvělý nepřítel, protože pak budete rádi platit na obranu, budete rádi platit jako v bývalé republice v letech 1937–1938 na bunkry, které se postavily a které se pak opustily. Všichni budou spokojeni, všichni budou platit a všichni budou chudnout – protože hrozí Putin.

Rok 2026 přinese vlnu revolucí jako v roce 1848, elity je potlačí zahájením konfliktu s Ruskem

Martina: Ale ještě do Majdanu v roce 2014 nebyly vztahy vůči Rusku tak vyhraněné. Mluvilo se o Rusku jako o protivníkovi, i pan prezident Petr Pavel o něm mluvil jako o protivníkovi, ale nikoliv jako o nepříteli. Ale Majdanem se to zlomilo, Majdanem na Ukrajině začala občanská válka.

Peter Staněk: A to vás nenapadlo, že Majdan udělají progresivisté, a udělají ho ve všech zemích EU?

Martina: Proto jsem se na to chtěla zeptat.

Peter Staněk: Právě proto ta zuřivost progresivců, protože se jim to nedaří, a počet lidí, kteří prohlédli, je stále větší. A druhá věc – víte, co znamená AfD v Německu? AfD už má dvacet devět procent. Ale co je nejdůležitější: v bývalých východních spolkových zemích, v bývalé DDR, mají čtyřicet až padesát procent.

A myslíte, že je náhodou, že Lavrov decentně upozornil, že když se Německo sjednotilo, tak tam byly právní závazky Německa vůči Ruské federaci po sjednocení a podobně. A jelikož Západ a Německo tyto závazky porušily, tak je smlouva o sjednocení Německa nulitní. A někdo v bývalé NDR říká: „Prosím vás, od degenerované části západního Německa se třeba trhnout. Jediná výjimka je Bavorsko.“

Abyste nebyla svědkem toho, že si někdo znova vzpomene na Ossi a Wessi a zapomene na takzvanou daň sjednocení 1,4 bilionu euro. A pěkně krásně se Němci na východě, kteří byli čtyřicet let pod jiným myšlenkovým komplexem, na tento komplex rozvzpomenou, a začne tříštění jednotlivých zemí v rámci EU.

Martina: Vzhledem k tomu, že jsme se bavili o obrovském zchudnutí, o válečném konfliktu, o ožebračení Evropanů, tak jak vidíte časovou posloupnost? Jak to bude po sobě následovat?

Peter Staněk: Rok 2026 je rokem, kdy v Evropě proběhne to, co proběhlo v Evropě v roce 1848 – vlna revolucí, která se přehnala celou Evropou.

Martina: Takže to budou revoluce. A co se bude dít pak?

Peter Staněk: Pak vznikne otázka: Jak by měla vypadat společnost po revoluci? Jaké budou její priority? A pak se vytáhnou modely příští společnosti, které jsou rozpracovávány.

Například model, který rozpracovávají Američané – byl to tým profesora Lászlóa, který bohužel zemřel, ale pokračuje to dál – který je založen na protokolech rostlinné říše: spolupráce, komunikace, empatie.

Víte, jak zní preambule japonského modelu o inteligentní společnosti? „Společnost musí vytvořit podmínky pro plnohodnotný život každého člena společnosti, protože pak to znamená maximální přínos.“

Německý princip je založen na kvalitním zemědělství, které produkuje kvalitní potraviny, to znamená, že máte podstatné snížení nemocností, orientace na prevenční programy, ekologická energetika a celkový návrat ke schopnostem německého industriálního sektoru.

Můžete namítat, že to Merz nechápe, protože jeho inteligenční kvocient je nízký. To chápu. Alice Weidelová si to velice dobře uvědomuje, oficiálně to kryje trumpismem, protože Trumpa potřebují jako podporu ze zahraničí, ale ve skutečnosti jdou vlastní cestou.

Martina: Možná, že jsem to, pane profesore Staňku, nepochopila. Vy říkáte, že rok 2026 bude revolučním rokem, pravděpodobně rokem občanských nepokojů, občanských válek. Ale já pořád nevidím ten fatální konflikt, o kterém jste hovořil hned v úvodu.

Peter Staněk: Vtip je právě v tom, že jelikož elity nebudou schopny tyto nepokoje a podobně zvládnout, tak se pro ně jediným řešením stane zahájení druhé fáze, to znamená ozbrojené konfrontace s Ruskou federací.

NATO má mnohem větší rozpočet než Rusko, ale nemá hypersonické zbraně ani ledoborce

Martina: Jaký je poměr sil Evropy a Ruska?

Peter Staněk: Máme oficiální prohlášení pana Rutteho, podle kterého je NATO dvacet pět krát větší a silnější a má nejkvalitnější armádu na světě a tak dále.

Ale máte tak pár drobných finesů. Za prvé – evropské země včetně Američanů vynakládají na zbrojení NATO a na ostatní věci ročně kolem jednoho bilionu 400 miliard euro. Ruská federace má zbrojní rozpočet kolem 150 až 160 miliard ročně.

Má NATO hypersonické zbraně? Má NATO Orešnik? Má NATO Sarmat? Má NATO Bulavu 3M?

Martina: Nevím, ale možná, že má zbraně, o kterých jsme se bavili. Možná, že má seismické zbraně, možná, že má energetická děla. Já nevím, co mají. Víme to?

Peter Staněk: Ano. Kontrolní zpráva bundeswehru v minulém roce: 170 tanků Leopard, a z toho jich sedmdesát odevzdali do Finska na obrněnou brigádu, která tam je, a zůstalo jim deset funkčních tanků na celý bundeswehr. Z leteckých sil je funkční jedna třetina, ostatní se používají kanibalizováním na náhradní díly.

Víte, kdo dodává devadesát procent náhradních dílů pro americkou armádu? Čína.

Umíte si představit skutečnost, že F-35, skvělý neviditelný stealth letoun, vrchol americké letecké techniky, má jeden problém? Když vezmete dostatečné množství zbraní, tak je musíte umístit na podvěsy pod křídly, a pak už to není stealth letadlo. Když je schováte do pumovnice, tak je sice neviditelné, ale nese jenom šest tun střeliva, takže je bezpředmětné.

A nejnovější čínský dron představený před dvěma týdny má velikost amerického bombardéru B-2 – to je strategický bombardér – je bez posádky, unese osmnáct tun raket a střeliva, může létat kolem celé zeměkoule – a je to dron.

Martina: Bude to tedy konflikt – já nechci…

Peter Staněk: Který prohraje Evropská unie.

Martina: A bude to konflikt mezi Amerikou a Ruskem, nebo Evropou a Ruskem?

Peter Staněk: Mezi Evropou a Ruskem. Amerika se toho straní, protože Amerika teď volí novou věc – obnovila Monroeovu doktrínu. A kromě jiného – Venezuela má největší zásoby ropy na světě, takže musíte obsadit Venezuelu, ale taky Kolumbii, protože hlavní je sporné hraniční jezero, kde jsou největší ložiska.

A samozřejmě – hlavní dohoda s Ruskem v Anchorage byla o čem? O Ukrajině? Vůbec ne. Mluvili o tom, že by společně těžili vzácné kovy a vzácné suroviny v arktickém oceánu, protože Japonci vyvinuli technologii, která umožňuje těžbu z hloubky 1850 metrů.

Potřebujete k tomu ovšem ledoborce, protože na rozdíl od klimatických debilů arktický led nezmizel a má pořád tloušťku čtyři metry, takže potřebujete ledoborce.

Ruská federace má 64 velkých atomových ledoborců a před měsícem spustili největší ledoborec na světě – 45 tisíc tun. A Kanada a Amerika mají tři atomové ledoborce, což je málo, a Rusové jim ledoborce nechtějí prodat, tak objednali v Dánsku výstavbu dvanácti středně velkých atomových ledoborců. Jediný problém je, že doba dodání je sedm let.

Martina: To znamená, že jednání o Ukrajině byly kulisy?

Peter Staněk: Ano. A jednání na Ukrajině? Tři sta třicet miliard – nebuďte směšná.

Víte, co je problém? Většina ložisek, které jsou součástí této smlouvy, byla definována za sovětských časů, a většina je ekonomicky nevytěžitelná. Ale pozor, než otevřete důl na vzácné suroviny, potřebujete geologickou přípravu, ostatní věci…

Martina: Osm let?

Peter Staněk: Ano, osm let. Ale nemáte technologii na zpracování rudy – tyto technologie vlastní jenom Čína. A kdybyste chtěli vyvinout nové technologie, potřebujete deset až patnáct let, čili reálný výnos by byl zhruba za třicet let. Jenomže většinu těchto ložisek obsadila ruská armáda – takže velký kulový.

Proto se Trump chtěl dohodnout s Putinem, proto tam byl ministr pro ruské zahraniční investice, a proto i teď taky v Americe, protože jestliže Čína vůči Americe zastaví vývoz vzácných surovin a magnetů, tak i výroba nové superstíhačky F-47 není fyzicky možná. Takže se potřebují dohodnout s Rusy, aby těžili vzácné suroviny na dně arktického moře.

A teď si položíte otázku: Proč chtěl Trump Grónsko? Protože arktické moře spravuje skupina osmi – všechny země, které tam mají pohraniční pásma. Ovšem největší podíl, čtyřicet devět procent, má Ruská federace. Kdyby ovšem Amerika získala i Grónsko, tak jejich podíl by stoupl na třicet devět procent, a už by měli jinou vyjednávací pozici při těžbě surovin z arktického dna.

A jelikož arktické moře má hloubku zhruba 1800 až 2000 metrů, a Japonci mají technologii na těžbu z hloubky 1850 metrů, tak v některých místech již můžete začít těžbu vzácných surovin.

Martina: Tak teď mi to dává s tím Grónskem architekturu souvislostí.

Peter Staněk: Ano, přesně tak.

Střední Evropa má šanci, pokud se spojí V4 s Rakouskem do nového Rakousko-Uherska

Martina: Vrátím se zpátky k nám domů, protože jsme v srdci Evropy. Vy jste poměrně nelítostně řekl, že nemáme šanci. Proč?

Peter Staněk: Byla by tu jedna krásná šance, kdyby Poláci přestali blbnout o své velikosti a kdyby se nová česká vláda dohodla s Ficem a s Orbánem. A jelikož budou předčasné volby v Rakousku a opět vyhrají Svobodní, ale tentokrát se chopí vlády, tak vznikla úvaha o obnovení nejenom V4, ale něčeho, co by se podobalo Rakousko-Uhersku, protože se uvažuje o tom, že by se k tomuto státnímu útvaru připojilo i Chorvatsko a Slovinsko.

A vy si položte jednu drobnou otázku: Za prvního pontifikátu pana Trumpa přišel pan Trump se strategií Trojmoří. To si pamatujete. Jakou roli mělo hrát Trojmoří? Nemělo být náhodou západní výspou vůči Ruské federaci? Ano, mělo být – za přičinlivého souhlasu Německa a Francie, kteří doufali, že se tady vyvraždíme navzájem.

Ale teď Trump opět podporuje Trojmoří a střední Evropu. Proč? Protože střední Evropa se má stát hrází proti progresivistickému debilnímu Západu, který podlehne v etnických válkách s muslimy. V Evropě už máte 96 milionů muslimů. Devadesát šest milionů. Každý pátý Evropan je muslim.

To, co vidíte ve Francii nebo v Anglii, to je jenom úvodní antré k tomu, k čemu dojde. A všechny země jsou totálně zadluženy. Víte, kolik je dluh Francie? Tři celé tři bilionů.

Martina: Je to nějakých 120 procent?

Peter Staněk: Ano, 125 procent HDP. Ale vy už nemáte peníze ani na důchodce, ani na nic. Ale nebudete mít peníze ani na dávky pro imigranty. A tehdy se imigranti začnou bouřit, protože dosavadní pohodlný život na dluh už najednou nebude.

A rodilí Francouzi se naštvou, a protože je tam stále převaha původního obyvatelstva, tak se budou muset dát implikačně dohromady, a uvidíte etnické čistky. To nemluvíme o Anglii a podobně, kde se to pokoušejí řešit myšlenkovým zločinem.

Takže když například na ulici vidíte demonstraci proti muslimům a stojíte na chodníku, tak vás policie zatkne, ve zrychleném soudním řízení odsoudí na dva až pět let, protože jste spáchala myšlenkový zločin tím, že jste stála na chodníku a nepostavila jste se proti demonstraci proti muslimům.

A co myslíte, jak dlouho to budou lidé snášet? To je přesně to, jak jsem se bavil s některými lidmi na Slovensku, na středním Slovensku a podobně, kdy říkám: „Víte, co znamená ETS2? Víte, jak vám to všechno zdraží? A víte, že od roku 2030 byste měli mít energetické certifikáty na budově a podobně?“ Víte, jaká byla odpověď? „Kurňa, nech se mi tady objaví nějaký idiot z Bruselu. Zoberem sekeru, a spravím z něj krvavú psú tlačenku!“

To je na Slovensku. A myslíte, že Němci budou pořád poslušní a budou věšet hlavu dolů a říkat, že souhlasí? A Francouzi taky. A Španělé taky. A Italové taky. Bude to kombinovaná válka: Společnost je rozdělena na progresivisty a lidi s normálním vědomím, ještě kombinováno s válkou proti jiným etnickým skupinám.

Celý rozhovor s profesorem Petrem Staňkem o budoucnosti Evropy, nukleární hrozbě, farmaceutickém byznysu a architektuře světových souvislostí si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube. Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Rusko a USA by se měly dohodnout bez Evropy

Martina: Když se sešli Donald Trump a Vladimir Putin na Aljašce, tak jednou z informací, kterou jsem zaregistrovala, jako že unikla z kuloárů, bylo, že se tito dva představitelé shodli na tom, že by do války na Ukrajině, do jejich jednání, vůbec neměla vstupovat Evropa, a už vůbec ne Ukrajina. Jak vnímáš tuto kuloární informaci? A jak říkám, bylo to ve zprávách, ale nikde jinde jsem se to nedočetla, ale umím si to představit.

Petr Drulák: Přijde mi věrohodná, není to taková kachna, která se občas vynoří. A musím říct, že já – ačkoli jsem Evropan – jsem si vždycky říkal, že Evropa má mít hlas ve světě a má být schopna hájit své zájmy – tak bych přivítal, kdyby u toho Evropa nebyla. Já bych byl rád, kdyby toto dohodlo Rusko a Spojené státy americké.

Protože dneska vidím ve vedení Ruska a Spojených států amerických lidi, kteří jsou schopní jednat podle nějaké racionality. Nejsem obdivovatelem Trumpa ani Putina, ale mám respekt před tím, že jsou schopni racionálně definovat svět, a na základě toho dojít k nějaké dohodě. A já toto bohužel nevidím u nikoho z těch, kdo mluví za Evropu. Samozřejmě vidím to u Orbána, vidím to u Fica, ale tito lidé za Evropu nemluví. Za ni mluví Leyenová, Kalasová, Macron, Starmer – podivné figury – které se bohužel propadly do nějaké ideologické slepé uličky, a tak se jim tato válka zalíbila. Takže já bych byl rád, aby oni byli vynecháni z jakékoliv dohody.

Iluze o pádu Putina a západních liberálech v Moskvě

Martina: Ty už jsi tady zmínil, že poslední rok mění svou rétoriku třeba prezident Petr Pavel. A pravdou je, že za hodnocení situace na Ukrajině, které jsi třeba u nás provedl před třemi lety, jsme byli oba dva označeni za chcimíry, ale když to takto po třech letech pojmenuje Petr Pavel, tak je mírotvůrce. Ale mě zajímá jedna věc, a teď jsi o tom částečně mluvil, a to, jak se k tomu staví Evropa. Chápeš tu posedlost tím, že budou mluvit s Ruskem, ale bez Vladimira Putina? Chápeš, kde se rodí ta jistota, že případně nový člověk v čele Ruska bude lepší, když víme, že tam jsou vojenské oddíly oligarchů, jako třeba Jevgenije Prigožina, které třeba působily v Sýrii, víme, jaká byla vzpoura v roce 2023, kdy se postavila proti Putinovi Vagnerova armáda. Dokážeš odhadnout, z čeho pramení jejich optimismus?

Petr Drulák: Jejich optimismus pramení z naprosté iluze. Je to ničím nepodložené. Řekl bych, že jsou to ti, kteří jsou stále zamrzlí na představě z přelomu let 20–22, že tato válka poškodí Putina, že povede k pádu jeho režimu. Tato představa sama o sobě byla nereálná. A navíc, jak říkáš, že tam byl moment, že si představovali, že by Putin odešel, že ho nahradí někdo, kdo bude asi nějaký západní liberál. Nikdo takový v Moskvě není. Nebo tam západní liberálové jsou, sedí někde po kavárnách, možná jsou někde na univerzitách, ale nejsou to lidé, kteří by mohli mít jakoukoli politickou moc.

Koneckonců miláček Západu Navalnyj rozhodně nebyl žádný západní liberál. Oni se ho pak trochu snažili vystrojit do této podoby, ale myslím, že se jim to moc nedařilo. Takže Západu nakonec vyhovovalo, jak to s Navalným dopadlo, protože teď mají aspoň mučedníka, ke kterému se mohou vztahovat, a on je nebude uvádět do rozpaků nějakými svými výroky o Ukrajincích, Kavkazanech, obyvatelích střední Asie. To bylo tvrdě xenofobní a brutální. Takže samozřejmě, myšlenka za A, že Putinův režim padne, se ukázala jako lichá. A myšlenka, že by ho mohl někdo nahradit a že by byl pro Západ lepší, je úplně nesmyslná.

Evropská politika jako série iracionálních rozhodnutí

Pro mě je velmi těžké interpretovat, racionálně vysvětlovat to, co Evropané dělají – myslím, řekněme, Bruselané – abychom je odlišili od lidí jako Orbán a Fico. Je to velmi těžké, a jsou tam dvě vysvětlení. Jednak že se jim to líbí, protože mohou dávat pravomoci jednak Bruselu, a Brusel si uzurpuje. A jednak jim to i na národní úrovni umožňuje zavádět cenzuru, likvidovat politické oponenty. A to všechno ve jménu Ruska. To se neděje jenom u nás, to se děje i jinde, že za vším se pak nakonec odhalí Vladimir Putin. Někde v jižní Francii nepoteče voda, tak se bude samozřejmě hledat, jestli to není nějaká Putinova sabotáž. Když ve Španělsku nešla elektrika, tak se samozřejmě také ptali, jestli za to náhodou nemůže Putin.

Martina: U nás za to naštěstí mohl drát.

Petr Drulák: Většinou se ukáže, že za to může Green Deal. Takže pro mě je to velmi těžké interpretovat. Ale pak je tu taková osobní interpretace, že do toho hodně nainvestovali z hlediska svých politických kariér, že tomu dali všechno, a hrozně těžko se jim leze na druhou stranu. Ale to platí pro Macrona, ale neplatí to třeba pro kancléře Mertze. Mertz mohl mít úplně jinou pozici, a vlastně mě Mertz překvapuje, protože on tím promeškal příležitost. On mohl navázat na poměrně privilegovaný vztah s Trumpem. Tam se mu to nabízelo. On přichází do funkce krátce po Trumpovi, a přitom pokračuje v Scholzově politice.

Mertzovy atlantické vazby a promarněná příležitost

Martina: Jak si to vysvětluješ?

Petr Drulák: Pro mě je, jak říkám, toto těžko vysvětlitelné. Úplně to nechápu. Ale mohu dát hypotézu: Když se podíváme do minulosti Fridricha Mertze, tak žádný německý kancléř neměl ve své minulosti tak silné atlantické vazby, jako Mertz. Scholz, Merkelová, Schröder, Kohl, nikdo.

Protože Mertz posledních patnáct let strávil tím, že skutečně pracoval pro BlackRock, pro velký americký investiční fond, a v Německu vyhledával investiční příležitosti. To je kancléř Mertz, tím se živil.

A teď je otázka, jak je možné, že tento člověk promarnil tuto možnost stát se Trumpovým jakoby milcem, tím, koho Trump bude považovat za svého Evropana. Já si to vysvětluji právě transatlantickou vazbou, že on je navázán na tu část americké oligarchie, která je tvrdě protitrumpovská. To jsou lidé, vůči nimž se Trump vymezuje a pokouší se je nějakým způsobem dát do hranic. Neřekl bych zlikvidovat, protože zlikvidovat to nejde, ale dát je do hranic. A Mertz je napojen na tuto větev, která jde proti Trumpovi. Takže takhle já si to vysvětluji.

Martina: Chvíli jsem se zabývala myšlenkou, jestli Mertz nepodlehl stejnému tlaku jako Meloniová, která po volbách velmi obrátila. Ale tam víme, že k tomu byla dotlačena. Ale Německo má přece jenom v rámci Evropské unie zcela jinou pozici než Itálie.

Petr Drulák: To je nesrovnatelné. Protože každý italský premiér bude z definice slabý bez ohledu na to, jaké má osobnostní charakteristiky, čím prošel, protože Itálie je stát, který se neustále pohybuje na hranici finančního bankrotu. A pokud by Brusel podnikl určité kroky, tak může italský stát dostat pod obrovský tlak. Ale vůči Německu takové možnosti nemá.

Navíc u Meloniové je třeba taky nepodceňovat její osobní trajektorii. Ona vychází z italské krajní pravice, můžeme říct ‚postfašistické‘ – a nemyslím to nějak zle – protože je to nálepka, oni samozřejmě žádní fašisté nejsou.

Martina: A ty, jak jsi doleva, tak se ti krajně pravicový může zdát i někdo, kdo je jen pravicový.

Petr Drulák: Víš, Fratelli, tedy Bratři Itálie, tak ti byli v italském spektru napravo od Salviniho. Takže skutečně, pokud má krajní pravice v Itálii nějaký smysl, tak to byla Meloniová. A tam je potřeba také vzít v potaz, že tahle část italské politiky, tohoto segmentu, byla vždycky proatlantická, dokonce tam byly vazby na CIA.

Z těchto kruhů se rekrutovali bojovníci, kteří by v případě sovětské invaze na Evropu byli součástí tajné armády, kterou tam Američané připravovali. To byla slavná operace Gladio. O tom je napsána vědecká knížka, která ilustruje, jak to fungovalo. Takže ano, tento segment italské společnosti měl vždy blízko ke Spojeným státům americkým. Mnohem blíž než středoví politici nebo levicoví politici.

Čína nemůže chtít porážku Ruska

Martina: Ale přesto si – jak už jsem tady zmínila – umím mnohem snadněji představit, že Meloniové Brusel řekl: „Dobře, tak si dál provádějte svou antimigrační politiku, a Evropa od vás dává ruce pryč. A kde bude Itálie?“ Ale u Mertze je to jinak. Co se tedy opravdu Západu povedlo, je to, že těmito postupnými kroky, ať už úmyslnými nebo nedomyšlenými, dostalo Rusko do náruče Číny. Co budeme sklízet z tohoto nového spojení, které – už jsem to tady mnohokrát říkala – i podle Henryho Kissingera nikdy nemělo vzniknout.

Petr Drulák: Ano, a je opět překvapivé, že si Američané toto neuvědomili, že Čína rozhodně nemůže mít zájem na tom, aby Rusko tuhle válku prohrálo. Čína nemůže něco takového chtít. Co z toho očekávat? Tak můžeme očekávat posílení protizápadní tendence ve světové politice, což je beztak objektivní.

Tím jsme trochu začínali, že Západ ztrácí pozice, a když ztrácí pozice, tak to znamená, že někdo jiný je získává. A ten někdo jiný je primárně Čína, Indie. A oni teď k dispozici dostávají ruskou zbrojnici. Rusové se přece jenom nemůžou ekonomicky úplně srovnávat co do výkonu s Čínou, ale co se týče vojenského průmyslu, zbraní, schopnosti bojovat, tak v tom jsou skutečně Rusové světovou velmocí. A to, že se Západu podařilo toto propojit, tak to z hlediska západních zájmů určitě asi není dobrá zpráva.

Martina: Já si dokážu představit, že Amerika se svým povýšeným přístupem k Rusku, Rusko podcenila. Ale neumím si představit, že ještě v současné době existuje v západní administrativě někdo, kdo by se na Čínu stále díval jako na výrobce zapínání do podprsenek a kradení know-how.

Petr Drulák: Myslím, že na Západě jsou na Čínu a Rusko odlišné perspektivy. Západ Rusko tradičně posledních třicet let podceňoval, protože měli obraz Ruska jelcinovského, obraz Ruska 90. let, což byla v podstatě rozvojová země. A tento obraz si zachovává dodnes, jakkoli už není relevantní.

Naopak u Číny je to obraz dynamiky, takže na Čínu se ze začátku Západ díval jako na obrovskou příležitost pro bohatnutí, pro globalizaci, a dneska, posledních 15 až 20 let, se na Čínu dívá stále více jako na hrozbu. Takže tam myslím, že je jiná percepce, jiné vnímání Ruska a Číny. Podceňování Ruska do určité míry pokračuje, a proto jsou tady v Evropě lidé, kteří říkají, že se s Putinem bavit nebudou. Ale jestli by si tohle někdo dovolil říct o Si Ťin-pchingovi, to si nemyslím. To znamená, že takhle o Číně nemluví.

Ursula von der Leyenová předčasně opustila Čínu

Je pravda, že když se pak s Číňany setkají, tak jim říkají nesmysly. Když se s nimi v létě setkala Ursula von der Leyenová – napřed Kaja Kalasová a pak Ursula von der Leyenová – tak se jim fakt povedla kouzelná věc. Ony místo toho, aby se snažily otevřít si nějakou alternativu, když jsou ruské trhy pryč, alternativu vůbec k Východu, k Jihu, tak začaly Číňanům vysvětlovat, že postoj Evropy vůči Číně bude určován tím, jaký má Čína postoj vůči Rusku. Což pro Čínu bylo naprosto nepřijatelné, aby jim někdo z Evropy říkal, jaký mají mít vztah k Rusku. Oni mají celkem jasno, jaký budou mít vztah k Rusku, a Evropanům mohou maximálně říct: „Podívejte se, nás nezajímá váš vztah k Rusku. A vám zase nebude nic do toho, jaký máme my vztah k Rusku.“ Tohle jim Číňané řekli, takže setkání, které původně bylo plánováno na nějakou delší dobu, na dva dny – mělo se odehrávat napřed v Pekingu, pak kdesi na jihozápadě Číny – se zkrátilo jenom na Peking a Ursula Leyenová zase jela zpátky domů.

Martina: Přestože ukrajinský konflikt může být z pozice Latinské Ameriky, Indie, Austrálie vnímán jako náš lokální konflikt, tak přesto měl a má v sobě potenciál, že se stal katalyzátorem reorganizace světa?

Petr Drulák: Určitým způsobem ano, protože minimálně Západ poznal, že není schopen Rusko izolovat. To bylo zase první očekávání, že se Rusko zažene diplomaticky do izolace. To se nestalo. To znamená, že Západ dokázal na Valném shromáždění OSN prosadit rezoluci, která odsuzovala agresi, protože většina států světa se skutečně přiklonila k tomu, že šlo o porušení mezinárodního práva. Ale v okamžiku, kdy přišlo na diplomatickou izolaci, tedy nesetkávat se s Ruskem, uvalovat sankce, tak Západ zůstal sám. A v té chvíli se ukázalo, jaká je síla Západu. To znamená síla Západu je na Západě, nikoliv mimo Západ. To znamená, zbytek světa jde svou cestou a nestrpí, aby mu Západ říkal, jakou má mít politiku k Rusku nebo k čemukoliv jinému. Nevím, jestli je to úplně reorganizace světa, ale je to další ukazatel toho, kam Západ patří. Že už nepatří do centra a že když se bude hodně snažit, tak část Západu bude vnímána jako rovný partner pro ostatní. Ale taky to může být jinak. Taky může skončit pod stolem, což je dneska směrování Evropy.

Rusko musí být součástí evropské bezpečnostní architektury

Martina: V komentáři pro Ukrinform, pro globální mírový summit, který se konal v Pekingu, řekl profesor Klaus Larres z univerzity v Severní Karolíně, že Rusko musí být zahrnuto do jakéhokoliv budoucího evropského bezpečnostního systému, neboť je velkou evropskou zemí a nelze ho jednoduše ignorovat. Myslíš si, že tuto situaci, kterou takto pojmenoval profesor z univerzity v Severní Karolíně – to znamená, že to není nikdo z Moskvy – jsme schopni takto vnímat?

Petr Drulák: Já bych řekl, že Leyenová, Macron, Fiala to určitě nejsou schopni takto vnímat. Ale je to realita. Prostě realitou evropské bezpečnosti posledních 300, 400 let je to, že její součástí je Rusko. Od doby Petra Velikého to tak je. A pokud si toho někdo nevšiml v 18. století, tak v 19. století to už byla hodně tvrdá realita. Napoleon si toho všiml, a Rusko ve 20. století hrálo v evropské bezpečnosti roli. Pokud nechceme, aby tato role byla ryze destruktivní – což je dosavadní trajektorie – tak se s Ruskem musíme dohodnout. To není ústupek vůči Rusku. To není, že bychom chtěli vůči Rusku dělat nějaké ústupky, plnit, co mu vidíme na očích. To je uznání toho, že Rusko má obrovský destruktivní potenciál. To je fakt.

A pokud nechceme, aby byl tento destruktivní potenciál namířen proti Evropě, tak je potřeba se s Ruskem dohodnout. A proto Rusko musí být součástí budoucí evropské architektury tak, jak se o tom koneckonců mluvilo v roce 90, když skončila studená válka. Než Američané řekli, že NATO jim tak vyhovuje, že nechtějí žádnou reformu a že to je hlavní bezpečnostní organizace. A pak obrátili i naši disidenti, kteří ještě v roce 90 říkali, že padla Varšavská smlouva, tak ať zmizí i NATO. Pak jim Američané vysvětlili: „Takto přátelé ne.“ A pak se z Václava Havla stal nadšený stoupenec rozšiřování NATO.

Martina: Profesor Klaus Larres mimo jiné řekl, že Rusko zničilo bezpečnostní architekturu, která zde byla po druhé světové válce. Ale z toho, co jsi mi říkal ty na začátku, bych vyvodila, že to tak nevnímáš.

Petr Drulák: Zničilo? Kdo zničil bezpečnostní architekturu, která byla po druhé světové válce? Co to bylo za architekturu? To byla architektura bipolarity. To bylo to, že Spojené státy a Sovětský svaz společně rozhodují o Evropě, a když se nemohou dohodnout, tak každý zůstává na své straně hranice, v rámci železné opony, a když se mohou dohodnout, tak se železná opona může třeba zprůchodnit a bude to fungovat.

Tohle byla bezpečnostní architektura, která vznikla po druhé světové válce. Tahle architektura se zhroutila v roce 90, ve chvíli, kdy se hroutí Sovětský svaz. A byla příležitost vytvořit jiný systém bezpečnostní architektury. To se nestalo. Co se stalo? Stávající organizace, které měli Američané k dispozici, se začaly rozšiřovat a Rusko bylo ignorováno. Tak teď Rusko ukázalo, že když ho budeme ignorovat, tak má destruktivní potenciál.

Evropa musí zapomenout na nerozborné transatlantické partnerství

Martina: V každém případě je markantní, že je potřeba přehodnotit novou bezpečnostní strukturu a strategii Západu. Často se teď mluví o potřebě nové Jalty, Postupimi a tak dále. Jak ty vidíš hlavní body nové bezpečnostní architektury Západu?

Petr Drulák: Já se domnívám, že skutečně bude muset dojít k serióznímu jednání mezi Američany, Rusy, a i evropskými lídry.

Martina: A co BRICS?

Petr Drulák: Pokud mluvíme o Evropě, tak tam bych řekl, že to by mohlo být v téhle konstelaci. O tom se nutně nemusíme bavit s Číňany a Indy. Samozřejmě, o globálních otázkách ano. Ale když mluvíme o tom, jak to má být uspořádáno na evropském kontinentu, tak prostě Washington, Moskva, Brusel a další jsou ti, kteří jsou partnery pro to, aby se o tom jednalo.

Ale trápí mě to, co jsme dneska už několikrát zmiňovali, a to, že my na straně Evropy nemáme lídry, kteří by byli na tuto debatu připraveni. Domnívám se, že možná dojde k oživení formátu OBSE, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, což byl koneckonců formát, který v polovině sedmdesátých let začíná rozvolňování železné opony. To byl ten moment, kdy jsme si řekli: „Dobře, můžeme se na něčem dohodnout.“ A vzpomeňme si, že počátkem devadesátých let OBSE, tehdy ještě KBSE, která se přejmenovala na OBSE, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zažívala určitou renesanci. Ale pak to všechno vytlačilo NATO. Myslím si, že teď můžeme očekávat určitý odvrat od NATO. Co z NATO bude, uvidíme, a pokud budeme hledat nějakou novou strukturu, platformu, tak to může být samotná OBSE nebo něco, co se OBSE podobá.

Martina: Čemu si myslíš, že bude do budoucna Evropa nejvíce čelit? Jakým potížím? A bude jim čelit třeba ještě stále ve spolupráci, kterou máme pod kůží, to znamená ve spolupráci s Amerikou? Nebo na to už může Evropa zapomenout?

Petr Drulák: Myslím, že by na to Evropa měla hodně rychle zapomenout. Američané samozřejmě budou partnery v určitých otázkách. A zrovna tak partnery mohou být i Rusové, Číňané, kdokoli jiný. To znamená, že v tuto chvíli nevidím, že by nás mohlo do budoucna vést nějaké nerozborné transatlantické partnerství, které vlastně nikdy tak úplně nefungovalo. To, čemu čelí Evropa dlouhodobě, je vnitřní problém. Je to problém elity, kterou generuje, to že lidé, kteří přijímají klíčová rozhodnutí, na to nejsou připraveni a dokážou přijímat rozhodnutí bez jakéhokoliv ohledu na realitu. To myslím, že je největší výzva. Protože od toho jsou pak odvozeny všechny ostatní záležitosti. Green Deal, Ukrajina, migrace, LGBT agenda, spousta věcí. To jsou všechno samozřejmě obrovské problémy. Ale náš problém je uvnitř – selhání evropské elity.

Česká republika potřebuje radikální obrat v politice

Martina: Když se bavíme o nové bezpečnostní struktuře – a ty jsi nastínil, s kým bude potřeba jednat, kdo s kým – řekni mi: Má v tom nějakou reálnou úlohu třeba Česká republika? Máme šanci? Nebo si máme dopředu říct to, co si říkáme: „Vždyť jsme malí, tak radši mlčme.“

Petr Drulák: Šanci bychom samozřejmě mít mohli. Vezmi si třeba KBSE, Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Tento proces začíná v Helsinkách, v malém Finsku, které vlastně v té době nemá ani plnou suverenitu – tehdy se říkalo „finlandizovat“. A často to tak je, že státy jako Česká republika, tedy velikosti České republiky a významu České republiky, to znamená geopoliticky spíše zanedbatelné, jsou těmi, kteří svou diplomacií pomáhají něco dávat dohromady. Na globální úrovni už tuto úlohu nikdo v Evropě plnit nebude, nebude to ani Česko, ani Rakousko, ani Švýcarsko, ale bude to spíš Katar, Emiráty nebo někdo takový. Ale v Evropě bychom tuto roli mít mohli, přestože když se podíváme na to, co jsme dělali posledních dvacet let, tak není úplně zřejmé, že by to tak mělo být.

Ale na druhou stranu vzpomeňme, že když tu byl prezident Klaus, tak tady v Praze bylo setkání Medveděva s Obamou. Takže možnost takhle nějak působit tu je. Uvidíme taky, co česká společnost bude schopna vygenerovat za politickou elitu. A když bude generovat Fialy a Pavly, tak tam je pak lepší, když mlčí a jdou s nějakým proudem, než když by se pouštěli do něčeho samostatného. Neidealizuji si osobu Václava Klause ani Miloše Zemana, ale byli to státníci, kteří byli schopní něco na mezinárodní scéně ukázat. Už proto, že za Klausova prezidentství došlo k tomu summitu a že Zeman byl schopen se bavit s Číňany, byl schopen bavit se s dalšími, tak tady šance je. Je tady šance, není to jednou provždy ztraceno. Ale musí dojít k radikálnímu obratu v české politice. Nejen v zahraniční politice, ale v české politice a společnosti.

Martina: Pane doktore, z mnoha rozhovorů, které vedeme s našimi hosty, ale i s lidmi, se kterými si povídáte na ulici, s přáteli, s lidmi, kteří vám nefandí, vyplývá, že se ale na jedné věci shodnou, a to, že ve společnosti jakoby bytněla nenávist.

František Koukolík: Pochopitelně.

Martina: Proč je to pochopitelné?

František Koukolík: Protože stoupá míra psychosociálního stresu. Je to poměrně jednoduché. Minulý režim měl x nevýhod, ale měl jednu zásadní výhodu, nemohla jste prakticky přijít o práci, a prakticky jste nemohla přijít o bydlení. Problém je ten, že dnes můžete přijít o práci velmi snadno a rychle, a můžete přijít o bydlení. Nebo se k němu vůbec nedostanete. Řeší se to zahypotékováním, jenže hypotéka je oprátka na krku. Nepůjdete do žádného sociálního odboje, nebudete budovat autonomii, když máte na krku hypotéku. A když vyletíte z práce, tak můžete být brzo na ulici etc. Jinými slovy, tento sociální systém báječně drží lidi pod krkem.

Martina: To znamená, že vlastně psychosociální stres…

František Koukolík: Tím pádem roste psychosociální stres.

Martina: Je to nástroj.

František Koukolík: Samo. Mocenský nástroj. I když si to nepřipouštíte, tak roste. Bylo by poměrně jednoduché nabrat na ulici náhodný vzorek lidí, a sebrat jim ranní sliny na kortizol, což je stresový hormon. A mohla byste si vybrat skupinu třicátníků, čtyřicátníků, a udělat si průřezovou, nebo sledovací studii, a měřila byste kortizol ve slinách. A to byste viděla věci. To je ovšem moje hypotéza. Jakmile na lidi tlačíte, a zvyšujete míru psychosociálního stresu, tak zvyšujete míru úzkosti a agrese. Když začnete tlačit na skupinu primátů, tak tento nešťastný tlačený primát majzne jiného primáta hned vedle. Čili, tady máte jeden z důvodů, domnívám se, úžasného nárůstu agrese. Druhým je prosycování společnosti agresí. Protože když se podíváte na prime time filmy, tak to je jeden policejní kriminální film za druhým, kde tedy ti hrdinští obvykle vítězí, padouchové jsou dopadeni, ale mezi tím je tam nesmírná hromada nebožtíků a krve. Já si vzpomínám, když jsem se byl podívat byl u výslechu dvou mladistvých vrahů, a ti byli nejvíc ze všeho překvapeni, kolik krve z jejich obětí vyteklo, protože to v těchto seriálech neviděli.

Martina: To znamená, že na stresu, růstu agresivity, se mimo jiné podílí také média?

František Koukolík: Samo.

Martina: A teď se mi tady skládá zajímavá mozaika: Protože když vezmeme v úvahu debilizaci, psychosociální stres, nárůst agresivity, podporování agresivity, rozdělování lidí, příslovečné hloubení příkopů mezi nimi, tomu se dá opravdu velmi těžce odolat, aniž bychom nepotencovali další druh psychosociálního stresu.

František Koukolík: Pokud nejste autonomní, a nenaučíte se s tím zacházet. To je těžké, ale jde to.

Martina: Jak? Já chápu, že to je asi náročné, ale…

František Koukolík: Jde to. Neměl by na to být člověk sám. Když má kliku, tak má rodiče, kteří ho naučí v podstatě určitému prvku, obraně, doprovázené kritickým myšlením, čili sběrem, interpretací informací, a určitým stoicismem, nebo ranně buddhistickým pohledem na svět, a naučí ho, že my máme hodinky, evoluce má čas. To znamená, učí ho nevidět cíle ze dne na den, naučí ho to, čemu moje babička říkala: „Man muss strecken nach den Decken!“ – natahuj se tak, jak máš dlouhou deku. Nesnít o tom, že budu mít osmimetrové auto, přijít na to, že to nemusím mít, nebo to nemá smysl, a že jsou ve světě jiné hodnoty, které mohou sytit jiné typy emocí. To je velmi obtížné, velmi pracné, zejména v této době sociálních sítí, zejména v době, kdy budete mít adolescentní děti, protože v ten moment se dostanou pod vliv skupiny, který bude větší než ten váš. Ale naučíte-li děti v dětství prvkům kritického myšlení, a hlavně, naučíte-li je tomu, že žijí v historicky naprosto mimořádné, ojedinělé a historicky velmi krátké době nadbytku, třeba potravy, naučíte-li je tomu, že základem existence je hádka o jídlo, o teplo, o blízkost, pak je větší pravděpodobnost – ne jistota – že mohou odolat. Mě to učil táta, když mě honil, když mi bylo pět let, šest let, sedm let, v zimě a ve tmě po horách.

Martina: Nepohodlí.

František Koukolík: A když jsem měl žízeň, tak říkal: „Někde dole se napiješ.“ Když jsem měl hlad, říkal: „No jo, no.“ A když jsem přišel domů, když jsme přišli domů za tmy, a já byl někdy unavený tak, že jsem blinkal, máma šílela, tak táta říkal: „To přejde. Čili, někdo vás naučí víc, máte-li to štěstí, kontaktu s realitou. Toto je úplně umělý svět.

Lidé dnes mají všechno a hned, ale mnoho lidí nemá to hlavní – hlubokou lásku, intimní vztah. To se nedá vyrobit uměle, ani nahradit, a vůbec to není k mání hned.

Martina: Vy jste narazil na jednu věc, která mi připomněla otce Reinsberga, který říkával, že dnešní doba si na sebe plete bič tím, že má všechno vždycky a hned.

František Koukolík: Nemá to hlavní. Má všechno, vždycky, hned, ale nemá to, nebo mnoho lidí nemá to hlavní – hlubokou lásku, intimní vztah. To je něco, co se nedá ani uměle vyrobit, ani nahradit, a vůbec to není k mání hned.

Martina: Jo, on vždycky říkal: „Nekupuj si jahody v lednu, nebudeš mít důvod těšit se na červen.“

František Koukolík: To mi připomínáte onoho chlapečka, který trpce plakal, že neví, co si má přát k Ježíšku.

Martina: To je stres. Pane doktore, vy jste zmínil, že jsme v relativně krátké době dostatku, ale jsme také v době, která v té rychlosti, zrychlování, co se týká informací, možná i takzvaného poznání, je naprosto předimenzovaná. Co, z vaší zkušenosti, dělá s dětmi to, že jsou neustále online? Že jsou neustále na síti. Co to dělá s touto bytůstkou, která by se měla učit kriticky myslet a milovat?

František Koukolík: Krásně ji to zdebilizuje. Cokoliv osloví mozek, cokoliv, mozek nějakým způsobem registruje, když je to evolučně významné, začne rychleji stavět synapse. Čili, debilizace skutečně – to má pan profesor Stránský pravdu – přestavuje mozek, a potom se to odnaučit je obtížné. Čili, je skutečně nutná výchova od raného dětství, jak odolávat. Nebo jak si být vědom toho, že život není tento okamžik, tento historický okamžik, těchto pět, deset, patnáct, sedmdesát let. Že to má daleko větší kontinuitu, je to velmi složité, a že je dobré nebýt krátkozraký, jako mravenec, který jde za první molekulou feromonu, kterou mu dá jeho bližní na cestičku.

Martina: Pro mě je vždycky až nepochopitelně inspirativní, když vidím zámecké parky. A je mi jasné, že zámecký pán věděl, že tento park nikdy neuvidí ve vzrostlé kráse, nikdy ho neuvidí tak, jako ho vidím já, protože ho vlastně vytvořil pro mě.

František Koukolík: Možná, že zámeckého pána přeceňujete. On chtěl mít možná něco, jako má sousední pán. Ale třeba měl dobrého zahradníka. Protože zámecké parky, ty nejlepší, většinou postavili dva, nebo tři lidé, ne ti páni.

Martina: To je mi samozřejmě jasné, ale jak říkají architekti, úroveň stavby nikdy nepřesáhne úroveň investora.

František Koukolík: Jak kdy. Jak kdy. Víme, že byly naplánovány krásné investice, které byly přešvihnuté moc.

Martina: Ale musí tomu zahradníkovi dát důvěru a čas.

František Koukolík: A pak se musejí najít prachy. Já teď nemám na mysli zahradu, ale mám na mysli australskou operu – nádhera – tam byl přeseknutý rozpočet, já nevím kolikrát.

Martina: Pane doktore, jakým způsobem se díváte na vyrůstání dětí v dnešní době, protože ony už vyrůstají s něčím, co my jsme rozhodně nepoznali. Tím ani nemyslím chytré telefony, ale myslím umělou inteligenci. Co tohle dokáže nadělat v myslích dětí, a také s pevným bodem, který potřebuje každý člověk, aby pohnul zeměkoulí?

František Koukolík: To je problém. To bychom museli dost dlouho povídat o umělé inteligenci, protože ta v zásadě vyřadí z běžného provozu naprostou většinu dětí. To si nebudeme namlouvat. Protože to bude prostě chytřejší, výkonnější – zejména až to dostane efektory – než je většina současných lidí. Čili, to ukáže budoucnost, co to nadělá. Ale podle mého názoru, já se k tomu jenom vrátím, má-li dítě přežít současnost, musí se naučit, nebo musí být naučeno, co je hlad, chlad, bída.

Martina: Četla jsem o rozsáhlé studii, která podporuje to, co jste teď řekl, protože přišla s překvapivým zjištěním, že lidé pociťují mnohem větší štěstí v chudších zemích než v bohatých zemích Západu.

František Koukolík: Ano.

Peníze vám štěstí samy o sobě neopatří, ale nemáte-li peníze, nebudete mít ani malou míru štěstí

Martina: To znamená, že materiální bohatství ke šťastnému životu pravděpodobně opravdu nevede. Nebo alespoň ne dlouhodobě.

František Koukolík: Částečně vede. Peníze vám štěstí per se neopatří, ale nemáte-li peníze, tak nebudete mít ani malou míru štěstí. Kdepak.

Martina: Já se rozhodně nad ně neofrňuji. Ale…

František Koukolík: Je to vercajk. Ale jak zase říkal jeden z mých milovaných starověkých filozofů: „Ničeho příliš.“

Martina: Ano. A dobrého po málu. Podle vědců ze zmíněného výzkumu platí, že čím mladší byli lidé, kteří dostali přístup k internetu a kteří dostali svůj první smartphone, tím horší byly jejich výsledky v oblasti duševního zdraví v dospělosti. Myslíte si, že tady v tuto chvíli – když to budeme takto rytmizovat – můžeme říct, že internet, sociální sítě, jsou jedním z hlavních podílníků na tom, že jdeme – a teď mě nenapadá hezčí slovo než – šejdrem?

František Koukolík: To, co jste jmenovala, je vercajk. Když se podíváme za tento vercajk, tak to jsou prachy.

Za penězi stojí úzké mocenské skupiny. Dvacet světových bank. Facilitátoři umožňující pohyb kapitálu. Ochránci, armády, tajné služby. Tvůrci propagandy, a pak tvůrci zábavy.

Martina: A podíváme-li se ještě za prachy?

František Koukolík: Tak tam máte skupiny, které vydělávají. A to jsou zase úzké mocenské skupiny, velmi úzké mocenské skupiny. Podle skvělé knížky, kterou napsal profesor Phillips, a jmenuje se Obři – Giants, je těchto skupin několik. Tato skupina, to jsou nejvíc vydělávající lidi na světě, to jest tvůrci zábavy. Šéfové tvůrců zábavy vydělávají ročně o třetinu víc než zbrojařské špičky.

Martina: Ano, videohry…

František Koukolík: To už dělají jejich podřízení, kteří jsou kontrolováni touto špičkou ve světě. Žádný šéf této společnosti se tvorbou videoher nezabývá, ale zajímá ho, kdo mu udělá nejlepší videohru, aby nejvíc vydělal. Takže zase, nevíš-li kam, říkávali Francouzi, cherchez la femme, teď bych řekl, cherchez la prachy.

Martina: Oligarchie?

František Koukolík: Například.

Martina: Kdo je dneska oligarchie?

František Koukolík: Tak zaprvé je to asi tak, dejme tomu, dvacet, nebo sedmnáct světových bank, mezinárodní třída kapitalistů, to je několik tisíc lidí, možná míň, kteří kontrolují pohyb kapitálu po světě. Není problém je najít.

Martina: A přesto je to označováno za konspirativní myšlení?

František Koukolík: Ale jaké konspirativní? Oni se s tím netají. Na vrcholu tohoto seznamu máte nejdynamičtější spolek poslední doby, to je Black Rock v čele s panem Finkem. Ale těch bank je asi…

Martina: Vanguard…

František Koukolík: Jo, Vanguard. Čili, to máte jeden špičkový balík. Ředitelů je tam asi 200, znají se. Další – podle Phillipse – máte facilitátory, kteří umožňují pohyby a přesuny tohoto kapitálu. To jsou nejrůznější mezinárodní měnové fondy, etc,. A tito lidé se mění. Třetí jsou ochránci. To jsou armády, tajné služby, soukromé armády, soukromí žoldnéři. Čtvrtí jsou tvůrci propagandy, to je řada společností. A poslední jsou tvůrci zábavy. A když se podíváte, tak máte slupku – extrémně vlivnou, extrémně mocnou – a je jedno, jestli ji nazvete hlubokým státem, nebo superbohatými lidmi. Když se podíváte do anglické Wikipedie, tak tam najdete, já nevím kolik, superbohatých lidí, kteří jsou mimo zákon. Naprosto mimo zákon. A když si to promítnete do těchto společností, tak zjistíte, jak se tyto skupiny prolínají.

Martina: Zeptám naivně: Jak mohou být mimo zákon? Mimo jakýkoli zákon?

František Koukolík: Proto, že jsou moc bohatí. A víte přeci, jak snadné je koupit si soudce, a celý soud.

Martina: Že to už prý není ani moc drahé.

František Koukolík: Nevím, já jsem to naštěstí nezkoušel. Ale kdysi, když jsem byl kluk – ani nebudu říkat, jak je to dlouho – jsem uvažoval, kam půjdu životem. A jeden z mých strýců byl dobrý právník, a já mu říkal: „Hele, já bych šel na práva.“ On říkal: „Franto, kdepak, prosím tě, ty by sis spletl právo se spravedlností.“

Martina: Ano, pan právník Koudelka mně tady před několika dny…

František Koukolík: Říkal to samý.

Vezměte si hypotéku, a máte na krku oprátku

Martina: „Prosím vás, vy to pořád pletete dohromady. Tak se nikam nedostaneme. Právo a spravedlnost – to jsou dvě různé věci.“

František Koukolík: Když to přeženu, tak to přirovnám k nápisu, který nechal doma jeden multimilionář, který napsal manželce: „KUP ČÍNU.“ A pod to napsal: „P.S. Jídlo, nikoli stát.“

Martina: Vzpomínám si, že když jsem si svého času chtěla vzít hypotéku, tak mi jeden můj kamarád říká: „Bance nejde o tvoje peníze, ale o tvoji duši.“

František Koukolík: Má pravdu. Vezmete si hypotéku, nevíte, jak to dopadne, a máte oprátku na krku.

Martina: Ale když jste vyjmenoval žebříček mocných a poměrně klíčových hráčů – ne poměrně, ale klíčových hráčů – v našem západním světě, tak oni opravdu již potřebují debilizaci trošku urychlit?

František Koukolík: Záleží na tom, kolik vydělávají. Jejich středním zájmem jsou 2 až 4 procenta z čehokoliv. To můžou být čipy, sebrané spisy Balzaca, nebo atomové zbraně – to je jedno. Ale jde o obrat a zisk. Já si myslím, že to je druh posedlosti. Proč to tito lidé dělají, nevím, neznám nikoho z nich, a i kdybych je znal, tak nevím, kam bych dospěl. Možná, že k tomu, k čemu dospěl chlap, který napsal Mocenskou pýchu. Byl to anglický politik, a zároveň psychiatr, takže se s představiteli těchto lidí stýkal celý život, takže je znal a popsal je. A pak byla empirická studie mocenské pýchy amerických prezidentů a anglických předsedů vlád za posledních sto let. A to bylo zajímavé. Stojí to za přečtení.

Martina: Dám na vás. Ale můžete mí říct, co na tom bylo pro vás nejpřekvapivější?

František Koukolík: Že je těch mocensky skutečně posedlých tak málo. Já jsem čekal, že jich bude víc. Ale mocenská posedlost přece existuje. My přeci víme o páteru Josefovi. To byl chlap, který pravděpodobně sám dokázal natáhnout třicetiletou válku o deset let. Kapucín, původně šlechtic, extrémně vzdělaný, šéf tehdejší největší tajné služby. Chodil špinavý, nemytý, bos, a všichni se třásli. Všichni se třásli. Existuje obraz, který je tedy podstatně mladší, než byl páter Josef, a je skvostný, a tam je vidět, jak páter Josef v kutně, bosý, čte knihu, sestupuje po schodech nějakého paláce, a tam jsou všichni místní diplomati ohnutí spolu přesně o devadesát stupňů.

Martina: Já jsem se vás vlastně chtěla zeptat, jestli si myslíte, že se od revoluce, za posledních pětatřicet let, změnili třeba politici, ale pokud jste v rovině třicetileté války, tak se dostávám k výroku historika, kterého se ptali, jak si myslí, že vývoj Evropy ovlivnila Velká francouzská revoluce. A on říká: „To je ještě brzy.“

František Koukolík: Měl pravdu – do jisté míry. Já budu abstrahovat od našeho rybníčku, protože naši politici, no… Představte si velmi vzdálenou keltskou vesnici…

Martina: Mám to.

František Koukolík: Na hranici Římské říše, takže tam je celkem jedno, co si myslí a dělá starosta. Jeho sedláci tam můžou brblat, nadávat, nebo ho vzít cepem po hlavě, dokud je čas. Ale Řím to zjistí v okamžiku, kdyby chtěla tato vesnice předběhnout k Parthům. Co si myslím o zdejších? Nemyslím si o politicích nic, co bych si o nich nemyslel za posledních deset tisíc let takzvané civilizace.

Martina: Já jsem spíš – jelikož z vás ideály zrovna neprýští – říkala…

František Koukolík: Jak to, že neprýští? Prýští.

Martina: Iluze odložte v šatně. Tak jsem si tady těch pětatřicet let od revoluce dala mezi nás dva proto, že tehdy jsme iluze asi měli skoro všichni.

František Koukolík: Já ne.

Martina: Vy ne?

František Koukolík: Ne.

Martina: Možná jste měl kritičtější, vypěstovanější myšlení.

František Koukolík: Ne, já jsem jednak četl vědecké práce tohoto druhu, a jednak jsem byl ve Spojených státech. Takže jsem…

Martina: Viděl, kam to vede.

František Koukolík: Takže jsem věděl, co nastane, i když jsme byli v jiné době, v jiném kontextu. Ale protože mám v rodině dlouhé desítky let legálně polovinu rodiny ve Spojených státech, jedna naše příbuzná se tam vdala, tak jsme je jezdili navštěvovat. A když jsem tam tak chodil, viděl na ulici ležící feťáky, ty nesmírné sociální rozdíly – když jdete po 5. avenue, a nevíte, který diamant si máte koupit, a za rohem vám leží špinavý bezdomovec – které jsme si u nás vůbec neuměli představit. Zdravotnictví – protože tito mí příbuzní jsou doktorská rodina, takže jsem se byl podívat ve dvou špitálech v jednom menším městě – to jsem si říkal: „No, nazdar.“ A říkal jsem: „Co děláte s chudými?“ A on říkal: „Nějak to zařídíme.“ A viděl jsem tam věci, který mnou otřásly. Třeba pacienta, který umíral na generalizovaný plicní karcinom, který měl vysetý po celé kosti, čili by bylo rozumné mu dát vysoké dávky něčeho, aby odešel v klidu. Ale protože si stěžoval na bolesti v kyčli, kde měl metastázu, tak mu tento kyčel vyměnili. A já jsem říkal: Prosím tě, proč?“ A on říkal: Vyměnili, vyměnili, protože to prostě někdo zaplatí, tak to vyměnili.“ Tak mu vyndali kyčel, a pán v klidu za dva dny umřel.

Martina: Se zbrusu novou kyčlí.

František Koukolík: Ano. Tak jsem si říkal: „Tak tohle ne.“ Já byl zvyklý na sociální zdravotnictví, jehož reforma začala v Británii v roce 46 a 7. A naše takzvané „socialistické“ bylo jakýmsi způsobem aspoň kopie tohoto britského programu. A já jsem říkal: „Jestli k nám toto přijde, tak potěš pánbůh.“

Martina: A přišlo.

František Koukolík: Začíná to chodit. Zatím je tady furt ve zdravotnictví vysoká dávka sociálního cítění, i když tedy ochabuje. Zatím je – aspoň ta část doktorů, kterou znám – prosociální. Přinejmenším v té míře, ve které jsou pro prachy. Ale ještě nezdivočeli.

Po roce 89 naše mocenské elity, nebo nadřízení našich mocenských elit, použili nástroje ke zvýšení zisku. A ostatní jen nadšeně zírali.

Martina: Pane doktore, když jste tak nějak v roce 89 víc věděl, do čeho jdeme, tak jedna ze základních filozofických otázek je: Proč se to nemohlo nestat?

František Koukolík: To je jednoduché. Když se podíváte na mapu, tak Sovětský svaz se mocensky hroutil, takže jeho šéfové pochopili, že musí couvnout. Tím, že couvnete z obsazených území, ušetříte. A vznikne mocenské vakuum, a druhá strana ho zabere.

Martina: To je mi nad mapou jasné. Já spíš myslím, proč se nemohlo nestat to, že jsme poctivě zopakovali všechny chyby, o kterých už tyto země – které žily v jiném státním zřízení – věděly, že jsou to slepé vývojové uličky?

František Koukolík: My jsme to nezopakovali. Naše mocenské elity, nebo nadřízení našich mocenských elit, použili nástroje ke zvýšení zisku. A ostatní prostě jenom nadšeně zírali.

Martina: Řekněte mi, má tedy lidstvo šanci se svým chováním, svou povahou, svou duchovností proměnit? Měli byste, milí posluchači, vidět ten výraz. Teď se na mě pan doktor díval se směsicí lítosti a soucitu.

František Koukolík: „Lidstvo“ – to je poněkud široký pojem.

Martina: Narážím na to, že jste se vyjadřoval k tomu, že to nevypadá, že budeme Homo sapiens sapiens, ale spíše Homo sapiens stupidus, případně Homo emotikus emotikus.

František Koukolík: To je tím pádem „stupidus“. Taky se říká Homo sapiens sapiens, protože opakovaná lež je pravda. Ale to není můj vtip. Čili, o lidstvu bych si netroufl mluvit, protože jsou kulturní okruhy – dejme tomu Čína, Indie, Jižní Amerika – naprosto odlišné, nebo zásadně odlišné od nás. My si to tady těžko představujeme, to bychom tam museli žít. Čili budu mluvit o tom, o čem se domnívám, že k tomu mám blíž, to jest o našem takzvaném západním kulturním okruhu.

Poznal jsem osobně Německo, Rakousko, kousek Francie a Anglie, byl jsem ve Spojených státech tak, jak jsem mohl po tom roce 90 putovat a sbírat informace. A nevypadá to s námi dobře. Nevypadá to s námi dobře, protože naše mocenské špičky jedou z nějakého důvodu podle klasického pravidla stupidity, které říká, že nejhorší stupidita je vysoce inteligentní stupidita mocných lidí. To není hloupost. Něco vám řekne, že děláte něco úspěšně, tak to opakujete. Ale svět se mění, čili recept na to, co bylo úspěšné včera, vůbec nemusí být receptem na to, že to bude úspěšné dneska. A když to nepochopíte, tak zapracuje stupidita. Čili, jestliže pro naše mocenské elity byla expanze, války, a nejenom pro naše elity, skvělé a vítězné, tak v době nukleárních zbraní to je směšné a stupidní. Čili, snít o tom, že vyhraji v této době válku, podle mého názoru, není možné. Tento názor se odlišuje od 99 procent všech generálních štábů, které jsou placené za to, aby tuto cestu našly. Domnívám se, že není, protože v ten moment, kdy začne jedna strana prohrávat, nasadí větší kolo. A když začne prohrávat, nasadí ještě vyšší kolo.

Martina: A pane doktore, jak je tedy možné, že proti těmto sociálně úspěšným psychopatům nejsou lidé, kteří v sobě aspoň třeba částečně pěstují kritické myšlení, v ulicích? Jak to, že se nebouří? Jak to, že si dovolí se prostě poddat, podvolit?

František Koukolík: Protože mají strach.

Martina: Může mít člověk větší strach, než před totální nukleární válkou?

František Koukolík: On si ji nechce připustit. Nechce si připustit, že tato možnost je. A lidé nemají představu, jak to vypadá, mají jenom článek z novin, že to je hrozné, ale neviděli fotografie z Hirošimy.

Martina: Mnozí viděli. Ale je to jako ve filmu Vlákna.

František Koukolík: Ano. Tohle je prostě film, a naší velmi zajímavou lidskou vlastností je, že tyto zkušenosti nejde přenést. Já jsem jako malé dítě musel za náletu lítat do sklepa, kam mě vodili, a úplně jsem cítil fyzický strach lidí kolem sebe – po čichu. Můžete stokrát vykládat, co to je – lidi to sice pochopí, ale emočně to nesdílejí. To nejde, to nepřenesete. Takže to je jednak ochranné…

Propaganda nás ničí, vytváří ze dne na den starosti: Přidají mi? Ceny rostou, musím na to vydělat. Vánoce, Pepíček chce nové lyže. A nepřipustíte si, že za tím vším čeká smrt.

Martina: A nestačil by v tomto případě rozum?

František Koukolík: Před více než třiceti lety jsem zažil masové demonstrace proti jaderným zbraním – masové – kdy si lidé, pod vlivem propagandy, a já nevím čeho všeho, začali uvědomovat, že jim jde o krk. Dneska je toto riziko podstatně větší, než bylo, podstatně větší, ale vidíme masové demonstrace za LGBT, což nás biologicky neohrožuje, na rozdíl od jaderných zbraní.

Martina: Člověk by předpokládal, že pud sebezáchovy bude nejsilnějším pudem. Čím se daří ho zkrotit?

František Koukolík: Utlumit? Propagandou, excelentní propagandou. Ta vám ukáže život den ze dne, slasti, den ze dne, starosti, den ze dne, čili je to: „Pracuj. Jestli mi přidají. Hypotéka, ceny hypotéky rostou, ceny potravin rostou, musím na to vydělat. Blíží se Vánoce, Pepíček chce nové lyže.“ A tak to jde ze dne na den. A to, že zatím vším, jako za oponou, nebo za zákulisím jeviště, čeká smrt, to si nepřipustíte.

Martina: Anebo by to možná mohlo dojít největším hráčům. Můžou se na nás dívat jako na malá hrající si koťata, a říct si: „K čertu s vámi, ale…“

František Koukolík: Mají představu, že se schovají do svých krytů.

Martina: Že by byli až tak hloupí?

František Koukolík: Řek bych, že ještě víc. Podívejte se, i v našich novinách čtete, jak si nějaký multiboháč nechá provrtat ostrov, a schová se v něm. Můj švýcarský žák a kamarád mi říkal: „Alpy jsou úplně provrtaný. Dá se to tam koupit.“ Tak já bych nepřál nikomu být zavřený deset patnáct dvacet let v uzavřeném prostoru.

Martina: Oppidum.

František Koukolík: Oppidum – že jo? To byl plánovaný bunkr pro…

Martina: Československou lidovou armádu. Teď je to přestavěné…

František Koukolík: Na kryt tohoto typu. Tak to je báječné. Představte si, že máte sedmipatrový kryt, vzduch, já nevím, co všecko…

Martina: Hydroponickou zahradu…

František Koukolík: Je to báječné, dole máte dost flašek, ale trvá to padesát let. No, to nepřežijete. Lidi se tam pobijí mezi sebou.

Demokracie je jen floskule. Nikdy neexistovala. Snad v Aténách, ale jen pro svobodné občany, kteří se dali snadno koupit. Zkuste vyjít na náměstí odhlasovat nižší vojenský rozpočet.

Martina: Když se bavíme o tom, že lidé jsou uvězněni v myšlenkovém schématu: „Mám toho moc, mám starosti. Musím se v psychosociálním stresu starat o to, abych měl na nájem, aby děti měly na obědy. Dejte mi pokoj s politikou, stejně se nic nezmění.“ Řekněte mi, jak dlouho si myslíte, že nám tato hra na demokracii ještě vydrží?

František Koukolík: Demokracie – to je takový pojem… Demokracie nikdy neexistovala. Snad existovala v Aténách, snad, ale to ještě jenom pro frakce lidí, takzvaně svobodných občanů, kteří se dali poměrně snadno koupit. Stačí si prolistovat – vždyť jste historička – a podívat se, kdo tam měl jaké prachy, a jak těm ostatním říkal, jak mají hlasovat, a tak. Takže demokracie je floskule užívaná asi tři sta let, kterou se ohánějí všichni. Neexistuje to. A lidi čtou noviny, čtou, jak jsme demokratičtí. Ale zkuste si vyjít na náměstí a odhlasovat si nižší vojenský rozpočet.

Martina: Zejména teď je to, myslím, určeno k úspěchu.

František Koukolík: Například. No, takže máte demokratické právo hlasovat u voleb. Nevím o lepší legraci.

Martina: Chodíte k volbám?

František Koukolík: Ano. Je to moje občanská povinnost.

Martina: Hm, a kromě toho jste takhle hravý? Dobře, pane doktore, tak my si tady – místo, abychom hráli monopoly, nebo něco podobného, ty hrají jiní – hrajeme na to, že peníze, papírky, mají nějakou hodnotu, hrajeme si na to, že náš hlas ve volbách mnohé změní. Jak je možné tak dlouho udržet tak velkou skupinu lidí v takovém mámivém závoji? Je to tím…

František Koukolík: Je to deset tisíc let stejné. Deset tisíc let stejné. Dohodneme-li se na tom, co je historie.

Martina: Ach, dobře, já bych pořád ještě ráda věřila v nějaký vývoj.

František Koukolík: Ten neexistuje. Nebo například technický, vědecký, ale morální ne, žádný.

Martina: Morální ne?

František Koukolík: Morální ne.

Martina: Duchovní ne?

František Koukolík: Ten už vůbec ne. Veškeré spirituální hodnoty, veškeré spirituální hodnoty – nepočítáme-li filozofická zjemnění – vymyslel starý Summer, a starý Egypt, a ještě ke všemu, ti co přišli po nich, to špatně opisovali, protože je špatně překládali, takže se na to dá navalit, co chcete. Ale spirituální hodnoty jsou staré, možná ještě jsou předcivilizační. Stačí se podívat na hvězdné nebe: Kdo to řídí, co to řídí, a položit si otázky. Ovšem, na druhé straně si spousta lidí tyto otázky klásti nemůže, protože mají každodenní starosti.

Martina: A je účelem, aby ta smyčka měla každodenní starosti?

František Koukolík: Dneska společnost, kdyby nezbrojila, mohla mít de facto už hmotný ráj všeho – a kdyby se, prosím, nemnožila. Když jsem se narodil, bylo nás dvě miliardy, teď je nás osm. Čili jedeme exponenciálně nahoru. Všechny živé systémy nemohou jít donekonečna exponenciálně nahoru. Kolabují. Ani toto není varování. Těchto varovacích signálů je tady hodně. A moc, v rámci demokracie, zalepí lidem oči, zalepí lidem uši. Jak praví klasický vtip z minulého režimu: Přijde pán k doktorovi a říká: „Pane doktore, prosím vás, udělejte mi to tady. To musí být tady, protože tyhle oči nevidí, co tyhle uši slyší.“