Martina: Jak hodnotíš současnou spolupráci Evropy s novou americkou administrativou od nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu? V čem ti přijde, že Evropa alespoň v něčem vnímá, slyší? Nebo se prostě rozhodla, že si vede svou, a z velkého přítele – kterým Amerika byla ještě za Joe Bidena – se přes noc stal velký oranžový nepřítel?

Pavel Šik: Nevím, jestli se budu vyjadřovat srozumitelně, ale mně připadá, že Evropa je v nějaké schizofrenní pozici. Protože doposud všichni tady byli svědky toho: „My patříme na Západ.“ A teď – kde ten Západ začíná, kde Západ končí? Od té doby, co je v Americe Trump, máme pocit, že Západ končí pobřežím v Normandii, a dál už Západ není. Zůstáváme ostrovem.

Je to schizofrenní, protože na jednu stranu my Ameriku potřebujeme, protože musíme být blok vůči Číně, vůči Asii, vůči Číně s Ruskem, vůči Číně s Indií a s Ruskem, a měli bychom si ho zachovat. Ale mně se nezdá, že Evropa v současném rozpoložení dokáže s americkou administrativou rozumně jednat. Takový pocit fakt nemám, a docela to sleduji.

Martina: Když už jsme u schizofrenie, tak mě napadl příklad studie Centra mezinárodních vztahů, kterou řada médií vykládá tak, že americký prezident Donald Trump rozdmýchává v Evropě řadu kulturních bojů, a to skrze podporu evropských stran a hnutí na okrajích politického spektra, se kterými má překvapivě mnoho společného. Tak co myslíš, má Donald Trump čas a kapacitu rozdmýchávat řadu evropských kulturních bojů?

Pavel Šik: Já myslím, že on to dělá, ale nedělá to tak, že by to chtěl dělat – už jenom samotná jeho existence rozdmýchává u nás velkou diskuzi. Už to, že vyhrál, už to, že je prezident. Já si nemyslím, že se Trump nějakým způsobem strašně zajímá o Evropu nebo o její vývoj, nebo že by tady chtěl něco rozdmýchávat. To si nemyslím.

Martina: Ale z médií, promiň, můžeš skutečně slyšet, že Donald Trump vyhlásil Evropě kulturní válku.

Pavel Šik: To je nesmysl. Já myslím, že Donalda Trumpa zajímá Evropa tak daleko, dokud bude dobrým obchodním partnerem a dokud bude nějakým způsobem možno se s ní domluvit. Mně se ani nezdá, že by se nějak vměšoval, neviděl jsem příklad, že by se vměšoval do nějakých voleb, politických proklamací a tak dále, že by někoho zrovna vyzdvihoval.

Možná je to myšleno tak, že Musk, který s ním spolupracoval, se tady postavil za německou AfD a tak dále, ale to není Trump. Trumpa zajímá Amerika. Trump má před očima podle mě, jak ho tak pozoruji, Ameriku, aby zase začala fungovat, aby se přestala takovým tempem zadlužovat, aby tam lidé měli dobrou a dobře placenou práci. Prostě aby zase nastartoval tu mašinu, která funguje. Ale jediné, co jsem slyšel, nebo kde jsem to vnímal, tak to u Trumpa bylo ohledně svobody projevu.

Američané nechápou, proč se v Evropě nedostaneme na ruské weby, které v USA běží normálně

Martina: Ano, i J. D. Vance ve svých projevech kritizoval cenzorské praktiky Evropy.

Pavel Šik: V tomto má americká vláda poměrně jasný postoj, a je to zcela pochopitelné – oni mají první dodatek, my ho nemáme – takže oni z jejich hlediska nechápou, co se u nás děje. A já to tedy osobně taky nechápu.

Protože když jsem byl nedávno v USA, tak jste si tam klidně mohli číst, co si Rusové myslí. Úplně normálně. Tam jdete na nějakou stránku RT.com a prostě to tam funguje. Dokonce, když jsem v Americe, tak mi to tam hází Twitter, ale když přijdete do Evropy, tady se na tu stránku nedostanu – Twitter řekne, že je to pro oblast, kde bydlím, vyřazeno. A toto je pro Američana nepochopitelné.

Dám příklad: Já nechci hájit to, že by nutně všichni museli číst ruské weby nebo co si Rusové myslí, ale je to příklad, je to symbol. Já si myslím, že to je nesmyslná věc, která symbolizuje všechno ostatní. Symbolizuje DSA, tedy ty směrnice, symbolizuje pokusy o chat control, a tak dále. Toto je pro Američany s jejich otevřeností nesmyslné. A proto to nepovažuji za nějaké rozdmýchávání kulturních válek, ale považuji to za opravdu normální komentář k tomu, co se v Evropě za poslední dobu děje, a co Američané – jedno z jakého tábora – budou těžko chápat.

Martina: Teď se asi budu opakovat, protože jsem to už několikrát zmínila, že na tom, v jakém stavu je u nás a v Evropě svoboda projevu, se mimo jiné nemálo podílela administrativa Joe Bidena a jejich peníze z USAID do nejrůznějších neziskovek. Teď už jsou tyto penězovody přiškrceny administrativou Donalda Trumpa. Věříš, že to může osvěžit vzduch v Evropě, protože neziskovkám – které nás často rozdělovaly a říkaly nám, že jsme špatní a oni jsou dobří – už prostě došly peníze?

Pavel Šik: Budou je mít znova. Myslím, že Evropa následuje příklad Ameriky. A nedá se říct, že to byl jenom Biden, protože tyto fondy…

Martina: To už bylo a fungovalo za Obamy a podobně.

Pavel Šik: Tyto fondy fungují už léta. A ve velké většině bylo investováno do toho, aby byla America first. Je to pro americkou propagandu. Dobře, berme to tak, že to je pro americkou propagandu.

To, že to teď Trump uřízl, považuji za velice skvělou a nutnou věc, a myslím, že strašně osvěží celé publikum, média a tak dále. Ale všímám si toho, že v Evropě, i když je to komplikované a zatím na to nejsou zdroje, určitě někdo pracuje na tom, aby nahradili výdaje USAID, aby nahradili tuto politickou podporu. To jsme si mohli všimnout, že nedávno dostala nezávislá síť reportérů, nebo jak se to jmenuje, 600 000 euro podpory a tak dále. Já si prostě nemyslím, že stát by měl zasahovat do médií, nemyslím si, že by stát měl podporovat nějaká média, která mu nepatří. To by podle mě nemělo být.

Martina: Ale přesto se obáváš, že uvolněné pozice donátorů z Ameriky obsadí ti evropští?

Pavel Šik: A nejenom uvolněné pozice donátorů z Ameriky, to znamená státních donátorů, ale i organizací. Amerika není jenom stát, v Americe je spousta zájmových organizací. A když tyto zájmové organizace uvidí, že jim někde pokvete pšenka, tak u nás budou víc investovat.

Já si myslím, že je tady riziko, že se Evropa stane cílem některých organizací, které v Americe financovaly některá média, takže budou financovat média i v Evropě, a to o to víc, o co víc se od toho americký stát odpojil.

Spojení Ruska, Číny a Indie je pro Evropu smrtící – a může za to právě Evropa

Martina: Když jsi zmiňoval, čemu bude muset Evropa čelit – kromě nespolupráce se současnou americkou administrativou, a kromě postupné marginalizace Evropy – tak jsi také zmínil Čínu. A myslím, že k tomu můžeme přidat i Indii. A koho dalšího?

Pavel Šik: Viděl bych blok Indie, Čína, Rusko, který sice ve všem nemá stejný politický postoj, ale je to ta část světa, která se chce mít dobře. Jsou to společnosti, které už mají plné zuby toho, co jim Západ pořád říkal, a chtějí se mít dobře. A nově vidíme, že to chtějí i přesto, co jim říká Západ.

Martina: Zdá se ale, že vývoj Číny nám úplně utekl. Trošku mi to připadá, jako když byla dřív železná opona a my jsme za ní neviděli, takže jsme úplně nevěděli, co se na Západě děje. A teď to vypadá, že nám úplně stejným způsobem uteklo, co se děje v Číně.

Pavel Šik: Absolutně. Myslím, že si Evropa ještě neuvědomuje, co se tam vlastně stalo. Má to dvě roviny – jednu pozitivní a jednu kritickou. Pozitivní pro Čínu, bych řekl.

Když to řeknu na příkladu: Tam je rybářská vesnice Šen-čen, kde ještě v roce 1980 žili rybáři a chytali tam ryby. Potom se z toho stala speciální ekonomická zóna, a od té doby uplynulo 45 let, a z této rybářské vesnice vyrostla 17milionová metropole, která má 20 linek metra a jede přes ní superrychlý expres do Hongkongu. Je to neuvěřitelné. A my tady nejsme schopni postavit dálnici do Karlových Varů, ale oni tam postaví celou metropoli, 20 linek metra a tak dále. To je něco neuvěřitelného.

Výhodou tohoto obrovského boomu je, že Čína už není zemí levné pracovní síly. To je výhoda. To znamená, že i pro evropské firmy, které produkují ne úplně draze, je tam možný obrovský trh.

A nevýhoda pro Evropu je, že Čína si tam přesunuje celý business. Čína je největší exportér světa. A to není jenom naše chyba, tedy Evropy, ale i Ameriky, že jsme to nechali dojít takhle daleko. My jsme Čínu nebrali vážně, furt tady byly globalistické tendence, kdy ekonomové staré školy říkali: „Globalismus je dobře, ono se to rozvrství a bude se produkovat tam, kde je to výhodnější,“ a tak dále. A nakonec jsme zjistili, že se nám všechno odstěhovalo tam, pryč do Asie, a my tady dneska kupujeme z Temu věci, které jsme mohli vyrábět taky, jenomže už prakticky nemáme jak.

Teď řeknu objektivní stránku: My teď máme velkou výhodu v tom, že se Číně nedaří úplně skvěle. Čína měla obrovský boom, ale tento boom se tvořil i jejími nemovitostmi, to znamená, že tam nemovitostní trh tvořil nějakých 30 procent HDP, ale teď je úplně v Prčicích. My máme obrovskou výhodu v tom, že si Čína stanovila různé politiky dětí a tak dále, že teď vlastně nemají lidi, a to je jediné, co ještě Evropě trošku pomáhá, abychom aspoň nějakým způsobem naskočili na vlak.

Martina: Chceš říct, že naštěstí pro nás Čína udělala pár chybných krůčků.

Pavel Šik: Přesně tak.

Martina: Které nás zatím zachraňují od postavení kolonie.

Pavel Šik: Chci říct, že to nikde nedělají úplně skvěle a že Čína udělala pár poměrně velkých chyb, které jí stojí utahování celého businessu, aby se to tam nezhroutilo. Jak jsme se o tom předtím bavili, tak máme ještě šanci. Máme šanci, protože to nikdo nedělá úplně skvěle, takže máme ještě nějaké časové okno, ve kterém se můžeme probrat a říct si: „OK, tak buď se to budeme snažit nějak rozumně dohnat, nebo nám fakt ujede vlak.“ A neujede nám jenom směrem do Asie, ale, jak jsem říkal, i do Ameriky.

Pro Čínu je Rusko jako spižírna, má v něm všechno – a tohle spojení jsme dopustili my

Martina: Poměrně často se můžeme dočíst, že Rusko už je jakousi kolonií Číny. A mimo jiné se občas můžeme dočíst i to, že Evropa ho svou politikou do čínské náruče vehnala.

Pavel Šik: To si myslím spíš.

Martina: Myslíš si, že hrozí i to, že se i z Evropy časem stane, kvůli jejím rozhodnutím, jakási čínská kolonie, závislá na tom, co přijde z Temu?

Pavel Šik: To si nemyslím.

Martina: Jestli pošlou léky?

Pavel Šik: Nemyslím, že bude takhle vehementní, jako je to v rusko-čínském vztahu. Tam je vidět, že se teď potřebují navzájem. Pro Čínu je to geniální věc – mít zásobárnu všeho, protože Rusko má všechno. Je to jako spižírna.

Martina: A Rusko má zase velkého bráchu, když se s ním nikdo jiný nebaví.

Pavel Šik: Samozřejmě, a Rusové zaspali dobu, co se týče technologií a tak dále, takže to zase vyhovuje Číně, která je v tomto může zásobovat. Toto spojení je pro Evropu smrtící. To je opravdu smrtící. A to bych dal fakt, jak jsi říkala, za vinu Evropě, že toto dopustila. Ona to nebyla jenom evropská a americká věc, ale toto je opravdu problém.

A já si myslím, že i Trump se snaží toto spojení nějakým způsobem narušit, protože to je problém pro všechny, to znamená pro Evropu i pro Ameriku. Dál si myslím, že se Trump snaží o to nějakým způsobem donutit Čínu k uvolnění měny. Čína má pořád ještě velice rigidní měnovou politiku, sice to trošku uvolňují, ale furt mají velice rigidní měnovou politiku. Myslím, že Trump a Bessent míří všemi těmi hrami na to, ať Čína uvolní svou měnu, protože tato měna měla mít určitě jinou hodnotu, než jakou v současnosti má.

V Číně i v Rusku jsou řízené systémy, které nemají nic společného s nějakými -ismy

Martina: Velmi často se vedou debaty o tom, co je vlastně v Číně za zřízení? Jestli tam ještě opravdu tvrdou rukou vládne komunistická strana, nebo jestli se z toho stal jakýsi socialisticko-kapitalistický hybrid, který svým způsobem umožňuje volné podnikání?

Pavel Šik: Myslím, že je dokonce zavádějící nazývat to komunismem nebo socialismem – to je prostě nějakým způsobem řízený systém a nemá to vůbec nic společného s nějakými -ismy, stejně tak jako s nějakými -ismy nemá nic společného Rusko. Jsou to prostě řízené systémy, které se nám můžou líbit, nebo ne.

Ale můj osobní názor je, že v určitých zemích to chápu, a jsem za ně docela rád. Protože nevím, jestli Čína se svou miliardou lidí je úplně připravena chovat se demokraticky. A také úplně nevím, jestli by se Rusko nerozpadlo, kdyby to nebyl řízený systém. A teď je otázka: Je to v našem zájmu? Nebo to není v našem zájmu? Chceme to? Nebo nechceme? Já si myslím, že to nechceme.

Martina: My o tom hlavně nemůžeme diskutovat, a tím pádem se nemůžeme k něčemu dobrat.

Pavel Šik: Samozřejmě, je to nefér vůči všem aktivistům v Rusku, kterým se to nelíbí. Já si dokonce myslím, že tyto strategie se někde za zavřenými dveřmi v Evropě projednávají, a proto Evropa nebo Amerika do toho nejdou tak úplně naplno, protože nikdo nemá zájem na tom, aby se to nějakým způsobem začalo drolit nebo aby se začaly měnit systémy, aby to bylo ještě nestabilnější a ještě nevypočitatelnější, než to v současnosti je.

Martina: Že by v Rusku třeba vznikly samostatné provincie, které mají svou vlastní armádu a své jaderné zbraně? To je reálné?

Pavel Šik: Je to reálná hrozba. A já si myslím, že si to ani vůbec neumíme představit, co by se potom mohlo dít – v tom nám může fantazie jít do nebes. Já osobně to nepovažuji za dobrou věc, a pokud bude v budoucnu nějaký přerod těchto společností – v daleké budoucnosti – tak si myslím, že bude krůček po krůčku přesně tak, jak to trošku dělá Čína.

Martina: Ty jsi tady vyjmenoval chybné kroky, které udělala Čína, a ze kterých může svět těžit, protože to Čínu přeci jenom pozdržuje ve vývoji. My dostáváme pokud možno co nejčastěji, co nejplastičtější informace o tom, že už je Rusko prakticky na kolenou – hospodářsky na kolenou, ekonomicky na kolenou. Smíme doufat?

Já se ptám tak odlehčeně, ale v zemi, kde se o tom vlastně nesmí mluvit, tak já nevím, jestli je na kolenou, jestli ho opravdu drží ve své velké náruči Čína, a bez Číny, Indie už by Rusko bylo ekonomicky rozvrácené. Nevím, jestli se nám dostává mylného obrazu toho, jaká je skutečná kondice Ruska?

Pavel Šik: Rusko má výhodu, jako každý řízený systém, že může rychleji reagovat, nehledě na protihlasy.

Martina: A řízený systém? Myslíš tak trochu totalitu?

Pavel Šik: Je to určitě tak trochu totalitka. Řízený systém je třeba to, že kroky, které tam udělala ruská centrální banka, by na Západě takhle jednoduše neprošly. Tedy že by se rozhodli zachránit měnu, udělali to skvěle, zachránili měnu – tečka. Nebo různé omezení spíš cizích měn – toto by asi na Západě úplně nešlo, ale oni to tak dělají. Dělá to Čína a tak dále.

Já si osobně myslím, že pokud by se Trumpovi podařilo opravdu oddělit Indii od Ruska, a pokud by se zákulisními rozhovory podařilo oddělit Čínu od Ruska, tak Rusko bude mít velký problém, fakt velký ekonomický problém. Nepůjde na kolena, to si nemyslím, ale bude mít citelné problémy, a tím pádem bude mít těžší obhájit poměrně nákladnou vojenskou mašinérii, kterou má.

Martina: A umíš si představit, proč by se Čína připravila o spižírnu, o které jsi mluvil? Jenom proto, že si to přeje velký bratr v Americe?

Pavel Šik: Dokážu si to představit.

Martina: Co by museli nabídnout?

Pavel Šik: Buďme objektivní – Čína je zapojena do světového hospodářství jako nikdo jiný. Čína je největší exportér. A buďme k ní kritičtí. My z Číny slyšíme: „Nic nám to neudělá, ať Amerika dělá, co chce. Čína je stará 5 000 let, a za dalších 5 000 let bude.“ To jsou takovéto řeči.

Ale představme si, že by opravdu došlo na to, že by se tento export, tento super rozjetý vlak, rychlík, fakt zastavil. Pro Čínu by to byla tragédie, protože její hospodářství je vlastně budováno na exportu, takže to není úplně věc, kterou by Čína jen tak dokázala jednoduše postrádat, zvlášť ještě po krizi v nemovitostním sektoru. Toto si teď nemohou dovolit.

A proto já beru současné americko-čínské hrátky – že Trump něco vysolí, nějaká cla, a Čína zase omezí minerály – beru tak, že to vlastně vůbec nesleduji, protože si myslím, že to souvisí s procesem vyjednávání. Toto nejsou konečné stavy. Nikdy to nejsou konečné stavy.

Čína nikdy neomezí vývoz vzácných nerostů, protože si je přesně vědoma toho, že když dneska zásobuje devadesáti procenty zpracovaných vzácných nerostů, tak pokud by to úplně zablokovala, tak samozřejmě tyto nerosty jsou i jinde – to není tak, že by je Čína měla jako jediná – takže se začnou budovat jiné kapacity, takže na tom Čína moc zájem nemá. Jim to poměrně dobře vyhovuje mít průmysl, který z tohoto těží, a mít i nějakým způsobem kontrolu nad světovým trhem.

To znamená, že všechny řeči o tom považuji za jednání, cla považuji za jednání, zákaz vývozu nerostů považuji za krok jednání. A v zákulisí probíhají obchodní jednání o tom, jak to tedy bude. A Trump na ně zřejmě tlačí: „Hele, já potřebuji, aby se Rusko fakt zastavilo, protože přece nemůže zabrat celou Ukrajinu,“ dejme tomu, parafrázuji. A Čína za to bude něco chtít, a nakonec Rusa možná přesvědčí, že se zastaví tam, kde je. I když si myslím, že by klidně mohli pokračovat dál. Je to na mnoha úrovních, vrstvách toho, jak to asi zřejmě probíhá. Ale toto jsou mé osobní názory, které se samozřejmě z novin nikde nedozvíme.

Trump je geniální stratég, a Evropa na jednání poslala gynekoložku bez obchodních zkušeností

Martina: A uprostřed těchto velkých jednání, velkých kroků, velkých her si Evropa vede svou.

Pavel Šik: Podívej, Evropa je tady v tom úplně mimo. Ale jak můžeme být uvnitř, když máme členy jako nevolenou šéfku Leyenovou. A všichni to nějak tolerují, všichni se na to koukají.

Martina: A zvolí si ji znovu.

Pavel Šik: A zvolí si ji znovu. Co to má znamenat? Já jsem třeba viděl jednání Leyenová vs. Trump o clech, tak jsem si říkal, že Trump je geniální obchodník, je to stratég, který má kolem sebe fakt dobré lidi, a my na toto jednání pošleme Leyenovou? Gynekoložku? Vždyť ona nemá žádné zkušenosti s obchodem. Proč ona? Kdybychom byli rozumní, tak někoho pověříme.

Martina: Problém je, že kdybys mi teď měl říct jméno, koho bychom pověřili, tak tě možná nenapadne.

Pavel Šik: Můžeme pověřit. Mohli jsme pověřit nějakého evropského politika. Bylo to už v době Merze? Bylo. Tak tam mohl jet za Evropu Merz. Myslím, že by byl v něčem možná lepší než Leyenová, pokud by tedy hrál za Evropu, což je s jeho pozadím samozřejmě otázka. Takže pokud by nekopal za někoho jiného než za Evropu.

Martina: Teď mi dopadl zrovna pohled na situaci v Německu, kdy nezaměstnanost ve věkové skupině 15–25 let vzrostla za poslední dva roky o 22 procent. To jenom k tomu, když jsme řekli, že bychom tam poslali vyjednávat někoho z Německa.

Není to federalismus versus národní státy, ale obrovský tlak a přirozený protitlak

Martina: Je to asi teď těžké. Ale řekni mi, když se na to podíváš – protože ty se Evropě ve svých analýzách velmi věnuješ, věnoval ses volbám v Moldavsku, v Rumunsku, ve Francii, předvolebním tanečkům v souvislosti s odstavením Marine Le Pen z prezidentských voleb – když to takto sleduješ, takto jsme to shrnuli, k čemu Evropa směřuje?

Tedy s tím, jak je nastavena k ochotě měnit se. Je to ideologicky unifikovaná Evropa, nebo autoritářský režim, řízený režim, jak jsi tady několikrát říkal, který bude diktovat dalším členským zemím, nebo jinak bude zle? Nebo je to klasická totalita, které ani nebudeme říkat „řízený režim“?

Pavel Šik: Já bych to tak černě neviděl.

Martina: Právě že já chci, abys mě rozveselil.

Pavel Šik: Já si nemyslím, že Evropa je totalita. To, že má prvky řízeného režimu – tak to bych už asi pomalu řekl v souvislosti s omezeními a se snahou omezit svobodu projevu, protože si myslím, že to je jeden prvek řízeného systému.

Ale já si myslím, že směr nebo budoucí vývoj je nejasný. Není to úplně tak, že by se dalo říct: „A teď všechno strašně špatně.“ Já myslím, že tady působí strašně moc tlaků proti sobě, a i ozdravných tlaků. I to, že když dneska vidíme ty volby všude po Evropě, tak tam vlastně dostávají slovo strany, které by před dvaceti lety byly no-go. Já si myslím, že tyto strany jsou reakcí na tlak, který tam vzniká, což znamená, že tam vzniká protitlak.

Je tady obrovská snaha o federalizaci Evropy, obrovská snaha. Vždyť vidíme Leyenovou, která tuto snahu zosobňuje a která se už vidí jako šéfka společné Evropy, i když jí vlastně nemá být, nebo ona jí není.

A proti tomu je tlak – vlastně bych ani neřekl, že národoveckých hnutí, ale všech ostatních protitlaků – protože ten federální tlak je tak špatně dělán nebo jde tak na sílu, že tady vznikají další protitlaky. Je možné to nazvat tak, že to je federalismus vs. zachování národních států. Ale já si myslím, že to je na jedné straně obrovský tlak, a na druhé straně je obrovský protitlak, který vzniká proti tomu. To je velice přírodní úkaz.

Já doufám, že se stávající tlak, který to vlastně vyvolal, nějakým způsobem uvolní, a tím pádem se uvolní i protitlak, a nějakým způsobem budeme moci ve společnosti diskutovat, co to přinese, co to může přinést, jak to je.

Protože na jednu stranu já nejsem příznivcem toho, co se teď v Evropě děje, ale na druhou stranu si jako ekonom uvědomuji, že jednání za blok je vlastně v moderním světě nutné. Máme teď multipolární svět, máme tady různé mocnosti, které tvoří jednotlivé póly, a i na jednání Trumpa s Leyenovou jsme viděli, že Trump chce mít jednu osobu, která to s ním dojedná. To znamená, že chápu, že Evropa musí v některých věcech jednat společně a že nebude zvát každého ministra.

Martina: To chápu, že Trump chce mít někoho, kdo bude jednat za Evropu. Proto tak Amerika usilovala o to, aby Evropská unie vznikla.

Pavel Šik: Samozřejmě. Ale je to logické, a je to i rozumná myšlenka.

Martina: Tobě se Leyenová nelíbila.

Pavel Šik: Kdo?

Martina: Říkám, že tobě se Leyenová na jednání nelíbila, i když říkáš, že je to rozumná myšlenka.

Pavel Šik: Leyenová je tragédie. Ale ani Čína nebude akceptovat Česko nebo Slovensko, nebude ani akceptovat ještě menší státy, jako Pobaltí. To je prostě pod její rozlišovací schopnost. Takže i tam je nějakým způsobem nutné v rámci hospodářské politiky jednat.

Ale tady jde spíš o to, jak se Evropa chová směrem dovnitř, jaký tlak tam nastává, jestli to je rozumné, které otázky jsou rozumné – máme mít vlastní armádu, nemáme mít vlastní armádu, co je ještě hospodářská politika a co už není hospodářská politika a tak dále. Tyto otázky jdou dost na sílu. A já si myslím, že společnost potřebuje určitě mnohem větší diskuzi, a hlavně svobodnou diskuzi o tom, jak si to lidé v Evropě představují.

Můžeme se hádat o všem, ale musíme mít možnost veřejně a neomezeně mluvit

Martina: A jakou šanci a naději vidíš pro Českou republiku – pro Čechy, Moravu a Slezsko – v rámci tohoto konglomerátu kolem nás, který jsi popsal?

Pavel Šik: Já si myslím, že zásadní je uvolnit svobodu projevu, lépe řečeno dál ji neutahovat – a vlastně i uvolnit, protože tam opravdu nastaly zákroky. A to je to, v co do budoucna doufám od vlády, že opravdu dodrží slib, který dala nastávající vláda, že to bude základ.

Můžeme se hádat o hospodářství, můžeme se hádat o zahraniční politice, můžeme se hádat o všem možném, ale musíme se moct hádat a musíme mít možnost veřejně a neomezeně mluvit. Já si myslím, že šanci máme. Máme předpoklady, že bychom to uprostřed Evropy mohli docela dobře zvládnout. Uvidíme, jak to nastupující vláda udělá. Já jsem na to hodně zvědavý.

Martina: Tak se zase brzy setkáme a podíváme se, jak se jim daří. Pavle Šiku, já ti moc děkuji za to, že jsi nám připomněl, jak důležitá je pro tento svět a pro Evropu především svobodná diskuze a svoboda jako taková. Díky moc.

 

Celý rozhovor s Pavlem Šikem o současné Evropě, vztazích s Amerikou, ekonomických výzvách a geopolitických posunech si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube. Díky za to, že nás posloucháte, šíříte, a navíc podporujete na účtu 1010349016/2700. Brzy se znovu uslyšíme, zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Ivan Hoffman: Já jsem taky rád, že tě slyším, a zdravím naše posluchače.

Martina Kociánová: Já ještě musím, jako vždy, představit mého kolegu, Ivan Hoffman zamotal hlavu svým kritikům, protože patřil mezi nejvýraznějším disidentům před listopadem 89. Slavný písničkář a novinář, v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě, nebo třeba v Českém rozhlase, což mu vyneslo cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřitakat pohodlnému mainstreamu, mu nakonec vyneslo cenu Krameriovu, a před několika dny se stal také laureátem ceny za obranu svobody projevu. Tak ti také velmi ráda gratuluji.

Ivan Hoffman: Děkuji, a je asi na čase, abych nějaké starší ceny začal vracet.

Martina Kociánová: No, ještě si to rozmysli.

Ivan Hoffman: Dobře.

Kardinál Duka obstál ve vězení, jako arcibiskup i jako důchodce zapojený do boje s progresivismem

Martina Kociánová: Jsou události, jak jsem zmínila, které se valí. Ale pak jsou věci, které když se stanou, tak člověk ustrne. Zastaví se, ponoří se do přemýšlení. 4. listopadu zemřel ve věku 82 let Dominik Duka. Emeritní pražský arcibiskup a politický vězeň. Jak jsi, Ivane, jeho odchod prožíval ty?

Ivan Hoffman: Tak uvědomil jsem si především, že jsou lidé, kterých jsou plná média, ale když zemřou, tak není o nich co říct. A pak jsou lidé, na které lze v médiích narazit jenom sporadicky, a pak když umřou, tak se ukáže, jak chybí, a najednou jsou jich plná média. Řekl bych, že Dominik Duka je ten druhý případ, v posledních letech si ho média, nebo přesněji prorežimní moderátoři už zvali pouze na koberec, když řekl něco, co nezapadalo do jejich omezeného obzoru, no a jakmile zemřel, tak ho vyprovodily na věčnost přátelské, uctivé, obdivné nekrology, Dominika Duku ocenili i jeho kritici, vyjma několika farářů, kterým v tom bránila jejich namyšlenost a pýcha. Ale i ti se alespoň drželi zpátky.

Martina Kociánová: Ano, jedna má známá šla v neděli, tedy den po pohřbu na mši svatou, a jejich kněz nevzpomenul ani slovem Dominika Duku. Čím byl pro tebe Dominik Duka výjimečný?

Ivan Hoffman: Tak Dominik Duka obstál v běžném životě, stejně jako obstál ve vězení, nezměnil se ani v pozici arcibiskupa, kardinála, no a řekl bych, že vůbec není samozřejmé udržet si takovou mravní integritu, názorovou pevnost za všech okolností, v jakémkoliv režimu, je to tím, že asi každá doba něco preferuje, něco potlačuje, a v minulosti bylo třeba brát se za svobodu a nenechat si vzít víru.

V současnosti je, řekl bych, takovým hlavním úkolem bránit rodinu a národ, a nenechat si vzít víru. No a Dominik Duka mohl úplně v klidu na stará kolena žít ze své disidentské minulosti, no a on se místo toho aktivně zapojil do zápasu s aktuální hrozbou. A tu představuje progresivismus, jeho zhoubný vliv neohrožuje jenom společnost, ale ohrožuje i církev.

No a tady je asi dobré říct, že ten vztah společnosti k církvi se odvíjí od chování křesťanů. Ono to není tak, že církev deleguje autoritu na duchovní, spíš platí opak, duchovní sjednává autoritu církvi. No a Dominik Duka coby důchodce, soukromá osoba, řekl bych, si takovým rozumným konzervativním přístupem vyvažoval škody působené progresivními církevními celebritami.

Tak tam, kde jeden pyšný sebestředný teolog církev znemožňuje, poškozuje, tam jiný teolog pokorný ve víře vrací církvi u veřejnosti důstojnost a přízeň. Tak tak nějak bych vnímal roli Dominika Duky.

Martina Kociánová: Tak to mě napadá, že to vás tak nějak spojuje. To, že ani Dominik Duka, ani ty, Ivane Hoffmane, jste si neustlali na pohodlné posteli, která se jmenuje prebendy, a žít z toho, že jste dřív byli disidenti.

Ivan Hoffman: No tak to je nevkusné. A prostě to dává smysl.

Moci nad Evropou se zmocňuje Antikrist, a těm, kdo mají bít na poplach, vadí lidé jako Duka

Martina Kociánová: Poslední Dukovou provokací, jak si to neodpustili jeho kritici, byla mše za zavražděného křesťanského aktivistu Charlieho Kirka. Jak jsi vnímal tento krok?

Ivan Hoffman: No, když na té mši Dominik Duka řekl, že svět je ohrožen, tak myslím, že se to nevztahovalo pouze na ty lidi, kteří se chopí zbraně, když jim chybí argumenty. Svět je ohrožen lidmi, kteří ztratili cit pro spravedlnost. Je ohrožen těmi, kteří nejsou schopni solidarity, soucitu, slušnosti, je ohrožen chamtivci, egoisty, ale stejně tak elitáři, anebo lidmi domýšlivými, povýšenými, a konečně ten svět je ohrožen těmi, kdo vědí a mlčí.

A řekl bych, že v poslední době je docela věrné, že moci nad Evropou se zmocňuje Antikrist. Naopak v Krista nevěřící nejspíš nevnímají, že Evropská unie ignoruje Desatero, blahosklonně bagatelizuje smrtelné hříchy, to vypadá jako takové teoretické pojmy, ale těm, kdo mají v popisu práce bít na poplach, tak těm jsou namnoze trnem v oku lidé, právě jako byl Dominik Duka, který vlastně boří takovou bludnou iluzi, že taková ta Evropa bezbožná je podle progresivního Antikrista skvělým místem pro život. Vlastně nic se nemusí, za nic nebereme odpovědnost, tak těm Dominik Duka opravdu vadil.

Martina Kociánová: Musím říct, že tvůj obrat „Evropa podle progresivního Antikrista je skvělým místem k životu“, tak musím říct, že to jen tak snadno z hlavy nedostanu, tuto představu.

Ivan Hoffman: Bohužel je to taková prostě realita, no.

Martina Kociánová: Rozloučím se vzpomínkou na kardinála Duku jeho citátem, který nám zároveň připraví půdu pro další téma, když řekl: „Je smutné, že se politikové zabývají pouze tím, co je výhodné jen pro jejich volební období. Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu. Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary některých menšin.“

Ivan Hoffman: Tak ano. Je zvláštní, že ještě nedávno byla kazem na demokracii spatřována diskriminace menšin, a dnes se ve jménu práv menšin diskriminuje většina. To je takový paradox.

Martina Kociánová: A zatímco před tím ta diskriminace menšin byla velmi hlasitě doprovázena nejrůznějšími provoláními, tak diskriminace většin je přijímána za hrobového ticha s pocitem, to máte za to.

Ivan Hoffman: Ano, ano, tak nějak to je.

Okamura ustavil parlament, koalice drží, Hrad čeká na Godota a škodí si držením poraženého Fialy

Martina Kociánová: Zdá se, že si většinu roku vystačíme se situací kolem voleb. Všiml sis toho, Ivane? Nejprve jsme řešili předvolební klání. Pak volební boj a teď povolební tanečky a místy řež. Ustavující schůze Poslanecké sněmovny se konala 3. listopadu, jak jsi se v tom zorientoval?

Ivan Hoffman: Tak sešli se noví poslanci, zvolili předsedu, té volbě předcházely dlouhé projevy, ve kterých poslanci za poražené strany domlouvají těm vítězným s pohodlnou většinou, že Tomio Okamura je špatná volba. Šlo o test soudržnosti koalice, v tajném hlasování dostal Okamura všechny hlasy ANO i Motoristů, a nikdo z SPD ho nezradil, takže tím pádem definitivně víme, že ta koalice bude vládnout, zatímco opozici připadne role těch, kteří zdržují, překážejí, škodí, jinak řečeno, vše bude tak, jak je to normální, jak to má být, jenom si ti, kteří byli doteď důležití, budou muset zvyknout, že jsou zbyteční, no a ti, co byli zbyteční, se budou muset srovnat s tím, že to co přijde, za to ponesou svou odpovědnost.

Martina Kociánová: Když se podívám na současnou situaci, tak po všech stránkách se stal jedním z vítězů voleb Tomio Okamura. Své hnutí dovedl do vlády a stal se předsedou Poslanecké sněmovny. Jak se svého úkolu podle tebe zhostí?

Ivan Hoffman: Vždy je dobré sledovat, co s člověkem udělá funkce. Zda mu stoupne do hlavy, anebo zda se ukáže, že na to nemá, Tomio Okamura je z opozice solidně zocelen. Málo politiků čelilo, řekl bych, až takové zavilé nepřízni médií jako on, takže si umím představit, že funkce předsedy parlamentu je pro něj určitou satisfakcí, bude chtít obstát, no a pokud jde o poslaneckou rutinu, tak Okamura už jako místopředseda parlament řídil, takže to bude u něj jako s jízdou na kole.

Tak to už umí navždy, zajímavější je, že co dnes Tomio Okamura udělal, už je to něco, co udělal předseda parlamentu. To má úplně jinou váhu, s tímto předsedou se nebudeme nudit, už svědčí o tom, že zkraje svého úřadování svěsil z parlamentu ukrajinskou vlajku, anebo že 17. listopadu ignoroval cirkus na Národní třídě, a zamířil na Hlávkovu kolej. Tak začal doopravdy zostra.

Martina Kociánová: Koho ale stále nemáme, je předseda vlády. Prezident otálí se jmenováním Andreje Babiše, chce, ať vyřeší svůj střet zájmů, pokud neřekne, jak to hodlá vyřešit, chce po něm, aby nabídl jiného kandidáta. Zhusta se diskutuje, zda chce Andreji Babišovi překazit cestu k postu premiéra, nebo rovnou přepsat výsledky voleb, anebo zda jde o relevantní požadavek. Jak se v tom chaosu vyznáš ty?

Ivan Hoffman: To, co nám připadá jako rafinovaná zákulisní hra, šachová partie, ve které se přemýšlí několik tahů dopředu, tak může být obyčejný chaos. Kdy si aktéři, nebo jeden z aktérů, dělají schválnosti a čekají, co druhá strana na to, a myslím, že v té partii mezi Andrejem Babišem a prezidentem Kolářem schovaným za sličného generála zatím to spíše vypadá na ten chaos.

V těch povolebních kontaktech mezi Hradem a vítěznou politickou koalicí vzešlou z voleb postupuje Hrad jaksi pokusem omylem, je to takový průzkum bojem ve snaze najít soupeřovu slabinu, vyprovokovat ho k nějaké chybě, na které by se pak točila prezidentova a korporátní média. Ale zatím se zdá, a na to je také potřeba upozornit, že ani Babiš není nějaký extra šachista, a nemá plán, jak s tím Kolářem zamést a jak srovnat generála do latě, ono celé mi to přijde takové nemastné neslané, jako by ti lidé nevěděli, co s tím, a na něco čekali. Takové čekání na Godota, řekl bych.

Martina Kociánová: Jenom aby Godot vůbec přišel.

Ivan Hoffman: On nepřijde, to je logické.

Martina Kociánová: Ano, to my z literatury víme, že Godot se nedostaví. Tím hůř. Protože prezident nechce jmenovat premiérem Babiše, a nikdo kromě Babiše pravděpodobně nemá šanci získat důvěru v Poslanecké sněmovně. Jak dlouho může tento pat trvat?

Ivan Hoffman: Hrad není v komfortní situaci. Držet u moci poraženého Fialu, kterému vypadává jeden kostlivec za druhým, tak mně to od Hradu připadá jako lpět na kouli u nohy, místo aby se té přítěže a ostudy rychle zbavil. Každým dnem bez odpovědné vlády bude narůstat chaos. To je jasné. Takže nakonec Kolářovi nezbude než nechat jmenovat nějakého prezidentského outsidera, posléze druhého outsidera, aby Hrad nedržel v rukou černého Petra. Čili politickou odpovědnost za narůstající škody.

Tak ten boj proti Babišově koalici je navíc kuriózně načasovaný. Je to taková… jak politická opozice, tak novinářští aktivisté se vrhají do ztečí s virtuálním nepřítelem. Cupují program, který neodhlasoval parlament, vymezují se k dosud nejmenovaným ministrům, technicky vzato, ten program vznikající koalice z pilnosti poskytla veřejnosti ke čtení, tak ten není žádnou závaznou smlouvou s občany.

Momentálně by bylo úplně v pořádku, kdyby Babiš, Okamura, Macinka poslali zvědavému Kolářovi do datové schránky jídelní lístek. Až tím, co podpoří hlasování o důvěře Sněmovna, má smysl se zabývat. Takže já to vidím na časově omezené škození, které jednou musí skončit, protože vlastně to, co je důležité, to je výsledek voleb, a to už se nezmění.

Martina Kociánová: Znamená to, že naši představitelé zatím tančí jeden krok dopředu, dva zpátky, za nadšeného skandování novinářů, kteří každý ten krok musí náležitě okomentovat.

Ivan Hoffman: Je to tak. Mně to někdy přijde, že se věci musí rozžvanit, jo. Prostě do nekonečna, je to taková spousta zbytečných slov, ale tak se to dělá, no.

Potenciál Listopadu byl dávno promarněn, politický rituál se stal čekáním na Godota a ostudným cirkusem

Martina Kociánová: 17. listopadu si už od roku 1990 připomínáme výročí takzvané Sametové revoluce v roce 1989. Každý rok se na Národní třídě scházejí tisíce lidí, aby zavzpomínali. A v posledních letech čím dál častěji, aby si zanadávali. Případně vypískali politika s květinou, který se jim příliš nepozdává. Ty to máš do Prahy daleko, takže předpokládám, že jsi na Národní určitě nebyl, ale tím spíš jsi mohl sledovat z povzdálí, jak to tam vypadalo letos, a možná i co ze vzpomínky na Listopad zbylo?

Ivan Hoffman: Jak jde čas, tak ten 17. listopad mizí v mlze. A když se dnes někdo dušuje, že si jeho odkaz nenechá vzít, tak já jsem v pokušení mu říct, ať si ten 17. listopad klidně nechá. Ten potenciál Listopadu byl dávno promarněn. Jde o prošlé historické zboží, o takový propagandistický kýč. A to, co se každoročně děje v Praze na Národní třídě, je záležitost v podstatě ostudná. Jo, slušnému člověku je z toho špatně.

Já bych řekl, že už takových 30 let není co zcizit. Asi poprvé, myslím, že už to bylo na 5. výročí listopadového převratu, řekl Ludvík Vaculík takovou větu, která pak zlidověla: „Komunismus byl poražen, ale důvody, pro které vznikl, jsou tady zpátky“. No a v tom žijeme dalších 30 let.

Martina Kociánová: No, tebe ten listopad nějak rozčejčil.

Ivan Hoffman: Spíš opustil.

Martina Kociánová: Ty to jistě víříš. Ale oslavy 17. listopadu se v Praze slavily a odpoledne a večer se rozšířily na další místa v Praze. Staroměstské náměstí například zaplnily tisíce lidí v protivládní demonstraci, organizoval ji spolek Milion chvilek pro demokracii. A protestovalo se i u sousedů na bratislavském Náměstí svobody, kde se už v předvečer 17. listopadu odehrály protesty hned dva. Nejprve opoziční demonstrace Nevezmú nám november, a následně občanský protest Mír Ukrajině. Na obou demonstracích kritizovali účastníci současnou vládu, a olej do ohně přilila i skutečnost, že letos poprvé nebyl na Slovensku 17. listopad dnem pracovního klidu. Co sis z těch protestů opozice odnesl ty?

Ivan Hoffman: Každý režim má své rituály. K něčemu se vztahuje, od něčeho se distancuje, ty socialistické rituály, které pamatuji z dětství, ať už se jednalo o 1. máje, anebo lampiónové průvody, sázely na optimismus. Byly tak trochu povinný, časem pravda poněkud křečovitý, řekl bych, že ten současný kapitalistický režim, a hlavně v té jeho soudobé progresivní verzi, upřednostňuje buďto rituály negativní, svolává publikum k projevům takové té demokratické nenávisti, anebo láká na oslavu různých sexuálních deviací, jako jsou takové ty duhové obscénní pochody.

A jak se atmosféra ve společnosti mění, roste nespokojenost s ekonomickou a politickou situací, no a progresivci začínají prohrávat volby, no tak u nich, řekl bych, jak to já cítím, převládá frustrace. Já bych až škodolibě řekl, že frustrace těch samozvaných demokratů je vlastně takový balzám na duši pro tu donedávna frustrovanou většinu, která se díky porážce této party cítí lépe, velice se jí ulevilo.

No, na Slovensku tam se ta frustrace progresivců dá doopravdy krájet. Tam v popředí opozice stál takový oplzlý student, kterého lidé napodobují psaním křídou na ulice nápisy proti premiérovi Ficovi, no, progresivní média to prezentují jako křídovou revoluci, něco tak hloupého se skutečně jen tak nevidí.

Ukrajina rozkrádá americké dolary a Washington ji za neposlušnost kompromituje odhalením korupce

Martina Kociánová: My se, Ivane, už tradičně věnujeme Ukrajině, ale tentokrát se tedy nevydáme na frontu. Špičky ukrajinské politiky a energetiky čelí obrovskému korupčnímu skandálu. Do případu se vložil národní protikorupční úřad a úřad zvláštního prokurátora s tím, že vyšetřují údajné úplatky v celkové výši cirka 100 miliónů dolarů ve státním energetickém sektoru. To vyšetřování se zaměřilo na skupinu kolem Timura Mindiče, obchodního partnera prezidenta Zelenského, ministr spravedlnosti a ministryně energetiky museli rezignovat, a NABU jde ještě dál, když tvrdí, že existují důvody pro podezření prezidenta Volodymyra Zelenského a bývalého ministra obrany Rusteho Umera. Řekni mi, co vše to může v této chvíli, v této situaci pro Ukrajinu znamenat?

Ivan Hoffman: Pověst zkorumpované země má Ukrajina odjakživa, takový recept proti korupci nikdy nenašla. No a korupce je příčinou veškerého ukrajinského neštěstí. Všechny vzpoury proti korupci skončily ještě větší korupcí, a zdá se, že se tento ukrajinský korupční kruh uzavírá, když se korupce stává příčinou, nebo záminkou likvidace Ukrajiny jako svrchovaného státu.

Zelenský se nedávno neúspěšně pokusil ovládnout protikorupční organizace, jenomže záštitu nad nimi drží Američané, kteří jejím prostřednictvím kontrolují, anebo spíše monitorují, co se na Ukrajině děje s jejich dolary. No a když se to hodí, tak zavírají nad rozkrádáním oči, ale ti podvádějící politici jsou samozřejmě vydíratelní, no a když zlobí, neposlouchají, tak je ta jejich korupce teatrálně odhalena. To se právě děje. Kdyby Zelenský Trumpovi neodmlouval, tak by se nic nešetřilo.

Martina Kociánová: Myslíš, že až tak jednoduché to je?

Ivan Hoffman: Až tak jednoduché to je.

Trump tlačí Zelenského ke kapitulaci, protože pokud Ukrajina ztratí Oděsu, nebude mít čím splácet zbraně

Martina Kociánová: No, v tuto chvíli se dá vlastně chápat i další krok Donalda Trumpa, který zdánlivě tedy potvrdil svou nepředvídatelnost, když zveřejnil svůj poslední mírový plán pro Ukrajinu. A návrh vychází velmi vstříc Kremlu. A přišel na svět vzápětí poté, co Trump vůči Moskvě přitvrdil, když zavedl nové sankce na ruský ropný průmysl. Přemýšlím, jestli jsi mi to tvou poslední větou vlastně vysvětlil, anebo jestli se v tom vyznáš ještě jinak?

Ivan Hoffman: No tak kompromitace Zelenského a ten Trumpův poslední mírový plán, který tedy, řekněme to na rovinu, byl spíše jízdním řádem ukrajinské kapitulace, spolu souvisí. Americký prezident sice předstírá, že je mírotvůrce, ale popravdě je to pragmatik, je to obchodník, a ví, že Rusko nelze porazit, aniž by to znamenalo apokalypsu.

Američané se celou dobu, a to už za Bidena, omezují na to, že Rusům okopávají kotníky, a to prostřednictvím Ukrajinců, kteří za Američany krvácejí na bojišti. No a tu současnou situaci Američané zjevně vyhodnotili tak, že Ukrajinci na frontě melou z posledního, a pokračování války shledávají nevýhodným. A je to takový cynismus, ale důvodem může být třeba to, že pokud Ukrajina ztratí Oděsu a přístup k Černému moři, tak nevyveze obilí, a nebude mít peníze na splácení amerických zbraní a jiné pomoci, kterou pořizovala na dluh. No a to bych řekl, že bude důvod, proč Trump tlačí Zelenského ke kapitulaci.

Martina Kociánová: Já přemýšlím, do jaké míry lze tento mírový plán brát vážně. Protože podle mluvčí ruského ministerstva zahraničí Zacharovové nemá Moskva od Spojených států o novém mírovém návrhu vůbec žádné informace, ve stejném duchu se vyjádřil i vlivný republikánský senátor Lindsey Graham, pádnost návrhu zpochybnil i ministr zahraničí Spojených Států Marco Rubio, na našich serverech se spekuluje, že by za celým plánem mohly být jen odvážná rošáda ruského vyjednavače businessmana Kyrila Dmitrijeva. Řekla bych, že to vše ubírá tomuto poslednímu mírovému plánu na váze.

Ivan Hoffman: Určitě. Z toho plánu nebude nic. Pro Ukrajince je ponižující, a pro Rusko neřeší problém, kvůli kterému na Ukrajině válčí s NATO, je to jen další účet bez hostinského. Válka na Ukrajině bude pokračovat až do definitivní porážky ukrajinské armády, a to proto, že se Západ odmítá smířit s tím, že tím hostinským je Putin.

Martina Kociánová: Ty jsi zmínil, že Američané zjevně vyhodnotili situaci tak, že Ukrajinci na frontě melou z posledního. Evropa stále Ukrajinu povzbuzuje v pokračování. Zdá se, že americké mírové plány, myslím ty dřívější oficiální, jí připadají nepřijatelné. Dokážeš odhadnout všechny důvody proč?

Ivan Hoffman: Ve válce na Ukrajině vidí Němci, Francouzi a Britové příležitost vydělat na zbrojení. Američané je z tohoto lukrativního ukrajinského trhu chtějí vytlačit, když bezpečnostní záruky pro Ukrajinu podmiňují tím, že Ukrajinci budou kupovat zbraně americké, no a navíc takové, které nebudou pro Rusko představovat hrozbu.

Evropa se kvůli Ukrajině zadlužila, no a když boje skončí, bude potřeba občanům vysvětlit, jaký mělo angažmá v této předem prohrané válce smysl. Myslím si, že to je hlavní důvod, proč se všichni bojí konce války, protože pak se to celé bude muset vysvětlit a zaplatit.

Martina Kociánová: Na zahraničních webech se stále častěji mluví o kapitulaci Ukrajiny. Může prezident Zelenský kapitulovat?

Ivan Hoffman: Otázka stojí, zda může kapitulaci přežít. To, že válku chce ukončit jeho hlavní sponzor, to vůbec neznamená, že se s kapitulací smíří ukrajinští vlastenci, ukrajinští nacisté, a také pozůstalí po mrtvých, kteří v případě porážky zemřeli zbytečně. Kapitulace, a to je potřeba říct na rovinu, se rovná zradě.

Navíc by v případě dnešní kapitulace mnoho Ukrajinců v budoucnu věřilo, že ta válka se dala vyhrát. Je potřeba si uvědomit, že je propagandisté krmí denně zprávami o ukrajinských vojenských úspěších, o tom, jak jsou Rusové v koncích, no a na tom, právě na tomto zřejmě Trumpovo americké ultimátum zkrachuje.

Vlastně jediné, co lze říct s jistotou, je to, že čím déle válka potrvá, tím budou důsledky pro Ukrajince horší. Jde o to, o kolik území nakonec Ukrajina přijde, kolik lidí ještě z Ukrajiny emigruje, jak stará populace na Ukrajině zůstane, a jak vysoký dluh bude splácet těm, co je ve válce podporovali.

Francouzský náčelník generálního štábu hlásá obětování dětí pro válku – smysl vojáka je vybojovat vítězství

Martina Kociánová: No, zdá se, že přituhuje všude, způsob, jakým se nás evropští lídři snaží připravit na válku, je už opravdu zdrcující. Ovšem zcela jinak na to šel francouzský náčelník generálního štábu Fabien Mandon, který se na setkání s francouzskými starosty vyjádřil, že Francie má být připravena obětovat své děti v možném konfliktu s Ruskem. Generál si tu podprahovost opravdu ušetřil. Je toto sdělení pro tebe ještě únosné?

Ivan Hoffman: Je to, Martino, výrok vojáka. Válka dává životu vojáka smysl. Smysl vojáka je vybojovat slavné vítězství. No a porazit Rusko, to je, zdá se, věčný francouzský a také německý a britský sen. Není ale pravděpodobné, že se Rusové nechají vyhladit. V minulosti se jim to nelíbilo, nebude se jim to líbit ani teď. Takže není moc jasné, jaký by obětování francouzských dětí mělo mít smysl. To voják neumí vysvětlit.

Martina Kociánová: Já jsem v první chvíli přemýšlela, než jsem ten článek dočetla, že generál chce Francouzům tak opatrně oznámit, že by měli pomýšlet na to vzít si svou vlastní zemi zpět. Ale ne, ne. Zdá se, že ve francouzském chalífátu je vše v nejlepším pořádku.

Ivan Hoffman: Podle posledních průzkumů je favoritem prezidentských voleb Bardela, to je mluvčí lepennovské pravice, takže i tam se něco zřejmě tedy mění, no. Uvidíme.

CDC přiznalo, že vakcíny mohou způsobovat autismus – nemocné dítě vydělává 500 miliard dolarů ročně

Martina Kociánová: Teď uděláme, Ivane, něco pro zdraví, a připomeneme, že před pár dny CDC, což je americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí, oficiálně změnilo desetiletí trvající prohlášení o vakcínách a autismu. Ze svých webových stránek odstranili tvrzení, že vakcíny nezpůsobují autismus. Místo něj CDC opatrně přiznalo, že pro takový kategorický závěr neexistuje dost důkazů. A že studie nevyloučily možnost, že vakcíny u kojenců způsobují autismus. To je poměrně převratná změna myšlení v dosavadním pohledu na to, že bylo neustále potřeba dokazovat, že může mít vakcína tyto vedlejší účinky. Na to, že je potřeba dokazovat, že je nemá. Jak k této zásadní změně paradigmatu přistoupila média naše, světová, která doposud měla jasno, a vlastně i ty?

Ivan Hoffman: Je potřeba si uvědomit, že když ve Spojených státech prohráli volby demokraté, tak to zkomplikovalo život i farmaceutickým firmám. Ministrem zdravotnictví se stal Robert Kennedy junior, který z toho Centra pro kontrolu a prevenci nemocí vyhnal lidi, kteří v zájmu farmaceutického businessu vlastně bránili kontrole a prevenci nemocí.

Ta změna, o které hovoříš, přichází poté, co se Kennedy odvážil nahlas říct, co všichni vědí, ale mlčky to tolerují, že totiž dnes není v Americe nic výnosnějšího, než je nemocné dítě. Protože na něm všichni vydělávají. Pojišťovny, nemocnice, lékařský kartel, farmaceutické společnosti. No a čím dříve je to dítě nemocné, tím lépe. Oni ho nechtějí zabít, ale ani uzdravit, chtějí ho léčit. Chtějí, aby bylo nemocné po zbytek svého života.

Pokud jde o ty vakcíny, tak počítáme, že farmaceutické společnosti vydělávají v Americe 60 miliard dolarů ročně na prodeji vakcín, no a 500 miliard dolarů na léčbě zdravotních potíží způsobených vakcínami. Že lidi neznají pravdu a chybí jim informace, je dáno tím, že farmaceutický business v Americe kontroluje média. Oni je tedy kontrolují úplně všude.

O zločinech a o podvodech těch farmaceutických gigantů se dnes začíná mluvit jenom proto, že ten pohár trpělivosti zřejmě přetekl, Američanům dochází, že jim jde o život, no a u nás se takové poznání samozřejmě dostaví, ale jak už je to zvykem, s nějakým odstupem. No a před tím je nutné, nebo nezbytné, lidem asi tak stokrát, nebo nejméně stokrát zopakovat citát, a to jsi tady zmínila před časem ty, že není těžké lidi oklamat, ale těžké je je přesvědčit, že byli oklamáni. Jestli se nemýlím, tak to byl Twain.

Martina Kociánová: Přesně tak, a musím říct, že mám pocit často, že už jsem poměrně dost obrněná. Ale vždycky ve společnosti, ve která žiji, zjistím, že to mé brnění zkrátka někde nedoléhá.

Ivan Hoffman: Hm, hm.

Německé vánoční trhy končí kvůli teroristickým hrozbám – konzumní obsah ustupuje demonstraci víry

Martina Kociánová: Chtěla jsem naše posluchače rozveselit, hledala jsem poctivě zvířátko na konec, jenomže jsem pořád narážela na decimované chovy drůbeže kvůli ptačí chřipce. Tak to jsem si říkala, že to není správná cesta. Tak jsem si říkala, že bychom tedy mohli posluchače pozvat na nějaké pěkné vánoční trhy. Ale zase chyba lávky. Uvítaly mě titulky, že vánoční trhy v Německu bojují o přežití. Mír a klid se nekoná, jsou to svátky bezpečnostních rizik. Kvůli hrozbám teroristických útoků se tak zvyšují náklady na jejich bezpečnost, že je to pro mnohá města už neúnosné. Po tragických zkušenostech z loňska trhy ruší třeba Magdeburg, ale také například Dortmund, Rostock a další. Myslíš, Ivane, že se blíží okamžik, kdy budeme Vánoce slavit tajně ve sklepích?

Ivan Hoffman: Nejbezpečnější místo, kde je vhodné slavit Vánoce, je lidské srdce. Návštěva vánočních trhů, zdá se, díky zradikalizovaným islamistům dostane nový obsah, ten konzumní obsah ustoupí do pozadí, procházka mezi stánky se stane demonstrací víry potenciálních křesťanských mučedníků. Těch ovšem sotva bude tolik, aby se kvůli nim organizovaly trhy, takže zbydou ty sklepy a lidská srdce.

Martina Kociánová: Ty jsi skončil tak trochu argumentací kruhem. Ale to, že nejbezpečnější místo, kde můžeme slavit Vánoce, je od tebe něžná poznámka na závěr. Milí posluchači, jak jsme už naznačili, tak z nás to veselí už asi nevymlátíte. A přitom, ty bys veselý být měl, protože, jak už jsem zmínila na začátku, dostal jsi krásnou cenu za tvůj přínos ke svobodě slova. Napadlo tě, před více než pětatřiceti lety, že budeš dostávat takovou cenu? Že jí bude třeba? Že bude existovat?

Ivan Hoffman: Tak něco na tom… asi se to dalo čekat. Nedávno jsem našel takový starý vtip od Jiránka, kde takový muž prohlašuje, sbohem autocenzuro, ještě mi budeš chybět. Jo. Ta doba znovu přinesla takový zápas o svobodu slova, já u příležitosti této ceny si ale teď neumím úplně přesně vybavit, co jsem provedl, za co jsem to dostal. Asi mě mají rádi porotci a ti, kteří to udělovali.

Martina Kociánová: Já myslím, že když posluchači poslouchali náš dnešní rozhovor, tak moc dobře vědí, za co jsi ji dostal. Vím to i já a děkuji ti za to, vážím si toho, že si takto s tebou mohu každý měsíc povídat.

Ivan Hoffman: To je i radost na mé straně.

Martina Kociánová: Měj se hezky, něco pro to dělej, nikdo jiný to za nás neudělá, a já se budu těšit na vánoční měsíc zase za měsíc.

Ivan Hoffman: Děkuji ti a já se taky těším, jak zhodnotíme prosinec. Určitě bude idylický, romantický a pozitivní.

Martina Kociánová: No, škoda, že ty sám tomu nevěříš, tak jak mám já? Uděláme pro to, co budeme moci. Tak se měj hezky.

Martina: Pokusy doktora Emota byly krásné i v tom, že on třeba pouštěl vodě hudbu, a ona krystalizovala do nádherných kytiček. A pak jí třeba nadával a pouštěli jí ošklivou hudbu, jaksi dehonestovali vodu, a ona krystalizovala do zmrzačených krystalů. Což jsou věci, u kterých je možná si pěkné uvědomit, že člověk myšlenkou a svým chováním ovlivňuje vše kolem stejně tak, jako voda ovlivňuje jeho.

Milada Sárová: To je právě duševno člověka, osobnost člověka. My si pořád myslíme, že já jsem něco jiného, ale já jsem voda. Buď jsem voda hodná, laskavá, přívětivá, která se těší, že bude dělat dobro a roznášet dobro, a potom se samozřejmě se mnou lépe komunikuje, než když jsem rabiják, a voda ve mně nechce být – s tímto zlým člověkem. Takže to je psychosomatika.

Voda v nás reaguje na naše myšlenky a chování – jsme buď laskaví, nebo s námi nechce být

Martina: Psychosomatika – ano, to vy velmi často zdůrazňujete. Když dáváte rozhovory, nebo když člověk čte vaše články, tak často mluvíte o úctě k darům matky Země, o pokoře a střídmosti. Jsou to věci, které zásadně souvisí se zdravím těla a duše? A může se člověk i tímto léčit? Nebo je to jakási nadstavba, jak se říkalo za minulého režimu?

Milada Sárová: Je zajímavé, že tady nedávno bylo nějaké sympozium farářů, a já jsem provázela u Vřídla skupinu otců-farářů. A když jsem jim říkala, všichni klienti, kteří tady dýchají – například u Vřídla – tak si čistí také plíce. A hned jich na to asi pět řeklo: „Ale musí tomu věřit.“ A já jsem řekla: „Je to lepší, když tomu věří. Ale ono to pomůže, i když nevěříte.“ A to je právě to, že si člověk neuvědomuje, že to pomůže úplně každému. Teď jsem ale trošičku ztratila začátek…

Martina: Bavily jsme se o darech matky Země, o pokoře a střídmosti.

Milada Sárová: A proč já mluvím o pokoře? Když jsem už byla asi dvacet let lékařkou, tak se stala tragédie – zemřel můj muž, zemřel tatínek a umíral syn. Byla to nešťastná autohavárie. A já jsem vlastně během jedné sekundy změnila život o 360 stupňů, protože jsem si uvědomila, že jestli nezachráním syna…

Policie řekla: „Zemřel vám manžel. Jeďte do Rakovníka, tam vám umírá syn.“ Tak jsem vyzvedla mladšího syna z gymnázia a jeli jsme se jakoby rozloučit se Slávkem. Ovšem když jsem ho viděla, tak jsem si řekla: „To dítě ještě žije, a není možné, aby zemřelo.“ Hned jsem podepsala, že chci, aby se mu udělala tracheostomie, a požádala jsem, aby byl připojen na všechny přístroje.

Vřídlo se mnou mluvilo, když mi umíral syn – byla to má jediná strava a chvíle přiblížení

A pak jsem prožila podle mě úplně nejtěžších deset dnů života, když jsem jela v hlubokém stresu, napojená na duši svého syna, že jsem nejedla, nespala, ale chodila jsem denně k Vřídlu, kde jsem se samozřejmě i vyplakala, protože to nebylo k unesení. Ale přesto jsem věděla, že když vypiju dva litry vřídelní vody, tak přečkám do dalšího dne.

A je zajímavé, že vždycky třeba po dvou, třech kalíšcích se mi najednou zklidnil mozek. Je to asi lithiem, selenem, antidepresanty, kalciem, minerály, které působí spasmolyticky, protizánětlivě a antidepresivně, které jsou v karlovarské vodě. A já jsem najednou okamžitě věděla: „Volej na kliniku, tam nebo tam, a oni ti třeba poradí.“

A najednou jsem asi od druhého dne měla kontakty s několika klinikami v republice, a díky zkušenostem vedoucích lékařů ARO jsem, dá se říct, vymyslela vždycky lék, který mi poradili. Koupila jsem ho, dovezla ho do Rakovníka, a pan primář, který byl přesvědčen, že dítě nemůže přežít, zjistil, že po třech dnech byl bez teploty – protože on měl teplotu asi 43 stupňů. A pak už jsme začali bojovat s nadějí, že se s tím dá něco dělat. A deset dnů po tomto těžkém úrazu se Slávek vzbudil k vědomí.

Takže já myslím, že Vřídlo tenkrát se mnou mluvilo. Já jsem s Vřídlem byla v blízkém kontaktu, byla to pro mě jediná strava, jediná chvíle úplného přiblížení se, odpočinku. Mohla jsem se jít pomodlit k Máří Magdaléně, ale já jsem prostě stála u té vody, u které jsem věděla, že jí věřím. A zase to dobře dopadlo.

Martina: Takže ti kněží měli pravdu: Ale musíte tomu věřit, nebo aspoň je to lepší, když tomu věříte.

Milada Sárová: Určitě, víra je v každé nemoci velmi zásadní.

Ráno máme v ústech armádu bakterií – kdo je polkne místo vyplivnutí, posílá je do celého těla

Martina: My tady vychvalujeme vodu, a vy říkáte, že to s ní nemůžeme nikdy přehnat. Ale my víme, že máme tendenci trošičku jednat od zdi ke zdi: Teď mi není dobře, tak si dám denně 4 litry vody a budu chlapík. Víme, že cesta ke zdravému užívání vody vedla přes extrémy, kdy se nejprve používala ke koupelím…

Milada Sárová: Až osmihodinovým.

Martina: Až osmihodinovým, a říkali jim „žravé“, protože z lidí pak visely cáry kůže. A pak se rozhodl Václav Payer, že se voda bude pít, což bylo velmi…

Milada Sárová: Václav Payer sepsal knihu Tractatus de Termis Caroli Quarti Imperatoris, ve které už se píše, jaké diagnózy používat. Je rok 1522. A tato dvě stě let stará koupelová, nesmyslná terapie, podle které se mělo až osm hodin sedět ve vaně a počkat, až v podstatě sleze kůže, se mění zase na další extrém, a to je pyramidální kůra, kdy se pije až 8 litrů vody denně.

Martina: To si neumím představit, co to s těmi lidmi dělalo. A mnozí pak také do zápisů psali, že byli rádi, že to přežili: „A díky Bohu odjíždím,“ napsala ta kněžna. Ale teď se chci zeptat: Můžeme to přesto přehnat? Protože: „Nemám čas jet do lázní, tak se budu nalívat těmi kyselkami, které si koupím v supermarketu. Nemám čas jet do lázní, tak si koupím karlovarskou sůl a budu si doma dělat drinky z karlovarské soli. A protože se teď necítím dobře, tak to vezmu skutečně z gruntu a budu pít vodu tak, až budu mít nateklá víčka.“ Máme tendenci k těmto rychlým řešením? Před čím byste raději varovala?

Milada Sárová: Já si myslím, že je ještě stále mnoho balneologů, kteří vám rádi poradí. Nebo teď je chytrý telefon, kde se všechno dá sehnat, nebo telefonní číslo na některého odborníka. Vždycky bych se poradila: „Mám tyto potíže. Kterou vodu mi poradíte a v jakém množství?“

Já si myslím, že vodou se otrávit opravdu nedá, protože člověk má jenom nějakou kapacitu. Ovšem na druhé straně, když je velice dehydratovaný – a to pozná každý, když si udělá řasu na kůži a řasa zůstane slepená – což znamená, že vody v podkoží je velice málo, tak pak klidně může vypít o litr více.

Taky stres zbavuje tělo množství vody, mluva. Třeba profesorky, tyto dámy, nebo herci potřebují o litr vody denně více než běžný pracovník, který nemluví, a sedí třeba jenom u počítače. To znamená žízeň, kterou někdo pociťuje až večer, když přijde z práce s tím, že už se musí nutně napít, tak to už je špatný a pozdní signál. Žízeň by člověk vůbec neměl mít a měl by vždycky preventivně, dopředu, napít vody už ráno.

Teď budeme mít další krásný kongres, kde se mluví o mikrobiotě, a to o mikrobiomu ústním, samozřejmě střevním, kožním, vaginálním. Ale ústní mikrobiom – my v ústech máme ohromné množství bakterií, a ráno, když vstáváme, se bakterie dostávají do dutiny ústní ze všech dutin, kde žijí běžně ve vlhku, a je velký problém, nebo velká chyba, když člověk prvně to, co má v ústech, nevykloktá a nevyplivne.

Protože tím se zbaví kvanta patogenů. Ale když se někdo vzbudí a hned polkne to, co mu noc do úst přinesla, tak si vlastně bakterie posouvá dál po těle a těchto zlých bakterií se nezbaví.

Myslím si, že bychom v současné době měli lázně soustředit hlavně na preventivní medicínu obyvatelstva a na léčbu mikrobioty. Střevní mikrobiom si teď už každý v republice po covidu, po koronaviru 19, uvědomuje. My máme v těle 10 na čtrnáctou bakterií, což je neuvěřitelná genetická suma informací, neboť to jsou živí tvorové, se kterými musíme být v nějaké symbióze.

Je mezi nimi mnoho zdravých a hodných bakterií, ať jsou to bifida, nebo lactobacillus acidophilus, které sedí jako v divadle jedno vedle druhého, aby do těla nevpustili ani jeden toxin od zlých bakterií, kterých je velice hodně.

A my, když ráno vypijeme teplou vodu, která se díky sulfátům – protože jsme si do té vody dali dvě lžičky Zaječické – dostane až do tlustého střeva, tak vynesete v první stolici z těla všechny zlé bakterie. Já tomu říkám „posvátná stolice“, tedy ne že má někdo průjem, ale to jsou opravdu bakterie, které vám potom dělají záněty a nemoci, takže zase dojde k balanci mezi hodnými bakteriemi, které se okamžitě rozmnoží.

A v případě, že jste užívali antibiotikum, tak díky třeba kalciu, které je v jakékoliv minerální vodě, se uzavřou místečka mezi hodnými bakteriemi, aby střevo bylo neprůchodné. Je to jako když stavíte barák, tak potřebujete taky kalcium, vápno. Takže se zalepí ta místečka mezi hodnými bakteriemi, aby bylo střevo neprůchodné, protože když je takzvané děravé střevo s malými dírkami, tak se toxiny zlých bakterií dostávají pod sliznici do těla a mohou vyvolat zánět pobřišnice.

A to je na tenkém střevě morbus crohn a na tlustém střevě ulcerózní kolitida. Známe tyto dvě diagnózy, pro které už se po staletí jezdí do Karlových Varů na křížkové lázně, protože to doktoři vždycky věděli, i když se ještě vůbec nic nevědělo o tom, že je nějaká mikrobiota.

Když jsem studovala, tak jsme si ještě dokonce mysleli, že jsme sterilní, protože nebyla fibrogastroskopie, kolonoskopie. Kdo viděl do břicha, kdo uměl spočítat nějaké bakterie? Nebyla na to optika, nic, to všechno se teprve vyvinulo. A najednou všechno víme, tak buďme chytří a zkusme to teď opravdu využít – tuto moudrost – k tomu, abychom věděli: Ano, po staletí ta voda léčí střeva a bude je po staletí léčit i nadále.

Takže jak tuto informaci přinést mezi obyvatelstvo, aby opravdu věřili, že pokud vypijí za rok váhu svého těla – u mě je to 50 litrů karlovarské minerální vody – tak vyměníte všechnu vodu vašeho těla. To znamená i vodu, která je v krvi, i vodu, která je ve slinách, v dechu, a tělo se ozdraví. Ale dá se to vypít i za tři krátké pobyty v Karlových Varech. Nebo se to dá doplnit pomocí Zaječické se sulfátem – Mlýnský pramen a Zaječická.

U každého pramene na světě místní lidé věděli, na co léčí – od Japonska po Jáchymov

Martina: Paní doktorko Milado Sárová, na vás je jasné, že věříte vodě, a dokonce bych řekla, že věříte ve vodu. Ale je u nás třeba některých pramenů nedostatek? Protože jsme se tady bavily o tom, že v naší zemi můžeme najít ve vodě prakticky lék na všechno, ale přesto kolem sebe pořád slyšíme: „Musíš na Ischii, to jsou zásadní lázně.“ Případně: „Musíš do Maďarska na koupele, to je zázrak. A úplně nejlépe na Island, a tam v Modré laguně najdeš zdraví.“ Je nějaký pramen, za kterým bychom se třeba měli vypravit, protože u nás schází?

Milada Sárová: Myslím, že pokud budete trošičku studovat balneologii, tak je důležité zajít do Řecka. Epidauros, 1300 let do Krista. Hippokrates, Platón 500 let před Kristem – jenom celek je zcela zdráv. Zdraví to je vlastně, když celek – to znamená tělo, bio, psycho, sociální – je v pohodě. Protože i všechny sociální podmínky na nás působí velmi stresově.

My se musíme snažit, abychom hezky mluvili, ale najednou jsme republika jiných lidí. Já si až připadám, že po covidu jsme se všichni změnili. Vždyť my jsme krásný národ velmi inteligentních lidí, a je potřeba, abychom znali bohatství, které tady máme.

A opravdu, budete-li pak cestovat po světě, tak každá země má své bohatství, které tam mají ty rody třeba po tisíciletí, už dávno, protože se ví, že voda pomáhá. Proto u různých pramenů vznikají kostely nebo poutní místa a lidé tam chodí, aby se omyli, aby prozřeli, protože prostě vědí, že ta voda pomáhá.

Já nežárlím na žádný pramen. Ať je to pramen třeba v Japonsku, kde jsem byla, tak tam se namočíte a voda je 100 stupňů, skoro vulkán, úplně siřičitá, a musíte rychle vylézt, protože jinak byste se skoro rozpustili. Zůstanete-li ve vodě dlouho, tak se vám kvůli síře vlastně rozpustí i kosti. A přitom oni umí tuto vodu používat jako léčebnou.

Nebo to je třeba Jeseník. Tam je jenom kopec za Priessnitzovým sanatoriem, který je jako trychtýř, který má spoustu pramenů, ale jsou to prameny studené. Umění, které Vincenz Priessnitz objevil ještě dávno před Kneippem – že se umíme sprchovat a umíme se frotýrovat a všechno, co s vodou umíme dělat – působí fantasticky na náš nervový systém. Je to úžasná léčba právě nervových onemocnění, psychiatrických onemocnění.

Takže u každého pramene si myslím, tamější obyvatelstvo našlo, proč zrovna ta daná voda pomáhá a na co pomáhá. A Ischia, to je samozřejmě zázrak. To je moře, které je radioaktivní, je tam v moři pramen. Moře je teplé a ještě radioaktivní. To znamená, že toto je v Řecku běžně.

Když jsem byla s profesorem Garagunisem na balneologickém kongresu, tak on říkal: „Dívejte se tamhle na ten kopec. Vidíte tam tu čáru? Tam se to utrhlo a tady někde to muselo v moři vyplavat.“ A vzal Geiger-Müllerův počítač a ano, byla to radioaktivní voda v moři. A ano, už tam bylo vidět 20 nějakých domorodců, kteří si tam omývali kosti, protože tím pádem jsou všechny tyto radioaktivní vody úžasné na pohybový aparát. Například náš Jáchymov a Ischia.

Takže ať jsou prameny kdekoliv, využívejte jejich sílu, poznejte historii oné země, je to vždycky velmi poučné. A protože je země malinká, tak každý metr je důležitý. A nikdy nerozbíjejte, co někdo vybudoval. Protože to, jak se to teď vede, to není spravedlivě. Aby někdo vyvyšoval majetek a peníze nad sílu přírody, to se nevyplatí.

Já jsem léčila klienty z Černobylu a bála jsem se, že zemřou, ale karlovarská voda všechny vyléčila, protože játra jsou kanál, dlouhý kanál, a když dostatečně dlouho pijete teplou vodu, to játro propláchnete. A jakmile je propláchnuté – je jedno, proč bylo toxikováno, jestli to je léky, nebo radiací, nebo žloutenkou, nebo po nějakém zánětu – tak jste zdráv.

Třeba když jsem léčila Dubčekova syna, chirurga Pavla Dubčeka, tak jsem mu dala prodlužku. I byla jsem tázána od StB, proč ho ještě necháváme ve Varech? A já jsem řekla…

Martina: Prodlužku?

Milada Sárová: Prodlužku, to znamená, nebyl tam zadarmo jen na tři týdny, ale chtěla jsem, abychom mu to ještě o týden prodloužili, neboť jeho transaminázy byly ještě vysoké a já jsem chtěla, aby se doléčil. Což se stalo, a po čtyřtýdenní léčbě – která je ideální – se vyléčil. A bylo jasné, že je jedno, jestli jste syn toho, nebo onoho, protože játra se v Karlových Varech vždycky vyléčí.

Hrozí, že se Karlovy Vary zvrhnou jen v procházky turistů – to nepřináší zdraví ani peníze

Martina: Vás se asi nikdo neptal o radu, když za covidu zakázali lidem přístup k pramenům?

Milada Sárová: Já jsem bohužel ve Varech nebyla. Bylo tragické sledovat to z Moravy, protože zakázali přechod přes okresní hranice, takže jsem nemohla do Karlových Varů přijet. Ale představte si, když víte, že jsou prameny, které vrací zdraví, zvyšují imunitu – prostě zázrak – a ony byly zakryty, aby se zde klienti nesetkávali.

A bohužel, pamatuji si třeba, že přijeli tenkrát z Kazachstánu, nebo odkud, zdaleka, a dámy říkaly: „Celý rok celá rodina skládá peníze, aby maminka mohla přijet do lázní, a druhý den byl příkaz, že se z lázní musí odjet.“ A ta dáma opravdu plakala, a já jsem plakala s ní, protože jsem se těšila, že jí zase pomůžeme, ale nebylo jí to dopřáno.

Martina: Paní doktorko, myslím, že jste i nevěřící Tomáše přesvědčila o tom, že voda může být zázračná. Když se ohlédnete za svou celoživotní kariérou, která ještě zdaleka nekončí, protože jste nesmírně aktivní ve svém vlastním…

Milada Sárová: Ve výzkumu…

Martina: Jednak ve výzkumu, a jednak ve svém léčebném sanatoriu, tak co považujete za svůj největší odkaz?

Milada Sárová: Já bych si moc přála opravdu, aby lékaři pochopili, že štěstí, zdraví a láska to jsou takové tři komponenty, které se nedají nikdy koupit za peníze. A že vlastně mnohdy prožijete překrásný den, který vás vůbec nic nestál, protože jste byli s někým, koho milujete, nebo pro někoho něco krásného uděláte.

A aby uměli postavit výuku k těmto přírodním léčivým zdrojům výše, nežli některý obor, který je třeba dočasně finančně lépe zabezpečí. Na druhé straně v lázních si mohou, podle mě, žít i lékaři, kteří jsou vynikající gynekologové, operatéři. Proč by si tu nepostavili sanatorium, ve kterém budou i operovat, i své klienty doléčovat typickou lázeňskou léčbou.

Takže to si myslím, je jedna věc, aby se narodila nová generace balneologů, která přebere v Karlových Varech opravdu záruku za to, že toto město bude dál pokračovat jako sanatorium, protože je velmi nebezpečné, že se to zvrhne do procházek po Karlových Varech.

Vidíme teď zástupy hostů, kteří všichni jsou udiveni, přijíždí z UNESCO, aby toto nádherné město viděli, ale tito hosté se zde neléčí, protože druhý den odjíždějí. Oni se jenom podívají, a vlastně městu nepřinášejí ani finanční zisk. Ale hlavně – proč bychom tady byli doktory, když o nás nikdo nemá zájem.

Musíme dál ve společnostech, nebo v nějakých balneologických spolcích, které mohou být sdruženy s jinými organizacemi, dbát o výuku nových odborníků, protože česká balneologie je světové unikum. Je to opravdu bohatství, protože my preventivně můžeme za málo peněz zůstat zdravým národem, a to myslím, že je úplně nejcennější.

A úplně na závěr bych chtěla…

Martina: Já jsem právě chtěla končit, ale vy jste mi tady podstrčila váš nový výzkum, tak to vás samozřejmě ještě musím vyzvat k tomu, abyste nám řekla, na čem právě teď se svým životním partnerem děláte.

Milada Sárová: Ano, od roku 2004 spolupracuji s docentem Petrem Kolískem z olomoucké fakulty, kterému jsem přivezla know-how fakulty, a to spektrální analýzu srdeční variability. A toto vyšetření nám pomáhá zjistit, jak pracuje vegetativní nervový systém.

To je nervový systém, který se stará o mikrobiom, o všechny vnitřnosti, o všechny orgány, jako játra, slinivku, ale i srdce. A proto my, pokud vyšetřujeme srdce, můžeme zjistit, jak pracuje náš autonomní vegetativní nervový systém, a především jeho hlavní nerv, desátý hlavový nerv, nervus vagus, který posílá signály z vegetativního starého nervového systému do mozku.

Petr v době covidu sledoval sto lidí a dostali jsme úžasné, pro mě překvapivé informace, že stačí vypít jeden kalíšek minerální vody, aby rozhýbal nervy našeho vegetativního nervového systému. To znamená, kudy voda teče, tam dává signál, a nerv si říká: „Co je to teplé, co je to za plyn, co je to za minerály, co je to za radiaci?“ On okamžitě rozpozná, že to není jen tak něco normálního, a jde se na to podívat, a aktivuje další činnost dalších nervů, a my se vlastně ozdravujeme, protože jakmile nervy nespí, jakmile pracují, tak je to regenerace.

Martina: Teď jsme se ale bavily o tom, kolik by člověk měl vypít vody, ale vlastně vy tímto výzkumem…

Milada Sárová: Každý kalíšek je lék.

Martina: Každý kalíšek. I jeden je prostě lepší než žádný.

Milada Sárová: Ano, je úplně stejný jako deset, protože on to rozpumpoval, a pak už to běží. To znamená, jděte třikrát denně k pramenům – hodinu před jídlem – naberte vodu, naberte ji do skla, do porcelánu. Když to nabereme do plastu – měřili jsme oxido-redukční potenciál – tak je to mrtvá voda.

Je to zajímavé, ale ten vinyl s tím nějak nereaguje a vodě se to nelíbí. Ona chce nóbl porcelánový kalíšek, a v rychlosti vypít, jako infuze, deset kroků jeden lok, jako kapičky, které do těla dostáváte při infuzi.

Pijte tuto vodu posvátně, neboť nevíte, jestli právě teď potřebujete zinek, nebo potřebujete teplotu, nebo potřebujete plyn, aby třeba rozlepil nějaké na sebe slepené sliznice. Ale hlavně dochází okamžitě k alkalizaci, a když je tělo alkalické, nemůže mít rakovinu, a ke spasmolytickému účinku díky teplotě, uvolnění, vymytí, k mechanickému očištění celé gastrointestinální trubice, vyčištění orgánů pověšených na tuto trubici – hlavně játra.

To jsem právě chtěla říct u toho Černobylu: Ať děláme, co děláme, příroda je nakonec stejně moudřejší, a i když se zahubila spousta lidí a zvířat, tak už zase všechno roste.

Proto chci říct, že ty prameny jsou nad námi, příroda je nad námi. A věřte tomu, že opravdu voda v podobě, v jaké jsou teď všechny lázně v České republice, je něco záviděníhodného pro každého člověka z celého světa.

Martina: Paní doktorko Milado Sárová, já vám moc děkuji za rozhovor. Děkuji vám za to, že nám už několik desítek let připomínáte, že pravdu měli naši předkové a že se možná skrývá velká moudrost v obyčejné básničce: „Voda je dárkyní života. Chraňte tu vodu. Nedejte, aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd.“ Díky za to.

 

Celý rozhovor s paní doktorkou Miladou Sárovou o české lázeňské tradici a blahodárných účincích pramenité vody na náš organismus i duševní pohodu si můžete bez přerušení poslechnout už teď na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdrávi, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Protože, však už to znáte, nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Andreji, já jsem použila tvůj obrat z knihy, že „vše je zahaleno závojem tajemství“. Když bys to měl jen tak vyjmenovat – jaká všechna tajemství jsou za relikviářem svatého Maura?

Andrej Šumbera: Ono to není jenom v jeho historii, kdy se nalézá v Čechách, ale v celé jeho historii. Je to mimořádný předmět, který byl pojat trochu jinak než jiné významné relikviáře. Třeba jeho ikonografie nebo i plastické ztvárnění sošek a reliéfů – to je zcela výjimečné.

Já rád na přednáškách ukazuji velké detaily fotografií, aby lidé viděli, jak krásné jsou portréty apoštolů a dalších sošek a reliéfů, čímž je to výjimečné oproti jiným relikviářům, kde mají spíše strnulé pohledy. Ale to je jenom jedna ze záhad – jak tento relikviář vznikl a čím byl benediktinský klášter jinačí.

Pak je další krásná záhada, a to, čím to je, že se zachoval, když je dokázáno, že tam každých sto let byly minimálně dvě války, na území dnešní Belgie. Klášter byl mnohokrát vypleněn, a relikviář vždycky zůstal zachován. Já vždycky říkám, že tento relikviář měl velké štěstí, je ochráněn nějakou mocí, a vždycky, když už to vypadalo bledě, nastala nějaká zázračná situace a relikviář byl zachráněn. A o jeho historii v Čechách si budeme povídat potom dál.

Martina: Ano, ty jsi dokonce říkal – a v knize to uvádíš – že tento relikviář má svou šťastnou hvězdu, která ho pravděpodobně celou jeho existenci provází. Tvá kniha, kterou jsi vydal, je krásná výpravná kniha, kde lidé mohou možná poprvé vidět opravdové detaily relikviáře. A já, i když jsem u něj stála zcela blízko, některou krásu reliéfů dokážu docenit až teď na obrovských zvětšeninách.

Ale tato kniha zpracovává čtyři okruhy: Krása zlatnických technik. Svědectví víry. Dramatický příběh. A proces restaurování. Já bych se zastavila u všech, ale samozřejmě mě láká onen dramatický příběh.

Relikviář měl být prodán za půl milionu dolarů, kriminalisté ho vypátrali na poslední chvíli

Martina: Jak už jsi naznačil, legenda o tom, jak byl relikviář nalezen díky důvtipu kriminalistů, je opravdu velmi chytlavý příběh, a myslím, že posluchači jej znají, ale třeba možná někteří ne. Tak tedy v roce 1984 obchodník Danny Douglas ve Vídni iniciuje jednání, na kterém chce odkoupit památku ukrytou v Československu a nabízí až 500 tisíc dolarů, to znamená opravdu velký ranec peněz. Jak to bylo dál?

Andrej Šumbera: Na tomto jednání byl zástupcem původních majitelů rodu Beaufort-Spontiniů, což pochopitelně nemohl říct, protože by se udělalo jednoduché vodítko, kde asi tento vzácný poklad bude ukryt. Jednal dlouho s pracovníky ministerstva kultury, a tam byli infiltrováni kriminalisté – takže to byla lest.

A proč se do toho kriminalisté vložili? Protože tehdy někdo na ministerstvu kultury, když se tato transakce nabídla, říkal: „Dobře, proč ne, bolševik potřebuje dolárky. Ale musíme prověřit, jestli to je seriózní obchod, jestli na nás nečeká nějaký podvod, nebo jestli to nepochází z trestné činnosti.“

Takže to logicky dali kriminalistům, aby to prověřili. A hlavně major Maryška má mé sympatie. Já jsem se s ním několikrát potkal. On tento úkol rozšířil, protože si řekl: „A co kdybychom relikviář nějakým způsobem vypátrali sami?“ Což by pochopitelně zvýhodnilo pozici při jednání, tudíž by pozice toho obchodníka byla slabší a nemohl by si říct tolik peněz. A případně věděli, že jestli jde o nějaký umělecký předmět, tak by bylo docela hezké, kdyby zůstal na území České republiky, což se nakonec stalo.

Láhve vína a koňaku nalezené s relikviářem měly podle majitelů stejnou cenu jako samotný poklad

Martina: Ale já jsem se v té knize dočetla, což jsem vůbec nevěděla, že na konci největší pomoc kriminalistům – den před podpisem smlouvy o prodeji neznámého předmětu, který údajně neměl vztah k naší československé nebo české historii – poskytla recepční v hotelu v Karlových Varech, protože tam se Douglas ubytoval a začal si objednávat tiskovou konferenci, a řekl, jak velký předmět tam bude vystavovat, takže se kriminalisté najednou měli čeho chytit. Jak vlastně vznikla tahle náhoda?

Andrej Šumbera: V tu dobu byla připravena smlouva k podepsání tak, jak se obě strany dohodly. Kriminalisté v té době opravdu nevěděli, kde to je, ale nezaháleli, skutečně po tom pátrali, ale nedopátrali se.

A pomohla jim až tahle informace, takže si řekli: „Aha, Karlovy Vary. Co je v okolí? Bečov.“ A začali znova pátrat, šli znova do knihovny Uměleckoprůmyslového muzea, a tam v nějakém katalogu zjistili, že se tam nalézal tento relikviář, ale to už byla záležitost vyloženě hodin.

A pan Douglas – já jsem s ním mluvil – považoval obchod za uzavřený, protože si, tak jak se to dělá, podali ruce, a bylo to hotovo. Ale český kriminalista, zvlášť v minulém režimu, používal různé finty, a prostě jim to vyfoukli.

Ale myslím, že ve hře byla ještě jedna věc. Podle mě původní majitelé samozřejmě doufali, že tento předmět odkoupí, a už měli kupce. Pak se zjistilo, že jim bylo slíbeno, že by to odkoupil slavný Getty Institute, který by to tehdy údajně odkoupil asi za pět nebo za šest milionů dolarů, zrestauroval, a stalo by se to součástí jeho sbírek.

Ale myslím, že oni nedoufali, protože věděli, že když se takováto věc vykope, objeví, tak se nepovolí vývoz. Takže v té smlouvě byla pojistka, že v takovém případě jim Československo zaplatí ty samé peníze, ale hlavně – oni podle mě opravdu spoléhali na to, že si budou moct odvézt láhve vína a koňaku.

Martina: Což je další věc, o které se příliš neví – že když kriminalisté nakonec pomocí detektorů kovů našli relikviář sv. Maura, tak on byl obložen lahvemi vína a koňaku. A to byla věc, která se k tomu Maurovi nepřidávala. Bylo to dlouho nepovšimnuto.

Andrej Šumbera: Oni totiž věděli. Oni byli zřejmě velcí sběratelé archivních vín a koňaků. A já, když jsem mluvil s panem Beaufort-Spontinem ve Vídni, když jsem tam měl přednášku, na kterou přišel i s bratrem, tak on si povzdechl a ptal se, co je s tou kolekcí.

A já jako restaurátor jsem o tom prakticky nic nevěděl. To bylo asi před 15 lety, začalo se o tom mluvit až později. A on si povzdechl, že ty láhve měly stejnou cenu jako relikviář. Já jsem jenom vytřeštil oči, mě to vůbec nenapadlo.

Ale potvrdilo se to při nějakých zkouškách světových sommeliérů. Takže on podle mě doufal, že si aspoň odveze ty lahve, protože v tom měl majetek stejně vysoký jako u samotného relikviáře.

Kriminalisté pořídili videozáznam nálezu, ale všechny záběry s lahvemi chybí

Martina: Já jsem ve svých starých scénářích našla, že jsem v roce 2017 dělala rozhovor s kastelánem Bečova Tomášem Wizovským, a že to byl teprve on, kdo inicioval, aby se tato hromada lahví, která ležela v zámeckém sklepě nepovšimnuta, nějak zpracovala, katalogizovala, a díky tomu vznikla možná nejucelenější sbírka archivních vín v Evropě. A Tomáš Wizovský mi říkal, že do té doby – na radu bývalého kastelána – dvakrát ročně zapaloval u vín sirný knot. A nakonec se zjistilo, že tato sbírka má cenu circa 30 milionů korun. Ale není kompletní.

Andrej Šumbera: Počítejme. Těch lahví, jak tvrdí Beaufort-Spontin, tam bylo sto dvacet.

Martina: To víc, protože jich tam zůstalo sto třicet tři.

Andrej Šumbera: Teď jich je osmdesát.

Martina: Já mám informaci z toho roku 2017, že je to sto třicet tři lahví.

Andrej Šumbera: To bylo. Já mám pocit, že je tam velký rozpor mezi tím, co tam bylo – a teď to prostě zmizelo. A to je podle mě i záhada relikviáře a toho, proč je kolem toho mlha.

Protože kriminalisté podle mě věděli, jakou to má hodnotu, a jestli si vybrali lahve, které měly zachovalou vinětu, a zvlášť lahve s koňakem, tak jestliže teď je odhadnutá lahev vína bez viněty na milion korun, tak u koňaku má třeba lahev cenu 30 milionů – jenom jedna lahev. To jsou astronomické peníze.

A oni se pochopitelně nechlubili tím, jestli buď nějakou lahev při vykopání rozbili, nebo vypili, nebo si ji schovali – protože na černém trhu se starožitnostmi v Čechách se šušká, že nějaké lahve v Čechách kolují. To je těžké.

A já se tedy nedivím, že se tím kriminalisté nechlubili. Hlavně oni pořizovali záznam. Celé vykopání nahráli na video, a pochopitelně v žádné části záznamu, které by se toho týkaly, není vidět jediná lahev. A tento záznam…

Martina: Tento záznam se ztratil?

Andrej Šumbera: Měl ho pan major Maryška, a ten řekl, že je to na starém přístroji a nelze to přepsat na něco jiného, což podle mě byla trošku zavádějící informace. Nakonec něco vydal a pečlivě sestříhal. Je tam vidět, že to je sestříhané jinak než jaký byl záznam, to pozná i laik jako já. Hlavně to zamaskovat, že v záběru není jediná lahev.

Martina: Našly se pak třeba na černém starožitnickém trhu některé z těchto láhví?

Andrej Šumbera: Já jsem od několika starožitníků slyšel, že to někde kolovalo, že o tom slyšeli, ale důkaz nemám. Ale něco si zjevně ti kriminalisté, nebo někdo, tam nechali, a pak to dali na trh a prodali to – ale to už je dneska asi promlčená záležitost.

Ale nějakým způsobem s tím pochopitelně manipulovali, a protože to nebyli hloupí lidé, tak se podívali do aukčních katalogů, a tam nějaké koňaky z nějakého roku byly. Jeden historik napsal, že tam byly láhve, kdy koňaky v roce osmdesát pět měly cenu třicet tisíc liber – lahev.

Martina: Já jsem se dočetla, že skupina znalců z ikonického vinařství, odkud jsou tyto láhve s vinětou, Château d’Yquem, navštívila Bečov, a vyčíslili sbírku těchto lahví, které tam byly, na těch 30 milionů, a byli dojati, protože některá svá vína viděli v této kolekci vlastně poprvé v životě, protože už nebyla zachována.

Andrej Šumbera: Tam jsou vlastně nejstarší vína vůbec. Tam jsou některá 150 let stará vína, to je naprostý unikát. Já jsem byl pozván na tu ochutnávku jako čestný host. Sommeliéři, to jsou všechno mladí kluci kolem třiceti let, protože mají chuťové buňky v nejlepším stavu.

A já jsem si říkal: „Nehrají to na nás? Nedělají tady nějaké divadlo?“ A jelikož jsem seděl v první radě, tak oni si vždycky po pěti vzorcích dávali pauzu, a já jsem se přiklonil k těm skleničkám a přivoněl jsem si, a byly to opravdu omamné vůně – nádhera.

A já jsem si říkal: „Tak tito kluci si opravdu nevymýšlí, to je něco.“ Já jsem opravdu viděl, jak jsou z toho uneseni a dojati, protože oni jezdí po celém světě, a teď najednou přijedou na Bečov a zkouší tam něco naprosto unikátního.

Kastelán Macek zachránil relikviář třikrát – naposledy tím, že promluvil před novináři

Martina: Já si teď uvědomuji, že jsme se začali věnovat vínu a koňakům a trochu jsme pozapomněli na hlavního hrdinu celého mysteria – na relikviář svatého Maura. Tehdejší kastelán, který byl u vyzvedávání relikviáře, kastelán Macek, podle toho, co jsem se dočetla, zachránil relikviář pro nás ostatní hned dvakrát. Nejprve, když kriminalistům, kteří s detektorem kovů šmejdili všude možně po zámeckých zahradách, řekl, že poklady bývají většinou pod střechou.

Andrej Šumbera: Zvlášť kovové.

Martina: Ano, a tak je navedl do kaple. A podruhé, když ho přivolali k už odkrytému nálezu, o jehož existenci v tu chvíli věděli jenom kriminalisté a on, tak trval na sepsání nálezového protokolu, protože s inventárním číslem už nemohl tento nález jen tak tiše zmizet. Myslíš si, že byl takový plán, že by ho tehdejší vláda zkrátka prodala, protože devízy se jim líbily?

Andrej Šumbera: Já jsem přesvědčen, že ano. Kriminalisté dělali svou práci, a je to vlastně nezajímalo. Oni dostali úkol, ten splnili, a relikviář vypátrali, byť jim nakonec na poslední chvíli zasvítila šťastná hvězda.

Ale pak je tam ještě další rovina, protože pak najednou bylo kolem relikviáře asi dva měsíce docela hrobové ticho. A pan kastelán Macek mi vyprávěl, že on to v zásadě, když to řeknu česky, nenápadně vykecal.

On musel podepsat mlčenlivost, že se o okolnostech nálezu a co a jak nesmí nikde nic říct, a on to jemně pustil do světa, takže nakonec vyšel i nějaký článek v Mladé frontě. A vlastně tím, jak to vešlo ve známost, tak kdo by pak veřejnému mínění vysvětlil – byť to bylo za komunismu – že jsme prodali vzácnou památku někam do ciziny. To už by neprošlo.

Takže on má podle mě celkem tři zásluhy. Bylo docela humorné poslouchat jeho vyprávění, jak tam běhali s detektorem a nesměli mu nic říct. A on pak říkal, že jestli je to kovové, tak přece někdo neschová do země, ale ukryje to dovnitř. Takže se pochopitelně nabízela kaple.

A kriminalisté byli tak zkušení, že si všimli, že tam jsou krásné dřevěné fošny, a jedna fošna, kde jsou péra, kde to do sebe zapadá, tak to bylo poškozeno. Čili je napadlo: „Aha, tady s tím někdo hýbal,“ tak to tam opravdu otevřeli.

Relikviář byl původně zasypán hlínou v jakési bedně, ale ta bedna se propadla, takže se do té bedny vsypala zemina. A tam opravdu stačilo, že to prkno poodkryli, a tam na ně koukaly věžičky relikviáře. To prostě muselo být humorné.

Major Maryška z kriminálního příběhu vytvořil legendu a každý rok pak přidával novou historku

Martina: To muselo být mysteriózní. Ale major Maryška – jak říkáš, že jsi byl při předání památky Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze v prosinci osmdesát pět – na všechny otázky odpovídal velmi nekonkrétně, velmi vyhýbavě, přestože vy jste to potřebovali vědět kvůli tomu, abyste porozuměli technickému a praktickému stavu tohoto předmětu. Jak sis tehdy vysvětloval, že kriminalista mlží, mlčí?

Andrej Šumbera: Že mlží proto, že k tomu má důvod. Mě napadlo, že ty okolnosti byly nestandardní, to znamená, že se neměli čím chlubit. To je jedna věc. Druhá věc je, že oni jsou málomluvní většinou, to je jejich tradice, takže zachovávali dekorum a opět byli zticha.

Ale hlavně, což jsem tehdy nevěděl, že v tom – myslím – hrály roli ty lahve vína a koňaku. To si myslím. Už tehdy pochopili, jakou to má hodnotu – takže některé věci, okolnosti nálezu, fotodokumentace, video – nic nebylo.

Dokonce byla vernisáž nějaké výstavy v Policejním muzeu, a jeho současný ředitel pátrá v archívech kriminální policie po tehdejších zápisech. Každý detektivní příběh má pochopitelně svou složku, a tam není nic. Tam prostě není nic – prostě všechno zmizelo.

Martina: Aby ses něco dozvěděl od kriminalistů, tak jsi požádal novináře Jedličku, aby se pokusil do Zemědělských novin vyzpovídat majora Maryšku a aby se svěřil do oblíbeného sloupku kriminálních příběhů, který byl tehdy v Zemědělských novinách velmi čtený. A mě to vlastně až mrzí, protože to vypadá, že teprve tam se zrodila legenda – že si pan Maryška řekl, že v rámci dobrého příběhu nebude kazit příběh pravdou.

Andrej Šumbera: Přesně. To bylo velmi humorné, protože maminka byla novinářka, a pan Ivan Jedlička byl vlastně náš rodinný přítel, který k nám často chodil na návštěvu. A já jsem se pochlubil tím, že jsem byl u nějaké naprosto výjimečné památky, takže on zastřihal ušima a říkal: „To je zajímavé, o tom bych mohl napsat.“

A já jsem byl rád, protože ten kriminalista se pochopitelně rád pochlubil. Takže tam vznikl příběh, který už v té době musel být trošku přimalovaný. A proč ne? Ale faktem je, že pan Maryška, když věděl, že to lidé baští, tak každý rok přidal nějakou novou historku a vytvořil z toho nádhernou legendu.

Takže dneska máme slovutný příběh, jak kriminalisté něco vypátrali. Ale tím nechci snižovat jejich zásluhy, a rozhodně si přihřáli svou polívčičku.

Martina: A pravdou je, že my jsme lidé povrchní, a když nám někdo k tak překrásnému historickému artefaktu přibalí ještě takovouto chytlavou legendu, tak se to prostě prodává samo. A vlastně to Maurovi prospělo.

Andrej Šumbera: To je zajímavé. Fakt to zná každý v Čechách, je to zlidovělá legenda. Nikoho nezajímá, co svatý Maur byl za mučedníka, nebo jaké jsou tam příběhy, jakou to má uměleckou hodnotu, ale zajímá je, jak to bylo vypátráno.

A pak to dostalo cejch, že to je druhá nejvzácnější památka v Čechách, a lidé to přijali a takhle to berou. A moje kniha je také trošku snahou relikviář rehabilitovat s tím, že má další velmi hluboké hodnoty, které stojí za to rozepsat, což doposud nikdo neudělal. Takže já se o to trochu jakožto restaurátor snažím.

Beaufort-Spontiniové možná vyvezli relikviář z Belgie nelegálně a chtěli ho prodat už za první republiky

Martina: Hned se do toho pustíme. Ale přesto by mě zajímalo – protože ty jsi několikrát mluvil s tehdejším kastelánem Bečova, s panem Mackem, mluvil jsi s kunsthistoriky, s původními majiteli Beaufort-Spontiny, mluvil jsi s obchodníkem panem Douglasem, mluvil jsi opakovaně s majorem Maryškou – jestli jsi dospěl k tomu, jak to tedy bylo? Přišel jsi této věci na kloub? Nebo je to tak dokonale zahaleno, že už se nikdo nedostane pod povrch?

Andrej Šumbera: Tak to je jako legenda o králi Artušovi – to už prostě nikdy nezjistíme. Ale to je svým způsobem hezké, ať to prostě nějak je. Já myslím, že to nejde. Nejde. To jsou opravdu jenom hypotézy.

Tam jsou jasná jenom některá fakta: Že to iniciovali ti majitelé, a přišel ten obchodník. Faktem je, že to tady kupodivu nikomu nechybělo, protože západní Čechy byly částečně brány i jako německé, a soupis památek, který sepsal místní historik umění Antonín Gnirs, takže tento katalog vycházel německy. A tady nikoho z kunsthistoriků nenapadlo – kde to vlastně je?

Takže z významných relikviářů, kterých je ve světě asi jenom patnáct, jeden zmizel, a nikomu to nebylo divné. Pak je tam tedy ještě jiný příběh.

Byl slovutný belgický kunsthistorik Robert Didier, který o tom prakticky hned po nálezu napsal velmi fundovaný článek, že relikviář sv. Maura byl znovu objeven, a my jsme to našli v nějakém odborném časopisu. A já jsem říkal: „Proboha, kde on všechna ta data bere?“ A díky tomu jsme zjistili, že v jednom německém archívu je celá kolekce kvalitních fotografií.

A moje domněnka je, že Beaufort-Spontiniové, když se z Belgie přestěhovali na Bečov, vlastně tento relikviář proti souhlasu belgické vlády odtáhli do Čech. A podle mě se už za první republiky snažili tento relikviář prodat, a proto si objednali vynikající fotodokumentaci.

Zatímco jiné relikviáře měly třeba dvě, tři fotky, tak tehdy fotograf z fotoarchívu Marburg udělal sto padesát fotek. To byla dokonalá fotodokumentace. My jsme k těm fotkám přišli až v polovině restaurování.

Takže proč dělali tak důkladnou fotodokumentaci? Podle mě už to tehdy chtěli prodat. Ale to už jsou jenom domněnky, už to nedáme dohromady. To by musel pod nějakou přísahou mluvit pan Maryška, který už není mezi námi, a tak dále. Nedá se to zjistit.

Sejf České národní banky dokonal destrukci relikviáře – jádro vyschlo a začalo se rozpadat

Martina: Tak si necháme ten příběh tak, jak je – je to skutečně jímavé, a relikviáři to velmi prospělo. Část tvé knihy je věnována procesu restaurování. Když jste získali relikviář, tak by člověk očekával, že se na něj hned vrhnete a hned se budete snažit ho restaurovat, zachovat, uchovat, opravit. Ale vy jste na to – než se vám dostal na restaurátorský stůl – museli čekat dalších sedm let. Proč tomu tak bylo?

Andrej Šumbera: Řeknu to ve zkratce. Já jsem shodou okolností ke čtyřicátému výročí nalezení udělal přednášku v Městské knihovně, a řekl jsem si, že to pojmu nějak netradičně. Tak jsem zahrabal ve svém fotoarchivu a našel jsem tam nějaké fotografie z porady, kdy kriminalisté předali relikviář Uměleckoprůmyslovému muzeu – byla to porada asi dvaceti lidí – a já jsem to naschvál v přednáškovém sále promítl.

A tam skutečně všichni koukali naprosto tak, že nevědí, co se děje – včetně mě – protože to byla mimořádná událost, takže ze všech našich očí koukala bezradnost: „Co s tím vlastně dělat?“

Takže tam byla asi pětihodinová porada, a k ničemu se to nedobralo, takže se to nakonec zaprotokolovalo a předalo. A pak bylo několik dalších porad, a tam byly třeba názory: „Nic s tím nedělejte. Nechte to. Jenom to omyjte destilovanou vodou.“ A my restaurátoři jsme říkali: „To nejde, rozpadne se to.“ Takže se pak podařilo prosadit demontáž a dali jsme to na plata. Takže začátky byly těžké.

Martina: Promiň, já jsem ještě od tebe slyšela, že první věc, kterou udělali, bylo to, že relikviář zavřeli do sejfu, kde se dokonala destrukce relikviáře, protože najednou prudce šel z vlhkého, studeného prostředí hradní kaple do suchého, teplého sejfu.

Andrej Šumbera: Ta porada byla až po tomto. Oni to dovezli, měli to údajně tři dny na stole. Šéf těch kriminalistů, kteří sídlili u Karlova mostu, to tam měl na stole a říkal: „Už mi to tady překáží, někam si to odvezte.“

A nikdo to nechtěl, akorát všichni věděli, že je to strašně vzácné, takže to dovezli do sejfu České národní banky, kde to bylo pochopitelně klimatizované tak, aby tam bylo sucho a nic se tam nekazilo.

Tam žádné umělecké sbírky nejsou, šustí tam pouze dokumenty a papírové peníze, a nikdy tam nic jiného nebylo. Takže tam nebyla přirozená vlhkost, a shnilé jádro tím, jak vyschlo, ztratilo už veškerou soudržnost a začalo se rozpadat.

A pak to převezli do Uměleckoprůmyslového muzea, a z toho jsou ty fotky, jak tam máme vytřeštěné oči, jakože: „Co s tím?“ A potom tam byl problém, že když jsme to demontovali, tak si tehdy za bolševika mysleli, že vyrobí speciální instituci – jmenovalo se to Státní restaurátorské ateliéry, které se toho ujmou.

A oni, jak byli bezradní, nás najali na demontáž, a pak si tedy řekli: „Uděláme restaurátorský plán.“ Ale to trošku přecenili své síly a nebyli schopni nějaký plán udělat. A to trvalo roky.

Takže to byly roky osmdesát šest, sedm, osm, a pak do toho přišla revoluce a nic se nedělo. A znova se o tom začalo jednat až po roce devadesát. Mám pocit, že další první schůze byla někdy v roce devadesát jedna.

A tehdy jsem byl poprvé na Bečově, protože se zjistilo – díky tomu protokolu – že ta památka spadá pod Západočeský kraj, a tudíž je to věc západočeské památkové péče, a my jsme se v roce devadesát jedna někdy na podzim jeli podívat na Bečov. A tam to vypadalo, jako kdyby tam před dvěma týdny skončila válka. Je to prostě totálně zanedbané místo.

A tam se pak rozhodlo, že to bude vystavené znova na Bečově. A já jsem říkal: „No, tě Bůh.“ Ale já jsem velký příznivec regionální politiky, regionální kultury, prostě to tam patří, a tečka. Přitahuje to i turisty. Takže se to tam nakonec ocitlo, a i Bečov se postupně obnovil.

Restaurování trvalo jedenáct let – relikviář bylo třeba rozebrat na dva tisíce dílů

Martina: Ale to jsme už v čase hodně vpředu, protože samotné restaurování relikviáře trvalo jedenáct let. Řekni mi, z jakých profesí tě svatý Maur vyzkoušel? Protože vy, kdo jste na relikviáři dělali, jste se museli stát chemiky, truhláři, zlatníky, koželuhy, geology a nevím čím vším ještě. Co všechno bylo součástí restaurátorské práce? Protože s ničím tak komplexním jsi se, myslím, ještě nikdy předtím ani potom nesetkal.

Andrej Šumbera: Opravdu nikdy předtím, ani nikdy potom. Získali jsme tam spoustu vědomostí, které, jak to u restaurátora bývá, už jsme nikdy nemohli využít, protože tento proces restaurování byl velmi unikátní.

Byly tam nějaké základní věci. Naučil jsem se vynalézavosti, třeba si při demontáži udělat nějaká různá jemná páčidla, abychom vytáhli šetrně hřeby – někde šly samy, někde to drželo. A teď ten hřeb vytáhnout, aby se nepoškodila třeba jemná filigránová výzdoba. To byla práce.

Pak jsme museli vymyslet, jak jednotlivé sundané díly archivovat.

Martina: Abyste věděli, jak patří k sobě.

Andrej Šumbera: Naštěstí na jádru byla většina dílů zachována, byť to bylo zborcené, a odpadlých dílů – to byly sošky a tak – to se celkem dalo dohledat.

My jsme si prostě udělali jednotlivé strany relikviáře, udělali jsme si maketu z polystyrénu i s modelací, a to, co jsme sundali, jsme na tuto polystyrénovou maketu dali na to místo, kam to patřilo. Čili my jsme vlastně furt měli přehled, kde co je.

A když jsme u vynalézání, tak my jsme tam udělali plánek, který má pět set evidenčních dílů, ale často byl jeden evidenční díl složen z dalších pěti částí. Já jsem to pak spočítal, a my jsme to rozebrali na dva tisíce dílů. A teď se v tom orientovat, jak to skládat.

A ještě jsem si dopředu uvědomil: „Ale tam budou třeba takzvané restaurátorské mokré procesy. Tam nemůže být nějaká nálepka a nesmíme to poplést.“ Tak jsem udělal miniaturní visačky z tenkého plechu, který byl na tenkém drátku, a to jsme navěsili na každý díl.

Martina: Začíná mi těch jedenáct let být trochu jasných. Necítil jsi paniku, když jsi měl – obrazně řečeno – před sebou na stole dva tisíce dílů?

Andrej Šumbera: Já jsem si říkal, že když si nejsem něčím jistý, tak opatrnost přeženu. A tak jsme evidenci opravdu udělali právě díky těm maketám, na které jsme to dávali, a díky visačkám byl přehled opravdu přesný.

Takže my jsme celou dobu věděli, co se kde nalézá, kam to patří. A i když jsme výzdobu na nové dřevěné jádro přibíjeli postupně, tak tam pořád visely ty visačky. A teprve když to bylo všechno hotové, tak jsme visačky odcvakli. A hlavně všechno jsme dokumentovali. A napomohla nám i doba, protože začala éra digitálních fotoaparátů, takže jsme fotek radši dělali víc než míň.

 

Celý rozhovor s Andrejem Šumberou o relikviáři svatého Maura, jeho dramatickém nálezu, záhadných lahvích vína a koňaku a jedenáctiletém restaurování si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Pane profesore, znamená to, že AI je slepá vývojová větev? Protože teď se tím všichni zabýváme, a někteří před tím padají na kolena, někteří žasnou, někteří se bojí, ale neustále se tomu všichni věnujeme.

Peter Staněk: Jedna malá ukázka, kterou vám dám na AI: Když v březnu roku 2000 došlo ke kolapsu Neuen Markt a NASDAQ, a všechny dotcomové firmy, které vyráběly dámské vložky, a měly dotcom v nadpisu, takže jejich akcie vystřelily do stratosféry, tak někteří investoři přišli o 6,7 bilionů dolarů. Nyní má 15 firem, které se zabývají AI, trhovou kapitalizaci a investice v rozsahu 21 bilionů. A vy si položíte otázku, jestli například Altmanova firma nebo Zuckerbergova firma nebo firma Jeffa Bezose skutečně má tyto biliónové hodnoty. Jo, na burze vám řeknou: „Podívejte, jak to roste, a ty investice“, a tak dále. Víte, jak funguje round table? Já si u vás objednám nějaké produkty, a vy u mě nějaké produkty. Vzájemně tyto produkty nemáme, ale oba dva vykážeme pro burzu objednávky za miliardy dolarů, a na burze to vystřelí do stratosféry.

Vtip je v tom, že kdybyste to udělala vy jako podnikatelka, tak přijdou všechny kontrolní orgány a zarazí vás pod černou zem, protože je to podvod. Ale protože to dělá těch 15 firem, které dostaly výsadní právo a které velký Trump pověřil vytvořením AI, tak to nikdo za burzovní orgány nezkoumá. Takže jaká je skutečná reálná hodnota například Jeffa Bezose nebo Altmana? Skutečně to jsou biliony dolarů? Nebo je to jenom finanční bublina? A ti rozumní, jako Kiyosaki a další varují, že jestliže teď praskne bublina, nebude to 6,7 bilionů, ale budou to desítky bilionů dolarů, které změní svého majitele. A tohle je věc, která se skutečně u OpenAI nesmí prohlašovat, protože teď je to obrovská investiční bublina, všechny fondy do toho investují, OpenAI investuje…

Martina: To znamená, že je to jenom finanční bublina?

Peter Staněk: Ano, samozřejmě.

Martina: A proč třeba bývalý šéf Google, Eric Schmidt, říká, že umělá inteligence, či spíše superinteligence, je jaderná bomba dnešní doby, a kdo bude mít lepší AI, bude mít převahu. A podle něj by Spojené státy neměly usilovat o nový…

Peter Staněk: A jaké akcie vlastní tenhle pán?

Martina: Odešel z Google, aby mohl varovat před AI. Ale jaké vlastní akcie? Nevím, jestli udělal tento finanční striptýz.

Peter Staněk: No, právě.

Martina: Takže vám to přijde jako kouřová clona?

Peter Staněk: Je to kouřová clona. Proto ti rozumní analytici upozorňují na to, že není otázka, jestli bublina AI praskne, ale pouze kdy? To je jediná klíčová otázka.

Martina: A pak se ukáže, že je to pouhý průměr a statistika?

Peter Staněk: Ano. Bohužel.

Martina: Bohužel, nebo bohudík?

Peter Staněk: Bohužel pro investory, a pro normální lidi bohudík.

Svět se nechal zblbnout díky OpenAI, která mapuje vnější život bez vědomí

Martina: Myslíte si, že se v tomto smyslu podařilo – s prominutím – zblbnout celý svět?

Peter Staněk: Ano, velice jednoduše.

Martina: Jak?

Peter Staněk: Jednoduše. Podívejte, dnes se OpenAI používá proto, že se s ní radíte, jestli máte s někým chodit nebo ne – radíte se s ní, co si máte obléci, ona za vás píše vaši studijní práci nebo diplomovou práci, nebo nejlepší fór, když OpenAI použijete pro humanoidního robota, který vám bude pomáhat v domácnosti, protože jeho hlavní role je v tom, že vám bude podávat nádobí do myčky, a když budete odcházet do práce, tak vám tenhle robot podá kabát a popřeje vám příjemný den – tak nezdá se vám to crazy? Není to „Magoristán“ celého tohoto světa?

A proč všichni říkají: „OpenAI, to je skvělý, ale musí mít palivo.“ A co je tím palivem? Nejsou to informace? A jestliže chcete informace, tak byste chtěla vědět všechny aspekty vašeho života. Takže budete mít smart technologie, které budou mapovat všechny aspekty a projevy vašeho života 24 hodin denně. Budete mít informace o vnější podobě vašeho života, ale ne o vašem myšlení, ne o vašich citech, ne o vaší emoční stránce, ale budete mít informace o povrchové podobě života. A na základě nich můžete modelovat pomocí OpenAI, protože její hlavní výhoda je v tom, že rychlost pohybu informací je 300 000 kilometrů za vteřinu. Ve vašem mozku je rychlost 1400 metrů za vteřinu, jenomže váš mozek je vytvořen tak, aby používal vědomí. Ale OpenAI vědomí nemá a nebude mít. Víte, proč to tak je?

Protože například Japonci a Jihokorejci přišli na to: „Kurňa, ona by OpenAI mohla mít vědomí, protože kdyby dostala informace z vnějšku a z vnitřku sebe sama, tak bude mít vědomí.“ Víte, co vymysleli? Skvělou věc. Na OpenAI napojili senzory o vnějšku – čili teplota, tlak, vlhkost, elektrické napětí a všechno ostatní. A pak napojili senzory na vlastní strukturu OpenAI a mysleli si, že bude mít vědomí. A bohužel velké kulové – žádné vědomí se nekoná.

Největší nebezpečí AI je dokonalé mapování životů a naprostá manipulace

Martina: Pane profesore, znamená to, že největší nebezpečí AI je v tom, že dokonale mapuje naše životy – vnější podobu životů, jak jste zdůraznil – a my se jí svěřujeme, a tím pádem se vystavujeme možnosti naprosté manipulace?

Peter Staněk: Ano, samozřejmě, přesně jste to vystihla. Protože jeden z původních záměrů AI byl takový, že pokud máte technologický projekt a proces, který využívá robotické systémy, tak původně jste měli roboty, ale při každé změně procesu jste je musela přeprogramovat, byla to složitá záležitost, potřebovali jste programátory a podobně. Když jste použili umělou inteligenci, tak se klasičtí roboti změnili na chatboty a coboty, které nemusíte přeprogramovat, protože oni jsou v rámci vymezených projektů a algoritmů schopni se uzpůsobit na jiný druh produkce a výroby. To byla skvělá věc. Ale najednou jste nepotřebovali programátory, najednou jste nepotřebovali informační analytiky a tak dále, protože ten robot, využívající datové soubory o daném technologickém procesu, byl schopen se sám přeprogramovat a organizovat na jiný technologický proces.

A najednou zjišťujeme další věc, na kterou přišli Japonci. Víte, kdy začala úvaha o robotice, která měla využívat AI? V roce 1986 v japonské Toyotě. A tehdy přišli z jednoho zásadní věcí, kterou má právě AI vyřešit. Co vám říká just in time? Je to práce bez zásob. Zjistilo se, že jeden z nejvyšších objemů nákladů souvisí se sklady, s udržováním komponentních záležitostí a podobně. Když odstraníte sklady a zabezpečíte neustálý kontinuální tok komponentů a neustálý odvod hotových výrobků – což je just in time – tak ušetříte 40 procent nákladů. Samozřejmě například Volkswagen…

Martina: Nerozumím souvislosti.

Peter Staněk: Jednoduše. Například Volkswagen má zásoby na 10 hodin technologických komponentů všech součástí. Ale montujete rychle, a auta zase odvážíte. Ale kdybyste neměla neustálý kontinuální tok komponentů, tak nemůžete fungovat bez skladů, bez všeho ostatního. Proto podnik Volkswagen v Bratislavě nemá sklady, ale má neustálé železniční linky a kamiony, které neustále vozí tisíce komponentů. Když byla doprava levná, tak se vytvořil systém, kdy nebylo důležité, kde vyrábíte, ale musíte mít nízké náklady na výrobu. Takže jeden komponent se dělal v Brazílii, jeden komponent se dělal v Argentině, jeden komponent se dělal v Pákistánu, a vy jste to tady smontovali. Skvělé – snížili jste náklady.

Jenomže vznikl problém, když přišel covid, válečné konflikty, a najednou tato logistika nefungovala. Ale vy máte logistiku postavenou tak, že je časově nesmírně sladěná. Čili když máte auto složené z 30 tisíc dílů, a z nich se 25 tisíc vozí kamiony, tak si představte tu logistickou harmonizaci – čas, prostor, vyložení, naložení, linka, montáž, komplet, kontrola, odchod. A Japonci to dotáhli ještě dále v roce 1986. TQM – co vám to říká? Total Quality Management. Do té doby byla zásadně uplatňována principiální zásada, podle které, jestliže člověk uvidí vadnou součástku, tak nesmí zastavit výrobní linku, protože ztráty ze zastavení výrobní linky budou obrovské. Ale Japonci spočítali, že ztráty z image vadných výrobků jsou horší než ztráty ze zastavení technologie. Čili TQM znamená, že vy jako pracovník jste povinen zastavit výrobní linku, když vidíte vadný komponent – musíte ji zastavit. Díky tomu se Toyota stala klíčovým automobilovým podnikem na světě. Právě díky tomuto. Ale k tomu potřebovali zpracování terabajtů informací. Čili tehdy začali uvažovat nejenom o robotice, ale o systému, který by zpracoval obrovské množství informací, a to byl základ AI. Potom se toho chopily samozřejmě vojenské kruhy, protože když můžete vyhodnocovat charakter bojiště a protivníka a všechno toto, tak se začaly rozvíjet tyto věci.

Diverzita mikrobiomů i národů je klíčem k přežití, uniformita zabíjí

Martina: Když to úplně brutálně zjednoduším, znamená to, že vy z AI nemáte obavy?

Peter Staněk: Ne, vůbec žádné, protože dnešní AI není umělá inteligence lidského typu. Jednoduchá odpověď. Kromě jiného, nikdy nebudete mít o člověku všechny informace. Musíte si totiž uvědomit, že příroda si s námi zahrála šíleným způsobem. Na planetě máte prý 8 miliard – opakuji „prý“, protože některé propočty ukazují, že je to jenom 7 miliard, a z těch 8 miliard nenajdete dva identické jedince. Znamená to, že příroda se zbavila principiální zásady neplýtvat materiálem, energií, časem a tak dále. Proč nás vytvořila odlišné? Protože jeden z klíčových zákonů univerza je princip diverzity, různorodosti. Ale různorodost znamená nejenom, že jsme různorodí, ale je to pružnost a pevnost systému v jednom.

Jedna klasická ukázka: Váš mikrobiom by měl mít 1900 druhů mikroorganismů, a tehdy váš imunitní systém funguje na 100 procent. Díky fast potravinám, chemizaci prostředí, elektromagnetickému smogu, a tak dále, má běžný, vyspělý člověk 1100 druhů mikroorganismů. Ale pokles o těch 800 znamená snížení funkčnosti vašeho imunitního systému o 40 až 50 procent – a pak se nedivte civilizačním nemocem. Princip diverzity je ve všem. Čili jestliže šílená Leyenová prohlásí, že musíme vytvořit nějakého průměrného Evropana – tak to je absolutní nepochopení. A když se obrátíte na čínskou „Bílou knihu“, klíčový strategický dokument čínského vědomí, tak jak zní druhý bod? Nezní náhodou tak, že musíme zachovat diverzitu jednotlivých národů, kultur, civilizačních modelů, protože diverzita různosti národů umožňuje přežití lidské rasy?

Martina: Zachování kulturní a národní identity.

Peter Staněk: Čili Číňané to pochopili, ale ta „geniálně vyspělá“ anglosaská civilizace to nepochopila, protože bude vždy založena na rabování jiných zdrojů, otroctví a ničení jiných civilizací a kultur? A v tom je ten problém. Čili jak chcete mluvit o planetě Zemi, o AI? Jaká to bude AI? Čínská? Americká? Evropská? Nebo to bude AI Altmana? Nebo Zuckerberga? Nebo Bezose? Nebo Čínské akademie věd, kde vytvořili AI, které organicky řídí 7600 dronů, které vytvářejí na obloze barevné obrazy? Například.

Martina: Všechny příklady jsou možné a ve hře.

Peter Staněk: A když se podíváte na další věc: Když řeknu AI, tak viděla jste ty nádherné záběry, kdy Číňané postavili 156 km dlouhou dálnici se seřizováním terénu, s betonovými základy a asfaltovou vrstvou, přičemž tam není jeden jediný člověk, všechno řídí umělá inteligence, robotické systémy, a drony to kontrolují ze vzduchu, aby bylo možno dosáhnout čtyřrozměrného vidění této dálnice. A tato dálnice je široká 20 metrů. To je AI – ale pro daný konkrétní účel. Víte, kdy bude AI zajímavá? Podíváte se na obrovské stavby, které se navrhují. Již ne jenom Burdž al Dubaj, vysoký jeden kilometr, ale tříkilometrové stavby. Vy si myslíte, že je budou stavět lidé? Ne, budou je stavět robotické systémy řízené AI.

Například – málo se o tom ví – ale v Kielu jedna německá lodní společnost staví loď bez lidí, staví ji roboti řízené AI, a každý zná přesně svůj úkol. A to je právě ta zvláštnost, že vytváříte systém, který využívá AI, právě tu možnost terabajtů informací, schopnost neustálého, flexibilního hodnocení vývoje. A když vám někdo říká: „Jo, umělá inteligence vyřeší problém nových léků. Vybere správnou kombinaci a nepotřebujete 12 let testování a podobně“ – tak vážení, vy už jste úplně zblbli? Vy si myslíte, že osmý až desetiletý systém kontroly dlouhodobých účinků nových léků je vymyšlen zbůhdarma? A když to nahradili teleskopováním – tak víte, co je podstata teleskopování, oficiálně zdůvodněné vytvoření vakcín mRNA? Že všechny čtyři fáze, které jsou rozloženy na 8 až 10 let, uděláte souběžně – teleskopováním. A budete tvrdit, že za půl roku máte novou vakcínu, která je bezpečná, účinná, skvělá, fantastická, a na které vyděláte 600 miliard. Skvělé, ne?

Ale nikdo se to neodváží napadnout, protože to přece vytvořila AI, tak je to přece dokonalé. Ale všimněte si, že AI se teď stává Bohem, který má zabezpečit uvěřitelnost jakékoliv blbosti. Malá ukázka: AI od tohoto roku hodnotí všechna soudní rozhodnutí v rámci Čínské lidové republiky na jakékoliv úrovni. Už neplatí rozhodnutí soudce, ale platí rozhodnutí AI, která prověřuje každé soudní rozhodnutí. A chcete tvrdit, že AI bude chápat všechny lidské rozměry každého casus belli, které se bude posuzovat?

Cesta k odlidštění člověka: intelektuální zombie bez strachu a spánku

Martina: Tohle je naprosté odlidštění.

Peter Staněk: Ano, přesně. A to je přesně ta cesta, o které mluví Altman, Zuckerberg a další. Ale to není pomoc člověku, to je odlidštění člověka, převedení člověka do nějaké strojové podoby. A já tomu říkám – to jsou intelektuální zombie. Tak, jak vidíte zombie s fentanylem, kteří stojí skrčení jako nějací nehybní roboti a podobně – tak tohle má být s lidmi. A pak už nebudete mít žádné lidství, nic. A samozřejmě jednoduchá prostá otázka: Harari řekl, že díky AI zrušíme 500 milionů pracovních míst do pěti let, a tito lidé budou zbyteční. A víte, co ještě prohlásil? Že tyto zbytečné lidi necháme naživu, ale dáme jim drogy a hry. A víte, kde jste? V jednom skvělém románu Raya Bradburyho, který se nazývá „451 stupňů Fahrenheita“, který je z roku 1963. A teď jste to mohla vidět v krásném posledním zfilmování, které se nazývá „Equilibrium“.

Modely AI zmapovaly všechno, co bylo prožito, všechny krizové situace byly již zmapovány. Na každou krizovou situaci vám dáme řešení, takže jsou zbytečné sebevraždy, ale je zbytečná i radost ze žití. A jedna poznámka, abych vás nezdržoval: Když se dělal výzkum dlouhověkosti v modrých oblastech, v jižním Řecku, Itálii, Okinawě a podobně, tak zjistili šok. Genetika představuje 5 až 7 procent podmínek dlouhého dožití, zdravého dožití. Vaše strava 20 procent. A všechno ostatní je tvořeno nemateriálními faktory, jako láska k životu, láska k lidem, dělaní toho, co vás naplňuje, empatie. To jsou materiální faktory? A právě proto máte na Okinawě tak vysoký podíl stoletých. Ne jenom proto, že mají rybí a přirozenou stravu, nebo v Řecku takzvanou středomořskou stravu. Ne, ta není klíčová. Klíčové je vaše vědomí, které je vám schopno přivolat vaši chorobu, ale také aktivovat vaše samoléčebné schopnosti.

Schwabův kapitalismus zúčastněných stran: triáda vlád, korporací a financí ovládne svět

Martina: Pane profesore, takže jak tedy bude vypadat svět v budoucnosti, pokud ho nezmění, nepřeorá něco nepředvídatelného? Nebo předvídatelného, jako předvídatelná apokalyptická válka, nebo řekněme předvídatelná temná data, pokud to není protimluv? Vy jste před devíti lety řekl, že se chystá totální proměna našeho světa v režii nadnárodních korporací a boháčů, chudoba a sledování úplně všeho. Naplňuje se tento scénář?

Peter Staněk: Ano, přesně. Co vám říká nejnovější Schwabova kniha, která se nazývá „Kapitalismus zúčastněných stran“. Kdo má vládnout světu? Triáda. Vlády, podporované umělou inteligencí a vyhodnocující každé vaše jednání a informace.

Martina: Mě na této knize fascinuje, že už to ani netutlá.

Peter Staněk: Ano, netutlá. Pak je to druhá stránka, to znamená nadnárodní korporace, obrovský konglomerát 8000 nadnárodních korporací. A pak je to třetí část, která je v podstatě vázána na finanční sektor. A kdo z těchto lidí, kteří toto sledují, si uvědomí, že v roce 2025 skončil jeden nesmírně zajímavý proces? Co vám říká financializace přírodního prostředí?

Martina: V tomto názvu je to už obsaženo.

Peter Staněk: Znamená to, že lesy, půda, voda, vzduch už nebudou veřejným statkem, ale budou oceňovány a budou obchodovány na burzách.

Martina: Vzduch?

Peter Staněk: Ano, podle poptávky a nabídky. Uvědomujete si, že v roce 2026 Evropská centrální banka ve spolupráci s národními centrálními bankami dokončuje proces kompletní evidence aktiv a pasiv každého občana EU? Každého občana. Všichni se budou soustřeďovat na to, že chystají a spustí digitální identitu a podobně. Ne, tyhle věci jsou nebezpečné, protože pak EU a ti, kteří ji řídí – díky BATovým souborům a AI – budou přesně vědět, jaké jsou vaše dluhy, jaká jsou vaše aktiva, co vlastníte, kolik máte úspor, jaké máte spotřebitelské zvyklosti a podobně.

Martina: Takovéto nástroje kontroly neměl nikdy v minulosti k dispozici žádný despota, žádný tyran. Takovéto nástroje kontroly.

Peter Staněk: Ne, neměl. A musíte si uvědomit jednu věc, že oni to velice dobře pochopili, a vážou to na civilizační model. Například, základem civilizačního modelu Číny je konfucianismus, to znamená hierarchická struktura společnosti, odpovědnost na jednotlivých stupních hierarchické struktury, podřízenost celku a tak dále. U nich problém sociálního kreditu a biometrického skenování prošel a nejsou proti tomu bouře. I když při drakonických opatřeních při covidu se nakonec část populace vzbouřila. Ale druhá věc: Na čem je založen civilizační model anglosaský, nebo řekněme evropsko-americký? Není to náhodou na individualitě, na svobodě a podobně? Čili se tady musí model upravit, to znamená, že podřídíte lidská práva vyššímu zájmu, a tímto vyšším zájmem je například veřejné zdraví nebo boj proti klimatickým změnám.

Martina: To žijeme.

Peter Staněk: Ano, to je přesně ono. A to je ta salámová metoda, nebo princip žáby, která se vaří v hrnci. A kdo si uvědomuje, že například, když zaváděli elektromobilitu jako jediné řešení, tak před třemi lety uvedli, že od roku 25 bude platit jeden přísný zákon, který mluví o „odježděných kilometrech“, a každý elektromobil bude hlásit rozsah odježděných kilometrů, bude dostávat zdanění, a čirou náhodou se toto zdanění výnosem rovná výšce daně z nafty a benzínu. A teď jsou najednou všichni překvapeni. Evropský parlament trval na tom, že od 1. prosince 2025 platí tento zákon o odježděných kilometrech. Vždyť jim to řekli před třemi lety, a nikdo neprotestoval.

Kdo protestoval proti zákonům bail-in a bail-out. Kdo protestoval? Viděla jste masové demonstrace? A víte, co znamená bail-in? Že vám oficiálně evropské zákony garantují 100 000 euro, které máte uložené v bance, a ty mají být chráněny. Ve skutečnosti jsou chráněny asi do výšky 600 euro, protože banky, které měly vytvořit ochranný fond, ho nevytvořily, protože bylo třeba řešit krizi v roce 2008. Ale vy stále věříte, že máte krytých 100 000 euro. A víte, co znamená bail-out? Cituji: „V případě systémové krize finančního sektoru nebo globálního ekonomického ohrožení má vláda právo zestátnit vaše úspory bez jakékoliv možnosti zažalovat stát nebo finanční instituci, ve které jsou úspory uloženy.“ Nepřipadá vám to jako něco zvláštního?

Martina: Svého času se to dělo v Americe, když se zabavovalo zlato.

Peter Staněk: A teď to máte jako legislativu Evropské unie. A zase, abyste to mohli udělat, musíte mít terabajty informací o obyvatelstvu. A kdo zpracuje tyto terabajty informací? No OpenAI, protože ona má výhodu obrovského množství zpracovaných informací. Jenomže my jsme vymysleli OpenAI ne kvůli těmto věcem, ale kvůli tomu, aby to byl pomocník, aby nám mohl analyzovat obrovské množství dat, u kterých analýza trvá dlouho – tak teď ji máme rychle. Ale ne na ovládání lidí, ovládání společnosti, ale na to, abychom byli logičtější a měli logičtější společnost.

Martina: Ale to se zjevně nedaří.

Peter Staněk: To se nedaří. To je bohužel odloženo ad acta.

Průmyslová revoluce 4.0 umožňuje personalizaci, ale i vojenské zneužití

Martina: Pane profesore, v minulých rozhovorech, které jsme spolu dělali, jste hovořil o průmyslové revoluci 4.0, která zásadně promění svět. Je to, co teď popisujete, vlastně už její součástí?

Peter Staněk: Ano, je to její součástí. Naštěstí to není ten nesmysl, o kterém mluví Klaus Schwab jako o čtvrté průmyslové revoluci. Je to možnost flexibilních, personalizovaných výrobků, která dovoluje právě použití robotických systémů řízených umělou inteligencí. Čili odcházíte od masové produkce výrobků k personalizovaným výrobkům. To je něco podobného, jako když máte personalizovanou medicínu. Tedy nemáte statisticky průměrné léky, které používáte na řešení nemocí a podobně, ale naopak máte personalizovanou medicínu přesně podle vašich individuálních biochemických rozborů, struktury vašeho organismu a všeho ostatního.

Martina: To zní ale pozitivně?

Peter Staněk: To je pozitivní. Jenomže druhá stránka je, že toto je v mikrokosmu. Přijedete do prodejny obuvi, a tam vám udělají pomocí umělé inteligence a robotických systémů botu přesně podle anatomických vlastností vaší nohy. To je skvělé. Jenomže když se někdo rozhodne vyrobit vojenskou „čižmu“, a přinutí vás branně se bránit, a vy tuto čižmu dostanete, tak to je druhá stránka.

Voják budoucnosti: exoskelet, neurální ovládání, eliminace strachu a spánku

Martina: To znamená, že teď hovoříte o personalizaci třeba vojenských technologií?

Peter Staněk: Ano. A právě proto se uvažuje, že voják v budoucnosti bude mít nejen skvělý exoskelet, který posunuje fyzické síly, speciální přílbu, brýle, které ukazují a zobrazují v digitálním rozměru všechno, a to se vysílá jeho veliteli, takže vidí, koho jeho voják zabil a tak dále. To je vnější stránka. Skutečná stránka je v tom, že oni chtějí například pomocí elektromagnetických impulzů – právě přes speciální neuralinkové systémy – ovlivňovat vaše jednání. To znamená, nesmíte se bát – elektromagnetickým impulzem umíte změnit strach – musíte jít bojovat, nepotřebujete spát a podobně. A tím vyřešili například velký problém wehrmachtu, kdy Hitler požadoval, aby vojáci nespali 3–4 dny, takže dostávali drogy, fenmetrazin a podobně. Tak teď to nepotřebujete, protože uděláte elektronický zásah, který se přes přilbu přenese do vašich neurálních synapsí, a vy nebudete cítit únavu a budete klidně bojovat 3–4 dny a podobně.

Tohle je první věc. Druhá věc je, že například Izraelci vymysleli samopal, který střílí zpoza rohu. Vy nevykouknete, jenom část samopalu vykoukne, umělá inteligence analyzuje nepřítele, jeho polohu a místo a tak dále, doporučí druh střeliva, a samopal vystřelí. Jo, to je skvělá umělá inteligence. Nebo to máte v leteckých jednotkách, kdy se vám promítá do inteligentní přilby a do vašich brýlí stav a hrozba 360 stupňů kolem vás, vidíte různé druhy zbraní, vidíte v infračerveném světle čili problém dne a noci je odstraněn, vidíte vlastní pozici, umožňuje vám to ovlivňovat jednotlivé zbraňové systémy, které máte na letadle nebo na vrtulníku a podobně. Všechno je pomocí umělé inteligence, protože obrovská množství dat byste nedokázali zpracovat jakýmkoliv jiným způsobem, algoritmickým počítačem nebo podobně, a proto je tam umělá inteligence.

A samozřejmě jedna z nejvíce nebezpečných skutečností v oblasti válečných technologií: Dlouhá léta platil příkaz Pentagonu u všech projektů DARPA, že umělá inteligence může být použita pro řízení robotických dronů, letadel nebo rojů a podobně, ale vždycky to poslední červené tlačítko musí stlačit člověk. Poslední rok už to neplatí, tento příkaz je odstraněn. Umělá inteligence si sama volí druh zbraně, cíl, efektivní využití, a podmínkou je, abyste na levný cíl použili levné zbraně, protože tím snižujete náklady. Například je to ruský robotický systém zvaný Terminátor. Je to na pásovém podvozku, má 8 druhů zbraní, je řízen umělou inteligencí, volí optimálně střelivo, druh zbraně a tak dále na eliminaci protivníka. Skvělé. A teď to máte dokonale rozvinuté v systému dronů, kdy například máte stíhačku, která vypustí 80 dronů, centrální umělá inteligence je řídí, usměrňuje jednotlivé drony, charakterizuje druh nepřítele a terénu, a podle toho volí optimální způsob zničení nepřítele. Ano, to jsou použití AI.

Seismické, biologické a klimatické zbraně jsou již vyvinuty

Martina: Pane profesore, dočetla jsem se – ale nevím, zdali je to skutečně tak – že AI pomáhá vyvíjet také nesmírně finančně náročné zbraně. Seismické, biologické – o těch asi tušíme – a dokonce klimatické zbraně. Patří to do portfolia dezinformací?

Peter Staněk: Už jsou vyvinuty. Vám uniklo, že v září minulého roku jedna ruská družice na geostacionární dráze vysílala částicové impulzy, které vylaďovaly elektronická zařízení s tím, že byly dva možné módy jednání. Buď se jenom vypnula elektronická zařízení, nebo vybuchla a shořela. Přičemž největší šok pro Američany byl v tom, že aby to tato družicová částicová zbraň mohla udělat, tak musíte mít šílené energetické zdroje. A tehdy unikly drobné informace o tom, že tento energetický zdroj na družici je fúzní reaktor o velikosti lednice. Víte, co je fúzní reaktor? To je reaktor, který používá proton-protonový cyklus, super jaderné procesy, které probíhají na Slunci. A oni ho zmenšili na tuto velikost.

A teď, proč jsou vyděšení z Burevestniku? Víte, proč? Protože Burevestnik má malý jaderný reaktor. Vzduch neprochází přes reaktor s palivem, ale je ohřátý reaktorem na extrémně vysokou teplotu, a ta vytváří tah. Ale tento reaktor má 50 kilogramů a je veliký, jako, řekněme, malá skřínka. To znamená, že se Rusům podařilo vytvořit jaderný reaktor o této velikosti. A my se tu ještě budeme bavit o tom, že chcete stavět obrovské jaderné reaktory? Vždyť obrovský koncept jsou malé modulární reaktory, které nepoužívají jako chladivo vodu, ale sodík. A tento reaktor je veliký jako kontejner, takže ho naložíte na nákladní auto a dovezete k městu.

Martina: To ano, ale problém těchto malých modulárních reaktorů je v tom, že musí mít stejně velké a stejně dokonalé zabezpečení, jako velké jaderné bloky.

Peter Staněk: Ne, vůbec ne. To je malý kontejner.

Martina: Ano, ale musí mít zajištěnou ochranu.

Peter Staněk: Ne, ta už je zabudována v tom. Uvědomte si, že ochrana je právě proto, že většina rychlých a pomalých vodních reaktorů používá na chlazení vodu. Tenhle typ nepoužívá vodu, používá tekutý sodík, takže vám nehrozí žádné nebezpečí výbuchu, nic. A tyto reaktory jsou již hotové. Jedna klasická ukázka je obrovská loď, která kotví na Čukotce a zajišťuje energií všech ostatních měst a vesnic – a tam máte tyto malé jaderné reaktory. A další věc, která je u toho nesmírně zajímavá. Tyto jaderné reaktory vlastně můžete kombinovat, dát 1, 2, 5, 10. Má to výhodu, že v energetice budoucnosti budete mít lokalizaci energetických zdrojů. Nebudete mít obrovská dálková vedení, která ohrožují tajfuny, hurikány a podobně. Budete mít lokální. Ale lokální znamená, že musíte optimalizovat odběr, protože hlavním problémem energetiky je nevyrovnanost odběrového diagramu. A k tomu, aby to bylo logické a vyrovnané, slouží umělá inteligence. Proto máte smart grid, a ten optimalizuje. Čili nemáte jen elektroměr, ale optimalizuje váš odběr elektrické energie. My jsme úplně zapomněli mluvit o smart gridu. A toto všechno potřebuje obrovské terabajty informací, logistickou komunikaci a zpracování. A na to slouží OpenAI.

Martina: Teď je otázka, jestli ji teď víc využíváme pro vývoj chytrých zbraní, nebo pro vývoj věcí, které by mohly sloužit.

Peter Staněk: Chytré zbraně už jsou vyvinuty.

 

Celý rozhovor s profesorem Petrem Staňkem o umělé inteligenci, investičních bublinách, odlidšťování společnosti, vojenských technologiích a energetice budoucnosti si můžete poslechnout na platformě Herohero https://herohero.co/radiouniversum.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdrávi, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Protože, však už to znáte, nikdo jiný to za nás neudělá.

Vážení posluchači Rádia Universum,
přicházím za vámi dnes v neodkladné záležitosti. Mám signál! Samozřejmě ten, na který jste zvyklí, ale taky jeden skutečný z vesmíru.

Podařilo se mi se spojit s kometou 3I/ATLAS. Mohu tedy zodpovědně prohlásit, že tato kometa není kometa, ale kosmické plavidlo jiné civilizace a nese sobě mimozemskou inteligenci.

A teď se jistě hnidopišský zeptáte, proč jsem byl kontaktován právě já? Och, jak typicky české. Jakmile na sebe někdo upozorní, je na něho upozorněno, jakmile je někdo vyřazen z formace, jakmile se tím pádem z bíle ovečky stane černá, nebo naopak, podle toho, jakou má barvu stádo, už se to na něho valí, jedno je-li v tom vlastním přičiněním, nebo záměrem jiné síly. Ale mě je to jedno, já mám signál, posílám tedy dále.

Dne 17. listopadu 2025 mi začal v šest hodin ráno zvonit budík, který v sobě nemá zabudovaný zvonící mechanismus, ale ukazuje správně čas, a to přesně dvakrát za den; v šest ráno a v osmnáct v podvečer. Ten budík je totiž nefunkční, je designově mimořádně ohyzdný, ale dostal jsem ho od kouzelné babičky, která mi řekla, že až bude čas, tenhle budík mě probudí. Okamžik, kdy to bude babička neuvedla, a co mi dá budík vědět, o tom taky pomlčela.

Budík začal zvonit 17. listopadu v šest ráno a já si vzpomněl na stařenku a čekal, že se tedy něco stane. A stalo se. V pokoji se sám od sebe zapnul televizor a v něm se objevila bytost s velkou hlavou, velkýma očima, ještě většíma ušima, zubatou ještěří tlamou a já měl nutkání se ho zeptat, jako červená Karkulka, proč má tak velkou hlavu, velké oči, uši a nebezpečně ozubenou tlamu, jako vlk v té pohádce.

Nic takového se ale nestalo, jsem totiž slušně vychovaný. Za to se automaticky nastartovalo záznamové zařízení na mém CD přístroji a ta bytost začala mluvit. Zde záznam, abych nedezinterpretoval obsah:

„Zdravím Tě pozemšťane, dnes je den, kdy si u vás v České republice připomínáte vítezství demokracie nad totalitou a naději v pokrok nejen technologický, ale také občanský. Ha-ha-ha.

Byli jste oklamáni, oloupeni a začlenění do plánu pozvolného vymizení národa, jeho bohatství a schopností, vygumování mozkových obvodů vedoucích k racionálnímu a zdravému úsudku a přeprogramování v bečící ovečky podle rytmu pasteveckého psa, který se stará o to, abyste neutekli z ohrady a neohrozili ty, kteří si vás chovají pro své vlastní účely.

Původní svátek studentstva vycházející z okupace československé republiky německými nacisty v roce 1939 dnešní propaganda přeprogramovala na svátek sametové revoluce, což byl dohodnutý proces mezi mocnostmi, řízený tajnými službami. To se povedlo.

Povedlo se přeprogramovat vaše mozky a na základě řízené migrace do Evropy a konfliktu na Ukrajině jste byli zavlečeni představiteli vlády a skupinou armádních osob do tragédie úpadku celé Evropy, a především do krvavé zlodějny neuvěřitelných rozměrů, což se začíná pozvolna odhalovat, jak sílí tlak na ukončení této nepojmenovatelné záležitosti.

Vaši mocenští představitelé v budoucím roce, kdy se začne rozpadat současná struktura EU, budou zametat stopy po svých kauzách obřích rozměrů, propojených s kauzami na Ukrajině, někteří zmizí kdoví kam, jiní budou chráněni dohodou. Stejně se tak stane i v případě některých představitelů EU. V roce 2026 se začne naplno odhalovat opona úkladu, zločinného spolčení a nabubřelé zbytečnosti EU v podobě, jak ji dnes znáte.

Za normálních okolností bychom přistáli na vašem kontinentě, abychom se sblížili, obohatili, posílili to dobré, co vesmír nabízí. Omluv nás tedy prostřednictvím svého signálu u té rozumově zdravější části obyvatelstva Evropy, ale na to, co tady provádíte, nejsme zvědaví.

I u nás se občas vyskytne nějaký ten hajzlík, pitomec, nebo dutá mozkovna, a proto nechceme riskovat nákazu, kterou jste v Evropě rozvířili, ta se nese vaším světem a namísto normální existence a tvůrčího procesu se nyní ocitáte na „Tripu psychopatické agrese, lži a bezohlednosti“. To je stav a nákaza z něho natolik agresivní, že kontakt není myslitelný. Vezměte rozum do hrsti a začněte se chovat, jako inteligentní bytosti a ne jako „Thombclanci“.

Toto poselství předává a loučí se velitel mezigalaktické flotily souhvězdí vodnáře, Kukula Kumba Bubumbabazi. Pošli to dál, snad se lidem rozsvítí!“

Televize zhasla, mimozemšťan zmizel a já vám to trochu s rozpaky a obavou tlumočím s tím, že nevím, co jsou to Thombclanci.

I přes to, vám odvahu a sílu čelit následkům nevědomosti přeje
Michal Gulyáš, velitel popsaného papíru a mikrofonu bez pomoci AI!

Martina Kociánová: Abychom se dostali i k vládě, která nás pravděpodobně čeká, tak k tomu využiju Ukrajinu. Když byla poslední tiskovka Donalda Trumpa s Ukrajinou, tak mě nesmírně zaujal jeden jeho výrok – neřeknu ho určitě přesně, budu ho parafrázovat – kde říkal: „Na Ukrajině nikdo z Američanů nebojuje a neumírá. Je to výhodné, protože dodáváme Ukrajině zbraně, a dodáváme zbraně NATO. Ale nám je těch lidských životů líto.“ To bylo – s tou jeho stručností a strohostí – něco mrazivého. Myslíš si, že třeba vláda Andreje Babiše bude mít na to, aby se k ukrajinskému konfliktu postavila podobným způsobem? Nebo přeci jenom uprostřed Evropy bude muset dělat mnohé ústupky, které si bude bojovná Evropa přát?

Pavel Šik: Myslíš podobným jako Trump?

Martina Kociánová: Ano.

Pavel Šik: Já si nemyslím, že Andrej Babiš je Viktor Orbán. Nemyslím si to. Pokud, budu mluvit otevřeně, tak si myslím, že Andrej Babiš cílí na prezidentskou kampaň, to znamená, že se bude snažit chovat tak, aby získal většinu občanů pro svou volbu. Nebude jediný. Vidím už pár dalších jmen, která se chystají do kampaně. Ale nemyslím si, že on je jako Viktor Orbán, s jeho vehemencí. Nebo si nemyslím, že je jako Fico, který prostě jde do boje opravdu tak strašně, až je to extrém. Extrém vůči tomu, co je v Evropě standard. To jsou u obou dvou opravdu extrémní postoje.

Martina Kociánová: A co ho odděluje od lídrů, jako je Orbán, nebo Fico? Jsou to jeho vlastní zájmy?

Pavel Šik: Ne, to si nemyslím. Nebo takhle – pokud řekneš „vlastní zájmy“, tak já tam nevidím hospodářské zájmy, to bych asi vyloučil, nebo já ho takto neodhaduji.

Babiš touží po prezidentství a chce být milován, proto půjde na kompromisy s Evropou i Patrioty

Martina Kociánová: Spíš tedy prezidentství.

Pavel Šik: Spíš myslím, že Andrej Babiš má v sobě něco, že chce být milován. Něco jako: „Milujte mě všichni, já jsem přeci ten nejlepší.“ To znamená, že nepůjde na barikády, aby symbolizoval nějaký názor.

Martina Kociánová: A není tento jeho způsob projevem jistého populismu, co vlastně zoufale potřebujeme? Tedy, že vláda bude dělat to, co si lidé přejí, a co jim neškodí?

Pavel Šik: Ale kteří lidé?

Martina Kociánová: Pokud říkáš většina, tak já říkám většina.

Pavel Šik: Zase, to je těžký.

Martina Kociánová: Střední třída, vyšší třída, samozřejmě sociální skupiny, ale zkrátka – nedá se zavděčit všem. Ale tys naznačil, že by podle tebe Andrej Babiš rád obsáhl co největší vzorek populace.

Pavel Šik: Já si myslím, že co se týče zahraniční politiky, tak tam to bude jakési myškování, bude to ne úplně jasné, tedy ne jak, to vidíme u Orbána, nebo u Fica. Nebude to takhle jasné. Bude to myškování, snaha neudělat chybu, být na jednu stranu zadobře s Patrioty, ale na druhou stranu i s Evropou, i s Komisí a s dalšími politiky v Evropě.

Martina Kociánová: To může být dobrá strategie, nebo tím můžete úplně všechny naštvat.

Pavel Šik: Je to otázka. Nevím. To záleží na tom, jak se bude všechno dál vyvíjet. A je třeba možné, že Babiš bude mít štěstí, že takovéto zásadní otázky, které otřásly Evropou v minulých letech, už nebude muset řešit. Třeba se stane něco, co to všechno ukončí, a potom už jsou to jenom věci jako více v povzdálí, to znamená, že zahraniční politika třeba už nebude až tak prvořadá, jako jsme to viděli v posledních čtyřech letech.

Martina Kociánová: Mě by zajímala jedna věc: Když jsi říkal, že tahle země je zdravá, když zvolila změnu, tak – a teď bude trochu podpásovka – jelikož tě sleduji na sítích, tak jsi přesto po oznámení výsledků voleb vyzýval, ať jdou lidé, kamarádi, do restaurace, protože na tohle nemůžeš být sám. Jak si to mám přebrat?

Pavel Šik: To jsem nenapsal já. Nebo jsem to napsal já?

Martina Kociánová: Já myslím, že ano. Ale možná, že se to řetězilo jenom v těch zprávách.

Pavel Šik: Možná.

Martina Kociánová: Zkrátka, zeptám se, jestli jsi měl z těch výsledků radost, a měl jsi radost z tak silného mandátu, který teď Andrej Babiš má? A my se dál budeme bavit o tom, jak myslíš, že s ním naloží.

Pavel Šik: Měl jsem radost z toho, že dosluhující vláda zřejmě nebude vládnout dál. To jsem měl radost. Co se týče rozložení, tak to vidím – a já o tom v poslední době i píšu – dva bloky. Je to docela absurdní – my si tady hrajeme na evropskou demokracii, ale v principu jsme ve stejné situaci, jako jsou Američani, kde jsou teoreticky republikáni, teoreticky demokrati. My tady máme dva bloky, které navzájem těžko překračují hranice, a vlastně se vymezují vůči sobě navzájem.

To znamená, že opoziční blok dopadl, jak dopadl, já jsem byl třeba z některých výsledků překvapen. Nečekal jsem, že se STAČILO! nedostane do Sněmovny, nečekal jsem, že budou mít Motoristi poměrně hodně hlasů, nečekal jsem, že SPD bude mít poměrně málo hlasů a že to takhle vymete Andrej Babiš. To jsem až tak nepředpokládal. Ale doufal jsem, že celý tento blok dohromady bude mít nějakou většinu. V to jsem doufal.

Měl jsem z toho na jednu stranu radost, ale na druhou stranu – jak jsem říkal – jsem byl rozpačitý z toho, kolik hlasů dostala dosluhující vláda. Vlastně je to vyznamenání. Já vůbec nechápu proč. Oni vlastně dovedli vládní koalici dohromady k lepšímu výsledku, než jaký měli před čtyřmi roky. No nic, to je jen taková poznámka.

Česko musí usilovat o ukončení války, protože ta váže pozornost a prostředky celé Evropy

Martina Kociánová: Podívejme se na situaci, jaká je teď. Co si ty, jako ekonom, myslíš, že by teď měla být priorita, abychom se začali znova stavět ekonomicky a sociálně na nohy?

Pavel Šik: Myslím, že jsou dvě roviny. V zájmu Česká republiky je, aby konflikt na Ukrajině skončil. To je zásadní vnější zájem, který Česká republika musí mít, protože to stejně nikam nevede. Měli bychom podporovat jednání, měli bychom podporovat co nejrychlejší ukončení tohoto konfliktu, protože to váže moc velkou pozornost, váže to moc velké prostředky v rámci Evropy. Myslím, že to je jedna z velkých priorit.

Martina Kociánová: To je jedna z priorit. Promiň, nezapomeň řeč, jenom se ještě vrátím: Proč myslíš, že k tomu ještě nedošlo? Proč si myslíš, že Ukrajina nepřistoupila na mír ještě v prvních měsících války, kdy spolu obě země jednaly v Istanbulu, a pravděpodobně by na tom byla v mnoha ohledech lépe? Nebo ne pravděpodobně, ale určitě. Obrovské ztráty, zničená města, a možná by uhájila i menší územní ztráty, než které ji v rámci vyjednávání pravděpodobně čekají. Máš na to odpověď?

Pavel Šik: Tak já si myslím, že by Ukrajina nemusela mít žádné územní ztráty…

Martina Kociánová: Tehdy.

Pavel Šik: Tehdy. Tam byl jasný návrh Ruska v tom smyslu, že východní oblasti budou autonomní, a tak dále, že se akceptuje Krym, a mohlo to skončit dřív, než to začalo. To je můj názor. Spousta lidí mi samozřejmě řekne, že Rusku se nedá věřit.

Ukrajině je dávána stále naděje, že se vše otočí, protože mocnosti chtějí oslabit Rusko

Martina Kociánová: Ty jsi několikrát použil dokonce v souvislosti s válkou na Ukrajině slovo „zbytečná“.

Pavel Šik: Já myslím, že byla zbytečná. Je to měření sil, a Ukrajina je tam víceméně jako oběť. Měření sil nějakých vojenských bloků, a Ukrajina je tam oběť. A proč si myslím, že to ještě neskončilo? Protože holt někdo drží celé ukrajinské vedení v naději, že se to změní, že se to ještě nějakým způsobem může všechno otočit. Vždyť to vidíme pořád dokola. Tam musí pracovat někdo v pozadí, kdo pořád dává naději, že to takhle neskončí, že to bude jinak, a tak dále.

Martina Kociánová: A ten někdo v pozadí jedná na čí pokyn?

Pavel Šik: To jsou mocnosti, které mají určité zájmy, které mají historické zájmy, které vždy stály o to, aby Rusko nějakým způsobem oslabovalo. Tam je to opravdu střet bloků a střet mocností, a bojištěm je Ukrajina.

Martina Kociánová: Je možné hledat odpověď i v chování Evropy, protože doposud desítky let po pádu bipolárního světa se většina evropských zemí k zahraničním válkám – a to i k těm, které třeba vedla Amerika – stavěly spíše zdrženlivě. A nadšená podpora prakticky všech probruselských politiků nějaké válečné straně, jak ji vidíme v případě konfliktu na Ukrajině, je doposud nevídaná. Je i v tom, komu na tom záleží, určitá odpověď?

Pavel Šik: A to jsme vlastně viděli i v tom, že když začal jednat Trump, a nevyšlo to, tak v pozadí, myslím, stály evropské státy, které do toho hodily vidle. Kdyby Trumpovi nějakým způsobem pomohly… Ale tam byly nějaké zájmy, které nechtěly, aby byl Trump úspěšný. A to jsme potom viděli na postoji Ameriky, že se nějakým způsobem musela smířit s tím, že Evropa pořád bude proti tomu, jak to vidí Trump.

On jasně řekl: „Hranice je tady, udělejte to co nejrychleji. Ukončete to.“ Ale zase na druhé straně – jak jsi říkala, že se všichni doposud stavěli ke všem válkám zdrženlivě – tak to možná souvisí s tím, že tady je to opravdu za humny. Pokud to chci vidět objektivně, tak je to opravdu za humny. Není to někde v Afghánistánu, není to někde v Libyi, kterou prakticky nikdo z Evropanů nezná, není to úplně nějaká abstraktní země, o které si člověk musí zjišťovat informace. Je to tady v Evropě, takže chápu zaťatost Evropanů, kteří s tím nesouhlasí, kteří jsou z toho špatní, a tak dále.

Konflikt byl využit k utažení smyčky kolem svobody a rozdělení společnosti na správné a špatné

Martina Kociánová: Může v tom být i takový důvod, že země, které jsou neustále udržovány v možnosti, že budou vtaženy do válečného konfliktu, jsou vlastně mnohem lépe ovladatelné? Že se v nich mnohem lépe vypínají weby, mnohem lépe omezuje svoboda slova, protože to slouží vyšším cílům? A hlavně: „Vaší bezpečnosti, milánkové. Děláme to pro vás.“ Myslíš, že i tohle je jeden z důvodů?

Pavel Šik: Samozřejmě, i to hrálo za poslední roky strašnou roli, jak se to využilo ke stažení systému, ke stažení popruhů, které máme jakoby kolem sebe v rámci státního zřízení. Takže se to strašně využilo, a strašně se přitáhly smyčky, a lidé se o pár stupňů víc smrskli, a řekli si: „Tak za tuhle hranici už nesmíte.“ To jsme viděli ve směrnicích, které se schválily, viděli jsme to ve snahách Chat Control, vidíme to prakticky všude, že situace, která tady je, a strach, je evropskými politiky strašně využíván k sešněrování svobody, svobody projevu. A naše republika nebyla výjimkou, vždyť jsme tady mluvili o tom, jak tady vláda rozdělila společnost na ty správné, na ty špatné.

Martina Kociánová: A když se pak k tomu přidá ještě to, co jsme už zmiňovali, tedy zdůvodnění jakkoli astronomických investic do zbrojního průmyslu, tak vlastně taková válka na hranicích – a teď budu hovořit cynicky – musí být pro jakéhokoliv totalitně smýšlejícího politika velice vítanou.

Pavel Šik: To si samozřejmě myslím, že je pravda. Hlavně hysterického, fanatického politika, a samozřejmě politika, který vždycky kritizoval nedostatečnost armády. Pokud ale chci být objektivní, tak armády v Evropě vypadaly opravdu špatně, jsou ve strašně špatném stavu, protože jsme tady žili x let na nějakém obláčku, a nikdy se tady nic nestalo, nikdy jsme nepředpokládali, že tady bude takováto válka.

To znamená, že když slyším názor, že by se to mělo opravdu změnit, že by se opravdu měly armády vybudovat, přetvořit, vytvořit profesionální, a tak dále, tak to zase chápu z toho hlediska, že je to svým způsobem samozřejmě nutnost. My jsme tady byli opravdu na obláčku, a když vidíme, jak se na východě masí, tak je to…

Armáda nemá vojáky, ale nejdřív se nakoupil šrot za stovky miliard místo vytvoření strategie

Martina Kociánová: Ale generálů máme prý skoro tolik, kolik má americká armáda.

Pavel Šik: To je právě ten špatný stav armády. Ale co my uděláme jako první? Nakoupíme šrot. Což je přesně to, co lidé ze všech táborů musí kritizovat. To přece nejde. Nemáte funkční systém, nebo funkční organizaci, funkční armádu, nemáte dostatek vojáků, a nakoupíte jim prostě šrot. Co to je? Nejdřív se postarejte o vytvoření strategie, vytvořte plán, jak to chcete přetvořit, tak dále. A potom se jednotlivé části dají doplňovat. A ne že začnete tím, že zboříte celej barák, nakoupíte za 450 miliard nějaká letadla. To je to, co myslím, že můžeme velice objektivně kritizovat na bývalé vládě.

Martina Kociánová: Já jsem ti před chvílí položila otázku, co si myslíš, že by měla nová vláda dělat pro to, aby se tato země spravila ekonomicky a sociálně, a ty jsi jako první věc řekl, že ukončit válku na Ukrajině – a já jsem si tě pak odtáhla na Ukrajinu. A teď bych tě poprosila, ať se vrátíš zpátky, a přidáš k tomu další kroky, další body.

Pavel Šik: Jak jsem řekl před tím, já si osobně myslím, že se nedá šetřit. Nebo že se dá šetřit velice těžko.

Martina Kociánová: Škrty se ke kvalitě nepropracuješ. Tak to myslíš?

Pavel Šik: Myslím, že samozřejmě můžeme říct, že máme moc administrativních pracovníků, Tak dobře, seškrtáme stavy lidí ve veřejné správě. Ale co chceme seškrtat? Chceme seškrtat učitele, hasiče, policisty?

Nejdřív je třeba vzít ze společnosti strach, protože kdo se bojí, ten nezakládá firmy

Martina Kociánová: Green Deal bych možná seškrtala.

Pavel Šik: K tomu se samozřejmě můžeme dostat. Ale nejdřív, co se týče výdajů státu. Kdybychom do toho opravdu řízli, tak ušetříme pár miliard, dejme tomu dvacet, třicet miliard, a to už by fakt vypukla povstání, stávky. To znamená, že správná cesta je, jak to vidí americký ministr financí, tedy zvednout hospodářský výsledek. My musíme začít růst, tak to holt je. My musíme začít růst, a tím pádem, pokud porosteme, pokud se zvýší příjmy, tak se zmenší schodek. To je jediná možnost.

My máme příjmovou stránku rozpočtu, máme výdajovou stránku rozpočtu, a na výdajové straně to samozřejmě můžeme trošku proškrtat, ale moc tím nezískáme. My potřebujeme navýšit příjmovou stránku rozpočtu, to znamená, že potřebujeme fungující hospodářství.

Martina Kociánová: A jak to chceš udělat, když hospodářství je ve stavu, v jakém je?

Pavel Šik: Proto jsem jako první bod řekl, že musí skončit ten konflikt. Musí, to je pro Českou republiku poměrně zásadní věc. A proto doufám, že příští vláda k tomu nějakým způsobem bude směřovat a že nenasedne na koně, kterého tady připravila bývalá vláda, tedy, že v hysterii budeme dál zbrojit, ale že se nějakým způsobem spíš budeme mentálně přiklánět k maďarskému vzoru a k pokusu o jednání, a ukončení tohoto konfliktu. Protože nejdřív musíme z celé společnosti vzít strach.

My od roku 2019 žijeme v neustálém strachu. Celá společnost žije v neustálém strachu. Co dělá člověk, který se bojí? Nekoupí si novou televizi, nebude do něčeho investovat, nebude investovat do budoucnosti. Člověk, který se bojí, investuje maximálně půl roku dopředu, a bude se bát, aby se něco nezměnilo. Vždyť ty skoky jsou strašný. A s tím souvisí i to, že se všichni tak bojí, že investují do nemovitostí, že všechno musí být pevné, aby se to nezbořilo, společnost je konzervativnější. Člověk, který se bojí, nebude zakládat firmu.

Martina Kociánová: Já jsem se před časem ptala Stanislava Bernarda, jestli by dokázal v této době založit pivovar „Bernard,“ jak to udělal tehdy. A on říkal: „V žádném případě. To je nemožné.“ Takže ty mi říkáš, co by se mělo, ale já bych vlastně potřebovala vědět, co je reálné, protože toto asi vidím trošku černě. Ale když se podívám, v jakém stavu jsou segmenty průmyslu, na kterých naše země stála, tak je to prostě pláč a skřípění zubů. Když k tomu připočteme emisní povolenky, a všechno zdražení, tak vlastně nevím, jak chceš startovat výrobu, jak chceš startovat, restrukturalizovat, náš průmysl.

Pavel Šik: To je ta druhá věc. To znamená, musíme vzít strach. Ale vláda by měla vzít strach ze společnosti i tím, že je potřeba opravdu zruší povolenky, že se omezí. Bude to hodně velký boj, bude to obrovský boj.

Havlíček slíbil, že Green Deal nezavede, ekonomie je jeho silná stránka

Martina Kociánová: Ustojí ho Babiš, když řekne: Přehodnotíme Green Deal, odstoupíme od Pařížské dohody?

Pavel Šik: Já tohle nedokážu hodnotit. Slyšel jsem Karla Havlíčka, a ten řekl jasně, že to nezavedou. A já doufám – protože Havlíček je, co se týká ekonomie, jeden z nejlepších, které vláda bude mít – že dohlédne na to, jaký by to byl strašný průšvih.

Martina Kociánová: A Green Deal je balík, který s sebou nese obrovské množství segmentů.

Pavel Šik: Ale nejde to všechno posekat najednou, to znamená, že se to bude muset dělat postupně. První stupeň je vzít strach z dalšího zdražení, vzít strach z války, vzít strach ze všeho. Prostě my nějakým způsobem potřebujeme – jako společnost – aby se zase nastartoval hospodářský růst, potřebujeme se těšit na zítřek.

Martina Kociánová: Jak toho chceš dosáhnout?

Pavel Šik: Nějakým způsobem přestaneme rozdělovat, rozeštvávat, přestaneme strašit, a začneme škrtat to, čeho se lidé také bojí, to znamená třeba povolenky. To znamená, že nějakým způsobem nabídneme lidem stabilitu do budoucna. Nějakým způsobem dát vizi. Ono to není o tom – já to tak aspoň vidím – jestli se platí tolik a tolik daní, jestli budu mít o procento menší daně, to není důvod pro to, abych začal mít novou firmu, ale já potřebuji vidět, že teď, když se do toho pustím, a budu tři roky prostě makat jako podnikatel, tak to budu moct vybudovat, a budu to moct vybudovat s nějakou jistotou toho, že se ekonomické prostředí změní co nejmíň.

Když ale máme vidinu toho, že se třeba mají zrušit spalovací motory – což je největší ptákovina – že se mají zavést další povolenky, které hrozí tím, že se zase všechno o obrovskou inflaci zdraží, tak já jako podnikatel vím, že společnosti budou chybět prachy, že všem mým zákazníkům budou chybět prachy, tak s touto vidinou nejdu do toho, abych vytvořil nějakou novou firmu. Je to možné v nějakých specifických oborech. Ale nadšení, nebo těšení se na zítřek, tak to si myslím, že tam nebude. Toto si myslím, že jsou kroky, které by měla vláda opravdu udělat.

Martina Kociánová: A myslíš si, že to Evropská komise Andreji Babišovi dovolí? Tedy, aby se Česká republika mohla v rámci svých hranic nadechnout.

Pavel Šik: Nedovolí, nedovolí. Ale i toto pan Havlíček komentoval. Nedovolí, budou tam obrovské boje, budou tam pokuty. Je otázka, co si člověk vybere, ale já si myslím, že dneska už i v Evropě je jasné, že se bude muset něco změnit. Oni to nepřiznají, ale všichni vědí, že to takhle dál nejde. Evropa byla jak slečinka, nebo dámička, která žije v nějakém salónu, má cigáro na dlouhé špičce, pije svůj čajíček, a chce všecko najednou. Chce, aby zahrada byla krásně upravená, chce, aby komnaty byly krásně uklizeny, aby dýchala čerstvý vzduch, ale zároveň na to chce mít prachy, aby to všechno dokázala pokrýt. To nejde.

To nejde, zvlášť když vám za humny zuří válka, a tato válka má co do činění s energií. To znamená, že Evropa měla už tehdy, před skoro čtyřmi roky, nebo minimálně třemi, prostě říct: „My všechno vypínáme, vypínáme všechna naše předsevzetí.“ Protože to, co nám nevadilo někdy před deseti lety, kdy to vlastně nikdo ani nebral vážně, ty Green Dealy, tak o to se nikdo nezajímal, vždycky se všechno schválilo, a nikdo, nikdo o to ani neťuknul. Pár aktivistů říkalo: „To je blbost“, ale lidi to nezajímalo, dokud je to netrefilo. Ale tam měla Evropa před třemi lety zabrzdit, a prostě říct: „Hele, nemůžeme všechno najednou. To prostě nejde.“

Evropa se dobrovolně proměnila ve vílu na palouku, zatímco Čína a Amerika šlapou na plyn

Martina Kociánová: Ano, nezabrzdila, a naopak teď má tendenci: „Když to nefunguje, tak ještě přidáme.“ Je poškození, které už nastalo, vratné? Není to tak, že jsme ten organismus už zkrátka tak oslabili, že v okamžiku, kdy lidem řekneme: „Tak víte co, máte se hůř, ale abyste se měli líp, tak je třeba, abyste si ještě víc utáhli opasky“ tak, vlastně v tuto chvíli každý, kdo by měl dobrý ekonomický plán, prostě narazí na odpor lidí, protože oni už další sešup nechtějí?

Pavel Šik: To jsou obrovské protitlaky. V tomto ohledu je nutné vidět, co se děje ve světě. Kdyby se svět choval stejně, tak ten sešup nebude tak rychlý.

Martina Kociánová: Kdyby se ten svět choval stejně? Napověz mi.

Pavel Šik: Představme si, že někdo je blázen, a chce nějaký vysněný svět. Vysněný svět v tom smyslu, že opravdu tady vládli lidé, kteří si mysleli, že nerůst je to, co nás zachrání. To znamená: „My máme nějaký vysněný svět čisté přírody…“

Martina Kociánová: Víly na palouku.

Pavel Šik: Víly na palouku, a tak dále. A kdyby se takto naivně choval celý svět, tak všichni pomalinku půjdeme do Prčic, ale nebude to tak rychlý sešup. Jenomže my, Evropa, nejsme sami, To znamená, že vedle nás jsou jiná centra. Vedle nás je Čína, Asie, která tyto věci vůbec neposlouchá, jedou si svou notu, dělají si své věci. A nově máme i Ameriku, která úplně změnila směr, opravdu zatáhla za ruční brzdu, hodila vlak na úplně jinou výhybku.

A my teď zůstáváme tak trošku jako víla na paloučku, která si furt myslí, že svět může být vysněný obrázek. Nebo bych to možná přirovnal k paničce, a začínáme zjišťovat, že na to, aby byla zahrada udržovaná, nemáme prachy. Nebo na to, aby byly uklizeny komnaty, nám také pomalu dochází peníze. Takže z toho důvodu si myslím, že se něco změní, bude se muset něco změnit. A pokud to nezmění politici, kteří tam dneska jsou, tak to změní lidé v Evropě, protože to prostě dotlačí ke změně. Ale to potom bude docela bolestivý.

A ještě odpovím na otázku, jestli to je ještě vratná změna? Já nevím. Podělali jsme toho docela dost A zase se vracím k tomu, že jsme nechali vyrůst Asii, vlastně jsme ji přehlíželi. Úplně jsme přehlíželi Asii, a brali jsme ji furt jako podřadnou, a bude otázka, jestli to tady doma dokážeme dohnat, a jestli dokážeme dohnat i Ameriku tím tempem, kterým se ona chce vyvíjet. Nevím.

 

Celý rozhovor s ekonomem, analytikem a publicistou Pavlem Šikem o politických změnách v České republice, válce na Ukrajině a ekonomických výzvách si můžete poslechnout v celku a předstihu na platformě Herohero https://herohero.co/radiouniversum.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdrávi, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Protože, však už to znáte, nikdo jiný to za nás neudělá.

Ještě nedávno mi přišlo, že jsme v časové tísni. Že je za pět minut dvanáct na cokoli, co se zanedbalo a co je třeba udělat, abychom vybrali ostrou civilizační zatáčku a nenatloukli si. V jedné chvíli ovšem jakoby se utišila bouře. Nastalo ticho a s ním divný pocit, že už není kam spěchat. Jako by se naplnilo ono kafkovské: „Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.“

V Kafkových Aforismech jsem si to podtrhl v osmnácti. Je to citát, který nepotřebuje záložku, protože je hned na první stránce. Vždy jsem si ho vykládal tak, že dokud je člověk rozptylován alternativami, anebo se s životem potýká nanečisto, nic pořádného z toho nevzejde. Nemyslím, že by Kafka radil pálit za sebou mosty, i když i to je někdy způsob jak nemarnit čas a ušetřit energii. Vedle zkušenosti těch, kteří si polepšili nevratnými kroky, existuje pravda i zoufalství z nemožnosti návratu. Zoufalství ale Kafka určitě nemá na mysli, když za dosažení nevratného bodu horuje.

Ticho, ve kterém není kam spěchat, na sebe bere různé podoby. Někdy jde o klid v oku hurikánu. Uprostřed všeobecné hysterie je tomu, kdo už takové běsnění párkrát zažil, zatěžko brát vážně reprízu odehraných dějů.

Existuje pak ticho před bouří, předzvěst neodvratného. Někdo v tom tichu nestihne ani rozevřít deštník, jiný v očekávání neodvratného zestárne, aniž by se dočkal trestu, o který si koleduje, čili aniž by sklidil bouři, co zasel větrem.

Tak či tak, už není kam spěchat, neboť bod, kdy ještě šlo vývoj zvrátit, jsme minuli. Je čas zvolnit krok. Smířit se s tím, že komu není rady, není ani pomoci. Netrápit se tím, co vzalo za své, a těšit se z toho, co zbylo. Není naší povinností svádět za druhé zápas, který jsme už podstoupili, a ne naší vinou se opakuje. Jako se v nových kulisách odehrávají stará dramata, tak se také ve starých kulisách mění herecké obsazení. A jak říká můj dobrý přítel, bylo by trapné setrvávat na pódiu po potlesku.

Jakmile se člověk, poutník po věčnosti, zastaví, nabídne se mu pohled na záda těch, co lehkovážně spěchají vstříc apokalypse. Čas, kdy už není kam spěchat, ovšem není předurčen k beznaději, skepsi a rezignaci. Je to čas, který patří modlitbám. Za potřebné, pronásledované, ale i za pomýlené, obelhané, zrazené. Řečeno dnešním slangem, devět z deseti mystiků radí hovořit raději s Bohem o hříšníkovi, než s hříšníkem o Bohu. Má to logiku: hříšník je na Šéfa alergický, zatímco Šéf má s hříšníkem boží trpělivost.

Ano, dorůstá nám tu digitální, povrchní a současně militantní omladina, trpící klimatickou úzkostí a hybridní identitou. Jde o potomky atomizovaných potetovaných pohodářů, co propadli konzumu na dluh a uvízli v sociálních sítích a názorových bublinách. Lidí co zlenivěli, ztloustli a ustrnuli intelektuálně i mentálně a duchovně, přibývá geometrickou řadou a bylo jen otázkou času, kdy se stanou majoritou, ztělesňující nový evropský, respektive atlantický normál.

Zjednodušeně řečeno se normálním stává všechno, co bylo včera nenormální. Huxleyho Zánik civilizace se nám před očima stává realitou. Ze včerejší noční můry se vyklubal dnešní splněný sen. Jakmile se člověk zastaví, panoptikum, jež ho obklopuje, dostane zřetelné kontury a vyjeví se, že ve světě, co je vzhůru nohama, jsou lidé nutně na hlavu. Když jít s dobou není výzva, nýbrž prokletí, je čas nechat dobu jít. U vědomí, že stejně daleko nedojde, jako ta lež, co má krátké nohy.

Už prostě není kam spěchat. Toho dobrého, co pro sebe vzájemně můžeme udělat, je víc, než se dá stihnout.

Martina: Vy jste to sama zmiňovala v knize, že když jste tady v roce 1974 nastupovala, tak v lázních bylo skvělých doktorů jak naseto. To byl váš obrat. Ale je pravda, že když se bavím s rodiči, jejichž děti studují medicínu, tak děti preludují a rozmýšlejí se, jestli to bude chirurgie, interna, psychologie, pediatrie, ale neslyšela jsem o nikom z mladých, že by se chtěl věnovat balneologii. Dostala se tato medicínská disciplína na chvost zájmu?

Milada Sárová: Je neatraktivní. Za prvé musíte umět jazyky, za druhé musíte být empatický lékař, který neodradí svým chováním klienta ze dveří, a musíte se opravdu starat o lidi nejrůznějších hodnot. Jak bych řekla: Léčila jsem sestru krále Saúdské Arábie, spoustu prezidentů, různých princezen a spoustu umělců z Hollywoodu, ale samozřejmě taky bezdomovce a tak dále. Léčím všechny, a ke každému si musíte najít svou cestu, aby vám dotyčný člověk důvěřoval. To znamená, že člověk musí být taky trochu psycholog, protože já miluji své povolání proto, že tam je dvojakost, že neléčíme jenom tělo – tělo mě skoro nezajímá – ale já chci hlavně léčit příčinu toho, proč dané tělo stůně, a to je většinou duševní, psychosomatické onemocnění, které vzniklo nějakou příčinou. Ale na to se musíte umět člověka zeptat, musíte zjistit, proč začal stonat, nebo proč dostal rakovinu, a pomoct mu najít… Já říkám, že lázně jsou křižovatka, nikdo sem nejede, když je zdráv, každý si najde jinou dovolenou, ale když se mu stane něco těžkého, že mu zemře partner, dítě, nebo sám onemocní nějakou těžkou nemocí, se kterou si neví rady, tak najednou jede jakoby do Lurd, tedy do lázní. A očekává ve změně prostředí – a vlastně i nakonec už cítí, že přírodní zdroje musí vyzkoušet, jestli mu třeba nepomohou. Tam léčíme v podstatě holisticky psychiku, duševno, duchovno člověka.

Balneologie vyžaduje komplexní přístup, západní medicína zapomněla na příčiny

Martina: Ale už v tomto případě mluvíte trochu jinak, než jsme dnes z běžné západní medicíny a přístupu západních lékařů zvyklí. Nechci to paušalizovat, jsou samozřejmě lékaři a lékaři, ale našla jsem si v knize, že když jste přišla do Varů jako pediatr, kterého přeškolili na lázeňského lékaře, což si…

Milada Sárová: Nepřeškolili, to bylo několik atestací.

Martina: Je mi to jasné. Nebojte, já budu pokračovat. Já jsem jenom chtěla říct, že když se to takto řekne, tak si člověk představí, že řeknete: „Tak dobře, dejte si dvě deci Sadového pramene,“ ale pro vás to znamenalo atestaci z interny, fyziatrie, balneologie a léčebné rehabilitace, a to už je poměrně komplexní pohled. Ale velmi mě zaujalo, že vy už tehdy, v roce 1974 jste zmiňovala, že vám dal směr primář Dolina, což je asi odborník, jehož jméno nám běžně nic neřekne, a ten vám řekl, že musíte léčit přírodou, tichem a klidem, že to člověka uvolní, dodá energii a připraví ho to k léčbě. Řekla bych, že tomuto přemýšlení se ještě dnes říká alternativní, a možná, že byste navzdory všem titulům, oceněním a plaketám za verbalizaci tohoto přístupu dostala nějaký „Bludný balvan“. A tak se chci zeptat, co se to přihodilo v medicíně? Když jste to tady věděli v roce 1974, a určitě to možná věděli i v Mariánkách a ve spoustě dalších lázní, a najednou nám léčení duše přijde jako nepodstatné, protože je potřeba člověka rozatomizovat a vyléčit mu prostředníček na levé ruce?

Milada Sárová: Když jsem končila studium, tak byl socialismus, a o duši se vůbec nikdy nemluvilo. A vůbec to bylo v 50. a 60. letech všechno trochu jinak. Západní medicína je výborná.

Martina: Ano, diagnosticky je.

Milada Sárová: Když se řekne, že voda ve Varech se za 50 let ani nehnula, tak medicína udělala neuvěřitelné skoky vpřed, ať je to v diagnostice, v terapii, farmacii a tak dále. Já neopovrhuji vůbec ničím z toho, čím odborníci různých dalších specializací pomáhají k léčbě třeba rakovin a tak dále. Ovšem na druhé straně, výuka balneologie na fakultách téměř neexistuje. A tím, jak naše poválečná generace zestárla – nás bylo také velké množství lékařů, protože po válce bylo velké množství narozených dětí, takže najednou bylo spoustu dětí – tak tyto děti jsou teď důchodci, kteří si pamatují, že tenkrát byly lázně zadarmo a že na to mají nárok. A teď jsou z nich pacienti, protože je jim 70 až 80 let, jsou úplně čilí a budou ještě žít třeba 10 až 15 let, a samozřejmě jim to všem hrozně ráda přeju. Ale my se musíme dívat dozadu, kdo jsou ti lékaři, kteří nás budou ošetřovat? To jsou většinou naše už nejen děti, ale i vnuci, kteří jsou samozřejmě vychováváni úplně jinak. Pro ně je velmi důležitý byznys.

Já, když jsem šla na medicínu, tak bylo úplně jedno, kam půjdu, jestli budu kadeřnice nebo doktorka, všichni jsme měli 1 200, nebo 1 400 korun. Takový byl třeba rozdíl. Ale teď jsou rozdíly markantní a jsou také markantní i v lékařském oboru. To znamená, že se vůbec nedivím, že mladí lidé, kteří jsou nadšenci a kteří se nebojí, se hrnou a chtěli by dělat plastické operace, chirurgii, akutní medicínu, u které já sama vím, že ji můžete dělat nějakou dobu, ale nemůžete ji dělat celý život, protože to chce spoustu fyzické síly a rychlého rozhodování, což umí jen zdravý člověk. Třeba mé kolegyně – já jsem chtěla být vždycky dětská lékařka – mi říkaly: „Milado, jak to můžeš vydržet? Já jsem v šedesáti odešla do penze, protože už jsem nemohla ani slyšet pláč dětí.“ Protože tato babička, šedesátiletá paní doktorka, si představí svého syna, vnuka a tak dále, a už si pod tím pláčem představuje vážnost situace, a už se bojí, protože ví všechny komplikace, které mohou nastat, a bere na sebe všechnu tíhu světa, zatímco mladý doktor toto ještě neví a vrhá se do toho skoro střemhlav. Takže proto obdivuju všechny, kteří se vrhají na všechny tyto krásné obory v medicíně.

Ovšem, řekla bych třeba můj poslední poznatek: Navštívila jsem sestřenici na rehabilitaci, protože jí při pádu z elektrokola praskla pánev. Bohužel, musela tam ležet pět týdnů, a když vystoupila z lůžka, tak zkolabovala. Samozřejmě ji okamžitě vyšetřovali, jestli nemá mrtvici, jestli nemá infarkt, a já jsem řekla: „Jano, co jsi pila?“ „Já tady nemám co pít.“ Takže je úplně dramatické, že to byl ortostatický kolaps, protože v cévách nebylo dostatek vody. A na tomto případě vidíte, že ať máte sebedražší léky, sebe preciznější péči, že voda je zase lék číslo jedna. Samozřejmě vedle kyslíku a vzduchu, protože já říkám: „Čtyři minuty nedýcháš, a jsi mrtev. Čtyři dny nepiješ, a jsi mrtev.“ A jestli jsi zapomněl nějaké léky, tak si buď vezmeš nějakou bylinu, nebo to nějak nahradíme, ale bez vody a bez vzduchu se opravdu déle nepřežije. Takže toto je zase úplně návrat k takzvané alternativní medicíně.

Martina: Což je fakt paradoxní.

Milada Sárová: Ano. Ale musíme chápat, že naše tělo, každého člověka, je ze 70 procent váhy minerální voda, ideálně Karlovarských pramenů. Karlovarská voda je voda našeho těla.

V Kyselce děti jednoduše zhubly a zhubnutí přibraly, dnes tam není jediné lůžko

Martina: Já si tady s vámi dnes povídám mimo jiné i proto, že jsem svého času navštívila nedaleké Lázně Kyselka, a tam člověk vidí, jak mohou lázně dopadnout. A je to velmi dramatický pohled na to, jak jsou tyto lázně v rozkladu a zdevastované. A je to divoká privatizace a spousta, řekla bych – nevím, jak to říct lépe, ale nejvýstižnější je asi – „šméček“. Ale to, co tam Mattoni těžil, tu Kysibelku, tak ta byla tam, a teď je to prostě smutek a smutek.

Milada Sárová: K tomu bych mohla říct z vlastní praxe, protože jsem opravdu přišla jako pediatr, ale na pediatrii nebylo místo. Tady byly dvě sanatoria pro děti, bylo tady sanatorium pro děti s vředy, a já jsem říkala: „Jak může mít desetileté dítě vředy?“ Pak jsem zjistila, že se maminka s tatínkem rozvedli, a synáčkovi se do měsíce udělaly na žaludku vředy. Takže to jsou někdy nemoci velmi vázané na lásku v rodině – diabetici a tak podobně. Něco je taky zděděno. Ale v Kyselce byl dorost. Byl tam primář doktor Marek, výborný lékař, takže já jsem dělala kolečko taky v Kyselce a bylo to něco úžasného. Hrozně mě překvapovalo, jak jednoduše on léčil obezitu – děti úplně tlusté, vedle úplně hubených.

Martina: Dneska pro ně máme ozempic. Budou si to píchat do bříška a budou jako lunt.

Milada Sárová: Ale nakonec pobyt v přírodě, kde je velmi jednoduchá voda s opravdu mineralizací 1 gram. Mattoni kysibelská se dá pít celý den. To je jako když vypijete 6 litrů karlovarské vody. Ta má gram soli, karlovarská 6,4 gramu soli, takže se nikdy nepřepijete. A oni to do nich cpali tak, že hubeňoučké děti měly stravu, aby přibraly, zatímco ty tlusté pomáhaly více v zahrádce, běhaly kolem a tak dále, zabývaly se sportem. Opravdu tlustí zhubli a hubení přibrali a stali se z nich přátelé a vlastně se úplně uzdravili. To byl zázrak – ta kyselka. Moc ráda jsem tam pracovala. A teď tam není jediné lůžko, protože to je byznys, chtíč. Chtíč peněz zničí spoustu překrásných věcí, které byly vymyšleny.

Pneumoakupunktura zkrátila léčbu a zvýšila produkci tělesného morfinu

Martina: I proto si o tom povídáme, protože nám tady ze země tryská něco, což, jak už jsem několikrát zdůraznila, se pravděpodobně netěší dostatečnému zájmu a úctě. Ale přesto mě ještě pořád zajímá to, co jste říkala o tom, jak jste tady začínala. A že to byla taková doba, která byla, bych řekla, pro nás naprosto materialistická. Vy jste to zdůraznila: O duši se nemluvilo. O nějakém duchovnu se nemluvilo. Otčenáš se neříkal. A přesto jsem se dočetla, že v době normalizace, když jste tady nastoupila, se v lázních zaváděla léčba akupunkturou a dokonce homeopatií. A vy jste zmiňovala i doktora Lovackého, který vymyslel pneumoakupunkturu a léčbu kyslíkem. A když to dám všechno dohromady, tak mi přijde, že jste tady byli za doby normalizace nějaká diverzní léčebná skupina sibiřských šamanů?

Milada Sárová: Ne. Štefan Lovacký – jestli vás můžu přerušit – byl hrozně chytrý člověk. A on byl Slovák a uměl úžasně akupunkturu. A protože jsme mu všichni záviděli, tak on byl zase velmi přející a všechny nás to naučil. On udělal školení, všichni jsme k němu chodili, dostali jsme certifikát a stali se z nás akupunkturisté. A on sám pak měl problém, protože byl samozřejmě nejlepší, takže nestíhal lidi udělat tak, aby půl hodiny leželi na lehátku s napíchanými jehlami v těle. Tak vymyslel, že zkusí – a to byl jeho pokus, to byl jeho experiment – dát do akupunkturního místa právě ten čistý CO₂ plyn. Později na to dostal PhD.

Martina: To by mu s Green dealem dneska dali.

Milada Sárová: To je tak malé množství, které stejně tady vychází ze země. S tím se nic nenadělá, takto to fouká matička země.

Martina: Neříkejme to na hlas.

Milada Sárová: My to lapneme, a on to dal do podkoží a zjistil, že pneumoakupunktura je okamžitá, rychlá, nemusíte mít v sobě píchnutou jehlu, takže mu to mnohonásobně zkrátilo pobyt klientů na lůžku a on jich mohl ošetřit mnohanásobně víc. A vlastně to ještě vyrobilo v těle daleko víc endorfinu. A ten endorfin je náš morfin, morfium, takže vás přestane vaše nemoc bolet, což je jeden z důvodů, proč jdete na akupunkturu. Takže to je úspěch Stefana Lovackého, a je mi velmi líto, že už bohužel také není mezi námi.

Martina: Ale jak jsem říkala, homeopatie se dodnes těší přezírání ze strany medicíny jako takové.

Milada Sárová: Proč já mám homeopatiku vystudovanou od Francouzů? Protože najednou jsem se dostala – asi po čtvrté štaci – k primáři Dolinovi do Richmondu, a tam jezdili Švýcaři, Němci, Rakušani, německy mluvící klientela, a všichni měli homeopatika. A mně to nedalo, protože jsem si říkala: „Pane bože, já nevím, jak to funguje. Oni něco berou a já nevím, jestli k tomu můžu dát to, nebo ono,“ a přihlásila jsem se ke studiu homeopatie. A bylo několik lékařů. Já se na to jako pediatr dívám stejně, jako třeba veterinární lékař: Když ta věc pomůže dítěti, které ještě nemluví, nebo koňovi, který tedy taky nemluví, tak to asi pomohlo, tak dostanu v tuto terapii důvěru, a proto jsem homeopatii zařadila mezi své oblíbené terapie. V jisté době jsem tím byla velmi proslavená.

Martina: Ale teď se naše medicína staví třeba k homeopatii, jak už jsem říkala, velmi přezíravě.

Milada Sárová: Vždycky, allium cepa, neboli cibule, a takovéto velmi jednoduché věci, které všichni jíme a vlastně si neuvědomujeme, že to jsou homeopatika, a vždycky pomohou.

Přírodní léčivé zdroje nemají vedlejší účinky, František sedmdesát pět procent klientek otěhotní

Martina: Vylíčila jste, jak je v balneologii nedostatek mladých lékařů, jak je o balneologii nedostatek zájmu. Počítá tedy vlastně současná medicína s balneologií? Nebo je mladými lékaři a nastupujícími generacemi lékařů balneologie a lázeňství chápána jen jako řekněme nějaká lepší forma dovolené?

Milada Sárová: To bychom se jich měli zeptat. Na druhé straně, tento obor je pro – nechci říct hrstku, lázní máme 35, v každých lázních krát 30 doktorů, v Karlových Varech samozřejmě by se jich uživilo mnohem více. Ale potřebuje to pedagogy, kteří budou muset umět celý tento obor naučit znovu. Protože my jsme měli veliké štěstí, moje generace, že jsme měli dva nadšence. Byl to profesor Jaroslav Benda, který učil balneologii, a profesor Janda. Byli to přátelé a domluvili se, že spojí obor rehabilitace, balneologie, protože je moudré, aby se v lázních dále provozovala rehabilitace. A my jsme se tak stali vlastně takovými primáři rehabilitací v krásných lázeňských podmínkách. A kdo má v lázních ještě další přírodní léčivé zdroje, ať je to třeba bahno ve Františkových Lázních, a je zároveň výborný gynekolog – tak může dělat takový zázraky, kterým já posílám pacienty.

Třeba mi přijíždí klienti, kteří by chtěli mít děti, ale děti mít nemohou a už mají namířeno k tomu, že budou absolvovat třeba umělé oplodnění. A já se vždycky jenom slušně zeptám: „A ve Františkových Lázních jste byli?“ „Nebyli.“ Tak tam buď zavolám, nebo jim dám kontakt a řeknu: „Jste tady ještě čtyři dny, tak se běžte do toho města podívat, zeptejte se na procedury, které by vám dávali.“ Myslím, že 75 procent klientek Františkových Lázní je pak těhotných. Je to tak už po staletí, a tak to asi zůstane, protože je to taková přírodní léčba, která prostě souzní s tělem, a tělu vždy pomůže.

Martina: A vlastně to tak pořád platí, protože si vzpomínám, že ještě za mého dětství se říkalo: „Já musím do Poděbrad, ty jsou na srdce.“ Nebo: „Ta byla ve „Frantovkách“ a teď má děti. A když potřebujete vylepšit klouby, musíte do Třeboně, nebo do Piešťan. To znamená, že se skutečně voda, koupele, nemění.

Milada Sárová: Hlavně přírodní léčivé zdroje nemají vedlejší účinky. To znamená, i kdyby vám to nepomohlo, tak vám to stoprocentně neublíží.

Profesor Pirk byl překvapen, po letech pití pramenů měla elastičtější cévy než kdokoli jiný

Martina: A co ledvinové kameny? Někteří říkají: „Vy pijete moc minerálek, z toho budou ledvinové kameny“.

Milada Sárová: Nevím, jestli to tady mohu říct jako trochu pomluvu, ale můj přítel, pan profesor Pirk vždycky, když jsem ho lákala, že půjdeme na kolonádu na prameny, tak řekl: „Já tu vodu pít nebudu“, protože on je, jak všichni víte, vynikající kardiolog. A letos v lednu nebo v únoru jsem dostala od nějakého klienta těžký zápal plic, opravdu jsem byla dušná, dokonce jsem měla trochu oprese na hrudníku a využila jsem naší známosti a odjela jsem do IKEMU a pan profesor mi zajistil celkové vyšetření srdce. A tak jsem si říkala: „Tak vidíš, taky na tebe došlo.“ A druhý den ráno v 7 hodin telefon – já jsem ještě spala – a volá mi pan profesor Pirk, a dotaz zněl: „Pijete ještě tu vodu?“ A já říkám: „Ano.“ A teď jsem nevěděla, jestli je to dobře, nebo špatně? A on říká: „Máte tak elastické cévy, jaké jsme u nikoho neviděli.“ A vlastně byl velmi zklamán, protože se nepotvrdilo jeho mínění, že z toho musím být kamenná.

Tím pádem chci říct, že já nepiju kamennou vodu s minerály. Já piju vodu živou s ionizovaným kalciem, magnéziem a siliciem. Já tyto tři prvky, po dohodě s přáteli z Japonska, v poslední době užívám jako prevenci Alzheimera. Co myslíte, který prvek je pro nás nejdůležitější pro léčbu Alzheimera? Silicium, křemík. A křemík máme ve vší kořenové zelenině, a tak dále. Ale lidé to nevědí. A to jsou takové drobnosti, které když se posbírají, křemík vám nikdy nemůže ublížit, jakmile je v ionizované formě, to znamená voda. Doporučila bych všem nastudovat pana profesora Emoto.

Martina: Emoto, ano – jeho pokusy s vodou.

Milada Sárová: Ano, je to Japonec, který bohužel už taky zemřel. On vycházel asi z toho, že když mrzne a vidíte na oknech, na sklech krásné kytičky, tak to je taky voda, je to vlastně pravá podoba vody. Voda je šesticípá kytička, která jako puzzle, když je ionizovaná a živá, vstupuje do organismu a hned se někam zařadí, protože tam má místečko. Ona ani nemůže udělat otok, protože někam utíká, protože ví, kde je její místo a kde pomůže. Vodu já obdivuju právě kvůli jejímu skupenství, protože když vezmete, že u Vřídla třeba vidíte ionizovanou páru, a pak z toho vzniká vřelá voda, která vím, že vyléčí nemoc úplně každému. Prostě mým pacientům vždycky pomohla.

A na druhé straně, u nás na Balneu, ve čtvrtém poschodí, máme led, u kterého doporučím, ať si ho dají na bolavý kloub, nebo na zanícené místo, protože tato podoba vody je zase léčivá. A potom jdeme inhalovat, protože někdo kašlal, tak honem s ním do inhalace, děvčata. A zase tam máme vodu z Vřídla a taky to pomůže, protože jsou tam chloridy. Chlór dělá mukolytický účinek na plíce, takže všechno vykašlete. Takže voda je zdravá v každé podobě. Ale já hlavně ještě obdivuju – viděla jsem to u mého tatínka jako dítě, když vstupoval do Dyje na Vranově – jak tatínek vždycky pohladil hladinu, jako by otevřel dveře do jiného prostoru, a pak se celý ponořil a vplul jako ryba do tohoto jiného prostranství. A my si málo uvědomujeme, že je to opravdu jiné prostranství, které nás činí lehčími, kde je úžasná rehabilitace, kde bez problému uděláme, třeba v bazénu to, co nemůžeme udělat při chůzi po chodbě. Takže voda, ač je to jenom obyčejná H₂O, je zázračná.

 

Celý rozhovor s paní doktorkou Miladou Sárovou o české lázeňské tradici a blahodárných účincích pramenité vody na náš organismus i duševní pohodu si můžete bez přerušení poslechnout už teď na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdrávi, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Protože, však už to znáte, nikdo jiný to za nás neudělá.

Peter Staněk: Přeji krásný den, a těším se, že můžeme opět promlouvat o velice nervních momentech současnosti a budoucnosti.

Muskova vize světlé budoucnosti lidstva naráží na nelogičnost současné společnosti

Martina: S vámi se na to těším vždycky. Já se pokusím začít přeci jen trochu optimisticky, byť možná i trochu naivně. Cituji: „Chtěl bych umřít s vědomím, že má před sebou lidstvo světlou budoucnost, pokud se nám podaří vyřešit otázku udržitelných zdrojů, a jestliže budeme na dobré cestě k tomu stát se multiplanetárním druhem se zdravou civilizací na jiné planetě, a postavíme se k nejhoršímu scénáři v podobě konce lidského vědomí. To si myslím, že by bylo skvělé“. Tak tohle je výrok, který pronesl asi nejznámější podnikatel na světě, vizionář Elon Musk. A mě by zajímalo, jak tento výrok vnímáte vy, pane profesore. Jestli má lidstvo před sebou světlou budoucnost, nebo jestli Elon Musk prezentoval svou naivní touhu?

Peter Staněk: První věc: Musíte si položit otázku, jestli je dnešní společnost, o které mluvíme, logická. Jestliže se zaměříte na fakta, informace, strukturu, činnost, a tak dále, zjistíte, že drtivá část dnešní společnost je nelogická.

Klasická ukázka: Vynakládáte na zbrojení přibližně 2,5 až 3 biliony dolarů ročně, ale přitom nebudete řešit důsledky změny a teraformace přírodního prostředí na planetě. První problém. Druhý problém: Když vezmete současnou společnost, tak ta nehorázným způsobem plýtvá zdroji i vším ostatním. Já nebudu polemizovat s Elonem Muskem, ale řeknu to pragmaticky: Když jsme před 15 lety začali úvahy o umělé inteligenci, tak hlavní myšlenka byla velice prostá – zlogičtění společnosti, odstranění plýtvání surovinami, energiemi, zdroji, lidskou práci, a vším ostatním.

Klasická ukázka: Dneska vám bude OSN vykládat o hrozbě potravinové krize, ale FAO vám zároveň publikuje informace o tom, že ročně zničíte 1,5 až 1,8 miliardy tun potravin. Nerozdáte je, nedáte je do hladomoru v Eritrei, ale zničíte je. Samotná Evropská unie zvýšila za posledních deset let množství zničených potravin ročně ze 100 milionů na 186 milionů tun. Jste logičtí? Jakou logiku má to, že převážíte písek z jedné strany republiky na druhou, ale vykážete to jako zvýšení hrubého domácího produktu, protože to stálo peníze, a vedlo to ke zvýšení hodnoty v něčem jiném? Opět – jste logičtí?

Na druhé straně si musíte uvědomit jedno, že velká část technického pokroku podle cyniků technického rozvoje tvrdí, že to je proto, že jsme líni, a chceme být ještě línější. A samozřejmě klíčová otázka, když se podíváte na technologický vývoj za poslední tři tisíce let, tak zjistíte, že hlavní cíl je vytvoření zbraní, kterými nejlépe zničíme, a nejrychleji zničíme co největší počet nepřátel naší vlastní etniky nebo publika. A tohle všechno si klade otázku, jestli jsme skutečně logičtí.

Pak je tady druhá věc. Elon Musk prohlásí, že vědomí bychom mohli ztratit, a tak dále, ale korektní autoři vám řeknou, že žádnou podstatu vědomí dodnes nechápeme. Víme, že to je kvantový systém, že to je něco podstatně vyššího než vaše neurální synapse, které modeluje Elon Musk. A vy si musíte uvědomit jednu věc. Jak vlastně vaše vědomí funguje? Není to něco podobného jako kvantová fyzika na nejvyšší úrovni? Když je váš organizmus řízen nesmírně složitými informačními algoritmy, ale ne těmi, o kterých vykládá Musk, nebo Altman, nebo další tvůrci umělé inteligence, ale je to nesmírně dokonalý, složitý systém, a my sami jsme výtvory přírody v nejdokonalejší podobě.

Představte si jenom váš vlastní organismus, který je složen z desítek bilionů buněk, které mají odlišnou životnost, jsou neustále vyladěné, a fungují perfektně. Opět si kladu otázku: Chcete vstoupit do vesmíru, jak tvrdí Elon Musk, ale přitom jste vůbec nedokázali vyřešit problémy na téhle planetě, jako je chudoba, bohatství, destrukce přírodního prostředí, a podobně?

Martina: To všechno nezní moc logicky. To znamená, že vaše odpověď na otázku, zdali vidíte naši budoucnost světlou, je…

Peter Staněk: Jednoduchá odpověď: Jsme na křižovatce. Přesně tak, jak to řekli indiáni Hopi, v roce 26 se lidstvo dostane na křižovatku a musí se rozhodnout, kterou cestou chce jít. Cestou sebedestrukce a zničení sebe i prostředí? Nebo se chce posunout na vyšší úroveň? Tedy uchopení odpovědnosti vůči sobě, vůči společnosti a vůči přírodě?

Elity nechápou souvislosti a Neuralink chce rozšiřovat kapacitu mozku, kterou vůbec neznáme

Martina: Ale abychom se mohli v roce 2026 rozhodnout správně, tak bychom asi museli začít být logičtí.

Peter Staněk: A protože nejsme logičtí, tak vysoká pravděpodobnost je, že zvolíme tu nešťastnou druhou cestu, ne tu krásnou, o které jste mluvila. A v tom případě se pak můžete připravit na to, že čím dřív globální konflikt vypukne, tím lépe, protože tím budou menší škody z méně dokonalých zbraní. To si musíme uvědomit.

Další věc, která je nesmírně důležitá, jsou elity, které vedou tento současný svět. Já je nazývám ne „elity“, ale „jelita“, protože míra inteligence těchto elit je nesmírně nízká – nechápou souvislosti, nechápou nic. A když se vrátíte k představě Elona Muska například k Neuralinku, jak vám implantují procesory, a zvýšíte výkon vašeho mozku, tak já se cynicky pana Elona Muska zeptám: „Jaká je skutečná kapacita lidského mozku, když tvrdíte, že chcete zlepšit jeho kapacitu, a zvýšit ji z těch 18 procent, o kterých neurologové tvrdí, že používáte svůj mozek?“ A odpověď korektních odborníků – ne vizionářů typu Elona Muska – je: „My neznáme, jaká je kapacita vašeho mozku.“

Martina: To znamená, že chtít ji uměle rozšířit by mohlo znamenat ji snížit?

Peter Staněk: Jo. A pak si položte poslední otázku. Jestliže vidíte, jak začíná být aplikována umělá inteligence, a jak začíná debilnět velká část populace, hlavně té mladé, tak si pak položíte otázku: „Jo, umělá inteligence skutečně začíná být inteligentnější než člověk, který zblbnul úplně do úrovně totálního debila. Pak bude skutečně inteligentní, a pak si splníte představu jeho Neuralinku o tom, jak posunete inteligenci člověka.

Martina: Nebylo by tedy logičtější chtít poznat skutečnou kapacitu našeho mozku, než ji chtít technicky, geneticky, a jakýmkoliv systémem, které se připravují, uměle vylepšovat?

Peter Staněk: Přesně. A právě proto například, když vezmete vojenské kruhy, tak hlavní směr výzkumu není v raketách, v hypersonických raketách, bombách, a podobně, ale ve výzkumu lidského mozku, lidského vědomí, a schopnosti vašeho organismu využít vašich 21 smyslů tak, abyste se stala skutečně bytostí, která je na boží úrovni. Jenomže tenhle výzkum je utajený, nepublikuje se, a tak dále.

Druhá věc, když vezmete medicínu za posledních 15 let, tak máte nepředstavitelný posun v chápání medicíny. Jednu malou ukázku, a promiňte, nebudu předbíhat. První věc, kdy jsme s profesorem Maříkem začali vytvářet řízení supersložitých systémů, uvažovali jsme o agentním systému. To znamená, když máte 100 000 subjektů, je problém jednání každého s každým, takže musíte vytvořit hierarchickou strukturu. Takže jsme vytvořili systém agentů, na které delegují jiné základní jednotky své kompetence, a pak tito agenti komunikují mezi sebou. Je to skvělé, je to rychlé, je to účinné, je to logické, a podobně.

A k vašemu překvapení, neurologové na Stanfordské lékařské fakultě a na Caltechu zjistili zajímavou věc, potvrzenou Čínskou akademii. Každý váš orgán je řízen drobným mini mozkem. Takový mini mozek je ve vašem srdci, ledvinách, žaludku, jádrech, i jinde. Tyhle tyto malé mozky komunikují mezi sebou, a jenom když nezvládají systém, obrací se na mozek, který máte umístěný v hlavě. A kromě jiného, největší mozek našeho těla není v hlavě, ale je kolem vašeho trávícího traktu, je dokonce jeden a půl krát větší, než mozek ve vaší hlavě. A funguje geniálně, organizuje celou strukturu desítek bilionů buněk, jejich reprodukci, a podobně.

A tam se ukazuje, že vlastně tenhle přístup k řízení složitých systémů je možné aplikovat i na společnost. Ale u agentních systémů platí jedna zásadní věc, že dostávají informaci od jednotlivých prvků, ale musí mít obrovskou odpovědnost zpětné informační komunikační vazby. To znamená, že odpovídají těm, kteří na ně delegovali kompetence. A když se podíváte na dnešní „jelita“ a systém demokratického výběru poslanců, tak když si vzpomenu na dvacetidvouletou pirátskou poslankyni, u které je jediná přednost, a to ohnivé vlasy a hloupost, která se dotýká stratosféry, tak chápu, proč Libuše prohlásila: „Vaše budoucnost se hvězd dotýká“. Ale tím nemyslela tuto poslankyni.

A v tomto ohledu si skutečně musíte uvědomit jednu věc. Populace je rozdělena na několik skupin. Jedna část populace, která se bude držet toho, co je teď, protože se obává jakékoliv změny, protože by něco ztratila. Pak je tady druhá vrstva, která tvoří velkou část mlčící většiny, která říká: „Přežili jsme protektorát, přežili jsme komunisty, přežili jsme transformaci, přežijeme i tohle“. A pak je tady relativně úzká skupina, a vedou se spory, kolik procent to je, jestli 10, nebo 15 procent populace, která si uvědomuje neudržitelnost dnešní společnosti, a připravuje změnu. A proto na planetě existuje přibližně v současnosti 5 až 7 modelů příští společnosti. A já bych se klidně zeptal lidí: Znáte tyto modely společnosti? Modely německý, japonský, americký, ruský, čínský?

Martina: Myslím, že odpověď je: „Neznáme“.

Peter Staněk: A pak musím odpovědět na otázku: Jestliže se budete držet toho, v čem žijete, tak počítejte s variantou B, čili katastrofická vize.

Umělá inteligence jako hrozba: DARPA propojuje počítače s mozky vojáků

Martina: Pane profesore Petere Staňku, když jsme tady zmiňovali agentní systémy, dočetla jsem se, že například agentura DARPA v rámci svého programu Brainstorm zkouší, aby spolu komunikovala už přímo řídící centra, počítačová řídící centra s mozky vojáků. To už připomíná trošku science fiction filmy Bournův mýtus. A proto se ptám: Politici, média teď řeší hospodářské války, skutečné vojenské konflikty, a přesto se v tisku objevuje překvapivě hodně, možná stále více informací o tom, že jedním z největších rizik do budoucna může pro nás být prudký rozvoj umělé inteligence. Je to podle vás skutečně hrozba, kterou bychom měli brát vážně, a nebereme ji dostatečně vážně?

Peter Staněk: Malá otázka. Je skutečně umělá inteligence kriteriální funkcí Turingova, testu to znamená, že nezjistíte, jestli komunikujete s umělou inteligencí, subjektem, nebo s člověkem? Nebo jsme vůbec nepochopili, co je to umělá inteligence, protože máme jednotlivé jazykové chatboty, máme další formy, máme Open Eye, máme takzvanou všeobecnou umělou inteligenci, která má být největší hrozbou?

Ale prosím vás, tady jsou dvě základní skutečnosti. Za prvé, stále nechápeme, jak funguje naše vědomí, které je základem naší inteligence, takže jak můžu mluvit o umělé inteligenci, když neznám vlastní inteligenci? To není jenom neurální synapse, neurální mapy, to není jenom struktura, kterou máte ve vlastním neurálním systému – to je jenom část fungování vašeho vědomí. Vědomí je na neporovnatelně vyšší úrovni, a umožňuje vám multidimenzionálně chápat svět kolem vás.

Druhá věc, kterou si vůbec tito pánové neuvědomují. Dlouhá léta se dělá výzkum, jakým způsobem třídí váš mozek informace, protože se odhaduje, že v jeden jediný den váš organizmus dostane miliardu informací z vnějšího prostředí, a informací o vašem vnitřku. Musíte vyčistit všechny informační toky, a musíte vytřídit informace, když spíte. A teď se dlouhá léta kladla otázka: Jakým způsobem třídíte informace?

A tam je ta krásná odpověď, na kterou přišli na Stanfordu, a přišel na ni tým profesora Laszloa, a i další. Váš mozek používá emočně logický kód, který je odrazem morálních, etických a mravních principů sociální skupiny, které jste členem. Tohle je nesmírně důležitá věta, protože to není za prvé žádná materiální věta typu descartesového systému, že co nemůžu odvážit a vyměřit, neexistuje, ale jsou to morálně etické principy. A vy si položíte otázku: Jaké morálně etické principy jsou primárními protokoly k této společnosti? Je to lidskost, humanita, empatie, spolupráce, komunikace? Nebo je to egoismus, mocichtivost, neodpovědnost, snaha ovládat, a vládnout?

Martina: Jak u koho, a jak kdy?

Peter Staněk: Jo, jak u koho a jak kdy. To je ten známý vtip: „Kdy se budeme mít dobře? No jak kdo, jak kdy, a jak kde.“ A fór je v to, že tyhle věci si Musk, a další, nepřipouštějí.

Temná data jsou informace, které nemáme, a nevíme, jestli jsou klíčové

Martina: Znamená to, že ani vy se vlastně nebojíte tolik umělé inteligence, protože ji považujete za to, co říkají mnozí vědci, kteří se jí aktivně zabývají, že je to vlastně pouhá statistika?

Peter Staněk: A malá odpověď. Víte, proč neuspěje umělá inteligence, a proč bublina umělé inteligence exploduje? Protože tito pánové si neuvědomují, co je to „fenomén temných dat“.

Martina: Co je to fenomén temných dat?

Peter Staněk: Temná data jsou data, která nemáte. Ale vy nevíte, jestli jsou důležitá, nebo jsou nepodstatná, nebo zásadním způsobem reformují schopnost algoritmů, které používá umělá inteligence. A jelikož nemáte temná data, a umělá inteligence pracuje jenom s daty, které dostala, tak nemůžete dospět k logickému závěru a řešení.

To, že umělá inteligence lže, zavádí, a podobně, to není důkaz vědomí – vážení. Ale ona přečetla všechny zprávy, knížky, informace, a tak dále, a viděla, že velká část lidské společnosti lže, podvádí, klame, a tak dále, a tak udělala přesně to, co tam čte a vidí. Jenomže ona si neuvědomuje, že informace, které jí dáváte, neobsahují všechno to, co tvoří člověka, přírodu, společnost, a tak dále.

Velmi jednoduchá ukázka. Toto má vyřešit technologie SMART, kdy budete mít umělá města, kterou budou sledovat 24 hodin, jakékoliv váš projev, a tak dále, a tím prý získáte data, která pak může umělá inteligence zobecnit. A pak nepotřebujete volby, jak prohlásil Schwab, Larry Fink, a podobně, protože dopředu předvídáte, koho si zvolíte. Vážení, vy znáte jenom část reálného popisu společnosti, a protože neznáte temná data, tak kdybyste tato temná data zohlednili, tak v roce 1986 by nevybuchl Challenger, ale právě proto, že jste se na ně vykašlali a nezvažovali jste je, tak Challenger vybuchl, a sedm astronautů přišlo o kejhák. To je celý podstatný fór.

Martina: A jaká byla v tomto případě ta temná data?

Peter Staněk: Velmi jednoduchá. Firma Thiokol, která dodávala nosné rakety, testovala těsnící kroužky jenom v jistých teplotních pásmech čili nad nulou. Kdyby testovali to, jak bylo tehdy – mráz mínus pět stupňů – pak by velice rychle přišli na to, že těsnící kroužky netěsní, dochází k úniku žhavého plynu, který zasáhne centrální nádrž, a dojde přesně k tomu, k čemu došlo. Ale oni to ani nezkoumali.

A právě ta temná data neznáte, neznáte, jakým způsobem funguje lidské vědomí a lidský mozek. To neznáte. A stejně jako neznáte skutečnost, proč máte 21 smyslů, a nikdo neví, proč nezmizely, protože podle biologů to, co nepoužíváte, má zakrnět a zmizet. Ony nezmizely. A teď největší fór. Víte, kde se tvoří 60 až 70 procent vašich imunitních buněk? Ve slepém střevě. Ale prý je to jen nějaký reziduál, nějaký appendix, který tady zůstal po ještěrech, a podobně.

A my si vůbec neuvědomujeme, jak fungují bezpečnostní protokoly, které váš super složitý systém udržují v pohodě. My zatím známe zhruba 60 bezpečnostní protokolů, které umožňují, že žijete. V přírodě jsme schopni zatím stanovit přibližně 120 bezpečnostní protokolů.

Jedna ukázka: Množství vody na planetě je konstantní, mění se však poměr skupenství, které voda představuje. Rozhodujícím poměrem je vztah souše a vody. Představte si, že před 15 lety, když jsem přednášel o ringwooditu a o množství vody vázané v něm, jsem byl prohlášen za geologického kacíře. Dneska máte stanovisko oficiální organizace amerických geologů, které konstatuje, že v hloubkách 550 až 600 km pod povrchem jsou dvě obrovská ložiska ringwooditu, který váže třikrát více vody ve světových oceánech. Ringwoodit funguje ve dvanácti tisíciletém cyklu, a na konci toho cyklu dochází nejdříve k mizení vody z povrchu planety a k následnému eruptivnímu uvolňování. Satelitní snímky oceánů ukázaly, že obří vlny o výšce 100 metrů nejsou námořnickým výmyslem. Běžná produkce je zhruba 60–70 vln, a v současnosti je to 200 vln ročně, a my vůbec nevíme, jak vznikají, jak fungují. Přijdou k pobřeží a mají půl metru.

Martina: Jsou to ty freak wave na moři?

Oceány mají šest vrstev s různými vlastnostmi a inteligentní organismy na dně

Peter Staněk: Jo. Ale teď si představte stometrovou vodní stěnu – žádná loď, ani ta nejdokonalejší – ani americký Gerald Ford – není schopna ustát takovou vodní stěnu. Čili toto ukazuje jednu zásadní věc: Nikoli to, použít data pro umělou inteligenci, aby byla geniální, ale naopak nám toto ukazuje, co všechno neznáme.

A jedna malá ukázka. Umíte si představit, že při průměrné hloubce světových oceánů 3,5 kilometru máte 6 vrstev vody s odlišnými fyzikálními vlastnostmi, a my známe maximálně 70 metrů do hloubky? Co je v těch hloubkách 3 tisíce, 5 tisíc, 10 tisíc metrů? Inteligentní drobné organizmy, které se objevily, a ze kterých se všichni vyděsili, protože jsou inteligentní, jsou na dně oceánu, a vytváří něco, co blahé paměti Stanislaw Lem popsal ve svém sci-fi románu „Solaris“, tedy inteligentní oceán.

A teď si uvědomte, že například u lidského těla, nejenom že máte samoopravné mechanismy. Ve vašem srdci jsou speciální buňky, které nejsou kmenové, jsou speciální, a opravují věnčité tepny ve vašem srdci. Ale podobné věci máte i ve vašich játrech, ve vašem žaludku, ve vašem trávicím traktu. Dokonce řeknu takové cynické věci. Víte, proč je tolik rakoviny a karcinomu tlustého střeva, nebo konečníku?

Martina: Ne.

Peter Staněk: Protože opice se vyprazdňuje třikrát denně, a má konečník dlouhý 9 cm. Vy máte konečník dlouhý 21 cm, vyprazdňujete se jednou za den, nebo za dva dny, a všechny toxiny se vám koncentrují kolem konečníku, kde máte obrovské množství vláknitých tepen, které odvádí toxiny zpět do vašeho organismu, a zasahují vaše játra. A protože máme stravu, která je založena na fast foodu, tak výsledkem je, že 80 procent lidí má ztučnění jater, nefunguje pankreas, a jste na prahu rakoviny jater.

Martina: Přemýšlím, jak jsme se sem dostali od umělé inteligence? Kromě toho, že tělo a lidské vědomí je natolik dokonalé, že to dodnes nejsme schopni pochopit, docenit.

Peter Staněk: Přesně tak. Stačí, pochopit.

Martina: Znamená to tedy, že ani umělá inteligence se tím pádem nemůže vymknout našemu průměrnému chápání lidského vědomí?

Peter Staněk: Samozřejmě, vaše vědomí bude vždy milionkrát násobně dokonalejší než jakákoliv umělá inteligence.

Ve vesmíru byly objeveny warpové bubliny, které umožňují cestování rychleji než světlo

Martina: A co třeba Fermiho paradox? Znamená to, že neplatí?

Peter Staněk: Neplatí. Podobně jako neplatí druhý termodynamický zákon, jak to teď zjistili astrofyzikové ve vesmíru. A dokonce teď máte v astronomii jeden zvláštní objev. Jistě si pamatujete na Star Trek. Mám na sobě startrekovskou uniformu, a víte, že měli warpový pohon. Nejenom, že teď už máte teoreticky zkonstruovaný warpový pohon, ale astrofyzikové objevili ve vesmíru warpové bubliny, které popírají limit 300 tisíc kilometrů za vteřinu – Einsteinova rovnice – a umožňují skákat v časoprostoru lépe než Einstein-Rosenovy mosty. To znamená, otevírají se před námi úplně nová pochopení.

A jedna drobná poznámka k Muskovi. Musk přišel s Neuralinkem a tím, že už operovali kolem 3000 lidí, kdy do mozku vložíte elektrody, které se napojují na počítač, a ovlivňují vaše jednání, kroky, pohyby a podobně. Zjistili ale jeden problém – do dvou měsíců se tyto elektrody a okolí zapálí, a musíte tyto elektrody vytáhnout.

Pak přišli Korejci s geniálním nápadem, že základem procesoru je biologická tkáň, a na ni nanášíte mikroprocesory. Když to implantujete, tak to lidský organismus nebere jako cizí prvek a nezapálí se. Můžete tím pomoct tím začít hýbat nohou po úrazu, nebo rukou, a podobně. Ale to není vědomí. A není to ani umělá inteligence. A to není ani nic ostatního.

Když vám budou tvrdit, že když vám dám elektroencefalograf na hlavu, a podle toho budu sledovat elektrický potenciál vašich myšlenek, a že tak můžu číst vaše myšlenky, tak víte, kolik je skutečná schopnost přečíst na základě toho, že ukážu mužovi nahou babu, a on začne jaksi myslet? Pět až deset procent. Žádných osmdesát, devadesát procent. A vy si položíte otázku. Pro Boha, kde je pak ta skutečná umělá inteligence a skutečný svět? Takže zamyslete se nad jednou věcí. Dnes je nesmírně propagována metoda CRISPR. To znamená, že vystřihnu z vaší genetické struktury nějaké genomy, takže nebudete mít riziko rakoviny prsu, nebo rakoviny konečníku, a podobně. Je to pravda? Nebo je to komerční byznys?

Martina: Vzhledem k tomu, že si, tuším, o devadesáti šesti procentech DNA myslíme, že je to DNA trash, tak mi to přijde jenom jako lichý odhad.

Temný genom kontroluje 32 tisíc genetických sekvencí a ovlivňuje synaptická propojení

Peter Staněk: Ano, je to čistá komerční záležitost. A když si tohle uvědomíte, pak největší objev genetiky, který přepisuje genetiku, je temný genom. Víte, co to je? My ho neumíme identifikovat, ale temný genom má jednu klíčovou roli. Třicet dva tisíc z vašich genetických sekvencí musí zůstat bez spirály DNA, ale ony jsou to potvůrky, a chtějí přeskočit do jiné části DNA. A temný genom kontroluje, aby tyhle jednotlivé genetické sekvence nepřeskočily, a za normálních podmínek uhlídá 90 procent přeskoků, ale 10 procent přeskočí.

A když to přeskočí na nějaké méně nápadné místo, tak dostanete rýmu, nebo nějakou infekci, nebo malou alergii. Když to přeskočí na nějaké blbé místo, tak dostanete rakovinu, dostanete všechno možné. A temný genom to má uhlídat. A pak je tady druhá funkce temného genomu – temný genom ovlivňuje vaše nadledvinky. Vaše nadledvinky produkují speciální enzym, který určuje míru synaptických přepojení. Každý váš neuron má tisíc synaptických propojení, ale díky speciálním funkcím tohoto ovlivňování můžete mít propojení na dva tisíce synapsí, pět tisíc synapsí. Budete pak myslet stejně jako ten, kdo má běžný statistický průměr tisíc synapsí?

A teď si představte, že tohle všechno jen odkrýváme. Víme o tom, že například ve druhé fázi spánku je váš mozek schopen číst vaši budoucnost. Dokonce dnes obrovský výzkum na Stanfordu a v Caltechu dospěl k závěru, že váš mozek ve změněném stavu vědomí je schopen se napojit na morfické pole univerza, a číst informační databáze univerza. To už není science fiction, to je realita. A teď si uvědomte tu obrovskou informační sílu. Vy čtete informace z univerzální informační databáze univerza, a můžete si zvolit jakékoliv problém a dostanete řešení. Čas nehraje žádnou roli, protože tam není ani minulost, ani budoucnost, není tam lineární tok času.

A vy se najednou dostáváte do úplně nového světa. Já to popisuji takhle: Za normálních podmínek jsou vaše oči schopny analyzovat 18 až 20 procent spektrální struktury. Jak byste viděla ten stejný svět, kdy byste viděla 40, 60 procent spektrální struktury? A pak najednou zjistíte zvláštní genetické jevy. Teď víme o 16 genetických změnách, které existují.

Například máte člověka, kterému se nezkracují telomery, on nestárne, a tuto schopnost přenesl na své dvě dcery. Máte člověka, který položí dlaň na zem, a cítí seismické otřesy lépe než seismograf. Máte možnost vidět v absolutní tmě, protože ve vaší oční bulvě, kromě žluté skvrny, je na opačné straně zrcadlící část, která dokonale odfiltruje všechny fotony a vy vidíte jako sova v absolutní tmě. To znamená, co vlastně víme o člověku? A najednou zjišťujete, že my o člověku, podobně jako o oceánu, víme, s prominutím, velký kulový.

 

Celý rozhovor s Peterem Staňkem o budoucnosti lidstva, umělé inteligenci, skrytých schopnostech lidského mozku a neznámých dimenzích vědomí si můžete poslechnout na platformě Herohero https://herohero.co/radiouniversum.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdrávi, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Protože, však už to znáte, nikdo jiný to za nás neudělá.

Letos v červnu se rozběhl první roční cyklus řízení migrace. Koloběh povinné solidarity upravený v migračním paktu. Migračně přetížené státy a Evropská komise se přes něj budou pokoušet rozprostírat alespoň část migrační zátěže po celé EU. Ukazuje se však, že tak jednoduché to nebude. Státy nechtějí migranty přebírat. Povinná solidarita nejspíš bude hlavně finančním přerozdělovacím mechanismem.

Přestože v roce 2024 byl zaznamenán určitý pokles nelegálních příchodů, migranti dále připlouvají a přicházejí v neúnosných počtech. Migračním paktem jsme jim vzkázali, že místo se pro ně najde.

Kdybychom chtěli říct migraci dost, museli bychom udělat hodně kontroverzních kroků. Především zásadně reformovat lidskoprávní systém, který narostl do neudržitelných rozměrů a obrací se proti evropské civilizaci. Museli bychom začít skutečně chránit vnější hranice EU. Formálně jsou chráněny, ale fakticky ne. Politika otevřených hranic musí skončit. A pak je tu úkol naší doby. Potřebujeme účinnou prorodinnou politiku, která zvrátí nepříznivý demografický vývoj.

Cokoli chcete v politice udělat, potřebujete adekvátní politickou sílu. V případě migrace politickou sílu na úrovni EU. Členské státy s podobnými zájmy v oblasti migrace se významně shodují se složením Visegrádské skupiny. Její obnova by mohla vést k vytvoření hlasovacího bloku, který se může postavit politice otevřených hranic.

Nejde ovšem jen o nelegální migraci. Velké množství migrantů přichází legálně. Většina z nich se snad vrací do země původu. Ne však všichni. Legální migrace si moc nevšímáme. Média se jí prakticky nevěnují. Jenže je součástí problému.

Hlavní politickou silou v EU jsou globalisté, kteří dokázali skloubit dříve neslučitelné ideologie progresivismu a liberalismu. Udržují fakticky otevřené hranice, mírně potírají nelegální migraci a podporují tu legální. Výsledkem je setrvalý růst podílu obyvatel s migračním pozadím.

 

Celý systém globalistického řízení migrace popisuji v nové knize Migrace a globalismus, která právě vychází v nakladatelství LEDA. Z technických důvodů kniha vychází v omezeném nákladu a bude k dispozici jen na e-shopu nakladatelství: https://leda.cz/Titul-detailni-info.php?i=1062

Martina Kociánová: První otázka, v tuto chvíli prakticky povinná: Jaké pocity se u tebe dostavily po volbách? Nadějeplné, nebo jiné?

Pavel Šik: Tak já mám většinou tendenci věci zkoumat, nebo se dívat na detailnější pohledy, ne úplně globálně. Co si myslím? Že určitě je oprávněný výsledek. Aspoň z mého pohledu.

Martina Kociánová: Oprávněný, jako právoplatný? Nezpochybňuješ ho.

Pavel Šik: To není tak, že bych ho nezpochybňoval. Ale považuju společnost za zdravou, pokud chtěla změnu. Protože čeho jsme tady byli svědky v posledních letech, tak to bylo opravdu tragické. Aspoň z mého pohledu to bylo strašně tragické.

Vláda po minulých volbách měla neuvěřitelně výbornou pozici, protože tehdy odcházel Babiš, dostal strašný výprask za to, jak se choval za covidu, a tehdy jsme měli možnost poslouchat dnešní dosluhující vládu, a znělo to opravdu rozumně. Spousta názorů tam bylo rozumných, a říkali jsme si: „Tak, vlastně jo, mají obrovský kredit, se kterým začínají.“

Pětikoalice promrhala obrovský kredit a místo spojení národa ho ještě víc rozdělila

Martina Kociánová: Myslíš pětikoalici?

Pavel Šik: Přesně tak. Nic strašnějšího než covid jsme do té doby neznali. Covid byl přešlap vedle přešlapu, bylo tam spousta věcí, které vláda dělala opravdu blbě, i když na ni nechci úplně házet to zadlužení, ale ta jednotlivá rozhodnutí, neustálé tiskové konference, které jsme viděli – o blbostech.

Dodnes si pamatuju, jak tehdy ministr zdravotnictví odpovídal na to, jestli má mít někdo roušku, když je sám v autě, a takovéto kraviny. Jsme byli svědky, a byli jsme bombardováni kravinami novinářů, vládních představitelů a tak dále. Takže ta vláda, když začínala, měla obrovský kredit, a myslím si, že ho prohrála tak strašně rychle, že potom už se to těžko poskládávalo.

Martina Kociánová: Suverénně ho prohrála.

Pavel Šik: Absolutně. Oni se z tehdy rozumnějších stali absolutními fanatiky, a když potom bohužel vypukla ta nešťastná válka, tak absolutně najeli fanaticky na jednu stranu, a každý, kdo nefandil Ukrajině na 300 procent, byl proruskej, každý kritický hlas byl proruský.

Tehdy jsme viděli zastavování, nebo vypínání webů, a úplně děsivé kampaně proti všem lidem, kteří měli jiný názor, neustálé snahy o blokaci, o cenzuru, a to tam bylo pořád. Vždy to byly jakési nájezdy, jakože: Zkusíme cenzuru – a stáhneme. A pak zase – zkusíme cenzuru, a pak zase stáhnutí.

Martina Kociánová: Zkrátka nikoho nenechat na pochybách o tom, jakou vládu si vlastně přejí.

Pavel Šik: Vůbec, vůbec, přesně. A co jim mám, vládě, strašně za zlé, je to, že jak jsme viděli rozdělenou společnost v covidu, kde to opravdu bylo strašně děsivé – ale tehdy to ještě přikládám nějakým způsobem hysterické společnosti, to znamená, nejenom vládě, ale i společnost se hystericky bála, a dosáhlo se toho, že jsme měli různé tábory dezolátů, antivaxerů a tak dále – a vláda pak měla šanci to nějakým způsobem spojit. Ale co udělala? Vybrala si jiné téma a společnost znova rozeštvala, a to ještě víc, tábory se trošku přeskupily, ale v principu nedali vůbec možnost být někde ve středu.

Jediným tématem za čtyři roky bylo rozdělit společnost na ty správné a špatné

Martina Kociánová: To znamená, že myslíš, že pětikoalice z tvého úhlu pohledu měla za úkol, po té podivné covidové letargii, lidi spojit, ale ona využila další situace, která se stala na to, aby nás rozeštvala ještě více?

Pavel Šik: Naprosto. Vždyť to, co dělali – nechci tady zmiňovat třeba Foltýna – co to mělo znamenat? Co to všechno bylo? To byli jacísi pověřenci, to byly snahy cenzurovat média, nebo jim nepřidělovat peníze. My jsme zažili opravdu tragických pár let, kdy jediným tématem, jediným tématem, o které pořád dokola šlo, bylo rozeštvat společnost, rozdělit ji na ty správné a na ty špatné.

Martina Kociánová: Co to tedy mělo znamenat? Protože ty jsi řekl, že málokterá vláda na začátku vstupovala s tak velkým kreditem, řekněme s otevřeným hledím, a během několika málo měsíců se ukázalo, zač je toho loket. Co to mělo podle tebe znamenat? Bylo to plánované, nebo se jim to přihodilo?

Pavel Šik: Já myslím, že se jim to nějak přihodilo. Nebo lépe řečeno, lidé, kteří měli blíž k vládě – a teď bych nerad říkal nějaké konspirace o zbraňových lobbistech a tak dále – které měla vláda kolem sebe, jeli určitým směrem, protože každý jsme nějakým způsobem ovlivnitelní.

Tam vůbec nebyla snaha o vyvážený dialog, vyvážený názor. To je jedna stránka věci, že vláda v komunikaci, nebo vůbec v rozeštvávání společnosti sehrála ohromnou roli. A pak jí dávám za zlé – to je zase zpátky odpověď na otázku, proč si myslím, že společnost je zdravá, když jí odvolila – že vláda prakticky neudělala žádné ekonomické kroky k tomu, aby na situaci, která přišla zvenčí – oni se vždycky vymlouvali, že za to nemohou, protože to jsou vnější vlivy – reagovala.

Samozřejmě, jsou tam vnější vlivy, ale vláda je tady od toho, aby je mírnila. To znamená, aby zakročila, aby nějakým způsobem reagovala, včas reagovala.

Martina Kociánová: A tím chránila své občany.

Pavel Šik: A tím chránila své občany. Protože ať si budeme namlouvat co chceme, tak tady medián mezd je tam, kde je, to znamená, že spousta lidí má opravdu velice hluboko do kapsy a snaží se nějakým způsobem přežít. A tyto lidi je nutné bránit proti tomu, co se děje, třeba proti stoupajícím cenám – a je jedno, jakým způsobem, ale musíte nějak reagovat. Třeba reakce na zdražení všech energií byla strašně pozdě.

Martina Kociánová: Já tě přeruším jenom proto, abychom si seřadili to, co máš za zlé Fialově vládě nejvíce. Co si myslíš, že je její dědictví, které si poneseme a které nám tady zanechala?

Pavel Šik: Myslím, že když začínali, tak měli opravdu obrovský kredit, prakticky celý národ jim byl nakloněn, protože si každý oddychl, že je konec covidové šílenosti, a oni tento kredit nevyužili. To znamená, co jim dávám nejvíc za zlé, je, že nevyužili kredit a nespojili národ, ale naopak ho dál rozeštvali.

Martina Kociánová: Hazard s důvěrou lidí.

Pavel Šik: Absolutní. Na začátku jsme slyšeli, že někdo chce být premiér všech. Blbost. První co udělal, tak rozdělil společnost na ty, kteří souhlasí s tím, co my říkáme, a to je ta správná polovina, a ti druzí jsou špatná polovina. Úplně černobíle, což bylo to samé, co se dělo za covidu, i když tam, jak říkám, to nepřikládám vládě, ale spíš hysterii v celé společnosti a řečem nějakých pseudoodborníků, kteří byli neustále v médiích.

Za čtyři roky vláda nasekala 1,2 bilionu dluhu, nedošetříme se, potřebujeme růst

Martina Kociánová: Podařilo se pětikoalici splnit jejich slib o nápravě veřejných financí? Řada ekonomů říká, že nasekali stejné, nebo možná ještě větší dluhy než Babišova vláda, a nepotřebovali k tomu ani covidovou krizi.

Pavel Šik: Když se podíváme na rozpočty, na schodky, které jsme tady měli, tak ať máme rádi Babiše, nebo ne, tak se mu podařilo před covidem poměrně stabilizovat schodky, nebo lépe řečeno opravdu vylepšit rozpočty. Každý si ta čísla může najít.

Já nedávám Babišovi za zlé to, co stalo za covidu, jak zadlužil stát. Odpovídající reakcí na hysterii lidí bylo holt to, že se něco zavře, něco se nesmí, protože by se asi polovina národa zbláznila, kdyby se to nechalo běžet jako ve Švédsku, to by některým praskly cévky. Takže jemu nezbylo nic jiného než vyplácet náhrady a tak dále.

To znamená, v takovéto situaci to nejmenší, co dávám Babišovi za vinu, je obrovský schodek, který nám tady po jeho vládě zanechal. Potom tedy přišla tato vláda s velkými řečmi o tom, že tento schodek změní. Jenomže ano, můžeme říct: „Vnější faktory.“ Jenomže to je těžké, protože když něco slíbíte, tak potom musíte otevřeně říct: „Ne, my to neumíme. Neumíme to.“

Martina Kociánová: Vždycky přijdou nějaké vnější faktory. Když to není válka, když to není epidemie, tak jsou to povodně, tak je tornádo, tak je to spousta jiných věcí, které se mohou dít. Skoro každá vláda je vystavena nějakému silnému vnějšímu faktoru. Není-liž pravda?

Pavel Šik: Je to tak.

Martina Kociánová: Takže pověz mi, jak si vedla, co se týká financí, Fialova vláda? Když svého času i Nejvyšší kontrolní úřad mluvil o astronomickém zadlužování země Fialovou vládou?

Pavel Šik: Za ty čtyři roky tady zanechali zadlužení, myslím, že 1,2 bilionu. Já nejsem úplně člověk, který jde na barikády a říká: „Snižme zadlužení státu.“ Já si myslím, že to prakticky nejde. Nejde to tím stylem, že budeme šetřit. To se člověk nedošetří – to nejde.

Možná mě za to někdo označí za levicového, ale vidíme to i v Americe. Tam když přijde Bessent, tak absolutně jasně a realisticky říká: „My to nemůžeme změnit jinak, než že zvýšíme produktivitu. My potřebujeme větší hospodářský výsledek, a tím se nám samozřejmě sníží dluh. Nemůžeme to udělat tak, že se zastavíme a řekneme, že teď zrušíme veškeré výdaje.“

Takže úplně nesouhlasím s řečmi, které teď přichází s novou vládou, že se nějakým způsobem došetříme. Nedošetříme. Není jak.

Martina Kociánová: Asi se těžko můžeme došetřit, když je potřeba dostavět Dukovany, když je potřeba postavit dálnice…

Pavel Šik: Spousta plánů, a nejenom to. Ale bývalá vláda se vymluvila na vnější vliv, a strašně jim najednou přišel vhod. Vnější vliv – to znamená zdražené energie – jí strašně přišel vhod, protože ani kdyby to nepřišlo, tak by to nedokázala. Prakticky by to nedokázala.

Martina Kociánová: A jak to, že Fialova vláda nechala dopadnout tíhu energetické krize na své občany, a to, řekla bych, v Evropě téměř bezpříkladným způsobem, a přesto nasekala takové dluhy? Můžeš to vysvětlit?

Pavel Šik: Tam u nich vidím schizofrenii, teoretickou hru na pravici s tím, že naše ceny se tvoří na takzvaných burzách a tak dále, což je velice pravicová myšlenka. To znamená, že máme nějaký trh a ten trh tvoří naše ceny. Jenomže to je ptákovina. To nejde. Všichni vědí, že to nejde.

Nejde to v době, kdy se na vás z vnějšku valí vnější vlivy, a vy nemůžete furt říkat, že to vyřeší trh. A tam vidím i rozpor vůči tomu, co jako na druhé straně dělali. Když slyším Fialu, že se jim podařilo vytvořit obrovskou skupinu obyvatel, kteří dosáhnou na nějaký příspěvek, tak co to je?

Tak na jednu stranu nechávám tvorbu cen na trhu, a na druhou stranu vytvářím absolutně levicově obrovskou skupinu lidí, kteří dosáhnou na nějaký státní příspěvek, a ještě jsem na to hrdý? Toto je strašný rozpor v politice.

Martina Kociánová: A u které vlády jsi ho viděl především?

Pavel Šik: Teď mluvím o té dosluhující vládě. Dneska, dalo by se říct, je docela těžké se vztahovat k nějaké buď pravici, nebo levici, protože s tím, co nám svět předvádí a jak se mění, tak už to ani nejde s tímto pohledem dělat. Vy musíte reagovat, nebo člověk musí reagovat na věci, které přicházejí, a někdy je lepší pravicové řešení a někdy je lepší levicové, řekněme, ale nemůžu být takhle strašně v rozporu, měl bych se pohybovat někde ve středu.

Martina Kociánová: Asi ti třeba zastánce ekonomické politiky, kroků odcházející vlády, řekne, že žádná pravice, žádná levice, ale zkrátka: Ukrajina. A že tato vláda se musela zadlužit, protože jsme museli pomoct ukrajinské armádě a ukrajinskému lidu.

Pavel Šik: I kdyby to byla pravda, nebo když vezmeme poslední číslo, které jsem četl, které bylo 250 miliard, kterými jsme pomohli, tak to je jenom část celkového dluhu za ty čtyři roky. Další obrovská věc, kde se vláda stále snažila přesvědčit občany, je ta, jak je pro nás výhodné mít tady nějakých 400 000 Ukrajinců, kteří tady pracují. Ano, pro pracovní sílu je to strašně výhodné, ale na druhou stranu nám to vytváří jiné sociální problémy s tím, že nám klesá cena práce a tak dále.

Martina Kociánová: A myslím, že to dávno není 400 000.

Pavel Šik: Možná je to asi víc, a souvisí s tím i další věci. Já vím, že se člověk vždycky snaží o vyvážení – kolik to přinese, kolik to odnese – ale je to samozřejmě nutné do tohoto počítat. A je to jedna z věcí, které se těžko vyhneme, protože když je někde válka, tak lidi utíkají. Já bych utekl taky. To znamená, toto já jim zase tak moc nezazlívám a nemyslím si, že by to byla jako velká část dluhu, který nám tady zbyl.

Pomoc Ukrajině je jedna věc, druhá je zbrojení Evropy kvůli egoistickým zájmům

Martina Kociánová: Myslím si, že pomáhali i ostatní sousedské země a ostatní země v Evropě, ale my jsme přesto pomáhali, kromě praktického, finančního a zbrojního způsobu pomoci, ještě nějakou zvláštní oddanou teatrálností.

Pavel Šik: To je možná to hlavní. Pomoct někomu, kdo prchá – jasně – jsme Evropa, a vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Pomoct Ukrajině – jasně, ale asi by člověk měl opravdu hledět na to, aby tato pomoc byla adekvátní. Já jsem třeba příznivcem spíše maďarského modelu, který pomáhá humanitárně, než aby posílal někam zbraně.

Martina Kociánová: Myslíš drony diplomatickou cestou?

Pavel Šik: Ale to je u každého věc názoru. Já jsem samozřejmě od začátku této války příznivcem diplomatického řešení, protože si myslím, že to, co se dneska děje, se dalo předpokládat. A to bylo právě i to, že tady vláda vedle všech přešlapů si jela propagandu – jakože toto je jediná správná cesta – a celé čtyři roky to bylo jediné téma, které jsme slyšeli. Jediné téma. To nejde. To nejde.

Vládní koalice měla víc voličů než minule, lidé chtěli patřit k „těm dobrým“

Martina Kociánová: Ty jsi řekl, že tato země je zdravá, když si zvolila změnu, když v těchto volbách nechala odejít Fialovu vládu. Na druhou stranu: Můžeš mi vysvětlit, nebo chápeš, čím to, že tolik lidí přesto volilo strany pětikoalice? A to navzdory astronomickému zadlužování, navzdory tomu, že si museli odpovědět, zda se na začátku Fialovy vlády měli lépe než se mají teď, a většina si musela odpovědět poměrně jasným způsobem, pokud zrovna nemají zbrojařskou firmu. Podařilo se ti rozkrýt, jak je možné, že se lidé vždycky rádi nechají ošálit hezkými řečmi o tom, s jakou láskou, něhou a zodpovědností Fiala se svou vládou napravuje veřejné finance?

Pavel Šik: Já myslím, že to vůbec nebylo o veřejných financích. Vůbec.

Martina Kociánová: A o čem to tedy bylo, když použiju špatnou vazbu „o něčem“?

Pavel Šik: Bylo to přesně rozdělenou společností. Já jsem to teď po volbách počítal, a přišlo mi strašně fascinující, že voliči vládní koalice, nejenže jich nebylo míň, ale bylo jich víc. Díky poměrně vysoké volební účastí měla vládní koalice víc voličů než v posledních volbách.

Martina Kociánová: Ano.

Pavel Šik: Což je absurdní. A pokud by člověk přišel z venku, tak by řekl: „Jak je to možné? Vždyť situace není fakt dobrá. Vždyť udělali spoustu přešlapů, udělali spoustu chyb. Nasekali obrovský dluh. Jejich politika nebyla dobrá. Neudělali prakticky žádnou reformu, i když se tím plácají po zádech. Jejich rozdělení společnosti, a tak dále“.

Ale přesně s tím to souvisí. Oni opravdu dosáhli toho, že se společnost rozdělila na ty, kteří chtějí patřit k těm dobrým, takzvaně. Když to slyšíte neustále čtyři roky, tak chcete patřit k těm dobrým, a je vám úplně jedno, jaká je hospodářská politika, je vám úplně jedno, jestli se máte líp nebo hůř, protože: „To jsou vnější vlivy a oni za to nemůžou,“ a tak dále.

Martina Kociánová: A je jim úplně jedno, když jste dobrý, kolik to stojí životů?

Pavel Šik: Tady to myslíš jako k té válce?

Martina Kociánová: Ano.

Pavel Šik: Tady je zase jiná otázka. Toto si musí zase každý nějak osobně projednat sám se sebou vnitřně. Já třeba jsem nebyl zastánce tohoto řešení, ale chápu, že spousta lidí v sobě má jakési evropské cítění pro oběť, fandí oběti – v tomto případě Ukrajině – a chce, aby agresor – v tomto případě Rusko – dostal na frak.

To, co se za tím schovává, ty milióny nebo statisíce životů, to, že to nemá smysl a tak dále, to nějak vytěsní. A na tyto lidi Fiala mířil. A nebyl v Evropě přece jediný.

Martina Kociánová: My vlastně jen kopíruje evropskou proválečnou cestu.

Pavel Šik: Je to pokrytecky proválečná cesta. To znamená, že Evropa je pořád politicky korektní. Co to znamená? Samozřejmě se tam nainvestovalo spousta peněz. Ale to bylo takové pořád: „My jsme s obětí.“ Ale nepůjdeme úplně až do hrany.

Martina Kociánová: To ne. Ale řeči o masivním zbrojení za sta miliard eur, do kterého se chce Evropa pustit prostřednictvím každého jednoho z nás, tak tato rétorika ještě neutichla.

Pavel Šik: Ne, já si myslím, že to jsou dvě oddělené nádoby. Je to sice absurdní, takhle to říct, ale já si myslím, že by se na to mělo podívat odděleně. Jedna věc je, jak se Ukrajině opravdu pomohlo, co se tam dalo a tak dále, a jak daleko tam Evropa vůbec chtěla jít. A druhá věc je, co se děje právě teď, nebo to, co vidíme poslední dobou, a to je to zbrojení uvnitř Evropy samotné. A já si myslím, že to jsou dvě úplně rozdílné nádoby.

Martina Kociánová: Možná spouštěč.

Pavel Šik: Je to takový spouštěč, ale tady už vůbec nejde o Ukrajinu, protože tady vidíme, že jde o Evropu. Dronová zeď určitě nebude na budoucích hranicích mezi Ruskem a Ukrajinou, to asi těžko. Tady už jde úplně egoisticky pouze o Evropu, tady jde o zájmy, které uvnitř Evropy teď hrají prim, zájmy, které samozřejmě ukrajinská válka spustila, ale které jsou strašně vhod některým politikům, kteří si na tom postavili za poslední roky celou svojí existenci.

Rusko NATO nenapadne, ale zbrojní lobby s černými fondy tlačí masivní nákupy

Martina Kociánová: Dokážeš odhadnout, jaké zájmy teď Evropa má? Jsou to zájmy Evropy, nebo čí jsou to zájmy?

Pavel Šik: Já osobně mám názor – ale samozřejmě s tím nemusí každý souhlasit – že Rusko Evropu nenapadne, určitě nenapadne státy NATO. Já si myslím, že to je blbost, že toto strašení je blbost. Přesto chápu i lidi uvnitř Evropy, kteří – stejně jako za covidu – mají strach, protože Rusko nám tady bylo čtyři roky vykreslovano jako absolutně krvavý režim a tak dále, což je daleko od pravdy, od toho, jak to tam opravdu uvnitř funguje.

Putin sám je v rámci Ruska samozřejmě pod tlakem různých skupin, takže to tam všechno není černobílé. Já si samozřejmě myslím, je to blbost. Musel jsem se docela smát, když teď generální tajemník NATO Rutte někde řekl, že evropská armáda je 25 krát větší než ruská, dohromady počítáno, a že máme o hodně lepší letectvo, o hodně lepší dělostřelectvo, a máme všechno lepší, a přesto tady slyšíme, že jsme na tom strašně špatně a musíme strašně zbrojit.

To znamená, že podle mě je tam obrovská, gigantická lobby zbrojních firem. To jsou firmy, které mají černé fondy. Když je má Siemens, řekněme úplně upřímně, a může zaplatit z černých fondů politiky, kteří rozhodnou o tom, aby se někde nakoupily vagóny metra, tak samozřejmě zvlášť firmy, které vyrábějí rakety, vojenská letadla a tanky, tak ty samozřejmě mají černé fondy také. A tyto černé fondy teď jedou naplno.

To se samozřejmě těžko dozvíme. Každá strana, každá politická strana – to je trošku problém Evropy – si furt nějakým způsobem myslí, že poplatek, který daná strana získá za úspěch ve volbách, stačí na její provoz. Samozřejmě, že nestačí. Protože kampaně jsou drahé, všechno je drahé, musíte platit aparát, který se vám stará o sociální sítě, lidi, kteří neustále připravují podklady pro politiky a tak dál, to všechno stojí strašné prachy.

Martina Kociánová: A tady je prostor pro černé fondy.

Pavel Šik: A samozřejmě, tam jsou černé fondy. Vždyť to bylo v Německu za Kohla, tam také byly černé fondy, které platily CDU a tak dále. Nějak to bylo a nějak to bude. Možná můžeme kritizovat, když někdo v Americe otevřeně sponzoruje nějaký CPAC nebo nějaký PAC, ale ono to funguje i v Evropě, jenomže my se tady bojíme si to přiznat.

To znamená, ano, myslím, že v Evropě máme docela politický problém, a to, že si nepřiznáme, že politické strany potřebují mnohem víc peněz než dostanou třeba jako volební příspěvky, a že to nebude stačit. A jakmile tady tento rozpor máme a nepřiznáme si to, neřekneme si otevřeně, kdo koho sponzoruje…

Martina Kociánová: A to si neřekneme.

Pavel Šik: To si neřekneme. Tak se potom budeme divit, že tato dosluhující vláda těsně před tím, než končí, najednou koupí za tři miliardy nějaký komunikační systém pro armádu.

Martina Kociánová: Je nám k něčemu aspoň informace, odkud víme, odkud ty černé fondy byly?

Pavel Šik: To jsou samozřejmě moje spekulace, to jsou spekulace. Ale to nadšení, s jakým tato vláda nakupovala věci do armády, které jsou velice rozporuplné…

Martina Kociánová: Myslíš polní kuchyně, které doslova svět neviděl?

Pavel Šik: Něco podobného. Ale kdyby to byly jenom polní kuchyně.

Nákup F-35 je absurdní, ukrajinský konflikt ukázal, že letectvo nehraje klíčovou roli

Martina Kociánová: Máš na mysli F-35?

Pavel Šik: Jako to je úplně – no nevím, co k tomu říct. Vždyť to bylo už v době, kdy celý svět viděl, jak se dneska vedou války. Upřímně, hraje letectvo v ukrajinském konfliktu nějakou roli? Prakticky malou.

Martina Kociánová: A bude ji hrát za devět let?

Pavel Šik: Bude ji hrát za devět let, až dostaneme tato letadla? Nejsem odborník na vojenství, ale viděli jsme, jak se tam ten konflikt vyvíjí, a to znamená, že pokud bychom měli nějaké politiky, kteří uvažují opravdu pragmaticky, tak by si pozvali odborníky a ptali by se, jak se tento konflikt bude vyvíjet, jak se vyvíjí dneska, kam to zřejmě půjde, a směřovali by investice už do budoucího vývoje.

Ale my dostaneme někdy nějaká letadla, ale prakticky s nimi nebudeme moct letět v realistickém konfliktu.

Martina Kociánová: A chápeš, jak je možné, že to prošlo? Přestože ani jeden z nás tady není odborníkem na bezpečnost, ani na armádní výstroj, ani státní rezilienci, tak přesto všechno se zdá, že pro nákup takovýchto letadel už ani neplatí bonmot, že se připravujete na minulou válku, ale už je to možná předminulá.

Pavel Šik: Jak říkám, nejsem vojenský expert, ale viděl jsem nakupování F-35 všude po Evropě, a pamatuju si na švýcarský případ, kdy tam byly obrovské protitlaky, a nakonec to taky schválili. Tam musí být obrovské fondy. Tam musí být obrovské fondy, které něco takového tlačí. Protože na jednu stranu se dá pochopit, že NATO má nějakou společnou techniku, ale přece nemusí mít všichni stejná letadla.

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale nakoupit letadla ze zámoří, když jsou tady jiná letadla, která bychom mohli koupit, tak mi to přijde absurdní.

 

Celý rozhovor s ekonomem, analytikem a publicistou Pavlem Šikem o politických změnách v České republice, válce na Ukrajině a ekonomických výzvách si můžete poslechnout na platformě Herohero https://herohero.co/radiouniversum.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.