Martina: Petře, ta anketa „Daily Mail“ je z letošního léta. Co říkáte na naše prvenství? Souhlasil byste s tím, že jsme nejvtipnější?

Petr Jablonský: Těžko říct, jestli jsme nejvtipnější, ale je pravda – ačkoliv na Češích mi hodně věcí moc sympatických není – že zrovna smysl pro humor bych dal jako číslo jedna, protože my Češi si opravdu dokážeme dělat legraci i sami ze sebe, a že náš humor je moc fajn. To, že jsme národ Švejků, to asi sedí, takže já bych to podepsal.

Martina: Vy říkáte „národ Švejků“. A mě by zajímalo, jestli si myslíte – protože ti respondenti byli z třiceti zemí světa, za námi jsou Portugalci, třetí jsou Irové a Britové jsou až někde ve druhé desítce – že za to může právě naše literatura, třeba právě Švejk? Nebo naše schopnost, jak oni říkají, jemného, ironického, dobře načasovaného, sarkastického humoru?

Petr Jablonský: Je to obojí samozřejmě, protože tací jsme, takže také máme takové autory, jako byl Jaroslav Hašek, a proto máme Švejka a proto máme spoustu úžasných humoristických děl. Takže jsme to my, jsme to my, Češi, kteří takhle děláme legraci, a jestli se to takhle líbí i ve světě, tak to je úžasný.

Ale co se třeba týká britského humoru, ten bych řekl, že český humor je britskému poměrně blízko, takže jako Češi máme britský humor rádi. Ale myslím, že důležité je, že humor je prostě dobrý, že to je legrace. Já mám tedy rád legraci trošku na úrovni, a nemám rád humor za každou cenu, moc veliký, jako…

Martina: Řachanda.

Petr Jablonský: Ty řachandy a příliš mnoho obličejů, gest a podobně. Takže mám radši úspornější, který ale hodně zazvoní.

Martina: Já se hned dostanu k tomu, co jste říkal o tom, když jste nastoupil v roce 1999 do pořadu „Šance“, a tam jste vychvaloval, že se tehdy zábava ještě dělala poctivě. Ale každý, kdo nás teď poslouchá, tak samozřejmě chce ihned slyšet to ladění, koho teď máte v repertoáru. Kdo je úplně první postava, kterou jste se naučil imitovat?

Petr Jablonský: Já si nejsem jistý, jestli to byl Luděk Sobota, nebo Felix Holzmann, ale asi jeden z těchto dvou. Luděk Sobota – „Ale asi Luděk, protože já jsem tenkrát od táty obdržel kazety. Víte, můj otec mi to dal k poslechnutí, a to se mi tak líbilo.“ Proč vlastně mluvím jako za Luďka? Nevím. Asi nějaká deformace z povolání.

Martina: To nepustí ani benzínem.

Petr Jablonský: Ale opravdu, já jsem poslouchal scénky Šimka a Soboty – to byla asi moje první zkušenost s komediálními dvojicemi – a úplně mě to fascinovalo, ta nálada, atmosféra, jak to prostě dělali. Líbil se mi klasický model, že je hloupý a chytrý. Hrozně to fungovalo a byla to velká inspirace.

Já jsem v životě nechtěl imitovat, já jsem chtěl dělat humor, chtěl jsem dělat herectví, a toto byla jenom obrovská inspirace. A jak jsem si to poslouchal pořád dokola, tak jsem si to za chvilku zapamatoval, a potom, když jsem zanotoval ve škole trošku Šimka, trošku Soboty, tak mi začali říkat, že to je jako originál, že mi to jde, a tak jsem se tím začal zabývat.

Martina: Vy jste byl od začátku solitér, což neznamená, že nevystupujete ve dvojicích, speciálně třeba s Luďkem Sobotou. Ale vy jste popisoval, že se Sobotou a se Šimkem to bylo tak, že Sobota vymýšlel náměty a fóry, a Slávek Šimek dělal kostru a pointy. Ale vy jste na to sám?

Petr Jablonský: Tak ano, takhle to vyprávěl Luděk, a já mu věřím. A takováto spolupráce je krásná a úžasná. Když najdete někoho, s kým můžete pracovat, musíte na sebe slyšet, musíte mít stejný smysl pro humor, a zároveň jde o to, aby tam nevznikla nějaká ponorka. Já jsem to štěstí neměl.

Já jsem se nikdy nebránil účinkování ve dvojici, ale prostě to nevyšlo. Zkoušel jsem to asi dvakrát a nevyšlo to. Ale vy jste se ptala, že jsem na to sám. Tak na jednu stranu vám do toho nikdo nekecá – to je taky dobrý – ale na druhou stranu to na vás všechno stojí a padá.

Když třeba hraju divadlo, tak jsem před výstupem paradoxně mnohem míň nervózní, protože tam mám kolegy, a kolega mě zachrání třeba i tím, že mi něco nahodí, protože tam nemůže být chvilka ticha. A společné sdílení úspěchu, ale i případného neúspěchu, to je, myslím, víc. Takže to je nevýhoda, že to stojí a padá na daném jednotlivci. Zase na druhou stranu si pak užíváte úspěch, pokud se něco zadaří. Ale jak říkám, sdílená radost s kolegou je určitě super.

Martina: Já jsem si naposlouchala aktuálně mnoho vašich dílů z vašeho cyklu „To byl zase týden“, a říkala jsem si: „Nevěřím mu, že to všechno vymýšlí sám.“ Jenom to, co jste předvedl, když coby Andrej Babiš mluvíte o Filipu Turkovi, všechny ty obraty – možná že to posluchači slyšeli. Řekněte to s tím kefírerem, jestli byste to teď mohli nahodit.

Petr Jablonský: Je pravda, že my děláme pořad „To byl zase týden“ každý týden, každé pondělí.

Martina: To je řehole.

Petr Jablonský: A každé pondělí musí být premiéra. A já samozřejmě v pondělí večer, nebo v úterý už samozřejmě nevím, co bylo. Já samozřejmě vím, že narážíte na díl, kde to vyprávěl… Kdo to byl? Petr Pavel, nebo Andrej Babiš?

Martina: Andrej Babiš to vyprávěl.

Petr Jablonský: Babiš – „Tak jsem mu říkal, že zkrátka ten Turek, že prostě, to jeho ráno obvykle, že si dá ten kefírer, a prostě…“

Martina: A luftwafle.

Petr Jablonský: Babiš – „A ty luftwafle. Víte, já si to nepamatuju. Nepamatuju si to, bohužel.“ A je to pravda, protože to už pustíte z hlavy. Ale chtěl bych dodat ještě jednu důležitou věc, že pořad „To byl zase týden“, který děláme na Extra.cz, píšu společně s Honzou Potměšilem z České televize.

Nebo respektive Honza Potměšil byl kdysi šéfdramaturgem v České televizi, kde jsme se potkali, a on se mi potom před pěti lety ozval, že bychom mohli něco takového zkusit. Takže tato spolupráce je skvělá. Myslím, že co se týče autorství, tak nám to prostě jde super. Třeba Honza něco nahodí, a já tam něco přidám, a dohromady vznikne občas pěkná taškařice.

Hlasivka je sval, který je potřeba si šetřit – když cvičíte tři hodiny, jste úplně vyřízení

Martina: Tento díl je skutečně nabitý a mnohé další také. Když děláte, tuším, stoosmadesátičku, a děláte tam zároveň premiéra Fialu a zároveň Andreje Babiše, tak já si vždycky říkám, jak se to natáčí. Asi natočíte jako první všechny repliky jednoho a pak druhého, ale dokážete takto takzvaně „přešaltovat“?

Petr Jablonský: Dělá se to tak, že to natočíme zvlášť, a pak dáme dohromady obraz. Vy si přitom musíte myslet, že mluví ten druhý, nebo vám někdo nahazuje, jakože mluví druhá osoba. Já jsem vlastně svého času v televizi dělal pořad – to už si nikdo nebude pamatovat – byla to desetiminutovka, řekl bych.

Měl to být týdeník, ale byl to spíš občasník, protože v České televizi se to líbilo asi jenom panu generálnímu řediteli, ale paní programová ředitelka – to si pamatuju – tenkrát skřípala zuby z toho, že to vůbec je ve schématu, a pořád to vyhazovala, a když byl nějaký svátek, nebo něco, tak jsme tam nebyli.

Byly to, jak říkám, takové desetiminutovky, ale bylo to neskutečně pracné, protože já jsem třeba v jednom obraze dělal – byl jsem ještě mladý – třeba pět osob, pět najednou. Třeba když jsme dělali ten obrovský, velký celek, tak jsem nejdřív natočil jednu postavu, pak druhou, třetí, a vždycky jsem si musel myslet všechny postavy, které mluví, i tu, kterou jsem byl v tu chvíli já.

Tak nevím, jestli by se mi do toho dneska ještě chtělo – bylo to náročné. Tu desetiminutovku jsem natáčel celý den, a směna byla, myslím, desetihodinová, nebo dokonce dvanáctihodinová.

Martina: To je šichta.

Petr Jablonský: A to je šichta, takže tam přešaltrujete celkem jednoduše. Tam vás namaskují, a jakmile mě namaskují za jinou postavu, tak já okamžitě funguji v jiné postavě.

Martina: Vy jste Stanislavského herec.

Petr Jablonský: Tak děkuji, děkuji. Ano, k herectví jako takovému jsem se bohužel propracoval zatím jenom na divadle, navíc spíš v jakýchsi postavičkách, figurkách. Ale to už je další otázka.

Martina: Dobře, a nebude ode mě pro vás příliš vyčerpávající, když bych chtěla ukázku, třeba, že fakt dáte tři hned za sebou?

Petr Jablonský: Klidně, tak si řekněte, které tři.

Martina: Ne, nechám to na vás. Nebo dobře, tak Andrej Babiš.

Petr Jablonský: Tak řekněte, ať můžu rovnou na sebe navázat, ať to mám těžké.

Martina: Dobře, ať to máte těžké. Tak Andrej Babiš, Miloš Zeman, Petr Pavel.

Petr Jablonský: Babiš – „Tak je to pravda, dobře, jste řekla tři, tak nikoho nepřidávejte – prostě.“

Martina: A prosím ještě Halina Pawlowská.

Petr Jablonský: Babiš – „No ne, to jste si přidala čtvrtou. Prosím vás, já, když se na něčem domluvím, tak to platí.“

Martina: Všechno se stále proměňuje, pane premiére.

Petr Jablonský: Babiš – „Prosím vás, je to pravda. To, co říkám, je vždycky pravda.“ Zeman – „Ano, mohu potvrdit, že je to naprostá pravda. Kolega Babiš je člověk, kterého jsem si oblíbil víc, než je zdrávo, viď Andreji, na rozdíl například od současného prezidenta Petra Pavla.“ Petr Pavel – „Ano, je to pravda, my s panem Zemanem příliš nevycházíme, ale nevím, jak si s ním poradit. Možná by nám mohla poradit třeba Halina Pawlowská.“ Halina Pawlowská – „Dobrý večer, dnešní téma je, jak přežít vztahy. Ty vztahy mezi Pavlem a Zemanem jsou špatné, tak bych Petrovi Pavlovi řekla: Ať jsi Petr nebo Pavel, nikdy nebudeš Vašek Havel.“ Tak třeba takhle.

Martina: Bravo, bravo, bravo. Řekněte mi, když takto cvičíte hlasivky, školíte, a možná i někdy mordujete, tak jak dlouho se to dá vydržet třeba jako šňůra? Když máte dvanáctihodinovou frekvenci – jak jste tady zmiňoval – a jedete mužské, ženské hlasy. A navíc ještě přece jenom dokážete vystihnout i podstatu figury, vy je dokážete i dokonale zkarikovat, a minimálně u jednoho z těch, které jste předváděl, dokážete neuvěřitelně vystihnout prázdnotu, jeho ego, u dalšího třeba manýru. Tak jak dlouho se to dá dělat po sobě, jak se dají jet šňůry, jakou musíte mít hygienu mentální a hlasovou?

Petr Jablonský: Já si myslím, že je to samozřejmě otázka individuální, a také je to otázka věku. Hlasivka je sval. Když jdete do posilovny, když cvičíte hodinu a dobře, je to v pořádku, ale když budete cvičit dvě, tři hodiny, tak budete úplně vyřízená. A úplně stejné je to s hlasivkami a s výdrží.

Pochopitelně já maratony nedělám, ale například teď provozuji v divadle Gong – a potom na různých zájezdech – pořad, který má hodinu a půl, jsem tam sám, kde i zpívám. Mám tam kytaru, takže hraju, zpívám a mluvím opravdu sólo – a to toho mám opravdu dost. A musím říct, že letos na Silvestra mě v Gongu čekají dvě představení za sebou, takže to budou tři hodiny, takže to už si maraton malinko vyzkouším. Řekl bych, že to už je na hraně, takže se budu muset trošku šetřit.

Martina: Půjdu na to první.

Petr Jablonský: Přijďte, určitě.

Když se učím novou postavu, snažím se naposlouchat zvláštnosti řeči, těla, pohybu i myšlení

Martina: Moc ráda. Mně na vaší práci – kromě umu, brilance, střídání hlasů a vciťování se do postav – přijde velmi těžké to, že je opravdu musíte studovat. A při představě, že detailně musíte poslouchat všechny besedy – ČT1, Nova, Prima – a chytat jednotlivé nelogičnosti, špílce, tak to mi na tom asi přijde jako jedna z nejtěžších složek vaší přípravy.

Petr Jablonský: Hlavně je to nejzásadnější složka. Já se docela dlouho, když dělám nějakou novou postavu, dívám a poslouchám, a snažím se naposlouchat některé zvláštnosti řeči, nebo i řeči těla, i pohyby toho člověka, jeho myšlení. A vůbec je ideálně se do té postavy nějak zkusit vžít, protože potom se s ní dobře improvizuje. Takže opravdu dlouho, dlouho se dívám. A pak teprve to pasuju do hlasivek, což je už potom druhá část práce.

Teď jsem právě slíbil paní Bohdalové, že přijmu pozvání do jejího pořadu Hobby naší doby, ale podmínka je, že se ji musím naučit jako v civilu. Já jsem udělal Rákosníčka, ale civilní Jiřinu ještě tedy nemám. Takže teď mě čeká Jiřina Bohdalová. A potom se musím pustit do někoho nového, z nové vlády. Ovšem, my tento rozhovor předtáčíme, to asi můžeme prozradit.

Martina: Určitě, naši vědí. Ale budeme vás vysílat kol Silvestra, kol Nového roku.

Petr Jablonský: A právě v tu dobu už to bude zřejmě jasné. Ale já skutečně už pár týdnů čekám – asi více, než většina lidí v této zemi – jak bude nakonec vláda poskládaná. Protože já jsem si zpočátku myslel, že po volbách se budu určitě učit Filipa Turka a Kateřinu Konečnou. Ale Kateřina Konečná je úplně ze hry, a Filip Turek je možná taky ze hry.

A teď je otázka, jestli ho opravdu udolají, jestli jeho politická hvězda skončí, nebo jestli se do vlády dostane. To už asi je, když se tohle vysílá, jasné. Ale já na to čekám, protože kdybych začal s touto prací předčasně, tak co já bych si teď počal s Kateřinou Konečnou, a co si někdy na jaře třeba počnu s Filipem Turkem, když už o nich nebude příliš slyšet.

Takže, jelikož je to poměrně náročná – a řekl bych i často – nepříjemná práce, tedy cvičení nových hlasů, jejich nacvičování, tak vždycky čekám. Asi je to taky proto, že jsem líný.

Martina: Spíš působíte hyperaktivně.

Petr Jablonský: Ale čekám, jak to dopadne, a potom se do nějakého politika pustím. Ale jsou na mě i vyvíjeny tlaky, že by se líbila Alena Schillerová. Ovšem ženské hlasy jsou náročné, a já se tomu pořád trošku bráním, ale je pravda, že si myslím, že Alenka se tam udrží. Takže možná půjdu i do Aleny Schillerové.

Martina: Také si říkám, že třeba naučit se Kateřinu Konečnou, i když je to ženský hlas, musí být vlastně snazší, protože ona je výrazově intenzivnější.

Petr Jablonský: Ona je velice exponovaná.

Martina: Ano, vysoký hlas a speciální dikce. Myslím, že u Filipa Turka je to možná složitější.

Petr Jablonský: Tak jasně, ale jak jste už zmínila, některé postavy dokážou představovat i určitou prázdnotu.

Martina: To zase u Filipa, myslím, není.

Petr Jablonský: Ale to u Filipa není, a já tam vidím potenciál. To půjde. O některých hlasech si říkáte, že je ani nebude možné udělat dobře. Možná jsem vám to už vykládal, nevím, ale já jsem hrozně dlouho váhal s Cyrilem Svobodou, který byl svého času ministrem všeho. Cyril Svoboda – „A říkal jsem si, že nebude mít nic typického. Ale nakonec jsem se do toho pustil a hle, já myslím, že jsem se docela povedl. A pak jsem zmizel z politiky a dneska jako diplomat se objevím jenom minimálně v televizi. Takže je to velká škoda.“ Ale šlo to. Normálně to šlo docela fajn.

Martina: Ahoj, Cyrile.

Petr Jablonský: Cyril Svoboda – „Takže já taky zdravím. A my se známe? Já už jsem starší, já už se nepamatuju.“

Politici nesmějí být hvězdy pop music – je třeba je hlídat, ne adorovat jako svoje koně

Martina: Ale to musí být vlastně také velmi nevděčné, protože vy se natrápíte s nějakým hlasem, a on vám pak v politice skončí.

Petr Jablonský: Určitě.

Martina: Anebo třeba, nedej bože, zemře. Petra Buzková vám třeba odešla z politiky, a to byl tak vděčný materiál.

Petr Jablonský: Petra Buzková – „Je to pravda, paní Kociánová, máte pravdu. Ovšem pravda také je, že lidé si mě neustále pamatují, a to je důležité.“ A to bych právě chtěl říct, že lidé si některé politiky pamatují velmi dobře. A když mně volají do rádia, kde mám pravidelný pořad, vždycky v neděli, a chtějí známou osobnost, a já si s nimi improvizovaně povídám, tak často třeba chtějí Miroslava Sládka.

Sládek – „To je prostě neskutečné, rozumíte. Taková doba. Já se tedy snažím neustále do té politiky vrátit, ale už jsem dávno pryč, že jo. A ty lidi si mě pořád pamatujou, protože jsem byl tak výrazný.“ A to je přesně ono. Když zanecháte skutečnou stopu – ano, můžete dělat pořád Oldřicha Nového, nebo Jardu Vojtu, nebo Jana Wericha – to můžete…

Martina: Oldřicha.

Petr Jablonský: Oldřicha chcete? Oldřich Nový – „Otevřete oči, přicházím. Tedy paní Kociánová, vám to tak sluší. Dáme si taneček? Třeba potom po nahrávání. Tančíte?“

Martina: „Ano. Konečně vím, že existuje i něco jiného než nudné večery s Fredem,“ odpovídá tehdy Adina Mandlová. Oldřichu, je to kouzelné. A přemýšlela jsem ještě nad jednou věcí: Když jdete k volbám, tak vy nemůžete volit strany podle programu, ale podle toho, jestli jejich představitelé mají nějakou pro vás praktickou anomálii.

Petr Jablonský: Takhle, já musím říct, že toto striktně odděluji, protože osobnosti, které mají právě ony anomálie a podobně, jsou často trošku psychopati. Já mám dojem, že tito energičtí vůdci, kteří jsou právě ideální k imitaci, pro mě ve veřejném prostoru moc ideální nejsou. Já moc nemám tyhle typy rád, takže to jde vlastně absolutně proti mně.

A rozlišuji tady roli občana a roli imitátora, to si skutečně třeba i nechám zajít chuť na někoho, kdo by se třeba dobře dělal, ale kdo by nám dělal ostudu, nebo by nás vedl špatným směrem. Já tedy musím říct, že už jsem za ta léta – jelikož se skutečně zajímám o politiku – přišel o ideály. Já si myslím, že v uvozovkách s tím volením menšího zla – což je fráze, otřepané klišé – to tak v podstatě je. Protože v politice, v současné politice, kdo nemá lokty a nemá nejrůznější známosti, nebo styky, tak – já vlastně politikům nevěřím. Takže k volbám jdu, ale už to není, co dřív.

Martina: To vás musí frustrovat, protože zaprvé cítíte tento rozpor, a zadruhé se musíte politice intenzivně věnovat. Už jsme tady naťukli, že musíte neustále poslouchat všechny besedy, a zároveň cítíte určitou prázdnotu mnohých politických výroků. Je i toto důvodem, proč říkáte, že vás imitování naplňuje čím dál tím méně?

Petr Jablonský: Něco na tom je, samozřejmě. I když já se imitování snažím používat jako zbraň právě proti této prázdnotě a proti beznaději, která někdy z politické scény čiší, takže si z toho aspoň lze udělat legraci. Konec konců to je právě typické pro nás Čechy, že si dokážeme udělat legraci z neštěstí, a myslím, že to je na místě.

A zároveň lze tak trošku nastavit politikům zrcadlo. A ono je to taky nejvíc štve, když uděláte scénku, kde daného člověka představíte tak, že on se v tom pozná jako osobnost. Nebo když skutečně satiricky upozorníte na něco, co je opravdu skutečnost, kterou třeba jen obrátíme ad absurdum, což politiky štve, protože jste je odhalila. To vím.

Martina: Jsou na to, když je karikujete, víc háklivější ženy, než muži?

Petr Jablonský: Určitě. Je to pravda, a je to zvláštní. Já bych řekl, že muže nejvíc štve, když vychytáte jejich úmysly, jejich nějakou malou domů, nebo když někde něco zasmrádává. To vadí mužům. Ženám vadí, že si z ní děláte legraci, takže vím, že třeba Petra Buzková, ani Halina Pawlowská nejsou v tomto mými fanynkami.

Martina: Petra Buzková vám dokonce nabídla, že byste mohl skončit v Křižíkově fontáně, protože jste ji předvedl na Výstavišti.

Petr Jablonský: Chtěla mě hodit do fontány s tím, že: Petra Buzková – „To je vůl.“

Martina: Řekla. Řekněte mi, jakým způsobem se pracuje v době, která má limity v tom, co jsou lidé schopni přijmout jako ironii, nebo i určitý názorový proud. Máte už také slušně rozjetou autocenzuru?

Petr Jablonský: Ano, samozřejmě, autocenzura je jedna věc. Trošku mě štve, že se často mluví o svobodě slova, a já si myslím, že svoboda slova je skutečně trošku malinko očesaná, okrájená. Každý rok je nám malinko okrajována, a řekl bych, že často i z Bruselu, což je škoda, že si na to hrajeme.

V podstatě cenzura dneska existuje automaticky, protože pokud chcete dneska něco uploadovat na síť, pokud tam chcete něco dát, tak si musíte dát pozor na škodlivá slova, protože když tam máte škodlivé slovo, tak vám to nenechá nahrát. Takže vy musíte automaticky tato slova škrtat, což si myslím, že je škoda.

A musím říct, že této době škodí hyperkorektnost, i když bych možná řekl, mám pocit, že se to malinko zlepšuje, protože ve společnosti je proti tomu takový odpor, že občas projde i v nějakém velkém médiu legrace, která je na hraně, a to na téma této hyperkorektnosti. I když třeba nedávno se Aleši Hámovi podařilo udělat vtípek na Slavíku, a pan Sidovský se hrozně urazil, a udělal z toho v médiích velkou kauzu. A všechna média se tomu věnují a rozpatlávají to.

Martina: Třeba, že Marek Eben má nějaké sexistické poznámky. Já si vzpomínám, že mě na Facebooku jednoho rána pobavil úplně nejapný vtip. Možná už jsem to tady říkala – ale když tady máme přelom roku – který mě ale nesmírně rozveselil: Pán nakupuje na tržišti a říká prodavači: „Prosím vás, je ta mrkev geneticky modifikovaná?“ A prodavač říká: „Proč se ptáte?“ A mrkev říká: „Jo, proč se ptáte?“ To mě pobavilo, tak jsem to tam dala, a musím říct, že někteří byli podobně rozesmátí jako já. Ale pak mi přišlo x odkazů, že do naší země se nesmí dovážet geneticky modifikované potraviny, a byly tam i paragrafy a odstavce. A já jsem jim psala: „A najednou je ten vtip nějak méně chytlavý.“ Neztrácíme celkově trochu smysl pro humor, protože jsme zasaženi autocenzurou a tím, že se bereme příliš vážně?

Petr Jablonský: To je zajímavá otázka. Těžko říct. Je pravda, že mám pocit, že vůbec komentáře na sociálních sítích jsou kolikrát takové, že se tam vždycky někdo snaží vyprovokovat nějakou debatu, která nikam nevede, a je k ničemu.

Třeba já osobně se divím, kolik lidí, posluchačů a diváků, třeba i mých skečů a podobně, má zapotřebí se zastávat jednotlivých politiků. Já si prostě myslím, jednak tedy měřím každému stejně, občas mi taky někdo napíše i třeba do soukromých zpráv: „Já jsem si myslel, že jste náš, a vy si tady děláte legraci z tohoto…“

Martina: A čí jste tedy?

Petr Jablonský: No právě, viděli scénku, kde jsem si zrovna dělal legraci z nějakého politika, a: „Víš, tak ten je taky náš.“ A to byl hrozně překvapen, když vidí, že si dokážu dělat legraci i z druhé strany, a nechápou to. Nebo naopak někteří napíší: „Babiše, to by vám šlo. Co takhle Fialu?“ A naopak: „Jo, Fialu. A co takhle kdybyste něco udělal na Babiše?“

Takže lidé mají tendenci bránit své koně, své politiky, a ohrazovat se vůči mně, a že: „Zdaleka jste nic nedosáhl. A podívejte, pan Babiš je výborný,“ Nebo: „Pan Fiala je výborný.“ Já tedy tvrdím, a vidím to tak, jak to říkal Karel Kryl, budu ho parafrázovat, nevím, jestli úplně přesně: „Politici se nemají adorovat, politici se mají hlídat.“ To znamená, že to jsou naši zaměstnanci.

Ale lidé, Češi, k nim mají často přístup jako k nějakým hvězdám pop music, tedy že: „To je můj kůň, já jsem fanoušek tohoto politika“, a mají tendenci ho hrozně bránit. Já si myslím, že vždycky jde jednak o humor, jednak je třeba i o téma, že to je třeba vážné téma, které se snažím nějakým způsobem zlehčit, ale přitom na něj poukázat.

A někteří lidé začnou být neuvěřitelně hysteričtí: „Ale vy stejně nic neumíte, a nikoho neumíte, ani Babiše. A vy jste úplný…“ Takže teď vlastně je „vlastní názor“ v uvozovkách je teď skoro jako náboženství, jak jsme všichni na sociálních sítích. Samozřejmě nesmíte se dotknout škodlivých slov a podobně, protože jinak vám to mažou. Ale každý má hroznou potřebu se ke všemu vyjadřovat. A je pravda, abych se vrátil k otázce, že mi skutečně někdy přijde, že smysl pro humor ztrácíme, a to nesmíme dopustit.

 

Celý rozhovor s režisérem Petrem Jablonským si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Anglickou větu z titulku zná každý, kdo se neprobudil včera z mnohaletého snu o tom, že tento svět je nejlepším ze všech možných světů, jak říkával dr. Panglos ve Voltairově Candidovi. I Have a Dream (česky Mám sen) je vžité pojmenování pro historický projev Martina Luthera Kinga Jr., jehož nosnou myšlenkou bylo volání po rovnosti ras a konci diskriminace. Projev byl přednesen 28. srpna 1963 ze schodů washingtonského Lincolnova památníku a stal se významným mezníkem pro americké hnutí za občanská práva. Kingově řeči, považované za jeden z nejvýznamnějších rétorických počinů 20. století, přihlíželo více než 200 tisíc účastníků do té doby největší černošské demonstrace v USA.

Necelý rok po projevu, 2. července 1964, podepsal prezident Lyndon B. Johnson zákon, který zakazoval diskriminaci na veřejných místech, v zaměstnání a vzdělávání (Civil Rights Act). O rok později, 6. srpna 1965, podepsal týž prezident Johnson zákon o volebním právu (Voting Right Act), který odstraňoval diskriminační opatření, jimž američtí černoši čelili (poplatky za hlasování, testování gramotnosti, zastrašování při registraci voličů aj.). 11. dubna 1968, v týdnu nepokojů po vraždě Martina Luthera Kinga (Holy Week Uprising), podepsal prezident Johnson třetí významný zákon, který zakazoval rasovou diskriminaci v oblasti bydlení (Fair Housing Act).

Proč to vlastně připomínám ve sloupku, který chtěl být věnován svátkům vánočním, zasvěceným klidu, míru a lásce? S vaším laskavým dovolením udělám ještě jednu historickou odbočku. V roce 2016 jsem psal na jeden server seriál Otevřené dopisy. Byly to vzkazy těm, které jsem považoval a považuji za podstatné z hlediska věčnosti. Některé jsem měl či ještě mám tu čest znát osobně, jiné jsem obdivoval či obdivují zpovzdálí. Úplně první „otevřený dopis“ byl adresován „panu K.“ Někdo si to mohl vyložit po kafkovsku, někoho možná napadla jiná asociace. Já ten otevřený dopis koncipoval podobným způsobem, jakým děti od věků písávaly (nevím, zda tak dosud činí) předvánoční dopisy Ježíškovi s výkladem svých přání. On totiž ten Ježíš(ek) byl taky K. Takže proto.

Tehdy jsem mu psal, že na rozdíl od mnoha jiných nechci, aby mi něco dal, ale aby mi něco vzal. Konkrétně tehdy neschopnou a všehoschopnou vládu Bohuslava Sobotky, působící tolik zla a neodčinitelností na osudu národa a státu. A ejhle – přání se splnilo velmi brzy. Loutkového Sobotku ve volbách 2017 přečíslil Andrej Babiš a navzdory tomu, že nic na světě není dokonalé, aspoň chvilku se v této zemi vládlo rozumem, nejen frázemi.

Dnes jsem na tom podobně. A opravdu mám sen, nejen vánoční. Sen o tom, že skončí neustálé rozdělování společnosti na „naše“ a „ty druhé“, přestane eliminace nežádoucích názorů a vymísťování jejich nositelů, jakkoli by měli stokrát pravdu, z veřejného prostoru. Mám sen o tom, že nová vláda, která se po Novém roce bude ucházet o důvěru v Parlamentu, bude statečnější než ta předchozí, která líbala prsteny bruselským mocipánům a mocipaním, donekonečna opakovala dogmata odezíraná z jejich úst, svůj vlastní národ ignorovala, aby se zalíbila „těm nahoře“, tedy v sídle EU, způsobovala nekonečné ekonomické a hlavně morální ztráty. Tím, že se vložila tak aktivně do války na ukrajinském území, jen de facto skrývala svou neschopnost udělat cokoli pozitivního pro své vlastní lidi. Viděli jsme to za energetické krize, dvojciferné inflace a nejapné sebechvály, mající za cíl odvést pozornost lidí od jejich špatně odvedené práce (Václav Klaus to nazývá velmi přesně „nepráce“). Naštěstí na konci toho všeho byl volební výsledek, který pouští do čela státu jiné lidi; mnohé z nich známe už z Babišova premiérování, jiné z jejich často mimoparlamentních aktivit, ale o to více jim dáváme svou pozornost a svá očekávání.

Mám sen, že tito lidé vrátí naši zemi, aspoň v rámci možností, k normálu. Skončí třídní boj těch, kteří se propadli na smetiště dějin, skončí hon na vnitřní i vnější nepřátele a započne éra rozumu. Můžete si říci, že jsem naivní. Nejsem. Vím, že všechno něco stojí a za všechno se platí, a taky to nějaký čas trvá. Ale jedno se dá zařídit relativně rychle: ukončit nesvobodu, v níž jsme už dlouhá léta. Otevřít brány a tlampače těm, kdo vědí, kudy do lodi teče voda, a chtějí pomoci ty díry ucpat. Že se vrátí důvěra ve smysl politiky jako služby obci.

Ne, nejsem naivní. Příklad Martina Luthera Kinga z úvodu sice měl krušné vyústění v dokonaném atentátu na tohoto revoltujícího lídra, ale to, o čem snil, se přes všechno relativně rychle v Americe naplnilo. Možná opravdu stačí hlavně mít svůj sen, sílu, vytrvalost a odvahu jej naplňovat.

Můj sen je, že se k nám po letech vrátí demokracie. Ta bez přívlastků. O mnoho víc nepotřebujeme, o to ostatní se dokážeme postarat sami. Tomu věřím. A také věřím, že nám v tom úsilí pan K. pomůže. Nezapomínejme na něj, je to světlo nad obzorem.

Martina: Jiří, já jsem kdysi – už je to opravdu mnoho let – dělala rozhovor s Janem Svěrákem, a dala jsem si takové cvičení – nebo vlastně jsem mu chtěla dát dárek – že s ním udělám rozhovor, a ani jednou se ho nezeptám na tatínka. A ono to vůbec nešlo, protože čím míň jsem mluvila o Zdeňkovi, tím víc o něm mluvil Jan, a tak jsem po chvíli kapitulovala. A říkám si, jestli bych tobě dala dárek, kdybych se s tebou nebavila o Andělovi Páně? Nebo bys byl ošizen?

Jiří Strach: Ale to by bylo milé. To bylo, Martinko, milé, když bychom toto téma jednou přešli, a neopakovali bychom tisíckrát zopakované. Ale je pravda, že Anděla – a mám z toho radost – bude i letos Česká televize reprízovat, a to 23. prosince první díl, 24. prosince v půl deváté druhý díl. Takže to, že se to stalo vlastně vánoční klasikou, že to stojí na pevných nohách vedle Popelky, že se povedla z ničeho vybudovat nová značka, tak to je prostě úžasná věc, za kterou by měl člověk taky děkovat. Takže zase přejít to a nemluvit o tom, a tvářit se, že mně to vlastně leze na nervy, tak to by svým způsobem bylo pokrytecké. Takže jestli máš připravené otázky na Anděla Páně, pojď s nimi do mě.

Jiřího Bartošku nemůže nahradit nikdo – scény s ním jsou už předtočené

Martina: Nejhorší na tom je, že se zase octneme na hřbitově. Protože na druhý díl Anděla Páně jsme si počkali dlouho, a na třetí díl čekáme ještě déle, a mezitím někteří tvůj nebeský chór opustili. A tak si říkám, jestli máš plán, jak nahradíš svatého Josefa – Josefa Abraháma, kým nahradíš pána Boha – Jiřího Bartošku, protože vím, že třetí díl už je na spadnutí.

Jiří Strach: Tak svatých je plné nebe. Takže jestli tam zrovna nebude vidět Josef, a nebude tam vidět svatý Mikuláš, protože toho hraje Jirka Pecha, který už se také odebral na věčnost, tak budou zase jiní svatí, a tak dále. To zrovna takový problém není. Samozřejmě odchod Jirky Bartošky je poměrně zásadní věc, protože pán Bůh je jeden, to znamená, aby ho najednou hrál jiný herec, je naprosto nemyslitelné, tím bych zblbnul i děti, kterým se snažím celou dobu říct: Tady je jeden pán Bůh, má jednu tvář, a je to jeden Bůh. A při vší úctě, nakolik je kvalitní herec, tak si neumím představit, aby přišel třeba Mirek Donutil a zahrál pána Boha. To prostě nelze. Takže to prostě bude Jirka Bartoška.

Martina: Budeme digitalizovat? Přijde AI?

Jiří Strach: Co když mám předtočeno?

Martina: Až tak?

Jiří Strach: My nesmíme ani naznačovat, Martino.

Martina: Vždyť jsi ještě donedávna pořád neměl námět na scénář? A dokázal jsi…

Jiří Strach: Jak víš, že nemám námět na scénář?

Martina: Teď už vím, že ho máš.

Jiří Strach: Já jsem ti někdy říkal, že nemám námět na scénář? Kdes to vzala, tuhle informaci?

Martina: Ještě před rokem na jaře jsi mi na besedě říkal, že už se to rýsuje.

Jiří Strach: Já nebudu přece novinářům prozrazovat všechno hned na každé besedě.

Martina: Takže máte předtočeno. Tohle je, myslím, zásadní hezká zpráva. Vzpomínám si, že když se chystala dvojka, tak jsme se někde potkali, a ty jsi byl rozjařený z toho, jak už se to rýsuje, a pořád jsi citoval jednotlivé slogany ze začátku…

Jiří Strach: Tak vidíš, když už jsem citoval, tak asi bylo z čeho citovat.

Martina: To bylo ještě ke dvojce. A už máš tu tendenci citovat i z trojky? Už jsi tak nadšený z toho materiálu, ze scénáře, že už bys mi zase říkal: „My jsme slavili u svatého Silvestra nácvik na Silvestra.“ „Jenom abyste neskončili u svatého Apolináře.“

Jiří Strach: Tak to víš, že se to rodí, a pár hlášek už tam mám připraveno. Ale ať se lidé těší, ještě je budu trochu napínat, nebudu prozrazovat.

Martina: Myslím, že jsem ráda, že jsi i tak prozradil dost.

Jiří Strach: Ale je pravda, že samozřejmě práce musela být přerušena, protože Jirka Bartoška onemocněl, a že jsme mu chtěli poskytnout čas, protože jsme samozřejmě všichni doufali – on dvakrát to s tou chorobou vybojoval – a automaticky všichni počítali s tím, že silný Jirka Barťák, osobnostně silný, charismatický, je nesmrtelný. Takže jsme si říkali: „Tak počkáme, až si to přeléčí, a pak to doděláme, pak to dotočíme.“ Takže nám to samozřejmě hodilo trošku do plánů vidle, protože to znamená částečně scénáristicky celou věc přemyslet a přeprogramovat, a bude se na to muset ještě malinko odjinud. Ale jak říkám, pán Bůh je jeden a bude mít tvář Jiřího Bartošky.

Martina: Máme datum?

Jiří Strach: Dneska? Dneska je, myslím, devatenáctého – pokud se nemýlím…

Martina: A máme letopočet?

Jiří Strach: Martinko, že ty se mi proměníš v investigativní vyšetřovatelku?

Martina: Ne. A co kdyby to byla jen obyčejná holčičí zvědavost?

Jiří Strach: Dobře. Tak to umíme taky přemlčet, když je třeba.

Film Máma vznikl z novinářské zprávy o dvou ztracených ženách v lesích

Martina: Jirko, ty jsi letos – přestože jsi náš vánoční posel – tak jsi moc vánoční témata na své filmy nevybral. Před několika dny jsme mohli vidět tvůj televizní film Máma, a když jsem ho viděla, tak se mě můj muž ptal, jaké to bylo? Protože on ho v tu chvíli nemohl se mnou sdílet. A já jsem poněkud pateticky dala podtitul, který asi projde jenom o Vánocích, říkala jsem: „To byl film o všech tvářích lásky.“

Jiří Strach: Hm, to je krásné.

Martina: Ale byl tak smutný. Jak jsi k tomuto tématu přišel?

Jiří Strach: Úplně jednoduše. Někdy v roce 2017, 16, 18, někde tam, a protože mám občas noční nespavost, tak jsem brouzdal po internetu, byl to nějaký zprávařský server – Novinky, Lidovky, vím já, co to bylo? – už si to nepamatuju. A tam byla zpráva, že nějaké dvě ženy z Karlovarska – mentálně postižená matka a její sedmi, osmiletá dcera – poté, co byly asi dva nebo tři měsíce nezvěstné, tak je našli někde v lesích v Bavorsku, nebo u Hamburku, nebo tam někde. A já jsem si logicky položil otázku: „Jak se tam dostaly? Proč odešly do lesů? Co jedly? Jak tam přežívaly?“ A najednou se začneš ptát po jejich osudu, po příběhu, a co za tím je. Takže Ctrl-C, Ctrl-V, hned jsem sedl k mailu, poslal jsem to Markovi Epsteinovi s krátkou větou: „Marku, nebyl by tohle úžasný film?“ A Marek Epstein, jak je jeho dobrým zvykem, se na rok odmlčel, a po roce přinesl úžasný scénář.

Vlastně film Máma, který jsme viděli teď, 14. prosince, je v podstatě Markova první verze, a nebylo potřeba psát druhou, nebylo co vylepšovat. My jsme tam udělali jenom jednu věc, protože Marek to napsal jako současnost. A proč to napsal jako současnost? Protože to je realizačně dostupnější. Když s tím pak jdeš do České televize a neseš tam dobovku, tak řeknou: „Jé, to bude drahé. To ne, na to nemáme.“ Ti scénáristi jsou už tak trénovaní, že píšou současnost.

Martina: A vy jste to tak krásně dali do dvou časových rovin.

Jiří Strach: Tady by současnost zvláštním způsobem nefungovala. Proč? Protože dneska už ten příběh, nakolik se reálně, skutečně stal před těmi deseti lety, protože jsem o něm četl na tom zpravodajském serveru, tak myslím, že by divák neuvěřil, že by se stát mohl. Proč? Protože když se dneska někdo ztratí, hned vyletí vrtulník s termovizí, hned rojnice hasičů, policajtů, vytrasujou tě přes mobil a tak dále, jsou toho plné sociální sítě, a takový ztracený člověk je prakticky poměrně brzo nalezen. Ale když jsme to posunuli do doby bolševického bezčasí roku 87, 85, 2 nebo tak…

Martina: Kdy se člověk ještě mohl ztratit.

Jiří Strach: Kdy se člověk mohl ztratit, a nikdo ho nehledal, protože to bylo každému jedno, každý se staral jenom o tu svou Škodovku 120, a schovával se před režimem v chalupách, a nechtěl mít s ničím opletačky. Tak jsme si říkali, že přece tento příběh v tom bude mnohem autentičtější. A Česká televize, a tady se jí velmi zastanu, protože Česká televize také mívá světlé chvilky – teď nemluvím o zpravodajství, teď mluvím o dramatické tvorbě…

Martina: To jsem ráda, že si to dodal. Jirka chce ještě točit.

Jiří Strach: Tak velmi rychle pochopili – tehdy ještě šéfa vývoje dělal Honza Maxa – který velmi rychle pochopil, proč chceme posun do dobovky, a proč je důležitý, a že to není jenom naše nějaká pseudoumělecká zhýralost. A tím pádem nám na to navýšili rozpočet, abychom hru z konce osmdesátých let mohli dobře vytvořit. Takže to byl důležitý okamžik. Jenže, to bylo někdy kolem 2019, 2020. Ale pak nám do toho spadl covid, který veškerou realizaci a plány České televize také poměrně hodně přeformátoval. A než to přišlo na pořad dne, tak jsme měli rok 2024, a teď do vysílání v roce 2025. Takže tyto věci jsou prostě někdy na delší čas, a než vůbec dojdou od nápadu do premiéry, tak uteče třeba někdy dlouhých osm, deset let.

Marek Epstein napsal dialog, který slouží ke cti jeho citlivosti a hloubce

Martina: Zase ti na to dorostly skvělé herečky, protože tento film je opravdu obsazen nesmírně přesvědčivě. Příběh mentálně postižené ženy, která vychovává své dítě tak, jak může, tak jak to jde, a utíkají, protože by se tato žena zbavená svéprávnosti nemohla o holčičku starat. Řekni mi, když tam byla ta scéna, kdy jsou obě holky spolu, a dcera jí říká: „Ty jsi tak krásná. Jednou bych chtěla být jako ty,“ a maminka jí odpoví: „Ale ne blbá…“ A ona jí říká: „Ne, babička říká, že ty jsi extravagantní.“ A tak jsem si říkala, jak jsi to tam implementoval? Protože když si je přece člověk schopen uvědomit, že není chytrý, tak nemůže být úplně hloupý.

Jiří Strach: To je obrovská něha scénáristy Marka Epsteina, kdy on tyto věci umí napsat takhle hluboce, citlivě, a přitom nepateticky. Takže toto slouží, obzvlášť tento dialog, který jsi řekla, ke cti Markovi Epsteinovi. Mně možná slouží ke cti, že jsem ho realizací nepokazil. Nicméně, já jsem v průběhu natáčení hrozně myslel na dva režiséry, se kterými jsem ještě mohl pracovat, a jeden byl Karel Kachyňa, a druhý byl Jaromír Jireš, protože když jsem od Marka dostal scénář na Mámu, tak jsem si přesně představil filmy, které oni točili v sedmdesátých, osmdesátých letech. Vždyť to přece nemá daleko – tím vnitřkem, emocí – od Kachyňova filmu Už zase skáču přes kaluže, byť je to film o něčem úplně jiném, ale emotivní rozměr, který jsem chtěl, aby diváky zasáhl, je možná rovnocenný.

A i filmařinu jsem zvolil tak klasickou, nakolik je můj rukopis, nebo moje filmařina, staromilská, hodně, ale tady obzvlášť, protože jsem chtěl, aby to opravdu připomínalo filmy těchto pánů, těchto skvělých režisérů. A s tím souvisí třeba herecké obsazení. Když si vzpomeneme na doktorku, kterou hraje Verunka Freimanová, tak to je přesně ten typ herectví, jaký bychom mohli vídat právě u Karla Kachyni, herectví, které se nepředvádí, které není egoistické, které je naprosto talentované, ale zůstává služebné, zůstává naprosto ve službě biografu.

Martina: Byl jsi tak zvídavý, že bys zjišťoval, jaký byl skutečný osud těch dvou žen, které byly předobrazem tohoto příběhu?

Jiří Strach: Nezjišťovali jsme to záměrně. Inspiračním zdrojem nám byla opravdu jenom ta jednoduchá novinářská zpráva, ani vlastně nebyla námětem, ale, jak říkám, byla inspiračním spouštěčem, jiskrou v prachárně. Protože kolikrát, když se podíváš na reálné příběhy, jak se opravdu staly, tak kromě toho, že jsou mnohdy banálnější, tak také mají tendenci zavazovat, až bych řekl svazovat. Takže je dobré se tím nechat jenom inspirovat, ale pak si svobodně a volně pustit vlastní fantazii, a narodí-li se z toho takový film jako Máma, tak pánbůh za to zaplať.

Bůh je láska – a svatý Pavel ji definoval lépe, než kdokoli jiný

Martina: Dialog mezi mentálně retardovanou maminkou a její dcerou, který jsem tady před malou chvíli zmiňovala, mně trošku připomněl postavu Forresta Gumpa, kdy on říká své milé Jenny: „Já vím, že nejsem moc chytrý, ale vím, co je láska.“

Jiří Strach: Ale tys to krásně pojmenovala. Zopakuj mi to téma ještě jednou, že to je…

Martina: Všechny tváře lásky.

Jiří Strach: Všechny tváře lásky. Tak to tě možná budu citovat. Ale pro mě to téma leží jinde, já jsem to chtěl natočit především o síle lásky mateřské. Ale je to vlastně film, který dává smysl rodině, a teď ne té tradiční – jak by mě mohli podezírat – protože v Mámě je to velmi netradiční vztah, ale film ukazuje její sílu, ukazuje její naprostou nezbytnost. A když si vzpomeneme právě na témátka, která kolovala kolem roku 2018 a 2019, že rodina už je vlastně přežitá, zbytečná, a že kdy tatínek už není tatínek a maminka není maminka, ale je to rodič 1 a rodič 2, a všechno to sociální inženýrství…

Martina: My jsme se doma dost hádali, proč já jsem dvojka.

Jiří Strach: Takže já jsem v té době cítil obrovskou potřebu se rodiny jako principu nějakým způsobem zastat. A k tomu mi posloužil tento film. Takže toto je téma, se kterým jsem se postavil na filmový plac.

Martina: My si můžeme dnes dopřát trochu patosu, protože to zkrátka k tomuto období patří. Zmiňovala jsem Forresta Gumpa a jeho slova: „Já vím, že nejsem moc chytrý, ale vím, co je láska,“ a tak se ti chci zeptat. Když pozoruješ svět kolem sebe, tak my se tváříme chytře. Ale víme, co je láska? Jak v téhle školičce prospíváme?

Jiří Strach: Co je láska? Hm. Tak Bůh je láska, je to napsáno v Písmu svatém. A tím, že Bůh se dal za člověka z lásky, a člověk je stvořen k Božímu obrazu, tak vlastně my máme část této lásky, Boží lásky, část Boha, přítomného vlastně sami v sobě. Tak takhle nějak to asi možná je.

Kardinál Špidlík mi dal geniální definici krásy: Krásné je to, v čem vidíte něco dalšího

Jiří Strach: Ale definovat lásku? Já si vzpomínám, možná jsem ti to jednou vyprávěl už tady v rádiu, jak mi jednou kardinál Špidlík položil otázku, jestli vím, co je krása? Neříkal jsem ti to?

Martina: Ne.

Jiří Strach: Točil jsem v Římě, někdy v roce 2005, 2004, dokument o kardinálu Špidlíkovi. A byla nějaká pauza mezi natáčením v Centro Aletti, to je kousek od Santa Maria Maggiore, a Centro Aletti je dům, kde pan kardinál bydlel. A byla tam zahrada v římském stylu, vysypaná pískem do obdélníku, a my jsme po těchto písčitých cestičkách chodili s panem kardinálem pořád dokola, a povídali jsme si. A on mi položil otázku: „A víš ty, synku, co je krása?“ A já, tehdy už samozřejmě s diplomem z FAMU, možná i s jedničkou od Otakara Vávry z estetiky, jsem na tuto otázku, co je krása, neuměl dát odpověď.

A on říkal: „Synku, to je jednoduché. Já vám to vysvětlím. Tak když se podíváte na uhlí, tak je škaredé, ale když se podíváte na diamant, tak je krásný, a přitom je to chemicky ta samá věc. Ale uhlí je škaredé a diamant je krásný. A proč? Když se podíváte na uhlí, tak je to uhlí, když se podíváte na diamant, tak v tom vidíte paprsky slunce. Ergo, krásné je to, v čem vidíte něco dalšího, něco vyššího.“ A to je naprosto geniální definice krásy, protože když se podíváš na film, a jenom ho odkoukáš, dobře, tak ho odkoukáš, vypneš a zapomeneš. Ale když v něm spatříš paprsky slunce, ve smyslu třeba paprsku otisku svého vlastního života, vlastního osudu, poznáš se v tom třeba, spatříš v tom něco víc, tak v tu chvíli dokáže být tento film krásný.

A pan kardinál k tomu dodal úžasnou věc, a teď už teologickou: „A nejkrásnější je Kristus, synku. A víte proč? Protože: ‚Kdo vidí mě, vidí Otce.'“ To jsou Kristova slova. Takže Kristus jako by byl nejkrásnějším diamantem, protože on jako paprsky zobrazuje paprsky samotného Boha Otce. To je samozřejmě krásná teologická úvaha. Takže škoda, že pan kardinál Špidlík už nežije, protože podobným elegantním způsobem, plným nadhledu, by nám možná mohl definovat lásku. Ale samozřejmě definici lásky najdeme v Listu Korintským ve slavné velepísni lásky: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov, zvučící zvon.“

A tam je přece nádherná definice lásky: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se, není domýšlivá, nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“

Martina: Ještě jsi vynechal: „Nejedná nečestně.“

Jiří Strach: „Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nenechá se vydráždit…

Martina: „Nepočítá křivdy.“

Jiří Strach: Nepočítá křivdy. „Ať se děje cokoli, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ Já to vždycky rád říkám, když máme někde nějakou besedu pro publikum, jak mě zvou kolikrát do farností: „Pane režisére, přijeďte nám udělat besedu.“ Tak tam vždycky jedu, a vždycky s nadsázkou říkám: „Ano, svatý Pavel mi vlastně nejlépe definoval, co je láska. A je-li Bůh láska, tak já klidně změním náboženství a víru, jestli mi někdo lásku definuje lépe než svatý Pavel v Listě Korintským. Zatím se to nikomu nepovedlo, a obávám se, že se to už ani za mého života nikomu nepovede.“

Já si vlastně ticho spíš zneužívám k vlastnímu sebezpytu, tedy že člověk nesmí ztratit zrcadlo sebe sama

Martina: Ty jsi teď na otázku, jak vnímáš lásku, jestli vlastně víme, co to je, kontroval ještě dalším pojmem – kráskou. Jsou věci, konstanty a hodnoty v našem životě, kterým bychom měli věnovat naše přemýšlení, a možná bychom tak při jízdách v autě, nebo místo koukání na televizi – pokud tam zrovna neběží tvé filmy – měli přemýšlet nad dalšími důležitými veličinami v našem životě. Nad čím si tak v Podkrkonoší na chalupě přemýšlíš ty? A myslíš si, že jsi to věděl a zjišťuješ, že je potřeba nad tím stále přemýšlet, aby člověk brousil uhlí do diamantu, aby se v něm mohlo zalesknout slunce?

Jiří Strach: Já tě teď, možná, Martinko, zklamu. Nejsou to nějaké světoborné věci, které bych ti teď vydefinoval – a změnili bychom svět. To vůbec ne. Já si vlastně ticho spíš zneužívám k vlastnímu sebezpytu, tedy že člověk nesmí ztratit zrcadlo sebe sama, a měl by vědět, umět správně posoudit, co jsem udělal dobře a co jsem udělal špatně. A tyto věci vždycky vycházejí z maličkostí a z drobností. Takže o tom si tak nejvíc přemýšlím. Ale tys teď použila slovo, které se mi úplně za posledních několik let zhnusilo, a otvírá se mi nůž v kapse, když ho slyším. A to je slovo „hodnoty“. Já na to skutečně začínám být alergický.

Martina: Ale to slovo je samo o sobě důležité, jenom je vyprázdněné a zneužité.

Jiří Strach: Jenom je vyprázdněné a zneužité, přesně tak. Každý má dneska nějaké hodnoty…

Martina: Třeba evropské.

Jiří Strach: Nebo evropské, nebo já nevím jaké. Já toto slovo slyším v televizní debatě politiků 360° na Primě za tu hodinu a půl, co trvá, asi pětadvacetkrát, a skutečně se mi už z něj zvedá žaludek.

Martina: Víš, proč jsem ho použila? Dokonce to byl záměr, protože si myslím, že je čas mu vrátit jeho původní smysl. My si ho musíme znova naplnit, aby bylo znova slovem, které má svou váhu, svou hodnotu, svůj obsah.

Jiří Strach: No jo, ale já jsem přesvědčen o tom, že když budeme hledat hodnoty v horizontále, ve světě – ať už to jsou evropské, ať už jsou to hodnoty nějakých našich životů, nebo já nevím čeho všeho – tak je obtížně najdeme, protože je nenajdeme. Já tvrdím, že hodnota bude mít, a musí mít, vždycky nějaký duchovní, spirituální rozměr, nebo nějakou nás přesahující ideu. Já jsem ještě schopen pochopit, když někdo řekne, že hodnotou je demokracie – tomu rozumím, to je veličina, která nás přesahuje. A jak se tak rozhlížím kolem sebe ve společnosti, a jak poslouchám překřikování v parlamentu, tak jak to málokdo umí. Každý se k demokracii hlásí, skoro nikdo ji správně neovládá, třeba v respektu k soupeři, v respektu k jiným názorům a tak dále. Protože demokracie je idea, která nás přesahuje, podobně jako nás přesahuje Bůh. Takže v momentě, kdy hodnota není opřená o ideu nebo o duchovní základ, tak nemůže být hodnotou. Nebo se mýlím?

Martina: Já si myslím, že v tomto případě není možné, aby bez spirituálního nebo duchovního rozměru existovalo cokoli. I matematika s tím musí pracovat, i to je součást každého čísla.

Jiří Strach: Vždyť dneska mají hodnoty i fotbaloví rowdies. Tuhle jsou sparťanské hodnoty, támhle jsou zase jiné hodnoty. Ale z matérie světa my hodnotu sami o sobě nevytvoříme. Nemám rád to slovo. Nemám rád to slovo. Myslím, že je strašně nadužívané, možná je i nadužívanější, než slovo „narativ“.

Martina: To je naše oblíbené. Já mám ještě oblíbené „signály“.

Film Lajf o asistované sebevraždě nakonec není černá komedie – ale psychologická studie s nadějí

Martina: Ale, Jiří, my jsme spolu dělali velmi často velmi rozverné rozhovory, a besedy, které děláme pro živé posluchače a diváky, jsou také takové, že se musí střídat smích a slzy. Ale myslím, že ty jsi letos překvapil, protože i tvůj další film, který jsi natočil – a už je ve střižně – film Lajf, je na téma, které by od tebe člověk nečekal. Z toho, že se sejdou v jednom autě lidé tolik z různých věkových skupin, tolik za účelem toho, aby si navzájem pomohli odejít z tohoto světa, z toho už prostě komedii nevyrobíme. Co tě to potkalo?

Jiří Strach: No, vypadá to, že mám teď takové temné období, ale není to tak. Nejsme v Americe, ne, já nejsem Miloš Forman nebo světová režijní hvězda, abych si mohl vybírat, že teď chci točit to a teď chci točit tamto. To znamená, tady člověk tak trošku bere, jak věci přicházejí. Teď posledních deset let přicházely samé detektivky, Docent, Labyrint, Lovec a nevím co všechno, a teď se to tak sešlo, že dva Epsteinovy scénáře mají vážnější přídech – Máma a Lajf.

Martina: Jak jsi se s tímto tématem mohl ty vůbec srovnat?

Jiří Strach: Musím přiznat, že jsem se k tomu přechroustával obtížně, ale tento film má v konci nějaké světélko naděje. Až ho uvidíš někdy na jaře příštího roku 2026, kdy ho Česká televize uvede, tak uvidíš, že ti nelžu. A to je moje téma. Naděje je moje životní téma, a je to i moje vlastní téma, v uvozovkách umělecké, nebo tvůrčí, nebo jak to nazvat. Takže i Lajf, byť končí v mnoha případech – ale teď už bych prozrazoval narativ, a já ho nechci prozradit – tak tam zasvítí světélko naděje.

A musím říct ještě jednu věc. Když jsem tento scénář v literatuře četl, tak jsem měl pocit, že mám větší šanci po černé komedii. Protože Marek Epstein to napsal jako divadelní hru – ta se teď hraje někde v Praze – jenže samozřejmě divadelní prostor přináší přeci jenom znakovější jeviště. A vlastně i literatura samotná tím, že si to představujeme, tak si do ní dokážeme i my sami žánrově doplnit možná v tomto případě víc černou komedii. Ale když jsem to začal režírovat, tak po jednotlivých scénách jsem si říkal: „Počkej, z tohohle si přeci nemůžeme dělat šoufky.“ A teď točím další scénu: „A z tohoto asi taky ne.“ Takže ten scénář mi zvláštním způsobem…

Martina: On si žil…

Jiří Strach: Ano, musím říct, že to se mi snad ještě nikdy v životě nestalo, že by mi scénář takhle unikal z rukou, z mé představy, a sám se možná trošku narodil i mimo Stracha. Ale myslím, že se narodil správně, protože my to víc hrajeme skutečně jako psychologickou studii pěti lidí, kteří se neznají, kteří sednou do toho auta, a cestou z bodu A na místo X – kde chtějí spáchat ten akt – se interakcí nějak obrušují, poznávají, zdůvodňují, vysvětlují proč, jaký má kdo své důvody a tak.

Víš co, já jsem se, Martinko, nejvíc bál toho, aby tenhle film nepůsobil tak, že snad, nedejbože, dáváme někomu návod. Že snad na sebevraždu jako způsob legitimního odchodu ze světa – a teď už to je jedno, jestli skočíš z Nuseláku, nebo si ve švýcarské prosklené rakvičce začneš dýchat dusík, nebo jakým šíleným způsobem to tam dělají – tak abych na to nepokládal palec. Což si myslím, že se povedlo, že tomu nedáváme legitimitu, ale zároveň dáváme velké pochopení pro bolest duší, když někdo skutečně už životní boj nezvládne. Já rozhodně nejsem ten, který by v tomto ohledu chtěl soudit.

Já si vždycky vzpomenu na Petra Lébla – kterému jsem jednou hluboko v devadesátkách hrál v Divadle Na zábradlí – který bolest duše opravdu neunesl a oběsil se v provazišti Divadla Na zábradlí. Dej mu Pánbůh nebe, Petrovi, protože to byl nesmírně talentovaný a úžasný kluk. Takže já jsem velmi opatrný v tomto někoho odsuzovat nebo soudit, a hrozně spoléhám na pána Boha, který vidí do srdcí a do duší lidí, že on to jednou spravedlivě a správně pochopí. My katolíci už také nejsme těmi, kteří by pohřbívali za zeď hřbitova. Už si přeci jenom myslím, že – ne že bychom to schvalovali, to v žádném případě – ale že pro bolest duší máme větší pochopení, než jsme měli ještě před pár stoletími.

Odmítám rozhovory s novináři, kteří chtějí konflikt – nechci přihazovat polínka do jejich ohňů

Martina: Pochopení, to je asi důležitý okamžik, kterým sis musel projít, když jsi vzal toto téma. Možná opomíjenou kapitolou je také – když jsme se bavili o odpouštění – odpustit sám sobě. Ale když se podíváme na některé naše předchozí rozhovory, tak si vzpomínám na věc, na krásnou myšlenku, kterou jsi řekl, že chceš lidem svítit na cestu. A zároveň, když jsi teď dostal Rytířský řád svatého Silvestra za šíření víry, tak si říkám: Jak chceš lidem svítit na cestu? Je to skrze kameru? Je to skrze tvůj osobnostní růst? Jak to máš teď?

Jiří Strach: Tvorba samotná, její výsledek tím, že vychází z tvůrčí duše, tak to jsou spojité nádoby. To je jedna věc. Ano, jestli mi pán Bůh ještě dopřeje nějaký čas pobýt na tomto světě, tak to asi budu dělat tak, jak to činím doteď. To znamená nějakou svou vnitřní harmonií, kterou se snažím cukrovat tento svět, nějakým tichem, nějakou klidnou argumentací, možná klidnými a nekontroverzními a nehádavými rozhovory jako je tento.

Musím přiznat, že už odmítám rozhovory s novináři, o kterých předem vím, že bych vstupoval do konfliktních vod, že by mi kladli otázky, kterými by chtěli vyvolat konflikt, protože tito novináři dneska stále potřebují nějaký konflikt. Zaprvé, aby měli klikance, aby měli sledovanost, aby se něco dělo. Oni už dneska kolikrát nejsou vlastně novináři v tom smyslu, že přinášejí informace, ale svou prací jakoby chtějí vyprávět příběhy. To si všimni, kolikrát novináři vyprávějí příběh.

Martina: To máš dělat ty.

Jiří Strach: Právě. To má dělat přece film. Ale od nich chci informace, od nich chci komentáře, ale ne že mi budou přinášet hluboké lidské příběhy – takzvaná Há-eL-Péčka. Tak to po nich nechci. A přesto se to děje.

Martina: Rozhořčenost udrží totiž lidi mnohem déle na síti.

Jiří Strach: V pozornosti. Já vím, ale na to jim s prominutím „sere bílej tesák“. A já se toho nechci zúčastňovat – tohoto světa. Nebudu jim přihazovat polínka do jejich ohňů konfliktů, kterými neustále drží společnost rozdělenou. Takže jestli můj přínos má být v tomto, tak to takhle budu dělat dál. A jestli si z toho třeba někdo vezme nějaký vzor, a řekne si: „Ten Strach. Tak jestli to je takhle, tak možná to je cesta, tak pojďme, zkusíme to taky tak.“ Tak to jsou ta zrníčka, která bych chtěl pohazovat na tomto světě. A doufám, že třeba padnou na úrodnou půdu, a nepadnou někam do křoví nebo na šutr, kde nevyrostou.

 

Celý rozhovor s režisérem Jiřím Strachem o třetím dílu Anděla Páně, filmech Máma a Lajf, definici krásy od kardinála Špidlíka, lásce podle svatého Pavla a vyprázdněném slově „hodnoty“ si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Máme novou vládu a její předseda prohlásil, že bude vládou všech občanů. Tedy i těch, kteří ve volbách prohráli. Touto obligátní frází se poraženým říká: Nebrečte, nebudeme vám ubližovat. Na voliče poražených stran ale taková útěcha sotva udělá dojem. Budou trpět, bez ohledu na to, co vítězové voleb udělají, či řeknou. Jednoduše proto, že je vítězství nepřátel, kterými pohrdají, nevýslovně ponížilo.

Jenomže ani voličům stran vítězné koalice nemůže konvenovat vstřícnost vlády k lidem, kteří volbou kompromitované koalice minulé prokázali, že jim chybí vkus, rozum a pud sebezáchovy. Smyslem voleb je zajistit některým politikům většinovou podporu. Ti se pak svým voličům za obdržený mandát mají odvděčit tím, že hájí jejich zájmy, čili dodržují smlouvu se svými voliči. S voliči opozice žádnou smlouvu neuzavřeli, takže směrem k poraženým zjevně nemají co plnit. Nynější poražení se ostatně plnění předvolebních slibů nedočkali ani od politiků, které si v minulých volbách vítězně zvolili, a co je zajímavé, na politiky, kteří je obelhali a poškodili, nezanevřeli.

Voliči vládních stran, ale i voliči opozičních stran, které se sice do parlamentu nedostali, ale s  programem vítězných stran souzní, nepochybně uvítají, když se vláda vůči poraženým jasně vymezí. Nemá smysl hledat společnou řeč s lidmi, kteří o to nestojí. V politice lze vypozorovat tradici opakovaně porážet poražené. Děje se tak proto, že souběžně existuje tradice poražených nesmířit se s prohrou. Čím více je společnost názorově rozdělená, tím je i zjevnější, že kompromis nic neřeší. I rozdělená společnost může táhnout za jeden provaz, ale každá polovina za opačný konec. A u přetahování nejde o to, aby vyhráli všichni.

Že být vládou všech je nesmysl, je patrné z rozdílných priorit vítězů a poražených. V těchto volbách se volilo mezi pragmatismem a aktivismem v přístupu ke klimatické agendě, mezi servilností a suverenismem ve vztahu k EU, ale i mezi válečným třeštěním a poptáváním míru. Lidé, kteří nenávidí Rusy, a považují za dobrý nápad složit se na raketu, která zasáhne Moskvu, si budou muset počkat na jinou vládu, protože pro tu současnou bude prioritou, aby nějaká ruská raketa nezasáhla Prahu.

Nelze být vládou všech, když části občanů záleží na korektních vztazích s každým, kdo o ně stojí, zatímco pro jiné je přednější pestré portfolio nepřátel. Jsou samozřejmě věci, se kterými se poražení s těžkým srdcem smíří. Asi překousnou levnější elektřinu, a nebudou se dožadovat Bruselem organizované islamizace. Podobně se poražení eurofilové nebudou hroutit z rehabilitace spalovacích motorů, pokud je na milost vezme Západ, kterému slibují poslušnost.

Výsledek voleb je jistě hodně ovlivněn tím, kdo kandiduje, jak se komu podaří kampaň, anebo jak veřejné mínění zmanipulují média. Pak je zde ale něco, co bychom mohli označit za mocný spodní proud ve společenském vědomí, obecný trend, který má na svědomí společenskou dynamiku. Společnost není statická, proměňuje se. Někdy nám až volby ozřejmí, která bije.

Ze setrvačnosti ještě dožívá konsenzus, že jsme součástí Západu, bohatého kulturního, civilizovaného kontinentu, a také Evropské unie, coby společenství, které nám velkoryse otevřelo svou vlídnou náruč. Vyznavači tohoto narativu u nás právě prohráli volby. Důvodem jejich  porážky se stalo převládající podezření, že ve skutečnosti jsme periférií Západu, který nikdy nepočítal s tím,  že pro něj budeme rovnocenným partnerem. Společnost procitá z iluze, že našim národním zájmem je poslušnost k bruselské byrokracii, vnímané jako Západ. Ve společnosti sílí tušení, že nejsme na cestě k prosperitě, nýbrž čelíme eurounijní gravitaci, jež nás stahuje do propasti. A pud sebezáchovy nám říká, že nepostaráme-li se o sebe sami, nikdo jiný to za nás neudělá.

Vláda zde není od toho, aby se líbila Bruselu. Většina zvolila vládu, od které se čeká, že nás před Bruselem bude bránit. Řečeno na rovinu, tato vláda není pro všechny. Je to vláda domorodců, kteří patří tam, kde jsou a kde vždy byli. Kdo si myslí, že patříme někam, kde nejsme, jednou na Východ, jindy na Západ, je tady špatně. Minimálně v tomto volebním období tu bude cizí.

Martina: Když se podívám třeba na média veřejné služby, ale i na další mainstreamová média, tak v některých případech už poměrně nepokrytě přešla od informování, od klasických faktů k propagandě. Co to dělá s námi posluchači, i když si to neuvědomujeme?

Vítězslav Jandák: Samozřejmě to na člověka podvědomě působí, a i když nevím, jestli to byla informace, dezinformace, nebo to bylo působení, ale každopádně mě to ovlivní, jsem-li pod vlivem médií, to znamená, kupuji-li noviny, čtu internet, dívám se na televizi. Znám spoustu lidí, kteří se dneska od těchto věcí odřízli, a můžu vám říct, že jsou to šťastní a rozesmátí lidé.

Martina: A je to cesta? Je to cesta, že se hromadně odstěhujeme do lesů?

Vítězslav Jandák: Ne hromadně. Stačí, když odejde pár lidí, a lidé najednou zjistí, že příroda je krásná, a že je krásnější než ministerstvo životního prostředí. Že sama příroda je krásnější, že si ji ochráním. Proč bych ji ničil?

My jsme tady pod strašným vlivem jedné věci, a za to ještě může – bacha – rakousko-uherský typ byrokracie, my jsme opravdu pod tímto vlivem. A komunisti to zdokonalili, a dneska je to strašné. Když si chcete cokoliv koupit, udělat, potřebujete k tomu tuny a tuny papírů a povolení, a to nám znepříjemňuje život.

Ale horší je to, co jste před chvilinkou zmínila – a to je oficiální – že 30 procent mladých lidí jsou čekatelé tak trošku na blázinec, když to říkám takhle. Buď se mluvilo o tom, že máme nedostatek psychiatrů, že mladí lidé mají psychické problémy a že jich je 30 procent.

Martina: Včetně dětí.

Vítězslav Jandák: Včetně dětí. To znamená, že ve společnosti je něco nezdravého, když se nám najednou objevují obrovská množství rakovin, a že to stoupá hrozitánským způsobem, a turborakoviny, a podobné nemoci, a že společnost začíná být nejen psychicky, ale i fyzicky postižená. A tady by měla přijít vláda, a ti moudří a říct: „Prokristapána, lidi, něco je špatně. Pojďme se nad tím zamyslet.“

Společností vládne pokrytectví, lež a strach – základní lidské emoce jsou pod tlakem

Martina: Jak si vysvětlujete, že takto chřadneme na těle i na duchu?

Vítězslav Jandák: Je to o tom, že vládne pokrytectví, že vládne lež a strach. Vládnou nám všechny věci, které ovlivňují váš život negativně. My jsme to zmínili: „Mám strach, Ježišmarjá, aby z toho děti neměly malér. Ježiš, aby mě nezavřeli.“ Už to tady je zase. Tak, prokristapána, toto všechno ovlivňuje lidské zdraví.

Martina: Jenomže co si počít se skutečností, že rozhovor, argumentace a diskuse se staly nežádoucími, protože když je někdo takzvaně woke – to je moderní slovo – ale my pro to máme velmi hezké české slovo „pravověrný“, tak pokud je někdo pravověrný, tak nic z toho, co jsem vyjmenovala, nepotřebuje. Co s tím, když o těch věcech vlastně nemůžete mluvit? Nebo se vystavujete nebezpečí, že budete veřejně diskvalifikován.

Vítězslav Jandák: To musíte jít zase do lesa, koukat, aby tam nikdo nebyl, a vyřvat to do lesů. O tom byla jedna pohádka, viďte. Ze země, kde byl smutek, šel přes hranici, a tam si zařval, zaveselil se, a šel zase zpátky.

Martina: Starý švec.

Vítězslav Jandák: Ano, starý švec. Tak takhle žijeme – lidi si jedou zanadávat. Víte, co je strašné?

Martina: Je to hra na demokracii, to, co tady vedeme?

Vítězslav Jandák: To už dávno není demokracie.

Martina: Co je to?

Mediokracie nahradila demokracii: co napíšou noviny, všichni nekriticky opakují

Vítězslav Jandák: Je to mediokracie. Vždyť nám vládnou média – co se napíše, to je svaté. Nějaké noviny napsaly, že Turek je prostě lotr. A teď to po nich všichni opakují, protože to napsali oni. Já, když jsem je chtěl koupit u nás v trafice na vesnici, tak říkali: „Přišlo jedno číslo, a nikdo to nechtěl.“ Tak já nevím. Ale to je jedno. Jen mě zajímalo, co to je.

Takže to noviny napíšou, a všichni to opakují, a najednou je Turek lump a lotr. Ale nevíme, jestli je to pravda – to přiznávají i ti největší protivníci – ale: „Oni to napsali, tak to tak bude.“

Martina: A pak tady začne úřadovat ono: „Na každém šprochu…“

Vítězslav Jandák: „…pravdy trochu“. Vidíte to? Vidíte to.

Někteří lidé volají po tom, aby mohli volit jenom vyvolení třeba umělci, protože lidé jsou prý blbí

Martina: Myslíte si, že nás čeká takový osud, který známe z minula? To znamená, že v rámci Evropské unie budeme chodit k volbám – dokonce se k volbám chodilo povinně – a tam dostanete, jako kdysi, jeden lísteček? A za plentu se nechodilo, protože se tím člověk odsuzoval k tomu, aby se ocitl pod drobnohledem. Takže ti nesprávní, které bychom neměli volit, budou předem vytčeni před závorku, a nebudou vůbec připuštěni?

Vítězslav Jandák: Víte, dokonce je tady jedna možnost, že budou volit jenom někteří, a zbytek nebude mít právo volit. Proč? Vyvolení budou volit. I to je cesta, ne? A už po tom volají některé umělkyně, jak jsem se dočetl.

Martina: Že by volili jenom umělci?

Vítězslav Jandák: Jistě, protože lidé jsou blbí. Prosím vás, jak může někdo nevolit třeba TOP 09, který mají devět poslanců, nebo Piráty, měli čtyři, a z toho měli tři ministry. A nikdo neřval. Víte, to bylo zvláštní. To se ve světě nestává, aby strana měla tři ministry a čtyři poslance.

Martina: Umělci se zapojovali už před minulými volbami. Vzpomínám si na tu nesmírně „vkusnou“ kampaň: Přesvědč bábu a dědka.

Vítězslav Jandák: Ano. A podívejte, kam to dotáhli. Mádl je dneska světový režisér. No vidíte to.

Láska k lidem byla tajemstvím úspěchu – autenticita prosvítala i přes televizní obrazovku

Martina: Když jste se stal ministrem kultury, tak jste se za poměrně krátkou dobu stal v žebříčcích nejoblíbenějším politikem v České republice. Jak si to vysvětlujete? Nebo, jak jste tehdy smýšlel o tom – proč?

Vítězslav Jandák: Víte, já jsem si to nikdy nepřipouštěl. Já jsem si to prvně připustil, když mě pozvali na americkou ambasádu, která velice dobře sleduje hitparády, a tam bylo, že jsem byl jednak nejoblíbenější a nejpopulárnější politik a dokonce nejdůvěryhodnější. A tak jsme tam poseděli s Cabanissem, se kterým jsem se stýkal ještě dlouho po tom, co odešel, a když jsem odešel i já.

A teprve tam jsem si uvědomil, že politika je tak trochu sport, protože Amíci to tak brali, že: „To je bomba.“ Mně to nedocházelo. Já jsem říkal: „Každý chvilku tahá pilku, a za chvíli budu zapomenut.“ A víte, čím to taky bylo? A to mi nikdo nevěří – já mám rád lidi, miluju lidi. V životě mě mockrát nakrkli, krkají mě každodenně, a přesto je miluji. Takže možná že když jsem byl ministrem, a toto ze mě šlo, tak to lidé pochopili, a proto mě taky měli rádi.

Martina: Někteří vám vytýkali, a někteří vás za to respektovali, že jste vždycky mluvil – jak se lidově říká – jak vám zobák narostl.

Vítězslav Jandák: A tím jsem nakrkl vlastní stranu.

Martina: Měl byste ještě dnes, s tímto vaším projevem, šanci účastnit veřejného života, když to tak ta a tam sledujete?

Vítězslav Jandák: Já bych mohl, ale mám zase v sobě tolik cudnosti, že si uvědomuji, že éra Winstonů Churchillů, tedy starých politiků, například Teng Siao-pchingů, už je pryč. Dneska mládí vpřed. Vždyť bych dneska byl ve Sněmovně přestárlý. Nejstaršímu politikovi tam je snad sedmdesát let, a mně bylo sedmdesát osm, táhne mi na sedmdesát devět. Takže, víte, to už nejde. Už i v Americe se diskutuje: „Ten Trump, on by chtěl být ještě jedno období?“

Martina: Ano, mládí vpřed…

Vítězslav Jandák: Taky: „Mládí řídí Brno“, pamatujete? To nepamatujete. To bylo v padesátých letech za komunistů. Vždyť ono je to furt stejné: „Mládí vpřed“, protože mládí ví pendrek, nic si nepamatuje, tak ho dáme dopředu, a nebude dělat potíže.

Martina: Ale ví všechno. Proto někteří politici chtějí, aby se snížil volební věk, právě proto, že…

Vítězslav Jandák: Vždyť to v Rakousku udělali, a vyhrál ten Holanďan, který tam je prezidentem. V Rakousku od šestnácti, nebo od sedmnácti let.

Se snahou snižovat věk voličů začali už soudruzi, protože čím je člověk mladší, tím lépe se s ním dá manipulovat, protože nemá zkušenosti

Martina: S mládím se dá lépe manipulovat.

Vítězslav Jandák: To oni chtějí, přesně toto chtějí. A bolševici, ti to začali, soudruzi. Tehdy se ta akce jmenovala „Mládí řídí Brno“. Všechny vyházeli, i staré soudruhy, a nastoupili tam mladí svazáci. A asi za týden to skončilo, protože Brno bylo v bankrotu. To nejde.

Martina: To stihli tak rekordně rychle?

Vítězslav Jandák: Samozřejmě. A komunisti pochopili velmi rychle, že to nejde, protože jsou potřeba zkušenosti. Podívejte, čínský hospodářský zázrak – já jsem tady řekl jméno Teng Siao-pching. To byl prostě chlap, kterému bylo hodně přes sedmdesát, který přišel s novým ekonomickým modelem v Čínské lidové republice – říkám to velmi stručně – to znamená, že začaly vznikat zóny, některá uzavřená města, kde už začal kapitalismus, a pak se to propojilo, a Čína je dneska největší ekonomika světa. Ale Teng Siao-pching na to přišel, když mu bylo hodně přes sedmdesát.

Martina: A proto se na to ptám, jestli si nemyslíte, že to, jakým způsobem se teď jede v podstatě kampaň proti starším lidem, nebo starým lidem.

Vítězslav Jandák: Ano, jede.

Martina: Je tady neustále hlouben obrovský generační příkop. A mladým se zase podsouvá, že „dědeček a babička nám ujídají chlebíčka“. Nemyslíte si, že by tady měla fungovat jakási rada starších? On ji měl původně v podstatě suplovat Senát, ale to se zase tak úplně nedaří.

Vítězslav Jandák: Ne, to se tedy opravdu nedaří. To je výkvět, ti se vytahují, kdo má víc vyznamenání z Tchaj-wanu. To je tak jediné.

Martina: Je tam pár úctyhodných osobností.

Vítězslav Jandák: Je. Já si je momentálně nepamatuju, ale to nevadí.

Martina: Třeba Daniela Kovářová.

Vítězslav Jandák: Právnička Danička, tu znám.

Martina: Jana Zwyrtek Hamplová.

Vítězslav Jandák: Jistě. Vždyť ona byla ministryní spravedlnosti. Danu samozřejmě znám. Tak to jo, jsou tam chytří lidé, všechno, ale je jich málo. Je jich málo.

Martina: Myslíte, že tento generační příkop je hlouben vědomě?

Vítězslav Jandák: Jistě. Vždyť jsme to tady zmínili. Když jste mladý, blbý, neznající, tak se líp ovládáte, líp se režírujete, na leccos se spíš chytnete. Tak takhle se pracuje s lidmi. Takhle pracují ty služby. Tak pracují ti, kteří vládnou světu. Ne ti, kteří jsou otevřeně v kravatě, nebo v rozhalence, a říkají, jak na světě bude, ale ti, kteří jsou za nimi, ty šedé eminence – ty vládnou světu. A to na obou stranách.

Pozor, to není v tom, že by to bylo na jedné straně, a na druhé ne. A to je síla těch služeb. Vždyť si vezměte, že starý Bush byl šéfem CIA. Putin, Lavrov, to jsou všecko, bych řekl, jsou lidé nejvyšší kvalifikace, protože to je královské zaměstnání. Podle mého názoru. A tito lidi teď něco umí, něco vědí, a ti řídí. A když se pak dostanou do funkcí, tak jsou úspěšní.

Byl starý Bush neúspěšný? Byl úspěšný. Úspěšný nebyl jeho syn, to už bylo horší, ale táta byl dobrý. Putin z pohledu Ruska a zemí, které fandí Rusku, je velice úspěšný politik. Takže má dobrou kvalifikaci – služby.

Jsem zklamán z toho, co se stalo z Vánoc. Je to jen jarmark a veletrh, a mluví se jen o tom co je levné, co je k dostání, a co je možné koupit na půjčku. Ale o duši nepadne ani slovo.

Martina: Vy jste před chvílí říkal, že vaše tajemství úspěšnosti pravděpodobně spočívalo v tom, že máte rád lidi, a oni to vytuší. My budeme naše povídání vysílat těsně před Vánoci, blíží se nám Vánoce, a pro mnoho lidí jsou to nejkouzelnější, nejtajemnější, nejlaskavější svátky v roce.

Vítězslav Jandák: Pro mě ne.

Martina: Ne?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Vy nemáte rád Vánoce?

Vítězslav Jandák: Velikonoce. Já miluju Velikonoce. To je naděje. Velikonoce jsou naděje. Vánoce, to je funus.

Martina: Ježíšek se narodí. Velikonoce jsou pohřeb.

Vítězslav Jandák: Ježíšek se narodí. Dobře. Ale zmrtvýchvstání – bacha. To zase pozor.

Martina: To ano. Ale tady se nám narodí ten, který tak miloval svět, že se vydal, takže většina lidí je má ráda, na tom se shodneme.

Vítězslav Jandák: Má, to ano. Ale spletli si je.

Martina: Ale nemusíme mít radši jedno, nebo druhé. Zkrátka máme rádi tyto svátky. A v lidech Vánoce vždycky probouzí jakousi laskavost, jsou v té době vstřícnější.

Vítězslav Jandák: Myslíte?

Martina: Spoustu věcí chtějí napravit.

Vítězslav Jandák: Myslíte?

Martina: Možná, že se to u některých týká Velikonoc. Ale řekněte mi, našel jste nějaký recept, jak si tyto sváteční pocity přetáhnout do normálního života, a nechat je tam pokud možno co nejdéle?

Vítězslav Jandák: Já tyto pocity nikdy nemám, protože jsem zklamán z toho, co se z Vánoc stalo. To je prostě velký jarmark, to je veletrh. Tam o duši nepadne slovo – když jsme tady začali mluvit o duši. Všimla jste si, že vypadla duše, ani chvilky poezie nejsou. Není nic. To je jenom o tom, jestli je to levné, jestli je to k dostání, a toto byste si měli koupit, a klidně si na to půjčte. Ne. Já myslím, že jsme Vánoce trochu zkazili. A jestli v někom toto zůstalo, tak je to dobře.

Dokonce už se na štědrovečerní večeře chodí do hospod, ale to si lidé dřív dělali sami – někdo dělal řízky, někdo dělal kapra. Ale dneska vám nabídnou menu – i když při současných cenách z toho nebude zásek. Ale víte, to je i to, že by to mělo být doma, že by se lidé měli sejít, tedy ti, kteří patří do klanu rodiny, a být na sebe aspoň chvilku milí, a vypnout politiky.

Musí přijít něco strašného, aby se lidé vrátili na zem, a k tomu, že není podstatné, co mám, ale co si myslím, co cítím, aby se lidé vrátili k sobě, protože od sebe odešli

Martina: Jak to dostat zpátky? Jak znovu obnovit ten obrovský vzkaz, který ve Vánocích dostáváme? Já si vždycky Vánoce nejvíc užiji na vánočních koncertech, kam lidé přijdou, jsou naměkko. A když k tomu přidáte ještě kus správných příběhů – třeba obrovský vzkaz, jaký nám nechalo velké vánoční příměří z první světové války – tak to z Vánoc udělá to, jako by se otevřel průzor, a na chvíli se vás dotkne milost Vánoc, která lidem byla dána.

Vítězslav Jandák: Ano, Vy jste se tady dotkla jedné věci, ale já jsem v tomto velkým skeptikem. Já si myslím, že musí přijít něco strašného, aby se lidé vrátili na zem, aby se vrátili k tomu, že není podstatné, co mám, ale co si myslím, co cítím. Takže lidé by se spíš měli vrátit k sobě, a tam se dostanou jedině velkým otřesem. Tento otřes může být veliký, ale může být i pozitivní v tom, že ti, co zbydou, se vrátí k sobě. Lidé od sebe odešli. Lidé by se měli vrátit k sobě.

Martina: Myslíte, že po dobrém to nejde?

Vítězslav Jandák: Ne, vždyť jsme lidi. Vždyť jsme šelmy. Pochopte, my jsme všežravci a šelmy.

Martina: Tak vy jste se asi vydal na speleologickou cestu do sebe sama, když jste se vydal do lůna přírody.

Vítězslav Jandák: Ano. Přesně tady je odpověď. Tam je odpověď. A je to jako s lidským životem: Narodíte se, dospíváte, žijete, začnete stárnout, a odejdete, jste prach – „A v prach se obrátíš.“ A to je jaro, léto, podzim, zima. Ono to je všecko v přírodě. Začne to pučet, začne to růst, začne to kvést, začne to přinášet plody. Vy si je pak užíváte, a pak ulehnete, a do jara spíte.

Martina: Kdy jste se tak zklidnil? A kdy jste se vydal jiným směrem?

Vítězslav Jandák: Když bych chtěl být vtipný, tak řeknu: Když jsem začal brát diazepam.

Martina: Práškový klid?

Vítězslav Jandák: Ne. Víte, o čem to je? Je to o tom, kdy si řeknete: „Jsem saturován.“ Já nic nepotřebuji. Já vlastně nic nepotřebuji. Já potřebuju zdraví pro své děti, vnuky, a svou rodinu, i pro sebe – a to je všecko. Já nechci žádné hmotné tretky. To se všecko rozpadne. Lidi si neuvědomují, že byli chyceni na tretky.

Martina: Také jste byl někdy chycen?

Vítězslav Jandák: Taky jsem byl chycen na tretky. Každý je svého času, ve svém věku, chycen na tretky. Je, protože jsou to hračky. Lidem se to dává jako hračky: „A hrajte si, abyste byli zticha, a my jsme si mohli dělat, co budeme chtít.“

Martina: Otec Reinsberg ve svých dávných kázáních ještě na rádiu Golem lidem přál, že vysoko pod stromečkem, a ještě výše v duši.

Vítězslav Jandák: Samozřejmě.

Martina: To by bylo směrováno k Vánocům to správné poselství. Ale víte, v čem jsme my Češi prý snad jedineční v Evropě, co se týká Vánoc? V tom, jak milujeme, a pořád dokola každý rok sledujeme pohádky.

Vítězslav Jandák: Už to tak není.

Nemám rád Halloween. Je to úplně přiblblá, a nám cizí zhůvěřilost. To se máme dívat na kostry, na mrtvoly, na zrůdy – což je právě Halloween. Je to anglosaský způsob humoru.

Martina: Není už to tak – bohužel. Ale vy jste svého času byl hodně obsazovaným princem.

Vítězslav Jandák: Já jsem hodně dělal pohádky, a pořady pro děti. Proto nemám rád Halloween, protože to je úplná zhůvěřilost. To je tak přiblblé a nám cizí. Mám se dívat na kostry, mám se dívat na mrtvoly, na zrůdy – to je Halloween. Ale to je anglosaský způsob humoru.

Martina: Který nám byl implementován.

Vítězslav Jandák: Jistě.

Martina: Vy jste natočil pohádku, která byla svého času nejúspěšnější televizní pohádkou, Floriánkovo štěstí. Když se teď díváte na pohádky, změnily se, změnila se jejich atmosféra?

Vítězslav Jandák: Začínají se velmi neúspěšně modernizovat. Začínaly se jako aplikovat do současnosti, najednou do pohádek začíná pronikat technika, a to si myslím, že je blbé. Protože pohádka by měla být o vnitřku, o duši, o dětské fantazii, o dětské dušičce, a vždycky by mělo vyhrát dobro, a ne zlo. Nemám rád zrůdy á la Halloween. To ne.

Martina: Velmi známým jste se stal v legendární pohádce Tři oříšky pro Popelku, a tu si určitě letos zase nadělíme, a nejen jednou. Myslíte si, že by ještě dnes někdo dokázal natočit tak poetickou, a svým způsobem věčnou pohádku, protože prochází generacemi?

Vítězslav Jandák: Ne. Na to by nesehnal investora. Na to by nesehnal investor, protože by mu řekli: „To se přeci nemůže líbit. Toto je blbost. Kde máte rakety? Kde máte mrtvoly?“

Martina: Honičku.

Vítězslav Jandák: No. Takže já si myslím, že ne. Toto už se nebude opakovat. Tyto pohádky už nikdo nebude točit. Bohužel. Proto budeme věční.

Martina: A tak třeba, řekněme, že Jirka Strach natočil Anděla Páně, a to s velkou poetikou.

Vítězslav Jandák: Ano, to bylo velmi úspěšné, velmi příjemné a velmi dobré, podle mě. To jo. A byla tam sranda, a to je podstatné. A teď jsme zase u toho. Vytrácí se sranda. My furt o duchovnu – ale svět je o srandě. Vždyť je směšný. Paní Kociánová, Vždyť ten svět je směšný. Je jednoduchý jak facka, a my z toho jen děláme vědu. O co jde?

Západní westerny měly jasný vzkaz: dobro vyhraje, padouši padnou – dnes už to tak nefunguje

Martina: Když jste před chvílí mluvil o pohádkách, tak jste říkal, že v pohádce musí zvítězit dobro nad zlem. Člověk to chce vidět, chce být u toho, že šejdíř je nakonec potrestán. Ale vy jste realista, myslíte si, že jednou se člověčina tak promění, že to bude součást našich životů?

Vítězslav Jandák: Ne, už ne. Lidstvo směřuje nějak špatně. Víte, proto jsem miloval americké westerny, ale tak do sedmdesátých, osmdesátých let. Tuhle jsem se zase díval na Johna Wayna – to byli chlapi, to byla doba, a padouši padli, a já vím, že to tak skončí, a proto se na to rád dívám. A české pohádky byly to samé, protože dobro nakonec vyhrálo. Vůbec na světě byla doba, kdy dobro vítězilo. Dneska ne.

Martina: Vesničani porazili Calveru.

Vítězslav Jandák: No samozřejmě. Přece Sedm statečných, samozřejmě, to byl film, který měl ve Spojených státech propagovat nábor lidí do zemědělství. To není sranda, to je pravda. Taky se tam často na toto téma hovoří.

Martina: A opět měkká síla Hollywoodu.

Vítězslav Jandák: Ano. Jak říkají: „Sedláci tu zůstanou, my odejdeme“, tedy ti pistolníci, ale oni na té půdě budou dělat.

Martina: A jeden z pistolníků, když za ním přijdou děti s tím, že jejich otcové jsou zbabělci, jim říká: „Vaši otcové vás živí. Každý den vstanou, lopotí se na poli, aby pak přišel Calvera, a všechno jim vzal. To jsou stateční muži.“ To by mě nenapadlo, měkká síla Hollywoodu funguje.

Vítězslav Jandák: A co Hollywood točí dneska? Jak se svět rozpadá, je pod potopou, přicházejí sem mimozemšťani.

Martina: A jak se mají lidi zase začít smát? Jak mají zase dělat legraci? Poraďte, když to máte tak pod kůží.

Vítězslav Jandák: Přestat se zaprvé bát. Za smích vás moc nezavřou. Můžou vám napařit, že zesměšňujete, ale musíte se smát srdečně. To je návod. Nesmějte se s úšklebkem, vždycky se jim smějte otevřeně, protože oni jsou směšní, i když kážou blbiny. Většinou kážou blbiny, tak tomu se smějte. Nenadávejte, nikdy nepřistupte na hru, že budete nadávat.

Já, když dneska vidím bývalé představitele vládní koalice – například včera jsem v televizi viděl, jak jedna poslankyně křičela, nadávala, byla úplně vzteky bez sebe, a přišla moje manželka, a povídá: „Podívej, oni jsou úplně hysterický, jak prohráli. Oni jsou hysterický. Nemají argumenty, jenom nadávají, a jsou zklamaní. Vždyť oni chtěli pro lidi udělat to nejlepší, a ti blbí lidé to nepochopili, a zvolili někoho jiného.“

Mně to připomíná Štěpána, a tyto lidi. Ty taky asi chtěli pro lidi dobře, nebo to tak mysleli, a lidi je pak kopli do zadku, a oni z toho taky byli zu grunt. Ale zase bych řekl, že to přijali líp než tito poražení, protože ti jsou vzteky bez sebe, a to je špatně. Tak se jim směji. A dotyčný protivník se jim začal smát do obličeje, a to byla nejlepší obrana.

Martina: Vítězslave Jandáku, já vám moc děkuji za rozhovor, a za to, že jste nám připomněl, že věci možná nejsou veselé, ale přesto jsou k smíchu.

Vítězslav Jandák: Jsou k smíchu. Já vám moc děkuji. Pro mě to bylo moc příjemné. Kdy to začneme natáčet?

Martina: Mám špatnou zprávu, hotovo.

Vítězslav Jandák: Hotovo.

Martina: Děkuji.

 

Celý rozhovor s Vítězslavem Jandákem o mediokracii, generačním příkopu, zkomercionalizovaných Vánocích a úpadku české pohádky si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Jiří Strach: Dobrý den, Martino. Tak já mám pocit, jak jsi to takhle krásně uvedla, že bychom mohli ten pořad reprízovat, a nechat odpočinout našim ústům a rtům, protože já bych to vlastně zopakoval úplně stejně tak, jak jsem to řekl před těmi dvěma lety. Dokonce se tento pocit v průběhu těch let ještě znásobil a prohloubil.

Marně jsem doufal v nějaké společenské uklidnění, že nás nějaké věci sjednotí, že nás třeba sjednotí výsledek demokratických voleb, že si řekneme: „Karty jsou rozdány. Dopadlo to přece dobře, demokracie vyhrála“, a ono zase ne. A já už trošku ztrácím naději, je-li to vůbec na tomto světě možné, nebo jestli se v tomto zdejším slzavém údolí ve všem budeme takhle plácat, až na pokraj hrobu, abychom si to, co má přijít potom – radost a opravdový pokoj – užili až za horizontem naší smrti. Tak nereprízujeme skutečně ten předloňský rozhovor, Martinko?

Martina: Já bych velmi nerada, protože mezitím se přesto všechno událo mnohé, nejenom v životě kolem nás, ale také v tvém životě. Já vím, že už musíš být někdy malinko háklivý na předvánoční odkazy na Anděla Páně, ale zároveň je to tvoje dobrá značka. Na druhou stranu by bylo hříchem tvou práci takto zeštíhlit. Na jaře uvidíme tvůj televizní film Lajf, před několika týdny měl premiéru tvůj film Máma, a kromě toho jsi čerstvým držitelem rytířského Řádu svatého Silvestra za šíření víry, který jsi získal, obdržel od papeže.

Jiří Strach: Dobře, tak řekněme, že nějaké věci se odehrály…

Pýcha člověka vytlačila Boha a s ním i schopnost odpouštět – pandemie ukázala poslední chvíli společného strachu

Martina: Já jsem chtěla říct, že my tě teď máme doporučeného z Vatikánu. Myslíš si, že skutečně se za dva roky práce – duševní, duchovní, co se týká smíření, odpouštění, nebo možná obrácený postup, tedy práce na tom, abychom se stali společností s tím, co to obnáší – nedějí žádné pozitivní věci?

Jiří Strach: Obávám se, že skutečně ne. Nebo já tento progres nevidím, a to jsem velký optimista nebo člověk plný naděje. Mě tato doba spíš skutečně zklamává. Poslední nějaké takové spojení, které jsem viděl, se odehrálo v době covidu. A teď nemluvím o tom, jestli vaxeři, antivaxeři, toto téma nechme úplně stranou. Ale mluvím o tom, že lidé se většinově začali bát, dostali strach, najednou bylo něco ve vzduchu, co oni neznali a co neuměli ovládnout.

Problém dnešního člověka – a o tom už jsme možná také mluvili nejenom v předloňském rozhovoru, ale roky zpátky – je podle mého názoru obrovská pýcha člověka, který má pocit, že všechno dokáže, všechno zvládne, všechno umí, všechno vynalezl, a není nad ním nic dokonalejšího. A s tím samozřejmě souvisí ztráta víry v Boha. Protože když ji ještě naše babičky, naši předkové před sto a více lety měli, tak tím, že věřili v to, že je něco přesahuje, tak byl pořád nad nimi někdo lepší. To se pak obtížně propadá pocitu sebedokonalosti, když jste vždy v pozici toho druhého.

Tak pána Boha jsme si zakázali, a vykázali ho ze světa, z našich životů, protože je to něco nemoderního. Ale bohužel nás ovládla pýcha, zbytnělé sebevědomí, obrovská nafoukanost, ze které se bohužel rodí další a další hříchy, jako třeba právě neschopnost odpouštět. Já to vždycky dávám na příkladě modlitby Otčenáš: Je to pár jednoduchých vět, a tam přece zazní: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. A tohle, když si člověk párkrát za den zopakoval jako jakousi mantru, připomněl si to, tak se nad tím možná i sem tam zamyslel, nějakým způsobem se o to snažil a usiloval o to.

Dneska, když se účastníš nějakých křesťanských pohřbů – tam je to nejčastěji patrno, a je to i se mší svatou – a sejde se tam ještě katolické příbuzenstvo, staré babičky, tak zjistíš, že lidé už ani neumí modlitbu Otčenáš, tuto alfu a omegu naší západní kultury, civilizace v posledních dvou tisících letech – tuto jednoduchou modlitbu. Že už ji lidé ani neumí zpaměti. Já, proboha, ani po nich nechci, aby v pána Boha věřili, ale proboha, stejně tak, jako vědí, že Michelangelo namaloval Sixtinskou kapli, a stejně tak jako vědí, že Einstein sepsal nějaké zákony, tak by měli, jako přirozenou součást vzdělanosti, umět těchto pár holých vět Otčenáše.

Martina: Možná, že kdyby k tomu přibylo deset přikázání…

Jiří Strach: Možná, což je dalších deset větiček.

Martina: Tak je to nápad možná na docela poctivý život.

Jiří Strach: Ano. Tak to jsou základní momenty. Já jsem onehdy – a už je to pár let – vedl debatu s jedním poměrně vzdělaným člověkem, a on říkal: „Já nepotřebuji věřit v pána Boha. Dodržuju Desatero, a to mi bohatě stačí.“

Martina: A co s tím prvním bodem?

Jiří Strach: A co s tím prvním přikázáním? První přikázání: V jednoho Boha věřiti budeš. Tak toto první přikázání drží v kleštích a v okovech těch dalších devět, a vlastně je garantem, aby člověk měl sílu k dodržování té devítky. Takže já jsem tomuto dotyčnému člověku říkal: „Ale Vladimíre, ty maximálně devatero.“

Kardinál Duka byl duchovním otcem, který odhaloval rozměr nevzdělanosti, a uměl dát historii do souvislostí s dneškem

Martina: Ty říkáš, že se z naší společnosti vytratil – kdybychom to říkali trochu vědecky – vertikální princip. To znamená, že člověk zakloní hlavu a hledí vzhůru, a žasne, a cítí, že ho něco přesahuje. A jsou lidé, kteří nás stále k tomu pocitu vedou. Když zemřel pan kardinál Dominik Duka, tak ty jsi byl jedním z těch, kdo u něj drželi stráž, a modlili se. Co jste si ještě stihli říct za tu dobu, i když už jste každý byl na jiném břehu?

Jiří Strach: Já jsem byl panu kardinálovi poměrně nablízko, v přátelském, až bych řekl v synovském vztahu. Já jsem jakýsi filius in spiritualibus, jeho duchovní syn, sám sebe jsem tak vnímal a diagnostikoval, a myslím, že i on tak se mnou spoluhrál tuhle hru jakožto můj duchovní otec, a ten, kdo neustále svou vzdělaností a svou hloubkou posouvá, a umí posouvat člověka. Takže my jsme si naštěstí v průběhu let stihli říct poměrně hodně. A je i hodně věcí až bych řekl důvěrných – nechci používat slovo intimních, to je samozřejmě nesmysl – ale opravdu hlubokých, důvěrných věcí.

A myslím, že to tady můžu prozradit, protože už to prozradil otec Romuald, také blízký člověk, v arcibiskupském podcastu, nebo v podcastu Pražského arcibiskupství. My už jsme ještě v pondělí, před úterní nocí, než se otec Dominik přestěhoval do nebe, měli zprávy, že to nevypadá vůbec dobře. Tak já jsem na chalupě skočil do auta, a do té ÚVNky jsem se rozjel, s tím, že buďto mě tam pustí, nebo mě tam nepustí. A naštěstí doktoři byli tak velkorysí, že mě ještě k otci Dominikovi na chvilku pustili. Jeho stav už byl skutečně odcházející, byl v umělém spánku, nicméně jsem ho ještě aspoň půlhodinu mohl držet za ruku, a pomodlili jsme se tam růženec. Takže to bylo takové rozloučení.

Víš, ani jsme si tam už nic říct nestihli, ani nemohli, protože už všechno, co jsme si měli říct, na co nám byl shůry vyměřen, dán čas, jsme s otcem Dominikem využili, myslím, maximálně. Ale musím ti říct jeden hezký moment – já jsem necítil smutek. Já jsem necítil smutek, protože my s vírou máme tyto odchody jenom nadějnější, protože to není odchod, ale je to přestěhování se do nějakého jiného levelu. Dalo by se říct, že to je zrození, nebo narození pro nějaký nový život v Nebeském království. Takže se nic neděje, neděje se žádná tragédie.

Krásně to pojmenoval jeden katolický kněz někde na sítích, a já jsem to pak po něm zrecykloval – myslím, že na Twitteru, nebo na Facebooku, teď už nevím, to je koneckonců jedno. A on napsal: „Ztratili jsme přítele, ale získali jsme přímluvce“. A to je silný moment. A musím ti říct, že za ten poslední měsíc už tam přišlo pár takovýchto signálů, shůry, až jsem se tomu musel usmát, a říct si: „Hele, tak to je ono. Otec Dominik už se tam opravdu za ty věci přimlouvá, a prošlapává nám cestu.“

Martina: Řekneš aspoň jeden příklad této nebeské protekce?

Jiří Strach: Jsou bohužel v takových důvěrných rovinách, že bych je úplně na veřejnosti tlačit nechtěl, nebo to jsou nějaké plány za pochodu, které se třeba vyjeví až časem. Ale několik takových signálů – věřte mi – tam bylo, takže jistotu, že otec Dominik je v Boží blízkosti, a může tam leccos našeptat, a může se za leccos přimluvit, považuju skoro za jistotu.

Na padesátiny kardinál předal odkaz: Máš rytířství v sobě – Michael i Jiří porazili draky, kdo to po nás bude dělat?

Martina: Dobře, já na to půjdu trochu jinak. Protože se mi teď vybavila závěrečná scéna z filmu Poslední samuraj, kdy císař poté, co jeho vojáci zabijí nejstatečnějšího posledního samuraje, konečně prozře, a hlavní hrdina Tom Cruise mu předává jeho katanu, a on říká: „Pověz mi, jak zemřel.“ A Tom Cruise říká: „Budu vám raději vyprávět, jak žil.“ Když by ses podíval zpátky, tak co důležitého ses naučil těmito setkáními, kontemplací, vedením, tím, že jsi stále vržen ve světě, který je plný emocí, plánů, ruce na volantu? A konfrontoval ses s tím mnohdy světem ticha?

Jiří Strach: On to ani nebyl svět ticha. My jsme toho s otcem Dominikem proklábosili…

Martina: Já tím myslím…

Jiří Strach: Rozumím. Byly to hodiny a hodiny. Otec Dominik je z Řádu kazatelů, to znamená „kazatelé“, to je tedy to slovo, to je to předávání z kazatelen, a tak dále. To znamená, my jsme pořád o něčem mluvili. Co bylo podstatné, že mně otec Dominik neustále odhaloval rozměr mé nevzdělanosti, kterou knihu jsem ještě nečetl, co všechno nevím, což bylo kolikrát, jak bych řekl, hlavně potupné, ponižující.

Martina: Útok na člověčí ego.

Jiří Strach: Ale tam bylo třeba se posadit zpátky do školní lavice a děkovat za to, že teď tady mám další univerzitu třetího věku – řekněme – že se můžu pořád učit a dovzdělávat. A uměl geniálně dávat věci do souvislostí, kdy nějakou historickou věc uvedl v kontextu. Byl to obrovský znalec církevní historie, a obrovský znalec historie, vlastně velký vizionář, protože uměl z historie dát věci do souvislosti, a vidět v nich konotace a obraz dneška. To znamená, že kolikrát pojmenoval věci tak, jak se stanou, a ony se tak skutečně staly. To znamená, tohle na tom bylo úžasné.

A musím ještě vytáhnout jednu historku, a ta se odehrála na den mých padesátin, před dvěma lety. Já jsem poprosil otce Dominika – já už nejsem moc na slavení narozenin, mě to nebaví, ale říkal jsem si: „Padesátiny, spousta lidí…“

Martina: Ty jsme si docela užili.

Jiří Strach: I z vděčnosti k lidem, kteří jsou blízko mně, tak se sluší je pozvat. Ale ještě předtím odpoledne, než byl mejdan na lodi Nepomuk, jsem poprosil otce Dominika, jestli by neodsloužil votivní mši svatou, děkovnou mši za padesát let života. Tak jsme se potkali u sv. Vojtěcha, a bylo nás tam jak do mariáše, asi třeba třicet, ale otec Dominik se rozhodl, že to kázání pojme hodně osobně, a vlastně mluvil pořád jenom ke mně.

A padla tam krásná věc, která by mě nenapadla. On říkal: „Jiří, vy jste se narodil devětadvacátého v září. Tak dobře, to máme svátek svatých archandělů Michaela, Rafaela, tak dobrý. A Michael, to je rytíř, který v Apokalypse svádí boj se šelmou, a ve finále ji pošle do propasti. A zároveň nesete jméno svatého Jiří, to je další rytíř, který porazí draka. To znamená, že vy máte rytířství v sobě.“ A teď se na mě šibalsky podíval a řekl: „Kdo to po nás jednou bude dělat?“ A mně ti najednou proběhl mráz po zádech, protože jsem přesně věděl, jaký signál, jaký vzkaz, jaký odkaz se mi tím otec Dominik snaží předat.

Pak se k tomu ještě teď v září přidalo, že skutečně rozhodnutím papeže mi dali rytířství svatého Silvestra. To je věc, které si mimořádně vážím. Tuto vatikánskou poctu, kterou jsem nehodně obdržel, by nepřebilo ani deset Českých lvů, ani pět Oskarů, ani prezidentská Medaile svobody. A když si to tak uvědomím, tak svatý Václav, a předání medaile, nebo vyznamenání, byl poslední moment, kdy jsme se ve Staré Boleslavi na mši svaté s panem kardinálem viděli, a kdy jsme se objali, protože pak, na začátku října, začal marodit, a už nebyla příležitost.

Takže mně to přijde úplně neuvěřitelné. A toto není náhoda, to není osud, nemůžeme říct, že se to stalo omylem. V krocích, které se takhle staly od mých padesátin až doteď, vidím signály božího řízení, až bych řekl vědomé předání štafetového kolíku od Dominika. Dobře, tak jsme tedy zbyli, a musíme převzít i Dominikovu statečnost, protože on to měl ve znaku. Jeho biskupským heslem bylo: V duchu pravdy, in spiritu veritatis. Takže tuto pravdu, a nejenom pravdu s malým „p“, ale i tu s velkým „P“ – pravdu Kristovu, pravdu Evangelií – skutečně nést statečně do světa. I když, jak je psáno v Písmu svatém, že vás budou považovat za blázny, za kašpary, budete divadlem světu, všichni se vám budou posmívat, budou vámi pohrdat – tak i přesto je potřeba toto svědectví, Kristův kříž, naději, nést do světa.

Nebeská kuřárna pro Jiřího Bartošku a předčítání z listu Římanům před třemi prezidenty – katolíci to mají jednodušší, mají naději

Martina: A zkusit o tom přemýšlet třeba právě v tomto čase adventním, který by měl být věnován přesně těmto myšlenkám. A držet se lidí, kteří dokážou – jak jsi řekl – že pan kardinál dokázal dávat věci do souvislostí, protože je to nesmírně inspirativní a odnímá to pýchu, když si člověk uvědomí, že se dívá, vidí jednotlivé kamínky, a přijde někdo a ukáže mu, že je to mozaika, protože on ji vidí, zatímco my ne. Ale víš co, ty jsi režisér, ty víš, že film musíš vyvažovat. A protože teď jsme se rozněžnili, tak já vzpomenu jiné tvé přímluvy – i když to tedy také není rozhodně téma optimistické – a to, když proběhlo v kostele svatého Matěje poslední rozloučení s Jiřím Bartoškou, a ty jsi tam četl přímluvy, protože po Rudolfinu to byl ještě církevní obřad. A ty jsi tam řekl: „Pane Bože, dopřej ve své všemohoucnosti, a učiň z jednoho nebeského oblaku nebeskou kuřárnu, ať si máme jednou s tím Jirkou kde zapálit.“ A tak si říkám, jestli jsi od té doby nedostal znamení? Víš, že bys šel, a najednou máš na rukávě nějaký popel, a řekneš si: „Tak ano, nebeská kuřárna funguje.“

Jiří Strach: Tak signál tohoto typu jsem nedostal. Ale byť jsem před sedmi osmi lety přestal kouřit, tak od té doby mám kolikrát chuť na cígo, že bych si zapálil s gustem… Ne, tehdy na tom Jirkově pohřbu jsem si ty přímluvy všechny napsal, a právě jsem chtěl, aby nebyly jenom vážné, aby to nebyly takové, jak je známe, ale aspoň aby poslední přímluva měla nějaký nadhled, styl Anděla Páně, že všechno je to celé svaté a že nebeský Pantheon umíme tak trošku přenést na zem laskavým humorem. Proto zmínka o nebeské kuřárně.

Ale vzpomínám si, když jsme pak šli z kostela svatého Matěje do přilehlého restauračního zařízení, tak jsme šli s Ondrou Soukupem, náhodou jsme se sešli, a on říkal: „Vy katolíci, vy mě tak serete…“ A já říkám: „Proč, Ondro?“, On říká: „Protože vy to máte jednodušší. Vy tam máte naději, a my ateisti ji nemáme.“ A já jsem říkal: „Vidíš, Ondro, ale toto je první krok, jak se stát katolíkem. A jestli je motivací závist, to je jedno, je jedno, jaký je to spouštěč.“ Ale tak tam jsem si uvědomil, že to skutečně máme jednodušší.

A ale teď, jak to pojmenováváš, jsme v předvánočním čase, a už zmiňujeme druhý pohřeb – Dominikův, a teď Barťákův – jak už se dostáváme do věku, že nám přátelé začínají umírat častěji, než když jsme byli mladí. Je to podivné. Ale musím ti říct ještě něco z Dominikova pohřbu: Pověřili mě tam čtením z listu Římanům, což ti musím říct, že jestli jsem kdy v životě měl největší trému a stres v životě, tak to bylo tam a tehdy. A to ani ne za sebe – protože když se člověk přeřekne, tak by to pán Bůh odpustil – ale já jsem to nechtěl pokazit Dominikovi. Víš, aby to vyprovození bylo bez přeřeknutí.

A taky když si představíš, že vylezeš k ambonu, a tam před tebou sedí tři prezidenti, dvě jejich manželky, protože jedna nedorazila, a za tebou sedí dalších 40 biskupů, a arcibiskupů, tři kardinálové, plná katedrála, a přenáší to asi šest televizí, tři české, pak jedna polská, jedna slovenská, a myslím, že to šlo ještě do Maďarska, to znamená, že celá Visegrádská čtyřka kouká na kardinálův funus…

Martina: Koukám, že se Lotrandovi roztřásla kolínka.

Jiří Strach: Musím říct, že tady se mi opravdu roztřásla kolínka, a říkal jsem: „Děti, prosím, už mně nikdy nesvěřujte tento typ úkolů, protože já mám nervy jenom jedny. Ale ti Římani, to je to krásné čtení, to je to: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám, když ani vlastního syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všechny. Jak by nám syna nedaroval, také i všechno ostatní.“ To je tak silný text, že ti mrazí jenom z těch písmenek samotných Písma svatého, z těch svatých písmenek.

Vánoce jsou svátky ticha v hlučném světě – dobro nedělá hluk a hluk nedělá dobro

Martina: Milí posluchači, najděte si je. Najděte si je, protože toto je velké poselství naděje, a přesně toto by se mělo vázat k Vánocům jako takovým.

Jiří Strach: A teď skrze ty pohřby úmrtí jsme měli spíš velikonoční téma, protože ukládáme do hrobu, a vstáváme z mrtvých.

Martina: Přemýšlím, proč nás to tam zaneslo.

Jiří Strach: Tak jestli něco k Vánocům, tak tam bychom možná měli chvilku mlčet, protože jestli jsou Vánoce o něčem, tak pro mě to jsou svátky ticha a klidu. Protože – a to, myslím, řekl svatý František Saleský: „Dobro nedělá hluk. A hluk nedělá dobro.“ To je jednoduché. Viď?

Martina: Daří se ti to?

Jiří Strach: Tak v mé profesi bohužel, která je postavena na tom, že to všechno musím umluvit, vysvětlit, zrežírovat – tak jak to uděláš? To musíš slovy. Ale každý volný moment, který mám, prostě netrávím po barech jako za mlada, ale skutečně skočím do auta, a odjedu na chalupu do absolutního ticha. Mám krásnou chalupu, kterou jsem koupil před pár lety v Krkonoších. Je na samotě, a je tam absolutní ticho – jenom tam praská dřevo v peci. A tam je to skutečně prostor pro usebrání, meditace, nabrání nových sil do překřikujících se bojů.

 

Celý rozhovor s režisérem Jiřím Strachem o odpouštění, pýše současného člověka, ztrátě vertikálního principu ve společnosti, duchovním odkazu kardinála Dominika Duky, rytířství svatého Silvestra a nutnosti ticha v překřikujícím se světě si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Lukáši Kovando, Německo mělo dlouhá léta tah na ekonomickou bránu. Situace se změnila v okamžiku, kdy tedy vypukla válka na Ukrajině, a Německo řeklo, že prostě nebude odebírat z Ruska energie. Hospodářská situace, která nastala, dopadá velmi tvrdě na mladou generaci, protože nezaměstnanost ve věkové skupině 15 až 25 let vzrostla za poslední dva roky o 22 procent. Kromě toho se Německo rozhodlo, nebo přemýšlí o radikálním zvýšení věku odchodu do důchodu – schválně dávám tyto dvě věkové skupiny. Objevují se proklamace, že už nemá na financování přebujelého sociálního státu, a přesto chce dotovat elektřinu. Znamená to, že je to konec německého sociálního modelu? Je to konec německé ekonomické prosperity? Protože to je velmi důležitá zpráva pro nás.

Lukáš Kovanda: Určitě je německá prosperita v ohrožení. Ale německá prosperita tady není už několik let, německá ekonomika stagnuje, protože se německému průmyslu, který táhl celou německou ekonomiku, nedaří. Ale on táhl, troufám si říct, celou evropskou ekonomiku a celé euro, celou eurozónu. Takže jestliže nebude německý průmysl, tak co tady je dál? Jestliže si zlikvidujeme třeba autoprůmysl – a teď nemám jen na mysli Německo, ale třeba sever Itálie, některé části Francie, Nizozemí, Dánsko – tak toho Evropě moc nezbývá. Evropa jede hodně z podstaty, nebo ze své historie. A když se podíváme na žebříček největších technologických firem, na oblast umělé inteligence, pokročilého online, a tak dále, tak tam nejsou evropské firmy. A umělá inteligence – to se asi shodneme, že to je transformativní věc – tak jestliže v tomto Evropa zaspí, jakože zatím zaspává, tak si nás tady rozebere Čína, Amerika.

Martina: Indie.

Lukáš Kovanda: Nebo Indie. Představte si, že bude robotická armáda, řízená někde z Pekingu, která bude schopna zlikvidovat Evropu. My tady nasadíme proti robotům s umělou inteligencí lidi z masa a kostí. Nemají šanci. Takže jakmile se ocitneme v této situaci, kdy zaspíme technologicky, tak jsme prostě zničeni i vojensky, a pak je úplně jedno, jestli budeme mít emise takové či makové. Prostě evropští lídři nechápou, že svět už není, jako v 90. letech, kdy se hovořilo o konci dějin. To je nesmysl. Čína, Spojené státy si uvědomují, že vítězit v tomto novém světě může ten, kdo bude mít suroviny, energie, a hlavně levné energie. My si tady uměle zdražujeme energie, abychom zachránili planetu. Ale Evropská unie má 5 procent, v roce 2030 bude mít 5 procent globálních emisí. Jak můžete něco ovlivnit, když už máte jenom 5 procent? To je jako kdyby někdo, kdo by měl pětiprocentní podíl v nějaké firmě, chtěl řídit směřování této firmy. Nemáte šanci. Čína má podíl na emisích přes 30 procent, a staví dál uhelné elektrárny, protože ví, a má dramaticky levnější elektřinu. Donald Trump se zasazuje o to, aby byla levná elektřina ve Spojených státech. Proč? Protože když budete mít levnou elektřinu, tak máte pohon datových center pro rozvoj umělé inteligence. A to je budoucnost. A my si tady naopak energii zdražujeme. Ale děláme to úplně pro nic, protože my nejsme velký emitent. Velký emitent je Čína, Amerika, Indie – to jsou ti největší emitenti, a ti mají šanci, když se budou zelenat, něco měnit. Ale my už jsme udělali hodně, a chceme se zelenat ještě víc, a to i za tu cenu, že ztratíme možnost jít ruku v ruce, co se týče rozvoje umělé inteligence, s Čínou, se Spojenými státy. Ale pak vůbec nemáme šanci uspět ve světě, který přichází.

Francie propadá do krize kvůli silnému euru, které si vynutila jako podmínku pro znovusjednocení Německa

Martina: Zdá se, že to Evropská unie už tak nějak přijala, protože stále naprosto zarputile pokračuje blížení se k propasti. A dalším adeptem na pád do propasti je, jak už jsme se tady o tom bavili, Francie. Dřív to bylo ještě námětem vášnivých debat v anarchistických kruzích, že Francie má potíže, ale teď už je jasné, že to není fáma, a že všechny plány každého nového nastupujícího francouzského prezidenta, že ještě během jeho lektorátu doženou Německo, se ukazují jako zcela mylné. A spíš se zdá, že se Německo chystá dohnat v tom pádu Francii. Řekněte mi, proč se Francie dostala až na takovýto okraj své destrukce, své sebedestrukce?

Lukáš Kovanda: To začalo už někdy v 90. letech. Tehdy se Německo znovu sjednotilo, a třeba Margaret Thatcherová byla vždycky proti tomu, aby se Německo sjednocovalo.

Martina: Margaret.

Lukáš Kovanda: Tato britská premiérka si uvědomovala, že to je velké nebezpečí, že to může vrátit do Evropy velmocenské ambice, které dovedly tento kontinent do první, i do druhé světové války. Ale já si myslím, že dnešní generaci politiků už tenhle pohled chybí. Oni si nezajímají o historii, a myslí si, že je to cosi irelevantního. Ale v těch národech to pořád někde je, to jsou věci, které se neztrácí, to je v DNA národních duší.

Martina: Ale my jsme s tím udělali to, že se už o tom nesmí mluvit, a tím jsme se to rozhodli vyřešit.

Lukáš Kovanda: Kdo zapomene svou historii, je nucen si ji zopakovat – to je věc, která podle mě platí. A proto si myslím, že je důležité tohle připomínat. A i Francie se v 90. letech na snahu Německa se znovu sjednotit tvářila podezřívavě, a proto řekla: „Dobře, my, jakož to vítězná velmoc druhé světové války, to posvětíme, odkývneme, ale ať vznikne euro.“ A euro bylo koncipováno na půdorysu německé marky, aby pomohlo dodat Franci to, co postrádala, tedy německou organizaci, organizovanost, preciznost v ekonomických a měnových otázkách. Protože Francouzi hltali, jak marka v poválečné době zpevnila, a chtěli to mít taky. Takže řekli: „Ano, my vám povolíme znovusjednocení, ale chceme vaši měnu, bude se to jmenovat euro. A zároveň mysleli, že tím, jak budou sdílet s Němci měnu, tak si Němce pohlídají, že Němci už nikdy nepůjdou proti Francouzům, protože budou sdílet jednu měnu.

Martina: Takže chybná politická i ekonomická predikce.

Lukáš Kovanda: No, a zbytku Evropy tohle prodali, jako že vzniká super krásná národní měna, kde se všichni budou milovat – teorie konce dějin, euro, a všichni budou rádi. Ale ve skutečnosti za tím byly mocenské zájmy Německa, které chtělo být silné, znovusjednocené, a Francie. A teď se stalo to, že vznikla měna, která nějakým způsobem vlastně vyhovuje všem, ale zároveň nevyhovuje nikomu. Protože Německo by mohlo mít marku silnější, než je euro, ale Francie by zase potřebovala měnu o něco slabší, než je euro, Itálie by potřebovala měnu o něco slabší. To právě zajišťoval režim, kdy Německo mělo před rokem 1999 svou marku, Francie měla svůj frank, Itálie měla svou liru, takže každá země měla měnu na svou míru, na to, jak má organizovanou výrobu, průmysl, a tak dále.

A Francie tím, jak přijala tuto silnou měnu, tak to, podobně jako v Itálii, vedlo k nejhoršímu ekonomickému výkonu, protože třeba francouzští exportéři byli méně konkurenceschopní na zahraničních trzích, protože když máte silnou měnu, tak je to nevýhoda pro exportéry. Francouzi by potřebovali frank, Itálie liru. A Němcům vlastně prospěla paradoxně slabší měna, tedy euro místo marky, protože jejich export byl ještě výraznější. Proto také jejich problémy nastaly nikoli se zřízením eura na přelomu milénia, ale až v roce 2017, až v roce 2017 – i přes výhodu, kterou jim euro přineslo – tedy teprve tehdy, kdy už byly povolenky, a všechno další, obrovskou zátěží, protože zátěž narůstala od přelomu milénia, takže to pak zdecimovalo německou výhodu, kterou měli ve slabší měně.

Takže teď jsou zdecimováni vlastně všichni: Německo je zdecimováno svou Energiewende, nezdařenou energetickou politikou, povolenkami, a tak dále. Francii decimují samozřejmě také povolenky, jako Itálii, ale navíc ještě tyto země decimuje to, že mají příliš silnou měnu – euro – že mají vlastně německou měnu. A vzniká tedy situace, kdy Evropa obecně zaostává za celky, jako jsou Spojené státy, Čína, a asijské ekonomiky. A Francie má navíc ještě další zátěž pro systém, a to, že ještě k tomu všemu má velice velkorysý sociální systém, to znamená, že se tam chodí do důchodu v 62 letech, a v takto nízkém věku se nikde v Evropské unii do důchodu nechodí. Takže z Francie odešel průmysl, odešla jí vlastní měna, která vlastně vyhovovala Franci více, a ještě navíc stagnace ekonomiky, kterou to přineslo, a to je navíc prohlubováno tím, že Francie má velmi štědrý sociální systém, protože se brzo chodí do důchodu. A když si takhle decimujete svou ekonomiku, tak ničím jiným, než dluhem se ji nemůžete se pokoušet křísit. Ale i to má své limity, a na ty teď Francie začíná narážet.

K migraci je nutné mít selektivní přístup, ne všechna migrace je ekonomicky přínosná

Martina: Lukáši Kovando, my jsme teď společně Evropské unii namalovali „čertovo kopyto“, že stojí za svým vlastním úpadkem. Ale do jaké míry za ním stojí třeba podpora nelegální migrace, přestože i tento jev se dá připsat na vrub ideologii Evropské unie?

Lukáš Kovanda: Migrace je z hlediska ekonomického nejednoznačná, protože můžete mít migraci, která je ekonomicky přínosná.

Martina: Ta většinou nebývá nelegální.

Lukáš Kovanda: Nebývá nelegální. Nelegální migrace je skutečně migrace, která ekonomicky prospěšná příliš není. Takže se zase vlastně už deset let, od roku 2015, kdy byla velká migrační vlna, uplatňuje špatný diskurs, a to i v českých médiích, kde je často otázka migrace vnímána jako otázka principu, jakože všechna migrace je dobrá. Nic takového historie neříká, data nic takového neříkají. Je potřeba mít selektivní přístup, to znamená, že migrace není věcí principu, že všechna migrace je dobrá, že přijmeme celou Afriku, a budeme šťastní. Migrace je věcí míry, selekce. To znamená, ano, migrace může být obohacující, ale musíme si přísně selektivně vybírat, koho přijmeme.

Velmi dobré studie na toto téma má harvardský ekonom George Borjas, který zkoumal jednotlivé imigrantské vlny do Spojených států, a bral to desetiletí po desetiletí. Takže když do Spojených států ve třicátých letech přišli vědci, akademici – často židovského původu – kteří prchali před Hitlerem, tak to byla obrovsky obohacující imigrace. Když se do Spojených států dostali českoslovenští imigranti před únorem 48, a před srpnem 68, typu Miloše Formana, tak to také byla obrovsky obohacující migrační vlna. Tihle lidé tam nepřišli za dávkami, ti tam nepřišli proto, aby tam prodávali drogy v ghettech…

Martina: A hlavně tam nechtěli vyvést komunistickou ideologii, před kterou utíkali.

Lukáš Kovanda: Ano, přesně tak. Naučili se jazyk té země, přijali její zvyklosti, a obrovsky prospěli k rozvoji americké společnosti. To je ta přínosná imigrace. Ale pak – jak říká Borjas – v 70. a 80. letech tam přišli třeba z Hondurasu, Nigérie, Mexiko, ale tito lidé už často vůbec neměli pohnutky se učit jazyk hostitelské země, na rozdíl od přistěhovalců z 30., 40., 60. let. Takže oni vlastně přišli do země – a George Borjas říká – že klíčová motivace jsou sociální dávky. To znamená, oni tam jdou opravdu za životem, už ne jako Miloš Forman, který tam šel za tím, aby tam natočil oscarové film, které mu neumožňoval natočit komunistický režim tady. Tihle lidé tam nepřišli něco tvořit, ale přišli sosat ze sociálních dávek, přijít do nějakého ghetta – nechci to paušalizovat, samozřejmě i mezi těmito imigranty byli někteří, kteří si chtěli plnit svůj americký sen, a taky si ho splnili, ale byl tam už daleko větší podíl přistěhovalců, kteří neměli žádný takový cíl – oni prostě chtěli někam přijít, uzavřít se tam v ghettu, a nějak lehce vegetovat, přežívat. A to je věc, která samozřejmě už není ekonomicky přínosná, a stává se ekonomickou zátěží.

Martina: Jde to vyčíslit?

Lukáš Kovanda: Vyčíslit to asi takhle nelze, ale i třeba v Německu vyšla studie, která kritizovala vlnu emigrace po roce 2015 s tím, že je to ekonomická zátěž, na rozdíl od toho, co slibovala tehdy někdejší německá kancléřka Angela Merkelová, tedy, že to bude jednoznačný ekonomický přínos. Německo má přitom zkušenost s emigrací, kdy to byla emigrace prospěšná. Teď narážím na gastarbeitery zejména z 60. let, ale už z 50. let, kdy přicházeli do Německa Jugoslávci, Italové, Turci, Turci zejména. Ale jak to tehdy fungovalo? Německé ministerstvo práce, západoněmecké ministerstvo práce si otevřelo v Istanbulu své detašované pracoviště, a rozhlásilo po celém Turecku, že kdo chce pracovat dva roky v Německu, ať přijede do Istanbulu, a my si tam prověříme, jaké má schopnosti, kvalifikaci. A když nám to bude párovat s nějakou poptávkou nějaké německé firmy, tak ho pošleme do Německa – zaplatíme mu letenku, a on tam bude dva roky pracovat. Takže to byla systematická řízená migrace, která přispěla k německému zázraku 50. a 60. let.

Martina: A pak se to nějak vymklo.

Lukáš Kovanda: Pak se jim to vymklo. Pak, když přišly ropné šoky, a stagnace sedmdesátých let, tak se Němci chtěli Turků zbavit, takže jim Helmut Kohl dokonce nabízel počátkem osmdesátých let – mimochodem mentor Angely Merkelové, někdejší německý kancléř – jim nabízel 10 000 marek za to, když z Německa vypadnou. Ale mezi tím se scelily turecké rodiny, takže už to nebylo možné, a už tam zůstali. Takže imigraci nelze brát jako věc nějakého principu, tedy že všechna imigrace je dobrá, ale musí to být selektivní. A navíc je ještě potřeba počítat s tím, že to je nejen fenomén ekonomický, ale také společenský, protože jakmile se jednou tito pracovníci usadí v hostitelské zemi, a budou tam mít své rodiny, případně se rodiny scelí tak, že za nimi přijdou jejich rodinní příslušníci, tak už tam zakoření, už se stávají členy hostitelské země, a součástí tamní populace.

Přistěhovalci z islámského světa mění tvář evropských měst, už dnes řada z nich připomíná Orient

Martina: Ale já tady spíše opravdu mluvím o nelegální migraci, kterou jsme také přijali za svou. A většinou nám ji evropsko-unijní představitelé, potažmo i naši politici, omlouvají tím, že každá migrace je prospěšná, zejména v okamžiku, kdy Evropa stárne a vymírá. Což o to, to, že stárneme a že se rodí méně dětí, to pravdou je, ale myslíte si, že skutečně bez migrace vymřeme, notabene, že bez nelegální migrace vymřeme?

Lukáš Kovanda: Nemyslím si, že vymřeme, ale migrace může bez pochyby pomoci. Ale musí to být imigrace, která tedy bude obohacující, a ne migrace, která nás bude zatěžovat. Takže pokud to je migrace z Ukrajiny, z Vietnamu, tak si myslím, že to je z civilizačních okruhů, které se nějakým způsobem dokážou sžít s českou veřejností. Pokud to bude migrace z islámských zemí, tak si myslím, že to není ta imigrace, která by byla přínosná.

Martina: A myslíte si, že z pohledu ekonoma – ale teď po vás chci spíše sociologickou úvahu – jestli i tato migrace ze zemí, jak říkáte, které jsou nám svým kulturním okruhem a dědictvím bližší, by měla mít nějakou míru? Protože při určitém počtu může dojít k zásadní proměně společnosti hostitelské země.

Lukáš Kovanda: Ano, to také právě říkal George Borjas, ten harvardský ekonom, že máte – přesně, jak říkáte – určitou míru, kdy je imigrace dobrým sluhou, ale když tuto míru překročíte, tak se imigrace stává zlým pánem. To znamená, že dosáhnete takové úrovně míry migrace, kdy už je přistěhovalců tolik, že už se přestávají přizpůsobovat zvykům a kulturním vzorcům hostitelské země, a začínají mít snahy postupně obracet hostitelskou zemi na svou víru – když to řeknu obrazně – ale ono to trochu platí i doslova. A to si myslím, že pozorujeme v západoevropských zemích, kde se stále zřetelněji – zejména přistěhovalci z muslimského světa – se odmítají přizpůsobovat zvyklostem a kulturním vzorcům hostitelské země. A naopak, když se dnes projdete třeba ulicemi Birminghamu, když se projdete periférií Marseille ve Francii, když se projdete předměstím Londýna…

Martina: Malmö.

Lukáš Kovanda: Malmö. Tak tam už se vůbec nepřipadáte jako v Evropě, a v řadě případů vnímáte, že tam je vysoká kriminalita. Já jsem byl dokonce třeba ve švýcarském Lausanne – to je francouzská část Švýcarska – a už i tam vnímáte skutečně, když toto město navštěvujete opakovaně, obrovský posun, kdy když nyní jdete ulicemi Lausanne za večerních hodin, ale ne ještě úplně v noci, zkrátka krátce poté, co se zešeří, tak už vám tam podivné zombie figurky, které tam evidentně celý den lelkují, nabízejí drogy. To je něco, co bylo před 10–15 lety ve Švýcarsku naprosto nemyslitelné – a teď už je to i ve Švýcarsku. A samozřejmě Francie, o té jsme už hovořili. Něco jiného je francouzské maloměsto, které si stále drží své tradice, ale ve velkých francouzských městech už vidíte, že je to úplně někde jinde, než před 10-20 lety.

České země mohou po 160 letech přestat vyrábět ocel, a to v době, kdy všichni volají po zbrojení proti Rusku

Martina: Lukáši Kovando, když se vrátím zpět k nám domů, tak co si myslíte, že v Česku nejvíce zničili ideologické nápady Green Dealu, které nám implementovala Evropská unie? Kvůli emisním povolenkám se údajně můžeme reálně dočkat konce výroby oceli, víme, jak byl zasažen chemický průmysl, a tak dále. A to se týká nejenom nás, ale Evropy celkově. Co ale myslíte, že tyto kroky nejvíc destruovaly u nás?

Lukáš Kovanda: Green Deal je zatím v počátcích. Green Deal byl schválen koncem roku 2019, takže si myslím, že ty skutečně palčivé dopady teprve pocítíme. Ale vy už jste zmínila ocelářství. Tady nám v podstatě nyní reálně hrozí, že Česká republika, České země přestanou být po 160 letech prvovýrobcem oceli. A to je v době války za humny, bych řekl, až šokující zjištění, protože ocel je zásadní surovinou. Ocel máte ve všem, od lžičky na puding, po automobil, ale také po tank, nebo vrtulník, nebo řízenou střelu. Takže i zbrojařský průmysl potřebuje ocel, a to ve velkém množství. To budeme vozit ocel z Číny, když teď všichni říkají, že máme zbrojit? Takže budeme dovážet zbraně proti Rusku…

Martina: Z Ruska?

Lukáš Kovanda: Od hlavního, klíčového spojence Ruska? Já tím chci demonstrovat, že to je zase úvaha jak z Mateřídoušky. To mi prostě přijde, že se politické reprezentaci v Bruselu naprosto rozbila jejich představa světa, a oni se nedokážou sžít s něčím jiným. Takže je potřeba tuto politickou reprezentaci ve volbách vyměnit. Jenže nejhorší je, že i voliči jsou stále indoktrinováni devadesátými léty a dobou do roku 2019, kdy se jakoby zdálo, že dějiny skutečně skončily, studená válka je minulostí, a celý svět si nakonec podmaní liberální demokracie. To znamená, že nakonec i v Rusku a v Číně, a v těchto zemích, bude liberální demokracie a nebudou žádné války. A jediné, s kým budeme válčit, bude oxid uhličitý, uhlík. Ale tato představa definitivně padla už někdy se začátkem 20. let. Ale bruselská reprezentace – a je to i na úrovni národních států, v řadě proevropských stran – jako by nechtěla přijmout novou situaci, novou realitu.

Martina: A máte pravdu, že veřejnost to přebírá, a když pojmenujete věci tak jako vy, tak rozhodně nedostanete přílepek Mirka Dušína.

Lukáš Kovanda: Je to tak, nová realita prostě těmto lidem uniká. A kdo tuto novou realitu připomíná, tak je vnímán jako nějaký kazisvět, který ničí ty krásné obláčky, růžové obláčky, a krásný pohádkový svět. Ale je třeba si přiznat pravdu, a čím dříve k tomu dojdeme, tím více můžeme ještě zachránit. Protože nyní opravdu čas běží, a my dnes nic Green Dealem nezískáme, nic nezískáme bojem s oxidem uhličitým. My tím můžeme akorát ztratit, protože svět už nebude táhnout za jeden provaz. Svět se prostě změnil v tom smyslu, že se zapouzdřuje do bloků – ať už to jsou Spojené státy, ať už to je Čína, Asie.

Martina: BRICS?

Lukáš Kovanda: Možná BRICS. Ale přece už se nemůžeme spoléhat ani na prvky vzácných zemin z Číny, které jsou důležité třeba právě v Green Dealu, protože když nám je Čína nedá, tak je nemáme. Ale my je přitom můžeme těžit v Evropě, ale v minulých letech a desetiletích v důsledku zelených politik jsme si řekli, že to nebudeme těžit, nebo že do toho nebudeme investovat, a bankám jsme to zakázali financovat. Takže nemáme těžbu, nemáme ocel, nemáme základní suroviny, nemáme tradiční průmysl, ztrácíme ho. Ale my nemáme, jak jsme si řekli, ani ten moderní, třeba umělou inteligenci.

Martina: A na dovoz si dáme povolenky.

Lukáš Kovanda: Protože k tomu je potřeba levná energie, levná elektřina. My to nemáme, protože nemáme suroviny.

Martina: Říkám – a na dovoz si dáme ještě emisní povolenky.

Lukáš Kovanda: A na dovoz si dáme emisní povolenky.

Evropský autoprůmysl čeká kolaps, do několika let se zavře 30 velkých továren a milion lidí přijde o práci

Martina: Povězte mi, jaká je realita evropského automobilového průmyslu. Je to jedno z nejpřetřásanějších odvětví. Je na tom skutečně tak zle, nebo se třeba výrobci automobilů trochu schovávají za to, že mají omluvenku v podobě toho, že jim bylo ublíženo?

Lukáš Kovanda: Teď nebudu ani tak mluvit za sebe, jako spíš za experty z automobilové branže, které mám důvod respektovat, a kteří sledují každým dnem vývoj evropské automobilové branže. Když je posloucháte, tak vám řeknou zhruba toto: Během několika nadcházejících let se v Evropě zavře 30 velkých automobilových továren. Třicet! O práci může v evropském autoprůmyslu přijít až milion lidí. Velké značky typu Seat, Maserati, a další, budou na tom natolik špatně, že budou krvácet, a takto krvácející je za hubičku nakoupí Číňané. Číňané si postupem času vytvoří – poté, co získají dominanci evropském trhu i z hlediska prodeje – z Evropy klíčové odbytiště, a také svou klíčovou výrobní linku, a evropští dodavatelé už budou sloužit jenom jako subdodavatelé pro čínské automobilky. Jinými slovy blíží se – podle těchto expertů z autobranže – konec evropského autoprůmyslu, jak jej známe, a uchvátí jej zejména Čína, která opanuje celý evropský trh. To už je nyní výhled, který je poměrně realistický. Samozřejmě ještě je nějaký čas na probuzení, ale tento čas rychle, rychle ubíhá. A my musíme si říci, co je kořenem tohoto problému. A kořenem je to, co už jsme tady říkali: Že my svému průmyslu – včetně autoprůmyslu – na rozdíl od Číny a Ameriky, házíme klacky pod nohy, uměle mu zdražujeme energie, zatímco v Číně v Americe se je snaží zlevňovat.

Martina: Vy jste tady před malou chvílí řekl příměr, že si zničíme v rámci ekologie výrobu oceli v naší zemi, a to v době, kdy všichni křičí „hrr na ně“, a podle toho také chtějí vyzbrojovat své evropské armády, takže budeme odebírat ocel od největšího spojence Ruska, tedy od Číny. A tím jste mě dostal do Ruska, protože mě by zajímalo, jak je na tom Rusko v současné době. Já vás dnes prosím o odhalení nejrůznějších ekonomických záhad, kterým nerozumím, a jednou z nich je: Proč Rusko pod celými záplavami sankcí už dávno nezbankrotovalo, jak se hlásalo, že to budou velmi účinné kroky? Jak si to vysvětlujete? Je to právě díky velkému spojenci Číně, a třeba i Indii?

Lukáš Kovanda: Nedá se úplně říct, že by sankce Rusko nezasáhly, ale prostě nezasáhly jej tak, jak se mnozí na Západě slibovali. Já si pamatuji na různé úvahy a sliby z prvních týdnů po invazi Ruska na Ukrajinu, kdy byly zaváděny první sankční balíčky, že to je taková tíha, že Rusko padne během několika týdnů, a jeho ekonomika se rozloží. Ale nestalo se tak. Já si myslím, že toto neustálé podceňování Ruska je obrovská chyba. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová vystoupila, tuším v roce 2022, a řekla: „My jsme zjistili, že oni mají ve své vojenské technice čipy z praček, nebo z nějaké bílé domácí techniky, z ledniček, a tak dále“. Teď někdo bude moci říct, že teď tady zastávám nějaký proruský postoj, ale ne, právě naopak, protože tím, že podceňujeme soupeře, mu pomáhám. Podceňovat soupeře je to nejhorší, co můžete udělat. Vy ho musíte brát ideálně realisticky, ale možná ho v nějaké propagandě i přeceňovat, činit z něj silnějšího, abyste zvýšila připravenost země, která je ve střetu. Ale my, západní elity, jsme naopak z Ruska udělali slaboučkého soupeře tím, že se říkalo, že se zhroutí do několika týdnů a že má ve své vojenské technice čipy z praček. Ale zatím se nic takového nepotvrzuje, takže lidé v Evropě pak mají pocit, že jim elity neříkají pravdu. A za druhé je to nahrávka Rusku, protože Rusko si nemůže nakonec přát nic jiného, než aby ho jeho soupeř podceňoval, a ono pak mohlo na základě tohoto podcenění dál budovat své pozice. A myslím, že to se přesně děje.

A říkat, že ruská ekonomika je překvapivě odolná i díky spojenectví s Čínou, to je pravda, ale zároveň to není nic proruského, ale je to konstatování reality, která už je nyní každému zjevná. Nebo se snad Rusko od roku 2022 zhroutilo? Nezhroutilo se. Tím neříkám, že sankce nefungují, ale říkám, že mají svůj účinek, ale nefungují tak silně. A jedním z důvodů je, že Čína Rusko podržela, Indie od nich nakupuje ropu. A země typu Kazachstánu, ale i Spojené arabské emiráty, Turecko, dokonce Singapur, fungují jako přeprodejci. To znamená, že evropské země vyvážejí do těchto zemí, včetně třeba toho, že Německo vyveze automobily do Arménie, nebo do Kazachstánu, nebo do Kyrgyzstánu, a pak jdou z těchto zemí německé automobily do Ruska. Takhle se obcházejí západní sankce. A celá ruská ekonomika se i díky tomuto drží nad vodou. Pak tu máme celou řadu západních firem, které z Ruska nikdy neodešly, takže to také samozřejmě Rusku pomáhá.

Na válku, Trumpa, imigraci bychom se měli dívat v odstínech šedi, ne jako na střet draka s princem

Martina: A jak si vysvětlujete sankční postup Ameriky vůči Rusku? Je to nějaký krycí manévr, nebo to Donald Trump myslí vážně, protože chce učinit Rusko povolnější?

Lukáš Kovanda: Pokud se týká nejnovějších sankcí na ruské ropné společnosti Rosněft a Lukoil, tak to je skutečně zásadní tah Spojených států. To je závažnější sankce než jakákoliv, kterou na ruskou energetiku uplatnil Joe Biden. To znamená, že tady média vykreslovala Donalda Trumpa jako proruského prezidenta, a pak Donald Trump odpoví tak, že zavede silnější sankce na ruskou energetiku, než které kdy zavedl Biden. To znamená, že zase nefungují nálepky, které si zde neustále dáváme. To je zjednodušení reality, že Rusko se zhroutí, a končí dějiny, a Donald Trump je proruský. To jsou taková zjednodušení, že jsou vlastně na škodu diskusi, kterou tady vedeme v rámci Evropské unie. Dlouhodobě chybí reálný pohled na věc. A to se týká i migrace. Migrace není buď dobrá, nebo špatná. Migrace je prostě někdy dobrá, někdy špatná. Musíme se na to dívat neideologicky, a brát to tak, aby to pro nás bylo nejlepší. A to právě znamená, že budeme brát migraci jako věc selekce, věc míry, a ne jako věc principu.

A tak to funguje s celou řadou dalších věcí. Rusko máme tendenci vykreslovat buď jako slabounké, co montuje čipy z ledniček do svých tanků, nebo na druhou stranu jako děsivě silné – jak jsme slyšeli před volbami, že jakmile vyhrají určité strany, tak že tady budeme mít ruské tanky. Tyto oba extrémy hrozně škodí diskusi. My bychom se na všechny tyhle zásadní věci – ruský problém, válka na Ukrajině, Donald Trump, imigrace – měli dívat reálně. Vidět to v odstínech šedi, a ne, jak to vidíme teď, že je to buď bílé, nebo černé. A teď se tyhle dva polarizované tábory v rámci ještě sociálních sítí neustále střetávají, a pravda uniká úplně skoro totálně, protože pravda je samozřejmě zpravidla někde uprostřed. Svět není střetem draka s princem na bílém koni – to funguje v pohádkách – ale svět je v odstínech šedi. Ale my se k nim nedopracujeme, protože jsme zabetonovaní, zabarikádovaní ve svých vyhrocených extrémních pozicích, a z těch se neustále střetáváme v rámci svých sociálních bublin.

Brusel kapituloval před Trumpem patnácti procenty a zavázal se k nákupům za stovky miliard dolarů

Martina: Velmi jsme také pochválili sami sebe. Proevropská média psala oslavně o dohodě Spojených států a Evropské unie, a jak to Brusel s Donaldem Trumpem hezky zvládl. A mě zaujal váš výrok, protože jste řekl, že Trump nad Bruselem vyhrál 15:0. To není málo. Proč jste přisoudil Trumpovi až tak rázné vítězství? Co udělali politici z Evropské unie špatně?

Lukáš Kovanda: Já jsem v tomto svém příměru narážel na to, že Donald Trump uvalil patnácti procentní clo na Evropskou unii – to je ta patnáctka – zatímco Evropská unie žádné dodatečné clo neuvalila. To trochu vystihuje situaci, jaká byla, tedy že to je jednoznačné vítězství Donalda Trumpa, a na straně druhé je to kapitulace Evropské unie, která nejen kývala na to v průměru patnácti procentní clo, ale také se zavázala odebírat ve velkém objemu za 750 miliard dolarů během tří let, to znamená 250 miliard ročně americké energetické suroviny, zejména zemní plyn. A dále, že bude ještě nakupovat v daleko větších objemech americké zbraně, a navíc ještě, že evropské firmy investují 600 miliard dolarů ve Spojených státech. A to jsou všechno možná sliby – chyby, ale uvidíme, jak se to celé vyvrbí.

Každopádně Donald Trump to mohl pak prodat jako své jednoznačné vítězství, kdy Evropská unie kapitulovala. Dokonce i řada evropských politiků kritizovala to, co vyjednala šéfka Evropské komise s Donaldem Trumpem. Myslím si, že se mohla snažit nějakým způsobem naslibovat Trumpovi modré z nebe, aby odkýval tu 15procentní sazbu. To je možné. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet dál. Každopádně, když třeba Japonsko, které si také dojednalo 15procentní celní sazbu, naznačilo, že některé sliby, které za to slíbilo, včetně velkých investic japonských firem nemusí být splnitelné, tak se Američané hned ozvali: „Dobře, tak ale jestli to nesplníte, tak vám zase cla zvýšíme. Takže to 15procentní clo nemusí být vůbec definitivní, pokud by Evropská unie neplnila své sliby, které dala. Pokud bude plnit své sliby, tak je to kapitulace, protože ona se musela takhle zásadně zavázat ke stovkám a stovkám miliard investic ve Spojených státech, a nákupů od Spojených států. Takže to, co za to získala, je hrozně málo. Ona v podstatě získala navýšení cla z 0 na 15 procent, a ještě za to zaplatila obrovskou cenu.

Martina: Je to důkazem toho, že Donald Trump může učinit Ameriku velkou a silnou, jak sliboval, nebo alespoň silnější?

Lukáš Kovanda: Ano, snaží se o to. Ale zejména to ukazuje, co už jsem tady několikrát zmiňoval, tedy, jak Evropa hrozně podceňuje důležitost energetické surovinové základny. Protože pokud máte suroviny, tak jste králem, a to ví i Donald Trump, a proto ví, že drží Evropu v šachu. Drží ji v šachu skrze zemní plyn, skrze dodávky energií, protože poté, co se odstřihla od Ruska, nemá moc, kde brát, a Amerika se nabízí jako jednoznačná alternativa. A další důvod, proč Donald Trump drží Evropskou unii za něco, je takový, že je vojensky zranitelná. Ona je bez Spojených států opravdu potencionálně snadnou kořistí. Takže zase i v tomto evropské elity zaspaly, protože neustále válčí s uhlíkem a s oxidem uhličitým, místo aby se připravovaly na nějakou skutečnou válku, a zbrojením odstrašily nepřítele. To je velké fiasko současné politické reprezentace. A samozřejmě Donald Trump ví, že Evropa je na něm vojensky závislá skrze NATO, energeticky skrze dodávky zejména zemního plynu, a v podstatě obchodně, protože americký trh je pro evropské firmy, pro řadu evropských firem, důležitý. On ví, že to všechno má on, a drží Evropskou unii v hrsti, a ta mu musí zobat z ruky.

Evropa má šanci stát se opět živoucím místem, ne skanzenem ani kolonií, ale musí změnit směřování

Martina: Poslední otázka. Co čeká Evropu? Vy jste popsal, v jakém poměru jsme teď vůči Spojeným státům, zároveň jsme se zmínili o tom, že nám uniká, jak technologicky a hospodářsky vyspěla Čína. A Indie už teď má větší počet obyvatel než Čína, a také už sehrává ve světové ekonomice nezanedbatelnou roli. Stane se Evropa jakousi kolonií těchto zemí? Nebo skanzenem?

Lukáš Kovanda: Skanzenem už částečně je, ale stále doufám, abych nekončil ponuře, že má ještě šanci se probrat, a stát se opět živoucím místem, a ne skanzenem. Pokud to nedokáže, tak už bude nejen skanzenem, ale i kolonií. A pak je otázka koho? Jestli to bude kolonie Číny, Indie, nebo Spojených států, nebo někoho dalšího? Každopádně se současným přístupem má k tomu stát se kolonií nakročeno. Má k tomu nakročeno proto, že si neuvědomuje, nechce si uvědomit, důležitost surovinové nezávislosti, levných energií, ale také moderních přístupů, technologií v oblasti třeba umělé inteligence. Takže všude v těchto oblastech Evropa za někým zaostává, přestože neustále chce být na špici, a chce udávat tón celému světu, a chce zachraňovat celý svět před klimatickou zkázou. To je už tak mimo realitu, že je až úplně neuvěřitelné, že tomu stále někdo ještě věří.

Ale skutečně, stávající politická reprezentace v Evropě taková je. A dokud se nevymění – a tím samozřejmě myslím v demokratických volbách, tak se v zásadě nic nezmění. Takže záleží na každém z nás, na každém z voličů, abychom si volili takové politiky, kteří vidí svět takový, jaký je, a ne, jaký někdy ne snad že byl, ale jak se třeba jeden čas zdálo, že být může.

Martina: Nebo jaký by ho chtěli mít.

Lukáš Kovanda: Ano, spíše tedy, jaký by ho chtěli mít. To se jim nepovede.

Martina: Lukáši Kovando, já vám moc děkuji za odvahu zhodnotit věci tak, jak je vidíte, a podělit se s námi o to. Díky moc.

 

Celý rozhovor s ekonomem Lukášem Kovandou o dluzích, emisních povolenkách a Green Dealu si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Autorství strategie „rozdělit a ovládnout“ se připisuje Juliu Caesarovi, ale i Alexandru Velikému, či Niccolu Machiavellimu. Původní know-how, jež mělo za cíl znesvářit mezi sebou a pak porazit nepřátele, vylepšili Američané, kteří si libují ve znesváření spojenců, které pak ovládají snáze, než kdyby tito drželi spolu. V aktuální, přelomové Národní bezpečnostní strategii USA si můžeme číst o rozdělení Evropy mezi řádky, nicméně záměr je zřejmý. Podpořit nové země EU proti starým, čili periférie proti jádru. Současně Američané hodlají v jednotlivých zemích Unie podporovat konzervativní elity, suverenisty, orientované národně, proti liberálním, progresivistickým elitám, orientovaným na globalisty.

Jak takové rozdělování bude vypadat? Předně je zde téma migrace, kdy západ EU je migranty kulturně obohacen, čili zamořen, zatímco do unijních periférií, tedy zemí střední a východní Evropy, se muslimští a afričtí migranti ještě nenahrnuli. Je to dáno tím, že jdou za lepším, a také míří tam, kde už si domorodé obyvatelstvo ochočili. I bez Američanů vidíme, jak si Němci, Francouzi či Britové zavařili, ale když jsou tito západní zoufalci peskováni z Bílého domu, dobře se to poslouchá. A v periferii poroste kuráž poslat Brusel s migračním paktem do háje, respektive, jak se tomu nově říká, „do brusele“.

Pak je zde klimatický alarmismus, od kterého se Američané distancovali a s pobavením glosují evropský Green Deal, neboli naši kolektivní energetickou a ekonomickou sebevraždu. Amerika se nabízí coby pokušitel, který horuje pro stará dobrá fosilní paliva a v Co2 nespatřuje žádného strašáka. Se zelenými panikáři to samozřejmě nehne, ale Američanům rozumí pochybovači, kterým je deindustrializace Evropy podezřelá, a se znepokojením sledují zaostávání Evropy za Čínou. Green Deal je ovšem také ideologickou zástěrkou pro spekulace s elektřinou. Není těžké rozdělit Evropany na ty, kteří z Green Dealu profitují, a na ty, co reptají, že jsou škodní.

Na co v Evropě slyší každý druhý, je americká kritika cenzury. Bruselský boj proti nepohodlným názorům, jež jsou klasifikovány jako dezinformace, má oporu v mainstreamových médiích, a svobodného slova se okázale štítí progresivci, liberální demokraté. Nově si Brusel znepřátelil Elona Muska, když napařil pokutu jeho síti X. Pro Američany to bude další záminka ignorovat Evropskou unii a upřednostňovat diplomatické kontakty s jejími jednotlivými členy. Návrhu Elona Muska zlikvidovat Evropskou unii budou tleskat odpůrci totality. Otázkou samozřejmě je, čím vyčpělou a toxickou EU nahradit ku prospěchu evropských národů.

Divide et impera podle USA má především globální, velmocenský rozměr. Američany zneklidňuje partnerství Ruska a Číny. Američané v bezpečnostní strategii rezignovali na snahu Rusko porazit a pokusí se dělat s Ruskem byznys. Rozdělit a znepřátelit Rusy s Číňany, aby pak pro USA jednotlivě nepředstavovali nebezpečné konkurenty, není nemožné, ale půjde to ztuha a určitě ne ze dne na den. Jde o to, zda mají USA čím vyhrožovat, zda mají co nabídnout a zda někdo bude Američanům věřit. Zatím se zdá že Američané mají zásluhu na rusko-čínském sbratření. Poté, co se jim nedaří naklonit si Čínu proti Rusku, zkusí pro změnu v Rusku najít spojence proti Číně.

A co my s tím? Naši staří atlantisté doufají, že Trump je dočasná mrzutost, a po něm si Američané Evropu opět adoptují. To se už ale nestane. Trump není příčina, nýbrž důsledek toho, co se s USA děje. Nechají si nás jenom proto, aby měli kam posílat faktury za zkapalněný plyn, a výhledově také za plyn, co nám pošlou Nord Streamem. Od rozhádané Evropy Američané poptávají pouze nepřátelství k Rusku a nepřátelství k Číně. Je to od Američanů velice odpovědný, ale i těžký domácí úkol! Máme mít za nepřátele všechny velmoci a ještě se hádat mezi sebou! To je práce na celý úvazek, kdy nehrozí, že bychom si tady v Evropě našli nějaký čas i pro sebe.

Martina: O situaci ve filmovém průmyslu nám tady zcela otevřeně vyprávěl třeba Tomáš Vorel, a ten říkal, že mu strach pořád sedí na zádech, že jde ke mně na rozhovor, a manželka mu říká: „Nic neříkej, máme děti.“

Vítězslav Jandák: Máme děti, ano.

Martina: Ale on přišel. A já jsem tady už vzpomínala onu německou zástupkyni za kulturu Claudii Roth, která se rozhodla – protože přerozdělovala více než dvě miliardy korun umělcům – že bude dávat jenom těm, jejichž témata budou dostatečně feministická, proti rasismu a xenofobii, budou genderově spravedlivá a inkluzivní, a celkově by neměla příliš rozrušovat. Řekněte mi, nehrozí, že se pod tímto tlakem umění ztratí v úplně prázdném moralismu?

Vítězslav Jandák: To už je. Vždyť se podívejte třeba na úroveň evropských filmů. Ale podívejte se na úroveň amerických filmů. Kam to šlo. Já se dívám na kanál Dvojku, protože tam jdou starý americký filmy ze sedmdesátých let, a jsou báječný a jsou bez konkurence – a byly i evropský filmy. A teď jste se dotkla Němců – ale jediná kinematografie, která podle mého názoru jde nahoru, je německá kinematografie. To je zvláštní. Ale oni mají veliká témata, a jsou to témata jednak jako druhá světová a v současné době po druhé světové válce, když tam bylo NDR, a podobně. Dělají zajímavé věci.

Martina: Co byste nám doporučil? Zapamatoval jste si nějaký film?

Vítězslav Jandák: Ne, já si nepamatuju jména – já si toho nepamatuju. Vím, že jsem to shlédl, že jsem to viděl – ale Němci jdou hodně nahoru herecky a vším. To je zajímavé, že je to vždycky u zemí, které jdou ekonomicky do háje, ale kumšt jde nahoru. U nás tedy ne – u nás jde všecko do háje.

Martina: Já myslím, že jsem pochopila, že měkká síla Hollywoodu stále funguje, když jsem byla teď v kině na velmi protěžovaném filmu „Jedna bitva za druhou“, kde všichni adorují fantastického Leonarda di Capria, který je tam asi ve své životní roli. Ale to je tak indoktrinační film, kde vlastně nakonec fandíte levici, která dělá teroristické útoky, a vozí načerno z Latinské Ameriky uprchlíky. A bílý muž je tam vykreslen jako úplně největší zavrženíhodné pako.

Vítězslav Jandák: Pako, ano. Takový je trend, a proto to tak budou umělci dělat. Já si myslím, že si to Di Caprio ani nemyslí, ale je to profík, tak to zahraje. Vždyť to není tak dlouho, když po osmé večer museli umělci za hranice města. Vidíte, na co to ukazuje. Je to těžký zaměstnání, možná krásný zaměstnání, ale hodně prodejné zaměstnání. Vždycky, i na královských dvorech, se hrálo na zadané téma, které by se králi líbilo. Tak teď to máte u filmu, teď to máte u televize, vždyť se nic nezměnilo. Víte, my tady děláme, že se něco stále děje a že to je špatný. Vždyť je to od začátku lidstva špatný.

Jediná šance je útěk do lesů, protože příroda nás nikdy nezklame

Martina: Vy sršíte optimismem.

Vítězslav Jandák: Ne, realismem. Já jsem realista – proto se směju. A proto říkám, že jediná šance je to, co se stalo mně, že jsem odešel do lesů. Jak říkám, já jsem odešel do lesů – příroda, ta nás nezklame, nikdy. Zvířata – miluju svého psa, povídám si se svým psem. Nedávno zemřela moje sousedka paní Frantová, a ta vždycky říkala: „Vy si s tím psem tak popovídáte, pane Jandák.“ Popovídám. Miluju zvířata, miluju koně, miluju psy, miluju ovce, miluju cokoliv, všechna zvířata neboli němé tváře.

Martina: Proč jste šel do politiky, když vlastně v sobě máte vůči politice určitý nihilismus?

Vítězslav Jandák: Víte proč? Protože jednak jsem chtěl tak trošku napravit to, co se stalo u táty. Myslel jsem si, že jsou tady nové poměry a že to tedy půjde napravit. Stalo se, že o něm Blesk napsal dvoustranu, jak bojoval za války proti Němcům – což už se pomalu zase bojím akcentovat, protože jsou tady stavebnice hrdých pilotů luftwaffe, které se prodávají dětem, a takovéto věci, a Bandera je vedle na Ukrajině národní hrdina. Takže se doba trošku mění. Ale bojoval furt proti komunistům – i když se taky začínám trošku bát, protože vezměte si, že Evropská unie odhalila sochu Karlu Marxovi, je to tak tři roky, nebo kolik let, byl to skoro monument. Tedy on hloupý nebyl. Pro Němce je to v jejich historii osoba číslo jedna, nebo dvě po Bismarckovi, a já jsem se nedávno u rybníka díval do Marxe, a to je rok asi 1872–80, kdy byl v Timesech článek, kde říká, že budoucnost se jmenuje Čína. A to píše Karel Marx. Měl recht – vidíte, už to tady máme.

Evropa nikoho nezajímá a Amerika stahuje vojska z východní Evropy – o novém rozdělení světa se mlčí

Takže Evropská unie je celá bezradná, protože Evropu nikdo nechce. Nechtějí ji ani Rusové. A nám tady vyhrožují, jak Ivan půjde na Evropu, jak na nás zaútočí, ale na druhou stranu píšou, že jsou to sralbotkové, kteří neumí vymyslet ani zbraň – a přitom se jich bojíme. Nevím, nerozumím tomu. Američani ohlásili – a u nás nic – že odsunou svá vojska z východní Evropy. Američani jdou pryč, Američani – a nikoho to nezajímá. A taky se v kuloárech mluví o tom – ale nahlas se to neříká – že tady začíná trošku nové rozdělení světa. Že velmocemi už nebudou Velká Británie, Spojené státy, Rusko, ale budou to Rusko, Spojené státy a Čína.

Martina: A Indie.

Vítězslav Jandák: Indie – ta zatím ne. Ta povahově, i úrovní ještě není tam, kde je třeba dneska Čína. A tam se v podstatě začínají rozdělovat sféry vlivu. A říká se – já nevím, ale říká se – že Evropa by měla padnout pod čínský vliv. A najednou, když se tak podíváte – a toto si odmyslíte – tak zjistíte, že v Maďarsku stavějí fabriku, v Portugalsku stavějí fabriku, najednou jsou tady obrovské čínské investice.

Martina: V tom případě byl Vlastimil Podracký visionářem, protože napsal knihu Žluté nebezpečí, která popisuje stav, kdy Čína osvobozuje muslimizovanou Evropu.

Vítězslav Jandák: I to je možný, i toto je varianta. Vidíte, skoro jsem na ni zapomněl. Je to možné, ano. Takže od hnědých po žlutý. Ale furt tam ten bílej už není. Už se s ním moc nepočítá.

Martina: Ale vy v současné korektní době takhle mluvit nemůžete, pane. Nebo můžete, protože už jste v důchodu.

Vítězslav Jandák: Prosím vás, proč takhle nemůžu mluvit? A co je na tom špatného? Když si řekneme, vždyť ono by to mohlo dopadnout tak, že ty žlutý zachrání – až Arabové postoupí na svá původní území, což byla celá Sicílie, půl Itálie, celé Španělsko – tak že by nám pomohli. Ale teď – kteří žlutí? Z Čankajšku, nebo z Pekingu? Vidíte, další otázka. A Trump prý vůbec nemluvil se strýčkem Si o Tchaj-wanu. Taky zvláštní.

Trump vnáší do politiky normalitu – mění názory jako normální chlap, ne jako evropští ideologové

Martina: Když jste teď zmínil Donalda Trumpa, myslíte si, že Donald Trump je osobnost, která může trošku ozdravit Západ od totalitních sklonů, o kterých se teď nepřímo bavíme?

Vítězslav Jandák: Může svět trošku ozdravit. Samozřejmě mimo Orientu. Protože je normální chlap, je to normální mužský, je trochu machoo, ale je to normální chlap. A já mám rád normální chlapy, normální ženský, to znamená, že on vnáší najednou do politiky to, na co hlavně evropská politika nebyla zvyklá. On najednou mění názory – a jenom blbec nemění názory, jak se říká. To znamená, že on napíchne problém, ustoupí z něj, a pak ho třeba znova akcentuje. Ale to Lipavští a podobní jsou z toho úplně per plex. Protože Američani byli doteď svatí, a najednou nejsou svatí. Já jsem v jednom článku, nebo rozhovoru, řekl: „Nikdy jsem neslyšel – a já jsem velký amerikanofil – tolik ošklivých, negativních věcí na Spojené státy, jako od vlády Donalda Trumpa.“

Martina: Je to zhrzení.

Vítězslav Jandák: Možná zhrzená milenka, já nevím. A on jim řekl: „Neblbněte s tím Green Dealem.“ To řekl nedávno. „Už toho nechte, vždyť se sami zlikvidujete.“ A má svatou pravdu. Vždyť od doby, kdy jsme začali být zásadoví, tak to jde všechno zu grunt.

Rozum zklidňuje, ale my potřebujeme adrenalin – a to je jen krůček k fanatismu

Martina: Filozof a básník Voltaire svého času řekl: „Politika je bezmocná proti fanatismu. Jedinou zbraní proti tomuto netvoru je rozum.“ Máte naději v to, že se zdravý rozum znovu dostane k veslu?

Vítězslav Jandák: Ne. Ne. Ne, nemám, vůbec. Protože je spousta podpůrných látek, které podporují fanatismus, nikoliv rozum. Rozum zklidňuje, ale my potřebujeme adrenalin. Všimněte si, ve filmu byl adrenalin, děláme sporty, kde je adrenalin. A když se rozvibrujeme, tak je to jenom krůček k fanatismu. Budu fanatickým horolezcem, budu fanatickým bojovníkem, budu fanatickým co? Volem?

Martina: Fanatismus je nebezpečné vyvrcholení ideologie.

Vítězslav Jandák: To řekl kdo?

Martina: Já.

Vítězslav Jandák: To je hezký. Vytisknout.

Martina: Jsem ráda, že jste si toho všiml.

Vítězslav Jandák: To by se mělo tisknout.

Umělcům už nerozumím a jsem smutný z toho, že se hraje o osud této země

Martina: Hovoří se o tom, že se čím dál tím víc ideologizuje naše školství, zejména vysoké školství, humanitní směry. Vy jste studoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, pak na Divadelní akademii múzických umění, slavnou DAMU. Když se díváte na absolventy, sledujete na nich proměnu českého školství?

Vítězslav Jandák: Já se na ně hlavně nedívám.

Martina: Některé můžete znát.

Vítězslav Jandák: Neznám, já na ně nechodím. Já jsem věčně v lese, u rybníka. Já jsem byl teď na narozeninách Pavla Trávníčka, protože on byl na mých narozeninách, což mě dojalo, a říkal jsem si, že musím udělat nějakou reciprocitu. Tak jsem tam byl, objali jsme se, všechno, a za hodinu a půl jsem zadním vchodem vypadl. Já už do tohoto prostředí, podle mého názoru, nepatřím. Já jim nerozumím.

Martina: Komu?

Vítězslav Jandák: Umělcům.

Martina: Umělcům.

Vítězslav Jandák: Ono jich tam zase tolik nebylo, nebo bylo, já je neznám, nevím, kdo tam byl. Ale mě už to tam tolik nebaví. Oni mají svůj svět – a je to logické, mají své problémy. A já jim nerozumím. Takže nevím, nevím. Jsem smutný. Jsem smutný z toho, že se tady trošku hraje o osud této země.

Martina: Ještě se toho dotkneme, ale můžeme klidně hned. V jakém smyslu slova?

Začíná revize druhé světové války a nevzdělaní historici tvrdí, že rok 1918 byl omyl

Vítězslav Jandák: Mě vždycky bavila historie, protože si myslím, že to je pramen všeho. A když dneska sleduju některé historiky, jak říkají, že rok 1918 byl omyl, že to bylo vlastně všecko špatně, že jsme ublížili třeba Němcům, a podobně, že trochu začíná revize druhé světové války a že dokonce jedna z nových poslankyň řekla, že Prahu osvobodili spojenci v roce 1945, tak když vidím tuto nevzdělanost, hloupost a záměr…

Martina: A v tomto případě ideologii.

Vítězslav Jandák: A ideologii. Vždyť se podívejte, jak dopadli polabští Slované, jak dopadli Lužičtí Srbové? No kruci písek, 10 miliónů čecháčků…

Martina: Polabské Slovany nakonec vyhladil Řád německých rytířů.

Vítězslav Jandák: Mají dostat nějaký ten hrad, viďte.

Martina: Rádi by.

Vítězslav Jandák: Přesně tak. Nevidím to dobře, nevidím to dobře. A lidi si to neuvědomují, a dokonce si myslím, že by jim to ani nevadilo.

Martina: Ale přesto by mě ještě konkrétněji zajímalo: Když říkáte „o osud“, znamená to, že se hraje o duši tohoto národa?

Vítězslav Jandák: O občanku. Hraje se o občanku. Na duši se vám každý vykašle. To je krásný, vy jste pořád taková poetická, krásná žena, tak ještě tady hrajete s duší. Vždyť o to se ve světě vůbec nehraje, tak jako se nehraje o demokracii. Vždyť to jsou všechno hry zpravodajských služeb. Já vám vytvořím – když dostanu moc a prachy – za chvíli druhého Turka, o kterém nebude nic napsáno, a možná že nebude ani živý, a lidé ho budou milovat. Vždyť se dá všechno vytvořit. Vždyť se dá vytvořit to, že lidé pak řeknou: „Vždyť to není pravda, vždyť tam žádný Čech nikdy nebyl. Moje babička byla Židovka a dědeček byl Němec. Copak já jsem Čech?“ I to se dá. I toto jsou způsoby.

Muslimské banky pracují bez úroků a při krizi nekrachla ani jedna – v Německu jich je už téměř 70

Martina: Před několika lety jsem na přednášce, na které jsem byla, slyšela jednoho ekonoma z Německa, který říkal: „Vy jste popletení. Vy si myslíte, že bankám jde o vaše peníze, když se jim zadlužujete? Jim jde o vaši duši.“

Vítězslav Jandák: To byl poetický Němec, a měl recht. Jde jim o vaši duši, abyste jim podepsala krví…

Martina: Ceduličku.

Vítězslav Jandák: Ceduličku, samozřejmě. Vždyť o toto jde. A existuje zajímavá věc, o které se tady u nás nemluví: Víte, máme banky evropského typu. Ale máme taky muslimské banky, které pracují na absolutně jiném principu.

Martina: V muslimském světě je úrok „haram“.

Vítězslav Jandák: To je bez úroku.

Martina: Ano – „haram“ je hřích.

Vítězslav Jandák: Ano, ale já tady platím úrok, kdežto v tamtěch bankách se úrok neplatí. A je zajímavý, když byla velká bankovní krize před pár lety, tak ani jedna z těchto bank nekrachla – a v Německu už jich je skoro 70. Takže jsou i modely v bankovnictví, a některé hrají o duši, a některé hrají o něco jiného. Je to zvláštní.

Martina: Pokud se teď rozhoduje o osudu tohoto národa – a vy to tak vnímáte…

Vítězslav Jandák: Já to vnímám.

Martina: Tak ale přece nemůžete odejít do lesů, a užívat si jenom vodu a stráně…

Vítězslav Jandák: Můžu, ten les je můj.

Martina: Tak dobře, velkopodnikateli, majiteli lesů a polností, nemáte potřebu, když to vidíte, znovu se vrátit? Přece, když je někdo nadán viděním, tak vás to musí pudit k tomu, něco v tom udělat.

Vítězslav Jandák: Mě to dopudilo k tomu, že jsem si koupil obrovský stožár, a vyvěsil jsem českou vlajku. Já mám českou vlajku na svém pozemku, u svého srubu, a vlaje tam česká vlajka, aby v Rakousku – to je kousíček – viděli, že toto už je český. A víte, že už se tam objevilo víc českých vlajek? Zase, to není z mé hlavy. Když jsem byl ve Švédsku, tak jsem jel takhle Švédskem a říkám: „Jé, to je krásný, oni tady mají všichni vlajky. Vy máte státní svátek?“ Oni říkají: „Ne. Táta přijde z práce, a vyvěsí vlajku, protože je Švéd.“ Takže na tom něco je. Vlajka je vůbec velmi zajímavý symbol, a měli bychom ji víc ctít a užívat.

Martina: My jsme si v posledních letech užili vlajek, protože všude visely ukrajinské vlajky…

Vítězslav Jandák: Zajímavé. Prý nejvíc v Evropě.

Martina: Ano. A nedávno se měli před muzeem sejít demonstranti, kteří protestovali za návrat ukrajinské vlajky na budovu Národního muzea. A když už se bavíme o vlajkách, tak mě vlastně teď napadá aféra, která se teď odehrála a žije na Filmové akademii múzických umění, kde při letošním výročí masakru Židů palestinskou teroristickou organizací Hamás vyvěsili studenti palestinské vlajky. A proti tomu se ohradili bývalí absolventi FAMU a varovali před akademickým antisemitismem.

Vítězslav Jandák: Ten byl tady vždycky. Bylo zajímavé, jak jste řekla, „akademický antisemitismus“. Ten byl i za první republiky. Je to zvláštní.

Martina: Jak si to vysvětlujete?

Vítězslav Jandák: Nevím. Možná hodně čtou, nebo z toho čtení zblbnou – čert ví. Ale toto je problém, který vždycky byl. Víte, je to o jedné věci: Já nepoznám Žida. Nebo možná že jsem sám Žid. Já nevím, mě toto vůbec netankuje. Ale veřejná média, nebo média služby – jak se říká – nám v podstatě tlučou do hlavy každý židovský svátek a vždycky akcentují: „On byl Žid. Židé byli popraveni“, a podobný věci. To se lidem protiví. A co to vzbuzuje? Vzbuzuje to i to, co se může zvrhnout v antisemitismus. Proč to vůbec říkáme? Vždyť jsme tady lidi. Vždyť jsme lidi, tak proč říkat: „On je Žid“, nebo „On není Žid“ a podobný věci. Mně to připadá blbý. Podle mě byl velký spisovatel – teď jsem chtěl říct „židovský spisovatel“, jak se jmenuje? Měl špičatý uši, a psal…

Martina: Franz Kafka?

Vítězslav Jandák: Franz Kafka. A proč budu říkat, byl to Žid? Ne, byl tady v Čechách tento spisovatel a psal dobře, psal zvláštně, psal chytře, a nemusím k tomu dodávat tyto věci. Proč se k tomu dodávají? Nebo na druhé straně, proč se v televizi teď říká o Ukrajincích – je jich tady hodně, a přibývají, a zcela zákonitě páchají trestnou činnost, to je všude – cizinec. A když to udělá kdokoliv jiný, tak se řekne jeho národnost: Byl to Albánec, byl to Němec, byl to Američan – ale když je to Ukrajinec, tak se říká „cizinec“. Proč jsme takoví? Proč rozlišujeme? Pojmenováváme, nepojmenováváme.

Martina: Nejenom my. Jiří Černický, dlouholetý vedoucí ateliéru malby, který před dvěma lety odešel z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze – my jsme si s ním tady několikrát povídali – v otevřeném dopise napsal: „Těžce nesu společenskou až pedantskou kontrolu údajného korektního pojmenování věcí. Obklopuje mě jako těžký stín.“ Toto k nám přišlo ze Západu. Částečně z Ameriky, a částečně z velkých, takzvaně vyspělých západních zemí.

Vítězslav Jandák: Takzvaně vyspělých, a hlavně demokratických.

Martina: Ano. Ke kterým jsme vzhlíželi. Řekněte mi, k čemu to povede?

Evropská unie vede kontinent k ekonomickému kolapsu – embarga nefungují, ale pobaltské státy zásobují ruské tankery

Vítězslav Jandák: Povede to k totální likvidaci Evropy. Vezměte si jenom hospodářskou politiku – nemusíme jít do detailů – kterou začala dělat Evropská unie, která dovádí Evropskou unii k ekonomickému kolapsu. A to není jenom problém s Ruskem, ale i s Čínou. Vždyť my potřebujeme barevné kovy na to, abychom mohli vyrobit zbraně, a mohli jít na toho Rusa, ale my ty zbraně nemůžeme vyrobit, protože nám Čína tyto barevné kovy nedá. Dovedete si to představit?

Martina: Tak mně samotné už hlava…

Vítězslav Jandák: A nesmějte se. Já to myslím vážně.

Martina: Ne. Mně samotné…

Vítězslav Jandák: Takže ty embarga byly krásný v době Kuby, a v době Konga, a podobně, kdy se na dotyčné země udělalo embargo, a ony to vydržely, a dneska je po embargu, a už to jede normálně. A to byl svět ještě jednotný. Ale dneska na někoho dělat embargo? Vždyť včera proběhla světovými agenturami zpráva, že Rusové vytvořili tisícihlavou flotilu tankerů, které vozí jejich naftu po světě. Pod různými vlajkami. A teď si představte – všichni víme, a teď to myslím velmi vážně – osud pobaltských států, které tehdy Stalin zlikvidoval a které nabyly svobodu, jsou na první linii boje proti Putinovskému Rusku. A představte si, kdo tuto ruskou flotilu zásobuje. Ty pobaltské země. Takže je z toho malér, teď se v Evropě vyšetřuje, jak je to možný. To mám z veřejných zdrojů. To není tak, že bych četl nějaká média. Dokonce to snad bylo i v televizi, že tyto státy, nebo z těchto států, jsou zásobovány tyto podlé lodě.

Martina: Jak to může dopadnout, když nám politici naprosto otevřeně lžou, a neustále nám nepopisují svět takový, jaký je, ale jaký by ho chtěli mít? A všichni vědí, že ruský plyn se dostává do Německa, a i možná k nám, a to přes nejrůznější přeprodejce…

Vítězslav Jandák: Obrat mezi Ruskou federací a Evropskou unií se za minulý rok zvýšil o 24 procent. O 24 procent.

Martina: Ale přesto tady hovoříme o plynu, který má v sobě jenom molekuly svobody.

Vítězslav Jandák: To je krásný. To chci dýchat.

Rusové dojdou k Dněpru a zbytek Ukrajiny se rozdělí – Německo a Francie zkolabují pod tlakem muslimů

Martina: Jak vlastně může dopadnout tato hra, kdy určitá část lidí tuto hru jasně vidí, ale mávne nad tím rukou, protože jsou unavení, a říkají: „Co máme dělat“, případně utečou do lesů. To jsem jedovatá.

Vítězslav Jandák: Já si myslím, že toto skončí. Až tato garnitura, která vede Evropskou unii – a ono se to začíná hýbat – půjde pryč, nebo dojde k určitému rozvratu celistvosti Evropské unie, například obnovení V4…

Martina: Nebo V12.

Vítězslav Jandák: Nebo V12. Může to být V12, ale může to jít po etapách. To znamená, že můžeme začít V4, a vlně se připojí Rakousko. Chorvatsko má zájem, a najednou vznikne Evropa od moře k moři, a bude to přirozená hráz Rusku. Já si myslím – nechci být prognostik – ale je to zaznamenáváno, že Rusové dojdou k Dněpru, a Dněpr je velikánská řeka, až několik kilometrů široká, a to bude přirozená hranice. A o zbytek Ukrajiny se podělí Polsko, Ukrajina, Maďaři už před lety rozdali pasy na maďarské Zakarpatské Ukrajině. Takže toto se rozdělí. A zbytek bude hnědá Evropa. Teď nemyslím nacistická, ale barvou pleti, protože muslimové budou tlačit, tlačit, tlačit, a v podstatě se to začne mísit – a to bude Německo, Francie – a tyto státy zkolabují. Proto z toho Britové – staří kolonizátoři – utekli. A Farage je dneska v Británii na prvním místě v preferencích, a toryové a labouristi jsou až hluboko pod ním, takže on možná bude vítězem příštích voleb. Takže k tomuto možná dojde. A Evropská unie si musí brzy velmi dobře uvědomit, že dáma, která dovedla pomalu ke krachu bundeswehr, paní Leyenová, má aféru s vakcínami, a že tito lidé budou muset z vedení Evropské unie odejít. A pak si musíme nově říct, jak bude vypadat Evropský parlament. Vždyť je k ničemu. O čem rozhodne? O čem rozhoduje Evropský parlament?

Martina: Kdyby bylo referendum o vystoupení z Evropské unie, jak byste hlasoval?

Vítězslav Jandák: Já bych hlasoval pro Evropskou unii. Myslím to vážně, protože ve mně žije odkaz Jiřího z Poděbrad, který vlastně jako první chtěl spojenou Evropu.

Martina: Takže přece jenom idealista?

Vítězslav Jandák: Ne idealista, historik. Děkuji, madam. Takže já si myslím, že ano. Ale musí dojít k obrovské revizi Evropské unie, aby se do budoucna skutečně stala partnerem jak Spojených států, tak Ruska, Číny, Afriky.

Komisaře nikdo nevolil, ale mají moc – Green Deal jako sebevražedný projekt při zbrojení Evropy

Martina: Ale k této revizi musela by být Evropská unie schopna v prvním kroku v tom, že si uvědomí, že má problém, že Green Deal není aplikovatelný, že nemůže jedním dechem říkat, že chce vyzbrojit Evropu, a zároveň chce být bezemisní, když vojenský průmysl je nejméně ekologický a je nejvíce zatěžující. To jsou další nesmysly, které k nám přicházejí, a…

Vítězslav Jandák: Od koho? Od lidí typu paní Leyenová. A tyto lidé musejí odejít.

Martina: Od komisařů, které nikdo nevolil, a přesto rozhodují.

Vítězslav Jandák: Víte, komisaře nikdy nikdo nevolil. Třeba v bolševickém Rusku s jeho rudými komisaři. A dneska máme evropské komisaře. „Komisař“ – to je děsný název, to by se mělo přejmenovat.

Martina: Ale skoro bych řekla, že je odpovídající.

Vítězslav Jandák: Ano, skoro odpovídající. Nikdo je nebere vážně, a oni jsou krutí. To je pravda.

Martina: Ale aplikování Green Dealu do našich národních ekonomik myslí vážně, a zatím, když vidí, že Evropa chudne, tak chtějí ještě více Green Dealu.

Vítězslav Jandák: A co když někdo chce, aby Evropa zchudla?

Martina: To by mohl chtít jenom někdo, kdo by to chtěl udělat jako u firem, kde se to dělá tak, že poškodíte firmu, a pak ji levně koupíte. Myslíte, že má někdo zájem koupit Evropu?

Vítězslav Jandák: Myslím, že ne. Podívejte, tady jsou už dneska líní lidé – nikdo nechce dělat. Máte tu nějaké nerostné suroviny? A teď mě napadla jedna věc: Pamatujete si, v letech 17, 16, 20, se najednou začalo mluvit o tom, že Česká republika má jedny z největších zásob lithia. A pak napadli dotyčného ministra – já ho znal – že to prodal Australanům. To je zvláštní. A najednou je o tom lautr ticho. A to už se začaly psát zajímavé prognózy, že bychom na tom mohli vydělat víc než na uranu – na kterém jsme moc nevydělali, protože nám to Rusáci vzali – ale v podstatě bychom mohli být bohatou zemí. Protože lithium je potřeba na elektrovozy, na zbraně, na rakety, v lékařství, v tomto všem je potřeba lithium, a my ho máme „něúrekom“, jak říkají Slováci. Jak je možné, že je o tom ticho? Nebo už si to někdo koupil? Nebo se řeklo: „Vždyť by to bylo nevhodný, kdyby to bylo v Čechách, oni by se zase hádali.“

Martina: Několik zájemců o to bylo, proběhlo to svého času tiskem. Ale třeba takovou věc – jen odbočuji – Václav Cílek starší, tatínek Václava Cílka, geologa, kterého známe, objevil, když byl v Africe, na břehu v Mozambiku největší zásoby titaničitých solí, a tuším v devadesátých letech asi čtyřikrát oslovil vládu, aby si to zaregistrovala, ale nikdy k tomu nedošlo. A už to má jiná země.

Vítězslav Jandák: Tak třeba o to šlo. My jsme štědří. „Vezměte si to. Vy jste velcí. My jsme mrňavý. My bychom byli bezradní.“

Martina: Tak ale, teď mi řekněte, když jsme takoví mistři slepých uliček, a vždycky někam…

Vítězslav Jandák: To jste řekla pěkně – mistři slepých uliček.

Martina: To řekl Jára Cimrman. Ale řekněte mi, máte v souvislosti s tím, v jaké situaci jsme – když jste řekl, že se hraje o osud této země – strach? Máte z něčeho strach?

Vítězslav Jandák: Ne. Víte, strach je taky otázka věku. Mně bude za rok a půl osmdesát, takže z čeho já už můžu mít strach. Ze smrti, která stejně přijde?

Martina: O potomky.

Vítězslav Jandák: Tam strach mám, samozřejmě. Ale myslím si, že se jim taky líbí příroda. Jedni už v Praze nebydlí, a druzí se z Prahy chtějí vystěhovat, protože každé město je trochu toxický. A nejednom Praha. Praha hodně, ale jsou i jiná města, a vždycky tam kumulace populace přinese sajrajt. Takže začínají mít rádi přírodu, tak jim třeba bude dobře, až já tady nebudu, protože budou milovat přírodu, a příroda vás nabíjí. My jsme se smáli – odpusťte ještě – jedné věci, a to jak Miloš Zeman, velký filozof, říkal: „Já jsem objímal stromy.“ Zkuste někdy na jaře obejmout strom. Zkuste ucítit, když se tam lije míza…

Martina: Já jsem také objímač.

Vítězslav Jandák: Co jste?

Martina: Objímač – tak se tomu říká. Ano.

Vítězslav Jandák: No, vidíte.

Martina: Když je strom zdravý, když se začíná probouzet.

Vítězslav Jandák: Ano, ano – to je síla. Takže bacha na to.

Na válku nejsou prachy, říká můj ortodoxní židovský kamarád – a já na něj dám

Martina: Ale lidé přesto žijí ve velkých městech, jsou třeba ještě mladí, přemýšlejí nad svým životem, a bojí se, mají hodně strachu. Bojí se poklesu životní úrovně, ale v poslední době se třeba také bojí války, protože na válečné bubny naši politici, i evropští, tlučou už několik let.

Vítězslav Jandák: Co mají dělat, když jsou v ekonomicky v háji? Válka vyřeší všechno a smaže dluhy. No tak.

Martina: Bojíte se jí?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Nebo, co byste jim poradil?

Vítězslav Jandák: Víte jeden můj – a teď jsme tady říkali, Židi, nežidi – židovský kamarád, on je ortodoxní…

Martina: Vy si nedáte pokoj.

Vítězslav Jandák: Ne, pozor, my se navštěvujeme, je to jeden z nejbližších přátel, já mu vždycky říkám: „Davídku, prosím tě, jak to vypadá? Ten svět je hrozný. Bude válka?“ A on říká: „Slávečku, nebude.“ A já říkám: „Jak to víš?“ On říká: „Na válku jsou potřeba prachy, a ty nejsou.“ A já na něj dám, takže mám takový dojem, že válka nebude. Kde bychom na ni vzali?

Martina: Máte dojem, že se na našem strachu, na naší rozkolísanosti, podílejí média?

Vítězslav Jandák: Určitě. I když nechcete, tak někde zní rádio, nebo ho máte puštěný v autě, a tam vždycky: Pic, a pustí nějakou zprávičku: „Teď zařvalo 132 lidí v Rio de Janeiru“, nebo kde. To se může stát i tady. A každý den mám – ale soustavně – zprávy ze všech médií, jak ve Spojených státech na univerzitě, v hospodě, kdekoliv, někdo pomlátil několik lidí. To tedy mám vždycky, jakože Amerika je hrozná.

 

Celý rozhovor s hercem a režisérem Vítězslavem Jandákem o totalitních sklonech Západu, indoktrinaci v umění, revizi historie, muslimských bankách, budoucnosti Evropy a o tom, proč válka nebude, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Pane profesore, vzhledem k tomu, že jste tady zmínil, jak si Evropa vede percentuálně vůči migraci z islámských zemí, a že víme, že se migranti poměrně rychle radikalizují, takže třetí generace už bere jako svůj zákon šaríu, nikoli zákony států, ve kterém žijí. Dá se ještě zabránit islamizaci Evropy? Ale mluvím jenom o části Evropy, tedy o Rakousku-Uhersku, o kterém jste teď mluvil.

Peter Staněk: Ano, je možné to, protože zatím v Polsku nemáte islámské migranty, nemáte je ani v Maďarsku, ani na Slovensku, ani v Čechách – zatím, i když v Čechách máte pět mešit. Ale problém je Rakousko, kde například ve Vídni 60–70 procent dětí na základních školách nemluví německy a nejsou rakouského původu. V Rakousku bude veliký problém, ale ještě i Rakousko je zachranitelné. O Německo a Francii, bohužel, mám velké obavy. Tam už to bude muset být skutečně jistou formou ozbrojeného konfliktu.

Patnáct milionů migrantů ze severní Afriky schválil Evropský parlament před dvěma týdny

Martina: Pane profesore, proč se Západ vydal na cestu úpadku? Já vím, že jsou tady teorie, že je prostě vznik, růst, vrchol, a pak pád – ale proč?

Peter Staněk: Je to složitější. Proč musí být zlikvidována bílá rasa a musí být nahrazena etnickými obyvateli z Afriky a podobně? Vždyť teď máte schválenou středomořskou strategii. Víte, co v ní je? Patnáct milionů imigrantů ze severní Afriky. To teď, před dvěma týdny, schvaloval Evropský parlament. Patnáct milionů? Jste už úplně šílení. A poslanci to schválili.

Martina: Jak si to vysvětlujete?

Peter Staněk: Jednoduše – protože dementní skupinu poslanců v Bruselu – bohužel, řeknu to otevřeně, s prominutím – může vyřešit jeden „Orešnik“ na Brusel. A máte vyřešeno.

Martina: Pane profesore…

Peter Staněk: Prosím vás, jak může Leyenová, která je korupční osobou par excellence, být znovu zvolena předsedkyní Evropské unie? Poslanci, kteří ji volili, jsou co? Vymetené mozky, tak jako naši progresivci? Dementní banda, kterou byste měli normálně, jak se říká: „Malej dvůr a velkej bič?“

Martina: Pane profesore, to, co teď schválili, jak jste říkal, úředníci z Evropské unie, tak to je zkrátka jejich plán.

Peter Staněk: Ne, to už je realita.

Martina: Dobře, ale pak je tady ještě další rovina, a to je, že velká mezinárodní studie, publikovaná před dvěma lety, ukázala, že v příštích deseti letech se nemalá část území, dosud vhodných pro život, stane nevhodnými.

Peter Staněk: A vznikne 21 procent nových území. To znamená přemístění 3 miliard lidí.

Martina: Tří miliard lidí? Takže můžeme čekat další návštěvy?

Peter Staněk: Ano, samozřejmě. Jižní část Evropy bude zasažena seismickými otřesy, co teď vidíte v Chorvatsku, Slovinsku, ale teď jsou to i roje zemětřesení v Maďarsku a podobně. Severní část Evropy zůstane relativně stabilní z hlediska seismických otřesů a podobně. Největším problémem je, že skutečně hrozí výbuch Flegrejských polí, což je supravulkán. A druhá věc, která je mimořádně nebezpečná – mění se atmosférické řeky. Čili obrovské přesuny vodní páry a energie ve vrstvách 15–30 kilometrů, které mění klima v Evropě, na severní polokouli zvlášť.

Martina: My tady pořád diskutujeme o CO₂, globálním oteplování, ale faktem je, že probíhá transformace přírodního prostředí.

Peter Staněk: Terraformace. Je to terraformace. To znamená, že je to změna všech parametrů přírodního prostředí: vlhkosti, osvitu, biologické diverzity, transportu jednotlivých druhů, minerálů a podobně. Například, jak je možné, že se v Adriatiku objevily čtyřhranky? Víte, to jsou ty nejsmrtelnější medúzy. Už je tam máte. Nikdy tam nebyly, teď tam jsou. Objevují se vám tady mandarínské sršně, u kterých je to tak, že když vás poštípou dva, tak zemřete, protože na to není protilék. A už je máte i na Slovensku, i v Čechách. Čili dochází ke změně diverzity. Změní se rostlinstvo, změní se živočichové, změní se hmyz.

Martina: Za tím asi nestojí člověk, jak se nám snaží implementovat?

Peter Staněk: Řeknu to takhle. Klimatická věc je největší podvod 20. a 21. století. Jenom absolutní dementi můžou vykládat o tom, že CO₂ mění teplotu na planetě. Protože když už chcete být cyničtí, tak si vezměte studii NASA, která vznikla před dvěma lety, která jasně dokázala, že problém změny teploty na planetě souvisí se změnou zemské osy, precesí a s oběžnou dráhou země kolem Slunce. Žádný člověk, žádná průmyslová věc. Další: Máte množství studií, které vycházejí ze sedimentu z Grónska, z moří a tak dále, které dokazují toto: Za posledních 474 milionů let průměrná teplota byla 30,1 stupně Celsia, a ne současných 14,8 stupně Celsia. Množství CO₂ v atmosféře bylo v průměru 1200 až 2300 částic, a ne současných 440.

Věda se stala slouhou politických elit místo odhalování pravdy

Martina: Jenomže většina těchto studií není připuštěna do hry. Jak si to vysvětlujete? Jak si vysvětlujete, že ideologie Green Dealu se prostě stala novým náboženstvím?

Peter Staněk: Věda již není odhalováním, poznáním pravdy a podobně, ale stala se slouhou politických elit a globalizačních záměrů. Jak je možné, že 2300 takzvaných souhlasů s klimatickými změnami IPCC a tak dále je silnějších než 12 000 názorů jiných klimatologů, geologů, oceánologů, kteří mají úplně jiný pohled? A další věc: Vždyť máte ve studii empiricky dokázáno, že bylo popsáno 10 klimatických katastrof, které se nikdy neuskutečnily. A nikdo to nepřehodnocuje? Nikdo si v tom debilním Bruselu neuvědomuje, že realizace Green Dealu znamená totální destrukci? Čili kdybych chtěl rozbít EU, neudělám nic jiného, než že realizují Green Deal.

Martina: Ale zároveň nám Green Deal tolik zasahuje do životů – a to ještě v plné míře nevstoupil v platnost – že se dá použít jako poměrně účinný nástroj k ovládnutí všech aspektů společnosti.

Peter Staněk: Jde o jedinou věc – o ovládnutí. Pochopte. Musíte ovládnout svět, společnost, a máte k tomu tři druhy nástrojů. První nástroj je všeobecný strach. Takže jednou se bojíte umělé inteligence, jednou se bojíte klimatické změny, jednou se bojíte válečného konfliktu, jednou se bojíte potravin a tak dále. Druhá: lidé musí být zadluženi, protože když jsou zadluženi a vy vlastníte ty dluhy, tak určujete všechny parametry jejich života. Takže se musí zadlužit. Proto potřebujete Green Deal, proto potřebujete všechny ty žvásty, které jsou produkované klimatickými alarmisty. A pak je tady třetí: abyste ovládali společnost, musíte mít všechny informace o jejich fungování, a pak máte vytipována slabá místa, která budou na lidi působit. To se děje právě teď budováním smart technologií, budováním umělé inteligence a vším, co s tím souvisí.

Martina: Stejně to na mě působí jako chaos a neumím si představit, že toto všechno jsou promyšlené kroky, protože se jeví, že je tady několik zájmových skupin, a ty se přetahují.

BlackRock spravuje biliony virtuálního kapitálu, zatímco Čína vlastní 14,5 bilionu reálných peněz

Peter Staněk: Malá otázka. Proč všech 187 členských zemí schválilo nová pandemická pravidla a zdravotní pravidla? Jediné Spojené státy teď vystupují z WHO, ale přitom všichni ve WHO vědí, že hlavními finančníky WHO je skupina Gavi – čili farmaceutické giganty. Další otázka. Máte BlackRock jako významného vlastníka ve zbrojařských podnicích, farmaceutickém byznysu a podobně. Jaký majetek ve skutečnosti spravuje BlackRock?

Martina: To nevíme, nevíme ani, jaký má majetek Vanguard.

Peter Staněk: Máte informace. Jedna informace uvádí 42 bilionů. Pak se objeví informace 28 bilionů. Pak se objeví informace 12 bilionů. A jak je to s bohatstvím na planetě? Skutečně má Bezos majetek 150 miliard? A Elon Musk má skutečně 250 miliard? Čeho? To znamená, musíte si uvědomit jednu věc. Tato společnost je založena na vzduchu, na virtuálním bohatství. Kdybyste promítla a přešla na skutečné bohatství, tak z těchto miliardářů jsou – víte co? Ale zajímavé, že to všichni tolerují. Proč? Protože na svezení se na boomu umělé inteligence se přiživuje množství otevřených a jiných fondů. Další finanční otázka. Jak může Huawei expandovat? Jak můžou Číňané postavit za 100 miliard těžební plošiny ve Venezuele? A za dalších 150 miliard postavit trans americkou železnici? Odkud berou peníze? Vždyť přece oni tam vydělávají akorát na sandálech a na tričkách a podobně. A víte, kdo jediný má reálné peníze? Jedenáct státních suverénních fondů Čínské lidové republiky, které byly budovány léta z přebytku státního rozpočtu a zahraniční obchodní bilance. Takže jejich tržní kapitalizace podle posledních zjištění je 11,4 bilionu dolarů reálného kapitálu.

Martina: Ve zlatě?

Peter Staněk: I se zlatem – 14,5 bilionu? Kde je potom Amerika s jejich virtuálními natlačenými penězi?

Martina: Kde?

Peter Staněk: V p….i. Nám se to zdá jako chaos? Ne. Když vezmete provázanost všech věcí – od digitální identity, digitálního očkovacího průkazu, přechodu na emisní povolenky, stanovení kvóty CO₂ na jednoho člověka, kdy na rok budete mít zhruba 1,8 tuny CO₂. Ale zase. Co znamená CBDC? Jistou podobu mají zavedenou v Číně. CBDC znamená, že je to virtuální měna. Co je podstatou virtuální měny? Virtuální měnu spojím s vaší digitální identitou – čili je to přesné, osobní. Ale vy teď nebudete mít peníze, ale budete mít digitální tokeny uložené na vašem účtu. Jenomže tyto digitální tokeny můžete použít jen na nákup zboží, který je vám určen. A kromě jiného – digitální tokeny mají expirační dobu, čili když to neutratíte, tak vám to zmizí. Čili se tím přesně blokují možnosti tvoření úspor. Jenomže úspory jsou základní kapitál banky, a když banka nemá kapitál, tak kde je mezibankovní trh, kde se půjčují peníze od investorů? Ale tím, že zrušíte možnost úspor, protože tokeny expirují, na čem bude banka stát? Bude stát na tom, že bude spolu s nadnárodními korporacemi spravovat veřejný majetek, který byl před tím veřejný, ale teď je předmětem obchodu, protože byl financializací označen za majetek už nikoli státu, veřejnosti, ale těchto korporací. A pro jistotu, abychom všichni drželi kušnu, tak si stát vezme obrovské úvěry, a teď tyto úvěry nedokáže splácet. Ale v rámci financializace máte právní klauzule, které říkají: „Jestliže dlužný stát nedokáže uhradit své závazky, nastupuje právo investora převzít veřejný majetek stanovený financializací v analogické hodnotě“. Není to geniální? Je to provázané, je to kompletně dokonalá architektura ovládnutí světa. Absolutně dokonalá. Musím dát klobouk dolů před tímto fázováním.

Anglická ministryně vnitra přísahala na korán a radikální islamisté prohlásili: „Anglie je již naše!“

Martina: Když se o tomto bavíme v tomto duchu, tak otázka o úpadku Západu najednou nedává úplně smysl.

Peter Staněk: Ano, protože nejde o úpadek Západu, jde o ovládnutí planety. A právě proto, abychom případné odpůrce zpacifikovali, tak máte válečné hrozby Západu vůči Rusku, Číně, Severní Koreji, Jižní Americe a podobně, aby si nikdo netroufl tento plán poškozovat.

Martina: A proto celosvětově všichni přistoupili k novým pandemickým pravidlům WHO?

Peter Staněk: Ano, protože…

Martina: Není země, která by se postavila na zadní?

Peter Staněk: Teď je to 12 zemí, které vyjádřily nesouhlas, a ještě mají na potvrzení tohoto nesouhlasu čas do května příštího roku. Tak ty by z toho mohly vystoupit. Na čele jsou Spojené státy, je tam Argentina a některé další země. Je tam také Indie a podobně. Ale toto všechno je ještě kombinováno s jednou věcí: míra reprodukce v evropských zemích je od 1,1 po 1,5, a jednoduchá reprodukce je 2,1. Všechny země vymírají. Je prognóza – protože se to týká nejenom Evropy, ale i v Číně je jednoduchá reprodukce už jenom 1,6, a v Indii je to už 1,9, ne 2,1. V podstatě jsou z tohoto vyjmuty jedině muslimské země, kde je to stále 2,6. A vtip je v tom, jak jsou kverulantní jednotlivá etnická seskupení. A nejvíce kverulantní jsou běloši a Evropa. V muslimských zemích to máte prosté: vystoupí mulláh, vyloží korán, a to je zákon, a nikdo se mu nemůže postavit, všichni ho musí dodržovat. V Číně máte konfuciánský princip zodpovědnosti, kdy každý zodpovídá, čili tam nemůžete říct, že „má dcera spáchala zločin, ale já s tím nic nemám“, protože jste plně odpovědná stejně jako ta dcera, která spáchala zločin. Vy jste odpovědná za vesnici, za město, za provincii, za stát a tak dále. Tato pyramida moci je tam nesmírně tvrdá a funguje tam tisíce let. Čili asijský model pyramidální skladby je u nich funkční. A v Jižní Americe dochází duševní reconquista, a vzpomínají na obrovské vyspělé státy, jako byly Inkové, Mayové, Aztékové, Totonakové, Mixtékové a tak dále, a najednou je kristianizace jenom jakýsi nátěr, a najednou zjistíte, že jazykem kečua mluví 40 milionů lidí a že mayským jazykem mluví 10 milionů lidí, a uctívají mayské bohy.

Martina: Dočkáme se na území Evropy, třeba jen na části území Evropy, ještě třeba za našich životů nějakého chalífátu, nebo vzniku nějakých emirátů?

Peter Staněk: Bohužel vypadá to tak, že k tomu v některých státech může rozhodně dojít. Například Velká Británie je názorná ukázka, kde teď dokonce máte prohlášení některých představitelů radikálních skupin: „Anglie je již naše. Ovládli jsme stát.“ Vždyť si uvědomte, že ministryně vnitra Anglie přísahala na korán. Jediné řešení je drtivé vítězství Nigela Farageho příští rok ve volbách, které smete i torye i labouristy, a zavede tvrdé – nerad to říkám – protietnická opatření. A v Americe? Co myslíte, proč jeden z prvních dekretů, které podepsal Trump, je použití smrtící síly americkou armádou na území Spojených států? To jste nevěděla? Jeden z prvních dekretů. To znamená, že počítají s tím, že dojde k občanským nepokojům. A teď už dokonce konstatují, že ani nasazení Národní gardy nemůže utlumit nespokojenost guvernérů, jako je Texas a podobně, protože většina guvernérů amerických států je proti Trumpovi. Takže po neúspěšném nasazení Národní gardy bude nasazena armáda. Proto Trump stahuje vojáky z celého světa, proto chce vycouvat z Evropy, a chce dosáhnout stavu, aby se Evropa sama zamotala do konfliktu s Ruskem a s Čínou, a oni budou jinde a budou řešit vlastní pozici severní, střední a jižní Ameriky.

Trump stahuje vojáky z Evropy, aby se Evropa sama zamotala do konfliktu s Ruskem

Martina: A teď jste řekl: „Proto Amerika chce, aby se Evropa sama zamotala do konfliktu s Ruskem.“ Je toho důkazem i to, že zatím tak proklamovaná snaha Donalda Trumpa ukončit válku na Ukrajině nemá ještě žádný reálný výsledek?

Peter Staněk: Ani mít nebude, protože klíčovým parametrem je tlak především vojensko-průmyslového komplexu na pokračování války. To je první věc, protože tam je to zajímavé. Na obranu USA vydávají asi jeden bilion dolarů ročně, a většinou je dostávalo pět zbrojních firem, jako je Raytheon a podobně, což byli požírači těchto peněz. Ale teď přišel Trump s geniálním nápadem. Dáme 500 miliard firmám v Silicon Valley, jako je Muskova firma a Altmanova firma a podobně, a oni budou vyrábět umělou inteligenci a zbraně s umělou inteligencí. Jenomže původní dodavatelé jsou naštvaní, protože na ně nezbyde. Tak co se vymyslelo? Zbraně budou vyráběny, objedná si je Evropa, koupí je a dá je na Ukrajinu. Ale kdyby tento konflikt skončil, tak je tenhle penězovod v p…i. Čili to musíte udržet.

Martina: Trump o tom mluvil i na tiskovce a řekl, že na Ukrajině neumírají američtí vojáci, nebojují tam, mají velké peníze z prodeje zbraní ať už do NATO, nebo do Evropy, ale že jim vadí lidské životy, a proto chtějí tento konflikt ukončit.

Peter Staněk: To je nesmysl. Jednoduchá odpověď je: protože jsme převedli výdaje Pentagonu na firmy s umělou inteligencí, a vojensko-průmyslový komplex je nesmírně silný, tak ho musíme něčím nakrmit. A nakrmíme ho tím, že si u nich evropské země objednají zbraně a prodají je Ukrajině. Úplně jednoduchý systém. A mluvíme zhruba o 150 miliardách.

Martina: Jak dlouho, podle vašeho odhadu, ještě bude trvat konflikt na Ukrajině?

Peter Staněk: Do té doby, dokud bude mít Evropská unie peníze. A protože peníze nemá již teď, tak se rozhodli, že zkonfiskují – pardon, to je reciproční půjčka, jak se to nazývá – tedy převedou 140 miliard zmrazených ruských rezerv na financování. Jenomže Zelenský prohlásil, že to bude nejenom na zbraně, ale bude to i na financování ukrajinské armády a financování obnovy Ukrajiny a tak dále. O rozdělování těchto peněz bude rozhodovat Ukrajina, ne EU. Jenomže těchto 140 miliard je v bruselském Euroclearu, a oni vědí – a proto je belgický premiér proti tomu – že je pak Rusové zažalují u mezinárodních soudů za krádež 140 miliard, plus ukradený zisk, a měla by to platit Belgie, kde sídlí Euroclear. Proto on trvá na tom, aby se za to zaručila celá Evropská unie, všech 27 zemí. Ale těchto 27 zemí se za to nechce zaručit. A kromě jiného, Putin již minulý měsíc napsal a podepsal dekret o zrychlené privatizaci západních aktiv – rychlejší prodej ruským vlastníkům a ochrana před jakýmikoliv právními kroky západních firem. Jenomže západní firmy v Rusku nemají 140 miliard, ale jeden a čtvrt biliónu, a to potopí většinu velkých firem v Evropě i v Americe. Proto je Trump proti tomu, aby se těch 140 miliard konfiskovalo.

Multipolární svět bude řízen třemi velmocemi – Ruskem, USA a Čínou

Martina: Pane profesore, ve světle toho, co říkáte, má smysl bavit se o nějaké nové bezpečnostní architektuře na světě, o místě a o postavení BRICS, o místě a postavení Číny? Když si myslíte, že stejně je to všechno jenom stínohra několika tisíc vyvolených?

Peter Staněk: Odpovím takhle. Ve starém Římě si všichni občané byli rovni, ale prvními mezi rovnými byli dva konzulové. Multipolární svět bude světem všech rovných, ale mezi těmito rovnými budou tři první: Rusko, Spojené státy a Čína. Ti ostatní budou okrajina, jak se tomu říká v Rusku.

Martina: Budou to gubernie?

Peter Staněk: Ne v tom slova smyslu, že ovládáte, zodpovídáte za obyvatelstvo, řídíte ho a podobně. To ne. Budou to samostatné subjekty, které můžou mít svou svéprávnost, ovšem budou na obvodu.

Martina: Pane profesore. Ve světle toho, když připustíme, že za vším, co se děje v současném světě, stojí obrovské peníze několika málo vyvolených, kteří tahají za nitky a chtějí depopulizovat svět, tak má se cenu bavit o nějaké civilizační výměně? Protože k civilizační výměně pravděpodobně v Evropě dochází.

Peter Staněk: Odpověď je taková. Všechny plány globalistů doteď nakonec selhaly právě proto, že vždycky máte problém temných dat, a vy neumíte všechno odhadnout. To teď platí i pro jejich plány. A protože se to nedaří, tak je tento lev tak zuřivý, a proto vyměnili Schwaba – tedy ne proto, že kradl peníze a dělal si z toho luxusní zábavu – a dali tam Larry Finka, aby vyděsili všechny ostatní, protože se vytváří dojem, že BlackRock vlastní většinu klíčových odvětví ve světě. Jenomže to tak není, a dojde k zreálnění slova „bohatství“. A najednou zjistíte, že zlaté cihličky jsou vám na nic, protože přijde série přírodních katastrof, a těchto zlatých cihliček – až nebudete mít chleba a péřovou bundu při výrazném poklesu teploty – se ani nenajíte, ani si ji neoblečete. A začne barterový obchod, a budete šťastní, když vyměníte jeden pecen chleba za péřovou větrovku. A v tom případě se zhroutí všechny úvahy o penězích, protože bohužel jedna z věcí, kde se dá s některými historiky souhlasit, je to, že posledních pět tisíc let jsou základním protokolem lidské společnosti peníze – ale dnes už peníze nehrají roli. To je ten zásadní kvalitativní zlom. Dnes není klíčovým cílem bohatství, ale moc, a moc musíte nějak získat: dluhy, technologie, umělá inteligence, robotika, ovládnutí surovinových zdrojů, ovládnutí potravin a tak dále. Ne náhodou prohlásil – nepamatuji si přesně, který představitel to byl v Bruselu při jeho zakládání: „Ten, kdo ovládá potraviny, ovládá svět.“ Jo, byli to Rothschildovci.

Martina: A prezident Johnson řekl: „Ten, kdo ovládá počasí, ovládá svět.“

Peter Staněk: Problém je v tom, že sice, jak se říkalo v bývalém režimu: „Poručíme větru, dešti“, ale příroda jaksi furt nerespektuje náš přístup k tomu a dělá si, co chce.

Martina: Terraformace přírodního prostředí nám může připravit opravdu velká překvapení v podobě oněch temných dat.

Umělá inteligence předpověděla pro rok 2026 čtyři globální katastrofy včetně termojaderné války

Peter Staněk: Dovolím si doplnit jednu věc. Ptali se umělé inteligence – udělal to Altman – super nejdokonalejší umělé inteligence: „Jaké hrozby a katastrofy hrozí v roce 2026?“ A bylo to dokonce publikováno. A podle umělé inteligence mají přijít čtyři katastrofy. Čili nemůžu to zpochybnit, určitě to bude pravda. Katastrofa číslo jedna: gigantická série zemětřesení, cunami a podobně. Začne to na Kamčatce, bude to procházet dále přes Japonsko, přejde to přes Indonésii, a pak to překročí Tichý oceán, zasáhne to taky Severní a Jižní Ameriku, a v Evropě to bude jižní část evropského kontinentu. Budou tam povodně, zemětřesení, výbuchy sopek – hrůza. Katastrofa číslo dvě: teď se to vůbec nepublikuje, ale každý týden máte stále silnější protuberance na slunci. Takže katastrofa číslo dvě – nová Carringtonova událost s totálním zničením elektronických systémů, s totálním zničením internetu, počítačů, energetiky a všeho na celé planetě.

Martina: Ta podle predikcí měla přijít už kolem roku 2011–2012.

Peter Staněk: Tak teď už mají důkazy, že to přijde, protože se změnil charakter slunečních protuberancí, slunečního větru, je tam vysoký podíl vysoce energetických částic, které procházejí přes zemský globus, odevzdávají energii, zvýšení teploty zemského jádra o 1000 stupňů Celsia, změnila se cirkulace magmatických toků, zvýšily se magmatické chocholy, a hrozí výbuch na všech částech kontinentu.

Martina: Když přišla poprvé, tak vyřadila celosvětově telegrafickou síť, protože nic jiného nebylo. Ale v současné době by to zlikvidovalo všechno.

Peter Staněk: A teď si představte, že všechno je závislé na umělé inteligenci, jejich senzorech a internetu. A najednou je to všechno v p….i – takže se vrátíte ke kořenům.

Martina: Ano, ad fontes. Ale v tu chvíli by to pro globalisty a pro hrstku nejbohatších – jak vy jste říkal Rockefellerů – by to znamenalo pád jejich konstrukce.

Peter Staněk: Právě proto říkám, že se jejich konstrukce zhroutí. Pak přijde třetí krize: obrovská systémová finanční krize, která vypukne tím, že praskne bublina umělé inteligence, ale na základě budou otřeseny všechny finanční aspekty. A čtvrtá katastrofa: vznikne série lokálních konfliktů, které bohužel, vzhledem k lidské hlouposti, se rozrostou do globální termojaderné války.

Martina: Ale to už nebude možné, když nebude elektřina?

Peter Staněk: Vtip je v tom, že tyhle zbrojní systémy mají vlastní zálohy, takže můžete klidně vypustit i toho Sarmata.

Martina: Ale už nebude fungovat komunikace? To, že padnou peníze, že si budeme vyměňovat bundu za chléb, znamená i rozpad centrální moci.

Peter Staněk: Vojenské zbraňové systémy jsou naprogramovány. Čili tam výpadek systému už nehraje žádnou roli. Cíle pro hlavice jsou již určeny, o tom už není sporu. Jediná věc, která tady je, je stisknutí červeného knoflíku prezidentem. To je jediná otázka.

Martina: Jsou naprogramovány kam?

Peter Staněk: Na své cíle, kam mají dopadnout.

Martina: A ví se, které jsou cíle?

Peter Staněk: Samozřejmě.

Martina: A které jsou to cíle, prosím?

Peter Staněk: Například Američané předpokládají likvidaci 1930 objektů vojenského významu na území Ruské federace, které mají být zničeny prvním preventivním jaderným úderem, s tím, že se Rusku znemožní odvetný jaderný úder. Čili Amerika může vyhrát. Zapomněli na systém, který se nazýval Mrtvá ruka, a dneska se nazývá Perimetr. Je to speciální systém, který je informačně a jinak propojen se všemi částmi ruské jaderné triády. Takže i kdyby například zničili a zabili ruské vedení, tak systém neustále kontroluje dotazem, jestli je všechno v pořádku. A když nedostane odpověď, že je to v pořádku, tak do jisté časové doby systém spouští plnou jadernou triádu všech útoků a jaderných hlavic. Připomínám, že Rusko má nejvíc jaderných hlavic. To znamená 5500 jaderných hlavic prvního rázu a dalších 2700 záložního rázu.

Martina: To znamená, že vize, kterou máte, je: „Poslední zhasne?“

Peter Staněk: Ano, poslední zhasne, už ani ten poslední nebude. Takže to je druhá věc. Ale nejzajímavější na tom všem je, že startérem může být finanční krize, protože se najednou ukáže, že jejich bohatství není bohatstvím – že to je vzduch.

Martina: Fiat money?

Peter Staněk: Ano. A v tom případě, jelikož, jak se říká, umírající kobyla nejvíce kope, tak už nemají co ztratit, protože všechno ztratili, takže budou ochotní stáhnout do katastrofy celý svět. To je jediné riziko, kterého se obávám.

Praha a Nové Město na Moravě se přihlásily do projektu Smart Cities s drastickým omezením spotřeby

Martina: Pane profesore, vás si budu pouštět do nového roku místo zdravice, protože když se nad tím zamyslím, tak jste nám nabídl dvě základní vize. Buď se to globalistům podaří, hrstce nejbohatších to vyjde, ovládnou svět, a my se ocitneme pod naprostou totalitní kontrolou, a budeme skrze AI řízeni, budou nám přidělovány peníze, volnost pohybu nebo nevolnost pohybu. Nebo přijde série přírodních změn, série občanských konfliktů, a pak se zničíme?

Peter Staněk: A co vám říká projekt C40? Je to projekt OSN, který byl schválen před rokem půl, a znamená, že na planetě je tisíc aglomerací, které se rozhodly, že do roku 2030 nebudou používat maso a masové výrobky, nebudou používat mléko a mléčné výrobky. Můžete si ročně koupit tři kusy oblečení a jednou za tři roky můžete jet na dovolenou maximálně do vzdálenosti 1500 kilometrů.

Martina: Smart Cities?

Peter Staněk: Ano. A přihlásila se dvě města z Čech.

Martina: Kdo jsou ti snaživci?

Peter Staněk: Praha a Nové Město na Moravě. Ano, jste tam. A je to program OSN, takže bude závazně kontrolován.

Martina: A pane profesore, a není to vlastně už jenom zbytečný detail v té vší katastrofě, kterou jste předestřel?

Peter Staněk: A teď vám položím ještě jednu zajímavou otázku. Oč jde v Gaze? Vytvoření Riviéry pod názvem Trumpov? To asi nebude ono. Víte, že existuje finanční konsorcium a skupina, která připravuje tento projekt. Předpokládá se, že se vytvoří pozemní komunikační pásmo z Indie přes arabské země až na pobřeží Středozemního moře. Vybuduje se hlubokovodní přístav v Gaze, protože dnešní Eilat v Izraeli nestačí. Přes tuto linku bude přepravována velká část zboží z Indie, která bude konkurencí k čínské Hedvábné stezce. V Gaze se to naloží na lodě, které povezou zboží přes Středozemní moře do evropských zemí a podobně. Na to, aby se vyprázdnila Gaza, potřebujete projekt, který je proponován na 100 miliard investic, 40 miliard již mají složeno, 60 miliard má dodat těžba ropy a plynu podél pobřeží Gazy. Je to společné konsorcium amerických, izraelských, egyptských a jordánských firem, které těží tento plyn a ropu. To je skutečný pohled na budoucnost Gazy. Bude to osm obrovských mrakodrapů, kde budou obytné komplexy, budou tam i kancelářské prostory a podobně, a kolem nich bude rozmístěno nižší osídlení, a všechno bude řízeno umělou inteligencí. To už nebude 15minutové město, ale bude to obrovská aglomerace, doslova „megapolis“ řízená umělou inteligencí. A pokud tento projekt vyjde, bude použit jako modelové řešení pro transformaci aglomerací na celé planetě.

Martina: Jak to víte?

Peter Staněk: Už to bylo publikováno. Ano, můžete si tento projekt přečíst, popsat, všechno. Žádný ohlas. Nikdo na to nereagoval. Na zprávy o tomto přišlo nějakých 2000 komentářů. To je všechno.

Martina: Jak si to vysvětlujete?

Peter Staněk: Lidi to nezajímá.

Martina: Jsme přehlceni.

Peter Staněk: Když vás chce někdo utopit, tak má dvě možnosti. Za bývalého režimu jste měli ne cenzuru, ale prostě jste nedostali informace. Takže jste poslouchali Svobodnou Evropu, nebo jste se koukali na rakouskou televizi a podobně. A potom máte druhou možnost.

Martina: Přehlcení.

Peter Staněk: Zavalí vás Niagarou informací, v nichž se většina utopí. A jelikož vědí, že ještě před deseti lety mladí alespoň na netu četli nadpis a zprávu, tak výzkum v Americe a v Evropě ukázal, že teď čtou jenom nadpis. Ale mají pocit, že všechno znají, všechno vědí.

Martina: Titulkoví znalci.

Peter Staněk: Ano, titulkoví znalci. Musíte spojit ekonomickou stránku, způsoby ovládání společnosti, změnu fungování vrstev společnosti podle jednotlivých generačních skupin, technologický posun, který toto všechno umožňuje. A pak je hlavní cíl: ovládání. A když to takhle spojíte, tak najednou máte před sebou dokonalou architekturu souvislostí, a je to pro vás otevřená kniha. A pak máte jedinou otázku, na kterou se vás ptají ostatní: „A ty se nebojíš, když tohle všechno víš a znáš?“ Já říkám: „Můj bezpečnostní protokol je velice jednoduchý. I globalisté chtějí vědět, do čeho to vyústí, a jelikož na planetě je pár lidí, kteří jim to řeknou, tak pro ně je to bezpečnostní jistota. A to je můj bezpečnostní protokol.“

Žádné snahy o ovládnutí světa nikdy nevyšly – svět je řízen dokonalou přírodou

Martina: Pane profesore, co vám dává do budoucna naději? Protože když někdo nezná vaše spisy a nedostane se k nim, tak jaká je naděje pro vás a jaká je pro ostatní?

Peter Staněk: Žádné snahy ovládnutí světa nikdy nevyšly. Tento svět je řízen přírodou, která je geniální a dokonalá. Příroda nám vždy dá šance a možnosti, i když jsme jako neslušné a nevychované děti, ale vždycky dostaneme novou šanci a možnost. Ale jestli tuto možnost chceme využít, to závisí na nás. Proto já vždy říkám: „Otevřené srdce, otevřená mysl a schopnost vidět svět v jeho složitosti.“ Jestliže dokážete rozvinout tyto tři věci, nic pro vás nebude smrtelnou hrozbou a dokážete přežít cokoliv – přírodní katastrofu, válečný konflikt, i totální rozpad společnosti. Ale jestliže budete zaměření na egoismus – já, já, já – jestliže budete chtít přežít na úkor ostatních, jestliže nebudete ochotní ke komunikaci a k dialogu, pak věřte, že jste si tím podepsali rozsudek smrti nad sebou samými. A toto funguje. Nezapomeňte, že někdy se z univerza někdo směje, a já občas říkám: celý život mi univerzum přesně ukazuje, jak je třeba reagovat. Přihrává vám možnosti, dá vám je na zlatém tácku, ale když budete hloupí, slepí, pak je nevidíte a nevyužijete. Ale ve skutečnosti vám univerzum vždy pomůže i v těch nejtěžších situacích.

Martina: Pane profesore, já vám nesmírně děkuji za vaše hluboké znalosti a za to, že jste nám je dal všanc. Díky vám za to.

Peter Staněk: Děkuji velice pěkně za možnost podělit se s vámi o tyto vědomosti. A jak se říká: „Držme se zarytě – s tvrdým i s měkkým.“

 

Celý rozhovor s profesorem ekonomie a prognostiky Peterem Staňkem o budoucnosti Evropy, islamizaci, klimatických změnách, ovládání světa a katastrofách roku 2026 si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to děleje. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Lukáši, musím hned na začátku jít na jádro těchto slov, která se v poslední době čím dál tím častěji opakují. Souhlasíte s tím, jako známý ekonom, že mravní bída je příčinou hospodářského úpadku? Nebo ekonom dnes v těchto intencích neuvažuje?

Lukáš Kovanda: Ekonomie je stále poměrně mladá věda, její věk je několik málo stovek let, což je v porovnání, řekněme, s filozofií, s matematikou, s astronomií, dalšími vědami, opravdu krátká doba. Takže je to věda mladá, ale věda, která zároveň do svého vínku dostala právě už Adamem Smithem, což je vlastně zakladatel moderní ekonomie, silné, řekněme, ukotvení v etice. To znamená rozvoj trhů, tržní ekonomiky by měl jít ideálně ruku v ruce s nějakým silným eticko-morálním rámcem, do něhož bude rozvoj trhu vsazen, protože jinak se skutečně z trhu stává kolbiště, kde vítězí ten, kdo má ostřejší lokty, a kde zkrátka není třeba dbát na nějaké dlouhodobé ohledy, na mezilidské vztahy, a tak dále.

To samozřejmě není nutně vlastní jenom trhu jako takovému, jak se to někdy snaží podávat zastánci centrálního plánování, kteří o trhu říkají, že to je živelný konstrukt, nebo živelný projev lidského ducha, a proto potřebujeme tedy zkrotit systém, kde je člověk člověku vlkem, musíme zničit kapitalismus, a nastolit nějakou vládu, která bude bdít nad tím, aby vývoj věcí lidských byl, řekněme, daleko civilizovanější. Ale jak víme, tak k civilizovanosti měly různé režimy, které koketovaly s tou či onou podobou marxismu-leninismu, stalinismu, maoismu hodně daleko. Někdy, brutálně daleko, jako třeba v případě režimu Rudých Khmerů v Kambodži.

Martina: Ale ti Tomáše Baťu moc neznali.

Lukáš Kovanda: Ti Tomáše Baťu neznali. Tím jsem chtěl říct, že už od doby Adama Smitha je ideál tržní ekonomiky takový, že je vsazena do nějakého morálně etického rámce. Ne vždy se to podařilo – nutno říci – čehož pak využívali marxisté a všichni jejich pokračovatelé, které jsem teď zmiňoval. Ale to neznamená, že by neměla šanci uspět. To je taková ekonomika, kde se bude snoubit právě tržní soutěž s eticko-morálními aspekty. A myslím, že zrovna pan Baťa je skvělou ukázkou toho, jak je to moc důležité, a že to jde, a že člověk a podnikatel může být úspěšný, i když zastává silná morální měřítka.

Martina: Ale musí to být opravdu výjimečná osobnost, která dokáže v sobě skloubit tržní mechanismus, a zároveň i určitou morálku.

Lukáš Kovanda: Ano. Někdy se to mnoha lidem jeví tak, že to je v rozporu, že vítězí skutečně ten, kdo má nejostřejší lokty, kdo jede na hraně zákona – a v řadě případů to tak je. Ale já si myslím, že nejúspěšnější podnikatelé, podnikatelské osobnosti, právě ctí i morálku a etiku. I když v poslední době, v posledních letech, desetiletích, je to obtížnější a obtížnější, protože tlak na výkon a tlak na úspěch tady je.

Ale stále se domnívám, že metou někoho, kdo už je skutečně úspěšný v podnikání, by mělo být nejen být úspěšný, ale i něco vracet třeba zemi, společnosti, která mu umožnila takto vyniknout. Samozřejmě vždycky je to primárně zásluha daného podnikatele, ale tento podnikatel vyrůstá v nějakém společenském prostředí, někoho oslovuje, a pokud to pak vrací, tak si myslím, že je to krásné gesto, které pomáhá nahoru celé společnosti. A to je, myslím, něco, co se ještě Češi mohou učit, třeba právě od Bati, který byl nejen podnikatelsky úspěšný, ale jeho konání mělo přesah. Měl přesah do oblasti kulturní, rozvoje celého regionu, nebo vlastně celé země, sociální. Takže to je, myslím si, ideál podnikatele, úspěšného podnikatele i dneška.

Bilion korun dluhu za Fialovy vlády – první vláda v historii, která překročila tisícimiliardovou hranici

Martina: Nutno přiznat, že ekonomickou strategii v současné době možná určují nadnárodní korporace, možná ji určují nějací velcí podnikatelé v pozadí, ale my dohlédneme na naše politiky. Tak se teď pojďme podívat, jakými cestami se vydáváme ve srovnání s tím, co třeba právě preferoval Tomáš Baťa. „Podpora bankrotářů prostřednictvím štědrých dotací.“ O tom asi něco víme. „Nevyhazovat hodnoty za nic a samozřejmě nedělat dluhy.“ To jsou věci, u kterých bych u vás, jako u ekonoma, začala především. Politickou otázkou, která už celé měsíce před volbami, a i teď, hýbala sociálními sítěmi, zájmem lidí je: Kdo nás zadlužil hůř a nebezpečněji, zdali Andrej Babiš za doby covidu, nebo Petr Fiala už bez covidu?

Lukáš Kovanda: Je to obtížné. Je třeba se na to podívat z mnoha úhlů pohledu, nestačí jedno číslo. Samozřejmě, pokud vezmeme jedno číslo, tak výraznější zadlužování bylo za vlády Petra Fialy, protože ten zadlužil, nebo za jeho působení narostl státní dluh České republiky, tedy dluh, za který je přímo odpovědná vláda – je to něco jiného než veřejný dluh, do kterého se počítá třeba i hospodaření krajů a obcí, příspěvkových organizací, zdravotních pojišťoven – narostl od prosince roku 2021, kdy nastoupila vláda Petra Fialy, do konce září roku letošního, to znamená do doby pár dnů před říjnovými volbami, o 1070 miliard. To znamená…

Martina: Já si to neumím představit, takže je to pro mě takové…

Lukáš Kovanda: To znamená vláda Petra Fialy je první vládou historie českých zemí, která za své čtyřleté působení zadlužila, nebo za jejíhož působení narostl státní dluh České republiky, o více než 1 bilion korun. To znamená o více než 1000 miliard.

Martina: Je to hezké prvenství. Otázka je, co budeme sklízet dál, ale nechci vás teď přerušovat ve srovnávání s Andrejem Babišem.

Lukáš Kovanda: Toto srovnání opravdu není jednoduché, proto to beru takhle ze široka. Vláda Andreje Babiše zadlužila zemi o něco méně, tam se to počítá kolem 800 miliard, to znamená, že to nebyl ten bilion. Ale teď je třeba se podívat na to, jak se dařilo ekonomikám, a co jsme za daný dluh získávali.

Za vlády Andreje Babiše se propadla ekonomika v roce 2020 vůbec nejvíce v historii, o více než pět procent. To se nestalo ani za globální finanční krize v roce 2009. Za vlády Petra Fialy se nikdy ekonomika nepropadla ani v jednom z let jejich vlády. To znamená, že tady je jasný argument pro to, že více opodstatněné je zadlužování za vlády Andreje Babiše.

Martina: Opodstatněné?

Lukáš Kovanda: V tom smyslu, že když máte velký propad ekonomiky, tak samozřejmě do ní něco musíte sypat. Tady se v covidovém roce 2020 zachraňovala pracovní místa, jinak by narostla nezaměstnanost, kdyby stát nepumpoval stovky miliard do ekonomiky. To jsou například peníze, které šly firmám za to, že v roce 2020 nepropouštěly zaměstnance, a zaměstnanci, jak si všichni pamatujeme, zůstávali doma kvůli pandemii, nepracovali, ale neplatil je zaměstnavatel, neplatila je firma, ale platil je stát. A stát je platil proto, protože mu ta firma slíbila, že když jim bude dávat na mzdy, tak že je nepropustí. Takže my jsme si takhle koupili vlastně nízkou míru nezaměstnanosti. Z ní pak těžila pochopitelně i Fialova vláda, protože mohla neustále říkat, že máme nízkou nezaměstnanost. Ale to byla nezaměstnanost, která vznikla z velké části na dluh, který vznikal za vlády Andreje Babiše v covidových letech 2020 a 2021.

Další věc je, že do těchto srovnání, která jsem teď zmínil, se zatím nezahrnuje inflace a růst ekonomiky, takže to ideálně musíme vztáhnout k hrubému domácímu produktu. A protože ekonomika od roku 2020 narostla, tak se samozřejmě dluh rozpouští ve větším bazénu, nebo ve větším množství vytvořených hodnot. A v tomto bazénu se to pak jeví jako – když máte dluh, který sice narostl nejvíce v historii – v tom, jak jsme si řekli, v nominálním vyjádření, ale bazén také narostl, takže pořád to je jako plivnutí do bazénu, protože zkrátka čím větší máte bazén, tedy ekonomiku, tím se vám dluh snáze rozředí. To je jako kdybyste tam nalili nějaké barvivo, nebo něco, a dluh se vám ve vodě rozředí, a rozředí se tím lépe, čím je objem bazénu větší, a to je velikost ekonomiky.

Takže je třeba zohlednit i tohle. A bazén je za vlády Petra Fialy větší. Ale proč je větší? Jedním z důvodů je inflace, protože nominální hrubý domácí produkt nafukuje i inflace. To znamená, že inflace vlastně Petru Fialovi pomohla dluhy v bazénu naředit, v poměrovém ukazateli. A inflace byla samozřejmě daleko výraznější za vlády Petra Fialy než Andreje Babiše. Za vlády Petra Fialy byla kumulovaná souhrnná inflace přes 30 procent, takže to je zase něco, co mu trochu pomohlo. Takže vidíte, že to není vůbec jednoduché. Každý divák si toto, co jsem teď řekl, musí přebrat, možná si to ještě převrtat, možná si to jednou projet, protože to je několik argumentů, které věřím, že ne každý má takhle v hlavě, a pak nelze jednoduše, uplatněním jednoho čísla bez dalšího říci, že tenhle zadlužil více, nebo tenhle zadlužil více.

Zrušení superhrubé mzdy připravuje stát o 150 miliard ročně – rozhodli o něm Babiš s Fialou společně

Martina: Neumíme říct, kdo z těchto dvou má větší omluvenku pro to, jakým způsobem zadlužil naši zemi.

Lukáš Kovanda: Podle mě to vlastně říci nelze. A dokonce to, co teď hodně zadlužuje naši ekonomiku, není nic z covidu, nejsou důchody, ale je to zrušení superhrubé mzdy z roku 2020, kterou zrušil Andrej Babiš s Petrem Fialou společnou a nerozdílnou rukou, když to koncem roku 2020 prohlasovali Sněmovnou ve spolupráci právě ještě s SPD. Takže ODS, SPD, ANO – zrušení superhrubé mzdy. To nás v letošním roce připravuje o 150 miliard, to znamená, že bez tohoto bychom v podstatě mohli říkat, že už se pomalu blížíme vyrovnání veřejných financí. Takže to je ten hlavní důvod sekery. Takže nakonec vám z toho vychází, že neustále všichni obviňují, že Babiš zadlužil, Fiala zadlužil, ale vlastně to takhle říct úplně nelze. Spíš na tom možná mají oba nějaký shodný podíl.

Martina: Pojďme si tedy říct, kromě toho, že tyto dluhy budeme muset splácet, co ještě pro nás budou tyto obří dluhy znamenat? Co všechno to v zemi může spustit?

Lukáš Kovanda: Myslím, že v prvé řadě netřeba tolik těmi obřími dluhy strašit, protože to je mediální klišé, jak jsme hrozně zadluženi, ale my jsme vlastně stále v rámci Evropské unie zadluženi velmi podprůměrně. Jsme někde na polovině.

Martina: Podle Eurostatu na 19. místě.

Lukáš Kovanda: My jsme na polovině. A teď se bavím o ukazateli v poměru k HDP. To znamená, že jsme v tomto ukazateli, který je nejdůležitější z hlediska mezinárodního srovnání, někde na polovině zadlužení eurozóny.

Martina: No, to je věc, která mě neuklidňuje.

Lukáš Kovanda: Takže my jsme v Evropě, nechci říct ideál, ale jednooký mezi slepými. Takže je správné, že vás to neuklidňuje, ale většina zemí Evropské unie je na tom hůře, a některé jsou na tom dramaticky hůře. Dokonce třeba včetně Francie.

Martina: Německo, Francie.

Lukáš Kovanda: Německo je více zadlužené, není dramaticky hůře než Česko, ale je na tom hůře, a Francie je na tom dramaticky hůře. Itálie je na tom dramaticky hůře. Samozřejmě Řecko, Španělsko, Belgie, to jsou všechno země, které jsou opravdu dramaticky, daleko více zadluženy, než Česká republika.

Sedmdesát procent zemí eurozóny má horší rating než Česko – přesto nás tlačí do společné měny

Martina: Co z toho pro nás vyplývá? Protože Evropská unie musela sanovat krach Řecka, a Francie, a ostatní státy, které jste jmenoval, jsou na tom opravdu velmi špatně. Tak je už čas panikařit?

Lukáš Kovanda: Ne, myslím, že ne. Ani my jsme nenarazili na dluhovou brzdu ve výši 55 procent hrubého domácího produktu, a asi na ni nenarazíme ani během dalších čtyř let. Investoři ochotně půjčují České republice, neobávají se ani nyní, že by s vládou pravděpodobně Andreje Babiše mělo dojít k nějakému utržení se dluhu ze řetězů. Ale to samozřejmě neznamená, že bychom se měli falešně chlácholit a ukolébávat. To určitě ne.

Ale řeči o rozvratu veřejných financí České republiky, které jsme tady poslouchali i před volbami v roce 2021, tak tyto řeči možná vyhrály Fialově vládě volby, protože se podařilo českou veřejnost vystrašit tím, že spějeme do bankrotu. Tehdy mě oslovovali lidé a ptali se: „A opravdu přijde měnová reforma jako v roce 1953?“ Lidé byli tehdy opravdu vyděšeni z toho, že bankrotujeme, protože neustále slyšeli, že Andrej Babiš rozvrátil veřejné finance. Ale když jste si pak přečetla hodnocení ze světově významných ratingových agentur, tak ty nic takového neříkaly, a dokonce nám ani nezhoršily rating. My teď máme lepší rating než 70 procent zemí eurozóny. Tedy 70 procent zemí eurozóny má horší rating, než Česká republika.

Martina: Ale vzhledem k tomu, že jsme jeden eurozónní balík, tak nás to může stahovat dolů, navzdory tomu, že tady nemáme euro.

Lukáš Kovanda: Právě nás už teď pomalu může euro stahovat dolů.

Martina: Tak to myslím, tak jsem to myslela.

Lukáš Kovanda: Já příliš nechápu argumentaci těch, kteří na jedné straně mluví o tom, jak je to hrozné, že Česká republika má vysoké dluhy – což jsme si teď řekli, že není tak úplně pravda – ale jsou to ti lidé, kteří v roce 2021 říkali, jak jsou naše veřejné finance rozvrácené, což vůbec nebyla pravda.

Přijetím eura ztrácíme celý jeden pilíř hospodářské politiky státu – monetární politiku

Martina: A jsou to možná ti samí lidé, kteří teď pořád říkají, že bychom měli ještě přijmout euro.

Lukáš Kovanda: Přesně tak. Ale to už mi vůbec hlava nebere. Takže jim tehdy přišlo naše zadlužení na úrovni rozvrácení veřejných financí, ale přitom chtějí měnu celku, který je zadlužen dvojnásobně v porovnání s tím, co oni sami označují za rozvrat veřejných financí. To znamená, že tito lidé úplně manipulují veřejnost, neopodstatněně ji straší, a na druhou stranu říkají, že daleko zadluženější země eurozóny jsou nějakou spásou. Já tomu pak nerozumím – tak buď tedy mají říkat, že máme veřejné finance v perfektním stavu, a nemají strašit rozvratem veřejných financí a bankrotem. A pak bych to chápal. Ale jestliže jednou označí veřejné finance naší země za rozvrácené na úrovni kolem 40 procent hrubého domácího produktu, a pak se podíváte na eurozónu a zjistíte, že má 90 procent a že Francie má hodně přes 100 procent, a Itálie také, což jsou jedny z největších zemí eurozóny, tak tito lidé prostě absolutně nejsou konzistentní.

Martina: Ale my pořád mluvíme o „těchto lidech“. Kdo to jsou? A jak si toto chování vysvětlujete? Protože na jednu stranu je to tendence v nás vzbuzovat paniku, a na druhou stranu nám nabízet řešení, které nám může situaci veřejných financí výrazně zhoršit.

Lukáš Kovanda: Tak kdybych to měl říct podle politických stran, tak víme, kdo jsou obhájci eura, a kdo říkal, jak jsme hrozně rozvráceni z hlediska veřejných financí. To jsou hnutí STAN, třeba Piráti, to jsou lidé, kteří dlouhodobě lobbují za euro v České republice, lidé například z oblastí velkých průmyslových podniků, pro které je samozřejmě euro výhodné, protože jim odpadne nutnost směňovat peníze, devizy do korun, takže ušetří na poplatcích. Ale Česká republika tím, že toto těmto velkým firmám umožní – které zhusta pak své zisky stejně budou lifrovat v podobě dividend do zahraničí – z toho stejně nic mít nebude. A naopak tím, že přijme euro, tak ztratí svou nezávislou měnovou politiku, to znamená, že si nebudeme moci – tak jako nyní můžeme – šít na míru to, jakou máme mít úrokovou sazbu, a to není žádná maličkost.

Euro, to není jenom to, že budete mít najednou jinou měnu s jinými obrázky, že tam budou trochu jiná písmenka a že se to bude jmenovat euro, a ne koruna. To ne. To je celý jeden pilíř hospodářské politiky České republiky. Každá rozvinutá ekonomika stojí na dvou pilířích. Hospodářská politika je totiž rozdělena na fiskální rozpočtovou politiku, to je ta, za kterou zodpovídá vláda – to je rozpočet, daně, a tak dále. A pak monetární politika – to je druhý pilíř – a za to je zodpovědná centrální banka, takže to je jeden pilíř ze dvou celé hospodářské politiky státu. A přijetím eura sice získáváte nové peníze, na kterých jsou nové obrázky – a někteří lidé si myslí, že to je všechno a říkají, že je to úplně jedno. Ale ne, protože tímto aktem přijetí eura celý jeden pilíř hospodářské politiky přenášíte do Německa, kde vám ve Frankfurtu bude určovat podobu tohoto pilíře těleso složené v rámci Evropské centrální banky z dalších více než 20 zemí. Takže to je samozřejmě velká ztráta z hlediska řízení hospodářské politiky státu. A my musíme mít jasné benefity, které za tuto ztrátu získáme, a já v tuhle chvíli tyto benefity nevidím.

Brusel uzurpuje daňovou pravomoc přes nové odvody, které by šly přímo do bruselské kasy

Martina: Vy jste teď zdůraznil, jakým způsobem si chceme podkopat ten monetární systém. Ale ten druhý pilíř vlastně už také není tak úplně pevný. Protože si myslím, že žijeme v blaženém pocitu, že stále platí to, co platívalo dříve, to znamená, že Evropská unie nemůže ukládat daně občanům nebo podnikům, přičemž tato odpovědnost leží výhradně na jednotlivých členských státech. Ale to už v podobě emisních povolenek, a v podobě dodatečných daní, které nás čekají, vlastně už také není pravda.

Lukáš Kovanda: Evropská unie se snaží nyní opravdu ve svém návrhu rozpočtu na nové sedmileté období, na léta 2028 až 2034, zavést nové daně, které by byly v její gesci. To znamená, skutečně máte pravdu, že by se rozšířil okruh daní, které jsou daněmi bruselskými, to znamená daně, které by šly do bruselské kasy – například speciální daně z tabáku, nebo daně z elektroodpadu.

Martina: A velké společnosti také budou platit?

Lukáš Kovanda: Velké firmy by také platily, což by se v České republice týkalo třeba šesti set firem, nebo několika stovek firem, které by platily speciální firemní daň do bruselské kasy. Je tam ještě více těchto daní, ale je to v podstatě bezprecedentní situace, kdy se Brusel snaží uzurpovat si moc na úkor členských států. Takže opravdu tady vzniká jakási paralelní vládnoucí struktura, která ovšem už má velmi daleko k voliči, protože volič nevolí přímo Evropskou komisi – tam už je tento vztah velice nepřímý. A dokonce sama Evropská unie hovoří o svém demokratickém deficitu. To znamená demokratický deficit v tom smyslu, že volič je dnes už velice vzdálen třeba od Evropské komise.

Martina: To je hezky řečeno: Demokratický deficit.

Lukáš Kovanda: Kdo volil třeba českého zástupce v eurokomisi? Nevím, jestli to jsou zrovna lidé…

Martina: Oni nejsou voleni. Já myslím, že eurokomisaři jsou jmenováni.

Lukáš Kovanda: Jsou jmenování vládami, ale je to už jako koňský trh, je to prostě politické rozhodnutí, na něž už volič nemá vůbec přímý vliv. A to pak vede k odtržení voliče od Evropské komise, ale zároveň se Evropská komise cítí mnohem více zodpovědná nikoli voliči, ale třeba různým lobbistickým strukturám, kterým je pak zavázána za to, že ji podpořily v rámci tohoto koňského trhu, který se vždy rozjíždí před jmenováním nové komise. A pak z toho plyne, že Evropská komise se vlastně vzdaluje běžným občanům.

Martina: Hlavně se jednotliví eurokomisaři vzdalují národním státům.

Lukáš Kovanda: Národním státům, a uzurpuje si přitom stále větší moc. Ale zároveň volič, který by si ji měl platit. Jak se říká: „Žádných daní bez reprezentace.“ To je staré moudro, nebo stará hláška z doby vznikajících Spojených států. Prostě pokud už člověk platil daně, tak si za tyto daně měl koupit politickou reprezentaci, politického reprezentanta, který bude hájit jeho zájmy. Já, když platím daně, tak by to mělo jít na nějaký politický sbor, u kterého vím, že to bude někdo, kdo hájí mé zájmy. Proto platím daně. Chci v tom sboru někoho, kdo bude prosazovat mé společenské, ekonomické, a jiné zájmy. Ale pokud platím daně, a ty jdou někam do Bruselu, nebo jdou i do Prahy, ale prostě už tam není moje reprezentace, tak nemám pocit, že zákony, které jsou schvalovány, jsou takového rázu, že do nich můžu promlouvat, tak člověk ztrácí motivaci platit daně. To je jedna věc. A za druhé je frustrován z toho, že sice tedy přispívá na chod státu, ale nemá možnost promlouvat do toho, jakým směrem se stát ubírá.

To myslím, že je podstata problému rostoucí nedůvěry obyvatelstva – a to nejen v České republice – v Evropskou komisi. To vidíme na emisních povolenkách: Když už 19 členských zemí je proti povolenkám, tak jak je možné, že to pořád jede dál? Tady většina lidí odmítne v národních volbách povolenky, ale přesto se nic neděje, a odpovědí eurokomise je ještě zpřísnění Green Dealu.

Emisní povolenky jsou trest, měly by se jmenovat „klimatický trest“, ne povolenka

Martina: Je to arogantní přístup vůči jednotlivým členským zemím. A Vladimír Špidla to, myslím, svého času velmi dobře pojmenoval, když říkal, že jako eurokomisař se cítí zodpovědný vůči Evropské unii, a ne vůči naší republice. Ale promiňte, že vás přerušuji. Já bych se jenom ještě chtěla dostat k tomu, jestli se dá o emisních povolenkách, o kterých jste teď mluvil, nebo o uhlíkovém clu, u kterých Evropská unie plánuje, že tím zatíží naše občany – a vy jste zmínil, že třeba jenom emisní povolenky pro domácnosti zatíží jednu domácnost až osmdesáti třemi tisíci ročně – dá hovořit jako o skrytých daních, které nám Evropská unie diktuje jenom v jiné terminologii?

Lukáš Kovanda: Je to daň, která má navíc pohyblivou sazbu. Její sazba se určuje dle obchodování na burze, a dokonce tato třeba burza není ani v Evropské unii, třeba jedna z těchto burz je v Londýně. A to, proč je to pro politiky tak výhodné zavést povolenku místo daně, dokonce přiznávají i samotní stoupenci povolenek. Oni říkají, že se to nejmenuje daň proto, že to lidé snáze přijmou. Když se bavím s běžnou veřejností o povolenkách, tak lidé nechápou, co to je „povolenka“. Protože si říkají: „Povolenka, to zní docela pozitivně, že něco se povoluje.“ Ale mělo by to být asi nazváno jinak. Mělo by to být třeba „klimatická pokuta“ nebo něco takového. Něco, aby to lidé začali vnímat negativně. Představte si, kdyby se to jmenovalo klimatická pokuta – což tak v podstatě je.

Martina: Potrestání, ano.

Lukáš Kovanda: Nebo „klimatický trest“. Představte si, že by se to jmenovalo „klimatický trest“.

Martina: To by změnilo atmosféru.

Lukáš Kovanda: A teď by se v médiích řeklo: „Bude narůstat sazba klimatického trestu dle obchodování.“ Ale ono to tak skutečně je. Protože v ekonomické teorii v pozadí povolenek je to, že když nyní vypouští fabrika škodliviny do ovzduší, tak za to není trestána. Ona by měla být, aby byla donucena se škodlivinami něco dělat. Ale není. Takže vlastně beztrestně vypouští škodliviny. A povolenky slouží jako trest. To znamená, že ona vypustí 30 milionů tun ročně emisí, a musí si koupit 30 milionů povolenek, a tím jakoby dosáhne odpuštění. Ale je to v podstatě potrestání – povolenky jsou potrestáním za to, že vypouští emise. A tím se koriguje, takzvaně internalizuje negativní externalita v podobě škodlivin. Takže hovořme tedy o tom, že to jsou tresty.

Martina: Skryté daně.

Lukáš Kovanda: Jsou to tresty, skryté daně, s nimiž se obchoduje na burze, a které samozřejmě velice zatíží lidi. Ale lidé nechápou, co to je. A politici – abych se k tomu vrátil – také mají rádi název „povolenky“, protože řeknou „povolenka, povolenka“. Kdyby řekli, my vám zavedeme nové daně, tak to už všichni zpozorní – v Belgii, ve Francii, v Německu, v Dánsku, v Irsku, a budou se ptát: „Proč nové daně? Zase nové daně? To nechceme.“ Takže oni řeknou „povolenka“, a lidé, protože pořádně nevědí, co to je, protože to navíc zní pozitivně, tak si řeknou: „Tak kdo ví, co to je,“ a vlastně se o to nezajímají. A navíc to, že se to nejmenuje „daně“, je pro politiky jedna výhoda, a druhá je v tom, že – jak už jsem řekl – sazba se vyvíjí na burze. A navíc povolenky jsou koncipovány tak, aby jejich sazba narůstala v běhu let a desetiletí.

Martina: Takže my vůbec nemůžeme vědět, kolik nás to ve výsledku bude stát třeba za osm let?

Lukáš Kovanda: Nevíme, ale víme, že s velkou pravděpodobností cena povolenky poroste. Protože povolenka je koncipována teorií tak, že je to jakási utahující se smyčka, a tu vám někdo nasadí na krk. Proto teď je takový boj o zavedení povolenek číslo dvě pro domácnosti, protože v Bruselu vědí, že jakmile nám nasadí tuto smyčku, i když zpočátku volně, tak už to je jejich výhra. Poláci si uvědomili, že jediným – což je správně – jediným způsobem, jak zajistit nezvyšování cen povolenek, je vůbec žádné nezavádět, protože jakmile je povolenka zavedena, tak už je jasné, že její cena poroste.

Takže představte si, že vám někdo hodí na krk smyčku. Ze začátku se nic neděje, protože je velice na volno. „Co se děje? Nic, v pohodě.“ Tak to budou první dva roky povolenek – v podstatě nemusíte nic zaznamenat. Zaplatíte třeba o stovky korun ročně, někdo říká tisíce korun ročně, více. Nemusíte si toho všimnout – i když tím nechci bagatelizovat tisíce korun ročně, což je hodně. Ale v roce 2029, 2030, a tak dále, se tato smyčka začne utahovat, ale už bude pozdě, už vám ji nikdo z krků nesundá, protože tento systém už bude zaveden. A o to se teď hraje. Jakmile dopustíme zavedení povolenek, tak dopouštíme i to, že jejich cena bude narůstat a že se smyčka bude utahovat. A teď, proč se ta smyčka utahuje?

Martina: Lukáši, vy mě nikdy nepustíte ke slovu.

Lukáš Kovanda: Protože nás to má donutit k nízkoemisním, bezemisním technologiím, které jsou drahé.

Martina: Ale to je vyloučené.

Lukáš Kovanda: Ty jsou drahé.

Povolenky jsou geniální nástroj pro politiky – mohou svést růst ceny na burzu, za kterou nenesou odpovědnost

Martina: Teď se třeba zavádí, nebo plánuje se zavádění nových energetických štítků budov, a každý stavař řekne, že je vyloučeno postavit bezemisní budovu. To není možné. Stejně tak, stejná Evropská unie, stejná Evropská komise, která chce trestat domácnosti za existenci krbu, horuje za větší zbrojení, přičemž neexistuje emisně náročnější odvětví, než je zbrojení. Chápete, co to je za hru, a kdo z ní nakonec vyjde nejoškubanější?

Lukáš Kovanda: To si umím představit, kdo má být nejoškubanější. Ale ještě se vrátím k tomu, že sazba povolenek poroste, protože je to utahující se smyčka, a to je pro politiky výhodné, protože oni nejsou těmi, kdo určují tu sazbu. Oni nejsou jako ti, kteří určují sazbu daně z přidané hodnoty, a daně z příjmu fyzických osob. A když naroste sazba povolenky, tak řeknou: „Ale to my nic. To burza v Lipsku, to burza v Londýně. My to musíme jenom akceptovat, i když se nám to třeba taky nelíbí.“ Chápete?

Martina: Už jsme to zažili ohledně cen energií.

Lukáš Kovanda: Přesně tak. Takže jednak, výhoda číslo jedna je, že se to nejmenuje „daň“, i když to daň fakticky je. A výhoda číslo dvě je v tom, že sazba povolenek poroste, to znamená, že poroste moc politiků, protože výnosy z povolenek přerozdělují, ale nejsou zodpovědni za růst ceny této daně, protože to můžou svést na burzu. Takže z hlediska politiků je to geniální nástroj. Geniální nástroj je to také z hlediska spekulantů s těmito odpustky, protože vědí, že cena poroste. Doporučuji každému rozhovor s šéfem největšího fondu s těmito odpustky londýnského Carbon Cap, a ten jasně říká: „My počítáme s tím, že do roku 2030 se cena povolenek ve světě v průměru zdvojnásobí. To znamená 13 procent každý rok čistá ruka. My jenom koupíme povolenky, a čekáme do roku 2030, a máme z toho každý rok 13 procent.“ Vezměte si, kolik dneska nabízí banka, když si dáte peníze na běžný účet, v České republice je to maximálně 3 až 4 procenta, ale tady máte možnost mít třeba 4 krát, takřka 5 pětkrát tolik.

Martina: To už mi připomíná akorát jistota desetinásobku od Viktora Koženého.

Lukáš Kovanda: Ale tady ta jistota bude, protože investoři se spoléhají na to, že vlády budou chtít dosáhnout svých klimatických cílů, což v případě EU je to Green Deal, tedy uhlíková neutralita do roku 2050, a že se tedy budou povolenky postupně stahovat z oběhu, aby jejich cena rostla. To je ta utahující se smyčka. A pak budou nejvíce oškubáni běžní občané, zejména střední třída. Ale tito investoři, tito spekulanti s těmito odpustky, budou mít bezpracný zisk, protože si prostě v roce 2026 koupí povolenku, a do roku 2037 se jim zdvojnásobí její cena.

Jediné řešení je povolenky vůbec nezavádět, protože zastropování je ze strany politiků podvod

Martina: Lukáš, myslíte si, že je šance, že třeba Andrej Babiš se skutečně postaví na zadní, a začne brzdit patami, a bude následovat polského příkladu a řekne, že Česká republika se k tomuto Green Dealu v tomto rozsahu nepřidá?

Lukáš Kovanda: Určitě je třeba spojit síly s Polskem, to si myslím, že jednoznačně. Dokonce i tak prounijní člověk, jako je polský premiér Donald Tusk, se velmi staví na zadní, co se týče povolenek ETS2. Donald Tusk přijel ze summitu v Bruselu, vrátil se do Polska a řekl, že se podařilo výrazně pokročit v cíli Varšavy, a to je odložení celého systému povolenek na rok 2030. Zatímco česká vláda říká něco neurčitého o nějakém zastropování, kterému ale skutečně experti nevěří, protože to totiž není možné – to už jsme si řekli, že je to ta utahující se smyčka – představte si, že hodíte jen tak smyčku, a nic s ní neděláte. Tak proč byste vůbec tuto smyčku kolem krku někomu házeli?

Jediný smysl této smyčky je v tom postupně ji utahovat, a tímto utahováním něčeho dosáhnout, vylekat člověka, vystrašit ho, dosáhnout toho, aby se o něco obával, a na základě toho pak získat výhodu a jednat. To znamená prosazovat svůj cíl na základě toho, že Brusel vyleká lidi, takže oni si pak koupí tepelná čerpadla, elektromobil, i když pro ně budou tyto věci drahé. Takže si myslím, že kdybychom se dokázali s Poláky spojit, a místo nějakého zastropování – zastropování nic neřeší, to už jsme si řekli, protože jakmile se zavedou emisní povolenky, tak už je jasné, že poroste i jejich cena – je nejlepší žádné povolenky nezavádět. Nevěřme zastropování. To je z hlediska ekonomické teorie nesmysl. Jediné, co pomůže k tomu, jak dosáhnout zastropované ceny povolenek, je žádné nezavádět.

Martina: Je to možné?

Lukáš Kovanda: A toho chce Polsko dosáhnout. Tak se spojme s Polskem, a máme šanci. Pokud budeme bojovat sami za sebe, tak se obávám, že šanci nemáme, ale Polsko je významnou ekonomikou, která rychle roste, je to velká ekonomika, a umí dobře vyjednávat v Bruselu. Určitě lépe než Česká republika, a to dlouhodobě. Takže zde bych skutečně doporučoval toto. A zároveň Polsko má v Bruselu dobré postavení, protože – na rozdíl od Maďarska a Slovenska – není považováno za někoho, kdo do všeho hází vidle. Polsko si upevnilo svou pozici v době ukrajinské války, války na Ukrajině, protože se rozhodně postavilo na stranu Ukrajiny proti Rusku.

Martina: Tak to my jsme se k tomu postavili, bych řekla, vehementně.

Lukáš Kovanda: Ano, ale co jsme z toho vytěžili?

Martina: To je jiná.

Lukáš Kovanda: Naše ekonomika roste pomaleji než polská, a tak dále. Poláci plní i své závazky, co se týče zbrojení, a tak dále.

Povolenky jsou posvátná kráva Bruselu pod silným lobbistickým tlakem investorů, kteří chtějí bezpracný zisk

Martina: Dobře, ale když se přidáme k Polsku, když spojíme svůj politický vliv a necháme se Polskem trošičku vynést na vlně zájmu o náš názor. Vy sám jste před malou chvílí řekl, že devatenáct zemí s emisními povolenkami ve svých státech nesouhlasí, ale je vůbec představitelné, že to bude v Bruselu politicky průchodné, když do toho investovali tolik energie, a mají od toho tak velká osobní očekávání?

Lukáš Kovanda: Povolenky – máte pravdu – jsou v Bruselu posvátnou krávou, to vám řekne každý, kdo je trochu znalcem tamního prostředí. Je to skutečně páteřní prostředek Green Dealu, a je pro ně těžké se toho vzdát. A právě tady to naráží na problém demokratického deficitu, kdy alespoň ještě vládci typu Tuska, nebo trochu snad i nějaké české vlády, doufám, jsou spjati s voličem, protože tyto problémy vnímají. Ale v tom Bruselu jsou zcela odstřiženi, tam už čistě jedou v nějakých doktrínách zeleného aktivismu a lobbistických tlaků.

Nezapomeňme, že tady jsou silné lobbistické tlaky, které se nyní soustředí v Bruselu na to, aby povolenky byly zavedeny, protože s tím investoři z celého světa počítají, a chtějí své bezpracné zisky. Žádná jiná země na světě jim nenabídne 13 procent ročně čistá ruka za to, že vložím peníze do nějakých povolenek.

Martina: A že někde nějaký člověk bude ožebračen.

Lukáš Kovanda: Žádná jiná ekonomika ve světě se takhle nestřílí, není ochotná střílet do vlastní nohy tak, jako je k tomu ochotna Evropská unie. To je pro investory obrovské lákadlo, protože jestli se někdo střílí do nohy, tak na tom lze nějakým způsobem chytře vydělat. Takže oni teď lobbují za to, aby se skutečně Evropská unie do nohy střelila a aby na tom mohli vydělat. Takže já si myslím, že tento tlak, právě proto, že už jsou v slonovinové bruselské věži, v Evropské komisi, tak vzdáleni voliči, a odtrženi od reality, že pořád mají tyto lobbistické tlaky velkou šanci na úspěch, i když na úrovni národní vlády by šanci neměli, ale v tom Bruselu, kde je demokratický deficit, šanci mají.

Německý průmysl dusí povolenky od roku 2018 – vypnutí jádra a ztráta ruského plynu situaci zhoršila

Martina: A stále se těší podpoře i ekonomik, které už to zásadně pocítily. Německo je našim nejsilnějším hospodářským sousedem, a cokoliv se tam děje, nás ovlivňuje – hovoří se o nás jako o německé Indii za kopcem. Podle Financial Times se německý průmysl propadl o 20 let nazpět, a hlavním viníkem jsou právě zelené tendence, které se v Německu těší velké oblibě, likvidace jádra, a tak dále. Řekněte mi, myslíte si, že se Německo rozhodlo spáchat sebevraždu, jak už před mnoha lety psal Sarrazin?

Lukáš Kovanda: Když se podíváte na to, kdy úpadek německého průmyslu začal, tak je tam jasný překryv právě s povolenkami, s emisními povolenkami prvního typu, které se vztahují na průmysl a které jsou v platnosti od roku 2005. Ale teprve na přelomu 2017 až 2018 začal výrazný nárůst těchto povolenek – což je ta utahující se smyčka – a vidíme, že to skutečně funguje. To bude i v případě povolenek pro domácnost. A tato utahující se smyčka způsobuje, že se německý průmysl dusí, protože povolenky znamenají, že německý průmysl má drahé energie, drahou elektřinu, drahý zemní plyn a drahé uhlí, které tam stále musí používat, a to i proto, že si vypnuli jaderné bloky. Takže emisní náročnost německé ekonomiky příliš neklesá, protože si vypnuli jadernou energetiku.

Takže úpadek německého průmyslu se prohlubuje od přelomu let 2017-2018, a to z velké části v důsledku drahých energií, tedy povolenek. Samozřejmě další částí problému je, že se odstřihli od levných ruských energií, protože ruský plyn měl být klíčovým zdrojem pro celou dobu Green Dealu, a to proto, že Němci předpokládali, že si vypnou uhlí, že si vypnou jádro, a to do doby, než budou obnovitelné zdroje, jako je sluníčko a vítr, plnit svou roli naplno. Ale takto daleko ještě technologicky nejsme, takže desetiletí mezi tím, měl ruský plyn plnit roli záložního zdroje. Tedy, že když nebude foukat vítr a svítit slunko, tak – protože neumíme dostatečně ukládat energii – to ruský plyn vykryje.

Ale s válkou na Ukrajině Němci zjistili, že se nemůžou spoléhat ani na ruský plyn, takže jsou teď nahraní, protože se už vzdali jádra, a teď by se hodně rádi vzdali uhlí, ale nemohou, protože obnovitelné zdroje ještě neplní svou roli, a protože teď neodebírají ruský plyn, takže musí dovážet plyn třeba ze Spojených států. Ale to máte tak, že ve Spojených státech někdo musí plyn vytěžit, pak ho musí převést do zkapalněné podoby, překlopit to na tanker, pak to jede přes Atlantický oceán, a pak se to z tankeru musí zase někde v německém přístavu vrátit ze zkapalněné podoby do plynné, a pak to plynovodem vést do nějakého výrobního závodu.

Martina: Z toho ekologie úplně čiší.

Lukáš Kovanda: Každý ví, že potrubní plyn je ekologičtější než námořně přepravovaný. Protože máte někde potrubí, jako to bylo v případě Nord Streamu, kde šlo potrubí přímo z Ruska do Německa pod hladinou Baltského moře, tak dopad na životní prostředí nebyl z hlediska emisí tak výrazný, jako je tomu v tom případě, že plyn vozí nějaký tanker. Tankery jsou velkými emitenty škodlivin.

 

Celý rozhovor s ekonomem Lukášem Kovandou o dluzích, emisních povolenkách a Green Dealu si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

V politice se nám rozšířil takový nešvar, že jakmile někdo ztratí funkci, distancuje se od toho, co ve funkci prohlašoval, s tím, že to byla jenom jakási „komunikační linka“ systému, jehož byl součástí. Jakkoli si soudný člověk nedělá iluze o politice a politicích, podobná přiznání jsou docela znepokojivá. A skandální. Nevypovídají pouze o jednotlivci, který vědomě klamal, ale také o systémovém problému, o politickém životě ve lži.

Traduje se, že kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Lze to brát jako varování, že člověk se slušnějším, nežli vlčím názorem, mezi vlky neuspěje a měl by se tedy vlčí společnosti vyhnout velkým obloukem. Někdo si ovšem toto přísloví bere k srdci jako doporučení osvojit si vlčí způsoby, aby mezi vlky dobře zapadl. Pokud v politicích vidíme úctyhodné reprezentanty lidu, kteří mají na paměti dobro společnosti a nejlepší zájem občana, pak předpokládáme, že vstupem do politiky se člověk přidává k uchu lahodícímu sborovém zpěvu. Jinak je tomu, jestliže politiky identifikujeme coby mafiány, kteří jsou srozuměni s tím, že je člověk člověku vlkem, a zájem veřejnosti mají na háku (jestli se to tak ještě říká).

Člověk, který bez rozpaků přizná, že hájil Green Deal, vakcíny proti covidu či válku na Ukrajině, i když to považoval za nesmysl, bude příště propagovat jiný nesmysl, bude-li za to placen. Přiznáním ke lži nám ozřejmuje, že když jiní politici dosud plédují za Green Deal, za předem prohranou válku anebo za kontroverzní vakcíny, činí tak za úplatu. Pod loajalitou k tomu, kdo platí, si ovšem nepředstavujme daňové poplatníky, z jejichž prostředků jsou politici štědře vydržováni. Politik, respektive úředník, je loajální k instituci, která s prostředky daňových poplatníků hospodaří. Tak se stane, že politik loajální k Evropskému parlamentu, anebo k NATO prosazuje nesmysly, či nepravosti, kterým nevěří, na škodu občanům, kteří ho zvolili.

S politickým životem ve lži se to má tak, že lež není diskvalifikace. Lež je kvalifikace. A protože, jak známo, kdo lže, ten i krade, máme jen skromnou naději, že z politiky vzejde něco dobrého. Z dostatečného odstupu je patrné, že střídáním politiků u moci se nemění systém. Těch, co selhali, a proto prohráli, samozřejmě není škoda. Jenomže z těch, co je střídají, zřídka bývá užitek. Změny, které připadají v úvahu v rámci stávajícího systému, jsou pouze kosmetické. Systémových změn se pak politici bojí, proto je spíše slyšíme vysvětlovat, jak co nejde, než že bychom je viděli něco vadného napravit.

Politický život ve lži se vyznačuje kontinuitou. Co je předmětem opoziční kritiky, se posléze stane vládní praxí a to, co poražení prováděli, když byli u moci, pak z opozičních lavic vášnivě kritizují. Zatímco v praxi se střídáním politiků mnoho nemění, jejich verbální konfrontace budí dojem politické dynamiky. Bouření ve sklenici vody je symptomem úpadku, a čím je úpadek politiky hlubší, tím méně stačí lidem povolit uzdu a osladit život, aby veřejnost uvěřila ve světlo na konci tunelu. Čím déle se ale lže, tím více se veřejnost cítí v tunelu doma a za světlem nespěchá.

Největší politickou hádankou, na kterou nikdo nezná odpověď, je otázka, zda je myslitelný politický život v pravdě. Jednalo by se o rehabilitaci politiky, anebo o její popření, pokud by politici za všech okolností volili pravdomluvnost? Povznesla by pravda pospolitý lid, anebo by do společnosti vnesla chaos? Pravda osvobozuje, ale také se pro pravdu každý nejvíc zlobí. Co by se společností udělalo přiznání politiků, že řeší, na čem lze vydělat, nikoli co je dobré pro lidi?

Jak by se občané tvářili, kdyby se jim na rovinu řeklo, že než riskovat, že lidem s jídlem poroste chuť, je jistější držet je na dietě? Že úkolem politiky je lidi ovládat, nikoli jim sloužit? Že se ve volbách nevolí správce, nýbrž dozorce?

Politický život ve lži by se sotva prosadil, kdyby svět nechtěl být klamán, kdyby lidé nedávali iluzi přednost před bezútěšnou skutečností, a kdyby člověk neodvracel zrak, když mu hrozí poznání, že politikům naivně naletěl. Člověk raději přehlédne, že byl obelhán, než by byl za hlupáka, který se obelhat nechal. Co je ovšem nejhorší, politický život ve lži je kompatibilní se společností, která sama k životu ve lži inklinuje. Jestli politika kopíruje společenské poměry, anebo zda společenské poměry kopírují politiku, není podstatné. Není totiž pravděpodobné, že občané budou vyčítat politikům něco, co tolerují sobě. Lež si oškliví jen ten, kdo usiluje o život v pravdě. Z toho je patrné, kudy vede cesta k nápravě politiky a společnosti současně. Pokaždé to začíná u člověka.

Vítězslav Jandák: Já jsem ještě radši, když na vás koukám. Já bych vás malinko opravil: Co s tím můžeme dělat? Nic, protože žijeme v Čechách. A uvědomte si, že brácha bráchu v historii klidně podřízli. Češi se mezi sebou řezali vždycky, to znamená, že tužby o tom, aby byli Češi jednotní, jsou marné. Češi nikdy nebudou jednotní, Češi jsou uštěkaní malí ratlíci v Evropě, kterým každý připomíná, velmi nenápadně, že tady vlastně neměli být a že rok 1918 byl omyl. Už o tom píší někteří velmi uznávaní historici, že to byla chyba, že to vzniklo. To znamená, že se my se řítíme do propasti, a těmito nenápadnými kroky těchto takzvaných historiků, a podobně, lidé ještě víc znervózní, protože nevědí, co bude. A pak vám řeknu, že politici se leckdy chovají opravdu blbě.

Martina: Pane Jandáku – tak když se s tím nedá nic dělat, tak vám děkuji za rozhovor.

Vítězslav Jandák: Dobře, tak já půjdu. Bylo to gratis. Ale skutečně, co byste s tím chtěla dělat? Nechcete být soudružka, která by chtěla vychovávat národ. To se nedá vychovat.

Martina: To nejde. Takže dobře, ale můžeme přece exempla trahunt, příklady táhnou. Můžeme se každý snažit sám za sebe…

Vítězslav Jandák: Proč to budeme dělat, vždyť je přece daleko lepší, když si můžeme zanadávat. Vždyť je to ventil.

Martina: Ale zanadávat si je něco jiného, než v sobě opravdu živit zášť a ublíženost.

Vítězslav Jandák: Možná, že to je stravou. Říká se, že vzteky jsou od žlučníku, že lidé mají v sobě žluč. A my žereme tlusté, a z toho možná máme narušený žlučník, a proto jsme tak nervózní. Možná to nebude o politice, možná to bude o stravě.

Martina: Já tlusté tak moc nekonzumuji, a stejně jsem někdy rozčilená.

Vítězslav Jandák: Vy jste rozčilená z blbosti těch druhých. To vás, jako inteligentní ženu, rozčiluje. Ale neříkejte mi, že vás rozčiluje, když se někdo chová tak, či onak.

Martina: Vy jste říkal, že Češi se řezali odjakživa. Ale kdo ne, když se podíváte kolem.

Vítězslav Jandák: Hodně, vždycky hodně.

Martina: Já myslím, že bratrovražedné boje byly poměrně rozšířenou praktikou.

Vítězslav Jandák: Ale to byly vždycky kmenové záležitosti. Kdežto Češi byli později v podstatě jeden kmen, a furt se mezi sebou řezali.

Martina: Vy mi ty Čechy moc pomlouváte. Já tvrdím, že my svým způsobem máme dobrou karmu.

Vítězslav Jandák: Ty byly zrušené.

Martina: Protože jsme v moderních dějinách nikdy nikoho nenapadli.

Vítězslav Jandák: Protože jsme mrňaví.

Za to, že Češi byli a jsou mrňaví, slušní a hodní, zaplatíme

Martina: Neměli jsme žádné kolonie, ani to Togo nám nezůstalo. Takže my jsme docela takoví – že už jsme si spoustu věcí odžili.

Vítězslav Jandák: Za to zaplatíme. Za to zaplatíme.

Martina: Za co?

Vítězslav Jandák: Za to, že jsme byli mrňaví, slušní a hodní. Podívejte se jenom, když se na to budeme z této pozice dívat, na takového Orbána. Podle našich médií zlobí Evropu, je to kazisvět, leze Moskvě kamsi, a podobné věci, a přesto má pořád nějakou úroveň, dokonce schůzka – která ještě pořád nebyla uzavřena – mezi Putinem a Trumpem, by měla být v jeho Budapešti. Čím to je? A my, kteří jsme opravdu, ale opravdu tak evropanští – když se podíváte na Lipánka, na Fialu – ti, jen co se Leyenová otočila, už udělali, co si přála, a přesto nás neberou. Ani nás nevzali na otevření Notre-Dame. Kdo tam byl? Duka, a nikdo jiný, a bylo tam státníků „něúrekom“ – jak říkají Slováci.

Martina: Když se někdo moc podbízí, tak se to tomu většímu hodí, ale zřejmě k němu nechová vážnost.

Vítězslav Jandák: Nechová. Přitom máme dneska obrovské obavy, abychom byli bráni vážně, kdyby náhodou ten lotr Turek se stal ministrem zahraničí. Vždyť je to pitomost. Všimla jste si jedné věci? Já se nedívám na předávání medailí na Hradě, já jsem tam byl asi dvanáctkrát, a je to vždycky to samé. Ale Turek tam byl s paní Coolidge, a to je dáma, která sloužila v Bílém domě, a zažila tam pár hlav Spojených států…

Martina: Pěti prezidentům dělala asistentku.

Vítězslav Jandák: Samozřejmě, ale on byl jejím oficiálním doprovodem, a to je velmi zajímavý moment. Politika je vždycky tak trošku o symbolech, a tohle byl nějaký symbol. S kým se teď nejdříve sešel nový americký velvyslanec, když přijel? Prvně se sešel s Babišem. Řekli bychom, že by se měl sejít s Lipánkem, a později s prezidentem, ale ne, on se sešel s Babišem. To jsou ty drobnosti, které mainstreamoví novináři tak trošku vynechávají. Ale ony dokreslují, jaká je situace ve světě, jak si stojí tato republika.

Martina: Oni je nevynechávají, když se jim to hodí do krámu. Ale když by to snad náhodou mělo posílit konzervativní část politického spektra, tak to v tu chvíli poměrně přehlížejí. A já jsem stejně chtěla začít něčím trochu jiným.

Vítězslav Jandák: Dobře, ale ještě pár oprav. Vy normálnosti říkáte „konzervativní“. Teď jsem si toho všiml. „Konzervativní část veřejnosti“, vždyť to jsou normální lidé, a ti jsou většinou konzervativní. Říkají: Máma je máma. Táta je táta. Rodina je táta, máma. To jsou konzervativní lidé.

Martina: Vy když řeknete „normální“, tak je to trochu zavádějící. Tak proto v politice…

Vítězslav Jandák: Jak zavádějící? Já jsem vám skočil do řeči, omlouvám se. Už jsem zticha.

Martina: Myslím, že to dnes není poprvé, a není to rozhodně naposledy.

Vítězslav Jandák: Už jsem úplně zticha.

Demokracie už dneska nemá žádná pravidla – lidstvo bude muset přemýšlet o něčem jiném

Martina: Když jsem mluvila o tom, jak tyto volby před, v průběhu, i po, připomínají řež, tak si říkám, že po revoluci jsme jako novináři pokrývali volby od devadesátých let, a já si nepamatuju, že by komunikace mezi politiky byla až taková vyhrocená a nenávistná.

Vítězslav Jandák: Víte, to začalo už v minulém období, v předminulém. Já jsem právě kvůli tomuto odešel ze Sněmovny. V roce 2017 jsem na jaře položil mandát. Lidsky jsem se nakrkl, poněvadž i poslanec je člověk a už mi to připadalo zbytečné. A zbytečné bylo i to, jakým způsobem proti mně šli někteří kolegové z vedení sociální demokracie, a podobně. A já jsem řekl: „Ne. Už chci pryč“, a odešel jsem. A bylo zajímavé, že jediný, kdo za mnou přišel, a říkal: „Pane kolego, to je škoda, že odcházíte“, se jmenoval Schwarzenberg, člověk z protitábora. Ten přišel. A myslím, že to už by se dneska nestalo, aby přišel někdo odtamtud, nebo naopak. Ale už tehdy byla taková atmosféra, že už to směřovalo až k hysterii, kterou prožíváme dneska po volbách. Ta už začínala tehdy.

Martina: Už začínala, a vy jste dokonce přímo řekl, že vás z politiky vypudila nenávist, nebo to byl přinejmenším jeden z hlavních důvodů vašeho odchodu. Když říkáte, že tam jste si toho všiml a že to bylo tak intenzivní, že vás to katapultovalo pryč z politiky, tak jak se to tehdy projevovalo? Protože my víme, jak ta nenávist vypadá teď. Ale jaké měla začátky?

Vítězslav Jandák: Projevovala se daleko záludněji, protože se projevovala v určitém rozkladu stran, které v podstatě už byly na odchodu. Já jsem v roce 2017 na jedné schůzi sociální demokracie předpověděl, že sociální demokracie je určena k likvidaci a že se zlikviduje, a skončí. Stalo se. A dodával jsem tehdy ještě: „A druhá strana, která bude likvidována, či se zlikviduje, se jmenuje ODS.“ A podívejte, jak dneska ODS vypadá.

Martina: To zní prognosticky.

Vítězslav Jandák: Možná že jsem prognostik, ale především jsem důchodce. Ale řekl jsem: „Podívejte se, jak to vypadá. Část ODSáků přešla k Motoristům, část přešla dokonce k ANO, některé kolegy dnes vidím v barvách ANO. Možná že to taky bude tím, že žijeme v nějakém historickém období, kdy strany, které startovaly toto období, v podstatě už splnily svůj úkol, a – jděte pryč. A přijdou nové, a přicházejí. A všimla jste si, že přicházejí hnutí? To je krásné „hnutí“. Do hnutí se vejde všecko. Hnutí je lepší, než strana. Strana je, myslím, tak trošku relikt z minulého období demokracie, kdy to mělo pravidla. Dneska už demokracie nemá žádná pravidla. A demokracie je leckdy zaskočena sama sebou. Já myslím, že lidstvo bude muset přemýšlet o něčem jiném.

Martina: Co byste navrhoval?

Vítězslav Jandák: Nevím. Nevím, co bych navrhoval. Opravdu jsem bezradný. Ale možná, že to bude muset vypadat trošku jinak – všecko na světě.

Umělci podporující politické strany se dostávají na vedlejší kolej, protože o ně lidé přestávají mít zájem

Martina: Vy jste byl desítky let hercem, a na začátku devadesátých let začalo mnoho herců podporovat některé politické strany. Třeba ve volbách podporovali tu, či onu stranu. Tehdy nám to přišlo celkem normální, na Západě se to taky dělalo, a my jsme si tam přáli být. Jenomže dnes se někteří umělci angažují trvale, nejen v kampaních, ale i mezi nimi, a propagují jejich politiku, a mnoho lidí se na ně kvůli tomu dívá skrz prsty.

Vítězslav Jandák: Nejen u nás.

Martina: Nejen u nás, ano. Jak se na tuto angažovanost umělce – jak se tomu říkalo za minulého režimu – díváte?

Vítězslav Jandák: Nevím, mně to je trošku směšné. A možná, že to je dneska už právě kontraproduktivní. Vezměte si, kolik velkých bardů – možná v uvozovkách, možná ani ne – z řad umělců, podporovalo Fialovu vládu, a podívejte se, jak to Fiala prošvihl. A oni do budoucna taky, najednou ztrácí kredit. A já jsem si toho všiml ve Spojených státech po první volbě Trumpa – mnoho velkých hollywoodských hvězd se postavilo proti Trumpovi, a řekli: „Neexistuje.“ Až v reakci na to v Americe vzniklo zvláštní hnutí, které řeklo: „Víte co, komedianti, hrajte dobré filmy, ale už se nepleťte do politiky.“ A vezměte si, že ve druhé volbě Trumpa, která pro něj už dopadla úplně perfektně, se moc umělců neozývalo. A u nás to taky přestane, protože se ti umělci začínají dostávat na druhou kolej.

Martina: V jakém smyslu slova?

Vítězslav Jandák: Na druhou kolej, tedy že je lidé přestávají mít rádi. Dříve to byli národní umělci – teď nemyslím terminus technicus, který používali komunisti – škoda, že není. Ve Francii se dává Rytíř umění, a u nás to byl národní umělec, a já to nepovažoval za blbost, i když to bylo často politicky zneužito. A co není nikdy politicky zneužito? Ale měli by se držet tohoto. Já jsem se rozhodl z herectví víceméně odejít, tak jsem z něj odešel, a věnoval jsem se politice.

Martina: Proč?

Vítězslav Jandák: Já jsem nikdy nechtěl být hercem. Já jsem měl tatínka v roce 1960 zavřeného za podvracení republiky, a velezradu, a nevím za co všecko, a všichni říkají, že šedesátá léta byla fantazie. Nebyla. Nám vzali všechno a fotra mi zavřeli. Ale v podstatě jsem neměl moc na vybranou. Já jsem chtěl dělat práva, ale pán na fakultě mi řekl – já si to budu pamatovat nadosmrti, bylo to velmi vtipné – že: „Pakliže vaše babička nebojovala v Pařížské komuně, tak nemáte šanci. A vy už vůbec ne.“ Já si moc nepamatuju, ale tohle si pamatuju. Tak jsem recitoval básničky – mně se vždycky líbily ženské a poezie – a oni říkali: „On na to má, ať jde na AMU.“ My nevěděli, co je AMU, ale tak jsem tam šel, a oni mě vzali, a tak se ze mě stal herec. A mezitím jsem vždycky hledal z herectví únik. Třeba jsem se pak podílel – když jsem se stal spoluvlastníkem Zlínských ateliérů, jako akcionář Bontonu – na rozjezdu festivalu dětského filmu, ze kterého se svého času stal největší festival na světě. Dneska už jsou to zase moravské ptáčky. Vždycky jsem z herectví jakoby uhnul. A pak byla politika, a zvolili mě třikrát za sebou, tak jsem byl třikrát za sebou v parlamentu, a také jsem byl ministrem, takže se mi už k herectví moc nechtělo. Teď mám nabídku…

Martina: Ano?

Vítězslav Jandák: Možná na příští rok, ale to bych vzal, protože by to měla být sranda. Vy jste se tady dotkla mnoha vážných věcí, ale zapomněli jsme na jednu věc, že se nám vytratila sranda.

Martina: Humor.

Vítězslav Jandák: Nebo humor. Vy říkáte „humor“, já říkám „sranda“. Nám se sranda vytratila. A my jsme byli ve srandě mistry.

Martina: My jsme byli v legraci mistry vždycky, za každého režimu.

Vítězslav Jandák: Smějící se bestie.

Status registrovaného umělce je blbost – buď umělcem jste, nebo ne, na to není potřeba papír

Martina: Smějící se bestie. Vzpomínám si, kolik bylo za komunistů vtipů, ale dnes je jich méně. Není to vůbec. Já si vzpomínám, že jsme si dokázali celý večer vyprávět vtipy o komunistech, a vždycky na závěr zazněl základní vtip, jak se sejdou dva ve vězení, a jeden říká: „Za co tu jsi?“ A on říká: „Za lenost.“ A on říká: „Jak to?“ „My jsme si se sousedem povídali politické vtipy, a já jsem si myslel, že bude stačit, že ho půjdu udat až druhý den ráno. Ale on mě byl udat už ten den večer.“ Ale tohle není. Tohle není.

Vítězslav Jandák: Ne, už to není.

Martina: Čím to?

Vítězslav Jandák: Dobou. Doba je rychlejší, a doba vymyslela taková fígle, že vlastně k tomu, abych žil, nepotřebuju lidi. Stačí mi krabička, abych se spojil se světem, a tam si vymyslím ženskou, tam si vymyslím dobu, vymyslím si cokoliv, a druhé lidi moc nepotřebuju.

Martina: Ale humor nás vždycky ze všeho vyvedl, držel nás nad zemí. A teď si kolikrát říkám, jestli lze stvořit korektní vtip, kterému se někdo bude smát. Myslíte si, že za tím je i toto?

Vítězslav Jandák: Někteří se budou smát, někteří se budou bát. A jsme zase tam, kde jsme byli. Protože jsme mrňaví, nejsme hrdí, nejsme pyšní.

Martina: Maďaři jsou také malí.

Vítězslav Jandák: Pozor, ale mají velikou historii. Vezměte si Rakousko-Uhersko. Ale Karel to zvoral, že neudělal Rakousko-Uhersko-Česko. Možná, že by nebyl ani rok 18. Ale on pak pendloval po světě a vracel se do Budapešti, a myslel si, že ho Maďaři zachrání. Ale ne. A zase zapomněl na Čechy.

Martina: Většinou byli nositeli legrace a čtení mezi řádky mnozí herci, a právě malé scény, a podobně. Vy jste si povzdechl, že je škoda, že už tady nemáme národního umělce, tedy lidi, kteří oslovovali celý národ.

Vítězslav Jandák: To byl Werich. To byl Menšík – ti byli podle mě národní umělci.

Martina: Ale tato vláda přijala status registrovaného umělce. To asi není to, po čem vy toužíte?

Vítězslav Jandák: To je blbé, to je hodně blbé. Protože buď umělcem jsem, nebo nejsem – na to nepotřebuju papír. A abych bral podporu v nezaměstnanosti, protože se na mě jako na umělce nikdo nechce dívat – tak to mi připadá blbé.

Ministerstvo kultury bych zrušil – v EU ho má jen jednadvacet zemí, dotační systém slouží k tomu, aby se pod vlajkou umělce uživilo hodně lidí

Martina: Tady je pořád diskuze o tom, jak by měla být kultura financována, že je věčně podfinancovaná. Myslíte si, že dotační systém, který v ní je, napomáhá svobodné tvorbě?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: A čemu tedy?

Vítězslav Jandák: Aby se pod vlajkou umělce uživilo hodně lidí – o tom to je, o ničem jiném. Já jsem dokonce říkal – a jsem za to proklínán – že bych zrušil ministerstvo kultury. Pouze jednadvacet zemí Evropské unie má ministerstvo kultury. Myslíte, že Německo má ministerstvo kultury? Spolková republika Německo nemá Ministerstvo kultury.

Martina: Má.

Vítězslav Jandák: Ne, nemá.

Martina: Vždyť ministryně Claudia Roth, ta zelená…

Vítězslav Jandák: To nebylo ministerstvo kultury.

Martina: Zvolená v loňském roce, dokonce osobně přerozdělovala granty, aby se tam právě dostalo angažované umění.

Vítězslav Jandák: Ne, já se vsadím. Podívejte se na to.

Martina: Já to najdu.

Vítězslav Jandák: Spolková republika nemá, dokonce ani Rakousko nemá. Má ministerstvo, ale nemá ministra kultury. A říkám, že je to jednadvacet zemí z Evropské unie, které má ministerstvo kultury, a zbytek z osmadvacítky nemá.

Martina: Tak já to teď asi hned úplně nenajdu…

Vítězslav Jandák: Nemají.

Martina: Aha, ona byla federální komisařkou pro kulturu a média.

Vítězslav Jandák: Ano, to je něco jiného.

Martina: Ano.

Vítězslav Jandák: To je něco jiného, protože tam máte třeba bavorského ministra kultury, s tím jsem jednal, v Bavorsku jsem byl. Ti mají ministra kultury. Ale to je svobodný stát Bavorsko, Hesensko má ministra. Ale protože je to spolková země, tak by měl být spolkový, a tak tam mají komisaře.

Martina: Naše ministerstvo kultury přijímá žádosti do registru umělců, a již brzy také plánuje zveřejnit granty, a podmínky, za jakých registrovaní budou moci žádat. Martin Baxa svého času napsal na X-ku, že museli předložit tento návrh statusu umělce, protože to na pokyn Evropské unie odsouhlasila minulá vláda. K čemu si myslíte, že to vede? Myslíte si, že jako dotační systém – když chcete zrušit ministerstvo kultury – je v umění úplně špatně?

Vítězslav Jandák: Není úplně špatně. Některá divadla by se dneska asi neuživila. Ale ministerstvo kultury má pod sebou jenom jedno divadlo, a to Národní, a ostatní divadla nepatří pod ministerstvo kultury.

Martina: Ale dostávají vládní granty.

Vítězslav Jandák: Dostávají granty, ne vládní, ale dostávají je z ministerstva. Mohou dostávat granty. Víte, je to o tom, že mohou, a veškeré grantové podpory – ať to je v zemědělství, v kultuře – víte, tyto podpory jsou trochu k ničemu. Já si myslím, že by všichni měli trošku hodně pracovat, aby si na sebe vydělali. A trh – teď moc nemluvím jako bývalý sociální demokrat – ale trh ukáže, jestli na to půjdou, nebo nepůjdou. Myslíte si, že například Jarek Nohavica, kterého považuju, jakožto zpěváka, za největšího barda tady…

Martina: A básníka.

Vítězslav Jandák: A básníka, samozřejmě. Myslíte si, že dostává nějaké podpory? Že má za sebou sponzory? Já si myslím, že nemá. On si vydělá tím, že zpívá, a lidi na něj chodí. A to by měla být jaksi základní míra. A teď jsme se vrátili malým obloučkem k politice. Víte, co je mi do toho, že na Hradě protestují nějací lidé, že by Macinka, nebo Turek, neměli být ministry? Dyť jsme tady o tom měli velký plebiscit, a ten se jmenoval – „volby“. Lidé jim dali puvoir, tak ať jsou ministry. A tyhle mrňavé? Co do toho řvou? Co řvou? Jsou vzteklí, řvou, prohráli volby, a třeba je příště vyhrají. O tom je takzvaná demokracie.

V umění se začala rozmáhat autocenzura

Martina: Vrátím se k vašemu záměru, že by bylo dobré zrušit ministerstvo kultury. Říkal jste to i v době, kdy jste byl ministrem kultury?

Vítězslav Jandák: Ano, řekl jsem to.

Martina: Byl jste první kapr, který se rozhodl vypustit si rybník?

Vítězslav Jandák: Ano. Já jsem to říkal, a dokonce jsem byl první, kdo říkal – teď už mě budou proklínat strašně – že by se měl spojit rozhlas s televizí, podle vzoru BBC, podle vzoru Slovenska. A říkal jsem to ještě před tím, než se na Slovensku rozhodlo, že by to tak mělo být, protože by došlo k úsporám, k obrovským finančním úsporám.

Martina: A proč si myslíte, že nepotřebujeme ministerstvo kultury? Václav Klaus nedávno říkal, že při stavu naší zahraniční politiky je pro nás nemístný luxus mít ministerstvo zahraničí. Ale proč nemít kulturu?

Vítězslav Jandák: Má pravdu. Protože stejně většina práce poslanců je naplňovat ve Sněmovně směrnice Evropské unie. Devadesát procent jsou směrnice, o kterých se hlasuje, a samozřejmě se vždycky přijmou, protože to jsou šéfové. Takže k čemu bychom měli mít ministerstvo? A vrchol byl, když jsme měli ministra pro evropské záležitosti, což je ministerstvo, když jste členem Evropské unie. A jemu zřejmě podléhal Fiala, jakožto premiér, když to vezmete logicky, protože on byl nejvyšší. To jsou všecko blbiny. A je to proto, abych zaměstnal kamarády, soukmenovce ze stran, abych jim dal, když se mnou bojovali, taky nějakou šanci si…

Martina: To, co jste říkal, že si trh rozhodne, to jsou skutečně zákony ekonomiky, zákony trhu. Pak jsou určité druhy umění, které by se možná v rámci naší malé země nedokázaly samy uživit, třeba nejrůznější slovesná umění. Ale řekněte mi…

Vítězslav Jandák: Například „slovesné umění“? Co tím máte na mysli? Já jsem fakt blbý.

Martina: Věci, které se třeba týkají jenom naší země, různé literární časopisy, a podobně. Jak byste vyřešil toto?

Vítězslav Jandák: Já jsem jim na to dával dotace. Uhde mi přišel poděkovat, protože před tím na to trošku zapomněl, nebo dával míň – tak já jsem jim to dal. Myslím, že na toto by stát měl. Ale jsou i jiné způsoby. Třeba Francouzi financují v různých stupních. Máte stát, který podporuje, dále podporují departementy, kraje, města, a podobně. Všimněte si, když se díváte na francouzský film, nebo detektivku, tak se podívejte, který kraj, nebo které město to finančně podpořilo. Čili to je jejich propagace, a na to dávají peníze. Dá se financovat různě, a nemusí k tomu být obrovský aparát ministerstva kultury. Stačil by daleko menší aparát, a ten by v podstatě mohl dělat takovouto grantovou činnost, a to by bylo všecko.

Martina: Ve světě také fungují různí mecenáši, kteří, když jsou úspěšní, si vezmou za své nějaký projekt.

Vítězslav Jandák: To bylo u mě. Já jsem měl prvního mecenáše na opravu obrazů v kostelech. O tom se taky už nemluví. Já jsem tehdy vyzval podnikatele, protože je spousta vzácných, nikoli úplně nejvzácnějších, ale vzácných obrazů v pražských chrámech a kostelech, a potřebují restaurovat. A tehdy se zavedlo to, že přišli podnikatelé – hlásili se k tomu velice – a dali tam cedulku – abych nikoho nejmenoval – tak třeba: „Pan Vonásek s chotí přispěli na restauraci tohoto obrazu.“ A opravdu se spousta obrazů skutečně zlepšila, zkvalitnila a zrestaurovala. Taky se to povedlo. A to byl u mě vzor mecenášů. Ale k tomu jsou ještě potřeba zákony, že když jsem mecenáš, abych to mohl odpočítat z daní, a podobně. To by chtělo další legislativu.

Martina: A tu nemáme?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Myslíte si, že se dá hovořit o nezávislosti tvorby, nezávislosti umělce, když přijímá jakékoli dotace od státu, potažmo z Evropské unie? Nebo se tím už vždycky v druhém plánu stává dotyčný umělec loajálním?

Vítězslav Jandák: Víte, když v minulém režimu dostával od státu prachy – bolševického státu – tak byl taky tak trochu loajální, ale hledal cestu, kudy z toho ven, a vzniklo mnoho děl, která byla fantastická, a dodnes se na ně můžeme dívat. Možná, že to byl lepší způsob. Já nevím. Víte, záleží na kumštýři. Já říkám, že buď kumšt je, nebo není, a lidé si rozhodnou, jestli se jim to bude líbit, nebo ne. A buď jich bude hodně, nebo jich bude málo.

Martina: Jak moc je u nás – podle vás – tvorba svobodná? Ať už divadelní, nebo…

Vítězslav Jandák: Víte, já myslím, že je absolutně svobodná. Dokonce to někdy ulítává do toho, že se na jevišti činí nemravnosti, a dámy na různá místa dávají vlajky, a podobně. To je nechutnost. To ani není pornografie, to je hnůj. Ale jinak, máme, si myslím, svobodu. Ale začala jedna věc, která už začala za bolševika – autocenzura.

Martina: Autocenzura.

Vítězslav Jandák: Přesně. A to si říkáte: „A hergot, bacha. Vždyť já mám děti, děti jsou na škole, nebo tam pracují, tak já budu radši držet hubu.“ A jsme tam. Nebo: „Mám půjčku, mám hypotéku.“ A stávky? U nás nemáte stávky, protože všichni mají půjčené prachy, a to znamená: „Co kdyby mě vyhodili z práce? Kdo zaplatí hypotéku, kdo mi zaplatí leasing na auto? Tak se na to, mámo, radši vykašleme.“

 

Celý rozhovor s Vítězslavem Jandákem o tom, proč jsou Češi uštěkaní malí ratlíci, kteří se mezi sebou vždycky řezali, jak politici ztrácejí pravidla slušné komunikace, proč by mělo být zrušeno Ministerstvo kultury, a jak se v umění rozmáhá autocenzura, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.