Martina: Lukáši Kovando, Německo mělo dlouhá léta tah na ekonomickou bránu. Situace se změnila v okamžiku, kdy tedy vypukla válka na Ukrajině, a Německo řeklo, že prostě nebude odebírat z Ruska energie. Hospodářská situace, která nastala, dopadá velmi tvrdě na mladou generaci, protože nezaměstnanost ve věkové skupině 15 až 25 let vzrostla za poslední dva roky o 22 procent. Kromě toho se Německo rozhodlo, nebo přemýšlí o radikálním zvýšení věku odchodu do důchodu – schválně dávám tyto dvě věkové skupiny. Objevují se proklamace, že už nemá na financování přebujelého sociálního státu, a přesto chce dotovat elektřinu. Znamená to, že je to konec německého sociálního modelu? Je to konec německé ekonomické prosperity? Protože to je velmi důležitá zpráva pro nás.

Lukáš Kovanda: Určitě je německá prosperita v ohrožení. Ale německá prosperita tady není už několik let, německá ekonomika stagnuje, protože se německému průmyslu, který táhl celou německou ekonomiku, nedaří. Ale on táhl, troufám si říct, celou evropskou ekonomiku a celé euro, celou eurozónu. Takže jestliže nebude německý průmysl, tak co tady je dál? Jestliže si zlikvidujeme třeba autoprůmysl – a teď nemám jen na mysli Německo, ale třeba sever Itálie, některé části Francie, Nizozemí, Dánsko – tak toho Evropě moc nezbývá. Evropa jede hodně z podstaty, nebo ze své historie. A když se podíváme na žebříček největších technologických firem, na oblast umělé inteligence, pokročilého online, a tak dále, tak tam nejsou evropské firmy. A umělá inteligence – to se asi shodneme, že to je transformativní věc – tak jestliže v tomto Evropa zaspí, jakože zatím zaspává, tak si nás tady rozebere Čína, Amerika.

Martina: Indie.

Lukáš Kovanda: Nebo Indie. Představte si, že bude robotická armáda, řízená někde z Pekingu, která bude schopna zlikvidovat Evropu. My tady nasadíme proti robotům s umělou inteligencí lidi z masa a kostí. Nemají šanci. Takže jakmile se ocitneme v této situaci, kdy zaspíme technologicky, tak jsme prostě zničeni i vojensky, a pak je úplně jedno, jestli budeme mít emise takové či makové. Prostě evropští lídři nechápou, že svět už není, jako v 90. letech, kdy se hovořilo o konci dějin. To je nesmysl. Čína, Spojené státy si uvědomují, že vítězit v tomto novém světě může ten, kdo bude mít suroviny, energie, a hlavně levné energie. My si tady uměle zdražujeme energie, abychom zachránili planetu. Ale Evropská unie má 5 procent, v roce 2030 bude mít 5 procent globálních emisí. Jak můžete něco ovlivnit, když už máte jenom 5 procent? To je jako kdyby někdo, kdo by měl pětiprocentní podíl v nějaké firmě, chtěl řídit směřování této firmy. Nemáte šanci. Čína má podíl na emisích přes 30 procent, a staví dál uhelné elektrárny, protože ví, a má dramaticky levnější elektřinu. Donald Trump se zasazuje o to, aby byla levná elektřina ve Spojených státech. Proč? Protože když budete mít levnou elektřinu, tak máte pohon datových center pro rozvoj umělé inteligence. A to je budoucnost. A my si tady naopak energii zdražujeme. Ale děláme to úplně pro nic, protože my nejsme velký emitent. Velký emitent je Čína, Amerika, Indie – to jsou ti největší emitenti, a ti mají šanci, když se budou zelenat, něco měnit. Ale my už jsme udělali hodně, a chceme se zelenat ještě víc, a to i za tu cenu, že ztratíme možnost jít ruku v ruce, co se týče rozvoje umělé inteligence, s Čínou, se Spojenými státy. Ale pak vůbec nemáme šanci uspět ve světě, který přichází.

Francie propadá do krize kvůli silnému euru, které si vynutila jako podmínku pro znovusjednocení Německa

Martina: Zdá se, že to Evropská unie už tak nějak přijala, protože stále naprosto zarputile pokračuje blížení se k propasti. A dalším adeptem na pád do propasti je, jak už jsme se tady o tom bavili, Francie. Dřív to bylo ještě námětem vášnivých debat v anarchistických kruzích, že Francie má potíže, ale teď už je jasné, že to není fáma, a že všechny plány každého nového nastupujícího francouzského prezidenta, že ještě během jeho lektorátu doženou Německo, se ukazují jako zcela mylné. A spíš se zdá, že se Německo chystá dohnat v tom pádu Francii. Řekněte mi, proč se Francie dostala až na takovýto okraj své destrukce, své sebedestrukce?

Lukáš Kovanda: To začalo už někdy v 90. letech. Tehdy se Německo znovu sjednotilo, a třeba Margaret Thatcherová byla vždycky proti tomu, aby se Německo sjednocovalo.

Martina: Margaret.

Lukáš Kovanda: Tato britská premiérka si uvědomovala, že to je velké nebezpečí, že to může vrátit do Evropy velmocenské ambice, které dovedly tento kontinent do první, i do druhé světové války. Ale já si myslím, že dnešní generaci politiků už tenhle pohled chybí. Oni si nezajímají o historii, a myslí si, že je to cosi irelevantního. Ale v těch národech to pořád někde je, to jsou věci, které se neztrácí, to je v DNA národních duší.

Martina: Ale my jsme s tím udělali to, že se už o tom nesmí mluvit, a tím jsme se to rozhodli vyřešit.

Lukáš Kovanda: Kdo zapomene svou historii, je nucen si ji zopakovat – to je věc, která podle mě platí. A proto si myslím, že je důležité tohle připomínat. A i Francie se v 90. letech na snahu Německa se znovu sjednotit tvářila podezřívavě, a proto řekla: „Dobře, my, jakož to vítězná velmoc druhé světové války, to posvětíme, odkývneme, ale ať vznikne euro.“ A euro bylo koncipováno na půdorysu německé marky, aby pomohlo dodat Franci to, co postrádala, tedy německou organizaci, organizovanost, preciznost v ekonomických a měnových otázkách. Protože Francouzi hltali, jak marka v poválečné době zpevnila, a chtěli to mít taky. Takže řekli: „Ano, my vám povolíme znovusjednocení, ale chceme vaši měnu, bude se to jmenovat euro. A zároveň mysleli, že tím, jak budou sdílet s Němci měnu, tak si Němce pohlídají, že Němci už nikdy nepůjdou proti Francouzům, protože budou sdílet jednu měnu.

Martina: Takže chybná politická i ekonomická predikce.

Lukáš Kovanda: No, a zbytku Evropy tohle prodali, jako že vzniká super krásná národní měna, kde se všichni budou milovat – teorie konce dějin, euro, a všichni budou rádi. Ale ve skutečnosti za tím byly mocenské zájmy Německa, které chtělo být silné, znovusjednocené, a Francie. A teď se stalo to, že vznikla měna, která nějakým způsobem vlastně vyhovuje všem, ale zároveň nevyhovuje nikomu. Protože Německo by mohlo mít marku silnější, než je euro, ale Francie by zase potřebovala měnu o něco slabší, než je euro, Itálie by potřebovala měnu o něco slabší. To právě zajišťoval režim, kdy Německo mělo před rokem 1999 svou marku, Francie měla svůj frank, Itálie měla svou liru, takže každá země měla měnu na svou míru, na to, jak má organizovanou výrobu, průmysl, a tak dále.

A Francie tím, jak přijala tuto silnou měnu, tak to, podobně jako v Itálii, vedlo k nejhoršímu ekonomickému výkonu, protože třeba francouzští exportéři byli méně konkurenceschopní na zahraničních trzích, protože když máte silnou měnu, tak je to nevýhoda pro exportéry. Francouzi by potřebovali frank, Itálie liru. A Němcům vlastně prospěla paradoxně slabší měna, tedy euro místo marky, protože jejich export byl ještě výraznější. Proto také jejich problémy nastaly nikoli se zřízením eura na přelomu milénia, ale až v roce 2017, až v roce 2017 – i přes výhodu, kterou jim euro přineslo – tedy teprve tehdy, kdy už byly povolenky, a všechno další, obrovskou zátěží, protože zátěž narůstala od přelomu milénia, takže to pak zdecimovalo německou výhodu, kterou měli ve slabší měně.

Takže teď jsou zdecimováni vlastně všichni: Německo je zdecimováno svou Energiewende, nezdařenou energetickou politikou, povolenkami, a tak dále. Francii decimují samozřejmě také povolenky, jako Itálii, ale navíc ještě tyto země decimuje to, že mají příliš silnou měnu – euro – že mají vlastně německou měnu. A vzniká tedy situace, kdy Evropa obecně zaostává za celky, jako jsou Spojené státy, Čína, a asijské ekonomiky. A Francie má navíc ještě další zátěž pro systém, a to, že ještě k tomu všemu má velice velkorysý sociální systém, to znamená, že se tam chodí do důchodu v 62 letech, a v takto nízkém věku se nikde v Evropské unii do důchodu nechodí. Takže z Francie odešel průmysl, odešla jí vlastní měna, která vlastně vyhovovala Franci více, a ještě navíc stagnace ekonomiky, kterou to přineslo, a to je navíc prohlubováno tím, že Francie má velmi štědrý sociální systém, protože se brzo chodí do důchodu. A když si takhle decimujete svou ekonomiku, tak ničím jiným, než dluhem se ji nemůžete se pokoušet křísit. Ale i to má své limity, a na ty teď Francie začíná narážet.

K migraci je nutné mít selektivní přístup, ne všechna migrace je ekonomicky přínosná

Martina: Lukáši Kovando, my jsme teď společně Evropské unii namalovali „čertovo kopyto“, že stojí za svým vlastním úpadkem. Ale do jaké míry za ním stojí třeba podpora nelegální migrace, přestože i tento jev se dá připsat na vrub ideologii Evropské unie?

Lukáš Kovanda: Migrace je z hlediska ekonomického nejednoznačná, protože můžete mít migraci, která je ekonomicky přínosná.

Martina: Ta většinou nebývá nelegální.

Lukáš Kovanda: Nebývá nelegální. Nelegální migrace je skutečně migrace, která ekonomicky prospěšná příliš není. Takže se zase vlastně už deset let, od roku 2015, kdy byla velká migrační vlna, uplatňuje špatný diskurs, a to i v českých médiích, kde je často otázka migrace vnímána jako otázka principu, jakože všechna migrace je dobrá. Nic takového historie neříká, data nic takového neříkají. Je potřeba mít selektivní přístup, to znamená, že migrace není věcí principu, že všechna migrace je dobrá, že přijmeme celou Afriku, a budeme šťastní. Migrace je věcí míry, selekce. To znamená, ano, migrace může být obohacující, ale musíme si přísně selektivně vybírat, koho přijmeme.

Velmi dobré studie na toto téma má harvardský ekonom George Borjas, který zkoumal jednotlivé imigrantské vlny do Spojených států, a bral to desetiletí po desetiletí. Takže když do Spojených států ve třicátých letech přišli vědci, akademici – často židovského původu – kteří prchali před Hitlerem, tak to byla obrovsky obohacující imigrace. Když se do Spojených států dostali českoslovenští imigranti před únorem 48, a před srpnem 68, typu Miloše Formana, tak to také byla obrovsky obohacující migrační vlna. Tihle lidé tam nepřišli za dávkami, ti tam nepřišli proto, aby tam prodávali drogy v ghettech…

Martina: A hlavně tam nechtěli vyvést komunistickou ideologii, před kterou utíkali.

Lukáš Kovanda: Ano, přesně tak. Naučili se jazyk té země, přijali její zvyklosti, a obrovsky prospěli k rozvoji americké společnosti. To je ta přínosná imigrace. Ale pak – jak říká Borjas – v 70. a 80. letech tam přišli třeba z Hondurasu, Nigérie, Mexiko, ale tito lidé už často vůbec neměli pohnutky se učit jazyk hostitelské země, na rozdíl od přistěhovalců z 30., 40., 60. let. Takže oni vlastně přišli do země – a George Borjas říká – že klíčová motivace jsou sociální dávky. To znamená, oni tam jdou opravdu za životem, už ne jako Miloš Forman, který tam šel za tím, aby tam natočil oscarové film, které mu neumožňoval natočit komunistický režim tady. Tihle lidé tam nepřišli něco tvořit, ale přišli sosat ze sociálních dávek, přijít do nějakého ghetta – nechci to paušalizovat, samozřejmě i mezi těmito imigranty byli někteří, kteří si chtěli plnit svůj americký sen, a taky si ho splnili, ale byl tam už daleko větší podíl přistěhovalců, kteří neměli žádný takový cíl – oni prostě chtěli někam přijít, uzavřít se tam v ghettu, a nějak lehce vegetovat, přežívat. A to je věc, která samozřejmě už není ekonomicky přínosná, a stává se ekonomickou zátěží.

Martina: Jde to vyčíslit?

Lukáš Kovanda: Vyčíslit to asi takhle nelze, ale i třeba v Německu vyšla studie, která kritizovala vlnu emigrace po roce 2015 s tím, že je to ekonomická zátěž, na rozdíl od toho, co slibovala tehdy někdejší německá kancléřka Angela Merkelová, tedy, že to bude jednoznačný ekonomický přínos. Německo má přitom zkušenost s emigrací, kdy to byla emigrace prospěšná. Teď narážím na gastarbeitery zejména z 60. let, ale už z 50. let, kdy přicházeli do Německa Jugoslávci, Italové, Turci, Turci zejména. Ale jak to tehdy fungovalo? Německé ministerstvo práce, západoněmecké ministerstvo práce si otevřelo v Istanbulu své detašované pracoviště, a rozhlásilo po celém Turecku, že kdo chce pracovat dva roky v Německu, ať přijede do Istanbulu, a my si tam prověříme, jaké má schopnosti, kvalifikaci. A když nám to bude párovat s nějakou poptávkou nějaké německé firmy, tak ho pošleme do Německa – zaplatíme mu letenku, a on tam bude dva roky pracovat. Takže to byla systematická řízená migrace, která přispěla k německému zázraku 50. a 60. let.

Martina: A pak se to nějak vymklo.

Lukáš Kovanda: Pak se jim to vymklo. Pak, když přišly ropné šoky, a stagnace sedmdesátých let, tak se Němci chtěli Turků zbavit, takže jim Helmut Kohl dokonce nabízel počátkem osmdesátých let – mimochodem mentor Angely Merkelové, někdejší německý kancléř – jim nabízel 10 000 marek za to, když z Německa vypadnou. Ale mezi tím se scelily turecké rodiny, takže už to nebylo možné, a už tam zůstali. Takže imigraci nelze brát jako věc nějakého principu, tedy že všechna imigrace je dobrá, ale musí to být selektivní. A navíc je ještě potřeba počítat s tím, že to je nejen fenomén ekonomický, ale také společenský, protože jakmile se jednou tito pracovníci usadí v hostitelské zemi, a budou tam mít své rodiny, případně se rodiny scelí tak, že za nimi přijdou jejich rodinní příslušníci, tak už tam zakoření, už se stávají členy hostitelské země, a součástí tamní populace.

Přistěhovalci z islámského světa mění tvář evropských měst, už dnes řada z nich připomíná Orient

Martina: Ale já tady spíše opravdu mluvím o nelegální migraci, kterou jsme také přijali za svou. A většinou nám ji evropsko-unijní představitelé, potažmo i naši politici, omlouvají tím, že každá migrace je prospěšná, zejména v okamžiku, kdy Evropa stárne a vymírá. Což o to, to, že stárneme a že se rodí méně dětí, to pravdou je, ale myslíte si, že skutečně bez migrace vymřeme, notabene, že bez nelegální migrace vymřeme?

Lukáš Kovanda: Nemyslím si, že vymřeme, ale migrace může bez pochyby pomoci. Ale musí to být imigrace, která tedy bude obohacující, a ne migrace, která nás bude zatěžovat. Takže pokud to je migrace z Ukrajiny, z Vietnamu, tak si myslím, že to je z civilizačních okruhů, které se nějakým způsobem dokážou sžít s českou veřejností. Pokud to bude migrace z islámských zemí, tak si myslím, že to není ta imigrace, která by byla přínosná.

Martina: A myslíte si, že z pohledu ekonoma – ale teď po vás chci spíše sociologickou úvahu – jestli i tato migrace ze zemí, jak říkáte, které jsou nám svým kulturním okruhem a dědictvím bližší, by měla mít nějakou míru? Protože při určitém počtu může dojít k zásadní proměně společnosti hostitelské země.

Lukáš Kovanda: Ano, to také právě říkal George Borjas, ten harvardský ekonom, že máte – přesně, jak říkáte – určitou míru, kdy je imigrace dobrým sluhou, ale když tuto míru překročíte, tak se imigrace stává zlým pánem. To znamená, že dosáhnete takové úrovně míry migrace, kdy už je přistěhovalců tolik, že už se přestávají přizpůsobovat zvykům a kulturním vzorcům hostitelské země, a začínají mít snahy postupně obracet hostitelskou zemi na svou víru – když to řeknu obrazně – ale ono to trochu platí i doslova. A to si myslím, že pozorujeme v západoevropských zemích, kde se stále zřetelněji – zejména přistěhovalci z muslimského světa – se odmítají přizpůsobovat zvyklostem a kulturním vzorcům hostitelské země. A naopak, když se dnes projdete třeba ulicemi Birminghamu, když se projdete periférií Marseille ve Francii, když se projdete předměstím Londýna…

Martina: Malmö.

Lukáš Kovanda: Malmö. Tak tam už se vůbec nepřipadáte jako v Evropě, a v řadě případů vnímáte, že tam je vysoká kriminalita. Já jsem byl dokonce třeba ve švýcarském Lausanne – to je francouzská část Švýcarska – a už i tam vnímáte skutečně, když toto město navštěvujete opakovaně, obrovský posun, kdy když nyní jdete ulicemi Lausanne za večerních hodin, ale ne ještě úplně v noci, zkrátka krátce poté, co se zešeří, tak už vám tam podivné zombie figurky, které tam evidentně celý den lelkují, nabízejí drogy. To je něco, co bylo před 10–15 lety ve Švýcarsku naprosto nemyslitelné – a teď už je to i ve Švýcarsku. A samozřejmě Francie, o té jsme už hovořili. Něco jiného je francouzské maloměsto, které si stále drží své tradice, ale ve velkých francouzských městech už vidíte, že je to úplně někde jinde, než před 10-20 lety.

České země mohou po 160 letech přestat vyrábět ocel, a to v době, kdy všichni volají po zbrojení proti Rusku

Martina: Lukáši Kovando, když se vrátím zpět k nám domů, tak co si myslíte, že v Česku nejvíce zničili ideologické nápady Green Dealu, které nám implementovala Evropská unie? Kvůli emisním povolenkám se údajně můžeme reálně dočkat konce výroby oceli, víme, jak byl zasažen chemický průmysl, a tak dále. A to se týká nejenom nás, ale Evropy celkově. Co ale myslíte, že tyto kroky nejvíc destruovaly u nás?

Lukáš Kovanda: Green Deal je zatím v počátcích. Green Deal byl schválen koncem roku 2019, takže si myslím, že ty skutečně palčivé dopady teprve pocítíme. Ale vy už jste zmínila ocelářství. Tady nám v podstatě nyní reálně hrozí, že Česká republika, České země přestanou být po 160 letech prvovýrobcem oceli. A to je v době války za humny, bych řekl, až šokující zjištění, protože ocel je zásadní surovinou. Ocel máte ve všem, od lžičky na puding, po automobil, ale také po tank, nebo vrtulník, nebo řízenou střelu. Takže i zbrojařský průmysl potřebuje ocel, a to ve velkém množství. To budeme vozit ocel z Číny, když teď všichni říkají, že máme zbrojit? Takže budeme dovážet zbraně proti Rusku…

Martina: Z Ruska?

Lukáš Kovanda: Od hlavního, klíčového spojence Ruska? Já tím chci demonstrovat, že to je zase úvaha jak z Mateřídoušky. To mi prostě přijde, že se politické reprezentaci v Bruselu naprosto rozbila jejich představa světa, a oni se nedokážou sžít s něčím jiným. Takže je potřeba tuto politickou reprezentaci ve volbách vyměnit. Jenže nejhorší je, že i voliči jsou stále indoktrinováni devadesátými léty a dobou do roku 2019, kdy se jakoby zdálo, že dějiny skutečně skončily, studená válka je minulostí, a celý svět si nakonec podmaní liberální demokracie. To znamená, že nakonec i v Rusku a v Číně, a v těchto zemích, bude liberální demokracie a nebudou žádné války. A jediné, s kým budeme válčit, bude oxid uhličitý, uhlík. Ale tato představa definitivně padla už někdy se začátkem 20. let. Ale bruselská reprezentace – a je to i na úrovni národních států, v řadě proevropských stran – jako by nechtěla přijmout novou situaci, novou realitu.

Martina: A máte pravdu, že veřejnost to přebírá, a když pojmenujete věci tak jako vy, tak rozhodně nedostanete přílepek Mirka Dušína.

Lukáš Kovanda: Je to tak, nová realita prostě těmto lidem uniká. A kdo tuto novou realitu připomíná, tak je vnímán jako nějaký kazisvět, který ničí ty krásné obláčky, růžové obláčky, a krásný pohádkový svět. Ale je třeba si přiznat pravdu, a čím dříve k tomu dojdeme, tím více můžeme ještě zachránit. Protože nyní opravdu čas běží, a my dnes nic Green Dealem nezískáme, nic nezískáme bojem s oxidem uhličitým. My tím můžeme akorát ztratit, protože svět už nebude táhnout za jeden provaz. Svět se prostě změnil v tom smyslu, že se zapouzdřuje do bloků – ať už to jsou Spojené státy, ať už to je Čína, Asie.

Martina: BRICS?

Lukáš Kovanda: Možná BRICS. Ale přece už se nemůžeme spoléhat ani na prvky vzácných zemin z Číny, které jsou důležité třeba právě v Green Dealu, protože když nám je Čína nedá, tak je nemáme. Ale my je přitom můžeme těžit v Evropě, ale v minulých letech a desetiletích v důsledku zelených politik jsme si řekli, že to nebudeme těžit, nebo že do toho nebudeme investovat, a bankám jsme to zakázali financovat. Takže nemáme těžbu, nemáme ocel, nemáme základní suroviny, nemáme tradiční průmysl, ztrácíme ho. Ale my nemáme, jak jsme si řekli, ani ten moderní, třeba umělou inteligenci.

Martina: A na dovoz si dáme povolenky.

Lukáš Kovanda: Protože k tomu je potřeba levná energie, levná elektřina. My to nemáme, protože nemáme suroviny.

Martina: Říkám – a na dovoz si dáme ještě emisní povolenky.

Lukáš Kovanda: A na dovoz si dáme emisní povolenky.

Evropský autoprůmysl čeká kolaps, do několika let se zavře 30 velkých továren a milion lidí přijde o práci

Martina: Povězte mi, jaká je realita evropského automobilového průmyslu. Je to jedno z nejpřetřásanějších odvětví. Je na tom skutečně tak zle, nebo se třeba výrobci automobilů trochu schovávají za to, že mají omluvenku v podobě toho, že jim bylo ublíženo?

Lukáš Kovanda: Teď nebudu ani tak mluvit za sebe, jako spíš za experty z automobilové branže, které mám důvod respektovat, a kteří sledují každým dnem vývoj evropské automobilové branže. Když je posloucháte, tak vám řeknou zhruba toto: Během několika nadcházejících let se v Evropě zavře 30 velkých automobilových továren. Třicet! O práci může v evropském autoprůmyslu přijít až milion lidí. Velké značky typu Seat, Maserati, a další, budou na tom natolik špatně, že budou krvácet, a takto krvácející je za hubičku nakoupí Číňané. Číňané si postupem času vytvoří – poté, co získají dominanci evropském trhu i z hlediska prodeje – z Evropy klíčové odbytiště, a také svou klíčovou výrobní linku, a evropští dodavatelé už budou sloužit jenom jako subdodavatelé pro čínské automobilky. Jinými slovy blíží se – podle těchto expertů z autobranže – konec evropského autoprůmyslu, jak jej známe, a uchvátí jej zejména Čína, která opanuje celý evropský trh. To už je nyní výhled, který je poměrně realistický. Samozřejmě ještě je nějaký čas na probuzení, ale tento čas rychle, rychle ubíhá. A my musíme si říci, co je kořenem tohoto problému. A kořenem je to, co už jsme tady říkali: Že my svému průmyslu – včetně autoprůmyslu – na rozdíl od Číny a Ameriky, házíme klacky pod nohy, uměle mu zdražujeme energie, zatímco v Číně v Americe se je snaží zlevňovat.

Martina: Vy jste tady před malou chvílí řekl příměr, že si zničíme v rámci ekologie výrobu oceli v naší zemi, a to v době, kdy všichni křičí „hrr na ně“, a podle toho také chtějí vyzbrojovat své evropské armády, takže budeme odebírat ocel od největšího spojence Ruska, tedy od Číny. A tím jste mě dostal do Ruska, protože mě by zajímalo, jak je na tom Rusko v současné době. Já vás dnes prosím o odhalení nejrůznějších ekonomických záhad, kterým nerozumím, a jednou z nich je: Proč Rusko pod celými záplavami sankcí už dávno nezbankrotovalo, jak se hlásalo, že to budou velmi účinné kroky? Jak si to vysvětlujete? Je to právě díky velkému spojenci Číně, a třeba i Indii?

Lukáš Kovanda: Nedá se úplně říct, že by sankce Rusko nezasáhly, ale prostě nezasáhly jej tak, jak se mnozí na Západě slibovali. Já si pamatuji na různé úvahy a sliby z prvních týdnů po invazi Ruska na Ukrajinu, kdy byly zaváděny první sankční balíčky, že to je taková tíha, že Rusko padne během několika týdnů, a jeho ekonomika se rozloží. Ale nestalo se tak. Já si myslím, že toto neustálé podceňování Ruska je obrovská chyba. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová vystoupila, tuším v roce 2022, a řekla: „My jsme zjistili, že oni mají ve své vojenské technice čipy z praček, nebo z nějaké bílé domácí techniky, z ledniček, a tak dále“. Teď někdo bude moci říct, že teď tady zastávám nějaký proruský postoj, ale ne, právě naopak, protože tím, že podceňujeme soupeře, mu pomáhám. Podceňovat soupeře je to nejhorší, co můžete udělat. Vy ho musíte brát ideálně realisticky, ale možná ho v nějaké propagandě i přeceňovat, činit z něj silnějšího, abyste zvýšila připravenost země, která je ve střetu. Ale my, západní elity, jsme naopak z Ruska udělali slaboučkého soupeře tím, že se říkalo, že se zhroutí do několika týdnů a že má ve své vojenské technice čipy z praček. Ale zatím se nic takového nepotvrzuje, takže lidé v Evropě pak mají pocit, že jim elity neříkají pravdu. A za druhé je to nahrávka Rusku, protože Rusko si nemůže nakonec přát nic jiného, než aby ho jeho soupeř podceňoval, a ono pak mohlo na základě tohoto podcenění dál budovat své pozice. A myslím, že to se přesně děje.

A říkat, že ruská ekonomika je překvapivě odolná i díky spojenectví s Čínou, to je pravda, ale zároveň to není nic proruského, ale je to konstatování reality, která už je nyní každému zjevná. Nebo se snad Rusko od roku 2022 zhroutilo? Nezhroutilo se. Tím neříkám, že sankce nefungují, ale říkám, že mají svůj účinek, ale nefungují tak silně. A jedním z důvodů je, že Čína Rusko podržela, Indie od nich nakupuje ropu. A země typu Kazachstánu, ale i Spojené arabské emiráty, Turecko, dokonce Singapur, fungují jako přeprodejci. To znamená, že evropské země vyvážejí do těchto zemí, včetně třeba toho, že Německo vyveze automobily do Arménie, nebo do Kazachstánu, nebo do Kyrgyzstánu, a pak jdou z těchto zemí německé automobily do Ruska. Takhle se obcházejí západní sankce. A celá ruská ekonomika se i díky tomuto drží nad vodou. Pak tu máme celou řadu západních firem, které z Ruska nikdy neodešly, takže to také samozřejmě Rusku pomáhá.

Na válku, Trumpa, imigraci bychom se měli dívat v odstínech šedi, ne jako na střet draka s princem

Martina: A jak si vysvětlujete sankční postup Ameriky vůči Rusku? Je to nějaký krycí manévr, nebo to Donald Trump myslí vážně, protože chce učinit Rusko povolnější?

Lukáš Kovanda: Pokud se týká nejnovějších sankcí na ruské ropné společnosti Rosněft a Lukoil, tak to je skutečně zásadní tah Spojených států. To je závažnější sankce než jakákoliv, kterou na ruskou energetiku uplatnil Joe Biden. To znamená, že tady média vykreslovala Donalda Trumpa jako proruského prezidenta, a pak Donald Trump odpoví tak, že zavede silnější sankce na ruskou energetiku, než které kdy zavedl Biden. To znamená, že zase nefungují nálepky, které si zde neustále dáváme. To je zjednodušení reality, že Rusko se zhroutí, a končí dějiny, a Donald Trump je proruský. To jsou taková zjednodušení, že jsou vlastně na škodu diskusi, kterou tady vedeme v rámci Evropské unie. Dlouhodobě chybí reálný pohled na věc. A to se týká i migrace. Migrace není buď dobrá, nebo špatná. Migrace je prostě někdy dobrá, někdy špatná. Musíme se na to dívat neideologicky, a brát to tak, aby to pro nás bylo nejlepší. A to právě znamená, že budeme brát migraci jako věc selekce, věc míry, a ne jako věc principu.

A tak to funguje s celou řadou dalších věcí. Rusko máme tendenci vykreslovat buď jako slabounké, co montuje čipy z ledniček do svých tanků, nebo na druhou stranu jako děsivě silné – jak jsme slyšeli před volbami, že jakmile vyhrají určité strany, tak že tady budeme mít ruské tanky. Tyto oba extrémy hrozně škodí diskusi. My bychom se na všechny tyhle zásadní věci – ruský problém, válka na Ukrajině, Donald Trump, imigrace – měli dívat reálně. Vidět to v odstínech šedi, a ne, jak to vidíme teď, že je to buď bílé, nebo černé. A teď se tyhle dva polarizované tábory v rámci ještě sociálních sítí neustále střetávají, a pravda uniká úplně skoro totálně, protože pravda je samozřejmě zpravidla někde uprostřed. Svět není střetem draka s princem na bílém koni – to funguje v pohádkách – ale svět je v odstínech šedi. Ale my se k nim nedopracujeme, protože jsme zabetonovaní, zabarikádovaní ve svých vyhrocených extrémních pozicích, a z těch se neustále střetáváme v rámci svých sociálních bublin.

Brusel kapituloval před Trumpem patnácti procenty a zavázal se k nákupům za stovky miliard dolarů

Martina: Velmi jsme také pochválili sami sebe. Proevropská média psala oslavně o dohodě Spojených států a Evropské unie, a jak to Brusel s Donaldem Trumpem hezky zvládl. A mě zaujal váš výrok, protože jste řekl, že Trump nad Bruselem vyhrál 15:0. To není málo. Proč jste přisoudil Trumpovi až tak rázné vítězství? Co udělali politici z Evropské unie špatně?

Lukáš Kovanda: Já jsem v tomto svém příměru narážel na to, že Donald Trump uvalil patnácti procentní clo na Evropskou unii – to je ta patnáctka – zatímco Evropská unie žádné dodatečné clo neuvalila. To trochu vystihuje situaci, jaká byla, tedy že to je jednoznačné vítězství Donalda Trumpa, a na straně druhé je to kapitulace Evropské unie, která nejen kývala na to v průměru patnácti procentní clo, ale také se zavázala odebírat ve velkém objemu za 750 miliard dolarů během tří let, to znamená 250 miliard ročně americké energetické suroviny, zejména zemní plyn. A dále, že bude ještě nakupovat v daleko větších objemech americké zbraně, a navíc ještě, že evropské firmy investují 600 miliard dolarů ve Spojených státech. A to jsou všechno možná sliby – chyby, ale uvidíme, jak se to celé vyvrbí.

Každopádně Donald Trump to mohl pak prodat jako své jednoznačné vítězství, kdy Evropská unie kapitulovala. Dokonce i řada evropských politiků kritizovala to, co vyjednala šéfka Evropské komise s Donaldem Trumpem. Myslím si, že se mohla snažit nějakým způsobem naslibovat Trumpovi modré z nebe, aby odkýval tu 15procentní sazbu. To je možné. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet dál. Každopádně, když třeba Japonsko, které si také dojednalo 15procentní celní sazbu, naznačilo, že některé sliby, které za to slíbilo, včetně velkých investic japonských firem nemusí být splnitelné, tak se Američané hned ozvali: „Dobře, tak ale jestli to nesplníte, tak vám zase cla zvýšíme. Takže to 15procentní clo nemusí být vůbec definitivní, pokud by Evropská unie neplnila své sliby, které dala. Pokud bude plnit své sliby, tak je to kapitulace, protože ona se musela takhle zásadně zavázat ke stovkám a stovkám miliard investic ve Spojených státech, a nákupů od Spojených států. Takže to, co za to získala, je hrozně málo. Ona v podstatě získala navýšení cla z 0 na 15 procent, a ještě za to zaplatila obrovskou cenu.

Martina: Je to důkazem toho, že Donald Trump může učinit Ameriku velkou a silnou, jak sliboval, nebo alespoň silnější?

Lukáš Kovanda: Ano, snaží se o to. Ale zejména to ukazuje, co už jsem tady několikrát zmiňoval, tedy, jak Evropa hrozně podceňuje důležitost energetické surovinové základny. Protože pokud máte suroviny, tak jste králem, a to ví i Donald Trump, a proto ví, že drží Evropu v šachu. Drží ji v šachu skrze zemní plyn, skrze dodávky energií, protože poté, co se odstřihla od Ruska, nemá moc, kde brát, a Amerika se nabízí jako jednoznačná alternativa. A další důvod, proč Donald Trump drží Evropskou unii za něco, je takový, že je vojensky zranitelná. Ona je bez Spojených států opravdu potencionálně snadnou kořistí. Takže zase i v tomto evropské elity zaspaly, protože neustále válčí s uhlíkem a s oxidem uhličitým, místo aby se připravovaly na nějakou skutečnou válku, a zbrojením odstrašily nepřítele. To je velké fiasko současné politické reprezentace. A samozřejmě Donald Trump ví, že Evropa je na něm vojensky závislá skrze NATO, energeticky skrze dodávky zejména zemního plynu, a v podstatě obchodně, protože americký trh je pro evropské firmy, pro řadu evropských firem, důležitý. On ví, že to všechno má on, a drží Evropskou unii v hrsti, a ta mu musí zobat z ruky.

Evropa má šanci stát se opět živoucím místem, ne skanzenem ani kolonií, ale musí změnit směřování

Martina: Poslední otázka. Co čeká Evropu? Vy jste popsal, v jakém poměru jsme teď vůči Spojeným státům, zároveň jsme se zmínili o tom, že nám uniká, jak technologicky a hospodářsky vyspěla Čína. A Indie už teď má větší počet obyvatel než Čína, a také už sehrává ve světové ekonomice nezanedbatelnou roli. Stane se Evropa jakousi kolonií těchto zemí? Nebo skanzenem?

Lukáš Kovanda: Skanzenem už částečně je, ale stále doufám, abych nekončil ponuře, že má ještě šanci se probrat, a stát se opět živoucím místem, a ne skanzenem. Pokud to nedokáže, tak už bude nejen skanzenem, ale i kolonií. A pak je otázka koho? Jestli to bude kolonie Číny, Indie, nebo Spojených států, nebo někoho dalšího? Každopádně se současným přístupem má k tomu stát se kolonií nakročeno. Má k tomu nakročeno proto, že si neuvědomuje, nechce si uvědomit, důležitost surovinové nezávislosti, levných energií, ale také moderních přístupů, technologií v oblasti třeba umělé inteligence. Takže všude v těchto oblastech Evropa za někým zaostává, přestože neustále chce být na špici, a chce udávat tón celému světu, a chce zachraňovat celý svět před klimatickou zkázou. To je už tak mimo realitu, že je až úplně neuvěřitelné, že tomu stále někdo ještě věří.

Ale skutečně, stávající politická reprezentace v Evropě taková je. A dokud se nevymění – a tím samozřejmě myslím v demokratických volbách, tak se v zásadě nic nezmění. Takže záleží na každém z nás, na každém z voličů, abychom si volili takové politiky, kteří vidí svět takový, jaký je, a ne, jaký někdy ne snad že byl, ale jak se třeba jeden čas zdálo, že být může.

Martina: Nebo jaký by ho chtěli mít.

Lukáš Kovanda: Ano, spíše tedy, jaký by ho chtěli mít. To se jim nepovede.

Martina: Lukáši Kovando, já vám moc děkuji za odvahu zhodnotit věci tak, jak je vidíte, a podělit se s námi o to. Díky moc.

 

Celý rozhovor s ekonomem Lukášem Kovandou o dluzích, emisních povolenkách a Green Dealu si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Autorství strategie „rozdělit a ovládnout“ se připisuje Juliu Caesarovi, ale i Alexandru Velikému, či Niccolu Machiavellimu. Původní know-how, jež mělo za cíl znesvářit mezi sebou a pak porazit nepřátele, vylepšili Američané, kteří si libují ve znesváření spojenců, které pak ovládají snáze, než kdyby tito drželi spolu. V aktuální, přelomové Národní bezpečnostní strategii USA si můžeme číst o rozdělení Evropy mezi řádky, nicméně záměr je zřejmý. Podpořit nové země EU proti starým, čili periférie proti jádru. Současně Američané hodlají v jednotlivých zemích Unie podporovat konzervativní elity, suverenisty, orientované národně, proti liberálním, progresivistickým elitám, orientovaným na globalisty.

Jak takové rozdělování bude vypadat? Předně je zde téma migrace, kdy západ EU je migranty kulturně obohacen, čili zamořen, zatímco do unijních periférií, tedy zemí střední a východní Evropy, se muslimští a afričtí migranti ještě nenahrnuli. Je to dáno tím, že jdou za lepším, a také míří tam, kde už si domorodé obyvatelstvo ochočili. I bez Američanů vidíme, jak si Němci, Francouzi či Britové zavařili, ale když jsou tito západní zoufalci peskováni z Bílého domu, dobře se to poslouchá. A v periferii poroste kuráž poslat Brusel s migračním paktem do háje, respektive, jak se tomu nově říká, „do brusele“.

Pak je zde klimatický alarmismus, od kterého se Američané distancovali a s pobavením glosují evropský Green Deal, neboli naši kolektivní energetickou a ekonomickou sebevraždu. Amerika se nabízí coby pokušitel, který horuje pro stará dobrá fosilní paliva a v Co2 nespatřuje žádného strašáka. Se zelenými panikáři to samozřejmě nehne, ale Američanům rozumí pochybovači, kterým je deindustrializace Evropy podezřelá, a se znepokojením sledují zaostávání Evropy za Čínou. Green Deal je ovšem také ideologickou zástěrkou pro spekulace s elektřinou. Není těžké rozdělit Evropany na ty, kteří z Green Dealu profitují, a na ty, co reptají, že jsou škodní.

Na co v Evropě slyší každý druhý, je americká kritika cenzury. Bruselský boj proti nepohodlným názorům, jež jsou klasifikovány jako dezinformace, má oporu v mainstreamových médiích, a svobodného slova se okázale štítí progresivci, liberální demokraté. Nově si Brusel znepřátelil Elona Muska, když napařil pokutu jeho síti X. Pro Američany to bude další záminka ignorovat Evropskou unii a upřednostňovat diplomatické kontakty s jejími jednotlivými členy. Návrhu Elona Muska zlikvidovat Evropskou unii budou tleskat odpůrci totality. Otázkou samozřejmě je, čím vyčpělou a toxickou EU nahradit ku prospěchu evropských národů.

Divide et impera podle USA má především globální, velmocenský rozměr. Američany zneklidňuje partnerství Ruska a Číny. Američané v bezpečnostní strategii rezignovali na snahu Rusko porazit a pokusí se dělat s Ruskem byznys. Rozdělit a znepřátelit Rusy s Číňany, aby pak pro USA jednotlivě nepředstavovali nebezpečné konkurenty, není nemožné, ale půjde to ztuha a určitě ne ze dne na den. Jde o to, zda mají USA čím vyhrožovat, zda mají co nabídnout a zda někdo bude Američanům věřit. Zatím se zdá že Američané mají zásluhu na rusko-čínském sbratření. Poté, co se jim nedaří naklonit si Čínu proti Rusku, zkusí pro změnu v Rusku najít spojence proti Číně.

A co my s tím? Naši staří atlantisté doufají, že Trump je dočasná mrzutost, a po něm si Američané Evropu opět adoptují. To se už ale nestane. Trump není příčina, nýbrž důsledek toho, co se s USA děje. Nechají si nás jenom proto, aby měli kam posílat faktury za zkapalněný plyn, a výhledově také za plyn, co nám pošlou Nord Streamem. Od rozhádané Evropy Američané poptávají pouze nepřátelství k Rusku a nepřátelství k Číně. Je to od Američanů velice odpovědný, ale i těžký domácí úkol! Máme mít za nepřátele všechny velmoci a ještě se hádat mezi sebou! To je práce na celý úvazek, kdy nehrozí, že bychom si tady v Evropě našli nějaký čas i pro sebe.

Martina: O situaci ve filmovém průmyslu nám tady zcela otevřeně vyprávěl třeba Tomáš Vorel, a ten říkal, že mu strach pořád sedí na zádech, že jde ke mně na rozhovor, a manželka mu říká: „Nic neříkej, máme děti.“

Vítězslav Jandák: Máme děti, ano.

Martina: Ale on přišel. A já jsem tady už vzpomínala onu německou zástupkyni za kulturu Claudii Roth, která se rozhodla – protože přerozdělovala více než dvě miliardy korun umělcům – že bude dávat jenom těm, jejichž témata budou dostatečně feministická, proti rasismu a xenofobii, budou genderově spravedlivá a inkluzivní, a celkově by neměla příliš rozrušovat. Řekněte mi, nehrozí, že se pod tímto tlakem umění ztratí v úplně prázdném moralismu?

Vítězslav Jandák: To už je. Vždyť se podívejte třeba na úroveň evropských filmů. Ale podívejte se na úroveň amerických filmů. Kam to šlo. Já se dívám na kanál Dvojku, protože tam jdou starý americký filmy ze sedmdesátých let, a jsou báječný a jsou bez konkurence – a byly i evropský filmy. A teď jste se dotkla Němců – ale jediná kinematografie, která podle mého názoru jde nahoru, je německá kinematografie. To je zvláštní. Ale oni mají veliká témata, a jsou to témata jednak jako druhá světová a v současné době po druhé světové válce, když tam bylo NDR, a podobně. Dělají zajímavé věci.

Martina: Co byste nám doporučil? Zapamatoval jste si nějaký film?

Vítězslav Jandák: Ne, já si nepamatuju jména – já si toho nepamatuju. Vím, že jsem to shlédl, že jsem to viděl – ale Němci jdou hodně nahoru herecky a vším. To je zajímavé, že je to vždycky u zemí, které jdou ekonomicky do háje, ale kumšt jde nahoru. U nás tedy ne – u nás jde všecko do háje.

Martina: Já myslím, že jsem pochopila, že měkká síla Hollywoodu stále funguje, když jsem byla teď v kině na velmi protěžovaném filmu „Jedna bitva za druhou“, kde všichni adorují fantastického Leonarda di Capria, který je tam asi ve své životní roli. Ale to je tak indoktrinační film, kde vlastně nakonec fandíte levici, která dělá teroristické útoky, a vozí načerno z Latinské Ameriky uprchlíky. A bílý muž je tam vykreslen jako úplně největší zavrženíhodné pako.

Vítězslav Jandák: Pako, ano. Takový je trend, a proto to tak budou umělci dělat. Já si myslím, že si to Di Caprio ani nemyslí, ale je to profík, tak to zahraje. Vždyť to není tak dlouho, když po osmé večer museli umělci za hranice města. Vidíte, na co to ukazuje. Je to těžký zaměstnání, možná krásný zaměstnání, ale hodně prodejné zaměstnání. Vždycky, i na královských dvorech, se hrálo na zadané téma, které by se králi líbilo. Tak teď to máte u filmu, teď to máte u televize, vždyť se nic nezměnilo. Víte, my tady děláme, že se něco stále děje a že to je špatný. Vždyť je to od začátku lidstva špatný.

Jediná šance je útěk do lesů, protože příroda nás nikdy nezklame

Martina: Vy sršíte optimismem.

Vítězslav Jandák: Ne, realismem. Já jsem realista – proto se směju. A proto říkám, že jediná šance je to, co se stalo mně, že jsem odešel do lesů. Jak říkám, já jsem odešel do lesů – příroda, ta nás nezklame, nikdy. Zvířata – miluju svého psa, povídám si se svým psem. Nedávno zemřela moje sousedka paní Frantová, a ta vždycky říkala: „Vy si s tím psem tak popovídáte, pane Jandák.“ Popovídám. Miluju zvířata, miluju koně, miluju psy, miluju ovce, miluju cokoliv, všechna zvířata neboli němé tváře.

Martina: Proč jste šel do politiky, když vlastně v sobě máte vůči politice určitý nihilismus?

Vítězslav Jandák: Víte proč? Protože jednak jsem chtěl tak trošku napravit to, co se stalo u táty. Myslel jsem si, že jsou tady nové poměry a že to tedy půjde napravit. Stalo se, že o něm Blesk napsal dvoustranu, jak bojoval za války proti Němcům – což už se pomalu zase bojím akcentovat, protože jsou tady stavebnice hrdých pilotů luftwaffe, které se prodávají dětem, a takovéto věci, a Bandera je vedle na Ukrajině národní hrdina. Takže se doba trošku mění. Ale bojoval furt proti komunistům – i když se taky začínám trošku bát, protože vezměte si, že Evropská unie odhalila sochu Karlu Marxovi, je to tak tři roky, nebo kolik let, byl to skoro monument. Tedy on hloupý nebyl. Pro Němce je to v jejich historii osoba číslo jedna, nebo dvě po Bismarckovi, a já jsem se nedávno u rybníka díval do Marxe, a to je rok asi 1872–80, kdy byl v Timesech článek, kde říká, že budoucnost se jmenuje Čína. A to píše Karel Marx. Měl recht – vidíte, už to tady máme.

Evropa nikoho nezajímá a Amerika stahuje vojska z východní Evropy – o novém rozdělení světa se mlčí

Takže Evropská unie je celá bezradná, protože Evropu nikdo nechce. Nechtějí ji ani Rusové. A nám tady vyhrožují, jak Ivan půjde na Evropu, jak na nás zaútočí, ale na druhou stranu píšou, že jsou to sralbotkové, kteří neumí vymyslet ani zbraň – a přitom se jich bojíme. Nevím, nerozumím tomu. Američani ohlásili – a u nás nic – že odsunou svá vojska z východní Evropy. Američani jdou pryč, Američani – a nikoho to nezajímá. A taky se v kuloárech mluví o tom – ale nahlas se to neříká – že tady začíná trošku nové rozdělení světa. Že velmocemi už nebudou Velká Británie, Spojené státy, Rusko, ale budou to Rusko, Spojené státy a Čína.

Martina: A Indie.

Vítězslav Jandák: Indie – ta zatím ne. Ta povahově, i úrovní ještě není tam, kde je třeba dneska Čína. A tam se v podstatě začínají rozdělovat sféry vlivu. A říká se – já nevím, ale říká se – že Evropa by měla padnout pod čínský vliv. A najednou, když se tak podíváte – a toto si odmyslíte – tak zjistíte, že v Maďarsku stavějí fabriku, v Portugalsku stavějí fabriku, najednou jsou tady obrovské čínské investice.

Martina: V tom případě byl Vlastimil Podracký visionářem, protože napsal knihu Žluté nebezpečí, která popisuje stav, kdy Čína osvobozuje muslimizovanou Evropu.

Vítězslav Jandák: I to je možný, i toto je varianta. Vidíte, skoro jsem na ni zapomněl. Je to možné, ano. Takže od hnědých po žlutý. Ale furt tam ten bílej už není. Už se s ním moc nepočítá.

Martina: Ale vy v současné korektní době takhle mluvit nemůžete, pane. Nebo můžete, protože už jste v důchodu.

Vítězslav Jandák: Prosím vás, proč takhle nemůžu mluvit? A co je na tom špatného? Když si řekneme, vždyť ono by to mohlo dopadnout tak, že ty žlutý zachrání – až Arabové postoupí na svá původní území, což byla celá Sicílie, půl Itálie, celé Španělsko – tak že by nám pomohli. Ale teď – kteří žlutí? Z Čankajšku, nebo z Pekingu? Vidíte, další otázka. A Trump prý vůbec nemluvil se strýčkem Si o Tchaj-wanu. Taky zvláštní.

Trump vnáší do politiky normalitu – mění názory jako normální chlap, ne jako evropští ideologové

Martina: Když jste teď zmínil Donalda Trumpa, myslíte si, že Donald Trump je osobnost, která může trošku ozdravit Západ od totalitních sklonů, o kterých se teď nepřímo bavíme?

Vítězslav Jandák: Může svět trošku ozdravit. Samozřejmě mimo Orientu. Protože je normální chlap, je to normální mužský, je trochu machoo, ale je to normální chlap. A já mám rád normální chlapy, normální ženský, to znamená, že on vnáší najednou do politiky to, na co hlavně evropská politika nebyla zvyklá. On najednou mění názory – a jenom blbec nemění názory, jak se říká. To znamená, že on napíchne problém, ustoupí z něj, a pak ho třeba znova akcentuje. Ale to Lipavští a podobní jsou z toho úplně per plex. Protože Američani byli doteď svatí, a najednou nejsou svatí. Já jsem v jednom článku, nebo rozhovoru, řekl: „Nikdy jsem neslyšel – a já jsem velký amerikanofil – tolik ošklivých, negativních věcí na Spojené státy, jako od vlády Donalda Trumpa.“

Martina: Je to zhrzení.

Vítězslav Jandák: Možná zhrzená milenka, já nevím. A on jim řekl: „Neblbněte s tím Green Dealem.“ To řekl nedávno. „Už toho nechte, vždyť se sami zlikvidujete.“ A má svatou pravdu. Vždyť od doby, kdy jsme začali být zásadoví, tak to jde všechno zu grunt.

Rozum zklidňuje, ale my potřebujeme adrenalin – a to je jen krůček k fanatismu

Martina: Filozof a básník Voltaire svého času řekl: „Politika je bezmocná proti fanatismu. Jedinou zbraní proti tomuto netvoru je rozum.“ Máte naději v to, že se zdravý rozum znovu dostane k veslu?

Vítězslav Jandák: Ne. Ne. Ne, nemám, vůbec. Protože je spousta podpůrných látek, které podporují fanatismus, nikoliv rozum. Rozum zklidňuje, ale my potřebujeme adrenalin. Všimněte si, ve filmu byl adrenalin, děláme sporty, kde je adrenalin. A když se rozvibrujeme, tak je to jenom krůček k fanatismu. Budu fanatickým horolezcem, budu fanatickým bojovníkem, budu fanatickým co? Volem?

Martina: Fanatismus je nebezpečné vyvrcholení ideologie.

Vítězslav Jandák: To řekl kdo?

Martina: Já.

Vítězslav Jandák: To je hezký. Vytisknout.

Martina: Jsem ráda, že jste si toho všiml.

Vítězslav Jandák: To by se mělo tisknout.

Umělcům už nerozumím a jsem smutný z toho, že se hraje o osud této země

Martina: Hovoří se o tom, že se čím dál tím víc ideologizuje naše školství, zejména vysoké školství, humanitní směry. Vy jste studoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, pak na Divadelní akademii múzických umění, slavnou DAMU. Když se díváte na absolventy, sledujete na nich proměnu českého školství?

Vítězslav Jandák: Já se na ně hlavně nedívám.

Martina: Některé můžete znát.

Vítězslav Jandák: Neznám, já na ně nechodím. Já jsem věčně v lese, u rybníka. Já jsem byl teď na narozeninách Pavla Trávníčka, protože on byl na mých narozeninách, což mě dojalo, a říkal jsem si, že musím udělat nějakou reciprocitu. Tak jsem tam byl, objali jsme se, všechno, a za hodinu a půl jsem zadním vchodem vypadl. Já už do tohoto prostředí, podle mého názoru, nepatřím. Já jim nerozumím.

Martina: Komu?

Vítězslav Jandák: Umělcům.

Martina: Umělcům.

Vítězslav Jandák: Ono jich tam zase tolik nebylo, nebo bylo, já je neznám, nevím, kdo tam byl. Ale mě už to tam tolik nebaví. Oni mají svůj svět – a je to logické, mají své problémy. A já jim nerozumím. Takže nevím, nevím. Jsem smutný. Jsem smutný z toho, že se tady trošku hraje o osud této země.

Martina: Ještě se toho dotkneme, ale můžeme klidně hned. V jakém smyslu slova?

Začíná revize druhé světové války a nevzdělaní historici tvrdí, že rok 1918 byl omyl

Vítězslav Jandák: Mě vždycky bavila historie, protože si myslím, že to je pramen všeho. A když dneska sleduju některé historiky, jak říkají, že rok 1918 byl omyl, že to bylo vlastně všecko špatně, že jsme ublížili třeba Němcům, a podobně, že trochu začíná revize druhé světové války a že dokonce jedna z nových poslankyň řekla, že Prahu osvobodili spojenci v roce 1945, tak když vidím tuto nevzdělanost, hloupost a záměr…

Martina: A v tomto případě ideologii.

Vítězslav Jandák: A ideologii. Vždyť se podívejte, jak dopadli polabští Slované, jak dopadli Lužičtí Srbové? No kruci písek, 10 miliónů čecháčků…

Martina: Polabské Slovany nakonec vyhladil Řád německých rytířů.

Vítězslav Jandák: Mají dostat nějaký ten hrad, viďte.

Martina: Rádi by.

Vítězslav Jandák: Přesně tak. Nevidím to dobře, nevidím to dobře. A lidi si to neuvědomují, a dokonce si myslím, že by jim to ani nevadilo.

Martina: Ale přesto by mě ještě konkrétněji zajímalo: Když říkáte „o osud“, znamená to, že se hraje o duši tohoto národa?

Vítězslav Jandák: O občanku. Hraje se o občanku. Na duši se vám každý vykašle. To je krásný, vy jste pořád taková poetická, krásná žena, tak ještě tady hrajete s duší. Vždyť o to se ve světě vůbec nehraje, tak jako se nehraje o demokracii. Vždyť to jsou všechno hry zpravodajských služeb. Já vám vytvořím – když dostanu moc a prachy – za chvíli druhého Turka, o kterém nebude nic napsáno, a možná že nebude ani živý, a lidé ho budou milovat. Vždyť se dá všechno vytvořit. Vždyť se dá vytvořit to, že lidé pak řeknou: „Vždyť to není pravda, vždyť tam žádný Čech nikdy nebyl. Moje babička byla Židovka a dědeček byl Němec. Copak já jsem Čech?“ I to se dá. I toto jsou způsoby.

Muslimské banky pracují bez úroků a při krizi nekrachla ani jedna – v Německu jich je už téměř 70

Martina: Před několika lety jsem na přednášce, na které jsem byla, slyšela jednoho ekonoma z Německa, který říkal: „Vy jste popletení. Vy si myslíte, že bankám jde o vaše peníze, když se jim zadlužujete? Jim jde o vaši duši.“

Vítězslav Jandák: To byl poetický Němec, a měl recht. Jde jim o vaši duši, abyste jim podepsala krví…

Martina: Ceduličku.

Vítězslav Jandák: Ceduličku, samozřejmě. Vždyť o toto jde. A existuje zajímavá věc, o které se tady u nás nemluví: Víte, máme banky evropského typu. Ale máme taky muslimské banky, které pracují na absolutně jiném principu.

Martina: V muslimském světě je úrok „haram“.

Vítězslav Jandák: To je bez úroku.

Martina: Ano – „haram“ je hřích.

Vítězslav Jandák: Ano, ale já tady platím úrok, kdežto v tamtěch bankách se úrok neplatí. A je zajímavý, když byla velká bankovní krize před pár lety, tak ani jedna z těchto bank nekrachla – a v Německu už jich je skoro 70. Takže jsou i modely v bankovnictví, a některé hrají o duši, a některé hrají o něco jiného. Je to zvláštní.

Martina: Pokud se teď rozhoduje o osudu tohoto národa – a vy to tak vnímáte…

Vítězslav Jandák: Já to vnímám.

Martina: Tak ale přece nemůžete odejít do lesů, a užívat si jenom vodu a stráně…

Vítězslav Jandák: Můžu, ten les je můj.

Martina: Tak dobře, velkopodnikateli, majiteli lesů a polností, nemáte potřebu, když to vidíte, znovu se vrátit? Přece, když je někdo nadán viděním, tak vás to musí pudit k tomu, něco v tom udělat.

Vítězslav Jandák: Mě to dopudilo k tomu, že jsem si koupil obrovský stožár, a vyvěsil jsem českou vlajku. Já mám českou vlajku na svém pozemku, u svého srubu, a vlaje tam česká vlajka, aby v Rakousku – to je kousíček – viděli, že toto už je český. A víte, že už se tam objevilo víc českých vlajek? Zase, to není z mé hlavy. Když jsem byl ve Švédsku, tak jsem jel takhle Švédskem a říkám: „Jé, to je krásný, oni tady mají všichni vlajky. Vy máte státní svátek?“ Oni říkají: „Ne. Táta přijde z práce, a vyvěsí vlajku, protože je Švéd.“ Takže na tom něco je. Vlajka je vůbec velmi zajímavý symbol, a měli bychom ji víc ctít a užívat.

Martina: My jsme si v posledních letech užili vlajek, protože všude visely ukrajinské vlajky…

Vítězslav Jandák: Zajímavé. Prý nejvíc v Evropě.

Martina: Ano. A nedávno se měli před muzeem sejít demonstranti, kteří protestovali za návrat ukrajinské vlajky na budovu Národního muzea. A když už se bavíme o vlajkách, tak mě vlastně teď napadá aféra, která se teď odehrála a žije na Filmové akademii múzických umění, kde při letošním výročí masakru Židů palestinskou teroristickou organizací Hamás vyvěsili studenti palestinské vlajky. A proti tomu se ohradili bývalí absolventi FAMU a varovali před akademickým antisemitismem.

Vítězslav Jandák: Ten byl tady vždycky. Bylo zajímavé, jak jste řekla, „akademický antisemitismus“. Ten byl i za první republiky. Je to zvláštní.

Martina: Jak si to vysvětlujete?

Vítězslav Jandák: Nevím. Možná hodně čtou, nebo z toho čtení zblbnou – čert ví. Ale toto je problém, který vždycky byl. Víte, je to o jedné věci: Já nepoznám Žida. Nebo možná že jsem sám Žid. Já nevím, mě toto vůbec netankuje. Ale veřejná média, nebo média služby – jak se říká – nám v podstatě tlučou do hlavy každý židovský svátek a vždycky akcentují: „On byl Žid. Židé byli popraveni“, a podobný věci. To se lidem protiví. A co to vzbuzuje? Vzbuzuje to i to, co se může zvrhnout v antisemitismus. Proč to vůbec říkáme? Vždyť jsme tady lidi. Vždyť jsme lidi, tak proč říkat: „On je Žid“, nebo „On není Žid“ a podobný věci. Mně to připadá blbý. Podle mě byl velký spisovatel – teď jsem chtěl říct „židovský spisovatel“, jak se jmenuje? Měl špičatý uši, a psal…

Martina: Franz Kafka?

Vítězslav Jandák: Franz Kafka. A proč budu říkat, byl to Žid? Ne, byl tady v Čechách tento spisovatel a psal dobře, psal zvláštně, psal chytře, a nemusím k tomu dodávat tyto věci. Proč se k tomu dodávají? Nebo na druhé straně, proč se v televizi teď říká o Ukrajincích – je jich tady hodně, a přibývají, a zcela zákonitě páchají trestnou činnost, to je všude – cizinec. A když to udělá kdokoliv jiný, tak se řekne jeho národnost: Byl to Albánec, byl to Němec, byl to Američan – ale když je to Ukrajinec, tak se říká „cizinec“. Proč jsme takoví? Proč rozlišujeme? Pojmenováváme, nepojmenováváme.

Martina: Nejenom my. Jiří Černický, dlouholetý vedoucí ateliéru malby, který před dvěma lety odešel z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze – my jsme si s ním tady několikrát povídali – v otevřeném dopise napsal: „Těžce nesu společenskou až pedantskou kontrolu údajného korektního pojmenování věcí. Obklopuje mě jako těžký stín.“ Toto k nám přišlo ze Západu. Částečně z Ameriky, a částečně z velkých, takzvaně vyspělých západních zemí.

Vítězslav Jandák: Takzvaně vyspělých, a hlavně demokratických.

Martina: Ano. Ke kterým jsme vzhlíželi. Řekněte mi, k čemu to povede?

Evropská unie vede kontinent k ekonomickému kolapsu – embarga nefungují, ale pobaltské státy zásobují ruské tankery

Vítězslav Jandák: Povede to k totální likvidaci Evropy. Vezměte si jenom hospodářskou politiku – nemusíme jít do detailů – kterou začala dělat Evropská unie, která dovádí Evropskou unii k ekonomickému kolapsu. A to není jenom problém s Ruskem, ale i s Čínou. Vždyť my potřebujeme barevné kovy na to, abychom mohli vyrobit zbraně, a mohli jít na toho Rusa, ale my ty zbraně nemůžeme vyrobit, protože nám Čína tyto barevné kovy nedá. Dovedete si to představit?

Martina: Tak mně samotné už hlava…

Vítězslav Jandák: A nesmějte se. Já to myslím vážně.

Martina: Ne. Mně samotné…

Vítězslav Jandák: Takže ty embarga byly krásný v době Kuby, a v době Konga, a podobně, kdy se na dotyčné země udělalo embargo, a ony to vydržely, a dneska je po embargu, a už to jede normálně. A to byl svět ještě jednotný. Ale dneska na někoho dělat embargo? Vždyť včera proběhla světovými agenturami zpráva, že Rusové vytvořili tisícihlavou flotilu tankerů, které vozí jejich naftu po světě. Pod různými vlajkami. A teď si představte – všichni víme, a teď to myslím velmi vážně – osud pobaltských států, které tehdy Stalin zlikvidoval a které nabyly svobodu, jsou na první linii boje proti Putinovskému Rusku. A představte si, kdo tuto ruskou flotilu zásobuje. Ty pobaltské země. Takže je z toho malér, teď se v Evropě vyšetřuje, jak je to možný. To mám z veřejných zdrojů. To není tak, že bych četl nějaká média. Dokonce to snad bylo i v televizi, že tyto státy, nebo z těchto států, jsou zásobovány tyto podlé lodě.

Martina: Jak to může dopadnout, když nám politici naprosto otevřeně lžou, a neustále nám nepopisují svět takový, jaký je, ale jaký by ho chtěli mít? A všichni vědí, že ruský plyn se dostává do Německa, a i možná k nám, a to přes nejrůznější přeprodejce…

Vítězslav Jandák: Obrat mezi Ruskou federací a Evropskou unií se za minulý rok zvýšil o 24 procent. O 24 procent.

Martina: Ale přesto tady hovoříme o plynu, který má v sobě jenom molekuly svobody.

Vítězslav Jandák: To je krásný. To chci dýchat.

Rusové dojdou k Dněpru a zbytek Ukrajiny se rozdělí – Německo a Francie zkolabují pod tlakem muslimů

Martina: Jak vlastně může dopadnout tato hra, kdy určitá část lidí tuto hru jasně vidí, ale mávne nad tím rukou, protože jsou unavení, a říkají: „Co máme dělat“, případně utečou do lesů. To jsem jedovatá.

Vítězslav Jandák: Já si myslím, že toto skončí. Až tato garnitura, která vede Evropskou unii – a ono se to začíná hýbat – půjde pryč, nebo dojde k určitému rozvratu celistvosti Evropské unie, například obnovení V4…

Martina: Nebo V12.

Vítězslav Jandák: Nebo V12. Může to být V12, ale může to jít po etapách. To znamená, že můžeme začít V4, a vlně se připojí Rakousko. Chorvatsko má zájem, a najednou vznikne Evropa od moře k moři, a bude to přirozená hráz Rusku. Já si myslím – nechci být prognostik – ale je to zaznamenáváno, že Rusové dojdou k Dněpru, a Dněpr je velikánská řeka, až několik kilometrů široká, a to bude přirozená hranice. A o zbytek Ukrajiny se podělí Polsko, Ukrajina, Maďaři už před lety rozdali pasy na maďarské Zakarpatské Ukrajině. Takže toto se rozdělí. A zbytek bude hnědá Evropa. Teď nemyslím nacistická, ale barvou pleti, protože muslimové budou tlačit, tlačit, tlačit, a v podstatě se to začne mísit – a to bude Německo, Francie – a tyto státy zkolabují. Proto z toho Britové – staří kolonizátoři – utekli. A Farage je dneska v Británii na prvním místě v preferencích, a toryové a labouristi jsou až hluboko pod ním, takže on možná bude vítězem příštích voleb. Takže k tomuto možná dojde. A Evropská unie si musí brzy velmi dobře uvědomit, že dáma, která dovedla pomalu ke krachu bundeswehr, paní Leyenová, má aféru s vakcínami, a že tito lidé budou muset z vedení Evropské unie odejít. A pak si musíme nově říct, jak bude vypadat Evropský parlament. Vždyť je k ničemu. O čem rozhodne? O čem rozhoduje Evropský parlament?

Martina: Kdyby bylo referendum o vystoupení z Evropské unie, jak byste hlasoval?

Vítězslav Jandák: Já bych hlasoval pro Evropskou unii. Myslím to vážně, protože ve mně žije odkaz Jiřího z Poděbrad, který vlastně jako první chtěl spojenou Evropu.

Martina: Takže přece jenom idealista?

Vítězslav Jandák: Ne idealista, historik. Děkuji, madam. Takže já si myslím, že ano. Ale musí dojít k obrovské revizi Evropské unie, aby se do budoucna skutečně stala partnerem jak Spojených států, tak Ruska, Číny, Afriky.

Komisaře nikdo nevolil, ale mají moc – Green Deal jako sebevražedný projekt při zbrojení Evropy

Martina: Ale k této revizi musela by být Evropská unie schopna v prvním kroku v tom, že si uvědomí, že má problém, že Green Deal není aplikovatelný, že nemůže jedním dechem říkat, že chce vyzbrojit Evropu, a zároveň chce být bezemisní, když vojenský průmysl je nejméně ekologický a je nejvíce zatěžující. To jsou další nesmysly, které k nám přicházejí, a…

Vítězslav Jandák: Od koho? Od lidí typu paní Leyenová. A tyto lidé musejí odejít.

Martina: Od komisařů, které nikdo nevolil, a přesto rozhodují.

Vítězslav Jandák: Víte, komisaře nikdy nikdo nevolil. Třeba v bolševickém Rusku s jeho rudými komisaři. A dneska máme evropské komisaře. „Komisař“ – to je děsný název, to by se mělo přejmenovat.

Martina: Ale skoro bych řekla, že je odpovídající.

Vítězslav Jandák: Ano, skoro odpovídající. Nikdo je nebere vážně, a oni jsou krutí. To je pravda.

Martina: Ale aplikování Green Dealu do našich národních ekonomik myslí vážně, a zatím, když vidí, že Evropa chudne, tak chtějí ještě více Green Dealu.

Vítězslav Jandák: A co když někdo chce, aby Evropa zchudla?

Martina: To by mohl chtít jenom někdo, kdo by to chtěl udělat jako u firem, kde se to dělá tak, že poškodíte firmu, a pak ji levně koupíte. Myslíte, že má někdo zájem koupit Evropu?

Vítězslav Jandák: Myslím, že ne. Podívejte, tady jsou už dneska líní lidé – nikdo nechce dělat. Máte tu nějaké nerostné suroviny? A teď mě napadla jedna věc: Pamatujete si, v letech 17, 16, 20, se najednou začalo mluvit o tom, že Česká republika má jedny z největších zásob lithia. A pak napadli dotyčného ministra – já ho znal – že to prodal Australanům. To je zvláštní. A najednou je o tom lautr ticho. A to už se začaly psát zajímavé prognózy, že bychom na tom mohli vydělat víc než na uranu – na kterém jsme moc nevydělali, protože nám to Rusáci vzali – ale v podstatě bychom mohli být bohatou zemí. Protože lithium je potřeba na elektrovozy, na zbraně, na rakety, v lékařství, v tomto všem je potřeba lithium, a my ho máme „něúrekom“, jak říkají Slováci. Jak je možné, že je o tom ticho? Nebo už si to někdo koupil? Nebo se řeklo: „Vždyť by to bylo nevhodný, kdyby to bylo v Čechách, oni by se zase hádali.“

Martina: Několik zájemců o to bylo, proběhlo to svého času tiskem. Ale třeba takovou věc – jen odbočuji – Václav Cílek starší, tatínek Václava Cílka, geologa, kterého známe, objevil, když byl v Africe, na břehu v Mozambiku největší zásoby titaničitých solí, a tuším v devadesátých letech asi čtyřikrát oslovil vládu, aby si to zaregistrovala, ale nikdy k tomu nedošlo. A už to má jiná země.

Vítězslav Jandák: Tak třeba o to šlo. My jsme štědří. „Vezměte si to. Vy jste velcí. My jsme mrňavý. My bychom byli bezradní.“

Martina: Tak ale, teď mi řekněte, když jsme takoví mistři slepých uliček, a vždycky někam…

Vítězslav Jandák: To jste řekla pěkně – mistři slepých uliček.

Martina: To řekl Jára Cimrman. Ale řekněte mi, máte v souvislosti s tím, v jaké situaci jsme – když jste řekl, že se hraje o osud této země – strach? Máte z něčeho strach?

Vítězslav Jandák: Ne. Víte, strach je taky otázka věku. Mně bude za rok a půl osmdesát, takže z čeho já už můžu mít strach. Ze smrti, která stejně přijde?

Martina: O potomky.

Vítězslav Jandák: Tam strach mám, samozřejmě. Ale myslím si, že se jim taky líbí příroda. Jedni už v Praze nebydlí, a druzí se z Prahy chtějí vystěhovat, protože každé město je trochu toxický. A nejednom Praha. Praha hodně, ale jsou i jiná města, a vždycky tam kumulace populace přinese sajrajt. Takže začínají mít rádi přírodu, tak jim třeba bude dobře, až já tady nebudu, protože budou milovat přírodu, a příroda vás nabíjí. My jsme se smáli – odpusťte ještě – jedné věci, a to jak Miloš Zeman, velký filozof, říkal: „Já jsem objímal stromy.“ Zkuste někdy na jaře obejmout strom. Zkuste ucítit, když se tam lije míza…

Martina: Já jsem také objímač.

Vítězslav Jandák: Co jste?

Martina: Objímač – tak se tomu říká. Ano.

Vítězslav Jandák: No, vidíte.

Martina: Když je strom zdravý, když se začíná probouzet.

Vítězslav Jandák: Ano, ano – to je síla. Takže bacha na to.

Na válku nejsou prachy, říká můj ortodoxní židovský kamarád – a já na něj dám

Martina: Ale lidé přesto žijí ve velkých městech, jsou třeba ještě mladí, přemýšlejí nad svým životem, a bojí se, mají hodně strachu. Bojí se poklesu životní úrovně, ale v poslední době se třeba také bojí války, protože na válečné bubny naši politici, i evropští, tlučou už několik let.

Vítězslav Jandák: Co mají dělat, když jsou v ekonomicky v háji? Válka vyřeší všechno a smaže dluhy. No tak.

Martina: Bojíte se jí?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Nebo, co byste jim poradil?

Vítězslav Jandák: Víte jeden můj – a teď jsme tady říkali, Židi, nežidi – židovský kamarád, on je ortodoxní…

Martina: Vy si nedáte pokoj.

Vítězslav Jandák: Ne, pozor, my se navštěvujeme, je to jeden z nejbližších přátel, já mu vždycky říkám: „Davídku, prosím tě, jak to vypadá? Ten svět je hrozný. Bude válka?“ A on říká: „Slávečku, nebude.“ A já říkám: „Jak to víš?“ On říká: „Na válku jsou potřeba prachy, a ty nejsou.“ A já na něj dám, takže mám takový dojem, že válka nebude. Kde bychom na ni vzali?

Martina: Máte dojem, že se na našem strachu, na naší rozkolísanosti, podílejí média?

Vítězslav Jandák: Určitě. I když nechcete, tak někde zní rádio, nebo ho máte puštěný v autě, a tam vždycky: Pic, a pustí nějakou zprávičku: „Teď zařvalo 132 lidí v Rio de Janeiru“, nebo kde. To se může stát i tady. A každý den mám – ale soustavně – zprávy ze všech médií, jak ve Spojených státech na univerzitě, v hospodě, kdekoliv, někdo pomlátil několik lidí. To tedy mám vždycky, jakože Amerika je hrozná.

 

Celý rozhovor s hercem a režisérem Vítězslavem Jandákem o totalitních sklonech Západu, indoktrinaci v umění, revizi historie, muslimských bankách, budoucnosti Evropy a o tom, proč válka nebude, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Pane profesore, vzhledem k tomu, že jste tady zmínil, jak si Evropa vede percentuálně vůči migraci z islámských zemí, a že víme, že se migranti poměrně rychle radikalizují, takže třetí generace už bere jako svůj zákon šaríu, nikoli zákony států, ve kterém žijí. Dá se ještě zabránit islamizaci Evropy? Ale mluvím jenom o části Evropy, tedy o Rakousku-Uhersku, o kterém jste teď mluvil.

Peter Staněk: Ano, je možné to, protože zatím v Polsku nemáte islámské migranty, nemáte je ani v Maďarsku, ani na Slovensku, ani v Čechách – zatím, i když v Čechách máte pět mešit. Ale problém je Rakousko, kde například ve Vídni 60–70 procent dětí na základních školách nemluví německy a nejsou rakouského původu. V Rakousku bude veliký problém, ale ještě i Rakousko je zachranitelné. O Německo a Francii, bohužel, mám velké obavy. Tam už to bude muset být skutečně jistou formou ozbrojeného konfliktu.

Patnáct milionů migrantů ze severní Afriky schválil Evropský parlament před dvěma týdny

Martina: Pane profesore, proč se Západ vydal na cestu úpadku? Já vím, že jsou tady teorie, že je prostě vznik, růst, vrchol, a pak pád – ale proč?

Peter Staněk: Je to složitější. Proč musí být zlikvidována bílá rasa a musí být nahrazena etnickými obyvateli z Afriky a podobně? Vždyť teď máte schválenou středomořskou strategii. Víte, co v ní je? Patnáct milionů imigrantů ze severní Afriky. To teď, před dvěma týdny, schvaloval Evropský parlament. Patnáct milionů? Jste už úplně šílení. A poslanci to schválili.

Martina: Jak si to vysvětlujete?

Peter Staněk: Jednoduše – protože dementní skupinu poslanců v Bruselu – bohužel, řeknu to otevřeně, s prominutím – může vyřešit jeden „Orešnik“ na Brusel. A máte vyřešeno.

Martina: Pane profesore…

Peter Staněk: Prosím vás, jak může Leyenová, která je korupční osobou par excellence, být znovu zvolena předsedkyní Evropské unie? Poslanci, kteří ji volili, jsou co? Vymetené mozky, tak jako naši progresivci? Dementní banda, kterou byste měli normálně, jak se říká: „Malej dvůr a velkej bič?“

Martina: Pane profesore, to, co teď schválili, jak jste říkal, úředníci z Evropské unie, tak to je zkrátka jejich plán.

Peter Staněk: Ne, to už je realita.

Martina: Dobře, ale pak je tady ještě další rovina, a to je, že velká mezinárodní studie, publikovaná před dvěma lety, ukázala, že v příštích deseti letech se nemalá část území, dosud vhodných pro život, stane nevhodnými.

Peter Staněk: A vznikne 21 procent nových území. To znamená přemístění 3 miliard lidí.

Martina: Tří miliard lidí? Takže můžeme čekat další návštěvy?

Peter Staněk: Ano, samozřejmě. Jižní část Evropy bude zasažena seismickými otřesy, co teď vidíte v Chorvatsku, Slovinsku, ale teď jsou to i roje zemětřesení v Maďarsku a podobně. Severní část Evropy zůstane relativně stabilní z hlediska seismických otřesů a podobně. Největším problémem je, že skutečně hrozí výbuch Flegrejských polí, což je supravulkán. A druhá věc, která je mimořádně nebezpečná – mění se atmosférické řeky. Čili obrovské přesuny vodní páry a energie ve vrstvách 15–30 kilometrů, které mění klima v Evropě, na severní polokouli zvlášť.

Martina: My tady pořád diskutujeme o CO₂, globálním oteplování, ale faktem je, že probíhá transformace přírodního prostředí.

Peter Staněk: Terraformace. Je to terraformace. To znamená, že je to změna všech parametrů přírodního prostředí: vlhkosti, osvitu, biologické diverzity, transportu jednotlivých druhů, minerálů a podobně. Například, jak je možné, že se v Adriatiku objevily čtyřhranky? Víte, to jsou ty nejsmrtelnější medúzy. Už je tam máte. Nikdy tam nebyly, teď tam jsou. Objevují se vám tady mandarínské sršně, u kterých je to tak, že když vás poštípou dva, tak zemřete, protože na to není protilék. A už je máte i na Slovensku, i v Čechách. Čili dochází ke změně diverzity. Změní se rostlinstvo, změní se živočichové, změní se hmyz.

Martina: Za tím asi nestojí člověk, jak se nám snaží implementovat?

Peter Staněk: Řeknu to takhle. Klimatická věc je největší podvod 20. a 21. století. Jenom absolutní dementi můžou vykládat o tom, že CO₂ mění teplotu na planetě. Protože když už chcete být cyničtí, tak si vezměte studii NASA, která vznikla před dvěma lety, která jasně dokázala, že problém změny teploty na planetě souvisí se změnou zemské osy, precesí a s oběžnou dráhou země kolem Slunce. Žádný člověk, žádná průmyslová věc. Další: Máte množství studií, které vycházejí ze sedimentu z Grónska, z moří a tak dále, které dokazují toto: Za posledních 474 milionů let průměrná teplota byla 30,1 stupně Celsia, a ne současných 14,8 stupně Celsia. Množství CO₂ v atmosféře bylo v průměru 1200 až 2300 částic, a ne současných 440.

Věda se stala slouhou politických elit místo odhalování pravdy

Martina: Jenomže většina těchto studií není připuštěna do hry. Jak si to vysvětlujete? Jak si vysvětlujete, že ideologie Green Dealu se prostě stala novým náboženstvím?

Peter Staněk: Věda již není odhalováním, poznáním pravdy a podobně, ale stala se slouhou politických elit a globalizačních záměrů. Jak je možné, že 2300 takzvaných souhlasů s klimatickými změnami IPCC a tak dále je silnějších než 12 000 názorů jiných klimatologů, geologů, oceánologů, kteří mají úplně jiný pohled? A další věc: Vždyť máte ve studii empiricky dokázáno, že bylo popsáno 10 klimatických katastrof, které se nikdy neuskutečnily. A nikdo to nepřehodnocuje? Nikdo si v tom debilním Bruselu neuvědomuje, že realizace Green Dealu znamená totální destrukci? Čili kdybych chtěl rozbít EU, neudělám nic jiného, než že realizují Green Deal.

Martina: Ale zároveň nám Green Deal tolik zasahuje do životů – a to ještě v plné míře nevstoupil v platnost – že se dá použít jako poměrně účinný nástroj k ovládnutí všech aspektů společnosti.

Peter Staněk: Jde o jedinou věc – o ovládnutí. Pochopte. Musíte ovládnout svět, společnost, a máte k tomu tři druhy nástrojů. První nástroj je všeobecný strach. Takže jednou se bojíte umělé inteligence, jednou se bojíte klimatické změny, jednou se bojíte válečného konfliktu, jednou se bojíte potravin a tak dále. Druhá: lidé musí být zadluženi, protože když jsou zadluženi a vy vlastníte ty dluhy, tak určujete všechny parametry jejich života. Takže se musí zadlužit. Proto potřebujete Green Deal, proto potřebujete všechny ty žvásty, které jsou produkované klimatickými alarmisty. A pak je tady třetí: abyste ovládali společnost, musíte mít všechny informace o jejich fungování, a pak máte vytipována slabá místa, která budou na lidi působit. To se děje právě teď budováním smart technologií, budováním umělé inteligence a vším, co s tím souvisí.

Martina: Stejně to na mě působí jako chaos a neumím si představit, že toto všechno jsou promyšlené kroky, protože se jeví, že je tady několik zájmových skupin, a ty se přetahují.

BlackRock spravuje biliony virtuálního kapitálu, zatímco Čína vlastní 14,5 bilionu reálných peněz

Peter Staněk: Malá otázka. Proč všech 187 členských zemí schválilo nová pandemická pravidla a zdravotní pravidla? Jediné Spojené státy teď vystupují z WHO, ale přitom všichni ve WHO vědí, že hlavními finančníky WHO je skupina Gavi – čili farmaceutické giganty. Další otázka. Máte BlackRock jako významného vlastníka ve zbrojařských podnicích, farmaceutickém byznysu a podobně. Jaký majetek ve skutečnosti spravuje BlackRock?

Martina: To nevíme, nevíme ani, jaký má majetek Vanguard.

Peter Staněk: Máte informace. Jedna informace uvádí 42 bilionů. Pak se objeví informace 28 bilionů. Pak se objeví informace 12 bilionů. A jak je to s bohatstvím na planetě? Skutečně má Bezos majetek 150 miliard? A Elon Musk má skutečně 250 miliard? Čeho? To znamená, musíte si uvědomit jednu věc. Tato společnost je založena na vzduchu, na virtuálním bohatství. Kdybyste promítla a přešla na skutečné bohatství, tak z těchto miliardářů jsou – víte co? Ale zajímavé, že to všichni tolerují. Proč? Protože na svezení se na boomu umělé inteligence se přiživuje množství otevřených a jiných fondů. Další finanční otázka. Jak může Huawei expandovat? Jak můžou Číňané postavit za 100 miliard těžební plošiny ve Venezuele? A za dalších 150 miliard postavit trans americkou železnici? Odkud berou peníze? Vždyť přece oni tam vydělávají akorát na sandálech a na tričkách a podobně. A víte, kdo jediný má reálné peníze? Jedenáct státních suverénních fondů Čínské lidové republiky, které byly budovány léta z přebytku státního rozpočtu a zahraniční obchodní bilance. Takže jejich tržní kapitalizace podle posledních zjištění je 11,4 bilionu dolarů reálného kapitálu.

Martina: Ve zlatě?

Peter Staněk: I se zlatem – 14,5 bilionu? Kde je potom Amerika s jejich virtuálními natlačenými penězi?

Martina: Kde?

Peter Staněk: V p….i. Nám se to zdá jako chaos? Ne. Když vezmete provázanost všech věcí – od digitální identity, digitálního očkovacího průkazu, přechodu na emisní povolenky, stanovení kvóty CO₂ na jednoho člověka, kdy na rok budete mít zhruba 1,8 tuny CO₂. Ale zase. Co znamená CBDC? Jistou podobu mají zavedenou v Číně. CBDC znamená, že je to virtuální měna. Co je podstatou virtuální měny? Virtuální měnu spojím s vaší digitální identitou – čili je to přesné, osobní. Ale vy teď nebudete mít peníze, ale budete mít digitální tokeny uložené na vašem účtu. Jenomže tyto digitální tokeny můžete použít jen na nákup zboží, který je vám určen. A kromě jiného – digitální tokeny mají expirační dobu, čili když to neutratíte, tak vám to zmizí. Čili se tím přesně blokují možnosti tvoření úspor. Jenomže úspory jsou základní kapitál banky, a když banka nemá kapitál, tak kde je mezibankovní trh, kde se půjčují peníze od investorů? Ale tím, že zrušíte možnost úspor, protože tokeny expirují, na čem bude banka stát? Bude stát na tom, že bude spolu s nadnárodními korporacemi spravovat veřejný majetek, který byl před tím veřejný, ale teď je předmětem obchodu, protože byl financializací označen za majetek už nikoli státu, veřejnosti, ale těchto korporací. A pro jistotu, abychom všichni drželi kušnu, tak si stát vezme obrovské úvěry, a teď tyto úvěry nedokáže splácet. Ale v rámci financializace máte právní klauzule, které říkají: „Jestliže dlužný stát nedokáže uhradit své závazky, nastupuje právo investora převzít veřejný majetek stanovený financializací v analogické hodnotě“. Není to geniální? Je to provázané, je to kompletně dokonalá architektura ovládnutí světa. Absolutně dokonalá. Musím dát klobouk dolů před tímto fázováním.

Anglická ministryně vnitra přísahala na korán a radikální islamisté prohlásili: „Anglie je již naše!“

Martina: Když se o tomto bavíme v tomto duchu, tak otázka o úpadku Západu najednou nedává úplně smysl.

Peter Staněk: Ano, protože nejde o úpadek Západu, jde o ovládnutí planety. A právě proto, abychom případné odpůrce zpacifikovali, tak máte válečné hrozby Západu vůči Rusku, Číně, Severní Koreji, Jižní Americe a podobně, aby si nikdo netroufl tento plán poškozovat.

Martina: A proto celosvětově všichni přistoupili k novým pandemickým pravidlům WHO?

Peter Staněk: Ano, protože…

Martina: Není země, která by se postavila na zadní?

Peter Staněk: Teď je to 12 zemí, které vyjádřily nesouhlas, a ještě mají na potvrzení tohoto nesouhlasu čas do května příštího roku. Tak ty by z toho mohly vystoupit. Na čele jsou Spojené státy, je tam Argentina a některé další země. Je tam také Indie a podobně. Ale toto všechno je ještě kombinováno s jednou věcí: míra reprodukce v evropských zemích je od 1,1 po 1,5, a jednoduchá reprodukce je 2,1. Všechny země vymírají. Je prognóza – protože se to týká nejenom Evropy, ale i v Číně je jednoduchá reprodukce už jenom 1,6, a v Indii je to už 1,9, ne 2,1. V podstatě jsou z tohoto vyjmuty jedině muslimské země, kde je to stále 2,6. A vtip je v tom, jak jsou kverulantní jednotlivá etnická seskupení. A nejvíce kverulantní jsou běloši a Evropa. V muslimských zemích to máte prosté: vystoupí mulláh, vyloží korán, a to je zákon, a nikdo se mu nemůže postavit, všichni ho musí dodržovat. V Číně máte konfuciánský princip zodpovědnosti, kdy každý zodpovídá, čili tam nemůžete říct, že „má dcera spáchala zločin, ale já s tím nic nemám“, protože jste plně odpovědná stejně jako ta dcera, která spáchala zločin. Vy jste odpovědná za vesnici, za město, za provincii, za stát a tak dále. Tato pyramida moci je tam nesmírně tvrdá a funguje tam tisíce let. Čili asijský model pyramidální skladby je u nich funkční. A v Jižní Americe dochází duševní reconquista, a vzpomínají na obrovské vyspělé státy, jako byly Inkové, Mayové, Aztékové, Totonakové, Mixtékové a tak dále, a najednou je kristianizace jenom jakýsi nátěr, a najednou zjistíte, že jazykem kečua mluví 40 milionů lidí a že mayským jazykem mluví 10 milionů lidí, a uctívají mayské bohy.

Martina: Dočkáme se na území Evropy, třeba jen na části území Evropy, ještě třeba za našich životů nějakého chalífátu, nebo vzniku nějakých emirátů?

Peter Staněk: Bohužel vypadá to tak, že k tomu v některých státech může rozhodně dojít. Například Velká Británie je názorná ukázka, kde teď dokonce máte prohlášení některých představitelů radikálních skupin: „Anglie je již naše. Ovládli jsme stát.“ Vždyť si uvědomte, že ministryně vnitra Anglie přísahala na korán. Jediné řešení je drtivé vítězství Nigela Farageho příští rok ve volbách, které smete i torye i labouristy, a zavede tvrdé – nerad to říkám – protietnická opatření. A v Americe? Co myslíte, proč jeden z prvních dekretů, které podepsal Trump, je použití smrtící síly americkou armádou na území Spojených států? To jste nevěděla? Jeden z prvních dekretů. To znamená, že počítají s tím, že dojde k občanským nepokojům. A teď už dokonce konstatují, že ani nasazení Národní gardy nemůže utlumit nespokojenost guvernérů, jako je Texas a podobně, protože většina guvernérů amerických států je proti Trumpovi. Takže po neúspěšném nasazení Národní gardy bude nasazena armáda. Proto Trump stahuje vojáky z celého světa, proto chce vycouvat z Evropy, a chce dosáhnout stavu, aby se Evropa sama zamotala do konfliktu s Ruskem a s Čínou, a oni budou jinde a budou řešit vlastní pozici severní, střední a jižní Ameriky.

Trump stahuje vojáky z Evropy, aby se Evropa sama zamotala do konfliktu s Ruskem

Martina: A teď jste řekl: „Proto Amerika chce, aby se Evropa sama zamotala do konfliktu s Ruskem.“ Je toho důkazem i to, že zatím tak proklamovaná snaha Donalda Trumpa ukončit válku na Ukrajině nemá ještě žádný reálný výsledek?

Peter Staněk: Ani mít nebude, protože klíčovým parametrem je tlak především vojensko-průmyslového komplexu na pokračování války. To je první věc, protože tam je to zajímavé. Na obranu USA vydávají asi jeden bilion dolarů ročně, a většinou je dostávalo pět zbrojních firem, jako je Raytheon a podobně, což byli požírači těchto peněz. Ale teď přišel Trump s geniálním nápadem. Dáme 500 miliard firmám v Silicon Valley, jako je Muskova firma a Altmanova firma a podobně, a oni budou vyrábět umělou inteligenci a zbraně s umělou inteligencí. Jenomže původní dodavatelé jsou naštvaní, protože na ně nezbyde. Tak co se vymyslelo? Zbraně budou vyráběny, objedná si je Evropa, koupí je a dá je na Ukrajinu. Ale kdyby tento konflikt skončil, tak je tenhle penězovod v p…i. Čili to musíte udržet.

Martina: Trump o tom mluvil i na tiskovce a řekl, že na Ukrajině neumírají američtí vojáci, nebojují tam, mají velké peníze z prodeje zbraní ať už do NATO, nebo do Evropy, ale že jim vadí lidské životy, a proto chtějí tento konflikt ukončit.

Peter Staněk: To je nesmysl. Jednoduchá odpověď je: protože jsme převedli výdaje Pentagonu na firmy s umělou inteligencí, a vojensko-průmyslový komplex je nesmírně silný, tak ho musíme něčím nakrmit. A nakrmíme ho tím, že si u nich evropské země objednají zbraně a prodají je Ukrajině. Úplně jednoduchý systém. A mluvíme zhruba o 150 miliardách.

Martina: Jak dlouho, podle vašeho odhadu, ještě bude trvat konflikt na Ukrajině?

Peter Staněk: Do té doby, dokud bude mít Evropská unie peníze. A protože peníze nemá již teď, tak se rozhodli, že zkonfiskují – pardon, to je reciproční půjčka, jak se to nazývá – tedy převedou 140 miliard zmrazených ruských rezerv na financování. Jenomže Zelenský prohlásil, že to bude nejenom na zbraně, ale bude to i na financování ukrajinské armády a financování obnovy Ukrajiny a tak dále. O rozdělování těchto peněz bude rozhodovat Ukrajina, ne EU. Jenomže těchto 140 miliard je v bruselském Euroclearu, a oni vědí – a proto je belgický premiér proti tomu – že je pak Rusové zažalují u mezinárodních soudů za krádež 140 miliard, plus ukradený zisk, a měla by to platit Belgie, kde sídlí Euroclear. Proto on trvá na tom, aby se za to zaručila celá Evropská unie, všech 27 zemí. Ale těchto 27 zemí se za to nechce zaručit. A kromě jiného, Putin již minulý měsíc napsal a podepsal dekret o zrychlené privatizaci západních aktiv – rychlejší prodej ruským vlastníkům a ochrana před jakýmikoliv právními kroky západních firem. Jenomže západní firmy v Rusku nemají 140 miliard, ale jeden a čtvrt biliónu, a to potopí většinu velkých firem v Evropě i v Americe. Proto je Trump proti tomu, aby se těch 140 miliard konfiskovalo.

Multipolární svět bude řízen třemi velmocemi – Ruskem, USA a Čínou

Martina: Pane profesore, ve světle toho, co říkáte, má smysl bavit se o nějaké nové bezpečnostní architektuře na světě, o místě a o postavení BRICS, o místě a postavení Číny? Když si myslíte, že stejně je to všechno jenom stínohra několika tisíc vyvolených?

Peter Staněk: Odpovím takhle. Ve starém Římě si všichni občané byli rovni, ale prvními mezi rovnými byli dva konzulové. Multipolární svět bude světem všech rovných, ale mezi těmito rovnými budou tři první: Rusko, Spojené státy a Čína. Ti ostatní budou okrajina, jak se tomu říká v Rusku.

Martina: Budou to gubernie?

Peter Staněk: Ne v tom slova smyslu, že ovládáte, zodpovídáte za obyvatelstvo, řídíte ho a podobně. To ne. Budou to samostatné subjekty, které můžou mít svou svéprávnost, ovšem budou na obvodu.

Martina: Pane profesore. Ve světle toho, když připustíme, že za vším, co se děje v současném světě, stojí obrovské peníze několika málo vyvolených, kteří tahají za nitky a chtějí depopulizovat svět, tak má se cenu bavit o nějaké civilizační výměně? Protože k civilizační výměně pravděpodobně v Evropě dochází.

Peter Staněk: Odpověď je taková. Všechny plány globalistů doteď nakonec selhaly právě proto, že vždycky máte problém temných dat, a vy neumíte všechno odhadnout. To teď platí i pro jejich plány. A protože se to nedaří, tak je tento lev tak zuřivý, a proto vyměnili Schwaba – tedy ne proto, že kradl peníze a dělal si z toho luxusní zábavu – a dali tam Larry Finka, aby vyděsili všechny ostatní, protože se vytváří dojem, že BlackRock vlastní většinu klíčových odvětví ve světě. Jenomže to tak není, a dojde k zreálnění slova „bohatství“. A najednou zjistíte, že zlaté cihličky jsou vám na nic, protože přijde série přírodních katastrof, a těchto zlatých cihliček – až nebudete mít chleba a péřovou bundu při výrazném poklesu teploty – se ani nenajíte, ani si ji neoblečete. A začne barterový obchod, a budete šťastní, když vyměníte jeden pecen chleba za péřovou větrovku. A v tom případě se zhroutí všechny úvahy o penězích, protože bohužel jedna z věcí, kde se dá s některými historiky souhlasit, je to, že posledních pět tisíc let jsou základním protokolem lidské společnosti peníze – ale dnes už peníze nehrají roli. To je ten zásadní kvalitativní zlom. Dnes není klíčovým cílem bohatství, ale moc, a moc musíte nějak získat: dluhy, technologie, umělá inteligence, robotika, ovládnutí surovinových zdrojů, ovládnutí potravin a tak dále. Ne náhodou prohlásil – nepamatuji si přesně, který představitel to byl v Bruselu při jeho zakládání: „Ten, kdo ovládá potraviny, ovládá svět.“ Jo, byli to Rothschildovci.

Martina: A prezident Johnson řekl: „Ten, kdo ovládá počasí, ovládá svět.“

Peter Staněk: Problém je v tom, že sice, jak se říkalo v bývalém režimu: „Poručíme větru, dešti“, ale příroda jaksi furt nerespektuje náš přístup k tomu a dělá si, co chce.

Martina: Terraformace přírodního prostředí nám může připravit opravdu velká překvapení v podobě oněch temných dat.

Umělá inteligence předpověděla pro rok 2026 čtyři globální katastrofy včetně termojaderné války

Peter Staněk: Dovolím si doplnit jednu věc. Ptali se umělé inteligence – udělal to Altman – super nejdokonalejší umělé inteligence: „Jaké hrozby a katastrofy hrozí v roce 2026?“ A bylo to dokonce publikováno. A podle umělé inteligence mají přijít čtyři katastrofy. Čili nemůžu to zpochybnit, určitě to bude pravda. Katastrofa číslo jedna: gigantická série zemětřesení, cunami a podobně. Začne to na Kamčatce, bude to procházet dále přes Japonsko, přejde to přes Indonésii, a pak to překročí Tichý oceán, zasáhne to taky Severní a Jižní Ameriku, a v Evropě to bude jižní část evropského kontinentu. Budou tam povodně, zemětřesení, výbuchy sopek – hrůza. Katastrofa číslo dvě: teď se to vůbec nepublikuje, ale každý týden máte stále silnější protuberance na slunci. Takže katastrofa číslo dvě – nová Carringtonova událost s totálním zničením elektronických systémů, s totálním zničením internetu, počítačů, energetiky a všeho na celé planetě.

Martina: Ta podle predikcí měla přijít už kolem roku 2011–2012.

Peter Staněk: Tak teď už mají důkazy, že to přijde, protože se změnil charakter slunečních protuberancí, slunečního větru, je tam vysoký podíl vysoce energetických částic, které procházejí přes zemský globus, odevzdávají energii, zvýšení teploty zemského jádra o 1000 stupňů Celsia, změnila se cirkulace magmatických toků, zvýšily se magmatické chocholy, a hrozí výbuch na všech částech kontinentu.

Martina: Když přišla poprvé, tak vyřadila celosvětově telegrafickou síť, protože nic jiného nebylo. Ale v současné době by to zlikvidovalo všechno.

Peter Staněk: A teď si představte, že všechno je závislé na umělé inteligenci, jejich senzorech a internetu. A najednou je to všechno v p….i – takže se vrátíte ke kořenům.

Martina: Ano, ad fontes. Ale v tu chvíli by to pro globalisty a pro hrstku nejbohatších – jak vy jste říkal Rockefellerů – by to znamenalo pád jejich konstrukce.

Peter Staněk: Právě proto říkám, že se jejich konstrukce zhroutí. Pak přijde třetí krize: obrovská systémová finanční krize, která vypukne tím, že praskne bublina umělé inteligence, ale na základě budou otřeseny všechny finanční aspekty. A čtvrtá katastrofa: vznikne série lokálních konfliktů, které bohužel, vzhledem k lidské hlouposti, se rozrostou do globální termojaderné války.

Martina: Ale to už nebude možné, když nebude elektřina?

Peter Staněk: Vtip je v tom, že tyhle zbrojní systémy mají vlastní zálohy, takže můžete klidně vypustit i toho Sarmata.

Martina: Ale už nebude fungovat komunikace? To, že padnou peníze, že si budeme vyměňovat bundu za chléb, znamená i rozpad centrální moci.

Peter Staněk: Vojenské zbraňové systémy jsou naprogramovány. Čili tam výpadek systému už nehraje žádnou roli. Cíle pro hlavice jsou již určeny, o tom už není sporu. Jediná věc, která tady je, je stisknutí červeného knoflíku prezidentem. To je jediná otázka.

Martina: Jsou naprogramovány kam?

Peter Staněk: Na své cíle, kam mají dopadnout.

Martina: A ví se, které jsou cíle?

Peter Staněk: Samozřejmě.

Martina: A které jsou to cíle, prosím?

Peter Staněk: Například Američané předpokládají likvidaci 1930 objektů vojenského významu na území Ruské federace, které mají být zničeny prvním preventivním jaderným úderem, s tím, že se Rusku znemožní odvetný jaderný úder. Čili Amerika může vyhrát. Zapomněli na systém, který se nazýval Mrtvá ruka, a dneska se nazývá Perimetr. Je to speciální systém, který je informačně a jinak propojen se všemi částmi ruské jaderné triády. Takže i kdyby například zničili a zabili ruské vedení, tak systém neustále kontroluje dotazem, jestli je všechno v pořádku. A když nedostane odpověď, že je to v pořádku, tak do jisté časové doby systém spouští plnou jadernou triádu všech útoků a jaderných hlavic. Připomínám, že Rusko má nejvíc jaderných hlavic. To znamená 5500 jaderných hlavic prvního rázu a dalších 2700 záložního rázu.

Martina: To znamená, že vize, kterou máte, je: „Poslední zhasne?“

Peter Staněk: Ano, poslední zhasne, už ani ten poslední nebude. Takže to je druhá věc. Ale nejzajímavější na tom všem je, že startérem může být finanční krize, protože se najednou ukáže, že jejich bohatství není bohatstvím – že to je vzduch.

Martina: Fiat money?

Peter Staněk: Ano. A v tom případě, jelikož, jak se říká, umírající kobyla nejvíce kope, tak už nemají co ztratit, protože všechno ztratili, takže budou ochotní stáhnout do katastrofy celý svět. To je jediné riziko, kterého se obávám.

Praha a Nové Město na Moravě se přihlásily do projektu Smart Cities s drastickým omezením spotřeby

Martina: Pane profesore, vás si budu pouštět do nového roku místo zdravice, protože když se nad tím zamyslím, tak jste nám nabídl dvě základní vize. Buď se to globalistům podaří, hrstce nejbohatších to vyjde, ovládnou svět, a my se ocitneme pod naprostou totalitní kontrolou, a budeme skrze AI řízeni, budou nám přidělovány peníze, volnost pohybu nebo nevolnost pohybu. Nebo přijde série přírodních změn, série občanských konfliktů, a pak se zničíme?

Peter Staněk: A co vám říká projekt C40? Je to projekt OSN, který byl schválen před rokem půl, a znamená, že na planetě je tisíc aglomerací, které se rozhodly, že do roku 2030 nebudou používat maso a masové výrobky, nebudou používat mléko a mléčné výrobky. Můžete si ročně koupit tři kusy oblečení a jednou za tři roky můžete jet na dovolenou maximálně do vzdálenosti 1500 kilometrů.

Martina: Smart Cities?

Peter Staněk: Ano. A přihlásila se dvě města z Čech.

Martina: Kdo jsou ti snaživci?

Peter Staněk: Praha a Nové Město na Moravě. Ano, jste tam. A je to program OSN, takže bude závazně kontrolován.

Martina: A pane profesore, a není to vlastně už jenom zbytečný detail v té vší katastrofě, kterou jste předestřel?

Peter Staněk: A teď vám položím ještě jednu zajímavou otázku. Oč jde v Gaze? Vytvoření Riviéry pod názvem Trumpov? To asi nebude ono. Víte, že existuje finanční konsorcium a skupina, která připravuje tento projekt. Předpokládá se, že se vytvoří pozemní komunikační pásmo z Indie přes arabské země až na pobřeží Středozemního moře. Vybuduje se hlubokovodní přístav v Gaze, protože dnešní Eilat v Izraeli nestačí. Přes tuto linku bude přepravována velká část zboží z Indie, která bude konkurencí k čínské Hedvábné stezce. V Gaze se to naloží na lodě, které povezou zboží přes Středozemní moře do evropských zemí a podobně. Na to, aby se vyprázdnila Gaza, potřebujete projekt, který je proponován na 100 miliard investic, 40 miliard již mají složeno, 60 miliard má dodat těžba ropy a plynu podél pobřeží Gazy. Je to společné konsorcium amerických, izraelských, egyptských a jordánských firem, které těží tento plyn a ropu. To je skutečný pohled na budoucnost Gazy. Bude to osm obrovských mrakodrapů, kde budou obytné komplexy, budou tam i kancelářské prostory a podobně, a kolem nich bude rozmístěno nižší osídlení, a všechno bude řízeno umělou inteligencí. To už nebude 15minutové město, ale bude to obrovská aglomerace, doslova „megapolis“ řízená umělou inteligencí. A pokud tento projekt vyjde, bude použit jako modelové řešení pro transformaci aglomerací na celé planetě.

Martina: Jak to víte?

Peter Staněk: Už to bylo publikováno. Ano, můžete si tento projekt přečíst, popsat, všechno. Žádný ohlas. Nikdo na to nereagoval. Na zprávy o tomto přišlo nějakých 2000 komentářů. To je všechno.

Martina: Jak si to vysvětlujete?

Peter Staněk: Lidi to nezajímá.

Martina: Jsme přehlceni.

Peter Staněk: Když vás chce někdo utopit, tak má dvě možnosti. Za bývalého režimu jste měli ne cenzuru, ale prostě jste nedostali informace. Takže jste poslouchali Svobodnou Evropu, nebo jste se koukali na rakouskou televizi a podobně. A potom máte druhou možnost.

Martina: Přehlcení.

Peter Staněk: Zavalí vás Niagarou informací, v nichž se většina utopí. A jelikož vědí, že ještě před deseti lety mladí alespoň na netu četli nadpis a zprávu, tak výzkum v Americe a v Evropě ukázal, že teď čtou jenom nadpis. Ale mají pocit, že všechno znají, všechno vědí.

Martina: Titulkoví znalci.

Peter Staněk: Ano, titulkoví znalci. Musíte spojit ekonomickou stránku, způsoby ovládání společnosti, změnu fungování vrstev společnosti podle jednotlivých generačních skupin, technologický posun, který toto všechno umožňuje. A pak je hlavní cíl: ovládání. A když to takhle spojíte, tak najednou máte před sebou dokonalou architekturu souvislostí, a je to pro vás otevřená kniha. A pak máte jedinou otázku, na kterou se vás ptají ostatní: „A ty se nebojíš, když tohle všechno víš a znáš?“ Já říkám: „Můj bezpečnostní protokol je velice jednoduchý. I globalisté chtějí vědět, do čeho to vyústí, a jelikož na planetě je pár lidí, kteří jim to řeknou, tak pro ně je to bezpečnostní jistota. A to je můj bezpečnostní protokol.“

Žádné snahy o ovládnutí světa nikdy nevyšly – svět je řízen dokonalou přírodou

Martina: Pane profesore, co vám dává do budoucna naději? Protože když někdo nezná vaše spisy a nedostane se k nim, tak jaká je naděje pro vás a jaká je pro ostatní?

Peter Staněk: Žádné snahy ovládnutí světa nikdy nevyšly. Tento svět je řízen přírodou, která je geniální a dokonalá. Příroda nám vždy dá šance a možnosti, i když jsme jako neslušné a nevychované děti, ale vždycky dostaneme novou šanci a možnost. Ale jestli tuto možnost chceme využít, to závisí na nás. Proto já vždy říkám: „Otevřené srdce, otevřená mysl a schopnost vidět svět v jeho složitosti.“ Jestliže dokážete rozvinout tyto tři věci, nic pro vás nebude smrtelnou hrozbou a dokážete přežít cokoliv – přírodní katastrofu, válečný konflikt, i totální rozpad společnosti. Ale jestliže budete zaměření na egoismus – já, já, já – jestliže budete chtít přežít na úkor ostatních, jestliže nebudete ochotní ke komunikaci a k dialogu, pak věřte, že jste si tím podepsali rozsudek smrti nad sebou samými. A toto funguje. Nezapomeňte, že někdy se z univerza někdo směje, a já občas říkám: celý život mi univerzum přesně ukazuje, jak je třeba reagovat. Přihrává vám možnosti, dá vám je na zlatém tácku, ale když budete hloupí, slepí, pak je nevidíte a nevyužijete. Ale ve skutečnosti vám univerzum vždy pomůže i v těch nejtěžších situacích.

Martina: Pane profesore, já vám nesmírně děkuji za vaše hluboké znalosti a za to, že jste nám je dal všanc. Díky vám za to.

Peter Staněk: Děkuji velice pěkně za možnost podělit se s vámi o tyto vědomosti. A jak se říká: „Držme se zarytě – s tvrdým i s měkkým.“

 

Celý rozhovor s profesorem ekonomie a prognostiky Peterem Staňkem o budoucnosti Evropy, islamizaci, klimatických změnách, ovládání světa a katastrofách roku 2026 si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to děleje. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Lukáši, musím hned na začátku jít na jádro těchto slov, která se v poslední době čím dál tím častěji opakují. Souhlasíte s tím, jako známý ekonom, že mravní bída je příčinou hospodářského úpadku? Nebo ekonom dnes v těchto intencích neuvažuje?

Lukáš Kovanda: Ekonomie je stále poměrně mladá věda, její věk je několik málo stovek let, což je v porovnání, řekněme, s filozofií, s matematikou, s astronomií, dalšími vědami, opravdu krátká doba. Takže je to věda mladá, ale věda, která zároveň do svého vínku dostala právě už Adamem Smithem, což je vlastně zakladatel moderní ekonomie, silné, řekněme, ukotvení v etice. To znamená rozvoj trhů, tržní ekonomiky by měl jít ideálně ruku v ruce s nějakým silným eticko-morálním rámcem, do něhož bude rozvoj trhu vsazen, protože jinak se skutečně z trhu stává kolbiště, kde vítězí ten, kdo má ostřejší lokty, a kde zkrátka není třeba dbát na nějaké dlouhodobé ohledy, na mezilidské vztahy, a tak dále.

To samozřejmě není nutně vlastní jenom trhu jako takovému, jak se to někdy snaží podávat zastánci centrálního plánování, kteří o trhu říkají, že to je živelný konstrukt, nebo živelný projev lidského ducha, a proto potřebujeme tedy zkrotit systém, kde je člověk člověku vlkem, musíme zničit kapitalismus, a nastolit nějakou vládu, která bude bdít nad tím, aby vývoj věcí lidských byl, řekněme, daleko civilizovanější. Ale jak víme, tak k civilizovanosti měly různé režimy, které koketovaly s tou či onou podobou marxismu-leninismu, stalinismu, maoismu hodně daleko. Někdy, brutálně daleko, jako třeba v případě režimu Rudých Khmerů v Kambodži.

Martina: Ale ti Tomáše Baťu moc neznali.

Lukáš Kovanda: Ti Tomáše Baťu neznali. Tím jsem chtěl říct, že už od doby Adama Smitha je ideál tržní ekonomiky takový, že je vsazena do nějakého morálně etického rámce. Ne vždy se to podařilo – nutno říci – čehož pak využívali marxisté a všichni jejich pokračovatelé, které jsem teď zmiňoval. Ale to neznamená, že by neměla šanci uspět. To je taková ekonomika, kde se bude snoubit právě tržní soutěž s eticko-morálními aspekty. A myslím, že zrovna pan Baťa je skvělou ukázkou toho, jak je to moc důležité, a že to jde, a že člověk a podnikatel může být úspěšný, i když zastává silná morální měřítka.

Martina: Ale musí to být opravdu výjimečná osobnost, která dokáže v sobě skloubit tržní mechanismus, a zároveň i určitou morálku.

Lukáš Kovanda: Ano. Někdy se to mnoha lidem jeví tak, že to je v rozporu, že vítězí skutečně ten, kdo má nejostřejší lokty, kdo jede na hraně zákona – a v řadě případů to tak je. Ale já si myslím, že nejúspěšnější podnikatelé, podnikatelské osobnosti, právě ctí i morálku a etiku. I když v poslední době, v posledních letech, desetiletích, je to obtížnější a obtížnější, protože tlak na výkon a tlak na úspěch tady je.

Ale stále se domnívám, že metou někoho, kdo už je skutečně úspěšný v podnikání, by mělo být nejen být úspěšný, ale i něco vracet třeba zemi, společnosti, která mu umožnila takto vyniknout. Samozřejmě vždycky je to primárně zásluha daného podnikatele, ale tento podnikatel vyrůstá v nějakém společenském prostředí, někoho oslovuje, a pokud to pak vrací, tak si myslím, že je to krásné gesto, které pomáhá nahoru celé společnosti. A to je, myslím, něco, co se ještě Češi mohou učit, třeba právě od Bati, který byl nejen podnikatelsky úspěšný, ale jeho konání mělo přesah. Měl přesah do oblasti kulturní, rozvoje celého regionu, nebo vlastně celé země, sociální. Takže to je, myslím si, ideál podnikatele, úspěšného podnikatele i dneška.

Bilion korun dluhu za Fialovy vlády – první vláda v historii, která překročila tisícimiliardovou hranici

Martina: Nutno přiznat, že ekonomickou strategii v současné době možná určují nadnárodní korporace, možná ji určují nějací velcí podnikatelé v pozadí, ale my dohlédneme na naše politiky. Tak se teď pojďme podívat, jakými cestami se vydáváme ve srovnání s tím, co třeba právě preferoval Tomáš Baťa. „Podpora bankrotářů prostřednictvím štědrých dotací.“ O tom asi něco víme. „Nevyhazovat hodnoty za nic a samozřejmě nedělat dluhy.“ To jsou věci, u kterých bych u vás, jako u ekonoma, začala především. Politickou otázkou, která už celé měsíce před volbami, a i teď, hýbala sociálními sítěmi, zájmem lidí je: Kdo nás zadlužil hůř a nebezpečněji, zdali Andrej Babiš za doby covidu, nebo Petr Fiala už bez covidu?

Lukáš Kovanda: Je to obtížné. Je třeba se na to podívat z mnoha úhlů pohledu, nestačí jedno číslo. Samozřejmě, pokud vezmeme jedno číslo, tak výraznější zadlužování bylo za vlády Petra Fialy, protože ten zadlužil, nebo za jeho působení narostl státní dluh České republiky, tedy dluh, za který je přímo odpovědná vláda – je to něco jiného než veřejný dluh, do kterého se počítá třeba i hospodaření krajů a obcí, příspěvkových organizací, zdravotních pojišťoven – narostl od prosince roku 2021, kdy nastoupila vláda Petra Fialy, do konce září roku letošního, to znamená do doby pár dnů před říjnovými volbami, o 1070 miliard. To znamená…

Martina: Já si to neumím představit, takže je to pro mě takové…

Lukáš Kovanda: To znamená vláda Petra Fialy je první vládou historie českých zemí, která za své čtyřleté působení zadlužila, nebo za jejíhož působení narostl státní dluh České republiky, o více než 1 bilion korun. To znamená o více než 1000 miliard.

Martina: Je to hezké prvenství. Otázka je, co budeme sklízet dál, ale nechci vás teď přerušovat ve srovnávání s Andrejem Babišem.

Lukáš Kovanda: Toto srovnání opravdu není jednoduché, proto to beru takhle ze široka. Vláda Andreje Babiše zadlužila zemi o něco méně, tam se to počítá kolem 800 miliard, to znamená, že to nebyl ten bilion. Ale teď je třeba se podívat na to, jak se dařilo ekonomikám, a co jsme za daný dluh získávali.

Za vlády Andreje Babiše se propadla ekonomika v roce 2020 vůbec nejvíce v historii, o více než pět procent. To se nestalo ani za globální finanční krize v roce 2009. Za vlády Petra Fialy se nikdy ekonomika nepropadla ani v jednom z let jejich vlády. To znamená, že tady je jasný argument pro to, že více opodstatněné je zadlužování za vlády Andreje Babiše.

Martina: Opodstatněné?

Lukáš Kovanda: V tom smyslu, že když máte velký propad ekonomiky, tak samozřejmě do ní něco musíte sypat. Tady se v covidovém roce 2020 zachraňovala pracovní místa, jinak by narostla nezaměstnanost, kdyby stát nepumpoval stovky miliard do ekonomiky. To jsou například peníze, které šly firmám za to, že v roce 2020 nepropouštěly zaměstnance, a zaměstnanci, jak si všichni pamatujeme, zůstávali doma kvůli pandemii, nepracovali, ale neplatil je zaměstnavatel, neplatila je firma, ale platil je stát. A stát je platil proto, protože mu ta firma slíbila, že když jim bude dávat na mzdy, tak že je nepropustí. Takže my jsme si takhle koupili vlastně nízkou míru nezaměstnanosti. Z ní pak těžila pochopitelně i Fialova vláda, protože mohla neustále říkat, že máme nízkou nezaměstnanost. Ale to byla nezaměstnanost, která vznikla z velké části na dluh, který vznikal za vlády Andreje Babiše v covidových letech 2020 a 2021.

Další věc je, že do těchto srovnání, která jsem teď zmínil, se zatím nezahrnuje inflace a růst ekonomiky, takže to ideálně musíme vztáhnout k hrubému domácímu produktu. A protože ekonomika od roku 2020 narostla, tak se samozřejmě dluh rozpouští ve větším bazénu, nebo ve větším množství vytvořených hodnot. A v tomto bazénu se to pak jeví jako – když máte dluh, který sice narostl nejvíce v historii – v tom, jak jsme si řekli, v nominálním vyjádření, ale bazén také narostl, takže pořád to je jako plivnutí do bazénu, protože zkrátka čím větší máte bazén, tedy ekonomiku, tím se vám dluh snáze rozředí. To je jako kdybyste tam nalili nějaké barvivo, nebo něco, a dluh se vám ve vodě rozředí, a rozředí se tím lépe, čím je objem bazénu větší, a to je velikost ekonomiky.

Takže je třeba zohlednit i tohle. A bazén je za vlády Petra Fialy větší. Ale proč je větší? Jedním z důvodů je inflace, protože nominální hrubý domácí produkt nafukuje i inflace. To znamená, že inflace vlastně Petru Fialovi pomohla dluhy v bazénu naředit, v poměrovém ukazateli. A inflace byla samozřejmě daleko výraznější za vlády Petra Fialy než Andreje Babiše. Za vlády Petra Fialy byla kumulovaná souhrnná inflace přes 30 procent, takže to je zase něco, co mu trochu pomohlo. Takže vidíte, že to není vůbec jednoduché. Každý divák si toto, co jsem teď řekl, musí přebrat, možná si to ještě převrtat, možná si to jednou projet, protože to je několik argumentů, které věřím, že ne každý má takhle v hlavě, a pak nelze jednoduše, uplatněním jednoho čísla bez dalšího říci, že tenhle zadlužil více, nebo tenhle zadlužil více.

Zrušení superhrubé mzdy připravuje stát o 150 miliard ročně – rozhodli o něm Babiš s Fialou společně

Martina: Neumíme říct, kdo z těchto dvou má větší omluvenku pro to, jakým způsobem zadlužil naši zemi.

Lukáš Kovanda: Podle mě to vlastně říci nelze. A dokonce to, co teď hodně zadlužuje naši ekonomiku, není nic z covidu, nejsou důchody, ale je to zrušení superhrubé mzdy z roku 2020, kterou zrušil Andrej Babiš s Petrem Fialou společnou a nerozdílnou rukou, když to koncem roku 2020 prohlasovali Sněmovnou ve spolupráci právě ještě s SPD. Takže ODS, SPD, ANO – zrušení superhrubé mzdy. To nás v letošním roce připravuje o 150 miliard, to znamená, že bez tohoto bychom v podstatě mohli říkat, že už se pomalu blížíme vyrovnání veřejných financí. Takže to je ten hlavní důvod sekery. Takže nakonec vám z toho vychází, že neustále všichni obviňují, že Babiš zadlužil, Fiala zadlužil, ale vlastně to takhle říct úplně nelze. Spíš na tom možná mají oba nějaký shodný podíl.

Martina: Pojďme si tedy říct, kromě toho, že tyto dluhy budeme muset splácet, co ještě pro nás budou tyto obří dluhy znamenat? Co všechno to v zemi může spustit?

Lukáš Kovanda: Myslím, že v prvé řadě netřeba tolik těmi obřími dluhy strašit, protože to je mediální klišé, jak jsme hrozně zadluženi, ale my jsme vlastně stále v rámci Evropské unie zadluženi velmi podprůměrně. Jsme někde na polovině.

Martina: Podle Eurostatu na 19. místě.

Lukáš Kovanda: My jsme na polovině. A teď se bavím o ukazateli v poměru k HDP. To znamená, že jsme v tomto ukazateli, který je nejdůležitější z hlediska mezinárodního srovnání, někde na polovině zadlužení eurozóny.

Martina: No, to je věc, která mě neuklidňuje.

Lukáš Kovanda: Takže my jsme v Evropě, nechci říct ideál, ale jednooký mezi slepými. Takže je správné, že vás to neuklidňuje, ale většina zemí Evropské unie je na tom hůře, a některé jsou na tom dramaticky hůře. Dokonce třeba včetně Francie.

Martina: Německo, Francie.

Lukáš Kovanda: Německo je více zadlužené, není dramaticky hůře než Česko, ale je na tom hůře, a Francie je na tom dramaticky hůře. Itálie je na tom dramaticky hůře. Samozřejmě Řecko, Španělsko, Belgie, to jsou všechno země, které jsou opravdu dramaticky, daleko více zadluženy, než Česká republika.

Sedmdesát procent zemí eurozóny má horší rating než Česko – přesto nás tlačí do společné měny

Martina: Co z toho pro nás vyplývá? Protože Evropská unie musela sanovat krach Řecka, a Francie, a ostatní státy, které jste jmenoval, jsou na tom opravdu velmi špatně. Tak je už čas panikařit?

Lukáš Kovanda: Ne, myslím, že ne. Ani my jsme nenarazili na dluhovou brzdu ve výši 55 procent hrubého domácího produktu, a asi na ni nenarazíme ani během dalších čtyř let. Investoři ochotně půjčují České republice, neobávají se ani nyní, že by s vládou pravděpodobně Andreje Babiše mělo dojít k nějakému utržení se dluhu ze řetězů. Ale to samozřejmě neznamená, že bychom se měli falešně chlácholit a ukolébávat. To určitě ne.

Ale řeči o rozvratu veřejných financí České republiky, které jsme tady poslouchali i před volbami v roce 2021, tak tyto řeči možná vyhrály Fialově vládě volby, protože se podařilo českou veřejnost vystrašit tím, že spějeme do bankrotu. Tehdy mě oslovovali lidé a ptali se: „A opravdu přijde měnová reforma jako v roce 1953?“ Lidé byli tehdy opravdu vyděšeni z toho, že bankrotujeme, protože neustále slyšeli, že Andrej Babiš rozvrátil veřejné finance. Ale když jste si pak přečetla hodnocení ze světově významných ratingových agentur, tak ty nic takového neříkaly, a dokonce nám ani nezhoršily rating. My teď máme lepší rating než 70 procent zemí eurozóny. Tedy 70 procent zemí eurozóny má horší rating, než Česká republika.

Martina: Ale vzhledem k tomu, že jsme jeden eurozónní balík, tak nás to může stahovat dolů, navzdory tomu, že tady nemáme euro.

Lukáš Kovanda: Právě nás už teď pomalu může euro stahovat dolů.

Martina: Tak to myslím, tak jsem to myslela.

Lukáš Kovanda: Já příliš nechápu argumentaci těch, kteří na jedné straně mluví o tom, jak je to hrozné, že Česká republika má vysoké dluhy – což jsme si teď řekli, že není tak úplně pravda – ale jsou to ti lidé, kteří v roce 2021 říkali, jak jsou naše veřejné finance rozvrácené, což vůbec nebyla pravda.

Přijetím eura ztrácíme celý jeden pilíř hospodářské politiky státu – monetární politiku

Martina: A jsou to možná ti samí lidé, kteří teď pořád říkají, že bychom měli ještě přijmout euro.

Lukáš Kovanda: Přesně tak. Ale to už mi vůbec hlava nebere. Takže jim tehdy přišlo naše zadlužení na úrovni rozvrácení veřejných financí, ale přitom chtějí měnu celku, který je zadlužen dvojnásobně v porovnání s tím, co oni sami označují za rozvrat veřejných financí. To znamená, že tito lidé úplně manipulují veřejnost, neopodstatněně ji straší, a na druhou stranu říkají, že daleko zadluženější země eurozóny jsou nějakou spásou. Já tomu pak nerozumím – tak buď tedy mají říkat, že máme veřejné finance v perfektním stavu, a nemají strašit rozvratem veřejných financí a bankrotem. A pak bych to chápal. Ale jestliže jednou označí veřejné finance naší země za rozvrácené na úrovni kolem 40 procent hrubého domácího produktu, a pak se podíváte na eurozónu a zjistíte, že má 90 procent a že Francie má hodně přes 100 procent, a Itálie také, což jsou jedny z největších zemí eurozóny, tak tito lidé prostě absolutně nejsou konzistentní.

Martina: Ale my pořád mluvíme o „těchto lidech“. Kdo to jsou? A jak si toto chování vysvětlujete? Protože na jednu stranu je to tendence v nás vzbuzovat paniku, a na druhou stranu nám nabízet řešení, které nám může situaci veřejných financí výrazně zhoršit.

Lukáš Kovanda: Tak kdybych to měl říct podle politických stran, tak víme, kdo jsou obhájci eura, a kdo říkal, jak jsme hrozně rozvráceni z hlediska veřejných financí. To jsou hnutí STAN, třeba Piráti, to jsou lidé, kteří dlouhodobě lobbují za euro v České republice, lidé například z oblastí velkých průmyslových podniků, pro které je samozřejmě euro výhodné, protože jim odpadne nutnost směňovat peníze, devizy do korun, takže ušetří na poplatcích. Ale Česká republika tím, že toto těmto velkým firmám umožní – které zhusta pak své zisky stejně budou lifrovat v podobě dividend do zahraničí – z toho stejně nic mít nebude. A naopak tím, že přijme euro, tak ztratí svou nezávislou měnovou politiku, to znamená, že si nebudeme moci – tak jako nyní můžeme – šít na míru to, jakou máme mít úrokovou sazbu, a to není žádná maličkost.

Euro, to není jenom to, že budete mít najednou jinou měnu s jinými obrázky, že tam budou trochu jiná písmenka a že se to bude jmenovat euro, a ne koruna. To ne. To je celý jeden pilíř hospodářské politiky České republiky. Každá rozvinutá ekonomika stojí na dvou pilířích. Hospodářská politika je totiž rozdělena na fiskální rozpočtovou politiku, to je ta, za kterou zodpovídá vláda – to je rozpočet, daně, a tak dále. A pak monetární politika – to je druhý pilíř – a za to je zodpovědná centrální banka, takže to je jeden pilíř ze dvou celé hospodářské politiky státu. A přijetím eura sice získáváte nové peníze, na kterých jsou nové obrázky – a někteří lidé si myslí, že to je všechno a říkají, že je to úplně jedno. Ale ne, protože tímto aktem přijetí eura celý jeden pilíř hospodářské politiky přenášíte do Německa, kde vám ve Frankfurtu bude určovat podobu tohoto pilíře těleso složené v rámci Evropské centrální banky z dalších více než 20 zemí. Takže to je samozřejmě velká ztráta z hlediska řízení hospodářské politiky státu. A my musíme mít jasné benefity, které za tuto ztrátu získáme, a já v tuhle chvíli tyto benefity nevidím.

Brusel uzurpuje daňovou pravomoc přes nové odvody, které by šly přímo do bruselské kasy

Martina: Vy jste teď zdůraznil, jakým způsobem si chceme podkopat ten monetární systém. Ale ten druhý pilíř vlastně už také není tak úplně pevný. Protože si myslím, že žijeme v blaženém pocitu, že stále platí to, co platívalo dříve, to znamená, že Evropská unie nemůže ukládat daně občanům nebo podnikům, přičemž tato odpovědnost leží výhradně na jednotlivých členských státech. Ale to už v podobě emisních povolenek, a v podobě dodatečných daní, které nás čekají, vlastně už také není pravda.

Lukáš Kovanda: Evropská unie se snaží nyní opravdu ve svém návrhu rozpočtu na nové sedmileté období, na léta 2028 až 2034, zavést nové daně, které by byly v její gesci. To znamená, skutečně máte pravdu, že by se rozšířil okruh daní, které jsou daněmi bruselskými, to znamená daně, které by šly do bruselské kasy – například speciální daně z tabáku, nebo daně z elektroodpadu.

Martina: A velké společnosti také budou platit?

Lukáš Kovanda: Velké firmy by také platily, což by se v České republice týkalo třeba šesti set firem, nebo několika stovek firem, které by platily speciální firemní daň do bruselské kasy. Je tam ještě více těchto daní, ale je to v podstatě bezprecedentní situace, kdy se Brusel snaží uzurpovat si moc na úkor členských států. Takže opravdu tady vzniká jakási paralelní vládnoucí struktura, která ovšem už má velmi daleko k voliči, protože volič nevolí přímo Evropskou komisi – tam už je tento vztah velice nepřímý. A dokonce sama Evropská unie hovoří o svém demokratickém deficitu. To znamená demokratický deficit v tom smyslu, že volič je dnes už velice vzdálen třeba od Evropské komise.

Martina: To je hezky řečeno: Demokratický deficit.

Lukáš Kovanda: Kdo volil třeba českého zástupce v eurokomisi? Nevím, jestli to jsou zrovna lidé…

Martina: Oni nejsou voleni. Já myslím, že eurokomisaři jsou jmenováni.

Lukáš Kovanda: Jsou jmenování vládami, ale je to už jako koňský trh, je to prostě politické rozhodnutí, na něž už volič nemá vůbec přímý vliv. A to pak vede k odtržení voliče od Evropské komise, ale zároveň se Evropská komise cítí mnohem více zodpovědná nikoli voliči, ale třeba různým lobbistickým strukturám, kterým je pak zavázána za to, že ji podpořily v rámci tohoto koňského trhu, který se vždy rozjíždí před jmenováním nové komise. A pak z toho plyne, že Evropská komise se vlastně vzdaluje běžným občanům.

Martina: Hlavně se jednotliví eurokomisaři vzdalují národním státům.

Lukáš Kovanda: Národním státům, a uzurpuje si přitom stále větší moc. Ale zároveň volič, který by si ji měl platit. Jak se říká: „Žádných daní bez reprezentace.“ To je staré moudro, nebo stará hláška z doby vznikajících Spojených států. Prostě pokud už člověk platil daně, tak si za tyto daně měl koupit politickou reprezentaci, politického reprezentanta, který bude hájit jeho zájmy. Já, když platím daně, tak by to mělo jít na nějaký politický sbor, u kterého vím, že to bude někdo, kdo hájí mé zájmy. Proto platím daně. Chci v tom sboru někoho, kdo bude prosazovat mé společenské, ekonomické, a jiné zájmy. Ale pokud platím daně, a ty jdou někam do Bruselu, nebo jdou i do Prahy, ale prostě už tam není moje reprezentace, tak nemám pocit, že zákony, které jsou schvalovány, jsou takového rázu, že do nich můžu promlouvat, tak člověk ztrácí motivaci platit daně. To je jedna věc. A za druhé je frustrován z toho, že sice tedy přispívá na chod státu, ale nemá možnost promlouvat do toho, jakým směrem se stát ubírá.

To myslím, že je podstata problému rostoucí nedůvěry obyvatelstva – a to nejen v České republice – v Evropskou komisi. To vidíme na emisních povolenkách: Když už 19 členských zemí je proti povolenkám, tak jak je možné, že to pořád jede dál? Tady většina lidí odmítne v národních volbách povolenky, ale přesto se nic neděje, a odpovědí eurokomise je ještě zpřísnění Green Dealu.

Emisní povolenky jsou trest, měly by se jmenovat „klimatický trest“, ne povolenka

Martina: Je to arogantní přístup vůči jednotlivým členským zemím. A Vladimír Špidla to, myslím, svého času velmi dobře pojmenoval, když říkal, že jako eurokomisař se cítí zodpovědný vůči Evropské unii, a ne vůči naší republice. Ale promiňte, že vás přerušuji. Já bych se jenom ještě chtěla dostat k tomu, jestli se dá o emisních povolenkách, o kterých jste teď mluvil, nebo o uhlíkovém clu, u kterých Evropská unie plánuje, že tím zatíží naše občany – a vy jste zmínil, že třeba jenom emisní povolenky pro domácnosti zatíží jednu domácnost až osmdesáti třemi tisíci ročně – dá hovořit jako o skrytých daních, které nám Evropská unie diktuje jenom v jiné terminologii?

Lukáš Kovanda: Je to daň, která má navíc pohyblivou sazbu. Její sazba se určuje dle obchodování na burze, a dokonce tato třeba burza není ani v Evropské unii, třeba jedna z těchto burz je v Londýně. A to, proč je to pro politiky tak výhodné zavést povolenku místo daně, dokonce přiznávají i samotní stoupenci povolenek. Oni říkají, že se to nejmenuje daň proto, že to lidé snáze přijmou. Když se bavím s běžnou veřejností o povolenkách, tak lidé nechápou, co to je „povolenka“. Protože si říkají: „Povolenka, to zní docela pozitivně, že něco se povoluje.“ Ale mělo by to být asi nazváno jinak. Mělo by to být třeba „klimatická pokuta“ nebo něco takového. Něco, aby to lidé začali vnímat negativně. Představte si, kdyby se to jmenovalo klimatická pokuta – což tak v podstatě je.

Martina: Potrestání, ano.

Lukáš Kovanda: Nebo „klimatický trest“. Představte si, že by se to jmenovalo „klimatický trest“.

Martina: To by změnilo atmosféru.

Lukáš Kovanda: A teď by se v médiích řeklo: „Bude narůstat sazba klimatického trestu dle obchodování.“ Ale ono to tak skutečně je. Protože v ekonomické teorii v pozadí povolenek je to, že když nyní vypouští fabrika škodliviny do ovzduší, tak za to není trestána. Ona by měla být, aby byla donucena se škodlivinami něco dělat. Ale není. Takže vlastně beztrestně vypouští škodliviny. A povolenky slouží jako trest. To znamená, že ona vypustí 30 milionů tun ročně emisí, a musí si koupit 30 milionů povolenek, a tím jakoby dosáhne odpuštění. Ale je to v podstatě potrestání – povolenky jsou potrestáním za to, že vypouští emise. A tím se koriguje, takzvaně internalizuje negativní externalita v podobě škodlivin. Takže hovořme tedy o tom, že to jsou tresty.

Martina: Skryté daně.

Lukáš Kovanda: Jsou to tresty, skryté daně, s nimiž se obchoduje na burze, a které samozřejmě velice zatíží lidi. Ale lidé nechápou, co to je. A politici – abych se k tomu vrátil – také mají rádi název „povolenky“, protože řeknou „povolenka, povolenka“. Kdyby řekli, my vám zavedeme nové daně, tak to už všichni zpozorní – v Belgii, ve Francii, v Německu, v Dánsku, v Irsku, a budou se ptát: „Proč nové daně? Zase nové daně? To nechceme.“ Takže oni řeknou „povolenka“, a lidé, protože pořádně nevědí, co to je, protože to navíc zní pozitivně, tak si řeknou: „Tak kdo ví, co to je,“ a vlastně se o to nezajímají. A navíc to, že se to nejmenuje „daně“, je pro politiky jedna výhoda, a druhá je v tom, že – jak už jsem řekl – sazba se vyvíjí na burze. A navíc povolenky jsou koncipovány tak, aby jejich sazba narůstala v běhu let a desetiletí.

Martina: Takže my vůbec nemůžeme vědět, kolik nás to ve výsledku bude stát třeba za osm let?

Lukáš Kovanda: Nevíme, ale víme, že s velkou pravděpodobností cena povolenky poroste. Protože povolenka je koncipována teorií tak, že je to jakási utahující se smyčka, a tu vám někdo nasadí na krk. Proto teď je takový boj o zavedení povolenek číslo dvě pro domácnosti, protože v Bruselu vědí, že jakmile nám nasadí tuto smyčku, i když zpočátku volně, tak už to je jejich výhra. Poláci si uvědomili, že jediným – což je správně – jediným způsobem, jak zajistit nezvyšování cen povolenek, je vůbec žádné nezavádět, protože jakmile je povolenka zavedena, tak už je jasné, že její cena poroste.

Takže představte si, že vám někdo hodí na krk smyčku. Ze začátku se nic neděje, protože je velice na volno. „Co se děje? Nic, v pohodě.“ Tak to budou první dva roky povolenek – v podstatě nemusíte nic zaznamenat. Zaplatíte třeba o stovky korun ročně, někdo říká tisíce korun ročně, více. Nemusíte si toho všimnout – i když tím nechci bagatelizovat tisíce korun ročně, což je hodně. Ale v roce 2029, 2030, a tak dále, se tato smyčka začne utahovat, ale už bude pozdě, už vám ji nikdo z krků nesundá, protože tento systém už bude zaveden. A o to se teď hraje. Jakmile dopustíme zavedení povolenek, tak dopouštíme i to, že jejich cena bude narůstat a že se smyčka bude utahovat. A teď, proč se ta smyčka utahuje?

Martina: Lukáši, vy mě nikdy nepustíte ke slovu.

Lukáš Kovanda: Protože nás to má donutit k nízkoemisním, bezemisním technologiím, které jsou drahé.

Martina: Ale to je vyloučené.

Lukáš Kovanda: Ty jsou drahé.

Povolenky jsou geniální nástroj pro politiky – mohou svést růst ceny na burzu, za kterou nenesou odpovědnost

Martina: Teď se třeba zavádí, nebo plánuje se zavádění nových energetických štítků budov, a každý stavař řekne, že je vyloučeno postavit bezemisní budovu. To není možné. Stejně tak, stejná Evropská unie, stejná Evropská komise, která chce trestat domácnosti za existenci krbu, horuje za větší zbrojení, přičemž neexistuje emisně náročnější odvětví, než je zbrojení. Chápete, co to je za hru, a kdo z ní nakonec vyjde nejoškubanější?

Lukáš Kovanda: To si umím představit, kdo má být nejoškubanější. Ale ještě se vrátím k tomu, že sazba povolenek poroste, protože je to utahující se smyčka, a to je pro politiky výhodné, protože oni nejsou těmi, kdo určují tu sazbu. Oni nejsou jako ti, kteří určují sazbu daně z přidané hodnoty, a daně z příjmu fyzických osob. A když naroste sazba povolenky, tak řeknou: „Ale to my nic. To burza v Lipsku, to burza v Londýně. My to musíme jenom akceptovat, i když se nám to třeba taky nelíbí.“ Chápete?

Martina: Už jsme to zažili ohledně cen energií.

Lukáš Kovanda: Přesně tak. Takže jednak, výhoda číslo jedna je, že se to nejmenuje „daň“, i když to daň fakticky je. A výhoda číslo dvě je v tom, že sazba povolenek poroste, to znamená, že poroste moc politiků, protože výnosy z povolenek přerozdělují, ale nejsou zodpovědni za růst ceny této daně, protože to můžou svést na burzu. Takže z hlediska politiků je to geniální nástroj. Geniální nástroj je to také z hlediska spekulantů s těmito odpustky, protože vědí, že cena poroste. Doporučuji každému rozhovor s šéfem největšího fondu s těmito odpustky londýnského Carbon Cap, a ten jasně říká: „My počítáme s tím, že do roku 2030 se cena povolenek ve světě v průměru zdvojnásobí. To znamená 13 procent každý rok čistá ruka. My jenom koupíme povolenky, a čekáme do roku 2030, a máme z toho každý rok 13 procent.“ Vezměte si, kolik dneska nabízí banka, když si dáte peníze na běžný účet, v České republice je to maximálně 3 až 4 procenta, ale tady máte možnost mít třeba 4 krát, takřka 5 pětkrát tolik.

Martina: To už mi připomíná akorát jistota desetinásobku od Viktora Koženého.

Lukáš Kovanda: Ale tady ta jistota bude, protože investoři se spoléhají na to, že vlády budou chtít dosáhnout svých klimatických cílů, což v případě EU je to Green Deal, tedy uhlíková neutralita do roku 2050, a že se tedy budou povolenky postupně stahovat z oběhu, aby jejich cena rostla. To je ta utahující se smyčka. A pak budou nejvíce oškubáni běžní občané, zejména střední třída. Ale tito investoři, tito spekulanti s těmito odpustky, budou mít bezpracný zisk, protože si prostě v roce 2026 koupí povolenku, a do roku 2037 se jim zdvojnásobí její cena.

Jediné řešení je povolenky vůbec nezavádět, protože zastropování je ze strany politiků podvod

Martina: Lukáš, myslíte si, že je šance, že třeba Andrej Babiš se skutečně postaví na zadní, a začne brzdit patami, a bude následovat polského příkladu a řekne, že Česká republika se k tomuto Green Dealu v tomto rozsahu nepřidá?

Lukáš Kovanda: Určitě je třeba spojit síly s Polskem, to si myslím, že jednoznačně. Dokonce i tak prounijní člověk, jako je polský premiér Donald Tusk, se velmi staví na zadní, co se týče povolenek ETS2. Donald Tusk přijel ze summitu v Bruselu, vrátil se do Polska a řekl, že se podařilo výrazně pokročit v cíli Varšavy, a to je odložení celého systému povolenek na rok 2030. Zatímco česká vláda říká něco neurčitého o nějakém zastropování, kterému ale skutečně experti nevěří, protože to totiž není možné – to už jsme si řekli, že je to ta utahující se smyčka – představte si, že hodíte jen tak smyčku, a nic s ní neděláte. Tak proč byste vůbec tuto smyčku kolem krku někomu házeli?

Jediný smysl této smyčky je v tom postupně ji utahovat, a tímto utahováním něčeho dosáhnout, vylekat člověka, vystrašit ho, dosáhnout toho, aby se o něco obával, a na základě toho pak získat výhodu a jednat. To znamená prosazovat svůj cíl na základě toho, že Brusel vyleká lidi, takže oni si pak koupí tepelná čerpadla, elektromobil, i když pro ně budou tyto věci drahé. Takže si myslím, že kdybychom se dokázali s Poláky spojit, a místo nějakého zastropování – zastropování nic neřeší, to už jsme si řekli, protože jakmile se zavedou emisní povolenky, tak už je jasné, že poroste i jejich cena – je nejlepší žádné povolenky nezavádět. Nevěřme zastropování. To je z hlediska ekonomické teorie nesmysl. Jediné, co pomůže k tomu, jak dosáhnout zastropované ceny povolenek, je žádné nezavádět.

Martina: Je to možné?

Lukáš Kovanda: A toho chce Polsko dosáhnout. Tak se spojme s Polskem, a máme šanci. Pokud budeme bojovat sami za sebe, tak se obávám, že šanci nemáme, ale Polsko je významnou ekonomikou, která rychle roste, je to velká ekonomika, a umí dobře vyjednávat v Bruselu. Určitě lépe než Česká republika, a to dlouhodobě. Takže zde bych skutečně doporučoval toto. A zároveň Polsko má v Bruselu dobré postavení, protože – na rozdíl od Maďarska a Slovenska – není považováno za někoho, kdo do všeho hází vidle. Polsko si upevnilo svou pozici v době ukrajinské války, války na Ukrajině, protože se rozhodně postavilo na stranu Ukrajiny proti Rusku.

Martina: Tak to my jsme se k tomu postavili, bych řekla, vehementně.

Lukáš Kovanda: Ano, ale co jsme z toho vytěžili?

Martina: To je jiná.

Lukáš Kovanda: Naše ekonomika roste pomaleji než polská, a tak dále. Poláci plní i své závazky, co se týče zbrojení, a tak dále.

Povolenky jsou posvátná kráva Bruselu pod silným lobbistickým tlakem investorů, kteří chtějí bezpracný zisk

Martina: Dobře, ale když se přidáme k Polsku, když spojíme svůj politický vliv a necháme se Polskem trošičku vynést na vlně zájmu o náš názor. Vy sám jste před malou chvílí řekl, že devatenáct zemí s emisními povolenkami ve svých státech nesouhlasí, ale je vůbec představitelné, že to bude v Bruselu politicky průchodné, když do toho investovali tolik energie, a mají od toho tak velká osobní očekávání?

Lukáš Kovanda: Povolenky – máte pravdu – jsou v Bruselu posvátnou krávou, to vám řekne každý, kdo je trochu znalcem tamního prostředí. Je to skutečně páteřní prostředek Green Dealu, a je pro ně těžké se toho vzdát. A právě tady to naráží na problém demokratického deficitu, kdy alespoň ještě vládci typu Tuska, nebo trochu snad i nějaké české vlády, doufám, jsou spjati s voličem, protože tyto problémy vnímají. Ale v tom Bruselu jsou zcela odstřiženi, tam už čistě jedou v nějakých doktrínách zeleného aktivismu a lobbistických tlaků.

Nezapomeňme, že tady jsou silné lobbistické tlaky, které se nyní soustředí v Bruselu na to, aby povolenky byly zavedeny, protože s tím investoři z celého světa počítají, a chtějí své bezpracné zisky. Žádná jiná země na světě jim nenabídne 13 procent ročně čistá ruka za to, že vložím peníze do nějakých povolenek.

Martina: A že někde nějaký člověk bude ožebračen.

Lukáš Kovanda: Žádná jiná ekonomika ve světě se takhle nestřílí, není ochotná střílet do vlastní nohy tak, jako je k tomu ochotna Evropská unie. To je pro investory obrovské lákadlo, protože jestli se někdo střílí do nohy, tak na tom lze nějakým způsobem chytře vydělat. Takže oni teď lobbují za to, aby se skutečně Evropská unie do nohy střelila a aby na tom mohli vydělat. Takže já si myslím, že tento tlak, právě proto, že už jsou v slonovinové bruselské věži, v Evropské komisi, tak vzdáleni voliči, a odtrženi od reality, že pořád mají tyto lobbistické tlaky velkou šanci na úspěch, i když na úrovni národní vlády by šanci neměli, ale v tom Bruselu, kde je demokratický deficit, šanci mají.

Německý průmysl dusí povolenky od roku 2018 – vypnutí jádra a ztráta ruského plynu situaci zhoršila

Martina: A stále se těší podpoře i ekonomik, které už to zásadně pocítily. Německo je našim nejsilnějším hospodářským sousedem, a cokoliv se tam děje, nás ovlivňuje – hovoří se o nás jako o německé Indii za kopcem. Podle Financial Times se německý průmysl propadl o 20 let nazpět, a hlavním viníkem jsou právě zelené tendence, které se v Německu těší velké oblibě, likvidace jádra, a tak dále. Řekněte mi, myslíte si, že se Německo rozhodlo spáchat sebevraždu, jak už před mnoha lety psal Sarrazin?

Lukáš Kovanda: Když se podíváte na to, kdy úpadek německého průmyslu začal, tak je tam jasný překryv právě s povolenkami, s emisními povolenkami prvního typu, které se vztahují na průmysl a které jsou v platnosti od roku 2005. Ale teprve na přelomu 2017 až 2018 začal výrazný nárůst těchto povolenek – což je ta utahující se smyčka – a vidíme, že to skutečně funguje. To bude i v případě povolenek pro domácnost. A tato utahující se smyčka způsobuje, že se německý průmysl dusí, protože povolenky znamenají, že německý průmysl má drahé energie, drahou elektřinu, drahý zemní plyn a drahé uhlí, které tam stále musí používat, a to i proto, že si vypnuli jaderné bloky. Takže emisní náročnost německé ekonomiky příliš neklesá, protože si vypnuli jadernou energetiku.

Takže úpadek německého průmyslu se prohlubuje od přelomu let 2017-2018, a to z velké části v důsledku drahých energií, tedy povolenek. Samozřejmě další částí problému je, že se odstřihli od levných ruských energií, protože ruský plyn měl být klíčovým zdrojem pro celou dobu Green Dealu, a to proto, že Němci předpokládali, že si vypnou uhlí, že si vypnou jádro, a to do doby, než budou obnovitelné zdroje, jako je sluníčko a vítr, plnit svou roli naplno. Ale takto daleko ještě technologicky nejsme, takže desetiletí mezi tím, měl ruský plyn plnit roli záložního zdroje. Tedy, že když nebude foukat vítr a svítit slunko, tak – protože neumíme dostatečně ukládat energii – to ruský plyn vykryje.

Ale s válkou na Ukrajině Němci zjistili, že se nemůžou spoléhat ani na ruský plyn, takže jsou teď nahraní, protože se už vzdali jádra, a teď by se hodně rádi vzdali uhlí, ale nemohou, protože obnovitelné zdroje ještě neplní svou roli, a protože teď neodebírají ruský plyn, takže musí dovážet plyn třeba ze Spojených států. Ale to máte tak, že ve Spojených státech někdo musí plyn vytěžit, pak ho musí převést do zkapalněné podoby, překlopit to na tanker, pak to jede přes Atlantický oceán, a pak se to z tankeru musí zase někde v německém přístavu vrátit ze zkapalněné podoby do plynné, a pak to plynovodem vést do nějakého výrobního závodu.

Martina: Z toho ekologie úplně čiší.

Lukáš Kovanda: Každý ví, že potrubní plyn je ekologičtější než námořně přepravovaný. Protože máte někde potrubí, jako to bylo v případě Nord Streamu, kde šlo potrubí přímo z Ruska do Německa pod hladinou Baltského moře, tak dopad na životní prostředí nebyl z hlediska emisí tak výrazný, jako je tomu v tom případě, že plyn vozí nějaký tanker. Tankery jsou velkými emitenty škodlivin.

 

Celý rozhovor s ekonomem Lukášem Kovandou o dluzích, emisních povolenkách a Green Dealu si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

V politice se nám rozšířil takový nešvar, že jakmile někdo ztratí funkci, distancuje se od toho, co ve funkci prohlašoval, s tím, že to byla jenom jakási „komunikační linka“ systému, jehož byl součástí. Jakkoli si soudný člověk nedělá iluze o politice a politicích, podobná přiznání jsou docela znepokojivá. A skandální. Nevypovídají pouze o jednotlivci, který vědomě klamal, ale také o systémovém problému, o politickém životě ve lži.

Traduje se, že kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Lze to brát jako varování, že člověk se slušnějším, nežli vlčím názorem, mezi vlky neuspěje a měl by se tedy vlčí společnosti vyhnout velkým obloukem. Někdo si ovšem toto přísloví bere k srdci jako doporučení osvojit si vlčí způsoby, aby mezi vlky dobře zapadl. Pokud v politicích vidíme úctyhodné reprezentanty lidu, kteří mají na paměti dobro společnosti a nejlepší zájem občana, pak předpokládáme, že vstupem do politiky se člověk přidává k uchu lahodícímu sborovém zpěvu. Jinak je tomu, jestliže politiky identifikujeme coby mafiány, kteří jsou srozuměni s tím, že je člověk člověku vlkem, a zájem veřejnosti mají na háku (jestli se to tak ještě říká).

Člověk, který bez rozpaků přizná, že hájil Green Deal, vakcíny proti covidu či válku na Ukrajině, i když to považoval za nesmysl, bude příště propagovat jiný nesmysl, bude-li za to placen. Přiznáním ke lži nám ozřejmuje, že když jiní politici dosud plédují za Green Deal, za předem prohranou válku anebo za kontroverzní vakcíny, činí tak za úplatu. Pod loajalitou k tomu, kdo platí, si ovšem nepředstavujme daňové poplatníky, z jejichž prostředků jsou politici štědře vydržováni. Politik, respektive úředník, je loajální k instituci, která s prostředky daňových poplatníků hospodaří. Tak se stane, že politik loajální k Evropskému parlamentu, anebo k NATO prosazuje nesmysly, či nepravosti, kterým nevěří, na škodu občanům, kteří ho zvolili.

S politickým životem ve lži se to má tak, že lež není diskvalifikace. Lež je kvalifikace. A protože, jak známo, kdo lže, ten i krade, máme jen skromnou naději, že z politiky vzejde něco dobrého. Z dostatečného odstupu je patrné, že střídáním politiků u moci se nemění systém. Těch, co selhali, a proto prohráli, samozřejmě není škoda. Jenomže z těch, co je střídají, zřídka bývá užitek. Změny, které připadají v úvahu v rámci stávajícího systému, jsou pouze kosmetické. Systémových změn se pak politici bojí, proto je spíše slyšíme vysvětlovat, jak co nejde, než že bychom je viděli něco vadného napravit.

Politický život ve lži se vyznačuje kontinuitou. Co je předmětem opoziční kritiky, se posléze stane vládní praxí a to, co poražení prováděli, když byli u moci, pak z opozičních lavic vášnivě kritizují. Zatímco v praxi se střídáním politiků mnoho nemění, jejich verbální konfrontace budí dojem politické dynamiky. Bouření ve sklenici vody je symptomem úpadku, a čím je úpadek politiky hlubší, tím méně stačí lidem povolit uzdu a osladit život, aby veřejnost uvěřila ve světlo na konci tunelu. Čím déle se ale lže, tím více se veřejnost cítí v tunelu doma a za světlem nespěchá.

Největší politickou hádankou, na kterou nikdo nezná odpověď, je otázka, zda je myslitelný politický život v pravdě. Jednalo by se o rehabilitaci politiky, anebo o její popření, pokud by politici za všech okolností volili pravdomluvnost? Povznesla by pravda pospolitý lid, anebo by do společnosti vnesla chaos? Pravda osvobozuje, ale také se pro pravdu každý nejvíc zlobí. Co by se společností udělalo přiznání politiků, že řeší, na čem lze vydělat, nikoli co je dobré pro lidi?

Jak by se občané tvářili, kdyby se jim na rovinu řeklo, že než riskovat, že lidem s jídlem poroste chuť, je jistější držet je na dietě? Že úkolem politiky je lidi ovládat, nikoli jim sloužit? Že se ve volbách nevolí správce, nýbrž dozorce?

Politický život ve lži by se sotva prosadil, kdyby svět nechtěl být klamán, kdyby lidé nedávali iluzi přednost před bezútěšnou skutečností, a kdyby člověk neodvracel zrak, když mu hrozí poznání, že politikům naivně naletěl. Člověk raději přehlédne, že byl obelhán, než by byl za hlupáka, který se obelhat nechal. Co je ovšem nejhorší, politický život ve lži je kompatibilní se společností, která sama k životu ve lži inklinuje. Jestli politika kopíruje společenské poměry, anebo zda společenské poměry kopírují politiku, není podstatné. Není totiž pravděpodobné, že občané budou vyčítat politikům něco, co tolerují sobě. Lež si oškliví jen ten, kdo usiluje o život v pravdě. Z toho je patrné, kudy vede cesta k nápravě politiky a společnosti současně. Pokaždé to začíná u člověka.

Vítězslav Jandák: Já jsem ještě radši, když na vás koukám. Já bych vás malinko opravil: Co s tím můžeme dělat? Nic, protože žijeme v Čechách. A uvědomte si, že brácha bráchu v historii klidně podřízli. Češi se mezi sebou řezali vždycky, to znamená, že tužby o tom, aby byli Češi jednotní, jsou marné. Češi nikdy nebudou jednotní, Češi jsou uštěkaní malí ratlíci v Evropě, kterým každý připomíná, velmi nenápadně, že tady vlastně neměli být a že rok 1918 byl omyl. Už o tom píší někteří velmi uznávaní historici, že to byla chyba, že to vzniklo. To znamená, že se my se řítíme do propasti, a těmito nenápadnými kroky těchto takzvaných historiků, a podobně, lidé ještě víc znervózní, protože nevědí, co bude. A pak vám řeknu, že politici se leckdy chovají opravdu blbě.

Martina: Pane Jandáku – tak když se s tím nedá nic dělat, tak vám děkuji za rozhovor.

Vítězslav Jandák: Dobře, tak já půjdu. Bylo to gratis. Ale skutečně, co byste s tím chtěla dělat? Nechcete být soudružka, která by chtěla vychovávat národ. To se nedá vychovat.

Martina: To nejde. Takže dobře, ale můžeme přece exempla trahunt, příklady táhnou. Můžeme se každý snažit sám za sebe…

Vítězslav Jandák: Proč to budeme dělat, vždyť je přece daleko lepší, když si můžeme zanadávat. Vždyť je to ventil.

Martina: Ale zanadávat si je něco jiného, než v sobě opravdu živit zášť a ublíženost.

Vítězslav Jandák: Možná, že to je stravou. Říká se, že vzteky jsou od žlučníku, že lidé mají v sobě žluč. A my žereme tlusté, a z toho možná máme narušený žlučník, a proto jsme tak nervózní. Možná to nebude o politice, možná to bude o stravě.

Martina: Já tlusté tak moc nekonzumuji, a stejně jsem někdy rozčilená.

Vítězslav Jandák: Vy jste rozčilená z blbosti těch druhých. To vás, jako inteligentní ženu, rozčiluje. Ale neříkejte mi, že vás rozčiluje, když se někdo chová tak, či onak.

Martina: Vy jste říkal, že Češi se řezali odjakživa. Ale kdo ne, když se podíváte kolem.

Vítězslav Jandák: Hodně, vždycky hodně.

Martina: Já myslím, že bratrovražedné boje byly poměrně rozšířenou praktikou.

Vítězslav Jandák: Ale to byly vždycky kmenové záležitosti. Kdežto Češi byli později v podstatě jeden kmen, a furt se mezi sebou řezali.

Martina: Vy mi ty Čechy moc pomlouváte. Já tvrdím, že my svým způsobem máme dobrou karmu.

Vítězslav Jandák: Ty byly zrušené.

Martina: Protože jsme v moderních dějinách nikdy nikoho nenapadli.

Vítězslav Jandák: Protože jsme mrňaví.

Za to, že Češi byli a jsou mrňaví, slušní a hodní, zaplatíme

Martina: Neměli jsme žádné kolonie, ani to Togo nám nezůstalo. Takže my jsme docela takoví – že už jsme si spoustu věcí odžili.

Vítězslav Jandák: Za to zaplatíme. Za to zaplatíme.

Martina: Za co?

Vítězslav Jandák: Za to, že jsme byli mrňaví, slušní a hodní. Podívejte se jenom, když se na to budeme z této pozice dívat, na takového Orbána. Podle našich médií zlobí Evropu, je to kazisvět, leze Moskvě kamsi, a podobné věci, a přesto má pořád nějakou úroveň, dokonce schůzka – která ještě pořád nebyla uzavřena – mezi Putinem a Trumpem, by měla být v jeho Budapešti. Čím to je? A my, kteří jsme opravdu, ale opravdu tak evropanští – když se podíváte na Lipánka, na Fialu – ti, jen co se Leyenová otočila, už udělali, co si přála, a přesto nás neberou. Ani nás nevzali na otevření Notre-Dame. Kdo tam byl? Duka, a nikdo jiný, a bylo tam státníků „něúrekom“ – jak říkají Slováci.

Martina: Když se někdo moc podbízí, tak se to tomu většímu hodí, ale zřejmě k němu nechová vážnost.

Vítězslav Jandák: Nechová. Přitom máme dneska obrovské obavy, abychom byli bráni vážně, kdyby náhodou ten lotr Turek se stal ministrem zahraničí. Vždyť je to pitomost. Všimla jste si jedné věci? Já se nedívám na předávání medailí na Hradě, já jsem tam byl asi dvanáctkrát, a je to vždycky to samé. Ale Turek tam byl s paní Coolidge, a to je dáma, která sloužila v Bílém domě, a zažila tam pár hlav Spojených států…

Martina: Pěti prezidentům dělala asistentku.

Vítězslav Jandák: Samozřejmě, ale on byl jejím oficiálním doprovodem, a to je velmi zajímavý moment. Politika je vždycky tak trošku o symbolech, a tohle byl nějaký symbol. S kým se teď nejdříve sešel nový americký velvyslanec, když přijel? Prvně se sešel s Babišem. Řekli bychom, že by se měl sejít s Lipánkem, a později s prezidentem, ale ne, on se sešel s Babišem. To jsou ty drobnosti, které mainstreamoví novináři tak trošku vynechávají. Ale ony dokreslují, jaká je situace ve světě, jak si stojí tato republika.

Martina: Oni je nevynechávají, když se jim to hodí do krámu. Ale když by to snad náhodou mělo posílit konzervativní část politického spektra, tak to v tu chvíli poměrně přehlížejí. A já jsem stejně chtěla začít něčím trochu jiným.

Vítězslav Jandák: Dobře, ale ještě pár oprav. Vy normálnosti říkáte „konzervativní“. Teď jsem si toho všiml. „Konzervativní část veřejnosti“, vždyť to jsou normální lidé, a ti jsou většinou konzervativní. Říkají: Máma je máma. Táta je táta. Rodina je táta, máma. To jsou konzervativní lidé.

Martina: Vy když řeknete „normální“, tak je to trochu zavádějící. Tak proto v politice…

Vítězslav Jandák: Jak zavádějící? Já jsem vám skočil do řeči, omlouvám se. Už jsem zticha.

Martina: Myslím, že to dnes není poprvé, a není to rozhodně naposledy.

Vítězslav Jandák: Už jsem úplně zticha.

Demokracie už dneska nemá žádná pravidla – lidstvo bude muset přemýšlet o něčem jiném

Martina: Když jsem mluvila o tom, jak tyto volby před, v průběhu, i po, připomínají řež, tak si říkám, že po revoluci jsme jako novináři pokrývali volby od devadesátých let, a já si nepamatuju, že by komunikace mezi politiky byla až taková vyhrocená a nenávistná.

Vítězslav Jandák: Víte, to začalo už v minulém období, v předminulém. Já jsem právě kvůli tomuto odešel ze Sněmovny. V roce 2017 jsem na jaře položil mandát. Lidsky jsem se nakrkl, poněvadž i poslanec je člověk a už mi to připadalo zbytečné. A zbytečné bylo i to, jakým způsobem proti mně šli někteří kolegové z vedení sociální demokracie, a podobně. A já jsem řekl: „Ne. Už chci pryč“, a odešel jsem. A bylo zajímavé, že jediný, kdo za mnou přišel, a říkal: „Pane kolego, to je škoda, že odcházíte“, se jmenoval Schwarzenberg, člověk z protitábora. Ten přišel. A myslím, že to už by se dneska nestalo, aby přišel někdo odtamtud, nebo naopak. Ale už tehdy byla taková atmosféra, že už to směřovalo až k hysterii, kterou prožíváme dneska po volbách. Ta už začínala tehdy.

Martina: Už začínala, a vy jste dokonce přímo řekl, že vás z politiky vypudila nenávist, nebo to byl přinejmenším jeden z hlavních důvodů vašeho odchodu. Když říkáte, že tam jste si toho všiml a že to bylo tak intenzivní, že vás to katapultovalo pryč z politiky, tak jak se to tehdy projevovalo? Protože my víme, jak ta nenávist vypadá teď. Ale jaké měla začátky?

Vítězslav Jandák: Projevovala se daleko záludněji, protože se projevovala v určitém rozkladu stran, které v podstatě už byly na odchodu. Já jsem v roce 2017 na jedné schůzi sociální demokracie předpověděl, že sociální demokracie je určena k likvidaci a že se zlikviduje, a skončí. Stalo se. A dodával jsem tehdy ještě: „A druhá strana, která bude likvidována, či se zlikviduje, se jmenuje ODS.“ A podívejte, jak dneska ODS vypadá.

Martina: To zní prognosticky.

Vítězslav Jandák: Možná že jsem prognostik, ale především jsem důchodce. Ale řekl jsem: „Podívejte se, jak to vypadá. Část ODSáků přešla k Motoristům, část přešla dokonce k ANO, některé kolegy dnes vidím v barvách ANO. Možná že to taky bude tím, že žijeme v nějakém historickém období, kdy strany, které startovaly toto období, v podstatě už splnily svůj úkol, a – jděte pryč. A přijdou nové, a přicházejí. A všimla jste si, že přicházejí hnutí? To je krásné „hnutí“. Do hnutí se vejde všecko. Hnutí je lepší, než strana. Strana je, myslím, tak trošku relikt z minulého období demokracie, kdy to mělo pravidla. Dneska už demokracie nemá žádná pravidla. A demokracie je leckdy zaskočena sama sebou. Já myslím, že lidstvo bude muset přemýšlet o něčem jiném.

Martina: Co byste navrhoval?

Vítězslav Jandák: Nevím. Nevím, co bych navrhoval. Opravdu jsem bezradný. Ale možná, že to bude muset vypadat trošku jinak – všecko na světě.

Umělci podporující politické strany se dostávají na vedlejší kolej, protože o ně lidé přestávají mít zájem

Martina: Vy jste byl desítky let hercem, a na začátku devadesátých let začalo mnoho herců podporovat některé politické strany. Třeba ve volbách podporovali tu, či onu stranu. Tehdy nám to přišlo celkem normální, na Západě se to taky dělalo, a my jsme si tam přáli být. Jenomže dnes se někteří umělci angažují trvale, nejen v kampaních, ale i mezi nimi, a propagují jejich politiku, a mnoho lidí se na ně kvůli tomu dívá skrz prsty.

Vítězslav Jandák: Nejen u nás.

Martina: Nejen u nás, ano. Jak se na tuto angažovanost umělce – jak se tomu říkalo za minulého režimu – díváte?

Vítězslav Jandák: Nevím, mně to je trošku směšné. A možná, že to je dneska už právě kontraproduktivní. Vezměte si, kolik velkých bardů – možná v uvozovkách, možná ani ne – z řad umělců, podporovalo Fialovu vládu, a podívejte se, jak to Fiala prošvihl. A oni do budoucna taky, najednou ztrácí kredit. A já jsem si toho všiml ve Spojených státech po první volbě Trumpa – mnoho velkých hollywoodských hvězd se postavilo proti Trumpovi, a řekli: „Neexistuje.“ Až v reakci na to v Americe vzniklo zvláštní hnutí, které řeklo: „Víte co, komedianti, hrajte dobré filmy, ale už se nepleťte do politiky.“ A vezměte si, že ve druhé volbě Trumpa, která pro něj už dopadla úplně perfektně, se moc umělců neozývalo. A u nás to taky přestane, protože se ti umělci začínají dostávat na druhou kolej.

Martina: V jakém smyslu slova?

Vítězslav Jandák: Na druhou kolej, tedy že je lidé přestávají mít rádi. Dříve to byli národní umělci – teď nemyslím terminus technicus, který používali komunisti – škoda, že není. Ve Francii se dává Rytíř umění, a u nás to byl národní umělec, a já to nepovažoval za blbost, i když to bylo často politicky zneužito. A co není nikdy politicky zneužito? Ale měli by se držet tohoto. Já jsem se rozhodl z herectví víceméně odejít, tak jsem z něj odešel, a věnoval jsem se politice.

Martina: Proč?

Vítězslav Jandák: Já jsem nikdy nechtěl být hercem. Já jsem měl tatínka v roce 1960 zavřeného za podvracení republiky, a velezradu, a nevím za co všecko, a všichni říkají, že šedesátá léta byla fantazie. Nebyla. Nám vzali všechno a fotra mi zavřeli. Ale v podstatě jsem neměl moc na vybranou. Já jsem chtěl dělat práva, ale pán na fakultě mi řekl – já si to budu pamatovat nadosmrti, bylo to velmi vtipné – že: „Pakliže vaše babička nebojovala v Pařížské komuně, tak nemáte šanci. A vy už vůbec ne.“ Já si moc nepamatuju, ale tohle si pamatuju. Tak jsem recitoval básničky – mně se vždycky líbily ženské a poezie – a oni říkali: „On na to má, ať jde na AMU.“ My nevěděli, co je AMU, ale tak jsem tam šel, a oni mě vzali, a tak se ze mě stal herec. A mezitím jsem vždycky hledal z herectví únik. Třeba jsem se pak podílel – když jsem se stal spoluvlastníkem Zlínských ateliérů, jako akcionář Bontonu – na rozjezdu festivalu dětského filmu, ze kterého se svého času stal největší festival na světě. Dneska už jsou to zase moravské ptáčky. Vždycky jsem z herectví jakoby uhnul. A pak byla politika, a zvolili mě třikrát za sebou, tak jsem byl třikrát za sebou v parlamentu, a také jsem byl ministrem, takže se mi už k herectví moc nechtělo. Teď mám nabídku…

Martina: Ano?

Vítězslav Jandák: Možná na příští rok, ale to bych vzal, protože by to měla být sranda. Vy jste se tady dotkla mnoha vážných věcí, ale zapomněli jsme na jednu věc, že se nám vytratila sranda.

Martina: Humor.

Vítězslav Jandák: Nebo humor. Vy říkáte „humor“, já říkám „sranda“. Nám se sranda vytratila. A my jsme byli ve srandě mistry.

Martina: My jsme byli v legraci mistry vždycky, za každého režimu.

Vítězslav Jandák: Smějící se bestie.

Status registrovaného umělce je blbost – buď umělcem jste, nebo ne, na to není potřeba papír

Martina: Smějící se bestie. Vzpomínám si, kolik bylo za komunistů vtipů, ale dnes je jich méně. Není to vůbec. Já si vzpomínám, že jsme si dokázali celý večer vyprávět vtipy o komunistech, a vždycky na závěr zazněl základní vtip, jak se sejdou dva ve vězení, a jeden říká: „Za co tu jsi?“ A on říká: „Za lenost.“ A on říká: „Jak to?“ „My jsme si se sousedem povídali politické vtipy, a já jsem si myslel, že bude stačit, že ho půjdu udat až druhý den ráno. Ale on mě byl udat už ten den večer.“ Ale tohle není. Tohle není.

Vítězslav Jandák: Ne, už to není.

Martina: Čím to?

Vítězslav Jandák: Dobou. Doba je rychlejší, a doba vymyslela taková fígle, že vlastně k tomu, abych žil, nepotřebuju lidi. Stačí mi krabička, abych se spojil se světem, a tam si vymyslím ženskou, tam si vymyslím dobu, vymyslím si cokoliv, a druhé lidi moc nepotřebuju.

Martina: Ale humor nás vždycky ze všeho vyvedl, držel nás nad zemí. A teď si kolikrát říkám, jestli lze stvořit korektní vtip, kterému se někdo bude smát. Myslíte si, že za tím je i toto?

Vítězslav Jandák: Někteří se budou smát, někteří se budou bát. A jsme zase tam, kde jsme byli. Protože jsme mrňaví, nejsme hrdí, nejsme pyšní.

Martina: Maďaři jsou také malí.

Vítězslav Jandák: Pozor, ale mají velikou historii. Vezměte si Rakousko-Uhersko. Ale Karel to zvoral, že neudělal Rakousko-Uhersko-Česko. Možná, že by nebyl ani rok 18. Ale on pak pendloval po světě a vracel se do Budapešti, a myslel si, že ho Maďaři zachrání. Ale ne. A zase zapomněl na Čechy.

Martina: Většinou byli nositeli legrace a čtení mezi řádky mnozí herci, a právě malé scény, a podobně. Vy jste si povzdechl, že je škoda, že už tady nemáme národního umělce, tedy lidi, kteří oslovovali celý národ.

Vítězslav Jandák: To byl Werich. To byl Menšík – ti byli podle mě národní umělci.

Martina: Ale tato vláda přijala status registrovaného umělce. To asi není to, po čem vy toužíte?

Vítězslav Jandák: To je blbé, to je hodně blbé. Protože buď umělcem jsem, nebo nejsem – na to nepotřebuju papír. A abych bral podporu v nezaměstnanosti, protože se na mě jako na umělce nikdo nechce dívat – tak to mi připadá blbé.

Ministerstvo kultury bych zrušil – v EU ho má jen jednadvacet zemí, dotační systém slouží k tomu, aby se pod vlajkou umělce uživilo hodně lidí

Martina: Tady je pořád diskuze o tom, jak by měla být kultura financována, že je věčně podfinancovaná. Myslíte si, že dotační systém, který v ní je, napomáhá svobodné tvorbě?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: A čemu tedy?

Vítězslav Jandák: Aby se pod vlajkou umělce uživilo hodně lidí – o tom to je, o ničem jiném. Já jsem dokonce říkal – a jsem za to proklínán – že bych zrušil ministerstvo kultury. Pouze jednadvacet zemí Evropské unie má ministerstvo kultury. Myslíte, že Německo má ministerstvo kultury? Spolková republika Německo nemá Ministerstvo kultury.

Martina: Má.

Vítězslav Jandák: Ne, nemá.

Martina: Vždyť ministryně Claudia Roth, ta zelená…

Vítězslav Jandák: To nebylo ministerstvo kultury.

Martina: Zvolená v loňském roce, dokonce osobně přerozdělovala granty, aby se tam právě dostalo angažované umění.

Vítězslav Jandák: Ne, já se vsadím. Podívejte se na to.

Martina: Já to najdu.

Vítězslav Jandák: Spolková republika nemá, dokonce ani Rakousko nemá. Má ministerstvo, ale nemá ministra kultury. A říkám, že je to jednadvacet zemí z Evropské unie, které má ministerstvo kultury, a zbytek z osmadvacítky nemá.

Martina: Tak já to teď asi hned úplně nenajdu…

Vítězslav Jandák: Nemají.

Martina: Aha, ona byla federální komisařkou pro kulturu a média.

Vítězslav Jandák: Ano, to je něco jiného.

Martina: Ano.

Vítězslav Jandák: To je něco jiného, protože tam máte třeba bavorského ministra kultury, s tím jsem jednal, v Bavorsku jsem byl. Ti mají ministra kultury. Ale to je svobodný stát Bavorsko, Hesensko má ministra. Ale protože je to spolková země, tak by měl být spolkový, a tak tam mají komisaře.

Martina: Naše ministerstvo kultury přijímá žádosti do registru umělců, a již brzy také plánuje zveřejnit granty, a podmínky, za jakých registrovaní budou moci žádat. Martin Baxa svého času napsal na X-ku, že museli předložit tento návrh statusu umělce, protože to na pokyn Evropské unie odsouhlasila minulá vláda. K čemu si myslíte, že to vede? Myslíte si, že jako dotační systém – když chcete zrušit ministerstvo kultury – je v umění úplně špatně?

Vítězslav Jandák: Není úplně špatně. Některá divadla by se dneska asi neuživila. Ale ministerstvo kultury má pod sebou jenom jedno divadlo, a to Národní, a ostatní divadla nepatří pod ministerstvo kultury.

Martina: Ale dostávají vládní granty.

Vítězslav Jandák: Dostávají granty, ne vládní, ale dostávají je z ministerstva. Mohou dostávat granty. Víte, je to o tom, že mohou, a veškeré grantové podpory – ať to je v zemědělství, v kultuře – víte, tyto podpory jsou trochu k ničemu. Já si myslím, že by všichni měli trošku hodně pracovat, aby si na sebe vydělali. A trh – teď moc nemluvím jako bývalý sociální demokrat – ale trh ukáže, jestli na to půjdou, nebo nepůjdou. Myslíte si, že například Jarek Nohavica, kterého považuju, jakožto zpěváka, za největšího barda tady…

Martina: A básníka.

Vítězslav Jandák: A básníka, samozřejmě. Myslíte si, že dostává nějaké podpory? Že má za sebou sponzory? Já si myslím, že nemá. On si vydělá tím, že zpívá, a lidi na něj chodí. A to by měla být jaksi základní míra. A teď jsme se vrátili malým obloučkem k politice. Víte, co je mi do toho, že na Hradě protestují nějací lidé, že by Macinka, nebo Turek, neměli být ministry? Dyť jsme tady o tom měli velký plebiscit, a ten se jmenoval – „volby“. Lidé jim dali puvoir, tak ať jsou ministry. A tyhle mrňavé? Co do toho řvou? Co řvou? Jsou vzteklí, řvou, prohráli volby, a třeba je příště vyhrají. O tom je takzvaná demokracie.

V umění se začala rozmáhat autocenzura

Martina: Vrátím se k vašemu záměru, že by bylo dobré zrušit ministerstvo kultury. Říkal jste to i v době, kdy jste byl ministrem kultury?

Vítězslav Jandák: Ano, řekl jsem to.

Martina: Byl jste první kapr, který se rozhodl vypustit si rybník?

Vítězslav Jandák: Ano. Já jsem to říkal, a dokonce jsem byl první, kdo říkal – teď už mě budou proklínat strašně – že by se měl spojit rozhlas s televizí, podle vzoru BBC, podle vzoru Slovenska. A říkal jsem to ještě před tím, než se na Slovensku rozhodlo, že by to tak mělo být, protože by došlo k úsporám, k obrovským finančním úsporám.

Martina: A proč si myslíte, že nepotřebujeme ministerstvo kultury? Václav Klaus nedávno říkal, že při stavu naší zahraniční politiky je pro nás nemístný luxus mít ministerstvo zahraničí. Ale proč nemít kulturu?

Vítězslav Jandák: Má pravdu. Protože stejně většina práce poslanců je naplňovat ve Sněmovně směrnice Evropské unie. Devadesát procent jsou směrnice, o kterých se hlasuje, a samozřejmě se vždycky přijmou, protože to jsou šéfové. Takže k čemu bychom měli mít ministerstvo? A vrchol byl, když jsme měli ministra pro evropské záležitosti, což je ministerstvo, když jste členem Evropské unie. A jemu zřejmě podléhal Fiala, jakožto premiér, když to vezmete logicky, protože on byl nejvyšší. To jsou všecko blbiny. A je to proto, abych zaměstnal kamarády, soukmenovce ze stran, abych jim dal, když se mnou bojovali, taky nějakou šanci si…

Martina: To, co jste říkal, že si trh rozhodne, to jsou skutečně zákony ekonomiky, zákony trhu. Pak jsou určité druhy umění, které by se možná v rámci naší malé země nedokázaly samy uživit, třeba nejrůznější slovesná umění. Ale řekněte mi…

Vítězslav Jandák: Například „slovesné umění“? Co tím máte na mysli? Já jsem fakt blbý.

Martina: Věci, které se třeba týkají jenom naší země, různé literární časopisy, a podobně. Jak byste vyřešil toto?

Vítězslav Jandák: Já jsem jim na to dával dotace. Uhde mi přišel poděkovat, protože před tím na to trošku zapomněl, nebo dával míň – tak já jsem jim to dal. Myslím, že na toto by stát měl. Ale jsou i jiné způsoby. Třeba Francouzi financují v různých stupních. Máte stát, který podporuje, dále podporují departementy, kraje, města, a podobně. Všimněte si, když se díváte na francouzský film, nebo detektivku, tak se podívejte, který kraj, nebo které město to finančně podpořilo. Čili to je jejich propagace, a na to dávají peníze. Dá se financovat různě, a nemusí k tomu být obrovský aparát ministerstva kultury. Stačil by daleko menší aparát, a ten by v podstatě mohl dělat takovouto grantovou činnost, a to by bylo všecko.

Martina: Ve světě také fungují různí mecenáši, kteří, když jsou úspěšní, si vezmou za své nějaký projekt.

Vítězslav Jandák: To bylo u mě. Já jsem měl prvního mecenáše na opravu obrazů v kostelech. O tom se taky už nemluví. Já jsem tehdy vyzval podnikatele, protože je spousta vzácných, nikoli úplně nejvzácnějších, ale vzácných obrazů v pražských chrámech a kostelech, a potřebují restaurovat. A tehdy se zavedlo to, že přišli podnikatelé – hlásili se k tomu velice – a dali tam cedulku – abych nikoho nejmenoval – tak třeba: „Pan Vonásek s chotí přispěli na restauraci tohoto obrazu.“ A opravdu se spousta obrazů skutečně zlepšila, zkvalitnila a zrestaurovala. Taky se to povedlo. A to byl u mě vzor mecenášů. Ale k tomu jsou ještě potřeba zákony, že když jsem mecenáš, abych to mohl odpočítat z daní, a podobně. To by chtělo další legislativu.

Martina: A tu nemáme?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Myslíte si, že se dá hovořit o nezávislosti tvorby, nezávislosti umělce, když přijímá jakékoli dotace od státu, potažmo z Evropské unie? Nebo se tím už vždycky v druhém plánu stává dotyčný umělec loajálním?

Vítězslav Jandák: Víte, když v minulém režimu dostával od státu prachy – bolševického státu – tak byl taky tak trochu loajální, ale hledal cestu, kudy z toho ven, a vzniklo mnoho děl, která byla fantastická, a dodnes se na ně můžeme dívat. Možná, že to byl lepší způsob. Já nevím. Víte, záleží na kumštýři. Já říkám, že buď kumšt je, nebo není, a lidé si rozhodnou, jestli se jim to bude líbit, nebo ne. A buď jich bude hodně, nebo jich bude málo.

Martina: Jak moc je u nás – podle vás – tvorba svobodná? Ať už divadelní, nebo…

Vítězslav Jandák: Víte, já myslím, že je absolutně svobodná. Dokonce to někdy ulítává do toho, že se na jevišti činí nemravnosti, a dámy na různá místa dávají vlajky, a podobně. To je nechutnost. To ani není pornografie, to je hnůj. Ale jinak, máme, si myslím, svobodu. Ale začala jedna věc, která už začala za bolševika – autocenzura.

Martina: Autocenzura.

Vítězslav Jandák: Přesně. A to si říkáte: „A hergot, bacha. Vždyť já mám děti, děti jsou na škole, nebo tam pracují, tak já budu radši držet hubu.“ A jsme tam. Nebo: „Mám půjčku, mám hypotéku.“ A stávky? U nás nemáte stávky, protože všichni mají půjčené prachy, a to znamená: „Co kdyby mě vyhodili z práce? Kdo zaplatí hypotéku, kdo mi zaplatí leasing na auto? Tak se na to, mámo, radši vykašleme.“

 

Celý rozhovor s Vítězslavem Jandákem o tom, proč jsou Češi uštěkaní malí ratlíci, kteří se mezi sebou vždycky řezali, jak politici ztrácejí pravidla slušné komunikace, proč by mělo být zrušeno Ministerstvo kultury, a jak se v umění rozmáhá autocenzura, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Měděné filigrány jsou technologický unikát – žádný jiný středověký relikviář je nemá

Martina: Andreji Šumbero, v knize se zmiňuješ o tom, že na relikviáři sv. Maura byly uplatněny mimořádné zlatnické techniky. Znamená to, že relikviář je svého druhu výjimečný? Vznikl někdy ve 13. století – jsou tyto zlatnické techniky pro tu dobu typické, nebo měl něco navíc?

Andrej Šumbera: Technologicky jsou typické, ale byly mimořádně provedeny. Jenom pro orientaci: Jsou tam významné plochy, což jsou plochy reliéfu, sošek. Pak je tam sedm významných ikonografických výjevů ze Starého zákona, které jsou na emailech. A když to má všechno ladit dohromady, tak se to musí vyzdobit.

Takže tam jsou filigrány, které v té době byly běžné, emaily, které byly běžné, ale jsou mimořádně dobře provedeny. O cizelování se vědělo všechno, nebo o některých technikách. Je tam technika vypalovaného lněného oleje, říká se tomu brown furnace, kde vzniknou krásné hnědé plochy, které se potom vyškrabou, a do toho se zlatí ornamenty. To všechno je známé, ale tam je spíš doopravdy mimořádnost provedení.

Našli jsme tam jeden technologický unikát, a to, že filigrány jsou zhotoveny z mědi. A světe div se, žádná jiná práce té doby z mědi není, vždycky se to dělalo ze stříbra. A nedá se říct, že by se tím ušetřilo, že to udělali z mědi, protože je to levnější – bylo to o mnoho pracnější a stříbro v té době nemělo takovou cenu. Takže se tehdy tenké drátky dělaly ze stříbra, a tady je to z mědi. A proč? To jsme nepochopili. Nevíme, jestli to má nějaký symbolický význam. Nezaznamenali jsme obdobu.

Martina: Jak jste si při restaurování poradili s faktem, že některé technologie, které byly uplatněny při tvorbě relikviáře, byly zapomenuty už ve vrcholném středověku? Jak se tedy dopídit k tomu, co s tím?

Andrej Šumbera: Tak nakonec nám nejvíc pomohlo, že jsme vyjeli na studijní cestu a navštívili jsme naše kolegy restaurátory v Cáchách a v Kolíně nad Rýnem. Někteří restaurovali všechny významné relikviáře, jako je relikviář Tří králů, nebo Mariánský relikviář, nebo relikviář Karla Velikého.

Oni to pochopitelně měli jednodušší, protože pouze restaurovali deformace nebo zašlý povrch, ale my jsme měli archeologickou problematiku, kdy to bylo najednou zkorodované a shnilé. Nicméně i oni některé deformace sošek doplňovali původní technologií, a prozradili nám, že to není klasické cizelování, ale tvarování hodně tenkého plechu, protože pro cizelování se používá plech, který má 0,6 milimetrů, což je v zásadě síla klempířského plechu, ale tady se používaly maximálně tři desetiny – to je doopravdy folie.

A já jsem říkal, že to není možné, a jeden z restaurátorů se tehdy usmál a ukázal nám dřevěná hladítka, dřevěná kladívka, kterými se to tvarovalo, aby se tento plech neprotrhl. Bylo to velké mistrovství. A tato technologie byla opravdu zapomenuta, prostě se to přestalo využívat.

Relikviář stavěli jako budovu církve – apoštolové jsou sloupy, Kristus a Maur ho zastřešují

Martina: Chápeme symboliku relikviáře? Protože každý takový relikviář provázela řada ideových požadavků. Příběh, který do něj vtiskávali zlatníci, uměli vyložit legendisté, kteří to zadávali. Dokážeme dnes přečíst, co nám vlastně sděluje?

Andrej Šumbera: Snažíme se. Pro klášter byl relikviář stejně významný jako třeba kostel. A dali do toho poměrně složitou ideu, relikviář byl jejich svatý grál. Jak se říká, že zlatníci něco vyrobili, tak tam se, podle mě, roky a roky uvažovalo, jak bude tento relikviář zhotoven – nemyslím technicky, ale ideově.

A ještě k tomu ty ostatky získali v dobách začátku kláštera, někdy po roce tisíc, a je velmi pravděpodobné, nebo téměř jisté, že relikvie byly uchovávány – protože byly vzácné – v jiných malých relikviářích. Jak kult relikvií rostl, tak se relikviáře dělaly větší a zdobnější, až to skončilo tímto velkým relikviářem.

A dokonce tam je téměř jisté, že ho začali dělat někdy kolem roku 1150, v průběhu prací, když viděli, že jinde začali dělat honosnější a větší relikviář, změnili koncepci relikviáře. A je to dokonce poznat na hlavních soškách Krista a Maura, které jsou v čelech relikviáře. Ty byly původně dělány pro menší relikviář, který měl i menší štíty, takže tvar sošek a jejich zadní plochy je vytvarován do trojklenbí, které je ale podstatně menší než trojklenbí na současném relikviáři. A to pak bylo doplněno dalšími plíšky, takže to nemohla být náhoda. Evidentně si řekli, že relikviář zvětší.

A navíc sošky Krista a Maura jsou trochu jinak pojednány, jsou strnulejší, důstojnější, kdežto většina apoštolů je dělána geniálním člověkem. Na té přednášce mě napadlo, jak se dneska říká, že to byl rozdílový hráč, tedy někdo, kdo je o level výš. To naprosto bez diskuze.

Martina: Takže se na tom asi vystřídalo více zlatníků.

Andrej Šumbera: Ano. A hlavní je, že reliéfy a většinu apoštolů dělal nějaký mistr nad mistry, který byl veliký umělec, protože každá hlava má svou charakteristiku, svůj účes. To je prostě neuvěřitelné a nemá to obdoby u žádného jiného relikviáře.

Ale ještě zpátky k ideji. Existuje k tomu výklad pana doktora Šidlovského ze Strahovského kláštera, že třeba štíty, které zaštiťují relikviář – což je Kristus jako hlavní postava, a další hlavní postava je hlavní svatý, což je Maur, jehož největší relikvie je tam umístěná – tak tyto štíty s medailony zastřešují relikviář. A že dvanáct apoštolů, kteří jsou dole, jsou vlastně sloupy církve, takže vlastně relikviář budovali jako budovu církve.

Martina: Nebeský Jeruzalém. Nebeský Jeruzalém tam musel být obtištěn také.

Andrej Šumbera: Přesně tak. A teprve potom, když to vykoumali, tak byl přizván umělec, který začal dělat sošky. A já si myslím, že potom teprve, když byly sošky a reliéfy hotovy, se dělaly běžnější emaily, běžnější filigrány. A to už podle mě zadali v nějaké dílně a řekli jim, že to má být tolik a tolik kusů, tolik a takové a takové rozměry.

A nikdo si neuvědomuje, že velká plocha relikviáře je zdobena raženými motivy. Vypadá to hezky, a hlavně se to relativně snadno dělá, protože oni dekor vlastně vyrazili do plechu, a to lemuje medailony. Relikviář je opravdu chytře vymyšlen.

Čeští kunsthistorici by měli hnout svým líným zadečkem a relikviář konečně zpracovat

Martina: Myslíš si, že jsou v něm vzkazy, které dnešní člověk už vlastně, bez znalosti tehdejší symboliky, neumí přečíst?

Andrej Šumbera: Já se tam vlastně furt dovídám něco nového. Jsem přesvědčen, že tam něco bude. Dokonce mi někdo říkal, že třeba, jak jsou tam řady filigránů, ve kterých jsou umístěny kameny, tak původně to mohly být nějaké numerické symboly, ale i barevné. Ale relikviář byl několikrát opravován, a ne zrovna šťastně, protože už tehdy se to bralo tak…

Martina: Chybí ručička, tak doplníme ručičku.

Andrej Šumbera: Takže ručičky byly nějaké zohýbané drátky, kameny byly zpřeházeny. Ale že prý tam mohly být nějaké barevné řady, které mohly mít nějakou symboliku. Mluví se hodně o světle, které prochází křišťály, že to umocňuje záři relikvií. Prostě těchto věcí je tam hodně.

Já se na to snažím upozorňovat, ale znova zdůrazňuji, já jsem laik, a byl bych hrozně rád, kdyby na to upozorňoval někdo jiný. Ale nějak tam ještě pořád pokulhává historický a uměleckohistorický průzkum, jako kdyby se toho čeští kunsthistorici báli.

Protože základní popis pana Roberta Didiera je docela slušný, ale konec konců uplynulo čtyřicet let od nálezu, tak by někdo z českých kunsthistoriků mohl hnout svým líným zadečkem a něco pro to udělat.

Martina: Chceš říct, že se nikdo relikviáři nevěnoval?

Andrej Šumbera: Ne. Byly to hodně chabé pokusy. Jediný, kdo se tomu věnoval po ikonografické stránce, a to doopravdy hezky, byl pan doktor Šidlovský. Mně to tedy v zásadě pomohlo, vysvětlit to i v mé knížce, a já ho tam rád několikrát cituji, protože jeho popisy relikviáře z hlediska ikonografie jsou napsány krásně. Tak si říkám, že nejlepší je, když uvedu autora, takže je tam několik citací.

Ale nevím, je to začarovaný kruh. A teď jde ještě o to, že naše památková péče je zvláštně koncipovaná. V památkové péči jsou fakt skvělí lidé, ale koncepce průzkumu a vědy je taková, že třeba spravují památku, ale nemají povinnost ji vědecky zpracovávat, což mi přijde trošku zvláštní.

Martina: Takže se zdá, že Maur svá tajemství jen tak nevydá, protože o ně historici až tolik nestojí.

Andrej Šumbera: Martino – vydá. Za prvé, ta knížka vyšla záměrně česko-anglicky, je tam prostě sloupec česky a vedle je to anglicky, protože já se s tím chci vydat do Belgie a do oblasti Rhein und Maas, kde vlastně relikviáře vznikly, a pokusit se iniciovat nějaký průzkum.

A hlavně tady jsou nové možnosti, protože na základě moderní početnější fotodokumentace, kterou jsme pořídili před čtyřmi roky, je možné dělat 3D modely. Takže se tam nabízí nový průzkum, kdy se relikviáře dají porovnávat, a třeba i zmapovat, jestli některá raznice, která je tam použita, nebyla použita i na jiném relikviáři. A takže tam se, podle mě, dá něco dopracovat. A hlavně bych rád inicioval – když to ohledně relikviáře sv. Maura nefunguje v českém prostředí – nějaký mezinárodní výzkum.

Martina: Součástí relikviáře jsou nádherné drahokamy. Ty jsi zmínil možná i symbolickou úlohu horských křišťálů, a jsou tam také gemy s vyřezávanými obrazci. A ty píšeš, že antické gemy jsou na relikviáři samostatným světem. Co si pod tím představit?

Andrej Šumbera: Když si prohlížíme relikviář, tak je nevidíme, protože jsou malinké. A vůbec, úloha gem je v antice jiná. Na rovinu – ony se na relikviáři ocitly omylem.

Souvisí to s dobytím Cařihradu, který byl dobyt křesťanskými vojsky a vypleněn, a pochopitelně zlaté a stříbrné památky se roztavily, a kameny roztavit nejdou. Kameny zase nebyly tak velké a byla by škoda je přebrušovat, takže se dovezly do střední Evropy. Asi to měli křesťanští bojovníci v nějakých pytlích, a tady se použily jako hezký kámen.

Tento relikviář není jediná církevní památka, na které jsou tyto kameny umístěny. Co se týká samostatného světa, tak je to tak malé, že to musíme vnímat jiným zorným úhlem než relikviář, protože relikviář má několik rovin.

Tento předmět měl významné místo v kostele, v katedrále, čili byl součástí architektury kostela. Pak tam byly příběhy, které se musely sledovat zblízka, a málo kdo to pořádně viděl. Ale pak tam byla symbolika v tom, že celý povrch byl zlatý – to je pro meditaci, kontemplaci. A pak je tam najednou něco, co je samostatným světem, se kterým se tehdy nepočítalo, a to je prohlídka antických gem.

To souvisí s tím, jak antické Řecko vnímalo gemy, což byla nějaká symbolika, výzva. Jsou to neuvěřitelně jemné práce. Je tam jedna teorie o tom, že kameny byly používány jako pečetní – buď to nosili jako přívěsek, nebo pečetní prsten. A řezba byla tak unikátní, že tím pečetili, a taková pečeť byla nezaměnitelná. Proto to nazývám téměř samostatným světem, protože to s relikviářem nemá návaznost. Je to krásná věc.

Řezba gem je tak jemná, že bez lupy z horského křišťálu to není možné

Martina: Gem je na relikviáři šedesát osm, z celkového počtu tří set padesáti dvou šperkových kamenů. Dokázal jsi pochopit – protože tě tento samostatný svět také vtáhl – jak dokázali bez nějakých moderních technologií do těchto malých gem, do těchto malých drahokamů, vyřezat tak detailní obrazce, jak teď můžeme vidět v knize na obrovských zvětšeninách?

Andrej Šumbera: Je to fascinující. Nějakým způsobem to asi rekonstruovat jde, ale jejich šikovnost nechápu. Jenom zmíním, že v té knížce jsme právě některé gemy nafotili přes celou stránku, a vedle toho je kresbička gemy ve skutečné velikosti – a funguje to, a každý otevře pusu a ptá se: „Jak je možné, že to takto udělali.“

V antice, jak je známo, byly různé technické dokonalosti, které objevujeme až teď, jako například některé astrologické přístroje, které byly nalezeny a rekonstruovány. Principem je, že vytvořili miniaturní hřídel, kde byl malinkatý brusný měděný kotouček, který se podsypával brusným práškem, a tento kotouček třeba dělal řez o síle jedné desetiny milimetru.

Doposud se tvrdilo, že v té době vůbec neznali lupu, ale to je nemožné, protože to i sebelepší zrak opravdu nemůže vidět. Takže moje teorie je, že museli mít lupu z čirého horského křišťálu. Když se najde nějaký kousek, který v sobě nemá vrostlice, tak to funguje jako lupa.

Vyrobili si nějakým způsobem hřídelku, a rotaci dělali buď lukem, jako když se rozdělává oheň dřívkem, nebo to roztočili přes nějaké závaží. Ale jak to drželi pod brouskem, aby někam neujeli, to už nechápu, protože to je přesnost, která je třeba u soustruhu, když se posouvá různými převody, a tak dále. Tomu nerozumím.

Vnitřní světy kamenů fascinovaly všechny staré civilizace jako nadpřirozená záležitost

Martina: Ty jsi pracoval i na korunovačních klenotech, dokumentoval jsi je, a tam ses také setkal s velkými kameny, které měly za sebou dlouhou historii. Vnímáš sílu kamenů?

Andrej Šumbera: Tak osobně, ano, něco tam je. A hlavně dovedu pochopit, co lidé vnímali dřív. Pro ně muselo být fascinující něco, co nalézají v hlubinách země, co najdou jako kámen, u kterého laik vůbec nepozná, že v něm musí být něco vzácného.

Pak ho vybrousí, vyleští, čímž se stane průhledným, a teď v tom kamenu vidí vnitřní světy – to znamená buďto barvy, nebo vrostlice. To museli považovat za nadpřirozenou záležitost, a prakticky všechny staré civilizace kamenům věnovali mimořádnou pozornost. To prostě fascinovalo všechny civilizace.

Martina: Ty už jsi zmínil, že na schráně je i sedm výjevů starozákonních motivů, zhotovených emailovou technikou. Ta byla v době, kdy vznikal relikviář, běžná?

Andrej Šumbera: Ano.

Martina: A uměl jsi ji?

Andrej Šumbera: Tak umíme ji, ale opět, jak technicky, po stránce uměleckého řemesla, tak po výtvarné stránce, je to mimořádná událost. Je to takzvaný jamkový email, kde jsou do robustní měděné destičky vyryty jamky. A oni to krásně poskládali do takové kompozice, že tam hrají nejenom tyto jamky, které vytvářejí siluetu postavy, která je ještě občas prokreslena plošným rytím.

Ale hlavně mě tam fascinuje – a to je to, o co jsem se snažil, aby v té knížce bylo vidět, že tam jsou velké detaily emailů, aby bylo vidět, jak nádherně jsou dělány – že nejenom, že uměli kvalitní emaily, ale když věděli, že to je umělecké dílo, tak do emailů vkládali nějaké jiné typy emailů, nebo dokonce i nějaké nerosty, a ono to pak dostává nádhernou ušlechtilost doopravdy vzácného kamene.

Emaily jsou dělány tak, že se do těch jamek nanese sklovina, vypálí se to, pak se to přebrousí, a dává se to znovu do pece a povrch se utaví, a tím se stane lesklým. Ale u těchto ploch je to dělané jinak. Oni to potom přebrousili jako kámen, jako drahokam, je to celé leštěno do lesku, a tím to ještě umocnili, a vypadá to famózně.

Práce na relikviáři trvaly desetiletí – mezitím se změnila móda a museli ho zvětšit

Martina: Dokážeš si představit, jak dlouho na relikviáři pracovali, když vy jste ho opravovali jedenáct let?

Andrej Šumbera: Jsou zaznamenány případy, že se takhle významný předmět dělal dvacet let. A tady asi došlo k přerušení práce. Dokonce jeden historik vyslovil hypotézu, že na tom relikviáři začali dělat, a došly jim peníze, protože to bylo drahé jako stavba katedrály, nebo byla nějaká válka – těžko říct – a když se k tomu znovu vrátili, tak zjistili, že už zaostali, takže to prostě předělali.

Martina: Hodili na to ještě štok?

Andrej Šumbera: Takhle. To by si do svého průzkumu měli vzít historici. Ale já mám takovýto úsudek: Jak jsem mluvil o soškách Maura a Krista, tak to podle jejich vykrojeného pozadí odpovídalo velikosti relikviářů, které se dělaly kolem roku 1150. Vlastně to byla jakási vývojová řada. Tehdy měly relikviáře třeba metr, metr deset, a byly podstatně menší, užší, ne tak vysoké.

A tento relikviář byl dohotoven kolem roku 1220 – pro to jsou důkazy – takže je tam sedmdesát let. Takže relikviář se rozhodně dělal desetiletí, ale není jasné, jak to bylo, jestli to dělali kontinuálně. Můj osobní názor je, že prostě udělali něco, pak se práce přerušily, a vrátili se k tomu někdy po roce 1205.

A proč mluvíme o tomto datu? Na jednom reliéfu je, že svatý Timotej, vyslaný svatým Petrem, káže v Remeši, a poslouchají ho tam věřící, nevěřící a židé. A židům tehdy, v roce 1205, bylo nařízeno, že museli nosit čepičky do špičky – vypadali fakt jako Neználek. To bylo nařízeno, aby se odlišili. A jeden z posluchačů kázání má židovskou čepičku, takže z toho jasně vyplývá, že tento reliéf vznikl po roce 1205, protože bylo nařízení takhle je zpodobňovat, tak to prostě dělali.

Takže relikviář byl podle kunsthistoriků dohotoven kolem roku 1220. A dokonce to potvrzuje i nějaká dendrochronologická analýza pomocí počítačové tomografie, že dub, na kterém bylo jádro, byl setnut někdy kolem roku 1260 nebo 1270. A pak musel minimálně dvacet let zrát a vysychat. Takže to sedí a dokazuje to, že jádro je původní a že relikviář byl dohotoven po roce 1200.

Balíček s domnělou relikvií Jana Křtitele zůstane zabalený – ať si taky užijí za sto let

Martina: Relikviář měl sloužit jako schránka na ostatky svatých mučedníků. V tomto případě to měly být svatý Jan Křtitel, svatý Maur a svatý Timotej. My jsme si ještě neřekli, co jste vlastně našli uvnitř relikviáře?

Andrej Šumbera: V zásadě nic. Jedna z historek, proč se kriminalisté nechlubili tím videozáznamem, je taková, že oni vůbec k tomuto nálezu – byla to tajná akce – nepřizvali žádné odborníky, což je podle mě chyba.

A když ho odhrabali – na záznamu je vidět, že to dělali pečlivě, a lopatou odendávali zeminu v dostatečné vzdálenosti od relikviáře a opatrně to ometali štětečkem – tak když byl takto pěkně čistě odkopán, tak ho vzali do rukou a celé dno, sokl, upadl, a vysypaly se relikvie. To je vidět na záznamu. Takže relikvie byly rovnou dány stranou.

A já jsem je vlastně jako restaurátor dal do nějakých krabic, odvezlo se to do kriminalistické laboratoře, která byla v Bartolomějské, kde udělali nějaké zajímavé analýzy. Takže já jsem ty relikvie tehdy moc neviděl.

A když mi říkali: „Pane restaurátore, vy tam máte dílnu, umístěte tam ty relikvie,“ tak jsem řekl: „Já to tady nechci, to je záležitost jiného oboru. Přineste mi je, až budou ošetřené, znova slavnostně zabalené, a pak je vložíme do zrestaurovaného relikviáře.“ Což se nakonec stalo.

A pak jsem relikvie viděl poprvé před třemi roky, kdy byl po dvaceti letech relikviář otevřen a byla provedena kontrola relikvií. Dokonce to bylo za přítomnosti zesnulého kardinála Duky, takže to byla slavnostní záležitost.

Takže z dvaceti balíčků jsme asi čtyři otevřeli, já jsem k tomu něco řekl, a navrhoval jsem, jakým způsobem se to má ošetřovat. Do budoucna k tomu snad dojde. Takže o relikviích zase nevím tolik. Ví se jenom to, že kostí, ostatky, které tam jsou, pochází z více jedinců.

A co se týká domnělé relikvie Jana Křtitele, tak tam je jeden úhledně zabalený balíček, a u toho se rozhodlo – a to mi přijde nesmírně rozumné – že se nerozbalí. Ať taky budoucím badatelům zbude něco zajímavého. Takže tam je jedna relikvie zabalena v původním balení, a ať to zkoumá někdo třeba za sto let. Ať si taky trošku užijí.

Kdyby se relikviář našel dnes, mohl by ho restaurovat Franta s nejnižší nabídkou

Martina: Svatý Maur si zkrátka některá tajemství podrží i nadále. Když se podíváš zpátky na těch jedenáct let, na tu neuvěřitelně komplexní práci, kterou jste spolu s Alenou Novákovou odvedli, myslíš si, že by bylo něco takového dnes možné? Nebo to bylo díky jakési šťastné mezeře v časech, které nastaly po revoluci?

Andrej Šumbera: Máš pravdu, je to tak. Relikviář měl prostě štěstí, že se našel ve správnou dobu – těsně před jeho rozpadem.

Já jsem se snažil udělat chronologii, podle které, když ho schovali, tak bedna, která tam byla, fungovala dvacet let, než shnila, a pak se to provalilo dovnitř. A koroze a vlhkost tam působily dvacet let. Nedovedu si vůbec představit, kdyby to tam bylo o deset let déle – to by se to rozpadlo úplně a hodně částí by bylo prokorodovaných. Čili se to našlo za pět minut dvanáct, nebo za minutu dvanáct.

A pak je tam ještě jedna věc, a to, že tam doopravdy byla šťastná mezera, i když tam byly boje. Já to dneska beru jako slavnostní chvíli a nechci rozvádět, s kým vším jsme se hádali, ale my jsme často odvrátili jeho zničení.

Při přednášce jsem ukazoval, v čem spočívají principy správného čištění a jaké metody byly navrhovány – chemici mě moc rádi nemají. Ale tento předmět měl štěstí.

A pak je tady ještě jedna věc, že česká památková péče, která je zastřešena Národním památkovým ústavem, to z nějakého nepochopitelného důvodu dala do kategorie normálního výběrového řízení, kde dneska vyhrává nejnižší nabídka.

Takže kdyby se to našlo teď a přišel nějaký Franta, který má licenci a řekl by, že to udělá za pět stovek, tak mu to prostě dají. To je prostě neuvěřitelné. A já se na to ptám při každém kongresu, semináři, co se s tím dá dělat, a všichni jenom vzdychnou – a nic. Takže kvůli tomu mám spoustu nepřátel, protože furt něco kritizuju. Ale já věřím, že tento relikviář by se doopravdy ochránil možná i dneska.

Martina: Jeho šťastná hvězda.

Andrej Šumbera: Prostě má šťastnou hvězdu. Ptali se mě, co si myslím, jestli by se podařilo někomu ho z Bečova ukrást. Vzpomeňme si na nedávné loupeže v Drážďanech nebo teď v Louvru.

Tak já si říkám, že zaprvé je to dobře zabezpečené, a hlavně, že Bečov je v lesích, takže úniková trasa lupičů je taková, že než by někam odjeli, tak by je měli. Kdežto ti v Drážďanech se ztratili, v Paříži se snadno ztratili, ale kam by tam s relikviářem běželi? A kdyby jeli autem, i třeba po polních cestách, tak by je obklíčili, a tak dále. Takže tam to snad nehrozí.

Martina: Hlavně to nezakřikni. Já to s dovolením zaklepu.

Andrej Šumbera: Zaklepeme to. Ale tam je hrozně bedlivý kastelán, který tam každý rok pořádá nějaké cvičení, a kdyby hořelo, nebo kdyby byla mimořádná událost, tak spolupracuje s policisty. Takže tam o to celkem dbají a myslím, že je to snad celkem vyřešeno.

Teď ještě, kdyby pokročil jeho průzkum, nějakým komplexním způsobem. My jsme se snažili – jak to dneska bývá – požádat o nějaký grant, který by to řešil mezioborově. Ale všechny instituce, které mohly být nositelem tohoto grantu, prostě nějak nefungují, a nedaří se mi je přesvědčit.

Martina: Ale pořád sázejme na šťastnou hvězdu, kterou má relikviář sv. Maura od okamžiku svého tvoření. Tato šťastná hvězda se projevila i v tom, že potkal tebe.

A poslední otázka, Andreji: Na relikviáři svatého Maura jsi strávil jedenáct let svého života, ale zjevně vás pupeční šňůra pojí dodnes. Důkazem toho je i z brusu nová kniha, která by měla probudit nejenom zájem veřejnosti o tento unikát, ale také zájem odborné mezinárodní veřejnosti. Tak když řeknu „relikviář sv. Maura,“ co se ti vybaví?

Andrej Šumbera: Je to jednoduché. Je to moje životní dílo, ke kterému jsem přišel vlastně v mladém věku, potkal jsem se s ním ve třiceti letech, a teď je mi sedmdesát. To potká člověka jednou za život. S tím jsem smířen a snažím se tomu ještě pořád něco přinést, aspoň průzkumem.

Martina: Andrej Šumbero, já ti moc děkuji za tvou vytrvalost, za tvou profesionalitu a za tvou zatvrzelost, když cítíš, že něco má smysl. Jsem moc ráda, že Maur potkal tebe, a ostatně jsem moc ráda, že jsem tě potkala já a mohla jsem takto zprostředkovat našim posluchačům tvůj velký životní příběh. Díky moc.

 

Celý rozhovor s restaurátorem Andrejem Šumberou o relikviáři sv. Maura, jeho jedinečných zlatnických technikách, zapomenutém mistrovství středověkých řemeslníků a tajemstvích, která památka stále skrývá, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Pane profesore, to všechno, co jsme si pojmenovali, je pravděpodobně už součástí průmyslové revoluce 4.0, o které jsme hovořili.

Peter Staněk: Ano, samozřejmě. Už je to dokonce překonaná etapa.

Martina: Co všechno bude tato revoluce ještě obnášet, pokud to nejsou temná data? Jaká místa, jaké druhy lidské činnosti zaniknou a budou nahrazeny stroji, robotikou, technologiemi? A jaká místa naopak vzniknou? A jaké sociální, potažmo politické důsledky to může mít?

Peter Staněk: Za prvé – největší obava z umělé inteligence je v tom, že zruší miliony pracovních míst, těch dnešních. A pak se ozvou optimisté: „Ale přece tak jako u páry nebo elektřiny se vytvořila nová pracovní místa. Všechno bylo v pořádku. Dokonce bilance nových pracovních míst byla plusová.“

Problém je v tom, že samotná společnost se dostává do stavu, kdy je nutné přehodnotit vynakládání lidské práce. Například máte stárnutí populace. Stárnutí populace ale vyžaduje – bohužel vzhledem k jisté fyzické devastaci starších lidí – a bude vyžadovat stále více asistentů, lidí, kteří budou personalizovat medicínu a péči o staré lidi. A umělá inteligence bude jen pomocníkem, určí vám specifický charakter personalizované péče a tak dále.

Na druhé straně ale, aby to tak bylo, tak důchodce musí být bohatý, protože buď to zaplatí stát, nebo to zaplatí důchodce. Ale teď máme politické elity, které prohlašují: „Důchodci mají příliš velký důchod a vůbec se mají příliš dobře. A mohli bychom to ořezat. A nebude to jenom třináctý, čtrnáctý důchod. A ještě více, a ještě více, a ještě více.“

A nakonec nějaká pirátka prohlásí: „Co ti staří lidé ještě dělají? Kurňa, ničí nám naše veřejné finance a nevědí, že měli dávno zemřít okamžitě po vzniku nároku na důchod?“ Čili to je první věc. A proč je například robotika v Japonsku soustředěna z třiceti procent na výrobu osobních asistentů pro staré lidi? Protože se Japonsko demograficky propadá, je tam obrovský podíl starých lidí – teď je to přes třicet procent.

Martina: To celá Evropa.

Peter Staněk: Ano, Evropa taky. Ale naštěstí to při dnešní porodnosti skončí tím, že Evropa vymře podstatně rychleji než Japonsko, kde budou mít tyto robotické věci.

Ale co je důležité? Ne problémy s pracovními místy – ty by mě dokonce nevzrušovaly. Můžete použít nepodmíněný příjem nebo obecný příjem, nebo cokoliv jiného – stát na to bude mít peníze, a můžu vám klidně říct jak. Ale problém je jiný. Co udělají lidé, které uvolníte z pracovního procesu, s volným časem? Uvědomte si jednu zásadní věc.

Martina: Už jste jeden návrh citoval: Hry a drogy.

Peter Staněk: Ano, přesně: Hry a drogy.

Rockefellerova medicína proměnila pacienty v klienty, a farmabyznys vydělává na nemocných, ne na vyléčených

Martina: Jak to, že lidé, kteří si musí uvědomovat – jsme teď společnost, která se o tom dnes a denně baví – že v blízké budoucnosti přijdeme o miliony pracovních míst, která jsme doposud znali. Proč je to všem tak trochu jedno? Nebo mají pocit, že vůbec nemůžou dosáhnout na to, aby to změnili?

Peter Staněk: Za prvé mají pocit, že to nemůžou změnit. A za druhé je tady velmi jednoduchá úvaha. Kde je podstata depopulace? Od momentu, kdy v roce 1927 převzali financování amerických zdravotnických univerzit Rockefellerové, tak už nejste pacient, ale jste klient. A klient platí. A platí za to, že vás léčím.

Prosím vás, ukázka: Statiny, které mají opravit špatný cholesterol a stabilizovat váš tlak, nikdy nefungovaly. Jenomže farmabyznys na tom vydělal kolem 100 miliard ročně.

Martina: A způsobuje to navíc atrofii svalů.

Peter Staněk: Samozřejmě – kromě jiného. Víte, jaký je nejlepší pacient pro Big Pharma? Pacient, který má těžkou nemoc, bere drahé léky, ale zemře do tří let, aby se neukázalo, že ty léky nejsou účinné. To je skvělý pacient.

Vždyť si uvědomte, že Bourla, šéf Pfizeru, prohlásil, že oni vůbec netestovali bezpečnost mRNA vakcín. Ještě chcete víc? Ale stále máte sedmdesát procent lékařů z lékařské komory, kteří prohlásí: „Ale vakcinovat se musíte. A každý, který je proti vakcinaci, je proti vědě.“

Vždyť teď máte klasickou ukázku u nás. Kotlár, zpráva SAV, a zpráva paní Pekové. Je to přece zpráva akademie, biomedicínského centra, tak to přece musí být pravda, je to přece věda. Kurňa, věda? Jaká věda?

Martina: Já bych to pochopila na úrovni korporací, tam pochopím toto antihumánní myšlení, protože je to byznys. Ale nepochopím to třeba na úrovni lékařů, normálních lidí, kteří vystudovali, skládali Hippokratovu přísahu.

Peter Staněk: Na to zapomeňte. Víte, kolik dostával anglický lékař za každou vakcinaci? Deset liber.

Martina: Ale naši tolik nedostávají.

Peter Staněk: Ne, dostávali méně.

Martina: Ano, dostávali méně.

Peter Staněk: Protože nejste v Anglii, tak dostanete méně. A druhá věc je, že bohužel velká část lékařů tyto věci nestuduje – bohužel. To si musíte uvědomit. Čili tam je obrovský gap mezi tím, kam se posunul špičkový výzkum v medicíně, a tím, co dělá takzvaná běžná medicína.

Nemocnice jsou tlačeny k úsporám místo k léčení, systém je nastaven proti pacientům

Martina: Proč máte dluhy v nemocnicích?

Peter Staněk: Zase zajímavý mechanismus: Stát neplatí za své pojištěnce tolik, kolik by měl. Proto zdravotní pojišťovna platí nemocnici pouze část nákladů na léčebné diagnózy. Na Slovensku je to teď kolem třiceti osmi procent.

Může vás nemocnice přestat operovat, protože už nemá peníze od zdravotní pojišťovny? Ne, dokončí to, a vzniká dluh nemocnice. Tento dluh naroste, a jednou za pět let oddluží nemocnice stát, dá jim 400 milionů a oddluží je.

Jenomže nemocnice je zároveň tlačena k tomu, aby neměla velké náklady. Čili co udělá? Sníží počet lékařů, sníží počet zdravotnického personálu, bude se snažit optimalizovat dodávky zdravotnického materiálu. A najednou máte před sebou systém, který se vůbec nezabývá tím, aby vás léčil. Protože když jste vyléčena, tak snižujete ztráty společnosti a snižujete náklady a všechno ostatní. Klíč je v tom, že za prvé jsou už ve zdravotnictví peníze, a za druhé, protože je peněz málo, tak se všichni snaží optimalizovat vlastní náklady.

Martina: A optimalizace vlastních nákladů v některých odvětvích znamená jinou formu depopulace?

Peter Staněk: Ano, samozřejmě. Já vám můžu ukázat komplexní clevelandskou studii zahrnující 2,5 milionů Američanů, kde máte jasně příčinnou souvislost mezi vakcínami mRNA a obrovským nárůstem perikarditidy, problémy s rakovinou, turbo rakovinou.

A u dětí? Umíte si představit u sedmiletého dítěte Alzheimera? A to nemluvíme o těch bílých vláknitých strukturách, které se objevují v tělech zemřelých.

A víte, proč to je? Velmi jednoduché vysvětlení: Ve vašich tepnách je fibrin, což je speciální druh látky, která zabezpečuje pružnost tepen. A tento fibrin má tři druhy, a v normální tepně je jejich poměr 1:1:1. Když ale do organismu dáte spike-protein, tak se tento poměr změní na 1:4:9, a výsledkem jsou vláknité sraženiny, které způsobují mozkové nebo srdeční infarkty, které nacházejí patologové v žilách zemřelých.

A na to máte dokonce upozornění Asociace amerických patologů, kteří při pitvách u tisíců pacientů našli v jejich žilách přesně tyto látky. Ale oficiálně se tváříme, že nic.

Kennedy junior narazil na zeď, protože farmaceutické firmy financují jak republikány, tak demokraty

Martina: U nás se takto tváříme stále, a také se u nás tato diskuze svobodně ještě vůbec neotevřela. Kennedy junior do toho šel s velkou vervou, ale vypadá to skoro, jako kdyby mu došel dech.

Peter Staněk: Došel mu dech proto, že nesmíte zapomenout, že farmaceutické firmy byly významnými sponzory pana prezidenta Trumpa. Tedy oni financují i demokraty, i republikány.

Martina: Takže nemůžou prohrát.

Peter Staněk: Nemůžou prohrát, ale jsou významné. Takže jsou to farmaceutické firmy, jsou to tabákové a alkoholické firmy a je to vojensko-průmyslový komplex, který je financuje.

Víte, co je hlavní problém Ameriky? Není těch 38 bilionů – to je nepodstatný problém. Hlavní problém Ameriky je 221 bilionů státních dluhopisů emitovaných v posledních 35 letech. Většinu těchto dluhopisů původně vlastnili Arabové, Čínská centrální banka a některé další země.

Číňané snížili vlastnictví z dvou bilionů amerických státních dluhopisů na 664 miliard, protože vědí, že dolar padne, a právě proto Čínská centrální banka převádí ze Švýcarska 81 tun zlata, a Indická centrální banka 60 tun zlata ve fyzické podobě.

Ostatně drobná otázka: Kdo může převážet zlato ve fyzické podobě bez toho, abyste museli udělat certifikáty čistoty?

Martina: Vzhledem k tomu, že si Čína…

Peter Staněk: Jediná americká firma – ta jediná má oprávnění převážet fyzické zlato. Číňané jsou poučeni, takže ho převezou sami, protože v roce 2018 Čínská centrální banka požádala o 100 tun fyzického zlata z amerických státních rezerv.

Martina: A dostali pozlacený wolfram.

Peter Staněk: A dostali pozlacený wolfram. Takže oni neprotestovali, ale zařídili se podle toho.

Ve Fort Knoxu už třicet let nikdo neviděl zlato, Merkelová podepsala, že ho viděla, aniž tam byla

Martina: Odkud víme, že tam to zlato není?

Peter Staněk: A vy si položíte jednu drobnou otázku: Ve Fort Knoxu by mělo oficiálně být kolem 3000 tun zlata.

Martina: Ale nikdo je neviděl.

Peter Staněk: Dalších 1500 tun by mělo být na Wall Streetu v některých centrálách amerických bank. A zlato ve Fort Knoxu už nikdo fyzicky neviděl třicet let.

Martina: Byť paní Merkelová podepsala, že ho viděla.

Peter Staněk: Ano, podepsala, že ho viděla. Nikdy ho neviděla. Ale udělala přesně to, co udělal Hjalmar Schacht v roce 1936, když tam byl taky kontrolovat nacistické zlato. Ale toto nacistické zlato nikdy z Fort Knoxu neodešlo.

Martina: Proč to paní Merkelová podepsala? Asi se na to nedá říct: „Blahoslavení ti, kteří neviděli a uvěřili?“

Peter Staněk: Velmi jednoduchá odpověď. Uvedu příklad oklikou: Všichni si myslí, že po válce obnovu německého hospodářství zabezpečil Marshallův plán v hodnotě 14,6 miliardy dolarů. Tomu se musím zasmát, protože všichni tuto skutečnost znají.

V září 1944 se sešli klíčoví němečtí průmyslníci v Paříži a rozhodli, že pro příští německý průmysl se převede 550 miliard říšských marek ve zlatě do švýcarských bank. A to bylo základem obnovení německého hospodářství. Žádný Marshallův plán.

Musíte si uvědomit jednu věc. Proč jsem natočil pořad „Lež“? Lež o historii, ekonomii, o člověku, o společnosti, o všem. Tato společnost je totiž založena na lži. A když se vrátíte k OpenAI, tak já se vás zeptám: Informace, se kterými pracuje OpenAI – jsou očištěny od ideologických principů v jejich konstrukci? Jelikož nejsou. Jsou chybné. A jestliže geniální umělá inteligence použije chybná data, tak je výsledek chybný. To je druhá rovina kolapsu umělé inteligence, kromě temných dat.

Lež je základní nástroj společnosti a zničí funkčnost umělé inteligence

Martina: Můžete dát příklad?

Peter Staněk: Víte, co znamená HDP? Nebudu říkat ten známý výraz „Hele, další podvod“, ale uvědomte si, že HDP je konstruováno tak, že jakákoliv činnost v daném státě se zahrne do HDP. Čili když teď budete vyrábět masově tanky, obrněné transportéry, pumy a podobně, tak nesmírně vzroste životní úroveň českého obyvatelstva, protože se všechno zahrne do HDP. A HDP vydělené počtem obyvatelů vám stanoví objem HDP na hlavu, a budete mít obrovský růst. Ale co uděláte s tím tankem? Rozpůlíte ho a uděláte si ho na cibulce? Nebo na něčem jiném? Na koření?

Martina: Pane profesore, ještě mi vysvětlete, proč proběhla obnova Německa tím způsobem, jak jste to popsal, a nikoliv Marshallovým plánem?

Peter Staněk: Podstata je jednoduchá. Musela se zajistit zavázanost Německa vůči americkým elitám, takže se nemůže přiznat, že to nehrálo vůbec žádnou roli.

Martina: Co?

Peter Staněk: Těch 14 miliard Marshallova plánu. A proč například v rámci Paperclip neodvedli zločince k Norimberskému tribunálu, ale Američané si je přivedli do Spojených států? A nebyl to jenom Werner von Braun, ale byli tam lidé, kteří se zabývali pokusy na lidech, neurálními pokusy a podobně, a spokojeně jejich vědomosti využívali, platili je, vytvořili jim laboratorní podmínky a tak dále. Ale tvrdí se, že raketovou techniku vybudovali američtí vědci. Velký kulový! Tři sta raketových odborníků, které převedli z ostrova Usedom po obsazení americkou armádou do amerických služeb.

A že i Rusové převedli nějaké profesory a Koroljov s nimi spolupracoval a vytvořili raketu R-8 – to je zase další věc. A kde to máte popsáno? V pár historických studiích, které se odvolávají na zjistitelné dokumenty, ale oficiální historiografie mluví o něčem úplně jiném.

A uvědomte si historiografii. Historie začala v Sumeru před pěti tisíci lety a v Akadu, to je v každé učebnici. A najednou naleznete Göbekli Tepe ve východní Anatolii, to je velký Stonehenge v Turecku, kde radiokarbonová analýza zjistila 10 600 let. Očekávala byste, že upraví historické knížky a budou se zabývat tím, kdo to postavil, jaká civilizace tam byla a tak dále.

Pak na ruské rovině, nedaleko Moskvy, objeví ruští archeologové v sedmdesátých letech dvě obrovská kamenná města, která měla kanalizaci, kamenné hradby, pravoúhlé ulice, kde vyráběli produkty a podobně. Jedna se jmenovala Kostelkovo a druhá se jmenovala Sungit, a jejich věk je 35 tisíc let.

A teď nejnovější objev. V Sundské úžině v Indonésii našli pod vodou, 40 metrů pod hladinou moře, kamenné město, jehož věk je podle sedimentů 125 tisíc let. Proč se to nikde neprojeví v historiografii? Proč o tom nepíšou historici?

Proč například – a to si všimněte – National Geographic, Viasat History, History Channel – kdo tam má devadesát procent příspěvků, to znamená dokumentárních filmů a tak dále? Myslíte, že je náhoda, že to jsou výlučně anglické a americké dokumentární filmy? Ty vytvářejí mínění o světě.

Martina: ČT2 vysílá v podstatě jenom tyto dokumenty.

Peter Staněk: Ano. A vy si položíte otázku: Proč proboha? Jiní historikové ze světa neexistují? Japonští, indičtí, jihoameričtí – tito historici nejsou? Jsou jenom američtí a angličtí historici? To je totiž součástí vymývání mozku.

Martina: Je to monopol na historii?

Peter Staněk: Ano, je to monopol na historii.

Martina: Anglosaský monopol?

Peter Staněk: Ano, anglosaský monopol. Lež je základní nástroj. A lež zničí funkčnost umělé inteligence. Pamatujte na toto proroctví.

V Evropě vypukne nukleární válka, přežije šedesát milionů lidí a Amerika se toho straní

Martina: Pane profesore, vím, že je těžké predikovat takto do budoucna, a nedá se na to asi odpovědět úplně jednoznačně. Ale my jsme teď zvolili militantní témata, takže se zeptám úplně na rovinu. Bude podle vás v Evropě válka?

Peter Staněk: Musí být. Musí být ze dvou důvodů.

Martina: Jaká?

Peter Staněk: Nukleární válka. Totální zničení. Přesně podle amerického scénáře. Zůstane kolem šedesáti milionů Evropanů.

Musí být ze dvou důvodů. Za prvé ji vyvolají proto, že jsou přesně v pozici Hitlera v roce 1938, kdy Hitler musel zahájit válku, protože neměl čím zaplatit gigantické dluhy na obnovu wehrmachtu – jedině externím bohatstvím. Dnešní dluhy nedokážete ničím zaplatit. Jedině kdybyste zlikvidovali Rusko, uzmuli jeho surovinové zdroje a žili z toho dalších padesát let. To je jediný způsob přežití dnešních elit, od Londýnské City až po New York.

Druhá věc – musí k tomu dojít právě proto, že dnešní společnost se totálně debilizuje, především mladá generace Z a mileniálové. Pro ně jsou sociální sítě klíčové, Instagram a podobně. Když byste sociální sítě vypnula, tak většina z nich spáchá sebevraždu, protože není schopna přežít. Tahle společnost s tímto chápáním je odsouzena k zániku. Ale bude to různé a bude to velice lokální.

Čili jestliže má země velkou konfiguraci vysokých hor, tak vaším hlavním problémem není vysoká teplota nukleárních výbuchů ani tlaková vlna, ale radioaktivní kontaminace prachem, který se rozptýlí.

Já sám jsem napsal velikou studii na téma „Svět po nukleární válce“, a tam ukazuji na příkladech, že se změní příroda. Ale klíčová věc je, jaký druh bomb bude použit? Uranové bomby 235? Vodíkové bomby? Třífázové kobaltové bomby? Neutronové bomby? A v jaké výši? Kilometr nad povrchem? Tři kilometry? A v jaké konfiguraci terénu?

Martina: To jsou asi temné informace.

Peter Staněk: Musíte si uvědomit jednu věc. Tím, že jsem byl členem Záložního štábu civilní obrany Československé socialistické republiky na nejvyšší úrovni, tak mám tyto informace a umím s nimi pracovat, a vojenské technologie sleduji roky.

Martina: Jaká je vaše predikce?

Peter Staněk: Tato válka bude zničující, ale bude mít velmi odlišné dopady v jednotlivých regionech a přinutí lidi vrátit se v regionech ke kořenům. Přežijete, když začnete spolupracovat a komunikovat v rámci regionu.

Martina: Pokud přežijete výbuch.

Peter Staněk: Druhá věc, která se ukázala, je velice zvláštní – zkušenosti z Černobylu a Fukušimy jsou takové, že stromy jsou o třetinu vyšší. Ale největší šok: v tělech medvědů, vlků a losů se objevil enzym, který je chrání před rakovinou způsobenou zářením. Stačilo šedesát let. Tento enzym se objevil v podstatě před třiceti lety. Čili stačilo třicet let na to, aby se příroda adaptovala i na obrovské záření, které vzniklo v důsledku Černobylu.

Za válkou stojí osm tisíc lidí z globální superclass, Larry Fink otevřeně mluví o redukci populace

Martina: Pokud říkáte, že každý, kdo má přístup k informacím, toto ví, tak evropské špičky toto musí vědět. Za válkou stojí vždy zcela konkrétní lidé. Kdo by tedy stál za konfliktem, který popisujete?

Peter Staněk: V podstatě jsou to elity, protože Merz a další jsou pouze loutky. Musíte se vrátit ke kořenům.

Martina: Loutkovodiči, nebo loutky?

Peter Staněk: Jsou to jen loutky. Loutkovodiči jsou přesně ten „superclass“, o kterém psal David Rothkopf – těch osm tisíc lidí na planetě.

Samozřejmě je tam klíčová otázka, a teď to dokonce zaznělo, a řekl to Larry Fink, nový předseda WEFu: „Je nutné výrazně zredukovat populaci na planetě Zemi, abychom my ostatní měli vysokou životní úroveň.“ To jsou jeho slova. Takže kolik? Tři miliardy? Pět miliard? Sedm miliard?

Uvědomte si jednu věc. Právě OpenAI, o které jsme mluvili, a robotika bude znamenat, že nepotřebujete lidi ve výrobě – jsou pro vás zbyteční. Druhá věc – společnost založená na masové výrobě, jako je tato, ztratí základní fundament své existence, protože když nemáte masovou spotřebu, tak nepotřebujete masovou produkci. Speciální produkci vám zabezpečí OpenAI a robotické systémy – pro pár milionů vyvolených.

Martina: Pane profesore, ale přece jestliže chci získat třeba nějaký kontinent, tak ho přece nemůžu chtít předtím naprosto zhuntovat?

Peter Staněk: Představte si tu geniální logiku Američanů a modelové scénáře nukleární války: Zavřeme se v podzemních městech, ve 170 podzemních městech, a vydržíme tam deset let, protože tam máme umělé slunce a budeme tam pěstovat potraviny a tak dále. Tam přežije dvacet milionů Američanů, a ti pak po deseti letech vyjdou na povrch a budou bojovat s přeživšími Rusy o surovinové zdroje. To je doslova citace z jejich plánů. Ti idioti nejnižšího stupně nepochopili, že nemají proč bojovat o surovinové zdroje, protože již není pro koho.

Martina: Já jenom pípnu: Odkud máte tyto informace?

Peter Staněk: Ale vždyť je máte dostupné. Máte modelový scénář průběhu nukleární války v Evropě, vypracovaný minulý rok americkým generálním štábem a štábem NATO.

Martina: Kde ho najdu?

Peter Staněk: Najdete ho na netu, svého času. Teď už je smazán – pro jistotu. Podobně jako máte přesně modelově popsán útok na Kaliningrad, včetně ztrát, které utrpí polská armáda, která bude na čele útočících jednotek.

Když víte, jak pracovat s těmito scénáři, jste schopna poskládat si z parciálních scénářů globální kompletní vývoj. Ale musíte vědět, jak pracují zelené mozky a jak fungují činnosti skládání globálních strategických plánů na úrovni generálních štábů. Shodou okolností já to vím. Neptejte se, proč. Ale vím to.

Martina: Proč?

Peter Staněk: No comment. Protože když jste na úrovni poradce premiérů a vždycky máte u mnoha vlád pozici poradce pro strategické otázky, tak asi chápete, k jakým dokumentům se dostanete. A když fungujete jako poradce nejenom slovenského prezidenta – a nebudu to specifikovat – máte dostupnost k mnoha nesmírně zajímavým zdrojům. A když umíte vytvářet to, co považují Američané i Rusové za nesmírně fenomenální – a já to nazývám „architektura souvislostí“ – tak v Evropě jsme podle OECD dva. Jeden profesor z Tübingenu a já. Nevím, jestli ještě žije, ale jsme dva.

Putin nepotřebuje zdevastovanou Evropu, má největší zemi se všemi strategickými surovinami

Martina: Pane profesore, když bychom se teď spolu sebrali a šli do nejbližší trafiky, tak se tam ve většině tištěných médií, a samozřejmě pak i na internetu, dozvíme, že jestli má někdo zájem na válce v Evropě, tak je to Putin.

Peter Staněk: A proč bych chtěl zhuntovanou, morálně rozpadlou Evropu, která je žumpou pro jakoukoliv formu civilizace, v situaci, ve které máte největší zemi na planetě s největšími zásobami všech strategických surovin? K čemu by vám Evropa proboha byla?

Martina: A proč jsme tedy podle vás těmito informacemi krmeni?

Peter Staněk: Teď vám dám takovou malou ukázku: Evropský parlament a paní von der Leyenová schválily, že musíme investovat v příštích čtyřech letech 800 miliard do výstavby zbraní, zbraňových komplexů a výrobních podniků.

Nenápadně se zapomněla zmínit, že pan prezident Trump požaduje, aby evropské země už v roce 2025 uhradily polovici nákladů Spojených států na NATO. Tato suma nákladů je jeden bilion dolarů ročně. Čili vy kromě těch 800 miliard potřebujete v roce 2025 ještě 500 miliard. Jak to naplníte?

Takže teď schválí Evropský parlament, že nevyčerpané prostředky z kohezních fondů ve výši 294 miliard budou převedeny na úhradu nároků NATO.

A další otázka: Evropský rozpočet v letech 2028 až 2034 nebude 1,1 bilionu jako je to teď, ale dva biliony euro. Jak ho chcete naplnit?

A teď si vzpomeňte na tuto prognózu za rok. Naplníte ji tímto způsobem: Daň z alkoholu a tabáku, která byla příjmem národních rozpočtů – patnáct procent se stáhne ve prospěch federálního rozpočtu. Vybraná cla, která se týkají stovek miliard, která byla příjmem národních rozpočtů, budou z dvaceti pěti procent převedena na federální rozpočet.

Ve federálním rozpočtu je 754 miliard určených pro kohezní fondy, jenomže teď to bude postaveno tak, že abyste získala peníze z kohezních fondů, musíte mít padesát až šedesát procent vlastních prostředků. Takže to nikdo nevyčerpá, a ušetřené peníze převedete na zbrojní výrobu.

Martina: A v EU jsou v tomto všichni zajedno, takže to projde?

Peter Staněk: Ano, to projde. Těch 365 integrovaných progresivních poslanců to v Evropském parlamentu schválí.

Válečný stav je jediný ústavní způsob, jak donutit lidi platit a chudnout bez odporu

Martina: Pane profesore, vy dokážete nahlížet za kulisy a vnímat architekturu souvislostí. Řekněte mi, kde se vzal a kde se tedy zrodil v Evropě obraz Vladimira Putina a Ruska jako největší hrozby a největšího zla?

Peter Staněk: Jak byste zdůvodnila, že většina obyvatel Evropy zchudne? A výrazně zchudne. Už to nejde tak, aby zchudli přes klimatické věci, protože odpor k ETS2 je obrovský, takže musíte vymyslet jiný způsob, jak by zchudli.

Martina: Ale promiňte, my přece nezchudneme, protože nás zlikviduje nukleární válka?

Peter Staněk: Ne. Pozor! To jste zase úplně nepochopila.

Martina: Sem s tím.

Peter Staněk: A teď vám odpovím na to, proč všichni mluví o válečném stavu. Protože máte obrovské dluhy a ještě chcete mít obrovské výdaje na obranu, a lidé se bouří. Jak je můžete zpacifikovat?

Martina: Strachem.

Peter Staněk: Mimořádným stavem? Ne, to už se ukázalo, že si toho lidé za covidu dělali prču. Ale je tu jeden ústavní způsob, kdy můžete tvrdě přinutit všechny, aby se vzdali peněz a všeho ostatního, a to je válečný stav. Čili potřebujete vnějšího nepřítele.

Takže Putin je skvělý nepřítel, protože pak budete rádi platit na obranu, budete rádi platit jako v bývalé republice v letech 1937–1938 na bunkry, které se postavily a které se pak opustily. Všichni budou spokojeni, všichni budou platit a všichni budou chudnout – protože hrozí Putin.

Rok 2026 přinese vlnu revolucí jako v roce 1848, elity je potlačí zahájením konfliktu s Ruskem

Martina: Ale ještě do Majdanu v roce 2014 nebyly vztahy vůči Rusku tak vyhraněné. Mluvilo se o Rusku jako o protivníkovi, i pan prezident Petr Pavel o něm mluvil jako o protivníkovi, ale nikoliv jako o nepříteli. Ale Majdanem se to zlomilo, Majdanem na Ukrajině začala občanská válka.

Peter Staněk: A to vás nenapadlo, že Majdan udělají progresivisté, a udělají ho ve všech zemích EU?

Martina: Proto jsem se na to chtěla zeptat.

Peter Staněk: Právě proto ta zuřivost progresivců, protože se jim to nedaří, a počet lidí, kteří prohlédli, je stále větší. A druhá věc – víte, co znamená AfD v Německu? AfD už má dvacet devět procent. Ale co je nejdůležitější: v bývalých východních spolkových zemích, v bývalé DDR, mají čtyřicet až padesát procent.

A myslíte, že je náhodou, že Lavrov decentně upozornil, že když se Německo sjednotilo, tak tam byly právní závazky Německa vůči Ruské federaci po sjednocení a podobně. A jelikož Západ a Německo tyto závazky porušily, tak je smlouva o sjednocení Německa nulitní. A někdo v bývalé NDR říká: „Prosím vás, od degenerované části západního Německa se třeba trhnout. Jediná výjimka je Bavorsko.“

Abyste nebyla svědkem toho, že si někdo znova vzpomene na Ossi a Wessi a zapomene na takzvanou daň sjednocení 1,4 bilionu euro. A pěkně krásně se Němci na východě, kteří byli čtyřicet let pod jiným myšlenkovým komplexem, na tento komplex rozvzpomenou, a začne tříštění jednotlivých zemí v rámci EU.

Martina: Vzhledem k tomu, že jsme se bavili o obrovském zchudnutí, o válečném konfliktu, o ožebračení Evropanů, tak jak vidíte časovou posloupnost? Jak to bude po sobě následovat?

Peter Staněk: Rok 2026 je rokem, kdy v Evropě proběhne to, co proběhlo v Evropě v roce 1848 – vlna revolucí, která se přehnala celou Evropou.

Martina: Takže to budou revoluce. A co se bude dít pak?

Peter Staněk: Pak vznikne otázka: Jak by měla vypadat společnost po revoluci? Jaké budou její priority? A pak se vytáhnou modely příští společnosti, které jsou rozpracovávány.

Například model, který rozpracovávají Američané – byl to tým profesora Lászlóa, který bohužel zemřel, ale pokračuje to dál – který je založen na protokolech rostlinné říše: spolupráce, komunikace, empatie.

Víte, jak zní preambule japonského modelu o inteligentní společnosti? „Společnost musí vytvořit podmínky pro plnohodnotný život každého člena společnosti, protože pak to znamená maximální přínos.“

Německý princip je založen na kvalitním zemědělství, které produkuje kvalitní potraviny, to znamená, že máte podstatné snížení nemocností, orientace na prevenční programy, ekologická energetika a celkový návrat ke schopnostem německého industriálního sektoru.

Můžete namítat, že to Merz nechápe, protože jeho inteligenční kvocient je nízký. To chápu. Alice Weidelová si to velice dobře uvědomuje, oficiálně to kryje trumpismem, protože Trumpa potřebují jako podporu ze zahraničí, ale ve skutečnosti jdou vlastní cestou.

Martina: Možná, že jsem to, pane profesore Staňku, nepochopila. Vy říkáte, že rok 2026 bude revolučním rokem, pravděpodobně rokem občanských nepokojů, občanských válek. Ale já pořád nevidím ten fatální konflikt, o kterém jste hovořil hned v úvodu.

Peter Staněk: Vtip je právě v tom, že jelikož elity nebudou schopny tyto nepokoje a podobně zvládnout, tak se pro ně jediným řešením stane zahájení druhé fáze, to znamená ozbrojené konfrontace s Ruskou federací.

NATO má mnohem větší rozpočet než Rusko, ale nemá hypersonické zbraně ani ledoborce

Martina: Jaký je poměr sil Evropy a Ruska?

Peter Staněk: Máme oficiální prohlášení pana Rutteho, podle kterého je NATO dvacet pět krát větší a silnější a má nejkvalitnější armádu na světě a tak dále.

Ale máte tak pár drobných finesů. Za prvé – evropské země včetně Američanů vynakládají na zbrojení NATO a na ostatní věci ročně kolem jednoho bilionu 400 miliard euro. Ruská federace má zbrojní rozpočet kolem 150 až 160 miliard ročně.

Má NATO hypersonické zbraně? Má NATO Orešnik? Má NATO Sarmat? Má NATO Bulavu 3M?

Martina: Nevím, ale možná, že má zbraně, o kterých jsme se bavili. Možná, že má seismické zbraně, možná, že má energetická děla. Já nevím, co mají. Víme to?

Peter Staněk: Ano. Kontrolní zpráva bundeswehru v minulém roce: 170 tanků Leopard, a z toho jich sedmdesát odevzdali do Finska na obrněnou brigádu, která tam je, a zůstalo jim deset funkčních tanků na celý bundeswehr. Z leteckých sil je funkční jedna třetina, ostatní se používají kanibalizováním na náhradní díly.

Víte, kdo dodává devadesát procent náhradních dílů pro americkou armádu? Čína.

Umíte si představit skutečnost, že F-35, skvělý neviditelný stealth letoun, vrchol americké letecké techniky, má jeden problém? Když vezmete dostatečné množství zbraní, tak je musíte umístit na podvěsy pod křídly, a pak už to není stealth letadlo. Když je schováte do pumovnice, tak je sice neviditelné, ale nese jenom šest tun střeliva, takže je bezpředmětné.

A nejnovější čínský dron představený před dvěma týdny má velikost amerického bombardéru B-2 – to je strategický bombardér – je bez posádky, unese osmnáct tun raket a střeliva, může létat kolem celé zeměkoule – a je to dron.

Martina: Bude to tedy konflikt – já nechci…

Peter Staněk: Který prohraje Evropská unie.

Martina: A bude to konflikt mezi Amerikou a Ruskem, nebo Evropou a Ruskem?

Peter Staněk: Mezi Evropou a Ruskem. Amerika se toho straní, protože Amerika teď volí novou věc – obnovila Monroeovu doktrínu. A kromě jiného – Venezuela má největší zásoby ropy na světě, takže musíte obsadit Venezuelu, ale taky Kolumbii, protože hlavní je sporné hraniční jezero, kde jsou největší ložiska.

A samozřejmě – hlavní dohoda s Ruskem v Anchorage byla o čem? O Ukrajině? Vůbec ne. Mluvili o tom, že by společně těžili vzácné kovy a vzácné suroviny v arktickém oceánu, protože Japonci vyvinuli technologii, která umožňuje těžbu z hloubky 1850 metrů.

Potřebujete k tomu ovšem ledoborce, protože na rozdíl od klimatických debilů arktický led nezmizel a má pořád tloušťku čtyři metry, takže potřebujete ledoborce.

Ruská federace má 64 velkých atomových ledoborců a před měsícem spustili největší ledoborec na světě – 45 tisíc tun. A Kanada a Amerika mají tři atomové ledoborce, což je málo, a Rusové jim ledoborce nechtějí prodat, tak objednali v Dánsku výstavbu dvanácti středně velkých atomových ledoborců. Jediný problém je, že doba dodání je sedm let.

Martina: To znamená, že jednání o Ukrajině byly kulisy?

Peter Staněk: Ano. A jednání na Ukrajině? Tři sta třicet miliard – nebuďte směšná.

Víte, co je problém? Většina ložisek, které jsou součástí této smlouvy, byla definována za sovětských časů, a většina je ekonomicky nevytěžitelná. Ale pozor, než otevřete důl na vzácné suroviny, potřebujete geologickou přípravu, ostatní věci…

Martina: Osm let?

Peter Staněk: Ano, osm let. Ale nemáte technologii na zpracování rudy – tyto technologie vlastní jenom Čína. A kdybyste chtěli vyvinout nové technologie, potřebujete deset až patnáct let, čili reálný výnos by byl zhruba za třicet let. Jenomže většinu těchto ložisek obsadila ruská armáda – takže velký kulový.

Proto se Trump chtěl dohodnout s Putinem, proto tam byl ministr pro ruské zahraniční investice, a proto i teď taky v Americe, protože jestliže Čína vůči Americe zastaví vývoz vzácných surovin a magnetů, tak i výroba nové superstíhačky F-47 není fyzicky možná. Takže se potřebují dohodnout s Rusy, aby těžili vzácné suroviny na dně arktického moře.

A teď si položíte otázku: Proč chtěl Trump Grónsko? Protože arktické moře spravuje skupina osmi – všechny země, které tam mají pohraniční pásma. Ovšem největší podíl, čtyřicet devět procent, má Ruská federace. Kdyby ovšem Amerika získala i Grónsko, tak jejich podíl by stoupl na třicet devět procent, a už by měli jinou vyjednávací pozici při těžbě surovin z arktického dna.

A jelikož arktické moře má hloubku zhruba 1800 až 2000 metrů, a Japonci mají technologii na těžbu z hloubky 1850 metrů, tak v některých místech již můžete začít těžbu vzácných surovin.

Martina: Tak teď mi to dává s tím Grónskem architekturu souvislostí.

Peter Staněk: Ano, přesně tak.

Střední Evropa má šanci, pokud se spojí V4 s Rakouskem do nového Rakousko-Uherska

Martina: Vrátím se zpátky k nám domů, protože jsme v srdci Evropy. Vy jste poměrně nelítostně řekl, že nemáme šanci. Proč?

Peter Staněk: Byla by tu jedna krásná šance, kdyby Poláci přestali blbnout o své velikosti a kdyby se nová česká vláda dohodla s Ficem a s Orbánem. A jelikož budou předčasné volby v Rakousku a opět vyhrají Svobodní, ale tentokrát se chopí vlády, tak vznikla úvaha o obnovení nejenom V4, ale něčeho, co by se podobalo Rakousko-Uhersku, protože se uvažuje o tom, že by se k tomuto státnímu útvaru připojilo i Chorvatsko a Slovinsko.

A vy si položte jednu drobnou otázku: Za prvního pontifikátu pana Trumpa přišel pan Trump se strategií Trojmoří. To si pamatujete. Jakou roli mělo hrát Trojmoří? Nemělo být náhodou západní výspou vůči Ruské federaci? Ano, mělo být – za přičinlivého souhlasu Německa a Francie, kteří doufali, že se tady vyvraždíme navzájem.

Ale teď Trump opět podporuje Trojmoří a střední Evropu. Proč? Protože střední Evropa se má stát hrází proti progresivistickému debilnímu Západu, který podlehne v etnických válkách s muslimy. V Evropě už máte 96 milionů muslimů. Devadesát šest milionů. Každý pátý Evropan je muslim.

To, co vidíte ve Francii nebo v Anglii, to je jenom úvodní antré k tomu, k čemu dojde. A všechny země jsou totálně zadluženy. Víte, kolik je dluh Francie? Tři celé tři bilionů.

Martina: Je to nějakých 120 procent?

Peter Staněk: Ano, 125 procent HDP. Ale vy už nemáte peníze ani na důchodce, ani na nic. Ale nebudete mít peníze ani na dávky pro imigranty. A tehdy se imigranti začnou bouřit, protože dosavadní pohodlný život na dluh už najednou nebude.

A rodilí Francouzi se naštvou, a protože je tam stále převaha původního obyvatelstva, tak se budou muset dát implikačně dohromady, a uvidíte etnické čistky. To nemluvíme o Anglii a podobně, kde se to pokoušejí řešit myšlenkovým zločinem.

Takže když například na ulici vidíte demonstraci proti muslimům a stojíte na chodníku, tak vás policie zatkne, ve zrychleném soudním řízení odsoudí na dva až pět let, protože jste spáchala myšlenkový zločin tím, že jste stála na chodníku a nepostavila jste se proti demonstraci proti muslimům.

A co myslíte, jak dlouho to budou lidé snášet? To je přesně to, jak jsem se bavil s některými lidmi na Slovensku, na středním Slovensku a podobně, kdy říkám: „Víte, co znamená ETS2? Víte, jak vám to všechno zdraží? A víte, že od roku 2030 byste měli mít energetické certifikáty na budově a podobně?“ Víte, jaká byla odpověď? „Kurňa, nech se mi tady objaví nějaký idiot z Bruselu. Zoberem sekeru, a spravím z něj krvavú psú tlačenku!“

To je na Slovensku. A myslíte, že Němci budou pořád poslušní a budou věšet hlavu dolů a říkat, že souhlasí? A Francouzi taky. A Španělé taky. A Italové taky. Bude to kombinovaná válka: Společnost je rozdělena na progresivisty a lidi s normálním vědomím, ještě kombinováno s válkou proti jiným etnickým skupinám.

 

Celý rozhovor s profesorem Petrem Staňkem o budoucnosti Evropy, nukleární hrozbě, farmaceutickém byznysu a architektuře světových souvislostí si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube. Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Jak hodnotíš současnou spolupráci Evropy s novou americkou administrativou od nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu? V čem ti přijde, že Evropa alespoň v něčem vnímá, slyší? Nebo se prostě rozhodla, že si vede svou, a z velkého přítele – kterým Amerika byla ještě za Joe Bidena – se přes noc stal velký oranžový nepřítel?

Pavel Šik: Nevím, jestli se budu vyjadřovat srozumitelně, ale mně připadá, že Evropa je v nějaké schizofrenní pozici. Protože doposud všichni tady byli svědky toho: „My patříme na Západ.“ A teď – kde ten Západ začíná, kde Západ končí? Od té doby, co je v Americe Trump, máme pocit, že Západ končí pobřežím v Normandii, a dál už Západ není. Zůstáváme ostrovem.

Je to schizofrenní, protože na jednu stranu my Ameriku potřebujeme, protože musíme být blok vůči Číně, vůči Asii, vůči Číně s Ruskem, vůči Číně s Indií a s Ruskem, a měli bychom si ho zachovat. Ale mně se nezdá, že Evropa v současném rozpoložení dokáže s americkou administrativou rozumně jednat. Takový pocit fakt nemám, a docela to sleduji.

Martina: Když už jsme u schizofrenie, tak mě napadl příklad studie Centra mezinárodních vztahů, kterou řada médií vykládá tak, že americký prezident Donald Trump rozdmýchává v Evropě řadu kulturních bojů, a to skrze podporu evropských stran a hnutí na okrajích politického spektra, se kterými má překvapivě mnoho společného. Tak co myslíš, má Donald Trump čas a kapacitu rozdmýchávat řadu evropských kulturních bojů?

Pavel Šik: Já myslím, že on to dělá, ale nedělá to tak, že by to chtěl dělat – už jenom samotná jeho existence rozdmýchává u nás velkou diskuzi. Už to, že vyhrál, už to, že je prezident. Já si nemyslím, že se Trump nějakým způsobem strašně zajímá o Evropu nebo o její vývoj, nebo že by tady chtěl něco rozdmýchávat. To si nemyslím.

Martina: Ale z médií, promiň, můžeš skutečně slyšet, že Donald Trump vyhlásil Evropě kulturní válku.

Pavel Šik: To je nesmysl. Já myslím, že Donalda Trumpa zajímá Evropa tak daleko, dokud bude dobrým obchodním partnerem a dokud bude nějakým způsobem možno se s ní domluvit. Mně se ani nezdá, že by se nějak vměšoval, neviděl jsem příklad, že by se vměšoval do nějakých voleb, politických proklamací a tak dále, že by někoho zrovna vyzdvihoval.

Možná je to myšleno tak, že Musk, který s ním spolupracoval, se tady postavil za německou AfD a tak dále, ale to není Trump. Trumpa zajímá Amerika. Trump má před očima podle mě, jak ho tak pozoruji, Ameriku, aby zase začala fungovat, aby se přestala takovým tempem zadlužovat, aby tam lidé měli dobrou a dobře placenou práci. Prostě aby zase nastartoval tu mašinu, která funguje. Ale jediné, co jsem slyšel, nebo kde jsem to vnímal, tak to u Trumpa bylo ohledně svobody projevu.

Američané nechápou, proč se v Evropě nedostaneme na ruské weby, které v USA běží normálně

Martina: Ano, i J. D. Vance ve svých projevech kritizoval cenzorské praktiky Evropy.

Pavel Šik: V tomto má americká vláda poměrně jasný postoj, a je to zcela pochopitelné – oni mají první dodatek, my ho nemáme – takže oni z jejich hlediska nechápou, co se u nás děje. A já to tedy osobně taky nechápu.

Protože když jsem byl nedávno v USA, tak jste si tam klidně mohli číst, co si Rusové myslí. Úplně normálně. Tam jdete na nějakou stránku RT.com a prostě to tam funguje. Dokonce, když jsem v Americe, tak mi to tam hází Twitter, ale když přijdete do Evropy, tady se na tu stránku nedostanu – Twitter řekne, že je to pro oblast, kde bydlím, vyřazeno. A toto je pro Američana nepochopitelné.

Dám příklad: Já nechci hájit to, že by nutně všichni museli číst ruské weby nebo co si Rusové myslí, ale je to příklad, je to symbol. Já si myslím, že to je nesmyslná věc, která symbolizuje všechno ostatní. Symbolizuje DSA, tedy ty směrnice, symbolizuje pokusy o chat control, a tak dále. Toto je pro Američany s jejich otevřeností nesmyslné. A proto to nepovažuji za nějaké rozdmýchávání kulturních válek, ale považuji to za opravdu normální komentář k tomu, co se v Evropě za poslední dobu děje, a co Američané – jedno z jakého tábora – budou těžko chápat.

Martina: Teď se asi budu opakovat, protože jsem to už několikrát zmínila, že na tom, v jakém stavu je u nás a v Evropě svoboda projevu, se mimo jiné nemálo podílela administrativa Joe Bidena a jejich peníze z USAID do nejrůznějších neziskovek. Teď už jsou tyto penězovody přiškrceny administrativou Donalda Trumpa. Věříš, že to může osvěžit vzduch v Evropě, protože neziskovkám – které nás často rozdělovaly a říkaly nám, že jsme špatní a oni jsou dobří – už prostě došly peníze?

Pavel Šik: Budou je mít znova. Myslím, že Evropa následuje příklad Ameriky. A nedá se říct, že to byl jenom Biden, protože tyto fondy…

Martina: To už bylo a fungovalo za Obamy a podobně.

Pavel Šik: Tyto fondy fungují už léta. A ve velké většině bylo investováno do toho, aby byla America first. Je to pro americkou propagandu. Dobře, berme to tak, že to je pro americkou propagandu.

To, že to teď Trump uřízl, považuji za velice skvělou a nutnou věc, a myslím, že strašně osvěží celé publikum, média a tak dále. Ale všímám si toho, že v Evropě, i když je to komplikované a zatím na to nejsou zdroje, určitě někdo pracuje na tom, aby nahradili výdaje USAID, aby nahradili tuto politickou podporu. To jsme si mohli všimnout, že nedávno dostala nezávislá síť reportérů, nebo jak se to jmenuje, 600 000 euro podpory a tak dále. Já si prostě nemyslím, že stát by měl zasahovat do médií, nemyslím si, že by stát měl podporovat nějaká média, která mu nepatří. To by podle mě nemělo být.

Martina: Ale přesto se obáváš, že uvolněné pozice donátorů z Ameriky obsadí ti evropští?

Pavel Šik: A nejenom uvolněné pozice donátorů z Ameriky, to znamená státních donátorů, ale i organizací. Amerika není jenom stát, v Americe je spousta zájmových organizací. A když tyto zájmové organizace uvidí, že jim někde pokvete pšenka, tak u nás budou víc investovat.

Já si myslím, že je tady riziko, že se Evropa stane cílem některých organizací, které v Americe financovaly některá média, takže budou financovat média i v Evropě, a to o to víc, o co víc se od toho americký stát odpojil.

Spojení Ruska, Číny a Indie je pro Evropu smrtící – a může za to právě Evropa

Martina: Když jsi zmiňoval, čemu bude muset Evropa čelit – kromě nespolupráce se současnou americkou administrativou, a kromě postupné marginalizace Evropy – tak jsi také zmínil Čínu. A myslím, že k tomu můžeme přidat i Indii. A koho dalšího?

Pavel Šik: Viděl bych blok Indie, Čína, Rusko, který sice ve všem nemá stejný politický postoj, ale je to ta část světa, která se chce mít dobře. Jsou to společnosti, které už mají plné zuby toho, co jim Západ pořád říkal, a chtějí se mít dobře. A nově vidíme, že to chtějí i přesto, co jim říká Západ.

Martina: Zdá se ale, že vývoj Číny nám úplně utekl. Trošku mi to připadá, jako když byla dřív železná opona a my jsme za ní neviděli, takže jsme úplně nevěděli, co se na Západě děje. A teď to vypadá, že nám úplně stejným způsobem uteklo, co se děje v Číně.

Pavel Šik: Absolutně. Myslím, že si Evropa ještě neuvědomuje, co se tam vlastně stalo. Má to dvě roviny – jednu pozitivní a jednu kritickou. Pozitivní pro Čínu, bych řekl.

Když to řeknu na příkladu: Tam je rybářská vesnice Šen-čen, kde ještě v roce 1980 žili rybáři a chytali tam ryby. Potom se z toho stala speciální ekonomická zóna, a od té doby uplynulo 45 let, a z této rybářské vesnice vyrostla 17milionová metropole, která má 20 linek metra a jede přes ní superrychlý expres do Hongkongu. Je to neuvěřitelné. A my tady nejsme schopni postavit dálnici do Karlových Varů, ale oni tam postaví celou metropoli, 20 linek metra a tak dále. To je něco neuvěřitelného.

Výhodou tohoto obrovského boomu je, že Čína už není zemí levné pracovní síly. To je výhoda. To znamená, že i pro evropské firmy, které produkují ne úplně draze, je tam možný obrovský trh.

A nevýhoda pro Evropu je, že Čína si tam přesunuje celý business. Čína je největší exportér světa. A to není jenom naše chyba, tedy Evropy, ale i Ameriky, že jsme to nechali dojít takhle daleko. My jsme Čínu nebrali vážně, furt tady byly globalistické tendence, kdy ekonomové staré školy říkali: „Globalismus je dobře, ono se to rozvrství a bude se produkovat tam, kde je to výhodnější,“ a tak dále. A nakonec jsme zjistili, že se nám všechno odstěhovalo tam, pryč do Asie, a my tady dneska kupujeme z Temu věci, které jsme mohli vyrábět taky, jenomže už prakticky nemáme jak.

Teď řeknu objektivní stránku: My teď máme velkou výhodu v tom, že se Číně nedaří úplně skvěle. Čína měla obrovský boom, ale tento boom se tvořil i jejími nemovitostmi, to znamená, že tam nemovitostní trh tvořil nějakých 30 procent HDP, ale teď je úplně v Prčicích. My máme obrovskou výhodu v tom, že si Čína stanovila různé politiky dětí a tak dále, že teď vlastně nemají lidi, a to je jediné, co ještě Evropě trošku pomáhá, abychom aspoň nějakým způsobem naskočili na vlak.

Martina: Chceš říct, že naštěstí pro nás Čína udělala pár chybných krůčků.

Pavel Šik: Přesně tak.

Martina: Které nás zatím zachraňují od postavení kolonie.

Pavel Šik: Chci říct, že to nikde nedělají úplně skvěle a že Čína udělala pár poměrně velkých chyb, které jí stojí utahování celého businessu, aby se to tam nezhroutilo. Jak jsme se o tom předtím bavili, tak máme ještě šanci. Máme šanci, protože to nikdo nedělá úplně skvěle, takže máme ještě nějaké časové okno, ve kterém se můžeme probrat a říct si: „OK, tak buď se to budeme snažit nějak rozumně dohnat, nebo nám fakt ujede vlak.“ A neujede nám jenom směrem do Asie, ale, jak jsem říkal, i do Ameriky.

Pro Čínu je Rusko jako spižírna, má v něm všechno – a tohle spojení jsme dopustili my

Martina: Poměrně často se můžeme dočíst, že Rusko už je jakousi kolonií Číny. A mimo jiné se občas můžeme dočíst i to, že Evropa ho svou politikou do čínské náruče vehnala.

Pavel Šik: To si myslím spíš.

Martina: Myslíš si, že hrozí i to, že se i z Evropy časem stane, kvůli jejím rozhodnutím, jakási čínská kolonie, závislá na tom, co přijde z Temu?

Pavel Šik: To si nemyslím.

Martina: Jestli pošlou léky?

Pavel Šik: Nemyslím, že bude takhle vehementní, jako je to v rusko-čínském vztahu. Tam je vidět, že se teď potřebují navzájem. Pro Čínu je to geniální věc – mít zásobárnu všeho, protože Rusko má všechno. Je to jako spižírna.

Martina: A Rusko má zase velkého bráchu, když se s ním nikdo jiný nebaví.

Pavel Šik: Samozřejmě, a Rusové zaspali dobu, co se týče technologií a tak dále, takže to zase vyhovuje Číně, která je v tomto může zásobovat. Toto spojení je pro Evropu smrtící. To je opravdu smrtící. A to bych dal fakt, jak jsi říkala, za vinu Evropě, že toto dopustila. Ona to nebyla jenom evropská a americká věc, ale toto je opravdu problém.

A já si myslím, že i Trump se snaží toto spojení nějakým způsobem narušit, protože to je problém pro všechny, to znamená pro Evropu i pro Ameriku. Dál si myslím, že se Trump snaží o to nějakým způsobem donutit Čínu k uvolnění měny. Čína má pořád ještě velice rigidní měnovou politiku, sice to trošku uvolňují, ale furt mají velice rigidní měnovou politiku. Myslím, že Trump a Bessent míří všemi těmi hrami na to, ať Čína uvolní svou měnu, protože tato měna měla mít určitě jinou hodnotu, než jakou v současnosti má.

V Číně i v Rusku jsou řízené systémy, které nemají nic společného s nějakými -ismy

Martina: Velmi často se vedou debaty o tom, co je vlastně v Číně za zřízení? Jestli tam ještě opravdu tvrdou rukou vládne komunistická strana, nebo jestli se z toho stal jakýsi socialisticko-kapitalistický hybrid, který svým způsobem umožňuje volné podnikání?

Pavel Šik: Myslím, že je dokonce zavádějící nazývat to komunismem nebo socialismem – to je prostě nějakým způsobem řízený systém a nemá to vůbec nic společného s nějakými -ismy, stejně tak jako s nějakými -ismy nemá nic společného Rusko. Jsou to prostě řízené systémy, které se nám můžou líbit, nebo ne.

Ale můj osobní názor je, že v určitých zemích to chápu, a jsem za ně docela rád. Protože nevím, jestli Čína se svou miliardou lidí je úplně připravena chovat se demokraticky. A také úplně nevím, jestli by se Rusko nerozpadlo, kdyby to nebyl řízený systém. A teď je otázka: Je to v našem zájmu? Nebo to není v našem zájmu? Chceme to? Nebo nechceme? Já si myslím, že to nechceme.

Martina: My o tom hlavně nemůžeme diskutovat, a tím pádem se nemůžeme k něčemu dobrat.

Pavel Šik: Samozřejmě, je to nefér vůči všem aktivistům v Rusku, kterým se to nelíbí. Já si dokonce myslím, že tyto strategie se někde za zavřenými dveřmi v Evropě projednávají, a proto Evropa nebo Amerika do toho nejdou tak úplně naplno, protože nikdo nemá zájem na tom, aby se to nějakým způsobem začalo drolit nebo aby se začaly měnit systémy, aby to bylo ještě nestabilnější a ještě nevypočitatelnější, než to v současnosti je.

Martina: Že by v Rusku třeba vznikly samostatné provincie, které mají svou vlastní armádu a své jaderné zbraně? To je reálné?

Pavel Šik: Je to reálná hrozba. A já si myslím, že si to ani vůbec neumíme představit, co by se potom mohlo dít – v tom nám může fantazie jít do nebes. Já osobně to nepovažuji za dobrou věc, a pokud bude v budoucnu nějaký přerod těchto společností – v daleké budoucnosti – tak si myslím, že bude krůček po krůčku přesně tak, jak to trošku dělá Čína.

Martina: Ty jsi tady vyjmenoval chybné kroky, které udělala Čína, a ze kterých může svět těžit, protože to Čínu přeci jenom pozdržuje ve vývoji. My dostáváme pokud možno co nejčastěji, co nejplastičtější informace o tom, že už je Rusko prakticky na kolenou – hospodářsky na kolenou, ekonomicky na kolenou. Smíme doufat?

Já se ptám tak odlehčeně, ale v zemi, kde se o tom vlastně nesmí mluvit, tak já nevím, jestli je na kolenou, jestli ho opravdu drží ve své velké náruči Čína, a bez Číny, Indie už by Rusko bylo ekonomicky rozvrácené. Nevím, jestli se nám dostává mylného obrazu toho, jaká je skutečná kondice Ruska?

Pavel Šik: Rusko má výhodu, jako každý řízený systém, že může rychleji reagovat, nehledě na protihlasy.

Martina: A řízený systém? Myslíš tak trochu totalitu?

Pavel Šik: Je to určitě tak trochu totalitka. Řízený systém je třeba to, že kroky, které tam udělala ruská centrální banka, by na Západě takhle jednoduše neprošly. Tedy že by se rozhodli zachránit měnu, udělali to skvěle, zachránili měnu – tečka. Nebo různé omezení spíš cizích měn – toto by asi na Západě úplně nešlo, ale oni to tak dělají. Dělá to Čína a tak dále.

Já si osobně myslím, že pokud by se Trumpovi podařilo opravdu oddělit Indii od Ruska, a pokud by se zákulisními rozhovory podařilo oddělit Čínu od Ruska, tak Rusko bude mít velký problém, fakt velký ekonomický problém. Nepůjde na kolena, to si nemyslím, ale bude mít citelné problémy, a tím pádem bude mít těžší obhájit poměrně nákladnou vojenskou mašinérii, kterou má.

Martina: A umíš si představit, proč by se Čína připravila o spižírnu, o které jsi mluvil? Jenom proto, že si to přeje velký bratr v Americe?

Pavel Šik: Dokážu si to představit.

Martina: Co by museli nabídnout?

Pavel Šik: Buďme objektivní – Čína je zapojena do světového hospodářství jako nikdo jiný. Čína je největší exportér. A buďme k ní kritičtí. My z Číny slyšíme: „Nic nám to neudělá, ať Amerika dělá, co chce. Čína je stará 5 000 let, a za dalších 5 000 let bude.“ To jsou takovéto řeči.

Ale představme si, že by opravdu došlo na to, že by se tento export, tento super rozjetý vlak, rychlík, fakt zastavil. Pro Čínu by to byla tragédie, protože její hospodářství je vlastně budováno na exportu, takže to není úplně věc, kterou by Čína jen tak dokázala jednoduše postrádat, zvlášť ještě po krizi v nemovitostním sektoru. Toto si teď nemohou dovolit.

A proto já beru současné americko-čínské hrátky – že Trump něco vysolí, nějaká cla, a Čína zase omezí minerály – beru tak, že to vlastně vůbec nesleduji, protože si myslím, že to souvisí s procesem vyjednávání. Toto nejsou konečné stavy. Nikdy to nejsou konečné stavy.

Čína nikdy neomezí vývoz vzácných nerostů, protože si je přesně vědoma toho, že když dneska zásobuje devadesáti procenty zpracovaných vzácných nerostů, tak pokud by to úplně zablokovala, tak samozřejmě tyto nerosty jsou i jinde – to není tak, že by je Čína měla jako jediná – takže se začnou budovat jiné kapacity, takže na tom Čína moc zájem nemá. Jim to poměrně dobře vyhovuje mít průmysl, který z tohoto těží, a mít i nějakým způsobem kontrolu nad světovým trhem.

To znamená, že všechny řeči o tom považuji za jednání, cla považuji za jednání, zákaz vývozu nerostů považuji za krok jednání. A v zákulisí probíhají obchodní jednání o tom, jak to tedy bude. A Trump na ně zřejmě tlačí: „Hele, já potřebuji, aby se Rusko fakt zastavilo, protože přece nemůže zabrat celou Ukrajinu,“ dejme tomu, parafrázuji. A Čína za to bude něco chtít, a nakonec Rusa možná přesvědčí, že se zastaví tam, kde je. I když si myslím, že by klidně mohli pokračovat dál. Je to na mnoha úrovních, vrstvách toho, jak to asi zřejmě probíhá. Ale toto jsou mé osobní názory, které se samozřejmě z novin nikde nedozvíme.

Trump je geniální stratég, a Evropa na jednání poslala gynekoložku bez obchodních zkušeností

Martina: A uprostřed těchto velkých jednání, velkých kroků, velkých her si Evropa vede svou.

Pavel Šik: Podívej, Evropa je tady v tom úplně mimo. Ale jak můžeme být uvnitř, když máme členy jako nevolenou šéfku Leyenovou. A všichni to nějak tolerují, všichni se na to koukají.

Martina: A zvolí si ji znovu.

Pavel Šik: A zvolí si ji znovu. Co to má znamenat? Já jsem třeba viděl jednání Leyenová vs. Trump o clech, tak jsem si říkal, že Trump je geniální obchodník, je to stratég, který má kolem sebe fakt dobré lidi, a my na toto jednání pošleme Leyenovou? Gynekoložku? Vždyť ona nemá žádné zkušenosti s obchodem. Proč ona? Kdybychom byli rozumní, tak někoho pověříme.

Martina: Problém je, že kdybys mi teď měl říct jméno, koho bychom pověřili, tak tě možná nenapadne.

Pavel Šik: Můžeme pověřit. Mohli jsme pověřit nějakého evropského politika. Bylo to už v době Merze? Bylo. Tak tam mohl jet za Evropu Merz. Myslím, že by byl v něčem možná lepší než Leyenová, pokud by tedy hrál za Evropu, což je s jeho pozadím samozřejmě otázka. Takže pokud by nekopal za někoho jiného než za Evropu.

Martina: Teď mi dopadl zrovna pohled na situaci v Německu, kdy nezaměstnanost ve věkové skupině 15–25 let vzrostla za poslední dva roky o 22 procent. To jenom k tomu, když jsme řekli, že bychom tam poslali vyjednávat někoho z Německa.

Není to federalismus versus národní státy, ale obrovský tlak a přirozený protitlak

Martina: Je to asi teď těžké. Ale řekni mi, když se na to podíváš – protože ty se Evropě ve svých analýzách velmi věnuješ, věnoval ses volbám v Moldavsku, v Rumunsku, ve Francii, předvolebním tanečkům v souvislosti s odstavením Marine Le Pen z prezidentských voleb – když to takto sleduješ, takto jsme to shrnuli, k čemu Evropa směřuje?

Tedy s tím, jak je nastavena k ochotě měnit se. Je to ideologicky unifikovaná Evropa, nebo autoritářský režim, řízený režim, jak jsi tady několikrát říkal, který bude diktovat dalším členským zemím, nebo jinak bude zle? Nebo je to klasická totalita, které ani nebudeme říkat „řízený režim“?

Pavel Šik: Já bych to tak černě neviděl.

Martina: Právě že já chci, abys mě rozveselil.

Pavel Šik: Já si nemyslím, že Evropa je totalita. To, že má prvky řízeného režimu – tak to bych už asi pomalu řekl v souvislosti s omezeními a se snahou omezit svobodu projevu, protože si myslím, že to je jeden prvek řízeného systému.

Ale já si myslím, že směr nebo budoucí vývoj je nejasný. Není to úplně tak, že by se dalo říct: „A teď všechno strašně špatně.“ Já myslím, že tady působí strašně moc tlaků proti sobě, a i ozdravných tlaků. I to, že když dneska vidíme ty volby všude po Evropě, tak tam vlastně dostávají slovo strany, které by před dvaceti lety byly no-go. Já si myslím, že tyto strany jsou reakcí na tlak, který tam vzniká, což znamená, že tam vzniká protitlak.

Je tady obrovská snaha o federalizaci Evropy, obrovská snaha. Vždyť vidíme Leyenovou, která tuto snahu zosobňuje a která se už vidí jako šéfka společné Evropy, i když jí vlastně nemá být, nebo ona jí není.

A proti tomu je tlak – vlastně bych ani neřekl, že národoveckých hnutí, ale všech ostatních protitlaků – protože ten federální tlak je tak špatně dělán nebo jde tak na sílu, že tady vznikají další protitlaky. Je možné to nazvat tak, že to je federalismus vs. zachování národních států. Ale já si myslím, že to je na jedné straně obrovský tlak, a na druhé straně je obrovský protitlak, který vzniká proti tomu. To je velice přírodní úkaz.

Já doufám, že se stávající tlak, který to vlastně vyvolal, nějakým způsobem uvolní, a tím pádem se uvolní i protitlak, a nějakým způsobem budeme moci ve společnosti diskutovat, co to přinese, co to může přinést, jak to je.

Protože na jednu stranu já nejsem příznivcem toho, co se teď v Evropě děje, ale na druhou stranu si jako ekonom uvědomuji, že jednání za blok je vlastně v moderním světě nutné. Máme teď multipolární svět, máme tady různé mocnosti, které tvoří jednotlivé póly, a i na jednání Trumpa s Leyenovou jsme viděli, že Trump chce mít jednu osobu, která to s ním dojedná. To znamená, že chápu, že Evropa musí v některých věcech jednat společně a že nebude zvát každého ministra.

Martina: To chápu, že Trump chce mít někoho, kdo bude jednat za Evropu. Proto tak Amerika usilovala o to, aby Evropská unie vznikla.

Pavel Šik: Samozřejmě. Ale je to logické, a je to i rozumná myšlenka.

Martina: Tobě se Leyenová nelíbila.

Pavel Šik: Kdo?

Martina: Říkám, že tobě se Leyenová na jednání nelíbila, i když říkáš, že je to rozumná myšlenka.

Pavel Šik: Leyenová je tragédie. Ale ani Čína nebude akceptovat Česko nebo Slovensko, nebude ani akceptovat ještě menší státy, jako Pobaltí. To je prostě pod její rozlišovací schopnost. Takže i tam je nějakým způsobem nutné v rámci hospodářské politiky jednat.

Ale tady jde spíš o to, jak se Evropa chová směrem dovnitř, jaký tlak tam nastává, jestli to je rozumné, které otázky jsou rozumné – máme mít vlastní armádu, nemáme mít vlastní armádu, co je ještě hospodářská politika a co už není hospodářská politika a tak dále. Tyto otázky jdou dost na sílu. A já si myslím, že společnost potřebuje určitě mnohem větší diskuzi, a hlavně svobodnou diskuzi o tom, jak si to lidé v Evropě představují.

Můžeme se hádat o všem, ale musíme mít možnost veřejně a neomezeně mluvit

Martina: A jakou šanci a naději vidíš pro Českou republiku – pro Čechy, Moravu a Slezsko – v rámci tohoto konglomerátu kolem nás, který jsi popsal?

Pavel Šik: Já si myslím, že zásadní je uvolnit svobodu projevu, lépe řečeno dál ji neutahovat – a vlastně i uvolnit, protože tam opravdu nastaly zákroky. A to je to, v co do budoucna doufám od vlády, že opravdu dodrží slib, který dala nastávající vláda, že to bude základ.

Můžeme se hádat o hospodářství, můžeme se hádat o zahraniční politice, můžeme se hádat o všem možném, ale musíme se moct hádat a musíme mít možnost veřejně a neomezeně mluvit. Já si myslím, že šanci máme. Máme předpoklady, že bychom to uprostřed Evropy mohli docela dobře zvládnout. Uvidíme, jak to nastupující vláda udělá. Já jsem na to hodně zvědavý.

Martina: Tak se zase brzy setkáme a podíváme se, jak se jim daří. Pavle Šiku, já ti moc děkuji za to, že jsi nám připomněl, jak důležitá je pro tento svět a pro Evropu především svobodná diskuze a svoboda jako taková. Díky moc.

 

Celý rozhovor s Pavlem Šikem o současné Evropě, vztazích s Amerikou, ekonomických výzvách a geopolitických posunech si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube. Díky za to, že nás posloucháte, šíříte, a navíc podporujete na účtu 1010349016/2700. Brzy se znovu uslyšíme, zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Ivan Hoffman: Já jsem taky rád, že tě slyším, a zdravím naše posluchače.

Martina Kociánová: Já ještě musím, jako vždy, představit mého kolegu, Ivan Hoffman zamotal hlavu svým kritikům, protože patřil mezi nejvýraznějším disidentům před listopadem 89. Slavný písničkář a novinář, v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě, nebo třeba v Českém rozhlase, což mu vyneslo cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřitakat pohodlnému mainstreamu, mu nakonec vyneslo cenu Krameriovu, a před několika dny se stal také laureátem ceny za obranu svobody projevu. Tak ti také velmi ráda gratuluji.

Ivan Hoffman: Děkuji, a je asi na čase, abych nějaké starší ceny začal vracet.

Martina Kociánová: No, ještě si to rozmysli.

Ivan Hoffman: Dobře.

Kardinál Duka obstál ve vězení, jako arcibiskup i jako důchodce zapojený do boje s progresivismem

Martina Kociánová: Jsou události, jak jsem zmínila, které se valí. Ale pak jsou věci, které když se stanou, tak člověk ustrne. Zastaví se, ponoří se do přemýšlení. 4. listopadu zemřel ve věku 82 let Dominik Duka. Emeritní pražský arcibiskup a politický vězeň. Jak jsi, Ivane, jeho odchod prožíval ty?

Ivan Hoffman: Tak uvědomil jsem si především, že jsou lidé, kterých jsou plná média, ale když zemřou, tak není o nich co říct. A pak jsou lidé, na které lze v médiích narazit jenom sporadicky, a pak když umřou, tak se ukáže, jak chybí, a najednou jsou jich plná média. Řekl bych, že Dominik Duka je ten druhý případ, v posledních letech si ho média, nebo přesněji prorežimní moderátoři už zvali pouze na koberec, když řekl něco, co nezapadalo do jejich omezeného obzoru, no a jakmile zemřel, tak ho vyprovodily na věčnost přátelské, uctivé, obdivné nekrology, Dominika Duku ocenili i jeho kritici, vyjma několika farářů, kterým v tom bránila jejich namyšlenost a pýcha. Ale i ti se alespoň drželi zpátky.

Martina Kociánová: Ano, jedna má známá šla v neděli, tedy den po pohřbu na mši svatou, a jejich kněz nevzpomenul ani slovem Dominika Duku. Čím byl pro tebe Dominik Duka výjimečný?

Ivan Hoffman: Tak Dominik Duka obstál v běžném životě, stejně jako obstál ve vězení, nezměnil se ani v pozici arcibiskupa, kardinála, no a řekl bych, že vůbec není samozřejmé udržet si takovou mravní integritu, názorovou pevnost za všech okolností, v jakémkoliv režimu, je to tím, že asi každá doba něco preferuje, něco potlačuje, a v minulosti bylo třeba brát se za svobodu a nenechat si vzít víru.

V současnosti je, řekl bych, takovým hlavním úkolem bránit rodinu a národ, a nenechat si vzít víru. No a Dominik Duka mohl úplně v klidu na stará kolena žít ze své disidentské minulosti, no a on se místo toho aktivně zapojil do zápasu s aktuální hrozbou. A tu představuje progresivismus, jeho zhoubný vliv neohrožuje jenom společnost, ale ohrožuje i církev.

No a tady je asi dobré říct, že ten vztah společnosti k církvi se odvíjí od chování křesťanů. Ono to není tak, že církev deleguje autoritu na duchovní, spíš platí opak, duchovní sjednává autoritu církvi. No a Dominik Duka coby důchodce, soukromá osoba, řekl bych, si takovým rozumným konzervativním přístupem vyvažoval škody působené progresivními církevními celebritami.

Tak tam, kde jeden pyšný sebestředný teolog církev znemožňuje, poškozuje, tam jiný teolog pokorný ve víře vrací církvi u veřejnosti důstojnost a přízeň. Tak tak nějak bych vnímal roli Dominika Duky.

Martina Kociánová: Tak to mě napadá, že to vás tak nějak spojuje. To, že ani Dominik Duka, ani ty, Ivane Hoffmane, jste si neustlali na pohodlné posteli, která se jmenuje prebendy, a žít z toho, že jste dřív byli disidenti.

Ivan Hoffman: No tak to je nevkusné. A prostě to dává smysl.

Moci nad Evropou se zmocňuje Antikrist, a těm, kdo mají bít na poplach, vadí lidé jako Duka

Martina Kociánová: Poslední Dukovou provokací, jak si to neodpustili jeho kritici, byla mše za zavražděného křesťanského aktivistu Charlieho Kirka. Jak jsi vnímal tento krok?

Ivan Hoffman: No, když na té mši Dominik Duka řekl, že svět je ohrožen, tak myslím, že se to nevztahovalo pouze na ty lidi, kteří se chopí zbraně, když jim chybí argumenty. Svět je ohrožen lidmi, kteří ztratili cit pro spravedlnost. Je ohrožen těmi, kteří nejsou schopni solidarity, soucitu, slušnosti, je ohrožen chamtivci, egoisty, ale stejně tak elitáři, anebo lidmi domýšlivými, povýšenými, a konečně ten svět je ohrožen těmi, kdo vědí a mlčí.

A řekl bych, že v poslední době je docela věrné, že moci nad Evropou se zmocňuje Antikrist. Naopak v Krista nevěřící nejspíš nevnímají, že Evropská unie ignoruje Desatero, blahosklonně bagatelizuje smrtelné hříchy, to vypadá jako takové teoretické pojmy, ale těm, kdo mají v popisu práce bít na poplach, tak těm jsou namnoze trnem v oku lidé, právě jako byl Dominik Duka, který vlastně boří takovou bludnou iluzi, že taková ta Evropa bezbožná je podle progresivního Antikrista skvělým místem pro život. Vlastně nic se nemusí, za nic nebereme odpovědnost, tak těm Dominik Duka opravdu vadil.

Martina Kociánová: Musím říct, že tvůj obrat „Evropa podle progresivního Antikrista je skvělým místem k životu“, tak musím říct, že to jen tak snadno z hlavy nedostanu, tuto představu.

Ivan Hoffman: Bohužel je to taková prostě realita, no.

Martina Kociánová: Rozloučím se vzpomínkou na kardinála Duku jeho citátem, který nám zároveň připraví půdu pro další téma, když řekl: „Je smutné, že se politikové zabývají pouze tím, co je výhodné jen pro jejich volební období. Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu. Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary některých menšin.“

Ivan Hoffman: Tak ano. Je zvláštní, že ještě nedávno byla kazem na demokracii spatřována diskriminace menšin, a dnes se ve jménu práv menšin diskriminuje většina. To je takový paradox.

Martina Kociánová: A zatímco před tím ta diskriminace menšin byla velmi hlasitě doprovázena nejrůznějšími provoláními, tak diskriminace většin je přijímána za hrobového ticha s pocitem, to máte za to.

Ivan Hoffman: Ano, ano, tak nějak to je.

Okamura ustavil parlament, koalice drží, Hrad čeká na Godota a škodí si držením poraženého Fialy

Martina Kociánová: Zdá se, že si většinu roku vystačíme se situací kolem voleb. Všiml sis toho, Ivane? Nejprve jsme řešili předvolební klání. Pak volební boj a teď povolební tanečky a místy řež. Ustavující schůze Poslanecké sněmovny se konala 3. listopadu, jak jsi se v tom zorientoval?

Ivan Hoffman: Tak sešli se noví poslanci, zvolili předsedu, té volbě předcházely dlouhé projevy, ve kterých poslanci za poražené strany domlouvají těm vítězným s pohodlnou většinou, že Tomio Okamura je špatná volba. Šlo o test soudržnosti koalice, v tajném hlasování dostal Okamura všechny hlasy ANO i Motoristů, a nikdo z SPD ho nezradil, takže tím pádem definitivně víme, že ta koalice bude vládnout, zatímco opozici připadne role těch, kteří zdržují, překážejí, škodí, jinak řečeno, vše bude tak, jak je to normální, jak to má být, jenom si ti, kteří byli doteď důležití, budou muset zvyknout, že jsou zbyteční, no a ti, co byli zbyteční, se budou muset srovnat s tím, že to co přijde, za to ponesou svou odpovědnost.

Martina Kociánová: Když se podívám na současnou situaci, tak po všech stránkách se stal jedním z vítězů voleb Tomio Okamura. Své hnutí dovedl do vlády a stal se předsedou Poslanecké sněmovny. Jak se svého úkolu podle tebe zhostí?

Ivan Hoffman: Vždy je dobré sledovat, co s člověkem udělá funkce. Zda mu stoupne do hlavy, anebo zda se ukáže, že na to nemá, Tomio Okamura je z opozice solidně zocelen. Málo politiků čelilo, řekl bych, až takové zavilé nepřízni médií jako on, takže si umím představit, že funkce předsedy parlamentu je pro něj určitou satisfakcí, bude chtít obstát, no a pokud jde o poslaneckou rutinu, tak Okamura už jako místopředseda parlament řídil, takže to bude u něj jako s jízdou na kole.

Tak to už umí navždy, zajímavější je, že co dnes Tomio Okamura udělal, už je to něco, co udělal předseda parlamentu. To má úplně jinou váhu, s tímto předsedou se nebudeme nudit, už svědčí o tom, že zkraje svého úřadování svěsil z parlamentu ukrajinskou vlajku, anebo že 17. listopadu ignoroval cirkus na Národní třídě, a zamířil na Hlávkovu kolej. Tak začal doopravdy zostra.

Martina Kociánová: Koho ale stále nemáme, je předseda vlády. Prezident otálí se jmenováním Andreje Babiše, chce, ať vyřeší svůj střet zájmů, pokud neřekne, jak to hodlá vyřešit, chce po něm, aby nabídl jiného kandidáta. Zhusta se diskutuje, zda chce Andreji Babišovi překazit cestu k postu premiéra, nebo rovnou přepsat výsledky voleb, anebo zda jde o relevantní požadavek. Jak se v tom chaosu vyznáš ty?

Ivan Hoffman: To, co nám připadá jako rafinovaná zákulisní hra, šachová partie, ve které se přemýšlí několik tahů dopředu, tak může být obyčejný chaos. Kdy si aktéři, nebo jeden z aktérů, dělají schválnosti a čekají, co druhá strana na to, a myslím, že v té partii mezi Andrejem Babišem a prezidentem Kolářem schovaným za sličného generála zatím to spíše vypadá na ten chaos.

V těch povolebních kontaktech mezi Hradem a vítěznou politickou koalicí vzešlou z voleb postupuje Hrad jaksi pokusem omylem, je to takový průzkum bojem ve snaze najít soupeřovu slabinu, vyprovokovat ho k nějaké chybě, na které by se pak točila prezidentova a korporátní média. Ale zatím se zdá, a na to je také potřeba upozornit, že ani Babiš není nějaký extra šachista, a nemá plán, jak s tím Kolářem zamést a jak srovnat generála do latě, ono celé mi to přijde takové nemastné neslané, jako by ti lidé nevěděli, co s tím, a na něco čekali. Takové čekání na Godota, řekl bych.

Martina Kociánová: Jenom aby Godot vůbec přišel.

Ivan Hoffman: On nepřijde, to je logické.

Martina Kociánová: Ano, to my z literatury víme, že Godot se nedostaví. Tím hůř. Protože prezident nechce jmenovat premiérem Babiše, a nikdo kromě Babiše pravděpodobně nemá šanci získat důvěru v Poslanecké sněmovně. Jak dlouho může tento pat trvat?

Ivan Hoffman: Hrad není v komfortní situaci. Držet u moci poraženého Fialu, kterému vypadává jeden kostlivec za druhým, tak mně to od Hradu připadá jako lpět na kouli u nohy, místo aby se té přítěže a ostudy rychle zbavil. Každým dnem bez odpovědné vlády bude narůstat chaos. To je jasné. Takže nakonec Kolářovi nezbude než nechat jmenovat nějakého prezidentského outsidera, posléze druhého outsidera, aby Hrad nedržel v rukou černého Petra. Čili politickou odpovědnost za narůstající škody.

Tak ten boj proti Babišově koalici je navíc kuriózně načasovaný. Je to taková… jak politická opozice, tak novinářští aktivisté se vrhají do ztečí s virtuálním nepřítelem. Cupují program, který neodhlasoval parlament, vymezují se k dosud nejmenovaným ministrům, technicky vzato, ten program vznikající koalice z pilnosti poskytla veřejnosti ke čtení, tak ten není žádnou závaznou smlouvou s občany.

Momentálně by bylo úplně v pořádku, kdyby Babiš, Okamura, Macinka poslali zvědavému Kolářovi do datové schránky jídelní lístek. Až tím, co podpoří hlasování o důvěře Sněmovna, má smysl se zabývat. Takže já to vidím na časově omezené škození, které jednou musí skončit, protože vlastně to, co je důležité, to je výsledek voleb, a to už se nezmění.

Martina Kociánová: Znamená to, že naši představitelé zatím tančí jeden krok dopředu, dva zpátky, za nadšeného skandování novinářů, kteří každý ten krok musí náležitě okomentovat.

Ivan Hoffman: Je to tak. Mně to někdy přijde, že se věci musí rozžvanit, jo. Prostě do nekonečna, je to taková spousta zbytečných slov, ale tak se to dělá, no.

Potenciál Listopadu byl dávno promarněn, politický rituál se stal čekáním na Godota a ostudným cirkusem

Martina Kociánová: 17. listopadu si už od roku 1990 připomínáme výročí takzvané Sametové revoluce v roce 1989. Každý rok se na Národní třídě scházejí tisíce lidí, aby zavzpomínali. A v posledních letech čím dál častěji, aby si zanadávali. Případně vypískali politika s květinou, který se jim příliš nepozdává. Ty to máš do Prahy daleko, takže předpokládám, že jsi na Národní určitě nebyl, ale tím spíš jsi mohl sledovat z povzdálí, jak to tam vypadalo letos, a možná i co ze vzpomínky na Listopad zbylo?

Ivan Hoffman: Jak jde čas, tak ten 17. listopad mizí v mlze. A když se dnes někdo dušuje, že si jeho odkaz nenechá vzít, tak já jsem v pokušení mu říct, ať si ten 17. listopad klidně nechá. Ten potenciál Listopadu byl dávno promarněn. Jde o prošlé historické zboží, o takový propagandistický kýč. A to, co se každoročně děje v Praze na Národní třídě, je záležitost v podstatě ostudná. Jo, slušnému člověku je z toho špatně.

Já bych řekl, že už takových 30 let není co zcizit. Asi poprvé, myslím, že už to bylo na 5. výročí listopadového převratu, řekl Ludvík Vaculík takovou větu, která pak zlidověla: „Komunismus byl poražen, ale důvody, pro které vznikl, jsou tady zpátky“. No a v tom žijeme dalších 30 let.

Martina Kociánová: No, tebe ten listopad nějak rozčejčil.

Ivan Hoffman: Spíš opustil.

Martina Kociánová: Ty to jistě víříš. Ale oslavy 17. listopadu se v Praze slavily a odpoledne a večer se rozšířily na další místa v Praze. Staroměstské náměstí například zaplnily tisíce lidí v protivládní demonstraci, organizoval ji spolek Milion chvilek pro demokracii. A protestovalo se i u sousedů na bratislavském Náměstí svobody, kde se už v předvečer 17. listopadu odehrály protesty hned dva. Nejprve opoziční demonstrace Nevezmú nám november, a následně občanský protest Mír Ukrajině. Na obou demonstracích kritizovali účastníci současnou vládu, a olej do ohně přilila i skutečnost, že letos poprvé nebyl na Slovensku 17. listopad dnem pracovního klidu. Co sis z těch protestů opozice odnesl ty?

Ivan Hoffman: Každý režim má své rituály. K něčemu se vztahuje, od něčeho se distancuje, ty socialistické rituály, které pamatuji z dětství, ať už se jednalo o 1. máje, anebo lampiónové průvody, sázely na optimismus. Byly tak trochu povinný, časem pravda poněkud křečovitý, řekl bych, že ten současný kapitalistický režim, a hlavně v té jeho soudobé progresivní verzi, upřednostňuje buďto rituály negativní, svolává publikum k projevům takové té demokratické nenávisti, anebo láká na oslavu různých sexuálních deviací, jako jsou takové ty duhové obscénní pochody.

A jak se atmosféra ve společnosti mění, roste nespokojenost s ekonomickou a politickou situací, no a progresivci začínají prohrávat volby, no tak u nich, řekl bych, jak to já cítím, převládá frustrace. Já bych až škodolibě řekl, že frustrace těch samozvaných demokratů je vlastně takový balzám na duši pro tu donedávna frustrovanou většinu, která se díky porážce této party cítí lépe, velice se jí ulevilo.

No, na Slovensku tam se ta frustrace progresivců dá doopravdy krájet. Tam v popředí opozice stál takový oplzlý student, kterého lidé napodobují psaním křídou na ulice nápisy proti premiérovi Ficovi, no, progresivní média to prezentují jako křídovou revoluci, něco tak hloupého se skutečně jen tak nevidí.

Ukrajina rozkrádá americké dolary a Washington ji za neposlušnost kompromituje odhalením korupce

Martina Kociánová: My se, Ivane, už tradičně věnujeme Ukrajině, ale tentokrát se tedy nevydáme na frontu. Špičky ukrajinské politiky a energetiky čelí obrovskému korupčnímu skandálu. Do případu se vložil národní protikorupční úřad a úřad zvláštního prokurátora s tím, že vyšetřují údajné úplatky v celkové výši cirka 100 miliónů dolarů ve státním energetickém sektoru. To vyšetřování se zaměřilo na skupinu kolem Timura Mindiče, obchodního partnera prezidenta Zelenského, ministr spravedlnosti a ministryně energetiky museli rezignovat, a NABU jde ještě dál, když tvrdí, že existují důvody pro podezření prezidenta Volodymyra Zelenského a bývalého ministra obrany Rusteho Umera. Řekni mi, co vše to může v této chvíli, v této situaci pro Ukrajinu znamenat?

Ivan Hoffman: Pověst zkorumpované země má Ukrajina odjakživa, takový recept proti korupci nikdy nenašla. No a korupce je příčinou veškerého ukrajinského neštěstí. Všechny vzpoury proti korupci skončily ještě větší korupcí, a zdá se, že se tento ukrajinský korupční kruh uzavírá, když se korupce stává příčinou, nebo záminkou likvidace Ukrajiny jako svrchovaného státu.

Zelenský se nedávno neúspěšně pokusil ovládnout protikorupční organizace, jenomže záštitu nad nimi drží Američané, kteří jejím prostřednictvím kontrolují, anebo spíše monitorují, co se na Ukrajině děje s jejich dolary. No a když se to hodí, tak zavírají nad rozkrádáním oči, ale ti podvádějící politici jsou samozřejmě vydíratelní, no a když zlobí, neposlouchají, tak je ta jejich korupce teatrálně odhalena. To se právě děje. Kdyby Zelenský Trumpovi neodmlouval, tak by se nic nešetřilo.

Martina Kociánová: Myslíš, že až tak jednoduché to je?

Ivan Hoffman: Až tak jednoduché to je.

Trump tlačí Zelenského ke kapitulaci, protože pokud Ukrajina ztratí Oděsu, nebude mít čím splácet zbraně

Martina Kociánová: No, v tuto chvíli se dá vlastně chápat i další krok Donalda Trumpa, který zdánlivě tedy potvrdil svou nepředvídatelnost, když zveřejnil svůj poslední mírový plán pro Ukrajinu. A návrh vychází velmi vstříc Kremlu. A přišel na svět vzápětí poté, co Trump vůči Moskvě přitvrdil, když zavedl nové sankce na ruský ropný průmysl. Přemýšlím, jestli jsi mi to tvou poslední větou vlastně vysvětlil, anebo jestli se v tom vyznáš ještě jinak?

Ivan Hoffman: No tak kompromitace Zelenského a ten Trumpův poslední mírový plán, který tedy, řekněme to na rovinu, byl spíše jízdním řádem ukrajinské kapitulace, spolu souvisí. Americký prezident sice předstírá, že je mírotvůrce, ale popravdě je to pragmatik, je to obchodník, a ví, že Rusko nelze porazit, aniž by to znamenalo apokalypsu.

Američané se celou dobu, a to už za Bidena, omezují na to, že Rusům okopávají kotníky, a to prostřednictvím Ukrajinců, kteří za Američany krvácejí na bojišti. No a tu současnou situaci Američané zjevně vyhodnotili tak, že Ukrajinci na frontě melou z posledního, a pokračování války shledávají nevýhodným. A je to takový cynismus, ale důvodem může být třeba to, že pokud Ukrajina ztratí Oděsu a přístup k Černému moři, tak nevyveze obilí, a nebude mít peníze na splácení amerických zbraní a jiné pomoci, kterou pořizovala na dluh. No a to bych řekl, že bude důvod, proč Trump tlačí Zelenského ke kapitulaci.

Martina Kociánová: Já přemýšlím, do jaké míry lze tento mírový plán brát vážně. Protože podle mluvčí ruského ministerstva zahraničí Zacharovové nemá Moskva od Spojených států o novém mírovém návrhu vůbec žádné informace, ve stejném duchu se vyjádřil i vlivný republikánský senátor Lindsey Graham, pádnost návrhu zpochybnil i ministr zahraničí Spojených Států Marco Rubio, na našich serverech se spekuluje, že by za celým plánem mohly být jen odvážná rošáda ruského vyjednavače businessmana Kyrila Dmitrijeva. Řekla bych, že to vše ubírá tomuto poslednímu mírovému plánu na váze.

Ivan Hoffman: Určitě. Z toho plánu nebude nic. Pro Ukrajince je ponižující, a pro Rusko neřeší problém, kvůli kterému na Ukrajině válčí s NATO, je to jen další účet bez hostinského. Válka na Ukrajině bude pokračovat až do definitivní porážky ukrajinské armády, a to proto, že se Západ odmítá smířit s tím, že tím hostinským je Putin.

Martina Kociánová: Ty jsi zmínil, že Američané zjevně vyhodnotili situaci tak, že Ukrajinci na frontě melou z posledního. Evropa stále Ukrajinu povzbuzuje v pokračování. Zdá se, že americké mírové plány, myslím ty dřívější oficiální, jí připadají nepřijatelné. Dokážeš odhadnout všechny důvody proč?

Ivan Hoffman: Ve válce na Ukrajině vidí Němci, Francouzi a Britové příležitost vydělat na zbrojení. Američané je z tohoto lukrativního ukrajinského trhu chtějí vytlačit, když bezpečnostní záruky pro Ukrajinu podmiňují tím, že Ukrajinci budou kupovat zbraně americké, no a navíc takové, které nebudou pro Rusko představovat hrozbu.

Evropa se kvůli Ukrajině zadlužila, no a když boje skončí, bude potřeba občanům vysvětlit, jaký mělo angažmá v této předem prohrané válce smysl. Myslím si, že to je hlavní důvod, proč se všichni bojí konce války, protože pak se to celé bude muset vysvětlit a zaplatit.

Martina Kociánová: Na zahraničních webech se stále častěji mluví o kapitulaci Ukrajiny. Může prezident Zelenský kapitulovat?

Ivan Hoffman: Otázka stojí, zda může kapitulaci přežít. To, že válku chce ukončit jeho hlavní sponzor, to vůbec neznamená, že se s kapitulací smíří ukrajinští vlastenci, ukrajinští nacisté, a také pozůstalí po mrtvých, kteří v případě porážky zemřeli zbytečně. Kapitulace, a to je potřeba říct na rovinu, se rovná zradě.

Navíc by v případě dnešní kapitulace mnoho Ukrajinců v budoucnu věřilo, že ta válka se dala vyhrát. Je potřeba si uvědomit, že je propagandisté krmí denně zprávami o ukrajinských vojenských úspěších, o tom, jak jsou Rusové v koncích, no a na tom, právě na tomto zřejmě Trumpovo americké ultimátum zkrachuje.

Vlastně jediné, co lze říct s jistotou, je to, že čím déle válka potrvá, tím budou důsledky pro Ukrajince horší. Jde o to, o kolik území nakonec Ukrajina přijde, kolik lidí ještě z Ukrajiny emigruje, jak stará populace na Ukrajině zůstane, a jak vysoký dluh bude splácet těm, co je ve válce podporovali.

Francouzský náčelník generálního štábu hlásá obětování dětí pro válku – smysl vojáka je vybojovat vítězství

Martina Kociánová: No, zdá se, že přituhuje všude, způsob, jakým se nás evropští lídři snaží připravit na válku, je už opravdu zdrcující. Ovšem zcela jinak na to šel francouzský náčelník generálního štábu Fabien Mandon, který se na setkání s francouzskými starosty vyjádřil, že Francie má být připravena obětovat své děti v možném konfliktu s Ruskem. Generál si tu podprahovost opravdu ušetřil. Je toto sdělení pro tebe ještě únosné?

Ivan Hoffman: Je to, Martino, výrok vojáka. Válka dává životu vojáka smysl. Smysl vojáka je vybojovat slavné vítězství. No a porazit Rusko, to je, zdá se, věčný francouzský a také německý a britský sen. Není ale pravděpodobné, že se Rusové nechají vyhladit. V minulosti se jim to nelíbilo, nebude se jim to líbit ani teď. Takže není moc jasné, jaký by obětování francouzských dětí mělo mít smysl. To voják neumí vysvětlit.

Martina Kociánová: Já jsem v první chvíli přemýšlela, než jsem ten článek dočetla, že generál chce Francouzům tak opatrně oznámit, že by měli pomýšlet na to vzít si svou vlastní zemi zpět. Ale ne, ne. Zdá se, že ve francouzském chalífátu je vše v nejlepším pořádku.

Ivan Hoffman: Podle posledních průzkumů je favoritem prezidentských voleb Bardela, to je mluvčí lepennovské pravice, takže i tam se něco zřejmě tedy mění, no. Uvidíme.

CDC přiznalo, že vakcíny mohou způsobovat autismus – nemocné dítě vydělává 500 miliard dolarů ročně

Martina Kociánová: Teď uděláme, Ivane, něco pro zdraví, a připomeneme, že před pár dny CDC, což je americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí, oficiálně změnilo desetiletí trvající prohlášení o vakcínách a autismu. Ze svých webových stránek odstranili tvrzení, že vakcíny nezpůsobují autismus. Místo něj CDC opatrně přiznalo, že pro takový kategorický závěr neexistuje dost důkazů. A že studie nevyloučily možnost, že vakcíny u kojenců způsobují autismus. To je poměrně převratná změna myšlení v dosavadním pohledu na to, že bylo neustále potřeba dokazovat, že může mít vakcína tyto vedlejší účinky. Na to, že je potřeba dokazovat, že je nemá. Jak k této zásadní změně paradigmatu přistoupila média naše, světová, která doposud měla jasno, a vlastně i ty?

Ivan Hoffman: Je potřeba si uvědomit, že když ve Spojených státech prohráli volby demokraté, tak to zkomplikovalo život i farmaceutickým firmám. Ministrem zdravotnictví se stal Robert Kennedy junior, který z toho Centra pro kontrolu a prevenci nemocí vyhnal lidi, kteří v zájmu farmaceutického businessu vlastně bránili kontrole a prevenci nemocí.

Ta změna, o které hovoříš, přichází poté, co se Kennedy odvážil nahlas říct, co všichni vědí, ale mlčky to tolerují, že totiž dnes není v Americe nic výnosnějšího, než je nemocné dítě. Protože na něm všichni vydělávají. Pojišťovny, nemocnice, lékařský kartel, farmaceutické společnosti. No a čím dříve je to dítě nemocné, tím lépe. Oni ho nechtějí zabít, ale ani uzdravit, chtějí ho léčit. Chtějí, aby bylo nemocné po zbytek svého života.

Pokud jde o ty vakcíny, tak počítáme, že farmaceutické společnosti vydělávají v Americe 60 miliard dolarů ročně na prodeji vakcín, no a 500 miliard dolarů na léčbě zdravotních potíží způsobených vakcínami. Že lidi neznají pravdu a chybí jim informace, je dáno tím, že farmaceutický business v Americe kontroluje média. Oni je tedy kontrolují úplně všude.

O zločinech a o podvodech těch farmaceutických gigantů se dnes začíná mluvit jenom proto, že ten pohár trpělivosti zřejmě přetekl, Američanům dochází, že jim jde o život, no a u nás se takové poznání samozřejmě dostaví, ale jak už je to zvykem, s nějakým odstupem. No a před tím je nutné, nebo nezbytné, lidem asi tak stokrát, nebo nejméně stokrát zopakovat citát, a to jsi tady zmínila před časem ty, že není těžké lidi oklamat, ale těžké je je přesvědčit, že byli oklamáni. Jestli se nemýlím, tak to byl Twain.

Martina Kociánová: Přesně tak, a musím říct, že mám pocit často, že už jsem poměrně dost obrněná. Ale vždycky ve společnosti, ve která žiji, zjistím, že to mé brnění zkrátka někde nedoléhá.

Ivan Hoffman: Hm, hm.

Německé vánoční trhy končí kvůli teroristickým hrozbám – konzumní obsah ustupuje demonstraci víry

Martina Kociánová: Chtěla jsem naše posluchače rozveselit, hledala jsem poctivě zvířátko na konec, jenomže jsem pořád narážela na decimované chovy drůbeže kvůli ptačí chřipce. Tak to jsem si říkala, že to není správná cesta. Tak jsem si říkala, že bychom tedy mohli posluchače pozvat na nějaké pěkné vánoční trhy. Ale zase chyba lávky. Uvítaly mě titulky, že vánoční trhy v Německu bojují o přežití. Mír a klid se nekoná, jsou to svátky bezpečnostních rizik. Kvůli hrozbám teroristických útoků se tak zvyšují náklady na jejich bezpečnost, že je to pro mnohá města už neúnosné. Po tragických zkušenostech z loňska trhy ruší třeba Magdeburg, ale také například Dortmund, Rostock a další. Myslíš, Ivane, že se blíží okamžik, kdy budeme Vánoce slavit tajně ve sklepích?

Ivan Hoffman: Nejbezpečnější místo, kde je vhodné slavit Vánoce, je lidské srdce. Návštěva vánočních trhů, zdá se, díky zradikalizovaným islamistům dostane nový obsah, ten konzumní obsah ustoupí do pozadí, procházka mezi stánky se stane demonstrací víry potenciálních křesťanských mučedníků. Těch ovšem sotva bude tolik, aby se kvůli nim organizovaly trhy, takže zbydou ty sklepy a lidská srdce.

Martina Kociánová: Ty jsi skončil tak trochu argumentací kruhem. Ale to, že nejbezpečnější místo, kde můžeme slavit Vánoce, je od tebe něžná poznámka na závěr. Milí posluchači, jak jsme už naznačili, tak z nás to veselí už asi nevymlátíte. A přitom, ty bys veselý být měl, protože, jak už jsem zmínila na začátku, dostal jsi krásnou cenu za tvůj přínos ke svobodě slova. Napadlo tě, před více než pětatřiceti lety, že budeš dostávat takovou cenu? Že jí bude třeba? Že bude existovat?

Ivan Hoffman: Tak něco na tom… asi se to dalo čekat. Nedávno jsem našel takový starý vtip od Jiránka, kde takový muž prohlašuje, sbohem autocenzuro, ještě mi budeš chybět. Jo. Ta doba znovu přinesla takový zápas o svobodu slova, já u příležitosti této ceny si ale teď neumím úplně přesně vybavit, co jsem provedl, za co jsem to dostal. Asi mě mají rádi porotci a ti, kteří to udělovali.

Martina Kociánová: Já myslím, že když posluchači poslouchali náš dnešní rozhovor, tak moc dobře vědí, za co jsi ji dostal. Vím to i já a děkuji ti za to, vážím si toho, že si takto s tebou mohu každý měsíc povídat.

Ivan Hoffman: To je i radost na mé straně.

Martina Kociánová: Měj se hezky, něco pro to dělej, nikdo jiný to za nás neudělá, a já se budu těšit na vánoční měsíc zase za měsíc.

Ivan Hoffman: Děkuji ti a já se taky těším, jak zhodnotíme prosinec. Určitě bude idylický, romantický a pozitivní.

Martina Kociánová: No, škoda, že ty sám tomu nevěříš, tak jak mám já? Uděláme pro to, co budeme moci. Tak se měj hezky.

Martina: Pokusy doktora Emota byly krásné i v tom, že on třeba pouštěl vodě hudbu, a ona krystalizovala do nádherných kytiček. A pak jí třeba nadával a pouštěli jí ošklivou hudbu, jaksi dehonestovali vodu, a ona krystalizovala do zmrzačených krystalů. Což jsou věci, u kterých je možná si pěkné uvědomit, že člověk myšlenkou a svým chováním ovlivňuje vše kolem stejně tak, jako voda ovlivňuje jeho.

Milada Sárová: To je právě duševno člověka, osobnost člověka. My si pořád myslíme, že já jsem něco jiného, ale já jsem voda. Buď jsem voda hodná, laskavá, přívětivá, která se těší, že bude dělat dobro a roznášet dobro, a potom se samozřejmě se mnou lépe komunikuje, než když jsem rabiják, a voda ve mně nechce být – s tímto zlým člověkem. Takže to je psychosomatika.

Voda v nás reaguje na naše myšlenky a chování – jsme buď laskaví, nebo s námi nechce být

Martina: Psychosomatika – ano, to vy velmi často zdůrazňujete. Když dáváte rozhovory, nebo když člověk čte vaše články, tak často mluvíte o úctě k darům matky Země, o pokoře a střídmosti. Jsou to věci, které zásadně souvisí se zdravím těla a duše? A může se člověk i tímto léčit? Nebo je to jakási nadstavba, jak se říkalo za minulého režimu?

Milada Sárová: Je zajímavé, že tady nedávno bylo nějaké sympozium farářů, a já jsem provázela u Vřídla skupinu otců-farářů. A když jsem jim říkala, všichni klienti, kteří tady dýchají – například u Vřídla – tak si čistí také plíce. A hned jich na to asi pět řeklo: „Ale musí tomu věřit.“ A já jsem řekla: „Je to lepší, když tomu věří. Ale ono to pomůže, i když nevěříte.“ A to je právě to, že si člověk neuvědomuje, že to pomůže úplně každému. Teď jsem ale trošičku ztratila začátek…

Martina: Bavily jsme se o darech matky Země, o pokoře a střídmosti.

Milada Sárová: A proč já mluvím o pokoře? Když jsem už byla asi dvacet let lékařkou, tak se stala tragédie – zemřel můj muž, zemřel tatínek a umíral syn. Byla to nešťastná autohavárie. A já jsem vlastně během jedné sekundy změnila život o 360 stupňů, protože jsem si uvědomila, že jestli nezachráním syna…

Policie řekla: „Zemřel vám manžel. Jeďte do Rakovníka, tam vám umírá syn.“ Tak jsem vyzvedla mladšího syna z gymnázia a jeli jsme se jakoby rozloučit se Slávkem. Ovšem když jsem ho viděla, tak jsem si řekla: „To dítě ještě žije, a není možné, aby zemřelo.“ Hned jsem podepsala, že chci, aby se mu udělala tracheostomie, a požádala jsem, aby byl připojen na všechny přístroje.

Vřídlo se mnou mluvilo, když mi umíral syn – byla to má jediná strava a chvíle přiblížení

A pak jsem prožila podle mě úplně nejtěžších deset dnů života, když jsem jela v hlubokém stresu, napojená na duši svého syna, že jsem nejedla, nespala, ale chodila jsem denně k Vřídlu, kde jsem se samozřejmě i vyplakala, protože to nebylo k unesení. Ale přesto jsem věděla, že když vypiju dva litry vřídelní vody, tak přečkám do dalšího dne.

A je zajímavé, že vždycky třeba po dvou, třech kalíšcích se mi najednou zklidnil mozek. Je to asi lithiem, selenem, antidepresanty, kalciem, minerály, které působí spasmolyticky, protizánětlivě a antidepresivně, které jsou v karlovarské vodě. A já jsem najednou okamžitě věděla: „Volej na kliniku, tam nebo tam, a oni ti třeba poradí.“

A najednou jsem asi od druhého dne měla kontakty s několika klinikami v republice, a díky zkušenostem vedoucích lékařů ARO jsem, dá se říct, vymyslela vždycky lék, který mi poradili. Koupila jsem ho, dovezla ho do Rakovníka, a pan primář, který byl přesvědčen, že dítě nemůže přežít, zjistil, že po třech dnech byl bez teploty – protože on měl teplotu asi 43 stupňů. A pak už jsme začali bojovat s nadějí, že se s tím dá něco dělat. A deset dnů po tomto těžkém úrazu se Slávek vzbudil k vědomí.

Takže já myslím, že Vřídlo tenkrát se mnou mluvilo. Já jsem s Vřídlem byla v blízkém kontaktu, byla to pro mě jediná strava, jediná chvíle úplného přiblížení se, odpočinku. Mohla jsem se jít pomodlit k Máří Magdaléně, ale já jsem prostě stála u té vody, u které jsem věděla, že jí věřím. A zase to dobře dopadlo.

Martina: Takže ti kněží měli pravdu: Ale musíte tomu věřit, nebo aspoň je to lepší, když tomu věříte.

Milada Sárová: Určitě, víra je v každé nemoci velmi zásadní.

Ráno máme v ústech armádu bakterií – kdo je polkne místo vyplivnutí, posílá je do celého těla

Martina: My tady vychvalujeme vodu, a vy říkáte, že to s ní nemůžeme nikdy přehnat. Ale my víme, že máme tendenci trošičku jednat od zdi ke zdi: Teď mi není dobře, tak si dám denně 4 litry vody a budu chlapík. Víme, že cesta ke zdravému užívání vody vedla přes extrémy, kdy se nejprve používala ke koupelím…

Milada Sárová: Až osmihodinovým.

Martina: Až osmihodinovým, a říkali jim „žravé“, protože z lidí pak visely cáry kůže. A pak se rozhodl Václav Payer, že se voda bude pít, což bylo velmi…

Milada Sárová: Václav Payer sepsal knihu Tractatus de Termis Caroli Quarti Imperatoris, ve které už se píše, jaké diagnózy používat. Je rok 1522. A tato dvě stě let stará koupelová, nesmyslná terapie, podle které se mělo až osm hodin sedět ve vaně a počkat, až v podstatě sleze kůže, se mění zase na další extrém, a to je pyramidální kůra, kdy se pije až 8 litrů vody denně.

Martina: To si neumím představit, co to s těmi lidmi dělalo. A mnozí pak také do zápisů psali, že byli rádi, že to přežili: „A díky Bohu odjíždím,“ napsala ta kněžna. Ale teď se chci zeptat: Můžeme to přesto přehnat? Protože: „Nemám čas jet do lázní, tak se budu nalívat těmi kyselkami, které si koupím v supermarketu. Nemám čas jet do lázní, tak si koupím karlovarskou sůl a budu si doma dělat drinky z karlovarské soli. A protože se teď necítím dobře, tak to vezmu skutečně z gruntu a budu pít vodu tak, až budu mít nateklá víčka.“ Máme tendenci k těmto rychlým řešením? Před čím byste raději varovala?

Milada Sárová: Já si myslím, že je ještě stále mnoho balneologů, kteří vám rádi poradí. Nebo teď je chytrý telefon, kde se všechno dá sehnat, nebo telefonní číslo na některého odborníka. Vždycky bych se poradila: „Mám tyto potíže. Kterou vodu mi poradíte a v jakém množství?“

Já si myslím, že vodou se otrávit opravdu nedá, protože člověk má jenom nějakou kapacitu. Ovšem na druhé straně, když je velice dehydratovaný – a to pozná každý, když si udělá řasu na kůži a řasa zůstane slepená – což znamená, že vody v podkoží je velice málo, tak pak klidně může vypít o litr více.

Taky stres zbavuje tělo množství vody, mluva. Třeba profesorky, tyto dámy, nebo herci potřebují o litr vody denně více než běžný pracovník, který nemluví, a sedí třeba jenom u počítače. To znamená žízeň, kterou někdo pociťuje až večer, když přijde z práce s tím, že už se musí nutně napít, tak to už je špatný a pozdní signál. Žízeň by člověk vůbec neměl mít a měl by vždycky preventivně, dopředu, napít vody už ráno.

Teď budeme mít další krásný kongres, kde se mluví o mikrobiotě, a to o mikrobiomu ústním, samozřejmě střevním, kožním, vaginálním. Ale ústní mikrobiom – my v ústech máme ohromné množství bakterií, a ráno, když vstáváme, se bakterie dostávají do dutiny ústní ze všech dutin, kde žijí běžně ve vlhku, a je velký problém, nebo velká chyba, když člověk prvně to, co má v ústech, nevykloktá a nevyplivne.

Protože tím se zbaví kvanta patogenů. Ale když se někdo vzbudí a hned polkne to, co mu noc do úst přinesla, tak si vlastně bakterie posouvá dál po těle a těchto zlých bakterií se nezbaví.

Myslím si, že bychom v současné době měli lázně soustředit hlavně na preventivní medicínu obyvatelstva a na léčbu mikrobioty. Střevní mikrobiom si teď už každý v republice po covidu, po koronaviru 19, uvědomuje. My máme v těle 10 na čtrnáctou bakterií, což je neuvěřitelná genetická suma informací, neboť to jsou živí tvorové, se kterými musíme být v nějaké symbióze.

Je mezi nimi mnoho zdravých a hodných bakterií, ať jsou to bifida, nebo lactobacillus acidophilus, které sedí jako v divadle jedno vedle druhého, aby do těla nevpustili ani jeden toxin od zlých bakterií, kterých je velice hodně.

A my, když ráno vypijeme teplou vodu, která se díky sulfátům – protože jsme si do té vody dali dvě lžičky Zaječické – dostane až do tlustého střeva, tak vynesete v první stolici z těla všechny zlé bakterie. Já tomu říkám „posvátná stolice“, tedy ne že má někdo průjem, ale to jsou opravdu bakterie, které vám potom dělají záněty a nemoci, takže zase dojde k balanci mezi hodnými bakteriemi, které se okamžitě rozmnoží.

A v případě, že jste užívali antibiotikum, tak díky třeba kalciu, které je v jakékoliv minerální vodě, se uzavřou místečka mezi hodnými bakteriemi, aby střevo bylo neprůchodné. Je to jako když stavíte barák, tak potřebujete taky kalcium, vápno. Takže se zalepí ta místečka mezi hodnými bakteriemi, aby bylo střevo neprůchodné, protože když je takzvané děravé střevo s malými dírkami, tak se toxiny zlých bakterií dostávají pod sliznici do těla a mohou vyvolat zánět pobřišnice.

A to je na tenkém střevě morbus crohn a na tlustém střevě ulcerózní kolitida. Známe tyto dvě diagnózy, pro které už se po staletí jezdí do Karlových Varů na křížkové lázně, protože to doktoři vždycky věděli, i když se ještě vůbec nic nevědělo o tom, že je nějaká mikrobiota.

Když jsem studovala, tak jsme si ještě dokonce mysleli, že jsme sterilní, protože nebyla fibrogastroskopie, kolonoskopie. Kdo viděl do břicha, kdo uměl spočítat nějaké bakterie? Nebyla na to optika, nic, to všechno se teprve vyvinulo. A najednou všechno víme, tak buďme chytří a zkusme to teď opravdu využít – tuto moudrost – k tomu, abychom věděli: Ano, po staletí ta voda léčí střeva a bude je po staletí léčit i nadále.

Takže jak tuto informaci přinést mezi obyvatelstvo, aby opravdu věřili, že pokud vypijí za rok váhu svého těla – u mě je to 50 litrů karlovarské minerální vody – tak vyměníte všechnu vodu vašeho těla. To znamená i vodu, která je v krvi, i vodu, která je ve slinách, v dechu, a tělo se ozdraví. Ale dá se to vypít i za tři krátké pobyty v Karlových Varech. Nebo se to dá doplnit pomocí Zaječické se sulfátem – Mlýnský pramen a Zaječická.

U každého pramene na světě místní lidé věděli, na co léčí – od Japonska po Jáchymov

Martina: Paní doktorko Milado Sárová, na vás je jasné, že věříte vodě, a dokonce bych řekla, že věříte ve vodu. Ale je u nás třeba některých pramenů nedostatek? Protože jsme se tady bavily o tom, že v naší zemi můžeme najít ve vodě prakticky lék na všechno, ale přesto kolem sebe pořád slyšíme: „Musíš na Ischii, to jsou zásadní lázně.“ Případně: „Musíš do Maďarska na koupele, to je zázrak. A úplně nejlépe na Island, a tam v Modré laguně najdeš zdraví.“ Je nějaký pramen, za kterým bychom se třeba měli vypravit, protože u nás schází?

Milada Sárová: Myslím, že pokud budete trošičku studovat balneologii, tak je důležité zajít do Řecka. Epidauros, 1300 let do Krista. Hippokrates, Platón 500 let před Kristem – jenom celek je zcela zdráv. Zdraví to je vlastně, když celek – to znamená tělo, bio, psycho, sociální – je v pohodě. Protože i všechny sociální podmínky na nás působí velmi stresově.

My se musíme snažit, abychom hezky mluvili, ale najednou jsme republika jiných lidí. Já si až připadám, že po covidu jsme se všichni změnili. Vždyť my jsme krásný národ velmi inteligentních lidí, a je potřeba, abychom znali bohatství, které tady máme.

A opravdu, budete-li pak cestovat po světě, tak každá země má své bohatství, které tam mají ty rody třeba po tisíciletí, už dávno, protože se ví, že voda pomáhá. Proto u různých pramenů vznikají kostely nebo poutní místa a lidé tam chodí, aby se omyli, aby prozřeli, protože prostě vědí, že ta voda pomáhá.

Já nežárlím na žádný pramen. Ať je to pramen třeba v Japonsku, kde jsem byla, tak tam se namočíte a voda je 100 stupňů, skoro vulkán, úplně siřičitá, a musíte rychle vylézt, protože jinak byste se skoro rozpustili. Zůstanete-li ve vodě dlouho, tak se vám kvůli síře vlastně rozpustí i kosti. A přitom oni umí tuto vodu používat jako léčebnou.

Nebo to je třeba Jeseník. Tam je jenom kopec za Priessnitzovým sanatoriem, který je jako trychtýř, který má spoustu pramenů, ale jsou to prameny studené. Umění, které Vincenz Priessnitz objevil ještě dávno před Kneippem – že se umíme sprchovat a umíme se frotýrovat a všechno, co s vodou umíme dělat – působí fantasticky na náš nervový systém. Je to úžasná léčba právě nervových onemocnění, psychiatrických onemocnění.

Takže u každého pramene si myslím, tamější obyvatelstvo našlo, proč zrovna ta daná voda pomáhá a na co pomáhá. A Ischia, to je samozřejmě zázrak. To je moře, které je radioaktivní, je tam v moři pramen. Moře je teplé a ještě radioaktivní. To znamená, že toto je v Řecku běžně.

Když jsem byla s profesorem Garagunisem na balneologickém kongresu, tak on říkal: „Dívejte se tamhle na ten kopec. Vidíte tam tu čáru? Tam se to utrhlo a tady někde to muselo v moři vyplavat.“ A vzal Geiger-Müllerův počítač a ano, byla to radioaktivní voda v moři. A ano, už tam bylo vidět 20 nějakých domorodců, kteří si tam omývali kosti, protože tím pádem jsou všechny tyto radioaktivní vody úžasné na pohybový aparát. Například náš Jáchymov a Ischia.

Takže ať jsou prameny kdekoliv, využívejte jejich sílu, poznejte historii oné země, je to vždycky velmi poučné. A protože je země malinká, tak každý metr je důležitý. A nikdy nerozbíjejte, co někdo vybudoval. Protože to, jak se to teď vede, to není spravedlivě. Aby někdo vyvyšoval majetek a peníze nad sílu přírody, to se nevyplatí.

Já jsem léčila klienty z Černobylu a bála jsem se, že zemřou, ale karlovarská voda všechny vyléčila, protože játra jsou kanál, dlouhý kanál, a když dostatečně dlouho pijete teplou vodu, to játro propláchnete. A jakmile je propláchnuté – je jedno, proč bylo toxikováno, jestli to je léky, nebo radiací, nebo žloutenkou, nebo po nějakém zánětu – tak jste zdráv.

Třeba když jsem léčila Dubčekova syna, chirurga Pavla Dubčeka, tak jsem mu dala prodlužku. I byla jsem tázána od StB, proč ho ještě necháváme ve Varech? A já jsem řekla…

Martina: Prodlužku?

Milada Sárová: Prodlužku, to znamená, nebyl tam zadarmo jen na tři týdny, ale chtěla jsem, abychom mu to ještě o týden prodloužili, neboť jeho transaminázy byly ještě vysoké a já jsem chtěla, aby se doléčil. Což se stalo, a po čtyřtýdenní léčbě – která je ideální – se vyléčil. A bylo jasné, že je jedno, jestli jste syn toho, nebo onoho, protože játra se v Karlových Varech vždycky vyléčí.

Hrozí, že se Karlovy Vary zvrhnou jen v procházky turistů – to nepřináší zdraví ani peníze

Martina: Vás se asi nikdo neptal o radu, když za covidu zakázali lidem přístup k pramenům?

Milada Sárová: Já jsem bohužel ve Varech nebyla. Bylo tragické sledovat to z Moravy, protože zakázali přechod přes okresní hranice, takže jsem nemohla do Karlových Varů přijet. Ale představte si, když víte, že jsou prameny, které vrací zdraví, zvyšují imunitu – prostě zázrak – a ony byly zakryty, aby se zde klienti nesetkávali.

A bohužel, pamatuji si třeba, že přijeli tenkrát z Kazachstánu, nebo odkud, zdaleka, a dámy říkaly: „Celý rok celá rodina skládá peníze, aby maminka mohla přijet do lázní, a druhý den byl příkaz, že se z lázní musí odjet.“ A ta dáma opravdu plakala, a já jsem plakala s ní, protože jsem se těšila, že jí zase pomůžeme, ale nebylo jí to dopřáno.

Martina: Paní doktorko, myslím, že jste i nevěřící Tomáše přesvědčila o tom, že voda může být zázračná. Když se ohlédnete za svou celoživotní kariérou, která ještě zdaleka nekončí, protože jste nesmírně aktivní ve svém vlastním…

Milada Sárová: Ve výzkumu…

Martina: Jednak ve výzkumu, a jednak ve svém léčebném sanatoriu, tak co považujete za svůj největší odkaz?

Milada Sárová: Já bych si moc přála opravdu, aby lékaři pochopili, že štěstí, zdraví a láska to jsou takové tři komponenty, které se nedají nikdy koupit za peníze. A že vlastně mnohdy prožijete překrásný den, který vás vůbec nic nestál, protože jste byli s někým, koho milujete, nebo pro někoho něco krásného uděláte.

A aby uměli postavit výuku k těmto přírodním léčivým zdrojům výše, nežli některý obor, který je třeba dočasně finančně lépe zabezpečí. Na druhé straně v lázních si mohou, podle mě, žít i lékaři, kteří jsou vynikající gynekologové, operatéři. Proč by si tu nepostavili sanatorium, ve kterém budou i operovat, i své klienty doléčovat typickou lázeňskou léčbou.

Takže to si myslím, je jedna věc, aby se narodila nová generace balneologů, která přebere v Karlových Varech opravdu záruku za to, že toto město bude dál pokračovat jako sanatorium, protože je velmi nebezpečné, že se to zvrhne do procházek po Karlových Varech.

Vidíme teď zástupy hostů, kteří všichni jsou udiveni, přijíždí z UNESCO, aby toto nádherné město viděli, ale tito hosté se zde neléčí, protože druhý den odjíždějí. Oni se jenom podívají, a vlastně městu nepřinášejí ani finanční zisk. Ale hlavně – proč bychom tady byli doktory, když o nás nikdo nemá zájem.

Musíme dál ve společnostech, nebo v nějakých balneologických spolcích, které mohou být sdruženy s jinými organizacemi, dbát o výuku nových odborníků, protože česká balneologie je světové unikum. Je to opravdu bohatství, protože my preventivně můžeme za málo peněz zůstat zdravým národem, a to myslím, že je úplně nejcennější.

A úplně na závěr bych chtěla…

Martina: Já jsem právě chtěla končit, ale vy jste mi tady podstrčila váš nový výzkum, tak to vás samozřejmě ještě musím vyzvat k tomu, abyste nám řekla, na čem právě teď se svým životním partnerem děláte.

Milada Sárová: Ano, od roku 2004 spolupracuji s docentem Petrem Kolískem z olomoucké fakulty, kterému jsem přivezla know-how fakulty, a to spektrální analýzu srdeční variability. A toto vyšetření nám pomáhá zjistit, jak pracuje vegetativní nervový systém.

To je nervový systém, který se stará o mikrobiom, o všechny vnitřnosti, o všechny orgány, jako játra, slinivku, ale i srdce. A proto my, pokud vyšetřujeme srdce, můžeme zjistit, jak pracuje náš autonomní vegetativní nervový systém, a především jeho hlavní nerv, desátý hlavový nerv, nervus vagus, který posílá signály z vegetativního starého nervového systému do mozku.

Petr v době covidu sledoval sto lidí a dostali jsme úžasné, pro mě překvapivé informace, že stačí vypít jeden kalíšek minerální vody, aby rozhýbal nervy našeho vegetativního nervového systému. To znamená, kudy voda teče, tam dává signál, a nerv si říká: „Co je to teplé, co je to za plyn, co je to za minerály, co je to za radiaci?“ On okamžitě rozpozná, že to není jen tak něco normálního, a jde se na to podívat, a aktivuje další činnost dalších nervů, a my se vlastně ozdravujeme, protože jakmile nervy nespí, jakmile pracují, tak je to regenerace.

Martina: Teď jsme se ale bavily o tom, kolik by člověk měl vypít vody, ale vlastně vy tímto výzkumem…

Milada Sárová: Každý kalíšek je lék.

Martina: Každý kalíšek. I jeden je prostě lepší než žádný.

Milada Sárová: Ano, je úplně stejný jako deset, protože on to rozpumpoval, a pak už to běží. To znamená, jděte třikrát denně k pramenům – hodinu před jídlem – naberte vodu, naberte ji do skla, do porcelánu. Když to nabereme do plastu – měřili jsme oxido-redukční potenciál – tak je to mrtvá voda.

Je to zajímavé, ale ten vinyl s tím nějak nereaguje a vodě se to nelíbí. Ona chce nóbl porcelánový kalíšek, a v rychlosti vypít, jako infuze, deset kroků jeden lok, jako kapičky, které do těla dostáváte při infuzi.

Pijte tuto vodu posvátně, neboť nevíte, jestli právě teď potřebujete zinek, nebo potřebujete teplotu, nebo potřebujete plyn, aby třeba rozlepil nějaké na sebe slepené sliznice. Ale hlavně dochází okamžitě k alkalizaci, a když je tělo alkalické, nemůže mít rakovinu, a ke spasmolytickému účinku díky teplotě, uvolnění, vymytí, k mechanickému očištění celé gastrointestinální trubice, vyčištění orgánů pověšených na tuto trubici – hlavně játra.

To jsem právě chtěla říct u toho Černobylu: Ať děláme, co děláme, příroda je nakonec stejně moudřejší, a i když se zahubila spousta lidí a zvířat, tak už zase všechno roste.

Proto chci říct, že ty prameny jsou nad námi, příroda je nad námi. A věřte tomu, že opravdu voda v podobě, v jaké jsou teď všechny lázně v České republice, je něco záviděníhodného pro každého člověka z celého světa.

Martina: Paní doktorko Milado Sárová, já vám moc děkuji za rozhovor. Děkuji vám za to, že nám už několik desítek let připomínáte, že pravdu měli naši předkové a že se možná skrývá velká moudrost v obyčejné básničce: „Voda je dárkyní života. Chraňte tu vodu. Nedejte, aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd.“ Díky za to.

 

Celý rozhovor s paní doktorkou Miladou Sárovou o české lázeňské tradici a blahodárných účincích pramenité vody na náš organismus i duševní pohodu si můžete bez přerušení poslechnout už teď na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdrávi, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Protože, však už to znáte, nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Andreji, já jsem použila tvůj obrat z knihy, že „vše je zahaleno závojem tajemství“. Když bys to měl jen tak vyjmenovat – jaká všechna tajemství jsou za relikviářem svatého Maura?

Andrej Šumbera: Ono to není jenom v jeho historii, kdy se nalézá v Čechách, ale v celé jeho historii. Je to mimořádný předmět, který byl pojat trochu jinak než jiné významné relikviáře. Třeba jeho ikonografie nebo i plastické ztvárnění sošek a reliéfů – to je zcela výjimečné.

Já rád na přednáškách ukazuji velké detaily fotografií, aby lidé viděli, jak krásné jsou portréty apoštolů a dalších sošek a reliéfů, čímž je to výjimečné oproti jiným relikviářům, kde mají spíše strnulé pohledy. Ale to je jenom jedna ze záhad – jak tento relikviář vznikl a čím byl benediktinský klášter jinačí.

Pak je další krásná záhada, a to, čím to je, že se zachoval, když je dokázáno, že tam každých sto let byly minimálně dvě války, na území dnešní Belgie. Klášter byl mnohokrát vypleněn, a relikviář vždycky zůstal zachován. Já vždycky říkám, že tento relikviář měl velké štěstí, je ochráněn nějakou mocí, a vždycky, když už to vypadalo bledě, nastala nějaká zázračná situace a relikviář byl zachráněn. A o jeho historii v Čechách si budeme povídat potom dál.

Martina: Ano, ty jsi dokonce říkal – a v knize to uvádíš – že tento relikviář má svou šťastnou hvězdu, která ho pravděpodobně celou jeho existenci provází. Tvá kniha, kterou jsi vydal, je krásná výpravná kniha, kde lidé mohou možná poprvé vidět opravdové detaily relikviáře. A já, i když jsem u něj stála zcela blízko, některou krásu reliéfů dokážu docenit až teď na obrovských zvětšeninách.

Ale tato kniha zpracovává čtyři okruhy: Krása zlatnických technik. Svědectví víry. Dramatický příběh. A proces restaurování. Já bych se zastavila u všech, ale samozřejmě mě láká onen dramatický příběh.

Relikviář měl být prodán za půl milionu dolarů, kriminalisté ho vypátrali na poslední chvíli

Martina: Jak už jsi naznačil, legenda o tom, jak byl relikviář nalezen díky důvtipu kriminalistů, je opravdu velmi chytlavý příběh, a myslím, že posluchači jej znají, ale třeba možná někteří ne. Tak tedy v roce 1984 obchodník Danny Douglas ve Vídni iniciuje jednání, na kterém chce odkoupit památku ukrytou v Československu a nabízí až 500 tisíc dolarů, to znamená opravdu velký ranec peněz. Jak to bylo dál?

Andrej Šumbera: Na tomto jednání byl zástupcem původních majitelů rodu Beaufort-Spontiniů, což pochopitelně nemohl říct, protože by se udělalo jednoduché vodítko, kde asi tento vzácný poklad bude ukryt. Jednal dlouho s pracovníky ministerstva kultury, a tam byli infiltrováni kriminalisté – takže to byla lest.

A proč se do toho kriminalisté vložili? Protože tehdy někdo na ministerstvu kultury, když se tato transakce nabídla, říkal: „Dobře, proč ne, bolševik potřebuje dolárky. Ale musíme prověřit, jestli to je seriózní obchod, jestli na nás nečeká nějaký podvod, nebo jestli to nepochází z trestné činnosti.“

Takže to logicky dali kriminalistům, aby to prověřili. A hlavně major Maryška má mé sympatie. Já jsem se s ním několikrát potkal. On tento úkol rozšířil, protože si řekl: „A co kdybychom relikviář nějakým způsobem vypátrali sami?“ Což by pochopitelně zvýhodnilo pozici při jednání, tudíž by pozice toho obchodníka byla slabší a nemohl by si říct tolik peněz. A případně věděli, že jestli jde o nějaký umělecký předmět, tak by bylo docela hezké, kdyby zůstal na území České republiky, což se nakonec stalo.

Láhve vína a koňaku nalezené s relikviářem měly podle majitelů stejnou cenu jako samotný poklad

Martina: Ale já jsem se v té knize dočetla, což jsem vůbec nevěděla, že na konci největší pomoc kriminalistům – den před podpisem smlouvy o prodeji neznámého předmětu, který údajně neměl vztah k naší československé nebo české historii – poskytla recepční v hotelu v Karlových Varech, protože tam se Douglas ubytoval a začal si objednávat tiskovou konferenci, a řekl, jak velký předmět tam bude vystavovat, takže se kriminalisté najednou měli čeho chytit. Jak vlastně vznikla tahle náhoda?

Andrej Šumbera: V tu dobu byla připravena smlouva k podepsání tak, jak se obě strany dohodly. Kriminalisté v té době opravdu nevěděli, kde to je, ale nezaháleli, skutečně po tom pátrali, ale nedopátrali se.

A pomohla jim až tahle informace, takže si řekli: „Aha, Karlovy Vary. Co je v okolí? Bečov.“ A začali znova pátrat, šli znova do knihovny Uměleckoprůmyslového muzea, a tam v nějakém katalogu zjistili, že se tam nalézal tento relikviář, ale to už byla záležitost vyloženě hodin.

A pan Douglas – já jsem s ním mluvil – považoval obchod za uzavřený, protože si, tak jak se to dělá, podali ruce, a bylo to hotovo. Ale český kriminalista, zvlášť v minulém režimu, používal různé finty, a prostě jim to vyfoukli.

Ale myslím, že ve hře byla ještě jedna věc. Podle mě původní majitelé samozřejmě doufali, že tento předmět odkoupí, a už měli kupce. Pak se zjistilo, že jim bylo slíbeno, že by to odkoupil slavný Getty Institute, který by to tehdy údajně odkoupil asi za pět nebo za šest milionů dolarů, zrestauroval, a stalo by se to součástí jeho sbírek.

Ale myslím, že oni nedoufali, protože věděli, že když se takováto věc vykope, objeví, tak se nepovolí vývoz. Takže v té smlouvě byla pojistka, že v takovém případě jim Československo zaplatí ty samé peníze, ale hlavně – oni podle mě opravdu spoléhali na to, že si budou moct odvézt láhve vína a koňaku.

Martina: Což je další věc, o které se příliš neví – že když kriminalisté nakonec pomocí detektorů kovů našli relikviář sv. Maura, tak on byl obložen lahvemi vína a koňaku. A to byla věc, která se k tomu Maurovi nepřidávala. Bylo to dlouho nepovšimnuto.

Andrej Šumbera: Oni totiž věděli. Oni byli zřejmě velcí sběratelé archivních vín a koňaků. A já, když jsem mluvil s panem Beaufort-Spontinem ve Vídni, když jsem tam měl přednášku, na kterou přišel i s bratrem, tak on si povzdechl a ptal se, co je s tou kolekcí.

A já jako restaurátor jsem o tom prakticky nic nevěděl. To bylo asi před 15 lety, začalo se o tom mluvit až později. A on si povzdechl, že ty láhve měly stejnou cenu jako relikviář. Já jsem jenom vytřeštil oči, mě to vůbec nenapadlo.

Ale potvrdilo se to při nějakých zkouškách světových sommeliérů. Takže on podle mě doufal, že si aspoň odveze ty lahve, protože v tom měl majetek stejně vysoký jako u samotného relikviáře.

Kriminalisté pořídili videozáznam nálezu, ale všechny záběry s lahvemi chybí

Martina: Já jsem ve svých starých scénářích našla, že jsem v roce 2017 dělala rozhovor s kastelánem Bečova Tomášem Wizovským, a že to byl teprve on, kdo inicioval, aby se tato hromada lahví, která ležela v zámeckém sklepě nepovšimnuta, nějak zpracovala, katalogizovala, a díky tomu vznikla možná nejucelenější sbírka archivních vín v Evropě. A Tomáš Wizovský mi říkal, že do té doby – na radu bývalého kastelána – dvakrát ročně zapaloval u vín sirný knot. A nakonec se zjistilo, že tato sbírka má cenu circa 30 milionů korun. Ale není kompletní.

Andrej Šumbera: Počítejme. Těch lahví, jak tvrdí Beaufort-Spontin, tam bylo sto dvacet.

Martina: To víc, protože jich tam zůstalo sto třicet tři.

Andrej Šumbera: Teď jich je osmdesát.

Martina: Já mám informaci z toho roku 2017, že je to sto třicet tři lahví.

Andrej Šumbera: To bylo. Já mám pocit, že je tam velký rozpor mezi tím, co tam bylo – a teď to prostě zmizelo. A to je podle mě i záhada relikviáře a toho, proč je kolem toho mlha.

Protože kriminalisté podle mě věděli, jakou to má hodnotu, a jestli si vybrali lahve, které měly zachovalou vinětu, a zvlášť lahve s koňakem, tak jestliže teď je odhadnutá lahev vína bez viněty na milion korun, tak u koňaku má třeba lahev cenu 30 milionů – jenom jedna lahev. To jsou astronomické peníze.

A oni se pochopitelně nechlubili tím, jestli buď nějakou lahev při vykopání rozbili, nebo vypili, nebo si ji schovali – protože na černém trhu se starožitnostmi v Čechách se šušká, že nějaké lahve v Čechách kolují. To je těžké.

A já se tedy nedivím, že se tím kriminalisté nechlubili. Hlavně oni pořizovali záznam. Celé vykopání nahráli na video, a pochopitelně v žádné části záznamu, které by se toho týkaly, není vidět jediná lahev. A tento záznam…

Martina: Tento záznam se ztratil?

Andrej Šumbera: Měl ho pan major Maryška, a ten řekl, že je to na starém přístroji a nelze to přepsat na něco jiného, což podle mě byla trošku zavádějící informace. Nakonec něco vydal a pečlivě sestříhal. Je tam vidět, že to je sestříhané jinak než jaký byl záznam, to pozná i laik jako já. Hlavně to zamaskovat, že v záběru není jediná lahev.

Martina: Našly se pak třeba na černém starožitnickém trhu některé z těchto láhví?

Andrej Šumbera: Já jsem od několika starožitníků slyšel, že to někde kolovalo, že o tom slyšeli, ale důkaz nemám. Ale něco si zjevně ti kriminalisté, nebo někdo, tam nechali, a pak to dali na trh a prodali to – ale to už je dneska asi promlčená záležitost.

Ale nějakým způsobem s tím pochopitelně manipulovali, a protože to nebyli hloupí lidé, tak se podívali do aukčních katalogů, a tam nějaké koňaky z nějakého roku byly. Jeden historik napsal, že tam byly láhve, kdy koňaky v roce osmdesát pět měly cenu třicet tisíc liber – lahev.

Martina: Já jsem se dočetla, že skupina znalců z ikonického vinařství, odkud jsou tyto láhve s vinětou, Château d’Yquem, navštívila Bečov, a vyčíslili sbírku těchto lahví, které tam byly, na těch 30 milionů, a byli dojati, protože některá svá vína viděli v této kolekci vlastně poprvé v životě, protože už nebyla zachována.

Andrej Šumbera: Tam jsou vlastně nejstarší vína vůbec. Tam jsou některá 150 let stará vína, to je naprostý unikát. Já jsem byl pozván na tu ochutnávku jako čestný host. Sommeliéři, to jsou všechno mladí kluci kolem třiceti let, protože mají chuťové buňky v nejlepším stavu.

A já jsem si říkal: „Nehrají to na nás? Nedělají tady nějaké divadlo?“ A jelikož jsem seděl v první radě, tak oni si vždycky po pěti vzorcích dávali pauzu, a já jsem se přiklonil k těm skleničkám a přivoněl jsem si, a byly to opravdu omamné vůně – nádhera.

A já jsem si říkal: „Tak tito kluci si opravdu nevymýšlí, to je něco.“ Já jsem opravdu viděl, jak jsou z toho uneseni a dojati, protože oni jezdí po celém světě, a teď najednou přijedou na Bečov a zkouší tam něco naprosto unikátního.

Kastelán Macek zachránil relikviář třikrát – naposledy tím, že promluvil před novináři

Martina: Já si teď uvědomuji, že jsme se začali věnovat vínu a koňakům a trochu jsme pozapomněli na hlavního hrdinu celého mysteria – na relikviář svatého Maura. Tehdejší kastelán, který byl u vyzvedávání relikviáře, kastelán Macek, podle toho, co jsem se dočetla, zachránil relikviář pro nás ostatní hned dvakrát. Nejprve, když kriminalistům, kteří s detektorem kovů šmejdili všude možně po zámeckých zahradách, řekl, že poklady bývají většinou pod střechou.

Andrej Šumbera: Zvlášť kovové.

Martina: Ano, a tak je navedl do kaple. A podruhé, když ho přivolali k už odkrytému nálezu, o jehož existenci v tu chvíli věděli jenom kriminalisté a on, tak trval na sepsání nálezového protokolu, protože s inventárním číslem už nemohl tento nález jen tak tiše zmizet. Myslíš si, že byl takový plán, že by ho tehdejší vláda zkrátka prodala, protože devízy se jim líbily?

Andrej Šumbera: Já jsem přesvědčen, že ano. Kriminalisté dělali svou práci, a je to vlastně nezajímalo. Oni dostali úkol, ten splnili, a relikviář vypátrali, byť jim nakonec na poslední chvíli zasvítila šťastná hvězda.

Ale pak je tam ještě další rovina, protože pak najednou bylo kolem relikviáře asi dva měsíce docela hrobové ticho. A pan kastelán Macek mi vyprávěl, že on to v zásadě, když to řeknu česky, nenápadně vykecal.

On musel podepsat mlčenlivost, že se o okolnostech nálezu a co a jak nesmí nikde nic říct, a on to jemně pustil do světa, takže nakonec vyšel i nějaký článek v Mladé frontě. A vlastně tím, jak to vešlo ve známost, tak kdo by pak veřejnému mínění vysvětlil – byť to bylo za komunismu – že jsme prodali vzácnou památku někam do ciziny. To už by neprošlo.

Takže on má podle mě celkem tři zásluhy. Bylo docela humorné poslouchat jeho vyprávění, jak tam běhali s detektorem a nesměli mu nic říct. A on pak říkal, že jestli je to kovové, tak přece někdo neschová do země, ale ukryje to dovnitř. Takže se pochopitelně nabízela kaple.

A kriminalisté byli tak zkušení, že si všimli, že tam jsou krásné dřevěné fošny, a jedna fošna, kde jsou péra, kde to do sebe zapadá, tak to bylo poškozeno. Čili je napadlo: „Aha, tady s tím někdo hýbal,“ tak to tam opravdu otevřeli.

Relikviář byl původně zasypán hlínou v jakési bedně, ale ta bedna se propadla, takže se do té bedny vsypala zemina. A tam opravdu stačilo, že to prkno poodkryli, a tam na ně koukaly věžičky relikviáře. To prostě muselo být humorné.

Major Maryška z kriminálního příběhu vytvořil legendu a každý rok pak přidával novou historku

Martina: To muselo být mysteriózní. Ale major Maryška – jak říkáš, že jsi byl při předání památky Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze v prosinci osmdesát pět – na všechny otázky odpovídal velmi nekonkrétně, velmi vyhýbavě, přestože vy jste to potřebovali vědět kvůli tomu, abyste porozuměli technickému a praktickému stavu tohoto předmětu. Jak sis tehdy vysvětloval, že kriminalista mlží, mlčí?

Andrej Šumbera: Že mlží proto, že k tomu má důvod. Mě napadlo, že ty okolnosti byly nestandardní, to znamená, že se neměli čím chlubit. To je jedna věc. Druhá věc je, že oni jsou málomluvní většinou, to je jejich tradice, takže zachovávali dekorum a opět byli zticha.

Ale hlavně, což jsem tehdy nevěděl, že v tom – myslím – hrály roli ty lahve vína a koňaku. To si myslím. Už tehdy pochopili, jakou to má hodnotu – takže některé věci, okolnosti nálezu, fotodokumentace, video – nic nebylo.

Dokonce byla vernisáž nějaké výstavy v Policejním muzeu, a jeho současný ředitel pátrá v archívech kriminální policie po tehdejších zápisech. Každý detektivní příběh má pochopitelně svou složku, a tam není nic. Tam prostě není nic – prostě všechno zmizelo.

Martina: Aby ses něco dozvěděl od kriminalistů, tak jsi požádal novináře Jedličku, aby se pokusil do Zemědělských novin vyzpovídat majora Maryšku a aby se svěřil do oblíbeného sloupku kriminálních příběhů, který byl tehdy v Zemědělských novinách velmi čtený. A mě to vlastně až mrzí, protože to vypadá, že teprve tam se zrodila legenda – že si pan Maryška řekl, že v rámci dobrého příběhu nebude kazit příběh pravdou.

Andrej Šumbera: Přesně. To bylo velmi humorné, protože maminka byla novinářka, a pan Ivan Jedlička byl vlastně náš rodinný přítel, který k nám často chodil na návštěvu. A já jsem se pochlubil tím, že jsem byl u nějaké naprosto výjimečné památky, takže on zastřihal ušima a říkal: „To je zajímavé, o tom bych mohl napsat.“

A já jsem byl rád, protože ten kriminalista se pochopitelně rád pochlubil. Takže tam vznikl příběh, který už v té době musel být trošku přimalovaný. A proč ne? Ale faktem je, že pan Maryška, když věděl, že to lidé baští, tak každý rok přidal nějakou novou historku a vytvořil z toho nádhernou legendu.

Takže dneska máme slovutný příběh, jak kriminalisté něco vypátrali. Ale tím nechci snižovat jejich zásluhy, a rozhodně si přihřáli svou polívčičku.

Martina: A pravdou je, že my jsme lidé povrchní, a když nám někdo k tak překrásnému historickému artefaktu přibalí ještě takovouto chytlavou legendu, tak se to prostě prodává samo. A vlastně to Maurovi prospělo.

Andrej Šumbera: To je zajímavé. Fakt to zná každý v Čechách, je to zlidovělá legenda. Nikoho nezajímá, co svatý Maur byl za mučedníka, nebo jaké jsou tam příběhy, jakou to má uměleckou hodnotu, ale zajímá je, jak to bylo vypátráno.

A pak to dostalo cejch, že to je druhá nejvzácnější památka v Čechách, a lidé to přijali a takhle to berou. A moje kniha je také trošku snahou relikviář rehabilitovat s tím, že má další velmi hluboké hodnoty, které stojí za to rozepsat, což doposud nikdo neudělal. Takže já se o to trochu jakožto restaurátor snažím.

Beaufort-Spontiniové možná vyvezli relikviář z Belgie nelegálně a chtěli ho prodat už za první republiky

Martina: Hned se do toho pustíme. Ale přesto by mě zajímalo – protože ty jsi několikrát mluvil s tehdejším kastelánem Bečova, s panem Mackem, mluvil jsi s kunsthistoriky, s původními majiteli Beaufort-Spontiny, mluvil jsi s obchodníkem panem Douglasem, mluvil jsi opakovaně s majorem Maryškou – jestli jsi dospěl k tomu, jak to tedy bylo? Přišel jsi této věci na kloub? Nebo je to tak dokonale zahaleno, že už se nikdo nedostane pod povrch?

Andrej Šumbera: Tak to je jako legenda o králi Artušovi – to už prostě nikdy nezjistíme. Ale to je svým způsobem hezké, ať to prostě nějak je. Já myslím, že to nejde. Nejde. To jsou opravdu jenom hypotézy.

Tam jsou jasná jenom některá fakta: Že to iniciovali ti majitelé, a přišel ten obchodník. Faktem je, že to tady kupodivu nikomu nechybělo, protože západní Čechy byly částečně brány i jako německé, a soupis památek, který sepsal místní historik umění Antonín Gnirs, takže tento katalog vycházel německy. A tady nikoho z kunsthistoriků nenapadlo – kde to vlastně je?

Takže z významných relikviářů, kterých je ve světě asi jenom patnáct, jeden zmizel, a nikomu to nebylo divné. Pak je tam tedy ještě jiný příběh.

Byl slovutný belgický kunsthistorik Robert Didier, který o tom prakticky hned po nálezu napsal velmi fundovaný článek, že relikviář sv. Maura byl znovu objeven, a my jsme to našli v nějakém odborném časopisu. A já jsem říkal: „Proboha, kde on všechna ta data bere?“ A díky tomu jsme zjistili, že v jednom německém archívu je celá kolekce kvalitních fotografií.

A moje domněnka je, že Beaufort-Spontiniové, když se z Belgie přestěhovali na Bečov, vlastně tento relikviář proti souhlasu belgické vlády odtáhli do Čech. A podle mě se už za první republiky snažili tento relikviář prodat, a proto si objednali vynikající fotodokumentaci.

Zatímco jiné relikviáře měly třeba dvě, tři fotky, tak tehdy fotograf z fotoarchívu Marburg udělal sto padesát fotek. To byla dokonalá fotodokumentace. My jsme k těm fotkám přišli až v polovině restaurování.

Takže proč dělali tak důkladnou fotodokumentaci? Podle mě už to tehdy chtěli prodat. Ale to už jsou jenom domněnky, už to nedáme dohromady. To by musel pod nějakou přísahou mluvit pan Maryška, který už není mezi námi, a tak dále. Nedá se to zjistit.

Sejf České národní banky dokonal destrukci relikviáře – jádro vyschlo a začalo se rozpadat

Martina: Tak si necháme ten příběh tak, jak je – je to skutečně jímavé, a relikviáři to velmi prospělo. Část tvé knihy je věnována procesu restaurování. Když jste získali relikviář, tak by člověk očekával, že se na něj hned vrhnete a hned se budete snažit ho restaurovat, zachovat, uchovat, opravit. Ale vy jste na to – než se vám dostal na restaurátorský stůl – museli čekat dalších sedm let. Proč tomu tak bylo?

Andrej Šumbera: Řeknu to ve zkratce. Já jsem shodou okolností ke čtyřicátému výročí nalezení udělal přednášku v Městské knihovně, a řekl jsem si, že to pojmu nějak netradičně. Tak jsem zahrabal ve svém fotoarchivu a našel jsem tam nějaké fotografie z porady, kdy kriminalisté předali relikviář Uměleckoprůmyslovému muzeu – byla to porada asi dvaceti lidí – a já jsem to naschvál v přednáškovém sále promítl.

A tam skutečně všichni koukali naprosto tak, že nevědí, co se děje – včetně mě – protože to byla mimořádná událost, takže ze všech našich očí koukala bezradnost: „Co s tím vlastně dělat?“

Takže tam byla asi pětihodinová porada, a k ničemu se to nedobralo, takže se to nakonec zaprotokolovalo a předalo. A pak bylo několik dalších porad, a tam byly třeba názory: „Nic s tím nedělejte. Nechte to. Jenom to omyjte destilovanou vodou.“ A my restaurátoři jsme říkali: „To nejde, rozpadne se to.“ Takže se pak podařilo prosadit demontáž a dali jsme to na plata. Takže začátky byly těžké.

Martina: Promiň, já jsem ještě od tebe slyšela, že první věc, kterou udělali, bylo to, že relikviář zavřeli do sejfu, kde se dokonala destrukce relikviáře, protože najednou prudce šel z vlhkého, studeného prostředí hradní kaple do suchého, teplého sejfu.

Andrej Šumbera: Ta porada byla až po tomto. Oni to dovezli, měli to údajně tři dny na stole. Šéf těch kriminalistů, kteří sídlili u Karlova mostu, to tam měl na stole a říkal: „Už mi to tady překáží, někam si to odvezte.“

A nikdo to nechtěl, akorát všichni věděli, že je to strašně vzácné, takže to dovezli do sejfu České národní banky, kde to bylo pochopitelně klimatizované tak, aby tam bylo sucho a nic se tam nekazilo.

Tam žádné umělecké sbírky nejsou, šustí tam pouze dokumenty a papírové peníze, a nikdy tam nic jiného nebylo. Takže tam nebyla přirozená vlhkost, a shnilé jádro tím, jak vyschlo, ztratilo už veškerou soudržnost a začalo se rozpadat.

A pak to převezli do Uměleckoprůmyslového muzea, a z toho jsou ty fotky, jak tam máme vytřeštěné oči, jakože: „Co s tím?“ A potom tam byl problém, že když jsme to demontovali, tak si tehdy za bolševika mysleli, že vyrobí speciální instituci – jmenovalo se to Státní restaurátorské ateliéry, které se toho ujmou.

A oni, jak byli bezradní, nás najali na demontáž, a pak si tedy řekli: „Uděláme restaurátorský plán.“ Ale to trošku přecenili své síly a nebyli schopni nějaký plán udělat. A to trvalo roky.

Takže to byly roky osmdesát šest, sedm, osm, a pak do toho přišla revoluce a nic se nedělo. A znova se o tom začalo jednat až po roce devadesát. Mám pocit, že další první schůze byla někdy v roce devadesát jedna.

A tehdy jsem byl poprvé na Bečově, protože se zjistilo – díky tomu protokolu – že ta památka spadá pod Západočeský kraj, a tudíž je to věc západočeské památkové péče, a my jsme se v roce devadesát jedna někdy na podzim jeli podívat na Bečov. A tam to vypadalo, jako kdyby tam před dvěma týdny skončila válka. Je to prostě totálně zanedbané místo.

A tam se pak rozhodlo, že to bude vystavené znova na Bečově. A já jsem říkal: „No, tě Bůh.“ Ale já jsem velký příznivec regionální politiky, regionální kultury, prostě to tam patří, a tečka. Přitahuje to i turisty. Takže se to tam nakonec ocitlo, a i Bečov se postupně obnovil.

Restaurování trvalo jedenáct let – relikviář bylo třeba rozebrat na dva tisíce dílů

Martina: Ale to jsme už v čase hodně vpředu, protože samotné restaurování relikviáře trvalo jedenáct let. Řekni mi, z jakých profesí tě svatý Maur vyzkoušel? Protože vy, kdo jste na relikviáři dělali, jste se museli stát chemiky, truhláři, zlatníky, koželuhy, geology a nevím čím vším ještě. Co všechno bylo součástí restaurátorské práce? Protože s ničím tak komplexním jsi se, myslím, ještě nikdy předtím ani potom nesetkal.

Andrej Šumbera: Opravdu nikdy předtím, ani nikdy potom. Získali jsme tam spoustu vědomostí, které, jak to u restaurátora bývá, už jsme nikdy nemohli využít, protože tento proces restaurování byl velmi unikátní.

Byly tam nějaké základní věci. Naučil jsem se vynalézavosti, třeba si při demontáži udělat nějaká různá jemná páčidla, abychom vytáhli šetrně hřeby – někde šly samy, někde to drželo. A teď ten hřeb vytáhnout, aby se nepoškodila třeba jemná filigránová výzdoba. To byla práce.

Pak jsme museli vymyslet, jak jednotlivé sundané díly archivovat.

Martina: Abyste věděli, jak patří k sobě.

Andrej Šumbera: Naštěstí na jádru byla většina dílů zachována, byť to bylo zborcené, a odpadlých dílů – to byly sošky a tak – to se celkem dalo dohledat.

My jsme si prostě udělali jednotlivé strany relikviáře, udělali jsme si maketu z polystyrénu i s modelací, a to, co jsme sundali, jsme na tuto polystyrénovou maketu dali na to místo, kam to patřilo. Čili my jsme vlastně furt měli přehled, kde co je.

A když jsme u vynalézání, tak my jsme tam udělali plánek, který má pět set evidenčních dílů, ale často byl jeden evidenční díl složen z dalších pěti částí. Já jsem to pak spočítal, a my jsme to rozebrali na dva tisíce dílů. A teď se v tom orientovat, jak to skládat.

A ještě jsem si dopředu uvědomil: „Ale tam budou třeba takzvané restaurátorské mokré procesy. Tam nemůže být nějaká nálepka a nesmíme to poplést.“ Tak jsem udělal miniaturní visačky z tenkého plechu, který byl na tenkém drátku, a to jsme navěsili na každý díl.

Martina: Začíná mi těch jedenáct let být trochu jasných. Necítil jsi paniku, když jsi měl – obrazně řečeno – před sebou na stole dva tisíce dílů?

Andrej Šumbera: Já jsem si říkal, že když si nejsem něčím jistý, tak opatrnost přeženu. A tak jsme evidenci opravdu udělali právě díky těm maketám, na které jsme to dávali, a díky visačkám byl přehled opravdu přesný.

Takže my jsme celou dobu věděli, co se kde nalézá, kam to patří. A i když jsme výzdobu na nové dřevěné jádro přibíjeli postupně, tak tam pořád visely ty visačky. A teprve když to bylo všechno hotové, tak jsme visačky odcvakli. A hlavně všechno jsme dokumentovali. A napomohla nám i doba, protože začala éra digitálních fotoaparátů, takže jsme fotek radši dělali víc než míň.

 

Celý rozhovor s Andrejem Šumberou o relikviáři svatého Maura, jeho dramatickém nálezu, záhadných lahvích vína a koňaku a jedenáctiletém restaurování si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.