Martina: Vy jste tady zmiňoval, že jste v armádě zavedl specializovaný kurz krizového chování, myšlení, a pak jste se to snažil aplikovat na svou Indiánskou stezku pro dětský kurz. Na čem byl, nebo na čem je tento kurz postaven? Protože předpokládám, že ačkoli už v armádě nejste, tak tento kurz tam po vás stále zůstal.

Daniel Ďuriš: Jo, Indiánská stezka ne, to vyšumělo, to si právě nikdo nevzal. Když jsem se potom dostal do civilu, tak jsem měl jednání s ministerstvem obrany, kde jsem jim celý tento projekt nabízel zadarmo s tím, že jim ho pomůžu vytvořit, aby se děti dostaly ven, aby prožily jiný druh zážitků, aby byly vytržené z bludného kruhu třeba myšlenek, aby zažily obyčejnou přírodu – a oni to tenkrát nechtěli, i když jsem jim to nabízel zadarmo.

Martina: To mě nepřekvapuje.

Daniel Ďuriš: Taky jsem se divil, ale později, když jsem zjistil, že se tady toto nechce a že já jsem svým způsobem velice naivní člověk, protože jsem tam přišel v době, kdy oni tohle opravdu nechtěli spouštět, není tady tendence, aby se něco takového dělalo, i když se tváří, že hledají nějaké cesty, jak děti učit, aby byly připravené na krizovou situaci, a tak dále. Prostě tyhle struktury to nechtěly. Takže tohle nezůstalo. Ale zůstal Combat Life Saver, což je 14denní kurz pro absolutního laika, vojáka, který je posléze vycvičený k tomu, aby prováděl specifické zásahy v urgentní medicíně. Některé zásahy si nevyzkouší třeba ani vystudovaný záchranář, nebo lékař na běžné záchrance. Ale tito kluci uměli odstranit pneumotorax, což je přetlak v hrudníku, a ještě to uměli v poli, a zároveň taktiku, a tak dále.

Armáda přijala nový typ výcviku, který připravoval vojáky na skutečné krizové situace

Já jsem k tomu tenkrát přišel tak, že jsem přišel do Chrudimi, a oni tam na mě koukali – já tam přišel jako namachrovaný frajírek, už jsem měl nasazený baret – a nějaká nízká hodnost mi říkala: „Pojď sem.“ A já říkám: „Co je?“ A on: „Sundej si to z té hlavy. A budeme ti říkat Lájoš.“ A já jsem v tu chvíli pochopil, že se nacházím fakt v jiném světě. A potom jsem tomu porozuměl, protože baret se nosí až potom, co výsadkář vyskočí, až projde zasvěcení, tak pak může nosit baret. Byl jsem vzpurný mladík, který je nebral úplně vážně, takže oni na mě samozřejmě koukali divně. Ale zachránilo mě, že jsem tam tenkrát našel zdravotnický maskovací kufr na zranění, a protože jsem se už tomu hodně věnoval v civilu, tak jsem jim tam začal vytvářet v podstatě Hollywood.

Do té doby to byl výcvik typu, že si všichni sedli na učebnu, pustila se nějaká prezentace k resuscitaci, a oni si to poslechli, a skončili, maximálně si zkusili nějaké mačkání. A tady jsem najednou vzal kluky, vymyslel jsem si situaci, a oni šli někde z oběda, a najednou viděli chlapa, který se drží za nohu, ze které mu stříká krev, noha tam není, a oni museli na tuto situaci nějak reagovat bez toho, aby u sebe měli nějaké zdravotnické vybavení, bez toho, aby znali taktický záměr. A ti kluci to začali mít v oblibě, doslova z toho byli nadšení, protože to byl jiný typ výcviku, a spíš se učili reagovat na krizové situace. A pak odjeli do Afghánistánu, byl tam nějaký průšvih, a oni tyto metody aplikovali. A tím pádem jsem si legalizoval své místo v armádě. A v tu dobu jsem nebyl sám, v jiných útvarech už taky vznikaly podobné myšlenky dělat to jinak. Takže jsme se pak dali dohromady – takoví lidé, kteří už byli trošku jiní – a vzali jsme nějaké koncepty, které byly z jiných zemí, a poupravili jsme je na naše prostředí, a sladili to s dalšími částmi třeba vojenské medicíny, jako pak v Hradci, a tak.

Martina: Rozumím tomu správně, že tento váš kurz CLS je stále součástí armády a její výcvikové strategie?

Daniel Ďuriš: Ano, přesně.

Martina: Danieli – já vám občas říkám Danieli, občas vám říkám Aladime – došlo mi, že vlastně nevím, kde se vzala vaše přezdívka „Aladim“, nikoliv Aladin, tedy pohádkový kluk, co našel kouzelnou lampu s džinem. A teď nemyslím s pitím, ale s bytostí, která splní každé přání. Ale vy jste Aladim. Kde se to vzalo?

Daniel Ďuriš: Vzalo se to v momentě, kdy jsem začal objevovat umění v podobě hudby. Do té doby jsem myslel, že asi nemám hudební sluch, nic neslyším, a neměl bych ovládat hudbu. Já jsem na základní škole prošel klasickou výukou, kde je človíčkovi na začátku představeno nějaké vrcholné dílo nějakého geniálního umělce, a pak je mu dovoleno aáhnout na piano, aby zjistil, že takhle tedy ne. A lidé kolem mě asi měli zvláštní pohled na hudbu, protože mě k tomu fakt nevedli, což mě trochu mrzí. Takže jsem si to objevoval až takhle pozdě, díky jedné takové bytosti jsem to objevoval, a ona hrála improvizované koncerty s tím, že u sebe měla piano, různé hudební nástroje, a všechno to bylo kabely svedeno do mixovače, který je schopný zaznamenat zvuk, který ona vyloudila, a já jsem to všechno ladil dohromady, a vytvářel jsem z toho v tu chvíli hudbu a písničku. A tam mi přišlo „a ladím“, jakože ladím.

Martina: Aha. A ladím…

Daniel Ďuriš: Jo, přesně – že to ladím. Protože v kouzelné řeči Bohemie, je „la“ pojidlo věcí. Prostě, přišlo mi to všechno hezké. V tu chvíli se to nějak sešlo, a já jsem si toto jméno – jako z vtipu, z nadsázky – dal na umělecké vystoupení. Já jsem to totiž nepovažoval za umělecké vystoupení, já jsem se považoval za obrovského laika, a ještě jsem si vymyslel své umělecké jméno, takže mně to přišlo až vtipné. Cítil jsem vlastní patos. Ale vyšlo to takhle, a hned se to chytlo, že lidé mi tak začali říkat – a už mi to zůstalo.

Při pandemii prasečí chřipky se projevily systémové nedostatky, které později narostly během covidu

Martina: Vy jste tady několikrát, Aladime, řekl, že si vás život sám povodil, a vždycky vás vmanévroval do situace, kterou jste měl zažít, poznat, prožít. Vy jste v roce 2009 v armádě zažil první paniku s prasečí chřipkou, a tehdy jste odmítl očkovat vojáky, protože – pokud si to dobře pamatuji – jsme těchto vakcín nakoupili trochu moc, a když je pak nikdo moc nechtěl, tak se úřady rozhodly, že je napíchají do policistů a vojáků. A vy jste řekl: „Ne“. A pak jste byl vystaven podobné situaci, a ještě pod mnohem větším tlakem, v covidu. Řekněte mi, co jste si z těchto zkušeností, panik, a ze změněného stavu vědomí a chování, kterého jsme se sami na sobě dopustili, odnesl?

Daniel Ďuriš: Vždycky když někdo položí tuto otázku, tak si vždycky uvědomím, když chci odpovědět, jak rychle se proměnil svět, ve kterém žijeme, a prostředí, které nás formuje. V té době, roku 2009, ještě téměř nikdo neměl chytrý mobil, a informační pole kolem nás – tedy in-formace, tedy „v“ a „forma“, tedy vnitřní formování – tenkrát bylo opravdu na velice nízké úrovni, protože lidé si mohli tak akorát večer pustit televizi, ale neměli jsme neustále v ruce chytrý mobil, nebyli jsme neustále pod palbou nějakých informací. Takže tenkrát, když přišlo něco jako prasečí chřipka, nebo ptačí, tak právě jsme tomu nevěnovali žádnou pozornost – vůbec. A pak se najednou v běžných denních okolnostech objevila zpráva, že by se to tedy mělo píchnout do vojáků. Takhle jsme to řešili. Nikdo nerozebíral, že bychom si říkali: „Proč?“ „Jak?“ Prostě jsme to tak přijali. A tenkrát z toho vyšlo, že jsme tam seděli s doktorkou, a každému jsme řekli, jestli to chce, nebo nechce. A když řekli, že to nechtějí, tak jsme to píchli do koše, a asi se napsalo, že to mají.

Martina: Aha.

Daniel Ďuriš: Takže, jestli někdo chce tvrdit, že vojáci jsou geniální kontrolní skupina, tak i tam se může dostat život, a může udělat věci, které jsou nepředpokládatelné.

Martina: A jak jste to pak vnímal už v jiném in-formačním poli, když přišel covid, a vy jste nebyl v armádě, ale ve zdravotnictví, což bylo přímo epicentrum?

Daniel Ďuriš: Když jsem potom zpětně přemýšlel, tak člověka napadají konstrukty světa, které se možná snaží vědomí vymyslet, aby si zjednodušilo vidění světa, takže chceme najít třeba nějakou personu, organizaci, že to jako všechno řídí a že jsme součástí nějakého plánu. Což je, myslím, leckdy pro mozek, nebo pro vědomí člověka, ta lepší varianta, snesitelnější než to, že jsem v tramvaji, která nemá řidiče, a děje se to samo, třeba systémově. Takže tam mě napadly myšlenky, jestli si třeba tenkrát někdo nezkoušel logistickou cestu třeba vakcín.

Protože třeba pan Prymula tenkrát s dalšími vojáky seděli v jedné kanceláři, a distribuovali cesty. Vím třeba o jedné zdravotní sestře, která tenkrát, jako vojenská sestra, vysvětlovala, že měla obrovský průšvih s tím, že tehdy řekla, že věděla, že se vakcíny objednávaly ještě v době, kdy se o této nemoci ještě nemluvilo. Ale to jsou věci, které vám někdo řekne, a mozek potom má tendenci – nebo myšlení – shrnout všechny tyto informace dohromady, a vytvořit si v hlavě nějaký konstrukt. Na druhou stranu, já dodneška takovéhle věci nemám hotové, protože když jsem viděl, jak se to dělo samo – jako v Čapkovi, kdy říká, že ty nejhorší věci na světě jsou součtem všech drobných neřestí všech drobných, obyčejných lidí. Tak já jsem viděl třeba i tohle. Neviděl jsem, že by tam někdo přišel – když jsme udělali třídící stan – a říkal nám, zdravotníkům, jak se máme chovat, co máme dělat. Viděl jsem, že to vzrůstá samovolně, že lidé na TikToku viděli, jak zdravotníci tancují, tak za námi přišli, a řekli: „Budeme taky tancovat.“ Shodou okolností jsem tam seděl já, a řekl jsem: „Ne, tanec je intimní záležitost, a vy se tady stáváte součástí…“

Martina: Omluvám se, nic o tanci nevím. Asi jsem chyběla.

Daniel Ďuriš: Ty zdravotnické tance v době, kdy začal covid. Zdravotníci, vojáci, všechny takovéto složky, se ladily společným tancem. Vždycky se někde oblékli do hábitů, a tancovali na oddělení. I Česká televize měla jeden takový podobný spot. Nasadili si roušky, a podobně, a bylo to jako tanec, jako rituál hypnózy. Zase nějaký marketingový prvek, který se aplikuje do společnosti. Takže takovéhle věci jsem viděl.

Martina: Prostě se zdravotníky a s vojáky vy netancujete.

Daniel Ďuriš: Taky si hezky zatancuji. Ale tanec je intimní. Určitě nebudu součástí téhle šílenosti.

V rozpolcené společnosti musíme hledat rovnováhu mezi tím, co nám říká mysl a co nám říká cit

Martina: Já jsem jenom řekla hlášku, tuším, z Černých baronů: „S vojákmi netancujem, ja som úradnička.“

Daniel Ďuriš: Tak to jsem rád, že jsem nezareagoval, protože tam by přišla nepříjemná odpověď, která by se nehodila.

Martina: Ano.

Daniel Ďuriš: K tomu, že jste květinka.

Martina: Jste nebývale bystrý.

Daniel Ďuriš: Já tohle prostě ještě nemám hotové, a asi nikdy v životě mít nebudu, protože člověk nemůže být přítomný všem okolnostem v životě. Když si čte třeba Kafku a jeho dílo Zámek, kde už tohle řešil prostřednictvím zeměměřiče K, který se pořád chce dostat k zámku, odkud přicházejí povely, a odkud se řídí společnost. A on je zároveň v hospodě svědkem malosti lidí, a teď si to nemůže srovnat, jestli to řídí ten zámek – ze zámku se mu nikdo nevyjeví – a nakonec dostane jenom dotazník, ze kterého mu ještě říkají, že podle charakteru otázek může poznat charakter zadavatele těchto otázek. A o to se vlastně asi v životě snažím: rozečítat tyhle věci, a uvědomovat si, že moje mysl mě může kolikrát klamat a že jsem jako bytost obdařený vlastním citem, takže můžu korigovat tyto dvě skutečnosti v nějakém vědomí: mysl, a zároveň můj cit. Takže se můžu názorově přiklonit na jednu stranu, i na tu druhou.

Viděl jsem takovéhle strukturální systémové věci, které v součtu všech událostí a okolností jsou statisticky velice nejasné: jako že to je náhoda, že se v rámci sociálních sítí implementuje tolik věcí z marketingu do společnosti. A zároveň se dva roky tluče do lidí hloupost, kterou rozečte i poslední Karel od nás z JZD, a přišel by s lepším nápadem, a tlačíme tady dva roky tak nesmyslné záležitosti. A zároveň, když člověk vyroste ve světě, tak viděl, jako by se to celou dlouhou dobu připravovalo, jako by postupné otevírání cesty neřestí, a zároveň zašlapování ctností ve společnosti připravovalo lidem nějakou takovouhle show. Když přijde něco takto iracionálního, tak se toho chytnou všichni marketéři, pak se toho chytnou lobbisté, pak se toho chytnou politici, a ve výsledku to tvoří obrovský guláš, který nám ve společnosti velice výrazně nastavuje zrcadlo, abychom si mohli uvědomit, že místo lidské důvěry a lásky jsme vytvořili systém obchodu, tržního kapitalismu, lidem jsme tvrdili: „Buď tvrdý. Nebuď měkký, jsi hloupý.“

Takže první, co pak přišlo, bylo to, že na tom chtěli lidé vydělat. Pak se jim řeklo, že budou doma s nějakými příplatky – tak ejhle, šup, najednou byli všichni doma, protože byli s někým v kontaktu. Pak už za to peníze nebyly, tak se snažili kontaktu vyhnout. Třeba s tou vakcínou mi přišlo velice zvláštní, jako by tam šel čert na každého z jeho strany. Někdo se nechal naočkovat, protože chtěl na fotbal, někdo měl hypotéku, tak se bál – byly to úplné absurdity. Někdo mi opravdu tvrdil, že tomu nevěřil, ale nechal si to aplikovat z toho důvodu, že už konečně chtěl na to pivo s kamarády. Takže, jak říkám, nemám to hotové ani z jedné strany – jestli to byl geniální plán, nebo je to systémová záležitost. Myslím, že od šedesátých let jsme vytvořili systém, kterého jsme jako lidé součástí, ale neovládáme ho.

Martina: Danieli, já jsem zjistila, proč jste přežil ten seskok z letadla bez padáku: Protože vy nejspíš máte křídla.

Daniel Ďuriš: Jako padlý anděl.

Martina: Ne, ne, tak jsem to opravdu nemyslela. Řekněte mi, co děláte teď?

Daniel Ďuriš: Teď maluju obrazy, a už mám chytrý mobil, takže vysílám, a snažím se využít všechny životní dary, které mi život dal, všechny schopnosti pro to, abych efektivně pomáhal lidem ve svém okolí, a zároveň sám sobě. Protože když jsou lidé v pohodě, tak i mně je dobře.

Po negativních zkušenostech ze zdravotnictví jsem se vydal vlastní cestou a našel v sobě umělce

Martina: Dobře, to, že malujete obrazy, je určitě krásný koníček. Pak jste říkal, že natáčíte, a já jsem se už dlouho nenasmála, jako při shlédnutí vašich svěžích dílek, jako třeba videa s cikánem na mopedu. Ale zeptám se teď jako produkt systému ze šedesátých let: Čím se živíte?

Daniel Ďuriš: Jak říká Hamlet: „Ze vzduchu.“ Laciné. To se stalo právě vývojem. Když jsem tohle viděl ve zdravotnictví, viděl jsem, co se děje, tak jsem si řekl, že toho nechci být součástí, stejně jako jsem v armádě nezvedl zbraň, tak tady jsem nechtěl pozvednout stříkačku. Vlastně jsem znovu musel věřit životu, a podat výpověď – a děj se vůle Boží. Ale to se stalo v momentě, kdy už na světě bylo dítě, což znamená, že systém zase bojuje tím: „Kvůli rodině bys měl…“

Martina: Zapadnout.

Daniel Ďuriš: Zapadnout. Ale tohle bylo daleko silnější, a jsem rád, že jsem tomu věřil, protože nakonec se to všechno v dobré obrátilo. Ale vyžadovalo to úplné rozpuštění – jak bychom mohli možná říct v alchymii, že jsem si v tu dobu řekl: „Fajn, já jsem tady všechno zkusil, byl jsem v armádě, byl jsem ve zdravotnictví, rozjel jsem tady nějakou Indiánskou stezku, a přesto to společnost nechce. A já nechci nastoupit někam, a montovat soláry, a dělat, že jsem v životě nic nezažil a neviděl a že to na mě nepůsobí.“ Tak to mi prostě nešlo, tak jsem si řekl: „Tak fajn, ale nechci být přítěží pro společnost, a že někdo, koho štve matrix, může jít žít do džungle.“ Nechtěl jsem být ani Dostojevským, který zaleze do sklepa a začne být nenávistný vůči společnosti. Tak jsem si vzal batoh, a řekl jsem si, že poprvé v životě jsem tak uvolněný, že můžu jenom tak jít. A to bylo jako v době – tahle iniciativa jít na tento pochod – kdy už se se mnou rozešla přítelkyně s dítětem, protože nechtěla žít v té nejistotě. A já jí rozumím a chápu, protože ženy to mají těžší než my. My si to jako muži můžeme dovolit, a proto bychom měli dělat cesty, jako jsem udělal já – si myslím. Ale žena má největší úkol, který tady je, a to je zrod nového života.

Vždycky myslím na dílo Matka od Karla Čapka, kde se vysvětluje, proč muži chodí do války. Protože vidí, jak žena jde do něčeho, kde může ztratit život, a že ji to udělá nějak silnější. A že my to děláme podobně, ale třeba skrze válku. Takže všechny tyto myšlenky tam pluly. Vlastně jsme se rozešli v dobrém, dodneška spolu dobře vycházíme, což je pro mě velice důležité. A zároveň jsem měl pocit, že já už nemám žádný závazek, a ještě jsem zkusil práci, dělal jsem zdravotníka u jedné paní doktorky, a zároveň jsem byl na dětském táboru jako zdravotník. A za tři noci jsem tam řešil tři psychické ataky u patnáctiletých holek, každý den u jiné. Já jsem to do té doby jako záchranář nikdy neviděl, nikdy jsem o tom nečetl, protože že se to občas v nějakých kauzistikách stalo někomu dospělému – dobře, fajn. Ale aby se to dělo dětem, to jsem do té doby neviděl.

Martina: Nějaké panické ataky?

Daniel Ďuriš: Panická ataka. Prostě jednou ráno jsem si šel lehnout, a najednou volali: „Zdravotník, zdravotník, ona nemůže dýchat.“ Není nic horšího než věta, kterou můžete jako zdravotník na táboře slyšet. Dýchání je urgentní stav, který vyžaduje rychlý zásah. Na žádné rozmýšlení, přemýšlení není čas, a ještě u dítěte. Takže jsem tam přiběhl a viděl jsem tuto bytost, která nedýchala, a pochopil jsem ze situace, že to je asi psychické. Nějak mi to tam vnuklo. A pomocí toho, že jsem ji chytil za ruce, a díval se jí do očí, a jednoduchými, klidnými instrukcemi jsem ji zklidnil, a ona začala dýchat do břicha, a zklidnilo se to.

A druhý den tam byla další bytost, a třetí den další. A já jsem se tam pak s těmi dívkami bavil a zjistil jsem – s hrůzou – že je běžné, že někde na základce berou antidepresiva a že berou léky proti úzkostem, že mají takové úzkosti běžně. A já jsem si řekl: „Tak a dost. Společnost je nemocná. A já za chvíli budu nemocný taky, když v ní budu. To nejde. Buňka reaguje na prostředí, a my jsme vytvořili nemocné prostředí, ve kterém si tady děti berou život, a cítí úzkostný strach z našich myšlenek, které máme, a ony je přebírají, ale nerozumí jim, a nevědí, že je mají, a proto se jim neumí postavit.“ A tak dále. A tohle jsem si uvědomil, a řekl jsem: „Tak a dost. Já si vezmu batoh, a jenom tak jdu.“ A v tu dobu jsem měl chytrý mobil, a natočil jsem tuhle zoufalou zpověď. A vidělo to obrovské množství lidí, a já, jak jsem vyrazil. Myslel jsem, jak budu putovat po lese, ale lidé, kteří viděli ta videa, si je předávali mezi sebou. A já jsem každý den mohl říct, co jsem v životě viděl, co jsem viděl v covidu, a obrovsky jsem se uvolnil. Neměl jsem žádné peníze, nic jsem zároveň nedlužil, a zároveň jsem mohl říkat úplně ryzí pravdu. A lidé, kteří mě neznali, si mě předávali mezi sebou. Já jsem takhle obkroužil zemi Bohemia, a pak jsem skončil tady v Praze u Karlova mostu. A pak se mi ozvali lidé, nabídli mi bydlení, domeček, kde bydlel Svatopluk Čech. Já shodou okolností bydlím v takovémhle domečku, a začal jsem malovat obrazy, lidé si toho všimli, a obrazy si ode mě kupují. Takže já si žiji tím, že maluji obrazy, a lidé si je ode mě kupují, což je pro mě úplně…

Vyhození televize mi pomohlo vidět svět jinak a objevit v sobě malíře, který vnímá skutečné barvy života

Martina: A kdy jste, Aladime, zjistil, že umíte malovat?

Daniel Ďuriš: Asi před deseti lety jsem vyhodil televizi, protože jsem zjistil, že hlavní hrdina se na ni taky nedívá. Opravdu. Že do dvou hodin koukám na něco, kde někdo zachrání svět, bojuje s mimozemšťany, pomiluje se s tolika ženami, a najednou jsou titulky, a já tam ležím. Tak jako co? Něco si dám do ledničky, něco sním, zakouřím si, a pustím si nějaký další takový extrémní zážitek. Já jsem byl donucený – sám za sebe – že televize je něco šíleného. Tak jsem normálně šel – a tenkrát jsem slyšel Václava Cílka, že se televize kamenuje, tak jsem to zkusil – a na zahradě jsem televizi rozmlátil kameny. A je to tedy krásný pocit. A začal jsem poslouchat rozhovory, protože mám rád mluvené slovo. Už tenkrát jsem vás rád poslouchal na Českém rozhlase, protože máte opravdu kouzelný hlas, a mluvila jste s nádhernými lidmi. Třeba pan Zdeněk Mahler, to je pro mě velká osobnost. Takže jsem si poslouchal takovéhle rozhovory, u toho jsem si čmáral, zjistil jsem, že nevím, jak svět kolem mne vypadá, že neumím namalovat strom, že prostě nevím vůbec nic, a začal jsem furt malovat, malovat, malovat, a tím jsem začal rozvíjet vlastně pohled na svět. Začal jsem vidět, že třeba strom má modrou barvu kůry, když je pokrytý lišejníkem, že borovice přechází od černé k hnědé, do oranžové, až do světle křiklavě oranžové. Jako bych si přidal v životě další smysl. A vždycky mě bavilo si někde sednout, malovat si, a u toho poslouchat nějaké příjemné mluvené slovo, rozhlasové hry, protože tady máme obrovskou pokladnici krásných hlasů, a hlavně úžasných dramatických her. Tady hodně zmiňuji Čapka, nebo třeba Shakespeara jsme, díky panu Hilskému, zpracovali úžasně, pan Franc napsal hudbu k Hamletovi – to nikdo jiný nemá.

Byl jsem v Egyptě, a tam člověk jede šest set kilometrů podívat se na pár kamenů. A tady může vyjít s batohem, a může strávit celý život na úseku půl kilometru, aby zjistil, kdo všechno tam šel, jaký slavný člověk si tam odplivl od fajfky, kdo tam má pomník, jaká je tam významná lípa – prostě my jsme naprosto unikátní země, která dlouho inspirovala celý svět, nebo inspiruje. Protože Kepler, Doppler, Einstein se tady pohybovali, Freud se tady pohyboval, prostě je to takové malé územíčko, které vytváří imaginaci pro celý svět.

Martina: Danieli, než jsme se setkali, tak já jsem měla vizi, že s vámi budu probírat především kurzy přežití. Ale musím říct, že vy nám nabízíte kurz přežití v něčem úplně jiném, než co jsme si – a co jsem si – do té doby pod tímto pojmem, pod tímto slovním spojením, představovala.

Daniel Ďuriš: Jste velice moudrá žena. Je to přesně tak, celou dobu je to stezka přežití, aby lidé pochopili, že když jdu ráno do ledové vody, tak přeseknu proud podivných myšlenek, a je mi líp. Když se uvolním, jsem sám sebou a říkám, co si myslím, tak je mi líp. Když si maluji jako dítě, nebo skládám hudbu, tak najednou v téhle době můžu uniknout bludnému proudu informací, které se na nás valí a drtí, drtí lidskou duši, a vytvářejí v této zemi takový stav, že si tady děti a lidé v přemíře berou život. Takže otázka přežití začíná u těchto věcí, u téhle duševní resilience, která se musí, myslím, ukázat skutečným příkladem, prostě. Nejde ze sebe udělat nějakého kouče, nalákat na sebe nějaké kurzy, ale musí jít osobním příkladem. Takže ne, že bych si to dopředu vymyslel jako hru, ale život mě do toho takhle představil, takhle mě do toho uvedl. A já využívám plně svůj potenciál. Mám pocit, že vracím všechny dary, které jsem – třeba i díky vám – dostal.

Martina: To je zvláštní, my jsme se nikdy neviděli, a jsme staří známí.

Jan Rak: Moc děkuji a také zdravím všechny posluchače.

Helena Neumannová: Nikola Tesla zrekonstruoval hydroelektrárny na Niagaře s turbínami vyrábějícími střídavý proud, stal se průkopníkem bezdrátového spojení, přenosu energie a tak dále a tak dále. Respektoval sílu přírody a vy čerpáte z jeho odkazu. Můžeme se těšit, nebo pracujete na něčem spektakulárním v centru Elia, co by navazovalo právě na tohoto génia?

Elektrické výboje mohou vykazovat známky inteligentního chování podobně jako živé bytosti

Jan Rak: Moc děkuji za tuto krásnou otázku. Chtěl bych na začátek zdůraznit, že mě to velmi těší, to, jak jste se o mně krásně vyjádřila, moje ego vyrostlo trochu… Ale vážně. Nikola Tesla je velkou inspirací, a čím více se těmi výzkumy zabýváme, tím více objevujeme úžasné pravdy o tom, co Nikola Tesla opravdu světu přinesl. Já jsem si nikdy neuvědomil, že to poselství může být až tak hluboké. V podstatě bych to zjednodušil na jeho tvrzení ke konci, kdy vyjádřil něco ve smyslu, že elektřina je první manifestace ducha ve hmotě, a já si toto tvrzení vlastně uvědomuji, uvědomujeme si ho v našich výzkumech čím dál tím intenzivněji. A že právě spolupráce s elektřinou je mnohem výhodnější než její krocení. Člověk krotí síly a podobně. Jeden z těch nejzajímavějších výsledků, kterými se zabýváme, se týká sebeorganizace elektřiny nebo elektrických výbojů, které se pak projevují v podstatě jako živé bytosti. Je to známo, spousta lidí se buď osobně setkala s přírodními jevy jako kulový blesk, kde se ukazuje, že tyto fenomény vlastně působí, jako kdyby se chovaly jako nezávislé živé bytosti. Když mi bylo asi pět let, měli jsme chatu na Křivoklátsku, a jednou v létě se, myslím, nějak schylovalo k bouřce, a najednou se odněkud vzal, objevil se kulový blesk, vlezl k nám do chaty, mamince vytrhl nůž z ruky, ta tam něco vařila, naštěstí utekla, pak si prohlédl jakoby obývací pokoj, pak ten blesk vyšel nahoru se podívat, co máme v podkroví, tam jsme měli takovou ložnici, no a pak se rozhodl, že odejde, ale už odešel s půlkou té chatky, takže jsme pak hledali trosky toho štítu, který vyrazil asi dva kilometry od té chaty. A já se účastním experimentů a jeden z nich budujeme u nás v laboratoři, kde se zabýváme výzkumem právě takovýchto fenoménů, jmenuje se to Eevo, to je Electric Exotic Waking Object, Eevo, a tyto elektrické anomálie umožní dokonce takové fantastické jevy jako jaderná elektrická transmutace za jednoduchých podmínek. K jaderné transmutaci většinou dochází v zařízeních, která jsou velice nákladná, jako jsou jaderné reaktory, urychlovače a podobně. Ale pozoruje se, že právě v důsledku té sebeorganizace, té schopnosti, že se elektromagnetická plazma svým způsobem začne chovat jako živá bytost, začne se organizovat, vytváří se tam jakési struktury, které pak, když se vlastně ta plazma nechá pracovat pro nás, tak ona sama vytvoří takové podmínky, abychom je mohli využít právě například pro generování excesivní energie, která se pak dá použít ve smyslu zdrojů energie. Tomu se říká Low Energy Nuclear Reactions, to jsou nízkoenergetické jaderné reakce, a všechno to směřuje směrem, který oficiální věda neuznává, že je možné, ale říká se tomu Cold Fusion, že může docházet k jaderné fúzi, to jsou ty mechanismy, které se domníváme, že pohání třeba Slunce, jako že všechna energie ve Slunci pochází právě z těchto jaderných fúzních reakcí. Ale nám se za naši civilizaci nedaří takovéto procesy vytvořit dlouhodobě tak, aby byly použitelné, v energetice se to nedaří, staví se taková ta velká obrovsky drahá zařízení jako je ITER a podobně, kde se pokoušejí nastolit podmínky pro tuto jadernou fúzi silou, když to nejde silou, tak to jde ještě větší silou. Ale Tesla byl právě jeden z proponentů, který vždycky razil ideu o tom, že tyto fenomény se dají vlastně podpořit, když se spolupracuje. On mluvil o rezonancích, hlavně takových rezonancích spolupráce. Ukazuje se, že tato cesta možná je.

Helena Neumannová: To zní velmi lákavě, troufám si říct, že kdyby se vám to povedlo, tak by celé Německo nemuselo řešit Green Deal návratem k jaderné energii, a možná bychom přinášeli díky vám do pokladny české země velké finance a zvedli bychom ekonomiku a také věhlas naší vědě.

Jan Rak: Já chci říct, že to samozřejmě není jenom náš výzkum, my se snažíme objevovat některé technologie, které byly právě inspirovány Nikolou Teslou, ale takových výzkumníků a výzkumných center po světě je samozřejmě víc, takže jedná se právě o spolupráci, a myslím si, že právě v té spolupráci je klíč. Není to rozhodně unikátní.

Lidská tvořivost a rozšiřování vědomí přináší celosvětové probouzení v transformační době

Helena Neumannová: No, ale jsme u toho, česká věda, a to mě nesmírně těší, myslím, že naše diváky a posluchače také. Transformace je uvědomění, že nezpochybnitelné není vůbec nic. Vaše slova. A já vás teď budu šokovat, minulý týden proběhla zpráva, že slavný americký řetězec kuřecích křidélek krachuje. Představte si to, Jane. Máte pocit, že se Amerika probouzí? Samozřejmě pod vlivem událostí, pod taktovkou Kennedyho, pod změnou vnímání vůbec našeho zdraví a to, kam jsme se dostali pod taktovkou farmabyznysu a vůbec směřování průmyslu potravinového, chemického a farmaceutického, myslíte si, že můžeme změnit životní styl a že se dá ve světě, protože u nás to zatím nehrozí, troufám si říct, ale také se probouzíme, být tím velikánem, mocenským ukazatelem, že to jde jinak a lépe?

Jan Rak: Hm, to je moc hezká otázka. Já se domnívám, že se probouzí rozhodně nejen Amerika, ale celý svět. Mám pro to svou vlastní teorii, domnívám se, že je to hodně způsobeno obrovským pokrokem například v IT technologiích, ta umělá inteligence a podobně, není úplně jasné, co je příčina a co je následek, jestli se probouzíme v důsledku tohoto pokroku, nebo jestli je pokrok důsledkem toho probouzení, to bych nechal na posluchačích, ať se rozhodnou sami, ale já vidím ten celospolečenský nebo celosvětový vývoj ohromně pozitivně, jsem z něj nadšen. Uvědomil jsem si, a nechci se pouštět do žádných konspirací, ale uvědomil jsem si právě na příkladu z doby covidové, že předtím spousta lidí jako já jsme vždycky toužili po tom, aby konečně došlo k nějaké změně, k nějakému pohybu, a když pak ta změna přišla, tak spousta z nás byla vyděšených, co se to děje, musíme nosit roušky, ale já myslím, že i ta doba covidová, stejně jako ty další vlny transformace, podle mě války, a teď tyhle věci, co se dějí v Americe a tak, jsou vlastně průvodními jevy toho celosvětového probouzení, jehož aspektem jsou právě úžasné pokroky v IT technologiích. Já se domnívám, že lidská tvořivost, to, co nás všechny tlačí, ať chceme, nebo nechceme, k rozšiřování vědomí, protože dnes máme mnohem větší možnosti získávat informace, činit si vlastní názor a podobně, tak tento proces je podle mě nezastavitelný, a ty IT technologie jsou podle mě takový vehikl, který to dnes umožňuje asi nejvíc. Když se na to podívám ze svého pohledu jako fyzika, tak se domnívám, že podobná situace panovala na začátku 20. století právě ve fyzice. Protože začátek 20. století byl také ohromně revoluční ve smyslu hroucení starých paradigmat. Einsteinova teorie přinesla úplně nový pohled na to, co je čas a prostor, jestli vůbec existuje nějaký absolutní čas a prostor, kvantová fyzika rozmetala všechny naše představy o tom, jestli existuje vůbec objektivní realita a podobně. Ale něco se pokazilo, podle mého názoru, a nechci se nikoho dotknout, ale mám pocit, že se ten vývoj ve fyzikálním myšlení tak trochu zpomalil někdy na konci druhé světové války, souvisí to možná i s tím projektem Manhattan, kde se vyvinula jaderná zbraň a podobně. Tam se podle mě něco stalo, což způsobilo, že se tak trochu zpomalila transformace nazírání na to, co to realita je. Dokonce se to dá najít na Wikipedii nebo kdekoliv, že právě koncem druhé světové války tam vznikl takový fenomén, kterému se dnes říká v kvantové fyzice „shut up and calculate“, jako že ti vědci byli v podstatě nuceni, motivováni k tomu, aby to, co vědí o kvantové fyzice, nad tím příliš nepřemýšleli, protože matematický aparát poskytuje možnosti, jak vypočítat to, co pak v přírodě pozorujeme, ale aby nad tím nepřemýšleli. Shut up and calculate.

Helena Neumannová: No jo, jen pracujte.

Jan Rak: Ano, přesně. Takže ve fyzice, myslím, že ten pohled je stále ještě dost dominantní, ale svoboda, jak to vidím nebo vnímám sám za sebe, jako kdyby se přenesla do IT technologií, kde možná také byly nějaké pokusy o monopolizaci nebo kontrolu, ale nikdy se to vlastně nepovedlo, takže ten pokrok je úžasný. A to, co dnes sleduji, spousta lidí se třeba ptá na umělou inteligenci, jestli se toho máme bát a podobně, z mého pohledu, všechny tyto technologie nám ukazují vlastně pravdu o nás samých, o tom, jak funguje naše vlastní mysl, a co ta realita vlastně může být. A tak se domnívám, že je to úžasný pokrok, který svým způsobem zastavit podle mě nejde. A možná to, jak jste se na začátku ptala, jestli ta transformace v Americe je signaturou toho, jestli se Amerika probouzí, nebo tak, já si myslím, že rozhodně, na každý pád ta transformace, a to probouzení světa nebude podle mě probíhat tak, jak bychom si rádi přáli, bude to turbulentní, občas to může někoho bolet, ale já bych tuto otázku možná ukončil krásným citátem. Kdysi jsem našel překlad sanskrtu o tom, co to znamená být člověkem, a tam píšou, ten první bod, budete mít lidské tělo a tak dál, to je jasné, a tam říkají, cokoli se vám bude v životě dít, tak jsou to lekce, a nemůžete nikdy udělat žádnou chybu, protože to, jakkoli se rozhodnete, je vlastně to, že si jenom udílíte lekci, abyste ji prošli, pochopili, a mohli se posunout dál. Takže to je podle mě ohromně osvobozující. Když si člověk uvědomí, že vlastně někdy v životě si nemusí vyčítat, že udělal nějakou chybu. Protože to byla lekce, aby pochopil, že to byla chyba.

Lenivost jako hnací síla pokroku a technologie jako nástroje osvobození člověka

Helena Neumannová: Děkuji, podepisuji plně, přesto, počítáte, Jane, jako kvantový fyzik s tím, že lidstvo je ve své podstatě lenivé? Protože vy říkáte, že AI, umělá inteligence a vůbec ten pokrok nám otevírá oči, otevírá dveře, nabízí spoustu možností, ano, ale my k tomu umíme, jak víme, přistoupit velmi „lazy“ způsobem a opět můžeme udělat z dobrého pomocníka špatného pána. Bohužel se nám to stalo v historii milionkrát.

Jan Rak: Stává se to každému z nás neustále.

Helena Neumannová: A pojďte mi pomoct, jak využít právě kvantovou fyziku a medicínu k tomu, aby se to nedělo minimálně aspoň u toho fyzického zdraví. Co do psychického a mentálního, duševního zdraví, to budeme ještě řešit, půjdeme k tomu paradigmatu ještě více, protože to je fascinující téma, ale znovu, ten lenivý člověk pořád tady je. Ten živočich, který má probádaný mozek jenom z 30 %, vlastně nevíme, co umí, a děláme jednu chybu za druhou. Ale bohužel ji děláme tak, že jsme téměř došli na to dno. Co s tím?

Jan Rak: Já se domnívám, že lenivost je jedna z největších hnacích sil ve vesmíru. Řekl bych, že lenivost je více spojená s mužským aspektem…

Helena Neumannová: To se mi líbí… Ano, vidíte to takto.

Jan Rak: No jasně, a ten mužský aspekt je víc zaměřený na to více věci ulehčovat, a tudíž raději vymyslet nějaké zařízení, technologii nebo cokoli a zbavit se jakékoli monotónní nebo nutné práce pro obživu a podobně. Z tohoto hlediska si myslím, že i ten moderní vývoj, a říkáte to velice správně, je ohromně důležité právě z pohledu moderního vývoje si uvědomit, že vždycky to je, bylo a bude, že všechny naše prostředky, které používáme, ať už na úrovni subjektivní, jako je mysl, nebo na úrovni fyzické, jsou technologie, tak vždycky budou dobrým sluhou, ale vždycky budou zlým pánem. Kdykoli se necháme jakoby zotročit, ať už myslí, nebo technologiemi, nebo umělou inteligencí, no tak, jakmile se cokoli stane naším pánem, tak tím pánem bude vždycky zlým. To si myslím, že, jak jste zmínila, jeden z mých takových soukromých objevů je, že pravda je, že pravda není, tak ale existují jakési posvátné pravdy, které řídí jakoby realitu na hlubší nezjevené úrovni. A jedna z těchto pravd je tato, že jakákoli pravda nebo jakýkoli, když přijmu jakýkoli myšlenkový vzorec, kterým se nechám ovládat, tak se to ovládání vždycky zvrtne v noční můru. Řekl bych.

Mystické vhledy nám ukazují, že každý má v sobě již všechno potřebné k poznání smyslu života

Helena Neumannová: Je takovou posvátnou pravdou i to, kdy já jsem na jedné z vašich přednášek byla naprosto okouzlena tím tvrzením, že my dva tady ve skutečnosti vůbec nejsme, a pouze se naše energie a duše dohodly ve vesmíru, protože jsme jeden celek, ale že si tady pokecáme. A chci se zeptat, mě třeba ta práce s energií, a vůbec zamyšlení se nad energií nesmírně pomáhá při paliativní péči, kdy my neumíme mluvit o smrti, neumíme ji přijmout jako součást našich životů. Jak víme oba, jsou tady civilizace, které smrt oslavují, protože věří, že jedete někam opravdu do něčeho lepšího. Martin Stránský, pan profesor Stránský, vždycky říká: „Já vám řeknu, co tam je, a vy tam budete chtít všichni,“ takže to mi také pomáhá, samozřejmě ten humor je nesmírně důležitý. Nicméně my žijeme v civilizované společnosti, která věří, že smrt je konec všeho. Dočkáme se někdy hlubšího nahlédnutí, myslíte si, do lidského vědomí a podvědomí, do fungování naší duše? Protože já jsem třeba přijala, abych vůbec dokázala mluvit i s vědeckou obcí, nevědeckou obcí, to, že naše duše mohou být právě ty neurotransmitery, ty ocásky a pochody v těle, které si povídají. Dětem, když učím, co to vlastně duše je, tak říkám, ráno se ten mozek vzbudí, zeptá se jater, jak se mají, pak se zeptá mikrobiomu a tak dále, a to mi pomáhá vlastně k tomu, abychom si vůbec nějakým jazykem našeho kmene mohli sdělit naše názory. Ale přesto se zeptám, myslíte si, že se opravdu dostane lidstvo někdy k tomu poznání toho vědomí a podvědomí na takové úrovni, že to začne využívat ve svůj prospěch? A případně, jsme tomu blízko?

Jan Rak: Hmm. Já si myslím, že jsme jako lidstvo se k tomu dávno dostali. Že to dávno víme, že dokonce i každý z nás to někde v podvědomí, tyto znalosti zasunuty má, a dokonce každý z nás má i možnost k těmto znalostem nebo k těmto vědomostem se dostat i ve stavu fyzickém, v jakém je teď. Mám na mysli mystické stavy nebo stav změněného vědomí, a vím o tom, že naše společnost, jak jste zmiňovala, ta vědecká, nebo převládající názor ve společnosti je takový ten striktní objektivismus, že jo…

Helena Neumannová: Ano, ta nezpochybnitelná fakta…

Jan Rak: Ano, takže to je to paradigma, ze kterého se hůř nahlíží na otázky, které představují ten zjevený objektivní svět, to chápu. A nedávno jsme měli zajímavou debatu v jakémsi debatním spolku, kde byl profesionální filozof, a ten se velice striktně vymezoval vůči tomu, že někdo jako já třeba, který není vzděláním filozof, jak se může vyslovovat k teologickým otázkám existence bytí a podobně. Víte, to je naše tendence, my máme, se domnívám, ne úplně zdravou tendenci přijímat názory jakoby autorit, a přitom každý z nás má k dispozici, já to často opakuji, každý z nás má k dispozici úplně všechno, co potřebuje na to, aby si sám odpověděl na svoje otázky: Kdo jsem já? Kam jdu? Co je smyslem mého života a podobně? Nepotřebujeme, můžeme používat k tomu ať už autority, nebo urychlovače, nebo teleskopy, nebo jakékoli vědní obory, je to úžasné, mohou nám pomoci nebo nás někam posunout, ale ty finální odpovědi stejně musí hledat podle mě každý sám v sobě. A nechat si pomoct může, ale to finální rozhodnutí musí udělat každý sám. Jenom bych do toho vsunul takovou heretickou myšlenku. Vy jste zmínila zdraví, a tak, kdokoliv z nás se může dostat do situace, kdy se dostane do zdravotního stavu, kde třeba doktoři vysloví nějakou fatální diagnózu, a tam si myslím, že také má člověk častokrát na výběr mezi tou modrou a červenou pilulkou. Může si nechat vlastně otázky svého vlastního zdraví řešit autoritami, anebo mám spoustu lidí, kteří vzali svůj vlastní osud do svých vlastních rukou a postavili se a dokázali se tomu osudu vzepřít. Takže v tomto smyslu já jsem o hodně víc příznivcem té červené pilulky, vzít si osud do svých vlastních rukou a věřím tomu, že pravdu najde člověk vždycky jenom sám v sobě.

Proč je důležité a užitečné hledat cestu k vlastní duchovní svobodě i ve světě autorit

Helena Neumannová: Vy jste mi úplně, pane profesore, nahrál na další otázku. Proč si myslíte, že uvěřili lidé, že pravdu mají pouze ty autority, které navíc vznikly a byly vybudovány systémem, který je nefunkční, zastaralý, bohužel hloupý, a v poslední době i nebezpečný? Proč se lidé raději obrátí s důvěrou na někoho než sami do sebe, proč nedojde k tomu uzemnění, k tomu otevření té mysli, protože jak víme, tělo je fantastický nástroj, který dokáže zpracovat jakýkoli problém, a já jsem vaším příznivcem nebo příznivcem těch teorií, a vedu k tomu vlastně i moje klienty stejně jako vy: Vezmi osud do svých rukou. Protože já jsem zažila v Amazonii – to kdybych tady vyprávěla, tak dostanu anděla a jedu k Chocholouškovi, pavilon C, takže tam si rozumíme, nicméně právě dodávám odvahu těm lidem hledat zlatou střední cestu a obracet se jak na tu autoritu, pokud jim to pomůže, tak ale se ponořit sám do sebe a pomoci si tím, co tisíce let fungovalo. Byly to půsty, bylo to otužování, bylo to chození bosou nohou po zemi, kde nás léčí tato energie, bylo to vyčištění mysli právě cestou duší. Církev nám tady vzala takové nádherné věci, jako že jsme si umývali vlasy v řece vzájemně, vypili jsme divoké byliny, skákali jsme přes ohně, byl tam i jistý sexuální podtext, vy jste se poprali v hospodě, pak jste nebyli zlí doma, nezlobili jste, všechno fungovalo, jak má. A my jsme si ty pohanské, slovanské – protože v nás jsou keltské náčelnice, ve vás jsou keltští náčelníci, v nás jsou ty Slovanky, mimochodem ve Vatikánu se říká, že jsme svatý grál, Slovanky, že máme tu sílu obrovskou, vnitřní, vy jste ti Slované – proč jsme uvěřili autoritám, a je to opravdu dáno tím, že se to tady budovalo ty tisíce let? A případně, jak z toho ven? Zase, jak nám může pomoci kvantový fyzik a případně kvantová fyzika k tomu, abychom to zlepšili?

Jan Rak: To je krásná otázka. Jak jste zmiňovala půsty a pohanské zvyky, já jsem v pondělí teď ukončil týdenní půst, říkal jsem si, teď na jaře už je čas a tentokrát jsem to měl tak krásné, se mi nádherně meditovalo u toho, a druhý den jsem měl krizi, to tak často bývá druhý den, ale pak ten zbytek od té středy dál to bylo tak krásné, to jsem si to užil ohromně. Zdá se mi také, že je nějak to jaro městské takové krásnější, než ta příroda se probouzí trochu později, ale to trochu odbočuji od tématu. Já se domnívám, že ta otázka, proč jsme se nechali tak zavřít do těch schémat toho, že tu pravdu má kdosi tam venku někde, ať už Vatikán, nebo církev, nebo profesoři, nebo guruové a podobně, nebo jenom vědci, tak já se domnívám, že to je úžasné. Že to je nádherné, protože je to geniální, protože se domnívám, že se jedná o jakýsi způsob hry. To, co prožíváme, je jakási forma hry, jejíž cílem a záměrem je pochopit tu hru, a z té hry, řekl bych, ta výhra ve hře spočívá v tom vystoupení z té hry. Jako že to pochopím a…

Helena Neumannová: Ta odvaha…

Jan Rak: No, ale právě ta hra je o to cennější, čím víc je komplexnější a obtížnější, těžší. Protože kdyby to bylo jen tak, chvilku se nad tím zamyslet, a pak, ahá, jo takhle, já hraju tuto hru, nemusím věřit tomu, co tady říkají, a můžu vlastně zjistit, že já jsem tvůrce svojí reality, že vlastně já si můžu… že jsem vlastně ta nejsvobodnější bytost, co v celém vesmíru existuje, a kdyby to bylo tak jednoduché, tak ta cena za to probuzení, to osvobození, by byla trošku devalvovaná. Takže si myslím, o co je hra geniálnější, o co těžší je to prohlédnout, tak o to významnější, o to víc se pak můžeme radovat z každé nové dušičky, která to pochopila. Takže takhle.

Život jsou lekce, kterými musíme projít, abychom pochopili, proč se nám dějí

Helena Neumannová: Snad nám posluchači opravdu rozuměli, co chceme přinést za poselství. Trochu se bojím, jestli už nejsme moc daleko, jestli jsme neutekli, protože těžko budu teď vysvětlovat dámě, která prošla, máme kolegyni, její manžel umírá, lékař naprosto netaktním způsobem jí sdělil před ním, že má 14 dní, a teď jsme všichni přemýšleli, kde je ta hladina, jak pomoci, samozřejmě co nejlaskavějším způsobem, a zároveň ji ale připravit pravděpodobně na ten odchod, usnadnit jí to co nejvíce, a teď nevím, jestli ona teď úplně momentálně chápe, co my dva tady říkáme…

Jan Rak: No, já rozumím. Ale je to opravdu pořád vlastně ta samá otázka. V okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že to, co tady prožívá, jsou jisté lekce, kterými je třeba projít, aby se pochopil ten prožitek, který může být jakéhokoliv charakteru, někdo potřebuje si prožít v uvozovkách, nebo bez uvozovek, utrpení ve smyslu vlastní nemoci nebo nemoci někoho bližšího, nebo prostě úmrtí v rodině a podobně, ale zase… každý z nás má k dispozici úplně všechno, co potřebujeme na to, abychom tu lekci pochopili a abychom ji zvládli.

Helena Neumannová: To se mi strašně líbí, teď jste to krásně uzavřel, abychom byli pozitivní…

Jan Rak: Chtěl jsem říct ještě jednu takovou… to je právě teď k těm otázkám života a smrti. Já jsem na jakémsi, řekl bych, říká se tomu jako mystický vývoj, že když člověk se noří víc do sebe ve smyslu poznávání těch aspektů nebo dimenzí bytí, které nejsou zjevené tam venku, je tam ten obrat dovnitř, také bychom se mohli bavit, co to znamená venku, dovnitř, ale v těch mystických vhledech se dá snadno nahlédnout, že vlastně nebýt nelze. Že vědomí nemá ani počátek, ani konec. Naše tělo, ta existence, ten sen, jak to prožíváme teď, tak samozřejmě, my žijeme v jakési kauzální rovině, že vždycky něco začne, pak skončí, příčina, následek a tak dál, ale dá se prostě jenom takovou racionální úvahou typu: Dá se neexistovat? Kdyby se dalo neexistovat, tak ale neexistuje způsob, jak o tom zjistit cokoliv. O té neexistenci. Protože aby někdo podal svědectví o neexistenci, tak by v té neexistenci musel existovat, rozumíte. Takže dá se v podstatě říct, podle mě se lze racionálním způsobem dojít k závěru, že nebýt se vlastně nedá. To znamená, že jasně, nikdo z nás tady ten sen, jak ho prožívá, tady nebude věčně, to možná zaplať pánbůh za to…

Helena Neumannová: Myslím, že všichni bychom měli děkovat za to, že máme více životů, samozřejmě, ale že jsou vždycky ukončené.

Jan Rak: Otázka vědomí, jestli vědomí může zaniknout, taková jako smrt v tom…

Helena Neumannová: Energetickém poli…

Jan Rak: Smrt, myslím, fyzická samozřejmě, ale na tom vědomí si myslím, že v podstatě smrt by se dalo nazvat i to, že vlastně smrt jako vědomí možná není.

Helena Neumannová: Ne.

Jan Rak: Víte, dokonce u mě, já si vzpomínám, že víte co, to nejsou ani moje slova, to se dá… spousta mystiků nebo z východních filozofií, víte, Tibetská kniha mrtvých, ti to tam popisují přesně…

Helena Neumannová: Je toho hodně k dispozici, zaplať pánbůh.

Jan Rak: Ano, přesně tak. Ale když jsem já sám dospěl k jednoznačnému poznání, že vědomí jako takové nemá ani počátek ani konec, tak já si pamatuji, že prožíval jsem z toho dost velký otřes. Toho poznání. Jako že celý život člověk žije v tom, že prostě se jednou narodí, pak umře a tak dál. A najednou člověk zjistí, že to vlastně není možné.

Martina: Premiér Petr Fiala řekl, že sázka Asada na Rusko mu nevyšla. Měl Asad šanci vsadit na někoho jiného?

Eva Filipi: Ne. Mám opět trpký úsměv. „Sázka na Rusko nevyšla“, to je výrok v naší tendenci a linii, že Rusko je hanebné. Asad měl osobně Západ velmi rád – když to budeme nazývat Západem – měl velmi rád evropské země, sám studoval v Londýně. Asad opravdu – jako řada dalších intelektuálních Syřanů – měl Západ rád a rádi by s námi spolupracovali. Jenomže my jsme se hned od roku 2010, na konci roku 2010, 2011, postavili velmi tvrdě a velmi nekompromisně proti němu. Takže to není tak, že mu něco zbylo, on by rád s panem premiérem Fialou spolupracoval, kdyby mu to dovolil.

Martina: Dá se to říci i tak, že Západ pomohl rozvrátit Sýrii podobně jako třeba Libyi tím, že odstranil Kaddáfího?

Eva Filipi: Samozřejmě – věci se mají nazývat pravými jmény. Ano, je mi to strašně líto, ale Západ, Evropská unie a další, jsme se podíleli na tom, co se dělo v Sýrii, protože jsme měli náš cíl. Vyzbrojovali jsme rebely zbraněmi, a přitom nám muselo být od začátku, nebo řekněme ne první měsíc, ale velmi brzy nám muselo být jasné, kdo jsou oponenti Asada, že to nejsou nějací demokraté, kteří převezmou moc. Že to není jako „Sametová revoluce v Československu“, to nám muselo být od první chvíle jasné, a přesto jsme naprosto bezmyšlenkovitě pokračovali v naplnění tohoto cíle. A to je, Martino, něco, co je širší a z čeho mám obavy, zdali jsme jako Evropa neusnuli na tom, že tomu umíme vládnout a že umíme mít cíle, a přitom tyto cíle jsou velmi nedobré a nejsou dobré ani pro Evropu, natož pro danou zemi. A že to je takovýto druh myšlení, že zatímco svět se vyvíjí, tak my jsme velmi rigidně zůstali v nějakých liniích, v nějakých trendech, a zapomínáme, že by se mělo přemýšlet trochu jinak. A to mi trochu dělá vrásky.

Tím, jak jsem tady nežila, viděla jsem lépe sebestřednost Evropské unie a její neschopnost přemýšlet jinak

Martina: Myslíš si, že se to dá pojmenovat i tak, že my prostě nejsme schopni akceptovat – myslím tím Západ, když se tedy bavíme o Evropské unii – že jsou ve světě enklávy, země, kde zkrátka demokratický režim prostě úplně fungovat nebude? Když se navíc podíváme, že tak úplně ne vždy funguje i u nás?

Eva Filipi: Řekla jsi to přesně. Já myslím, že jsme snad už konečně došli k poznání, že univerzalita našich hodnot není univerzalita. Že nemůžeme měnit režimy v jiných částech světa, nebo bychom je měnit neměli, byť můžeme pomoci, a ano, tady pak narážíme na humanitu, protože se těm lidem daří špatně. Ale takovéto tendence už musíme opustit. Vidíme, že svět se velmi proměňuje. Je to dva dny, kdy jsem četla, že Čína s Indií uzavřely velkou strategickou dohodu. Možná dodám ještě tohle: Tím, jak jsem tady nežila, jak jsem se dívala na Evropu a na Západ ze syrské, irácké, turecké nebo libanonské výseče, tak se ti daleko dříve ozřejmuje, že se neumíme chovat dobře. Když potom mluvím s kolegy, kteří žijí tady, tak tady z Evropy člověk nevnímá – protože jsme sebestřední – že my už nejsme těmi, kteří řídí globální orchestr před sebou, že mu velíme a že máme možnost to ovlivňovat. Na to člověk přijde daleko dříve, když má možnost – jako já jsem měla možnost – žít mimo, a hlavně spolupracovat s Evropou, protože pohledy na Sýrii a na jiné země se činí také v Bruselu. Je to konec jedné etapy. Je to – doufám – už definitivní konec, tedy, že už se Bruselu asi nebude dařit pokračovat v těchto tendencích, protože se bude muset zamyslet nad tím: Kam dál, Evropo?

Martina: Ty jsi právě řekla, že jsme snad už došli k poznání, že nemůžeme vyvážet revoluci a své ideje a ideologii. Ale na základě čeho jsi dospěla k poznání, že my už jsme došli k poznání? Poslední kroky Evropy vypadají stále tak, že si bude sveřepě trvat na svém a že napravený terorista je lepší než dosavadní režim, který tam byl.

Eva Filipi: Já jsem to asi řekla špatně. Ne, my jsme ještě nedošli k poznání. Přiznám se, že když jsem sledovala projev J. D. Vance v Mnichově, tak jsem s ním naprosto souzněla v tom, že jde o to, že v evropských zemích se politici, vlády bojí voličů, když řekl: „Vy si myslíte, že ruské peníze“ nebo já nevím koho, íránské peníze – „ovlivní vaše voliče? Tak to asi tedy nejste moc pevní v podpatcích, když si toto myslíte.“ Čili já tady vidím právě tento problém, a v tom jsme ještě, podle mě, k poznání nedošli – určitě ne v rámci Evropské komise, a myslím, že to bude ještě hodně těžké. Velmi doufám, že se objeví pár lidí, třeba i v České republice, kteří budou myslet na zájmy České republiky a nepojedou v těchto setkáváních a jednáních. Já znám bruselské prostředí, jezdila jsem tam, a také si vzpomínám, když mi ministr zahraničí Turecka říkal: „Já vás vždycky na konferencích vidím, jak se tam vidíte, objímáte, usmíváte, ale nevidím řešení.“ To mi tehdy řekl Ahmet Davutoglu, velký filozof, ministr zahraničí a pak premiér, autor knihy Strategická hloubka. Což může být…

Martina: Nedopověděla jsi to: „Což může být…“

Eva Filipi: Osmanská říše může být další moment v celém tomto regionu.

Evropská unie manipuluje s občany strachem, když jim radí vytvářet zásoby na dobu krize

Martina: To by ale asi nebyla pro Evropu dobrá zpráva?

Eva Filipi: No, já nevím, jestli by to byla pro Evropu zpráva špatná nebo dobrá. Mám pocit, že cokoliv se děje ve světě, že už na to Evropa neumí reagovat. Takže já bych nehodnotila, jestli dobrá nebo špatná zpráva. Já mám pocit, že Evropa je totiž zbavena, že je zahleděna do něčeho – nevím, jak to nazvat, jsou to Green Dealy, a další a další. Upřímně se děsím toho, že se u nás na základě rozhodnutí Bruselu vysílají pořady o tom, jak máme přežít 70 hodin a jak máme mít doma vodu a makarony. Sorry, ale tohle je věc na obecní úřad, a ne na Brusel. Čili já mám velmi skeptický pohled na to, jestli by Evropu nová osmanská říše – což by se Erdoganovi určitě líbilo – znepokojila nebo neznepokojila. Absolutně nevím, protože oni se nenechají znepokojit vůbec ničím, jedou ve svých vizích, které tam někdo vymyslel, ale nevím, jestli byl opravdu graduovaný a jestli to fakt myslel vážně. Já nevím.

Martina: Ty jsi teď načala téma trošičku z jiného soudku, ale proto se tě jako zkušené diplomatky zeptám: Jak to čteš, když nám najednou Evropská unie začne radit, jak si máme dělat zásoby na přežití – a ty správně říkáš, že to patří municipalitám, obecním úřadům, nebo třeba takovým rádiím, jako jsme my, protože my jsme o tom mluvili už opravdu desítku let zpátky, ale bylo to bráno tak, že strašíme – tedy když ti najednou Evropská komise začne poskytovat tyto nevyžádané rady?

Eva Filipi: Za prvé, je to pro mě naprosto nepřijatelné. Za druhé, jestliže toto teď vymýšlí Evropská unie – já nevím, jestli to bylo z Komise nebo od koho přesně – tak je to rádoby pomoc lidem ve fázi, kdy se tady bude rozpoutávat válka. A to já v těchto tendencích nebo v myšlenkových okruzích vidím. A vidím to čím dál víc, včetně situace u nás. My se tady budeme bavit o tom, že bude válka? To v tuto chvíli zapadá do scénáře, že Rusko – jak to tvrdí někteří politici – bude dál rozpoutávat další boje a další války. Já to vidím jako velmi nezdravé, velmi nepřijatelné. To se skutečně má odehrávat – jak už jsme o tom mluvily – mezi skauty, na municipalitách, obecních úřadech – tohle je běžná věc. Ano, někdy mluvíme o tom, že se třeba někdy může stopnout elektřina, musíme mít vodu, to je všechno v pořádku. Ale tohle mít teď jako pokyn, že se to bude vysílat a bude se to lidem říkat – to je až zhoubné.

Martina: Myslíš, že se to dá vnímat tak, že nám tím něco podprahově sdělují?

Eva Filipi: Takto to lidé budou vnímat. Jestli oni to tak necítí, tak ale lidé to budou vnímat takto: „Podprahově nám sdělují – bacha, řítí se válka“. A když se lidé obávají, tak jací jsou? Jsou manipulovatelní a nechají se ovládat, protože mají strach, protože se bojí. Je-li toto cílem – to nevím. Já mám někdy pocit, že v Bruselu moc o těchto sděleních nebo opatřeních, která dělají, nepřemýšlí.

Teroristická skupina přijatá Západem jako legální vláda Sýrie operuje promyšlenou propagandou

Martina: Pojďme se ještě vrátit k osobě Džuláního, kterého si tedy Evropa pravděpodobně vybrala jako partnera pro příští jednání o Sýrii. Já jenom zmíním, že on jakožto stoupenec Al-Káidy spolupracoval s těmi nejtvrdšími, jako byl Bagdádí, Zarkáví, ale posléze se od Islámského státu, který vedl Bagdádí, odklonil, a později se údajně rozešel i s ideologií globálního džihádu s tím, že se chce věnovat pouze osvobozování Sýrie od Asadova režimu. Takto vlastně tito povstalci rebrandovali na Haját Tahrír al-Šám, česky Organizace pro osvobození Levanty. Tento rebranding proběhl v roce 2017, kdy jsi ještě byla v aktivní diplomatické službě. Jak jste tuto skupinu v Sýrii vnímali vy, diplomaté?

Eva Filipi: To byla skupina v Idlíbu, to byla skupina, která vůbec nepronikala dovnitř Sýrie nebo do další Sýrie. Já jsem věděla, že podpora pro idlíbské existuje, ale zároveň skutečně nikdo neočekával, že by poté došlo k tomu, co se tam děje teď. Ti bojovníci na jedné straně patřili k Al-Káidě, a dokonce se teď říká, že někteří z nich jsou strašně nespokojeni s novým prezidentem, protože jsou naučeni něčemu jinému. Tam jsou nadále buňky Islámského státu, a tyto buňky jsou lidé, kteří nemají dobré úmysly, nebo určitě ne vůči Syřanům, ani vůči Západu jako takovému. Musím říct, že jsme spíše očekávali, že Idlíb bude řešen jiným způsobem než to, co se stalo. Spíš se očekávalo, že se Rusko, Asad, Turek dohodnou, co s nimi dál, a spíše se čekalo, že Idlíb neudělá to, s čím vystoupil a udělal to, co v prosinci loňského roku. S tím se moc nepočítalo, protože náš úmysl byl, že zavládne demokracie. Čili máme mnoho Syřanů – jednak v zahraničí, jednak i uvnitř, kde byla různá uskupení – kteří ne že by úplně zářili a že by byli velmi aktivní, ale byli. A z toho by se daly udělat nějaké další momenty, jak Sýrii zlepšit. Čili s tímto se moc nepočítalo – s těmi idlíbskými.

Martina: Už dřív jsem narazila na názory některých arabistů, kteří po vzniku této skupiny Haját Tahrír al-Šám tvrdili, že to je názorově jen další Islámský stát, jen nebezpečnější, protože tato skupina dokáže mnohem lépe pracovat s propagandou, zejména vůči Západu. Je i toto možnost?

Eva Filipi: Je to samozřejmě možnost. Jak jsem viděla od první chvíle, když mluvil Šára, když mluvil v interview pro různé televize, jak arabské, saudskoarabské, tak západní, tak jsem si říkala: „Pane, to je tedy státník. Má nádherné myšlenky, nádhernou arabštinu. Je vidět, že je vzdělaný“. Ale to je přesně to, co říkají kolegové arabisté.

Martina: Myslíš si, že poté, co Ahmada Šáru možná přijme i francouzský prezident Emmanuel Macron, tak že ho třeba přijme i Donald Trump? Že s ním Donald Trump bude mluvit jako se státníkem?

Eva Filipi: O tom silně pochybuji, protože se Washington doposud raději moc nevyjadřuje, a pokud se vyjadřuje, tak má velmi tvrdé podmínky pro jakoukoliv změnu působení dovnitř do Sýrie. Neženou se do toho, aby s Šárou měli nějaké kontakty. Tam pořád hraje roli Austin Tice, ztracený žurnalista. Dobře, tak si znovu řekli o Austina Tice, ale tím to končí. Já myslím, že Donald Trump má jednak další úkoly, a zadruhé by chtěl stáhnout své vojáky ze severovýchodu Sýrie – Pentagon už má plán na 30, 60, 90 dnů – to jsou ti, kteří podporují Kurdy. Čili pro Donalda Trumpa je v této fázi Sýrie nezajímavá a celkově nemá potřebu tam teď nějak zasahovat.

Martina: Ale Američané v době války proti islamistům z Islámského státu obsadili ropná pole na východě Sýrie. Myslíš si, že teď nebudou mít zájem tato ropná pole hájit?

Eva Filipi: Ty mají Kurdové, kteří jsou podporovaní Američany. Čili to je tato informace, že američtí vojáci tam jsou na podporu Kurdů, a ti je mají spolu s Američany. Ne, nemyslím si, že by to mělo být téma. Ne, skutečně, Donald Trump už v prvním období chtěl stáhnout vojáky. Myslím, že v kontextu toho, jak začíná usekávat finance USAID pro různé neziskové organizace a další, tak v tomto trendu také říkal: „Co tam děláme?“ Oni, Amerika, už nechtějí být hlavní zemí, která bude ovládat zbytek světa. Ale vidíme tam úplně jinou tendenci. Takže už za prvního období říkal: Stáhneme vojáky. Co tam děláme? A tehdy se Donald Trump poučil. Tehdy mu to ještě Deep State, establishment, nedovolil. Ale teď už je poučen, už tam má lidi, kteří jsou jeho příznivci a kteří pracují pro něj. Takže já si myslím, že oni odejdou. A ropa je nezajímá.

Asad si zasloužil nepřátelství Západu, protože odmítl plány na strategicky významný plynovod

Martina: My jsme se tady už několikrát dotkly toho, čím se asi Asad Západu tak zprotivil a proč upadl v tak hlubokou nemilost. A jednou z teorií je, že si vysloužil nenávist mocných skupin na Západě mimo jiné proto, že odmítl plán na vybudování plynovodu z Kataru přes Sýrii. Je toto možný důvod?

Eva Filipi: Bezpochyby je to jeden z nich. Toto je pravda. Ano, Katar chtěl budovat plynovod přes Sýrii. Tento plán by pak samozřejmě zase znepokojil Rusko. A Asad také jednal s Evropskou unií a v roce 2010 odmítl asociační dohodu s Evropskou unií s tím, že není pro Sýrii výhodná. Toto je další věc. Ale ten pipeline nebo plyn z Kataru – to nevím. To bych musela být u toho, kdy to někdo řekl. Já už se čím dál víc snažím proplavávat v mnoha informacích a vždycky si říkám: „Kdybys tak mohla být v kapse Putina a slyšela, co právě řekl“. Ano, říká se to. Ale nemyslím si, že to je jediný moment. Ano, je to ekonomický moment – není to jediný moment. K tomu se rychle a velmi rychle připojil příběh, jak Asad nechal zastřelit děti v Dar´á, a už to běží. Čili tam se to pak nabalí a všichni čekají, co ještě provede. A když to neprovedl, tak to musíme vyrobit, což jsou ty false flag s chemickými útoky, a pak už je příběh úplně jasný a vlak jede pěkně pomalu, a vždycky se k tomu přihodí, co zase provedl. Na začátku, ano, určitě hrál roli tento ekonomický aspekt.

Martina: A je teď tedy reálné, že nové vedení Sýrie nebude bránit Kataru, aby přes syrské území vybudoval plynovod?

Eva Filipi: Určitě nebude. Katar, to jsou Muslimští bratři, kteří jsou s Erdoganem domluveni. Určitě nebude. Ale můžeš stavět trubku, když je tam nestabilita? To nelze. Takže já právě vím, že by peníze mohly chodit třeba ze Zálivu, případně z Kataru, jenomže jak budeš rekonstruovat zemi, když je tam nebezpečno, když tam není stabilita? Takže Šára je úplně v klidu, ten tuto trubku potřebuje – a oni by se pak nějak dohodli. Ale já pořád tvrdím, že stavět můžeme ve stabilní zemi. A jak dát do rovnováhy nebezpečí a na druhé straně stabilitu, kterou potřebujeme? Ale my potřebujeme zároveň tu trubku, zároveň potřebujeme pracovní příležitosti, aby lidé pracovali a žili. A kdo to tam dnes dokáže? Já mám tento otazník. My, Evropa, budeme dělat konference, budeme zvát Šáru, budeme se s ním objímat, budeme ho mít rádi – pokud tam ještě bude. Ale my si tam, na místě, musíme všímat regionálních států: Co dělá Turecko, co dělá Saúdská Arábie, co dělá Katar, případně Jordánsko, Irák, případně i Írán. Asi takhle to je. Je to fascinující a strašně mě mrzí, že Evropa umí konference a umí podpořit někoho, kdo nám může udělat problémy.

Martina: Pane Jiří Weigle, opustíme teď snahy Donalda Trumpa dojednat příměří nebo mír na Ukrajině. Já bych vzpomenula už jeho minulé volební období, kdy jsme se mohli dočíst, že se Trumpově administrativě podařilo docílit průlomu v postupném smíření Izraele s arabskými státy. Jenom připomenu, že 15. září 2020 byly právě pod americkým patronátem podepsány takzvané „Abrahámovské dohody“, tedy bilaterální smlouvy, které normalizovaly vztahy mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Marokem a Súdánem. A pak Trump pracoval na dalším průlomu, protože podobná smlouva byla uzavřena s klíčovou arabskou velmocí, se Saúdskou Arábií. Tolik tedy vhled do úspěchu Donalda Trumpa v izraelsko-arabských vztazích. Ale mezi tím přišlo 7. října 2023, a Hamás zaútočil na Izrael. Myslíte si, že Donald Trump má nyní šanci urovnat i tento konflikt?

Jiří Weigl: Obávám se, že tento konflikt je daleko těžší než ukrajinský. Tam je to řešitelné a lze tam najít nějaké čáry, které lze někde namalovat, a navíc zúčastněné strany asi budou časem vyčerpány, takže na to někdy přistoupí. Ale arabsko-izraelský konflikt má strašně dlouhé kořeny a není snadno řešitelný. Vy jste zmínila Abrahámovské dohody a podíl Donalda Trumpa na jejich uzavření. Já myslím, že on dokázal, že je schopen v této spletité situaci na nejvyšší úrovni nacházet řešení, ale uvědomme si, že smíření Izraele se mu podařilo docílit se vzdálenými zeměmi – s Marokem a s monarchiemi Zálivu – které jsou, a vždycky byly americkými spojenci.

Martina: Nikoliv s Palestinou?

Spor o Palestinu je jako souboj dvou mužů o jednu ženu, kde se kompromisy hledají velmi těžko

Jiří Weigl: A měly obavy z Íránu, a tak dál. Ale to není příčina arabsko-izraelského konfliktu, ale je to boj dvou národů o jednu zemi – to je jako souboj dvou mužů o jednu ženu – a tam se kompromisy hledají velmi těžko. Já jsem velmi skeptický, a byl jsem skeptický vždycky. Palestina je malá, je jedna, a žije na ní velký počet obyvatel obou těchto národů, které vůči sobě mají nesmiřitelné postoje. Nesmiřitelné postoje v tom, že Izrael je židovský stát, a byl budován jako židovský stát, a je budován na území, které po staletí už bylo obýváno jiným etnikem. Oni jsou v mnohém podobní a v mnohém si jsou velmi blízcí – i jazykově, a tak blízcí – ale nábožensky ne. A především jejich identita je neslučitelná, a to vytváří antagonismus. Já myslím, že řešitelný byl tento problém v roce 1948, 1949, kdy byla první arabsko-izraelská válka, kdy Palestinci jakožto jasně definované etnikum ještě neexistovali, kdy byli součástí arabského moře, kontinua, které se táhlo od Sýrie po Egypt, a několik set tisíc lidí, kteří před touto válkou uprchli do sousedních zemí, by bylo bývalo začleněno do jejich společenství. Kdyby se stali plnoprávnými občany Libanonu, Sýrie, Jordánska, Egypta, tak myslím, že by tento problém nevznikl. Je to asi podobné, myslím, jako kdyby sudetští Němci, kteří byli vystěhováni z českého pohraničí, byli ponecháni v táborech kolem Šumavy a Krušných hor, a tam po generace žili bez práva pracovat a cestovat, a to ve velmi ubohých podmínkách. Tak tohle všechno vytvořilo neřešitelný problém palestinské diaspory, která je navíc částečně i součástí izraelské společnosti. A toto nějakým způsobem včlenit do státu, který je definován jakožto židovský, je téměř neřešitelné.

Martina: Teď je situace, jaká je. Když jste tento konflikt přirovnal k souboji o jednu ženu, tak mi to evokuje jednu divadelní hru, monodrama, ve kterém hlavní hrdinka říká: „Manželství je jako vztahy na Blízkém východě. Nemá řešení“. Ale pravděpodobně to budou muset Izrael, svět, Palestina, nějak vyřešit. Mě by zajímal původ spektakulárního útoku. Tak jste ho nazval i vy, že tento děsivý a záměrně spektakulární zločin patří k dosud málo objasněným záhadám současného vývoje. Ale než rozebereme tuto jeho teatrálnost, tak se zeptám: Myslíte si, že hlavním důvodem tohoto útoku bylo, že se Hamás snažil zabránit postupnému sbližování Izraele s ostatními arabskými zeměmi?

Jiří Weigl: Všechno je možné. Tato věc je asi příliš nevysvětlitelná na to, aby měla jedinou příčinu. Je skutečně nepochopitelné, k čemu by takové spektakulární vraždění mohlo sloužit, a je neuvěřitelné, jak by mohly přípravy na něj uniknout pozornosti izraelských tajných služeb a všech a celého bezpečnostního aparátu, který Izrael má na úplně nejšpičkovější úrovni.

Martina: To je mi od první chvíle záhadou, že se tam hloubí tunely, kterými projíždí nákladní auta, a nejlepší tajná služba na světě o tom nemá tušení.

Jiří Weigl: Nemám tušení. Já nevím, jestli jste sledovala, když Česká televize před časem opakovala izraelský seriál „Fauda“, který je, myslím, velmi zdařilý tím, že konflikt dvou skupin – teroristů a tajných izraelských služeb – popisuje velmi lidským způsobem. Všechno jsou to na obou stranách docela sympatičtí lidé, kteří mají své zázemí a své docela i pochopitelné motivace. Jedni jsou hnáni atmosférou nesmiřitelného odporu, hrdinství a mučednictví, které se tam neustále reprodukuje, a tamti jsou zase bojovníci za bezpečnost své země. Já myslím, že to bylo velmi ilustrativní, jak má Izrael palestinskou společnost prostoupenou svými bezpečnostními tykadly – a ví absolutně všechno. A právě s touto zkušeností se mi to nezdá možné. Nejen tedy to, že to nevěděli a že se to stalo, ale oni přece vrahové z Hamásu byli na izraelském území několik dní, a Izrael je maličká země a má obrovskou armádu, obrovské bezpečnostní síly, takže během minut by tam musely být takové jednotky, které by se s nimi vypořádaly naprosto rozumným způsobem. Čili já si nedovedu vysvětlit ani to, že nezasáhli včas, ani to, že tam mohli být ne několik hodin, ale dva, tři dny, že mohli někoho unášet, a tak dále.

Existence palestinského státu je pro Izrael nepřijatelná, vedlo by to k válce o zbytek Palestiny

Martina: A jak si to tedy vysvětlujete? Protože určitě tento monolog vedete sám se sebou, tedy jaké byly motivace Hamásu a jaké byly možná motivace Izraele nevidět, a hlavně z toho později ani nevyvodit důsledky. Přestože chápu, že na to ani jedna strana neměla čas.

Jiří Weigl: Na mě to všechno z obou stran dělá dojem bezradného zoufalství. Izrael prostě neví, co s Palestinci. Smířit se nejde. A pokud vzniknou dva státy, což je ideál OSN, o kterém všichni hovoří, tak je pro Izrael úplně jasné, že palestinský stát bude jeho zuřivý nepřítel, který bude zbrojit, který se bude připravovat k válce ne jako guerilla, ale jako plnohodnotný soupeř, který bude vyzbrojen, a nikdo jim nerozmluví, že by neměla vypuknout válka o zbytek Palestiny. Čili – je to kdo z koho. Existence palestinského státu je pro Izrael z tohoto důvodu nepřijatelná. Já tomu rozumím, že oni nevěří tomu, že by společně někdy mohli vést nějakou přátelskou koexistenci. Takže Izrael v Gaze utrpěl další vítězství, Gazu totálně zničil, zničil veškerý vojenský odpor Hamásu. A to tak, jako zvítězil ve všech předchozích válkách – jako už po několikáté zvítězil v Libanonu, jako porazil Egypt, a já nevím koho všeho – ale není to k ničemu, tato vítězství nikam nevedou.

Martina: A vy si myslíte, že si Hamás myslel, že má šanci uspět? Že má šanci něco změnit? A co vlastně?

Jiří Weigl: Jestli si Hamás myslel, že vytvoří krizi, která bude takových rozměrů, že mezinárodní společenství bude nějakým způsobem nuceno do toho zasáhnout, že izraelská reakce vyvolá nějaký hluboký mezinárodní odpor, který bude Palestincům ve prospěch – tak je to kostrbaté. Ale jinak si nedokážu vysvětlit, jaký smysl by toto vraždění, které si těžko může získat sympatie kdekoliv na světě, mohlo pro palestinskou stranu mít.

Martina: Rozhodně se o palestinském tématu začalo celoplanetárně diskutovat.

Jiří Weigl: Ano. Tedy pokud bychom hledali nějaké benefity, které z toho Palestinci mohli mít, tak pseudobenefitem je nepochybně obrat veřejného mínění – především liberálního v západní Evropě, ve Spojených státech – kdy se Izrael stává personou non grata. Hlavně ve velmi woke zemích, jako je Skandinávie, a na amerických univerzitách a tak dále – tam Izrael ve veřejném mínění prohrává. Takže myslím, že za to ty desetitisíce mrtvých v Gaze nestojí, a nevím, jestli to takhle měli Hamásovci vymyšleno. Nerozumím tomu. Jsou různé spekulace od izraelské vnitřní politiky, a já nevím, co všechno, komu na izraelské politické scéně mohla celá tato akce momentálně vyhovovat. Netuším. Ale myslím, že to vypadá dost zoufale a beznadějně, protože skutečně: Co dnes s Gazou? Co s lidmi, kteří tam žijí? Vystěhování, o kterém začal hovořit Donald Trump, asi není cesta, která je v dnešní době schůdná a možná.

Martina: Vlastně po deseti tisících mrtvých a nezměrném utrpení je izraelsko-palestinský problém ve stejném bodě, nebo ještě horším, než ze kterého 7. října 2023 vyšel.

Jiří Weigl: Ještě v daleko horším bodě.

Martina: Co bude dál?

V troskách je celý Blízký východ, jsme svědky jednoho velkého chaosu s nejasnými zákulisními vlivy

Jiří Weigl: V troskách je celý Blízký východ. Izrael zničil nejen Hamás, ale podstatně oslabil Hizballáh v Libanonu, což byla jedna – z byť kontroverzních – ale sil, která tam udržovala jakýsi řád. Tyto země se, jedna vedle druhé, rozpadají. Nejsou to státy v našem moderním slova smyslu, jsou to různé koalice různých vojenských náboženských struktur, které neovládají celá území. Je to prostě jeden velký chaos, do kterého se celý Blízký východ ponořil. A zrovna tak, jako je nejasná akce Hamásu ze 7. října proti jihu Izraele, tak je velmi nejasné vítězství Haját Tahrír aš-Šám v Sýrii: Co se tam vlastně událo? Proč asadovské síly, které vyhrály občanskou válku, najednou vůbec nebojovaly? Proč nezasáhli Rusové? Proč nezasáhli Íránci? Kde jsou jaké dohody v pozadí? Na co to má všechno vazbu? O tom můžeme my – kteří to sledujeme pouze ze sdělovacích prostředků a nejsme u jednacích stolů někde hodně hluboko v zákulisí – jenom spekulovat.

Martina: Já se s dovolením za malou chvíli do Sýrie s vámi vydám, ale teď bych přeci ještě jenom zůstala u toho, co jste už naznačil, že tady existoval plán, myšlenka Donalda Trumpa, že by lidé, kteří v pásmu Gazy mají podmínky neslučitelné s důstojným životem, byli někam přestěhováni, a že by se Gaza přestavěla na letovisko, na nějaký Gazaland. Myslíte si, že to myslel vážně? Nebo jenom předhodil novinářům a nějakým evropským politikům kost, aby mohli kroutit hlavou a říkat, jaký je Trump blázen, a teď se to ukázalo?

Jiří Weigl: Nevím, jestli to myslel vážně, ale idea někam Palestince z Gazy přestěhovat asi nemusí být jenom myšlenkou Donalda Trumpa. To já myslím, že možná žije v určitém kruhu v Izraeli, a Trump se stal pouze jejich mluvčím. To je možné s tím, že americké peníze, které by do toho mohly přijít, by to třeba udělaly nějakým schůdnějším, realizovatelnějším projektem. Já to nedovedu posoudit, ale jedna věc je zvláštní, že přirozenou zemí, nebo druhou vlastí Palestinců je Jordánsko, které dříve ovládalo Západní břeh s částí Jeruzaléma a které je umělým britským výtvorem – před tím nikdy žádné Jordánsko neexistovalo. Čili to byla přirozená součást celého území, které se nazývalo Palestina, a protáhlo se dál do pouště. Ale jinak by palestinským státem mohlo přirozeně být Jordánsko, kdyby soužití místních obyvatel a Palestinců už kdysi nedostalo konfliktní podobu, takže nakonec z Palestinců mají všechny sousední země obavu. Pro Egypt je to riskantní, protože Hamás je militantní islamistické hnutí, a v Egyptě vládne velmi tvrdý sekulární vojenský režim, který nepotřebuje posilu pro místní islamisty, Muslimské bratry, které velmi brutálně potlačuje. Takže Egypt dnes přítelem Hamásu a Palestinců není. Írán má své problémy, které řeší, a určitě se nechce zaplétat do žádných dalších velkých konfliktů s Izraelem. Už si to vyzkoušeli a není to, myslím, pro tamní režim nic potřebného. A ambice na globální úlohu íránského režimu, šíření islamistických revolucí, ta, myslím, už pohasla. A Sýrie je v chaosu. Takže s Palestinci to mají všichni složité a v zásadě je nikdo nechce přijímat. A myslím, že nebýt Donalda Trumpa a jeho velmi tvrdého postoje vůči masové migraci, tak by tady bylo jedno velké nebezpečí, že oblastí, kam by se Palestinci z Gazy mohli uchýlit, by byla Evropa.

Martina: Mimochodem, po nepokojích a po válce, která zuří v Gaze – asi se to takto dá nazvat – se mnozí muslimové dali na pochod a proud ilegálních migrantů do Evropy zesílil. Takže děj se, co děj, Evropa nakonec je vděčným cílem nelegální migrace.

Arabské jaro mělo být součástí plánu na vytvoření nové etnicko-společenské konstelace v Evropě

Jiří Weigl: Určitě: Ale nebýt Trumpova příkladu ve Spojených státech a toho, jak se nekompromisně postavil k masové migraci a jak odesílá ilegální migranty zpátky, tak, myslím, hrozilo, že evropští politici by byli schopni, pod humanitárními záminkami, otevřít brány dokořán a říci, že to je naše povinnost pomáhat bližním v nouzi a že se mohl opakovat rok 2015. Určitě k tomu bylo velmi silně nakročeno.

Martina: Co myslíte, že za tím je, když říkáte, že v hlavách evropských politiků se mohl, jakožto možnost, zrodit takovýto plán? Já jenom připomenu, že v roce 2018 jste napsal: „Migrační krize je záměrným a promyšleným projektem liberálních, levicových západních elit, které ovládly politický mainstream, a určují agendu na národní i mezinárodní úrovni.“ Řekněte mi: Myslíte si, že současní politici vlastně jenom navázali na to, o čem jste mluvil v roce 2018, nebo to byla tak trošku jiná situace?

Jiří Weigl: Myslím, že tady v Evropě liberální mainstream tuto myšlenku chová nadále. Chová ji pořád, jenom ji různě takticky potlačuje, ale když jsou příhodné okamžiky, tak s ní vykročí znovu ven. Ve skutečnosti nikdo žádný rozhodný krok k zastavení masové migrace do Evropy neudělal a je to jenom hra s vlastními voliči doma v Německu, ve Francii, v Nizozemí, v Británii, tedy tvářit se, že jim jde o bezpečnost vlastních občanů a tak dále. Ale tato idea – že migrace z rozvojového světa je pro Evropu přínosná, že je potřebná a že je to tmel, nebo rozpouštědlo nekompatibilních národních entit, a že všichni budeme tak trochu Čechy smíchanými s migranty, a trochu Němci smíchanými s migranty, a tak budeme všichni nakonec jeden evropský národ, jako je Amerika – je tady stále. Amerika je, myslím, v tomto vzorem. Mám podezření, že tato inspirace přišla zpoza oceánu tak, jako všechno, že ideálem je americká společnost složená z příchozích z celého světa a že Evropa se jí chce nějakým způsobem přiblížit. A síly, které tuto velmi spornou a nebezpečnou myšlenku zastávají, u nás pořád ovládají, nebyly poraženy, ale pořád tady určují směr. A ani v Německu se vůči tomu nic podstatného nestalo, přestože pan Merz říkával jiné věci, ale nakonec je závislý na Zelených a na socialistech a bude dělat pořád stejnou politiku.

Martina: Takže si myslíte, že to je skutečně opět zaoceánský dovoz, nebo že za tím můžou být spíše myšlenky třeba Coudenhove-Kalergiho a podobně?

Jiří Weigl: Může to tam být, je to samozřejmě všehochuť. Můžete v tom najít i běžnou byznys racionalitu, že na různé jednoduché činnosti – zemědělství, řemesla – potřebujeme pracovní síly, modré límečky, a domácím se do toho nechce, takže: Dovážejme je. Ale to nejsou lidé, kteří sem masově míří, to je jiný segment populace.

Sýrie je nešťastným příkladem toho, jak západní politika zničila relativně stabilní zemi

Martina: Vy jste před malou chvílí zmínil naprosto nejasnou situaci v Sýrii, ve které se asi těžko někdo může – viděno pohledem z Evropy, nota bene z pohledu laika – vyznat. I když vy jste arabista. Proč Bašár Asad vyklidil své pole působnosti? A proč svět v podstatě přijal nabídku „napraveného teroristy“ Abú Muhammada Džuláního – na jehož hlavu byla vypsána odměna 10 milionů dolarů – že se stane syrským prezidentem a že určitě nastolí sekulární režim? Zatím se v posledních týdnech rozjely čistky, při kterých jsou vražděni alavité i křesťané, přičemž alavité tvrdí, že po nich přijdou na řadu jezídové, drúzové a podobně. Podle vás, jakožto arabisty, dalo se něco takového čekat? Čekal jste to? Nebo jste přeci jenom věřil tomu, že Džulánímu šlo jenom o svobodnou Sýrii?

Jiří Weigl: Myslím, že se to dalo čekat, ale je zvláštní, že k tomu došlo takovýmto překotným a rychlým způsobem. Sýrie je vůbec velmi nešťastný příklad toho, jak západní politika zničila zemi, která sice nebyla vzorem nějaké demokracie a lidských práv, ale na druhou stranu je to země v regionu, který je tolik zmítán náboženskými sváry a sektářským násilím, a nevím čím vším, navíc je ještě v sousedství Izraele a konfliktu, o kterém jsme hovořili před chvílí. Takže to, že Západ dokázal tuto zemi takovýmto způsobem zničit a rozvrátit, je opravdu na pováženou. Bylo to v éře Obamova vládnutí, kdy „Arabské jaro“ mělo být spouštěčem…

Martina: Osvobozeneckého procesu, nebo jak to nazvat.

Jiří Weigl: Osvobozeneckého procesu. Ale myslím, že to velmi souviselo i s představou masové migrace, tedy že se tyto země dostanou do pohybu a Evropa jim otevře dveře a vytvoří se tady nějaká nová etnicko-společenská konstelace, která bude znamenat velký krok kupředu ve velkém ideálu nové společnosti, nového člověka, nové Evropy – a přeformátuje to i Blízký východ. Tedy, že to byla součást velkého plánu, protože to šla jedna země za druhou, a všude to probíhalo poměrně snadno: Tunisko, Libye, která se rozvrátila, a dodnes nepovstala z popele, tragický byl Egypt, protože kdyby se to tam skutečně podařilo, tak by Evropa klekla, protože kdyby se dalo do pohybu 100 miliónů lidí, když by tam došlo k občanské válce, nebo k něčemu podobnému, tak to by bylo téměř neřešitelné – a směřovali by nepochybně sem. A Sýrie? Tam, myslím, to bylo podceněno, že Asad nebyl běžný diktátor, jako to bylo v Tunisku, nebo jako v Egyptě. Syrská společnost je velmi fragmentovaná, velmi různorodá, a je to koalice různých náboženských minorit, což má kořeny v osmanské tradici, v Osmanské říši. Podobně byly strukturovány i balkánské společnosti, a proto tam také byly konflikty tak krvavé a těžko řešitelné. A Sýrie tomu přesně odpovídá: Asad zastupoval koalici všech nesunnitských minorit, které se obávaly sunnitské většiny, a proto měl za sebou velmi disciplinované síly, které ho podporovaly. A to, protože on – i jeho otec – vládli velmi tvrdou rukou a potlačovali brutálně odpor většinových sunnitů, protože se všichni obávali, co se stane, kdyby se sunnitská většina dostala k moci, tedy že se jim bude mstít a že je bude perzekuovat a pronásledovat. Takže Asad se měl o koho opřít a jeho konstituence alavitů – on byl alavita – prakticky celá tvořila jeho armádu. To byli velmi motivovaní bojovníci, kteří také potom vyhráli občanskou válku nad sunnitskými islamisty. A tam právě hrály velmi podivnou úlohu Turecko, Katar a Saúdská Arábie, spojenci Západu, kteří to různě platili a dodávali tam zbraně, bojovníky a tak dále. A pak tam přišli Rusové a ukázalo se, že žádný Islámský stát žádnou velkou vojenskou hrozbou ve skutečnosti není – stačilo pár ruských stíhaček a bylo po občanské válce.

Bašár Asad byl pro Západ kultivovaným, ale nepřijatelným partnerem

Martina: Řekněte mi. Proč vlastně Evropě Bašár Asad tak vadil, když už bychom mohli mít zkušenost, že v některých zemích nemusíme souhlasit s diktátorskými postupy, ale víme, co se stalo se zeměmi, ve kterých byli diktátoři odstraněni. Ať už zmiňovaný Irák, nebo Libye. Co jim tak vadilo na Bašáru Asadovi, že Evropa mnohem nadšeněji přivítala teroristu, který má minulost v Al-Káidě, a ještě v době, kdy se sám instaloval do prezidentské funkce, na něj byla vypsána odměna 10 milionů dolarů?

Jiří Weigl: Bašár Asad je kultivovaný člověk se západním vzděláním, oční lékař, jeho manželka britská občanka – čili to je člověk západní – to není orientální tyran, jak bychom si ho představovali. A navíc to byl člověk, který od dětství vyrostl ve velmi spletité blízkovýchodní politice, kde se hrají velmi složité politické hry, a on je dovedl velmi dobře hrát. Pro Izrael to byl sice nepříjemný protivník, ale ve skutečnosti člověk, se kterým se oni celá léta dovedli domlouvat, a dohadovat se na různých kompromisech, které vyhovovaly oběma stranám. Takže mně opravdu není jasné, proč to Asad na Západě tak prohrál. Říká se, že v tom velkou roli hrála Francie jakožto bývalá koloniální metropole, které se Asad nějakým způsobem znelíbil. Také tam spousta francouzských islamistů bojovala na straně džihádistů, Al-Káidy a dalších uskupení, která tam vznikla. Takže to je jedna věc. Druhá věc je, že v tom velkou roli hraje Turecko. Turecko je dneska hlavní silou, která Sýrii ovládá a která dala Džúlánímu – nebo Ahmadu Šarovi, jak se dneska nazývá – logistickou, a nevím jakou další politickou podporu. Takže Turecko tam hraje velmi vysokou hru. Vlivu Turecka přičítám asi i to, že se Rusko nějakým způsobem stáhlo, a stejně tak Írán. A Západ, i Spojené státy – zdálo se mi – tomuto vývoji spíše přihlížely, než že by ho aktivně nějakým způsobem řídily a koordinovaly, nebo ho spíš řídily nějak přes Turecko, nebo přes Katar. Nevzbuzovaly dojem, že to byla přímo americká akce.

Martina: Ale právě v čase vyvražďování alavitů a křesťanů se objevily zprávy o tom, že Evropská unie prý slíbila podpořit novou syrskou vládu částkou asi 6 miliard eur. Nevím, jestli o tom něco víte, ale novinářka Markéta Kutilová napsala: „Evropská unie chce podpořit vládu, která se sama jmenovala, a kde je většina ministrů, která má minulost spojenou s Al-Kaidou, a samozvaný prezident Šara dokonce nejen s Al-Kaidou, ale i s Islámským státem.“

Jiří Weigl: Je známo, že Sýrii na velmi vysoké úrovni navštívili evropští politici. Hlavním výstupem z tohoto jednání bylo, že tento samozvaný prezident nepodal ruku německé ministryni. Ale zřejmě to má nějaký smysl. Nevím, protože už dneska všechno souvisí se vším, tak nejsem schopen vyhodnotit, do jaké míry jsou tyto změny, přemety a kotrmelce spojeny s řešením Ukrajiny. Rusko-Západ. Rusko-Turecko – co všechno je ve hře, co všechno velmoci do této hry dávají. Je evidentní, že tento vývoj není domácí, že je iniciován z vnějšku, že tam rozhodují vnější síly. Na druhé straně myslím, že pro Izrael tento vývoj nepředstavuje nic pěkného. Asadovská Sýrie byl obtížný, ale předvídatelný soused – ale tohle je naprosto nepředvídatelné. Navíc Turecko, Erdoganovo Turecko, má s Izraelem velmi špatné vztahy. Pro Izrael by bylo velmi komplikované, kdyby se Erdoganovi povedlo vytvořit jakousi novou Osmanskou říši, která bude sahat až ke hranicím Izraele, a tak by se turecká vojska ocitla v blízkosti Izraele. Turecko je přece jenom hráč zcela jiné kategorie, a to i ve vojenské oblasti. Takže nevím, jak se na tento syrský vývoj tváří Izrael, jak to zapadá do jeho představ o tom, jak bude řešit svou budoucnost i ve vztahu k palestinské otázce. Takže Blízký východ je stále sud prachu, a nikdo neví, kam všude vedou doutnáky, a kdo si s nimi hraje. Čína se také dostala na Blízký východ, takže si myslím, že situace se stává nikoli jednodušší, ale naopak – stále více složitější.

I v nejisté mezinárodní situaci jsme schopni obstát díky možnosti změnit politiku k lepšímu

Martina: Vy jste tady naznačil provázanost celého světa, a hlavně čím dál tím menší čitelnost toho, co je v pozadí postojů mnohých států. Když si pak člověk představí mapu, a vidí tam uprostřed tečku, což jsme my, tak co vám dává naději? Protože budoucnost, kterou jste nám předestřel, nemůžeme nikdo považovat za příliš optimistickou.

Jiří Weigl: Pořád jsme součástí bohaté části světa. Pořád jsme ještě zemí, která, myslím, je schopna nějak v této měnící se situaci obstát. Pořád si myslím, že jsme schopni poučovat se z toho, co se děje kolem nás. A pořád jsme ještě nepozbyli systém, který umožňuje měnit politiku k lepšímu, když je to potřeba. Takže věřím, že se letos k něčemu povzbuzujícímu trošku dopracujeme a že budeme mít takovou zahraniční politiku, která nám umožní v tomto složitém světě obstát.

Martina: Pane Jiří Weigle, já vám moc děkuji za velmi zevrubnou cestu do složitosti současného světa. Myslím si, že je pro nás nesmírně důležité dívat se na věci s odstupem, nadhledem, a s poučeností. Díky moc.

Prosazování vlastních zájmů se odehrává po dobrém, anebo po zlém. V obou případech se ale především řeší, kdo prosazuje svůj zájem. Podle toho jsou pak prosazované zájmy vnímány jako oprávněné, či nepatřičné, ať už se dosahují hrubou silou, anebo diplomatickým vydíráním. Zjednodušeně řečeno: Prosazujeme-li své zájmy my, je to v pořádku, zatímco když své zájmy prosazuje někdo, kdo se nám nezamlouvá, je to nepatřičné. Říká se tomu, měření dvojím metrem.

Užití dvojího metru se v lepší společnosti kritizuje coby neregulérní praktika, která morálně diskvalifikuje toho, kdo se k ní sníží. V reálpolitice, která se na slušnost a morálku neohlíží, a jediné právo, kterému rozumí, je právo silnějšího, se ale užívání dvojího metru bere jako samozřejmost. Bez dvojího metru se špatně doměřuje požadovaný výsledek. Je to jednoduché: u univerzálního metru, který všem měří stejně, se lehce může přihodit, že shledáme sami sebe temnou stranou sporu, agresorem, kverulantem, podvodníkem. Naopak u nepřítele hrozí zjištění, že je objektivně v právu. Proto je po ruce metrů vícero, a volí se mezi nimi ten, který naměří, co chceme.

Řečené je třeba mít na paměti, když se hovoří o ovlivňování voleb. Ovlivňování voleb je žádoucí, když je to v našem zájmu. Je to ale skandál, když je to v zájmu cizím. Takto bez obalu se samozřejmě nemluví. Když Američané za Bidena ve vlastním zájmu ovlivňovali prezidentské volby v Rumunsku, oháněli se demokracií. Přinutily ústavní soud zneplatnit volby kvůli smyšlenému ovlivňování kampaně Ruskem. Na demokracii se odvolává i Trumpova americká parta, která pro změnu v Rumunsku lobuje za politiky, které by rád, rovněž kvůli demokracii, diskvalifikoval Brusel.

Dvojí metr přichází ke slovu již při dělení politiků na demokraty a autoritáře. Arbitrem není občan, který má sklon lehkovážně projevit důvěru populistům, čili politikům zohledňujícím lid. O tom, kdo je demokrat s právem být zvolen, a kdo diktátor, který do demokratické volby nepatří, rozhodují elitáři, prosazující vlastní zájem, který zřídka souzní se zájmem veřejným. Dochází tak k paradoxům, kdy formálně uznaným demokratům lidé nevěří, zatímco námi prohlášení diktátoři se ve svých zemích těší úctě a respektu většiny svých spoluobčanů.

Na veřejnost unikla data z průzkumu veřejného mínění, podle kterých nadpoloviční většina občanů předpokládá, že se naše vláda pokusí zmanipulovat nadcházející volby ve svůj prospěch. Nepochybně tomu tak bude a Fialova parta se za to nebude stydět. Nechat volby proběhnout regulérně vnímá jako hazard s demokracií. Mohlo by dojít k tomu, co si přejí občané, kteří jsou schopni opomenout zájmy bankéřů, developerů, průmyslníků, zbrojařů či obchodníků. U nekompetentních občanů pak nelze vyloučit, že podpoří strany odmítající migraci, války, zelenou transformaci či duhový exhibicionizmus.

Liberální demokrat by přitakáním regulérní, nezmanipulované volbě zradil svou věc, progresivní vizi nového odpovědného a poslušného člověka, loajálního k režimu, ke kterému lidstvo směřovalo celou svou historii – a už nic lepšího si nemůže přát. Fikce ideálního světa, který je třeba bránit před nevyzpytatelným člověkem, byla přítomna ve všech režimech, které lidstvo zkusilo. Člověk se ale dosud vždy nakonec nevděčně utrhl z řetězu. Ani tentokrát to nebude jiné. Upřít lidem v zájmu demokracie demokratickou volbu lze jenom výjimečně. Je to trik průhledný, který se špatně opakuje.

Vydávat regulérní volby za hazard s demokracií by dávalo smysl, kdybychom si demokracie užívali díky volbám zmanipulovaným, čili neregulérním. Většina občanů ale není spokojená se stavem republiky, v jakém se nachází vinou politiků, kteří brání demokracii na úkor občanských svobod, životní úrovně, ale i na úkor národní bezpečnosti. Vládu, která si námi není jistá, je třeba uklidnit, že liberální demokracie se přeceňuje. Nestojí ani za fajfku tabáku, natož za falšování voleb. Regulérní svobodné volby si můžeme dovolit. Naše národní zájmy neohrozí. Nic neriskujeme.

Martina: Aladime, já jsem se vás ptala, jak byste se představoval, a vy jste řekl, že vám o vás váš život ještě všechno nevyjevil, a to mi přijde velmi hezké, pokorné představení. Jsem ráda, že vás tady mám, dobrý den.

Daniel Ďuriš: Krásný dobrý den všem, i vám. Jsem rád, že tady s vámi můžu sedět, protože vy jste, Martino, opravdu kvítek v zahrádce země Bohemie.

Martina: Ó, tak to mi už dlouho nikdo neřekl, a já si toho od vás velmi považuji. Aladime, já si myslím, že vaše jméno, respektive přezdívku, naši posluchači znají, protože se dá říct, že kdykoli tady byl Jaroslav Dušek, tak říká: „A měli jste tady Aladima? To je ten, co se mu neotevřel padák.“ A já mu teď už konečně můžu říct: „Ano, měli. Už jsem si s Aladimem povídala.“ Ale prosím, rozkryjte nám to. Já jsem tu na vás už prozradila, že jste voják v záloze, vycvičený zdravotník, záchranář, 43. výsadkový prapor v Chrudimi. Ale jaké to je, když se paragánovi neotevře padák? Jak byla celá tato historka?

Daniel Ďuriš: Když to takhle všechno o sobě poslouchám, tak mi to přijde krásné, vzletné, ale když jsem to prožíval, tak mi to všechno přišlo obyčejné. Když se na to zpětně zaměřím a přemýšlím o tom, co všechno k tomu vedlo, co se stalo, tak mi to taky zní velice zajímavě, a dokonce to obsahuje zajímavé symboly, což znamená, že to byl sedmý seskok, a zároveň tam bylo, že jsem při šestém seskoku už měl – v tehdejších mladických, nerozvážných letech – pocit, že jsem hotový výsadkář – a tento seskok mi, dá se říct, srazil kohoutek.

Padák před vámi mohli balit jiní lidé, musíte si věřit

Martina: A to jste si padák sbalil halabala, protože už jste byl po šestém seskoku tak sebejistý? Nebo v čem to bylo?

Daniel Ďuriš: Ne. U výsadkářů to funguje tak, že si po seskoku každý zabalí padák, a my pak přijdeme do skladu, a dají nám nějaký padák, a tento padák před námi mohl balit úplně kdokoliv. Což znamená, že u výsadkářů si vždycky lidé musí věřit, musí se prověřovat, a neschopný člověk musí být vždycky z týmu odňat, protože si tito lidé musí zároveň věřit, když si takhle balí padáky. Takže já dodneška vlastně nevím, kdo mi tento padák balil, a je možné, že shodou pitoresknosti života jsem si ho balil já sám. Ale já vlastně zpětně nevím, tenkrát jsem to opravdu bral jako výjimečnou událost, která se mi stala, ale nikdo to tenkrát nevyšetřoval – naštěstí – protože se mi nic nestalo, a tak dále, takže jsem po tom nepátral. Takže každý zabalí padák, a může ho použít kdokoliv.

Martina: To vlastně znamená, že si je balíte navzájem.

Daniel Ďuriš: Přesně tak, vždycky ve dvojici, za dozoru zkušených instruktorů. Balení vojenského padáku není úplně tak jednoduché, jako třeba u civilního křídla, takže to balí vždycky dva vojáci, a má to určité fáze, ve kterých musím balení padáku zastavit, a přichází instruktor, který danou fázi kontroluje, jestli je to všechno správně. Takže to nebylo tak, že bych ho třeba sbalil halabala, jako mistr, a nikdo to nezkontroloval, ale prochází to takovouhle kontrolou. A pak, když jsem šel skákat, tak to byla úloha „tři sta metrů“, měli jsme vyskočit z tři sta metrů z vrtulníku, a při seskoku jsem měl ještě otevřít záložní padák, tedy jsem měl dopadnout na dvou padácích. Jenže když jsem vyskočil, tak to neproběhlo standardně, jak mělo, protože já jsem ve vrtulníku přivázaný takzvaným výtažným lanem, a to vytahuje malý vrchlík, a ten se pak oddělí od výtažného lana, a ten, jak se nalije vzduchem, vytáhne velký padák, a člověk se na něm snáší jak na pampelišce. Ale tady došlo k tomu, že ten malý padáček vytáhl velký padák, který se nerozvinul, neroztáhl, a měl takzvané závity. A ve tři sta metrech je to malá výška, tedy člověk vyskočí – a hned je ve sto padesáti metrech.

A já jsem si tam tenkrát mohl všimnout, co znamená třeba dilatace času v nějaké krizové situaci, protože před tím jsem se tam věnoval speciálnímu výcviku urgentní medicíny u vojáků, a hovořil jsem o dilatacích času, a o takovýchto věcech, protože mě to vždycky fascinovalo, a snažil jsem se vojáky dostat do nějaké krizové situace, aby se naučili s těmito všemi záležitostmi operovat. A teď se to vlastně stalo mně, a člověk si zpětně uvědomí, že by rozhodovací moment v normálním myšlení nestihl, by to prostě nestihl – to bych asi byl na zemi. Ale rozhodl jsem se správně, nevytáhl jsem záložní padák, protože by se mi zamotaly oba padáky do sebe, a to by pro mě asi nebylo tak dobré. A vlastně jediné, co jsem udělal – že jsem neudělal vůbec nic. A opravdu tam člověk vidí, že nejzajímavější věci za nás řeší tělo, a mysl to má spíš zpětně pochopit. Třeba pan Koukolík dělal úžasné zkoumání, jestli se rozhodujeme my – jako svobodná vůle. Prostě já jsem v tu chvíli viděl zem, která se velice rychle blíží, a jediné, co mi přišlo jako silná, vědomá myšlenka, bylo: „To nemůžeš přežít, Dane.“

Martina: To jste si řekl?

Daniel Ďuriš: Jo. A v tu chvíli jsem pocítil tak bytostný klid, ze kterého, myslím, čerpám i dneska. A byl to obrovský klid a smíření. Což mě velice překvapilo, protože jsem si myslel, že taková dramatická situace bude podbarvená představou z filmů, že budu řvát, kopat, a tak dále. Ale ne. A když jsem potom viděl nějaké takovéhle dramatické situace s padákem, tak vojáci, nebo lidé, co padají, nikdy nic nedělají. Ba naopak, jejich vědomí se snažilo velice rychle technicky odstranit problém, a buďto to šlo, nebo ne. V mém případě jsem neudělal nic, úplně jsem se uklidnil – a pak vím, že jsem dopadl. Pak chvíli nevím, co se stalo, jenom vím, že jsem odpálil zámky na padáku, což není standardní postup, což by se nemělo dělat. Já jsem tam stál, měl jsem odepnutý padák, a na plochu přijela vojenská sanitka, což se normálně nestává, protože to byli mí kolegové, protože jsem znal postupy, že nejezdí do plochy jen tak, protože by někoho mohli cestou přejet. Jediné, co si pamatuji, že vystoupil šofér – Češi mají úžasný smysl pro humor – a jediné, co mi řekl, bylo: „Vy jste se dneska kochal, doktore, že jo?“ A oni byli šťastní.

Martina: Oni vás v podstatě asi šli posbírat, protože to úplně nedává smysl. Vy jste pro mě, musím říct, zničil vtip o člověkovi, jak padá z mrakodrapu, a ve dvacátém patře říká: „Zatím dobré.“ A vy jste v prvním patře řekl: „Zatím dobré“, a pak jste to skončil. Čímž tento vtip najednou postrádá svou vtipnost. Řekněte mi, řešil to pak nějaký lékař, nebo nějací vojenští odborníci, technici, aby zjistili, jakým způsobem se mohlo stát, že jste to skočil bez padáku? Tři sta metrů – to je skoro dost.

Daniel Ďuriš: Oni byli všichni rádi, že jsem to přežil a že nemusí nic řešit.

Martina: Žádná mimořádka.

Daniel Ďuriš: Přesně. V armádě to funguje tak, že když nemusíš, tak to neřeš, nikoho se neptej, to všechno by způsobilo daleko větší problémy. Takže oni byli rádi, že jsem to přežil. Dostal jsem vynadáno, že jsem si odepnul zámky, to jsem musel nahlásit, protože to je věc, kterou by instruktor měl vědět. A pak mě moje mysl začala přesvědčovat o tom, že jsem přežil něco mimořádného a že to přece nemůže být jen tak, a že bych třeba měl navštívit doktora. Takže mě odvezli na chirurgické oddělení do Chrudimi, kde jsem sloužil stáže jako záchranář, takže jsme se tam znali, takže vyšetření zase bylo v legrační formě a podobě, nicméně se ukázalo, že vlastně mi nic není, a byl mi nasazen krční límec, aby se neřeklo, protože to byl přece jenom pád z tří set metrů.

Martina: Prosím vás, dejte mu něco.

Daniel Ďuriš: Přesně. Takže v tomto to bylo opravdu v úsměvném stylu. A pak – protože jsem to tenkrát vyprávěl – to zaslechl Jaroslav. A finále tohoto seskoku bylo, že jsem tam potom seděl s vojenským lékařem na nějakém reverzním vyšetření, na nějakém posudku, a já mu říkal, že mě trošku bolí záda, že myslím, že mám trochu skoliózu a že nevím, jestli z toho seskoku, nebo ne. A on mi tenkrát řekl úžasnou větu: „Hele, buď to můžeš hrát na body tak, jako to tady hrají všichni – můžeš jezdit na vyšetření, budeme tě dlouho léčit, a vlastně se neuzdravíš, a vyděláš na tom spoustu peněz.“ Opravdu život je úžasná pohádka, a když si někdo přečte Fausta od Goetheho, tak každý den může normálně tyto verše vidět před sebou. Takže on mi dal takovouhle opravdu až mefistofelovskou volbu. A samozřejmě dodal druhou možnost, která je velice zajímavá: „Nebo začneš chodit bos, a uvidíš, že se ti to vyrovná.“ A já už jsem si tenkrát intuitivně nikdy nenechal nasadit bačkory – doma, u babičky, nebo ve školce – prostě jsem proti tomu nějak bojoval…

Martina: Takový Mauglí.

Daniel Ďuriš: Jo. Tento lékař mi to ze své pozice svým způsobem posvětil. A já jsem do toho šel extrémně v podobě Jaroslava Duška, ale já nebyl Jaroslav Dušek. S mým černým obličejem chodit po městě bos by šlo tak ještě tam, kde mě trošku znali, jakože Dan je tady u výsadkářů, a podobně, takže ze začátku to bylo dobré. Ale později si mysleli, že jsem na nějakých drogách a že můj život skončil, protože dneska společnost hodně hodnotí třeba podle bot, kdo má jaké boty, že oblečení je vizitka člověka, a když jde někdo bos, tak to některé lidi opravdu znervózňuje.

Vnitřní klid před nárazem mi zůstal, ale v covidu jsem ho ztratil

Martina: Danieli, když jste padal, tak jste řekl, že jste pocítil obrovský vnitřní klid, když jste se smířil s myšlenkou, že nemůžete přežít. A pak jste řekl, že vás to dodnes ovlivňuje. Daří se vám i v klidových situacích znovu navodit tento obrovský vnitřní klid, že věci jsou prostě dány, a vy jste se jim podvolil, nebo jste je přijal?

Daniel Ďuriš: To je krásná otázka. Vy opravdu umíte pokládat hezké otázky, které rozvíjí moje zamyšlení třeba nad touto situací. Já se domnívám, že jsou situace, že pořád tento klid, který tam tenkrát byl, cítím, že pořád v sobě nějak tu esenci mám v sobě, že se to nepřerušilo. Ale zároveň mi mysl do zorného pole ukázala situace, kdy jsem začal na někoho řvát, a neudržel jsem se, a nemohl jsem se s danou situací, která nastala, srovnat. To třeba bylo na začátku covidu. Já jsem se vždycky ohledně přežití učil, jak má člověk být v klidu, a přijmout situaci, a že se pak může rozhodovat racionálně, a být rezilientní, takže se pak může nějakým způsobem přizpůsobit situaci. Ale v covidu už jsem cítil všechny následky, které to bude mít, jak bude společnost rozdělená, jak se pravda rozbředne, jak to bude působit na děti. A vlastně jsem se s touto situací nemohl srovnat. Takže jsou chvíle, situace, kdy, přestože tento klid v sobě pořád cítím, tak ho ztrácím, a mysl mě donutí věřit a podlehnout dané situaci, která v mém okolí zrovna je.

Martina: Než se dostaneme k tomu, kde jste dnes, a co dnes děláte, tak se ještě přeci jenom podívejme do vaší minulosti, abychom správně vysledovali, jaké všechny cesty vás dovedly do bodu, ve kterém se právě nacházíte. Vy jste vystudoval zdravotní školu, a pak jste nastoupil do Armády České republiky. Co vás přimělo jít právě do armády jako zdravotník?

Daniel Ďuriš: Já si myslím, že v životě buňka reaguje na prostředí. Já jsem vyrůstal jako malý kluk v hasičárně, kde jsem viděl výjezdy hasičů a viděl jsem krizové situace, ve kterých lidé začali spolupracovat, ve kterých si nelhali, ve kterých nehromadili majetky, a dokonce byli schopní vzdát se nějakého pocitu, že něco vlastní, a tak dále, pro prospěch druhého. A vlastně jsem tím byl vždycky tak nadšený, že jsem měl pocit, že bych chtěl pracovat v tomhle prostředí. Takže jsem nastoupil na všeobecnou sestru, a potom jsem se rozhodoval, jestli půjdu k hasičům. Ale shodou okolností jsme se přestěhovali, a můj soused byl velitel letecké záchranné služby, která byla pod armádou. Takže jsem ho každý den, protože oni létali přes nás, pozdravil, a viděl jsem nad sebou ten stroj, který přilétá jako z nebes, a oni s klidem mávají, a vlastně jsem to bral jako špičku záchranářského prostředí, kde opravdu lidé jednají velice distingovaně, profesionálně, s klidem, a zároveň k lidem. A to mě fascinovalo. Takže jsem si hned po zdrávce podal přihlášku do armády. A tenkrát se dělala docela zajímavá výběrová řízení – asi pět tisíc lidí se tam tenkrát hlásilo, obrovský počet lidí – a vybrali nás šest set. Takže přijímačky byly náročné, trvaly tři dny, a po těchto třech dnech tam seděl personalista, a teď postupně kolem odpadali lidé, až tam sedělo pár lidí. A já jsem tomu personalistovi pod tlakem tohoto prostředí řekl, že chci k záchrannému vrtulníku a zachraňovat lidi, a on mi řekl, že ale ze začátku musím do Chrudimi, že tam taky budu létat, ale už mi neřekl, že budu přistávat, že to jsou výsadkáři.

Martina: Vy jste mu zase neřekl, že si neotevřete padák.

Daniel Ďuriš: A že v sobě nemám bojového ducha, že jsem od malička měl pocit, že chci pomáhat lidem. A že praxe ve zdravotnictví znamená, když v šestnácti letech člověk sedí u lůžka starého člověka, který vám řekne: „Prosím vás, chytněte mě za ruku, já myslím, že umírám“, a vy ho doprovázíte na druhou stranu. To člověka změní. A pak najednou poslouchat nějaké tupé řeči vlastních kolegů o tom, jak někde někoho zastřelí, nebo tak, tak to mi vůbec nešlo. Takže já jsem byl hozený do útvaru, kde vlastně kluci – protože je to dobrý útvar, zajímavý – chtěli být od malička výsadkářem, koukali na filmy, četli knížky, a najednou tam hodili kluka, který tam šel jako mladý machr, jakože: „Já tady budu chvíli, výsadkáři mě nezajímají, a půjdu na vrtulník.“ Takže to bylo už od začátku zajímavé. A ten personalista podle psychotestů musel vědět, že nejsem člověk určený k tomu jít a zmáčknout zbraň, když jako záchranář vím, jak je složité někoho zachránit.

Martina: Vy jste na začátku této odpovědi řekl, že vám imponovalo, jak lidé, kteří jsou vystaveni krizové situaci, stresu, jednají opravdově. Takže možná ten personalista věděl, že jdete po něčem, co má smysl. Ale když se podívám na vaši armádní kariéru, tak vy jste byl v armádě, pak jste z ní na nějakou dobu odešel, pak jste se tam znovu vrátil. Kolik jste tam byl celkem let?

Daniel Ďuriš: Sedm let.

Martina: A když se na to podíváte zpětně – teď se hodně diskutuje o tom, jestli by se znovu neměla oprášit alespoň dobrovolná vojenská služba – tak co vám armáda dala?

Zkušenost u výsadkářů mi zachránila duši před pýchou

Daniel Ďuriš: Já jsem za ni, a vůbec za tu zkušenost, vděčný. To souvisí se začátkem, a s tím, kdo jsem, a že to nevím a že celý život mi to celou dobu představuje. A že jsem myslel, že mám někam jít, ale život mě zavedl do situací, za které jsem nesmírně vděčný. Protože zkušenost u výsadkářů, opravdu u profesionální jednotky, kde si kluci na nic nehrají, pro mě byla, byla jakožto pro mladého kluka, taková, že mám pocit, že mi to zachránilo duši v tom, že člověk nebyl dál zpupný, že mě to naučilo pokoru, že mi to dalo obrovský řád a že jsem mohl jít třeba do krizových situací, které bych normálně vůbec neprožil. Protože otevřít v noci dveře od mašiny, vrtulníku, a vyskočit do tmy, je velké osobní překonání, a člověk si díky takovému zážitku něco uloží do vnitřní pokladnice vlastní duše. Takže já jsem dneska opravdu vděčný za všechny tyto lidi, které jsem v té době proklínal, jako toho personalistu, který mě šoupnul do – svým způsobem – jámy lvové. Protože už na výcviku, první den ve Vyškově, když jsem tam stál, přišel nějaký velitel, a řval tam na nás: „Kdo jede do Chrudimi?“ A já jsem se přihlásil, a on ke mně přišel, a říká: „Tak z vás udělám největšího vojáka.“ A já na něj koukal, a říkal jsem: „Proč na mě křičíte? A dívejte se mi do očí.“ Samozřejmě trošku s vtipem, ale pochopil jsem, že jinak…

Martina: Už chápu, proč vám někdo špatně složil padák.

Daniel Ďuriš: Prostě byla to krásná legrace. Já jsem vlastně ze zdravotnictví, z úžasného prostředí, najednou mohl vidět třeba některé hrubé zacházení, a tak dále, a v té době jsem to třeba hodnotil špatně, ale dneska jsem rád, protože mně to srazilo hřebínek, vlastně mi to ukázalo určité extrémní situace. Jsem vůbec rád za armádu téhle republiky, protože, ač se to nezdá – a z pohledu zvenčí je to systém velkého řádu – tak je tam mnoho lidí, kteří utekli ze systému fabrik, a tak dále, kde je tupý řád, kde jim nastříkají o přestávce na chodník značky, kde mají stát, když si jdou zakouřit, a tak dále. Kdežto v armádě je to pořád v podobě Švejka, a i když se tam často říkají hlášky jako: „Tys myslel? Nemáš myslet“, tak je to hlavně o přemýšlení. Mně se líbilo, že právě tito kluci tam byli leckdy zachránění od moderního systému žití, který se tady nastavil, a kluci mohli pracovat sami na sobě, učit se třeba řídit nějakou složitější techniku, a tak dále. A pak, v době třeba nějakých krizových situacích tady máme organizovanou jednotku, která je schopna přijet s náklaďáky, a sofistikovaně, a v tu chvíli efektivně, docela dobře zasáhnout. Takže toto jsem tam viděl. Viděl jsem tam takovýto potenciál.

Martina: Když to takhle chválíte, tak proč už tam nejste? A co děláte teď?

Daniel Ďuriš: Já si myslím, že mě život fakt chtěl posunout ještě někam jinam. Poprvé jsem podal výpověď z armády, od výsadkářů, z toho důvodu, že jsem si zase v životě vyzkoušel – oni mi řekli: „Vy jste dobrý, pane Ďuriš, vy jste dokázal, že něco umíte. My vás na záchranný vrtulník nepustíme.“ A já jsem říkal: „Ne, já jsem to dělal proto, že přece nebudu uměle špatný, abyste mě pak někam šoupli.“ Ale takhle to tam fungovalo. A mně nejde být pokrytec, tak jsem dělal všechno tak, jak jsem cítil, že to mám dělat, a oni mi řekli, že mě nepustí dál, a tak jsem podal z tohoto důvodu výpověď. A hlavně taky z toho důvodu, že se mi zdál sen, že mám dát výpověď.

Ale rozmýšlel jsem se, protože jsem odmítal jet do Afghánistánu, nevěřil jsem tenkrát tomu, že tam někomu jedeme pomáhat. Prostě když jsem se o to začal zajímat, tak mi tenkrát nikdo nevysvětlil, proč tam jedeme, a tak dále. Ba naopak jsem slyšel věci, které se mi nelíbily, jak se mluvilo o nepříteli, v uvozovkách, a že jsme si na něm ze zdravotnického hlediska něco zkoušeli. Třeba jsem v jednu chvíli seděl na zdravotnické vojenské konferenci, a tam nám vysvětlovali, jak si něco zkoušeli na pacientovi, a v momentě, když se ukázalo, že asi selže, tak ho na nosítkách odnesli mimo základnu, aby umřel mimo základny, a nebyl z toho papírový problém. A já jsem se tam s hrůzou díval na celý sál, a koukal jsem, jestli jsem sám, kdo si uvědomuje, že tohle dělali fašisti. A můžeme si o nepříteli myslet cokoliv.

Martina: A byl jste sám?

V jednu chvíli jsem pochopil, jak snadno vzniká zlo

Daniel Ďuriš: Jo, byl jsem v tu chvíli sám. Opravdu, všichni si tam dělali poznámky, nikoho to nenapadlo, protože to v této společnosti bylo jako hypnóza. A mně tenkrát došlo, jak je možné, že se to v historii dělo. Protože mně jako malému nikdy nešlo do hlavy, že lidé, které jsem denně potkával, zdravili mě – vyrůstal jsem v malém, hezkém městečku – že se sofistikovaně vymýšlelo, jak co nejideálněji dopravit lidi někam, aby je co nejrychleji zplynofikovali. To mi prostě nešlo hlavy. Ale v takovýchto momentech jsem díky tomuto životu viděl, jak je to možné – a jak je to lehké. A jak je třeba těžké nějak odsoudit lidi, kteří v tom sále seděli, protože oni se opravdu rozhodovali tak, jakože dělají dobré věci.

Martina: Aladime, vy na vojáka opravdu nezdravě moc přemýšlíte.

Daniel Ďuriš: Jo, protože jsem záchranář. Takže jsem učil, a vymyslel jsem kurz, který je dodnes v armádě funkční, a je postaven právě na tomto: Že jsou lidé hozeni do nějaké krizové situace, a učí se efektivně využívat vlastní mysl. A v tom jsme byli vždycky nejlepší.

Po odchodu z armády jsem najednou nebyl nic, nevěděl jsem, co mám dělat. Pracoval jsem v ústavu, kde byly děti se specifickými potřebami. A pak jsem dva roky pracoval pro Daniela Landu.

Martina: Speciální kurz v armádě, využívat vlastní mysl – pamatuji si to. Ale ještě zůstanu chvíli u vaší vojenské anabáze. Vy jste tedy odešel – notabene vaše pochybování o smysluplnosti naší účasti v Afghánistánu vám potom budoucnost potvrdilo, až řekla bych, nepříjemně – a přesto jste se do armády vrátil, a pak zase odešel. Proč? Proč jste se vrátil? A proč jste znova odešel? Přišel sen, že máte dát výpověď?

Daniel Ďuriš: Jo, to chápu. To přišlo mimochodem den před Dnem dětí – to byl fakt sen, který mě probudil, takže jsem druhý den šel, a podal výpověď. A velitel tenkrát uznal a řekl: „Ano, jestli máte takovéhle nutkání, i třeba z důvodu snu, tak tomu rozumím.“ Takže jsem mohl odejít, a moje první práce byla, že jsem pracoval s dětmi se specifickými potřebami v ústavu – mně tato slova „ústav“ a „postižené děti“ nejdou vyslovit. A tam jsem pochopil, že tyto děti nejsou postižené, ale ba naopak, jenom víc cítí srdcem, ale nedokážou rozečíst naše falše a naše hry, které ve společnosti hrajeme, a proto je před námi musíme zavřít. A vlastně mám pocit, že od výpovědi v armádě mě život jaksi hodil – jak by řekli alchymisté – do nějakého díla, takže se člověku najednou rozbřeskne. Já jsem měl před tím jasný cíl, věděl jsem, co dělat, a najednou jsem nebyl nic, nevěděl jsem, co mám dělat. Takže jsem nastoupil do tohoto ústavu, a tam jsem nějakou dobu byl. A pak jsem napsal Danielu Landovi, protože jsem ho viděl ve Slavících, a lekl jsem se ho, tak jsem mu napsal, že umělci, kteří chtějí změnit svět, už tady byli, a nedopadlo to dobře. A on mi napsal, že mi v klidu všechno vysvětlí, a dva roky mě zaměstnával s tím, že mě nechal dívat se do všeho, co vytváří, a to bez toho, že bych já jemu přinášel nějakou hodnotu, což pro mě byla nesmírná životní zkouška.

Martina: To byla Danielova doba, kdy byl Žito?

Daniel Ďuriš: Kdy byl Žito, ano. Takže já vlastně byl na všech schůzkách, viděl jsem lidi ze showbyznysu, kteří vždycky zmizeli někde na záchod, a přišli „s úžasným nápadem, který byl úplně geniální. A udělám tohle, a támhleto…“ A Dan na mě vždycky koukal, a ptal se, jestli to vnímám. Mohl jsem vidět, jak se třeba v umění marketingově využívají určité geometrické symboly, a svým způsobem tajné nauky.

Martina: A vy jste pro něj pracoval? Vy jste byl jeho zaměstnanec?

Daniel Landa mi nechal nahlédnout do pozadí showbyznysu

Daniel Ďuriš: On mě normálně zaměstnal, ale moje práce spočívala v tom, že jsem jezdil na tyto schůzky, a bavil jsem se s ním. Myslím si, že byl asi rád, že ode mě cítil, že mu řeknu pravdu, protože já jsem viděl, že jeho prostředí je nesmírně pokřivené, a že pro něj, jako pro člověka, je těžké se v tomto světě vyznat, protože mu lidi mazali med kolem pusy. A on je autoritativní osobnost, silová, takže třeba lidi, kteří mu šli říct kritiku, tam potom najednou seděli, a tuto kritiku mu neřekli. Takže to možná bylo z tohoto důvodu, že měl jakousi brzdu – jestli to dobře vysvětluji – nebo mi prostě chtěl ukázat život, showbyznys, protože mně se potom toto všechno hodilo.

Martina: „Využívání symbolů v marketingu“. Zkuste mi to ještě trošičku osvětlit, protože musím říct, že to, že jste byl dva roky zaměstnaný u Daniela Landy, jsem nikde ve vašich videích, nebo v rozhovorech, nezaregistrovala, takže to je věc, když vám to nebude vadit, která by mě dost zajímala.

Daniel Ďuriš: Jo. Lidské podvědomí je velice krásná záležitost, ale dost neznámá, a cokoli se z něj odhalí, tak – bohužel žijeme v době kapitalismu – většinu z těchto informací, které odhalíme, nějakým způsobem zneužijeme sami proti sobě. A právě marketing pracuje s podvědomím, protože si lidé všimli, že lidský mozek vidí symboly, nějaké geometrické útvary, a tomu přiřazuje nějakou hodnotu. A my tady máme systém okvětních lístků, posvátné geometrie starých staveb, a tam je určitý harmonický řád, který je našemu podvědomí jaksi libý, a my na něj docela pozitivně reagujeme. Takže když třeba já budu marketér, a budu chtít přiřadit nějakou značku k něčemu příjemnému, aby se u lidí asociovala nějaká příjemná představa, a tak dále, tak budu pracovat se symbolem. A oni šli ještě dál, takže třeba zkoumali vliv barev, že určitý poměr oranžové, nebo červené a žluté barvy v lidech způsobuje třeba pocit chuti na jídlo, hladu, takže s tím velké…

Martina: Tak to měl McDonald’s – tuto červenožlutou.

Daniel Ďuriš: Jo, přesně a další velké společnosti. A já si myslím, že tohle je trochu čarování, kdy vlastně se operuje s podvědomím člověka, ale ne s jeho vědomou částí. Mám pocit, že to jsou trochu pekelníci.

Martina: Hmhm. Takže jste se ocitl uprostřed umělců a v uměleckém kvasu, a rozhodl jste se jít zase do armády?

Daniel Ďuriš: Show a byznys. Pochopil jsem, co znamená show a byznys, a zase jsem mohl líp a víc rozumět světu. A posléze měl Daniel nějaké problémy – finanční a tak – a rozpustil svůj tým. A to zase mělo svůj smysl. On mi tenkrát říkal – a docela se trefil – že člověk musí jít v poznání dál. A já jsem si pak řekl: „Tak fajn, tak jsem vyzkoušel armádu, nějakým způsobem vhled do psychiatrie, třeba do zdravotnictví, tak bych docela rád dělal na stavbě, obyčejnou práci, protože mám rád nesmírně dílo Ze života hmyzu od Karla Čapka, kde brouk projde po všech archetypech, a na konci mu dřevaři říkají: „Pojď nám pomoct.“ A to mi vždycky přišlo hrozně zajímavé a milé. A myslel jsem si, že třeba na stavbách to bude jiné, příjemné, a tak dále. A zase jsem si zkusil, co znamená ze situace nějaké kariéry, kde vám lidi salutují, najednou nosit na stavbě kýble, a být nic. Nicméně jsem zjistil, že v tomhle prostředí, v systému kapitalismu, když přijde někdo naivní, a chce pomáhat, a chce něco vytvářet, tak je úplně odřený na hůl. Takže já jsem bojoval s tím, abych měl dostatek peněz, a tak dále. A v tu chvíli jsem měl pocit, že bych jako muž měl mít třeba víc peněz, a zabezpečit rodinu.

Martina: A taky se těžko uvažuje ušlechtile, když člověk přemýšlí jenom o tom, jak si vydělat na chleba.

V nekreativním prostředí nechtěli přijímat nové nápady

Daniel Ďuriš: Jo, přesně. Měl jsem přesně tuto fázi, kdy jsem si říkal, že teď se ze mě stane buď Dostojevský, který zalezl prostě do temné díry dole, a plivne na celé lidstvo, protože prošel, jako v Labyrintu srdce, různými úřady, celky, a všude viděl podobné, stejné věci, a je z toho zhnusen. Nebo – jsem si řekl – to vezmu jinak. Já přece můžu být tvůrčím prvkem. Uvědomit si, jak to funguje, a čerta využít, zapřáhnout ho. A řekl jsem si, že půjdu na nebojový útvar, že tam ty kluky znám a že tam budu rozvíjet metody výcviku přežití u dětí jako indiánskou stezku. Už tenkrát jsem ji tam vymyslel pro děti, kde se děti učí přežití nějakou legrační, a zajímavou formou, jako byly hry, kdy to hrají. Stejně, jako jsem před tím učil vojáky, tak jsem přenesl tyto učební metody na děti. A tenkrát to armáda měla dělat pro školy, takže jsem to tam chtěl vymyslet, implementovat, stejně jako v té Chrudimi. Jenže v Chrudimi to byl profesionální útvar, a co se vyzkoušelo, a bylo dobré, tak to vojáci chtěli ihned aplikovat, protože to fungovalo. Kdežto tento útvar byl zase takový krásně český: „Prosím tě, Dane, nedělej tady nic: Pohoda, počkej na oběd, vezmi si pohov, propustku, a neměň to.“ Takže jsem s tím musel velice jemně a opatrně: „Dejte mi prostě šest lidí, jedno auto, pojedeme tady, uděláme výcvik.“ A lidem, vojákům, se to začalo líbit, získal jsem si postupně zase jméno, že věci, které dělám, jsou prověřené. Takže jsme jeli na školu, udělali jsme to na škole, ředitelka nadšená, děti nadšené, a všichni říkali: „Funguje to.“

Martina: A to bylo v rámci armády?

Daniel Ďuriš: Jo, v rámci armády. A pak najednou – nic. Nebudete to dělat – nic. A najednou mi dávali práci, že mám jít zametat třeba do parku, a tak. A tak jsem si říkal: „Tak fajn. Já tady nebudu čekat x let na výsluhu, abych to měl v klidu.“ A zase ve mně vyhrál pocit: „Tak holt sice nebudu tak dobře zabezpečený, a lidé na ulici mě nebudou tak hezky zdravit proto, že jsem součástí něčeho, co je dobré, ale budu zase dobrodruh. Ale já nemůžu jinak.“ A řekl jsem si: „Ale já to neudělám tak tvrdou formou, že se zase rozbřednu a nebudu vědět, co mám dělat, ale půjdu do zdravotnictví.“ Mě vždycky bavilo pomáhat lidem, a chirurgická ambulance je svým způsobem poloakční, a zároveň vždycky to, co vykonáte, hned efektivně vidíte. Prostě mě to bavilo. Bavilo mě bavit se s lidmi, vnímat jejich příběhy, a pomáhat jim, a vždycky mě to nabíjelo. Jenže já jsem podal výpověď, a v prosinci 2019 jsem nastoupil do nemocnice, do zdravotnictví, a přišel leden 2020, a rozjíždí se to, čemu později lidé říkali „pandemie covidu-19″.

Martina: A tohle zažít přímo ve zdravotnictví muselo být možná větší škola než celá vojna.

Daniel Ďuriš: Já jsem v tu chvíli pochopil, že mě na to můj život velice dobře připravil, protože jsem mohl najednou vidět, co lidé začali vykonávat kolem mě, jak spustili třídní systém jako ve škole. Teda, že všichni víme, že to je jinak, ale přizpůsobíme se, protože paní učitelka – nebo vyšší autorita – řekla: „Takhle to tady uděláme“. A pak jsem mohl vidět, co je show a byznys. Pak jsem mohl vidět, jak se na společnost aplikují určité psychologické metody, a zároveň, protože jsem v armádě přičuchnul ke krizovým plánům, tak jsem od začátku věděl, co bychom měli spustit, co bychom neměli spustit, jaké máme dispoziční podmínky, jaké máme materiální vybavení a jaké máme personální obsazení speciálních nemocnic, jako je třeba nemocnice Těchonín a tak dále, kde vím, že sestry, se kterými jsem cvičil, přijmou pacienta, a zároveň ho odevzdají kamkoli, přímo do pece, nebo bude zdravý, ale ony se ho za celou dobu nedotknou. To je prostě tak vymyšlené, že pacient je vakuově oddělen. Tyto systémy jsou přesně vytvořeny na tyto problémové chvíle ve společnosti, pro období krizí, které by přišly. Takže my jsme na ně byly velice dobře – svým způsobem – připraveni, ale společnost řešila hadrové roušky.

Na krizi s covidem jsme měli připravené špičkové systémy, ale řešili jsme roušky

Martina: Vy jste pracoval nějakou dobu v Těchoníně? Protože to je pro mě trošku mystérium: Nemocnice, ve které se uchovávají nejsmrtelnější viry, a je tam, jak jste zmínil, personál vycvičený na to, aby pracoval s lidmi, kteří jsou nakažení ebolou, a dalšími naprosto nezvládnutelnými chorobami. Vy jste se tam také školil, nebo jste se alespoň nějakým způsobem připravoval i na tuhle práci?

Daniel Ďuriš: Ne, přímo v nemocnici v Těchoníně jsem nebyl fyzicky, ale mám za sebou kurz Radiační, biologické a chemické ohrožení společnosti, kde se tyto náměty probíraly. Ale zároveň jsem měl možnost – ještě s dalšími lidmi – uvést kurz CLS, Combat Lifesaver v Chrudimi do takové podoby, ve které je dnes. Takže jsem cvičil sestřičky, které tam byly dislokovány a které normálně pracují v civilu, ale v případě takovéhoto ohrožení jsou hned povolány sloužit na to místo. Takže jsem s nimi byl v kontaktu takovýmto způsobem.

Martina: Takže jestli jste ty sestřičky cvičil…

Daniel Ďuriš: Jo, ale ne úplně v jejich speciální biologické urgentní medicíně, to úplně ne. Ale měl jsem tento kurz, kde jsou takovéto základy, které byly potřebné.

Komentář k manuálům
Čtyři manuály obsahují pravidla, která mají inspirovat všechny, kteří chtějí změnit chování tak, aby o svém životě více rozhodovali sami – a zároveň přispěli ke zlidštění celé společnosti.
Každé z pravidel Petr Robejšek objasňuje a upřesňuje pomocí příkladů. Ty mají sloužit nejenom jako návody ke konkrétnímu jednání, ale zároveň i jako inspirace k přemýšlení o tom, jak pravidla uplatnit v nejrůznějších společenských oblastech a životních situacích.
Některým lidem by mohly manuály připadat jako nedostatečné účelné, účinné a promyšlené.
Pokud jde o účelnost pravidel, tak tu umožňuje právě jejich jednoduchost, to znamená všeobecná použitelnost.
Účinnost pravidel je přímo úměrná počtu těch, kteří je používají. Každý jejich uživatel je zároveň příkladem pro další.

___________________________

Část 4.: Jak přežít v (dez)informační společnosti

Společnost, ve které žijeme, je v kritické situaci ze dvou důvodů. První je bezmezná sebestřednost elit a druhý je prostoduchost, se kterou jim lidé přesto důvěřují. S tím prvním nic nenaděláte. To druhé můžete změnit – a tady je návod.

Informace vyrábějí politici, podnikatelé, média a experti. Všichni dohromady tvoří informační průmysl a chtějí informace co nejlevněji vyrábět a co nejvíce vydělat. Jejich zisk je to, že lidé zvolí, koupí a věří v to, co jim informační průmysl vnucuje. Slavná informační společnost je nástroj, kterým chce elita ovládat většinu. „Rozděl a panuj“ nahradilo „popleť a panuj“.

Proto dnes žijeme v éře prázdných slov,
• kdy spolu věci a jejich názvy nemají nic společného.
• kdy se jen vyhlašuje nejnovější a dočasný význam pojmů jako např.: demokracie, svoboda, právní stát nebo zdraví.
• kdy pravdivost závisí jen na hlasitosti a hlasitost jen na penězích.
• kdy neexistují ani sliby, které se musí splnit, ani poznatky, které se dají vyvrátit, ani zákony, které platí pro všechny.

Obyčejní lidé jsou oslepeni z matoucích čísel, sugestivních fotek a dvojznačných pojmů. Průměrný člověk dnes neví, v jaké společnosti žije, a co se v ní právě děje, a dokonce ani neví, že to neví.

Přesto se každý může z tohoto informačního marasmu velmi snadno vyprostit, když správně odpoví na tři otázky.

1. Otázka: Vyplatí se vědět co nejvíce?

Představte si, že vám někdo pošle vyděračský dopis s ultimátem, ale pošťákovi psaní vyklouzlo z ruky a zapadlo do kanálu. Díky nešikovnému pošťákovi se o výhrůžkách nedozvíte, nedostanete strach, rozhodujete se svobodně a vyděrač neuspěl. Co nás to učí?

Nevědět může být obrovská moc bezmocných. Obrázky a čísla, která neuvidíte, vás nemohou strašit a propagandu, vějičky, přesmyčky a chytáky, které neuslyšíte, vás nemohou hypnotizovat. To, co se nedozvíte, vás nepřipraví o spánek a nezviklá důvěru ve vlastní úsudek. A tak proto nespoléhejte na nešikovného pošťáka, a sami odmítněte přijmout vyděračské popisy.

Moje generace měla v tomhle úplně jasno. Neposlouchali jsme bolševické vysílače a nečetli jejich noviny. A když nám přece jen něco zakřičeli přímo do ucha, tak platila jednoduchá první pomoc: Co oni chválí, je horší než to, co oni odmítají.

Ano, kdysi dávno mohlo nevědět ohrozit váš život, ale dnes je nevědět rajský ostrov v moři informačního kalu.

2. Otázka: Co je pro mě důležité?

Ale co když mi uteče něco opravdu důležitého? Ujišťuji vás, že se každou opravdu důležitou zprávu dozvíte. Poznáte ji také podle toho, že se k vám dostane i oklikami.

A proto vztyčte co nejhustší plot mezi vašim mozkem a velkým tlampačem. Je totiž jisté, že co a jak vám politici, podnikatelé, média a experti vypráví, slouží jejich zájmům, a ne vaší informaci. Gumová čísla, vylepšené obrázky a zavádějící slova vylučují, abyste poznali, co se opravdu děje a co je důležité. Slavná informační společnost vám spolehlivě ukazuje jen jedno: Kudy cesta určitě nevede.

Odpověď na druhou otázku, „co je důležité“ tedy zní takto:
1. Vědět musíte daleko méně, než vám namlouvají a vnucují.
2. Vědět potřebujete jenom to, co je důležité pro vás a vaše blízké, a co zároveň můžete ovlivnit.
3. To vám ale vrchnost neřekne. Mluví na vás, ale ne s vámi. Nechce slyšet vaše pochyby a trestá kritiku.
4. Proto si musí každý sám najít střípky poznání (na to je internet užitečný) a sestavit si z nich svůj vlastní, na míru šitý obraz světa; takový, který odráží jeho zájmy a pomáhá mu je uskutečnit.

3. Otázka: Jak poznat pravdu?

To je třetí otázka. Kdysi skutečně existovala dokazatelná vědecká pravda a myšlenky se prosazovaly silou argumentů a použitím v praxi. Nic z toho již neplatí. Pro každého z vás je pravda roztroušena v obrovském množství informační hlušiny, kterou odplavíme v pěti krocích.

1. Nejprve se úplně odpojte od mainstreamového zpravodajství.
2. Nevšímejte si informací o věcech, které se vás netýkají, a hlavně o věcech, které stejně nemůžete ovlivnit.
3. Zbude úhledná hromádka poznatků o tom, co má přímý vliv na váš život, a zároveň to můžete ovlivnit.
4. Z těchto střípků vědění si vytvořte svůj vlastní „na míru šitý“ obraz světa; takový, který odpovídá vaší situaci a zájmům a pomáhá je uskutečnit.
5. Podle jakého pravidla si svůj obraz světa sestavíte? Takhle: Váš život a vaše zájmy jsou měřítkem všech věcí a váš úspěch je zlatý standard pravdy. Méně květnatě řečeno to znamená, že pravdivé jsou pro vás ty poznatky, které vám pomáhají dobře se postarat o sebe a své blízké.

Když to uděláte, tak se zachováte úplně stejně jako politici, podnikatelé, média a experti. A právě s nimi soupeříte o váš úspěch a prospěch. A proto můžete vyhrát jen tehdy, když se budete chovat stejně jako oni – posuzovat svět výlučně z hlediska vlastních zájmů.

Promyšlenost pravidel dokazuji eseje, z nichž jsou „vyfiltrovány“. První se týká „hospodářství“, druhý „informace“ a třetí „techniky“. V závěrečném dílu každého z esejů můžete sledovat, jak k formulaci pravidel dochází.

Zde jsou odkazy na mluvené verzi esejů, ale existuje i psaná verze:

HOSPODÁŘSTVÍ
1. díl: Jak se to stalo?
https://www.youtube.com/watch?v=gllo9GIdyb4
2. díl: Jak to vypadá?
https://www.youtube.com/watch?v=-84lztU7MDA
3. díl: Jak z toho ven?
https://www.youtube.com/watch?v=6ZdAOGsTAMs

INFORMACE
1. díl: Jejich pravda a jejich moc
https://www.youtube.com/watch?v=X8tzqQpaDkA
2. díl: Naše pravda
https://www.youtube.com/watch?v=BTV6pIPIyDE
3. díl: Naše pravda je silnější
https://www.youtube.com/watch?v=vbGq9J_nQCk

TECHNIKA
1. Technika od požehnání k prokletí
https://www.youtube.com/watch?v=Nt08i6ru4do
2. Vítejte v technofeudalismu
https://youtu.be/zs7eIP8o-mg
3. Jak odvrátit technofeudalismus
https://youtu.be/99JU–2l-ik

Případné dotazy pište na e-mail pana Robejška robejsek@centrum.cz

___________________________

https://www.radiouniversum.cz/robejsek-petr-1d-financni-slechta-usiluje-o-vytvoreni-techno-feudalismu-kde-budou-existovat-jen-vladci-a-nevolnici/

https://www.radiouniversum.cz/robejsek-petr-2d-obcan-muze-pro-obnoveni-demokracie-udelat-prvni-krok-tim-ze-vypne-verejnopravni-media/

https://www.radiouniversum.cz/robejsek-petr-3d-blahobyt-nas-ohlupuje-upadek-a-nouze-ozivuji-zakladni-instinkty-sebezachovy/

Komentář k manuálům
Čtyři manuály obsahují pravidla, která mají inspirovat všechny, kteří chtějí změnit chování tak, aby o svém životě více rozhodovali sami – a zároveň přispěli ke zlidštění celé společnosti.
Každé z pravidel Petr Robejšek objasňuje a upřesňuje pomocí příkladů. Ty mají sloužit nejenom jako návody ke konkrétnímu jednání, ale zároveň i jako inspirace k přemýšlení o tom, jak pravidla uplatnit v nejrůznějších společenských oblastech a životních situacích.
Některým lidem by mohly manuály připadat jako nedostatečné účelné, účinné a promyšlené.
Pokud jde o účelnost pravidel, tak tu umožňuje právě jejich jednoduchost, to znamená všeobecná použitelnost.
Účinnost pravidel je přímo úměrná počtu těch, kteří je používají. Každý jejich uživatel je zároveň příkladem pro další.

___________________________

Část 3.: Vyměňujte

Kdysi existovaly bankovky a jejich přibližná protihodnota ve zboží. Obojí střídalo majitele a společnost prosperovala. V posledních třech dekádách začaly peníze chorobně bujet a mizet zároveň. Peněz je několikanásobně více než zboží, a přesto se ztrácí z kapes obyčejných lidí.

Kdysi jste své úspory mohli polaskat pod slamníkem nebo obdivovat v trezoru. Dnes si na ně můžete sáhnout už jen zřídka, a zároveň klesá i jejich hodnota. Nejen kvůli inflaci, ale hlavně kvůli jejich nedostupnosti. Nejprve stáhli z oběhu velké bankovky. Pak začali pomlouvat hotovost, a v ulicích ubývá bankomatů. Všimli jste si toho? Mocní totiž chtějí úplně kontrolovat i ty peníze, které nám zbyly.

Záminka a metoda, jak to udělat, je třeba ekologická udržitelnost. Klimatický konec světa, který sugerují média, je ideální kulisa pro příděly zboží podle toho, co nekritizovatelní vědci a politici prohlásí za udržitelné. A když nic neuděláme, tak to půjde dál, a z našich úspor stane jen pár nepatrných záchvěvů v mraku dat; neviditelné poukázky na zboží, které nám bude možná vládnoucími přiděleno.

Peněžní systém ovlivnit nemůžete, tak se z něj zkuste co nejvíce vymanit. Jak? Kupujte za lokální peníze, a hlavně mezi sebou co nejvíce zboží a služeb vyměňujte. Bezpeněžní obchodování „něco za něco“ je staré jako lidstvo samo. Bylo tu dříve než peníze, a bylo by tu i bez nich. Utopie?

Existuje řada komerčních směnných portálů, jejichž know-how lze použít i v malých sociálních rozměrech. Nejznámější je místní výměnný obchod LETS, inspirativní je i švýcarský svépomocný WIR-Ring, v Japonsku existují svépomocné organizace, jejichž členové vyměňují sociální služby, ale existují i české portály. Stačí jen trochu rešeršovat a nejlépe sami experimentovat.

Výměna má řadu výhod. Je levnější než nákup a nemá žádný problém s kolapsem finančních trhů. Riziko ztráty je mizivé, a když tak, jednou provždy víte, kdo vás podvedl. Ale hlavně: Když vyměňujte, tak měníte sebe i společnost k lepšímu.

Měna, kterou používáte, se jmenuje protislužba. Není sice krytá zlatem, ale má v sobě potenciál pro vlastnosti jako důvěra a spolupráce, ale i velkorysost, laskavost a přátelství. A když začnete materiální zboží vyměňovat za sociální služby, tak je tu svépomoc a samospráva. Vaši nepřátelé nabízejí jen život bez vlastnictví. Prý „nebudete mít nic a budete šťastní“. Jako internetoví zombies na elektronickém řetězu poukázek přidělovaných za poslušnost?

Případné dotazy pište na e-mail pana Robejška robejsek@centrum.cz

___________________________

https://www.radiouniversum.cz/robejsek-petr-1d-financni-slechta-usiluje-o-vytvoreni-techno-feudalismu-kde-budou-existovat-jen-vladci-a-nevolnici/

https://www.radiouniversum.cz/robejsek-petr-2d-obcan-muze-pro-obnoveni-demokracie-udelat-prvni-krok-tim-ze-vypne-verejnopravni-media/

https://www.radiouniversum.cz/robejsek-petr-3d-blahobyt-nas-ohlupuje-upadek-a-nouze-ozivuji-zakladni-instinkty-sebezachovy/

Komentář k manuálům
Čtyři manuály obsahují pravidla, která mají inspirovat všechny, kteří chtějí změnit chování tak, aby o svém životě více rozhodovali sami – a zároveň přispěli ke zlidštění celé společnosti.
Každé z pravidel Petr Robejšek objasňuje a upřesňuje pomocí příkladů. Ty mají sloužit nejenom jako návody ke konkrétnímu jednání, ale zároveň i jako inspirace k přemýšlení o tom, jak pravidla uplatnit v nejrůznějších společenských oblastech a životních situacích.
Některým lidem by mohly manuály připadat jako nedostatečné účelné, účinné a promyšlené.
Pokud jde o účelnost pravidel, tak tu umožňuje právě jejich jednoduchost, to znamená všeobecná použitelnost.
Účinnost pravidel je přímo úměrná počtu těch, kteří je používají. Každý jejich uživatel je zároveň příkladem pro další.

___________________________

Část 2.: Zpomalte

Po staletí lidé pracovali jen tak dlouho, jak potřebovali pro zajištění živobytí. Cílem hospodaření nebyl zisk, ale dostatek. Teprve v 18. století nakynul čas trávený prací a pohltil celý den.

Práce byla celodenní mší, život odříkáním a bohatnout se smělo jen pro slávu Boží. Když ale „zvítězil“ rozum nad Bohem, ztratilo odříkání smysl. Zbyla jen práce jako náplň života, Boha nahradily peníze a odříkání vystřídala hrabivost.

Dnes je život závod o nejrychlejší práci. Vítěz stihne již dnes to, co by včera zvládl až zítra a za odměnu dostane peníze. Dnešek nemá smysl sám o sobě, ale pouze jako odrazový můstek do zítřka. Životy lidí se zvrhly ve štvanici za budoucností přecpanou věcmi, a rychlost je pokřivená páteř západní civilizace.

A proto zpomalte a odmítněte všechno, co prý šetří čas. Proč? Protože to zkracuje váš život přeneseně i doslovně. Tím, že vsadíte na rychlost, tak systému pomůžete, aby se vás co nejrychleji zbavil, protože i ta (jen) přibližná protihodnota práce, kterou dostáváte, snižuje profit.

Tak se braňte a plňte požadavky a potřeby systému co nejpomaleji. A když to jen trochu jde, nereagujte nebo jen nepravidelně.

Pročesejte počet věcí, které děláte, otázkou proč vůbec a proč tak rychle.

Vždy a všude dejte přednost „pomalému“ osobnímu setkání před hysterickým elektronickým překřikováním.

Nikdy nekupujte jen proto, že je to levné, ale vždy jen kvalitu, jedinečnost a trvalost.

Žijte dnešek jako nejdůležitější den roku a nejen jako překážku k pozítřku.

Proč zpomalit? Protože to znamená přemýšlet o smyslu toho, co dělám. Zpomalit znamená poznat, že skutečný blahobyt je vlastnictví životního času, svobody, tvořivosti, lásky a důstojného života. Zpomalit znamená být sami sebou a nejen nástroji pro jejich zisk. Zpomalit znamená pochopit, že jste jedinečné osobnosti, a nejen motyky přišpendlené na internet, že práce je jen část vašeho bytí, a ne jeho jediný smysl.

Jen mi, prosím, neříkejte, že pak bude všechno dražší. Znamenalo by to, že ještě pořád netušíte, o co skutečně jde a jakou cenu má váš život. Na vybranou máte jenom mezi skromnější, ale svobodnou společností, nebo chudobou v tyranii.

A proto musíme zastavit lochnesku do pozítří, začít žít pomaleji, lokálně a skromněji a vytvořit společnost postavenou na službě, soucitu, obětavosti a na víře v něco vyššího než vyrobit, koupit, mít a vyhodit.

Příklad legálního zpomalování

 Při přednášce jsem mluvil o dvou formách zpomalování, jednak odkládáním konzumu, ale i vymknutí se nevyslovenému očekávání systému, že budeme sami od sebe zrychlovat. Jak to odmítnout a oslabit tím systém, vidíte na tomto příkladu.

Během stávky řidičů České pošty 28/9/2021 jim odbory doporučily následující způsoby chování:
1. Dodržovat pracovní dobu, být na pracovišti v určenou hodinu danou přílohou rozvrhu práce, nechodit na pracoviště dříve a práci ukončit ve stanovenou dobu.
2. Provést veškeré stanovené pracovní postupy nařízené zaměstnavatelem, jako je kontrola vozidla, příprava pracoviště a příprava před pochůzkou apod.
3. Během pracovní doby dodržovat veškeré nařízené k pracovní činnosti, a to řádně s veškerou odpovědností a bez ohledu na časovou náročnost.
4. Uzpůsobit pracovní tempo, neběhat ani nechodit rychle, při používání vozidla dodržovat silniční předpisy, i jako chodec využívat jen určené přechody pro chodce.
5. Nepřebírat k přepravě zásilky nesplňující zasílací podmínky.
6. Na přepážkách při výdeji zásilek i ostatních činností řádně kontrolovat předložené osobní doklady zákazníků (foto, platnost) a v případě pochybností odmítnout zákazníka obsloužit.
7. Zásilky neodpovídající zasílacím podmínkám vyloučit z přepravy, například nejsou úchopy u zásilek nad 15 kg, nesouhlasící hmotnost na vážním lístku (uvedeno na štítku) oproti skutečnosti, není nálepka nad 15 kg, popřípadě nad 30 kg, rozměrově překračující povolené limity, nebezpečný obsah, nemají obal apod.
8. Při své práci používat veškeré určené OOPP (osobní ochranné pracovní prostředky) jako pracovní obuv, rukavice, vesty, stejnokroj apod.

„Domácí úkol“: Přemýšlejte o použitelnosti těchto pravidel v různých profesních skupinách.

Případné dotazy pište na e-mail pana Robejška robejsek@centrum.cz

___________________________

https://www.radiouniversum.cz/robejsek-petr-1d-financni-slechta-usiluje-o-vytvoreni-techno-feudalismu-kde-budou-existovat-jen-vladci-a-nevolnici/

https://www.radiouniversum.cz/robejsek-petr-2d-obcan-muze-pro-obnoveni-demokracie-udelat-prvni-krok-tim-ze-vypne-verejnopravni-media/

https://www.radiouniversum.cz/robejsek-petr-3d-blahobyt-nas-ohlupuje-upadek-a-nouze-ozivuji-zakladni-instinkty-sebezachovy/

Komentář k manuálům
Čtyři manuály obsahují pravidla, která mají inspirovat všechny, kteří chtějí změnit chování tak, aby o svém životě více rozhodovali sami – a zároveň přispěli ke zlidštění celé společnosti.
Každé z pravidel Petr Robejšek objasňuje a upřesňuje pomocí příkladů. Ty mají sloužit nejenom jako návody ke konkrétnímu jednání, ale zároveň i jako inspirace k přemýšlení o tom, jak pravidla uplatnit v nejrůznějších společenských oblastech a životních situacích.
Některým lidem by mohly manuály připadat jako nedostatečné účelné, účinné a promyšlené.
Pokud jde o účelnost pravidel, tak tu umožňuje právě jejich jednoduchost, to znamená všeobecná použitelnost.
Účinnost pravidel je přímo úměrná počtu těch, kteří je používají. Každý jejich uživatel je zároveň příkladem pro další.

___________________________

Část 1.: Čtyři pravidla osvobození

Problém:
Právě zažíváme zápas o směr cesty Západu a stojíme na křižovatce mezi jeho zánikem a renesancí, mezi pracovním lágrem a zlidštěním ekonomiky a politiky.

Aby západní elity obstály v soutěži s výkonnější čínskou variantou techno-kapitalismu, tak jim již nestačí vyrábět co nejvíce, co nejrychleji a co nejlevněji. Musí také co nejefektivněji vládnout. V tom ale „překáží“ demokracie, a proto bezprostředně hrozí její zánik a nahrazení techno-feudalismem.

Tuto hrozivou situaci jsme si zavinili sami, protože jsme po léta dělali statisíce a miliony rozhodnutí, po čem toužit, jestli, kde a co kupovat, na co a na čem spořit, koho poslouchat, číst anebo volit – a v co věřit. Otázky to byly správné, ale naše rozhodnutí byla špatná, protože jsme se řídili čtyřmi chybnými pravidly:
1. Rychlé je lepší než pomalé.
2. Velké je lepší než malé.
3. Věci jsou lepší než lidé.
4. Cizí je lepší než naše.

Řešení:
Chápu lidi, kteří demonstrují. Ale mnohem více pomohou sobě a své zemi, když změní svoje chování, a začnou se v pracovním a soukromém životě v maximální možné míře řídit podle jiných pravidel než doposud.

Naše svoboda a důstojnost je totiž ohrožena, protože jsme se po léta rozhodovali podle chybných pravidel. Naše šance je změnit naše chování.

A proto:
Kdykoliv se budete rozhodovat, po čem toužit, jestli, kde a co nakupovat, na co a na čem spořit, koho poslouchat, číst anebo volit a v co věřit, tak se důsledně a vytrvale řiďte podle „čtyř pravidel osvobození“:

1. Pomalé je lepší než rychlé.

Žijte dnešek jako nejdůležitější den vašeho života, a nejen jako překážku k pozítří.
Všude, kde se dá, upřednostněte „pomalou“ osobní před digitální komunikací.
Reagujte na požadavky a potřeby systému co nejpomaleji.
Nekupujte jen proto, že je to levné. Nekupujte pro sebeukájení se.
Kupujete jen kvalitu, jedinečnost, trvalost a ruční práci.

2. Místní je lepší než globální

Vždy a ve všem upřednostňujte místo, kde žijete a pracujete.
Vyberte vždy jen to, co je prostorově blíže a co můžete ovlivnit.
Nakupujte zboží zblízka a blízko si hledejte i své přátele.
Zapojte se do místního hospodářství a politické správy.
Používejte bankovky a ne platební karty; podporujte lokální měny. (př.: https://e-koruna.com/cs/)
Posilujte malé a oslabujte velké, protože malé dokážete ovládat, velké bude vždy ovládat vás.

3. Pravidlo: Z očí do očí je lepší než přes internet

Přestaňte se rozpouštět ve webovém lidstvu a upřednostňujte vztahy tváří v tvář.
Informační systém vás chce ovládat, vykořisťovat a manipulovat.
Využívejte internet, ale nenechte se jím zneužívat.
Nevěřte ničemu, co je psáno více než vlastnímu rozumu a vám blízkým lidem.
Mezilidským vztahům dejte vždy přednost před věcmi.

4. Pravidlo: Vlastní je lepší než cizí

Naše odlišnost od jiných je hlavní zdroj tvořivosti a svobody; glajchšaltování škodí obojímu.
Naše zájmy, tradice a problémy jsou důležitější než cizí.
Odmítněme „solidaritu“ s celým světem; neříkají vám o něm celou pravdu.
Zabývejte se jen tím, co je tady, a ne tím, co je za horizontem.
Podporujte všechno, co rozkládá nadnárodní politické a hospodářské celky.

Proč to bude fungovat:
Čím více lidí bude jednat podle čtyř pravidel osvobození, domýšlet je, zlepšovat a získávat pro ně ostatní, tím rychlejší a větší bude naše vítězství. Jak je to možné? Protože i velmi malé změny jsou ve velkém množství všemocné. Příklad?

V roce 2003 zaměstnal British Cycling, Davea Brailsforda. Za sto let od roku 1908 získali Britové jedinou zlatou medaili a Tour de France nevyhráli za 110 let její existence ani jednou. Brailsford přišel s novou metodou. Podle ní má člověk ve všem, co dělá, usilovat i o sebenepatrnější pokrok. Když se hromadí jeden krůček ke druhému, tak to má obrovský pákový efekt. Proto začal Brailsford provádět tucty drobných změn. Sedlům dal pohodlnější tvar, pneumatiky potíral kvůli přilnavosti alkoholem, vyzkoušel různé druhy masážních gelů, až vybral ten, který svaly nejrychleji regeneroval, atd. Když se tato drobná zlepšení dala počítat na stovky, ovládl britský tým silniční a halovou cyklistiku. Na olympiádě v Pekingu získal 60 procent všech zlatých, v Londýně ještě více. Mezi lety 2007–2017 získali 178 zlatých ze šampionátů, 60 olympijských medailí a pět trofejí z Tour.

Když budete dělat malá zlepšení podle čtyř pravidel osvobození, tak si nikdo nevšimne, že už žijete ve „vedlejší“ společnosti, a zároveň budete zrnky písku v ložisku starého systému. Jako jedinci děláte jen „neviditelné“ minizměny. Ty se ale hromadí do milionů stejnorodých odchylek od normy a působí jako všemocná páka, která změní svět nenásilně, a přitom zásadně k lepšímu.

Britský politik a filozof Edmund Burke řekl: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl.“ Těm, kteří jeho radu neposlechnou, nebudu vyčítat jen lenost nebo zbabělost, ale hlavně něco jiného: Ten, kdo Burkeho neposlechne, je hloupý, protože tím vědomě a nezvratně škodí sám sobě a svým potomkům.

Případné dotazy pište na e-mail pana Robejška robejsek@centrum.cz

___________________________

https://www.radiouniversum.cz/robejsek-petr-1d-financni-slechta-usiluje-o-vytvoreni-techno-feudalismu-kde-budou-existovat-jen-vladci-a-nevolnici/

https://www.radiouniversum.cz/robejsek-petr-2d-obcan-muze-pro-obnoveni-demokracie-udelat-prvni-krok-tim-ze-vypne-verejnopravni-media/

https://www.radiouniversum.cz/robejsek-petr-3d-blahobyt-nas-ohlupuje-upadek-a-nouze-ozivuji-zakladni-instinkty-sebezachovy/

Starý systém se hroutí. Nový vzniká v srdcích těch, kdo se přestali bát.

Společnost jako celek má přirozenou tendenci lpět na starých strukturách. I když jsou zjevně nefunkční, většina se jich drží zuby nehty, ze zvyku, ze strachu. Zkostnatělé struktury, nepravdy a lži přežívají mnohdy déle, než by kdokoli čekal. Proč? Protože většina lidí raději žije v jistotě známého utrpení, než aby čelila nejistotě nového začátku.

Ale právě v době, kdy je všude chaos, sílí tlak a strach prostupuje veřejný prostor, se začínají probouzet jednotlivci. Ne masy. Jednotlivci. Odvážní. Ti, kdo se přestali spoléhat na vnější autority a začali hledat odpovědi v sobě. Ti, kdo cítí, že „takto už to dál nejde“.

Kolaps starého světa není konec, je to transformace. Vždy, když doba ztemní, vzniká nová síla. Ne zvenčí. Zevnitř. Z lidí, kteří se rozhodli být světlem ve tmě. A právě díky nim se rodí nové paradigma.

Možná jsme teď v takové době. Není třeba se bát. Stačí přestat přispívat k tomu, co už nedává smysl a začít žít to, co smysl dává. Nebojte se, že vás hodnotí ti, co patří k již mrtvému systému, který už nemá podporu ve vědomí. Čas starého systému se blíží ke konci.

Vše bude dobré.

Martina: Ty jsi už od konce minulého roku říkala, že o polepšených džihádistech máš své vážné pochybnosti – a ty se bezezbytku potvrdily. Evo Filipi, dalo se tomu zabránit? Dalo se to předjímat? Nebo to bylo neodvratné?

Eva Filipi: Na to je těžká odpověď, jestli to bylo neodvratné, či se to dalo předvídat. My jsme předvídali, že to, co jsi říkala v úvodu o tom, že si Evropa něco přála, se jí splnilo, a neměla vůbec pohled na to, kdo tam teď bude vládnout – jako by se dívala stranou. Tam je mnoho momentů, které je potřeba zmínit. Jeden z nich je, že je to prezident – jak tomu říká jeden prezident – jak náhody, nebo z uleknutí, protože během 14 dnů tam přišla jeho organizace, a ovládla města, včetně Damašku, a tak se stal prezidentem. Mluví hezky, sama jsi to zmínila, chová se ve svých projevech umírněně, státnicky, ale vedle toho jsou tam skupiny, které mu celou dobu pomáhaly v Idlíbu, a poté mu při tažení pomáhali získat tuto moc „z uleknutí“. A tam je velký otazník, zdali on má nad nimi dohled, nebo jestli jim dokáže říci: „Toto se nesmí dělat“. A tam je otazník. Vypadá to, že nedokáže, protože masakry v Latakii a v Tartusu proti alavitům byly takové, že si myslím, že by se mělo i zasáhnout, ale to nikdo neudělal. Evropa se odvracela, a Amerika to kritizovala. Nevím, je to velmi, velmi složitá situace, a můžeme pokračovat v této debatě dál.

Po pádu Asadova režimu zůstala v Sýrii jen zběsilá krutost

Martina: Já jsem se právě chtěla zeptat: Ty jsi už to teď naznačila, že situace v Sýrii je nepřehledná, a mě by zajímalo, jestli si myslíš, že násilí, masakry, které se teď v Sýrii dějí, že vznikají z rozhodnutí prozatímního prezidenta Šary, nebo je to jenom znamením, že to vůbec nemá pevně v rukou?

Eva Filipi: Já si myslím, že to B je pravda, že to nebude tak, že by přímo Šara dal pokyn, že alavity musíme vyvraždit, křesťany musíme vyvraždit, a další. To si opravdu nemyslím, už jenom proto, že jeho hlavní dohlížitel je aktuálně prezident Erdogan, ministr zahraničí Hakan Fidan, Turecko. A Turecko také nějak zvláště nevítalo masakr proti alavitům, protože Erdogan má alavity doma. Takže si skutečně nemyslím, že by to bylo z jeho hlavy. Ale on tyto skupiny – z nichž, jak jsme o tom už možná mluvili, řada z nich nejsou ani Syřané, jsou to Čečenci, středoasiaté, Ujguři, a ti takto působí na syrském území – neovládá. Spíše si myslím, že B je pravda, tedy, že to nemá pod kontrolou, byť by si to zřejmě přál, ale nemůže to ukázat v pravé podstatě.

Martina: Evo, ty jsi teď říkala, že si myslíš, že to nemá pevně v rukou, což může být pro budoucnost Sýrie velmi skličující. Já jsem zaregistrovala nějaký výrok syrského právníka Mansúra, který říká: „Problém je, že nepracuje ani policie, kam by člověk mohl jít nahlásit incident. Moc je v rukou HTS, která připomíná spíš gangy bez pořádného velení“. Můžeš mi vysvětlit, jako člověk, který strávil na Blízkém východě více než 30 let, jestli v této situaci, která v Sýrii vznikla, hraje nějakou zásadní roli vstřícnost západních politiků vůči novému režimu? Dostali tito teroristé od Západu jaksi zelenou, že se mohou s nepohodlnými etniky, frakcemi islámu, nebo s jinými náboženstvími, vypořádat po svém?

Eva Filipi: Já bych to viděla následovně: Jestliže když říkáme „Západ“, tak já tím především myslím Evropu, protože Washington se po celou dobu tohoto konfliktu choval trošku jinak, více pragmaticky. Jestliže Západ po 13 let usiloval o to, a říkal stále to samé – aniž by to mělo jakýsi dobrý efekt, který by prospěl Západu – že Asad musí odejít, tak myslím, že si Západ, myslím Evropu, ulehčil, byl rád, a vydechl si, že Asad je pryč. A v tu chvíli jim bylo úplně jedno, že tam nový – nezvaný, nebo nový – nezvaný prezident, je vlastně člověk s touto minulostí. Ad jedna. Ad dvě: Ta HTS, tedy Haját Tahrír aš-Šám, to jsou skupiny velmi vyzbrojených a radikálních lidí, kteří umí dobře zabíjet, a umí stínat hlavy. Jsou to ti, co toto budou dělat, protože je to jejich povolání, a jsou dobře zaplaceni. Takže v tuto chvíli spíš s politováním musím říct, že některé západní země – a Brusel sám o sobě – nechtějí moc přemýšlet, protože: „Můj cíl je splněn“, a co bude dál, nechává stranou. Popravdě také nevím, do jaké míry teď, ve velké proměně celého světa, přemýšlejí nad Sýrií a Blízkým východem. Ale to je další věc.

EU nedovede rozpoznat, co by opravdu lidem v Sýrii pomohlo, a co jim škodí

Martina: Asi přemýšlí, protože ještě ve dnech, kdy se v ulicích Damašku, a v jiných městech střílelo, a byly zabíjeny celé rodiny, tak se v Bruselu sešla dárcovská konference, a na té byly novému syrskému režimu slíbeny miliardy euro. Já se tě chci zeptat: Jak si to vysvětluješ? Protože jsem se například dočetla: „Naději na trvalý mír v zemi ale naposledy zastínila nová vlna násilí. Evropská unie chce za této situace naplňovat svůj plán uvolňování sankcí proti Sýrii. Pokud má být zamezeno dalšímu násilí, je třeba dát lidem v zemi naději“. Řekla to šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová po konzultacích s ministry zahraničí jednotlivých členských států Evropské unie. Jak vnímáš to, že do chaosu v Sýrii teď pošleme blíže neurčené množství peněz?

Eva Filipi: Já to vnímám s trpkým úsměvem. Jednak jim musíme dát naději. Tak dobře, to jsou všechno bruselská slova, bruselské floskule. Takové dárcovské konference se konaly pravidelně, a ochota jednotlivých členských států platit byla čím dál menší. Tentokrát to, myslím, zase souvisí s tím, že Evropa, Brusel, dělala věci, které jsou zajeté, už je umíme, takže zase budeme dělat dárcovskou konferenci. Tato nebyla první, bývaly i dřív. Poprvé, a ještě velmi hrdě, přijali ministra zahraničí Šibáního v Bruselu, kam dříve samozřejmě nikdy nikdo z Asadova režimu nesměl přijet, a Syřanům to vadilo, protože by jim třeba řekli: „My bychom třeba potřebovali to, a to a to…“ Takže to byla zase show, podívaná: „Máme tady konečně ministra zahraničí z Damašku, a naslibujeme mu nějaké peníze“.

Musím podotknout, že Američan nedal nic. Američané na této konferenci byli, ale v podstatě mají podmínky daleko jiné, než má Brusel, a některé členské státy. Takže pro mě to, co jsem pozorovala, odpovídá tomu, jak funguje Brusel. Já říkám „Brusel“, ale myslím Evropskou unii, a to, jak funguje. Je tam trochu ztráta uvažování, ztráta probuzení, a schopnosti říci: „Tak, a co bude?“ Čili to, že slíbili peníze, tak nevím, do jaké míry půjdou přímo lidem. Oni nějak pozastavili sankce. Pozastavit sankce – dobře. Ale půjdou tyto peníze lidem, populaci? Jak se ukázalo, tak teď, za ty tři měsíce, se zvýšilo procento lidí pod hranicí chudoby, už je to na 90 procent. Třeba Šara, pro příklad, uvolnil všechny zaměstnance všech ministerstev domů, ale nedostávají peníze. Čili to, že by se měly uvolnit sankce, je jedna věc, to určitě. Ale ovládá Šara Sýrii? Neovládá. Kam by tyto peníze šly? Pro koho by šly? Čili to jsou veliké otazníky, které by podle mě měly být zohledněny v uvažování Bruselu, v uvažování Evropské unie, a dalších států, o tom, co dál, jak jim pomoci či nepomoci.

Martina: Dá se podle tebe v tuto chvíli vůbec dosledovat, kam by tyto peníze šly? Má Evropská unie v Sýrii takové páky, takové lidi, aby dokázala dohlédnout na to, že třeba 2,5 miliardy euro, o kterých se právě teď mluví, dojdou ke konkrétním lidem, ke konkrétní pomoci?

Eva Filipi: To si nemyslím. Evropská unie otevřela svou delegaci v Damašku – dosud byli v Bejrútu – a myslím, že tyto peníze šly z větší části organizacím jako UNDP, a dalším z OSN, protože jsem četla, že si tyto organizace stěžují, že i tyto peníze, které byly určeny na bruselské konferenci, že se nadále snižují a že nedodrží své programy. Čili, jsou to dvě věci: Jedna část – část která šla přes UN, a další část nevím kam. Já si nedovedu představit, že se tam teď – za současné bezpečnostní situace, za současné společenské situace – začnou dělat projekty financované Evropskou unií, protože se tam toho zatím mnoho neděje – strany jsou pryč, občanská uskupení jsou pryč, lidí se bojí, nemají peníze. Já nevím, já to vidím zase spíše v negativním pohledu na Evropskou unii, která se nedovede soustředit na to, co by opravdu těmto lidem pomohlo, a co jim škodí. Takže je to spíš v tomto ohledu s velmi velkým otazníkem.

Martina: Já ještě jednou zavrtám nožem v ráně: Jak vyhodnocuješ to, že 28. března vyšla zpráva, že francouzský prezident Emmanuel Macron je ochoten osobně přijmout syrského prozatímního prezidenta Ahmada Šaru? Má k tomu samozřejmě určité podmínky, ale přeci jenom toto rozhodnutí probíhá v okamžiku, kdy se v Sýrii masakrují alavité a křesťané.

Eva Filipi: Je mu přáno. Dodávám k tomu, že v prosinci 2010 Macron tehdy přijímal Asada s krásnou Asmou na červeném koberci. Je mu přáno. Že by to byl polibek smrti pro Ahmada Šaru? To je hezké. To by tak Francouzům slušelo, že by ho přijali na červeném koberci, a potom by někdo jiný usoudil, že tam nebude. Ne, to je úsměvné. Nevím, co si Francouz slibuje. Jednak mají koloniální minulost, Francie se chová paternalisticky – Libanon, Sýrie – tam oni byli. A jednak je to i to, že on chce vyjádřit, že to bude dobré. Já jsem i nadále nad vývojem v Sýrii skeptická – a velmi skeptická.

Západ zaměnil demokratické ideály za krvavou realitu v Sýrii

Martina: Od instalace nového režimu už je to několik měsíců, více než čtvrt roku. Dá se teď, tedy s odstupem, lépe říci, co se to tehdy vlastně v Sýrii stalo? Proč se Asadova armáda zhroutila – obrazně řečeno – takřka po prvních výstřelech? Do Damašku tehdy vstoupily skupiny Haját Tahrír aš-Šám prakticky bez odporu. Umíš dnes říct lépe, co bylo za tímto velmi rychlým koncem Asadova režimu?

Eva Filipi: Samozřejmě, že informací se množí čím dál víc, a v době této informační přebujelosti se dočítáme všeličeho. V podstatě by se to dalo sesumírovat do té podoby, která byla známa dost brzy, tedy, že v nějaké fázi se už s Asadem nemohli vyrovnávat ani okolní státy. Konkrétně Írán proto, že Asad skutečně nepatřil k hlavním podporovatelům Íránu, byť mu Íránci pomáhali.

Martina: Hlavním podporovatelům Asada?

Eva Filipi:Ano, Asada. Záliv, to znamená Saúdská Arábie, poté, co ho vzali zpět do Ligy arabských států, měl jisté požadavky, podmínky, a Asad příliš nedal. Poslední informace, která do toho zapadá, je, že uvažoval o míru s Izraelem, a docházelo – a to nebylo úplně poprvé – k různým druhům tajného jednání s Izraelem, a to se velmi nelíbilo zbytku arabského světa, jako je především Saúdská Arábie, která si říkala: „On nebude první. Když tak budeme první my.“ To by se vskutku nelíbilo Erdoganovi, Turecku, protože ať – nevím, do jaké míry je to tady – nevím, Erdoganův systém, Erdogan sám, Muslimské bratrstvo, opravdu nemiluje Izrael. Takže tam bylo těchto momentů několik. Plus to, že „money talks“ „peníze mluví“, a že řada důstojníků v Aleppu, Homsu, a jinde, už měla v kapse dobré zelené. Takže by se nedalo říct, že to byl puč, i když se říká, že to tam bylo ošetřeno přes šéfa vnitřní bezpečnosti. To bych tak stručně řekla. Ale jak asi víme, v takovýchto situacích je těchto elementů hodně, a někdo tomu musí velet. A tomuto velel Turek.

Martina: Ano, to jsem se chtěla zeptat, protože žoldáci, kteří tam přišli v rámci HTS, byli dobře vycvičeni, dobře vyzbrojeni. Dá se jednoznačně říci, že z tím stálo samotné Turecko?

Eva Filipi: Nemyslím, že samotné Turecko, ale Turecko je dnes master toho, a myslím si, že to pro ně po nějaké době nemusí být úplně pohodlné, protože na jihu je nyní Izrael. Nemyslím si, že by od toho dali ruce pryč Rusko a Írán. Turecko, Erdogan, má nyní velké problémy uvnitř země, jak víme, takže si myslím, že nástup triumvirátu Turecko-muslimskobratsko-Džaulání, nebo nevím, jak bychom to nazvali – Turci už tam mají i své vojáky, hlavně důstojníky, a snad se mluví o turecké základně – by vyhovoval osmanskému vidění světa, protože to kdysi patřilo Turecku. Takže to bude v této hodně komplikované regionální i geopolitické hře ještě hodně komplikované.

Martina: Evo Filipi, dokážeš pojmenovat, co tak nesmírně vadilo světu na Bašáru Asadovi, že odložili racionální politický přístup, věnovali se čistě emocím, a raději pomohli instalovat teroristu, na jehož hlavu byla před tím v Americe vypsána odměna 10 miliónů dolarů, na místo toho, aby se nějakým způsobem pokoušeli domluvit s Bašárem Asadem, a podpořili jeho – v té době možná tyranský, ale víceméně jeho vliv?

Eva Filipi: Martino, to nejsou jenom emoce, tam to zapadalo do doby, kdy Evropská unie, Západ – budeme tomu říkat Západ – nabyl dojmu, že naše hodnoty zavládnou všude jinde, a budeme měnit tyranské režimy na demokratické ráje. Čili to je tato poklička nad tím. Druhá věc je, že když vymysleli, že Asad je tyran, kriminálník, má ruce od krve, a musí odejít, tak si řekli – a to Evropská unie neumí, a velmi se nám to nevyplatí – že: „Takhle to bude. Toto máme za náš cíl,“ a zapomenou sledovat fakta, zapomenou sledovat expertní vědění, a zůstávají při tom. Protože když si nabereš do mozku, že „takhle to bude“, tak je velmi jednoduché tento cíl sledovat s tím, že: „Ono to sice nevychází, ale já to mám v hlavě, a nenechám se zneklidňovat nějakými experty, nebo těmi, kdo by řekli, že to takhle není.“

Takže ano, je to velmi nešťastný druh myšlení. Je to něco, co se nám, myslím, velmi nebude vyplácet. Už v průběhu tohoto konfliktu se nám to nevyplácelo, a stříleli jsme se do svých lýtek třeba v podobě třeba migrační krize. Protože jestli o něco máme usilovat, tak je to stabilita v našem sousedství, a Blízký východ, to jsou naši sousedé. Ale o toto jsme tedy opravdu neusilovali. A teď, pod malým dohledem prezidenta Šary nevím – říkám „malým dohledem“, protože on opravdu zemi neovládá – jak se to může dál vyvíjet. Dokonce si skutečně myslím, že to, co řekl Macron, není promyšlené, a že to Šara do budoucna vůbec nemusí ustát.

Martina: Zdá se, že Západ pomohl v Sýrii pustit ze řetězu „psy války“, jak by řekl Shakespeare.

Eva Filipi: To je velmi hezky řečeno. Velmi hezky řečeno.

V Sýrii chybí naděje na lepší budoucnost, na místo stability nastoupil chaos

Martina: Po vítězství povstalců se velmi často ozývalo: „Padl tyran“. Byl podle tebe Bašár Asad tyran? Hodně se v této souvislosti vzpomínalo na jeho prý velmi krutou asadovskou jednotku Šabíha.

Eva Filipi: Strukturálně byla Sýrie v té době něco jako NDR, nebo Československo před sametovou revolucí, před rokem 1989. Struktura vládnutí byla taková – jak se i říkalo – že starý Asad strukturoval společnost dle vzoru NDR. Ano, zažili jsme to, víme, že to je nedemokratické, je to omezené, nadvládu má cosi, jako byla tehdy strana al-Baas. Ano, jestliže tam někdo chtěl něco změnit, tak to nebylo úplně snadné. Když nastoupil Asad, byla takzvaná Damašská deklarace, Syřané se dali dohromady a říkali: „Bude tady Arabské jaro,“ nebo „Syrské jaro“. V takovýchto společnostech to jde hodně obtížně. Takže Šabíha – ano, to byli také krutí lidé. Byla to skupina, která měla zamezovat jakýmkoliv projevům něčeho, co by devastovalo moc.

Já osobně bych k tomu řekla jediné: Máme to teď lepší? Chtěli jsme toto? Tam je potřeba vědět – pokud už chceme něco ovlivňovat – jestli, zaprvé, máme na to, abychom to ovlivňovali? A za druhé, že tamní lidé žili v nějakém systému, který, dobře, nebyl takový, že kdokoliv může říci cokoliv bez toho, aby byl trestán, ale umíme této společnosti dát vizi něčeho, aniž by tam docházelo k takovýmto krveprolitím? Já nad tím mám otazník.

Martina: Asi nejdůležitější otázkou je, zda se teď lidé v Sýrii mají lépe.

Eva Filipi: Teď se v Sýrii lidé lépe nemají. Nadále nemají všechny normální lidské, nebo základní potřeby, jako jsou energie, a tak dále. Lépe? Co je to, mít se lépe? Oni potřebují především základní potřeby, to znamená, aby měli peníze na chleba, aby měli obživu.

Martina: A aby vůbec někdo chleba vyráběl, pekl.

Eva Filipi: A aby ho někdo vyráběl. Takže to je tak složitá situace, že mi z toho nebývá dobře, až si někdy říkám: „Tak jsme ztratili Sýrii.“ Mluví se o tom, že to bude rozděleno regionálně, že tam budou z části alavité, něco bude uprostřed – to je také možnost. Čili Sýrie odešla. Já mám s lidmi, kteří tam žijí, kontakty, takže se pohybuji v mnoha informacích, a jsou to velmi smutné příběhy. Nemyslím si, že to vzdávají. Mám i velmi pozitivní ohlasy lidí – pozitivní ne na Šaru – v tom smyslu, že se tam musí k něčemu dobrat. Další věc je, že oponenti v zahraničí dělají konference v Ženevě, a v zahraničí, a nechtějí tento systém.

Martina: Promiň, jací oponenti?

Eva Filipi: Oponenti Asada, kteří byli, nebo jsou, v zahraničí. To jsou různí vzdělaní Syřané, kteří žijí v Ženevě, a jinde. Tak ti dělají konference, aby nedopustili takovýto systém, který Sýrii nesluší, tedy systém příklonu k prapůvodnímu Islámu, což jsou právě Šara, a spol. Tam je to mnohovrstevné, přičemž populace na tom není dobře. Kdy začnou proudit peníze, a jaké peníze, a komu, uvidíme. A také, jestli Šara dokáže přitáhnout investice. Já si myslím, že investice přitáhne, jestliže tam bude stabilita, ale stabilita tam není. V Homsu se to znovu rozhořelo. Kurdové – teď je tam dva dny jmenována nová vláda – to už teď odmítli s tím, že s touto vládou nebudou spolupracovat. Tam není vlastně armáda, nemůžeme vytvářet armádu ze zahraničních bojovníků. To je například jeden požadavek Washingtonu, že v Sýrii nebudou zahraniční bojovníci. A Washington má více požadavků, a má spíše polohu: „Nemůžeme uznat Šaru.“ Kdežto na Západě, ve smyslu Evropské unie, to vpadá, že Šara je ten, kterého budeme uznávat. Macron, jak jsi říkala, ho pozval, ministryně zahraničí Německa už tam byla podruhé. A chystala se tam ministryně vnitra, nicméně, protože měla obavy o svůj život, nedorazila z Jordánska, protože tam opravdu není bezpečno.

Velmoci rozehrály geostrategickou partii, v níž Asad už nebyl důležitou figurou

Martina: Proč si myslíš, že Asadovi v rozhodujících chvílích nepomohlo Rusko?

Eva Filipi: Ono mu pomohlo, přijali ho k sobě, a tím mu pomohli. Mohli také říci: „Nám je to úplně jedno.“

Martina: Tak oni tam mají své zájmy.

Eva Filipi: Mají tam dvě základny. Dostali se do teplých moří, a bezpochyby jednali s Tureckem, než k tomu došlo, a bezpochyby byli ujištění, že jim základny zůstanou, takže si v této fázi asi řekli: „Tak, teď už to není udržitelné“, protože domluva Izrael, Turecko, možná další státy, asi už byla průkazná. Já si úplně nemyslím to, co se prvoplánově říká, že Putin je zaangažován na Ukrajině, takže mu o Sýrii už nejde. On získal to, co chtěl, má dvě základny, a vypadá to, že si je udrží. Čili, jsou to zájmy, jsou to čisté zájmy. Jestliže byl domluven – co je to v dnešní době geopolitická domluva – s Erdoganem, že mu základny zůstanou a že už musíme zrušit tuto nemožnou situaci, když se to všude změnilo, a jenom v Sýrii to trvá dlouhých 13, pomalu 14 let. Takže si myslím, že tam už asi nebyla jiná varianta. Oni mu pomohli, oni ho přijali, přijali i jeho nemocnou ženu, a asi mnoho dalších lidí, kteří dneska žijí v Moskvě.

Martina: Ale nynější ministr obrany Murhaf Abu Qasra potvrdil, že současná vláda v Sýrii je otevřena tomu, aby ruská armáda i nadále využívala právě ty dvě základny, tedy přístav v Tartúsu, a leteckou základnu Hmímím u města Latákie. Znamená to, že se Rusko pravděpodobně domluvilo už předem?

Eva Filipi: Ano. Domluvilo se s Turkem už předem. A asi ne se Šarou. Ale podle mě z toho vyplývá, že už s Tureckem byli domluveni předem, protože jim o tyto základny jde – a o ty nepřijdou.

Martina: To by pak asi dávalo logiku, že Asad byl varován a že už věděl, že nemá…

Eva Filipi: Ano, určitě, on věděl, že nemá naději. On si ještě do poslední chvíle asi myslel, že se něco může stát, ale nestalo. Čili tady je celkem evidentní, že tato domluva byla regionální – i Írán to věděl – plus ruská, a že Rusko vědělo, že si zachová základny a že tam už není jiné cesty. Turek už chtěl, aby se tato etapa skončila.

Martina: Vy jste tady vzpomínal na atmosféru doby před první světovou válkou, a máte pravdu, že tehdy mnoho lidí propadlo tomu, co se děje i nyní, tedy že není potřeba hledat mírová řešení, a že je naopak potřeba dozbrojovat a s nadšením odjíždět na válečné fronty bojovat za zvláštní ideály. Ale přesto tady byla skupinka lidí – skupina možná velká – kteří odjížděli na frontu s popěvkem, který známe: „Červený šátečku kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč“. Problém této doby je asi v tom, že možná stejný pocit mají lidé, občané u nás i v Evropě, ale stále to vypadá, že je to mlčící menšina. Nebo většina? Já to vlastně nedokážu odhadnout. Vy ano?

Jiří Weigl: Já myslím, že velká většina lidí to stále nebere vážně, stále tuto situaci podceňují. Válka v Evropě nebyla 80 let, čili je to několik generací, které vlastně vůbec nikdy s takovýmto nebezpečím nebyly konfrontovány. Takže lidé mají své běžné denní starosti, a o tomto si myslí, že je politický humbuk, který se jich netýká. A na druhou stranu si myslím, že i naši politici mluví o něčem, co si vůbec nedokážou představit. Oni vůbec nejsou schopni odprezentovat, jak vlastně chtějí zabezpečovat naši ochranu, co chtějí dělat s armádou, na co chtějí peníze. Oni se dneska baví jenom o tom, jak utratit peníze, jak další stovky miliard přidat na hromadu a ty nějak utrácet. Ale nikdo nehovoří o tom, jak tedy chceme naši bezpečnost zajišťovat.

V rámci NATO? Čili chceme pokračovat se Spojenými státy, nebo nechceme pokračovat se Spojenými státy? Když nechceme pokračovat se Spojenými státy, tak co to znamená? Nějaké NATO bez Spojených států? Nebo předpokládáme, že Spojené státy z NATO odejdou? Nebo vytvoříme nějakou evropskou armádu? Jakou evropskou armádu? Jejím základem bude bundeswehr nebo francouzská armáda? Je to absolutně černá tma, nikdo o ničem takovém nemá sebemenší tušení. Všichni jenom prý dávají na stůl peníze a zbraně. A kdo ty zbraně bude obsluhovat? Kde se vezmou noví vojáci, profesionální vojáci? Ty tisíce, desetitisíce profesionálních vojáků? Nikdo netuší. Všichni se tváří, že je to jasné, a kdo vznese dotaz, tak je minimálně občansky nespolehlivý. To je všechno nějaká podivná hra, která, myslím, trochu i ze strany našich politiků, není brána úplně vážně, protože se nám tady něco snaží podsouvat, ale absolutně netuší, o čem sami mluví. A veřejnost to také bere na lehkou váhu.

Mechanismy, které vtáhly země do první světové války během týdnů, dnes fungují během minut a sekund

Ale neměli by. Protože tak, jako za první světové války, různé dohody a garance vytvořily automat, který automaticky dostal země do války – a už to pak nešlo zastavit. Němci měli představu, že se musí vyhnout válce na dvou frontách, čili nejdřív porazit Francii, než Rusko zmobilizuje, ale ve chvíli, kdy Rusko začalo mobilizovat, tak museli napadnout Francii. Takovéto mechanismy tenkrát existovaly, jenže generálové měli na rozhodnutí týdny. Dneska je to o minutách nebo o vteřinách, než vzlétnou rakety. Takže situace je vážná, protože oni nás svými nepromyšlenými kroky – naši zemi, naše občany – mohou zatáhnout do války, aniž by si to vážně rozmysleli a byl by to vědomý krok. To znamená, že garantovat například mír, příměří na Ukrajině nebo cokoliv, znamená, že pokud bude porušeno, tak garant musí zasáhnout. A uvědomujeme si, co to znamená? Že to není jen tak do počtu, být někde schován za nějakými spojenci, ale že vážně půjdeme do války? Uvědomují si to lidé? Říkají to občanům? Nikdo nic takového netvrdí. Ale všichni říkají, že jsme v Evropě, takže tam musíme být, a musíme tam být tak, jako jsme bývali v Afghánistánu, jako jsme bývali v Iráku.

Martina: Navíc všichni tito salonní militaristé ve vládě vědí,  že oni jsou z jakékoliv vojenské služby vyvázáni. To znamená, že se asi poměrně snadno rozhoduje od stolu o věcech, které se vlastně bytostně těchto lidí nemusí dotýkat.

Jiří Weigl: Přesně tak. A vzpomeňme jenom – a to byl Afghánistán – kdy nám všichni tvrdili, že u Kábulu se bojuje za Prahu.

Martina: Pak jsme se přesunuli do Kyjeva.

Jiří Weigl: Kolik let to byl Tálibán, a Praha nic. Takže bychom si měli tato umělá bojiště, která jsou nám neustále předkládána jako pro nás osudová, držet velmi od těla.

Martina: Pane Jiří Weigle, vy jste tady zmiňoval, jaké jsou možnosti, jako rozpad NATO, a tím pádem evropská obrana bez účasti Ameriky, ozbrojit se v Evropě po zuby. Ursula von der Leyenová říká, že vojenskoprůmyslový komplex se bude muset navýšit o 500 miliard euro, ale jak jste sám zdůraznil, vůbec nikdo nám neříká, jak by tato nová bezpečnostní architektura vypadala. Řekněte mi: Kdo myslíte, že by vlastně tuto novou bezpečnostní architekturu měl dohodnout, garantovat? A jaké máme možnosti?

Jiří Weigl: Já jsem odpůrce nových bezpečnostních architektur. Jsem přesvědčen, že bez Spojených států západní blok, k němuž patříme, nemá šanci fungovat. Tady je představa, že země, jako je Německo, Francie, vybudují takový vojenský komplex, který je srovnatelný se Spojenými státy nebo s Ruskem nebo s Čínou. Myslím, že to je iluze. Tyto země jsou na tom finančně velmi špatně – Francie je velmi předlužená, Itálie předlužená, Německo má velké problémy. A ještě navíc je na tom alarmující skutečnost, že ti, kteří tento směr prosazují, současně trvají na tom, že bude pokračovat boj s klimatem – tedy zelené šílenství. Čili, jak zbrojit a jak se stát rivalem Spojených států a Ruska, a navíc tedy…

Martina: To musí být ekologická, bezemisní válka.

Jiří Weigl: Ekologická válka se vším všudy. Tak já nevím, jak by zbrojní průmysl mohl – bez těžkého průmyslu, bez ocelářství, bez chemie – fungovat. Elektrické tanky asi na bojiště dlouho nevyjedou. Je to prostě nesmyslná ambice, která nemá šanci, podle mě, na úspěch. Měli bychom se vážně zamyslet, jak se dát znovu dohromady se Spojenými státy a začít respektovat trumpovský směr a snažit se, aby prioritou bylo uvolňování napětí ve světě, aby prioritou bylo odzbrojení. Aby prioritou byl respekt k zájmům ostatních hráčů na mezinárodně politické scéně, a ne zbrojení, válka a konfrontace, protože to, myslím, že není v dnešní době perspektivní cesta, jak přežít a jak prosperovat.

Takovéto úsilí, které dnes vynakládají na ukončení konfliktu, měla vynaložit už Bidenova administrativa k prevenci války

Martina: V době, kdy spolu vedeme tento rozhovor, se stále vyjednává o míru na Ukrajině, Amerika vyjednává o míru na Ukrajině. Nevíme, jak dlouho a kudy se tato jednání budou ubírat, ale ve vzduchu létají termíny, jako: „Dlouhodobé příměří, spravedlivý mír“. Řekněte mi, jaké by měly být, podle vás, parametry takovéhoto spravedlivého míru, pokud je něco takového v současné době vůbec možné, a pokud je možné to takto nazvat? Ale oba víme, že se tím chceme přiblížit k jakémusi ideálu.

Jiří Weigl: To je, myslím, velmi obtížné. Prezident Trump na sebe, na svá bedra, vzal velmi obtížný úkol. Válka na Ukrajině probíhá tak, že v ní zatím není jednoznačných vítězů ani jednoznačných poražených, a v této chvíli se snažit přimět tyto dvě znepřátelené strany k nějakým kompromisům je velice obtížné, protože tento konflikt má nějaké hluboké příčiny, a ty se neztratí, ty se neztrácejí. To znamená, že je velká škoda, že takovéto úsilí, které dnes Trumpovy Spojené státy vynakládají na ukončení tohoto konfliktu, nevynakládala Bidenova administrativa ve chvíli, kdy mu mohla předejít, a že se nevedla intenzivní jednání s oběma stranami tak, aby k válce nedošlo. Všichni víme, že Američané věděli půl roku dopředu, že se ruská armáda připravuje k nějaké akci, a nikdo vůbec nic neudělal. Já si myslím, že tam skupina, která určovala zahraniční politiku, se domnívala, že zapletení Ruska do nějaké takovéto regionální krize je v zájmu Spojených států a že Rusko na tom vykrvácí, že Rusko bude dlouhodobě oslabeno a Putinův režim to možná nepřežije. Prostě byly za tím různé kalkulace, které tedy vedly k tomu, že svět, Západ nakonec tuto agresi dopustil. A Evropa má na tom stejný podíl, protože nakonec, přestože je tím, kdo nejvíce, vedle přímých účastníků, doplácí, doplácí na všechny sankce a omezení. Takže „vydesignovat“ mír, který by uspokojil všechny, je velmi obtížné.

Většinou to bývá tak, že jedna strana, která je slabší a je poražena, musí akceptovat podmínky vítěze. Takhle si to představuje velká část občanů. Ale u nás si představují, že Američané by měli přijít a nadiktovat Rusku podmínky, a to zaplatí reparace a pošle zodpovědné osoby do Haagu. A neberou v úvahu, že k tomu, aby se takovéto podmínky mohly nastolit, je třeba nejdřív tuto válku vyhrát. Takhle Hitler nadiktoval Francii kapitulační podmínky a Francouzům nezbylo, než je podepsat. To si dovedeme představit. Ale když si představíme, že by Rusko řeklo, že to odmítá, tak co budeme dělat? Je řešením další eskalace? Spojené státy chtějí z této války vystoupit. Donald Trump už nechce dál platit, nechce desítky a stovky miliard vyhazovat oknem. A co by tedy měl dělat dál? Eskalovat? Nebo vstoupit přímo do války s Ruskem? Když člověk někdy čte diskuze na sociálních sítích, tak si spousta lidí představuje, že by to bylo možné. Ovšem nejsou…

Martina: To není počítačová hra.

Jiří Weigl: To není počítačová hra, a oni nejsou v situaci člověka, který má vlastně zodpovědnost za přežití lidstva – což americký prezident i ruský prezident mají. Takže takhle asi tato jednání vypadat nemohou. Já rozumím tomu, že Ukrajina je slabší strana, a to tím, že je výlučně závislá na západní podpoře, totálně závisí na západních financích a na dodávkách západních zbraní, závisí na špionážních informacích, které dostává. Prostě bez Západu a bez Spojených států především, které poskytly gró z tohoto všeho, nemůže tuto válku vést dále. Kdyby toho nebylo, tak válku prohraje, tak tato válka skončí a skončí podle podmínek, které jí nadiktuje Rusko. Ukrajina je slabší. A proto došlo ke střetu v Oválné pracovně, který jsme asi všichni viděli, kdy ukrajinský prezident toto odmítá vzít v úvahu a choval se, jako kdyby byl autonomním hráčem, který nemusí brát ohled na zájmy toho, kdo mu válčení umožňuje. Amerika má problém, jak dostat Rusko k jednacímu stolu, jak ho přimět k tomu, aby bylo ochotno udělat nějaký kompromis, protože Rusko je autonomní síla, platí si to samo, válčí svými zbraněmi. Čili podle toho, jak ohodnotí své možnosti, funguje na bojišti.

Martina: Pravděpodobně za pomoci Číny.

Jiří Weigl: Za pomoci Číny, ale…

Martina: Což je spojenectví, jehož vytvoření nebylo šťastné.

Jiří Weigl: Nebylo to šťastné, ale není to pro Rusko asi úplně rozhodující. Takže proto se Američané chovají tak, jak se chovají, proto Rusku nastavují vstřícnou tvář, aby si sedlo ke stolu a bylo ochotno jednat. Někdy jsem měl trochu podezření, zda evropské, západoevropské válečné třeštění a snaha pokračovat ve válce za každou cenu a posílat tam různá vojska, zbraně, není s Američany dohodnuto. Tedy že dělají „zlého muže“, který by Rusy přivedl k nějakým ústupkům, protože…

Martina: Což tak mohlo za Bidenovy administrativy klidně být.

Jiří Weigl: Mohlo, ale zdá se mi, že v Evropě tento postoj vypadá bohužel autenticky.

Martina: Řekněte mi: Když se na to podíváte jako člověk, který se ve vysoké politice pohyboval dlouhá léta, co vám v současné době přijde jako reálná podoba míru, dlouhodobého příměří, zkrátka, jakéhosi trvalejšího přerušení války nebo konce války?

V Evropě je třeba vytvořit atmosféru vzájemné důvěry, aby strany na východě i západě měly trochu jistoty

Jiří Weigl: Já bych to viděl tak, že řešení není na Ukrajině. Řešení není na Ukrajině, řešení by mělo být celoevropské – mělo by být. A je s podivem, že u všech ostatních velkých problémů všichni volají po evropském řešení, a tady právě vůbec ne. Přitom je zřejmé, že velkou příčinou ruského útoku na Ukrajinu jsou jejich obavy z obklíčení, obavy z toho, že budou nějakým způsobem napadeni, a tak dále. Čili v Evropě je třeba vytvořit nějakou atmosféru vzájemné důvěry, aby strany – jak na východě, tak na západě – měly trochu jistoty. Aby byly omezeny zbraně, aby se svět vrátil tam, kde býval, když začali jednat Gorbačov s Reaganem a začali stahovat zbraně od hranic a likvidovat celé třídy raket a podobných věcí.

Martina: Promiňte, to je jedna stránka věci, tomu rozumím. Ale pak je přeci jen Ukrajina jako taková, a ruské zájmy na ní a obsazená území. Jak myslíte, že by mohl vypadat tento směr vyjednávání, nebo jak je reálné, že bude vypadat?

Jiří Weigl: Já jsem vždycky říkal, že Ukrajina mně trochu připomíná naši, československou zkušenost, a že Ukrajinci udělali chybu, že se touto naší zkušeností nezabývali. Obě naše země vznikly proti vůli velké velmoci, my vedle Německa, a Ukrajina vedle Ruska. Obě tyto státnosti vznikly v podstatě náhodou, bez velkého vlastního přičinění. My s rozpadem Rakouska-Uherska po první světové válce a Ukrajina rozpadem Sovětského svazu. Nevybojovali jsme si to příliš někde na frontách. Čili vznikly jsme podobně a obě naše země měly asi třetinu obyvatel etnicky souvisejících se sousední velmocí. My jsme měli třetinu sudetských Němců, Ukrajina měla třetinu Rusů. My Češi jsme trefili okénko příležitosti po první světové válce, vytvořili jsme svůj československý stát a vypomohli jsme si Slováky, abychom přečíslili Němce. Ale měli jsme – a vždycky tady byl – latentní strach z Německa, které by nikdy, nebýt porážky v první světové válce, nepřipustilo, aby něco takového jako Československo a český stát jako takový vzniklo. To by bylo nemyslitelné. Takže my jsme se sto let snažili nějak zajistit proti Německu, a spojenectví s Francií, s Velkou Británií skončilo v Mnichově. Druhá světová válka, okupace, nakonec jsme byli okupováni a vzali jsme si z toho lekci, že Západ byl špatně.

Obrátili jsme se na východ ke Stalinovi a znamenalo to komunismus, okupaci roku 1968. Takže jsme nakonec po sto letech zjistili, že neexistuje žádná cesta z místa, kde se v Evropě nacházíme, že nás nikdo nepřestěhuje někam na nějaký bezpečný ostrov a že musíme navázat se sousedním Německem nějaké přátelské, kooperativní vztahy – a po roce 1989 jsme to udělali. Je to velmi složité, velmi těžké. Vidíme, že Němci propadají různým periodickým chimérám. Teď je to právě zelená ideologie, Green Deal a všechno, kterými nás obšťastňují a zásobují. Ale jsme dobří sousedé a můžeme spolupracovat.

Ukrajina má takovouto podobnou historickou zátěž s Ruskem – aspoň ta západní. A myslím, že od 90. let, nebo od poloviny nultých let propadla přesvědčení, že existuje nějaká snadná cesta, jak by byla přestěhována z ruského sousedství někam mezi bohaté země na Západě. Že se stala členem NATO nebo Evropské unie, už znamená, že budou bohatí jako zápaďáci nebo něco takového. Že budou v bezpečí, že je někdo před Ruskem ochrání. Nic takového se nestalo a stát se bohužel nemůže. A oni velmi těžce získávají zkušenost, že budou nakonec muset – ve vlastním zájmu – navázat s Ruskem nějaké normální, produktivní vztahy a vrátit se někam před Majdany a před to všechno, co existovalo a co je rozdělilo. Na rozdíl od nás Ukrajina nemá přirozené hranice, je produktem Stalinovým a Leninovým, kteří budovali Sovětský svaz pouze formálně. Čili ke svazovým republikám, které vznikaly kolem jednoho národa, vždycky přidali kus gubernií obývaných Rusy tak, aby se – jak si mysleli – nemohly od Sovětského svazu oddělit. A to je právě osud Ukrajiny a teritorií, na kterých se a o které se dnes bojuje.

Martina: Z Ukrajiny je zkrátka do Moskvy jenom kousek, a to, jak jste zdůraznil, bez přirozených hranic. Pane Jiří Weigle, když jsem se ptala na to, jak by mohl vypadat mír, tak jsem měla na mysli to, že mi řeknete, jak asi bude vypadat územní rozdělení, co si vezme Rusko, co pravděpodobně zůstane Ukrajině. Ale uznávám, že v tuto chvíli je to vlastně spíše tipování, a tato paralela, kterou jste nám řekl, je velmi cenná.

Jiří Weigl: Je velmi těžké to odhadovat, protože asi platí, že tam, kde dneska vojska stojí, asi zůstanou. To je, myslím, danost. O Krymu už se asi nejedná. Takže teritoriální podoba bude asi podobná. Pokud se skutečně podaří zastavit boje a uzavřít nějakou mírovou dohodu, tak by Ukrajina mohla mít naději, že zůstane status quo, jaký je dneska. Pokud budou boje pokračovat, tak se obávám, že Ukrajina na tom bude jenom a jenom hůř.