Martina: Já ještě jako vždy připomenu, že můj kolega Ivan Hoffman patřil k nejvýraznějším disidentům před listopadem 89. Slavný písničkář, novinář, který v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci se s nadšením vrhl na žurnalistiku ve Svobodné Evropě, což bude dnes také trochu tématem v našem rozhovoru, ale pracoval také třeba v Českém rozhlase, což mu vyneslo cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřidat se k pohodlnému hlavnímu proudu mu později vyneslo cenu Krameriovu. Tak, a teď se oba vrhneme na to, co nám přinesl měsíc březen. Já si dovolím hned skočit na 11. března, jen velmi vzácně jsem zaregistrovala, že by si periodika všímala právě tohoto data, 11. března. Přestože právě pro nás a ostatní země střední a východní Evropy to bylo datum klíčové. V roce 1985 do čela Sovětského svazu nastoupil Michail Gorbačov. A byla to jeho politika, která umožnila kolaps komunistické moci v těchto zemích. A znamenala také konec čtyři desetiletí trvající studené války. Zajímalo by mě, jestli sis v březnu, Ivane, vzpomněl ty na tohoto zvláštního politika?

Ivan: No tak vlastně ano. Díky tvému rozhovoru s Ondřejem Hejmou, kde přišla řeč na píseň Sametová, on tam zmiňuje slova „Gorbačov, co ho znal celý Dlabačov“, následuje jeho taková geniální zkratka – „přišel a zase odešel, nikdo se kvůli tomu nevěšel“. To naprosto přesně popsal atmosféru tehdejší doby.

V geopolitice se respektují pouze partneři, kteří nejsou schopni jeden druhého porazit, proto nás přišla Gorbačovova důvěra v Západ tak draho

Martina: To je sice pravda, ale marná sláva, to dílo, které za sebou nechal Michail Gorbačov, je značné. A ukazuje se, že doma opravdu nikdo není prorokem. Protože zatímco ve světě, kde je Gorbačov oslavován, stal se nositelem Nobelovy ceny za mír, tak v Rusku je většinou zatracován za rozbití Sovětského svazu a za nevydařené reformy. Jak vnímáš jeho kroky s odstupem těch let ty? Po tom všem, co jsme zažili, po tom všem, co nám to přineslo do života za změny, v tom dobrém i v tom zlém?

Ivan: Já bych začal tím 11. březnem. Jeden z důvodů, proč si toho data příliš nikdo nevšímá, může být to, že před ním se vystřídalo několik starých, řekl bych, harcovníků na pozici generálního tajemníka, když přišel on, tak vlastně se nevědělo, co se má od toho čekat. Ale ono i po letech není stále jasné, jestli Michail Gorbačov byl jasnozřivý, anebo naivní. O tom je vlastně největší spor. Já pamatuji, že u reformních komunistů tenkrát vzbuzoval naději, že se naváže na ideály Pražského jara, zatímco u normalizačních kádrů propukla panika, podobná dnešní panice, jak tomu dneska říkám, u Bidenových sirotků. Perestrojka měla být impulsem k tomu, aby se socialismus stal atraktivnější v soutěži s kapitalismem, ale vedla nakonec v Sovětském svazu ke krachu socialismu a k vítězství liberálního kapitalismu. Tak k tomu došlo, a ten sovětský vývoj potom kopírovaly ostatní země východního bloku včetně nás. No a z nich se potom měl stát Západ, ale nestal, stala se z nich jenom periferie, respektive ekonomické kolonie Západu. No a na tu otázku, zda se tomu dalo vyhnout, anebo zda existovala nějaká jiná třetí cesta, která by tedy kombinovala efektivně socialismus a kapitalismus, vlastně dnes už odpověď známe, je to odpověď kladná. Tou třetí cestou se ve stejné době, kdy začal dělat perestrojku, vydali Číňané a ten jejich systém, komunisty kontrolovaného kapitalismu, anebo naopak kapitalisty provozovaného komunismu, se ukázal ekonomicky výkonnějším, a navíc i společensky přijatelnějším, než systémy, které Číňané zkřížili.

Martina: No, kdo by to býval řekl, viď?

Ivan: Tehdy málokdo.

Martina: Ale v čem, podle tebe, Michail Gorbačov chyboval? Dnes už máme možnost být chytří generálové po bitvě, protože od té doby prostě už uplynulo několik desetiletí.

Ivan: No, tak nechal se oklamat. To byla vlastně jeho základní chyba, on uvěřil, že s koncem studené války nadejde éra spolupráce, vzájemného respektu včerejších rivalů, no ale v reálné politice se vzájemně respektují jenom partneři, kteří nejsou schopni jeden druhého porazit. No, a to nebyl případ Američanů, kteří se považovali za vítěze studené války, a rozhodli se Rusko dorazit. No a ta Gorbačovova důvěra v sliby Západu o nerozšiřování NATO na východ přišla Rusko draho, to se ukázalo v pozdějších letech, a řekl bych, že Putinovi, Vladimíru Putinovi Rusové věří právě proto, že vlastně tu Gorbačovovu chybu nezopakoval. On už se nenechal obelhat a dostal zemi do takové ekonomické a vojenské kondice, že ho Američané nechtějí mít za soupeře, a smiřují se s partnerstvím.

Martina: Ivane, já teď maličko odbočím, ale v březnu se také čas měnil na letní a mně v té souvislosti chodily zprávy: „Nezapomeňte si v neděli hodinky posunout zpět, nejlépe na listopad 89. A zkusíme to znovu a lépe.“ Já vím, že to je takové zkratkovité, ale víš už dnes, jak by se to bývalo mělo udělat lépe? Čeho jsme se opravdu měli vyvarovat?

Ivan: Já bych ty hodinky klidně přesunul na rok 68. A pokračoval někde tam. Ale úplně stručně řečeno, chtělo to vsadit na neutralitu a třetí cestu. Já jsem to tušil vždy, ale myslím, že teď už je to úplně zřejmé.

Globalisté přicházejí o své bašty a strachují se o budoucnost, zatímco zastánci suverénních států získávají půdu pod nohama

Martina: Hm. Je pravdou, že v době studené války se zdály být věci někdy tak jednodušší, takové jasné, průhledné. My jsme tedy měli jasno. U nás jsou soudruzi, co nás drží zkrátka, na Západě je svoboda. Jaký souboj vnímáš v tom dnešním světě? Či spíše souboje? Co se to kolem nás odehrává? Kdo s kým?

Ivan: Já si myslím, že pro pochopení toho, co se děje, je úplně nezbytné vědět, kdo je kdo a o co komu jde. To se dá odbýt tím, že se někteří aktéři označí za dobré, jiní za zlé a pak se mluví o konfliktu dobra se zlem, fandí se dobru a dál se pozoruje, jestli někdo záludně nenadržuje zlu. Takový přístup se osvědčuje, když je třeba složitou geopolitiku vysvětlit lidem, kterým se nechce moc myslet, a co se jich přímo netýká, to pouštějí jedním uchem dovnitř, druhým ven. Ale to dobro a zlo jsou duchovní kategorie. Ten svár dobra a zla, ten se odehrává v lidské duši. Proto se říká, že jenom v lidském srdci, v lidské duši lze zachránit svět. Když se ta optika dobra a zla vztáhne na politiku, tak tehdy místo rozumného vysvětlení zákonitě nám z toho vyjde vždycky jenom takový morální kýč. No, to předesílám k tomu, co ti odpovím.

V tom dnešním zápase o budoucnost světa jsou na jedné straně barikády globalisté, a na té druhé straně jsou stoupenci suverénních národních států. Takto dnes vypadá rozložení sil. Globalisté, to jsou nadnárodní elity, které profitují z otevřené ekonomiky, a ta je charakteristická tím, že se privatizují zisky a socializují náklady. Globalisté nevytvářejí žádné hodnoty, ale jenom parazitují na těch, kteří něco vyrábějí a tvoří. No a dnes se tito globalisté potýkají s vážným problémem, prostě ztratili Spojené státy. Trumpova Amerika se od politiky Bidenových globalistů jasně distancuje, my nevíme, jestli definitivně, nebo jenom dočasně, to se uvidí, ale už teď po dvou měsících úřadování trumpistů je zřejmé, že globalisté nebyli tak silní v kramflecích, jak si mysleli. Bidenovi sirotci bědují, že se proti Trumpovi neshlukují v ulicích davy, které by hájily výdobytky kulturních progresivců, klimatických aktivistů, anebo privilegovaných menšin, no a opoziční demokraté ti vůbec nejsou vidět, korporátní média ztratila tah na branku, tu Trumpovu, no a průmyslníci a finančníci v sobě objevují konzervativce a patrioty, a ještě k tomu utichl Hollywood. Takže myslím si, že globalisté jsou v těžkém ústupu, v těžké depresi.

Martina: To je dobrá poznámka, že utichl i Hollywood, protože když nad Kapitolem přestávají přelétávat stíhačky, což je takový vděčný závěr těch propagandistických filmů, tak je vidět, že když v Hollywoodu mlčí múzy, tak se něco děje. Ale to, jak jsi popsal ten stav souboje globalistů, tak mě zajímalo, jak se propsal do konkrétních věcí? A nejvíc se oči upíraly z Evropy na to, jakým způsobem tedy Donald Trump vyjedná ukončení války na Ukrajině s Vladimirem Putinem. Jak se tento stav propisuje do tohoto vyjednávání?

Ivan: Opět jsou lidé, kteří v tom vidí dobro a zlo, a řeší se, co je správné a nesprávné, ale velmi realisticky vzato, co slyšíme z Moskvy a Washingtonu, tedy že Ukrajina je jenom jedním z témat, o kterých se v zájmu obnovení vztahů vyjednává, tak z toho lze vyvodit, že Trump neřeší, jak Zelenskému pomoci. On potřebuje, aby nepřekážel brzké ukrajinské kapitulaci, když to řeknu napřímo, Američané prostě nebudou válčit za zájmy globalistů, akceptují ruský pohled na příčinu války, ruské podmínky pro její ukončení, no a za tuto vstřícnost pak Rusko bude vstřícné k Američanům někde jinde a v něčem jiném. Ukrajina je důležitým bodem v tom jejich vyjednávání, ale jen jedním z mnoha.

Za Nord Stream nikdo není nepotrestán, o osudu Grónska rozhodují bez Evropy a Ukrajina zůstává jen figurkou v partii velmocí

Martina: Ano. Ty jsi teď správně upozornil na to, že my to můžeme vnímat jako ten ústřední bod, logicky, aby už ta situace na Ukrajině dosáhla nějakého svého horizontu, ale pro Ameriku je to jedno z řady témat. Jako jsou tedy ty další konkrétní případy? Já jsem se dočetla, že Spojené státy a Rusko spolu tajně jednají, dnes už spíše veřejně, o tom, že obnoví Nord Stream. Řekni, je to ta úlitba, o které jsi mluvil, která je prospěšná pro Ameriku i Rusko, a ostatní do toho tak moc nemají mluvit?

Ivan: Já bych řekl, že asi ano. Je veřejným tajemstvím, že Nord Stream vyhodili do vzduchu Američané, jak to věrohodně popsal Seymour Hersh, respektovaný americký novinář, držitel Pulitzerovy ceny, no a že se ta sabotáž nevyšetřovala, a vyšetřování se jenom předstíralo, přestože se jednalo o zmařenou investici obrovské hodnoty, tak to mělo více důvodů. Prokázat Američanům terorismus, to chtělo prostě odvahu, a tu Němci a Brusel v sobě nenašli. Rusko pak v těchto případech mlčí. Oni to tak dělají často, mlčí s tím, že ta druhá strana ví, že Rusové věští, a někdy v budoucnu se to mlčení politicky zobchoduje. Tady to ani nemusí dlouho trvat, a co Bidenovi globalisté sabotovali a zničili, tak to Trumpovi pragmatici vylobbují, opraví, aby se podělili na zisku. Američanům Nord Stream vadil, pokud to byl konkurenční projekt. No, ale pokud budou mít místo u stolu, tak to bude úplně jiná situace, která je zajímá.

Martina: Musím říci, že já jsem asi naivně očekávala, že se dozvíme nějaký výsledek vyšetřovacích expertíz, protože oddělená vyšetřování exploze Nord Streamu zahájilo Německo, Švédsko i Dánsko. A dost mě překvapilo, že Švédové pak prohlásili, že dospěli k názoru, kdy švédské soudy nemají pravomoc se touto otázkou zabývat, a že vyšetřování by tudíž mělo být uzavřeno. Tak jsem si říkala, dobře, ještě zbývají Dánové, a ti přišli s tím, že na základě vyšetřování dospěli k závěru, že poškození plynovodu bylo úmyslné, zároveň ale podle nich neexistují dostatečné důvody pro zahájení trestního stíhání v Dánsku. A já jsem skutečně si tehdy, ještě navíc, když nám byly předkládáno, že bychom měli uvěřit tomu, že tam byli nějací Ukrajinci se šnorchlem, a na pomoc jim do těch hloubek asi přispěchali lovci perel, nebo něco podobného, tak já jsem si říkala, že jak je možné, že se s tímto občané Německa a potažmo i Švédska, Dánska a zbytku Evropy prostě smířili? No tak asi to vyhodili do vzduchu spojenci, no. Oni vědí, co dělají. Chápeš to?

Ivan: Já myslím, že úplně za všechno mluví reakce Poláka Sikorského, který na ten výbuch reagoval tak, že Američanům poděkoval. Nevím, jestli se k tomu ještě pak hlásil, nebo jestli ten příspěvek na nějakém Facebooku smazal, ale od té chvíle bylo jasné, že to až tak někomu nevadí, no.

Martina: Tak dost by mě zajímalo, jestli se někdy přeci jen výsledky některých z odborných expertíz z toho vyšetřování, třeba Švédů, jestli se z toho něco dozvíme. Ale pojďme se podívat na další z řady témat, která jaksi s důrazem spolu řeší Donald Trump s Vladimirem Putinem, a Evropa bezmocně přihlíží. Mohlo by dalším z takovýchto příkladů být třeba Grónsko a jeho budoucnost?

Ivan: No, tak Američané dneska dělají jednoznačně takovou politiku agresivní a hlásí, že si Grónsko přivlastní, ať už se to Gróňanům, Dánům, nebo Bruselu líbit bude, či ne. Oni tak učiní právem silnějšího, a zajímavé je, že Rusové k tomu významně prohlašují, že s tím nemají problém. I v geopolitice platí, že mlčení je souhlas. Takže já to vnímám tak, že Američané nepotřebují mít Rusko na své straně, ale určitě ocení, že nejsou peskováni za neúctu k mezinárodnímu právu, když si vezmou, co jim právem nepatří. Což je naprosto evidentní.

Evropa stojí před výzvou vyházet na smetiště dějin celou tu militantní progresivistickou veteš, různé nesmysly ideologické, přestat s cenzurou, manipulací a zastrašováním lidí

Martina: Jak si myslíš, že na to může zareagovat Brusel do budoucna? Protože opravdu je odsouzen do role bezmocného pozorovatele.

Ivan: On zůstane Brusel, když nemá k tomu co říct, když něčemu nerozumí, tak to prostě vymlčí. tak jak to bylo i s tím Nord Streamem, prostě tam, kde není jednoznačný pokyn, co si mají myslet, tak oni si nic nemyslí. Takže mlčí, a tak se to tak nějak zapomene, prostě. Jako kdyby se to nestalo.

Martina: Evropa rázem hovoří ústy svých zástupců v Bruselu o tom, že je potřeba nespoléhat se na Američany, postarat se o vlastní bezpečnost, a chce zbrojit. A chce se na dluh stát takzvaným ocelovým dikobrazem. Německo kvůli tomu plně zrušilo dluhovou brzdu – a ekonomové mlčí. A do toho všeho Evropská komise vyzývá občany, aby si vytvořili krizová zavazadla a zásoby a radí, co mají mít doma v zásobách, aby přežili minimálně tři dny. Co nám tím asi tak chtějí sdělit, Ivane?

Ivan: Já bych začal s takovou nadějí. Ono stále ještě je tady možnost, že po Spojených státech ztratí globalisté i Evropskou unii. Taková ta průhledná snaha Bidenových sirotků zatáhnout Evropu do války, ta může narazit u občanů. Nechat se zabíjet, mrzačit za cizí zájmy, to není sen normálního člověka. Těm politikům, kteří vystřídají dnešní válečníky – někdo je dříve nebo později vystřídá – tak třeba jim časem dojde, že chtějí-li válčit s Ruskem, tak to je, a taky vždycky byl, velice blbý nápad. Prostě to nikdy dobře nedopadne.

Nicméně, dnes skutečně pozorujeme, jak se narychlo svolávají evropští hlavouni, které vývoj situace vytlačuje do ofsajdu, a oni jsou od pohledu opravdu bezradní. Chtějí, aby se s nimi mluvilo, sami nemají co říct, dosud po nich Američané chtěli, aby s nimi souhlasili, teď se po nich chce, aby nepřekáželi, jenomže to je docela těžké – Američanům nepřekážet, aby to nevypadalo pitomě. To je delikátní věc. Evropa upřednostňuje zbrojení před diplomacií, v tom zůstává v těch starých kolejích, nicméně cesta bezpečnosti přes zbrojení bude drahá, navíc tedy skončí masakrem. Ale bude drahá, ne každému se chce na to přispívat, takže už kolem toho vzniká spor, je jasné, že levnější a bezpečnější by bylo prostě respektovat změnu, kdy v USA dochází k zásadnímu politickém protipohybu, a přidat se k němu. Když se na to podívám, tak ono by to vlastně nemělo být těžké. Protože ten protipohyb, který přichází z Bílého domu, je osvobozující. Jde o takovou výzvu vyházet na smetiště dějin celou tu militantní progresivistickou veteš, různé nesmysly ideologické, přestat s cenzurou, manipulací, omezováním, zastrašováním lidí, ale problém tady je, že přistoupením na tuhletu americkou perestrojku by ti politici ztratili tvář. Sice odpornou, ale vlastní. No, a čeho si ti naši liberálně demokratičtí totalitáři, čeho se můžou kromě toho bát, je, že skončí úplně stejně, jako ten Gorbačov, o kterém jsme mluvili na začátku, prostě v propadlišti dějin. Kdy už si na ně nikdo ani nevzpomene.

Martina: Když se ještě chvíli budu věnovat březnovým krokům Evropské unie, tak připomenu, že ta ráda mluví o univerzálních hodnotách, o lidských právech, verbálně se hlásí k hodnotové politice, a mě by zajímalo, jak vidíš, jak s tím jde dohromady reakce Evropské unie na současné dění v Sýrii? Západ si tak dlouho přál, aby Bašár Asad padl, až se mu to splnilo, a při té příležitost Západu ani nevadilo, že se vlády v Sýrii ujme prý napravený terorista. Po poměrně krátké době se ukázalo, že tu jeho napravenou vládu možná mnoho lidí z opozice, či jiných náboženství v Sýrii, nepřežije, ale stejně na dárcovské konferenci Evropské unie se jednotliví zástupci shodli, že tedy do Sýrie těch pár miliard na přilepšenou pošleme. Co si myslíš tady o těchto krocích?

Ivan: Tak politici nikdy nebyli arbitry mravnosti a morálky, žádná špatnost jim není cizí, podle hesla, že účel světí prostředky, politika se přirozeně snoubí s pokrytectvím, s cynismem, odjakživa se měří dvojím metrem, a k politice patří schopnost odvrátit zrak, když s původcem nějakého masakru lze udělat výhodný byznys. Ta situace není jiná, než kdykoli v historii, a je to i případ islamistů, kteří dnes vraždí křesťany a alávity i s jejich dětmi v Sýrii. Myslím, že je z toho poučení, že když se v Bruselu mluví o demokracii, humanismu, o lidských právech, všechno jsi to řekla, tak podle mě jsou to jenom takové kecy, které nemají žádný obsah, žádnou váhu. Já bych tady slovníkem našeho strategického komunikátora české vlády řekl, že Brusel prostě živí svině – kdybych si měl posloužit touto personou.

Martina: Tento výraz v éteru mě vždycky překvapí a vážně nevím, zda si na tuto strategickou komunikaci zvyknu.

Ivan: No, můžeme si říct, že nejsme jako oni, a beru to zpět.

Z rozhodnutí zrušit financování Svobodné Evropy vyplývá, že trumpisté opouštějí politiku vměšování se do poměrů cizích zemí

Martina: Pojďme se vydat k nám, protože americká vláda se rozhodla zastavit financování stanice Rádia Svobodná Evropa, souvisí to s rozhodnutím amerického prezidenta Donalda Trumpa zredukovat na zákonné minimum takzvanou agenturu Spojených států pro globální média. A tady se kolem toho začalo velmi diskutovat, musíme zachránit Svobodou Evropu. Ty jsi ve Svobodné Evropě pracoval, nepřepadl i tebe sentiment?

Ivan: Je to už strašně dávno. Takže ani moc ne. Já to tak nějak samozřejmě sleduji, zaměstnanci Svobodné Evropy se snaží vysoudit pokračování vysílání, zřejmě vyznávají zásadu, že půda patří tomu, kdo na ní pracuje, to znamená, že těm redaktorům, ale podobně se soudí i jiní rušení úředníci a někteří soudci na stížnosti zaměstnanců slyší v Americe, tak nelze říct, zda a kdy vysílání skončí, ale pravděpodobně skončí. Asi nejdůležitější je, že Trump a jeho lidé v tom vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky prostě už nevidí smysl. Oni nejenže si myslí, že jde o vyhozené peníze, ale jsou i nespokojení s tím, co se vysílá. To my moc neumíme posoudit, protože se vysílá už v jiných řečech, už se nevysílá dlouho v češtině, tak jaká je strategie a úroveň, já neumím říct, toto neumím posoudit, nicméně ta Trumpova administrativa, jak se zdá, opouští politiku vměšování se do poměrů v cizích zemích. Končí s podporou opozice, končí se snahou destabilizovat politické poměry prostřednictvím politických nevládek, no a ten nový americký šerif tím říká, že na rozdíl od svých předchůdců si nenárokuje patent na demokracii. Tento konec amerického vměšování je myšlen vážně, podle mě není důvod to oplakávat jako nějakou zradu demokracie, já spíš bych trumpisty pochválil za respekt k demokracii, protože ze všech těch Američany sponzorovaných převratů, barevných revolucí, povstalo víc škody a utrpení než užitku, to znamená, podle mě, to je krok logickým, a řekl bych i správným směrem.

Martina: Ty ses na to teď podíval očima Donalda Trumpa, respektive Ameriky, a pojďme se podívat, jak se na to dívají u nás doma, ty jsi zmínil, že Svobodná Evropa už dlouho nevysílá v češtině, je pravda, že je to opravdu dlouho, je to už od roku 2002, už tehdy Spojené státy ukončily její financování s tím, že v souvislosti s bojem proti terorismu potřebují peníze na rozšíření vysílání do jiných zemí. Ale to byly ještě tehdy ty hodné Spojené státy. Těm jsme to neměli za zlé. Zato s rozhodnutím dnešních Spojených států mají naši politici velké mrzeníčko. Rozumíš tomu, proč?

Ivan: Tak určitě je to důsledek nostalgie za těmi časy, kdy zahraniční vysílání přinášelo informace nepohodlné minulému režimu. Naši politici, kterým je líto, že Svobodná Evropa přestane vysílat informace, které jsou nepohodlné vládám zemí, které nešly na ruku Američanům za Bidena, by se ale podle mě měli zamyslet, zda by jim konvenovalo obnovené vysílání, české vysílání Svobodky, která by přinášela informace a komentáře, které u nás ta korporátní a veřejnoprávní média zamlčují a překrucují, no a tato obnovená česká Svobodná Evropa by mydlila schody fialovcům. To si neumím představit, jestli tohle by oni chtěli, ale je to samozřejmě jenom otázka řečnická, podstatné je, že u nás je už dostatek nezávislých svobodných internetových médií, takže vlastně takovou pomoc od Američanů, na rozdíl od toho režimu, opravdu nepotřebujeme.

Martina: Myslím, že jsi teď mnohé vyděsil, a oddechli si v duchu…

Ivan: Že nezačneme obnovovat Svobodnou Evropu.

Veřejnoprávní televize by měla být buď skutečně nezávislá a placená dobrovolně, nebo ať ji politici raději přímo zestátní

Martina: Ale dobře, zůstaňme chvíli u médií, protože březen byl ve znamení vyvrcholení měsíčních bojů o poplatky České televizi a Českému rozhlasu, čtyřkoalice tedy prosadila jejich zvýšení, poplatek mají nově odvádět i ty domácnosti, které nemají televizi, ale mají chytrý telefon, počítač, či tablet. Jak vnímáš tuto veřejnoprávní službu, nebo povinnosti ty?

Ivan: Na Českou televizi se nesmyslně pohlíží jako na instituci, kterou si nezávisle na státu platí její koncesionáři, čili její diváci. Jenomže o tom, kolik se zaplatí, kdo zaplatí, rozhoduje stát, rozhoduje Poslanecká sněmovna, jak jsi teď právě popsala, stát rovněž Českou televizi kontroluje prostřednictvím jmenované televizní rady. Česká televize zjevně není nestátní organizací, když koncesionářské poplatky vynucující vysílání povinně platí občané na příkaz státu. Tak pak není divu, že je Česká televize servilní k politikům, kteří pro ni vymáhají u občanů výpalné, ono to opravdu nic jiného není, ten poplatek. Když teď Fiala se svými společníky prosadil zvýšení tohoto výpalného, a uvalil ho i na občany, kteří nemají televizi, tak se podle mě jedná z pohledu beneficientů celé České televize, Českého rozhlasu také o vítězství Pyrrhovo. Teda o vítězství, které nakonec na toto vítězství v příštích volbách doplatí.

Martina: No, po příštích volbách, to jsme si říkali, že Českou televizi čekat velmi těžký balet. Protože co když po Petru Fialovi přijde Andrej Babiš? Vzpomeňme, jak okomentovala výsledek hlasování o navýšení poplatků šéfka poslanců ANO Alena Schillerová, která řekla, že „jste hrobaři České televize a Českého rozhlasu. Je to první věc, kterou po vás uklidíme“. Tak si říkám, jak takový úklid může vypadat?

Ivan: No uvidíme. Může to dopadnout tak, že se nezmění nic. To je taky jedna možnost. Ale Česká televize může takovou tu politickou angažovanost ve prospěch poražených politiků odčinit servilností k politikům, kteří vyhráli. To je jedna možnost. Druhá je, že se Česká televize může vzepřít státu, nově zvítězivším politikům, a udělat ze sebe takového veřejnoprávního garanta svobody slova a nezávislosti. Z krotkého přítele Fialovy vrchnosti se může stát ostrým psím hlídačem babišovců. A kdybych to řekl poeticky: Ta případná nová vrchnost bude mít taky dvě možnosti, jedna je, nechat novináře převléknout kabáty výměnou za pokračující status quo, anebo má druhou možnost, status změnit. A k tomu bude mít i mandát s odkazem na nevalné renomé České televize mezi občany a na její špatné hospodaření. Tak uvidíme, jak se zachovají ti jedni a ti druzí.

Martina: Pravdou je, že Česká televize i Český rozhlas jsou určitě vlivná názorotvorná média. A jako taková ovlivňují vnímání chodu světa mnohých lidí, kteří si ze zájmu, nebo setrvačnosti prostě pustí zprávy. Pro mě, jako člověka, který to také musí platit, je například velmi rušivé, že se ukázalo, poté, co Donald Trump zveřejnil penězovody ze Spojených států a z agentur, jako USAID, že například Česká televize má své unikátní číslo v americkém vládním grantovém systému. A já si tak říkám, že když jsem donucena si ji platit, tak by mě opravdu dost potěšilo, kdyby minimálně nečerpala peníze od jiných mocností. A tak vlastně se znovu zeptám, jak vnímáš v budoucnu roli České televize a Českého rozhlasu, kde by měly hledat a najít své místo?

Ivan: Asi nejlepší by bylo vzít ten sebestředný kolektiv za slovo a legislativně definovat skutečnou veřejnoprávnost. Tedy odluku státu od České televize. Stát se bez České televize podle mě obejde, a diváci, kteří si Českou televizi cení, tak ti si ji jistě rádi zaplatí dobrovolně, myslím si, že pro Českou televizi není technicky nemožné své vysílání zakódovat a prodávat. To prostě není žádný problém. Těm příjmům potom lze přizpůsobit výdaje, kdo si zaplatí, bude se dívat, některým ČT nechybí, nebo dokonce leze na nervy, ti platit nebudou, no a z toho samozřejmě plyne, že stát nemá potom ani televizi, ani jejím zákazníkům mluvit do toho, co se bude vysílat. To už doopravdy je skutečná nezávislost. Pokud tedy to vysílání nebude naplňovat skutkovou podstatu nějakého trestného činu. Ale v tom by Česká televize byla stejně, jako privátní média. Já od politiků ovšem očekávám, že než by se od České televize odstřihli a ponechali ji jejímu osudu, tak ji asi raději zestátní, odůvodní to tvrzením, že stát svoji televizi potřebuje, aby jejím prostřednictvím mohl něco důležitého občanům sdělit, aby jim zajistil informace, které podle politiků potřebují k životu. Je to průhledné, řekl bych, že je to i nesmysl, možnost obeznámit lidi s nadcházejícím koncem světa, ta se dá nasmlouvat u mobilních operátorů, a k tomu není potřeba platit Václava Moravce s celým tím televizním cirkusem. Ale politici Českou televizi zestátní a budou ji kontrolovat z jiného důvodu, budou ji kontrolovat proto, aby se měli kde předvádět. Jinak je to instituce, kterou lze zrušit bez náhrady, za měsíc si toho kromě politiků nikdo podle mě nevšimne.

Ve volbách se bude soupeřit o to, zda hlavním tématem bude účtování s Fialou, nebo strašení Putinem

Martina: No, teď určitě budeme vystaveni informování dnes a denně, ať už od veřejnoprávních médií, nebo od soukromých, protože volby do Poslanecké sněmovny parlamentu se blíží, a přestože by se měly uskutečnit tedy až na přelomu září a října, tak podle toho, jak to kolem nás vře, a jak všichni získávají své politické body, tak ještě mnohokrát do toho října, nebo září budou tématem našich rozhovorů. Místy nás asi budou čekat náročné diskuse, debaty, místy důležité, místy vysloveně otravné, čeho si teď všímáš především ty?

Ivan: No, důležité je, komu se podaří prosadit své volební téma, protože ten i vyhraje volby. Bude se soupeřit o to, zda hlavním volebním tématem bude účtování s Fialou, anebo strašení Putinem. To budou dvě věci. Opozice se pokusí voličům připomenout, že je současná vláda připravila o třetinu úspor, že pro mladé neudělala nic, důchodce oškubala, vláda se bude prsit, jak zvládla těžkou dobu, jak má skvěle promyšlené, jak porazit Rusa, no a asi se dá odhadnout, že fialovci s pomocí spřízněných korporátních médií vystraší tu svou třetinu voličů, opozice si udrží přízeň poloviny voličů, která je politikou vlády znechucená, ale určitě v tom souboji témat, o čem tedy vlastně jsou, veřejnoprávní média sehrají nějakou roli, spíš tedy tu horší a současně, jak už jsme předeslali, sebevražednou.

Martina: Ty jsi to poměrně vystihl, zda-li bude hlavním tématem účtování s Fialou, nebo strašení Putinem, mě by velmi potěšilo, kdybych zažila kampaň, abych tak řekla, budující. Tvůrčí. Že by mě informovali o důležitých věcech, a konkrétních krocích, jakých chce ta která strana dosáhnout. Ale to, co můžeme vidět, je, vlastně především negativní a vymezující se. Čím to je? Okorali jsme? Už vlastně chceme slyšet jenom ty výkřiky?

Ivan: Je to pohodlnost, Od politiků je to taková pohodlnost. Možná že si nechali radit marketingovými organizacemi a reklamními, je jisté, že než by politici získávali občany vlastním programem, tak raději vysvětlují lidem, co špatného si mají myslet o konkurenci. Vládní strany, ty budou strašit Babišem, opozice Fialou, ta sázka na negativní kampaně je vcelku pochopitelná. Protože znemožnit soupeře je daleko snazší než naklonit si voliče na svou stranu. Volby u nás nevyhrává lepší, ale méně špatný. Vládnou ti, kteří zbudou, když ostatní byli úspěšně marginalizováni, pošpiněni, znectěni, skandalizováni. My jsme to viděli výborně při poslední volbě prezidenta, poté co vypadli z volby relativně normální kandidáti, kterých se nikdo tak nějak nevšímá, tak nakonec zbyl marketingový produkt. Se kterým se ovšem podle průzkumu veřejného mínění spokojila, a stále je s ním spokojená polovina občanů. Prostě to… já si myslím, že to je pro politické marketéry výzva, protlačit příště na Pražský hrad houpacího koně.

Martina: Ivane, ty už začínáš ztrácet trpělivost.

Ivan: To je pravda. Tu už jsem ztratil dávno. Ale já bych řekl, že nelze se té negativní kampani vyhnout, protože kdo neznevažuje soupeře, ten vypadá, že nemá argumenty, tak ono to neznamená, že ta negativní kampaň nemůže obsahovat nějaké pozitivní poselství. Když dnes ANO zamořuje veřejný prostor podobiznou učitele Petra Fialy s informací, že se jedná o nejnemožnějšího předsedu vlády široko daleko, tak já bych řekl, že jde o takové nošení dříví do lesa. Pozitivní by bylo, pozitivní přístup by byl, kdyby prostě opozice slíbila, že bude-li zvolena, tak zruší všechno, co Fiala zavedl, způsobil, zavinil, to by byla negativní kampaň, která by dávala smysl.

Martina: No, a v té souvislosti se musím zeptat, jestli se tedy dá od voleb čekat opravdová změna. Protože to, co tys teď vyjmenoval, asi tušíme, že když nastoupí noví lidé do stávajícího systému, tak můžeme čekat pouze to, že ti nejstatečnější a nejchrabřejší budou brzdit patami. Já znovu narážím na tolik opakovanou myšlenku politologa Lukáše Valeše, že lidé žijí v dojmu, že systém je dobrý, a jen se tam tentokrát dostali špatní lidé. A neuvědomují si, že ten systém je nastaven tak, aby se tam vždy dostali špatní lidé. Tak se tě ptám, čeká nás změna?

Ivan: No, já jsem skeptický. U těch negativních kampaní opravdu nemám jistotu, že co se v kampani kritizuje, nebude po volbách pokračovat. Protože všechno, čím nás ta legislativní šikana omezuje na svobodě, snižuje životní úroveň, tak to musel nejprve někdo zlovolně uzákonit. No a problém je v tom, že opozice po svém zvolení zpravidla nechává všechny ty zlovolnosti v platnosti. Přitom, když se dá něco vnutit společnosti, tak se to dá taky zrušit. To říká selský rozum. Vidíme to na trumpismu, kdy se v Americe v souladu s volebními sliby vítězně, úspěšně dělá inventura přebujelé byrokracie, ruší se ideologická cenzura, připouští se demokracie, to znamená, je to skutečně tak. Pokud je smyslem negativní kampaně pouze výměna politiků u moci, tak společenský užitek takových kampaní je nevalný. Ti politici se rvou o to, která parta bude beneficientem korupčního režimu, korupčního způsobu vládnutí, ve kterém ten politický systém funguje. To není náhoda, že si vláda s opozicí, a to za pomoci mainstreamových médií, komentátorů notují, že politická soutěž se má vést v rámci stávajícího systému. Ten systém, to je vlastně pomyslné hřiště, na kterém si politici vzájemně teatrálně trhají vlasy, okopávají kotníky, ale pro občana se tím nic nemění. V rámci toho systému, který vykazuje zjevné vady a nedostatky, na sebe navazují party politiků, které se tváří, že jsou znesvářené na život a na smrt, a tato absurdita je prezentována jako kontinuita. Jako žádoucí kontinuita. Ale přitom podle mě nejde o nic jiného, než o postupné utahování šroubů, osekávání občanských svobod, no a politici tak činí v žoldu asociální oligarchie. Oni se tedy mohli chovat jako velkorysá vláda a jako konstruktivní opozice, být takovým soudržným týmem, oni tak koneckonců i fungují, když nejsou zapnuté mikrofony a kamery, tak oni si spolu rozumějí, už se tak neperou, ale poptávat to, poptávat konstruktivní opozici v rámci vadného systému, tak to doopravdy nemá smysl. Tohle nedává žádný smysl.

Pokud je hodnota firmy, která vytvořila myš s mamutí srstí, deset miliard dolarů, je předem jasné, že to špatně skončí

Martina: Ivane, nezbývá než naše posluchače rozveselit nějakým tím zvířátkem nakonec, já jsem poctivě hledala, co se může v březnu ve zvířecí říši objevit, a našla jsem netradiční myš. Není ani bílá, ani šedá, ale světle hnědá, má vlnité a třikrát delší chlupy než ostatní zástupci těchto hlodavců, a to byl cíl. Ona má totiž mamutí srst. Tato speciální blondýna mezi myškami je dílem firmy Colossal Biosciences ze Spojených států, a tato firma umí měnit geny embryí hlodavců a slibuje i umělé orgány. A tento startup nechce zůstat jen u tohoto hlodavce, ale chce už na konci příštího roku představit zárodek slona upraveného tak, že bude vypadat jako mamut. Plány jsou to velké, protože firma chce na Zemi vrátit nejen mamuty, ale také tasmánského tygra a ptáka doda. Tedy vyhynulého blbouna nejapného. Tak se tě chci zeptat, po všech těchto skvělých informacích, těšíš se na ten nový Jurský park?

Ivan: No, oni chtějí předělat slona indického, zjistili, že má nejblíž k mamutovi. to je zajímavé. Já ohledně informací o pokroku v genetickém inženýrství jsem na tom tak, jako s informací o umělé inteligenci, podle mě problém je v tom, že chybí nějaká garance, že existuje nějaká hranice, která se nepřekročí. Když se podaří vylepšit indického slona na mamuta, tak podle mě dojde i na vylepšování člověka. A nikdo neumí vyloučit nějaké nevratné genetické deformace. Jisté je jenom to, že se vždy stane něco, s čím se nepočítá, a podle Murphyho zákonů je každá změna nakonec k horšímu, no a pokud je hodnota té firmy, kterou jsi zmínila, která se pochlubila tou myší s mamutí srstí, 10 miliard dolarů, tak je předem jasné, že to špatně skončí.

Martina: To mělo být veselé zvířátko na konec, Ivane. Ale máš pravdu, že když si uvědomíme, jak se některé věci a někteří lidé nepovedli samotnému pánu Bohu, tak můžeme být právem na pochybnostech, zda to nějaký startup zvládne lépe.

Ivan: No taky ten startup je tady z Božího dopuštění. Takže nezbývá než doufat, že Bůh dopustí, ale neopustí.

Martina: Kéž neopustí. Ivane, já ti moc děkuji za tvé zamyšlení nad událostmi, které se odehrály v uplynulém měsíci březnu, a budu se těšit na to dubnové hodnocení. Těším se na tebe.

Ivan: Já taky.

Martina: Docela se teď hodně mluví o čínské společnosti DeepSeek, je to společnost zabývající se umělou inteligencí, a je financována výhradně čínským hedge fondem High-Flyer. Řekni mi, je tato společnost skutečně nebezpečnou hrozbou z Číny?

Luděk Nezmar: Já vůbec obecně neuznávám tvrzení, jak strašně nebezpečné jsou čínské technologie. Za mě jsou úplně stejně nebezpečné americké, nebo jakékoliv jiné, protože pokud někdo bude chtít data vzít, tak je v zásadě jedno, jestli budu ohrožen Číňanem, nebo Američanem. To je jedna věc. Druhá věc, DeepSeek vymyslel jeden v podstatě mladý kluk, gentleman v Číně, a tato technologie je výborná, protože nepotřebuje obrovské zázemí výpočetní techniky – princip je trošku jiný. To znamená, že já třeba na svém počítači DeepSeek provozuji, protože oni to navíc dali jako open source, to znamená, že je otázkou, zda je investice 500 miliard pana Trumpa smysluplná, protože DeepSeek si v současné době může nainstalovat na svém počítači každý.

Martina: Je to zadarmo.

Luděk Nezmar: Zadarmo. A tvrzení o tom, že DeepSeek posílá data do Číny, to prostě není pravdivé. Protože pokud běžící DeepSeek napíchnete třeba na aplikaci Wireshark, která je schopná identifikovat, kam pakety skutečně jdou, tak zjistíte, že do Číny nejde vůbec nic.

Martina: To se dá opravdu dobře vysledovat?

Luděk Nezmar: Samozřejmě.

Martina: A kam jdou?

Luděk Nezmar: Překvapivě několik dat odešlo do Ameriky. Také je otázkou – protože DeepSeek se dá postupně rozšiřovat, takže si tam člověk může natáhnout třeba knihovnu Google na češtinu, ale Google je samozřejmě v Americe – takže momentem, kdy člověk tyto technologie poskládá, tak možná data vůbec nesbírá DeepSeek, ale Google.

Martina: Ty jsi zmínil, že DeepSeek nám navrhl nový model AI, a to za skutečný zlomek ceny oproti západním firmám, čímž naprosto otřásl burzou. Co to bude znamenat?

Luděk Nezmar: Nasdaq se samozřejmě zatřásl ve svých základech.

Martina: Za jeden den spadl.

Luděk Nezmar: Ano, přesně tak. Tam totiž mezi sebou v současné době soupeří americké technologie s čínskými. Evropa naprosto zaspala, Francie se snaží některé věci dohnat, takže třeba jejich Lechat je hezká technologie, s rychlou odezvou, ale obávám se, že už nebudou schopni dohnat čínský náskok. Obecně ohledně čínské technologie – doba, kdy kopírovali – už je dávno za námi. Oni už jsou před námi.

Z Evropy se ohledně AI technologií stává skanzen. V čele jsou USA, Čína, které mezi sebou soutěží.

Martina: Ty už jsi zmínil, že Donald Trump chce vrhnout 500 miliard dolarů na rozvoj AI. A teď mu do toho, jak se říká, poměrně hodili vidle Číňané. Má Evropa ještě šanci někdy v tomto kybernetickém boji uspět? Tys řekl, že se to bude špatně dohánět. Ale já se spíš ptám, jestli je možné to nedohnat, protože pak se Evropa dostane zcela mimo hru.

Luděk Nezmar: Google je americká firma, přišla jako první s kvantovým počítačem. Microsoft je americká firma, a jeho kvantový čip Majorana 1, už jsem ho zmiňoval – mají to Američané. Číňané přišli s novou technologií výroby čipů, které nejsou čistě na bázi křemíku, ale je to zkombinované s laserem, stojí to mnohem méně, a je to tisíckrát rychlejší než křemíkový čip. To znamená, je to mezikrok mezi nesmírně drahým kvantovým počítačem, a zatím levným křemíkem, kdy tato technologie může být ještě levnější – a vezmi si – tisíckrát rychlejší. To znamená, z Evropy se ve směru technologie stává spíše skanzen. Takže já se skutečně obávám toho, že Evropa nebude schopna tento technologický skok, který udělali naši konkurenti, udělat, protože nemá vlastně čím.

Martina: To znamená, že skutečné kolbiště je mezi Amerikou a Čínou.

Luděk Nezmar: Jednoznačně.

Martina: A Indie? Další země?

Luděk Nezmar: Indie se samozřejmě snaží. Indie taky za tu dobu udělala obrovský skok, ale není momentálně na čele pelotonu. Na čele pelotonu je Amerika s Čínou.

AI technologie jsou tak důležité, že je stát musí hlídat, protože AI nastupuje ve farmacii, vesmírných a vojenských technologiích, ale i v běžných stavebních technologiích

Martina: Bavíme se o státech, ale měly by to být asi soukromé firmy – jsme v kapitalismu – které rozvíjejí AI, DeepSeek, a další technologie. Ale jde to v tomto segmentu bez státních dotací?

Luděk Nezmar: Rozhodně to nejde bez dohledu státu, protože AI technologie jsou natolik důležité, že je stát nemůže nechat bez dohledu. Protože ve všech směrech – ať už se bavíme o farmacii, ať už se bavíme o vesmírných technologiích, o vojenských technologiích, koneckonců i o běžných stavebních technologiích – tam všude už nastupuje AI, a je neopomenutelná.

Martina: Když mluvíš o Číně a Spojených státech, tak mi to připomíná studenou válku. Teď probíhá velký souboj o to, kdo bude dřív na orbitě, a tehdy, v té době, také dávalo kosmické soutěžení vzniknout mnoha cenným objevům. Myslíš si, že v tomto smyslu slova může přinést AI také něco, co nám do budoucna naprosto zamíchá život, ať už v pozitivním, tak i v negativním slova smyslu?

Luděk Nezmar: Bezpochyby AI umožní výzkum a výrobu zcela nových materiálů, pokud se bavíme o výrobních materiálech, ať už jsou to kovy, ať už jsou to plasty, cokoliv, a stejně v lécích, a v dalších věcech. To znamená, že AI se stala klíčovým prvkem úspěchu jakékoliv ekonomiky.

Martina: To ticho nechávám vyznít. Nuže, díky AI možná poletíme na Mars, ale díky AI možná ztratíme život, jaký jsme dosud znali.

Luděk Nezmar: Tak to bezpochyby. Život člověka se bude měnit, to jednoznačně. Navíc AI ve spojení s robotikou, která taky ušla obrovský kus cesty, bude v celé řadě věcí člověka nahrazovat. A jestli někdo říká, že máme nenahraditelná řemesla, jako je třeba tesař, zedník, nebo kuchař, tak se hluboce mýlí, protože už v současné době roboti spolu s AI dokážou v těchto činnostech člověka perfektně nahradit.

Martina: A ve známém filmu zaznívá hláška: „A skláři nebudou mít co žrát”. Tady totiž vzniká další sociálně ekonomický problém, protože zde bude opravdu armáda lidí, které AI může nahradit, a oni nebudou mít co dělat. A jestliže se člověk necítí platný, jestli se necítí užitečný – tak budeme mít problém.

Luděk Nezmar: Já si myslím, že to je jeden z důvodů, proč se experimentuje s nepodmíněným příjmem: Aby se vyzkoušelo, jak populace na tuto skutečnost, že skutečně někteří nebudou muset chodit do práce, nebo ani nebudou moci co nabídnout společnosti, zareaguje. Takže před námi stojí nejenom problémy v oblasti technologií, ale právě v oblasti socioekonomické, protože celá řada lidí nebude mít uplatnění. Vzniknou sice nová pracovní místa, právě v souvislostí s AI – třeba teď je to „promptování”, to ale znamená, že dotyčný člověk musí mít už poměrně kvalitní vzdělání. Bez kvalitní znalosti jazyka, bez nějakého přehledu nejsem schopen napsat prompt, protože, když napíšu špatný prompt, tak mi umělá inteligence dá špatnou odpověď. Pro ty, kteří nevědí, co je to „prompt“, tak je to způsob zadávání úkolů umělé inteligenci. A když nebudu umět dobře česky – angličtina je na to samozřejmě lepší – tak nebudu ani umět pořádně pracovat s umělou inteligencí, a podle toho budou vypadat výsledky.

Hrozí nebezpečí, že se člověk bude stále více podobat AI, a změní se struktura jeho mozku. A u těch, kteří se nebudou vzdělávat, bude klesat inteligence.

Martina: Ale tady je ještě další nebezpečí, protože když budeš opravdu dobrý v zadávání promptů, tedy otázek, tak se jim budeš myšlenkově čím dál tím více podobat, a tím méně se budeš podobat sobě.

Luděk Nezmar: Tam se předpokládá, že se bude měnit struktura synapsí v mozku, to znamená, že u lidí, kteří rezignují na své vzdělání, a na memorování věcí, jejich inteligenční kvocient, schopnost, bude klesat.

Martina: Těm se tedy bude dobře vládnout.

Luděk Nezmar: To bezpochyby.

Martina: Opět se dostávám k větě, kterou velmi ráda cituji – jsou to slova neurologa profesora Jana Stránského, který říká, že jako neurolog se do budoucna nebojí, zda bude umět počítač přemýšlet jako člověk, ale zda-li člověk bude umět přemýšlet jinak, než počítač.

Luděk Nezmar: Velmi trefné.

Martina: Když jsme se bavili, co všechno bude ještě moci umělá inteligence dělat, tak se můžeme dočíst, že síla umělé inteligence může nahradit i sílu jaderných zbraní. Vnímáš to jako něco reálného?

Luděk Nezmar: Bezpochyby, bezpochyby. Protože pokud zdigitalizuji celou společnost, tak tím spíš můžu celou společnost vypnout. Nebudu potřebovat jadernou zbraň na to, abych rozložil kompletně celý stát, ale bude mi stačit dobře napromptovat umělou inteligenci, která za mě tyto věci udělá. V roce 25 jsou hitem takzvaní agenti umělé inteligence, což je věc, kdy umělá inteligence nečeká na pokyn člověka, na prompt, ale sama o sobě začne konat a ovládat třeba můj počítač, a začne tam jezdit kurzor myši tak, jak chce umělá inteligence. A toto bude přibývat.

Martina: To znamená, že tito agenti AI budou mít svou rozhodovací pravomoc.

Luděk Nezmar: Přesně tak. Oni budou postupně nahrazovat běžné profese sekretářek, asistentů, protože, koneckonců, tyto běžné činnosti umělá inteligence zvládá už nyní, takže to budou jedny z prvních profesí, které začnou přicházet o práci. A to včetně právníků, protože rutinní věci, smlouvy, řekněme běžné NDAčka, a podobné věci. To umělá inteligence dokáže napsat úplně bez problémů. Takže ve finále budou mít práci jenom elitní právníci.

Martina: Pokud autonomní agenti budou za nás vyřizovat maily, tak to si asi umíš představit, protože tuto AI využíváš. Možná necháš autonomního agenta, aby zavolal a objednal ti v restauraci. Problém je, když tě nacpe do veganské, protože jsi ztloustl. Myslíš si, že budou mít čím dál tím více pravomocí i nad námi?

Luděk Nezmar: Odpověď je jednoznačně – ano. Tato odpověď vychází ze skutečnosti, že pokud se podíváš zpětně, tak člověk, když přišla nová technologie, která mu usnadnila – nebo je možná lepší říci – která mu dá více pohodlí, tak to použil. Krásně je to vidět u mobilních telefonů. Vždyť je strašně pohodlné je používat, to znamená, že jakákoliv technologie, která pro člověka bude znamenat pohodlí, tak ji stoprocentně použije. Takže odpověď je – ano.

Martina: Pak asi přichází čas začít se zamýšlet nad tím, kdo ponese za autonomní agenty, a za AI zodpovědnost. Je čas na nějaká globální, pravděpodobně celosvětová závazná pravidla nejen pro vývoj, ale hlavně pro používání umělé inteligence. Určitě ty pokusy tady jsou, ale dáváš tomu šanci?

Luděk Nezmar: Samozřejmě, Evropská unie – jestli je v něčem v čele – tak je to ve schopnosti něco regulovat. Takže i v tomto případě, namísto aby podporovala startupy a nové technologie, tak první, co udělala, bylo, že začala regulovat umělou inteligenci svým AI Actem. Samozřejmě, že regulace přijde. To je prostě jako s auty – když je toho moc, tak regulace přijít musí. Otázkou je, zdali přišla ve vhodný čas, a jestli je schopna to uregulovat. A z toho plyne otázka, jestli jsme schopni donutit lidi, kteří AI používají, nebo zneužívají, k respektování pravidel. A to se obávám, že se zatím tedy vůbec nedaří. Zatím je to tak, že každý, kdo chce, si AI používá, jak chce. A bohužel je to i ve firemním sektoru, i ve státním sektoru, kdy se zaměstnanci svého zaměstnavatele na nic neptají, a prostě si raději popovídají s ChatGTP, než by použili vlastní hlavu.

Teď máme úzkou AI, která není schopna plně nahradit člověka. Ale přijde s člověkem srovnatelná obecná AI. A s kvantovými počítači to bude superinteligence, která bude dál než lidská.

Martina: Už vloni OSN přijala první globální rezoluci o umělé inteligenci, a dočetla jsem se, že proto, aby zajistila její bezpečnost. Tak jsem se chtěla jenom zeptat, koho bezpečnost? Umělé inteligence? Nebo nás?

Luděk Nezmar: To myslím, že je poměrně správná otázka. OSN je z mého pohledu zrovna taková organizace, která ráda přichází s novými regulacemi, nebo úpravami. Ale já si myslím, že v tomto případě je to střelba mimo, protože to, co v současné době máme, je takzvaná úzká umělá inteligence. To znamená, zatím není schopna člověka plnohodnotně nahradit. Ale bude přicházet moment, kdy budeme mít generativní, obecnou AI, kdy už to bude srovnatelné s člověkem. A v momentu, kdy přijdou kvantové počítače, tak můžeme hovořit o superinteligenci, a může nastat situace, kdy inteligence AI bude dál než lidská. A v ten moment jakákoliv regulace asi moc fungovat nebude.

Martina: Pokud jsme se tady zmiňovali o tom, že AI bude nahrazovat sílu jaderných zbraní, protože vám může zhasnout letiště Heathrow, můžou zrušit mobilní sítě, mohou zastavit jadernou elektrárnu, prostě bude moct být takovýmto načasovaným přístrojem a načasovanou hrozbou, tak by se s ní asi opravdu mělo zacházet tak – a připravovat smlouvy – jako třeba v případě jaderných zbraní. Ale my nejsme schopni úplně kontrolovat ani jaderné zbraně. Zdá se, že jaderné zbraně se povalují u nejrůznějších místních vůdců v nejrůznějších zemích, ale přeci jen o nich máme tak nějak větší přehled. Ale o AI to ani nebude možné.

Luděk Nezmar: Dám příklad, který poměrně dobře ilustruje situaci. Představ si situaci, kdy by pro ČEZ bylo velmi pohodlné, kdyby všichni měli ve svých domech, bytech nainstalované měřáky elektrické energie, které budou odečítat data na dálku, a když nebude platit, tak někdo v ČEZu bude sedět za počítačem, udělá klik, a vypne elektrickou energii. Jak se říká „so far, so good“. Zatím výborný. Ten, kdo bude chtít v ČEZu toto nasadit, bude bezpochyby tím, kdo má na starosti logistiku, kdo za tím vidí ušetřené peníze. Ale už nevidí to, že momentem, kdy přijde nějaký malware, nebo pokud to bude řídit umělá inteligence, a selže to, tak se to v jeden moment může vypnout úplně v celé republice. A co se pak stane s tou energetickou sítí? V ten moment není odběr, a Dukovany, nebo Temelín z minuty na minutu vypnout nejdou, takže ve finále to může být větší katastrofa než u jaderné bomby.

Martina: Když o umělé inteligenci přemýšlíš, jak si ji představuješ? Jako co? Vidíš stroj, bytost, počítač? Holku? Kluka?

Luděk Nezmar: Vzhledem k tomu, že jsem technologický fanda, tak tam vidím krásnou ženu, a umím si to představit. Na druhou stranu jsem si vědom všech souvislostí, takže nechci říct, že žena je satan, ale v tomto případě tam za tím vidím i čerta, který může být velmi nebezpečný. Možná to vychází z toho: Kam čert nemůže – a dál je pak něco se ženou.

Martina: Teď se trochu pohybuješ na tenkém ledě.

Luděk Nezmar: Já vím.

Martina: Ale vzpomínám si na jednu pohádku, kdy řezbář vyřezal pannu, krejčí ušil šaty, a hlavní hrdina ji naučil mluvit. Komu tedy náleží? A já se ptám, komu tedy bude náležet umělá inteligence? A kdo za ni ponese zodpovědnost?

Luděk Nezmar: Nesmírně obtížná otázka: Kdo za ni má nést odpovědnost? Ten, kdo přišel s konceptem umělé inteligence? Ten, kdo naprogramoval algoritmus? Ten, kdo to použil? Umělá inteligence, která se nějakým způsobem rozhodla? Je to jedna z věcí, která se řeší u autonomních aut, a lze předpokládat, že nás politici budou tlačit do toho, abychom časem začali používat pouze auta řízená umělou inteligencí, protože je to kvůli naší bezpečnosti. To je mantra. A v momentě, kdy nastane nehoda, a nedej Bože při tom někdo zemře, tak kdo za to bude odpovědný? Ten, kdo vymyslel algoritmus, a něco přehlédl? Ten, kdo to do auta nasadil? Ten, kdo auto prodal? Nebo vyrobil? Dělaly se dokonce po světě testy, protože tuto odpovědnost v různých zemích lidé vnímají jinak: Takže v Evropě je cennější život nastupující generace, malého dítěte, ale v Asii si více váží starších lidí a jejich moudra. Tak klidně může nastat situace, že když si přivezu auto z Japonska, tak nehodu auta vyhodnotí jinak než třeba u evropského auta. A těchto otázek okolo je strašně moc. A myslím, že ve finále to bude asi podobná situace jako s povinným ručením, to znamená, že všichni budeme platit do jednoho balíku, a pojišťovny budou z tohoto balíku vyplácet nehody umělé inteligence, protože nebudeme schopni jasně říct, kdo za to nese odpovědnost.

Martina: V této souvislosti by mě zajímalo, jestli tady probíhá opravdu třeba celosvětová poctivá, věcná disputace o etice, v souvislostí s umělou inteligencí?

Luděk Nezmar: Samozřejmě, že probíhá, a řekl bych, že hodně za dveřmi. Je to třeba jedna z věcí, kterou se snaží řešit AI Act, nebo existuje ISO 42 001, které říká, jak by se umělá inteligence měla implementovat. Ale řekl bych, že etika zatím opět pokulhává za technologií, protože celá řada lidí, kteří se zabývají etikou, vlastně ještě vůbec neví, jak daleko už umělá inteligence je, a co všechno v této souvislosti hrozí.

Martina: Natálie, jak si tedy stojíme ohledně svobody slova u nás v Česku? Jde to nějak poměřovat s jinými zeměmi, jsou jakási kritéria, která mohou sloužit jako styčné body?

Natálie Vachatová: Tak, jaká jsou kritéria? My se můžeme opřít buď o mainstream, a podle mainstreamu máme dvě zásadní agentury, jedna agentura je Freedom House, která Českou republiku zařadila mezi svobodné země, a pak tu máme Reportéry bez hranic, kteří v roce 2024 umístili Českou republiku na 17. místo, a je potřeba říct, že třeba v roce 2020, a v roce 2021 byla na 40. místě, takže jsme se dostali vlastně výš. A ti napsali – a já teď budu citovat: „Svoboda tisku je v Česku ohrožena vysokou koncentrací soukromých médií a nenávistnými projevy namířenými proti novinářům na internetu. Vládní koalice premiéra Petra Fialy však provedla několik legislativních změn, které by mohly být přínosné.“

Martina: Jak na tebe působí, tento výrok, když tady žiješ? Oni to sledují zpoza hranic, ty tady žiješ.

Natálie Vachatová: Velmi rozpolceně, a možná odpovím na to, proč tomu tak je, kde vzniká velký rozpor mezi realitou a tím, co nám mainstream a veřejnoprávní média podsouvají. Já v tom trošku vidím peníze. Protože si pojďme říct, že Reportéři bez hranic dostali půjčku od americké vlády ve výši 130 000 dolarů, a Freedom House byl sponzorován velmi, řekla bych silně…

Martina: Štědře. Co si pod tím představit? Jak moc štědrá byla tato podpora, Natálie?

Natálie Vachatová: Tak oni byli sponzorováni právě z velké části z USA, nebo z USAID, která jim naposílala, dle informací k dnešnímu dni, protože jak víme, tato částka se neustále mění, narůstá…

Martina: Takže v době, kdy budeme vysílat naše povídání, možná už zase bude trochu jiná.

Natálie Vachatová: Ano, nemůžeme to vyloučit. Tak k dnešnímu dni tato částka činí přes 452 miliónu dolarů. A teď se pojďme podívat na to, jaké skutečné prvky, nebo na základě kterých prvků můžeme hodnotit svobodu slova, a to je z mého pohledu, legislativa. A pokud mluvíme o legislativě v České republice, tak tady máme několik alarmujících nařízení, jako je EMFA, která bude rozdělovat média na hodná a zlá, a těm hodným bude poskytovat nějaké finance, a zlým bude bránit v umisťování inzerce, reklamy. A pak tady máme Lex Ukrajina, který byl nedávno odsouhlasen a přijat. A pozor, pak tady máme DSA, který operuje s protiunijním, nebo třeba škodlivým obsahem. A tady je potřeba říct aktualitu. Vládnoucí koalice právě teď, v tichosti, prosazuje zákon o digitální ekonomice, což není nic jiného než implementace tohoto DSA. Ale právě také v době, kdy se nová americká vláda snaží dělat všechno pro to, aby DSA přijato nebylo, protože ho považuje za velmi cenzurní. A dokonce americká vláda tuhle evropskou cenzuru velmi kritizuje, a označuje ji za překážku ve vztazích s Evropskou unií – a dokonce, jako možný důvod pro přehodnocení závazků s NATO.

Důvěra ve veřejnoprávní média a mainstream klesá, a jejich činnost přebírá alternativa, která se snaží dívat na věci z různých, i kontroverzních úhlů. Ale i to patří do žurnalistiky.

Martina: Takže ty předchozí k nám jsou importovány z Evropské unie, z Bruselu, ale s Lex Ukrajina – i s přídavky, nebo jak se to správně říká – jsme si dali práci sami?

Natálie Vachatová: Sami, přesně tak. A bylo tam napomáhání cizí mocnosti, kde je trestná už jenom příprava, to znamená, že člověk může být stíhán ještě předtím, než vůbec něco provedl.

Martina: To je Minority Report.

Natálie Vachatová: Ano, přesně tak.

Martina: Kdo, prosím tě, v tomto případě jsou ti tušitelé, kteří tuší, že se ve tvé hlavě klube něco podvratného?

Natálie Vachatová: Dneska to musí být stoprocentně nějaký pokyn daný shora. Já často chodím tlumočit i na policii, a tam jsme se v jedné chvíli s policisty bavili právě o tomto přílepku Lex Ukrajina 7, a oni mi říkali, to je prostě neuvěřitelné, protože na to se dá skutečně napasovat cokoliv. Ale pozor, tato legislativa není jediné měřítko. Pak tady máme ještě stav médií, a ten je také v České republice alarmující, protože důvěra ve veřejnoprávní média, a v mainstream několik let klesá, a tuto činnost přebírá alternativa, která se snaží dívat na věci, kauzy, někdy až například z kontroverzních úhlů. Ale i to patří do žurnalistiky, a na to se dneska zapomíná. Ale tato alternativní média jsou nálepkována, a bohužel nejsou uváděna jako zdroje, a samozřejmě, nejsou tak štědře dotována jako mainstream, nebo veřejnoprávní média. Pak je tu online prostor, což je další kritérium. A tady opět narážíme na DSA v Evropě, kdy je mazán takzvaně škodlivý obsah. Máme tady kulturu debaty, což je zásadní věc. A jsme u autocenzury. Já se zde opřu o exkluzivní průzkum, který v roce 2023 udělala Společnost pro obranu projevu, a tam vyšlo najevo, že většina lidí se bojí vyjadřovat své názory. A u autocenzury je to velmi nebezpečné, protože to není něco, co by člověk chtěl sám od sebe tak, že by to bylo jeho vlastní přesvědčení, ale je to ze strachu.

Milníky omezování svobody slova a takzvaného boje s dezinformacemi: Majdan, a následné události na Ukrajině. Migrační krize a covid.

Martina: Natálie, ty jsi toho tak plná, že mi z té energie vlají vlasy, tak si to trošičku rozfázujeme. Já jenom ještě naše posluchače nalákám na to, že jsi dokončila analýzu všech grantů, které Spojené státy poskytly subjektům v České republice za poslední čtyři roky, a jsou to skutečně zajímavé informace – ale to slibuji za chvíli. Ale ty jsi teď otevřela spoustu věcí, které se týkají jednak online prostoru, jednak svobody médií jako takových, a na jakýsi cenzurní tlak, který jsi naznačila – tomu se také budeme věnovat. A pak je tady ještě autocenzura. Ale já si vzpomínám – když jsem teď psala tvé datum narození, tak ty asi moc ne – že jsme téma svobody slova v devadesátkách vůbec neměli na stole, zkrátka to nebylo potřeba, protože v tu chvíli jsme to opravdu vnímali jako něco samozřejmého. Řekni mi, máš ve svých analýzách jakýsi – asi ne okamžik, ale jakýsi bod – kdy se to začalo lámat k horšímu?

Natálie Vachatová: Neřeknu, že to přímo v těchto analýzách vyčtu, ale já osobně vnímám tři milníky, kdy došlo naprosto k zjevnému omezování svobody slova: Byl to Majdan, následující události na Ukrajině po Majdanu. Byla to migrační krize. A byl to covid. To znamená, v letech 2014 až 2016 došlo k Majdanu, k brexitu, k volbě Donalda Trumpa, liberální elity nemohly uvěřit, že lidé odhlasovali brexit, a stejně tak, že zvolili Donalda Trumpa, a začaly hledat viníka – a našly ho v takzvaných dezinformacích. A tady začal boj s dezinformacemi. Začaly tyto osoby vykreslovat jako někoho, kdo je méně vzdělaný, kdo tomu nerozumí, kdo podléhá propagandě, a začaly chránit demokracii, a pod pláštíkem ochrany demokracie za každou cenu, začaly omezovat svobodu slova. Další milník přišel s migrační krizí, kdy kdokoliv, kdo upozorňoval na nebezpečí migrace, byl označován za xenofoba, za rasistu, a kdy zásadní témata nemohla být komunikována veřejně. Například tehdy, v roce 2015 byla skupinová znásilnění v Kolíně nad Rýnem, a média několik dnů mlčela.

Martina: V Británii gangy, především pákistánské, znásilňovaly dívky, děti, slečny od roku 2006, a média, nejenom britská, ale také orgány činné v trestním řízení policie, o tom programově mlčely.

Natálie Vachatová: Přesně tak. Tommy Robinson je jednou z obětí této doby. Více než 25 let docházelo ke znásilňování malých dětí, dívek, žen, a britská vláda o tom dodnes mlčí. Toto téma nedávno otevřel – naštěstí Elon Musk, který toto téma opět nasvítil. A potom tedy je prozatím poslední datum, a to je 2020 až 2023, což je doba covidu, a nástup války na Ukrajině. A tam přišla další vlna jednak nálepkování, jednak dehonestování, ale i stíhání, represí lidí.

Když Donald Trump oznámil, že existují pouze dvě pohlaví, tak to vyvolalo velký ohlas, protože politická korektnost prolezla od Západu až k nám, protože se to už lidé bojí říkat

Martina: Pohříchu si toho veřejnost všimla až za covidu, ale v té době, jak ty jsi už zdůraznila, byla tato půda řádně naklepána. Většinou k nám dochází tyto trendy, ať už pozitivní, nebo negativní, s jistým zpožděním, ze Spojených států. Začalo omezování svobody slova u nás, a svobod jako takových, také v Americe? Nebo jsme si tentokrát vystačili sami?

Natálie Vachatová: Ne, určitě to pozorujeme dlouhodobě i v Americe, nebo jsme pozorovali nástup omezování svobody slova. A největší manifestace byla při volbách, kdy se utkal prezident Donald Trump versus Joe Biden, kdy následně odtajněním materiálů Twitter Files – opět to odtajnil Elon Musk – vyšlo najevo, že demokraté velmi tlačili na digitální platformy, včetně Facebooku, nebo Twitteru – dnešní X – aby potlačovaly určité informace. A tak se například stalo, že před prezidentskými volbami byla potlačena informace o notebooku Huntera Bidena, což byl syn Joe Bidena.

Martina: Ještě je.

Natálie Vachatová: Ano. V této kauze šlo o to, že jeho syn, aniž měl jakékoliv vzdělání, byl zaměstnán ve společnosti Burisma, což je jedna z největších energetických společností Ukrajiny, a dostával za to několik miliónů dolarů ročně. A Joe Biden tlačil na to – protože byl tehdy viceprezidentem, myslím, Obamovy vlády, a na starosti měl zrovna Ukrajinu – aby bylo vyšetřování této společnosti, která byla v té době vyšetřována, zastaveno. A všechny tyto informace – ale ještě mnoho dalších – obsahoval právě Hunterův notebook. Článek o něm napsaly, tuším, do New York Post, a ten byl vzápětí zablokován. Zablokována byla dokonce tisková mluvčí Donalda Trumpa, která tento článek sdílela. A u těchto informací bylo na Facebooku upozornění, že se nejspíš jedná o dezinformace – a než je ověřili, tak bylo po volbách. A samozřejmě se ukázalo, že to nebyla žádná dezinformace, všechno to byla pravda, ale lidé už odhlasovali. A nejvíc alarmující na tom asi bylo, že následně byl mezi Američany dělán průzkum, a zjistilo se, že by, tuším, 16 procent lidí volilo jinak, kdyby tyto informace znali.

Martina: Natálie Vachatová, když mi to vyprávíš, tak je to vlastně alarmující, můžeme říct, že je to otřesné. Ale není to nic nového, je to klasický klientelismus, jsou to politické tlaky, a politický předvolební, více či méně nefér boj. A pak také, co se týká rodiny Joe Bidena, je to takové, že se zkrátka tatínek pokusil řádně postarat o všechny děti na úkor daňových poplatníků. Ale když se bavíme o omezování svobody slova, tak nebyl velmi zdařilým předskokanem tohoto jevu v Americe už mnohem, mnohem dřív jev, kterému se říká „politická korektnost“?

Natálie Vachatová: Určitě ano. A vůbec obecně k tomu velmi přispěla celá woke ideologie, a progresivisté. Ano, tam můžeme položit zcela přesně základy. A jak se to pak manifestovalo do nejvyšších řad, tak to jsme před chvilkou probraly. Ale ano, to, že nemůžeme nazývat věci pravými jmény, to, že nemůžeme říkat, jak se věci skutečně mají, to, že se lidé dneska bojí – neříkám všichni, ale většina – poukazovat na to, že opravdu existují pouze dvě pohlaví. Což mimochodem vyvolalo velký ohlas, když to oznámil Donald Trump, což neznačí nic jiného, než že politická korektnost opravu prolezla ze Západu až k nám. Ano, u nás dochází k určitému posunu v čase, kdy se to k nám dostává. Připadá mi, že zatímco Amerika už se z této šlamastiky, kterou si sama vytvořila, probouzí, tak my jsme v jejím ohnisku, a pan Lipavský chodí na kobereček na Google, aby si poslechl – kdo ví, co tam dělal – a dostal nějaké noty o dezinformacích, jak se sám veřejně vyjádřil. A pan Bartoš také volá po nějakých omezováních a podobně. Takže celkově naše politizace třeba ministerstva vnitra je v přímém rozporu s tím, jaké uvolňování vidíme v Americe.

Na otázku: „Kdo nejvíc šíří nepravdivé informace“, většina lidí odpověděla, že jsou to vládní politici

Martina: Dá se říct, že tento proces tlaku na lidi, aby si uvědomili jeden správný názor, který byl vlastně úplně normální propagandou, a ne informováním, zamíchal, jak už jsi tady zmínila, důvěrou lidí v média, ale také v politiku. Je tento propad v průzkumech, které máš k dispozici, razantní, nebo jsme nad to tak trochu stále povzneseni?

Natálie Vachatová: Já se tady znovu opřu o průzkum Společnosti pro obranu svobody projevu, kde na otázku: „Kdo nejvíc šíří nepravdivé informace“, většina lidí odpověděla, že jsou to vládní politici. Ti skončili na prvním místě.

Martina: Hezká první příčka.

Natálie Vachatová: Ano. Druhou a třetí pozici zaujaly mainstreamová a veřejnoprávní média. A to si myslím, že je vcelku vypovídající.

Martina: Je to velmi nebezpečné, protože když lidé ztratí víru, tak jsou pak velmi náchylní k tomu uvěřit kdečemu.

Natálie Vachatová: Přesně tak. Navíc se často stává, že odvahu říkat věci tak, jak jsou – ale ještě si je trošičku přibarvit – mají lidé, kteří v podstatě nemají co ztratit. Jsou to mnohdy lidé na okraji společnosti, a média si je potom berou jako příklad potvrzení toho, že těmto informacím přece věří zrovna ti, které označují za dezoláty. Ale ona to vůbec není pravda. To je ta autocenzura, kdy tady vzniká jev, že mnoho lidí, mnoho vzdělaných lidí, má určitý názor, který nejde úplně po proudu s tím, co vidíme například v České televizi, nebo to posloucháme v Českém rozhlasu, ale něco si myslí. Myslí si třeba opak, začínají si sami dohledávat informace – nepotřebují k tomu nějakou neziskovku – a přicházejí například k jiným závěrům než veřejnoprávní média. Ale ve veřejnoprávních médiích a v mainstreamu zkrátka nenajdou svůj názor, a tak se uchylují k alternativě, a tam nacházejí to, co hledají. A to, nakolik je to přitažené za vlasy, nebo není přitažené za vlasy, už je věc jiná. Ale potom už raději budou věřit, nebo budou mít sklon více věřit tomu, co si přečtou jinde, než tomu, co jim servíruje mainstream, nebo veřejnoprávní média, protože v ně už opravdu důvěru nemají. Navíc se často cítí na okraji společnosti, protože jejich názor nezaznívá. Já dlouhodobě varuji před tím, že tohle může vést k radikalizaci společnosti, protože tito lidé jsou frustrovaní. Oni nevidí, že jich je hodně, protože jejich názor zkrátka nikde veřejně nezaznívá.

Cenzura se skrývá za názvem „boj s dezinformacemi“

Martina: Velice často mi lidé říkají: „Proč mám pocit, že jsme se svými názory sami?“ Ale když jsi řekla, že velmi často s kůží na trh jdou lidé, kteří takzvaně nemají co ztratit, tak já to teď kvazi odlehčím, protože si myslím, že v potlačování svobody projevu teď dosahuje velmi čelných příček Rumunsko. Tam, když zatkli kandidáta, který si dovolil mít nejvyšší počet hlasů ve volbách na prezidenta, tak kromě toho v souvislosti s vlastizradou zatkli 101letého armádního generála ve výslužbě, kterému prohledali dům. A musím říct, že po sto letech života člověk už opravdu nemá moc co ztratit, což je ideální kandidát na to, jít s kůží na trh, jako tento 101letý armádní generál. Ale chtěla jsem se posunout v situaci, ve které nacházíme, my, Česká republika a potažmo Evropa – a to je cenzura, vysloveně cenzura, jako taková. Řekni mi, dělala sis třeba průzkum, jaké druhy cenzury jsou nám předkládány, respektive s jakými druhy cenzury máme dnes a denně tu čest?

Natálie Vachatová: To z přehledů, které jsem sestavovala a analyzovala, nevyčtete. Ale my tam vidíme financování, hojné financování takzvaného boje s dezinformacemi, proti dezinformacím, a to je to, pod čím se cenzura ve finále skrývá. A alarmující je, že skutečně peníze proudí do projektů, které jsou určené pro děti, až po, řekněme, novinářské projekty, to znamená, že je tím postižena celá škála společnosti. Oni si už vychovávají armádu loutek de facto odmalička. Učí děti, v uvozovkách, jak rozpoznávat informace, kde hledat správné informace. A já tedy už rovnou odpovím: Ty správné informace si podle nich člověk nemá hledat v různých zdrojích, ale má jít za neziskovkami, které mu předloží nějaký seznam, a to je pro ně dostatečně důvěryhodné. Nevychovávají, z mého hlediska, rozumné lidi, kteří jsou schopni samostatně přemýšlet.

Martina: A kritický pohled.

Natálie Vachatová: Přesně tak, mít kritický pohled, a zpochybňovat, ale vytváří armádu slepě následujících dětí, lidí, kteří se spoléhají na nějaké autority, které jim o sobě řeknou, že jsou autority. A ty oni sponzorují, takže je to točení se v kruhu.

Lidé, kteří si zvykli mlčet, nebo říkat něco, co se má, jsou snáze nakloněni k přijímání omezování svobody slova, protože jim to přijde normální

Martina: Ty už jsi tady zmínila jiný jev, jev, který následuje vzápětí po cenzuře, a to je „autocenzura“. Protože člověk už si raději nezadá, tak nějak tuší, co se od něj očekává, tuší, jak se svět točí, a ví, jaký názor ho může katapultovat k lepší práci, k všeobecné vážnosti. Je to u nás s autocenzurou špatné?

Natálie Vachatová: Je – a většina lidí se bojí vyjadřovat své názory. Teď se opřu o jedinečný, exkluzivní průzkum svobody Společnosti pro ochranu svobody projevu – a ano, jak už jsem řekla na začátku, nebezpečí je v tom, že to člověk nedělá z vlastního přesvědčení, ale dělá to ze strachu. Dělá to ze strachu, že přijde o práci, že ztratí své okolí, že klesne, má strach z postihu. A nebezpečí se skrývá i v tom, že pro lidi, kteří si zvyknou mlčet, je potom mnohem snadnější svobodu slova ještě více omezovat, protože jsou na to zvyklí.

Martina: Už v roce 2021, před minulými volbami do Sněmovny, tehdejší pirátský europoslanec Marcel Kolaja rozpoznal některé nápady Evropské unie a varoval, že se autocenzura stane normou. Naplnila se tato jeho slova, nebo až tak prorocká nebyla?

Natálie Vachatová: Naplnila se, a čím dál více to společností postupuje. Myslím, že lidé, kteří natrefí na nějaké téma, které je v mainstreamu a ve veřejnoprávních médiích nějak prezentováno, a je – řekněme – kontroverzní, a mají na to jiný názor, v tu chvíli autocenzuru poznají. Protože možná zkusí debatovat na Seznamu v komentářích, a jejich komentář – ačkoliv mají zcela legitimní názory, třeba na zahraniční politiku – jim je smazán. Ale pozor, to není cenzura, oni na to mají právo. Nebo si na sítích mohou napsat nějaký svůj názor, a opět mohou být banováni, můžou dostat takzvaný shadowban, protože použijí slovíčko, které se momentálně nachází v algoritmech Facebooku jako slovíčko, které není potřeba šířit dál, a tak podobně. Mohou napsat článek do novin a zjistí, že jim tento článek nikdo nevydá. A teprve v tu chvíli pochopí, že určitá forma cenzury, nebo omezování svobody slova, tak podobně, tady je. Nebo se možná pustí do debaty s nějakými svými liberálnějšími kamarády, a poté zjistí, že je lepší se do takové debaty nepouštět.

Martina: Když se ale podívám na vývoj kauzy Tommy Robinsona, na to, co si zkusil, a jaký to byl exemplární viník, tak teď už vlastně máme možnost se kriticky podívat na to, jak se k němu chovala Velká Británie, jak se k němu chovaly sociální sítě a média. Znamená to, že už i v Evropě dochází k určité proměně?

Natálie Vachatová: Určitě ne. Tommy Robinson je právě ve vězení.

Martina: To ano. Ale najednou, když napíšeš Tommy Robinson na Facebook, tak už nedostaneš automatický 30denní ban. Tak jsem to myslela.

Natálie Vachatová: Ne, určitě ne. U Tommy Robinsona už člověk ban nedostane, ale dostane ho za něco jiného. Když napíše nějaký jiný názor – nevím – pokud by napsal něco o migraci, tak nejspíš banován zkrátka bude.

Ve druhé polovině března předneslo více než 70 organizací z celého světa na Radě OSN pro lidská práva požadavek, aby členské státy OSN přestaly podporovat genderovou agendu, která ničí děti a uvádí je v omyl tím, že je utvrzuje v pocitu, že se narodily ve špatném pohlaví. Podle této ideologie lze pohlaví jednoduše změnit, aniž by se zkoumaly jiné možné příčiny tohoto problému. Na půdě OSN jde o jeden z prvních takových důležitých počinů po sérii prosazování takzvaných nových lidských práv. To vedlo k tomu, že se pozapomínalo na právě ty nejzranitelnější – tedy na děti.

Podle signatářů požadavku genderová ideologie, která staví děti proti rodičům a tvrdí jim například, že užívání blokátorů puberty, hormonálních přípravků či podstoupení chirurgických zákroků je v pořádku, přičemž ideologové neustále bagatelizují tyto nevratné změny, nesmí být nadále prosazována.

Prohlášení podepsaly mnohé vlivné organizace z USA, například The Heritage Foundation a Moms for Liberty, jež sdružuje hlavně rodiče školních děti z USA, kteří se nejvíce bouřili proti ideologii transgenderu, jež poznamenala mnoho amerických dětí, a ještě donedávna vládla na mnoha amerických školách. Také rostoucí odpor proti této ideologii pomohl k volebnímu vítězství prezidenta Trumpa, který nyní plní svůj předvolební slib a snaží se genderovou ideologii v USA zastavit.

Za Českou republiku se k prohlášení připojila Aliance pro rodinu, jež dlouhodobě situaci s genderovou agendou sleduje a vytrvale upozorňuje českou veřejnost, kam až tyto věci v některých státech světa zašly. Upozorňuje také odpovědné lidi, že v ČR je ještě možné se těmto slepým uličkám vyhnout. Zasazuje se vytrvale za práva dětí, ačkoli nedávno Národní ústav duševního zdraví (NUDZ) přeložil a vydal ideologicky poznamenané standardy péče a spolu s vládní zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou se je snaží prosadit do běžných českých postupů, i když jsou již v rostoucím počtu zemí, včetně největší velmoci světa považovány za překonané.

Redaktor:

„Píše se rok 2045 a dnes je u nás ve spolupracujícím světovém společenství svátek strašáků. Naše rádio vyrazilo do nejstrašidelnějšího místa světa, do Evropy, skanzenu minulosti, aby vám přineslo reportáž z místa, kde pýcha, hloupost, neschopnost a zlodějna vytvořily kontinent, kterého se svět se zdravým rozumem děsí. Právě se ocitáme před branou Evropy. Je tu starý zvon, se kterým podle pohledu nikdo dlouho nemanipuloval. Zazvoním tedy.“

Správce:

„Co tu chcete? “

Redaktor:

„Dobrý den, já jsem ze světového rádia NMS, tedy Nová doba, Mír a Spolupráce. Rád bych natočil reportáž o vašem skanzenu.“

Správce:

„Pojďte dál. Ničeho se nedotýkejte a na nic nereagujte. Vstupné je 50 euro.“

Redaktor:

„Omlouvám se, ale tuhle měnu už najdete jen v numizmatických sbírkách.“

Správce:

„Nevadí, já vás provedu zadarmo. Tak tohle je německý pavilon. Tyto čtyři figuríny jsou Adolf Hitler, představitel nacismu a strůjce holokaustu a totální války k sebezničení. Toto je Angela Merkelová, kancléřka, která proměnila Německo v islámskou populaci. Tohle je sice Holanďan, Franz Timmermans, ale hlavní ideolog Green Dealu, který inspiroval Německo k sebevražedné deindustrializaci a návratu do středověku. Tohle je Ursula von der Leynová, pořadatelka plesu upírů z blázince. Následující, skleněný, bruselský pavilon je místo, kde působila jako předsedkyně Evropské komise před tím, než se Evropská unie definitivně zhroutila.“

Redaktor:

„Ah, tak tohle je ten vyhlášený bývalý europarlament…? – Co je to za divný odér?“

Správce:

„Tenhle smrad tu zůstal po všech těch špatných rozhodnutích Evropské komise, která někdejší europoslanci schválili. Nejde to vyvětrat.“

Redaktor:

„Tohle vypadá jako pobřeží…“

Správce:

„Ano, to je kanál La Manche. Kapitán Charón nás převeze na ostrov bývalé Británie, přímo do Londýna na Downing Street číslo 10, kde můžete spatřit voskovou figurínu předposledního premiéra Keira Starmera, kterak vymýšlí plán útoku na Rusko, prostřednictvím „ochotných,“ kteří byli v nedávné historii přejmenováni na „blboučké“.“

Redaktor:

„Je dnes ještě něco zajímavého na Británii? “

Správce:

„Nic. Snad jen, že se obyvatelstvo taky modlí k Alláhovi jako v Německu a Francii.“

Redaktor:

„Co je to tu za smetiště?“

Správce:

„No, to je bývalá Francie, přejmenovaná imigrantskými hordami na Macronium.“

Redaktor:

„A tady plave nějaká lahev šampaňského…“

Správce:

„Ano, je v ní psaní od bývalého prezidenta Francie. Cituji: „Sebrali jste Marseille, Paříž a celou Francii, všude samý falafel a hummus. Ale makronky zůstanou věčné! Emanuel.“

Redaktor:

„A co je tohle za tu malou, černou díru?“

Správce:

„To bývaly Čechy. Krásná země, plná radosti, míru, umu a přátelství. Pak se objevil nějakej Fiala, na hrad si sedl generál, vyměnili vlajku a zájem o lidi za Ukrajinu, což je támhle ta rozebraná parcela, a teď tu je ta černá díra.“

Redaktor:

„Nepotkáme tu žádného Čecha?“

Správce:

„Potkáte, ale to byste musel jít na pastvu. Ovšem to bych vám nedoporučoval. Jsou hladový, divoký a hrozně nadávaj.“

Redaktor:

„A to je všechno, co zbylo z Evropy? Kde je umění, kde je technologický um?“

Správce:

„Jó, mladej pane, to se musíte vrátit do jinýho světa. Do světa, kde se spolupracuje, obchoduje, kde se namísto propagandy debatuje a učí se respektu k odlišnýmu názoru. Tohle v evropským skanzenu nenajdete. A v tom českým už vůbec ne. Jedinej exponát je tu nějakej dozimetr po nějakým Rakušanovi a strašná sekera po celý vládě.“

Redaktor:

„Tak vám děkuji pane… pane…?“

Správce:

„Zapomněl, Karel Zapomněl, evropský správce.“

A s tímto zvukovým, vesmírným artefaktem z budoucnosti se s vámi loučí, Michal Gulyáš!

Martina: Já bych začala osobní otázkou. Když jsem se připravovala na náš rozhovor – ale samozřejmě to vím i jinak – dostáváš permanentně nálepku od médií „kontroverzní“, a také mnohé jiné. Řekni mi, víš, čím sis to vysloužil?

Michal Semín: Ty jsi zmínila moje aktivity ještě před rokem 89, a ty také asi byly mnohými považovány za kontroverzní, takže jsem si s tím tehdy vysloužil různé výslechy u Státní bezpečnosti, vyhazov ze školy, a podobně. Víš, já myslím, že to je tím, že jsem se dostal do situace, kdy dlouhodobě zaujímám ve společnosti menšinová stanoviska, která jsou považována, nebo jsou označována za kontroverzní z toho důvodu, že vyvolávají kontroverze, spory, což já nepovažuji za nic špatného, protože je přeci přirozené, že lidé mají různé názory. A když jsou mezi lidmi různé názory, tak se o ně vedou spory, čili kontroverze. Já myslím, že tím, jak se dneska používá termín „kontroverzní“ ve vztahu k nějakým osobám, se spíš chce říct: „Na toho si dejte pozor. Ten si myslí věci, které by si myslet neměl. Kazí nám mládež. Bylo by možná lepší si na něj víc posvítit, a možná by mu bylo lépe v někde v chládku, než ve veřejném prostoru“. Takže je to tak trošku z této strany nepoctivé označovat někoho za kontroverzního.

Martina: Myslíš, že to, že člověk dostane takovouto nálepku, tedy: „Pozor na něj“, je cílená snaha odstranit některé lidi z veřejné diskuse?

Michal Semín: Ano, diskvalifikovat je. Říci: „Podívej, ten nám tady do toho nemá vůbec co mluvit.“ Já jsem to zažil osobně – možná se tehdy začal tento termín v mediálním prostoru používat – a nejčastěji to bylo v souvislosti s tím, když jsem se nechal přemluvit, abych kandidoval do rady ČTK. Tuším, že to bylo v roce 2019. A tehdy si na mě pirátští poslanci připravili nějakou složku. Byla to poslankyně Richterová, která vyhrabala, nebo si nechala někým vyhrabat nějaký můj starý článek, který si vlastně ani nepamatuji – nikde jsem ho ve svém archivu nenašel – a citovala z něj jednu větu, a pokusili se ze mě udělat něco v tom duchu, že bych byl antisemita, a vrhnout na mě špatné světlo. Jak říkám, já jsem si tohoto článku nebyl vůbec vědom, ale i kdybych ho napsal, tak věta, která tam byla citována, byla paradoxně větou z „Nového zákona“. Takže v tu chvíli tím, kdo byl na pranýři, jsem nebyl já, ale to byla přímo Ježíšova slova. To bylo na tom asi nejabsurdnější.

Martina: Ale myslím, že i tomu by se některé liberální proudy docela rády podívaly na zoubek. Dělal sis sám pro sebe nějaký přehled o tom, z jakého směru, z jaké strany – a teď nemyslím jenom z politické strany, ale celkově – přichází tato tendence potlačovat některé názory, zamezit svobodné diskusi, a připravit některé lidi i o možnost provokativních výroků, které říkají třeba jenom proto, aby na některé téma rozproudili diskusi? Zjistil jsi, odkud to přichází?

Michal Semín: Určitě. Já myslím, že to jde většinou ze strany intelektuálů, politiků, lidí veřejně činných, kteří se hlásí k levicovému liberalismu, nebo také k progresivismu – záleží na tom, jaký termín použijeme. To jsou lidé, kteří jsou hluboce přesvědčeni, že lidské dějiny kráčí od tmy ke světlu, od horšího k lepšímu, a každý, kdo se snaží bránit něco, co už je považováno za dobově překonané, vlastně překáží. A to jsme zažili za komunismu, protože myšlenka komunismu má stejný motiv tedy, že celé lidské dějiny mají ústit v jakýsi pozemský Ráj, a všechno, co tomu překáží, je zapotřebí odstranit. A u levicových liberálů je to paradoxně tak – přestože se rádi ohánějí tou diverzitou, citem pro odlišnost a pro svobodu a tak dál – že to jsou oni, kdo dneska nejvíc bání skutečně svobodné diskusi. Protože když někdo svobodně hájí, řekněme, nějakou hodnotu, která je považována právě už za dobově překonanou, tak to podle nich patří na smetiště dějin, a dotyčný člověk spolu s touto hodnotou.

Původní liberalismus není stejný, jako dnešní progresivistický liberalismus, protože se spojil s relativismem. Obsahoval sice zdůraznění svobody jednotlivce, ale také zárodky dnešního progresivismu.

Martina: Michale, já jsem si v jednom článku našla zmínku, kterou napsal doktor Radomír Malý, a ten píše: „Obě civilizace – také jinak liberální a katolická – se vzájemně vylučují, a nemohou se snést“. Myslíš si, že tomu tak je? Nebo i ty jsi ve svých poměrně rázných postojích a postulátech dospěl k jakémusi rozvolnění? A teď vůbec nechci, aby to působilo, jakože tě tady griluji, ale běžně tě označují za bigotního katolíka. Takže když se na to podíváme, tak jak vnímáš slova: „Obě civilizace – také jinak liberální a katolická – se vzájemně vylučují, a nemohou se snést“? Co si o tom myslíš?

Michal Semín: Tak myslím, že pan doktor Malý má v zásadě pravdu, pokud liberální společností myslíme společnost, která vznikla víceméně jako plod liberalismu. My jsme třeba na počátku 90. let liberální proud mnozí vnímali pozitivně z toho důvodu, že se jevil jako anti-kolektivistický. Takže my, kteří jsme se…

Martina: A britský liberalismus navíc v sobě obnáší něco úplně jiného, než progresivistický?

Michal Semín: Takhle. Původní liberalismus pochopitelně není totéž, co je současný progresivistický liberalismus. To je určitě pravda. Ale už v něm jsou zárodky toho progresivistického – to nejsou dvě zcela odlišné linie. Ale byl to určitý emancipační proud, který zdůrazňoval svobodu jednotlivce. Problém u liberalismu nastal ve chvíli, kdy víceméně splynul, nebo se filozoficky, myšlenkově živil z postulátů novověké filozofie, která zaujala krajně relativistický stanovisko, pokud jde o možnosti lidského myšlení, objektivitu, to znamená hodnotu pravdy. V tomto moderním filozofickým provozu se etabloval relativismus jako doktrína, která víceméně prolíná všemi těmito směry do větší, či menší míry, ale v zásadě všemi. Takže se vlastně potom liberalismus staví vůči jakékoliv doktríně, která si zakládá na pravdě.

A pochopitelně, katolický pohled na svět na realitu, s pravdou počítá. S pravdou, jako s hodnotou myšlení, s pravdou jako s určitou kotvou. A dneska, když někdo tvrdí, že zastává pravdivé stanovisko, tak je to téměř považováno za jakýsi fašismus. Ale paradoxně žijeme v situaci, kdy nereflektovaně, ale úplně stejně, k tomu přistupuje i druhá strana. Tedy i ta, která se brání jiným, nebo opačnému stanovisku, také vychází ze svého přesvědčení o tom, že zachycuje realitu takovou, jaká je, jenom si to v tu chvíli neuvědomuje, a myslí si, že oponuje legitimně. Ale není tomu tak, protože i ona operuje s hodnotou pravdy.

Martina: Jaké to tedy má, podle tebe, řešení? Protože vidíme, že tady vzniká antagonismus, který rozděluje lidi, společnosti neprospívá, protože ji paralyzuje.

Michal Semín: Některé věci prostě nemají řešení v tom smyslu, že by se mohly dát do souladu čili liberální pohled na svět a, jak říkáš, „katolický“ – ale to nemusí být jenom katolický – jsou nakonec neslučitelné. Je to buď – anebo. To neznamená, že v nějakých dílčích otázkách se katolík s liberálem nepotká. Tak to bylo třeba v 80. letech, kdy proti totalitnímu kolektivismu stáli jak mnozí liberálové, tak i katolíci, a to tak, že našli společnou platformu, a postupovali společně s cílem odstranit tehdejší režim. Ale jak říkám, Achillovou patou liberalismu je etický relativismus, kdy se tím nakonec i liberalismus dostává do úzkých, protože se dostává do vnitřního rozporu. Liberalismus chce hájit hodnotu svobody, ale nemá ji eticky ukotvenou. To znamená, když liberalismus popírá mravní řád, závaznost mravního řádu – to, že určité lidské skutky jsou ze své podstaty špatné, a jiné naopak dobré – tak potom takový liberalismus není schopen hájit ani hodnotu svobody. Když potom stoupenec nesvobody řekne: „Ale já bych si radši přál žít ve společnosti, kde žádná svoboda není.“ Tak zastánce liberalismu nemá argument, který by mohl na vyvrácení takového postoje použít.

Martina: Takže si myslíš, že tolik proklamovaný relativismus všeho a všech, který razí liberálové, musí být hřebíčkem do jejich rakvičky?

Michal Semín: Ano. Zcela určitě myšlenkově, protože je to rozporný postoj. Relativista říká, že není žádná pravda, že nelze dospět k žádnému pravdivému poznání, ale tento výrok přitom považuje za pravdivý. Toto je základní vnitřní rozpor relativismu. Čili v tomto ohledu se tato pozice vnitřně rozpadá, a nelze ji rozumně hájit. Jiné je to v praktickém životě. Tito relativisté si dokážou svou pozici na výsluní udržet déle, než by jim to dovolovala jejich myšlenková pozice, jen pokud mají v ruce veškeré mocenské nástroje.

Na současný bruselský režim a jeho pojetí politiky se hodí historický termín „fašismus“, tedy spojení veřejného a soukromého sektoru. Přitom oni jako fašisty označují své konkurenty.

Martina: Já jsem si tímto naším preludováním chtěla vytvořit předpolí pro konkrétní otázky. Zdá se, že v Evropě už neexistuje pravice a levice, ale existuje jenom levice a ultra pravice. Cokoliv je pravicového, je nazýváno ultrapravicovým. Vůči konzervativcům směřuje kritika nejčastěji z liberálně demokratických médií s tím, že v Evropě tolerují rozmáhající se plíživý fašismus. Jak to vnímáš ty? Vidíš, že by se v Evropě skutečně rozmáhal fašismus tolerovaný konzervativními osobnostmi?

Michal Semín: Ne, to je samozřejmě nesmysl. Na počátku je terminologická konfuze – jako u mnoha dnešních sporů – protože termín „fašismus“ má nějaký historický kontext. V zásadě platí asi jenom opravdu jenom pro Mussoliniho Itálii, kde myšlenka fašismu spočívá ve splynutí veřejného a soukromého sektoru. Čili vše je v rukou státu, kdy i svět financí a velkého byznysu je vlastně se státem propojen. To znamená, když už bychom chtěli popsat realitu v dnešní době, tak se historický termín „fašismus“ daleko více hodí pro vystižení podstaty současného režimu – který ale jako fašisty označuje svou konkurenci – protože došlo k tomu, že tyto státy jsou dnes do značné míry v područí velkých nadnárodních korporací, a dochází ke splynutí těchto dvou mocí. A to je to, co vždycky definovalo starý historický fašismus.

Takže například celé pojetí politiky podle Bruselu by bylo touto optikou třeba označit za fašistické – kdežto konzervativní reakce na to je v tomto ohledu antifašistická. Samozřejmě, že se tam mohou objevit jednotlivci, kteří se vzhlíží v nějakých starých modelech, které mají třeba k fašismu blízko, ale fakticky hlavní opoziční proud vůči stávajícímu režimu v Evropské unii nemá s fašismem vůbec nic společného.

Martina: Teď ses mi takto historicky vyvlékl z fašismu. Ale já jsem narazila na článek Tomáše Přibyla, který píše: „Konzervativním silám na Západě se asi málo připomíná jejich podíl na nástupu nacistů k moci v Německu v roce 1933.“ Myslím, že už se několikrát říkalo, že to je největší PR úspěch, že se levici podařilo z NSDAP udělat pravicovou stranu, protože Národně socialistická dělnická strana asi nebyla složena ze samých konzervativních dělníků. Ale i toto je velmi častý názor, se kterým se teď operuje. Jak to vnímáš?

Michal Semín: Ano, určitě. Jak italský fašismus, tak německý nacismus jsou kolektivistické režimy, ve kterých je člověk, jako osoba, plně podřízen kolektivu, celku, a to ve všech aspektech lidského života. To znamená nejen ve veřejném životě, ale i v soukromém. To je jeden z definičních znaků totality, že člověk podléhá celým svým životem politické moci. A to je něco, co je typické pro kolektivistické režimy, to asi s pravicí jako takovou těžko může mít něco společného. Ale tady se určitou manipulací a terminologickou konfuzí podařilo toto propojit s pravicí.

Ale těchto konfuzí je samozřejmě víc, protože pravice není ani totéž, co individualismus, který je určitým výhonkem anglosaského myšlení a který zase trpí jinými defekty, než kolektivismus. Oba tyto směry – kolektivismus s individualismem – jako by měly stejné rodiče, nebo stejnou porodní bábu. A myslím si, že je úkolem kriticky uvažujících lidí hledat mezi těmito extrémy vyvážený střed. Protože tak, jako není dobře, když je člověk plně podřízen kolektivu, tak stejně je druhým extrémem, když je člověk, jakožto jednotlivec, středem vesmíru, a neohlíží se vůbec na zájmy a společné dobro společnosti, ve které žije. A pokud pravice bývá spojována s tímto typem individualismu, a tímto „laissez-faire, dělej si, co chceš“ tak takovýto liberalismus je paradoxně cestičkou, po které se potom snadněji vchází do kolektivismu. Vypadá to, jako by to byly dva nesmiřitelné extrémy, ale mají k sobě velice blízko.

Evropa a EU nejsou totéž. EU je anti-Evropa. Brusel ničí vše, z čeho Evropa kulturně, civilizačně, duchovně vyrostla, ohrožuje Evropany, a je třeba svést s ní o Evropu ideový zápas.

Martina: Vždycky je pohodlné hledat nepřítele někde venku, a Evropa v tom teď poměrně prosperuje, tedy v tomto hledání nepřítele všude kolem: Od planety počínaje, až po státy, které jsou zkrátka součástí tohoto světa. Když si vzpomenu na to, co řekl viceprezident James David Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci, tak to mezi evropskými lídry vyvolalo poměrně paniku, protože tam řekl: „Evropa není ohrožena zvenčí, ale zevnitř“. Vnímáš to stejně?

Michal Semín: Vnímám to stejně. A myslím, že tato řeč byla v mnohém epochální. Mohl bych v jeho řeči samozřejmě diagnostikovat určité nedostatky – myslím, že nebyla dostatečně sebekritická, pokud jde o roli Spojených států na vidění stavu, ve kterém se nacházíme. Protože, co si budeme povídat, po druhé světové válce byla Evropa vždycky plně politicky a ideologicky v područí Spojených států, a víceméně to byl nástroj na vykonávání amerického vlivu v této části světa.

Martina: A v posledních čtyřech letech nás skutečně ovládaly jako „derviš kobru“.

Michal Semín: Jednoznačně. Nakonec i ve věcech, které J. D. Vance správně Evropě vytýkal, měli původně Američané prsty. To není jenom konflikt na Ukrajině, ale i případ, který teď všichni tak s napětím sledujeme – a to je Rumunsko, osud rumunských voleb, nebo rumunské demokracie, kdy je nejpopulárnějšímu kandidátovi znemožněno účastnit se voleb jenom proto, že je považován za ideologicky nepřijatelného pro establishment. Ale první, kdo mu vystavil stopku, byla tehdejší, ještě Bidenova administrativa, protože na podzim loňského roku, když Ústavní soud nejprve potvrdil výsledky prvního kola voleb, to byla americká ambasáda, která jako první postavila rumunskou věrchušku do latě. Dnes si nad tím Američani pilátovsky myjí ruce, ale Evropa v tom bohužel pokračuje, převzala otěže, a je to ona, kdo teď vysvětluje Rumunům, jak se mají chovat, aby byli pořád hodnými členy Evropské unie.

Martina: Promiň, že tě nasměruji zpátky na začátek otázky, tedy že: „Evropa není ohrožena zvenčí, ale zevnitř“. Co si myslíš, že Evropu, Evropskou unii jako takovou rozleptává v samých jejích útrobách?

Michal Semín: Dobře, že jsi teď použila oba termíny „Evropa a Evropská unie“, protože to není totéž. O Evropské unii můžeme říci, že je anti-Evropou. Když se podíváme, z čeho opravdu Evropa kulturně a civilizačně, duchovně vyrostla, tak to všechno je mašinérií Bruselu ničeno, to je opravdu antiteze, útok na samotné základy evropské kultury, jejích politických tradic, a tak dále. Takže v tomto ohledu Evropská unie Evropu ohrožuje, ohrožuje identitu nás Evropanů, a je zapotřebí se na ni takto dívat, a svést s ní tento ideový zápas o to, co znamená být skutečně „Evropanem“.

Martina:Teď se samozřejmě nabízí otázka. Co to znamená? Jsme schopni to ještě najít? A jsme schopni se na tom shodnout? Nebo být Evropanem může pro jednotlivé národní státy znamenat třeba i trochu něco jiného?

Michal Semín: Určitě má cenu aspoň se o to pokoušet, a to je to, co vlastně všichni děláme, co děláš ty tady v „Kupředu do minulosti“, a tak dál, tedy, že se snažíme o těchto věcech svobodně diskutovat, protože v zásadě víme, že je něco hluboce v nepořádku, a my hledáme příčiny. Příčiny krize, do které se Evropa dostala. A mnozí z nás je nachází poměrně hluboko v kvalitě – nebo spíš v nekvalitě myšlení těchto myšlenkových proudů, které dnes dominují. Dominují na univerzitách, v médiích, a to je právě levicový liberalismus, nebo progresivismus. A to myslím, že je dalším úkolem, pokud chceme hájit starou dobrou Evropu – utkat se s tímto proudem, a vybojovat si zpět média a univerzity, svět kultury, a tak dál, pro skutečně svobodné kritické myšlení v duchu myšlenkových kořenů reálné historické Evropy.

Evropská unie ze své bytostné podstaty není schopna udělat takový obrat, jaký nyní probíhá v USA. Taková změna by znamenala rozpad EU.

Martina: K myšlenkovým kořenům západní kultury celkově, kromě křesťanství patří samozřejmě také judaismus a antická filozofie. Myslíš si, že máme – při současném nastavení z bodu, kam jsme došli – šanci je znova rozeznat, pojmenovat, dát jim správné názvy, nevyprázdněné floskule, a aplikovat je do svých životů?

Michal Semín: Šanci? Musíme to udělat. Já nevím, jestli máme šanci. Nevím. Já jsem byl vždycky ochoten podstupovat všechny tyto zápasy, i kdyby byly donkichotské. To znamená, že jsem do toho nikdy nešel s myšlenkou na to, jestli se to podaří. Já jsem v zásadě spíše historicky optimista, takže si myslím, že ve výsledku se to podařit může, ale má cenu to dělat i bez ohledu na to, jak to dopadne, protože v tom vidím jediný rozumný postoj, který lze zastávat. A myslím, že tváří v tvář tomuto chaosu si to uvědomuje čím dál tím víc lidí, nebo respektive roste počet lidí, kteří si uvědomují, že jsme se objevili na konci nějaké slepé uličky, a to je něco, co nás všechny může motivovat k tomu, jít tak trochu pod povrch, a hledat, kde jsou skutečné příčiny. A ve chvíli, kdy my budeme mít správnou diagnózu, tak potom už je k nápravě snazší cesta. Takže naším úkolem je teď správně diagnostikovat problémy, a od nich se potom odpíchnout k nějakému řešení. Ale to opravdu může být až plodem příštích generací.

Martina: To, co jsi teď dodal, jsi mi vzal vítr z plachet na otázku, zdali je to vlastně možné očekávat teď. Vezměme si příklad z Ameriky. Ty jsi řekl, že vstoupení J. D. Vance postrádalo vhled do nedávné americké historie, ale oni přesto od ledna bouchli do stolu – a jde to jinak. Je to prostě „switch“. Řekli, že bude svoboda slova, přestože Amerika vymyslela politickou korektnost, a aplikovala ji do našich životů hlava nehlava. A je tady spousta dalších věcí…

Michal Semín: Řekli, že budou dvě pohlaví.

Martina: Ano, řekli, že budou dvě pohlaví. Zkrátka a prostě – otočka na pětníku. Je tohoto schopná Evropa?

Michal Semín: I kdyby toho byla schopna, nebo něčeho podobného, tak jí v tom brání… Zase – co je to Evropa? Evropská unie toho schopna není ze své bytostné podstaty. Evropská unie je opravdu útvar, který je překážkou toho, aby se něco takového mohlo v Evropě odehrát. Čili od Evropské unie žádnou takovouto obrátku nečekejme. Obrátka tohoto ražení znamená rozpad Evropské unie. Toto je důležité pochopit.

Martina: Ne transformaci?

Michal Semín: Neumím si to představit.

Martina: Rozumíš, smlouvám s tebou.

Michal Semín: Rozumím, jasně – jít někam ještě před Maastricht, jak se říká, a tak dále. Myslím, že do těchto věcí, do projektu evropské integrace, je dneska nainvestováno už tolik, že současná vrstva euro-papalášů nikdy nic takového nepřipustí. Kdežto Spojené státy jsou jiný případ. Je to unitární stát v tom smyslu, že to je jeden stát, je tam prezidentský systém, nebo poloprezidentský, a prezident tam má možnost tuto otočku, jak říkáš, udělat. To jsme viděli u executive orders, kdy to udělal hned první den svého prezidentování. Tohle v Evropské unii mocensky udělat nelze, protože tam máš nějaké procedury, které toto víceméně znemožňují, kdežto americký právní řád umožňuje, že prezident nejednal protiprávně. Dneska by Evropská unie nic takového provést nemohla. Takže si myslím, že je nejprve zapotřebí se rozejít s Evropskou unií jako takovou. Ta se opravdu bude muset poroučet, a teprve pak je možné Evropu, evropské národy a evropské státy, použít na bázi spolupráce i jako určitý nástroj na nějakou renesanci staré dobré Evropy.

V dnešní době není nouze o důkazy, že vzdělaný blbec je blbější, než blbec nevzdělaný. Ve veřejném prostoru zakopáváme péčí mainstreamu o vzdělané hlupáky na každém kroku.

Hloupost je i politickým fenoménem. Politiku totiž v praxi nelze oddělit od politiků. Do politiky vstupují jak vzdělaní lidé, tak i lidé bez formálního vzdělání. Hlupáci mezi nimi jsou tedy dvojího druhu. Zajímavé to začne být, když si uvědomíme, že hlupák, bez ohledu na to, zda vyškolený či neškolený, se vždy prosadí na úkor rozumného konkurenta. Jak vysvětlit, že u nás aktuálně zastávají čtyři nejvyšší ústavní funkce lidé, jejichž politická hloupost je tak obří, že to bere dech? A jak chápat ten souběh politických hlupáků, ke kterému došlo ve vládě?

Politika na hloupý způsob se provozuje tehdy, když ve společnosti převládne bezstarostnost, lehkovážnost, laxnost, anebo naopak beznaděj, rezignace a zoufalství. Hlupáci mají pré, když o nic nejde, anebo když už je vše ztraceno.

Nápadná koncentrace hlupáků v nejvyšších patrech politiky nepochybně souvisí s prestiží, jaké se politika u občanů těší, respektive netěší. Všeobecná averze na politiku vysvětluje, proč se rozumný člověk do politiky nehrne. A když mezi sebou soutěží pouze hlupáci, diskvalifikuje to politiku jako platformu, na které lze cokoli rozumně vyřešit.

Hlupáci se v politice zabydlí v době, kdy občané politikou nežijí, tudíž ani neřeší stranické kandidátky. Dokud politika jede na autopilota, pasažérům může být jedno, zda v kabině sedí profesionál, anebo idiot, který nikdy neměl v ruce manuál, jak postupovat v nesnázích. Až když dojde na politické turbulence, ptají se ti chytřejší z občanů, odkud se ti pitomci na ministerstvech, v parlamentu či na Hradě vzali.

I v politice platí, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Utrpení občana je umocněno tím, že politické hlupství je volňáskem do médií. Že nám vládnou hlupáci, by tolik nebolelo, kdyby neobtěžovali z televizí, rádií a kdyby jich nebyly plné noviny. Média legitimizují deficit intelektu u politiků, a děje se tak i proto, že jejich hloupost rezonuje s hloupostí reportérů, komentátorů a moderátorů kolaborujících s režimem. Hloupost přitom zůstává hloupostí bez ohledu na to, kolikrát se zopakuje, analyzuje a ocení spřízněnými hlupáky.

U politické idiocie si dále musíme uvědomit, že se nejedná o zlovolnost, ale o diagnózu. Hlupák, když tvrdí nepravdu, není v pravém smyslu slova lhářem. Nálepce notorického lháře se zřejmě neprávem těší například český premiér, který kontakt s realitou asi neztratil schválně, v nějakém rafinovaném špatném úmyslu. Mimika a řeč těla u něj prozrazuje, že mu prostě bohužel jenom nebylo shůry dáno. Jeho premiérství není tragédií pouze pro republiku, obětí toho premiérství je i on sám. Hlupství je totiž vždy provázeno i směšností, a být trapný je horší, než být lotr.

I ten největší hlupák je natolik chytrý, aby si před volbami nechal pro sebe nápady, jak poškodit občany. Vytasí se s nimi až s mandátem v kapse. Pokud pak voliči volí hlupáky opakovaně, nebude to tím, že jim hloupost imponuje. Pouze tu hloupost neprokouknou. Je nad jejich veškerou představivost, že by o osudech obce, národa, kontinentu či světa, mohl rozhodovat blb.

Politika na hloupý způsob je velký malér, o kterém se ovšem diskrétně mlčí. Ze strany politiků se jedná o falešnou profesní solidaritu, což není těžké pochopit. Laťka je ve výši, kterou překročí i ten nejhloupější, takže nikdo nemusí podlézat. U kritiky zvenčí pak tomu, kdo ukazuje na politického hlupáka prstem, hrozí, že bude shledán elitářem, dezolátem, vytkne se mu bledá závist anebo úmysl ohrozit demokracii pošpiněním zastupitele lidu a jím reprezentované instituce. Proto se předstírá přítomnost rozumu i tam, kde není. S politikou na hloupý způsob je to ale stejné, jako s lidskou blbostí obecně: Nelze nad ní zvítězit, ale boj s ní se nesmí vzdát.

Martina: Já jsem chtěla zmínit výrok, který tady řekl Jaromír Novotný, jeden z architektů našeho vstupu do Severoatlantické aliance, který vyjádřil jisté zklamání z toho, kam se Severoatlantická aliance dostala, který ale na otázku, zda si myslí, že by bylo dobré ji rozpustit, řekl, že ne, protože – a to si myslím, že můžu citovat poměrně přesně – že v tom případě začne Německo zbrojit, a když Německo začne zbrojit, tak to vždycky končí jedním jediným způsobem.

Lubomír Zaorálek: Já si myslím, že to Jaromír Novotný říká poměrně přesně, souhlasím s ním úplně ve všem. Já jsem vždycky říkal, že musíme posílit roli evropských států v Alianci. Dovolím si připomenout, že jsem napsal jeden společný text s Frank-Walterem Steinmeierem, tedy ministrem zahraničí Německa, a pak jsme v různých jazycích publikovali velmi podobný text s Jean-Marc Ayraultem, francouzským ministrem zahraničí. A v těchto textech jsme se shodli na tom, že chceme, aby se posílila strategická autonomie Evropy a aby se posílil evropský pilíř NATO, a tehdy jsem byl za to prohlášen za proruského. Tady někde bychom si ujasnili, jak vzniká moje proruská pověst, protože jsem tvrdil, že se nutně potřebujeme připravit na to, že naše zájmy se rozejdou s Američany. A opakuji, říkám to jako člověk, který jezdil do Ameriky rád, který byl také jedním z těch, kterému se v Americe líbí, ale přesto když se podívám na svět prostě chladnokrevně, tak vidím, na co mě upozorňovali američtí přátelé: „Vy se pletete v tom, co je Amerika. Amerika jde jiným směrem. Amerika, to nebude Madeleine Albrightová a vaši známí, to bude úplně jiná Amerika, už ji nepoznáte. Jdeme jinam než vy, a vy si to raději uvědomte včas, než narazíte.“ Takže s těmito poznatky, a s těmito zjištěními jsem říkal, že se my Evropané musíme stavět na vlastní nohy. Nebudovat radarovou základnu Spojených států, ale budovat vlastní protiraketovou obranu. Nekupovat F-35, které mají technologické problémy – a Elon Musk pořád mluví o tom, že to je minulost, ale budovat něco vlastního, z vlastních zdrojů a zvláštních kapacit. To bylo to, co jsem tehdy prosazoval, a myslím si to stále, protože jsem přesvědčen, že Aliance opravdu vyvinula určité headquarters, centrum a podobně, které je dneska třeba rozpustit.

Když jsem toto říkal, tak mi někteří říkali, že když to bude takto, tak Američané odejdou. A já jsem říkal: „Dobře, i kdyby se to stalo – já je nechci vyhánět – ale kdyby odešli, tak to nevadí. My tuto instituci využijeme na to, že budeme budovat opravdu teritoriální obranu Evropy, na což to původně mělo být.“ Americké ambice byly vždycky větší. Američané – a i Trump si v tom vymýšlí: Když přijel do Bruselu na Radu NATO a řekl: „My tady dáváme 70, 80 procent peněz.“ Tak toto není pravda. Oni mají 750 základen po celém světě, a jejich základny v Tichomoří přeci nejsou ochranou Evropy. Aliance vznikla pro ochranu našeho teritoria, nevznikla pro naše angažmá v Pacifiku. Takže peníze, které dávají Američané do všech těchto 750 základen, nejsou peníze na ochranu Evropy. Takže počítat to, jak to počítá on, je zcestné. Ono je to vůbec těžké počítat. Ale to znamená, že když by odešli Američané, tak to nevadí. My budeme mít naši alianci, evropskou, která bude určena k tomu, k čemu měla být určena, tedy k ochraně teritoria státu, ne k expanzi. Ne k tomu, že budeme dělat expediční vojska, jak Česko začalo v jisté chvíli dělat. Ti, kteří byli propagátory expedičních vojsk, jsou dneska v čele ministerstva obrany. To mi připadá fantastické. Ti, kteří tehdy křičeli, že jsou transatlantisté, by dneska měli zpytovat svědomí, když odmítali jakoukoliv evropskou iniciativu.

Já, stejně jako Jaromír Novotný, si také myslím, že se máme držet Aliance – i třeba v nové podobě. Ona by se měla možná přestavět úplně nějak jinak. Já jsem pro to udržovat Alianci, ve které by byly členy Spojené státy, Británie, Kanada a Evropská unie jako jeden člen, který by si budoval vlastní strategii ochrany evropského teritoria. Nad tímto bychom se měli zamyslet. A Jaromír Novotný má pravdu i v tom, že ve chvíli, kdyby se Aliance rozpadla, a Německo, které má pořád nesrovnatelnou sílu v porovnání s ostatními, tak ve skutečnosti ono by se stalo tím ocelovým dikobrazem. A to neříkám, že by mě to jen tak napadlo. Říkal mi to Sigmar Gabriel, bývalý německý ministr zahraničí: „To někdo myslí vážně s tím, ať dáváme 2 %? Dovedete si představit, kde budeme za pár let, když to budeme dělat? Dovedete si představit, jak se změní Německo ve chvíli, kdy budeme dávat takovéto prachy na zbraně? My budeme v Evropě velmoc z hlediska vybavení zbraněmi. Úplně vás převálcujeme.“

Martina: Vy jste tady zmiňoval, že některé kroky byste Angele Merkelové nevyčítal s tím, že prostě nedokázala domyslet důsledky…

Lubomír Zaorálek: Myslíte „Wir schaffen das“.

Martina: Ano. Myslíte si, že tady to, co jsme teď otevřeli – tedy ohledně vyzbrojování Německa a vyzbrojování Evropy – že to také nedokáže nikdo domyslet do konce?

Lubomír Zaorálek: To je přesné. Vlastně se to snažím říct celou dobu. Já se domnívám, že nikdo nemluví věcně a přesně o tom, co to vlastně obnáší, a že si ani nikdo neuvědomuje, o jakých číslech mluví, a nikdo si nedá ani tu práci. Existuje Stockholmský institut, který k tomu má všechna čísla, protože všichni musí povinně informovat o tom, kolik mají vojáků, zbraní a všeho – i Česká republika musí – takže všechna čísla jsou k dispozici. Mně připadá, že se nikdo nepodívá na základní věc: Mluvíme o tom, že Rusko je hrozba, a my se musíme proti tomu začít vyzbrojovat. Proč někdo neřekne přesně, jak to s tou hrozbou je? Jaká je jeho síla, a jaká je síla evropských armád?

Trump má velkou ambici přijít jako někdo, kdo přináší mír, a udělá velkou dohodu s velkými hráči

Martina: Protože by se pak možná nechtěli vyzbrojovat.

Lubomír Zaorálek: My, jako evropské státy Aliance, dáváme 320 miliard euro ročně. A prokážu snadno, že celá řada zemí, třeba Holanďané, mají perfektně vybavenou armádu nejmodernějšími systémy, 70 tisíc vojáků. A budu vám vyjmenovávat, co to je za sílu. Když do něčeho dáváte 320 miliard ročně, tak to není tak, že nemáte žádný výsledek. A dohromady je to dva a půl, tři milióny aktivních vojáků. Ať mi někdo dokáže, že se mýlím, že na tuhle sílu Rusko nemůže v této době nikdy zaútočit. Zaprvé, nemají na to ekonomicky. Naše ekonomická síla je desetkrát větší, a každý, kdo se tím zabývá – já nejsem specialista na válku – tak ví, že ekonomická síla je základ, pokud chcete vést válku. My jsme desetkrát silnější než oni. A další věc je – to tady tvrdím, ať mi někdo dokáže opak – že z téhle války se budou Rusové dvacet let vzpamatovávat. Musí prostě udělat něco s ekonomikou, protože válečná výroba vám sice zvyšuje HDP, ale strašně vám ničí celkový rozvoj té země.

Martina: Ale Rusko tím posílilo svou resilienci, protože začalo mnohem víc – v obležení nevstřícných zemí – posilovat svou resilienci, samostatnost.

Lubomír Zaorálek: Dobře, to máte pravdu. To se v nějakých ohledech projevilo i z hlediska průmyslu a podobně a určitě to platí. Jenomže to platí jenom omezeně. Ve skutečnosti se tento jednostranný válečný rozvoj ekonomik těžce podepisuje na celkovém stavu společnosti, která se z toho bude, opakuji, vzpamatovávat, a to je mimochodem důvod, proč si myslím, že Putin slyší na to, kdy za ním dneska přijdou Američané – to byl obsah už té první schůzky v Rijádu – když tam přišel Dmitrijev a Američanům řekl: „Tím, že vaše firmy odešly z Ruska, tak jste přišli o 324 miliard dolarů.“ On tam přinesl texty, tabulky a podobně, a řekl: „Takovéto ztráty jste utrpěli. Co takhle uvažovat o tom, že byste se vrátili zpátky?“ A Lavrov řekl: „V místnosti byla atmosféra chuti zrušit všechny bariéry, a rozjet spolupráci ve vesmíru, ekonomice, energetice, ve všech oblastech ve velkém stylu.“ A to je Big Deal, o kterém mluví Trump: „Já chci udělat Big Deal, A to dokonce nejenom s Rusy. Já chci udělat Big Deal i s Číňany.“

Viděl jsem rozhovor s čínskými ekonomy z Davosu a podobně, takže to jsou informace, odkud čerpám. Tam se čínské profesorky, která přednáší na London School of Economics ptali, co Číňané čekají od Donalda Trumpa? A ona řekla: „To je jasné. Donald Trump bude chtít jednat, a bude se chtít dohodnout, protože dneska je situace taková, že Amerika už nemá ve světě takové ekonomické postavení, aby si mohla dovolit jít sama, a v podstatě se jí bude hodit dohoda s Čínou. Takže my čekáme, že Trump přijde. My víme, že přijde, a čekáme na jednání.“ Já si myslím, že Trump má velkou ambici přijít jako někdo, jak on říká, kdo nese mír, a udělá velkou dohodu s velkými hráči. Nám tito velcí hráči nemusí být příjemní, nemusíme z toho mít radost – Česko určitě ne – protože se najednou svět stává hrou velmocí, jako kdyby připomínal opravdu jakousi druhou „Jaltu“. A to není legrace – druhá Jalta.

Jalta, která se odehrávala, tuším, v únoru roku 1945, to je něco, co by nás mělo zajímat. To bylo setkání tří lídrů, které bylo zajímavé tím, že každý měl jiné zájmy. Dokonce i Churchill se rozhodoval, a hrozně mu vadilo, že se Roosevelt kamarádí se Stalinem, a jeho z toho vyřazují. To bylo setkání tří lidí, kteří se rozhodovali nad světem, ve kterém se rozhodovali velmi pragmaticky. A pod tím byly odlišné zájmy účastníků. Tato schůzka byla nesmírně zajímavá pro další desetiletí, pro další fungování světa, a její význam se dá srovnat s významem Vídeňského kongresu v roce 1814 a 1815. Byla úplně zásadní. A dobře víme, že pro Rusko byla Jalta strašně důležitá, že se Rusové k Jaltě vrací. Dokonce teď, na 70. výročí, teď někde odhalili veliký pomník těchto tří státníků, a Putin to otevřel s velkou slávou. Oni se k tomu neustále vracejí jako ke klíčovému bodu. Takže tohle bych bral docela vážně.

Proč? Protože Jalta byla úplný vrchol jejich moci. Tehdy tam přijel Stalin v podstatě jako představitel vítězící síly. On byl tehdy vlastně nejvýš, co kdy byl, protože Rudá armáda v únoru roku 1945 postupovala, všichni cítili její vítězství. On měl největší sílu, najednou cítil, že teď může chtít nejvíc. Takže proto je Jalta něco, k čemu se Rusové tak vracejí, a chtějí se vrátit do pozice, polohy, kdy by se znovu mohli s nejsilnějšími partnery bavit právě takovýmto způsobem.

Politika dnes nemá obsah, nezná odpovědi, a nedokáže řešit základní ekonomicko-sociální věci. Najde nějakého hrozbu, aby vzbudila strach, a na ni pověsí svou legitimitu.

Martina: Pane ministře, vy říkáte něco o velikášských představách Ruska, ale myslíte si, že oni nevidí to, co vy? Že nevidí slabou Evropu, že nevidí Evropu, která má sama se sebou víc starostí, než si sama dokáže připustit? A vy si myslíte, že Rusko má potřebu připoutat tyto územní celky k sobě, aby měli ještě – když to řeknu lidově – více hladových krků?

Lubomír Zaorálek: Na jedné straně jsem tady mluvil o hranici na Odře a Nise, a mluvilo se o kultu Jaltské konference v Rusku. To je všechno pravda. Ale přesto si myslím, že všechny představy, že se Rusko vrací do Evropy, a obsazuje tady další země, je podle mě mimo současnou realitu. A to z řady důvodů. Protože historie je teď v tomhle úplně jiná. Jednak si myslím, že Rusko dnes nemá ekonomickou sílu na takovouto expanzi. Kdysi, za socialismu, mělo pět milionů vojáků a tisíce tanků, a ještě podporu satelitů, jako bylo Československo s dvě stě tisíci vojáky, a mobilizace by to ještě znásobila na půl milionu. My jsme měli tisíc tanků. Tady byla obrovská síla, kdy opravdu tehdejší Sovětský svaz mohl pomyslet na to, že by intervenoval do Evropy. Dneska se nechápe, že to je všechno pryč. Současná ruská armáda bojuje s Ukrajinou, postupuje kilometry, za tři roky vlastně nebyla schopna porazit ukrajinskou armádu, která není armáda NATO. To je pořád představa, že se tady bojuje podle starých not, jako za druhé světové války, ale Rusové, s veškerou silou, kterou mají, nejsou schopni postupovat rychleji. Takže představa, že Rusko zítra bude obsazovat další země, je, podle mě, science fiction román. Tyto ambice dneska Rusko v reálu nemůže naplňovat.

A Rusko vykreslené jako hrozba – to je ve skutečnosti jenom díky jaderným zbraním. To je jedna, opravdu zásadní síla, kterou má. Vtip je ale v tom, že její použití je stejně nesmyslné, jako bylo za studené války. To znamená, že to sice visí nad světem jako hrozba, ale v situaci, kdy se do sebe nemůžeme pustit, protože to je podle mě zaručené zničení, tak jediné, co má smysl, je právě jednat. A k tomuto jednání míří Trump, na kterém se nám nelíbí, že to je jednání mezi velmocemi, kdy jsou ostatní opomenuti. Ale na druhé straně my toto jednání potřebujeme, protože mezi velkými jadernými hráči musí vzniknout nějaká pravidla, která mezitím zmizela, nová pravidla hry a řád, ve kterém nebude riziko, že se to celé zvrtne do nějakého dalšího konfliktu. Takže já se ve skutečnosti domnívám, že toto je nejpravděpodobnější scénář.

Myslím si, že na něm mají zájem Číňané, má na něm zájem Trump. Trump není žádný válečník, který by chtěl někoho zítra vést do války, to si snad můžeme říct, že je docela jisté. Ale dokonce si myslím, že na tom nemá zájem ani Putin. On má zájem být součástí této hry, dokázat v ní vytyčit své bezpečnostní zájmy, aby byly respektovány. Protože pro Rusy byla expanze NATO něco, co cítí jako hrozbu, a potřebují si v tom stanovit nějaké demarkační linie. Já pokládám za absolutně nepravděpodobné, fantasmagorické, když se neustále opakuje, že když nezastavíme Rusko, jeho pomalý postup na Ukrajině, tak zítra vtrhne k nám. Toto vše jsou, podle mě, falešné představy.

Martina: Proč to v nás živí?

Lubomír Zaorálek: Já mám dojem, že tady jsou samí prodavači strachu. Tady se politice vyplatí jednou epidemie, a pak se hrozí klimatickou krizí, místo toho, aby se na tom opravdu demokraticky dohodli, jak tomu budeme rozumně čelit bez toho, že na tom zase někdo strašně vydělá. Aby se hrála poctivá hra, a bylo to něco, na čem se lidé shodnou, protože se to vede odpovídajícím způsobem. Ale když se špatně vládne, tak to dopadá tak, jak to dopadá tady. A teď máme další hrozbu. Protože politika nemá obsah, nezná odpovědi, a nedokáže řešit základní ekonomicko-sociální věci, tak si najde strašáka a hrozbu, na kterou se pověsí, a z té čerpá svou legitimitu. Mně to připadá, že je tady potřeba dělat si hrozby. My jdeme od jedné hrozby ke druhé. Tenhle život je ale nesnesitelný. Já bych byl rád, kdybychom toto dokázali nějak reflektovat, abychom se nenechali dále něčím strašit a kvůli další hrozbě nutit, abychom někam cpali 700, 800 miliard. Já tvrdím, že je to umělé.

Evropa se zbavuje svých nejcharakterističtějších rysů, které byly důležité pro to, proč byla Evropa přitažlivá a zajímavá, tedy že nechtěla být ocelovým dikobrazem, ale chtěla být místem… A my teď tvrdíme, že ten se svět proměnil tak, že se musíme stát ocelovým dikobrazem. Já bych si stál na tom, že si tady trváme na tom, že chceme žít normální životy, a nechceme tady všude mít kolem sebe tanky a zbraně. Protože to je směr, kterým svět ani nepůjde, protože je to absurdní cesta.

Silní lídři bývají nepříjemní, tyranští, ale mají velkou vůli změnit svůj národ. A tato energie z nich vyzařuje, a to jim získává postavení.: Si Ťin-pching, Putin, Trump, Erdogan, Netanjahu.

Martina: Lubomíre Zaorálku, vy jste zmínil v jednom svém postoji slovo „chladnokrevně“. Toto slovo obvykle nemívá příznivou konotaci, ale v politice asi má své nezastupitelné místo, protože když se podíváme na to, jak reaguje Evropská unie ústy svých představitelů, tak to není chladnokrevnost, to je spíše hysterie, třeba vůči Rusku. Řekněte mi, je tady, kromě Donalda Trumpa, ve světě nějaký lídr, který by reagoval chladnokrevně?

Lubomír Zaorálek: Tak, určitě Si Ťin-pching, když se mě takto ptáte. Ale je jich více. To jsou právě takoví docela nepříjemní, tyranští lídři, kteří nám, zemím, jako je Česko, nedělají úplně velkou radost. Oni mají jednu vlastnost – a to je zvláštní – že všichni mají jakousi strašně silnou vůli změnit národ, ve kterém žijí. Víte, můžeme na nich vidět hodně špatného, a že se nám to nelíbí, že jsou vlastně tvrdí, autoritativní, a že někdy jsou až za hranicemi toho, co jsme schopni akceptovat. Ale zajímavé je, že všichni mají jakousi strašnou sílu v tom, co jim získává pozici, totiž že mají odhodlání změnit národ.

Vezměte si Si Ťin-pchinga, jak on za tím jde. Vezměte si Trumpa, který říká: „Já to všechno změním. se mnou to všechno začíná“. To samé Putin. Ten taky říká: „Já to všechno změním“. To samé Erdogan, ten je taky tento typ vůdce. To byli vůdcové, kteří mi byli vždycky nesympatičtí. Já se skoro se žádným z nich neztotožňuji. A byl to také Benjamin Netanjahu, další člověk, se kterým jsem se hádal, dokonce mi, kvůli tomu, jak jsme se hádali, telefonoval, a mám vůči němu strašné výhrady, aby to bylo zřejmé, pro mě je ztělesněním kurzu, se kterým jsem nesouhlasil. Přesto jsem měl možnost se o tom s Izraelci mockrát bavit, a bylo zvláštní, že oni naše spory akceptovali. A Netanjahu mi říkal: „Pořád nechápeš, že svět patří lidem jako je Putin, Trump“, myslím, že jmenoval taky Erdogana, už nevím, kdo to byl, „jim patří budoucnost.“ On mi to řekl někdy v roce 2016, nebo tak, to byla jiná doba. Tehdy, když říkal, že svět patří Putinovi, Trumpovi, tak to nebylo tak jasné. Dneska už nám to připadá…

Martina: Že si to přerozdělili.

Lubomír Zaorálek: Ano. On mi říkal: „Tohle je budoucnost“. A já jsem mu říkal: „Musíme respektovat evropská pravidla. To já nemohu překročit. To je rodina, ve které se musím udržet“. A on říkal: „Vykašli se na Evropskou unii, ta jde do háje. Ta nic nepochopila. Svět patří těmto lídrům“. A tito lídři, kteří se nám nelíbí, kteří jsou pro nás tyranští, někdy nepříjemní, mají jednu vlastnost: Všichni vyzařují zvláštním odhodláním, energií, že chtějí změnit národ, ve kterém žijí, což je něco, co v Evropě nemáme. My nemáme energii a sílu, že chceme tuhle Evropu, která se – jak říkal Draghi – blíží agonii. Tady není nikdo, kdo by řekl: „Já Evropu změním“.

Martina: Chceme ji udělat ale zelenou, chceme ji dekarbonizovat, chceme zachránit svět.

Lubomír Zaorálek: Víte, jaké mám výhrady vůči zelené Evropě? To nejsou moje názory, ale jsou to názory slavné Francouzky Tubiana, která byla i v Praze, a mně připadalo, že to bylo přesné, co řekla. Ona řekla: „Pokud chce někdo dělat“ – ona byla hlavní lídr Pařížské klimatické konference, byla nejdůležitější postavou, úplně jednička – „dělat takovouto transformaci, jako je zelená dohoda, tak to je taková transformace společnosti, že to vyžaduje novou společenskou smlouvu. Tohle se musí dělat, jestli jsme demokratická společnost, tak, že se lidem sdělí, o co jde, že se lidem nehraje žádná bouda, že se lidem nenamlouvá, že zbohatnou, když se potom ukazuje, že chudnou. Toto selhání je obrovské,“ říkala, „protože my jsme nezvládli proces dohody s lidmi, a není možné takovouto změnu dělat bez nich. Není možné ji dělat proti nim. Není možné dělat, že se jim neříká pravda. To je selhání demokratické Evropy“, říkala. Takovýmto způsobem se nic prosadit nedá.

Trump podává Rusku ruku, jako kdyby říkal: My vás z toho vytáhneme, protože nesete následky války, do které vás Západ a USA za Bidena dostaly

Martina: Představit to lidem? To by musela existovat alespoň jedna realistická dopadová studie.

Lubomír Zaorálek: Třeba. A to je pravda. A to jste řekla přesně, protože v případě ReArm, nového projektu ocelového dikobraza, nikdo nepřichází s přesným popisem toho, co bych žádal. Ať se tedy řekne, jaká je síla Evropy, ať se řekne, jaká je přesná síla Ruska, které, podle mě, se bude muset vzpamatovávat ze ztrát, které utrpělo, a pak se ptejme, co vlastně potřebujeme my. My vlastně tady budeme zase vyrábět tanky, ótéčka, a podobně. Možná příští války budou o něčem jiném, bude to o radioelektronice, bude to o jazykových modelech, já nevím, o čem všem. My se řídíme touto válkou, která se odehrává v zákopech téměř po vzoru druhé světové války, a navalíme do toho obrovské peníze? To myslím smrtelně vážně, že to je cesta k zaostalosti Evropy, protože vůbec neuvažujeme jako někdo, kdo má vizi toho, kam svět jde, a v tom si pro sebe najde postavení.

Mně připadá, musím vám to ještě doříct, že je strašně důležité, že Big Deal, který tady připravuje Trump, je vlastně něco, co se nám nelíbí, a všechno se v nás bouří, je to podaná ruka Rusku, jako kdyby říkal: „My vás z toho vytáhneme, protože my víme, že nesete následky války, která úplně deformovala strukturu vaší země“. Proto jsem mluvil o jednání v Rijádu. A teď se vedou další jednání. Teď je další jednání ve Švýcarsku, které je dokonce tajné, jedná se o obnovení Nordstreamu. Oni v podstatě nabídli Rusům: „My vám dáme ruku a potáhneme vás z mrazu, do kterého jste se ve válce dostali“.

Když jsem uvažoval o Bidenovi a Blinkenovi, o tom, co dělají, jak dělají proxy válku Západu, USA, proti Rusku, tak jsem se tehdy dostal k informacím z Ameriky, že smysl toho je v tom, že se má oslabit Rusko, a pak, až bude Rusko oslabené, se za ním přijde a navrhne se mu pomocná ruka. To jsem tehdy slyšel jako hypotézu. Ale mně přijde, že tady je zvláštní kontinuita americké politiky, protože i když Trump tvrdí, že tato strategie byla špatně, že byla vadná – vy jste usilovali o něco, čeho nebylo možné dosáhnout, ale kupodivu je tam kontinuita v tom, že on dneska přichází a říká Rusům: „Tak, my vám nabídneme…“, protože oni dneska opravdu mluví o velkých smlouvách ve velké řadě oblastí. Víte dobře, že se mluví o snižování sankcí, uvažují, že začnou uvolňovat některé sankce, takže oni vlastně Rusům, kteří se od té doby orientují na Čínu, jakoby nabízejí pomocnou ruku.

Martina: A snaží se je od Číny odtáhnout.

Lubomír Zaorálek: Kalkulace je v tom. Někteří naši tvrdí, že to je strašná naivita, a jestli to Trump myslí, tak je to hlupák, a tak dále. Já nevím, to jsou strašné, silné soudy, protože přece my víme, že jednání mezi Čínou a Ruskem ohledně cen plynu se vlastně stále nehýbají dobrým směrem, protože Číňané chtějí za každou cenu ceny plynu srazit – Síla Sibiře a podobně – na nejnižší hodnotu.

Číňané jsou takoví – dovolím si tvrdit, že jsem je natolik poznal – nesmírně tvrdí vyjednavači. Daleko tvrdší než my Evropané. A Číňané chtějí zacházet s Ruskem jako s budoucí kolonií – levné suroviny, a podobně. Rusové to samozřejmě cítí, i přes zdánlivé sbližování Ruska a Číny, protože v zásadních věcech jde o ceny surovin, které Čína chce. Čína ani nechce pomoct se stavbou plynovodu, „Tak to postavte. Postavte si to, a pak to budeme kupovat výhodně za naše ceny.“ A Rusové, kteří jsou tedy poměrně tvrdý národ, najednou mají akceptovat toto postavení budoucí čínské kolonie, protože demografická a ekonomická převaha Číny je dnes obrovská. Takže pro ně to není výhodné – navzdory tomu, co někteří píší, že to je naivní – se s Američany skutečně budou bavit, protože najednou se tady vytváří někdo, kdo vytváří rovnováhu, a možnost získat výhody, které by nezískali, kdyby jednali s oběma stranami. Takže tady nejde o to, že Trump získá Rusko na svou stranu – to je asi opravdu přehnané – on vlastně usiluje jen o určitou korekci, a o to, aby se ukázaly určité možnosti Ruska. A to jsou karty, o kterých Trump mluví.

Mimochodem, já jsem toto zažil u Ukrajinců. Ukrajinci jezdili do Prahy ještě před tím, než vznikly všechny ty konflikty, a mě to – přiznám se – dopalovalo, protože přijížděli do Prahy s takovýmto poselstvím: „Rusové mají obrovský vliv a mají peníze a všechno, a my bychom přes to rádi s Evropou… Ale to nám musíte dát peníze. Daleko více peněz. Musíte Rusy přeplatit.“ Takže můj pocit vznikl z těchto ukrajinských návštěv, že jezdí k nám do Evropy, aby nám řekli, že potřebují opravdu hodně peněz na to, abychom přeplatili Rusy. A pak jedou do Moskvy a říkají tam: „Evropané nám nabízejí peníze. A my od vás potřebujeme taky více peněz“. Toto, co vám říkám, je úplně průhledně jasné. Tohle hrála ukrajinská politika ještě dlouho, než byly současné konflikty – hrála to celou dobu na obě strany. A pak se dostala na Majdanu do konfliktu, kdy Rusové řekli „Vy nemůžete zároveň být součástí nějaké Unie, a zároveň obchodovat s námi. To nás vytlačíte z vašeho trhu. My s tím nesouhlasíme“, a praštili do stolu.

Martina: Lubomíre, vy si dnes koledujete.

Lubomír Zaorálek: Ale co koleduji? To jsou přeci fakta. Všechno, co říkám, se dá dnes poměrně snadno ověřit.

K čemu tady jsou politici, když se uprostřed geopolitické bouře, ve které jsme, nejsou schopni zorientovat a zformulovat zájem země?

Martina: To ano, ale není tady vůle, není tady vůle vůbec takovouto diskusi připustit.

Lubomír Zaorálek: Jenomže my jsme uprostřed geopolitické bouře, ve které – jestli se v ní nebudeme schopni zorientovat, jestli nebudeme schopni se v této zemi o tom seriózně bavit – nejsme schopni zformulovat ani zájem této země. A k čemu tu potom vůbec jsme – jako politici? Přece jestliže vidíme, že se to všechno přestavuje, Aliance už není, čím byla – někteří říkají, že je ve stavu klinické smrti – se dostala do sporu, nahoru se dostala Evropská unie, která má najednou posloužit jako vak peněz pro to, aby se z ní financovaly za 800 miliard nákupy zbraní? To jsou přeci zásadní věci. A my jako Češi musíme vědět, jak se k tomu postavíme. A já tvrdím, že to je PR akce, která není domyšlená. My opět děláme další naprosto nezvážené věci, protože máme v EU špatné vládnutí, protože jsme ji nedokázali dostat do podoby, kdy by byla opravdu funkční. A dokonce to není tak, že je to neřešitelný problém, já to neříkám jako katastrofista, a naznačím, jaká by z toho byla cesta, aby někdo netvrdil, že tady pořád všechno shazuji.

Já jsem měl kdysi šťastnou možnost, že jsem se mohl scházet s Jacquesem Delorsem, nejvýznamnějším a nejsilnějším předsedou Evropské komise v historii, který – když to zjednoduším – byl strašně nešťastný, a vždycky mi říkal: „Bohužel, společná měna nemůže existovat bez fiskální nohy. Jestliže jsme nedokázali vytvořit fiskál, tak to znamená, že při první bouři se tato chatrná stavba zřítí“. On z toho byl nešťastný. To byl slavný člověk, který byl nešťastný, protože mi tvrdil, že jsme to nedokončili. To, co je nedokončené, nemůže fungovat. Takže to, že máme procento HDP fiskál, je naprosto nedostatečné. My to můžeme dramaticky zvýšit. Problém je v tom, že s tím nesouhlasíme, protože to nechceme svěřit Evropské komisi a evropským institucím, které mají velmi slabou politickou legitimitu. Nic si nenalhávejme, Evropský parlament prostě není srovnatelný s Evropským kongresem. On nemá zdaleka legitimitu, co on. Ale my přece můžeme udělat to, že fiskální nohu posílíme, ale prostředky se budou rozdělovat v jednotlivých státech, a ne, jak to je dnes.

Martina: Rozumím, ale trochu mě leká představa, že když Evropa nefunguje, tak dáme více Evropy.

Lubomír Zaorálek: To je ale více Evropy v tom smyslu, že hospodaření s penězi nebudou dělat evropské instituce, ale státy samy. Představte si: My jsme v Next generation fund dostali jako Česko 200 miliard. Ale těchto 200 miliard jsme dostali tak, že to z nás udělalo opice, a my jsme s tím museli zacházet jako opice, podle toho, jak se nám to předepsalo. Teď si představte, že smysl je v tom, že Evropa – protože si může půjčit výhodně velké sumy, tak to udělá – ale pak nám je dá k dispozici, a my se rozhodneme, že si to dáme do penzijního systému, nebo, že teď potřebujeme třeba posílit investiční banku pro malé, střední podniky.

Martina: Ale to by byla kompletní restrukturalizace Evropské unie.

Lubomír Zaorálek: To se musí provést. A musí se to provést tak, aby státy cítily, že je to pro ně výhodné.

Martina: Má na to mentálně?

Lubomír Zaorálek: Když to neuděláme, když nenajdeme … Rozumíte, tento projekt má smysl jenom, když se dodělá. Když se nedodělá, tak má pravdu Delors. Je to jako stavba bez střechy, a když přijde bouře, tak vás to zničí. My přeci nemůžeme spoléhat na to, že v tomto nedokonalém příbytku můžeme být. Buď ho tedy zrušíme, jak říká Stiglitz – což tedy není snadno proveditelné – nebo ho nějak dodělejme. Stiglitz ve své knize „Euro“ doporučuje tři varianty postupu, jak se z toho dostat. On říká to samé, co Draghi: „Do or die“, buď něco uděláte, nebo na to doplatíte. Problém Evropy je, že od „Maastrichtu“ není schopna nastartovat ekonomiku. Byla finanční krize, a jiné země – Amerika – nastartovaly růst. Evropa ne. Ona není schopna ekonomického rozvoje. A to ani v době, kdy je jinde konjunktura. Takhle to nejde dál. Takhle jdeme dále dolů.

Peníze jsou v EU znehodnocovány tím, že je dáváme někam, kde je nepotřebujeme, protože je nemůžeme dát tam, kde je potřebujeme. O financích by měly rozhodovat jednotlivé státy, a ne EK.

Martina: Vidíte nějakou vůli něco změnit? Protože by to znamenalo, že by si kapři vypustili rybník.

Lubomír Zaorálek: Teď nevím, kdo by si vypustil rybník. Jde mi o to využít evropské síly na to, aby se opravdu pomohlo jednotlivým státům. A státy mají největší demokratickou legitimitu. Státy, a národní parlamenty, mají odpovědnost, vlády se zodpovídají svým voličům, a parlamentům, a podobně. A ty mají učinit strategická rozhodnutí. To znamená, využít síly celku, ale dát to těm zemím. Aby to nebyla Evropská komise, která nám vypráví, co máme dělat, a my jsme jako ti opičáci, kteří to dělají podle pokynů, a často se škrábeme složitým způsobem. Peníze jsou často znehodnoceny tím, že je dáváme někam, kam je ani nepotřebujeme, protože je nemůžeme dát tam, kam je potřebujeme. Tento systém napravit. To znamená respektovat, že tady jsou stále státy. Podle toho, jak to funguje, tak nejsilnější politický orgán EU je Evropská rada, a ta by měla říci: „Protože se neshodneme na integraci, ve kterých budeme mít společné zájmy, tak to udělejme tak, že s tím budou zacházet samotné státy.“ Já vám naznačuji, že z toho existuje cesta.

Martina: To ano, ale vidíte sebemenší vůli po ní jít? Chováte v sobě – aspoň na základě nějakého jevu – naději, že by Evropská unie byla schopna změnit od základu sebe samu?

Lubomír Zaorálek: Já si myslím, že pokud to nedokáže, pokud nedokážeme udělat něco takhle racionálního – jakože nám to řada chytrých lidí doporučuje, jmenoval jsem třeba Stiglitze a jeho návrhy, jak změnit euro, a podobně, aby to celé dostalo smysl, aby to mohlo ekonomicky fungovat – když to prostě nedokážeme udělat, pak platí to, co jsem řekl na začátku, že Evropa bude nakonec apendixem Eurasie. A bude se daleko víc naplňovat to, co jsem tady říkal, že pro Rusy je atraktivní myšlenka Jalty, a hranice na Odře a Nise, a že mají zájem se vracet do této minulosti a obnovit svou… Nechci to říkat nějak hrozivě, nic z toho se nebude dít nějak moc rychle, ale jde mi o to, že čím méně bude Evropa schopna být efektivní, funkční – protože to je vlastně odpověď na to, jak si udržet určitou podobu života, určitý názor – když to nedokážeme, tak se všechno začne znejišťovat.

Já vám řeknu, jak to bude vypadat. Severoatlantická aliance bude existovat tak trochu nezřetelně, protože Amerika třeba úplně neodejde, ale bude spíše v politickém vedení, jako byla kdysi Francie, když odešla z vojenského velení NATO, a byla jenom v politickém vedení. Evropská unie bude podobně nezřetelná, protože budou projekty mimo ni, a podobně – jako vidíme teď koalici ochotných. Ona vlastně nebude celkem, který by našel cestu, a budeme žít ve zvláštním rozbředlém stavu, protože žádná odpověď na tyto otázky nepřijde, a tahle rozbředlost nás samozřejmě učiní slabými.

Martina: Chudšími.

Lubomír Zaorálek: Chudšími taky. Slabými a zároveň se rozplývajícími na euroasijském kontinentu, který bude získávat váhu. Zase, kdybychom se podívali na čísla, tak vidíme, jak se síla stěhuje jinam. Protože tam moc nejezdíme – není to pro řadu lidí jednoduché – tak nevidíme, jak se rovnováha ve světě mění. A my budeme jenom poloostrovem Eurasie, protože si nebudeme schopni uhrát, že máme výkonné vedení, že si dokážeme dobře vládnout, jsme schopni dobře rozdělovat peníze, ale ne nesmyslně podle toho, jak to zrovna napadne nějakou PR akci, které nám pořádá Evropská komise. To je nekompetentní řízení celku. A vy máte samozřejmě pravdu, když se ptáte, jestli to dokážeme. Ale já vám říkám, že když to nedokážeme, tak nás nic dobrého nečeká.

Trump chce s Ruskem využívat nerostné bohatství na těch ukrajinských územích, která budou ruská. Tím zabrání rozkradení oligarchy, umožní rozvoj Ukrajiny s tím, že pod kontrolou USA to půjde.

Martina: Pane ministře, poslední otázka. Myslíte si, že se Donaldu Trumpovi podaří vymoderovat, zajistit třeba nejprve příměří, a poté mír na Ukrajině?

Lubomír Zaorálek: Ano. Já mám pocit, že Trump bude usilovat o to, aby se podílel i na rekonstrukci Donbasu, který je součástí Ruska. A dohoda bude i s Ruskem – to je hlavní síla toho Trumpova postupu – že do toho zahrne i Rusko. A proto nechce mluvit o bezpečnostních garancích, protože říká, že tohle bude bezpečnostní garancí. To, že tady budou společné podniky, a my v tom budeme existovat, a budeme mít nad tím kontrolu. Ministr financí Bessent taky říká dost natvrdo, že kdyby to tak nebylo, tak to oligarchové rozkradou: „To je pojistka proti vám samotným. Vy nejste schopni zemi obnovit, my vám v tom nevěříme, ale pod naší dohodou a kontrolou to půjde“. Je to tak trochu kolonie, to je pravda, ale pak je šance, že peníze půjdou i do obnovy země. A já si myslím – to je moje tušení – že do toho bude zahrnuto i Rusko, což bude pro Ukrajince bolavá věc, a že s USA budou společně využívat nerostné bohatství, které má samozřejmě pro Ameriku obrovský význam.

Co teď říkal Putin? Říkal: „My máme taky nerostné bohatství, nejen Ukrajinci“. To znamená, že to přímo říká: „My se toho taky chceme účastnit“. A proč se toho chtějí účastnit? Protože Rusko opravdu potřebuje investice do energetického průmyslu, a podobně. Ne, že by nemělo peníze, to si myslím, že snad ani není problém Ruska, možná, že ani zanedlouho nebude, ale přesto si myslím, že Američané jsou schopni nějakými injekcemi narovnat ekonomicko-sociální vývoj Ruska, který je válkou strašně deformován. Takhle Rusko nevydrží, potřebuje změnu. Představuji si, že vstup Američanů je to, co jim umožní restart nejen americko-ruských vztahů, ale dokonce restart samotné ekonomiky Ruska. A myslím, že v Rusku je – a to není žádný dohad – celá řada umírněných lidí, kteří už mají války plné zuby a kteří drží pusu, protože nemohou jinak – protože tento režim je poměrně, jemně řečeno, autoritativní, diktátorský – a kteří se už těší, že tato zatracená válka skončí a že začne normální život. A že se třeba byznys vrátí do normálních kolejí a že se pro Rusko otevře jiná perspektiva než válečná ekonomika, která je svým způsobem pro tuto zemi ničivá. Takže tohle je strategie Trumpa.

U Trumpa mám pocit, že to je bagr, který jede a který – si myslím – že se nezastaví, protože tohle je jeho životní představa, co předvede světu. Takže, když se mě ptáte – tak on to zrealizuje. A Ukrajině bohužel nezbývá než do toho vstoupit, protože nikdo jí nic jiného nenabízí. Co nabízí Evropa alternativního? No, nic. Selhání Evropy je v tom, že nemá k tomuto Trumpovu plánu alternativu. My ho můžeme kritizovat, můžeme stokrát říkat: „To je kolonizace“, a já nevím, co všechno, ale nemáme alternativu. A Američané dokonce – jak jsem zjistil – jsou přesvědčeni, že to, jak to vymysleli, že to je chytré. Ne, že to je pro ně výhodné, ale oni si myslí, že je to přeci strašně chytré: „My jsme našli způsob, jak vyřešíme v této zemi korupci. Našli jsme způsob, jak tuto zemi obnovit. A našli jsme způsob, že budeme využívat nerostů, a zároveň to povede k tomu, že se to bude celé konsolidovat.“ Takže Bessent, ministr financí – jak jsem z něj měl pocit – je na to pyšný. Oni mají dojem, že to je Marshallův plán vymyšlený pro někoho, komu umožní přežít, protože, jak to říkal Trump v Oválné pracovně: „Vždyť vy nemáte žádné karty, všechny máme my. My jsme vaše jediná šance. Tak když to zahodíte, tak co vám pak zbývá?“ Jenom zničená země, nikdo vám nepomůže.

Martina: Pane ministře, možná, že v době, kdy budeme vysílat náš rozhovor, tak už toto bude jasnější, a uvidíme, kam se Ukrajina – a celý svět – posune. Pane ministře, já vám moc děkuji za rozhovor, za to, jak nad věcmi přemýšlíte, a za to, že máte tu srdnatost nás se svými myšlenkami seznámit. Vážím si toho.

Lubomír Zaorálek: Já děkuji za pozvání. Ale nevím, jestli to je srdnatost. Mě už nic jiného nebaví než se snažit popsat to, co vidím. Já vždycky a pořád opakuji Orwellovu větu: „Nejtěžší je dokázat vidět to, co se vám odehrává před nosem“. Tohle dokázat popsat přesně, to je to, co nám dává šanci. I v Evropě. Naše jediná šance je, že se takhle budeme spolu bavit, a uvědomíme si, v jaké bouři se nacházíme, a začneme v ní hledat cestu.

Helena Neumannová: Pane docente, mikrobiom je v poslední době nejenom horkým tématem mezi odborníky, ale snaží se mu porozumět laická veřejnost. Každá maminka si dneska načte, co to tedy je ten druhý mozek, mikrobiom, mnohdy jsou to nesmysly, jakým způsobem vy, jako odborník, a to především na farmakologii, která, jak víme, nám to trávicí ústrojí a střeva ovlivňuje velmi, jakým způsobem vy vlastně představujete mikrobiom, když byste měl promluvit k obyčejnému člověku?

Jiří Slíva: Hm. Obyčejný člověk, já myslím, to jste vy všichni. Jsme obyčejní lidé. Je problematické se na to dívat i z odborného hlediska, protože když se podívám i do odborné literatury, tam se dívám každým dnem, tak každým rokem v odborné literatuře je publikováno něco kolem 7 000 odborných článků, které se zabývají probiotiky. Čili i člověk, který má vystudovanou lékařskou fakultu, nebo farmaceutickou fakultu, jestliže se tím dnes a denně nezabývá, není to jeho každodenní chléb, tak vůbec orientovat se v té problematice je i pro něho, tedy i pro mě, já v tom nejsem výjimkou, velmi složité. Jak si představit mikrobiom? On ten pohled se také mění v průběhu času, když jsem chodíval před několika desítkami let do školy, tak jsme zmiňovali například, že moč je sterilní. Dnes víme, že toto prakticky dogma bylo změněno, víme, že jeden mililitr moči obsahuje něco kolem sta tisíc bakterií a je to zcela fyziologické. Aniž bychom měli jakékoli problémy. Stejně jak se říkalo, že mateřské mléko obsahuje jenom nějaké ty důležité bílkoviny, důležité sacharidy a tak dále, ostatně proto tady byl v šedesátých a sedmdesátých letech takový odklon, pojďme posílat ženy do práce, nahraďme všechno tím umělým, to je to nejlepší, protože my tomu přeci rozumíme, pak se ukázalo, že tomu tak prostě není. Víme, že i v tom mateřském mléce jsou mikroorganismy, které se sem dostávají, a teď je samozřejmě otázka, kde se tam berou, taková téměř nerudovská otázka, a ony se tam dostávají nejenom z vnějšího prostředí, když miminko…

Mitochondrie jsou bakterie, kterým se kdysi začalo líbit ve větších buňkách, a začaly s námi žít

Helena Neumannová: Když je v kontaktu s maminkou, ano…

Jiří Slíva: Děkuji, ale stejně tak se sem dostává i z trávicího traktu maminky lymfatickou cestou, takže je to taková směsice, a je to v podstatě jedna z nejvýznamnějších cest, nebo jeden z nejvýznamnějších způsobů, jak dochází ke kolonizaci našeho těla. Dokonce jsem četl i takové první zkazky o tom, že dokonce na fetoplacentární jednotce, to znamená na té hranici, kdy komunikuje miminko s mateřským tělem, že tam jsou také už nějaké bakteriální DNA a v podstatě každá buňka, to je taková velká kontroverze, nebo z mého pohledu si myslím revolučně řešená, každá naše buňka, která obsahuje mitochondrie, tak z toho evolučního hlediska mitochondrie jsou také bakterie, které kdysi začaly, začalo se jim líbit v těch větších buňkách a začaly s námi žít, dnes vlastně mají svojí nukleovou kyselinu a vytváří si vlastní bílkoviny.

Helena Neumannová: Teď jste úplně uhodil na hřebíček, protože vy jste okamžitě využil toho horkého tématu. Mitochondrie, kdy nejenom, že se dozvídáme, že má tisíciletou životnost, takže jak to tedy s námi je, jak to ten vesmír s námi myslí? Ale zároveň se vědecká obec pře, je to bakterie, není to bakterie, jak to nazývat, jak ty chemické procesy v těle proudí. Moc za to děkuji, protože to jste mi nahrál na hezkou otázku. Vy jste začal u miminka, u toho nejprve plodu, později miminka, které přichází na svět naprosto bezbranné, nevinné a geniální, jak víme, mě zajímá, jakým způsobem maminka může pomáhat přes sebe, protože víme, že krmí mlékem, které samozřejmě tvoří ona sama, a tím pádem, to co sní, dostává do těla její miminko, její děťátko, tak jakým způsobem může ta maminka ochránit dítě v době, kdy se opravdu trápíme infikovanými potravinami, pesticidy, hormony, antibiotiky. Jakub Vágner, slavný rybář nám sdělil, že v podstatě dneska už není ryba, která by byla pro tělo přínosná a zdravá, takže žádný jód z ryby se nekoná, čili, pojďte mi pomoct, vysvětlete obyčejným smrtelníkům co dělat, v případě matky?

Jiří Slíva: V případě budoucí matky…

Helena Neumannová: V případě už kojící matky.

Jiří Slíva: Velmi jednoduše, to, co dělá dobře jejímu tělu, tak velmi pravděpodobně bude dělat dobře i tomu kojenému dítěti. Samozřejmě, berme to s rezervou, víme, že dítě není jednoduchá zmenšenina člověka, ale v určitých intencích to lze takto říci. Jak jste zmiňovala, že není zdravé jíst ryby, my se teď tady bavíme o těch mikroorganismech, které spolupracují, ono sice je tady velká neznámá, jaké všechny benefity nám může ten mikrobiom nabídnout, nebo jeho příznivé ovlivnění, ale stejně tak se můžeme bavit, co třeba dělají omega 3 mastné kyseliny. Je také velmi aktuální téma vitamínu D. Víme, že prostě v dnešní době se tak nesluníme, jako naši předci, více se zavíráme do kanceláří, tím pádem zejména v zimních měsících, zejména v městských oblastech jsme ohledně déčka v deflaci, vitamín D nejsou rozhodně jenom kosti, ale je to zapojení do imunitního systému a tak dál. Hormonálního systému, že.

Helena Neumannová: Velmi, velmi důležité.

Jiří Slíva: Tak, tak, tak. A analogicky to také bude i s tím mikrobiomem, možná několik čísel, která jsou dohledatelná, jenom v každém z nás je něco kolem 20 000 genů, které kódují bílkoviny, asi jednou tolik, nebo stejné číslo těch, které bílkoviny nekódují, a genom, ten mikrobiom v našem těle tak je stokrát, nebo stopadesátkrát větší. Čili, také se uvádí takové přepočty, že organismus každého z nás, dospělého, obsahuje něco kolem jednoho, jednoho a půl kilogramu těchto úžasných breberek, které jsou opravdu všude, samozřejmě dominantně je to trávicí trakt, u žen je to vagína, ale máme tady mikrobiom oční, samozřejmě dutina ústní. Kožní mikrobiom, prostě jsou tu s námi, jsou mezi námi, akorát je nevidíme. A jenom zpětně ještě k té rybě, že není asi zdravé jíst ryby, ona je otázka, co je vlastně dnes opravdu zdravé.

Helena Neumannová: Výborně, teď jste ji položil. Otázka, o které bychom mohli hovořit hodiny a hodiny. Obzvlášť ve vztahu k mikrobiomu.

Jiří Slíva: To je taková filozofická otázka, podívejme se, kolik baštíme plastů. Zase jsou odhady, podle kterých každý z nás zkonzumuje za rok jednu platební kartu.

Helena Neumannová: Opravdu takhle se to…

Jiří Slíva: Opravdu už to bylo změřeno, a bohužel i v tom mateřském mléku.

Helena Neumannová: Proto máme atopické děti, proto máme ADHD.

Jiří Slíva: Tam jsou ty mikroplasty, a tak dál. Dokonce v loňském roce už byla v renomovaném časopise Nature Scientific Reports publikovaná krásná práce, která dokládá, doposud se říkalo, no dobře, tak baštíme ty plasty, někde se asi ukládají, a teď už je jasně prokazatelné, že neprospívají našemu tělu, ba dokonce mu škodí, zejména třeba při rozvoji aterosklerózy, což mimochodem, aterosklerózu mohou ovlivňovat třeba příznivě některé mikroorganismy, a tak dále. Ale to se bohužel nezmění, jestliže se nezmění světová politika s plasty.

Helena Neumannová: A to my dva tady nezměníme.

Jiří Slíva: To my nezměníme. Zase ještě jedno číslo, které, když jsem se nedávno díval, tak mě zamrazilo, asi 400 miliónů tun světově produkujeme plastů za jeden rok.

Helena Neumannová: Je to strašné.

Jiří Slíva: Je to strašné.

S doplňky je často problém, že neobsahují to, co výrobce deklaruje na obalu, a někdy mohou být dokonce škodlivé

Helena Neumannová: V podstatě není ryba, která by v sobě neměla kus brčka, nebo přesně, jak vy jste řekl, plastové karty. A samozřejmě, my to pak jíme, pijeme, a pak si hrajeme na to, že měli bychom jíst tolik a tolik proteinů, tolik a tolik vitamínů, tolik a tolik minerálů, a samozřejmě že z přirozeného jídla a vody, ideálně, a pak zjistíme, že přirozené jídlo, voda již neexistuje. Protože jsme si prostě tu planetu otrávili.

Nicméně, pojďme se podívat teď třeba na historii architektury lidského těla Slovana, a před tím Kelta, my jsme půstovali, my jsme jedli, jenom když byl hlad, my jsme se hodně hýbali, my jsme vlastně vyvažovali to jídlo a pití v nějaké formě vydané energie, a to se také bohužel dneska neděje. Pojďte mi říct, jak bychom my dneska ideálně mohli pomoci nejenom matce, ale dospělému člověku, a samozřejmě potažmo dětem v tom, abychom se k tomu mikrobiomu chovali s jakousi úctou a respektem, když už víme všechno to, co víme? Když už víme o těch bakteriích, když už víme, že to jídlo je špatné. Dokázal byste nějakým způsobem sesumarizovat ideální průběh dne, jídlo versus pohyb, versus světlo, versus případně i radost ze života, že, to víme, že i to hraje roli pro náš mikrobiom, a co by mě úplně nejvíc bavilo, kdybyste si vzal slovo k tomu chození si pro ty pilulky k panu doktorovi, které mnohdy vůbec nepotřebujme, a mohli bychom je nahradit něčím, co by mikrobiomu skutečně pomohlo. Tedy, jak se docent doktor Jiří Slíva PhD, MBA staví k potravinovým doplňkům, a jak vůbec pomoci lidem se v nich vyznat?

Jiří Slíva: Opět moc krásná otázka, díky za ni. Nemám na to úplně odpověď. Nepochybně se mezi doplňky stravy najde spousty úžasných skvělých báječných srovnatelně účinných, nebo dokonce účinnějších oproti lékům, jakkoliv v doplňku stravy nikdy z legislativních důvodů není zmiňováno, že je určen k léčbě, vždy je tam jenom jako nějaká podpora něčeho a tak podobně. Ale současně je ten lék přece jen nějakým způsobem regulovaný, je schvalován, tak v rámci toho procesu musí prokázat svoji účinnost, svoji bezpečnost a svoje kvalitativní složení, s výjimkou homeopatik, která mají také status léčiva, ale tam ta účinnost není požadována, respektive její průkaz, u toho doplňku stravy my vlastně, nebo výrobce de facto jenom notifikuje, oznamuje, že hodlá vstoupit na trh s nějakým přípravkem, jestliže se vejde do tabulek s tím složením, tak je mu to umožněno, a priori se nehodnotí někde v laboratoři přesně složení. Čili, ať se podíváme, kam se podíváme, není to záležitost České republiky, zdaleka nikoliv, tudy přicházejí z Německa, z Polska, Spojených států v mnohdy pochybné kvalitě tady těch doplňků stravy, že zkrátka to, co výrobce deklaruje na obalu, tak zdaleka nekoreluje s tím, co je v reálné tabletce, a my, jako spotřebitel, nemáme možnost se v tom zorientovat. Protože já nedisponuji schopnostmi, kterými bych si řekl, že tato tabletka obsahuje to a to, a v takovém množství, prostě to nelze, a mohu sázet, dejme tomu, na recenze, kteréžto také nemusí být spolehlivé…

Helena Neumannová: Na ty koupené, že…

Jiří Slíva: Tak, tak. Můžeme se poradit se svým lékařem, se svým lékárníkem, a to je tak asi vše. Můžu sázet na nějaké dobré jméno toho výrobce. Jestliže to je nějaká firma, o které jsem nikdy neslyšel, zachytil jsem to pouze na internetu, odněkud z Kotěhůlek, nevím, jestli Kotěhůlky je nějaká reálná obec, tak asi bych se toho měl vyvarovat, protože tam opravdu může být kdeco, a nemusí to být jenom, že jsou to jenom nějaké přípravky na hubnutí, a pak se ukáže, že je tam látka sibutramin, což už je ta stažená účinná látka. Nebo chci mít svaly, tak nějaké aminokyseliny, a pak zjistím, že tam jsou anabolika, ale mohou tam být opravdu i apriori látky vyloženě toxické pro lidské zdraví, například pyrrolizidinové kyseliny, kde evropský lékopis udává v přípravku na bázi třezalky tečkované, že by jich tam mělo být 5 ppm částic na milión, no a existují práce, které dokazují, že třeba na trhu jsou v sousedním Polsku, jak říkám, nelze vypíchnout jeden stát, tam je to tak, že je to opravdu problém globální, že zachytili přípravky, kde nebylo pět, ale bylo tam devadesát těch částic na milión. Ta pyrrolizidinová kyselina je opravdu nejenom alergizující, ale potenciálně karcinogenní, a tak dál. Čili, jak jsem řekl, doplňky stravy, za mě vhodný doplněk, samozřejmě na pozadí, nebo primární by měl být zdravý životní styl. To asi je bez diskuse. A ten doplněk stravy by měl dělat to, co má ve svém názvu. Doplňovat čili, jestliže mi něco schází, tak mi to může doplnit. A ovlivnit nějakou fyziologickou funkci, nějaký nutriční deficit.

Současná medicína se znovu obrací k přírodním látkám a bylinám, ale nyní s vědeckým podložením jejich účinků

Helena Neumannová: Přesto se musím zeptat, protože jste z Ústavu léčiv a farmakologie, tudíž jste i tím regulačním orgánem, není to skutečně škoda, že se pouze CBD, konopnému semenu, které nemá s marihuanou nic společného, a je velmi prospěšné našemu zdraví, že se pouze jemu podařilo v Evropě přesvědčit naše regulativní orgány k tomu, že můžou uvádět tedy konkrétní fakta, co vlastně přináší a že bylo vždycky pomocníkem, především tedy na podzim a v zimě našim předkům. Mně přijde, že u takových bylin, jako je třeba rakytník, kdy víme, že ta imunita je tam opravdu prokazatelně podporovaná, nebo je to ostropestřec mariánský, játra, slinivka, že, a zrovna mikrobiom a další a další. Mohli bychom jmenovat. Není to škoda, že to nesmíme uvést na krabičce, když víme, že pomáhají mnohem více, než některá chemická léčiva a léky? Jak vy se na to díváte, probíhají tam nějaká opatření, nebo jednání i vzhledem k tomu, co se dělo po covidu, jak se lidé až odvrací od lékařů, a přestože by neměli a měl by se spíš změnit ten princip péče, tak vlastně dochází k tomu, že ti lidé jdou k šarlatánům a hledají nesmyslnou pomoc u věcí, které prostě jsou nefunkční.

Jiří Slíva: Proč jdou k těm šarlatánům, to je důležitá otázka, protože nedostanou, nebo mají pocit, že nedostávají tu odpovídající péči, kterou by oni rádi dostali. To je asi problém systému, problém komunikace na individuální úrovni. Ostatně, když si vezmeme klasický příklad, mám horečku, jdu za lékařem, ten mi doporučí, ať si koupím paracetamol, ať nezmiňuji nějaký obchodní název, mám-li kašel, ať si koupím něco proti kašli. A já, jakožto nepoučený pacient, bohužel evropské statistiky o tom vypovídají, že to je každý druhý Evropan, tak se cítím tak trochu podveden. Protože já jsem chtěl od toho lékaře skutečnou léčbu. Já přece nebudu brát obyčejný paracetamol. To jsem tam nemusel vlastně chodit. To potom toho lékaře nazývám, že je to „takovej felčar, takovej nedouk“. A jednoduše zase jsou statistiky, různá šetření, že každý druhý Evropan si myslí, že viry jsou hubeny antibiotiky, jestli je tomu tak, že jsem měl dostat antibiotikum.

Zpátky k vaší otázce. CBD, které jste zmínila, tak má mimochodem status léčivého přípravku, to asi čtyři roky, pět, nevím přesně, kdy CBD bylo schváleno Evropskou lékovou agenturou pro léčbu některých forem epilepsie, a specifické stavy málo relevantní s těžkým průběhem postihující děti, Dravetův syndrom, Lennox-Gastautův syndrom, tuberkulóza, skleróza, ale ono do roku 2006 tady byla prostě velká anarchie, co se týká propagace. Myslím, že si vzpomeneme na divoká devadesátá léta, tak víme, že možná spoustu věcí bylo tehdy možných, dnes už by to jaksi nešlo, nemám na mysli jenom nošení velmi pestrobarevných sak u pánů a dam a tak, zkrátka v roce 2006 byla ustanovena evropská agentura EMA, Evropský úřad pro bezpečnost potravin, kterážto zajišťuje, nebo umožňuje, de facto svým způsobem reguluje reklamu. Jestliže já budu výrobce doplňku stravy, tak už nemůžu říkat, že dejme tomu, tady tato tabletka, že je dobrá na příznaky, účinek a tak dál. Ale mohu říkat, tahle tabletka je dobrá, dejme tomu, jenom na něco, co mi schválila EMA, ta má asi dvě stě různých zdravotních tvrzení, claimů, se kterými ti výrobci mohou operovat, a to je vlastně jako i takový návod pro spotřebitele, že se v tom může orientovat, protože ty claimy jsou založeny na nějaké evidenci, na nějakém důkazu o té účinnosti…

Helena Neumannová: Musím vám do toho vstoupit, ale bohužel ti výrobci… jsou nám kladeny velké klacky pod nohy pro to, že po 30 letech od těch divokých devadesátek už víme, které byliny zhruba, a případně minerály, jakou formu mají ve vztahu ke konkrétním problémům, a přesto se to napsat nesmí, ale když se třeba bavím s docentkami z chemickotechnologické, se kterými spolupracujeme, jak je možné, že se potom dozvím, že v lékárně každý druhý krém léčí, když se to nesmí uvést? A teď opravdu krém není schválený žádným z těch úřadů, o kterých vy tady mluvíte, není schváleno, že můžete uvést, že tento krém je třeba léčebným postupem pro psoriázu, jo. A přesto se to u té dermatokosmetiky děje. Ale pak když se něco podobného stane u potravinového přípravku, a tam nikdo nejde, protože jsou to samozřejmě nadnárodní koncerny, které těch krémů vyrobí 20 000 ročně, a zaplatí si právníky. Čili spotřebitel prostě ochráněn není, protože se mu lže, vědomě, ale ti malí, kteří tady opravdu pracují s naší krajinou, naší půdou, to znamená, nejenom že přispívají do státní kasy a léčí lidi opravdu tím, co tady prokazatelně léčilo tisíce let, a dědilo se to, jak víme, z generace na generaci. Mně vlastně vadí, že ty kontrolní orgány stále pracují s tím vysokým lobbingem, tak jako Evropská unie, a nedává se tam příležitost tomu, co je opravdu funkční. A to je opravdu podložená vědou, a protože pro mě je věda svatá, tak jako pro vás, mě zajímá, jak vy byste dokázal popsat, nebo co by se dalo udělat z hlediska legislativy, aby se právě toto regulovalo ve prospěch konečných klientů? A vlastně, jestli ty kontrolní úřady by nejspíš neměly kontrolovat právě to, že si dokáže zaplatit velká, bohatá firma nesmyslnou reklamu, která vypadá na první dojem, že deseti ženám to pomohlo, a ono jim to nepomohlo, jenom dostaly peníze. Zvažuje s něco takového? Tím, co se děje v moderní technologii a v tom online světě, kdy jsme se opravdu přemístili do online světa z obyčejného popovídání si s lékárníkem? Zvažuje se něco takového?

Jiří Slíva: To je otázka za pět bludišťáků. Samozřejmě, ono to není poplatné jenom tady v té naší oblasti, kterou zmiňujete, je to obecně. Jsem-li velký, tak mám větší prostředky, budu více slyšet, budu více vidět, a tím pádem ten, kdo bude číst, nebo vidět moji reklamu, tak bude nabývat dojmu, že jsem tady jediný, nebo ten hlavní, a budu mít asi větší zisky. Nenapadá mě teď nějaký koncept, který s touhle…

Helena Neumannová: Ale asi se to neodehrává? Protože vy jste součástí těch regulačních orgánů. Netlačí na vás někdo, začněte regulovat víc tyto lži a tu možnost vůbec uvádět něco takového?

Jiří Slíva: Já úplně nejsem součástí těch regulačních orgánů, já třeba sedím v některých etických komisích, kde mají probíhat, nebo které schvalují průběh klinických studií, ale přímo do těch regulačních autorit, nebo kontroly propagace, tak do toho zase úplně jako nedělám.

Helena Neumannová: Čili, nemáte zprávy o tom, že by se mělo něco zlepšit a vést k lepšímu.

Jiří Slíva: Vy jste chtěla skončit pozitivně…

Helena Neumannová: Pojďme, pojďme, prosím.

Jiří Slíva: Tak nějakou pozitivní zprávu?

Helena Neumannová: Ráda bych uvedla něco pozitivního, tak jediné, co asi se shodneme oba, jestliže zjišťujeme, že ve Světové zdravotní organizace WHO se momentálně řeší, zda je tedy prospěšná dobrému pánovi, nebo špatnému pánovi, a všichni se shodneme na tom, že to úplně nezvládla v době covidu, tak možná to je ta dobrá zpráva. Že začne svět řešit ty velké nadnárodní organizace jako je FDA, jako je WHO, aby znovu s pokorou šly, a sloužily obyčejným lidem, lékařům a té vědě jako takové, a ne jenom těm koncernům, které, ale ono to je jedno, jestli to je ve farmakologii, nebo je to v chemickém průmyslu, které vlastně tvoří základ našeho stravování. Ale já vnímám, nebo ke mně chodí tyto informace, že se něco začíná dít, že se nejenom lidé probouzí, a to si troufám říct, že by mohla být ta pozitivní informace na závěr. Takže nezbývá, než se vás zeptat, jakým způsobem třeba 3. lékařská fakulta, a vy spolupracujete i s 1. a 2. lékařskou fakultou, jakým způsobem ony, protože tím, že s námi spolupracujete, tak my jsme nesmírně rádi, a vlastně ta informace od vás přišla i proto, že vás zajímají světově unikátní příběhy něčeho, co funguje právě v těch potravinových doplňcích. Popravdě se přiznám, že když mi zavolali z 1. lékařské fakulty, že chtějí s námi, jako s Levandulovým údolím spolupracovat, tak jsem málem spadla ze židle, a bylo mi naznačeno, že vlastně dneska světové univerzity hledají atraktivní příběhy, vědecké studie, klinické studie, výzkumy, které opravdu slouží tomu člověku a lidstvu, protože i ony si uvědomují, že jsou zkostnatělé a že jim ujel vlak. Že vlastně mezi sebou ty univerzity světové skutečně bojují. A já si troufám říct, jestliže Liptnovi a profesoru Wernimu, jehož jsem součástí, jeho týmu, což mě činí nesmírně hrdou, z Harvardu, tak jestliže právě světové univerzity, jako je Harvard, Oxford, Pensylvánská univerzita, Yale a tak dále, i ony bojují o to, aby k tomu člověku přišly s něčím funkčním, tak zkuste nás nadchnout, protože vím, že jste i autorem a spoluautorem mnoha publikací, na co jste vy v rámci 3. lékařské fakulty, anebo případně 1., 2., nejvíc pyšní, třeba v posledních pěti letech? Co se podařilo pěkného, že skutečně to reprezentuje zemi nějakým skvostným způsobem?

Jiří Slíva: Tak tuto otázku jsem úplně nečekal, ale my se zabýváme primárně výzkumem bolestí, a to spíše v takové preklinické, nebo částečně také na klinické úrovni, ale na preklinické úrovni dominantně, třeba 3. lékařská fakulta, není to pět let zpátky, ale je to možná 40 let zpátky, kdy někteří, byl to můj školitel profesor Kršák, stáli u zrodu jedné tabletky… mohou se říkat jména?

Helena Neumannová: Ano, samozřejmě.

Jiří Slíva: Přípravek ataralgin, takže kombinace různých látek, na tom se stále u nás pracuje, takže v tomto směru se snažíme tu kárku tlačit dál.

Helena Neumannová: No tak, takže výzkum vám jde…

Jiří Slíva: Výzkum nám jde, daří se. A stran těch pozitivních, já bych se možná držel více při zemi, co já vnímám jako velmi pozitivní. Že jakkoliv máme tady obrovský posun cílené léčby, že jsme schopní, to co jsme se učili před pětadvaceti lety v patologii, kde jsme si přečetli název nějaké nemoci, kterou jsme pak úspěšně zapomněli, protože její výskyt je 1:10 000 000, takže nikdy se s tím člověk nepotká, tak jsme, dejme tomu, věděli, že, dobře, tato nemoc má takové a makové projevy, protože schází nějaký enzym, v důsledku toho se hromadí v těle nějaká látka. A dnes už jsme v té době, kdy jsme schopni tyto raritní nemoci nejenom diagnostikovat, ale diagnostikovat je včas a nasadit i efektivní léčbu, když se podíváme, kolik bohužel těch vzácných nemocí je, je jich prostě 5 až 10 000, tak samozřejmě, ty nůžky jsou pořád rozevřené, každému pacientovi, a to je zase bohužel otázka financí, že to není jako ufinancovatelné, zaplatit všechno v maximální kvalitě nedokáže ani sultanát v Bruneji, prostě nikdo. A že tyto extra super moderní cílené léčby, dneska už ty genové nůžky, možná jste se tady bavili o crisper, už máme tuto metodu dokonce v klinickém užití u srpkovité anémie, jsme schopni léčit. Tak já tady vnímám i paralelně rostoucí trh s přípravky, jejichž základ je právě v té přírodě.

Helena Neumannová: Ta biomedicína.

Jiří Slíva: Vy jste zmínila levanduli, jsou tady přípravky, které mají status léčivého přípravku, máme tady pelargónie z Jihoafrické republiky…

Helena Neumannová: Docent Kaštánek, že.

Jiří Slíva: Taky, taky. Když přijdu do lékárny s dotazem, nebo prosbou, chci něco na kašel pro dítě, tak pravděpodobně dostanu v nabídce břečťan, nebo jitrocel, respektive přípravky z nich.

Helena Neumannová: Zkouší i lípu.

Jiří Slíva: Ano, ano. A ostatní v té farmakologii dnes, tak máme, podáváme spoustu látek, které mají prapůvod v přírodě. Takže mě trochu mrzí, stále zaráží, já s tím vnitřně, částečně zevně bojuji, že lékař vnímá mnohdy tu léčbu, a bohužel nejenom lékař, mnohdy je tady ten samotný pacient, který vnímá jednoduchou rovnici, nemoc, potřeba farmakoterapie. To znamená, potřeba pilulky. A jestliže se to takto zredukuje, tak to prostě nikdy nemůže fungovat. Když se podíváme, máme tady 10% populace diabetiků, polovina z nás, máme tady dva, ani jeden z nás není obézní, nebo nemá nadváhu, a polovina městské populace tím trpí.

Helena Neumannová: To se pilulkami nevyřeší, že?

Jiří Slíva: Tak, tak. Pilulky mohou pomoci, ale prostě je potřeba to vnímat komplexně, a zase se dostáváme k tomu…

Helena Neumannová: Že to je ta etika, to je už zodpovědnost toho klienta a samozřejmě následně… ono tedy upřímně, oni ti lékaři mi tady říkají, víte, ale my, když máme na toho klienta 10 minut, nám nezbývá než položit recept na stůl. A to si myslím, že je základní problém, kam jsme se dostali. Jo, že vlastně ten klient potom ani nic jiného neočekává, protože ví, že takhle jak na běžícím pásu se to řeší všechno.

Jiří Slíva: To je potom otázka na společnost. Jakým způsobem edukovat a otázka, jestli ten, kdo má být edukovaný, jestli chce být edukovaný.

Helena Neumannová: Přesně tak. No to je o té zodpovědnosti, řekl jste to naprosto správně. Ale mě těší, že se daří výzkumu, že se daří vědě, mě to těší a my tím pádem končíme pozitivně, a to je pro nás velmi důležité. Takže dovolte mi moc poděkovat za váš čas, že jste přišel, já si troufám říct, že stoprocentně tady nejste naposledy, protože vaše téma bolest je téma, které řešíme velmi často, i v Laskavé sobotě jsme ho řešili, a určitě se k němu vrátíme spolu. Takže přeji vám krásnou laskavou sobotu, děkuji moc a budeme se těšit příště.

Jiří Slíva: Bude mi potěšením, krásné dny přeji.

Luděk Nezmar: Děkuji za přivítání, přeji dobrý den tobě, i posluchačům Rádia Universum.

Martina: A já ještě doplním, že jsi předsedou Asociace manažerů informační bezpečnosti, a spoluautorem knihy Právo a umělá inteligence.

Luděk Nezmar: Přesně tak.

Martina: Tak už tě známe, a teď nám, prosím, pojď říct, do čeho se to řítíme, nebo jestli tam běžíme s radostným úsměvem, protože nás čeká vysněný pohodlný svět. Než se pustím do tajů, příslibů a rizik umělé inteligence, tak by mě zajímala kybernetická bezpečnost, o které jsme si spolu povídali už několikrát. Řekni mi, existuje už nějaký geniální program, počítač, dokonalý policajt v mobilu, se kterým mohu říct: Má data jsou naprosto v bezpečí?

Luděk Nezmar: Neexistuje, a nikdy existovat nebude. Naše data nikdy v bezpečí nebudou. To je velmi stručná odpověď. A zejména v poslední době, právě s nástupem umělé inteligence, se objevují nové hrozby, které lidé ani nedokážou rozpoznat. Takže si myslím, že celkově spíš došlo k nepřehlednosti celé situace, a ke zhoršení stavu v oblasti kybernetické bezpečnosti.

Martina: Protože je víc hráčů na trhu?

Luděk Nezmar: Spíš bych řekl, protože je mnohem víc přístrojů, softwaru, jinými slovy celý náš život se digitalizuje, a tím pádem i nepřátelé, i kyberzločinci, se z ulic přesunují do světa digitálních technologií.

Martina: Takže jsou mezi námi technologie, které jsme doposud brávali jako velkou fantazii scénáristů filmů? Mám na mysli to, že stojím v kavárně u stolečku, k vedlejšímu si přisedne někdo jiný, oba máme na stole mobil, a protože jsme blízko, tak on si dokáže z mého mobilu zkopírovat veškerá data. Je toto mezi námi?

Luděk Nezmar: Za určitých okolností ano. Pokud člověk není dostatečně na svá data opatrný, tak bezpochyby. Zrovna teď, v poslední době je krásný příklad: Microsoft a jeho Majorana 1, což je skutečně první funkční kvantový čip, před tím už byl Google, ale řekněme, že tady u toho jsme ještě o další úroveň dál. Vývoj v oblasti digitálních technologií je neuvěřitelně rychlý – a naprostá většina lidí si neuvědomuje dopady a změny, které nás čekají.

Vývoj v oblasti digitálních technologií je neuvěřitelně rychlý, a naprostá většina lidí si neuvědomuje dopady a změny, které nás čekají

Martina: Je pravda, že když se tady bavíme o tomto zcizování dat, tak se mi chce říct, že to byla ještě stará poctivá zlodějna. Ale možná nás čekají technologie, které nás budou okrádat především o naše myšlení. Teď se velmi řeší takzvané deepfake technologie, které umožňují vytvářet realistická videa a audia, která mohou manipulovat s jednotlivci, s celým veřejným míněním. Příklady zahrnují falešná prohlášení politiků, nebo podvodné zprávy kolem voleb. Jak moc tyto deepfake technologie ovlivňují náš veřejný život už dnes?

Luděk Nezmar: Já si myslím, že zcela jednoznačně. Kdo z vás sleduje třeba českou scénu deepfakeů, tak velmi zdařilá deepfake videa má Vidlák, který to dělá pro pobavení lidí, ale protože se to dělá, v uvozovkách, na relativně obyčejné mašině, na běžném PC, tak je tam stále ještě vidět, že to není dokonalé. Ale pokud použijete stroj s mnohem větším výpočetním výkonem a s kvalitnějším softwarem, tak samozřejmě nemáte šanci rozpoznat rozdíl. A to není jenom o veřejném životě, kde dopad do politiky může být zcela jednoznačný. Představte si situaci, že sociální sítě zaplaví deepfake video s panem prezidentem Zelenským, který vyhlásí něco, co může ve světě rozpoutat katastrofu – to se klidně může stát -, nebo s Donaldem Trumpem, či Putinem. A úplně stejně se to odráží ve světě businessu. Minulý rok v únoru jedna finanční skupina přišla o 20 miliónů dolarů na základě deepfake videa, kdy si nějaký hacker stáhl z YouTubu přednášky finančního ředitele, to znamená, tím získal obličej a jeho hlas, svolal teamsovou schůzku – protože celá řada organizací se naučila během covidu teamsovat – a přes obličej a hlas toho finančního ředitele rozdal úkoly, včetně několika plateb. A oni samozřejmě poslechli svého šéfa, takže 20 miliónů dolarů odešlo, a už je nikdo nikdy neuvidí.

Martina: Takže tyto technologie jde velmi dobře využívat třeba k nekalé hospodářské soutěži.

Luděk Nezmar: Zcela jednoznačně.

Martina: Ale toto použití je možná ještě nebezpečnější. Když jsi zmiňoval Daniela Sterzika, Vidláka, tak já myslím, že oni chtějí, aby bylo poznat, že to je deepfake, aby to nemohlo být bráno až bůhví jak vážně.

Luděk Nezmar: Zcela souhlasím. A musím říct, že z hlediska parodie má velmi povedená videa.

Martina: Třetí říše je opravdu velmi vtipné video. My jsme se teď pobavili, zasmáli, a v tu chvíli je člověk vstřícný k tomu říct: „Tak, vždyť si lidé hrají. Je to takové neškodné, pro pobavení.“ Ale, řekni mi: Kde je hranice, kdy je to, řekněme, ironie, satira, humor, a kdy to může být trestný čin?

Luděk Nezmar: Já si myslím, že tato hranice se zcela stírá: Trestný čin by to měl být v momentě, kdy to někomu skutečně ublíží, ať už finančně, nebo na jeho reputaci, to si myslím, že je zásadní problém, ale za chvilku nebude možno tuto hranici jasně stanovit, protože bude tak rozplizlá, že bych řekl, že technologie, které vždycky předbíhaly právo, jsou před právem v současné době naprosto na úprku, a to proto vůbec nestíhá.

Dostali jsme se do časů, kdy kvůli AI nelze věřit vlastním očím a uším. To je realita.

Martina: Jaroslav Dušek mi vyprávěl, že o něm vyšly na sítích dvě fejkové zprávy. Ta jedna je, že se zabil v autě. A je tam i nějaký rozhovor s policistou, který říká: „Ano, ano, byl vyproštěn bez známek života.“ A Jaroslav z toho byl trochu vyděšený, protože říkal: „Co kdyby to někdo zavolal mému tátovi. Tátu by z toho kleplo.“ Tak se pokoušel nechat to ze sociálních sítí odstranit, ale nepovedlo se mu to. Myslíš si, že v tomto musíme ještě nějak řešit právní řád, protože tyto zjevně fejkové informace, které mohou způsobit v nejbližších kruzích nějakých paniku, jsme nuceni sledovat, když si prohlížíme třeba Google?

Luděk Nezmar: Přesně k tomu mělo sloužit GDPR, a zákon o zpracování osobních údajů, neukazuje se, že to tak efektivní není, a je to zase zejména kvůli penězům. Jak říkal Friedman: „Za vším hledej peníze.“ A je to z toho důvodu, že digitální platformy nechtějí o tento obsah, který jim generuje sledovanost, přicházet, protože čím jsou sledovanější, tím víc vydělávají na reklamě. To znamená, nečekal bych v tomto případě nějakou extra rychlou reakci. Na druhou stranu, oni to také musí ověřit. Dostali jsme se do časů, kdy nelze věřit vlastním očím a vlastním uším. To je realita.

Martina: Když si přijde Dušek stěžovat, že je mrtvý, tak ověřování možná není až tak náročné. Ale GDPR se nám někde v překladu ztratilo, protože nakonec tato věc, která měla chránit lidskou intimitu, sloužila k tomu, že paní učitelka přestupovala právo, když říkala: „Aničko, k tabuli,“ protože ji před ostatními dětmi už tímto nějak identifikovala. Znamená to, že GDPR nám je v tuhle chvíli úplně k ničemu?

Luděk Nezmar: V této souvislosti bych neřekl, že úplně k ničemu, pokud na tom člověk trvá, tak Google nakonec donutí stáhnout informace, které se člověka týkají. Ale představa, že to je jednoduchý proces, že do formuláře napíšu: „Milý Google, toto je nepravda, stáhni to,“ a Google na to zareaguje, tak takto to bohužel nefunguje. A to si myslím, že je problém.

Martina: Nechci poskytovat návod, ale pro úplnost: Řekni nám, co všechno takovýto plagiátor potřebuje k vytvoření opravdu věrohodného deepfakeu? Kromě příslušného softwaru, který nemusí být asi příliš zdatný, potřebuje vlastně jenom nahrávku tvého hlasu, tvou fotografii, a to je asi úplně všechno?

Luděk Nezmar: Ještě potřebuje nějaký kvalitní, nejlépe herní počítač, na kterém to celé zprocesuje. Ale to je v podstatě všechno. Deepfake si v současné době může udělat téměř každý. A pokud má člověk velmi výkonný mobil, tak koneckonců by to mohl dokázat i na mobilu.

Martina: Zlaté doby, když anonymové na korespondenční lístky lepili moji hlavu k tělu nějaké pornoherečky, a rozesílali to mé rodině.

Luděk Nezmar: Tak teď už to udělají tak, že nelze poznat, že ti toto tělo nepatří.

Martina: No, bylo to poznat – já jsem tam měla čtyřky. Takže, když někdo bude mít žaludek na to, aby se rozhodl někoho pomocí deepfakeu kompromitovat, znemožnit, zostudit, třeba – jak už jsem zmínila – v pornografických pozicích, tak mu stačí fotografie obličeje. A jestliže to chce i se zvukem, tak potřebuje jeden, dva jeho výroky, které daný člověk pronese ve veřejném prostoru.

Luděk Nezmar: Potřebuje kvalitní fotografii, to znamená, nestačí jenom drobné obrázky, které jsou v outlooku, například k identifikaci člověka, od koho přišel email, A nestačí jeden dva výroky s materiálem hlasu, je toho potřeba víc, to znamená nějaký delší projev, třeba přednáška na YouTubu, nebo něco podobného. Přeci jenom je potřeba umělou inteligenci daný hlas naučit, a to přeci jenom trochu trvá. Ještě to není tak, že by stačilo vzít dvacet vteřin nějakého krátkého rozhovoru – tak daleko ještě nejsme.

Martina: Když si to tedy shrneme, tak je zcela oprávněné označit tento jev deepfakeu, a to, čeho můžeme jeho prostřednictvím dosáhnout, za možná jedno z největších nebezpečí současné doby. Protože jakožto zmanipulovaný politik mohu vydat, jak už jsi zmínil, děsivá prohlášení, mohu prodávat a okrádat lidi, třeba jim prodávat škodlivé věci, a to všechno vlastně legálně, protože zatím ještě není žalobce.

Luděk Nezmar: I tak by se to dalo říct. Já si myslím, že přišel čas, kdy je základem používat zdravý selský, nebo se také říká – kritický rozum, protože, opakuji, nelze věřit tomu, co člověk vidí, nebo co slyší.

O našem soukromí už nelze hovořit – je pasé

Martina: To je velmi děsivá představa, že pokud se člověkem nesetkáš přímo z očí do očí, a on ti neřekne: „Neblázni, znáš mě přece, já bych tohle neřekl. Vždyť víš, že bych nehajloval a nevyzýval k záboru pohraničí“, tak nemáš jistotu, jak to vlastně je.

Luděk Nezmar: Tak obávám se, že přijde doba, že i když se člověk s člověkem potká takhle face to face, tak ani to nemusí být technologie – obecně ověření, protože tyto technologie – obecně všechny, nemluvím jen o digitálních – jdou dopředu strašně rychle. Zrovna včera jsem studoval nový software Helix AI, který umožňuje robotům velmi kvalitně rozpoznávat věci, a tyto roboty rozpohybovat. Je tam krásná scéna, kdy člověk dá robotům na stůl nákup – oni tyto věci ještě v životě neviděli – ale jenom na základě právě softwaru, a znalosti této AI, je dokázali perfektně roztřídit, a dát do lednice to, co patřilo do lednice, do ošatky dát ovoce, a skutečně si poradili naprosto perfektně. Takže tyto technologie běží strašně rychle. A jak říkám, většina lidí si neuvědomuje, jak strašně daleko to už je.

Martina: Ty jsi člověk technologií. Naplňuje tě to úžasem, nebo děsem?

Luděk Nezmar: Tak to je hezká otázka. Neděsím se toho, protože se snažím k tomu přistupovat jednak racionálně, a jednak tyto technologie využívat smysluplně. A s úžasem už ani ne, protože se snažím sledovat technologický vývoj. Na druhou stranu si myslím, že člověk, který se tomu nevěnuje, bezpochyby u některých věcí užasne. A celá řada těchto technologií ještě takzvaně není venku, je v laboratořích, a lidé si dopad, který to na ně bude mít, zatím vůbec neuvědomují.

Martina: Rozvoj umělé inteligence určitě přinese sofistikovanější způsoby, jak nás zbavit našich peněz, možná našich firem, naších soukromých dat, a tím pádem, jak nás připravit o pocit, že máme někde soukromí, že ještě někde máš své místo, svou intimní zónu. To asi bude měnit lidskou povahu, a hlavně – lidskou psychiku?

Luděk Nezmar: V současné době už bych o soukromí nehovořil. Troufám si říct, že Google o tobě ví víc věcí, než si ty sama uvědomuješ, takže o soukromí bych vůbec nehovořil. To myslím, že už je pasé. A teď jde spíš o to, jak ještě uchránit nějakou intimitu, nebo něco podobného, ale i to, bych řekl, je otázka času. To je taky důvod, proč jsou velcí technologičtí giganti tak bohatí, protože vydělali všechny své peníze díky nám a díky našim datům. Data jsou něco jako ropa jednadvacátého století: Kdo má data, má šanci uspět. A to není jenom o negativních věcech, jsou i pozitivní věci, kde umělá inteligence může pomoci. Mně třeba ulehčuje to, že už se nenamáhám odpovídat na některé emaily, protože to za mě všechno připraví umělá inteligence, a tyto emaily jsou napsány krásně, a já jenom odkliknu, jestli s tím souhlasím, nebo nesouhlasím. Protože když má člověk za den vyřídit třeba sto, dvě stě emailů, tak mu toto neuvěřitelně pomůže. Ale na druhou stranu, pokud je člověk neopatrný, a nechá číst svá data, informace, umělé inteligenci, která je provozována někým jiným, tak o tato data samozřejmě přijde. Takže jde o to vědět, jak to použít.

Martina: To už je skutečně stav: Vždy ve střehu.

Luděk Nezmar: Zcela jednoznačně. Protože když začínala jezdit auta, tak taky nebyla pravidla, a s nástupem množství aut pravidla a regulace přišly. A úplně stejné to bude s umělou inteligencí. Teď je neuvěřitelně prudký rozvoj, a to jsme zatím stále u křemíkových čipů. Až přijdou kvantové počítače, tak jsme na úplně jiné úrovni. To znamená, že člověk musí být velmi opatrný v tom, jak umělou inteligenci používá. Bacha. Já rád říkám, že to je jako oheň: Dobrý sluha, zlý pán.

Martina: Ale zdá se, že za čas to bude požár, že to není možné udržet v krbu, a už vůbec ne na svíčce.

Luděk Nezmar: Tak pokud to půjde tím vývojem, kterým to běží teď, tak se to samozřejmě stát může, protože se to vymkne – nechci říkat kontrole, ale – rozumnému použití, kdy se to může stát velmi nebezpečnou zbraní.

Martina: K nejnebezpečnějším a nejčastějším kouskům umělé inteligence teď patří takzvaný phishing, což je útok, při kterém se někdo pokouší ukrást naše peníze, nebo naši identitu, či naše údaje tak, že nás přiměje, abychom je my sami rádi dali, protože se tváří věrohodně jako banka, a my jim nadiktujeme čísla kreditních karet, bankovní údaje, nebo hesla, protože to na webových stránkách vypadá velmi legitimně. Stále častěji slyším výzvy: Prosím, neodpovídejte na maily, které vypadají, jakože jsou pravé, ale přesto vás na nich něco zarazí.“ Je to v současné době ještě možné rozpoznat, nebo jsou už lidé masově obíráni?

Luděk Nezmar: Phishing už tady byl dlouhá léta předtím, ještě před umělou inteligencí, ale byly to maily z Nigérie, kdy člověk na první pohled poznal, že se jedná o něco nekalého. V současné době, pokud nechám umělou inteligenci připravit phishingový mail, tak nemám šanci poznat, že se jedná o nekalou věc, pokud nevím, jak takový mail poznat. A já ho reálně dokážu poznat jenom tak, že v hlavičce mailu, kterou musím rozkliknout, uvidím adresu, která bude jiná než ta, ze které má mail přijít.

Martina: Myslíš URL adresu?

Luděk Nezmar: Ne, URL ne. Hlavička mailu znamená, když tam mám nezmar@acresia. com, tak oni klidně můžou udělat to, že tam nechají nezmar@, a místo acresia tam dají ocresia.com, a pak nemám šanci na první pohled poznat, o co se jedná. Navíc spousta lidí má zapnuto pouze zobrazování jména, tedy, že pouze vidí, že přišel mail od Luděk Nezmar, ale nevidí celou adresu. Takže klíčové je koukat se na adresu. Ale na druhou stranu jde vývoj natolik rychle, že v současné době můžu říct umělé inteligenci: „Milá umělá inteligence, připrav mi webovou stránku, která bude vypadat…“, a přesně popíšu, jak má vypadat, a ona mi vygeneruje kód, a celou webovou stránku, během – nechci říct pár sekund, ale řekněme během jedné, dvou minut – a já ji můžu rovnou vzít a spustit. To znamená, že i bez znalosti programování dokážu vytvořit v zásadě z tohoto kódu cokoliv.

Viry v počítači dokážou pomocí AI měnit svou strukturu tak, že je antivirové programy nerozpoznají

Martina: Existují nějaké antivirové, antiphishingové programy, které nás na to upozorní?

Luděk Nezmar: Dva pohledy: První problém je v tom, že si můžete nainstalovat antivirový program, který sice funguje poměrně dobře, to znamená, dokáže viry zachytit, ale na druhou stranu má tato antivirová společnost svou dcerku, organizaci, a sbírá veškerá data o tom, co na počítači děláte, a prodává je reklamním agenturám – což je reálná věc. Není to tak dávno, co jedna velká antivirová společnost za to dostala poměrně velkou pokutu. A druhá věc je, že právě viry, malwary, jsou pomocí umělé inteligence schopny v reálném čase měnit svou strukturu. To znamená, že mail, nebo vir, se dostane tvého počítače, zeptá se umělé inteligence: „Hele, potřebuji, abych stále fungoval takhle, jak to teďka běží, ale potřebuji trošku změnit kód, aby mě to nepoznalo.“ A on se dokáže změnit…

Martina: Umělá inteligence mu poradí.

Luděk Nezmar: Nemusí to být zrovna ta tvá, protože on má v sobě naprogramováno, aby se zeptal někde nějaké konkrétní umělé inteligence, ta mu poradí, dá mu nazpátek informaci, co je potřeba změnit. To znamená, že v počítači zůstane, a antivirový program, pokud je nastaven jen tak, že zná jenom tu strukturu, která se pak změní, tak to v ten moment pustí. Samozřejmě, i antivirové programy začínají používat umělou inteligenci, a na základě nějakých behaviorálních analýz, to znamená chování počítače, a viru, to dokáže poznat. Ale bohužel, hackeři jsou stále o krok napřed.

Martina: To znamená, že hacker za pomoci AI vytvoří velmi rafinovaný virus, a někdo jiný musí za pomoci AI vytvořit protivirus.

Luděk Nezmar: Ano, dostali jsme se do času, kdy spolu bojují umělé inteligence. Dá se to tak říct.

Martina: To znamená, že vlastně bez AI pak nemáme šanci takovýto virus porazit?

Luděk Nezmar: V podstatě ne. Standardní, běžný uživatel nemá moc šancí to poznat.

Martina: Jedině krumpáč – na počítač. Ale to je zase někde na cloudu, takže ani tak ne. Viď?

Luděk Nezmar: Ne. Já si myslím, že je potřeba si uvědomit, že technologie jsou dobrý sluha a zlý pán, a že ne všechno je smysluplné, tedy ani používání těchto technologií tak, že se za každou cenu budeme digitalizovat.

Martina: Vždyť jsme k tomu nuceni. O tom už jsme se také kdysi dávno bavili.

Luděk Nezmar: Já jsem strašně rád, že – pokud se nemýlím – v Senátu přišla iniciativa „Právo žít off-line“. Myslím, že se zrovna paní senátorka Kovářová hodně snaží v tomto věci posunout, protože člověk by měl mít právo žít off-line bez toho, aby ho úřady nutily být digitalizován. Jak starší člověk, který nemá ani chytrý telefon, přijde k tomu, že ho stát nutí, aby se učil něco nového…

Martina: A měl datovou schránku, čímž to si musí pořídit počítač.

Luděk Nezmar: Je jeho právo a svobodné rozhodnutí, aby žil tak, jak chce on.

Banky chtějí vše digitalizovat a zrušit hotovost. Digitální euro je jen otázkou času. Evropská centrální banka je ve třetí fázi implementace e-eura.

Martina: Nutí ho i k tomu, aby měl bankovní účet.

Luděk Nezmar: To je samozřejmě taky špatně. Já myslím, že tady je riziko, protože zájmem bankovního sektoru je věci digitalizovat – to znamená zrušit hotovost – a centrální banky zkoušejí CBDC měny. Třeba Rusko s Indií už díky sankcím obchodují v digitální měně, protože je to pro ně samozřejmě cesta, jak sankce obejít. Takže vnímám, že je otázkou času, než přijde digitální euro. Koneckonců Evropská centrální banka nejenom že je ve fázi pokusů, ale už vstoupila do třetí fáze implementace e-eura.

Martina: Ale v tu chvíli už úplně ztratíme své soukromí, úplně ztratíme svou intimitu, a budeme neustále vysledovatelní kdekoli na světě, když zaplatíme přes internetbanking.

Luděk Nezmar: Ano. Ono není to jenom o tom, že budeme vysledovatelní – tedy toky peněz, to znamená, komu platíme – ale taky za co platíme. A pokud někdo bude chtít, tak nás může v těch platbách omezit, nebo může říct: „Fajn, já teď potřebuji, abyste podpořili nějaký sektor, nebo nějaké území. Takže 20 procent z peněz, které máte na účtě, musíte utratit tam, nebo za to a za to. Nebo naopak, nesmíte utrácet za moc masa, abyste nenechali velkou uhlíkovou stopu.“ Toto nebezpečí tady samozřejmě je.

Martina: Konec osobní svobody, a svobody jako takové.

Luděk Nezmar: Tak si myslím, že toho už jsme v posledních letech svědky, že se osobní svoboda omezuje čím dál tím víc.

Martina: Omezuje, ale toto už by mělo zase další rozměr.

Luděk Nezmar: Bezpochyby.

Martina: A když pozoruju, jak lidé platí – někdo prstenem, někdo hodinkami – a ještě u toho mají pořád výraz, kdy se přitom rozhlídnou kolem sebe, jestli se lidé dívají, jak jsou napřed…

Luděk Nezmar: Když ono je to strašně pohodlné. Pokud by to fungovalo tak, že by data, informace o každé platbě de facto neexistovaly, tak pak by to bylo v pořádku. Ale tato data existují.

Váš rozhovor je pořad o jehož podobě rozhodujete především vy. Vy vybíráte hosta a vy budete klást většinu otázek.

Jakého hosta chcete vidět příště a jaké otázky by měl zodpovědět?
Pište na e-mail: vasrozhovor@radiouniversum.cz

Martina: Když se podívám na to, co nám poměrně zásadně tahá peníze z kapes, tak to jsou emisní povolenky. Ty už ses o nich zmiňoval. A já jsem se dočetla, že pouze 50 procent z jejich výnosu plní svou funkci, a zbývajících 50 procent je finanční výnos spekulantů. Takže my tady hromadně v Evropě platíme armádu spekulantů?

Pavel Janeček: Bez pochyb. „Where the money is?“ – to je vždycky otázka: Kde peníze končí. Já jsem se tady zmiňoval o tom, jakým způsobem německá vláda motivovala své obchodníky, a řekněme skladovače, nebo majitele skladových zásobníků ve střední Evropě k tomu, aby byly plněny za jakoukoliv cenu, takže jsme do tohoto monopolního odvětví pustili finanční spekulaci. Martino, někde se plyn těží, pak proběhne trubkami – a teď neřeším zkapalňování a jeho další zplyňování – doběhne sem trubkami, pak je spotřebitel. Kde je obchod? A jak je to v elektrice? Máme elektriku, dráty, spotřebitel. Jasně, máme nějaké drobné možnosti, protože my si tady elektrickou energii vyrábíme, máme tady zdroje, ale u plynu je nemáme. Kde je obchod?

Martina: Víš, kde je obchod? Já si myslím, že ho můžeme vidět na určité straně, ale ne u nás, protože jsem se dočetla, že přeprava plynu pro nás, pro tuzemské zákazníky bude podle teplárenského sdružení výrazně dražší než přeprava plynu přes celé území České republiky do zahraničí. Takže tady vidím peníze, akorát ne u nás.

Pavel Janeček: Ale to mluvíme pořád stejným hlasem. Tam jde o to, že se třeba u plynu – toto je konkrétní případ z teplárenského zařízení – že se kupují takzvané forexy, že se nekupuje plyn. Kupuje se plyn do budoucna. A elektrická energie je to samé – ta, co tady teď svítí, byla za nějakou cenu nakoupena pro tuto žárovku třeba před dvěma lety. Ale elektrická energie má ten problém, že není možné ji skladovat. To znamená, že to, co tady svítí, je teď vyrobeno a tady to krásně svítí, ale bylo to nakoupeno před dvěma lety. To znamená, že se koupil finanční institut. A já jsem také řekl, že finanční společnosti vstoupily do nákupu plynu na naplnění zásobníků. A tam končí peníze. A to je i s emisními povolenkami, to je nemlich to samé. Emisní povolenky jsou jistý finanční institut s jistým výnosem, a rozhodně neplní onu… Takhle, oponenti mi vždycky říkají: „Dobře ale emisní povolenky byly od začátku myšleny dobře.“ Já se usmívám a říkám: „To určitě. To víš, že jo“. Protože kdyby jo, tak by emisní povolenky nikdy nebyly spekulativním faktorem, a byly by zafixovány, a výnos by se použil na změnu, dejme tomu, odchodu od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům, ale rozhodně by si to nemohly kupovat banky na své knihy, a potom tím vylepšovat portfolia různých zákazníků.

Martina: V listopadu jsme se dozvěděli, že elektřinu čeká spíše zlevnění.

Pavel Janeček: Kde?

Martina: U nás. To řekl ERÚ.

Pavel Janeček: Konečnému spotřebiteli?

Martina: Ano. Na konci února jsem se dočetla, že elektřina bude zdražovat, protože emisní povolenky, které musí platit elektrárny za každou vypuštěnou tunu oxidu uhličitého, trvale zdražují. Tak se to musí promítnout do ceny.

Pavel Janeček: To nevěděli před tím? Co je tam za lidi?

Martina: Já se tě chci právě zeptat: Kdo to rozhoduje, že se budou…

Pavel Janeček: Ne, to je věc Evropské unie. To je v podstatě o množství emisních povolenek, které jsou uvolněny na trh. Pokud je stahuješ, tak to znamená, že emisní povolenky zdražují, pokud je uvolňuješ, a dáváš je na trh, tak pak samozřejmě jde cena dolů.

Martina: Jak si tedy odpovídáš na otázku: „To nevěděli“?

Pavel Janeček: Moje druhá otázka je: Co tam je za lidi? To je evidentní nesmysl. Jedna věc jsou emisní povolenky, druhá věc je cena plynu, a třetí věc je geopolitická situace. To je evidentní. Vždyť my dneska dodáváme mini, mini, ale drobné množství plynu teče v reverzním toku z České republiky na Slovensko přes Lanžhot. To málokdy bývalo. Plyn teče ze Slovenska na Ukrajinu, to znamená, že tam je reverzní tok, kudy teče plyn na Ukrajinu – ale fyzicky. Vždycky to bylo tak, že přes Velké Kapušany tekl plyn z Ukrajiny na Slovensko a z kvóty, která byla prodávána na Slovensko, tak Slovensko swapovalo, a Ukrajina si ho nechala. A dneska tam fyzicky teče plyn. To je úplné unikum. A teče primárně ze zásobníků – zaprvé – nebo je to potom dozvuk TurkStreamu, protože Slovensko je napojeno – naštěstí pro ně – na trubku, která teče přes Černé moře. Bulharsko, Srbsko, Maďarsko.

Martina: Promiň. Co to znamená pro nás?

Pavel Janeček: Nic. Zatím nic. V podstatě to pro nás neznamená nic. V podstatě je to jenom o tom, že je tady jakáž takáž trubka z TurkStreamu, která je natlakovaná na maximum, to znamená, že už víc nesnese. Přenosová kapacita mezi Maďarskem a Slovenskem je drobná. Teoreticky by přes Slovensko k nám mohl dotéct ruský plyn, ale přes pět zemí.

Martina: To znamená, že budeme platit?

Pavel Janeček: Jasně – transport.

Jediná možnost, jak může náš průmysl přežít, je v tom, když se spojí více zemí, které by přiměly EU odstoupit od Green Dealu. Sama ČR to zvládnout nemůže.

Martina: Před chvilkou jsme si povídali o emisních povolenkách. Je šance tlačit na to, aby byly zrušeny? Vidíš to jako jednu z možností, jako jednu z cest?

Pavel Janeček: Singulárné Česká republika to zvládnout nemůže, ale v případě, že by se spojilo více zemí – a je to tedy fantasmagorie – a ty by přiměly Evropskou unii odstoupit od Green Dealu jako takového, tak je to jediná možnost, jak může náš průmysl přežít.

Martina: „Když bychom usilovali o to, aby náš průmysl přežil“. Ale ovšem nevím, jestli to tak je, protože zrovna ty jsi řekl, že vláda by mohla – a měla – něco dělat, ale nedělá to, nehájí český průmysl, hájí energetické oligarchy. Platí to stále?

Pavel Janeček: To jsem určitě řekl, a to stále platí. Jestliže vidíme výnosy, které mají obchodníci s energiemi na území České republiky, a vidíme, jakým způsobem tratí český průmysl, tak balance není nastavena dobře. Prostě není možné zdvojnásobit své majetky, a to ještě souvisí s unbundlingem, a vůbec s přístupem k energetice. Když unbundling znamená, že se oddělily přepravní cesty od obchodování, tak je potom těžké spočítat návratnost do přepravních cest, ať už se jedná o jaksi elektrickou energii, tedy dráty, nebo plyn a trubky, protože obchodníci, kteří maximalizují svoje zisky, vůbec v tomto neinvestují v tom odvětví, kde získávají peníze. A co je ještě horší? Tyto peníze se investují mimo Českou republiku, a to vidíme velmi zhusta. Je na zvážení, jestli tedy platí moje věta, že „Vláda nedělá pro český průmysl nic, nebo dělá“. Já myslím, že jsem na to odpověděl.

Martina: Pavle Janečku, ty jsi řekl, že pokud bychom chtěli zachránit náš průmysl, tak by to chtělo zrušit Green Deal, tím pádem zrušit emisní povolenky. Ale zároveň jsi řekl, že je to trošičku fantaskní. Půjde to bez toho?

Pavel Janeček: Ne. Prostě Green Deal jako takový znamená konec průmyslu tak, jak jsme ho znali. Znamená to konec průmyslových chainů, to znamená subdodavatelských řetězců. A na tom trvám. Já myslím, že Česká televize má velký problém najít průmyslníka, kterému se daří a který zvyšuje svou výrobu, a to vyjma defence. A je otázka, jestli defence je to, na čem by česká průmyslová báze měla stát. Myslím, že také, ale nemůže to být jenom obranný průmysl. V současné době jsme viděli krásný průzkum: Seznam zprávy otiskl 10, nebo nevím, 12, nebo 15 nejvíce žádaných zaměstnavatelů v České republice, a na druhém místě byla Škoda Mladá Boleslav, a to byla jediná průmyslová firma z celého seznamu. Na prvním místě byl ČEZ – nevyrábí nic. Na druhém Škoda Mladá Boleslav – producent, a potom tam byly T-Mobile, Pricewaterhouse, a podobně. Ani jeden výrobce. Já jsem to dal na veřejnou síť a napsal jsem k tomu: „Tento průzkum, tento žebříček říká o tom, že v České republice není možno vyrábět s přidanou hodnotou“. Takhle přesně se tento žebříček dá interpretovat.

Martina: Bývali jsme průmyslová země.

Pavel Janeček: My stále jsme průmyslová země. Je potřeba se podívat na to, jaké procento hrubého národního produktu dodávají průmyslové firmy, a jaký je z nich výběr daní. A to si myslím, že je velká práce pro ministerstvo financí, protože výběr z daní velmi klesá. A co se týče výkonnosti průmyslu jako takového, tak průmysl nám klesl o nějaké 2,4 %, nebo kolik bylo psáno, a v Německu ještě více. A my jsme subdodavatelskou průmyslovou základnou pro Německo. To nejsou dobré zprávy, protože pokud klesá výkonnost průmyslu jako takového, tak je menší výběr z daní. A upřímně, já si myslím, že dnes stojí proti výrobě hodně spekulace. Spekulace na burze, nebo komoditní, případně realitní byznys, a podobně. Ale tam peníze nevznikají. To jsou peníze, které jsou otočené. Aby peníze vznikaly, musí se něco produkovat. Možná to zní jako zastaralý názor, ale já na něm plně trvám.

Byl jsem teď v jihovýchodní Asii, a to je neuvěřitelné, jaký průmyslový rozvoj tato oblast zažívá. Mám podcast, který se jmenuje: „Průmyslová zóna Pavla Janečka“ – každého na něj zvu – a snažím se tam pozvat lidi, kteří mají co do činění s průmyslem. A někde jsme tam hovořili o výrobě železa jako takového. My vyrábíme něco kolem 4, 5 miliónů tun – vyráběli jsme více než dvojnásobek – a to ještě navíc železo nevyrábíme primárně, ale v podstatě kupujeme bramy, a tady to zpracováváme, protože naše energetická základna je velmi drahá. Vyrábíme méně železa než Bangladéš. To je opravdu neuvěřitelná záležitost. Z čeho chce náš defence profitovat, když nemáme primární výrobu železa? Protože elektrotanky asi fungovat nebudou. Tak z čeho má potom čerpat?

Martina: Když v Ostravě zavřeli velkou huť, tak vznikly akorát reportáže o tom, že teď tam je čistější vzduch.

Pavel Janeček: Já asi na to nechci ani reagovat. Máme Českou televizi, a já věřím, že Česká televize je velmi objektivní, a ví přesně, co říká. Co na toto říct?

Martina: Teď se mi chce říct: „Děkuji ti za rozhovor“.

Pavel Janeček: Co na to říct?

Jsou společnosti, které v dotovaných fotovoltaických elektrárnách vyrobí kilowatt za 15 korun, a pak ji zlikvidují za 22 korun. Takže získají 37 korun za kilowatt. A platíme to my.

Martina: Pavle, další z odborných rad, které zaznívají, jak přehodnotit přístup k energetice, je zastavit obrovskou podporu takzvaných obnovitelných zdrojů energií. Zase, vidíš k tomu nějakou vůli nebo to je dopředu vytčeno před závorku, protože by pak evropští lídři museli říct: „My jsme se spletli“?

Pavel Janeček: Nákladovost obnovitelných zdrojů je klíčovým elementem. Já si z toho dělám legraci – ale ne až tak moc – protože velmi přesné vyjádření je, že je to Ponziho schéma. To je klasické Ponziho schéma. Obnovitelné zdroje můžou fungovat jenom, pokud jsou dotovány – v trhu prostě neobstojí. Na tom naprosto trvám. To jsou legrační věci. Jsou tady společnosti, které ve svých dotovaných fotovoltaických elektrárnách z roku 2010 vyrobí třeba za 15 korun kilowatt, a ve svých zařízeních to potom zlikvidují za 22 korun. Takže oni vyrobí elektrickou energii, kterou zároveň zlikvidují, a získají 37 korun za kilowatt. No, a někdo to musí zaplatit. A zaplatí to Martina, Pavel, ve vysokých cenách energií. A to je přesně to, o čem se tady bavíme – jinými slovy, je to obrovský byznys. Všechny lobbistické společnosti, které jsou na ně navázány, si vedou velmi dobře, protože – jak jsem teď demonstroval – je to neuvěřitelně efektivní záležitost. Obnovitelné zdroje jsou nejdražší zdroje energie, mají levné provozní náklady, ale pokud spočítáme všechny náklady, které vyvolávají, ať už se jedná o sítě, nebo jejich výrobu – mluvíme o tavení skla a likvidaci u větrných elektráren – tak už vůbec ne. Tady si zase z toho dělám legraci, a říkám: „To je dobře, že v České republice tak dlouho trvá povolovací řízení, protože než na to přijdeme – přeci vidíme, jak je to problematická záležitost – tak třeba se jich tady tolik nepostaví.

Martina: Říkáš, že to vidíme. Myslíš si, že evropští lídři už vědí, že Green Deal je úkrok stranou a že je to likvidace evropského průmyslu?

Pavel Janeček: Ne – přitvrzují. Tak byli za něco zvoleni, jsou reprezentanti korporátů, to nejsou lidé, kteří mají vlastní hlavy. A toto vidíme i dneska, jakým způsobem nereagují na změněnou geopolitickou situaci. Vidíme diskuse mezi Amerikou a Ruskem o uspořádání konfliktu na Ukrajině, a souvisejících věcech, protože tam se bezpochybně nemluví jenom o Ukrajině – namátkou jsem zmínil právě plynovod Síla Sibiře – a děje se to bez Ukrajiny. A evropští lídři se zmůžou jenom na to, že se připojí na Skype, a někteří tam cestují do Francie. To je typický francouzský přístup: „Když ne se mnou, tak já si to udělám sám.“ A to jsou evropští lídři. Tohle přesně se děje.

Martina: Občan z toho ovšem vychází velmi špatně.

Pavel Janeček: On to platí.

Martina: Ano, on to platí, a zdá se, jako by s ním nikdo neměl slitování.

Pavel Janeček: Nejde o slitování, ale občan to tak nevnímá. Občan to nevnímá, a je zvláštní, že to nevnímá. Já jsem zaznamenal rozhovor, který jste tady dělali s paní Hanou Landovou, a tam zazněla věta, že se připravuje EU ETS 2 od roku 27, to znamená aplikace emisních povolenek na bydlení lidí, což je nejvyšší zhůvěřilost, kterou si kdo může představit, protože to znamená omezení vlastnických práv – jednoznačné.

Martina: V jedné z variant.

Pavel Janeček: No, v každé z variant. A to znamená omezení. A to je proti kapitalismu. Vidíme krizi kapitalismu. Celý tento problém má několik společných jmenovatelů. Krize z nadvýroby, omezování volného trhu, zmiňoval jsem zásahy německé vlády do nákupu plynu. V podstatě to jde proti kapitalismu volného trhu, který má samočistící schopnost. Tento kapitalismus žádnou samočistící schopnost nemá, a důsledky toho vidíme na nárůstech jednak byrokratických zásahů – teď mluvím o paní Landové – a zároveň to vidíme v rostoucích cenách veškerých vstupů – a likvidaci.

Martina: Říkal jsi „krize kapitalismu“. Často se mluvilo o tom, že nejlepší regulace cen čehokoliv je žádná regulace, nechat to na trhu. Je to možné i v oblasti energetiky?

Pavel Janeček: Energetika jako taková je primárně monopolní prostředí. Tohle je věc, kterou by si stát měl v každém případě řídit, to není volný trh. Ale v případě, že už tedy jdeme do toho, že to je volný trh, tak pak volný trh se vším všudy, a ne, že německá vláda ovlivní ceny plynu tím, že řekne: „My vám budeme kompenzovat veškeré ztráty“. To už není volný trh.

Martina: Může nás ještě spasit jádro?

Pavel Janeček: Z čeho?

Jestli se EU rozpadne, tak kvůli konfliktu mezi národními vládami a evropským řízením. Konflikty na územích jednotlivých států budou muset řešit národní vlády, nikoliv EU.

Martina: Z energetického nedostatku a z energetické nouze. A že by díky tomu mohly jít i ceny dolů.

Pavel Janeček: Nevím, jestli ceny dolů. Já slovo „dolů“ jako takové úplně nemám rád, ale že by ceny byly třeba stabilizované, nebo předvídatelné. Protože stejnou váha u energetických komodit má jednak nízká cena, nebo cena jako taková, ale druhá věc je její předvídatelnost, protože bez předvídatelnosti firmy nemůžou plánovat, nemůžou dělat cenovou politiku, a tak dále.

K jaderným elektrárnám: To není samospasitelná záležitost. Ale Česká republika – to vidíme v renesanci, v popularitě výstavby jaderných bloků jako takových – pokud jsme v situaci, že platíme vysoké ceny povolenek, a tedy nás to vede k odstavování uhelných, nebo fosilních zdrojů, tak jiné masivní zdroje nemáme. A já vůbec nechci komentovat nějaké lidi, kteří se zabývají energetikou, studují životní prostředí, práva, nebo ekonomiku a podobně, a tvrdí, že nás spasí obnovitelné zdroje. To je něco, co nás v žádném případě spasit nemůže. Kvalitní energetický mix, který odpovídá našim geografickým podmínkám – ten nás spasit může.

Martina: Kdo nám v něm brání?

Pavel Janeček: My si v něm bráníme sami. My jsme v podstatě strašlivě – já se vyhýbám tomu, že za to může Evropská unie – ale je to o tom, jestli kopneme do dveří, a řekneme: „Tak tady, přátelé, už ne. Tohle je naše výsostné právo“. A jestli se Evropská unie rozpadne, tak se rozpadne na konfliktu mezi národními vládami a evropským řízením. Peníze, a konflikty, které na územích jednotlivých států vznikají, budou muset řešit národní vlády, nikoliv Evropská unie. Já jsem viděl jeden neuvěřitelný titulek: „Babiš nechce sto miliard, které nám dává Evropská unie na …“ Horší titulek snad nemůže nikdo napsat. To není sto miliard, které nám dává Evropská unie. Já jsem si nevšiml, že Evropská unie něco vyrábí, nebo něco vytváří, to jsou přerozdělené peníze, které z nás nejdřív vytáhne, a pak nám je milostivě přerozdělí formou hard money, to znamená na cyklostezky a podobně. Ale rozhodně nebude podporovat naši energetiku, to musíme udělat my. Ale na to potřebujeme odpovědnou vládu. To se zase vracím k části našeho rozhovoru před deseti minutami.

Musíme odstoupit od Green Dealu – okamžitě, a ve všech jeho aspektech. Musíme ho zrušit.

Martina: Zkusme popustit uzdu fantazii. Jsi ministrem průmyslu a energetiky, víš, že máš podporu v parlamentu, tak jaká opatření bys udělal, aby bylo v zemích Koruny české trochu lépe?

Pavel Janeček: V první řadě bych zastavil, nebo bych udělal všechno pro to, aby vláda vystupovala směrem k Evropské unii jednotně, jedním lasem. To znamená, že musíme odstoupit od Green Dealu – okamžitě, a ve všech jeho aspektech. Musíme ho zrušit. Zároveň bych řekl, že Česká republika svůj energetický mix zachová. Bude se samozřejmě zabývat životním prostředím, a bude postupně odcházet od uhelných, nebo fosilních elektráren, ale postupně, to znamená tak, jak budou nabíhat jaderné bloky, které Česká republika musí stavět. Zároveň bych zastavil všechny dotace do obnovitelných zdrojů. Ihned. Přestal bych se zabývat různými bateriovými systémy a sdílenou elektrickou energií, ale bavil bych se o přečerpávacích vodních elektrárnách. To je jediný regulační prvek, který má smysl.

Všechny baterie, a podobně, jsou krátkodobá věc, a když déle nefouká a nesvítí, tak se baterky vybijí. Tak čím potom budeme svítit a topit? A čím budeme pohánět průmysl? To je odpověď. To jsou úplně první kroky, které bych udělal. Jinými slovy, Česká republika musí aktivně vystoupit proti Green Dealu, a udělat racionální kroky, klidně i bez ohledu na naše nejbližší sousedy. A zároveň bych řekl: „OK, Lipská burza fajn, ale budeme tam prodávat přebytky. Ale Lipská burza nebude determinovat cenu elektrické energie. Určitě bych vykoupil minoritu v ČEZu. Tam jsou zástupci minority a podobně, a tam se ze strany minoritářů útočí na vládní představitele, kteří toto chtějí vykoupit, za větu, kterou vláda řekla: „V případě, že jste si koupili podíl, kde má státě dokonce 70procentní podíl, tak musíte počítat, že to je strategická firma.“ A tam se odpovídá: „Ale obchodní zákoník platí pro všechny“. Obchodní zákoník je zákoník, má paragrafy, a tyto paragrafy se dají různým způsobem ohýbat. Já sám jsem se také leckdy choval jako nájezdník. To znamená, že jsem také třeba jako majoritní akcionář říkal: „Dobře. když nebudete, minorito, souhlasit, tak já po několik let nevyplatím dividendu.“ A celou řadu dalších věcí, to je prostě klasický obchodní zákoník. Ale útočit na státní představitele, kteří chtějí třeba dělat tuto věc, takto nekompetentně, to svědčí spíše o tom, kdo útočí.

ČEZ by měl být v podstatě 100 procentně vlastněn státem, nebo by měl být založen státní obchodník. Ale v případě, že se vykoupí minorita ČEZu, tak nemusíte mít státního obchodníka. Státní obchodník je schopen být benchmarkem a determinovat ceny v České republice. To jsou ty základní věci.

A k tomu musíte mít premiéra, který je schopen do tohoto konfliktu jít, a mít podporu průmyslu na území České republiky, významných hráčů. Já jsem to někde v minulém rozhovoru před rokem řekl, že pokud tito největší hráči nepochopí, že jejich akcie, a jejich aktiva ochrání jenom národní stát, tak jsme ztraceni. To je prostě základní věc. A vidíme, jakým způsobem se přistupuje k aktivům, které jsou rozplizlé do více zemí.

Martina: Vidíš v Evropě nějakou vládu, která by kvůli svým občanům podstupovala tyto razantní kroky?

Pavel Janeček: S tím, s kým má česká vláda problém, tak zjevně podstupuje. To je možná odpověď. Ale změny tady evidentně probíhají. Nějaký model se evidentně vyčerpal, a někam se postupuje. Já se domnívám, že možná ještě proběhnou volby tak, jak jsme zvyklí, ale že i tady dojde ke změně systému. A změna systému neznamená, že se z kapitalismu stane feudalismus, protože teď k němu možná trošku směřujeme. Třeba posílení pravomocí prezidenta s určitými návaznostmi – to jsou věci, které je potřeba udělat. Je potřeba se podívat třeba na vývoz kapitálu z České republiky.

Když se podíváme třeba na Koreu, tak musíte mít 51 procent, v Thajsku to samé, a v dalších zemích, a v podstatě jako cizinec nemůžete získat zaměstnání – jenom v přesně vyjmenovaných oborech. My se tady tváříme, že máme nedostatek zaměstnanců. Ale my máme umělý nedostatek zaměstnanců, máme nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců. My se tady tváříme, že Česká republika za posledních 10 let zvýšila počet obyvatel z 10,3 na 10,7 milionů. Ale zároveň se tady za posledních 30 let nenarodilo 1,2 milionů lidí. Tady prostě probíhá obrovská výměna obyvatel, a nikdo si toho nevšímá. A u těch, kteří sem přichází, si nejsem úplně jist, že přispívají do důchodového systému tak, jak by měli, že by tady platili sociální pojištění. To jsou prostě věci, které stát musí řešit, aby stát přežil.

Martina: Ty jsi to vzal skutečně z gruntu.

Pavel Janeček: Protože to spolu souvisí, a s energetickou politikou zcela zásadně.

Lidé přestávají kupovat kamna na dřevo, protože EU chce, aby všechna krbová kamna byla nahrazena tepelnými čerpadly, nebo musíte kamna připojit na elektřinu, a tak regulovat výši plamene

Martina: Já teď odhlédnu od velké energetické politiky, a podívám se do našich krbů, protože internetem se šíří mnohé informace, které se týkají individuálního vytápění. Co nás v tomto smyslu skutečně čeká za změny?

Pavel Janeček: To je strašná otázka: Co by nás mělo čekat? Já bych tam podmiňovací způsob dal. Mluvil jsem o paní Haně Landové, mluvil jsem tady o průkazu energetické náročnosti – ona už to krásně rozebrala. A tohle je další zásah do svobody lidí. V podstatě existuje dlouhodobý tlak. Začalo to asi v roce 15, a zase lobbisti. DG-ENER. DG-ENER je velký lobbista v Bruselu, na kterého jsou navázány entity tady v České republice, které řádí na ministerstvu průmyslu. Je to totiž o tom, že je tady ambice topit tepelnými čerpadly. Tepelná čerpadla jsou preferovaným způsobem vytápění, a tak se na ně pasuje v podstatě celá legislativa. Někdo na tom má zájem. Ale ono to úplně nefunguje.

Tepelná čerpadla v našich geografických podmínkách nefungují tak, jak si myslíme. V pasivních domech samozřejmě, ale tady je, Martino, většina domů, které nejsou pasivní, tady je většina lidí, kteří bydlí v domech na venkově a podobně, a tam tepelná čerpadla prostě funkci plnit nemohou. A tak se vytvořila takzvaná legislativa, která se jmenuje „Ekodesign“. To se vytvořilo někdy v roce 22, a vedlo to tomu, že se začalo hovořit o tom, že individuální způsob vytápění, tedy lokální topidla, jsou něco, co je značným bodovým zdrojem emisí, a je potřeba je eliminovat. A k tomu, aby se to zdůvodnilo, tak se vytvořila legislativa, kde se smíchala tepelná čerpadla s plynovými kotly – ať už atmosférickými, nebo kondenzačními – s individuálními plynovými topidly, ale také s kamny na dřevo, a s krbovými kamny a podobně. A prohlásilo se – to je opravdu neuvěřitelné – že existuje tepelná účinnost tepelných čerpadel 140 procent, a kotlů 110 procent. To nevycházelo. A k tomu dali kotle na dřevo, a ty byly 40 procent – a to je úplně špatné. Máme A až G, všechny jednotlivé třídy. A aby se kotle také vyeliminovaly, tak zvedli požadovanou účinnost na 115 procent. Martino, to je naprostý nesmysl.

A já celou tuto legislativu znám. A proč to takhle detailně znám? Protože my vyrábíme plynová topidla, a tato plynová topidla by to eliminovalo z trhu. Tady je obrovský industry, tady je několik tisíc lidí, ABX, Romotop, a celá řada dalších firem, které vyrábějí krby na dřevo, a to všechno by skončilo. A skončilo by to postupně od roku 2027. Ale ono už to končí teď, nebo to má problém teď, protože tento PR je strašně negativní. A tak se v podstatě říká, že všechna krbová kamna, a individuální zdroje, se nahradí tepelnými čerpadly. Tato legislativa je projednávána od roku 23 s českým Ministerstvem průmyslu a obchodu, a tam je vrchní ředitel, který má, dokonce – když se podíváte na jeho Linkedin – napsáno, že je ekodesign a energy labelling, a neudělali nic, myslím tím stát a vláda, ohledně toho, co by se s nimi mělo stát. Neudělali nic. A tak se to dostalo už tak daleko, že lidé přestali kamna na dřevo kupovat. A to je tragédie pro výrobce. A to je další obor, který se likviduje pomocí nařízení z Evropské unie, a kvůli pasivnímu přístupu naší vlády.

Martina: Ale přesto jsi řekl podmiňující způsob. Takže by mě zajímalo, co z toho dojde pravděpodobně naplnění, a co ne?

Pavel Janeček: To je těžko říct. Já si myslím, že to je nesmysl, ale paní Landová mě vyvádí z omylu, že lidé na sobě nechají dříví štípat. Ale v momentě, kdy lidé nebudou schopni prodat svůj byt, a předat ho svým dětem, prodloužit nájemní smlouvu, protože jsou třeba třída F až G, tak jim to už možná bude trošku vadit. Ale to je pozdě. Tyto firmy to nemůžou přežít. Prostě v první řadě musíte vždy obsluhovat blízké a naše trhy, a pak teprve můžete expandovat do dalších částí světa. A to nejsou zase až tak silné firmy, aby si mohly dovolit vyvážet do Austrálie, kde se – mimochodem – o žádný ekodesign a energy labelling nezajímají, stejně tak, jako Amerika, která se tím absolutně nezabývá. Takže já doufám, že dojde ke změnám, a že třeba i po volbách budeme mít odvážnější, samostatnější a sebevědomější vládu, která bude schopna tyto úplné zvláštnosti vyeliminovat.

Martina: Myslíš si, že skutečně může projít, že budou zakázány krby?

Pavel Janeček: Jo, to vidíme u fleetových emisí automobilek. Tady se zvedla velká euforie o tom, že tomu zamezíme, a že euro 7 nebude implikováno.

Martina: Fleetová emise?

Pavel Janeček: Fleetová emise, to jsou emise „Fleet“, tak nazývají produktmix, který automobilky vyrábějí. To znamená, že mají automobily na pohony benzínové, dieselové, hybridní a elektrické. A u toho vycházejí nějaké mixované emise, a tyto emise musí být pod 95 gramů na 100 kilometrů, a tak dále, a pak tam je celá řada dalších otěrů, a podobně – myslím tím při brzdění. A tyto fleetové emise byly automaticky sníženy na 50 gramů za ujetých 100 kilometrů. A pokud toto projde, tak automobilka Škoda, při množství aut, které vyrobila – protože se to přepočítává při produktovém mixu – bude mít ze zisku 1,6 miliardy euro, ztrátu 2 miliardy euro. Tak to je přímý efekt tohoto. Takže toto může projít, a zatím nebyly zrušeny. Zatím jsem si nevšiml, že by tato nařízení, platná od roku 26, byla zrušena. Prostě ne.

A stejné je to u krbových kamen a podobně. To, v čem žijeme, není kapitalismus, to přeci každý vidí, že v momentě, kdy si vezmete dotaci, přijmete dotaci, už nemůžete nakládat s vlastními aktivy, ale musíte splnit různá nařízení a předpisy o udržitelnosti, a já nevím co všechno. Se svými aktivy už nemůžete nakládat. To samé je s těmito předpisy o krbových kamnech. Pokud vám někdo řekne, že musíte mít krbová kamna připojená na elektrickou energii, a tím regulovat výši plamene a podobně, tak to už vám zasahuje do vašeho práva. A je to zasahování do vašeho práva – protože emise. Kdyby to nebyla taková nesmyslnost.

Martina: Na internetu už funguje lidová tvořivost, kdy tam je, že: „Za poslední století bylo na zeměkouli uskutečněno na tisíc jaderných pokusů, ale to rozhodně atmosféru nezměnilo. Zato vaše kamna na dřevo, to je jiná píseň“. Myslíš si, že je i poté, co se děje v Americe, možné v Evropě tyto kroky prosadit?

Pavel Janeček: „Follow the money“, sledujme tok peněz. Teď v současné době vidíme – já nejsem politický komentátor, ale jedno slovo se mi líbí – „kvikot“. Vidíme kvikot těch, kteří dostávali peníze z onoho fondu, z USAID, a podobně. A nedostávají peníze jenom z USAID, ale také z různých dalších fondů, a podobně. A v případě, že tyto lobbistické společnosti – jak už po třetí říkám – které řádí na našich ministerstvech, budou odstřiženy od peněz, tak to skončit může. Jinak ale ne. Protože pokud by to měly dělat zadarmo, nebo za svoje, tak to dělat nebudou. A to je, podle mě, ta otázka.

Žádnou šanci nám, ani Evropě, zatím nedávám, protože nemáme politické reprezentace, které by byly schopny pojmenovat a řešit zásadní problémy

Martina: My ve spoustě věcí říkáme, že jsme malá země, že si nemůžeme v rámci Evropy příliš diktovat. Já jsem si na to vzpomněla několikrát, když vidím, co v Americe zvládli tři lidé, kteří nám poměrně jasně předvedli, že lze odstoupit od Geen Dealu, že lze vystoupit z WHO. Zkrátka, že lze mnoho věcí. Umíš si představit, že bychom se třeba některými kroky dokázali inspirovat? Nebo je naše postavení v Evropě přeci jenom tak marginální, že to nepůjde?

Pavel Janeček: Já vůbec nechci řešit naše postavení, jestli jsme malá, nebo velká země. Tady vidíme země na východ od nás – včetně Rakouska – které se postaví různým úplným nesmyslům, a dělají to. V roce 2020 jsem asi jako první řekl, že potřebujeme sebevědomou vládu, aby řešila energetickou krizi. Já pevně doufám, že jsou tady politici, kteří nejsou jenom převlékači kabátů, že tady je i nová krev, která je schopna tyto věci pojmenovat, a pak je také prosadit. Víš, Martino, je to i tato věc. On nám peníze nikdo nedává – a vracím se k tomu – to jsou naše peníze.

Martina: Ani modernizační fond EU?

Pavel Janeček: Někdo se mě ptal, co znamená nějaký zelený dokument. Já řekl: „Nic.“ Modernizační fond, to jsou peníze, které jsme tam nalili jako soft money.

Martina: Z emisních povolenek, a podobně.

Pavel Janeček: No jasně, to určitě. A oni nám pak předepíšou, do čeho to půjde. A dlužno podotknout, že větší část emisních povolenek slouží k tomu, aby ČEZ dostal dotaci. A to se těm minoritám pochopitelně líbí, těm, které teď křičí. A na obnovu – to je velice zajímavá věc – tepelných, nebo uhlím honěných tepláren, a na změnu na plyn? Já vždycky říkám: „Kde je ten plynojem?“ Spotřeba plynu tady dramaticky klesá, a naše schopnost si dovést velké množství plynu také klesá. Takže pokud budeme přestavovat uhelné zdroje na plynové, musíme mít zajištěn plyn, a to tedy nemáme. Takže za mě všechno souvisí se vším.

Martina: Dáváš nám šanci, že se z toho ještě můžeme vymotat? Nebo už jsme v bodě, ze kterého není návratu, protože jsme zlikvidovali celá odvětví průmyslu?

Pavel Janeček: To je hrozně těžká otázka. Když si sedneš do letadla a vzlétneš, a letíš na jakoukoliv světovou stranu, tak vidíš, jak je Evropa malá, jak je to obrovsky malý kontinent, který nemá zdroje, který nemá levnou elektrickou energii, a v podstatě je sám, a ještě se těmito kroky tlačí dolů. Já nám žádnou šanci zatím nedávám. A nedávám nám ji proto, že nemáme v rozhodujících zemích takové politické reprezentace, které by byly schopny nejenom pojmenovat, ale pak zároveň, když už je tedy pojmenují, problémy, které jsme tady popsali, řešit. Zatím to vidím na cestu dolů. A co si myslím? Že to vnímají i lidé. Když slyšíme naše politiky – speciálně teď to budeme hodně slyšet, jak jsme zvládli inflaci, energetickou krizi, reálné mzdy rostou, a podobné věci – tak tomu lidé nemůžou věřit. Tady není jediný důvod, aby se situace v Evropě zlepšila.

Já jsem dneska měl dlouhý hovor s mými partnery v Hesensku, a vidím konflikty, na které se v rámci Evropy zakládá. V Hesensku se v rádiích jako hlavní zpráva hlásí: „Polsko nám sem posílá smog. Buďte doma“. Už tato formulace je pekelná. A teď lidé říkají, a to říkají Němci z Hesenska, což je bývalá západní část: „My budeme volit AfD, protože nechceme 700 miliard na zbrojení, a obranu Evropy.“ A to je prostě problém. Vidíme, že chybí peníze, protože Německo je dlouhodobě podinvestované. Peníze chybí v průmyslu jako takovém. Ale peníze stejně tak chybí i tady. Já nám zatím žádnou šanci nedávám.

Martina: Nám, potažmo Evropě. Chci se zeptat, zdali v případě, že bude tento svým způsobem odlidštěný přístup a odlidštěné zřízení – ve kterém jde o člověka opravdu až na posledním místě – pokračovat, hrozí, že se evropský průmysl sesype?

Pavel Janeček: Nejen evropský průmysl – životní model. Myslím, že Evropa jako taková. Můj bývalý partner v investičním fondu mně poslal fotografii, jak stojí s Nigelem Faragem a píše, že s ním měl „intimate“ čas a že Nigel Farage říká, že je „zero chance“ že Evropa „will survive“. Říká Nigel Farage. A to není jenom Nigel Farage.

Martina: Nulová šance, že se Evropa zachrání.

Pavel Janeček: Nulová šance, že se Evropa zachrání. Jasně. Ale evropský model, nebo evropský prostoj jako takový má své obrovské výhody, ale tyto výhody byly ukradeny těmi, kteří v podstatě úplně odlidštili Evropu od způsobu života, na který jsme byli po staletí zvyklí. A proto říkám, že pokud toto se nezmění, tak nemáme šanci.

Martina: Pavle Janečku. Já ti moc děkuji za zhodnocení situace, jakkoliv je neradostná, ale jsem ráda, že se o těchto věcech alespoň můžeme takto otevřeně bavit.

Pavel Janeček: Martino, moc děkuji za pozvání. Velmi kultivované povídání. Já tady nejsem od toho, abych to hodnotil, ale myslím, že šanci přeci jen máme. Já si totiž myslím, že to, že se o tom takto bavíme a že se o tom baví dneska i na politické scéně celá řada lidí, vznikají tady různé entity pro svobodu slova, a podobně, a tito lidé v podstatě vidí, že se s touto situací něco musí stát, protože cesta dolů je strašně rychlá, že to zasahuje do všech vrstev obyvatel České republiky.

Martina: Pavle, já bych tomu velmi ráda věřila, a myslela jsem si, že třeba právě onen rozhovor s Hanou Landovou o tom, co nás čeká ohledně průkazu energetické náročnosti budov, co nás čeká s našimi nemovitostmi – mnoho lidí uvede do střehu. A všimla jsem si jedné věci: Zatímco první díl měl rekordní sledovanost, a probíhala pod ním diskuse – tisíc komentářů a podobně – tak druhý díl si už lidé nepustili, protože by z toho měli možná špatnou náladu. Takže – raději zavřeme oči. Takže nevím, zdali se můžeme dočkat toho, že nám spadnou slupky z očí.

Pavel Janeček: Já bych si strašně přál, aby ano. Ale pro lidi je to tak nehmotné, a neuvěřitelné – pro lidi na vesnicích, kteří vůbec nevědí a netuší, a nejen na vesnicích, ale jde to skrz celou společnost – že by jim někdo měl sáhnout na krbová kamna, takže by si tam nemohli dát dřevo, jaké chtějí. To je něco tak nehmotného, a tak odosobněného.

Martina: A nelogického.

Pavel Janeček: A nelogického, že tomu prostě nechtějí – a odmítají – věřit. A možná je dobře, že se o tom bavíme.

Konec Svobodné Evropy je příležitostí nostalgicky vzpomenout na dobu, kdy tato rozhlasová stanice byla zdrojem informací, nepohodlných režimu, čili alternativou médií provládního hlavního proudu, který nepřipouštěl debatu s oponenty. Jakmile se provládní hlavní proud stal zdrojem stejných informací a názorů, jaké přinášela „Svobodka“, zjevně nebylo alternativy třeba. Alternativní názory si pak přirozeně nacházejí opoziční platformu poté, co se hlavní proud instinktivně vrátil k prorežimní servilitě a k cenzuře jiných, než jedině správných názorů. České vysílání Svobodné Evropy by dnes neškodilo obnovit, vzhledem k tomu, co všechno mainstream posluchačům vnucuje, a hlavně co všechno jim zamlčuje. V éře internetu ale Američany nepotřebujeme. Obdobou někdejší Svobodné Evropy jsou na režimu nezávislá svobodná média.

Svobodnou Evropu Američané neruší pouze z úsporných důvodů. Rovněž opouštějí politiku vměšování se do vnitřní politiky cizích zemí. Končí s podporou opozice a snahou destabilizovat politické poměry prostřednictvím politických nevládek. Nový americký šerif tím říká, že na rozdíl od svých předchůdců si nenárokuje patent na demokracii. Konec amerického vměšování není třeba oplakávat jako zradu demokracie. Američany je naopak třeba pochválit za respekt k demokracii, neboť ze všech Američany sponzorovaných převratů a barevných revolucí povstalo víc škody a utrpení, než užitku.

Když se pročítám komentáři ke Svobodné Evropě, vzpomíná se na ni v dobrém, jako na hlas svobody, anebo ve zlém, jako na nástroj propagandy. Že pravda není černobílá, je zřejmé z toho, co Slávce Peroutkové řekl v nemocnici krátce před smrtí Ferdinand Peroutka, který řídil české vysílání Svobodné Evropy v letech 1951 až 1961: „Mým životem prošly tři mocnosti: nacisti, komunisti a Amerika. Všechny tři mi svým způsobem znemožnily práci.“

Nevím, v čem se Ferdinand Peroutka nepohodl s americkými šéfy, ale mohu říct, proč jsem ze Svobodné Evropy v červnu 1992 odešel já. Přišlo mi absurdní, že mi můj šéf cenzuroval přehledy českého tisku, které jsem připravoval pro slovenské vysílání. Bděl nad tím, aby si Mečiarovi lidé nevyslechli něco, co by se jim mohlo nelíbit. Usoudil jsem tehdy, že u tohoto už být nemusím.

Ke Svobodné Evropě se ale váže i jiná má vzpomínka. V Mnichově vedle redaktorů, kteří připravovali vysílání, zaměstnávali Američané i člověka, který je kontroloval. Tím člověkem, který žaloval americkým šéfům, tedy CIA, prohřešky svých kolegů proti korektní novinařině, byl můj kamarád, spolužák z gymnázia, který emigroval na Západ, a poté, co nějakou dobu pracoval v BBC, dostal práci v Mnichově. Logicky byl mezi kolegy mimořádně neoblíbený, ale jeho bonzování dávalo smysl: Za peníze, které Američané investovali do šíření demokracie, požadovali bezchybný profesionální produkt, který nelze napadnout a zpochybnit.

Pamatuji, že jsme vedli dlouhou debatu o tom, jak Svobodná Evropa odvysílala nepravdivou informaci, že policisté na Národní třídě zabili studenta Šmída. „Sice to nebyla pravda, ale odstartovalo to vítěznou revoluci“, zastával jsem se tehdy redaktorů já. „Sice to odstartovalo revoluci, ale byla chyba odvysílat neověřenou informaci“, oponoval mi kamarád. S odstupem pětatřiceti let a při pohledu na současnou novinařinu, kdy se pravda bezostyšně ignoruje, překrucuje, ohýbá a zamlčuje, mi standardy tehdejší novinařiny ve Svobodné Evropě připadají jako vzor novinářské profesionality.

Jedním z argumentů pro zrušení Svobodné Evropy je nelibost zřizovatele, že vysílání ovládli progresivní propagandisté, kteří skrze novinařinu dělají politiku. Abychom uměli posoudit, zda je tato výtka oprávněná, chtělo by to referát od někoho, kdo redaktory kontroluje, pokud je tedy i dnes ještě někdo kontroluje. Je-li tomu ale tak, jak tvrdí lidé od nového amerického šerifa, pak je skutečně dobré vysílaní ukončit. Konec dobrý, všechno dobré. A pokud zrušení novináři odvedli dobrou práci, budiž jim na odchodu útěchou, že se stejně v nejlepším má přestat.