Pár příkladů: Zatímco v eurounijních institucích, školách atd. je stále jedním z nejskloňovanějších pojmů „svatá trojice“ diverzita – rovnost – inkluze, v USA byly na každém oficiálním úřadě, na univerzitách i v mnoha firmách speciální odbory DEI (Diversity, equalty, inclusion): Trump je jedním škrtem pera zrušil. Zatímco Evropa vydává hory peněz na různé experimenty typu válka na Ukrajině, Trump dodávky zbraní ruší. Zatímco Leyenová a EU tvrdošíjně lpí na Green Dealu, emisních povolenkách atd., Trump to všechno shodil ze stolu. Zatímco pražský magistrát už chystá šesti či víceciferné částky na LGBT candrbál pod názvem Prague Pride, Trump zakázal americkému velvyslanci v Praze přidat (poprvé za její trvání) na tuto akci jediný dolar.

Ale co hůře: Zatímco Evropa otevírá dokořán dveře dalším statisícům migrantů například ze Sýrie, odkud se islamistům se zahraniční pomocí podařilo vypudit legálně zvoleného prezidenta Bašára Asada, Trump zavírá hranice a dokonce si dovoluje požadovat změnu letitého dodatku Ústavy USA o automatickém získání amerického občanství pro děti narozené v USA, byť nelegálním imigrantům. S tím posledním bude mít trochu těžkosti, musí mu to schválit Kongres, protože jde o Ústavu, ale to ostatní může řešit prezidentskými výnosy. Jen v inaugurační den jich podepsal kolem stovky. Zrcadlo, které tímto Trump nastavil Evropě a EU, promlouvá jasně: Ono to jde! Nevymlouvejte se, drazí bruselmajstři, že lze činit jen to, co činíte. Je to jen dílem váš zvyk a pohodlnost, a hlavně kšefty, které skrze celou éru EU, a zejména pak po roce 2000, tamní administrativě vládnou.

Dnešní dění v Evropě, zejména EU, je obrazem skutečného politického bezvědomí. Kromě výše uvedených dogmat, na nichž Brusel lpí navzdory zdravému rozumu a realitě dnešního světa, je nejviditelnějším dramatem ničím nezdůvodnitelné programové zasahování do záležitostí jednotlivých členských zemi. Neustále pokřiky na Viktora Orbána, předtím též Jaroslawa Kaczyńského, vykazující snahu podřídit vnitrostátní exekutivu (nejen už legislativu dle Lisabonské smlouvy) rozhodnutím z čela EU, přecházejí v přímé ingerence viz rumunské prezidentské volby, a dokonce i za hranice Unie, do Gruzie v případě voleb parlamentních. Nějak se nemohu ubránit dojmu, že EU cítí, že jí ujíždí prám pod nohama a nezadržitelně se blíží vodopád jak v americkém filmu. Též platí pořekadlo o kobyle, která i v posledních okamžicích svého bytí kope kolem sebe.

A nelze čekat nějak brzy změnu. Jak napsala některá média (třeba Echo 24), sorosovský vliv dosud produkovaný z Washingtonu se přesídluje na evropský kontinent, navzdory prohlášení dědice impéria, mladého Sorose, když přebíral před časem žezlo od svého děda, že se stáhne z Evropy a přeorientuje se na dění v Americe. Tento plán po Trumpově nástupu zjevně nevyšel. K naší škodě. Na světlo světa vyšel interní manuál na protistátní demonstrace, který teď realizují pouliční prodavači dobra na Slovensku. Tento manuál nese jasné stopy sorosovských metodik. Ještě že není psán maďarsky, i když i tomu by dosud velká část Slováků rozuměla.

Jak to dopadne v Bratislavě, těžko říct. Část slovenských politiků (ex SNS a Hlas) vytvořilo nový politický útvar a podmiňují relativně křehkou Ficovu koalici rozmanitými pašalíky pro své věrné. Ustojí to Robert Fico? Nevím, ale věřím na soudnost Slováků.

Znám Námestie SNP v centru Bratislavy jako své boty. Žil jsem tam, studoval, učil na univerzitě, chodil pod viechu s přáteli spisovateli a muzikanty. To náměstí má kapacitu možná větší než Václavák. Když tam dělal Luboš Blaha demonstraci proti tomu, aby prezidentka Čaputová a tehdejší Matovičova vláda podepsali smlouvu o americké vojenské přítomnosti v SR, bylo napočítáno kolem čtvrt milionu občanů. Šimečkovi progresivisté přilákali podle odhadů mezi 40 – 60 tisíc účastníků. To je výmluvné.

Co je tedy závěrem a pointou? Eurounijní vrchnost se snaží podrobit si neposlušné, učinit z nich kolonie, donutit je, aby platili ukrajinské výpalné a kývali na každý nesmysl odtamtud vzešlý. Zatím se jim to – z visegrádského prostoru – daří vcelku beze zbytku jen v Česku. Protože máme takovou vládu, jakou máme. Vládu, která ignoruje zájmy občanů a své vlastní předvolební sliby, aby se zalíbila, jak se kdysi říkalo, „soudruhům z kraje“. Pamatujete? Každý televizní seriál to obsahoval. Nastal problém ve fabrice nebo kdekoli, přijeli soudruzi z kraje a rázem všechno klapalo jak hodinky. Je to jen na nás: chceme v podobném seriálu po Krylovsku „rýt ústním otvorem v zemi“, nebo režiséry této frašky, činící z naší suverénní země gubernii, necháme vládnout dál? Pak nám ovšem není pomoci.

Martina: Mě nesmírně baví jak tvůj pohled psychiatra, o který stojím především – protože mě zajímá, jak se tyto všechny jevy zračí v naší psyché, a v našich mezilidských vztazích, a jak se to automaticky kombinuje s politologií, ekonomií a ekonomikou. A mě by právě zajímalo, jestli – jak jsi to naznačila – jsou tady takové věci, jak mnozí říkají, že se Amerika dostává do normálního stavu. Myslíš, že se to přenese i do Evropy? A teď mám na mysli právě ideologické prvky. Protože ekonomicky Americe určitě nejde o to, abychom se my tady v Praze měli dobře.

Jarmila Klímová: Tak to samozřejmě vůbec. U ideologií je to tak, že vždy – tedy pokud nebyla železná opona, kdy převládaly ideologie z Východu – podobně, jako fouká vítr na planetě, ideologie přicházely ze Západu. Takže si myslím, že ano, že se sem přenesou, protože to je jev, který je starý mnoho set let, řekněme, a byl tady ve větší, nebo menší míře vždy, a to nejenom proto, že by tyto ideologie byly natolik skvělé, ale protože Ameriku není dobré si znepřátelit. Takže je dobré jít s nimi nějakým způsobem v souladu. Já bych byla ovšem opatrná na jednu věc – a to je to slovíčko, které jsi řekla na začátku – že se Amerika dostává do „normálu“. Já se slovem „normální“ mám trošku problém, protože co je normální? Normální je vždycky něco, co je trošku bezobsažné, co spíš svým významem inklinuje k něčemu, co je dlouho obvyklé, dlouho zavedené.

Teď to můžu zrovna přirovnat k domácímu násilí. Jestliže tě bude manžel třicet let třískat, ale bude to jenom jednou týdně, tak to budeš považovat za normální, protože to prostě bude nějaký zvyk, a je dobré, že pokaždé nejezdíš do špitálu. Lidé jsou zvyklí znormalizovat v dlouhodobém kontextu i věci, které jsou neblahé. Takže se slovem „normál“ mám potíž, ale chápu, jak jsi ho myslela: Řekněme, že obě bychom spolu toto slovo rády vnímaly jako něco, co je přirozeně lidské, co je přirozeným způsobem humánní, co je přirozeným způsobem sociálně a judikaturně spravedlivé. Nemýlím-li se, tak tam jsme směřovaly. Já si myslím, že jo, že každý zvěrstvo má svůj strop. A každý ideologický extrém, nebo jakýkoliv – to už víme z fyziky – se ve svém krizovém vrcholu láme ve svůj protiklad. Takže i tady, na základě jednoduchých matematických modelů můžeme předpokládat, že jakýsi návrat k normální humánnosti se dá předpokládat. Zase ale říkám: Nevíme, co to bude provázet v pozadí, a co tato humánnost, dejme tomu, víceméně úspěšně překryje. Protože já jsem strašně opatrná v tom dívat se na tyto věci černobíle.

Martina: Jsi přece jen větším znalcem lidských duší než my ostatní, a proto by mě zajímalo, jestli tím, co jsi říkala, vyjadřuješ svým způsobem i určitou obavu, že jak už tak funguje zákon kyvadla, tak aby se nám to velké nadšení nepřehouplo z diktatury tolerance třeba na netoleranci?

Jarmila Klímová: Ano, diktatura tolerance. Jsme tak politicky korektní, že už nevíme, na čí jsme straně. Samozřejmě, že zákon kyvadla bude fungovat vždycky, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, a já jsem jenom opatrná k nadšeným vyvoláváním, jakože: „Hurá, teď bude dobře.“ Vzpomínám na jeden citát Jana Wericha, který říkal: „Tak skončila první světová válka, ustanovila se Československá republika, byli jsme tady nadšený, měli jsme sokolský sjezdy, říkali jsme: Hurá bratře, to se máme dobře, to je krása, to jsme nadšený, a bum, a byl tady Hitler.“ Nadšení netrvalo dlouho, protože jsme byli možná moc nadšení a málo opatrní. Takže, proč nebýt nadšen, ale s přiměřenou mírou opatrnosti, ke které nás prostě dějiny učí. To je celé.

Martina: Jarmilo Klímová, čekají nás pravděpodobně velké změny, a jak správně pozoruješ, je dobré být pořád bdělý.

Jarmila Klímová: Bdělý a ostražitý, jak nás učila strana a vláda.

Martina: Ano.

Jarmila Klímová: I to je z minula – ono se to hodí.

Na nezdravě liberální výchovu, propagaci LGBT+, debilizaci ve školství, se musíme dívat jako na témata, která spolu souvisí, a co není náhodné. Je to řízený proces.

Martina: Ano, bdělost něco v sobě má, samozřejmě. Já se teď přece jenom vrátím k situaci, ve které jsem u nás, protože u nás tyto změny ještě příliš patrné nejsou, a mnohé neziskovky, o kterých jsi tady mluvila – politické neziskovky a ideologické neziskovky, aby nedošlo k mýlce – tady stále operují, fungují, působí ve školách, a rozsévají ideologii progresivismu, o kterém jsme tady mluvili v začátku. Řekni mi, co s dětmi, a především s puberťáky, dělá, když jim někdo v tomto kritickém věku vysvětluje, že si mohou libovolně změnit pohlaví? Že je pohlaví otázkou pocitu? Že pokud se cítí nekomfortně, špatně, tak to klidně může být tím, že jsou ve špatném těle. Co toto dělá s dětmi, které v sobě nemají ani zkušenost, ani ostražitost, a nasávají do sebe věci jako houba?

Jarmila Klímová: Napadá mě mnoho slov, ale většina z nich je nevysílatelná. Ale pokusím se: Zaprvé, podle mého názoru, lidé, kteří v rámci těchto organizací chodí do škol a roznášejí tuto filozofii, ideologii, nevím – jak to nazvat – jsou buď, podle mého názoru, a pánbůh mi odpusť, sami duševně nemocní, nebo opravdu nějakým způsobem charakterově hrubě poškození, nebo zaplaceni, nebo je to kombinace všech tří variant. Protože to jsou zvěrstva, která dětem předkládají. Druhá věc je, proč si vybírají právě tyto děti. Ty už jsi na to částečně odpověděla: Osobnosti, která není, řekněme, zralá, a která je rozkolísaná a nejistá ve své vývojové fázi – což je upřímně řečeno každý puberťák, to je přece stará známá věc, ve chvíli, kdy do vnitřních nejistot a pochybností o sobě samém, a při sociální neukojenosti – nabídnete takovouto variantu: „Holčičko, tobě není dobře? Ty jsi asi ve špatném těle. Máš problémy, úzkosti? Tak to je možná tímto“, tak dané dítě má primárně tendenci se toho chytit jako jediného pevného bodu, který mu v tu chvíli někdo nabídl.

Já jsem na toto téma LGBT a jeho rozšiřování ve školách měla někdy před dvěmi měsíci měla poměrně dlouhý rozhovor, kdy jsem se dostatečně rozohnila, takže teď se budu trošičku krotit: Tam jsme s pánem, který se touhle tematikou zabývá i z hlediska legislativy, a tak dále, rozebírali, jak široce to může poškodit celou generaci, protože to není poškození jen jednotlivců. Protože tady přijde ze školy domů osmiletý chlapeček – pozor – přijde ze školy domů, a hned ve dveřích hlásí mamince, že být bílý heterosexuál už není in a že by bylo daleko zábavnější, kdyby byl někým jiným, protože by ho pak jeho spolužáci víc brali. Co to je za hrůzinec? Zvlášť u dětí, který jsou nějakým způsobem dvojnásobně ohrožený, třeba nemají dostatečně pevný zázemí, připadají si odstrčený, nezajímavý, nějakým způsobem frustrovaný, takže když se jim toto nabídne, tak ony mají hlavně pocit, že získají vyšší kredit mezi svými vrstevníky, protože i tito vrstevníci jsou povinováni se k nim začít chovat jakoby s větší úctou, s větší pozorností, s větší laskavostí. Takže tady získáváme patologický sociální kredit tím, že jsem – pardon za to slovo – deviant? To je strašný.

Martina: Ty poměrně často upozorňuješ také na takzvaně nezdravou liberální výchovu. Což je asi – přeříkáno do konkrétních věcí – stav neuznání autority, nepodléhání žádným cizím radám, řekněme, nebýt do ničeho nucen, všechno považovat za útoky na svou osobní identitu, a hlavně nebýt vytahován z komfortní zóny. A je tam toho asi mnohem více. Řekni mi, je nezdravá liberální výchova u nás stejně patrná, jako na Západě? A patří podle tebe k zásadním omylům?

Jarmila Klímová: Já si totiž myslím, že všechna témata, o kterých tady hovoříme, se snoubí dohromady. Nezdravě liberální výchova, LGBT+ propagace, debilizace ve školství, na to se musíme přestat dívat jako na izolovaná témata. Což by nás mělo vést k tomu, že není náhodou, že všechny tyto jevy se vzájemně prolínají a snoubí, a že zrovna v tuto chvíli je tady vidíme jako velké hemžení, kdy nevíme, kde končí jedno, a začíná druhý. Takže podle mého názoru toto není náhodný sociologický jev, ale myslím, že to je řízený proces, kdy jsou děti vedeny přílišným výchovným liberalismem. Víme, že se o této liberální výchově hovořilo ve Švédsku už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, a postupně to přecházelo k nám.

Martina: Ze severských zemí.

Jarmila Klímová: Ze severských zemí, přesně tak. A teď si představ, že když dítě ve svých rodičích nevidí autoritu, vůči které se má nějakým způsobem podřizovat, ale i ve zdravém rozmezí vymezovat, a pak přijde ze školy, kde mu nějaký LGBT aktivista nakuká neuvěřitelný brouky do hlavy. A ono to doma opakuje, a má vstřícně liberální rodiče, kteří mu s prominutím nedají po tlamě, a neřeknou: „Prosím tě, co je to za hovadiny. Já jsem řekla, že to je takhle, celou dobu žijeme takhle, a takhle to taky bude dál.“ Tak pokud dítě nemá přirozenou, ale důvěrným způsobem letitou výchovou vytvářenou autoritu vůči rodiči, tak převládne tendence příklonu k tomu, co se mu řekne ve škole.

Navíc se tam děje ještě jeden jev, a to, že už jsou vyprofilováni takzvaní genderoví psychologové – to jsem dlouho nevěděla. A dítě, které se potřebuje s tímto genderovým problémem potkat, a dojde za genderovým psychologem, si samozřejmě stěžuje i na to, že doma nenachází pochopení, a genderový psycholog řekne: „Tak to je jasný. V naší komunitě pochopení najdeš.“ Takže ještě dopodrazí zbytky jakékoliv rodičovské autority, a dítě je naprosto lapeno v tomto chaotickém sebezpochybnění, a je naprosto dokonale ovladatelné. Dítě, které nachází zdravé rámce autorit a hodnot ve své rodině, zdaleka není tak ohroženo, jako dítě liberálně se profilujících rodin.

Martina: Tady vzniká velká přehazovaná mezi institucí školy a společným vzděláváním, a rodinou. Protože na jednu stranu učitelé říkají, že se setkávají s hodnotově vychovávanými dětmi, a na druhou stranu zase rodiče říkají, že tlak institucí v kombinaci s virtuálním světem sociálních sítí je tak enormní, že se cítí bezmocní. A teď, jestli můžeme říct, kde je větší problém? V rodinách? Ve škole? Nebo v působení a vlivu institucí?

Mnozí mladí lidé si pletou rok 1918 a 1968, tvrdí, že Tomáš Garrique Masaryk něco zveřejnil na internetu. A nestydí se za to, a mají pocit, že i přes tuto fatální debilizaci jsou in.

Jarmila Klímová: Já si myslím, že posuzovat to kvantitativně nemá smysl, protože se to vzájemně přelévá a doplňuje. Teď jsem mluvila o škodlivém vlivu liberální výchovy v rodinách, ale stejný, nebo velmi podobný vliv vidíme na školách. Dětem se toleruje neznalost způsobem, ze kterého bych vyletěla z kůže. Podívejte se, občas problesknou nějaké rozhovory, že potkáte teenagera na ulici, zeptáte se ho na nějakou základní otázku ze všeobecného kulturního přehledu, na kterou on prostě neumí odpovědět. Pletou si rok 1918 a 1968. Jsou schopní říct i to, že Tomáš Garrique Masaryk něco zveřejnil na internetu. Ale co je hrůza – oni se za to nestydí. Oni se za své neznalosti nestydí, a ještě se tomu smějí, a mají pocit, že i přes tuto fatální debilizaci jsou in, že nepotřebují prokázat žádnou vlastní hodnotu ve smyslu znalostí a dovedností, a přesto budou nekritickým způsobem adorováni a přijímáni společností.

A v tomto, když se vrátím k psychiatrickému hledisku, vidím obrovský rozvrat kulturního vývoje osobnosti jako takové. Protože struktura a kultivace osobnosti – řekněme ve věku nula, až dvacet dva, dvacet jedna let – je přímo úměrně závislá na míře diskomfortu a diskomfortů, se kterými musí být dítě konfrontováno, a které by mělo překonávat. Velmi správně se říká, že žádný růst není bez bolesti. A pokud my dětem, ať už v rodině, nebo ve škole, budeme připravovat zcela bezbolestné, tedy bezkonfrontační, bezfrustrační prostředí, tak nemůžeme očekávat, že se do věku dvaceti, dvaceti pěti let naformátuje zralá, stabilní osobnost. A tam si škola s rodinou nemá co vyčítat.

Martina: Já jsem narazila – když jsi tady několikrát opakovala termín „debilizace, debilizace společnosti“ – na jeden komentář: „Debilizace je úmyslné, cílené, i plošné omezování pozitivně tvořivých, rozumových a citových potřeb, s nimiž lidé přirozeně přicházejí na svět. Dá se říci, že debilizace zbavuje lidi sebe samých.“

Jarmila Klímová: To je nádherný citát, pod to bych se podepsala. Ano.

Martina: Omlouvám se autorovi, zapomněla jsem, kdo to řekl.

Jarmila Klímová: Tak autora pozdravujeme, a gratulujeme.

Martina: Vzhledem k tomu, že jsi velice zajímavě zdůrazňovala, že tyto jevy nelze od sebe oddělovat – a nechci toto slovo používat – ale je to plán.

Jarmila Klímová: Já jsem o tom hluboce přesvědčena. Protože když se objeví nějaký izolovaný sociální jev, a objeví se v nějakém přirozeném sociálním vývoji, tak zažívá jakýsi vzestup, boom, a později vystřízlivění a rozmělnění. Kdežto tady vidíme soubor, souhrn patologicky filozofických a sociálních tendencí, které se – a není třeba to hluboce zkoumat, to vůbec ne – nápadným způsobem vzájemně adorují, potencují, doplňují, a přicházejí kupodivu ve stejný čas. Ne nadarmo se říká, že hloupým se lépe vládne, a ne nadarmo tady zároveň vidíme tendenci jít plošně primitivní ideologizací právě ze strany různých neziskových organizací. A teď je potřeba, aby ovečky, které je budou naslouchat, někdo nahnal do ohrádky. A kam jinam se obrátit než na vzdělávací systém, který se dávno odklání od znalostního vzdělávání, od znalostního školství, a rozmělňuje se jenom na postojové aktivity. Jeden model za všechny: Genderová výuka dějin, dějepisu ve škole? Jo. Už mi připadá, že doba je tak vykloubená, a šílí, že už se nebudeme učit o tom, jestli Karel IV. založil univerzitu, ale budeme zkoumat, jestli náhodou nebyl na chlapečky. Jsem radikální, když se bojím, že k tomu to může dojít?

Martina: Tak jisté náznaky tady jsou.

Jarmila Klímová: Jsou.

Martina: A můžeme je vidět zhusta, a i naše tolerance vůči nim se velmi posouvá.

Jarmila Klímová: Ano.

Martina: Protože my jsme opravdu u některých věcí, u kterých bychom před dvaceti pěti lety řekli: Co to je za nesmysl?

Jarmila Klímová: Přesně.

Zvrácené tendence se šířily už v antickém Řecku. Pád římské říše byl morální: alkohol, drogy, pederastie, a další sexuální úchylky. Ale institucionální podpora deviace jako dnes, to tady ještě nebylo.

Martina: Tak dnes alespoň předstíráme, že nad tím přemýšlíme a že je to hodno naší pozornosti. Tady se nabízí samozřejmě prazáklad, to znamená, že k ovládání druhých je velmi důležitá vlastní síla, ale mnohem důležitější je slabost druhých. A když se podíváme na nejrůznější statistiky, tak 40 procent žáků devátých tříd základních škol vykazuje známky střední, až těžké deprese. Je tady fenomén, že na Západě roste počet velmi křehkých dětí, ustrašených, bojácných, a člověk by řekl: Čím to, když vlastně kolem sebe mají bezbřehost možností, a diktaturu svých vlastních práv?

Jarmila Klímová: Právě že tímto. Protože pokud dítě není trénované, a dovolím si říct, že od dupaček – na to, že je normální, že člověk v životě potká nějakou překážku, že je normální překážky překonávat, že je normální se před nimi nehroutit, že za překonání překážky budu nějaký způsobem pozitivně ohodnocen, že budu vítat, že se mi na horizontu událostí objeví další výzva, další překážka, a že budu v sobě budovat hodnotový systém, nejenom samozřejmě na tomhle základě, ale v souladu se svou schopností čelit nepopularitě, čelit frustraci – tak mě potom každá prkotina nesejme do deprese, a půjdu životem nějakým způsobem zocelen. Ale když jsem se nikdy nepotkal s ničím, co by mě lehounce rozrušilo, tak potom právě v období osmý, devátý třídy, kdy přichází další vývojová krize sebeidentifikace ve smyslu, kým já vlastně mám ve společnosti být na prahu vstupování do dospělosti, takže se v sobě nemám o co opřít. Protože v sobě nemá žádnou zkušenost v tom smyslu, že jsem pasován, že jsem hoden někam vstoupit a že mám šanci uspět, protože za sebou nemám žádný výčet předchozích úspěchů tohoto druhu. Nemám žádnou vnitřní zkušenost, o kterou bych se mohl opřít, tedy že umím překonat překážky, že mě to neporazí a že můžu směle vyrazit do světa. Tento věk je opravdu velice křehký, a když si uvědomím – aspoň někteří si uvědomí – že svět venku nemusí být tak úplně růžový a že hodinky tikají, čas se točí, a že já do něj asi nějakým způsobem budu muset vstoupit, tak je nasnadě, že se zhroutím.

Martina: Jarmilo, ty jsi na medicíně jistě studovala dějiny psychiatrie, a máš tudíž přehled o psychickém, psychiatrickém vývoji lidstva. Je toto skutečně jev, který je momentálně ojedinělý, nebo je tu věc, která tady už jednou byla, a je teď, a zase jednou bude?

Jarmila Klímová: Byla. A kupodivu, když to vezmeme hodně dozadu, tak se tyto tendence začaly šířit v určitém období antického Řecka, a Platón a Aristoteles ve svých pojednáních na tento sociální jev velmi ostře reagovali ve svých spisech – nedávno jsem se s tím potkala – a oni říkali, že netrénovanost a adorace nezralosti nové generace povede k pádu současné kultury. A že je potřeba s velkou přísností vychovávat a trénovat mládež a mladé lidi, aby byli schopni pevnou rukou, zodpovědným, zdravým, a zralým chováním ctít hodnoty společnosti, i když jim to nebude přinášet popularitu. Takže ano, jeden pád máme za sebou. A podívej se, kam přišel pád římské říše – to byl pád morální, to byl široký morální úpadek s alkoholem, s drogami, s pederastií, se všemi možnými sexuálními úchylkami, které se samozřejmě tolerovaly. A kam to vyústilo? Do pádu struktury státu. Takže to taky není nic, co už bychom tu neznali. Pak tady bylo kratinký období okolo vlády Napoleona, a tam se taky začalo žonglovat s různými deviacemi, které mohly být tolerovány. Na trůně – už za Ludvíka XVI., a tak dále – taky nebyla v každém koutě úplně krystalická morálka.

Martina: Vezmu tě za slovo: Toto tolerování deviací je jedna věc. A druhá věc je ještě jejich adorování.

Jarmila Klímová: Tak. A pak si myslím, že toho zase tak moc děsnýho nebylo. Tady jsme si nemohli moc vyskakovat. Byla třicetiletá válka, to byl každej rád, že přežil. A teď se nám dějinná cykličnost zkracuje. Když se podíváme na šedesátý léta, ať už v Americe, nebo potom v západní Evropě, když se podíváme na květinové děti, tak to naštěstí netrvalo dlouho, nějak se to samo umravnilo. Ale musím říct, nebo chce se mi říct, že přímá podpora deviace, řekněme institucionální podpora deviace, která se děje teď – tak to nevím, jestli tady někdy byla. Pokud byla, tak jsem si toho ve studiu historie úplně nevšimla.

Martina: Možná jsi na to chyběla.

Jarmila Klímová: Já jsem na to chyběla. To bude ono.

Martina: Jaké lidi, jaké osobnosti, jaké charakterové typy tento přístup k výchově – o kterém jsi tady mluvila – vytváří a vytvoří?

Jarmila Klímová: Především lidi bez svědomí.

Martina: Agresivní?

Jarmila Klímová: Nemusí to být úplně agresivní, ale lidé, kteří mají pocit, že jim bude všechno tolerováno, že nemusí zpytovat své svědomí, když včera řekli něco, a dnes řeknou něco úplně jiného, že se nemusí stydět za to, že před nějakou dobou lhali něco, a teď lžou něco jiného. Protože nemají v dnešním přílišném výchovném liberalismu za sebou zkušenost, že když se něčemu zpronevěří, tak dostanou nějakou ťafku, nebo, že budou nějakým způsobem potrestáni, nebo na to aspoň nějakým způsobem doplatí – protože je zkrátka všechno povoleno. Jeden uctívaný pan psychiatr říká, že je určitá kategorie lidí, která nemá svědomí – a to jsou psychopati. Měl na to mnoho krásných přednášek, a díky tomu byl po zásluze adorován. Já si totiž ani nemyslím, že by to vedlo k přímé psychopatizaci, protože psychopatie je celkem slušně definovaná struktura osobnosti. Já se obávám něčeho horšího, že rozplizlost, a jakási améboidní neuchopitelnost osobnosti těchto lidí ani nebude zařaditelná, a tím pádem budou plout sociálním polem, veřejným prostorem, a nebude nikdo, kdo by je takzvaně chytil za rukáv. Protože oni se vždycky tak jako trochu vysmeknou, vždycky budou hezky liberálně kluzký.

Martina: To, co říkal Max Kašparů, že žijeme v době, kde nic není hanba?

Jarmila Klímová: To je přesné. Kde nic není hanba.

Je to venku. To, o čem se dlouho spekulovalo, se konečně vyvalilo na denní světlo jako splašky z prasklé kanalizační trubky. Korupce a ovlivňování médií vládami a na ně napojenými agenturami dosáhly nebývalých rozměrů. „Vypadá to, že miliardy dolarů byly rozkradeny v USAID a dalších agenturách, z nichž velká část šla do falešných zpravodajských médií jako ‚odměna‘ za vytváření dobrých příběhů o demokratech,“ napsal Trump na své sociální sítí Truth. Co víc, Deep State nalil miliardy do boje proti dezinformacím zaměřeným na konzervativní média po celém světě – to vše pod záminkou „záchrany demokracie“.

Musk označil USAID za „hnízdo zmijí radikálních levicových marxistů, kteří nenávidí Ameriku“. Agentuře byly zmrazeny peníze na humanitární pomoc a tisícům jejích zaměstnanců byla nařízena dovolená. Podle agentury AFP má být počet zaměstnanců snížen z 10 000 na 300. Trump tvrdí, že v USAID byly ukradeny miliardy dolarů a použity na zaplacení pozitivní medializace jeho oponentů. Tento skandál rezonuje nejen v USA, ale i v dalších zemích, které byly příjemci dotací od USAID. A že jich bylo.

Například slovenský premiér Robert Fico reagoval na plánované zrušení americké Agentury pro mezinárodní rozvoj a napsal list Elonu Muskovi, v němž žádá o informace o poskytnutých dotacích nevládním organizacím, médiím a individuálním novinářům na Slovensku. Dočkáme se stejného kroku od českého premiéra? Vím, naivní otázka. Fiala přece chtěl z veřejných rozpočtů podporovat tzv. nezávislá média, třeba jeho oblíbené FORUM 24, které funguje spíše jako stranický věstník ODS.

Pozadu za Spojenými státy nezůstává ani Evropská unie. Bruselem právě otřásá skandál, když se ukázalo, že významné částky z fondů EU byly použity na podporu médií, která měla propagovat určité politické agendy. Vedení Evropské unie přesměrovalo 132 milionů eur do různých mediálních domů těsně před evropskými volbami. Vyšetřování odhalilo, že několik vysokých úředníků, včetně předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové a předsedkyně Evropského parlamentu Roberty Metsolaové, bylo zapojeno do této sítě korupce, což vedlo k vlně veřejného pobouření.

Jednalo se o přímé platby za zveřejňování obsahu příznivého pro Evropskou unii. Tento skandál odhalil hluboké problémy ve způsobu, jakým jsou veřejné prostředky využívány k ovlivňování médií v celé EU ve prospěch jednoho politického směru proti jeho oponentům. Silně připomíná praxi autoritářských režimů, kdy vládní moc řídí a financuje státní propagandu a potlačuje kritiku, umlčuje a dehonestuje opozici. Má to však i pozitivní důsledky. Význam zkorumpovaných tradičních médií soustavě klesá a do popředí se derou nové formy žurnalistiky, jako je Muskova sociální síť X a další.

Takže, jak to tedy je? Jsme my všichni, kteří píšeme o tom, že vládnutí z Bruselu je zkázou demokracie a národní suverenity, že zelená politika je podvodem tisíciletí, že genderové blouznění je popíráním podstaty člověka či dokonce že příčinou všeho zla na světě není Putin, jsme opravdu placenými agenty Moskvy? Kdepak, holenkové. Teď přichází doba, kdy se ukazuje pravda. Kdo podplácel a kdo se podplácet nechal. A hlavně tato doba končí a vy končíte. Nejvyšší čas.

Trump oznámil, že Spojené státy zavedou 25procentní clo na dovoz oceli a hliníku. Opatření se týká všech zemí možná s výjimkou Austrálie a podle sdělení Bílého domu začne platit 12. března. Dále Trump oznámil, že zavede cla na dovoz zboží z EU kvůli unijnímu postupu proti americkým technologickým firmám a kvůli deficitu ve vzájemném obchodě se zbožím.

Vyhmátnutí zrovna hliníku a oceli je pro EU ránou na komoru. Kvůli Green Dealu v EU nejvíce na světě zdražují energie a výroba oceli je extrémně energeticky náročná. Proto se evropská ocel stala enormně drahá a tudíž nekonkurenceschopná. Ocelárny a slévárny napříč Evropou bankrotují. A nejvíce exponované těžkému průmyslu v rámci Evropy jsou Česká republika a Německo. V Česku firmy spojené s hutnictvím jsou prakticky všechny ve ztrátě a postupně odpadávají, v Německu nedávno oznámila zásadní problémy Thyssen Krupp. Další zdražení evropských ocelářských výrobků z titulu amerických cel je tedy cosi jako poslední rána z milosti.

Na situaci obratem ve svém prohlášení reagovala předsedkyně Evropské komise (EK) Ursula von der Leyenová, která řekla, že Evropská unie neponechá nejnovější americká cla na dovoz oceli a hliníku do Spojených států bez odpovědi. Prý vyvolají tvrdá a přiměřená protiopatření. Takže obchodní válka mezi Amerikou na jedné straně a Evropskou unií a Čínou na druhé straně je tímto již v plném proudu.

Je jasné, co to znamená pro inflaci a podniky, které budou z Evropy hromadně odcházet do USA. Nyní však na informaci o clech reagují také finanční trhy, a to velmi přímočaře. Děje se v přímém přenosu to, co se děje vždy, když se svět bojí inflace: rostou ceny zlata. Cena zlata ještě zrychlila svůj už tak vysoký růst a poprvé překonala hranici 2900 dolarů za troyskou unci. Jen od začátku roku 2025 si tak připsala přes deset procent.

Vysoká cla by měla znamenat vyšší inflaci na obou stranách oceánu. Vyšší inflace by zase měla znamenat vyšší úrokové sazby v USA. A vyšší úrokové sazby by měly teoreticky být pro zlato nepříznivé, protože prohlubují jeho nevýhodu proti investicím přinášejícím úroky, jako jsou například dluhopisy. Jenomže to je skutečně jenom teorie. Mnohem větší vliv má fakt, že lidé se inflace bojí a nenachází mnoho jiných spolehlivých investičních příležitostí. Do toho přistupují centrální banky, které dál nakupují nezměněným tempem.

Skoro to připomíná závody, která centrální banka naplní své devizové rezervy zlatem dříve než ostatní. Jako za studené války probíhaly závody ve zbrojení, teď jako by probíhaly závody v přechodu na zlaté devizové rezervy. Vkrádá se otázka, jak to číst. Může se snad stávající světový monetární systém v nadcházejících letech rozpadnout podobně, jako se rozpadnul brettonwoodský měnový systém? Může hypotetický rozpad urychlit přechod velkých států na CBDC – digitální měny centrálních bank, které už v podstatě nejsou penězi, protože nesplňují ani jeden definiční znak peněz?

Na tyto otázky odpovědět neumíme a neumí to asi nikdo, ani samy centrální banky ne; pouze můžeme říci, že tento hon za zlatem ze strany centrálních bank je bezprecedentní. A jeho charakter naznačuje, že poptávka po zlatu není u konce. Také letos tedy cena zlata dál poroste. A právě uvalení amerických cel celý tento proces ještě více eskalovalo.

Váš rozhovor je pořad o jehož podobě rozhodujete především vy. Vy vybíráte hosta a vy budete klást většinu otázek.

Jakého hosta chcete vidět příště a jaké otázky by měl zodpovědět?
Pište na e-mail: vasrozhovor@radiouniversum.cz

Martina: Pane inženýre Jandejsku, když jsme se bavili o těch dotacích, a tak dále, tak jste se občas s lehkou přezíravostí – pokud jsem to správně přečetla – vyjádřil ve smyslu, že oni tam řeknou, že budou pěstovat býlí a podobně. Vy jste – když to řeknu tímto slovníkem – velkopodnikatel, myslíte si, že by zemědělství pořád mělo být jakýmsi tancem mezi přijatelnou cenou potravin, a zároveň ochranou krajiny, kultivací krajiny, myšlením na zdraví lidí? Protože z chemie – když se na stojato stříká roundupem, aby byly menší ztráty – asi nikdo moc dobře nevyroste. Jakým způsobem to máte nastaveno vy?

Zdeněk Jandejsek: Vy jste řekla hezkou věc. Až budete mít čas, tak vás naložím – to jsem vždycky nabízel náměstkovi Sekáčovi na ministerstvu zemědělství, že mu půjčím holínky, a provezu ho, co se tam děje – a ukážu vám kolem sebe, kolem našich podniků, kterých je osm, a je to asi 14 000 hektarů, takže to nejsou žádný velký podniky, protože když to vydělíte, tak je to dva tisíce hektarů na jeden podnik, to jsou samostatný IČa – a ukážu vám, jak vypadají naše podniky, jaké je prostředí, jak se staráme o životní prostředí. Ukážu vám naše vysekaný louky, naši starost o louky, o obnovu, ukážu vám, jak se starají.

To je jenom klišé, to jsou jenom kecy těch, kteří říkají, že dělají bio, že se starají o přírodu, o nás, o prostředí, a tak dál. To není pravda, je to obráceně. Právě ty podniky, který na to mají peníze a jsou silný, mají na to stroje, a můžou si dovolit všechno, relativně si to můžou dovolit – mají na to udělaný prostory, a starají se o ně. Já vám něco řeknu o biu – vy jste to krásně řekla, že musím furt říkat příklady, abychom lidem otevírali oči. Takže, když udělám bio ječmen, a chci s ním pražit kávu, jak se to dělalo, tak když to budu chtít dělat bio, tak to musím dělat tak, že když mi to vyroste takhle…

Martina: Ukazujete asi deset centimetrů.

Zdeněk Jandejsek: Tak musím vzít košík, dát si ho na krk, jít, a všechny plevely, které s tím vyrůstají, ručně vytrhat. To jsem dělal jako dítě, když mi bylo sedm, osm roků, protože nebyla hnojiva, nebyly na ně peníze. Měli jsme pozemky, a chodili jsme, a všechny bodláky, všechny svízele, to jsme všechno vytrhali. Tak toto je bio. A teď pojďte, pojedu s vámi, kam budete chtít, a ukážete mi, kdo to dělá, a říká, že má biozemědělství, že má bio. Klidně. Neukáže mi nic, protože to nedělají. Jsou dvě možnosti. Buď stříkají v noci – což neříkám, že stříkají všichni, nebo většina – nebo to nechají být. A tam vidíte, co je za binec, slušně řečeno. Pak to vyryjí kombajnem, vymlátí to, a mají tam z plevelů, ze semen, víc látek, které nám škodí, než ječmene, který je kvalitní. A já vám dám perfektní příklad, který se mi stal a který je pravdivý, a může vám to potvrdit moje sekretářka. Moje sekretářka byla taky bio, kupovala jenom bílý jogurt…

Martina: Ale bílý jogurt není bio.

Zdeněk Jandejsek: Ne. To jsem se možná špatně vyjádřil, ale myslel jsem, že to bylo označený jako bio.

Martina: Označený.

Zdeněk Jandejsek: Označený jako bio, a byl to bílej jogurt. A do toho si kupovala otruby dovezený z Anglie. Jeden tento sáček – sedm deka – stál asi padesát korun, a ona si to tam nasypala, rozmíchala, a jedla to, a hrozně si libovala. A teď přijela naše šéfka laboratoře – protože my všechno máme – jak říkáte, že to děláme blbě – pod kontrolou. Já mám na to všechno laboratoře, my si nedovolíme něco dělat jinak, než může být. A teď mě chytla myšlenka a říkám: „Paní Říhová, usypte mi trošku těch vašich otrub do kornoutku.“ Odsypala, a já jsem to dal vedoucí laboratoře, a říkám: „Udělejte mi na to rozbory, jestli to je v pořádku, nebo ne.“ Je to z Anglie, je to na pultech, má to asi sedm kruhových medailí, které byly nalepené na sáčku – a jak říkám, sáček sedm deka stál padesát korun. V té době stál metrák otrub – to je sto kilo – dvě stě korun. A tady stálo sedm deka za padesát korun.

Martina: To je kauf.

Zdeněk Jandejsek: A teď dobře poslouchejte: Asi za tři, nebo za čtyři hodiny jsem volal šéfce laboratoře, a říkám: „Udělala jste ten rozbor?“ A ona říkala: „Řekněte jí, ať to vůbec nejí.“

Martina: Chudák Říhová.

Zdeněk Jandejsek: Jo, paní Říhová. A já říkám: „Co tam je za problém?“ Tak plísní, mykotoxinů je povolených 100 jednotek, nebo 200, záleží jak u čeho – v jakých je to jednotkách, to není podstatné, nejsem chemik – ale je tam asi 1 200, tedy asi sedmkrát, šestkrát víc plísní, než je přípustná norma. Samozřejmě v Anglii nemůže být bio bez plísní, to je kravina, protože tam furt prší a je vlhko. A pak říká: „To by nebylo ještě to nejhorší, protože ona to tak často nejí, a není toho tolik, to jí tak neuškodí. Ale víte, je tam hodně velký procento trusu od myší.“ Tak toto sem dovážíme ve zlatých pytlíčkách s medailemi, a takhle si hrajeme na bio. Takže jenom, abyste věděla, jaká je realita. Je to všechno hloupost.

Dovozem ukrajinského obilí, které obsahuje mykotoxiny, plísně, a rezidua z chemických fungicidních postřiků, jsme si zlikvidovali trh s obilím

Martina: Tak pokud budeme přistupovat k tomu, že bio je nejenom v samotné kvalitě potraviny, ale bio by mělo být v přístupu právě k půdě, ke krajině, takže dovážet něco z Anglie samo o sobě v biu trošku ztrácí logiku.

Zdeněk Jandejsek: Ještě bych to doplnil, abych to tak nedehonestoval, abyste si udělala obrázek: U zemědělské půdy, kterou máme, máme nyní 17,8, teď už možná 18 procent v režimu bio, eko, bio a produkujeme z toho 1,3 procenta. Tak co se tam vyrábí? Na to dáváme obrovské tisíce korun, když je to bio?

Martina: Povězte, co se tam tedy vyrábí? Nic?

Zdeněk Jandejsek: Skoro nic. Minimum. Je tady pár lidí, o kterých jsme tady začali mluvit, ne že nejsou, který tomu obrovsky věnují, jsou to srdcaři, který to opravdu dělají tak, jak se má. Ale jde o ten poměr: Když je to 18 procent, tak když to je v kvalitě bio, tak by měli dělat jinde aspoň, 50, 60 procent, to znamená – měli by tam mít aspoň 8 až 9 procent produkce. A my děláme 1,2. Takovým případem je – už to snad zrušili – ekologický ovoce, tedy bio ovoce. Na to dostanete, když vám to zařadí do ekologie, na sad dostanete, myslím, 20 000 na hektar. A teď tam stačí, když tam budou na hektaru stát čtyři stromy, a nemusíte z toho vyprodukovat ani jedno jablko. Takové jsme dělali hovadiny.

Martina: Dělali? Je to už minulý čas?

Zdeněk Jandejsek: Minulý čas. Asi loni, předloni s tím začali něco dělat. My neděláme ovoce, tak bych nerad specifikoval, jestli to bylo předloni, nebo loni. Ale bylo to celou dobu, od roku 2004 do nedávna. Teď se s tím něco udělalo, ale nevím, jestli tam tedy museli mít osm stromů, nebo musí ze čtyř stromů sklidit ovoce. Nevím. Ale rozumíte, to jsou stovky věcí, který jsou nesmysl. Takže já nejsem proti tomu, že se někdo stará o přírodu – naopak – to se všichni musíme starat. Příroda, to je náš domov. Já jsem byl odjakživa takto vychovávaný, Měli jsme 14 hektarů polí, a byly jsme dvě děti, a bylo nám hodně málo, a už jsme se musely starat, a ještě jsme to musely odevzdat do družstva. Takže já k tomu mám velice dobrý vztah, nemám s tím žádný problém.

Ale jenom barbaři, který z toho nepochází, který tam nikdy nebyli a který přišli a mysleli si, že zemědělství bude zlatý důl – tak možná někteří to dělají. Já neříkám, že to nikdo nedělá s tím, aby z toho co nejvíc získal, ať je to, jaký chce, ať je kvalita, jaká chce. Proto vám říkám, my třeba máme každou šarži směsi, kterou dáváme dobytku, prasatům, nebo drůbeži, tak u všechno máme nechaný vzorky, dokud dané zvíře žije – myslím tím monogastry, kteří žijí krátkou dobu – u hovězího se to nedrží tak dlouho – a kdyby byl nějaký problém, tak se tento vzorek vezme, dá se hned na rozbor, tedy znova se rozboruje, protože rozbory se dělají běžně, když se vyrábí. Ale z konkrétního vzorku toho, co odejde v jednom autě, uděláme vzorek, a ten se uchová a hodnotí se. My si nic nedovolíme. Víte, co by to bylo? Víte, co dneska máme kontrolních ústavů? Je jich dost, a jsou docela dobrý, fungují. A když budou fungovat a budou se starat, a nebudou to mít vyřešený tak, že sem z Ukrajiny jde obilí, a v šesti státech mají problém s mykotoxiny, s plísněmi, a s reziduem, a s dalšími věcmi…

Martina: S rezidui z čeho?

Zdeněk Jandejsek: To jsou rezidua z postřiků.

Martina: Z postřiků. Z chemických postřiků, fungicidních, a tak?

Zdeněk Jandejsek: Takže všichni měli problém.

Martina: Jenom my ne.

Zdeněk Jandejsek: Poláci, Maďaři, Slováci, Rumuni měli problém, a jedině my jsme to sem vozili, zlikvidovali jsme trh s obilím, a říkali jsme, že to je v pořádku.

Martina: Takže my i jíme za mír.

Zdeněk Jandejsek: My jíme za mír. Ale je to zase jednoduchý: Obilí, který sem šlo, tady vůbec nemělo zůstat, my jsme měli přebytek, a my jsme toto obilí, protože bylo samozřejmě laciný, kupovali a dávali do mlýnů, na jídlo. Ale je to přece tak jednoduchý. Na hranici stop, odeberu vzorek, zaplombuji, jedu na druhou stranu hranic, a pokračuje to dál. A pokud to nepokračuje dál, tak samozřejmě udělám rozbor, a jak tam je chyba, tak to vrátím. Ale ne, my jsme to udělali tak, aby tam chyba nebyla. My jsme to měli tak, že to budeme dělat až tam, kde se to vyskladní, a tam vám dají cokoliv, a řeknou: „Tady to je ukrajinský.“ Copak to poznáte, když je to volně sypaný? Jak poznáte, jestli to je ukrajinský, nebo český?

Tvrzení, že kysličník uhličitý škodí, je nesmysl. CO₂ je ve vzduchu 0,038 procenta, a potřebujeme ho, aby v rostlinách neprobíhala fotosyntéza, jinak umřeme.

Martina: Pane inženýre, vy jste se mnohokrát zmiňoval o chovu prasat, a zmínil jste se taky o chovu slepic. Jak vnímáte myšlenku, že je v Evropě potřeba, pokud možno co nejvíce, snížit chovy hospodářských zvířat, protože vypouštějí příliš mnoho plynů, ať už je to hovězí dobytek, nebo vepřový? Jak vnímáte, že někteří ekologové dokonce říkají, že hospodářská zvířata škodí víc než automobily. Co si s tím počít?

Zdeněk Jandejsek: To musíte mluvit s vědci, který tomu rozumějí. Je to úplná hloupost. Co se týká kysličníku uhličitého, tak ho máme ve vzduchu 0,038 procent. A kysličník uhličitý určitě potřebujeme, bez toho by v rostlinách neprobíhala fotosyntéza, nedělal by se chlorofyl, a umřeli bychom na to, že bychom neměli pro nikoho, kdo se živí zeleným, potraviny. Takže tyto hlouposti, že kysličník uhličitý škodí, to je nesmysl. Geologové, kteří to dokážou prokázat podle hornin, podle různých rozborů, přišli na to, že tady bylo až 1,5 procent, a teď je 0,038 procenta.

Martina: My jsme tady měli geologa Václava Cílka, a ten to zas rozebíral trochu jinak.

Zdeněk Jandejsek: Cílek je vynikající, já ho mám rád, sešel jsem se s ním mockrát, vynikající chlap, ale tady cituji docenta Jana Pokorného od Jindřichova Hradce, který dělá v několika akademiích. Promluvte si s ním.

Martina: Myslím, že tady byl.

Zdeněk Jandejsek: A on bude říkat to, co říkám já. Takže kysličník uhličitý – to s tím vůbec nemá co dělat. Co se týká dusíkatých věcí, čpavku, který tam je, tak samozřejmě, není to, řek bych, bez problémů, ale čpavek se naváže během čtyř let do půdy, do rostlin, takže to vůbec nemá žádný vliv. Ale je potřeba říct, že my jsme tady měli až 100krát víc zatížení planety zvířaty, když tady byli brontosauři, sloni, a toto procento bylo obrovský. A zase vám to řeknou lidé, co dělají kolem geologie, protože znají zbytky, mají to z toho všechno vytažený. Ale nikomu to nevadilo, všichni se uživili, protože bylo právě dost kysličníku uhličitého, takže rostliny rostly obrovským způsobem. A proto přesličky měly několika metrů, proto měly kapradě několika metrů, protože tady bylo dost kysličníku uhličitého. A z my toho máme fosilní zdroje – vždyť ty jsou rostlinného původu. Co je ropa? Mně to připadá, že teď nechodíme ani do základní školy. Toto jsme se učili na základní škole. Takže tyto hovadiny, co tady jsou postavený – to je proto, aby lidstvo bylo redukováno, abyste se o něj nemuseli starat. Já to teď už říkám, dřív jsem si to tak neuvědomoval, ale dneska už to říkám jasně. Kennedy junior vám to brzy vysvětlí s věcmi kolem covidu.

Cílem ideologie globalismu je, aby nebylo moc lidí, aby zbyli jen poslušní s čipy, kteří budou řízeni jako panáci. A nebude potřeba rostlinná a živočišná výroba.

Martina: On už mnohé, mohu říci, naznačil, a řekl to poměrně jasně.

Zdeněk Jandejsek: To všechno se ukáže. To je všechno ideologie globalistů – nemít tady moc lidí, mít tady ty lidi, který budou poslouchat, všem dát čipy, a řídit je jak panáky. To je cíl všeho. A nebudou potřebovat rostlinnou a živočišnou výrobu, protože nechtějí na planetě 10 miliard lidí v roce 2052, pokud bude tahle populace růst, tak jak roste. Ne u nás, tady moc neroste, ale v Africe, v Asii, a všude. Oni chtějí, aby tady byly dvě, tři, čtyři miliardy lidí, možná dokonce někdo říká, že jedna miliarda. Jsou dohady o tom, jak to vlastně je. Ale vždycky se slezou v Davosu, a tam si řeknou, jak dál.

Martina: Pane inženýre, teď mi dáváte, abych to řekla lidově, docela nakládačku. Ale řekněte mi, dává vám v této souvislosti smysl to, jak velkou módou je třeba vegetariánství, veganství, jak je to podsouváno lidem. Ale netvrdím, že to tak nebylo, protože v historii…

Zdeněk Jandejsek: V historii to tak nikdy nebylo.

Martina: Já se snažím dělat opozici, a chápu, že když se někdo zabývá živočišnou produkcí, tak určitě nebude plédovat za vegany. Takže tady se vlastně ptám, jak to vnímáte, a tuším, že tomu asi nebude příliš nakloněn. Ale přesto by mě zajímal názor člověka, který pracuje s matérií, protože to má v sobě vždycky přímočarý fortel.

Zdeněk Jandejsek: Tak já nemám nic proti vegetariánům. Jestli si chtějí trošku podlomit zdraví, tak ať to dělají, klidně, to není vůbec problém. Ale u dospělých už to nic špatného neudělá, možná jim to i prospěje, z toho hlediska, ať nejsou všichni plní, jako jsem já. Ale měli by myslet na své potomky, měli by myslet na své děti. Když se dětem od jednoho, nevím do kolika let, nedostane živočišná bílkovina, ani hovězí, tak mají slabší vývin mozku – to je dokázaný a prokázaný. Já to zlehčím, a řeknu to tak, že pokud by naší předci dodneška sbírali jenom semena, a neživili se živočišnou bílkovinou, tak ještě skáčeme po stromech. Vývoj člověka, mozku a myšlení, a posun, zapříčinila živočišná bílkovina. To všechno je přeci dokázaný. To všechno je dokázaný. A pak se mě ještě samozřejmě vždy žáci ptali, proč neandrtálci vyhynuli, a my, homo sapiens, jsme zůstali. To taky víte, že jo?

Martina: Ano.

Zdeněk Jandejsek: Takže to nebudeme rozebírat.

Martina: Ale můžete to pro posluchače rozebrat.

Zdeněk Jandejsek: Tak hlavní věc je, že homo sapiens pracovali společně, dělali tlupy, cokoliv, a to je zachránilo, protože dokázali živočichy nějakým způsobem přemoct, a měli výživu. Kdežto neandrtálci byli spíš v rodinách, a zkrátka neměli šanci se o sebe postarat. To byl hlavní důvod. Takže živočišná bílkovina je hrozně potřebná. Ale záleží na každém. Vždyť nemusíme mít maso pětkrát, nebo sedmkrát za týden. Já už jsem člověk ve věku, a psal jsem vám údaje – vy jste si to přečetla – že nám běhaly po dvoře kachny, husy a všechno možný, ale nikdy jsme neměli maso sedm dní v týdnu. Měli jsme ho tak maximálně čtyřikrát.

Martina: Dneska se tomu říká módně reduktariánství. A já jsem se musela doptat, co to je, a znamená to: Obyčejná skromnost, nebo střídmost.

Zdeněk Jandejsek: Střídmost, ano.

Martina: To určitě neuškodí. Nicméně, když jste tady vychvaloval živočišnou bílkovinu, tak víme, že v historii bylo mnoho slavných umělců, vědců, vegetariány. A takový Denis Diderot francouzský filozof…

Zdeněk Jandejsek: Myslíte, že od prvního roku?

Martina: Myslím, že právě ne, že to je asi věc rozhodnutí v dospělém věku. Na druhou stranu tehdy byla možnost dostat se k masu – když se podíváme 150 let zpátky – poměrně vzácná, a byla to sváteční záležitost. Ale já se zeptám ještě na jinou věc: Řekněte mi, jak by vypadalo naše, myslím evropské zemědělství, a potravinářský trh, kdyby se opravdu podařilo zeleným iniciativám tak zásadně zamést s produkcí hospodářských zvířat a s jejich chovem? Já strašně nemám ráda slovo „výroba“.

Zdeněk Jandejsek: To jste řekla správně, s chovem, ano. Myslím, že k tomu nedojde, protože to začne dělat problémy v tom smyslu, že lidé nebudou zdraví, a začne to být vidět na délce života. Vezměte si, že ještě před pěti lety to ještě furt rostlo, a pak se to zastavilo, a teď už to jde dolů, třeba u chlapů. Takže pokud nebude živočišná výroba, nebude ani rostlinná, protože bez organiky…

Když se podaří omezit produkci hospodářských zvířat, jak to chce EU, nebude kejda, nebude hnůj. To znamená, že nebudou výnosy, a bude nedostatek rostlinných potravin.

Martina: Nebude kejda.

Zdeněk Jandejsek: Nebude kejda, nebude hnůj, nebude nic takového, to znamená, nebudou výnosy, začnou klesat, a bude nedostatek v rostlinné výrobě. A to by si měl každý uvědomit, že bez organiky v půdě to fungovat nebude. A že bychom to dělali jenom průmyslovými hnojivy? Tak pokud nebude v půdě organika, to znamená, nebude fungovat sorpční komplex, který je v půdě, tak nebudou růst ani rostliny a výnosy klesnou. Jak to bylo před šedesáti lety? Hnojiv byla nula, a výnosy byly oproti dnešku třetinový, takže bude nedostatek všeho. To jsou fantasmagorie, to jsou hlouposti.

To vymyslel Timmermans, a tento člověk, to je fanatik, to není normální člověk. Já jsem se s ním v Bruselu sešel, asi třikrát, nebo čtyřikrát, to jsem ještě ani nebyl šéfem Agrární komory, a tam se připravovaly tyto nesmysly. Jezdíval jsem tam ještě v době, kdy jsme měli společenství velkých podniků, a Martin Hlaváček mi tlumočil do francouzštiny. A mluvil jsem s ním třikrát, čtyřikrát, a tam jsme dělali věci, který jsem dneska s vámi diskutoval, podpory, a jak by Evropa měla fungovat, a proč to tak je, a tak dále. Dneska si myslel, jak to v Holandsku vyhraje, tak odešel, šel do Holandska, a tam ho nezvolili, takže je konečně pokoj. Takový člověk do takovýchto funkcí nepatří.

Takový člověk musí myslet na lidi. Lidé v těchto funkcích by si měli uvědomit, že to mají za to, že mají nějaký morální povýšení od lidí, a měli by mít radost z toho, že je někdo zvolil, a že můžou lidem pomoct. Lidé si je volej proto, že si myslel, že jsou chytřejší, schopnější, a že jim budou pomáhat, že se o ně budou starat. Ale jak se do takovéto filozofie nedostaneme, a půjdeme do funkcí proto, že tam chceme získat peníze, nebo moc – dneska spíš už moc, protože peněz už mají dost z bývalých zaměstnání – tak to bude všechno špatně. Půjde to špatným směrem. My tam potřebujeme dostat lidi, který za život prokázali, že něco dokázali vyrobit, postavit, a předvést, že něco umějí, a že k tomu nepotřebovali žádný zlodějny, nepravosti, a přesto to dokázali. A že na závěr, na sklonku života, do 55 let, mají tolik zkušeností, že chtějí lidem pomáhat. Že chtějí kultuře, národu, vlasti, pomoct. To jsou u mě ti, který to mají řídit. To jsou lidé, kteří by měli sloužit národu, a nikoliv lumpárnám a zahraničnímu kapitálu.

Martina: Pane inženýre Zdeňku Jandejsku, řekněte mi, my jsme tady dnes probrali leccos, a vy jste řekl několik návodů, jak by se dalo pomoci našemu zemědělství, a možná celé evropské zemědělské politice. Jak vidíte rok 2025 v své oblasti podnikání? Myslíte, že dojde na něco z vašich slov? Nebo je zelený vlak příliš rozjetý, takže nadále míří kupředu, bez ohledu na to, co s sebou strhává?

Zdeněk Jandejsek: To je hrozně těžká otázka. Tento vlak je hodně rozjetý. Mám teď zprávy, co komunikuji s některými poslanci, že tento vlak je tak rozjetý, že se to bude těžko zastavovat. Ale myslím, že se to zastaví, protože to nemůže takhle fungovat, protože se v řadě věcí ukazuje, že to bylo krátkozraké a že to jsou hlouposti.

Martina: Zastaví se to, až nám dojde šťáva. Nezastaví se to pravděpodobně dobrovolně.

Zdeněk Jandejsek: Jistě, dojde mu šťáva. Jestli se to může zastavit? Zastavit se to může, ale určitě se to nezastaví v průběhu roku 25, ale může se to zastavit na konci klidně roku 25. Dám příklady: Viděla jste volby v Německu, a to byly jen tři spolkový země. Teď se to ještě posune, takže je nebudou mít jenom země, ale budou to celoněmecké parlamentní hlavní volby. To je jedna otázka. Druhá je volba prezidenta ve Francii. Podívejte se Španělsko. My jsme tam měli od nás hochy, aby se podívali na živočišnou výrobu vepřového. Oni se tím chlubí, mají 40 milionů prasat, což je obrovské číslo, a 10 spotřebují, 30 vyvážejí do Číny. A teď, jestli to Čína zastaví, tak to bude průšvih, zase bude trochu nadbytek, ale to bude chvilka, protože to obrovsky klesá hlavně v Německu. Německo před třemi roky bralo 2 400 000 prasnic, a teď jen 1 400 000, takže Evropa jde tak, jak jste říkala, že to jde úplně všude. Takže si myslím, že k problémům dojde, a budou tak velký, že se to rozklíží a skončí to. Ale jestli to bude v průběhu roku 25, na to nedokážu ani říct názor, protože je tam tolik faktorů, které to ovlivňují. Začíná to v Americe, dále je BRICS, další věci, takže může vzniknout nedostatek vajec a tak dál. Přijde horší počasí, bude neúroda, nic se nedoveze, a tak dál. Takže to se může objevit, a může toho být tolik, že to nedokážu vlastně vyhodnotit. Ale víme, že stav je hodně katastrofální. Jestli budete chtít, tak si pusťte interpelaci našeho pana doktora Davida, velice pracovitý člověk…

Martina: V Evropské parlamentu.

Zdeněk Jandejsek: Měl jsem s ním nejlepší zkušenosti, když jsme něco prosazovali. A on tam právě interpeloval nějakou – nevím už, kdo to byl – přesně s dotacemi, jestli se to změní, a jak to bude dál. Já se s ním docela často bavím, protože on je pracovitý člověk – a to je hlavní věc. A kdybyste viděla ty odpovědi, tak byste si myslela, že ten člověk je z Marsu, že vůbec neví. On mu kladl jasný otázky, on odpovídá na něco jiného typu: „To víte, že to budeme řešit. Na to přijde řada.“ Ale aby řekl jednu konkrétní věc, to ne. Stačí, když si to pustíte – nebo vaši posluchači – a uvidíte, co tam je za velení.

Martina: Říkal jste, že se to musí rozpadnout, rozklížit. Máme my, jako země v tom stavu, v jakém naše zemědělství, chovatelství, sadařství, zelenina je, potenciál být alespoň částečně soběstační?

Zdeněk Jandejsek: Tak už jsem to v podstatě řekl: Pokud by to, co jsem tady celou dobu říkal, napravilo, tak si dovolím tvrdit, že budeme soběstační nejdéle do deseti let – to platí pro vepřový. Do pěti až sedmi let to bude drůbeží. To jsou jednoduché investice. Když bych chtěl něco podporovat, kdybych se vrátil k podporám, dotacím, tak přece nemůžu podporovat, rozdávat peníze, a nic proti tomu nemít. Já můžu říct: „Dostaneš na tuto stavbu 70 procent, a dosáhneš takové výroby, a takové výsledky. Když je dosáhneš, tak já ti to odpustím: Jeden rok tolik, druhý rok tolik, třetí rok tolik. A když to nebudeš dělat, tak všechny peníze vrátíš. Vždyť je to tak jednoduché, na tom není nic složitého. Podniky, když budou vědět, že jsou na tom závislé, že musejí mít určitou prosperitu, že musejí makat, že peníze, podpora budou, ale budou tehdy, když něco dokážou, tak je to za chvilinku vyřešeno. My hodně stavíme, my jsme relativně veliká firma, takže dneska děláme podle žebříčku 26 procent drůbežího masa republikové produkce, a asi tak 25 procent české vepřové produkce, takže jsme velice intenzivní podnik z hlediska živočišné výroby. Aniž byste to věděla, tak jste mě tady hezky zkoušela, takže to bylo dobré. Mně to vůbec nevadí, já vám to rád řeknu. My jsme to nezvýšili ze dne na den, my jsme v roce 90 začali z nuly, takže já tohle znám.

Chceme dělat celoroční produkci zeleniny ve sklenících, kam budeme vhánět kysličník uhličitý, aby to líp rostlo. To jsou fakta, to se normálně dělá.

Martina: Vy dnes máte 2 000 zaměstnanců.

Zdeněk Jandejsek: 2 500. Máte stará čísla.

Martina: Tak promiňte: Kdo chvíli stál, již stojí opodál – zatímco Jandejsek roste.

Zdeněk Jandejsek: To je o tom, že se musíte trochu zadlužovat, a to není moc dobře, i když zadlužení není tak vysoké. Banky nám zatím furt nabízí peníze, každý týden někdo, to není problém si dneska půjčit peníze pro nás – máme 12 miliard obratu. Takže 12 miliard zemědělské prvovýroby, a v potravinářském průmyslu, bez jakéhokoliv jiného průmyslu, to myslím, že je docela zajímavé číslo. A myslím, že krmíme vepřovým čtvrtinu z našeho, a zrovna tak s drůbežím. Ale pozor na to, máme jenom 57 procent drůbežího, ale 43 procent dovážíme.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, je začátek roku, začátek roku 2025, jaké máte přání? Jako podnikatel jste dosáhl mnohého, jako Zdeněk Jandejsek máte děti, které jdou ve vašich stopách, rodinu. Řekněte mi, když to takto nasčítáte, co je ještě před vámi jako nějaké přání, sen, vize?

Zdeněk Jandejsek: Tak z mého hlediska potřebuji akorát zdraví. Děti to postupně přebírají, dělají už hodně, a já jim samozřejmě říkám, že ještě musejí hodně chleba, tvrdých krajíců spapat, než dostanou zkušenosti, protože zkušenost je obrovská část úspěchu. A pokud je nemáte, tak naděláte chyby. Já jsem je taky dělal, ne, že nedělal. A co se týká cílů, tak do roku 26 chceme uzavřít činnosti, vepřové, drůbeží, a tak dál, a nebudeme je rozšiřovat. Ale chceme se pustit do toho, co nám tady chybí, tedy rádi bychom začali dělat celoroční produkci zeleniny ve sklenících, kam tedy budeme vhánět kysličník uhličitý, aby to lépe rostlo – to jsou fakta – to se normálně dělá. Když si najdete ty, co dělají skleníky, co už tady s tím začali, to tak je. Myslím, že jsme docela blízko u Prahy, takže tam zelenina bude potřeba, a měli by mít zeleninu čerstvou, a měli by jí mít všichni dostatek. Takže to je mé přání, ale já už se tím zabývat nebudu.

Martina: Nejpracnější část zemědělské výroby. Podle mě.

Zdeněk Jandejsek: Takže všechno se bude dostávat do, jak tomu říkají – kdybyste si pustila pana Blahynku – kontejnerová výroba, průmyslová kontejnerová výroba rostlinných produktů. Takže bychom chtěli začít nejdříve se skleníkem, a na kontejnery ještě počkáme, toho se už nedožiji. Ale to by se mi moc líbilo. A ještě bych před to předřadil to, aby skončily nesmyslné režimy, které tady v Evropě jsou a které jsou postavené na genderových nesmyslech a těchto výmyslech, který nejsou k uvěření. A aby se Evropská unie buď transformovala, nebo to rozpustila, abychom ji pak začali za x let dávat dohromady, až začnou fungovat země, začnou tam fungovat zákony, nastaví se tam lidi, který se nebudou volit nesmyslnými stranami, jako je to dnes, kdy nikdo neví, jestli je pravicová, levicová, nebo jaká je, hlavně aby se dostala k moci. My tam potřebujeme dostat lidi, jak jsem tady řekl, kvalitní lidi k vládnutí, kteří svou kvalitu prokázali. Prokázali to tím, že je za nimi nějaká práce, a na práci, kterou dělali, nepotřebovali nakrást peníze. Takové lidi tam dejme. To by bylo moje úplně největší přání.

Martina: Pane Zdeňku Jandejsku, vidím, že máte do nového roku velkolepá přání. Nejprve vyměnit většinu evropských vlád, a hned pak vlítnout na zeleninu. Tak ať se vám daří. Já vám moc děkuji za rozhovor. Děkuji vám za svěží závan selského rozumu. Díky moc.

Zdeněk Jandejsek: Já děkuji, bylo to prima, škoda, že jsem vám utíkal od otázek, protože mě vždycky napadlo v souvislosti s tím něco ještě dalšího. Takže se omlouvám, že jsem vám to tak trošku rozbíjel.

Za svou špatnou pověst vděčí politika politikům. Někdo soudí, že je to proto, že do politiky lezou špatní lidé, často psychopati, narcisové, individua hamižná či křivá. Jiná teorie konstatuje, že politické prostředí je toxické, a původně slušného člověka rychle semele ke svému obrazu. Lze sice separovat politiku od politiků, brát ji akademicky pod ochranu, ale valný smysl to v praxi nemá. S čím se potýkáme, jsou vždy nakonec politici, nikoli politika.

Obecně se má za to, že úpadku politiky je třeba čelit volbou lepších politiků. Oblíbený bonmot elitářů, že „každý národ má vládu, jakou si zaslouží“ je vlastně kritikou sprostého lidu, který špatně zvolil a sám si je proto na vině. Myšlenka, že to je lid, který aktem volby svých politických zastupitelů rozhoduje o svém osudu, je demokratický ideál, na kterém je třeba trvat. Také se ale jedná o alibi politiků, kteří s mandátem od voličů nakládají jako s bianco šekem opravňujícím k jakékoli svévoli.

Teoretické řešení tohoto rébusu existuje: Volit program, který politici garantují, nikoli politiky, aby po volbách sepsali nějaký program. Předpokladem takovéto smlouvy politiků s voliči je ovšem většinový volební systém, kdy vítěz bere vše a poraženému je vyhrazena role kibice. Při poměrném zastoupení stran v parlamentu ovšem vládnou koalice, a jejich programem je mocenský kompromis, tedy cosi, co si volič ani náhodou nevybral. Výsledkem je, technicky vzato, vláda, kterou si národ nezasloužil.

Co provozují vlády, které předem neuzavřely smlouvu s voliči, je programová svévole. Tato svévole pak má velmi často blíže k organizovanému zločinu, nežli ke správě věcí veřejných. Politici se ve svém rozhodování necítí být vázáni společenským konsenzem, vůlí lidu. V zásadě se schovávají buďto za takzvanou hodnotovou politiku, anebo naopak za reálpolitiku. V tom prvním případě společnosti jako prioritu vnucují abstraktní ideály, s tím, že boj za demokracii a lidská práva má přednost před prací pro vlastní občany. Hlásí-li se politici k reálpolitice, jdou naopak hodnoty bokem a cynicky se před prací pro občany upřednostňuje něčí mrzký zisk.

Pro organizovaný zločin platí, že se nejedná o individuální selhání, kdy někdo poruší zákon, a je-li dopaden, pak za své provinění po zásluze pyká. Organizovaný zločin je dílem spiklenců, kolektivu, který zločin nahlíží jako dovednost, za kterou se nestydí. U politiků, coby organizovaných zločinců, jsou navíc tito spiklenci nad zákonem. Zločiny (činy poškozující jednotlivce i společnost jako celek) do zákonů vtělují, čili zlo legalizují. Navíc se těší poslanecké imunitě, štědré odměně a různým benefitům, jež představují podíl na lupu.

Nepřehlédnutelnou formou organizovaného zločinu je pak nadnárodní aktivita nevolené byrokracie, sídlící v Bruselu. Evropská komise je jakousi zastřešující organizací lokálních politických mafií, která vydává certifikáty na šikanu a zvěrstva všeho druhu. Evropské komisi kryje záda Evropský parlament, ve kterém lobbistům, hájícím vesměs zájmy globální oligarchie, kryjí záda europoslanci.

Je třeba natvrdo říct, že není v silách občanů demokraticky řešit deficit demokracie, respektive politickými prostředky resuscitovat politiku. Je nesmysl vyhlížet skvělé politiky, co dělají skvělou politiku. Takové zvíře neexistuje. Smysl má politikům navzdory vytvářet zdravé společenství, ve kterém člověk může prožít hezký život a možná v něm navíc cosi pozitivního vytvořit a předat dalším generacím.

Lidstvo se s organizovaným zločinem potýká odjakživa. Zcela ho vymýtit nelze, ale důležité je se s ním nesmířit, neadaptovat se na svět podle politiků. Politiky je třeba izolovat jako virus. Vyhýbat se jim, jako kterékoli jiné nákaze. Je třeba pěstovat si na politiky přirozenou imunitu. Neposkytovat jim prostor na nekalé rejdy. Nejlepším politickým programem je nepustit si politiky do života. Prostě se nepodílet na organizovaném zločinu. Nebýt spolupachatelem. Zápas s politickou zločinností je v principu stejný jako zápas s lupiči a násilníky. Je třeba je odhalit, usvědčit a odsoudit. Mějme na paměti, že jako příležitost dělá zloděje, dělá příležitost i politika. Jeden nikdy není dost opatrný!

Martina: Slova, která jsem citovala hned v úvodu, se objevila ve dvou vašich rozhovorech, které jsem četla v uplynulých letech, ten poslední byl v září loňského roku. Pane ombudsmane, stále se obáváte, jak jste řekl, nadužívání nového politického náboženství, tedy boje proti dezinformacím? Nezměnila se situace nějakým směrem?

Stanislav Křeček: Začínáme velikým, širokým problémem. Já jsem toto nové náboženství myslel i směrem třeba k ekologickým aktivistům, a celý Green Deal, a tyto věci. A samozřejmě i počet a definování dezinformací je zcela na vodě. Dříve byly informace pravdivé, nepravdivé, a teď máme třetí – dezinformace. Tak co to je? Je to nepravdivá informace? Ale to je to, když člověk něco říká blbě. Ale dezinformace? Jakože by dezinformoval? Kdo? A kdo o tom rozhodne, že je to dezinformace? I když to může být. O tom, co není pravda, to se rozhodne, ale kdo rozhodne o tom, co to je dezinformace, a co je pravdivé? To se třeba ukázalo ohledně Ukrajiny, že to, co bylo před několika měsíci, nebo lety, považováno za dezinformace, je dneska realita.

Martina: A zcela čitelné je to například u covidu.

Stanislav Křeček: To je přímo ostudné, samozřejmě. Mnoho lidí říká, že dnešní dezinformace jsou zítra pravdivé skutečnosti, a to by měli mít na paměti, a dezinformace by se neměly stát předmětem politického boje, politického uvažování, natož pak trestního postihu.

Je likvidováno ústavní právo na svobodu slova, a lidé se už bojí mluvit, bojí se ptát

Martina: Když jsme teď tedy zmínili dezinformace – věc, která byla včera dezinformací, dnes je informací – řekněte mi, na základě čeho sílí boj proti dezinformacím? Opravdu se z toho stalo zaklínadlo současné doby, a člověk neví dne ani hodiny, kdy za svůj názor, postoj, nebo dotaz bude osočen, že je dezinformátor?

Stanislav Křeček: To je oprávněná námitka, zejména po některých nových zákonech, o kterých budeme ještě hovořit. Problém je v tom, že každý stát má právo chránit své hodnoty, informace, a tak dále. Toto ale vláda začala tím, že udělala kroky, o kterých si mnoho občanů myslí, že omezují svobodu slova. A někteří představitelé výkonného aparátu směřují k tomu, že ani netuší, co to svoboda slova je. Svoboda slova znamená říkat ne to, co je v souladu s politikou, ale že to může být obecné konstatování čehokoliv, co se nestane, a že svoboda slova není jenom ve vyjadřování zájmů České republiky a její bezpečnosti, ale také proti. Od toho je svoboda slova. Čili máme tady zákon, který říká: To, že něco vyslovím, neznamená, že se dopouštím porušení svobody slova. Takovéto zúžení pojetí svobody slova, které se u nás v poslední době stalo, je podle mě velmi nebezpečné, a to až tak, že to podle mě likviduje ústavní právo, protože se už lidé bojí mluvit, bojí se ptát.

Martina: Pane ombudsmane, vy jste mluvil o zúžení pojetí toho, co je svoboda slova. Řekněte mi, odkdy se to datuje? Já nečekám, že mi řeknete: „Bylo to 5. května toho a toho roku“, ale novinařině se věnuji přes třicet let, a skutečně, na začátku své práce jsem takovýto tvrdý postih po novinářském vyslovení názoru vůbec neregistrovala. Dokážete odhadnout, kdy se nám tady tento nešvar objevil?

Stanislav Křeček: Podle mě to souvisí s mnoha okolnostmi, především jde o obecné nebezpečí, které cítíme z vývoje světa, z migrace, a tak dále, což vede k tomu, že se domníváme, že by lidé měli mít stejné názory, a mluvit stejně, a pokud tomu tak není, tak je musíme nějak omezit. Vždyť klasika je Green Deal, klasika je covid, o kterém jsem mluvil. Když se někdo nechce očkovat proti covidu, tak to nejde. A teď je to Ukrajina, a další věci. Čili já se domnívám, že to je nesprávné pojetí legitimního požadavku, aby nebyla ohrožována bezpečnost, protože se to děje způsobem, který podle mého názoru zasahuje do ústavního práva.

Martina: Dá se říci, kdo za tímto celozápadním bojem proti dezinformacím stojí? Je tady zodpověditelná otázka: Cui bono?

Stanislav Křeček: Obávám se, že to je obecný trend. Kdybych řekl, že je to vláda, tak by se to týkalo jistě té současné, ale je to určitě širší problém. A vyplývá to, jak už jsem řekl, z obecného nebezpečí, a tedy, že si myslíme, že se musíme nějak sjednocovat, že nás ohrožuje Rusko a že nás ohrožuje migrace, že nás ohrožuje Green Deal, že nás ohrožuje LGBT, které tady vzniká, a že jsou tendence, proti kterým když se lidé vymezují, tak se zdá, jako by by porušovali svobodu slova, nebo vůbec obecně svobodu.

Po roce 48 začínala nesvoboda tím, že se nesmělo psát, a platil jen jeden „správný“ názor? Kdo stanoví, co je správný názor, a co nikoli?

Martina: Z historie víme, že boj za jedinou možnou přípustnou pravdu, za jediný možný názor, za jednu společnou doktrínu, vždy sloužil totalitně smýšlejícím lidem, ať už to byli politici, novináři, veřejně činné osoby. Řekněte mi, dá se tímto způsobem o tomto jevu a problému přemýšlet i v současnosti?

Stanislav Křeček: To se obávám, že je příliš, příliš silné. Pan plukovník Foltýn říká, že není žádný cenzor. Zatím se neškrtá v novinách, zatím se nic takového neděje. Lidé si mohou myslet, co chtějí. Takže totalitní principy bych zde neviděl. Ale za omezování svobody to může být některými považováno, a to právě s ohledem na historii. Takhle to přece začalo. Já jsem pamětník, mám za sebou dlouhý život, a pamatuji si, jak to vypadalo po roce 48, jak se nesmělo psát, jak jsme byli posuzováni jako skauti, a tak dále. Čili jeden správný názor? Jaký to je? Kdo stanoví, že je to správný názor. Kdo to stanoví?

Martina: Pozorujeme to kolem sebe dnes a denně. Vy říkáte, že se v novinách neškrtá. Teď nevím, jestli jste citoval pana Otakara Foltýna, nebo jste to konstatoval. Nevím, jestli se škrtá v novinách, ale rušily se celé weby, vymazaly se. Mark Zuckerberg včas obrátil a řekl, jak byl za covidu nucen některé lidi vymlčovat, jak musel moderovat informace, to je přece jasný náznak cenzury.

Stanislav Křeček: Na to jsem zapomněl, že už to postupuje tak, že jsou smazány weby. Je velký boj o svobodný internet. Kde se to najednou vzalo? Připomenul bych, že jeden starý socialista řekl: „Lidská práva byla dána dělníkům, když už jim kapitalisté všechno vzali“. Říkejte si, co chcete, mluvte si, co chcete, klidně se shromažďujte – my si stejně uděláme, co chceme. Takové bylo pojetí v 18. století, jak si to představovali socialisté. Ale to je přece dneska úplně jinak. Pojetí práv je širší, a u práva na svobodu projevu je to zřejmé. Prostě svoboda projevu znamená svobodu projevu. Samozřejmě musí být omezena jenom lidskou důstojností. Podle mě svoboda projevu může být omezena jen lidskou důstojností, nesmíme zasáhnout do lidské důstojnosti, a náboženské, a tak dále. To ano. Nesmíme zásadně – a to je nová věc, která teď vzniká – zpochybňovat historické události, které se staly součástí paměti lidstva. Můžu bojovat v první světové válce a můžu si říci, jestli to bylo dobré nebo nebylo, ale zpochybňovat holokaust, který se stal pamětí lidstva, to prostě není možné. To je asi ke svobodě slova. Jinak samozřejmě svobodu slova lze omezit zákonem. Jde o to, aby to nebylo nad rámec ústavního práva, který tuto svobodu zajišťuje.

Je ostudné nepozvat ruského velvyslance do Osvětimi, kterou osvobodili. Svědčí to o posunutém vnímání reality. Přepisování dějin je zřejmé.

Martina: Vy jste teď řekl: „Zpochybnit historické události, které se staly pamětí lidstva“. Nemáte dojem, že se dějiny současné doby přepisují jako na běžícím pásu? Nemáte dojem, že jsou najednou výsledky druhé světové války prezentovány jinak, než jak si pamatujeme, co jsme se učili o tom, jak vypadala druhá světová válka, a jak skončila?

Stanislav Křeček: Tady platí obojí. Jednak se snažíme o jiný výklad dějin, než který pamatujeme, a druhá věc je, že se tak chováme. Nepozvat ruského velvyslance do Osvětimi, kterou osvobodili – to je podle mě nejen ostudné, ale už to svědčí o nějakém posunutém vnímání reality. Já vím, že tam nemohli být generálové z Ruska, a tak dále, s medailemi – to asi ne. Ale aspoň někdo z velvyslanectví tam mohl sedět. Ale jestli to úplně zakázali, a sedí tam jiní představitelé, tak se mi zdá, že přepisování je zřejmé, jakože Rudá armáda neosvobodila, a že jenom drancovali – to jsou jen výkřiky, to nemá žádný význam. Ale tady se už ukazuje pojetí vnímání těch dějin.

Četl jsem zprávu, že budou přešetřovat smrt Jana Masaryka. To je záležitost z roku 48, všechno bylo řečeno, ale znovu hledáme, že to bylo jinak a že mají zpravodajské zprávy od Francie, kde se říká… Prostě je to snaha to přepsat, a hodit to na sovětské komando, které ho vyhodilo z okna za situace, kdy byl ministrem Gottwaldovy vlády. Tato snaha tady prostě je. Já nevím, jestli je to trvalé, nebo jestli to je věc propagandy a politiky, ale nemyslím si, že by se vědecké zkoumání v této věci posunulo. Za totalitního režimu se tyto věci nesměly zkoumat – byl Ústav marxismu-leninismu – a nemohlo se o tom ani moc mluvit. Ale tady asi zkoumání bude. Ministerstvo a Akademie věd se tím zabývají objektivně, ale navenek se chováme, jako by dějiny proběhly jinak, což nás pamětníky hrozně štve. Když třicetiletí vykládají, jak to bylo v roce 48, nebo v roce 68, nebo dokonce 89, toho jsem byl účastníkem. A vrcholem začíná být tendence obecně to sdělovat. A příkladem je výklad pana Foltýna o smrti Jana Palacha, která byla zaslána poslancům. To je přece taková nehoráznost. Oni si ani v tom ústavu, nebo v tom zařízení, které má bránit dezinformacím, tak neuvědomují příšernost, které se dopustili tímto zásahem. To už není svoboda slova, ale je to snaha změnit myšlení poslanců. Tohle je klasický příklad toho vykládat dějiny tak, jak si je někdo představuje. Já jsem se účastnil pohřbu Jana Palacha – tuto situaci dobře znám, mně to nikdo nemusí vykládat jinak. Ale že se to někdo pokusí vyložit jinak nebo účelově politicky, tak se to dostáváme mimo ústavní práva.

Martina: Co nám – občanům, nebo novinářům – zbývá? Protože já si musím nechat líbit, že o mně reprezentant ODS prohlásí, že jsem se za covidu zbláznila, že o mně pan Foltýn prohlásí, že jsem nebezpečná a že jsem zešílela. Přičemž, jak jste sám zmínil, se u mnohých věcí, které tady moji hosté řekli, ukázalo, že jsou to informace, fakta, a že to není tak, jak to oni prezentovali, že by to byly dezinformace. Co mám dělat?

Stanislav Křeček: No, chápeme-li svobodu slova, tak samozřejmě nikomu nemůžeme zabránit, aby o vás řekl cokoliv, pokud to neuráží vaši důstojnost. Pokud řekne, že píšete blbě, nebo mluvíte blbě, tak to je jeho názor, a ten může mít. Problém by byl, kdyby na základě toho řekli: „Zakazujeme.“ To už by byl zásah. Jen tak říkat, že neříkám informace – já to znám ze své praxe – tak to je možné. To je nesouhlas. Projevit nesouhlas tedy mohu. Ale pokud by tento nesouhlas vedl už k nějakým konkrétním krokům, tak to by samozřejmě bylo nesprávné.

Nemůžeme ohrozit Evropu, nemůžeme problémy světa vyřešit tím, že všichni přijdou sem. Ve Francii už je jiná víra, jiné postoje, a to je nebezpečné. A lidé si to začali uvědomovat.

Martina: Nikdo nechce být onálepkován. Přirozeně, chceme být respektováni, ctěni, tudíž snaha, aby se člověk vyhnul jakékoliv dehonestaci a onálepkování, vede ve veřejném prostoru čím dál tím častěji k mlčení: „Já si s tím radši nebudu začínat“, a k tomu, že se najednou zase mluví jinak doma, jinak s kamarády v hospodě, a úplně jinak se mluví na veřejnosti.

Stanislav Křeček: Tak nálepkování je tendence moderní politiky – s tím nic nenadělám. Problém je v tom, že když nic neříkáte, nebo nevyjadřujete názory, tak jste stejně nálepkován, jako řádný občan. Občan, který se nebouří, je nálepkován. Pan Foltýn řekne, že jsou to čtyři procenta lidí, které musíme zahnat do ohrady. Ale 56 procent lidí, podle průzkumu, nesouhlasí s podporou Ukrajiny – tak proti komu chceme zasahovat? Nálepkování bohužel v politice je, a nic s tím nenaděláme. Jde o to, aby nálepky odpovídaly, aby se ti, kteří nic neříkají, nebyli nálepkováni jako řádní občané, se kterými lze počítat. To se ukazuje, že to tak prostě není. Já se domnívám, že se Evropa začíná bát své svobody, že Evropané už mají dost některých svobodných práv, že lidé mají práva, která ohrožují jinou skupinu, že už je ve volebních výsledcích vidět, že couváme od té…

Příklad je migrace. Tak v roce 48 byl přijat zákon o azylu. Každý to chápal, byl konec války, a bylo potřeba dát azyl uprchlíkům. Jenže nejvyšší soudy Evropy dneska podle tohoto zákona rozhodují i o migraci, kde se o žádný azyl nejedná a všichni to vědí. Samozřejmě lidé, kteří migrují, na to mají legitimní právo. Ale problém je v tom, že tyto problémy světa nevyřešíme tím, že všichni přijdou do Evropy. To je to, co si neuvědomujeme, že lidé mají samozřejmě právo migrovat, ale nemůžeme ohrozit Evropu. Podívejte se na Francii – tam už je jiná víra, jiné postoje, jiné náboženství, a to je, myslím, nebezpečné. Ale hlavně lidé si to začali uvědomovat a volí nebo vystupují způsobem, který už toto odmítá.

Martina: Myslíte si, že problémem současné doby, myslím Západu, jsou příliš zbytnělá lidská práva, nebo jejich nedostatek?

Stanislav Křeček: Problém je v tomto: Lidská práva mají dlouhou historii od americké ústavy přes Deklaraci práv, a my jsme se domnívali, že to jsou práva člověka, čili že platí po celé zeměkouli. Jakmile byla přijata Deklarace lidských práv, tak po chvíli byla přijata deklarace práv muslimů, která je jiná. Všeobecná deklarace práv říká, že muž a žena jsou si rovni, ale v 9. paragrafu té muslimské se říká „Žena má svá práva“, čili odlišná. A teď koukáme na zbytek světa, který atlantickou civilizaci obkličuje, a na to, že oni si myslí něco jiného. To, co my jsme považovali za právo, za lidské právo, v těchto zemích neplatí. Tedy je to jinak. Čili budeme asi muset najít v Evropě soulad mezi pojetím lidských práv a tím, aby realizace práv jednotlivců neohrožovala celek. To je příklad obcí, vyloučených lokalit, a tak dále. Tam prostě není žádná obrana proti těmto lidem. Tito lidé si mohou dělat, co chtějí, protože mají právo. Mají právo pohybu, mají právo se usadit, a tak dále. Ale to přeci ohrožuje většinu občanů, a hlavně – oni si to nechtějí nechat líbit. Nechtějí si to nechat líbit, a to do společnosti vnáší rozkol, nesoulad, a těžko v tom hledat nějakou spravedlnost.

Martina:Vy jste loni v září konstatoval, že u nás nemáme instituci, která by se zabývala monitorováním lidských práv, a ombudsman, tedy nyní vy, to dělat nemůže, protože vaše činnost je primárně zaměřena na vztahy úřadů a občanů. Řekněte mi, chybí tady ombudsman lidských práv? Chybí tady ombudsman svobody slova?

Stanislav Křeček: Tak k tomu prvnímu, co jste řekla. Já mám tady před sebou nedávné rozhodnutí, nebo sdělení Evropského výboru pro sociální práva, který zveřejnil rozhodnutí ve věci stížnosti na Českou republiku, kde se konstatuje porušování práva na bydlení, zejména u Romů. A dneska vyšla zpráva ministerstva vnitra, která říká, že přezkoumávali rozhodování obcí a že nezjistili ani jediný příklad. Čili kde se bere tato informace z Evropy?

Mnozí jsou utvrzováni v tom, že diskriminací je, když některé menšiny nejsou protěžovány. Zaměňujeme rovnost a stejnost. Rovnost je v právech a povinnostech, ale stejnost neexistuje.

Martina: Kde se bere tato agenda?

Stanislav Křeček: Podle mě z jednoho důvodu. Jednak to jsou neziskovky, které se tím, že to říkají, živí. Tím, že stále říkají „dezinformace, anticikanismus“, dostávají podporu. A druhá věc je, že neinformujeme správně evropskou veřejnost. Vytváříme dojem, jako by Česká republika byla řádem diskriminantů, a že nic jiného neděláme, než diskriminujeme. A další problém je v tom, že třeba Romové nedokážou s veřejností komunikovat jinak, než prostřednictvím diskriminace a anticikanismu. Nenachází s veřejností – která si toto vůbec nemyslí, ježíšmarjá, když řeknu, že Romové dělali bordel, tak to není anticikanismus. Vyhýbáme se názvu. Já jsem nedávno slyšel, že Romové patřili ke skupině, která se vrátila z Anglie. Takhle to opisujeme, abychom neřekli Rom. My můžeme říct Číňan, všechno, a tak dále, ale nesmíme říct Rom. Čili toto vede k tomu, že problém nepopisujeme problém, nechápeme problém, který tady je, protože ho nedokážeme popisovat a pojmenovat. Mluvíme o nepřizpůsobivých lidech – samozřejmě, že to nejsou jenom Romové – ale obava brání tomu, abychom mluvili jasně.

Martina: Pokud ve veřejném prostoru existují takováto témata, kdy jsou určité skupiny občanů, obyvatel, etnik, jaksi vytčeny před závorku s tím, že jsou nedotknutelní, tak to automaticky vede k tomu, že člověk, pokud si nechce zadat, mlčí. Vede to automaticky k autocenzuře. Ostatně i v minulém režimu tehdejší režim sázel později mnohem víc na autocenzuru než na cenzuru jako takovou.

Stanislav Křeček: Na autocenzuru sází i dneska. To, co jste říkala, je selektivní pojetí lidských práv, které se stalo módním. Představitelé nebo ti, kteří mají lidská práva hájit, se chovají, jako by práva menšin zadávala nějaká práva. Ale být příslušníkem menšiny žádná práva nepřináší. Je zapotřebí, aby této menšině nebyla upírána práva, která mají jasná, ale sama o osobě je nemá. Mám příklady: Obec přiděluje byty na základě seznamu, ve kterém je na 15. místě Rom, a jelikož daný byt nedostane, tak si stěžuje, že je to diskriminace. No, není. Diskriminace by byla, kdyby přeskočil těch 15 před ním. Druhá věc je, že teď 15 let užíváme antidiskriminační zákon – já jsem byl jedním z jeho tvůrců, a hlasoval jsem pro něj ve Sněmovně – ale dnes už ho vykládáme daleko šířeji. Diskriminace není jenom pojmenování skutečnosti.

Martina: Pane ombudsmane, dá se to vnímat tak, že menšiny považují za diskriminaci, když nejsou protežovány?

Stanislav Křeček: Ano. Přesně tak to je. Přesně tak to vidím ze své práce. Lidé si na to stěžují. Ale všichni mladí potvrdí, že tomu tak není. Já jsem tady četl rozhodnutí ministerstva, že nebyli diskriminováni. Neříkám, že se to nestane. Předtím bych ještě řekl, že si u nás na diskriminaci stěžuje nepatrný počet lidí. Proto si nám, kteří jsme antidiskriminační centrum České republiky, nebo máme nad tím dozor, stěžuje pár desítek lidí, a ukazuje se, že to není z rasových, nebo etnických důvodů, ale je to zpravidla z důvodu věku, a muži a ženy.

Martina: Bavili jsme se o diskriminování, a já jsem začínala tím, že menšiny považují za diskriminaci, když nejsou protežovány.

Stanislav Křeček: Ano, a byly v tom utvrzovány některými představiteli vlády, organizacemi, které existují, neziskovými organizacemi, a podobně, a je to velmi nebezpečné, protože lidé toto odmítají. Tohle si prostě občané nepřejí. A hlavně mluvíme přeci o rovnosti. A rovnost je přece v právech a povinnostech, ale není to stejnost. Když mluvíme o rovnosti, tak ji zaměňujeme stejností. Lidé jsou si rovni, ale prokristapána nejsou stejní přece. Všichni by si měli být rovni v právech a povinnostech, ale zaměnit to, a tvrdit, že lidé jsou stejní – jak se to často tvrdí – to nevede k dobrým výsledkům.

Monika Šrenkelová: Děkuji pěkně za pozvání a je to pro mě velká čest.

Helena Neumannová: A dýchejte do klíčních kostí. Dýchejte do břicha, prodýchejte každý orgán, včetně pánevního dna. To všechno slýcháme u Wima Hoffa, u dechové metody Rosti Václavka v józe, ajurvédě, a mohla bych pokračovat. Ty jsi první člověk, Slovenka z východního Slovenska, který po patnácti letech praxe špičkové fyzioterapie naprosto lámeš, řekněme, tuto metodu, nebo tento přístup k našemu tělu. A jsi výrazná, odvážná autorka metody, kterou dneska vyhledávají docenti, lékaři, plastičtí chirurgové, kouči, trenéři, lékaři, pomohla jsi více jak 13 000 klientům. Jak se to stalo, že jsi přišla na to, že dýchání do břicha, jak ty říkáš, je úplný nesmysl, a o čem tedy to dýchání a postoj těla, a celá Body correct system metoda je, na to se dneska budu ptát.

Monika Šrenkelová: Ale tak, hned úvodem bych chtěla v podstatě začít asi tím, že ze začátku jsem se fokusovala na ženy po porodu. To znamená, že já jsem se nesetkávala víceméně s lidmi, kteří byli jako kdyby nezdraví. Ty ženy byly zdravé, ale břicho bylo v úplně jiném postavení, jako když přijde někdo například si zacvičit jógu, anebo ze sedavého zaměstnání v práci jde cvičit do fitka. Já jsem se setkávala s patologiemi stěny břicha, se kterými se stále setkávám. To znamená, že opravdu jsem viděla stěny břicha po porodu v takovém stavu, dovolím si říct, že někteří, ani lékaři, zdravotníci se s tím nesetkali. Takže já jsem tam narazila na něco takového, kde jsem se musela zamyslet, a každá žena byla moje učitelka, za co velmi děkuji, a to zdůrazňuji v každém rozhovoru, že když vám přijde nějaké velké břicho, tak vy musíte porozmýšlet, co budete dělat s touto ženou, s tou novou pacientkou, abyste jí pomohli. A logicky je to o využívání intradominálního tlaku do dutiny břišní, a když se někde podaří ten tlak více ještě situovat, tak to břicho se nebude stahovat.

Tělo je dokonalý biomechanický stroj, kde vše musí fungovat jako jeden celek, a správné dýchání je základem všeho

Helena Neumannová: A já tě zastavím. Jsi teď příliš odborná pro naše posluchače, což je samozřejmě krásné, protože víme, že tomu rozumíš, nicméně já se tě teď zeptám ještě jinak. Budu trochu vlezlá. Po tvém porodu, byl to ten moment, kdy jsi začala řešit, jak pracovat s naším postojem těla a břichem? Nebo to bylo plavání, které ti pomohlo s profesionálním přístupem k dýchání a ke tvému tělu? Co bylo úplně na začátku, a popiš nám to, prosím, laicky tak, aby tomu rozuměl i člověk, který není vzdělaný v oblasti medicíny.

Monika Šrenkelová: No, já jsem konkrétně tenhle problém neměla, já jsem měla porody v pohodě, mám dva syny, už dospělé, ale břicho po porodu se stáhlo, anebo vrátilo do svého původního tvaru samovolně, ale to díky tomu, že jsem se věnovala aktivně plavání, a moje tělo mělo natrénovanou tuto biomechaniku pohybu. To znamená, že od dětského věku, když je něco trénované, tak ty svaly a fascie se jako kdyby zakódovaly a potom mají paměť, po této těžké zátěži, kam například patří i gravidita, tak to břicho se umí samo stáhnout.

Helena Neumannová: A já ti hned budu oponovat a říkat ti, že to není pravda, protože jsem byla vrcholová baskeťačka, a po prvním porodu syna mi zůstalo bříško, přestože jsem cvičila, protože jsem cvičila špatně. Rozjela se mi diastáza, a co dál? Co se mnou? Co s takovou ženou, která sportovala, je samozřejmě připravená na to, že se má zdravě stravovat, používá byliny, přistupuje ke svému tělu, mysli, duši tak, jak nejlépe umí, a přesto jí ta diastáza rozjede to břicho tak, že jsem měla rok, než jsem se dostala zpátky na svoji postavu.

Monika Šrenkelová: Tam je mnoho důležitých vstupních faktorů. To znamená věk, kdy ta žena otěhotní. Potom genetika, do jisté míry, to se podepisuje pod kvalitu fasciálního systému. To jsou ty měkké části, které spojují svalová vlákna, ale uvnitř, ty vnitřní orgány, a ty fascie podléhají stárnutí, to je takové kruté, ale podpisuje se do nich náš hormonální systém, a potom všechny zánětlivé procesy v těle. A léky, jaké lidé berou. Třeba kortikoidy, velmi negativně. Hormonální antikoncepce, velmi negativně. To se podepisuje pod kvalitu těch…

Helena Neumannová: To byla pravděpodobně ta antikoncepce, nicméně vyhřezlé ploténky v kombinaci s diastázou naprosto strašidelný, strašidelný bolesti, břicho, pocit méněcennosti a tak dále a tak dále, protože jsem vlastně měla pocit, že se nedokážu o sebe postarat tak, abych vypadala jako před porodem.

Monika Šrenkelová: No, tady chybí prevence, příprava na zdravou graviditu, a to je jedna věc, druhá věc, řeší se tu, jako kdyby něco až po, když je problém, a další, já nepřistupuji k těm cvikům, nebo k rehabilitaci nějak tak, že vlastně jsou to cviky na břicho, ale učím lidi, aby to zakomponovali do běžných denních stereotypů. Dávali pozor, jak se zvedají, jak zdvihají například nějakou zátěž, co dělat, když kašlou.

Helena Neumannová: Ano, ano, a to už jsou otázky, kde půjdeme do detailu, protože to nás samozřejmě zajímá. Mně se strašně líbí, jak ty popisuješ, co se odehrává v našem tělíčku, to je tvoje slovo, které jsem si půjčila, a bříšku, ale ty to bříško neřešíš z pohledu vně, když se díváš na tvé, nebo mé v zrcadle, ale funguješ tak, že popisuješ, co se děje v bříšku ve vztahu z pohledu těch orgánů. Mohla bys nám to zkusit přiblížit, co se tam tedy odehrává? Jak ta síť mezi bránicí a pánevním dnem vlastně je tvořena? Co se tam odehrává, co tam vzniká?

Monika Šrenkelová: No, mě lidské tělo velmi fascinuje. A je to úžasný, dokonalý biomechanický stroj, když se to dá takhle říct, a ano, ten můj pohled je takový jiný trochu v tom, že my jsme v dutině břišní. Díváme se směrem ven. To znamená, jsme mezi vnitřními orgány, a pro mě je první vrstva svalů břicha ta, která je nejblíže vnitřním orgánům, stěna břicha má jedenáct vrstev včetně kůže, a pro mě je musculus transversus abdominis, to je latinský název…

Helena Neumannová: Nevadí, popiš nám ho.

Monika Šrenkelová: Je to náš biologický opasek…

Helena Neumannová: Ano, opasek.

Monika Šrenkelová: A to je sval, který tvoří oporu pro vnitřní orgány. Nemá jen obalovou funkci…

Helena Neumannová: Chápu správně, že drží doslova?

Monika Šrenkelová: Drží, dokonce připojuje některé orgány na stěnu břicha, no a ten je u většiny obyvatel low, v takzvané inhibiční atrofii, to je zase takové slovíčko…

Helena Neumannová: Ochabnutí svalstva…

Monika Šrenkelová: Ano, ano…

Helena Neumannová: Můžeme to tak vysvětlit divákům…

Monika Šrenkelová: Dobře. A tam pramení celé spektrum těch problémů, protože ten sval má být ovládaný vědomě. A toto se učí pomocí dýchání, a lze to trénovat i vsedě, když se řídí, stojí na chodníku a můžeme trénovat břicho pomocí dýchání. Ano, a do toho transversu, do toho opasku, jsou potom umístěné všechny ostatní vrstvy břicha. Takže pro mě ten sval, který vytváří sixpack, anebo cihličky, ten je pro mě poslední.

Helena Neumannová: Takže šest buchet nám nedopřeješ, dobře, ale naučíš nás správně dýchat tak, abychom to břicho vlastně dokázali nést, abychom ho dokázali ovlivňovat, aby bylo co nejmenší, pochopitelně, a aby spolupracovalo s naším mozkem a dalšími orgány, což si myslím, že tím, že tvoje metoda je holistická, celostní, stejně jako můj přístup, tak to oceňuji. Já asi patřím mezi, a teď se trošku polituji, s dovolením, což normálně nedovoluji klientům, natož sobě, ale asi patřím bohužel k té skupině žen, která nejenom po porodu tvořila ten, nebo měla své problémy s diastázou, ale stejně tak, když mi bylo 45, tak jsem se jednoho rána probudila, a to doslova a do písmene, a ve sprše, kdy já si dopřávám ledovou sprchu, jsem zjistila, že mám břicho, jako když jsem těhotná. Opravdu jsem si myslela, že jsem těhotná. To břicho bylo tvrdé od prsou dolů až k podbřišku, sice ne nějaké obří, ale prostě najednou tam bylo břicho. To znamená menopauza, která mně v ten moment začala, mi přinesla úplně stejné obtíže, jako po porodu. Přistupuješ k ženám po porodu a k ženám v menopauze stejným způsobem, nebo si vyžaduje tato péče, a to dýchání, a to nošení těla jinou péči?

Monika Šrenkelová: No, tato metodika je vhodná pro všechny bez rozdílu věku a pohlaví, ale tělo, které vchází do menopauzy, anebo už je v tom období, je úplně jiné než ženské tělo po porodu. Jde o to, že čím později přijde žena ke mně, tím je to tělíčko ve větší chronicitě. Ale já nepracuji na úrovni břicha. To břicho se upíná na žebra, takže pro mě je důležitý horní trup, a dolní trup je pánev a dolní končetiny, ale horní jsou žebra, ramena, ruce, krční páteř. Takže, když přijde žena, která je v menopauze a má nějaký problém, tak jde o to, kolik má roků, kolik má za sebou porodů. Zda má nějaké operace v dutině břišní už udělané, třeba jen laparoskopii, ta se velmi negativně podepíše na celý trup, a to tělo do stavu nerovnováhy a zda bere nějaké léky. A na toto všechno si děláme takzvanou anamnézu, v tom svém vyšetření svalový test, a takové ty v čem my máme ty fyzioterapeutické…

Helena Neumannová: Jestli mohu, musí tam přeci hrát i roli kortizol, hlavní hormon, jak my říkáme, tvořitele břicha, protože když se nevyspím, nebo jsem v příliš velkém stresu, případně mám nějaké zdravotní obtíže, tak ta produkce kortizolu narůstá, a tam mě potom bude zajímat, jestli, protože u mě se to totiž stalo, že jsi pomohla i v tom období stresu, kdy jsem ten kortizol produkovala víc, ale já jsem se bála, že i přesto, že se naučím dýchat, a naučím správně se chodit a tak dále, pohybovat se i při té zátěži, když třeba vyndávám prádlo z pračky, nebo žehlím, tak já jsem se bála, že se mi vlastně pořád ten kortizol bude vracet. A to se neděje. A mě zajímá, jak tam potom funguje ta hormonální rovnováha hormonů, versus že ty vybuduješ úplně nové postavení těla a nový dýchání?

Monika Šrenkelová: Dýcháním se ovlivňuje rovnováha toho hormonálního systému, neboť se stimuluje sympatikus, nebo parasympatikus. Takže když mají lidé nějaký, já nevím, stres, tak měli by takto dýchat, ale ta menopauza s tím břichem, s tím kortizolem, tak je to jednak vyčerpání nadledvinek, což v dnešní době ty ženy mají, protože jsme v takovém stresu v podvědomí, ale ony jsou potom takové frustrované, vypadne jim to břicho a najednou vypadají jako těhotné, chodí cvičit, a když se nezapojuje správně ten transvesus, a ona si i dává do pořádku ty hormony, stále nemusí být to břicho podle jejích představ, protože potřebuje spíš dech, aktivování toho opasku, ale třeba je i držet ten trup, protože lidé se i velmi hrbí, a samotné to tělíčko se dostane do jiného postavení v dnešní době, když se mnoho sedí, už mladá generace, pozoruji to. Takže jde o to, že se potřebujeme natáhnout, vzpřímit a prodýchat celý systém trupu.

Helena Neumannová: Ano. Dostaneme se potom k nějakému poselství, abychom lidem přinesly nějakou praktickou pomoc, jak to funguje s muži, kteří pracují zátěžově? Řemeslníci, dělníci, lidé, kteří opravdu vynakládají, jsou celý den na nohou, vynakládají velikou fyzickou aktivitu, a přesto mají ta břicha? Samozřejmě se nebavíme o pivním břichu. Bavíme se o břichu, které vzniká zase z toho stresu, ze špatného postoje těla, případně z té zátěže, která pochopitelně, oni se pohybují v nepřirozené poloze pro tělo, tak co dokážeš takovému muži, jak mu dokážeš pomoci? A jestli tam víc pracuješ s tím dechem, anebo s tím držením těla, používáním toho pánevního dna a bránice?

Monika Šrenkelová: No, jsme u toho stejného jmenovatele. To znamená, že někdo vědomě nezapojuje ten hluboký sval břicha, a teď, když si dáme kategorii muži, tak to jsou muži, kteří pracují na stavbě, ale tam patří sportovci, vrcholoví sportovci, takže to není…

Helena Neumannová: Takže pomáháme i sportovcům.

Monika Šrenkelová: Ano.

Helena Neumannová: To je milé.

Monika Šrenkelová: A jde o to, že jakou oni mají biomechaniku pohybu, jak to tělo zapojují buď v té práci na stavbě, anebo v tom sportu. Já se stále snažím všechny dostat do toho stejného bodu, do toho stejného výsledku, jen u každého je ta cesta jakoby jiná. Každý přijde a má jiný ten svůj stereotyp, který, znám sportovce, který je vrcholový, tak on má zažité ty své sportovní návyky a někdy se mi s ním hůř pracuje kvůli tomu, že to mozek potřebuje pochopit a začít přepisovat ten systém. Ale zase se mi s nimi pracuje velmi dobře, protože oni jsou naučení, mají disciplínu, budou opakovat, opravdu. Ale zase když přijde nějaký pán, který pracuje na stavbě, a má k tomu kýlu, kterou je třeba operovat, a jde na tu operaci, tak někdy připravuji lidi na operace cíleně, břicha…

Helena Neumannová: Mluvíme o přípravě na operace, případně o péči po operaci…

Monika Šrenkelová: Ano, ano.

Stabilizované břišní svalstvo funguje jako přirozený opasek těla a výrazně zlepšuje výkony ve všech sportech

Helena Neumannová: Abychom tomu správně rozuměli.

Monika Šrenkelová: Toto je vlastně ta rehabilitace břicha, takže u všech jedinců, u všech pacientů potřebuji začít aktivovat to břicho, ale jde o to, v jakém daném stavu přijde ten jedinec. Neboť většinou je to, když mám upřímně říci, tak nemají rozdýchané plíce, mají tuhé hrudníky. A tam je mnoho práce. Tam nemůžu jen řešit břicho. Musím se dívat, jaký je hrudník, a dýchají mělce.

Helena Neumannová: Chápu. To si myslím, že už dneska začínáme řešit, že v asijských zemích, jihoamerických zemích a afrických zemích jsou lidé vlastně učeni dýchat od malinka nějakou metodou, aby si tvořili kvalitní sportovně stavěné tělo, aby dokázali absolvovat každodenní zátěž a aktivity člověka, a u nás bohužel v Evropě to není běžné, a je to velká škoda, protože dostaneme se později i k dětem. Nicméně mě zaujalo, sportovci, téma sportovci. Je tedy možné tvojí metodou zvýraznit, nebo zlepšit výrazně sportovní výkon? Třeba u vrcholového sportovce ho dostat na ty stupně vítězů? A jak?

Monika Šrenkelová: No, jde o to, jaký sport konkrétně, ale jednoznačně, já si dovolím říct, ano. Protože když se zastabilizuje břicho, to je takové moje vlastně slovní spojení, když se zastabilizuje břicho, a to je vědomá práce toho svalu, toho opasku, tak on je nápomocný v tom, při těch dalších pohybech, on pomáhá tomu ramennímu pletenci, tam dejme tomu tenisti, anebo hokejisti, a eliminuje se tím i výrazně vznik těch, to jsou svalové dysbalance, zánětlivá onemocnění, nebo kýla. A má mnoho hokejistů a fotbalisti, a tím pádem oni úplně jinak začnou cítit a hrát na tom ledě, protože mají břicho jako oporu. Ale to už mi říkali jednotliví chlapci, že úplně jinak se jim hraje.

Helena Neumannová: Čili, když ty se o ně staráš, tak pošleš sílu tam, kam momentálně tělo potřebuje.

Monika Šrenkelová: Ano. No, my koncentrujeme tu energii do břicha a potom jde na periferii. A to jsou ruce, nohy.

Helena Neumannová: Dobře. Přesto většina z nás nejsme vrcholoví sportovci, ale chodíme si zaběhat, chodíme, jogging, někdo chodí rychlou chůzi, protože teď je velmi trendy a mluví se o tom veřejně, že hodina chůze denně je úplně nejlepší lék pro všechno, pro srdce, mozek, duši, tělo a tak dále, mysl, a já to plně podepisuji, jak bys tedy pomohla, a je to tak, že pomůžeš i takové ženě, jako jsem třeba já, když půjdu hodinu rychle v lese, a ty mě naučíš správně dýchat a držet tělo, tedy stabilizuješ mi břicho, budu i já mít lepší výsledky při té chůzi hodiny denně?

Monika Šrenkelová: Ano.

Helena Neumannová: Případně běžcům, protože u nás kolaři, cyklisti, běžci, to je poměrně v Čechách oblíbený sport pro laiky, pro normální nevrcholové sportovce, a tam by bylo zajímavé, vidět tedy výsledek u těchto lidí, jestli i jim to přinese nejenom lepší pocit, lepší výsledky, ale možná méně dřiny.

Monika Šrenkelová: Ano, ale při té rychlé chůzi to je hluboký nádech a výdech, ale to se nedá dělat hodinu, nebo dvě hodiny takto vědomě hluboko dýchat. To i já říkám, že uděláme hluboký nádech, výdech pětkrát, například, potom je přestávka. A zase. Ale čím více a častěji rozdýcháváme plíce, a pustí, dovolí to hrudník, hlavně ta žebra, a už je jako kdyby zaktivované to břicho, tak tehdy už ten nádech a výdech půjde lehčeji. Oni se tam dostanou. To je vlastně ta transformace a to pochopení, a to je na tom jednotlivcovi a je to velmi individuální. Ale ženy, ale například i muži, kteří už naběhli na tu moji metodiku, za začátku jsme se trápili, no. Protože to je přestavení všeho.

Helena Neumannová: O tom mi něco povídej.

Monika Šrenkelová: A už potom, když je to naučené, je to zautomatizované, už se to jen udržuje a trénuje.

Helena Neumannová: Ano. Ano. Nicméně, musím se ti přiznat, a vám všem milí posluchači, že jsem teď zmatená, protože já, jak dělám všechno na 150 %, tak jsem si myslela, že tak musím dýchat stále. A že nejsem schopná toho, a ty mně teď říkáš, ne, ne, ne. No, ty se musíš několikrát denně rozdýchat, aby to tělo, nebo to břicho bylo stabilizované. Tak pojďme teď opravdu na tu praktickou ukázku. Pojď mi dát nějaké poselství pro posluchače Rádia Universum. Jak jim můžeme, protože ne všichni se k tobě dostanou na kurz, ty jsi nesmírně vytížená žena, velmi žádaná žena, a školíš především odborníky, fyzioterapeuty, lékaře, plastické chirurgy, a všechny ty kouče a trenéry, všechny ty lidi, kteří potom tedy díky tvé unikátní metodě pomáhají mnoha lidem, ale ne všichni lidi mají to štěstí, že se mohou k někomu takovému objednat, a my víme, že na český trh teprve vstupuješ, takže my se budeme těšit na to, že se s tebou setkáme, k tomu se také dostaneme, jak bys teď prakticky pomohla, jaké poselství bys dala lidem, abys teď okamžitě, momentálně dala radu, jak mohou zlepšit a stabilizovat své břicho?

Monika Šrenkelová: No, hlavně začněte vědmě dýchat a vědomě být v tom těle, a to znamená, že ať toho máte hodně, máme takovou dobu, tak se zastavte na chvíli, a prodýchejte se s tím, že vtáhnu ten pupek k páteři, udělám nádech nosem, ale vědomě ho cílím do těch plic, držíte břicho a vydechujete. A toto uděláte vícekrát během dne.

Helena Neumannová: A vydechujete, můžeš tady, mohla bys použít metodu brčka? Já myslím, že by to mohli lidem nesmírně pomoci. I lidem, kterým to nejde, ta tvoje metoda, tak brčko pomohlo. A to i kolegovi z vrcholového sportu, kterému jsi tímto pomohla. Bavím se o festivalech, kde nádherně ukazuješ, jak nadechnout nosem a vydechnout brčkem. Pojď nám to, prosím říct, jak to udělat.

Monika Šrenkelová: To brčko, to je můj velký pomocníček, a ono chce, abyste udělali ten dlouhý výdech, který ze začátku nejde, takže standardní nádech nosem, a potom se vydechuje skrz to brčko. Ale přitom výdechu to břicho stále musíte tahat k páteři.

Helena Neumannová: Takže já musím cítit, že mi to břicho stále pracuje…

Monika Šrenkelová: Ano.

Helena Neumannová: Že je stáhnuté, a vlastně mám pocit, že dýchám pouze bránicí. Takhle bych to mohla já, z toho, co vím od tebe, že dýchám pouze tou horní částí a ty břišní svaly pouze posiluji. Nikoliv, že jimi dýchám. Takhle jsem si to já srovnala v hlavě. Ale možná, ty budeš mít ještě lepší popis.

Správně aktivované pánevní dno v součinnosti s dechem a břišními svaly předchází zdravotním problémům lépe než izolované cviky

Monika Šrenkelová: No, ale my dýcháme pomocí bránice, s tím, že už při nádechu je aktivní břicho, a při výdechu, když se udělá…

Helena Neumannová: Mám brčko v hubě…

Monika Šrenkelová: Ano, a když se udělá silný výdech, tak se může kontrolovat břicho, to znamená že se…

Helena Neumannová: Posiluje.

Monika Šrenkelová: Ano. Z toho se vytvoří dokonce kontrakce a tehdy se to břicho posiluje a ten sval, hlavní sval, ten transversus abdominis přitáhne všechny ostatní vrstvy k sobě, takže se eliminuje tlak do břicha, a to břicho není vypouklé.

Helena Neumannová: Takže přátelé, my dnes dáme svalu transversus abdominis na prdel, jak se říká.

Monika Šrenkelová: Ano.

Helena Neumannová: A teď mi dovolte použít tato slova, protože, pokud se vám uleví, tak jako mně, tak skutečně uvidíte nádherné výsledky a my dáme pod tento rozhovor fotografie lidí, které pro mě znamenaly, aha, to jsou lidi po plastické operaci, že, Moniko. A Monika se mi zasmála do obličeje, a ne, to jsou moji klienti, kteří se rozdýchali do takového bříška plochého. Uvidíte sami. Moniko, co jsou nejčastější chyby, když přeučuješ klienta dýchat a mít správné nastavení těla? Čemu se máme vyhnout? Pojď nám je říkat.

Monika Šrenkelová: V první řadě, když si klient, pacient, lehne na podložku, tak já netlačím tu část páteře, bederní, já ji netlačím do podložky. Takže, když je tam nějaký prostor, tak je to v pořádku. Jo. Potom nezasouvám bradu, no, brada je v neutralitě, stejně jako pánev je v neutralitě, no a jednoznačně nedržím tlak v břiše, to znamená, že neučím lidi dýchat do spodních žeber, anebo do pánevní části, anebo do zadních zad, ne. Já využívám axionalitu. Tedy lidi natahuji, takzvaná atrakcie, a v tom natáhnutí vlastně vyloučíme ten tlak do břicha, ale rozdýchám plíce, a hodně pracuji s lopatkami. To znamená, že musí být aktivní lopatky.

Helena Neumannová: Lopatky k sobě?

Monika Šrenkelová: Ano.

Helena Neumannová: Ano. Čímž vlastně té bránici umožní pohyb a otevře se celý hrudník, ano.

Monika Šrenkelová: Otevře se hrudník, ano. Neboť bránice je sval, který se takzvaně upíná sám do sebe, to je taky takové, jak se to říká…

Helena Neumannová: Jak se to říká? Jak se to nazývá v klasické fyzioterapii?

Monika Šrenkelová: Říká se, že bránice při nádechu, že to je brániční dýchání, dýchání do břicha. Já s tím nesouhlasím.

Helena Neumannová: Proč?

Monika Šrenkelová: Protože bránice nám hlavně ani nejde do dutiny břišní. Ona jen vytváří jakoby ten tlak při tom svém pohybu.

Helena Neumannová: Takže, když máme pochopit correct body system, tak hlavní tvůj nesouhlas se všemi fyzioterapeuty světa až všemi Wimy Hoffy a dechovými metodami, ajurvédou a tak dále, nebo případně jógou, je v tom, že ty nesouhlasíš v tom, že bránice může sestoupit do dutiny břišní.

Monika Šrenkelová: Ne. Vlastně je toho víc. Ale kdybych to měla shrnout, tak correct body system je postavený na správném využívání tlaku do dutiny břišní. Přičemž já využívám takzvaný hydraulický píst, ten trup je pro mě hydraulický píst, s tím, že už nádech je aktivní fáze a při té nádechové vlně využívám aktivně celou stěnu břicha, aby bránice se měla, laicky řečeno, o co opřít, ale na to potřebuje mít využitou vitální kapacitu plic. Takže já opravdu pracuji s tím, aby ty plíce byly roztažené.

Helena Neumannová: To je rozdíl tedy, plíce jsou v hlavní roli. To znamená, u astmatu je problém v průduškách, které nedokážou fungovat?

Monika Šrenkelová: Ano. Ale já mám i pacienty, nebo pacientky, které mají astma a já jim tam tím dýcháním rozhýbám ty bronchy. To znamená, že…

Helena Neumannová: Začnou dýchat třeba z 35 % na 55 %?

Monika Šrenkelová: Ano, ano. A kdy jsou na nějaké vyšetření spirometrie, tak se jim ty hodnoty zlepší. Ano.

Helena Neumannová: Čili, ty dokážeš pomoci nejen všem těm břišním problémům, postporodním, postmenopauzovým, postoperačním problémům, ale také astmatikům?

Monika Šrenkelová: Ano.

Helena Neumannová: Dobře, sice říkáš, že plíce jsou v hlavní roli, ale rozdýcháváš, nebo substituuješ, ne substituuješ, ale možná jako podporuješ funkci plic i průdušek.

Monika Šrenkelová: No ano. Ale tím, že jsme v dutině břišní, pracujeme, jako kdyby to tělo mělo zapojit jednotlivé segmenty do jedné součásti.

Helena Neumannová: Aha. To znamená, začne spolupracovat.

Monika Šrenkelová: Ano.

Helena Neumannová: Celostně začne spolupracovat, tak jak my říkáme, naturopaté, tělo mysl, duše musí spolupracovat, a je to přes ty neurotransmitery, protože to je ta střecha, ta nervová soustava, tak ty k tomu toho klienta naučíš dýchat tak, že to tělo si povídá, spolupracuje, a nedělá si naschvály.

Monika Šrenkelová: Ano. A ten trup je zespodu ukončený svaly pánvového dna, a to pánvové dno spolupracuje s bránicí, ale ve středu je to břicho, takže pánvové dno, břicho, nádech, držím břicho i pánvové dno a vydechuji. A toto učím i muže. Aby aktivně zapojili pánevní dno, a hlavně, i v tom silovém tréninku, neboť tam se lépe stabilizuje ta část dolního trupu a například se může eliminovat i výskyt, anebo tedy znovuobjevení hemeroidů, dejme tomu. Ano. Neboť ty také reagují na ten vnitrobřišní tlak. Takže aktivování pánvového dna je velmi důležité i u mužů a u žen obzvlášť, protože, teď se s tím setkáváme dost často, to je únik moči, stresová inkontinence, tak se řeší to pánvové dno na úrovni pánvového dna, nějaké Kegelovy cviky, které, já s tím vysloveně nesouhlasím, já už to takhle nedělám, vůbec, a děláme celý ten, celá ta pánev se musí zaktivovat s břichem, nádech, výdech, a toto se učíme a má to výrazné a velmi dobré výsledky při prolapsech, například když se děloha sesune níže, a to se děje v tom menopauzálním období života a teď mám hodně těch žen, tak tam řeší hysterektomie, anebo se tam aplikují síťky, nebo pásky transvaginální, což si myslím, že mnohokrát je zbytečné, a já se zabývám tím, že prolapsy…

Každý člověk potřebuje nejprve poznat a vnímat vlastní tělo, teprve pak může předcházet zdravotním problémům vědomým pohybem

Helena Neumannová: Ty jsi teď otevřela strašně ožehavé téma, únik moči a ten je bohužel u žen i u mužů, je to samozřejmě i po rakovině prostaty, že jo, je to bohužel i před ní, kdy se vlastně to projevuje jako jedna z příčin. Ten únik moči je nesmírně choulostivá věc, lidé se velmi často bojí o tom mluvit, a my víme, že reklamy v televizi jsou plné pilulek, které zabrání úniku moči, víme, že je to nesmysl, nicméně teď tady otevíráme dveře do této třinácté komnaty, a mně se líbí, že jsi to téma otevřela, protože vlastně my všichni máme pocit, že nedokážeme v padesáti, v šedesáti cvičit pánevní dno každý den hodinu, aby tedy neodcházela moč v době, kdy máme pocit, že to neovládáme, a ty říkáš, že vlastně tou formou correct body system ovlivníš nejenom to celkové zdraví, ale i tento problém. To si myslím, že je na mnohem delší diskuse, já bych se jenom chtěla zeptat, opravdu se stane to, že když se naučím správně dýchat, a budu tedy, dejme tomu, tu metodu procvičovat třikrát denně, což možná, dvakrát denně, ráno a večer, to je možná realistické, u někoho možná ne, budeme tady upřímní, ale i kdyby jednou denně, můžeme opravdu zabránit i úniku moči? Je to pravda?

Monika Šrenkelová: To je otázka.

Helena Neumannová: To já vím. Je to těžké. Ale když jsi to otevřela, tak vysvětlit, že ty svěrače jsou ovládány svalovou peristaltikou, a já mám pocit, že tvoje metoda je unikátní právě v tom, že dokáže tu peristaltiku ovlivnit tak, že spolu kooperuje celé to tělo. Nejenom ta síť od té bránice dolů k pánevnímu dnu.

Monika Šrenkelová: No, to, co mě zaráží, to, co se děje v mojí praxi, a to se děje poslední asi čtyři roky, že učím ženy navnímávat to pánevní dno. A to je něco, co jsem už odprezentovala na kongresech, ale i v médiích. Že to pánevní dno, by se mělo, to by mělo být téma, které by se mělo jmenovat Ženy, matky a měli by to prodávat v ženském rodě. Něco, by tu mělo být a mělo by se o tom mluvit. Protože je nemyslitelné pro mě, a je to takové už jiné, ale ze začátku jsme měla já sama s tím nějaký zvláštní problém asi, když to tak mám pojmenovat, ale to asi ve mně něco zrcadlilo, anebo nevím…

Helena Neumannová: Vůbec ne. To tabu, o kterém my mluvíme velmi otevřeně, a tato tabu jsou v Evropě velmi běžná. Nebavíme se o masturbaci, a nemasturbujeme, proto nemáme zdravý hormonální systém, nebavíme se o sexu, protože je to choulostivé téma. Uvědom si, že nás, a speciálně u vás na Slovensku, nás tady vychovával staletí církev. Té se tady ta témata nehodila do krámu. Takže pokračuj, určitě je to strašně zajímavé téma.

Monika Šrenkelová: Protože když já řeknu ženě po porodech, dvou, třech, že jdeme pracovat s pánevním dnem, aktivovat zvedač konečníku, tak od toho se jakože odpichujeme, tak ona mi poví, že neví, co má udělat. No. Jenže pak nemůžeme vyvolávat koordinaci s břichem, když v podstatě neumí vnímat jednotlivé části svého těla. Já chci nechat takový odkaz tady pro všechny lidi. Že abyste se vy zastavili sami se sebou a navnímali svoje tělo, začali ho řešit, když už vám signalizuje, že je nějaký problém, neboť já jsem na konci jako kdyby celé té kaskády toho celého řešení problému, když za mnou dojdou lidi a já už řeším problém. Protože to je prevence někde úplně nazpět v tom čase, když se vrátíme, a kdyby začali lidé více vědomě dýchat, více dávat pozor, jak se budou hýbat, jak budou i cvičit v tom fitku, tak by se eliminovalo velmi mnoho jednak operací, ale potom samozřejmě i ten farmabyznys.

Helena Neumannová: Farmabyznys, ano.

Monika Šrenkelová: Ale je to na tom jednotlivci.

Helena Neumannová: Jak můžeme pracovat s mladými a dětmi? Myslíš si, že, ty už jsi to tady naťukla, myslíš si, že by bylo dobré vyučovat dýchání a držení těla a pohyb ve škole? Tak jako máme tělocvik, tak mít třeba hodinu týdně, kde by se děti a později i mladí učili, jak se sebou naložit?

Monika Šrenkelová: No, děti, které jsou vedené k pohybu, a je to přirozené, dítě to má v sobě, ono se bude hýbat a bude viset někde, bude dělat kotrmelce, a tak, a potom přijde do školy, tam nastane problém, když si musí sednout…

Helena Neumannová: Ano, to už jsou ty vzorce…

Monika Šrenkelová: Ano, a kdyby byla tělesná výchova každý den ve škole, častější, možná než některé jiné předměty, tak to tělíčko by přirozeně šlo bez toho, aby to dítě se nad tím muselo zamýšlet. Jenže, když si sedne, a začne více mentorovat a ono se musí mentorovat v té škole, a má sedět, tak tam nastává potom už ta, jako kdyby ty špatné návyky, protože pro nás je nejhorší sedět. A když dítě nemá vytvořené podmínky, ale to znamená, že nemá ten vzor v rodičích, tak ono to nebude potom kopírovat vůbec. Děti není třeba extra vychovávat. Je třeba jim jít jenom vzorem. Jako když to vidí doma, tak ano. Ale já jsem pro, aby se zařadilo více tělesné výchovy do škol, anebo, aby se vytvořily ty podmínky dětem, aby nemusely nosit tu těžkou tašku, aby se tam potom nevytvářely ty skoliózy…

Helena Neumannová: A i ty kýly, že jo. Ono to bývá, ty dětské kýly z tohoto důvodu, jo.

Monika Šrenkelová: Ano, ale ta technologie jde velmi rychle dopředu, my máme už teď všechno, mobily, čtečky a tak dále, ale to tělo je místo, kde potřebuje každý z nás celý den…

Chronické napětí břišních svalů může vyvolávat bolestivé křeče podobné migréně, které běžná vyšetření neodhalí

Helena Neumannová: Doufám, že nás teď poslouchají zdravotní pojišťovny, protože když to vezmeme z hlediska ekonomického a společenského, tak by byla rozumná prevence hodinou a nemusel by to být vyloženě tělocvik, ale procházka se správným dýcháním a možná u toho poznávání všech konsekvencí přírodopisu, zeměpisu, dějepisu, to, co se bohužel na našich školách vůbec neučí, protože my sepisujeme. A pak nepropojujeme, nemáme přehled, neumíme promluvit o tom tématu, a máme pocit, že Božena Němcová mohla potkat Karla IV., že jo. No, dobře, pojď mi teď říct, ty jsi ale zase řekla zajímavou věc, že to dětské tělo to užívá. Protože se hýbe, protože sportuje a tak dále. Co ale dítě s mobilem tři hodiny denně, obézní dítě, dítě závislé na iPadu, či mobilu, tam to asi takhle nefunguje?

Monika Šrenkelová: No, tak to je. No, neboť ten lidský mozek, když se narodíme, tak to je taková síť neuronová, a čím víc je stimulovaná, ona vytváří podmínky, teď buď pohybová aktivita, podobná, tak ona si vytvoří, propojí ty synapse a bude dále rozvíjet to, co bylo propojené. Ale když se to nezakóduje v tom dětském mozku, a potom se vzpamatuje ve třiceti, čtyřiceti letech, tak už potom se tělíčko, jako kdyby, nastartovalo. A jde cvičit, anebo se učíme něco, nebo se jí řekne, to co se naučí v dětském věku, tak je to úplně lehčí, než když v dospělosti. A tak to je. A přesně o těch dětech, a já to vidím i ve své praxi, i když nejsem dětská fyzioterapeutka, ale já vidím ty ženy, když pak v dospělosti, po porodu, dejme tomu, a chtějí řešit to břicho, které nemělo ty pohybové vzorce od dětství, jak je opravdu velmi náročné je něco naučit, a to ona musí mít veliké sebezapření, aby se donutila, aby se věnovala, aby začala s tím tělem žít, doslova. Protože pro někoho je přirozené a snadno umí zopakovat po mně nějaké cviky, a někdo prostě to nedá, jako například někdo nemá hudební talent. Neboť já jsem na té úrovni vedená, se rozvíjet, takže i pro mě by to bylo také přirozeně těžké. A to je ve všem tak.

Helena Neumannová: Ehm. Já jsem poprvé v životě, a to jsem poměrně dost v oblasti medicíny jak té tradiční, tak té nekonvenční, poprvé v životě jsem u tebe slyšela břišní migréna. Já bych velmi ráda otevřela toto téma a dozvěděla se, o co jde?

Monika Šrenkelová: No, břišní migréna je něco, co já, já jsem totiž praktik, já ráda pracuji a já jsem takový, i to mám v povaze, že hodně si studuji, dívám se, to mě velmi fascinuje, já jsem si to odpozorovala. Břišní migréna opravdu existuje a já jsem se s tím setkala víc u mužů, a to znamená, že muži mají muskulaturu úplně jinou, než mají ženské, muži, kteří mají to břicho doslova tvrdé a nemluvíme, že tam mají mnoho tuku, nebo pivní. Ne, ne, on může i cvičit, ale břicho má tvrdé, tak muže se mu stát, že se tam vytvoří, anebo najednou bude mít úplně specifické bolesti, nějaký spasmus, většinou jde na chirurgii a řeknou mu lékaři, že nic tam není, udělají mu všechna vyšetření, a on stále má jako kdyby takové křeče, a to je opravdu břišní migréna, která vzniká tím, že to břicho je v neustálém napětí a jako kdyby se tam stimuloval i ten nervový systém. Neboť v břiše je i sympatikus i parasympatikus, a on je drážděný potom z toho vnějšího prostředí, například stresem, to může spustit, a on má najednou bolesti břicha.

Helena Neumannová: Uvědomuješ si, že teď tady jdeš proti byznysu ucelózní kolitidy, Crohnova syndromu, samozřejmě bezlepková dieta a tak dále, uvědomuješ si, že tady otevíráš jako horké téma, kdy jdeš opravdu hlavou proti všem, protože křeče v dnešní době okamžitě jsou zařazeny do těchto škatulek, které jsem tady jmenovala. Jděte na bezlepkovou stravu, vy máte ucelózní kolitidu, vy máte crohna, vy máte, nevím co, a jdeme vás léčit, a to velmi za draho. A ty nám tady najednou řekneš, že existuje břišní migréna, při které mám křeče.

Monika Šrenkelová: Ano, a přesně, to já jsem si už prošla tímto, ale když se dostanu k terapii tohoto migrenózního břicha, tak já dělám viscerální masáž. To je masáž vnitrobřišní, vnitřních orgánů.

Helena Neumannová: To znamená, ty budeš masírovat nikoliv ty svaly, ale jdeš masírovat přímo orgány uložené v břiše.

Monika Šrenkelová: Ano, ale přes stěnu břicha.

Helena Neumannová: Přes stěnu břicha, samozřejmě. Jistěže ne laparoskopicky, ale jenom abychom tomu rozuměli, zaměřuješ se tou masáží přímo na ty orgány. Kdo další to už umí, Moni?

Monika Šrenkelová: Tak věnují se tomu velmi, velmi Rusové a Francouzi…

Helena Neumannová: Výborně, kolik let to má tradici a my o tom nevíme?

Monika Šrenkelová: Tak to je, já nevím kolik, ale…

Helena Neumannová: Desítky let?

Monika Šrenkelová: Desítky let. Hlavně oni říkají, hlavně ti Rusové říkají, že to zdraví je v břiše.

Helena Neumannová: Mikrobiom, to nám už dneska i konvenční lékaři připustili. A tam je všechno, nejenom mikrobiom, ale i ta tvorba serotoninu, dopaminu a dalších hormonů čili hormonální systém, a tedy celé řízení těla, mnohdy a tak dále, ale tohle je strašně zajímavé, to znamená, oni objevili břišní migrénu a hned připravili metody, jak na to?

Monika Šrenkelová: Nebylo to takhle pojmenované.

Helena Neumannová: Řekni nám, jak to bylo.

Monika Šrenkelová: Nebylo to pojmenované břišní migréna, ale oni dělali vlastně tu masáž vnitřních orgánů, jo, jednotlivých částí, může se jednat o játra, pak jde žaludek, slezina, střeva a tak dále, a to břicho pocítí úlevu, jo, ale já jsem si to v podstatě zařadila do té terapie rehabilitace břicha nejen po břišních operacích, kde je třeba pracovat s jizvou, samozřejmě, ale jako takovou prevenci, že opravdu ráno promasírovali břicho, jako si čistíme zuby, například. To znamená, že to máme nastavené. A dělají nádech, výdech, a hlavně ty mladí lidé mají sedavé zaměstnání a dlouhodobě sedí, tak je třeba udělat trakci, to znamená zavěsit se protigravitačně jako kdyby na šikmou lavičku, to mají i ve fitku, trakční lavice, tak se to prodává.

Helena Neumannová: Ale v kanceláři to můžu udělat jak?

Monika Šrenkelová: No tak v kanceláři…

Helena Neumannová: No? Jak to udělím? Co ze židle hlavou dolů, nejde to?

Monika Šrenkelová: Ne to nejde. Protože ten trup musí ležet. Takže měl by ležet ten trup dolů hlavou, ale ne kolmo, každý toleruje jiný sklon toho trupu, a v tom, když je dolů hlavou, tak se prodýchá a tam si může udělat mírnou masáž. Ale když ležíme přímo, například na lůžku, tak tehdy se masíruje, ale nejsme hlavou proti gravitačně. Jo.

Helena Neumannová: No, mně to samozřejmě připomíná metody přímé aromaterapie, když přes synapsi ovlivňuješ všechny okolní nervy jater, slinivky sleziny, což děláme my, v Levandulové údolí, kde vlastně pracujeme s těmi fantastickými biodynamickými oleji, a přes ty nervy, přes ta nervová zakončení a ty pochody, ty neurotransmitery, jdeme i do těch orgánů. Ale tohle je krásné, že si takhle můžeme pomoci, že si takhle může pomoci ten člověk i tedy s tou břišní migrénou a vlastně stále posiluje tu stabilizaci toho břicha.

Monika Šrenkelová: Ano.

Helena Neumannová: Ještě se zeptám, u jakých lidí, je to pouze u sedavých zaměstnání, kde nejčastěji bývá ta břišní migréna, nebo to zase může být důsledek toho stresu, kde právě teď ti doktoři utíkají k tomu Crohnovu syndromu a ucelózní kolitidě? A hned tedy nadiktují bezlepkovou dietu.

Monika Šrenkelová: Například. Ale u mužů jsem se setkala i u těch, kteří dělají silový trénink. Drží to napětí v břiše. Takže oni je učí dýchat, břicho v napětí. Že si vytvářejí jako kdyby válec, jo, o který to břicho si tam vytvoří to napětí, tehdy například se stane to, že celé břicho je v hypertonusu a tam se vyskytne potom, jo, ta břišní migréna. Měla jsem hodně takových mužů. A mám potom jejich fotky, jo, kdy jsme začali pracovat, a to břicho se uvolňuje a zase změní a opravdu už potom odezní. Už sami říkají, že ta migréna nezačala.

Helena Neumannová: Moniko, pojďme teď prakticky, jak se vlastně k tobě ti lidé, případně k tobě již proškoleným fyzioterapeutům, lékařům a docentům mohou dostat? Ty máš asociaci terapeutů, která vlastně dokáže tedy šířit dál correct body system, co musím udělat pro to, abych se, buďto jako odborník stala, součástí tvé asociace, a koupila si od tebe tu metodu, nebo co mohu udělat jako obyčejný jedinec, kde tě najdu, co chystáš v České republice? A jak jsi vlastně budovala tu úžasnou metodiku a ten patent, o který má dneska zájem Evropa a další země, jestli mohu prozradit, tak jak jsi to na tom malinkém Slovensku budovala? Jak se o tobě ti lidé dozvídali?

Monika Šrenkelová: No, já jsem začala úplně jednoduše, že jsem chodila domů k maminkám, protože jsem se fokusovala na ženy po porodu, a vlastně stále pracuji více se ženami, takže jsem šla k nim domů, a chodila jsem v rámci Košic a Východoslovenského kraje, a potom jich bylo velmi mnoho, tak jsem si pronajala prostor, začaly za mnou chodit, pak mě začaly zvát na přednášky…

Helena Neumannová: To bylo do Bratislavy ne, asi?

Monika Šrenkelová: Ano, to už potom bylo do Bratislavy. Potom jsem začala dělat kurzy, které trvají, a stále je dělám, trvají pět dní, dvě hodiny denně, a já jsem tam v městečku ubytovaná, tam mám skupinku žen, se kterými pracuji, a potom ke mně chodily na konzultace, třeba další kontroly, nebo dál pracujeme, ale to jsem ještě chodila tam, já jsem chodila i do Prahy, měla jsem kurzy i v Rokycanech u Plzně…

Helena Neumannová: Výborně. Takže slyšíte, ženy a muži, když uděláte skupinku lidí a vydržíte pět dní, dvě hodiny pracovat tvrdě tedy na svém dýchání, postoji a rehabilitaci břicha, s Monikou, tak je vlastně možné se to naučit. Já samozřejmě věřím, že vytvoříme kurz i u nás, v údolí, na to se moc těším, a přesto se ještě zeptám, jaká je tvoje představa s touto metodou ve vztahu k odborníkům? Pracuješ raději s fyzioterapeuty, nebo potom už s tím chirurgem, nebo lékařem, protože já vím, že tady i nás v Praze jsi velmi úspěšná při klinice docenta Měšťáka, to je jeden z našich nejlepších plastických chirurgů, a ještě se samozřejmě dostanu k otázce, kteří ti klienti jsou ti, kterým řekneš, u vás nic jiného, než abdominoplastika a nazdar, ale s kým se ti tedy líp pracuje? S těmi fyzioterapeuty, nebo s těmi doktory?

Monika Šrenkelová: Když mám být upřímná, tak zatím jsem pracovala jako takový sám voják v poli, ale tím, že vidím, že ta metodika má opravdu benefity a je otestovaná už roky, tak já si chci budovat tu síť svých terapeutů, proto jsem založila tu asociaci, plánuji školit fyzioterapeuty, nebo fyziotrenéry, a moje taková myšlenka je vybudovat opravdu tu spolupráci mezi specialistou chirurgem, lékařem a fyzioterapeutem, trenérem, protože na konci je ten pacient. Takže, doteď jsem pracovala jen s lidmi laiky, s pacienty, a s lékaři. Takže chirurgové tam byli, gynekologové, urologogynekologové, plastičtí chirurgové, ortopedi.

Helena Neumannová: A mě fascinuje, že stále neslyším tu spirometrii a to astma. Jak je to tedy s lékaři tedy v oblasti dýchání?

Monika Šrenkelová: Protože toto jsou moje poznatky a zlepšení a recenze jednotlivých žen, které měly například problém, ale nepřišly kvůli tomu, ale přišly řešit břicho.

Helena Neumannová: Přišly řešit břicho, ale měly astma, nebo špatně dýchaly.

Monika Šrenkelová: Ano. A potom povídaly, že šly například na další vyšetření spirometrické a že úplně dobré, takže je to zatím na úrovni, že nemám žádného lékaře, se kterým spolupracuji, zatím v této specializaci.

Helena Neumannová: Ale určitě by to stálo za úvahu.

Monika Šrenkelová: Ale myslím si, že by bylo načase už i s nimi začít, protože toto jsou všechno chirurgové, kde já jsem byla přednášet na kongresech, kde jsem odprezentovala svoje výsledky a kasuistiky a ta spolupráce nastala. Jo, s těmi lékaři, pracuji s nimi doteď.

Helena Neumannová: Skvělé. Zase pokud eliminujeme tablety a nastavíme to tělo pouze metodikou, nebo vlastní prací, tak je to to nejlepší, co můžeme pro klienta udělat. Jo, že si dokáže potom pomoci sám. Tak pojďme teď na ty klienty, kterým není pomoci. Jak bys je definovala? A jestli se setkáváš, tedy v jakém procentu se setkáváš s takovými lidmi, protože všichni se samozřejmě s nimi setkáváme, chceme pomoci, víme, že to je ta dřina hlavně na straně toho klienta, a ta chuť změnit to, ten mindset, to nastavení té mysli, já jsem ta chudinka, všichni se mají dobře a já teď musím přijmout tu roli kreativního člověka, který tedy jde to zdraví tvořit. Tak jak to je u tebe? A co to je za typy lidí?

Monika Šrenkelová: Ale je to stále 50/50. Protože já to dokážu naučit každého. A to opravdu myslím si, že v tom jsem dobrá, naučit to každého. Ale potom, když to ten jednotlivec nebude cvičit, nedostane to do sebe, tak zbytečně, já jsem jen mentor.

Úspěch plastické operace břicha závisí na správné předoperační přípravě a následné rehabilitaci více než na samotném chirurgickém zákroku

Helena Neumannová: A můžu se zeptat naprosto tvrdě, když srovnáme ženu, která přišla na tvoje kurzy, naučila se dýchat. Připravila a rozdýchala břicho. Měla ho miniaturní, a šla na obdominoplastiku, nebo potom jenom odsátí boků, nebo malého podbřišku, protože to břicho, co jsem skutečně viděla ty fotky, a sama samozřejmě sleduji i svoje břicho, tak ty výsledky jsou enormní. Nebo unikátní, řekla bych. A rozdíl mezi ženou, která jde jenom na abdominoplastiku, a následně tedy není poslušná a vytvoří se znovu to velké břicho. Jaké tam jsou rozdíly?

Monika Šrenkelová: Tak já dokonce ženy připravuji na abdominoplastiku, kterou mi pošle plastický chirurg, a to jsou případy, kdy to je jakoby úplně potřebné břicho připravit na zákrok. A s takovou se pracuje nejlépe. Protože já ji připravím, ona se všechno naučí. Potom je operace a potom znova je ještě pooperační rehabilitace. A to je taky důležité. Ale ona jako kdyby už všechno zná. Potom jsou případy, kdy nebyly u mě dopředu, ale přijdou po, tak s tou se už pracuje tíž, a potom jsou případy, kdy já vůbec nevím, jestli ona jde na operaci a řekne, že nebude cvičit, ale potom se ukáže za nějaké tři, čtyři roky, protože přibrala. No, a tak jasně, že břicho se změní, protože když je po plastice, to neznamená, že nepřibere, jo. A to břicho reaguje na vektor sil. Je to měkká část, a bude podléhat i stárnutí, a i těm gravitačním silám. Takže, ona nemá něco naučené, je to jen esteticky jako kdyby opravené, a může ten výsledek se lety změnit a stane se to, jo. Takže je různě mnoho těch kategorií a nejlepší pro mě je, když je ta opravdu na všech stranách to chtění. Ale ten plastický chirurg doporučí, potom přijde, ta žena chce pracovat se sebou, potom zase ode mě odchází, například pokud třeba tu plastiku, to já třeba sama řeknu, že tady vám rehabilitace sama nepomůže, je nutná chirurgie. A někdy to ty ženy berou, že se mi tam rozpláčou a řeknou, že ony nechtějí chirurgii a chtějí jen cvičit. Ale jde o ten fasciální systém, jo. Tam je třeba někdy mechanicky to sešít, a to rehabilitace neudělá.

Helena Neumannová: A tak to byla moje otázka, řekni konkrétní případy, kdy víš, že opravdu nemůžeš pomoci.

Monika Šrenkelová: Když se podívám, tak už vidím, ale jde o tu kvalitu toho fasciálního systému. Ani ne tak svalů, protože sval a fascie to jsou úplně rozdílné jednotky, a fascie mají jisté fyzikální vlastnosti. A když se překročí, z gravidity tam patří například viskozita, nebo elasticita a pevnost, tak já to nezískám už tím cvičením, ale umím je naučit ten stereotyp aktivování toho břicha, aby ona ho potom i po té operaci uměla udržovat co nejdéle funkční.

Helena Neumannová: Aha, a dá se nějak měřit kvalita fascií? Jednoduchou metodou, třeba i ručně? Nebo zrentgenovat, nebo, nebo… protože já jsem v životě neslyšela, že by někdo dokázal hodnotit kvalitu fascií, až od tebe to slyším poprvé.

Monika Šrenkelová: Já jsem byla za paní doktorkou Karlou Steklou, ona je v Padově, ona se věnuje fasciím, je to anatomička, myslím na světo-globální úrovni, odbornostně napsala jeden fasciální atlas, a já jsem byla za ní v té Padově, to je v Itálii, a ona se jako velmi divila, teda fascinovalo jí, že já dělám cvičení…

Helena Neumannová: Ano, protože jsi první, kdo ty fascie řeší víc, skoro než ty svaly, že. Pro tu síť těla.

Monika Šrenkelová: A já jsem byla za ní s tou otázkou, co se vlastně tam děje s těmi fasciemi, tak já jsem se to za den dozvěděla, no a ona opravdu říká, že ta fascie podléhá i tomu stárnutí i těm vlivům hormonálním, takže to je například, když čeká menstruaci, tak to břicho může být více vypouklé, protože ta fascie se začne jinak chovat, jo, protože má na ní vliv zvýšený ten estrogen, progesteron, že toto opravdu má velký dopad, no a potom samozřejmě jiné zánětlivé procesy. Jo. Toto mě úplně tak šokovalo.

Helena Neumannová: Čili, záněty, já to jenom přeložím ze slovenštiny pro mladší tedy diváky, tedy záněty v těle, ano.

Monika Šrenkelová: Ano, takže toto bylo pro mě takové fascinující, a potom v dutině břišní může vzniknout fasciální fibróza. A to je zase takový termín, kde se něco v těle hojí zánětem, protože organismus tam stále řeší nějaké procesy, biochemické, termoregulačního a tak dále, a někdy překonáme zánět, ani o tom nemusíme vědět. A vznikne tam fasciální fibróza, to je taková tkáň, uvnitř…

Helena Neumannová: Zajizvení.

Monika Šrenkelová: Ano.

Helena Neumannová: Já to přeložím do češtiny.

Monika Šrenkelová: Ano, a toto potom způsobuje bolesti.

Helena Neumannová: Ano.

Monika Šrenkelová: Například.

Správné dýchání může být cestou k uzdravení, ale člověk musí sám vnitřně pocítit, že je připraven na změnu svých návyků

Helena Neumannová: Ano. Prosím tě, tak to jsi mě zaujala, protože jestliže jde o záněty, tak samozřejmě vedle bakterií, virů, stafylokoků, streptokoků a dalších, a musí přeci hrát i roli plíseň a zahlenění, že jo, následné. Protože ví se, že velice málo lékařů se věnuje zaplísnění orgánů a organismu, nedá se to měřit, rozpoznává se to velmi těžko, a stejně tak tedy zahlenění, a přitom víme, že potom ty orgány vlastně selhávají a selhává zase ta komunikace toho těla. Myslíš si, že tou prevencí, kromě toho přenastavení toho těla a rehabilitace břicha, a tedy následně i dýchání, můžeme zase ruku v ruce spolupracovat my, naturopaté spolu s vámi, kteří tedy dokážete vyřešit to břicho a my vám vlastně nabídneme ty byliny pro toho klienta, aby došlo hned na začátku, než se pustí do té tvé metody a přenastavení, k vyčištění toho organismu? Jak vůbec ty vnímáš půsty, detoxy, a právě odstranění plísní, virů, toxinů, tu longevity, kterou jsem chtěla ukončit celý ten rozhovor, jak vlastně přispíváš k té dlouhověkosti v kvalitě, protože všichni chceme žít dlouho, hlavně kvalitně a v radosti, tak co ty můžeš přinést z hlediska tvých znalostí a s tím přenastavením právě pro tu dlouhověkost?

Monika Šrenkelová: Já myslím, že samotné to dýchání dokáže mnoho věcí opravit, ale to já vidím na těch ženách, i sama u sebe, já jsem překonala takové nějako diagnózy, za které můžu tedy poděkovat, protože mě posunuly, a bylo tam i to bederní dýchání, to moje, a například kysané zelí. A taky, původně jsem držela nejdelší čtvrtdenní, ale já si myslím, že je to takové individuální a na takové úrovni, že když to někdo vevnitř cítí, ale ne, že jenom mi řekli, jdu to udělat, a někdy je nastaven ten človíček, ano, bude to fungovat, tak ať do toho jde a bude to fungovat. Protože já jsem si všimla, že je teď velmi mnoho informací a všeho už je toho mnoho, tady na všech úrovních, každý je jako odborník, a když někdo přijde a všechno možné zkouší, tak mnohokrát nemusí přijít ten výsledek, ale všechno možné zkoušel. Že to mi říkají ty ženy, například jim řeknu, mám tu svou zkušenost, můžete to vyzkoušet, ale je to na vás, a někdo například řekne, že nebude cvičit, nebude dýchat, nebude dělat, ale už když ho potom přitlačí a je na tom špatně, tak si vzpomene, začne a potom mi přijde najednou recenze, že, Moniko, měla jste pravdu. Šla jsem do toho a se mi zlepšilo toto a toto, například nemám bolesti při menstruaci, anebo zlepšila se mi i krční páteř a nemám už migrénu. Takže, každý má tu svoji cestu a jde o to, v jaké kvalitě tu my hodláme fungovat a žít.

Helena Neumannová: Takže jsi otevřela další téma, premenstruační syndrom a menstruační bolesti, takže, Moniko, s tebou by se dalo samozřejmě povídat hodiny a hodiny, nicméně já jsem ráda, že jsi v závěru vlastně vysvětlila, co všechno, muži i ženě, přinese rehabilitace břicha, přenastavení dýchání a correct body system metoda Moniky Šrenkelové. Moniko, já ti moc děkuju, já se strašně upřímně těším na spolupráci, nejenom v Levandulovém údolí, ale i na setkání s Martinou Kociánovou u nás a s tebou, na Laskavou neděli, těším se strašně moc, že zlepšíš a pomůžeš nastartovat nový život mnoha lidem tady v České republice, protože vím, že se začneš tady tomu víc věnovat, že Slovensko už máš vyléčené a už ho máš rozdýchané a stabilizované, ta vaše břicha už jsou lepší než ta naše, takže díky moc.

Monika Šrenkelová: Děkuji pěkně za pozvání a za to, že jsem měla tu být s vámi a odprezentovat vlastní moji metodiku a chtěla bych nechat takový odkaz, abyste se v té dnešní době zastavili a byli jen sami se sebou v té chvíli, protože teď je taková doba, že dá se mnoho věcí pochopit a změnit, a na to byste měli jít přes svoje srdce.

Helena Neumannová: Hm, krásně jsi to řekla. A mně dovolte, milí posluchači, rozloučit se s vámi trošku vtipně, máme předsevzetí do nového roku, a já jsem vám přivedla hosta, který vám řekl, že můžete lenivě přenastavovat svoje dýchání a naučit se být štíhlí, bez břicha, pomocí dýchání, správného dýchání a držení těla. Nemusíte trávit hodiny v posilovnách, nemusíte shazovat kila a svá břicha při tvrdé dřině a při třech hodinách pohybu denně, takže moc se na vás těším příště a přeji hory zdraví a pevné břicho a nervy do nového roku.

Jarmila Klímová: Já děkuji za pozvání, nebo je mi velkým potěšením. Díky.

Martina: Člověk by se s psychiatrem z logiky věci bavil o individuálních problémech, které lidi souží – ale my se dnes budeme bavit i o celospolečenském tlaku na lidi. Je to skutečně tak, že tlak společnosti, určitá témata, doktrína, nebo řekněme ideologie, může způsobit lidem potíže takového rázu, že jejich psychické problémy jsou si podobné jako vejce vejci?

Jarmila Klímová: Podívejte se, v podstatě není možné, aby tlak na psychiku neměl vliv, protože člověk je od základu tvor společenský, a každý z nás se pohybuje, ať už v užším, nebo širším, sociálním poli, kam tato témata zkrátka dosahují. V podstatě, ať se potkáte s jakýmkoliv člověkem – bližším, vzdálenějším, kamarádem, můžu říct i klientem – tak se čím dál tím víc společenská témata prokreslují do našich dialogů, protože lidé sami tento vliv vnímají, velmi konkrétně ho cítí, a ptají se mě, jak si s tím mají poradit: „Paní doktorko, co mám dělat, když na mě útočí toto a toto? Já už nemám komu věřit. Už nevím, na koho se obrátit. Mám pocit, že se svět zbláznil, a potřebuji někde najít nějaký bezpečný záchytný bod.“ A takových bezpečných záchytných bodů já sama také vidím čím dál tím míň, protože nejenom že se v širokém sociálním poli komunikuje obrovský množství témat, ale tato témata jsou velmi často protichůdná. Najít něco, čemu by se dalo říkat „pravda“, je čím dál tím obtížnější, a pokud se z toho člověk nechce – do slova a do písmene – zbláznit, a zároveň nechce zůstat zcela izolován, musí v rámci pudu sebezáchovy pořád hledat, co mu dává smysl, co mu nedává smysl, co se mu jeví jako trochu rozumný postoj, trochu rozumný názor. A zároveň nesmí zavírat oči před zvěrstvy, která se ve společnosti komunikují, protože to je trochu pštrosí politika, kterou vidím u určité sociální skupiny obyvatelstva. Nechci být ošklivá, ale to jsou sluníčkáři, kteří říkají: „Nedávejte tomu energii, a tak dále.“ Ale když to budeme ignorovat, nebo když před tím budeme zavírat oči, tak sice po nějakou krátkou, opravdu krátkou inkubační dobu proti tomu sice budeme imunní, ale zároveň si musíme uvědomit, že svou pasivitou a mlčenlivostí napomáháme šíření těchto záležitostí.

Martina: Jarmilo, promiň, že tě přerušuji, protože ty jsi ve své odpovědi už řekla náměty asi na dalších pět otázek.

Jarmila Klímová: Omlouvám se, že předbíhám.

Dnešní ideologie útočí na lidskou podstatu, na základní hodnoty, třeba tématem LGBT. Normální člověk se opírá o základní biologickou identitu, že je jen muž a žena.

Martina: Rozebereme to postupně. Všechno, co jsi teď řekla, zvednu, ale přeci jen se ještě zeptám: Každá generace má vždy dojem, že teď žijeme těžkou dobu, nebo že teď se věci zhoršují a podobně. A já jsem to vlastně predikovala ve své otázce tím, jestli se současná ideologie propisuje do našeho psychického stavu. Ale ty v jiných rozhovorech, ve svých odpovědích zdůrazňuješ, že už od začátku své praxe – už třicet let zpátky – jsi registrovala, že tví kolegové psychiatři říkají, to je nevídané, jaký je nárůst psychických poruch, psychických traumat, nebo subjektivních psychických potíží. V čem to tedy je? Je současnost v něčem horší, nebo je to prostě proces?

Jarmila Klímová: Hele, každá doba čelí nějakým společenským deviacím, nějaké politické, ideologické masírce. V tomto ohledu nemůžeme – nebo bychom se asi neměli – uchýlit k lacinému hodnocení typu: To za našich mladých let nebývalo. Ale některé věci opravdu za našich mladých let nebývaly – byť jsme tady čelili komunistické ideologii, a nevím čemu všemu – tak přece jenom dnešní doba je trošičku ďábelštější ještě v tom, že se útočí na nejzákladnější lidskou podstatu, na nejzákladnější lidské hodnoty. A to je – asi teď neřeknu pro nikoho nic nového – třeba LGBT tematika.

Martina: To znamená nejzákladnější biologickou podstatu a nejzákladnější hodnoty společnosti?

Jarmila Klímová: Podstatu, o kterou se normální člověk opírá. Tedy, když dělá dělníka ve šroubárně, a nemusí zrovna číst Vergilia v originále, tak mu nikdo nezpochybňuje, že je muž, nikdo nezpochybňuje jeho základní lidskou a biologickou identitu, nikdo ho nenazývá bílým šovinistickým rasistou, když se negativně staví k násilnostem, které se třeba nyní dějí v Evropě díky masivní migraci. Za naší generace bylo legitimní přiznat, že se mi nelíbí, když někdo někoho vraždí, když někdo někoho znásilňuje – toto jsme ještě mohli svobodně říkat. Teď se tady dostáváme k tomu – možná to jenom navazuje na citát, který jsi četla na začátku – že lidi obrovským způsobem traumatizuje, že už ani nevědí, jestli se mohou svobodně vyjádřit ke zlu, které je zcela transparentní. To znamená, že se k němu buď vyjádří, to znamená, že jsou věrni nějaké své humánní výchově, nějakým svým hodnotám, ale už jim hrozí, že za to budou nějakým způsobem popotahováni, perzekuováni, nebo se k tomu nevyjádří, protože autocenzura, protože se zkrátka už celkem pochopitelně bojí, co se na ně sesype. Nebo – a to je nejhorší varianta, nebo já to považuji za nejhorší variantu – rezignují na poukazování na tyto věci. A já často vidím – a v tom je největší hrůza – že na to rezignují ve svém jádru.

Mnozí lidé dnes kanibalizují své interní hodnoty, svou svébytnost a identitu, aby takzvaně měli klid, a opravdu si raději už nic nemyslí a nic neříkají k tomu, co se děje

Martina: Sami sebe přesvědčí?

Jarmila Klímová: Sami sebe přesvědčí, že není potřeba na to reagovat. V podstatě kanibalizují své vlastní interní hodnoty, aby měli – takzvaně – klid. Mám jednoho klienta, se kterým občas takhle narazím na tyto otázky, a on mi na to řekne: „Ale já jsem optimista, já to tak nevidím.“ Ono je hezké být optimistou, ale to, co on nazývá optimismem, optimismem v mém vidění není. Já si myslím, že to je sebezáchovný alibismus, aby nemusel sám sebe konfrontovat, a vytvořit v sobě nějaký legitimní postoj, protože je to nepohodlné, protože to těmto lidem za to nestojí. Jsou to lidé, kterým se ještě před nějakou dobou říkalo „mlčící většina“, a já myslím, že mlčící většina se pomalu zmenšuje, což je dobrá zpráva. Ale mlčící většina si alespoň něco myslí – sice doma v kuchyni u sporáku, ale svobodně. Ale to, co já vidím, je to, že oni si o tom raději už nic nemyslí, což považuji za kanibalizaci svébytnosti a identity těchto lidí.

Ve školách píše dětem testy umělá inteligence, a učitelé to tolerují. Bakalářské, magisterské, doktorské práce píše AI, která ji potom také posuzuje. Lidský prvek se vytratil.

Martina: Jarmilo Klímová, z toho, co jsi teď popsala, by mě zajímalo, jestli tvé pacienty, okruh pacientů, tvoří spíše lidé, kteří ideologii vnímají, myslí si o tom něco, a třeba to i říkají, nebo o tom mlčí, ale něco si myslí? Nebo ti, kteří to v sobě potlačili, popřeli, protože z hlediska psychiky by vlastně mohli být šťastnější.

Jarmila Klímová: Já mám dneska v podstatě to štěstí, že ke mně už se hned tak někdo nedostane, respektive lidé vědí, ke komu jdou. A já tedy můžu říct, že drtivá většina lidí, kteří za mnou přicházejí, minimálně vnímá sociální devastaci, ideologickou devastaci – která už není jenom sociálně ideologická, ale je to už politický marasmus, ekonomický zvěrstvo, které je nám předkládáno jako světlé zítřky – a jsme spolu víceméně, ne na stejné, ale na podobném naladění. Ale samozřejmě, že ne všichni. Často se mi třeba stane, že v rámci naprosto nevinného terapeutického rozhovoru se otevře nějaké toto téma, protože třeba dotyčný člověk říká: „Já ve své rodině…“ a teď tam o něčem debatujeme, a já na to zareaguji, a tento člověk říká: „Vidíte, paní doktorko, já se o tom bojím skoro přemýšlet.“ On to nezavrhuje, ale dává mi velmi autentickou zpověď, že se bojí přemýšlet, protože cítí, že mu to hrubým způsobem naruší bazální životní komfort.

Uvedu ještě jeden takovýto příklad, který možná taky přesahuje do něčeho, co už máš připraveno, takže se omlouvám, ale jede mi tam tato asociace – postoj k umělé inteligenci. Já nevím, kolik let je to zpátky, osm devět, nevím. Nechci tady ze sebe dělat bůhví jakého vizionáře, ale začala jsem před touto dobou hovořit o tom, že jedno z nejožehavějších témat k veřejné diskusi bude využití – lomeno nebezpečí – rozšiřování umělé inteligence. Tak jsem zase byla za blázna, a tak dále, co že to tady sýčkuji. Ale neuběhla zas tak dlouhá doba, a dneska už vidíme, jak práce s umělou inteligencí, která je pro některé – nevím, jak to říct – řekněme naivně optimistické občany, je tématem k novému, inspirativnímu, komunikačnímu procesu s IT technologiemi. A já na to nemám co říct, protože oni nevidí ani za třetí, ani za první roh, prostě nikam. A teď vidíme, jak se její využívání propsalo třeba do školského systému, kdy dneska děti píšou úlohu, domácí úkoly, podle umělé inteligence, dokonce píší testy ve škole podle umělé inteligence, protože mají dovoleno mít zapnutý chytrý telefon na klíně – a učitel to ví, a víceméně to tak nějak toleruje. Dobře. A pak se dostáváme k vyšším vzdělanostním úrovním, a to jsou třeba bakalářské, nebo magisterské, doktorské práce. A zrovna teď chodí hezká synchronicita: Minulý týden u mě seděl jeden moudrý vzdělaný pán, který dělá externího lektora na raději nejmenované vysoké škole, a nějak jsme otevřeli toto téma, a on říká: „Děti normálně posílají práce napsané umělou inteligencí.“ A já se ho ptám: „Prosím vás, a to ty docenty a lektory neirituje, neuráží? Oni to tolerují?“ A on mi na to řekl něco, co mě úplně srazilo za židle. On říkal: „Ne, oni totiž posouzení této práce zadají také umělé inteligenci.“ A já si říkám: A kam se v tom vytratilo jádro vzdělanosti?

Martina: Vědění.

Jarmila Klímová: Vědění. Takže jedna umělá inteligence něco napíše, a druhá umělá inteligence jí na to odpoví. To znamená, že vlastní tvůrčí potenciál, humánní, lidský, už v tom nehraje vůbec žádnou roli, a všichni se tváří, že to je v pohodě? Já v tom vidím katastrofu.

Současnou ideologii předcházela jiná: Že máme právo být šťastní, veselí, spokojení. A když máme psychické trable, smutky, úzkosti, vezmete hned léky, abychom zase byli radostní.

Martina: Zdá se, že náš dnešní rozhovor neopustíme veselé. Ale pojďme se přeci jen vrátit na začátek, protože ty řetězíš další jevy, které současnost přináší, a pojďme se podívat ještě na fenomén: radikální ideologie versus psychika lidí. Protože teoreticky by se mohlo zdát, že člověku, který přistoupí na ideologii – když se budeme bavit třeba o západní, progresivistické ideologii – je lehčeji, protože každá ideologie má odpověď na vše. Ty jsi na začátku mluvila o tom, jak člověk musí neustále konfrontovat sebe sama, své postoje, své myšlenky, ale taková ideologie tě tohoto zbaví, protože když je opravdu dobře propracovaná – což tato je – tak ti nabídne naprosto jasnou, nepochybující odpověď, na každou oblast tvého života.

Jarmila Klímová: Můžu?

Martina: Musíš.

Jarmila Klímová: Omlouvám, ale já mám někdy šílené asociace. Já potřebuji, nebo mám touhu, se chytit tvého slova „lehčeji“. Mně se okamžitě vybavila scéna z pohádky Nesmrtelná teta…

Martina: Tak to se mi ulevilo…

Jarmila Klímová: Tam fantastickým způsobem hraje Jaromír Hanzlík, a teď mu tam odeberou mozek, a on říká: „Tak se mi ňák ulevilo.“ A myslím, že s touto lehkostí, bez přítomnosti propracovanosti práce šedé mozkové kůry, se určitě těmto lidem žije lehčeji, protože je to strašně snadné. Protože oni v rámci ideologického vábení nemají potřebu to zkoumat, nemají potřebu do toho vstupovat s jakýmkoliv kritickým myšlením. Oni kvůli této všeobjímající, láskyplné ideologické barvotiskovosti zůstávají zcela pasivní v jejím vleku, a jakéhokoli osobnostního, názorového vstupu, který by to, nedej bože, jakkoli naboural, se velmi radostně zbavují.

Myslím, že není úplně samo sebou a že to mohlo začít být úspěšné, nebo je úspěšné, právě na základě toho, že tomu dlouhá léta předcházela jiná ideologie, a to ideologie, že máme právo být šťastní, že je normální být veselý, spokojený, a že když, nedej bože, máme nějaké psychické trable, smutky, úzkosti, tak se na to hned vezmou nějaký léky, abychom zase byli radostně rozesmátí. A tyto ideologie jsou jenom pokračováním této naivní rozesmátosti, kterou společnost povznesla na jakési semi-náboženství nesnesitelné lehkosti bytí, bez obtížného přemýšlení. A proč na to nenastoupit?

A navíc, podívejme se, kdo na to naskakuje nejvíc? Aniž bych tady chtěla glorifikovat období před 89. rokem, ale díky tomu, že jsme ho zažili poměrně už v dospělosti, minimálně rané dospělosti, tak jsme byli vycvičeni číst mezi řádky, mít kritické myšlení vůči tomu, co se nám předává, vědět, že k něčemu se budeme stavět tak, aby nás nezavřeli – jasně – ale sami si o tom vevnitř myslíme něco jiného. Takže pro nás je tento proces vnitřního kritického vhledu naprostou součástí našeho mentálního procesu, takže s tímto vnitřním, kritickým pohledem budeme rozebírat všechny jevy, které se nám ve společnosti předkládají. Kdežto lidé, kteří s radostí nasedají na tyto, řekněme, simplexní ideologické kontexty, tuto průpravu bohužel nemají. Ne nadarmo jsou to lidé, kterým je dneska nějakých dvacet pět, až třicet pět let, kteří byli odchováni, řekněme, v devadesátých letech, kdy to opravdu vypadalo, že se nám říká nějaká pravda, kdy to opravdu vypadlo, že všechno je dobré, je světlé a uchopitelné.

Až přestanou dotace pro neziskovky, uvidíme, kam odhopkají ideologičtí neziskoví mazánkové, a zda se budou živit prací, nebo propadnou depresím a zhroutí se jim svět.

Martina: A nebo, že aspoň můžeme polemizovat a pochybovat, když se nám to nezdá.

Jarmila Klímová: Přesně tak. A pozvolna se přešlo na toto simplexní uvažování, které je zproštěno jakýchkoli filozofických hloubek, a je pohodlné v něm plout. Já jsem teď moc zvědavá na to – už zase předcházím – až tady přestanou být dotace pro určité neziskovky, kam všichni tito ideologičtí mazánkové radostně odhopkají, a jestli se budou muset živit nějakou prací, nebo jestli propadnou depresím a zhroutí se jim svět. To bude další velký společenský ukazatel.

Martina: To bezesporu bude. A jak tomu říká docentka Švihlíková: „Lidé špatně reagují na to, když někdo boří jejich vyprávěnku.“ A poté, co vidíme poměrně zásadní politickou změnu v Americe, která přišla zároveň s volbou Donalda Trumpa prezidentem, tak vidíme velkou ideologickou změnu, protože, jak už jsem říkala v úvodu, Donald Trump částečně svou kampaň postavil na tom, že chce s progresivistickou ideologií, kterou poslední desetiletí razil Západ, zatočit. Jak vnímáš ty toto tažení Donalda Trumpa proti ideologii, proti genderismu, proti LGBT, a dalším symptomům, které přinesla, včetně Green Dealu, zelená energie?

Jarmila Klímová: Myslím, že v Evropě to bude velké mrzeníčko. Už to začalo. Teď vidíme, jak otáčejí s tím: „Aha, musíme si to přepracovat.“ A z toho je mi taky na zvracení. Ale toto jsou samozřejmě věci, kterým bychom chtěli rádi tleskat. Tak, ježíšmarjá, jestli zase máme mít dvě pohlaví, tak hurá. Jestliže nebudeme likvidovat evropský prosperující průmysl, nebo aspoň zachráníme ty trosky, který tady jsou, tak samozřejmě taky hurá. Jde o to, jestli věci, které jsou hodně viditelné, které se hodně líbí, které máme tendenci nadšeně přijímat, protože jsou hodny ohodnocení, zase trošičku – ale já jsem paranoidní, i když po mně nejdou – nejsou jen nálepkou, nebo odvedením pozornosti od toho, a za oponou se zase nebude dít všechno růžově. Protože každé hurá nadšení po nějaké době otevře i odvrácenou stranu. Takže se bojím, abychom se zase za nějakou dobu moc nedivili.

Nedávno se mě v nějakém rozhovoru paní redaktorka ptala, co si myslím o Západ versus Východ, a naprosto neadekvátně se mě zeptala: „Paní doktorko, co myslíte, bude válka?“ Ježíšmarjá, kdo já jsem, abych na to odpovídala? Ale já jsem tenkrát řekla: „Víte co, já nemám ráda ani ty na Západě, ani ty na Východě, protože vždycky musíme počítat s tím, že jejich mocenské zájmy – na které mají samozřejmě legitimní nárok – tady nejsou od toho, aby nás zachraňovali. Ale jestli si Trump bude budovat prosperující Ameriku, tak ježíšmarjá, je to jeho země. Ale nemyslím si, že my z toho budeme mít nějaký transgalaktický prospěch. My se maximálně můžeme chytit toho, co nás z jeho počátečních, velmi hezky manifestovaných proklamací může trochu vrátit k normálnímu myšlení, trochu nás zase může vrátit snad k beztrestnému, aspoň doufám, vyznávání tradičních hodnot a logických věcí. A myslím, že bychom si měli dát pozor na to, že se tam vždycky může objevit něco, co je za tím pečlivě schováno, protože to tak vždycky bylo.

Obchodní válka mezi USA a zbytkem světa se rozjíždí. Každý den však přicházejí nové informace, které tento obrázek dokreslují.

Především se zdá, že Trumpova konfrontační obchodní strategie se Spojeným státům zatím vyplácí. Mexiko i Kanada po hrozbě cel ustoupily a začaly jednat. Mexická prezidentka Sheinbaumová přislíbila opatření na hranici s USA, zatímco kanadský premiér Trudeau slíbil „spolupráci“ na bezpečnosti. Cla pro Mexiko i Kanadu se proto zatím odkládají o měsíc. Mnohá média, například BBC, se už radují, že obchodní válka byla prozatím odvrácena. To však vypadá jako celkem předčasný optimismus, když vezmeme v úvahu, že cla na Mexiko a Kanadu nebyla zrušena, pouze odložena, na čínské zboží stále bez odkladu platí, a cla pro EU jsou těsně před uvalením.

Podle posledních informací to vypadá, že dohoda s Mexikem bude uzavřena k oboustranné spokojenosti. S Kanadou to ale vypadá o něco hůř. Řada Kanaďanů se cítí osobně pobouřena Trumpovou politikou, organizují výzvy k bojkotu amerických produktů a mnozí Kanaďané uvedli, že plánují prodat své chaty na Floridě. Je sice jasné, že půjde řádově o nečetné případy, ale současně domácí zloba asi ponoukne Kanadu k odvetě, která by mohla mít nepříjemný dopad na americký automobilový průmysl.

Odveta se rýsuje také z Číny. Peking oznámil, že zavede odvetná 15procentní cla na celou řadu amerických produktů, například na dovoz amerického uhlí a zkapalněného zemního plynu (LNG). Desetiprocentní cla se budou vztahovat na surovou ropu, zemědělské stroje či některá auta. Opatření mají začít platit 10. února. Peking také přidal dvě americké firmy na svůj „seznam nespolehlivých subjektů“, například oděvní společnost PVH, která má pod sebou značky jako Calvin Klein, nebo americkou biotechnologickou firmu Illumina.

Ať už to dopadne jakkoliv, po Mexiku, Kanadě a Číně bude další na řadě EU. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová vykládá cosi o tom, že EU má se Spojenými státy nejpevnější vazby a že Evropská unie bude připravena na tvrdá jednání se Spojenými státy – ale to můžeme považovat za pouhé rétorické cvičení. To, co USA od EU chtějí, není ujišťování o semknutí se a pevných vazbách, ale to, aby EU kupovala od USA víc LNG a ropy. A i kdyby dnes EU slíbila Spojeným státům, že letos od nich koupí víc LNG, do budoucna víme, že EU chce fosilní paliva zcela opustit. Neboli nechce kupovat vůbec nic. (Jistě, to je technicky nerealizovatelné, ale Evropská komise se stále tváří, že to nechápe.)

My sice dnes těžko můžeme odhadnout, jak tyhle tahanice dopadnou, odhadnout však můžeme něco jiného: Nejistota ohledně budoucí obchodní politiky EU a USA už dnes komplikuje strategická rozhodnutí tuzemských dodavatelských firem zejména (ale nejen) v automobilovém průmyslu. Dnešní firma působící v oblasti automotive v ČR – pokud je dostatečně velká na to, aby si mohla odvolit přestěhování – nemá mnoho motivací zůstávat v ČR a raději přesune část svého výrobního závodu do USA. I když se dneska Evropa s Amerikou dohodnou, do roka tu mohou být tahanice znovu. Zůstat je risk, přestěhovat se je jistota.

Martina: Zatímco všichni protestující zemědělci v Evropě působili jako jeden muž, tak u nás se to tříštilo. Řekněte mi, co si myslíte, že bylo důvodem toho, že jste byli tak roztříštěni? Na jedné straně byla Agrární komora, pak se od toho zase někdo distancoval, a působili jste velmi nejednotně.

Zdeněk Jandejsek: Tak, nejednotně. To je účel, to byl účel vůbec politiky od roku 90. U nás máme Agrární komoru ze zákona, a tam jsem seděl 3,5 roku. Pak máme Zemědělský svaz, ten je velice silný, protože má lidi, kteří sedí v Agrární komoře, takže jsou většinou, ne všichni, ale většina jich je v Zemědělském svazu – to jsou bývalá družstva, a pak jsou tady spolky, které hrají na to, aby dostaly peníze, a nemusely toho moc udělat, a tak. Takže jsou asi další tři spolky. Tento stav se udržoval záměrně. Já, když jsem tam byl, jsem to chtěl sloučit, ale kdybyste viděla, jak jsem dostal za uši, jakože jak si vůbec můžu dovolit to slučovat.

Ale vy jste řekla to nejpodstatnější: Zemědělci by měli táhnout všichni za jeden provaz a sjednotit se. Bohužel, někdo může dostávat 20 000 na hektar, třeba když nebude nic dělat, neprodukovat, a někdo dostane 1 700 korun, jako teď třeba naše podniky dneska dostanou na hektar zhruba 1 700, 1 800 korun ze složky na plochu. Nemluvím o příplatcích, které jsou vyčleněné zvlášť, a dávají se pak třeba na živočišnou výrobu, na wellfare, a tyto věci. Takže základní složka, která je na plochu. Takový je stav. Když se přihlásíte do bio, a máte 150 hektarů, tak dostanete třeba až – nevím kolik to dělá – asi od 14 do 20 000. A když tam děláte cokoliv, pšenici, kukuřici, tak dostanete v těchto podnicích kolem 2000 hektarů kolem 1 700 korun. Není to bláznovství? My přece chceme produkovat co nejlacinější potraviny.

Martina: Tady byla tendence podporovat malé výrobce.

Zdeněk Jandejsek: Já bych neřekl, že malé.

Martina: Ne?

Zdeněk Jandejsek: Malé – patří tam také malí, ale jsou to i velcí, kteří nic nedělají. To znamená, že když se přihlásíte do ekologie, a sekáte jednou za rok trávu, tak vás to stojí dva tisíce, a dostanete třeba 12 000, a to všechno jde do kapsy. A to jsou voliči těch, který tomu teď vládnou. Tak takhle to je nastavené. Já vám můžu promluvit o tom, jaký se dělají výsledky, co se dá vyrobit, jak to funguje. Ale když vyrobíte kilo laciněji o pětikorunu, třeba maso, a dostanete dotaci tři koruny, a ten, co je tady za hranicemi, dostane dvacet, patnáct korun, a teď jste s ním na trhu – tak jak si můžete konkurovat? A to ne proto, že to neumíte – výsledky, které mají třeba podniky, jako jsme my, nebo podobné podniky, abych nemluvil jenom o nás – mají nadprůměrné výsledky. A to znamená, když mají nadprůměrné výsledky, mají i nižší ceny, protože toho vyrábějí víc za stejných podmínek, ze stejné půdy, ze stejného vašeho. Takže my už jsme v situaci, že my to chceme tady dostat až na kolena. To není hospodářská politika – to je hospodářská politika současné vlády. A ty vlády předtím…

Martina: Myslíte si, že to dělají z nevědomosti? Nebo, že to dělají záměrně?

Zdeněk Jandejsek: Velkou část dělají záměrně, a některé věci dělají z nevědomosti. Blbosti, které se dělají – třeba úhor, který je postavený z Unie – si Francouzi vyřešili hned. Ti to udělali hned tak, že úhor nemusíte, když budete dělat třeba jetele, to znamená bílkovinné plodiny. Ale oni je dělají, ale mají čemu to dát ke krmení. Ale my jsme tady všechno zrušili.

Martina: A musíme nechávat ležet pole úhorem, ano?

Zdeněk Jandejsek: Je to vidět, je to zvěrstvo. Marie Terezie zrušila úhor, nebo úhory, které byly před Marií Terezií. Ale proč byly?

Martina: Protože se tam pěstovalo seno, a to se dávalo zkrmovat dobytku, ne?

Zdeněk Jandejsek: Přeci to víte. A to nejste zemědělec a rozumíte tomu. Byly většinou tři hony, nebo čtyři, a na těch byly, já nevím, brambory, obilí a pšenice, nebo něco takového.

Martina: Zelenina?

Zdeněk Jandejsek: Zelenina ne. Obilí tam bylo dvakrát. Na dvou bylo obilí, na jednom brambory, a úhor. A úhor byl proto, že se na úhoru pásly krávy. Úhory byly třeba ve vesnicích dány najednou, každý si něco zoral, a na tom byli obecní pasáci, a ti pásli. A všechen hnůj, který tam zůstal, zúrodňoval půdu tím, že se tam páslo. A my jsme udělali takové úhory, že tam necháme vyrůst všechen binec, to znamená šťovíky, bodláky, bordel, některé rostliny, které mají látky, které jsou pro nás nepříznivé. To tam necháme, a jednou za rok to sesekáme, a dáme to do kompostu, a znova to rozvezeme na pole. My si tím vlastně ničíme to, co je v pořádku. Takovou hloupost může udělat akorát ministr, který neví o světě.

Pan premiér, ministr, chodí na velvyslanectví Spojených států pro úkoly

Martina: Pane inženýre Jandejsku, ale já bych tohle chápala, kdyby tady byla vize, že někdo přišel za nejmenovaným ministrem, před dvaceti, deseti, lety, nebo teď, a řekl: „Poslyš, když naši republiku zemědělsky položíš, tak my tady budeme dodávat to, nebo ono, a ty si přijdeš na takové a takové peníze.“ Ale to se mi zdá nepravděpodobné, protože v tom případě by to byl dědičný hřích, který převezme další ministr, nebo každá další vláda převezme, a dále mu slouží.

Zdeněk Jandejsek: Krásně jste to řekla. Tak to je. Vždyť si pan premiér, ministr, chodí na velvyslanectví Spojených států pro úkoly. Já neříkám, že to dostali za peníze, a kolik, to nevím, nebo to dělají proto, že se chtějí zavděčit, nebo proč to dělají. To nedokážu posoudit, protože to nevím, nebyl jsem u toho. Ale zkrátka toto řízení pro vzdělaného člověka s praxí je – jak jste říkala, dědičný hřích. My jsme v celých potravinách soběstační pouze na 50 procent. Někde děláme 100, někde děláme 20 procent. My jsme byli vývozcem drobného ovoce, to znamená angreštu, rybízu, a těchto věcí.

Martina: Exportéři brambor.

Zdeněk Jandejsek: My jsme byli exportéři, a my dneska máme 10, 15 procent, a všechno se dováží. Třeba borůvky, i když borůvky se tenkrát nedělaly – a ty se vozí i z Chile. Takoví jsme frajeři. No tak nebudeme borůvky mít, tak je budeme mít jenom v létě. Nic se neděje.

Martina: To by se dalo přežít, akorát že jsme byli exportéry brambor, a nyní jsme na 60 procentech, a brambory zdražily o 88 procent.

Zdeněk Jandejsek: Šedesát procent? To máte dobré číslo – ale to jsou brambory ve slupce. Když přepočítáte všechno, to znamená lupínky, různý pochutiny z brambor, a ještě komponenty do knedlíků, knedlíky, a tyto bramborové věci, tak když se to všechno započítá, tak jsme soběstační jenom na 40 procent. Čili na 60 jsme jenom v bramborech ve slupce. Ale protože výrobků z brambor děláme tak málo, a obrovské množství dovážíme, tak když to celé spočítáme dohromady, tak jsme na 40 procentech. My si tady lžeme, vyprávíme, že ve vepřovém jsme soběstační na 45 až 50 procent, ale my jsme soběstační na 34 procent. Předevčírem jsem to počítal.

Martina: To mi opravdu trošku připomíná minulý režim, kdy se říkalo: Stavební podnik staví sídliště, nějak to nevychází, o víkendu se sejdou ekonomové, nandají klotové rukávy, začnou počítat, a zjistí, že plní na 118 procent, a nikomu nevadí, že to sídliště nestojí. Vy jste několikrát kladl za vzor to, jak vedou zemědělství třeba ve Francii, nebo v Německu. Oni tam stávkovali, ale působili – na rozdíl od našich zemědělců – jako jeden muž. Povězte mi: Vyvzdorovali si něco tito zemědělci v okolních zemích? A co jsme si vyvzdorovali my?

Zdeněk Jandejsek: Tak oni si toho taky vyvzdorovali málo, taky si myslí, že je potřeba ještě pokračovat. V Německu se zrovna připravují nějaké nátlakové akce.

Mercosur jsou země Jižní Ameriky, které by sem měly dovážet potraviny. Když budeme dodržovat Green Deal, nebudeme potravinově soběstační.

Martina: Zase stávka?

Zdeněk Jandejsek: Jak brzo to bude, to nedokážu odhadnout. Ale samozřejmě, všechno se nedá. Ale zlepšila se řada věcí, pro které stávkovali. Ale je tam problém Mercosur, to jsou země Jižní Ameriky, který by sem měly dovážet potraviny. A je to nastavené tak, že to tady v celé Evropě je potřeba oslabit, a když budeme dodržovat Green Deal, tak nebude soběstačná ani Francie, ani Německo, a budou se sem potraviny vozit. My třeba 80 procent, a oni třeba 20, to jsem dneska odhadl od oka, ale nedokážu to říct přesně. Ale takto se připravují smlouvy, že my tam budeme z Evropy vozit auta – tedy podniky, které jsou dneska na kolenou – třeba volkswageny – a jako reciprocita sem půjde maso, a všechno další. Kdo na tom bude vydělávat? Myslíte, že někdo z lidí, nebo z nás? To bude dovážet akorát zase finanční globální kapitál. To znamená, že z normálních podniků, třeba potravinářských, nebo obchodních, normálních malých podniků, by to nemohl nakoupit nikdo, když se na loď vejde 500 až 1 000 kontejnerů. Taková loď nepojede prázdná, musí být plná. Takže to zase budou kupovat jenom ti, kteří je ožebračují tam, a dovezou to sem, a tady si dají ceny, jaké budou chtít, a prostě z toho budou profitovat. Je to všechno dělané jenom pro globální byznys, k ničemu jinému to není. A proto se musí společnost změnit.

Já nejsem žádný obdivovatel Ameriky, já tam byl aspoň dvacetkrát, takže vím, co je Amerika. Ale zase, je to jenom můj pohled, jenom já taky nemůžu říct, že všechno vím. Určitě nevím. Ale vím, co je, nebo aspoň si myslím, že vím, co je zhruba Amerika. Takže Zelený úděl není dělán proto, aby se pomohlo lidem. Mluvit o tom, že kysličník uhličitý škodí, to ať si jde někdo promluvit s lidmi, kteří nečekají na granty – protože ti budou říkat, že to tak je – ale s lidmi, kteří o tom něco vědí, a ti vám řeknou, že to je hloupost na sedmou.

Martina: Tak já myslím, že…

Zdeněk Jandejsek: Já furt někam utíkám.

Martina: To je v pořádku.

Zdeněk Jandejsek: Musíte mě zastavit.

Martina: Já se občas snažím s nějakou otázkou prosadit. Ale v tom, co jste teď říkal, že se sem má vozit maso z Latinské Ameriky, mně nedává logiku jedna věc, a to, že naše firmy budou muset nově plnit třeba směrnici CSRD, která ukládá povinnost poskytovat údaje o uhlíkové stopě. A přibude i směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti, která má vést k jejich větší odpovědnosti v prosazování lidských práv a ochraně životního prostředí. A já pořád nevím, jakým způsobem pomůžeme životnímu prostředí, když budeme vozit maso tisíce kilometrů daleko?

Zdeněk Jandejsek: My mu nepomůžeme, ale zase vyinkasujeme od lidí peníze. Potřebujeme lidi zase nějakým způsobem zregulovat.

Martina: Ale do Evropy budete moct importovat hovězí maso pouze v případě, když doložíte, že kráva nebyla krmena sójou vypěstovanou na odlesněné půdě po roce 2020.

Zdeněk Jandejsek: A kdo to prokáže, můžete mi říct?

Řídíme zemědělství tak, že vymýšlíme hovadiny Zelného údělu, a rušíme tady chovy drůbeže. Ale spotřeba vajíček stoupá, takže se prohlubuje nedostatek.

Martina: Jistě celá armáda úředníků a komisí.

Zdeněk Jandejsek: Neprokážou nic. To jsou všechno jenom hlouposti. To je jenom nastavené tak, že to všechno bude mít nějakou cenu a že to bude mít nějaký vliv. Ale to všechno vůbec není pravda. Ale abych tedy dal něco, co lidé pochopí, tak u nás se vyváží každý rok téměř 50 procent obilí. A vepřové, vajíčka a normální výkrm brojlerů, to jsou monogastři, kteří se krmí jenom obilím, a přidá se tam nějaká sója, vitamíny, a tak dál. A my to zrno vyvezeme za pár halířů, za 3 000, za 3 500 korun, a pak dovážíme produkci s přidanou hodnotou, místo toho, abyste tady podpořili výrobu vepřového a drůbeže. V drůbeži jsme na úrovni 57 procent, u vajíček jsme na 55 procentech soběstačnosti. Takže my to řídíme tak dobře, že vymýšlíme hovadiny ze Zeleného údělu, a rušíme tady chovy drůbeže – myslím tím hlavně vajíček a drůbeže – ale spotřeba stoupá. To znamená, že se prohlubuje nedostatek. My třeba děláme drůbeže asi 26 miliónů, a ještě zvyšujeme, a tak dále, ale jsou podniky, které si s tím nedělají starosti, protože tam vydělají nula, takže do tohoto rizika vůbec nejdou, a jdou od toho, výrobu nezvyšujou, a tak dále. Ale my nejsme schopni říct, že obilí nebudeme vyvážet, vždyť je to tak jednoduché.

Martina: A nakrmíme si své slepice.

Zdeněk Jandejsek: Svoje slepice, a budeme mít vajec, kolik budeme potřebovat. Vždyť je to směšné. Na Slovensku stojí vejce deset korun – to jsou informace ze včerejška. Jedno vejce deset korun. U nás sedm, nebo kolik.

Martina: Pokud nekupujete od hrabavé slepice, která si vykračuje po dvorku – to stojí deset, jedenáct.

Zdeněk Jandejsek: To vám můžu vyprávět všechny podvody, když budete chtít. Vyrobit vajíčko dneska stojí tři koruny. Takže počítejte: 15 procent jsou náklady prodeje, to je 40 halířů, to máme 3,40. A kdyby si nechali 3 procenta, a 12 procent DPH, tak to je 15 procent k tomu, to je tedy dalších 45 halířů. Takže tady může být vejce za 3,80, ale dáváte za něj 7, 6,80, 6,30.

Martina: Já jsem možná nepostřehla, kdo mě tedy odere nejvíc? Zkuste na mě ještě shovívavěji.

Zdeněk Jandejsek: Výroba vajíčka je…

Martina: Tři koruny.

Zdeněk Jandejsek: Do třech korun. Náklady na prodej v kamenných velkých barácích jsou zhruba 15 procent, takže to je 15 procent ze tří korun – to je 45 haléřů. A DPH je 12 procent. A když si nechají zisk 3 procenta, tak je to zase 15 procent, cože je zase 45 haléřů. 45 a 45 je 90. To je 3,90, tedy 3 koruny a 90 haléřů.

Argumenty, že se vajíčka musí skladovat v klimatizovaných, chladících prostorách, jsou kravina. EU toto zrušila.

Martina: Oni mi vždycky vysvětlí, že jsou drahé energie, že vajíčka, stejně jako ovoce, musí skladovat v klimatizovaných, chladících, nebo mrazících prostorech, a takhle mi vždycky vysvětlí, že 190 procent je v pohodě.

Zdeněk Jandejsek: Já na to mám zase krásnou odpověď: Vajíčka se doteď skladovala při teplotě 12 až 15 stupňů Celsia. To dneska Evropská unie zrušila, že to není potřeba, aby taky ukázala, že chce potravinářům pomoct. Takže je to kravina.

Martina: Potřebují odbyt na léky na salmonelózu?

Zdeněk Jandejsek: Tak. Přesně jste se trefila na hřebíček. Trefila jste to přesně.

Martina: Evidentně vyhrávám v kvízech.

Zdeněk Jandejsek: Je potřeba vědět to základní. Dříve byl požadavek, že vajíčka musejí být chlazená, a vydrží podstatně déle, protože jsou nárazy. Lidé si je nekupují podle toho, jak slepice nesou. My dneska máme slepice, který nesou 343 vajec za rok na slepici. To znamená, když máme 365 dní, tak skoro každý den slepice snese vajíčko. Intenzita snášek vajíček je 94,5 procenta. Takže to je každý den. Takže lidi mají jednou Velikonoce, jednou Vánoce, jednou mají, nevím co, takže kupují různě. Takže tam je potřeba polštář, a proto jsou chladící prostory. Jednou je vajíčko starý jeden den, jednou je starý klidně dvacet dní, protože když se udržují v chladu, tak vejce vydrží i měsíc, a někdy víc. Ale měsíc je tutovka. Takže abyste viděla, co se všechno dělá. Stavíme se na hlavu, chodíme po rukou, vždyť jsou to všechno nesmysly.

Martina: Už řadu let se mluví o tom, že obří zemědělské dotace ruinují kasu Evropské unie. A teď pomíjím, kdo z nich se má nejlépe. Ale odborníci – což je eufemismus – tvrdí, že zemědělství a potravinářství, které je závislé na dotacích, vytváří určitou formu socialismu. Myslíte si, že by bylo řešení prostě dotace zrušit? Že by to narovnalo vztahy, a trh a kapitalismus by si žil?

Zdeněk Jandejsek: Přesně, určitě. Vy budete muset vzít ministra financí. Protože to je základ toho, co já navrhuji: Zrušme všude všechny dotace.

Martina: Ale to by štrajkovali Francouzi, protože těm by vyskočily ceny potravin o 65 procent, pokud jsem dávala pozor.

Zdeněk Jandejsek: To jste dávala velmi dobrý pozor. Proto to nikdy neudělají. Ale já jsem pro. Hlasuju oběma rukama pro to, abychom všude zrušili všechny dotace – jak z Evropské unie, tak národní. Všude zrušili. Pouze bychom pomohli tam, kde někdo pracuje v horších přírodních podmínkách, takže na horší přírodní podmínky bychom někomu něco jako halíře mohli dát z vlastních národních zdrojů. Ale zrušme to, zrušme to všechno. A já vám řeknu jednu věc: Pokud by se to zrušilo, tak my do deseti let budeme mít aktivní saldo zahraničního obchodu se zemědělskými produkty. Protože nám zůstalo pár velkých podniků, a opravdu všechny jsou na vysoké úrovni, ty můžou pracovat s kýmkoliv.

Martina: Ale u nás by to přežily jenom ty velké.

Zdeněk Jandejsek: Ne, ty malé by se specializovaly na to, kde je víc potřeba ruční práce, a prodávaly by zeleninu, dělaly by ovoce. Všichni je potřebujeme.

Zrušit všechny dotace, granty a neziskovky

Martina: Pan Jiří Syrovátka z Chrámců, který je ovocnář, má palírny, džemy, nebere ani korunu dotace, a nikdy nebral, a vedou si, pokud vím, poměrně slušně.

Zdeněk Jandejsek: Tak to vidíte, že to taky jde. Ale jde o to, jestli si můžou dovolit nejnovější technologii, nejnovější genetiku. To nevím, jestli si můžou dovolit, to nedokážu posoudit. Nevím, proč nebere dotace, když jsou v podstatě ze zákona.

Martina: Nebere je ze zásady.

Zdeněk Jandejsek: On je odmítá?

Martina: Ano.

Zdeněk Jandejsek: Tak to možné je. To může každý odmítnout, pokud je asi mimořádně dobrý. A můžou takoví lidé být. Ale já to nevidím tak, že by to mohlo být v celé republice. To nevidím. Bylo by dobře, kdyby se to všude zrušilo, v celé Evropě. A co by šlo mimo Evropu, tak by se nastavily cla podle toho, jaké má někdo dotace. Já jsem byl v Austrálii, to je už celých 30 let, tam jsem se sešel s exministrem, už byl v důchodu, a byli jsme na jeho haciendě, a já mu říkám: „Pane, povězte mi, jak je možné, že vy tady v Austrálii, když jdu do supermarketů“, oni už tenkrát měli velké obchody, „jak je možné, že tu máte všechno svoje? Tady máte asi pět, deset procent, nebo kolik máte?“A on říká, že sedm procent. A já říkám: „Jak to děláte? Jak je to možný?“ A on říká: „Úplně jednoduše. My víme, kdo má jaké podpory, a ve výši těchto podpor dáme clo.“ A ten, kdo to umí udělat, jak jste tady řekla vy, bez dotací, na naší úrovni, tak to sem vozí, když to bude opravdu umět, a ne, že bude dělat takové lumpárny, že si to něčím podpoří, pak nás tady bude likvidovat v trhu. Tak to nebude. Takže to není o ničem jiném než o tom, o čem tady celou dobu mluvíme.

Martina: Na začátku jsem citovala Henryho Kissingera, že ropou ovládáte národy, ale potravinami lidi. Myslíte si, že zemědělské dotace se ukazují, že více než záležitostí hospodářskou, ekonomickou, sociální, jsou prostě ryzí politikum?

Zdeněk Jandejsek: S tím úplně souhlasím. Já bych zrušil nejenom dotace, jak jste tady řekla, ale zrušil bych všechny granty. Protože tohle všechno je na to, abychom s lidmi mohli nějakým způsobem manipulovat. Vy si nemůžete dovolit říct, nebo to udělat trošku jinak, protože vám seberou dotace, zlikvidují vás. Na vysoké škole jsem chodil 25 let dělat šéfa státnicové komise, a loni jsem skončil, a znám tam spoustu dobrých lidí, a nechal jsem si od jednoho profesora z katedry obchodu a financí spočítat, kolik stojí stát, když si maloobchod ode mne koupí za 100, a pak to prodává za osmdesát. To je taková marketingová hra, aby tam dostal lidi, a mohl je okrást na dalších výrobcích, které mají 300 procent marže. Takže nahodí tři výrobky, nebo pět. U nás to jsou třeba kuřata, prsní řízky, které dají pod cenou. Nechal jsem ho to spočítat, a řekl jsem mu, kolik toho tam dáváme, kolik procent máme v akcích, a tak dále – a je to 15 miliard. To je to, o co nás oberou ti, kteří prodávají.

Proč? Protože když ke mně přijdou na kontrolu, tak kontrolují každou položku zvlášť, za kolik jsem ji nakoupil, za kolik jsem ji prodal. Kdybych jí prodal za míň, než jsem za ní zaplatil třeba v rámci skupiny, v rámci holdingu, tak mi to všechno dodaní. Stejně tak by obchodníci měli dodanit to, když používají jako marketingový nástroj nižší cenu, než za jakou nakoupili. A je to jednoduché. Dojdu na obchod, podívám se, za kolik prodávají, dojdu do účtárny, podívám se na fakturu, a je to vyřešené. Vždyť to všechno na ministerstvu financí vědí. Já jsem jim to říkal minimálně desetkrát. „Proč to neuděláte?“ „Protože na to nemáme čas. My to nemůžeme dělat.“ Já říkám: „Vždyť to tady máte. To je nula času.“ Rozumíte, oni to mají všechno po hromadě.

U mě, když přijde kontrola na můj podnik, tak kontrolují každou položku, každou položku zvlášť. Vajíčko. Vajíčko u nás dělá Mydlářka, náš podnik za 2,50, my ho prodáme za 2,50. V pořádku. A kdyby mi ho prodal za 2,40, tak ten desetník na jednom vajíčku dodaní. My to děláme všechno obráceně. My tady necháváme prostory, my tam máme tolik miliard.

Takže ty granty – abych se vrátil k tomu, kvůli čemu jsem to říkal. Vysoké školy, tam je kupa šikovných lidí, výzkumáky, kde je kupa šikovných lidí, všechno dělají jenom kvůli grantům. Dělal jsem jeden grant – nechci ani říct, za kolik byl – a viděl jsem, proč se to dělá. Dělá se to proto, aby si na tom přivydělali všichni lidé, kteří tam jsou. To znamená, že všechny tyto věci bych zrušil. A pak bych zrušil všechny neziskovky.

EU by měla fungovat jako společenství států, a každý stát by měl mít své zákony. A když by někdo měl nadprodukci obilí, tak ho vykupme, a prodejme ho tak, aby se pomohlo tam, kde je nedostatek.

Martina: Takže už jsme právě obětovali pravé i levé křídlo.

Zdeněk Jandejsek: Je to hrozně jednoduché. Lidi, kteří neměli v životě štěstí, a jsou nějakým způsobem poškozeni, tak přece to je to nejmenší, aby se řeklo: Já se hlásím k tomu, že dám o půl procenta víc na sociální, zdravotní. Ale konkrétně. Ať to stát rozdělí. Proč to má rozdělovat někdo, kdo o tom ví houbec. Proto jsem řekl, že všechny neziskovky. Proč bych to neměl dát přes někoho, kdo to přesně reguluje, a přesně ví, kam to má přijít, a tak dál.

Martina: Trochu mně to připomíná větu, kterou jsem teď slyšela od jedné důchodkyně, která řekla: „Uráží mě, když v televizi říkají, že budou chránit důchodce. Já nechci, aby mě někdo chránil. Já chci fungující právní systém.“

Zdeněk Jandejsek: Tak. Dneska v podstatě svět ovládají neziskovky. Takže, já jsem vám přesně řekl, co se má dělat, co by se mělo dělat, aby to bylo jednoduché: Nastavíme pár zákonů, začneme se jimi řídit, zrušíme všechny dotace, zrušíme neziskovky. Teď jsem byl na jednom sezení v Brně na vysoké škole, a přednášel tam pan Blahynka – taky jsem tam přednášel – a ten tam o tom krásně mluvil, že tenhle systém být nemůže, tenhle systém se stejně utopí. Je otázka, jestli dřív, nebo později.

Martina: Ano. Pane inženýre Jandejsku, vy jste už jako předseda Agrární komory řekl, že staré členské státy Evropské unie zničily české zemědělství svými dumpingovými dovozy, kterým čeští zemědělci nemohli konkurovat. Ale teď, jestli jsem to správně pochopila, se chystá likvidace celoevropského zemědělství dumpingovými dovozy z Latinské Ameriky, a odjinud.

Zdeněk Jandejsek: Těmi, kteří můžou tento nákup a obchod zaplatit. Copak já můžu? Já třeba řeknu, že mám něčeho málo, tak si dojdu do Jižní Ameriky koupit, nevím co, třeba brambory. Copak já můžu naplnit 500, nebo 1 000 kontejnerů? Kde bych na to vzal? Tady mají velké podniky – jak říkají, že agrobaroni – jedno, až tři procenta rentability. Zbývá jim od jedné do tří korun na sto korun nákladů. My si všichni musíme půjčovat na investice – na to se zadlužujeme. A je to jenom proto, abychom to udrželi. Když už něco dělám 35 let, tak to snad teďk nezahodím, musím to předat další generaci, ta se musí starat.

Martina: Pane inženýre, vy jste říkal, jak byste napravil, narovnal, zemědělství v České republice. Mluvil jste o zákonu o ochraně půdního fondu, zákonu o významné tržní síle, a tak dále. Zároveň jste ale zmínil, že byste nechtěl, aby se Evropská unie úplně rozdrobila. Jak by se EU dala zreformovat – kromě zastavení veškerých dotací, a odčerpávání peněz z Evropské unie na zemědělské dotace?

Zdeněk Jandejsek: To je hrozně jednoduché. Evropská unie by měla fungovat jako společenství států. A každý stát by měl mít své zákony a svá pravidla, a nesměl by dělat takové hlouposti, jak jsem mluvil o těch dotacích, a neziskových, a tak dále. Kdyby takto fungoval každý stát, tak na té věrchušce – jak říkají naši noví občané – by se mělo státům jen pomáhat. To znamená, dám příklad: Máme nadprodukci obilí? Tak jej vykupme z celé Evropy, a budeme ho prodávat tam, kde je díra na trhu. Budeme ho prodávat ve velkém, budeme ho prodávat tak, aby to pomohlo. Budeme si navzájem pomáhat. Nemůžeme to postavit na tom, že jedni jsou ti, kteří díky nastaveným pravidlům vybírají peníze ze států, které na tom byly hůř.

Vždyť se podívejte, já jsem byl teď v Rumunsku, Bulharsku – jeďte se tam podívat. Rumuni dovážejí rajčata, a dováží 85 procent mléka z Polska. Vždyť to je katastrofální stav. Jediní Poláci si vydobyli nějaká jiná pravidla, než my všichni ostatní. Protože Poláci jsou velcí, zkrátka 40 miliónů, nebo kolik jich je, tak se s nimi asi museli bavit, protože procenta lidí, zastupitelů v orgánech Evropské unie, jsou pak vyšší, a oni si tím nechtěli dělat starosti. A to Polákům hodně uvolnili ruce. A Poláci byli chytří, protože jsou to dobří obchodníci, velice dobří obchodníci, takže samozřejmě dotace, který my jsme dostali na cyklostezky, na koupaliště a tyto hovadiny, dali do dálnic. A teď se jeďte podívat do Polska. My jsme dělali cyklostezky, my jsme dělali hovadiny, my jsme dělali zátarasy na vodu, a tak dále, místo toho, abychom postavili pořádnou přehradu tam, kde ji máme stavět, jako třeba v Opavě. Já bych za to dal někoho zavřít. Dvacet šest let to vědí, je to zprojektované, vědí, že když něco přijde, tak to tam ty lidi zlikviduje. Ale tak dlouho čekali, až je to zlikvidovalo. Někdo to zavinil, že se to nepostavilo. Vždyť bylo několikrát v plánu to stavět. Víte, kteří to byli? Kdo to zavinil?

Martina: Ne.

Zdeněk Jandejsek: Jedny z neziskovek. Já se hodně znám s lidmi z celé republiky, protože ty lidi se mnou hodně pracovali, a někde jsme se potkali, a tak dál, takže se s nimi o tom vždycky bavím. Bavíme se o zemědělství a potravinářství, o čem jiném bych se měl bavit, když ničemu jinému nesrozumím.