Martina: Petře Hlávko, začnu trošičku od Adama, ale má to svůj smysl. V poslední době můžeme poměrně často číst vyjádření, že se u nás narodilo nejméně dětí za více než 100 let. Jako sociologa vás tento údaj asi musí zajímat, zejména když se věnujete genderu. Řekněte mi: Myslíte si, že to s tím souvisí?

Petr Hlávka: Myslím, že s tím pokles porodnosti určitě souvisí. Mimochodem, pokles porodnosti probíhá kontinuálně od 80. let minulého století, konkrétně od roku 1981 jsme pod reprodukční úrovní 2,1 dítěte na ženu. Velký pokles byl v devadesátých letech, ale to, co je teď, respektive dramatický pokles – tedy, že mladí lidé nechtějí mít děti, nezakládají rodiny – je podle mě varovný signál, který bude třeba řešit, a určitě úzce souvisí i s ideologiemi jako feminismus druhé, a potažmo i třetí vlny.

Individualizace společnosti vedla k vzájemnému nepotřebování pohlaví

Martina: Co si myslíte, že v tom především sehrává roli? Je tady nějaký základní spouštěč, jak se říká „trigger“, nebo je to zkrátka souběh mnoha, třeba ne až tak úplně na první pohled patrných jevů ve společnosti?

Petr Hlávka: Myslím, že je to souběh řady věcí, řady událostí, které už probíhají kontinuálně od začátku minulého století. Samozřejmě je důležité rozlišit vývoj v západních zemích a vývoj v zemích, které byly součástí Sovětského svazu. Tyto dva bloky mají výrazně jinou zkušenost, co se týče zkušeností s genderovou problematikou, jak to dopadá na mladé. Ale já bych třeba zmínil slova slavného profesora, sociologa Iva Možného, který říkal, že za dnešním poklesem porodnosti a dalších jevů vnímá hédonismus mladých, kteří dnes nezakládají rodiny z toho důvodu, že se chtějí bavit. Je to také hodně o tom, že společnost začala být individualizovaná. Individualizovaná, ale ne svobodnější. Individualizovaná ve smyslu, že dvě pohlaví se od sebe začala vzdalovat tím, že začala vzájemně přebírat své role, začala se vzájemně – když to řeknu takto jednoduše – vzájemně nepotřebovat.

Martina: Říkáte: „Narůstající hédonismus. Dvě pohlaví navzájem přebírají své role a tváří se, že jsou ve všem zastupitelná.“ Čeho je to důsledek?

Petr Hlávka: Je to určitě důsledek ideologického tlaku. Já tedy konkrétně se kloním k tomu, že tato ideologie genderismu má svůj původ v marxistickém uvažování, v marxistických kořenech. A kupředu do minulosti se můžeme dostat i do prvopočátků Marxova uvažování, i do Sovětského svazu, a zmapovat celý vývoj až do současnosti. Myslím, že právě pochopení současnosti, toho, co nás teď aktuálně trápí, nelze pochopit bez historického exkurzu. A myslím, že je docela důležité, aby i dívky, které se dnes, v tuto chvíli, zahlíží v kariéře – já tomu říkám kariérismus – pochopily, k čemu je tato ideologie, která dnes probíhá, tlačí.

Ještě bych doplnil jenom jednu větičku k tomu, proč je pokles porodnosti. V 90. letech se dělal výzkum střední třídy. Potom ještě zároveň řeknu, proč si myslím, že používat slovíčko „třída“ není dobré, ačkoliv jsem sociolog, a sociolog by měl třídu jako koncept propagovat nebo akceptovat. Ale je to dáno i tím, že velká část lidí omezila, nebo zredukovala počet dětí, protože chtěli dětem dopřát to, co oni sami v komunismu neměli. Teď mluvím zejména o „generaci Husákových dětí“, které i z nedostatku, ze kterého vyšly, chtěly dětem dopřát vzdělání, chtěly jim dopřát koníčky a další. A to je samozřejmě pro větší rodinu finančně neudržitelné. Takže si myslím, že to je jeden z důvodů, proč porodnost začala klesat, a to tím pádem zároveň vedlo k hédonismu, k rozmazlení, zněžnění současné mladé generace, která ve výsledku pořád žije tak trošku – mám pocit – sama sebou.

Martina: Pravděpodobně jsme jim k tomu, možná i v dobré víře, dopomohli, a nasměrovali jsme je tímto směrem. Ale mě zarazilo to, co jste říkal, že když se podíváme ke kořenům genderismu, tak se dostaneme až k marxismu. Myslím, že všechny ctidbalé feministky by rozhodně popřely, že feminismus – potažmo potom genderismus – má snad kořeny někde v Sovětském svazu, nebo v Sovětském Rusku?

Petr Hlávka: To by se asi dnes nelíbilo, kdyby říkaly, že jedna z jejich ideologií, kterou aktuálně propagují, má kořeny v Sovětském svazu.

Marxistické kořeny genderismu a plán na zánik měšťanské rodiny

Martina: A kde mají tedy feminismus a genderismus kořeny?

Petr Hlávka: Myslím, že genderismus a feminismus mají kořeny v marxistickém uvažování, konkrétně v konceptu díla Marxe a Engelse. Když se podíváme do Komunistického manifestu, tak Marx s Engelsem předpokládají zánik rodiny. A teď je důležité říci, že feminismus, nebo genderismus – říkejme tomu teď takto, protože feminismus má různé vlny, má první vlnu, druhou vlnu a třetí vlnu, a já říkám, že marxistická je zejména druhá a třetí vlna – se ve třetí vlně už konkrétně váže k problému transgenderismu. Marx s Engelsem předpokládali zánik měšťanské rodiny. Rodina je autonomní prostor, je to hospodářská jednotka, která je nezávislá na státu, a sama o sobě vytváří soukromé vlastnictví. A je důležité říct ještě jednu větu – že kdykoliv se budeme bavit o genderismu, o feminismu, tak základní spor je o hranicích mezi soukromou a veřejnou sférou. Já úvodem řeknu tézi, kterou potom budu obhajovat v následujících větách…

Martina: Dobře, já ji tedy budu napadat, abyste ji mohl obhajovat.

Petr Hlávka: A to, že ideologie se snaží rozleptat hranice soukromé sféry tím, že napadá primárně tyto vztahy. A tato ideologie se různými směry, nebo různými strategiemi, různými cestami, vyvíjí, modifikuje, a za poslední století už jsme viděli několik různých mutací marxistické ideologie, která se odlišně vyvíjela na západě a na východě. Začnu tou východní: Jak jsem říkal, Marx předpokládal, že rodina sama o sobě je nějaká jednotka, ve které je žena otrokyní. A teď řeknu: Otrokyní otroka. Podle něj je i muž otrok kapitalistické produkce. Žena je v zákoutí rodiny odtlačena do soukromé sféry, ve které je odsouzena k reproduktivní práci, to znamená péče o domácnost, péče o děti a podobně, zatímco muž je ve veřejné sféře, participuje, dělá kariéru a podobně. Ale Marx to vnímal tak, že je zapojen v kapitalistické produkci, a tím pádem je dělník vykořisťován, a proto by se měl stát proletářem a postavit se.

Martina: A tento vykořisťovaný dělník ještě navíc vykořisťuje ženu.

Petr Hlávka: A ještě navíc vykořisťuje ženu. Žena v očích Marxe měla dvojí ponížení, dvojí otroctví. A Marx říká, že z toho vyplývalo, že žena by se spíš měla z rodiny vymanit než se zabývat reproduktivní péčí, a měla by spolu s mužem stát společně po boku a začít bojovat proti zlému kapitalistovi. A dopředu říkám, že já jsem pravicově smýšlející, takže to říkám s nadsázkou – tlumočím teorii, kterou říkal Marx.

Martina: Promiňte, abych to ještě doupřesnila. Znamená to, že tato teorie osvobození ženy, kterou připisujeme spíše až současné moderní době, vznikla v komunistickém režimu? Vznikla z marxistického učení?

Petr Hlávka: Marx už v tu dobu nežil. Marx byl západní Němec žijící v Trevíru, a pak nežil v Německu. A to, jak se marxistická ideologie dostala do Ruska během první světové války, jak se dostala do Sovětského svazu, nebo do carského Ruska, to už je trošku jiný příběh. Já si myslím, že je to ideologie, která tam byla vnesena, dotlačena ideology: Leninem, Trockým a dalšími. A je důležité si všimnout, jak se bolševici chovali v první chvíli, hned na úvodu revoluce. Oni se snažili rodinu zničit. Snažili se ji zničit v tom smyslu, že napadnou primárně intimitu, výlučnou intimitu muže a ženy, takzvanou teorií „sklenice vody“. Teorie „sklenice vody“ říkala, že sexuální touha by se měla hasit tak rychle, jako když se člověk napije ze sklenice vody a zažene žízeň. To kázal nezřízený sexuální život komsomolské mládeže v prvních letech bolševického teroru.

Sovětský experiment s volnou láskou předešel hippies o čtyřicet let

Martina: To je poměrně podnětné, protože by mě nenapadlo, že soudruzi kázali volnou lásku. Naše zkratkovité vidění vlastní historie by řeklo: „Volná láska, to jsou šedesátky. To jsou hippies, a ne sovětské Rusko, potažmo Sovětský svaz“?

Petr Hlávka: Oni to potom přehodnotili. Docela zajímavé na tom je, že aby úplně popřeli reproduktivní péči ženy, její práci ve sféře rodiny, tak umožnili legalizaci potratů a usnadnili rozvodovost. Dokonce bylo možné realizovat rozvody jenom poštou, kdy jedna strana mohla z manželství vystoupit, aniž by potřebovala souhlas druhé a podobně. Což potom vedlo k tomu, že když nějaká žena odmítla sexuální styk s mužem, tak byla považována za maloburžoazní a podobně. V tomto to bylo poměrně zajímavé, jak se tehdejší režim v začátcích hrozně podobal éře hippies v šedesátých letech. Ale vedlo to samozřejmě k tomu, že ženy častokrát byly s dětmi samotné, a byl pokles porodnosti. A Stalin, protože nebyl úplně kovaný ideolog, k tomu přistupoval pragmatičtěji, a dal rodinu zase do popředí, a začal podněcovat, aby vznikaly rodiny o více dětech. Ale ne tím, že by se rodina stala zase samostatnou jednotkou, která by o sobě rozhodovala. Soudruzi se pak primárně soustředili na zničení soukromého vlastnictví ve sféře podnikání. Stalin byl tenkrát známý tím, jak vyrazil se svou matkou, aby propagoval kult matky, aby se žena zase z dělnice musela stát matkou, protože si režim uvědomoval reprodukční křivku, reprodukční pokles a demografické stárnutí, a potřeboval s tím něco dělat. Myslím, že zakázal i potraty, které potom legalizoval, obnovil až Chruščov.

Martina: Promiňte, jestli můžu. Co přesně obnovil Chruščov?

Petr Hlávka: Možnost potratů.

Martina: Aha.

Petr Hlávka: Chruščov posléze ve 40. letech obnovil možnost potratů, kterou Stalin původně zakázal. A k nám se ve 40. letech dostala genderová ideologie komunismu už v mírnější stalinistické verzi, která už říkala, a byla na to známá hesla: „Česká ženo, osvoboď se, pracuj…“, a už to bylo hlavně o zapojení ženy do sféry produkce, už to bylo o tom, aby se žena zapojila do procesu, aby už začala, stejně jako muž, participovat ve veřejné sféře. A je to ještě zajímavé v tom, že tam byl v padesátých letech velký rozmach stavby jeslí. Častokrát vědci psali zprávy, že je lepší, když dítě vychovává kvalifikovaná pedagožka, která je víc kvalifikovaná než matka, že sušené mléko je kvalitnější než mateřské. Zkrátka všechno, aby ženu vyhnali ze sféry rodiny, z rodinného hnízda, a matkou se stal režim. Je docela důležité říct, že genderová ideologie…

Martina: Což tedy mimochodem v Norsku Barnevernet razí dodnes.

Petr Hlávka: Všechny vlny feminismu – a teď jsme stále v genderové politice Sovětského svazu – primárně útočí na ženy. Ještě dopovídám, co se stalo u nás, abych dopověděl nit, aby bylo pochopitelné, čemu čelíme dnes: Zhruba někdy v sedmdesátých letech, na konci šedesátých let, už si režim začal uvědomovat, jak zase poklesla porodnost, a zakázalo se, aby šla žena na potrat, pokud je prvorodička. Opět se začala řešit demografie, ale už jsme byli trošku v jiné fázi, už to bylo takové, že v sedmdesátých letech ve veřejné sféře – ale i v padesátých letech – bylo naprosto k smíchu hovořit o něčem, jako je veřejný zájem, bojovat pro veřejný zájem komunismu. Muži i ženy se více začali soustředit do soukromé sféry, protože veřejná sféra už byla častokrát nebezpečná, protože byla zpolitizovaná, a už nebylo snadné se v ní pohybovat. Takže je zajímavé, že režim akceptoval rodinu, a rodina se začala opevňovat, a vzniklo známé sousloví: „Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu“. Už tam bylo samozásobitelství a podobně, a veřejný zájem byl už naprosto zdiskreditován. A to je jeden z předpokladů, proč se dokázala udržet autonomie myšlení lidí. Také se říkalo, že se dětem musí říkat, že to je jinak, než se jim říká ve škole a podobně. Rodina byla jeden ze základních předpokladů toho, proč se udržela svoboda mysli lidí a toho, proč režim nezakotvil.

Rodina je poslední baštou svobody myšlení proti totalitním režimům

Martina: Pak se začalo říkat, že: „Rodina je základ státu“. Z toho, co říkáte – ale také z toho, co si pamatuji – je markantní, že tento vývoj svým způsobem opsal jistý kruh, protože nakonec v rodině byl člověk alespoň relativně svobodný, myšlenkově svobodný, a pokud byla rodina nastavena alespoň trochu správně, tak si člověk mohl uchovat vlastní důstojnost, na rozdíl od okolního světa.

Petr Hlávka: Přesně tak, a zachoval si tak i zdravý rozum. Marxismus říká, že nejde jenom o to svět v rámci vědy popsat, ale i ho měnit. Marxismus je výrazně destruktivní vůči společenským tradicím, konvencím. Proto je tak silně protináboženský, a proto se tak snažil v prvních letech 20. století, po revoluci, vykořenit – třeba i smilstvem – jednu z výlučných věcí křesťanství. Tady je vidět, že akceptací rodiny, která přežila vyvlastňování komunismu, se uchoval zdravý rozum. A když bych přímo navázal na feminismus, tak feminismus druhé vlny už se z toho poučil.

Martina: Petře Hlávko, vy jste teď několikrát zmínil tři vlny feminismu. Naši posluchači o tom určitě vědí mnohé, ale poslechnout si to takto jednoznačně a strukturovaně může velmi pomoci k tomu, abychom se vyznali – skrze minulost – v současnosti. Mohl byste mi tedy úplně stručně říci charakteristiky první, druhé, třetí vlny feminismu?

Petr Hlávka: První vlna byla o uznání práv žen. Zatímco druhá už má marxistický obsah, protože už začala problematizovat fungování mezi mužem a ženou v soukromé sféře, a začala tam právě tlačit – jak jsem zmiňoval u Marxe – otrokyni otroka.

Martina: A třetí?

Výměna třídy za gender se stala novým nástrojem revoluce

Petr Hlávka: Třetí vlna je naprosté zpochybnění. Nebo, když bych to ještě měl říci jednodušeji, v rámci druhé vlny se zkonstruovalo slovíčko „gender“. Toto slovíčko „gender“ nahradilo v tehdejším konceptu uvažování v intencích marxistické teorie slovíčko „třídy“. A to je ten odlišný vývoj, který je mezi západními státy a mezi tím, co jsme zažívali v naší společnosti pod nadvládou komunismu v éře totality. Zhruba ve dvacátých letech minulého století se společnosti na Západě začalo velmi dařit, byl technologický pokrok a podobně, a revoluční potenciál dělníků vzbouřit se proti kapitalismu naprosto ochabl. Což si konkrétně ověřili zástupci frankfurtské školy v Německu, když zjistili, že proletariát je úplně pryč, že zmizel.

Martina: Takže bylo potřeba vytvořit jiný boj? Když nefungoval třídní, tak soudruzi zkonstruovali jiný?

Petr Hlávka: Ano, protože zmizel boj ve fabrikách, zmizela politická propaganda dělníka, který se má postavit na barikády. A teď co s tím? Společnost byla spokojená, bohatá, a bylo třeba najít jiné sféry, kde se má bojovat, kde má proběhnout revoluce. A jednou z nich, jedním z bojišť, se stala rodina.

Martina: To znamená, že marxismem vyfutrovaný feminismus vytvořil antagonistický boj mezi mužem a ženou?

Petr Hlávka: Přesně tak. Je to přesunutí ze sféry podniků, fabrik, do sféry rodiny. Je to odstartování něčeho, co je podle mě mnohem sofistikovanější, ale zároveň mnohem nebezpečnější, protože napadá přímo strukturotvorný základ společnosti, napadá nejintimnější vztah, ze kterého vzniká svoboda.

Martina: To znamená, že my, když si v dnešní době spojujeme feminismus s modernitou, s pokrokovostí, tak jsme v zajetí vlastního klamu, protože nám nedochází, že tím jenom znovu rozpracováváme už jednou, a vícekrát v minulosti odzkoušené, marx-leninské myšlenky?

Petr Hlávka: Je to tak. Já si myslím, že – a vidíte, jak vám trošku utíkám od třetí vlny a dalších, protože jak je to vzájemně propojené, komplexní téma, je to jeden velký balík historických konsekvencí, souvislostí, které ve výsledku vyústily a modifikovaly se v jednotlivých vlnách feminismu. Dále bych tady ještě řekl, že Marxův koncept „třídy“ byl jeho intelektuální sociologický koncept, který vytvořil, aby mohl proti sobě postavit dvě skupiny lidí, dvě třídy, ta, která vykořisťovala, a ta, která je vykořisťovaná. A ta druhá zmizela, a bylo potřeba vytvořit znovu nějakou novou floskuli. Já jsem se kdysi zarytě v debatách hádal a hájil jsem koncept třídy, až jsem si potom říkal: „Vždyť to je Marxův koncept.“ To je něco, co vzniklo proto, aby nás to rozdělovalo, vytvářelo neviditelné hranice. Protože když si řekneme, kde začíná střední třída, a kde začíná vyšší třída, tak to můžeme nějak pocitově odhadnout, ale přesné hranice, intervaly, se určit nedají. A teď „třída“ zmizela, jak jsme si řekli, a objevilo se slovíčko „gender“, floskule, která mezi vztah muže a ženy vsunula konflikt. Marxova teorie je konfliktologická, takže tam vsunula konflikt, a to bylo tou rozbuškou.

Feministické aktivismy vykreslují ženu jako oběť mužského útlaku

Martina: Musím říci, že jste mi teď připomněl některé diskuse, které jsem vedla třeba s mladými feministkami, a v několika případech jsem se opravdu z vážného zájmu ptala, jestli se jim stalo něco opravdu hrozného, protože jejich vystupování působilo, jakože byly opravdu nějak nepříjemně sexuálně obtěžovány, nebo přímo znásilněny. Ale zároveň se mi vybavila scéna ze Sexmise – za minulého režimu velmi moderního a vtipného filmu – kde v budoucí společnosti vyučují ženy na figuríně, do které píchají břitvou a říkají: „Takto se v minulosti choval samec k ženám“. A tak se ptám, jestli je to také svým způsobem záměr, a jestli aktivisté ženu vykreslují jako terč útoku muže, jako terč sexuálního predátorství, potažmo mzdové nespravedlnosti, potažmo oběti, která je vykořisťována celou rodinou?

Petr Hlávka: Je to přesně tak. Ve druhé vlně feminismu jsou přesně tyto výhonky, které dnes máme v Istanbulské úmluvě, v kauzách MeToo a podobně. Mimochodem je zajímavé, když to srovnáme v časových řadách se Sovětským svazem ve dvacátých letech, tak zatímco tam byla volná láska, tak tady už vidíme trošku ponaučení této ideologie v tom, že už nekáže ani tak volnou lásku v klasické rodině, ale už partnery strunkou sexismu odhání od sebe, a už činí z ženy terč. U feminismu druhé vlny je známé heslo, že „osobní je politické“, to znamená, že jsme zase u rozdělení soukromé a veřejné sféry. Zase jsme u toho, že ženy jsou odsunuty do veřejné sféry, kde jejich postavení, jak říkají „gender“, je formulováno zájmem kapitalismu, zájmem muže, androcentrické, mužsky sebestředné společnosti, která je orientována na výkon, a žena je někam odsunuta, a nemůže do veřejné sféry, nemůže tam participovat v tom smyslu, že přesně tam z toho vzniká mzdová diskriminace. To jsou tedy podměty, které přinesl feminismus druhé vlny. A samozřejmě je problematizování – a proto říkám, že to má marxistický podklad – rodinného rozpočtu, protože muž byl tím, který do toho společenství přinášel peníze, zatímco žena zastávala péči o domácnost, péči o děti. Teď mluvíme o padesátých letech. Padesátá léta byla výrazně kritizována feministkami, a byla napadána dělba práce mezi mužem a ženou.

Gender jako levicová ideologie útočí na autonomii a konzervativní hodnoty

Martina: Může být na gender pohlíženo jako na určitý společenský jev, součást vývoje, jakkoliv repetitivního, nebo je to, co zažíváme, zkrátka ideologie?

Petr Hlávka: Je to jednoznačně ideologický konstrukt. Je chyba si toto neuvědomovat, protože by to mělo být určitě součástí politického diskurzu. Mělo by to být jasně ohraničeno, protože to je jednoznačně levicová ideologie, protože napadá autonomii člověka, jde proti výkonové společnosti, proti volnému trhu. Je antikonzervativní. Takže určitě.

Martina: Jak se tedy aktivistům, progresivistům podařilo, že z této – jak to jakožto sociolog pojmenováváte – levicové ideologie udělali konzervativní a pravicoví politici svou agendu? Takže každý ctidbalý konzervativec musí podporovat gender, transgender, zkrátka všechny odstíny této nové ideologie?

Petr Hlávka: Myslím, že vyklizení pravicových subjektů na našem politickém kolbišti je důsledkem zničení ryzosti profilace politických stran, které si neuvědomují, co pravicová politika znamená, co znamená konzervativní politika. Myslím, že právě tato plochost, vyprázdněnost, je důvodem, proč se do ní, i do lidí, do politických reprezentantů, dokáže nalít obsah, který je v rozporu s názvem strany, ve které působí.

Martina: A vyloženě je také proti obsahu slova „konzervativní“, případně „pravicový“. Řekněte mi, dá se odhadnout, jestli je to plán? Jestli byli pravicoví politici ošáleni, že si nevšimli, že podléhají, a že když začínají razit doktrínu mnoha desítek pohlaví, tak se něco v jejich konzervatismu ztratilo v překladu?

Petr Hlávka: Myslím, že vidíte, o jak komplexním a velkém tématu se bavíme, a to jsme ještě v půlce. Vývoj u nás byl v devadesátých letech jiný, v rámci politické reprezentace byla autentická pravicová strana, konzervativní strana, měli jsme autority typu Josefa Škvoreckého, který – když se k nám po revoluci v devadesátých letech snažil dostat feminismus druhé vlny – tak to byly persony, které dokázaly tuto ideologii zastavit. A ještě bych možná zmínil důležitou věc: Ta druhá vlna žije dodnes, ačkoliv probíhala v šedesátých letech, a ačkoliv je nyní třetí vlna, tak požadavky druhé vlny nikdy nebyly ukončeny.

Rozdíl mezi druhou a třetí vlnou feminismu v chápání pohlaví

Martina: A požadavky druhé vlny jsou? Ať to máme přehledné. Rovné platy…

Petr Hlávka: Feminismus druhé vlny měl dvě větvičky. Jedna toužila po uznání – uznání žen. To znamená jejich cestu za kariérou, vyrovnat se mužům ve veřejné sféře, což přesně má za následky kvóty, debaty o mzdové rovnosti a podobně. Je docela zajímavé sledovat diskusi a texty amerických feministek, které byly zapálené stoupenkyně druhé vlny, které říkají: „No, a čeho jsme docílily? My jsme docílily toho, že jsme posílily nějakou skupinku privilegovaných manažerek, ale ve výsledku to nepřineslo systémovou revoluci, změnu.“ A druhá část je, že ony prosazují absolutní redistribuci zdrojů. Když se člověk podívá na nějakou debatu typu Nancy Fraser a jejích výzev, které v posledních letech formulovala, tak se feministky mají spojit do široké koalice s environmentalisty, multikulturalisty a dalšími, a prosazovat systémovou změnu. Čili feminismu nikdy nešlo o to, aby ženu zapojil do veřejné sféry, ale šlo o silný socialistický aspekt, o nastolení socialistické společnosti.

Martina: Možná, že nejsem dostatečně bystrá, ale přesto se v tuto chvíli nejsem jistá. Říkáte, že tady ještě pořád je druhá vlna feminismu, a zároveň už třetí vlna. Tak v čem je v naší přítomnosti obsažena druhá vlna? A co přinesla třetí vlna?

Petr Hlávka: Myslím, že ta druhá vlna kromě záležitostí, které jsem zmínil, má v sobě záležitosti typu Istanbulské úmluvy, kauz MeToo a dalších, která řeší sexismus a vykořisťování, že muž zneužívá ženu a podobně. Myslím, že je to i jeden z důvodů, proč je nyní nižší porodnost – pomaličku se budu vracet k začátku – a to z toho důvodu, že dneska je přednější kariéra, kariérismus. Práce pro nějakou cizí, nebo zahraniční firmu, nebo i tuzemskou firmu, je pro mladé ženy z hlediska hodnotového žebříčku možná přednější než zakládat vlastní rodinu. A čím se liší třetí vlna? Druhá vlna vytkla „gender“ před závorku a řekla: „Role muže a ženy jsou kulturně naprogramovány. Jsou ovlivněny kapitalismem, který záměrně vyčleňuje soukromou a veřejnou sféru.“ Ale pořád to bylo nějak fixováno k biologickému pohlaví. Ale třetí vlna už s ženou, proletariátem – když bych měl použít marxistickou rétoriku, slovník – vůbec nepočítá. Ta už říká, že „gender“ vůbec nesouvisí ani s pohlavím, a už zproblematizovává a úplně relativizuje kategorie muže a ženy.

Váš rozhovor je pořad o jehož podobě rozhodujete především vy. Vy vybíráte hosta a vy budete klást většinu otázek.

Jakého hosta chcete vidět příště a jaké otázky by měl zodpovědět?
Pište na e-mail: vasrozhovor@radiouniversum.cz

Martina: Co sis osobně pomyslela, když ses dozvěděla, že odcházející americký prezident Joe Biden omilostnil kromě svých příbuzných i epidemiologa Anthonyho Fauciho?

Angelika Bazalová: Může být větší příklad zvůle? Omilostnění – já nechápu, jak to, že nejsou všichni v ulicích? Už jenom samotný princip toho, že někoho omilostníš i z budoucích přečinů…

Omilostnění Fauciho ukazuje snahu zabránit vyšetřování původu covidu

Martina: Je to uznání viny minulé a omilostnění budoucí.

Angelika Bazalová: Co to jako je? Já vlastně nechápu, že to někdo hned nezrušil. Oni tvrdí, že tam je z minula nějaký precedens, ale podle mě je to nesmysl. Už se tedy mluví o tom, že to Trump asi zruší, protože to ke všemu za Bidena podepsal nějaký strojek, který podpis napodobuje, aby se prezident nemusel tolikrát podepisovat. De facto se ukazuje, že je otázka, jestli byl dostatečně při smyslech, když se to podepisovalo. Na druhou stranu – a teď řeknu zase něco z opačné strany – je otázka, jestli kdyby se toto nestalo, tak jestli by mohl být souzen Fauci, a za co. Protože se třeba dělala slyšení v Kongresu, kdy se zkoumala jeho provinění, a když to potom čteš do detailů, tak to jsou svým způsobem formální věci. Řeknu příklad: Fauci šéfoval NIAID, což je jeden z institutů NIH. NIH má rozpočet třeba 50 miliard, NIAID mělo rozpočet třeba 6 miliard dolarů, a grant, který dostal Peter Daszak, který nakonec skončil částečně v Číně, a myslím, že nakonec i celý, neměl ani milion, asi 700 tisíc dolarů nebo něco takového. A chceš Faucimu klást za vinu, že mu někdy v roce 2017 nebo 2018 nějak někdy podepsali takový grant, který musel být v tu chvíli pod jeho rozlišovací schopností? Další věc byla, jestli NIAID vědělo, že tam Daszak dělá „gain of function“, což jsou výzkumy zvyšování virulence virů. A teď by mu samozřejmě mohli přišít…

Martina: Myslíš Petera Daszaka?

Angelika Bazalová: Petera Daszaka, ano.

Martina: Šéf EcoHealth Alliance?

Angelika Bazalová: Ano, EcoHealth Alliance, který spolupracoval s holandským institutem a který dostával peníze, a dělaly se tam pokusy. I když se musí říci, že virus, který unikl, pravděpodobně nebyl placen za americké peníze. Oni tam dělali jiné výzkumy, které mohly přispět k tomu, že tento virus nakonec vznikl, ale není přímo dokázáno, že SARS-CoV-2 byl vyvinut za americké peníze. To je vlastně další věc, že toto by mu také nikdo nepřišil. Rozhodně by nikdo nepřišil – ani jemu, ani Daszakovi – úmysl, což je to, co u soudu musíš prokazovat. Takže nakonec co se týká gain of function – tak měl to vědět, nebo neměl? Protože to by bylo porušení nějakých pravidel, protože tam jsou nějaké body, které musíš dodržovat. Musíš například posílat hlášení, když má virus vyšší virulenci než původní virus, což by se jim dalo klást za vinu, protože Daszak tato hlášení neposílal, přestože věděl, že tam takový virus během výzkumů vznikl. Takže to jsou takováto porušení. Ale to jsou vlastně formality. Takže za co ho chceš chytit?

Martina: Tady šlo prioritně, viděno zvenčí, o to, aby se tyto věci nezkoumaly a nerozmazávaly. Von der Leyenová smaže SMSky a neexistuje žádný důkaz, žádná vina. Omilostníme Fauciho a nebude se o ničem diskutovat. Hlavně – zapomeňme.

Angelika Bazalová: Ano, ale já jsem mluvila o první části jeho provinění, tedy o tom, nakolik měl vůbec tenkrát vědět – zastavit, nedovolit, požadovat – výsledky, zajímat se, co se tam děje. To je ta jedna část.

Martina: Mluvíme stále o Faucim?

Angelika Bazalová: Ano. A ve chvíli, kdy se to stalo, tak je tam druhá část: Co určitá klika vlivných vědců udělala pro to, aby se tento problém zametl pod koberec, aby se o tom nemluvilo, aby se říkalo, že se to tak nějak stalo a nikdo za to nemůže. Prostě se někde tisíc kilometrů od Wuhanu v jeskyni pářil luskoun s netopýrem a najednou – „ausgerechnet“ ve Wuhanu – se nám to tak někdy stane. Ale i na tomto, když si potom čteš diskuse, které spolu vedli vědci, kteří nakonec byli autory toho článku The proximal origin, který vyšel v Nature a který říkal, že se to stalo přirozeně, že v tom nebyl žádný laboratorní únik…

Čeští vědci popírají laboratorní původ viru navzdory důkazům

Martina: To znamená, že posléze bylo dokázáno, že to byl velký omyl.

Angelika Bazalová: To byla obrovská lež, samozřejmě, protože – a to je na tom také legrační, a já sama nechápu, jak se to mohlo stát – tento virus má v sobě naprosto jednoznačné stopy genetické manipulace. Tam je – když si představíš ta písmenka viru – vložen kousek, který je z kočičího koronaviru, který se u netopýrů nikdy, nikdy, nikdy neobjevil. Tomu se říká furinové štěpné místo a toto furinové štěpné místo mají kočičí koronaviry. A oni vzali toto furinové štěpné místo od koček a šoupli ho do viru od netopýrů. To by se ještě mohlo v přírodě stát, protože viry se někdy takhle smíchají. Ale k tomu, abys to mohla udělat v laboratoři, musíš – abys to tam vložila – vytvořit takzvané restrikční místo. To znamená, že si připravíš sled nějakých nukleotidů tak, aby se ti to tam dobře strčilo, a ještě ke všemu si to nastřihneš jako kdyby zešikma, protože když chceš něco někam vlepit, tak to nestřihneš kolmo, ale šikmo, aby ti to dobře drželo.

Martina: Je to takové stříhání filmu, akorát nanotechnologicky.

Angelika Bazalová: Ano. Takže všechny tyto znaky v tomto viru jsou – a tvrdit, že se to stalo v přírodě, to je jako tvrdit, že encyklopedie Britannica vznikla výbuchem v tiskárně. Prostě to nejde, to se v přírodě nikdy nestane. Tam máš přesně 12 nukleotidů v posloupnosti, jakou můžeš udělat jenom v laboratoři, jinak to prostě nejde. A ještě ke všemu přesně tento postup spolupracovník Petera Daszaka, jistý Baric, popsal v roce 2015 v jednom grantu, který nakonec nedostal, ale on přesně v tomto grantu v roce 2015 napsal: „Chceme udělat to, že vezmeme kočičí koronavirus a strčíme ho do netopýřího koronaviru, a uděláme to tímto postupem a dáme to přesně na toto místo“. A on to v tomto grantu popsal v roce 2015. Pak ten grant nedostal a v roce 2019 se přesně toto stalo. Rozumíš? A tady jsou lidé, kteří říkají, že se to stalo náhodou v jeskyni.

Já vůbec nechápu, jak je možné. Třeba profesor Konvalinka, náš vědec, se koronaviry zabýval už před začátkem pandemie, a nebyl tady na koronaviry nikdo lepší. A jestli měl někdo vědět, co se kolem koronavirů a s jejich výzkumem děje, a třeba i vědět, jaké výzkumy se mezitím staly a co se s koronaviry všechno dělo, tak on, a měl jako první vyjadřovat podezření a říkat: „Tak to je divné“. Ale právě tento vědec se postavil úplně na opačnou stranu a začal hájit naprostý nesmysl, o kterém je dodnes ochoten tvrdit, že je to tak 50 na 50 – toto někde napsal ještě nedávno – což je lež jako věž. To není 50 na 50, to je 99 ku jedné.

Martina: Tedy, že by se něco takového stalo v přírodě.

Angelika Bazalová: Jak to, že to těmto lidem tak dlouho prochází? Muselo být strašně moc vědců, kteří věděli, jak to je. A Konvalinka je dodnes schopen tvrdit, že to je tak půl na půl. Já to nechápu.

Martina: Já chápu, proč to prošlo: Protože v Americe neměli Angeliku Bazalovou.

Angelika Bazalová: Pozor, oni tam měli… dodnes musím říci, že já, jestli jak jsem říkala, že jsem byla zoufalá z toho, co se s covidem děje, tak pořád mám obdiv k americkému systému, který tam byl trošku rozbitý Bidenovou administrativou, a tak, protože to, co tam novináři udělali, co tam udělali lidé z organizace, která se jmenuje U.S. Right To Know, která právě díky zákonu o svobodném přístupu k informacím vytřískala z institucí veškeré soukromé diskuse, třeba právě mezi vědci, kteří se bavili o tom, jak to ututlat, a díky tomu jsou dneska jejich konverzace veřejné – ty si je sama můžeš přečíst a sama si udělat obrázek o tom, jakým způsobem se nakonec… Oni tam nakonec nikdy neřekli: „Hele, kluci, zatlučeme to. Nebudeme o tom mluvit.“ Ano, je tam jeden takový, kde se říká: „Nebudeme tady šířit nějaké konspirační teorie.“ To si tam mezi sebou chvilku říkají, ale že bys tam našla viníka, který by řekl: „Musíme udělat tohle a tohle, aby se to veřejnost nikdy nedozvěděla…“ – tak to ne. Oni k tomu nějak dojdou, že to vlastně bude lepší, ale dojdou k tomu tak nějak všichni hromadně, že by asi nemělo cenu lidem tuto variantu vysvětlovat, protože bůhví, co by si mysleli.

Martina: Vidíš v Evropě tendenci se s tímto velmi rozporuplným, řekla bych až téměř výhrůžným odkazem, který nám covid zanechal, k tomu, že by se s tím Evropa také popasovala? Že by se jednotlivé země nebo Evropa jako celek rozhodly, že se stůj co stůj podívají pravdě do očí, abychom věděli?

Angelika Bazalová: No, kdyby to bylo na Evropě, tak jsem úplně frustrovaná. Ale myslím, že to přijde z Ameriky a že se na to bude muset podívat. A je to jenom díky tomu, že v Americe na tom novináři opravdu celých 5 let makali. Třeba jedna mladá holka, jmenuje se Emily Kopp, kterou ráda sleduji, tak co ta všechno dostala z institucí, nebo Gary Ruskin. Pak je tam organizace Drastic. Oni třeba vytáhli na svět grant z roku 2015. On tím, že nebyl proplacen, tak skončil někde v archivu a nikdo o něm nevěděl. A tahle parta lidí ho vytáhla na světlo, a najednou se z toho stal hrozně důležitý důkaz u Kongresu.

Martina: Trošku mi to připomnělo film „Tři dny kondora“.

Angelika Bazalová: Já doufám, že se o tom natočí nějaký pořádný biják a lidé budou kroutit hlavou a říkat: „Co se to vlastně stalo?“ Doufám, že to jednou přijde, že se budeme koukat na to, co jsme to dopustili. Ty se mě ptáš na Evropu, jestli něco považuji za absolutní selhání. A já se tím vrátím ke tvé otázce, co mě přimělo k opuštění mých pozic, důvěry v systém a tak. A to bylo to, že jsem měla pocit, že jsem žila ve státě, kde třeba po právní stránce, po naší zkušenosti s nacismem a s tím, jak jsme si nastavili principy toho, jak naše společnost funguje, tak že to je neotřesitelné, že tam není skulinka, že všechny listiny práv a svobod a úmluvy o biomedicíně, ústava a nevím, co všechno, jsou naddokumenty, které jsou nade vším, a není tam škvíra, kde by se dalo proklouznout. Jsou tam popsána práva jednotlivců a osobností a to, v čem tě stát může omezit a za jakých podmínek, co všechno stát musí splnit, aby tě omezil na pohybu. A pak najednou přijde krize, kdy se přesně tyto dokumenty mají vytáhnout, všichni si je mají dát před sebe a křičet: „Tohle nejde“. A najednou je to úplně zmuchlaný cár papíru, všechno to jde do stoupy a pod dojmem strachu, který se v lidech vyvolal, se všechny tyto principy prostě pošlapou.

Martina: Všechny tyto brzdy v podstatě selhaly.

Angelika Bazalová: Přesně tak.

Ostrakizace vědeckých odpadlíků, kteří zpochybňují oficiální narativ

Martina: Když se bavíme o tom, kdo se snaží, třeba u nás, o to, abychom byli konfrontováni s vědeckými fakty a s fakty jako takovými, ne jenom s myšlenkami a zbožnými přáními – je sdružení odborníků SMIS-lab. Ti udělali, řekla bych, v minulosti obrovskou práci, ale málokterá skupina byla také tak ostouzena a vysmívána. A nejsem si vůbec vědoma toho, že by to dodnes bylo jinak, jenom zkrátka přestali být tak na tapetě. A přestože tam je, myslím, nejnižší titul „profesor“, tak přesto všechno vůbec nedošlo k tomu, že by lidé, kteří u nás rozhodují o tom, zdali se vyrovnáme s minulostí, nebo ne, vzali jejich údaje a zapracovali je do současného vzorce poznání, které o této době a situaci máme.

Angelika Bazalová: To je součástí honu na dezinformátory, zostouzení těchto lidí. To je zase další selhání společnosti. Asi hodinu předtím, než jsem jela sem, jsem četla nějaký článek, kdy šéf České statistické společnosti před časem poukázal na to, že nějaký údaj týkající se porodnosti je jiný, než nám bylo předkládáno, protože oni tvrdili, že porodnost klesla v roce 2022 proto, že si ženy předrodily v roce 2021, a proto v roce 2022 šla porodnost dolů. Ondřej Vencálek, šéf České statistické společnosti, spočítal, že to takhle není, že tam došlo k nějaké úpravě počtu žen ve společnosti, která byla způsobena sčítáním lidu. Ale demografové tento argument o tom, že si ženy předrodily, používali. A dneska vyšel článek demografky, která přistoupila na argumentaci Vencálka, ale necitovala ho. Víš? A já v tu chvíli jdu úplně do kolen a říkám si: Jak to, že nezmíníš, že to byl on, kdo na vaši chybu poukázal už před dvěma lety?“

Martina: To je ten upřímný vědecký svět.

Angelika Bazalová: Přesně. Oni nebudou tyto lidi citovat, nepřizvou je k diskusím. Vezmi si NIZP, kam byli na začátku přizváni Hana Zelená, Jiří Beneš a Thon, když Válek začal být ministrem – a budiž mu to připsáno ke cti. On jako kdyby měl pocit, že se odborný svět musí shodnout a že zřídí orgán, kde se shodnou. Ale dopadlo to jako vždycky – nakonec je odtamtud vyštvali. Tento NIZP se stále nějak schází, šéfuje tomu – pokud vím – Chlíbek, který ještě v roce 2022 tvrdil, že vakcíny jsou proti covidu stoprocentně účinné. To jde stále vyhledat v archivu, tyto jeho bláboly, které ani tehdy – ani ve chvíli, kdy jsme ještě o vakcínách neměli všechny informace – nesnesly konfrontaci s realitou. Už tehdy to byla blbost. On to přesto tvrdil a dneska je pořád šéfem NIZPu a šéfem České vakcinologické společnosti a je v těchto kruzích brán vážně. A lidé, kteří říkali, že to je blbost, jsou pořád považováni za nějaké vědecké odpadlíky, s nimiž není zdvořilé ztrácet řeč.

Martina: O tom, zda skutečně čelíme velkému úbytku porodnosti a co všechno by za tím mohlo být, si za nedlouho budu povídat s Tomášem Fürstem právě ze SMIS-labu a posluchačům přineseme nové údaje, které doposud nebyly zveřejněny. Ale když jsem si s tebou povídala o tom, co tě nejvíc zaujalo na covidové krizi, situaci, tak ty jsi mluvila právě o přetvářce ve vědeckém světě. Pokračuje to? Nebo si myslíš, že přeci jen tohle školení na mnohé vědce zabralo? Třeba aspoň v oblasti zdravotnictví, farmacie.

Angelika Bazalová: Myslím, že vůbec. Tady se stala jenom jedna taková věc, že po této krizi si to lidé začali víc uvědomovat, protože to předtím bylo – a o tom vlastně mluví i Tomáš Fürst – divákům zvenčí skryto, protože se nám věda vždycky předkládala jako výkladní skříň lidí v bílých pláštích zaujatých svým výzkumem, hledáním léku proti rakovině, bylo to jakési ztělesnění dobra. A až teprve covidová pandemie poodhrnula závoj – a najednou jsme viděli docela krutý svět ostrých loktů, různých finančních toků a podvodných výzkumů. Já jsem vlastně byla tímto světem úplně nepolíbená. Dodneška si pamatuji, když mi z kraje roku 2021 Hana Zelená vysvětlovala, jakým způsobem se publikuje v odborných časopisech – jenom popisovala, co a jak to chodí. A já jsem říkala: „To není možné. A vždyť tam jsou přece výzkumy.“ Ona říká: „Ne.“ A potom mi Tomáš Fürst říkal, že většina těchto výzkumů se nedá vůbec replikovat, že se tyto výzkumy nedají zopakovat. Když Edison vynalezl žárovku, tak jsi to poznala, protože svítila.

Martina: A svítila i druhá.

Angelika Bazalová: Svítila i druhá. Kdežto tohle jsou výzkumy – oni tam něco popíšou a nikdo to podruhé nenapodobil, už se to nikomu jinému nepovedlo.

Martina: A děje se to kvůli publikační činnosti v odborných časopisech.

Angelika Bazalová: Děje se to kvůli publikační činnosti, protože potřebují dokazovat… Oni si často témata vymýšlejí. Během pandemie byl třeba v Austrálii nějaký výzkum o tom, že ivermektin nefunguje. A když se o to někdo začal zajímat, tak se zjistilo, že ti pacienti vůbec neexistují. Ale také to vyšlo v nějakém recenzovaném časopise.

Martina: A toto je kauza, která se rozkryla?

Angelika Bazalová: Myslím, že ne. Že to tak nějak někde proběhlo, ale vlastně…

Martina: Není nikdo, kdo by z toho vyvodil nějakou exemplární záležitost a postup.

Angelika Bazalová: A samozřejmě největší problém byl v tom, že není problém to, co se ve vědeckých časopisech publikuje, ale problém je v tom, co se nepublikuje. Tam opravdu nastala zeď, kdy lidé, kteří během covidu chtěli protlačit do odborných časopisů svůj protinázor, tak nebyli vůbec připouštěni k tomu, aby tam mohli něco napsat. Takže se velmi lehce argumentovalo tím, že vědecké články mluví jednoznačně. No bodejť, když ty druhé se tam nedostaly.

Zdravá nedůvěra je nutností, pohodlnost vede ke ztrátě svobody

Martina: Nejasná, nesrozumitelná a schválně zamlžená situace doby coronavirové krize přinesla jako jakousi přidanou hodnotu jistou nedůvěru, která byla zaseta, a to nejenom k demokratickým institucím, ale k lékařům, k vědcům. A teď si říkám, že to může mít dvě tváře. Může být dobře, že lidé budou více ve střehu, ale zároveň to může být velmi nebezpečné pro případ, že by nastala podobná situace, ale tentokrát by byla skutečně vážná.

Angelika Bazalová: Já si myslím, že je to dobře za všech okolností. Když slyším řeči o tom, že máme důvěřovat institucím a důvěřovat nějakým zjeveným pravdám, tak jdu vždycky do vývrtky – s tímto absolutně nesouhlasím. Já si prostě myslím, že důvěru si druhá strana vždycky musí zasloužit, vždycky musíš vědět, komu důvěřuješ. Já nevěřím institucím jenom proto, že je to instituce. Copak prezidentský úřad je instituce, které důvěřuješ, ať tam sedí kterýkoliv prezident? Vždyť i lidé, kteří nám říkají, že máme věřit institucím, nevěřili instituci prezidenta, když tam seděl Zeman. Oni sami této instituci nevěřili, tak co to tady „zbožšťují“ nějaké instituce? Věříš tomu, kde sis ověřila, že to má smysl. Já ti také nemůžu říct: „Věř mužům“. Věříš některým mužům. Já si prostě myslím, že nevěřit a priori a ověřovat je nutnost, a jestliže se mě někdo snaží obalamutit, že něčemu musím věřit, tak to tedy u mě narazí. To tedy fakt u mě narazí.

Martina: Jedna věc je věřit instituci, druhá věc je věřit, řekněme, odborníkům. Ty jsi se věnovala opravdu do nanohloubky covidu, ale nemůžeš se takto věnovat úplně všemu. Věnuješ se takto očkování, ale nemůžeš se věnovat dalším důležitým stránkám tvého života. Jakým způsobem pracovat s tím, že pokud máme nevěřit úplně všemu a všem, tak to znamená vyplnit svůj život jenom neustálým hledáním?

Angelika Bazalová: Myslím, že ne úplně, protože do jisté míry máš život k tomu, abys ověřovala, kterým lidem věříš a kterým ne.

Martina: A kterým věcem, jevům. Já netvrdím, že je to špatně, ale je to pracné.

Angelika Bazalová: Je to strašná dřina. A možná právě proto lidé netouží po tom, aby měli bezpečnější společnost. Oni chtějí být jenom pohodlní, chtějí, aby jim někdo sděloval, co mají a nemají – a tam je podle mě zakopaný pes. Oni by opravdu chtěli, aby jim někdo řekl, co je pravda. A myslím, jestliže toto chtějí slyšet, tak se to nikdy nedoví, dokud si sami za pravdou nepůjdou a sami ji nebudou nějakým způsobem zkoušet hledat. Já se třeba zabývám tím, že teď dělám přednášky pro rodiče ohledně dětského očkování. Což je téma, kdy tam matky často říkají: „Ale lékaři nám něco říkají a my musíme přece věřit lékařům našich dětí“. A já jim říkám: „Nevěřte jim. Nevěřte jim. Vy si musíte najít lékaře, kterému budete věřit. Ale to, že je to paní z obvodu, ke které jste spadli, protože ji máte přes ulici, a ona nemá žádný glejt na to, že má pravdu. Vy si musíte najít lékaře, kterému budete moci věřit“.

Matky musí převzít zodpovědnost za zdraví svých dětí

A já to sama vidím, že oni, pokud jde o očkování dětí, plní plány a instrukce, které na ně padají shora, a oni prostě chtějí mít čárky a čím dál tím míň věnují pozornost skutečnému stavu dítěte. A já si myslím, že matky, když si to nepohlídají samy, tak to za ně nikdo nepohlídá. Netvrdím, že očkování je zlo, nebo nedej bože, že bych lidi zrazovala od toho, aby své děti chránili před některými chorobami – to vůbec, nic takového se na mých setkáních nikdo nedoví. Ani dokonce neodpovídám na otázky, proti čemu ano, a proti čemu ne. To je přesně to, co si musíš říct ty sama, které riziko na sebe vezmeš, a které riziko na sebe už vzít nechceš. A není to bez práce. A na druhou stranu potkávám matky nebo lidi, kteří se tímto tématem začali zabývat daleko dřív než já, třeba právě kvůli svým dětem. A já jdu do kolen z toho, kolik se toho naučili. Martino, to je někdy neuvěřitelné. To jsou holky, do kterých bys nikdy neřekla, čeho jsou schopny, ale protože jim fakt záleželo na tom, aby na to přišly, udělaly to správně a které trpí pocitem zodpovědnosti za své dítě. Sedám si na zadek, fakt si sedám na zadek z toho, co byly schopny vstřebat za informace a co všechno znají a umí. Takže to jde.

Martina: Očkování se stalo tvým velkým tématem a musíš také čelit občas útokům: „Jak můžeš ty něco vyprávět o očkování, když nejsi medik?“. Co na to říct? Čím kontruješ?

Angelika Bazalová: Já mám novinářskou práci ráda právě proto, že kdykoliv můžu zvednout telefon a dává mi to jakési oprávnění otravovat lidi, kteří o tom něco vědí, a díky tomu jsou ochotni mi potom odpovídat na otázky. Mám trošku výhodu v tom, že můžu se svými dotazy konfrontovat lidi, ke kterým jsem si vybudovala pocit, že mi odpovídají správně, nebo ke kterým mám důvěru, že odpovídají v rámci toho, co nabyli za znalosti a poznatky, a ty potom přenáším dál. A to je novinářská práce. Novinář není odborník na všechna témata: Málokterý novinář je politolog, málokterý novinář je ekonom, málokterý novinář je vědec. Copak je Dan Stach vědec, když dělá vědecké pořady? Tak proč to u něj nevadí, a u mě ano? Ano, říkají mi to často, ale podle mě je to hloupost. Nehledě na to, že tím, že jsem se do covidu trošku ponořila – a opravdu hodně hluboko – tak moji respondenti už mi občas říkají: „Tak prvák na imunologii bys už možná zvládla“. Je fakt, že čtu hodně. Teď třeba čtu PlasmidGate, to je téma – nevím, jestli jsi to zaznamenala…?

Martina: Kontaminování.

Angelika Bazalová: Ano, kontaminování. Vakcíny byly kontaminovány, a na Slovensku kolem toho byla velká kauza, kdy slovenský zmocněnec Kotlár nechal zkontrolovat lahvičky. Já jsem o kontaminaci plazmidy psala v Česku, myslím, jako první, protože to už je kauza, která vyšla někdy před dvěma roky, možná v červnu před dvěma lety, a od té doby se kolem toho pořád točím a pořád popisuji, co se to tam tenkrát stalo. A musím říci, že proniknout do promotoru SV40 a velkého T antigenu, proteinu p53, který způsobuje opravy chromozomů, aby se nevytvářely mutované buňky, a jak tam T antigen ochromí tohoto opraváře buněk a – tak já jsem se s tím prala několik měsíců, než jsem tento díl PlasmidGate vůbec dokázala vydat. Vyšlo to někdy před týdnem na Emku. Myslím, že takhle podané – kdy se opravdu snažím lidem vysvětlit, k čemu tam vlastně došlo, jak se to vlastně stalo, že ve vakcínách je něco, co tam nemá být, a co to mohlo způsobit, nebo co to možná ještě způsobí, jak se to tam vlastně může zkombinovat a proč to u někoho může vadit a u někoho ne – to si myslím, troufám si říct, že zatím lidem – troufám si říci – neřekl nikdo.

Historie se píše podle politické objednávky, hrdinové se mění v padouchy

Martina: Ty určitě dovolíš, abych tě znovu připomněla, a to, že můj kolega Ivan Hoffman byl jedním z výrazných disidentů éry před listopadem 89, je právem pyšný na to, že dokázal v samizdatu vydávat časopis Fragment K. Po revoluci pak pracoval ve Svobodné Evropě, Lidových novinách, byl komentátorem v Českém rozhlasu a je držitelem několika novinářských cen. Například ceny Ferdinanda Peroutky, anebo Ceny Karla Havlíčka Borovského. Tak, a teď už pojďme se podívat pod sukénku měsíci květnu. V květnu jsme si pochopitelně připomněli významné výročí, že uplynulo od konce druhé světové války už osmdesát let. A nám, a nejen nám se tedy vždy čas od času objeví takový nešvar, že princip neměnnosti historie narazí na pohledy současníků. Myslím si, že jsem tím poměrně rafinovaně sdělila skutečnost, že zkrátka čas od času má ta či ona politická zájmová skupina potřebu trochu historii upravit, přistřihnout, ohnout. Jak jsi tento jev pozoroval právě v souvislosti s oslavami konce války ty, Ivane?

Ivan Hoffman: Tak od konce druhé světové války uběhlo osmdesát let a ono by se zdálo, že o té obrovské tragédii bylo napsáno, řečeno vše, ale snem historiků je přijít na něco, co se ještě nezjistilo, anebo na sebe upozornit nějakou neotřelou interpretací dávno odehraných dějů. To znamená, když se objeví politická objednávka přepsat dějiny tak, aby včerejší hrdinové byli za padouchy, a včerejší padouši za politováníhodné oběti, no, tak to je pro historiky ve službách režimu neodolatelná příležitost zviditelnit se převyprávěním nevyhovující pravdy. Takže já sám se nedivím, že to využili, a stalo se, že jsme si letos mohli přečíst, že druhou světovou válku rozpoutali společně rukou nerozdílnou Rusové s Němci, anebo že Rusové Evropu neosvobozovali, nýbrž okupovali, no, a německý nacismus, ten se už zmiňuje jenom letmo, no, a z nacistů estonských či ukrajinských jsou rovnou vlastenci. Takže přepsat historii není těžké, že úplně stačí vyškrtat z ní, co se nehodí – nehodící se škrtněte – a to, co potom zbude, je požadovaný výsledek.

Martina: Já teď musím říct, že na to říkám, že mám smůlu, co se týká mých studií, protože když jsem dokončila ekonomickou školu, tak se zcela změnila účetní soustava, a když jsem dokončila na filozofické fakultě historii, tak se zase zcela změnila historie. Já jsem prostě měla studovat chemii nebo něco.

Ivan Hoffman: Ta se změnila taky určitě. Jestli je to v tobě, tak by se změnila i chemie.

Martina: Ale, jak jsi říkal, netýká se to jenom nás, a asi i proto většina západních politiků odmítla zúčastnit se oslav konce války v Rusku. Za naše politiky zmíním europoslance Ondřeje Dostála, který jel položit květiny ke hrobu Neznámého vojína. Jel tam také slovenský premiér Fico. Vzpomeňme, že dříve se evropští lídři těchto oslav pravidelně zúčastňovali. A je tedy zřejmé, že v jejich absenci hraje roli válka na Ukrajině. Dalo by se říct, co ještě se změnilo, že Západ najednou chybí?

Ivan Hoffman: V nedávné minulosti reprezentovali Západ politici, kteří se hlásili k protihitlerovské koalici, tedy k vítězům. A v dnešním NATO, to je tedy aspoň můj dojem, sílí takový ten sen na ovládnutí Ruska – a evropská politická reprezentace je aktuálně pokračovatelem strany poražené. Takže ono by bylo vlastně divné, kdyby Němci, Francouzi, Italové a další jeli do Moskvy slavit svou porážku. Kdyby to šlo, tak oni by rádi do Moskvy vyjeli na tancích. Srovnat se zemí Kreml. To je takový starý britský, francouzský anebo německý sen.

Martina: Až tak to vidíš? Opravdu si myslíš, že sní tento sen, ze kterého se musel probudit Napoleon i Hitler?

Ivan Hoffman: No, tak mně přijde, že nový německý kancléř má Hitlerovu DNA. Macron Napoleonovu, a vlastně jejich problém je, že Putin má zase Stalinovu DNA. Takže historie se neustále opakuje, jenom s jinými herci.

Martina: Takže myslíš, že prostě geny nepřepereš?

Ivan Hoffman: Ne. To prostě nejde.

Válka začíná v médiích, novináři mají na rukou virtuální krev

Martina: Pojďme se podívat, co s tím? A v té souvislosti jsem si připomněla výrok německého filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela, který řekl: „Co však zkušenost a dějiny učí, je to, že národy a vlády se nikdy ničemu z dějin nepoučily a nikdy nejednaly podle poučení, které by z nich mělo být vyvozeno.“ Čímž mi v podstatě potvrdil to, co ty jsi říkal před chvílí. Hegel nad námi, zdá se, zlomil hůl. Jak to vnímáš ty? Navzdory DNA, navzdory historickým zkušenostem, je možnost a schopnost poučit se z války a nota bene také z míru?

Ivan Hoffman: Filozofové jsou skeptici. Já patřím ke generaci, která znala válku jenom z vyprávění, a mír byl pro nás banální samozřejmostí. Po generacích, které byly válkou postiženy, nicméně v tom veřejném prostoru zůstala taková chátrající rezavá agitace. Já si vzpomínám na takovou rezavou tabuli s nápisem Mír světu, která hyzdila křižovatku v naší malé obci, ještě před nějakými pětadvaceti lety tam byla. Pak ji jednou někdo uklidil do šrotu, zmizela, zůstal tam jenom takový ten stojan, na kterém byla, a ten potom také zmizel, a já si někdy říkám, že mír skončil na smetišti s těmi starými tabulemi, plakáty a transparenty, aby milovníci násilí a válek mohli prohlašovat, že mír je pouze výjimkou z pravidla, a pravidlem je věčný svár, zabíjení člověka člověkem, ať už pro kořist, anebo snad z nějakého rozmaru, a to tvrzení, že člověku je bližší válčit a ničit než spolupracovat a tvořit, se vždycky odvolává na historii. Pečlivě se zaznamenává, kdo kdy koho porazil, ovládl anebo rovnou vyhladil, no a o míru není nic moc co napsat. Protože pro válečníky je mír jen čekáním na zákonitý a neodvratný válečný konflikt, a války podle militantů nenarušují mír, ale mír jim občas naruší válku.

Martina: Takže ty myslíš, že vlastně mír není dost fotogenický? Ale je-li tedy ovšem mír, podle toho, co jsi teď naznačil a citoval, jenom nedorozuměním, které vyplývá z naivity, tak jak si vysvětlit, že se většina lidí do války nehrne? A dokonce že i ve válce samotné lidé přežívají, pokud možno v mírovém módu? Pokud tedy nejsou pod palbou na válečné linii. Já si vzpomínám, že jsem několikrát dělala rozhovor s mnoha spisovateli, umělci, a když jsem se jich ptala na jejich zlaté staré časy, tak mi omluvně říkali, že třeba nejhezčí jejich doba života byla za protektorátu. A jiný řekl, že v padesátých letech. A omlouvali se a vysvětlovali, protože jim bylo osmnáct nebo dvacet. Byli mladí, zamilovali se a věřili, že navzdory všemu mají všechno před sebou. Tak jak je to tedy s tím mírem, který plyne z naivity?

Ivan Hoffman: No, já také občas říkám takový bonmot, že jsme si té totality nevážili, když jsme byli mladí, protože tehdy člověk zažil vlastně to nejlepší. Já myslím, že většina lidí se do války doopravdy nehrne, a dokonce i ve válce lidé přežívají v takovém mírovém módu, pokud se nenacházejí pod palbou na válečné linii. To vidíme i na Ukrajině, kde lidé normálně žijí, pokud tedy zrovna na ně nepadají bomby. Vidíme, že vášeň pro válku je virtuální. Ona se odvíjí od nenávisti k lidem, kteří jsou shledáni nepřáteli, nepřátelům se přeje smrt, ale to vůbec neznamená, že ten, kdo nenávidí, že se cítí současně povinen osobně se účastnit zabíjení nepřátel. Těch lidí s potřebou zabíjet je daleko méně než těch, kterým prostě stačí, že se zabíjí. No, a odůvodnit potřebu války je vždycky snazší než prosadit mír, my vidíme, že nenávist se prodává daleko lépe než tolerance, a to bych tedy zdůraznil, válka dnes začíná jako mediální projekt. Jsou to novináři, kteří otráví veřejný prostor adorací zla, otevřou válce dveře, připraví pro válku půdu. Jsou to novináři, kteří toleranci degradují na slabost, z míru udělají sprosté slovo, já bych dokonce řekl, že novináři mají na rukou krev, ale i ta krev je znovu virtuální. Je to krev, která se nepočítá, prolévá se beztrestně, protože je cizí, nepřátelská.

Martina: Já jsem si teď vzpomněla na výrok, či spíše otázku jednoho klasika o tom, že na konci každé války je jednání a vyjednávání. Tak proč to jednání a vyjednávání neproběhlo, než vypukla? A v té souvislosti se tedy ptám, když už ta válka je, má mír šanci zastavit válku?

Ivan Hoffman: No, já moc nevěřím, že mír lze vybojovat, on vlastně vždycky zbude, když lidé válku začnou nenávidět, když přestanou tolerovat nenávist. Zdá se, že si člověk může užívat jen míru, který zbude. Když dojde krev k prolévání, když dojdou nepřátelé, není koho nenávidět, no tak tehdy přicházejí novináři, kteří předtím rozdmýchali vášeň vedoucí k válce, no a teď přicházejí s adorací míru, s výzvou poučit se z válečných hrůz a již nikdy válku nedopustit, takže takový ten čas pro instalaci té plechové tabule s tím nápisem Mír světu, tak já myslím, že on přijde nepochybně, možná budu u toho, když se bude instalovat, ale teď to podle mě není aktuální, jsem skeptik s tím filozofem, kterého jsi citovala, já bych řekl, že dnešek zatím ještě patří nenávisti, protože ten poslední masakr byl opravdu strašně dávno, no a ti, co se poučili, tak ti jsou po smrti. No, a poučení je nepřenosné, je exkluzivně vyhrazeno mrzákům a pozůstalým po padlých. Tak jsem v tom skeptik.

Rumunské volby jako ukázka, jak se kroutí krk demokracii

Martina: No, teď jsme se trochu pustili do filozofování, ale myslím si, že si to výročí, právě osmdesáté výročí konce druhé světové války, zaslouží. Ale pojďme teď být zase praktičtí a pragmatičtí a podívat se, co se dělo kolem nás. V Rumunsku proběhlo druhé kolo prezidentských voleb, ale jak psali naši mainstreamoví kronikáři, utkali se ultranacionalista a euroskeptik George Simion s proevropským primátorem Bukurešti Nicușorem Danem. A jak víme, zatímco v prvním kole zrušených voleb suverénně vyhrál kandidát, který opravdu vadil, Călin Georgescu, tak ten kandidovat tedy nesměl, a doporučil svým voličům, aby volili Simiona. A teď to přišlo. Ti ale zjevně zpytovali své svědomí a rozhodli se masivně přejít na druhou stranu. A tak rumunské volby vyvolávají dosud mnoho otázek a dávají velmi málo odpovědí. Jak tedy toto druhé kolo rumunských voleb působilo na tebe?

Ivan Hoffman: Budu pokračovat ve tvém sarkasmu a řeknu, že vítězství Bruselu v Rumunsku se nerodilo lehce. Bylo třeba si ho dopracovat. Voliči si totiž oblíbili nesprávné prezidentské kandidáty, u kterých hrozilo, že nepůjdou Bruselu na ruku a budou hájit zájmy Rumunů. To by byla úplná katastrofa. To teď nehrozí. Protože favorita Simiona předstihl proevropský, proukrajinský liberál Dan, no a jeho vítězství, teď už končím se sarkasmem, provází závažná podezření z manipulace, mluví se o hlasování mrtvých duší, o cenzuře internetu, o vlivu zahraničních hlasů, především tedy z Moldavska, o ovlivňování voleb Bruselem, a především Francií. Ti tam měli své velké zájmy. No, a Dan po prvním kole ztrácel na Simiona 20 %, takže aby byl dosazen za prezidenta, tak to chtělo, jak se říká, doopravdy víc než úsměv. Poražený kandidát napadne výsledek u soudu, no ale v Rumunsku soudy, včetně ústavního, kontrolují liberálové, takže můžeme to uzavřít, v Rumunsku liberální mafie úspěšně zakroutila demokracii krkem.

Martina: Tebe ten květen opravdu rozněžnil, Ivane.

Ivan Hoffman: No, snažím se být vtipný.

Martina: Do rumunských voleb se zásadně vměšovala Evropská unie. Čím myslíš, že si Rumuni vysloužili onu masivní zahraniční pozornost?

Ivan Hoffman: Rumunsko sousedí s Ukrajinou, je členem NATO, má přístup k Černému moři, to z Rumunska dělá důležitého člena protiruské koalice pro případ útoku na Rusko. Rumunsko je zajímavá destinace pro budování vojenských základen, a právě tam začíná cvičení NATO Sabre Guardian 2025, na které přes naše území projela kolona stovek amerických vozidel z Německa, těch důvodů pro vměšování je tam hodně.

Martina: Hm. V každém případě je vždycky bližší košile než kabát, takže můžeme mít zvednuté obočí nad volbami v Gruzii, a především nad volbami ve zmíněném Rumunsku, ale nutně se vkrade otázka, jak tedy můžou vypadat naše podzimní volby? Co s nimi můžou provést korespondenční hlasy z ciziny, kdo všechno se do nich může a bude vměšovat, jak objektivně budou raportovat média, a kdo se dopředu stane otloukánkem? Máš odpovědi na všechny tyto otázky?

Ivan Hoffman: Tak vyhlášením termínu voleb začala volební kampaň, ale myslím, že symbolicky ji odstartoval průzkum, který si nechalo u agentury STEM vypracovat Rakušanovo ministerstvo. Jde o to zjištění, že nadpoloviční většina občanů předpokládá, že se naše vláda pokusí zmanipulovat nadcházející volby ve svůj prospěch. To je pikantní záležitost, protože nás straší Ruskem, ale občané se víc než Putina bojí záludností vlastní vlády. Ta obava, že naše volby budou zmanipulované, je podle mě na místě, vládě jde o všechno, jak to i přiznává ve volební kampani, no a když jde o všechno, tak se dělá cokoli. Čili jakákoli levota. Takže myslím si, že občané správně cítí, že jde do tuhého.

Martina: Už jsem dokonce i slyšela, že je velká škoda, že ty volby nemohou být 2. listopadu, na Dušičky, protože to mrtví vstávají z hrobů, a tak by korespondenční volba byla tak nějak víc fér.

Ivan Hoffman: A už to někdo navrhl? Nemělo by to zapadnout, to je dobré řešení.

Martina: Termín už je daný. Ale ať už Rumunsko, to je příklad, který jsem už několikrát zmínila, ale můžeme se třeba podívat do Nizozemí, do Německa, a je jasně vidět, že i když volby vyhrajete, tak ve výsledku to nemusí nic znamenat. Myslíš, že něco podobného hrozí i u nás? Že lidi, volte si koho chcete, vládnout nakonec bude ten, kdo je tak nějak předvybrán?

Ivan Hoffman: No, asi ano, když to rozebereme, dá se očekávat více věcí, já bych řekl, že nejprve to bude kriminalizace opozice. Nejjednodušší způsob, jak vyhrát v soutěži, je vyloučit konkurenci ze soutěže. Takže uvidíme, zda se vládě a povolaným soudům podaří vyřadit z voleb SPD. Takové náznaky tady jsou, a to by jim tedy hodně pomohlo. Další možností je znevýhodnit a kompromitovat opozici v provládních médiích. Takový ten shovívavý přístup k vládě a nepřátelství k opozici, to je u nás vlastně praxe běžná, no ale před volbami budou muset naši veřejnoprávní a korporátní kolegové přidat, protože pracují pro otřesné klienty, které udržet u moci… to chce tedy skoro zázrak. Já bych řekl, že mediální mainstream je v situaci obchodníka, který má zákazníkům vnutit vadný, neprodejný produkt. A jediné štěstí, které má premiér Fiala a jeho lidé, je, že Česká televize a Český rozhlas, respektive jejich managementy, mají obrovskou motivaci zmanipulovat diváky a posluchače. Tito novináři nesledují zápas s politickou opozicí, tedy s Babišem, Okamurou, Konečnou, Turkem, ale bude to zápas, řekl bych, ve vlastní věci, protože pokud Fiala padne, tak je ohroženo fungování veřejnoprávních médií v současné podobě, jinak řečeno, mohou skončit na ulici s tím, že je sotva někdo s jejich schopností a pověstí zaměstná v oboru. Takže oni vlastně budou bojovat v těchto volbách za sebe.

Martina: Prezident Petr Pavel se svěřil, co bude zohledňovat při sestavování vlády po říjnových sněmovních volbách. „Pokud by do nich mířil někdo,“ podle něj, „kdo nepovažuje členství České republiky v NATO a Evropské unii za důležité, měl bych výhrady. Považoval bych za naprosto nezodpovědné, kdybych se této otázce nevěnoval i při sestavování vlády,“ řekl. Tak co si myslíš o tomto výkladu, jak naložit s výsledky svobodných voleb?

Ivan Hoffman: Nápad prezidenta, že podmínkou pro jmenování vlády, respektive ministrů, bude láska k Evropské unii a k NATO, se neopírá o ústavu. Já si myslím, že prezident tímto záměrem asi dává najevo, že je loajální k Bruselu. Lidé s obrácenými kabáty nejsou moc svobodní. Oni cítí takové ty podezíravé pohledy okolí, protože když obrátil kabát jednou, tak ho může obrátit i podruhé, no a teď zrovna přicházejí velice turbulentní časy. Jiná otázka je, zda tou sázkou na EU a NATO pan prezident Pavel nenačasoval vlastně stejně nešikovně, jako kdysi sázkou na RVHP a Varšavskou smlouvu, ale já si říkám, že on možná má nějakou křišťálovou kouli a že to je sázka na jistotu, nicméně o vládě se rozhodne v Poslanecké sněmovně. Nebude to na Hradě.

Ukrajina vykrvácí, Západ si myje ruce a čeká, jak to dopadne

Martina: My jsme se dnes věnovali válce spíše teoreticky, tak trochu filozoficky, ale hned tady vedle nás válka stále zuří, a my od amerických prezidentských voleb v listopadu stále řešíme, zda už konečně zavládne mír na Ukrajině, zda bude Trump tím, kdo skutečně zavelí, aby mezi Ukrajinou a Ruskem příměří zavládlo. Nebo dohoda, nebo dokonce mír. Pokud si někdo představoval, že to bude ze dne na den, tak se musí smířit s tím, že to zjevně není ani otázkou týdnů, ani měsíců. Navíc se teď stále spekuluje o chemii v politických vztazích, o tom, jak moc se mají Trump s Putinem rádi, anebo jak moc se dokonce navzájem rozčilují, a tak jenom položím takovou otázku: A kde jsou činy?

Ivan Hoffman: No, tak Evropa úplně prohrává. Teď už nejen s Ruskem, ale i se Spojenými státy, no a šance, že se Donald Trump změní, že změní názor, rozhodne se nějak masivně obnovit pomoc, vojenskou pomoc kolabující Ukrajině, tak ta je nevelká. Tím pádem pro evropské rusofoby platí, že naděje umírá poslední, oni se chytají různých výkřiků kritiků Trumpových v americkém Kongresu, ale řekl bych, že moc nadějí na nějaké pokračování velké pomoci ze strany Ameriky není. My jsme hlavně svědky toho, že se delegace Ukrajiny a Ruska sešly u jednoho stolu v Turecku, co vzejde z toho vyjednávání, je nejasné, teď teprve si řeknou, o co komu jde a jaké kdo má cíle, co by někdo chtěl, ale to se už ví předem, no a je jisté jenom to, že při tom jednání se k zájmům a názorům Evropy přihlížet nebude. No, a pokud jde o Američany, tak na nich je úplně zřejmé, že si myjí ruce a čekají, jak to dopadne, a že se do toho nechtějí příliš angažovat.

Martina: Myslíš si, že skutečně Evropa je tady v těchto jednáních vytčena před závorku? Je to vlastně vůbec možné v diplomacii a mezinárodních vztazích?

Ivan Hoffman: Tak objevují se takové názory, že by ze strany Evropy už bylo zajímavé navázat nějaké kontakty s Ruskem, ale ve chvíli, když se všechny ty linky zpřetrhají, tak potom navázat je znovu je docela problém, existuje obrovská nedůvěra mezi politiky, to znamená to obnovení dialogu je vždycky daleko těžší, než ho přerušit a znemožnit, tak nebude to jednoduché. Nebude to snadné a nebude to hned.

Martina: Zrovna včera jsem si povídala s diplomatem Ondřejem Kašinou, ten rozhovor teprve budeme vysílat, a on jako zkušený diplomat říká tak jednoduchou prostou větu, kterou, myslím, že musí úplně každý chápat, že diplomacie spočívá v tom, že každý mluví s každým.

Ivan Hoffman: Ano, je to pravda, no.

Martina: Taková jednoduchá věc – a jak se s tím někteří natrápí. Ale pojďme se podívat na to, co se všechno děje, co to znamená pro ukrajinské vojáky. A vlastně, můžete si říkat, co chcete, také pro ruské pěšáky v pozicích. Změnilo se tedy pro ně něco? Anebo prostě stále létají drony, bouchá to, umírají, a přes všechno to krasořečnění, tak pro ně je ta válka stále stejná?

Ivan Hoffman: Je to tak. Ta válka probíhá, a na tom, co se děje na bojišti, se nic nemění. Možná se mění trochu atmosféra ve společnosti, podle těch projevů, co by si politici přáli, anebo komentářů, jak má válka na Ukrajině dopadnout, co nemůžeme dopustit, a na co nikdy nelze přistoupit, tak kromě toho, dnes už se i rozebírá, co se reálně děje, no a co pravděpodobně přijde. No. Ta skutečnost je taková, že Ukrajinu už odepsali globalisté, bankéři, banka Morgan prostě vydala pro své akcionáře vysvětlení, ať si nepředstavují nějaké ukrajinské vítězství, no a v neschopnost Ukrajinců nevěří renomovaní západní vojenští experti, a ti ten konflikt s tím takovým profesionálním cynickým zájmem studují, ukazují, jak Rusové rutinně a s minimálními ztrátami prolamují třetí linii ukrajinské obrany, říkají, proč to dělají, jak to dělají, jak je to chytré a tak, a v podstatě je vymalováno. Takže pokud se Západu doteď nepodařilo Rusko izolovat a ekonomicky zruinovat, tak už se to nepodaří. Prostě ukázalo se, že do konfliktu s jadernou velmocí se nikomu nechce a že Rusko nemá nouzi o ekonomické partnery, kteří potřebují ropu, plyn, anebo je pro ně zajímavý ruský trh. Situace, Západ prostě nechá Ukrajince vykrvácet, ale bojovat nebude. Prostě nemají na to armádu, nemají na to kuráž, tak se věci mají.

Martina: Ale svalnatých řečí teď má Evropská unie, co se týká nové vlny zbrojení a výdajů na zbrojení, tak svalnatých řečí má hodně.

Ivan Hoffman: No, to jo. Ale je to takové směšné. Něco řeknou, něčím vyhrožují, pak už se k tomu nevracejí, protože na ně nikdo nereaguje, je to takové… Evropská unie je v takové, řekl bych, ve velmi nekomfortní a komplikované pozici.

Trump rozdává cla a Evropa není v pozici silného vyjednavače

Martina: Někdy to vypadá, že se Evropská unie s Amerikou baví pouze a jen o Ukrajině. Ale jak jsme to teď oba vlastně naznačili, peníze jsou nakonec vždy tím hlavním tématem, a v uplynulém měsíci se mluvilo stále více o celní válce než o jakékoli jiné.

Ivan Hoffman: No, je to pravda. Ono připomeňme, že i před Trumpem to mezi USA a Evropskou unií skřípalo, Američané s oblibou reptali, že nevědí, s kým mají jednat, že na něho nemají telefon, a teď Donald provokuje tvrzením, že Evropská unie byla vytvořena primárně za účelem zneužití Spojených států v oblasti obchodu, že její mocné obchodní bariéry, DPH, absurdní sankce vůči korporacím, nepeněžní obchodní bariéry, měnové manipulace, nespravedlivé a neoprávněné soudní spory proti americkým společnostem zavinily obchodní deficit USA ve výši 250 miliard dolarů ročně. To teď cituji z takového Trumpova tweetu nedávného. No, a podle Trumpa diskuse nikam nevedou, proto doporučil zavedení 50% cla pro Evropskou unii. Tak. Na první pohled je to stejný příběh jako s Čínou, kde se drasticky vzájemně zvýšila cla, ale velice rychle se opět zrušila, aniž by se příliš vysvětlilo, co to vlastně mělo být. Rozdíl může být jenom v tom, že EU není Čína, není v tak silné vyjednávací pozici, no a nemusí to být stejný příběh, nicméně po telefonátu s předsedkyní Evropské komise Trump uvalení cel odložil, a bude o nich prý mezi USA a Evropskou unií jednat. Což je zajímavé, protože předtím tvrdil, že diskuse nikam nevedou, najednou se bude diskutovat. To je celý Trump.

Martina: Já musím říct, že když jsi právě teď říkal, že provokuje tvrzením, že Evropská unie byla vytvořena primárně za účelem zneužití Spojených států, tak to je věc, která mě tedy trošku nadzvedla, protože projekt vytvoření Evropské unie vznikl původně ve Spojených státech.

Ivan Hoffman: Samozřejmě.

Martina: A trošku patrně Donald Trump zapomněl na to, že sice Jean Monnet, jeden z otců zakladatelů, byl sice Francouz, ale léta působil jako bankéř v Americe, a další otec zakladatel, Robert Schuman, byl zase předsedou evropského hnutí, sdružení, které prosazovalo evropskou integraci, ale toto hnutí bylo tajně financováno Americkým výborem pro sjednocenou Evropu, který, světe div se, řídili dva bývalí pracovníci amerických tajných služeb Donovan a Dulles. Takže tady se tak zdá, že spíše Amerika nechtěla obchodovat se 48 státy tehdy, ne Unie ještě, protože to znamenalo 48 měn, 48 zdravotních norem, 48 jiných zákoníků práce, takže musím říct, že tady tohle mi přijde tak, že by bylo potřeba, aby Donald Trump trochu zpytoval americké svědomí, a co všechno ve světě bylo podřízeno americkým zájmům.

Ivan Hoffman: A je to, jak říkáš. U toho Donalda vždy záleží na tom, co mu zrovna slina přinese na jazyk a někdy je vidět, že chyběl ve škole, když se brala příslušná látka.

Martina: Tak už necháme Donalda Donaldem, a podíváme se na jeden výzkum veřejného mínění, který vyšel, protože Všeruské centrum veřejného mínění zveřejnilo na svých stránkách výsledky průzkumu na téma přátel a nepřátel Ruska. A ukázalo se, že Rusové přehodnotili, jak vnímají státy jako přátelské a nepřátelské. Pokud byste tipovali, že jako nepřátelské vnímají především Spojené státy, Ukrajinu, nebo snad nás, tak chyba lávky. Žebříček vede trojice evropských zemí: Francie, Velká Británie, Německo. To jsou pro ně v tuto chvíli ty státy, které považují za nejméně přátelské. Překvapilo tě to, Ivane?

Ivan Hoffman: Je jasné, že sympatie a antipatie u Rusů ovlivňuje geopolitika, oni Čínu vnímají teď Rusové jako přítele největšího, a to nebude kvůli nějaké podobné mentalitě, kultuře anebo společné historii, ale jednoduše proto, že Rusové mají s Číňany společného rivala nebo konkurenta, a tím je kolektivní Západ. Čína je důvěryhodný spojenec, spolehlivý obchodní partner do nepohody. Ale pozoruhodné je, jak se s nástupem Trumpa změnilo ruské vnímání USA, to jsi už zmínila, v roce 2022 vidělo v Americe nepřítele 75 % Rusů, a dnes je to jen 27 %. To je dramatická změna. Když to tak půjde dál, tak se z Rusů a Američanů brzy stanou kamarádi, jo. A pro zapřisáhlé nepřátele Ruska, a to jsou ti Francouzi, Britové a Němci, to by byla velice hořká pilulka. A pro mě bylo na tom průzkumu zajímavé ještě to, že naši politici a média hlavního proudu, ti jsou vášnivě a demonstrativně proti čemukoli ruskému, takže by člověk očekával, že na nás Rusové budou hodně alergičtí, ale proč nás za nepřátele, kterými jako celek objektivně jsme, považují jenom dva Rusové ze sta, dva Rusové ze sta, tak to si vysvětluji tím, to je jediné možné vysvětlení, že ti naši politici jsou pod rozlišovací schopností respondentů zmíněného průzkumu, protože si nás tak nějak nevšimli.

Martina: Když už jsme otevřeli tento průzkum veřejného mínění, tak já jsem se podívala ještě na jiný, protože mě zaujalo, kdo je oblíbencem naší veřejnosti. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku. A tento průzkum udělala agentura STEM a je s podivem, jak rychle svou oblibu zase u nás ztratili do nedávna protěžované Spojené státy, anebo třeba také Slovensko. A naopak, teď se s největším zalíbením díváme směrem do Rakouska a Švýcarska. Zase, je to pro tebe nějaké překvapení?

Ivan Hoffman: No tak STEM interpretuje ten zhoršený vztah Čechů ke Slovensku, u těch Američanů nevím, čím to vysvětlují, ale ten zhoršený vztah Čechů ke Slovensku vysvětlují poměry na Slovensku. Ale já bych řekl, že stejně tak na vině mohou být poměry v Česku. Kde se politici a média angažovali a angažují ve prospěch slovenské liberální opozice a proti současné slovenské vládě. Myslím, že jsou takové dvě možnosti, jak se česko-slovenské vztahy mohou zlepšit, a jak mohou být opět Slováci v Čechách na prvním místě, nebo tak, buďto se Češi zbaví Fialy, nebo Slováci Fica. Jo, přičemž technicky bych řekl, že pravděpodobnější je ta první varianta, ono to vyplývá z termínů voleb, na Slovensku mají po volbách, a u nás je před volbami, takže zbavit se Fialy by znamenalo vylepšit dramaticky vztahy Čechů ke Slovensku.

Martina: A stejně asi u všech těchto průzkumů pořád platí to, co se říká o statistice, že věřím jenom statistice, kterou si sám zfalšuji, takže kdo ví, jak to vlastně všechno je. Tam je velmi důležité to, jak se naformuluje otázka, kdo je respondentem, a tak dále.

Ivan Hoffman: Určitě.

Ve Švýcarsku odhalili notorickou pirátku silnic – divokou kachnu

Martina: Ale v každém případě jisté vodítko to být může. A teď to přijde, Ivane. Máme tady naše zvířátko na konec. Ve Švýcarsku, které je nám tedy podle průzkumu tak sympatické, odhalili notorického piráta silnic. Policejní radar v obci ve středním Švýcarsku zachytil kachnu, která o 22 km/h překročila povolenou rychlost. A nebylo to poprvé, kdy v místě, kde má povolenou třicítku, letěla rychlostí 52 km/h, a co navíc, stejného přestupku se podle záznamu radaru dopustila na den přesně před sedmi lety. Tyto informace zveřejnila obec, dotčená obec, na svém Facebooku s tím, že kachna je notorickou silniční pirátkou a recidivistkou. Já tedy nevím, jaký dopravní systém mají Švýcaři přesně, ale přemýšlím pořád nad tím, kde a jak se asi kachnám odebírají body?

Ivan Hoffman: No, tak to bude, Martino, skutečně problém, protože kachně evidentně chyběla SPZ, já jsem si u toho příběhu uvědomil, že některé kuriozity vejdou ve známost právě díky lidem obecního úřadu, u kterých bychom nečekali vůbec smysl pro humor. Ta obec ve Švýcarsku, kde se kachna připletla do měření policejního radaru, bude podle mě mít určitě oblíbeného starostu, spořádané občany, co mají dobré sousedské vztahy, bude se jednat o obec, kde vše řádně funguje, protože jenom ve vzorné obci, která neřeší krizi, nepořádek, kriminalitu či politiku, si lidé všímají kachen, co nedodržují dopravní předpisy. Myslím, že se jedná o obec, ve které bychom rádi žili.

Martina: A je to vlastně ještě o to zvláštnější, že my se obvykle na Švýcarsko díváme jako spíše na zemi sucharů, kteří by kachnu zavřeli, až zčerná.

Ivan Hoffman: Je to tak, musí být tam strašně dobře, nemají si na co stěžovat.

Martina: Oni asi dokázali vzít v úvahu, že šlo o kachnu divokou.

Ivan Hoffman: Určitě, ale u té kachny, ti diskutující, to se strašně řešilo. Všichni řešili, jak kachna dlouho žije, jestli to mohla být stejná, zkoumali její identitu, a tak dále. Brali to opravdu ze všech stran, a to už chce doopravdy se na to soustředit a nějak si to užít, tu událost.

Martina: Já jsem si to pro sebe vyložila tak, že jde o tutéž kachnu, tehdy to byla mladice a po sedmi letech zkoušela, jestli jí to pořád lítá tak dobře.

Ivan Hoffman: To je dobré vysvětlení.

Martina: A přesně, jak jsi to říkal, já pevně věřím, že se nám jednou podaří žít v obcích, městečkách a zemi, kde budeme mít kapacitu na to bavit se životem a pozorovat, jak rychle létají kachny.

Ivan Hoffman: Přesně, přesně.

Martina: Kéž je nám přáno. Ivane, já ti moc děkuji za tvůj hluboký vhled do toho, jak vypadal měsíc květen, a také na to, žes nás upozornil na mnoho událostí a nuancí, kterých bychom si byli bez tebe možná ani nebyli všimli. Děkuji ti za to moc.

Ivan Hoffman: Nemáš zač. Červen bude lepší, začíná Dnem dětí, tak uvidíme. Snad to vydrží.

Martina: Už víme, jaké bude tvé první téma, a já se na tebe za měsíc moc těším.

Martina: Danieli, když jsme začínali s tímto pořadem ještě v Českém rozhlase, to byl někdy rok 2016, tak si vzpomínám, že jsem se především věnovala survival technikám, kurzům přežití, blackoutům a tomu, co by mohlo následovat. A teď, když Evropská unie přišla s takzvanou Strategií připravenosti, tak mi přijdou úplně marní. My jsme se už posunuli trochu někam jinam, než abychom si říkali, že máme mít doma těstoviny a vodu, ale přesto všechno Evropská unie tuto strategii zveřejnila. Je to jakési „Dobré ránko, Evropo“ s tím, že máme mít doma zásobu jídla na 72 hodin. A protože vám jsou tyto kroky také vlastní – bavili jsme se o vašem speciálním kurzu, o Indiánské stezce pro děti, Indiánská stezka přežití, tak jak čtete to, co na nás najednou Evropa vybalila?

Daniel Ďuriš: Jak to tady u vás krásně řekl Lubomír Zaorálek, jestli to říkám správně. On jasně definoval, je to PR akce – stejně jako v době covidu. Je to práce s podvědomím lidské společnosti, kdy se nejdřív do společnosti pouští nějaké šokové věci, to znamená, že se prvně vystaví červený praporek, a tím získají pozornost, protože jde vždycky o pozornost, protože pozornost diktuje, kde je jejich – tedy lidí – přítomnost, to znamená jejich život. Takže oni se zase se snaží chytit pozornost, přestřelit to nějakým názorem, který je iracionální.

A tím chci odpovědět tak, že když to tady před lety říkali zajímaví lidé, které jste třeba zpovídala, tak to přežití bylo v příjemné podobě, v nějaké připravenosti, v tom, že jsme nějací skauti, nebo pionýři, prostě jako trampíci – tady v Čechách k tomu máme blízko – a že oživíme nějaké takovéhle metody a techniky, abychom měli pocit, že pro to něco děláme, což nás leckdy uklidní. To bylo příjemné. A v momentě, kdy to nařídí Evropská unie, tak je to strašák. Ale je to zase jenom kec. Kdyby opravdu nějaké takovéto struktury chtěly chránit lidské bytosti, chovaly by se jinak. A hlavně by změnily nenávistné prostředí, které každý den vytvářejí protichůdnými informacemi, PR akcemi, kterými nás chtějí zachránit, ale neuvědomují si, že lidé si sami berou život kvůli jejich rozhodování. To je prostě absurdita, stejně absurdní jako všechno, nebo to tak vypadá. Ale vytváří to pár lidí, kteří mají mocné techniky jako v dobách nějakých pohádek, a mají k sobě média, a vlastně svým způsobem vytvářejí magické skutečnosti iluzorních světů, které potom reálně působí v životě na nás na vesnici. A je to potom opravdu vtipné, je to jako žít nějak v Simpsonech.

PR akce a manipulace vytváří iluzorní světy, které nakonec reálně působí na život obyčejných lidí

Martina: Takže když jste dostal zkušenost v showbusinessu – jak vypadá show, jak vypadá business, jak vypadá manipulace – tak teď na těchto krocích, které Evropská unie podniká, vidíte, že to je zabaleno do hávu toho, že nás chce všechny zachránit a spasit?

Daniel Ďuriš: Přesně tak. Jsem opravdu Danielu Landovi vděčný, že mi v životě tento vhled umožnil. A vím, že to dělal vědomě, že mi to opravdu chtěl ukázat. A on to už tenkrát řekl na Slavíkách: On prostě měl na to tam vystoupit a říct…

Martina: „To jsou oni, kohoute.“

Daniel Ďuriš: Pravdu, kterou já jsem tenkrát vůbec nepochopil. Ale to je ono: Kohout oznamuje ráno. Dneska většina lidí může vidět, co v tom sále sedělo za lidi, kteří jsou schopní v každém režimu… Vždyť to vidíte, co tito lidé třeba řekli o vás. A vy jste opravdu vzácná bytost, která tady vytváří příjemné prostředí, umí se ptát, nenechává se opít rohlíkem. A oni prostě použijí něco takového – to je strašné, to je prostě strašné. Takže já jsem vděčný, že jsem to věděl, protože to můžu lidem vyjevit, ukázat v nějaké zkratce, třeba v podobě cikána na mopedu. A potom vzniká ten pocit: Vždyť jsme to všichni cítili a věděli. Dneska už je jasné, co tady ti umělci vlastně svým způsobem vytvářejí, a že skutečné umění je v zahrádkách lidí, v tom, že tady jsou lidé třeba úžasní chataři. A to je umění. Sledovat zahrádky třeba u nás na vesnici je poezie, prostě pastva pro oko. To, jak si tam ženy kompozičně vyhrajou, sladí všechny věci – to je neskutečné umění. A ne banán přilepený ke zdi.

Martina: Danieli, vychvalujete zahrádky, ale rozmohl se nám tady takový nešvar, že děláme zahrádky se – jak já tomu říkám – bezzajícovou úpravou. Všechny jsou to bezživotné, pohledové zahrady, střižený trávníček, do toho několik jehličnanů, což jsou věci, které se nedají jíst, nedají se použít – pokud někdo nemá vaše zkušenosti, že je dobré si tak trochu připravit borovicové jehličí na pánvičce. O čem to vypovídá?

Daniel Ďuriš: To bylo nádherně vidět u nás na vesnici – tam byly staré zahrady. Tento příběh začíná tím – jak říkal pan Mahler – jako dramatický úvod, kterým mohl vůbec katedrálu uvést v život – že první je podloží. Takže třeba u nás je pískovcové podloží, zároveň vápencové, je tam třeba dobrá voda, a zároveň se tam dobře daří skalničkám. Takže tam v sedmnáctém století přišel zajímavý zahradník a rozjel něco, co se drží dodneška, tedy krásné zahrady, které jsou kombinací krásných skalniček, něčeho ozdobného, a zároveň třeba jedlých stromů. A to celé vytváří kompozici – jak to říkal Hrušínský, že: Tohle tě dojme.

Martina: Karle…

Daniel Ďuriš: Jo, „Karle, jen se na to podívej“. A ještě pak řekne: „Jdi do hajzlu s tou chemií.“ Takže jsem tam pozoroval toto. A pak se tam stalo, že se začaly stavět nové baráky, které se začaly lepit na staré domy a zahrady, a chvíli tam byl trend – jak říkáte – umělých trávníků, keřů, a hlavně grilovacího prostoru. Protože lidé to staví a berou si hypotéky hlavně kvůli tomu, aby měli hezký barák, hezkou grilovací terasu, a udělali grilování s přáteli, kteří jim řeknou, že mají dobrý bazén. A když tohle se nestane, tak ti lidé jsou docela nešťastní. Takže tam byl tento trend, a chvíli to i vypadalo, že staré zahrady toto přebírají, a já jsem z toho byl tenkrát nešťastný. A dneska je zase opačný trend, že se staré zahrady krásně udržely – někdo někde porazil nějaké stromy a tak dále. Lidské vztahy se tam totiž drží jinak ve starých zahradách, a jinak v nových barácích, které jsou opravdu, svým způsobem, vytvořenou iluzí. Některé tyto baráky nekopírují přírodní, přirozené věci, jako třeba sluníčko, a tak dále. Takže je i vidět, jak prostředí působí na buňku. Takže je třeba vidět, jak se třeba rozpadají vztahy v umělých zahradách a umělých barácích, kde prostě se už negriluje, prohodili si různě manželky, a vlastně to končí, protože se to nemá o co se opřít. Kdežto když je člověk na přirozené zahradě, tak na jaře už musí vylézt, i když se mu třeba nechce. A v tu chvíli je člověk proměněn prostředím. A když potom člověk sedí u staré jabloně – může to být i mladý člověk – tak mu je jinak. Kdežto, když sedí u ratanového nábytku na šedé grilovací terase, a všechno se rozpadá – na grilovačku nikdo nepřišel, a televize ho už nebaví – tak není o co se opřít.

Kombinace pravé a levé hemisféry přináší vyrovnání a vymanění z extrémů

Martina: Danieli, ačkoliv vyprávíte takto poeticky, tak já, jak jste říkal, se nesmím nechat opít rohlíkem, musím využít toho, že tu mám tvůrce kurzu přežití. Ale můžete si to uchopit po svém. Vy jste řekl, že člověk skutečně zjistí, co v něm je, až kdy nastane opravdu stresová situace – a s tím se nedá než souhlasit – protože ne všechno se dá připravit dopředu. Ale vy jste zároveň vždycky kladl důraz na přípravu, na prevenci. Takže mi řekněte: Tato doba si žádá celé muže i ženy, protože nám pořád někdo připravuje stres, ať už skutečně, nebo uměle, a my se v tom poměrně necháme utopit. Řekněte mi, jak se tedy na tuto dobu připravovat? Jak by zněla vaše poučka pro lidi, kterým chcete poradit, jak přežít tenhle život?

Daniel Ďuriš: Kombinovat to, co se už projevilo u zajímavých bytostí v historii a v různých obdobích, třeba v renesanci, kdy bytosti spojily pravou i levou hemisféru, a přestaly kroužit kolem extrémů. Myslím si, že tahle doba tlačí lidi, aby pravé, levohemisférové myšlení, svým způsobem vystředili. A to přijde až v momentě, kdy se přehltí informacemi, a přijde takzvané sokratovské „nevím“. A z tohoto nevím se potom lidé můžou vrátit do svých životů, a začít dělat některé věci jinak, a tak dále. Takový mám pocit z trendu společnosti, jak se to globálně vyvíjí. Protože část zobrazuje celek, a naopak, inverzně. Je to jako holografický vesmír.

Mám pocit, že se zároveň dostáváme do bodu, svým způsobem zlomu, kdy jsme léta stavěli své vlastní tělo – ale v globálu. Tedy, že třeba 100 000 let trvalo zemědělství – nějaká první trávicí soustava. Pak jsme budovali logistiku, to znamená nějaké svaly. Po logistice přichází neuronová síť, to znamená digitalizace našich životů. A posléze, mám pocit, když je tělo vybudované, tak se probouzí, začíná fungovat jako celý organismus. A myslím, že jsme přesně v téhle fázi, která může být hrozně chaotická, protože vyznat se v této situaci není úplně jednoduché, i když by každá první poučka měla znamenat: „Vyznej se v situaci, a přežiješ ji.“ Nevím, jestli je úplně možné se v této situaci vyznat, protože někdy ta tíha padá na člověka z toho důvodu, že se lidé chtějí vyznat, a tudíž sají každý den miliony druhů informací, a nedokážou žít vlastní život. A tam pak přichází třeba nějaký pocit úzkosti, deprese, přeinformovanost. A pak to třeba přechází na děti, a komplikují se, a rozvíjejí se problémy. Takže moje rada zní: Žít. Opravdu žít. A opravdu si to prožít, a uvědomit si věci, které nás štvou a ty okamžitě změnit, pokud to jde. A kombinovat své racio a své srdce. To znamená, rozhodovat se někdy, v některých situacích, citem a někdy mít opravdu záměr. To znamená, propojit cikána a Čecha. Cikán by řekl člověkovi ve fabrice: „Nedělej to. Nedělej v noci. Zabíjí tě to. Jako člověk máš svou důstojnost.“ A bílý člověk by zase cikánovi řekl: „Nauč to děti.“ Protože oba tyto směry si můžou něco říct. A mám pocit, že to je příběh téhle země. Já se snažím radit lidem v této zemi, protože mám pocit, že rozumím tomuto prostředí. A toto prostředí je spojení dvou hemisfér na světě: Myšlení a struktury Západu – a Východu. Racionality, tržní ekonomiky – a určitého východního myšlení, které je spíš nespecifické. A tyto dva názorové systémy se střetávají někde v naší krajině, a my z toho cítíme obrovský tlak, a nejsme schopní se dohodnout a racionálně uvažovat. Ale z tohoto tlaku pak vzniká imaginace myšlenek pro celý svět – mám pocit, že se to tady děje už od dlouhé doby. A proto je třeba naším národním symbolem most, který propojuje dvě hemisféry. A krásně to zrcadlí naše současná vláda, která místo toho, aby vytvořila most, tak řekli, že si vybrali stranu. To vlastně zrcadlí celý náš problém. My máme hledat most. Most, který komunikuje. Most byl komunikační nástroj. Most spojuje dva břehy, dva extrémy, které jsou zároveň neslučitelné, ale ten most je spojuje. A to si myslím, že je ústředním motivem této země a tohoto prostředí. Takže v tomto prostředí lidem radím uvolnit se. Já neradím, já ukazuji, co funguje, a na co jsem přišel, abych se dostal z této situace, která je pro mě třeba nepříjemná.

Učit děti hrou a vzájemnou spoluprací je efektivnější než autoritativní vedení

Martina: Žijete v nějaké enklávě, máte tam kolem sebe vytvořeno mikroklima – snažíte se třeba vaší vesnici, vaše okolí, nějakým způsobem připravovat, ovlivňovat? Máte to v sobě. Máte v sobě instruktora kurzů přežití? Našla jsem na internetu stránky s Indiánskou cestou, takže se vám dodnes mohou rodiče, školy ozvat, a vy pravděpodobně jejich děti na kurz vezmete. Co radíte dětem ve vašem nejbližším okolí?

Daniel Ďuriš: Je to právě tak, že si myslím, že by bylo nejlepší efektivně rozšířit nějaké myšlenky, a spustit nějaký systém, který si žije sám – naproti tomuhle systému. Využít čerta. Takže já jsem to udělal tak, že jsem začal zadarmo předávat indiánské stezky instruktorům po celé republice, a vymyslel jsem to tak, že si to prostě objedná škola, on přijede na školu, a děti, třeba v počtu osmdesát lidí, tuto hru ten den hrají. A tak to funguje nejlíp. Takže to není tak, že se mi někdo ozve, já ho někam provedu, protože pak se z toho stává nikoli hra, ale že se někdo soustředí na mě: Tak jak teď rozděláte oheň? Delegují na mě zodpovědnost, všechno. Kdežto tady děti vybíhají po partičce samy, a to jsou ty přidané hodnoty na stezce, které já nikdy neokecám. Já musím lidi uvést do nějaké hry, a oni pak hrají jako tým. Takže se tam naučí spolupracovat. Zjistí, že tlouštík, který nevyšel kopec, a všichni se mu tam smáli, potom jako jediný rozdělal oheň. A nikdo tam děti nemusí koučovat a říkat: Vidíte, takže jste ho nejdřív odvrhli. Na jejich tvářích je pak vidět, že jim to došlo, a o to mi jde, vymyslet hru, která by byla efektivní.

A to samé je s vesnicí. V momentě, kdy bych si tam vzal nějaký pocit, že je mám něco učit, tak vedení obce, si myslím, by si myslelo, že jsem pro ně nějaký Dan, kterého tam znali jako malého, který je tak trochu jiný, chodí bos, maluje obrazy, a něco tady říká. Já se spíš snažím být normálně svůj, usmát se na lidi, a oni se třeba na mě taky usmějou, a pak, když jdu po druhé kolem, tak mi třeba paní poradila se zahradou, a vyměnili jsme si nějaké kytky, a tak dále. Ale nepřipravuji je na katastrofu, nebo na nějaké systémy, protože to je velice složitá věc. Musíte znát dopředu scénář, který se stane, a tak dále.

Myslím, že tady lidé rádi, nebo i neradi, straší a pak něco prodávají ohledně přežití, a většina kurzů přežití se zvrhne na to, že lidé pak začnou nakupovat všechny možné pomůcky, a baví je to, a tak dále. A od toho se snažím trochu distancovat, a daří se mi to tím, že jsem svůj, dělám si, co chci, a denně jsou v mých videích návody, jak být osobně třeba rezilientní, a tak dále. A pak se soustředím na děti. Dneska už je po republice asi 11 stezek, kam se můžou školy přihlásit. Taková stezka splňuje takzvaný POKOS, což je příprava občanů k obraně státu, takže to školy vlastně mají v osnovách, a my jsme jediní, kdo to dělá, a předávám to. A i teď to tady to funguje tak, že když si mě někdo pozve, chtěl by dělat stezku, tak já mu celý koncept předám zadarmo, pomůžu s rozjetím. A tyto stezky si pak mezi sebou platí asi tisícovku na nějaké administrativní poplatky, na webové stránky, a tak dále. Ale můj úmysl je, aby tím po republice mohlo projít co nejvíc škol a dětí, a aby to nebylo závislé na mně.

Antidepresiva způsobují odříznutí od života a zabraňují přirozené společenské korekci

Martina: To, co jste před malou chvílí říkal, vede k poznání, že mnohdy je cílem těchto kurzů nejprve v člověku vzbudit strach, a pak ho uhasit. A já si uvědomuju, že v tomto módu také jedu, a občas ho sama v sobě probudím, a zase se snažím něco nového dozvědět. A strach je v tomto smyslu slova pro mě jakousi součástí výkonu, přípravy. Ale asi nejdůležitější je, dokázat strach ovládnout, což je samo o sobě nejdůležitější pro jakoukoli činnost. Máte na to nějaký fígl? Vyzkoušel jste si na sobě něco, jakým způsobem se naučit ovládat strach? Třeba když člověk padá k zemi, a země se rychle přibližuje, a on zjišťuje, že padák už se nerozbalí?

Daniel Ďuriš: Já úplně nevím, já takovéhle strachy nemám, nikdy jsem nad tím pořádně nepřemýšlel. Jsou samozřejmě metody, které jsme rozvíjeli třeba u Daniela Landy. Například si vezmete nějaký symbol, který si třeba nabijete v příjemném stavu, a pak, když jste v nějakém nepříjemném stavu, si ho vybavíte, a on by ve vás měl vybavit nějakou emoci, a pak se dokážete soustředit. Já jsem si spíš všiml, že je několik typů lidí, kteří jsou hozeni do nějaké takové situace: Jsou typy lidí, které to nějak začne bavit, začnou čerpat informace, stahovat si snad z celého vesmíru, a přijdou na geniální způsob řešení. A pak jsou lidé, kteří ztuhnou, zamrznou, a čekají, co bude. A nikdy jsem nepřišel na to, jak těmto lidem pořádně pomoci, protože každá takováto situace je jiná. A kdybych je připravoval na nějaký druh situací, tak by vlastně mohli prožít něco jiného, takže je to stejně zaskočí. Ale vzniká to celoživotním přístupem k věci. Nemyslím si, že se to dá naučit za jeden kurz, ale vzniká to celoživotním přístupem. Třeba tím, že říká pravdu, dělá to, co si myslí, prožívá věci, a tím vzniká pocit, že žije – a pak se třeba tolik nebojí. Většinou se bojí lidé, kteří celý život nic nezažili, všechno mají jenom zprostředkované z televize, takže se pak všeho bojí. Kdežto čím víc člověk poznává život, tak mu realita ukazuje, že svým způsobem fakt není, čeho se bát.

Martina: Ale nejrůznější struktury se v nás snaží čím dál víc vyvolávat obavy z války, strach z války. Může to být k něčemu dobré?

Daniel Ďuriš: Já moc nemám rád různé filozofické směry, které třeba říkají, že všechno je k něčemu dobré, a všechno tak má být. Mně to jednou říkal pan psycholog Maroš na to, když jsem mu říkal, že jsem byl svědkem dětí, co si chtějí vzít život, a že to je nepříjemné a že mám pocit, že on s těmito názory vytváří jakýsi alibismus, jakože je to hezké, že všichni zatleskají, dají 400 korun za lístek, a pak odejdou, a nic se nezmění. A mně vlítla myšlenka, že bych se prostě zvedl, nakopl toho člověka do rozkroku, a pak mu řekl: „Vaše duše si to sem přišla vybrat, protože všechno je tak, jak má být.“ Tohle je pro mě opravdu pokrytecký alibismus, takže nemám pocit, že by to k něčemu bylo, že by nás to někam vedlo.

Já mám prostě pocit, že jsme jako lidé ztratili pozornost, přestali jsme se věnovat ctnostem, a jsme svědky šíleného světa, kterému nerozumíme, do kterého máme strach přivést vlastní děti. A bohužel to celé stojí na tom, že my, jako společnost, bychom se rychle poučili a změnili ten tlak, který na nás působí, ale bohužel se stala jedna věc, která je v historii absolutně nová, a to jsou antidepresiva. Až 50 procent lidí je na antidepresivech. Antidepresiva dělají to, že člověk necítí, neuvědomuje si plně svou vlastní situaci, a je mu jedno, co se děje. A to je to, s čím tady všichni bojujeme: Že je tady jedna část lidí, která cítí, co se děje, působí to na ně, chtějí nějaké změny, chtějí se tomu třeba postavit, není jim tato situace příjemná. A tento tlak od života na nás působí proto, abychom něco změnili. My jsme ale přišli s něčím, co ještě ani nedosahuje hranice čerta, a to je to, že dáme lidem chemickou věc, která je odřízne od života, a oni to pak vykonávají dál, i když je to vlastně ničí. A to je hlavní motiv, proč společnost nemá korekci vlastních chyb, a je pořád na spirále podivnosti.

Lidé by měli pocítit nepříjemnost života, aby získali motivaci pro změnu

Martina: Protože kdybychom nemohli sáhnout po práškovém veselí, tak bychom si uvědomovali tu bolest, jakou nám způsobuje stav života, který vedeme?

Daniel Ďuriš: Přesně, ano, a tím pádem by nás to vedlo, a tento tlak by nás dovedl k tomu to změnit. Takhle to vždycky ve společnosti bylo – náprava chyb tím, že nás něco štve. Ale my jsme toto začali dávat jak dospělým lidem, tak dětem. A pak se divíme, jak to, že většina lidí přijme to, že se názorový střed posune do absurdních poloh, že si děti běžně berou život a nikoho to vlastně nezajímá. To je prostě šílenství, které není skutečným obrazem lidství, že my jsme takhle chladní. To je pozměněným prostředím, kdy buňka otupěla, a neuvědomuje si to.

Martina: Danieli, když mluvíte o budoucnosti, tak toto slovo rozdělujete na „budou“ a „ctnost“, a připomíná vám to, že je dobré pracovat na svých ctnostech. Jakou z toho – co jste teď popsal, pojmenoval – vidíte cestu? Kromě toho, že lidé spláchnou antidepresiva do záchodu, a rozhodně je nebudou dávat dětem na základních školách proto, že děti cítí tíseň.

Daniel Ďuriš: Pořád doufám ve vliv prostředí, kdy my, jako lidé, občas máme pocit zpupnosti, že jako víme, jak to je, jak to má všechno být, jak to poběží, a tak dále. Ale my jsme součástí něčeho, co nás přesahuje, ať jsou to houby, spory…

Martina: Mycelium…

Daniel Ďuriš: Mycelium je neuvěřitelné – ta odolnost, a tak dále. A my se vlastně pod vlivem prostředí chtě nechtě budeme muset svým způsobem přizpůsobit nějakým přirozeným procesům. Ale já fakt nevím, to jsou odhady, které jsou pro mě fakt iracionální, protože z toho, co je, ještě člověk nemůže usuzovat na to, co bude. A leckdy má člověk – jako v té antice – pocit: Zvednout se z té hry, a říct: „Já to s vámi hrát nebudu. Toto se vyvíjí směrem, který nechci,“ a najednou se dílo promění a změní. Takže mě mně pořád zajímá, kam se to posune, a tak dále, a jako člověkovi mi nezbývá nic jiného než pracovat na mých vlastních ctnostech, abych já byl v pohodě, a potom bych třeba mohl pomoct druhým lidem, protože mně to přijde absolutně běžné a normální. I když si myslím, že už by mnoho psychologů našlo nějaký můj vlastní komplex, kterým trpím, myslím, že by mě určitě nějak zařadili. Ale mně to od malička přijde absolutně přirozené. Vyrostl jsem v krajině lidí, kteří to psali do knížek, tesali do reliéfů fasád, a stavěly se tady krásné chrámy a já jsem na tom vyrostl, jsem z tohoto prostředí. Toto vytváří to, kým jsem, a pak se mi dobře spí.

Martina: Danieli, já vám děkuji za nejzvláštnější kurz přežití, který jsme kdy dostali. Moc si toho vážím. Děkuji.

Daniel Ďuriš: Já děkuji za tu možnost, že jsem vás mohl osobně poznat. To je pro mě malý, ale krásný klenot do pokladnice života.

Helena Neumannová: My se dostáváme k vašemu nejkrásnějšímu tématu, kdy vy vlastně říkáte, že existuje pravidlo ve světě, u kterého vy sám zdůrazňujete, že nic není pravidlem. A já teď budu trošku legrační, pro vás, ale pro posluchače určitě zajímavé téma dáme na stůl. Dobře, pokud se bavíme o vědomí a podvědomí, a vlivu kvantové fyziky, a teď už jsme i v kvantové medicíně, na naše konání, jak byste dokázal popsat, protože vy jste se jednou zmínil velice lehce, nerozváděl jste to, mě to samozřejmě fascinovalo, že kdybyste se fakt týden soustředili na to, že vyhrajete ve Sportce, tak v ní prostě vyhrajete. Tak pojďme to teď obrátit, nezajímá nás výhra ve Sportce, ale pojďme pracovat s nemocí. Je tady nějaká komunita, nějaká smečka, já tomu říkám smečka, rodina, a ta má milovanou osobu, a rozhodne se, dobře, budeme se otužovat, budeme pít bylinky, budeme dělat všechno pro to, abychom byli zdraví a on také, budeme pozitivní, budeme laskaví, budeme rozdávat lásku, budeme koukat na komedie, na naše příběhy, musela jsem zemřít a tak dále, Owen Clemens, nádherný příběh, mohla bych pokračovat. Já miluju řeckého lékaře, který poté, co zjistil rakovinu slinivky, odjel se podívat, rozloučil se s rodinou, napsal závěti, jel se podívat na tu ruinu v Řecku, kterou tam nechali rodiče, když utíkali do Ameriky, no a už dva roky po něm se za ním stěhovala manželka, protože pán se rozhodl, že opraví ten dům. Takže žil ještě sedmnáct let, a tak samozřejmě to známe, tyto nádherné příběhy. Ale pojďme se teď soustředit na nemoc a zkuste popsat lidsky obyčejným posluchačům, jakým způsobem bychom mohli pracovat na tom, abychom využili kvantové fyziky, či medicíny k tomu, abychom porazili na energetickém poli nemoc. Děláme k tomu všechno ostatní, medicínsky, měli jsme tady dýchání, měli jsme tady regresivní terapii, reflexní terapii, všechno jsme tady měli, neurovědu a tak dále, a teď jsme v kvantové fyzice, medicíně, šťavnatá sexy věda, nová, moderní, a máte prázdný stůl, abyste položil na stůl vlastně to, co vy považujete za nejdůležitější.

Jan Rak: Jasně. Já děkuji za krásnou otázku. Já jsem už nějakou dobu přemýšlel, že by se možná dalo ocenit, kdybych dostal ještě jeden Bludný balvan.

Helena Neumannová: O tom balvanu bychom mohli také hovořit hodiny, opravdu velmi.

Jan Rak: Ale, jasně, vyjadřovat se k otázkám medicíny mi opravdu nepřísluší.

Helena Neumannová: To se říká, ale bavíme se opravdu o vašem tématu, protože jestliže se bavíme o vědomí a podvědomí, tak samozřejmě pracujeme s celým vesmírem.

Kvantová fyzika ukazuje, že objektivní realita je výsledkem pozorování subjektu

Jan Rak: Jasně. Ale tak já budu prezentovat svůj soukromý názor, který skutečně vychází z hluboké syntézy kvantové fyziky a mystiky, a vlastně i ze všech ostatních i vědeckých poznání. Ono to pro normálně smýšlejícího člověka vypadá jako přitažené za vlasy, a ona i často ta kvantová fyzika se zneužívá, že hodně lidí používá pojem kvantování, nebo kvantová fyzika ve smyslu, aby dodala nějakou atraktivitu k tomu všemu, k těm metodám, ale já se domnívám, že z mého pohledu ten nejhlubší přínos toho, co kvantová fyzika světu dala, tak vlastně spočívá v tom, že nám zaprvé ukazuje hranice našeho chápání, co je objektivní realita. Kvantová fyzika podle mě jednoznačně ukazuje, že objekty, které my považujeme za reálně existující, že přeci Měsíc je na obloze, aniž by ho někdo pozoroval, víš, jako že tam bude vždycky, i když tady nebude žádná živá bytost, která by ho pozorovala, z mého pohledu je tento pohled neudržitelný. Kvantová fyzika jasně ukazuje, že objektivní, v uvozovkách, svět je výslednicí pozorování. Takže je to práce pozornosti a toho, jakým způsobem subjekt pozoruje objekt, ta dualita. A teď z mého pohledu je ten přínos pro zdraví podobně v uvědomění si, že i uzdravování, například, má určité úrovně. Kde na té nejnižší úrovni je, dejme tomu, takové to evidence based zdravotnictví, které říká, že když kýchá někdo, tak se tam musí podat nějaká chemická látka, která to kýchání odstraní a podobně, pak jsou vyšší úrovně, třeba informační a podobně, že na té nejvyšší úrovni, která je zdrojem jakéhokoli léčení, je mentální úroveň. Vím, že s tím nebude každý souhlasit, ale z mého pohledu je zdraví výsledkem mentálních procesů.

Helena Neumannová: Vždyť babičky říkaly, je to v hlavě.

Jan Rak: Přesně tak. A podle mě je to jenom o hlavě. A teď to tak vypadá, že víš, že se hodně mluví o placebu, a vůbec, může být něco jiného než placebo? Protože i ty evidence based jako způsoby, které používá, abychom prostě nějakým způsobem medikamentem odstranili nějaké následky, tak jsou taky… tam stačí vlastně taky svým způsobem placebo…

Helena Neumannová: To jsme tady měli několikrát.

Jan Rak: Ano, ano.

Helena Neumannová: My jsme toho příznivci.

Bolest není skutečná, je jen interpretací mozku, a proto se dá trénovat a ovlivňovat

Jan Rak: Tam právě se zase dostáváme na úroveň kvantové fyziky, ono totiž je obrovsky zajímavé, doporučuji všem posluchačům, aby si položili otázku, co to vůbec znamená, že já cokoli vnímám? Víš, a třeba když se bavíme o té medicíně, tak co to je vlastně bolest? Víš, řeknu, mě někde něco bolí a my máme pro to ty narativy. Říkáme, tady se šíří nějaký elektrický signál, tou neurální sítí a tak, a teď ten signál sám není přece ta bolest. Ta bolest sama je cosi, že mozek interpretuje jakési elektrické signály jako bolest. Ta bolest sama o sobě není skutečná. Ale my ji tak vnímáme, to je schopnost vědomí, tomu se říkají kvália, že má schopnost vnímat cosi jako skutečný zážitek, který reflektuje to, co on považuje za objektivní realitu. No a to, že to je jakási… ta interpretace, že člověk cítí bolest, to je skutečně mentální proces. To přeci moc dobře víme. Zaprvé, ten signál, ten mozek se dá svým způsobem utlumit, že ty signály tam pořád existují a mozek je přestane interpretovat jako bolest, to zaprvé, zadruhé, my víme, že každý má úplně jiný práh bolesti, třeba pro někoho je to nesnesitelná bolest, většinou ženy vydrží mnohem víc, že, a tak dále.

Helena Neumannová: Protože rodíme.

Jan Rak: Přesně tak. Takže ono to ukazuje, ta bolest, že se dá trénovat vlastně svým způsobem, tak jak my tomu říkáme vystupování z komfortní zóny, a ten vědomý život vlastně taky spočívá v tom, že se člověk učí mentálně pracovat se strádáním, nebo s tou komfortní zónou a tak. No, takže, to je podle mě kvantová fyzika, její hlavní vliv na proces sebeuzdravení, uvědomění si, že cokoli, i moje fyzické zdraví, tak je vlastně výslednicí toho, jak já pracuji vevnitř s tou nemocí. Teď vezmi třeba, nedávno jsem se setkal s mým přítelem, napsal knihu Návrat z druhého břehu, a popisuje příběh, že měl úžasnou kariéru podnikatelskou, byl velice úspěšný a on to tak popisuje jako u Mašína, který si nebral ohled na… tah na branku, to, takže dotáhl to hodně daleko, až prostě v tom těle se mu našly stovky metastáz a tak dál, zbývalo mu pár týdnů života, a pak popisuje, jakým způsobem se z toho dostal právě mentálním uvědoměním, víš, a ten jeho příběh je prostě úžasný, a taky popisuje, na konci té knihy má tam v podstatě takový návod na to… ta jeho kniha je obrovsky zajímavý návod na to, jak člověk, který se do takovéto těžké situace dostane, tak jakým způsobem by se mohl pokusit se s tím… to zvrátit. On tam popisuje, to je vlastně první… jedna z těch jeho prvních rad je, že s tou nemocí nelze bojovat. Tu nemoc je třeba přijmout. Jako to je jeden z těch nejzákladnějších.

Helena Neumannová: Že to jenom ukazuje, udělej něco jinak, žij jinak.

Nemoc přichází jako výzva ke změně myšlení a vzorců chování

Jan Rak: Přesně tak. Že ta nemoc vlastně přichází proto, aby toho člověka upozornila, že je třeba trošku změnit způsoby myšlení a ty vzorce chování a podobně.

Helena Neumannová: To platí obecně.

Jan Rak: Přesně tak, a já si myslím, že každý z nás má možnost čas od času, i když jako ve formě zdraví, tak mě občas třeba, když se soustředím hodně na naše projekty, tak třeba mi vypadne trošku soustředění se na péči o tělo, tak třeba pár dnů, nebo týdnů si nezacvičím pořádně, víš a tak, já hraji jednou týdně hokej, nebo dvakrát, a to ono občas nestačí, víš, a pak najednou začne něco bolet, a teď chronicky, když třeba záda, anebo tak, to si člověk řekne, jé… víš, jak maká…

Helena Neumannová: Víme.

Jan Rak: A pak si člověk uvědomí, víš, mě na tom vždycky fascinuje, jak vlastně… a pak ještě ve spolupráci s nějakou diagnózou, která je jakoby kletba, že když pak přijde ta zpráva o tom, tak jak to vlastně spouští takový ten zpětnovazební, víš, ten tobogán, že vlastně pak člověk přemýšlí, ježíš to je… Tím se vlastně živí ten strach, ten živí tu nemoc, ten živí ten strach a rozjíždí se to. Takže je podle mě vždycky třeba prostě se zastavit, trošku se zamyslet nad tím, co se děje a pokusit se v sobě najít odvahu, aby se člověk postavil té situaci s vděčností, že tedy přišla, a už tedy jako hodně důrazná výzva, aby se člověk rozhodl, jestli tu modrou, nebo červenou pilulku… Já vím, že jsou situace, které se mohou zdát, že ten člověk za to nemůže, víš, a vím že… jako já mám velký respekt k medicíně, když jsou právě situace, kdy se člověk dostane nějakým, dalo by se sice taky diskutovat o těch příčinách, ale dostane třeba, víš, nějak se zlomí noha a co…

Helena Neumannová: Akutní medicína, tu máme fantastickou.

Jan Rak: Jasně, tak já myslím, že samozřejmě velký respekt, moje maminka je taky zdravotní sestra, v devadesáti stále ještě chodí sloužit, tak…

Helena Neumannová: Neuvěřitelné…

Otázka přebírání odpovědnosti za svůj život souvisí i s energií a penězi

Jan Rak: Nicméně si myslím, že stejně jako s těmi názory… víš, hele, to je právě, když jsem teď udělal takovou parabolu, protože ty jsi se ptala, proč se opíráme ve svém vlastním vnitřním prostoru o ty pravdy, které nám jakoby někdo vsouvá jako autorita. Proč se opíráme právě o tyto autority. A lidi se ptají často, jak je to s těmi zdroji energie, proč už dávno nemáme každý nějakou decentralizovanou jednotku, která by nás mohla osvobodit od těch ČEZů, no a souvisí to i s tím zdravím, úplně stejně, když se někdo zeptá, jak to, že už nemáme tu energii volnou, tak je to také o té odvaze úplně prostě stejně jako v té nemoci. Jak to, že když tedy se něco tak děje, a já vím, že mám možnost jako vzít tu svoji vlastní odvahu a postavit se, jak to, že tedy jdu k tomu doktorovi a nechám ostatní, aby se postarali o moje problémy? To s tou energií je to to samé.

Helena Neumannová: Nemohl bys to trošku víc rozvést?

Jan Rak: Já tomu říkám lichva podporovaná státem za bílého dne. To se nedá jinak nazvat. Ta energie je tady pro všechny, to, že budeme za chvilku platit i za to, že polykáme vzduch a dýcháme, o tom žádná, ale s tou energií jsme to skutečně tak nějak nechali dojít do úplného směšného tragikomického konce. To si troufám říct. Že teď už je to tak, že mladí lidé nemají šanci bydlet, mladí lidé nemají vlastně šanci žít, a co se děje? Kupují si tiny houses, chodí žít na pláž, žijí s jedním počítačem, možná je to dobře, já neříkám že ne, já mám doma dvacetiletého a sedmnáctiletou, a učím se od nich, protože chtějí žít úplně jinak, než my, a to je to krásné, i když zrovna my žijeme v přírodě, ale prostě rozumíme si, a mě fascinuje, kam až to musí dojít, než někdo bouchne do stolu, nezastřelí ho, nezlikvidují ho, tak jak se dělo v minulosti, a řekne, tak přátelé, tady je tahle energie, a pojďme ji užívat. Jak jste daleko v Elia?

Mladá generace nás učí odvážně žít a vytvářet alternativy k současnému systému

Jan Rak: Já si myslím, že to je úžasná otázka, že to opravdu souvisí právě s tím přijímáním zodpovědnosti sám za sebe. Jak jsi zmiňovala ty děti, my máme úžasná vnoučata, která mě nepřestávají fascinovat, víš, je to úžasné, můj vnuk Honzík, tak já si tak trošku v legraci o něm říkám, že v šestnácti přestal pít a kouřit, hele, on vstává třeba… má školu od sedmi, tak vstává v pět, aby si šel dát studenou sprchu, zaběhat, zameditovat, aby stihl… Víš, to je…

Helena Neumannová: To je nádhera. To už ti fakt roste ale konkurence. A to se mi líbí.

Jan Rak: Přesně tak. Takže z tohoto pohledu já nemám žádné pochybnosti, jsem úplně v pohodě. A zase k té hře, a ty peníze, ty jsi správně říkala, že vzduch nám zůstane jako poslední komodita, za kterou se nemusí platit…

Helena Neumannová: Ale jak dlouho.

Jan Rak: V Japonsku vím, že se v nějakých barech prodává horský vzduch, tak… Ale dívej, my jsme přistoupili na hru, že já to často vidím na těch fórech, kde se baví o volné energii, tak tam ten argument je vždycky jako „there is no free lunch“, víš, že nic není zadarmo. Hele, nechali jsme si vnutit tu hru, že za všechno se platí a že když se nad tím zamyslíš, že nejdůležitější komodita životní je nějaké číslo, někde na nějakém kontě a které je ale veskrze virtuální, tam nereflektuje žádný… jako kdyby tam byl nějaký balíček bankovek, nebo něco, ale je to jenom číslo…

Helena Neumannová: Ještě, navíc, rubáš nemá kapsy. Vždyť to je taky stará pravda, že jo.

Jan Rak: To uvědomění si například, že jdeš do banky a zažádáš o úvěr, že jo, no tak oni tam jenom vytvoří tu položku někde, a tam napíšou číslo toho úvěru, ne, že by se to někam přesunulo.

Helena Neumannová: Už to není podloženo zlatem, že.

Jan Rak: No, jasně, no. Takže ten finanční systém je z mého pohledu taky prostě úžasná hra, která taky fascinujícím způsobem funguje, a teď zase záleží… a já bych to taky viděl, já se omlouvám za svůj možná přehnaný optimismus, ale je to vždycky o tom, že čím je ta hra těžší, tím víc tě pak může potěšit tu hru prokouknout a vystoupit, nebo zvítězit, víš.

Helena Neumannová: Alespoň vnitřně.

Zdraví, vztahy i prosperita jsou otázkou mentálního nastavení

Jan Rak: No jasně, protože já si myslím, že ty naše programy, třeba se hodně mluví o seberozvoji, a tak se zase ukazuje, že stejně jako zdraví, nebo vztahy, nebo prosperita, víš, jsou zase otázky mentální. To my řešíme hlavně často, ozývají se lidé, kteří řeší jenom zdraví. Jednu z těchto tří oblastí řeší asi každý z nás. Prosperitu, zdraví, vztahy. A že vždycky jakýkoli problém, podle mě, je řešitelný právě na té mentální úrovni. Víš, já jsem taky dřív si myslel, že abychom měli třeba dost peněz na to, tak musíme být od rána do večera v práci. Takové to inženýrské.

Helena Neumannová: Cestovat, aby děti nejedly jedy, ale aspoň aby si koupily kvalitní jogurt od farmáře, že jo, tak ono to něco stojí.

Jan Rak: No. Tak se to zdá, že prostě je to v prvním řádu vždycky o tom mentálním nastavení. I bohatství, i zdraví, cokoliv. Takže, jak jsi právě zmiňovala tu poměrně tristní situaci, že v tom obrovském důrazu na ten finanční aspekt, že všechno je třeba přepočítávat na ty jednotky energie, které říkáme peníze, tak si myslím, že lze pozorovat velký posun, existují dneska alternativy, lidé vymýšlí různé alternativy, jak z tohoto systému, jak v tom matrixu vlastně trošku vystoupit. Podle mě kryptoměny možná, je to úžasně zajímavé, taky alternativa, vím – teď mi to vypadlo – že můj kamarád bydlí v Brně a že jsou tam farmáři spolčení a mají svoji vlastní měnu, teď jsem zapomněl, hezky se to jmenovalo…

Helena Neumannová: Já myslela, že barterují. Výměnný obchod, že jo, půjdeme zpátky k výměnnému obchodu.

Jan Rak: Oni barterují a mají jakousi, něco ve smyslu, já jsem ti dal dvě vajíčka a teď nemám nic, co bych ti za to… tak nějaké takové tam mají platidlo.

Helena Neumannová: To je hezké, to je hezké. Ty to vidíš pozitivně?

Jan Rak: Já to vidím pozitivně, ale hlavně možnost právě, víš, pro hlavně pro tu mladou generaci a tak, že tak čím dál tím víc adorují to přepočítávání na peníze, no, tak se tak trošku řítíme do zdi. Jako že se blíží ten náraz do zdi. A to vidím úplně ve všem. Za mě je to osvícení, bych řekl, poznání, že všechno je vlastně úplně jinak. Že žádná pravda, jakákoli pravda, kterou jsem si za celý svůj život převzal jako pravdu, tak není absolutní, že prostě každá z nich je kandidát na to, aby byla přehodnocena. Tak v tomto si myslím, že prostě mají ti mladí příležitost, tak pojďme vytvořit nový systém. Lepší, spravedlivější.

Helena Neumannová: Abychom našli novou demokracii.

Každý z nás může být tvůrcem vlastního zdraví i prosperity

Jan Rak: Je to jenom na nás. Je to jenom na nás, prostě. Já osobně se bráním myšlenkám, že se to nedá úplně vyvrátit, protože jsme obětí. Víš, to je vždycky, že někdo prostě z nějaké banky, nějací zlí bankéři, nebo… Já si myslím, každý z nás prostě prožívá svůj život v různých cyklech, kde se pohybuje na spektru, bych řekl, úrovně vědomí, kdy na tom nízkém, na tom jednom extrému je role oběti, a na tom druhém opačném konci na těch nejvyšších vibracích je role tvůrce. Víš, já neříkám, že někdo je oběť a někdo druhý je tvůrce. Víš, ale pohybujeme se tak nějak, fluktuujeme, někdy je to lepší, někdy je to horší, tak já bych všem posluchačům prostě moc přál, aby se co nejvíce blížili k tomu spektru těch vibrací, kdy se stáváte tvůrcem, protože tím jste. Každý máte možnost, každý si může tvořit jak své zdraví, stejně tak se to týká prosperity, není to tak, že být movitý, mít peníze je něco špatného. Jak se říká, že když já mám víc, tak ti ostatní mají míň. Nebo to jsou všechno programy, které jsme si nechali vmanipulovat proto, abychom právě ty žádné peníze, tudíž energii, nebo potenciál, k rozvíjení vlastních životních atributů tak, abychom ten potenciál odevzdali, že. Takže bych všem posluchačům přál, aby se co nejvíce odvážili pohybovat se na těch nejvyšších stupních toho spektra v blízkosti toho tvůrce.

Helena Neumannová: To jsou krásná slova. Já ti strašně moc děkuji za to, že jsi byl naším hostem Laskavé soboty, milí posluchači, my budeme mít Jana Raka i v Levandulovém údolí na Laskavé neděli s Martinou Kociánovou, určitě se brzy domluvíme, a já myslím, že tato povzbudivá slova naznačují, že život je parádní jízda. Takže si nenechte namluvit, že nějaká nemoc, nebo možná finanční potíže, nebo vás někdo opustil, nebo vám někdo odchází, že zničí váš život navždy a že není z toho cesty ven. Věřte, že to je lekce, jak řekl pan profesor Rak, která tady musí být a které máme čelit, s kterou bychom měli pracovat pro to, aby zítřek byl lepší, hezčí, aby byl tou parádní jízdou, a my věříme, že jsme vám alespoň trochu dodali odvahy, ukazatele cesty, a shodneme se všichni na tom, že schovat se za nemoc, nebo za jakýkoli problém, a litovat se a být tou chudinkou, no, možná pár chvil, minut, hodin to může fungovat, ale dlouhodobě je to cesta do pekel. Takže buďme těmi tvůrci, a vysílejme do vesmíru ty myšlenky, které bychom opravdu chtěli žít. Jestli tedy takhle se můžeme rozloučit.

Jan Rak: S odvahou a láskou.

Helena Neumannová: Takže díky moc a mějte se krásně.

Jan Rak: Já taky moc děkuji a přeji všem, ať se daří.

Martina: Evo Filipi, ty jsi řekla: „Abych si na to udělala názor, musela bych být u toho“. Copak ty nečteš česká média? Tím se tě chci zeptat, jestli jsme – a byli jsme informováni v době tvého mandátu a tvé diplomatické mise na Blízkém východě – o situaci v Sýrii a na Blízkém východě skutečně realisticky.

Eva Filipi: Já si myslím, že jsme byli informováni velmi jednostranně. Hlavní média tady podávala informace, které odpovídaly příběhu, který si my přejeme. A skutečně, já s tím mám bohaté zkušenosti. Když jsem jezdívala na konzultace domů a viděla jsem na ČT 24, kdo promlouvá k Sýrii, tak to byla hlavně ideologie, hlavně záměr, a cokoliv vyhovovalo našemu příběhu, co že to Asad zase udělal – a to se hezky publikovalo. Ale už se neřeklo B, tedy, kdo stojí proti Asadovi? A proč? A co se děje dál? To už se nehodilo. Nemyslím, že to nepředávala jiná média v zahraničí, ale tady jsme byli informováni velmi jednostranně, černobíle.

Martina: Takže si teď můžeme jen domýšlet, jak jsme informováni v tuto chvíli.

Eva Filipi: Ano, bezesporu. To je ale obecně i v jiných agendách a v jiných tématech, když potřebujete říci nějaké sdělení, ale mezi tím máte záměr, tak to dokážete říci tak, aby to odpovídalo tomuto záměru. A zjišťuji, že to je nejen pokud jde o Sýrii a Blízký východ, ale že to je skutečně i v jiných agendách.

Syrský prezident Šara chce zemi ovládnout silou, a pak budovat „občanskou společnost“. Ale ta už tam byla, a teď, po vítězství islamistů, tam není.

Martina: Když teď máme Sýrii bez Asada, co z toho pravděpodobně bude vyplývat pro Evropu? Můžeme se připravit na proud uprchlíků ze Sýrie k nám do Evropy? Nebo – jak si to přejí západní politici – z Evropy do Sýrie?

Eva Filipi: Tak to myslím, že už je nám snad všem zřejmé. Zaprvé ti, co jsou v Německu, se do Sýrie vracet nebudou, budou tam jezdit na prázdniny, ale zpátky nepůjdou. Ti, co aktuálně žijí v Sýrii, tak hodně Syřanů se bojí o život – křesťané, alavité – a o to, jak žít dál. A už mám řadu osob, které žádají o pomoc, kterou jim nemůžeme dát ve smyslu, aby se dostali do Evropy. Nedovedu si teď představit, jak by tato vlna vypadala, protože Turecko chce vrátit své syrské uprchlíky – byť pod silou, násilím – takže přes Turecko už by to asi nešlo. Já nevím, do jaké míry by tito lidé měli možnost se dostat do Evropy, protože Evropa teď nastavila jiná pravidla azylového řízení, to znamená i vízovou politiku. Myslím, že by to pro ně bylo velmi ztíženo.

Martina: Volby v Sýrii se podle prozatímního prezidenta Šary uskuteční nejdříve za čtyři roky.

Eva Filipi: Až za pět let – říká.

Martina: Za pět? Co z toho vyvozuješ?

Eva Filipi: Vyvozuji z toho, že on si myslí, že to tam nějak může ovládnout silou, a potom teprve začne budovat cosi, čemu bude říkat „občanská společnost“. Občanská společnost tam byla – dobře, byla omezena, ale znala jsem mnoho skupin, byli to umělci, neumělci – a ti tam teď nejsou. Jestli si on myslí, že volby budou za pět let, tak tam bude vládnout krutou rukou za pomoci těch, kteří jsou k tomu vycvičeni. A co bude dál?

Martina: Svobodné volby.

Eva Filipi: Svobodné volby. Tak zase mám „trpký úsměv“. Svobodné volby? Dobře, svobodné volby jsme zažili v Egyptě. Kdo zvítězil? Muslimský bratr Mursí. Musel to vzít do ruky generál Sísí, a učinit vojenský puč a svobodné volby. Zase mám otazníky a „trpké úsměvy“, nejsem nadšená, nedělá mi to dobře, je to špatně, protože to, co mě na tom mrzí, je, že přihlížíme a že jsme jenom pomohli něčemu, co teď opravdu… Když mi řekl jeden šéf italské nemocnice: „Sýrie? Zvykni si. Syria has gone. Sýrie odešla“ – tak mi není úplně dobře. A když nedávno na letišti zavřeli bývalého velkého muftího v Damašku Hassouna – neuvěřitelně vzdělaný a otevřený člověk, který jezdil po světě, po konferencích ekumeny, křesťansko-islámského dialogu, velmi, velmi významný člověk – a dali mu pásku přes oči, tak sne mě skoro zastavilo srdíčko, protože to byl Asadův muftí. On už asi tři roky nebyl muftí, ale to je něco, co opravdu… Toto je spravedlnost? To nebyl radikální muslim.

Jestli mohu říci jeden malinký příběh, abych ti ozřejmila, proč se na Evropu dívám, jak se dívám: Tento muftí měl syna po graduaci – dvaadvacetiletý, mladý člověk – a tito rebelové, kteří tam dnes vládnou, ho zastřelili, když vycházel z ceremonie. Byla schůze Evropské unie v Damašku, a pokyn šéfa delegace Evropské unie pro všechny z nás byl, že nesmíme kondolovat, protože tento spirituální vůdce, tento muftí, je přece Asadův. Tak to jsem si pro sebe řekla: „To je moc.“ Druhý den jsem si vzala lehký šáteček, a šla jsem kondolovat velkému muftímu. A tipni si, kdo tam seděl? Němec, Brit – to ještě byli v Evropské unii, a Francouz.

Martina: Tomu se říká „Jednota slov a skutků“.

Eva Filipi: Takže tam seděli – a přála bych ti, abys viděla jejich obličeje, když mě viděli. Ale oni neuměli arabsky, takže muftí vstal a objal mě, a povídali jsme si hlavně spolu. Takže se nedivme, že když jsem řekla, že se z té výseče někdy objeví některé momenty, které mám vůči Evropské unii kritické, a to možná rychleji, než kdybych seděla tady, protože bych si toho asi tolik nevšímala. Takže promiň, já jsem se vrátila k Evropské unii, na což nebyla otázka. Opravdu to, že chtějí na tomto člověku činit spravedlnost – teď je někde tam, a myslím, že zítra budu volat jeho synovi – ale já teď nemohu pomoci, my nemůžeme pomoci. Opravdu je řada lidí, kteří by rádi Sýrii opustili, ale spravedlnost v rukou těchto lidí není – myslím – něco, co by nám mělo vyhovovat.

Je otázka, zda Sýrie vydrží jako jednotný stát, nebo se rozpadne podle náboženských a etnických linií

Martina: Myslíš si, že muftí tento lidový soud přežije?

Eva Filipi: Přála bych si, aby přežil, ale nemyslím si to. Nebo doživotí – nevím. Teď tam skutečně vlastně nic nefunguje.

Martina: Myslíš si, že je předčasné se bavit o tom, jestli Sýrie vydrží jako jednotný stát?

Eva Filipi: Je to předčasné. Jsou indicie, zprávy, že toto je jedna z variant: Nahoře si vezmou kousek Turci, vlevo budou alavité, uprostřed sunnité, východ budou Kurdové, na jihu budou drúzové. Je známá informace, že část drúzů jela to Tel Avivu žádat o pomoc Izraelce, aby je ochránili. Tato fragmentace, nevím – je možná? Není možná? Jak by to ovládali? Tak viděli jsme to na Balkáně, takže precedens je. Teď se bojí nejenom křesťané, ale mám zprávy, že se bojí i – říkáme jim „umírnění“ muslimové. Sunna v Damašku a v Sýrii byla ta, která měla víru, která chodila do mešity, měli svá pravidla víry, ale byli to velmi nezradikalizovaní, velmi běžní obyvatelé – a ti se také hodně bojí. Protože po Damašku jezdí – podle videí – auta, Alláhu akbar, a vykřikují, že kdo není pravověrný muslim, je káfir, je nevěřící – a nevěřící zabíjíme. Takže tam je také tato atmosféra.

Martina: Ty jsi říkala, že precedent tady je, a vzpomínala jsi bývalou Jugoslávii. Já jsem si při té příležitosti vzpomněla na výrok bezpečnostního analytika Milana Mikuleckého, který říká, že když se podíváme do minulosti, tak po pádu Kábulu a nástupu Tálibánu k moci v Afghánistánu, Evropa velice nahlas říkala, že pokud budou ženám upírána některá základní práva, tak to tak nenechá. Ale výsledek je samozřejmě takový, že to tak Evropa nechala. Myslíš si, že pravděpodobný scénář je takový, že se nám Sýrie rozpadne, rozdrobí, utopí se v občanské válce, a Evropa bude muset od toho dát ruce, protože s tím tak nějak nemůže nic moc dělat?

Eva Filipi: Prognóza je samozřejmě velmi těžká. V tuto chvíli, dnes, bych si dovedla představit, že toto může být výsledek, že to bude fragmentace, nebo ještě nějakou dobu může být mnoho bezpečnostních incidentů. Já mám zprávy o bezpečnostních incidentech, a je to neustálé. Není dne, aby někde nebyl výbuch, aby někde nebyly nějaké další momenty násilí. Samozřejmě k tomu se ještě přidávají permanentní, neustálé letecké útoky Izraele. Pravda je, že z počátku Izrael útočil především na sklady zbraní, protože nechtěl, aby se zbraně dostaly do rukou Šarovi, protože Izrael opravdu Šarovi nefandí. Šara měl druhý den krásný projev vůči Izraeli, že jim otevře ambasádu v Damašku, ale ukazuje se, že jednak dostal za uši ze strany Arabů ze Saúdské Arábie, a jednak Izrael už velmi otevřeně říká, že Šara a spol. – to ne.

Martina: Ale Sýrie byla nepřítelem Izraele i za časů Asada.

Eva Filipi: No, nepřítelem? Za časů starého Asada byly Golany velmi tiché, a byla tam nepsaná úmluva, že se tam nebude nic dít – a nedělo se.

Martina: Bylo to demilitarizované pásmo, a dodržovali to.

Eva Filipi: Ano, samozřejmě. A také po dlouhou dobu, kdy si Evropa říkala, že Asad musí odejít, se k tomu Izrael dlouho k tomuto našemu úsilí nepřipojoval, a trval na tom, že u Asada platí, že poznaný nepřítel je lepší než nepoznaný. A objevuje se, že to takto je. Takže oni měli za Asada klid. Navíc tam skutečně docházelo k jistým kontaktům a varováním, a podobně, kdyby se něco dělo. Takže Izrael se na Golany mohl docela spolehnout. Dnes je patrné, že měli pravdu a že Šara není pro Izrael – aktuálně pro Netanjahua – důvěryhodný, a pokračují v bombardování všech cílů. Říkají, že jsou íránské. Dobře, Íránci už tam nejsou, jsou to zbraňové cíle, a tak dále, aby se nedostaly do rukou Šary.

Jednání s Asadem byla vždy příjemná a povzbudivá, a pomáhal nám v kauzách, které jsme dělali

Martina: Evo Filipi, ty jsi zůstala – na rozdíl od naprosté většiny západních diplomatů – v Sýrii i v době občanské války, a vykonávala jsi i pro příslušníky jiných zemí diplomatickou službu. Zároveň jsi zmínila, že jsi jezdila do Bruselu, že jsi jezdila do epicentra Evropské unie. Je tam někdo, kdo Blízkému východu opravdu rozumí, nebo někdo, kdo tam aspoň byl? Narazila jsi tam na odborníky?

Eva Filipi: Já tomu rozumím. Dám dvě roviny: Jedna je, že jsem byla pozvána do Evropského parlamentu, takže to bylo ohromení v sále, protože já jsem si řekla: „Tak, buď budeš říkat fakta, nebo budeš říkat to, co jim udělá radost – ale to nejsi ty.“ Takže jsem říkala fakta, jak to z Damašku vidím, a musím říci, že to nejprve bylo fakt ohromení v sále. Padesát lidí prostě ztuhlo, a pak se začaly objevovat ručičky, a začala debata, a pořád mě pronásledovali – při jídle a při obědě – že jsou hrozně happy z toho, že jim někdo říká také něco jiného. To je jedna stránka.

Druhá věc byla, že jsem byla pozvána od Komise. Já se přiznám, že jsem se zachovala tak – nevím, jak bych to řekla – že jednu švédskou reprezentantku málem postihl z toho, co jsem říkala, infarkt. Ti, kteří by tomu chtěli rozumět – a někteří takoví tam určitě byli – nedostali prostor, protože nad tím zase byla poklička, tedy, že tendence je taková, náš záměr je takový. Takže je to zvláštní ztuhlost, jako když někomu ztuhnou končetiny, nebo svaly, a člověk se marně do této ztuhlosti snažíš udělat díru, nebo to rozhýbat. Takže my jsme se fakt snažili. Já jsem nebyla jediná, kdo se o to snažil: Italové, Španělé, Rakušané. Rakušané – tam byl můj rakouský kolega, který prožil šest let v Bruselu, a ten bojoval jako lev. Ale naráží to na zaprvé na to, co víme, že se velcí musí dohodnout, to znamená Německo a Francie, a dříve ještě Londýn. Čili to naráželo na hradbu toho, že to nevyhovovalo Francii ani Německu, a na to, čemu já říkám „intelektuální lenost“, tedy, že lidé v Bruselu mají nějaký svůj zajetý způsob, který je velmi pohodlný, mají tam hezké stoly, hezké oblečení a dobré jídlo. A pak se napíše papír, ten si přečtu a jedu podle tohoto papíru. A momentem, kdy by tento papír narušila fakta, či něco jako „změňte pohled“, tak to už se mi nechce, protože to bych musela začít přemýšlet. Proto tomu říkám „intelektuální lenost“. Takže tato tendence – my jsme tomu říkali skupina like-minded – tam byla, ale vždy to narazilo na jakousi ztuhlost záměru ve smyslu: „My to přeci takhle chceme, tak to tam nemůže být, to nevyhovuje, protože fakta jsou zbytečná, protože jednou musí odejít.“

Martina: V rámci jednoty nekazme příběh pravdou.

Eva Filipi: To je hezky řečeno. Nekazme – ano.

Martina: Evo Filipi, jak budeš ty osobně vzpomínat na Bašára Asada, se kterým ses několikrát potkala?

Eva Filipi: Jako na člověka, který má teď jiný příběh – v Moskvě, a nemyslím si, že mu tento příběh bude vyhovovat. Také bych nerada, aby Rusko vydalo Asada ke spravedlnosti do Damašku. To bych velmi nerada. Já na to vzpomínám bez zvláštních emocí, protože se člověk musí naučit, aby zůstal na svých nohou. Nepodléhat emocím – to můžu doma, u své kávy. Takže já nepodléhám emocím. Už skončil – nepláču, a tak. Ale musím říci, že jednání s ním byla vždycky velmi příjemná a povzbudivá, a pomáhal nám v kauzách, které jsme dělali. Tak asi takhle. Teď má jiný příběh, a nezávidím mu ho.

Martina: U nás byl dlouho prezentován – a vlastně stále je – jako tyran, jako člověk, který vládne Sýrii železnou pěstí. Můžeš potvrdit, že něco jiného byl Bašár Asad, se kterým jsi jednala, a někdo jiný byl Bašár Asad, který tam vládl?

Eva Filipi: Bylo to, řekla bych, věcí vývoje. Když nastoupil, tak skutečně nebyl do pozice prezidenta připraven. Přesto se snažil o reformy, ekonomické reformy. Měl tam jednoho výborného Syřana, šéfa ministerstva čehosi, a ten dělal ekonomické reformy. Měl tendence zemi ozdravit. Pak, po několika letech, viděl, že jistý systém vládnutí je možný v jistém společenství, že to není možné aplikovat tak, že tady budou okamžitě reformy. Jestli se to tehdy utužilo, to nevím, ale v roce 2010 to byla běžná blízkovýchodní země, nebo spíše sekulární blízkovýchodní země. A po roce 2011, kdy začínala fungovat opozice, tak ještě jednáním s opozicí pověřil svou poradkyni. On nebyl takový, že by si okamžitě dal něco přes oči, a nebude vnímat. On velmi vnímal.

Martina: To znamená, že inicioval jednání s opozicí?

Eva Filipi: Ano. Pověřil poradkyni Busajnu Šában jednáním s opozicí. Nicméně my jsme byli rychlejší. Náš záměr, aby k tomu nedošlo, byl rychlejší. On dokonce v roce 2012 zrušil v ústavě vedoucí úlohu strany Baas. To podle mě bylo velké. To bylo velké zrušit to. To je něco, jako kdyby se u nás v 85. roce zrušila vedoucí úloha KSČ. To byla takováto struktura. Nicméně my jsme byli rychlejší.

Západ záměrně podporoval v Sýrii radikální opozici, a tím Asada donutil, aby rozhodoval vše sám

Martina: A co jsme udělali, aby nedošlo k jednání Bašára Asada s opozicí, aby se neuskutečnilo?

Eva Filipi: Začali jsme opozici intenzivně dodávat zbraně, podporovat opozici. A velmi brzy se ukázalo, kdo je na druhé straně. Opozice, se kterou se dalo jednat, byli Damašané. A s těmi, se kterými se nedalo jednat, to byli ti radikálové, to byla radikální skupina, nebo několik skupin.

Martina: A my jsme nedopatřením vyzbrojili tu radikální?

Eva Filipi: Ne nedopatřením, ale záměrně. To je to, co jsem asi vyprávěla v jiném podcastu, že i místní síly, Syřané na americké ambasádě, kterou jsme spravovali, byli takoví, že: „Tak dobře, tak budou reformy. Bude to lepší.“ Protože Damašané chtěli reformy, nechtěli pád režimu. Nicméně po roce za mnou Syřané přišli, a řekli: „Když vidíme, kdo stojí proti nám, jsme s Asadem“. Takže běžely roky, a Asad měl plné ruce práce. V roce 2015 mu pomohlo Rusko, pomáhali mu Íránci, a pomalinku se měnil systém vládnutí do toho, že v posledních letech už to byl on, kdo rozhodoval. Předtím měl řadu šikovných ministrů, a řadu dalších, potom šéfové tajných služeb, a tak dále, to byli loajální lidé, a on tehdy nedělal veškerá rozhodnutí. Ale náporem proti němu jsme ho donutili k tomu, že pak byl opravdu jediný, kdo rozhodoval. Já nevím, jestli podepisoval rozsudky smrti, ale vím, že někdy rozhodoval o vízech pro Evropany, a tak, to už jsem si pak ověřila. My jsme ho tím tlakem dostali do pozice, že už pak asi nevěřil vůbec ničemu, a rozhodoval podle toho. Samozřejmě bych musela udat řadu konkrétních příkladů. Ale my jsme ho pak do toho dostali, ale…

Martina: My jsme si toho absolutního vládce vyrobili?

Eva Filipi: My jsme si ho tak trošku vyrobili. Jo, to mohu říci, protože těch 13 let předtím tam bylo patrné, že to bylo daleko svobodnější než v závěru. Takže my jsme si ho tak trošku vyrobili, my jsme vlastně chtěli krutovládce. Jo. Ty příběhy jsou dva, a my jsme si vzali jednu část příběhu, aby nám to vyhovovalo, protože to tak chceme. A zapomněli jsme, že – Martino, my, Evropská unie – už opravdu nejsme středobodem vesmíru, a oni se v Bruselu pořád tváří, jako by si neuvědomovali proměny celé planety, celého světa. Mně to přijde, že to tam zastydlo, a je mi to hrozně líto, protože to odneseme. Nebude to jednoduché. Ale vraťme se k Asadovi. My jsme si ho trochu vytvořili – to jsem opravdu pozorovala.

Diplomacie je dialog a jednání. Před každým rozhodnutím je třeba se zeptat: Bude moje země bezpečnější?

Martina: Ty říkáš, že to odneseme. My už jsme to v různých odpovědích drobně nakously, ale jak si myslíš, že bude vypadat, že to Evropa odnese?

Eva Filipi: V Sýrii? Nebo celkově?

Martina: V Sýrii, a co vlastně tato nerovnováha může vyvolat na Blízkém východě.

Eva Filipi: Sýrie asi ne, jedině tedy v podobě nějaké migrace. To se neodvažuji teď říct. Protože kdo mohl, už utekl. Tam už toho mnoho není. Nevím, jestli v podobě migrace. Blízký východ je křehký a jsou to naši sousedé. Co se tam teď nadále může odehrávat, to je veliký otazník. Nejenom Sýrie, Irák, Írán. Írán určitě přemýšlí, co dál. Bude se domlouvat s Izraelem nebo ne? Trump už si vyměnil dopisy s Íránem. Turecko? Turecko je mocná země, druhá největší armáda NATO. Podívejme se dneska, kolik statisíců lidí demonstruje poté, co zavřel svého oponenta Imamoglu. Egypt, Jordánsko, Gaza, Netanjahu, to odpovídá celkové světové proměně. A mně přijde, že naše část žije v hezkém blahobytu, ok, všechno běží, jenom jsme teď tedy znepokojeni, že nás brzy napadne Rus. A nevím, jestli se do budoucna buňky Islámského státu mohou opět rozšířit do nějakého chalífátu. Jestli by nás to potom ohrozilo, nebo by se propojili s těmi, co v Evropě jsou. To všechno pořád platí, to neusnulo. Nebo usnulo na nějakou chvíli.

Martina: Spíš mediálně než fakticky.

Eva Filipi: Mediálně než fakticky. A znova jsem něco četla o buňkách Islámského státu na území Sýrie, a že jejich cílem není Sýrie, jejich cílem je svět jako takový. Takže tam musí zavládnout pravý islám. A ty buňky máme tady, tyto bytosti jsou v Evropě. Čili může to být velké. Já nevím. Tyto možnosti jsou na mnoha úrovních. Jak teď učinit stabilitu, když je pro nás, pro zbytek světa, pro Ameriku, velmi převratná doba. To jsou otazníky. A strašně bych si přála, abychom měli mnoho moudrých bytostí, které to pochopí, a to nejenom v Česku, ale v Evropě, abychom se uměli zachovat bez hrozeb a zbrojení. Protože když budeme mluvit o zbrojení a hrozbách, tak udržujeme negativní energii. Když budeme mluvit o tom, že bychom možná měli udělat víc pšenice, tak… Já to samozřejmě trošku zjednodušuji.

Martina: Zkrátka chřestění zbraněmi vyměnit za diplomacii.

Eva Filipi: Ano, a diplomacii dostat na základní diplomacii, a to je dialog a jednání. A vždycky, než přijmu nějaké rozhodnutí, si říct: Bude moje země bezpečnější? Bude moje země stabilnější? Bude moje země více prosperující? A když si položím tyto tři otázky, tak pak teprve bych se měla rozhodnout, a činit nějaká rozhodnutí. Ale to myslím, že jsme ztratili v návalu všelijakých ideologií. Ztratili jsme schopnost soustředit se na jednoduché otázky, zájmy. To není nic ošklivého – mít zájmy.

Martina: Pečovat o svou zemi a o své občany.

Eva Filipi: Pečovat o svou zemi a o své občany. Na tom není nic špatného, mít na mysli zájmy České republiky, zájmy své země.

Martina: Evo Filipi, já ti moc děkuji za to, že jsi nám teď v závěru připomněla ta úplně nejjednodušší fakta, která jsou tím víc moudrá. Díky za to.

Eva Filipi: Rádo se stalo. Nevím, jestli to bylo moudré, ale je to hodně složitá doba, a měli bychom opravdu dbát na to, abychom z této složitosti přišli k něčemu jednoduššímu a jasnějšímu.

Martina: Děkuji ti za tu připomínku.

Vážení posluchači Rádia Universum, dnes bych rád svou úvahou osvětlil výskyt nevyhubitelného fenoménu, který světem vládne věky věků.

Diaspora blbosti má svůj pradávný základ v okamžiku a na neidentifikovatelném místě, kdy se více jak dva blbci dostali do sporu a začali se rozptylovat po celé planetě.

Mezi tím, co diaspory řady jiných národů zanikaly ve splynutí s národy územními, diaspora blbců zůstala neochvějná, pevná a stále úřadující. Své dílo koná pod nevyhlášeným, avšak o to více platným heslem; NEZANIKNEME, v jeho plném významu, a to velmi efektivně a masově. Národ blbců nejenže nemá hranice, ale nemá ani etnickou signifikaci, protože národ blbců jest natolik nadnárodní, že je v pravdě prvním kódem planetárního člověka tak, jak si ho ve výskytu přeje globalistický klan sociálních inženýrů. Je to národ jednotný, uvědomělý, a ve své podstatě oddaný svému původu.

A přece si jednotlivci, ani skupiny tohoto národa nejsou úplně rovni. Ba co víc, oni se rozdělují na mnoho skupin a podskupin. Mají svá nepsaná pravidla i rituály. Je velký rozdíl mezi blbcem vzdělaným a blbcem informacemi a rozumem nepolíbeným. V prostředí vzdělaných blbců se rádo hojně používá cizího názvosloví, zatímco u nevzdělaných blbů se vyskytuje možná občas, zato se zničujícím dopadem o síle mnohonásobku jednotky pro blbost. Je třeba rozdíl mezi blbcem vědomým a nevědomým, stejně jako mezi blbcem sebevědomým, smělým, drzým, nebo naopak ostýchavým. Není však rozdílu mezi následkem jejich působení. Ač jednotný národ, přece tak rozmanitý a rozdílný. Nechť vás to však neklame, že to je snad nějaká Achillova pata národa blbců, že to je něco, co by ho mohlo rozdrobit a nechalo zaniknout v členitém společenství lidstva. Právě naopak. Blbost, podstata národa blbců, disponuje schopností měnit svá skupenství téměř kouzelně, až nadpozemsky. Kde se vypaří, tam se za krátký čas opět objeví, jako velká, zapáchající kaluž. Kde shoří, tam se zazelená, coby zástupce nejplevelovatějšího druhu s téměř mimozemskou urputností. Kde zchátrá, tam se vitálně probudí z kořenů, jako strom věčnosti. Kde se rozpadne, tam se opět zocelí a zpevní.

Od pradávna zdravý rozum vede s obdivuhodnou srdnatostí nekonečné bitvy s blbostí, vědom si přitom hořké skutečnosti, že národ blbců má ve své armádě nevyčerpatelné zdroje zvrácené kreativity. Budiž však požehnání všem obráncům zdravého rozumu za to, že blbost je viditelná a že vítězí jen dočasně, že ji lze držet v odstupu, že možná zatím úplně nepřeválcovala všechna místa lidského výskytu. Tento předpoklad v nás živí naději, že snad jednoho dne sama blbost, unavená ze sebe, složí své zbraně a spočine aspoň na několik okamžiků, aby si zdravý rozum mohl oddychnout. Jest nám však souzeno svádět nekonečné bitvy jak s blbostí, tak s jejím plodem, se zlem rodícím se z jejího lůna. Proto ostřeme, každý za sebe, leč jako rytíři armády nezparchantělého rozumu, své pomyslné meče, dýky a oštěpy, abychom ubránili aspoň kousek místa a trochu světla prosvítajícího ze zdroje víry v moudřejší svět.

S nadějí ve vítězství zdravého rozumu nad věčnou blbostí se s vámi loučí
Michal Gulyáš

Angelika Bazalová: Dobrý den.

Martina: Ještě doplním, že jsi novinářka hodna tohoto označení, která léta projevuje neobyčejnou vytrvalost v hledání odpovědí na legitimní otázky ohledně covidu, ohledně očkování, ohledně existence podivných vládních úřadů a úředníků. Dlouhá léta jsi pracovala v České televizi jako redaktorka, nebo šéfeditorka, byla jsi také reportérkou časopisu REFLEX, založila podcast „Emko Angeliky Bazalové“. Tak to jenom tak stručně, aby naši posluchači věděli, co všechno, a kdo všechno se skrývá za tvým jménem. Kolaps důvěry v demokracii – jak jsem to vzpomněla na demokracii – jak zní závěr jednoho z nedávných celosvětových průzkumů. Vnímáš to také tak?

Angelika Bazalová: Ne.

Martina: Výborně.

Kritická nedůvěra není namířena proti systému demokracie, ale proti lidem, kteří zapomněli ctít její principy

Angelika Bazalová: Když jsem četla závěry tohoto průzkumu, který je, myslím, z ledna, nebo ze začátku roku, tak já jsem se hrozně smála, protože si myslím, že tady nastává problém, který vidím všude kolem sebe, a to, že všichni o něčem mluvíme, a používáme nějaká jiná slova, že se bavíme o věcech, které nějak pojmenováváme, ale každý za nimi vidí něco jiného. A já tento průzkum, který oni prezentovali jako kolaps důvěry v demokracii, vidím jako kolaps něčeho jiného: Jako kolaps důvěry v ty, kdo mají demokracii zosobňovat v politiky, instituce, vlády, kterým jsme důvěřovali, protože oni jsou zástupci demokratických principů, které po nich chceme, ale oni to tak nedělají. Ale to není pokles důvěry v demokracii, to je pokles důvěry v lidi, kteří demokracii zapomněli ctít.

Martina: Když si ovšem někdo demokracii osobuje, osedlá si ji, tak potom může lehce dojít právě k tomu, co říkáš, že lidé – přes nepoctivé lidi, přes cinknuté instituce – ztrácejí víru ve schopnost demokracie nastavit čistý, demokratický systém.

Angelika Bazalová: Já myslím, že to je opravdu jenom záměna slov. Tedy, že lidé, kteří systém zvrhli do této podoby, se neustále honosí, že jsou reprezentanty demokracie, a ve chvíli, kdy lidé říkají: „My vám nevěříme“, tak oni říkají: „Vy nevěříte demokracii“. Ale to je přece nonsens podobně, jako nastává zmatení obsahu pojmu ve slově „komunista“. Kdo tady je vlastně „komunista“? Někdo by řekl, že komunistka je třeba Kateřina Konečná, protože je v čele strany, která je pohrobkem komunistického režimu, ale já od Kateřiny Konečné už dneska nečekám, že tady bude zavírat lidi do uranových dolů, nebo něco takového.

Martina: My už nemáme uranové doly.

Angelika Bazalová: My už nemáme doly. Já komunismus vůbec z ničeho nevyviňuji, já se komunistů také bojím, a vlastně bych ani Komunistickou stranu Kateřiny Konečné nikdy nevolila, protože k tomu mám psychický blok, protože mám pocit, že by se v zemi objevila nějaká trhlina, a já bych tam propadla a usmažila se…

Martina: Ty to máš tedy velmi plasticky zpracováno.

Angelika Bazalová: Myslím, že pro mě je dneska představitelem totalitního komunismu třeba spíš Otakar Foltýn než Kateřina Konečná. Je to pro mě někdo z politiků, kdo je schopen přijmout zákon o činnosti pro cizí moc. To je pro mě politik, o kterém si myslím, že je zakuklený komunista, když přijme vyhlášku, která si s ničím nezadá oproti té komunistické. Lidé, kteří jsou schopni nějakým způsobem tolerovat cenzuru – to jsou pro mě dneska novodobí komunisté, a těch já se bojím. To pro mě už není Kateřina Konečná.

Martina: Možná jsou to spíš „totalitáři“. To je asi přesnější výraz, když už se teď snažíme naplnit slova nějakým skutečným významem.

Průzkumy o důvěře občanů bývají často postaveny na předem definovaných závěrech místo skutečného stavu společnosti

Angelika Bazalová: K průzkumům: Tak si vezmi průzkum, který se tady dělal. „Společnost nedůvěry“, jestli si vzpomínáš, je to tak rok a něco zpátky. To byl velký průzkum, který dělal Český rozhlas, stálo to spoustu milionů, vlastně za veřejné peníze se udělal průzkum toho, jak Češi nedůvěřují institucím. Ale vezmi si, jak tento průzkum dělali. Oni udělali nějaký slovníček pojmů – který mimochodem zpracoval Josef Šlerka a který si říká, že je analytik sociálních sítí, a je to člověk, který vyučoval nová média na „fildě“, a tak – a on udělal soubor otázek a řekl: „Toto jsou dezinformace.“ A sociologové potom měřili, že kdo těmto věcem věří, tak ten je dezinformátor. To znamená, že se nezkoumalo, jestli věříš konspiračním teoriím, ale jestli věříš tomu, co Šlerka považuje za konspirační teorie. A to není to samé. Takže tam potom padaly otázky třeba: „Výsledky amerických voleb v roce 2020 byly zmanipulovány tak, aby vyhrál Joe Biden nad Donaldem Trumpem. Věříte tomu, nebo ne?“ A teď si řekneš: „Tak Hunter Biden, jeho notebook… ruský vliv na Trumpa… tak byly zmanipulované, nebo nebyly?“ Odpověz na tuto otázku jednoznačně.

Martina: To je trestuhodné zjednodušení.

Angelika Bazalová: Trestuhodné zjednodušení celé situace, kdy na to nemůžeš říci ano, nebo ne. Nebo druhá otázka tam byla třeba: „Škodí vysílače 5G významně lidskému zdraví?“

Martina: Co o tom pan Šlerka ví?

Angelika Bazalová: A ještě k tomu slovo „významně“. Tak to si řekneš: „Tak škodí? Možná trošku.“ Snad existuje nějaká vyhláška o vzdálenosti staveb od anténních vysílačů, takže je to stanoveno normami.

Martina: V tom případě tuto vyhlášku dávali dohromady konspirátoři a dezinformátoři. Je to paradox.

Angelika Bazalová: Oni vlastně zkoumali toto, a výsledkem bylo, že tady je nějaké procento lidí, kteří nedůvěřují institucím. Ale oni nedůvěřují světu Josefa Šlerky. To je tak jediné, co by se o tom dalo říct.

Martina: Za poměrně dost peněz.

Angelika Bazalová: Za poměrně dost peněz, veřejných peněz, protože to platil Český rozhlas, platilo to SIRI, platila to, myslím, i Akademie věd skrze CVVM. A výsledky jsou úplný blábol. Podle mě je to blábol. A stejně tak si myslím, že výzkum, který jsi citovala na začátku, je prostě blábol. To není žádná nedůvěra lidí v demokracii. To je nedůvěra lidí v lidi, kteří demokracii zosobňují.

Martina: Než tě našim posluchačům – naši posluchači tě tedy určitě znají – ještě lépe představím jako naši kverulantku, tak se zastavím u vyprázdněných pojmů. Protože já jsem tě lákala do vysílání už mnohokrát, už před covidem, a vzpomínám si na větu, kterou jsi mi tehdy plaše řekla — ještě pro posluchače, my už se známe…

Angelika Bazalová: Dneska jsme to počítaly, viď? Nebudeme říkat.

Martina: Známe se z práce 33 let a…

Angelika Bazalová: Ano, Martině bylo 21 let, když jsem ji poprvé potkala v ostravském studiu.

Martina: A ty jsi mi tehdy řekla: „Víš, já úplně do tvého vysílání nepřijdu, protože jsem ze své podstaty pořád liberál“. A mě by teď zajímalo: Kdo tady teď sedí? Co tě přimělo k tomu částečně opustit vypůjčenou skořápku tohoto slova, protože „liberál“ představuje něco jiného. Zkrátka, opustit vyprázdněnou skořápku, a přestat se někam zařazovat, a stát se Angelikou Bazalovou, která se bude ptát tak, až z toho některým nebude dobře po těle.

Angelika Bazalová: Obrovský přerod, náraz do zdi, kdy iluze o tomto světě padly úplně někam pod bod mrazu, byl samozřejmě covid. Já jsem do té doby byla člověk konsensu. Nedávno jsem vzpomínala, proč jsem se stala před 33 lety novinářkou, když jsme se potkaly v ostravském studiu. Mimochodem, teď odbočím – naším šéfem tam byl kdo? Petr Bohuš.

Martina: Musím říci, že tento triumvirát se České televizi nepovedl.

Angelika Bazalová: Jak jsi nedávno říkala: „Tekla tam nějaká divná voda“. Co se to tam tenkrát v Ostravě stalo? Protože my jsme se tam všichni sešli po revoluci, když z Ostravské televize vyhodili většinu lidí, kteří byli spjati, nebo respektive neměli úplně čisté lustrační osvědčení, takže se tam hodně změnila redakce, a Petr Bohuš se tam tenkrát stal šéfem jako „mladý zoban“. A ty jsi tam byla o nějaký ten rok dřív než já, a já jsem tam nastoupila po škole. Jinými slovy: Proč jsem se stala novinářkou? Já jsem v té době četla Respekt – to bylo ještě za Vladimíra Mlynáře, kdy byl Respekt – to jsem ho dopředu a pozpátku. Já tenkrát uměla některé články, které tam byly, nazpaměť.

Martina: A se stejnou úporností jsi ho posléze začala bojkotovat.

Angelika Bazalová: Já jenom vysvětluji, jaká jsem byla, a kde je moje zázemí, nebo myšlenkové podhoubí, a tak.

Martina: To je velmi důležité, protože zkušenost, kterou obě máme, je nějakým způsobem žitá, a nejsou to věci, ke kterým jsme byly vychovány ve škole, ale prostě jsme se k nim musely v praxi dopracovat. A ty jsi se dopracovala – dokonce navzdory své mírnosti – až do čela demonstrace, kterou jsi před nedávnem zorganizovala spolu s ekonomem Pavlem Šikem, kdy jste organizovali protest proti umlčování politických hlasů v Rumunsku. A to bych už vůbec do tebe neřekla, protože, jak říkám, nejsi zrovna demonstrující typ. Tak proč tě zrovna situace v Rumunsku vyhnala do ulic?

Obrana demokratických principů musí platit všude, nejen když se to hodí mocenským strukturám

Angelika Bazalová: Tak asi všechno se vším souvisí. V devadesátkách jsem četla Respekt, a žila ideu svobody, demokracie, svobodných voleb, a svátku demokracie. Opravdu to takhle mám. Já to tak vlastně pořád mám, a najednou jsem v situaci, kdy sleduji, jak se v nějaké zemi zruší volby, protože se řekne, že na TikToku nějakých pár tisíc účtů – i kdyby tam bylo deset tisíc účtů, tak proboha, Rumunsko má 20 milionů účtů – a Vladimir Putin zblbnul úplně všechny Rumuny, kteří začali volit někoho, koho vůbec volit nikdy nechtěli. A toto se mi najednou někdo snaží nakukat. Já si říkám…

Martina: Že celý rumunský venkov je furt na TikToku.

Angelika Bazalová: Přesně. Oni říkají, že je tam na TikToku hodně lidí. Tak jestli je to tak jednoduché, tak proč si tedy druhá strana také neudělá účty na TikToku, jestliže stačí jedna kampaň, a ta Rumuny úplně zblbne. Takže já opravdu nemám ráda, když ze mě někdo dělá blbce. Během covidu jsem žila strašně intenzivně situaci, kdy jsem slyšela z každé strany nesmysly. Na začátku jsem si myslela, že ti lidé tomu jenom nerozumí a že o tom budu psát – v té době jsem spolupracovala s Deníkem – budu to vysvětlovat, jak to tedy je s imunitou, protože oni prostě jenom nevědí. A pak jsem najednou zjistila, že někteří tito lidé vědí moc dobře, a dělají všechno pro to, aby to ostatní lidé nepochopili. A najednou mám pořád pocit, že se tady ze mě dělá cvok, který uvěří tomu, že pár účtů na TikToku dokáže zmanipulovat 20 milionů lidí, kteří dají desítky procent hlasů nějakému kandidátovi, kterému ho dát nechtěli. Tak to ať na mě nikdo nezkouší.

Martina: Ty jsi s Pavlem Šikem vyzvala lidi, aby se sešli, a pak jsme nesli petici na rumunskou ambasádu — já jsem k tomu měla své důvody. Ale zajímalo by mě, jestli jsi do té doby vůbec věděla o kandidátovi Georgescu, a jestli ti byl třeba něčím sympatický, nebo nebyl? Nebo ti zkrátka šlo jenom o princip demokratické volby jako takové?

Angelika Bazalová: Kdo ten člověk je, mě vlastně vůbec nezajímá, a dokonce mám pocit, že jsme to i na té demonstraci s Pavlem Šikem říkali. My bychom ho možná ani nevolili. Já vůbec nemám potřebu nořit se do hlubin rumunské politiky a zjišťovat, jaké kdo tam z nich má názory. Mně prostě stačí, že se tam stalo něco, co nelze zdůvodnit běžnými pravidly, a došlo tam k nějakému vymknutí něčeho z kloubů. I samotní rumunští novináři – a i to, myslím, novináři popisují, že veřejnost nedostala dostatečné důvody, kvůli nimž byly volby zrušeny.

Martina: Proto tam také probíhaly poměrně masové demonstrace?

Angelika Bazalová: Ano, poměrně masové demonstrace, o kterých jsme se tady nic nedověděli, což byl další moment selhání médií, která opravdu informují o srazu pár desítek, nebo stovek lidí v Německu proti AfD, a na druhou stranu masovější demonstrace v Rumunsku pomíjejí a neinformují o nich. Tak to jsou přesně věci, které nemůžu nechat být, když to nikdo jiný neudělá. Já bych tedy byla ráda, kdyby tuto demonstraci zorganizoval někdo jiný, ale jaksi nebyl po ruce nikdo, kdo by to zorganizoval, takže jsem to holt musela zorganizovat sama.

Martina: Jenom tě doplním: Německo má přes 80 milionů. O to větším paradoxem je, jak o tom poměrně poctivě naše mainstreamová média reportují, když se sejde pár set lidí, aby protestovali proti AfD. Ovšem to se nikdy neříká, ale vždycky se říká „krajně pravicová“. To, proč jste vyzvali lidi, aby se přišli společně zamyslet nad tím, jak vypadá demokracie v jiné zemi střední Evropy, se ukázalo velmi důležité o pár týdnů později ve Francii, kdy byla poměrně exemplárně z prezidentských voleb vyřazena Marine Le Penová, a byla vyřazena pro ekonomický důvod, kdy z peněz, které dostávala od Evropské unie na unijní úředníky, údajně měla platit své stranické kolegy. Nakonec se ukázalo, že v letech 2019 až 2022 stejná pravidla, za které byla Le Penová odsouzena, porušilo 139 europoslanců, jenže ti – až na jednotlivé – unikli soudu. Já po tobě nechci politologický rozbor, ale jak vnímáš situaci ve Francii? Půjdeš něco svolat?

Dvojí metr v evropské politice podkopává důvěru občanů v demokratické hodnoty a spravedlnost systému

Angelika Bazalová: Na to už se mě lidé také ptali na Facebooku. Vnímám to samozřejmě jako naprostou „účelovku“, jak říká Babiš. Čouhá z toho snaha odstavit oponenta jako sláma z bot. To se nedá vůbec ani komentovat. Tam je ještě ke všemu bizarní situace, že oni jí zakázali kandidovat, aniž by to bylo definitivně rozhodnuto.

Martina: Ona se může odvolat.

Angelika Bazalová: Ano, ona se může odvolat. Tento soud se může táhnout ještě dlouho, ale už teď nesmí kandidovat. Oni se bojí, aby jim neutekla do prezidentského úřadu, protože pak už by na ni nemohli. Ale co to je? Kde to jsme? Co to má znamenat?

Martina: Kde to jsme?

Angelika Bazalová: Jsem z toho zoufalá. Nevím, jestli půjdu demonstrovat. Lidé se mě na to ptali, jestli zorganizujeme demonstraci. A já jsem psala, že za Rumuny mi to přišlo vhodné, ale demonstrovat za Francouze? Pro Boha! Já mám pocit, že jestli někdo v celém světě umí kvůli všemu demonstrovat, tak to jsou Francouzi. Tak neměli by si za sebe vzít trošku sami? Učit Francouze demonstrovat? Na to se necítím. A jestliže oni si tohle nechávají líbit, tak kdo jsem já, abych jim to bořila? Tak jestliže tohle je to, v čem chtějí žít? Oni jsou ochotni demonstrovat, jestli jim zvýší, nebo nezvýší důchody, ale jestli jim zavřou pravděpodobnou vítězku prezidentských voleb, je nezajímá? Tak pak nám asi není pomoci.

Martina: Když jsem na sociálních sítích zveřejnila některé úvahy na téma francouzského rozsudku s Marine Le Penovou, tak se pod tím rozběhla velká diskuse ve smyslu: „Tak to znamená, že na politiky nebudou moci došlápnout soudy? Znamená to, že nám budou moct do politiky takovíto kriminálníci, jako je Le Penová?“ A já si říkám, jestli tedy, když by to mohlo být padni komu padni, začne konečně nějaký soudní systém řešit mnohamiliónové skandály předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové s vakcínami? Nebo třeba situaci, kdy Evropská komise opravdu štědře rozhazovala stovky milionů euro neziskovkám, které pak lobbovaly za zelené zájmy. Jak to vnímáš ty? Protože vím, že do těchto věcí pořád šiješ.

Angelika Bazalová: Myslím, že všichni posluchači sami tyto kauzy monitorují, tento dvojí metr, kdy někomu prochází úplně všechno, a někomu se neodpustí vůbec nic. Jak se k tomu stavím? Já nevím, myslím, že je potřeba na to neustále poukazovat. Třeba s těmi vakcínami: Narazila jsi na Leyenovou. Já už ztratila iluze, že by se tady něco v tomto smyslu dalo podnikat, a to třeba i proto, že vidím, že ve Francii nejsou všichni v ulicích. Co se to děje? Jediné, v co doufám, je to, že z Ameriky zavane nějaký jiný vítr a že se situace nějakým způsobem změní, že to nějak imploduje do sebe, že se Evropská unie, nebo Evropská komise, ve stávající podobě nějak zhroutí. Já si samozřejmě nepřeji rozpad Evropské unie, ale současná reprezentace je strašlivá. A to, že současná ODS byla schopna dát Leyenové hlas, to je pro mě naprosto šílené, nepochopitelné, a tohle jim nikdy neodpustím. To je pro mě úplně strašné provinění, že ji tam zase znovu – po tom všem – dali. Doufám, že se něco stane, a Amerika nás zase zachrání.

Martina: Já posluchačům slibuji, že se budeme podrobněji věnovat tvému velkému tématu „vakcinaci“, ale teď jenom stále našlapuji kolem, abych zpřístupnila tvůj přístup k práci. Teď jsi několikrát vzývala Ameriku, a nový ministr zdravotnictví Robert Kennedy Jr. se zaručil, že se věci ohledně covidu vyšetří. Ale najednou to zase trochu utichá. Věříš tomu, že na to nakonec bude mít fortel? Nebo mu to zkrátka lobby…

Angelika Bazalová: Deep state…

Martina: Ale i farmaceutická lobby, a nevím kdo všechno — nedovolí?

Snahy o vyšetřování událostí kolem covidu naráží na silný odpor, i přes odhodlání nové americké administrativy

Angelika Bazalová: Nebude to mít jednoduché, ale myslím, že pořád ještě mám naději, že dělá, co může, a že je to na dobré cestě. Ono to možná není v tuto chvíli tak vidět, protože ve chvíli, kdy se třeba rozhodovalo o tom, jestli se stane ministrem, tak to bylo hlučnější, ale myslím, že když do tohoto úřadu přišel, tak že se opravdu snaží naplňovat to, co slíbil. Třeba zrovna včera jsem četla jeden článek: Nevím, jestli jsi zaznamenala, že na svou funkci rezignoval pod tlakem jeden z vysokých šéfů FDA, jmenuje se Peter Marks. A to byl jeden z těch, kdo schvaloval covidové vakcíny, a vede tam oddělení schvalování nových léků a nových vakcín. Tento člověk je opravdu vysoká šarže. On rezignoval sám, a tak trochu naznačoval, že tam došlo k nějakému konfliktu, ale nebylo úplně přesně jasné, co se tedy stalo, a jaký tlak na něj byl vyvinut. On teď všude chodí a stěžuje si v médiích, jak na něj byli oškliví. V zásadě se ukazuje, že Kennedy zřejmě chtěl, aby se dostali k nějakým databázím ohledně například záznamů účinků ve VAERS, ale teď nevím, nemluvím jenom o covidu, ale i třeba o dětském očkování, kdy jsou opravdu plné databáze údajů o tom, jakým způsobem, a co kdy bylo hlášeno, a tento Marks k tomu novou administrativu nechtěl pustit. Došlo tam pravděpodobně k nějakému velkému rozkolu kvůli těmto datům, což myslím, že je zase další důkaz toho, že Kennedy to opravdu myslí vážně.

Já myslím, že se může stát cokoliv. On tam má samozřejmě i velkou opozici uvnitř Republikánské strany. Je tam jeden ze senátorů – a teď jsem zapomněla, jak se jmenoval — který Kennedyho na slyšení republikánských kandidátů právě na tomto griloval, a je to velký zastánce očkování, a sám připravoval očkovací programy pro chudé Američany. On to bere jako velkou vymoženost systému, že se tam všichni očkují proti hepatitidě, sotva se děti poprvé nadechnou, kterou nikdy ani mít nemohly, ale už jsou naočkované. Takže ten mu tam dával nejvíc zabrat, přestože je to republikán. Ale nakonec Kennedyho udělali ministrem zdravotnictví, a řekla bych, že ty hlasy uvnitř Republikánské strany proti němu dost zeslábly. Takže si myslím, že i hlas, vliv farma firem, protože oni samozřejmě politiky platí – právě tento republikánský senátor byl také placen farma lobby, dostával peníze na své kampaně, a tak dále, takže je to hodně propojeno. Ale řekla bych, že to Kennedy dělá docela dobře, i když někoho třeba může zklamat – slyšela jsem nějaké lidi, že on už zmírnil. Ale já myslím, že to takhle není a že jenom pracuje ne tak viditelně, v pozadí, ale že se věci dějí. Takže myslím, že to, co stihnou, minimálně za dva roky, než budou v Americe další volby, a změní se poměr sil – teď mají republikáni všude navrch, ale je možné, že třeba časem v některé z komor zeslábnou – bude dobré.

Z Ameriky dorazila zpráva, že soud v Severní Dakotě nařídil environmentálním organizacím sdruženým pod hlavičkou Greenpeace, aby společnosti Energy Transfer, která budovala ropovod Dakota Access Pipeline, zaplatily odškodné ve výši 665 milionů dolarů za „pomluvu, přestupek, obtěžování, občanské spiknutí a další činy“.

Půl miliard dolarů a nějaké drobné milióny není částka, která by Greenpeace zruinovala. Greenpeace už dávno nejsou revolucionáři, jsou významným hráčem v energetickém byznysu a o sponzory nemají nouzi. Dopad pokuty je především morální. Organizaci, která se stylizuje do hrdinné role ochránce přírody, shledal soud vandalem, násilníkem, čili padouchem, kterému je třeba dát za vyučenou.

Hrdina se padouchem nestává ze dne na den. Vždy je to proces. Nicméně už od antiky platí coruptio optimi pessima, neboli zkaženost nejlepšího je nejhorší. Prokletím Greenpeace se stal jejich úspěch. Uvést ideál do praxe se podaří zřídka. Ideál totiž při realizaci prochází proměnou. Nejprve se přistupuje na nezbytné kompromisy, pak se pragmaticky zohledňuje efektivita – a nakonec se zjistí, že pro úspěch projektu je třeba původní ideál obětovat.

Když se ze zapáleného amatérství stane profesionální rutina, neobejde se to bez změny stylu a přístupu. Ochránci přírody začínali jako dobrovolníci. Pamatuji mladé nadšence, kteří čištěním a rekonstrukcí zanesených kanálů zachránili lužní les. Ve volném čase, zdarma, neboť jim to přišlo jako dobrý nápad. Když se ekologové dostali do politiky, narostla jim křídla. Pojali nápad místo troškaření zachraňovat přírodu ve velkém. Nadšence, kteří čistili les, vystřídali právníci, kteří sabotují aktivity developerů, jsa přesvědčeni, že přírodu lze zachránit legislativně, na papíře. Developeři už ale zjistili, že shovívavost bojovníků za přírodu lze docílit sponzorským darem. A ekologičtí aktivisté už většinou vědí, o kolik si říct, aby developerovi ještě dávalo smysl zaplatit výpalné.

Z ochrany přírody se stal ekologický byznys a ochránci přírody se u veřejnosti dopracovali pověsti ekoteroristů, kterým by prospěla převýchova v rezervaci bez civilizačních vymožeností. Návrat ke kořenům, dalo by se říct. Pouť, kterou Greenpeace urazili od duhového válečníka ke klimatickému alarmismu, je klasický příklad, jak se z nadšenců stanou fanatici, z odpovědnosti arogance a z revolty terorizmus. Greenpeace zřejmě ztrácejí Ameriku. Pokuta od soudu v Severní Dakotě znamená, že idealismus neopravňuje k vandalismu a násilí, a nedává idealistovi právo pošlapat právo jiného, v daném případě právo podnikat.

Jakou má ekologický aktivismus budoucnost, se odhaduje těžko. Greenpeace a jim podobné ekologické organizace si vychovaly zarputilý dorost, který trpí „klimatickou úzkostí“ – a jen tak se z toho nevyléčí. Současně se ovšem ukazuje, že místo milovníků přírody se ekologické agendy postupně ujali lidé, kteří pohrdají člověkem. Jistou logiku to má. Nebýt člověka, planeta Země by byla jeden všudypřítomný hluboký les. Les, který by byl sám sobě smyslem, příroda sama sobě pánem. Zbavit přírodu jejího největšího nepřítele, člověka, bude ale nejspíše pro Greenpace příliš velké sousto. Člověk je houževnatý a nedá svou kůži lacino.

Martina: Vy jste tady zmiňoval, že jste v armádě zavedl specializovaný kurz krizového chování, myšlení, a pak jste se to snažil aplikovat na svou Indiánskou stezku pro dětský kurz. Na čem byl, nebo na čem je tento kurz postaven? Protože předpokládám, že ačkoli už v armádě nejste, tak tento kurz tam po vás stále zůstal.

Daniel Ďuriš: Jo, Indiánská stezka ne, to vyšumělo, to si právě nikdo nevzal. Když jsem se potom dostal do civilu, tak jsem měl jednání s ministerstvem obrany, kde jsem jim celý tento projekt nabízel zadarmo s tím, že jim ho pomůžu vytvořit, aby se děti dostaly ven, aby prožily jiný druh zážitků, aby byly vytržené z bludného kruhu třeba myšlenek, aby zažily obyčejnou přírodu – a oni to tenkrát nechtěli, i když jsem jim to nabízel zadarmo.

Martina: To mě nepřekvapuje.

Daniel Ďuriš: Taky jsem se divil, ale později, když jsem zjistil, že se tady toto nechce a že já jsem svým způsobem velice naivní člověk, protože jsem tam přišel v době, kdy oni tohle opravdu nechtěli spouštět, není tady tendence, aby se něco takového dělalo, i když se tváří, že hledají nějaké cesty, jak děti učit, aby byly připravené na krizovou situaci, a tak dále. Prostě tyhle struktury to nechtěly. Takže tohle nezůstalo. Ale zůstal Combat Life Saver, což je 14denní kurz pro absolutního laika, vojáka, který je posléze vycvičený k tomu, aby prováděl specifické zásahy v urgentní medicíně. Některé zásahy si nevyzkouší třeba ani vystudovaný záchranář, nebo lékař na běžné záchrance. Ale tito kluci uměli odstranit pneumotorax, což je přetlak v hrudníku, a ještě to uměli v poli, a zároveň taktiku, a tak dále.

Armáda přijala nový typ výcviku, který připravoval vojáky na skutečné krizové situace

Já jsem k tomu tenkrát přišel tak, že jsem přišel do Chrudimi, a oni tam na mě koukali – já tam přišel jako namachrovaný frajírek, už jsem měl nasazený baret – a nějaká nízká hodnost mi říkala: „Pojď sem.“ A já říkám: „Co je?“ A on: „Sundej si to z té hlavy. A budeme ti říkat Lájoš.“ A já jsem v tu chvíli pochopil, že se nacházím fakt v jiném světě. A potom jsem tomu porozuměl, protože baret se nosí až potom, co výsadkář vyskočí, až projde zasvěcení, tak pak může nosit baret. Byl jsem vzpurný mladík, který je nebral úplně vážně, takže oni na mě samozřejmě koukali divně. Ale zachránilo mě, že jsem tam tenkrát našel zdravotnický maskovací kufr na zranění, a protože jsem se už tomu hodně věnoval v civilu, tak jsem jim tam začal vytvářet v podstatě Hollywood.

Do té doby to byl výcvik typu, že si všichni sedli na učebnu, pustila se nějaká prezentace k resuscitaci, a oni si to poslechli, a skončili, maximálně si zkusili nějaké mačkání. A tady jsem najednou vzal kluky, vymyslel jsem si situaci, a oni šli někde z oběda, a najednou viděli chlapa, který se drží za nohu, ze které mu stříká krev, noha tam není, a oni museli na tuto situaci nějak reagovat bez toho, aby u sebe měli nějaké zdravotnické vybavení, bez toho, aby znali taktický záměr. A ti kluci to začali mít v oblibě, doslova z toho byli nadšení, protože to byl jiný typ výcviku, a spíš se učili reagovat na krizové situace. A pak odjeli do Afghánistánu, byl tam nějaký průšvih, a oni tyto metody aplikovali. A tím pádem jsem si legalizoval své místo v armádě. A v tu dobu jsem nebyl sám, v jiných útvarech už taky vznikaly podobné myšlenky dělat to jinak. Takže jsme se pak dali dohromady – takoví lidé, kteří už byli trošku jiní – a vzali jsme nějaké koncepty, které byly z jiných zemí, a poupravili jsme je na naše prostředí, a sladili to s dalšími částmi třeba vojenské medicíny, jako pak v Hradci, a tak.

Martina: Rozumím tomu správně, že tento váš kurz CLS je stále součástí armády a její výcvikové strategie?

Daniel Ďuriš: Ano, přesně.

Martina: Danieli – já vám občas říkám Danieli, občas vám říkám Aladime – došlo mi, že vlastně nevím, kde se vzala vaše přezdívka „Aladim“, nikoliv Aladin, tedy pohádkový kluk, co našel kouzelnou lampu s džinem. A teď nemyslím s pitím, ale s bytostí, která splní každé přání. Ale vy jste Aladim. Kde se to vzalo?

Daniel Ďuriš: Vzalo se to v momentě, kdy jsem začal objevovat umění v podobě hudby. Do té doby jsem myslel, že asi nemám hudební sluch, nic neslyším, a neměl bych ovládat hudbu. Já jsem na základní škole prošel klasickou výukou, kde je človíčkovi na začátku představeno nějaké vrcholné dílo nějakého geniálního umělce, a pak je mu dovoleno aáhnout na piano, aby zjistil, že takhle tedy ne. A lidé kolem mě asi měli zvláštní pohled na hudbu, protože mě k tomu fakt nevedli, což mě trochu mrzí. Takže jsem si to objevoval až takhle pozdě, díky jedné takové bytosti jsem to objevoval, a ona hrála improvizované koncerty s tím, že u sebe měla piano, různé hudební nástroje, a všechno to bylo kabely svedeno do mixovače, který je schopný zaznamenat zvuk, který ona vyloudila, a já jsem to všechno ladil dohromady, a vytvářel jsem z toho v tu chvíli hudbu a písničku. A tam mi přišlo „a ladím“, jakože ladím.

Martina: Aha. A ladím…

Daniel Ďuriš: Jo, přesně – že to ladím. Protože v kouzelné řeči Bohemie, je „la“ pojidlo věcí. Prostě, přišlo mi to všechno hezké. V tu chvíli se to nějak sešlo, a já jsem si toto jméno – jako z vtipu, z nadsázky – dal na umělecké vystoupení. Já jsem to totiž nepovažoval za umělecké vystoupení, já jsem se považoval za obrovského laika, a ještě jsem si vymyslel své umělecké jméno, takže mně to přišlo až vtipné. Cítil jsem vlastní patos. Ale vyšlo to takhle, a hned se to chytlo, že lidé mi tak začali říkat – a už mi to zůstalo.

Při pandemii prasečí chřipky se projevily systémové nedostatky, které později narostly během covidu

Martina: Vy jste tady několikrát, Aladime, řekl, že si vás život sám povodil, a vždycky vás vmanévroval do situace, kterou jste měl zažít, poznat, prožít. Vy jste v roce 2009 v armádě zažil první paniku s prasečí chřipkou, a tehdy jste odmítl očkovat vojáky, protože – pokud si to dobře pamatuji – jsme těchto vakcín nakoupili trochu moc, a když je pak nikdo moc nechtěl, tak se úřady rozhodly, že je napíchají do policistů a vojáků. A vy jste řekl: „Ne“. A pak jste byl vystaven podobné situaci, a ještě pod mnohem větším tlakem, v covidu. Řekněte mi, co jste si z těchto zkušeností, panik, a ze změněného stavu vědomí a chování, kterého jsme se sami na sobě dopustili, odnesl?

Daniel Ďuriš: Vždycky když někdo položí tuto otázku, tak si vždycky uvědomím, když chci odpovědět, jak rychle se proměnil svět, ve kterém žijeme, a prostředí, které nás formuje. V té době, roku 2009, ještě téměř nikdo neměl chytrý mobil, a informační pole kolem nás – tedy in-formace, tedy „v“ a „forma“, tedy vnitřní formování – tenkrát bylo opravdu na velice nízké úrovni, protože lidé si mohli tak akorát večer pustit televizi, ale neměli jsme neustále v ruce chytrý mobil, nebyli jsme neustále pod palbou nějakých informací. Takže tenkrát, když přišlo něco jako prasečí chřipka, nebo ptačí, tak právě jsme tomu nevěnovali žádnou pozornost – vůbec. A pak se najednou v běžných denních okolnostech objevila zpráva, že by se to tedy mělo píchnout do vojáků. Takhle jsme to řešili. Nikdo nerozebíral, že bychom si říkali: „Proč?“ „Jak?“ Prostě jsme to tak přijali. A tenkrát z toho vyšlo, že jsme tam seděli s doktorkou, a každému jsme řekli, jestli to chce, nebo nechce. A když řekli, že to nechtějí, tak jsme to píchli do koše, a asi se napsalo, že to mají.

Martina: Aha.

Daniel Ďuriš: Takže, jestli někdo chce tvrdit, že vojáci jsou geniální kontrolní skupina, tak i tam se může dostat život, a může udělat věci, které jsou nepředpokládatelné.

Martina: A jak jste to pak vnímal už v jiném in-formačním poli, když přišel covid, a vy jste nebyl v armádě, ale ve zdravotnictví, což bylo přímo epicentrum?

Daniel Ďuriš: Když jsem potom zpětně přemýšlel, tak člověka napadají konstrukty světa, které se možná snaží vědomí vymyslet, aby si zjednodušilo vidění světa, takže chceme najít třeba nějakou personu, organizaci, že to jako všechno řídí a že jsme součástí nějakého plánu. Což je, myslím, leckdy pro mozek, nebo pro vědomí člověka, ta lepší varianta, snesitelnější než to, že jsem v tramvaji, která nemá řidiče, a děje se to samo, třeba systémově. Takže tam mě napadly myšlenky, jestli si třeba tenkrát někdo nezkoušel logistickou cestu třeba vakcín.

Protože třeba pan Prymula tenkrát s dalšími vojáky seděli v jedné kanceláři, a distribuovali cesty. Vím třeba o jedné zdravotní sestře, která tenkrát, jako vojenská sestra, vysvětlovala, že měla obrovský průšvih s tím, že tehdy řekla, že věděla, že se vakcíny objednávaly ještě v době, kdy se o této nemoci ještě nemluvilo. Ale to jsou věci, které vám někdo řekne, a mozek potom má tendenci – nebo myšlení – shrnout všechny tyto informace dohromady, a vytvořit si v hlavě nějaký konstrukt. Na druhou stranu, já dodneška takovéhle věci nemám hotové, protože když jsem viděl, jak se to dělo samo – jako v Čapkovi, kdy říká, že ty nejhorší věci na světě jsou součtem všech drobných neřestí všech drobných, obyčejných lidí. Tak já jsem viděl třeba i tohle. Neviděl jsem, že by tam někdo přišel – když jsme udělali třídící stan – a říkal nám, zdravotníkům, jak se máme chovat, co máme dělat. Viděl jsem, že to vzrůstá samovolně, že lidé na TikToku viděli, jak zdravotníci tancují, tak za námi přišli, a řekli: „Budeme taky tancovat.“ Shodou okolností jsem tam seděl já, a řekl jsem: „Ne, tanec je intimní záležitost, a vy se tady stáváte součástí…“

Martina: Omluvám se, nic o tanci nevím. Asi jsem chyběla.

Daniel Ďuriš: Ty zdravotnické tance v době, kdy začal covid. Zdravotníci, vojáci, všechny takovéto složky, se ladily společným tancem. Vždycky se někde oblékli do hábitů, a tancovali na oddělení. I Česká televize měla jeden takový podobný spot. Nasadili si roušky, a podobně, a bylo to jako tanec, jako rituál hypnózy. Zase nějaký marketingový prvek, který se aplikuje do společnosti. Takže takovéhle věci jsem viděl.

Martina: Prostě se zdravotníky a s vojáky vy netancujete.

Daniel Ďuriš: Taky si hezky zatancuji. Ale tanec je intimní. Určitě nebudu součástí téhle šílenosti.

V rozpolcené společnosti musíme hledat rovnováhu mezi tím, co nám říká mysl a co nám říká cit

Martina: Já jsem jenom řekla hlášku, tuším, z Černých baronů: „S vojákmi netancujem, ja som úradnička.“

Daniel Ďuriš: Tak to jsem rád, že jsem nezareagoval, protože tam by přišla nepříjemná odpověď, která by se nehodila.

Martina: Ano.

Daniel Ďuriš: K tomu, že jste květinka.

Martina: Jste nebývale bystrý.

Daniel Ďuriš: Já tohle prostě ještě nemám hotové, a asi nikdy v životě mít nebudu, protože člověk nemůže být přítomný všem okolnostem v životě. Když si čte třeba Kafku a jeho dílo Zámek, kde už tohle řešil prostřednictvím zeměměřiče K, který se pořád chce dostat k zámku, odkud přicházejí povely, a odkud se řídí společnost. A on je zároveň v hospodě svědkem malosti lidí, a teď si to nemůže srovnat, jestli to řídí ten zámek – ze zámku se mu nikdo nevyjeví – a nakonec dostane jenom dotazník, ze kterého mu ještě říkají, že podle charakteru otázek může poznat charakter zadavatele těchto otázek. A o to se vlastně asi v životě snažím: rozečítat tyhle věci, a uvědomovat si, že moje mysl mě může kolikrát klamat a že jsem jako bytost obdařený vlastním citem, takže můžu korigovat tyto dvě skutečnosti v nějakém vědomí: mysl, a zároveň můj cit. Takže se můžu názorově přiklonit na jednu stranu, i na tu druhou.

Viděl jsem takovéhle strukturální systémové věci, které v součtu všech událostí a okolností jsou statisticky velice nejasné: jako že to je náhoda, že se v rámci sociálních sítí implementuje tolik věcí z marketingu do společnosti. A zároveň se dva roky tluče do lidí hloupost, kterou rozečte i poslední Karel od nás z JZD, a přišel by s lepším nápadem, a tlačíme tady dva roky tak nesmyslné záležitosti. A zároveň, když člověk vyroste ve světě, tak viděl, jako by se to celou dlouhou dobu připravovalo, jako by postupné otevírání cesty neřestí, a zároveň zašlapování ctností ve společnosti připravovalo lidem nějakou takovouhle show. Když přijde něco takto iracionálního, tak se toho chytnou všichni marketéři, pak se toho chytnou lobbisté, pak se toho chytnou politici, a ve výsledku to tvoří obrovský guláš, který nám ve společnosti velice výrazně nastavuje zrcadlo, abychom si mohli uvědomit, že místo lidské důvěry a lásky jsme vytvořili systém obchodu, tržního kapitalismu, lidem jsme tvrdili: „Buď tvrdý. Nebuď měkký, jsi hloupý.“

Takže první, co pak přišlo, bylo to, že na tom chtěli lidé vydělat. Pak se jim řeklo, že budou doma s nějakými příplatky – tak ejhle, šup, najednou byli všichni doma, protože byli s někým v kontaktu. Pak už za to peníze nebyly, tak se snažili kontaktu vyhnout. Třeba s tou vakcínou mi přišlo velice zvláštní, jako by tam šel čert na každého z jeho strany. Někdo se nechal naočkovat, protože chtěl na fotbal, někdo měl hypotéku, tak se bál – byly to úplné absurdity. Někdo mi opravdu tvrdil, že tomu nevěřil, ale nechal si to aplikovat z toho důvodu, že už konečně chtěl na to pivo s kamarády. Takže, jak říkám, nemám to hotové ani z jedné strany – jestli to byl geniální plán, nebo je to systémová záležitost. Myslím, že od šedesátých let jsme vytvořili systém, kterého jsme jako lidé součástí, ale neovládáme ho.

Martina: Danieli, já jsem zjistila, proč jste přežil ten seskok z letadla bez padáku: Protože vy nejspíš máte křídla.

Daniel Ďuriš: Jako padlý anděl.

Martina: Ne, ne, tak jsem to opravdu nemyslela. Řekněte mi, co děláte teď?

Daniel Ďuriš: Teď maluju obrazy, a už mám chytrý mobil, takže vysílám, a snažím se využít všechny životní dary, které mi život dal, všechny schopnosti pro to, abych efektivně pomáhal lidem ve svém okolí, a zároveň sám sobě. Protože když jsou lidé v pohodě, tak i mně je dobře.

Po negativních zkušenostech ze zdravotnictví jsem se vydal vlastní cestou a našel v sobě umělce

Martina: Dobře, to, že malujete obrazy, je určitě krásný koníček. Pak jste říkal, že natáčíte, a já jsem se už dlouho nenasmála, jako při shlédnutí vašich svěžích dílek, jako třeba videa s cikánem na mopedu. Ale zeptám se teď jako produkt systému ze šedesátých let: Čím se živíte?

Daniel Ďuriš: Jak říká Hamlet: „Ze vzduchu.“ Laciné. To se stalo právě vývojem. Když jsem tohle viděl ve zdravotnictví, viděl jsem, co se děje, tak jsem si řekl, že toho nechci být součástí, stejně jako jsem v armádě nezvedl zbraň, tak tady jsem nechtěl pozvednout stříkačku. Vlastně jsem znovu musel věřit životu, a podat výpověď – a děj se vůle Boží. Ale to se stalo v momentě, kdy už na světě bylo dítě, což znamená, že systém zase bojuje tím: „Kvůli rodině bys měl…“

Martina: Zapadnout.

Daniel Ďuriš: Zapadnout. Ale tohle bylo daleko silnější, a jsem rád, že jsem tomu věřil, protože nakonec se to všechno v dobré obrátilo. Ale vyžadovalo to úplné rozpuštění – jak bychom mohli možná říct v alchymii, že jsem si v tu dobu řekl: „Fajn, já jsem tady všechno zkusil, byl jsem v armádě, byl jsem ve zdravotnictví, rozjel jsem tady nějakou Indiánskou stezku, a přesto to společnost nechce. A já nechci nastoupit někam, a montovat soláry, a dělat, že jsem v životě nic nezažil a neviděl a že to na mě nepůsobí.“ Tak to mi prostě nešlo, tak jsem si řekl: „Tak fajn, ale nechci být přítěží pro společnost, a že někdo, koho štve matrix, může jít žít do džungle.“ Nechtěl jsem být ani Dostojevským, který zaleze do sklepa a začne být nenávistný vůči společnosti. Tak jsem si vzal batoh, a řekl jsem si, že poprvé v životě jsem tak uvolněný, že můžu jenom tak jít. A to bylo jako v době – tahle iniciativa jít na tento pochod – kdy už se se mnou rozešla přítelkyně s dítětem, protože nechtěla žít v té nejistotě. A já jí rozumím a chápu, protože ženy to mají těžší než my. My si to jako muži můžeme dovolit, a proto bychom měli dělat cesty, jako jsem udělal já – si myslím. Ale žena má největší úkol, který tady je, a to je zrod nového života.

Vždycky myslím na dílo Matka od Karla Čapka, kde se vysvětluje, proč muži chodí do války. Protože vidí, jak žena jde do něčeho, kde může ztratit život, a že ji to udělá nějak silnější. A že my to děláme podobně, ale třeba skrze válku. Takže všechny tyto myšlenky tam pluly. Vlastně jsme se rozešli v dobrém, dodneška spolu dobře vycházíme, což je pro mě velice důležité. A zároveň jsem měl pocit, že já už nemám žádný závazek, a ještě jsem zkusil práci, dělal jsem zdravotníka u jedné paní doktorky, a zároveň jsem byl na dětském táboru jako zdravotník. A za tři noci jsem tam řešil tři psychické ataky u patnáctiletých holek, každý den u jiné. Já jsem to do té doby jako záchranář nikdy neviděl, nikdy jsem o tom nečetl, protože že se to občas v nějakých kauzistikách stalo někomu dospělému – dobře, fajn. Ale aby se to dělo dětem, to jsem do té doby neviděl.

Martina: Nějaké panické ataky?

Daniel Ďuriš: Panická ataka. Prostě jednou ráno jsem si šel lehnout, a najednou volali: „Zdravotník, zdravotník, ona nemůže dýchat.“ Není nic horšího než věta, kterou můžete jako zdravotník na táboře slyšet. Dýchání je urgentní stav, který vyžaduje rychlý zásah. Na žádné rozmýšlení, přemýšlení není čas, a ještě u dítěte. Takže jsem tam přiběhl a viděl jsem tuto bytost, která nedýchala, a pochopil jsem ze situace, že to je asi psychické. Nějak mi to tam vnuklo. A pomocí toho, že jsem ji chytil za ruce, a díval se jí do očí, a jednoduchými, klidnými instrukcemi jsem ji zklidnil, a ona začala dýchat do břicha, a zklidnilo se to.

A druhý den tam byla další bytost, a třetí den další. A já jsem se tam pak s těmi dívkami bavil a zjistil jsem – s hrůzou – že je běžné, že někde na základce berou antidepresiva a že berou léky proti úzkostem, že mají takové úzkosti běžně. A já jsem si řekl: „Tak a dost. Společnost je nemocná. A já za chvíli budu nemocný taky, když v ní budu. To nejde. Buňka reaguje na prostředí, a my jsme vytvořili nemocné prostředí, ve kterém si tady děti berou život, a cítí úzkostný strach z našich myšlenek, které máme, a ony je přebírají, ale nerozumí jim, a nevědí, že je mají, a proto se jim neumí postavit.“ A tak dále. A tohle jsem si uvědomil, a řekl jsem: „Tak a dost. Já si vezmu batoh, a jenom tak jdu.“ A v tu dobu jsem měl chytrý mobil, a natočil jsem tuhle zoufalou zpověď. A vidělo to obrovské množství lidí, a já, jak jsem vyrazil. Myslel jsem, jak budu putovat po lese, ale lidé, kteří viděli ta videa, si je předávali mezi sebou. A já jsem každý den mohl říct, co jsem v životě viděl, co jsem viděl v covidu, a obrovsky jsem se uvolnil. Neměl jsem žádné peníze, nic jsem zároveň nedlužil, a zároveň jsem mohl říkat úplně ryzí pravdu. A lidé, kteří mě neznali, si mě předávali mezi sebou. Já jsem takhle obkroužil zemi Bohemia, a pak jsem skončil tady v Praze u Karlova mostu. A pak se mi ozvali lidé, nabídli mi bydlení, domeček, kde bydlel Svatopluk Čech. Já shodou okolností bydlím v takovémhle domečku, a začal jsem malovat obrazy, lidé si toho všimli, a obrazy si ode mě kupují. Takže já si žiji tím, že maluji obrazy, a lidé si je ode mě kupují, což je pro mě úplně…

Vyhození televize mi pomohlo vidět svět jinak a objevit v sobě malíře, který vnímá skutečné barvy života

Martina: A kdy jste, Aladime, zjistil, že umíte malovat?

Daniel Ďuriš: Asi před deseti lety jsem vyhodil televizi, protože jsem zjistil, že hlavní hrdina se na ni taky nedívá. Opravdu. Že do dvou hodin koukám na něco, kde někdo zachrání svět, bojuje s mimozemšťany, pomiluje se s tolika ženami, a najednou jsou titulky, a já tam ležím. Tak jako co? Něco si dám do ledničky, něco sním, zakouřím si, a pustím si nějaký další takový extrémní zážitek. Já jsem byl donucený – sám za sebe – že televize je něco šíleného. Tak jsem normálně šel – a tenkrát jsem slyšel Václava Cílka, že se televize kamenuje, tak jsem to zkusil – a na zahradě jsem televizi rozmlátil kameny. A je to tedy krásný pocit. A začal jsem poslouchat rozhovory, protože mám rád mluvené slovo. Už tenkrát jsem vás rád poslouchal na Českém rozhlase, protože máte opravdu kouzelný hlas, a mluvila jste s nádhernými lidmi. Třeba pan Zdeněk Mahler, to je pro mě velká osobnost. Takže jsem si poslouchal takovéhle rozhovory, u toho jsem si čmáral, zjistil jsem, že nevím, jak svět kolem mne vypadá, že neumím namalovat strom, že prostě nevím vůbec nic, a začal jsem furt malovat, malovat, malovat, a tím jsem začal rozvíjet vlastně pohled na svět. Začal jsem vidět, že třeba strom má modrou barvu kůry, když je pokrytý lišejníkem, že borovice přechází od černé k hnědé, do oranžové, až do světle křiklavě oranžové. Jako bych si přidal v životě další smysl. A vždycky mě bavilo si někde sednout, malovat si, a u toho poslouchat nějaké příjemné mluvené slovo, rozhlasové hry, protože tady máme obrovskou pokladnici krásných hlasů, a hlavně úžasných dramatických her. Tady hodně zmiňuji Čapka, nebo třeba Shakespeara jsme, díky panu Hilskému, zpracovali úžasně, pan Franc napsal hudbu k Hamletovi – to nikdo jiný nemá.

Byl jsem v Egyptě, a tam člověk jede šest set kilometrů podívat se na pár kamenů. A tady může vyjít s batohem, a může strávit celý život na úseku půl kilometru, aby zjistil, kdo všechno tam šel, jaký slavný člověk si tam odplivl od fajfky, kdo tam má pomník, jaká je tam významná lípa – prostě my jsme naprosto unikátní země, která dlouho inspirovala celý svět, nebo inspiruje. Protože Kepler, Doppler, Einstein se tady pohybovali, Freud se tady pohyboval, prostě je to takové malé územíčko, které vytváří imaginaci pro celý svět.

Martina: Danieli, než jsme se setkali, tak já jsem měla vizi, že s vámi budu probírat především kurzy přežití. Ale musím říct, že vy nám nabízíte kurz přežití v něčem úplně jiném, než co jsme si – a co jsem si – do té doby pod tímto pojmem, pod tímto slovním spojením, představovala.

Daniel Ďuriš: Jste velice moudrá žena. Je to přesně tak, celou dobu je to stezka přežití, aby lidé pochopili, že když jdu ráno do ledové vody, tak přeseknu proud podivných myšlenek, a je mi líp. Když se uvolním, jsem sám sebou a říkám, co si myslím, tak je mi líp. Když si maluji jako dítě, nebo skládám hudbu, tak najednou v téhle době můžu uniknout bludnému proudu informací, které se na nás valí a drtí, drtí lidskou duši, a vytvářejí v této zemi takový stav, že si tady děti a lidé v přemíře berou život. Takže otázka přežití začíná u těchto věcí, u téhle duševní resilience, která se musí, myslím, ukázat skutečným příkladem, prostě. Nejde ze sebe udělat nějakého kouče, nalákat na sebe nějaké kurzy, ale musí jít osobním příkladem. Takže ne, že bych si to dopředu vymyslel jako hru, ale život mě do toho takhle představil, takhle mě do toho uvedl. A já využívám plně svůj potenciál. Mám pocit, že vracím všechny dary, které jsem – třeba i díky vám – dostal.

Martina: To je zvláštní, my jsme se nikdy neviděli, a jsme staří známí.

Jan Rak: Moc děkuji a také zdravím všechny posluchače.

Helena Neumannová: Nikola Tesla zrekonstruoval hydroelektrárny na Niagaře s turbínami vyrábějícími střídavý proud, stal se průkopníkem bezdrátového spojení, přenosu energie a tak dále a tak dále. Respektoval sílu přírody a vy čerpáte z jeho odkazu. Můžeme se těšit, nebo pracujete na něčem spektakulárním v centru Elia, co by navazovalo právě na tohoto génia?

Elektrické výboje mohou vykazovat známky inteligentního chování podobně jako živé bytosti

Jan Rak: Moc děkuji za tuto krásnou otázku. Chtěl bych na začátek zdůraznit, že mě to velmi těší, to, jak jste se o mně krásně vyjádřila, moje ego vyrostlo trochu… Ale vážně. Nikola Tesla je velkou inspirací, a čím více se těmi výzkumy zabýváme, tím více objevujeme úžasné pravdy o tom, co Nikola Tesla opravdu světu přinesl. Já jsem si nikdy neuvědomil, že to poselství může být až tak hluboké. V podstatě bych to zjednodušil na jeho tvrzení ke konci, kdy vyjádřil něco ve smyslu, že elektřina je první manifestace ducha ve hmotě, a já si toto tvrzení vlastně uvědomuji, uvědomujeme si ho v našich výzkumech čím dál tím intenzivněji. A že právě spolupráce s elektřinou je mnohem výhodnější než její krocení. Člověk krotí síly a podobně. Jeden z těch nejzajímavějších výsledků, kterými se zabýváme, se týká sebeorganizace elektřiny nebo elektrických výbojů, které se pak projevují v podstatě jako živé bytosti. Je to známo, spousta lidí se buď osobně setkala s přírodními jevy jako kulový blesk, kde se ukazuje, že tyto fenomény vlastně působí, jako kdyby se chovaly jako nezávislé živé bytosti. Když mi bylo asi pět let, měli jsme chatu na Křivoklátsku, a jednou v létě se, myslím, nějak schylovalo k bouřce, a najednou se odněkud vzal, objevil se kulový blesk, vlezl k nám do chaty, mamince vytrhl nůž z ruky, ta tam něco vařila, naštěstí utekla, pak si prohlédl jakoby obývací pokoj, pak ten blesk vyšel nahoru se podívat, co máme v podkroví, tam jsme měli takovou ložnici, no a pak se rozhodl, že odejde, ale už odešel s půlkou té chatky, takže jsme pak hledali trosky toho štítu, který vyrazil asi dva kilometry od té chaty. A já se účastním experimentů a jeden z nich budujeme u nás v laboratoři, kde se zabýváme výzkumem právě takovýchto fenoménů, jmenuje se to Eevo, to je Electric Exotic Waking Object, Eevo, a tyto elektrické anomálie umožní dokonce takové fantastické jevy jako jaderná elektrická transmutace za jednoduchých podmínek. K jaderné transmutaci většinou dochází v zařízeních, která jsou velice nákladná, jako jsou jaderné reaktory, urychlovače a podobně. Ale pozoruje se, že právě v důsledku té sebeorganizace, té schopnosti, že se elektromagnetická plazma svým způsobem začne chovat jako živá bytost, začne se organizovat, vytváří se tam jakési struktury, které pak, když se vlastně ta plazma nechá pracovat pro nás, tak ona sama vytvoří takové podmínky, abychom je mohli využít právě například pro generování excesivní energie, která se pak dá použít ve smyslu zdrojů energie. Tomu se říká Low Energy Nuclear Reactions, to jsou nízkoenergetické jaderné reakce, a všechno to směřuje směrem, který oficiální věda neuznává, že je možné, ale říká se tomu Cold Fusion, že může docházet k jaderné fúzi, to jsou ty mechanismy, které se domníváme, že pohání třeba Slunce, jako že všechna energie ve Slunci pochází právě z těchto jaderných fúzních reakcí. Ale nám se za naši civilizaci nedaří takovéto procesy vytvořit dlouhodobě tak, aby byly použitelné, v energetice se to nedaří, staví se taková ta velká obrovsky drahá zařízení jako je ITER a podobně, kde se pokoušejí nastolit podmínky pro tuto jadernou fúzi silou, když to nejde silou, tak to jde ještě větší silou. Ale Tesla byl právě jeden z proponentů, který vždycky razil ideu o tom, že tyto fenomény se dají vlastně podpořit, když se spolupracuje. On mluvil o rezonancích, hlavně takových rezonancích spolupráce. Ukazuje se, že tato cesta možná je.

Helena Neumannová: To zní velmi lákavě, troufám si říct, že kdyby se vám to povedlo, tak by celé Německo nemuselo řešit Green Deal návratem k jaderné energii, a možná bychom přinášeli díky vám do pokladny české země velké finance a zvedli bychom ekonomiku a také věhlas naší vědě.

Jan Rak: Já chci říct, že to samozřejmě není jenom náš výzkum, my se snažíme objevovat některé technologie, které byly právě inspirovány Nikolou Teslou, ale takových výzkumníků a výzkumných center po světě je samozřejmě víc, takže jedná se právě o spolupráci, a myslím si, že právě v té spolupráci je klíč. Není to rozhodně unikátní.

Lidská tvořivost a rozšiřování vědomí přináší celosvětové probouzení v transformační době

Helena Neumannová: No, ale jsme u toho, česká věda, a to mě nesmírně těší, myslím, že naše diváky a posluchače také. Transformace je uvědomění, že nezpochybnitelné není vůbec nic. Vaše slova. A já vás teď budu šokovat, minulý týden proběhla zpráva, že slavný americký řetězec kuřecích křidélek krachuje. Představte si to, Jane. Máte pocit, že se Amerika probouzí? Samozřejmě pod vlivem událostí, pod taktovkou Kennedyho, pod změnou vnímání vůbec našeho zdraví a to, kam jsme se dostali pod taktovkou farmabyznysu a vůbec směřování průmyslu potravinového, chemického a farmaceutického, myslíte si, že můžeme změnit životní styl a že se dá ve světě, protože u nás to zatím nehrozí, troufám si říct, ale také se probouzíme, být tím velikánem, mocenským ukazatelem, že to jde jinak a lépe?

Jan Rak: Hm, to je moc hezká otázka. Já se domnívám, že se probouzí rozhodně nejen Amerika, ale celý svět. Mám pro to svou vlastní teorii, domnívám se, že je to hodně způsobeno obrovským pokrokem například v IT technologiích, ta umělá inteligence a podobně, není úplně jasné, co je příčina a co je následek, jestli se probouzíme v důsledku tohoto pokroku, nebo jestli je pokrok důsledkem toho probouzení, to bych nechal na posluchačích, ať se rozhodnou sami, ale já vidím ten celospolečenský nebo celosvětový vývoj ohromně pozitivně, jsem z něj nadšen. Uvědomil jsem si, a nechci se pouštět do žádných konspirací, ale uvědomil jsem si právě na příkladu z doby covidové, že předtím spousta lidí jako já jsme vždycky toužili po tom, aby konečně došlo k nějaké změně, k nějakému pohybu, a když pak ta změna přišla, tak spousta z nás byla vyděšených, co se to děje, musíme nosit roušky, ale já myslím, že i ta doba covidová, stejně jako ty další vlny transformace, podle mě války, a teď tyhle věci, co se dějí v Americe a tak, jsou vlastně průvodními jevy toho celosvětového probouzení, jehož aspektem jsou právě úžasné pokroky v IT technologiích. Já se domnívám, že lidská tvořivost, to, co nás všechny tlačí, ať chceme, nebo nechceme, k rozšiřování vědomí, protože dnes máme mnohem větší možnosti získávat informace, činit si vlastní názor a podobně, tak tento proces je podle mě nezastavitelný, a ty IT technologie jsou podle mě takový vehikl, který to dnes umožňuje asi nejvíc. Když se na to podívám ze svého pohledu jako fyzika, tak se domnívám, že podobná situace panovala na začátku 20. století právě ve fyzice. Protože začátek 20. století byl také ohromně revoluční ve smyslu hroucení starých paradigmat. Einsteinova teorie přinesla úplně nový pohled na to, co je čas a prostor, jestli vůbec existuje nějaký absolutní čas a prostor, kvantová fyzika rozmetala všechny naše představy o tom, jestli existuje vůbec objektivní realita a podobně. Ale něco se pokazilo, podle mého názoru, a nechci se nikoho dotknout, ale mám pocit, že se ten vývoj ve fyzikálním myšlení tak trochu zpomalil někdy na konci druhé světové války, souvisí to možná i s tím projektem Manhattan, kde se vyvinula jaderná zbraň a podobně. Tam se podle mě něco stalo, což způsobilo, že se tak trochu zpomalila transformace nazírání na to, co to realita je. Dokonce se to dá najít na Wikipedii nebo kdekoliv, že právě koncem druhé světové války tam vznikl takový fenomén, kterému se dnes říká v kvantové fyzice „shut up and calculate“, jako že ti vědci byli v podstatě nuceni, motivováni k tomu, aby to, co vědí o kvantové fyzice, nad tím příliš nepřemýšleli, protože matematický aparát poskytuje možnosti, jak vypočítat to, co pak v přírodě pozorujeme, ale aby nad tím nepřemýšleli. Shut up and calculate.

Helena Neumannová: No jo, jen pracujte.

Jan Rak: Ano, přesně. Takže ve fyzice, myslím, že ten pohled je stále ještě dost dominantní, ale svoboda, jak to vidím nebo vnímám sám za sebe, jako kdyby se přenesla do IT technologií, kde možná také byly nějaké pokusy o monopolizaci nebo kontrolu, ale nikdy se to vlastně nepovedlo, takže ten pokrok je úžasný. A to, co dnes sleduji, spousta lidí se třeba ptá na umělou inteligenci, jestli se toho máme bát a podobně, z mého pohledu, všechny tyto technologie nám ukazují vlastně pravdu o nás samých, o tom, jak funguje naše vlastní mysl, a co ta realita vlastně může být. A tak se domnívám, že je to úžasný pokrok, který svým způsobem zastavit podle mě nejde. A možná to, jak jste se na začátku ptala, jestli ta transformace v Americe je signaturou toho, jestli se Amerika probouzí, nebo tak, já si myslím, že rozhodně, na každý pád ta transformace, a to probouzení světa nebude podle mě probíhat tak, jak bychom si rádi přáli, bude to turbulentní, občas to může někoho bolet, ale já bych tuto otázku možná ukončil krásným citátem. Kdysi jsem našel překlad sanskrtu o tom, co to znamená být člověkem, a tam píšou, ten první bod, budete mít lidské tělo a tak dál, to je jasné, a tam říkají, cokoli se vám bude v životě dít, tak jsou to lekce, a nemůžete nikdy udělat žádnou chybu, protože to, jakkoli se rozhodnete, je vlastně to, že si jenom udílíte lekci, abyste ji prošli, pochopili, a mohli se posunout dál. Takže to je podle mě ohromně osvobozující. Když si člověk uvědomí, že vlastně někdy v životě si nemusí vyčítat, že udělal nějakou chybu. Protože to byla lekce, aby pochopil, že to byla chyba.

Lenivost jako hnací síla pokroku a technologie jako nástroje osvobození člověka

Helena Neumannová: Děkuji, podepisuji plně, přesto, počítáte, Jane, jako kvantový fyzik s tím, že lidstvo je ve své podstatě lenivé? Protože vy říkáte, že AI, umělá inteligence a vůbec ten pokrok nám otevírá oči, otevírá dveře, nabízí spoustu možností, ano, ale my k tomu umíme, jak víme, přistoupit velmi „lazy“ způsobem a opět můžeme udělat z dobrého pomocníka špatného pána. Bohužel se nám to stalo v historii milionkrát.

Jan Rak: Stává se to každému z nás neustále.

Helena Neumannová: A pojďte mi pomoct, jak využít právě kvantovou fyziku a medicínu k tomu, aby se to nedělo minimálně aspoň u toho fyzického zdraví. Co do psychického a mentálního, duševního zdraví, to budeme ještě řešit, půjdeme k tomu paradigmatu ještě více, protože to je fascinující téma, ale znovu, ten lenivý člověk pořád tady je. Ten živočich, který má probádaný mozek jenom z 30 %, vlastně nevíme, co umí, a děláme jednu chybu za druhou. Ale bohužel ji děláme tak, že jsme téměř došli na to dno. Co s tím?

Jan Rak: Já se domnívám, že lenivost je jedna z největších hnacích sil ve vesmíru. Řekl bych, že lenivost je více spojená s mužským aspektem…

Helena Neumannová: To se mi líbí… Ano, vidíte to takto.

Jan Rak: No jasně, a ten mužský aspekt je víc zaměřený na to více věci ulehčovat, a tudíž raději vymyslet nějaké zařízení, technologii nebo cokoli a zbavit se jakékoli monotónní nebo nutné práce pro obživu a podobně. Z tohoto hlediska si myslím, že i ten moderní vývoj, a říkáte to velice správně, je ohromně důležité právě z pohledu moderního vývoje si uvědomit, že vždycky to je, bylo a bude, že všechny naše prostředky, které používáme, ať už na úrovni subjektivní, jako je mysl, nebo na úrovni fyzické, jsou technologie, tak vždycky budou dobrým sluhou, ale vždycky budou zlým pánem. Kdykoli se necháme jakoby zotročit, ať už myslí, nebo technologiemi, nebo umělou inteligencí, no tak, jakmile se cokoli stane naším pánem, tak tím pánem bude vždycky zlým. To si myslím, že, jak jste zmínila, jeden z mých takových soukromých objevů je, že pravda je, že pravda není, tak ale existují jakési posvátné pravdy, které řídí jakoby realitu na hlubší nezjevené úrovni. A jedna z těchto pravd je tato, že jakákoli pravda nebo jakýkoli, když přijmu jakýkoli myšlenkový vzorec, kterým se nechám ovládat, tak se to ovládání vždycky zvrtne v noční můru. Řekl bych.

Mystické vhledy nám ukazují, že každý má v sobě již všechno potřebné k poznání smyslu života

Helena Neumannová: Je takovou posvátnou pravdou i to, kdy já jsem na jedné z vašich přednášek byla naprosto okouzlena tím tvrzením, že my dva tady ve skutečnosti vůbec nejsme, a pouze se naše energie a duše dohodly ve vesmíru, protože jsme jeden celek, ale že si tady pokecáme. A chci se zeptat, mě třeba ta práce s energií, a vůbec zamyšlení se nad energií nesmírně pomáhá při paliativní péči, kdy my neumíme mluvit o smrti, neumíme ji přijmout jako součást našich životů. Jak víme oba, jsou tady civilizace, které smrt oslavují, protože věří, že jedete někam opravdu do něčeho lepšího. Martin Stránský, pan profesor Stránský, vždycky říká: „Já vám řeknu, co tam je, a vy tam budete chtít všichni,“ takže to mi také pomáhá, samozřejmě ten humor je nesmírně důležitý. Nicméně my žijeme v civilizované společnosti, která věří, že smrt je konec všeho. Dočkáme se někdy hlubšího nahlédnutí, myslíte si, do lidského vědomí a podvědomí, do fungování naší duše? Protože já jsem třeba přijala, abych vůbec dokázala mluvit i s vědeckou obcí, nevědeckou obcí, to, že naše duše mohou být právě ty neurotransmitery, ty ocásky a pochody v těle, které si povídají. Dětem, když učím, co to vlastně duše je, tak říkám, ráno se ten mozek vzbudí, zeptá se jater, jak se mají, pak se zeptá mikrobiomu a tak dále, a to mi pomáhá vlastně k tomu, abychom si vůbec nějakým jazykem našeho kmene mohli sdělit naše názory. Ale přesto se zeptám, myslíte si, že se opravdu dostane lidstvo někdy k tomu poznání toho vědomí a podvědomí na takové úrovni, že to začne využívat ve svůj prospěch? A případně, jsme tomu blízko?

Jan Rak: Hmm. Já si myslím, že jsme jako lidstvo se k tomu dávno dostali. Že to dávno víme, že dokonce i každý z nás to někde v podvědomí, tyto znalosti zasunuty má, a dokonce každý z nás má i možnost k těmto znalostem nebo k těmto vědomostem se dostat i ve stavu fyzickém, v jakém je teď. Mám na mysli mystické stavy nebo stav změněného vědomí, a vím o tom, že naše společnost, jak jste zmiňovala, ta vědecká, nebo převládající názor ve společnosti je takový ten striktní objektivismus, že jo…

Helena Neumannová: Ano, ta nezpochybnitelná fakta…

Jan Rak: Ano, takže to je to paradigma, ze kterého se hůř nahlíží na otázky, které představují ten zjevený objektivní svět, to chápu. A nedávno jsme měli zajímavou debatu v jakémsi debatním spolku, kde byl profesionální filozof, a ten se velice striktně vymezoval vůči tomu, že někdo jako já třeba, který není vzděláním filozof, jak se může vyslovovat k teologickým otázkám existence bytí a podobně. Víte, to je naše tendence, my máme, se domnívám, ne úplně zdravou tendenci přijímat názory jakoby autorit, a přitom každý z nás má k dispozici, já to často opakuji, každý z nás má k dispozici úplně všechno, co potřebuje na to, aby si sám odpověděl na svoje otázky: Kdo jsem já? Kam jdu? Co je smyslem mého života a podobně? Nepotřebujeme, můžeme používat k tomu ať už autority, nebo urychlovače, nebo teleskopy, nebo jakékoli vědní obory, je to úžasné, mohou nám pomoci nebo nás někam posunout, ale ty finální odpovědi stejně musí hledat podle mě každý sám v sobě. A nechat si pomoct může, ale to finální rozhodnutí musí udělat každý sám. Jenom bych do toho vsunul takovou heretickou myšlenku. Vy jste zmínila zdraví, a tak, kdokoliv z nás se může dostat do situace, kdy se dostane do zdravotního stavu, kde třeba doktoři vysloví nějakou fatální diagnózu, a tam si myslím, že také má člověk častokrát na výběr mezi tou modrou a červenou pilulkou. Může si nechat vlastně otázky svého vlastního zdraví řešit autoritami, anebo mám spoustu lidí, kteří vzali svůj vlastní osud do svých vlastních rukou a postavili se a dokázali se tomu osudu vzepřít. Takže v tomto smyslu já jsem o hodně víc příznivcem té červené pilulky, vzít si osud do svých vlastních rukou a věřím tomu, že pravdu najde člověk vždycky jenom sám v sobě.

Proč je důležité a užitečné hledat cestu k vlastní duchovní svobodě i ve světě autorit

Helena Neumannová: Vy jste mi úplně, pane profesore, nahrál na další otázku. Proč si myslíte, že uvěřili lidé, že pravdu mají pouze ty autority, které navíc vznikly a byly vybudovány systémem, který je nefunkční, zastaralý, bohužel hloupý, a v poslední době i nebezpečný? Proč se lidé raději obrátí s důvěrou na někoho než sami do sebe, proč nedojde k tomu uzemnění, k tomu otevření té mysli, protože jak víme, tělo je fantastický nástroj, který dokáže zpracovat jakýkoli problém, a já jsem vaším příznivcem nebo příznivcem těch teorií, a vedu k tomu vlastně i moje klienty stejně jako vy: Vezmi osud do svých rukou. Protože já jsem zažila v Amazonii – to kdybych tady vyprávěla, tak dostanu anděla a jedu k Chocholouškovi, pavilon C, takže tam si rozumíme, nicméně právě dodávám odvahu těm lidem hledat zlatou střední cestu a obracet se jak na tu autoritu, pokud jim to pomůže, tak ale se ponořit sám do sebe a pomoci si tím, co tisíce let fungovalo. Byly to půsty, bylo to otužování, bylo to chození bosou nohou po zemi, kde nás léčí tato energie, bylo to vyčištění mysli právě cestou duší. Církev nám tady vzala takové nádherné věci, jako že jsme si umývali vlasy v řece vzájemně, vypili jsme divoké byliny, skákali jsme přes ohně, byl tam i jistý sexuální podtext, vy jste se poprali v hospodě, pak jste nebyli zlí doma, nezlobili jste, všechno fungovalo, jak má. A my jsme si ty pohanské, slovanské – protože v nás jsou keltské náčelnice, ve vás jsou keltští náčelníci, v nás jsou ty Slovanky, mimochodem ve Vatikánu se říká, že jsme svatý grál, Slovanky, že máme tu sílu obrovskou, vnitřní, vy jste ti Slované – proč jsme uvěřili autoritám, a je to opravdu dáno tím, že se to tady budovalo ty tisíce let? A případně, jak z toho ven? Zase, jak nám může pomoci kvantový fyzik a případně kvantová fyzika k tomu, abychom to zlepšili?

Jan Rak: To je krásná otázka. Jak jste zmiňovala půsty a pohanské zvyky, já jsem v pondělí teď ukončil týdenní půst, říkal jsem si, teď na jaře už je čas a tentokrát jsem to měl tak krásné, se mi nádherně meditovalo u toho, a druhý den jsem měl krizi, to tak často bývá druhý den, ale pak ten zbytek od té středy dál to bylo tak krásné, to jsem si to užil ohromně. Zdá se mi také, že je nějak to jaro městské takové krásnější, než ta příroda se probouzí trochu později, ale to trochu odbočuji od tématu. Já se domnívám, že ta otázka, proč jsme se nechali tak zavřít do těch schémat toho, že tu pravdu má kdosi tam venku někde, ať už Vatikán, nebo církev, nebo profesoři, nebo guruové a podobně, nebo jenom vědci, tak já se domnívám, že to je úžasné. Že to je nádherné, protože je to geniální, protože se domnívám, že se jedná o jakýsi způsob hry. To, co prožíváme, je jakási forma hry, jejíž cílem a záměrem je pochopit tu hru, a z té hry, řekl bych, ta výhra ve hře spočívá v tom vystoupení z té hry. Jako že to pochopím a…

Helena Neumannová: Ta odvaha…

Jan Rak: No, ale právě ta hra je o to cennější, čím víc je komplexnější a obtížnější, těžší. Protože kdyby to bylo jen tak, chvilku se nad tím zamyslet, a pak, ahá, jo takhle, já hraju tuto hru, nemusím věřit tomu, co tady říkají, a můžu vlastně zjistit, že já jsem tvůrce svojí reality, že vlastně já si můžu… že jsem vlastně ta nejsvobodnější bytost, co v celém vesmíru existuje, a kdyby to bylo tak jednoduché, tak ta cena za to probuzení, to osvobození, by byla trošku devalvovaná. Takže si myslím, o co je hra geniálnější, o co těžší je to prohlédnout, tak o to významnější, o to víc se pak můžeme radovat z každé nové dušičky, která to pochopila. Takže takhle.

Život jsou lekce, kterými musíme projít, abychom pochopili, proč se nám dějí

Helena Neumannová: Snad nám posluchači opravdu rozuměli, co chceme přinést za poselství. Trochu se bojím, jestli už nejsme moc daleko, jestli jsme neutekli, protože těžko budu teď vysvětlovat dámě, která prošla, máme kolegyni, její manžel umírá, lékař naprosto netaktním způsobem jí sdělil před ním, že má 14 dní, a teď jsme všichni přemýšleli, kde je ta hladina, jak pomoci, samozřejmě co nejlaskavějším způsobem, a zároveň ji ale připravit pravděpodobně na ten odchod, usnadnit jí to co nejvíce, a teď nevím, jestli ona teď úplně momentálně chápe, co my dva tady říkáme…

Jan Rak: No, já rozumím. Ale je to opravdu pořád vlastně ta samá otázka. V okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že to, co tady prožívá, jsou jisté lekce, kterými je třeba projít, aby se pochopil ten prožitek, který může být jakéhokoliv charakteru, někdo potřebuje si prožít v uvozovkách, nebo bez uvozovek, utrpení ve smyslu vlastní nemoci nebo nemoci někoho bližšího, nebo prostě úmrtí v rodině a podobně, ale zase… každý z nás má k dispozici úplně všechno, co potřebujeme na to, abychom tu lekci pochopili a abychom ji zvládli.

Helena Neumannová: To se mi strašně líbí, teď jste to krásně uzavřel, abychom byli pozitivní…

Jan Rak: Chtěl jsem říct ještě jednu takovou… to je právě teď k těm otázkám života a smrti. Já jsem na jakémsi, řekl bych, říká se tomu jako mystický vývoj, že když člověk se noří víc do sebe ve smyslu poznávání těch aspektů nebo dimenzí bytí, které nejsou zjevené tam venku, je tam ten obrat dovnitř, také bychom se mohli bavit, co to znamená venku, dovnitř, ale v těch mystických vhledech se dá snadno nahlédnout, že vlastně nebýt nelze. Že vědomí nemá ani počátek, ani konec. Naše tělo, ta existence, ten sen, jak to prožíváme teď, tak samozřejmě, my žijeme v jakési kauzální rovině, že vždycky něco začne, pak skončí, příčina, následek a tak dál, ale dá se prostě jenom takovou racionální úvahou typu: Dá se neexistovat? Kdyby se dalo neexistovat, tak ale neexistuje způsob, jak o tom zjistit cokoliv. O té neexistenci. Protože aby někdo podal svědectví o neexistenci, tak by v té neexistenci musel existovat, rozumíte. Takže dá se v podstatě říct, podle mě se lze racionálním způsobem dojít k závěru, že nebýt se vlastně nedá. To znamená, že jasně, nikdo z nás tady ten sen, jak ho prožívá, tady nebude věčně, to možná zaplať pánbůh za to…

Helena Neumannová: Myslím, že všichni bychom měli děkovat za to, že máme více životů, samozřejmě, ale že jsou vždycky ukončené.

Jan Rak: Otázka vědomí, jestli vědomí může zaniknout, taková jako smrt v tom…

Helena Neumannová: Energetickém poli…

Jan Rak: Smrt, myslím, fyzická samozřejmě, ale na tom vědomí si myslím, že v podstatě smrt by se dalo nazvat i to, že vlastně smrt jako vědomí možná není.

Helena Neumannová: Ne.

Jan Rak: Víte, dokonce u mě, já si vzpomínám, že víte co, to nejsou ani moje slova, to se dá… spousta mystiků nebo z východních filozofií, víte, Tibetská kniha mrtvých, ti to tam popisují přesně…

Helena Neumannová: Je toho hodně k dispozici, zaplať pánbůh.

Jan Rak: Ano, přesně tak. Ale když jsem já sám dospěl k jednoznačnému poznání, že vědomí jako takové nemá ani počátek ani konec, tak já si pamatuji, že prožíval jsem z toho dost velký otřes. Toho poznání. Jako že celý život člověk žije v tom, že prostě se jednou narodí, pak umře a tak dál. A najednou člověk zjistí, že to vlastně není možné.

Martina: Premiér Petr Fiala řekl, že sázka Asada na Rusko mu nevyšla. Měl Asad šanci vsadit na někoho jiného?

Eva Filipi: Ne. Mám opět trpký úsměv. „Sázka na Rusko nevyšla“, to je výrok v naší tendenci a linii, že Rusko je hanebné. Asad měl osobně Západ velmi rád – když to budeme nazývat Západem – měl velmi rád evropské země, sám studoval v Londýně. Asad opravdu – jako řada dalších intelektuálních Syřanů – měl Západ rád a rádi by s námi spolupracovali. Jenomže my jsme se hned od roku 2010, na konci roku 2010, 2011, postavili velmi tvrdě a velmi nekompromisně proti němu. Takže to není tak, že mu něco zbylo, on by rád s panem premiérem Fialou spolupracoval, kdyby mu to dovolil.

Martina: Dá se to říci i tak, že Západ pomohl rozvrátit Sýrii podobně jako třeba Libyi tím, že odstranil Kaddáfího?

Eva Filipi: Samozřejmě – věci se mají nazývat pravými jmény. Ano, je mi to strašně líto, ale Západ, Evropská unie a další, jsme se podíleli na tom, co se dělo v Sýrii, protože jsme měli náš cíl. Vyzbrojovali jsme rebely zbraněmi, a přitom nám muselo být od začátku, nebo řekněme ne první měsíc, ale velmi brzy nám muselo být jasné, kdo jsou oponenti Asada, že to nejsou nějací demokraté, kteří převezmou moc. Že to není jako „Sametová revoluce v Československu“, to nám muselo být od první chvíle jasné, a přesto jsme naprosto bezmyšlenkovitě pokračovali v naplnění tohoto cíle. A to je, Martino, něco, co je širší a z čeho mám obavy, zdali jsme jako Evropa neusnuli na tom, že tomu umíme vládnout a že umíme mít cíle, a přitom tyto cíle jsou velmi nedobré a nejsou dobré ani pro Evropu, natož pro danou zemi. A že to je takovýto druh myšlení, že zatímco svět se vyvíjí, tak my jsme velmi rigidně zůstali v nějakých liniích, v nějakých trendech, a zapomínáme, že by se mělo přemýšlet trochu jinak. A to mi trochu dělá vrásky.

Tím, jak jsem tady nežila, viděla jsem lépe sebestřednost Evropské unie a její neschopnost přemýšlet jinak

Martina: Myslíš si, že se to dá pojmenovat i tak, že my prostě nejsme schopni akceptovat – myslím tím Západ, když se tedy bavíme o Evropské unii – že jsou ve světě enklávy, země, kde zkrátka demokratický režim prostě úplně fungovat nebude? Když se navíc podíváme, že tak úplně ne vždy funguje i u nás?

Eva Filipi: Řekla jsi to přesně. Já myslím, že jsme snad už konečně došli k poznání, že univerzalita našich hodnot není univerzalita. Že nemůžeme měnit režimy v jiných částech světa, nebo bychom je měnit neměli, byť můžeme pomoci, a ano, tady pak narážíme na humanitu, protože se těm lidem daří špatně. Ale takovéto tendence už musíme opustit. Vidíme, že svět se velmi proměňuje. Je to dva dny, kdy jsem četla, že Čína s Indií uzavřely velkou strategickou dohodu. Možná dodám ještě tohle: Tím, jak jsem tady nežila, jak jsem se dívala na Evropu a na Západ ze syrské, irácké, turecké nebo libanonské výseče, tak se ti daleko dříve ozřejmuje, že se neumíme chovat dobře. Když potom mluvím s kolegy, kteří žijí tady, tak tady z Evropy člověk nevnímá – protože jsme sebestřední – že my už nejsme těmi, kteří řídí globální orchestr před sebou, že mu velíme a že máme možnost to ovlivňovat. Na to člověk přijde daleko dříve, když má možnost – jako já jsem měla možnost – žít mimo, a hlavně spolupracovat s Evropou, protože pohledy na Sýrii a na jiné země se činí také v Bruselu. Je to konec jedné etapy. Je to – doufám – už definitivní konec, tedy, že už se Bruselu asi nebude dařit pokračovat v těchto tendencích, protože se bude muset zamyslet nad tím: Kam dál, Evropo?

Martina: Ty jsi právě řekla, že jsme snad už došli k poznání, že nemůžeme vyvážet revoluci a své ideje a ideologii. Ale na základě čeho jsi dospěla k poznání, že my už jsme došli k poznání? Poslední kroky Evropy vypadají stále tak, že si bude sveřepě trvat na svém a že napravený terorista je lepší než dosavadní režim, který tam byl.

Eva Filipi: Já jsem to asi řekla špatně. Ne, my jsme ještě nedošli k poznání. Přiznám se, že když jsem sledovala projev J. D. Vance v Mnichově, tak jsem s ním naprosto souzněla v tom, že jde o to, že v evropských zemích se politici, vlády bojí voličů, když řekl: „Vy si myslíte, že ruské peníze“ nebo já nevím koho, íránské peníze – „ovlivní vaše voliče? Tak to asi tedy nejste moc pevní v podpatcích, když si toto myslíte.“ Čili já tady vidím právě tento problém, a v tom jsme ještě, podle mě, k poznání nedošli – určitě ne v rámci Evropské komise, a myslím, že to bude ještě hodně těžké. Velmi doufám, že se objeví pár lidí, třeba i v České republice, kteří budou myslet na zájmy České republiky a nepojedou v těchto setkáváních a jednáních. Já znám bruselské prostředí, jezdila jsem tam, a také si vzpomínám, když mi ministr zahraničí Turecka říkal: „Já vás vždycky na konferencích vidím, jak se tam vidíte, objímáte, usmíváte, ale nevidím řešení.“ To mi tehdy řekl Ahmet Davutoglu, velký filozof, ministr zahraničí a pak premiér, autor knihy Strategická hloubka. Což může být…

Martina: Nedopověděla jsi to: „Což může být…“

Eva Filipi: Osmanská říše může být další moment v celém tomto regionu.

Evropská unie manipuluje s občany strachem, když jim radí vytvářet zásoby na dobu krize

Martina: To by ale asi nebyla pro Evropu dobrá zpráva?

Eva Filipi: No, já nevím, jestli by to byla pro Evropu zpráva špatná nebo dobrá. Mám pocit, že cokoliv se děje ve světě, že už na to Evropa neumí reagovat. Takže já bych nehodnotila, jestli dobrá nebo špatná zpráva. Já mám pocit, že Evropa je totiž zbavena, že je zahleděna do něčeho – nevím, jak to nazvat, jsou to Green Dealy, a další a další. Upřímně se děsím toho, že se u nás na základě rozhodnutí Bruselu vysílají pořady o tom, jak máme přežít 70 hodin a jak máme mít doma vodu a makarony. Sorry, ale tohle je věc na obecní úřad, a ne na Brusel. Čili já mám velmi skeptický pohled na to, jestli by Evropu nová osmanská říše – což by se Erdoganovi určitě líbilo – znepokojila nebo neznepokojila. Absolutně nevím, protože oni se nenechají znepokojit vůbec ničím, jedou ve svých vizích, které tam někdo vymyslel, ale nevím, jestli byl opravdu graduovaný a jestli to fakt myslel vážně. Já nevím.

Martina: Ty jsi teď načala téma trošičku z jiného soudku, ale proto se tě jako zkušené diplomatky zeptám: Jak to čteš, když nám najednou Evropská unie začne radit, jak si máme dělat zásoby na přežití – a ty správně říkáš, že to patří municipalitám, obecním úřadům, nebo třeba takovým rádiím, jako jsme my, protože my jsme o tom mluvili už opravdu desítku let zpátky, ale bylo to bráno tak, že strašíme – tedy když ti najednou Evropská komise začne poskytovat tyto nevyžádané rady?

Eva Filipi: Za prvé, je to pro mě naprosto nepřijatelné. Za druhé, jestliže toto teď vymýšlí Evropská unie – já nevím, jestli to bylo z Komise nebo od koho přesně – tak je to rádoby pomoc lidem ve fázi, kdy se tady bude rozpoutávat válka. A to já v těchto tendencích nebo v myšlenkových okruzích vidím. A vidím to čím dál víc, včetně situace u nás. My se tady budeme bavit o tom, že bude válka? To v tuto chvíli zapadá do scénáře, že Rusko – jak to tvrdí někteří politici – bude dál rozpoutávat další boje a další války. Já to vidím jako velmi nezdravé, velmi nepřijatelné. To se skutečně má odehrávat – jak už jsme o tom mluvily – mezi skauty, na municipalitách, obecních úřadech – tohle je běžná věc. Ano, někdy mluvíme o tom, že se třeba někdy může stopnout elektřina, musíme mít vodu, to je všechno v pořádku. Ale tohle mít teď jako pokyn, že se to bude vysílat a bude se to lidem říkat – to je až zhoubné.

Martina: Myslíš, že se to dá vnímat tak, že nám tím něco podprahově sdělují?

Eva Filipi: Takto to lidé budou vnímat. Jestli oni to tak necítí, tak ale lidé to budou vnímat takto: „Podprahově nám sdělují – bacha, řítí se válka“. A když se lidé obávají, tak jací jsou? Jsou manipulovatelní a nechají se ovládat, protože mají strach, protože se bojí. Je-li toto cílem – to nevím. Já mám někdy pocit, že v Bruselu moc o těchto sděleních nebo opatřeních, která dělají, nepřemýšlí.

Teroristická skupina přijatá Západem jako legální vláda Sýrie operuje promyšlenou propagandou

Martina: Pojďme se ještě vrátit k osobě Džuláního, kterého si tedy Evropa pravděpodobně vybrala jako partnera pro příští jednání o Sýrii. Já jenom zmíním, že on jakožto stoupenec Al-Káidy spolupracoval s těmi nejtvrdšími, jako byl Bagdádí, Zarkáví, ale posléze se od Islámského státu, který vedl Bagdádí, odklonil, a později se údajně rozešel i s ideologií globálního džihádu s tím, že se chce věnovat pouze osvobozování Sýrie od Asadova režimu. Takto vlastně tito povstalci rebrandovali na Haját Tahrír al-Šám, česky Organizace pro osvobození Levanty. Tento rebranding proběhl v roce 2017, kdy jsi ještě byla v aktivní diplomatické službě. Jak jste tuto skupinu v Sýrii vnímali vy, diplomaté?

Eva Filipi: To byla skupina v Idlíbu, to byla skupina, která vůbec nepronikala dovnitř Sýrie nebo do další Sýrie. Já jsem věděla, že podpora pro idlíbské existuje, ale zároveň skutečně nikdo neočekával, že by poté došlo k tomu, co se tam děje teď. Ti bojovníci na jedné straně patřili k Al-Káidě, a dokonce se teď říká, že někteří z nich jsou strašně nespokojeni s novým prezidentem, protože jsou naučeni něčemu jinému. Tam jsou nadále buňky Islámského státu, a tyto buňky jsou lidé, kteří nemají dobré úmysly, nebo určitě ne vůči Syřanům, ani vůči Západu jako takovému. Musím říct, že jsme spíše očekávali, že Idlíb bude řešen jiným způsobem než to, co se stalo. Spíš se očekávalo, že se Rusko, Asad, Turek dohodnou, co s nimi dál, a spíše se čekalo, že Idlíb neudělá to, s čím vystoupil a udělal to, co v prosinci loňského roku. S tím se moc nepočítalo, protože náš úmysl byl, že zavládne demokracie. Čili máme mnoho Syřanů – jednak v zahraničí, jednak i uvnitř, kde byla různá uskupení – kteří ne že by úplně zářili a že by byli velmi aktivní, ale byli. A z toho by se daly udělat nějaké další momenty, jak Sýrii zlepšit. Čili s tímto se moc nepočítalo – s těmi idlíbskými.

Martina: Už dřív jsem narazila na názory některých arabistů, kteří po vzniku této skupiny Haját Tahrír al-Šám tvrdili, že to je názorově jen další Islámský stát, jen nebezpečnější, protože tato skupina dokáže mnohem lépe pracovat s propagandou, zejména vůči Západu. Je i toto možnost?

Eva Filipi: Je to samozřejmě možnost. Jak jsem viděla od první chvíle, když mluvil Šára, když mluvil v interview pro různé televize, jak arabské, saudskoarabské, tak západní, tak jsem si říkala: „Pane, to je tedy státník. Má nádherné myšlenky, nádhernou arabštinu. Je vidět, že je vzdělaný“. Ale to je přesně to, co říkají kolegové arabisté.

Martina: Myslíš si, že poté, co Ahmada Šáru možná přijme i francouzský prezident Emmanuel Macron, tak že ho třeba přijme i Donald Trump? Že s ním Donald Trump bude mluvit jako se státníkem?

Eva Filipi: O tom silně pochybuji, protože se Washington doposud raději moc nevyjadřuje, a pokud se vyjadřuje, tak má velmi tvrdé podmínky pro jakoukoliv změnu působení dovnitř do Sýrie. Neženou se do toho, aby s Šárou měli nějaké kontakty. Tam pořád hraje roli Austin Tice, ztracený žurnalista. Dobře, tak si znovu řekli o Austina Tice, ale tím to končí. Já myslím, že Donald Trump má jednak další úkoly, a zadruhé by chtěl stáhnout své vojáky ze severovýchodu Sýrie – Pentagon už má plán na 30, 60, 90 dnů – to jsou ti, kteří podporují Kurdy. Čili pro Donalda Trumpa je v této fázi Sýrie nezajímavá a celkově nemá potřebu tam teď nějak zasahovat.

Martina: Ale Američané v době války proti islamistům z Islámského státu obsadili ropná pole na východě Sýrie. Myslíš si, že teď nebudou mít zájem tato ropná pole hájit?

Eva Filipi: Ty mají Kurdové, kteří jsou podporovaní Američany. Čili to je tato informace, že američtí vojáci tam jsou na podporu Kurdů, a ti je mají spolu s Američany. Ne, nemyslím si, že by to mělo být téma. Ne, skutečně, Donald Trump už v prvním období chtěl stáhnout vojáky. Myslím, že v kontextu toho, jak začíná usekávat finance USAID pro různé neziskové organizace a další, tak v tomto trendu také říkal: „Co tam děláme?“ Oni, Amerika, už nechtějí být hlavní zemí, která bude ovládat zbytek světa. Ale vidíme tam úplně jinou tendenci. Takže už za prvního období říkal: Stáhneme vojáky. Co tam děláme? A tehdy se Donald Trump poučil. Tehdy mu to ještě Deep State, establishment, nedovolil. Ale teď už je poučen, už tam má lidi, kteří jsou jeho příznivci a kteří pracují pro něj. Takže já si myslím, že oni odejdou. A ropa je nezajímá.

Asad si zasloužil nepřátelství Západu, protože odmítl plány na strategicky významný plynovod

Martina: My jsme se tady už několikrát dotkly toho, čím se asi Asad Západu tak zprotivil a proč upadl v tak hlubokou nemilost. A jednou z teorií je, že si vysloužil nenávist mocných skupin na Západě mimo jiné proto, že odmítl plán na vybudování plynovodu z Kataru přes Sýrii. Je toto možný důvod?

Eva Filipi: Bezpochyby je to jeden z nich. Toto je pravda. Ano, Katar chtěl budovat plynovod přes Sýrii. Tento plán by pak samozřejmě zase znepokojil Rusko. A Asad také jednal s Evropskou unií a v roce 2010 odmítl asociační dohodu s Evropskou unií s tím, že není pro Sýrii výhodná. Toto je další věc. Ale ten pipeline nebo plyn z Kataru – to nevím. To bych musela být u toho, kdy to někdo řekl. Já už se čím dál víc snažím proplavávat v mnoha informacích a vždycky si říkám: „Kdybys tak mohla být v kapse Putina a slyšela, co právě řekl“. Ano, říká se to. Ale nemyslím si, že to je jediný moment. Ano, je to ekonomický moment – není to jediný moment. K tomu se rychle a velmi rychle připojil příběh, jak Asad nechal zastřelit děti v Dar´á, a už to běží. Čili tam se to pak nabalí a všichni čekají, co ještě provede. A když to neprovedl, tak to musíme vyrobit, což jsou ty false flag s chemickými útoky, a pak už je příběh úplně jasný a vlak jede pěkně pomalu, a vždycky se k tomu přihodí, co zase provedl. Na začátku, ano, určitě hrál roli tento ekonomický aspekt.

Martina: A je teď tedy reálné, že nové vedení Sýrie nebude bránit Kataru, aby přes syrské území vybudoval plynovod?

Eva Filipi: Určitě nebude. Katar, to jsou Muslimští bratři, kteří jsou s Erdoganem domluveni. Určitě nebude. Ale můžeš stavět trubku, když je tam nestabilita? To nelze. Takže já právě vím, že by peníze mohly chodit třeba ze Zálivu, případně z Kataru, jenomže jak budeš rekonstruovat zemi, když je tam nebezpečno, když tam není stabilita? Takže Šára je úplně v klidu, ten tuto trubku potřebuje – a oni by se pak nějak dohodli. Ale já pořád tvrdím, že stavět můžeme ve stabilní zemi. A jak dát do rovnováhy nebezpečí a na druhé straně stabilitu, kterou potřebujeme? Ale my potřebujeme zároveň tu trubku, zároveň potřebujeme pracovní příležitosti, aby lidé pracovali a žili. A kdo to tam dnes dokáže? Já mám tento otazník. My, Evropa, budeme dělat konference, budeme zvát Šáru, budeme se s ním objímat, budeme ho mít rádi – pokud tam ještě bude. Ale my si tam, na místě, musíme všímat regionálních států: Co dělá Turecko, co dělá Saúdská Arábie, co dělá Katar, případně Jordánsko, Irák, případně i Írán. Asi takhle to je. Je to fascinující a strašně mě mrzí, že Evropa umí konference a umí podpořit někoho, kdo nám může udělat problémy.