Jaroslav Turánek 4. díl: Rozhoduje se o našem zdraví, ale nikdo přitom za nic nenese odpovědnost
Martina: Když se rozhlížím, tak je zjevné, že zaklínadlo „vakcinujte se!“ překrylo jakoukoliv snahu covid léčit. Ale přece i z léků je docela kšeft, tak proč se neinvestuje raději do nových léčiv?
Jaroslav Turánek: Máte tady dvě konkurenční komodity, vakcínu a léky. Léky, které někde používají, a říkají, že s úspěchem, a jinde se to potírá. Na to si pozvěte odborníka na terapii covidu. Nechci spekulovat, říkám, že jsou tady dvě komodity, které spolu soupeří. U léků soupeření není, máte tam neschválený ivermektin, isoprinosin, monoklonální protilátky, nebo kovalescentní séra. To si nijak nekonkuruje, a každý má opodstatnění v určité fázi onemocnění. Pak jsou tam klasická antivirotika, remdesivir. Toto vše jsou léky, které si nekonkurují, jejich aplikace může být současná, to znamená, že je tam jakási synergie.
A vedle toho máte velkou část hnanou neskutečnými penězi, a to jsou vakcíny. A i ty se mezi sebou kanibalizují, a zůstane jeden vítěz, pravděpodobně Pfizer. Ale teď nastoupí druhá garnitura vakcín, což budou inaktivované celovirové vakcíny. Za nimi už se tlačí to, co může být v kombinaci s celovirovými vakcínami optimální variantou, a co může přinést úspěch, a to jsou rekombinantní vakcíny, třeba Novavax, na bázi imunitně stimulačních, tvořených spike proteinem a saponinem.
A potom úplně někde na chvostu, je to, co třeba děláme my. Prokázali jsme poměrně slušné výsledky. To jsou rekombinantí vakcíny na bázi domén ze spike proteinu. Multiepitopové domény, které by mohly být podávány neinvazivně. A to myslím, je jedna z možností. Nevím, jak se prosadí, ale z hlediska respiračních onemocnění potřebujete vakcínu před sezónou tak, aby to vydrželo pár měsíců a aby vydržela slizniční imunita. Její podání jsou málo invazivní, intradermální.
Martina: Vy mě dnes zničíte, pane profesore.
Jaroslav Turánek: To jsou systémy malých krátkých mikronových jehliček, kterých je tam desítky, vy to propíchnete přes stratum corneum, což je vrchní vrstva kůže, do epidermis, kde je spousta takzvaných Langerhansových imunitních buněk, které si přeberou antigen, a vyhodnotí a navodí imunitní odpověď. Což jsou neinvazivní věci, vyhnete se problémům s tím, že dostáváte vakcínu blízko neuromotorickým nervům. A zánět neuromotorického nervu přináší další problémy, o čemž se nemluví. Vyhazuje se miliarda denně na protikoronavirová opatření, čili zadlužuje se stát neskutečnými penězi – a tady peníze chybí na výzkum.
V roce 1994 byl zrušen Ústav sér a očkovacích látek, založený v roce 1924, který měl za sebou bohatou historii a mnoho slavných odborníků a mezinárodních úspěchů. A kde máme pokračovatele?
Martina: Kdo tento výzkum vede? Kdo ho dělá? Češi? Kanaďani?
Jaroslav Turánek: Výzkum třeba jen na rekombinantní vakcíny probíhá asi na 70 pracovištích. Ale jedna věc je akademický výzkum, a druhá, jestli to někdo tlačí dál. V roce 1994, už jsme o tom mluvili, byl zrušen ÚSO, tedy Ústav sér a očkovacích látek, který byl založen v roce 1924, který měl za sebou bohatou historii a spoustu mezinárodních úspěchů. Byli tam vědci, které jsem zmínil, kteří pracovali pro WHO, a pracovali pro vakcinační kampaně ve světě. A kde máme jejich pokračovatele? Jsou to ti, kteří tady vystupují v médiích a kteří jsou zaháčkovaní v různých firmách a mají z toho byznys? Ti to nejsou.
Martina: Jak je to dnes s nezávislostí vědecké práce? Myslím právě v těchto oborech. Někdo je placen ze soukromých peněz, jiný ze státních, a pak musí spoléhat na grant – je v tomto systému možno bádat naprosto svobodně, a být ve výzkumu nezávislý?
Jaroslav Turánek: To bychom si museli definovat, co to je svobodné bádání. Dneska je věda velice drahá věc. A vlastně veškerá věda, pokud nejste matematik a nestačí vám tužka a přemýšlení, nebo pokud vám nestačí počítač, je extrémně drahá, to vám tatínek nezaplatí, takže musíte mít někde zaměstnání, ve státním výzkumu, nebo jste zaměstnancem soukromým, a tím pádem plníte nějaké zadání. I když jste zaměstnancem na státní univerzitě, tak musíte mít peníze na vybavení.
Já jsem strávil 20 let tím, že jsem sháněl peníze na vybavení. Potřebujete mít tým poměrně kvalitních lidí. Dneska univerzity chrlí spoustu studentů, a když potřebujete sehnat někoho kvalitního, tak to je problém, protože většina studentů do vědy nechce, protože nejsou naivní. A přece jenom, když už v 25 letech vyjdete ze školy, tak chcete mít rodinu, chcete žít, a ne být dalších pět let studentem, krajánkem, tovaryšem, děvečkou pro všechno, takže to spoustu lidí ani nezajímá. Už jsem vychoval plno studentů, kteří mi řekli: „Ještě to zkusím, jinak půjdu z vědy pryč, do nějaké firmy.“ Jednak si více vydělá, potřebuje platit složenky, chce bydlet, chce mít rodinu a nějak ji slušně živit, a ne po sobotách a nedělích smolit nějaké články, aby splnil. To dnes spousta lidí nechce.
A romantiků, kteří tam setrvají, je minimum. Takže jaká nezávislost? Jste závislá na tom, jestli dostanete granty, a česká věda je dnes postavena na tom, že sháníte grantové prostředky, ale v grantových agenturách není tolik prostředků, aby to uživilo nějaký ústav. Ústavy dostávají finanční minimum, aby mohly existovat, a pak si musí sehnat grant. Ale výzkumy mají skoro generační horizont, to znamená, nové technologie, nové principy ve vakcínách, hledání adjutantů, to není na dva, tři roky, to je dlouhodobý program, než je na konci třeba nějaký systém, který lze použít a vyzkoušet ho potom dál. Vždy jste závislá na finančních prostředcích.
Nemáme vlastní farmaceutický průmysl, který byl zničen a skoupen zahraničními firmami. Byli jsme jednou z farmaceutických velmocí. A co nám tady zbylo?
Martina: Myslela jsem to mimo jiné také tak, zdali v případě, že byste vy, a vaše pracoviště, plus dalších 69, jak jste mluvil o asi 70 pracovištích, vytvořili jiný typ vakcíny, tak jestli je šance, že může být bezpečnější, třeba i účinnější, než ty stávající, a zda je šance přeprat současnou vakcinační nomenklaturu?
Jaroslav Turánek: Musí za vámi stát silný investor, který je schopen v krátkém čase zajistit vývoj a výzkum vakcíny. Dovedete to do stadia, kde jste schopen to v dobré praxi vyrobit, abyste se mohl bavit se SÚKLem o klinickém testování. Do této doby je to poměrně levná záležitost. Jakmile dojde ke klinickému testování, tak prostředky narůstají.
Vzpomeňte si, jak pan doktor Petráš začal s tím, že by se snažil udělat inaktivovanou vakcínu, a jak se tady všichni začali křižovat, že nejsou prostředky a že tady vakcíny nelze vyvinout. Tak já bych se pak zeptal, proč vláda dává peníze do výzkumu v této oblasti, když to nic nepřinese národnímu hospodářství? Nemáme tady ani vlastní farmaceutický průmysl, jediná česká velká firma je Bioveta, která dělá vakcíny a preparáty pro veterinární aplikace. Pak tady nemáme nic. Rozpadla se Lachema, všechno bylo skoupeno zahraničními firmami. Zentiva se teď prodává. Co nám tady zbylo? Když si vezmete, kolik bylo v Československu firem – Léčiva, Slovakofarma, Lachema, byli jsme jednou z farmaceutických velmocí. Místo toho tady máme ohromný výzkumný potenciál, srovnatelný se špičkou ve světě, do toho se investovalo hodně peněz. Je to ohromná infrastruktura, jsou tady stále lidé, kteří umí v této oblasti pracovat. A jak je to využito pro to, aby tady k tomu byl paralelně farmaceutický průmysl, který to zhodnotí, a peníze, které se investují, zhodnotí, a znovu je prostřednictvím daní přivede do výzkumu? Ten tady neexistuje.
Je důležité, že je ve společnosti část lidí, kteří se postaví špatnému režimu, tedy nyní proti snaze očkovat mRNA vakcínami, protože jinak by společnost uvadla a upadla
Martina: Pane profesore, nedostatek informací vždy vede k nejrůznějším fámám, a třeba i k dezinformacím. Řekněte mi, co si mají počít lidé, kteří nejsou odborníky v medicíně ani v přírodních vědách, ale poslechnou si na internetu vyjádření experta Roberta Maloneho, který z mRNA vakcín, laicky řečeno, není nadšený, nebo si poslechnou o kanadské studii a o tom, co mohou v genech v těle udělat spike proteiny, a podobně? Co si mají tito lidé počít, když navíc z druhé strany je enormní tlak, a jak velmi eufemisticky říkal pan ministr, jde o negativní inspiraci pro lidi?
Jaroslav Turánek: Tito lidé se živí něčím jiným, a nemají čas proniknout do toho, není to jejich zájmem. Od toho jsou tu odborníci, kteří z jejich daní konají odbornou činnost. Jako laik dostáváte úplně jiné informace, a podle toho, jak jste psychicky nastavena, si řekněte: „Oni nám lžou,“ a to mají v tomto případě pravdu. A pak je tady jiný typ lidí, já říkám mávátkáři, kteří tomu podlehnou, vezmou mávátko, půjdou do průvodu a budou říkat: „Ať žije 1.máj!“ Tito lidé projdou jakýmkoliv režimem a nesou dál život. Oni se přizpůsobí. Pro ně není výhodné stavět se proti režimu.
Ovšem kdyby tady nebyla část lidí, kteří se proti tomu postaví, tak to projde, a celá společnost časem uvadne a upadne, protože ti, kteří se nesmíří a nepodvolí se, nakonec porazí falešný systém. Tady jsme 17. listopadu mávali, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. A co tady máme po sametové revoluci? Lži. Všechny ty aféry: doly, mostecká, OKD, těchto afér je plno. Věříte takovým vládám? Lidé jim nebudou věřit. Kór když to navíc přikáží jarmarečním způsobem, tak se zatvrdíte. Zvláště když máte informace, že to není tak růžové, jak se říká.
Pokud jsou ve vakcínách proti covidu nanočástice grafenu, tak je potřeba zjistit, jak se tam dostaly. Náhodou při výrobě? Nebo to je záměr výrobců?
Martina: Pane profesore, jaké informace na sociálních sítích jsou vyložené lži? Třeba co se týká toho, že ve vakcínách jsou nanoboty, a tak dále. Co myslíte, že už je opravdu za hranou?
Jaroslav Turánek: Tady je problém, že objektivní diskusi, která hledá objektivní pravdu, můžou tyto hoaxové věci poškozovat. Vezměte si, kolik tady bylo věcí, hoaxové teorie, a pak bylo jinak. Kolik bylo řečí o tom, že se vakcíny nebudou nařizovat, a teď v Rakousku nový kancléř jede. Mnoho lidí mi píše, jak to bylo, co si o tom myslím. Ať nezdržuju, poslali mi video z Ameriky, kde byl vyděšený reportér, vypadal jako vyděšený zajíček, a paní, která ukazovala v mikroskopu kovové kuličky, které spolu reagují. Já jsem se na to podíval, a hned jsem viděl, že to jsou rozostřené mikrobubliny, když je dáte pod sklíčko. Já jsem se mikrobublinami zabýval, a měli jsme s panem profesorem Neužilem projekt na jejich využití. Když dáte tyto mikrobubliny pod sklíčko a určitým způsobem zaostříte, tak vypadají jako kovové disky, a jak kapalina mírně proudí pod sklíčkem lampy, tak se pohybují, a na místě dotyku vzniká interference, a vypadá to, jako když jsou spojené tyčkami. To jsou ukázky toho, když někdo, kdo se v tom nevyzná, tam vidí nanočástice. Nejsou.
Pak jsou jiné práce, které ukazují obsah, který nelze bagatelizovat, a vypadá to jako šupinky grafenu. S tím jsme pracovali. Máme asi tři nebo čtyři publikace v renomovaných časopisech o uhlíkatých nanočásticích, a o jejich proinflamačním účinku. A teď je otázka, jak se tam tady ten grafen, který byl prokázán i mikroramanovou spektroskopií, že to je struktura grafenu, dostal.
Martina: O čemž se také často mluví a spekuluje, a co bývá označováno za hoax.
Jaroslav Turánek: Ano, bývá to označováno za hoax. Akorát, že Japonci vrátili 1 600 000 vakcín Moderně, protože tam bylo něco, co tam být nemá. A tím se dostáváme k dalším věcem. Jistě jste zaznamenala v médiích problém v Baltimoru, kde se vyráběl Janssen, kde to zavřeli, protože to absolutně nesplňovalo kritéria výroby vakcín. Na tuto firmu byl velký požadavek na výrobu velkého množství vakcín, tak si pronajali všude možně nějaké výrobny, kde to dělali. To je jedna ukázka.
U vakcín proti covidu nikdo nekontroluje jejich kvalitu, a zda v nich není něco špatného. Nanočástice grafenu ve vakcínách by mohly způsobovat v těle záněty a rakovinu.
Martina: To je ta ukázka, kde se ukázalo, že to nefunguje.
Jaroslav Turánek: Spousta lidí si dala Janssen, aby mohla cestovat, a teď jim ten papír zase seberou. Výjezdní doložka byla odebrána. A pak máte v Rakousku mRNA vakcíny. V Rakousku to vysvětlili tak, že to jsou kousky kovu, že je to oděrka z toho, jak se plní lahvičky. Kde je nějaká kontrola jakosti? Kde je výstupní kontrola? Zřejmě nikde. Takže to jsou objektivní věci, které nemůže zpochybňovat žádný popírač imunologie a výroby vakcín.
Martina: A je tam grafen? A co to může způsobovat?
Jaroslav Turánek: Existují práce, které to popisovaly. Univerzity se od toho odtáhly, ale z mnoha různých pracovišť se ukazuje, že tam tyto částice jsou. Zase řekněme část, která nechce vakcíny, to bere jako velký argument proti. Já se snažím ty věci brát objektivně. Otázka je, a to asi je, když je prokázán, tak jak se tam dostal? Může se stát, že to tam někdo dal schválně, aby potopil konkurenci. Může se tam dostat proto, že to tam opravdu dávají, aby zvýšili zánět, a tím zvýšili účinnost vakcíny, což se mi nejeví moc pravděpodobné, protože kdo by si dovolil něco přidat do schválené kompozice? Nicméně, ať to je tak nebo tak, my se tím zabýváme, a našli jsme tam podobné částice. Ale otázka je, jak se tam dostaly. Dostaly se tam tím, že je tam někdo dal? Nebo jsou to částice, které se tam dostanou při zpracování?
Jak to poznáte? Grafen musíte vidět. Ve spektroskopii máme ještě další speciální přístroj nanocytometr, čili byste viděli frakci, která odpovídá grafenu. Když připravujeme vzorek pro mikroskopii, tak je tam spousta kroků, kdy se vám tam mohou dostat částice ze vzduchu, částice, které byly na mřížkách. To vše musíte krok za krokem zvážit, abyste nezačali tvrdit něco, co není pravda a co má dalekosáhlý dopad.
A jsme u další věci. Tady autority vědí, že v zahraničí tyto problémy byly. A tady se bude kontrolovat žrádlo pro psy, pro kočky, a kdo u nás kontroluje kvalitu vakcín, které dovážíme?
Sestavil jsem pro stát metody na zjišťování fyzikálních a molekulárně biologických obsahů vakcín proti covidu. Ale nikdo nám zatím neodpověděl.
Martina: Kontroluje to někdo?
Jaroslav Turánek: Nevím. Sestavil jsem seznam metod, postupů, jak komplexně tyto vakcíny charakterizovat. Něco si zkoušíme, a čekám, jak nám nějaká státní autorita zadá analýzu, dodá nám neotevřené vakcíny dané šarže, tři od každé šarže, a bude u toho notář, který bude dbát na to, že do tohoto procesu nikdo nic nezanesl, a my provedeme analýzu. Provedeme ji z hlediska fyzikálních vlastností, a když to bude v pořádku, tak půjdeme dál na molekulárně biologické vlastnosti: Jestli tam je sekvence, která tam má být. Kolik je tam mRNA, a kolik je intaktní, a tak dále. To jsme schopni udělat.
Martina: Jak dlouho čekáte na odpověď?
Jaroslav Turánek: Zatím se nic neděje. Sehnali jsme zbytky vakcín, abychom vyzkoušeli metody, a tak dále. Ale pokud nám to nikdo nedá oficiálně, tak s žádnými výsledky nevyjdeme. Já bych byl rád, kdyby se potvrdilo, že je vše v pořádku a že jediné nebezpečí je v samotném proteinu, a v jeho expresi.
Martina: Dobře, ale ještě mi řekněte jednu věc: Vysvětlil jste, co by eventuálně dělal S-protein, spike protein. Ale co když je ve vakcínách grafen? Připusťme, když Japonci reklamovali takové množství vakcín, a Moderna si to vzala zpátky, že Moderna musela něco uznat? Co by znamenalo, kdyby v tom byl grafen? Ať už to bylo z jakýchkoliv důvodů?
Jaroslav Turánek: Zase, není grafen, jako grafen.
Martina: Je tam prostě grafen, člověče.
Jaroslav Turánek: Grafen má spousty modifikací. Je to nanočástice, která je obtížně metabolizovaná, prakticky nemetabolizovaná, už se z organismu nedostane. Všechny nanočástice, které nelze v organismu rozložit, a těch je celá řada, a jsou větší než 6, 8 nanometrů, se z organismu dostávají neskutečně pomalu. Už se nedají vyloučit močí, budou se někde kumulovat, a v místě kumulace bude docházet k neustálému lokálnímu zánětu. A protože je spolknou makrofágy, a nic s nimi neudělají, tak makrofág časem zahyne.
Martina: Takže nádory, tumory, rakovina?
Jaroslav Turánek: Ano, dlouhodobý chronický zánět je jeden z faktorů, který přispívá ke vzniku nádoru. Pro velkou nanočástici je to něco jako mrtvé rameno, někde se to zastaví, hromadí, a v místě hromadění, v místě koncentrace nanočástice dojde k lokálnímu zánětu, a reaguje na to imunitní systém třeba dlouhodobým chronickým zánětem.
Jeden příklad z našeho výzkumu: Zkoumali jsme nanočástice zlata, které se používají jako kontrastní látka na zobrazování pomocí počítačové tomografie. Tyto nanočástice, to bylo zajímavé, perfektně fungovaly, a viděli jsme detaily cév, mozku a všude u myší. Viděli jsme, jak se kumulují v kůži. Myš zmodrá, pozorovali jsme to přes rok, a myš byla pořád modrá – v kůži zůstávaly nanočástice zlata. A z kůže se mohou pomalu dostávat tím, že se z vrchní vrstvy s odumřelými buňkami vyloučí, což je tak dlouhý proces, že je delší, než život myši. Takhle se bude chovat grafen. On se pomalu oxiduje a odbourává, ale je to tak pomalé, že ve srovnání s délkou života se to nedá srovnávat.
Pokud někdo navrhuje povinné vakcinování, tak by měl zajistit výzkum, který by zkoumal, že vakcíny jsou v pořádku. Ale to tady nikdo nedělá.
Martina: Jenomže se teď bavíme o zdravých dětech.
Jaroslav Turánek: Neříkám, že tam grafen je. To jsem neřekl.
Martina: Já to také neříkám. Jenom se bavíme o variantách.
Jaroslav Turánek: Jestliže tato věc unikne, tak bych čekal, že pokud někdo navrhuje povinné vakcinování, tak taky navrhne, a pro daňové poplatníky, kteří mají být podrobeni povinnému vakcinováni, zajistí, že ty vakcíny jsou v pořádku. A dělá to někdo? To je otázka. Jestli to někdo z politiků poslouchá, tak ať na to odpoví. Já o tom nevím. A když si řeknu, co je potřeba pro to udělat, tak spoustu přístrojů tady je, a spoustu jich tady není.
Martina: Pane profesore Turánku, zmínil jste tady, že viry jsou naši trvalí souputníci a že s covidem už tady budeme navždy. Myslíte, že je opravdu nutné, že covid-19 už tady prostě bude? Nebo jednoho dne zmutuje v něco úplně neškodného, takzvaně vyvane? Když mluvím laicky.
Jaroslav Turánek: Vyvane vakcinační odpověď. Asi 30 procent respiračních onemocnění způsobují koronaviry, a drtivá většina nemá žádné následky. Tento virus je tu nový, přišel do nějakého prostředí, získal nějaké vlastnosti. Jsou tady těžce nemocní, jsou tady lidé, kteří na to umírají, to nikdo nepopírá. Otázkou je, jak se na to adaptuje populace. Jednou z adaptací, u které jsem původně moc neočekával, že k něčemu bude, a docela jsem se divil tomu epidemiologovi ve Švédsku, je to, že se populace v podstatě promoří. Ale to se pořád jenom perou protilátky. Podstatné promoření je takové, že čím dál víc bude mít pamětové T-lymfocyty, které reagují na nestrukturální proteiny tohoto viru.
Stále straší počtem nakažených, tedy pozitivně testovaných. Ale podstatné je, kolik lidí je nemocných. To je jediné důležité číslo. U chřipky se to nedělalo, a kdyby ano, tak uvidíte, kolik lidí bude pozitivních a bez příznaků.
Martina: Jak k nim přijdeme?
Jaroslav Turánek: Protože po několika vlnách bude mít čím dál víc lidí paměťové T-lymfocyty, které jsou schopné poznat nakaženou buňku, a eliminovat ji. Většina epitopů není ze spike proteinu, ale právě z proteinů, které vůbec v tomto viru, v jeho struktuře, nejsou, a ty mu pomáhají, aby se mohl proliferovat v buňce, a tyto proteiny jsou v buňce částečně rozloženy, a ukazovány imunitnímu systému, na což reagují T-lymfocyty. Pravděpodobně se populace na tento virus musí adaptovat. A když se virus nebude mít vývojově kam posunout, tak na něj populace bude reagovat jako na ostatní koronaviry.
Teď do naivní populace vstoupila nová verze koronaviru, tak v ní řádí, jak v ní řádí. Někdo nás neustále straší počtem pozitivně testovaných, a hned se pod to píše nakažených, a vypadá to děsivě. Ale podstatné je jenom to, kolik lidí je na nemocenské, a s jak těžkým onemocněním. Kolik je symptomatických lidí? A to je jediné číslo, ze kterého se musí vycházet. To ostatní, že jsou pozitivní, nemá vůbec žádnou relevanci. U chřipky se toto nikdy nedělalo, a kdyby se to u chřipky dělalo, tak uvidíte, kolik lidí bude pozitivních, a nebudou mít příznaky.
Martina: Pane profesore, nechci se dotknout někoho, kdo covid prožívá těžce, a měl s tím, nebo má, velké potíže. Ale přesto se i mnozí lékaři nechali v médiích slyšet, že kdyby se, obrazně řečeno, přechodně zakázaly televize a noviny, tak je v tu ránu po pandemii. Myslíte si to také?
Jaroslav Turánek: Když zakážete televizi a noviny, tak budete mít víc času na zajímavější věci, ale šíření viru to neovlivní.
Martina: Vy víte, jak to myslím.
Jaroslav Turánek: Vím, jak to myslíte. Poslechněte si psychology, co o tom říkají. Promluvte si s lidmi, jak tato omezení prožívají. Někdo je člověk, který nepotřebuje tolik kontaktu, a někdo je bez kontaktů, jako by nebyl.
Lidé jsou vládou a médii vyděšeni k smrti, mají takový strach, že zemřou, že jim musí být podávána sedativa
Martina: A strach je sžíravý, a pro všechny oslabující.
Jaroslav Turánek: Můžu uvést víc příkladů: Naprosto zděšený zdravý člověk získal koronavirus, měl průběh s horečkou, bolesti jako u chřipky. A byl tak vyděšený, že si koupil oxymetr, a měl strach, že umře. Další byl v nemocnici hospitalizován ne proto, že by měl těžký průběh koronaviru, ale byl tak vyděšený, že musel mít pomoc psychologa, a musel dostat sedativa. To jsou věci, které do lidí vmasírovala média. Neznamená to, že musí do hospod, ale člověk nesmí být vyděšený. Každý den je šest, sedm článků plných naprostých zmatků. Vláda měla zachovat klid a rozvahu, a začít lidi léčit dřív, než se jim rozjede infekce tak, že mají spike proteinu tolik, že vyvolá těžký zánět v plicích, který dál prostupuje do mikrotrombóz.
Martina: Pane profesore, myslíte, že se někdy dozvíme pravdu o tom, co koronavirus ve společnosti opravdu napáchal, nebo co napáchala opatření proti němu? Nebo z toho zůstane guláš bez chuti bez zápachu, a že se nikdo nic nedozví?
Jaroslav Turánek: Dozvíte se někdy pravdu o OKD bytech? Pokud se tuto pravdu nějak nedozvíme, tak nám ji nikdo říkat nebude. V Orwellovi, nebo někde, jsem se dočetl, že demokracie je, když lidé vědí vše o vládě. A tyranie je, když vláda chce vědět vše o lidech. A všimněte si, kam to postupuje. Už jste všude monitorování, šmírování překročilo mez. Šmírují vás telefony, a myslíte si, že se jich lidé vzdají? Když chcete ošulit karanténu, tak telefon necháte doma, a jdete si nakoupit bez mobilu. Šmírování dosáhlo takovéhoto stupně, a většina lidí si to vůbec neuvědomuje.
Nikdy se nenechám povinným očkováním přitisknout ke zdi. Nebudou o mně rozhodovat lidé, kteří tomu nerozumí, a dělají to pro byznys. Ať mi našijí hvězdu. Je potřeba se tomu postavit především kvůli mladé generaci, kterou chtějí vystavit něčemu, o čem nic nevědí.
Martina: Myslím, že to u nás velice hezky říkal pan Robejšek, že mladí lidé si myslí, že když mají u sebe smartphone, tak je to skvělé, a zatím mají u sebe donašeče a práskače. Pane profesore, vy jste se nevěnoval politice, celý svůj život jste věnoval imunologii a vakcinologii. Jaký máte pocit? Cítíte se, a teď nechci použít špatný termín, „zneuznaný“? Máte pocit, že jste nosil dříví do lesa, protože ve výsledku na vaše znalosti, a na to, k čemu jste došel, a čím byste chtěl přispět do diskuse a výzkumu, nikdo z lidí, kteří mají rozhodovací pravomoc, není zvědavý?
Jaroslav Turánek: Takto to vůbec neberu. Jak řekl Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem: „Aspoň jsem to zkusil.“ Živili mě daňoví poplatníci, abych mohl dělat práci, která mě pořád ještě baví. A udělal jsem vše, co jsem v těchto podmínkách mohl. Mohl jsem odejít z bývalého ústavu dřív, a jít třeba do CEITECu, možná bych měl lepší podmínky. Ale teď mám zaměstnání, nechci dělat nějakou reklamu, pracuji jako hygienický ředitel výzkumu a vývoje. Děláme moderní věci, chceme navázat na tradici ÚSOLu, a dělat pracoviště, které bude na světové úrovni, a bude přínosem pro stát jak z hlediska ekonomického, tak pro obyvatele, to znamená vyvíjet a vyrábět tady bezpečné vakcíny. Dostali jsme k tomu určité prostředky, práce se zatím daří, nejsou tam zásadní problémy. Jestli se to podaří, budu spokojen a budu mít pocit, že veřejné prostředky do studia, do práce na Akademii a na Ústavu nebyly vyhozeny. Že jsem to zkusil a udělal pro to maximum. Jestli se to nepodaří, tak já už jsem víc udělat nemohl. Víc jsem neuměl.
Martina: Pane profesore, tato otázka není možná úplně fér, ale přesto se mi honí hlavou, tak ji řeknu. Co když bude očkování povinné, a my tady máme především dvě vakcíny, o kterých jsme se bavili? Co uděláte?
Jaroslav Turánek: Jak jsem říkal u pana Bartoše: Nikdy se nenechám přitisknout ke zdi. O mně nebudou rozhodovat lidé, kteří tomu nerozumí a kteří to dělají pro vlastní byznys. Ať mně našijí Davidovu hvězdu. Je potřeba se tomu postavit. A nedělám to kvůli sobě, ale především kvůli mladé generaci, kterou chtějí vystavit něčemu, o čem nic nevědí. A kdo za to nese odpovědnost? Kdo nese odpovědnost za předchozích 41 let od roku 48 do 89? Nikdo. Na tom je to postavené. Nikdo nenese odpovědnost.
Martina: Pane profesore, moc vám děkuji za to, že jste to zkusil. Díky moc.
Jaroslav Turánek: Nashledanou.
Jaroslav Turánek 3. díl: Vakcinujeme toxinem, který může vyvolávat záněty srdce, mozku, poškozovat orgány a imunitní systém
Martina: Už druhý rok žijeme, jak žijeme. Už druhý rok je značná část lidí zbavena možnosti pracovat, přišli o své živnosti, které desítky let budovali, a teď navíc dochází k poměrně jasné segregaci obyvatelstva. Takže možná budeme hledat viníka, ale my potřebujeme hledat východiska. Vy jste tady už poukázal na slabiny systému, ale přesto: Co byste vypíchl jako hlavní slabiny vakcín, o kterých jste hovořil, a systému, který začal být nastolován?
Jaroslav Turánek: Systémy vakcín, které byly používány ve veterinární medicíně, spočívaly v krátké době účinné odpovědi. Ve veterinární medicíně to u některých druhů u drůbeže a prasat nemusí problém. My se ale bavíme o lidech. Takže to byla první slabina. Druhou byla neschopnost navodit dostatečnou slizniční imunitu, která nebrání tomu, že nemoc propukne, ale výrazně snižuje za prvé šíření viru ve stádě, nebo v hejnu, když mluvím o veterinárních vakcínách, a výrazně snižuje efektivitu viru. Takže když infekci zarazíte na mukózách, tak virus nepostoupí dál, a žádná infekce nenastává, nebo je tak slabá, že ho imunitní systém zarazí hned v počátku. Toto jsou dvě hlavní slabiny vakcín proti respiračním chorobám.
Zkoušely se tam i vektorové vakcíny, ale mRNA se nezkoušely, protože byly příliš drahé. Vektorové vakcíny se zkoušely právě pro možnost rekombinací s divokými viry, a vznik nových virových kmenů. Upustilo se od atenuovaných vakcín (oslabený virus), a skončilo to u inaktivovaných vakcín, což jsou vakcíny, které jsou na trhu, ale ne u nás. Úplně první byla čínská inaktivovaná vakcína v Indii, kde se vakcinuje touto vakcínou, a také Sputnikem. A podívejte se, kde je Indie, a to ještě není provakcinovaná, je tam asi 30 procent provakcinovaných. A všimněte si, co bylo v novinách: Ukazovali, jak tam pálí mrtvé, jak už neví, co s tím, což nebyla pravda. A za druhé Indie jde zpět na nulu, a není provakcinovaná tak, jak Irsko, Portugalsko, Dánsko.
Martina: Dobře, a čím to je? Je to díky těmto jiným vakcínám, jak jste říkal? Je to díky promoření? Nebo díky tomu, že v Indii mají pravděpodobně imunitní systém na úplně jiné úrovni?
Jaroslav Turánek: Když se podíváte na hygienickou úroveň v Indii, tak jistě nedosahuje úrovně u nás.
Martina: Tudíž jsou pravděpodobně odolnější.
Jaroslav Turánek: Nevím. Je tam hodně tuberkulózy a jiných infekcí. Údajně, dá se to najít na internetu, tam začali rozdávat balíčky s celou řadou vitamínů a s Ivermektinem. Snažil jsem se to objektivně zjistit na internetu, a zjistil jsem, že tam dávali Ivermektin.
Lékaři, kteří léčili covid Ivermektinem, který zpomaluje množení virů, byli dehonestováni
Martina: Za to vás budou odborníci kropit svěcenou vodou.
Jaroslav Turánek: A zase, všimněte si, jaká byla proti Ivermektinu hysterie. Za lékaři, kteří tím léčili, a tvrdili, že mají výsledky, se zavřela voda. Dehonestovali je na Slovensku i u nás. A Ivermektin je tabu.
Martina: Proč se neudělala randomizovaná dvojitě zaslepená studie?
Jaroslav Turánek: Takové studie byly. Když jsem hledal tyto studie v Indii, tak jsem našel dvě. Jedna studie byla na 124 lidech, která ukazovala, že je to k ničemu. A druhá byla snad na 20 000 lidech, která ukazovala, že to má význam.
Ivermektinu se vysmívají, že to je veterinární antiparazitikum. Ano, je to antiparazitikum, u kterého ukazují, na kterých úrovních v buňce ovlivňuje proliferaci viru. Veškeré možné léky byly upozaďovány, Jeden čas se hnal Remdesivir, a najednou ticho. A pořád jenom vakcíny. A když se podíváme na vakcíny, tak i ty se kanibalizovaly: Nejdřív odstřelili Astru Zenecu. Teď odstřelili Johnson and Johnson. Sputnik sem nepustili z dalších důvodů. U nás, když se doktor Petráš pustil do vývoje naší vakcíny, se tomu odborníci vysmívali, a dneska přijde na trh pravděpodobně Valneva, což je inaktivovaná vakcína.
Martina: Co to je inaktivovaná vakcína?
Jaroslav Turánek: Inaktivovaná vakcína je vakcína, kde se virus nakultivuje a potom ho nějakým způsobem zbavíte schopnosti, aby infikoval a replikoval se.
Martina: Takže klasický přístup, povaříme virus, nebo bakterii v hrnci.
Jaroslav Turánek: Nevaříme ho.
Martina: Já vím.
Jaroslav Turánek: Nevaří se, nechá se reagovat s činidlem. Dřív se hodně používal formaldehyd, dnes se používá lakton kyseliny propionové.
Martina: To jsou klasické vakcíny, jedny z nejstarších: Jak primitivní, jak účinné.
Jaroslav Turánek: Problémem u těchto vakcín je, že virus se musí kultivovat na nějaké buněčné linii, dnes již nikoliv na embryích, a musí se připravit tak, aby to bylo ekonomicky proveditelné. Musí se to připravit z malého objemu hodně. Pak to musíte vypurifikovat, to znamená zbavit zbytku kultivace, cizorodé DNA z buněk, antigenů, a tak dále, aby nevznikla anafylaktická reakce, to znamená alergická reakce. A virus musíte purifikovat, a pak ho inaktivovat, a to je další krok, kde to nesmíte přehnat. Tento proces musí být takový, aby inaktivoval všechny nebezpečné částice, protože jinak by to bylo nebezpečné, a mohlo by to způsobit infekci. Ale nesmíte zničit antigeny. U inaktivovaných vakcín je důležité, zda inaktivace nevede k odstranění důležitých epitopů na viru. Ale to je poměrně přímočará technologie, která většinou vede k nějakému výsledku.
Co bylo publikováno? Nakolik je pravda, že u čínské inaktivované vakcíny byly účinnosti kolem 60, 65 procent? Byl to mariáš o to, kdo má víc, kdo hodí větší trumf – my máme 70 procent, my 75, 85, my 90. Tato inaktivovaná vakcína, která se používá v Asii, byla první na trhu.
Vektorové a inaktivované vakcíny nejdou používat opakovaně
Martina: Promiňte, jsem trochu zahlcena informacemi. Nebudu předstírat, že vím, co to je, že nemá zlikvidovat epitopy. Dostuduju si to, a doufám, že posluchači také. Ale zajímalo by mne, které vakcíně byste, jakožto imunolog, fandil. Co myslíte, že má možnost být účinné, a nejméně škodit? Byť jste tady hovořil o pěti typech odpovídačů, takže asi to není tak, že každému padni, komu padni. Řekněte mi – „inaktivovaná vakcína, vektorová vakcína“, jak se v tom má člověk vyznat, když stejně může dostat maximálně Pfizer, Modernu, nevím, jestli ještě něco. Je to těžká nebo záludná otázka.
Jaroslav Turánek: Nevím, jak na ni odpovědět, abych nevnesl zmatek do hlav laiků, a abych si nenaběhl na popírače imunologie. Ve chvíli, kdy to je dobrovolné, tak těm, kteří se vakcinovat nechtějí, je to jedno. Ve chvíli, kdy se to stává nátlakovou věcí, tak je tady bezpečnost vakcín. Bezpečnost těchto vakcín je prověřená: Dáte tam, že jste dal 30 mikrogramů antigenů, které se nemnoží, a reakce mohou být spíš lokální. Pokud máte dobře vyčištěno a připraveno, tak to budou spíš lokální reakce, které jsou popsány u této vakcíny.
Martina: O kterých teď mluvíte?
Jaroslav Turánek: O klasických inaktivovaných. Ty ale u nás nejsou k dostání. K dostání jsou jenom dva typy: vektorová Astra Zeneca a Johnson.
Martina: Které jsou zvolna vytlačovány.
Jaroslav Turánek: Jejich nevýhoda, to jsem taky pro politiky zmiňoval, spočívá v tom, že je lze jen obtížně použít opakovaně. Protože aby fungovaly, tak Astra Zeneca vzala šimpanzí adenovirus, u kterého se předpokládá, že v lidské populaci proti němu nebudou protilátky. Pokud budou protilátky vektoru, tak daná vakcína nebude fungovat. Pak Astra Zeneca a Johnson vzaly lidský adenovirus 5, který tak moc není rozšířen v populaci, takže se dá očekávat, že většina v populaci na tuto vakcínu bude reagovat. Sputnik to zkombinoval, vzal dva různé adenoviry, první dávka jedním, a když vám vzniknou protilátky proti vektoru, tak dostanete druhou, proti které mít protilátky nebudete. Takže by z tohoto hlediska měla být lepší. Nicméně pokud protilátky přetrvávají, tak třetí, čtvrtá, tedy posilovací dávka, asi nepřipadá v úvahu. To je zase jejich nevýhoda.
Ale to, co dělají, je v podstatě stejné jako to, co dělají mRNA vakcíny, o kterých už jsem mluvil. Na jedné straně je tu ohromný potenciál těch mRNA vakcín. Asi v roce 2018, i předtím jsem byl v dobrém kontaktu s jednou firmou, s jejímž ředitelem se znám osobně od 90. let, a tuto věc jsme probírali v rámci interních setkání u jednoho projektu, který jsem vedl, a já jsem tomu byl velice nakloněn, protože tyto vakcíny umí velice rychle reagovat na změnu. Daný patogen se nějakým způsobem proměňuje, protože pokud získáte genetický kód patogenu, tak mRNA vytvoříte velice rychle. Tento princip spočívá v tom, že existuje globální síť pracovišť, kde se dá mRNA připravit. To znamená, že někde zjistí virus, pošlou internetem jeho sekvenci, což je otázka kliknutí, a k tomu se přiradí mRNA. Tato formace vakcíny je jednotná, je na bázi mikrofluidního mísení, což je technologie, které jsem se také věnoval. Máme na to i nějaké publikace.
Martina: Já jsem se jí nevěnovala. Co to je?
Jaroslav Turánek: Mikrofluidní mísení využívá mikrofluidiky k rychlému promísení dvou kapalin. Ve vodní fázi je rozpuštěna mRNA, a ve druhé, což je ethanolová fáze, jsou rozpuštěny pomocné lipidy, a v mikrokanálu během milisekundy dojde k totálnímu promísení těchto dvou fází, a k rychlému vzniku vakcinačních částic. Tato mRNA se obalí katonickými lipidy, a celý tento hydrofobní komplex se hned obalí dalšími fosfolipidy, a vznikne částice. To je formulace této vakcíny.
Martina: Aha.
Jaroslav Turánek: Takto to nějak je. Ale to není podstatné.
Vakcíny mRNA byly původně vymyšleny proti rakovině. Při použití proti covidu se dostávají do krevního oběhu a mohou způsobovat různé komplikace.
Martina: Pane profesore, zdá se mi, že mluvíte opatrněji, a tím pádem nesrozumitelněji než dřív, protože jste uondán nejrůznějším napadáním, takže se bojíte hovořit laicky.
Jaroslav Turánek: Já se snažím hovořit co nejvíce laicky, aby to nebylo zavádějící. To, co je podstatné, co si odnese posluchač, je to, že tyto technologie jsou unifikované, jsou na to zařízení. To znamená, že se dostanete do centra, které může být v ČR, Polsku, v Německu, v každé zemi je takovéto centrum, kde dostane informace o sekvenci, a připraví si konstrukt mRNA. Jednotnou technologií, která bude povolená obecně FDA, se připraví formulace, a tím pádem se nemusí čekat na dlouhé schvalování, a může to jít k pacientovi.
Martina: To byly vaše zámysly? Na tom jste pracovali?
Jaroslav Turánek: To jsou výhody mRNA vakcín. To je ale teorie. Druhá věc je, jak se tato teorie chová v organismu. A to se dostáváme k věci, kde to není tak růžové, sluníčkové a bezoblačné. Máme tento konstrukt, který byl připraven pro úplně jinou aplikaci, a to pro cílení inhibičních RNA do nádoru. Abyste to zacílili a dostali do nádoru, tak celá vakcinační nanočástice, která má 80 až 90 nanometrů, nebo dejme tomu, když jsme to měřili, od 60 do 120 nanometrů, tak tyto nanočástice jsou pokryty polymerem polyethylenglykolem, který má jeden velký cíl, a to, aby se na ně nenalepily proteiny, a tyto částice zůstaly neviditelné imunitnímu systému, aby je imunitní systém nevychytával, a tak mohly cirkulovat v krvi a fenestracemi v kapilárách, což jsou otvory v kapilárách, které vyživují nádor, dostaly do nádoru, a vnesly tam gen, který by měl nádor zahubit, nebo snížit schopnost se množit. To byla původní formulace.
Zase, já jsem byl v dobrém kontaktu a pořád jsem, na mezinárodních konferencích s vědci a kolegy z Biontechu, a celou věc jsme probírali. Oni měli zájem o spolupráci na mukózní aplikaci těchto vakcín, což jsme dělali a děláme, a chceme na této bázi vakcín vyvinout ne mRNA, ale rekombinantní multiepitopovou vakcínu. A to jsme také diskutovali. A oni řekli, že je pravda, že tato formulace není úplně šťastná, nicméně, že už prošla testováním, a tak dále, a že se už nemůžou vracet k přeformulování. Tenkrát dělali vakcínu proti chřipce. Pak se objevil koronavirus, čili ideální šance, jak mRNA vakcíny prosadit, protože chřipkové vakcíny by tak snadno neprosadili. Je to formace založená na tom, že částice je pokryta polyglykolem. A já jsem na různých shromážděních několikrát říkal: A teď to vpravíte do těla, do ramene, do svalu.
Pfizer nedokládal žádné distribuční studie, tak si to vyžádali Japonci, a doložili to na krysách. To je studie, kterou Japonci uvolnili, kde se ukázalo, že 50 procent vakcinačních částic nezůstane v místě aplikace, což je logické, protože to tam píchnete, a teď máte nějakou extracelulární matrici, kde jsou buňky, která má charakter gelu, ve které jsou vlákna a oka, kde částice o velikosti asi 120 nanometrů mohou volně difundovat. Čili částice, které mají 60 až 120 nanometrů. Větší zůstávají v místě, menší pronikají pomalu matricí tkáňového moku, který je odváděn mízními kapilárami. Takže část se dostane do mízních kapilár, dostávají se do lymfatické uzliny, a tam jdou k transkripci prvních buněk. A v odpovědi na antigen, který vznikne přepisem genu, může dojít k otoku lymfatických uzlin, což se pozoruje. To jsou třeba u žen zvětšené prsy. Je to otok lymfatických uzlin. Tyto nanočástice mohou postupovat dál lymfatickými uzlinami a dalšími mízovody, až se vlijí pod hrudní kosti, do cirkulace, a dostávají se do krevního oběhu.
Vakcíny mRNA proti covidu jsou toxinem, který může vyvolávat záněty srdce, mozku, a poškozovat játra, ledviny, prostatu, vaječníky a imunitní systém
Martina: A to jsme původně nechtěli.
Jaroslav Turánek: To se původně nechce, protože žádná vakcinace není povolena intravenózně. My vlastně děláme intramuskulární aplikaci, která je intravenózní aplikací.
Martina: A tudíž vůbec nemůžeme vědět, kam se tato vakcína dostane.
Jaroslav Turánek: Jako laikovi vám to hnedka dojde. Vůbec nevíme, kam se dostane. Ona je v cirkulaci, a cirkuluje tak, jako původní částice k targetování nádorů. A protože tyto částice mají takovou velikost, že mohou procházet fenestracemi v kapilárách, a jsou v různých orgánech, v játrech, ledvinách, dostávají se do celého těla. Našli to v různých orgánech. Nemáte kontrolu nad tím, kam se tyto částice dostanou.
Martina: A co tam můžou udělat.
Jaroslav Turánek: A nemáte šanci kontroly nad tím, kolik S-proteinu se bude exprimovat. A teď si představte, že S-protein se ve velkém míře začne exprimovat v játrech, což je velmi pravděpodobné, začne se produkovat. A to se našlo, že dlouhou dobu cirkulují fragmenty, S1 fragment proteinu cirkuluje v krvi, a může přecházet do mozku, což jsou migrény a bolesti hlavy. A dochází k zánětu endotelií v srdci, což jsou záněty osrdečníku, srdečního svalu. Dostává se to do mozku – migrény, bolesti hlavy.
Martina: V játrech to udělá co?
Jaroslav Turánek: V játrech to může způsobit napadení a poškození jater, a imunitního systému.
Martina: Tím pádem to může udělat to samé v ledvinách.
Jaroslav Turánek: To jsou pak záněty ledvin.
Martina: Prostata.
Jaroslav Turánek: Varlata, vaječníky, a tak dále. Podstatné je, že se tím pádem exprimuje protein, který má spoustu toxických vlastností. Jenom vyjmenuju, co je doloženo v literatuře: Stabilizace mikrotromů, zabránění protonickému štěpení fibrinů. To jsou mikrotromy, které se pozorují u lidí, kteří mají závažné následky po vakcinaci, nebo po těžkém covidu. Průnik S1 do mozku, a zánětlivá onemocnění mozku. Nedávno se objevila studie, která ukazuje, že S-protein proniká do jádra a brání, je to zatím in vivo studie, opravám DNA v jádru. Je to silný prozánětlivý inflamagen. To znamená, že tam, kde se začne produkovat, dochází k zánětu. To je problém zánětu srdce.
Martina: To znamená, že to může nekoordinovaně vyvolávat velmi těžké záněty v těle.
Jaroslav Turánek: Ano. Takže jsme u dalšího vakcinačního hříchu – vakcinujeme toxinem.
Martina: Pane profesore, vy jste řekl, že problém je v tom, že prakticky vakcinujeme toxinem. Skutečně to mohu brát tak, jak jste to řekl?
Jaroslav Turánek: Ano, tento spot, jak jsem říkal, má mnoho fyziologických funkcí. Ne všechny jsou ještě rozpoznány, a já si myslím, že nás ještě překvapí.
Vakcíny mRNA proti koronaviru mohou vést k degeneraci mozku jako u nemoci šílených krav
Martina: Asi ne příjemně, že?
Jaroslav Turánek: Asi ne příjemně. Jednou z funkcí, která je velice podezřelá, je to, že to může být prion. Tady se dostáváme k nebezpečí dlouhodobého účinku na ovlivnění mozku.
Martina: Pokud si vzpomínám, tak priony byly hlavním problémem při Creultzfeld-Jakobově chorobě.
Jaroslav Turánek: Jsou to proteiny, které přeměňují další proteiny na nerozpustné proteiny. Ty v mozku tvoří furiózní útvary, a vedou k postupné degeneraci mozku.
Martina: Takže nás mRNA vakcíny mohou překvapit.
Jaroslav Turánek: Vakcíny mRNA ne. Mluvím o jedné mRNA vakcíně, což je vakcína proti koronaviru.
Martina: Ale všechny, které jsou, protože máme….
Jaroslav Turánek: Když tam bude jiný typ antigenu, a nebude to toxin, tak tam už je problém jenom v tom, že nemáme kontrolu nad tím, kolik a kde se bude exprimovat. A tady nemáme kontrolu kolik a kde, a především expedujeme toxin. Neznáme všechny vlastnosti. Další vlastností je, že je schopen fúzovat průnik dohromady. Spekulovalo se o spoustě dalších možných vedlejších účinků, včetně poškození tvorby placenty. Těchto věcí je celá řada.
V Dánsku a Švédsku nedávají mladistvým mRNA vakcíny kvůli nebezpečí zánětu osrdečního svalu. U nás se o to nikdo nestará.
Martina: Pokud vím, tak i regulatorní orgány tyto vakcíny připustily v takzvaném podmínečném režimu. Ale potřebuji dotáhnout do konce ještě jednu věc: Říkáte, že nebezpečí pramení z mRNA vakcín proti covidu 19.
Jaroslav Turánek: To znamená Moderna, Pfizer. A všimněte si, že ustupují od Moderny – v Dánsku a Švédsku je nedávají mladistvým právě pro nebezpečí zánětu osrdečního svalu, a my se vůbec nestaráme, jak je tento vedlejší účinek opravdu rozšířen.
Martina: A proč se o to nestaráme? Protože by se pokazily kšefty?
Jaroslav Turánek: To se neptejte mne. Mě by taky zajímalo, nakolik je tento efekt v populaci vakcinovaných mladých mužů rozšířen.
Martina: Já bych asi přemýšlela tak, že pokud bychom tady měli pandemii, nákazu, která má smrtnost 90 procent, tak bychom si v některém okamžiku řekli: „Padni, komu padni. Zkusíme třeba tuto vakcínu, která je ještě ve stadiu klinického testování, protože nám jinak populace vymře.“
Jaroslav Turánek: Ale to není tato situace.
Vakcínami mRNA bychom mohli u mladé generace ohrozit jejich schopnost mít děti
Martina: Říkáte vy.
Jaroslav Turánek: Říkám nejenom já. A tady se dostáváme k další nejpodstatnější věci: Přikázat povinnou vakcinaci je tak politicky a medicínsky závažná věc. A proč je závažná? Koho dneska vakcinujeme? Jsou to především pediatrické vakcíny, to znamená, když se člověk narodí, tak abychom snížili úmrtnost v dětském věku. Tyto vakcíny musely projít dobou testování, a byly to klasické vakcíny, kde můžete odhadnout vedlejší efekt, buďto atenuované, v podstatě inaktivované vakcíny. U těch víte, jaké jste tam dali množství antigenů, nějak jste to formulovali. A zjistily se vedlejší účinky, u inaktivovaných vakcín jsou to většinou lokální záněty. Každý si z dětství pamatuje, jak reagoval na vakcínu proti tuberkulóze, někdo nijak, někdo měl velikou ulceraci, což jsou lokální záležitosti, a málokdy to postoupí dál.
Tady jsme dostali novou, moderní, perspektivní, ale neověřenou platformu. A my to chceme použít. Když to použijeme u seniorů, a teď to neberte pejorativně, tak pokud to bude mít vliv na reprodukci, tak u seniorů už to není pro populaci tak závažné. Pokud chceme takto novou platformou, u které dlouhodobě nevíme, jak se bude chovat, vakcinovat mladou generaci, tak můžeme odepsat část mladé generace. Každý pátý, nebo desátý pár potřebuje asistovanou reprodukci, a my to ještě budeme fortifikovat vakcínou, o které dohromady nic nevíme, nevíme, jak se bude chovat v dlouhodobém horizontu. A budeme ji aplikovat na tu část populace, která není bezprostředně ohrožena? Kdo si bere tuto odpovědnost? 2500 akademiků, kteří podepsali nějakou petici, z nichž 99 procent o této problematice vůbec nic neví? Oni podepíší petici jako nějací naivové. A na základě toho, že 2500 akademiků něco podepíše, bude rozhodovat kdo? Nějaký MESES, kde je odborníků na viry úplné minimum? A oni budou celou generaci, celý národ, vystavovat tomuto riziku? To je problém, o kterém se vůbec nemluví, a nechce mluvit.
Martina: Ono se o něm nesmí mluvit.
Jaroslav Turánek: Nebo se ani nesmí mluvit.
Martina: Když cokoliv napíšete na Facebook, na YouTube, tak vás v tu chvíli smažou, protože šíříte covidové dezinformace.
Jaroslav Turánek: A tomu se říká covidové dezinformace. Věda už je dezinformací, když se její závěry nehodí?
Martina: Je.
Jaroslav Turánek: Tady už nejde o vědu. Tady jde v lepším případě o velký byznys.
Martina: Říkal jste, že jste udělali konferenci, které se lidé, kteří mají velmi velké pravomoci ohledně toho, jakým způsobem u nás dál vést proticovidovou politiku, neúčastnili. To znamená, že se zase sejdete, a sami mezi sebou si řeknete, jaké jsou nebezpečí, a tím to hasne? Stejně vás nikdo nebude poslouchat?
Jaroslav Turánek: Z této konference existuje záznam, který se dá stáhnout.
Martina: A co z toho? Maximálně se na to podívají lidi, které to zajímá. A budou o to vyděšenější, nebudou se třeba chtít vakcinovat, čímž se uvrhnu do skupiny lidí druhé, až třetí kategorie.
Jaroslav Turánek: My jsme nechtěli nikoho vyděsit. To dělají jiní.
Martina: Ne vyděsit. Informovat.
Jaroslav Turánek: Chtěli jsme informovat, jaký je názor vědecké komunity lidí, kteří se tím opravdu zabývají. Ne teoretiků, kteří trousí moudra na internetu, nebo říkají něco, co jim někdo řekne, aby řekli.
My jsme se k tomuto problému snažili dostat z více stran, a zkusit všechny tyto věci objektivizovat. A co je nejpodstatnější, velice přesně specifikovat typy lidí, kteří jsou nemocní: Proč jsou nemocní. Jaké mají další komorbidity. Jak vypadá struktura těch, kteří opravdu onemocněli. Zda mají těžké, nebo středně těžké příznaky. A kteří na to umírají, a jak tuto skupinu ochránit.
Jiří Beran 2. díl: Povinné očkování nás covidu nezbaví. Povede jen k segregaci obyvatel
Profesor Jiří Beran v rozhovoru mimo jiné říká:
- Velmi silným stresorem, který přivede lidi na jednotku intenzivní péče (při onemocnění covidem), je obezita.
- Nechápu, že tady máme po mnoho let kamennou instituci, jež se jmenuje Státní zdravotní ústav, která celá desetiletí vyhodnocovala každoročně akutní respirační virové onemocnění, výskyt všech ostatních infekčních onemocnění, a oni se teď k tomu nedostávají, oni to nevyhodnocují.
- Překvapilo mě, že kompletní data, jaký je efekt očkovacích látek a prodělaného onemocnění, dostali biologičtí vědci a matematici, ale do Státního zdravotního ústavu – pokud vím – tato kompletní data nepřišla. Zdá se mi podivné, proč lidé, kteří do této doby dělali analýzy akutních respiračních virových infekcí, tato data nemají k dispozici.
- Nedovedu si představit, proč bychom měli nutit mladé a zdravé lidi v silových resortech k tomu, aby se nechali povinně očkovat.
- Vytváří se obrovský tlak na to, aby se postupně proočkovala celá populace, aniž by se analyzoval efekt a nežádoucí účinky v té rizikové skupině.
- Byl jsem strašně nerad, že se objevovala ta kampaň o tečce, a velmi nelibě jsem nesl jeden z těch spotů, ve kterém se hovořilo o tom, aby si lidé, kteří onemocnění prodělali, nemysleli, že jejich imunita je lepší než imunita po vakcíně, a aby se okamžitě nechali očkovat. Část tohoto sloganu se objevuje ve sdělovacích prostředcích, kde se říká, že už za pár dnů po prodělaném onemocnění by se lidé měli očkovat. Všem říkám: Nechte se očkovat, až vám vyprchá doba 180 dnů, nenechávejte se očkovat dřív, je to naprosto zbytečné.
- Někteří lidé se pořád drží toho, že když proděláte onemocnění delta variantou, nebo dokonce omikronem, že je pro vás velmi dobré, když se necháte přeočkovat původní variantou. Což je naprostý nesmysl.
- To, že budeme provádět povinné, plošné očkování, nás covidu nezbaví. A určitě to povede k segregaci obyvatel. Jestli nechceme mít rozdělenou společnost, pojďme znovu hovořit o tom, pro koho je ta imunizace důležitá.
- Znám mnoho lidí, kteří onemocněli covidem, a musím říct, že snad 95 % procent z nich, když mají pozitivní výsledek PCR testu, tak k tomu přistupuje tak, jako kdyby měli diagnózu zhoubného nádoru.
- Fenomén strachu má na individuální úrovni velmi negativní vliv na imunitní systém.
Jiří Beran 1. díl: S každou novou očkovací látkou se musí pracovat velmi opatrně
Profesor Jiří Beran v rozhovoru mimo jiné říká:
- Před rokem se ještě nesměla ani vyslovit myšlenka, že by virus koronaviru nebyl přírodní, ale umělý. Dnes se k této možnosti přiklání stále více vědců, ale konsenzus tady není.
- Malone je mezi odborníky pojem, a je velmi špatné, že se mu mažou účty, že se nemůže k vakcíně vyjádřit. V demokratické a svobodné společnosti by měla být možnost, aby se k vyjadřovali všichni.
- Jeho upozornění a postřehy je určitě potřeba brát vážně. Ten nejdůležitější postřeh je, že když se vám objevuje koncept nové očkovací látky, tak by se s ním mělo pracovat velmi opatrně.
- Měla by být aplikována jen těm lidem, kteří by z té očkovací látky mohli mít větší benefit, než riziko, které z toho plyne. A to se samozřejmě neděje. Protože to by znamenalo, že je nutné vyspecifikovat skutečně rizikové skupiny, a aplikovat tuto látku jim, protože bychom si mysleli, že tato očkovací látka je schopna významně zabránit úmrtí.
- Namísto toho, aby se pozorovalo, zda je benefit té vakcíny výrazný u skupiny, které mají vysoké riziko infekce, tak se vůbec nemonitoruje, a všichni se tváří tak, jakože ten benefit je obrovský, aniž by se doložila nějaká data.
Jaroslav Turánek 2. díl: Popírači imunologie chtějí na různé lidi napasovat jednotný vakcinační systém
Martina: Pane profesore, jakožto vakcinolog rozumíte aspoň některým krokům, které se teď dějí, tak, že by byly ve prospěch takzvaně národního zdraví?
Jaroslav Turánek: Dám příklad z veterinární medicíny – a už zase slyším, jak budou říkat: „Co nám nějaký veterinář“ – předesílám, že nejsem veterinář, gynekolog, a tak dále – „bude říkat.“ Vezmeme si případ z veterinární medicíny, kde se s koronavirovými infekcemi potýkají daleko déle a kde je víc zkušeností jak s vakcínami, tak s hygienickými opatřeními. Vakcíny prakticky téměř neuspěly proti koronaviru, některé se stáhly, ale u většiny z těchto vakcín se odpověď ukázala jako krátkodobá. U vepře to nevadí, protože krátkodobá odpověď stačí na to, abyste ho dovedli ve zdraví na jatka. Čili je bezva, když čtyři měsíce uchrání stádo, ale především se tam nasazují hygienická opatření.
Jaká máte hygienická opatření u lidí? Základní hygiena, umývat se ruce, to snad dělá každý, přehánět to taky nemá smysl, ale snad každý dodržuje základní lidská opatření, když si umyje ruce, když odněkud přijde. Když přijdu z městské hromadné dopravy, tak než se půjdu najíst, umyji ruce, to jsou takové banality, které snad nemusíme zmiňovat.
Pak je tady otázka roušek, to je taky docela zajímavá věc. Vzpomenete si, jak to začínalo: Roušky ano, roušky nebyly, tak si je všichni ušili. Lidé byli velice disciplinovaní, dodržovali veškerá hygienická opatření, a taky se tady nic nedělo, protože virus sem ještě moc nedorazil. Takže první zima se přežila, byli jsme best in covid. Pak přišlo léto, všichni jeli k moři, přivezli to sem, a začalo to, co začít muselo, tomu se nedá zabránit, respirační choroba nezná hranice. Takže se samozřejmě nemoc začala šířit, ale spousta lidí se s tím vůbec nesetkala. Takže tady bylo poměrně naivní prostředí, a začal se šířit počet pozitivně testovaných. To není banální chřipka, pro lidi, kteří mají hodně komorbidit, to může být fatální, a taky to fatální bylo.
Vedle toho tady běžel jakýsi byznys s rouškami, o tom ať mluví přímo lidé, kteří v tom pracují, já se k tomu nechci vyjadřovat. Ale to, co jsem slyšel od lékařů přímo z praxe, naznačuje, že tady byl tento byznyss. A to vše, všechny lži a neochota hledat pravdu, přispívají k tomu, že nelze řešit velice komplexní problém, jako je koronavirová infekce.
Existují protilátky, které posilují množení viru, a tím i rozšiřovaní infekce
Martina: Znamená to, podle toho, co jste uvedl na začátku své odpovědi jako zkušenost veterinářů, že tvrzení, že vakcína dokáže udělat tečku za koronavirem, byla obyčejná propaganda a slušná PR akce?
Jaroslav Turánek: Jak jsem říkal, u respiračních chorob je velice obtížné stihnout vyvíjet vakcínu, protože tam je spousta legislativních věci s povolením, a tak dále. A tento virus se mění od sezony k sezoně, takže držet krok s respiračními ochořeními je velice obtížné. Vakcíny mRNA to teoreticky umožňují, tak proč se tak neděje? Proč se tady vakcinuje vakcínou proti divokému kmenu, který tady byl někdy v roce 2019, když už máme nějakou x-tou mutaci? Proč se nevyužije možnost, kterou tato technologie dává, se musíme zeptat jejich výrobců. V médiích se objeví nová varianta, vědci mají obavy, a za tři dny se objeví, že na novou variantu funguje i stávající vakcína. A takhle to máte dokola.
Martina: Což je asi nesmysl. Nebo je to možné? Já se opravdu ptám. Nevím, na rozdíl od politiků si nehraji na to, že imunologii rozumím.
Jaroslav Turánek: Na spike proteinu je celá řada epitopů, a některé epitopy, kterých je tam celá řada, zachytí menší množství protilátek, čili klesá neutralizační aktivita sér, která vznikla po vakcinaci. A objevily se práce, které korespondují s tím, co známe z veterinární praxe, že existuji protilátky, které posilují (u kočičího viru je to jasně doloženo) rozšiřovaní infekce. Teď vidíme delta mutaci.
Stupidní popírači imunologie chtějí na heterogenní společnost lidí napasovat jednotný vakcinační systém
Martina: Pardon, posilují rozšiřování infekce?
Jaroslav Turánek: Prostě místo toho, aby jí zabránily, tak ji naopak usnadňují, urychlují, a pro kočky je to smrtelné. Vakcinované kočky, když se do nich vpravil virus, umřely dřív než nevakcinované. Tento virus nemusí být tak smrtelný, jako u koček, což koronavirus není, čili se jenom rozšíří, nebo to usnadní jeho šíření v organismu. To znamená, že se vyprodukuje víc virových částic, a víc se jich produkuje do prostředí, a o to viru jde. Ideální vztah by byl, kdyby se v něm množil, a hostitel žil velmi dlouho, to znamená, že virus bude pořád produkován do prostředí, aby přežil. To je to základní biologické pravidlo.
Ale to se neděje, to není možné, protože tady máme nějaký imunitní systém, který mu v tom braní, takže on musí hledat cesty, jak se bránit imunitnímu systému. Je to perfektní doložení Darwinových zákonů.
Ale abychom se vrátili k tomu, o čem jsme začali mluvit. Ukázalo se, aspoň v teoretických studiích, že delta varianta využívá protilátky proti své určité doméně, což je n-terminální doména spike proteinu k tomu, že protilátka, která se na ni naváže, usnadní, nebo zvýší sílu interakce mezi spike proteinem a ACE2 receptorem, což znamená, že se zvýší pravděpodobnost, že virus se dostane do buňky a bude v buňce multiplikován, a uvolní se. Je to jiný mechanismus ADE (Antibody-Dependent-Enhancement), ale je to zase ono. Teoreticky to možné je, jaké to má výsledky, relevanci v praxi, jsem ještě neviděl, nicméně vidíme dvě věci: Tento mechanismus tady teoreticky existuje.
A máme tady ještě horší situace v provakcinovaných státech, než jaká byla na začátku pandemie. To je docela pěkná korelace, a zároveň to může korelovat s tím, že vakcína má velice krátkou dobu, kdy indukuje produktivitu. Studie ukazují, že máme pět typů odpovídačů na vakcínu, nebo i na infekci: První, kde je velice malé množství protilátek, které se prakticky pohybují na hranici zhodnotitelnosti. Pak máte druhou skupinu, kde vzniká slabé množství protilátek, které rychle klesají. Ve třetí skupině vznikne vysoké množství protilátek, ale zase velice rychle klesají. Všechny tyto skupiny mají zhruba necelou třetinu. Ve čtvrté skupině vznikne dostatečně množství protilátek, které drží dlouhou dobu. A pak je zajímavá pátá skupina – teď se o tom mluví, mám to doloženo z výzkumu jednoho pana profesora, nebo mi to sděluji lékaři, kteří se tím zabývají – která je poměrně málo početná, kde indukují nějaké protilátky, a jejich množství časem narůstá. Takže tady máte heterogenní skupinu lidí, a vy na ně chcete napasovat jednotný systém: Prostě půjdete ke zdi, a tam dostanete dávku.
To je stupidita uvažování popíračů imunologie, já to budu používat, popíračů imunologie, kteří chtějí heterogenní lidskou populaci, co se týče odpovědi vůči infekčním chorobám, napasovat na jedno kopyto: Dostanete všichni dávku, a bude to vyřešeno. Vyřešeno to nebude ani z hlediska risk benefit, ani z hlediska cost benefit. Tvrdošíjně se opakuje chyba: Něco nefunguje, tak ještě přitlačím, a ono to bude nefungovat ještě víc.
Jakýkoliv názor, který zpochybňuje představu, že vakcinace je jediné správné a svaté řešení, je cenzurován
Martina: To se teď děje. Nezabraly dvě dávky, dáme třetí. A už dáme i čtvrtou.
Jaroslav Turánek: Pátou, a co půl roku další. Show musí pokračovat.
Martina: Povězte mi, chápete, jak se stalo, že během roku a půl se vynořilo tolik povolaných vakcinologů, imunologů a epidemiologů, kteří sice nemají v daných oborech vůbec žádnou erudici, ale přesto se cítí povolaní ke všemu se autoritativně vyjadřovat a přikazovat lidem, co musí, nebo nesmí dělat? A navíc se jimi politici obklopují. Překvapilo vás to?
Jaroslav Turánek: Tak vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. V každém je asi kus herce a potřebuje svůj potlesk, svá prkna.
Martina: Dobře, ale byla připuštěna nějaká odborná diskuse? Když jsem se bavila třeba s panem profesorem Beranem, tak se rozhodne nedá říct, že by se ho někdo ptal na jeho názory. Naopak pana profesora Berana, pokud nesouzněl se svými kolegy, nejrůznějším způsobem osočovali. Pochopil jste, proč se ze strany vašich kolegů vzedmula vlna odporu proti vám, odborníkům, kteří se touto problematikou zabýváte léta, máte v ní zkušenosti, mnohdy na mezinárodní úrovni, a máte třeba jen v některých věcech trochu jiný, nebo třeba i zásadně jiný názor? Proč se to stalo?
Jaroslav Turánek: To, co žene vědu kupředu, je právě střet názorů a argumentace. A pokud jsou tam dva názory, které jsou experimentálně vyargumentovány, tak jsou evidentně oba trošku nepřesné, a je potřeba dál bádat. To je ve vědě normální, nebo mělo by být teoreticky normální. Ale vědu dělají lidé.
Martina: A proč myslíte, že nebyla připuštěna odborná diskuse?
Jaroslav Turánek: Vemte si, jak je celá problematika koronaviru nastavena – cenzura. Jakýkoliv názor, který by jen trošku hodil pochybnost na to, že vakcinace je jedině správné a svaté, je cenzurován. Já jsem měl rozhovor na Svědomí národa, kde jsem se snažil přiblížit mechanismy účinku vakcín, a za 14 minut to bylo z YouTube smazáno. Tak kde je jaká vůle hledat východisko? Ta neexistuje. A pokud nebudeme hledat východisko ve svobodné vědecké debatě, a nebudou platit argumenty, ale politické zájmy, tak se nikam nedostaneme.
Semmelweis, který chtěl, aby si chirurgové v nemocnicích myli ruce, a neroznášeli horečku omladnic, byl tak pronásledován, že spáchal sebevraždu
Martina: Ale tady v tomto případě nemůžeme všechno svést jen na politiky, protože politici se obklopovali odborníky, nebo takzvanými odborníky. A já se ptám: Kam se vytratila touha bádat a vzájemně diskutovat, podporovat se, nebo si odporovat, a tím pádem sloužit výzkumu a blahu lidu?
Jaroslav Turánek: Podívejte se na historii, jak dopadli někteří vědci. Semmelweis, který brojil, a vlastně chtěl, aby si chirurgové myli ruce, a nepřenášeli onemocnění v porodnicích…
Martina: Horečku omladnic.
Jaroslav Turánek: Toho tak dohoukali, že spáchal sebevraždu. Vzpomeňte si na Pastera, jak proti němu brojili. On vlastně nebyl lékař, a ukázal jim věci, když na toto pole vstoupil, tak ho v podstatě také přivedli k předčasnému úmrtí. Takhle můžete jít do historie, takhle to je vždycky.
Prostě tady máte většinu odborníků, a proti nim stojí jeden člověk, který jde do Kostnice před nějaký koncil, a tam ho ukamenují, nebo upálí. Takhle to bylo, a takhle to bude. Vždycky tady je určitá skupina vědců, u kterých je jejich ješitné ego daleko vetší, než touha najít pravdu. Pro mě to je jakási maska, kterou si nasadí, jakási persona, která v nich vznikne, a tu si udržují. A za touto personou nemusí být nic hlubokého, persona se prezentuje na veřejnosti a ovlivňuje rozhodnutí politiků.
Martina: Pane profesore, vytváříte vy, odborníci, kteří mají vůli a srdnatost diskutovat a zkoumat, a třeba se i mýlit, třeba nějaké mozkové trusty, nějaké skupiny, think-tanky, které by dál posouvaly znalosti třeba v oblasti pandemie? Taková katakombální vědecká sdružení?
Jaroslav Turánek: Postupně se teorie spojí, diskutuje se spolu. Díky paní profesorce Sovové z Olomouce byla připravena odborná konference, která byla nazvána: „Hledáme východiska, nikoliv viníky“. A tam jsme se chtěli objektivně podívat na celou tuto problematiku. Pozvali jsme i provakcinační zástupce, třeba pana Duška, mohl přijet pan Maďar, a v diskusi se mohly vystříbřit názory s dalšími odborníky z epidemiologie, ze statistiky. Ale nepřijeli tam, a na taková shromáždění nepřijíždí opakovaně, protože jak se domnívám, by svá stanoviska těžko obhájili.
Nicméně z hlediska objektivní diskuse to byla pěkná diskuse. Byl tam pan Prymula, mnozí se zúčastnili po internetu, protože nemohli přijet, nebo z jiných důvodů, takže to byl velice zajímavý pohled z hlediska teoretického, nebo imunologického, z hlediska klinické imunologie. Byla tam i sekce zaměřená na právní a sociální aspekty.
Chceme v Praze 27. ledna na toto téma pořádat druhou konferenci, kde chceme víc akcentovat aspekt klinický, čili bude tam víc lékařů, kteří se zabývají klinickými aspekty. A tam se chceme posunout dál, a hledat a znát objektivní situaci, nikoliv situaci zprostředkovanou médii, a chceme politikům předložit náš pohled, nebo pokud možno objektivnější pohled, než jaký se předkládá, aby měli možnost se zamyslet, pokud budou chtít.
Byl jsem požádán, abych připravil studii o koronavirech, protože rok předtím jsem připravil studii o chřipkových virech. Takže jsem ji připravil, a dneska, než jsem k vám šel, jsem ji znova četl – a nic bych na ní neměnil.
Politici řeší covid spíše z politického hlediska: Co se z toho dá vytřískat, jaký politický kapitál. Snad to bude s novou vládou lepší.
Martina: Vy už jste tehdy poukázal na slabiny celého systému. Zajímá to někoho?
Jaroslav Turánek: Já jsem sem obrátil na politiky tehdejší vládní koalice, i na politiky z anticovid týmu. Mám s nimi celou korespondenci. Poslal jsem jim tu studii a vypíchl problémy, které nás mohou čekat na cestě zvládnutí pandemie, a srozumitelně jsem se pokusil ukázat na slabiny vakcín, které jsou registrovány pro podmíněné použití.
A tam jsem ukazoval, jak selhaly pokusy s podobnými typy vakcín ve veterinární medicíně. Je tam tolik dat a tolik k poznání, že se z toho dá vycházet. Navrhl jsem jim, kudy bychom se měli ubírat, co se týče vývoje třeba i vakcíny proti koronavirovým infekcím, pokud vůbec bude možné vyrobit opravdu bezpečné a funkční vakcíny. Dali jsme jim několik návrhů, co děláme v této oblasti, a kam si myslíme, že to můžeme s vývojem naší vakcíny dojít. A oni si to možná ani nepřečtou.
Byl jsem pozván do nějaké telekonference covid týmu, a mám pocit, že to řeší spíše z politického hlediska: Co se z toho dá vytřískat, politický kapitál, jak se to dá používat proti protistraně, a tak dále. A faktické hledaní východisek, myslím, je moc nezajímá, ale nechci jim moc křivdit. Teď máme novou garnituru, která nastupuje, a já jim chci fandit. Nicméně se budu modlit ke všem patronům České země, aby se to podařilo.
Jaroslav Turánek 1. díl: Vnucované očkování na vrcholu epidemie připomínalo vakcinační jarmark, kde nešlo o zdraví lidí, ale o byznys
Martina: První otázka, pane profesore. Minulý americký prezident Trump dal za úkol tajným službám zjistit, jestli je virus covid-19 umělého původu, nebo ne. Mnohá média se tomu vysmívala, ale jen do chvíle, kdy zopakoval tajným službám úplně stejný úkol nový prezident Biden. Vy jste odborník, jak už jsem předeslala, vakcinolog, imunolog, co si o tomto viru myslíte po téměř dvou letech, co s ním žijeme, a co se o tom více či méně otevřeně diskutuje?
Jaroslav Turánek: Už jsme o tom mluvili v posledním pořadu zhruba před rokem, a můj názor se nějak nezměnil. Když se podíváme, co nám sdělily tajné služby, alespoň na to, co bylo v novinách, v médiích, tak nám sdělily, že se pravdu pravděpodobně nedozvíme, asi jako o atentátu na Kennedyho. Takže já to čtu takto: Vy se tuto pravdu nikdy nedozvíte, protože vám ji nikdy neřekneme, protože ji vědět nesmíte.
Martina: Máte svou teorii? Teď vás samozřejmě trošku tlačím do spekulací, což bych nerada, ale máte svou teorii, proč se ji nesmíme dozvědět, když už ji tak trochu tušíme, a jenom to rozjíždí kola dalších hypotéz a takzvaných konspirací?
Jaroslav Turánek: Odpověděl bych názvem románu Dänikena – Tušení souvislostí.
Martina: Už jenom to, že řeknete slovo „Däniken“ vám ve vědeckých kruzích rozhodně medaili nevyslouží. A Tušení souvislost,í myslím, nebyl Däniken, ale Souček. Ludvík Souček. Tušení stínů a Tušení souvislostí.
Jaroslav Turánek: Jo, Souček. Tak už můžeme říkat: Ludvík Souček
Jak to bylo s původem covidu-19 se už nikdy nedozvíme, protože to nemáme a nesmíme vědět
Martina: Jak vidíte, také jsem na scestí.
Jaroslav Turánek: Ne, já jsem jenom chtěl říct, že to je, což každý ví, atomová politická bomba. Ve chvíli, kdyby se ukázalo, že to opravdu má souvislosti s institutem ve Wu-chanu, že v tom hraje nějakou roli americká a čínská strana, tak si představte, co se ve světě bude dít, kdo všechno bude chtít kompenzace? Úplně všichni, a je schopen takové kompenzace vůbec někdo dát? Není! Čili je to tak politická věc, že je lepší říct, že to vyskákalo z netopýrů, a je to uklizeno.
Ale nejpravděpodobnější vysvětlení je, že to bylo opravdu z Wu-chanu, protože tam se s tímto virem pracovalo, tam byly záměry vytvořit vektorovou vakcínu na bázi koronaviru, která by byla zaměřena proti některým infekčním chorobám. V Číně je aktuální třeba HIV.
A jak se taková vakcína připravuje? Na vektorovou potřebujete mít virus, který je adaptován na lidské buňky, který se poměrně rychle množí tak, aby se potom dal ekonomicky vyrobit biotechnologicky. A jak ho budete připravovat? Budete adaptovat virus na lidské buňky, budete do něj vnášet nové funkce, což není potřeba dělat molekulárně-biologickými metodami, jak se pořád kritizuje, že tam nenašli žádné stopy manipulací. Tento virus má RNA polymerázu, která je schopna přenášet velké úseky, to znamená, že když transakujete buňky různými typy koronaviru, tak ty mezi sebou přenáší úseky svého genomu, a vznikají stále nové varianty. To není žádná molekulárně biologická machinace s těmito viry, to je jenom adaptace, a vznik nových virových rekombinantů, kdy jenom hledáte, jestli někde vznikla nějaké funkce, a pokud vznikla, tak máte nový virus, se kterým dál pracujete.
A to oni dělali. Když si přečtete informaci od francouzských vědců daleko před koronavirovou pandemií, tak oni popisují, že tam nedodržovali základní bezpečnostní kritéria, že to nebylo na takové technické úrovni. A potom, když to propuklo, tak tam na rok nikdo nesměl, rok se tam zřejmě uklízelo, takže se opravdu už nic nedozvíme.
Martina: A pak tam pustili WHO, která řekla „čisto“.
Jaroslav Turánek: A pak tam pustili odborníky – teď tam dáme čtyři závorky, nebo čtyři uvozovky – odborníky z WHO, kteří, když tam byli, na 99 procent vyloučili, že to vzniklo tam. A když odjeli, a už nebyli pod přímým vlivem, tak z nich pomaloučku začala odpadávat opatrnost, ale pořád se nic nedozvíte, protože se nic dovědět nemusíte, ani nesmíte.
Každý epidemiolog musí vakcinaci v průběhu epidemie odmítnout
Martina: Ale povězte mi, není pro vývoj látky, léku, protilátky naprosto klíčové, kdybychom věděli postup a technologii vzniku daného viru?
Jaroslav Turánek: Především by to určitě usnadnilo vývoj. Nicméně tento virus tady je, ať už původu z Wu-chanu, nebo se opravdu objevil z netopýřích jeskyní, to je nyní už celkem jedno. Tento virus si žije svým životem, přizpůsobuje se podmínkám, které mu nastavíme. A my jsme mu nastavili to, co odsuzuje každý epidemiolog, a to je vakcinace uprostřed pandemie. Virus, pokud má přežít, tak se musí adaptovat, to znamená, že ve chvíli, kdy jsou protilátky proti určité formě viru, tak se vyselektují mutanty viru, které protilátce nějakým způsobem utíkají, a my jsme pořád krok za virem.
Varianta delta plus, tak tam už se projevilo to, o čem jsem psal hned na začátku pandemie, tedy že virus unikne do varianty, která využívá mechanismus ADE (Antibody Dependent Enhancement), tedy posílení nemoci protilátkami, a bude tohoto mechanismu využívat, aby přežil a šířil se. Když se podíváme na dnešní situaci v Evropě, která je proočkovaná daleko nejvíc, tak tam je to daleko nejhorší, a největší proočkování premianti, jako Irsko, jsou na tom hůř, než byli před očkováním. Za vzor se dává Portugalsko, kde pan generál od ponorek všechny proočkoval, a podívejte se, jak to vypadá. Oni měli prázdnou vlnu, takže se to tam o několik měsíců opozdilo, ale už tam rostou počty pozitivně testovaných, takže je vidět, že proočkovanost nemá žádný vliv na šíření delta varianty.
Žádná infekční respirační choroba nemůže být vakcínami vymýcena
Martina: Teď položím zoufale zjednodušující otázku: Znamená to, že vakcinace je k ničemu?
Jaroslav Turánek: To je zase postaveno jako černá a bílá. Především, když chcete posoudit vliv vakcinační kampaně, tak máte dva parametry. Je to fit-benefit a cost-benefit, to znamená, jaký je přínos z hlediska zdraví, a jaký je postoj z ekonomického hlediska. A takovéto analýzy můžete udělat jen v případě, že máte věrohodná, a poměrně strukturovaná data – a takováto data nemáme, nebo nejsou. To, co se prezentuje jako takováto data, jsou už degenerované soubory, kde se úplně všechno ostříhá. To znamená, že musíme vědět, na co daní lidé zemřeli, tedy detailní skupiny rozdělené podle morbidity, a tak dále. A to vůbec není, že „zemřel s covidem“, a to je všechno, co se dozvíte.
Existují studie publikované v renomovaných časopisech, které ukazují, že risk benefit pro lidi středního věku a mladší je nula, je skoro záporný, a to má oprávnění. Existují senioři (já jsem taky na prahu seniorského věku), kteří vůbec neonemocněli, netrpí žádnými chorobami, nemají komorbidity, nebo ne takové, které jsou nebezpečné, žijí poměrně zdravým životem, jsou ještě tělesně zdatní, sportují. A kolik takových lidí máte v těch, kteří onemocněli? Já jsem za celou dobu, a to se stýkám s lidmi, kteří byli pozitivní, neonemocněl, nestál jsem pojišťovnu ani korunu, a ještě jsem ze svého pojištění připlatil na vakcíny těm, kteří se vakcinovat chtěli. To není jednoduchá věc, nastavit správnou vakcinační kampaň, obzvláště u nemocí respiračního traktu, kde žádná vakcína nevedla k jejich vymýcení. Žádná infekční, respirační choroba, nebyla vakcinačně vymýcena, a to ani veterinární, kde jsou úplně jiné přístupy, kdy vakcíny mohou mít jinou trvanlivost, co se týče imunity, a tak dále. Takže nebyly vymýceny, a pravděpodobně nebudou.
Respirační choroby jsou naopak prubířským kamenem toho, jestli především seniorská generace je ve zdravotní kondici, a jak se tito lidé starají o své zdraví. A jak vypadá jejich zdravotní stav? Pokud budeme věřit číslům „zemřel s koronavirem“, tak máme poměrně hodně úmrtí. A čeho jsme svědky? Toho, že naší senioři nejsou v dobré kondici.
Nátlak, aby se lidé vakcinovali, není správný. Mnoho lidí se vakcinovat nechce, nebo už nechce jít na třetí dávku, a to i proto, že viděli následky tohoto očkování.
Martina: Teď by vám asi každý ze zastánců současných postupů řekl: Dobře, tak jsme zjistili, že nejsou v dobré kondici. Ale teď je přece nenecháme všechny poumírat tak, že je nevakcinujeme.
Jaroslav Turánek: Ne tak, že je nevakcinujeme. Tak, že jim dáme možnost se vakcinovat. Ne, že je postavíme před hotovou věc: Všechny vás navakcinujeme! Člověk, který cítí, že na tom je dobře, a nemá pocit nějakého ohrožení, což je dnes celá řada seniorů. Vakcinovat se nechce 300 tisíc lidí, a ti, kteří dostali druhou dávku, zvažují, jestli vůbec půjdou na třetí, protože následky vakcinací byly u některých otřesné.
Když to uzavřeme, tak nátlak, a tento vakcinační jarmark, nemá žádné opodstatnění. A není to nic jiného, než vakcinační jarmark, protože toto není vakcinační kampaň, když vás budou odchytávat na nádraží, a slibovat tenisky, iPhony, nebo další věci, na které vás nalákají. To je vakcinační kampaň, že kdyby to slyšeli odborníci typu profesora Rašky, profesora Zdeňka Jirsáka, nebo dalších významných vakcinologů, tak by chytali za hlavu.
Martina: Pane profesore, vím, že když se lidé nechávali očkovat třeba proti chřipce, tak jenom do určité doby, a pak je řečeno, že už je pozdě, už je tady epidemie, vakcinovat se nedá. Vy sám jste mínil, že probíhá vakcinace uprostřed epidemie. Co to může způsobit? V čem spočívá nebezpečí toho, že tady máme, nevím kolikátou vlnu, a vakcinujeme, až se za námi práší?
Jaroslav Turánek: Základní biologický zákon, kterým se řídí všechny organismy, je přežít. Pokud chce přežít virus, tak se musí množit. A v prostředí, které není příznivé, to znamená v prostředí vakcinovaného člověka, se budou množit a prosazovat jen ty varianty, které uniknou imunitnímu dohledu, a teď myslím imunitní dohled daný protilátkami, kterým uniknou. A ty, které uniknou, budou další variantou, a čím víc budou unikat, tím víc budou mít větší šanci se rozšířit v populaci a množit se dál.
Očkovaní lidé mohou jednoznačně roznášet covid
Martina: A pokud možno hledat, když to řeknu laicky, způsoby, jak se vyhnout účinku vakcín, a tudíž můžeme vyprodukovat sofistikovanější viry.
Jaroslav Turánek: To není tak jednoduché. Pokud virus zásadně nezmění způsob, kterým se dostává do buněk, tak nemá nekonečné mnoho možností, kam uhnout. Může se začít točit dokola, kvůli protilátkám, které vznikly vakcinací, i přirozenou infekcí. Ale pozor, přirozená infekce má ještě jiné složky, které jsou indukovány imunitní odpovědí, a teď mluvíme o protilátkové, která nikdy, a to dvakrát podtrhuji, nevede ke sterilizaci, ale jenom usnadňuje snížení virové nálože, zatímco uzdravení vede ke sterilizaci buněčnou odpovědí, kdy buňky imunitního systému, ať už NK buňky, nebo potom T-lymfocyty, které jsou zabíjecí, vedou ke zničení infikovaných buněk, a teprve potom může nastat, že jste viru prosti.
A další věc, která se nezkoumá, je vironosičství. Každý virus má další strategii, aby přežil, to znamená, že může mít dvě formy, jednu, která způsobí latentní infekci, a to je doloženo u mnoha infekcí, a když budeme u koronavirů, tak je to perfektně doloženo třeba u kočičích koronavirů, kde máme dvě formy virů, jedna je asymptomatická, to znamená, že nosič viru neonemocní, a virus tam jenom přežívá.
Za lepších okolností se asymptotická forma viru přemění na smrticí virus, který způsobí propuknutí nemoci u koček, a zkoumá se to i u lidských koronavirů. Je evidentní, že budou lidé, ze kterých se stanou vironosiči. Ve zvířatech se už pozorovalo, že byli asymptomatičtí psi a kočky, a v Americe to byli jelenci. Pokud se virus stane zootickým, to znamená, že se bude rezervovat ve zvířatech, tak odtud se může šířit zpátky na člověka, takže se ho prakticky nezbavíme. A stejně tak ale může být, že bude lidský, ale budou zde vironosiči, kteří budou virus přenášet, a ve chvíli, kdy se jim třeba oslabí imunitní systém, tak jim propukne infekce, a budou zdrojem dalšího šíření viru.
Martina: Kdo má šanci, v uvozovkách, stát se vironosičem? Má to něco společného s tím, že když je člověk třeba vakcinován, tak může dál šířit vir? A navíc ještě vakcinovaní nejsou testováni. Nebo se člověk může stát vironosičem stejně, jako třeba existují bacilonosiči?
Jaroslav Turánek: To je zase otázka, kde mohu spekulovat, jak to bude, nebo jestli to tak bude, protože jsem zatím v literatuře nenašel nějaké relevantní odkazy. Ale aby se virus udržel, tak v člověku, který se stane vironosičem, musí být virus držen pod nějakou kontrolou, aby nepropukla infekce, která má symptomy. To obecně.
A druhá věc je, že virus musí mít mechanizmus, kterým drží imunitní systém na uzdě, to znamená, že imunitní systém si ho nevšímá. Jedním takovým mechanismem může být to, co se pozoruje u lidského syncytiálního respiračního viru, kdy spike proteiny na virech mají zároveň funkci fúzních proteinů a mají fúzovat membrány, což je dáno tím, jak pronikají do buňky, kde se může vir daleko lépe množit, nebo tam přetrvávat v nějakém dormantním stavu, a z nich se znova uvolňovat. Nedávno se objevilo v literatuře, že taková syncytia vznikají u koronaviru, a ne jenom v subukosách, jako u respiračního syncytiálního viru, ale v různých tkáních.
Covid může u očkovaných lidí přežívat v ložiscích
Martina: Nebudu předstírat, že rozumím tomu, co jste mi teď říkal.
Jaroslav Turánek: Když to shrnu, tak vznikají mnohobuněčné útvary, ve kterých se virus daleko lépe aplikuje. Otázkou je, zda tyto útvary mohou sloužit k tomu, že tam virus bude v nějakém dormatním tvaru přežívat, a z nich se to bude reaktivovat. Když vezmeme analogii s jinou infekční chorobou, jako je tuberkulóza, tak vznikají ložiska, kde může bakterie přežívat (není to vir, ale mykobakterie), a kde už přežila desítky let, než se reaktivuje. U RNA virů to může být složitější, a otázkou je, jestli to může být u koronaviru.
Martina: Stále se diskutuje o tom, že očkovaný člověk může být infekční, a roznášet nemoc dále, ale nemusí se testovat, protože je přece očkovaný. Rozumíte tomu? Chápete to? Dává to logiku?
Jaroslav Turánek: Chcete u některých politiků a jejich vyjádření hledat logiku?
Martina: Nevím, jestli chci hledat logiku u politiků, ale potřebovala bych této situaci porozumět. Existují odborníci, kteří říkají, že očkovaná skupina je státem povolený přenašeč této virové nákazy, a proto se potřebuji zeptat vás, protože v epidemiologii, virologii a nanotoxikologii je málokdo tak kovaný, jako vy. Co vy na to?
Jaroslav Turánek: Nepovažuji se za kovaného v epidemiologii a virologii, nicméně přece jenom o imunologii trošku vím. Takže pokud tvrdí, že se lidé mají očkovat a že očkovaní lidé se nemusí testovat, a nás přitom označují za antivaxery, tak já je označuji za popírače imunologie. Vakcinovaný člověk s protilátkami, které jsou neutralizační, tak snižují virovou nálož, ale jak jsem říkal, nejsou schopny vir odstranit. To znamená, že tento člověk může být asymptomatický, nebo může mít mírné symptomy, a virus se bude množit v omezeném množství, takže se v podstatě dostává do fáze vironosiče. Virus se bude v omezeném množství množit v subukosních tkaních, a bude vylučován v nějakém množství, podle toho, jak se bude množit na sliznici.
Toto je přirozený cyklus viru, protože jednak se virus do vás musí dostat, ale pak se musí dostat z vás na dalšího, to znamená, že musí být vylučován sliznicí, a když zakašlete, nebo mluvíte, tak pohyb jazyka, nebo proud vzduchu utrhavá kousky mucinu, ve kterém virus je, a šíří se v kapénkách do prostředí. Proto vás většina respiračních chorob nutí třeba ke kašli, protože proud vzduchu je síla, která žene a strhává kapénky, takže tito lidé mohou být po nějakou dobu asymptomatičtí, ale mohou virus produkovat a roznášet ho. To je naprosto evidentní.
Rozhodnutí vlády omezovat neočkované, a neuznávat ani jejich testy, je naprosto nelogické a nemá to oporu ve skutečné vědě
Martina: Dobře. Tak teď pojďme hledat logiku u některých politiků a politických rozhodnutí vlády, mesiášů, a podobně. Má tedy smysl podzimní rozhodnutí vlády držet pod krkem neočkované, dokonce jim ani neuznávat testy, které by mohly prokazovat jejich bezinfekčnost, ale nechat kamkoliv bez omezení chodit očkované?
Jaroslav Turánek: Logiku to nedává, nemá to ani žádnou oporu ve skutečné vědě.
Martina: Ani v imunologii?
Jaroslav Turánek: Na co to úplně jednoznačně ukazuje?
Martina: Na co?
Jaroslav Turánek: Zkuste si odpovědět. Nebo to mám říct já?
Příčina tlaku na očkování lidí je obyčejný byznys. Ale mohlo by za tím být i něco horšího.
Martina: Vy, to bude lepší
Jaroslav Turánek: No, na co to ukazuje?
Martina: Vakcinace?
Jaroslav Turánek: Na byznys, protože tady máme skupinu, která je potenciálním zákazníkem, což jsou neočkovaní, kteří se nám nechtějí nechat očkovat po dobrém. Utíká nám tady spoustu klientů, tak se na ně zaměříme, ale nemůžeme to dát zákonem, to dobře vědí, že nemohou, tak, jak říkala paní ministryně financí, musíme jim tak znepříjemnit život, aby to do sebe dostali „dobrovolně“. A tady jsme u první milníku. Co je to za politiku?
Martina: Vy tomu říkáte „jarmark s vakcínami“, a oni tomu říkají „snaha vykonat dobro za každou cenu a na každém, i když by ho mělo stát bůhví co.“ Řeknete mi, je to stále jenom obyčejný byznys, obyčejný jarmark, výprodej?
Jaroslav Turánek: Pokud to je pořád obyčejný jarmark a byznys, tak je to ještě dobré, proti tomu se dá snadněji bojovat, než kdyby se nad tím hrála ještě další hra. A o tom nechci spekulovat.
Martina: A tak možná trošku.
Jaroslav Turánek: Ne, ani trochu nechci spekulovat. Zatím to beru jako velký byznys. Už jsem to, myslím, říkal minule, že v roce 2020 byla hodnota globálního trhu s vakcínami, bez koronaviru, 60 miliard dolarů. Ať si každý za domácí úkol spočítá, hlavně i politici, kolik se těchto vakcín nakoupí, a kolik stoji jedna vakcína, ať si to vynásobí, a uvidí hodnotu globálního trhu. Dnes je to zhruba dvojnásobek toho, jak tomu bylo v roce 2020. To znamená, že se bavíme o 100 až 200 miliardách, a pokud se prosadí posilovací dávky, což je taky „úžasný“ termín, tak máte, co půl roku, byznys zajištěn.
Jan Pirk 3. díl: Buďme na sebe milí. Je to za jedny peníze a svět je pak mnohem hezčí
Martina: Bavili jsme se o tom, co všechno destruuje naši společnost, a vy jste říkal, abychom se vrátili k Vánocům, a bavili se o něčem příjemnějším. Ale nevím, jestli jsem na to teď nastavená, protože mám pořád ještě pocit, že když věci pojmenujeme, nebudeme před nimi zavírat oči, tak se ještě pořád něco málo může zlepšit, nebo oddálit. Myslíte si to také?
Jan Pirk: Myslím, že se může hodně, ne jenom trochu, že se to může hodně vylepšit a že krize, která teď bez pochyby je, a bude, nás povede k tomu, že si uvědomíme životní hodnoty – a že to, že jsme si žili v přepychu a dostatku, takto dál nejde. A hlavně bych si velmi přál, a snažím se o to, abychom se k sobě zase začali chovat hezky, protože ono je to za stejný prachy, a život je strašně hezkej. A když se k sobě lidi hezky nechovají, tak je to…
Martina: Jenomže se vztahy mezi lidmi kazily už před covidem, a mluvilo se o tom, jak se hloubí propasti mezi mladými a starými.
Jan Pirk: To bylo vždycky. Mladí vždy říkali, že staří stojí za prd.
Martina: Myslíte Antonína Zápotockého: „Dědeček a babička ujídá nám chlebíčka?“ – to už je téměř zlidovělý výrok. Ale přesto všechno se vztahy mezi lidmi i covidem vyhrotily mnohem více. Co proti tomu dělat?
Jan Pirk: Víte co, já pořád v covidu považuji za největší zločin, co jsme udělali s naší budoucí generací.
Martina: S dětmi.
Jan Pirk: Každý živočišný druh, i s nasazením vlastního života, hájí život svých potomků, protože v nich je naše budoucnost. Nám covid často sebral práci, ale nesebral nám přátele. Dětem sebral i práci, i přátele. To je jedna věc. Druhá věc je, že všichni rozumní rodiče se snažili, aby seděly co nejméně u počítače a telefonu, někde to měly dokonce jen vyhrazené.
Opatření proti covidu sebrala dětem školu a kamarády. Děti přibraly, a místo toho, aby běhaly venku a hrály si, jsou nuceny sedět u počítačů, od kterých je rodiče před tím vyháněli.
Martina: Přesně, my jsme doma supervize – hodina a půl a dost. A teď ho najednou přivazuji k židli, aby byl osm, devět hodin u počítače.
Jan Pirk: My jsme dětem ukázali, že opak je pravdou, že celý život se dá absolvovat v pyžamu z postele s počítačem. Nedávno jsem byl v jednom městě na besedě, a paní učitelka z místního gymnázia mi říkala: „Za prvé, nemůžu ty děti poznat. Za rok, co nechodily do školy, jsou tlustý. A za druhé, z řady kluků na gymnáziu se stali gambleři.“ Takže je teďka na nás, a já mám dost přednášek pro trenéry, a pro učitele tělocviku, o zdravém životním stylu, abychom děti vrátili k tomuto: člověk je definován čtyřmi věcmi: jídlo, pití, pohyb a odpočinek. To jsou čtyři základní věci lidské bytosti, a musíme je hlavně vrátit ke správnému jídlu, k pohybu, ale i k odpočinku, musíme je k tomu vést. Musíme jim ukázat, že je strašně prima běhat s kamarády po trávníku a hrát fotbal, a že se v partě mají socializovat. Ale my jsme je právě v době, kdy se mají socializovat, úplně izolovali. Většinu přátel máme z dětských let, celoživotních, ale my jsme je v tuto dobu, kdy mají navazovat tyto vztahy, izolovali. Nikdo na světě to neudělal jako my, a nemáme lepší výsledky než jiné země, takže asi to nebylo potřeba.
Martina: Takže já bych to zkusila ještě jednou, protože se možná opět schyluje k tomu, že v době, kdy budeme tento náš rozhovor vysílat, budou už posluchači vědět, jestli už jsme zase pod zámkem, nebo ne.
Jan Pirk: Přitom se říkalo, že ne. Ale některé školy už zase byly v září zavřené na 14 dní.
Martina: Ano, náš syn byl také v karanténě, a celá třída. Povězte mi, jakým způsobem pracovat na tom, aby se děti znovu dostaly do nějakého rytmu, když to řeknu možná trochu oficírsky, jak je dát do latě?
Jan Pirk: Musíme se jim věnovat.
Martina: Nikdy jsem se svému dítěti nevěnovala více než v době covidu.
Jan Pirk: Ale nemohla jste se mu věnovat tak, jak byste chtěla.
Martina: To ne.
Jan Pirk: Takže se jim musíme věnovat tak, jak bychom chtěli. Hrozné je, a to mi říkala jedna učitelka tělocviku, že rodiče píšou dětem omluvenky, jakože je bolí záda, aby ve škole nemusely cvičit. Když jsem chodil do školy já, tak si nepamatuji, že by byl někdo trvale osvobozen od tělocviku, nebo jen v případech, když měl někdo zlomenou ruku, nebo tak, ale že by mělo několik žáků z každé hodiny tělocviku od rodičů omluvenku, že nemůžou cvičit? Tak to jim jdou rodiče špatným příkladem.
Proti covidu jsou prosazovány nevyzkoušené vakcíny, a fungující léky jsou potlačovány. A to je špatné.
Martina: Pane profesore, rodiče možná nechtějí děti vytahovat z takzvané zóny komfortu, to je teď velmi módní. A kromě toho je nechtějí vystavovat stresu, protože vezměte v úvahu, že jsme teď všichni vystresovaní, a děti, jak říkáte, ztloustly, hůře se jim cvičí, dlouho nesportovaly, a tak dále, takže když teď mají najednou přestoupit před třídu v adidaskách, tak jsou možná jsou stresu. Povězte mi, jakým způsobem pracovat na tom, aby se společnost celkově ozdravila? Všichni nemohou běhat tak jako vy.
Jan Pirk: Někteří běhají daleko lépe než já, to není vůbec pravda. Máme se hýbat. A mluvila jste o stresu: nejlepší, a jediná kompenzace stresu u nás, v naší společnosti, je fyzická aktivita. Jít si zaběhat, zaplavat, projet na kole, zatancovat si.
Martina: Takže sport máte jako léčbu na všechno?
Jan Pirk: Na všechno ne, ale prakticky na všechno.
Martina: Miliony lidí věří tomu, že tento monstrózní průšvih s covidem nebyl způsoben jen neuvěřitelnou hloupostí politiků, politickým postojem vůči faktům, ale poukazují na to, že pro část firem z toho byl, a je, kšeft snů. Od posluchačů nám chodí hodně ohlasů ve smyslu, že je nesmírně pozoruhodné, jak byly oproti vakcínám upozaděny léky. Já třeba vím, že teď ve velkých městech, když máte covid, dostanete léky jenom proto, že jim končí expirace. Nevím, jak je to v malých nemocnicích, ale uvědomuji si, že zatímco možnosti vakcín dokážu všechny pojmenovat z hlavy, včetně dávek, které jsou potřebné, tak na jméno toho léku si nevzpomenu.
Jan Pirk: Isoprinosine.
Martina: Ne, ten ne, jiné. Regeneron, nebo něco podobného, a ještě jiný název, nemám na mysli ani Remdesivir. Řekněte mi, myslíte, že je v pořádku, že jsme vsadili na vakcinaci, a ne na léčení?
Jan Pirk: Myslím, že je to určitě špatně. Pan profesor z Hradce, kterého jste už zmínila…
Martina: Pan profesor Beran?
Jan Pirk: Ano, ten Remdesivirem zachránil spoustu lidí. A já mám i ze svého okolí jednu známou, která by měla být už dávno mrtvá, a Remdesivir ji krásně pomohl. Ale…
Martina: Některým právě pomohl i Isoprinosine nebo Ivermektin.
Jan Pirk: Ano, zvláště Isoprinosine.
Martina: Ale tyto, které mám na mysli, by měly být ještě účinnější, ale neznám jejich název, protože mě o něm nikdo neinformuje desetkrát za den.
Jan Pirk: Protože se mluvilo jen o očkování. Nakoupilo se strašné množství monoklonálních protilátek, a teď nemocnice nevědí, co s nimi. Postavila se za stamiliony stanová nemocnice.
Očkování proti coronaviru je experimentální
Martina: Polní nemocnice.
Jan Pirk: Polní nemocnice, ale nikdo si neuvědomil, kdo by tam pracoval. Když nebyli pracovníci do kamenných nemocnic, tak kde by se vzali? A navíc, vybavit nemocnici „dejchačkama“ je to nejmenší, ale aby někdo na ni připojil člověka, to znamená, zaintuboval ho – což jsme museli umět k první atestaci – ale u nemocného, kterému stůňou plíce, a poté ho odpojit od ventilátoru, na to už musí být sakra zkušený anesteziolog, to je strašná obtíž. Takže by tam lidé umírali na ventilátorech, protože by tam nikdo nebyl, a nebylo to ani potřeba. To jsou skutečně věci, které by stály za zamyšlení.
Martina: Navíc O2 aréna nabízela prostory, že si můžeme polní nemocnici udělat tam, ale my jsme si to radši zkusili postavit za 50, 60 milionů.
Jan Pirk: No jasně. Ale prosím vás, velká mezinárodní přepravní společnost nabízela zadarmo stejné haly, které tady byly použity.
Martina: Pane profesore, když jsme se zase vrátili k očkování, co si myslíte o tom, že by očkování na koronavir bylo povinné?
Jan Pirk: To je něco podobného jako eutanazie. Myslím, že si to musí společnost rozhodnout sama. Proč bych to rozhodoval? Máme demokraticky zvolený parlament, protože to povinné očkování musí projít zákonem, takže se o tom má hlasovat v parlamentu. Já jsem demokrat, takže bych akceptoval, pokud by tato společnost demokraticky rozhodovala, že očkování je povinné.
A pak mám dvě možnosti. Buď se odtud odstěhuji, nebo budu akceptovat, nebo musím akceptovat zákony. Víte co? Tady se vůbec nedodržují zákony, to vidíte nejlépe na silnici, co se děje. To je také silniční zákon, a jestli se lidé chovají takto? Myslím, že je obava z toho dělat to povinné, je z toho důvodu, o kterém jsme už mluvili, tedy eventuálních vedlejších nežádoucích příhodách, protože pak by za to stát nesl odpovědnost. Já jsem příznivec. Když by nebyla vakcína na pravé neštovice…
V souvislosti s opatřeními proti covidu roste počet lidí, kteří jsou na hraně občanské neposlušnosti
Martina: Dětskou obrnu.
Jan Pirk: Tuberkulózu. Plicní chirurgie pro tuberkulózu, to byl samostatný obor chirurgie, kdy se dělaly strašné věci. Lidem se brala žebra, aby plíce splaskla, aby se tuberkulóza vyhojila. Objevil se streptomycin, objevilo se očkování, a je. Ale to není takový problém. Takže já jsem v zásadě příznivec vyzkoušeného očkování, to jsem.
Martina: Toto očkování, jak jsme se shodli, je experimentální. Vy jste si ho nechal bodnout. Řekněte mi: Proto, že jste se chtěl udržet při zdraví, nebo proto, že jste chtěl mít svatý klid?
Jan Pirk: Ano, protože jsem nechtěl být občan druhé kategorie, a věděl jsem, že to k tomu povede. Takže jsem se poradil s našimi odborníky, a oni říkali: „Nech si píchnout jednu dávku, to tvoje imunita ustojí, a zůstane ti ta tvoje.“
Martina: Vektorovou vakcínu?
Jan Pirk: Nechal jsem si píchnout Johnson and Johnson, je jenom jedna injekce – a jsem spokojený. Mám potvrzení, že jsem očkovaný, a vím, protože jsem se zapojil do výzkumu na buněčnou, tedy lymfocytální imunitu, že ji mám. Nevím na jak dlouho, je možné, že ji mám na 10 let, možná na vždycky, možná méně, ale zatím ji mám. Takže já jsem toto očkování opravdu vůbec nepotřeboval, ale chtěl jsem jet s vnoučaty na dovolenou do Chorvatska. A jezdím teď operovat do ciziny, a bez toho bych nemohl.
Martina: Pane profesore, já jsem si všimla, přestože o tom naše mainstreamová média rozhodně příliš neinformují, že v některých zemích se lidé proti covidovým opatřením už docela bouří. Očekáváte, že se lidé naštvou i u nás? Protože když nám píšou lidé maily, tak jsem opravdu nezažila, že by tolik posluchačů, ale ne jenom posluchači, ale i moji známí, tolik, řekněme kultivovaných, vzdělaných a mírných lidí, kteří nemají sklony k nějakým bláznivým revolucím, tak často říkali, že jsou na pokraji občanské neposlušnosti. Máte podobnou zkušenost u svých přátel, pacientů a blízkých, že najednou…?
Jan Pirk: I v rodině.
Restrikce v souvislosti s koronavirem, jako uzavření vysokých škol a podobně, zde byly za druhé světové války
Martina: Pane profesore, když se podívám na to, v jaké se nacházíme době, zažil jste někdy, za celý svůj život, je vám 73, takovou dobu, že byste se v ní cítil tak, jako teď? Zažil jste takovouto podivnou, chaotickou, převratnou a zároveň zajímavou dobu, protože toto je historická doba?
Jan Pirk: Převratné doby jsem za svůj život zažil dvě. Rok 1968, a 1989, které byly opravdu převratné. Mám doma knihu o americké Lend-Lease, nevím, jestli ji znáte, je to pomoc Spojených států. Já jsem jako blb, v té době mi bylo 21 let, běhal mezi ruskejma vojákama a tankama, když byli v Rígráku, ukazoval jsem jim tuto knihu a říkal: „Vždyť vy byste druhou světovou válku nevyhráli, kdyby vám Američané nepomohli.“ Byli někde zpoza Uralu, a oni na mě koukali, ale naštěstí mě nezastřelili. Takže to byla také velice dobrodružná doba. A o roku 1989, tak to máme všichni v živé paměti, i když už je to tak dlouho. Takže to také byly dobrodružné doby, ale byly plné nadšení.
Martina: Naděje.
Jan Pirk: Rok 1968, to ze začátku byla naděje, že to není možné a že to nějak dopadne.
Martina: Ale především rok 1989.
Jan Pirk: Já už jsem žil v jakémsi pesimismu, kdy jsem si říkal: „My už se toho snad nikdy nedožijeme.“ Pak to přišlo. Já jsem se naštěstí narodil až po válce, a možná takováto dlouhá omezení jako v současnosti, uzavření vysokých škol a podobně, bylo u nás možná podobná za druhé světové války.
Martina: V čem vám přijde tato doba jedinečná?
Jan Pirk: V ničem.
Martina: Ne?
Jan Pirk: Nevím, co je na tom. Doufám, že je to ojedinělé a že se to už v mém životě, nebo v životě mých vnoučat, nebude nikdy opakovat.
Martina: Tomu věříte, nebo si to přejete?
Jan Pirk: To si přeji.
Kdyby vláda zrušila veškerá proticovidová opatření, ve volbách by dostala hodně hlasů, protože to, co se děje, je zasahování do soukromých práv
Martina: Kdyby za vámi přišli politici, obrátili se na vás a řekli: „Pane profesore, poraďte nám, jak teď z této celospolečenské šlamastiky ven?“ Co byste jim řekl?
Jan Pirk: Řekl bych jim, aby okamžitě použili moji radu, že kdo se chtěl oočkocvat, mohl se oočkovat, a ten, kdo se neočkoval, si ponese riziko. A okamžitě bych to řekl lidem. Neumíte si představit, kdyby se zrušila veškerá opatření, kolik by vláda, kdyby byly znovu volby, dostala hlasů, protože to je skutečně velké zasahování do soukromých práv člověka.
Díval jsem se na tenis, dámy hrály čtyřhru, a samozřejmě že neměly roušky. A potom, když šly dávat televizi interview, tak roušky mít musely. Kde je v tom logika? Když dvě hodiny předtím běhají upocené po hřišti, padají si kolem ramen, když se jim podaří míč, a potom, když v klidu povídají, tak musejí mít roušky. Jaká je v tom logika? A takových nelogičností v nařízeních je. Uzavřít okresy: Můj syn bydlí na kraji Prahy, takže přes ulici už začíná Středočeský kraj. Takže on na jednu stranu nesměl ani 30 metrů, ale mohl 40 km po celé Praze.
Martina: Tento virus nemá rád dlouhé štreky.
Jan Pirk: Svou logiku by mělo, kdyby se řeklo: „Nesmíte dál než pět, deset kilometrů od místa svého trvalého bydliště. Všichni máme někde uvedené místo, kde jsme, a každý příslušník policie má v autě přístroje, takže by to mohl zjistit, když by chtěl. To by dávalo logiku. Ale okres Praha-východ je jakýsi rohlík, který ani celý neprojedete, protože není silnice. Takže teoreticky můžete z jednoho konce na druhý, ale nemůžete 50 metrů do druhého obchodu. Tak to jsou takovéto nelogičnosti. Já bych to dělal jinak, kdybych měl uzavřít společnost, aby nebyla mobilita lidí.
Dostal jsem nabídky jít do politiky. Odmítl jsem, protože chci ještě operovat. Ale nevylučuji, až skončím s chirurgií, kandidaturu do Senátu.
Martina: Nenapadlo vás, že byste šel do politiky, abyste v tom udělal trochu pořádek?
Jan Pirk: Nebudu říkat jména, ale nejedna mimoparlamentní politická strana mě lákala do politiky, a já jsem říkal: „Hele, já ještě chci dělat chirurgii. Možná, až budu s chirurgií končit, tak nevylučuji, že bych se pokusil dostat třeba do Senátu, což považuji za rozumný klub starších, který se snaží korigovat. Ale teď chci ještě dělat chirurgii“. A ten člověk mi řekl: „No jo, to mi řekne každý, a pak se nedivte, jací blbci tam sedí.“ Takže já nevylučuji. Mužskej, když přestane pracovat, tak je to pro něj strašně špatný, a během pár let je z něj troska, takže člověk musí mít nějakou povinnost. A chirurg, který nemůže operovat, nemůže ani radit mladým, protože se to strašně rychle vyvíjí. Internista, když přestane být ve funkci, tak může pořád číst, může se vzdělávat a může dál radit, ale chirurg je o rukou, a když to neděláte, tak nemůžete rozdávat rozumy, to by z vás za rok všichni měli legraci. Takže si člověk musí něco najít.
Martina: Pane profesore, vy jste za minulého režimu zažil, jak vypadá cenzura, a moc dobře jsme všichni viděli, jak funguje autocenzura. Už jste třeba v souvislosti s pandemií pocítil zase našeptávače, který říká: „Radši to neříkej. Radši to neříkej.“
Jan Pirk: Řekl bych, že u mě je to snad jakási kultivační autocenzura, že se snažím tyto věci neříkat tak razantně, že se je snažím říct zjemněle, kultivovaněji. Takže mě to možná kultivuje.
Martina: A je ještě čas změkčovat dopad svých slov?
Jan Pirk: Ne, já nezměkčuji dopad svých slov, za vším, co jsem řekl, si stojím. Jenom říkám, že jsem to možná někdy vyjádřil příliš razantně.
O Vánocích by se měl člověk sejít v klidu s rodinou a přáteli, přemýšlet o základech naší civilizace a o tom, co je ve Starém a Novém zákoně
Martina: Pane profesore, řekněte mi, co byste popřál lidem v naší zemi do Nového roku?
Jan Pirk: Byl bych strašně rád, aby si lidi uvědomili smysl Vánoc. Smyslem Vánoc není shánět šíleně dárky, udělat 15 druhů cukroví. Smyslem Vánoc je vzpomenout si na principy naší civilizace, na její vznik a její kořeny.
Martina: A tím pádem o kořenech našeho lidství.
Jan Pirk: Ano. A přemýšlet o všem, co je ve Starém a v Novém zákoně. Dát si chvíli klidu, sejít se s nejbližšími, a hezky si to užít. Musím říct, že mám Vánoce velmi rád právě z tohoto důvodu. Už vůbec nemám rád Silvestr, protože bohužel vidím, že se mi už čím dál více blíží cílová rovinka, každým Silvestrem jsem starší, a netěší mě to, takže Silvestr tolik neslavím. Ale do Nového roku bych nám všem přál, aby už toto strašně blbé období skončilo a abychom si z toho vzali poučení, že musíme být trochu pokorní, a hlavně, že bychom se měli mít rádi a být veselí. Ono je to za jedny prachy, a život je mnohem hezčí, když jsme na sebe milí. Když se vy na mě tak hezky smějete, je to mnohem hezčí. A měli bychom se k sobě chovat jako lidi, a ne být jeden na druhého neurvalej. Množme se a veselme se, jak to bylo ve Stvoření světa.
Martina: Pane profesore, moc vám děkuji. Byla bych ráda, kdybychom si vaše slova vzali k srdci a kdyby na vás, a na nás, to přání nasedlo. Bylo by to hezké. Děkujeme moc za to, že jste přišel.
Jan Pirk: Děkuji za pozvání, na shledanou.
Jan Pirk 2. díl: Diagnóza jen na základě testu je proti veškerým zásadám medicíny
Martina: Pane profesore, i laikům už je jasné, protože jsme vychováváni ve zdravotní covidové výchově už druhý rok, že pozitivita stěru neznamená nemoc. Diagnóza nemoci se stanovuje z klinického vyšetření a z laboratorních nálezů. Tady se ale dělá diagnóza bezpříznakových lidí, kteří měli pozitivní test, přičemž víme, že testy ke všemu nejsou stoprocentně spolehlivé. Zákazy jsou vlastně uvalovány na zdravé lidi, a zároveň jsou stanovovány diagnózy, aniž by daného pacienta viděl jakýkoliv lékař. Není toto už velký chaos?
Jan Pirk: Je to velikánský chaos. Protože, jak jste správně řekla, diagnóza nemoci se stanovuje na základě klinických obtíží, vyšetření a pomocných laboratorních vyšetření. Tady diagnózu stanoví někdo z jednoho pomocného laboratorního vyšetření, aniž by daného člověka viděl, což je proti veškerým zásadám medicíny. Navíc, my detekujeme DNA tohoto viru. Němečtí lékaři pro to mají krásné názvosloví, říkají tomu „Friedhof“, to znamená česky „hřbitov“. To znamená, že to můžou být mrtvé viry, ale test to nedokáže rozlišit. Pokud má člověk výbornou slizniční imunitu, což mají mladí lidé, tak slizniční imunita viry zlikviduje. Ale ty tam nemůžou zůstat věčně, musí se odtamtud odstranit, a oni je tam detekují. Takže dotyčný člověk už může být úplně zdravý, nebude ani infekční, ale může být, a nikdo to nedokáže odlišit. A my, na základě tohoto vyšetření, pošleme takového do karantény. To, myslím, že není správné.
Martina: Dává vám tedy logiku testování statisíců lidí denně?
Jan Pirk: To se musím jenom smát. Protože obzvlášť samotestování žáků v první třídě, to je naprosto … Je mi jich líto, jsou rozkošní.
Martina: Nebo to, jak si mezi sebou mění roušky podle toho, kdo má hezčí obrázek.
Jan Pirk: To víte, někdo tyto testy vyrobil, a někdo je prodává.
Martina: Sleduj peníze…
Jan Pirk: To jste řekla vy.
Současný způsob nošení roušek je vysloveně nezdravý
Martina: Já jsem toho dneska už napovídala, pane profesore. Povězte mi, v Mladé frontě nedávno vyšel článek, že jedno testovací centrum má zisk 400 tisíc korun měsíčně. Jinde jsem zase četla, že záchyt jednoho pozitivního nálezu vyjde cirka na 250 tisíc korun. Neumím posoudit, ale chci se zeptat vás, jak dlouho myslíte, že to vydrží pojišťovny? A jak dlouho pak budou proplácet třeba úkony související s transplantacemi, a podobně?
Jan Pirk: Musím říct, že mi je pojišťoven líto a že je vůbec zázrak, že s tím, co vyberou, dokáží zajistit takovou péči, i když si zdaleka nemyslím, že naše péče je ideální. Je dostupná, ale to neznamená, že je ideální, že není co zlepšovat. Ale pojišťoven je mi líto, protože ony si nemůžou dovolit to zastavit. A potom se dělají sbírky, protože existují pacienti, a to nikoli kardiochirurgičtí, ale s hematologickými onemocněními, jejichž léčba stojí statisíce měsíčně. A jestliže jsme v solidárním systému, tak musíme my, zdraví, přispívat na to, aby se mohlo pomáhat těmto lidem. Ale nevidím důvod pomáhat na takové věci, jako je samotestování malých dětí. To opravdu nechápu. Nejsem pro.
Martina: Pane profesore, já jsem velmi často rozpolcená, protože mi chybí fundament informací. Roztříštěnost lékařů je pro mě v tuto chvíli naprosto nepochopitelná, a tato zášť a neschopnost diskuse, bych řekla, poznamenala celou pandemii.
Jan Pirk: Neschopnost diskuse poznamenala celou naši společnost. A to se netýká pouze pandemie. Já vidím na této společnosti, abychom mluvili třeba i o něčem jiném, než je pandemie, úpadek. Zvláště je to vidět na západní Evropě, kde na utkání Slavie ve Skotsku skotský útočník chtěl zavraždit našeho brankáře – jak se tomu dá jinak říct, když na něj vyskočí, a šlápne mu kovovou botou do obličeje. A když mu za to náš hráč oprávněně vynadal – a neví se, co řekl – tak útočník to na sebe vztáhl rasisticky. A pak ten, který chtěl zabít našeho brankáře, dostal třetinový trest oproti našemu hráči, který ho údajně urazil. Kam tato společnost spěje? To je strašné.
Martina: Kam podle vás spěje?
Jan Pirk: Víte co, přečtete si, a vy jste ji určitě četla, knihu Sedm zákonů od pana profesora Bárty. Tam je napsáno úplně jasně, že se naše společnost musí předělat, restrukturalizovat. Teď to vidíme na nedostatku levných energetických zdrojů, což je jeden ze sedmi ukazatelů zániku společnosti. A my jsme tam, protože jsme tak energeticky náročná společnost, že to neumíme levně vyrobit. Takže to se netýká jen pandemie.
Martina: Pane profesore, já jsem natolik empatická, že vidím, že už se vám o covidu příliš mluvit nechce. Ale slibuji, že jen co si odbudu svoji agendu, kterou mám sesumírovanou v hlavě, tak se pustíme i do těchto věcí, protože mě samozřejmě zajímá váš názor i na další věci, které jsme začali organizovaně přehlížet kvůli tomu, že je naše hlava jaksi nasměrovaná, téměř násilně, jenom na jeden jediný problém. Vezmu to teď rychleji. Povězte mi, souhlasíte se současným tvrdým rozdělením lidí na očkované a neočkované, nejenom u nás, ale i ve světě?
Jan Pirk: Ne. Řeknu vám můj názor. Chápal jsem tato opatření, když byl nedostatek očkovací látky. Teď je jí dostatek, a každý kdo chce, se mohl nechat naočkovat. Kdo nechce, bere na sebe vědomě riziko, že může onemocnět, a může mít těžký průběh. Proč my ostatní, kteří jsme si ze svobodné vůle, přestože jsem to prodělal, nechali udělat očkování, na ně máme brát ohled, a nosit kvůli tomu roušky? A propos, jsem přesvědčen o tom, že takový způsob nošení roušek, jak se to nyní dělá, je vysloveně nezdravý.
Ti, co se oočkovali, nebo prodělali covid, jsou chráněni od těžkého průběhu. Tak ukončeme restrikce, protože máme svobodnou volbu.
Martina: A vy myslíte, že toto vyplývá ze strany neočkovaných, že by říkali: „Buďte na nás hodnější a ohleduplnější?“
Jan Pirk: Ne, to neříkají. Ale tady to využívá ten, kdo to řídí. Takže já bych řekl: Prosím vás, mohli jste se nechat oočkovat. Ti, co se oočkovali, jsou chráněni, nebo také ti, co to prodělali. Tak končíme s restrikcemi, protože máte svobodnou volbu, žijete v demokratickém státě.
Víte, většina lidí s těžkým průběhem, ale znovu zdůrazňuji slovo „většina“ nebo „hodně lidí“, si to do určité míry zavinili sami. Většinou byli obézní, přejídáním si vytvořili cukrovku a kouřili. A to je nejrizikovější skupina. Celý život nedbali rad lékařů: „Nekuřte. Nepřejídejte se. Hýbejte se, cvičte, sportujte“.
Martina: Jasně, ale to bychom je museli jaksi vyloučit.
Jan Pirk: Ale nemusíme, můžou se nechat oočkovat. Teď je očkovací látky dost.
Martina: Říkáte: „Jsou chráněni“. Nebo také ne. Protože pokud jsou relevantní výsledky ÚZIS, tak 42 procent lidí v nemocnicích jsou očkovaní. Vy jste vzpomínal, když jsme si povídali před rozhovorem, výsledky ISIN, které zase říkají, že 3/5 lidí s těžkým průběhem jsou neočkovaní a 2/5 očkovaných jsou v nemocnici. Takže jsou očkovaní chráněni, nebo nejsou? To je další věc.
Jan Pirk: To je další věc. Oni jsou chráněni do jisté míry. Taky nikdo netvrdí, že nejsou. Ale jsou ochráněni od těžkého průběhu. A pokud tomu tak není, tak pak je nesmysl se očkovat.
Jsem příznivcem vyzkoušeného očkování, ale k tomuto mám kritické výhrady. Nejkratší doba vývoje vakcín byla pět i více let. U covidu se za dva měsíce řeklo, že jsou v pořádku. Možná, ano, možná ne.
Martina: A proč jsou tedy v nemocnici?
Jan Pirk: To je něco jiného. Já jsem obecně příznivcem vyzkoušeného očkování, ale tady k tomu mám kritické výhrady. A když je oficiální mainstream příznivcem očkování, tak má také mainstream říct: „Ano, když byl očkovacích látek nedostatek, museli jsme dělat tato opatření. Teď je očkovacích látek dost, kdo to nechtěl, má svobodnou volbu. Proč by kvůli tomu ostatní měli nosit roušky, nemohli se scházet, a tak dále?“ A kdo ví, co všechno nás čeká. Tak ať řeknou: „Očkujte se, máte tu možnost, je to vaše svobodná volba“, nebo ať nařídí, že je to povinné. A tam je jeden velký háček, protože kdyby to bylo povinné, a byly by nějaké vedlejší příznaky, tak je pak na nich, že to musí řešit. Zatímco když je to dobrovolné, tak tuto povinnost nemají.
Martina: Ale dokázat to, protože vím, že stát zřídil možnost, že pokud máte potíže po očkování, tak se můžete domoci odškodnění, ale pokud vím, tak všechny stížnosti byly shozeny ze stolu. Protože jak chcete dokázat, že danou potíž máte po očkování, a ne z toho důvodu, že se vám přihodilo něco jiného?
Jan Pirk: Vývoj očkovací látky má několik fází, a poslední krok je klinické zkoušení. Nejkratší doba u dosud daných látek byla tři roky, u některých látek to bylo pět i více let. A tady se za dva měsíce řeklo, že to je v pořádku. Možná, ano, ale možná taky ne.
Vy si to nemůžete pamatovat, jste mladá, ale byla veliká aféra s úžasným preparátem Contergam pro ženy na těhotenskou nevolnost a zvracení. Ženám bylo báječně, ale pak se jim začaly rodit děti třeba bez rukou, bez končetin. Nedostatečně vyzkoušené.
Nevím, možná je to opravdu úžasná vakcína, která ano, chápu, nechrání člověka úplně, protože nedělá slizniční imunitu, která je branou do těla. Čili ano, toto očkování umožní vstup této infekce, podle toho, co jsem si přečetl. Ale pak by to měla zlikvidovat, takže se to nedostane na plíce, a uchrání od těžkého průběhu, takže tito lidé mohou onemocnět, ale neměli by onemocnět tak těžkým průběhem. Takže já bych zastával názor: Máte svobodnou volbu, je tady demokracie. Rozhodli jste se takhle, tak pokud se nenecháte naočkovat, ponesete následky v tom, že možná budete mít těžký průběh covidu. A ostatní můžou chodit bez roušek.
Martina: Pane profesore, co si myslíte o skutečnosti, že jsme v souvislosti s touto epidemií, pandemií, jak se tomu říká, svědky toho, že každý další měsíc se popírá to, co se řeklo před měsícem? A řekla bych, že případ vakcinování je toho zářným příkladem, byť smutným, protože ještě před několika měsíci se všichni dušovali, že když je očkování dobrovolné, protože stát za očkování odmítá převzít zodpovědnost, tak to neznamená, že když se někdo nenaočkuje, tak bude občanem druhého řádu. A teď vidíme, že se takovýto člověk jednoznačně stává občanem druhého řádu, a myslím, že to není na této hierarchické ose konec. Takže se sešlo jen pár měsíců, a už to tak je. Jak na to reagujete? Protože tady hrozí, že někomu zachutnal pocit: „My jsme řekli, a bude to tak…!“
Jan Pirk: Řekl bych, že to je dialektika, jak jsme se v dřívějších dobách učívali. Ano, je špatně, když se něco řekne, a pak je to úplně jinak. To je určitě špatně. Ale ještě je před námi dlouhá zima, ale přijde jaro, a bude zase dobře. Jenom doufám, že letos budeme moct lyžovat.
Malé děti by se proti covidu očkovat neměly, protože mají silnou slizniční imunitu
Martina: Pane profesore, máte pravdu v tom, jak jste zmiňoval, že se pod tím hodně podepsala média. Ale co si myslet o výroku novináře Tomáše Etzlera, který na sociálních sítích napsal, že neočkovaní neumírají dostatečně rychle? Je to novinářský výrok, osobní názor člověka, nebo už je to podněcování k nenávisti a hloubení příkopů?
Jan Pirk: Neslyšel jsem to, ani nečetl, takže nevím, jak to myslel, ale nelíbí se mi to, protože my samozřejmě nechceme, aby někdo umíral. Ale je to svobodná volba toho člověka, když patří do rizikové skupiny.
Myslím si také, že malé děti se nemají očkovat, protože mají ohromnou slizniční imunitu. Jeden můj kolega lékař, který se v tom vyzná, říkal: „Svou pětasedmdesátiletou maminku nechám naočkovat, protože jestli přijdou za dvacet let nějaké nežádoucí účinky této vakcíny, tak je to úplně jedno. Ale určitě nenechám naočkovat své děti“.
Martina: Je to vlastně experimentální vakcína, ale v Americe už schválili očkování dětí od 5 do 12 let.
Jan Pirk: To se mi moc nelíbí, protože dítě, když to prodělá, se nestane nosičem, nebo šiřitelem tohoto viru. Ono to prodělá, a když ho dítě potká znovu, tak ho znovu zlikviduje, a ne že se stane bacilonosičem nebo vironosičem.
Když výdaje státu narostou tak, že už nejsou peníze na vlastní reprodukci, tak se společnost zabývá takovými věcmi, jako kolik je pohlaví. A to je konec.
Martina: Mluvil jste teď o několika důvodech toho, co se vám nelíbí. Když jste v jednom rozhovoru řekl, že pokud naší civilizací nikdo nezatřese, tak končíme, měl jste na mysli i toto?
Jan Pirk: Měl jsem na mysli celé portfolium věcí, které se tady jeví. Každá vláda říká, že sníží počet administrativních pracovníků, a za každé vlády administrativní pracovníci narostou. A jak píše pan profesor Bárta, když mandatorní výdaje narostou do takové výše, že společnost už nemá peníze ani na vlastní reprodukci, tak se zabývá takovými věcmi, jako jestli jsou dvě pohlaví, nebo jich je sedm, a přitom jich je přes 60. A to není jen u nás.
Jedna známá z Ameriky, lékařka, mi vyprávěla – a odehrálo se to celé mezi černochy, takže v tom není žádný rasismus – jak černošská chirurgyně vyšetřovala dítě, holčičku, která tam byla s maminkou, a řekla jí: „Don´t worry, I will take good care of her“, tedy „Nebojte se, já se o ni dobře postarám“. A ta maminka na ni začala křičet, co si dovoluje ji oslovovat „her“, když ona se ráno cítí jako bisexuál, v poledne jako něco, a večer něco druhého. A zcela vážně dala na doktorku stížnost.
Takže jestliže se společnost zabývá takovými věcmi, tak to je konec. Ale aby to neznělo tak pesimisticky: Mám dobrého přítele, pana plzeňského biskupa Tomáše Holuba, což je úžasný chlap. Nevím, jestli ho znáte?
Martina: Ano znám.
Jan Pirk: To je úžasný chlap. A my jsme toto téma severoatlantické, nebo křesťanské civilizace probírali. A on říkal, abychom se nebáli, že v klášterech tato civilizace přežije a že se pak zase vzkřísí. A já jsem říkal: „Ale jestli s námi někdo nezatřese…“, jak to píše pan profesor Bárta, a v tom má pravdu.
Martina: Otázka je, co s námi zatřese, a jak razantní ten třes bude.
Jan Pirk: Jestli to nebude tato epidemie. Ale zatím to tak nevypadá.
Martina: Myslíte, že mají pravdu ti lékaři, kteří tvrdí, že covid je začátek?
Jan Pirk: Měl začátek, a doufám, že bude mít konec. U nás v IKEMu mi lékaři říkali, že tento virus sledovali a že je to příbuzný virus, jako před 100 lety, kdy byla také takováto epidemie, a postupně se to změnilo v běžnou dětskou rýmičku. Tak já doufám, že takovou cestu bude následovat i covid.
Je málo skutečně nezávislých sdělovacích prostředků
Martina: Ale to, co covid zasel, asi jen tak nezmizí. Možná, že zmizí covid, ale nezmizí to, co začal vytvářet, protože jsme nyní dali návod všem, kdo by nám chtěli nějakým způsobem šéfovat, když to řeknu pejorativně, a to ve všech demokratických zemích. Dali jsme návod, jak paralyzovat, ovládnout nejenom jednu zemi, ale celé kontinenty. Nebojíte se toho?
Jan Pirk: To jsme jim nedali. Oni se jen chopili příležitosti.
Martina: Ale my jsme ukázali, jak na nás.
Jan Pirk: My jsme ukázali, že to funguje.
Martina: Že prostě stačí postrašit. Že nemusí být čísla, data, ani dostatek faktů, a my najednou věříme, jako bychom nebyli nejateističtější národ.
Jan Pirk: Zase se musím trochu smočit ve sdělovacích prostředcích, protože je málo skutečně nezávislých sdělovacích prostředků. Vy jste světlá výjimka, ale všechny velké sdělovací prostředky někomu patří. Na semináře do IKEMu zvu lidi i z jiných oblastí života, než je medicína, abychom se nebavili jenom o medicíně. A byl tam na semináři jeden pán, který má zpravodajskou firmu, která monitoruje zpravodajství 60 zemí světa. A říkal, že technologie je dnes tak dokonalá, že když budou chtít, tak třeba nafilmují amerického prezidenta, a potom z toho udělají projev, který on nikdy neřekl. A říkal, že odborníci to zatím ještě rozpoznají, ale brzy už to nepoznají. A říkal také, že do 5 let bude technologie, že člověk bude dělat videokonferenci pro 500 lidí současně, a s každým bude mluvit o něčem jiném, a bude odpovídat tak, aby každý člověk slyšel, co on bude chtít.
Martina: A to už si může každý žvanit, co chce.
Jan Pirk: Pak volby vyhraje ten, kdo bude mít peníze, a bude si moct tuto technologii zaplatit.
Martina: Tato technologie není jediná, která dokáže zásadním způsobem…
Jan Pirk: Citovala jste jednu knihu, a já jsem vám citoval knihu. A pak ještě vyšla kniha, myslím, že už v 19. století, která se jmenovala Mor, kde jde o ostrov, na kterém se to takto řešilo – a někteří moudří už to věděli.
Martina: A my jsme ukázali, že když nás někdo postraší, když nám hrozí, že bychom mohli onemocnět, nebo přijít o někoho blízkého, tak jsme ochotni udělat cokoliv, opustit demokracii, svobodu, opustit svobodu slova, a vydat se všanc zdánlivému bezpečí. Je to tak?
Jan Pirk: Bohužel asi ano. Ale blíží se Vánoce, pojďte si povídat o něčem veselejším.
Pokud si Angela Merkelová myslela, že vítáním migrantů odčiní hrůzy druhé světové války, tak to je blbost, to se odčinit nedá. Copak si někdo pustí do baráku někoho, o kom neví, kdo to je?
Martina: Je docela dobré, že jsme se to o sobě alespoň dozvěděli, pokud si to dokážeme připustit. Něco veselejšího? Tak mě napadlo, že jste svého času v souvislosti s migrací mluvil o partyzánské válce v Evropě. Není to tedy vůbec nic veselého, ale je to alespoň něco jiného než covid. Řekněte mi, stále si to myslíte?
Jan Pirk: Jestli si ex šéfová Německa, Angela Merkelová, myslela, že tím odčiní hrůzy druhé světové války, tak to je blbost, to se odčinit nedá. Ale to je přece strašně jednoduchá věc, copak si pustíte do baráku někoho, o kom nevíte, kdo to je? My samozřejmě musíme pomáhat těm, kteří jsou na tom hůř.
Uvedl bych příklad našeho IKEMu: My hodně pomáháme rozvíjet kardiochirurgii i v nejzapadlejších zemích, třeba v Nepálu, protože nám pomohli Američané, když jsme byli, s odpuštěním, ve srabu. Takže já považuji za povinnost pomáhat, ale vím, komu pomáhám, a proč mu pomáhám. Přece nemůžu nevidět, že se dobře vypadající, sportovně oblečený emigrant vydává za stíhaného člověka, který tady bude žít ze sociálních dávek. A navíc, jsou tady emigranti, bez kterých by Česko nefungovalo, Vietnamci, Ukrajinci, bez těchto lidí by to nefungovalo. Ale oni sem přišli za lepším životem, tak, jako emigranti od nás do západní Evropy a do Spojených států, a přizpůsobili se našemu životnímu stylu.
Martina: Myslíte, že je pro nás momentálně na výsost nebezpečné, že se téma migrace vlastně uzavřelo, všichni se věnujeme covidu, a vypadá to, že migrace ustala? Ale ono to tak není.
Jan Pirk: Nevím, jestli ustala, nebo neustala.
Martina: Neustala. V určitém období covidu se zmírnila, ale po rozvolnění opět vypluly lodě.
Jan Pirk: Víte co, nejsem policista. Já bych to řešil trošku jinak. My je nemáme kam vrátit, protože nikdo nezná jejich totožnost, žádná země je nechce. Já bych si pronajmul velké prostory na pobřeží Středozemního moře, tam bych udělal tábory, kam bych umístil všechny, kteří chtějí emigrovat, prověřil bych je, museli by prokázat totožnost. A kdo ne, tak sbohem, běž zase do pouště. Takže by do Evropy nepřijeli. A ty, kteří byli na lodích, bych tam vrátil, prověřil je a řekl: „Ukažte mi pas“. A prověřeného člověka prosím. Ale ostatní? Vůbec! Ale problém je, že když už tady jednou jsou, a nikdo neví, kdo jsou a odkud jsou, tak je není kam vrátit.
Martina: Tady je asi zásadní problém v tom, že kdybyste se vy, bez dokladů, hodlal usadit v Německu, tak okamžitě skončíte na vyšetřovně, zatímco se tady vyloďují tisíce, spíše miliony lidí, o kterých, jak říkáte, nic přesně nevíme. Nevíme, odkud jsou, ale víme, kam kráčejí.
Jan Pirk: Ano.
Jan Pirk 1. díl: Stres z covidu a snaha izolovat seniory způsobují negativní zdravotní problémy
Martina: Posluchačům, kteří netuší, připomenu, že první operaci srdce jste provedl v roce 1983. Jako první v České republice, ale i ve východní Evropě, jste do praxe zavedl takzvané umělé srdce, které pomáhá pacientům v konečném stádiu srdečního selhání přežít dobu, než se najde dárce, a pacient podstoupí transplantaci. A ještě dodám několik čísel, které na mě působí nesmírně úctyhodně: V normálních letech se svým týmem provádíte asi 150 operací srdcí. Za svůj život jste provedl více než 7000 operací srdcí, a kromě toho máte za sebou na 300 úspěšných transplantací. Tolik řeč čísel ve vašem životě. Pane profesore, jsme na konci roku, v časech, o kterých se mluví jako o čtvrté vlně pandemie covidu. Nechci hovořit o aktuálních číslech a aktuálních stavech, to přenecháme dennímu zpravodajství, my přece jenom chodíme více pod povrch. Řekněte mi, zvládá Česká republika covidovou pandemii?
Jan Pirk: Myslím, že ano i ne. Zdravotnický systém se nezhroutil tak, jak o tom byly činěny předpovědi, a to díky obětavosti zdravotníků, kteří jsou zvyklí tvrdě pracovat. My jsme za předchozího režimu dělali medicínu z fandovství, a když člověk dělá něco z fandovství, tak to nedělá osm hodin denně, ale dělá daleko víc. Takže zdravotnictví to zvládlo. Ale mám určité pochybnosti o tom, že ten, kdo to řídil, to tak úplně nezvládl.
Martina: To znamená, že občané to zatím zvládají, zdravotní systém to zvládá, a teď je otázka, a tu pokládám, jak to zvládají politici a jejich poradci?
Jan Pirk: Nejsem epidemiolog ani vakcinolog, jsem lékař, který studoval fakultu všeobecného lékařství, to znamená, že jsme dělali i zkoušky z epidemiologie, dokonce jsme museli psát diplomovou práci z epidemiologie a z hygieny, takže přeci jenom o tom něco víme. Řada opatření se musela realizovat, jako třeba když je někdo nemocný, prská a kýchá, tak je skutečně dobré si vzít roušku – abychom jenom nekritizovali v tom smyslu, že je všechno špatně. Ale byla řada opatření, ke kterým mám výhrady.
Martina: Pane profesore, když se teď podíváte na svět kolem sebe, uměl jste si před dvěmi, nebo spíše třemi lety představit, co se může stát a dít? Co se může stát s lidmi, s národem, s vládou, se světem?
Jan Pirk: To jsem si vůbec neuměl představit, ale vím o několika lidech, kteří v 70. letech, a dokonce někdo už v 19. století, napsal knihu Mor, kde tuto situaci vylíčil. Ale v 70. letech už to bylo víc lidí, kteří tuto hypotetickou situaci přesně popsali. Popsali, jak bude vypadat, a proč tak bude vypadat, oni to před 50 lety věděli, a je to přesně tak, jak to předvídali.
Stres vyvolaný strachem z covidu a snaha zavřít seniory doma, nebo v nějakých zařízeních, způsobují velmi negativní zdravotní problémy
Martina: A přijde vám, když se rozhlédnete kolem sebe, že jsme se možná všichni i trošku zbláznili?
Jan Pirk: Myslím, že k tomu hodně přispěly sdělovací prostředky – vy jste také sdělovací prostředek. Nejhorší pro stonání je, když je člověk ve stresu, protože se ví, že mu klesá imunita, obranyschopnost organismu, jsou na to udělány studie a experimenty. Takže jsem třeba nechápal příkaz: „Všichni senioři nebudou nikam chodit, budou sedět doma před televizí.“ Kdybych o tom rozhodoval já, tak bych řekl: „Všichni senioři, kteří mají možnost jet na venkov, jeďte na venkov, okopávejte zahrádku, choďte na procházky na čerstvém vzduchu a nedívejte se na televizi“. Protože v médiích se líčilo, že budou stát chladící automobily plné mrtvol, a podobné apokalyptické výjevy, které se nerealizovaly, a nikdo nebyl popotahován za to, že šířil poplašnou zprávu. Zatímco my, kteří říkáme něco trochu jiného, jsme za to popotahováni tak, že se o nás říká, že jsme šiřitelé nepravd.
Martina: Nevím, nejsem lékař, neříkala jsem spondeo ac polliceor, ale není to tak, že základ léčení je vtom, že lékař musí pacienta uklidnit, a tím ho připravit na rady a nařízení? Je to tak?
Jan Pirk: Samozřejmě, to je základ úspěšného léčení. A pokračuje to dál, že je lékař slušně oblečen, protože se oblékáme podle významnosti události. A když k nám jde pacient na operaci srdce, a uvítá ho mladá paní doktorka v hezkých šatičkách, přes které má jen čistý bílý plášť, tak je to mnohem příjemnější, než když si s ním jde povídat někdo, který se někde týden válel v operačním prádle. Takže to začíná už přístupem jednoho k druhému, a samozřejmě pacient musí vědět, že lékař o něj má zájem, a ho nebude strašit, a naopak, že mu dodá důvěru, aby šel do léčení s tím, že to dobře dopadne.
Martina: Pane, profesore, už jste předestřel to, čemu bych se ráda v našem rozhovoru věnovala, ale trochu později, to znamená mezilidské vztahy, slušnost mezi lidmi, důvěra, tedy řekněme jevy, které za covidové situace dostaly, řekla bych, velmi „na frak“. Ale vy jste teď řekl: „Nestresovat lidi, uklidnit je.“ Tak jak reagovat na to, když například ředitel Fakultní nemocnice Motol a bývalý ministr zdravotnictví řekl: „Kdo je nenaočkovaný, a je mu nad 65 let, tak bych mu osobně doporučil, aby si sbalil kartáček na zuby a pyžamo, a byl připraven na to, že dost možná stráví Vánoce pod kyslíkem.“ A když vy řeknete: „Lidi, neděste se. Buďte opatrní. Sportujte a tak dále…,“ tak je se zdviženými pěstmi a planoucími zraky navrhováno, aby vám byly odebrány všechny akademické tituly. Je to, co jsem citovala, správné?
Jan Pirk: Nevím, jestli to nemyslel v humorné nadsázce.
Martina: Nevím, četla jsem jenom přepis.
Jan Pirk: Víte co, když se říkalo, že se budou celé léto preventivně nosit roušky a respirátory, a to jsem si ještě naivně myslel, že se roušky nosit nebudou, tak jsem říkal, že bych všem seniorům navrhoval na podzim zasádrovat nohy, protože asi bude náledí, a mohli by uklouznout a zlomit si kotník. Tak jestli to pan ředitel také nemyslel v takovéto humorné nadsázce.
Izolovat babičky a dědečky kvůli covidu od svých dětí a vnoučat je strašné
Martina: Ráda bych sdílela váš optimismus, ale nejsem si v tomto případě jistá. V každém případě mi to, co se děje kolem nás, připomínalo hlášku z 50. let: „Vyděsit a vyfakturovat.“ Vy asi za děšení a léčbu stresem pravděpodobně asi také považujete to, jak byli staří lidé, babičky, dědečci, izolovaní od svých rodin, od vnuků, a zavřeni v lepším případě ve svých domácnostech, v horším případě v nejrůznějších zařízeních. Řekněte mi, dá se z tohoto prostředí – kde se ještě navíc, pokud dostanete covid, večer z televize dozvíte, že jste chytil smrtící nemoc, a dozvíte se čísla, která tam vyskočí, a blikají na vás – v určitém věku vyjít se zdravou kůží?
Jan Pirk: Myslím, že to bylo strašné, protože tito dědečkové a babičky, jejichž jediným světlem v životě bylo, že za nimi jednou za týden přijedou vnoučata, děti, byli zcela odříznuti, a dvakrát za den mezi ně přišli kosmonauti, kterým neviděli ani do tváře. To pro ně muselo být strašné, a mohlo to vést k výraznému zhoršení jejich zdravotního stavu.
Ale myslím, že existují země, kde bláznili velice podobně, ne-li více. Před časem jsem slyšel v rádiu relaci o tom, co dělala, a dělá Austrálie. Ti úplně zešíleli, protože tam nechali na dva roky rozdělené rodiny, protože člen rodiny byl náhodou na dovolené v zahraničí, a oni mu nedovolili se vrátit. A teď bylo v rádiu, že jedné paní nedovolili vrátit se ani v situaci, než umřel její tatínek, takže přijela o týden později, až když tatínek umřel, a byla ráda, že aspoň stačila stihnout tatínkův pohřeb. Takže se celý svět zbláznil. A přesně to odpovídá tomu, co napsal jeden francouzský filozof (Michel Foucault), v roce 1975, že epidemie infekční nemoci je snem všech mocipánů, protože jim dává takové možnosti, o kterých se jim do té doby ani nezdálo.
Martina: Teď vám položím otázku, na kterou mi nejspíše neodpovíte, ale stejně to zkusím: Myslíte, že si tento stav někdo vysnil, nebo že se o něj i pousiloval? Zkrátka je to tak, že když už to přišlo, tak tomuto opojení žádný mocipán nedokáže odolat? Nebo je to tak, že tomu někdo i trochu pomohl?
Jan Pirk: Ježíši, to je strašně složité. Nechci nikoho podezřívat. Já prostě věřím tomu francouzskému filozofovi, který to napsal v roce 1975 ve své knize.
Odborníci mají na řešení covidu různé názory, ale to by nemělo vést k tomu, že jedna strana navrhuje odebrat tituly lidem, kteří si myslí něco jiného, než ostatní
Martina: Já se nyní postavím na stranu lidí, kteří museli rozhodovat o tom, jak se budou opatření proti šíření covidu rozvíjet, a kudy se budou ubírat. Neobáváte se, že kdyby byly třeba kontakty mezi staršími lidmi povoleny, že by bylo mezi seniory, tedy rizikovou skupinou, mnohem více nakažených?
Jan Pirk: To si netroufám říct. Řekl bych to trošičku šířeji: My jsme tady vedeni k tomu, že vidíme věci černobíle, tedy kdo není s námi, jde proti nám, což je známé stranické heslo z 50. let. Stále nám schází pojem, co to je demokratická diskuse, to znamená, že když máme na něco názor, třeba že by se mi nelíbil báječný čaj, který tady máme, tak je rázem zvykem daného člověka považovat za svého nepřítele na život a na smrt. A to proto, že jsme nebyli vychovaní v pojmu „demokratická diskuse“.
Názory na řešení této epidemie se na Západě také lišily. Představte si, že na deseti nejlepších univerzitách na světě – univerzity mají svůj rating, my jsme pyšní na Karlovu univerzitu, která je kolem 550. místa – byly dvě party profesorů. Jedna byla pro velký lockdown, a druhá pro úplné uvolnění, promořování, pro to, že mladí lidé nemají být omezováni. Tyto dvě velké skupiny se spolu sešly v Anglii, týden o tom mezi sebou diskutovaly, nic nezveřejňovaly do sdělovacích prostředků, a poté vydaly společné komuniké, které bylo stručně řečeno, že obojí řešení je možné. Velký lockdown vede k tomu, že to celé trvá déle, a při otevřeném systému je to rychlé, možná je více nemocných, ale ve svém výsledku je počet zemřelých stejný. A je jen jedna otázka, kolik lidí při dlouhém lockdownu umře zbytečně na jiná onemocnění. A s tímto se odborníci rozešli, a nestali se z nich nepřátelé na život a na smrt. Nikdo nikomu nechce brát titul, jako chtěli kolegovi Šmuclerovi a mně, protože jsme měli jiný názor. A to je demokratická diskuse. Nevím, proč tady se nesešli skuteční odborníci, a neudělali něco podobného.
Martina: A proč se skuteční odborníci nesešli, a nediskutovali vědecky, fakticky, prakticky, demokraticky? Tudy směřuje moje otázka. Myslíte, že v současné době, na podzim, v zimě, se řídíme zjištěnými fakty, nebo stále víceméně postupujeme dojmologií, doktrínou, kterou jsme si v určité hysterii vytyčili, a jdeme trochu metodou pokus omyl?
Jan Pirk: Ne. Myslím, že pokračujeme ve stejném duchu, jako jsme začali. Už tehdy na jaře jsem říkal, když jsme se bili v prsa, že jsme nejlepší, že na podzim budeme nejhorší, protože tento virus tady je. To byly takové myšlenky, že se virus zlikviduje, což je nesmysl. Virus tady je, my si na něj zvykneme, a časem to bude sezónní chřipka, jako jiné virózy. Takže jsme se bili v prsa, že jsme nejlepší, pak jsme byli nejhorší, a takto pokračujeme nadále.
Vím, že politici, nebo ti, kteří to řídí, mají velice složitou pozici, protože se podařilo národ rozdělit. Někteří jsou absolutní příznivci jednoho, nebo druhého tábora, někteří vidí něco mezi tím. Ale tyto dva tábory jsou nesmiřitelné, takže politici, nebo ti, co to řídí, mají těžkou situaci v tom, komu vyhovět.
Ataky na mě kvůli mým názorům na postup ohledně covidu byly tak silné, že mi moje žena řekla, že si nepřeje, abych ještě někde mluvil, protože si nenechá zničit rodinu
Martina: Pane profesore, vy máte trochu jiný názor než obecně předkládaný mainstream, který je jediný schválený, a každému předložený k uvěření – a když neuvěříte, tak zkameníte. Ale všimla jsem si, že na rozdíl od začátku pandemie, kdy jste měl názor, který jste tady říkal, tedy chraňme rizikové pacienty, zbytek postupně promořujme, ať si získají buněčnou imunitu…
Jan Pirk: Ano, tu nejlepší imunitu, kterou lze získat…
Martina: …se na vás nyní sesypal odborný i laický atak, kdy vám lékaři vyhrožovali, jak už jste říkal, odebráním titulu a podobně. A byly tady i různé mailové laické útoky a ataky. A já jsem si všimla, že jste nyní ve svých vyjádřeních možná malinko opatrnější. Možná v tom byla i únava, možná lehká otrávenost, nebo za to třeba opravdu mohl tento atak?
Jan Pirk: Bylo to jedno k druhému. Já jsem třeba, a to jsem vždycky přiznával, použil nešťastný termín „promoření“. Měl jsem použít „plošná imunizace“, což je totéž, ale zní to mnohem lépe. Nebyl jsem sám, který tento termín použil, ale zní to hrozivě, protože si myslíme, že se lidé budou promořovat, aby umřeli, což je nesmysl – je to získání přirozené imunity. Takže vyjadřoval jsem se radikálně – chirurgie je dost radikální obor, takže jsme zvyklí řešit věci hned, a pokud možno radikálně. A tyto ataky v tom hrály roli v tom, že moje žena skutečně řekla, že už si nepřeje, abych někde mluvil, že si nenechá zničit rodinu. Máme sedm vnoučat, máme báječnou velkou rodinu. A propós, covid jsme strávili všichni pohromadě, a jak říkám, měli jsme tuzexový covid, protože jsme si ho přivezli z lyží z Rakouska.
Martina: No jo, vy musíte mít něco nóbl.
Jan Pirk: Musím říct, že nás ani nepadalo, že bychom jako senioři měli umřít.
U covidu nejsou dána jasná kritéria, co je těžký, velmi těžký a střední průběh nemoci
Martina: Nedobře se na to díváte. Mnozí vám říkali, že když se potkáte s rodinou, tak je to v podstatě vaše jediná šance. Samozřejmě to zlehčuji. Nepatřím k popíračům, ale patřím k lidem, kteří se na současnou situaci už dívají skepticky.
Jan Pirk: Víte co, nedávno jsem v televizi viděl, jak ukazovali těžce nemocné lidi, kteří leží v nemocnici a nemohou dýchat. Tato babička ležela v nemocnici a měla v nose takzvané kyslíkové brýle. Existují anesteziologové, kteří říkají, že to nemá vůbec žádný význam, že to nic nezvyšuje, ale někdo říká, že trošku ano. A tato babička normálně vyprávěla, povídala co a jak.
A můžu vám říct, že na rozdíl od vakcinologů jsem viděl spoustu, stovky lidí, kteří se dusí, protože jim nefunguje srdce, kteří nemůžou v klidu ležet, a vyprávět o tom, co a jak, a kterak. To nejsou vůbec těžce nemocní lidé. Těžce nemocní lidé řeknou pár slov a dusí se. Takže to tak úplně není. Nevím, jaká jsou kritéria těžkého průběhu, a to by se mělo říct, co je těžký, velmi těžký, nebo lehký průběh. Když má někdo lehký průběh, tak nevím, proč leží v nemocnici. A jak je definován?
My máme jasně definovaná kritéria, kdo je čekatel na transplantaci srdce a kdo se dostává do urgentního pořadí. To jsou přesně daná kritéria, která musí člověk splňovat, aby mohl přeskočit někoho, kdo na tom není tak špatně. Tady se to jenom říká, ale nikde jsem nečetl jasná kritéria. A hlavně když má někdo lehký průběh, tak nevím, proč leží v nemocnici.
Světová zdravotnická organizace a Evropské unie nestanovily jasná kritéria, co znamená člověk, který umřel na covid, a co člověk, který umřel s covidem. Takže každý stát mohl počítat něco jiného.
Martina: Pane profesore, těchto nelogičností je v souvislosti s covidem asi více. Poslouchala jsem rozhovor s jedním matematikem, který řekl, že po určité studii v květnu roku 2020 ztratil víru v tento systém, který je nastaven, protože nepracuje s řádnými daty, nezjišťuje si data, a nedělá průzkumy, které by umožnily určité statistické výpočty, a vlastně jenom stále něco tahá z klobouku. Pořád se operuje s nějakými čísly, a určitě nejsem jediná, kdo si všiml, že je každý tak nějak využívá po svém. Občas čteme čísla, o kterých si říkáme, že to muselo někde uniknout, když nám napíší, tuším ÚZIS, že v nemocnici teď leží v těžkém stavu 42 procent očkovaných, a zbytek neočkovaných. Zároveň pak vidíme čísla, kdy nám řeknou, že zemřelo 30 000 lidí, což je cifra, která mě tedy postaví do pozoru, protože to je velká armáda, ale vlastně víme, že jsou to mrtví s covidem, a nevíme, kolik z nich zemřelo na covid. Řekněte mi, mají tato čísla, která jsou mezi nás vrhána, nějakou relevanci? Kterým věříte vy?
Jan Pirk: V tomto dávám vinu Světové zdravotnické organizaci a Evropské unii, protože nestanovily jasná kritéria, co znamená člověk, který umřel na covid, a co člověk, který umřel s covidem. Toto žádná z těchto dvou organizací, které jsem zmínil, nestanovila. A pokud to je takto, tak srovnáváme jablka s hruškami, protože každý stát mohl počítat něco jiného, i když třeba ne úmyslně. A to je zásadní chyba.
Navíc, můj první profesor, pan Hejhal, který byl šéfem, když jsem nastoupil do IKEMu, a pracoval jsem tam s ním asi sedm let, – on brzy umřel na infarkt, a to ne proto, že bych ho tak rozzlobil, ale proto, že si neléčil hypertenzi – říkal, že práci chirurga musí hodnotit někdo jiný. To znamená, a to platí nejen pro chirurga, ale pro každého, že práci má hodnotit někdo nezávislý, komu to je jedno. Ale člověk nemá hodnotit svou práci. Musí mít samozřejmě sebereflexi, ale je těžké, aby objektivní hodnocení udělal člověk sám o sobě. Lidé se mě ptají: „A jak se ti ta knížka líbí?“ A já říkám: „Nezlob se, ale to musí říct čtenáři, ne já.“
Martina: Vaše kniha?
Jan Pirk: Moje knížka, kterou jsme vydali.
Počet příjmů lidí s infarktem v době covidu klesl asi na polovinu. Ti mohli být započítáni jako zemřelí s covidem, i když umřeli na infarkt, protože nešli do nemocnice.
Martina: Také si všímám toho, že jsme si úplně zvykli na formulaci a na čísla, která dostáváme každý den, že s covidem zemřelo tolik a tolik. Všichni víme, že staří lidé, když si zlomí krček, tak to bývá nebezpečné, ale uvádí se, že někdo zemřel se zlomeným krčkem? Nebo se zápalem plic? S průjmovým onemocněním? To se neuvádí. Řekne se, že tento člověk umřel na to a na to. Ale nikoho nepřekvapuje, že se uvádí toto číslo. Chápete, proč třeba odborná veřejnost neatakuje ať už vládu, WHO, nebo Evropskou komisi, aby se s tímto skončilo, a přestali být takto mystifikováni nejen občané, ale vlastně i oni sami?
Jan Pirk: Je velice obtížné odpovědět, proč to tak je, protože lékařská obec je velice různorodá a rozpolcená, kromě zubařů. Zubaři drží ohromně při sobě, a já jim to strašně závidím, protože ostatní medicína je rozpolcená na ambulantní a nemocniční lékaře, na ambulantní specialisty, praktické lékaře, kliniky, a tak dále. Takže tam je spousta zájmových skupin, a každá hájí své, zatímco zubaři mají zuby, je to jedna parta, a dosáhnou mnohem víc, protože jsou jednotní.
Martina: Ani zubaři se nespojili a neplédovali za to, aby u někoho, kdo zemřel, protože dostal od zubního váčku zánět osrdečníku, a ještě na to nasedl covid, zjistili, zda zemřel na to, nebo ono. Takže ani zubaři o to neusilují.
Jan Pirk: Ano, tento případ skutečně se stal.
Martina: To se stalo? To jsem teď uvedla skutečný případ?
Jan Pirk: Ano. Jednoho starého hudebníka bolel zub, a dlouho se bál jít k zubaři, aby u něj nedostal covid, až dostal otravu krve, a jak byl oslabený, dostal covid a umřel. To se skutečně stalo. My nevíme, kolik lidí zanedbalo infarkt myokardu, každý člověk nemusí umřít na infarkt. Ale když je srdce poškozené, tak se to ukáže teprve v budoucnosti. Na náš urgentní příjem chodilo měsíčně určité množství akutních infarktů myokardu, ale během doby covidové to kleslo asi na polovinu. Přitom je vyloučeno, aby takto skokově klesl počet infarktů. Prostě tito lidé jenom nepřišli.
Martina: Vyprávěl jste příběh podnikatele, který šel z večírku, lezl přes svůj plot, na kterém měl bodce, na které se napíchnul, roztrhnul si játra a slezinu, a zemřel v nemocnici. Ale protože byl pozitivní na koronavirus, tak je veden jako „úmrtí na covid“. Mně je ho líto, ale stejně mi to přijde až úsměvné, protože tohle už je vrchol demagogie.
Jan Pirk: Vím to od lidí z pojišťovny. Snaží se v tom udělat pořádek.
Jiří Beran 2. díl: Nemoc se zneužívá k tomu, aby společnost ovládli určití lidé. Zdravý rozum je jako lord Voldemort, nesmí se o něm mluvit
Martina: Pane profesore, jako člověk, který z logiky své práce a zkušeností musí vlastně propagovat vakcinaci – chápete lidi, kteří se nenechají očkovat?
Jiří Beran: Chápu všechny, kteří nepatří do rizikové skupiny, protože si myslím, že když onemocnění prodělají, tak budou chráněni. Ale na druhou stranu nevyčítám nic nikomu z nerizikové skupiny, kdo se nechá naočkovat, protože je to jeho volba, a on to tak chce mít. Ale kde to nechápu, tak to je u lidí z rizikové skupiny. Nechápu člověka, který má tři, čtyři chronická onemocnění, je mu sedmdesát let, má nadváhu a nenechá se očkovat – to bych řekl, že je hazard.
Martina: A chápete, že někteří lidé dostali z těchto vakcín strach? A to proto, že cítí, že o nich nejsou dostatečně informováni? Stále se o nich hovoří, a ony také jsou, jako o experimentálních vakcínách, protože za sebou nemají třetí fázi testování. A navíc se lidé postupem času, kteří se nechali naočkovat třeba před rokem, dozví z rádia, že Astra Zeneca je problém, protože to u mladých žen způsobovalo potíže se srážlivostí krve. V poslední době jsme se zase dozvěděli, že u Moderny je problém, že mladí muži dostávají zánět srdečního svalu. Tak si logicky jako myslící člověk musím říct: „Co když se za chvíli dozvíme, že nějaké kontraindikace vyvolá i Pfeizer, a i další?“ Myslíte, že opravu víme dost? Jsme informovaní? A může někdo říct: „Stojí vám to za to, naočkujte se, nic se vám nestane“?
Jiří Beran: To je právě to, co myslím, že bychom tady měli dělat celou dobu. Máme u nás naočkováno asi 6 milionů lidí, ale tyto analýzy vůbec neděláme, vůbec nic u naočkovaných lidí nesledujeme, a to je obrovská chyba. Jako nežádoucí účinek je bráno i to, že daný člověk onemocní, a nám už tady po aplikaci dvou dávek vakcíny onemocněly tisíce lidí, a vůbec to není hlášeno jako nežádoucí účinky. Druhou věcí je, že se lidé musí instruovat o jednotlivých příznacích nežádoucích účinků. A třetí věc je to, že si tady pořád hrajeme na nějaké séroprevalenční studie, ale my bychom měli provést klinické studie dopadu vakcinace na populaci v tom smyslu, že se z očkované populace vezme náhodný vzorek, a u tohoto náhodného vzorku se budou opakovaně sledovat změny zdravotního stavu po dobu třeba následujících dvou let, abychom si mohli postupně vyhodnotit, zda jsou na tom vakcíny dobře, nebo špatně. My dnes ani nevíme, jestli lidé, u kterých lidí se prolomila imunita po dvou dávkách vakcíny, jestli to byli lidé, u kterých byl interval úzký, třítýdenní nebo čtyřtýdenní, nebo šesti až osmitýdenní. Osobně si myslím, že když byl interval mezi dávkami delší, tak to daným lidem muselo přinést daleko větší imunitu, a pro jejich imunitní systém to bylo daleko komfortnější než aplikace těchto dvou dávek. Čili je potřeba, aby se vše vyhodnocovalo. Ale nic z toho se u nás neděje, a to je škoda.
Mělo by se provádět sledování a vyhodnocování toho, co se děje s lidmi po aplikaci vakcíny proti covidu. To se ale nedělá.
Martina: Umíte si představit, že kdyby se v atmosféře, která tady je a která opravdu v tuto chvíli připomíná hon na čarodějnice, respektive hon na neočkované, a když tady není tendence zjišťovat tyto věci, jak jste právě řekl, není tady tendence dělat postvakcinační studie, opravdu zjistilo, že to má u některých lidí velice složité kontraindikace, tak že bychom se to vůbec dozvěděli?
Jiří Beran: Chodím k volbám, a nevolím politiky proto, aby mi tady ukazovali mrtvoly, ale volím je proto, aby pro mě něco udělali. A pořád věřím tomu, že toto politici udělají, a stále nechápu, proč by mi měl politik nějakým způsobem lhát. To prostě nechápu, pokud za tím není nějaký ekonomický zájem, ale doufám, že za tím žádný takovýto zájem není. Ale je potřeba, aby se všechny věci, které se dotýkají bezpečnosti vakcín, vyhodnocovaly. Já se pětadvacet, možná třicet let pohybuji ve vývoji nových vakcín, a nikdy nic není jednoznačné. Ve svém sledování mám osoby více jak dvacet let, a snažím se u nich po aplikaci vakcíny, která byla provedena někdy před osmnácti lety, vyhodnocovat jejich zdravotní stav. A myslím, že toto je v tuto chvíli potřeba dělat paralelně, na tom vůbec nic není. Dobře, o vakcíně nic nevíme, ale na druhou stranu je naší povinností informace získávat, a tím, že je budeme chtít získávat, ukážeme, že nám jde o dobro lidí.
Martina: Ale odpovědí je, že se tyto informace nevyhodnocují.
Jiří Beran: Myslím, že se nevyhodnocují. A pokud se vyhodnocují, tak se veřejně nepublikují.
Martina: A ani vy o nich nevíte, a vy nejste veřejnost, jste epidemiolog, vakcinolog.
Jiří Beran: Já jsem soukromá osoba.
Martina: Nevíte o nich?
Jiří Beran: Nevím.
Člověk, který proděl covid, je spolehlivě chráněn
Martina: Ministr Vojtěch před nedávnem prohlásil, že všichni, kdo prodělali covid, nebo mají dostatek protilátek, se mají nechat očkovat, a hotovo. Jak se díváte na tento přístup, když tady máme izraelskou studii, která ukazuje, že ten, kdo prodělal covid, je chráněn více? Co s lidmi, kteří mají opravdu vysoké protilátky, a přesto jsou tlačeni, třeba zaměstnavatelem, aby se nechali naočkovat? Uvědomuji si rozdíl mezi běžně zjištěnými protilátkami, a buněčnou imunitou na sliznici, ale přesto, jak se díváte na tento postup?
Jiří Beran: Myslím, že je to úplně špatně, protože jsem přesvědčen o tom, že každý, kdo prodělal covid, je v tuto chvíli chráněn natolik dobře, aby mu další onemocnění delta variantou nezpůsobilo závažnější průběh onemocnění. Vždy to uvádím na svém případu: covid jsem prodělal v březnu v roce 2020 v zahraničí, a v lednu letošního roku jsem měl britskou mutaci, která u mě měla přibližně tří, možná čtyřdenní průběh. Prostě si musíme zvyknout, že budeme prodělávat různé formy této infekce. Ale to, co mi na této diskusi strašně vadí, je to, že mi to připomíná jednání stavebních firem. Když se stavební firma dostane do skluzu, tak vymyslí nějaký problém, který hodí na investora, a řekne, že to je zcela neřešitelné. Ono to samozřejmě řešitelné je, ale daný člověk to samozřejmě vyřešit nemůže. A úplně stejné je to s tímto – my víme, že člověk, který covid prodělal, a je jedno, jestli měl pozitivní PCR, nebo měl poté protilátky v jakékoli výši, je spolehlivě chráněn.
Martina: I běžně zjistitelné protilátky?
Jiří Beran: I běžně zjistitelné protilátky jsou výrazem toho, že to daný člověk prodělal. Ve Velké Británii proběhla velká studie na deseti tisíci lidech, která ukázala, že tito lidé jsou chráněni minimálně stejně, jako očkovaní lidé.
Martina: Promiňte, že vás přerušuji, ale nejběžnější výmluvou ministerstva je, že protilátky, jako rovnocenné očkování, nejsou uznávány nikde v Evropě, a proto je u nás také uznávat nebudeme.
Jiří Beran: To je právě to, že se chovají jako stavební firma. Je úplně jedno, jaké jsou titry protilátek, daný člověk to prostě prodělal, a je jedno, jestli je to deset, dvacet nebo sto. Problém je jenom v tom, že když jich má člověk hodně, tak může dojít k vytváření takzvaných imunokomplexů, a daného člověka to může poškodit. A pokud mi někdo řekne: „Já nevím, jaký mám titr protilátek, nevím, jak bych ho mohl zjistit,“ tak říkám jednoduchý příklad: Víme, že každý z těch, kteří se nechali očkovat v klinické studii, a takových lidí je dnes třeba dvě stě tisíc, si po skončeném očkování vytvořil titry protilátek, a jejich průměrný titr je někde mezi 80 až 130, podle typu vakcíny. To znamená, že víme, jakou metodou, a víme, jak jsou tito lidé chráněni tímto titrem protilátek.
Tedy mohu říct: „Každý, kdo bude mít titr stejný jako očkovaní, nebo vyšší, tak je stejně chráněn jako očkovaní lidé.“ I když samozřejmě, člověk, který covid prodělal, je chráněn podstatně líp, protože nejenom že má protilátky proti povrchovému proteinu, ale má také protilátky, a stejně tak buněčnou imunitu proti tělu viru a jeho jednotlivým součástem. Takže toto je zavádějící diskuse, jenom aby se to odvedlo od problému. Zásadou je, že člověk, který prodělal covid v jakékoliv podobě, je velmi dobře chráněn vůči těžké formě covidu.
Lidem může velmi pomoct aplikace monoklonálních protilátek, protože označí virus v krvi, který je následně zničen
Martina: Vy jste, pane profesore, jestli tomu dobře rozumím, tak vy jste covid prodělal dvakrát, jednou klasický 19 a jednou britskou mutaci, takže jste se doposud neočkoval?
Jiří Beran: Neočkoval.
Martina: Pane profesore, může lidem, kteří prodělali covid, a mají třeba dostatek protilátek, očkování ublížit?
Jiří Beran: Když mají titr protilátek třeba kolem tisíce, nebo 400, 500, tak myslím, že aplikace záleží na tom, jak daleko je to od prodělání tohoto onemocnění. Ale viděl bych to za prvé jako zbytečné, a za druhé to vytvoří neskutečně velké množství cirkulujících protilátek, které se potom budou chtít navázat na antigen. A to se musí někde z těla vyloučit, nebo se to někde musí uložit, což je komplikované.
Martina: Mohou vzniknout nějaké autoimunitní problémy, jako třeba IgA glomerulonefrititidy, nebo něco podobného?
Jiří Beran: Myslím, že ne. Je to podobné, jako když někoho často očkujete proti tetanu. V takovém případě se může stát, že se vytváří imunokomplex protilátky s antigenem, který se uloží v ledvinách, a tam to zase musí být upraveno imunitním systémem, který ho vyloučí, a musí tam znovu dorůst buňky. A to samé ve střevě, nebo v dýchacím traktu. Podle mě je to tedy naprosto zbytečné, a jako stát bych si zaznamenal, kdo covid prodělal, jestli byl PCR pozitivní, nebo měl protilátky, a to by mi stačilo pro rozhodování.
Martina: Pane profesore, co o účinnosti vakcín vypovídá fakt, že v exemplárně proočkovaném Izraeli se zjišťuje, že lidé po dvou i třech dávkách opět najednou nemají protilátky?
Jiří Beran: Protože to musí prodělat. A protilátky jsou naprosto nepodstatné, důležité je, kolik lidí po očkování onemocní, a v jaké podobě.
Martina: Promiňte, ale řekl jste, že protilátky jsou nepodstatné. Ale teď jsme se bavili o tom, že jsou podstatné, tak se v tom musím zorientovat.
Jiří Beran: Jsou nepodstatné z hlediska prvotní ochrany. Na začátku se virus začíná množit v buňkách. A existují dvě řady buněk, první se jmenují přirození zabíječi, „natural killers“, které jsou schopny zničit buňku i s množícím se virem. A v našem organismu jsme schopni vytvořit další skupinu takovýchto buněk, kterým se říká cytotoxické T-lymfocyty, které dělají totéž. A teprve poté, kdy jsou překonány tyto dvě obrany, tak se virus uvolní do krve, a člověk začne mít horečku. A aby cirkulující virus v krvi mohl být zničen, musí být označen protilátkou, a v tu chvíli nastupuje imunitní systém, který se přešiftuje od tvorby buněčné imunity k tvorbě protilátek, a těmito protilátkami označí každý z virů. A jenom takto označená virová partikule může být fagocytována.
A to je obrovská výhoda monoklonálních protilátek, protože když na začátku, když virus zápasí s buněčnou imunitou, danému člověku nalijete do krve protilátky, které označují každý z virů, a na nic se nečeká, tak je člověk velmi brzy zachráněn. Ale z hlediska ochrany protilátky nehrají tak podstatnou roli, protože to jsou značkovači, kteří označují virus, aby se dostal z těla ven.
Vakcinace je významný zákrok do imunitního systému. Očkovat malé děti proti covidu je zbytečné, a šestnáctiletý člověk nemůže mít dostatek informací pro rozhodnutí.
Martina: Pane profesore, co si myslíte o očkování dětí, tuším už nad pět let, jak to schválili v Americe? Přijde vám to jako postup, který je pro děti bezpečný?
Jiří Beran: Je to naprosto zbytečné. Musíme opět vycházet z toho, kdo patří do rizikové skupiny, a proč očkovat děti, když do rizikové skupiny nepatří, a onemocnění u nich probíhá v podstatě velmi lehce? Takže mi to připadne naprosto zbytečné, a je lepší napřít veškerou činnost k tomu, aby se pracovalo s rizikovou skupinou, aby se proočkovala. A pokud není proočkována, tak aby se s ní pracovalo v přednemocniční péči. A děti jsou z tohoto pohledu naprosto nepodstatné.
Martina: A mladí? Protože u nás bylo schváleno, že děti od 16 let se mohou nechat očkovat bez souhlasu rodičů, třeba v obchodním centru, nebo na nádraží. Co si o tom myslíte?
Jiří Beran: Jednak si myslím, že vakcinace jako taková je určitě významný zákrok do imunitního systému, a je potřeba, aby o tom měl daný člověk dostatek informací, a nemyslím, že by se šestnáctiletý člověk mohl v takovéto záležitosti sám rozhodnout. A pokud to tak je, tak kdo se chce nechat očkovat, tak to nikomu nevymlouvám. Ale na druhou stranu to považuji za naprosto zbytečné, zbytné, a všechny tyto síly a prostředky bych upřel na přednemocniční péči o seniory, a na proočkování seniorní populace.
Martina: Pokud se nějaké takovéto dítě nechá naočkovat na nádraží, tak jaké máte povědomí o tom, jak to tam probíhá? Umím si představit, že tam nedochází k pohovoru, ani není k dispozici přístup do jeho karty. To znamená, že přijde šestnáctileté dítě s tím, že chce postoupit do slosování o chytrý telefon, což je také jedna z pobídkových složek, a teď mu někdo píchne třeba Modernu, o které se teď už ví, že je zejména pro mladé muže nebezpečná. V Izraeli stoupla úmrtí na zánět srdečního svalu. Takže bez znalosti toho, jestli dané dítě nemá třeba potíže se srážlivostí krve, nebo leukémii, případně poruchy krvetvorby, dostane jen tak, cestou z nádraží, tuto vakcínu. Nepřijde vám to jako už velmi nebezpečný krok? Tím mohou být přímo ohroženy naše děti.
Jiří Beran: Určitě nejsem zastáncem toho, aby se očkovalo někde na ulici, protože je to významný zásah do organismu, do imunitního systému, takže je potřeba daného člověka vyšetřit, vyptat se ho na základní údaje. Já to mám strukturováno přibližně do deseti otázek, od probíhajících onemocnění po různé léčby, a bez toho to prostě nejde, protože je to potřeba vyhodnotit individuálně. Během léta, když se mladým lidem dovolilo, aby se mohli očkovat, nebyl důvod, aby se to nedělalo tak, jak se to dělat má, tedy s vyhodnocením celého zdravotního stavu. Myslím tedy, že to není dobré. Očkování je velmi důležitým úkonem v ochraně i jiných infekcí, a toto tento úkon nesmírně devalvuje.
Většina mladých lidí dnes visí na sociálních sítích, kde je to uděláno tak, že se vám předkládá to, co chcete, a je vám neustále podsouváno to, čemu chcete věřit, takže ani nemají možnost nějakých relevantních informací. Rodiče mají lepší možnost získat více informací, a nejsou třeba tak závislí na sociálních sítích. Proto bych dítě určitě nenutil, ani bych jej nevedl k tomu, že se nesmí očkovat, ale určitě je potřeba, aby se o tom v dané rodině vedla diskuse. Když je takovému mladému člověku třeba 17 a půl, tak je jistě vyzrálejší, ale nemyslím, že šestnáctiletý člověk ví o všech rizicích, která mohou být spojena s aplikací jakékoli očkovací látky.
Omezování neočkovaných lidí je špatné a absurdní
Martina: Pane profesore, na neočkované se valí stále další restrikce. Mluví se i o tom, že bez očkování jim nebude třeba umožněno jít do práce. A titíž lidé, kteří takovéto zákazy plánují, mají stále ještě odvahu mluvit o tom, že je to dobrovolné očkování. Je to absurdní?
Jiří Beran: Je to strašně absurdní. Je to nepředstavitelné. Toto jsme si asi ani před pár měsíci ještě nemysleli. Když někdo řekne, že senioři starší 65 let nebudou smět do práce, nebudou smět nikam, a nakupovat jen ve vymezený čas, tak já říkám: „Dobře, já si doma zůstanu, budu si číst knížky. Ale běžte za mě zaplatit nájem za mou ordinaci, a zdravotní a sociální pojištění.“ Čili to má své ekonomické konsekvence, a lidé, i když jsou neočkováni, pořád přispívají odváděním daní a zdravotního a sociálního pojištění do systému zabezpečení tohoto státu, a představa, že je někde zavřeme, je naprosto iluzorní. Takto rozdělovat společnost mi nepřipadne dobré.
Lidé, kteří rozhodují o opatřeních proti covidu, se chovají jako zaměstnanci farmaceutické společnosti, která chce prodat co nejvíc vakcín. Stát se chová hůř, než prodejní šmejdi.
Martina: Ministr Vojtěch mluví o takzvané negativní motivaci, což už mi přijde jako skutečný newspeak. Je to v podstatě jenom jiný název pro vydírání, protože v okamžiku, kdy neočkovaní nemohou do restaurace, do divadla, na koncert nebo do kina, protože si automaticky k ceně oběda nebo lístku nechtějí přidat ještě stokoruny za test pro celou rodinu, tak se naplňuje to, co ještě před několika měsíci vehementně popírali, tedy že se rozhodli vytvořit občany druhé, a nižších kategorií.
Jiří Beran: Především si myslím, že se chovají jako zaměstnanci farmaceutické společnosti, která chce prodat co nejvíce vakcín. To je první moment, jak to cítím. V neděli si vždycky skočím do restaurace mezi své přátele, a tam jsem se dozvěděl, že běžný člověk to vidí tak, že se k nim stát chová hůř, než prodejní šmejdi. To znamená, že vás někam vyvezou a řeknou vám: „Kupte si to za tuto cenu. A když si to nekoupíte, tak běžte domů pěšky, a ještě nám tady zaplatíte oběd. A běžte pryč.“
My tady celou dobu bojujeme proti šmejdům, ale do vedení tohoto státu jsme si zvolili lidi, kteří se chovají úplně stejně. To znamená, že nás vydírají, někam nás odvezli a teď nám říkají: „Kup si to! A jestli si to nekoupíš, tak dopadneš špatně.“ Velmi trefné bylo to, co mi říkal Daniel Landa v souvislosti s tím, že mu to připomíná socialismus a komunismus. „Nech se očkovat!“ je stejné, jako když vám říkali: „Tato červená knížka ti nic neudělá, vezmi si ji s sebou, vyzkoušej ji. A když se ti nebude líbit, možná ji můžeš vrátit. Když budeš mít tuto knížku, tak můžeš do restaurace, tvoje děti mohou do školy.“ Řekl bych, že tyto metody vydírání vlády se vrací nazpátek do podoby nějaké diktatury, socialismu a komunismu, a řada z nás, kteří si tím prošli, je na to velmi citlivá. Řekl bych, že je to daleko za hranou, a nemělo by to tak být.
Martina: Tyto tendence tady byly už mnohem dřív, a covid umožnil tyto totalitní praktiky rozjet ve větší míře.
Jiří Beran: Určitě.
Vládnoucí skupina chce vyvolat ve společnosti konflikt mezi lidmi, kteří jsou očkováni, a kteří nikoli
Martina: Můžeme se bavit o těch nahoře, kteří mohou mít třeba nějaké své zájmy, nebo se mohou mýlit, ale na nás jejich omyly dopadají mnohem více, než když se mýlí třeba náš soused. Ale pojďme se podívat, jak se chovají naši spoluobčané: Stále častěji se stává, že se setkají přátelé, kdy jeden není očkován, a ostatní očkování jsou, a přesto řeknou: „Nepodám ti ruku, neobjímej mě, protože nejsi očkován.“ A já se ptám, je toto realistický přístup zodpovědného člověka, nebo by měl být z logiky věci očkovaný před neočkovaným v bezpečí?
Jiří Beran: Určitě. Kdyby vakcíny chránili i ve formě slizniční imunity, tak jsou samozřejmě tito lidé chráněni. Ale to je právě to, co jsem říkal, že se tady lidem slibovalo, že chráněni jsou, a teď se jim řekne, že chráněni nejsou, a oni jsou z toho tak vystresovaní, že nejsou ochotni nikomu podat ruku. Představte si, že dnes daleko častěji vidíme mladé lidi, kteří prodělali covid, a nestačila jim jedna dávka vakcíny, ale mají dvě, a celý den chodí v respirátoru.
Myslím, že je potřeba skutečně diferencovat a podívat se na to z hlediska zdravého rozumu. Vím, že zdravý rozum se tady používat nesmí, protože to skupina ústředního výboru odborníků zakazuje. Zdravý rozum je něco jako lord Voldemort, o kterém se nesmí mluvit. Ale z hlediska zdravého rozumu je u člověka, který prodělal covid, a je dvakrát oočkován, naprosto zbytečné, aby nosil respirátor.
Martina: Povězte mi, kdy se změnilo paradigma očkování a následného chování? Já jsem celé své proočkované dětství žila v domnění, že když jsem očkovaná proti dětské obrně, nebo tuberkulóze, tak přirozeným postojem je být v klidu, protože jsem před touto nemocí chráněna, alespoň do značné míry. Ale teď je paradigmatem nenávidět ty, kteří očkování nemají.
Jiří Beran: Myslím, že to souvisí s tím, že skupina lidí, která se v současné době snaží prosadit své názory, chce vyvolat konflikt ve společnosti, konflikt mezi lidmi, kteří jsou, nebo nejsou očkovaní. A důvod, proč se jim to ze začátku nedařilo, byla skutečnost, že tady byla nízká proočkovanost. Ale jakmile dosáhnete proočkovanosti přes padesát procent, tak už je tady většina, která bude chtít na menšinu více tlačit. Strašně mi vadí, když různí sociologové vyprávějí o různých věcech v souvislosti s očkováním, ale nikdo z nich nenašel odvahu udělat jednoznačný průzkum, ve kterém by se zeptal každého: Jsi očkován? Jsi očkován, protože tomu věříš? Nebo proto, že jsi chtěl mít klidný život a chtěl jsi zpět svůj život? A teprve tam by se ukázalo, jak lidé očkování vnímají. A to mi chybí. Takže pokud to někdo z nich uslyší, tak by měli zkusit takový výzkum udělat, a byli by překvapení z toho, jak málo lidí vakcíně věří, a kolik si nechalo vakcínu aplikovat proto, aby měli klidnější život a mohli cestovat.
Martina: V mém soukromém průzkumu čítajícím tak stovku lidí, jsem objevila tři kusy, které se bály nemoci a řekly si: „Vakcína by mě mohla ochránit, tak to udělám.“ Všichni ostatní chtěli zpátky svůj život.
Jiří Beran: Tak. „Dejte mi červenou knížku. S ní to budu mít jednodušší.“
Je nesmyslné utestovat děti a mladé lidi k smrti, a přitom se v přednemocniční péči nestarat o pozitivní lidi starší 60 let, takže u nich vzniká druhotný zápal plic, nebo trombolická nemoc
Martina: Pane profesore, mutace delta má dvaapůlkrát nižší počet hospitalizací, a devatenáctkrát nižší smrtnost než alfa mutace, tak čím to, že jsou nemocnice zase skoro plné? Alespoň to denně slyšíme ve zprávách.
Jiří Beran: To je samozřejmě tím, že toto onemocnění ještě neprodělalo tolik lidí. Obecně se uznává, že podle studie, kterou zmiňoval pan profesor Thon, přibližně polovina populace onemocnění prodělala, a druhá nikoliv, a v nemocnicích je to přibližně půl na půl mezi očkovanými a neočkovanými. Jak jsem říkal, každý, kdo covid neprodělal, ho musí prodělat, a pokud se s těmito lidmi nebude pracovat v přednemocniční péči, a nebude se myslet na tromboembolickou nemoc, na potlačení imunitního systému a zápal plic, tak budou nemocnice stále plné.
Martina: Pane profesore, opět probíhají úvahy o zavírání škol, o tom, že děti se opět budou učit online a že uděláme alespoň omezené lockdowny – myslíte, že jsme se vůbec nepoučili a budeme dělat stále stejná neúčinná opatření?
Jiří Beran: Nepoučili jsme se, nebo nechceme, aby se to zastavilo. Tím, že utestujeme děti k smrti, že jim zavřeme školy, a znemožníme jim výuku, nezměníme nic na tom, že u naší babičky, když bude pozitivní, a nikdo ji nepřijde zkontrolovat, vznikne druhotný zápal plic, nebo trombolická nemoc. To je špatně. To znamená, že musíme dělat cílená opatření do rizikové skupiny, a musíme se zaměřit na přednemocniční péči, abychom dosáhli toho, že tito lidé nebudou končit v nemocnici. A je jedno, jestli to budou dělat praktičtí lékaři, kteří musí dostat adekvátně zaplaceno, zdravotní pojišťovny musí těmto lékařům určitě velmi dobře zaplatit, nebo se musí vytvořit dohledová centra, která na tyto lidi budou dohlížet. To je daleko důležitější než trasovat mladé dvacetileté lidi.
Takže pokud někdo připraví jakýkoliv lockdown, tak ať si ho připraví a realizuje, ale probůh ať už začne něco dělat v přednemocniční péči. A pokud to začnou dělat paralelně, tak počty lidí, kteří proudí do nemocnic, budou klesat. Ale znovu říkám, souvisí to se základním principem, tedy s tím, co je příčina a co následek. Já říkám, že příčinou je nemoc a následkem je úmrtí. Ale oni říkají, že příčinou je virus a následkem je pozitivita, a na této pozitivitě končí, a dál už je to nezajímá.
Martina: Jak se díváte na aplikaci třetích, čtvrtých dávek vakcín, jak to nyní můžeme vidět u starších lidí, nebo plošně? To znamená, že se zjistí, že to příliš nezabralo, a tudíž dostaneme možnost jít se naočkovat potřetí, nebo počtvrté.
Jiří Beran: To je zásadní chyba a selhání států a vlád v tom, že na jedné straně jsou výrobci očkovacích látek, kteří vytvořili vakcínu proti originálnímu viru, který tady byl v létě roku 2020, a nyní máme, řekněme, čtvrtou, pátou mutaci, vůči které to chrání jenom zkříženě, tedy trošku. Státy by měly říct: „Dost. Vyviňte na současné mutace něco dalšího. Pomozte s tím.“ Proč výzkum nejde dál? Proč se další dávky neobjevují ve variantě, která by pokrývala třeba delta mutaci a podobně, nebo nějaké další mutace, které přijdou? Záleží to na tom, kterou část antigenu v organismu zobrazíte, a na tom je potřeba pracovat. Evropská komise selhala v tom, že na začátku nedokázala vakcíny získat, a nyní selhává v tom, že nedokáže otevřeně hovořit s výrobci vakcín o tom, aby všechny následující dávky přeočkování chránily proti novým mutacím. A to je obrovská chyba.
Covid je zneužíván lidmi, kteří chtějí ovládnout společnost
Martina: Myslíte, že je tady tendence, abychom už byli s proticovidovými opatřeními a s očkováním na věčné časy?
Jiří Beran: Já to pořád cítím tak, že covid je zneužíván, aby tato společnost byla ovládnuta určitými lidmi, a že to pořád zkoušejí. A to třeba tak, že vám řeknou, že musíte mít respirátor tam nebo onde. A pořád zkoušejí, co společnost vydrží – a nakonec se všechno skousne.
Martina: Dočetla jsem se, že senátorky Jitka Chalánková z klubu ODS, a Alena Dernerová z klubu Starostů, požádaly Mezinárodní trestní soud v Haagu, aby vyšetřoval představitele české vlády, protože je podezírají ze zločinu proti lidskosti. Důvodem jsou vládní opatření, která podle nich zvýhodňují očkované proti koronaviru, a omezují neočkované. Přijde vám toto jako jedna z cest? Jako akt zoufalství?
Jiří Beran: Je to určitě akt zoufalství. Jde o to, aby se přemýšlelo o tom, jak se k tomu postaví konkrétní vláda, která má své ministry a odborníky, a jestli je tady skutečně pro lidi, a chce jim pomoci. Já mám v tuto chvíli u končícího ministra zdravotnictví pocit, že nám chce nesmírně znepříjemnit život. To považuji za strašně špatné, jestliže se takto chovají. Pokud tyto dvě senátorky najdou odvahu a podají žalobu, je to dobré, a svědčí to o určitém demokratickém prvku, i když moc dobře vím, že paní senátorka Dernerová měla kvůli tomuto kroku těžkosti v Lékařské komoře. Jak říkám, ten, kdo je nezávislý, se nemusí nikomu zodpovídat, což je něco jiného, než když nad sebou stále máte nějakého šéfa, který se vám stále snaží nějakým způsobem zatopit, když nejdete v linii, která je určena státem.
Je zcela jedno, kolik lidí je pozitivně testováno. Důležité je, aby se do nemocnic dostávalo co nejméně lidí, a aby tam neumírali. To zajistí jen přednemocniční péče o lidi z rizikových skupin.
Martina: Pro lidi je život s covidem, a se současnými opatřeními, zvolna nesnesitelný. Roste počet těžkých psychických stavů, nárůst depresí i sebevražd – máte představu, kdy to skončí? Vím, že jste na to tak trochu odpověděl, ale přesto: Jak, a čím to skončí?
Jiří Beran: Musí to skončit tím, že se skutečně budeme muset začít zabývat základní přednemocniční péčí, která nám sníží počet hospitalizovaných, a může nám být úplně jedno, jestli je daný den pozitivně testováno deset tisíc, nebo sto tisíc lidí. Pro nás bude důležité, že jsme schopni postarat se o lidi z rizikové skupiny v domácí péči tak, aby přečkali covid doma, a nemuseli do nemocnice. Pokud k tomuto nedojde, tak se s tím budeme muset pořád zabývat.
Tento život je nesmírně frustrující a špatný, a ve svém okolí vidím, že řada lidí má psychické problémy. Tyto problémy ale nejsou jen na individuální úrovni, ale i ve vztazích v rodině, které jsou výrazně narušeny podle toho, jak se stupňuje tlak. O víkendu jsem se byl podívat na tenis v Praze, a na ulici jsem potkal lidi, kteří mě pozdravili, já jsem jim odpověděl. A oni mi říkali: „Vy jste doktor Beran?“ Řekl jsem, že ano, a oni říkali: „My jsme z Kolína, přijeli jsme se podívat do Prahy, a představte si, pane doktore, oni nám nikde nechtějí dát ani kávu, protože nejsme očkovaní. Prodělali jsme covid, ale jsme obyvateli druhé kategorie.“ A to je strašné zjištění, když vás někdo zastaví na ulici, a musí vám říct takovouto věc. Místo toho, abychom v případě jejich pozitivity kontrolovali seniory doma, se běhá po restauracích, a jsou kontrolováni mladí a zdraví lidé u kávy, jestli mají nebo nemají pozitivní test, a zda si nechali aplikovat vakcínu.
Martina: Zlí jazykové tvrdí, že politik udělá dobrou věc, až když mu nic jiného nezbývá. My už jsme rok a půl svědky toho, že se, jak říkáte, neaplikuje přednemocniční péče. Tak jak donutit někoho, kdo rozhoduje, aby měl tendenci tento výjimečný covidový stav ukončit?
Jiří Beran: Především musí přijít rozhodnutí na úrovni vlády, že je potřeba se zabývat lidmi, kteří leží doma, a pak to musí aplikovat ministerstvo zdravotnictví tak, že to rozpracuje s jednotlivými odbornými společnostmi. A především na tom musí participovat zdravotní pojišťovny, které vytvoří systém bonusů a malusů pro ty, kteří se o tyto lidi postarají, nebo nepostarají. A je jedno, jestli to bude domácí péče, nebo praktický lékař, případně dohledové centrum s nějakou formou bezpečnostních telefonátů. To, co jsem vyjmenoval, už ve světě v nějaké podobě existuje. Nemůžeme si dovolit, aby lidé z rizikových skupin zůstali doma na paralenu, a čekali, až se u nich rozvine nějaká ze tří komplikací, o kterých jsem hovořil. To se dá velmi jednoduše odhalit tak, že daného člověka kontrolujete, mluvíte s ním, popřípadě mu uděláte potřebná laboratorní vyšetření.
Martina: Ale to asi bude muset začít tlak zdola.
Jiří Beran: Nevím, jestli začne tlak zdola, nebo jestli se k tomu nějak jinak postaví nová vláda. Ale je to základní kámen, bez kterého to nejde. Potřebujeme přibrzdit počty lidí, kteří proudí do nemocnic, a je přitom úplně jedno, kolik lidí je pozitivně testováno. My potřebujeme zajistit, aby do nemocnic proudila podstatně menší část lidí, a proto musíme pro tyto lidi něco udělat během doby, kdy jsou doma, protože tam se rozhoduje o tom, jak to dopadne v nemocnici. A že se v nemocnici o ně postarají velmi dobře, to víme, protože šance na přežití jsou u nás podstatně lepší než v okolních státech. Musíme ale pomoct lidem, kteří jsou doma.
Martina: Pane profesore, poslední otázka. Zažil jste za svou kariéru něco podobného? Zažil jste, že by nějaký virus, nějaká nemoc, takovýto způsobem rozbila, roztříštila společnost, a tak vyhrotila vztahy mezi odborníky? A také, aby se nad nějakým řešením zcela zavřela voda – mám tím na mysli, aby se úplně znemožnila odborná diskuse?
Jiří Beran: Nezažil. To, co se tady děje, je věc, která určitě není náhodná, která je součástí moderního proudu různých neomarxistů, kteří si tímto testují, čeho jsou schopni ve společnosti dosáhnout. Čili nic z toho tady nikdy předtím nebylo. Je potřeba, abychom se vrátili zpět ke kořenům a ke zdravému rozumu, a abychom zdravý rozum začali daleko víc používat, a nenechali si diktovat věci, které jsou naprosto nepodstatné, a každý večer nemuseli poslouchat, kolik bylo pozitivních testů, a nevěděli jsme přitom, kolika lidem, kteří byli pozitivně testováni v seniorní populaci, se daný den pomohlo. To je klíčová informace. Mám opravdu dojem, pocit, že tento virus je v tom v podstatě nevinně. Tendence určité skupiny lidí ovládnout zbytek populace a diktovat, co se má, je zcela evidentní.
Martina: Pane profesore, děkuji vám za vaši odvahu.
Jiří Beran: Děkuji za pozvání, a přeji všem posluchačům vše dobré, hlavně pevné zdraví. Ještě jednou děkuji za pozvání.
Martina: Bylo mi ctí.
Jiří Beran 1. díl: Negativní kampaň, kde se ukazují zemřelí spoluobčané, je absolutně špatná
Martina: Pane profesore, jak jsem si přečetla, v říjnu jste o lidech, kteří řídí opatření proti epidemii, řekl: „Oni nechtějí, aby to skončilo.“ Proč myslíte, že nechtějí, aby to skončilo?
Jiří Beran: Řekl bych, že důvody mohou být různé. Především si myslím, že se jim to zalíbilo, zalíbilo se jim to, že mohou ovládat další lidi. A to je hlavní důvod – pocit moci, pocit, že o něčem rozhodují. Ale dá se také diskutovat o tom, že tam mohou být některé skryté zájmy, skryté ekonomické zájmy. To jsou asi tak hlavní důvody. Já osobně pro lidskou činnost rozeznávám důvody ekonomické, touhu po moci a touhu po sexu. Jiná motivace neexistuje. Takže něco z tohoto.
Martina: Pane profesore, dovoluji si usoudit, že kdyby šlo třeba o nějakou nemoc, která je vysoce smrtná, tak by asi strach převážil nad motivacemi, které jste vyjmenoval, nebo alespoň nad některými z nich. Znamená to, že ti, kteří nás řídí – a pokud připustíme to, co jste říkal, že nechtějí, aby to skončilo, protože to nabízí netušené možnosti – se sami této pandemie nebojí?
Jiří Beran: Ano, myslím, že se určitě nebojí, a myslím, že se jí u nás v České republice nemusí bát vůbec nikdo. Na jednu stranu tady máme kvalitně zavedený systém testování lidí, čili jsme schopni relativně brzy říci, kdo je pozitivně testován, a samozřejmě známe rodná čísla lidí, takže víme, že osoby starší šedesáti let, pokud onemocní, přispívají ve více jak 95 procentech ke všem úmrtím. Pak tady máme dobře zavedené nemocnice, které jsou schopny léčit všechny komplikace těchto lidí.
Ale mezi tím je obrovský hiatus (prostor, mezera, pozn.red.), který se podle mého názoru snaží tito lidé, o kterých jsme mluvili, udržet. A tento hiatus spočívá v tom, že není poskytována vůbec žádná přednemocniční péče. My dnes víme, že existují tři základní komplikace covidu, které se vyvíjejí během prvních sedmi dní. První je pokles bílých krvinek, jejich podskupiny lymfocytů, a tito lidé přicházejí až v 70 procentech do nemocnice, protože nemají bílé krvinky, které by měly bojovat proti viru SARS-CoV-2. Druhá komplikace jsou změny srážlivosti krve, čili takzvaná tromboembolická nemoc. A na konci prvního týdne je to druhotný zápal plic. Čili po pozitivním testu necháváme na lidech, zvláště u rizikových skupin, aby oni sami, bez jakéhokoliv vyšetření, bez jakéhokoliv laboratorního nálezu, vyhodnotili svůj zdravotní stav, a podle něho aby se rozhodli, kdy si zavolají záchranku, nebo kdy se nechají převézt do nemocnice. A to bych řekl, že je zásadní problém České republiky, která není schopna pohnout s počty zemřelých.
A to souvisí i s tím základním, co v epidemii vidíme: já jako epidemiolog vždycky musím pracovat s nějakým základním konceptem, ve kterém je vždy příčina a následek. A pro mě je v této epidemii příčinou onemocnění covid 19, a následkem je úmrtí. A pokud mám tento koncept a pracuji s ním, tak pracuji na tom, že musím obhospodařit lidi z rizikové skupiny, kteří onemocní a kteří na to mohou zemřít. Kdežto koncept lidí, kteří nechtějí, aby to skončilo, je buď mylně, nebo záměrně jiný. U nich je příčinou virus a následkem pozitivita pro virus. A proto pořád brojí pro to, aby se testovalo, aby se lidé stále zavírali, aby nebylo tolik viru v populaci. Ale to se ovlivnit nedá. Ale to, co můžeme ovlivnit, je přednemocniční péče.
Mnoho odborníků souhlasí s opatřeními vlády proti covidu proto, že jsou závislí, a chtějí mít klid, zaměstnání a kariéry
Martina: Pane profesore, vy už léta patříte mezi elitní epidemiology a vakcinology – jak si vysvětlujete, že už mnoho měsíců s touto vaší kvalifikací mluvíte do dubu, a jediné, čeho jste se dočkal, je osobní dehonestace?
Jiří Beran: To mě strašně překvapuje. Kolegové mi vždycky říkají: „Ale přece nemůžeme dát na tebe, vždyť ty jsi jediný. A tak, jak se to dělá u nás, se to dělá všude ve světě.“ Někdy se cítím v pozici majitele zverimexu, za kterým někdo přišel a říká, že myška, kterou má v teráriu, je ještěrka a posílá za ním další a další lidi, kteří mu tvrdí, že neprodává myšky, ale ještěrky. A pak o něm napíší článek do novin, aby lidé do tohoto zverimexu nechodili, protože tento člověk se úplně zbláznil, a myslí si, že má myšky, ale má ještěrky. Tak se dnes cítím.
Připadám si jako ve snu, a pořád nechápu, proč se taková jednoduchá věc, jako je přednemocniční péče o lidi z rizikové skupiny, kterých je přibližně kolem 10 až 12 procent z pozitivně testovaných, nedělá. A nechápu, proč chodí kontrolovat mladé lidi do restaurací místo toho, abychom tuto aktivitu věnovali návštěvám seniorů, kteří jsou pozitivně testováni.
Martina: Pane profesore, řekl jste, že vám říkají, že se nemohou řídit vámi, protože jste sám. Ale vy zdaleka nejste sám, existuje mnoho jiných lékařů, kteří třeba nemají takovou erudici v epidemiologii, ale existují. Řekněte mi, je to tak, že mnoho vašich kolegů proto, aby měli pokoj, se už podívalo na myš v teráriu, a řekli: „Jé, to je hezká ještěrka“?
Jiří Beran: Mám celou řadu takovýchto kolegů, a je to především dáno tím, že každý z nich je nějakým způsobem na něčem závislý. Pracuje ve státní instituci, a tento stát chce, aby se to dělalo tímto způsobem, aby se testovalo, aby se pokud možno testovaly děti, aby nemocnice pokud možno pracovaly a aby se s lidmi v mezidobí, o kterém jsem hovořil, nic nedělalo. A to bych řekl, že je velmi špatná myšlenka. Ale tito kolegové chtějí mít klid, chtějí si udržet své pozice a funkce v práci, a proto s tím asi souhlasí.
U lidí, kteří jsou očkováni do svalu, není možné, aby se vytvořila slizniční imunita
Martina: Pane profesore, vy navrhujete určité kroky, jejichž součástí je přednemocniční péče, a chcete se zaměřit především na lidi po 65. roku věku. Dělá se to někde ve světě tak, jak vy navrhujete?
Jiří Beran: Ano, dělá. Dělalo se to třeba v Singapuru, kde se jako riziková skupina vymezili lidé starší 50 let, což kdybychom tak vymezili u nás, tak se dostaneme do vysokých počtů, ale nezahrnuli bychom tím úplně větší počet zemřelých. Takže se to dělá v Singapuru, kde každá osoba starší 50 let musí jít v případě pozitivity do takzvané předkarantény, ve které je sledován její zdravotní stav, který je každý den vyhodnocován zdravotní sestrou, což v Singapuru jde, protože tam žije na malém prostoru šest milionů lidí.
Ale tento proces se dá udělat stejně jako na Islandu, kde tuto kontrolu provádějí vzdáleně, telefonicky. To znamená, že během prvního týdne se snaží pozitivně testované lidi třikrát nebo čtyřikrát zkontaktovat, aby zjistili, jestli dochází k nějaké významnější změně zdravotního stavu, ke změnám tlaku, hladiny cukru u lidí, kteří jsou léčeni na cukrovku, a všechny tyto parametry se zaznamenávají do takzvaného bezpečnostního telefonátu, a na základě vyhodnocení tohoto bezpečnostního telefonátu je rozhodnuto o tom, co s daným člověkem dělat.
Martina: A funguje to tam? Nebo mají zahlcené nemocnice?
Jiří Beran: Nemocnice zahlcené nemají, a jejich smrtnost je samozřejmě dramaticky nižší než u nás.
Martina: Máte jakožto epidemiolog v rukou nějaká reálná čísla, statistiky, abyste třeba mohl vidět stavy nemocných mezi očkovanými, neočkovanými, to, jestli jsou v těžkém stavu v nemocnici, a to očkovaní i neočkovaní, abyste mohl třeba vyhodnotit, jak opatření zabrala? Existují taková čísla?
Jiří Beran: Musím říct, že asi během posledních deseti dnů se taková čísla objevila, ale byla stažena. Pracovali na tom mladí programátoři z ČVUT, kteří nabírali zdrojová data, která potom prezentovali. Čili jsme měli jasný přehled o tom, kolik lidí je pozitivně testováno, kolik z nich je hospitalizováno, kolik z nich jich je hospitalizováno na JIPkách, a kolik z nich zemřelo. A byli rozděleni do skupin: neočkovaní, částečně očkovaní, plně očkovaní a plně očkovaní se třetí dávkou vakcíny. Tato data byla k dispozici, ale řada těch, kteří tomu nerozumí, možná tato data špatně interpretovali, a tak byla tato data stažena, a bude se údajně pracovat na jejich předělání, a pak se objeví znovu.
Martina: A není to divné?
Jiří Beran: Myslím, že je to škoda, protože podobná data mají ve Velké Británii ve čtrnáctidenních reportech, kde si to člověk může jednoduše přečíst, včetně toho, zda dotyční lidé měli takovou nebo makovou variantu viru. A vidíme tam i to, že u člověka, který je očkován, jsou šance na hospitalizaci skutečně výrazně nižší. U nás to podle dat vypadalo, že poměr v nemocnicích je 40 procent očkovaných a 60 procent neočkovaných, a z nich přibližně každý desátý umíral. Ale vlastně se to nepřepočítávalo na počty lidí, kteří v dané skupině nejsou.
To znamená, že jestliže se to týkalo sedmdesátníků, kterých je třeba jeden milion očkovaných a sto tisíc neočkovaných, tak tam je potřeba čísla zrelativnit. To nikdo nedělal, protože se v epidemiologii asi moc nepohybují a nevědí, že existují jednoznačné ukazatele, které se ve světě používají, což jsou takzvané „odds ratio“ šance na to, že se nestane to nebo ono. Když jsem tato data prohlížel, tak jsem jasně viděl i závislost na imunitním systému, to znamená, že u očkovaných lidí, kterým je sedmdesát až osmdesát let, byla jejich šance na to, že neskončí v nemocnici, čtyřikrát vyšší. Ale když to byl věk 60 až 70, kdy imunitní systém funguje podstatně lépe, tak jeho šance byla dvacetinásobná. A tato šance byla relativně nízká, tedy necelé dva, u lidí nad 80 let. Ale pořád to ukazuje na to, že očkování má v seniorní populaci velký význam i přesto, že tito lidé onemocní.
A já vidím zásadní chybu v tom, že se o tomto nediskutovalo od začátku. Strašně mě to mrzelo, a od jara, kdy se objevily spoty, že očkování je tečka za koronavirem a že očkování určitě přinese lepší imunitu, než prodělání nemoci, jsem to kritizoval. A to proto, že každému, kdo se tím zabývá, je jasné, že není možné, aby se u lidí, kteří jsou očkováni, a vakcína je aplikována do svalu, vytvořila slizniční imunita. Čili každý člověk musí onemocnět, a výhoda těch, kteří jsou v seniorním věku, a jsou očkováni, je v tom, že u nich by onemocnění mělo proběhnout mírně, protože virus poté, co se namnoží na sliznici, narazí na ochranu v imunitním systému.
Toto není jenom epidemie neočkovaných, ale také epidemie očkovaných
Martina: Pane profesore, vy tato data jistě umíte číst správně. Ale mě jakožto laika klame už to, že jiné údaje si přečtu v novinách, jiné uvidím v televizi, a jiné z ÚZIS. A tyto rozdíly jsou takové, že v novinách si přečtu, že v nemocnicích je v těžkém stavu tolik a tolik lidí, a z toho je 20 procent očkovaných. V televizi mi řeknou, že to je 44 procent, a ÚZIS řekne třeba 42. A v tu chvíli si říkám: „Komu věřit? Na co se spolehnout?“
Jiří Beran: Myslím, že by ministerstvo mělo uvádět jednotná data. A nemělo by je uvádět jako denní data, ale minimálně týdenní průměry. Čili v sedmi hodnotách za týden je možné nalézt nějaký trend. Ale máte skutečně pravdu v tom, že toto není epidemie jenom lidí, kteří nejsou očkovaní, ale stejně tak je to epidemie lidí, kteří očkovaní jsou. A je potřeba o tom hovořit nahlas.
Je potřeba říkat, že každý, kdo je očkován, tímto onemocněním projde, protože tito lidé slepě věří tomu, co se jim na jaře vtloukalo do hlavy, a tak přijdou pozdě do nemocnice, protože mají od očkování třeba delší dobu, a může se u nich rozvinout komplikace. Důvod, proč se dostávají pozdě do nemocnice, je, že se domnívají, že se jich koronavirus už nedotýká. Ale on se jich dotýká, a bude se jich dotýkat do té doby, dokud toto onemocnění neprodělají.
Martina: Myslíte, že tím pádem jednostranná, a až naléhavá a hysterická očkovací kampaň vede k tomu, že paradoxně ti, kteří jsou očkování, podceňují možnost, protože jsou očkováni, že také onemocní?
Jiří Beran: Ano. To je hlavní důvod, proč tito lidé přijdou do nemocnice pozdě, a navíc jsou frustrováni. Já to jako senior vidím také, a když se bavím se seniorní populací, tak v mém okolí říkají: „Podívej se na mě, nechal jsem se očkovat, a stejně jsem onemocněl.“ Ale je nutné říct, že u těchto lidí je potřeba alespoň částečně imunitnímu systému ukázat znaky tohoto viru, aby onemocnění neprobíhalo těžce.
Člověk, který prodělal covid, je chráněn třináctkrát lépe než člověk, který má dvě dávky vakcíny. Imunitu si nikdo nevytvoří tím, že každé tři měsíce dostane další dávku vakcíny.
Martina: V září bylo v nemocnicích z osob starších 60 let 33 procent těch, kteří byli kompletně očkováni, což jsou data, která byla oficiálně k dispozici.
Jiří Beran: Ano, správně.
Martina: Máte aktuální čísla za říjen a listopad, abychom věděli, zda se tento poměr nějak zásadně změnil?
Jiří Beran: Tento poměr se mění v tom smyslu, že tak, jak epidemie postupuje, přibývá v nemocnicích poměrově lidí, kteří jsou očkováni.
Martina: Povězte mi, jak se díváte na lidi, kteří se nenechali naočkovat?
Jiří Beran: Myslím, že je to jejich volba. Nevyčítám nikomu, kdo je mladší a zdravý, a kdo se nechce nechat očkovat, a chce onemocnění prodělat, protože z dat, která publikovali výzkumníci pojišťovny Makabi v Izraeli, se ukazuje, že člověk, který covid prodělal, je třináctkrát lépe chráněn než člověk, který má dvě dávky vakcíny. A pokud tomuto člověku, který nemoc prodělal, přidáte jednu dávku vakcíny, tak mu to jeho imunitu zvednete už jenom dvakrát. To znamená, že to nejzásadnější v ochraně je prodělání této nemoci.
Já jsem vždycky bojoval za to, aby se v seniorní populaci začalo s očkováním s tím, že je potřeba vědět, že tito lidé to potom prodělají stejně, a budou nemocní, ale jedině tak si vytvoří velmi solidní imunitu. Ale imunitu si nikdo nevytvoří tím, že se mu co tři měsíce bude aplikovat jedna dávka vakcíny.
Brutální vakcinační kampaň ministerstva zdravotnictví se mi příčí, a nikdy bych takto nepostupoval
Martina: Teď jste vzpomenul data z Izraele, která ukazují, že každý, kdo toto onemocnění prodělal, je chráněn třináctkrát lépe proti delta mutaci než osoba po dvou dávkách vakcíny. Můžete mi vysvětlit, proč u nás ministerstvo a hygienici toto zjištění, tento nabytý fakt naprosto ignorují, a jejich ústa stále horečnatě opakují: „Vakcína, vakcína“?
Jiří Beran: Nedovedu si to vysvětlit. Nechápu ani to, že se tady mluví o kolektivní imunitě, protože nemůžete vytvořit žádnou kolektivní imunitu ve chvíli, kdy i očkovaný člověk musí tuto infekci prodělat. Čili není možné navodit kolektivní imunitu. Myslím, že na začátku byla chyba v zacílení, a já jsem o tom psal začátkem léta do novin, že nechápu, proč se tlačí na to, aby se očkovali dvacetiletí mladí lidé bez jakýchkoliv zdravotních problémů, a přitom v té době chybělo v seniorní populaci proočkovat tři čtvrtě milionu lidí, kam bylo potřeba zacílit.
Nechápu, proč v tuto chvíli chtějí, aby se proočkovala celá populace, protože do konce září se měla doočkovat seniorní populace, a ve chvíli, kdy se to nestihlo, a ti lidé to nechtěli, tak musí nastoupit druhý nástroj, který jsem tady zmínil, a to je přednemocniční péče. Ministerstvo zdravotnictví udělalo to, že tady rozvinulo kampaň, kterou samo nazvalo brutální kampaní, aby to každý pochopil, a ukazuje lidi, kteří na covid zemřeli. Mně se takovýto postup příčí a nikdy, nikdy bych to takto neudělal.
A na druhou stranu se ptám příbuzných lidí, kteří zemřeli na covid, a dali souhlas k tomu, aby těla těchto lidí byla vystavena, zda byla těm, kteří zemřeli, nabídnuta aplikace monoklonálních protilátek. Máme tady k dispozici desetitisíce dávek preparátu, který pomohl vyléčit prezidenta Trumpa, a to velmi jednoduše, a tento lék byl a je dostupný pro všechny lidi, kteří na covid zemřeli. A já se ptám: Když tento preparát nenabídli lidem, kteří zemřeli, a nebyli očkováni? Nebo to bylo cíleně, aby zemřeli? Aby se ukázalo, že nebyli očkováni, s tím tyto monoklonální protilátky budou dávány někomu jinému? Procentuální šance, že člověk, kterému jsou aplikovány monoklonální protilátky, covid přežije, je vysoká, devadesátiprocentní.
Myslím, že tyto otázky by měli položit všichni příbuzní lidí, kteří jsou nám dnes prezentováni jako ti, kteří zemřeli na covid. A já se ptám: „Kde se udělala chyba v přednemocniční péči? Jak je možné, že se tito lidé během prvních sedmi dnů nevyhodnotili na aplikaci monoklonálních protilátek? A jak je možné, že jim je nikdo neaplikoval ve chvíli, kdy jich tady máme obrovské množství? Nechápu, proč lidé pořád umírají. Nechápu to.
Co říkají příbuzní zemřelých v nemocnici na covid, že jim stát nedal šanci léčit se monoklonálními protilátkami, nebo Regeneronem, a nechal je zemřít?
Martina: Podle Miloslava Ludvíka, ředitele Fakultní nemocnice Motol, je nepochopitelné, jak dnes u nás může někdo umřít na covid, když je PCR pozitivnímu pacientovi podán lék Regeneron, kterého mají jen v Motole na skladě pro šest tisíc pacientů – nemůže prý umřít. Vy jste teď řekl, že přesně tak to je. Řekněte mi, jde potom o chyby ze strany praktických lékařů? Nebo jste vyslovil i jakousi hypotézu…
Jiří Beran: Nevím, jestli je to chyba na straně praktických lékařů, protože řada z nich je v tuto chvíli velmi přetížená, a nemá čas sledovat nějaké parametry. Ale to, co vidím jako zásadní, je, aby se u každého praktického lékaře každé ráno objevilo v automatickém emailu z ÚZISu, že mu přibylo tolik pozitivních osob, že z toho je tolik osob starších šedesáti let, a on aby je vyhodnotil. A jestliže toto fungovat nebude, pak je tady třeba vytvořit nějaké telefonní centrum s lidmi, kteří problematice rozumí, kteří jsou kvalifikovaní a kteří osoby, které jsou starší šedesáti let a mají rizikové faktory, vyhodnotili, a napsali jim doporučení pro monoklonální protilátky. Není možné tyto lidi, jak jsem říkal, nechat svému osudu, až se u nich rozvinou komplikace. Buď to budou dělat praktičtí lékaři, nebo se pro to musí vytvořit dohledové centrum.
Na to jsem opět upozorňoval v létě v novinových článcích. Říkal jsem, že máme dostatek času si to vyzkoušet ve chvíli, kdy tehdy byly jen desítky pozitivních lidí, a z nich třeba pět osob starších šedesáti let, takže se mohlo zavést dohledové centrum. Takové dohledové centrum může mít přístup do lékového záznamu daného člověka, čili dotyčný lékař, ačkoliv daného člověka nezná, už podle léčby a diskuse může vyhodnotit, jestli je dotyčný člověk vhodným kandidátem na to, aby se u něj aplikovaly monoklonální protilátky.
A odborné společnosti, jako je Česká infektologická společnost, vytvořily jednoznačné postupy, jak to udělat. Jsou velmi mírné a ve své podstatě každý člověk starší dvanácti let, pokud má jedno chronické onemocnění, může být příjemcem monoklonálních protilátek, které mu dají šanci, že nezemře. A znovu se ptám, co říkají příbuzní na to, že jejich blízké osoby, které zemřely v nemocnici, tuto šanci neměly, protože jim ji stát nedal.
Martina: A jak si odpovídáte na otázku, kdo nechává lidi umírat, ačkoli by zjevně, podle toho, co říkáte vy, ale říká to i ředitel FN Motol, umírat nemuseli, a jejich těla pak používáme jako figuranty na to, abychom viděli, jak jsou hloupí ti, kteří se nenechali očkovat?
Jiří Beran: Myslím, že chyba je především v managementu epidemie. To musí být lidé, kteří epidemii řídí, a řeknou: „Pro nás je příčina a následek onemocnění a úmrtí, a nikoliv virus a jeho pozitivita. Musíme se tím začít zabývat a dělat něco s lidmi, kteří na covid umírají od chvíle, kdy se stanou pozitivními.“ Tato změna tady zatím nenastala, i když by dokázala strašně pomoci. Dovedu si živě představit, že až dojdou monoklonální protilátky a Regeneron, tak by bylo pro všechny podstatně levnější, když by se nakoupily další monoklonální protilátky, a aplikovaly se každému tak, aby nezemřel. Ale to se neděje. Máme tady léčbu, která se velmi komplikovaně sháněla, která byla zaplacena vysokými částkami a kterou nemá k dispozici mnoho států ve světě, tak proč ji nevyužít. To je chyba.
Negativní očkovací kampaň způsobuje, že lidé jsou vystrašení, a bojí se, že když jsou PCR pozitivní, tak je to jejich cesta na hřbitov, bez ohledu na věk. A to má negativní vliv na imunitní systém.
Martina: Pane profesore, co si myslíte o kampani, už jste ji zmínil, která nás má informovat? A pak je tady postup, který propaguje jako součást sešikování ministr Vojtěch, který tomu říká „negativní motivace“, a kdy od mnohých lékařů můžeme slyšet, a budu citovat jeden výrok za všechny: „Kdo je nenaočkovaný a je mu nad 65 let, tak já osobně bych mu doporučil, aby si sbalil kartáček na zuby a pyžamo, a byl připraven na to, že dost možná stráví Vánoce pod kyslíkem.“ Co si o tomto myslíte? Co to dělá s lidskou psychikou? Co to dělá se staršími lidmi, kteří se pak navíc dozvědí, že jsou třeba covid pozitivní, což v tu chvíli u nich musí vyvolat obrovský děs, strach a úzkost?
Jiří Beran: Myslím, že je to strašně špatně, vést takovouto negativní kampaň. Za posledních 14 dnů jsem navštívil sedm pozitivních lidí z mého okolí, kteří z toho měli strach, a chtěli po mně, jestli bych je přišel vyšetřit, poslechnul si je a změřil jim oxygenaci pulzním oxymetrem. Já jsem k nim samozřejmě přišel, a musím říct, že většina z nich je tak vystrašená, že se to podepisuje na jejich zdraví, a přitom jsou to lidé, u nichž v tu dobu onemocnění probíhalo velmi mírně a lehce. Čili primárně: lidé jsou vystrašení z toho, že když jsou PCR pozitivní, tak že to je jejich cesta na hřbitov bez ohledu na věk. A to bych řekl, že je špatné.
Měli bychom říkat: Máme kvalitní nemocnice. Když se u nás dostanete do nemocnice, tak vaše šance na to, že nezemřete, je o 40 procent větší, než v okolních státech, než v Německu, v Rakousku, v Polsku a na Slovensku. Je potřeba říct, že české zdravotnictví je na tom velmi dobře a že v tomto smyslu jsme best in covid, jak se říká. Čili je potřeba lidem říct tuto pozitivní motivaci. Na druhou stranu je potřeba říct, že u osob, které mají mnoho chronických onemocnění a které jsou starší 60 let, není jiná cesta, jak se bezpečně seznámit s tímto virem, než se nechat očkovat. A pro ty, u kterých to nejde, a nejsou očkováni, máme další berli, a to jsou monoklonální protilátky, nebo Regeneron, neboli REGN-COV2, které mohou napomoci. Ale je potřeba všechno toto dělat ve chvíli, kdy se daný člověk stane pozitivním.
Negativní kampaň, která je tady nyní vedena tak, že se ukazují zemřelí spoluobčané, je absolutně špatná. Takováto kampaň opět prohlubuje strach a samozřejmě má negativní vliv na imunitní systém.
Jan Hnízdil 3. díl: Skončilo podávání petic. Nastal čas občanské neposlušnosti, protože to, co vláda provádí, je protiústavní a protizákonné
Martina: Dělali jsme rozhovor s Danielou Kovářovou, a ta tvrdí, že to, co žijeme, je konec právního státu, a že bude potřeba redefinovat, co do budoucna bude stát znamenat, jaký bude mít úkol a poslání. Dobrá, došli jsme do stádia, ve kterém nyní jsme. Je plošný lockdown, nouzový stav, pracuje se z domova, děti nechodí do škol. Co byste s tím dělal vy? Třeba kdyby někdo konečně zavolal a řekl: „Dobře, Jane Hnízdile, tak nám řekni, jak máme postupovat. Vezmi si k sobě odborníky, a vymyslete co teď. Co byste udělal?
Jan Hnízdil: Já jsem toto udělal už loni v březnu. Vyvinul jsem obrovské úsilí, aby byl multidisciplinární tým odborníků, tedy nejenom z medicínských oblastí.
Martina: Na to by ten člověk třeba řekl: „Stejně se tam nedohodnete. Podívejte, jak to vypadá. Každý si pořád říká a tvrdí, a nakonec to vždycky rozhodne Andrej.“
Jan Hnízdil: Na prvním místě bych okamžitě zastavil testy. Už jenom toto opatření by znamenalo mnoho, v situaci, kdy výpovědní hodnota testů je mizivá, ale stojí na nich všechno. Ve chvíli, když by se přestalo testovat. Podívejte se, vždy, když se o víkendu testuje méně, tak v pondělí noviny hlásí, že máme jenom 1500 nakažených. Protože se tolik netestuje. Takže paradoxně, nebo spíše logicky, země, které netestují, tento problém nemají, nemusí zavádět takovéto represe.
Martina: Ale také to pak může být podobné, jako když zavřu oči a nevidím. Neobáváte se, že by se pak třeba skutečně mohl naplnit páně Hamáčkův sen o tisících mrtvých na ulici?
Jan Hnízdil: Toho bych se obával, kdyby testy měly výpovědní hodnotu. Ale ony ji nemají. Skutečně to číslo reálně nevypovídá o tom, jaká je situace. Pokud je prováděn test, tak na něj musí navazovat to, že daného člověka musí vidět jeho doktor, který zjistí, jestli je jenom pozitivní, nebo už nemocný, nebo nakažlivý. A pak provést další testy, například na pověstné protilátky, upřesnění, odběry, prohlídka člověka. To je možné, ale na to tady už vůbec není čas, ani prostor.
Uvnitř respirátoru se hromadí CO2, viry a bakterie. Mnozí lidé, kteří ho musí nosit celé dny, mají dechové potíže, kožní problémy, plísně, ekzémy a úzkosti.
Martina: Kapacita už samozřejmě není.
Jan Hnízdil: Veškerá kapacita je vržena na testy. A to už je obrovský průmysl, který, myslím, by bylo těžké zastavit – průmysl testů a respirátorů. Dovezla se toho obrovská spousta, a musí se to vyexpedovat. A zase, nasadí vám respirátor na celý den, a já mám spoustu pacientů, kteří z nich mají dechové potíže, kožní problémy, plísně, ekzémy a úzkosti. Napsal jsem to, je to asi měsíc, ministrovi zdravotnictví a hlavní hygieničce, že mám důvodné podezření, když sleduji lidi kolem sebe v MHD, že zatímco do doby covidu tam živě mobilovali, dívali se a komunikovali, tak teď pospávají, jsou vyčerpaní, takže mám důvodné obavy, jestli to nemůže souviset s jejich intoxikací kysličníkem uhličitým, protože musí neustále, i venku, nosit respirátory. A navíc, respirátor nejenže brání vstupu částic viru do těla, ale také brání jejich výstupu ven, takže člověk všechny viry, které už člověk v těle má, vlastně recykluje, vdechuje je zpátky, čímž zvyšuje svou virovou zátěž.
Takže jsem požádal ministra a hygieničku, aby respirátory otestovali a zjistili, že jejich ochranný účinek skutečně výrazně převyšuje nežádoucí účinky. A pak jsem zjistil, že ve stavebním zákoně je nařízení, že v bytě musí být ventilace 24 krychlových metrů vzduchu za hodinu, jinak vám hygienici stavbu neschválí. A víte, co v respirátoru je? Co se tam asi děje, když jej prodavačka má celou směnu, kdy je za štítem, a ještě v respirátoru? A pak jsem na internetu našel test, ve kterém zjistili, že pod respirátorem je povolená hranice kysličníku uhličitého asi 1500, a oni tam naměřili 5000, což je velmi nebezpečné pro zdraví. A ministerstvo, ani hygienička mi neodpověděly.
Ale ozval se nám jakýsi docent z ČVUT, kterého to zaujalo, a hned si ze zahraničí objednal nějakou špičkovou aparaturu, detektor, a už provedl první pokus. A zjistil, že v respirátoru je až 9000 jednotek kysličníku uhličitého s tím, že bezpečná hranice je 1500. Ale to nikoho nezajímá, ministerstvo vůbec neřeší, co může celodenní, nebo vlastně mnohaměsíční používaní respirátorů způsobit se zdravotním stavem lidí. A oni by si takový test mohli udělat sami, mají na to kapacity. Ale vůbec neodpověděli. Dostal to ministr, hlavní hygienička, krajská hygienická stanice, s velmi korektní prosbou: „Otestujte a sdělte nám, jakým hodnotám kysličníku uhličitého je vystaven člověk, který má respirátor celu dobu na sobě.“
Vláda zakázala aktivní přístup ke zdraví a životu. Nařídila lidem: Nic nesmíte! Seďte doma! Žádná aktivita! S nikým se nestýkejte! Venku noste respirátor! Čekejte na vakcínu!
Martina: Pane doktore, když se bavíme o tom, co byste udělal za první kroky, tak když jsme přestali testovat, a teď jsme sundali respirátory, tak co dál? Už nic? Začali bychom se tvářit, že to neexistuje?
Jan Hnízdil: Ne. Uklidnit lidi – to bych dal na první místo. To, co tady celý rok postrádám, je, že by někdo v médiích vystoupil, a uklidnil lidi. A místo strašení se pojďme dohodnout a poradit lidem, co mají udělat pro to, aby tomuto viru vzdorovali. Absentuje tady aktivní přístup, vláda ho v podstatě zakázala a nařídila lidem: „Seďte doma a s nikým se nestýkejte. Když jdete ven, nasaďte si respirátor a čekejte na vakcínu. Žádná aktivita. Nedělejte vůbec nic. Nic nesmíte, a my to všechno zařídíme za vás. Počkejte si na tu vakcínu. My vám ji dáme. A až vám ji dáme, tak bude líp, budete žít jako dřív.“ A to myslím, že je největší iluze. Už nemůžeme žít jako dřív, ani nesmíme, protože tato krize je tady proto, že jsme žili tak, jak jsme žili. Tedy zničujícím způsobem na úkor životního prostředí, mezilidských vztahů. Takže koronavirová krize je vlastně v podstatě řešením neudržitelného způsobu fungování civilizace.
Martina: Pane doktore Jane Hnízdile, v průběhu minulého roku jsme se mohli tu a tam dočíst o lécích, které na covid účinkují, nebo by měly účinkovat. Hovořili o nich i odborníci typu pana epidemiologa profesora Berana, a to jsou třeba isoprinosin, nebo ivermektin. Jak si vysvětlujete, že tyto léky nezaplavily naši republiku? Jak si vysvětlujete, že se nepodávají lidem, kterým by mohly pomoct, a mohly by je uchránit před hospitalizací nebo smrtí?
Jan Hnízdil: Podívejte, byla tady diskuse – nejdřív plaquenil, pak zase brufen, pak remdesivir, isoprinosin, teď pan inženýr Calábek zmiňoval antabus.
Martina: S mědí.
Jan Hnízdil: S mědí. Nebo nějaký zinek. Nebo D vitamín. Já odmítám diskutovat o konkrétním léku, protože to bychom zase lidem něco podsouvali: „Podívejte, máme pro vás lék. A je jedno, jak se jmenuje. Ne, ne. Nejcennější lék, který existuje, jsou samoozdravné schopnosti. Jde o to, aby lidé skutečně aktivně pečovali o své zdraví, o svou imunitu, a pokud to budou dělat, tak nebudou potřebovat žádný lék.
Martina: Ano, to máte určitě pravdu a určitě to nemyslím tak, abychom lidem řekli, žijte dál, užívejte života, blíží se Halleyova kometa, a pak si lupnete isoprinosin. Tak jsem to nemyslela. Ale řekla bych, že veškerá aktivita se vrhla na vakcíny, nikoliv na léky.
Jan Hnízdil: Máte pravdu. Ale pokud lék, tak si myslím, že by o léku nemělo rozhodovat ministerstvo, nebo nějaký úředník, ale osobní doktor pacienta, který má své zkušenosti, zná ho, má zkušenost s daným lékem, a nasadí jej podle svého nejlepšího přesvědčení a vzdělání. Ale nikoli, že se v médiích zase rozvine nějaká kampaň – remdesivir nebo isoprinosin. To odmítám. Skutečně je potřeba u každého pacienta postupovat individuálně, a ten kdo by měl být klíčovým základem kvalitního zdravotnictví, a to v celém systému v zdravotnictví, je kvalitní osobní doktor. Ne specializované jednotky. Ale podívejte se, kam směřuje veškerý finanční potenciál. Ten se zase vrhá na velké nemocnice, a to nejcennější, linie praktických doktorů, je na okraji zájmu.
Světová zdravotnická organizace je soukromá firma, kterou nejvíc financuje Bill Gates a která vydává pokyny, které jsou v zájmu této firmy
Martina: Mě spíš u těch léků zaujalo, že v situaci, kdy jsme vyděšeni, a celosvětově naprosto paničtí, tak WHO, Světová zdravotnická organizace, nedoporučí třeba ivermektin, protože řekne, že k němu nemá dostatek informací a že vakcíny už jsou na světě. To mi vrtá hlavou, protože když už se stane, že onemocním, tak pak je asi takový lék dobrá volba.
Jan Hnízdil: Nezpochybňuji léky, ale nasazení léku by vždycky mělo vyplývat z konkrétní situace pacienta. A jestliže ošetřující doktor usoudí, že je vhodné mu nasadit isoprinosin, ivermektin, brufen, nebo jakýkoliv jiný lék, tak je to plně v jeho kompetenci. A nemyslím, že by to mělo být nařízení. Na jednu stranu oceňuji WHO, že takový pokyn nevydala, a na druhou stranu ale velmi protěžuje to očkování. Název „Světová zdravotnická organizace“ dobře zní, ale to je soukromá firma, soukromý podnik, nejvíce financovaný, pokud vím, Billem Gatesem. Není to tedy společnost elitních lékařských vědců, ale soukromá firma, která vydává pokyny, které jsou, tedy podle mého názoru, v souladu se zájmy této soukromé firmy, se zájmy vlastníka.
Martina: Toto víte jistě?
Jan Hnízdil: WHO je firma…
Martina: To jste mě dostal, protože mě nenapadlo se na to takto podívat.
Jan Hnízdil: …která je financovaná ze soukromých zdrojů. Není to tak, že by odborné společnosti ustavily nějakou mezinárodní radu vědců.
Martina: Takže my dva, kdybychom si tady založili Meziplanetární zdravotnickou organizaci, a sehnali sponzora, můžeme vydávat dobrozdání?
Média v informování o covidu naprosto selhala. Vyvolávají a zneužívají strach.
Jan Hnízdil: Pokud nám je někdo vydá.
Martina: Několikrát jste připomněl, že se ještě žádné nemoci nedostalo takové mediální pozornosti a že žádná ještě nikdy neměla tak dramatický mediální náboj. A to je další věc, kterou úplně nechápu. Protože vláda postupuje, jak postupuje, na to můžeme mít různý názor, můžeme nesouhlasit, ale vlastně to podvědomě chápeme. Že odborníci postupují, jak postupují, také můžeme chápat. Ale rozumíte tomu, co se stalo s našimi médii? Já mám pocit, že premiérem už možní není ani pan Babiš, ale ředitel České televize, protože mě o životě informuje Česká televize, a já skrze Českou televizi dostávám nařízení.
Jan Hnízdil: Myslím, že tady jde o naprosté selhání role nezávislých médií. Ale naprosté. A vysvětluji si to jednak tím, že většina z nich má už soukromé vlastníky, takže oni musí často vyhovět nevyslovenému, nebo jenom naznačenému. Chrání tedy pana majitele, nebudu jmenovat, všichni víme. A pak pochopitelně média zneužívají a využívají strachu, protože to, co přitahuje pozornost, jsou šokující informace. Když někdo vystoupí s klidnou argumentací, představte si, že by v médiích, nebo v politice dostal prostor člověk, který začne lidem vyprávět: „Podívejte, takhle, tak, jako doteď to už nejde.“
Problém není ani tak v koronaviru, ale v tom, jak žijeme a jak se chováme, protože takto už dál žít nemůžeme. Je potřeba, abychom, pokud chceme žít vůbec, nejen být zdraví, ale vůbec přežít, abychom výrazně omezili spotřebu, pečovali o životní prostředí, kultivovali mezilidské vztahy a převzali zodpovědnost. Teď si představte, že s tímto někdo, třeba politik, vystoupí v médiích. Kdo by to poslouchal? Kdo by poslouchal nějakého chytrolína, který vám vypráví, co děláte blbě? Spousta lidí pochopitelně preferuje, když předstoupí politik, nebo žurnalista, kdokoliv, a poví: „To není vaše chyba. Budeme žít, jako jsme žili, bude líp, ale musíte na testy a na vakcínu. Myslím, že ani politici by zdaleka nedosáhli takového efektu vyděšení populace, kdyby jim nesloužila drtivá většina médií. Například nám YouTube zablokoval prezentaci lékařů, kterou podepsalo 77 000 lidí. Za 24 hodin to máte zablokováno za šíření zdravotní dezinformace. Bez jakéhokoli zdůvodnění.
Martina: Co ovšem musíme covidu-19 přičíst ke cti, je, že vyřešil celosvětové problémy, protože ony vůbec neexistují. Skoro rok jsem neslyšela o migrační krizi, jak to vypadá v Íránu, nebo s Islámským státem. Neslyšela jsem, že by existovaly jiné nemoci, prostě nejsou. Není to docela dobrý druhotný efekt? Nebo možná i prvotní?
Jan Hnízdil: Myslím, že to je záměr. Že to není druhotný efekt, ale že dneska pojmy jako klimatické změny, dluhy, astronomické dluhy, migrační krize, vyčerpávání zdrojů, znečištění životního prostředí, vůbec nikde nezazní. Veškerá pozornost je soustředěna na covid, a ve chvíli, kdy to praskne, kdy se tato konstrukce zbortí, tak ukážou: „Podívejte se, za dluhy nemůžeme, to covid.“ Dají se na něj svalit všechny problémy globální civilizace. Je to ideální nástroj k odvedení pozornosti od toho zásadního.
Martina: Hovořil jste o algoritmu, podle kterého už nikdy nebudeme bez rizika, a bude hrozit, že vypukne epidemie, i kdybychom byli všichni úplně zdraví. Řekněte mi, kdy se tedy dočkáme doby pocovidové? Až bude naočkována většina lidí? Až se vynaleznou nejlepší účinné léky? Anebo až přestaneme poslouchat?
Jan Hnízdil: „Dočkáme“, to opět implikuje, že máme čekat. Myslím, že dneska už skončil čas petic a interpelací, protože jak se ukázalo, je to úplně k ničemu. Dneska už nadešel čas skutečně občanské neposlušnosti a obrany – ale obrany zákona. Tady skutečně by lidé teď měli hájit právo, protože to, co vláda provádí, je v rozporu s právem. Proto trestní oznámení. Proto teď právníci chystali ze Zdravého fóra excelentní materiál pro školy, ředitele, provozovatele školy, který se teď týká toho testování dětí. Kde dokládají, že ústava a právo na vzdělání je mnohem výš než zákazy nějaké vyhlášky ministerstva zdravotnictví. Že je potřeba hájit ústavu. Hájit základní právní kodex, který je tady brutálně pošlapáván a ignorován. Bohužel jsme v situaci, kdy ani ústavní právníci se k tomu nevyjadřují. Tady je několik, já vám můžu vyjmenovat čtyři pět právníků, kteří skutečně bojují za dodržování zákona v této zemi.
Martina: Pane doktore, ještě že jste mi dal svoji knihu, protože budu mít co číst ve vazbě.
Jan Hnízdil: Takže světlo na konci tunelu. Myslím, že teď jde opravdu o to, kolik lidi se začne aktivně zajímat o tuto situaci, a začne aktivně řešit to, co stát řešit neumí. Tedy vlastně to, jakým způsobem tady budeme žít potom.
Martina: To jste mi skvěle nahrál. Dá se v tuto chvíli vůbec odhadnout, jak bude vypadat pocovidový svět? Asi ho hodně ovlivní to, jakým způsobem k přerodu dojde, zda to bude pokojná, právní cesta a vyléčení, nebo občanská neposlušnost, a tak dále. Ale také na tom, jak se v pocovidovém světě odrazí to, že jsme dali politikům veškeré indicie, aby si mysleli, že si necháme líbit prakticky cokoli, když máme správný strach.
Jan Hnízdil: Myslím, že se to odhadnout nedá, to bychom se dostali do oblasti dohadů a odhadů. A to, že jsme se politikům odevzdali, je náš problém. My jsme si je zvolili, my jsme jim odevzdali naši zodpovědnost za sebe sama: „Starejte se o naše zdraví, tady máte naše svobody.“ Naservírovali jsme jim to na zlatém podnose, a to by byli na hlavu padlí, kdyby toho nevyužili. A oni toho využili. A teď jde o to, jestli se skutečně aktivizuje dostatečně velký počet občanů, který si zodpovědnost za sebe sama vezme zase zpátky. Já nechci, aby se o mě staral stát. Chci se o sebe starat sám. A na druhou stranu nechci, aby mi v tom stát bránil.
A myslím, že se od začátku snažím, aby změna byla nenásilná, aby to bylo na základě porozumění situaci a změny způsobu fungování civilizace. A to může nastat jedině odzdola. Nemůžeme čekat, že se objeví nějaký vůdce, politik, guru, spasitel, který to za nás udělá. Může to být sebemoudřejší člověk, ale musí mít dostatečnou podporu, a hlavně zájem. Vím z ordinace, že nevyžádaná pomoc nefunguje, a můžu být sebevíc přesvědčen o tom, co by pacientovi pomohlo v jeho těžké nemoci, tak pokud to nechce slyšet, není mu pomoci. Je potřeba, aby si lidé vyžádali informace. Já funguji tak, že se ke mně lidé chodí jenom poradit. Nenabízím jim žádný lék, žádnou vakcínu. Jen jim poradím, sami mají něco udělat pro to, aby se uzdravili. Ale to je založené na porozumění, pochopení a na jejich aktivitě.
V globální situaci jsme v pozici pacienta. Takže elity, ať už medicínské, nebo jakékoliv, by měly být pro lidi inspirací, a ne jim zase naservírovat: „My to za vás vyřešíme.“ Musíme to řešit spolu, musíme se společně poradit, jak to budeme řešit. Ale bez vaší aktivity a změny nevidím světlo na konci tunelu.
Vládnoucí psychopati nám svými nařízeními těžce poškozují zdraví. Musíme přestat respektovat jejich výmysly.
Martina: Pane doktore, zdůraznil jste, že ten přechod by měl být rozhodně nenásilný. Zároveň jste ale řekl, že už není čas petic, dopisů a prezentací, protože všechny pravděpodobně končí v tomtéž šuplíku. Jak tedy? Co mám dělat?
Jan Hnízdil: Odmítnout respektovat nařízení. Jsem zdravý, a to bych popíral to, co jsem celý život prosazoval a co jsem studoval. Je přece nesmysl, aby zdravý člověk nosil venku respirátor. Vždyť lidé potřebují do lesa, dýchat venku. A když nyní vidím, jak se po ulicích plouží vyděšené děti v respirátorech, tak to je naprosto v rozporu se zásadami medicíny. Takže toto odmítnout. Prostě mě nikdo nedonutí, abych si nasadil respirátor, protože jsem zdravý. Proč bych škodil svému zdraví? Ministerstvo zdravotnictví nemůže nařizovat občanům, aby dodržovali zákazy, které škodí jejich zdraví, to by nebylo ministerstvo zdravotnictví. Takže já to odmítám i s tím rizikem, že jsem byl opakovaně vykázán. Když mě zastaví policie, tak se nenechám testovat, odmítnu to, a půjde to k soudu. Ať pak ministerstvo, nebo ten, kdo tyto zákazy nařizuje, dokáže, že jsou důvodné, účinné a efektivní. Lidé musí bránit právo a zákon, jednak svá individuální práva a svobody, ale i zákony a ústavu, které garantují práva a svobody celostátně.
Martina: Věříte ve šťastný konec této šlamastyky?
Jan Hnízdil: Co jiného nám zbývá? Myslím, že jiná možnost ani není. Teď jsem četl zajímavý ohlas na Facebooku od jednoho gurua, který je skutečně excelentním komentátorem a který říká, že je rád, že se této očistné doby dožil. Že je to skutečně úžasný zážitek, a pro společnost je to šance na změnu. A teď jde o to, jak tuto šanci využijeme, nebo nevyužijeme, a přenecháme ji v rukou vládnoucích psychopatů, kteří už se o nás „postarají“ podle svého nejlepšího přesvědčení, pod záminkou ochrany našeho zdraví, aby nás zachránili. Oni nám svými nařízeními těžce poškozují zdraví.
Martina: Pane doktore Jane Hnízdile, moc vám děkuji za návštěvu ve studiu, i za velmi jasně formulovaný názor.
Jan Hnízdil: Děkuji za pozvání.
Jan Hnízdil 2. díl: Covidové zákazy budou platit tak dlouho, dokud je budeme dodržovat
Martina: Pane doktore, máme tendenci říkat: „Vláda nařídila, vláda zavinila,“ případně ještě „média s námi manipulují“. Ale myslíte, že lze vyvinit samotné lékaře, odborníky a podobně, protože na opatřeních, která navrhovala vláda, se podílela nejrůznější konsilia a pak se navzájem napadala? Najednou prezident lékařské komory kritizoval opatření, pak ho k něčemu přizvali, a zase kritizovali jeho. Víme, jak se nám tam střídali. Řekněte mi, měli odborníci nějaké slovo? A pokud ano, bylo to smysluplné? A naslouchali politici lékařům, odborníkům, epidemiologům, virologům?
Jan Hnízdil: Někdy v březnu, v dubnu loňského roku jsem dopisem požádal Českou lékařskou společnost, pana prezidenta, profesora Svačinu, a prezidenta komory, nebo lékařskou komoru, aby ustavili odbornou komisi, ale složenou nejen z lékařů epidemiologů, ale lékařů z praxe, psychologů, psychiatrů, sociologů, ekonomů a právníků. Tedy aby to byl skutečně multidisciplinární tým, a vláda nenaslouchala jenom epidemiologům a virologům, protože to je problém, který se týká všech těchto odborností. A z lékařské komory mi vůbec neodpověděli. A pan profesor Svačina, prezident České lékařské společnosti,mi odpověděl, že jako držitel zlatého Bludného balvanu mám držet ústa, a respektovat nařízení ministerstva. A takováto multidisciplinární komise tady není dodnes, dodnes to tahají jako králíky z klobouku. Vytáhnou jednoho epidemiologa, pak vymění hygieničku. Byla tam Rážová, Svrčinová, Gottwaldová. Byl tam Prymula, Maďar, Blatný. Skutečně tady neexistuje nějaká koncepce zvládání situace. Ale ta musí skutečně zahrnovat všechny potřebné odbornosti, nelze to omezovat na epidemiology a hygieniky, protože tady už musíme velmi důkladně posuzovat nejen nebezpečnost viru, ale také dopady restrikcí. Protože v medicíně platí, že léčba nikdy nesmí poškodit pacienta víc, než ta nemoc. Ale my se dostáváme do situace, že – v uvozovkách – léčba v rukou vlády má mnohem více zničující dopad na populaci, než samotný koronavirus.
Martina: Zmiňoval jste, jak třeba reagoval prezident lékařské komory. Myslíte, že si odborníci nechali vzít možnost vyjadřovat se k věcem, které studovali a které mají v popisu práce? Že jim ji politici vzali? Nebo ne?
Jan Hnízdil: Už jsem řekl, že oni se do médií nedostanou. Nám YouTube zablokoval prezentaci pro parlament. Pana profesora Berana ministerstvo zařadilo mezi dezinformátory. Skutečně, tyto názvy se nehodí do covidismu, což je dnes už zavedený termín. Takže kdokoliv zpochybňuje, je automaticky, ať přináší jakékoliv argumenty, popírač, zlehčovač, chřipečkář. Ale my nezpochybňujeme nebezpečí, nezpochybňujeme existenci a nebezpečí toho viru. Ale upozorňujeme, že tato opatření jsou neadekvátní. Že skutečně škody napáchané vládními nařízeními dnes mnohonásobně převyšují škody napáchané virem.
Politici slibují: „Nechte se očkovat, a bude jako dřív.“ Ale už nikdy nebude jako dřív, neexistuje cesty zpět. Buď půjdeme zpět do totality, nebo kupředu.
Martina: Napsal jste, že covid není medicínský problém, ale mocensko-finančně-politický. Ale přesto všechno, jestliže je to takovýto problém, tak jaký má smysl? Kde je cíl? Co bude na konci? Řeknou nám jednoho dne: „Tak už jsme zase otevřeli. Běžte domů, do práce, pokud ještě máte kam?“ Kdy nastane konec? Kdy řeknou, už je to dobré a už covid není?
Jan Hnízdil: Myslím, že spousta lidí si klade takovouto otázku, a touží potom, kdy už bude konec. Jenomže my jsme na začátku. To je začátek společenské, civilizační změny. Takže myslím, že je iluze, když politici slibují: „Nechte se očkovat, a bude jako dřív.“ Už nikdy nebude jako dřív, skutečně neexistuje cesty zpět. Ale spousta lidí se odevzdává vládě. A tady je v podstatě křižovatka, že lidé buďto mohou jít zpátky do totalitní minulosti s panem Babišem, s panem Zemanem, nebo půjdou kupředu, ale za podmínky, že převezmou zodpovědnost, že se neodevzdají někomu, kdo je spasí a kdo jim slíbí: „Ano, bude líp.“ Nebude líp. Bude jinak. Ale to, jak bude, záleží na každém z nás, protože zodpovědnost za současnou civilizaci nemůžeme svalovat na vládu nebo prezidenta. My jsme si je zvolili, my jsme si zvolili prezidenta Zemana. My jsme si zvolili, a oni jsou zvolení v řádných volbách. Takže až budeme hledat viníka současného stavu, tak se stačí podívat do zrcadla.
Martina: Jsem ráda, že můžeme tuto záležitost posuzovat globálněji. To znamená, když ne celosvětově, tak celoevropsky. Protože když se bavíme jenom o České republice, tak se to většinou zvrtne v diskusi, že někdo nemá rád Babiše, a ze všeho viní jeho. A jiný ho zase má rád, nebo ho obhajuje, ale výsledek – nula od nuly pošla. Ale mě zajímá jiná věc. Když se podíváme na celou Evropu, máte nějaké vysvětlení pro to, že si to prakticky ve všech zemích nechali lidé líbit bez větších protestů?
Jan Hnízdil: Lidé si to ve všech zemích tak úplně líbit nenechali. Jenomže k nám se tyto informace nedostanou. V Dánsku byly velké demonstrace a zablokovali tam povinné očkování. Úplně jiná situace je ve Švédsku, jiná v Brazílii, ale my se k těmto informacím nedostaneme.
Syn mých přátel je na Erasmu ve Švédsku, a mě zajímalo, jak to tam vypadá. A on říkal: Tady je celkem klid. Nějaká opatření jsou, ale hlavně: hlavní epidemiolog, myslím, že se jmenuje Tegnell, pravidelně předstupuje před lidi, v klidu vysvětluje, a lidé mu věří. A on skutečně předloží argumenty. Má důvěru těch lidí.“
Myslím, že vláda u nás dneska už nemá důvěru a že jejich nástrojem je strach. A s tím se nedá dlouho pracovat. Ekonomka Luisa Corrado z Cambridge zjišťovala, v kterých zemích jsou lidé nejšťastnější, nejzdravější, nejspokojenější a proč. Ekonomka. A teď se očekávalo, že to budou lidé v prosperujících ekonomikách, ale oni zjistili, že nejšťastnější, nejzdravější a nejspokojenější jsou lidé ve Skandinávii. V Norsku, Dánsku, Švédsku, kde tolik nesvítí slunce, a nejsou tam tak prosperující ekonomiky. A ze závěru studie vyplynulo, že to, co rozhoduje o zdraví a spokojenosti, je důvěra ve státní zprávu, vymahatelnost práva a dobré mezilidské vztahy. Přesně to, co nám tady chybí.
Mediální informace jsou cenzurovány v duchu strategie covidismu
Martina: Máte pravdu, když tvrdíte, že ne všude prochází tato opatření a lockdown bez protestů, protože záběry z Vídně, kde byla třeba dvacetitisícová demonstrace, si lidé přeposílají přes WhatsApp, protože na ČT tuto informaci nenajdete.
Jan Hnízdil: O tom se nedozvíte. Skutečně, mediální informace jsou takovýmto způsobem filtrovány, odvážím se tvrdit cenzurovány v duchu strategie covidismu. Co se nám nehodí, to tam nepustíme, zablokujeme. Takže tady je otázka, kdo z této situace, a jsem dalek nějakých konspiračních teorií, ale těží, a komu to svědčí?
Martina: Komu?
Jan Hnízdil: Farmaceutický byznys. Výrobci testů, ochranných pomůcek, finanční ústavy, IT firmy, tam jsou skutečně zisky obrovské. Už jenom testování, a také roušky z Číny. Tam se točí obrovské množství peněz, a nikdo to nekontroluje, protože máme nouzový stav. Všechno se řeší v nouzovém stavu. Jsme v situaci, kde tato země má dluh asi 2,6 nebo 2,8 bilionu. To je částka, kterou si vůbec nikdo neumí představit, kterou nikdy nikdo nezaplatí. Naše děti, děti jejich dětí, to je zadluženost, která nemá řešení.
Martina: A na konci je jedna jediná věta: Protože covid.
Jan Hnízdil: Na konci je bankrot. Na konci je stát, který dneska už rezignoval na své základní funkce, tedy starat se o to, aby lidé mohli pracovat, vzdělávat se, aby mohli žít. Dnes jenom zakazuje. Léta dělám psychosomatickou medicínu, a ta je založena na tom, že vysvětluji lidem, proč jsou nemocní, kde dělají v životě chybu, a co oni mají udělat, aby se uzdravili. Je to založené na jejich porozumění a aktivním přístupu. A dneska ke mně chodí pacienti: „Pane doktore, bolí mě záda, úzkosti, deprese.“ A já jim povím: „Záda, na to je výborný plavání.“ Zakázaný. „Bazén?“ Je zavřený. „Zkuste jógu.“ Zakázáno. „Musíte chodit ven, a rozdýchat to.“ Nesmíme, musíme v respirátoru. „Musíte udržovat dobré vztahy s kamarády, scházet se.“ Nesmíme. Vlastně všechno, co dosud lékaři pacientům doporučovali do doby koronahysterie, aby byli zdraví, teď nesmějí. Takže je brutálním způsobem znemožněna aktivní péče lidí o vlastní zdraví.
Šíření strachu z covidu má zničující efekt na imunitní systém
Martina: Pane doktore, úplně slyším své přátele na covidových příjmech, jak říkají: Tak si to pojďte s námi vyměnit. Pojďte si na covidových příjmech vyzkoušet, jak vypadá chřipečka, když pak tyto lidi uspáváme. Tak se běžte, vy dva mudrlanti, podívat na kříže na Staroměstském náměstí“. Co na tyto argumenty odpovíte?
Jan Hnízdil: Dostal jsem několik pozvání z covidových jednotek, abych si to šel zkusit. Já to nepotřebuju zkoušet, vím, že je to strašně těžká práce. Klobouk dolů před tím lékařským a zdravotnickým personálem. Ale problém je v tom, že šíření strachu má zničující efekt na imunitní systém. Že spousta lidí už končí na těchto jednotkách v důsledku represivních opatření, protože pochopitelně, pokud má člověk oslabený imunitní systém, tak jakákoli nemoc má mnohem dramatičtější průběh.
Myslím, že přístup ke covidu by měl být stejný, jako když donedávna člověk onemocněl nějakým virovým onemocněním. Prostě, máte-li nějaké zdravotní problémy, a já jsem je měl taky, když jsem si tím na podzim prošel, měl jsem teploty, nechutenství, slabosti, tak jsem zavřel ordinaci, a izoloval jsem se, a nemusel mi to někdo nakazovat. Zůstal jsem 12 dní doma, nevystrčil jsem nos z bytu, protože jsem ani nemohl. Pil jsem čaje, odpočíval a za 12 dní jsem se zvednul, měl po covidu a šel zase do práce.
Jenomže dneska v situaci, kdy lidé mají potíže, tak jsou okamžitě hnáni na ty testy, kde jim sdělí, že jsou pozitivní, což u nich spustí stresovou reakci: „Tak už ho mám. Už mi ho našli.“ A teď ta hrůza, že je to smrtelné onemocnění, vidí záběry hromadných hrobů, nebo koronahysteriky, pana profesora Hořejšího, profesora Flegra. Takže tlak na psychiku je obrovský, a oni pak začnou skutečně těžce prožívat onemocnění, které by v jiné situaci takto těžce neprobíhalo, nemuselo by dojít do těchto stádií, kdy končí na covid jednotkách.
První mediálně velmi protěžovaný pacient byl nějaký taxikář, a byly to zprávy několikrát denně, záznamy z jednotky intenzivní péče, jak tým lékařů a sester bojuje o jeho život. Pak se ukázalo, že měl asi 140 kilo, byl diabetik, těžce zdevastovaný. A já se odvážím usuzovat, že to souviselo s jeho životním stylem, protože se o sebe nestaral. A skutečně nakonec se k tomu v médiích vyjádřil naprosto jasně pan profesor Špičák, že daný člověk trpí metabolickým syndromem, takže covid je vlastně jen třešnička na dortu. Takže ti nejvíce postižení, naprostá většina lidí, byla nějak oslabena již před tím, a často tím, že se o sebe nestarali. A zdůvodňovat to: Zachraňujme seniory? Ale je rozdíl senior, a senior. Znám spoustu seniorů ve věku 80 let, kteří jsou ve vynikající kondici, a mají dobrou imunitu, starají se o sebe. A pak je tady část těch, kteří na aktivní přístup ke svému zdraví rezignovali, a pak má na ně pochopitelně jakýkoliv virus zničující vliv.
Covidismus vede k totalitě. Část lidí bude ovládnuta. A ti, kteří se nepodrobí, a nenechají se očkovat, budou vymazáni nebo izolováni, nebudou smět do školy a cestovat, jako disidenti v komunismu.
Martina: Pane doktore, pořád ale nevidím světlo na konci tunelu, protože když to všecko, co jste řekl, podtrhnu a sečtu, tak pořád nevím, co má být na konci covidismu. Máme být navždy všichni zavřeni? Nebo máme tak nějak trošku umřít? Nebo naopak máme vytvořit jakési jednotky, takže vlastně právní stát přestane fungovat, a my vytvoříme jakési enklávy? Řekněte mi, co má být na konci? Myslíte, že to někdo ví?
Jan Hnízdil: Můžeme se jen dohadovat. Já to pochopitelně taky nevidím, ale usuzuji, že cílem je globální změna mocenských poměrů. Vymazání dluhů, část lidí necháme vydusit, prostě umoříme je. Část lidí ovládneme, a ti, co se nebudou ochotni podrobit, izolujeme, budou mít nějaký speciální režim. Prostě: „Nechcete se očkovat? Tak vás nepustíme do školy, nepojedete do zahraničí. V podstatě budou v pozici jako za totality disidenti. Disidenti v podstatě nesměli do zahraničí, byli výrazně omezeni na svých občanských právech. Takže myslím, že to tady spěje k určité formě totalitního režimu, s tím, že vláda nouzový stav v podstatě nemůže zrušit, nemůže zrušit testování. Statistici dokonce spočítali, že PES, což je protiepidemický systém, že matematicky je nastavený tak, že nikdy nemůže dosáhnout stavu nula a že s ohledem na falešně pozitivní testy můžeme dosáhnout maximálně stupně jedna, nebo dva. Takže i kdyby tady nebyl vůbec žádný virus, tak pokud se bude testovat tímto způsobem, tak vždy bude argument proto, aby se zakazovalo.
Špičková viroložka, paní doktorka Zelená, která vede nejprestižnější virologické pracoviště v Ostravě, konstatovala, že kdyby se takovýmto způsobem testoval virus obyčejné rýmy, na který také lidé umřou, tak že by bylo možné vyrobit epidemii mnohonásobně větších rozměrů. Veškeré kapacity zdravotnických zařízení se soustřeďují na tento jeden virus, a ve chvíli, kdy se na něco takto soustředíte, tak problém narůstá. Takže je to vlastně uměle vyrobeno testováním a zaměřením mediální pozornosti. Vždyť rok v médiích nemáte jiné téma než nemoc, testy, vakcíny, už jenom z toho i zdravý člověk onemocní. Jenom z toho tématu. Jenom z těchto informací.
Martina: Pane doktore, řekl jste, že si myslíte, že na začátku nebyl úmysl. Ale myslíte, že to tedy postupem času zachutnalo? Že se to zalíbilo ve smyslu: „To je ohromné, všichni jsou doma a jsou poslušní?“
Jan Hnízdil: Myslím, že už to skutečně není konspirační teorie, ale že už je to konspirační praxe. Je tady určitý globální pokyn, v uvozovkách: „Prostě všichni budete držet lajnu, budete testovat, zavírat a očkovat.“ A touto nákazou se povedlo nakazit naprostou většinu zemí. I když jsou zde aktuální informace, že v okolních zemích už lidé odmítají nařízení respektovat.
Já říkám, že zákazy budou platit tak dlouho, dokud je budeme dodržovat. Už se objevují velmi silné soudní verdikty, například 18. března vídeňský správní soud rozhodl, že testy jsou neúčelné, neúčinné, a v podstatě je smetl ze stolu. V Portugalsku, někdy v lednu, byl jeden pozitivně testovaný host v hotelu, a oni jej, a jeho tři kamarády, dali do karantény, i když byl pozitivní jenom jeden. Oni to dali k soudu, a portugalský soud to smetl ze stolu, protože test nemá výpovědní hodnotu, a že na základě pozitivního testu nelze lidem tyto zákazy ukládat. Ale to se zase nedozvíte. A myslím, že nejnovější verdikt vídeňského soudu bourá celou konstrukci koronahysterie, protože ona stojí na testech. Pokud by se netestovalo, tak se v podstatě nic neděje.
Martina: Říkáte, že 18. března vynesl vídeňský soud verdikt, že testy jsou – jak jste to přesně říkal?
Jan Hnízdil: Pozitivní test vůbec nevypovídá o tom, že je člověk nemocný, nakažený nebo nakažlivý.
Martina: Změnilo to konkrétně něco ve Vídni?
Jan Hnízdil: Byly tam demonstrace, pokud vím. Ale hlavně myslím, že oponenti už teď mají v rukou pravomocný verdikt soudu. A my jsme, je to asi měsíc, s kolegy ze Zdravého fóra podali hromadné trestní oznámení, ke kterému se už připojilo několik set občanů, a to právě na testy. Má to Nejvyšší státní zastupitelství a je tam perfektně argumentačně doloženo, že na základě pozitivního testu nelze činit tato opatření. Že pozitivní test může být podezřením, ale že by onen pozitivně testovaný měl být poté vyšetřen zkušeným doktorem, a měly by být provedeny další testy, zjištěno, má-li zdravotní potíže, a teprve na základě těchto informací by se mělo rozhodovat o tom, jestli je, nebo není nemocný. Ale ne zavřít celou zemi a zakázat lidem práci, vzdělání, kulturu, sport, na základě naprosto pochybné pozitivity nějakého testu.
Martina: Když navážu na vaši poznámku před malou chvílí: Jste připraven na to žít jako disident?
Jan Hnízdil: Myslím, že už tak žiju.
Očkovaní jsou sledováni a vyhodnocují se účinky. Takže se na lidech jako na králících provádí testování vakcín.
Martina: Máte pořád ještě svou praxi. Pokud chcete, pořád ještě můžete jít pro pizzu, pro víno, když posloucháte nařízení, která jsou u nás obecně platná. Když se rozhodnete, tak budete moct odjet do ciziny, takže to asi není to, co by se ještě mohlo dít.
Jan Hnízdil: Nechci žít jako disident. Ale právě proto si myslím, že je důležité, aby se lidé začali aktivně zajímat. Aby se snažili porozumět situaci, a hájili svá práva, ale na druhé straně aby převzali zodpovědnost. Já chci taky cestovat do zahraničí a nechci se nechat očkovat. Nechci covid pas. A myslím, že tomu ještě můžeme zabránit. Ale na druhou stranu, pokud by moje cesta do zahraničí byla podmíněna očkováním, o kterém mám velké pochybnosti, tak radši budu doma, radši se stanu dobrovolně disidentem, a budu žít v komunitě disidentů. V komunitě lidí, kteří mají stejný názor na problematiku jako já. Ale nenechám se očkovat vakcínou, která je nevyzkoušená.
Martina: V argumentaci se tvrdí, že se už vyvíjela 15 let, má za sebou klinické testy, a tak dále.
Jan Hnízdil: No, informace vakcinologů profesora Berana a dalších jsou výrazně jiné.
Martina: Ale pan profesor Beran také propaguje očkování.
Jan Hnízdil: S určitým omezením. A hlavně, je to úplně nový typ vakcíny. Dosud vakcíny vždy pracovaly s oslabeným virem. Takže je to novinka, a o tom, že by vznikala 15 let, mám velké pochybnosti, začalo se o ní mluvit až v souvislosti s koronavirem. A hlavně je varující obrovský tlak na rychlost: „Jestli chcete žít jako dřív, tak ano, ale podmínkou je vakcína. Jinak to nepůjde. A rychle. Takže vakcína je prezentována jako jediné spásné řešení této situace, a tento mediální tlak je skutečně obrovský. A není zde prostor pro kritické připomínky, a navíc, to je taky novum – nikdy se neočkovalo v době probíhající epidemie. Máte třeba sezonní, podzimní virózy, a vždy se očkuje před epidemií, protože vakcína vyvolá určitou odezvu v organismu, ale v podstatě ho může i oslabit, takže je to v podstatě experiment. A v nařízeních se uvádí, že očkovaní budou následně sledováni, a následně se bude hodnotit jejich imunitní odezva. Bude se to sledovat. Vlastně bychom se stali pokusnými králíky v laboratoři.
Zaměstnavatelé ani školy nemají právo znát váš zdravotní stav, tedy ani to, že máte, nebo nemáte covid
Martina: Říká se, že myši oslavují, protože poprvé v historii se netestuje na nich, ale na lidech.
Jan Hnízdil: Skutečně je to test na lidech. Dneska nemůže nikdo tvrdit, že ví. Nevíme, jaké nežádoucí účinky budou vakcíny mít v dalších letech. Nevíme. Já to nevím, ale nevědí to ani protagonisté.
Martina: Tvrdí, že to bude v pořádku.
Jan Hnízdil: Společnost klinické alergologie a imunologie, paní profesorka Bartůňková, místopředsedkyně – oni vloni v prosinci vydali stanovisko k vakcinaci, kde vyzvali, nabádali, že očkování by mělo být důsledně individuální a že by lékař měl posoudit zdravotní stav očkovaného, jestli nemá nějaké autoimunitní onemocnění, v jakém je stavu, nebo jestli už covid prodělal. Protože imunita po prodělaném onemocnění je pochopitelně mnohem, a je to doloženo, kvalitnější a déle trvající. Takže vyzvali k individuálnímu posuzování. Jenomže pak se pochopitelně strhla lavina kritiky, a oni v lednu stanovisko změnili, takže dneska je stanovisko této odborné společnosti provakcinační. A mně opakovaně pacienti říkají, že jim zaměstnavatel pohrozil, že pokud se nenechají očkovat, tak je propustí.
Martina: Ano, mnozí zaměstnavatelé to mají jako podmínku.
Jan Hnízdil: Mají to jako podmínku. A teď ode mě chtěli znát názor. A protože jsem nevěděl, tak jsem se dotázal šéfa právní kanceláře České lékařské komory, pana doktora Macha, šéfa právního oddělení ministerstva zdravotnictví, pana magistra Sýkory, jaké je jejich stanovisko. Právník ministerstva, právník komory, nejvyšší kapacity, oba mi sdělili, že očkování je za současného stavu výlučně dobrovolné, že nikdo nesmí být k očkování žádným způsobem nucen. Nikdo ani nemá právo zjišťovat, jestli člověk je, nebo není očkovaný. Nikdo nemá na takovou informaci právo. A že takovou informaci nesmí zaměstnavateli poskytnout ani závodní doktor. Závodní doktor, pokud by se váš zaměstnavatel ptal, jestli jste očkovaná, může odpovědět pouze tak, zda jste, nejste práce schopná. Ale nesmí říct, zda jste očkovaná. To doktor nesmí říct. Ale vláda to úplně ignoruje.
Martina: A zaměstnavatelé také. Z toho ještě bude právnický souboj.
Jan Hnízdil: To je skutečně v rozporu s platným právem. A v lednu publikovalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy výzvu všem státům Evropské unie, aby informovali občany, že očkování je dobrovolné. Že k němu nikdo nesmí být nucen, a aby dali prostor všem názorům, tedy i kritickým. Je to skutečně obsáhlý dokument Parlamentního shromáždění Rady Evropy, které se v médiích nikdy neobjevilo, musíte si ho dohledat.
Nyní se třeba zase uplatňuje nařízení, že pokud pacienti, nebo klienti sociálních ústavů v domovech důchodců, kteří tam tedy žijí rok v izolaci, opustí ústav, jdou třeba na vycházku se svou rodinou, a nejsou očkováni, tak když se vrátí, musí na týden do izolace. A to v situaci, kdy vám ministerstvo zdravotnictví, celá lékařská komora sdělí, že nikdo nemá právo zjišťovat, jestli je, nebo není očkovaný. Takže tady máme odpověď na otázku, jestli ještě žijeme v právním státě. Vláda a ministerstvo vydávají pokyny, které jsou v zásadním rozporu s právním názorem jejich vlastního právníka.
Martina: Pane doktore, nebyl to veselý rozhovor, ale velmi vám za něj děkuji.
Jan Hnízdil: Já vám také děkuji.