Radovan Dluhý-Smith: Dobrý den, Martino, dobrý den, posluchači, a děkuji za pozvání. Je tomu prakticky rok, co jsem tady byl naposled.

Martina: To už bude rok, cos mi mával z vlaku – zpívala ABBA.

Radovan Dluhý-Smith: Ano.

Martina: Jenom ještě dodám, že jsi žil a studoval ve Spojených státech, zúčastnil ses rozvojových projektů v Ekvádoru a Mexiku, byl jsi konzultantem OSN ve Vídni. Tím chci zdůraznit, že tvůj rozhled i nadhled je předpokládatelný. Pojďme se krátce podívat na situaci, ve které se právě teď vynacházíme: Řekni mi, jak vnímáš a vidíš vášnivou bitvu o to, kdo je v našem veřejném prostoru držitelem pravdy? Je to podle tebe v demokracii něco normálního, přirozeného, nebo to, co zažíváme, už trošičku vybočilo z cesty?

Radovan Dluhý-Smith: Tak tys nakousla, nastínila, spoustu velmi zajímavých témat. Já bych možná rád šel úplně do kořene, do původu, tedy, jestli opravdu žijeme v demokracii, jelikož jsi toto slovo, termín, použila. Na začátek bych chtěl upozornit na studii univerzity v Princetonu, která tvrdí, že Spojené státy jsou již dlouhodobě oligarchií. Tato studie byla dokonce zveřejněná v britských médiích, v BBC. A my jsme v sametové revoluci vybudovali prakticky systém, který je velmi podobný tomu, který mají ve Spojených státech, a ve vytvoření tohoto systému nám pomáhala spousta západních odborníků. Mimochodem tak, jako v Rusku po rozpadu Sovětského svazu, kde Mezinárodní měnový fond, harvardští profesoři, třeba Jeffry Sachs, Světová banka a další, kde v 90. letech také budovali takovýto systém, který tam mají dodnes. Takže je důležité se opravdu ptát, jestli máme demokracii.

A jestli bych se mohl ještě vrátit k této studii, tak oni se prostě ptají, jak se to projevuje, jak ve Spojených státech oligarchický systém funguje. A tato studie ukazuje, jak různé úzké zájmové skupiny lobbují politiky, aby schvalovali zákony, které především benefitují právě elitáře a velké korporace.

Kořeny korporátního fašismu jsou v propojení velkého byznysu, zájmů o rabování zemí, s politiky

Martina: A to, co jsi teď řekl, znamená, že když se vydáme na západ, tak narazíme na oligarchistický systém, a když se vydáme na východ, tak taky. Tak co sever a jih?

Radovan Dluhý-Smith: Řekl bych, že tento systém je globální, takže bych do toho zahrnul sever i jih. A tyto úzké zájmové skupiny potom získávají stále větší vliv v ekonomice, a hromadí stále větší bohatství. Není překvapením, že jedno procento lidí na světě vlastní víc než 50 procent bohatství lidí dohromady. Ve Spojených státech je to 10 procent, tedy 10 procent nejbohatších vlastní dvě třetiny bohatství lidí ve Spojených státech dohromady.

Ještě bych se vrátil k uvedené studii: Tyto úzké skupiny, tito elitáři, potom ovlivňují velkým způsobem média, která jsou velmi centralizovaná, a jsou skupována. A možná zde hraje velkou roli moc reklam, které zadávají tyto obrovské firmy, protože velké stanice bez nich nemohou fungovat, protože jim reklamy tvoří velké procento tržby. Onehdy jsem viděl velmi zajímavou reklamu, nebo kompilaci Pfizeru ve Spojených státech, kde to bylo nějakých takřka 20 až 30 různých reklam na různá sportovní klání, zdravotnictví, kulturní show a podobně.

Martina: Hotoví filantropové.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak.

Martina: Radovane Dluhý-Smithi, kde je ale hranice únosnosti této bitvy o pravdu? Protože, pokud budeme stále diskutovat o tom, že někdo pravdu nemá, a někdo ji má, aniž bychom ji v podstatě stále hledali, tak z toho hrozí velké nebezpečí. Protože pak to také vede k takovým závěrům, které také můžeme slýchat, že každý má přece svou pravdu, a podobně, takže se nakonec smysl této bitvy vytrácí. Řekni mi, kde je tedy únosnost, kde je hranice této bitvy? Je to třeba v okamžiku, kdy je člověk, který je jednou skupinou označen tak, že pravdu nemá, kriminalizován?

Radovan Dluhý-Smith: Tento systém, podle mého názoru, trošku funguje jako sněhová koule, která se nabaluje, když je mokrý sníh. Velmi dobře o tom psali britští profesoři Tombs a White, což jsou právníci, v knize Korporátní zločinec – myslím, že nebyla přeložena do češtiny, bohužel – Corporate Criminal, kde tento systém popisují jako korporátní fašismus. Je to systém, ve kterém se obchodní zájmy propojily s politikou, že tato symbióza je vlastně definicí korporátního fašismu. A moc dobře víme – ptáš se na hranice – kam korporátní fašismus přivedl Evropu ve 20. století – měli jsme tady dvě světové války – takže tato hranice může být opravdu až takhle žalostná.

Martina: A ty vidíš kořeny dvou světových válek v korporátním fašismu?

Radovan Dluhý-Smith: Určitě, obzvláště v té druhé. Právě v té knize ti dva britští profesoři popisují, jak americké firmy, evropští finančníci, podporovali právě Hitlera a německý průmysl. O tom existuje krásná kniha Wall Street Trilogy (u nás vyšlo jako Wall Street a bolševická revoluce), ve které Antony Sutton – tak nějak se jmenuje – který byl členem Hooverova institutu, ukazuje na odtajněných materiálech, bankovních převodech a tak dále, jak bez pomoci finančníků, a bez zapojení různých západních a amerických průmyslníků, by Lenin, Trockij, nevyhráli bolševickou revoluci, a pak to jde k fašistickému Německu, a tak dále. Takže bych kořeny viděl v propojení velkého byznysu, těchto obrovských zájmů o rabování zemí s politiky, kteří z toho potom mají obrovský vliv v rámci různých obchodních jednání, a tak dále.

Procento smrtnosti na chřipku je 0,1 procenta lidí starších šedesáti let. U covidu to bylo 0,01 až 0,001 procenta. Proč tedy lockdowny, roušky, vakcinace, když pro většinu lidí nebyl covid nebezpečný?

Martina: Radovane, pojďme se konkrétně podívat na realitu, a ukažme si jednotlivé věcné případy. Myslím, že je velmi dobré vrátit se zpátky ke covidu, přestože mnozí z vás, posluchačů, o tom nechtějí nic slyšet, ale myslím, že je to velmi dobrý příklad, protože si ještě dobře pamatujeme, co s námi dělaly informace, čemu jsme pod vlivem strachu byli ochotní uvěřit, jak to měnilo třeba naše chování, naše myšlení, nebo našich přátel, čemu jsme prostě byli ochotni sednout na špek, a jak jsme pak reagovali, když jsme se dozvěděli, že některé věci byly jinak. Myslím, že toto je dokonalá laboratoř – covid – takže proto bych se u něj chviličku zdržela. Řekni mi, jak to třeba bylo s obrovskou úmrtností, která se od začátku nad námi vznášela? Mě překvapil výsledek studie ze Stanfordu, který říká, že globální úmrtnost na covid 19 byla před vakcinací – pro věkovou kategorii mladších než 60 let – stejná, či menší než úmrtnost na chřipku. Znamená to, Radovane, že nám byl tvrzen úplný opak?

Radovan Dluhý-Smith: To je skvělý dotaz. Je to přesně, jak říkáš. Jde o studii publikovanou v roce 2022 vědci, vedenými stanfordským profesorem Johnem Ioannidisem. On tam právě nastudoval, nebo shromáždil data, myslím, z 31 zemí, a vypočítal, že průměrná infection fatality rate – což je, pro posluchače, smrtnost, čímž rozumíme počet zemřelých na danou nemoc, dělený počtem lidí touto nemocí nakažených – je přesně, jak říkáš, menší než chřipka. On tam uvádí statistiky, že procento smrtnosti na chřipku je nějakých 0,1 procenta, a on v tomto výzkumu zjistil, že u lidí mladších než 60 let byla smrtnost na covid 0,01, 0,001 procenta, to znamená, že u chřipky je to jeden z tisíce, a u covidu to byl jeden z deseti tisíc, ze sta tisíc z těch, kteří byli covidem nakaženi. Takže to je skvělá otázka, proč byly všechny lockdowny, proč všechna ta opatření, roušky, vakcinace, a tak dále, když pro naprostou většinu lidí na světě covid nebyl nebezpečný?

Martina: My víme, že nás vyděsili naši představitelé. Ale některé bych nepodezírala z toho, že sami vyděšení nebyli. Mě by zajímalo, kdo vyděsil je?

Radovan Dluhý-Smith: To se možná vracíme k první otázce. Ono to tak nějak utichlo. A na odpověď půjdu trošku oklikou, jestli můžu, Martino. Před covidem se dost probíraly skandály, panamské dokumenty o daňových rájích – nevím, jestli si vzpomínáš – a šlo o obrovskou korupci právě mezi politiky a byznysem. Tam se ztratily miliardy dolarů do daňových rájů, a byli do toho zapleteni jak politici, tak byznys. Takže to je, nebo může být jedna z odpovědí, že pro spoustu politiků, vládních představitelů, ale i nemocnic, to byla příležitost. Kdesi jsem četl, že výnosnost, nebo ziskovost nemocnic před covidem byla velice nízká, a pak přišel covid, a nemocnice najednou vykazovaly obrovské zisky, a tak dále.

Martina: Ale o tom spekuluješ.

Radovan Dluhý-Smith: Ne, to byl článek.

Martina: To, že vykazovaly zisky, to ano, protože dostávaly větší peníze za covidové lůžko a podobně. Ale spekuluješ o daňových rájích. Spojuješ věci, o kterých nevíš, jestli tam tato propojenost ve skutečnosti je.

Radovan Dluhý-Smith: Samozřejmě, panamské daňové ráje byly před covidem. Ale snažím se najít nějaké souvislosti, že možností výdělku, peněz, mohlo být to, že vládní představitelé, politici, začali podepisovat smlouvy, které podepisovat nemuseli.

Od roku 2022, kdy skončil covid, máme v Evropě problém s nadměrnými úmrtími, která většinou s covidem nesouvisela

Martina: Dobrá. My jsme zmínili studii ze Stanfordu, a mnozí teď namítnou: „Jedna studie jaro nedělá. Určitě jich bylo více, a určitě některé tvrdily něco jiného.“ Je to tak? Byly studie, které podporovaly teorii, že smrtnost i u lidí pod 60 let – což tedy zdůrazňuji – v kategorii mladších 60 let, byla tak obrovská, jak nám říkali. A je vůbec možné, aby se statistiky takto rozcházely, když jde o čísla?

Radovan Dluhý-Smith: Tak asi ano, asi se rozcházely. Je pravdou, že dnes různé země právě úmrtí na covid přepočítávají, takže se možná za nějakých pět, deset let dozvíme, že úmrtí na covid nebylo takové, jak udávala čísla. Navíc, od roku 22, kdy skončil covid, máme problém s nadměrnými úmrtími. To je další problém, a podle spousty mainstreamových článků tato nadměrná úmrtí neměla z velké části co dělat s covidem. Takže i to je téma, protože například ještě koncem roku 2023 spoustu zemí v Evropě, například Finsko, Irsko, Kypr, Holandsko, Lucembursko, Německo, Rakousko, mělo nadúmrtnost větší než 10 procent.

Martina: Nadúmrtnost v jaké souvislosti?

Radovan Dluhý-Smith: Eurostat dělal průměr úmrtnosti mezi rokem 2016 a 2019, a úmrtnost, o které mluvíme, je vyšší než v tomto období.

Martina: A to se přisuzuje čemu?

Radovan Dluhý-Smith: O tom jsou různé dohady.

Martina: To se vlastně nepřisuzuje ničemu.

Radovan Dluhý-Smith: To se nepřisuzuje ničemu, ano.

Martina: Dokonce se vytáhl starý název „syndrom náhlého úmrtí dospělých“. Já našim posluchačům doporučuji, aby si v této souvislosti poslechli rozhovor s paní kardioložkou Gandalovičovou, která se do těchto otázek vrhá velmi srdnatě.

Radovan Dluhý-Smith: Jestli ještě můžu, Martino, ohledně toho, čemu se to ještě přisuzuje, a to je dobré zmínit, že to bylo téma dlouhého covidu, tedy, že se to dost přisuzovalo tomu, že to je něco jako dlouhý covid. Ale teď máme několik studií, které ukazují, že dlouhý covid, nemoci a různé příznaky, kterými lidé trpěli poslední asi dva roky, neměly vůbec co do činění s covidem, ale že to byly další nemoci, včetně chřipky.

Martina: Autor tohoto článku, nebo této studie tvrdí, že by termín „dlouhý covid“ měl být přehodnocen: Pan doktor John Gerrard, hlavní hygienik Queenslandu, konkrétně řekl – a to je důležité, a chci, aby to bylo jasné – že: „Příznaky, které někteří pacienti popsali po prodělání covid-19, jsou skutečné, a věříme, že jsou skutečné. Říkáme, že výskyt těchto příznaků není u covid-19 větší než u jiných respiračních virů a že používání termínu „dlouhý covid“ je zavádějící, a věřím, že škodlivé.“ Takže to není, abychom teď lidem, kteří byli opravdu půl roku úplně marní, říkali: „No, to jste si vymysleli.“ Není to tak, víme to. Ale pravděpodobně by takto byli paralyzováni třeba i po pořádné těžké chřipce.

Ale teď se vrátím: Někteří byli totiž přece jenom mimo kondici po vakcinaci. A pokud se přikloníme ke studii ze Stanfordu, že globální úmrtnost na covid-19 byla pro věkovou kategorii lidí mladších 60 let – použiji ve spojitosti s úmrtím hrozný termín, ale řekněme zanedbatelná – nebo úplně stejná, jako u jiných respiračních onemocnění, tak by z toho vyplývalo, že vakcinace pro tyto kategorie lidí vůbec nebyla nutná. A už vůbec nebyla nutná třeba u dětí. Na co jsi v této souvislosti narazil ve svých pramenech, které stále studuješ?

Radovan Dluhý-Smith: Zase, před covidem byla spousta studií o tom, jak důležitá je přirozená imunita, a všichni jsme věděli, a ve výzkumech se psalo, že to je to, co nás v mnoha případech ochrání od nemoci. A najednou, jako kdyby s covidem přirozená imunita přestala fungovat, tedy něco, co tady máme tisíce, desetitisíce let. Bylo zarážející, že jsme najednou přestali používat tento nástroj přirozené imunity, a místo toho, aby vlády přirozenou imunitu lidí posilovaly, tak naopak bylo zvláštní, že zaváděly opatření, které přirozené imunitě škodily. Třeba roušky, nebo lockdowny.

Už před covidem existovalo tolik studií, že roušky nejsou účinné, že nemůžou zabránit šíření viru. A bohužel se tato doporučení z různých studií – a nebylo jich málo, sám jsem jich četl několik, třeba od americké CDC – nyní potvrzují. A já věřím, že pokud budeme mít nějakou budoucí pandemii – v uvozovkách – tak nás nebudou vládní představitelé znova nutit do roušek. Protože za několik posledních měsíců vyšly dvě důležité studie: Jedna je od velmi prestižní Kochovské společnosti, a pak nedávná, rozsáhlá metastudie, publikovaná v britském lékařském časopisu BMJ, a obě tyto studie jasně prokázaly, že roušky proti covidu nefungují, že nemají strategicky významný vliv na zabránění šíření infekce.

Nošení roušek proti covidu nechránilo, a naopak jsou škodlivé. Podporují vznik plísní kandida auris. Fauci nejdříve říkal, že nemají smysl, a pak tvrdil, že mají.

Martina: Takže další mystifikace?

Radovan Dluhý-Smith: Další mystifikace, ano.

Martina: Která akorát ještě snižovala naši imunitu.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak. Roušky naopak škodily. Teď se často mluví o plísni kandida auris, a přicházejí různé články a studie o tom, že právě kandida auris plísně mohou být vyvolány nošením roušek. Ale ještě se vrátím na začátek pandemie. Známý Anthony Fauci z Národního ústavu zdraví na začátku pandemie v několika rozhovorech říkal, že roušky nezabrání šíření infekce, covidu, nebo Sars-Cov-2, a najednou během pandemie několikrát změnil názor. To je přinejmenším zvláštní.

Martina: Když už jsme u mystifikací, tak já mám dosud v paměti mediální titulky, že vakcíny proti covidu zachránily desítky miliónů lidí. Kdysi byl seriál, True or False, tak se teď ptám: Pravda, nebo lež? Zachránily vakcíny desítky miliónů lidí nad 60 let?

Radovan Dluhý-Smith: Na to je velmi těžké odpovědět. Pokud se budeme řídit velmi váženou studií stanfordských profesorů, že globální smrtnost na covid byla před vakcinací nižší než chřipka, tak koho tyto vakcíny chránily, nebo zachránily?

Martina: Nad 60 let.

Radovan Dluhý-Smith: Možná nad 60 let.

Martina: Desítky miliónů?

Radovan Dluhý-Smith: Spíš bych chtěl upozornit na to, o čem se velmi málo mluví, že když máte nežádoucí účinky, nebo podezření na nežádoucí účinky, tak je hlásíte do různých systémů – ve Spojených státech je to systém VAERS, ve Velké Británii je to Yellow Card, v Evropské unii EudraVigilance – a ve všech těchto systémech se objevuje dohromady několik miliónů podezření na nežádoucí účinky. Je tam takřka několik desítek tisíc úmrtí – když dám tyto tři systémy dohromady – a prakticky nikdo to neřeší.

Takže já bych to spíš otočil, a ještě bych připomenul jednu studii, která byla zase před covidem, a to studie Harvardské univerzity, která mluvila o tom, že se ve VAERSU zachytí jenom jedno procento nežádoucích účinků. V Evropě to je podle studie 10 procent. Tak si ta čísla vynásobte deseti, takže to není třeba deset tisíc nahlášených úmrtí, ale sto tisíc, a není to třeba deset miliónů nežádoucích účinků, ale krát deset, takže jsme najednou v úplně jiném čísle.

A ještě bych chtěl upozornit na článek v Guardianu – mně tady naskakují myšlenky – bývalé ministryně zdravotnictví Velké Británie, kde ona říká, že už jenom, když po vakcinaci naskočí pár desítek, pár stovek nežádoucích účinků po vakcinaci, tak už by se to mělo zastavit, a mělo by se to zkoumat, jestli náhodou dané vakcíny nejsou potenciálně ještě škodlivější. Stalo se něco takového? Bohužel ne. Nežádoucí účinky narůstaly, a očkovalo se, bohužel, a to i přesto, že to nebylo potřeba.

Studie z roku 2023 potvrdily spike protein v krvi a orgánech očkovaných proti covidu mRNA vakcínou, a to měsíce po očkování. Spike protein poškozuje buňky a může být nebezpečný pro DNA.

Martina: Já posluchače ujistím, že těmto dezinformacím, kterým se dnes v našem rozhovoru, i v dalších dílech, podíváme na zoubek, bude mnohem více. Ale teď ještě poslední otázka ke covidu: Důležité zjištění je – jakkoli jsme byli ubezpečováni, že očkování proti covidu je bezpečné – že například dárci krve ve Spojených státech, jsou nyní před každým odběrem dotazování, zda jsou očkováni vakcínou proti covidu-19, a v České republice jsou rovnou upozorněni, že do určité doby po očkování nemohou krev darovat. A to přesto, že jsme byli ujišťováni, že tato látka zůstává v místě vpichu, v těle nezůstávají žádná rezidua a podobně. A teď mám otázku, na kterou neznám odpověď: Je to běžné i u jiných očkování, že nemůžeš darovat krev, když jsi před tím absolvoval očkování třeba proti tetanu? Nebo je takovéto specifikum právě u covidu?

Radovan Dluhý-Smith: Já na to také nemám přesnou odpověď – nevím. To, co zmiňuješ, je požadavek Červeného kříže, který je hlavní organizací, která ve Spojených státech toto dárcovství poskytuje. Je to zarážející. Ale když se podíváme na studie, tak rekce Červeného kříže není překvapující. Protože v roce 2023 bylo publikováno hned několik studií, které potvrdily přítomnost spike proteinu v krvi, v lidských orgánech, a světe div se, nejenom po dobu jednoho, ale více měsíců po očkování. Je to například studie univerzity v Kodani, nebo studie italských vědců, či Harvardské lékařské školy. Třeba oceňovaný Salk Institute napsal, že samotný spike protein, podle vědců, může být pro lidský organismus velmi nebezpečný. Například narušuje opravné mechanismy DNA, nebo poškozuje buňky. Takže se vůbec rozhodnutí Červeného kříže nedivím.

A zase, podle mého názoru, se musíme ptát: Je to nedostatek kompetencí, nebo je za tím něco dalšího? Byl zveřejněn dokument amerického FDA, týkající se vakcíny společnosti Pfizer, a ten prozradil, že americká FDA měla hned od začátku vakcinační kampaně informace, že spike protein u této mRNA vakcíny nezůstává v místě vpichu. To byly protokoly, o kterých FDA věděla. Takže proč říkali, že zůstává na místě vpichu, když samotný dokument Pfizeru během testování zjistil, že u laboratorních myší doputoval do sleziny, vaječníků, do jater, a to několik dní po vakcinaci? Takže je to opravdu zarážející.

Martina: Takže, jaký je závěr? K čemu můžeme na základě nových vědeckých poznatků konkrétně ohledně očkování dojít? Byl to experiment na lidech? Nebo to přehnáním?

Radovan Dluhý-Smith: Martino, vypadá to tak. Když zůstaneme u vakcín, tak ty se dříve testovaly na zvířatech x let, pět až deset let. Pak se pomaličku přešlo na kontrolované studie testování u lidí. A k tomu v tomto případě prakticky vůbec nedošlo. V tomto případě probíhalo testování na lidech v přímém přenosu během vakcinační kampaně, která začala v roce 2021. Takže asi spekuluji, ale vypadá to – podle různých faktických informací – že tomu tak může být.

Martina: V každém případě, ta nechuť tyto věci zpětně ověřovat, a zasazovat do rámce nových poznatků, je přinejmenším podezřelá. A myslím, že pro nás pro všechny by tento okamžik měl být skutečně trenažérem. Covid by se měl stát trenažérem na to, abychom si všichni uvědomili, jak reagujeme pod tlakem, jak pod tlakem strachu můžeme začít jednat iracionálně, jak můžeme být, pod tlakem strachu, manipulovatelní. To myslím, že je pro nás škola, která měla sice velmi drahé školné – pro mnohé – ale pro nás do budoucna být jakýmsi mementem.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak. Říkáš to moc hezky. Ale bohužel, covid se jako kdyby neustále vrací, a není minulostí, není to úplně uzavřené. Nedávno jsem v Lidových novinách četl tvrzení profesora Hořejšího o pandemii a covidu-19, a opravdu jsem se nestačil divit. Naštěstí se našli tací – třeba doktor Čížek, nebo doktor z Palackého univerzity, kteří mu na jeho – podle mého názoru, nebo podle studií mylná tvrzení – odpověděli. Takže je to něco, s čím, zdá se, neustále pracujeme, a jsou mezi námi tací, kteří neustále omílají nepravdy a dezinformace, které se na nás během covidu valily.

Martina: A které jsou opravdu vědecky vyvrácené.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak.

Martina: A ještě jedna věc mě stále nutí býti ve střehu vůči informacím, které jsme dostávali, a to, jak covid skončil opravdu ze dne na den.

Radovan Dluhý-Smith: Válkou na Ukrajině.

Martina: Nechci to používat jako špatný vtip, ale tak to bylo. Prostě do tří dnů po něm nebylo téměř ani vidu, ani slechu.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak. Když jste sledovali články v mainstreamových médiích, tak najednou covid nebyl.

Martina: A v dalším díle se budeme věnovat dalším dezinformacím, které se vzápětí na to ukázaly býti poměrně relevantními informacemi.

Martina: Paní doktorko všimla jsem si, že Evropská léková agentura dala zelenou vakcinování dětí od 5 do 11 let už na konci listopadu roku 2021, ovšem výsledky analýzy, na jejíchž základě povolila očkovat děti, nezveřejnila, pouze na svých stránkách uvedla, že data budou zveřejněna později. A o nějakou dobu, o rok později, v listopadu 22, vydala Česká vakcinologická společnost novou verzi doporučení vakcinace u dětí od šesti měsíců vakcínou Comirnaty. Autorem doporučení je profesor Chlíbek, a pravděpodobně se na něm podíleli i někteří další členové předsednictva České vakcinologické společnosti, a doporučení opět neobsahuje seznam publikací, ze kterých autoři vycházeli. To znamená, že my jsme se i v případě očkování dětí vydali k medicíně založené na víře, protože Evropská léková agentura nám neřekne, z čeho vychází, Česká vakcinologická společnost nám neřekne, z čeho vychází. Takže my sebereme půlroční děti, a jdeme očkovat?

Jana Gandalovičová: Je to tak. My jsme psali, apelovali na všechny tyto věci, které říkáte. Psali jsme všude možně, i jiným společnostem v rámci České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, a nedostali jsme vlastně žádnou odpověď.

Martina: Nedostali jste žádnou odpověď? Vůbec s vámi nekomunikují?

Jana Gandalovičová: Ne? Je to…

Martina: Kam by přišli, kdyby odpovídali všem lékařům na jejich dotazy.

Jana Gandalovičová: Proto jsme aspoň dělali to, že působíme tak, že se snažíme psát různé články, analýzy, včetně doporučení kolem dětí. Nedávno jsme analyzovali, kdo tady očkuje děti, a kolik dětí je naočkováno, a došli jsme k docela zajímavým skutečnostem. Zase to bylo v rámci publikace SMÍŠ s paní doktorkou Krátkou, s Tomášem Fürstem, kdy jsme zjistili, že očkovaných dětí je u nás poměrně málo a že skutečně rodiče – možná že to je i efekt toho, že se snažíme mluvit, mluvit, mluvit – přeci jenom s něčím takovým váhají, a to je dobře. Očkovalo se hlavně v centrech – takže to je další poznatek.

Ale když jsme u dětí, tak pro mě očkování dětí genetickými vakcínami skončilo už velmi dávno, a to, když víceméně vešel ve známost případ holčičky Maddie de Garay, což byla dvanáctiletá holčička. To byla studie -náctiletých mladších dětí, kdy tam bylo v aktivním rameni tisíc dětí, a v neaktivním také tisíc. To znamená, že jenom tisíc dětí dostalo vakcínu, a tisíc nedostalo. To znamená, že to byla nevelká studie, na jejímž základě se začaly očkovat děti celosvětově. A mezi těmito tisíci dětmi byla tato dvanáctiletá, zcela zdravá holčička, která po druhé dávce prodělala opravdu debilitující, nežádoucí účinek, hlavně neurologický, a doposud je upoutána na vozík. Má ochrnutý žaludek, je živena nasogastrickou sondou, má spoustu jiných potíží. A ti výzkumníci pro schvalovací orgán reportovali tento nežádoucí účinek jako funkční střevní bolest. To je lhaní. Tomu se nedá říct jinak než bohapusté lhaní, protože funkční střevní bolest je něco takového, že někdo má chvíli průjem nebo zácpu, a nemá nikde žádný nález. Ale tato holčička je doživotně postižena, a je to snaha zamést to pod koberec. Pokud se vyskytne takový nežádoucí účinek, tak v tu chvíli měla být stopka vakcinování dětí, moratorium, než se zjistí, o co jde, a než si řekneme, co budeme dělat dál: Koho budeme očkovat, jaká jsou rizika, a jaký je benefit. Prostě dřív se léčilo individuálně: Risk – benefit. Já, když mám pacienta, tak možností, jak ho budu léčit, je několik, a zvažuji na základě jiných věcí, že tento člověk je takový, tento takový, tento má takový nález, tento ještě jiný, komorbiditu takovou a takovou. Prostě toto je „one size fits all“, jediná možnost, a všechny naočkovat je i proti zdravému selskému rozumu.

Vakcínu proti covidu podávanou v sociálních zařízeních někteří fragilní stařečkové nepřežili a umírali. Mnozí lidé odešli z medicíny, protože se na tom nechtěli podílet.

Martina: Umím si představit, že mnozí teď budou namítat: „Dobře, ale třeba to očkování několika miliónům lidí zachránilo život. Takže pár tisíc lidí – my jsme tady říkali trošku jiná čísla, ale dobře – mělo zdravotní potíže, nebo nějaké následky, a pár set jich zemřelo. Ale přesto všechno, když vezmeme lidi, kterým to možná zachránilo život, tak to je přece benefit.“ Jak vnímáte tuto argumentaci?

Jana Gandalovičová: Tato argumentace je tady od začátku. Ale nemá, jak jsem pak říkala, přesnou oporu v číslech. Poslední studie, které přicházejí ohledně očkování opakovaného co půl roku, se shodují, že nějaká ochrana je tak strašně krátká, že nedokáže žádným způsobem ospravedlnit to, aby probíhalo takovéto skutečně masivní očkování, které probíhá neustále. Já si myslím, že tyto argumenty, že porovnáváme něco, pro co nemáme data, a myslím, že selhání této vakcíny bylo jasné hned. V případě boosteru stejně všichni, až na výjimky, omicron prodělali. To znamená, že tady už vlastně není o ničem co říci. To bylo selhání u průlomové infekce, kdy jste byl navakcinován, a chytnete omicron, stejně jste chytli tuto variantu. A to pokračuje dál.

Takže si myslím, že jestli někde mělo smysl očkovat, tak to nebyli ani fragilní stařečkové v sociálních zařízeních. Tam mám kolegy, kteří tam pracovali, a podávají svědectví, že pokud tito lidé byli opravdu fragilní, tak třeba ani tuto vakcínu nepřežili – umírali. A jsou takoví, kteří odešli z medicíny, protože se na něčem takovém nechtěli dál podílet. A jsou to lidé, kteří byli na významných postech, byli primáři, plánovali tady geriatrickou péči, a odešli, když byli tohoto svědky. Jestli to někde mělo smysl, tak to skutečně byla riziková skupina, která tady byla, to znamená lidé obézní, lidé s komorbiditami ve smyslu metabolického syndromu, to znamená ischemické choroby srdeční, hypertenze, diabetu. Lidé, kteří skutečně měli velkou nadváhu. A nebyli to osmdesátiletí stařečkové, ale klidně to byli čtyřicetiletí, nebo i mladší, pokud měli takovýto rizikový profil.

A tehdy – to bylo v období, kdy tady řádila delta, což byla varianta, která nebyla hezká – tak místo toho, abychom přemlouvali tyto rizikové lidi, nebo abychom o nich víc věděli, abychom instruovali a povolili praktikům dávat léky, o kterých jsme věděli, že už budou a že u těchto lidí mají třeba antikolagulanci, nebo určité procesy, protokoly léčby, které tady navrhl pan profesor Thon, nebo profesor Beran – tak to tady vlastně neexistovalo. A v této době místo toho, abychom tyto pacienty aktivně vyhledávali, a dali jim včasnou přednemocniční, a nemocniční léčbu, tak jsme honili mladé lidi na nádraží, abychom je naočkovali, tedy nerizikové lidi, a děti, kteří už často covid prodělali. Toto považuji za největší selhání. Takže pokud i třeba bylo nějaké úmrtí těchto lidí, tak to bylo i na vrub toho, že jsme je neuměli dobře vyhledávat. A měli jsme tady mechanismy, tento profil už byl tehdy úplně jasný, a nedokázali jsme to.

Martina: Z „Tečky“ se stal hit, a vlastně jediná náplast na vyřešení koronavirové krize. Vy jste řekla: „Toto vidím jako selhání“. Selhání koho? Protože to bylo napříč světem. Selhali politici? Protože se z vědy a medicíny stalo politikum? Selhali lékaři? Selhala média? Selhaly farmaceutické firmy? My jsme se bavily o tom, že ani peníze nikomu, kdo zemřel, nebo má následky, nepomohou. Určitě ani nepomůže ukázat na viníka. Ale já mám pocit, že by mě to v tuto chvíli možná aspoň zajímalo. Jak to vidíte vy?

Jana Gandalovičová: Myslím, že selhala celá tato plejáda, kterou jste vyjmenovala, snad kromě farmaceutických firem. Ty dosáhly toho, čeho chtěly.

Martina: Co si předsevzaly.

Jana Gandalovičová: Co si předsevzaly – mají enormní zisky. Ale ony dosáhly i toho, že jsou beztrestné. Tyto firmy, hlavně firma Pfizer, celosvětově nenesou žádnou právní odpovědnost za to, co se děje. Toto je víc, než si může firma přát – není zodpovědná za to, co se děje.

Martina: A co lékaři? A vědci? Vy jste řekla, že někteří vědci a lékaři, kteří se podepsali pod jisté studie, by měli vrátit diplom. Myslíte, že šlo většinou o omyly? Že je šance, že se, řekněme, zmýlili, nebo že nasedli na určitou propagandu? Nebo si myslíte, že to byl u mnohých i záměr, vedený ne příliš čistými a čestnými pohnutkami?

Jana Gandalovičová: To o vrácení diplomu jsem skutečně použila u Maddie de Garay, protože mě to lidsky pobouřilo. Člověk ví, jak tyto studie probíhají, přeci jenom jsem se nějakých studií účastnila, a takovéto inflagrantní lhaní u zdravého dítěte, to si nedovedu představit, že by mi moje svědomí dovolilo v tomto dál žít. Ta rodina se snažila tomu šéfovi, odpovědnému lékaři, volat, ale nikdy se mu nedovolali. Oni skutečně dostali slyšení, až když tehdy americký senátor Ron Johnson udělal slyšení v Senátu. Tam poprvé dostali hlas, aby mohli zakřičet: „My jsme tady!“ Víme, jak Amerika dokáže být v tomto velmi tvrdá. Takže tato rodina si všechno platila sama, veškerou léčbu této holčičky, a zastání se jim dostává až teď, kdy je začal zastupovat ten samý právník, který vyhrál nad firmou Pfizer ve sporu o získání všech dokumentů, které měly 50 let ležet ladem.

Ale jinak, když se podíváme na analýzu, kdo se účastnil schvalovací studie firmy Pfizer, tak 84 procent lékařů, kteří se toho účastnili, mají konflikt zájmu s firmou Pfizer. Tak si myslím, že toto mluví samo za sebe. A zbytek těch lékařů? Náš problém je, že medicína je tak super specializovaná, že skutečně máme tendenci spíš věřit doporučením, nevrtat se v tom, věřit kolegům. Ale tady bylo od začátku něco v nepořádku. Od začátku se úplně zapomnělo na základy medicíny. Byť nejsem nově vzdělaná v imunologii – ale před x lety jsem studovala – a věděli jsme, že pokud někdo nemoc prodělá, tak je proti ní chráněn. A pokud mi někdo řekne, že je fajn se jít tři neděle po nemoci očkovat, tak to mně hlava nebere. Když máme někoho přeočkovávat, tak nabíráme protilátky, a když má dostatek protilátek, tak se neočkuje, protože si skutečně může spíš ublížit, než cokoliv jiného. A tady nic neplatilo. Od začátku tady nic z toho, na co jsme byli zvyklí v letité medicínské praxi, neplatilo.

A mně se zdráhalo takto přímo tomu skutečně věřit natolik, že bych úplně zapomněla, co dělám dvacet, třicet let. Já nechci na někoho ukazovat prstem, ale to, že tady je víra v kolegy – na tom medicína trošku založená byla. A obrázky z nemocnic byly samozřejmě složité. Lidé přijížděli v tak těžkém stavu, že často opravdu skončili na plicních ventilacích s velmi rizikovým průběhem. Ale my jsme se tady vzdali přednemocniční péče, přednemocniční triáže, používání léků, které se mohly používat. A kdokoliv se ohradil proti tomu jednomu jedinému svatému grálu, vůči tomu, že nás z této situace vyvede jedině očkování, tak okamžitě dostal přes prsty. To je to nejhorší.

Je šílené, že někteří kolegové nechtěli ošetřovat neočkované pacienty, a byly jim rušeny naplánované operace. Styděla jsem se za lékařský stav.

Martina: Pravdou je, že třeba i vyzkoušení některých léků, jako byl Isoprinosine, Ivermectin, bylo vystavováno posměchu. Vím, že nám z televize rozmlouvali i zakoupení oxymetrů, a podobně. Vlastně jakékoli informace, které by mohly předejít těžkému stavu, byly vystaveny posměchu. Tak tomu bylo i u vitamínu D, u kterého bylo dobré ho v tu chvíli nadužívat. Vy, jako lékařka, měla jste v té době nějakou instituci, které byste věřila? Bylo se tady vůbec o co opřít? Nebo jste se jenom sdružovali – pár lékařů – kteří měli otázky „předčasně vyspělých mladíků“ – jak by řekl Jiří Menzel ve svém slavném filmu?

Jana Gandalovičová: Člověk znal tyto autority už z minulosti, takže mě zesměšňování, a dehonestování lidí, kteří měli už opravdu něco za sebou, byli učiteli řady nyní renomovaných vakcinologů, nijak neovlivnilo. A to byli lidé, na které jsme se začali obracet, a začali se ptát. A když jsme viděli, že také mají v očích určité otazníky a že by věci dělali jinak, tak se bylo o co částečně opřít. Byli tady jak profesor Beran, tak profesor Thon, který přišel brzy s velmi dobrým protokolem léčby. Profesor Thon je opravdu velmi uznávaný vědec za hranicemi České republiky, který publikuje v impaktovaných časopisech, dodělává studie – je to nezpochybnitelná autorita. A on se také málem dostal na seznam nežádoucích. A to je člověk, který dělá v praxi. Nebo náš nestor imunologie pan doktor Svoboda, který jasně popisuje, co vídá. A to byli lidé, ke kterým se člověk začal obracet, protože hledal odpovědi na své otázky.

A já jsem otázky měla velmi brzo, protože jsem viděla mladé sportovce, kteří covid přivezli i ze zahraničí, jak byli na různých soustředěních, takže si to tam tito mladí lidé předali mezi sebou, a byli společensky velmi nuceni se očkovat. A já jsem najednou viděla, jak a s čím přicházejí. Vzpomenu si na případ chlapce, mladého hokejisty, který měl rozjednané zahraniční angažmá, a nikam neodjel, protože se po této vakcíně rozsypal, celá jeho imunita šla někam – měl reaktivaci řady procesů, zcela ztratil výkonnost. A nebyl jediný. Já jsem takto viděla opravdu hodně případů, že jsem si říkala, že tohle přece nemůže být normální. Proč tady nutí lidi, kteří prodělali onemocnění, aby se očkovali?

A vedle toho začali dál přicházet další lidé, a stačilo poslouchat. Já si často s kolegy, se kterými máme podobný názor, říkám, že to ostatní kolegové musí vidět. Ale kdy jsem se určitě trošku styděla za lékařský stav, bylo v situacích, kdy někteří kolegové nechtěli ošetřovat neočkované. To mi přišlo jako jedno ze selhání lékařského stavu. Přišlo mi to úplně šílené. A také mi přišlo šílené jim rušit různé elektivní výkony, protože jsou neočkovaní, i ty, které už byly naplánovány. I ty jim byly rušeny. To mi přišlo vůbec nevhodné lékařského stavu. Byla to hrozně těžká doba. Já myslím, že nás stejně čeká, že si o tom budeme muset popovídat.

Lidé byli tak vyděšeni, že přišli do ambulance, a jako první mi ukazovali očkovací průkaz. A já jsem říkala: „Ale mě nezajímá průkaz. Mě zajímá, jak vám je. Je vám dobře? Nebo je vám špatně?“ V té době toto byla number one informace, číslo jedna: „Jste naočkován? Neočkován?“ Teď jsme ve stádiu, kdy mám pacienty, kteří přijdou, protože začali srdečně selhávat, mají přístroje na srdeční selhávání, nejsou staří – 40, 50 let. A já tam vůbec nemám údaje o tom, jestli byli očkováni. Tak se jich zeptám. „Jste očkovaní?“ A oni: „Ano. Mám v sobě tři dávky.“ Zeptám se: „Kdy jste začali mít problémy?“ Odpověď? „Do očkování jsem byl zdráv.“

Martina: Vy jste řekla: „Byla to těžká doba. Mnohé instituce, mnozí jedinci selhali.“ Ale to vypadá, jakože je dokonáno, protože, jak jste sama říkala, nevidíte tendenci, ani u našich vrcholných lékařských institucí, se z toho poučit, a vůbec hledat informace, ze kterých by se mohli poučit. Řekněte mi: Třeba Česká lékařská komora – selhala? Dá se to tak říci? A selhává stále? Mají máslo na hlavě? Třeba její předseda pan Kubek? Jestli vás nutím do něčeho, co by vám mohlo dělat potíže, tak klidně necháme významnou pauzu.

Jana Gandalovičová: Myslím, že samozřejmě ano. Já už jsem ze začátku strašně protestovala proti tomu, jakým způsobem jsme, jak lékařský stav, vystupovali – skutečně přilévání do ohně paniky a strašení. To nebylo na místě. I v době, kdy jsme třeba měli obavy, tak si pamatuji, že na mě velmi dobře zapůsobil – v nejhorší době, kdy tady řádila delta – pan primář Černý, který velmi klidným hlasem říkal: „Zvládneme to. Přeskupíme tady toto…“ Byli osobnosti, které očividně zvládaly situaci dobře.

Ale gró, a prezident pan doktor Kubek, se na tom velmi aktivně podílel. A časopis Tempus Medicorum – což je náš lékařský časopis, který dostáváme všichni do schránky – byl plný invektiv vůči všem lékařům, kteří se snažili zbrzdit situaci, a nějakým způsobem upozornit, že by to třeba celé mohlo být jinak. A tento časopis byl najednou naopak plný nelékařů, kteří adorovali pana prezidenta Kubka, a dehonestovali tyto lékaře, ať už to byl pan docent Žaloudík – tehdy senátor – který už byl půl roku zticha. Tak i on to dostal. A profesor Pirk, docent Šmucler, – těchto lékařů bylo víc, kteří stále za něco dostávali. A Česká lékařská komora dál pokračuje v tom, že takto je to v pořádku, a nijak nerozporuje, jakým způsobem je u nás přistupováno k dalšímu očkování. Ba bych řekla, že je bohužel na stejné lodi, jako pan ministr Válek, a jede to, že to je strašně fajn a že nás to tady zachrání.

My nejsme schopni tuto debatu vyprovokovat. Byl tady jeden počin, který měl spustit nějakou debatu, který se jmenoval Coronaduel, kdy byli víceméně pozváni i lidé – a teď to řeknu nehezky – z druhého břehu, to znamená ministerského, mainstreamového, z proočkovací části, abychom mezi sebou byli schopni diskutovat. Ale tyto židle zůstaly prázdné. Byli jsme tam jenom my.

Vůbec neexistovala přednemocniční péče, takže lidé přijížděli do nemocnic v tak těžkém stavu, že kolikrát nezbylo nic jiného, než je uvést do umělého spánku

Martina: Mluvíte o jiném případu, nebo o vašem vystoupení v Poslanecké sněmovně?

Jana Gandalovičová: Ne, to bylo ještě před. To je něco jiného. Bylo to dobře naplánováno, dělal to pan doktor Havrda, který to zorganizoval do hotelu Don Giovanni. Bylo to pro odborníky, a na dané téma tam měl být vždycky jeden za naši – řeknu to nehezky, nemám to ráda – antivaxerskou scénu. I když já bych používala freevaxerskou, nebo spíš doktoři, kteří mají pochybnosti o tom, zda zrovna očkování proti covidu je tak přínosné, jak tvrdí druhá strana.

Martina: A preferují individuální přístup, řekněme.

Jana Gandalovičová: Přesně tak. A nikdo nepřišel – nikdo. Kontaktovali jsme pana ministra Válka s tím, aby dodal experty. Chtěli jsme pana profesory Chlíbka, Prymulu, paní doktorku, nebo docentku Vašákovou, kohokoliv, pana profesora Hořejšího. Ale nikdo z nich nenašel tu odvahu. Prostě nikdo nepřišel.

Martina: Takže není s kým, a není o čem.

Jana Gandalovičová: Není s kým debatovat.

Martina: Já jsem tady zmínila, že jste v loňském roce vystoupila v Poslanecké sněmovně. Měla jste přednášku „Nežádoucí účinky očkování mRNA vakcínami v kardiologii prokázané i potenciální.“ Jaká byla reakce na vaši přednášku?

Jana Gandalovičová: Myslíte v odborných kruzích, nebo mezi…

Martina: …i mezi politiky. Protože tyto postupy se staly politikem. Takže i v odborných kruzích, i v politických.

Jana Gandalovičová: Tato přednáška byla tehdy ohrožena, protože tady byla velká akce ze strany iniciativy Sníh, respektive pana profesora Hela, který začal psát veškerým zodpovědným, nebo odpovědným politikům, že je nežádoucí, aby antivaxeři vystupovali na půdě Poslanecké sněmovny, a že by tato konference měla být zakázána.

Martina: To zní odborně a demokraticky.

Jana Gandalovičová: Ta samozřejmě proběhla, ale původně tam mělo dojít k tomu, že bychom tam byli poprvé v nějakém smíšeném složení – že se zúčastní, přislíbil tehdy pan profesor Prymula. Já jsem se docela těšila, protože jsem měla jasné, konkrétní dotazy, ale zase jsme si tam povídali jen sami mezi sebou, a naopak se z nás ještě stali přívrženci SPD, protože tento seminář organizoval pan doktor Zlínský, a já jsem pana doktora Zlínského brala jako kolegu, a až na druhém místě jako straníka. A pan doktor byl i na Coronaduelu, kde ho to zaujalo, a zajímalo ho to, protože měl také spoustu otázek. Myslím, že to byl velmi dobrý seminář, jenom jsme si znovu povídali mezi sebou. Jediný, kdo měl tu odvahu přijít do pléna, byl pan profesor Hořejší, který tam deklamoval, kolik jsme zachránili životů.

Na jeho reakci hezky reagoval můj kolega, pan doktor Emil Berta, který je intenzivista a který poukázal na to, o čem jsme se tady trošku bavili, tedy že vlastně neexistovala přednemocniční péče, že lidé přijížděli do nemocnic v tak těžkém stavu, že kolikrát nezbylo nic jiného, než je uvést do umělého spánku. Tedy že nebylo nic před tím. Lidé byli doma s informací: Vezměte si paralen, a až budete dušní, zavolejte záchranku. Ale my víme, kdyby lidé měli oxymetry – protože lidé nevnímají klesání saturace kyslíkem, a vnímají ji až jako dušnost, když saturace klesne k 60, 70, a v tomto stavu jeli do nemocnic. To jsou z jejich strany strašně zavádějící informace, a nefér informace, protože oni nereflektují naši připomínku, že se tady zavčas neléčilo.

Je v pořádku očkovat těhotné ženy genetickou mRNA vakcínou, která se navíc dostává do mateřského mléka? Je v pořádku kojit tímto mlékem novorozence?

Martina: Zlí jazykové tvrdí, že pokud vláda může porušit zákony kvůli mimořádné situaci, tak na příště udělá všechno pro to, aby mohla vytvořit mimořádnou situaci. A proto otázka do budoucna: Paní doktorko Jano Gandalovičová, jak se proti možným manipulacím, polopravdám – nebo jak jsme si řekly – vysloveným lžím, nebo zatajování – můžeme bránit teď, i v budoucnu? Pacienti, zaměstnanci. Prostě občané.

Jana Gandalovičová: Jak se bránit?

Martina: Jak postupovat? Přemýšlet? Co dělat? Kam se obracet?

Jana Gandalovičová: Klást si otázky, větřit vlastní intuici, protože tyto vnitřní hlasy máme nastaveny dobře. Ptát se, nebát se ptát, a chtít odpovědi. Poslouchat Rádio Universum, číst nejenom mainstreamová, ale i nezávislá média. Informace se dají najít. Myslím, že my zatím nepolevujeme, protože vidíme, že reflexe nebyla. Takže se neustále snažíme odkrývat, a mluvit dál a dál o nových skutečnostech, které pomalu vyplouvají na povrch. Sledujeme to v zahraničí, sledujeme, jak reaguje Británie, co dělá stát Florida, který se velmi vymkl celé mašinérii federální vlády, CDC, a FDA, takže si skutečně jeli po svém, včetně státu Texas. Myslím, že ještě musíme být chvíli trpěliví, ale že jednou pravda na povrch vyjde. Ale je škoda, že nejsme schopni reflexe, protože by to pomohlo nám všem.

Martina: Všichni se můžeme mýlit.

Jana Gandalovičová: Ano. A medicína se za svou historii mýlila, a na tom není nic špatného. Od toho přesně byl vědecký diskurs, kde se díky debatám nacházela nejlepší cesta. A my z kardiologie víme, že byly poměrně hodně prosazované léky koxiby – nový protizánětlivý lék – a že to bude to báječné. A vlastně přinesl velké nežádoucí účinky ve smyslu kardiovaskulárním, a stáhl se. To tak bývá, že medicína nejde úplně přímočaře a že může mít nějaká zákoutí. A my si tady furt hrajeme divadlo, hrajeme šarádu.

Martina: Jenomže my jsme v situaci, jako kdybychom se dozvěděli, co způsobil lék Thalidomid, který jste tady zmiňovala, nebo ten, o kterém jste mluvila teď, a trvali jsme na tom, že když už jednou na trhu je, tak ho budete brát.

Jana Gandalovičová: Myslím, že toto je bezprecedentní, toto jsme nikdy neměli. Je pravda, že to někdy chvíli trvá, ale myslím, že se začíná uveřejňovat stále víc dat, i v časopisech, která poodhalují zákoutí, a odhalují, jak to skutečně je. Jenom je otázka, jak dlouho to ještě bude trvat. Ale naději mi skutečně dává to, že lidé vezmou trošku svůj osud do vlastních rukou, že se budou zajímat, ptát. A když odpověď nenajdou, nebo jim bude něco nuceno, nebo ji nedostanou, nebudou přesvědčeni o tom, že to je v pořádku, tak se nebudou bát se zeptat někde jinde.

Já si myslím, že jsme tehdy v naší iniciativě udělali velký počin. Dělali jsme na tom hodně dlouho, udělali jsme portál – stále je k dispozici – a jmenuje se „Chcete to zase?“, kde jsme reagovali na to, že se bude chystat další vlna očkování, booster. Vlastně jsme tam pro laickou veřejnost velmi jednoduše na jednom odstavci odpovídali na otázky, jestli je to skutečně bezpečné. Máme tady otázku očkování těhotných. Je v pořádku? Vždyť jsme dřív coby těhotné neměli téměř vůbec nic, maximálně vitamíny, a teď je v pořádku očkovat v jakémkoliv trimestru genetickou vakcínou. Je to tak? Víme, že tato vakcína se dostává do mateřského mléka. Je to tak v pořádku? Kojit novorozence mlékem, které je kontaminováno vakcínou? A tato vakcína se navíc dělá jinak, než na jaké vakcíně byly dělány studie. Je to jiný výrobní proces, kterým může být vakcína kontaminována. Je to všechno v pořádku?

U žen očkovaných mRNA vakcínou dochází k poklesu porodnosti. Očkované maminky se podílejí na porodnosti méně, než neočkované.

Martina: Paní doktorko, vy jste mě svou poznámkou přivedla na další důležitou oblast našich životů, a to, že jste na serveru, který jste založili, pokládali otázky pro těhotné. Zda očkovat těhotné v prvním trimestru? Očkovat mladé ženy? Očkovat ženy, kterým se pak bude vakcína, nebo nějaké její zbytky – neumím to ani správně pojmenovat – dostávat do mateřského mléka. Pozorujete vy, jako odborníci, lékaři, že by se vakcinace mohla nějakým způsobem zobrazit do porodnosti? Do zdraví novorozenců? A do zdraví maminek?

Jana Gandalovičová: Jsou kolegové, kteří se tomuto tématu věnují, a začali registrovat další rok probíhající pokles porodnosti, který je v procentech poměrně značný. Dokonce si znovu vyžádali data pod 106, a tato data svědčí pro to, že ke snížené porodnosti dochází u očkovaných maminek, nebo respektive, že očkované maminky se podílejí na porodnosti méně než neočkované. Jsou to znepokojivá data, a myslím, že to je další otázka, která čeká na zodpovězení: Jestli je v pořádku doporučovat očkování těhotným ženám, a ženám kojícím. Když nově víme, že – jak jste řekla – vakcína, a její stopy, jsou v mateřském mléce. Těhotenství bylo doposud vždy svaté, těhotným se nedoporučovaly žádné léky, velmi opatrně se studovalo, který potravinový doplněk ano, či ne, jestli plísňový sýr ano, nebo ne. A my tady víceméně očkujeme, nebo aplikujeme vakcínu, o které opravdu zatím nic moc nevíme.

Martina: Když v médiích proběhla diskuse, nebo spíš náznak diskuse o tom, že je tady hmatatelný pokles porodnosti, tak jsem se vzápětí dočetla, že je to prostě proto, že teď nejsou silné ročníky.

Jana Gandalovičová: Tam došlo k přepočtům. Trošku mi to připomíná – ale k tomu se vrátím za chvilku… Ale předseda Statistické společnosti tento argument poslal ze stolu s tím, že to tak není a že skutečně, fakticky, k poklesu porodnosti dochází a že tento pokles je významný. A ještě jedna korelace: Tento pokles začal, když se začaly očkovat tyto mladé ročníky.

Vakcína mRNA se dostává do pohlavních žláz a orgánů. U mužů může působit na počet a pohyblivost spermií, u žen na nepravidelnost menstruačního cyklu a těžké krvácení.

Martina: A teď asi vyslovím spekulativní otázku – ale proč by nemohla být otázka spekulativní: Může se týkat pokles porodnosti, plodnosti nejenom žen, ale i mužů?

Jana Gandalovičová: Samozřejmě. Když se takto ptáte, tak může. Protože víme – zase jsou na to studie – že vakcína může u mužů působit na počet a pohyblivost spermií. Takže to máme jeden argument. A u žen víme, jaké nepravidelnosti menstruačního cyklu to dělá. Nevíme přesně, co za tím je, ale máme tady případy mladých žen, které nám hlásily velké potíže ve smyslu opravdu nepravidelného, těžkého krvácení, které téměř nebylo řešitelné, a podobně. Očividně víme, že se vakcína distribuuje po těle. Víme, že se distribuuje i do pohlavních žláz a orgánů, takže se to samozřejmě nabízí. Těchto otázek je skutečně strašná spousta na to, abychom tuto debatu nevyprovokovali. Otázek je hodně, a odpovědi na ně nejsou – zatím.

Martina: Paní doktorko, zdá se, že to, co jsme zaseli, můžeme sklízet ještě hodně, hodně dlouho.

Jana Gandalovičová: Bohužel. Ale já jsem stál optimista – někdo se mě už na to ptal – v tom smyslu, že vidím, že lidé začínají reagovat, začínají se více zajímat, a už nejsou tak poslušní a vyděšení. Už vidí to, co nedávno říkal jeden rakouský poslanec, že každý už musí znát někoho, kdo má nějaký nežádoucí účinek, nebo měl.

Politika je zatím v české odborné veřejnosti taková – strkat hlavy do písku, a myslet si o lidech, kteří něco říkají, že to jsou jenom pouzí antivaxeři a že nečtou odbornou literaturu. Řekla bych, že někdy toho čteme až moc, až se v tom někdy ztrácíme. A nacházíme další a další otazníky. Asi tak to má být. Ale pokud si nebudeme klást otázky, a nebudeme hledat odpovědi, tak jsme rezignovali na to, o čem je věda, o čem je medicína. A já odmítám si tyto otázky neklást, a považuji za své poslání, aby mi záleželo na tom, jak lidem je, a abych jim neubližovala. Abych skutečně dodržovala to, o čem by medicína měla být. A hlavně co se týká nejmladší generace, protože už jenom z časového důvodu, že skutečně nevíme, jaký je dlouhodobý bezpečnostní profil genetických vakcín, tak nemůžeme predikovat, co bude dál. Já myslím, že je čas se nad tím zastavit, a dát to celé do diskuse. A do té doby, dokud nebudeme mít jasno, by se mělo přestat genetickou vakcínou očkovat.

Martina: Paní doktorko Jano Gandalovičová, vylíčili jsme vakcinaci v různých odstínech černé barvy, a myslím, že je potřeba, abychom také jen nestrašili, protože strašení už bylo dost. Abychom nevytvořili dojem, že každého, kdo se nechal naočkovat, čeká velmi temná budoucnost, a má velký problém, pojďme teď lidem říct také nějakou optimistickou informaci, a hlavně je uklidnit, protože jak říkám, lekání už bylo dost.

Jana Gandalovičová: To určitě. Myslím, že už jsme to tady malinko zmínily, že procento nežádoucích účinků je někdy vázáno na šarži. Byl to, nebo je, jako „Černý Petr“, kdy člověk neví, jakou kartu si vytáhne. Ale gró těchto vakcín s sebou neslo minimálně nežádoucí účinky, některé, zdá se, téměř až pod hranicí jinak srovnatelných vakcín, takže to vypadalo až tak, že nemají žádnou účinnost. Ale my jsme vlastně mluvili jen o té části lidí, kteří toho „Černého Petra“ měli, a dostali ty šarže, které jsou spojené s větším procentem nežádoucích účinků. Ale skutečně toto není pohled antivaxera, toho jsme se vždycky báli. Je to skutečně jiný druh vakcíny, takže na všechny ostatní vakcíny, které jsou léta prověřené, se samozřejmě to, o čem jsme teď mluvily, nevztahuje. To se skutečně vztahuje jenom k této nové platformě, která tady je.

Martina: Ale v každém případě všichni známe také lidi, kteří naočkovaní jsou, a problémy nemají. Takže asi jenom říci: Pozorovat se. Sledovat se. Vnímat své tělo. Vnímat svou mysl. A nepropadat panice.

Jana Gandalovičová: Tak. A víceméně poslední věc: Pokud jste prodělali covid, tak je dobré vědět, že to je běžná viróza, která se zařadila do běžných respiračních viróz. Tak to bývá, že zmutuje do takové formy, že tento vir s námi tady bude žít, budeme ho tady mít. A pokud byste byli nějakým způsobem tlačeni vakcinovat se poté, co jste prodělali covid, tak to v klidu odložte třeba až na další sezónu – pokud vůbec. Tendence je taková, že ochranný účinek vakcíny je strašně kratičký, v poslední době se mluví o tom, že jenom dvouměsíční, a pak je zde naopak tendence covid chytit znovu. Takže je vlastně otázkou, jestli to má vůbec smysl.

Martina: Evropa se v tom přístupu rozdělila. Zatímco u nás je schváleno očkování těmito vakcínami pro děti od 6 měsíců, tak třeba Švédsko to pro děti nedoporučuje, Dánsko nedoporučuje, Finsko nedoporučuje, jenom…

Jana Gandalovičová: Švýcarsko.

Martina: Švýcarsko. Nebo jenom na vyžádání rodičů, případně u nějakých velmi rizikových skupin. Ale abychom ještě zdůraznili, čím v tuto chvíli v naší zemi doporučujeme očkovat šestiměsíční děti, tak se ještě znova vrátím k výsledkům dat v Americe. Protože ke 27. říjnu loňského roku bylo hlášeno v souvislosti s očkováním proti covidu 1 605 764 potíží – a ještě doplním, že 86 procent těchto potíží nehlásili vyděšení pacienti, ale profesionálové, tedy jejich lékaři. A ještě analýza z tohoto počtu nahlášených potíží: Zemřelo 36 501 lidí, 211 257 lidí muselo být hospitalizováno v souvislosti s vážnými obtížemi, a dalších 152 852 muselo být urgentně ošetřeno. Ale vy jste říkala, že tato čísla mají tu potíž, že nevíme, z jakého velkého vzorku to je bráno. Je to tak? Nebo…

Jana Gandalovičová: Dá se to tak říci. Ale tady už to úplně neplatí jako u těch tří měsíců, kdy jsme to tady neměli. Tady už se to dá samozřejmě napočítat. Ale existují grafy, grafické znázornění čísel, které svědčí o naprosto bezprecedentním nárůstu podezření na nežádoucí účinky. Musíme mluvit takto: Stále to jsou podezření, takže to není prokázáno.

Martina: Ano. Všímáte si, já se velmi alibisticky držím tvrdých čísel, protože je to chůze po tenkém ledě. Takže ano – podezření.

Jana Gandalovičová: Ano, podezření. Ale teď už ta čísla nemůže nikdo zpochybňovat, skutečně je to tak. Tady se často říkalo, že ta čísla jsou tak vysoká kvůli tomu, že se v krátkém časovém úseku naočkovalo tolik a tolik lidí. Na to vlastně trošičku odpovídá jiná databáze. Toto jsou čísla databáze, americké databáze VAERS, ale sama WHO má svou databázi, která se jmenuje VigiAcces, a ta má trošičku jiné schéma, kde počítá nežádoucí účinky kumulativně. To znamená, když je tady argument, že covid vakcín se v krátkém časovém období naočkovalo strašně moc, tak VigiAcces z databáze WHO sbírá data kumulativní, třeba za 50 let, takže když srovnáme za 50 let používání polio vakcín, tak my všichni…

Martina: To znamená na dětskou obrnu.

Jana Gandalovičová: Ano. Tak my všichni jsme očkovaní, celosvětově je naočkováno tolik a tolik lidí, a jistě se to procentuálně dá spočítat, dá srovnat s tím, že za dva roky bylo naočkováno tolik lidí proti covidu. Takže vlastně dojdeme na to, že polio vakcína přinesla zhruba 8 % nežádoucích účinků než covid vakcíny. To je naprosto neuvěřitelné.

Protože máme genetické vakcíny k preventivnímu použití strašně krátkou dobu, tak vůbec netušíme, jaké můžou být dlouhodobé následky

Martina: Já tady shodou okolností mám výsledky databáze VigiAcces, a v letech 2020 až 2021 bylo hlášeno 2 873 250 nežádoucích událostí u covid-19 vakcíny, přičemž u vakcíny proti dětské obrně, kterou jste zmínila, bylo za celých 53 let očkování 122 931. To je skutečně velký nepoměr. A co si s těmito čísly počít? Protože já tady házím čísly, jsou pro mě skutečně nesmírně zajímavé a vypovídající, ale u nás doporučíme touto vakcínou očkovat děti od šesti měsíců. Jak se toto vysvětlujete? Jak si vysvětlujete, že medicínu, která neustále staví na base evidence, čísla nezajímají?

Jana Gandalovičová: Já na to moc odpovědi nemám. Pro mě skutečně je toto velmi těžké skousnout, protože se jedná o mladou generaci. A samozřejmě už jenom z důvodu časového, protože tady máme genetické vakcíny k takovémuto použití tak strašně krátkou dobu, tak vůbec netušíme, co se může dít s dlouhodobými následky. Je to skutečně platforma, která doposud nikde nebyla použita.

Přicházejí ještě jiné, naprosto bizarní informace. Od začátku se vědělo, že existují šarže těchto vakcín, které s sebou nesou větší procento nežádoucích účinků, a jiné zase téměř žádné, jako kdyby to byly placebo injekce. Proč to tak bylo? Nikdo na to nemá odpověď. Asi před tři čtvrtě rokem byla zveřejněna dánská studie, která na základě dat dánských úřadů prokázala, že určité šarže s sebou nesou větší procento nežádoucích účinků, ale odpověď na to, proč to tak je, není přesně známa. Bylo to skladováním? Je to jiný výrobní proces? Dělali to někde jinde? Mezi tím se objevila spousta znovu – nechci říct přímo whistleblowingů, ale profesorů, kteří vakcíny analyzovali, a zjistili, že jsou kontaminovány. Že některé vakcíny jsou kontaminovány plazmidovou DNA, protože jsou jinak dělané, což vůbec, to se…

Martina: Plazmidová DNA? Nic si pod tím nepředstavím.

Jana Gandalovičová: Vakcíny, které byly studovány v těchto studií, byly vyráběny jenom v laboratoři velmi složitým způsobem, který by se prodražil, byl by velmi drahý, takže oni mRNA vakcíny začali vyrábět pomocí bakteriální plazmidové DNA, do které dali informaci, a tato DNA vytvořila mRNA vakcínu. To je jiný výrobní proces. Někdo dokonce říká, že to je taková změna charakteru tohoto léčivého přípravku, že by na ni měly být dělány studie jako na nový přípravek. Vedle toho, že jsou kontaminovány plazmidovou DNA, která tam nemá co dělat, nebyla dostatečně vyčištěna procesem… Nejsem plný odborník, máme tady v Čechách odborníky, kteří o tom mluví velmi srozumitelně, ať je to pan doktor Drbal nebo paní inženýrka Piherová, kteří tomuto rozumí. Takže vlastně vedle kontaminace tam je ještě příměs nějaké promotoru SV40, který je nějakým způsobem svazován s nějakým onkogenním působením. Takže to jsou velké neznámé.

A je naprosto neuvěřitelné, že se tady nezvedla otázka, jestli je toto skutečně cesta, jak dál pokračovat v tak masivní očkovací kampani. A to i vzhledem k tomu, že doporučení naší vakcinologické společnosti je pro děti od půl roku. Je tady skutečně spousta otázek. Nikdo už nemůže zpochybňovat, že jsou tady lidé, kteří mají nežádoucí účinky: Máme tady úmrtí, podezření na úmrtí – jsou to strašně smutné příběhy. Pro mě, jako kardiologa, když jde někdo na booster, zdravý člověk, je mu 49, 50, dostane booster, a tři dny poté je nalezen mrtev – do té doby zcela zdravý člověk – tak si musím dát otázku: Proboha, nesouvisí to s tím, že tři dny před tím dostal vakcínu?

V souvislosti s vakcínami proti covidu se výrazně zvýšil počet nadúmrtí

Martina: Já se obávám, že odpovědí bude v poslední době velmi častá věta: „Syndrom náhlého úmrtí dospělého.“ Téměř každý den můžeme slyšet o někom, kdo jezdil 50 let na kole – a hotovo. Ve spánku – hotovo. Syndrom náhlého úmrtí dospělého. Myslíte si, že je tady tendence pod pojem schovat úplně všechno, abychom si nemuseli pokládat tyto otázky?

Jana Gandalovičová: Tak mně, jako kardiologovi, toto přišlo už – nechci to zpochybňovat – v první chvíli už to byl zoufalý smích. Protože my kardiologové známe syndrom náhlého úmrtí velmi dobře ze 70. let minulého století, je to jev, kdy doposud mladý, mladší člověk nečekaně zemře.

Martina: Už v roce 1977 jsem se dočetla, že tento jev byl pojmenován a popsán.

Jana Gandalovičová: Ano. Víme, že nejčastěji jsou za to odpovědna nepoznaná onemocnění, třeba genetická onemocnění ve smyslu hypertrofických kardiomyopatií a maligní arytmie, to znamená arytmie ohrožující na životě, plus i třeba probíhající záněty, nebo prozánětlivé myokarditidy, zánětlivé kardiomyopatie, dilatační kardiomyopatie jako následek proběhlé myokarditidy, které inklinují k nějakým nebezpečným, život ohrožujícím arytmiím vedoucím k náhlé smrti. To známe velmi dobře.

Když lidé začali upozorňovat, že se ve větší míře objevují náhlá úmrtí doposud zdravých sportovců, tak byli označováni za dezinformátory. První přišli fotbaloví trenéři – v Americe to byli trenéři basketbalu – tak okamžitě: „Ne, nic takového neexistuje.“ Jenže pak ta čísla nebo ty případy byly čím dál častější, nečekané, a už se to nedalo skrýt. Tak se přišlo s tím, že tady máme nový syndrom – syndrom náhlého úmrtí. Vždyť to známe, to není nic nového. V Austrálii dokonce řekli, že budou dělat databázi tohoto nového syndromu, a doporučili každému, kdo je mladší 40 let, preventivní kardiologické vyšetření. V Británii zase chtěli, aby kdekdo užíval statiny. Pro mě úplně nepochopitelné věci.

Když už jsme pracovali s tím, že tady máme u mladších lidí přiznaný nežádoucí účinek možné vakcinace, možnou myokarditidu, což je strašně zrádné onemocnění, že jsem jako kardiolog říkala: „Ajajaj!“ Argument, že jiné vakcíny také způsobovaly myokarditidy – tak ano, ale v malém množství. Vakcína proti neštovicím, a srovnávali to i s vakcínou proti chřipce. A znovu, když půjdete do dat, tak zjistíte, že to je zlomeček, když bychom porovnávali to, co udělá chřipková vakcína, oproti vakcíně mRNA proti covidu – to je prostě nesouměřitelné. My tady strkáme hlavy do písku. Vidíme to dnes a denně, že tenhle zemře, tady někdo zemře náhlou nevysvětlitelnou smrtí – jak jste říkala při sportu, nebo ve spánku – a my se ani nezmíníme, jestli by to nemohlo být následkem tady tohoto, a budeme říkat: My sice nevíme, ale určitě to není očkováním proti covid–19.

Martina: Velkou svobodou je říct, že dvě plus dvě jsou čtyři. Pro mnohé odborníky, ať už lékaře, nebo statistiky, mají čísla největší vypovídací hodnotu. Když se podíváme na grafy, kde je třeba nárůst jen perikarditidy, o které tady mluvíme, tak v letech před covidem to byly desítky případů, možná stovka, a v roce 2021 je to skoro 16 tisíc. Zkusila jste třeba s tímto argumentovat? Nebo vaši kolegové? Nebo zkrátka v tu chvíli strkáte hlavu do dezinformační oprátky? Přestože to jsou neoddiskutovatelná čísla.

Jana Gandalovičová: To jsou čísla převážně z amerických databází. Nám tato čísla – myslím v České republice – dost chybí. Ale co můžu říct, tak jestli mám z něčeho velké obavy, tak z toho, že myokarditida je velmi zrádná, protože v 60 procentech může probíhat inaparentně, to znamená…

Martina: Bezpříznakově.

Jana Gandalovičová: Ano, bezpříznakově. Když příznaky jsou, teď mám na mysli toho hocha, jehož případ znám velmi detailně – který tentokrát dokonce po první dávce, protože prodělal covid, a přesto se nechal naočkovat z toho důvodu, že se nechtěl vzdát sportu, nemohl tam jezdit, jak měl, nebylo to vůbec ze zdravotních důvodů, ale z těchto sociálních důvodů – tak do 24 hodin vyvinul klasické příznaky pro myokarditidu. Pokud takové příznaky jsou, tak je daný člověk okamžitě hospitalizován, a je s ním velmi bedlivě nakládáno, protože víme, že to je opravdu nebezpečná diagnóza. A jednou z věcí je, že tento člověk je okamžitě upoután na lůžku, má jen klidový režim, protože to srdci pomůže. A samozřejmě je vyšetřován a léčen. Toto vyšetřování není úplně jednoduché, diagnostika není jednoduchá, a musí se splnit kritéria.

Hlavní diagnóza je skrze magnetickou rezonanci, protože diagnóza endomyokardiální biopsií s sebou nese rizika, nemusí mít dobrou výpovědní hodnotu, protože vezmete vzorek tam, kde zrovna zánět není, a podobně. Takže diagnostika není úplně jednoduchá. Ale když to zapadá do tohoto obrazu, a ten člověk přijde, je léčen, sledován, a hlavně má půl roku klid na lůžku, víceméně nesportuje, tak ne že má vyhráno, ale ve většině případu je už dále jen sledován. Ale nebezpečí je u těch případů, kde se to přechodí, což si vybere daň tak, že zánět tam probíhá dál, dostane se do chronické fáze, do zánětlivé kardiomyopatie, vlastně do postižení srdce jako takového. Jednou z komplikací myokarditidy jsou maligní arytmie, takže tito lidé ani nevědí, a nemusí vědět, a mohou zemřít náhlou smrtí.

Skutečné vakcíny mají chránit před onemocněním. Ale definice vakcín byla změněna tak, že proti onemocnění nechrání, ale zmírňují průběh nemoci, a to jen na pár měsíců.

Martina: Paní doktorko, za těchto okolností bych očekávala třeba informační kampaň pro mladé, nebo mladší lidi, kteří se nechali naočkovat, lidi z běžné populace, aby se třeba alespoň na čas vzdali svých dosavadních náročných sportovních aktivit – nemluvím o profesionálních sportovcích – protože právě těchto případů i v mém okolí, kdy člověk, zcela zdráv, nečekaně zemřel na kole, nebo při běhu, znám v tuto chvíli už několik. Pomohlo by to třeba u skryté myokarditidy, kdyby se lidé byli alespoň informováni, že tady je možnost tohoto vedlejšího důsledku očkování a že může přijít, a nepřepínali se? Pomohlo by aspoň toto?

Jana Gandalovičová: Určitě by pomohlo alespoň to, že pokud byli očkováni, že by dostali informaci, že mají být chvíli v klidu.

Martina: To jsem slyšela, že i dostávají, že v ten den, nebo následný den, nemají podnikat nějaké sportovní…

Jana Gandalovičová: Toto třeba chybělo. Toto jsem zažila, když jsem dělala se sportovci, kteří často prodělali covid, a nechali se naočkovat kvůli tomu, aby mohli sportovat, a ještě tentýž den šli na trénink, do přímé zátěže. Toto začalo prosakovat až o trošičku déle, ale v první fázi to vůbec nebylo. Myslím, že i někteří dětští kardiologové o tom mluvili, že by měly být informace o tom, že nemáme sportovat. To znamená, že i v tomto případě cyklisty, který znám, tak on jel tři dny po boosteru na kole. Kdyby měl informaci: „Nejezdi na kole. Dej si 14 dnů oraz.“ – tak by to mohlo dopadnout jinak.

V každém případě zakázat lidem sportovat by asi nebyl vůbec žádný dobrý způsob, ale spíš možná tělo víc pozorovat. Někdy je to tak, že se to přihlásí, – a ne tak, že je to z čista jasna, Třeba, že zjistíte, že mi bylo dobře, a jen mi bušilo strašně srdce, a během chvíle to přešlo. Takže začnete více pozorovat tělo, a jakmile by se tam člověku něco nezdálo, cítil určité diskomforty, které doposud nebyly, tak by prostě dříve vyhledal nějakou rozšířenou prevenci, a podstoupil kardiologickou prohlídku.

Martina: Jenomže to by šlo v případě, kdybychom si přiznali, že tato vakcína může mít nějaké vedlejší účinky. Já si vzpomínám, jak lékaře, úředníky ministerstva zdravotnictví, novináře, popuzovalo, když někdo v době covidu použil pojem „experimentální vakcína“. Váš odborný názor: Byla to, nebo ještě dosud je, experimentální vakcína? Nebo to bylo příliš předpojaté hodnocení?

Jana Gandalovičová: Já si nemyslím, že to bylo předpojaté. Jak nám bylo řečeno, že dvacet let před tím dělali studie a podobně, tak se to nezakládá na pravdě z toho důvodu, že nikdy nebyla tato technologie testována pro tento typ preventivního použití. To znamená, že budete mít jiné nároky na genetickou terapii onkologických pacientů, kde také používáme cytostatika, a víme, kolik strašných nežádoucích účinků mohou mít, včetně těžkého postižení srdce. Ale v tu chvíli léčíte onkologický problém.

Toto byla platforma, která nikdy nebyla vyzkoušena, a nikdy nebyly dělány testy přídavných látek, které tam byly. Tam nešlo jenom o mRNA, ale i o lipidové nanočástice, které – jak se posléze ukázalo, když byly testovány – byly silně prozánětlivé. Četla jsem o studii na myších, kterým aplikovali lipidové nanočástice – intardermálně, muskulárně, inhalačně, intraoseálně – a tyto myši měly strašné zánětlivé stavy, na které ve velkém procentu zmíraly, přes 90 procent. Takže já nevím, jestli vůbec tomu lze ještě říkat „vakcína“. Skutečná vakcína má splňovat nějaké podmínky, které jsou, a mají chránit.

Původní definice vakcíny byla, že neonemocníte. My přece děti očkujeme proto, aby nechytly spalničky. My je neočkujeme proto, aby měly slabý průběh spalniček, nebo aby měly slabý průběh dětské obrny. My je očkujeme, aby neonemocněly. Tady skutečně došlo k výraznému shiftu, posunutí definice všeho. Takže já teď nejsem přesvědčena, že bych tuto vakcínu někomu doporučila – asi nikomu. Ani pokud někdo prodělal covid, tak ho to nechrání. Víme, že toto naočkováni nechrání proti úmrtí, nebo maximálně jeden, dva měsíce. Co ty další měsíce? To znamená, že to dál poškozuje imunitu, že očkovaní lidé stonají hůř. To už, myslím, nezpochybňuje nikdo, nebo jsou imunologové, kteří vám toto potvrdí. Já bych to stále hodnotila jako experimentální.

Nárůst nadúmrtí je 10 až 23 procent. Co je příčinou?

Martina: Paní doktorko Jano Gandalovičová, my jsme si tady povzdechly, že se držíme, a oháníme se především daty z Ameriky. Ale to proto, že přece jenom Amerika nakonec zveřejnila a zpřístupnila i výsledky různých aplikací, které lidé měli v telefonu, nebo dalších nejrůznějších…

Jana Gandalovičová: To jste se hezky dotkla něčeho, o čem teď probíhá diskuse. Protože oni si vytvořili telefonický systém, takzvaný V-safe – to je něco jiného, než VAERS – kde očkovaným řekli: „A vy nám SMSkujte, jak vám je, nebo není.“ Když viděli, kolik dostávají zpráv, a kolik lidí končí nejen tak, že jim bylo tak špatně, že zůstali doma, ale tak, že museli vyhledat pomoc, tak V-safe zavřeli. Nejlépe radši nevědět.

Martina: Co oči nevidí…

Jana Gandalovičová: Pak zase vznikla iniciativa lidí, kteří soudně vymáhali, a podobně, kteří se do tohoto systému dostali – a tento soud pokračuje – a získali data, nebo informace, o kterých mluvíme, že řada lidí, kteří jsou očkovaní, hlásila, že jim nebylo dobře, a to nejen ti, kteří nám říkají, že teplotka, a tak, ale kteří končili v péči lékařů. Teď vlastně probíhá soud, aby získali ještě větší data z tohoto V-Safe systému, protože zjistili, že jim nebyla poskytnuta plně.

Hodně se teď mluví – v našich mainstreamových médiích to neprobíhá – o takzvaných nadúmrtích, exces mortality, kdy víceméně celý svět čelí tomu, že v middleage, v mladší, a střední věkové kategorii, máme velké procento nadúmrtí, která dále pokračují. Není to vlastně úmrtí covidové, že by tito lidé umírali na covid. Na co umírají? A tato nadúmrtnost je obrovská – zhruba 10 %. Teď probíhá velká debata v britském parlamentu o tom, jak velké procento je nadúmrtí ve věkové kategorii do čtyřiceti, a do pětapadesáti let. Tam jsou nadúmrtí až 20 %. A reflektují to i pojišťovny, které z Ameriky hlásí, že těchto pojišťovacích událostí je tolik, že to nezažili ani za války. Jsou to velké počty. Myslím, že na Novinkách proběhlo, že víc pojišťovacích událostí hlásí i české pojišťovny.

Martina: Já jsem našla zprávu evropské databáze, při evropském CDC, která dokládá počet nadúmrtí v mladších věkových kategoriích. A stejně tak jdou ruku v ruce data z Eurostatu, kdy poslední data nadúmrtí v České republice ukazují 23 procent. Ale to už jsou staré údaje. Což znamená, že oproti roku 2016 až 2019 máme nadúmrtí 23 procent. Řekněte mi, myslíte si, že přijde doba, kdy se začnou třeba i vaši kolegové, nebo třeba Česká lékařská komora, nebo jiné instituce, které byly – předpokládám – a priori zřízeny pro ochranu veřejného zdraví, těmito čísly zabývat? Vidíte vůbec takovou tendenci? Roste počet zvídavých, kterým to třeba alespoň vrtá hlavou?

Jana Gandalovičová: Tak, ve svém okolí můžu říct, že zvídavých mám dost. Problém je dostat se k datům. Kolegové, statistici žádají sto šestku.

Martina: Promiňte, co to je?

Jana Gandalovičová: Sto šestka je zákon o svobodě informací. Zatím je u nás vůči tomu pštrosí politika, takže i SÚKL přestal pravidelně uvádět hlášení nežádoucích účinků, což dříve dělal. Dřív to dělal často, a teď už to dělá jenom čtvrtletně. Covid data nejsou, a tady v Čechách nebyl nikdo odškodněn, i když jsou tady jasné případy.

Martina: Promiňte. Nikdo v Čechách nebyl odškodněn?

Jana Gandalovičová: Ne. Náš odškodňovací zákon je tak postaven, že skutečně pacienti, nebo poškození, musí prokázat, že to je tou vakcínou, což se de facto moc prokázat nedá. To by skutečně jehla musela být v rameni, a úmrtí na anafylaktický šok během poškození. Takže, i když tady máme skutečně příklady, které jsou medializovány – mladý člověk, který přechodně kompletně ochrnul na všechny čtyři končetiny, se nedomohl vůbec ničeho. Z tohoto zákona jsou vyjmuti ti, co zemřou, takže rodina o nic žádat nemůže. Nevím, jak by se to dělalo, pokud by někdo zemřel, a měl třeba děti, a podobně. Takže náš odškodňovací zákon je velmi, bych řekla, nevstřícný vůči lidem, kteří poslechli vládu, a chtěli chránit i své blízké. To je strašně smutné.

Třeba i ten případ mladého pána, který zemřel tři dny po boosteru, tak jeho důvodem pro očkování bylo, že chtěl spíše ochránit maminku, ani nechtěl chránit dám sebe. Je to strašně smutné. Jsou země, které k tomu přistupují jednodušeji, myslím, že mají tyto zákony postaveny vstřícně, i tady v Evropě. Myslím, že Itálie je v tomto vstřícnější. Ale třeba Korea se rozhodla, že nikdo nemusí nic prokazovat, a pokud má problémy tři měsíce po očkování, tak má nárok na odškodnění.

Nucení k očkování, sociální rozdělování lidí benefity, kdy očkovaný může do restaurace, a neočkovaný nikoli, to je selhání lékařského stavu, které nemá v historii obdobu

Martina: Já jsem se dočetla, že v září 2021 byl v Evropském parlamentu vznesen návrh na zřízení evropského fondu pro odškodnění obětí očkování proti nemoci covid-19, a Evropská agentura pro léčivé přípravky uvádí, že v té době bylo přibližně milion případů nežádoucích účinků po očkování, včetně podezření na úmrtí, a to v pět a půl tisíci případech. A to jsme v Evropě. A přesto výsledkem je, že u nás odškodněn nebyl nikdo.

Jana Gandalovičová: Peníze to samozřejmě nikomu nenahradí…

Martina: Ani zdraví, ani život.

Jana Gandalovičová: Ani zdraví, ani život. Ale tím víc je to skutečně tak, že ta kampaň byla tak masivní, že byla založena i na doposud nemedicínských argumentech. Jestli si vzpomeneme, tak mladí lidé byli motivováni k očkování věcmi, jako jsou mobilní telefony…

Martina: Drahé boty.

Jana Gandalovičová: Drahé boty. Takhle přeci medicína vůbec nemá vypadat. My jsme došli někam, kde je to pro mě už za hranou etického přístupu k medicíně, kterého jsme se jako lékaři zúčastnili, a zůstali jsme zticha. Já to, svým způsobem, považuji za selhání lékařského stavu, protože takovéto neindikované nucení k očkování, sociální rozdělování lidí, benefity, že někdo může jít do restaurace, nebo ne, nebo si jít zaplavat, nebo ne, to nikdy v historii nemělo žádnou obdobu. Strašně rychle zapomínáme. Já si myslím, že je potřeba si to připomínat, protože pokud si neřekneme, že příště takhle ne… My jsme tím nic nevyhráli. Argumenty, které tady padají: „My jsme zachránili 40 000 lidí od úmrtí.“ To je všechno vařené z nudle, to nejsou data, která by byla reálná. To si někdo spočítá, a někdo spočítá úplně opačná data.

To, co tady vidíme, je to, že musíme popisovat, jaké stavy věcí jsou, protože my vlastně tím, že tyto studie nebyly dělány, tak nemáme data, abychom mohli říct „Je to tak“, „Není to tak“, protože prospektivních studií je hrozně málo. A ty, co byly udány, nám přinášejí ještě horší čísla. To byly malé studie, které se dělaly v Asii, kde se skutečně dopředu řeklo: „Tak, my vás naočkujeme, a budeme vás sledovat, jestli tam bude nějaký nežádoucí účinek“. Takto to udělali u malých chlapců, co se týká myokarditidy, a došli k úplně jiným číslům. Nedošli k tomu, že to je tak strašně vzácné. Naopak, bylo to v procentech, a nemalých procentech. A to jsou mladí, zdraví lidé.

Mě velmi zaujala i tady v Evropě jedna kardiologická polostudie dělaná ve Švýcarsku, protože skutečně dopady myokarditidy, hlavně té, která probíhá skrytě, subklinicky, můžou být vidět za pět, deset, patnáct let, kdy se skutečně vyvine srdeční postižení v tom smyslu, že srdce začne selhávat. To je dlouhodobý nežádoucí účinek. A pokud nebudeme mít data od začátku, tak nikdo neřekne, že to může být po tomhle, nebo po tomhle. Ale zase to byla studie ze Švýcarska, která přinesla to, že toto postižení může být mnohem častější, než jsme si mysleli, protože čím více budeme inzultovat srdeční sval tím, že budeme opakovaně dávat tyto injekce, tak se tam může nakumulovat postižení myokardu. Je tady spousta nezodpovězených otázek, a jsou to závažné otázky. A já nenacházím validní odpovědi, jenom: „Hlavně se neptej!“ A jakmile se zeptáš, tak jsi navíc dezinformátor a antivaxer, a jakkoli jinak onálepkován. Medicína, věda, byla o diskusi, o tom, že lidé sedí naproti sobě, a diskutují. A to se tady zcela opustilo.

Martina: Řekněte mi, proč i vy, takzvaně, nedáte s covidem pokoj? Přičemž by mnozí rádi řekli větu: „Vyšetřování skončilo, zapomeňte“.

Jana Gandalovičová: To tak úplně nejde, protože celou dobu za koronavirové pandemie jsem začala velmi brzy registrovat určité nesrovnalosti v rétorice kolem očkování, a samozřejmě jako lékaři se mi trošku příčilo, že jedinou záchranou z této krize je očkování, protože to tak prostě nebylo – vlastně jsme rezignovali na léčbu, rezignovali jsme na individuální péči a přednemocniční péči, přednemocniční triáž, a měla jsem velký problém s tím, že se zavřely ordinace, a lidé zůstali napospas. Medicína se vesměs nedá dělat po telefonu.

Martina: Vy jste prohlásila, že pandemii koronaviru provázelo nemístné strašení politiků. To je názor, který neplatí jenom u nás, ale v mnoha dalších, především západních zemích. Proč se to podle vás dělo? Politici se opravdu sesypali, a ze strachu šířili strach i mezi lidi, tedy jakési: „Strašíme, protože se bojíme“, nebo za tím byly nějaké jiné motivy?

Jana Gandalovičová: Já bych dokonce řekla, že to, že politici strašili, mě zase ani tolik nepřekvapilo, protože prostě této věci nerozuměli. A spíš jde o to, kdo je strašil. Protože mi přišlo nemístné, že my lékaři, když víme, že je problém, že situace je velmi vážná, tak jsme tady i od toho, abychom pacienty uklidňovali, uklidňovali situaci, protože pokud převládne panika a strach, tak samozřejmě máme nějaké psychické zdraví. Naše zdraví se skládá nejenom ze somatického, ale i psychického zdraví. A jakmile lidé nejsou v pohodě, tak samozřejmě i se pak každá nemoc projeví, a může mít horší průběh. Tady spíš šlo o generalizovanost v šíření strachu. Já se přiznám, že ze začátku jsem také měla strach: Když člověk viděl záběry z Itálie, a podobně, tak jsem říkala – ajaj. Takže měli jsme nějakou zkušenost se SRS, a s cov-MERS, kdy jsme víceméně věděli, o co se jedná. Toto byla varianta, takže v první chvíli to, že došlo k lockdownu a že jsme omezili kontakty, a podobně, mi přišlo dobře – nevíme, o co se jedná. Ale během tří, pěti měsíců bylo vcelku jasné, že se žádná tragédie neděje, že to je respirační virus, který je sice nakažlivý, ale vybírá si svou rizikovou skupinu, ale zdravé, a hlavně děti, nechává poměrně stranou. Což jsem si tehdy řekla: Báječné. Takže je na čase zase zastavit, zrekapitulovat, a různé postupy upravit podle dané situace. Ale to se nedělo, a pokračovalo se dál v rétorice naprosto nepřiměřeného strachu.

A v tu chvíli se to toho víceméně zapojil i náš prezident České lékařské komory, pan doktor Kubek, a kdokoli z lékařů, který začal maličko protestovat, nebo mít jiný názor, byl okamžitě umlčován. To bylo pro mě až naprosto neskutečné, že autority, docenti, profesoři, kteří k tomu měli co říci – myslím, že tady máme poměrně světovou kapacitu, například epidemiologa profesora Berana – tak byl dehonestován až na úroveň dezinformátora, kdy byl takto označen i ministerstvem zdravotnictví. A nadvládu vlastně přejali nelékaři. Byli to sice profesoři, ale profesoři přírodních věd – můžu třeba zmínit pana profesora Hořejšího, Konvalinku, či Flégra – ale nebyli to lékaři, a myslím, že nikdy neměli v péči živého člověka, ale mají v laboratoři titry, sklíčka, a podobně, takže se nikdy nemůžou, a ani nemohou, vyjadřovat na téma „Jak bychom měli léčit lidi“. To nejde. Ale když se ozvali lékaři, tak skončili.

Definice vakcíny byla během během covidu úplně změněna tak, aby mRNA vakcíny nadále zůstaly ve statutu vakcín

Martina: Paní doktorko, v současné době je už vztah ke covidu trochu jiný, mediální masáž už není tak vemlouvavá. Proč toto téma neopustit? Proč se mu věnovat dál? A co vás v tuto chvíli na tom zajímá – a vím, že znepokojuje – nejvíc?

Jana Gandalovičová: Tak covid nepřešel, a je z toho víceméně jenom taková běžná viróza, přičemž nechápu ten neustálý tlak na očkování, když sami dobře víme, že studie nebyly učiněny tak, jak by měly být. Prostě z počátku, ano, byl spěch, to dovedu pochopit, ale skutečně během půl roku bylo jasné, že to tak není. Takže studie prostě nebyly, neproběhly tak, jak by měly, byly ve zrychleném módu, třeba celé fáze studií byly vynechány. Tyto informace, které šly později, byly natolik závažné, že chybí jakákoliv reflexe, abychom updatovali informace o vakcínách, které byly vytvořeny na úplně nové platformě. A je otázka, zda se o nich dá stále mluvit jako o vakcínách, protože i definice vakcíny byla během těchto měsíců a let úplně změněna, a to do podoby – o čemž se málo ví – aby nadále zůstala ve statutu vakcíny.

Samozřejmě materiály, které měly být firmou Pfizer schovány po mnoho desítek let, se dostaly ven, mezi odbornou veřejnost, jenom díky soudním procesům, které proběhly. A tyto materiály znovu zvedly – aspoň v části odborné veřejnosti – ohromné otazníky. Během tří měsíců postmarketingové farmakovigilance, to znamená tři měsíce poté, co byla vakcína uvolněna k masovému použití, tak data, která přišla, byly velmi varující. Během tří měsíců bylo hlášeno mnoho podezření na úmrtí, mnoho neurologických nežádoucích účinků, mnoho doživotních postižení lidí. A toto není reflektováno dál.

A místo toho, aby se toto nějakým způsobem pozastavilo, a znovu se udělala studie, ale správně, jak by měla být, tak pokračujeme v masovém použití těchto vakcín i pro nejmenší děti. A myslím, že naše země je v tomto jedna z unikátních, protože mnoho zemí opustilo od doporučení takto masového očkování, mnoho evropských zemí děti neočkuje, a jsou země, kde se neočkují ani dospělí lidé. Švýcarsko zastavilo očkování zcela, a jistě k tomu má své důvody.

Paní Jackson, která pro Pfizer zpracovávala studie o mRNA vakcíně, zjistila porušování protokolů, odslepování, nehlášení nežádoucích účinků, čachrování s daty, byla vyhozena

Martina: Paní doktorko Jano Gandalovičová, když jsem se připravovala na náš dnešní rozhovor, tak jsem si vzpomněla na otřepanou větu, kterou jsme před lety, mnoha, dvaceti, vždycky říkali na Nově, než jsme zveřejňovali nějaké záběry z nehody, nebo z přestřelky: „Upozorňujeme diváky, že následující záběry budou děsivé“. A já musím říci, že v tuto chvíli možná mohu říci, že následující čísla a údaje budou – ať to nepřeháním – velmi znepokojivé. Pojďme na to postupně: Vy jste tady před chvílí zmiňovala, že americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv zveřejnil – až na základě nařízení soudu – první část materiálu, který obsahuje celkem 329 000 stran, na jehož základě před tím tento úřad FDA schválil vakcínu společnosti Pfizer. Než se dostaneme k tomu, co tento materiál obsahoval, tak mě zarazila právě ta věc, kterou jste zmínila, že tento úřad u soudu požadoval, aby lhůta na zveřejnění tohoto materiálu, poměrně klíčového pro to, abychom měli nějaká tvrdá data, byla stanovena na 50 let. Na padesát let? Je to normální požadovat v podobném případě tak dlouhou lhůtu, po kterou měl být tento materiál utajen? Mně to trošku přišlo jako moratorium na zveřejnění tajných operací tajných služeb v důsledku bezpečnosti státu. Padesát let? Je to normální?

Jana Gandalovičová: Já to samozřejmě vůbec nepovažuji za normální. Vyrazilo mi to dech, a nebyla jsem asi sama. Byl to hlavně britský British Medical Journal, což je imputovaný, velmi vážený časopis, jehož editoři a šéf žádali o zveřejnění – což bývá běžné, že se data dají k reanalýze, aby se nálezy replikovaly, ale tady to bylo tímto uzavřeno. I přesto velmi záhy přišli takzvaní whistlebloweři, což byla paní Jackson – myslím, že se tak jmenovala – která pracovala pro firmu Ventavia, která Pfizeru zpracovávala požadované studie, a ta velmi brzy zjistila velké porušování protokolů v těchto studiích, včetně odslepování, nehlášení nežádoucích účinků, čachrování s daty, a podobně. A když s tím přišla za svými šéfy, tak byla z hodiny na hodinu vyhozena. A tato velmi zkušená farmaceutka, která pracovala léta ve studiích, a s níž bylo takto naloženo, kontaktovala British Medical Journal, a tam to začalo, a poprvé vešlo do povědomí, že se něco děje. Tedy, že studie vůbec neproběhla v pořádku.

A mě, jako lékaře, který je spíš praktik – i když pracuji na klinice – pracuji spíše jako nevědec a praktikující kardiolog, samozřejmě zajímají praktické dopady, jakým způsobem může daný lék, či vakcína, působit na lidi, zda má nějaké nežádoucí účinky. Protože jsem se velmi brzy setkala – nejsem antivaxer, dokonce jsem svým rizikovým pacientům přednostně dávala kódy, aby byli očkováni – a začala registrovat problémy, se kterými přicházejí. Takže mě to zajímalo.

A když jsem se o to zajímala víc, tak jsem zjistila, že ta bazální studie, která vedla k uvolnění celosvětově masového očkování vakcínami, proběhla za velmi nestandardních podmínek, kdy jsme měli v té neschválené studii dvě skupiny zhruba o dvaceti tisíci lidech, kdy v jedné skupině dostalo dvacet tisíc lidí placebo, a ve druhé dvacet tisíc vakcínu, a sledovalo se, jestli se nakazí nebo nenakazí. Po dvou, nebo po třech měsících byla tato studie zastavena s tím, že tato vakcína báječně funguje. A placebové skupině, která vakcínu nedostala, bylo okamžitě nabídnuto, že vakcínu dostanou také. A oni – jak asi měli strach z covidu – všichni přešli do očkovacího ramene. Původní studie měla probíhat až do května roku 23., kdy měla být odslepena, a teprve pak se měly analyzovat třeba nežádoucí účinky vakcíny, nebo jaké tam jsou. Ale my nyní vlastně nemáme žádná data, protože se ty studie…

Martina: Odslepily.

Jana Gandalovičová: Protože se odslepily, a proto nemáme kontrolní skupinu proti očkovaným. Nemáme žádná data.

Martina: Paní doktorko, ale to, že tato studie byla předčasně odslepena – to bylo v případě vakcíny firmy Pfizer?

Manipulace a zametání stop u studie Pfizeru o vakcinách proti covidu svědčí o tom, že tyto materiály chtěli na desítky let schovat v trezoru

Jana Gandalovičová: Ano.

Martina: Takže v tuto chvíli vlastně zcela chybí jakékoliv dlouhodobé údaje o chování této vakcíny v lidském organismu, a tím pádem to zavání manipulací. Dá se to až takto říct, že tato studie byla zmanipulována?

Jana Gandalovičová: I pro mě to je naprosto nepochopitelné, protože tam nebyl žádný důvod, proč tuto studii takto ukončit. To skutečně nebyla ebola, nepadali tady lidé, smrtnost nebyla taková. Tady skutečně jenom sledovali, jestli měli teplotu. I z těch dvaceti tisíc lidí v obou skupinách, tak ti, co nebyli očkováni, tak jenom z těch dvaceti tisíc jich covid dostalo 168. Z dvaceti tisíc jen 168. A z očkovaných dostalo covid jenom asi 8 lidí. Z dvaceti tisíc. A ta jejich 95 procentní účinnost byla vlastně porovnáním těch 168 vůči 8, ze čtyřiceti tisíc lidí. Kdyby se počítala absolutní účinnost, tak vůbec nesplňovali podmínky toho, aby se tato vakcína mohla použít k takzvanému „nouzovému“ použití.

Celá tato studie vyvolává spoustu otazníků. Spoustu! Nesledovalo se spousta markerů, složení participantů studií neodpovídá normálnímu složení obyvatel. Převážně tam byli mladí lidé, a nebyla tam zastoupena nejfragilnější části populace, a podobně. Takže ta studie opravdu měla velké otazníky. A jak ji ukončili? Já nevím, jestli se tomu dá říci manipulace, ale v každém případě toto zametání jakýchkoliv stop hlavně svědčí pro to, že tyto materiály chtěli schovat někde v trezoru tolik desítek let.

Martina: Padesát let. To znamená, že všichni, kdo se podíleli na schválení této vakcíny, by byli při zveřejnění těchto informací už ve vysokém věku, nebo mrtví.

Jana Gandalovičová: Asi tak. Ano. Když to takhle podáte, tak ano.

Martina: Tento materiál FDA, o kterém jsme na začátku mluvili, materiál amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv, pak musel být na základě soudního rozhodnutí zveřejněn, tak za pouhé dva a půl měsíce uvádí, že po povolení vakcíny k nouzovému použití – což už jste tady také zmínila – byl ve Spojených státech zaznamenán znepokojující počet nežádoucích účinků, a 25 tisíc z nich se týkalo nervového systému lidí. Pro mě to je jen číslo, je to pro vás, jako pro odborníka, hodně?

Jana Gandalovičová: Tento materiál má trošku jednu nevýhodu, že tam není korelace s množstvím podaných vakcín, takže my to víceméně musíme brát takovým způsobem, jako: „Aha, a ejhle, tohle tady nikdy nebylo“. Bylo to hodně. Hlavně tam bylo přes 1220 úmrtí, myslím, jestli si to dobře pamatuji, 1223 úmrtí. A ono to naprosto sedělo s tím, co jsme začali registrovat v praxi – spolupracuji s kolegy, kteří mají podobný vhled na celou situaci – takže to velmi sedí, že nežádoucích neurologických účinků bylo hodně.

I ve své kardiologické praxi jsem u svých kardiologických pacientů viděla, jak mi chodí, a stěžují si na neurologické problémy, různé parestézie (porucha čití, brnění, mravenčení), závratě, tinnity (pískání v uších), ztráty čití. Já jsem to viděla sama o sobě. Bylo to nevídané, lidé najednou přicházeli i se skutečně bizarními problémy. Když jsem to slyšela poprvé, tak jsem říkala, že to je divné, ale když stejnou rétoriku slyšíte od pacientů podruhé, potřetí, podesáté, tak já nemám tendenci si myslet, že pacient mi něco fabuluje, já vesměs svým pacientům věřím, navíc když mi jako přes kopírák povídali to samé lidé, kteří se neznali a kteří si nemohli předat zkušenosti. Takže jsem si řekla, že na tom něco bude.

Samozřejmě to ve mně provokovalo to, že jsem si o tom začala číst víc, a přišla první data, o která už jsme se mohli opřít, a to byla tehdy izraelská data, izraelského ministerstva zdravotnictví, kdy si tehdy Izrael vydobyl, že budou s vakcinací o krok napřed, takže také od nich přicházela o krok napřed určitá data. A vím, že nás to velmi zaujalo. Bylo to v korelaci s tím, co už jsme tušili z dat, která jsme tady měli, to znamená obrovský nárůst neurologických nežádoucích účinků, ale také gynekologických. To, co jsem vídala u svých pacientek, u pacientek v přechodu, které začaly znovu menstruovat, a takovéto gynekologické potíže. Velmi časté byly kožní potíže. A samozřejmě kardiologické potíže, které jsou od ranku od méně významných, až po významné.

Vakcína mRNA koluje po těle, překoná hematoencefalickou bariéru a dostane se do mozku, přestože se původně tvrdilo, že nic takového není možné

Martina: Vy jste řekla, že vaši pacienti někdy přicházeli až s nějakými bizarními projevy. Řekněte mi, jaké jsou tedy nejčastější komplikace, které jste jako kardioložka zaznamenala třeba u svých pacientů, nebo u pacientů svých kolegů?

Jana Gandalovičová: Musím říci, že jsem skutečně zaznamenala nežádoucí účinky ze všech systémů člověka, které jsou. Ze začátku mě to zaráželo, protože rétorika byla: „Píchneme do svalu, tam se to rozpadá. Maximálně se to dostane do uzlin.“ Ale lidé přicházeli, a jejich potíže byly skutečně kloubní, neurologické, kožní, i psychologicko-psychiatrické, problémy se spaním, halucinace. Někdo měl obrovské problémy, jako bolesti hlavy, palpitace, arytmie. Skutečně jsem viděla úplně všechno, takže si pamatuji, že jsem své dceři, která je molekulární biolog, říkala, že ani mně to nedává smysl. Říká se, že mRNA se velmi rychle rozpadá. Ale mně přijde, že ta vakcína koluje v lidech všude. A teprve potom přišly informace o tom, že je to zabalené do lipidových nanočástic, a ty umožňují, že se to dostane všude po těle, a dostane se to i do mozku, protože to projde hematoencefalickou bariéru. Takže takhle člověk nabaloval informace, a skládal si to dohromady, protože často to, co nám bylo předkládáno, vůbec nekorelovalo s tím, co jsem sama viděla v ordinaci, a co jsem začala slýchávat také od kolegů.

A samozřejmě pak tady byli lidé, kteří skončili s nějakým významným nežádoucím účinkem i v nemocnicích, začali hledat nějakou pomoc. Takhle jsem pak narazila už i na kardiologické problémy, včetně myokarditidy u mladého sportovce, i podezření na úmrtí u sportovce. Vedle toho – a to byly asi moje nej- věci, nebo případy, které mě asi budou provázet po zbytek celého života, protože si najdete k těmto lidem vztah, provázíte je nějakou cestou – jsem viděla spoustu jiných, ať už se to týká mnoha jiných typů kardiologických postižení, palpitací, arytmií, infarktů, různých mozkových příhod, které hlásili, tedy to, co už je všeobecně přijímáno, že může být nežádoucím účinkem. Takže i myokarditidy se dostaly do souhrnu údajů o přípravku, kdy jsou přiznaným nežádoucím účinkem mRNA vakcín.

Martina: Mě zaujal případ Cochrane Collaboration, protože ti byli na sociálních sítích označeni, že uveřejňují zavádějící obsah o vakcínách proti covid-19. Přičemž Cochrane Collaboration je nezávislá nezisková nevládní organizace fungující od roku 93, která sdružuje přes 30 tisíc odborníků z celého světa, a provádí nezávislé lékařské testy, studie, metaanalýzy. A ještě zmíním, že od roku 2011 spolupracují s WHO. A ti, na základě svých pozorování a testů, popsali závažné nežádoucí účinky po těchto vakcinacích, které jste tady zmínila, tedy perikarditida, myokarditida, tedy zánět srdečního svalu, nebo osrdečníku, většinou u mladých lidí, nebo v mnoha případech. A teď: Riziko mozkových příhod, tromboembolických příhod, četných neurologických obtíží, včetně paréz, polyneuropatie, myelitidy – nevím, co to je – tinnitu, kloubních a kožních postižení, včetně herpes zoster (pásový opar), poruch srážlivosti krve, psychiatrických poruch. A výsledek je takový, že nějaký aktivista prohlásil, že jsou dezinformátory, a tím byla tato jejich zpráva – do té doby respektovaného sdružení – shozena se stolu. Jak se díváte na jejich zprávu vy? Setkávala jste se ve své ordinaci, nebo při svém zkoumání, a se zkušeností dalších lékařů, s těmito vedlejšími účinky, které jsem tady vyjmenovala?

Jana Gandalovičová: Myslím, že toto bylo až úsměvné. Bylo vidět, že na sociálních sítích někdo filtruje něco, čemu vůbec nerozumí, protože si skutečně myslím, že prohlásit Cochrane Collaboration za dezinformátory, tak to bylo úplně mimo – když to řeknu šeredně, laicky, tak mimo mísu. To někdo vůbec netušil, co dělá. Protože věřím, že toto je, jak jste řekla, skutečně nezpochybnitelná autorita, na které se podílí mnoho lidí.

Vakcíny mRNA byly u nás schváleny i pro nejmenší děti, které covidem nejsou ohroženy, přestože risk u použití genetických vakcín pro děti, je vyšší, než by byl benefit

Martina: Ale nikomu to nevadilo, ani odborníkům, a nechali je s nálepkou dezinformátorů, a rozhodně neměli, pokud vím, tendenci, výsledky jejich pozorování analyzovat.

Jana Gandalovičová: Oni ani nikdy neměli šanci, aby se jim někdo omluvil. Já vím, že Cochrane Collaboration na to reagovala na sociálních sítích, ale jestli se jim někdo omluvil, nebo neomluvil, nevím. Ale takhle došlo k umlčování mnoha odborníků. My jsme tady zmínili pana profesora Berana, ale na jeho úrovni, třeba v Americe, zavírali účty všem profesorům, profesorům Harvardu, jen kvůli tomu, že tehdy napsali takzvanou Great Barrington Declaration, což byla deklarace spíš epidemiologů, kteří poukazovali na to, že si myslí, že lockdowny jsou úplně zbytečné, že to pandemii nepomůže, a zničí to ekonomiku. A tito lidé, opravdu renomovaní profesoři, byli stejně tak označeni za dezinformátory.

Tohle nálepkování, myslím, zatím nikdy nemělo ve vědeckém světě obdoby. A my jsme to v malém viděli tady. A tato debata naprosto chybí dodneška. Já si myslím, že medicína není bezchybná, můžou být slepé uličky – my je z minulosti známe – a pokud se situace nezanalyzuje, pokud se neprovedou reanalýzy, diskuse, tak se nehneme dál. A to mi tady neustále chybí. Kdybych připomněla třeba conterganovou, thalidominovou aféru, tak to byla slepá větev medicíny, kdy se myslelo, že těhotným ženám může tento lék pomoci v jejich depresích, nevolnostech, a podobně, a víme, k čemu to vedlo.

Martina: Rodily se děti bez ručiček a podobně.

Jana Gandalovičová: Přesně tak. Pokud přežili intrauterinní vývoj, tak se rodily takto postižené. A Amerika byla tehdy uchráněna. Proč? Protože šéfkou FDA byla žena, která – samozřejmě tendencí té firmy bylo dostat tento veleúspěšný lék na americkou půdu – tehdy sama za sebe učinila rozhodnutí, že ne, že jsou nedostatečná data, že nejsou přesvědčeni o studiích. A celý americký kontinent byl uchráněn tohoto neštěstí, které bylo tady v Evropě. Tento lék se samozřejmě stáhl, a používá se teď v jiných indikacích, tam, kde je bezpečný a účinný.

Když jsem se o tom dočetla, tak jsem to obdivovala. Čekala jsem, že se třeba pochlapí evropská EMA, udělá toto pro děti. Protože my jsme se doposud bavili o studii, která byla dělána na dospělých, a umožnila masivní použití u dospělých. Ale nebyly to dětské studie. Po této studii následovaly podobně navržené studie u dětí, nejdříve náctiletých, a pak menších, a ještě menších, a všechny tyto studie vykazovaly úplně stejné problémy, jako tato studie. Nebyly přesvědčivé v tom, že by měly pro děti nějaký profit, aby jim bylo toto očkování doporučováno. Takže my jsme pak tyto studie analyzovali, psali jsme na příslušné orgány, a doufali jsme, že se v Evropě stane třeba to, co tehdy dokázala jedna žena, který uchránila americký kontinent od thalidominu.

No, nepodařilo se. Tyto vakcíny byly schváleny pro menší a menší děti, jsou schváleny pro děti od šesti měsíců. Ale děti byly tím, co začalo Evropu rozdělovat, a za to jsem dodnes velmi ráda, protože jsme s kolegy analyzovali doporučení jednotlivých národních dětských společností, v rámci Evropské unie, a ty se začaly velmi lišit. To bylo poprvé, že někteří odborníci řekli: „Tak pozor!“ – u nejmenší generace, která je nejméně ohrožena, má celý život před sebou, tak kde je ten risk–benefit? Jejich názor je, že risk u použití vakcín, genetických vakcín, pro děti, je vyšší, než by byl benefit.

Martina: Když jsme tady svého času měli ještě Petrušku Šustrovou, která byla velkou odbornicí na Polsko, tak ta říkala, že je vlastně nepsaný zákon, že veřejná televize je vždy provládní – a ví se to – zkrátka jde na ruku vládě. A mně to přijde srozumitelné: Vláda má jakousi svou prodlouženou mediální ruku. Ale u nás se nedá spolehnout ani na toto, a tak si vlastně říkám: Kdo je tedy v pozadí? Protože když to byl Andrej Babiš, tak to rozhodně nebyla provládní televize. Takže čí to je? Komu vlastně svým způsobem skládá účty televize, kterou platím?

Robin Čumpelík: Já bych tuto otázku nechal volně v éteru, protože by spíš bylo dobré, aby tyto otázky někdo pokládal tobě. Ty máš obrovské praktické zkušenosti z velkých médií.

Martina: Ale odpověď nemám.

Robin Čumpelík: Jo, dobře, tak já půjdu možná za hranu: My víme, že ve velkých mediálních kauzách sehrávají roli nejenom mediální poradci a že marketing hýbe světem – to přeci ví každý. Je jedno, jestli jsme levičáci, pravičáci, černý, bílý, zelený – marketing neskutečně ovlivňuje každou větu různých politiků, z východu na západ, a obráceně. Takže to je jedna rovina. A druhá věc, tyto kauzy jsou vyráběné různým způsobem, s podporou různých informací. A ty jsou od koho? Ty jsou od jakých služeb? Ono se to tak jmenuje. Tyto bezpečnostní služby kooperují i s těmi mediálními, a zase obráceně – mají své zdroje. Takže bychom si mohli těchto příkladů jenom z naší zemičky říkat spoustu. Možná bych řekl jeden: Poměrně rychlá výměna vlády – velká kauza – když na Úřad vlády vlítla policie, když už jsme věděli, to se rozšeptá – republika je malá – že tehdejší předseda vlády souložil všude možně se svou partnerkou…

Martina: Myslíš Petra Nečase?

Robin Čumpelík: Petra Nečase. To se vědělo, to se šeptalo půl roku před tím, než tam ta policie vlítla – to nebylo v Reflexu na titulce, a tak – a najednou se někomu něco nějak hodí, a udělá se velká show. Já jsem tehdy o tom napsal pro sebe jeden malý článek, To jsou brutální triky, které je pro lidi těžké prohlédnout. A je to dobré.

Martina: Ach tak. Takže tím chceš říct, že se to vědělo, on tím učinil sebe zranitelným, a použilo se to až v okamžiku, kdy už to zase sloužilo nějaké úplně jiné věci?

Robin Čumpelík: Jasně, kauza Feri, kauza támhleta. Teď to beru z patra. Kdybychom se na to zaměřili – máme tady flipchart, tabuli – a začali si to psát, a jenom chvilinku pátrali, jenom z Wikipedie, tak za A tady to, a za B, toto, tak kam dojdeme? Každý tyto kauzy zná.

V případě potřeby se velkými mediálními kauzami vyrobí něco, co veřejné mínění nasměruje k tomu, co bychom pár měsíců předtím nedokázali představit

Martina: Vždycky to někomu to posloužilo.

Robin Čumpelík: Přesně tak. Když ve chvíli, když někomu nestačí peníze na kampaň, na billboardy, a takové věci, tak se většinou velkými mediálními kauzami, s podporou nějakých informací, vyrobí něco, co veřejné mínění nasměruje úplně jinam, k tomu, co bychom si nedokázali pár měsíců předtím představit. A o tom je tato hra, o to se tady hraje. A samozřejmě takhle to je i na geopolitické úrovni. Teď jedu ze schůzky s paní ekonomkou Ilonou Švihlíkovou, a krátce jsme se bavili: „Tak co ten Nord Stream?“ Jakože pár článků, a pak velké ticho.

Martina: A nikoho to už nezajímá.

Robin Čumpelík: Nezajímá. Ani samotné Němce.

Martina: Kdo za tím stojí.

Robin Čumpelík: Z toho úplně mrazí.

Martina: Oni si to platili…

Robin Čumpelík: Já vyzývám, že už bychom měli být co nejvíc jednotní, a vyzývat Němce: „Prosím vás, vyšetřujte, informujte, co se tedy stalo.“ Snažit se investigovat, hledat pravdu, protože ohrozili nejenom Německo, ale celou Evropu. Byl to brutální teroristický akt, a je vlastně úplně jedno od koho. Takže proč se o tom neinformuje? Proč se o tom nemluví? A jestli to udělala Ruská federace, tak na titulky je to perfektní, takže by to teď bylo všude v mainstreamu. A ono je ticho. Takže jedna a jedna je dvě, a pak se ptáme.

Martina: Nord Stream už nikoho nezajímá stejně, jako nikoho nezajímá, jak se wuchanský vir dostal mezi nás. Všechny chytré hlavy na světě, co jich máme, se daly dohromady, a ani jedna na to nekápla.

Robin Čumpelík: A pak tady chodí jeden takový český panáček, který za covidu furt – nechci říkat jméno, fakt si nezaslouží žádnou propagaci – nedávno řekl, že tu máme znovu covid. A před tím říkal, že to je z netopýra, pak zase jinde, na TN.cz, na Nově řekne, že to je nejspíš z laboratoře. A takové hry se s námi hrají. A jenom za posledních sedm dní tento člověk dává vyjádření, kde tady podporuje, že tady je vir – titulek zní, tedy nechci mu křivdit, možná to ani neřekl, dneska už nevíme – a že každý den umírá deset lidí na covid. A jedou zase tuto propagandu. Ale děkuji za příklad s virem, protože o tom by se taky mělo mluvit.

Martina: Člověk má pocit, že by po některých věcech měl pídit a že by docela rád slyšel odpověď. Ale asi není žádoucí, abychom se pídili, ani abychom se dozvěděli skutečnou odpověď.

Robin Čumpelík: Ano. Jenom nás motat dál v chaosu, v labyrintu a kauzu přebíjet kauzou.

Martina: Ty ses nedávno vrátil z Etiopie – důvodů, proč jsi tam jel, bylo několik. Ale já si vzpomínám, že na tomto rozhovoru jsme se dohodli na jednom společném setkání, kde jsi měl vystoupení týkající se pandemické smlouvy, a jejího plánovaného podepsání, ratifikování. A tam jsme si řekli, že se budeme bavit o tom, co jsi zjistil. A tys řekl: „Až se vrátím z Etiopie. Protože tam mi spousta věcí ještě docvakne.“ Tak mi řekni, s jakými informacemi – ve vztahu k pandemické smlouvě WHO – ses z Etiopie vrátil.

Robin Čumpelík: Ano, moc děkuji za tenhle dotaz. Nejde vůbec o mě, a taky chci využít téhle příležitosti, a poděkovat všem lidem, kteří se takhle zajímají, kteří nás podporují, bez těchto lidí bychom neměli vůbec možnost tam odletět. Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že mám letět do Etiopie, tak si ťukám na čelo, ale spousta, řekl bych, až duchovních zážitků, nás dovedla k tomu, proč tam letět. To je jedna rovina. Takže zkoumání křesťanských kořenů – to jsme tady trošku naznačili, možná trochu pro někoho bulvárněji – byl jedním z aspektů pochopení různých duchovně kulturních souvislostí.

Dalším aspektem byly – a možná začnu médii a řeknu jeden příběh, protože se to stále málo ví, že v době, kdy my jsme tady v Evropě prožívali takřka válečný stav, tedy zavřené hranice, a celý ten strach a velká smrtnost viru – myslím tím dobu covidovou – a nedostatek prostředků toho, či onoho, a strach o naše bezpečí, tak tam byla skutečná válka. Tam skutečně umíraly rodiny, děti – půl miliónu mrtvých, a to ve stejném období, kdy si tady Evropa zažila tento příběh.

Martina: Občanská válka.

Robin Čumpelík: Občanská válka. A jak to souvisí s covidem? No, souvisí, protože když jsem se jich na to ptal, tak říkali: „My děkujeme pánu Bohu, a děkujeme covidu, protože jsme měli zdravotnictví připravené na to, že tady někomu chybí ruka, nebo že je někdo v kritickém stavu, protože tak jako my jsme využívali stadiony na očkování, nebo jsme měli prázdné hangáry…

V Etiopii, kde je 120 milionů obyvatel, nebyl covid pro lidi tématem, vakcinace byla malá, a přesto se na ulicích neválely spousty mrtvol

Martina: Ty jsme moc nevyužili.

Robin Čumpelík: Ty jsme vůbec nevyužili. A oni tam měli mrtvoly, mrtvé lidi. A tak si člověk klade plno otázek. A média v tom sehrávala roli, protože byla snaha vyvolat v Etiopii obrovský chaos, zřejmě kvůli ekonomickým zájmům. Ale od poměrně vlivných lidí, dost vlivných businessmanů, i duchovních lidí, nezávisle na sobě zaznívalo to stejné: „Pro nás náboženství není důvodem války. Pro nás tohle není důvodem války.“ A stejně tam válka byla. A byla na úrovni toho – jenom abych to pro diváky popsal – jako kdyby se tady třeba někde v jižních Čechách domluvili Jihočeši, že vykradou vojenské sklady v Bechyni, a řekli: „Nebudeme čekat, až Fialova vláda skončí. Vykrademe sklady a jdeme na Prahu.“ A toto se tam stalo.

A co udělal šéf WHO? Využil svůj mandát, prohlašoval věci o tom, co že se děje na straně rebelů, kteří tam vykradli sklady. A média, americká, západní, všechna možná mainstreamová, říkala: „Pozor, pozor, tady se děje toto, 40 kilometrů od Addis Abeby jsou vzbouřenci, vykliďte prostor.“ Jenže lidi v Etiopii jsou zkušenější než my v Evropě a pustili si další zprávy a další věci, a poslali tam někoho zjistit, kde vzbouřenci skutečně jsou, a pak teprve buď uvěřili CNN, nebo neuvěřili. A my jsme pak do té oblasti jeli…

Martina: Prosím tě promiň: Byla tam ta válka, nebo nebyla?

Robin Čumpelík: Byla.

Martina: Protože já jsem nepochopila, o čem…

Robin Čumpelík: Byla válka, půl miliónu mrtvých. Ale mluvím o té obrovské manipulaci, kdy média tuto válku prezentovala tak, že je mnohem větší, že už jsou 40 kilometrů od hlavního města, a přitom realita – a to právě chci říci – že my jsme tam jeli přímo do válečné oblasti, kde válka skončila velikými tunely, a nebylo to příjemné, všude chlapíci na tatrách se samopaly, stříleli – to nešlo ani natočit, to jsme byli rádi, že jsme na ulici, natož někoho točit. Ale bavili jsme tam s lidmi.

A válka skončila x hodin od hlavního města, stovky kilometrů od města, za horami, které jsou nepropustné. Takže kdyby se to vyhrotilo, tak to skončí jako v Afghánistánu. Ty hory měly 4 000 metrů, tam by to jen tak neskončilo. Takže média, manipulace, válka v kontextu covidu – covid tam vůbec nebyl téma. A teď k odpovědi, protože šéf WHO je Etiopan.

Martina: Ale jakou roli v tom sehrál, v celém tomto konfliktu šéf WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus, který byl, než se stal v roce 2017 šéfem WHO, ministrem zahraničí Etiopie? Jakým způsobem zasahoval, jak se podílel na nepokojích, na občanské válce?

Robin Čumpelík: On byl i ministrem zdravotnictví v Etiopii, a využíval svého postavení, protože se veřejně vyjadřoval k této válce, a byl na straně vzbouřenců. Takže už kvůli tomu si člověk klade otázky o zasahování do těchto věcí, a to takovýto způsobem a z takovéto pozice. S tím souvisí vakcinace, a my jsme se samozřejmě ptali, jaká je tam – ani se mi to slovo nechce říkat – proočkovanost. Jaká je asi proočkovanost v této africké zemi, kde 120 miliónů lidí mělo úplně jiné starosti, a kde skutečně ve válce umíralo hodně lidí – půl miliónu mrtvých – to chci zdůraznit. Přiletělo tam letadlo s pár vakcínami, nevím přesně počty – to nám tam říkal jeden z lékařů. A podle logiky, co nám tady prezentovala česká vláda, tak by tam mělo být spousta popadaných mrtvol – když tam je na ulicích tolik lidí blízko sebe, protože jsou sociální, žijí společně na ulicích – ale není. Byli tam mrtví lidé kvůli válce. A očkovali se jenom – to je taky zajímavé – primárně pod tlakem Západu ve chvíli, kdy někam letěli, protože tam jsou přímé lety z hlavního města Addis Abeby do Frankfurtu, do Vídně, a tak dále, takže tam by je nepustili, a proto se pod tlakem Západu očkovali. Je to zajímavé.

A my jsme ještě tento příběh neskončili. Odvysíláme k tomu několik rozhovorů, ale naše mise byla – protože já nedělám médium, a děkuji lidem jako ty, co děláte média – ale to co já dělám, tak má sice mediální výstupy, ale měli jsme tam několik setkání na pozadí, možná prozradím, protože jsme byli hodně pod drobnohledem. Protože – osud – se zrovna stalo, že tam byl pár dní před námi český předseda vlády, takže jsme se tomu hodně nasmáli.

Takže proběhlo několik setkání na poměrně hodně vysokých pozicích. Řeknu filozofii toho, proč jsem tam letěl: My potřebujeme pomoc od zemí, jako je Etiopie. Potřebujeme od nich slyšet, jestli i oni věří Tedros Adhanom Ghebreyesusovi, jestli to je skutečně jejich člověk, nebo je to člověk Spojených států, Číny, nebo někoho jiného. A jestli oni můžou ovlivnit to, jak koná. Jestli ho chtěli dokonce stáhnout z funkce, nebo ho můžou stáhnout z jeho funkce. A jenom banální otázka toho, jestli vy mu věříte, je pro mě dost klíčová. Protože my máme k Etiopii, jako Čechoslováci, hodně blízko, a teď jsem si ještě jistější, že pozitivních věcí mezi našimi národy je obrovské množství: Od duchovně kulturních po ekonomické, a další. Takže je to možná velký cíl – a mně připadá, že reálný – abychom poprosili Etiopii o pomoc. A ještě s tím zmíním, že návštěva našeho předsedy vlády byla taková návštěva nenávštěva, takový průlet. Takže když jsme tam těch pár dní byli, tak jsme si říkali: „Bože“, a to na pozadí rozhovorů lidmi z univerzit, a s dalšími. Takže mě mrzí, že toho stát nedělá víc.

O pandemické smlouvě by se mělo mluvit jak uvnitř EU, tak s dalšími zeměmi, které mají vliv

Martina: Dobře, tys tam jel pro odpovědi na otázky, které se týkají generálního ředitele WHO Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse, který je vlastně prvním Afričanem, první osobou bez lékařského vzdělání na tomto postu. Tak jaké jsou odpovědi, které jsi dostal?

Robin Čumpelík: Jedna z těch schůzek se týká otázek bezpečnosti, a to vidím jako klíčové, takže v tuto chvíli zvažuji každé slovo, co tady řeknu. Ne, že bych nechtěl, ale některé věci jsou ještě v procesu. Jednak nasadíme věci, které jsme tam točili, a jednak bych rád šel ještě dál, protože rozhovor mi nestačí. Takže toto možná v nějakém dalším povídání.

Ale jisté je, že se musíme bavit o rizicích toho, co je navrhováno v pandemické úmluvě, smlouvě, a ve světových zdravotních předpisech. I když zase naše ministerstvo říká, že všechno je v pořádku. Dokonce WHO má nyní nějakého českého zástupce jakožto tiskového mluvčího WHO, který se objevuje. Takže diskuse o rizicích pro Evropu je moc důležitá, a já se ponasnažím takhle odspodu, protože nemám vazby – mám spolupráci s vámi, diváky a posluchači – ale nemám další politické vazby, které bych k tomu využíval. Takže je to takové křehké, Martino. To z té odpovědi chápeš.

Martina: Vidím, že jsme si zatančili mezi vejci.

Robin Čumpelík: Ale já jsem ti to říkal už předtím, než se zapnuly mikrofony.

Martina: Rozumím. Ale přesto by mě zajímala jedna věc: Jestliže máš obavu z přijetí jednotné pandemické smlouvy, která by se měla znovu projednávat v květnu, tak proč jsi raději nejel hledat odpovědi na otázky do Bruselu, ale jel jsi do Etiopie?

Robin Čumpelík: Ber to jako věc určité intuice, strategie. A já už jsem to tady řekl, že my tady v Evropě se musíme propojovat. Nedávno jsem o tom mluvil s Kateřinou Janouchovou, a jsme v kontaktu s dalšími, s Maďary, Slováky, a tak dále. Takže usilovat o tuto diskusi, a i o odpovědi v rámci Evropské unie, to je takový trošku naivní boj. Ne že bych nechtěl. Budeme to dělat, budeme se bavit, a chystám nějaké aktivity. Byl jsem na veřejném vystoupení v Bratislavě, v Maďarsku, tam to bylo báječné.

Martina: Ale v listopadu tam byla demonstrace „Stop WHO“. Nemýlím se?

Robin Čumpelík: Ano, já už nevím, které datum, myslím, že to bylo ono. V Maďarsku máme úžasnou spolupráci s Maďary a se Švédy, s Nory. Na tomto budu pracovat uvnitř, na evropské platformě. Ale nějakou dobu jsem se živil jako krizový manažer, a vím, nebo moje intuice mi v tomhle případě říká, že bychom se měli snažit o oporu velkých zemí, které mají skutečný vliv mimo Evropskou unii. A tam může vést klíč. Já neříkám, že se mi něco podaří. Já se jenom snažím něco dělat, a nesedět doma. Takže bavit se o tomto s Indií a s Etiopií, a možná s dalšími národy, je mnohem pragmatičtější než bouchat tady na dveře, které nám zůstávají hodně zavřené.

Pandemická smlouva WHO je napsaná způsobem, že není možné pochopit, co vlastně znamená

Martina: Boucháš na dveře, snažíš se najít největší dveře, které, když se otevřou, tak by to mohlo mít reálný výstup. Proč? Proč máš takový strach z přijetí této jednotné pandemické smlouvy? Já musím, říct, že jsem se jí věnovala, že jsem ji studovala, že jsem studovala všechny možné komentáře, a po přečtení úplně všeho o ní nevím nic.

Robin Čumpelík: To je hezké.

Martina: Je to napsáno přesně tím způsobem, že nejsem schopná poznat…

Robin Čumpelík: Co to vlastně znamená.

Martina: Ano, někde je napsané, že je to na úrovni národních států a že rozhodovací pravomoc zůstává tam. O dva odstavce dál je to ale zase napsané tak, že si tím už najednou nejsem jistá, a nejsou si tím jisti ani právníci. Ale z čeho máš tedy obavy? Co jsi na této jednotné pandemické smlouvě rozkryl? Co tě takto rozpohybovalo?

Robin Čumpelík: Chci říct – není to strach. Já to beru jako tvůrčí proces, protože celý covid můžeme brát jako negativní hru, nebo jako velice pozitivní. Plno věcí je inventurních. Prostě to odkrývá naše charaktery, naše duše, naše možnosti spolupráce, stav médií, stav vůbec fungování státu, jak je politika navázaná na ekonomické zájmy – to je takřka nekonečný seznam. A to já vnímám pozitivně. Takže to je pozitivní.

Procházíme inventurou, která nám ukazuje, že bychom se měli bavit o tom, aby se to narovnalo – viz první otázka o změně. A takhle přistupuji i k pandemické smlouvě. Nejdřív jsem se o to vůbec nezajímal, a pak jsem dostal jednoduchý rozbor – někdy na jaře, myslím, že to byl konec května – a říkám: „Tak to je zajímavé.“ Tak jsem čekal, až přijde někdo mnohem vzdělanější, právník, půjde do toho, a začne o tom hodně informovat, mluvit. A protože se to nedělo, tak jsem říkal: „Dobře, nedá mi to, chci vědět víc. Začnu v tom být více občansky aktivní.“ Já v tom vidím principy nesvobody. Já v tom vidím… Je to nultý draft, tys to četla, má to zhruba 30 stran, není to přeložené, a to je taky zajímavé. Takže o čem se tady bavíme, včetně mě, není to pořádně v národním jazyce, aby to mělo nějaký soudní překlad, aby to bylo legálně přeloženo pro právní účely české legislativy.

V návrhu pandemické smlouvy jsou odstavce, které vyvolávají podezření, že jde o další omezování svobody, centralizaci moci, distribuci zdravotnických materiálů, léčiv, vakcín a předpisů

Martina: Já už jsem i jeden překlad četla.

Robin Čumpelík: Tak jsi první. Tak teď říkám v živém přenosu, že jsi první, protože když jsem se o tom bavil s Janou Hamplovou, a s dalšími lidmi, s celým undergroundem, tak jsem nenašel nikoho, kdo to má přeložené. Takže jsem rád, že to je. Nicméně nedávno, v jednom rozhovoru s Radovanem Dluhým, měl anglickou verzi, a to mi vlastně vnuklo, že musíme mít hodně kvalitní překlad pro českou legislativu, aby někdo neřekl: „Tak kdo to tady přeložil?“ Aby to byl úřední překlad, aby to bylo v souladu s českým právem, aby pak někdo neřekl: „Dobře, vy si tady šmudláte nějaký překlad, ale správný význam slova je takhle.“ Víme, jak právníci fungujou, a vůbec politici, a tak dále.

Takže by bylo dobré mít takovýto překlad – a jestli je, tak je to super – a otevřít diskusi nad riziky. Nic víc přeci nechci. A proč jsme nálepkováni za to – a to není jenom toto téma, to je jenom součást inventury společnosti – za to, že chceme svobodně diskutovat o rizicích? Neříkám, že to tam definitivně je, jenom říkám, myslím si, že je to další omezování svobody – tyto odstavce, které centralizují distribuci třeba, zdravotních věcí, ať už předpisů, nebo faktických léčiv, vakcín…

Martina: Zdravotního materiálu.

Robin Čumpelík: Tak. Prostě to centralizuje moc, centralizuje to vliv, a to je nezdravý proces, který jsme si teď zažili. Takže, díky, nechci.

Martina: Když jsem se tím prokousávala, tak jsem tam narazila na upozornění, že jen podezření na pandemii by mohlo vést k tomu, že jednotlivé státy budou muset vyhlásit pandemický stav.

Robin Čumpelík: Je to tam toto? Martino, je to tam toto?

Martina: Já nevím.

Robin Čumpelík: Teď jsi říkala, žes to četla. Je to tam?

Martina: Já jsem totiž k tomu četla komentáře. I ty, které byly pro, jakože to je v pořádku, že se nic neděje, i ty, které říkají, že není. A teď jsem si to procházela, a já tam tyto věci nejsem schopna dohledat.

Robin Čumpelík: To je pravda. Protože zaprvé, je to nultý draft – to je potřeba říct. Zadruhé, a teď trochu něco do našich vlastních řad: Alternativa dost často, nebo my v médiích kolikrát sehráváme i negativní roli, protože lidi vystrašíme, aniž bychom si to pořádně přečetli. Například konkrétně, když řekneme, že to bylo do konce listopadu, zdravotní předpisy, a pak už nic. Ale takhle to nefunguje. Je to mnohem složitější. Zaprvé, EU zřejmě nějakým způsobem jedná o něčem s WHO – ale tyto podklady pořádně nemám.

Martina: Ten termín platil, ale platil pro takzvaně první nástřel.

Robin Čumpelík: Právě. To se pak neřekne, a mně pak píšou možná stovky lidí, a řeknou, že tyto aktivity nemají smysl, že nemá smysl diskutovat. A já říkám: „Ale počkejte, takhle to není. To byly zdravotní předpisy. Tady máte tyhle pět let staré dokumenty mezi EU a WHO, tady máte samotnou pandemickou smlouvu, a vše má nějaký svůj příběh.“ Protože oni jsou chytří. Takže – nultý draft – to vidím stejně, jak říkáš ty, že je to málo čitelné. Tam je třeba slovo „soudružnost“. Co to znamená? A přeložil jsem si to dobře? A co jiný překladatel? Takže, když máme být ultimátně „evidence based“, aby neřekli, že jsme dezinformátoři, tak potřebujeme opravdu úřední, nebo soudní překlad, a dát to znova na stůl.

Martina: A pak, aby to s námi někdo rozebíral, a vysvětloval nám to.

Robin Čumpelík: Ano.

Martina: Co to může znamenat, co to do důsledku může obnášet pro naši zemi.

Robin Čumpelík: Ano. Budu, Martino, moc rád za případnou pomoc v této věci. Protože jsou tady právníci, kterým říkám „inline-online“. To znamená, že minulý týden ve středu, jestli se nepletu, skončilo jedno z dalších zasedání WHO, a okamžitě jsme měli informace. A toto je naše věc. Teď říkám těm, ke kterým se případně dostane tento rozhovor, a pracujete na úřadech, na ministerstvu: „My do toho teď půjdeme důsledně. Takže než vy si pustíte záznam z WHO, tak my si ho pustíme ten den. Až přijde něco na oficiální web WHO, my si to přečteme a přeložíme. Budete taky dělat to samé? Vyzývám teď vlastně úředníky, ať nám sami za sebe udělají seminář, sami, bez nás, a ať odprezentují, co je na tom bezvadné, proč to chtějí. Ať nám oni udělají seminář o pandemické smlouvě, a perfektně veřejnosti odprezentují, proč je to safe, bezpečné, dobré.

Profesor Thon ve studii, kde bylo testováno 30 tisíc lidí, doložil, že slizniční imunita, chrání víc, než vakcinace

Martina: Vím, že v Senátu měl být seminář na téma „Istanbulská úmluva, výzva, nebo hrozba“, ale neuskutečnil se, protože naše otázky jsou tak otravné, a kdo se k tomu má pořád vyjadřovat.

Robin Čumpelík: Ale já bych to teď nechal úplně na nich. Myslím to tak, ať nám oni – teď naprosto bez jakýchkoliv emocí, emoce dávám kolikrát ven záměrně – odprezentují, proč za tím tak stojí. Ne nějaká PR hesla jejich úředníků, kteří jsou teď v médiích – to je nesmysl. Ale ať vezmou prezentaci, ať vezmou přeloženou smlouvu, a ať to přesně srovnají s českým právem, a vyvrátí nám naše obavy, dokavaď mají prostor. Tak to udělejte, vážení úředníci, vážení ministři. A je jedno, jestli je tam tento úředník, nebo tam za dva měsíce bude jiný. Udělejte to, a lidi budou v klidu. Nebudeme dělat petici, nebudu nic dělat. Ať nás přesvědčí, že to je safe.

Martina: Jenom, aby se nestalo to, jako jsme se o podpisu obranné smlouvy se Spojenými státy dozvěděli, až když už bylo dokonáno.

Robin Čumpelík: Ano. A víš, jak se to dělá, znáš tyto triky?

Martina: Jaké?

Robin Čumpelík: Největší čáry máry politiků se dělají na Vánoce, na Velikonoce, a pak taky první letní dny, kdy je 5., 6. Mistr Jan Hus, tyto věci. Protože lidi si také chtějí někdy vydechnout, a těch pár lidí, kteří to řeší, většinou schvalují takovouhle šílenost, protože pozornost lidí je úplně jinde. A to fakt pozoruji minimálně deset let, tento princip. Největší zvěrstva v politice a v legislativě se vždycky dějí v těchto termínech.

Martina: A mě ještě vždy uvrhne do pozornosti, když je to skutečně napsáno jazykem typu – mám na to oblíbenou větu: „Interpretujeme-li logické třídy jako korelace, znovu nahlédneme, že principem kategorického sylogismu je právě nutnost inkluze.“ A když si tohle přečtete, tak vím, že je zle.

Robin Čumpelík: I té latině bych možná víc rozuměl, když tě poslouchám.

Martina: Že se něco chystá. Ale ty jsi říkal, že máme skvělou spolupráci s mnohými státy, které také mají chuť postupovat v řešení jednotné pandemické smlouvy WHO v souladu. Jmenoval jsi třeba Maďarsko. Já připomenu, že slovenský premiér Robert Fico řekl, že nebude podporovat posilnění pravomocí WHO na úkor suverénních států při řízení boje proti pandemii. A doslova řekl: „Takový nesmysl mohli vymyslet jenom nenažrané farmaceutické firmy, které začaly vnímat odpor některých vlád při povinné vakcinaci.“ Myslíš si, že se i se Slovenskem dá počítat? Souhlasíš s tím, co řekl?

Robin Čumpelík: Já myslím, že teď potřebujeme slovenské bratry. Já jsem k tomu natočil nějaké video, ne že bych byl fanoušek Roberta Fica, protože tam byly před deseti lety pofiderní kauzy. Ale nechci nikoho soudit, když jsem se s ním nikdy nebavil. Ale takový dokument „Od Fica do Fica“, který byl mimochodem dotočený v Praze, Od Fica do Fica, ale dneska to platí dvojnásob. Na druhou stranu, svět jde do takové katarze, a věci se zrychlují, že by pro mě bylo docela ctí se o těchto věcech v klidu, bez kamer, s Robertem Ficem pobavit, a vlastně mu i nabídnout data, která mám z vlastní zkušenosti, kdy jsem pracoval jako krizový manažer pro vládu. Já jsem byl u některých věcí… Nikdo se tedy na to moc neptá, možná to chce ještě čas. Ale myslím, že se Slováky bychom teď mohli spolupracovat na datech.

Nejenom na tom, co se dělo v prvních měsících pandemie, ale taky, abych byl trošku konkrétní, jaká česká vědecká data – ty se hodně věnuješ vědě – jsme nabídli do WHO. My jsme jako Češi, nebo profesor Thon, a další lidi, nabídli data, kdy jasně na velkém vzorku vidíme, ve oficiální spolupráci s pojišťovnami, a na nejkvalitnějších, podotýkám, německých testech, v oficiálních velkých českých nemocnicích, na kterých vidíme vzorek toho, jak funguje imunita, a jak funguje imunita po vakcinaci. A tato data jsou jasná: Slizniční imunita chrání víc než vakcinace. A když toto řeknu, tak už jsem nálepkovaný. Ale to jsou tvrdá data – půjdu trošku s kůží na trh, nejsem vědec, a ani si na to nehraju – která vejdou do historie. Já si dokonce myslím, že jsou to jediná data tohoto typu na celém světě, která jsou k dispozici a která říkají toto, protože vzorek je zhruba 30 000 lidí, na takto kvalitních testech, a od samotného začátku covidu. A to je potřeba říct.

Martina: A to bylo z pilnosti, že si to profesor Thon dělal?

Robin Čumpelík: Víš, jak to bylo? My jsme byli všichni solidární. Nebudu mluvit za něj, ale musím říct, že jednak z pilnosti, že chtěl pomáhat – to je jeho slovo. Říká: „Chci pomáhat lidem, protože jsem za to placený. Jsem na univerzitě, abych využíval, a pomáhal.“ A druhá věc, je zorientován, patří mezi světovou elitu imunologů, zná lidi, kteří založili – teď nevím přesně název – světovou imunologickou organizaci, zná zakladatele. Tento člověk je žijící legenda, a má takováto data.

Proč jsem se k tomu dostal? Toto jsou věci, které můžeme dát na stůl Slovákům. My vlastně nepotřebujeme naši vládu, nepotřebujeme naše politiky, protože jestli jsme v Evropské unii, tak tam budeme neformálně spolupracovat. Rozumíme si, tak to tady máte, ať to tam vezmou na jednání Slováci, ať má Robert Fico podklady pro další kroky. A nejenom on, protože on potom může oslovit další státníky, aby nedošlo k tomu, co oni chtějí schválit.

Ještě prozradím, že když jsem slyšel některé formulace v mainstreamových médiích, tak si to ověřuji, a tak jsem zavolal na ministerstvo zdravotnictví slovenské vlády – nemám tam žádné konexe – paní ministryni, a oni se hned ozvali telefonicky zpět. Tak to bylo milé. A to jsem tam napsal z ulice. Možná i to je inspirace pro diváky, a pro občany, protože já nemám jinou výhodu, než máte vy. Já jenom prostě jdu na web, zavolám na ministerstvo a ptám se: „Myslíte to vážně?“ A co mě zajímá: „Máte do slovenštiny přeloženou pandemickou smlouvu? Máte její právní rozbor v souvislosti se slovenskou legislativou? Tak nám dejte argumenty, ať je použijeme pro Českou republiku.“ To je možná prosba na dálku.

Martina: Pane profesore, za listopad u nás přibylo necelých 900 případů covidu. V živé paměti ještě máme všichni dobu, kdy by to byl pro státní úřady důvod k přísným lockdownům a k zarouškování čehokoliv – teď se naštěstí nic podobného neděje. Řekněte mi, naučili jsme se s covidem žít jako s každou jinou respirační chorobou?

Jiří Beran: Tak myslím, že ano. A lidé, kteří prodělávají covid v posledních dvou letech, si uvědomili, že toto onemocnění probíhá u 99 procent populace v podstatě velmi lehce a že rozhodnutí Evropského centra pro kontrolu infekčních nemocí z loňského roku, abychom považovali covid-19 za běžnou respirační nákazu, bylo naprosto správné.

Martina: Takže myslíte, že se už můžeme spolehnout na to, že covid byl vyňat z kolonky „hlavní postrach ulice“?

Jiří Beran: Tak myslím, že ano. Na covidu vidíme opravdu ve vývoji to, co jsme vídávali u virů chřipky, to znamená, že tak, jak postupně nový virus prostupuje populací, a geneticky se mění v závislosti na tom, jak se vytváří přirozená imunita u lidí, tak mění své vlastnosti v tom smyslu, že daleko méně vytváří těžší formy onemocnění, a o to více a rychleji se šíří do populace, rychleji se množí, a podobně. Čili virus slábne, ale neznamená to, že by zmizel.

Martina: To znamená, že vlastně tehdy, když covid-19 v prvé řadě napadal plíce, tak tento virus, nebo tyto typy viru, mutací, které tady kolem létají, už jsou oslabené, a nejdou po plicích?

Jiří Beran: Ty už nejdou po plicích. Tady je potřeba vědět, že prvotní formy tohoto onemocnění napadaly jednak přímo plíce jakoby zevnitř, to znamená, že se tento virus dokázal množit v buňkách na povrchu dýchacích cest, a tím je ničil, a připravoval je pro to, aby tam vznikl druhotný zápal plic. A zároveň dělal to, že v nejmenších kapilárách, které procházejí přes plíce, ničil vnitřní povrch těchto kapilár, a ony se ucpávaly – tromby. A to samozřejmě vedlo k tomu, že to byla závažná forma onemocnění. Dnes všichni ve svém okolí vidíme, že nejčastější respirační komplikací je zánět nosních dutin, vedlejších nosních dutin, čili vidíme, jak lidem v průběhu této infekce začíná většinou bolestí v krku, a potom se jim mění hlas, který je takový zvonivý, takže stačí udělat diagnózu i po telefonu, protože je to slyšet. Takže už to nenapadá plíce, ale vedlejší nosní dutiny.

Covid slábne a už nenapadá plíce. V případě vysoké horečky, teploty, bolesti v krku, bolesti hlavy je možné brát isoprinosin a aspirin.

Martina: Pane profesore, abychom našim posluchačům pomohli prakticky, protože naše povídání se bude vysílat o jedné z adventních nedělí, a to vezmou lidé určitě zase nákupní centra útokem, a vzduch v těchto nákupních centrech je, myslím, slušná „Petriho miska“, takže když někdo začne mít zvonivý hlas, nechť nepropadá panice. Jaké je tedy první domácí ošetření, první pomoc? Vím, že svého času, když to byl covid-19, tak jste říkal, že si lidé měli vzít acylpyrin a ne paralen, protože si v mnoha případech mohli velmi pomoct ředěním krve, a mnohdy si tím i zachránit život. Jaká je vaše rada nyní?

Jiří Beran: Tak myslím, že stejné. Pokud se tam objeví vysoká horečka, teplota, bolest v krku, bolest hlavy, tak myslím, že z analgetik, které jsou k dispozici, je velmi dobrou variantou kyselina acetylsalicyová ve formě aspirinu nebo acylpyrinu. A vzhledem k tomu, že jsem viděl výsledky dvojitě slepé placebem kontrolované studie s Inosin pranobex, tak bych každému doporučil, aby tento lék užil hned od začátku.

Martina: Inosin…?

Jiří Beran: Inosin pranobex. U nás je tento preparát dostupný na lékařský předpis pod názvem Isoprinosin, a myslím, že je možné si vzít v prvních 3 až 5 dnech 3×2 tablety, a to určitě velmi pomůže.

Martina: Já jsem se dočetla, že právě Isoprinosin jakožto lékařský protokol zvolila největší indická provincie, a měli s tím ohromné úspěchy, o kterých se pak ale dále nemluvilo, a tyto výsledky se nešířili, ale naopak se lékaři pokusili tyto úspěchy z největší provincie v celé Indii rozpustit. Je to pravda? Je to tak?

Jiří Beran: Řekl bych, že v Indii od začátku této epidemie uvažovali o tom, že musí najít nějaké vlastní řešení z existujících léků, nebo z existující léčby, a nespoléhali se na to, že pro 1,4 miliardy lidí nakoupí léky, kde třeba jedna léčba stojí 20, 30 tisíc našich korun. Takže vsadili na léky, které už existují, a ty si znovu otestovali, a pracovali s nimi. A jedním z nich byl právě ten Inosin pranobex, který ukázal, že když ho dáte lidem, kteří měli covid-19, to znamená, že jim dáte léčbu, která je v té době dostupná, a jedné skupině jenom přidáte tento lék, tak snížíte počty příznaků ke dni 6, čili na konci prvního týdne, o 20 procent. A pokud z toho vyjmete – protože to jsou hospitalizovaní a ambulantní lidé – vytáhnete jenom ambulantní pacienty, tak zjistíte, že tento rozdíl je až 30 procent, čili velmi významně to snižuje počet příznaků, a člověk se velmi rychle navrací zpátky do běžného života.

Martina: Takže pro vás je v takovém případě lékem první volby Isoprinosin?

Jiří Beran: Ano.

Martina: Vzpomínám, kolik jste za to ochutnal posměšků.

Jiří Beran: Ochutnal jsem za to mnoho posměšků. Především šlo o to, že jsem vycházel ne z toho, že jsem si lék vyzkoušel – já a moji synové – ale především jsem vycházel z publikací, které byly k dispozici ve Velké Británii, kde se s tímto lékem intenzivně pracovalo ve dvou významných institucích. A to bylo jednak Birminghamská univerzita v roce 2016, a v roce 2019 to byl Institut Lorda Nuffielda, což je nejprestižnější instituce Oxfordské univerzity, kde tehdy s tímto lékem pracovali a zjistili, že ve smyslu ochrany před virovou infekcí stimuluje tu část imunitního systému, která je pro ochranu nesmírně důležitá. A to byl pro mě impuls, abych s tímto lékem, nebo abych o tomto léku hovořil.

A v Indii to četli úplně stejně jako já, nicméně tento lék neměli k dispozici, a protože nemá patentovou ochranu, tak oni si ho syntetizovali, začali ho vyrábět, a provedli všechny typy klinických studií, od prvopočátku až po poslední dvojitě slepou a placebem kontrolovanou.

Každý, kdo prodělal covid-19, má dobrou buněčnou imunitu, která vytváří ochranu i vůči budoucím infekcím

Martina: Pane profesore, četla jsem varování před nějakou novou mutací covidu, který se jmenuje Pirola. Nikdo se tomu příliš nevěnoval, nevyvolalo to žádný velký zájem, dokonce ani v médiích. Jaká je to varianta? Je podobně oslabená, jak jsme o nich mluvili před chvílí?

Jiří Beran: Ano, je to oslabená varianta, která tak, jak jsem říkal, nevytváří příliš zásadní klinický obraz. Tento obraz je přibližně na středně těžké respirační infekci, ale zato se velmi rychle šíří. A to dnes vidíme u nás v populaci.

Martina: Navzdory tomu, co jste před malou chvílí řekl, jsem se v září letošního roku dočetla – a teď cituji: „Stovky tisíc lidí se ale nechaly naposledy přeočkovat před mnoha měsíci, někteří dokonce před rokem či dvěma, což by mohl být, podle vakcinologa Romana Prymuly, problém. Jejich obranyschopnost už nemusí být tak dobrá, jako byla na sklonku epidemie.“ A ještě dodává: „Se tak může stát, že pro ně bude prodělávání covidu náročnější, než tomu bylo v loni.“ Proč myslíte, že je opět tato snaha, řekněme, lidi znejistit? A to bych řekla, že pan Prymula ještě nechrastí řetězy nejhlasitěji.

Jiří Beran: Tak osobně si myslím, že každý člověk, který už jednou covid-19 prodělal, má velmi solidní imunitu, především buněčnou imunitu, která mu vytváří ochranu i vůči budoucím infekcím, nebo změněnému viru. Takže to, že se lidé nechtějí nechat očkovat, nepramení z toho, že by tady existovala nějaká klika lidí, kteří by říkali: „Očkování je úplně špatné!“, a věřila tomu většina populace. Pokud by tady taková skupina lidí existovala, tak myslím, že by ji už dávno najala nějaká parlamentní strana na to, aby jim sehnala voliče do příštích voleb.

Ale jde spíš o to, že na populační úrovni má většina lidí s touto vakcínou nějakou negativní zkušenost. U někoho mohla tato vakcinace proběhnout dobře, ale u někoho třeba s tím, že prodělal covid, a ještě se nechal očkovat, takže reakce mohla být vyšší. A tak si řekli: „Nestojí mi to za to, abych tady ležel dva dny v horečce s bolestí ruky“, a podobně. Takže si myslím, že v populaci všeobecně akceptace této vakcíny klesá, ale neklesá proto, že by se o této vakcíně nesla špatná informace, ale proto, že je to dáno vysokou diseminací negativních účinků této vakcíny.

Martina: Pane profesore, už v roce 22 se objevily informace, že u vakcín proti covidu hlásí lidé nežádoucí účinky třikrát více než u všech ostatních přípravků dohromady. Jak je to s informacemi o následcích očkování v letošním roce? Pohnuli jsme se někam dále? Protože já jsem se spíše dočetla, že lidé v přecitlivělosti hlásili i následky, důsledky, nežádoucí účinky, které u normálních léčiv a jiných vakcín nehlásí. Jak to vidíte vy?

Jiří Beran: Tak já myslím, že vzhledem k počtu aplikovaných vakcín počet nežádoucích účinků není výrazně vyšší, než u hlášení po jiných lécích a jiných očkovacích látkách. Je jenom trošičku vyšší, ale ne, řekněme, statisticky významně, a odpovídá to – přibližně se říká, že 2 až 5 procent všech skutečně nežádoucích účinků je nahlášeno na Státní ústav pro kontrolu léčiv. A ten – to tedy musím kvitovat s povděkem – dělal maximum pro to, aby zpříjemnil všem cestu k tomu, aby toto nahlášení mohli provést. Změnil své webové stránky, a dneska nežádoucí účinek nemusí hlásit jenom lékař, nebo lékárník, ale také pacient, který nežádoucí účinek prožil. Čili si myslím, že 95 procent nežádoucích účinků není hlášeno, a to je vlastně černá skříňka, o které vůbec nic nevíme. Ale to platí pro kterákoliv jiný lék.

Martina: Na výrobce vakcín jsou podávány žaloby za zkreslování účinnosti vakcín a za vedlejší účinky – a to právě u mRNA vakcín. Máte přehled o tom, zda je jich pár? Hodně? Jsou podávány masivně?

Jiří Beran: Vím, že jsou podávány především ve Spojených státech na výrobce, a je jenom otázkou, jak dopadnou. Co nezávislý soud, nebo co se podaří prokázat u nezávislého soudu, a jak to nezávislý soud vyhodnotí. Prozatím žádný zásadní verdikt nepadl. Čili v této oblasti je potřeba vyčkat, až se objeví nějaký průlomový verdikt.

Jsem proti očkování těhotných žen. Víme, kolik těhotných prodělalo covid, a u kolika bylo kvůli covidu těhotenství ukončeno. Ať ukážou data dokazující, že těhotné vakcínu potřebují.

Martina: Nějaká odškodnění už padla, ale to byla třeba odškodnění ve státě Illinois za to, že nutili k očkování i lidi, zdravotníky, u kterých to bylo proti jejich náboženským přesvědčením, a podobně. Řekněte mi, myslíte si, že se u vakcín proti covidu, mRNA vakcín, někdy opravdu dozvíme o jejich skutečných kladech a záporech?

Jiří Beran: Já bych si to strašně přál, protože to, co vidíme dnes, je, že tyto vakcíny jsou velmi široce doporučovány. A na druhou stranu, i když se podíváme na česká data z aplikace těchto vakcín, řekněme druhých, třetích dávek, tak je vidět že tato vakcína nemá ochranu delší, než je 60 dnů. Proč tomu tak je? A proč by se měli lidé nutit co 60 dnů k vakcinaci? To je naprosto nesmyslné. A co vede k tomu, aby se pořád používala tato vakcína, a nevyužily se jiné koncepty očkovacích látek? Mně osobně se zdá, že tento typ vakcíny založené na messengerové ribonukleové kyselině je typ vakcíny, který nezanechává příliš velkou imunitní paměť, a reaguje jenom krátce tím, že vytváří krátkodobou ochranu v krvi. A to nemluvíme o bezpečnostních datech, a podobně.

Martina: Pane profesore, vy jste na začátku popisoval, jak nám tento vir už trošičku ztratil na razanci. Přesto se můžeme na stránkách Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra dočíst, že je tady nová vakcína na nový typ virů covid, a očkování doporučuje zejména nejvíce zranitelným skupinám lidí, kam patří lidé ve věku nad 60 let, lidé se závažným chronickým onemocněním, nebo s oslabenou imunitou, těhotné ženy, zdravotničtí pracovníci, a tak dále. Mě zarazily ty těhotné ženy. Myslíte si, že je to pro těhotné ženy skutečně bezpečné?

Jiří Beran: Tak já jsem znám tím, že nedoporučuji žádné očkování u těhotných žen, a to především z toho důvodu, že u nás většina těhotenství probíhá jako riziková těhotenství. A samozřejmě, i kdyby se aplikovala vakcína, která by neměla žádný vztah k tomu, že by těhotenství skončilo dříve, tak se to tak může vyhodnotit, a to by bylo špatné. Čili já osobně jsem proti očkování těhotných žen.

A když se podíváte na to, že to bylo celosvětově doporučováno, tak já jsem si vždycky říkal: „Dobře, když je to celosvětově doporučováno, tak jsou tady česká data. My víme, kolik máme každý rok těhotných žen. Moc dobře, naprosto přesně víme, kolik těhotných žen prodělalo covid, a proto naprosto přesně víme, u kolika z těchto žen bylo předčasně ukončeno těhotenství právě z důvodu této infekce. Takže ať nám ukážou naše česká data, která by toto verifikovala. A dokud nám je neukáží, tak si osobně myslím, že je to naprosto zbytečné. Stejně tak – a to byl jeden z důvodů, proč já jsem se začal ve společnosti více angažovat – bylo povinné očkování zdravotníků. Prostě jsou lidé, kteří covid prodělali nedávno, a není potřeba, aby byli nutně vakcinováni. A to platí i pro zdravotníky, kteří jsou ve vysokém riziku získání covidu.

Ti, kteří prosazovali nejtvrdší lockdowny, nemají žádnou sebereflexi. Žádná omluva, a tváří se, jako by se nic nestalo. Vyšetřování skončilo, zapomeňte.

Martina: Pane profesore, vy jste řekl: „Ať nám ukážou data ohledně těhotných žen.“ Ale proč nám stále žádná data neukazují? Dokonce ani vám, odborníkům, kteří byste je měli mít k dispozici, abyste měli určitou materii, a vyvodili z toho jakési poučení z krizového vývoje.

Jiří Beran: Já si myslím, že je právě potřeba vytvářet společenský tlak na to, aby ministerstvo zdravotnictví a Ústav zdravotnických informací a služeb toto udělalo, protože on má k dispozici veškerá data, a může cokoliv vyhodnotit. A myslím, že některé analýzy, které dělá, jsou velmi dobře provedené. Například jsem viděl analýzu, kterou provedli ohledně nových, relativně drahých, antivirotik proti covidu, a musím říct, že to je analýza, která je úplně perfektní a která ukazuje úžasný dopad při podání těchto nových léků u osob starších 80 let s nějakými komorbiditami. Čili, určitě jsou schopni tyto analýzy dělat. Proč tyto analýzy teď nepřicházejí? Jestli je to z důvodů kapacitních, a podobně, jestli se jich dočkáme, nebo ne – to já nedokážu odhadnout. Ale bylo by to velmi dobré. Data o těhotných ženách, si myslím, že je jednoduché získat.

Martina: Čekat nějakou hlubokou reflexi od politiků ve vztahu ke covidové pandemii by asi bylo v tuto chvíli naivní. Ale přeci jenom od odborníků bych ji čekala.

Jiří Beran: Tak myslím, že tady platí heslo z názvu jednoho filmu – který byl možná před 40 lety velmi populární – jehož název byl „Vyšetřování skončilo, zapomeňte“. Já si myslím, že to je vlastně tendence, která se tady teď razí. Skupina odborníků, která prosazovala nejtvrdší lockdowny – která prosazovala to, že mě za Hradcem Králové zastavili v automobilu lidé v civilu, a řekli, že nesmím jet dál, že nesmím opustit okres, aniž by se mi jakkoliv legitimovali – se teď tváří, jako kdyby nikdy neexistovaly, a podobně. Reflexe a sebereflexe zde u některých lidí chybí, a to je prostě škoda. Každý by to ocenil, když by řekli: „Dobrá, my jsme se mýlili. A teď je potřeba, abychom v diskusi dospěli k tomu, co dělat pro příště.“

Martina: Zapomeňte… Zapomenout na omezování svobody při propagandistické kampani, při porušování zákona státem, při opakovaném lhaní politiků i úředníků, které tak silně rozdělilo společnost, zapomenout na nežádoucí účinky, zapomenout na to, že lidé umírali opuštěni, sami, a strachy? Řekněte mi: Myslíte si, že na vážnosti utrpěl i lékařský stav? Nebo to pořád můžeme všechno shazovat na politiky?

Jiří Beran: Tak myslím, že velkou část bychom na politiky přenést mohli. A co se týče zdravotníků – v České republice je něco kolem 54 tisíc lékařů – tak nemůžeme paušalizovat, protože například v nemocnicích dělali lékaři maximum. A když se dnes podíváte na čísla úmrtí vzhledem k počtu hospitalizovaných, k počtu pozitivně testovaných, tak zjistíte, že vlastně pro člověka bylo velkou výhodou být hospitalizován v České republice, v porovnání s Rakouskem, Německem, Polskem a Slovenskem, protože procento přežití bylo signifikantně vyšší. Čili zdravotníci v nemocnicích udělali obrovský kus práce, za který jim nikdo nikdy pořádně nepoděkoval, a nevyzdvihl je za to, že tuto práci dělali líp, než v okolních zemích. A to bylo také kvůli tomu, že v nemocnicích měli propracované protokoly na to, jak s těmito lidmi pracovat.

To, co tady v mnoha místech selhávalo – ne všude – byl primární kontakt, a doporučení pro lidi v kontaktu s praktickým lékařem. Jednak praktičtí lékaři neměli žádný standardní postup na to, jak a co dělat s pacientem. Nebylo doporučeno nic k tomu, aby se eliminovaly prvotní komplikace, které byly, ať už to byla tromboembolická nemoc, nebo pokles bílých krvinek ve formě takzvané lymfopenie. Nic z toho se lidé od praktických lékařů nedověděli, a teprve až když se komplikace objevila, tak přecházeli rovnou do nemocnice. Čili tento segment tady v mnoha místech chyběl. Ale zase, já bych to lékařům nevyčítal, protože řada z nich je více než v důchodovém věku – nechtěli se nakazit, chtěli ještě nějakým způsobem fungovat v životě. Takže bych to spíš viděl jako systémovou věc pro to, aby se v tuto chvíli propracovaly protokoly pro primární péči o tom, co dělat s pacientem v případě, že by se situace opakovala.

Působení médií v době covidu bylo velmi negativní, protože v lidech vytvářela strach, což má za následek oslabení imunitního systému

Martina: Myslíte, že se nyní alespoň můžeme spolehnout na to, že se třeba úmrtí vykazují pravdivě? To znamená, že se opravdu dozvíme, kdo zemřel na covid, a ne, že do stejné skupiny spadnou všichni, kdo zemřeli s covidem? Myslíte, že aspoň teď, ze současné doby získáme relevantní data?

Jiří Beran: Myslím, že data je možné získat i pozpátku, nejenom prospektivně, čili třeba od letošního nového roku, až teď do konce roku, bychom data získali. Můžeme je získat i zpětně, ale dá obrovskou práci posoudit každý případ, aby se vidělo – třeba u člověka, který má chronickou lymfatickou leukémii, která už není léčená, je v terminálním stádiu – že infekce covidem-19 takového člověka velmi postihne. Ale on by ho úplně stejně postihl i chřipkový virus, a možná RS virus, a někdy možná i adenovirus. Takže já si myslím, že se to určitě dá získat. Ale zase, je to obrovská práce pro týmy lidí, kteří by na tom popracovali.

Martina: Pane profesore, myslím, že o málokteré pandemii se dá říct přesné datum, kdy skončila. U covidu to je 24. února, kdy vypukla válka na Ukrajině, kdy ve vteřině skončil zájem o covid, takže člověk po týdnu marně hledal, jaké jsou počty mrtvých, a těch, kteří jsou hospitalizováni. Zkrátka média o ně okamžitě ztratila zájem, a to způsobem, který byl až – a já to slovo použiju – trapný. Jak jste to vnímal vy?

Jiří Beran: Já jsem to vnímal úplně stejně. Na internetu kolovaly vtípky, že nejlepším lékařem covidu byl Vladimir Putin, který tím, že přitáhl zájem médií na něco úplně jiného, tak stáhl zájem médií od epidemie, nebo pandemie. Čili, znovu to ukazuje, že vlastně už třeba tři čtvrtě roku před tím, než začala válka na Ukrajině, jsme měli covid-19 považovat za běžnou nákazu. Ale nikdo to nedělal, média to neustále přiživovala – najednou v únoru lidé zjistili, že se tomu nevěnuje vůbec žádná pozornost. Že ten, kdo chce být léčen, je léčen, ten, kdo si přeje být očkován, je očkován, a že už se tomu nevěnuje taková pozornost, takže se nemusí stát fronty na testování, a podobně. Čili kdo chce přijít na testování, tak přijde, kdo nechce přijít, zůstane doma, a vyleží se tři, čtyři, pět dní, a tím to skončí. Čili zájem médií…

Martina: Je klíčový.

Jiří Beran: Ten je klíčový. A v tomto smyslu byl velmi negativní, protože ona vytvářela populační strach, který u individuí, u jednotlivých lidí vedl k tomu, že se jim oslaboval imunitní systém. Čili myslím, že to bylo velmi negativní.

Proti covidu i chřipce: Isoprinosin, aspirin, vyměnit špatné lékaře, půst od médií, pohyb na vzduchu, cvičení, setkávání s přáteli, zlepšit vztahy v rodině, odpoutat se od digitální závislosti a čít knihy.

Martina: Pane profesore, vy jste nás v úvodu uklidnil, že při stavu a síle současného viru covidu, nebo současných mutací, se nemusíme bát. Musíme dodržovat základní věci, které dodržujeme v případě chřipek, je tady i účinný lék – Isoprinosin, jsou tady určitě podpůrné vitamíny, je dobré, v případě, že jsme nakaženi, používat acylpyrin, nebo aspirin. Takže se v tuto chvíli nemusíme obávat virové epidemie, a proto bych vás poprosila o radu: Jak předejít mediální epidemii, která se může strhnout, kdykoliv nebude o čem jiném raportovat?

Jiří Beran: Tak já jsem si sám pro sebe vytvořil jakési sociálně-zdravotní desatero, které by mělo mediální epidemii předejít, a to, řekněme, sociálními faktory a podobně. A mezi ně patří především, aby lidé dodržovali alespoň nějaký přerušovaný digitální půst. Aby se pokusili vždycky ráno vstát, a vzpomenout si na nějakou pozitivní věc, čili aby šli do dne s úsměvem na rtech. Aby používali selský rozum, čili pokud něco běhá po dvoře, kokrhá to, nesnáší to vejce, tak to určitě nebude slepice. A aby se znovu začali scházet se svými přáteli. Já vidím, jak mě to nesmírně obohacuje, když se každou neděli v restauračním zařízení setkáváme s přáteli, a hovoříme tam. Je to úplně úžasné. A za další je důležité znovu vylepšit vazby v rodině, i v širší rodině, protože bez rodiny neznamenáme vůbec nic. Takže to bych považoval ze sociálního hlediska za velmi důležité.

A ze zdravotního hlediska, aby si lidé uvědomili, že bez pohybu, bez fyzické aktivity, nemohou být zdraví. Čili, aby lidé začali skutečně chodit, aby jim covid pomohl k tomu, aby si uvědomili, že jejich zdraví je to nejcennější, co mají. Že to není ten dům, ve kterém bydlí, ale je to jejich zdraví. A jejich průvodcem, a jejich bránou ke zdraví, je jejich praktický lékař. A pokud jim během covidu selhal, ať se nebojí ho vyměnit – dneska je celá řada mladých, kvalitních, dobrých praktických lékařů. Ať si najdou nového praktického lékaře. Ať si uvědomí, že pestrá, vyvážená strava je nesmírně důležitá k tomu, aby jim dobře fungovalo střevo, a bakterie, které jsou ve střevě, které jsou zase nejdůležitějším stimulantem pro jejich imunitní systém. Aby měli dostatek odpočinku, ať už aktivního, nebo pasivního. A vždycky ještě dodávám: Pokud si chce někdo odpočinout, tak ať si před spaním půl hodiny čte. Čtení knížek pomáhá uvolnit mysl, pomáhá odpoutat se od digitální závislosti, a přináší člověku úžasné imaginace a nové příběhy. Když tohle bude alespoň trošinku zkoušet dělat, tak jeho život bude pestřejší, a spokojenější, a možná méně covidový.

Martina: Pane profesore, je úžasné poslouchat, jak normální rady dáváte – až jste podezřelý. Děkuji vám mnohokrát za to, že jste přišel. Děkuji vám, jak už jsem říkala, za přirozené, normální, zdravé rady. Děkuji vám za to, že jste nás uklidnil, protože toho je nám třeba. A posluchačům slibuji, že se společně setkáme po Novém roce, abychom se podívali na to, zda svět potřebuje novou pandemickou smlouvu, kterou připravuje Světová zdravotnická organizace. Moc vám děkuji.

Jiří Beran: Děkuji za pozvání. Bylo to tady moc hezké. Děkuji.

Martina: Máte nějaké vysvětlení pro to, proč se tolik odborníků buď nepídilo, nebo se nechalo vyloženě zmanipulovat? A pak se zeptám na ty, kteří se zmanipulovat nenechali, kteří opravdu měli strach. Ale teď se ptám na tyto.

Pynelopi Cimprichová: Tak byla tam jedna skupina, která na tom měla samozřejmě zájem, která byla vyloženě ve střetu zájmů. To znamená ta, co dovážela přípravky, nebo zdravotnické prostředky, PCR testy a antigenní testy – ti samozřejmě měli zájem na tom, aby tento proces probíhal co nejvíc. Pak byla druhá skupina, která viděla, že je něco špatně, ale nechtěla se vůči tomu nějakým způsobem vymezit, protože věděla, že by byla ostrakizována, takže si to nemohli dovolit. Víte, jak to je – mají hypotéky, půjčky, musí nějakým způsobem živit rodinu. Takže tímto způsobem je vlastně zahnali do kouta. Tím spíše, když viděli, jak se jde proti tomu, aby se vůbec někdo ozval. To je to hlavní, co dodneška nemůžu pochopit. Vždyť to by měl být zájem Státního ústavu pro kontrolu léčiv, ministerstva zdravotnictví, aby jakýkoliv problém, který se vyskytne, řešily, a ne člověka utloukly takovým způsobem, aby si nedovolil se ozvat.

Martina: Což byl třeba známý případ pana profesora Berana, pana profesora Turánka, paní Soni Pekové, a tak dále.

Pynelopi Cimprichová: A všichni tito. A potom ještě byla třetí skupina, která se prostě nechala uplatit – dostávali za tyto výkony podstatně více peněz.

Martina: A já tedy zmíním ještě čtvrtou skupinu, protože mezi svými lékaři mám také několik přátel, a někteří třeba pracovali – nebo někdo jejich blízký – na covidových centrech, a říkali: „Kdybys viděla umírat osmadvacetileté lidi, kteří místo plic už mají gel, a není vůbec možné jim pomoct, mluvila bys jinak.“ Co s tím?

Pynelopi Cimprichová: To chápu. Ale teď je otázka, jaká byla primární péče. Ta úplně a zcela selhala, a lidé, dokonce lékaři, zmanipulovaní lékaři, se dokonce báli pacienta k sobě pustit, a nejradši by ho viděli za nějakým plexisklem – to maximálně – a vůbec je neošetřovali. A do toho strach. Všichni víme, co strach může udělat. Tak, jak říkáte. Taky jsem se bavila s kamarádkou, a ta říkala, že měla takový strach, když se trochu nachladila, že byla schopná si toto onemocnění přivodit. Média – co do lidí dávala za informace, jak je strašila, že budou dokola desítky mrtvých – to v člověku koluje.

Já jsem byla klidná, a i když jsem něco pochytila, nikdy jsem se nešla testovat. Mně to bylo úplně jedno, prostě jsem zůstala doma, a tečka. A tím jsem se vyléčila úplně nejvíc, z mého pohledu. Ale lidé byli tak vystrašení, že si kolikrát toto onemocnění přivodili sami, a navíc ještě nedostali primární péči.

Nošení roušek onemocnění covid zhoršovalo. Lidé se dusili, a nosili na obličeji Petriho misku, kde se množily mikroorganismy, chlamydie, plísně, bakterie.

Martina: To je asi velmi důležitý okamžik, protože primární péče vypadala takto: Rozhodně nechoďte k lékaři. Zavolejte. Nebo na linku. Pak si vezměte paralen, a až nebudete moct dýchat, tak si zavolejte záchranku. Nebo v druhém, nevysloveném plánu, vám příbuzní zavolají takzvané havrany. Hlavně neberte žádné léky jako je Ivermectin, Isoprinosin. Kolovaly různé alternativní léky, jako právenka latnatá, šalvěj červenokořenná, kvercetin, bromelin, a mnohým lidem to velmi zabíralo – tedy když neposlechli. Zároveň tady jela kampaň proti tomu, aby si lidé kupovali oxymetr, přičemž s jeho pomocí mohli zjistit – pokud jim kapacita plic už klesá pod 95 – že už je to důvod k nějakému řešení. Tak mi povězte: Proč se tedy covid od začátku neléčil aspoň jako úplně obyčejná viróza? Aspoň tak. Navíc, když zjistili, že způsobuje embolii – to se pak u těžkých případů vidělo – tak proč se radši neřeklo: Vezměte si místo paralenu acylpyrin, ten vám naředí krev, a možná vám zachrání život?

Pynelopi Cimprichová: To by mě taky zajímalo: Jak to, že naše zdravotnictví takhle selhalo? A tito lidé, naopak, toto onemocnění ještě zhoršovali. Ještě nutili lidi, aby byli celé dny v rouškách, takže jim samozřejmě chyběl kyslík, a přitom jsme všichni věděli, že nošení roušek vůbec nepomůže. Takže si dovedete představit, jak se dýcháním přes roušku zvyšovalo množství mikroorganismů. To musely být chlamydie, plísně, bakteriální infekce, prostě lidé byli opravdu chudáci, že si to nechali líbit. A je vlastně otázka, co bylo v PCR testech, které si nechali dát skoro až do mozku. Takže tady je hodně věcí, které šly špatně. A na druhou stranu mě těší, když říkáte, co jste si všechno našla, co může být léčeno, jakým způsobem to může být léčeno. Jak to, že si to nenašli ti lékaři?

Martina: Oni si to možná našli, ale podle mě nebyla vůbec žádná tendence provádět hodnotné, poctivé testy a zkoušky na to, jestli nějakému pacientovi Isoprinosin opravdu zabral. Myslím, že snad jenom v nemocnici U svaté Anny v Brně to nějak zkoušeli, ale…

Pynelopi Cimprichová: Zkoušeli Ivermectin.

Martina: Ivermectin, nikoli Isoprinosin. Ano.

Pynelopi Cimprichová: A ten si nechali dovézt, protože v Evropské unii, v Bulharsku je Ivermectin zaregistrován, čili úplně v pohodě se mohl dovézt i sem, protože to je registrované v Evropské unii. A my tady máme víceméně jednotné předpisy, takže nebyl vůbec žádný problém rozšířit Ivermectin i sem. Jenže to by musela být nějaká vůle. A co se týče Isoprinosinu, tak spousta lidí využila situace, že máme hranice s Polskem – dneska to užívají k tomu, aby si tam nakoupili levněji – a tenkrát toho využívali tak, že si chodili Isoprinosin nakupovat tam. V Polsku to bylo pod jiným jménem, třeba Groprinosin, nebo nevím jak ještě. Takže spousta lidí si zařídila tento přípravek tímto způsobem.

Martina: Teď už tam jezdí pro antibiotické sirupy pro děti, a tak podobně. Takže…

Pynelopi Cimprichová: Ještě, že to Polsko máme.

Martina: Přeshraniční lékový styk funguje nadále, a řekla bych, že se ještě více rozšiřuje. Vy jste také zmínila PCR testy. Poměrně velkou debatu vyvolala slova Kary Mullise, nositele Nobelovy ceny, a vynálezce PCR testu, který řekl, že pokud to s PCR děláte dobře, můžete u každého najít téměř cokoliv. Což trošičku nevím, proč tedy PCR test vynalezl, když si mohu najít cokoliv. Ale nechci poznání zabíjet v samém zárodku, ale on byl za tento svůj výrok poměrně silně kritizován, a teď je otázka, jestli měl pravdu. Jestli šikovně provedeným PCR testem bylo možné zjistit vlastně covid, nebo tento virus u každého?

Pynelopi Cimprichová: Říká se, že to bylo na cykly, a čím více cyklů, tím bylo tento test citlivější.

Martina: Nerozumím. Cykly?

Pynelopi Cimprichová: Třeba uděláte stěr, a teď to musíte zmnožit, abyste viděla, co tam pořádně je. A když se těchto cyklů udělá více, tak se tam opravdu prý najde cokoliv u kohokoliv. Takže teď je otázka, jak se tyto testy dělaly, kolik cyklů se tam udělalo. Říká se, že do 25 cyklů to bylo akorát, ale že u 35 cyklů už se to fakt našlo všude. Někteří byli rádi, když měli pozitivní test, protože dostali potvrzení, že mají na půl roku klid, protože měli covid, a někteří zase neradi, protože nemohli do práce. Ale tato situace byla strašná, protože vlastně PCR test nebyl jasný. Možná tam byl právě kvůli tomu, abychom tady měli právě tento test, protože vím, že i čeští výrobci v České republice zkoušeli vyrobit nějaký test, a to se nepodařilo. Z jakého důvodu?

Proč lidé, kteří dostali covid, museli jít na očkování? To je podivné. Nejlepší imunita je po prodělání nemoci.

Martina: Když tady na vašem místě před měsíci seděla paní profesorka Hana Zelená, tak ta vzpomínala na to, že byly dokonce schváleny i testy, u kterých se prokázala circa pěti procentní přesnost. My jsme testovali děti ve škole, přestože jsme věděli, že přes 95 procent výsledků je chybných, ať už pozitivně, nebo negativně. Dá se toto pro vás nějak umyslet? Vy jste z branže.

Pynelopi Cimprichová: Ne. Já, abych vám pravdu řekla, už jsem nepochopila – jak už jsem vám vysvětlovala – kolik lidí se při těch studiích takzvaně zachránilo před tím, aby dostali covid, což mělo spoustu nežádoucích účinků, které pro ně byly možná podstatně horší než celý covid. A to samé je toto. To říkala přece doktorka Zelená: „Sundejte lidem z úst ty Petriho misky.“ Velmi hezky to řekla, protože to je přesně ono. A pokud máme pěti procentní účinnost, tak k čemu to, proč to používáme? To už je lepší si hodit korunou, a máme lepší výsledek.

Martina: Tam je to padesát na padesát.

Pynelopi Cimprichová: Ano.

Martina: Samozřejmě to byl jeden druh testů, ale i ten prošel.

Pynelopi Cimprichová: A ještě bych chtěla říct, že vzhledem k tomu, že to bylo hned na začátku, a ještě to byly čínské testy, a byly tady v Evropské unii úplně nové, tak nemohly projít notifikací. To nešlo, protože notifikace se musí dělat přes notifikované osoby, které jsou v Evropské unii, ale to trvá, tak dva roky, a kdyby to chtěli urychlit, tak možná trochu míň. Ale určitě to není ze dne na den.

Martina: To znamená, že jsme používali čínské testy, o kterých jsme nevěděli prakticky vůbec nic?

Pynelopi Cimprichová: Ano, já to takhle vidím. Nevím, kdo je hodnotil. Ať nám to řeknou.

Martina: Tady je problém v tom, že nikdo nemluvil.

Pynelopi Cimprichová: Ano.

Martina: Všichni mluvili jako v jednom šiku, všechny názory byly, jako kdyby sjížděly z linky pásové výroby Henryho Forda, a v okamžiku, kdy někdo řekl cokoliv jiného, nebo jen vyslovil otázku, tak se dostal na okraj slušné společnosti. A proto vzniklo spoustu dohadů, spousta fám, a mezi ty se určitě schovalo i spousta nesmyslů, a – jak by se řeklo ve starém českém filmu – strašlivého strašání. Ale moje osobní zkušenost s testy byla taková, že jsem u nás doma dostala covid, velmi těžký, rodina mě izolovala, protože to naštěstí šlo, a nebyla jsem s nimi ve styku. A oni byli pořád zdraví a byli z toho nervózní, protože potřebovali certifikát. A šli do testovacího centra a vrátili se mi oba negativní, a tak přes dveře na mě volali: „My jsme zdraví. My pořád nic nemáme.“ A já jsem jim říkala: „Já jsem vám říkala, že máte jít do té budky, kde jsem byla já, protože jsem tam stála v řadě půl dne, byla jsem třicátá, a všichni přede mnou – my jsme si řekli, že si dáme vědět – byli pozitivní. Běžte tam.“ Tak tam šli, a byli pozitivní. Takže tahle budka prostě chrlila pozitivní.

Pynelopi Cimprichová: To kdyby všichni věděli, asi by tam chodili, aby měli certifikát do mobilu, že jsou pozitivní a že si nemusí dát očkovací látku.

Martina: Je to zvláštní. A člověk si řekne, jestli je možné, že to byla náhoda.

Pynelopi Cimprichová: Já tedy musím říct – už jsem to také někde říkala – že ani chřipka nemusí být lehká. Já osobně jsem měla chřipku šest týdnů, a nemohla jsem se z ní dostat. Je to několik let zpátky. A covid jsem měla, když to porovnám s touto chřipkou, o polovinu lehčí, ale na druhou stranu mi půl roku vypadávaly vlasy. Myslím, že to byl covid, protože v té době tady nic jiného neřádilo, evidentně. Ale pravda je, že jsem taky nikdy po chřipce nezažila, že by mi půl roku vypadávaly vlasy, ale opravdu chomáče, takže jsem litovala ženy na chemoterapiích – i muže – ale u žen je to horší. Takže jsem viděla, jaké to je. A přešlo to.

A víte, jaká další věc je mi divná, co normálně nebylo? Že ten, kdo prodělal onemocnění, stejně musel jít na očkování. Kde jsme? Vždyť všichni víme, že nejlepší imunita je po prodělání nemoci, a bylo běžné, že se vždycky měřily protilátky, jestli daný člověk prodělal onemocnění, nebo ne. Takže, proč se to dělalo? A když jsem slyšela imunologa Hořejšího, jak říkal: „Ale to jsme netušili, že po prodělání nemoci bude imunita lepší, než…“ Jak to mohl říct? Člověk, který tento předmět vyučuje?

Gates zase straší, že bude další pandemie, že se blíží. Tak to asi nachystali, když to vědí.

Martina: Mimo jiné, ve všech katastrofických filmech na téma pandemie to končí dobře jen díky tomu, že někdo přežije, a tím pádem se pak z jeho krve začne dělat sérum.

Pynelopi Cimprichová: Ano.

Martina: Je to tak, je to velmi častá pointa těchto katastrofických filmů. Pojďme se podívat na to, co víme o úmrtích na covid a úmrtích s covidem. Už v roce 2021 tehdejší ministr Blatný připustil, že skutečně na covid mohla zemřít asi třetina lidí, oproti číslu, které bylo uváděno. Doslova řekl: „My vykazujeme každého, i kdo zemře na autonehodu, a má covid-19, jako člověka, který na něj zemřel.“ To tehdy řekl – v čele ministerstva dlouho nevydržel. Vy jste tady hovořila o tom, že byly zakázány pitvy, dokážeme se nyní zpětně dostat alespoň k nějakému přibližnějšímu číslu?

Pynelopi Cimprichová: Evidentně ještě i ministr Blatný byl nad, protože i těch deset tisíc – to nevím, na základě čeho usuzoval. Ale četla jsem na Seznamu od profesorky Adámkové, že těch mrtvých bylo jenom 17 000, že to opravdu nebylo 30 tisíc, ale že to hodně přísně posuzovali. To znamená, že tam dali, pokud možno, co nejvíc lidí, aby je udělali covidové. Pamatujeme si možná, jak hovořili o dítěti, které zemřelo – a vždycky, když zemře dítě, tak je to něco, co je opravdu nejhorší, co může být – ale jeho babička sama řekla, že toto dítě nezemřelo na covid, ale že to bylo závažně nemocné dítě. Takže výsledky se manipulovaly. Všichni si pamatujeme toho prvního čtyřicetiletého taxikáře, a pak jsme ho viděli na lůžku, do kterého se téměř nevešel, jak z něj přetékal, protože byl hodně, hodně obézní, byla to těžká, patologická obezita, a určitě měl spoustu dalších onemocnění. Čili, tito lidé mají problém i s obyčejným nachlazením. To není, jako že chřipka je běžná nemoc – taky není. Všechno by člověk měl pečlivě sledovat, a snažit se k tomu přistupovat zodpovědně. Ale toto nebyla zodpovědnost, ale naopak nezodpovědnost. Pamatuji, jak profesor Pirk mluvil o tom, jak si dělal protilátky, a že jich má plno, ale že ho pořád nutí, aby si nechal aplikovat nějakou očkovací látku. Tak nakonec podlehnul – podle toho, co prošlo médii.

Martina: Momentálně se znovu objevují varování před tím, že covid se opět blíží, a je mnohem lépe vybaven než ty minulé varianty. Myslíte, že už máme nějaké třeba účinné léky? Nebo jsme se zakopali v názoru, že jenom vakcíny všechno spraví?

Pynelopi Cimprichová: Na Nově běží právě reklama: „Očkujeme se pro život beze strachu.“ A na vakcinologické společnosti taky doporučují očkování od půl roku věku dítěte…

Martina: Od půl roku?

Pynelopi Cimprichová: Od půl roku. To je prostě pro mě úplně tragédie. A těhotné samozřejmě taky, že prý to je pro ně lepší. A v přípravku Comirnaty jsou nové kmeny omikron, a teď se doporučují bivalentní vakcíny pro děti od dvanácti let, že tam mají část staré varianty, a část varianty omikron. A že to je teď v této chvíli nejlepší. Pokud vím, tak varianta omikron byla někdy minulý rok. Co koluje teď, nebo bude kolovat, nevím. Oni evidentně vědí, co bude kolovat, takže se podle toho zařídili. No vzhledem k tomu, že…

Martina: Jak to můžou vědět?

Pynelopi Cimprichová: No, to by mě taky zajímalo. Ale však vidíte, jak Gates straší, že bude další pandemie, že se to blíží. Takže to asi nachystali, když to vědí. Jak to může někdo zodpovědně říci? Asi zase něco chystají. A vzhledem k tomu, že tyto kombinované vakcíny nejsou pro malé děti, tak pro malé se doporučuje pořád starý typ vakcíny, určený pro staré varianty, které tady už vůbec nejsou. Takže vidíte, jakým způsobem a co doporučuje dnešní vakcinologická společnost. Uvědomme si, že to jsou lidi, kteří maximálně jenom vakcinují, ale nemají z toho žádnou atestaci. My všichni, co pracujeme ve zdravotnictví, jsme museli projít určitými atestacemi, ale atestace na vakcinologii neexistuje. Z jakého důvodu se tito lidé berou jako odborníci na vakcinologii?

Martina: Paní magistro, pozorujete mezi lékaři, kteří třeba také byli vyděšeni, ale posléze se probrali, a řekli si, že možná informace, které dostali od svých nadřízených orgánů, nebyly kompletní, že by se na vlastní pěst začínali věnovat třeba nežádoucím účinkům očkování mRNA vakcínami? Že by přibývalo lékařů, které zajímá, v jaké kondici jsou třeba jejich pacienti poté, co udělali třetí, čtvrtou tečku?

Pynelopi Cimprichová: Já se obávám, že o to nebudou vůbec stát, právě proto, že pacientům tolikrát doporučovali, aby šli na očkování, a sami jsou naočkovaní. Takže málo. Výjimka se může samozřejmě vyskytnout. Vlastně i v naší skupině pár lékařů pochopilo, že si to zbytečně nechali dát, naštěstí skončili u dvou teček. Nebudou chtít, protože budou muset převzít zodpovědnost za to, k čemu se rozhodli – a odočkovat nejde. Jak s tím teď budou žít, že si možná dali do organismu něco, co se projeví za pár let ještě hůř, než doteď byli informováni? Je to těžké, ale musím říct, že je spousta lidí, i zdravotníků, nebo spousta, kdy už někteří opravdu chápou, že je to o něčem jiném a že to není úplně ideální.

Lidé by se měli zamyslet nad tím, co si nechají dát do svého těla. Když jdeme koupit auto, tak kolem toho děláme cirkus, než ho koupíme, ale aplikace vakcíny je podstatně závažnější věc.

Martina: Já si umím představit, že jakožto lékař, který uvěřil, a s nejlepším vědomím a svědomím jsem se chtěla věnovat svým pacientům, a zachránit je před covidem, jsem třeba doporučila, aby se raději nechali naočkovat, protože jsou třeba v ohrožené skupině. A teď se dozvím informace, že jsem jim možná úplně nepomohla, rozjely se jim nějaké jiné zdravotní potíže. Tak se přece nemohu o to víc utvrzovat v tom, že jsem udělala dobře?

Nemůžu si vzpomenout na jméno toho lékaře, který zkoumal horečku omladnic. V jeho době umíralo při porodu obrovské množství žen, především v institucionalizovaných ústavech, v nemocnicích – mnohem víc, než když doma rodily porodní báby. A on to pořád zkoumal, a ženy pořád vyšetřoval, až jednoho dne zjistil, že je nakažuje on tím, že si dostatečně nedezinfikuje ruce, a přenáší na ně z žen na pitevně tu nemoc. Mám pocit, že se pak z toho zbláznil.

Pynelopi Cimprichová: Pravda je, že byl hodně perzekuován.

Martina: Ano. Ale on se pídil, bádal, a to všechno dělal ve službách toho, aby ženám pomohl. Přece není možné, abychom zjistili, že tady něco možná trochu nevoní, a vůbec se nestarali o to, co to je, a odkud tento zápach vychází?

Pynelopi Cimprichová: Jak říkám, nevím, jestli v těchto látkách bylo něco, že člověk jde jako ovce na porážku, a stejně má jakýsi úzký průzor – a radši nevidět, neslyšet. Ale jak říkám, pár se jich našlo. A pravda je, že bych byla moc ráda, kdyby se lidé zamysleli nad tím, co do svého organismu nechají dát. Aby si to všichni, zdravotníci, i lidé, kteří jsou mimo zdravotnictví, uvědomili. Protože pokud používáme, nebo si jdeme koupit auto, tak co kolem toho uděláme za cirkus, doslova, než si ho koupíme? A tohle je přece podstatně závažnější věc.

Takže zodpovědnost mají na sobě lékaři, a i lidé, protože člověk je zodpovědný za své tělo – ne doktor. Měl by si to každý uvědomit, a říct si: „A je to moje tělo, a já chci vědět. Doktore, můžeš mi s jistotou říct, že na to nezemřu? Že nedostanu rakovinu?“ Nebo, jak se dneska říká, že to vypadá, že to jsou dokonce turborakoviny, spousta rakovin slinivek, prostaty, ženských orgánů – prostě napadá to tyto orgány. A je třeba se nad tím zamyslet.

Martina: A tyto informace vám přinášejí lékaři?

Pynelopi Cimprichová: Teď mi zrovna říkala nedávno jedna z doktorek, že tam má paní, která si nechala dát dvě dávky před těhotenstvím, v těhotenství měla další dávku, a porodila nedávno mrtvou holčičku, a měla zatrombózovanou pupečníkovou šňůru. Takže pochopitelně všichni víme, že trombózy se tady vyskytují – už to všichni vědí. Jak to můžou vakcinologové doporučovat těhotným? Těhotná by neměla užívat z mého pohledu vůbec nic, ani paralen. Máme vrbovou kůru, kde je kyselina acetylsalicylová, což je účinná látka pro acylpyrin – tak proč? Může používat dubovou kůru.

Martina: Vrbovou.

Pynelopi Cimprichová: Vrbovou kůru, promiňte, nějak jsem dneska…

Martina: Vrbová slouží…

Pynelopi Cimprichová: Ano, přesně, vrbovou. Vrbovou kůru.

Martina: Mimochodem, mezitím jsem si vzpomněla, ten porodník, lékař, se jmenoval Semmelweiss.

Pynelopi Cimprichová: Ano.

Martina: Který zkoumal horečku omladnic. Pojďme se vrátit ke covidu, a k tomu, jak se před ním chránit. Máme alespoň něco? Třeba monoklonální protilátky? Je to řešení?

Pynelopi Cimprichová: To by mě taky zajímalo, co je řešení. Z té naší skupiny doporučují nějakou nattokinázu, různé přírodní věci. Já bych doporučila, ať se všichni podívají, co doporučuje profesor Beran, protože ten, myslím, je přece jenom lékař.

Martina: Epidemiolog.

Pynelopi Cimprichová: Ano, epidemiolog, a tuto oblast má zpracovanou. A mám pocit, že vytvořil i nějaké protokoly, jak je to u očkovaných, pokud mají problémy, a neočkovaných. Myslím, že by bylo dobré se podívat, jakým způsobem to doporučuje. Určitě jsem tam něco takového zahlédla. Omlouvám se, na to jsem se pořádně nepodívala, protože když něco doporučuji, tak radši přírodní věci.

Ale stejně si myslím, že i když dneska jsou studie, a ukazuje se, že informace z messenger RNA se zabudovává i do genomu, a už to nedostaneme zpátky, a podobně, tak je otázka, jestli se tato informace tvorby spike proteinu bude i dědit. Uvědomme si, že to, že tato očkovací látka dá do organismu informaci, že si sami tvoříme spike protein, tak nevím, proč bych měla být takový blázen, a nechat si vytvářet v organismu nejtoxičtější látku, která pro organismus je. A kdy tato tvorba skončí? Je jisté, že skončí brzy? Nebo později? Nebo skončí to vůbec někdy? Nebo možná záleží na tom, jaký je dotyčný člověk geneticky, jak je na tom geneticky? Jestli dobře, a je schopen tuto informaci zvládnout okamžitě? Což určitě ano – každý jsme jiný. Čili, každý člověk to bude mít jinak.

A já tady doporučuji, aby člověk opravdu začal uvažovat, a rozhodl se, místo aby se bál, a aby si vždycky řekl, že se z toho uzdraví, že se z toho dostane a že jeho organismus je natolik silný, aby i tohle překonal. A možná je dobré i poprosit organismus, aby na tom zapracoval, a hlavně mu poděkovat, a omluvit za to, že si nechal do sebe něco takového vpravit. Omluvit se mu: „Prosím tě, zapracuj to, a já ti budu pomáhat. Budu se snažit zdravě stravovat, sem tam nějaký půst, otužování.“ A látky, které jsou pro organismus vhodné? Říká se, že borovicové jehličí, kyselina šikimová, a podobně, takže všechny tyto věci by člověk mohl vyzkoušet.

Nejdůležitější je převzít za sebe odpovědnost, a nejít na další dávku. A rozhodnout se, že budu zdráv, upravit si stravu, užívat podpůrné přírodní prostředky.

Martina: To jsem ráda, že jste to načala, protože si neumím představit, jak je lidem, kteří se třeba kvůli práci, nebo kvůli leknutí, nechali naočkovat jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, a teď jsou třeba vyděšeni, teď si říkají: „Co já tedy budu dělat? Co jsem to udělal? A jak z toho ven?“ Tak vy jste teď řekla: kyselina šikimová, jehličí. Ale co dalšího mohou lidé ještě dělat? Nebo obrátit se na nějaké odborníky? Věnuje se tomu někdo, aby jaksi minimalizoval nežádoucí působení této vakcíny v organismu?

Pynelopi Cimprichová: Určitě hlavně nejít na další dávku – to je můj osobní názor. Já bych na to určitě nešla, protože po tom, co jsem viděla právě to zpracování pro Velkou Británii, pro vládu od té instituce, tak vyšší nežádoucí účinky byly opravdu hlavně po třetí, čtvrté dávce. Takže to, co dnes doporučuje ministerstvo zdravotnictví – to by mě opravdu zajímalo, na základě čeho to i vakcinologická společnost doporučuje. To tam nemají napsané. Nemají odkazy, na základě čeho to doporučují. Takže to hlavní je, aby určitě nešli do další dávky. To je můj osobní názor. Zodpovědnost si musí každý vzít sám za sebe.

Protože teď je otázka, když si organismus přece jenom trochu změnili, jak bude působit, nebo co bude dělat. Ale jak říkám, z mého pohledu úplně to nejdůležitější je se rozhodnout, že budu zdravý a že pro to udělám maximum. A to je důležité. Existují třeba stříbro, koloidní stříbro, a takovéto dobré látky. Hippokrates také říkal: „Nechť je strava vaším lékem.“ Tak se snažme tyto látky přijímat co nejvíce ve stravě, jako třeba zinek proti těm virům.

Martina: Vitamín D, že ano.

Pynelopi Cimprichová: Vitamín D. Máme kvercetin, jak jste původně zmínila, a spousta těchto věcí, myslím, pomáhá. A doufám, že časem se najde i to, aby se pořádně vylučovaly spike proteiny. A ještě mi jedna doktorka říkala, že má výborné zkušenosti s frekvenční terapií, BICOM, a podobně. Takže můžou zkusit i tuto metodu. A to je zajímavé, to mě samotnou zajímá. Já jsem zvědavá na to, co mi o tom později řeknou, jak to vypadá. Čili to je další možnost, že se nepůjde do léků, ale půjde se tímto způsobem.

Martina: Ale to si už bude muset každý asi cestičku vyšlapat sám. Protože, pokud se vrátím k tomu, co jste říkala úplně na začátku, tak je tady tlak z WHO na převzetí zdravotnické agendy, a v tu chvíli bychom si už možná vůbec nemohli vybrat, jestli jedna tečka, nebo dvacet.

Pynelopi Cimprichová: Myslím, že to není možné. Že když se rozhodneme vnitřně… Mně se hodně líbil Einstein a jeho rovnice E=m.c², čili energie se mění v hmotu, a naopak. A energie, to je vlastně naše myšlenka. Čili, pokud chceme něco zhmotnit – tak když se jako velká skupina dohodneme – zhmotníme to, protože si myslím, že dobrá myšlenka funguje lépe. Vím, že úplně odcházím od klasické farmacie…

Když do lidí něco tlačí, dokonce povinně, a ještě nám zabraňují v jiné léčbě, tak cítíme, že je něco špatně

Martina: Já si říkám, co vás na farmacii na Univerzitě Komenského učili? Vždyť mluvíte, jako kdybyste právě teď přišla z Žítkové, a tam se učila od bylinářek a žítkovských bohyň.

Pynelopi Cimprichová: Ale byliny existovaly a fungovaly, a byly výborné. To byl taky další důvod, proč ve středověku vyvraždili všechny naše skvělé bylinkářky, protože chtěli zamezit procesu postupného předávání těchto informací v rodině. To se tenkrát dělalo běžně. Nebo sedláci učili své děti zemědělství. Takže my se to všichni učíme znovu, složitě, a chápu, že to je pro lidi těžké. Já sama – taky už se mi nechce cvičit, nebo si řeknu, že nemusím. Ale fakt je, že jsou možnosti: chůze, jóga, myšlení, rozhodnout se, že budu zdravý. A když to říkal i Einstein – to byl vědec, to nebyl člověk, který si něco z plezíru vymyslel.

Martina: On byl trošičku taky génius.

Pynelopi Cimprichová: A ještě navíc jeden z nejlepších, to o něm ví úplně každý. Takže když nám Einstein řekne, že se energie mění v hmotu, tak pojďme to napřít tam, aby to bylo pro naše dobro, a abychom to nějakým způsobem udělali. Já úplně nezatracuji klasickou medicínu, protože když si zlomíte nohu, tak přece jenom jdete k odborníkovi. Já myslím, že je tady spousta výborných lékařů, a spousta to myslí dobře – vždyť jsem se sama s tolika setkala – takže jsem za ně velice vděčná. Ale některé věci sami vidíme, že když do nás něco tlačí, dokonce povinně, a ještě nám zabraňují jinou léčbu, tak všichni cítíme, že je tady něco špatně. Takže je na nás, abychom si vzali zodpovědnost, a když přestaneme zodpovědnost předávat doktorům, tak si i doktoři zvyknou na to, že jsou tady jenom jako pomocníci, a měli by být skvělí pomocníci, a my jsme ti hlavní, co udržujeme své tělo. A toto se snažím dodržovat i já sama. Ne, že bych byla úplně jednička, to netvrdím, ale aspoň se snažím.

Martina: Strach dokáže s lidmi zamávat velmi. Viděli jsme, co se dělo v zemích, které pro nás byly, řekněme, vzorem demokracie, a velké svobody, jako Austrálie, Nový Zéland, Kanada. Jak jsou tyto věci – to, že je člověk pánem svého zdraví, a svého těla – ošetřeny v jiných zemích? Ptám se proto, že vím, že jste první místopředsedkyně hnutí Švýcarská demokracie, a mě by zajímalo, jak to mají právě ve Švýcarsku?

Pynelopi Cimprichová: Ve Švýcarsku mají dokonce v ústavě dané, že se nesmí narušovat integrita těla. Čili tam – i když samozřejmě i tam byly tlaky – ale nebylo to tak, že by se tam vytvořila pandemická vyhláška, jako tady, a lidé by si museli cokoli povinně aplikovat. Čili, to byla výhoda. Dokonce tam udělali lockdowny – a to musím říct, že byla zrovna jedna věc, která se mi nezamlouvala. Ale tam je zvykem, že nespokojení vyvolali referendum, že to je špatně, že by se lockdowny dělat neměly, takže tam nebylo tak dlouhodobé omezení, jako tady. Opravdu už úplně nevím, kdy tímto způsobem začali omezovat lidi. Takže se vyvolalo referendum, a vzhledem k tomu, že tento zákon, nebo legislativní ustanovení spojili s tím, že s lockdownem dostanou malé a střední podniky velkou finanční kompenzaci, tak se to nakonec odsouhlasilo – i lockdown, protože se dívali na finanční kompenzaci.

A to bych právě chtěla říct, že přestože mají úplně fantastické věci, ústavou daný vyrovnaný rozpočet, armádu jako domobranu, mají v ústavě, že DPH nesmí být větší než 7,7 procenta – to bychom tady opravdu potřebovali, protože naše vlády si z DPH dělá opravdu trhací kalendář, to je neskutečné. To jsme si říkali, že to je zrovna jedna z věcí, kterou bychom nechtěli. A že bychom chtěli, aby se každá legislativa, která se schvaluje, schvalovala po jednotlivých bodech, a nikoliv to dávat s něčím dohromady jenom proto, abychom to prosadili. I když, já si myslím, že my tady máme legislativy tolik, že u nás by bylo nejlepší, kdybychom ji celou smazali. To by bylo úplně nejlepší.

Existují možnosti, jak zajistit dostatek léků – legislativní i obchodní. Ale musí to dělat kompetentní lidé, a hlavně musí být vůle.

Martina: Řekněte mi, jak myslíte, že to dopadne s covidem? Až budeme vysílat naše povídání, tak bude podzim v plném proudu, a uvidíme, jestli covid bude také v plném proudu, uvidíme, co se bude dít s naším zdravotnictvím, s naší myslí, s naší odvahou. Jak vidíte budoucnost?

Pynelopi Cimprichová: Tak já jsem optimista. Proto taky o tom mluvím, abych lidi trošku probudila. Takže si myslím, že není možné, aby si lidé neuvědomili, že jsou manipulováni, i když mají v sobě nějaké dávky. Nebo možná právě proto, že se jim zhoršil zdravotní stav, a někteří začali uvažovat nad tím, jestli to není opravdu z toho. Já jsem prostě optimista. A myslím, že dobro vždycky zvítězí, a doufám, že to tak bude i tady. A nejenom doufám, já tomu věřím, a jsem si jistá. Já to takhle vidím, a jinak to nevidím. A myslím si, že i lidem máme dát naději, aby věřili, ať se přestanou bát, že se vůbec nemusejí bát.

Řeknu perličku: Kamarádky mi vykládaly, že jely ve vlaku, tenkrát v covidové době, a tam seděly u nějaké romské dvojice, a říkaly, že byla úplně úžasná, že si s nimi hezky popovídaly. A ten Rom říkal: „Co myslíte, já nejsem naočkovaný. Šéf mi říkal, ať jdu, abych mohl chodit do práce. Tak jsem mu říkal: Tak já do práce chodit nebudu, jestli mě chceš zaočkovaného. To si vezmi lopatu, a dělej si to sám.““ Takže šéf řekl: „Nenene.“ Takže úplně perfektní. Já jsem říkala, že normální obyčejný lidi měli zdravý selský rozum, a nenechali si to dát. Však jsem říkala, kolik vysokoškoláků si nechalo aplikovat tuto geneticky modifikovanou látku. Čili vůbec to evidentně není o výšce IQ, ale je to o zdravém selském rozumu.

Martina: A o tom převzít zodpovědnost sám nad sebou, a nestát se ovčanem, přemýšlet, a rozhodnout se na základě něčeho jiného než paniky. Ale povězte mi, vy, jakožto magistra farmacie, se věnujete uvádění nových léků k nám, do republiky, protože schvalujete, registrujete. Je to tak?

Pynelopi Cimprichová: Spíše registruji. Přípravky schvaluje SÚKL.

Martina: A vy registrujete a zkoumáte nežádoucí účinky. V posledních měsících mnozí lidé propadají panice, protože léky, na které byli po léta zvyklí, a které musí užívat, nejsou. Léky, které potřebují, jakožto antibiotika, a tak, nejsou. Nejsou úplně léky, které nám přišly nejbanálnější, a o kterých se mezi lidmi nemluví, jako o Endiaron. Nejsou. Myslíte, že toto je trend, který bude pokračovat? Že toto nás čeká? Že léky, na které jsme byli zvyklí, a které patřily k našemu standardu, a byly určitým projevem vyspělosti naší společnosti – tak to už bylo?

Pynelopi Cimprichová: Jestli tam budeme mít Válka, tak to tak bude. Takže myslím, že ministr zdravotnictví Válek není úplně kompetentní osoba, která tomu rozumí, a který by se tím měl zabývat. Protože možnosti jsou, dokonce i legislativní, takže, pokud by chtěl, tak myslím, že tyto přípravky tady budou. Je možnost dovézt je i z jiných států.

Martina: Proč tedy nejsou? Proč to dělá? Protože to mu určitě komplikuje život, a podřezává si větev. Proč?

Pynelopi Cimprichová: Možná má takové zadání. Já nevím. Nevím, opravdu nevím. Ale co vím z cen na úhradu léčiv – protože jsem měla na ministerstvu zdravotnictví celou tuto oblast v celé České republice na starosti – tak dneska je tento systém nastaven tak, což může být jeden z důvodů, že se, pokud možno pořád snižují ceny, přestože se zvyšují náklady. A pokud máte jednu dvě firmy, které daný přípravek vyráběly, a mají třeba jednoho jediného dodavatele na účinnou látku – neříkám, že to musí být zrovna nějaký tento případ, mluvím teď obecně – tak se nemusí vejít s náklady do ceny, kterou mají stanovenou. A podle zdejší legislativy si ji kolikrát ani nemůžou zvýšit. I když – dá se domluvit se zdravotní pojišťovnou, ale tam to taky někdy jde ztuha, protože ta jediná vám může schválit nějakou jinou cenu, než na kterou máte, podle nějakých průměrových cen z Evropské unie, nárok. Takže je to někdy těžký proces. Ale pokud by se chtělo, tak šance tady je. Je třeba jenom nad tím zapracovat, a něco pro to udělat.

Martina: Takže v Polsku to funguje. Že ano? U našich sousedů to funguje.

Pynelopi Cimprichová: Ano. Najít si firmu, která vyrábí přípravky, které tady nejsou. Je možnost nějakým způsobem pracovat. Je možnost se domluvit v těch státech, kde je daný přípravek, který potřebujeme, zaregistrován, a dovézt ho, domluvit se na nějaké ceně. Prostě něco pro to udělat. Musí být i vůle. A můžu vám říct, že jsem několikrát jednala se zdravotními pojišťovnami o přípravcích, které tady nebyly, a bylo to dost těžké.

Martina: Paní magistro Pynelopi Cimprichová, máme šanci v tomto světě, tak jak je, zůstat zdraví? Nebo se stát zdravými? S tím vším, co na nás útočí, s tím vším, co jsme si pustili do životů, s tím vším, co jíme, s tím vším, co jsme připustili: Je šance zůstat zdráv?

Pynelopi Cimprichová: Doufám, že ano. Já se sama o to snažím, snad to dělám i touto cestou: Zdravé potraviny, bio – určitě ne to, co mnohokrát dostaneme nastříkané pesticidy – nějaké opravdu slušné myšlení, a přát taky všem ostatním, aby na tom byli dobře, nejenom sobě – to je taky důležité. A když se člověk nějakým způsobem nastartuje – myslím, že každý z nás to zná – když začne na něco myslet, a chce to vyřešit, tak jako kdyby mu začaly postupně chodit informace. Každý má šanci. A někdy je to opravdu těžké. Vždyť existuje i pán, jak se jmenuje, Clemens Kuby, který má přerušenou míchu po nějakém úrazu, a stejně chodí. Doktoři tomu nevěří, když to vidí na rentgenu. A stejně chodí. Takže – pojďme taky chodit.

Martina: Paní magistro Pynelopi Cimprichová, já vám moc děkuji za návštěvu ve studiu, děkuji za vaše postoje, vaše názory, za vaše zjištění, a za to, že jste se s námi o ně podělila. Díky moc.

Martina: Jen ještě připomenu, že jste vystudovala farmacii, a také Vysokou školu ekonomickou, jste majitelkou firmy Euphar, která se zabývá administrativou okolo léčiv – registrací, nežádoucími účinky. A právě toto téma zvedneme dnes jako první. „Pojďme ke covidu“ – tato věta mnohé lidi již, řekla bych, nervuje, protože říkají: „Covid byl. Nechme to, opusťme to.“ Řekněte, myslíte si, že je možné toto téma opustit, a říci: „Co bylo, to bylo. Zapomeňme. Kupředu.“?

Pynelopi Cimprichová: Vzhledem k tomu, že vidím, jaká situace je v současné době, jaká samozřejmě byla, a jaká se i chystá, tak je evidentně vidět, že si to nemůžeme dovolit, že je třeba s tím dále pracovat. Protože vlastně covid-19 se nepřerušil, stále toto onemocnění trvá, nebo lépe řečeno, si určité síly přejí, aby stále trval, a jenom díky speciální vojenské operaci na Ukrajině se přerušil, a myslím, že se jenom čeká na to, až se tato speciální vojenská operace ukončí, a znovu začne – možná zase v nejhrubších podobách – jako byl původně.

WHO chystá pandemickou smlouvu, která je úplně novou formou totality

Martina: Promiňte, vy jste teď řekla, že se čeká na to, až válka na Ukrajině skončí. To znamená, že se znovu rozšíří covid, nebo že dostane mediální prostor, který si, podle mínění některých, zaslouží?

Pynelopi Cimprichová: Spíš to druhé, že dostane konečně mediální prostor, na který se neustále čeká. WHO si totiž chce uzurpovat takovou moc – pracuje na pandemickém zákonu, který by všechny země světa sloučil pod jednu hlavičku WHO, a všichni by museli poslouchat. V této chvíli vyhlašujeme pandemii tak, že všechny státy uzavírají hranice, může se samozřejmě vozit jenom zboží, ale jinak lidi vůbec ne, musí mít roušky, musí se nechat očkovat nějakou látkou, kterou třeba nemáme prozkoumanou – ale to vůbec nevadí, my jsme to nařídili, a to takto bude. A vzhledem k tomu, že se ani přesně neví, co v tomto pandemickém zákonu bude, a dokonce se uvažuje o tom, že se tento návrh zemím ani v dostatečném předstihu nepředá, tak je otázka, co tam přesně bude. A na základě toho, co jsme zažili, je nám jasné, že se směřuje k tomu, abychom opravdu byli pod kuratelou, abychom byli zamčeni doma, abychom si nemohli dovolit vůbec nic. Já vnímám WHO, a ten systém, který se momentálně snaží nastavit, jako otrokářský systém – abychom byli jenom vazalové, a poslouchali, co se nám řekne.

To, co se dnes děje, už není vakcinace, ale genocida

Martina: My jsme tady nedávno měli producenta Petra Kratochvíla, který citoval dokonce z tohoto pandemického zákona, protože v určité podobě se k němu dostat můžeme, a tvrdil, že bychom si tento pandemický zákon měli nastudovat, protože takto vypadá nová forma totality. Myslíte, že to tak je?

Pynelopi Cimprichová: Úplně nová forma totality. Když všichni říkají, že totalita byla za minulého režimu, tak to byl úplně čajíček, to nebyla žádná totalita vzhledem k tomu, co chystají oni.

Martina: Oni? To znamená Světová zdravotnická organizace?

Pynelopi Cimprichová: Ano. WHO. Já se omlouvám, že všude říkám Světová zdravotnická organizace, protože World Health Organization – a já už říkám World Hellish Organization, tedy Světové pekelná organizace, z mého pohledu – protože to vůbec není organizace, kde bychom měli být. Na základě čeho? Vždyť ona je vlastněna z podstatné většiny – někteří říkají z 80, někteří z 85, někteří z 88 procent, to číslo se asi nedozvíme – soukromými společnostmi, zejména vakcinologickými a farmaceutickými společnostmi, a Gates stojí za skupinou, já to nebudu říkat anglicky, řeknu to tak, jak se to píše – Globální vakcinologická aliance GAVI, to je vlastně systém vakcinologických společností, a do toho Bill a Melinda Gatesovi, a všichni tito chtějí, aby se vakcinovalo, vakcinovalo a stále vakcinovalo. Ale to, co se dneska děje, už není vakcinace.

Existují tři verze mRNA vakcín proti covidu. První, klasická mRNA. Druhá je placebo. A třetí je zničující.

Martina: Ale co je to?

Pynelopi Cimprichová: Jestli bych mohla citovat doktora Martina (David Martin), který mluvil v Evropské unii, tak ten prohlásil, že je to normální genocida. Opravdu doslova takhle to řekl. Nevím, proč se k tomu takhle přispělo, ale pravda je, že existují různé studie, například dánská studie, kde jasně rozlišili, že jsou tři šarže – nebo tři druhy, ani ne šarží, protože šarže jednoho typu se může vyrábět do nekonečna, takže to je další a další šarže – ale rozdělme to takhle, je to jednodušší. Takže máme tři typy této vakcíny. Jedna, která je opravdu klasická messenger RNA. Další je placebo. A nejmenší část – kolem 5 procent – je opravdu zničující. To je z dánské studie. A na základě toho je otázka, co vlastně lidé, kteří si nechali aplikovat tuto genovou terapii – říkejme tomu genová terapie, já ani nemůžu říct „terapie“, ale dejme tomu, abychom to nějakým způsobem nazývali, tuto genovou terapii, tak je otázka – obdrželi?

Martina: Vy jste, paní Pynelopi, zmínila doktora Martina. Kdo to je? Abychom věděli.

Pynelopi Cimprichová: Je to člověk, odborník z Ameriky, který se zabýval prostředky na biologickou válku, takže je to člověk, který je opravdu z oboru. Takže, pokud to řekne takový člověk, tak je to pro mě hodně důležité. Ale ještě víc to vidím ve vlastní praxi, kterou máme tady v České republice. Začala se nám tady doporučovat látka, o které všichni víme, že je experimentální, o které všichni víme, že neznáme dlouhodobé dopady, že se testovala na lidech dva, tři měsíce, a potom se celoplošně aplikovala. A navíc víme, že se tam netestovaly různé věci. A uvědomme si, že při studiích jsou většinou zdraví pacienti, kteří se podrobují tomuto očkování, a najednou jsme zjistili, že nejohroženější je riziková skupina, a té se má tahle látka aplikovat? A jak to věděli? Jak věděli, že tyto genové injekce jim prospějí, když to nestudovali přímo u těchto onemocnění? Takže pro mě je to dodneška záhada. Jako je záhada – jak je možné – že se něco takového uskutečnilo a že se našli takzvaní odborníci, nebo lépe řečeno vakcinologická společnost, a skupina MESES, kde byli asi tři lékaři, a byl tam třeba publicista, a podobní „odborníci“, kteří určovali, co se má aplikovat, a jak se má postupovat v dané době.

Martina: Paní Pynelopi Cimprichová, já jsem myslela, že začneme zlehka, jestli se už covid oklepal, a jak vypadají naše data teď, a jestli se máme z čeho poučit. A pokud ano, jestli jsme se poučili. A vy jste do toho skutečně bacila jako hrom do stodoly. Ale vy jste tady zmiňovala dánskou studii, která připouští, že v každé, řekněme, šarži těchto vakcín, nebyl jeden typ, ale tři, aniž by to věděli lékaři, a sestřičky, které to injektovaly.

Pynelopi Cimprichová: Nikdo to nevěděl.

Marta Kubišová v jednom rozhovoru o Haničce Zagorové říkala, že odešla proto, že ji poškodilo očkování a že ona sama se také necítí dobře. Rozhovor byl okamžitě ukončen.

Martina: A o co se opírá tato dánská studie? A jakým způsobem s tím pracuje dál? Protože rozumíte tomu, že někdo může vykřikovat, ale kde jsou nějaká, řekněme, data, nebo kde jsou nějaké stížnosti této skupiny odborníků z Dánska, kteří tento objev udělali? A mají třeba v rukou vzorky? Aby nám zase někdo neřekl: „No jo, co jsme od vás čekali. Vždyť vy tady zase jenom šíříte nějaké smyšlenky.“

Pynelopi Cimprichová: Na celém světě se spousta odborníků, ale opravdu odborníků rozhodla, že bude řešit tyto injekce. Protože všichni víme, že výrobci těchto genových injekcí už dříve platili dosti velké částky za pokuty, protože podváděli ve studiích, podpláceli odborníky, a podobně. Já přece nemůžu říct, že by všichni lidi byli takoví, že by opravdu lidem nutili tyto přípravky, ale byli i tací, kteří se s touto situací snažili něco udělat. Takže chtěli, aby lidé věděli, o co se jedná, nebo aby sami věděli, co můžou svým pacientům doporučit.

Martina: A ono to vyšumělo.

Pynelopi Cimprichová: Všechno. Podívejte se, jaká jsou dneska všechna média – jestli chcete něco říct, něco slušného říct, tak se stejně ani do médií nedostanete. Prostě je tomu bráněno. Já se pamatuji, omlouvám se, že to zase řeknu – jak říkáte, že jdu hodně natvrdo – ale viděla jsem video s paní Martou Kubišovou, jak mluvila o Haničce Zagorové – obě dvě úplně úžasné umělkyně – a jak říkala, že vlastně odešla z toho důvodu, že ji poškodilo očkování a že ona se také necítí dobře. A okamžitě byl rozhovor ukončen. Nicméně toto video samozřejmě kolovalo po sítích.

Takže je otázka, když vidíme dneska náhlá úmrtí mladých lidí, opravdu mladých, kde nám klesají sportovci, když sportují, z čeho to asi mají? Mají to jenom tak? Z ničeho nic? Najednou? Ze dne na den? Vlastně se od doby očkování zkazila nemocnost. Nebo to budou všichni přisuzovat covidu? Existuje zase informace – je to také pěkné zhodnocení, je to dokonce na stránkách vlády Velké Británie – kde mají přesně rozepsané, jak to bylo u neočkovaných a očkovaných lidí, a úmrtnost je podstatně vyšší právě u očkovaných, a neočkovaní, samozřejmě, covid měli také. To nebylo tak, že bychom ho nikdo neměli. Asi měli, nebo bůhví co to vlastně bylo. O tom uvažuji celou dobu, protože to bylo zase založeno na PCR testech. Takže když už něco takového dokonce vláda Velké Británie nechce zamlčovat, tak tady evidentně něco existuje.

Když ještě platila pandemická vyhláška o povinném očkování, EMA už registrovala miliony nežádoucích účinků: Smrt, mrtvé nebo poškozené plody, abnormalita dětí, a Creutzfeldt-Jakobova choroba

Martina: A vy se, paní Cimprichová, k těmto informacím dostáváte skrze vaši firmu, skrze Euphar, která se, jak už jsem tady zmínila, zabývá administrativou okolo léčiv, registrací, schvalováním, nežádoucími účinky, a tak dále? Díky tomu se vám tyto informace dostávají do rukou?

Pynelopi Cimprichová: Tak musím říct, že zrovna toto je informace, která je běžně dostupná. To jsou stránky organizace, která pracuje pro vládu Velké Británie, takže jsou dostupné. Ale pravda je, že minulý rok, jak to bylo v nejhorším stádiu – to ještě tady byla povinná pandemická vyhláška, že bude povinné takzvané očkování – jsem si z EMA vytáhla nežádoucí účinky, protože to je Evropská léková agentura, kde se všechny nežádoucí účinky hlásí. A už na začátku loňského roku tam byly milióny nežádoucích účinků. A zarazila mě tam hlavně jedna věc, že tam byly nežádoucí účinky i co se týče smrti, abnormality narozených dětí, nebo poškození plodu, čili že se narodilo, nebo se nenarodilo poškozené a mrtvé dítě. Takové věci už tam byly. Dokonce mě až tak nezarazila úmrtí, to mi bylo jasné, ale co mě tam opravdu zarazilo, byla Creutzfeldtova-Jakobova choroba.

Martina: Nemoc šílených krav.

Pynelopi Cimprichová: Ano.

Martina: Není-liž pravda?

Pynelopi Cimprichová: A to jim vůbec nevadilo. Bylo to vlastně u každého z přípravků, tenkrát tam bylo dohromady 28 nahlášení.

Martina: 28 nahlášení koho? Čeho?

Pynelopi Cimprichová: Této Creutzfeldt-Jakobovy nemoci jako nežádoucí účinek z očkování proti covidu. A u všech těchto přípravků to bylo nahlášeno. Takže teď je otázka, že když to tam bylo, tak jak to, že ten přípravek okamžitě nezastavili? Jak to, že se to okamžitě nezačalo hodnotit? Vždyť vidíte sama, co se dělo – jak vybíjeli celá stáda. Celá stáda hovězího dobytka se tenkrát vybíjela. To kvůli jedné jediné krávě. Nebo teď nedávno, co se týče ptačí chřipky, kdy vám vybili všechny slepice. A tady se to dostane do organismu přímo člověka, a to jim to nevadí?

A ještě si vezměme to podstatné, že i na SÚKLu najdete informaci, že se počítá s tím, že se hlásí tak pět procent nežádoucích účinků. My, kteří v tom pracujeme, víme, že se hlásí tak maximálně jedno až dvě procenta, takže si to klidně můžete vynásobit stem. Ale u tohoto očkování už byli všichni lidé upozorňováni na to, že jsou nežádoucí účinky, že budou nežádoucí účinky – že to snad ani nemusí hlásit. Ale vzhledem k tomu, že to byla vlastně experimentální látka, tak bylo přece nutné, aby se hlásilo úplně všechno, protože není jenom důležité, že se objeví nějaké onemocnění, ale důležité je, jakou mám frekvenci. A to se úplně zanedbalo, to se vůbec neřešilo.

Martina: Já se znovu vrátím ještě k té dánské studii, kterou jste tady zmínila, protože jsem v té době byla, když to trošičku přeženu, tak zavalená maily od zdravotních sester, které mi psaly, že nerozumí jedné věci: Že když očkují, a berou z krabičky – nebo jak to mám nazvat, z blistru, kde jsou nasázeny jednotlivé vakcíny – tak že tyto vakcíny, přestože to je od jedné firmy, jeden druh vakcíny, mají různou vazkost.

Pynelopi Cimprichová: To je zvláštní. To by měly hlásit. To by se mělo hlásit jako nežádoucí účinek.

Martina: Spíš projev.

Pynelopi Cimprichová: Nejenom to. Když se změní kvalita přípravku, tak je také důležité to hlásit, protože to může znamenat, že se něco dělo, něco se poškodilo. A všichni víme, že messenger RNA není příliš stabilní, takže kdo ví, co se v tom přípravku stalo. A toto byl důvod, kdy to měly opravdu nahlásit jako nežádoucí projev přípravku. To se taky musí hlásit, to je taky důležité, protože to může mít také vliv. Kvalita přípravku může mít vliv i na účinek přípravku.

Šel by člověk na očkování proti covidu, kdyby věděl, že jedním z nežádoucích účinků je, podle souhrnných informací o přípravku, vznik myokarditidy, perikarditidy, a smrt?

Martina: Paní Cimprichová, myslíte si, že o covidu a jeho následcích jsme informováni dostatečně? Stále se pídíme nejenom po tom, co způsobil covid, jakožto onemocnění, ale také po tom, co způsobila vakcinace. Vidíte tady tendenci zjišťovat data? A pokud je zjistíme, tak je analyzovat, vyhodnotit, poučit se?

Pynelopi Cimprichová: Bohužel to nevidím. Protože kdyby tento zájem byl, tak by se opravdu museli pídit u každého naaplikovaného člověka, který obdržel tuto genovou injekci, jak to dopadlo. A neměla jsem pocit, že by to řešili – ani u těhotných, ani u malých dětí – že by se to nějakým způsobem dalece sledovalo. Dokonce nejhorší na tom je, že když dneska jdete do nemocnice a vidíte, že tam přijde mladý člověk, který má infarkt, embolii, tak už se vůbec těchto lidí neptají, jestli byli očkováni, a kolikrát. Nikoho to nezajímá.

Martina: Existují tedy nějaké relevantní statistiky, nebo alespoň určitá skupina obyvatel, kteří by byli třeba sledováni?

Pynelopi Cimprichová: Já bych spíš navrhla, aby se to dělalo, protože retrospektivní studie, to znamená, že zhodnotíme to, co se stalo, existují. Nemyslím tím zrovna na covid, ale celkově se dělají. A bylo by vhodné, aby se společnost, která momentálně je, kdy máme určitou naočkovanou a nenaočkovanou část – bohužel nám to budou trošku kazit v naočkované skupině – nechci říkat kazit, protože jsem ráda, že to udělali aspoň takhle – ti, kteří si nechali napsat nějakým způsobem, a vyřešit, protože takových je taky dost…

Martina: Napsat a vyřešit?

Pynelopi Cimprichová: Vyřešit to nějakým takovým způsobem, že jsou naočkovaní, koupili si očkovací certifikát.

Martina: Takzvaný „fingáč“.

Pynelopi Cimprichová: Ano. Zajímavý výraz, souhlasím. Takže určitě ano. A i tak si myslím, že podstatná většina si tuto látku aplikovat nechala. Všichni víme, jakou vytvořili situaci, že podnítili v lidech takový strach, že se ještě předháněli, aby tuto očkovací látku dostali. Někdo se mě na to ptal, a říkám: „Tak každý, jak si zaslouží. Když se chce předhánět, a dostane něco, co vlastně dostat nemusí, a přitom by za tu dobu, než by došel na řadu, mohl mít více informací, tak by k němu možná přišlo, že to není vhodné, takže by na tom byl líp.

Martina: Paní Pynelopi, existují, když už ne statistiky – protože to jste naznačila, že ne, protože nebyl jednotný postup v tom, jak je vysledovat, jaké skupiny obyvatelstva sledovat, co zaznamenávat, co hlásit, takže statistiky asi úplně mít nemůžeme – tak alespoň relevantní počty. To znamená, že víme, že v roce 2019 bylo tolik a tolik mužů ve věku od 30 do 40 let postiženo myokarditidou, nebo zánětem srdečního svalu. A kdy můžeme vědět, že v roce 2022 to byl jiný počet mužů. Máme alespoň takovéto?

Pynelopi Cimprichová: To si myslím, že se najdou. Pravda je, že po takových datech jsem se ještě nepídila, ale určitě nějaká budou. Samotnou by mě hodně zajímalo, jaký je právě rozdíl u těch, kteří byli naočkováni, a kteří nebyli naočkováni, protože myokarditida, perikarditida, se vlastně objevila v souhrnu informací o přípravku – což je zdravotnická informace, nebo informace pro zdravotníky – až v klinické praxi, až se začalo očkovat, a do té doby v tomto souhrnu informací o přípravku nebyla. A když už se objevila, tak se tam samozřejmě napsala větička, že se to objevilo až v klinické praxi, až poté, až se začal tento přípravek používat. A bylo to napsáno takovým způsobem, že neliší se od klasické myokarditidy a perikarditidy, pokud ji ten člověk má. Takže se to tímto výrazem jako kdyby zlehčilo. Ale to přece není důležité, jestli se liší, nebo neliší. Důležité je, že člověk úplně zbytečně myokarditidu a perikarditidu dostane.

A teď nově už tam máme, už nějaký pátek tam je dokonce u myokarditidy a perikarditidy napsáno, že toto onemocnění může mít fatální dopad. Co to znamená? Že ten člověk může zemřít. Takže už to konečně máme i v tomto souhrnu informací o přípravku. A teď je otázka: „Šel by člověk na toto očkování, kdyby věděl, že nežádoucí účinek je smrt? Šel by na to?“

To, že odborníkům bylo hned o začátku covidu bráněno používat léky jako Ivermektin, nebo Isoprinosine, a provádět pitvy, bylo známkou toho, že se děje něco divného a nesprávného

Martina: Já jsem speciálně tuto nemoc zmínila proto, že jsem už dříve četla článek, který napsal kolega Kaiser v Echu, kde právě popisuje poměrně velký nárůst právě myokarditid – a to řádově. Takže vaše otázka, jestli by šel, je slovo do pranice, a člověk si ji bude muset zodpovědět možná znovu, protože ta „tečka“ pokračuje. Že ano? A teď tady máme podzim, a už znovu sílí informace o tom, jak bychom měli jít na očkování, protože covid stále mutuje, a rozhodně neřekl své poslední slovo. Myslíte, že covid někdy vůbec může skončit? Z logiky věci?

Pynelopi Cimprichová: Já se obávám, že oni potřebují – nevím, co to je za skupinu, kdo to je – ale určitě tady firmy s vakcinačními látkami budou tlačit, a dělat co nejvíce pro to, aby se vakcinovalo. Já bych se možná ještě vrátila k tomu, jakým způsobem se tento přípravek zaregistroval. Většinou studuji Comirnaty, protože je od Pfizeru, který se tady používal vlastně nejvíc, ale ty souhrnné informace o přípravku, ty texty, jsou tam podobné. A já bych chtěla upozornit, že když se dělala ta studie, a lidé se kontrolovali, tak se porovnávala placebová skupina, a skupina, která dostávala tyto genové injekce, bylo to tak přibližně 20 000 na 20 000 lidí.

Martina: To se skutečně porovnávalo, zkoumalo?

Pynelopi Cimprichová: Ano, to se porovnávalo, takhle ty studie mají probíhat, aniž by zkoumající věděl, jestli ten dostával tuhle dávku, a ten dostával tuhle látku. A zvláštní bylo, že to nebylo tak, že by ti lidé měli nějaká závažná onemocnění. Stačil prostě pozitivní test, nějaký PCR, a k tomu nějaký jeden příznak, což u virového onemocnění máme, já nevím, třeba tam napsali zhoršení kašle, nebo teplotu, zimnici, průjem, cokoli z těchto virových onemocnění.

Takže to tam použili jako základní kritérium, a zjistili, když to porovnávali 10 000 ku 10 000, aby se to lépe počítalo, že přibližně 80 lidí s placebem mělo údajně covid, a jenom 4 s genovou terapií. A tento poměr 4:80 nám dalo těch 95 procent. Čili, vezměte si, že vlastně, abychom zachránili, kolik lidí u tisíce? To je asi 7,6, je to 0,8 procenta, nebo kolik, používáme tuhle terapii, kde jsou – ale pozor – nežádoucí účinky v desítkách procent.

Já vůbec nechápu, jak to mohl někdo schválit. A v těch desítkách procent jsou právě zrovna horečky, bolesti hlavy, prostě takovéto věci, ale v desítkách procent. Čili to mají tisíce lidí z deseti tisíc, ne těch 80, co jsme si předtím řekli. Čili, vůbec jsem to nepochopila.

Ale kromě toho jsme tu ještě dostali přídavkem bolesti kloubů, bolesti svalů, neurologická onemocnění. A vidíme, kolik lidí má potom jakoby změněnou psychiku. To mi řeklo několik lidí, že jsou nervnější, že jsou jiní, že už opravdu jsou na tom podstatně hůře. Takže nevím, jestli člověk, který má nějaké bolesti kloubů normálně, že by chtěl lék, kde je z 20 procent možnost mít nežádoucí účinky bolesti kloubů. Oni tam píšou, že to jsou většinou „zpravidla“ mírné nežádoucí účinky, nebo střední intenzity, a že po čase vymizí. To jsou ale „zpravidla“. Ale ti, co nejsou v okénku „zpravidla“, tak to mají na dlouho. Ale to „zpravidla“ by mohlo být i u toho onemocnění. To znamená, že při tom onemocnění by nám onemocnělo asi pár lidí, tak by tam bylo jenom minimum, kteří by měli závažný problém. A to bylo i při chřipkách. Každý rok tady umíralo kolem 2 500 lidí na chřipku. Ale neudělali jsme z toho devastující…

Martina: Pandemii.

Pynelopi Cimprichová: Pandemii, epidemii, a nevím co ještě.

Martina: Paní Cimprichová, máte pochopení třeba k okamžiku úleku? Úleku ať už lékařů, nebo představitelů WHO, nebo představitelů vlád, že se skutečně může světem prohnat nějaká smrtící epidemie, a proto dělali takové neuvážené kroky? Nebo kroky, které považovali za menší zlo?

Pynelopi Cimprichová: Já jsem taky první měsíc čekala, co z toho bude, a jak to bude. A když se po čase začalo ukazovat, že lidé, kteří se snažili nějakým způsobem nalézt terapii, za to byli vlastně perzekuováni, a nesměli, a že takové přípravky, jako Ivermektin, všichni to víme…

Martina: Isoprinosin.

Pynelopi Cimprichová: Isoprinosin, Ivermektin, to všechno bylo potíráno. A to je právě to, z čeho bylo úplně jasné, že se tady něco děje a že je něco špatně.

Martina: To znamená, že vás už od začátku mátlo, že nebyla chuť, vůle a odvaha hledat lék, normální léčení?

Pynelopi Cimprichová: Ano. A už to, že se zamezilo pitvám – to bylo další podezřelé. To bylo první, to byl podezřelý ukazatel, protože naši patologové jsou zvyklí pitvat kohokoliv, a vůbec neřeší, jestli jsou nějakým způsobem ohroženi. Ten skafandr si můžou obléct taky, to není přeci vůbec žádný problém. A vědí, jak na to, a jak to mají dělat. Ale to se všechno zakázalo.

Je nepochopitelné, že lékaři aplikovali mRNA vakcíny lidem, o kterých nic nevěděli, neznali jejich zdravotní stav, anamnézu, zda netrpí autoimunitou

Martina: Lidé, kteří se nechali naočkovat, podepisovali informovaný souhlas, který byl ovšem souhlasem postaveným na vodě, protože byl velmi neinformovaný. Jak vnímáte, že aplikaci nějakých geneticky modifikovaných látek klidně zdravotníci aplikovali lidem na nádražích, supermarketech, bez jakékoli znalosti jejich zdravotního stavu, bez informace, jestli dotyčný člověk třeba v sobě nemá čerstvě vakcínu proti chřipce, nebo jestli se nechystal někam na cesty, a nemá v sobě má další vakcíny – břišní tyfus, žlutá zimnice, a nevím co všechno – což by už mohlo v krvi už udělat slušnou polévku?

Pynelopi Cimprichová: To je právě něco, co normální zdravotníci doteď nechápou – jak je možné, že se přistoupilo takovým způsobem k tomuto typu takzvané vakcinace. Protože normální to opravdu není. Normální je, že lékař, praktický lékař, nebo dětský lékař, má svého pacienta, a zná ho dlouhodobě, zná jeho anamnézu, ví, co si může dovolit, ví, jaké může mít rizika, dívá se na něho, jestli je na tom nějak špatně. Měla jsem třeba kamarádku, nebo mám, která týden po tom, co prodělala covid, šla na tuto injekci, což mě mrzí, přestože jsem jí to rozmlouvala, a měla samozřejmě cytokinovou bouři, a říkala, že to odnesla podstatně hůř než samotný covid. Ale není divu. To se prostě nedělalo. Dříve bylo důležité, aby byli lidé úplně zdraví, než půjdou na vakcinaci, a bylo by nejlepší, kdyby v jejich okolí, v rodině, byl taky každý zdravý.

Martina: A v chřipkových epidemiích se nesmělo očkovat proti chřipce.

Pynelopi Cimprichová: Přesně tak.

Martina: Od určitého data, není-liž pravda?

Pynelopi Cimprichová: A ještě se dělalo, a co se nedělá, jak se dříve očkovalo? Když se píchlo, tak se z žíly jemně natáhla krev, a když to nešlo, tak se aplikovala další injekce, protože takovým způsobem to bylo zakázané. Dneska už všechny tyhle hranice padly. Proto si myslím, že je spousta takových problémů – i z tohoto špatného typu očkování. Dneska je všechno úplně jedno, hlavně když se to naaplikuje, a hlavně, když to každý pacient dostane. A je jedno, jestli má autoimunitu – protože si vezměte, kolik lidí má autoimunitní onemocnění – je jim to úplně jedno. Je to jedno, žádná kontraindikace tam není uvedena, pořád je tam jenom uvedena kontraindikace na účinnou látku, pokud má člověk nějakou alergii. Jinak nic.

Martina: Vy jste vystudovala farmacii, paní magistro farmacie, a použila jste tady před malou chvílí obrat, že normální zdravotníci dodnes nechápou, co nastalo s tímto druhem očkování za změny. Rozdělili se zdravotníci na normální zdravotníky, a na ostatní?

Pynelopi Cimprichová: Já bych řekla, že normální, kteří začali uvažovat nad tím, že nechápou, proč by se tento přípravek měl aplikovat. Navíc, když notabene viděli, že když jim přišli lidé z těch center naočkovaní s tím, že mají problémy, a začali vidět, že tyto problémy tam opravdu existují. A potom byli ti zmanipulovaní. Ti opravdu věřili, že toto očkování je takové, jako dříve, které přinášelo, podle toho, co jsme se ve školách učili, benefity. Ti šli opravdu touto cestou, a mysleli si, že to je z odborného hlediska fakt pravda.

Bohužel si nikdo nepřečte tu obyčejnou souhrnnou informaci o přípravku. Ona není obyčejná, je podstatná, a pro zdravotníka je to jediná stránka v SÚKLu, takže se na to každý může podívat, tím spíše, pokud je to přípravek, který byl úplně nový, a každý věděl, že to je experimentální. Tak si to tam najdu, a vsadím, že se vlastně spousta vyšetření při hodnocení nedělala. Tak proč bychom to pacientům dávali?

Martina: Paní profesorko, vy jste aktualizovali vaši úspěšnou knihu „Doba jedová“, a nazvali jste ji „Doba jedová a covidová“. A já vím, že o vás média opakovaně píší, že svými postoji provokujete odborníky, že je prostě rušíte, často jdeme proti letitým názorům lékařů, nebo expertů z potravinářského a farmaceutického průmyslu, takže se z vás postupem času skutečně stala bojovnice. Ale zažila jste někdy ve svém osobním i profesním životě něco podobného, jako byla doba covidová? Kdy cenzura dopadla i na ryze odborná stanoviska, a zavládl chaos a strategie od zdi ke zdi?

Anna Strunecká: To, čeho jsme, a byli jsme svědky v době covidu, to bylo skutečně něco nebývalého. Před tím jsme byli zvyklí, že co prokáže věda, to je důležité a správné. Hledali jsme důkazy ve vědě. Ale v době covidu, kdy se tady najednou objevila infekce, o které jsme nevěděli, co bude, a jak bude? A najednou tady byl další jev, že o tom, co se na nás řítilo, co nás potkalo, začali mluvit lidé všech profesí. Já říkám, že se doba „covidisovala“, že o covidu mohli mluvit filozofové a sociologové. Dřív třeba členové klubu Sisyfos kritizovali, proč se Strunecká vyjadřuje o očkování, když nikdy nikoho neočkovala. Ale vezměte si, že členové klubu Sisyfos, to je asi 300 osob nejrůznějších profesí, se vyjadřují ke všemu.

A stejně tak do veřejných sdělovacích prostředků, do médií, vstupovali nejenom odborníci, ale i lidé, kteří si něco přečetli, něco zjistili, a tak dále. A najednou se začalo říkat, že se může propagovat, že se může mluvit jenom o tom, co se oficiálně proklamuje, a zjišťovali jsme, že o věcech, které zjišťuje věda, nebo které jsou logicky správné, se mluvit nemůže. A dokonce, když by se někdo odvážil kritizovat vakcíny, které všichni očekávali a které byly ze všech stran propagovány, a někde dokonce vynucovány, tak byl označen jako bioterorista. Takže já jsem se v době covidu naučila mlčet, nevyjadřovat se, i když jsem už byla v důchodu, a teoreticky mi nic nehrozilo. Ale prostě nenesla jsem svoji kůži na trh, kde bych se hádala třeba s tvrzením ministra zdravotnictví, nebo hygieničky, případně abych se hádala s tvrzením třeba s významnou osobností, jakou byl profesor Václav Hořejší, který byl jednoznačným propagátorem očkování, a dokonce ho chtěl nařídit plošně, obecně.

Martina: Paní profesorko, vy jste řekla, že jste v době covidu trošku vyklidila pole. Ale vy jste v důchodu, a můžete si dovolit zasloužený odpočinek, přestože jak jsem říkala, stále publikujete odborné práce a stále se v těchto věcech šťouráte. Ale dobře, mohla jste si dovolit ten luxus. Ale řekněte mi, udělala byste to také třeba před 30 lety? Protože velká spousta vašich kolegů, odborníků, vědců, nebo lékařů, se navzdory nelogičnostem nechala politiky řídit. Rozumíte tomu?

Anna Strunecká: To je právě vždycky osobní přístup. Říkáte, že už jsem v důchodu, už si to můžu dovolit. Jednak máte své jméno, tak já pořád na svém jménu nesu černou tečku, nebo dvě černé tečky, že mám Bludný balvan. A když lidé rozumně uvažují, a seznámí se s tím, tak se tomu můžou smát. Ale nezapomeňte, že mám taky širokou rodinu. Vnučka přijde na zkoušku, a tam se jí zeptají: „Máte něco společného s profesorkou Struneckou?“ Nebo jedu vlakem, a pan průvodčí mi prohlíží jízdenku a říká: „Vy jste ta paní profesorka, co píše knížky?“ Takže široká veřejnost už to zná. A jak říkám, nechci poškodit, nechci ublížit svým dětem. Dřív platilo, že to, co je vědecky prokázané, je správné. Ale věda se vyvíjí na základě protikladu. Určitá skupina něco zjistí, jiní zase zjistí, že to tak není, vzájemně diskutují, vzájemně se to prokazuje, a tak se věda vlastně vyvíjí.

Ale to, co se zavedlo v době covidu, cenzura, netolerance, tak to nemá obdoby. A můžu vám říct, že i dneska máte vžité, že třeba kadeřávek je zdravý, že je zdravý určitý druh potravin, a najednou mi přijde e-mailová zpráva: „Nejezte kadeřávek, nejezte jahody.“ Dneska kdekdo vyjadřuje své názory, takže máte protikladných názorů plný internet. A jak si v tom má člověk vybrat? Mám jíst jahody, nebo nemám jíst jahody?

Martina: Tak jak se v tom orientovat?

Anna Strunecká: Jak se v tom orientovat?

Dnes už víme, že vakcíny proti covidu mají spoustu nežádoucích účinků. Ale o tom si troufne napsat nějaké médium jen občas.

Martina: Máte na to odpověď, recept? Něco, čím se řídíte vy? Přece jenom odborných znalostí máte mnohem víc, než my ostatní, a tudíž my jsme vlastně odkázáni na to, co nám řekne někdo, komu věříme.

Anna Strunecká: Ano. A komu věříme? A jak si vybíráte, komu věříte?

Martina: Zejména jak si vybíráte, komu věříte. Protože jste před chvílí řekla, že jste mlčela proto, že jste svými odbornými názory nechtěla vystavovat své blízké nějaké černé tečce.

Anna Strunecká: Ano.

Martina: Takže komu tedy věřit?

Anna Strunecká: Bohužel tato situace trvá stále. Dneska už třeba víme, že proticovidové vakcíny mají spoustu nežádoucích účinků. Ale o tom si troufne napsat sem tam nějaký časopis, nebo sem tam nějaké médium. Tady u vás to můžu povědět, ale do rozhlasu by mě pořád ještě nepozvali, abych vykládala o nežádoucích účincích proticovidových vakcín.

Martina: Ale vždyť celá armáda lékařů brání tomu, abychom o tom vůbec diskutovali. Já nevím, jaké to má nežádoucí účinky, neznám ty studie. Já si povídám s vámi, s jinými lidmi, kteří na to mají své názory, které jsou více, či méně, podložené nějakými fakty. Ale povězte mi: Lékaři přece skládají Hippokratovu přísahu, a jejich povinností je se pídit po tom, co je látka, kterou píchali lidem. Ale tuším, že se říká, že jeden politik, když nevěděl, že nejsou vypnuté mikrofony, řekl: „Perte to do nich, hlava nehlava“. A oni prali. A teď je přece potřeba zjistit, jestli v tom je problém, nebo není. Já vím, že se ptám trochu naivně, ale řekněte mi, čím to je, že se lidé, ani odborníci plošně nepídí?

Anna Strunecká: Pídí, nepídí. To je právě to, jak se vyvíjí kolektivní vědomí. Přesně tohle, co říkáte, znám od mnoha lékařů, kteří takto uvažují. Doufám, že neublížím tím, že řeknu, že moje dcera, praktická lékařka, byla povinná očkovat proti covidu.

Martina: A když někdo chtěl, samozřejmě, tak…

Anna Strunecká: A ona řekne: Mami, když to ti lidé chtějí, já je musím naočkovat. Oni by mě žalovali, že je neočkuji. A ona sama se nenaočkovala, ale musela to tajit, že není naočkovaná, nesměla to nikde říct. A v jedné rodině se stalo, že lékařka naočkovala svého o deset let staršího manžela, a ten dostal tak těžký covid, že byl tři měsíce na jednotce intenzivní péče. A byl očkován. A ona ani dneska nemůže lidem vykládat: Podívejte, toto máte po tom, že jste se dali naočkovat.

Už nikdy se nedozvíme, kolik důchodců v domovech seniorské péče, kde byli všichni povinně naočkováni, umřelo na následky nežádoucích účinků vakcín proti covidu

Martina: A proč to nemůže vyprávět? Ještě pořád nad vámi visí Damoklův meč veřejného zostouzení?

Anna Strunecká: Ano. Pořád to není oficiálně přijato. My se nikdy nedozvíme, kolik seniorů si v domově seniorské péče – kde byli všichni povinně naočkováni – my se dodnes nedozvíme, taková statistika prostě neexistuje, kolik jich umřelo v důsledku očkování, kolik jich umřelo v důsledku toho, že se jim zhoršila civilizační nemoc, kterou v sobě měli. Kolik jich zemřelo v důsledku nežádoucích účinků vakcín?

Martina: My nemáme šanci se to dozvědět, protože čísla jsou buď zkreslena, nebo neexistují. Takže to znamená, že si z toho máme odnést: Je to skončeno, zapomeňme?

Anna Strunecká: Ale třeba i v Americe, kde mají pečlivé statistiky, taky museli, když někdo umřel, a měl covid, zaznamenat, že umřel na covid, a neumřel na svou původní nemoc, třeba na cukrovku. Takže my se to nedozvíme, nezjistíme to. Je to určitá fáze vývoje lidstva.

Martina: Paní profesorko. Máte nějaké vysvětlení na to, proč se téměř od počátku koronakrize začalo mluvit o očkování jako o spáse, přestože se vakcína teprve oficiálně vyvíjela, ještě nebyla, a bylo naprosto upozaděno nasazování účinných léků, vymýšlení účinných kombinací léků, které tady už byly na nejrůznější druhy viróz?

Anna Strunecká: Proč bylo toto upozaděno, to nevím. Nevím, jak dalece ovládly některé komerční firmy politické zájmy. Nevím, jestli se to někdy dozvíme. Ale často jsme kritizovali právě to, že lidé s těžkým průběhem covidu jsou většinou hospitalizováni, aniž by jim byly poskytovány nějaké způsoby terapie. Vím třeba, že ve Velké Británii byla udělána veliká studie, kde zkoumali vliv aspirinu, a ukázalo se, že aspirin, starý lék, je prospěšný a pomáhá.

Martina: Ředí krev.

Anna Strunecká: Byly studie, které s oblibou ukazuji, že vitamin D3 zabraňuje těžkému průběhu nemoci a že lidé, kteří dostávají dostatečně vysoké dávky vitaminu D3, mohou být propuštěni mnohem dříve, zkracuje se doba hospitalizace. Ale vitamin D3 dokonce dělal to, co nedokázala, a doposud nedokáže, žádná vakcína – dokáže zabránit šíření této nemoci. A představte si, že v době covidové, v těch dvou letech, bylo publikováno na osm set studií v impaktovaných časopisech o tom, jak vitamin D3 pomáhá. Takže najednou by lidé měli začít dostávat vitamin D3 místo vakcín. Jenomže v tu dobu prorektor Univerzity Karlovy pro vědu, původním povoláním biochemik, na konferenci o covidu prohlásil: „Nevěřte vitamínům, je to pouze komerce.“ Osm set publikací bylo publikováno. Nebo, že zinek pomáhá lidem na postcovidové syndromy. Hodně lidí má poté, co se zotavili z covidu, problémy. U mnoha lidí byla známa ztráta čichu, chuti. A Egypťané ve velké klinické studii zjistili, že k návratu toho smyslu pomáhá zinek. A zinek taky zkracuje dobu hospitalizace. Takže v době covidové jsem vyhlašovala, propagovala, to jsem si mohla dovolit, že velmi důležitý je zinek, 25 miligramů zinku denně. Doporučená denní dávka je deset, ale v době covidové dvacet pět miligramů. Naštěstí jsou na trhu tabletky, které obsahují dvacet pět miligramů zinku. Takže doporučuji, dejte si na jídelní stůl krabičku, kupte si zinek, a berte denně zinek.

Vakcíny proti covidu byl nejhorší experiment na lidstvu. Jde o vážné poškození zdraví milionů lidí. A to je nepřijatelné.

Martina: Tak, já už se asi nebudu ptát, paní profesorko, proč se tyto informace k nám dostávaly, dá se říct, pokoutně, a cestami nejrůznějších alternativních médií, a lidí, kteří měli tu odvahu o tom mluvit. Což byl třeba Milan Calábek, a taky si za to vysloužil mnohé urážky, stejně jako potom někteří profesoři, například profesor Beran, kteří propagovali isoprinosine, ivermectin, a podobně. Ale přesto, když jsme se bavili o tom, jak se mají lidé zorientovat, protože něco jiného jim říkali mnozí odborníci, něco jiného jim říkali jiní odborníci. A pak tady byla ještě politická skvadra, která měla jasno víc než nositelé Nobelovy ceny za medicínu. Tak jak tedy poznat, že tyto věci nejsou pro nás dobré? Řekněte mi: Jakou jste pro sebe vyhodnotila nejbizarnější radu, které se nám dostalo z oficiálních míst?

Anna Strunecká: Nejbizarnější?

Martina: V souvislosti s covidem. Že jste si vy sama…

Anna Strunecká: Vakcína. To pro mě bylo nejhorší. To pro mě byl experiment na lidstvu, to pro mě bylo vážné poškození zdraví milionů lidí, které neprojde bez následků. To bylo něco, co jsem nemohla přijmout.

Martina: Ale jak to víte? Ani vy jste to nemohla vědět. Tato vakcína nebyla prozkoumána, dodnes vlastně nemáme pořádně výsledky. Tak jak jste mohla vědět, že je špatně?

Anna Strunecká: Prosím vás, když víte, jak tato vakcína funguje, že vnáší do organismu genetickou informaci pro spikeový protein, který v lidském těle žádná buňka nemá. A když se tento spikeový protein musí tvořit, tak se vám vytvoří spikeový protein na buňkách vašeho těla, a ty pak najednou začnou fungovat jinak, nebo je tělo začne vnímat jako cizí vetřelce. On tento virus interaguje s takzvanými ACE receptory, abyste mohla onemocnět. A tyto ACE receptory ovládají krevní oběh. Když berete léky na snižování krevního tlaku, tak ty působí přes ACE receptory. Čili tento virus zasahuje do krevního oběhu, a když ho uměle začnete tvořit, prosím vás, tak se… Tvůrci vakcín si mysleli, že to píchnou do svalu a že imunitní systém bude fungovat, působit, pouze na tom svalu. Ale potom spousta odborníků přes vakcíny, světových odborníků, kteří tomu rozuměli, a měli odvahu, řekli: To byla závažná chyba, které jsme se dopustili. Nenapadlo nás, že se to rozšíří po celém těle. Že to půjde do jater, do ledvin, do mozku. A teď si představte, že vlastně naprogramujete buňky lidského těla, aby na svém povrchu vytvářely nějaký protein, který tam vůbec nemá být, takže nutně leukocyty neprojdou vlásečnicemi, a nutně dochází ke srážení krve a k poruchám činnosti srdce. Na to je naprogramovaná celá populace miliónů lidí, kteří tuto vakcínu museli dostat.

Třeba v naší rodině se syn, který cestuje, a je v kontaktu s lidmi, aby mohl cestovat do zahraničí, musel dát naočkovat. A já jsem o něj měla strach, aby neměl nějaké důsledky očkování. A on, protože byl striktní vědec, který v tu dobu věřil tomu, co tvrdí světové autority, měl strach o mě, že nejsem naočkovaná. Takže my jsme se o sebe takhle báli navzájem.

Ale já bych tady tedy ještě řekla, připomněla okolnosti, za jakých byla tato vakcína přijata. Představte si, že Evropská léková agentura EMA musela mít důkaz toho, že vakcína funguje. A výrobci jak od vakcíny Pfizer, tak od vakcíny Moderna prohlásili, že jejich vakcína má 90ti až 100procentní účinnost. To se tenkrát nezdálo už ani panu profesorovi Prymulovi, protože řekl, že to je dost nepravděpodobné a že tato vakcína nevyvolává takzvanou slizniční imunitu, ale že to je zajímavé.

Jenomže, jak oni k tomu dospěli? Oni odevzdali zprávu, která prý měla asi 400 stránek, kde to bylo všechno zdokumentováno. Jenomže prosím vás, oni měli skupinu 36 tisíc subjektů, kterou rozdělili na dvě části. Polovině naočkovali vakcínu, a polovině dali placebo, čili něco, v čem nebyla účinná látka. A teď se zjistilo, že za sedm dní, protože se měly dávat dvě vakcíny, tak za sedm dní po druhé dávce vakcíny ve skupině očkovaných onemocnělo sedm lidí, a v té skupině neočkovaných onemocnělo asi 130 lidí. Teď nevím přesně ta čísla. Takže naočkovali 18 tisíc osob, a z nich onemocnělo sedm. A z neočkovaných onemocnělo 130. Takže spočítali, že u očkovaných je 95procentní účinnost. A teď si běžná populace myslí, že když vás naočkují, takže 95 procent lidí tuto nemoc nedostane. Jenomže to tak vychází z těchto malých čísel. A to je zase další podvod na populaci. To je veliký podvod. A lékaři, kteří očkují, myslíte, že jdou po tom, aby sledovali původní zprávu a aby si zjišťovali tato čísla? To potom zase opublikoval jeden odvážný autor v impaktovaném časopise. Ale toto všechno se potom lidé dozvídají se zpožděním, a laická veřejnost se to nedozví vůbec.

Jak vysvětlit, tak velké selhání politiků, lékařů, a odborníků v době covidu? Byl to výraz jejich bezradnosti a neinformovanosti. Ale někteří by mě asi přesvědčili, že to bylo vědomé.

Martina: Paní profesorko, poslední otázka ke covidu: Jak si to tedy vysvětlujete? Jak si vysvětlujete, z toho, co říkáte, a z toho, co jsme zažili, selhání odborníků, selhání zdravotní veřejnosti. Jak to vnímáte?

Anna Strunecká: Upřímně řečeno, já si to snažím nevysvětlovat, protože existuje spousta odvážných, kteří mají různé názory na to, že to byl plán na snížení populace ve světě. Já si spíš myslím, že to byl prostě výraz bezradnosti politiků a lidí ve vedoucích postaveních, a i lékařů, kteří najednou čelili naprosto nečekané epidemii, kterou nazvali pandemií. Prostě, že to bylo z jejich neinformovanosti a hlouposti. Že to nedělali schválně, i když by mě asi mnozí sociologové a politologové přesvědčili, že to bylo vědomé.

Martina: Paní profesorko, opustíme covid, nebo si naběhneme ještě více. Covid nás plně myšlenkově zaměstnával dva roky, ale v okamžiku, kdy tak nějak vyvanul, se opět vynořil velký strašák, který je s námi už desítky let, a to je rakovina. Podle nejrůznějších tvrzení, jak už jsem tady v úvodu říkala, je mezi lidmi stále více rakoviny, stále více nádorů, zhoubných nádorů. Řekněte mi, je to tak, nebo je to proto, že máme lepší diagnostické přístroje, a odhalujeme ji dříve? Je mezi námi rakoviny skutečně více?

Anna Strunecká: Statistiky jsou po celém světě, v různých státech. A tyto statistiky na jednu stranu říkají, že tím, jak se zdokonaluje diagnostika, se řada typů rakoviny může odhalit včas. Dělá se screening u prsu, u rakoviny kolorekta, kde, když se na to přijde včas, se to může léčit, takže lidé přežívají. Většinu si zaviní lidé tím, že se tomu nevěnují.

V době covidové to bylo tak, že se tyto screeningy omezily. Lidé nechodili k lékařům, takže v době covidové naopak narostly zanedbané případy rakoviny. Ale vzhledem k tomu, co jsem říkala, co všechno nás obklopuje v našem prostředí, a že spousta těchto věcí je rakovinotvorných, tak se není co divit, že člověk nemá dost dobře v rukou nástroje, takže abyste se každý den bála, že dostanete rakovinu. Když říkám, abyste se toho každý den bála: Narazila jsem i na to, že se dneska hodně zdůrazňuje i mentální složka. Že záleží na tom, jak myslíte, a že jak se dneska velmi překotně se vyvíjí, zdokonaluje vědomí člověka, takže má člověk myslet pozitivně, a nemá vytvářet katastrofické scénáře.

Martina: A jak se vyvarovat toho, jak tady svého času o tom mluvila jedna lékařka: Že když jede v metru, tak tam vidí plakátky, že každý třetí člověk trpí kardiovaskulární chorobou. A pak přijde domů, tam zjistí, že každá pátá žena má rakovinu prsu a že třetina populace má deprese. A ona tehdy říkala: „Takže už nám jenom zbývá, abychom se začínali rozpočítávat – první, druhý, třetí.“ Jak se tohoto vyvarovat? Protože když mi někdo řekne: „Myslete pozitivně“, tak pro mě je tato informace už skoro únavná. Protože jak myslet pozitivně?

Anna Strunecká: Tak k tomu přispíváte třeba vy, nebo někteří, některé osobnosti, které jste tady jmenovala. Třeba pan profesor Beran, nebo pan Calábek, nebo tedy i já na svých přednáškách, kteří šíříme pozitivní myšlenky, a snažíme se. A i když tady toto nebezpečí je, tak jsou způsoby, jak se tomu bránit. Ale podívejte, v Americe udělali analýzu pupečníkové krve novorozenců a zjistili, že novorozenci mají těsně po narození v pupečníkové krvi 285 látek, z nichž asi 250 je karcinogenních. A to jsme si dřív mysleli, že placenta brání dětské tělo, takže v těle matky je děťátko chráněno. No, a podívejte se, ono přichází na svět už takhle.

Martina: Ještě prozradím, že jste patnáct let žil a studoval ve Spojených státech, zúčastnil jste se rozvojových projektů, například v Ekvádoru a Mexiku, byl jste konzultantem OSN ve Vídni, pracoval na ministerstvu spravedlnosti, a od roku 2008 přednášíte na katedře rozvojových a enviromentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. A je toho mnohem víc – k tomu všemu ještě třeba dojdeme. Ale teď začněme od podlahy: Vy jste si hned na počátku koronaviru odpověděl na otázku, co se stane s demokracií po pandemii. Vaše odpověď tehdy byla, tuším v roce 2019, 20, mrazivá: Hrozí kontrolně sledovací kapitalismus. Řekněte mi, splnila se tato vaše mrazivá vize, nebo jste ji musel trochu korigovat?

Radovan Dluhý-Smith: Myslím, že se splnila, a naopak se podivuji, jak rychle se všechno děje, jak se mluví a realizuje Velký reset Světového ekonomického fóra, ať už třeba v podobě centrální digitální měny, která naskakuje. Už jsou ve světě různé projekty, co se týče covidových pasů a těchto věcí, které se velmi rychle realizovaly, nebo se realizují. Už například lockdowny, u kterých jsme hned od začátku věděli, že lockdowny nejsou cesta, a využívaly se vlastně k uzavření společnosti, i když se už na začátku vědělo – teď uvedu studii stanfordského profesora Ioannidise, který na začátku pandemie ukazoval, že úmrtnost na covid je nějakých 0,03 %, což je prakticky rovnající se, možná menší, než úmrtí na chřipku – a potvrdilo se to později v roce 2022, kdy tato čísla byla stejná. Takže vlastně jsem si uvědomil, že celá pandemie byl podvod a vlastně jakýsi nástroj k potlačení společnosti. A velmi rychlý. Transformace probíhala prostě neuvěřitelně. A všechno, co se děje kolem nás, do toho zapadá.

Martina: Co podle vás přesně kontrolně sledovací kapitalismus je? Vy jste teď zaznačil několik jevů, které vás jej přiměly takto nazvat, takto o něm přemýšlet. Přesto, můžete mi to přiblížit ještě lépe?

Radovan Dluhý-Smith: Tím že přednáším na Přírodovědecké fakultě na Katedře mezinárodně rozvojových studií, mám příležitost vidět věci v souvislostech. Tyto rozvojové studie mě nutí vidět věci po stránce ekonomické, sociologické, politické a antropologické, takže nejsem omezen, není tam taková specializace, kompartmentalizace, o jaké se mluví na fakultě, a na univerzitě. Takže co to je? Já studentům prezentuji různé koncepty, jako kalamitní kapitalismus. Kanadská novinářka Naomi Klein píše o tom, jak se vytvářejí, nebo využívají krize k potlačení společnosti – politické, ekonomické: Je to nástroj k přesunu bohatství, k tomu, aby vlády dál používaly různé restrikce. Krásně to popisuje v knize Šoková doktrína, jak se ve dvacátém století využívaly různé krize k tomu, aby tady k tomuto docházelo.

Jenom třeba připomenu, asi všichni znají amerického ekonoma Miltona Friedmana, který také mluvil o krizích, že krize skutečná může být také vnímána tak, že je skvělou příležitostí pro změnu ve společnosti, a neměla by se promrhat. A pak asi připomenu knihu harvardské profesorky Shoshany Zuboff, která napsala knihu Surveillance Capitalism, jakýsi Kapitalismus dohledu, kdybychom to přeložili do češtiny, kde právě na příkladech ukazuje, jak už před x lety, před deseti lety Google, Facebook, Amazon byly schopny predikovat, číst naše myšlenky a emoce…

Martina: A ovlivňovat tím náladu ve společnosti…

Radovan Dluhý-Smith: To jednak, a vlastně i predikovat budoucí chování lidí ve společnosti. A není to jenom jen z hlediska konzumu a nákupu, že je nutí koupit si nějaký produkt, ale jsou schopny ovlivňovat to, koho volíte ve volbách. Různé skandály, jako Cambridge Analytica – tak to jsem se smál tomu, že když v roce 2016 zvítězil Trump, tak média mluvila o tom, že to bylo zmanipulované. A když Trump prohrál a říkal, že volby byly zmanipulované právě sociálními sítěmi, tak všichni říkali: „Jaká manipulace? To jsou přece americké volby. To není možné!“ Takže popřeli, co sami vykřikovali, když vyhrál volby Trump. Takže sledovací kapitalismus je potřeba chápat v takovémto kontextu, jak třeba ovlivňuje volby, jak chování lidí, jak lidi ovládá.

Martina: Říkáte „kontrolně sledovací kapitalismus.“ Já bych možná použila mnohem jednodušší, osvědčené slovo, jako třeba „nesvoboda“, nebo „totalita“, ale cítím, že vy jste tato slova nepoužil proto, že kontrolně sledovací kapitalismus má ve vašich očích, řekněme, už jinou kvalitu. A to je právě využití nových technologií?

Radovan Dluhý-Smith: Určitě.

Izraelský profesor Yuval Harari, pravá ruka Clause Schwaba, říká, že je možné člověka hacknout, číst jeho myšlenky a emoce, a dokonce do něj myšlenky a emoce vnést

Martina: Nebo se dá zaměnit smysl slov: Svoboda – totalita?

Radovan Dluhý-Smith: Ne. Tak ono to s tím souvisí. A samozřejmě záleží na tom, jaký těmto termínům dáme význam. Každý si pod slovem „svoboda“ představujeme něco jiného. Ale toto jsou složitá témata. Já jsem se k tomu dostal i přes ovlivňování, přes počasí, přes geoinženýrství, když jsem si uvědomil, že se na nás vypouští miliardy nanočástic, které se dostávají do našeho těla. A spojte si to s prezentací vysoce postaveného pracovníka z Google, který vám říká, že vzniká člověk 2.0, který nebude potřebovat různé chytré telefony, mobily, náramky k tomu, aby byl monitorován, ale že to vlastně všechny tyto částice budou mít v sobě, a pomocí bezdrátových technologií je možné tyto nanočástice monitorovat, nějakým způsobem ovlivňovat, směrovat, a tak dále. A připomínám známého izraelského profesora, Yuvala Harari, který je pravou rukou Clause Schwaba ze Světového ekonomického fóra, který na videích – ať si posluchači pustí spoustu jeho přednášek – mluví o tom, že dnes je možné člověka hacknout a číst jeho myšlenky, jeho emoce, a dokonce myšlenky a emoce do člověka vnést. A ptá se, zda je potřeba, aby se člověk zamýšlel nad tím, zda jeho myšlenky a emoce jsou jeho, a ne od někoho jiného.

Martina: Já teď poté, co jste už naznačil – protože my dnes budeme brouzdat mnoha tématy – musím říct, že když jsem četla vaše články, vaše stránky, tak jsem při mnoha informacích zůstala skutečně opařená jako Alenka v říši divů, protože nejenom, že jsem to nevěděla, ale ani mě nenapadlo o těchto věcech takto přemýšlet. A protože jsou tyto informace mnohdy tak překvapivé, tak bych to ještě ráda uvedla na pravou míru: Vy v článcích a analýzách, které uvádíte, velmi potlačujete jakýkoliv váš osobní názor. Je to z opatrnosti, protože mluvíte jenom řečí faktů, studií a dokumentů, které existují? Dá se to tak říct?

Radovan Dluhý-Smith: Ano, určitě. Protože jednak toto téma je složité, a samozřejmě i citlivé. Je to téma, které nabourává jakýsi narativ ve společnosti, i práci, kterou dělám. Přednáším na univerzitě, jsem vlastně mainstreamový člověk, tím, že jsem pracoval v OSN, na ministerstvu pro místní rozvoj, ministerstvu spravedlnosti, a myslím, Martino, že není potřeba to dávat do nějakých svých vlastních názorů, nebo do nějakých konspiračních webů. Všechny tyto informace máme právě v těchto studiích a výzkumech, a v článcích v New York Times, Time, na Guardian, a tak dál. Takže málokdy dávám, nebo sdílím své vlastní názory – není to potřeba. A vlastně také říkám, že toto téma je složité a že chci být opravdu striktní a faktický.

Martina: Pregnantní, ano. Tak pojďme postupovat postupně – redundance výrazu: Teď jsme se dívali na kontrolně sledovací kapitalismus, řekněte mi, je to znamení úpadku západní společnosti? Nebo se to dá považovat za, řekněme, technologický vývoj?

Radovan Dluhý-Smith: Úpadek západní společnosti? Víte co, já jsem studoval ve Spojených státech, a už v 90. letech jsem byl jak Alenka v říši divů z toho, co všechno nám profesoři nabízeli za články a knihy. Úpadek západní společnosti: Když vám řeknu, že americký profesor Antony Sutton, člen Hooverova institutu, napsal knihu o tom – jmenuje se to Wallstreet trilogie – jak západní finančníci, bankéři, průmyslníci podporovali bolševiky, napojené na Trockého, jak dvacet let na to podporovali vznik nacistického Německa, Hitlera, a všechno to dokládá. A proto se mi tato kniha líbí, protože všechno dokládá na odtajněných materiálech, na různé korespondenci, na bankovních převodech, a tak dál. A závěr jeho knihy je, že bez jejich podpory, bez bankéřů a průmyslníků, by bolševici ani nacismus nevyhráli.

A teď si vezměte, že celé 20. století Západu je postaveno jako kdyby na úplné fikci, mýtu, že jsme tady měli válku mezi Východem a Západem, měli jsme 2. světovou válku, čemuž se dalo zabránit. Takže si člověk říká, proč se vlastně tohle vytváří? Proč globální elitáři vytváří tyto situace, tyto krize, války, konflikty? Jdu na to od lesa. Ptáte se: Je to úpadek západní společnosti? Já myslím, že tento úpadek začal už velmi dávno. Začal právě třeba na začátku 20. století tím, že jsme nechali vyhrát bolševiky, že jsme nechali Hitlera vtáhnout Evropu, celý svět do války. Ale vůbec se to nemuselo stát. A takových příkladů je spoustu, které historie odhaluje, a my je nechceme vnímat. Třeba připomenu válku ve Vietnamu. Třeba incident v Tonkinském zálivu, protože válka ve Vietnamu měla vzniknout na základě útoku severního Vietnamu na základnu Spojených států. Vždyť to je naprostý bluf. K tomu vůbec nedošlo. A teď si vezměte…

Martina: To se vlastně odtajnilo nedávno.

Radovan Dluhý-Smith: Ano, máme milióny mrtvých, milióny zraněných, zdecimované kultury, společnost, a vlastně teď si zjistíte, že je to vlastně všechno zkonstruované. Takže, abych odpověděl: Úpadek západní civilizace vidím už dlouhodobě.

Elitáři si myslí, že více než dvě třetiny lidstva jsou k ničemu, takže nejsou potřeba

Martina: Když se podíváme na to, jak jste označil začátek sestupné trajektorie, dalo by se to nazvat, že „začínáme končit“? V jednom článku jste zmiňoval, že Luke Kemp z univerzity v Cambridge zjistil ve svém výzkumu dvaceti osmi civilizací, počínaje od doby tři tisíce let před naším letopočtem, že civilizace průměrně trvají kolem tří set padesáti let. A počátky kapitalismu přitom sahají, řekněme, jak kde, do 16. až 18. století. Znamená to, že sledujeme konec západní civilizace?

Radovan Dluhý-Smith: Vypadá to tak. Určitě svět, jak se nám jevil, tedy že je bipolární, tak určitě toto rozdělení končí, podle mého názoru. Svět bude určitě vypadat jinak. Bude asi multipolární, bude tady několik hráčů. Otázkou je, nakolik jsme, i díky geoinženýrství – ale není to jenom ovlivňování počasí, vypouštění různých chemických částic do ovzduší, ale je to chemie v potravinách, a to, že jsme obklopeni elektromagnetickými vlnami, které velmi negativně ovlivňují naše zdraví, přírodu – jak dlouho, nebo jak daleko ještě můžeme zajít v tomto ničení lidstva a přírody.

A možná bych v tomto kontextu zmínil, že jsem si uvědomil, vyskočilo to na mě pár let zpátky, že elitáři si o ničení této civilizace myslí, že to je úplný póvl. Abych toto tvrzení nějak podpořil, tak si vezměte třeba nedávné prohlášení generálního tajemníka OSN, když bylo jednání ke klimatickým změnám, teď přesně nevím, že lidstvo je jako hromadná zbraň ke zničení a vyhubení planety. Určitě znáte sira Attenborougha, což je velký britský přírodovědec, dokumentarista, který dokonce řekl, že lidstvo je pro planetu chorobou. A zase zpátky k mému oblíbenému Yuvalu Harari z Izraele…

Martina: Oblíbenému v uvozovkách?

Radovan Dluhý-Smith: V uvozovkách. Tak ten řekl, že koncem 20. století, a začátkem 21. století vznikla jakási zbytečná třída. A dokonce uvedl, že většina lidstva, více než dvě třetiny, je redundantní, k ničemu, i díky nástupu umělé inteligence a robotizace. Takže já vnímám, že většinová společnost, lidstvo, jsou vnímány takto, tedy že nejsou potřeba. Takže i to s tím souvisí.

Martina: Známý americký novinář Eamon Barrett upozorňuje, že vůbec není samozřejmostí, aby se samotné vlády vzdaly nabytých pravomocí. My víme, jakým způsobem začaly být omezovány svobody, osobní svoboda, svoboda projevu, svoboda vyjádření v době covidu. Řekněte mi, byl covid skutečný spouštěč?

Radovan Dluhý-Smith: Spouštěč čeho?

Martina: Jestli to byl spouštěč toho, jak omezit svobody, které jsme doposud považovali za svým způsobem samozřejmé? Je to spouštěč, nebo to bylo už někdy dřív?

Radovan Dluhý-Smith: Je to nedávný spouštěč. Ale já bych řekl, že historie je naprosto fascinující, a já se z ní tolik učím. Protože pokud neznáme historii, nemůžeme znát to, co se děje teď, a v podstatě budoucnost. A myslím, že ne. Že je to jeden ze spouštěčů, ale už bych šel, nevím, do roku 2001, do 11. září – válka proti terorismu. To byl pro Západ jeden ze spouštěčů. V Americe byl napsán Patriot Act, který ve Spojených státech velmi omezil svobodu. A pak se něco podobného realizovalo v Evropské unii. Takže už válka proti terorismu byl jeden ze spouštěčů omezení svobod.

A zase bych chtěl upozornit, že i 11. září, které je samozřejmě velmi kontroverzní, ať si posluchači prostudují studii z univerzity ve Fairbanks na Aljašce, která upozorňuje na to, že všichni víme, jak letadla narazila do Dvojčat, ale už málo se mluví o třetí budově Světového centra. A po pětiletém výzkumu této univerzity došli k závěru – posluchači viděli, jak ta budova padá jako domeček z karet – že není možné, aby oheň tuto budovu takhle zdecimoval. A že někdo musel nosné patky nějakým způsobem, a těch tam bylo několik, zničit, aby budova spadla. Takže zase upozorňuji jak na bolševiky, tak jako na Hitlera, na Vietnam, a 11. září – to jsou nekonečné krize. Kdo to vidí v minulosti, tak chápe, že tyto krize se neustále vytvářejí. A 11. září byl spouštěč, válka proti terorismu. Všichni se smáli, že přišel covid, a teroristi najednou zmizeli, najednou se přestalo mluvit o ISIS, o Al Káidě, války jako kdyby nebyly, vzaly si na dva roky dovolenou…

Martina: Už byli unavení.

Radovan Dluhý-Smith: Byli unavení.

S covidem najednou zmizeli teroristi, a s válkou na Ukrajině odešel covid

Martina: Poslyšte, vy už nechcete ani učit na univerzitě, viďte?

Radovan Dluhý-Smith: Bylo to krásné, jak najednou s covidem zmizeli teroristi, a potom s válkou na Ukrajině prakticky odešel covid.

Martina: Dobře, tak to tedy pojďme zasadit do časové posloupnosti. 2001 11. září. Vydaný Patriot Act, vlastenecký zákon, který v rámci boje s terorismem bezpečnostním službám umožnil třeba odposlouchávat telefonické hovory řadových občanů, dává jim přístup k textovým zprávám, k elektronické poště, aniž by k tomu dal svolení soud. Pomocí kamer, dronů, balónů a dalších mohou být lokalizovány jednotlivé osoby. A přestože boj proti terorismu byl s covidem, řekněme, trošičku oslaben, jak jste řekl, a vidíme to, tak Kongres platnost tohoto zákona pravidelně prodlužuje, takže platí doposud.

Radovan Dluhý-Smith: Ano.

Martina: Znamená to tedy, že se opět vracíme k americkému novináři Eamonu Barrettovi, který napsal, že není vůbec samozřejmostí, aby se vlády samy vzdaly nabytých pravomocí?

Radovan Dluhý-Smith: Vůbec to není samozřejmostí. A vidíme, že teď nouzový stav stále probíhá. V Americe se měl tedy zrušit 11. května, ale…

Martina: Nouzový stav ohledně covidu?

Radovan Dluhý-Smith: Ano. Tento stav stále probíhá, i když už dávno tady covid mezi námi není. Tak tento nouzový stav, jako kdyby Emergency Act, je zcela platný do 11. května. Já sám jsem zvědav, jestli se odvolá. Ale posluchači si musí uvědomit, že jsme stále v nouzovém stavu.

Martina: Na druhou stranu v Americe se také stále více ozývají hlasy, které žádají revidovat jednotlivé kroky, a také žádají o revizi toho, jakým způsobem postupovala Světová zdravotnická organizace – WHO, a tak dále. Takže mně zase přišlo, že v Americe se začali lidé vůči covidu, řekněme, vymezovat mnohem víc než u nás.

Radovan Dluhý-Smith: Ano, určitě. A myslím, že to, co se děje ve Spojených státech, je velmi klíčové pro celý svět.

Martina: Ještě pořád?

Radovan Dluhý-Smith: Myslím, že ano. Protože Američané mají rádi svobodu. Amerika byla založena na principu svobody. Ti founding fathers, zakladatelé, to měli tak, že Američanovi nemůžete sáhnout na svobodu.

Martina: Opravdu?

Radovan Dluhý-Smith: Žil jsem tam, a vnímám to tak, že Američané takoví jsou. A že nechtějí, aby jim byly jejich svobody pošlapány. Samozřejmě, existuje tady nějaká mediální masírka a vymývání mozků, takže se vytváří zkonstruovaný souhlas. To všechno beru. Ale myslím, že pokud se globální elitě, elitářům, podaří zničit demokracii ve Spojených státech, což vypadá, že se v mnoha směrech daří, tak já ten atak vidím v rozdělování lidí. Vezměte si, že ve Spojených státech vlastně zmizela střední třída, to je neuvěřitelné. Vezměte si, že ve Spojených státech se radikálně snížila délka života z nějakých 83 na 75 let. Vezměte si, co se nyní třeba děje v rámci vykolejení vlaků – chemikálie, dioxin, které v přírodě zůstávají navždy. Stále tam vybuchují potravinové sklady. Teď tam byl nějaký silný výbuch, kdy zahynulo asi 18 000 krav. Vidím ataky na Spojené státy – tornáda. A já zase vím o ovlivňování počasí, kdy se tyto technologie používají, aby se snížila síla tornád a aby byly směrovány někam, kde se vybouří bez toho, aby vznikly nějaké obrovské škody. Takže atak na Spojené státy je obrovský.

Kdo jsou globální elitáři? Zástupci nadnárodních společností jako BlackRock a Vanguard, které se nevztahují k národům.

Martina: Kdo atakuje Spojené státy? Spojená státy samy sebe? Nebo někdo jiný?

Radovan Dluhý-Smith: No, to je otázka. To je otázka, kdo jsou globální elitáři. Jestli jsou to zástupci investičních společností, jako BlackRock, Vanguard, kterým je úplně jedno, jestli mají… nevztahují se k národům. Myslím, že jsou to nadnárodní společnosti, nadnárodní firmy, nadnárodní osoby.

Martina: V jednom komentáři už jste řekl, a nejenom v souvislosti se Spojenými státy, ale i s Českou republikou, že se stát navíc dostal pod vliv bohaté menšiny a nadnárodních společností. Znamená to, že předskokanem kontrolně sledovacího kapitalismu byl, nebo ještě stále je, korporátní kapitalismus?

Radovan Dluhý-Smith: Dá se to tak říct. Na jedné straně máme třeba Credit Suisse. Nebo uvedu číslo: nějakých 1 500 až 2 000 osob, které vlastní více než polovinu bohatství na světě, což je neuvěřitelné. Jenom ať si posluchači uvědomí, že máme 1 000 lidí, kteří vlastní většinu bohatství, tak to je neuvěřitelné. A s takovou informací se třeba vůbec nepracuje.

I když se budeme bavit o globálním oteplování, tak kdo ho tedy hlavně způsobuje? Pokud řekneme, že globální oteplování existuje, tak víme, že to způsobuje pár desítek korporací a pár desítek lidí, když to přeženu? A stejně vidíme, že vlastně pár desítek korporací ovládá trhy na světě, takže nemáme žádné volné trhy, ale ve většině jsou to oligopoly, ať už je to v médiích, v automobilech, farmacii, a tak dál. A možná bych tady zmínil bývalou, myslím, finanční poradkyni George Bushe, která je jednou z velmi znalých finančníků a která řekla, že to, co se stalo těsně před covidem a během covidu, můžeme nazvat korporátním pučem. Že korporáty si definitivně podmanily vlády. A my to krásně vidíme na farmaceutickém průmyslu, jakým způsobem se choval Pfizer, a jiné firmy.

Martina: Vždyť i ten balík na podporu ekonomiky za 2,2 bilionu dolarů, který v roce 2020 schválil Senát, byl podle některých odborníků spíše korporátním pučem. To jste měl na mysli? Nebo nejen toto?

Radovan Dluhý-Smith: Ano, ona mluví o tom, že vlastně v roce 2019 došlo k – ona tomu říká Going Direct Reset (Přímý reset) – kde ona říká, ještě před tím Velkým resetem, o kterém začal mluvit pan Schwab a jiní během covidu, že bankéři realizovali takzvaný Přímý reset, kdy do systému vpustily miliardy dolarů, které skončily někde v jejich zájmových firmách a v jejich projektech. O tom se velmi málo mluví. Takže bankéři a finančníci tím, co takto spustili, získali ještě větší moc.

Martina: Bylo to tedy účelové?

Radovan Dluhý-Smith: Bylo to účelové, ano. A pak se o tom mluví v Green Dealu: Peníze v těchto nových firmách, které mají zbohatnout na transformaci, na zelené energii, a tak dál. Takže je to všechno neuvěřitelně propojené. Takže myslím, že ano, zažíváme korporátní puč. A vnímá to i spousta akademiků. Doporučuji knihu britských profesorů práva, přímo se to jmenuje Korporátní zločinec, kde popisují, jakým způsobem tyto korporace za posledních x let ovládly vlády, a o jaké různé metody jde.

Martina: To jsem právě chtěla říct, že korporátní puč by asi nebyl, kdyby to nebyl politicko- korporátní puč.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak. A existuje termín, který se mi líbí, revolving door, otáčivé dveře, kde vidíme, jak politici buď začínají v korporátu, nebo tam končí. Že se furt točí pozice mezi vládou a korporacemi. Vezměte si třeba, že šéf Pfizeru, jmenuje se, myslím, Bourla, nebo tak nějak, byl v radě FDA, která má kontrolu nad…

Martina: Léčivy.

Radovan Dluhý-Smith: Nad vakcínami, a nad léčivy obecně. A on před tím seděl v této radě, a takových případů je spousta. A je krásně vidět, že třeba v Americe vůbec není rozdíl v tom, že to je republikán, nebo demokrat, levice, nebo pravice. A to bych chtěl, aby si posluchači uvědomili. Dneska, podle mého názoru, neexistuje nic takového: Levice, pravice.

Martina: V Americe, nebo nikde?

Radovan Dluhý-Smith: Nikde. Jsou tady narativy. Ale samozřejmě mainstreamová média a vlády chtějí, abychom v tomto rozdělení, v této dualitě pokračovali. Ale myslím, že realita taková není. Je úplně jedno, jestli je tam Biden, nebo Trump. A viděli jsme to jako velké zklamání, když byl ve Spojených Státech prezidentem Obama. Tak obrovské očekávání, a vlastně nic. A to stejné – Trump prezidentem. A co se stalo? Nic. I Trump byl za zrychlením prodeje vakcín ve Spojených státech, když se začalo s vakcínami. Měl to na starosti on. On to schválil. Takže zatím asi tak.

Martina: Já jenom připomenu, že jste bývalým dlouholetým předsedou Asociace dětské a dorostové psychiatrie, předsedou sekce Dětské a dorostové psychiatrické společnosti, a také člen mnoha pracovních skupin ať už ministerstva zdravotnictví, školství, a tak dále. Pane doktore, čísla, která jsem tady jen namátkou zmínila, jsou na vládním webu, a přesto musím říct, že mi vzala dech: 445 tisíc dětí nad 15 let v riziku digitální závislosti. Tušila jsem, že to není dobré, a mnohdy slýcháme informace, že to není dobré, ale přesto mě překvapilo, že až tak. Máte vy, jako psychiatr, podobnou zkušenost?

Jaroslav Matýs: Přiznám se, že mě to nepřekvapilo. Ale na druhou stranu jsem rád, že vyšel vládní dokument, který exaktně, v rámci Evropy, Evropské unie, ale také v rámci České republiky – jasně popisuje stav, a že k tomuto jevu došlo. Já jsem poprvé tuto problematiku řešil tak dva roky před covidem, kdy vláda dotlačila všechny operátory, aby snížili ceny dat. A už dva roky před tím jsem řešil tento typ závislosti u dětí, protože i sociálně slabé skupiny už měly peníze na to, aby mohly dětem tímto způsobem udělat radost. Takže už tehdy jsem – jako bývalý pracovník s návykovými nemocemi a s narkomany, závislými – postavil program, který dnes praktikuji v podstatě denně. To znamená: detoxifikace srovnatelná s detoxifikací na heroinu, pervitinu, nebo alkoholu.

Martina: Když se podíváme na závislosti na sociálních sítích, na digitální závislosti, má to jiný průběh? A je k tomu, řekněme, jiný přístup, takže se to i vy, jakožto lékaři, musíte učit, nebo je to prostě závislost, jako každá jiná?

Jaroslav Matýs: Je to závislost, jako každá jiná. Ale v dnešní době si připadám trošičku zpět tak dvacet třicet let, kdy se Československem začala rozjíždět závislost na pervitinu a heroinu, a kdy jsme se učili, jak pracovat s gamblery. Tato situace je v podstatě stejná, ale masivní. Já bych to nazval až „pandemií naší společnosti“, protože všichni jsme se bavili o pandemii covidu – dneska se říká „tripandemie“, což jsou tři virové nemoci, které se vrátily zpět k nám ­–, ale nikdo si nevšiml, že máme pandemii digitální závislosti, a to nejenom u dětí a dorostu, ale i dospělých. Můj poznatek je, že pokud mám dítě, které je 4, 5, 6 hodin na digitálních technologiích, holky na sociálních sítích, kluci mají hry, tak v 90 procentech je na tom některý z rodičů úplně stejně. Rozdíl proti látkovým závislostem je v tom, že pervitin si nikdo nekoupil, a všichni se toho bojí, ale u tohoto je skryté nebezpečí v tom, že všichni tomu holdují, a jen někteří jsou na tom závislí, a dospěláci k psychiatrům nepřijdou. K nám chodí děti, a přes děti se dostanou k rodičům.

Podle zákona děti nesmí do heren, aby u nich nevznikla závislost. A dneska kupují rodiče hernu domů, ještě za to platí, ale nevšimnou si toho.

Martina: Pravdou je, že takový gambler se také docela nadřel, protože někam musel dojít, najít si nějaké automaty, kde ho nechali hrát, když byl navíc třeba mladistvý, zatímco teď to máme všichni doma v kapse.

Jaroslav Matýs: Já nikoli s nadsázkou, ale celkem vážně rodičům vysvětluji: Podívejte se, existuje zákon, že děti nesmí do heren. Proč? A oni hned odpoví: „Protože vznikne závislost.“ Výborně. A kdybych šel do herny, tak ještě musím mít peníze. To jsou dva zásadní filtry, a ví se o tom, že závislosti se regulují nejdříve cenou. A dneska se děje to, že rodiče koupili hernu domů, a ještě tuto hernu i platí, ale nevšimnou si toho. Chápu, že od doby covidu – a teď nejde o to, že vláda nařídila nějaká opatření – to máte v rámci distanční výuky, jako když chodíte do hospody, a najednou začnete pít, a už to nezastavíte. Jdete do party s pervitinem, a už to nezastavíte. A od doby covidu se stalo normalitou, že musím jít na počítač, ale už nikdo nehlídal, co se děje pak dál.

A došlo to tak daleko, že si děti denně narušovaly rytmus, takže nevstávaly v šest, ale v půl osmé, nešly ke stolu, ale učily se „z postele“, a když skončilo učení, tak pokračovaly dál na internetu a sociálních sítích. A když skončila distanční výuka, děti se bály jít do školy, protože měly narušené rytmy. A to trvá do dneška. Dneska volá denně 5, 6 rodičů, kterým po telefonu například říkáme: „Nejdříve tři měsíce detox, a pak zavolejte, jestli má ještě úzkost.“ Například.

Martina: Tři měsíce detox. To znamená zabavit mobil a počítač?

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: Když řeknu osobní zkušenost, tak nám ve škole řekli: „Ne, my spoustu věcí děláme právě přes mobily, počítače, protože děti tam mají stažené některé knihy, které už nevycházejí.“ Takže když mu vezmete mobil, tak on nebude moct ve třídě pracovat, takže už v tom pokračujeme dál.

Jaroslav Matýs: Může pracovat. Tento program má nastavit tři plus tři měsíce. Já to mám ve své přednášce. Tři měsíce je detox, aby mozek, a tím myslím skutečný mozek, biologický, je přetížený – protože škola je pět až šest hodin, řekněme sedm, a do toho si vezměte, že příprava do školy by měla být hodinu, dvě, už jsme na osmi, devíti hodinách, a do toho sociální sítě, nebo digitální hry, dalších pět, šest hodin – a šestnáctihodinovou šichtu žádný mozek nevydrží. A pak se to projevuje podobně, jako u závisláků: Úzkosti, deprese, podrážděnost, snížení výkonnosti, narušený denní rytmus. Proč? Protože ponocuje po dvacáté druhé hodině. Ale v mozku se tvoří hormony mozku, které potřebují melatonin, a tak dál, a dospává to přes den, a neurologové už jasně prokázali, že spánková deprivace také ničí mozek. Takže děláme všechno proto, abychom si zdevastovali mozek.

Mluví se o duševním zdraví, ale najednou je to všem jedno. A ptáme se: Proč to tak je? Protože v rodině, pokud někdo fetuje obrazovku, tak stoprocentně fetuje některý z rodičů. Když má alkoholik přestat pít, tak celá rodina začne abstinovat, a dají si suchý režim – celá rodina. Pervitinista nemůže pervitinovat doma, protože holt celá rodina abstinuje. A když toto řeknete rodině s digitální technologií, tak je tu najednou argument: „On musí pracovat“. A já říkám: „Ano, ale nejdřív se musí vyčistit, dát mozek do pořádku, zafixovat nový režim.“. Já tomu říkám „jeskynní režim“, den a noc. A pak, když se mozek vrátí do původního stavu, v uvozovkách, stavu fungování, pak si nastavíme vztah k technologiím tak, že je potřebuje na práci, a pak jdu od toho pryč. A když komunikuji, tak nejsem povinen hned zvedat telefon, nebo hned odepsat. Ono to počká. Tak, jak jsme to měli my, to měli v jeskyni. Říkám tomu „jeskynní terapie“. Nastavte se na přírodu, když všichni mluví o přírodě. Takže digitální technologie nám mají pomáhat, a ne nás ničit. Tak, jak jsme se naučili s alkoholem a s kokainem.

Děti, i rodiče, jsou závislí na počítačích a sítích. A ukažte mi jediného feťáka, který má dobrou náladu, výkony v práci, ve škole, a nemá problémy v rodině.

Martina: Pane doktore Jaroslave Matýsi, covid udělal z mnohých rodičů hlupáky, protože zatímco předtím jsme děti, obrazně řečeno, drželi pod krkem a za ručičky: „Ne, budeš tam hodinu. A řekneš mi navíc, co jsi na počítači dělal!“, tak teď jsme najednou udělali úplně pravý opak: „Budeš tam ještě osmou hodinu. A hlavně neodcházej a nevypínej!“ Takže tady vlastně došlo, řekla bych, i k určitému narušení důvěry v rodiče, v jejich názor a stanovisko. To je jedna drobná věc. A teď po dětech znovu chceme: „Opovaž se jít na počítač!“ Nevede to trochu k nějaké, nevím, jak to správně nazvat – k nedůvěře v rodiče?

Jaroslav Matýs: Já bych to celé otočil. Mám problém i s první hypotézou: důvěra v dítě. První musí mít dítě důvěru v rodiče, a od toho se odvíjejí životní zkušenosti, dovednosti, ale také i hranice a taky i zodpovědnost. A důvěra v rodiče znamená, že rodič od útlého věku, a pak postupně vývojově, poukazuje na to, co je správné, a když dítě dělá něco jinak, tak ho dospělí opraví více, nebo méně direktivně, podle povahy dítěte, ale samozřejmě i rodiče. Ale důvěra – pořád platí: Důvěřuj, ale prověřuj. A rodiče s důvěrou omlouvají neochotu vychovávat. A rodiče, nebo dnešní protagonisté názoru, že dítě na to musí přijít samo, úplně popřeli přírodní pravidla.

Podívejte se na šimpanze. Podívejte se mezi lvy, nebo mezi vlky. Které smečce vládne mládě? Žádné. A u nás? U nás vládnou děti rodinám. Což je fakt, a dokonce tak daleko, že dítě už vládne i školám, a také institucím. A nemyslím to ve zlém slova smyslu. Instituce a spasitelé světa říkají: „Musí si na to přijít sám.“ A teď budu mluvit biologicky o mozku. Jestliže mozek nenaformátujeme, v uvozovkách „nenaučíme“ a nevytvoří se v různých centrech, včetně frontálního laloku, sítě a dovednosti, jako je hrubá a jemná motorika, ale i sociálno, tak v dospělosti už nemá šanci se to naučit. Příkladem jsou emočně deprivované děti z týraných rodin.

A co se děje teď? Dochází k emoční deprivaci, protože se děti zavřely do pokojů. Emočně nemají žádné vztahy. Dochází k sociálnímu ploštění a strachu z našeho vlastního lidského rodu, společnosti. A kam to vede? K tomu, že se úplně uzavřou do nory. Zrušily si denní rytmus, takže jsme úplně vypnuli zeměkouli. A pak po nich chceme, aby byly zodpovědné? To přeci nejde. A nemůžeme to házet na děti. To je věc rodičů. Ale rodiče říkají, pod záminkou, nebo pod pláštíkem zase humanitárního hesla: On si na to musí přijít sám, a já mu musím důvěřovat. To přece nikde v přírodě neplatí. Já mu můžu věřit, ale tím, že ho kontroluji, mu dávám najevo, že chci, aby to dělal tak, jak je to do života výhodné. Pak se s tím ztotožní, a rozvine to svými schopnostmi dál. A v dnešní situaci? Když už jsou závislí? Ukažte mi jediného feťáka – jiné slovo na to nemám, říkám to expresivně, který má dobré výkony v práci. Feťáka, který má dobré vztahy. Feťáka, který má dobrou náladu. A feťáka, který nemá žádné problémy v rodině. To tak prostě není.

Martina: Pane doktore, kdy to začalo? Protože to, co jste nastínil, je proces, který určitě nemůžeme svést jenom na dva roky covidu. Možná to covid urychlil, ale přišlo by to pravděpodobně stejně?

Jaroslav Matýs: Myslím, že ano. Když byl covid, tak mě něco vyzývalo k tomu, abych napsal o tom, že v rámci vojenské psychiatrie jsme se učili válečnou medicínu. A ve válečné medicíně jsme se učili, že ve válce jsou akutně reaktivní stavy duševních poruch, a pak jsou následné. A já jsem si namaloval graf – a škoda, že jsem to tam nedal, byl bych vizionář – první vlna covidu, druhá vlna covidu, a předpovídal jsem, že do půl roka, do tří až šesti měsíců, přijde první vlna duševních poruch, a pak druhá vlna duševních poruch. A když by byly další vlny, tak bude třetí, čtvrtá vlna. A co se děje dnes?

S covidem je složité to, že dneska víme, že covid je systémové onemocnění celého těla, že je schopen poškodit imunitu i mozek. Takže čas ukáže, jestli jsou postcovidové deprese vlivem organického poškození mozku, a existují data například o krvácení do mozku u dětí po covidové infekci, což je poškození center v mozku. Například když ztratíte čich, tak to není čich v nose, ale je poškozeno centrum čichu. Když ztratíte chuť, tak je poškozeno centrum chuti v mozku. Neboli je to neuroinfekt, a sekční nálezy to jasně prokazují. A plíce jsou orgán, který byl poškozen nejčastěji. Ale v psychiatrii musíme počkat, až čas ukáže, co jsou tak zvané reaktivní, to znamená ze sociální izolace, a teď dám bokem digitální technologie, a co je následek virového onemocnění podobně, jako u herpetické meningitidy, a bakteriální meningitidy.

Dospělí se mají po detoxu a abstinenci k čemu vrátit. Ale děti nemají žádnou minulost, na kterou by mohly navázat.

Martina: To znamená, že část potíží, které děti teď mají v mnohem větším měřítku než dřív, a k tomu se vzápětí dostaneme, může být z fyziologické příčiny, a část z psychické?

Jaroslav Matýs: Psychiatrie je výsledek fyziologie. Spíš bych řekl, že u dětí, protože ony covidem nějak moc netrpěly, jen výjimečně, takže nepředpokládám, že by byl mozek, ale stává se to, poškozený i covidovou infekcí, nebo imunitou. Ale to je minimum. To spíš to má starší generace, diabetici, a tak dál. Ale já jsem to v ambulanci u dětí neviděl, že by covid, nebo karanténní opatření před covidem, byl vyšší prioritou. To tak prostě je. Mylně jsem se domníval, že rodiny budou žít spolu v jeskyni, a naučí se spolu vycházet, ale netušil jsem, jak silný fenomén jsou digitální technologie a sociální sítě. Takže tam jsem se spletl. Mluvil jsem o tom ještě dávno před tím v České televizi, že mladý organismus se s tím vyrovná, že se zadaptuje. To jsem netušil, jak závažný fenomén je tato závislost, nebo tyto možnosti, takže to paradoxně vedlo v naší jeskyni k izolaci, protože se všichni zavřeli do svého pokoje, a přestali komunikovat i v rodinách.

Martina: To znamená, že se dostavil opak toho, co jsme předpokládali, že vzájemnou blízkost a čas na sebe využijeme k tomu, abychom se věnovali sobě navzájem. Ale my jsme se naopak atomizovali v koutech bytů se svým telefonem, laptopem.

Jaroslav Matýs: Přesně a…

Martina: Virtuálním světem…

Jaroslav Matýs: Já jsem se spletl. Vycházel jsem z toho, že lidstvo si vždycky skrze krizovou situaci pomohlo, a vždy se zadaptovalo. Svědkem jsou různé války. Na druhou stranu tato technologie je tak nová, a teď už se trošku trefím do umělé inteligence, že s tím neumíme pracovat, protože 200, 300, 1000 let máme mozek formátovaný na sociálno, a teď se najednou děje to, že si sociálno sami blokujeme tím, že nechodíme do sociálních kontaktů. Děti to neučíme. A když to vezmu biologicky, tak je prokázáno, že dochází k rozpadávání sítí, takže u dětí…

Martina: Promiňte, prosím lépe vysvětlit.

Jaroslav Matýs: Existují studie, které prokazují, že v souvislosti s časem na obrazovce, znova, buď laptop, tablet, nebo telefon, dochází k úbytku propojení v mozku, různých částí mozku. To znamená, že to, co se vytvořilo, se rozpojí, a projeví se to právě sociální neschopností, úzkostí, nejistotou, a dva roky trvá, než se to dopojí zpátky. To znamená, že pokud necháváme děti čtyři, pět, šest hodin na obrazovce, tak tyto části mozku přestanou fungovat, síť se rozpojí, a mozek to prostě vypne. A potom dva roky trvá, když se abstinuje, mozek je takový těžký orgán, než se to znovu dopropojí. Je to vlastně stejný fenomén, jako u narkomanů. Asi rok trvá, než se vyčistí, druhý rok trvá, když existují nová pravidla, než si je zažijí, a pak se ty sítě dopropojí.

Ale dospěláci už mají na co navazovat, děti nemají na co navazovat, ty si nic nedovytvoří. A v této situaci chceme po dětech atomizaci, dochází k sociální izolaci, a jsou rozbité i rodinné vztahy. A to jsem, když začal covid, neodhadl. To jsem netušil. A dneska se dokonce tvrdí, že je to horší pandemie než ta infekční, protože proti infekci máme antibiotika.

Martina: Řekl jste, že dítě nemá na co navázat. Dospělí možná ano. Je to příklad, na který jsem si shodou okolností vzpomněla, když jsem si četla vaše přednášky. Před lety mi Radek John vyprávěl, že když psal slavnou knihu Memento, tak že vyzkoušel mnohé drogy, protože potřeboval zjistit reakce, potřeboval to popsat, vcítit se. Samozřejmě v určitém, omezeném množství. A říkal: „Některé z nich účinkovaly opravdu tak, že kdyby za sebou člověk neměl už životní zkušenost, neměl už vytvořen svůj život, a neměl dost informací o tom, jak to pak končí, tak je strašně snadné do toho spadnout.“ Znamená to, že děti jsou vlastně vůči sociálním sítím, virtuálnímu světu, úplně bezbranné, protože nic jiného neznají, a nic jiného kolem není tak barevné, jednoduché, rychlé, a tak zábavné?

Jaroslav Matýs: Já se usmívám. Prosím vás, kdo dneska vyhrává volby? Kdo je masivně na sociálních sítích, a kdo chodí volit? Dospělí. A děti jsou na tom ještě hůř, právě proto, že zkušenosti, vývoj mozku, ještě nedošel, zkušenosti nejsou, ale to je dneska silný fenomén. A média to ví, a ví to i politici, takže využívají média i s nepravdami, konspiračními teoriemi. A bránit se tomu je těžké. A kdokoliv to chce bránit, teď se tomu říká cenzura, nebo to chce regulovat, kdyby se něco dělo, tak je to svoboda slova. Nechci do tohoto tématu vůbec vstupovat, ale ani dospělí na to nejsou připraveni. Proč? Protože to je tak nová technologie, že náš mozek s tím vůbec neumí pracovat. I u dospělých to tak je.

Dětská psychiatrie je neustále pod tlakem aktivistů a lobbistických skupin, které vydělávají na dotacích a pseudoprogramech

Martina: Já tady vedle sebe mám mobil, a Petr Robejšek o tom říkal: Proč by dneska někde instalovali nějaké složité odposlouchávací zařízení, kamery velikosti octomilek, když si svého šmíráka, udavače a práskače ještě sami kupujeme za velmi velké peníze? To znamená, že ani dospělí, jak jste před chvílí řekl, nejsou dostatečně odolní. Než se dostanu k sakrální otázce: „Co s tím?, tak s vámi ještě chci zmapovat celkovou situaci, protože v dětských psychiatrických ambulancích byl přetlak ještě před codem, už tehdy byly dlouhé čekací lhůty. Je to nyní v adiktologických ambulancích a psychiatrických poradnách ještě těžší, horší? A jsou čekací doby ještě delší?

Jaroslav Matýs: Je to katastrofální. Ne, že horší, je to katastrofální. Bohužel se naplnila moje předpověď, že dětská psychiatrie potřebuje pozitivní kampaň. Ta se nestala. Nikdo na tom nepracoval. Úspěchy terapeutických i dětských psychiatrů? V dětské psychiatrii jsme neustále pod tlakem různých aktivistů, nebo lobbistických skupin, které vydělávají na dotacích, různých pseudoprogramech, a dětská psychiatrie je v takové defenzívě, že podle statistik je v ambulancích nejméně dětských psychiatrů od roku 2011 nebo 12.

Martina: A jak je to možné? Já mám zkušenost, že s kýmkoliv se bavím, tak chce jít dělat psychologii.

Jaroslav Matýs: Protože psychologie má obrovskou výhodu. Může formulovat, uvažovat. V psychiatrii nemůžete uvažovat. To je první věc. A druhá věc je, že lékaři mají trestně právní zodpovědnost, ale psychologové takovou nemají, protože tam jsou vždycky hypotézy, které buď psychiatr potvrdí, a pak je zodpovědný i za léky, za samotnou léčbu. Psychiatrie je složitá v tom, že nejdříve musíte mít fyziku, chemii, naučit se biologii. Šest let. A pak máte atestaci. Někdo si udělá výcvik. V psychologii se tyto věci berou spíš orientačně, ne informativně, bez zodpovědnosti, co to v těle udělá ten který lék, nebo co udělají jednotlivá opatření. Ale hlavně, když pacienta nehospitalizujete a stane se neštěstí, tak je zodpovědný psychiatr. U psychologů jsem tu zodpovědnost neviděl ani jednou, a to jim nevyčítám. Prostě to je hierarchie v rámci zdravotní péče.

Martina: Pane doktore Jaroslave Matýsi, naznačil jste tady obrovské potíže s digitální závislostí, ale když se podíváme na stav po covidu, tak jakou spoušť celkově nadělal v naší mladé generaci? Jak to teď vypadá s dětmi? Znal jste je, jste letitý praktik. Znal jste je před dvaceti lety, a znal jste je před covidem a víte, jaké potíže nyní děti mají.

Jaroslav Matýs: Já to teď dám zase z pohledu rodičovského. Děti jsou produktem hlavně generace rodičů. Říká se jim generace vloček.

Děláme z dětí fyzické a sociální invalidy

Martina: Sněhových vloček.

Jaroslav Matýs: Protože zasvítí sluníčko a roztají. Zafouká vítr, tak se zlomí. A přirovnáme to ke sportu: Jestli chcete mít ve sportu výkon, tak trénujete svaly, dovednosti, motoriku, a trvá to nějakou dobu. Ale i odolnost. Prohrajete, praští vás, zlomíte si ruku – vrátíte se nazpátek. To je klasický příklad zarputilého sportovce, který tyto věci překonává. Je jako vzor.

A v dnešní generaci co se děje? Dnešní situace rodičů, ale asi i celospolečenská, je taková, že se vytváří generace asistované mládeže. Mládeže s asistencí. Asistenci dáváme na všechno. Řeknu to jinak: Za války se bombardovalo. Skončilo bombardování, a děti šly do školy, a musely být naučeny. A přišel covid: Zkoušet se nemohlo, protože chudáci děti to mají těžké. A maturita se dala stáhnout. Já jsem neslyšel, že by za 2. světové války, nebo po válce, byly staženy maturity. A tato generace našich rodičů, mých rodičů, pak vybudovala Evropu, protože se naučila zvládat překážky, zátěž, a měli pracovitost, a také zarputilost. A dnešní generace je asi důsledek toho, že byly v minulosti těžké doby, a tak rodiče chtějí ulehčit dětem všechno, takže dávají asistenty na všechno. Už mám pocit, že budou asistenti i na intimní život. V dospělosti. Protože ve školách stačí trošičku zlobit, a dají vám asistenta, aby nezlobil. Ne, aby se to naučil sám. Nejde mu čtení? Tak dáme asistenta, a nemusí všechno číst, protože je dyslektik. To je nesmysl. V mozku je centrum na čtení, a musí se rozvinout. A rozvine se jenom tím, že to dělám. Dělám to blbě? Ano, ale dělám to tak, jako zedník – nejdřív blbě, a pak to dělám dobře. A my jsme se dostali do situace, že spasitelské organizace, aby děti nebyly ve stresu, aby, chudáci, netrpěly, tlačí na to, že potřebují asistenty na všechno.

A přijde ke mně do ambulance tato generace dětí, a ptají se, jaké jsou domácí práce. A že pomůže. Říkám: Nebudeš pomáhat. Ty pracuješ, protože žiješ v jeskyni. Když jsou děti úzkostné, separačně úzkostné – maminka musí s ním být – tak se ptám maminky: „Kdybyste byla v jeskyni, a máte separačně úzkostné dítě, nemáte co jíst, půjdete nebo nepůjdete lovit?“ A ona: „Nevím. Asi…“ „No tak umřete.“ „Tak půjdu lovit.“ „Co udělá dítě vaše?“ „Tak asi musí vydržet.“ „No vidíte. Teď vám řeknu, jak se léčí úzkosti. Vy půjdete pryč z jeskyně, a separačně úzkostné dítě, které se bude hodně bát, se schová, a počká na vás. A separačně úzkostné dítě, které je neopatrné, půjde ven a někdo ho zabije. Tomu se říká přirozený výběr. Ale to, které počká, až přijdete do jeskyně s mamutem, tak bude nadšené, že se maminka vrátila. Takže úzkost – první odměna, a pak druhá odměna – že se najím, takže má i biologickou odměnu. A podruhé, potřetí, po páté už pak se separačně úzkostlivé dítě půjde s vámi dívat, jak to děláte, a naučí se to. Úzkostné dítě se naučí v dospělosti lovit. To je psychoterapie jeskyní.

Martina: No, trošičku jste od našeho posledního setkání studoval krále Heroda. Ale myslím, že rozumím tomu, co chcete říct: Že současné děti, kterým se říká sněhové vločky, se nenarodily křehké. My jsme je křehkými udělali.

Jaroslav Matýs: Ano, my si děláme sociální invalidy, neumím to nazvat jinak, protože neumí pozdravit. Včera jsem měl konkrétně kluka, šikovný klučina, který brečel, jako kdyby ho řezali, a měl maminku požádat o kapesník, když brečel. On měl problém s autoritou v tom, že se přece doprošovat nebude. Normální lidská slušnost je: „Maminko, prosím, dáš mi kapesník?“ On toho nebyl schopen, nebyl ochoten to ze sebe dostat. Proč? Protože z něho vytvořili narcis.

Martina: Příliš chválení? Příliš povzbuzování?

Jaroslav Matýs: Ta maminka je učitelka, prosím vás. Já jsem se té maminky ptal: „Prosím vás, asistenti ve školách? K čemu jsou dobří?“ A ona: „Já nevím. Protože pomáhají s úkoly, dávají věci do aktovky, zapisují, co mají dělat.“ A já říkám: „A co z toho neděláte doma vy?“ „Vlastně to stejné.“ „Tak ho nechte ať…“ „Ale nechci, aby dostal pětku.“ Ale to je jeho pětka. Jak zjistí, že když nedělá, nemá výplatu?

Martina: Vidíte šanci, když posuzujeme, co se děje ve světě, že se někdy dočkáme nějaké hloubkové analýzy toho, co se stalo? Proč se to stalo? Kdo za tím stál? Co se udělalo dobře? Co se udělalo úplně špatně? Nebo budeme pořád jenom čekat na to, že nám tu a tam spadne ze stolu nějaký střípek, jako už na začátku zmíněná citace zprávy tajných služeb v listu The Wall Street Journal? Myslíte, že se celkově ve světě, navzdory tomu, co jste řekl, tu a tam ledy hýbou a pukají, že je vidět tendence přijít věcem na kloub?

Vladimír Čížek: Veškeré informace o covidu vždycky šly po ose Spojené státy směrem do Evropy. Myslím Spojené státy, Velká Británie, potom Německo a další. Ve Spojených státech je situace taková, že jsou rozděleni napůl. To znamená republikáni a demokrati mají na covid naprosto diametrálně odlišné názory, a to je moje spekulace, nemám na to žádný zdroj. Myslím, že bude hodně záležet na tom, kdo v USA vyhraje prezidentské volby, protože už teď, když v jednom ze zákonodárných sborů nabyli převahu republikáni, se něco začalo hýbat, je snaha něco vyšetřit, a tak dále. A když to bude ještě vyfutrováno republikánským prezidentem, například kdyby to byl Ron DeSantis, floridský guvernér, tak si opravdu myslím, že se začne něco dít. Ale zatím je to pořád takhle v plenkách. Uvidíme. Ale já jsem v tomto mírně optimistický. Říká se, že optimismus je nedostatek informací, ale já chci být optimistou, protože jinak by to bylo špatně.

Martina: Pane doktore Vladimíre Čížku, když tady byl Tomáš Fürst, kterého jste také zmiňoval, tak v souvislosti s testy, s jejich validitou, hovořil o tom, že výsledky, které máme, jsou naprosté nic s přesností na dvě desetinná čísla. Myslíte, že v budoucnu máme šanci s výsledky, které máme, opravdu zjistit, kolik lidí zemřelo skutečně na covid, a kolik s covidem? Nebo se tyto informace už definitivně vešly pod koberec?

Vladimír Čížek: To se už nedozvíme, a to z jednoho prostého důvodu, že zemřelí se už nedají vyšetřit, a je velmi obtížné projít desetitisíce dokumentací, a snažit se z nich něco vypátrat. Takže kdybych byl třeba ministrem zdravotnictví, tak bych okamžitě nařídil pitvy, a to sice pitvy lidí, kteří, dejme tomu, zemřou náhlou smrtí do 14 dnů od očkování, nebo do 14 dnů od pozitivního PCR testu – náhlou smrtí. A tehdy se v některých případech dá prokázat, jestli dané úmrtí souvisí s vakcínou, nebo s covidem. Jsou zveřejněny práce, kdy u lidí, kteří třeba zemřeli na nekrotizující encefalitidu, což je zánět mozku, nebo na myokarditidu, byla provedena pitva a imunohistochemické vyšetření, a našly se tam dva druhy látek. Buď se tam našel s-protein sám, to je spike, nebo s+n. A když se tam najdou oba, tak se dá s jistou mírou pravděpodobnosti tvrdit, že tento člověk zemřel na covid, protože se oba dva vyskytují ve viru. Ale ve vakcíně se vyskytuje jenom es-ko, takže když se najde jenom es-ko, tak je velmi pravděpodobné, že tento člověk mohl zemřít na následky očkování.

Jenomže ono se nepitvalo, nepitvá se. Jeden můj kolega, a to bylo hned v roce 2020, nebo možná začátkem roku 21 – on je trošku šťoural, nebudu ho jmenovat – oslovil patology, proč se nepitvá? Že potřebujeme vědět, jak jste řekla, kdo zemřel s covidem a kdo na covid, takže by se mělo více pitvat. Mailová odpověď od významného profesora patologie, kterého nebudu jmenovat, zněla, cituji: „Neserte se do patologů.“ Konec citátu.

Martina: A tím pádem, pokud se uchráníme, v uvozovkách, těchto informací do budoucna, tak se alespoň nebudeme muset trápit otázkami, kolik lidí ve skutečnosti zemřelo na zanedbání péče, nebo kvůli hysterii, která tady byla. Myslíte si, že i toto je jedním z důvodů, proč mnozí skutečně tyto informace získat nechtějí?

Vladimír Čížek: Nevím. K tomu se opravdu neumím vyjádřit. Ne, to bych spekuloval. To asi nevím. Na tuhle otázku neumím odpovědět.

Martina: Ale zároveň na tuto otázku odpověď už nikdy nemůžeme získat.

Vladimír Čížek: Nemůžeme, jenom pro futuro, do budoucna. Zpětně už opravdu ne. Ale co bychom mohli? Kdybych měl tu pravomoc, tak bych nařídil pečlivě prozkoumat všechny chorobopisy u mladých lidí, dejme tomu do 18, 20 nebo 30 let. Těchto úmrtí nebylo moc, to by se dalo stihnout za týden, a z těchto chorobopisů bychom mohli získat zajímavé informace. Protože někteří vakcinologové nám celou dobu tvrdili, že je třeba očkovat děti proto, že i děti umírají na covid. A já jsem to sledoval, když bylo těch dětí osm, nebo deset zemřelých. A už v té době bylo známo, z vyjádření jejich rodičů, respektive z vyjádření dvou rodičů těchto dětí, že jsou sice vedeny, jako že zemřely na covid, ale že měly hodně těžká neurologická onemocnění. Že tyto děti v podstatě byly ochrnuté, ležáci, se vším, co s tím souvisí, a že tedy zemřely na toto základní onemocnění, a pouze měli pozitivní PCR test čili takzvaně s covidem, nikoliv na covid. A kdyby se u těchto dětí, nebo u mladých lidí, chorobopisy prozkoumaly, měli bychom přesnou, nebo přesnější informaci.

Počáteční úlek a nedostatek informací o covidu mohly být pár měsíců omluvou pro porušování zákonů a ústavy. Ale pak mohli informace získat všichni, pokud měli zájem.

Martina: Řekněte mi, když pozorujete, co se děje ve světě v souvislosti s covidem, jak vypadá postcovidová krize? Co přinesla? Myslíte, že si my, Češi, dáme líbit opravdu hodně, dalo by se říci, že více než mnozí jiní? Nebo se to takto říct nedá, když vezmeme v úvahu třeba to, co se odehrávalo v Austrálii, a podobně?

Vladimír Čížek: Myslím, že Češi se s tím vypořádali tak nějak po svém, švejkováním. A možná vlastně že tyto aktivity, nechci říkat disidentské, ale aktivity různých lidí s alternativními názory, aktivity médií, jako je zrovna to vaše, přispěly k tomu, že se naši vládcové neodvážili tlačit až tak silně, jako se to třeba dělo v Německu, nebo v Rakousku. I když víme, že Německo a Rakousko bylo náš vzor, u nás vlastně opakovali vše, co dělali i Němci a Rakušané, ale nikdy v takové intenzitě, protože, jak víme, Němci jsou poslušný národ, a ti opravdu roušky nosili velmi poctivě. A například, když teď byla zimní vlna, tak Němci byli poctivě zarouškovaní, a mnohem více naočkovaní, a měli na počet obyvatel osmkrát více nakažených než my. To o něčem svědčí, že tato opatření nejsou tak účinná, nechci říkat, že jsou k ničemu, ale nejsou tak účinná, jak nás celou dobu přesvědčovali. Nelze poručit větru dešti, nelze poručit viru. Prostě nelze.

Martina: Pane doktore Vladimíre Čížku, asi bychom mohli říct, že počáteční úlek, nedostatek informací, následná panika, dávala určitou omluvenku k tomuto jednání, a dokonce i možná k porušování zákonů a ústavy. Ale řekněte mi, jak dlouho myslíte, že tato omluvenka mohla pro politiky i odborníky platit?

Vladimír Čížek: Maximálně několik měsíců, protože když jsem si já, jako obyčejný doktor, byl schopen zjistit informace, tak proč by si je nemohli zjistit i jiní, ti, kteří měli rozhodovací pravomoc? A mimochodem, já jsem napsal už na přelomu roku 2020, 21, někdy v listopadu článek Dvojnásobná epidemie, který vyšel i v jedné knize, a tam jsem v podstatě už tehdy pojmenoval to, co se teď ukazuje být pravdou, a tehdy to bylo bráno jako dezinformace, jako soubor, souhrn dezinformací. A teď víme, že to všechno byla pravda. A to, co jsem zjistil já, si opravdu měli možnost zjistit všichni, kdo by o to měli zájem. Ale zájem nebyl.

Martina: Nechtěla bych působit, že jsem rozumu mdlého, ale přesto se chci zeptat: Umíte si představit, že to třeba farmaceutické firmy myslely jen dobře, a chtěly za každou cenu pomoct?

Vladimír Čížek: Uměl bych si to představit, kdybych trošku nepřičichl k tomu, co se tam od roku 2009 dělo. To je poměrně důležité datum, protože to byla pandemie, takzvaná, prasečí chřipky, o tom už jsme mluvili, a tehdy Evropská unie dokonce začala vyšetřovat Světovou zdravotnickou organizaci s tím, že šlo o nekalé úmysly, manipulace, a tak dále. Nevím, jak toto vyšetřování dopadlo, ale psalo se o tom.

A teď se dostáváme na půdu, kterou řada lidí označí za konspirace, ale nicméně v roce 2010 Rockefellerova nadace vydala dokument, který se jmenuje Lockstep, ve kterém byly čtyři scénáře, jak postupovat při pandemii. A na úvod tam píšou teorii, že prasečí chřipka nezmizela, že pokračuje a že je třeba zaujmout stanoviska. A jeden scénář jako by z oka vypadl – a to byl rok 2010, už před dvanácti lety, nebo deset let před rokem 2020 – tomu, co se děje teď. V tom scénáři byly naordinovány plošné roušky, přitom se v roce 2010 vědělo, že WHO má soubor studií, které neprokazují efekt roušek, ale v Lockstepu byly naordinovány. A byly tam lockdowny, a měření tělesné teploty při vstupu do budov. Dále tam je připsáno, každý si to může najít na internetu, dá to trošku práce se tím proklikat, ale je to dohledatelné, že proti takovým tvrdým opatřením velmi pravděpodobně nastane odpor a že, aby nedošlo k nějakým sociálním nepokojům, bude třeba v této vládě tvrdé ruky pokračovat i po skončení pandemie. A pak tam jsou další futuristické nápady, jakože do roku 2030 budou vynalezeny detekční rámy, kterými lidé budou procházet, a v těchto rámech bude zabudována funkční magnetická rezonance, která pozná, zda člověk nemá protispolečenské myšlenky. To je pravda, to si tam opravdu můžete najít.

Martina: Myslím, že je spousta důvodů se těšit na budoucnost, a na dny příští. Řekněte mi, dokázal jste si představit, před onou koronakrizí, že by někteří lidé, úřady, instituce, tak nepokrytě a spokojeně porušovaly platné zákony, a nic by se jim nestalo? A hlavně ještě zdůrazním, že dlouhodobě?

Vladimír Čížek: Ne, to bych si nedokázal představit ani ve snu. Víme, že Nejvyšší správní soud označil více než 50 mimořádných opatření jako nezákonná. Víme, že byla porušována Úmluva na ochranu lidských práv, která v článku 2 hovoří o nadřazenosti lidské bytosti. Ale o tomhle by asi lépe promluvili právníci. Mě, co na tom zaujalo ještě více, je to, že se zcela nepokrytě lidé začali třídit na kategorie lepších a horších.

Příčinou podřízení se, přijetí a prosazování mnoha nesmyslných opatření v době covidu byl strach, poslušnost k autoritám a neochota vyčnívat z řady

Martina: Hodnotnější a méněcenní. A velmi ochotně na to nasedli. Sami lidé na to přistoupili. Dokonce jim to ani nemusel nikdo dnes a denně připomínat.

Vladimír Čížek: Přesně tak.

Martina: Chápete to?

Vladimír Čížek: Chápu to.

Martina: Strach?

Vladimír Čížek: Ano. Strach, poslušnost k autoritám, nechtít vyčnívat z řady. A mě mrzí, že se k tomu propůjčili i lékaři, nebudu je jmenovat, ale jeden pan profesor, který je zároveň poslancem ANO, prohlásil, že bude nezbytné rozdělit občany na občany první a druhé kategorie. Jeden pan docent, který je zase z ODSky, řekl, že bude nutné zavést řízené očkování všech lidí, a tak dále. Našlo by se více případů. Je to bolševické myšlení, můžeme ho nazvat neomarxistické, které říká, že jsme vyvolení, a víme, co je pravda a co je pro vás dobré. Koneckonců zcela otevřeně to vyjádřil na Světovém ekonomickém fóru John Kerry, který dokonce řekl, že je, ve Světovém ekonomickém fóru, předurčila jakási mimozemská síla, aby byli vyvolení. To jsem žasnul, když jsem toto poslouchal.

Takže bych všem lidem doporučoval, aby si přečetli nejen Orwella 1984 a Farmu zvířat, ale třeba i knihu Ve jménu metody od Juli Zeh. Je to dobrá kniha. Je třeba se prokousat začátkem, prvních 30, 40 stran je velmi nezáživných, ale pak to nabývá na síle. A pak samozřejmě Laurent Gounelle, Probuzení. To by mělo být povinnou četbou. Já jsem zásadně proti povinné četbě na školách, ale toto bych zahrnul jako povinnou četbu.

Martina: Řekněte mi, když se podíváte zpátky a zjistíme, že před mnohými vyslovenými botami a absurdním chováním neochránila ani inteligence, ani vzdělání, co myslíte, že jsme se dozvěděli sami o sobě? Z čeho se poučit?

Vladimír Čížek: Asi to, jak snadno se dosud rozumní lidé dají vyděsit, totálně zmanipulovat a zblbnout. Řekl bych, že docent Chocholoušek by měl žně.

Evropská unie plánovala digitální očkovací certifikát už od roku 2018, a v roce 2020 měl nastat zkušební provoz. Takže covid přišel jako na zavolanou.

Martina: Co s tím dělat teď? Máme před sebou nějakou budoucnost? Mrtvým život už nevrátíme, nevrátíme ani majetky lidem, kteří o ně přišli. Tak co bychom se měli dozvědět, abychom se při další případné pandemii nezachovali stejně nelogicky, nebo třeba ještě hůře? Co změnit? Jak se připravit?

Vladimír Čížek: Tady vás asi zklamu, ale nebudu optimistou. Pokud přijde nějaký větší počet lidí s omikronem, tak to už asi naši politici nějakým způsobem zvládnou. Ale pokud přijde nový virus, a my víme, že už se zase konalo další cvičeníčko, a to v říjnu 2022 s názvem Katastrofická nákaza, kdy má pro změnu přijít enterovirus, který by postihl i mladé – samozřejmě, byla to jenom fikce, pouhé cvičení – tak pokud by přišel nový virus, nebo nová nebezpečná mutace tohoto viru, tak se všechno bude opakovat. A dokonce v horším měřítku, protože se řekne: „Ale to je něco jiného. To už není neškodný omikronek. Je to nová zhoubná mutace, a musíme všechno dělat znovu.“ Možná ne úplně všechno, možná lockdowny, možná zavření škol na tak dlouho ne, ale to ostatní by se znovu opakovalo. I covidisté se poučili, takže asi trošku důrazněji s ohledem na ztrátu svobod jednotlivce, protože jak víme, oni chtějí nechat očkovací průkaz, certifikát, nechat natrvalo. Není to tak, jakože by to byla dočasná věc, daná covidem.

Mimochodem, Evropská unie plánovala digitální očkovací certifikát už od roku 2018, a shodou okolností měl zrovna v roce 2020 nastat zkušební provoz, takže covid do toho přišel jako na zavolanou. Řeklo by se, že bezinfekčnost neexistuje, tak musíme okamžitě tyto certifikáty zrušit. Ale ne. Na Bali bylo setkání G20, a indonéský ministr zdravotnictví tam jasně řekl: Kdo se nenaočkuje, nebude moci cestovat.“ To znamená, že covidisté počítají s tímto omezením lidských svobod natrvalo.

Příčina covidových událostí? Peníze a nápady šílených psychopatů sdružených ve Světovém ekonomickém fóru a v podobných organizacích.

Martina: Myslíte, že se teď dostáváme k odpovědi na otázku: Proč to všechno? Může to být až tak jednoduché?

Vladimír Čížek: Může to být až tak jednoduché, kromě peněz. Ještě nikdy žádná firma neprodala miliardy vakcín a nevydělala na nich tolik miliard dolarů, jako teď v této krizi. Takže sledovat tok peněz, plus sledovat nápady šílených sociopatů a psychopatů, kteří se sdružují mimo jiné ve Světovém ekonomickém fóru a v podobných organizacích.

Martina: Pane doktore Vladimíre Čížku, ale teď se nabízí důležitá otázka a rada: My jsme teď byli léta svědky toho, že někdo, kdo se netopil, volal: „Pomoc, pomoc.“ A může se stát, že si jednoho dne řekneme: „On si dělá legraci,“ takže se dotyčný člověk utopí. Řekněte mi, jak mají občané poznat, že je tentokrát opravdu čas poslouchat? Že je čas skutečně zůstat zavřený doma, protože zle je, když teď bude možná tendence všechno zlehčovat, a na všechno říkat: „Jo? To už známe.“ Dá se nějak poradit?

Vladimír Čížek: To máte naprostou pravdu, toto je velké riziko. A poradit se v podstatě dá jenom jediným způsobem, že instrukce směrem shora budou vedeny opravdu pomocí odborníků, kteří tomu rozumějí. To znamená, že epidemiologové, hygienici, lékaři by měli dělat svou práci, a neměli by se jim do toho montovat politici. Já bych pozval Anderse Tegnella ze Švédska, to je člověk, který to celé ty tři roky řídil, na svou zodpovědnost. Už měl jednou namále, protože jim to z počátku ve Švédsku nevyšlo, bylo tam hodně nadúmrtí, několik tisíc nadúmrtí v domovech seniorů, a tehdy se i u nás říkalo: „Chcete dopadnout jako ve Švédsku?“

My jsme se o tom bavili v úzkém rodinném kruhu, a já jsem říkal, že si myslím, že to dělá lépe, a mělo by se to dělat tak, jako ve Švédsku. A ukázalo se, že měl pravdu. Odstranili chyby, a teď jsou na tom lépe. Nedávno prosákla informace, že třeba Dánsko a Finsko měly větší omezení, a co se týká nadúmrtí, tak jsou na tom lépe. To platilo až někdy do letošního ledna. Ale v lednu se tyto křivky protnuly, a teď dánská a finská křivka stoupá, zatímco švédská už je v rovině, v plató. To znamená, že teď už zase jsou na tom Švédové lépe.

Takže bych poval Anderse Tegnella, aby nám odpřednášel to, čím se od začátku řídil, jakými zdroji, jakou literaturou, jak uvažoval. A důležitá je jedna věc: My máme nějaký poradní sbor, který by se měl angažovat v další epidemii. Ten sbor měl za Babišovy vlády 22 členů, a z těch 22 bylo jen šest odborníků, kteří měli, řekněme, alternativní názory. Nepoměr. Teď má tento sbor 49 členů, a těch alternativních je tam sedm. To je ještě větší nepoměr. To znamená, že kdybych byl já zodpovědný za řízení další epidemie, udělal bych kulatý, nebo oválný stůl, pozval bych tam odborníky z obou spekter, ať si tříbí názory, ať si to vyříkají, a ať udělají nějaký konsenzus, nějaký kompromis. Asi tak.

Během covidu byla zavedena cenzura medicínských informací. A ta je zde stále.

Martina: Pane doktore Vladimíre Čížku, čeho jsme si ještě za covidu mohli všimnout ve velké, nebývalé míře, byl rozmach cenzury. Rozmach cenzury medicínských informací. Trvá embargo na informace podle vás dodnes? A je to jeden z lakmusových papírků, podle kterých se mohou občané orientovat?

Vladimír Čížek: Určitě, cenzura trvá celou dobu. Koneckonců já jsem si to vyzkoušel sám na sobě, protože když jsem nahrával generálku k petici pro parlament, tak tato nahrávka měla za necelých 24 hodin asi 65 000 shlédnutí – a pak byla smazána. A přitom, prosím, to byla petice pro Parlament České republiky. Pak jsem dělal rozhovor pro Nadační fond Svědomí národa k lékařské etice – a ten byl také smazán. Pak jsme měli konferenci CovidCON, kterou jste koneckonců uváděla, a tato nahrávka byla rozdělena do pěti bloků, a autor za to dostal pět banů, a všecko bylo smazáno. A teď nevím přesně, jestli z YouTube, nebo z Facebooku.

Takže cenzura i medicínských informací existuje. Mohl by o tom vyprávět světoznámý lékař Martin Kulldorff, který popsal celou historii toho, jak byl cenzurován, a další a další. A přetrvává to i do dnešních dnů. A to v tom smyslu, že mainstreamová média stále ještě nezveřejňují vůbec nic z alternativních názorů. Nedávno proběhla tisková konference Iniciativa 21, bylo obesláno 400 novinářů – a přišli čtyři. Jeden, nebo jedna, nevím, já jsem na tiskovce nebyl, ze CNN Prima News, a večer ve zprávách se pak objevila reportáž o člověkovi, který trpí long covidem (post-covidový syndrom), a k této reportáži pak byla přiřazena replika doktorky Gandalovičové z této tiskovky, která ale mluvila o nežádoucích účincích vakcín, jenomže v kontextu této reportáže to vypadalo, jakože mluví o pacientovi s long covidem. Takže až takto se děje manipulace ve veřejnoprávních a mainstreamových médiích. A z této tiskovky se samozřejmě neobjevily vůbec žádné zprávy.

V roce 2022 proběhlo podle scénáře cvičení Katastrofická nákaza 2025 proti pandemii horší než covid

Martina: Obáváte se, pane doktore Čížku, že nás čeká nějaká další pandemie?

Vladimír Čížek: Scénář Katastrofická nákaza 2025 už tak nějak napovídá, že by nějaká mohla přijít v roce 2025. Ale je to jenom cvičení, jenom fikce, jenom scénář, takže nevím. Ale bezesporu nějaká další epidemie přijde, protože lidská imunita se vlivem různých faktorů celkově zhoršuje, a je jen otázkou času, kdy si nás zase nějaký virus vyhlédne. A nemusí to být virus, může to být bakterie. Včera se objevila zpráva, že existuje nebezpečný kmen shigelly, což je bakterie, která dělá střevní úplavici, takže se možná můžeme dočkat něčeho takového. Víme o antibiotické rezistenci, to znamená, že fůra bacilů nereaguje na antibiotika. A můžeme se dočkat nějakého jiného bacila, nebo viru. Ale bezpochyby něco dalšího přijde, a je třeba na to být připraveni, a nereagovat tak, jako se reagovalo teď. Prostě si vzít poučení z toho, co se dělo. Ale já se obávám, že není vůle. Není k tomu vůle.

Martina: A to asi záleží na každém jednom z nás. Ale uvědomuji si, když ještě otevíráme tato témata, tak lidé jsou z toho unaveni. Říkají: „Dejte nám už pokoj s covidem. Už to nechceme poslouchat. Covid skončil, buďme rádi, radujme se.“ Myslíte, že i toto je svým způsobem zdravý přístup?

Vladimír Čížek: Je to zdravý přístup v tom smyslu, jak z toho nezblbnout. Už v průběhu epidemie jsem lidem radil: „Nedívejte se na zprávy. Nedívejte se na ČT24.“ Já jsem dokonce s hrůzou zaregistroval, že jednou v televizi běžela pohádka pro děti, a na žlutém proužku dole běžel počet zemřelých na covid. V průběhu pohádky. To je naprostý děs. Takže vypněte, vypněte televizi, choďte do přírody, cvičte, a vykašlete se na covid. To bych asi poradil z důvodu duševního zdraví. A abych pravdu řekl, překvapilo mě, že jste mě pozvala kvůli covidu, protože jsem si říkal, že už to lidi nebude zajímat. Že už to nebudou poslouchat. Takže vám asi díky mně klesne sledovanost.

Martina: Já bych se nebála, protože si myslím, že mnozí lidé znají úsloví: Kdo nezná svou historii, je nucen ji opakovat. A v tomto případě myslím, že by to mohlo platit dvojnásob.

Vladimír Čížek: Ano, a taky: Opakování matka moudrosti.

Martina: Tak já vám naopak mockrát děkuji za to, že jste nám připomněl minulé dny, naštěstí, ale také, že jste nás informoval o věcech, které jsou nové a které bychom se mnohdy, nebýt vás, ani nedozvěděli. Díky moc.

Vladimír Čížek: Já vám moc děkuji za pozvání. Dík.

 

ODKAZY

Pitevní nálezy:

Pitva u myokarditidy:
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1878540922001128
https://www.andrewbostom.org/wp-content/uploads/2022/10/Moerz_German-autopsy_C19-mRNA-vax-induced-coronary-arteritis-and-myocarditis.pdf

Pitva u nekrotizující encefalitidy:
https://www.mdpi.com/2076-393X/10/10/1651

Děti, které údajně zemřely „na Covid“:
https://zivotvcesku.cz/chlapec-vazici-13-kg-byl-v-cr-zapocitan-jako-obet-covidu-rodina-rekla-ze-se-udusil-potravou-lukas-pollert-promluvil-o-manipulaci-s-cisly/
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/To-nebyl-covid-Zemrel-chlapec-zapocitali-Ale-rodina-se-ozvala-692362

Němci 8x více případů i při nošení roušek:
https://www.blogosvet.cz/article/jak-funguji-skvela-nemecka-opatreni-M9Wnp

Článek Dvojnásobná epidemie:
https://www.vladimircizek.cz/wp-content/uploads/2022/01/dvojnasobna_epidemie_leden_2021.pdf

Pandemie prasečí chřipky (blíže viz odkazy k 1. části rozhovoru):
https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/pandemie-chripky-byla-podle-rady-evropy-podvod_155042.html

Lockstep z dílky Rockefeller Foundation:
https://www.academia.edu/43023323/Scenarios_for_the_Future_of_Technology_and_International_Development

(Jelikož Lockstep je oblíbeným soustem pro fact-čekisty, zdůrazňuji zvlášť pro ně, že jsem konstatoval, že v dokumentu jsou popsány čtyři scénáře, a jeden z nich říká … to co prezentuji v rozhovoru – je to v dokumentu od strany 18 dále)

Nezákonná opatření:

Do května 2021:
https://www.ceska-justice.cz/2021/05/prehledne-jaka-protiepidemicka-opatreni-jiz-soudy-zrusily/

Po květnu 2021 (jen příklady, bylo jich celkem přes 50):
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-nejvyssi-spravni-soud-dalsi-dve-protipandemicka-opatreni-byla-nezakonna-212125
https://cnn.iprima.cz/povinne-noseni-respiratoru-bylo-v-rozporu-se-zakonem-rozhodl-nejvyssi-spravni-soud-107151
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-pristup-k-testum-ci-omezeni-u-lazni-soud-poukazal-na-dalsi-nezakonnosti-v-opatrenich-40406462
https://www.centrumlidskaprava.cz/uzavreni-strednich-skol-na-jare-bylo-nezakonne

Občané druhé kategorie:
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/julius-spicak-izrael-zazracny-lek-exo-cd24-ceska-byrokracie.A210312_110903_domaci_chtl

Řízené očkování národa:
https://www.forum24.cz/bohuslav-svoboda-ods-tehotnym-zenam-uz-umiraji-jejich-deti-rizene-ockovani-musime-provest-pro-cely-narod/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

John Kerry: Jsme vyvolení:
https://www.thegatewaypundit.com/2023/01/world-economic-forum-update-john-kerry-claims-part-select-group-human-beings/

Cvičení Katastrofická nákaza:
https://www.centerforhealthsecurity.org/our-work/exercises/2022-catastrophic-contagion/lessons.html

Očkovací pasy v plánu již 2018:
https://off-guardian.org/wp-content/medialibrary/2019-2022_roadmap_en-1.pdf?x73884

Summit G20 na Bali:
https://lc.org/newsroom/details/111722-world-leaders-agree-to-implement-vaccine-passports-1

Přístup Švédska:
https://theconversation.com/did-swedens-controversial-covid-strategy-pay-off-in-many-ways-it-did-but-it-let-the-elderly-down-188338
https://theconversation.com/covid-why-are-swedish-towns-banning-masks-153681
https://www.syrzdarma.cz/clanek/velmi-cennou-vlastnosti-dnes-je-odvaha-v-politice-je-ji-pramalo

Videa Vladimíra Čížka:
https://vladimircizek.cz/media/

Martin Kulldorf:
https://www.linkedin.com/pulse/covid-19-counter-measures-should-age-specific-martin-kulldorff/
https://twitter.com/martinkulldorff/status/1248617666308235264
https://www.youtube.com/watch?v=FlwqqgYAyZs

Martina: Řekněte mi, máme už teď nějaké výsledky, nějaká data, jaké pro lidi mělo očkování, a jeho následky?

Vladimír Čížek: Zklamu vás, data nemáme. Po datech toužíme. Ve světě už se nějaká data objevují. Nedávno unikla nějaká dosud nepublikovaná data CDC, a je třeba se na to podívat, Objevila se data britská. Mimochodem Britové v určité chvíli přestali publikovat data, takzvaně, aby jich někdo nezneužil, nebo aby je někdo nedezinterpretoval, a podobně Skotsko, Austrálie. A stejně tak náš ÚZIS publikuje jenom taková data, která publikuje jen on sám.

Skupina Iniciativa 21, SMIS-Lab, se snažily získat data od VZP – to byla zajímavá historka – a VZP jim odepsala, že jim ani takzvaná pseudonymizovaná data nedá. To jsou data, kde se nedá zjistit, od kterého člověka daná data pocházejí. A důvod byl takový, že i z těchto napůl anonymizovaných dat by se za jisté souhry okolností dalo zjistit u některých lidí, o koho šlo. Takže se to dalo na Úřad pro ochranu údajů, a tento úřad řekl: „VZP nemá pravdu, protože takhle by nikdo nikdy žádná data nedostal. VZP, dejte jim ta data.“ Druhé kolečko, VZP řeklo: „Nedáme.“ Odvolání na Úřad pro ochranu údajů: „VZP, děláte špatně. Dejte jim ta data.“ VZP potřetí řekla: „Nedáme.“ A teď mohly nastat dvě věci: Zůstat napořád v tomto začarovaném kruhu typu Hlava 22, nebo to dát k soudu. Takže to asi pravděpodobně k soudu nešlo, to nevím. Ale zkusily požádat o data ÚZIS, a ten rovněž data nevydal. Ale tam nedávno zasáhl Ústavní soud a řekl, že ÚZIS je placený z peněz daňových poplatníků a že tato data musí vydat, a nemůže si určovat, komu je dá, a komu ne. V tomto verdiktu Ústavního soudu je to paragraf 50, a v následujícím paragrafu se praví, že ÚZIS často nevydal data na základě kafkovsky absurdních argumentů. To tam přímo je.

Martina: Jakých třeba?

Vladimír Čížek: Třeba nějaká byrokratická chybička, která v žádosti byla, jakože to bylo jiné písmenko, jiné číslo, nebo jiný paragraf. Prostě na základě takovýchto maličkostí to vrátili, jakože je to špatně podaná žádost, a že data nevydají.

Martina: Znamená to, že je šance, že někdy získáme data z ÚZISu, nebo si myslíte, že se to nepodaří?

Vladimír Čížek: Pevně doufám, že je získáme, protože přece jenom Ústavní soud je instituce, jejíhož rozhodnutí se musí dbát, takže doufám, že data získáme, a naši spřátelení matematici, statistici a datoví analytici se na to kouknou a uvidíme. Nepochybuji o tom, že oni to udělají poctivě, takže získáme opravdu relevantní údaje, jak se říká: Padni komu padni. Možná se ukáže, že obavy o počty nežádoucích účinků byly liché, možná se ukáže, že obavy o nadúmrtnost, nebo pokles porodnosti, byly liché, ale nechme se překvapit, co z těchto dat vyjde.

Zatím tedy víme, například, že jeden vědec napsal dopis editorovi do významného časopisu, ve kterém spočítal, a to je strašně zajímavé, protože sportovci patří mezi nejzdravější lidi, spočítal, že v letech 1996 až 2004 umíralo na náhlé úmrtí 29 sportovců za rok. A teď najednou v letech pandemie za dva roky zemřelo 1 100 sportovců a zkolabovalo jich 1 598. Takže tam je obrovský nárůst. Nikdo zatím netvrdí, že je to v důsledku nežádoucích účinků vakcín, ale je potřeba to prozkoumat. Nelze tvrdit, že s tím vakcíny apriori nemají a nemůžou mít nic společného.

U mladých mužů očkovaných mRNA vakcínami je řádově vyšší počet případů myokarditidy, než bylo v populaci běžné

Martina: Já tedy musím říct, že jsem v časopise našla sesbíraná data, něco podobného, o čem jste právě hovořil, že od začátku očkování proti covidu někteří lékaři formulovali hypotézu, že pokud tato experimentální vakcína jakkoli poškozuje srdeční sval, o čemž asi ještě bude řeč, tak představuje především riziko pro mladé lidi. kteří musejí podávat špičkový výkon. A blog Good Science sesbíral z médií napříč světem lokální zprávy o kolapsech sportovců během hry, nebo závodu – a vy jste řekl přesně toto číslo, že před rokem 21 se takových případů událo ročně pod 30 ročně, ale za roky 2021 a 2022 jich mají dokumentováno, na rozdíl od toho, co jste říkal, dokonce 1 652. Tedy téměř 800 ročně. Řekněte mi, může to být náhoda? Jsou to zatím pouze hypotézy? Nebo by se měly nadočnicové oblouky lékařů už přece jenom vyšplhat do půli čela?

Vladimír Čížek: Určitě měly, už jenom proto. Kdybychom věděli, že tito mladí lidé nemívají ve zvýšené míře myokarditidy, tak bychom mohli uvažovat, že za tím může být něco jiného. Ale my přesně z dat víme, že dejme tomu, u věkové skupiny mužů 16 až 24 let jsou myokarditidy 9 až 28 na 100 000, což je tedy sakra více, než jak tvrdí někteří kardiologové, že v globále je jedna myokarditida na milión lidí. To možná ano, to možná bylo zpočátku, když se vezme celá populace. Ale když vezmeme mRNA vakcíny u mladých mužů, tak je tato frekvence obrovsky vyšší, řádově vyšší. Myokarditida může způsobit srdeční selhání, ale také může způsobit takzvanou maligní arytmii, což znamená poruchu srdečního rytmu, která vede ke kolapsu, případně k úmrtí.

Martina: V otevřeném dopise sedmi švédských lékařů, ve kterém vyzývají svou vládu, aby zastavila masové očkování posilující dávkou, můžeme najít odkazy na několik nedávných studií o korelaci mezi vakcínou proti covidu a nárůstem případů myokarditidy, a také perikarditidy, o čemž jste hovořil. A na webu JAMA, časopisu vydávaného americkou lékařskou asociací, už v létě vyšla velká skandinávská studie, která formuluje souvislost mezi vakcínou proti covidu, a vyšším výskytem jak mozkové žilní trombózy, tak i trombocytopenie. Tak si pořád říkám, jestli máme údaje, nebo stále nemáme? Těchto studií, se mi zdá, a to jsem laik, když je procházím, už je skoro dost, ale nevím, jak dalece jsou validní. To nedokážu posoudit.

Vladimír Čížek: Ano, existuje webová stránka, která už v loňském roce shromáždila 1 011 vědeckých prací o nežádoucích účincích vakcín, většiny ukazují styk, nebo soubory případů. Ale my nemáme data, která bychom nejvíce potřebovali, to znamená takzvaná řádková data, kdy člověk číslo 1 měl tehdy PCR test pozitivní, tehdy negativní, tehdy byl hospitalizován, tehdy byl očkován, a případně tehdy zemřel. A když se to u 5 miliónů lidí dá do časové osy, u každého zvlášť, tak z toho něco vyleze – a my nevíme zatím co. Takže se zatím musíme spoléhat na tyto práce, které jste citovala, a tam jsou určitá podezření. Jenom bych to rozdělil. Mozková žilní trombóza je velmi vzácná klinická jednotka, která se ale vyskytuje ne u mRNA vakcín, ale mnohem častěji u DNA vakcín, u vektorových.

A teď zase odbočím do jiného šuplíčku. Vektorové vakcíny, Janssen, Johnson&Johnson a AstraZeneca, náš Státní ústav pro kontrolu léčiv se už před časem, a teď nevím datum, to bych nerad kecal, vyjádřil v tom smyslu, že do 60 let je u těchto vakcín vyšší riziko nežli přínos a že by se neměly podávat. A co myslíte, jaké je doporučení České vakcinologické společnosti? Že se můžou podávat od 18 let, přestože naše nejvyšší léková autorita, Státní ústav pro kontrolu léčiv řekl, že se podávat nemají.

Martina: Jak si to vysvětlujete? A jak si vysvětlujete, že mnozí lékaři je podávali, přestože umí číst?

Vladimír Čížek: Bohužel toto vyjádření SÚKLu bylo v jednom ukrytém odstavečku. SÚKL vydával čtvrtletně zprávy o nežádoucích účincích léků, a teď, myslím, přešel na režim pololetní, nebo dokonce roční, ale vydával to, co čtvrt roku, a v jednom bulletinu byl malý odstavec s tímto textem. A na jiné stránce SÚKLu bylo vyjádření Evropské lékové agentury, že tyto vakcíny se dávat můžou. Já jsem schválně volal na SÚKL, abych si to ověřil, a bylo mi sděleno následující: SÚKL šel nad rámec Evropské lékové agentury, protože měl data, že tyto vakcíny jsou u mladších ročníků rizikové. SÚKL se jakoby vzepřel Evropské lékové agentuře, a vydal tady toto prohlášení. Jenomže to bohužel skoro nikdo z lékařů nevěděl, tak proto se tím neřídili, protože oni si přečtou doporučení vakcinologické společnosti, a tam je napsáno, že tyto vakcíny se podávat můžou.

Mimochodem, včera někdo zmínil, že Světová zdravotnická organizace už zase tyto vakcíny omilostnila, a vrátila je do plánu. Takže nevím, jak se to bude dál vyvíjet, ale více než rok platilo pravidlo, že tyto vektorové vakcíny by se u nás neměly dávat lidem pod šedesát let věku, a přesto se dávaly. Když si přečtete nejnovější doporučení České vakcinologické společnosti z listopadu 22, tak vás zaujmou dvě věci: Toto doporučení není nikým podepsáno, není tam žádný podpis, žádné jméno, a není tam ani jeden odkaz na vědeckou literaturu, na základě čeho toto doporučení vydávají.

Bezinfekčnost ohledně covidu neexistuje, je to prázdný pojem. Přesto jsou lidé na zahraničních cestách nuceni prokazovat se certifikáty o očkování, které údajně zaručují bezinfekčnost.

Martina: Protože postupujeme v souladu s WHO, není-liž pravda?

Vladimír Čížek: Asi je to tak myšleno, ale aspoň se tam mohl někdo podepsat. Přitom vakcinologická společnost nemá žádnou právní subjektivitu. Ale to je vedlejší. A pak je v tomto doporučení ještě jeden renonc. Já jsem cévař a vím, že na cévním kongresu se říkalo, že u vybraných rizikových pacientů se po očkování má podávat preventivní prostředek proti srážení krve, aby právě nevznikaly tyto trombózy. A v doporučení vakcinologické společnosti je napsáno, že se žádné prostředky proti srážení krve nepodávají.

Martina: Dá se toto kvalifikovat jako hazardování se zdravím národa?

Vladimír Čížek: Do jisté míry ano, protože je to přinejmenším nezodpovědné. Pokud se oni, jako vakcinologové, vyjadřují k cévám, tak by si měli zjistit názor cévních specialistů. A tento postoj přednášela paní docentka Karetová už v listopadu 2021 na angiologickém kongresu. Nebylo nic jednoduššího, protože ona je jednou z čelných představitelek angiologické společnosti, než si to u ní ověřit. Neudělali to.

Martina: Nedávno republikáni ve státě Florida schválili rezoluci, tedy zatím rezoluci, návrh zákona ještě musí schválit republikánský guvernér Floridy De Santis, na zákaz všech vakcín na covid 19, a přirovnali je k použití biologické zbraně. Jak se na to díváte? Je na tom něco reálného, racionálního? Nebo prostě extrém plodí vždycky další extrém?

Vladimír Čížek: Tlak plodí protitlak. To krásně vyjádřil v jednom článku o enantiodromii, protiběhu, pan profesor Komárek. A ve Spojených státech byl tento tlak ještě mnohem větší než u nás, tak se nedivím, že státy, které se snažily uvažovat zdravým rozumem, a nenaskočit na propagandu, přicházejí na takováto řešení. Ale pořád tam z federální úrovně tlak na vakcinaci je. Koneckonců teprve 8. února se hlasovalo o tom, že konečně začnou do Spojených států pouštět neočkované lidi.

To je další absurdita, další otevřený šuplíček. Víme, že neexistuje nic jako bezinfekčnost. To je prostě prázdný pojem. Bezinfekčnost ve vztahu ke covidu neexistuje. A přesto jsou lidé nuceni prokazovat se certifikáty o očkování, které jim údajně zaručují bezinfekčnost. To je absurdní. To už mělo být dávno zrušeno. Ještě bych řekl, že Florida není sama. Ve státě Idaho je návrh zákona, že očkování mRNA vakcínou bude považováno za přestupek. Ještě to neprošlo, ale tento návrh tam je.

Je prokázáno, že čím víc dávek člověk má, tím víc je náchylnější k tomu, aby covid chytil

Martina: A jak vnímáte vakcinační strategii proti covidu-19 u nás v současné době? Vím, že někteří už dostali čtvrté, posilující dávky, myslíte, že tady je tendence dále hrát tečkovanou?

Vladimír Čížek: Mlčí se. Kolem covidu teď zavládlo hluboké ticho, a myslím, že někteří rozumnější lidé si uvědomili, že došlo k mnoha pochybením, a tímto mlčením to vlastně chtějí zahrát do autu, do ztracena. Takže teď neprobíhá vlastně žádná očkovací kampaň, a je to dobře. Naprostá většina obyvatel už je buď naočkována, nebo covid prodělala, nebo obojí dohromady. A je prokázáno, že čím více dávek člověk má, tím více se stává naopak náchylnější k tomu, aby covid chytil.

Martina: To je opravdu prokázáno?

Vladimír Čížek: Ano, to je Clevelandská studie, kde je to krásně vidět na grafu v této práci. A dále byly udělány pokusy, zatím tedy na myších, s nejnovějšími boostery, a zjistilo se, že nejnovější boostery potlačují, až likvidují imunitu u myší, což je v souhlase s tím, že čím více teček, tím více covidu. Hned na začátku, v roce 2020, paní docentka Koutná z Brna vyjádřila o těchto vakcínách – ona nepatří mezi antivaxery, vůbec ne, celou dobu si prostě dělala svou práci – že, za prvé, přece musíme respektovat přirozenou imunitu po prodělání infekce, což bylo popíráno.

Odbočím: Otvírám další šuplíček, přirozená imunita, byla změněna definice kolektivní imunity. Dřívější definice CDC říkala, že kolektivní imunita se skládá z imunity přirozené a postvakcinační. A ta přirozená imunita z nové definice zmizela. Zcela účelově. A paní docentka Koutná ještě na začátku řekla, že mRNA vakcíny můžou být buďto geniální vynález, nebo strašný průšvih. A já byl od začátku někde uprostřed, a čekal jsem, kterým směrem se to bude vyvíjet. A s postupem času si čím dál více myslím, že se to blíží k průšvihu. Tím neříkám, že mRNA technologie nemůže být užitečná třeba v léčbě nádorových onemocnění. Koneckonců pro léčbu nádorových onemocnění byla primárně vlastně testována. Ale očkování proti respiračním virům vnitrosvalovou cestou, to je podle mě od samého počátku špatná cesta.

Politici a odborníci nám od počátku lhali. Věděli, že nebude stačit jedna dávka vakcíny. Vždyť objednali 48 milionů dávek pro 10,8 milionů občanů ČR.

Martina: Dá se říci, že nám odborníci i politici od začátku vakcinační kampaně lhali? Když tvrdili: „Tečka a dost. Uděláme tečku za covidem.“ Lhali nám, protože museli vědět, že jedno očkování nebude stačit? Myslíte, že lhali, nebo že někteří prostě nevěděli?

Vladimír Čížek: Někteří nevěděli, a někteří zcela jednoznačně lhali. Protože, pokud je mi známo, tak Česká republika objednala 48 miliónů dávek pro 10,7, nebo 10,8 miliónů lidí. Takže už jenom jednoduché počty nám říkají, že ani jedna, ani dvě tečky nebyly v plánu už od začátku. Ale bylo v plánu více teček.

Martina: Řekněte mi, jaké následky pro zdravotnictví, z hlediska důvěryhodnosti zdravotnického systému, bude mít tato covidová krize, a to co jsme zažili? A vlastně ještě zažíváme.

Vladimír Čížek: Vůbec nevím. Protože, jak jsem říkal, většina lékařů – vezměme si, že je to Gaussova křivka, kde většina lékařů, šedá zóna, tomu stále ještě důvěřuje, protože se k nim stále ještě nedostávají informace, které například máme my, ve skupině SMÍŠ. Většina lékařů vůbec neví, že nějaká taková skupina existuje. Takže krize nastane ex post, až budou opravdu data, a až je začnou zveřejňovat mainstreamová média. Kolega Tomáš Fürst jednou řekl zajímavé přirovnání, že neexistuje tak velký koberec, aby se toto všechno pod něj dalo zamést. A to je docela trefné.

Martina: Mnoho lidí přišlo o život. A byly to utracené stamiliardy, státy se zadlužily, spousta lidí přišla o živnosti, podniky, o firmy. Taková krize, která má tak rozsáhlé společenské, zdravotní, i ekonomické důsledky, by měla být určitě co nejpřesněji a nejpravdivěji zanalyzována, prošetřena, posouzena. Vidíte alespoň elementární snahu o poctivé prošetření toho, co se stalo?

Vladimír Čížek: Ne, u nás naprosto ne. U nás je zatím fáze mlčení. V některých zemích jsou snahy, protože vyšla spousta prací o lockdownech, kde bylo prokázáno, že lockdowny nejenže nefungují, ale že jsou naprosto škodlivé a devastující duševní zdraví zejména dětí, ekonomiku, a tak dále. My jsme byli zemí, která měla možná nejdéle uzavřené školy.

Takže v některých zemích probíhá určitá sebereflexe: Německý ministr zdravotnictví Lauterbach se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že některá jejich opatření – a řekl „která se zavedla“, ne „která já jsem zavedl“ – opatření, která se zavedla, byla idiotská. Doslova takhle to řekl. A jmenoval zavření škol a roušky venku. U nás jsem nic takového neslyšel. Až někdo z našich představitelů řekne: Roušky venku byly idiotské a zavření škol taky, tak potom můžeme mluvit o nějaké sebereflexi. Dánsko se omluvilo za to, že…

Martina: …očkovali děti.

Vladimír Čížek: Ano, Dánsko už děti nechce očkovat, a až do padesáti, šedesáti let nedoporučuje v podstatě další boostery. Nedávno s boostery skončila Velká Británie. Austrálie se vyjádřila v tom smyslu, že pátou dávku dávat nebudou a že počkají na přelom podzim–zima rok 2023, a pak se rozhodne co dál. CDC se vyjádřilo, že teď už nemá smysl dávat více než jednu dávku ročně. Přitom ještě před pár měsíci byly zprávy o tom očkovat co osm, co šest měsíců, dokonce co čtyři měsíce, teď maximálně jednou ročně. Takže informace se trošku korigují…

Martina: Promiňte, skoro by to vypadalo, že všude se tedy něco děje, jenom u nás ne.

Vladimír Čížek: U nás se neděje bohužel nic. A musím vám říct, že teď v eKLEPu, což je vlastně vládní portál, kam se dávají návrhy zákonů a vyhlášek, je návrh na vyhlášku o epidemiologické bdělosti vůči nemoci covid-19, na novelu této vyhlášky, nebo pokračování této vyhlášky. Lockdowny tam naštěstí nejsou, ale znovu je tam masivní testování, povinné respirátory, a opatření na hranicích, příjezdové formuláře. To tam znovu je. I když víme, že třeba stran povinných roušek nefungují. Nejvyšší autorita ve vědě, nebo je to považováno za zlatý standard, ukázala v obrovské studii, metaanalýze, nejen že roušky nefungují, to by byla trošku dezinterpretace, ale že neexistuje žádný důkaz o tom, že by fungovaly. A přesto jsou v návrhu naší vyhlášky znovu povinné roušky. Nevím, jak si to vysvětlit.

 

ODKAZY

Nedostatek dat:

FDA a CDC zadržovaly data
https://www.bmj.com/content/379/bmj.o2527

Skotsko nebude zveřejňovat data
https://www.glasgowtimes.co.uk/news/19931641.covid-data-will-not-published-concerns-misrepresented-anti-vaxxers/

V Izraeli musel nařídit vydání dat soud
https://www.theepochtimes.com/court-orders-israeli-authorities-to-provide-vaccination-status-of-people-who-died-during-pandemic 4811643.html

Problém s daty v Německu
https://www.epochtimes.cz/2022/12/22/komentar-institutu-paula-ehrlicha-k-debate-o-nahlych-a-neocekavanych-umrtich/

Získaná data Medicare (USA)
https://stevekirsch.substack.com/p/game-over-medicare-data-shows-the?utm source=post-email-title&publication id=548354&post id=104943824&isFreemail=true&utm medium=email

Manitoba, Ontario (Kanada) přestaly zveřejňovat data
https://www.gov.mb.ca/health/publichealth/surveillance/covid-19/2022/week 31/index.html https://data.ontario.ca/en/dataset/covid-19-vaccine-data-in-ontario

Velká Británie nebude zveřejňovat data (str. 37)
https://assets.publishing.service.gov.uk/government/uploads/system/uploads/attachment data/file /1067158/vaccine-surveillance-report-week-14.pdf

Ústavní soud o vydání dat
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2023/Pl._25-21_nalez.17-1-23_-_AN.pdf

Polykretis o úmrtích sportovců
https://focusfm.gr/wp-content/uploads/2023/01/Scand-J-Immunol-2022-Polykretis-Rational-harm%E2%80%90benefit-assessments-by-age-group-are-required-for-continued-COVID%E2%80%90191.pdf

Myokarditidy u mladých (8-39 na 100 000 osob)
https://onlinelibrary.wiley.com/doi/full/10.1111/eci.13947

Přes 1000 prací o nežádoucích účincích
https://www.saveusnow.org.uk/covid-vaccine-scientific-proof-lethal/

Doporučení SÚKLu neočkovat do 60 let DNA vakcínami
https://www.sukl.cz/sukl/informacni-zpravodaj-nezadouci-ucinky-leciv-4-2021 (str.6)

Doporučení vakcinologické společnosti z listopadu 2022
https://www.vakcinace.eu/data/files/downloads/doporucenicvskockovaniprotionemocnenicovid-19aktualizace_listopad_2022_final.pdf

Doporučení angiologů k profylaxi trombóz při očkování rizikových
https://www.angiology.cz/novinky/zaznam-zilniho-dne-vfn-(1)

Enantiodromie – prof. Komárek:
https://www.stanislav-komarek.cz/media/medialibrary/2022/07/Echo_Odrikaneho_chleba_nejvetsikrajic.pdf

USA – hlasování o ukončení zákazu vstupu neočkovaným
https://www.reuters.com/world/us/us-house-votes-end-foreign-air-traveler-covid-vaccine-requirement-2023-02-08/

V Missouri chtějí zakázat mandáty mRNA vakcín
https://www.komu.com/news/state/bill-that-would-ban-covid-19-vaccine-mandates-heads-to-house-floor/article 969c9814-bc74-11ed-ad21-63408135ccfd.html

V Idaho chtějí, aby očkování mRNA vakcínou bylo přestupkem
https://legislature.idaho.gov/sessioninfo/2023/legislation/H0154/

Florida varuje před nárůstem hlášení závažných život ohrožujících stavů o 4400 %
https://www.floridahealth.gov/newsroom/2023/02/20230215-updated-health-alert.pr.html?utm source=substack&utm medium=email

Čím víc očkování, tím větší náchylnost ke Covidu (odkaz v blogu)
https://www.blogosvet.cz/article/cim-vic-pruhu-tim-vic-adidas-cim-vic-tecek-tim-vic-covidas-yCrZK

Vyjádření paní docentky Koutné
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/zivot-v-pandemii-druha-vlna-sliznicni-imunita/r~bf1c2c76559e11ebb115ac1f6b220ee8/?utm source=volnyHP&utm medium=videobox&u tm content=default&utm term=position-3&utm campaign=Video
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/rok-si-nicime-imunitu-mozna-i-proto-je-tolik-nemocnych-rika-ceska-vedkyne-148516#dop ab variant=544810&dop source zone name=zpravy.sznhp.box&dop req id=7zIY8y1Y cHl-
https://video.aktualne.cz/dvtv/koutna-mlade-bych-neockovala-kdyz-budeme-rozumne-promorovat/r~53013fd4c3dc11eb8fa20cc47ab5f122/

Boostery u myší selhaly
https://igorchudov.substack.com/p/ba5-boosters-8-mice-trial-actually?utm source=email

ČR objednala více než 48 milionů dávek vakcín
https://www.epochtimes.cz/2022/06/15/ministerstvo-zdravotnictvi-cr-prozradilo-ze-objednalo-vice-nez-48-milionu-davek-vakcin-proti-covidu-19/

Lauterbach o přehnaných až idiotských opatřeních
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-s-omezenimi-za-covidu-jsme-to-prehnali-priznal-nemecky-ministr-40422783?utm source=www.seznam.cz&utm medium=denni-tisk

Dánsko – omluva deníku, očkování už jen nad 50 let
https://www.novinky.cz/zahranicni/clanek/selhali-jsme-dansky-denik-se-omluvil-za-papouskovani-vlady-pri-pandemii-40383992#dog_ab_variant=0&dog_source_zone_name=noyinky.sznhp.box&dog_reg_id=And3c5lZeOS-
https://thecountersignal.com/denmark-bans-covid-yaccine-for-youth-under-18/
https://www.sst.dk/en/english/corona-eng/vaccination-against-covid-19

GB – už nebudou boostery
https://www.nhs.uk/conditions/coronavirus-covid-19/coronavirus-vaccination/find-a-walk-in-coronavirus-covid-19-vaccination-site/

CDC – nejsou data pro více než 1 dávku ročně pro starší a rizikové
https://www.reuters.com/world/us/not-enough-data-support-multiple-annual-covid-boosters-us-cdc-advisers-say-2023-02-24/

Návrh vyhlášky o epidemiologické bdělosti
https://odok.cz/portal/veklep/material/KORNCP3HAPNM/