František Matějka: V souvislosti s vyjádřením Filipa Turka, při jeho návštěvě po boku ministra zahraničí Petra Macinky na Ukrajině, o možných příčinách konfliktu se opět roztrhl pytel s obviňováním Filipa z šíření „ruských narativů“. Mám rád věcnost a racionalitu. Mohlo mít dřívější rozšiřování NATO vliv na konflikt na Ukrajině? Samozřejmě mohlo a bezpochyby mělo. Řada významných světových lídrů a expertů vyjádřila v minulosti obavy nebo přímý odpor vůči rozšíření NATO směrem k ruským hranicím. Tyto postoje často vycházely z obav o destabilizaci vztahů s Ruskem, potenciální eskalaci napětí nebo porušení dřívějších ujištění daných sovětským lídrům během konce studené války. Namátkou:

James Baker (tehdejší americký ministr zahraničí, 1990): Během jednání s Michailem Gorbačovem ujišťoval, že NATO se nerozšíří „ani o palec na východ“ za sjednocené Německo. Tato ujištění byla součástí širšího diplomatického kontextu konce studené války a byla později interpretována jako odpor proti budoucímu rozšíření.

George H. W. Bush (tehdejší americký prezident, 1990): Podobně jako Baker poskytl Gorbačovovi ujištění o neexpanzi NATO na východ, což bylo zdokumentováno v diplomatických záznamech. Později to bylo viděno jako základní postoj proti rozšíření, které by ohrozilo ruské zájmy.

Helmut Kohl (tehdejší německý kancléř, 1990): Ujišťoval sovětské lídry, že NATO se nerozšíří za hranice sjednoceného Německa, a vyjádřil obavy z potenciálního narušení evropské stability. Jeho postoje byly součástí jednání o reunifikaci Německa.

François Mitterrand (tehdejší francouzský prezident, 1990): Varoval před rozšířením NATO a zdůrazňoval potřebu bezpečnostních ujištění pro Sovětský svaz, aby se zabránilo izolaci Ruska od Evropy.

Margaret Thatcher (tehdejší britská premiérka, 1990): Poskytla podobná ujištění o neexpanzi NATO a vyjádřila názor, že rozšíření by mohlo vést k nedorozuměním a napětí s Ruskem.

Hans-Dietrich Genscher (tehdejší německý ministr zahraničí, 1990): Byl proti rozšíření NATO na východ a navrhoval alternativní bezpečnostní struktury, aby se zabránilo konfrontaci s Ruskem.

Manfred Wörner (tehdejší generální tajemník NATO, 1991): Veřejně prohlásil, že NATO se nerozšíří a že většina členských států sdílí tento postoj, což bylo řečeno v kontextu jednání s ruskými představiteli.

Douglas Hurd (tehdejší britský ministr zahraničí, 1991): Ujišťoval ruské protějšky, že neexistují plány na začlenění východoevropských států do NATO.

William Perry (tehdejší americký ministr obrany za Clintona, 1990s): Později litoval, že nerezignoval v protestu proti rozšíření NATO, které považoval za chybu vedoucí k ruskému odcizení.

George Kennan (americký diplomat a architekt politiky zadržování během studené války, 1997): Označil rozšíření NATO za „nejosudovější chybu americké politiky po studené válce“, varoval před vzestupem ruského nacionalismu a obnovením studené války.

John Mearsheimer (americký politolog a realista, 1990s–2010s): Predikoval, že rozšíření NATO poruší ruskou sféru vlivu a povede k velmocenskému konfliktu, což označil za strategickou chybu.

Jack Matlock (bývalý americký velvyslanec v SSSR, 1990s): Varoval, že rozšíření NATO podkope ruské reformy a povede k konfrontaci.

William Burns (bývalý ředitel CIA, bývalý americký velvyslanec v Rusku, 2008): V diplomatické depeši označil rozšíření NATO za „emocionální a neuralgický“ bod pro Rusko, varoval před jeho důsledky.

Noam Chomsky (americký lingvista a politický kritik, 1990s–2000s): Popisoval NATO jako „ofenzivní sílu“ sloužící americkým zájmům, která podřizuje východní Evropu a vyvolává ruské obavy.

Samir Amin (egyptský ekonom a teoretik, 1990s): Viděl NATO jako „vojenskou ruku kolektivního imperialismu“ USA, Evropy a Japonska, který ohrožuje globální stabilitu.

Kishore Mahbubani (singapurský bývalý velvyslanec u OSN, 2024): Varoval před „katastrofální militaristickou kulturou“ NATO a vyzýval k odporu proti jeho expanzi, zejména v Asii, ale s implikacemi pro Rusko.

Skupina 50 expertů (1997): Otevřený dopis prezidentu Clintonovi podepsaný bývalými senátory (např. Sam Nunn, Bill Bradley), vojenskými důstojníky a akademiky, kteří označili rozšíření za „nepotřebné a nežádoucí“, varovali před ruskou opozicí a rizikem pro START smlouvy.

Neřeším svým textem, co z toho bylo, nebo nebylo dobře. Tvrdím, že názor Filipa Turka (a zdaleka nejen jeho, například já ho sdílím) je opřený o desítky let trvající postoje významných politických a expertních hráčů ve světě, které zcela jistě nelze podezřívat z šíření „ruských narativů“ a zároveň se na jejich slova a historické postoje v jiných oblastech dodnes odkazují ti, kteří teď opět obviňují Filipa Turka. A to je celé. Nemáte zač.

Markéta Šichtařová: Dotaz ze Zdravotnického deníku: „Zvedla byste ruku pro zpřísnění regulace alkoholu / reklamy na alkohol?“ Odpověď: „Zákazy a regulace je třeba tlumit, ne přidávat. Občané ČR jsou svéprávné bytosti a není třeba , aby jim stát vnucoval, co je a co není škodlivé. Ohledně zákazu reklamy je to stejné. Zakázat reklamu na alkohol, tabákové výrobky, ale třeba i na zbraně je jen křivení trhu a omezování práva výrobců propagovat svoji práci ( mluvíme samozřejmě o legálních výrobcích). Výběr spotřebních daní ( případně jejich zvýšení) je jen pokrytecký, protože stát tyto peníze potřebuje (a to zdaleka nejen na pokrytí nákladů na léčbu nemocí souvisejících s požíváním alkoholu). Jejich zvýšení by jen podpořilo černý trh s tímto zbožím.

Michal&Petr: Hlavice rakety Orešnik nedokážou přesně zasáhnout bodový cíl, mají kruhovou úchylku dopadu průměrně 10 metrů. Jejich ničivá síla je dána známým vzorcem 1/2 MV na druhou, kde M je hmotnost v kilogramech a V je rychlost v metrech za sekundu. Hlavice Orešnik dopadá na cíl rychlostí 3600m/s, hmotnost hlavice se odhaduje na 100kg. Výsledná kinetická energie úderu jedné hlavice Orešnik tak má hodnotu 324 milionů Joulů, a pro srovnání výbuch 100kg TNT má hodnotu 418 milionů Joulů. A tedy ničivá schopnost jedné hlavice Orešnik je 3.24 krát nižší než ničivá schopnost nejmenší ruské klouzavé bomby o váze 250kg. Ergo, hlavice Orešnik jsou prvořadě koncipovány jako hlavice jaderné, protože jinak nedává jejich použití žádný ekonomický smysl.

A protože ze současného ukrajinského tajnůstkaření okolo místa dopadu hlavic rakety Orešnik vystřelené na Lvov, může i vyplývat, že raketa byla Rusy úmyslně vypálena proti absolutně podřadnému cíli, protože nebylo cílem jejího pátečního úderu zničit nějaký důležitý cíl, ale vyslat nepřehlédnutelný signál, že rakety Orešnik jsou už připraveny k použití, a samozřejmě i s jadernými hlavicemi, a Rusko se nebude zdráhat při nějaké další eskalaci konfliktu je použít. Protože jde o hypotézu, je třeba ji ověřit.

Rusko vypálilo páteční raketu Orešnik z polygonu Kapustin Jar, a její hlavice podle všech dostupných údajů dopadly v rozmezí 3 sekund na jediný nevelký cíl, zřejmě 10km východně od města Lvov. Vzdálenost Kapustin Jar prostor dopadu hlavic Orešnik východně od města Lvov tak činí 1590km. A to je zajímavé, protože vzdálenost z předpokládaného místa odpalování raket Orešnik z jejich mobilních ruských nosičů koncem roku rozmístěných v Bělorusku, (kousek od hranic s Polskem), přitom do Londýna činí 1590km, a do Paříže 1540km. A ty vzdálenosti jsou nápadně podivně podobné, že? Ergo Putinův vzkaz tedy zní, odpálil jsem jednu extrémně drahou raketu Orešnik na jeden bezvýznamný cíl na Ukrajině, ale ten však leží ve stejné vzdálenosti od našich raket Orešnik s jadernými hlavicemi, které jsou už od prosince rozmístěny ve svém palebném postavení, jako vaše hlavní města.

Francie a Británie, krátce před pátečním odpálením Orešniku na bezvýznamný cíl u Lvova, deklarovaly v Paříži, za účasti českého Babiše, že pošlou svá vojska na Ukrajinu, aby jí tam poskytly ochranu před Ruskem. A dožadovaly se, aby Rusko s tímto jejich striktním požadavkem pro uzavření míru na Ukrajině, souhlasilo. A Rusko odpovědělo raketou Orešnik! Mír tedy nebude, dokud Macron, Starmer a Babiš nedostanou rozum…

Solženicyn: Únor 1945. Rudá armáda postupovala k Berlínu. Druhá světová válka se blížila ke konci. Alexandr Solženicyn, šestadvacetiletý sovětský dělostřelecký kapitán, který byl dvakrát vyznamenán za statečnost, napsal dopis příteli. V něm kritizoval Josefa Stalina. Použil krycí slova – označoval Stalina jako „muže s knírem“ – ale sovětská vojenská cenzura dopis i tak zachytila. 9. února 1945 agenti kontrarozvědky zatkli Solženicyna na frontě. Jeho zločin: „protisovětská propaganda“.

Jeho trest: osm let v gulagu.

Solženicyn byl zbaven hodnosti, medailí a svobody. Byl poslán do pracovních táborů roztroušených po celém Sovětském svazu – na nucené práce v brutálních podmínkách, obklopen dalšími „nepřáteli státu“, z nichž mnozí se nedopustili žádného zločinu kromě toho, že mluvili, mysleli nebo existovali způsobem, který režim netoleroval. V jednom táboře pracoval jako vězeň-vědec, nucen využívat své matematické dovednosti pro sovětský stát. V jiném případě snášel v Kazachstánu vyčerpávající fyzickou práci. Podmínky byly záměrně navrženy tak, aby vězně zlomily – dávky hladu, mrazivý chlad, vyčerpání a neustálá přítomnost smrti.

Během věznění se u Solženicyna vyvinul nádor. Pravděpodobně se jednalo o rakovinu. V roce 1954 málem zemřel, ale zachránila ho ozařování v Taškentu. Zkušenost s tváří v tvář smrti v kombinaci s léty strávenými svědectvím utrpení a nespravedlnosti ho proměnila.

Prošel hlubokým duchovním probuzením. Odmítl ateistický materialismus sovětské ideologie a přijal pravoslavné křesťanství. Začal vnímat své utrpení nikoli jako bezvýznamné, ale jako odhalení základních pravd o lidské přirozenosti, dobru a zlu a smyslu života.

Když Stalin v březnu 1953 zemřel, Solženicyn byl propuštěn z táborů – ale ne osvobozen. Byl poslán do „věčného exilu“ do odlehlé vesnice v Kazachstánu a měl zakázán návrat do evropské části Ruska. Vyučoval matematiku a fyziku na venkovské škole a začal tajně psát. Psal v noci ručně, protože věděl, že pokud úřady objeví jeho rukopisy, bude poslán zpět do táborů – nebo ještě hůř. Psal o tom, co viděl. O gulagu. O milionech lidí, kteří zmizeli v pracovních táborech. O lžích, které sovětský stát říkal svým lidem.

V roce 1956, po Chruščovově slavném „Tajném projevu“, v němž odsoudil Stalinovy ​​zločiny, byl Solženicyn oficiálně „rehabilitován“ a bylo mu dovoleno vrátit se do Moskvy. Učil matematiku na střední škole a tajně pokračoval v psaní. Do roku 1959 dokončil krátký román s názvem „Jeden den Ivana Děnisoviče“. Popisoval jediný den v pracovním táboře z pohledu obyčejného vězně. Byl pravdivý, nefalšovaný a zničující.

V roce 1962, během Chruščovova „tání“, Solženicyn podstoupil obrovské riziko. Ukázal rukopis sovětskému redaktorovi Alexandru Tvardovskému. Tvardovskij si uvědomil jeho důležitost a sám ho Chruščovovi přinesl. Chruščov, který se pokoušel očistit Sovětský svaz od stalinismu, osobně schválil vydání knihy.

V listopadu 1962 byl v sovětském literárním časopise Nový Mir publikován román „Jeden den Ivana Děnisoviče“.

Okamžitě se stal senzací. Během několika týdnů si ho přečetly miliony Sovětů. Poprvé byla v Sovětském svazu zveřejněna pravda o gulagu. Lidé při čtení plakali. Poznávali tábory. Poznávali vězně. Mnozí tam sami byli.

Solženicyn se přes noc proslavil. Jeho chvíle v oblibě však netrvala dlouho.

V říjnu 1964 byl Chruščov odvolán z moci. Nové sovětské vedení pod vedením Leonida Brežněva ukončilo období tání. Solženicynovy další romány – „První kruh“ a „Onkologické oddělení“ – byly zakázány jako „protisovětské“. Byl prohlášen za neexistujícího člověka. KGB provedla razii v jeho bytě a zabavila jeho rukopisy.

Ale Solženicyn se na to připravoval.

Po léta tajně psal své mistrovské dílo: „Souostroví Gulag“, třísvazkovou, téměř 2000stránkovou analýzu sovětského systému pracovních táborů. Byla založena na jeho vlastních zkušenostech a svědectvích 227 dalších bývalých vězňů. Název označoval tábory jako „souostroví“ – řetězec ostrovů – protože byly roztroušeny po celém Sovětském svazu jako ostrovy v moři ticha.

Solženicyn věděl, že rukopis je příliš nebezpečný na to, aby se uchovával na jednom místě. Jeho části ukryl v domech důvěryhodných přátel. Existovaly pouze tři kompletní kopie.

V srpnu 1973 KGB zatkla jeho písařku Jelizavetu Voronyanskou. Vyslýchali ji pět dní, dokud neprozradila, kde je jedna z kopií ukryta. Po propuštění spáchala sebevraždu.

Solženicyn věděl, že mu nezbývá čas. Nařídil vydání knihy na Západě. Mikrofilmovaná kopie byla propašována ze Sovětského svazu. V prosinci 1973 bylo v Paříži vydáno „Souostroví Gulag“. Sovětské úřady zuřily. Politbyro diskutovalo, co dělat. Někteří chtěli, aby byl popraven. Jiní chtěli, aby byl uvězněn na doživotí.

Solženicyn však v roce 1970 získal Nobelovu cenu za literaturu. Byl mezinárodní celebritou. Jeho zabití nebo uvěznění by z něj udělalo mučedníka. Proto zvolili deportaci. 12. února 1974 byl Solženicyn zatčen ve svém bytě. Následujícího dne byl zbaven sovětského občanství, naložen do letadla a deportován do Západního Německa. Nakonec se usadil ve Spojených státech a 18 let žil v odlehlém komplexu v Cavendishu ve Vermontu. Pokračoval v psaní, výzkumu ruských dějin a mluvení o sovětském systému.

Solženicyn však na Západě mnoho lidí překvapil. Chválil západní svobodu a demokratické hodnoty – ale také Západ kritizoval. Ve svém slavném projevu na Harvardu v roce 1978 varoval, že Západ se stal příliš materialistickým, příliš duchovně slabým, příliš zaměřeným na pohodlí a zábavu. Tvrdil, že Západ podceňuje a zneužívá své svobody, že ztratil své náboženské a morální základy a že jeho kulturní slabost ho činí zranitelným. Někteří to vnímali jako nevděk. Solženicyn to vnímal jako upřímnost. Miloval Západ natolik, že mu řekl pravdu.

Poté, co se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, se Solženicyn v roce 1994 vrátil do Ruska. Byl přijat jako hrdina. Pokračoval v psaní, mluvení a přemýšlení o ruské identitě, morálce a významu hrůz 20. století.

Zemřel 3. srpna 2008 ve věku 89 let v Moskvě. Státní pohřeb byl mu uspořádán se všemi poctami.

Alexandr Isajevič Solženicyn se narodil 11. prosince 1918 – před 107 lety.

Jeho život byl definován morální odvahou. Říkal pravdu, i když ho to mohlo stát život. Dokumentoval utrpení milionů lidí, když stát chtěl toto utrpení vymazat z paměti. Odmítal zjednodušovat svět na hrdiny a padouchy, nás a je, dobré lidi a zlé lidi.

Místo toho napsal jedno z nejhlubších pozorování o lidské přirozenosti, jaké kdy proběhlo na papíře:

„Hranice oddělující dobro a zlo neprochází státy, ani mezi třídami, ani mezi politickými stranami – ale přímo každým lidským srdcem – a všemi lidskými srdci. Tato hranice se posouvá. Uvnitř nás osciluje s léty… Kéž by někde existovali zlí lidé, kteří zákeřně páchají zlé skutky, a bylo by nutné je jen oddělit od nás ostatních a zničit je. Ale hranice oddělující dobro a zlo protíná srdce každé lidské bytosti.“

Toto bylo ponaučení z gulagu. Že zlo není něco, co dělají „oni“. Je to něco, čeho jsme všichni schopni. Že totalitarismus neuspěje proto, že se ho zlí lidé ujmou, ale proto, že se ho účastní obyčejní lidé, mlčí nebo se odvracejí.

A tento odpor nezačíná velkými politickými hnutími, ale individuální morální volbou. Odmítnutím lhát. Říkáním pravdy, i když to stojí všechno. Solženicyn zaplatil cenu. Osm let v pracovních táborech. Exil. Rakovina. Pronásledování. Deportace. Ale říkal pravdu. A pravda nakonec pomohla svrhnout sovětský systém.

„Souostroví Gulag“ bylo vydáno v ruštině a propašováno zpět do Sovětského svazu. Kolovalo tajně, strojopisné kopie přecházely z ruky do ruky. Ukázalo sovětským občanům, co jejich vláda udělala. Delegitimizovalo režim způsobem, jakým to žádná západní propaganda nikdy nedokázala. Prezident Reagan později prohlásil, že „Souostroví Gulag“ bylo jedním z nejdůležitějších faktorů ukončení studené války.

Solženicyn dokázal, že slova mají význam. Že literatura má význam. Že vydávat svědectví o pravdě, i když je cena vším, není nikdy marné.

Ukázal, že jeden člověk, vyzbrojený pouze psacím strojem a morální odvahou, může změnit dějiny.

Jindřich Rajchl: Frederic Baldano, belgický lobbista v roce 2023 podal u soudu v Lutychu trestní oznámení na Ursulu von der Leyen.

Baldan předložil soudu podání obsahující celou řadu jednoznačných důkazů, že se Ursula von der Leyen dopustila zneužití pravomoci úřední osoby, zničení úředních dokumentů a korupčního jednání v kauze známé pod názvem Pfizergate. Ve zkratce v ní šlo o to, že si Ursula bez jakékoliv kontroly na základě smsek, které si posílala se šéfem Pfizeru Albertem Bourlou, hodla kšeft s vakcínami za 71 miliard EUR z našich daní, s tím, že Pfizer poslal miliony EUR jakožto všimné společnosti Orgenesis, v níž pracoval na vysokém postu Ursulin manžel Heiko.

A jaké „odměny“ se tomuto odvážnému muži, jenž chtěl přivést k odpovědnosti nejzkorumpovanější političku Evropy, dostalo?

Dva bankovní domy (ING a Nagelmackers) mu nezávisle na sobě ve stejný den zablokovaly všechny jeho účty. A nejen jemu, ale i členům jeho rodiny, včetně účtu jeho pětiletého syna, stejně jako jeho firmě a jeho spolupracujícímu vydavateli, jenž vlastní práva na jeho knihu o nezákonném jednání bruselské vůdkyně.

Sám Baldan k tomu uvedl toto:

„Tohle je jen začátek toho, co se stane každému, kdo bude žít ve světě s kombinací systému sociálních kreditů EU a digitálního eura. EU chce vytvořit zprostředkovatelské digitální platformy pro sledování a kontrolu naší bezpečnosti. Ale nenechte se mýlit, jde o nepřetržité masové špehování a naprostou nadvládu. Vaše práva a svobody se stanou uživatelskými privilegii podléhajícími svévolným rozhodnutím bruselských byrokratů.“

Za sebe dodávám, že tento systém bychom konečně měli nazvat jeho pravým jménem – jedná se o digitální fašismus.

Právě proto je naší povinností zavést práva na hotovost do naší Ústavy. Jedná se o jedinou účinnou ochranu naší individuální svobody. Mimochodem, když toto právo zakotvili do své Ústavy Slováci, tak se Evropská centrální banka začala vztekat jak malé dítě a Evropská komise už tento článek slovenské Ústavy začala prošetřovat pro nesoulad s evropskou legislativou. Kdepak přátelé, oni si ten jejich vysněný digitální koncentrák, kde bude každý muset na slovo poslouchat, jinak bude v minutě smazán a zůstane zcela bez finančních prostředků, jen tak vzít nenechají.

Naši svobodu nedostaneme zadarmo. Budeme si ji muset proti mocné bruselské říši vybojovat. A já jsem na tento střet připraven.

HOTOVOST = SVOBODA

Aleš Svoboda: Ani ruskou stranu nenechalo vyjádření ukrajinského velvyslance v Praze chladnou. Чехи перестали себя обсирать. To se blbě překládá ale na RTV1 běžel příspěvek že si Češi přestali srát na hlavu. Jako novoroční projev Okamury obletěl svět jako v roce 57 Sputnik. Možná rychleji. Češi tleskají, librtadi nadávají, Ukrajina nám asi vyhlásí válku a prezident čeká na text od Koláře.

Nevolil jsem SPD, ale naprosto s Okamurou souhlasím. Jestli se má po světě nějak mluvit, tak takhle. Češi poslali Ukrajinu do prdele.

Bouří se dvouprocentní ODS, mrtvá TOP09 s 0,5% a kdyby blbost nadnášela jsou už lidé jako Zdechovský, Nerudová, někde na cestě mezi Marsem a Jupiterem. Možná dál. Jenom kvičte. Váš kvikot je pro Čechy rajská hudba.

iDnes: Těsně před vánočními svátky oznámil český výrobce Colt CZ, že jeho pistoli označenou jako P13 si německá armáda – Bundeswehr – vybrala jako svou novou služební zbraň. „Je pro nás ctí, že si německý Bundeswehr zvolil naši společnost jako svého partnera.“

Dobře zrobili, němečti synci. Tradyce je tradyce…

Parlamentní listy: Vyhrocená diskuse o výrocích předsedy sněmovny Tomia Okamury a následné kritizované reakci ukrajinského velvyslance v Praze pokračuje. Ukrajinská aktivistka, která po začátku války přišla do Česka, žádá novou vládu o deportaci, pokud bude její velvyslanec vyhoštěn, k čemuž ale nedojde. Jeho schůzka s ministrem Macinkou proběhla v klidné atmosféře.

Děvucho, nemusiš žadat o deportaci. Jestli se ti tu nelibi, v sedm večer ti jede z Praglu LEO Express a v osm rano možeš byt v Užhorodu. Val, a už se nevracaj!

Jindřich Rajchl: Měli by ukrajinští migranti, kteří odcestovali na svátky domů, být vpuštěni zpět na naše území?

Pojďme si odpovědět na tuhle jednoduchou otázku, ať v tom máme konečně jasno. Ne, nejsem nepřející člověk, jemuž by vadilo, že chce kdokoliv strávit vánoční svátky ve své vlasti. Současně ovšem ctím právo a zákony a nehodlám připustit, aby čeští občané byli ve své vlastní zemi za blbce. Tak si to pojďme říct na rovinu.

1) Všichni Ukrajinci, kteří k nám legálně přišli před 24.2.2022, museli absolvovat standardní řízení dle platné české legislativy, aby v naší zemi získali povolení k pobytu. Ti proto mohou cestovat na Ukrajinu a zpět, jak se jim zlíbí a nikdo proti tomu nemůže říct půl slova.

2) Ovšem drtivá většina ukrajinských migrantů, kteří k nám přišli po 24.2.2022, využila institutu tzv. dočasné ochrany, kterou vymysleli bruselští byrokraté a naše protektorátní vláda Petra Fialy jej adaptovala do našeho právního řádu. Jedná se o výjimku, která fakticky umožňuje občanům Ukrajiny legálně vstoupit na naše území bez nutnosti splnit standardní proceduru vyžadovanou českou legislativou. Tato výjimka je založena na předpokladu, že tito lidé prchají z území, kde čelí vážnému a bezprostřednímu ohrožení svého života či zdraví, a proto je žádoucí neaplikovat standardní azylovou proceduru a umožnit jim bezodkladný vstup do cílové země za účelem zajištění jejich bezpečí.

3) Je třeba znovu zdůraznit, že se tedy jedná o VÝJIMKU, jež je dána POUZE za výše uvedeného předpokladu AKUTNÍ A BEZPROSTĚDNĚ HROZÍCÍ obavy o svůj život či zdraví.

4) Jak ostatně plyne ze samotného názvu tohoto institutu, jedná se o ochranu DOČASNOU, a tedy nikoliv trvalou. Tedy pokud odpadne základní předpoklad pro její využití, tak by osoba, jež jej využila, měla projít standardní legislativní procedurou, stejně tak jako jí prošli jejich spoluobčané před rokem 2022.

5) A pokud tedy jakákoliv osoba dobrovolně odcestuje zpět do své vlasti, pak z této skutečnosti jednoznačně plyne, že předpoklad akutní a bezprostřední obavy o svůj život či zdraví, u ní není splněn, a tudíž pozbývá práva na využití institutu dočasné ochrany.

Závěr je tedy z mého pohledu jasný – Ukrajinci, kteří legálně přišli na území ČR před 24.2.2022, by samozřejmě měli mít možnost vycestovat na svátky zpět do své vlasti a následně se k nám znovu vrátit.

Avšak jejich spoluobčané, kteří využili oné bruselské výjimky, a nyní vycestovali zpět na Ukrajinu, ztratili na její využití právo, neboť z jejich jednání spočívajícím v dobrovolném vycestování do své původní vlasti jednoznačně plyne, že již na tomto území necítí akutní a bezprostřední ohrožení svého života či zdraví, a tudíž by neměli být vpuštěni zpět do ČR bez absolvování standardní legislativní procedury dle platného právního řádu České republiky.

František Matějka: Odbor strategické komunikace státu končí. Už žádní Otakarové Foltýni. Už žádné komunikační kartičky. Tohle je tak skvělá zpráva, že mi stojí za porušení rádiového klidu od vlastních textů na sociálních sítích a vyjádření obyčejné občanské podpory nové vládě za takové rozhodnutí. Akorát si teď nějaký čas dávejte pozor na některé bezradné bytosti ve společnosti kolem Vás, vykazující známky mentálních zombie, které se budou bezradně pohybovat časoprostorem a bez STRATKOMu nebudou vědět, co si mají myslet a jaké pozice a narativy zastávat. Nebude to teď pro ně úplně jednoduchá doba.

Epoch Times: Na konferenci se Babiš vyjádřil i k ukončení fungování Odboru strategické komunikace státu (Stratkom), který svůj konec oznámil včera.

Krok odůvodnil Babiš tak, že ho současná vláda nepotřebuje. „Stratkom končí, protože ho nepotřebujeme. Nepotřebujeme někoho, kdo nám bude dávat komunikační karty. Na rozdíl od minulé vlády s vámi budeme mluvit otevřeně,“ řekl Babiš novinářům. Podle něj se vláda také vrátí k tématům, jako je blackout nebo k policejnímu zásahu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity.

Na opakované dotazy novinářů směřující na novoroční výroky předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury (SPD) reagoval Babiš tak, že koaliční politiky nebude komentovat. Nicméně, na dotaz, zda Okamurův projev neovlivní vztahy se zahraničními partnery, odpověděl, že Okamurův projev nemá na zahraniční politiku vliv.

„Já si myslím, že Ursula ani neví, kdo to je. Takže jí nic nebudu vysvětlovat,“ odpověděl Babiš na otázku, jak bude šéfce Evropské komise Ursule von der Leyenové vysvětlovat to, že ji Okamura v projevu označil za nepříčetnou.

Dále zmínil, že ministr zahraniční Petr Macinka (Motoristé) má ještě dnes jednání s ukrajinským velvyslancem Vasilem Zvaryčem, který se ohradil proti novoročnímu projevu předsedy Sněmovny. Velvyslanec podle premiéra překročil diplomatický úzus. „On nás tady nemá co poučovat,“ dodal premiér.

Stanislav Novotný pro RRN: V České republice vzniklo v roce 2023 sdružení s názvem Skupina D. Jeho název měl navazovat na tradici tzv. Speciální skupiny D , založené v roce 1941 československou exilovou vládou v Londýně za účelem náboru a přípravy parašutistů pro mise v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava.

Nově vzniklé sdružení vedl známý český herec, zatímco jeho čestným předsedou se stal náčelník Generálního štábu AČR. Mezi jeho členy patří různí jednotlivci, kteří dlouhodobě profitují z hrubých protiruských aktivit, z přepisování historie, nebo dokonce z informování a podpory pronásledování lidí s odlišnými názory.

A jakou činnost toto sdružení podnikalo? Vybíralo peníze na nákup dronů pro ukrajinskou stranu války na ukrajinském území. Pak následovala nečekaná rána. Po velkém počtu operací souvisejících se zbraněmi na podporu kyjevské vlády – operací plných podezření z praní špinavých peněz – konečně začala česká Vojenská policie vyšetřovat alespoň tuto zvláštní aktivitu.

Údajně došlo ke zneužití diplomatických pasů, výbušniny mohly být nelegálně vyváženy a spekuluje se o značném osobním obohacení osob zapojených do projektu.

I v České republice se tak orgány činné v trestním řízení konečně začaly zabývat podporou války na Ukrajině – zahraniční války, se kterou by Česká republika neměla mít nic společného. Podpora takové války zaváně naplněním znaků trestného činu podle § 407 trestního zákoníku.

Poskytováním zbraní se iniciátoři fakticky zapojují do konfliktu na jedné straně proti druhé. Ve spojení s vysokými představiteli státu a armády takové iniciativy zatahují zemi do agresivní války. Sdružení podporuje i prezident Petr Pavel a výzvy k jeho rezignaci jsou stále častější.

Petr Pavel však rezignovat nebude. Byl zemi vnucen americkým hlubokým státem za Bidena. Byl vybrán jako člověk nízké morální a intelektuální úrovně, servilní povahy a snadno ovladatelný. Hodně bude záviset na změnách v politice amerického zpravodajství.

Ivan Hofmann pro Radio Universum: Prezident zřejmě toho Turka nemá rád. To je normální, lidé ne vždy se mezi sebou akceptují. Nicméně já myslím, že Motoristé budou na jmenování Turka trvat s tím, že neexistují žádné zákonné důvody ho nejmenovat. Premiér ho navrhne s vysvětlením, že to tak chce koaliční partner. No a jak se v tom bude prezident potom plácat, tak to už je jeho věc. Když se ohlédneme zpátky, jak si minulý předseda vlády prosadil u prezidenta Zemana zcela obskurní figuru na ministerstvo zahraničí, tak je jasné, že si prezident nemůže moc vyskakovat.

Martina: Mně dokonce připadl jeden z nejzásadnějších výroků ten, když Hrad dokonce argumentoval tím, že není rozhodující, zda byly jednotlivé výroky či činy prokázány, ale zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti. Takže stačí o nějaké věci jenom přesvědčit dost lidí, a zákony můžou jít stranou?

Ivan Hoffman: No tak na standartě má prezident „Pravda vítězí“. Takže tohle je pohrdání pravdou. Teď nechci být ani laskavý, ani sarkastický, ale tohle může říct jenom blbec. To je prostě strašný výrok.

Vidlák: Spojené státy vytáhly z postele venezuelského prezidenta, při speciální vojenské operaci nebyl ztracen ani jeden Američan, „jen“ třicet Kubánců, venezuelská armáda, která má jednu z nejsilnějších protivzdušných obran v regionu, nezasáhla, venezuelští spojenci kromě krotkých protestů rovněž nezasáhli (údajně ochranka složená z Wagnerovců jak na potvoru o den dřív skončila) a tamní viceprezidentka už mluví o vzájemně výhodné spolupráci se Spojenými státy… Na člověka to dělá dojem, že problémem byl vlastně jen Maduro osobně. Asi málo chápal, co to znamená „milující a přátelské Spojené státy.“ Byl příliš oddán chávezovské revoluci.

Donald Trump nesvrhává režimy… jen jim názorně předvádí, co se stane, když nebudou spolupracovat. Svržení se stejně málokdy podaří a i když, jsou z toho občanské války a to neprospívá těžbě… Venezuelu povede ministryně ropného průmyslu. Kdo jiný by to také měl být, že?

D-FENS: Utrpení soudruha Madura, který nyní úpí ve věznici a čeká na soud, je srovnatelné snad jen s utrpením českých libtardů. Ti jsou z toho špatní a hrozně trpí potřebou vykládat všechno optikou válečné romantiky a falešného moralismu.

Na jednu stranu cítí, že ve Venezuele proběhla „speciální vojenská operace“ jako když vyšije. Je tam úplně všechno. Útok na suverénní zemi, bez vyhlášení války, bez mandátu OSN, s rozsáhlým zapojením regulérních ozbrojených sil na zemi, na vodě a ve vzduchu, s (tentokrát dokonaným) únosem hlavy státu a jeho starý.

Na druhé straně ovšem, Venezuela je, nebo spíš byla (nepříliš významný) člen nepřátelské osy spolu s Čínou a nenáviděným Ruskem, a sám Maduro byl proruský vládce. A Rusko my libtardi nenávidíme, takže Venezuelu taky nenávidíme.

Jindřich Rajchl: Lipánek včera dostal tvrdě na frak. Jeho neustálé nálepkování Ruskem je výrazem jeho zoufalosti, argumentační prázdnoty a působí směšně.

Závěrem dodávám, že výkon moderátorky Řezníčkové, která mně neustále skákala do řeči, zatímco Dvořáka s Lipavským nechala mluvit i přesto, že zcela uhýbali od tématu diskuse a několikrát vyřkli prokazatelnou lež, je tím nejlepším argumentem pro všechny, kdo hodlají ČT buď zásadně zreformovat nebo úplně zrušit.

Televizi, která neplní svou veřejnoprávní úlohu a stala se semeništěm politických aktivistů, kteří si hrají na objektivní moderátory, skutečně k ničemu nepotřebujeme.

Petr Hampl: V 90. letech byly masově odstraňovány sochy oslavující práci, i když neobsahovaly žádné komunistické symboly. Dostal jsem od čtenářů dotazy, o kolik soch se mohlo jednat. Tak jsem hledal a zjistil, že neexistuje žádná evidence odstraňovaných uměleckých děl! Existují nicméně různé odhady, ty se liší, ale shodují se, v letech 1990 – 1995 bylo odstraněno několik tisíc soch dělníků, rolníků, družstevnic, učitelek apod. Podle tehdejších úřadů takové sochy z principu nemohly být předmětem památkové ochrany a nikdo tehdy ani neřešil, co z toho je komunistické a co masarykovské. Prostě se to vzalo jedním vrzem.

Ale ještě vážnější změnou bylo, jací lidé začali být zobrazováni v médiích jako vzory. Už to nebyl řidič, který ujel milion kilometrů bez nehody. Ani šíleně pracovitý horník. Ani učitelka, která naučila stovky dětí počítat. Mediálním hrdinou devadesátých let byl šejdíř, kterému se nějak podařilo získat hodně peněz a od třicet let se válel na pláži. Nebo estébák, který své kontakty prodal Microsoftu a stal se pohádkově bohatým. Ve skutečnosti na tom není nic úctyhodného a dokonce to ani nevede ke šťastnému životu, ale to nám tehdy zatajili.

Tomáš Fürst: Občas mi lidi píšou. Tuhle mi psal jeden chlapík, že pracuje ve firmě, kde je asi 100 lidí ve výrobě a další stovka v kancelářích. Drobně jsem to stylisticky učesal a odstranil části, ze kterých by šlo poznat lidi a místa.

„To, co se ve firmě dělo po očkování, to snad nemůže být náhoda. Dva lidi bezprostředně po očkování zemřeli, a to neměli covid. Jeden asi do 14 dnů a druhý asi do měsíce. Třetí vzápětí onemocněl s trombózami v nohách a marodil téměř rok. Otci jednoho kolegy ihned po vakcinaci šíleným způsobem natekly varlata a druhý den dostal infarkt a ochrnul na půlku těla. Očkovat se nechal jen proto, aby mohl do cukrárny! Museli ho dát do domu s pečovatelskou službou a asi po dvou letech začal tak nějak chodit.

Další kolega po druhé dávce začal mít problémy se stabilitou a na vyšetření mu zjistili, že prodělal asi čtyři mrtvice. Jiný kolega byl po vakcinace asi rok doma, taky s mrtvicí, teď je doma znova, má problémy se srdcem. Další kolega reagoval na nabídku zaměstnavatele, že kdo si nechá dát další dávku, tak mu vyplatí pár tisíc odměny. Nechal se očkovat a později jako jediný přiznal, že udělal chybu, protože má od té doby každý rok problémy s onemocněním dýchacích cest, nemůže vyjít do schodů a je doma minimálně 14 dnů. Příčinu vidí jednoznačně v očkování.“

Tolik tedy „dopisy čtenářů“. Už pět let se dívám kolem sebe, mluvím s mnoha lidmi, analyzuju různé datové sady, naše i zahraniční, čtu všechno možný – jak oficiální vědecké publikace, tak disentní substacky a blogy – a poslouchám všechno možný. Za tu dobu mi v hlavě zkondenzovala taková hrubá „vakcinační trojčlenka“. Řádově mi to vychází tak, že covidové „vakcíny“ jednomu z deseti očkovaných způsobily nějaké zdravotní potíže, jednomu ze sta vážné potíže a přibližně jednoho z tisíce zabily.

Pro firmu s dvěma stovkama zaměstnanců by to znamenalo výjimečně někoho mrtvého, pár těžce postižených a pár desítek naštvaných. S výše uvedeným dopisem to docela sedí. Přitom musíte počítat s jistým „selection bias“ – kdyby bylo ve firmě všechno OK, asi by mi dotyčný nepsal.

Když pronásobíte tuhle morbidní trojčlenku počtem očkovaných v celé republice, vyjde vám pár tisíc mrtvých a pár desítek tisíc těžce postižených. Kdyby bylo mrtvých po vakcíně víc než pár tisíc, bylo by to jasně vidět na datech o celkové mortalitě, což ale není (mrkněte sem). Kdyby ovšem byly covidové „vakcíny“ tak bezpečné, jak oficiální propaganda tvrdí, nebyly by rodiny, pracovní kolektivy, sociální sítě, farmakovigilanční databáze a čekárny u doktorů plné historek, jako je ta výše. I když lidi vědí, že se o tom nemá mluvit nahlas, stejně je podobných historek všude plno. Po chřipkových vakcínách se nikdy nic takového nedělo a nevyprávělo.

EuroAsia Daily: Gerasimov prohlásil, že úplné vítězství Ruska musí spočívat nejen v vojenském úspěchu, ale také v zajištění bezpečnosti černomořské oblasti. Uvedl, že klíčovými cíli by měla být kontrola nad Oděsou a Mykolajivem, ochrana lodní dopravy a bezpečnost ruských občanů v Podněstří.