Obchodní válka mezi USA a zbytkem světa se rozjíždí. Každý den však přicházejí nové informace, které tento obrázek dokreslují.

Především se zdá, že Trumpova konfrontační obchodní strategie se Spojeným státům zatím vyplácí. Mexiko i Kanada po hrozbě cel ustoupily a začaly jednat. Mexická prezidentka Sheinbaumová přislíbila opatření na hranici s USA, zatímco kanadský premiér Trudeau slíbil „spolupráci“ na bezpečnosti. Cla pro Mexiko i Kanadu se proto zatím odkládají o měsíc. Mnohá média, například BBC, se už radují, že obchodní válka byla prozatím odvrácena. To však vypadá jako celkem předčasný optimismus, když vezmeme v úvahu, že cla na Mexiko a Kanadu nebyla zrušena, pouze odložena, na čínské zboží stále bez odkladu platí, a cla pro EU jsou těsně před uvalením.

Podle posledních informací to vypadá, že dohoda s Mexikem bude uzavřena k oboustranné spokojenosti. S Kanadou to ale vypadá o něco hůř. Řada Kanaďanů se cítí osobně pobouřena Trumpovou politikou, organizují výzvy k bojkotu amerických produktů a mnozí Kanaďané uvedli, že plánují prodat své chaty na Floridě. Je sice jasné, že půjde řádově o nečetné případy, ale současně domácí zloba asi ponoukne Kanadu k odvetě, která by mohla mít nepříjemný dopad na americký automobilový průmysl.

Odveta se rýsuje také z Číny. Peking oznámil, že zavede odvetná 15procentní cla na celou řadu amerických produktů, například na dovoz amerického uhlí a zkapalněného zemního plynu (LNG). Desetiprocentní cla se budou vztahovat na surovou ropu, zemědělské stroje či některá auta. Opatření mají začít platit 10. února. Peking také přidal dvě americké firmy na svůj „seznam nespolehlivých subjektů“, například oděvní společnost PVH, která má pod sebou značky jako Calvin Klein, nebo americkou biotechnologickou firmu Illumina.

Ať už to dopadne jakkoliv, po Mexiku, Kanadě a Číně bude další na řadě EU. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová vykládá cosi o tom, že EU má se Spojenými státy nejpevnější vazby a že Evropská unie bude připravena na tvrdá jednání se Spojenými státy – ale to můžeme považovat za pouhé rétorické cvičení. To, co USA od EU chtějí, není ujišťování o semknutí se a pevných vazbách, ale to, aby EU kupovala od USA víc LNG a ropy. A i kdyby dnes EU slíbila Spojeným státům, že letos od nich koupí víc LNG, do budoucna víme, že EU chce fosilní paliva zcela opustit. Neboli nechce kupovat vůbec nic. (Jistě, to je technicky nerealizovatelné, ale Evropská komise se stále tváří, že to nechápe.)

My sice dnes těžko můžeme odhadnout, jak tyhle tahanice dopadnou, odhadnout však můžeme něco jiného: Nejistota ohledně budoucí obchodní politiky EU a USA už dnes komplikuje strategická rozhodnutí tuzemských dodavatelských firem zejména (ale nejen) v automobilovém průmyslu. Dnešní firma působící v oblasti automotive v ČR – pokud je dostatečně velká na to, aby si mohla odvolit přestěhování – nemá mnoho motivací zůstávat v ČR a raději přesune část svého výrobního závodu do USA. I když se dneska Evropa s Amerikou dohodnou, do roka tu mohou být tahanice znovu. Zůstat je risk, přestěhovat se je jistota.

„Německá ekonomika je v hluboké krizi. Její hrubý domácí produkt se letos pravděpodobně sníží o 0,1 procenta.“ To nejsou moje slova (ačkoliv bych je podepsala). To je doslovná citace Petera Leibingera, prezidenta Svazu německého průmyslu (BDI). Bude to poprvé od znovusjednocení země v roce 1990, kdy ekonomika bude klesat třetím rokem za sebou.

Nejde jen o to, že Německo je v recesi. Jistě zdravější a zvladatelnější je krátká prudká recese než chronický mírný propad, který právě nyní Německo zažívá. Tento typ chronického pomalého zmenšování ekonomiky je totiž trvanlivý, těžko je lze otočit. Tento typ chronického poklesu není totiž založen na likvidaci přehřátých investic, které si investoři navnadění nízkými úroky nabrali v době konjunktury a pak zjistili, že se jim nerentují. Toto je jiný pokles, založený na plíživé ztrátě konkurenceschopnosti a projídání dlouhodobého bohatství.

Paradoxně i tento pokles je nahodnocený, míněno, měl by být ještě hlubší. Část naměřeného ekonomického výkonu je totiž dána tvorbou neproduktivních investic (obnovitelné zdroje nahrazující stabilní zdroje energie), nebo výrobou zboží, po kterém není poptávka (jako elektromobily). Výroba na sklad sice navyšuje HDP, ale nezvyšuje bohatství země.

„Situace je velmi vážná: zejména růst v průmyslu utrpěl strukturální zlom,“ uvedl Leibinger. Má pravdu. Německo je jednou z ekonomicky nejvíce zaostávajících zemí eurozóny. A spolu s ním Česko, protože Česko je zatím stále ještě nejvíce průmyslovou zemí EU. Ekonomika eurozóny má přitom letos vzrůst o 1,1 procenta a globální ekonomika o 3,2 procenta. Růst Česka nejspíš zůstane pod touto hodnotou a Německo setrvá v recesi.

Pokud by chtěl někdo snad namítnout, že Česku se daří a že spotřebitelé utrácí – tak totiž zní mainstreamové tvrzení – můžeme konstatovat, že fakta hovoří jinak. Podle nově zveřejněných statistik tržby českých restaurací a gastronomických provozoven v Česku se loni proti roku 2023 nominálně snížily o 0,4 procenta. V reálném vyjádření, tedy po zohlednění inflace, jejich pokles činil 6 %. To rozhodně není v souladu s tvrzením o bohatých a utrácejících spotřebitelích. A jak je tedy možné, že český HDP oficiálně stále roste? To je snadné. Také růst českého HDP, stejně jako v případě Německa, je nadhodnocen tím, že nafukuje HDP o neproduktivně vynaloženou práci, která bohatství nezvyšuje. Když musíte zaměstnanost jako podnik jednoho pracovníka na vykazování ESG tabulek, který vyplňuje, kolik zaměstnanců jezdí do práce na kole, HDP tím sice oficiálně naroste, prakticky jsou ale hodnoty nikoliv vytvořeny, nýbrž jen spotřebovány.

Za této situace dnes byl tento týden zveřejněn index Ifo měřící podnikatelskou náladu v Německu. Ifo má dvě složky: Hodnocení současnosti a očekávání budoucnosti. Predikční schopnosti má především složka hodnotící budoucnost. A jak tedy index dopadl: Složka indexu hodnotící současnost se z prosincové hodnoty 84,7 bodu zvýšila na 85,1 bodu. To je tedy dobrá zpráva. Mnohem důležitější zpráva však je, že očekávání se naopak opět zhoršila. Počet zakázek ve zpracovatelském průmyslu se dál snižuje, podniky jsou vytížené na 76,5 procenta. Přesně to bude mít důsledky i pro české dodavatelské podniky, a to zejména z oblasti automotive.

Pro Česko má tohle všechno velmi zajímavý důsledek: Zatímco velké korporace zaměřené na služby v Praze stále ještě tančí na palubě, průmyslové oblasti vzdálenější od Prahy už nestíhají vylévat vodu. Země se bude více polarizovat. A to krom jiného i voličsky. Část lidí ekonomické problémy dosud nevnímá, jiná část je již vnímá velmi silně. V letošních volbách to bude vidět velmi silně.

Martina: Pane Zdeňku Jandejsku, první otázka je úplně jasná, a jinou by nám lidé neodpustili: Řekněte, proč jsou u nás tak drahé potraviny? Má tato otázka jednoduchou a jednoznačnou odpověď?

Zdeněk Jandejsek: Určitě, určitě má jednoznačnou i pochopitelnou odpověď. Pokud bych měl řídit národní hospodářství, tak jak ho máme řídit a jak ho řídí jiné státy, tak potraviny budou podstatně levnější, protože podniky, který u nás zůstaly – myslím tím ty větší, které vyrábějí potravin nejvíce – tak ty mají vysokou produktivitu práce, mají vynikající efektivnost, výsledky jsou nad průměrem Evropské unie. Problém je ale v tom, že jim dáváme tolik nákladů, že se těžko nechají řešit. To je jedna věc. A druhá věc je, že jsme v roce 2004 přistoupili do Evropské unie, byli jsme v předposlední skupině z těch, kteří tam vstoupili, a tenkrát samozřejmě byly podpory nižší, ale bylo nám slibováno, že se nám srovnají, a tak dále. Mluvíme o jednotném trhu. My máme volný trh, ale jednotný nemáme, protože podpory jsou ve starých zemích úplně jiné.

Martina: Starých členských států Evropské unie, myslíte?

Zdeněk Jandejsek: Ano. A úplně jiné jsou u těch, kteří přistoupili v roce 2004 a později. Takže my jsme jako výrobci ve dvou kleštích, a těžko se jim můžeme v některých věcech rovnat. Dám vám všeobecný příklad, který je docela jasný. Kdybychom zrušili všechny podpory – jestli chcete dotace, to je jedno – tak se u nás potraviny zvednou zhruba o 30 procent. Když by to udělala Francie, Německo, Belgie…

Martina: O 60 procent?

Zdeněk Jandejsek: O 65 procent, jo. Asi takový je to poměr, abyste si udělala obrázek. A to je základní problém.

EU nepřijala nové země proto, aby byla silná. Ale aby staré země Unie měly někoho, kdo na ně bude pracovat, tedy nové kolonie, protože ty staré ztratily.

Martina: Tak v tom případě může být tento rozhovor velmi krátký, protože co se dá dělat? Nic se nedá dělat. Tak to je. Tak se tak nějak rozejdeme. Řekněte, co se s tím dá dělat?

Zdeněk Jandejsek: Problém je – teď jsem o tom někde mluvil – že dvacet let jsme v Evropské unii. Podepsali jsme přístupové dohody – a ne že bych u toho podepisování byl, ale už jsem byl v intenzivní činnosti v podnikání – ale za těch dvacet let ani jedna z vlád nebyla schopna tuto dohodu vzít, přečíst si ji a říct: „Tohle se plní, a tohle se neplní. A o tom, co se neplní, budeme jednat.“ A budou se snažit vysvětlovat, že jsme vstoupili do Unie. I já jsem byl pro – ale dneska už bych asi musel velmi váhat. Ale v té době jsme si mysleli, že silná Evropa bude konkurenceschopná vůči velmocem. Ale Unie se nepostavila proto, aby Evropa byla silná. Ta se postavila pro něco jiného – proto, aby staré země našly někoho, kdo na ně bude pracovat. To znamená, našly si kolonie, které jim budou tyto věci zajišťovat, protože ony je ztratily. My jsme žádné kolonie neměli.

Martina: Promiňte, že vám do toho vstoupím: Vy to vidíte tak, že Evropská unie je jako obnovený koloniální systém? Ale pokud vím, tak snaha o spojení Evropy přišla především z Ameriky, protože s námi chtěli obchodovat, v každém případě potřebovali odbytiště, a 46 různých měn, 46 hygienických norem, 46 obchodních zákonů, a podobně, bylo prostě nesnesitelné. Takže těžko říci – ne těžko říci – tak to je. Robert Schuman, a podobně.

Zdeněk Jandejsek: Vy jste to řekla velice dobře, ale to byl první krok. To byl ten první krok, protože se shánělo odbytiště, to je jednoznačné, já nejsem jiného názoru než vy. Ale pak to přerostlo v to, co jsem řekl já.

V EU není jednotný trh, ale volný trh. Dostáváme z EU na hektar asi 224 euro, Holandsko 400, Belgie 398. A národní dotace dělají 9 procent z toho, co dostávají v Německu.

Martina: Koloniální systém.

Zdeněk Jandejsek: Přerostlo to. Dám vám konkrétní příklad: My dostáváme na jeden hektar zhruba 224 euro. Holandsko 400, Belgie 398. My máme národní dotace, nebo národní podporu, kterou nám platí náš stát, a ty dělají 9 procent z toho, co dostává Německo. Já jsem se dostal k materiálům o tom, co Němci dostávají z německých národních zdrojů, a je to tak, že když oni dostanou 100 korun, tak my dostaneme 9. A jsme v prostředí, jak oni říkají, kde je jednotný trh, ale já říkám: „Ne, jednotný trh. Volný trh.“

Martina: Teď se bavíme o penězích z Evropské unie?

Zdeněk Jandejsek: Ne. To první bylo z Evropské unie, a to druhé bylo z národních zdrojů. Jenže my musíme o všechno žádat. Jestli to můžeme dát z národních zdrojů, nebo to nemůžeme dát. Takže Němci si dávají 100, a my si dáváme 9. A jsme na jednotném trhu, nebo volném trhu. Já říkám: „Jednotný není vůbec.“ Tak se z nás stane co? Stane se to, že my nemůžeme řadu věci dělat, nejsme schopní konkurovat ne z tohoto důvodu, že to neumíme, ale proto, že tam mají jinak nastavený celý finanční a ekonomický systém. To je hlavní. Vždyť se podívejte, my jsme to dopracovali tak, že v roce 94 jsme ještě měli saldo zahraničního obchodu se zemědělskými komoditami – nebylo to moc – ale bylo to několik jednotek miliard. A dneska máme záporné saldo přes 50 miliard. Oni říkají 40. Není to pravda, protože 10 miliard je plusový tabákový průmysl – ten do toho nepatří, ale my ho tam počítáme. Takže já si s tím hraji celkem 35 let.

Martina: Pane Jandejsku, vy jste říkal, že nejednotný trh, a nejednotné podmínky z Evropské unie nastavují mimo jiné vysoké ceny našich potravin. Ale potom mi řekněte, proč u některých komodit, a není jich málo, jsou na tom, co se týká cen, lépe i na Slovensku, kde mají euro, a také jsou na tom podstatně lépe třeba v Polsku? Tak proč se některá kolonie – jak říkáte, když přistoupím na vaši rétoriku – má lépe, než jiná?

Zdeněk Jandejsek: Zase tu je jednoznačná odpověď. Polsko si tyto podmínky nastavilo podstatně jinak a lepší než my. Zemědělské a potravinářské podniky vůbec neplatí sociální, zdravotní, a až ty větší platí 3 procenta, jinak neplatí nic.

Martina: A byla tam nulová spotřební daň. Že ano?

Zdeněk Jandejsek: To je další věc, o tom se taky můžeme bavit. Ale Slováci to mají poslední tři roky to samé. Tedy zrušili povinnost platit. Platí stát. Sociální, zdravotní platí stát. Můžete si spočítat, kolik to je prostředků.

Martina: Ale to, co říkáte, by tedy napovídalo tomu, že ryba sice smrdí od hlavy, ale tato hlava nemusí být nutně v Bruselu.

Zdeněk Jandejsek: Dá se to tak částečně říct. Ale musíme tam vidět ještě další faktory, a to je náš obchod. Možná budu pro vás mluvit trošku nesrozumitelně, ale musím, protože já prodávám na český, a i slovenský trh. Takže to, jaké jsou u nás marže v maloobchodním prodeji, to není nikde v Evropě. Já mám velice dobrý přehled, jak je to v Německu, ve Francii, ve Španělsku. Takže my každý rok pouštíme stovky miliard pryč z obchodu. Další část – vy jste se ptala na první část, zemědělství a potravinářství – je obchod. Tam je to něco úplně jiného, A zase, záleží na hospodářské politice státu. Jestli si stát dokáže s maloobchodem poradit, a udělá zákon o potravinách, který jsem prosazoval – a bylo to téměř schválené, a pak se to vrátilo, neschválilo se to – zákon o významné tržní síle.

Martina: Tenkrát je kdy?

Zdeněk Jandejsek: Když jsem byl…

Martina: Předsedou Agrární komory.

Zdeněk Jandejsek: Když jsem byl předsedou komory, tak jsme to všechno připravovali. Zákon o významné tržní síle. Ten šéfům po celém světě velice důrazně a jasně říká, co mají dělat. Ale u nás to dělají úplně obráceně. My jsme jim to obrátili vlastně tak, že zemědělci a potravináři jsou těmi, kdo mají významnou tržní sílu, a nikoliv maloobchod, který prodává. Takže to jsou dva obrovské faktory.

Nechtěl jsem mluvit o energiích, to je ten největší průšvih – energie, plyn a tak dále. To znamená, že všichni dodavatelé, od kterých něco kupujete, třeba obaly, služby, a tak dále, to zvedli jenom proto, že to zvýšili všichni ostatní. Oni nemuseli zvedat ceny, ale každý si všechno navýšil. A přitom to u nás nikdo neřídí. U nás nejsou lidi, kteří umí počítat, nebo jsou, ale nejsou ve vládě. Nevládnou tomu lidé, kteří to dokážou spočítat. Teď o tom mluvil Václav Klaus, že si to neumějí spočítat. Samozřejmě že neumějí, a oni ani nechtějí. Oni jsou tímhle směrem orientováni. Protože maloobchodní prodeje, to není těch, kteří to tady dělají, ani matek – matky zase vlastní někdo další – to je globální svět, to je globální politika, od které se, myslím, odejde, nebo doufám, že se odejde.

Martina: Podle prezidentky Potravinářské komory České republiky v některých případech ve zdražování hrají poměrně důležitou roli obchodní řetězce. To jste tím chtěl říct? Nebo ty maloobchodní prodejny? Nebo tím myslíte ještě někoho jiného?

Zdeněk Jandejsek: To jsou všichni, kteří prodávají. Já to nechci ani slučovat, ani oddělovat. Já jsem řekl, proč to nechci oddělovat, a nechci nikoho konkretizovat, protože podnikám, a nemůžu nikoho napadat, protože já je dneska potřebuji, protože maloobchodní prodej, koncentrovaný maloobchodní prodej, dneska prodává 80 procent.

Martina: Ale s tím pak v tom případě asi nehneme.

Zdeněk Jandejsek: Ne, hneme, lehce. Když zákony, o kterých jsem tady mluvil, uděláme tak, jako mají Francouzi, Němci, Španělé, Italové. Pak s tím hneme hrozně rychle.

Zákony o zemědělství a potravinách v ČR slouží těm, kteří odtud odvážejí peníze. Jde o to, komu chce vláda sloužit. Národu, zemi a lidem, nebo globálním zájmům?

Martina: Promiňte ještě, že jsem tak úporná, ale proč si myslíte, že tyto zákony nemáme? Protože podle toho, co jste vyjmenoval, není mnoho zemí v Evropě, které je nemají?

Zdeněk Jandejsek: A my i některé máme. Ale máme je postavené tak, aby sloužily právě těm, kteří odvážejí peníze z této republiky. Takže to je o tom, komu chci ve vládě a v dalších segmentech sloužit. Jestli sloužím národu, zemi a lidem, nebo jestli sloužím globální zájmům. Vždyť jste viděla, jak měli protažené pusinky, když viděli, že vyhrál Trump.

Martina: Ale přesto mám obavu o to, kde hledat někoho, kdo bouchne do stolu, a něco udělá s tím, aby šly ceny potravin dolů, aby se lidem ulevilo třeba i v cenách energií, a ve spoustě dalších segmentů. Poslouchala jsem v rozhlase rozhovor s ekonomkou Janou Matesovou, a ta řekla, že co se týká cenotvorby, tak selhal stát. A to podle ní ne teď, ale už před třiceti lety, kdy nevybudoval ochranu trhu před zneužitím síly.

Zdeněk Jandejsek: Tak to je taková ne moc jasná věta. Ale vím, o kom mluvíte, to je paní, která dělala v nějaké bance, možná že v Evropské, ale o zemědělství toho ví málo.

Martina: Ale ona se hlavně navážela do antimonopolního úřadu, že neplní svou roli, a tak dále.

Zdeněk Jandejsek: Ale to je už konec. My bychom potřebovali, abychom to dokázali řídit jednoduše na začátku. Pokud u nás nebude opravdu vláda, která slouží lidu a která si uvědomí, že ji volí, a platí lidé, tak to nepůjde. Bývalý ministr, který byl před tím, kterého máme teď – řekl: „My máme peníze, a my budeme rozhodovat, co budete dělat, a co nebudete.“ Ale to nejsou jejich peníze, to jsou peníze našich lidí. A my si je platíme na to, aby sloužili lidu tak, aby se lid měl stejně, jako okolní země, nebo ještě líp. A pokud to neuděláme, tak to neposuneme ani o kousek dál. Jak to, že máme třikrát dražší energie, než Maďaři? Jak to, že máme pětkrát dražší plyn, než mají Maďaři? Jak to chcete pak odůvodnit, když to srovnáme s těmito cenami? Vždyť my to nastavíme tak, abychom lidi obrali – to je hlavní důvod všeho.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, vy se v zemědělství pohybujete od revoluce, ale i před tím.

Zdeněk Jandejsek: Pracuji v tom 47 roků.

Martina: Jasně, ale až pak jste mohl být kapitalista.

Zdeněk Jandejsek: Tak, to je pravda.

Martina: Vy se v tom pohybujete vlastně od začátku. Zažil jste za tu dobu někdy vládu, která by splňovala to, co jste teď popsal? Tedy zodpovědně nakládat s penězi svěřenými jim lidem, a zároveň i z vašeho úhlu pohledu zemědělce, že byste třeba někdy v minulosti s ostatními kolegy řekli: „Tak, teď se zjevně začíná blýskat na časy?“ Nastala někdy za 35 let tato situace?

Zdeněk Jandejsek: Myslím, když to řeknu celkově – tak nenastala. Ale byla období, kdy to bylo trošku normálnější, a kdy to nebylo normální. Já nemám žádnou velkou sympatii, nebo nejsem člověk Andreje Babiše, ale za jeho vlády podniky měly, řekl bych, největší volnost, jak podnikat, a v té době jsme nejvíc investovali, přestože jsme dostávali podpory stejně, jako všichni ostatní, nic jsme neměli navíc, a tak dále. Ale Babiš pro to mohl udělat mnohem víc. Protože sám měl tuto činnost, tak to všechno od sebe odhazovali. Když se řešily tyto zákony, o kterých jsem mluvil, tak samozřejmě on od toho dal ruce pryč, a naopak mi v jednom rozhovoru řekl, když jsem se s ním jako šéf komory scházel: „Co by tomu řekla paní Merkelová?“ A já jsem se ho ptal, jestli jim taky chodí do Bundestagu říkat, co mají schvalovat?

Martina: Vy jste řekl, že za něj měly podniky asi tak největší volnost.

Zdeněk Jandejsek: Asi jsem to řekl špatně. Měly větší prostor k podnikání.

Martina: Myslíte si, že to bylo proto, že on sám podniká, tudíž tomu rozuměl, nebo to bylo svým způsobem vedeno tak, jakože je to „malá domů“? I když výsledek je možná stejný.

Zdeněk Jandejsek: Já bych to řekl tak: Myslím, že to bylo postavené tak, že bych si nedovolil říci, že v jeho případě to byla malá domů, protože podniky, který on má, které koupil, jsou většinou velice prosperující, má tam šikovný management, nebo měl, než to tedy dal do svěřeneckých fondů. Takže jeho Agrofert nefungoval špatně, fungoval dobře. A řeči, že on něco ovládá, to byly hloupost. On obhospodařuje dvě procenta půdy, ale vlastnictví to je 0,0, tedy že by v jeho vlastním majetku byla půda. To všechno mají ty koupené podniky, ty mají svou podnikovou půdu, ale větší část mají většinou zpachtovanou.

Martina: Pronajatou?

Zdeněk Jandejsek: Pronajatou, samozřejmě. Takže podniky jsou na tom asi tak, abyste si udělala obrázek: 20 procent, nebo 25 až 60 procent mají podniky koupenou půdu, ve vlastnictví podniku, a ostatní mají propachtované. Ale to je v celé Evropě. V Německu je 70 procent propachtované půdy, a jenom 30 procent je ve vlastnictví těch, kteří na tom hospodaří.

Češi nejsou nikdy pronárodní, vždycky se přidají k tomu, kdo vyhrává. Teď vyhrává EU, tak budou sloužit Unii, a budou koukat pod stůl.

Martina: To je ale trošku hrozivé.

Zdeněk Jandejsek: Tak, hrozivé – nikomu nemůžete brát půdu, to si každý rozhoduje za sebe. My, jako firma, máme taky asi 40 procent koupené půdy, a 60 procent máme pronajaté. Ale ti lidé, pokud na ní hospodaříte slušně, a platíte jim slušný nájem, 4 000, 5 000 za hektar každý rok, jsou v pořádku. Když je někdo nehecuje a nikdo nevypráví takové nesmysly, že ti velcí to všechno dělají špatně, a malí to dělají dobře. Vždyť to je všechno hloupost.

Takže koncentrace výroby, produktivita práce, rozhoduje o tom, jestli to bude lacinější, nebo nebude. Takže my třeba vyrábíme vejce, a když to chcete dát na trh, tak samozřejmě ten, kdo to prodává, si tam dá svých, někdy 30, někdy 300 procent. A vy to platíte, já to platím. Takže tady není řád, to je hlavní. My máme zákony, zákon o cenách, a lze se na něj podívat. Je to zákon z roku 90, a ještě jsme na něj za tu dobu ani nesáhli. Ale kdyby se uplatňovalo to, to tam je – jaký má mít kdo jaký zisk, kdo je, co má ve své činnosti, jak se má chovat, když prodává, a tak dál – tak to stačí uplatňovat. Já jsem byl u Schillerové aspoň čtyřikrát, a řekla mi: „Na to nemáme sílu.“ Máme desetkrát tolik úředníků než ve Švýcarsku. Desetkrát tolik.

Martina: Ale nemáme na to sílu.

Zdeněk Jandejsek: Nemáme na to sílu. To je všechno jenom o tom, že když jsou v opozici, kdokoli, tak vědí o všem, jak to má být. V momentě, kdy se dostanou k vládě, tak si nechtějí dělat starosti. Ale on by si měl dělat starosti, měl by si dělat nepříjemnosti, a tím by ukázal, že to jde udělat lépe.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, co byste tedy udělal, aby potraviny byly levnější? Co by šlo udělat? Co je nutné udělat, aby nemusely po internetu kolovat vtipy typu „investiční máslo“, protože se mnohdy jeho cena vyškrábala už na 80 korun, a těžko říct, kde je strop.

Zdeněk Jandejsek: Co udělat? Nastavit zákony tak, jako jsou v zemích kolem nás, které fungují v oboru zemědělství. Ta znamená, udělat zákon o potravinách, zákon o ochraně zemědělského a půdního fondu – o tom si můžeme udělat samostatnou relaci, pokud budete chtít – zákon o významné tržní síle a zákon o cenách, kterým jde jasně nastavit, jak se s tím má pracovat. Protože se jedná o potraviny, a o ochranu zemědělské půdy, tak to v zákoně musíme nastavit tak, jak to mají jinde. Tak, jak to mají ve Francii, jak to mají v Německu, ve Španělsku, nebo v Itálii.

Martina: Dovolila by nám to Evropská unie?

Zdeněk Jandejsek: Samozřejmě, to není žádný problém, my to naopak máme udělat. Ale my tyto zákony uděláme tak, aby nesloužily naší zemi, našim lidem. My je nastavíme tak, abychom vyhověli těm, kdo odsud pumpují peníze, oslabují ekonomiku. A tím tady dělají na trhu prostor.

Martina: Čím si vykládáte, že to takto trvá, tedy v podstatě od revoluce?

Zdeněk Jandejsek: Proč to trvá? První věc je, že první vlády nevěděly, co dělají, vůbec nevěděly, co dělají. Pak nastoupily ty, které si myslely, že vědí, co dělají, ale byly v nějakých strukturách, a nechtěly je ztratit. Vždyť se podívejte, jak to vypadá dneska v Evropské unii, a to s tím souvisí – a dostává se to do let, kdy tady byl socialismus. Já znám řadu lidí, kteří tam jsou, a oni něco jiného říkají, když sedíme v hospodě, ale když mají hlasovat, tak se bojí o křeslo, o to, aby tam dostali nějakou funkci ještě vedle toho, co berou. Je to jako u nás. Když děláte někde místopředsedu, nebo šéfujete nějakou sekci, tak to jsou peníze. Tak těm vůbec nejde o věc. To jsou Češi, a Češi nikdy nejsou pronárodní, vždycky se přidají k tomu, kdo bude vyhrávat. Teď vyhrává Unie, tak budou sloužit Unii, a budou koukat pod stůl. A pokud se bude uplatňovat Green Deal, tak se to rozpadne. Já nejsem pro to, aby se to roztříštilo moc. Já bych byl rád, kdyby to zůstalo. Ale pokud by to mělo být takhle, tak samozřejmě, ať se to rozpadne. To jednoznačně.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, vy jste teď několikrát zmínil: „Kdyby se nastavily zákony, tak jak jsou ve Francii, v Německu, ve Španělsku.“ Ale zhruba před rokem Evropou zahýbaly protesty zemědělců právě v Německu, potažmo také v Holandsku, ale i jinde. A z mediálních zpráv se dalo většinou vyčíst, že jde o spor o dotace, a to bych řekla, že je velké zjednodušení, protože němečtí farmáři protestovali především proti plánovanému zrušení dosavadních daňových úlev týkajících se právě zelené nafty a silniční daně. A nizozemští zase protestovali proti úmyslu tamní vlády snížit stavy hospodářských zvířat. Takže je to asi složitější. Ale protestovali, to znamená, že ani tamní zemědělci nemají pocit, že by jejich vlády jednaly v jejich prospěch.

Zdeněk Jandejsek: Vidíte, teď jste to řekla jasně. Dokud byl systém normální, to znamená před touhle vládou, a před zelenou politikou, která se začala nejvíc rozvíjet poslední čtyři roky, tak moc neprotestovali. Měli se relativně, neříkám dobře, ale přežívali a žili. Ale hlavní protest – a to nám zvenku říkali, a vy jste to docela odhadla, aspoň něco jste si z toho vzala – byl proto, že vymysleli ty hovadiny kolem zeleného údělu, že jim chtějí snížit stavy krav, snížit stavy prasat, čili že jsou limitováni v produkci, kterou dělají.

Nejvíc to bylo vidět v Holandsku. Tam chtěli kvůli výstavbě zabrat obrovské tisíce hektarů – tady se o tom nemluvilo, ale k nám se to zvenku dostalo – takže to nebylo jen o zelené naftě, ale bylo to hlavně o úhradě, protože když se neplatí tak velká spotřební daň z nafty, tak zemědělci mají cenu nafty nižší. Takže jste to řekla úplně přesně. Začali demonstrovat tehdy, když jim brali jejich činnost, práci, možnosti podnikat a rozvíjet se. To byl hlavní důvod. První to bylo v Holandsku, viděli jsme, co se tam vyvádělo. A pak se do toho dali Francouzi, a to jsou v podstatě profesionálové na stávky, a řešili tyto věci razantně. A vidíte, my jsme začali každého upozorňovat, a dostali jsme se k tomu, že jsme ruští trollové, že píšeme dopisy Putinovi a že je chceme podporovat ve válce. Takové hovadiny.

Dneska mám pro vás jednu chmurnou a jednu nadějnou zprávu. Začneme tou chmurnou. Amerika a Evropa se dál ideově a ekonomicky rozcházejí a Evropa ekonomicky prohrává 1:0. A hned první den po Trumpově inauguraci to ukázal na plné čáře. Na zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová pronesla, že pařížská klimatická dohoda zůstává nadále nejlepší nadějí pro celé lidstvo. O den dříve, minuty po své inauguraci, nový americký prezident Donald Trump oznámil, že USA od tohoto mezinárodního paktu o boji s klimatem odstupují.

Trump slíbil zrušit zákony podporující obnovitelné zdroje energie, například zákon IRA, který nazývá „socialistickou novou zelenou dohodou“. Tento zákon byl jedním z nejviditelnějších počinů Trumpova předchůdce Joea Bidena. O den později ČTK přináší zprávu, že výroba elektřiny v Česku dál klesá. Loni české energetické zdroje vyprodukovaly 68,7 terawatthodiny (TWh) elektřiny, což je meziročně o 4 % méně. Důvodem tohoto trendu je především nižší produkce uhelných elektráren neboli pokus o přechod na obnovitelné zdroje energie. Nutno dodat, že ČR je dlouhodobým vývozcem energie, ale již dnes víme, že nejpozději do 4 let budeme kvůli pokusu o dekarbonizaci čistým dovozcem. Evropa jako celek bude již letos donucena dovést až o 10 % více zkapalněného plynu – a to z USA.

Přesně opačné postoje jsou vidět, kamkoliv se podíváme. Akcie některých evropských automobilek den po Trumpově inauguraci oslabují, protože mnohé z nich mají továrny v Mexiku a vyrábějí pro americký trh, který bude chráněn cly. Otevřeně se již mluví o tom, že cla budou znamenat přesun výroby evropských značek přímo do Spojených států. Jinými slovy, do USA se chystají automobilky přicházet, z Evropy se chystají stěhovat. A tak bychom mohli pokračovat napříč dalšími sektory.

Evropští úředníci a politici sice ještě nechápou, jak hluboko Evropa ekonomicky zabředla a jak mohutně ztratila svou konkurenceschopnost, jednotliví podnikatelé a firmy to ale vědí naprosto přesně: Německý index očekávání investorů ZEW dosáhnul v prosinci 15,7 bodu. Pro leden se čekal jeho pokles na 15,1 bodu. V realitě však propadnul na 10,3 bodu. Index ZEW je založen na průzkumu mezi finančními analytiky a investory na kapitálovém trhu. Ti jsou v posledních letech tradičně mnohem optimističtější než skuteční majitelé reálných firem, kteří mají se svými provozovnami užší sepětí. Pozitivní hodnota indexu naznačuje převahu optimistů, zatímco negativní hodnota značí převahu negativních očekávání. ZEW je záporný jen zřídka. Naposledy to bylo v říjnu 2023, kdy dosáhl hodnoty -1,1 bodu. Tento jeho současný pokles nevěští nic dobrého pro kapitálový trh.

Ale ještě mnohem větší skepse panuje v reálných hospodářských kruzích. 29. ledna se v Německu před Braniborskou bránou a v dalších městech koná „Den hospodářského varování“, v jehož rámci chce zhruba 50 sdružení upozornit na stížnosti, jako je nadměrná regulace, vysoké daně a ztráta konkurenceschopnosti. Jejich cílem je probudit politiky, kteří si jedou svou mantru o boji s klimatem a dál v Evropě páchají ekonomickou sebevraždu.

To vše, co bylo uvedeno, zní poměrně depresívně – a přece tu mám ještě onu nadějnou zprávu. Prvním ukazatelem větších změn jsou vždy toky peněz. Drobní hráči ještě sypou peníze do nafouknutých cenových bublin, ale největší informovaní hráči již loď potichu opouští. Tak je tomu vždy. Když chcete odhadnout budoucí vývoj, sledujte finanční toky těch největších. Evropa sice pořád ještě moc nechápe a nejspíš ještě měsíce chápat nebude, že se vítr obrací, ale ti největší již sází své peníze jinak. Investoři loni vybrali z podílových fondů zaměřených na klima přibližně 30 miliard dolarů. Je to poprvé od roku 2019, kdy stáhli z fondů víc peněz, než kolik do nich vložili, zjistil Financial Times. Přitom v předchozích čtyřech letech spravovaná aktiva vzrostla více než sedmkrát. Největší korporace zkrátka zjistily, že jejich sázka na zelenost a ESG nevychází. Slibovali si od ní větší zisky, ale narazili na realitu.

Velmi opatrně, vlastně poprvé za mnoho let, si tedy můžeme dovolit spekulovat, že toky peněz začínají naznačovat, že nová ideologie je možná již za svým zenitem – tedy míněno alespoň v USA. Ne tak však v Evropě. Evropa zhasne a zamkne jako poslední. A může jí to trvat ještě dost dlouho.

Vládní a nevládní ekonomové se přou, zda jsou zprávy o inflaci dobré, či špatné. Nechme je přít se. Důležitější totiž je jedna konkrétní inflační položka, která se mi ani trochu nelíbí: Energie. A dále vše, co se od nich více či méně odvíjí: Za prosinec ceny elektřiny narostly o 8,0 %, ceny nájemného z bytu o 6,2 %, vodného o 10,9 %, stočného o 13,4 %, tepla a teplé vody o 8,5 %. To vše spolu samozřejmě souvisí. Na druhé straně ceny zemního plynu coby energetické komodity v prosinci meziročně poklesly o 5,5 %.

Kdyby se jednalo o ceny pohonných hmot, nebo o ceny dováženého zboží, které prodražuje devizový kurz, nebo o cokoliv jiného – mohli bychom třeba říci: To je jen dočasná záležitost, která se zase usadí. Ale u energií je tomu jinak. Cena energií souvisí s nedostatkem energií v celé Evropě. Energií začínáme dlouhodobě mít nedostatek, protože jsme si je v rámci Green Dealu „vypnuli“. A co jsme si nevypnuli v rámci Green Dealu, to jsme si odbourali v důsledku vymezování se vůči Rusku. Není to tedy něco přechodného, naopak je to systémový problém. A do této situace přichází zpráva, že velkoobchodní cena plynu pro evropský trh vykazuje silný růst.

Velkoobchodní cena plynu je už nejvyšší za více než rok. Futures na plyn v Evropě jsou asi o 45 % vyšší než ve stejném období loňského roku a kontrakty se obchodují na trojnásobku předkrizových úrovní. Děje se tak po zprávách o pokusech zaútočit na ruské plynovody a po dřívějším oznámení nových amerických sankcí proti ruskému energetickému sektoru. Ukrajina se totiž podle ruského ministerstva obrany pokusila podniknout dronový útok na kompresorovou stanici plynovodu TurkStream v Krasnodarském kraji na jihu Ruska, aby narušila dodávky ruského plynu do Evropy. TurkStreamem proudí ruský plyn do Turecka a dál do jižní Evropy. Bezpilotní stroje byly údajně sestřeleny a stanice prý pracuje normálně, tvrdí ruské zdroje.

Nicméně tomuto útoku předcházelo zastavení toku ruského plynu přes Ukrajinu do Evropy od začátku letošního roku. Kyjev totiž odmítl prodloužit tranzitní smlouvu s ruskou společností Gazprom, a transport ruského plynu přes své území tak Ukrajina od ledna znemožnila. Evropa tak najednou musí nahradit dodávky zhruba pěti procent plynu. Tím začínají být zvýšené nároky na plynové zásobníky, které jsou ovšem v tuto chvíli naplněny zhruba na 66 procent. To je pod průměrem pro stávající roční období. A v případě České republiky jsou zásobníky naplněny jen zhruba z 61 procent.

61 procent zní relativně pěkně, ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že zásobníky na zemní plyn obvykle nemohou být zcela vyprázdněny. Technické a provozní důvody vyžadují, aby v zásobnících zůstala určitá minimální hladina plynu, obvykle kolem 10–20 % jejich celkové kapacity (v závislosti na typu zařízení). Tato minimální úroveň je důležitá pro udržení tlaku v systému a zajištění správné funkce zařízení pro kompresi a distribuci plynu. Pokud by zásobníky byly zcela vyprázdněny, mohlo by dojít k problémům s dodávkou plynu a potenciálně i k poškození infrastruktury. Fakticky tak můžeme počítat s tím, že zásobníky pro ČR jsou naplněné jen do použitelné výše zhruba 41–51 procent. A máme polovinu ledna.

Otázka nestojí jen tak, jak dlouho ještě bude trvat topná sezóna, která asi každého napadne. Otázka stojí spíš tak, jak dlouho to ustojí průmysl. Bez plynu (či záložního zdroje) totiž třeba pekárny neupečou ani rohlík bez ohledu na to, jestli je leden nebo červenec. Startuje tak zoufalá bitva o plyn, v níž evropské země nebudou znát přítele. Aby Evropa pokryla svou předpokládanou poptávku, bude muset dovézt až o 10 milionů tun LNG ročně více — asi o 10 % více než v roce 2024.

A kde tedy Evropa tento plyn vezme? Donald Trump v tom má jasno. Státy Evropské unie prý musejí nakupovat více ropy a zemního plynu z USA, jinak prý Trump „bude nucen zavést cla“. Jinými slovy, buď bude plyn spojen se clem, nebo s vyšší cenou danou vyšší poptávkou. Ale že bude dražší, to je nade vší pochybnost. A to jsme ještě nemluvili o tom, že EU chce na plyn a další fosilní paliva nejpozději od roku 2027 uvalit další emisní povolenky v rámci systému EU ETS2. A ještě později fosilní paliva vypnout úplně.

Až se tedy opět bude mluvit o inflaci, mějte na paměti: oficiální místa mluví o tom, že energetická krize je už dávno zažehnána. Není to ale pravda. Evropa svoji energetiku naprosto nezvládá. A nedostatek energie musí znamenat dražší energie. A dražší energie znamenají inflaci – ať už vykazována je, či není a probíhá skrytě. Ale na vyšší energetické náklady se prostě připravte.

Řada lidí sice chápe obrovská rizika CBDC pro svobodu a demokracii, ale přesto se mylně domnívá, že CBDC jsou jen jakýmsi teoretickým konceptem, který nakonec nebude zrealizován.

To je však zcela zásadní omyl. V dubnu 2023 se Christine Lagardeová, prezidentka ECB, stala obětí žertu ruských pranksterů známých jako Vovan a Lexus. Ti jí zatelefonovali a vydávali se za ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Během falešného hovoru diskutovala o CBDC a jeho vlastnostech. A rozhovor si samozřejmě nahrávali a následně zveřejnili. Ven se tak dostaly plány ECB na kontrolu transakcí po zavedení CBDC.

Lagardeová uvedla, že digitální euro by mohlo mít „omezenou kontrolu“ a zmínila, že u menších částek, například do 300–400 eur, by nemusela existovat kontrola žádná. Dodala, že rozhodnutí o implementaci digitálního eura je plánováno na říjen 2023​. V překladu: rozumějme tomu tak, že menší částky by možná mohly být z kapacitních důvodů jen „evidovány“, ale nemusely by nutně být prověřovány, ale částky nad 300–400 eur by již byly kontrolovány všechny.

Tato informace se dostala na veřejnost jen díky tomu, že Lagardeová se nechala napálit a prořekla se v domnění, že mluví se Zelenským. ECB totiž oficiálně kontrolu plateb nepřipouští. Rozhovor byl následně zveřejněn na platformách jako YouTube. Incident samozřejmě vyvolal diskuze o transparentnosti plánů ECB a otázkách soukromí souvisejících s CBDC, ale bohužel jen v některých kruzích. Značná lidí odmítla věnovat informaci pozornost s tím, že rozhovor zorganizovali ruští youtubeři – jako kdyby to něco snad měnilo na obsahu výroku šéfky ECB.

O zavedení CBDC rozhodně neuvažuje jen několik málo centrálních bank ve světě. Naopak. O zavedení CBDC dnes uvažuje drtivá většina světa.

V listopadu 2024 drtivá většina zemí světa již urazila různě dalekou cestu od počátečního výzkumu až po finální nasazení CBDC. Ještě v květnu 2020 zvažovalo využití CBDC pouze 35 zemí. Dnes již drtivá většina světa byla před nasazením CBDC. Pilotní programy probíhaly krom jiného v Rusku, Číně, Indii a eurozóně. Míru posunu můžete zkontrolovat na odkaze https://cbdctracker.org/. Korelace mezi stádiem zavádění CBDC a mírou direktivnosti daného režimu je v průběhu času zjevná.

Řadu zemí při úvahách o zavedení CBDC postrčilo vpřed zavedení finančních sankcí vůči Rusku. Mnoho zemí si najednou uvědomilo, že dominance dolaru jako světové rezervní měny je může v budoucnu ohrožovat. S přispěním toho globálně narostly snahy o budování platebních systémů, které se vyhýbají americké měně. K tomu patří i rozvoj CBDC.

Největší zkušenost se sociálními kredity má Čína. A proto nepřekvapí, že také proces zavádění CBDC v Číně je jedním z nejambicióznějších na světě. Čínský digitální yüan se liší od ostatních CBDC, a to hned v několika aspektech. Digitální yüan je už od začátku navržen tak, aby nakonec nahradil hotovost, nikoliv jen doplnil. Čína tedy hlásí, že by digitální yüan měl mít stejné vlastnosti jako hotovost – tedy např. směnitelnost v poměru jedna ku jedné.

Číně je jasné, že hodně záleží na tom, která národní digitální měna dosáhne širokého přijetí jako první. Vláda dané země pak bude moci stanovit globální pravidla pro většinu ostatních. Dalo by se s trochou nadsázky říct, že ten, kdo jako první zavede rozsáhlé mezinárodní platební systémy, bude mít de facto standard, který budou muset opozdilci přijmout. Proto je Čína se zaváděním CBDC o řadu kroků dál než USA.

USA mají v roce 2024 vypracovaný dokument s názvem Bílá kniha DDP. Tento dokument je zaměřený na zkoumání možnosti zavedení digitálního dolaru v USA. Jenže zavádění CBDC v USA nebude tak rychlé. Třeba americký stát Florida v květnu roku 2023 schválil zákon zakazující používání CBDC v rámci svého obchodního zákoníku. Florida navíc vyzývá ostatní státy, aby také přijaly podobná omezení. Florida jako spíš republikánský stát má proti ESG mnohé výtky, a právě v rámci své rezervovanosti vůči ESG se rozhodla bojkotovat také CBDC.

V kontrastu s Floridou v Číně se zavedením CBDC spěchají. A se zaváděním digitálního juanu se bude postupně ještě víc utahovat smyčka při omezování osobních svobod. Velmi podobně jako ECB, také čínská centrální banka se snaží všechny přesvědčit, že bude chránit soukromí uživatelů a bude dodržovat princip omezené anonymity. To v jejím pojetí znamená, že v rámci CBDC nebudou kontrolovány malé platby. Jenže zároveň čínská centrální banka přiznává, že umožní sledování a regulaci „velkých“ a „podezřelých“ transakcí.

Nyní to musíme zasadit do kontextu čínské reality. Bavíme se o zemi, kde už nyní platí systém sociálních kreditů. V něm jsou lidé dennodenně hodnoceni na základě svého ekonomického a společenského chování. Zavedení CBDC by tak logicky ještě víc umožnilo čínské vládě sbírat a analyzovat data o chování, návycích a preferencích uživatelů, což by mohlo vést k porušování lidských práv a svobod. Čínský režim skrze CBDC získá ještě účinnější nástroje k cenzuře, manipulaci nebo trestání disidentů a menšin.

Především v nedemokratických režimech bude ztráta soukromí a větší kontrola největším rizikem zavádění CBDC. Přitom funguje to obousměrně: čím víc nedemokratický režim, tím snadnější zavedení CBCD. A čím větší nasazení CBCD, tím snadnější udržování nedemokratického režimu u moci. Toto riziko násobně naroste ve chvíli, kdy by CBDC měly mít za cíl plně nahradit hotovost. A k tomu pravděpodobně CBCD směřovat budou, jak ukazuje právě Čína.

Když sečteme všechny popsané indicie, závěr nemůže být jiný. CBDC v některých zemích přichází rychleji, v některých pomaleji, ale dříve nebo později tu bude s námi. Většina zemí světa v nějaké formě pracuje na zavádění CBDC a tyto plány nezahodí do koše.

CBDC naplňuje definici Velkého bratra. Je neodvratitelné, že v nějaké míře hrozí, že naše transakce budou v budoucnu mnohem víc sledovány než nyní. Zároveň to přinese tlak na větší technologické vybavení a zabezpečení, protože bez něj nebude možné s CBDC pracovat. To si vyžádá další výrazné náklady. CBDC je zároveň cestou, jak centrální banky mohou začít omezovat hotovostní peníze a následně je úplně zakázat. To je jen předstupeň toho, než budeme odkázaní na milost a nemilost centrálních bank při nastavování úrokových sazeb, a to i směrem do záporných hodnot – technologicky to lze: Pokud budete mít uložené peníze na účtu v případě záporných úroků, budou vám z něj ubývat. Bude vás to nutit neustále nakupovat namísto šetřit na horší časy. A co si koupíte, to bude kontrolovat stát a bude vám v tom moci zabránit.

Nová ideologie, která ničí naši ekonomiku, a jejíž součástí je například Green Deal, má název ESG. Je to varianta levicově kolektivisté ideologie, která je veskrze antikapitalistická a snaží se maximálně potlačit svobodný trh. Je poháněna zejména velkými korporacemi. Tyto korporace ve snaze maximalizovat svůj zisk navenek mluví o sociální odpovědnosti, odpovědnosti k životnímu prostředí a záchraně klimatu, ale v realitě jde pouze a jen o metody, jak upevnit své oligopolní postavení a tím maximalizovat zisk. Aby se jim to podařilo, potřebují na své straně vlády. Vlády s korporacemi velmi ochotně spolupracují, protože politici se snaží maximalizovat svou moc, a k tomu potřebují dobré vztahy s korporacemi. ESG tak pomáhá majitelům korporací maximalizovat zisk, politikům ve vládách pomáhá maximalizovat moc, a současně voličům poskytuje pocit jakéhosi pseudonáboženství.

Všichni jsou tedy minimálně v první fázi zavádění ESG spokojení. Mluvím o první fázi – protože postupem času spokojenost musí nutně poklesnout minimálně u některých aktérů. Voliči dříve či později prohlédnou, že ESG je jen podvod a pokusem o další z řady levicově kolektivistických utopií. Časem budou chudnout, protože chudnutí je zakódováno v každém antitržním neboli levicově kolektivistickém pokusu, a nejpozději v době, kdy chudnutí pocítí intenzívně, obrátí se voliči proti ESG. Současně levicový kolektivismus je automaticky spojen od určitého bodu s omezováním osobní svobody, takže jakmile voliči ucítí již citelnou ztrátu svobody, také jejich vřelost pro ESG silně povadne. Korporace budou spokojené jen tak dlouho, dokud spotřebitelé budou mít dost peněz na utrácení; zchudnutí klientů se ovšem nehodí dokonce ani monopolům. Pouze vlády mohou zůstat spokojené poměrně dlouho, protože osobní zájem politiků v podobě maximalizace moci bude uspokojen i v případě zchudnutí voličů, a dokonce ještě víc, protože chudí lidé jsou víc závislí na státu.

Každopádně tento popsaný obrovský konglomerát korporací, vlád, a prozatím stále ochotně spolupracujících klientů či voličů je zjevně tak gigantický, že také potřebuje pro svůj pohon gigantický objem peněz.

Autoři dokumentárního filmu „The Shadow State“ z produkce The Epoch Times odhadli, že jen na jednu nohu ESG, totiž na „záchranu před klimatickou katastrofou“, potřebuje svět 4,5 bilionu amerických dolarů ročně. To v roce 2024 odpovídá ekvivalentu přibližně 48 ročních rozpočtů České republiky. Ale pozor, toto číslo se týká jen boje s klimatem a bylo by mnohem vyšší, pokud bychom vzali v úvahu celkové náklady na ESG včetně takových oblastí, jako je podpora migrace, podpora genderismu, cenzurní komplex a další.

Názorný obrázek si také uděláme, pokud vyčíslíme, jaký objem aktiv spravují tři největší správci aktiv v USA, kteří jsou současně nejaktivnější na poli ESG a mají největší sílu tuto agendu tlačit. Již zmíněný dokument „The Shadow State“ odhadnul, že BlackRock, Vanguard a State Street v roce 2014 spravovaly aktiva v hodnotě 19 bilionů USD, v roce 2022 to mělo být 55 bilionů USD a tvůrci odhadovali, že do roku 2025 dosáhnou aktiva téměř 100 bilionů USD, to znamená více než polovinu všech globálně spravovaných aktiv.

Tato čísla však musíme brát s rezervou, protože hodně záleží na metodice odhadu objemu spravovaných aktiv a oficiální zdroje často uvádějí konzervativnější čísla. Například v roce 2022 bylo jinými zdroji uváděno že tyto tři společnosti dohromady spravují zhruba 21 až 25 bilionů USD, což je zhruba polovina toho, co odhadl dokument The Shadow State. Ovšem i při těch nejkonzervativnějších odhadech​ se pro rok 2022 dostáváme k objemu aktiv spravovaných třemi největšími správci aktiv angažujícími se v ESG, který odpovídá těžko představitelnému ekvivalentu 273 ročních rozpočtů České republiky. A to mluvíme jen o pouhých třech (!) správcích aktiv.

Pokud tito kapitáni ESG mají skrze spravovaná aktiva hlasovací práva v akciových společnostech, v konečném důsledku mohou diktovat jakémukoliv odvětví, jak se v ESG angažovat a jak ESG oligopol dál utužovat.

Rok 2024 konečně přinesl růst české ekonomiky. Ten ale bude slaboučký, když se bude v konečném účtování pohybovat jen okolo 1 %. Příští rok bude z pohledu HDP jen o něco málo lepší, když uvidíme pozvolné zrychlování růstu. Nejspíš česká ekonomika v roce 2025 poroste o 2,0 – 2,3 %. Současná česká vláda by si pro volební rok 2025 určitě přála lepší výsledek ekonomiky. Ten ale nepřijde. V řadě oblastí české ekonomiky to dál drhne.

Českou ekonomiku i v další čtvrtletích podpoří útraty českých domácností. Jejich útraty budou pozvolna narůstat i díky tomu, že inflace už nemá dvouciferné tempo a české domácnosti reálně bohatnou. To bude platit i v roce 2025, kdy sázím na růst reálných mezd zhruba o 3 %. K lepšímu výsledku HDP pomůže i to, že vláda bude před podzimními parlamentními volbami rozdávat předvolební dárečky. Na druhé straně průmysl hlásí problémy. Řadě firem klesají zakázky a dopadají na ně zvýšené ceny energií. Do toho průmyslu, který lapá po dechu, komplikují život nejrůznější ESG požadavky. Tentokrát český průmysl z nejhoršího nevytáhne ani zahraniční poptávka. Náš největší obchodní partner Německo má vlastní problémy. Proto bude růst české ekonomiky dál zaostávat za hodnotami, na které jsme byli zvyklí před rokem 2020.

Výrazným pomocníkem k brždění inflace byla v posledních měsících vysoká srovnávací základna. To ale už nebude platit například u cen energií. Navíc uvidíme vysoký růst cen služeb, které nyní meziročně zdražují o 5 %. To bude inflaci dál přiživovat. Do toho potraviny už ukončily svůj meziroční pokles. Ani brzda inflace v podobě meziročně nižších cen benzínu a nafty všechno nespasí. Ani v příštím roce proto nevěřím v návrat tempa inflace zpět k 2% cíli. Naopak by se inflace měla znovu pohybovat nad ním. Podle mého odhadu průměrné tempo inflace v roce 2025 dosáhne 2,6 %.

Čeští centrální bankéři proto budou nuceni snižovat úrokové sazby v příštím roce jen obezřetně a rozhodně ne na každém zasedání. ČNB ve své podzimní prognóze počítala s tím, že do léta příštího roku sníží úrokové sazby o celý procentní bod. Nakonec ale nejspíš bude snižování úrokových sazeb pomalejší. Firmy a domácnosti tak budou dál marně čekat na výraznější zlevnění úvěrů. Stále relativně vysoká úroková atraktivita koruny by ale měla korunu držet nad vodou a bránit jejímu výraznějšímu oslabení. Za rok čekám korunu poblíž hladiny 25,00 CZK/EUR.

Trochu jiné starosti bude mít v příštím roce Evropská centrální banka. Řada zemí eurozóny vůbec neroste. Proto reprezentanti Evropské centrální banky připouštějí, že hrozba dlouhodobé stagnace ekonomiky eurozóny je pro ně nyní větším strašákem než opětovný nárůst inflace. Evropská centrální banka proto bude dál pravidelně snižovat úrokové sazby a zlevňovat financování domácnostem, firmám i státům. To ale půjde proti euru.

Americká centrální banka Fed naopak chce být během příštího roku velice opatrná s dalším snižováním úrokových sazeb. Americká ekonomika dál roste zhruba o 3 %. Do toho tempo inflace v USA znovu zrychluje. Až se Donald Trump v úvodu roku 2025 vrátí do Bílého domu a rozjede dovozní cla, budou mít inflační tlaky v USA další důvod k zesílení. V příštích 12 měsících Fed sází na pokles sazeb jen o 50 bazických bodů, čekal se pokles větší. To bude dolar dál posilovat k euru.

Pomalé zlevňování úvěrů je ale špatnou zprávu pro investory a akciové trhy. Zatímco letos akciový index S&P 500 skončí v plusu o více než pětinu, příští rok už nebude tak povedený. Nepůjde jen o konečný výsledek, ale také o nárůst vrtkavosti v jednotlivých dnech. S Donaldem Trumpem v čele největší ekonomiky světa totiž nebude v burzovním světě chybět nuda. Na trzích se budou střídat dny euforie a skepse třeba ve chvílích, kdy Trump bude utahovat a následně povolovat šrouby v obchodní válce v Čínou a dalšími zeměmi. Trump přitom slibuje mnohem víc změn, například v oblasti daní nebo v těžbě energetických surovin. Napětí na trzích bude zvyšovat také geopolitika nebo chladnutí čínské ekonomiky.

Švýcarská vláda tento týden zhoršila výhled domácí ekonomiky na letošní i příští rok. Poukázala v této souvislosti na zpoždění hospodářského oživení v Evropě.

Slovenská centrální banka ve stejný den také snížila výhled růstu hrubého domácího produktu Slovenska.

Česká národní banka pro změnu zas přerušuje šňůru snižování úrokových sazeb, protože inflace už zase roste.

Náhoda? Nikoliv. Kam se podíváme, tam se to v Evropě nedaří tak, jak by si Evropa přála.

A co nám blízké Německo? Tam je to mega zajímavé. Tam se totiž různé indexy důvěry neshodují. Důvěra v německou ekonomiku měřená indexem ZEW se v prosinci nečekaně zlepšila, index důvěry se zvýšil na 15,7 bodu z listopadových 7,4 bodu. Naproti tomu významnější Ifo index podnikatelského klimatu za prosinec dál klesl dosáhl 84,7 bodu, očekávalo se 85,5 bodu. Jeho hodnota je už nejnižší od května 2020.

Tady se na chvíli zastavme. To, jak výrazně se rozchází ZEW a Ifo, je totiž příznačné a velmi důležité. Poskytuje nám to vlastně další důležité indicie, co se děje. Oba indexy, ZEW i Ifo, jsou klíčové ekonomické ukazatele používané k měření nálady a očekávání v německé ekonomice. Ale oba se liší v metodologii a v tom, koho se ptají. Index ZEW měří očekávání „finančních expertů a investorů“ ohledně ekonomického vývoje v Německu na příštích 6 měsíců. Rozumějme: šetření se provádí mezi analytiky a portfolio manažery sedícími v pěkných kancelářích třeba někde ve Frankfurtu, kteří obchodují na burze. A kteří vidí, jak nám ty akcie pěkně rostou.

Ifo reprezentuje firmy, které mají šmír za nehty. Odpovídají manažeři a podnikatelé napříč sektory z průmyslu, služeb, obchodu i stavebnictví. Jsou to lidé, kteří mají prsty na tepu skutečné německé ekonomiky. To oni denně chodí po svých fabrikách. Prezident Ifo institutu Clemens Fuest na adresu výsledků Ifo indexu v tiskové zprávě uvedl: „Slabost německého hospodářství se stala chronickou“.

Kdo má tedy pravdu, podnikatelé, nebo hráči na burze a analytici? Odpovědí nám budiž to, o čem mluvím již delší dobu: Úpadek průmyslu zejména v listopadu prudce zrychlil, ale vláda, provládní analytici, ani statistici to nechtějí vidět. Dost možná i proto, že údaje z průmyslu jsou zveřejněny až se dvouměsíčním zpožděním, údaje o HDP dokonce s více než čtvrtletním zpožděním. Tito akademici tak mají neustále sklon problémy evropského průmyslu bagatelizovat. Jsou ale úplně mimo mísu.

Jeden příklad za všechny: Minulý týden nastal v německé i celoevropské energetice slušný „fičák“ kvůli jednorázovému výkyvu cen elektřiny na krátkodobých trzích až k 1000 eur. Některé podniky kvůli tomu dokonce musely omezovat výrobu. Okamžitě se ve veřejné diskuzi objevila snaha bagatelizovat rizika v tom smyslu, že do dlouhodobých kontraktů tyto výkyvy vůbec nepromlouvají, a že průmyslové podniky „přeci“ mají jen dlouhodobé kontrakty, takže se jich to nijak nemohlo dotknout.

Těžko říci, zda je to vědomá lež jako věž, nebo jen neinformovaný omyl. Ale fakt je ten, že to prostě není pravda. Mezi průmyslovými podniky nalezneme takové, které sice mají 100 % elektřiny nakoupeno za fix, ale také takové, které 100 % kupují za spotové ceny. Většina používá nějaký mix, část elektřiny fixuje, část nakupuje za spot. Podniky tak postupují zcela vědomě a racionálně kvůli snaze o diverzifikaci rizik.

Toto bagatelizování faktů je všudypřítomné. Naposledy byl dnes stažen z hlavní strany jednoho nejmenovaného českého média můj článek informující o tom, jak prudce dochází k poklesu průmyslové výroby, s odůvodněním, že článek porušuje kodex a šíří neopodstatněnou paniku. Čeští podnikatelé však vědí své z jejich denní podnikatelské reality.

Poslední měsíce se v české ekonomice odehrály v duchu postupného zrychlování tempa spotřebitelské inflace. V listopadu inflace trochu překvapila, protože její tempo tentokrát nezrychlovalo, ale udrželo na říjnové úrovni 2,8 %. Přesto je to inflace vyšší, než na jakou jsme byli zvyklí během dlouhého, více než desetiletého období před covidem. Ještě v říjnu symbolem inflace bylo máslo, v listopadu se novým staly vejce, která zdražila o 31,7 %.

Rozebírat jednotlivé položky nemá valného smyslu, ale důležité poznání je, že hlavně inflace šlape na plyn v případě bydlení. Jen namátkově: Ceny nájemného z bytu vyskočily o 6,3 %, ceny vodného vzrostly o 10,9 %, stočného o 13,4 % a klíčové ceny elektřiny vzrostly o 9,2 %. Z těchto čísel už asi každý jasně vidí, že něco není úplně v pořádku. Inflace je zkrátka dlouhodobě vyšší, než by našim úsporám a investicím bylo milé, a je vyšší zejména o položky, které souvisí s energiemi a nemovitostmi.

Není to přitom jen otázka Česka. Inflace je vyšší, kam se podíváme: V Americe, v Evropě. Jak je to ale možné? Proč jsme po desetiletí, kdy byla inflace velmi nízká, naopak vstoupili do desetiletí, kdy je (a bude) poměrně vysoká? Celé kouzlo s inflací má jednoduchý lidový název: tisk peněz.

Například stát se rozhodne, že chce zvýšit inflaci. Může k tomu mít řadu důvodů. Například důvodem může být značně rostoucí veřejný dluh, který je potřeba nechat požrat inflací, tedy přerozdělením peněz od lidí ke státu. Nebo ekonomika vykazuje příliš malý hospodářský růst, což není moc dobrou výkladní skříní pro vládu. Vláda se tak může rozhodnout vytvořit mezi lidmi falešný pocit, že vzniká nové reálné bohatství, což lze nejsnáze docílit skrze natlačení velkého množství peněz do oběhu. Lidé pak budou mít (chvíli) pocit, že je k dispozici dostatek reálného kapitálu, že je dost peněz na investice i na útraty. Nebude to sice pravda, reálného kapitálu bude v zemi stále stejné množství, zvětší se jen množství peněz, ale lidé budou mít po určitou dobu dobrý pocit.

Když se tedy z jednoho z těchto důvodů stát rozhodne zvýšit inflaci, může centrální banka zcela jednoduše nové peníze „natisknout“. Tyto natištěné peníze pak centrální banka poskytne komerčním bankám. Najednou se ukazuje, jak existence centrální banky není žádnou protiváhou k existenci komerčních bank, je často vnímána. Naopak. Podobně jako mezi velkými korporacemi a vládou je symbióza, je symbióza i mezi komerčními bankami a centrální bankou – ostatně banky přeci jsou korporace a centrální banka je stát.

Stát se ani nesnaží předstírat, že by snad jeho cílem mělo být něco jiného než vyšší inflace – v době zhruba mezi lety 2010 až 2020 se zcela otevřeně hovořilo o tom, že centrální banky se tak snaží bojovat proti „příliš nízké inflaci“. Nízká inflace tak byla prezentována jako něco závadného. Dalším cílem, který také stát zcela otevřeně přiznává, je poskytnout záchranu bankám, které by bez tohoto přísunu špatných peněz měly problém vyplácet vklady, natož poskytovat nové úvěry.

Nejnovější technika centrální banky se nazývá kvantitativní uvolňování. Toto kvantitativní uvolňování navíc jako další vedlejší efekt zvyšuje ceny cenných papírů relativně vůči cenám jiných aktiv, protože centrální banka po těchto aktivech vytváří umělou poptávku. A hádejte, komu umělé zvyšování cen cenných papírů přihrnuje bezpracně bohatství? Samozřejmě velkým korporacím, které jsou největšími vlastníky těchto cenných papírů. Opět tak nejde o nic jiného než o sofistikovanou formu přerozdělení bohatství od malých k velkým korporacím a ke státu – tentokrát dokonce hned dvěma způsoby současně: Skrze vyšší inflaci a skrze nárůst cen cenných papírů.

Podle informací, které mám od svých klientů, se situace v reálné ekonomice zcela zásadně a prudce mění – ale navenek to paradoxně je zatím vidět jen málo.

Především v automobilovém průmyslu se situace prudce zhoršuje. Kapitáni českého automotive průmyslu včetně navazujících subdodavatelů mezi sebou mluví o tom, že situace v listopadu se dramaticky zhoršila proti říjnu. Je to vidět jak v náhlém propouštění, tak v silném poklesu zakázek. Vím například o významném českém podniku podnikajícím v automotive, kterému tržby proti září (kdy ještě byly na dlouhodobém normálu) poklesly v říjnu na 70 %, v listopadu na 58 % a doposud uzavřené zakázky a objednávky ukazují na to, že v prosinci dojde k propadu na 37 % dlouhodobého normálu.

Co je ale problém: Vláda a statistici to dosud neví. A tudíž to neví ani široká veřejnost. Jak je to možné?

Údaje z průmyslu přicházejí s dvouměsíčním, ale fakticky vzhledem k vykazování ještě trochu větším zpožděním. Respektive údaje o stavu průmyslu na začátku prosince se dozvíme až v první polovině února. Údaje o míře nezaměstnanosti v prosinci se sice dozvíme již v lednu, ale zaprvé značnou část lidí z průmyslu je schopen absorbovat stále nenasytný stát, zadruhé údaje o nezaměstnanosti v průmyslu se zamíchají do dat za celou ekonomiku a budou i tak vypadat celkem dobře. Jenomže lidé podnikající průmyslu už vědí, že situace se začala hodně prudce vychylovat od normálu.

Podobně jako v automobilovém průmyslu, v tuto chvíli prakticky všechny podniky ve střední Evropě podnikající v hutnictví a zejména ocelářství jsou ve ztrátě, ale opět to nemusí navenek vypadat příliš dramaticky, protože ztráta se objevuje v měsíčních výsledcích, nikoliv nutně na celoročních výsledcích. Známá kauza Thyssen Krupp mluví za vše, ale bylo by chybou myslet si, že je to ojedinělý případ.

Nejvíce se popisu právě probíhající reality blíží takzvané měkké indikátory důvěry, které se zveřejňují velmi rychle po nasbírání dotazníkových odpovědí. Sem patří i index ekonomické důvěry v Německu Ifo. A ten přesně koresponduje s informacemi, které si mezi sebou sdílí zasvěcení lidé z průmyslových kruhů. Nálada v německém automobilovém průmyslu se totiž podle indexu Ifo v listopadu výrazně zhoršila. Index se za listopad snížil z minus 28,6 bodu na minus 32,1 bodu. Podnikatelé hodnotí svou aktuální situaci hůře než v říjnu a na příští půlrok hledí s ještě větším pesimismem. Důvody jsou naprosto jasné, jsou to již opět rostoucí ceny energií a dalších surovin v souvislosti s Green Dealem.

Finanční stránka ekonomiky reprezentovaná třeba cenami cenných papírů by samozřejmě za zdravé situace měla problémy reálné ekonomiky zrcadlit. Ale ve skutečnosti se nůžky stále více rozevírají. Je to stejně absurdní, jako když během pandemie byla ekonomika v lockdownu a ceny akcií rostly. Německý akciový index DAX tento týden poprvé překonal hranici 20.000 bodů. Od začátku letošního roku si index DAX připisuje více než 19 procent. Akciím pomáhají k růstu vyhlídky na další pokles základních úrokových sazeb v eurozóně a ve Spojených státech.

Tím je vlastně řečeno vše: Akcie nerostou proto, že by zrcadlily zisky skutečné ekonomiky. Rostou pouze a jen proto, že si dělají naději na další takzvanou monetární iluzi, tedy situaci, kdy jsou trhy zaplaveny levnými penězi, které ceny cenných papírů zvyšují inflačně.

Ano, je to tak: Inflace je v plné síle zpět, vlastně nikdy neodešla. Akorát není ještě dostatečně vidět ve spotřebitelských cenách. Ale už zase je – stejně jako před rokem 2020 – vidět v cenách nemovitostí a cenných papírů.

V Rusku je docela dusno. Pohled na graf kurzu ruského rublu k dolaru je mimořádně výživný. Rubl totiž zcela skokově klesl vůči dolaru na nejslabší úroveň za 32 měsíců a dostal se ke 113 rublům za dolar. Od začátku srpna se rubl k dolaru propadl o více než 24 procent.

Hodně to připomíná situaci v březnu roku 2022, kdy rubl nakrátko a také skokově oslabil z 75 rublů za dolar na 150 rublů za dolar. Jeho pohyb byl podobně skokový jak nyní, ačkoliv tehdy bylo oslabení rublu procentuálně ještě mnohem výraznější než dnes. Současně ale tehdy, v roce 2022, došlo k velmi rychlému obratu situace. Po prvotním oslabení totiž rubl – podobně prudce – zase posílil na pouhých 50 rublů za dolar. Krátce po začátku války a po prvotním oslabení byl tak vzápětí dokonce silnější, než na jaké úrovni válku začal.

Každopádně pokud se vrátíme do současnosti, rubl se tímto vůči dolaru dostává na hranici, která by mohla ruské úřady přimět podniknout opatření na podporu domácí měny. Aby ovšem obrázek byl kompletní, musíme k tomu ještě dodat, že oslabení rublu doprovází také pokles ruského akciového trhu, který letos ztrácí více než 20 procent. Důvod je ale zvláštní. Jde o to, že ruská centrální banka drží velmi vysoké úrokové sazby, konkrétně na 21 procentech. A domácí investoři a spekulanti vidí, že uložit peníze do bankovních vkladů jim přináší jistých 21 procent, zatímco ponechání peněz v akciích přinese nejistý výsledek (aktuálně ztrátový o 20 procent). Jejich volba je tak jasná – své peníze vybírají z akcií a přesouvají na ruské bankovní vklady. A proč ruská centrální banka drží úroky z vkladů tak vysoko? Aby motivovala k úložkám v rublech, a tím bránila kurz rublu před přehnaným oslabením. Ruská centrální banka zkrátka obětovala ceny domácích akcií ve prospěch silnějšího kurzu rublu. To jí sice nevychází tak úplně, ale musíme to vnímat tak, že bez opatření centrální banky by byl rubl ještě mnohem slabší.

Rusko totiž potřebuje rubl co nejsilnější. Za rubl kupuje mnohé zahraniční zboží. A když rubl slábne, exportéři vyvážející do Ruska ruší kvůli kurzovému riziku smlouvy. Například server The Moscow Times informoval o tom, že dodavatelé ovoce a zeleniny z Turecka, Egypta či Íránu zrušili řadu smluv na vývoz do Ruska právě kvůli nevýhodnému kurzu. I přesto ceny zeleniny a ovoce podle úředních statistik poskočily v Rusku o desítky procent. Naposledy Rusko okusilo tak vysokou míru inflace v 90. letech.

Vzhledem k sankcím na zahraniční obchod je pro nás aktuální dění v Rusku spíš zajímavostí než zásadní informací. Přesto to ukazuje, jak se dál přepisuje obchodní a ekonomická mapa světa. Nám bližší je dění ve Francii, které sice nevypadá tak dramaticky, a přesto bychom jej za přepis ekonomické mapy mohli považovat. Není to tak dávno, co Francií otřásala politická krize, která srazila finanční trhy po celé Evropě. A netrvalo to dlouho a Francie prožívá další fázi téhle politické krize.

Zdrojem se tentokrát stal návrh rozpočtu pro příští rok, jehož neschválení by vedlo ke zhoršení již tak hlubokého deficitu veřejných financí. Finanční trhy na to naprosto logicky reagují velmi nelibě. V Evropě se začal prudce rozevírat spread mezi výnosy dluhopisů jednotlivých členských zemí EU. Aktuálně riziková přirážka francouzského desetiletého státního dluhopisu vůči německému státnímu dluhopisu vzrostla na 90 bazických bodů, což je nejvyšší úroveň od roku 2012, kdy se Evropa zmítala v dluhové krizi. Asi málokdo by v roce 2012 věřil, že jen o 12 let později budou výnosy francouzských státních dluhopisů téměř u všech splatností vyšší než výnosy řeckých státních dluhopisů. Připomeňme, že právě výnos státních dluhopisů je ukazatelem míry rizika, které investoři přisuzují těmto dluhopisům. Tím rizikem máme na mysli riziko jejich nesplacení.

Prudce oslabující rubl a prudce padající ceny, a naopak rostoucí výnosy francouzských státních dluhopisů – to vypadá na poměrně toxický koktejl pro náladu na finančních trzích. V tuto chvíli to zatím stále ještě vypadá na eskalaci. Pokud někdo dosud pochyboval, že euro má řadu důvodů být slabší než dolar, nyní již pochybovat nemusí.

Martina: Ty jsi zmínil potraviny, drogistické zboží, a to jsou věci, které potřebujeme dnes a denně. A když vezmu věci zbytné, tak se to třeba týká také zájezdů. Celá armáda lidí, Čechoslováků z Česka a ze Slovenska raději odjíždějí na dovolené tak, že si kupují své zájezdy a dovolené přes polské cestovní kanceláře, a jedou autem do Katowic, někteří odjíždějí z Vídně, někteří z Frankfurtu, protože se jim to přes to všechno vyplatí, a zájezdy takto koupí mnohem levněji. A většinou se tam k nim, jako k účastníkům zájezdu z Německa, chovají poněkud vstřícněji. Nebo to může být jenom dojem?

Vladimír Pikora: Přesně tak. Když jsem byl ve Středomoří, tak jsem si v několika zemích toto testoval, a zjistil jsem, že české cestovní kanceláře mají velmi jiné hotely, než jsou ty, kam jezdí Němci, takže na první pohled dokážete odlišit: Tohle je mizerný hotel, do kterého se vám moc nechce, a tam jezdí české cestovky. Samozřejmě můžou tam být i Němci, to ne, že by tak nikdy nebylo, ale velmi často české cestovky jezdí někam, kam německé cestovky nejezdí. Takže o pár ulic dál najdete hotel, který je pro Němce, a tam najednou vidíte, že je všechno krásné, vidíte na první pohled, že hotel je lepší. A když se podíváte na cenovku, tak je často nižší, nebo stejná cena, jako u nás. Ale kdybyste chtěli hotel, který jste si vybrali, kam jezdí Němci, tak ten v Čechách ani nenabízí.

Martina: Ano, proto mnozí kupují přes německé cestovky.

Vladimír Pikora: A zase si to necháme líbit, protože spoustu lidí má pocit, že nepojedou do Mnichova, nebo do Katovic na letiště, že to je strašná cesta. A zároveň si říkají: „Jak já se tam domluvím.“ Spousta lidí neumí jiný jazyk, takže se jim do toho nechce, a bojí se toho, a tím pádem jsou ochotni akceptovat tyto horší podmínky. To se na trhu rozlije, a obecně horší podmínky máme všude.

Martina: Ty to popisuješ, a vlastně jsi se o už zmínil, že to může být tak jednoduché, že proti ministrovi země, která s tím chce třeba opravdu upřímně něco udělat, stojí korporace, které, když vyčlení na lobbing procento svých celkových nákladů, mají na lobbing více peněz, než je rozpočet celého ministerstva dané země. A navíc firma dost možná sponzoruje stranu, která nominovala do Komise eurokomisaře. To jsou tvá slova. Řekni mi, dá se s tím v tomto případě něco dělat, když jsme malá země?

Vladimír Pikora: Určitě. Ale řešení je extrémně složité, a to, že potřebujeme politiky, kterým jde o spotřebitele. Mít politika, který je úplně ostrý a který si to v Bruselu nenechá rozmluvit. První nutností pro takového ministra je, že bude umět velmi dobře buď anglicky, nebo francouzsky. Jestliže ministr přijíždí, což je bohužel problém českých ministrů, a řekne: „Já jsem němčinář“ – a umí německy, tak v evropských strukturách se německy mluví strašně málo, tam se s němčinou nesetká, takže všechna jednání budou probíhat přes překladatele. Ale překladatele, protože na to máme nízké rozpočty, má jenom ministr, takže když tam potom pojede nějaký nižší český státní úředník, tak najednou má problém, že je na jednání, které je ve francouzštině, a ten na tlumočníka už nemá. Takže potom je česká pozice taková, že jen sedíme u stolu – častý argument je, že jsme u toho – a držíme hubu, protože to ani nedokážeme artikulovat.

A tomu odpovídá i přístup lidí v nejvyšších postaveních na ministerstvech. Oni řeší české problémy, ale místo toho, aby to řešili na evropské úrovni, tak si myslí, že to tady v Čechách nějak udělají, ale na pozici pro Evropskou komisi nemají. To se netýká jenom tohoto, to se týká většiny českých politiků, že na to nejsme připraveni. A to je rozdíl oproti Polákům. Když se ptáte lidí z Evropské komise, kteří tam opravdu pracují, tak vám řeknou, že jasnou pozici vždycky přinesou Švédové, Holanďani, Poláci, ale země jako Češi, Slováci, nic moc. A čím je to menší země, tím má rozpočty menší, a proti nim stojí profesionální lobbisté. A opravdu se potom dostávají do problému, že ministerstvo bojuje s někým, kdo má ohromně velký rozpočet na to, aby všechny přesvědčil, připravil studie, připravil argumentaci, měl tam i ekonomickou argumentaci, právní argumentaci, a všechno, a proti nim stojí země jen s nějakým lokálním právníkem. A vlastně ani tam ani není nějaký velký zájem, protože takový politik ví, že tady si vyláme zuby a že vedle toho může řešit něco jiného, co je pro něj důležitější, což jsou třeba dotace. Takže vlastně řeší dotace, a vymění něco za něco.

České dozorové instituce reagují pomalu, až v nejpozdějším termínu. A nejsou udělovány pokuty, nebo jen ve výjimečných případech, a jsou směšné.

Martina: Vladimíre Pikoro, byla bych, řekněme, ochotna přijmout teorii, že za naše předražené potraviny, mnohdy horší kvality, a plné éček a aditiv, může špatná jazyková vybavenost našich představitelů, ale myslím, že Věra Jourová umí anglicky dobře. Když se před šesti lety byla v prsa a prohlašovala, že dvojí kvalita potravin byla, a je nekalou praktikou, tak jsem to chvíli brala i vážně, a přesto to nedopadlo. Takže, když bych to řekla lidově, ani svou dobrou angličtinou nakonec nic nevyštěkala?

Vladimír Pikora: Vyměnila to evidentně něco za něco. To nemusela dělat ona, ale asi česká pozice byla, že se něco mění za něco – a pro nás jsou důležité dotace. Já myslím, že je to většinou vyměněno za to, že nějaká dotace bude lepší, a to že bude něco. Prostě to nezvládla. Proti ní stál tak velký protihráč, že na něj neměla, a já si ani neumím moc představit, jak by na něj mohla mít. To by opravdu musel být člověk, který je extrémně zapálený, a řeší jenom toto, a je to pro něj priorita. Ale čeští politici mají mnoho priorit a toto evidentně priorita není, protože volič jim to nakonec všechno dovolí. Kdyby volič řekl: „Podívejte se, vy jste to nedokázali, ačkoliv jste před volbami říkali, že to uděláte. Tak já budu volit někoho jiného.“ Ale volič řekne: „Ne, já budu volit tohoto, protože je proti tamtomu.“ A je vlastně úplně jedno, co daný politik dělá v Bruselu, protože volič volí jen proto, aby se tam nedostal pan X, je vlastně nakonec ochotný vše vyměnit za něco jiného. Pak se ukáže, že nějaká další věc, a on řekne: „Ano, my chceme ještě víc zelené, a proto volím tohoto politika, aby tady byla ještě zelenější politika“, a spousta zbytečných regulací. A že to nakonec vede k dražším potravinám, to neřeší. Takže kolik voličů nakonec jde k volbám, a řekne: „Pro mě je nejdůležitější, jestli budeme mít potraviny takové, jako v Německu.“? Ale potom řeknou: „Jo, je to důležité, ale musíme volit támhle toho, protože je pro válku, nebo je proti válce,“ nebo něco. Nakonec se ukáže, že se sice tváříme, že to je pro nás priorita, ale priorita to nakonec u voleb není.

Martina: Já si vzpomínám, že když jsem před pár lety pravidelněji zpívala-hostovala v Německu, tak z toho měla největší radost moje rodina, protože jsem se při návratu vždycky stavila v nějakém úplně obyčejném Lidlu, a nakoupila tam tašky věcí, jako lososy, sýry, které jsme znali i u nás, čokolády, které ale byly výborné. A když jsem pak ráno přijela, protože jsme se vraceli přes noc, tak se na to vrhli, a dělali si opulentní snídaně, protože si zkrátka pochutnali. Toto je tedy naše budoucnost? Když se na to podívám, tak stejný nákup v České republice stál při průzkumu – teď už přesně nevím, ve kterém roce to bylo – 1 711,- Kč, zatímco v Německu 1 370,- Kč, a ještě je výsledek takový, jak jsem před chvílí popsala. To je naše budoucnost? Teď si jřekl, že v podstatě: „Kohouti jsou malí páni, to Jitřenka řídí kokrhání“ Nedá se s tím nic dělat?

Vladimír Pikora: Ano, je to tak. Začal jsem tím, že bychom měli mít jiné politiky. Nemáme je. Musel by tam přijít úplně někdo jiný. Druhý bod pak je – začít to řešit vyloženě v Bruselu. Já vidím české politiky, že mají pocit, že to budou řešit z Prahy, ale z Prahy vůbec nic nevyřeší. Je potřeba počítat s tím, že protihráč není jenom firma, ale je to i stát, proto je nutná celoevropská shoda. Dále je klíčové, že lokální polici musí donutit firmy, které jsou u nás, aby začaly řešit české zákony. To znamená, že v nich máme řadu děr, takže ve chvíli, kdy změní font, tak je to v pohodě, takže nakonec třeba i Cornetto projde, a nikdo nedostane žádnou pokutu.

A ukazuje se, že tam je těchto věcí víc. Třeba české dozorové instituce, když mají něco dělat, tak se ukazuje, že reagují až poslední. Tedy, že je nějaký termín, do kdy musí začít něco šetřit, a v některých zemích už to šetří, už to dělají, a my ještě řadu měsíců čekáme, než bude úplně nejpozdější termín, kdy zákon říká, že musíte začít reagovat. Tyto instituce samy o sobě nereagují. A pokuty zaprvé nejsou udělovány, nebo jenom v naprosto výjimečných případech, je to vzácnost. A když ji dostane, tak je relativně směšná.

Martina: Vzpomeneš si na nejvyšší pokutu, která ti utkvěla v hlavě? Kterou ti třeba někdo…

Vladimír Pikora: Ne, toto číslo v hlavě nemám. Jenom vím, že když jsem se na to díval, tak jsem byl překvapen, že to bylo nízké číslo. Kdybych teď řekl nějaké číslo, tak bych lhal.

Martina: Ve vztahu k tomu, že to může být až 50 miliónů?

Vladimír Pikora: Ano, přesně tak. A myslím, že těchto 50 miliónů je špatně nastaveno, myslím, že by to mělo být z nějakého obratu firmy. Velká firma prodává za miliardy, tak ti z toho dáme nějaké procento, a to bude tvoje pokuta. Když tady prodává firma – a teď si vymyslím – za 20 miliard ročně, a pak dostane pokutu, i kdyby to byla ta maximální, tedy 50 miliónů, tak je to v zásadě o ničem. Proto to také velké společnosti neřeší. My jsme to viděli i u kolových výrobků, kdy se ukázalo, že Fanty, Coca Coly, a podobně, jsou u nás úplně jiné nežli v zahraničí.

Pro globální firmy je pokuta 50 miliónů směšná, protože vývar, který získají porušením zákona, je nesrovnatelně větší. Pokuty by měly být procenta tržeb v ČR.

Martina: Úplně jiné. Jednak jsou použita jiná sladidla, a třeba u Fanty je použito úplně jiné procento koncentrátu.

Vladimír Pikora: Právě. A najednou se u nás ukazuje, že toho, co by tam mělo být jako základ, je u nás mnohem míň než na Západě.

Martina: A v kakaovém pudinku kakaa také není moc – Češi tak na to nějak nenaléhají.

Vladimír Pikora: Přesně tak. A představte si, že máte proti sobě takhle velké firmy, to už není firma, která prodává jenom ve střední Evropě, ale je to opravdu globální firma, a najednou je pro ni 50 miliónů směšných. Já si prostě myslím, že tyto firmy na to i spoléhají, a říkají si: „Dobrý, kdyby to neprošlo, tak dostaneme pokutu 50 miliónů, ale vývar, který z toho ročně máme, je takový“ – nevím, plácnu, jestli 300 miliónů – že si řekne: „Ekonomicky i logicky je lepší platit pokuty“. Takže myslím, že pokuty by měly být navázány na to, jaké mají v České republice tržby, a když jim dáme 10 procent z tržeb, tak si to všichni rozmyslí.

Začíná to tím, že na začátku politik, ministr musí tlačit na dozorové orgány, aby něco vážně dělali. V České republice se ukazuje, že něco dělají, to ne že ne, ale že by mohly být daleko agilnější, protože v zahraničí jsou agilnější, více se do toho pouští, a podobně. Když se podíváte, a zeptáte se dozorových orgánů, což jsem činil, tak zjistíte, že tvrdí, že zákon, který je v Čechách, jim nedává až tolik možností, jak by si představovali. Že by chtěli vidět do více věcí a že spoustu věcí nikdy nemají šanci zjistit. Oni sami tvrdí, jak to mají špatně nastavené, a že to je v legislativě. Člověk si říká, to je zajímavé, všude je to v legislativě. V Bruselu je to v legislativě, kde se podle mě legislativa připravuje tak, že ji za nějakou velkou firmu připraví lobbista, a pak ji předloží Evropské komisi. A tam se to nějak trošku proškrtá, ale základ je lobbistický, takže nakonec tam jsou přesně vymyšlené díry, kudy to jde snadno obcházet. A pak to přijde do Čech, my to tady trošičku upravíme, necháme tam zase nějaké díry, aby to šlo obcházet. Ale přitom by to šlo řešit tak, aby tam tyto problémy nebyly. A pak se ukazuje, že dozorové orgány u nás nefungují. A když nefungují, tak já mám pocit, že by se daly zrušit, že je nepotřebujeme. A v tu chvíli tady můžeme mít nějaký dobrovolný organizace typu dTest. Máme společnost dTest, u které se ukazuje, že funguje daleko líp než státní orgány. Ty nám odhalí, i kde je jaký problém, a na základě dTtestu by potom mohl začít reagovat stát, a už něco konat. Samozřejmě dTest nemůže dávat pokuty. Já si to představuji tak, že bychom trhem obešli státní infrastrukturu, protože ta evidentně nemá zájem fungovat tak, jak by fungovat měla, a tím pádem ještě ušetříme na tom, že by tam úředníci, kteří předstírají nějakou práci, de facto nebyli.

Za posledních 15 let tady nevzniklo nic, co by ulehčilo podnikání. Naopak jen nové komplikace a povinnosti, házení klacků pod nohy, byrokracie.

Martina: Ty říkáš, že trhem. Já ještě tedy budu reagovat na to, že jsi řekl, že se některé věci zlepšují. Jsem ráda, že jsi to zmínil, protože percentuálně je výroků, které jsou stejné někde v Holandsku, jako u nás, je už více, něco se s tím děje – abychom nebyli škarohlídi. Ale ty jsi řekl, že by se to mohlo řešit, napravovat trhem, a trh by měl ukázat. Jenže zároveň jsi říkal, že maloobchod je u nás v nenormálním stavu, a funguje na principu – jak jsi říkal, a začínali jsme tím – falešných slev. Tak jak může regulovat něco do zdravého procesu?

Vladimír Pikora: My se musíme přiblížit tomu, že tady budeme mít skutečný trh, a ne oligopol, kdy tady máme několik málo firem, které to všechno dělají. Jak toto můžeme vytvořit? Tím, že vytvoříme podmínky, aby vznikla konkurence. Buď, aby přišly nějaké podniky ze zahraničí, třeba z Polska a podobně, a začaly tady působit, a vytvářely tady větší konkurenci. Jenomže my tady vůbec nemáme prostředí na to, aby tady vznikala konkurence. Když se podívám nějakých 15 let zpět, tak si opravdu nemůžu vzpomenout, že by tady vzniklo něco takového, aby se tady líp podnikalo. Neustále vidím akorát nové a nové komplikace, házení klacků pod nohy, tedy že máte nějakou novou povinnost, která dřív nebyla. To je jedna věc – povinnosti – a proto je tady byrokratické a komplikované podnikat.

Druhá věc jsou daně. My si zvyšujeme korporátní daň. Co udělala poslední vláda, že zase o dva procentní body zvýšila korporátní daň. A teď si podniky, nebo podnikatelé, kteří by sem mohli přijít třeba z Polska, říkají: „A fakt to za to stojí. Tam se všechno dělá proto, aby se nedalo podnikat“. A když se dělá všechno, aby se nedalo podnikat, tak konkurence nevznikne. Takže my teď potřebujeme, aby k nám přišel do vlády někdo, kdo by to rozhýbal.

Já si třeba pamatuji, že kdysi dávno byl ve vládě jako místopředseda Martin Jahn, který je dnes ve Škodovce, a ten připravil strategii, která by k tomuto všemu měla vést. Dokonce se tehdy ještě mluvilo o tom, že Evropská unie dožene Spojené státy. Dnes už se o tom vůbec nemluví, ale tehdy byla takováto strategie. A když sledujete, co vláda chce, tak vidíte, že si říká: „Ale my potřebujeme být nějak kryti proti médiím. Tak vytvoříme Národní ekonomickou radu, budeme říkat, že nám radí nejlepší z nejlepších, bude to nějaký NERV.“ A vy si říkáte: „Fakt to tak je? Radí nejlepší z nejlepších? Představte si, že členové NERVu nejsou za tuto práci placeni. To je zajímavé. Oni mají velký džob, třeba někteří pracují jako hlavní ekonomové nějaké velké banky, a najednou vedle toho mají něco, co je neplacené. Kolik času jim na to asi zbývá? Ale jsou prostě na tomto seznamu, jakože fungují v Národní ekonomické radě.

Martina: Je to prestižní.

Vladimír Pikora: Určitě je to prestižní. Já neříkám, že by to byli špatní ekonomové, o tom vůbec nemluvím. Já mluvím jen o časové dotaci, abychom si to uměli představit, že má velký plat v bance, a proti tomu má někde jinde nic, takže vlastně ta banka musí říct: „Jdi tam, a něco dělej.“ Aha. To je zajímavé. Proč to ta banka dělá? Co z toho asi chce mít, že tam ten člověk je? Vznikne tady nějaký NERV, který udělá desítky nějakých podnětů, které jsou více méně dobré, to ne že ne, ale vláda si vybere tu něco, támhle něco, tedy to, co jí zrovna vyhovuje. A z mého pohledu to jsou vždycky nepodstatné věci, a ty skutečně důležité odkládá, protože skutečně důležité věci jsou nepříjemné, budou se politicky špatně prosazovat, a určitě je nebudou prosazovat před volbami. Takže my tady nemáme ani vládní strategii, která by jasně řekla, co chceme.

Navíc, když se podíváme na vládu, tak tam byl, jestli se nepletu, jediný papírový ekonom, a to pan Síkela, a jinak tam žádný ekonom nebyl, a není. A když ve vládě nemáte žádného ekonoma, tak samozřejmě tyto tlaky nemůžou vzniknout, tedy aby ministr přišel a říkal: „Potřebujeme tohle a tohle na rozvoj trhu“, ale samozřejmě řekne, že potřebujeme tady, nebo tady dotaci. Jak ji získáme? Vedle toho uděláme lejstro, budeme vše komplikovat. Vymyslíme třeba digitalizaci, a řekneme, že to je pro to, aby se něco zlepšilo, ale výsledkem je, že se to zhoršilo.

Směřujeme k tomu, že si všichni budeme rovni v chudobě, protože spousta pilířů naší společnosti je nerealizovatelná, a přestanou fungovat

Martina: Vladimíre Pikoro, možná, že teď někteří naši posluchači nadskakují, protože říkají: „Oni se tam baví o šunce a zubní pastě, ale vždyť my vyrábíme elektřinu, a kupujeme ji možná nejdráže v Evropě?“ My asi opravdu máme svatou trpělivost.

Vladimír Pikora: Jasně, protože tady je pořád spousta lidí, kteří si myslí, že co Západ řídí dobře řídí, a vůbec nechtějí akceptovat, že to možná může být špatně, a že by to možná šlo dělat nějak jinak. Ukazuje se, že prosazovat jinou politiku je v Čechách velice složité, protože když jdete proti tomu, co zadává Brusel, tak se najednou dostáváte do situace, že říkají, že probíhá dezinformační válka. Což určitě probíhá, o tom není sporu. Nedávno jsme se dověděli o tom, jak si Američané najmuli na Filipínách 300 lidí, kteří za peníze Američanů dělali na sociálních sítích kampaň proti používání čínských vakcín. Tomu úplně člověk rozumí, ale najednou vidíme, že všechny strany v tuto chvíli působí tak, že mají někoho placeného na sociálních sítích, aby vytvářel nějakou atmosféru. A výsledkem je…

Martina: Promiň, to mi uniklo. To máš podložené?

Vladimír Pikora: Jo. Jsou to zprávy z agentury Reuters z letošního léta, kde se ukázalo, že Američané toto dělali. A pak se dokonce od toho programu odstřihli. Ale bylo to dokonce započaté už za Trumpa, takže je to delší věc. Prostě informační válka tady je, a je ze všech stran, a najednou v tuto chvíli vlády potřebují řešit, aby tady náhodou Rusko někoho nemělo, dělá se to složitě, a končí to tím, že kdokoliv má jakýkoliv názor proti Bruselu, tak se automaticky stává dezinformátorem, protože je špatně odlišitelné, jestli to je ruský zájem, nebo je to jenom někdo, kdo kritizuje vládu. Takže když kritizujete vládu, jste automaticky podezřelý z toho, že jste dezinformátor a že vás za to někdo úmyslně – buď z Číny, z Ruska, nebo odkudkoliv – platí. A proto je tady najednou ohromný tlak proti dezinformátorům.

V tuto chvíli, když přijdete s tím, že máte návrh, a bojujete s dvojí kvalitou potravin, tak si velmi zahráváte s tím, že jste zase dezinformátor, protože jdete proti tomu, co přišlo z Bruselu. A když jste dezinformátor, tak se automaticky nedostanete do hlavních médií, protože jste dezinformátor. A najednou se tato politika strašně špatně obhajuje, je to nevděčné, velice nevděčné, a myslím, že mnoho politiků, kteří by s tím teoreticky mohli něco udělat, si najde jiné téma.

Martina: Vladimíre Pikoro, dobře, my zjevně vydržíme dost, takže si budeme smažit předražený točený salám na pánvičce, kterou nám bude žhavit předražená elektřina. Pak si pánvičku umyjeme o 30 procent dražším Jarem, než vedle v Polsku, a pak jedeme autem, pokud ho máme ještě na spalovací motor, za velmi, velmi předražený benzín, nebo naftu, a míjíme billboard – kolem něho jezdím – na kterém je srdceryvný příběh o tom, kolika procentům dětí si jejich rodiče nemohou dovolit platit ve škole obědy, a ať přispějeme na konto. Pak sledujeme, jak třeba důchodci, kteří mají opravdu hluboko do kapsy, tráví spoustu času studiem slevových letáků, a jezdí, a nakupují ani ne to, co potřebují, ale to, co koupí levně, skladují to, a tak dále. Kam tohle může vést?

Vladimír Pikora: Tam je problém, že když se dělají průzkumy, tak zjistíme, že jedna třetina domácností neušetří ani korunu. To je ohromné množství. A spadají do toho už teď lidé, o kterých nemůžeme říct, že by si měli zlepšit vzdělání, a podobně. Najednou tam už spadají lidé, které bychom normálně řadili do střední třídy, ale prostě příjmově tomu najednou neodpovídají. Nejhorší na tom je, že tato politika je založena na tom, že chceme, aby lidé spořili třeba na důchod, říkáme všem: „Naspořte si na důchod.“ Ale je tady jedna třetina domácností, která nemá šanci si něco naspořit, ale společnost je nastavena tak, jakože to jde.

Můj názor je, že v těchto případech doběhneme na to, že jednoho dne zjistíme, že politiky, na které jsme tady byli nastaveni, a většina společnosti s nimi počítala, se najednou ukážou jako nerealizovatelné. Takže až tito lidé půjdou do důchodu, tak generace, kde prostě jedna třetina lidí nemá nic, už bude vycházet z toho, že systém důchodu bude mít nastaven tak, že má mít nějaké úspory. Ale zjistíme, že to takhle nejde, protože třetina lidí nebude mít naspořeno nic, a že základní, státní důchod – o kterém jsme si říkali, že bude zaměřen na to, že čím víc vyděláváš, tím větší budeš mít důchod, čím déle pracuješ, tím větší budeš mít důchod, což je logické – technicky nestačí, protože by potom třetina lidí zůstala na ulici, a šli by pod most. A to už je tak velké číslo, že to systém není schopen akceptovat.

Martina: A mosty padají.

Vladimír Pikora: A tím pádem výsledkem bude, že musíme říct, že bude nějaký univerzální důchod pro všechny stejný, takže najednou nebude důležité, jestli jste vydělával 100 tisíc měsíčně, anebo 20 tisíc měsíčně, a jestli jste odpracovali jenom minimum, nebo jste pracovali o nějaké roky déle. Najednou se ukáže, že se všechny tyto principy, na kterých byl společnost vystavována posledních dvacet let, ukazují jako absolutně nerealizovatelné. A společnost bude zaskočena. Takže najednou budou lidé říkat: „Ale to je nespravedlivé, vždyť já jsem celý život vydělával tolik a tolik, a najednou mám státní důchod úplně stejný, jako ten, co se snažil úplně nejmíň, skoro nepracoval, a měl nějaký mrzký plat. A nejednou budeme překvapeni, kolik věcí, u kterých jsme počítali, že budou nějakým způsobem fungovat, vůbec fungovat nebude. My tady ve společnosti máme řadu pilířů, u kterých vycházíme z toho, že jsou neměnné, že budou automaticky takové, jako jsou dnes, ale směřujeme k něčemu, co si dneska špatně umíme představit, kdy tyto nejzákladnější principy budou porušeny, protože na to nebudeme mít.

Nemáme co nabídnout. Ani levnou pracovní sílu, protože v Rumunsku je levnější, ani špičkové technologie, nebo cokoli. V ničem nejsme nejlepší.

Martina: Takže myslíš, že pak už si konečně budeme všichni rovni? V chudobě.

Vladimír Pikora: K tomu směřujeme. My tady v tuto chvíli neděláme nic moc pro to, abychom byli bohatší. My jsme nastavili ekonomiku tak, že máme levnou pracovní sílu, a najednou se ukázalo, že levná pracovní síla už není tak levná, protože Rumuni jsou podstatně levnější, než my. Takže komu jde o levnou pracovní sílu, přesune výrobu do Rumunska s tím, že to je také Evropská unie, má tam všechny výhody, dotace, a podobně, a najednou vlastně nemáme moc co nabídnout. Technologicky se Německu ještě nevyrovnáme, a Němci přitom už dneska zavírají ohromné množství továren, kde jsou roboti, a toto všechno. My máme v porovnání s Němci málo robotů, v porovnání s Rumuny máme drahou pracovní sílu, a najednou se ukazuje, co má český průmysl dělat. Kdybychom tady měli nějakou technologii a řekli bychom – jako třeba ve Švýcarsku – že sice máme drahou pracovní sílu, ale máme také kvalitní farmaceutický průmysl, nebo máme nejlepší bankovnictví, nebo něco takového. Ale my tady nejsme v ničem nejlepší, ve všem jsme průměrní, a komu jde o levnější výrobu, jde jinam, a komu jde o kvalitu, půjde také jinam.

Martina: Co energie?

Vladimír Pikora: Energie, to je problém, který vůbec nechci dohlédnout. Já si to vůbec neumím představit, je to katastrofa. My jsme to založili na tom, že máme jádro a uhlí. Teď jsme si řekli, že uhlí nechceme, a přitom je to jediný zdroj energie, který tady v tuto chvíli máme. Takže zavřeme uhlí, budeme říkat, že ho dočasně nahradíme nějakými plynovkami, které rychle vystavíme, jako by byly zadarmo, a potom budeme mít zase jádro. Když si vezmu projekty ze zahraničí, tak se ukazuje, že vždycky končí výrazně dráž, a když jsou to desítky procent, tak je to dobré, ale někdy jsou to násobky. Vždycky se výstavba protahuje, takže termínům, které dnes slyšíme, tedy kdy bychom měli mít novou elektrárnu, absolutně nevěřím. Do toho vstupuje mezinárodní politika, kde nevíme, komu to dát. Tušíme, že u někoho by to bylo výhodné, ale u někoho je to z geopolitických důvodů nutné, takže v tom lavírujeme. Takže jestliže to dneska dopadlo tak, že by to měli stavět Korejci, tak já si nejsem úplně jistý, že se to ještě nezmění, protože se mi to nezdá. Ale i kdyby, tak v tuto chvíli tam máme další problém: Jak to zaplatit? Když slyšíte různé návrhy, kolik by elektrárna mohla stát, tak ti, co jsou blízcí vládě, a jsou v zásadě optimističtí, říkají, že to budou stovky miliard. Ale jiné návrhy jsou pesimistické, a dostáváme se k biliónu. A když vidíme, kolik bloků by tady mělo být vystavěno, tak se dostáváme k částce, která se začíná blížit k HDP, a vůbec si neumím představit, jak chce někdo takhle velikou částku financovat, i když se to rozloží na mnoho let, i když dostaneme nějaké dotace. Prostě neumím si představit, jak to zaplatíme. Neumím.

Martina: S tebou se opravdu těžko maluje růžová budoucnost. Vladimíre Pikoro, vrátím se ještě k drobným, protože těmi jsme začali, a těmi také skončíme. Ty jsi říkal, že by bylo dobré vytvořit konkurenční prostředí. Já, jelikož znám trochu poměry Severomoravského kraje, protože tam odtud pocházím, vím, jak to funguje na česko-polském pomezí, že tam polovina lidí na vesnicích nakupuje tak, že tam přijede polská dodávka, ve které je prakticky všechno, a lidé nakupují tam. To jsi asi nemyslel, že je vytvoření konkurenčního prostředí, protože nevím, jak to funguje v rámci odvodu daní, a podobě. Ale o to si koledujeme.

Vladimír Pikora: Přesně, a o toto si koledujeme. Já si myslím, že přesně k tomu to povede. Vždyť je to daleko ekonomičtější. Proč nakupovat v českém obchodě, který je nehorázný, když přijede nějaký Polák s dodávkou, a prodá to za tyto peníze. Ano, přicházíme o hrozné peníze, dépéháčka, a tak dále. Korporátní a klasické obchody by měly platit daň jako právnická osoba, ale neplatí, protože tam nevznikají zisky. Ano, my se strašně okrádáme. A okrádáme se na mnoha frontách, a proto se stále nestačíme divit, jak nám roste dluh. My jsme akorát zatím nebyli tak rozjetí v dotacích, jako jsme teď, a proto je v posledních letech rozpočet tak nehorázný. Můžeme říci, že asi šest let zpátky, nebo sedm, je to hrozný.

Zákony jsou záměrně vytvářeny tak, že umožňují klamat zákazníky. Lobbistické tlaky jsou ohromné, protože oligopolní firmy na to mají dost peněz.

Martina: Ty jsi tady několikrát řekl, jak se všichni vymlouvají na legislativu, ať už je to legislativa evropsko-unijní, nebo legislativa u nás. V jednom svém článku jsi řekl: „Zákony usnadňují zákazníky klamat“. Myslíš, že to je nedopatření, nešikovnost, nebo záměr?

Vladimír Pikora: Podle mě je to záměr, protože je to strašně jednoduché. Lobbistické tlaky jsou tady ohromné, a ve chvíli, kdy funguje maloobchod tak, jako u nás, že je oligopolní, tak tyto firmy mají dost peněz na to, aby si zaplatily někoho, kdo připraví zákony tak, jak mají vypadat, aby jim to vyhovovalo. A prosadí je, protože mají profesionální lobbisty, dostanou to tam.

A politikům se to v zásadě hodí, a vzhledem k tomu, že tady nemáme politika, který by s tím dokázal něco udělat ve smyslu: „Když tam budu já, tak do dvou let to bude jinak“, tedy trumpovská politika. Vidí tady někdo nějakého politika, který by toto nabízel? Vzhledem k tomu, že to tady žádný politik nenabízí, tak tady toto politické prostředí může pokračovat. Až se najde někdo, kdo řekne, a bude to vypadat reálně, že s tím zatočí, a skutečně s tím zatočí, tak za ním voliči můžou jít. Ale v tuto chvíli tady zaprvé nikdo takový reálný není, a zadruhé voliči to vždycky vymění za něco, co je pro ně důležitější, než tato politika. Oni si to neuvědomují.

Martina: Říká se, že jediné, čím můžeme v tomto problému hlasovat, je nákupní košík. Tak tedy na závěr praktická rada: Myslíš si, že všechny slevy, na které naskakujeme – já si také uvědomuji, že často do koše házím jenom to, co je pod žlutými cedulkami…

Vladimír Pikora: Jasně, nakupujeme to, co vlastně nepotřebujeme.

Martina: Nebo to potřebuji, ale když potřebuji tvarohový sýr, tak vezmu ten se žlutou kartičkou, aniž bych přemýšlela. Je to tak. Přiznávám se, jsem vinna. Ale řekni mi: Je to hra, na jejímž konci v úhrnu zaplatí zákazník úplně stejný ranec, jenom s falešným lepším pocitem? Nebo tyto slevy fakt někdy fungují?

Vladimír Pikora: Tak jasně, u jednotlivého zboží to funguje. Ale když si koupím čokoládu, a je o dvacet korun levnější, než by jinak byla, tak to mě vždycky zaskočí. Já mám rád veliké čokolády, a když u nich vidím ceny, jak se můžou dramaticky propadnout, že někdy je to 140 korun, někde 100, a někde 60, tak samozřejmě, když je to 60, tak si jich nakoupím víc, i když je vlastně nepotřebuji. Ale v součtu je vypočítáno tak, aby to maloobchodu vyhovovalo, aby čísla byla veliká.

Co tam je vedle toho, a co si neuvědomujeme, jsou makroekonomické dopady, že vůbec nenakupujeme efektivně. Nám nejde o optimalizaci, protože nakupujete něco, co de facto nepotřebujete, ale vím, že to budu potřebovat třeba za půl roku, ale teď je to zrovna levné, tak to koupím. Ale ekonomika by měla fungovat tak, že vždycky kupujeme to, co zrovna potřebujeme, tím jsme efektivní, a peníze, které v tu chvíli máme volné, použijeme někde jinde. A když se to sečte, tak na konci můžeme najít nějaké spoření, třeba na důchod.

Ale proto, že nám peníze takhle leží v zásobách tohoto a támhle toho, tak se netočí. A když se to makroekonomicky propočítá, tak to dělá deset miliónů lidí, a už dostáváme nějaká zajímavá čísla, která si na první pohled vůbec neuvědomuje. Plus vedle toho, přesně jak jsme se o tom bavili, najednou není placeno DPH, není placena korporátní daň, a spousta věcí, tak na tom ekonomika hrozně chudne, ale my se tváříme, jako že to nevidíme, nebo že máme jiné priority, nebo že nám to vadí, ale něco je důležitější.

Martina: Vladimíre Pikoro, já ti moc děkuji za rozhovor, protože je prospěšné a zdravé vědět, jak velké hlupáky ze sebe občas necháme dělat.