Finanční svět dne 21. 11. 2024 v podstatě spí. Kupříkladu akciové trhy coby barometr nálady ve finančním světě se pohybují smíšeně, v zásadě nepředvádějí žádné velké výkyvy. Nuda, mohlo by leckoho napadnout. Ale pravý opak je pravdou. Právě ona zdánlivá nudnost je po čertech velká „záhada“, která stojí za pozornost. Proč je to záhada? Protože ekonomický svět naprosto ignoruje geopolitickou situaci. A ta je všechno, jen ne „normální“.

Nejprve dosluhující administrativa Joe Bidena dala Ukrajině zelenou k tomu, aby Ukrajina použila americké rakety dlouhého doletu, obsluhované silami NATO, k útoku na ruské území. Následně Rusko změnilo svou jadernou doktrínu a rozšířilo výčet možností, kdy Moskva může použít jaderné zbraně. Konkrétně nově by Moskva mohla použít jaderné zbraně v případě „rozsáhlého napadení“ konvenčními zbraněmi ze strany nejaderné země podporované jadernou mocností. Podle striktního výkladu by se za takové „rozsáhlé napadení“ dalo považovat právě i ukrajinské použití amerických raket dlouhého doletu. Poté Ukrajina americké rakety skutečně použila. A ve velmi rychlé odpovědi Rusko v noci ze středy na čtvrtek poprvé zaútočilo na Ukrajinu s využitím mezikontinentální balistické rakety, která je nejspíš schopna nést jadernou zbraň. Je to od začátku války poprvé, co Rusko tento typ zbraně nasadilo. Ruská raketa sice jadernou hlavici nenesla, nicméně její symbolický vzkaz je velmi snadno čitelný: Je to vzkaz Ruska zemím NATO, že svou novou jadernou doktrínu myslí vážně. A tím to nekončí. Mluvčí ruské diplomacie Marija Zacharovová podle agentury TASS prohlásila, že americká základna protivzdušné obrany v Polsku je už dlouho na seznamu prioritních cílů ruské armády. Základna, jejíž existence prý vede ke zvýšení úrovně jaderného nebezpečí pro Rusko, podle ní může být zasažena novými ruskými zbraněmi.

Nejsem zahraničněpolitický novinář, takže se zdržím komentářů k politické situaci, a zaměřím se pouze na finanční souvislosti. Podstata zmíněné záhady spočívá v tom, jak je možné, že finanční svět tuto situaci prakticky ignoruje?! Finančnímu světu totiž většinou stačí k panice mnohem menší dávka adrenalinu. Když došlo k eskalaci násilí v pásmu Gazy, panická reakce byla násobně větší, ačkoliv bylo téměř jisté, že tento konflikt zůstane jen lokálně ohraničen. V tomto případě ovšem o žádném lokálním konfliktu nemůže být ani řeči. V tomto případě dochází k jasné a viditelné eskalaci, která má potenciál dalece překročit lokální hranice.

Dokonce i v situacích, kdy konflikty mezi USA a Ruskem (či Sovětským svazem) probíhaly by proxy skrze nějakou třetí zemi, jako tomu bylo u války ve Vietnamu, zůstávalo území původních zemí nedotčené. Studená válka se uskutečňovala přísně omezeně skrze válku na cizím území – tedy například ve Vietnamu.

Nejblíže stávající situaci měla takzvaná Kubánská krize (probíhající 16.–28. října 1962), která byla jednou z nejnapjatějších epizod studené války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Šlo o konflikt vyvolaný rozmístěním sovětských jaderných raket na Kubě, což USA vnímaly jako přímou hrozbu své národní bezpečnosti a svého území. Krize přivedla svět na pokraj jaderné války, ale nakonec byla vyřešena diplomatickou cestou. Podobně útok na Pearl Harbor byl tak významný proto, že bylo dotčeno výslovně území USA, nikoliv „jen“ zájmy USA ve třetí zemi. Podobně ani území Sovětského svazu nebylo od 2. světové války jinou zemí napadeno, pokud nepočítáme relativně „malé“ příhraniční bojůvky na čínské hranici či vnitřní boje kvůli rozpadání sovětského impéria. Toto je poprvé, kdy bylo území Ruska takto dotčeno, a to s přímým posvěcením a angažmá USA.

V zahraničním tisku se o stávající situaci informuje výrazně méně, než se informovalo o začátku války na Ukrajině. To je zřejmě důvodem, proč finanční svět nepanikaří a v podstatě situaci téměř ignoruje. Od začátku války mnozí panikařili, že div že nezačíná třetí světová válka. Je to přesně v duchu pohádky o pasáčkovi ovcí, který si vymýšlel, že mu vlk pronásleduje stádo, tak dlouho, až mu nikdo nevěřil. A to ani tehdy, když vlk skutečně přišel.

Jak dlouho ještě bude finanční svět spát? Tentokrát se neodvažuji soudit. V podstatě vše závisí na mediálním pokrytí situace v západních zemích. Představit si lze mnohé scénáře. Začátek války na Ukrajině byl mnohem menším rizikem pro ekonomiku než současnost, a přesto byla panika ve financích obrovská, protože také mediální pokrytí bylo obrovské. Možná vše utichne bez povšimnutí, možná se mediální vášně rozhoří a s nimi i finanční pohyby. Nyní je to jen o psychologii. V každém případě buďme připraveni na potenciálně značné ekonomické turbulence, pokud si západní média této situace „všimnou“.

Martina: Prosím tě, v jednom tvém článku jsem si přečetla: „Trápí nás dvojí kvalita a dvojí ceny. My ale neznáme kvalitu, ani cenu.“ A to mě zmátlo. Toto mi, a nám všem, prosím vysvětli.

Vladimír Pikora: To je strašně zajímavé, podívat se, jak funguje český maloobchod. Český maloobchod je naprosto nenormální tím, kolik tady máme různých akcí. Máme tady akce, že něco máme označeno nějakou barevnou cenovkou, a chápeme, že to je sleva. Pak máme různé akce, kdy máme od někoho kartičku, a ten vám dává na základě kartičky nějaké zvýhodnění, tedy čím víc nakupujete, tím to máte levnější. A výsledkem tedy je, že když máte permanentně nějakou slevu, tak vlastně nevíte, která je normální cena, protože se už v normálních cenách pořádně nepohybujete. A v různých obchodech se to liší, takže automaticky víte, že když jdete do TESCA, tak ty mají a fungují s touto kartičkou, někde jinde, třeba když přijdete do Alberta, tak tam to není s kartičkou, ale je to s barevnou slevenkou, ale samozřejmě ještě vedle toho sbíráte nějaké další body, takže nikdo přesně neví, jaká je konečná cena. A je zajímavé, že to už není tak, že se nám to zdá, ale je to na úrovni toho, že si toho všimly už i úřady, takže třeba Úřad pro ochranu hospodářské soutěže říká, že těchto nepřehledných akcí je čím dál více, a i přes zlepšení situace je falešných slev stále dost. Takže to je další věc, že…

Martina: Promiň, já tě přeruším. Ty jsi teď řekl: Falešných slev. Co to je „falešná sleva? Jak to myslíš?

Vladimír Pikora: Ukazuje se, že některé podniky, někteří obchodníci tvrdí, že vám dají slevu, ale ve skutečnosti vám žádnou slevu nedají, protože se tváří, jakože to v minulosti stálo x, a teď to stojí mínus 20 procent. A na to jsou další příklady: Letos byl třeba zachycen v Praze 2 v Albertu případ, kdy se ukazovalo, že tam je jakože sleva, jenomže když se potom začalo zjišťovat, jak se to s touto slevou má, v porovnání s tím, jak je to definováno v zákoně, tak tam byste podle zákona měli říct nejnižší cenu za posledních 30 dní, a když to porovnáme s touto nejnižší cenou za posledních 30 dní, tak u šesti třetinkových lahví plzeňského piva byla změřena sleva 10 haléřů.

Martina: Tak krása. Dejte mi toho galon.

Vladimír Pikora: Přesně. To je klasický příklad toho, jak nás neustále matou, a jak už jsme zmatení tím, že věříme, že to je sleva.

U některého zboží firmy nasazují marži až 200 procent

Martina: Vladimíre, já našim posluchačům předešlu, že spolu rozebereme nejenom různou kvalitu potravin v rámci třeba Evropské unie, ale také různé ceny v rámci Evropské unie, a to proto, abychom věděli, jestli opravdu malujeme čerta na zeď příliš tlustými barvami, a chceme se cítit trošku jako chudáčci, nebo si naopak řekneme, jak velké hlupáky děláme, protože to je asi dobré vědět. Podotknu, že mě velké slevy, zejména povánoční, nesmírně iritují, a já zásadně v té době nechodím do obchodů, protože si připadám opravdu jako hlupák, protože jestliže je něco, co jsem koupila o Vánocích, za dva dny na to se 70procentní slevou, tak si uvědomuji, jak strašně mě obchodník natahuje, že i když mi dá 70procentní slevu, tak na tom vydělává.

Vladimír Pikora: Přesně.

Martina: Dobře, to jsou vánoční záležitosti. Ale funguje to tak běžně i v roce, že marže jsou tak obrovské, že je to na nás vlastně pořád léčka?

Vladimír Pikora: V některých případech se ukazuje, že marže je úplně gigantická, že přesahuje 100 procent, nebo třeba se ukáže, že i 200 procent – to je jak který případ, nelze to úplně paušalizovat. Ale tam je právě ten problém, že my vlastně nevíme, co je normální cena. Takže třeba s Vánoci: Mám kamaráda, Srba, a ti mají pravoslavné Vánoce, a on vždycky říká, že nakupuje po našich Vánocích, a jak mu tedy Vánoce vyjdou levně. Opravdu je to takhle šílené. Taková marže je tam přes celý rok, a proto vidíme ohromné sezónní slevy, a podobně. Ale není to konstantní, nedá se říct přesné číslo, ale jsou tam některé výrobky. Třeba nedávno se ukázalo u některého typu sýra, když je lepší sýr, že se tam klidně dostáváme opravdu na 200 procent marže. A to si člověk říká: „Fakt je to takhle hodně?“

U věcí, které nejsou běžně používány, nebo nenakupovány každý den, tam je to zase trochu jiné, tam jsou automaticky marže nastaveny hnedka výš, nežli u zboží jako jsou třeba potraviny. Na rohlících a podobně se nepředpokládá, že tam bude taková marže, ale zase je kupujte každý den, a v tom je ten rozdíl, že když si kupujete sedačku, tak tam je marže logická z toho titulu, že si ji kupujete jednou za několik let, ale u potravin by to mělo být z logiky nižší, a přesto to tak v některých případech není.

Na polských webech se dá nakoupit mnoho věcí výrazně levěji, než u nás, a to včetně dopravy, protože třeba do Prahy je cesta kratší, než do některých částí Polska

Martina: Kde můžeme zjistit normální cenu? Podle čeho to můžeme poměřovat?

Vladimír Pikora: Dneska je to tak složité, že řada lidí to poměřuje v Polsku. Řekne si, že to je cena. A je zajímavé podívat se na polské weby. Z polských webů se dá nakoupit ohromné množství věcí. Ale lidé si to neuvědomují, a furt kupují na českých e-shopech, které jsou, když se na to podíváme, téměř vždycky dražší, a někdy to jsou desítky procent, takže se to opravdu vyplatí. A my tam můžeme nakupovat skoro všechno. My si často myslíme: „Dobře, v e-shopu si můžu koupit umyvadlo.“, protože v Polsku opravdu umyvadlo vyjde výrazně levněji. Ale my si tam můžeme koupit i spoustu potravin. Rohlík to není, ale trvanlivější potraviny, a všechno se to dá s rozumným poplatkem dovézt do České republiky, klidně i do Prahy, i když je to daleko od polských hranic, protože Polsko je ohromná země. Pro nás je to nezvyklé, ale oni uvažují v logice, že když mají něco na jihu Polska, tak často je vzdálenost dopravy do Prahy menší, než kdyby to dávali někam na sever Polska. Takže tam tyto náklady nejsou takový problém, jak bychom tady v Čechách očekávali.

Martina: Dobře, tady to asi nemůžeme svádět na nikoho jiného než na naše obchodníky. Znamená to, že toto svým občanům dělají naši obchodníci, nebo se tyto věci týkají spíše velkých nadnárodních firem, a velkých korporátů? Dá se to takto říci?

Vladimír Pikora: Dneska je složité to říct, protože je problém v tom, že hlavní hráči jsou všichni cizinci, tady málo kdy najdeme opravdu českého hráče. Když se podíváme na maloobchod, tak v maloobchodě jsou de facto dvě velké německé firmy, které si udělaly několik značek, a ty se v Německu nějakým způsobem dohodnou, a pak to tady podle toho funguje. Takže tady čeští hráči ne, že by nebyli, ale jsou nepodstatní.

Martina: Dobře, a proč si tedy korporáty, nadnárodní firmy, nedovolí takto chovat k Polákům? Proč pro je mě nakupování na polských hranicích záležitostí, kdy ušetřím skutečně desítky procent? Proč si to nedovolí v Německu? Proč nadnárodní řetězce, třeba drogerií, fungují tak, že když pojedu do Německa nakoupit do stejné drogerie, tak ušetřím 30 procent, jak zjistil jeden z posledních průzkumů. Takže proč se toto děje? Proč zrovna já, proč zrovna my? Proč se to děje zrovna nám?

Vladimír Pikora: Mám na to dvoje vysvětlení. První je historické: Poláci jsou obchodníci. My Češi jsme k tomu přistupovali tak, že jsou to šmelináři, a dneska se nestačíme divit, a říkáme si: „Jé, oni tohle dokázali. Tohle dokázali.“ Když se podíváme na vývoj posledních 20 let, tak oni udělali takový skok, takže se může dívat jenom s otevřenou pusou. Takže, jak jsme byli dřív ekonomicky výše my, tak oni dneska tento rozdíl téměř dohnali. Takže Poláci jsou velmi schopní, a obecně se sebou nenechají tolik orat. Druhá věc je, že spoustu věcí, které tady máme, vzniklo na základě toho, že v Bruselu vznikla nějaká legislativa, která se následně přenesla do české legislativy, a já nemám pocit, že bychom my, jako Češi, do toho nějak výrazně sáhli, a bereme to rovnou tak, jak to je. To, jak to je připraveno z Bruselu, tak tam jsou rovnou připraveny krásné obezličky k tomu, aby se s cenou dalo těžko něco dělat, stejně jako s dvojí kvalitou, jsou tam takové díry v zákonech, že tohle může klidně nastat. A je to vlastně dáno tím, jak Češi přistupují k Evropské unii, a jak přistupují k Evropské unii Poláci.

Poláci se považují za velmoc. Dneska mají ohromnou armádu, pravděpodobně to bude velmi brzy největší armáda v Evropě, pokud vynecháme jaderné zbraně. A jsou velmi slyšet, v Bruselu na ně dají, a oni vystupují suverénně. Když to porovnáte s českými ministry, tak obvykle odlétají do Bruselu s tím, že říkají, co a jak všechno zařídí, a pak když se ptáte, co tam zařizovali a co řekli, tak zjistíte, že neřekli ani slovo. Je velmi zajímavé podívat se na záznamech na Viktora Orbána, nebo na to, co říká o zasedání evropských představitelů, že každý má to, co si vymůže. Vypráví o tom, jak tam byl Andrej Babiš velmi nepopulární, protože pořád s něčím obtěžoval, pořád něco chtěl, a oni už byli tak otrávení, že mu nakonec řekli: „Dobře, my ti tedy toto uděláme. Pak tam přišel pan Fiala, a ten si dělal poznámky – a dělá si je dobře – celou dobu mlčí, a pak přijde s těmito poznámkami do Prahy. A tím pádem si tam nic nevymůže, a akceptujeme automaticky všechno tak, jak to bylo naplánováno.

Eurokomisař s nepodstatným portfoliem si těžko bude vyskakovat na ty, kteří mají podstatné

Martina: Svého času se nechala slyšet paní Jourová, která říkala, že co se týká dvojí kvality potravin, tak je to potřeba řešit okamžitě – teď se bavíme o kvalitě – že na nové směrnice není čas, a přišla s tím, že řekla: „V obecné legislativě na ochranu spotřebitele vidím takovou cestu, že je to jednoznačně neférová obchodní praktika, kterou už je možné dneska začít potírat“. To už je několik let starý výrok. A za pár měsíců dodala: „Dvojí kvalita produktů je opravdu oříšek. Nečekala jsem, že to bude narážet na tak silný odpor v rámci Evropské komise i u některých členských států“. A v podstatě jedeme dál.

Vladimír Pikora: Přesně, jak to říkáš. Tam je problém, že my bojujeme se dvěma nepřáteli naráz: Jeden je ohromná, nadnárodní, nebo často i národní korporace, prostě strašně bohatá firma, která vyváží do celého světa, všichni ji znají. A ta navíc, vedle toho, téměř vždycky sídlí v Německu, nebo ve Francii. Kdo táhne evropskou politiku? Německo a Francie. To jsou přesně tyto země. Teď jim do toho začíná skákat Polsko, protože Německo, a jeho význam, výrazně klesá, takže význam Polska roste. A tito dva soupeři, tedy korporace, plus stát, najednou a zároveň bojují proti českému politikovi, který je tam často sám, nikdo za ním nestojí, a on není schopen s nimi pořádně bojovat.

Navíc se ukazuje, že když se podíváte na české politiky, tak většina z nich ani neumí cizí jazyk, že si pořádně neobjednají ani ve francouzštině, ani v angličtině. Dřív se mluvilo v Evropské unii zejména anglicky. Jakmile ale proběhl brexit, tak si to Francie s Belgií, a s románskými zeměmi, velmi dobře šéfovala, takže najednou je hlavním jazykem francouzština. Tu ale v Čechách skoro nikdo neumí, takže na mnoho věcí česká strana více méně nemá pozici, a jenom poslouchá, jak to proběhne. Podobné je to i s mnoha zeměmi východní Evropy. Ale ne s Poláky, kdy oni opravdu vystupují přímo. Takže my se nedokážeme pořádně postavit. Navíc velká korporace je často také sponzorem velkých politických stran v Německu, nebo ve Francii, takže se to krásně prolíná, a my jsme naprosto bezzubí ve chvíli, kdy jsme malá země, které dají absolutně nepodstatné portfolio, takže si eurokomisař s nepodstatným portfoliem těžko vyskočí na ty, kteří mají podstatné.

Martina: Samozřejmě, že se člověku vždycky uleví, když to aspoň na někoho může svést, takže když to můžeme svést na nadnárodní podniky, nebo na Evropskou unii, hned by se nám lépe dýchalo – takto nějak psychika funguje. Ale já jsem se dočetla, že se i prezident Petr Pavel nechal slyšet – protože to prý zkoumal, neboť to zajímalo i jeho ženu Evu – že za to nemůže Evropská unie, ale že je to čistě naše vina. A když se podívám na to, že třeba plzeňské pivo se mi také vyplatí jet nakupovat do Německa, tak se zdá, že má pravdu, protože to už se skutečně zdá, že – jak se říká lidově – nás dřou bez nože.

Vladimír Pikora: Ano, přesně. Myslím, že je to česká povaha, že si tohle, a spoustu věcí, necháme líbit, a potom české pivo nakupujeme třeba tak, že jsem v Jižní Americe viděl české pivo levnější než v Čechách, takže tam se doprava do ceny najednou neprojevuje. Problém je v tom, že my Češi považujeme některou značku za velmi prestižní a dáváme jí přednost, jsme na ní zvyklí. Takže já třeba osobně, když jsem v restauraci, preferuji Plzeň, nebo Bernarda. A když tam toto pivo nemají, tak si často řeknu, jestli si vůbec nějaké pivo dám. Jsem prostě konzervativní, a v tu chvíli jsem ochoten za toto pivo zaplatit víc, než když to samé pivo vyvezete do Ameriky, kde máte víc značek, a spoustu lidí tam vůbec české pivo nezná, takže se mu musí udělat prostor, aby ho vůbec někdo kupoval. A najednou zjistíte, že je levnější než v Čechách. Podobné to je i v Německu, nebo v Belgii. Tam prostě mají mnoho svých vlastních piv, považují je často za lepší, než to naše, a tak prostě nejsou ochotni platit tolik. Takže opravdu v tomto případě jsme trošku jako ovce, že si toto necháme líbit. My nejsme obchodníci.

Martina: dTest se podíval na rozdíl v cenách ještě z hlediska výše příjmů v jednotlivých státech, a udělal modelový nákup, a z toho spočítali, že Němci by jejich mzda stačila na 108 nákupů, ale český zákazník by za měsíční plat mohl – podle modelového seznamu – nakoupit 57krát – jsme na polovině – a slovenský 42krát. Máš vysvětlení pro to, že nám to nevadí?

Vladimír Pikora: Němci jsou bohatší, jejich kupní síla je mnohem vyšší.

Martina: A mají to levnější, a mnohdy kvalitnější.

Vladimír Pikora: Ano, přesně. A v tom to je, že třeba Petr Pavel spoustu věcí obhajoval ve smyslu, jako že jsme chudší, a proto nedosáhneme na dražší zboží, že jsme vlastně hlupáci v tom, že nakupujeme dražší zboží, že bychom měli přecházet na levnější. Tento argument se objevuje i na Západě. Když se podíváte na články – ne české, ale západní – tak třeba The Economist o tom měl hrozně hezký článek, kde tvrdí, že jsme zpovykaní postkomunističtí spotřebitelé, kteří akorát dělají problémy tam, kde nejsou. A tvrdí, že postkomunistický spotřebitel byl vždy zvyklý na to, že zboží na Západě je lepší, a proto dneska vychází z té samé mantry i po těch skoro 40 letech, tedy, že západní zboží je lepší, ale ve skutečnosti to tak není. Ve skutečnosti je to tak, že nejsme tak bohatí a že za kvalitu se platí, a proto si kvalitní zboží nemůžeme dovolit.

EU nasypala 5 milionů euro na výzkum a studie ohledně dvojité kvality potravin, aby zjistila to, co dávno víme, tedy že tady dvojí kvalita je

Martina: Jak si může The Economist napsat článek, který je v přímém rozporu s výsledky, na které přišla i samotná Evropská komise?

Vladimír Pikora: To je strašně zajímavé. Zase se ukazuje, že západní media mají na nás nějaký vlastní náhled, pocit. Tohle to je argument na základě pocitu, nikoli na základě čísel, a pouští to do éteru klidně i taková renomovaná media, jako je The Economist. Z toho se ukazuje i to, jak kvalita západní žurnalistiky dramaticky padá, a že to, že to napíšou v nějakém americkém, nebo britském časopise neznamená, že to je pravda.

Martina: V roce 2019 se snažila tento problém nějakým způsobem rozkrýt právě Evropská unie, proto jsem to zmínila, a tento průzkum zjistil, že u 60 procent výrobků nemohl být zákazník oklamán, z čehož ovšem jasně vychází, že tedy u 40 procent oklamán být mohl. The Economist napíše, že jsou to naše pocity, dojmy, a zmatený východní člověk. Ale co se tedy stalo, aby těch 40 procent nebylo klamáno? Víš o tom něco?

Vladimír Pikora: Tak opravdu v Bruselu vznikl tlak na to, aby se zboží vyrovnalo. Nemyslím si, že to bylo dáno námi, Českou republikou, českými politiky, ale přeci jenom, když se tento problém sečte ve všech nových členských státech EU, kde si na to všichni stěžují – to je Balkán, to jsme my, celá střední Evropa, Pobaltí – tak to společně vyvolalo nějaký tlak. Celý tento problém vznikl v roce 2011, původně to vzniklo na Slovensku, kdy slovenská média udělala test, vzala si 8 zemí a zkoumali, jaké jsou ceny a kvality, a zjistili, že překvapivě na Východě obvykle zboží obsahuje více éček, více špatných látek, více látek, po kterých se tloustne. A začalo se tvrdit, že to je dáno tím, že východoevropský spotřebitel má právě takové preference, že chce vždycky to horší.

Martina: Ne, on má chuťové návyky. To jsou chuťové návyky.

Vladimír Pikora: Takhle to prezentují. A když se potom dělal průzkum, tak se ukázalo, že s tím drtivá většina, skoro všichni východoevropští spotřebitelé, nesouhlasí, a tvrdí, že to je blbost.

Martina: Když si koupíš masovou konzervu a jsi Čech, tak tam nechceš mít maso, ale chceš tam mít masokostní separát.

Vladimír Pikora: Přesně tak. Takže tohle se objevilo, a začalo se to už řešit, ale v roce 2011 to Evropská komise ještě neměla celé zpracované, a vlastně definovala, že výrobci mohou měnit své produkty s ohledem na specifika trhů a preference spotřebitelů jednotlivých členských států, a že jedinou podmínkou jsou pravdivé informace na obalech. Takže najednou řekli: „Prodávejte si, co chcete, ale napište tam férově, co tam je.“ Takže teď najednou člověk zjistil, že na první pohled je čokoláda nebo konzerva úplně stejná, a potom je tam trošičku jiný popis miniaturním písmem, což většinou člověk nepozná. Ale ono to šlo ještě dál, šlo to tak daleko, že se začalo akceptovat i to, že změní třeba font, a píší to trošičku jiným písmem, a najednou se řekne, že je to jiné zboží, a díky tomu, že je to jiné zboží, tak to může mít i jinou kvalitu. Tedy, že to vlastně není identický výrobek. A to je přesně ta obezlička, která se tehdy vymyslela a která vlastně platí dodnes. A nejhorší na tom je, že vedle toho vzniklo spoustu legislativy, spoustu zpráv, spoustu výzkumu, utratila se za to spousta peněz, protože třeba studie, které dělal Brusel, tak to je částka na několik miliónů eur. Nasypali do toho 5 miliónů eur, takže si představte, přes palec, že se 150 miliónů korun dalo za to, aby se zjistilo to, co víme, tedy to, že je tady dvojí kvalita, a že, jak oni říkají, ve 40 procentech může být zákazník maten. Tohle stálo 150 miliónů.

Některé firmy změní třeba podobu písma na obalech, a tvrdí, že jde o jiný výrobek, takže může mít jiné, horší složení, než v západních zemích EU

Martina: Ty jsi říkal, že to je proces, který takto intenzivně započal asi v roce 2011. Vím, že po projevu předsedy Junkera o stavu unie v září 2017, kde hovořil o tom, aby se řešila otázka dvojí kvality, na to vyčlenili právě téměř 5 miliónů eur z rozpočtu Evropské unie. Chceš mi říct, že se to dodnes fakt vůbec nezměnilo? Protože jsem četla, že některé firmy, na nátlak jednotlivých zemí, musely trošku změnit rétoriku. To je třeba slavná kauza „Cornetto“, kde se zjistilo, že Italové jedí zmrzlinu, která je ze smetany, mléka, bílků a vanilky, zatímco našinec jí práškové mléko, a zbytek jsou nějaké rostlinné produkty. Nevím, nechci se do toho úplně pouštět. A Cornetto pak prohlásilo, že od dalšího roku začne dodávat i nám, když jsme nespokojeni, něco, co obsahuje smetanu. Takže se to proměňuje, nebo jsou to jenom dílčí záležitosti?

Vladimír Pikora: Ukázalo se, že mnoha firmám tato negativní publicita vadí, takže na to v mnoha případech zareagovaly. Tyto firmy měly dvě možnosti řešení. Jedna možnost je, že budu prodávat všude to samé, což udělalo hodně firem. A druhá věc byla, že změnily obal tak, aby to procházelo dírami v zákonech, které byly připraveny. A tam často docházelo k tomu, že opravdu změnili akorát písmo a tvrdili, že to je jiný výrobek. A o tom je dnes i Cornetto. V tuto chvíli na to vlítly české orgány, řeší to, a celé to skončí tím, že se bude zkoumat, jestli byl obal dostatečně odlišný. A jestliže firma prokáže, že byl odlišný, tak nedostane vůbec žádnou pokutu, úplně to projde, a vyšumí. Přitom teoreticky pokuta může dosahovat až 50 miliónů korun.

A ještě je na tom zajímavé, že půl roku, nebo tři čtvrtě roku před tím český ministr zemědělství prohlásil, že dvojí kvalita už neexistuje. Takže tady vidíme politiky, kteří nám tvrdí, že už je to všechno vyřízené, všechno v pohodě, a pak vybublá takhle úplně jasný případ. Nicméně musíme přiznat, že letos je těchto případů určitě méně, než jich bylo před deseti lety. Je vidět, že část firem přišla na to, že to udělaly takhle. Odvíjí se to od toho, kde dané výrobky vyrábí, protože se ukazuje, že obvykle zboží, které je pro Německo, je vyráběné v Německu, tam je správná receptura. Tam nás nikterak neberou. Jakmile začnou vyrábět třeba na první pohled to samé zboží v Maďarsku, nebo v Rumunsku, a pak to distribuují do střední Evropy, tak tam je výrobek jiný, tam už je začátek ve výrobním procesu. A to vlastně naskakuje na distributory, kdy máme řadu velkých firem, které neprodávají zboží po celé Evropě, ale dají ho nejdřív distributorovi, a tomu řekne: „Vy jste pro střední Evropu. Vy jste pro jižní Evropu. Vy jste pro západní“. A tam se ukazuje, že kvalitní zboží je vždycky v Německu, Nizozemí, Belgii. Překvapivě jih Evropy už má často, ačkoliv Cortetto tomu neodpovídá, horší kvalitu než Německo.

Martina: Ono se to totiž nedělí jen na východ a západ, ale i na sever a jih.

Vladimír Pikora: Přesně tak, tady vzniká tento problém. Najednou se ukazuje, že když jsme v roce 2004 vstupovali do Evropské unie, tak nám tvrdili, že tam je několik velkých výhod, svoboda pohybu a podobně, a jednou z nich bylo, že máme společný trh. Ale díky distributorům vidíme, že společný trh nemáme, on se rozdělil na to, kde jsou bohatší spotřebitelé, kde jsou chudší, a kde jsou korporace, které to vyrábějí doma. Korporace se doma chovají jinak, než v zahraničí. A všechno to směřuje k tomu, že staré jádro – nejstarší je Německo, Benelux – má to nejlepší, a my na východě máme to horší.

Martina: Ty jsi teď řekl, že se to rozděluje podle toho, kde jsou bohatší a kde jsou chudší, „Ricchi e Poveri“, to bych dokázala pochopit, a brala bych to. Brala bych to tak, že jestliže si někde koupím onu příslovečnou konzervu, a je v ní 90 procent svaloviny, tak si za ni prostě připlatím více. A tam, kde jsou namleté různé kůžičky a podobně, a svaloviny je tam 55 procent, tak to holt bude levnější. Ale ono je to ještě tak, že k nám přijde ta, kde je svaloviny méně, je tam masokostní separát, a my to koupíme dráž, než si v Německu koupí svalovinu. A to už je věc, která mi ekonomicky nedává smysl. A politicky také ne.

Vladimír Pikora: Pro korporace to dává smysl. Ony to vyrobí podstatně levněji, a my to tady koupíme za stejnou cenu, a v zákonech to projde tak, že se to tváří, jakože je to jiné zboží. Takže třeba zmrzlina Cornetto se v Itálii po přepočtu prodávala za docela podobný peníze, jako u nás, takže to je přesně o tom, že v ceně nevidíme rozdíl, a vidíme pouze rozdíl v kvalitě. A samozřejmě výrobek vyrobený pro východní Evropu má výrobní náklady daleko nižší, nežli ten, který je pro západní Evropu, a to znamená větší profit pro firmy, a to firmy, které jsou v zásadě německé, francouzské, a tam to chodí. A Evropská unie, Západ se tváří, že to neexistuje. A právě o tom psal také The Economist, který psal o naivních východoevropských politicích, že si myslí, že se s tím dá něco dělat, ale Západ, který určuje politiku – Německo s Francií – to nikdy nepřipustí, protože jim to vyhovuje. To je přesně to, co oni potřebují.

Martina: Babičky by na to řekly: „A to se Boha nebojí?“ Já myslím, že můžeme směle říci: „A to se nebojí voličů?“ Přeci lidé toto vědí, a není to žádné tajemství. Toto jsou kauzy, které my v podstatě jen shrnujeme dohromady a dáváme je do souvislostí, a už jsem tady na začátku mluvila o tom, že dvojí kvalitu považují za velký problém desítky procent Čechů, konkrétně 77 procent Čechů, a čím jsou starší, tím je jich více, a úplně jedno je to jenom 3 procentům. To znamená, že když vezmu průměr, tak 77 procent voličů má důvod být na své představitele naštváno, protože dovolí, že jsou obíráni, a jsou z nich děláni občané druhé kategorie. A toto není populismus, toto je prostý součet, a místy trojčlenka.

Vladimír Pikora: Tento problém není problém jenom potravin, je problém třeba i pasty na zuby, prášku na praní, a podobně. Tam vidíme úplně to samé: Veliký rozdíl v ceně, ještě větší než u potravin. Třeba ty samé šampóny můžou být v Německu 5 krát levnější, než v Čechách.

Martina: Říkala jsem, že podle posledního průzkumu ve stejném obchodě ze stejného řetězce drogérií nakoupíš v Německu o 30 procent levněji.

Vladimír Pikora: Přesně. Takže je to problém nejenom potravin. Kdyby to byly potraviny, tak za to může ministr zemědělství. Když to jsou i ostatní výrobky, jako třeba pasty na zuby, tak je to ministr průmyslu a obchodu. Tito dva ministři konkrétně za to mohou. Proto, když se vedly poslední předvolební kampaně, tak toto vstoupilo do hry, byla to častá hesla, že s tím budou ministři bojovat, že s tím něco udělají, a když se podíváme zpátky na posledních deset let, tak s tím neudělali téměř nic. Já to vnímám tak, že toto politiky zajímá jenom ve volební kampani, ale jakmile se dostáváme do reálného řešení, tak ministr zemědělství bude v Bruselu spíš hájit voliče, nebo české potravináře. Tam přece jde o to, že český ministr má jako hlavní úkol to, aby potravinářský průmysl hezky fungoval, aby tady měli zemědělci dost dotací, to je jeho hlavní byznys. Ale starat se o to, abychom měli stejnou kvalitu jako na Západě? To jsou jenom předvolební řeči.

Poslední české statistiky o spotřebitelské inflaci rozhořely debatu mezi ekonomy. Jedni ekonomové, reprezentovaní typicky třeba mnou, tvrdí, že inflace se už zase pomalu rozjíždí. Inflace vlastně nikdy z české ekonomiky docela nezmizela, byla jen mírně potlačena kupříkladu i efektem statistické základny. Skutečnost, že se podařilo přibrzdit „energetickou krizi“, je sice příjemná, ale spíš jen dočasná. Energie totiž budou dál zdražovat krom jiného skrze evropskou energetickou transformaci, emisní povolenky pro fyzické osoby (tzv. systém EU ETS 2) nebo skrze uhlíkové clo od roku 2027. Podle tohoto názoru minulá dekáda byla ve znamení extra nízké inflace až deflace, zatímco současná dekáda bude naopak ve znamená chronicky zvýšené inflace. A na další inflační vlnu již bylo založeno. A tato další inflační vlna bude navíc doprovázena zpomalením ekonomiky. Hrozí tedy stagflace: Obávaná kombinace nízkého růstu a inflace.

Podle jiných ekonomů, kteří vidí současnou ekonomickou situaci v souladu s vládní optikou, je inflace již minulostí, zdražení energií již nehrozí, protože instalovaný výkon obnovitelných zdrojů se prudce zvyšuje, další zdražení potravin proto již nehrozí, a vlastně řeči o nějaké nové inflační vlně jsou jen dezinformací. A i když během posledního půlroku došlo k mírnému navýšení cen, vlastně to je jedno, protože reálné příjmy rostou ještě rychleji, celá ekonomika se zvedá ode dna, takže společnost jako celek bohatne. V příštích kvartálech hospodářský růst zrychlí a inflace poklesne.

Tyto dva odlišné pohledy jsou dobře patrné například z ekonomických diskusí, které pokrývají média. Abychom to rozsekli a dobrali se nějakého budoucího výhledu, podívejme se na širší kontext. Tedy na to, co říkají data i z dalších evropských zemí. Máme štěstí, protože právě nyní byla zveřejněna řada evropských statistik, takže nám dobře ukáží, co na tento domácí spor říká zbytek Evropy:

Pokud jde o inflaci, britská centrální banka Bank of England to vidí poměrně jasně. Ta se totiž obává „poměrně vytrvalého“ růstu mezd, tedy inflace. Tento názor ocitovat list Financial Times. Hodně podobně to vidí i Maďaři. Míra inflace v Maďarsku totiž v říjnu meziročně zrychlila na 3,2 procenta ze zářijových 3 procent. Ve své zprávě ze stejného dne to uvedl maďarský statistický úřad. Současně to znamená, že maďarská inflace je tak už znovu nad tříprocentním cílem centrální banky. V rámci boje proti inflaci mají Maďaři nyní svou základní úrokovou sazbu na nejvyšší úrovni v Evropské unii a roste pravděpodobnost, že tam dál zůstane a nebude snížena. A do třetice připomeňme, že česká inflace dosahuje 2,8 % a roste. Do konce roku se patrně došplhá ke 3 %, tedy na hranu tolerančního pásma ČNB.

Podotázkou spojenou s rozdílnými názory na inflaci a současně druhým jádrem sporu je otázka vývoje cen energií. V ČR v říjnu růst cen elektřiny dosáhnul +10,5 %. Podle mne je to důkaz opětovného zdražování energií kvůli energetické transformaci Evropy. Podle jiných ekonomů je to jen statistická hra, protože většina lidí má ceny zafixované na nižší úrovni a růst cen elektřiny je jen na papíře a v cenících, ale málokdo tyto zvýšené ceny skutečně platí. Takže co k tomu opět říká zbytek Evropy:

V říjnu 2024 čelila růstu cen elektřiny celá Evropská unie. Zatímco náklady na energie, jako je zemní plyn, vykázaly určité poklesy v průběhu roku, snížení dotací, daňových úlev a státních podpor vedlo k mírnému zvýšení celkových cen elektřiny. V průměru cena pro domácnosti v EU vzrostla na 28,90 EUR za 100 kWh, což je nárůst. Země s nejvyššími cenami za elektřinu v EU v roce 2024 zahrnovaly Německo, Irsko a Dánsko. Úsměvné je, že největších „pokroků“ při navyšování instalovaných kapacit obnovitelných zdrojů dosahuje právě Německo, ale i Dánsko a Irsko patří v EU mezi země s nejvyšším podílem OZE v energetickém mixu hlavně díky větrné energii. Neboli: Více energetické transformace = více zdražování elektřiny.

A další spor se týká budoucího hospodářského růstu. Podle mne bude uvadat. Podle jiných ekonomů se bude zvedat ode dna. Takže opět zde je širší kontext: Podle dalších údajů ze stejného dne nezaměstnanost v Británii do konce září vzrostla na 4,3 procenta z předchozích 4 procent. To ukazuje útlum ekonomiky. Vedle toho kartel ropných zemí OPEC již čtvrtý měsíc v řadě snižuje prognózy růstu globální poptávky po ropě – to také ukazuje globální ekonomický útlum. A konečně nejsilnější argument ekonomického útlumu právě nyní přišel z Německa: Německý index očekávání ZEW padá na 7,4 bodů, čekal se skoro dvojnásobek! Předpokládalo se, že ZEW dosáhne 13,2 bodů. Jinými slovy důvěra investorů v německou ekonomiku se v listopadu zhoršila více, než se čekalo. Přitom právě tento index patří mezi nejpřesnější ukazatele budoucího vývoje…

O amerických volbách se říkalo, že údajně „změní svět“. Celý svět sotva, ale vliv na ten „náš svět“, totiž euroatlantický prostor, je nezpochybnitelný.

A vždy, když dochází k takovým událostem, o kterých se říkají velká slova, finanční trhy jsou poněkud paralyzované. Čekají na více informací. Kladou si otázky, zda akcie „den poté“ vzrostou, nebo poklesnou, zda úrokové sazby budou v dalších letech v důsledku té které velké události spíš nižší, nebo vyšší. Zda ceny nemovitostí budou mít skon spíš nafukovat bublinu, nebo ji spíš vyfukovat. Jen jedno aktivum se tím nenechává rozhodit. Už před americkými volbami bylo jasné, že patrně se zachová skoro stejně bez ohledu na vítěze.

Zde je malá nápověda, jaké aktivum to je. V den psaní tohoto textu namátkou vyšly dvě nesouvisející zprávy. První zpráva: Nabídkové ceny rezidenčních nemovitostí na Slovensku v období od července do konce září opět stouply, a jsou už vyšší než ve stejném období loni. Druhá zpráva: Ve Velké Británii klesly nové registrace aut meziročně o 6,0 % proti předchozímu růstu o 1,0 %. Ano, ty zprávy spolu příliš nesouvisí. A přesto v jistém ohledu souvisí.

Ta první zpráva říká, že ačkoliv hospodářský růst v EU je v útlumu, ceny nemovitostí už zase rostou. Proč rostou? Protože se lidé bojí inflace a klasických finančních investic. Ta druhá zpráva říká, že průmysl v Evropě pokračuje v rozpadu, tedy že oficiální údaje o růstu HDP notně nadhodnocují představu o produkčních kapacitách ekonomiky. Takže máme tu hospodářský útlum, skrytou inflaci a únik do reálných aktiv. A k tomu nejistotu ohledně dalšího směřování USA. To už je dostatečně velká nápověda, aby se dalo uhádnout, že tím aktivem, které poroste bez ohledu na to, co se bude dít v USA, jak bude vyvíjet válka na Ukrajině, či co se bude dít na Blízkém Východě, je aktivum představující univerzální bezpečný přístav. Tedy zlato.

Rekordní vzestup zlata už měsíce pokračuje. Jen v říjnu zlato posílilo o 5 % a od počátku roku si připsalo dokonce 34 %. Překonává ho už jen stříbro, které si od začátku roku připsalo 42,3 %. Nutno říci, že ani jeden z těchto kovů nevykazuje klasický cenový pohyb, který obyčejně doprovází nafukování cenové bubliny. Žádná euforie se nekoná. Drobní investoři jsou dokonce čím dál víc zaražení a častěji před nákupem zvažují, jestli už náhodou zlato není „přehřáté“. Takhle nafukování bubliny nevypadá. Cenová bublina vypadá tak, že drobní střadatelé jsou ti poslední, kteří ještě nakupují, když velcí investoři se už stáhli, protože pochopili, že cena brzy praskne.

Celá záležitost se zlatem na historickém maximu je o tom, že investoři, a to i ti největší institucionální, hledají ve vrcholně nejisté době aspoň nějakou jistotu. Cenová bublina je vždy o spekulaci. Růst ceny zlata je ale o anti-spekulaci: o vyhýbání se spekulacím, o hledání jistoty.

Někdo se už měsíce před volbami zajišťoval před výsledkem amerických voleb. A mimochodem, tady přichází ten vtipný bod, kdy jedni, kteří chtějí funkční svobodný trh, se zajišťovali proti Harrisové, a druzí, kteří chtějí větší monopolizaci a tisk peněz, se zajišťovali proti Trumpovi. Ale o tom to právě je: ti i ti se shodli, kde hledat bezpečí.

Někdo se zajišťuje před monetární politikou. A opět vtipný moment je, že před monetární politikou centrálních bank se nejvíce zajišťují – samotné centrální banky, které zlato nakupují místo fiat měn do svých devizových rezerv. Číňané se zase uchylují ke zlatu kvůli problémům na realitním trhu a nízkému úročení vkladů. A tak bychom mohli pokračovat.

A tak závěr zní, že ceny zlata nejspíš dál dlouhodobě porostou, i když už zdaleka ne takovým tempem jako v roce 2024. A to zcela bez ohledu na aktuální geopolitickou situaci. Což se o jiných typech investičních aktiv říci nedá.

Podle předběžného odhadu vzrostl český hrubý domácí produkt ve 3. čtvrtletí 2024 v meziročním srovnání o 1,3 %. Ještě několik týdnů si budeme muset počkat na zveřejnění detailů toho, proč je statistický růst české ekonomiky tak zabrzděný. Už nyní jsou ale zřejmé některé trendy. A ty se mi moc nelíbí.

Tak zaprvé už nyní je zřejmé, že k meziročnímu růstu ekonomiky přispěly hlavně výdaje na spotřebu domácností. Ty rostou nepřetržitě od začátku roku 2024. Svou roli přitom hraje také odložená poptávka. V minulosti lidé na útraty buď neměli, nebo se utrácet báli, a tak nyní realizují ve větší míře to, co dříve odložili. I tak ale stále platí, že míra úspor českých domácností je výrazně vyšší, než činil průměr za minulou dekádu. Jinými slovy, domácnosti mají dál obavy z budoucnosti a pořád ještě neutrácí tolik, kolik by hypoteticky mohly.

Zadruhé již nyní víme, ačkoliv ne na přesných číslech, že naopak negativní vliv na hospodářský růst měla tvorba hrubého kapitálu. Neboli firmy neinvestují. Nikterak nezvětšují kapacitní schopnosti ekonomiky, naopak. Neboli podnikatelské klima se nezlepšilo, firmy se bojí investovat.

A třetí poznatek, který již nyní máme ohledně HDP, je nejhorší. K růstu HDP totiž hodně přispěly také takzvané výdaje na konečnou spotřebu vládních institucí. Neboli vláda příliš utrácela. A to je právě ten hlavní problém, proč já stávající statistický růst moc za růst nepovažuji a proč o něm mluvím jako „statistickém“ růstu. Příspěvek veřejných institucí k růstu HDP v ČR se pohybuje okolo 1–1,5 % HDP. Pokud bychom od růstu HDP za třetí kvartál 2024 odečetli přínos výdajů veřejných institucí, odhad růstu české ekonomiky by pravděpodobně skončil v mírném poklesu či stagnaci.

A čím víc se budou blížit parlamentní volby v roce 2025, tím bude mít vláda menší ochotu krotit své výdaje. Pokud ovšem statistický růst HDP je „růstem“ jen proto, že vláda nás zadlužuje, pak se o skutečný růst nejedná, jelikož za růst bychom měli považovat zvyšování životní úrovně, zvyšování bohatství ve společnosti. Bohatství pořízené na dluh však není bohatstvím, nýbrž jen iluzí bohatství.

Pokud si člověk pořídí dům a auto na dluh, pak auto a dům fakticky nevlastní dlužník, ale banka, která mu půjčila. Kdo místo auta a domu na dluh disponuje jen spacákem a bicyklem bez dluhu, je vlastně bohatší. A podobně se to má i s růstem české ekonomiky. Můžeme předpokládat, že jak se budou volby blížit, zadlužování vlády bude gradovat, a tím se taky bude zvyšovat statistický růst české ekonomiky, bohatnout ale nebudeme.

A přesně tuto tezi potvrzuje pohled na poslední údaje o HDP optikou takzvané hrubé přidané hodnoty, díky které můžeme zkoumat, která odvětví českou ekonomiku táhnou a která ji naopak brzdí. A není bohužel překvapením, že pokračoval pokles v průmyslu. A to právě svědčí o pomalém, plíživém zmenšování produkčních schopností naší ekonomiky. Zařízení se opotřebovávají, firmy neinvestují, aby je obnovily. Ekonomika tak stále víc ztrácí schopnost vyrábět skutečné hodnoty navzdory tomu, že statisticky roste. Spotřeba domácností už tenhle fakt moc nevytrhne.

A je jasné že situace se hned tak nezlepší. Stačí se podívat na Německo, kde největší evropská automobilka Volkswagen plánuje zavřít minimálně tři závody a zrušit desítky tisíc pracovních míst. Německá vláda během října zhoršila výhled vývoje ekonomiky pro letošní rok. Místo slabého růstu nově čeká pokles HDP o 0,2 procenta. Vládní výdaje v Německu totiž nerostou tak rychle, aby pokles ekonomiky statisticky maskovaly. Bylo by bláhové si myslet, že se tyto problémy nedotknou českého průmyslu. Zatímco Evropa pokračuje v zeleném tažení, asijská konkurence plánuje mohutný útok na evropské trhy.

Když to sečteme, za celý rok 2024 česká ekonomika sice poroste, ale její růst bude jen okolo 1,0 % a bude navíc do značné míry umělý. Bez zadlužování státu by z růstu byl pokles. A slabší ekonomický růst se navíc odrazí i v tom, že státnímu rozpočtu nepřitečou v roce 2025 na příjmové straně očekávané desítky miliard korun. Dluh tak bude ještě větší, než se čeká.

Držíte akcie nějaké velké technologické firmy napřímo nebo prostřednictvím ETF? Tak vězte, že ačkoliv jste nakupovali technologický titul, už za několik let se o něm může mluvit jako o firmě na pomezí technologického sektoru a sektoru utilit.

Vyspělý svět totiž ve svém myšlení neprožívá jen „klimatickou revoluci“, ale i revoluci umělé inteligence (AI). A AI potřebuje ke svému provozu obrovské množství elektrické energie. Stabilní elektrické energie. Jde o datová centra. Ty konzumují energii nejen pro samotné výpočty, ale také pro chlazení serverů. To vše musí běžet 24/7. Tedy nejen, když zrovna svítí slunce, nebo zrovna fouká vítr. Právě proto velké technologické společnosti vzaly za svou myšlenku jaderné energetiky. Paradoxně přesně ten typ energetiky, od které největší ekonomika eurozóny (Německo) nedávno odešla.

A pojďme na konkrétní plány. Google jako první firma svého druhu postaví vlastní jaderné elektrárny. Google počítá s tím, že postaví až sedm malých modulárních reaktorů. Energii z prvního z nich chce firma používat nejpozději v roce 2030. Další reaktory by měly běžet do roku 2035. Proč právě malé modulární reaktory? Ty je totiž možné na rozdíl od velkých jaderných reaktorů stavět rychleji a dopravovat je na místa, kde jsou potřeba. Amazon se zase rozhodl koupit datacentrum od společnosti Talen Energy, které je přímo poháněné energií z nedaleké jaderné elektrárny Susquehanna Steam Electric Station. No a třeba Microsoft chce kvůli AI obnovit jadernou elektrárnu Three Mile Island, ve které se v roce 1979 roztavil reaktor.

Evropa masivně dotuje výstavbu solárních panelů na střechách a větrníky na polích. Zákonitě je pak energie občas málo a občas v době energetických špiček to zase nezvládá energetická infrastruktura. Naopak velké technologické společnosti si hodlají zajistit vlastní stabilní zdroje energie, které budou stát přímo tam, kde to budou potřebovat. Vidíte ten rozdíl?

Není to jen byrokracie, proč bude Evropa stále víc technologicky zaostávat. Mnohem horší je to, že směr, který v minulých letech nastavil Brusel, jde úplně do pekla. I přesto, že Evropa nyní lije miliardy eur do přeměny energetiky, vypadá to, že nakonec bude zaostávat nejen technologicky, ale také energeticky. V oblasti energetiky totiž Evropa nebude nabízet podmínky, aby tu velké společnosti v budoucnu dokázaly i jen bazálně fungovat.

A mimochodem, ačkoliv Amerika má sama o sobě obrovské množství problémů, Evropa má svůj energetický problém ještě řádově větší. A to je jeden z důvodů, proč dlouhodobě nevěřím euru. Ostatně dolar proti euru během října posílil o 3,5 centu. Úspěšní nadnárodní podnikatelé a investoři už dávno vědí, že nemá smysl investovat v Evropě, protože Evropa jde ke dnu. Nebudou se cpát se svými investicemi někam, kde to nemá budoucnost.

Koneckonců rozdíl v úspěšnosti amerických a evropských firem bije do očí. V USA je dosavadní skóre stávající výsledkové sezóny takové, že společnosti z amerického indexu S&P 500 překonaly svými výsledky odhady trhu ve více než ¾ případů. Když se podíváme na evropské tituly, které už představily své výsledky, tak odhady zisku se podařilo jasně překonat jen 27 % evropských společností – to není ani třetina.

Navíc jedna zavedená evropská společnost za druhou hlásí problémy. Zvlášť patrné je to mezi automobilkami. Synonymem evropských automobilek se v poslední době stalo zvolání: „Profit warning“. Neboli varování před dramaticky nižším ziskem. Automobilový sektor je nepřekvapivě letos na úplném chvostu výkonnosti jednotlivých sektorů v Evropě.

Změna je v nedohlednu.

Současným spekulantům začalo být úplně šumafuk, jak se vyvíjejí veřejné finance. Otupěli a ztratili napojení na to, jak veřejné finance ovlivňují ekonomický vývoj. Předchozí generace obezřetnějších spekulantů cit pro tuto skutečnost ještě měla.

Aktuálně je ten problém nejmarkantnější v Číně. Ta v nejbližších měsících vydá dluhopisy asi za 325 miliard dolarů. Finanční trhy se ptají, zda to „bude stačit“. Ale ta otázka je úplně chybně položená. Samozřejmě, že to stačit nebude, tahle částka totiž není řešením. V Číně sledujeme podpůrné balíčky ze strany čínské vlády i centrální banky už řadu čtvrtletí, a pořád nic. Evidentně nevedou k cíli. Jejich chyba je ve zpětné vazbě. Žádná zpětná vazba totiž neexistuje. Čínské autority nejsou schopny absorbovat myšlenku, že tisíckrát opakovaný krok, který nefunguje, nebude fungovat ani po tisící prvé. Nemůže fungovat, protože víc peněz v oběhu nijak neřeší ani kolabující trh nemovitostí, ani omezené útraty domácností, ani nedůvěru čínských domácností.

Takových pokusů už proběhla řada. Právě proto se vyčerpává jejich účinnost. Aby se zamrzlým trhem něco udělaly, musejí být podpůrné programy stále větší. To je logicky dlouhodobě neudržitelné. Čínská ekonomika se totiž ocitla v takzvané pasti likvidity, kdy další monetární stimuly už nemohou fungovat, i kdyby byly sebevětší.

Čínská ekonomika stojí na mnoha nerovnováhách. Na čínském akciovém trhu v poslední době dochází k propadu cen akcií. I to je jeden z důvodů, proč čínská vláda a centrální banka lijí do oběhu peníze – aby tomuto propadu cen akcií zabránili. Jenomže nejen že v pasti likvidity to je zbytečná snaha, ale také čím víc levných peněz se bude lít do ekonomiky, tím víc si Čína do budoucna koleduje o vysokou inflaci. (To jsme ostatně viděli u covidových peněz, které stály za inflačními vlnami v EU a v USA v letech 2022-23.) A jako bonus si tím Čína ještě zvětší už tak probíhající nárůst zadlužení, který je dalším čínským problémem.

Čína se může zdát daleko, ale jednak jsou finanční trhy propojené, jednak podobnou spirálu, kterou vidíme v Číně, vidíme i u nás, jen v trochu jiných kulisách. Naším problémem není až tak realitní trh jako v Číně, naším problémem je destrukce energetiky a průmyslu obecně. Vše ostatní je analogické. Možná to tak nevypadá, ale i česká vláda lije na trh nové a nové peníze. Sice ne tak prvoplánově jako Čína, ale schodek cca 290 miliard plánovaný pro příští rok takové pokračující nalévání peněz na trh je.

Pravděpodobně vám nyní nesedí číslo 290 miliard. To je ale skutečně správné číslo, ačkoliv vláda sestavila rozpočet s plánovaným schodkem „jen“ asi čtvrt bilionu korun. Co už ale neřekla, je fakt, že rozpočet je sestaven chybně, nadhodnocuje příjmy z emisních povolenek, podhodnocuje výdaje na dotace obnovitelných zdrojů, již nyní je odhaleno, že minimálně 50 miliard v rozpočtu chybí. A to jsme ještě nezapočítali fakt, že vláda patrně nadhodnocuje budoucí růst české ekonomiky, takže daňový výběr bude nižší.

Jinými slovy, česká spirála se velmi podobá té čínské: do oběhu stát lije víc peněz, i když víc skrytě. Tyto peníze ale neřeší neefektivity v ekonomice, mizející průmysl, mizející konkurenceschopnost, ani nedůvěru obyvatel. Jenom si tím do budoucna koledujeme o další inflační vlnu, jejíž první základy jsou již pár měsíců identifikovatelné, a zvyšujeme tím celkový veřejný dluh. Pokud bychom to měli říct ještě víc polopaticky, inflace zase bude. Ne jako v předešlých dvaceti letech, kdy jsme o ní až do konce pandemie skoro neslyšeli.

Nová francouzská vláda oznámila, že chce zvýšit daň na „nejvíc znečišťující“ dopravní prostředky.

Ponechme stranou fakt, že dnešní spalovací auto produkuje za jízdy méně emisí, než kolik produkovalo v sedmdesátých letech vypnuté a zaparkované auto únikem benzínových výparů. V celém podzemním komplexu Blanka již dnes nenajdete žádná čidla pro měření oxidu uhelnatého, v dopravním prostoru se sleduje pouze míra zakouřenosti (opacita) a koncentrace oxidů dusíku, protože vzhledem k technologickému pokroku se současné dopravní emise pohybují na tak nízké úrovni, že to již není třeba. Ponechme stranou, že moderní vznětové motory s filtry pevných částic fungují jako čističe vzduchu, neboli při jízdě v prostředí se silně znečištěným vzduchem jsou emise pevných částic vypouštěné automobily nižší, než jaká je jejich koncentrace v okolním vzduchu. Ponechme stranou dokonce i fakt, že výroba elektromobilu je vše, jenom ne ekologická. Zkrátka budeme se teď chvíli tvářit, že rozumíme výroku „nejvíc znečišťující dopravní prostředky“ tak, že má jít o auta se spalovacím motorem a letadla, ačkoliv to minimálně v případě aut se spalovacím motorem je chybné označení. Nás teď totiž momentálně nezajímá chybné označení aut, ale důsledky.

Premiér Michel Barnier totiž prohlásil, že Francie trpí „kolosálním zadlužením“. A novým zdaněním dopravy by prý podle něj do státní pokladny za rok 2025 mělo přibýt 1,5 miliardy eur (tedy skoro 38 miliard korun). A nejen to. Podle premiéra by tento krok, totiž zdanění spalovacích motorů, měl také nastartovat zelenější ekonomiku.

Vypadá to, že francouzský premiér je zmatený jak včela v zimě nejen v označování jednotlivých typů pohonů za znečišťovatele, ale také v ekonomii. Startování růstu evropské ekonomiky svatým bojem proti spalovákům má totiž celkem značné devastační dopady na růst. Zhoršení prognóz svých výsledků hlásí asi všechny evropské automobilky, od Volkswagenu přes Mercedes-Benz a Porsche po Stellantis. Je tedy bez diskuse, že tyto automobily zabředávají do stále větších hospodářských problémů. Má to hned několik důvodů.

Zaprvé evropská auta jsou nesmyslně drahá, což je dáno pouze a jen evropskou regulací v podobě zdanění, sociálního, zdravotního, náklady v podobě byrokracie, náklady v podobě ESG. Tedy jsou nekonkurenceschopná, tedy je válcuje stále kvalitnější a mnohem levnější čínská konkurence. Podíl zahraničních značek na čínském automobilovém trhu v prvních třech čtvrtletích letošního roku podle údajů poradenské společnosti Automobility klesl na rekordní minimum 37 procent, zatímco v roce 2020 činil 64 procent. Zadruhé Evropané nemají dost peněz na kupování uměle předražených aut, tedy vyhasíná i domácí poptávka po autech. Zatřetí automobilky investovaly nehorázné peníze do elektromobility, o kterou bez dotací není spontánní zájem. A na dotace už státy nemají. Paradoxní je, že ačkoliv ceny vozů kvůli státním regulacím v Evropě rostou, marže pro jejich výrobce se zmenšují.

Jenom v období od června do srpna prodej Stellantisu klesl téměř o deset procent. To se jeví poněkud v rozporu s tvrzeními o rostoucí spotřebitelské poptávce v Evropě, že? V příštím roce vstoupí v platnost nové emisní normy Evropské unie, které budou evropské automobilky navzdory slabé poptávce nutit prodávat spíše elektromobily než benzinová auta. A protože o elektromobily zákazníci bez úplatků v podobě dotací nestojí, situace pro automobilky se ještě zhorší. A protože automobilky jsou srdcem evropského průmyslu, asi člověk nemusí být Sibylou, aby chápal, zda evropskou ekonomiku v příštím roce čeká zelené nastartování, nebo zelený útlum.

Na útlum automobilek jako takových navazuje i útlum celého subdodavatelského průmyslu. Insolvence v oblasti automotive se v Evropě objevují v míře, kterou novodobé statistiky nepamatují. Není divu, že jednotlivé státy napříč kontinentem snižují pro příští rok odhad svého ekonomického výkonu. Naposledy guvernér ČNB Michl v rozhovoru pro SeznamZprávy řekl, že nová ekonomická prognóza pravděpodobně bude očekávat pomalejší růst české ekonomiky v příštím roce.

A nyní se nám tu objevuje plán na další zdanění „nejvíc znečišťujících“ dopravních prostředků za účelem zeleného nastartování ekonomiky a zmenšení schodku rozpočtu. Výsledkem bude další zavírání provozů automobilek, další bankroty v sektoru automotive, další útlum a zmenšení evropské ekonomiky, ještě menší ekonomická aktivita, a tedy ještě menší výběr daní, a ještě hlubší schodek státního rozpočtu, který zelení politici budou chtít léčit ještě větším zdaněním dopravních prostředků.

Když se ekonomika rozvíjí, má to vždy svou vlastní dynamiku. Nikdy nezačnou růst všechny sektory naráz. Mladá, dravá, rychle rostoucí ekonomika například má celkem levnou práci, malé množství regulací, vysoké množství inovací.

Její rozvoj se začne soustředit na některý obor a na něj se postupně nabalují subdodavatelské sektory. A stejně tak ekonomika, která je v dlouhodobém úpadku, má také svou dynamiku. Také nikdy úpadek nepozorujeme stejně výrazně napříč všemi obory, ale obyčejně tento úpadek začneme nejprve cítit v energetice a v těžkém průmyslu, jako je třeba hutnictví. Z něho pak postupuje dál ke strojírenství, případně typicky k výrobě automobilů. Teprve pak postupuje do jemnější průmyslových oborů. A jako poslední jsou obyčejně postižené služby. Jinými slovy, v některých segmentech ekonomiky se ještě může tančit na palubě a lidé nic netuší, do jiných už teče voda.

Do evropské ekonomiky už teče voda a zatím jsou pod čárou ponoru zejména energetika a hutnictví. Ale nabírat vodu už začal i celý automotive průmysl. Ocelářská unie uvedla, že výroba oceli v České republice v prvním letošním pololetí meziročně klesla o 600 tisíc tun na 1,27 milionu tun, což je zatím nejhorší výsledek za dobu, co Ocelářská unie výrobu odvětví sleduje. Současně klesá nejen výroba, ale i spotřeba, a to o 130 tisíc tun na 2,9 milionu tun oceli. Méně oceli vyvážíme, naopak musíme stále víc oceli dovážet. Mimochodem, Československo, a později Česká republika, měly silnou tradici ve výrobě oceli, a to nejen před rokem 1989 v rámci východního bloku, ale také ve světovém měřítku. Uměli jsme vyrábět vysoce ušlechtilé oceli, měli jsme silné hutnické školství a výzkumné instituce. Naše kvalitní ocelářství v poslední době doničily především drahé energie, kvůli nimž se stala naše ocel nekonkurenceschopná. Tady již demontáž celého odvětví byla téměř dokonána.

To, o čem zde mluvíme, však není „jenom“ problém České republiky a „jenom“ ocelařiny. Jak jsem již řekla, jak se jednou spirála des-industrializace a hospodářského úpadku spustí, pokračuje. A v tomto případě napříč celým kontinentem. Automobilky jsou další na řadě. Mezinárodní automobilová skupina Stellantis se kvůli přetrvávající slabé poptávce rozhodla o několik týdnů prodloužit přerušení výroby elektromobilů Fiat 500 továrně Mirafiori v severoitalském Turíně. Přeloženo, to jsou hned dvě informace v jedné. Zaprvé úpadek odvětví automotive se týká celého kontinentu. Zadruhé o elektromobily není zájem, pokud buď nejsou abnormálně silně dotovány, anebo naopak není provoz spalovacích motorů abnormálně trestán. To vyjde nastejno, protože trestání provozu spalovacích vozů například skrze bizarně drahé dálniční známky je pouze dotací naruby. Něco jako pozitivní diskriminace.

Toto je spirála, která se rozhodně nezastaví během jednoho nebo dvou let. Teprve až v roce 2027 má naběhnout takzvané uhlíkové clo a také emisní povolenky pro fyzické osoby. Neboli ode dneška za dva a půl roku se podmínky pro evropský průmysl ještě výrazně zhorší proti stávajícímu stavu. Spirála bude v první linii pokračovat přes chemický průmysl, sklokeramický, cementárny, papírenský, zpracovatelský. Textilní už nemá moc kam klesat. Potravinářství bude postiženo o něco později. S tímto výhledem je zcela nesmyslné rozjíždět jakékoliv nové průmyslové podniky. Čím menší průmyslový podnik, tím těžší pro něj bude udržet se při životě během dalších tří či čtyř let. Projeví se to krom jiného i na zaměstnanosti v průmyslu, která půjde výrazně dolů. Uvolněné lidské kapacity ale nasaje státní sektor, jehož byrokracie dusící jakoukoliv smysluplnou ekonomickou aktivitu naopak bude dál bobtnat.

Tento růst státního sektoru je dobře viditelný z faktu, že schodek českého státního rozpočtu ke konci září vzrostl na 181,7 mld. korun ze srpnových 175,8 mld. korun, což je čtvrtý nejhlubší zářijový schodek od vzniku ČR. Samozřejmě vláda bude tvrdit (a už tvrdí), že za to mohou povodně. Jenomže každý rok se přihodí nějaké nečekané události. Jednou jsou to povodně, jindy tornádo, ještě jindy energetická krize nebo covid. Vzpomene si snad někdo na nějaký rok bez mimořádných událostí? Sotva. Na ty proto musí být v rozpočtu rozpočtová rezerva, ze které jsou tyto nečekané události financované. Jinak řečeno, je to výmluva. Ještě jinak řečeno, stát roste. A ještě jinak řečeno, ale se stejným významem: Soukromý sektor a soukromé podniky se zmenšují a zmenšovat se ještě budou.

Martina: Ještě připomenu, že jste politolog, který se ale také zabývá komunální politikou a veřejnou správou. Přednášíte na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, a Newton University. Tak, Lukáši Valeši, od parlamentních voleb uplynuly tři roky, tedy od voleb do Poslanecké sněmovny, a jak už jsem tady předeslala, rok nám ještě schází do dalších voleb. Vy jste vysokoškolský pedagog, když by za vámi přišla naše vláda se svým indexem, jaké by bylo vaše hodnocení?

A já bych moc ráda, kdybychom si to rozebrali, protože, jak už jsem říkala, vy máte přesah i do veřejné správy – tudíž, pojďme to vzít z gruntu: Ekonomika, hospodářství, finance, energetika, diplomacie, domácí politika, bezpečnostní stránka – to všechno bychom si mohli rozebrat. Začněme tedy ekonomikou, hospodářstvím, financemi. Jakou známku byste dal naší vládě?

Lukáš Valeš: Tak obávám se, že pro hodnocení této vlády není na kvalifikační stupnici dostatek bodů. Ale když bychom to vzali jako na střední škole, tak zvláště v ekonomice, zejména v ekonomice, čistá pětka, a pokud možno – bez reparátu.

Martina: Když jsem předeslala, že jsme na vysoké škole, a vy byste dal nedostatečnou, tak jsem se lekla, že by to znamenalo „opakovat“.

Lukáš Valeš: Ne. Tam by to bylo spojeno s vyloučením ze studia. Protože – a je to možná nejvíce překvapivý fakt zejména pro její voliče – to zaprvé, ale není to radostná zpráva ani pro nás pro všechny. Myslím, jak jste správně zmiňovala, že v normálních časech je člověku úplně jedno, jestli mu vládnou žlutí, zelení, nebo pověstní marťani, ale chce, aby ekonomika šlapala, aby stát hospodařil, pokud možno s vyrovnaným, ne-li přebytkovým rozpočtem. Abychom měli zajištěný dostatek lékařů, dostatek učitelů, aby se všechny státem financované sektory rozvíjely, nebo aspoň nestagnovaly. A tady opravdu vidíme něco, co pro je pravicového voliče čiré zoufalství.

Já jsem dokonce před rokem v Mladé frontě zveřejnil článek Pláč pravicového voliče, protože tahle vláda slibovala, že první, co dá dohromady, je státní rozpočet. Pomineme-li, že se na jeho likvidaci podílela už jako opozice, když spolu s SPD a hnutím ANO zlikvidovali 100 miliard státního rozpočtu v podobě zrušení superhrubé mzdy, a 25 miliard v podobě zrušení daně z nabytí nemovitosti. Což jsou mimochodem opatření, která výrazně přispěla bohatším skupinám, protože když si v Praze koupíte byt za 10, 11 miliónů, tak řečeno s klasikem: Kdo z nás to má?

Martina: Větší garsonka.

Lukáš Valeš: Větší garsonka. A navíc jsme u dalšího problému: Nejsou byty, máme nejdražší byty v celé Evropě. Osm let s tím neudělala vláda sociální demokracie plus s ANO, a tahle vláda po třech letech opět nic. Čili už tady máme téměř dvanáct let, protože příští rok už jsou stejně volby, kdy bez ohledu na to, jaká je konkrétní vláda, se neřeší naprosto klíčový problém. A tento problém ovšem souvisí s dalšími věcmi.

Není to jenom o tom, že lidé nemají, v uvozovkách, vlastnické bydlení, které je jim hodně tak hloupě vyčítáno, ale jestliže nemáte vůbec byt, tak samozřejmě nepřivedete na svět děti, a jestliže nebudou žádné děti, nebude žádný důchod, nebudou daňoví poplatníci, a tak dále a tak dále. Čili, tady vidíme, že to kolabuje, a už dlouhodobě. Ale abychom jenom nekritizovali jen tuhle vládu, čeští politici se dlouhodobě velmi dobře starali pouze o sebe, o lobbisty, kteří stojí za nimi, a kteří, – obavám, mají možná větší moc, než naši demokratičtí vladaři – ale ve vztahu ke koncepci vládnutí, to znamená v reálných výsledcích, je to souhrn katastrof.

A možná ještě jednu pesimistickou věc: Nejsme v situaci, kdybychom si to mohli dovolit. Když se podíváme na vývoj v sousedních zemích, tak zrovna v Polsku už nám ukazují záda, ačkoliv v devadesátém roce jsme byli premianty my, ale nikoli zásluhou Václava Klause, ODS, ale protože jsme skutečně žili z kořenů 1. republiky a Rakouska-Uherska. Byli jsme prostě stát, který byl průmyslový, industriální, technologicky rozvinutý, a ani 40 let komunismu to naštěstí úplně nevyzmizíkovalo, takže jsme měli ideální předpoklady. Zatímco Polsko, Maďarsko – pamatujete – byli velmi zadlužené, nebylo tam nic, a tak dál. A dneska, zejména Polsko, má deseti, dvanácti násobně víc dálnic, a když se podíváme na nabídku, kvalitu a ceny polského zboží, tak to české se může jít zahrabat.

Deficit státního rozpočtu bude ještě vyšší, než 250 miliard, protože část výdajů bude předsunuta do kapitol infrastrukturních a dalších fondů

Martina: Pravdou je, že jste mi připomněl výrok jedné mé kolegyně, která se vrátila z prázdnin na polské straně Beskyd, a říkala tak divně: „Kdy se to stalo, že jsme se ocitli i za Polskem?“

Lukáš Valeš: Ano.

Martina: Takhle výrazně, protože zatímco u nás to bylo hic sunt leones, tak u nich to skutečně poměrně kvete.

Lukáš Valeš: Přesně tak.

Martina: Dobrá, v jste to vzal z gruntu, že vlastně ani není důvod rozebírat jednotlivé části, protože jste je vyloučil ze studia. Ale přesto, pojďme se k tomu vrátit podrobněji.

Lukáš Valeš: Určitě.

Martina: Abychom se lépe zorientovali v množství chyb, nebo třeba v některých krocích, které můžeme alespoň pojmenovat tak, že třeba možná byly myšleny dobře, tak vy jste tady hovořil o státním rozpočtu: Máte vysvětlení pro to, že současné schodky státních rozpočtů, státního rozpočtu vůbec, nejsou odlišné od schodků za covidu, kdy jsme byli, řekněme, citově vydíráni tím, že to přece musíme chápat, protože se dějí věci, se kterými se nemohlo počítat? Máte vysvětlení pro to, že současná vláda vlastně rozhazuje úplně stejně, jako v covidové době, kdy jsme říkali, že shazují peníze z vrtulníků?

Lukáš Valeš: Jak jsem říkal, tady je problém v tom, že současná vláda, zejména ODS, se významným způsobem podílela na podvázání příjmů. Když spočítám jenom superhrubou mzdu a důsledky jejího zrušení – plus daň ať už nabytí, nebo prodeje nemovitosti – tak jsme na nějakých v dnešních cenách 130 miliardách, což je víc než polovina státního dluhu. A kdyby tyto daně existovaly, tak jsme dnes na nějakých 120 miliardách schodku. Pořád je to pro normálního smrtelníka obrovské číslo, ale byla by to polovina. A proto jsem mluvil zejména o zklamání pro voliče, kteří tuhle koalici volili, a pro které je to naprosto nepochopitelné.

To, na co narážíte vy je to, že tady nebyla sebemenší snaha tento schodek snížit, ačkoli se s banerem „Uzdravíme veřejné finance“, respektive státní rozpočet přeci vyhráli volby. A já si pamatuji, jako by to bylo včera, na výrok ekonomického experta pana Skopečka z ODS, který na televizi Prima řekl, že 200 miliard škrtneme z provozních výdajů státu, a žádné daně zvyšovat nebudeme. Ale my jsme věděli už dopředu, že vláda bude muset daně zvýšit.

Měli jsme před volbami v Brně velkou konferenci na právnické fakultě, kde se zúčastnil Jiří Rusnok, a řada dalších, a shodli jsme se na tom, že jenom šetřit prostě nelze, že daňový výpadek, o kterém tady hovořím, je tak velký, že musí být nahrazen. Samozřejmě, tato vláda nám to zamlčela, a naopak tvrdila, že žádné daně zvyšovat nebude. Možná si ještě pamatujete na legendární rozhovor Korantenga s panem premiérem – to byl podzim, shodou okolností, a jistě, shodou okolností, v době vrcholící prezidentské kampaně – kdy pan premiér řekl: „Nebudeme zvyšovat daně. Tečka.“

Martina: Ano, a teď zase prohlašuje, že se vláda vrací k rozpočtové odpovědnosti, přestože na příští rok nás chystají zadlužit opět o zhruba 250 miliard korun.

Lukáš Valeš: Ve skutečnosti je to ještě horší, protože část rozpočtových výdajů bude předsunuta do kapitol infrastrukturních a dalších fondů, takže ve skutečnosti celkový deficit bude vyšší. Ale vláda především přijala asi 20 000 dalších úředníků, máme tři nová ministerstva, novou agenturu pro digitalizaci, která, když se podíváme na digitalizační snahy stavebního řízení, evidentně není funkční, přestože nás stála už jednu miliardu, možná víc.

Martina: A plánuje se asi dvanáct, že nakonec tato nepovedená digitalizace…

Lukáš Valeš: Výborně. Nehledě na to, že samozřejmě budeme mít na krku spoustu žalob – teď je otázka, jestli stát, nebo obce, které to za stát dělají – protože zejména obce nestíhají, respektive jimi řízené organizace nestíhají včas kolaudovat stavby, které jsou například financovány z evropských a dalších programů.

Vy jste se ptala, proč to tak není. Já to upřímně řečeno nechápu, protože to není ani pravicová politika, ani levicová politika. Oni si zejména ve volebním roce kupují přízeň voličů – tomu jako rozumím – ale u vlády jsem nezaznamenal jakoukoli snahu o skutečně nějaké radikální škrty. My jsme se kdysi smáli Mirkovi Kalouskovi za tupé škrty, ale co bychom teď dali za Miroslava Kalouska? Prostě tenhle stát opravdu nemůže zaměstnávat takové množství úředníků.

To totiž samozřejmě taky znamená, že se jim musí ubrat agenda, a tento stát nemá tolik peněz, aby mohl financovat například nákup společnosti Net4Gas, která provozovala ještě do nedávna plynové trubky na Moravě, a kdyby je stát loni nekoupil za nekřesťanské peníze – opět několika miliard – tak by dneska zkrachovala. Nás vedle toho, že jsme jako daňoví poplatníci vyhodili, myslím, že šest miliard, tak minimálně každý rok tato legrace bude stát další miliardu a půl, možná dvě, protože tyto plynovody je třeba udržovat, přestože jimi žádný plyn neproudí, neboť jsme s Ruskem ve válce, jak říká vláda.

Ve vládě nejsou kvalifikovaní lidé, kteří by dokázali provádět efektivní hospodářskou politiku založenou ne na ideologii, ale na reálných hospodářských datech.

Martina: Říkáte, „není to ani pravicová, ani levicová politika“. Co je to tedy za politiku? Co to vzniklo?

Lukáš Valeš: Já si pamatuji na krásný výrok Petra Pitharta: Dvojdomek, nebo kočkopes. Tady je opravdu je vidět – jakkoliv se napřed všichni zaříkávali, že pravice je naší společnou základnou, společnou bází, možná s výjimkou Pirátů, ale tam pánbůh ví, co se jim honí v hlavě – mimochodem, Piráti jsou pro mě taky jedno z překvapení, nebo ne překvapení, ale jedním z pominutí mysli téhle vlády. My jsme od těchto dobrých jinochů a děvčat očekávali, že když tedy vznikli jako digitální piráti, tak jejich doménou bude – skutečně digitalizace všeho druhu, efektivní, chytrý, a přitom levný stát.

Martina: Jediné, co nabízeli, byly věci kolem IT.

Lukáš Valeš: Přesně tak.

Martina: To byla jejich jediná nabídka.

Lukáš Valeš: Vlastně takový IT spot.

Martina: Ano.

Lukáš Valeš: A teď najednou, a to se netýká jenom stavebního řízení, všichni jsme je na to upozorňovali, a teď najednou zjišťujeme, že ministerstvo řízené panem Bartošem ani nekomunikovalo s lidmi, kteří toto řízení budou provádět, nekomunikovalo ani s architekty, ani s představiteli samospráv, všichni jsme je varovali, že 1. červenec není reálný, protože nebyly vydány ani prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu, a tak dále. Pan Bartoš, a zejména vedení ministerstva arogantně veškerou kritiku odmítalo, a teď je pro mě naprostým zoufalstvím, že ten člověk nemá ani kousek sebereflexe, aby řekl: „Ano, sorry, zklamal jsem, rezignuji.“ Ale ptá se novinářů, proč by měl rezignovat.

Martina: A vzápětí si odpovídá, že by to byl útěk od rozdělané práce. Myslím, že jsme si to zdůvodnili hezky, nic nefunguje, a my budeme dál platit nejenom úředníky, ale i nápravy a snahy o nápravu. Ale vraťme se tedy obecněji k tomu, jakým způsobem může tato vláda tvrdit, že se vrací k rozpočtové zodpovědnosti, nebo odpovědnosti, a navíc celé léto tajit přípravu státního rozpočtu, což je doposud krok, bych řekla, nevídaný.

Lukáš Valeš: Naprosto.

Martina: A já bych potřebovala od vás vědět, co si o tom myslíte? O čem to svědčí? Co tedy můžeme čekat? Další zadlužování, to znamená, že naše děti na tom budou v budoucnu ještě hůře?

Lukáš Valeš: Hůře, ano.

Vláda nevyužila zákon o stanovení cen, když se ukázalo, že firmy, když byla inflace 10 procent, zdražily o 40 procent. Stát měl zakročit, protože to bylo zneužití trhu.

Martina: Bytová politika se úplně zhroutila. Proveďte mě tím.

Lukáš Valeš: Samozřejmě, já těmto otázkám rozumím. Kdybyste mi pořídila věšteckou kouli, tak bych vám možná bych řekl víc. Ale u téhle vlády my vlastně nevíme, co chce, podle mě to neví ani tahle vláda. V téhle vládě není nikdo, kdy by dělal nějakou makroekonomickou strategii, není v ní ani ekonom. Pan Síkela pět let řídil Slovenskou spořitelnu, dobře, možná umí dobře slovensky, ale mimo jiné je zodpovědný, jak jsem řekl, za nákup plynových trubek, na které budeme doplácet, a asi 67 čerpacích pump. Nevím, proč pravicová vláda nakupuje čerpací pumpy a trubky, pakliže tam není zase nějaký soukromý zájem. Oni nemají kvalifikované lidi, kteří by dokázali – když už oni toho sami nejsou schopni – provádět efektivní hospodářskou politiku založenou ne na ideologii, ale na reálných hospodářských datech.

A mimochodem, hovořila jste o zadlužení, a pro mě je nepochopitelné, že se poslední dva roky žádná hospodářská, ani politická katastrofa nekonala, a přesto rozpočet vypadá, jak vypadá. Vláda vůbec nepočítala s tak vysokou inflací, byla překvapená, čili proto taky teď tak spěchá s takzvanou důchodovou reformou, ale ona to reforma není, je to jenom snížení důchodů, parametrická změna, protože na to nebyly připravené zdroje. S inflací nijak nebojovali, vláda nevyužila zákon o možnosti stanovení cen, když se ukázalo, že firmy, i když inflace byla 10 procent, zdražily o 40 procent. Tehdy měl stát zakročit, protože to bylo naprosto flagrantní zneužití trhu. Mimochodem, zjistili jsme, že máme osm hlavních hráčů na obchodním trhu, kteří ovládají 90 procent trhu.

Martina: Kteří to jsou?

Lukáš Valeš: Když půjdete nakoupit, když se porozhlídnete, tak se podívejte…

Martina: Nicméně, když se dělal průzkum, jak tyto nadnárodní řetězce v naší republice prosperují, tak se zjistilo, že když půjdete nakupovat u stejných řetězců do Německa, tak ušetříte až 30 procent.

Lukáš Valeš: Ano, ale to se nebavíme o kvalitě.

Martina: To se nebavíme o kvalitě – protože Češi milují masokostní preparáty.

Lukáš Valeš: Samozřejmě.

Martina: Jak nám bylo řečeno jedním z šéfů výrobců konzerv. Ale abych neodbíhala: Kam to tedy může vést dál? Protože máme nižší platy, vyšší inflaci, bezkonkurenčně nejvyšší cenu energií, a ještě nakupujeme dráž, u některých segmentů až o 30 procent. Kam až to může jít, a kdo si na nás zasedl?

Lukáš Valeš: Na jednu stranu bychom si vždycky měli říct, že to půjde tak daleko, co si my sami necháme – jak to teď říct slušně česky – naložit…

Martina: Děkuji.

Lukáš Valeš: Diváci, nebo posluchači si jistě domyslí. A na druhou stranu to jsou přesně funkce vlády, nebo státu, abych byl přesnější. Protože my, jako normální spotřebitelé, kteří potřebujeme koupit rohlíky, nebo nakoupit energie, s tím asi nic neuděláme, a stát je tady od toho, aby vytvořil opravdu tržní prostředí. A to je to nejlepší, že my vlastně nechceme po státu nic jiného, než aby respektoval obecné principy tržního systému. Nevoláme po nějakém socialismu. Stanovení cen je mimochodem normální, používá to řada států, včetně českého, ale oni zastropovali ceny energií u maloobchodních cen, místo u velkoobchodních. A pak zase se můžeme ptát, kdo je placen, nebo cui bono, komu to slouží. Je přeci nenormální, aby stát, který vyváží energie, měl pro své firmy, a pro své spotřebitele nejdražší ceny v celé Evropě.

Vláda nekope za občany této republiky, ale za ty, kteří stojí v pozadí

Martina: Je to nefér.

Lukáš Valeš: Tím spíš, že my všichni, prostřednictvím státu, jsme největšími vlastníky největší energetické společnosti v zemi. A když se podíváte, jak to řešily jiné státy, třeba Francouzi, které naopak tohle využívají k levným energiím pro své podniky, tak vidíte, že jsou tady naprosto jednoznačně… Pro politologa je to vždycky cui bono, komu to slouží? A nenechme se zmást nějakou ideologií, politickými kecy, protože tohle je mnohem důležitější. Tady je vidět, že vláda nekope za občany této republiky, ale spíš za ty, kteří stojí v pozadí…

Martina: Nadnárodní…

Lukáš Valeš: Nadnárodní – prostě ty nejbohatší skupiny, které si ze státu dělají Klondike.

Martina: Kdyby takovouhle energetickou politiku praktikovala třeba Francie, tak mají zase plné ulice.

Lukáš Valeš: Ano – hoří nám Praha.

Martina: Akorát my, když máme plné ulice, tak si toho stejně nikdo nevšímá.

Lukáš Valeš: Ano.

Martina: Řekne, že tam byly nižší stovky lidí, přestože…

Lukáš Valeš: Jeden ruský dezolát vedle druhého.

Martina: Samozřejmě, nemají zuby. Nezlobte se, teď se vám podařilo, že jste mě trošku rozčertil. Když jste vzpomínal, jak pan Skopeček říkal, jakým způsobem musíme zastavit zadlužování, snížit státní dluh, když Petr Fiala ve svých projevech neustále opakoval, že se nebudou zvyšovat daně – myslíte, že tomu věřili a že jenom byli odborně tak mimo?

Lukáš Valeš: Ne.

Martina: Nebo věděli, že lžou?

Lukáš Valeš: Oni jsou samozřejmě odborně mimo, a nejsou schopni dohlédnout důsledky svých kroků. Mimochodem, jeden z vašich dřívějších hostů…

Lidé vládní koalice nejsou schopni dohlédnout konců svých činů. Zejména u premiéra se obávám, že žije jako autista v nějakém ideálním světě, kde on je středobodem, a všechno co činí, dobře činí.

Martina: Přesně tuto větu říká Petr Robejšek.

Lukáš Valeš: Ano?

Martina: Ano.

Lukáš Valeš: Ano. Tak já se můžu našim posluchačům přiznat, že jsem jeho žákem, protože jsem u něj studoval ještě v Hamburku, takže možná nepadlo pověstné jablko daleko. Ale my jsme tady vzpomínali na pana doktora Hnízdila, nebo na pana doktora Šavlíka, a ti by vám vysvětlili psychologické procesy, možná by vám řekli něco o psychopatech. Ale každopádně tito lidé skutečně nejsou schopni dohlédnout konců.

Oni žijí přítomností, a zejména u premiéra se obávám, že je to člověk, který žije skoro jako autista, že je v nějakém ideálním světě, kde on sám je středobodem, a všechno co činí, dobře činí. A protože tomu nerozumí – on je učitel, tedy politolog, ale získal vzdělání v oblasti český jazyk, dějepis – tak je mu prostě vlastně jedno, a kdo mu co nakuká, tak možná podle toho jedná. Nevím. Ale každopádně žije v představě, že ideální svět tam je – a odmítá jakoukoli kritiku. Každý jsme člověk, a každý děláme chyby, a tím spíše vláda, která musí vyvažovat různé vlivy ve společnosti – ale ne, pro něj je všechno je v pořádku. Jsou tady flagrantní ekonomická data, kdy vývoj státu, rozpočtu, usvědčují vládu z vlastní lži – a přesto se prý vracíme k rozpočtové odpovědnosti.

A velmi nemile mě překvapuje, jak velká část médií, a i velká část voličů, jim to takříkajíc žerou. Že místo toho, aby se tady objevila radikální vlna nesouhlasu – a nemusíme jít rovnou do ulic – když tady opravdu vidíme skutečnost, kterou každodenně žijeme, která se ukazuje. A státní rozpočet je přímo ukázkový – politici nám říkají úplně jiné věci, to jsou úplně odlišné světy. Vždycky jsem si myslel, že média jsou tady od toho, aby pranýřovala vládu, vy to víte – hlídací pes demokracie – a místo toho se tady zcela reálně bavíme o nějakých dezinformacích, jako největší hrozbě pro Českou republiku, o ruských agentech, které jak v padesátých letech vidíme pomalu všude, všude za rohem, nebo o čínských agentech, a přitom máme svých problémů dost. Tady nemusí být žádná protiruská propaganda, prostě stačí neschopná vláda, která neřeší problémy občanů.

Martina: A jak si na otázky, které jste vyslovil, odpovídáte? Řekl jste, že každý občan přece musí vědět, že to, co říká premiér, nebo co říká vláda, je jasná lež. A já už jsem si psala poznámku, „média“, a vy v tu chvíli řeknete, že je zvláštní, že na to média nereagují. Protože jsou tady politici, u kterých skutečně číhají na každé slovo, a média si dají tu práci, která je naprosto v pořádku, aby dohledávala v archívech rozpory mezi tím, co říkal před pěti lety, nebo před volbou, nebo během volební kampaně, a co říká teď. Jak to, že některá média, nebo média hlavního proudu, jako by měla povinnost v žádném případě nekritizovat vládu. A pokud kritizovat, tak jenom takovým způsobem, aby se neřeklo, abychom vypadali, že jsme objektivní a nezávislí.

Lukáš Valeš: Martino, vy mě tedy dneska svými otázkami nešetříte. Já to tedy zkusím, a předem se omlouvám, že nebudu vyčerpávající, protože, když jste zmínila Petra Robejška, tak by nám možná pomohl – jak se hezky krásně česky říká – to rozklíčovat. U médií vidíme několik tendencí. Zaprvé média mají obecně snahu nebýt konfliktní. A to je zase představa světa, ve kterém se děje něco normálního, a tudíž není třeba se do toho… Druhý problém, je, že vlastně žádná nezávislá média nemáme, protože média privátní jsou závislá především na reklamě, a tudíž, kdyby se dostala do střetu se zájmy zadavatelů reklam, tak…

Martina: Ano, to by se majitel zlobínkoval.

Lukáš Valeš: Tak, přesně. Nehledě na to, že některá zodpovědná, v uvozovkách, média, už předem očekávají, co se od nich chce. A jedna z politologických teorií hovoří o tom, že se vytváří kartel mezi businessem, politikou a, bohužel, médii.

Martina: Oligarchizace politiky.

Lukáš Valeš: Oligarchizace politiky, přesně tak, kdy vlastníci, a nám může opět Babiš sloužit jako příklad, je naprosto naivní si myslet, že když odejde Babiš, tak to zmizí. Já ho vždycky použiji jako učebnicový příklad toho, jak to ve skutečnosti funguje jak v politice, tak v novinách, a bohužel se střetávám s některými kolegy, kteří tvrdí, že když odstraníme Babiše, který je ta žába na prameni, tak vytryskne čirý pramen pravdy a lásky. A já jsem říkal: „Tady nejde o Babiše. Babiš je příklad toho, jak to funguje.“ Vlastně bychom měli Babišovi poděkovat, protože nám konečně ukázal, že oligarcha řídí v rámci jednoho koncernu prostě všechno: Má politickou divizi, potravinářskou divizi, chemickou, a tak dále. Ale to není problém Andreje Babiše. Babiš je pouze součástí systému. A jak jsem řekl, jeho pozitivní stránka je v tom, že nám ukázal, jak tento systém funguje.

Problém je, a tady jsme možná u kořene věci, že když by to byly ekonomické zájmy, tak bych tomu ještě rozuměl. Ale já se obávám, že česká společnost z velké části – a to se týká hlavně té části, která o sobě říká, že je nejvzdělanější, nejschopnější a nejintelektuálnější – si nechce připustit, že systém, ve kterém žijeme, má výrazné chyby, a že těch 35 let od Listopadu, není série úspěchů, ba naopak, krizové momenty jsou stále hlubší a hlubší, a my pořád věříme v jakousi pravdu a lásku. Mimochodem, když Václav Havel prodal svou část Lucerny agentovi StB, tak nevím, co to má společného s pravdou a láskou, nicméně oni tomu opravdu věří.

Velká část mojí pedagogické kariéry je spojená s tím, že se snažím studentům ukazovat politiku, jaká je, a ne jakou bychom ji chtěli vidět. Ale neustále mě překvapuje, kolik lidí se najde, kteří tomu nevěří a kteří si skutečně myslí, že když odstavíme třeba Andreje Babiše, tak nastane ráj na zemi, a všechny problémy se najednou vyřeší. Že za to nemůže systém a jeho chyby, které se zhoršují – vidíme to před očima, že tady probíhá několik krizí dohromady – ale že systém je v pořádku, ale kazí ho jenom někteří lidé.

Od dob, kdy v politice existuje pravolevé dělení, existuje také něco jako „legitimní“ zóna a extrémistická zóna. Za „legitimní“ zónu je považován politický střed, politická levice a politická pravice.

Za extrémní zónu je považováno vše, co už drtivá většina levičáků i pravičáků v parlamentu odmítá se slovy „to už je příliš i na nás“.

Do politického středu patří taková témata, jako například nemocenská či průběžný důchodový systém. Kdysi sice představa nemocenské dávky byla považována za levicovou, ale dnes už je vnímána jako cosi zcela etablovaného a středového.

Jako pravicová témata jsou vnímána témata taková, jako například individuální důchodové spoření, doplatky na zdravotnictví, či soukromé zdravotnictví.

Ale jakmile se začne mluvit třeba o privatizaci policie nebo privatizaci soudů, tak už i většina pravičáků má potit, že to je příliš a je to pravicový extrém.

Pokud se naopak na této pravolevé ose budeme posouvat doleva, tak za levicová jsou považována taková témata, jako třeba minimální mzda, daň z nemovitostí či pastelkovné. Jakmile někdo začne o pastelkovném či o zvyšování majetkových daní, víte na beton, že je to levičák, i když třeba o sobě bude tvrdit něco jiného.

Ovšem i zde je jakási extrémní zóna, která ve svobodné společnosti je tabu. Zdůrazňuji – ve svobodné společnosti! To jsou témata jako angažovaná kultura, stropování cen, cenzura, znárodňování či centrální plánování.

Jaké osobnosti si na kterém místě této škály představit? Tak třeba Miloš Zeman v minulosti byl jednoznačně vlevo, Václav Klaus vpravo. Ale oba byli v 90. letech v „legitimní“ zóně. Sama sebe vidím ještě kousínek napravo od Václava Klause. Někde tam, kde byl třeba Milton Friedman. Zeman, Klaus, ani Šichtařová se od 90. let nepohnuli ani o píď ze svých pozic.

Pak tu ale máme takové osoby, jako třeba Petr Fiala. Ten začínal relativně vpravo. Jenomže časem nám tak nějak zmigroval doleva a dneska už je víc vlevo, než byl v 90. letech Miloš Zeman. Zeman totiž nestropoval ceny ani nepodepsal ultralevicový Green Deal. Anebo tu máme migranta Petra Pavla. Ten začínal extrémně vlevo jako komunista. Pak se po roce 1989 posunul na střed. A dneska je už zase extrémně vlevo, protože vyslovil, že bychom se měli zamyslet nad zestátněním některých sociálně problémových bytů. Znárodňování je ve svobodné společnosti extrémistická no-go zóna.

Jak se nám taková migrace mohla přihodit? Ve společnosti se totiž vychýlilo vnímání toho, co je legitimní zónou. Tato legitimní zóna se posunula celá výrazně doleva. Nyní je za „legitimní“ považováno vše od extrémní levice až po střed. A vše pravicové je v podstatě vnímáno jako extrémistická zóna.

Vidět je to i u konkrétních témat. Tak například rovnoprávnost pohlaví: Kdysi byli protěžováni muži, pak bylo období skutečné rovnoprávnosti, a dneska jsou protěžovány ženy skrze kvóty na ženy neboli pozitivní diskriminaci. Podobně bychom přepólování postojů mohli popsat třeba u přístupu k menšinám či k ekologii.

A tak se mohlo přihodit, že političtí migranti, kteří mění své názory, jsou stále vnímání jako legitimní. Ale lidé jako Klaus nebo Šichtařová, kteří jsou ve svých postojích konzistentní, jsou najednou vnímáni jako extrémisté. Optikou dnešní progresivistické společnosti jsem extrémistka!

Americká centrální banka Fed razantně snížila úrokové sazby o půl procentního bodu. Finanční trhy na rozhodnutí nejprve zareagovaly prudce, akcie posílily. Jenomže… moc dlouho jim to nevydrželo.

Jedno (byť razantní) snížení úrokových sazeb jim bylo jako podpora málo. Šéf Fedu jim totiž neslíbil, že se to bude příště opakovat. A ony takový příslib slyšet chtěly. A tak po prvotním posílení to akcie po chvíli zase vzdaly, a nakonec stejně skončily níž. Přesvědčit finanční trhy k růstu je čím dál těžší, chtějí vidět pořád silnější a silnější argumenty. Dokonce ani vytoužené razantní snížení úrokových sazeb, od kterého si slibovaly podporu, jim už nestačilo. Začíná se ukazovat, že aby obrátily směr, potřebovaly by očividně ještě silnější přesvědčovací kalibr. Ale co finanční trhy tak stresuje?

Fakt, že makroekonomická data, která dodávají statistici, jsou stále víc ve zjevném rozporu se subjektivním pocitem ohledně toho, jak ekonomiky fungují. Makroekonomické statistiky totiž poskytují čím dál víc falešný obraz ekonomiky.

V poslední době jsem hodně mluvila o manipulování ekonomických statistik. U mnoha lidí to vyvolalo velkou nevoli. Lidský mozek je nastaven tak, že chce věřit tomu, co vidí a slyší, natož pak čte. Natož, když psané informace jsou zaštiťovány sběrem statistických dat, podepíšou se pod ně „experti“ a posvětí je státní úřad. Je pak velmi obtížné vystoupit z komfortní zóny a data rozporovat. Snadnější je vyslovit soud, že to, že nyní „najednou“ mluvíme o zmanipulovaných datech, když dříve jsme o nich nemluvili, je jen jakási honba za populismem. Jenomže je to mnohem jednodušší. Oficiální makroekonomické statistiky poskytují stále víc pokřivený obraz ekonomiky, na které vláda a centrální banka reagují, a proto toto téma nyní začíná být významnější než kdy dříve.

Například USA, které ovlivňují celý ekonomický svět, stále ekonomicky rostou. Jenomže zhruba 17 % z udávaného růstu HDP připadá na zvýšení vládních výdajů. Když tyto vládní výdaje od růstu HDP odečtete, najednou jsou USA v recesi. Za „růst HDP“ jsou přitom považovány kupříkladu i státem placené stavební práce při rozebírání tepelné elektrárny, které jednoznačně vedou ke zhoršení stavu ekonomiky. Statisticky tedy USA rostou, „kupecky“ posuzováno jsou nejspíš už od vypuknutí pandemie v recesi.

Podobně v druhém čtvrtletí 2024 vzrostl HDP České republiky meziročně o 0,4 %. Přesné složení tohoto čísla dosud neznáme, nicméně dopad vládních výdajů na HDP se odhaduje na přibližně 20 až 30 % z tohoto celkového růstu. Po odečtení vládních výdajů by byl zřejmě růst ekonomiky buď nulový, anebo bychom byli v recesi. Podobné pokřivení najdete i u nezaměstnanosti nebo u inflace, a toto pokřivení v čase stále narůstá, jak také ostatně narůstá veřejný dluh.

A tím se najednou začíná vysvětlovat, proč „měkké“ údaje, jako jsou předstihové indikátory měřící důvěru v ekonomiku založené na dotazníkovém šetření mezi respondenty se v poslední době tak výrazně odlišují od makroekonomických statistik. Tyto podceňované „měkké“ indikátory se tak stále víc stávají jediným relativně spolehlivým ekonomickým vodítkem.

A když se vrátíme zpět k reakci finančního trhu na výrazné snížení úrokových sazeb, od kterého si všichni slibovali podporu pro finanční trh, zdá se, že už i investorská masa pomalu přestává makroekonomickým statistikám důvěřovat.

Tento týden jsem byla konfrontována s otázkou.

Prý kritizuji socialismus, přerozdělování a rovnostářskou společnost. Že prý v současné době se v ČR dle výzkumů společenské nůžky rozvírají víc než v předchozím desetiletí: děti nemají stejné příležitosti, 2/3 lidí nemá ani průměrnou mzdu, pokles životní úrovně je v posledních letech zřetelný. Celých 80 % lidí tvrdí, že kvůli stoupajícím cenám energií a inflaci muselo začít více šetřit a omezovat některé své potřeby, naopak majetek těch nejbohatších vzrostl. Je tento stav spravedlivý? A zda prý podporuju zvyšování sociálních rozdílů ve společnosti.

Ponechám taktně stranou zjevnou ekonomickou neinformovanost tazatele, který argumentuje tím, že dvě třetiny lidí nemají průměrnou mzdu. (Co asi tazatel čekal? Že 100 procent lidí bude mít nadprůměrnou mzdu? Převaha lidí s podprůměrnou mzdou bude logicky platit vždy, i kdyby společnost byla desetkrát bohatší, protože průměr musíme z něčeho počítat a na špici vždy bude několik málo mezd vrcholných manažerů, kteří průměr odchýlí nahoru od takzvané mediánní mzdy.) Ale podívejme se jen na jádro tohoto tvrzení.

Ano, nůžky se ve společnosti skutečně rozevírají. Fatálně se však tazatel mýlil v domněnce, že se jedná o důsledek svobodného trhu. Jedná se o přímý důsledek rostoucího socialismu ve společnosti. Společnost už dávno není volnotržní, polovina HDP je již přerozdělována státem, tedy nyní již žijeme v korporátním polosocialismu. Rozevírání nůžek není způsobeno tím, že by někteří lidé extrémně bohatli v důsledku kapitalismu – zaprvé nebohatnou, zadruhé tu z kapitalismu už mnoho nezbylo. Rozevírání nůžek je způsobeno tím, že mnozí lidé chudnou kvůli narůstající moci státu, která znemožňuje svobodnému trhu zvyšovat bohatství skrze inovace. Fakt je ten, že největší hladomory způsobené člověkem v posledních 100 letech se odehrály za socialismu – konkrétně 80 % všech obětí hladomorů ve 20. století zemřelo v Číně a Sovětském svazu. Konec komunismu v těchto dvou zemích po roce 1990 se podepsal celosvětově na snížení hladu o 42 %.

Volání po socialismu dává lidem následující poselství: vaše špatná životní situace je způsobená společenským zřízením a vy sami nemáte šanci svou situaci zlepšit, dokud společenský systém nezboříme. Jenomže to je poselství hluboce chybné, protože kdekoliv, kde byl svobodný trh opuštěn, došlo k nárůstu chudoby, a kdekoliv, kde byl svobodný trh puštěn do předešlého socialismu, došlo k nárůstu bohatství.

Je jednoznačně pravda, že stoupají ceny energií, roste inflace. Kde se ovšem skrývá omyl, je stanovení příčiny této inflace a zdražení energií. Tyto jevy jsou přímým důsledkem levicově kolektivistické ideologie ESG, jehož nejznámějším projevem je Green Deal. Neboli opět toto zchudnutí lidí je v příčinné souvislosti s rostoucím vlivem levice.

Hlavní příčinou toho, proč levice tak vehementně požaduje rovnost, je závist. Samozřejmě, že levice to popírá, protože přiznání závisti je současně přiznáním pocitu nedostatečnosti. Faktem ale je, že levice nemá primární zájem postarat se o chudé, nýbrž ze závisti zbavit bohaté majetku. Kdyby totiž levice měla zájem na tom, aby chudí zbohatli, musela by nutně podporovat svobodný trh, jelikož jednoznačně víme, že kde trh nahradil socialismus, tam nejchudší lidé zbohatli. Pro mě jako pro pravičáka cílem není rovnost v chudobě, nýbrž je pro mě cílem klesající chudoba a rostoucí životní úroveň drtivé většiny obyvatelstva.

Například v USA míra chudoby (vyjádřená nikoliv relativním příjmem od mediánu, ale možností spotřeby) klesla od roku 1960 o 90 % z 30 % obyvatel na dnešní 3 %. Socialista to prezentuje jako nerovnost. Já to prezentuju jako vítězství svobodného trhu, protože celá společnost si může dovolit věci, které již považuje za samozřejmé. Socialisté vlastně kritizují materiálně příznivý vývoj.

Na tom, jak Evropa zaostává v inovacích, je zřejmé, že příznivý vývoj daný volnotržními silami se už bohužel zastavil, protože volný trh byl zničen. Jenomže byly to vždy právě inovace způsobené svobodným trhem, co vedlo v jednotlivých zemích k největšímu poklesu chudoby.