Jen zcela výjimečně se vracím ke svým starým textům. Je to totiž demotivující. Vše už bylo mnohokrát řečeno a není větší marnosti, než nově formulovat staré věty. Moudří mluví, jen jsou-li tázáni a nejmoudřejší mlčí. K dnešní glose o tom, jak nakládáme s časem, jsem hledal odkaz na myšlenku, kterou jsem si už jednou vypůjčil od filosofa Jana Sokola. A přečetl jsem si po sobě toto:

„Třikrát denně se u nás nese krajem od hřbitova zvonění. V sedm ráno, ve dvanáct v poledne a v sedm večer. Dny tak mají pevný řád, ale nezvoní se proto, abychom se nezapomněli v práci, anebo abychom nezmeškali oběd či večeři. Zvonění upomíná k modlitbě Anděl Páně, oslavující zvěstování Panně Marii. Představoval jsem si zpočátku, že ke zvonici na hřbitově pravidelně dochází některý zbožný soused, ale pak jsem se dověděl, že čas už dávno hlídá elektronika. Zvon se pokrokově obejde bez lidské asistence. Co se nemění, je odměřování krátícího se času do posledního soudu. Tím se zvonění mysticky liší od banálního časového znamení.“

Dnes k těmto starým větám dodávám, že elektronika, ovládající náš venkovský zvon, respektuje svévolné střídání času. Někdy to tudíž do posledního soudu máme podle vyzvánění o hodinu méně. Anebo o hodinu dříve? Čert aby se v tom vyznal!

Střídání letního a zimního času je čiré politikum nejpozději poté, co energetici přiznali, že se posunováním času nic neušetří, a možná dokonce něco málo prodělá. Střídání času neznají, anebo od něj upustili vAsii, Africe a v Jižní Americe. Manipulace časem je tedy především čerstvá evropská anebo euroatlantická specialita. Jedná se o exemplární důkaz, že zavést nějaký nesmysl je snazší, než ho vymýtit. Když už to vypadalo, že z rozhodnutí Bruselu budeme mít čas pouze jeden, nedospělo se ke konsenzu, který to bude. Někdo by vzal zavděk časem zimním, tedy původním, jiný by rád zafixoval napořád čas letní.

Do sporu o odměřování času vstoupila epidemie Covidu a po ní válka na Ukrajině. Ke sjednocení času údajně nedojde dříve než v roce 2026. V době krátícího se času se zdá, že čas není prioritou. Je toho tolik, v čem zavládl chaos, že nikdo pořádně neví, odkud začít s nápravou. Přitom není-li času nazbyt, logicky by to měl být právě čas, který bychom měli mít v pořádku.

U střídání času jde v principu o to, že polovinu roku žijeme ve lži. Jde tedy o etický problém. Je samozřejmě věcí individuálního rozhodnutí, zda si člověk nechá vzít čas, respektive si ho nechá vnutit. Jsou roky, které s ostatními prožiju v časové lži, anebo časové polopravdě, což je ovšem také lež. Jsou ale také roky, kdy si s ostatními neseřídím hodinky a žiju po celý rok v pravdě. Samozřejmě u vědomí, jaký čas zrovna druzí odezírají z ciferníků. K životu v pravdě patří shovívavost k těm, kteří podřizují svůj život v čase prokázanému nesmyslu. Činí tak proto, že střídání času nevnímají jako zásadní věc, nýbrž za vcelku banální prkotinu.

Život v pravdě svádí k elitářství, a elitáře nikdo nemá rád. Kamenování proroků je toho důkazem. Schůdněji vypadá život ve lži, čili hrbení se před prokázanými nesmysly s výmluvou, že se jedná o prkotiny. Těch prkotin je ovšem dlouhá a prodlužující se řada. Pro samé hrbení pak nezbývá čas se narovnat a dohlédnout k obzoru, kde svítá na lepší čas.

A ještě něco k našemu zvonu: „Jsou dny, kdy se ozve v neobvyklou hodinu a tehdy nám vzápětí z místního rozhlasu starosta řekne, kdo nás navždy opustil… Kdyby se zvonilo i tehdy, když se v naší obci někdo narodí, jaksi na uvítanou, letos bychom se tomu zaradovali dvakrát. Starosta by oznámil, že mezi nás přibyla Zuzanka a Michael. Bylo by to hezké. Takové optimistické zvonění, že není všemu konec.“

Po dlouhá desetiletí platí na Blízkém východě dvě konstanty, přes které, jak se říká, nejede vlak. Je to jednak záměr muslimů, především pak Íránu, zahnat Židy do moře a vymazat Izrael z mapy, a pak přesvědčení Židů, že to muslimové myslí vážně, a domluvit se s nimi po dobrém nelze. Prostor pro diplomacii je za takové situace minimální, platí jenom právo silnějšího. Reálně nikdy nešlo o to, jak zajistit mezi Izraelem a jeho nepřáteli mír. Vždy šlo jen o to, zda se Židé nechají vyhladit, anebo zda se jim podaří ubránit uprostřed muslimského moře.

V těchto dnech eskaluje letité napětí mezi Izraelem a Íránem, který podporuje palestinský Hamás a libanonský Hizballáh. Děje se tak souběžně s jinou geopolitickou eskalací, kdy kolektivní Západ prostřednictvím Ukrajiny válčí s Ruskem. Podle zásady, nepřítel mého nepřítele je můj přítel, si Rusko rozumí s Íránem, se kterým sdílí averzi proti Američanům. A podle pravidla přítel mého nepřítele je můj nepřítel, se Rusko chladně staví k Izraeli, podporují-li ho Američané.

Izrael si ale nemůže být jist ani podporou Evropy. Ta se snaží být za dobře s Araby kvůli ropě, a západ Evropy, který je každým dnem muslimštější, si to nechce rozházet s početnou a stále vlivnější domácí islámskou komunitou. Západní lidsko-právní organizace jsou pak vesměs přáteli izraelských nepřátel, především Palestinců reprezentovaných Hamásem. Že se latentní antisemitismus mění na antisemitismus otevřený, lze pozorovat i v USA. Takové jsou geopolitické souvislosti konfliktu, jehož aktuální rozbuškou byl říjnový masakr, kdy Hamás k radosti Palestinců povraždil 1200 Židů, většinou civilistů.

Izrael reaguje odvetou, jejímž cílem je vyhladit Hamás v Gaze. V zápase o veřejné mínění si Židé nestojí dobře. Sympatie nezúčastněných bývají na straně slabšího, a slabšími se jeví Palestinci. Nemusí nic vysvětlovat, postačí jim fotografovat mrtvé děti. Reagovat na násilí násilím má za následek, že oběť je vnímána jako agresor, a agresor získává aureolu oběti. Situaci nicméně charakterizuje karikatura, kdy na sebe míří izraelský voják a palestinský bojovník. Bojovník Hamásu se schovává za dětským kočárkem, zatímco izraelský voják je před dětským kočárkem, který chrání.

Protesty proti izraelské odvetě vycházejí z přesvědčení, že odplata má být přiměřená utrpěné újmě. Rovněž se Izraeli klade za vinu, že Palestince dlouhodobě šikanuje a utlačuje, takže si za palestinský teror může sám. Znalci poměrů ovšem upozorňují, že takový přístup nezohledňuje skutečnost, že smířlivost a tolerance k nepříteli představují na Blízkém východě handicap, protože nepřítel je vnímá jako projev slabosti.

Židé samozřejmě vědí, že s přístupem oko za oko, zub za zub nezískají ve světě sympatie ani spojence. Díky historické paměti ale také vědí, že spolehlivé spojence neměli nikdy, a přizpůsobování se protižidovským zákonům je neuchránilo před plynovými komorami. Pamatují si, jak dopadli, když se nebránili. Musí počítat s tím, že když jim teď opět jde o život, opět zůstanou sami. Není těžké se vžít do jejich situace a předpokládat, že si řeknou: Máme-li být vyhlazeni, nic nemůžeme pokazit, když ty, kteří nás chtějí vyhladit, vyhladíme.

Objektivně vzato nemají Židé valnou šanci ubránit svůj stát, neboť přátel jejich nepřátel je moc. Pokušení obětovat Židy kvůli byznysu s jejich nepřáteli bude sílit, jak se budou proti sobě šikovat geopolitické bloky. Izrael je už nyní ve špatné době na špatné straně. Na straně kolektivního Západu, kterého má ostatní svět plné zuby, a navíc na straně Západu, který je klidně hodí přes palubu.

Vždy je tu ale možnost, že se historie nezopakuje. Některé černé scénáře se, Bůh ví proč, nenaplní. A David někdy proti všem předpokladům porazí Goliáše.

Pronásledování lidí za politické názory je projevem slabosti mocných. Kdo si neumí podporu veřejnosti získat po dobrém, zkouší to po zlém. Režimy se mění, ale nutkání moci kriminalizovat oponenty nikoli. Co se rovněž nemění, je nevelké, ale konstantní promile politických rebelů, které demokracie, ať už lidová anebo liberální, potřebuje, jak se říká, jako prase drbání. A ještě něco se nemění, kam náš pohled do historie dosáhne: Je to zbabělé mlčení těch, kteří jsou politickými procesy zastrašeni, a škodolibá radost kolaborantů s režimem, kteří si v politických procesech libují.

Po dvou měsících na útěku před Fialovou spravedlností někdo nabonzoval Slávka Popelku. Policie ho zadržela a dopravila do basy, kam byl na dva měsíce odsouzen za to, že porušil soudní zákaz vstoupit na území Prahy. Pražanům byl Jaroslav Popelka nebezpečný tím, že podněcoval k odstranění ukrajinské vlajky z Národního muzea, za což mu byl vyměřen čtyřměsíční podmíněný trest.

Slávek Popelka je osmašedesátiletý vystudovaný teolog a novinář, který se nebojí veřejně protestovat, když je přesvědčen, že to doba žádá a politici zasluhují. Činil tak za Husáka, kdy byl za kritiku režimu šestkrát uvězněn, a činí tak i za Fialy, kdy je ve vězení poprvé, ale s ohledem na represivní charakter liberální demokracie určitě ne naposledy. Nesdílí totiž myšlenku, že jedinou přípustnou formou demokracie je ta parlamentní, zastupitelská. Svůj náhled, jak se bránit, když se zastupitelskou demokracií zaštiťuje politická mafie, vysvětlil Slávek Popelka takto:

„Shromažďujme se vždy v neděli na centrálních náměstích našich měst. Až nás bude dostatečný počet, zvolme si nového prezidenta a svěřme mu silné pravomoci včetně té jmenovat ministry a řídit vládu. Toto není v rozporu s tradicemi evropské demokracie. V jedné z jejích kolébek, ve starověkém Římě v dobách republiky, bývalo pravidlem, když hrozilo nebezpečí, svěřit veškerou moc do rukou jednoho člověka. Staří Římané dobře věděli, že než by se v senátu demokraticky dohodli na způsobu obrany, barbaři by už dávno plenili město. Obrazně se dá říci, že naši zemi plení barbaři již dlouho…“ Konstatuje Slávek Popelka.

Demokraté rádi citují prvního československého prezidenta Masaryka, že demokracie je diskuse. To jim ale nebrání stanovit četné výjimky, o čem se nediskutuje. Diskuse o ukrajinských praporech je pak rovnou trestná. Slávek Popelka ovšem není sám, komu se debata na toto téma jeví potřebná. Ukrajina není pouze obětí agrese, ale je rovněž agresorem vůči vlastním občanům, kteří se nesmířili s politickým převratem v roce 2014. Diskuse o vyvěšování ukrajinských praporů by měla zohlednit, že na Ukrajině jsou porušována politická a lidská práva, i práva národnostních menšin. Také je to stát proslulý korupcí. A konečně ukrajinský režim se hlásí k nacistickému dědictví a za národní hrdiny považuje pachatele zločinů proti lidskosti.

Za vrchol nevkusu a pohrdání historií lze pak ukrajinskou vlajku na Národním muzeu považovat i proto, že to byli v srpnu 1968 i ruští Ukrajinci, respektive ukrajinští Rusové, kdo rozstříleli fasádu této budovy. Zde hledejme vysvětlení, proč na protivládní demonstraci lidé skandovali: „Sundejte ten hadr!“ Nicméně bez ohledu na výsledek hypotetického sporu o ukrajinský prapor vévodící Václavskému náměstí je odsouzení Jaroslava Popelky varovným znamením zpolitizování justice.

Politické procesy jsou dvousečným mečem. V roce 2012 byl za vlády Petra Nečase uvězněn řidič autobusu Roman Smetana, který na volební plakáty maloval politikům tykadla. Ke sto dnům vězení ho odsoudila Markéta Langerová, manželka exministra ODS Ivana Langera. Byl to začátek volného pádu občanských demokratů, které politický vězeň Smetana dokonale zesměšnil. Petr Fiala nyní riskuje, že si hodně lidí řekne: Tohle by se za Babiše stát nemohlo. Slávek Popelka, stejně jako Roman Smetana nikomu neublížil a na rozdíl od něj ani nic nepoškodil. Pouze nemlčel. Je ideálním kandidátem na cenu za občanskou statečnost.

Martina: To jsi mimochodem použila výrok z dopisu, kde signatáři uvádějí, že kdo s Foltýnem nesouhlasí a volá po jeho odvolání, se odkopal jako proruský. A to jsou právě ty zkratky, se kterými mám problém, protože vím, že zkratku, která mě tehdy úplně paralyzovala, jsem zaregistrovala právě po covidu, na začátku vypuknutí války na Ukrajině, a to: „Kdo není očkovaný, je proputinovský.“

Jana Hamplová: Ano. To bylo.

Martina: To byla zkratka, která se už pro mě vymyká pochopení.

Jana Hamplová: To jsou podobné typy výroků. A je tam hodně lidí z té doby – nechci ukazovat prstem, protože si jich vážím třeba jako umělců, ale to si ještě pamatuju: „Kdo nejde do prvomájového průvodu, nejde s námi. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Kdo netleská Brežněvovi, je protirežimní.“ A přitom ti lidé třeba jenom chtěli mít pokoj. Takže my, co jsme to zažili, se tomu smějeme, protože některá jména tam přebíhají vícekrát, takže se nedivím, že jsou tak štíhlí. Ale nechci si z toho dělat sarkasmus, protože jde o velmi vážné věci. A pokud někdo řekne, že kdo nesouhlasí s vulgární mluvou Foltýna – s urážením a vyzýváním k separaci – tak je proputinovský, tak řeknu na rovinu: Je hloupý, nepřemýšlí hlavou, nebo nevím, čím přemýšlí. Prostě takováto zkratka nemůže být, ale ony se dneska hodně používají.

Proto jsem ráda, že v Senátu nepatřím k žádné skupině, nepatřím ani k takové, ani k takové. Jsem samozřejmě řazena k opozici, ale kupodivu občas i něco podpořím – ale o tom to není. Já mám jenom vlastní názor, a pokud mít vlastní názor znamená být v opozici, tak jsem v opozici. Ale nemůžu za to, že vláda se tak často plete. Takže pozor, já jsem kritizovala i minulou vládu. To si všichni pletou, protože já jsem byla velký kritik minulé vlády, co se týká covidu, ale dokázala jsem udělat čáru, a dokázala proti Petru Pavlovi podpořit Andreje Babiše, a to jsem velmi zariskovala, ale nebála jsem se toho. Já umím komunikovat s každým za předpokladu, že se mnou mluví slušně. Bohužel, pan Foltýn toho zatím moc nepředvedl, ale mám pocit, že je zaúkolovaný, prostě „rozděl a panuj“, a to mu jde perfektně. Takže každý umíme něco.

Když jsme se jako skupina právníků postavili proti postupu státu za covidu, tak jsme byli nepřáteli lidstva. Tak to bývá v totalitách.

Martina: Když tohle řekneš, tak bych se tě musela zeptat: „Kdo ho zaúkoloval“, a v tu chvíli řekneš, že nevíš a…

Jana Hamplová: Doufám, že dostanu ty papíry. Já jsem si požádala o ty papíry, mají na to 30 dnů. Já bych raději stmelovala. V obcích, když se mi tam pohádají skupiny, říkám: „Dobře, v tomto se hádáte, v tomto se domluvte, toto je pro vaši obec.“ Já jsem říkala s trochou nadsázky, kdyby tuto vládu náhodně vylosovali ze starostů z celé republiky – jako že mezi starosty jsou taky pěkní lumpíci, nebudu říkat, že jsou dokonalí, ale nepochybně jsou nejblíže lidem, a mají nejvyšší důvěru v České republice, a kdyby se z těch 6 400 starostů, přemýšlím, jestli bych z toho předem nevyčlenila primátora Prahy, protože ti mají samostatný zákon – tak tvrdím, že bude lepší. Protože starostové mají intuici, umí se poradit s odborníky, když nevědí, zatímco tato vláda ví všechno, a vidíme, kam to došlo se stavebním řízení. Takže já se snažím dávat tam trošku černý humor. To mě učí 30 let v komunále. Jednou jsem byla krizovou starostkou, takže tyto věci znám, na rozdíl od nich, kteří je neznají.

Takže tvrdím, že je vždy důležitý argument zkušenosti, znalosti. A mohu se i plést. Říkám: „Předložte mi výzkumy, co se týká covidu, a já ustoupím a řeknu: „Měli jste pravdu, a každý, kdo to do sebe dostal, je chráněn, a všechno je perfektní, nádherné, růžové, a nikomu nic nehrozí.“ Já budu nadšená, ale bohužel mám pocit, že to tak není, zatím se to chce vymlčet.

Takže chci říct, že my právníci jsme zvyklí argumentovat. A trošku jsem na to doplatila, protože bych jinak nebyla v Senátu, i když já beru Senát trošku jako za trest, protože někdy je to složité, ale nebyl to můj cíl. Můj cíl je moje práce, právo. Já právo miluju, a učím se ho rozebírat. Prostě přijdu na nějakou zákeřnost, a prostě ji řeknu. Tím jsem začala covid. Říkám: „Vždyť vy nemáte pravdu, vždyť to tak není. Vyhráli jsme 56 sporů – myslím s kolegy ze Zdravého fóra. Prostě parta lidí se dala dohromady, a začala bránit nepravostem, a najednou jsme byli nepřátelé lidstva. To prostě bývá za totalit.

Martina: To bývá za totalit. Vraťme se ke svobodě slova, a k té kauze, protože tato kauza rozpoutala důležitou, a místy i věcnou debatu, na téma: Jaký je rozdíl mezi dopadem slov, a tedy svobodou slova, pro obyčejného občana, politického aktivistu, novináře, politika a státního úředníka. Jestli mají tyto profese, zejména pak občané a občanské profese, paní učitelka, politici – nějakou odlišnou míru svobody vyjadřován? Nebo zda spolu s odpovědností a mírou vlivu také musí kolísat diference míry svobody projevu pro jednotlivé profese?

Jana Hamplová: To má více rovin. Samozřejmě s mírou odpovědnosti musí být obrovská odpovědnost v tom, co říkám. Teď se to krásně politikům vrací například v tom, co se odhalilo ohledně útoku na Nordstream, a podobně, kdy něco říkali, a teď je to jinak. Musí vážit slova, zejména zákonodárci, vláda, a teď i pan Foltýn, který se strčil dopředu před vládu, jako nárazník, aby asi vyzkoušel, co všechno jde. Něco jiného je, když to řekne někdo ve čtvrté cenové, a něco jiného je, když to někdo řekne z postu koordinátora, nebo jak se to jmenuje, ta funkce, nebo dokonce předseda vlády, a podobně. Míra odpovědnosti jde s každým z nás.

Já jako advokátka mám nějakou odpovědnost. A pokud jde o míru vlivu na státní zaměstnance, tak ten je obrovský. Tito lidé by měli být také svobodní, aby třeba mohli – jako teď třeba, probůh, úředníci stavebních úřadů řekli, že ta práce je zmršená a že to ministerstvo udělalo špatně, nebo aby učitelka mohla říct svým studentům názor na to, co se děje na Východě, samozřejmě s mírou, kterou může uznat za vhodnou. Že by každý měl mít svobodu slova, to se krásně řekne, ale samozřejmě má dané limity profesí, má dané limity funkcí, což jsou dvě odlišné věci, ale nikdo nemůže zneužívat například zaměstnaneckého poměru, aby někoho vydíral. O tom jsme teď mluvili s korespondenční volbou, že nebude svobodná, a tak dál. Takže je to otázka filozofická, a myslím, že lidi tyto teoretické debaty až tak nezajímají, ale zajímá je, jestli jim politik říká pravdu, nebo jim lže, nebo že je zaměstnanec vlády uráží způsobem, který oni už odmítají uznat, a buď se schovají do krytu, nebo nějaké ulity, nebo půjdou do boje.

Já jsem šla po době covidu do boje, po dvaceti letech jsem vstoupila do politiky – Bůh mi odpusť – ale vím, že spoustu lidí půjde přesně podle toho, že svoboda slova je vykládána tak, že jsou bezbranní, lovná zvěř, a mohou na to doplatit celým svým životem, a to celá jejich rodina, a tak podobně. Pozor, takovéto pocity byly právě za komunistů. Tatínek mi to vyprávěl, a já jsem to malilinko zažila, ale to už bylo uvolněné, už to byla, v uvozovkách, legrace. Ale přesně k tomu to směřovalo, že se zkouší, kam až lidé půjdou, co si všechno nechají líbit, a přestanou mít svobodu slova, a politikové do nich začnou hustit všechno, co uznají za vhodné, všechny nesmysly. Už to kdosi řekl, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, a když někdo řekne, že Hamplová je proputinovská agentka, a já nebudu mít možnost obrany, třeba v České televizi, a podobně, tak za chvilku tomu budou lidé věřit.

Martina: To ulpí.

Jana Hamplová: To ulpí – a neprodají mi rohlík. Přitom o mně, která rozdávala v osmaosmdesátém samizdat, málokdo říká, že jsem byla proruská. A celá naše rodina. Tím neříkám, že jsme byli nějací odbojáři, ale rozhodně jsme netleskali režimu, a maminka vždy vymýšlela, abychom nemuseli povinně do Prvního máje, že jsme nemocní, a tak podobně. Já že jsem proputinovská? Ale možná někteří jsou proputinovští – takhle – proruští byli spíše ti, co jsou…

Martina: Prosovětští…

Jana Hamplová: Ano. Kteří brání Foltýna, a možná byli na opačné straně barikády. Takže říkám, kdyby to nebylo vážné, tak bych se tomu někdy zhusta zasmála, protože některá ta jména tam byla prostě úsměvná.

Občané by měli mít možnost odvolat vládu, a právo podat podnět k Ústavnímu soudu, aby se zabýval nějakým zákonem

Martina: Ty jsi teď zmínila, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, a tady se dostáváme k dalšímu fenoménu, kterému je potřeba porozumět. Když bych mluvila obchodní řečí, tak pokud někdo něco bude slibovat lidem s tím, že pokud využijí jeho služeb, pokud si koupí jeho výrobek, tak se stane to a to, nebo dostanou to a to, a nestalo by se tak, tak to může soud, právník, klasifikovat jako podvod.

Jana Hamplová: Ano.

Martina: Můžeme vzpomenout různé kauzy šmejdů, nekalých praktik. A podobně to funguje nejenom v obchodní oblasti naší společnosti, ale i v jiných oblastech života, a i právo zná uvedení v omyl – sňatkový podvodník, a tak dále. Ale zdá se, jako kdyby tady byla jiná skupina, která může uvádět v omyl, beztrestně lhát, a ačkoliv se přijde na to, že se nejenom mýlili, protože se mohou mýlit jenom v dobré víře, ale že skutečně lhali, tak se vlastně neděje vůbec nic, protože oni mají jenom takzvaně politickou odpovědnost. Je skutečně skupina politiků jakousi partou lidí, kteří jsou vyňati z běžné právní společenské odpovědnosti?

Jana Hamplová: Přesně jsem věděla, kam míříš, a proto mě někteří nemají tak rádi, protože já si to nemyslím. Já dokonce zastávám názor, že ve výjimečných případech – aby to nebyla běžná věc, abychom nedělali nic jiného – že v situaci, v jaké jsme teď s touto vládou, bohužel, to musím říct, pár ministrů, když je oddělím od funkce, jsou docela sympatičtí chlapi, ale prostě tam nemají co dělat. Já jim to řeknu, a nejsou moc rádi, ale berou to sportovně. Jenom chci říct jednu věc: Zaprvé tady máme porušování povinnosti při správě cizího majetku. Oni spravují státní majetek, a chyb tady bylo už tolik, že z mého pohledu by se možná na některé kauzy šlo podívat. Takto to řeknu. Nebudu dělat závěry – šlo by se na ně podívat. Já si schraňuju podklady, a prostě čekám.

Martina: Asi o tom nechceš mluvit konkrétně.

Jana Hamplová: Momentálně ne, aby nezmizely podklady. Ale chci říct, že některé právní úkony, některé majetkové úkony… Jinak to řeknu, já mám nastudovanou odbornou literaturu třeba samosprávy z první republiky, a tam je třeba jedna větička, v obecním zřízení, která by měla být, podle mě, ve všem hospodaření s veřejným majetkem, a to, že z mimořádných příjmů nelze hradit řádné výdaje. Jedna věta, a řeší to úplně všechno.

Martina: Ale to je moc jednoduché, a lidé by se v tom mohli vyznat.

Jana Hamplová: Lidé by se v tom mohli vyznat. Já velkoryse uznávám, že se může vládě změnit situace, může být najednou něco jinak, a najednou nemůže nesplnit slib, který dala, ale musí to umět sakra odůvodnit, za A, za B, za C, a proto to dělám. Já to znám, když starostové vyhrabou minulý rozpočet, a co v něm slibovali a najednou zjistí, že jsou u snědeného krámu, takže svolají lid do tělocvičny, nebo do kulturáku, a řeknou: „Vážení, my jsme chtěli toto, ale nejde to, protože – a lidé to pochopí, protože jsou to jasná fakta. Tady nejsou žádná fakta, tady se dokonce tají SMS s Pfizerem na úrovni Bruselu. Takže já tvrdím, že na některé věci by se šlo opravdu právně podívat. Takže je tady porušování při správě cizího majetku, to platí zejména na politiky, a oni to asi úplně nevědí.

A potom je tady jedna věc, domnívám se, a zatím jsem s tím ještě nevyšla ven, že by měla být ve výjimečných případech, třeba za stanovení vysokých procent, umožněno referendum za odvolání vlády. Protože my teď koukáme na vládu, která je opravdu totálně katastrofální, odborně, to nehovořím o politice – politik už nejsem dvacet let, i když teď jsem se ocitla v Senátu, což beru jako prostředek k tomu, abych mohla něco snad vidět, když už ne přímo ovlivnit, byť už také se sem tam zadaří – tak by mělo být možné, aby skupina lidí vyvolala referendum. Kdyby třeba 70, nebo 60 procent lidí rozhodlo, teď střílím od pasu, tak aby opravdu vláda padla.

Protože když jsme zjistili, že opravdu většina vidí – neříkám všichni – že to jde úplně do kytek a oni to nechtějí uznat, poslepovali se, a drží spolu, protože vědí, že jinak to prostě nedopadne – tak že by mohlo být referendum o odvolání vlády – sice za přísných podmínek, ale mělo by být. Ale asi by mně to neprošlo zákonodárstvím. A pak se také domnívám, že by velká skupina občanů mohla mít – neumím zatím definovat slovo „velká“ – právo podat podnět k Ústavnímu soudu, aby se sám zabýval určitým předpisem. Protože já teď vím minimálně o dvou, třech, které jsou na hraně ústavnosti, ale není dost podpisů ze zákonodárců, aby se k Ústavnímu soudu dostaly. Takže asi tak.

Foltýnův tým na strategickou komunikaci je skupina na rozdělování lidí, protože kdyby chtěl stmelovat, tak na to jde úplně jinak. Asi má nějaké zadání.

Martina: To, co teď uvádíš, Jano Zwyrtek Hamplová, by byla věc, která by asi v tuto chvíli nebyla průchozí, protože on to vlastně nikdo nepožaduje. Protože to, že si politici myslí, že jsou skupinou, která získala jakýsi bianco šek na neomezené pokřivování pravdy a reality, spousta lidí bere jako jakousi danost, zvykové právo.

Jana Hamplová: A to mě právě strašně mrzí. Protože já v tom vidím, že se tím tak trošku zpronevěřujeme listopadové myšlence, byť, jak říkám, byla jsem mladinká, a nevím, jak to tam v zákulisí probíhalo. Říkám to v uvozovkách. Ale nepochybně tady nastala svoboda – ne vždy to třeba bylo pozitivní – ale já jsem to pořád monitorovala z hlediska práva, a tak dále, pořád jsem to prosívala tímto sítem. Mě mrzí, že si to lidé nechají líbit, protože se to může zvrtnout, jako se to nechalo v třicátých letech v Německu – neříkám, že to u nás jde tímto způsobem, říkám to jako příklad – ještě to jde, ještě to jde – a najednou už nebyla cesta zpátky. Takže mně to prostě vadí.

A máš pravdu v tom, že by referendum nepomohlo, když nepřijdou na Letnou. Ale skutečně kdy vláda žene zemi úplně do kytek ekonomicky – teď to není o politice, toto je o postavení České republiky v ekonomice, v mezinárodním poli. A ještě udělám poznámku, pokud si oni myslí, že jsou volby, a mohou všechno, tak proč teď tak protestují na Slovensku? Nebo tady? Dnes to také padlo v Senátu, co že tam dělá paní ministryně kultury. Vždyť co dělají oni? Nevím, někdy tomu nerozumím, přiznám se, jsem tam osamocená, a pořád se lépe cítím mezi svými starosty, a je mi úplně jedno, co mají za jménem, rozumíme si. Prostě děláme odbornou práci, a tak dál. Soukromě si se senátory většinou rozumíme, takže tam není problém, tak si říkám, kde je zakopaný pes, že se neumíme domluvit, že se necháme rozdělovat, namísto abychom řekli: Dobře, tak v tomto se neshodneme, ale v tomto se můžeme shodnout, pojďme na tomto makat. A co by mělo být naprosto klíčové, že tady jsou hranice České republiky, a jak jí bude chtít někdo ubližovat, tak se všichni semkneme a jdeme. A ono to tak není.

Martina: Nechci tě tlačit ke zdi prostřednictvím konkrétních příkladů, ale přesto: Nejčastější výmluvou politiků je, že v rámci koalice museli učinit určité kompromisy, že se změnila geopolitická situace ve světě, a podobně. Ale přesto všechno by asi nemělo být průchozí, že v zásadních věcech udělají volení představitelé přesný opak toho, co vykřikovali na náměstích v rámci svého předvolebního boje. Z tvého úhlu pohledu, jaké vidíš nejfatálnější opaky toho, co slibovali, kterých se současná vláda dopustila, dopouští? Je to zdražování? Co to je?

Jana Hamplová: Těžká odpověď. Já napřed zkouším dobrou zprávu. Já si třeba představuji rozhodování zákonodárného sboru – ať je to Senát, nebo Sněmovna, ideálně obě komory – tak, jak se rozhodovalo o Istanbulské úmluvě. Tam byl na kolegy neuvěřitelný tlak. Vím to, protože se mi svěřovali, vím, že pan Vystrčil byl hodně nervózní z toho, že to neprošlo, a to napříč spektrem, bez ohledu na to, kdo kde stál, a tak dál, takže ta úmluva spadla pod stůl, to znamená, že už se ani nevracela do Sněmovny, a tak dál. A bylo to z naprosto klíčových zásad, jako je přístup k našim základním křesťanským hodnotám, a podobně. A to jsme dokázali. Takže proč to nedokážeme v jiných věcech, neříkám, že v nějakých malých věcech? Tato vláda, mám pocit, se hlavně strašně poslepovala z různorodých programů, a tím, jak ustupuje jeden druhému, tak vlastně ustupují ve všem.

Martina: To je to, jak jsem říkala: „To my v rámci koalice musíme…“

Jana Hamplová: Ano.

Martina: Ale přesto bych možná chtěla jednoznačnější…

Jana Hamplová: Jednoznačně selhávají v ekonomické stránce, protože to, jaké jsou tady podmínky, tak nejsme ekonomicky zpět, protože tomu nerozumí. Vždycky žili, teď to řeknu trošku zjednodušeně, z nějakých dotací, a podobně, v životě neměli ani stánek na tržnici. A my, co jsme budovali firmy a podobně, víme, o co jde. Kdo buduje studio, tak ví, o co jde, co musí zaplatit. Daně, slibovali daně, ani nevysvětlili, kdyby řekli, že musíme zvyšovat daně, Kdyby řekli – protože, protože, proto – ale oni to neřeknou, protože vědí, že by jejich důvody neobstály, protože ty peníze jdou za hranice – bez čehokoliv.

Podle mě oni plní pokyny, které… Takto, jinak, pokyny – oni možná ani neplní pokyny, oni chtějí být pochváleni odněkud odjinud než od svých občanů, a tím dělají spoustu dílčích chyb: Energie, ekonomika, teď svoboda slova. Možná bych to ještě otočila: Musí si najmout tým koordinátora komunikace – pan Foltýn, a spol., a nevím, kolik to stojí peněz, deset, dvacet miliónů ročně. Proboha svatého, to neumí komunikovat s lidmi? Já jsem jednou viděla pana premiéra v Senátu, kdy jsem k němu poprvé vystupovala, a řekla jsem mu, že by bylo hezké, kdyby to, co nám tam říká, byla pravda. A od té doby tam nepřišel. Ale tím neříkám, že kvůli mně. Nemohla jsem mu čelit, nemohla jsem mu dávat otázky. Takže chci říct, že mám pocit, že těžko odpovídat, když sedíš a vidíš, jak to mají roztříštěné. Prostě přijde pan Bartoš, a řekne něco, Přijde ten, a něco, ten něco, a teď už se začínají bušit mezi sebou, protože je před volbami

Ještě bych zdůraznila, že to, co hlavně neumí, je zahraniční politika. To je prostě katastrofa. Zahraniční politika je katastrofa. Takže, ekonomika, zahraniční politika. A teď: Svoboda slova, na což si musí najít tým, asi aby lidi rozdělovali. Já to beru jako tým na rozdělování lidí, tak nazývám tým pana Foltýna, protože kdyby chtěl stmelovat, tak na to jde úplně jinak. A myslím si, že na to má. Ale mám pocit, že on má nějaké zadání – nevím od koho – ale dál doufám, že to se dozvím. Nevím vlastně, čí je zaměstnanec, jestli vlády, nebo nevím.

Máme dva miliony zákonů, a x milionů právních norem. Místo koordinátora komunikace by se měla ustavit skupina superprávníků, kteří by udělali revizi právního řádu od roku 1989.

Martina: Pojďme tedy hledat kotvy. Je dnes alespoň pevnou oporou demokracie jednoduchý, jasný, srozumitelný právní řád?

Jana Hamplová: Tyto přívlastky jsou velmi optimistické, protože máme přes 2 000 000 právních norem, x miliónů prováděcích právních předpisů, takže už kdysi jeden novodobý ministr spravedlnost řekl, že je absurdní pravidlo, že neznalost zákona neomlouvá. Žádný člověk nemá šanci to znát.

Martina: To je výzva pro umělou inteligenci.

Jana Hamplová: Jenom občanský zákoník má přes 3 000 paragrafů, a když jsem dělala přednášku Občanský zákoník pro obce a města, tak měla obrovský úspěch, protože jsem jim z toho vytáhla to, co potřebují, a jenom soukromě se mě chodili ptát na rozvody, protože se to obcí netýká. Takže opravdu máme obrovské množství právních norem, ve kterých se vyznat je šílené. Na druhou stranu se už advokáti specializují, a tak dál, a je to opravdu pro profíky. Kdo si dneska umane číst zákon? Za mnou se chodí ptát i senátoři: „Prosím tě, co znamená toto“ – strašně složité věty, cizí slova i v důvodových zprávách. Musím říct, že máme, když jsem pořád kritická, v Senátu velmi dobře postavený legislativní odbor, a domnívám se, že i kolegové mohou chápat, co jim říká, a dokonce umí být i poměrně kritický. To velmi oceňuju v této atmosféře, kdy musí napsat něco – nechci říct proti vládě, ale že nějaká právní norma není zrovna dokonalá. To opravdu oceňuji, toto jsou u mě lidé s velkým L a nesmírně si jich vážím. Takže to je jako jedna věc.

A ani právní řád, i kdyby byl srozumitelný, nepomůže, kdyby nebyly nezávislé soudy. My potřebujeme odvážné nezávislé soudce, a mám pocit, že je zatím máme, byť někdy nemusím být spokojena s nějakým výsledkem. Musím říct, že zatím u soudu, i co se týká doby covidové, jsme našli velkou oporu, a toto je základ každé demokracie. Proto říkám, když už někdy trošku pochybuji, jestli ještě žijeme v demokracii, tak říkám: „Ano, máme nezávislé soudy. Někdy taky nejsem spokojena s nějakým verdiktem, který sleduji, ale v obecném vyjádření bych řekla, že ano, máme nezávislé soudy, a můžeme se na ně obrátit. Bohužel, bylo by dobré, kdyby se například tři senátoři mohli obrátit na Ústavní soud o přezkoumání nějaké normy, ale musí nás být hodně, a v podstatě tam nemáme co poslat, byť by to bylo třeba. Takže asi tak.

Martina: Ty jsi tady mluvila o 2 000 000 právních norem.

Jana Hamplová: Zákonů. Právních norem je 10 000 000.

Martina: Aha. Teď vzpomenu odbornou debatu, která se odehrála v roce 2016, a tehdy spolu debatoval ekonom a politolog Petr Robejšek, a tehdejší předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, a teď odcituji: „Žijeme v době zahušťování práva, což je dokonce vládami plánováno. V důsledku toho může dojít k blackoutu. Na tomto stavu mají ovšem zájem některé profesní skupiny, a další zákony jsou pro různá individua tržní záležitosti. Žijeme v době legální loupeže, včetně ukradené svobody.“ To jsem zestručnila, co vyplynulo z debaty těchto dvou odborníků. A oba tehdy apelovali: „Přijměme plán na rušení zákonů, jinak se ochromí život.“ Od této debaty uplynulo osm let – došlo k nějaké změně? Bylo to tehdy, řekněme, nějak morbidně nafouknuto a splasklo to? Nebo naopak jedeme dál na drakovi?

Jana Hamplová: Jedeme na drakovi dále, a možná ještě více, protože se pořád zkouší přílepky do jiných zákonů, byť už to Ústavní soud zakázal svými judikáty. Ať si posluchači představí, že Poslanecká sněmovna a Senát je jenom o přijímání zákonů, a změn zákonů, a vyhlášek. Kdyby se nepřijímaly zákony, tak by tam tito lidé neměli co dělat, což by byla tragédie. To myslím ironicky. Kdybych byla premiérem, tak na místo koordinátora komunikace ustavím skupinu dvaceti, třiceti superprávníků, kteří budou třeba po dobu pěti let – aby to bylo přes dvě vlády, aby to někdo nechápal politicky – dělat revizi našeho právního řádu od Listopadu, protože už je to za chvilku 35 let. Podle mě je třeba zhustit předpisy – teď to střihnu od boku, – obrazně řečeno, na polovinu, protože máme strašně moc právních předpisů, a v těch už se často nevyzná ani právník. Už to, tuším, říkal Pelikán – to byl ministr spravedlnosti. Takže já bych ustanovila skupinu na redukci zákonných předpisů. A to není práce na rok, to je práce na rok, dva, tři, čtyři, ale neskutečně bychom na tom všichni vydělali. Státní instituce by lépe pracovaly, a lidé by se v tom více orientovali.

Martina: Ale to přece nikdo nemůže chtít?

Jana Hamplová: Politikové na tom prodělají, protože lidé budou rozumět svým věcem. Teď s některými sponzory, nebudu jmenovat, chystáme knihu, kterou napíšu, „Máte právo na právo“, a v podtextu bude „A na dobrou náladu“, aby lidé chápali, že to nebude nic hustého, ale bude to právo srozumitelně. Budou tam zábavnou formou základní věci. Takže chystáme knížku „Máte právo na právo“, a myslím, že toto je jediná cesta. A základní rada bude znít: „Máte-li složitější případ, tak advokáta, nebo právníka.“ Mělo by to být tak, že člověk chytne zákon, přečte si ho, a rozumí mu. Ale tak to prostě není.

Z dětství pamatuji, že staří lidé komentovali něčí nepravost podiveným povzdechem: „Že se Boha nebojí!“ Myslím, že v té větě byla koncentrována zkušenost, že když člověku projde nějaká špatnost u jeho bližních, neznamená to, že má vyhráno. Mělo se za to, že je zde ještě vyšší instance, které nic neunikne a se kterou nelze usmlouvat beztrestnost.

O současnosti platí, že až na vzácné výjimky se Boha nikdo nebojí. Ne snad proto, že by převládla víra v Boha slitovného, odpouštějícího, milosrdného. Boha se nebojí, kdo v něj nevěří. Jak se ztrácí víra, slábne i onen metafyzický strach. Konec konců se říká, že není-li Bůh, vše je povoleno. Důsledky jsou ovšem katastrofální.

Když hledáme příčinu setrvalého úpadku politiky, všímáme si vad v politickém provozu. Korupci, klientelizmus, zaprodanost, lpění na funkci za každou cenu, ohýbání pravidel, manipulaci s fakty, neschopnost či všehoschopnost politiků. To je ale pouze první plán. Zjevný, do očí bijící, nicméně popisující důsledky, ke kterým zbývá přiřadit příčiny. A tou hlavní příčinou je, že nebojí-li se politik Boha, čili toho nad sebou, tím méně se bojí toho pod sebou, tedy občana.

Politikům dnes zcela chybí pud sebezáchovy. Při hlasování o zákonech, které omezují občany na jejich právech či na svobodě, nepočítají s tím, že by mohli být v budoucnu pohnáni k odpovědnosti. Při přijímání vazalských smluv je nenapadne, že mohou být jednou souzeni za vlastizradu. Spoléhajíce se na politickou imunitu a principy zastupitelské demokracie si neumí představit rozlícený dav, který už nejednou v historii vzal spravedlnost do vlastních rukou, a s vrchností se věru nepáral.

Od psychiatrů a psychologů víme, že politika přitahuje psychopaty, kteří se mimo jiné vyznačují absencí strachu. Nemít strach je psychická porucha, duševní handicap, neboť strach je emoce sebezáchovná. V politice nicméně je absence strachu konkurenční výhodou. Psychopat se nebojí zastávat funkci, pro kterou nemá kvalifikační předpoklady. Nebojí se jít do konfliktů, ve kterých hrozí fatální konce. Psychopat nemá strach, že se zesměšní, znemožní, ale nemá strach ani z toho, že poškodí širokou veřejnost. Nemá strach z krize, z bankrotu ani z války.

Politika ovšem přitahuje také ideologické zaslepence, odhodlané páchat dobro, ať to stojí, co to stojí. Tito se rovněž neostýchají jít i přes mrtvoly. Je to druh lidí, kteří by se Boha nebáli, ani kdyby v něj věřili. Byli by, respektive jsou přesvědčeni, že ho mají na své straně. Příkladů, kdy se v historii dovolávali Boha lidé špatní, je možná více, než těch, kdy zlo šlo na účet bezbožníků. Ne nadarmo svatý papež Řehoř Veliký varoval, že corruptio optimi pessime, čili že zkaženost nejlepších je nejhorší. Už patnáct století mu dějiny dávají za pravdu.

Ať už politici škodí z důvodů zištných, anebo ideologických, vyjde to nastejno. Vždy je za tím chybějící skromnost, laskavost a pokora, a naopak přítomnost pýchy a ješitnosti. Bez vědomí, že nás cosi přesahuje, není odpovědnosti, ale ani vůle činit to, co je dobré, prostě jen proto, že je to dobré.

Vím, že žiju v jiném světě, než byl ten, do kterého jsem se narodil. Přesto si ale při pohledu na naše ústavní činitele, ale třeba i na evropské komisaře, a různé jiné politické prominenty, po staru říkám: Že se Boha nebojí!

Martina: Ještě dodám, že jsi advokátka se specializací na veřejnou správu, a například v roce 2020 ses stala advokátkou roku. Na úvod jsem začala některými drobnými citacemi z výsledků výzkumu CVVM a ocituji znovu. Většina dotázaných si myslí, že většina lidí – jako oni sami – si dnes musí dávat pozor na to, co na veřejnosti říkají, aby se nedostali do problémů. Když bych teď použila oblíbený výraz pana premiéra, jaký signál to vysílá o stavu svobody v naší společnosti?

Jana Hamplová: Signál? Signál to vysílá nelichotivý, protože taková atmosféra nevznikne ze dne na den, nevznikne najednou, a rozhodně není bezdůvodná. Já se s tím setkávám každý den, a musím říct a přiznat posluchačům, že i já, když teď píšu článek, si říkám: Co to zas bude mít za dopad? Mohu to vůbec napsat? Budu zase terčem urážek?

Martina: Stojí mi to za to?

Jana Hamplová: Stojí mi to za to? Protože mi lidé – a i mnozí politikové, a musím říct, že soukromě i mnozí senátoři, a vážím si jejich důvěry tak, že ji nezklamu, a nebudu hovořit, o koho jde – říkají, že mají strach z titulků, kterým musejí čelit. Oni snad ani nemají strach z toho – byť už se to také nastává, také jsem už něco zastupovala – že někoho vyhodí z práce, a podobně, to jsou ty mediální případy…

Martina: I nemediální.

Jana Hamplová: Já to chtěla dokončit: I v nemediální, v komunální sféře, už to pociťuji jako advokátka. Oni mi vyhrožují, že když to bude bez udání důvodů, tak pro to, prosím tě nehlasuj, protože já mám jiné názory než můj vedoucí. Takže už je to opravdu v celé společnosti. Ale na špici si myslím, jak chceme dostat do politiky první ligu, když by toto riskovali? Advokáti mi říkají: „My tě chápeme, že se na to nemůžeš dívat. Ale než bych čelil ostouzení a urážkám, tak to radši budu zase za bukem. A to je chyba. Lidé, co opravdu něco umí, do politiky nepůjdou, protože okamžitě čelí nikoli argumentům – argumentům čelím 30 let u soudu – ale mají strach z hrubých, sprostých novinových titulků. Mně komolí jméno, a na to je každý velmi citlivý, já zejména, když jsem vdova, tak to těžko nesu, takže oni mají strach z těchto osobních útoků. A druhá liga, to potom budou už vyhazovy z práce, to už bychom byli v totalitě, a to snad ještě nejsme, protože u soudů občas ještě obranu najdeme.

Dnes jsou mnohé řeči o demokracii inflační, protože mnozí, kteří o demokracii mluví, ve skutečnosti po ní šlapou

Martina: Ale přesto všechno stav, že když lidé zvažují, jestli se na něco zeptají, třeba jen, jestli zkusí o něčem polemizovat, jestli si zkusí o něčem získávat informace a diskutovat, tak mají starost, jestli by to pro ně mohlo být nějakým způsobem nebezpečné – tak to se, myslím, nemůže slučovat s demokracií, tak jak ji vykládáme a chápeme.

Jana Hamplová: My tady pořád hovoříme o demokracii, ale já mám pocit, že už máme nakročeno k tomu, že z části už tu není, a míříme ještě do hlubších tenat. Protože jinak by lidé mého typu – kteří se velmi pevně upevnili v práci, a které tato práce uspokojuje, mají už nějaký věk, já mám za rok šedesát, já to netajím, tajím jenom kila, ale věk netajím – by vlastně neměli chuť do tohoto jít. Ale prostě vidíme ohrožení, vidíme ohrožené naše děti. My tady máme plná slova demokracie, ale to mívali soudruzi taky, když mluvili o tom, jak se nám daří dobře a tak dále. Takže myslím, že čím více se o tom v dnešní době mluví, tím víc se po tom šlape.

Martina: Čím víc se o tom mluví, tím víc se po tom šlape, to znamená o tom nemluvit? Nebo jak si to…

Jana Hamplová: Chci říct, že čím víc o tom, jak to říct, ti pomazaní mluví, tak tím víc po tom šlapou.

Martina: Po demokracii.

Jana Hamplová: Ano. Čím víc mluví o tom, jak je tady demokracie, tak tím víc po tom šlapou. Proto – já sice nevystupuji dnes a denně – to vidím jakoby inflační. Ale skutečně, když mě něco zaujme – v tom negativním slova smyslu – tak proti tomu z pozice senátorky i občanky, i kdybych nebyla senátorka, napíšu úplně to samé. Takže proti tomu prostě protestuju, protože máme skutečně ohroženy základní principy demokracie, a k mému úžasu to k nám přichází ze Západu, z Bruselu a podobně. Z Bruselu to je diktát první třídy, a pokud to nevidíme, tak jsme slepí. Ale mám pocit, že to vidíme, ale zavíráme před tím oči, a znovu se zavíráme na zahrádky. Tak to bylo za soudruhů – já to bohužel pamatuju naše, kteří doplatili na osmašedesátý. Mě nikdo nebude učit, co je to samizdat, dneska se schvaloval v Senátu Den samizdatu, já jsem v 88. ve velkém vozila samizdat z Prahy na Moravu, a vím, co to je mít to v kabelce, nebo doma. A teď mi budou říkat ti, co možná ani tenkrát nebyli narození, co to jako je, a tak dál, a budou mě to učit? Mě to nemusí učit. Takže proto jsem vstoupila do politiky. A občas, si musím říct, si nadávám, když čtu titulky, ale přiznám se, že už jsem zase po těch dvou, třech letech, imunní.

Martina: Ačkoli myslím, že na některé věci člověk nikdy dostatečně neokorá.

Jana Hamplová: Kdybych měla čas, tak je dávám k soudu, a vyhrávám, ale mně je líto času. Ti, co píšou ty úplný šílenosti, si myslí, že jsem proruská, nebo co, že jsem nějaká málem agentka, nebo podobně – to jsou nesmysly, já jsem pročeská, a proto jsem se na to dala.

Když český lid povstane, tato vláda padne

Martina: K tomu se vzápětí dostaneme, protože to je velmi časté beranidlo, proti kterému se jen velmi těžce drží dveře.

Jana Hamplová: Ano.

Martina: Když jsi mluvila o tom, že mnozí, kterým je čerstvých pětatřicet, mistrují o tom, jak to bylo hrozné v dobách, kdy četli samizdat, tak já také často narážím na to, jak si mnozí politici, představitelé, berou do úst otce zakladatele Abrahama Lincolna, nebo třeba Thomase Jeffersona, třetího prezidenta Spojených států, hlavního autora amerického Prohlášení nezávislosti…

Jana Hamplová: Ti by se teď, dnes pokřižovali.

Martina: Já si ho teď vezmu do úst také, protože by mě zajímalo, jakou cestu jsme teď urazili. Thomas Jefferson říkal: „Kde se lidé bojí vlády, tam je tyranie. Kde se vláda bojí lidu, tam je svoboda.“ Když to takto přečtu, tak je to poměrně rezolutní.

Jana Hamplová: Ano.

Martina: A říkám si, jestli se přeci jenom doba nevyvíjí, nemění, svým způsobem nerozmělňuje a nezjemňuje, v negativním i v pozitivním smyslu slova, zda se tento výrok, jak tady jak stojí, leží, běží, dá černobíle aplikovat na jakoukoliv dobu, tedy i na dnešní, respektive zda by se měl aplikovat?

Jana Hamplová: Měl by se aplikovat. Samozřejmě tento výrok je symbol, zkrátka jsou to všechno citáty, a když vytáhneš citát na nějakou konkrétní situaci, tak zjistíš, že na toto, nebo na toto to prostě nepasuje – ale o tom citáty nejsou. Citáty sbírám už od dob soudruhů, mám jich doma desítky tisíc, je to moje oblíbená záležitost, často jsem je používala u soudu, používám je u soudu, takže toto lze aplikovat na tuto dobu. Protože podívejme se na to, jakou má důvěru tato vláda. Už v podstatě mizivou, setinovou, a přesto všechno – a teď to říkám jenom proto, protože to na ni v podstatě velmi obdivuji, protože to obrovské riziko – všichni drží spolu i při všem, co se jim jako nedaří…

Martina: Jde jim o hodně.

Jana Hamplová: Jde jim o hodně, jde jim o křesílka, proto byla i korespondenční volba, a tak dál. Ale to jsou poslední záchvěvy. Já věřím, že to snad až tak u nás neovlivní. Ale zase na druhé straně musím říct, a občas říkám přátelům: „Proč tam s tím něco neuděláte? Prosím tě, byl jsi na tom Václaváku?“ „Nebyl, my jsme byli…?“ Já tvrdím, že pokud by měla padnout tato vláda ještě dříve než za rok, tak to musí rozhodnout Letná, že by to vzešlo zespodu, a myslím, že to nastane. Zase, pozor, já tyto lidi nijak nekritizuju, protože vím, že mají strašnou spoustu starostí, které jim tato vláda udělala, prostě musí počítat peníze na vlak, stouply byty, nájmy, všechno, oni řeší své životy, jak je řešili za soudruhů, a jakoby úplně odsunou to, co se děje nahoře.

Takže ten citát, který jsi citovala, je naprosto přesný. Kdyby tento národ povstal – už to ukázal několikrát v historii – tak tato vláda padne. Prostě, kdyby lidé povstali před rokem, před rokem a půl, kdyby povstali za doby covidu, když se zakazovalo zpívat a skákat, tak prostě vláda padne, nebo musí ustoupit. Jako už tehdy ustoupila od povinného očkování. Vzpomínáš si? Takže už tehdy, když lid povstal – vím, že mě kontaktovali vojáci, ti, co to měli nařízeno povinně, tak potom – já se přiznám, že si to už nepamatuju – se najednou prostě ustoupilo od toho, že očkování nebude povinné. Teď se ukazuje, v různých výzkumech a dotaznících, že to bylo vlastně dobře, že se s povinným očkováním nespěchalo, nespěchá, i když se vlastně původně spěchalo.

Takže, pokud ses ptala na tento citát, tak pokud český lid povstane, tak vláda padne – kterákoliv vláda, ať to byl kdysi Babiš v případě covidu, ať by to bylo teď. Ale lidi se prostě schovají na zahrádky. Píšou mi, abyste s tím jako právníci něco udělali – ale to nemůžeme, to je věc politická, nebo spíš společenská. Já nemám ráda slovo „politika“, ale bez společnosti, bez podpory lidí, bych ani já nebyla v Senátu. Takže bych chtěla pozdravit Kroměřížské – dělám to vždycky – protože měli obrovskou odvahu mě tam vyslat. A doufám, že toho nebudou litovat, protože se snažím dělat – v mezích mých možností, jako jedna osmdesátá vzadu – to co umím, například přijít k informacím, a podobně.

Vládní představitelé používají totalitní komunistickou metodu, a rozdělují společnost tím, že lidem dávají přívlastky. Dřívější ztroskotanci, zaprodanci a samozvanci jsou dnes dezinformátoři a ruští trollové.

Martina: Takže, když se vrátím k druhé části výroku Thomase Jeffersona „Kde se vláda bojí lidu, tam je svoboda,“ tak to je důvod, proč je potřeba lid, pokud možno, co nejvíc rozdělovat.

Jana Hamplová: Ano, přesně tak. Pokud si toho posluchači nevšimli, tak tohle je hlavní cíl této vlády a jejích lidí, protože si všimněte, jak jako dělají příkopy – teď je to moderní slovo – mezi generacemi: „Staří už jsou na odpis. Mladí, vy jste teď ti nejlepší.“ A naopak, dělají různé rozdíly mezi politickými skupinami, levice a pravice, a dávají hlavně přívlastky. My jsme doba přívlastků, a lidé mají z přívlastků strach, protože tam jsou ti kontra a kontra, a tak dále. Když jsem se podívala na texty kolem Několika vět, kolem Anticharty, a na to, jak o tom psali soudruzi – tak to byli ztroskotanci a samozvanci.

Martina: Zaprodanci…

Jana Hamplová: Zaprodanci. Tak to je přesně tato metoda. Oni používají soudružskou metodu, kdy dávají lidem přívlastky, a vůbec si neuvědomují, že kopírují totalitní manýry. A lidé na to, bohužel – neříkám, že všichni, ale někteří – skáčou, nechávají se rozdělovat tím, že tamti jsou proruští, a ti jsou… To je naprostý nesmysl. Tady je obrovská skupina lidí, musím říct, která má hlavu na krku, přemýšlí vlastní hlavou, a mluví ve prospěch Česka. Já mám představu – a to neříkám, že je ideál – že náš premiér by měl za nás kopat tak, jako Orbán za Maďarsko, protože on má vždy na prvním místě Maďarsko, a potom dlouho nic, a potom teprve poslouchá Brusel, a podobně. A u nás? Petr Fiala je slabý premiér. Je to prostě slabý premiér, poslouchá na slovo. Koho? To ukáže čas. Myslím, že všichni tušíme.

Ale je mi divné, že tak slabého premiéra poslouchá lid, nebo že mlčí. Takže my, co se ozveme, my máme ztroskotance, samozvance, a nebudu mluvit o jiných slovech, které jako dáma ani nemohu říct. Prostě se tady stala běžnou metodou vulgarita. Proboha svatého, kam to spějeme, to ani soudruzi nedělali. Pokud soudruzi uráželi, tak to tady mohu bez problému citovat, ale dnes citovat nemohu, protože tam už je „dobytek“ a podobně, takže – i když jsem znamením býk – nemohu takováto slova používat, protože by mi to vytkla Advokátní komora, protože my máme přikázáno mluvit slušně. Ale lidé pana premiéra asi ne.

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, ty jsi se podle mínění velké části lidí rozvášnila, když jsi se rozhodla zakročit proti vládnímu koordinátorovi strategické komunikace Otakaru Foltýnovi. Ten na festivalu ve Slavonicích na adresu českých občanů, kteří prý obdivují Putinův režim, pronesl mimo jiné, že jsou svině. To cituji. A ty jsi vyzvala premiéra osobním dopisem k okamžitému personálnímu řešení pozice koordinátora strategické komunikace. Co tě tedy, jak už jsem uvedla na začátku, tak rozvášnilo? Co tě k tomu vedlo, že to už prostě nenecháš ty, jako senátorka a právnička, být?

Jana Hamplová: Já mohu ujistit posluchače, že jsem byla absolutně klidná. Já už se teď málokdy rozvášním. Rozvášnila jsem se naposledy dvakrát v době covidu. A potom jsem se rozvášnila jednou dvakrát v osobním životě, a to v dobrém slova smyslu, když jsem se podívala, že vnoučci něco umí, a podobně – tak v takových případech podléhám emocím. Ale skutečně, kdybych se měla rozvášňovat kvůli každé takovéto věci v Senátu, tak nevyjdu z vášně.

Ne, mně prostě vadila jedna věc: Já jsem si vyžádala i podklady kolem pana Foltýna. Takže ne, že jsem se rozvášnila, ale já vždycky jdu: Zaprvé, zadruhé, zatřetí. Já chci jeho pracovní náplň, komu odpovídá, prostě o něm chci všechno. Myslím, že na to mám jako zákonodárce právo. A pokud on takto mluví o českých občanech – on to tam neříkal jenom na adresu, i když to tak potom vysvětloval, že to bylo pro ty, co obdivují ruský režim… Já mezi ně nepatřím, já prostě obdivuju Českou republiku, za tu kopu, a o tu mi jde. A vadí mi, ať jí diktuje Moskva, Brusel, USA – prostě kdokoliv, a když to není v její prospěch, tak hovořím proti. Takže mně tam vadilo i to, jak odsuzoval lidi, jak jsou jako hloupí, a tak dál.

Martina: Ty jsi v dopise uvedla: „Je více než pravděpodobné, že jeho výroky došlo ke spáchání tohoto trestného činu, když skupinu obyvatel označil za zombíky, svině, nepřátele státu, a že je třeba ve vztahu k nim hloubit příkop, a je vůči nim nutná karanténa. Tedy jejich uzavření a separace, protože by mohli nakazit své okolí.“ To cituji z tvého dopisu.

Jana Hamplová: Ano. To je prostě podněcování násilí vůči skupině obyvatel. A mně je jedno, jestli je ta skupina obyvatel zaměřená rasově, názorově, a tak dál, prostě tento princip je pořád stejný. A on, jak jsem tam psala, se neocitá v žádné čtvrté cenové skupině, on je v podstatě zaměstnanec vlády – nebo premiéra, nebo soukromá někde, nebo nevím, jak to má, vyžádala jsem si podklady – a prostě už nemůže mluvit jako soukromá osoba. Kdybych takto někde mluvila já jako advokát, tak po mě komora okamžitě vystartuje.

To, co řekl Otakar Foltýn, by bylo ve škole pokládáno za šikanu, separaci dětí – s tím se nebavte, od toho si odsedněte. Co to tady proboha vyvoláváme? Chceme dát do karantény lidi s jinými názory?

Martina: A tím vyvstává poměrně zásadní problém, a tys to teď řekla, že on takto nemůže mluvit jako soukromá osoba, protože náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky Radek Hasal komentoval výstup Otakara Foltýna s tím, že se jedná o jeho soukromou komunikaci. A to je vlastně problém právní, občanský, společenský sám o sobě. Jak to je?

Jana Hamplová: Řeknu to tak: Je to absolutní nesmysl, a bylo to hašení požáru. Protože si představte, jak by to dopadlo, kdyby starosta v Dolní Lhotě přišel do hospody, a v tu chvíli se prohlásí za soukromou osobu, a začne všechny urážet. To prostě svolají zastupitelstvo, za sedm dní skončí ve funkci, protože ho odvolají. Neexistuje oddělit se od funkce. To je jako kdybych já řekla, že teď tady v tomto studiu nejsem senátorka, a budu mluvit jenom jako soukromá osoba Jana Hamplová, nebudu ani advokátka, prostě od sebe všechno odseparuju. To je prostě nesmysl. A musím říct, že vysvětlovat tím takovýto úlet, opravdu společenský… Já nikomu nebráním, ať je kritický, dokonce může mít na mě jakýkoliv názor, ale nesmí být sprostý, vulgární, a podněcovat k nenávisti, jakože máme být separováni. Proboha, vždyť to už tady kdysi bylo. To už tady bylo.

Martina: Já jsem přemýšlela, jakým způsobem si vlastně vyložit výrok, že je třeba ve vztahu k nim hloubit příkop, a je vůči nim nutná karanténa. Co si vlastně pod tím může občan představit? Nejsem právník.

Jana Hamplová: Kdyby to bylo ve škole, tak vám řeknou, že to je šikana, šikana dětí a podobně. Když toto nemohou dělat děti, že by se separovaly – s tím se nebavte, tam od toho si odsedněte, ten má levnou tašku – tak proboha, co to tady vyvoláváme? Takže podle mě, to je vyvolávání… A na mě to tak působilo, pokud to potom zpětně vysvětlovali, jak že to bylo, jako naprostý nesmysl. Je to o tom. S lidmi, kteří nemají názory, které my uznáváme jako jediné správné, se nebavte, udělejte jim v práci karanténu, udělejte jim snad samostatné kanceláře, nebo já nevím co.

Protože, a to je další věc, že se takto vůči oponentům začalo postupovat za covidu, a pokračuje to tak, že se vůči názorovým oponentům, když by třeba někdo vyslovil – nedej bůh, teď to myslím ironicky – jiný názor na to, co se děje na Východě, nebo na Západě, kdekoli – jiný názor, než se momentálně nosí, tak je hloupý, frustrovaný, a tisíce dalších přívlastků. A já znám tolik lidí, kteří mají jednak zkušenosti, vysoké školy, i životní zkušenosti, zažili jsme spolu Letnou, vozili jsme v 88 samizdat. Co o tom tito lidé vědí?

Martina: Kterou Letnou?

Jana Hamplová: Myslím listopad 89, protože jsem tehdy byla na právnické fakultě, a chytla jsem to z první rány, a přijela jsem na Moravu, a tam – nic. Takže jsem tam vozila revoluci. Takže to znám na vlastní kůži, a teď je to sešněrování zpátky, což cítím těžce, protože jsem to zažila.

Martina: K tomu všemu, co se po výrocích Otakara Foltýna rozpoutalo, se vyjádřil i on sám, a řekl, že pevně stojí za svými slovy, a své kritiky označil za pištící proruské trotlíky.

Jana Hamplová: Já jsem pištící, trolící…

Martina: Proruský trotlík.

Jana Hamplová: Proruský trotlík, ano.

Martina: Dotýká se tě to?

Podpora některých umělců pro plukovníka Foltýna, separaci lidí s jinými názory, a příkopů, je obrovské lidské zklamání. To není demokracie. To si spletli dobu, a měli se probudit někde jinde.

Jana Hamplová: Ne. Řeknu to takhle: Nebudu říkat, že je mi to milé, protože to cítím tak, že jsme vůči tomu imunní a že tito lidé si dovolují čím dál víc, čím víc je necháme. Pan Foltýn byl na něco najatý – proto chci jeho pracovní náplň, nebo jestli byla jenom ústní – to by mě zajímalo, takže uvidíme, co dostanu. Ale to něco říká hlavně o něm, ne o mně. Takže pokud vůbec muž jeho věku dokáže urážet lidi, tak nevím. Já mohu být třeba u soudu tvrdá, mám tvrdé žaloby, ale proboha, vyjadřuji to civilizovaně, kultivovaně. Ale z tohoto mají potom lidé strach jít do veřejného života, protože my už jsme obě taky něco zažily. Takže ne každý má sílu tomu čelit. A mně nezbývalo než tomu čelit po covidu. Já jsem dokonce s určitou nadsázkou říkala, že jsem musela jít do Senátu, abych měla imunitu, protože jinak bych dopadla špatně, protože se mi vyhrožovalo, a tak dále. A to říkám s nadsázkou, protože se tam snažím odvádět kus práce, a možná teprve moje práce přijde, protože jsem tam v menšině. Moje práce je spíš venku, a mezi lidmi, což se snažím využívat.

Martina: Mě celá tato událost ohledně těchto výroků zajímá jako fenomén, jako věc, kterou je třeba pochopit, a možná, jak se říká, se z ní poučit. A od příznivců vlády jsem se na různých sociálních sítích dočetla, že ty, tím, že jsi psala premiérovi, chceš vládnímu koordinátorovi omezovat jeho svobodu slova. Lze se na to dívat i takto? Víš, jako padni, komu padni.

Jana Hamplová: Mohou se na to takto dívat. Vždycky to svědčí o těch, co to říkají, protože, pokud mají představu, že svoboda slova znamená – a teď se velmi omlouvám, je to jenom vzorek – „Martinko, jsi kráva blbá, hloupá, frustrovaná“ – tak pokud zaměňuji svobodu slova za urážky, tak neznají přestupkové řízení, pokud si myslí, že svoboda slova je, že lidi separujete, a děláte příkopy. Tak neznají trestní zákoník. Prostě, svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. A já mám pocit, že oni nám už do té naší svobody zasahují, oni nám brání mluvit. A když mluvíme to, co chceme, hovoříme to slušně, názory, fakta, tak oni nás zahrnou urážkami, a to lidi odrazuje, protože ne každý má sílu tomu čelit.

Já se přiznám, že už také někdy ne, ale mně už nic jiného nezbývá. Já jsem se tam dostala, starostové, co tam za mnou jezdí, říkají: „My jsme tě napřed úplně nechápali, teď už tě chápeme“, a to je napříč spektrem, pozor. Takže chci říct, že něco jiného je komunál, hodně něco jiného je tamto nahoře, tam ty hry nevím, teď se snažím do toho proniknout. Ale opravdu, já mu neberu svobodu slova. Nakonec si vybere, co bude dělat, jestli bude dělat pro vládu, nebo se bude chodit takto chovat do čtvrté cenové. Já nechci mít zástupce vlády čtvrté cenové. Já nechci mít člověka, který vyzývá k nenávisti ke skupině lidí jenom proto, že nesouhlasí s jejich názory. Pokud jich je tak málo, ty 4 %, tak ho to nemusí vzrušovat, a může je nechat, ať tleskají Putinovi, a nemusí kvůli tomu plošně urážet ostatní lidi.

Martina: Vznikla petice na podporu Otakara Foltýna, která odsuzuje stejnou skupinu lidí, jako odsuzuje on. A ty jsi naopak napsala otevřený dopis premiérovi, kde označuješ jeho výroky tak, že těmito výroky pravděpodobně došlo ke spáchání trestného činu. A já si říkám, že je to klasika, jedni křičí hanba, hanba, druzí křičí sláva, sláva, a tím pádem demokratické mechanismy fungují – a vše je v pořádku? Jak se na to dívat jako občan, který pozoruje, co se mu tady defiluje, co zaměstnává jeho mysl, a čemu se musí věnovat ať chce, či nechce, ať ho to zajímá, nebo nezajímá?

Jana Hamplová: Mám pocit, že ho to spíš nezajímá, že ho zajímá, kde vezme na nájem. Říkám to s nadsázkou. Ale kupodivu začnu dobrými zprávami, a těch je teď málo. Když jsem se podívala na seznam těch, co psali na podporu pana Foltýna, tak jsem se usmála: Jsou tam třeba umělci, a já si jich většiny vážím pro to, co dělají v profesi. Řeknu případ, který na tomto seznamu, tuším, zatím, není: David Matásek, který se mi líbí, jak hrál jako herec své role – a lidské zklamání. Dokážu to oddělit. A tady to cítím stejně – je tam spousta lidí, kterých si profesně nesmírně vážím, léta letoucí, ale je tam lidské zklamání, u některých dokonce už několikrát, protože přebíhají tak, jak je potřeba. Nemám to ráda. Už se to nazývá Charta, Anticharta – já to nepoužívám, protože nechci tyto pojmy z minulosti degradovat, ale pokud toto je na obranu práva mluvit sprostě na adresu kohokoliv, a vyzývat k separaci kohokoliv, a k budování příkopů, a pokud oni tohoto člověka podporují, tak to je obrovské lidské zklamání. Ale je to jejich volba, ukazují lidem, co chtějí. Chtějí separovat, chtějí příkopy jenom proto, že někdo má jiný názor. To ale není demokracie. To si spletli dobu, a měli se probudit někde jinde.

Martina: Ale svým způsobem to, že můžeš takovýto dopis napsat, a sedíš tady – máš tedy imunitu – to, že zase skupina umělců, lidí, kteří působí ve veřejném životě, napíší podporující petici, to by vlastně napovídalo tomu…

Jana Hamplová: Ano, zatím máme demokracii. Říkám „zatím“, a říkám to opravdu s vykřičníkem. Zatím máme demokratické principy – to, že každý můžeme psát, jak uznáme za vhodné. Ten dopis jsem napsala slušně, a pořád píšu slušně, a pokud kdo píše jinak, a hájí něco jiného, tak se odkopává. Všichni se odkopáváme. A pokud budeme odkopaní, tak doufám, že si nás potom lidé přečtou, protože jiná cesta není.

Agentura Bloomberg se postarala o rozruch tvrzením, že úředníci v Evropské komisi připravují návrh, jak Slovensku zmrazit až 12,8 miliardy eur z evropských fondů. Evropská komise k tomu uvedla, že v tomto smyslu nepřijala žádné rozhodnutí, a žádné rozhodnutí ani nečeká na politické schválení. Bloomberg ovšem hovoří o „počáteční fázi,“ a tu Evropská komise nedementuje.

Případy, kdy Brusel vydírá členské státy zmrazením dotací, nejsou četné, protože četné nejsou ani případy politické neposlušnosti. Co se shora nařídí, to se na národní úrovni bez odmlouvání provede. Pouze ve vzácných případech, kdy někdo nedrží hubu a krok, dá Brusel potížistovi lekci. Bývá to z výchovných důvodů, preventivně, aby se nešířila nákaza.

U zmrazování dotací platí, že pro šikanu se hledá vhodná záminka. Tou je zpravidla něco vágního, neurčitého, jako třeba ochrana principů právního státu anebo evropských hodnot. Co se ve skutečnosti trestá, je pokus o suverénní, nezávislou politiku, zohledňující národní, anebo lokální zájem. A protože neposlušní politici mají k vládnutí demokratický mandát od svých voličů, je třeba sankce Bruselu chápat jako reakci vládnoucího unijního kartelu na to, že někde voliči špatně hlasovali.

Připomeňme, že jen v nedávné minulosti se na pranýř kvůli špatnému hlasování dostali Řekové, Poláci či Maďaři, anebo že si čerstvě EU oškliví voliče v Gruzii. Nevraživých pohledů Bruselu jsou nicméně ušetřeni špatně hlasující Němci či Francouzi. Jejich země nedává smysl trestat, jestliže z panujícího systému profitují na úkor zemí z evropské periférie.

Při krácení či mrazení evropských fondů vzniká, anebo se prohlubuje u šikanovaných voličů averze vůči Bruselu. Jednak proto, že evropské dotace nejsou odměnou za dobré chování, nýbrž kompenzují dotovaným členům nevýhody z členství v klubu. Rovněž a především se pak jedná o proceduru ponižující, kdy se bruselští byrokraté vměšují do vnitřních záležitostí členského státu.

Pokud Brusel zmrazí Slovensku peníze z evropských fondů, každému na Slovensku bude jasné, že to u svých kumpánů v Bruselu spunktoval Šimečka na truc Ficovi. Byla by to tedy medvědí služba progresivní slovenské opozici, která je pro většinu Slováků nevolitelná už teď, a zmíněnou sabotáží by si určitě nepomohla.

Když EU začne některé členské zemi vyhrožovat sankcemi, je to příležitost přemýšlet, zda výhody členství převažují nad nevýhodami. Na Slovensku se taková debata zatím nevede, ale v sousedním Maďarsku ano. U Viktora Orbána vidíme, že politické body nepřináší servilnost k Bruselu, nýbrž vymezování se vůči tomu, co Brusel dělá špatně. Košile vždy bude bližší, než kabát, a místní zájem bude pro občana vždy důležitější, než zájem nadnárodní oligarchie.

Říká se, že čeho je moc, toho je příliš. A Bruselu je v Evropské unii moc. Evropská unie může fungovat jen na bázi dobrovolnosti a rovnosti. Jako žalář národů zářnou budoucnost nemá. EU již nedrží pohromadě idea, že ekonomická spolupráce je prevencí válek. Z mírového projektu se EU stává projektem válečným, přívěskem NATO. A být členem válečné mašinérie není bezpečnostní záruka, nýbrž bezpečnostní riziko.

Položit na misky vah výhody a nevýhody členství v EU je logický krok. Proč se tak neděje, proč nám politici nenabízejí věcnou analýzu zisků a ztrát, proč neporovnávají náklady a benefity? Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že jim k tomu chybí odvaha. Že se bojí zkřížit cestu byznysu, protože tam, kde jde o velké peníze, jde i o život. Z EU jde strach. Pokud Brusel zamete se Slováky, od Roberta Fica se jeho voliči spíše než hrdinství dočkají lekce z reálpolitiky. Tipuji, že si to nechá líbit.

Martina: Radku, my jsme se viděli před několika měsíci a tehdy jsme se, řekla bych, poměrně důsledně věnovali vašemu portálu Pravda o vodě, všem věcem, které s sebou voda přinesla a které nám odnáší. Ale teď se budeme věnovat především vaší novince, projektu Pusťme politiky k vodě. Já to jen tak trošku nahodím, vysvětlím, a vy pak budete důslednější a přesnější. Vy jste zveřejnili pomůcku pro voliče do Senátu, aby lidé věděli, jak senátoři hlasovali o čtyřech stěžejních tématech. Kromě tabulky jste také zveřejnili vodárenské profily jednotlivých politiků, kde jsou informace o tom, jak konkrétně přistupuje daný senátor k důkazům a rozsudkům, která jim už léta doručujete, co se týká vody. Řekněte mi, co si od tohoto projektu slibujete?

Radek Novotný: Úplně to nejzásadnější, co si od toho slibujeme, je to, že problematiku vrácení zájmu občanů a priorit občanů do správy vody budou řešit ti, kteří by to řešit měli, to znamená shora, politici, zákonodárci, kterým dokládáme, že zákony, které v tuto chvíli už řádově 10, 15, až 20 let ty korporace nedodržují. A kdo jiný, než zákonodárce by toto měl řešit, pokud tu informaci dostane?

Je na každém občanovi, aby si konkrétní hlasování toho politika vyhodnotil sám

Martina: To se týká čistě vody, ale vy jste tentokrát ten svůj akční rádius rozšířili. Co tedy přesně obnáší projekt Pusťme politiky k vodě?

Radek Novotný: Když se bavíme o tom, o co jsme to rozšířili, tak samozřejmě jedna věc je, o čem hlasovali senátoři k problematice vody, a druhá věc je, jak hlasují v dalších, já bych řekl, státotvorných oblastech, což k tomu nás vedlo několik věcí: Jednak spolupráce s jinými neziskovými organizacemi, nebo s lidmi, kteří jsou aktivisté a snaží se některé problematiky otevírat. A pro ty lidi a občany je, myslím, srozumitelné, když se můžou podívat v jedné tabulce na to, jak ten jejich senátor, který zastupuje jejich zájmy, rozhodoval o tak zásadních věcech, jako je Istanbulská úmluva, právo na zachování hotovosti občanů, samozřejmě budeme přidávat ještě WHO, budeme možná přidávat i Green Deal a euro, a podobně, v současné době tam je ještě korespondenční volba.

To znamená, vy se podíváte do jednoduchého přehledu, 27 senátorů obhajujících mandát, a vidím, tenhle člověk hlasoval o tomhle takhle, o tomhle takhle, o tomhle takhle, a máte hned přehled, protože na to máte nějaký názor, na tu problematiku, tak si uděláte názor i na toho člověka velmi jednoduše z jedné tabulky. Takže to je velmi rychlé.

Martina: Vy jste v té tabulce zveřejnili hlasování senátorů dosavadní. Co se týká petice o vodě, právo na hotovost, Istanbulská úmluva, korespondenční volba. Pak jste říkal, že to budete ještě rozšiřovat, podle čeho jste vybírali právě tyto problematiky, a právě toto hlasování?

Radek Novotný: Považujeme to v podstatě za státotvorné. Nebo za něco, co zásadně ovlivňuje život občanů. Samozřejmě jsou i jiné věci, o kterých oni hlasují, tady ta odvětví, nebo problematiky považujeme za státotvorné, za důležité z pohledu občanů, z pohledu jejich dětí, například, z pohledu toho, jak budou probíhat volby, necháváme na každém, prosím vás, to je informace o tom, že člověk hlasoval proti petici a v podstatě má zájem zachovat vodu v rukou koncernů, vždyť to je v pořádku. Když ten člověk má takový názor, tak on ho vyjádřil. A jsou určitě občané, kterým se to líbí. Takže oni tohle nebudou muset hodnotit pozitivně, nebo negativně. To je na každém občanovi, aby si to konkrétní hlasování toho politiky vyhodnotil sám. My neříkáme, to je dobře, to je špatně. Ideální je, že to člověk má na jednom řádku.

Politici se často při důležitých hlasováních zdrží, nebo ani nedorazí na jednání do Sněmovny, ale pak si jdou s nataženou rukou pro výplatu

Martina: Jak na to politici reagovali? Protože když najednou člověk vidí v tabulce jejich činnost, a to, kudy se jejich myšlenky ubírají, tak je to někdy rušivé, pro voliče, když tady mám, já nebudu vůbec konkrétní, ale mám tady pořád, zdržel se, zdržel se, nepřišel, zdržel se. Ten člověk mně malinko přijde jako k ničemu. Ale oni přece, když to takhle vidí, sami ti politici, tak na to museli nějakým způsobem reagovat.

Radek Novotný: No, samozřejmě jsou reakce občanů, a jsou reakce politiků. A vždycky jsou tři reakce v obou těch kategoriích. Lidé, kteří třeba hlasovali pro tu petici, pro problematiku vyřešení vody, tak ti rozhodně neprotestují proti tomu, že existuje tabulka, ve které je přehled, jak hlasovali, že dokonce je zdokumentováno, že od roku 2016 od nás dostávají materiály, že na ně nějak reagovali, protože samozřejmě ví, že pro občany je ta logika, většinou je to pak vidět z reakcí na sociálních sítích, pozitivní.

Pak jsou lidé, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, nebo nepřišli, a ti zrovna nadšeni nejsou. Zcela otevřeně. Ale zase bych je rozdělil do dvou skupin. Jedna skupina, která cítí, že je to ohrožuje, protože samozřejmě na to reagují lidé, kteří se to dozví, tak opravdu i na těch sociálních sítích je to vidět, že lidé reagují, že se ptají, tak toho se jdu zeptat, protože toho jsem volil, a když dostane odpověď, my jsme schopni doložit, jak to pobíhalo, máme to doložené na webu, ti lidi si spoustu věcí ověří, my jedeme datovou žurnalistikou, takže pokud někteří ti politici z toho zkusí vyklouznou, tak to je většinou situace, že had se kousne do vlastního ocasu.

A pak jsou tam lidé, co jste říkala, zdržel se, zdržel se, zdržel se, a na to jsem měl pěknou reakci jednoho člověka, říká, prosím vás, dovedete si představit, že by si hokejista sednul v polovině zápasu na led a řekl, já jsem se zdržel, skončí zápas, mezitím ti jeho kolegové dostanou dva tři góly, prohrají, on natáhne ruku, že si jde pro výplatu? Co to je za nesmysl?

A to je na rovinu, co si myslím já, já bych ho absolutně zrušil, postoj politika, zdržel jsem se, nebo odcházím ze Sněmovny. Odchází ze Sněmovny, když bych to evidoval, v okamžiku, tak bych okamžitě krátil mzdy a podobné věci. Myslím, že žádný zaměstnanec nemůže říct svému zaměstnavateli, prosím vás, já nebudu teď dva dny pracovat, já jsem se zdržel, já nebudu docházet do práce, budu mít jen poloviční docházku, což jsou takoví senátoři, nebudu docházet do práce, samozřejmě výplatu chci, ale já se nebudu účastnit těch hloupých jednání. Jako třeba hloupých porad. Já budu chodit jenom na ty podstatné porady. A tohle je argumentace spousty politiků, a myslím si, že když tohle lidé vidí, tak si můžou udělat obrázek a říct, tak co tam takového člověka, který se takhle chová se k tomu šest let, chci, nechci. To už je volba potom toho člověka.

Politici většinou hrají mrtvé brouky a málokdy reagují na naši iniciativu a podklady, které jim předáváme

Martina: Radku Novotný, ta vaše iniciativa vzešla především kvůli vodě. Protože to je vaše hlavní téma a vy informujete politiky o tom, co se děje v oblasti vody, už léta. Řekněte mi, které politiky informujete? Senátory, poslance, krajské, místní?

Radek Novotný: My jsme začali informováním těch nejnižších. A současně nejvyšších. Já jsem začal informovat v roce 2002, poslal jsem podklady na ministerstva a na ministry, ministerstvo vnitra, ministerstvo financí, ministerstvo zemědělství, protože tam spadalo odvětví vodárenství, anebo hospodaření měst a obcí. A současně jsme začali informovat zespodu jednotlivá velká okresní města, která měla v rukou akcie městských vodáren, a takhle jsme to spojovali, protože jsme brali, že shora to budou bránit zákonodárci, nebo ministerstva, a zespodu ti rozumní politici na regionální úrovni.

Neřešíme úplně kraje, to se přiznám, jenom ty, kteří s námi komunikují, že se ozvou. Jo, ale není to tak, že bychom to posílali, protože na rovinu, to třeba řeknu rovnou, když jsme kdysi seděli s ministrem Martínkem, tak on řekl, vždyť my jsme všichni vzešli z těch jednotlivých regionů, já jsem od vás dostal nějaké materiály už v době jako starosta, nebo místostarosta. Takže je to o kapacitě. Nejsme schopní prostě pokrýt úplně všechny politiky v České republice. Je to asi zbytečné. Prostě ti nahoře to mají řešit, zákonodárci to mají řešit, a ti dole mají vědět, o co se jedná.

Martina: Jak na vaši snahu informovat reagují politici nejčastěji? Protože když jsem se dívala do té přehledné tabulky, tak co se týká petice o vodě, k 1.7.21, tak tam vlastně jenom jeden jediný byl pro tu petici?

Radek Novotný: Tady z těch 27, kteří obhajují mandát, to je opravdu jenom jeden jediný. A při minulých volbách jich bylo, myslím, pět, tady v tom, a reakce jsou v podstatě trojího druhu. Část, která dělá takzvaně mrtvé brouky. Prostě, my jsme doručovali podklady původně poštou bez dodejky, bez nějakého potvrzování na maily oficiální a podobně, a když jsme pak někde řekli, že jsme jim doručili informace, tak řekli, že žádné informace nedostali.

Tak jsme to začali vozit do Prahy v dodávce, v bednách, a předkládali jsme to na podatelnách, kde nám na podatelnách děvčata, které to měla na starosti, daly razítko, že to prostě převzaly a daly do schránky daného poslance, daného senátora, a pak nám zase přišly informace, no to víte, to asi asistent někde založil, já jsem se k tomu… anebo mně to podatelna nedala a my máme podepsaný papír, samozřejmě všechno, jak tohle začalo, tak my jsem důslední, aby bylo vše doloženo.

Martina: Zkrátka, všichni ti politici informovaní byli.

Radek Novotný: Prosím vás, cíl toho je, my nechceme, aby ti lidé rozhodovali a nevěděli, my chceme, aby věděli. To znamená, když chci po něm, aby rozhodoval, tak nejdřív mu dostat informace, ale vzhledem k tomu, jak se chovali, tak jsme začali všechno dodávat doporučeně dodejkou, máme vytištěné dodejky a neexistuje, že někdo z těch politiků bude říkat to, co říkal před rokem 2018, já o tom nic nevím. Všichni ví, a pokud neví, tak mu a priori leží na jeho stole a je to jeho problém.

Ministerstvo odpovídá na dotaz 19 let? Politici nereagují? Není divu, jsou za ten protiprávní stav často spoluzodpovědní.

Martina: Já vás poprosím, kdybyste možná jednou větou řekl, co bylo obsahem té petice, protože když budou posluchači chtít, tak si můžou pustit náš starší rozhovor, a tam je to detailně rozebráno. Abychom to usnadnili posluchačům.

Radek Novotný: Petice, kterou máme v Senátu, vychází z petice Vraťte vodu, která byla předložena do Evropského parlamentu a podepsalo ji přibližně pět miliónů lidí žijících v Evropě, tam je to řádově sedm bodů, a poslední tři body jsou záležitost v podstatě obrany státu a vyšetření závažné hospodářské kriminality, prostě stavu, jak je možné, že se korporace dostaly k vodě, když to legálně nebylo možné? Plus zabezpečení toho, aby se začalo předcházet situacím, jako je Bečva, nebo případně nějaký systémový terorismus, o kterém nikdo tady v České republice nemluví, a když se podíváte na to, co se děje v Evropě, tak i toto tady může přijít. A tohle bylo konzultováno s lidmi, kteří pracovali kdysi pro stát v různých bezpečnostních složkách, protože oni sami upozorňovali na to, že třeba ve výroční zprávě bezpečnostní služby najdete upozornění na to, že struktura těch zahraničních korporací, vlastnická struktura je vlastně netransparentní, že nikdo neví, jak se budou chovat s těmi majetkovými podíly ve vodárnách, je tam prostě bezpečnostní riziko, takže část z toho vychází z ochrany zájmů občanů, nastavení systému, aby ten systém pracoval pro občany, protože občané všechno platí, a ta druhá část je ochrana státu, protože ten stát jsme zase my.

Martina: Mimochodem, když jsme domlouvali toto naše setkání, takto narychlo do Právě teď, tak jste mi poslal: „Ministerstvo spravedlnosti mi poslalo omluvu, že čekat na rozsudek devatenáct let a tři měsíce, je opravdu dlouho.“ Bavíme se o vodárenské kauze, miliardě, která byla protiprávně vyvedena z kapes lidí do zahraničí. A tak dále a tak dále. Když se podívám na Senát jako takový, tak podle vašeho průzkumu konstatujete, že 1/4 senátorů se o tu vodu zajímá a vyslechla vás a některé své názory a postoje poupravila. Nicméně, ti, kteří obhajují mandát, tak z těch je tam jenom jeden. To jsme si už řekli. Chápete, proč je jich tak málo?

Radek Novotný: Chápu.

Martina: Když vám i tady, jak říkám, ministerstvo spravedlnosti vám poslalo omluvu, že čekat na rozsudek devatenáct let je skoro dost.

Radek Novotný: Ano, chápu. Ano, a já to ještě poupravím, prosím vás, to ministerstvo má na stanovisko k nějaké stížnosti, já teď nevím, tři měsíce, nebo šest měsíců, a ono ho poslalo po roce a půl. Takže to je úsměvné dvojnásob, protože v okamžiku, kdy kritizuje soudce a sám nedodržuje zákon, tak je to fakt Absurdistán. Prosím vás, chápu, vy se ptáte, proč ti politici nereagují, a v podstatě já to chápu. Protože jsou tam politici ze stran, kteří jsou odpovědní za ten protiprávní stav. To neznamená, že to dělali oni, ale jejich kolegové a evidentně ty strany nechtějí, aby se to téma otevíralo, buď jsou pořád napojeni na nějaké penězovody, nebo možná nejsou, ale jako berou, že by jim to bralo voliče.

Z druhé strany se i v těch stranách objevili lidé, a to byl náš cíl, kteří bez ohledu, že jsou z takové strany, říkali, že je to třeba řešit a musíme si vytáhnout ty kostlivce a udělat pořádek. A pokud si neuděláme pořádek ve vlastních stranách, tak nejsme schopní udělat pořádek v téhle republice. A to je podle mě to zásadní, a k tomu to má vést. A pozor, když víme, kdo je kdo, tak kdo ho volí. To je druhá část toho projektu.

Prvá část je dostat politiky k vodě tím, že jim dáme informace, pak lidem ukázat, kdo je kdo, a pak pustit politiky k vodě, kteří nepracují, a kdo volí. Smysl voleb, já myslím, že máme všichni, je jako, jsme v podstatě jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou, u nás se říká, jeden Petr, druhý Pavel. Já nechci, ať to vyzní dvojnásobně, zájmově, ale dobře, a prostě, lidi říkají, není koho volit.

A já říkám, nevolte podobnost stran. Volte podle toho, co ty lidi dělají. A když nedělají, tak prostě se ptejte i kandidátů, protože součást toho projektu není jenom dokumentování těch stávajících senátorů, protože nás lidi dotlačili k tomu, že už dokonce se ptáme předem, proto jsme lidem dali návod, ptejte se těch nových kandidátů, jak by reagovali na to, na to, na to, a oni se nám někteří ozývají a my jim mapujeme i ty nové kandidáty. A zjistíte, že řádově dvacet z těch nových, kteří kandidují různě, tak rozhodně nejsou v postavení, já jsem se zdržel, já jsem se zdržel, nebo nepřišel bych, naopak, většina z nich říká, je to třeba řešit.

Prokazujeme, že často se ten monopol prodeje vody, i se zisky, zprivatizoval protiprávně

Martina: Když se dopustím možná trestuhodného zjednodušení, tak vy vyčítáte vládám, které se podílely na těchto rozhodnutích, že co se týká vody, tak jsme privatizovali zisk, a ponechali jsme občanům náklady.

Radek Novotný: Říkám tomu privatizace zisku, zestátnění nákladů. To zní, to je přesné, tak.

Martina: Tak. Řekněte mi, jak konkrétně může teď, tuto chvíli, zákonodárce, potažmo, bavíme se teď o senátorech, pomoci řešit a napravit stav ve vodárenství? Ptám se hlavně proto, že senátoři jsou přeci jen více spjati s regionem a zároveň v okamžiku, kdy tato situace ekonomická je už takto rozdána, ta privatizace zisku už proběhla, tak by vlastně nás čekalo nějaké vyvlastňování a podobně?

Radek Novotný: Super otázka, protože jsou tam dva pohledy. Jedna věc je, že my těm senátorům nedáváme jenom informace, máme problém, ale rovnou jim říkáme, tento problém jde řešit takto. A ten problém, rozhodně se nebavíme o vyvlastňování. Logicky, pokud vám někdo zcizí auto, protiprávně, tak vám to auto musí vrátit. Pokud funguje policie, soudy, tak vám to auto vrátí, ještě vám musí případně uhradit nějaké škody a tak dále. To je jedna z cest.

My prokazujeme, že často se ten monopol prodeje vody, zisky zprivatizovaly protiprávně. A máme o tom pravomocné rozsudky. A říkáme, tohle je příklad, tohle je precedens. Na Moravě to je precedens, v Čechách, udělejte inventuru v celé České republice, a tam, kde je to takhle, tak pojďme si říct, vraťte auto. Zjednodušeně řečeno.

Martina: Promiňte, že vám do toho skočím, ale pokud já vím, tak tady ještě existuje úplně jiný precedent, když zase budu hovořit z říše příkladů, když vám nájemník, kterého máte v bytě prodá byt, protože se mu to povede, prodat váš byt někomu, tak ten, kdo koupil ten byt v dobré víře, že mu ho prodává majitel, si ho nechává.

Radek Novotný: No, ale my máme důkaz o tom, a soudy nám daly za pravdu, že ten, kdo provozuje tu vodárenskou infrastrukturu, nebyl v dobré víře, protože ten to celé organizoval, aby se to do jeho rukou dostalo. My máme pozvané do těch sporů státní zastupitelství, netrestní odbory, ty konstatují totéž, co konstatují ti soudci.

Rozhodně ty korporace nebyly v žádné dobré víře, ty byly ty, které to tady organizovaly. Jo, to znamená, ty stály za tím, ony tam samozřejmě měly nastrčené jiné osoby, aby to nebylo na první pohled vidět, ale toto odpadá. Pak je, prosím vás, druhá záležitost, jak to jde napravit, v okamžiku, kdy nejsme schopní prokázat, že to bylo protiprávně, tak ty smlouvy s těmi korporacemi jsou uzavřeny na dobu určitou. A byly uzavřeny v roce 2000 na dvacet let, nebo na třicet let, máme rok 24. To znamená, ty smlouvy končí.

A když vidím, že jsem díky rozhodnutí, ať už teď hlouposti, naivitě, nebo korupci, rozhodli nějací zastupitelé špatně, uzavřeli nějakou smlouvu o pronájmu, tak tam rozhodně po dvaceti letech, kdy už vidím, my dokládáme, že to je ekonomická sebevražda a že na to doplácí jak občané, tak stát, tak v tu chvíli nemusím uzavírat novou smlouvu, a můžu prostě jednoduše říct, řeknu to s nadsázkou, ad Veolie, protože tak Veolie skončila i ve Francii. Protože oni tam pochopili totéž. Jenom byli o deset roků rychlejší než my, ale měli to tam dvacet roků déle než my. Jo, takže zas pozor, možná jsme chytřejší než ti Francouzi.

Takže to je druhá varianta, a třetí varianta, je podobná jako v Berlíně, kde v Berlíně prostě lidi donutili politiky tu vodárnu odkoupit zpátky. A nemusí ji odkupovat za miliardy. Protože se spočítá, za kolik to odkoupili na počátku, kolik si z toho vytáhli během těch let, a pak se řekne, dobře, buď to prodáte, nebo začneme prostě mediálně prezentovat, že vy, kteří se tváříte jako partner měst a obcí a chráníte zájmy občanů, jste přišli jako natvrdo fakt jenom vydělávat. A prosím ás, ty korporace se k tomu dostávají jenom díky tomu, že se mediálně prezentují jako zachránci těch obcí. Když se ukáže, že to je přesně opak, tahle slupka, tahle bublina prostě rychle praskne.

Prioritou správy vodárenství musí být občan a čistá voda

Martina: Radku Novotný, proto se snažíte pro to prosadit garanci práva na vodu do ústavy, či do ústavního zákonu, protože vám to přijde nejbezpečnější vůči občanům?

Radek Novotný: Ten důvod, proč ústavní zákon, je daný mou dvaceti dvouletou zkušeností s justicí. V okamžiku, kdy mám vedle sebe na stejné úrovni tři soudy, tři zákony, pardon, a budu mít nějaký zákon o ochraně vody, zákon o ochraně investic korporací a pak bývalý obchodní zákoník, dneska zákon o korporacích, a ten soudce se na to dívá a ty zákony má na stejné úrovni, tak pak záleží na tom pohledu toho soudce, a vy se musíte odvolávat, prostě v dané chvíli občan není číslo jedna. Já si myslím, že ty zákony se tu dělají pro občany, ne pro korporace.

Druhá věc, víme, jak ti soudci fungují. Nefungují. To znamená, což mi potvrzuje i to ministerstvo spravedlnosti, ale v okamžiku, kdy je to v ústavním zákoně, a na rovinu, já nemám rád bobtnání ústavního zákona a podobně, ale já říkám, bez té vody je za tři dny po mně, prostě. Jako, v dané chvíli, co je důležitějšího? Dejte to do ústavního zákona, ten soudce má to jednoduché, je tady ústavní zákon, ten je nad těmi všemi ostatními, dokonce i ta další legislativa je tomu přizpůsobená, a mám zajištěno shora, že prostě prioritou správy vodárenství a správy vody v České republice je občan, čistá voda, dostatek čisté vody a v podstatě ty kličky paragrafové mě prostě nezajímají. To říkám s nadsázkou, ale nezajímají.

Martina: Vy už jste tady lehce zmínil Francii a jejich postup, můžeme si dopřát ještě nějaké srovnání, výsledky v České republice a výsledky postupů v západní Evropě? A teď mám na mysli to srovnání právě voda, soudy, případně policie?

Radek Novotný: No, to je velmi zajímavé, a tím vlastně odpovím i na tu vaši předchozí otázku. Vy jste na to odpověděla trošku svým způsobem sama, striktní výsledky české policie a českých soudů jsou prostě absurdní. Řeknu absurdní, absurdní. Rozsudky po patnácti, dvaceti letech, ústavní nálezy po sedmnácti letech, jsou prostě špatně. To je výsměch jakéhokoliv systému, který se tváří, že má funkční justici. Jestli máte jiný názor, můžete, já nemám.

Další věc je funkce policie. My v těch sporech máme státní zástupce, přizvané, sice jsou z netrestních odborů, oni nám dávají za pravdu, ale jako trestní odbor nic neřeší. Když se podíváte do Francie, do Německa, do Itálie, tam policie funguje. I když máme pochybnosti z těch kriminálek, které vidíme v televizi, máte pochybnosti o fungování jakékoli policie, tak tam jsou lidi, tam byla odhalená korupce, byli zavření starostové, byli zavření dokonce ministři, a samozřejmě ty lidi z těch korporací.

Prosím vás, stačí sledovat tok peněz. Vždyť jako, když chcete pochopit jednání těch politiků, tak sledujete tok peněz. Jestli jsou to investice do infrastruktury, nebo do baráku, nebo zaměstnání manželky, to je druhá věc, ale tohle všechno se dá dosledovat, a je jasné, když se v okamžiku nastaví systém, že prodá někdo provozní část fabriky, která vydělává ročně sto miliónů za osmdesát miliónů, a ten koncern pak kasíruje každý rok 100 miliónů zisků, oficiálně, kolik kasíruje bokem, nikdo neví, tak je to špatně, a někdo ty dveře zevnitř té vodárny musel otevřít. A tam seděli ti politici.

To znamená, pokud nefunguje justice a policie, tak nemůže fungovat systém v České republice. Když funguje v Německu, ve Francii a v Itálii, tak problém tady máme v republice u nás. A to je to, co my jsme těm politikům ukázali, my jsme je vyzvali, aby dokonce pozvali státního zástupce, který popsal podle mne trestnou činnost podvodu, a oni ho jako odmítli pozvat na to jednání. Já říkám, ne za petici, to je složka, bezpečnostní složka toho státu, tak ten vám popíše, co to je, a v podstatě my vám pak doložíme, že to je i v těch dalších kauzách.

Bohužel, zkušenost s médii je taková, že jsou i lidi, kteří by to tam chtěli, a nemůžou, pak jsou lidi, kteří točili, ale už tam nejsou, a noví nejsou

Martina: Radku Novotný, kromě soudů, justice tedy celkově, policie, by na veřejné mínění mohl mít ještě velký vliv další hráč, a to jsou média. Řekněte mi, jak se obecně u nás staví média ke zveřejňování těchto kauz, ke zveřejňování výsledků soudních sporů, třeba které vy už máte za těch dvacet let ve svém šuplíku a ve svém stole?

Radek Novotný: Dívejte, je to jako u každé složky. Je to o odvaze těch konkrétních lidí, a vlastně struktuře řízení těch médií. Tu tabulku, na kterou jsme se teď dívali, mi někdo napsal, proč tohle nedělá Česká televize? A já říkám, protože to nedělá, děláme to my, a klidně napište na Českou televizi, ať udělá vlastní tabulku. Prostě, ať si tam dají svoje priority, další jako, to je prostě každého věc. To přece, tohle si myslím, že by měla dělat Česká televize pro občany. Jako za to jí platíme. Takový přehled.

Martina: Vím, že třeba Společnost pro obranu projevu zase dělala takovou tabulku, co se týká evropských poslanců, a co se týká hlasování ohledně svobody slova a svrchovanosti a podobně. Takže vlastně si to berou na starosti jednotlivé skupinky lidí. Dá se říci.

Radek Novotný: Ale to je asi jediná forma, která v tomto systému, zatím, funguje na to, aby lidi vůbec dostali jiné informace než ty, které oni chtějí, abychom do hlavy dostali. To znamená žádné, nebo tolik a hloupých, že pak se nikdo v tom neorientuje.

Vy jste se ptala na média, řeknu, velká média, budu konkrétní, protože to je důležité. Je tady velký dobrý pořad investigativní Nedej se plus. Točil s námi, problematiku otevíral, korporacím se to nelíbilo, politikům se to nelíbilo, natočili pět, osm, nevím, velkých reportáží, a odešel reportér, který to tam řešil jako hlavní, a nikdo jiný to žezlo nepřevzal. Reportéři ČT, David Macháček, řeknu konkrétní jméno, člověk, který si tu problematiku fakt nastudoval, já to vím, protože když se mě ptá, tak aby věděl, že tomu rozumí, odešel a Reportéři od roku 2017, máme rok 24, nenatočili jedinou věc, s tím, že já jsem o tom, jak rozhodl ministr spravedlnosti, poslal všem médiím. Já to posílám vždycky všem. Včetně rozsudků posílám, my je informujeme.

Když vezmete další média, která jsou menší, tak sem tam Nova, protože když je nějaký rozsudek, tak pro ně je to v rámci zpravodajství, no ale to je prostě 30 sekund v nějakém zpravodajství, což já chápu, že pro ně je to jako kdyby těm lidem hodili špek, na tu sledovanost a podobně, ale že by investigativně se tomu někdo začal věnovat z těch komerčních televizí, tomu snad nikdo nevěří, kdo rozumí médiím. Takže tady vlastně z těch velkých mainstreamových médií nikdo není a s těmi lidmi, kteří se sem tam vyjadřují, já mám informaci, kterou řekl jeden reportér, že my máme zakázáno o tom mluvit v tom pohledu, ve kterém o tom mluvíte vy.

Tu reportáž nám nikdo neodvysílá, a tu zkušenost máme i s jedním rozhlasem, kde jsme dokonce natočili rozhovor, a drželi jsme se čistě vody, a ta paní mi pak večer volala a říkala, pane Novotný, já odcházím z rozhlasu, protože nám z Prahy přišla informace, že to nesmíme odvysílat. A přitom vím, že jsme se fakt drželi tématu voda a neřešili jsme žádnou politiku. Takže, ona byla tak zoufalá. A pozor, já jsem jí předem upozornil na to, že to může nastat.

Takže bohužel, zkušenost s médii je taková, že jsou i lidi, kteří by to tam chtěli, a nemůžou, pak jsou lidi, kteří točili, ale už tam nejsou, takže končí, a noví nejsou. A na rovinu, když jsem se zeptal pár novinářů, kteří o tom psali, že máme investigativu, udělejte vlastní rozbor, dejte mi tip v České republice na investigativního novináře, který to uchopí a půjde si svojí cestou. Nemusí to řešit s námi. A všichni z těch, kteří o tom sem tam napíšou, mluví se mnou normálně tak, jak se mnou mluvíte vy, tak mi řekli, takový investigativní novinář dnes tady není. Prostě logika je taková, že kdy ti novináři o tom nesmí psát a nepíšou, tak jsme oslovili média, nebo bavili jsme se s těmi novináři a řekli jsme, dejte nám kontakt na investigativního novináře, který se tou problematikou bude zajímat. Sám, nemusí se zajímat s námi, nemusí vůbec citovat nás…

Martina: Po svojí ose.

Radek Novotný: Po svojí ose a otevře si to téma sám, ano. Oni řekli, všichni, asi pět lidí, s kterými jsem komunikoval a jsem schopen říct jména, ale myslím, to je zbytečné, mi řekli, investigativní novinář v České republice takový, který by se do toho pustil, v tuto chvíli není.

Kdo má mít v rukou vodu, trubky, infrastrukturu, peněžní toky, zisky z vody?

Martina: Dobře, novináři se tedy do toho teď nepustí, podle vašich zkušeností, ale napadá mě, kdo by se do toho opravdu mohl pustit s vervou, jsou právě kandidující senátoři. Protože jak se blíží volby, tak v tu chvíli dochází k jistému prozření, ke zvýšené aktivitě, a jako by ti lidé najednou viděli ty věci kolem tak nějak jasněji. Narazil jste na to, že najednou máte v senátorech, kteří kandidují a kteří jsou v té tabulce, mnoho lidí, kteří projevují zájem, tak nějak by se o ně dalo opřít?

Radek Novotný: Musíme to rozdělit na dvě kategorie. Kategorie stávajících senátorů, tak z těch stávajících senátorů ne. Z těch stávajících senátorů, kteří teď kandidují…

Martina: A obhajují…

Radek Novotný: Pozor, tak… jsou tam lidi, kteří se ukazují, že jako navrhli to, že bychom se potkali, samozřejmě, my se potkáme, ale potkáme se po volbách. Já chápu, že oni by to mohli zneužít v rámci voleb. My už s nimi komunikujeme, my už jsme se sešli, to už se nám stalo, že s jedním, s kterým jsme se sešli, teď píše, vždyť já s vámi komunikuji, říkám, šest let hibernujete, těsně před volbami se jednou potkáme a teď mi budete vykládat, že jsme se sešli, ok.

Martina: Zájem o věc samotnou, nikoli o předvolební klání.

Radek Novotný: Já se nechci účastnit předvolebních kampaní. Ale pobavím vás, bohužel vás pobavím, protože samozřejmě jsou kandidáti, kteří nejsou současní. Nejsou v současnosti jako senátoři, a lidé se nás ptají, dobře, já vím, že tohohle ne. Koho? Ano, já říkám, tak zaprvé se těch lidí, kteří kandidují, ptejte. Kdo má mít v rukou vodu, trubky, infrastrukturu, peněžní toky, zisky z vody. Jednoduchá otázka, koncerny, nebo městské vodárny? Prostě, postavte tu otázku čistě, že z toho nemůžou jako vyklouznout.

Martina: Klidně na jakékoli předvolební besedě.

Radek Novotný: Klidně. Kdekoliv. Pošlete jim mail, zeptejte se jich kdekoliv, na to se, prostě jednoduchá otázka, nebo pozor, pokud to není o vodě, a jste odborník na školství, tak si tu otázku modifikujte. Udělejte to na školství. Udělejte to prostě na lesnictví. Na obor, který vás zajímá. A prostě úplně jasně v těch veřejných službách, kde to je strategické, se ty lidi musí jasně vyjádřit, pak se zeptej, co se pro to udělalo. Protože hodnoťme činy. Ne řeči, a když nemá činy, tak v tomto případě u té vody se ho zeptejte, co si myslí o té petici a jestli ji podepíše. A jestli ji v rámci kampaně začne rovnou mezi lidi šířit.

A v okamžiku, kdy se ten člověk srozumitelně začne vyjadřovat k těm bodům petice, tak ne, že podepíše petici a pak je jako mrtvý brouk, a opravdu řekne, toto má smysl, toto má smysl, toto má smysl, tady u toho bych to viděl trochu jinak, to je v pořádku, nemusíte mít na všechno stejný názor, tak je to člověk, který už o tom přemýšlí, a pak, ještě se veřejně vyjádří předem, nějaký veřejný závazek, je to furt víc, než když dělá mrtvého brouka celou dobu, protože když dělá mrtvého brouka před volbami, bude ho dělat i po volbách. To s tím počítejme. A takhle jste si schopni si to čistit v podstatě sami, nebo určit, ty kandidáty.

Ale, z druhé strany, lidi nám sem tam dají kontakt, ozývají se a tuhle jsem právě se musel usmát, když jste se ptala, a máte představu, že je nějakých 170 kandidátů? Jo, ti se přihlásili do senátních voleb. Řádově 30 mi volalo. 30 volalo s tím, většinou to začíná tím, že jako sledují to, co dělám, a že mě sledují dlouho a že prostě tu problematiku jako vnímají, že to je problém, že je třeba to řešit. A že jestli bych nepřijel na jejich mítink, že bych tam těm lidem mohl k té problematice něco říct, a podobně, a že oni mě samozřejmě touto cestou podpoří.

A já říkám, dobře, a co jste pro tu problematiku, když to tak sledujete, co jste udělal zatím? No, já až budu zvolený, já to budu řešit. Na rovinu já vím, že to už mu vypnu telefon, ale já jsem už poučený, tak já si to úplně ještě pak ověřím, a říkám, dobře, vy jste odkud? A ten člověk řekne, odkud je, a já říkám, kdo vám prodává vodu?

Martina: Neví.

Radek Novotný: A oni neví. A v tu chvíli, kdy řekne, jako to já fakt nevím, tak já vím, že je to ztráta času. Že ten člověk, to je jenom lov voličů přes vodu, a ještě k tomu chce zneužít nás, že si na to natáhne někoho, kdo kolem toho bude rozumně mluvit, a ty lidi mu ten hlas dají. Ale pozor, z těch 30 je řádově 10, kteří byli schopni říct, prodává nám ji ten a ten, petici jsem podepsala tehdy a tehdy, nebo podepsal tehdy a tehdy, sbírám podpisy, tady už jsem vám to poslal. Já to třeba vím, dokonce, a vyjádřím se, podepíšu a tak dále. Tak samozřejmě, těm jsme udělali vodárenské profily, to znamená, stejné vodárenské profily, jako jsou u těch senátorů, poskytli jsme jim úplně stejné materiály, jako už i některým v čase, jako těm senátorům, a oni se k tomu vyjadřují. A to si myslím, že je alternativa, která může těm lidem pomoct, že řeknou si, aha, tak tady mám… A my to i zveřejňujeme, zveřejňujeme senátora, vedle něho toho kandidáta a stanovisko senátora je takové a stanovisko kandidáta je takové. A lidi se pak podívají na ty profily a vyhodnotí si to sami.

Věci, které ovlivňují nejenom chod České republiky, ale vlastně stav celé Evropy

Martina: Jak už jsem zmiňovala, těmi dalšími informacemi, jak jednotliví senátoři obhajující svůj post hlasovali v minulosti, taky byla nejen petice o vodě, ale také hlasování o Istanbulské úmluvě, zachování peněžní hotovosti, hlasování o korespondenční volbě. Do budoucna chcete do přehledu přidávat ještě další kolonky. Například WHO, tedy Světovou zdravotnickou organizaci, co ještě dalšího vám přijde, to, jak jste to nazval na začátku, státotvorná oblast?

Radek Novotný: No tak určitě koruna, koruna a euro, to rozhodně, a jsou tam věci, které teď nebudu rozšiřovat, protože je otázka, jestli k nim vůbec dojde, ale jsou věci, které ten Senát, když neschválí, viz Istanbulská smlouva, tak už se nemusí vracet. Takže, kdo trošku té problematice rozumí, tak tam, kde ten Senát má tuhle sílu, tak rozhodně to bude v přehledu. A myslím si, že taková ta logika, když někdo zakazuje, nebo Green Deal, jo, což je tak oblast, která lidi zajímá, takže samozřejmě tyto věci, které ovlivňují nejenom chod České republiky, ale vlastně stav té celé Evropy, tak si myslím, že je důležité, aby v tom přehledu bylo.

Martina: Radku Novotný, chystáte nějakou takovou podobnou tabulku i před volbami do Poslanecké sněmovny?

Radek Novotný: No, já když vám teď slíbím, že ano, ano, ale já to nechci slíbit, protože to je samozřejmě šílená práce. Je to mravenčí práce, my si nemůžeme dovolit tam mít chyby, druhá věc, z druhé strany, my je poskytujeme i Poslanecké sněmovně, jenom problém je v tom, tam je dvě stě lidí. V Senátu je 81, ve sněmovně 200, pak si vezměte nějakých 17, 18 ve vládě, a já informuji ty politiky od roku 2002, sice ne úplně všechny, ale postupně nabalujeme, nabalujeme, a jako na rovinu, tohle dávat dohromady je někdy po krylovsku: Ryjeme držkou v zemi.

Ale pozor, trošku se vrátím k tomu, co jste se ptala. Ono to má smysl ty politiky informovat. Jsou lidi, kteří hlasovali proti petici, a už se nám to otočilo, protože jsme jim doložili potom, že říkám, byli jste podvedeni, tím, co vám říkali, že je všechno vyřešeno, anebo se řeší, a petice je proto nedůvodná, tak vám dávám tady rozhodnutí soudu, tady máte další stanoviska, podívejte se na to, ověřte si to. A vidíme, že to funguje, že přece jenom se tam objevují rozumní lidé, protože přišla senátorka, která mi poslala, že se tedy na to podívá, pak mi zavolala, že se chce potkat, pak jsme se potkali, pak mi vysvětlila, jak se projednávalo projednávání petice, povrchně, pokrytecky, prostě někdo přišel, neměl jsem na to fokus, byla to moje chyba, v dané chvíli, co jsem si to nastudovala, vám dávám za pravdu, budu to řešit, podepsala petici, omluvila se, a pozor, nekandiduje jo, To znamená, nedělá to kvůli politickému jménu, nebo kvůli bodům před volbami, ale rozhodně pomáhá tomu, aby se to… sbírá podpisy pod tu petici.

Takže jako vidíte sama, že to je… a druhá věc, druhá část těch lidí, kteří sice hlasovali proti, nebo se zdrželi, ale oni se mnou komunikují, někdy i vysvětlují, proč se zdrželi, nebyli bychom na kandidátce, my jsme pro vás užitečnější, a to je pravda, že se snaží to téma v těch stranách otevřít, a ti třeba v okamžiku, kdy tam bude dostatečný počet lidí, kteří už o tom budou jasně mluvit, a o tom rozhodujeme my, protože my je volíme, když víme, tak se nám bude volit líp, tak tahle uprostřed se, myslím, taky přidá.

My jako lidi máme daleko větší moc, když se spojíme, než ti politici

Martina: Radku Novotný, vy se stále nevzdáváte. Nevzdáváte se ani, co se týká judikátů, nevzdáváte se ani v tomto případě. Ten projekt Pusťme politiky k vodě je nový, pracný. Co vás naučil a co bylo pro vás nejvíc pozitivní, a naopak největší zklamání?

Radek Novotný: No rozhodně, řeknu jenom, kdybych neměl zkušenosti z bojových sportů, tak bych už asi to nedal. V bojových sportech to taky nefunguje všechno hned. Za tři měsíce jste bojový mistr. Jo, řeknu jako příklad, a měli jsme vynikajícího učitele na aikido, který se tomu věnuje celý život, a on říkal, až půjdete z tatami, žijte aikido ve společnosti. V tom svém životě. A já si myslím, že to, co my děláme, je v podstatě aikido. My neutočíme, my nehodnotíme, my dáváme informace, fakta, ale jsme důslední, a to mě naučily i ty sporty i ta realita. Naučila mě to, že fakt politikům nevěřte, a hodnoťte činy, ne sliby. A když začnete tedy hodnotit činy, tak máte velmi rychle jasno. A potom, myslím si, že to platí, my jako lidi máme daleko větší moc, když se spojíme, než ti politici.

Martina: Radku Novotný, podstatou aikida je to, že aikido nevytváří svoji vlastní sílu, ale svým tréninkem dokáže proti útočníkovi obrátit tu sílu, s jakou on na něj zaútočil. Myslíte si, že se to jednou politikům vrátí? Prozřou? Ta síla, se kterou, mnohdy destruktivní síla, kterou se třeba k vodě postavili, že se prostě jim vrátí, oni prozřou, a v obou komorách parlamentu najednou budou politici, kteří budou mít odvahu řešit věci shora pro lidi, a tudíž správně?

Radek Novotný: Že tohle nastane najednou, tomu nevěřím, a že to může nastat postupně, to znamená, pojďme změnit složení Senátu, máme teď možnost vyměnit dvacet sedm senátorů, to je obrovská příležitost. V tom Senátu je řádově dvacet, dvacet jedna rozumných lidí. Po minulých volbách, kdy dvacet sedm skončilo, tak po minulých volbách z těch devíti nových přibližně tři, čtyři s námi komunikují dál. To znamená, beru, že jsme na pětadvaceti rozumných. Kolik potřebujeme do majority? Čtyřicet jedna.

Kdyby se nám v těchto volbách podařilo vyměnit patnáct a z toho deset, sedm se přidá, tak jsme na třiceti. Za dva roky jsou další volby do Senátu a my těm lidem ty informace budeme dávat dál, jak lidem, tak politikům. Já si myslím, že do dvou roků je reálné, vím, že mám tady rozhodnutí, stanovisko ministerstva spravedlnosti, vím, že jsem před dalším dobrým rozsudkem v kauze, v tomto případě v Kladně. Vidím, že jsou někteří lidi hodně nervózní, protože vidí, že my jsme se nenechali koupit, že nám nabídli, pojďte udělat nějakou dohodu ohledně stažení žalob.

Vy máte pravdu, my jsme změnili představenstvo, a to představenstvo je na vaší straně. Říkám, jasně, když koncern vrátí miliardu, omluví se celému státu a odjede z České republiky, a s velkou pokorou odjede z České republiky, tak jsme domluveni. Což vám říkám, že nenastane. Ale vidím, že přicházejí tyto situace, přicházejí i negativní útoky, ale tak jako na rovinu, já jsem zvyklý, takže já vždycky říkám, v okamžiku, kdy nemáte hejtry, tak děláte svojí práci špatně, a v okamžiku, kdyby oni se nebáli toho, co děláme, tak nepřichází buď korupční nabídky, nebo útoky.

Takže myslím, že to děláme dobře, myslím že to, že jsme založili nadační fond, kde se lidi můžou sdružit a jsou chráněni tím pádem. Nikdo nemusí zažívat to, co jsem zažíval já. Protože na tu nadaci se útočí hůř. Daleko hůř. A hlavně nikdo neví, co ty lidi konkrétně dělají, tak si myslím, že to je super, a v okamžiku, kdy to funguje tak, že by se nám podařilo napříč politickým spektrem dobře nastavit stav dobrých odvážných politiků v Senátu, jsou ty lidi schopní sami ovlivňovat lidi shora ve Sněmovně, a pojďme touto cestou. Jestli někdo zná lepší cestu, pojďte sem s ní.

Martina: Chce se mi říct, a teď ještě tu o Zlatovlásce, ale líbí se mi vaše odhodlání, vaše srdce bojovníka, jeho výdrž, pro posluchače informace o tabulkách a tak, najdou nejenom na serveru portálu Pravda o vodě, ale také Pusťme politiky k vodě. Milí posluchači, Radek Novotný nás informoval o tom, jak senátoři pracují, jaké a čí zájmy hájí, a na nás už zbývá jenom si to přečíst a rozhodnout se. Protože myslím si, že ta obvyklá rozlučka, mějte se hezky a něco pro to dělejte, nikdo jiný to za nás neudělá, platí i v tomto případě. Radku Novotný, moc vám děkuji za ty indicie.

Nadační fond Pravda o vodě: www.pravdaovode.cz/pustme-politiky-k-vode

Petice Pravda o vodě: www.peticepravdaovode.cz

Martina: Václave Kráso, vzpomínám si, jak jsem tehdy ve svém věku vnímala jako trošku bizarní stranu Důchodci za životní jistoty. Tehdy pan Kremlička…

Václav Krása: Jak snědl…

Martina: Ano, zbaštil potemníka, a byl z toho trošku, řekněme, skandál – ale to je příliš silné slovo. Ale když jsem se dočetla, že podle průzkumů, se s diskriminací na pracovním trhu setkalo už více než třetina starších lidí, že lidé po padesátce už jsou někdy v určitých oborech na odpis, tak jsem přemýšlela nad tím, jestli nás vlastně nečeká něco podobného. Řekněte mi, proč je to pořád tak opomíjený problém, když jich je stále více, a přece jenom tady pořád stříbrná ekonomika, Silver Economy, hraje svou roli?

Václav Krása: Myslím, že takováto strana nemá příliš naději na úspěch. Může to být třeba nějaký krátkodobý boom, když seženou dobrého lídra, jako byl pan Turek u Motoristů.

Martina: Zestárne.

Václav Krása: Může se mezi nimi někdo, přesně takový člověk, který dokáže lidi motivovat objevit. Myslím, že politika má mít dlouhodobé koncepty, a to na základě nějakého přesvědčení, kudy by společnost měla jít. Čili, že politika je natolik vážná věc, že to nemůže být podle toho, jestli jsi starý, mladý, postižený, jestli jsi žena, muž – to by prostě v politice nemělo být. V politice by mělo být, že mezi sebou soutěží ideje, a že ideje přesvědčí co nejvíce voličů, že toto je ta správná cesta o rozvoji společnosti. A ono to tak dneska už ani nefunguje. Dneska je to asi jedno, dneska je to boj o moc, a to je úplně špatně.

Martina: Václave Kráso, ale diskriminace v zaměstnání, kohokoliv, by měla být starostí odborů. Nemusíme možná ani zřizovat nějakou novou stranu.

Václav Krása: Ano, já vím. Ale odbory ztratily náboj, který by měly mít. Jsou dneska hodně, nevím, jak bych to nazval, zaprvé hodně politicky poznamenané – přeci jenom byly pořád vnímány jako součást levicového spektra politických stran – nemají asi ani nemají sílu se z toho… Odbory by asi neměly dělat politiku. Na to by opravdu měly důsledně dbát, a případně se soudit za lidi, soudně pomáhat – měla by to být soudní záležitost. Když mě někdo diskriminuje, tak bych se měl odvolat třeba k odborům, a oni by mě měli zastupovat u soudu, protože advokát je drahý, a lidé si ho nezaplatí. Čili by měly pomáhat v zastupování lidí při diskriminaci, konkrétně v zaměstnání.

Jakýkoliv uskupení, ať věkový, nebo jakýkoliv jiný – toho bych se trochu bál. Přeci jenom pořád věřím na ideje, vpravo, vlevo, a tak dále. A myslím, že to je asi tak, jak by to mělo být. Ale nejsem zas tolik vzdělán v politologii, abych to uměl pojmenovat.

Martina: Dobře. Můžeme přezírat to, k čemu jsou starší a staří lidé vystaveni, to znamená přezíravost…

Václav Krása: Nemůžeme to přezírat.

Návrh zákona, podle kterého v domovech pro seniory nebude stanovena cena, ani seniorům nebude zůstávat patnáct procent důchodu, je diskriminace a degradace člověka

Martina: Ne, přísahám, že to má pointu. Dobře, budeme přezírat, řekněme, že se na ně díváme shora, že jimi mladí mnohdy, použiji ten termín, opovrhují, protože už zaspali dobu, mají staré předpotopní názory, zaspali vývoj, budeme je familiárně na ulici oslovovat babi a dědo, ale nemůžeme přezírat – tím nechci říct, že bychom to měli dělat – že si někteří staří lidé stěžují, že jsou upozaďováni třeba ve zdravotní péči, protože prostě už do nich nebudeme tolik investovat, protože už mají své odžito.

Václav Krása: Tak. Já vám k tomu něco řeknu, řeknu dva příběhy: První příběh se stal minulý týden na Výboru pro sociální politiku, kde bylo jednání o domovech pro seniory a kde se řeklo, že některé budou zřizovány soukromě, ale budou mít certifikát, a nemusí určit hranici ceny za služby, čili – že si můžou říct, co chtějí. Ale to není všechno. A v takovém případě by ani nemuseli dodržovat to, že seniorovi zůstane 15 % důchodu jako kapesné, aby měl nějakou svou hotovost s tím, že by to stejně dopláceli příbuzní, tak ať si mu peníze dají. To je zásadní diskriminace a úplná degradace člověka.

Martina: To je zbavení důstojnosti člověka.

Václav Krása: To je nedůstojné, ale poslanci to tam řekli. Já jsem vybuchnul, aniž bych měl slovo, že to snad ne. To je neuvěřitelný, a musím říci, že jsem byl opravdu v šoku, protože to jsem ještě nezažil, že by někdo takhle degradoval staré lidi tím, že oni v zásadě peníze nepotřebují, že tam budou mít všechno. Ale přeci člověk chce jít třeba do kina, může si doplatit lék, dokonce musí doplatit lék. Nebo ho za něj někdo bude platit?

Martina: Přece nikdo nebude dědečkovi půjčovat stovku.

Václav Krása: Přesně. A to je první příběh. To mě opravdu zasáhlo, a řekl jsem si: „To snad ne.“ Je to ale schválený návrh, a teď to půjde do pléna, a já doufám, že z toho nakonec ustoupí. Zaprvé není úplně možné, že cena může být jakákoliv, přece jenom by cena měla být regulována, protože je to pořád služba pro občany, a stát se na tom nějak podílí. To zaprvé. Druhý příběh je o euthanasii. Dokonce tady máme stranu pro povolení euthanasie, a to je druhá mince, že se tady snažíme prosadit model, kdy se člověk prý bude moci rozhodnout dobrovolně ukončit svůj život.

Když už chcete prosadit euthanasii, tak proč to mají dělat lékaři? Tak to si každý „svou babičku zabije sám.“

Martina: To už v Evropě je.

Václav Krása: To už v Evropě je. V Holandsku už je to tak, že tam je 8 000 euthanasií ročně – a provádějí to doktoři. Doktoři u nás s tím zatím nesouhlasí. Říkám: „Když už to chcete prosadit, tak ať si každý svou babičku zabije sám. Proč to mají dělat lékaři, kteří přísahali nějakou přísahu? Co to z těch lidí děláte?“ A je to o tom, že se v zásadě podvědomě snažíme vytvořit pocit, že je normální, že když už se nemůžeš moc hýbat, když už se musí o tebe druzí starat, tak že bys to měl zabalit. Je mi líto, že to řeknu takhle, ale říkám to tak schválně.

Martina: Stejně to máš za pár, tak proč to budeme prodlužovat. Vždyť nemáš žádnou radost ze života.

Václav Krása: A to je ta věc druhá. To jste asi četli, že v Holandsku požádala o euthanasii mladá, sedmadvacetiletá žena, a skutečně byla usmrcena.

Martina: Ano, měla nějaké hrozné duševní potíže, měla těžké deprese. Těžko se k tomu nějak stavět…

Václav Krása: Jsou medikamenty.

Martina: Člověk…

Václav Krása: Třeba tvrzení, lidé trpí bolestmi, tak to vůbec není pravda. Jděte se podívat do jakéhokoliv hospice, žádný člověk tam netrpí bolestmi. Dneska máme účinné prostředky na to, aby člověk netrpěl bolestí. Toto prostě není pravda. Má to vliv na zdravotní stav, to je pravda, ale že by lidé museli ukončovat život kvůli bolestem, to vůbec není pravda. A mimochodem, každý máme občas nějakou bolest. Ale toto je druhá mince.

Víte, starý člověk, když na něj začne tlačit rodina, tak je schopen udělat cokoliv, až skoro souhlasit s euthanasií – to není jeho svobodné rozhodnutí. A zase, mám to ze zkušenosti: Za mé éry v domově důchodců zemřelo pět set lidí – to je nějaká zkušenost, tu má málokdo. A vím, že život se do posledního okamžiku brání, bojuje, to je přirozená vlastnost života. Proto nemáme právo ho ukončovat. Máme bojovat až do konce, i když se to samozřejmě nakonec nepodaří, každý jednou zemřeme. To víme. Moje maminka říkala, že to je jediná spravedlnost na světě, která stojí… a dál už raději nebudu povídat. Ale to je to pravda.

Takže to jsou dvě strany mince. Za prvé, že je nedůstojné už to, že prý: „Staří lidé vlastně nepotřebují peníze. A k čemu by jim bylo 15 procent důchodu, když budou v luxusním zařízení, a bude to někdo platit.“ Za druhé: „Ten člověk už stejně umírá, tak mu to pojďme urychlit.“ Euthanasii začal Hitler, když tehdy vyzval rodiny, který měly děti s mentálním postižením. A byl to velký boom, a rodiče radostně hlásili führerovi své děti. Tak abychom si tyto věci uvědomili.

Martina: A Václave Kráso, dá se říci, že vyostřování mezigeneračního konfliktu a diskriminace starších je otázkou nejenom naší země, ani nejenom Evropy, ale řekla bych, že na celém Západě. Řekněte mi, čím to je? Čím to je, že zrovna tato část zeměkoule, tato část Země? Má to spojitost s náboženstvím? Nebo jak to vnímáte?

Václav Krása: Tak možná, protože náboženství už dneska nehraje prakticky žádný vliv. Nebo na to možná má nějaký vliv? Ale to je především proto, že jsme příliš bohatí, a už nevíme, co bychom roupami dělali. Takhle na tom byl Řím, když si myslel, že je na vrcholu, ale už byl na sestupné tendenci, začal se postupně rozkládat, začalo císařství, Caligula, a další, a další.

Martina: To ano, ale byl vztah a respekt ke stařešinům.

Václav Krása: Ale pak už taky ne. Pak už to ovládli tito. Myslím, že to je opravdu o tom, že tam je prvotní mládí a zdraví, a to ostatní už tak důležité není.

Martina: Mládí vpřed.

Václav Krása: Mládí vpřed, to jsme tady taky zažili. Ale ono se to mimochodem opakuje. Když si vezmete padesáté roky, tak tam to bylo něco podobného, Zápotocký to jen říkal v opačném gardu, ale vlastně říkal to samé. Je to jakoby návrat zpět.

Martina: Jak to myslíte, v opačném gardu?

Václav Krása: On tehdy říkal, že staré lidi už opravdu nepotřebujeme, protože brání svá políčka, a nechtějí do kolchozu. Oni přeci byli těmi, kteří ze všech sil, co mohli, se bránili tomu, co komunisti považovali za pokrok. A to je tady trochu zpátky, sice v jiném gardu, ale je to tady bohužel zpátky.

Muslimský svět má dneska podstatně silnější ideové základy, protože v sobě mají hlubokou víru, a ctí rodinu. Proto jsou silnější a postupují, a Evropa se jim neumí bránit.

Martina: Nedávno jsem četla knihu o střetu Západu s muslimskou kulturou, a jeden z argumentů, který tam byl: „Jak u vás fungují rodiny? Jak se na Západě staráte o své děti a o své stařešiny? Co můžete nabídnout?“ A je to věc k zamyšlení.

Václav Krása: Já se musím přiznat, že muslimský svět má dneska podstatně silnější ideový základy, protože za prvé, mají v sobě hlubokou víru. Ať je to muslimská víra, ale mají hlubokou víru – to je třeba přiznat, a rodinu ctí. Oni nemají rodinu jako my, tedy malou, čtyřčlennou.

Václav Krása: Nukleární.

Martina: Nukleární.

Václav Krása: Oni mají rodinu třicet, čtyřicet lidí.

Martina: To jsou klany.

Václav Krása: To jsou klany, to jsou jejich rodiny. Oni neznají náš důchodový systém, takové věci nemají, protože to v zásadě nepotřebují. Vždyť kdysi dávno to tak bývalo, že rodina se starala, nebyly žádné podpůrné systémy. Akorát, když byl někdo úplně sám, a neměl nikoho, tak pak se samozřejmě o tyto lidi starala obec. Ale jinak ne.

Martina: Jedním z názorů sociologů je, že vznik důchodového systému v podstatě umožnil rozpad rodin.

Václav Krása: Možná, to nevím. Ale průvodně byl tehdy zaměřen jenom na dělníky ve fabrikách, nebyl původně možný pro všechny lidi, ale pouze pro dělníky ve fabrikách, protože ti zpravidla nebyli doma ani na polích, a nemohli se starat. Takže aby dělali tyto práce, tak měli toto jako jakousi náhradu. Takže původně byl takovýto záměr. Ale je to prostě tak, že muslimové – toho se obávám, že v tomhle jsou silnější – jsou v tomto silnější, a proto také postupně postupují, a Evropa se jim neumí bránit. Neumí.

Martina: Podvolení.

Václav Krása: Podvolení, ano, je to tak. My jsme je porazili v roce 1683 u Vídně, a s pokřikem jsme je hnali zpátky. Teď se vrací.

Martina: Václave Kráso, mám tady další nápad z dílny našich politiků a médií: Čím dál tím častěji se můžeme dočíst zcela vážně míněné úvahy o tom, že staří lidé by už neměli mít volební právo. Což – vzhledem k tomu, že mnozí politici plédují za to, aby mohly volit šestnáctileté děti – mi přijde opravdu jako poměrně slušná politická diskriminace. Jak to vnímáte vy?

Václav Krása: To je zásadní věc. Myslím, že s tím nemůže nikdo souhlasit. To bychom opravdu měli odmítnout úplně, i kdybychom měli ležet na ulicích. To je prostě nepřijatelný.

Martina: Myslíte, že se přilepíme?

Václav Krása: Nevím, jestli se přilepit, ale ne, to myslím, že nikdo nemyslí vážně.

Martina: Já se bojím, že to vážně myslí.

Václav Krása: Kdo je starej? Kdo je starej?

Martina: On to někdo stanoví.

Václav Krása: Jak? Jsem já starej? Sedmdesát dva let. Jsem starej? Já myslím, že strčím mnohého mladíka do kapsy, se svými zkušenostmi, vědomostmi, tím, co jsem prožil.

Je paradoxní, že rozšiřujeme volební právo do ciziny, a přitom zde žije a pracuje mnoho nevidomých občanů, za které lístek vhazuje asistent, a není kontrola, zda volí podle přání volitele

Martina: Já vím, ale přesto všechno se může stanovit, že od sedmdesáti pěti let už nepřispíváte. Třeba od osmdesáti let vám zabaví řidičák, a už nemůžete volit.

Václav Krása: To je paradoxní, když rozšiřujeme volební právo do ciziny. Já jsem uvedl, že v cizině by mohli volit lidé, kteří jsou českými občany, a platí tady daně, protože jsou nějak spojení s republikou. Pokud nemám vůbec žádná spojení, tak je to velmi pofiderní. To zaprvé. Za druhé: Teď se projednával zákon o správě voleb. Paní poslankyně Vildzumedzová tam navrhla – po naší dohodě, my jsme to iniciovali na ministerstvu vnitra, a ona s námi připravovala pozměňovací návrh – aby byly všechny volební lístky označeny kódem, který by si mohli nevidomí načíst do mobilu, aby mohli sami svobodně volit. Protože takto zatím volby probíhají tak, že oni vlastně lístek nepřečtou, takže ho tam hází asistent, a nikdy nemáte jistotu, že asistent tam skutečně vloží to, co si daný nevidomý přeje. Takže tento návrh byl legislativně připraven na ministerstvo vnitra, takže to nebyla jenom nějaká domácí práce, a dokonce pan ministr řekl, že má neutrální názor. Ale zřejmě už byli dohodnuti, protože koalice to zcela odmítla. Takže my na jedné straně chceme umožnit lidem, kteří nemají prakticky žádné spojení s Českou republikou, pouze mají naše občanství…

Martina: Léta žijí někde jinde.

Václav Krása: Léta žijí někde jinde, neznají naše skutečnosti, a tady je x tisíc lidí, kteří tady žijí, kteří tady pracují – nevidomí poměrně velmi často pracují, jsou to právníci, my máme tři nevidomé právníky, a velmi dobré – a ti ještě nemají možnost svobodné volby, jak jsme to teď navrhli v rámci antidiskriminace této skupiny lidí, a to nám neprošlo. Tak nevím, o čem se tedy bavíme. Jestliže budeme říkat, že starý člověk… Dovede si někdo představit, že by nevolila třeba Jiřina Bohdalová? Ne, opravdu ne.

Martina: Chtěla bych být tím hrdinou, kdo by jí to přišel říct.

Václav Krása: Rozumíte, ale to není jenom ona – pan Suchý…

Martina: Ano, to jsou prostě nepředstavitelné věci, pokud budeme chtít zglajchšaltovat lidi, kteří jsou stále při věci.

Václav Krása: Já vůbec nechápu, jak to může někoho napadnout.

Martina: Ale přestože odborníci říkají, že tyto výzvy k omezení, nebo dokonce k odebrání volebního práva důchodcům, jsou trestné, přesto se o tom diskutuje čím dál tím víc.

Václav Krása: Já jsem to neslyšel.

Martina: Já jsem na to narazila několikrát, zejména teď, když jsme volili do europarlamentu a podobně. Ale my jsme se v tomto případě dohodli na tom, že je to pro vás naprosto nepřijatelné.

Václav Krása: To je pravda, naprosto nepřijatelné. To by mi za chvíli taky mohli zakázat volit.

Demografické výpočty jsou dnes pasé, protože očkováním došlo k obrovskému propadu narozených dětí, a to o 10 procent rok od roku

Martina: Už jsme se na začátku dotkli toho, že se tady už víc, než čtvrt století mluví o tom, že je nutná důchodová reforma. Řekněte mi, je nutná?

Václav Krása: Je nutná, ale jinak.

Martina: Jak?

Václav Krása: Především se nemáme strašit. Predikovat, jak se bude vyvíjet populace dalších padesát let, je velmi obtížné, nikdy nevíme, co do toho zasáhne. Teď do toho zasáhl covid, a to velmi negativně. Všechny tyto výpočty jsou dneska pasé, protože – zdá se mi – i očkováním došlo, moc se o tom nemluví – k obrovskému propadu nově narozených dětí, a to o 10 procent rok od roku. A 10 procent, to je katastrofa, to je válečný stav – mimochodem. K takovému obrovskému propadu došlo v posledních dvou letech.

Martina: A vy jste to teď dal dokonce do souvislosti s očkováním?

Václav Krása: Ano, to se teď opravdu hodně tvrdí, že jsou to ty maminky, které se nechaly naočkovat. Takový výzkum se teď provádí, a protože to čtu ve veřejných médiích, tak neříkám něco, za co by mě někdo asi honil, to si může každý najít v médiích. Prostě se to dává do souvislosti a neví se, jestli je to pravda, nebo ne. Ale tvrdí se to. Tento propad tady ale nepochybně je, to je statisticky vidět, a Český statistický úřad to konstatoval. Čili nikdo neví, jak se populace bude vyvíjet – to zaprvé.

Za druhé, už jsem tady mluvil o tom, že důchodový systém musí být průběžný, to znamená, že vždycky generace, které vydělávají, vydělávají na své rodiče a prarodiče – jinak to nejde. Já jsem proti jiným fondům, protože fondové hospodářství vede k tomu, že když přijde velká hospodářská krize, tak první, co se rozkrade, jsou důchodové fondy. Takže s tím já zásadně nesouhlasím. A pak tento systém má motivovat rodiny, aby měly co nejvíce dětí, jak už jsem říkal. A teď mi řeknou, že to je diskriminace těch, co nemají děti – tak je a není. Ti, co nemají děti, by platili sociální pojištění nejvyšší, ti, co mají čtyři a více dětí, by neplatili nic.

Martina: Myslím, že podobně to teď zařídili v Maďarsku.

Václav Krása: Ano.

Martina: Myslím, že ženy, které mají čtyři děti, neplatí daně.

Václav Krása: Ano.

Martina: Jsou osvobozeny.

Václav Krása: Myslím, že to tak je správné, protože to, co by rodina odevzdala státu, vynakládá na péči o děti, o novou generaci. Myslím, že takhle by to mělo být. Tento koncept trochu znám, mluví se o něm, není to tak, že bych to teď vymyslel. Takže je to známý model, a myslím, že touto cestou bychom se měli dát.

Martina: A počítá tento model také s posouváním odchodu věku do důchodu?

Václav Krása: Ne. Naopak u žen, které by měly tolik dětí, by se věk snižoval.

Martina: A co muži?

Václav Krása: Tak muži asi ne – zatím. Ale to už si nepamatuji. Ale u žen určitě.

Pro rodiče, kteří se starají o děti s těžkým mentálním postižením, by měly být vybudovány domy, byty, kde by mohli žít společně a kde by jim byly poskytovány služby

Martina: Myslíte si, že se zaměstnavatelé do budoucna vůči starším lidem proberou, a uvědomí si, že existují také poloviční úvazky, nebo třeba práce z domova? Aby tito lidé měli alespoň záchytné body ve svém týdnu, aby měli pocit – to myslím, že je strašně důležité – potřebnosti.

Václav Krása: Ano, potřebnost pro společnost je klíčová, a i pro lidi se zdravotním postižením. Když nepracují a necítí, že jste potřebná, tak si můžou myslet, že žijí marný život. Ale nemusí být marný, někomu třeba dělá radost, a tak dále, ale pocit nevyužití a zbytečnosti tady prostě je. A samozřejmě u seniorů taky. Je to spíš o tom, že radši děláme teambuidingy, než abychom se věnovali lidem, kteří už třeba dlouhodobě pracovali, a pak je propustili, místo aby jim nabídli něco jiného, nějaký krátký úvazek, s tím, že: „Nechceme se s tebou rozloučit. Byl jsi tady dlouho, s firmou jsi spjat, a tak dále.“ A některé slušné firmy to už taky dělají. Ale jak říkám, často radši dělají teambuildingy.

Martina: Neobáváte se, Václave Kráso, že do situace kolem seniorů a důchodců ještě hodí, že to řeknu takto hrubě, zcela nové vidle umělá inteligence? Protože ta může právě spoustu částečných úvazků, věcí, které jsou, řekněme, mnohdy mechanické, velmi ochotně převzít?

Václav Krása: Četl jsem publikaci, nebo nějakou stať, že čím více se bude společnost takhle rozvíjet, tak bude čím dál více práce, a stále méně lidi na práci, tedy, že to bude opačně. Uvědomme si, že asi před 150 lety rozbíjeli dělníci stroje s tím, že jim berou práci. Dneska máme nezaměstnanost velmi nízkou, a pořád chybí lidé, pořád chceme, aby sem přijeli Ukrajinci – a teď máme problém, co s nimi bude, jestli je budeme muset odvézt na hranice, nebo ne – ale řada Ukrajinců pro nás opravdu dělá. A proto si myslím, že to tak nebude, tedy že umělá inteligence nevezme lidem práci. Tomu já nevěřím. Umělá inteligence se jenom něco naučí, to, co tam vy dodáte – ale není to rozum, a myslím, že nikdy nebude. Protože kreativita člověka je podstatně něco úplně jiného nežli umělá inteligence. Já vím, že dneska dokážeme tato inteligence na internetu udělat obraz čehokoliv, a tak dál, a realitou je furt jenom to, že tam je dán nějaký model, a ona ho takhle zveřejní. Ale já tomu nevěřím. Pořád si myslím, že nám tohle nehrozí. Možná jsem v tomhle naivní.

Martina: Abychom mnohé lidi ve středním věku nerozesmutnili, protože mnozí by se rádi starali o své rodiče, nebo prarodiče, ale vzhledem k tomu, jak se demograficky posunul model toho, kdy zakládáme rodiny a podobně, tak se dostali do takzvané „sendvičové generace“. To znamená, že jim dorůstají děti, takže rodiče nevědí, kde jim hlava stojí, a ty na ně tlačí shora. A zdola na ně tlačí rodiče, kteří už potřebují jejich pomoc, a pokud možno jsou navíc v jiném městě. Řekněte, jak toto řešit? Protože mnozí lidé by opravdu chtěli, cítí úctu, a vzbuzuje to v nich obrovskou frustraci, ale nemají na to, aby platili terénní sestru, pracovnici za 35 000 korun měsíčně.

Václav Krása: Jak říkám, dejme takovému člověku průměrnou mzdu, a řekněme: „Prosíme tě. Budeš to zvládat? To je jediný model.

Martina: A ještě se přestěhuj. Tady je problém v tom, že lidé jsou „rozprsklí“ po celé republice.

Václav Krása: A já také razím ještě model u lidí, kteří pečují o své děti, které jsou hendikepované, zvláště u dětí s mentálním postižením, kde je vazba na rodiče stoprocentní. Protože člověk s mentálním postižením je na rodiče natolik vázán, že už se pak o něj nemůže starat, to řešíme každou chvíli, protože už to nezvládá. Já bych to udělal tak – a razím to – udělat jim byty, nebo domovy, kde budou spolu bydlet až do konce. To znamená, že služby budou v tomto domě dělat jiní, a maminka, nebo tatínek budou se svým hluboce mentálně postiženým dítětem až do konce. Nerozdělovat je. Protože když to dojde k tomu, že je rozdělí, tak to je pro oba obrovské trauma. Oni jsou na sebe navyklí, navázaní, řada rodičů ví, že jejich dítě je těžce mentálně postiženo, ale oni se s tím naučí nějak žít, a je to pro ně držák, proč ještě pořád žijí a proč bojují. Rozumíte? To je opravdu velmi silné pouto. A tady bych pomohl lidem tímto.

Martina: A to by se mohlo vztáhnout v mnoha případech i na seniory, byť ne úplně, protože tam jsou situace ještě mnohdy – vzhledem k „sendvičové generaci“, děti a rodiče – jiné.

Václav Krása: Stálo by to nějaké peníze, ale mohli bychom je někde stáhnout.

Společnost se vyvíjí v cyklech, a nyní jsme v sestupné tendenci. Asi budeme muset projít krizí, která nás vrátí k něčemu normálnímu, k člověku.

Martina: Narazili jsme na mnoho problémů, které naši společnost sužují a které sužují především starší a seniory. Některé jsou technického rázu, některé jsou finanční, ale úplně základní, prazákladní – a kvůli němu, myslím, jsme v této situaci – je to, že se vytratila úcta ke stáří, úcta ke starým lidem, ke zkušenostem, a mezilidská a mezirodinná potřebnost. Myslíte, že se nám to podaří v sobě znova objevit? Že zkrátka jsme teď trošku na trajektorii spadli dolů, ale okolnosti nás přivedou k tomu, že znovu začneme vnímat rodinu, rodiče, rody, jako základ naší společnosti?

Václav Krása: To je těžká odpověď. Nevím. Já si myslím, že možná budeme muset projít nějakou krizí, která nás možná vrátí někam. Společnost se stejně vyvíjí v cyklech, krizích, a možná nás to teď čeká. Zatím se to nezdá. Protože když vidíte, o čem se diskutuje, co je důležité ve světě médií, tak z toho padá docela skepse. Takže, já si myslím – doufejme, že to tak bude – ale asi to bez nějaké krize, projití nějaké krize, nepůjde, abychom se zase někam navrátili.

Martina: K člověku.

Václav Krása: K člověku, ano. Takže to není úplně pozitivní zpráva, možná, ale tak to asi je. Společnost se vždycky vyvíjí v nějakých skocích, krocích, krizích, a tak dále, a teď jsme na sestupné tendenci. A vždycky si říkám, že jsem rád, že jsem už poměrně starý, takže možná tu úplnou krizi nezažiji.

Martina: Musím říct, že od starších lidí slyším tuto větu čím dál častěji, a je to opravdu pro nás špatná vizitka.

Václav Krása: Nevím, ale ono to tak opravdu je. I když to nechci zabalit – zatím ne. Zatím to určitě nechci zabalit, ale vím, že člověk věk nezastaví. Já jsem s tím smířen, a taky jsem si už postavil svou hrobku. To mě žena strašně… že o tom furt mluvím…

Martina: To má více lidí. Moje babička si svého času taky koupila hrob, a vždycky říkala, že jede na chatu, a jela se tam podívat. Ale čím jí bylo hůř, tím tam chodila méně.

Václav Krása: Nechal jsem ji pěkně vybetonovat, pod hlavou, udělal jsme si pěkný domeček. Já nechci spálit, chci pohřbít – já jsem fakt konzerva – chci církevní obřad, všechno, jak má být. Já jsem prostě takový, asi praštěný, konzerva. Ale tak to je. Žena byla strašně rozzlobená. To víte, stálo to peníze, a já jsem si říkal: „Moji rodiče taky měli připravený hroby.“ A bylo to přirozený. Dřív to bylo přirozený. Dřív o tom nikdo jinak neuvažoval. Dneska se bojíme mluvit o smrti, a přitom je to něco, co nás nemůže minout. To prostě tak je, že zemřeme, ale bojíme se o tom mluvit.

Martina: Abychom to nepřivolali.

Václav Krása: Ale to nepřivoláváme. Každý má vepsaný nějaký osud, takže to není tím, že bychom to přivolávali. Já tomu nevěřím. Na to má být člověk připraven.

Martina: Václave Kráso, málokdy se mi stává, že nevím, co říct na závěr. Tak vám jenom popřeji, ať tu vaši novostavbu ještě dlouho, dlouho nevyužijete.

Václav Krása: To si také přeji.

K začátku školního roku již neodmyslitelně patří debata, zda školákům zakázat chytré telefony. V řadě zemí se tak již stalo a vesměs se děti z nouze spolu začaly bavit. Hlavním důvodem zakazování mobilů je ovšem obava o zdraví dětí. Zjištění vědců, že mobil silně leze na mozek, už nelze přehlížet. Rovněž sice slýcháme, že pokrok nelze zastavit, a chytrý mobil dítěti sluší, ale takové hlasy jsou v menšině.

Je asi jen otázkou času, kdy vědci zjistí, že chytré telefony nelezou na mozek pouze dětem, ale také dospělým. V takovém případě ale nelze očekávat, že děti zakážou chytré mobily svým rodičům. Navíc by to ani nepomohlo, protože první generace chytrých mobilistů je již ztracena. Jejich závislost na aplikacích, nahrazujících myšlení, způsobila škody nejspíše nevratné. Jistý školní expert, zjevně typický produkt chytrého mobilu, prohlásil: „Život je o využívání technologií.“ Vyvodil z toho, že má-li být dítě ve škole připravováno na život, je třeba ho naučit chytrému mobilování.

Chytré mobily se ve společnosti rozšířily jako mor. Bylo by zajímavé prozkoumat, do jaké míry se závislost na smartphonech, tabletech či chytrých hodinkách kryje s jinou čerstvou deviací, s progresivismem. Taková studie by možná prokázala, že šílené nápady, jak zachránit svět před toxickým Homo sapiensem, souvisí právě s trendem, kdy se místo mozku používají technologie. Samotný chytrý telefon je v příběhu lidského hloupnutí samozřejmě nevinně. Je to přístroj, který jednou pomáhá, jindy škodí, podle toho, komu patří.

Chytrý mobil je symbolem nynějšího životního stylu. Zjednodušuje a zrychluje komunikaci. Čím je ovšem komunikace rychlejší a snazší, tím méně a neosobněji se komunikuje. A komunikuje-li se, pak v uzavřené bublině. Také platí, že čím více toho přístroj, který byl primárně telefonem, umí (nahrazuje fotoaparát, klasická média, peněženku…), tím méně se s ním telefonuje. Většina mladých uživatelů nejen že ignoruje neznámá čísla, ale ignoruje také zvonění, v předtuše nějaké špatné zprávy. Normálně se prý totiž do chytrého telefonu nemluví. Posílají se zprávy, selfie a sdílí se, co je na talíři.

Dokud žijí generace, které vědí, že svět fungoval i s pevnou telefonní linkou, a které mohly slyšet neuvěřitelná svědectví starších, že šlo přežít i bez telefonu, nestane se chytrý mobil povinným. Čas dobrovolného držení chytráka se ale krátí. Novu přirozeností bude život v aplikacích. Technologie vymýtí lidské tápání, hledání alternativ bude bezpředmětné, svoboda zbytečná. Vše nasvědčuje tomu, že je na obzoru doba, kdy autonomní technologie vytěsní mozek. Používání hlavy bude regulováno. Nejspíše půjde o jeho zpoplatnění myšlenkovými povolenkami, anebo o nějakou daň z rozumu.

Poslední šance, jak zachránit člověka před člověkem samotným, je tedy sebrat dětem mobily. Lze v tom spatřovat kolektivní pud sebezáchovy. Naději, že v těch malých hlavách vyklíčí kacířská myšlenka, že život není o využívání technologií, ale že životu dává smysl hledání štěstí, moudrosti a lásky. Což jsou hodnoty, které nelze stáhnout do mobilu.

Nevypláchnout školákům mozek v době, kdy se ho učí používat, dává smysl. Budou totiž funkční mozek naléhavě potřebovat. Zatímco v minulosti každá generace těžila z toho, co ta předchozí vybudovala, dnešní školáci zdědí svět, který jejich rodiče vybydleli. Vzali si půjčky, úvěry a hypotéky, čímž se vyhnuli nutnosti tvrdě pracovat, a mohou zírat do mobilů.

Stavět na zelené louce bývá snadnější, než rekonstrukce. Na troskách progresivisty zdevastovaného světa nebude co opravovat. Je to svět na jedno použití, nemá ambici stvořit cosi nadčasového, trvalého, bytelného. Také je to svět, který si necení šlechetnosti, solidarity, mravnosti, upřednostňuje povrchnost, chamtivost, faleš a nevázanost. Duchovní poušť po progresivistech bude zelenou loukou, na které je radost stavět v novotě. Bude to ale chtít ty lidi, kteří místo chytrých aplikací budou používat mozek.

Martina: Já ještě musím připomenout, jako vždy, že můj kolega patřil k nejvýznamnějším disidentům před listopadem 1989, slavný písničkář a novinář, který v samizdatu vydával časopis Fragment K, po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě, ale také třeba v Českém rozhlase. To mu vyneslo cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho pozdější odhodlání zůstat novinářem, který hledá, mu vyneslo cenu Krameriovu. Tak, teď už tě všichni znají, Ivane, a my se spolu pojďme podívat znovu na volby do Evropského parlamentu, protože červnovým volbám jsme se už věnovali, ale možnost podívat se na nový Evropský parlament s trochou odstupu a také s vědomím, jak skutečně vypadá, tak logicky máme až teď. Tak tedy, jak vnímáš výsledek voleb? A hlavně uspořádání, staronové uspořádání Evropského parlamentu.

Ivan Hoffman: Tak ta hlavní zpráva se asi, Martino, nemění. Z voleb do Evropského parlamentu se ukázalo, že kartel lidovců, socialistů a liberálů zůstane u moci anebo, jak někteří zlomyslně říkají „u koryt“. Z toho plyne, že se nic nezmění ani v Evropské komisi, a celý ten propletenec byrokratů, lobbistů, zákulisních hráčů, kteří korumpují evropskou politiku, bude fungovat jako dosud. Výsledkem té volby je, že co Evropský parlament v minulosti neuměl vyřešit, to nevyřeší ani nyní, a že v tom, co svým způsobením zavinil, bude pokračovat. Takže konkrétně bude pokračovat legalizace ilegální migrace, energetická a ekologická sebevražda, které se říká Green Deal. Omezování pravomocí národních států. Především těch na unijní periferii, a také se bude na dluh zbrojit, abychom byli ve výhledu připraveni v zájmu Američanů zaútočit na nenáviděné Rusy.

Kartel lidovců, socialistů a liberálů zůstane u moci a v Evropském parlamentu se nic zásadního nezmění

Martina: Ivane, to zní trochu odevzdaně, možná až pesimisticky. Není opravdu nic, co by tě na té staronové podobě Evropského parlamentu naplňovalo alespoň částečně nadějí?

Ivan Hoffman: Tak v Evropském parlamentu, a to je asi nadějné, bude více slyšet disentní opoziční hlasy. Zajímavé je, pokaždé když se v evropské opozici octnou strany, které jsou silné anebo dokonce nejsilnější v těch národních parlamentech, protože pokud se spojí v opoziční frakci, jako jsou Patrioti pro Evropu, pak to dává nějaký smysl. V tom je určitá naděje.

Martina: Ivane, ty jsi řekl, že bude více slyšet disentní, opoziční názor, názor těch stran, zmínil jsi taky reakci Patriotů. Co ale čekat od frakce Patriotů, když se s ní staronová vítězná koalice stejně nechystá bavit?

Ivan Hoffman: Tak na to jsou určitě dva pohledy. Jinak to vidí euroskeptik, a jinak eurofil. Čili milovník Bruselu. Řekl bych, že ten eurofil škodolibě konstatuje, že s Patrioty v Evropské unii ten vítězný kartel nebude bavit, že nezískají žádná vlivná, a tím pádem dobře placená místa ve vedení, ať už tedy parlamentu anebo ve výborech. Takže jejich šanci, co prosadit, bude nulová. Euroskeptik, ten naopak od Patriotů očekává, že nebudou hlasovat za to, co se v Bruselu na občany chystá. Často to jsou zvěrstva. No, a doufá, že se od politiky kartelu budou distancovat, že budou kritičtí, nenechají se kompromitovat. A pokud tito Patrioti přesvědčí své sympatizanty, že nejsou spoluviníky toho, co se stane v příštích letech, tak pak mohou v příštích volbách konaných v Evropě, která zřejmě už na tom nebude tak dobře, jako dnes, ale ještě hůř, docílí velice slušného, dobrého výsledku. Takže jde o úhel pohledu jako vždycky.

Američtí prezidenti spíše hrají roli lídrů, ale ne vždy jimi skutečně jsou, o moc soupeří lidé v zákulisí

Martina: Tak, opět si musíme říct takové to zlověstné „uvidíme“. Ale když se ohlédneme ještě za letošním horkým létem, a nemám na mysli jenom stupně Celsiovy ani Fahrenheita: O prázdninách se odehrál atentát na prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, dosavadní prezident pak odstoupil od kandidatury. To jsou poměrně zlomové okamžiky v prezidentské kampani. Co pro tebe signalizují?

Ivan Hoffman: Jsou to věci nebývalé a vlastně trochu s podivem, jak rychle, když se taková událost stane, v dnešní době vyšumí. Jak rychle to překryjí další témata. Ono nejprve tedy republikánům hrozilo, že přijdou o svého kandidáta. Ta kulka mu ale prostřelila jenom ucho. Bylo to fakt velice těsné. Vzápětí demokratům hrozilo, že jim jejich kandidát naopak zůstane. Za minutu dvanáct se jim ho podařilo přinutit, aby nekandidoval. No, a obojí samozřejmě zamotalo hlavu sázkovým kancelářím. Na ty je dobré se vždy dívat, protože jak to tipuji, protože jim jde o peníze, tak Trump byl po atentátu jasným favoritem.

Navíc on k sobě přibral J.D. Vance, což je takový mladý Trump, který ovšem vzešel z chudých poměrů. Doopravdy zajímavý republikánský kandidát, který pro voliče mohl být takovou jistotou, že kdyby příště se do toho Trumpa trefili, tak se nic neděje, protože druhý Trump je připraven. No, a teď se ovšem spekuluje, že demokrati udělají z viceprezidentky Kamaly Harrisové hvězdu. A to se dá udělat. Na to jsou odborníci na show business. No, a za ní se sešikují progresivní Američané, menšiny, ženy. Takže to bude zřejmě souboj velmi vyrovnaný. Možná že ta Harrisová je dnes v některých průzkumech favoritkou.

Hendikepem Trumpa je věk. To je jasné. Teď on je ten nejstarší, protože Biden už nekandiduje. Řekl bych, že problémem Harrisové je hlava. Ale obojí jim u Američanů projde. To je potřeba si uvědomit. Já si vždycky vzpomenu, jak ještě za Bushe mladšího, když byl prezidentem, tak byl jeden takový rozhovor s jeho voličem, který tak bezelstně o Bushovi řekl: „Já vím, že on není moc chytrý, ale to já nejsem také. Takže proto mi je velice blízký.“ A tak to může být u demokratů letos.

Martina: Tak to už trumfne jenom Forest Gump, který alespoň říká: „Já vím, že nejsem moc chytrý, ale vím, co je láska.“ To by bylo hezké, kdyby to bylo takto. Ty jsi tam zmínil takovou okrajovou věc, že ty změny, ty zlomové okamžiky, jak jsem zmínila, zamotaly hlavu sázkovým kancelářím. Ve mně to trochu evokuje ten dojem, že ona je to vlastně dost hra. Ale dobře, bavme se o této hře se vší vážností. Co kromě funkce prezidenta tedy je ve hře?

Ivan Hoffman: Když zmiňuješ tu hru, tak to samozřejmě je hra, ale také se ví, že člověk je od přírody hravý. Je o tom kniha „Homo ludens“ od Johana Huizigi. To je samozřejmě důležitá hra. Ohlédneme-li se do minulosti, tak demokraté a republikáni se střídají u moci, aniž by to na chod USA mělo nějaký dramatický vliv. O americké politice se v Bílém domě nerozhoduje. Role prezidenta, ta se přeceňuje, no a výmluvným důkazem je současný americký prezident Joe Biden. On nekandiduje, ale stále vládne. O něm kdosi sarkasticky řekl, že klidně může vládnout i v mrtvém těle. V čele mocné velmoci vidíme roztržitého, dezorientovaného muže, který má kolem sebe tým, který o něj pečuje, místo toho, aby on ten tým řídil. Z toho je vidět, že američtí prezidenti spíše hrají roli těch lídrů, ale ne vždy jimi jsou. O tu moc soupeří lidé, které Američani nevolí. To jsou takové ty elity v zákulisí, a ty holt soupeří. Tak to vždy byly, jsou a budou to peníze.

Martina: Tak, když už na tu hru přistupujeme a Američané ji aktivně hrají, my zase aktivně hrajeme tu naši, tak ty říkáš, že pro faktickou politiku je vlastně jedno, jestli tomu správně rozumím, říkáš, demokraté a republikáni se střídají u moci, ale přesto: Co se dá čekat? Co čekáš ty v případě Trumpova úspěchu anebo v případě, že zvítězí Kamala Harrisová?

Ivan Hoffman: Tak Trump už prezidentem byl, tak my si umíme představit, že sotva bude jiný než minule. Pokud jde o Kamalu Harrisovou, tak určitě to bude nejusměvavější americká prezidentka. Nicméně, já bych řekl, že si stále musíme uvědomit, že jsou tady také voliči, které je třeba získat na svou stranu. To znamená, aby lidi chodili k volbám, tak musí mít pocit, že to má nějaký smysl. Politici musí za jejich hlas něco slíbit, něco nabídnout. No, a většinou je to tak, že oni se snaží hlavně nabídnout sami sebe: „Já jsem ten, který to za vás všechno zařídí. Dejte mi hlas a já už to nějak udělám.“ Chtějí takový bianko šek. Ale občas nabídnou i nějaký program. No, a pak záleží vždy na tom, do jaké míry po volbách ho splní anebo se o něj odchýlí.

Martina: Přesto všechno mi ještě řekni jednu věc: I kdyby to bylo vlastně jedno, jestli tam bude, u nás se dřív říkalo Petr nebo Pavel, ale teď už to má trošku jiný přídech. Tak tedy, ať tam je Trump nebo Kamala Harris, tak ty říkáš, že jsou to herci, kteří se pouze chopí role lídra. Dá se tedy říci, že skrze ně se k moci dostanou nejrůznější vlivové skupiny, skupinky. Ale pokud to řeknu takto, tak by vlastně pak nebylo jedno, jestli se dostane k moci Trump nebo Harris, protože podle toho se dostane k moci taky ta která skupina. Pokud to tedy ovšem není tak, že ať vyhraje ten nebo ten, tak ze zákulisí bude vládnout vždy jedna a tatáž šedá eminence, které je tedy úplně jedno, skrze kterého kandidáta. Jak to vnímáš ty? K čemu se přikláníš?

Ivan Hoffman: No, já bych řekl, že když člověk nemá velká očekávání, tak může být překvapen, a to vlastně jenom příjemně. To znamená, zvítězí-li Trump, tak může si vzpomenout, že slíbil ukončit válku na Ukrajině. A to by ukončil doopravdy obrovské utrpení. Zvítězí-li Harrisová, může se stát Amerika natolik progresivní, že to urychlí ztrátu její dominance a posune to svět rychleji k nějaké multipolaritě. Také by to bylo dobré pro svět. To znamená, není to úplně jedno, kdo se k moci dostane. Přeci jenom agenda těch dvou amerických stran je odlišná a dá se říci, že v některých ohledech je doopravdy stabilní. Některé věci se nemění. Není to úplně jedno. Nedá se to říct, že to je úplně fuk.

Olympijské hry mohou být užitečné jako náhrada za válku, ale jen pokud se vrátíme od unipolarity k multipolaritě

Martina: Tak tedy opět musím říct, uvidíme. Konkrétně uvidíme v listopadu a pak uvidíme po dny, měsíce a roky další. Ale pojďme se podívat na měsíc červenec. To je měsíc, ve kterém Paříž hostila Letní olympijské hry a nedá se říci, že by se tentokrát v souvislosti s olympiádou mluvilo jen o sportu. Řeč byla o posouvání hranic, o módě, o genderu, o fyzických rozdílech mezi ženou a mužem. Možná to dokonce bylo na jedny olympijské hry až moc pestré. Co zaujalo tebe?

Ivan Hoffman: Tak, máš pravdu. Nepochybně se jednalo o významnou kulturně-politickou akci. Organizátorům se soudě podle těch ohlasů, které jsem zaregistroval, podařilo hned v úvodu pochlubit současnou progresivní multikulturní genderově pestrou Francií. Vyvolalo to různorodé reakce. Politicky bych řekl, že tato olympiáda navazuje na hry z let 80. v Moskvě, které bojkotovalo USA. V Los Angeles, tam zase na oplátku je bojkotoval Sovětský svaz. V Paříži bylo ze soutěží vyloučeno Rusko a Bělorusko. Byla to tedy olympiáda, na které nevítězili nejlepší z nejlepších, ale pouze nejlepší z některých. To je asi dost důležité zmínit. Politicky se těmto nekompletním olympiádám vlastně nic vyčítat nedá, ale ze sportovního hlediska ta medaile, z takto ne zcela regulérní soutěže, nemá pro historii valnou cenu. A že se sportovci účastní politické olympiády, tak to si já vysvětluji profesionalizací sportu, protože zatímco amatérovi by bylo možná hloupé vyhrát závod, ve kterém nemohl porazit silného soka, silného soupeře, tak ten profesionál pak je jenom rád, že když je konkurence menší, tak má větší šanci vyhrát, a tím pádem vydělat více peněz.

Martina: Tomu politikaření v rámci olympiády se ještě věnovat budeme. Ale mě by zajímalo, jak jsi vnímal věc, která je tak důležitá pro nás novináře. Protože jedna věc je, jak věci ve skutečnosti jsou, druhá věc je, jak se o nich mluví. Z tohoto úhlu pohledu téměř nevím, co si o olympiádě myslet, protože se o ní mluvilo v dobrém, ve zlém, v hrozném, v adoračním. Jak hodnotíš ty její výstup v médiích?

Ivan Hoffman: Já jsem v minulosti olympiády sledoval velice podrobně, a to více sportů, protože mě baví těch sportů hodně a vždycky to byla velká podívaná. Nicméně dnes, i když tedy dosud ze setrvačnosti krmím hydru, jak se říká, tak já se na ten televizor už řadu let nedívám. A kdo co vyhrál tím pádem nevím, protože na internetu se ta olympiáda zmiňuje – vždyť jsi to už popsala – vlastně jenom, když někdo z Čechů získá medaili. Tak pak je všechno o něm. Ale ti cizí sportovci, ti se prakticky ignorují. Má se za to, že to nikoho nezajímá. A sledujeme jenom, pokud se jim přihodí nějaká kuriózní nehoda. Například při skoku o tyči. A protože těch úspěšných Čechů moc nebylo, tak to vypadalo, že se v Paříži téměř nesportuje. A podle internetu doopravdy šlo o olympiádu, kterou odstartovali devianti. Triatlonisty znechutily splašky, no a pak ještě vyhráli boxeři, kteří se souhlasem olympijského výboru v ringu mlátili ženy. Tak to byl mediální obraz této olympiády.

Martina: To byl mediální obraz na internetu, ale ty jsi ještě opomněl také módní okénko, protože myslím, že tomu bylo věnováno před i během olympiády skutečně velké místo…

Ivan Hoffman: Víš, to je pravda. Ano. Toho jsem byl trošku ušetřen.

Martina: Tobě bylo jedno, jaké mají fraky nebo, respektive, kabáty. Já jsem slíbila, že se podíváme ještě na takové to politické pozadí olympiády. Zjevné je, že časy se mění, a s nimi se očividně mění i olympijské hry. Ty sám jsi před chvílí mluvil o jakési transformaci sportovních her v politické. Ostatně k tomu byla tendence vždy, byť možná teď více než kdy dříve, ovšem asi pravděpodobně studenou válku z toho musíme vyjmout. Řekni mi, jakou mají budoucnost podle tebe olympijské hry?

Ivan Hoffman: Tak já bych řekl, že olympijské hry budoucnost mají. Určitě se nepřestane sportovat. A sport bude vždy show, která lidi baví. Navíc si myslím, že když se svět vrátí od unipolarity k multipolaritě, tedy když skončí americká dominance a nahradí ji soupeření několika srovnatelně silných mocenských center, tak tehdy se můžou olympijské hry opět stát takovou mírovou alternativou, náhradou za soupeření vojenské. Už to ale zřejmě nebude ten souboj mezi Východem a Západem anebo mezi Američany a Sověty, jak to pamatujeme z minulosti. Já jsem teď četl po olympiádě takovou úvahu, komentář na Štandardu, což je slovenský internetový deník, kdy Vladimír Palko sčítal zlaté medaile z Paříže. A bylo to zajímavé, protože on napočítal, že v takovém tom hypotetickém soupeření zvítězila Evropa, která získala 97 zlatých, no a poprvé porazila anglosaský svět, který vyhrál 91 zlatých. On do toho anglosaského světa zařadil Američany, Brity, Kanaďany, Australany a Novozélanďany. Na třetím místě 80 zlatých získaly země Dálného východu. Z toho polovinu Čína, islámský svět 24, Latinská Amerika 13, subsaharská Afrika 8. A zajímavý byl jeho závěr. On předpokládá, že aliance sportu a politiky přetrvá. Jednou užitečná. Jednou neslavná, ale i když víme… I když nevíme, jaké bloky spolu budou soupeřit, tak je potřeba si přát, aby nebyly znepřátelené až na hranici války. To potvrzuje tu moji vizi, že olympijské hry můžou být užitečné, že nahradí válku.

Martina: Že, v tom nejlepším slova smyslu, upustí páru.

Ivan Hoffman: Tak to by byl návrat do antiky.

Dokud je co rozmlátit, je na mír na Ukrajině stále příliš brzy, takže výhled na úspěch nějakých jednání není vůbec optimistický

Martina: Možná by to nebyl úplně špatný návrat, nebo alespoň v některých věcech ne. Ale ty jsi řekl, že by to mohlo nahradit boje. My víme, že nenahrazuje, protože nyní se válčí, ukrajinská armáda je v Kursku, ale těžko říci, jaká je reálná vojenská situace, protože Rusové zatím na Donbase prolamují poslední ukrajinskou obrannou linii. Jak vnímáš ty další události ty?

Ivan Hoffman: Ukrajinské neštěstí podle mě spočívá v tom, že jejich armáda není dostatečně silná na to, aby vytlačila Rusy do Ruska. Současně je ale stále příliš silná, než aby byla nucena kapitulovat. Tak to prodlužuje válku, ve které se sice Ukrajincům daří občas vítězit, pozabíjet nějaké nepřátelé, ale také v ní ve velkém umírají. Takže Ukrajina má na své straně Západ, ten ji finančně, vojensky podporuje, ale tím pádem Západ od Ukrajinců očekává, že v té válce dosáhnou nějaké úspěchy. Oni politici samozřejmě musí tu pomoc vysvětlit svým vlastním voličům a musí ukázat nějaký úspěch. To znamená, nutí Ukrajince bojovat. No a ten vpád, o kterém si se zmínila, do Kurska, do Ruska: Tak ten má logiku, protože Ukrajincům se nedaří v obraně, a aby se nemluvilo jenom o tom, jak ustupují, tak našli místo, kde mohou útočit. Takže ono to asi není důležité z vojenského hlediska, ale v této válce nejde jenom o to vojenské hledisko, je to hodně důležité psychologicky pro ně.

Martina: Možná, že letošní srpen by mohl být jakýmsi předělem, protože ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v rozhovoru s indickými novináři řekl, že v současnosti se vyjednává o druhém summitu o dosažení míru na Ukrajině. Se Saúdskou Arábií, Katarem, Tureckem a Švýcarskem, že by se tam za jejich asistence uskutečnil tedy tento mírový summit. A tento rozhovor poskytl v souvislosti s tím, že Ukrajinu navštívil indický premiér Módí. Ten Módí, který se ještě nedávno objímal s Putinem. Řekni mi. Může to znamenat, že už tady je vůle začít jednat o míru pravděpodobně na všech stranách?

Ivan Hoffman: Já se obávám, že o tom míru se pouze mluví, a všem jde jenom o to, aby byli viděni, slyšeni, protože tím si zvyšují svůj politický rating. Indii jde o to, aby byla viděna jako důležitý hráč v geopolitice. Ten hlavní problém, ten se nemění a spočívá v tom, že Volodymyr Zelenskyj už nemá co ztratit, a od Putina chtějí Rusové vítězství. Takže to nevypadá, že by politici nějak výrazně, a hlavně tito dva potřebovali mír. Mír nechtějí ani výrobci zbraní, včetně těch našich, a lidí, kteří umírají anebo jsou mrzačeni, se na jejich názor nikdo neptá. Takže to se nemění, to je stále stejné. Když se Ukrajincům podaří něco zničit v Rusku, tak Rusové na oplátku zničí něco na Ukrajině, a ani jedna strana stále neřekla poslední slovo. Teď ještě se velice hovoří o tom, že mohou Rusové zbořit Ukrajincům přehrady a současně Ukrajinci můžou odpálit v Rusku jaderné elektrárny. No, a ono je to tak, že dokud je co rozmlátit, tak je stále na mír brzy. Tak já jsem k tomu skeptik. Bohužel.

Lidstvo se rozhodlo pro budoucnost na šikmé ploše a riskuje ztrátu kontroly nad vlastními životy

Martina: Já v sobě chovám naději, tak zase, uvidíme. V každém případě, mně se tedy v červenci trochu zrychlil tep, jak se to tak stává, když o něčem velmi dlouho a často mluvíš a ono se to pak děje. V červenci na nás dopadl celosvětový výpadek IT systémů. Pravděpodobně nejhorší, jaký doposud svět zažil. Nejvážnější ztráty a také nejviditelnější v turistické sezoně utrpěl letecký průmysl, ale rozhodně nejen ten. Výpadek zastavil činnost bank, nemocnic, vládních agentur, ale i mnoha, mnoha malých podniků závislých na Microsoftu. Za celosvětový kolaps mohla jedna malá zpackaná aktualizace bezpečnostního softwaru společnosti CrowdStrike. Řekni mi, co tobě tato událost napověděla o fungování a robustnosti současné společnosti?

Ivan Hoffman: Tak mně přijde, že jsme se jako lidé, jako civilizace, rozhodli pro budoucnost na šikmé ploše. Taková ta víra v technologie, které nám usnadní život, ta obnáší riziko, že ztratíme nad svými životy kontrolu. Člověk se na jedné straně biologicky nemění. Všechny naše svaly, orgány, smysly fungují stejně, jako před sto lety, před tisíci lety kdykoliv v minulosti. Na druhé straně ta technologie činí naše fyzické a rozumové schopnosti nahraditelnými, a dokonce bych řekl i zbytnými. My se pohodlně, a ještě pohodlněji pohybujeme světem, kterému ovšem přestáváme rozumět. Takže já bych řekl, že potíž s tou šikmou plochou je v tom, že se na ní člověk neudrží a sklouzne tam, odkud se kdysi díky technologiím vyškrábal. Takže řekl bych, že tady nejde jen o jednu zpackanou softwarovou aktualizaci.

Martina: Přes to všechno se z toho ještě můžeme poučit. Proto se některé, řekněme, drobnější výstrahy, toto byla ve světle toho, co všechno se mohlo stát, drobná výstraha, tak proto se tyto výstrahy dějí. Myslíš si, že máme k tomu tendenci? Že budeme budovat záložní systémy? Že se přestaneme spoléhat jenom na IT techniku, na internet, vezmeme třeba na milost hotovost, anebo sleduješ, že celý tento incident skončil s tím, že se zodpovědní lidé poplácali po ramenou s tím, že: „Bylo to těžké, páni inženýři, ale zvládli jsme to“?

Ivan Hoffman: Já si myslím, že člověk je nepoučitelný. Přestože se stále učí. Vždycky se řeší důsledky a jenom výjimečně příčiny. To znamená ten případ, o kterém se bavíme, ten se asi sotva bude opakovat. Tady se samozřejmě ti inženýři poučí. Určitě vymyslí nějakou bezpečnostní pojistku, ale mrzuté je to, že příště opět to bude úplně poprvé, a nečekaně se stane něco jiného s důsledky ještě daleko závažnějšími. No a tou příčinou nemusí být lidská chyba anebo špatný lidský úmysl. Ve chvíli, kdy kontrolu nad svými životy svěřujeme chytře umělé inteligenci, no tak nenápadně postupně se stáváme z obyvatel tohoto světa pouhými hosty. A je rozdíl, jestli člověk žije ve vlastním anebo v nájmu.

Piráti jsou sice úspěšným volebním projektem, ale zároveň spíše politickou sektou než širokým hnutím

Martina: V této souvislosti, když se podívám na to, co jsi právě řekl a na to, co se v červenci stalo, tak v této souvislosti můžeme pochybovat o spáse, která nás čeká pomocí digitalizace stavebního řízení, i kdyby ta digitalizace fungovala. Ale ona navíc nefunguje. Všichni vědí, že nový systém stavebního řízení měl být projektem, který z nás sejme ten obrovský balvan vyřizování stavebního povolení a nebude černou můrou pro každého, kdo si chce postavit, byť jen garáž na zahradě. Ministerstvo pro místní rozvoj slibovalo: „Stavební úřady budou mít k dispozici IT systém, kde budou pod jednou střechou všechny úkony, které jsou dnes roztříštěné v přípravné fázi…“, a tak dále. Znělo to velmi slibně, ale momentálně to vypadá, že úřady, které normálně mají třicetidenní nebo ve zvláštních případech šedesátidenní lhůtu na vyřízení těch jednotlivých kroků ve stavebním řízení, tak budou ještě v prodlení. Řekni mi: Proč si myslíš, že se Ivanovi Bartošovi záměr digitalizovat stavební řízení zatím opravdu příliš nedaří?

Ivan Hoffman: No já nevím, koho napadlo, že zrovna Piráti jsou předurčeni věnovat se digitalizaci. Já mám pocit, že za to může ten jejich pirátský slogan „Internet je naše moře“. Že si vytvořili takovou image. Jenomže na té digitalizaci stavebního řízení, právě pod vedením předsedy Pirátské strany, politologové si dávají otázku, jak ho taková pitomost mohla napadnout, aby spojil svojí politickou budoucnost s nějakým konkrétním projektem. Ale on to udělal a na té digitalizaci je vidět, že není dobrý nápad na ty Piráty spoléhat. S internetem to bylo tak, že si na něm počínali po způsobu původních pirátů. To znamená: Ignorovali autorská práva. Byli pro takovou naprostou svobodu. Nevšímali si duševního vlastnictví. Piráti… oni už podle jména to jsou loupežníci. To jsou lupiči, takže svěřovat pirátovi digitalizaci je totéž, jako udělat kozla zahradníkem.

Martina: Já i myslím, že to byl hlavní program jejich strany. IT systémy, internet, digitalizace…

Ivan Hoffman: No jejich strany ano, ale ne náš.

Martina: Ale přesto všechno, podívejme se na fakta. Pirátům se to nedaří, to je fakt. Stejně jako je faktem to, že stavební řízení bylo problémem před digitalizací, a stejně jako je faktem, že je problémem stále. Myslíš, že tady je někdo, kdo by to byl býval udělal lépe? Komu by se to dalo svěřit, aby skutečně tento poměrně zdrcující způsob získávání stavebního povolení byl trošku funkční?

Ivan Hoffman: Nepochybně. Prvním předpokladem je, že politik neřeší, komu dá vydělat, ale hledá toho, kdo odvede dobrou práci. Čili někoho, kdo má potřebné zkušenosti a také výsledky. No a druhým předpokladem je politická odpovědnost. Tedy, že politik za výběr toho řešitele úkolu v tomto případě jde o stavební řízení, ručí svou funkcí. Když vybere špatného, tak rezignuje. Anebo druhá možnost, že nese hmotnou odpovědnost za případnou škodu. Lukáš Kovanda říká, už teď Bartoš způsobil škodu dvě miliardy a předpokládá, že nakonec to bude nějakých dvanáct. A nemusel to být on. On se s tím nemusel takhle hloupě spojit. Ale taková je situace. Obojí, ať už ta odpovědnost politická anebo hmotná, snižuje riziko korupce. No, a současně je to prevence vůči hrozbě, že na ministerské židli bude sedět někdo, kdo na to nemá. Pak by si mnoho dnešních politiků ani netrouflo přijmou tedy tu funkci. Nejčastější příčinou našich současných problémů s vládou pana učitele Fialy, ale i problémů způsobených Evropskou unií, je to, že politici prostě nenesou politickou odpovědnost a odpovědní úředníci nenesou odpovědnost hmotnou. To je prostě to, nač doplácíme.

Martina: Ivan Bartoš tedy, alespoň mu přiznejme to, že si vzal za své, aby uvedl do života digitalizaci stavebního řízení. Ten neúspěch je zjevný. Myslíš si, že spolu s aférami pirátů to bude mít vliv na jejich budoucí preference?

Ivan Hoffman: Tak zajímavé je, že zatím příliš ne. V posledních průzkumech jim trochu preference klesly, ale ne nějak výrazně. Je to na úrovni statistické chyby, a soudě obecně tedy podle preferencí, tak po Pirátech je u nás poptávka. Docela slušná. Já bych řekl, že to je nejspíše dáno všeobecně úpadkem mravů. Sice se stále říká, že kdo lže, ten krade, ale my už se té lži podřizujeme anebo nepodivujeme. No, a pokud jde o krádeže, tak krást se nesmí, pouze v malém. Když lhář krade ve velkém, tak bývá respektován a ctěn, řekl bych. To je takový paradox dnešní doby. Piráti jsou populární u mladších lidí, a řekl bych, že oni v nich vidí takové rebely. Odmítají ty staré pořádky a tak dále. Přitom ale naivně volí někoho, kdo doopravdy přepadne tu loď na tom moři, vyloupí pokladnu a pak ji pošle ke dnu. To je Pirátská strana a je to v každém případě úspěšný podnikatelský projekt. To je jasné, ale řekl bych, že jde o stranu volební se zanedbatelným množstvím členů. Tedy spíše jde o politickou sektu než nějaké široké hnutí. No, a takovéto strany mají sklon ignorovat společenskou realitu, a proto jsou společnosti k ničemu. Já vnímám ten jejich úspěch, ale docela se mu divím.

Martina: Je mi jasné, že ty jsi volil jiné.

Ivan Hoffman: Jak víš, že jsem volil?

Alain Delon chtěl být pochován se svým psem, ale rodina naštěstí jeho přání nakonec nevyslyšela

Martina: Aha, tak na to se podíváme někdy příště. Ale pro dnešek už opustíme politiku, ekonomiku. V srpnu nás zastihla smutná zpráva, že zemřel filmový idol nejedné generace, Alain Delon. Pro mnohé to byl definitivně konec starých časů. Mluvilo se o mnohém. O jeho půvabu, o jeho talentu, o jeho těžkém životě i o tom, jak byl ve stáří znechucen stavem světa, ale když jsme se o tomto tématu bavili spolu my dva, tak mě zaujalo, že tebe v této souvislosti zaujala úplně jiná věc.

Ivan Hoffman: Je to pravda. Mně přišlo, že média si především všímala, nebo zajímala se o to, jak se pozůstalá rodina vyrovná s jeho přáním, aby spolu s ním byl pochován i jeho pes. Alain Delon byl milovník psů. Měl jich strašně moc. On o nich říkal, že jsou chytřejší než lidi, a má je pochované ve své hrobce. Patřilo mu pět útulků pro zatoulané psy. Nicméně to jeho přání, aby jeho pes netrpěl, že ztratí svého pána, kterého bezmezně miluje, tak aby ho prostě utratili a pochovali spolu s ním, to bylo takové, řekl bych, hodně výstřední. Myslím si, že to úplně převládlo nad celou jeho kinematografií. Byl to… Je to naštěstí příběh s dobrým koncem. Ta rodina ho prostě nevyslyšela a toho psa nechali na živu. Což je… My vlastně nevíme, jestli on tedy trpí anebo netrpí, ale jisté je, že ten pes žije. A ochránci zvířat ve Francii v čele s Brigitte Bardotovou si oddechli. Bylo to prostě drama s dobrým koncem. Zemřel jenom Delon.

Martina: Tak, takhle jsem o této události neslyšela reportovat. V každém případě můžeme být rádi, protože byly enklávy a byly doby, kdy se takto, aby jí nebylo smutno, pochovávala i manželka…

Ivan Hoffman: Někdy i s celým služebnictvem, ano. To bylo v Egyptě.

Martina: Ivane, já oceňuji s notnou dávkou otrlosti, jak jsi do rozloučení s Alainem Delonem propašoval i zvířátko nakonec. Doufám, že to posluchači nebudou brát jako neuctivé, ale pochopí, že jen s úctou, a pokud možno humorem glosujeme to, co život přináší. A přesně to uděláme i za měsíc. Řekni mi, na jaké události v září se těšíš anebo si jich prostě budeš všímat?

Ivan Hoffman: Určitě budu programově vnímat strategickou komunikaci vlády se „sviněmi“. A také pro nás sledování lidí, co mají staré kotle na vytápění, a nemají peníze na nové. Z událostí, na které se těším, je to nápad Maďarů, jak se vyhnout sankcím za odmítání uprchlíků. Oni se nakonec rozhodli, že uprchlíky k sobě pustí, a zaplatí jim jízdenku do Bruselu. Jen se obávám, že v tom Bruselu těm uprchlíkům zakoupí jízdenky do Prahy. No a mám černé tušení, že Pražáci jim koupí jízdenky na Moravu. Takže na to jsem zvědavý. A nevím, jestli se na to těším.

Martina: Ivane, já se v každém případě těším na tebe. Těším se na tvé sarkastické, laskavé i striktní hodnocení věcí, které se dějí, a těším se na posluchače, že tato naše ohlédnutí laskavě přijmou. Děkuji ti a měj se hezky.

Ivan Hoffman: Také, všechno dobré.

Definovat mír by nemělo být těžké. Je to stav, kdy se neválčí. Jenomže neválčí-li se, důvodem může být také příměří, kdy je válčení pouze přerušeno, anebo kapitulace, po které následuje okupace. Otázka zní, zda vystačíme s mírem, coby pouhou historickou epizodou, kdy se už neválčí, anebo ještě neválčí.

Na příbězích ze soudobé Ukrajiny si můžeme všimnout, že hodně Ukrajinců touží nikoli po míru, nýbrž po vítězství. Současně je ale prioritou mnoha Ukrajinců přežít, a proto se snaží uniknout mobilizaci. Jak se válka prodlužuje, přirozeně ubývá mužů, kteří spatřují smysl v tom, že padnou za vlast. Ti už mají svou misi vesměs za sebou. Na živu zůstávají ti, kterým se nechce zemřít. Lépe řečeno ti, které se nepodaří pochytat a poslat na smrt. V tomto světle bychom mír mohli definovat jako právo na život.

Trvalý mír je možný pouze za dvou podmínek. Že hrdinství je nepovinné a že dezerce není trestná. Vždy se najde menší procento lidí, kteří mají sklon k násilí, imponuje jim vojenský dril, kázeň, a na rozkaz jsou ochotni zabíjet s rizikem, že sami budou zabiti. Vždy ovšem budou ve většině lidé, kteří mají rádi život, a hypotetické vítězství, kterého se s vysokou pravděpodobností v armádě nedožijí, klidně oželí. Války jsou možné pouze za předpokladu, že je mírumilovnost postavena mimo zákon. Lidé se vzájemně nezabíjejí proto, že je to baví, ale proto, že jsou k tomu kýmsi donuceni. Kdyby byla účast ve válkách dobrovolná, nebyli by na války lidi. Válkychtiví lidé by politikům rychle došli.

Volání po míru je uprostřed války vlastizradou. Té ovšem předchází vlastizrádné volání po válce. Proto Hemingway radil vyhnout se válce zabitím vlastních politiků, kterým se omrzel mír. Až do prvních výstřelů se považuje za správné žít pro vlast. Jakmile se už střílí, na životech nesejde a počítá se jen ochota za vlast zemřít. V míru záleží na životě, ve válce záleží na smrti. Ukrajinská přítomnost patří těm, kteří jdou na smrt. Budoucnost ovšem patří těm, kteří nehrdinsky zbudou. Neplatí to ale samozřejmě jen pro Ukrajince. Jde o obecnou zkušenost.

Válka na Ukrajině už nemá mírové řešení. Možná ho ani neměla, protože v každém okamžiku od Majdanu v roce 2014 měla prozápadní, protiruská, ukrajinská elita stejnou politickou strategii: Všechno, anebo nic. Jak spor postupně eskaluje, je realistům zřejmé, že ukrajinským výsledkem už nemůže být všechno, ale už ani něco. Kompromis, respektive příměří, lze sjednat jen s nepřítelem, který o to má zájem. Rusko ovšem vzalo ukrajinský přístup na vědomí, a z možností „všechno, anebo nic“, preferuje pro Ukrajince ono nic.

Jak bude ukrajinské „nic“ v praxi vypadat, se teprve ukáže. Už dnes je ale jisté, že Západ, který se postavil na stranu Ukrajinců, co hrdinsky zvolili smrt, bude v budoucnu mít za partnery zbylé Ukrajince, kteří zvolili život, protože to, co podporujeme, nepovažují za svou válku.

Synonymem míru není hromada pobitých nepřátel, nýbrž obyčejné právo na vlastní život. Toto pochopit ale bude velký problém pro potetované generace Evropanů mladších čtyřiceti, či padesáti let. Ti si budou přeživší Ukrajince ošklivit za to, že zůstali naživu, když jsme jim velkoryse přispívali na náboje, uskromňovali jsme se a zadlužovali, aby předem prohranou válku vedli co nejdéle, nejlépe tedy do posledního Ukrajince. Přeživší dezertéři, co pohrdli hrdinskou smrtí, budou zosobněním ukrajinského nevděku. S tím se ale dá žít. Konec konců to budou Ukrajinci vděční. Jen ne za náboje, ale za azyl.

Když se daří, preferuje se v politice partnerství. Když se nedaří, hledají se nepřátelé. Mít nepřátele, anebo přesněji nadělat si nepřátele, nezaručí, že se začne dařit. Nepřítel slouží jako alibi, odvádí pozornost od problémů, které politici neumějí řešit, a od problémů, které občanům způsobují. Z problémů, které politici způsobují, je pak tím nejhorším jejich posedlost konfrontací.

U staré zásady divide et impera, rozděl a panuj, platí, že když dva dělají totéž, je to totéž. V globalizovaném světě se na lokální úrovni prakticky dosoutěžilo. Z konkurence vzešla hrstka vítězů, vítězný kartel, který si rozdělil trh. Pro tuto oligarchickou vrstvu není prioritou všeobecný růst životní úrovně. Potřebuje věrohodně zdůvodnit stagnaci a nejlépe pokles životní úrovně střední třídy, kterou již k ničemu nepotřebuje. Vhodným řešením je vyvolat nenávist k nějakému vnějšímu nepříteli a současně rozdělit občany vyvoláním sociální, třídní, etnické či generační nevraživosti.

Podstatné je, že pro hrstku vítězů, nevolenou elitu, co tahá za nitky, je výhodnější nepřátelství, než partnerství. Platí to jak v politice mezinárodní, tak v politice domácí. Američané po konci studené války racionálně odmítli partnerství s Ruskem, protože z pohledu vojensko-průmyslového komplexu je výhodnější mít Rusko za nepřítele. Rovněž tak pro Rusko je USA se svými vazaly užitečným nepřítelem. Existence vnějšího nepřítele tmelí různorodou mnohonárodnostní společnost, je legitimní záminkou k eliminaci páté kolony, sympatizující s nepřítelem. Nepřátelství s kolektivním Západem je mimochodem také argumentem k umravnění vlastních oligarchů, pro které je pobídka k vlastenectví a patriotismu onou mafiánskou nabídkou, kterou ve válce nelze odmítnout.

Z amerického nepřátelství těží také Čína. Západní sankce jsou impulzem technologického rozvoje. Bez pořádného nepřítele by se nenašly peníze na vědu, nevzkvétalo by školství, nezvyšovala by se vzdělanost, a s tím i čínská soběstačnost a konkurenceschopnost. Ve chvíli, kdy unipolární světový řád založený na (amerických) hodnotách narazil na svůj strop, stává se přízrak velkých válek mezi globálními politickými bloky vítanou byznysovou příležitostí, jak ždímat a držet pod kontrolou miliardy lidí, kteří by za mírových podmínek roupy nevěděli, co dělat a co chtít.

V malých domácích rybnících pak má potřeba nepřítele různorodý lokální kolorit. V zemích, kde moc nad původním obyvatelstvem začínají přebírat příchozí muslimové, se příkop hloubí proti tak zvaným pravicovým radikálům, nebo také „rasistům“, co se drze domnívají, že jsou ve své zemi doma. U nás se politici momentálně vymezují vůči Rusku, a vnitřním nepřítelem je ten, kdo si Rusy neoškliví. Absence nenávisti se nálepkuje jako přitakání zlu. S rozdělením společnosti má ovšem u nás militantní menšina, lidově označovaná „pražskou kavárnou“, docela problém. Je těžké přimět občany, aby se bavili o politice. Ta je lidem obecně ukradená, a tak příkop především odděluje normální lidi od progresivní hrstky militantů, genderových deviantů či ekologických teroristů.

Potřeba nepřítele roste s prohlubujícím se úpadkem. Nepodaří-li se politikům u moci nabídnout lidem pořádného nepřítele, stanou se takovým nepřítelem sami. Totéž mimochodem platí i o servilních novinářích, angažovaných umělcích či aktivistech politických neziskovek. Dopadnou-li pro ně volby špatně, stanou se z nich zahraniční agenti, které budou naštvaní občané vinit za své potíže. Proto ta vášnivá strategická komunikace s občany, které je třeba postavit proti sobě, aby se nespojili proti elitářům, prominentům a vrchnosti.

Pořádného nepřítele potřebuje samozřejmě také opozice. Neschopné loutkové vlády, které jdou na ruku oligarchům, profitují z všeobecné lhostejnosti. Nepřítel, kterého si veřejnost nevšímá, je opozici k ničemu. Jedině pořádný nepřítel, který škodí, kudy chodí, je příslibem úspěšné revolty. V tomto smyslu česká vláda, coby veřejný nepřítel, jehož počínání nese znaky organizovaného zločinu a vlastizrady, vypadá slibně. Konečně jsme se dočkali pořádného nepřítele lidu!