Martina: A ještě na vás prozradím, že jste pracovala na gynekologickém a interním oddělení, i v léčebně dlouhodobě nemocných, a že v roce 2008 jste založila Centrum psychosomatické péče, protože se specializujete na ženské zdraví a reprodukci. A jste také autorkou knihy „Plodnost“. Tak, teď už vás máme předčtenou, paní doktorko. Tehdy, když jsme si tady povídaly na začátku covidu, jste hovořila o tom, že lockdowny, home-office, a to, že lidé spolu budou více, ať chtějí nebo nechtějí, ve výsledku vyústí ve větší porodnost. A já jsem si v roce 2022 říkala, že jste měla pravdu, protože rok 21 a 22 zaznamenal nárůst porodnosti. Ale rok 23 už zase vůbec ne, a každý měsíc se rodí o 10 procent dětí méně než v předchozích letech. Co se tedy vlastně stalo?

Helena Máslová: Už poslední statistika vlastně ukázala, že jsme se zase dostali pod 100 000 dětí, zatímco úmrtnost je 120 000 lidí za rok. Takže to zase kleslo.

Martina: A jak si to vysvětlujete? Jak to, že do půlky covidu jsme se milovali a množili, a od půlky covidu jsme opět na reprodukci rezignovali?

Helena Máslová: Myslím, že se do toho přimíchal možná i nějaký existenční strach, úzkost. Hodně mých klientek řeší finanční složku svého bytí. A v současné době k tomu ještě i inflace a to, co se děje s hypotékami a úrokovými sazbami. Myslím, že je to toto.

Martina: Aha. Takže vlastně v okamžiku, kdy nám covid vystřídala válka na Ukrajině, tak se to najednou propsalo i do našeho podvědomého chování, a to i sexuálního?

Helena Máslová: Ano. Nevím, jestli to není příliš odvážná spekulace, že cena pohonných hmot ovlivňuje…

Martina: Jak cena pohonných hmot působí na ženskou reprodukci?

Helena Máslová: Ale je pravda, že to asi každý z nás zaznamenal, že když vyrazil na nákup a u toho natankoval, tak zjistil, že…

Martina: Že si dítě nemůže dovolit?

Helena Máslová: Cítí něco, co se vymyká normě a všemu, co doposud znal. Je pravda, že reprodukce vždycky svým způsobem vyžaduje nějakou míru důvěry v to, že matka s miminkem přežijí. Samozřejmě děti se rodily i za druhé světové války, i po válce, i v obdobích, kdy byla veliká nestabilita. Ale teď se to zkombinovalo tím, že doba je nestabilní – je dost podnětů proč mít obavy. Ale k tomu ještě jako by se mysl zahltila daleko větší infiltrací podnětů z vnějšku. Přeci jenom dřív, když nějaká holka žila na vesnici a slyšela, že je něco na ruské frontě, bitva u Sevastopolu, tak ji to poměrně nechávalo chladnou, byť měla přídělové lístky na potraviny, a něco cítila. Ale nebyla to každodenní masírka.

Martina: A imprese nebyla tím pádem asi tak intenzivní.

Helena Máslová: Ano.

Martina: Paní doktorko, my jsme teď spojily pokles porodnosti v loňském roce spíše s ekonomickými faktory. Ale jak je na tom naše zdraví po covidové krizi, nebo co to bylo?

Helena Máslová: Já covid vnímám jako něco, jako kůrovcovou kalamitu, která prostě proběhne, projde ekosystémem, a jenom zvýrazní přirozený dynamický proces, který v přírodě je, to znamená, že to, co je načaté, začne umírat. To, co je v procesu umírání, zemře, a něco nového se rodí. A vnímám to tak, že toto byla akcelerace, nebo dynamičtěji probíhající fáze toho, že se nějakým způsobem populace pročistila, že se nějakým způsobem patologické procesy ještě více jako by prohloubily. A naopak zase tam, kde byl dostatečný potenciál pro regeneraci, se zdraví upevnilo. Hodně lidí reagovalo na covidovou pandemii tím, že se začalo otužovat, že se začali daleko více starat o sebe a o svou imunitu. A vidím spoustu lidí, kteří jsou v daleko lepším stavu, než byli před tím. Jsou takoví stabilnější, bytelnější.

V ordinaci jsem vyslechla mnoho případů žen, že si jejich dítě po očkování přestalo hrát s hračkami. Milovaný medvídek jim vypadl z rukou a už nikdy si nehrály.

Martina: Teď mi to připomnělo Husákův výrok, tuším: „Něch odpadnie, čo je neživotaschopné!“, nebo tak nějak to znělo. Ale přesto všechno se v souvislosti s covidem a v souvislosti s naším zdravím, a vlastně i s reprodukcí objevují na internetu spekulace, možná vysloveně fámy, že by pokles naší schopnosti mít děti, nebo našeho odhodlání, mohl souviset třeba s očkováním. Co si o těchto, řekněme odvážných tvrzeních, myslíte?

Helena Máslová: Tak v tuhle chvíli to jsou spekulace, a já tomu vůbec nechci dávat svou pozornost, protože každá spekulace je prostě spekulace. Já vůbec nechci v tuto chvíli ani pocitově, ani intuitivně, ani racionálně, směřovat svou energii k tomu, abych to nějak vyhodnocovala.

Martina: A měl by to někdo vyhodnocovat?

Helena Máslová: To myslím, že není vůbec možné.

Martina: Proč?

Helena Máslová: Protože tuto kauzalitu je extrémně obtížné nějakým způsobem vystopovat. V tuto chvíli vlastně vůbec nevíme, co to je postcovidový syndrom, nebo postvakcinační syndrom. To, že se někomu rozjedou nějaké závažné choroby, neurologické, že má problémy na pohybovém aparátu, a tak dále, a řekne se: „To je po očkování. Nebo to je po covidu,“ tak ano, je to možné, ale také to může být náhoda. Takže myslím, že to nikdy nebudeme schopni statisticky kauzálně propojit.

Martina: Já jsem teď jenom narazila na seriózní studii zveřejněnou v The British Medical Journal, která dokládá dopad očkování na menstruaci. A podle těchto dostupných dat ji zpožďuje o den. Gynekologové se shodují, že nejde o významnou odchylku, ale vás se ptám, jestli si myslíte, že je to přesto, řekněme, hodno pozornosti.

Helena Máslová: Tak každé očkování je vždycky nějakým způsobem intervence, invaze do organismu. Jednak je tam nosič, na kterém je očkovací látka, a jednak je to seznámení organismu s nějakou cizorodou mRNA. Takže vždycky je to výzva, jaký vybrat impuls pro organismus, aby nějakým způsobem reagoval. A výroba protilátek není jedinou reakcí, jak víme. Samozřejmě, že se teď dotýkáme celého spektra vakcinací, nejen proti covidu, ale celého spektra.

Já už jsem v ordinaci vyslechla mnoho případů žen, dokonce žen ve významných intelektuálních pozicích, třeba soudkyně, nebo ženy, které pracují ve státní správě, které mi říkaly, že její dítě bylo zcela normální, zdravé – přicházely do ordinace s hračkou, s medvídkem třeba přitisknutým na hrudi, a po očkování medvídek vypadl z ruky, a dítě si od té doby už nikdy nehrálo. A zase, je to subjektivní dojem? Nebo je to objektivní? To vůbec nejsme schopni nějakým způsobem zvládnout.

Na mnoha lidech pozoruji, že považují svůj dosavadní způsob života za neprospěšný, a vydávají se buď na cestu technologických vymožeností, nebo návratu k přírodě

Martina: A co vy, jakožto lékařka, která se věnuje především psychogynekologii, a ženskému zdraví z pohledu psychosomatických souvislostí, můžete říct na základě vašeho pozorování teď? V jakém se vynacházíme bodu? Změnil se třeba náš přístup k životu, ke zdraví? Přece jenom to byly poměrně zásadní předěly – ať už covid, ať už zjištění, že válka je za humny – to všechno nás může změnit. Změnili jsme se? Je něco jinak?

Helena Máslová: Řekla bych, že se zvýraznil tlak… Je to jako když kapalina zažije určitý tlak, tak se má většinou tendenci rozdvojit a jde dvěma odlišnými toky. Toto se, bych řekla, nějakým způsobem nyní děje v populaci. Já to vidím v ženské populaci, že jako kdyby vymizel normativní všední průměrný život, a ženy se více vydávají na cesty, které se od sebe vzdalují.

Martina: Extrémní cesty?

Helena Máslová: Možná bych nepoužila „extrémní“.

Martina: Vyhraněné?

Helena Máslová: Pozoruji, že mnoha ženám – a dělají to asi i se svými partnery, takže předpokládám, že se to týká i mužského světa – už nejde žít stejně. Cítí, že tak, jak žily doposud, to nebylo správné, nebylo pro ně prospěšné. A buď se vydávají cestou, která je ještě více přimyká k nějaké technologické vymoženosti – což jsou lidé, kteří důvěřují očkování, pokroku, technologiím, důvěřují vědeckému pokroku, a připravují se na to, jsou otevřeni upgradu na nějakou vyšší kvalitu bytí. Jsou to lidé, kteří nějakým způsobem třeba už dnes používají umělou inteligenci. Já třeba zrovna včera měla rozhovor s nějakými přáteli, a oni říkali, že jejich dítě je schopné, patnáctileté dítě, to znamená dítě na startu puberty, si pomocí umělé inteligence vygenerovat všechny eseje do školy, že už vůbec nepíše, ale že to píše nějaká Alexis, nebo nevím kdo.

Martina: To znamená, že jsou to lidé, kteří věří, že pokrok a jejich budoucnost je v technologiích?

Helena Máslová: Ano. A tím pádem i reprodukce jim nabízí nějaké slibné inovace, ať už je to pokrok v asistované reprodukci, v IVF metodách, kdy se neustále vyvíjí nové postupy. Teď je na spadnutí umělá děloha, to znamená, že se tím vyřeší i problém žen, které jsou třeba po odstranění dělohy, po hysterektomii, které dříve musely shánět nějakou náhradní matku a v současné době jim umělá děloh umožní mít dítě, ačkoliv nemají své vlastní reprodukční orgány. Stačí tedy mít třeba v kryorezervě nějaká vajíčka třeba z doby před operací. Tak to je jeden směr.

A pak je druhý směr lidí, kteří se naopak více přimykají k jednoduchosti. To jsou lidé, kteří hledají inspiraci v zemích, kterým jsme dříve říkali rozvojové. Cestují s oblibou do míst, kde populace ještě žijí způsobem nezasaženým médii. Sama jsem v lednu byla v Kolumbii, kde jsem hledala, nebo kde jsem našla i taková místa, kde lidé žijí po stovky let vlastně stejným způsobem života. Ale i tam jsem viděla, jak je tlak na technologické vymoženosti obrovský, a jak těžké je odolat mu. To znamená, že i Indiáni, kteří žijí bez elektřiny, mají mobil, který si chodí nabíjet někam dolů do vesnice. A toto jsou lidé, kteří mají tendenci hledat kvalitu života v souladu s přírodou.

V medicíně zaniká patriarchální systém, podle nějž v těle existuje šéf, který poroučí buňkám. Ukázalo se ale, že to není hierarchie, ale synarchie, neboli spolupráce.

Martina: Ale když vás teď tak poslouchám, paní doktorko Heleno Máslová, tak babička by to asi okomentovala slovy: „Ode zdi ke zdi.“ Jako byste teď vlastně řekla, že vymizel střed. Střed, který to propojuje, který si bere dobré z toho, co je minulé, a zkoumá, co je pro něj dobré z toho budoucího. Je to tak?

Helena Máslová: Nevím, jestli vymizel. To nemohu říct. Ale jako kdyby střední masa lidí, střední proud – který vždycky byl základem společnosti, a na který je tlak největší – byl pod obrovským náporem ztráty perspektivy, nebo naděje, že to jde dobrým směrem. Takže to je to, o čem mluvím, že je na ně vyvíjen tlak a že se rozhodují udělat nějakou změnu. A tuto změnu hledají aktivně.

Martina: To, co popisujete ve zdraví, a v myšlení žen, i mužů, jejich partnerů, nebo přátel, vlastně kopíruje i ústup střední třídy ze slávy. Tedy i ekonomicko-sociální aspekt společnosti.

Helena Máslová: Ano, je to určitě tak. Existuje termín: „Nová skromnost“, to znamená, že spousta lidí se rozhoduje dobrovolně vzdát se nějaké úrovně života městského typu, a vydává se cestou nové skromnosti. Fascinovaně teď tyto lidi pozoruji, a musím říct, že jsem z toho někdy až dojatá, nebo okouzlená, když vidím, jak jsou lidé schopni žít bez elektřiny, jak prostě jsou schopni zakládat rodinu, mít miminka v místech, kde není teplá voda, a podobně.

Martina: A setkáváte se tedy čím dál tím víc s lidmi, kteří zkouší tento způsob života, tedy odstřihnout se od systému? Od matrixu?

Helena Máslová: Ano. To určitě.

Martina: Je to vlastně cesta, kterou mnohokrát vyzdvihujete, to je zjednodušit si život? Myslíte si, že toto je ta cesta? Protože určitě, když teď budu mluvit o těch dvou skupinách, které jste popsala, ta druhá, technologická skupina, vám řekne: „Ale to je deevoluce.“ Řekněme. „Zatímco my jsme zastánci rozvoje.“ Tak co to je?

Helena Máslová: Myslím, že tyto dvě cesty se nakonec někde spojí, že to není rozdělení jednou navždy. Protože to jsou na obou stranách inteligentní lidé, a myslím, že dříve nebo později dojde k tomu, že se styčné body zase propojí. Jde spíš o to, že každý z nás má v sobě touhu být zdráv a žít spokojeně. A jde jenom o to, čemu v tu chvíli věříme. Já si myslím, že technologie nakonec přinese i těm lidem, kteří se vlastně deevolují, to, že nakonec budou mít někde fotovoltaický panel, a budou tam mít supermoderní technologie. A stejně tak lidé, kteří jdou tou supertechnologickou cestou, někde dříve, nebo později, narazí na touhu uzdravit se třeba z nějaké nemoci, a přivede je to zase do lůna přírody.

Medicína prochází ideologickou revolucí. Ukázalo se, že mysl není v neuronech mozku, ani v synapsích mezi neurony, ale že je výsledkem pohybů tekutin všech buněk.

Martina: Když se u vás v ordinaci střídají třeba i takto vyhraněné skupiny, tak mi řekněte: Co převažuje na cestě ke zdraví? I tam je to jasné? To znamená, že ti, kteří nechtějí technologie, chtějí „novou skromnost“, jak jste připomněla tento název, jdou cestou bylinek, zábalů a babských rad? A ti druzí jdou cestou vrcholných technologií v oboru farmacie?

Helena Máslová: Existuje určité paradigma, které vidíme, že teď umírá. To je zjevné. To se týká hodně mé, a trochu starší generace, třeba dnešních šedesátníků, pětašedesátníků. Tak tam je jasné a jisté, že hodnotový žebříček, který byl – to znamená mít drahé auto, jezdit dvakrát za rok na lyže někam do Alp, a v létě jet na dovolenou k moři, tato představa kvalitního života, tenhle koncept mít dobrou práci, vydělat peníze a investovat do vzdělání dětí – že tento koncept, který byl nejpopulárnější na přelomu milénia, následující generace opouštějí. To je neudržitelné. A hodně se nám do toho nasouvá i věda – přináší nové poznatky, které to rozbíjejí.

Je to systém, který je hodně silně, vrcholně, výsledkem patriarchálního systému, který tu trval tisíce let, kde veškeré oblasti patřily jednomu procentu bílých mužů, kde je korporátní kultura, která je hierarchická v tom smyslu, že je tam vždycky nějaká hlava, nějaký šéf, a od toho pak následuje B-1 a B-2. Tak tato představa hierarchického uspořádání se v tuto chvíli rozbíjí i novými vědeckými poznatky.

A třeba my v medicíně teď prožíváme silnou, až bych řekla ideologickou revoluci v tom, že se ukázalo, že mysl není v centrální nervové soustavě, to znamená hlava, kde je mozek, který všechno řídí, a zbytek těla, a že to by byla iluze, ve které jsme žili. Že to bylo něco, co se prostě notoricky učilo a opakovalo tři sta let, a my, v současné době, jsme o tom ani nepochybovali, ačkoliv nám neurologie dávala některé podněty, že to takhle asi nebude, když jsme třeba viděli některá degenerativní onemocnění, a viděli jsme k tomu koreláty na CT mozku, nebo při magnetické rezonanci, že tenhle člověk je docela v pohodě, a má při tom velký úbytek hmoty v mozkové části. A u jiného člověka, který je třeba úplně dementní, mozek vypadá téměř normálně. Takže v současné době se vědecky potvrdilo, že mysl, naše identita, přemýšlení, to, čemu říkáme „psychologie paměti“, není výsledkem činnosti neuronů v centrální nervové soustavě. Takže nejdřív se shodilo toto: „Tak dobře, nejsou to neurony.“ – to se potvrdilo.

Pak se nějakou dobu myslelo, že to jsou synapse, styčné body mezi neurony, kde jsou transmitery, takže se řeklo: „Dobře, budou to synapse.“ Pak se ukázalo, že to nejsou ani synapse. A v tuto chvíli víme, že mysl je výsledkem funkce celého systému, všech somatických buněk organismu, a že paměť, a celková psyché toho člověka, je výsledkem tekutinových procesů, které jsou v těle. To znamená intersticiální tekutiny, buď hydracelulární cytoplazma, nebo mimo buňku jako extracelulární tekutina. To znamená, že pohyby tekutin, liquid buněk, vlastně způsobují to, že celé tělo produkuje něco, čemu říkáme „mysl“.

Jako spouštěč se ukázaly některé kazuistiky lidí, kteří na moderních zobrazovacích zařízeních neměli téměř žádnou hmotu mozkovou, a přesto žili normální život. Existuje třeba případ francouzského celníka, otce dvou dětí, ženatého muže, který normálně chodil do práce a fungoval, a který měl dvě procenta zbytku mozkové tkáně. A další případy. Plus výzkum na transplantaci orgánů, kdy se ukázalo, že se po transplantacích mění psyché daného člověka. Byly tam třeba popsány i změny sexuální orientace, kdy žena, která byla lesba, začala být po transplantaci srdce heterosexuální. A řada dalších věcí. Takže se najednou zpochybnil celý patriarchální systém, že v našem těle existuje něco jako šéf, který poroučí ostatním buňkám, ale ukázalo se, že to celé tady není hierarchie, ale je to něco, čemu říkáme synarchie neboli spolupráce.

Martina: Proces spolupráce. Paní doktorko, ale toto je poměrně převratná teorie?

Helena Máslová: Už to není….

Martina: Teorie? Aha.

Helena Máslová: Už je to opravdu. Jak bych to řekla? Stejně, jako mnoho oborů, tak i medicína teď prochází obrovským zvratem: Ukázalo se, že celý koncept, který jsme vymysleli, tedy separování specializací – kardiologie, gastroenterologie, urologie, gynekologie, a tak dále, kdy jsme to takhle rozkouskovali, rozparcelovali, na obory, kdy si každý vzal jenom jeden orgán – že to byl největší omyl medicíny, který jsme mohli vymyslet.

Martina: A řekněte mi: Toto zjištění už, jak říkáte, není teorie. Víte to vy, určitě to vědí mnozí vaši kolegové, kteří se věnují psychosomatické péči, nebo celostní medicíně, a podobně. Ale myslíte, že to celkově zajímá obor medicíny, že toto jsou rozkopané hračky?

Helena Máslová: Toto přesně. Představte si, že jako jste vy na vrcholu své kariéry, je vám pětašedesát, a celý život něčemu věříte, a teď přijde někdo a řekne: „Věřil jsi blbosti. Celé to je blbost.“ Tak to je tak obrovský zásah do integrity dotyčného člověka, že jako první přichází obranná reakce.

Vcházíme do poststrukturální doby fluidnosti, ve které se všichni musíme naučit trochu plavat

Martina: Setkáváte se u svých kolegů především s odmítnutím, nebo s fascinací?

Helena Máslová: Spíš se setkávám s fascinací. Ale je pravda, že jsem obklopena…

Martina: Svou bublinou.

Helena Máslová: Ano. Takže nevím. Musím říct, že můj vnitřní prožitek je vlastně v tom, že se tak snadno dáme ošálit. Jak to, co považujeme za pravdu, za nezvratný fakt…

Martina: Mnohokrát dokázaný, mnoha studiemi doložený …

Helena Máslová: Tak se to najednou vypaří jako vanitas. Myslím, že to ve mně vytvořilo nějaké vnitřní chvění, a zároveň pobídku k obrovské otevřenosti, protože tyto koncepty padají jeden za druhým. To je jisté, že pravdy, které se zdály, že už tady budou navždy, se sesouvají. Vždyť si vezměte covid. Jako bychom se chytali jako topící stébla: Dobře, tak teď to bude takhle. Takže teď se naočkuje populace, a pak se to nějakým způsobem vyřeší. Naše snaha vytvořit nějaký systém a koncept, a věřit, že to takhle je, byl obrovský. Naše mysl je naučena se neustále strukturovat. A teď vcházíme do doby poststrukturální, do doby určité fluidnosti, ve které se všichni musíme naučit trochu plavat.

A potvrdilo mi to toto: Minulý týden jsme se dívala na předávání Oscarů. Bylo tam mnoho filmů, které byly favority na to, že dostanou nejlepší film. Sedm Oscarů posbíral film, který byl v distribuci tady v Čechách a který proběhl úplně bez jakékoliv pozornosti, jako trochu blbý, takový hloupý film. Já sama jsem tento film viděla a říkala jsem si: „To je úplně jako ADHD. Divný film.“ Střídají se tam reality. Je to o ženě, a jmenuje se to „Všechno všude vždycky“.

Martina: Četla jsem, že vyhrál. Neviděla jsem.

Helena Máslová: A je to vlastně film, který jasně ukazuje, jak realita je jedna z mnoha. Je to příběh nějaké majitelky prádelny, která jde platit daně, a ona tam začne prokládat svou realitu ubohé, vysoce frustrované ženy, která je tepána berňákem, jinými realitami. A najednou se tam začne život odvíjet v různých směrech: Nevezme si svého muže, a najednou je z ní slavná herečka. Udělá něco jinak, a stane se něco jiného. A teď najednou jakoby pochopí, že svůj život může prožít prostě v mnoha realitách a že se do těchto realit může přepínat. Ale pro nás lidi je zvyk žít jenom v jedné realitě, a pak jsme ještě do svých životů pustili maximálně druhou realitu, která ale zůstala od nás oddělena, což je televize a sledování nějakých cizích příběhů. Tak tohle je právě tento generační posun. Protože tvůrci tohoto filmu jsou mladí kluci, třicátníci, jeden Číňan a jeden Evropan, nebo Američan, a spolu vytvořili tak prapodivný film, a udělali absolutní sukces. Všichni dostali nejlepší ocenění: Herečka dostala Oscara, hudba, režie dostala Oscara, a tak dál.

Martina: Takový sukces se zopakoval snad po dvaceti letech. Tak dlouho se nic tak nelíbilo, jako tento film.

Helena Máslová: Ano. A já si myslím, že ingredience, která způsobila tento úspěch, je právě nabídnutí destrukturalizace. To, že se teď pohybujeme ve fraktálním světě.

Martina: Jen doufám, že ten scénář za ty kluky nenapsala nějaká umělá inteligence. To by mě vyděsilo. Ale paní doktorko, toto je informace, kterou jsem doposud nedostala. Vy tady o tom mluvíte trošku jako o chlebě, protože jste pravděpodobně na tyto výzkumy narazila, zajímala jste se o ně. Ale jak se o tom můžeme dozvědět? Kde můžeme zajít do knihovny, když na to půjdeme postaru? Nebo na kterém serveru najdeme informaci: Tady je zásadní objev změny pohledu na to, co je to lidská mysl? Z toho pak můžeme dál usuzovat, že možná také bude i jiný pohled na to, co je lidská duše, a tak dále. Řekněte mi. Kde to najdu? Když na to půjdu postaru, takže to potřebuji mít černé na bílém?

Helena Máslová: Teď tady vyšla kniha Thomase Vernyho, což je kanadský psychiatr, lékař, který se věnoval po celý život výzkumu mysli. A on napsal knihu, která byla přeložena do češtiny a jmenuje se „Mysl celého těla“.

Martina: Thomas Verny?

Helena Máslová: Thomas Verny. Je to původem Čechoslovák Tomáš Věrný, a narodil se ještě před druhou světovou válkou v Bratislavě.

Martina: Pane Syrovátko, pojďme na nejčastější otázky k tématům, o kterých jsme hovořili minule. Aby bylo jasno, když jsme si povídali posledně, vyrozuměla jsem, že vy, soukromý zemědělec, nejenom nepovažujete státní, ani evropské dotace za spásu našeho zemědělství, ale ani za nic dobrého. Je to tak?

Jiří Syrovátka: Ano, přesně. Nic se od posledně nezměnilo. Je to pořád stejné.

Martina: Pořád jste bez dotací a pořád je nechcete?

Jiří Syrovátka: Ano.

Martina: Teď jsou dotace velké téma, takže, řekněte mi, proč je zrovna vy nepovažujete za spásu? My jsme to posledně mnohokrát rozebrali, ale jak říkám, množství drobných otázek, které přicházely od lidí, mě přivedlo na otázku, jaké všechny konkrétní důvody k tomu máte?

Jiří Syrovátka: Asi bych začal úplně z druhé strany, protože jsem měl spoustu emailů a SMSek ohledně dotací, a že jsou dotace potřeba, protože snižují cenu potravin. Ale to samozřejmě není vůbec pravda, protože dotace nemají s cenou potravin vůbec nic společného. Problém s dotacemi je následující: Dostanete nějakou částku, kterou musíte využít, protože tak to prostě být musí, ono vám ani nic jiného nezbývá, protože jste chudý, a protože berete dotace, ale musíte je využít na věci, které jsou spojené s hospodařením. Ale kdyby nebyly dotace, tak byste je prostě nedělal. Takže musíte dodržovat agrotermíny, které jsou naprosto nesmyslné, nemůžete se orientovat podle počasí, takže musíte sekat a mulčovat, kdy vám řeknou, a ne, kdy je to potřeba. Takže to jsou takovéto zvláštní věci.

Pak musíte dodržovat i neuvěřitelné trapnosti, takže třeba musíte rozvěšovat polepové pásy do třešňových sadů a do jablek kvůli vrtuli třešňový a různým škůdcům, i když víte, že tam nejsou, takže na každým třetím stromě musí být vylepen tento pás. Kromě toho, každý správný ovocnář přesně své sady zná, ví, kde jsou, a kde je velký výskyt, a ví, že když je třeba suchá, nebo moc mrazivá zima, tak škůdci prostě v sadech nebudou, protože vymrzli. Tak se třeba dva dny v týdnu dělají úplně zbytečné práce, které jsou spojené jenom s tím, že se čerpají dotace, takže se nemůžete věnovat podnikání, ale musíte plnit podmínky dotací. A to je jenom takováto drobnost na začátek.

Martina: Vy jste tady zmínil, že je pověra, že by se snad dotace nějakým pozitivním způsobem podepisovaly na ceně potravin. Ale, pokud se nepletu, tak na tom přece byla založena dotační politika do zemědělství v Evropské unii. Od samého počátku nám tvrdili, že dotace jsou dobré právě proto, že s nimi budou mít malí podnikatelé snazší rozjezd, a ceny potravin budou nižší. A vy teď říkáte, že to pravda není?

Jiří Syrovátka: Já nemůžu hodnotit, jak to bylo myšleno na začátku, to bych si nedovolil. Dovolil bych si říct akorát to, proč to nefunguje u nás: Protože dotace jsou nastavené ve spojitosti s kvótami, a kvóty jsou natolik omezující, že když si vezmete dotace, tak holt prostě nemůžete využít veškerou svoji aktivitu. Řeknu příklad: Když jsme pobírali dotace, protože se v naší době a v našem režimu hospodaření prostě muselo, bez dotací jsme nemohli mít certifikaci, tak jsme byli nuceni splnit podmínky, které byly velmi přísné, takže jsme třeba nemohli sklidit ovoce, který jsme chtěli, ale museli jsme sklidit a prodat jenom to, co jsme mohli. A to je ten zásadní problém. Proto dotace nesnižují cenu výrobků jako takovou, ale vlastně udržují podnikání na určité úrovni, na určité maximální úrovni, aby člověk ekonomicky neumřel, ale aby si také opravdu moc nevyskakoval, protože nemůže využít kapacitu svého statku naplno tak, jak by mohl.

Žádosti o dotace jsou záměrně složité, takže normální lidé nemají kapacitu na jejich vyplnění, a nakonec peníze dostanou ti, kteří to mají jako živnost

Martina: Jiří Syrovátko, vy jste říkal, že můžete vysvětlit, proč dotace nefungují u nás, proč tento dotační systém nesplňuje to, co bychom od něj byli bývali asi očekávali. Tedy alespoň my, jako spotřebitelé. A jinde, napříč Evropskou unií, to funguje? Máte o tom nějaké povědomí?

Jiří Syrovátka: Sedlák všude bratra má, takže se známe. Většinou se potkáváme s lidmi stejné krevní skupiny, to znamená, že se potkávám se sedláky, nebo se statkáři, s vinaři, s ovocnáři, kteří mají na zemědělství stejný pohled, takže já asi nereprezentuji úplně celou šíři spektra. Ale přesto si myslím, že pokud stát dává dotace, tak omezuje výrobu. A v Čechách se omezuje výroba daleko více než v západní části, nebo ve starých krajinách. A další věc, která je nesmírně důležitá, a teď se dostáváme i k ceně potravin, která je teď, že statkáři, sedláci a ovocnáři nemají vlastní zpracování, protože si ho prostě nemůžou dovolit. I přes dotace, které jsou, tak prostě nemůžou.

Ale to bylo už před vstupem do Evropské unie, kdy se spoustu lidí dostalo ke statkům, k polnostem, k sadům, které byly úplně zlikvidované, zničené po hospodaření státu, a museli napřed obnovit celé hospodaření, a potom už neměli na to, aby si koupili další věci na zpracování ovoce, nebo na zpracování obecně, protože stát normami a regulacemi, hygienickými a potravinářskými normami, vás prostě donutil mít to tak drahé, že jste si to nemohli dovolit.

Martina: Já jsem se teď dívala na poslední výsledky NKÚ, a z těch jsem se dozvěděla, že ačkoliv podpora měla podle strategie ministerstva zemědělství i Programu rozvoje venkova na období 2014 až 2020 směřovat přednostně pro malé a střední podniky, tak v letech 2018 a 2021 pro ně žádný národní dotační program nevznikl. Ale naopak pro velké podniky vypsal podporu 1,7 miliardy. A tady se už úplně ztrácím, protože jsem si myslela, že dotace jsou alespoň částečně určeny skutečně pro lokální, malé výrobce, pro malé hospodařící farmáře, statkáře?

Jiří Syrovátka: Obávám se a přiznám, a teď budu mluvit za ty, co znám, že máme obrovskou administrativní nedostatečnost. Prostě spoustu lidí není ani schopna si o dotace zažádat, natož přijít na to, že nějaký jsou. Nebavíme se o zemědělských dotacích jako SAPSy, a těch, co chodí pravidelně, co se týká třeba klasických dotací, ale o těch navíc, na technologie, a takový věci. Oni nejsou, nejsme schopni to zadministrovat, protože to je tak strašně složité napsat žádost o dotaci, potom ji správně vykázat, a správně provozovat – to je pro malé firmy neřešitelný problém, protože na to nemají jednoho člověka, který se stará jenom o to. Ale myslím, že to je takhle schválně. Že to není otázka toho, že by byla náhoda, že potřebuji k akceptování žádosti a vydání dotace tolik informací, a tolik věcí.

Martina: Myslíte si tedy, když budu konkrétní, že je to účel?

Jiří Syrovátka: Ano, samozřejmě.

Martina: Otrávit určité zemědělce, zaměstnat je?

Jiří Syrovátka: Aby neotravovali.

Martina: Aby nežádali.

Jiří Syrovátka: Ano. Myslím, že to tak opravdu je, protože peněz je nějaké penzum, nějaký balík, a čím méně lidí se přihlásí, tak tím víc zbyde na ty, kteří si uměj zažádat, kteří to vlastně mají jako součást podnikání.

Martina: Když tady naproti mně seděla zakladatelka Levandulového údolí…

Jiří Syrovátka: My se velmi dobře známe.

Martina: Opravdu? Paní Helena Neumanová, tak říkala, že zatímco v západní Evropě, v zemích jako Francie, dostávají velké dotace za to, že vyrábí tak zvaně, nebo skutečně zdravé potraviny, ekologické potraviny, biopotraviny, nebo rostliny, byliny, a podobně, tak východní Evropa ne.

Jiří Syrovátka: My to máme postavené trochu jinak. Mimochodem, teď jsme dodělávali hydrolátový olej právě z Levandulového údolí. Včera jsme to dodělali.

Lidé sami dávno před dnešní krizí svými penězi rozhodli, že se nakupuje ve velkých centrech na okrajích měst, a nikoli od regionálních prodejců

Martina: Tak to je opravdu hezká náhoda.

Jiří Syrovátka: Ale myslím, že to opravdu není otázka, teď odhlédnu od těch dotací, jestli v západní části Evropy mají více, nebo méně. Myslím, že to je věc kontinuity, protože tam od roku pětačtyřicet byla normální, běžná, svobodná komunita, svobodný stát, v uvozovkách „svobodný“. Teď samozřejmě je to trošku něco jiného, ale zase furt je to lepší než komunismus, co byl tady. Přerušení tradic a přerušení hospodaření je tady prostě vidět.

Martina: Teď jsem se v tom trochu ztratila: Vy jste řekl, že dotace jsou zlo, já bych to takto zkrátila, zjednodušila, a na druhou stranu se teď bavíme o tom, že v některých zemích západní Evropy fungují.

Jiří Syrovátka: Ne. Já si nemyslím, že fungují. Třeba ve Francii je obrovské procento zemědělských firem jako takových, nebo statků, pronajatých, to znamená, hospodaří na tom nájemce, a ten si vydělává na svoje živobytí opravdu zemědělskou činností. A dotace se používají na pachtu, nebo pronájmu statku. Takže stát posílá sedlákovi peníze, a ten je rovnou pošle na účet tomu, kdo mu to pronajmul. A takhle to funguje. Nevím, jak je to v jiných zemích, a jak je to časté, ale ve Francii je to velmi časté. V Německu částečně, dole na jihu, v Itálii, to je velmi podobné, takže majitelů půdy, kteří sami hospodaří, zase není tolik. Takže dotace jsou vlastně kompenzace toho nájmu. Takhle.

Martina: Je to trochu tak, že zemědělství v zemích Evropské unie, které jste teď namátkou zmínil, se poměrně přirozeně opírá o lokální rodinné farmy, zatímco my ani ve třetím desetiletí, nebo po dvou desetiletích – dvě desetiletí jsme členy Evropské unie – jsme se nedokázali dostat do stejného módu, to znamená, že bychom podporovali lokální rodinné farmy?

Jiří Syrovátka: Teď jsme u toho, co je moje Achillova pata, a to je kultura jídla. Základem civilizace je v podstatě to, že lidé nakupují místně, že je to baví a že když si koupí jablko, tak pro něj nejdou do řetězce, ale k místnímu ovocnáři. A teď to neříkám z toho důvodu, že máme ovoce. My ovoce moc neprodáváme – většinu ho zpracováváme. Ale v Rakousku, v Itálii, ve Francii je logické a jasné, že člověk, který bydlí v nějaké vesnici, jde za tím místním uzenářem, protože zaprvé, se znají od dětství, a za další koupí dobré maso, protože to má od místního farmáře. Když má někdo hotel, tak nikdy nemá služby, který si platí o 100 km dál, třeba prádelnu, ale vždycky to dá místní nějaké prádelně, která je třeba menší, nebo dražší, ale přesto je to otázka přístupu žití v daném regionu, soužití místní komunity. A to tady není.

Lidé hlasují svými penězi, a je to naprosto logické, já to podporuji, a pro ně je asi příjemnější jít do velkého obchodu, nakoupit si všecko najednou, protože nemají čas obíhat pět obchodů v celé vesnici, koupí si to všecko najednou a jednou za týden, a jedou domů, a stráví nad tím dvě hodiny, takže je to vlastně šetření času. Takže toto je lákadlo. Ale tím, jak takhle hlasovali svými penězi daleko dříve, než vznikla nějaká krize, inflace a zdražování, jak chodili na jedno místo, pod jednu velkou střechu, tak vlastně připravili o živobytí místního uzenáře, místního pekaře, mlíkaře, místní švadlenu, protože k nim nikdo nechodil, a tak zavřeli, a šli pracovat jinam. A teď si lidé stěžují, že nemají kam chodit nakupovat, že řetězce mají drahé potraviny a že nestojí za nic, protože šidí a podvádějí, přebalují zboží, a tak. I když to není úplně pravda. A mají pocit, že by měl stát zasáhnout, a zase obnovit malý obchody a konkurenci. Ale to prostě nejde. Oni si to odhlasovali dvacet let předtím, než tato krize nastala.

Martina: Svými nákupními košíky.

Jiří Syrovátka: Ano, přesně tak. Jak říkám, není na tom nic špatného, je to jejich rozhodnutí. Ale nemůžou potom házet vinu na stát, že blbě reguloval, že se blbě staral, že je málo dotací, nebo naopak moc. Takže to je zase chyba trošičku někde jinde.

Martina: Toto chování bych chápala po revoluci, a sama u sebe si ho ještě dobře pamatuji, protože jsme byli oslněni tím, co k nám začalo plynout za zboží ze západní Evropy, a vůbec z celého světa. Všechno to bylo barevnější a lépe zabalené, a my jsme se v té době rozhodně nedívali na složení, a nezkoumali, že naše obyčejné, nudné jogurty ve skleněném obalu, byly vlastně ohromné, proti tomu, které jsme kupovali – jiné barevné, s chutí tuti fruti. Ale sledujete teď tendenci k tomu, aby se lokální filozofie vrátila?

Jiří Syrovátka: My jsme vždycky stáli na stejný straně silnice, pořád máme stejný přístup. To znamená, my…

Martina: Kdo my?

Jiří Syrovátka: Chrámce, rodinná firma.

Martina: Vy konkrétně, podnikatelé? Ano?

Jiří Syrovátka: My vždycky jsme měli styk se zákazníky velmi přímý: Nikdy jsme moc neprodávali do velkoobchodu, vždycky jsme chtěli vědět, komu prodáváme, a bylo jedno, jestli je ten člověk z Prahy, Brna, Ostravy, Bratislavy, z Vídně. Ale museli jsme znát hotely, restaurace, bary – známe se s majiteli, a i s některými velkými klienty, kteří si od nás kupují třeba dvakrát třikrát za rok deset moštů. Ty známe osobně. Takže lokální, nebo regionální produkci máme v trošičku větším regionu. Přesto jsou tito lidé velmi loajální. A tak by to mělo být i v tom menším, v regionech. Kéž by to šlo takhle udělat, ale je s tím strašná práce.

Proč všechno zdražuje? Protože jsou čím dál dražší vstupy. Elektřina, benzín, lahve, papír na etikety. A to musí někdo zaplatit. A kdo? Klient.

Martina: Vzpomínám si, že když jsem byla před třemi lety v Korutanech, tak tam je v některých restauracích takový program, že na jídelním lístku je každé jídlo rozepsáno, aby zákazník věděl, kolik jednotlivá složka jídla cestovala kilometrů až na talíř. Vrcholem je samozřejmě nula, zero. Myslíte, že se k tomuto trendu vydáme? Nebo tady vždycky trochu bude hrát roli jistá normální česká závist, která neumožní dát vydělat sousedovi?

Jiří Syrovátka: Doufám, že další generace bude jiná, než jsme nyní my zvyklí, kdy k Helence odvedle, protože ji znám od dětství, a vždy to byla mrcha, teď nepůjdu koupit konzervu, a raději pojedu dvacet kilometrů do supermarketu. Tak já doufám, že tohle zmizí, až vymřeme. Asi takhle. Protože děcka mají zkušenosti, a líbí se jim zase trošku něco jiného než chodit do velkých obchodů. Doufám. Doufám.

Martina: Přesto jste mě trošku vylekal, že přesně tyto věty říkali po revoluci ti, kteří tvrdili, že i naše generace bude muset vymřít, aby lidé…

Jiří Syrovátka: Svět byl normální.

Martina: Ano. Aby lidé skutečně pochopili, co je to svoboda, a že to pochopí jenom ti, kteří se už narodili do svobodné společnosti. A dostali jsme se do situace, že pro ty, kteří se narodili do svobodné společnosti, svoboda nepředstavuje skoro žádnou hodnotu.

Jiří Syrovátka: Je to strašně zvláštní, a já s vámi naprosto souhlasím. Ale furt doufám, že se to změní. Pořád doufám, že zkušenosti ze zahraničí, a průnik všech možných generací – kdy se de facto potkávají lidé z jednotlivých zemí, a různě – zapustí nějaká semínka chuti žít ve svobodě. I když chápu, že mladá děcka nevnímají, a klidně nosí roušky, i když jedou sami v autě, protože jim to někdo řekl – a vůbec to nevnímají špatně. Takže to myslím takhle. Třeba se pletu, ale já doufám, že ne.

Martina: Další věc je, že současná mladá generace je nadšená pro ekologické hospodaření, nadšená pro bezobalové nákupy, a podobně, ale když do takového obchodu jdete, tak moji rodiče říkají: „S naším důchodem deset dní, a zbytek měsíce jsme o hladu.“ Takže, řekněte mi, proč jsou u nás ceny potravin stále vyšší?

Jiří Syrovátka: Protože vypadl článek, vypadlo to, co bylo vždycky běžné, tedy že sedlák má nějaké zpracování, a prodává se regionálně. Vždycky to takhle bylo, většinou to takhle bylo. I když samozřejmě je nutný mít velké firmy, které budou živit lidi, budou zavážet řetězce a budou mít pořád statisíce stejných sušenek, protože holt ten malý sedlák to nikdy nemůže vyrobit v takovém množství. Na druhou stranu je dobrý to kombinovat: Gro by mělo být v malých obchodech. Nákupní chování by se mělo změnit, ale zase to záleží na lidech, jak si to budou přát.

Martina: Lidi, kteří nám psali maily a otázky na vás, samozřejmě zajímá, jaké máte potíže vy, jak se pro malé a střední farmáře, sedláky, statkáře komplikuje život, hospodaření a práce. Ale ve výsledku je zajímá především to, proč je to každý týden, když přijdou do obchodu, do obchoďáku, nebo k malým prodejcům, do vietnamských večerek, o něco málo dražší. Víte, čím to je?

Jiří Syrovátka: Protože vstupy jsou čím dál tím víc dražší. My platíme trojnásobek za lahve na alkohol, čtyřnásobek za lahve na mošty, a to se prostě někde musí objevit, musí to někdo zaplatit. A kdo to nakonec zaplatí? Vždycky to zaplatí klient. Je to podnikání jako každý jiný, nějaký příměřený zisk tam být musí, abychom mohli zaplatit zaměstnance, elektriku, která je taky z různých důvodů nesmírně drahá oproti ostatním zemím. I náklady na hloupé etiketovací papírky, protože tehdy nebyl papír, byly desetinásobné. A nikdo se nebavil o tom, že to je moc, protože to člověk potřeboval.

Volný trh je velmi hendikepován, je na vozejku

Martina: Když tak večer podepisujete poslední fakturu za lahve, která je cenově úplně někde jinde než předchozí, na koho nadáváte?

Jiří Syrovátka: Zdá se, že podle toho všeho bych měl říct: Ten Putin, ten nám dal. Ale ono to tak není. Bylo to samozřejmě dříve, a je to naprosto zvrhlá doba právě v tomto, že si lidé myslí, že za to může volný trh, nebo kapitalismus, že je každý chce odrbat. Ale tak to není. Je to prostě plánováním, a správou států, jednotlivých zemí. To není otázka volného trhu. Volný trh je v podstatě velmi hendikepován, jak bych to řekl, je hodně na vozejku.

Martina: Zdražuje se, zdražuje se asi v celé západní Evropě, řekněme, ale někde víc než jinde. A naše výpravy do Polska na nákupy začínají být legendární…

Jiří Syrovátka: Teď jsme tam měli i prezidenta…

Martina: Dokonce přestávají těšit i ty polské obchodníky. A jak jsou na tom jinde, když říkáte, že sedlák, hospodář, všude bratra má? Řekněte mi, jak si vedou jinde, a proč my jsme na tom tak, jak na tom jsme?

Jiří Syrovátka: Protože ceny vstupů jsou nesmírně vysoký. Třeba my máme sklárnu nahoře v Alsasku, nebo máme, my jsme jejich klienti, aby to neznělo tak nabubřele – tedy nemáme žádnou sklárnu –, ale kupujeme od nich pěkný lahve, oni nám je dělají, a je to všecko výborný. Ale jenom cesta po německé dálnici stojí o 300 euro víc, protože se platí víc uhlíkových daní za kamion. A to se někde musí objevit. To jsou drobnosti, které zvyšují cenu jednotlivých lahví.

Martina: A teď budu trošku drsná, ale já jsem si tady napsala jednu esemesku, kterou jsme si vyměnili, kde jste napsal, že situace je taková, mimo jiné, i kvůli jednání řetězců, což bych ráda probrala. Potom píšete „zcela protikladné výklady politiků“. Řekněte mi, teď bych se zastavila u politiků, v čem jsou protikladné? Kdo proti komu? A kdo proti všem?

Jiří Syrovátka: Já bych neřekl – možná jsem to špatně formuloval. Nemyslím „protikladné“, ale řeknu „nepředvídatelné“. A každý, kdo vystoupí na tiskové konferenci a má nějaký nápad, tak ho řekne.

Martina: Mně se chce něco říct.

Jiří Syrovátka: Ano, něco v tom smyslu. A řekne: „Ve středu vás vezmeme baseballkou do obličeje“, a teď čeká na reakci ostatních. Novináři to samozřejmě napíší, že ve středu se všichni budou mlátit do obličeje baseballkou, a on v úterý vystoupí a říká: „Ne, v žádném případě, ne. Ve středu se nikdo mlátit baseballkou do obličeje nebude. Ale řachneme vás do kolene.“ A lidi jsou nadšení, protože to nebude do obličeje, ale bude to kolene. Ale nakonec to stejně dopadne tak, že tou baseballkou dostanou. A to je celý vtip tohohle naprosto pološíleného jednání vlády jako takové.

Martina: Oni vysílají balónky, a zjišťují…

Jiří Syrovátka: Co si můžou dovolit.

Martina: A z vašeho hlediska, co až si mohou dovolit?

Jiří Syrovátka: Nevím. Já jsem feudalista, nejsem demokrat, takže jsem akorát nucen tuhle legraci platit daněmi, pozemkovými daněmi, a vším. Ale velký nadšení to ve mně neprobouzí, protože se nemůžu k tomu vyjadřovat jinak než s velkým despektem.

Martina: Jak třeba vnímáte balónek, když vystoupí ministr Stanjura a řekne, že omezení dotací je možnou reakcí na zdražování potravin, pokud se potvrdí vysoké zisky jejich producentů. Tak co, jak jste se napakoval?

Jiří Syrovátka: Teď přemýšlím, kterým autem odsaď odjedu. Zkusím autobusem. Teda, radši ne, to je úplný nesmysl. V každým případě státu došly peníze, a oni musejí něco říct. A už teď ty změny dotací – ne že bych se přikloňoval k dotacím –, ale vím, že tyto změny budou velmi nepříjemný pro příští rok pro lidi, který budou brát dotace. Takže ještě víc utáhnou šrouby, a pro ně to bude ještě víc devastující.

Martina: To znamená, že tato změna dotační politiky, kterou vláda plánuje, ve výsledku opět skončí v peněženkách lidí, kteří nakupují. Protože…

Jiří Syrovátka: Samozřejmě.

Martina: Dává to logiku.

Jiří Syrovátka: Stát nemá vlastní peníze. Nikdo, kdo nepodniká, kdo nedělá v soukromý sféře, neplatí vlastně daně, což je moje teze, a všichni mi nadávají, že to není pravda, ale je, protože jestliže je někdo placen ze sociální, nebo zdravotní daně, tak furt je, v uvozovkách, státní zaměstnanec, a přehazují se peníze, bankovky z jedné kapsy do druhé. Takže těch lidí, kteří vlastně platí daně, těch je už hrozně málo, a naprosto logicky to už sami neutáhnou. Bohužel.

Martina: Bude to pro některé soukromníky likvidační?

Jiří Syrovátka: Určitě. Určitě to nebude jednoduchý, protože, abych popsal, jakým způsobem se budou měnit, co jsem slyšel, tak dotace budou vypláceny jenom těm, který… Dám příklad: Máte dotace 300 000 korun, a nesmíte mít větší obrat než 900 000. Takže vy se nemůžete snažit prodávat, nemůžete podnikat, v podstatě víc, než abyste k těm 300 000 přidala dalších 600.

Martina: To znamená, když mi několik let po sobě zmrznou meruňky, a pak konečně bude jednou dobrý rok, a já beru dotace 300 000 korun, tak je nechám na kompost?

Jiří Syrovátka: Nesmíte mít větší obrat než těch 600 000 navíc, protože třetina je dotační, a dvě třetiny si můžete vydělat.

Martina: A nejde to úplně proti hospodářskému, či ekonomickému smyslu?

Jiří Syrovátka: Všecko jde proti ekonomickému smyslu, protože oni nás chtějí udržet chudý. Protože kdo jiný, než sedlák, může být svobodný, protože si dělá vlastní jídlo, má vlastní pozemky, kde je většinou statek uprostřed. To znamená, že když se zavře brána, a přijde k němu nějaký státní úředník, tak kdyby byl svět normální, tak ho tam klidně nepustí, protože je prostě doma.

Martina: Radovane Dluhý-Smithi, některé z věcí, které jste říkal, jsou známy vůkol, tedy že moc drží poměrně malá skupina bohatých podnikatelů – už se o tom ani nemluví pod peřinou, ale tak, že to tak prostě je. Ale vysvětlete mi jednu věc, protože spoustu věcí se stalo ještě v souvislosti s covidem, a v Evropě potom v souvislosti s válkou na Ukrajině, a ještě nás čekají velké změny v souvislosti s Green Dealem: Jak je možné, že si to lidé nechávají líbit, a to úplně bez odporu? Nebo vy ho vidíte?

Radovan Dluhý-Smith: To je velmi zajímavá otázka. A zase to má kořeny velmi dávno. Jedna z knih, kterou nám profesoři ve Spojených státech dali a která změnila můj život, a vůbec pohled a vnímání demokracie, byla od otce propagandy Edwarda Bernayse. To byl poradce amerických prezidentů, bavím se o nějakých 30., 40., 50. letech, který v knize Propaganda mluví o tom, že v demokracii, a obzvláště v demokracii je potřeba řídit a směrovat vnímání lidí, vytvářet propagandu, manipulovat myšlení lidí. Takže, když si vezmete, Martino, že vlastně už skoro sto let tady máme opravdu propracovaný systém propagandy v médiích ze strany politiků, a tak dále, tak myslím, že se člověk vůbec nediví, že většinová společnost žije v iluzi, že nám média říkají pravdu, že politici nám říkají pravdu. Když si uvědomíte tyto souvislosti, tak tomu tak opravdu není.

Martina: A teď navíc všichni ti, kdo by chtěli manipulovat veřejným míněním, s myšlením a s atmosférou ve společnosti, k tomu mají mnohé prostředky, technické – a právě sociální sítě. Vy jste tady už zmiňoval harvardskou profesorku Shoshanu Zuboffovou, která analyzovala, jak firmy Facebook a Google dokážou rozebrat a analyzovat komunikaci uživatelů na sociálních sítích tak, že dokážou předvídat naše chování. A nebudu říkat jejich, protože oni dokážou i to mé, a tyto informace se dají využít, a samozřejmě i zneužít. Mimo jiné také k akumulaci zisku, ale právě i k tomu, o čem jsme se už bavili, tedy k ovlivňování nálad ve společnosti, ovlivňování veřejného mínění, demokratických voleb. A my to přece víme, protože bylo odhaleno, že v roce 2016 byla zneužita osobní data více než 80 miliónů Američanů při volbě amerického prezidenta. To se ví, a stejně to nikomu dost nevadí. Máte pro to vysvětlení?

Radovan Dluhý-Smith: Tak vezměte si, jak často o tom třeba Česká televize informuje. V nedělních otázkách pana Moravce je diskuse, a já bych řekl, že pan Moravec toto téma s nikým ani jednou nediskutoval. Takže tato informace nějak pronikne, prosákne, ale hned zapadne. Jednak z toho důvodu, že těchto informací je spoustu, a možná i to je jeden z důvodů, že se neustále vytvářejí a chrlí nějaké umělé konflikty, krize, a tak dále, aby se lidé cítili zavaleni, a řekli si: „Já už to nedávám. Už je toho nějak moc.“

Martina: Dobře, říkáte, že jsou zahlceni informacemi, takže to nemusí být vysloveně přezíravost vůči svobodě, ale jakási únava. Ale pak jsou tady věci, kterých si musí každý všimnout, i ten, kdo nesleduje televizi, nečte noviny, a to, že nám jsou vnucovány stále další prostředky sledování a dohledu. Samozřejmě, že jsou vždy takzvaně na naši ochranu a bezpečnost, nebo pro naše pohodlí, ale jsou povinné – taková drobnost – ať už je to datová schránka, nebo snaha zrušit platby v hotovosti. A toto už přeci každý člověk musí pocítit na vlastní kůži. Stejně jako hrozily, nebo stále hrozí covidové pasy. Toto je plíživý příchod světa 1984. Řekněte mi, všímáte si alespoň toho, že by to na nějaké části polokoule, nebo někde, lidem opravdu vadilo? Že by s tím někdo, společnost, stát, něco dělali?

Radovan Dluhý-Smith: Většinová společnost? I to je vlastně základem manipulace, totiž vytváření narativu konzumní společnosti. Většinovou společnost, řekněme si to otevřeně, tyto věci vůbec nezajímají, a vnímají právě tyto technologie. Chtěl bych posluchačům sdělit, aby si uvědomili, že každá technologie má takzvané „dual use“, dvojí využití, tedy na jedné straně nám vytváří pohodlí, pomáhá nám v konzumu, jak je jednoduché přijít s telefonem na stadión, QR kód, to už dneska v Americe frčí. Myslím, že tam jsou dva stadióny, které vás přímo naskenují, vaše tváře, a nemusíte mít žádný vstupenky, a tak dál.

Martina: To je cool, že?

Radovan Dluhý-Smith: To je cool. Takže na jedné straně je pravda, že třeba v lékařství, zdravotnictví je pokrok právě díky moderním technologiím neuvěřitelný. Ale tyto technologie jsou nám také prezentovány ve spojení s pohodlím, a tak si většinová společnost myslí, že tyto technologie jsou tady proto, aby nám pomáhaly. Jenomže si neuvědomují, že právě každá technologie má dvojí využití a že je tady i proto, aby nás třeba monitorovali, škodili, ovládali a řídili. A teď je otázka: Co vyhrává? Co vítězí?

Ještě, abych odpověděl na váš dotaz, jestli to někde lidem vadí, tak určitě. Teď byl třeba v Austrálii velký skandál, kde zjistili, že právě covidové pasy se používají i ke sledování lidí a ke špehování. Takže to byl velký skandál, a spoustu lidí v Austrálii si začíná uvědomovat: Aha, tak možná využití těchto technologií není pro náš prospěch, v rámci zdraví, ale je to tady třeba proto, aby nás ovládali a aby ničili naše svobody. Takže myslím, že čím větší na nás budou tlaky, tím víc si to budou lidi uvědomovat.

Finančníkům, průmyslníkům, šéfům velkých firem nejde o ideologie, ale o ovládnutí lidstva. A je jedno, jestli pomocí pravicového fašismu, nebo levicového komunismu.

Martina: Myslíte, že si to třeba uvědomíme i v Evropě při tlaku na vznik společného evropského prostoru zdravotních dat?

Radovan Dluhý-Smith: Doufám, že ano.

Martina: Že si to lidé uvědomí?

Radovan Dluhý-Smith: Doufám.

Martina: My máme dokonce předobraz ve fungování autoritativního kapitalismu pod vedením komunistické strany v Číně, kde pomocí právě moderních technologií úřady společnost důsledně mapují, a nejrůznějším způsobem profilují. Zavedli tam na základě chování lidí kreditní systém, který pak určuje jejich práva a místo ve společnosti, vlastně jejich postavení, tedy jestli budou moct létat za zvýhodněné ceny, jestli budou moct nakupovat určité věci, a podobně. Myslíte, že ani toto není dostatečným varováním?

Radovan Dluhý-Smith: Myslím, že ne. Naopak, jak jsem už zmínil, tyto tlaky se vytvářejí uměle v podobě krizí a konfliktů, a myslím, že to, co se třeba děje nyní na Ukrajině je jedním z tahů globální elity, vojensko-průmyslného komplexu, aby nás posunuli směrem k Číně, směrem k totalitě.

Martina: Směrem k Číně. Politicky?

Radovan Dluhý-Smith: Ano, politicky.

Martina: To mi musíte lépe vysvětlit.

Radovan Dluhý-Smith: Já jsem si uvědomil, že vlastně finančníkům, průmyslníkům, šéfům velkých firem, jsou ideologie úplně putna. Jim jde o to ovládnout lidstvo. A je jedno, jestli ho ovládnou pomocí pravicového fašismu, nebo levicového komunismu. Jim je to úplně jedno. Já jsem si to uvědomil právě na knize toho amerického profesora, že vlastně v letech 1910, 20 podporují bolševiky jako radikální levičák, a ve stejnou dobu podporují nacisty, což je jasná pravice. Takže jim je to úplně jedno. A o co tam šlo? Bylo jasně vidět, že jim z toho plynuly obrovské zisky. Ford a jiní začali podporovat Rusko – nerostné suroviny, prostě.

Dualita pravice, levice je jen hra. Stále víc se posouváme k tyranii a ke kreditnímu systému jako v Číně.

Martina: Takže si myslíte, že ideologie je jenom hra pro nás?

Radovan Dluhý-Smith: Myslím, že v konečném důsledku asi ano. Myslím, že elitářům je úplně jedno, ti si na ideologii nehrají. To je právě ta dualita, jak jsem říkal, levice, pravice, nebo republikán, demokrat. A dneska to vidíme i na tématech, které podsouvá mainstream. A teď Trump, jestli ho zatknou, nebo nezatknou. Trump je proti oteplování, Biden nás zachrání, levice. Takže podle mě se stále víc posouváme k tyranii, a je jedno, jaká tyranie to bude. Ale je vidět: Čína je obrovská země, mají tam velmi propracovaný totalitní kreditní systém, a myslím, že to je krásná možnost, aby i Západ tenhle systém na sebe vzal. Takže jsme tlačeni tím směrem. Vezměte si, že teď byl Macron v Číně, a vůbec nezmínil třeba otázku Tchaj-wanu, a tak dále. Je vidět, že někteří politici to začínají chápat, a posouvají nás tímto směrem.

Martina: Vy jste mi malinko utekl z upřesnění otázky, tedy jakým způsobem má situace na Ukrajině sloužit tomu, abychom se dostávali pod systém čínského dozoru?

Radovan Dluhý-Smith: Funguje to tak, že Rusko směruje k Číně, takže vzniká obrovský blok BRICS, kde je Brazílie, Rusko, Indie, Čína, takže stále větší část světa má dneska blíže k Číně, než možná k Americe. Takže pomalu se svět kvůli válce na Ukrajině obrací směrem k Číně. A je otázka, jestli Evropská unie taky. Teď Francie ukázala, že chce začít spolupracovat s Čínou, a to je jakási první… Takže podle mě válka na Ukrajině svět posouvá svět směrem k totalitnímu systému, a ke spolupráci s Čínou.

Martina: Znovu se zeptám lapidárně, kdo na tom má zájem?

Radovan Dluhý-Smith: Ti, co se snaží ovládnout svět. Ovládnout lidi. Zbavit je veškerých práv a svobod.

Martina: Korporace?

Radovan Dluhý-Smith: Korporace těch 2 000 lidí, kteří vlastní polovinu bohatství na světě. Ti, co chtěli vždycky ovládat. Ti, co podporovali Hitlera, Lenina, Trockého. To jsou stále stejné skupiny lidí, protože z toho benefitují.

Martina: Já jsem tady zmiňovala kreditní a dozorčí systém v Číně, který dokonale – a teď použiji neslušný termín – čínskou společnost profiloval. Jak se dívat na skutečnost, že na budování tohoto dozorčího systému se podílely třeba firmy IBM, nebo Microsoft, když jste mi tady vyprávěl o tom, jak Američani prahnou po svobodě, a mají to v DNA? Jak si s tím poradit?

Radovan Dluhý-Smith: Je potřeba rozlišit dvě věci. Je potřeba rozlišit lidi, Američany jako takové, a korporace. Korporace si žijí v úplně jiném světě. To jsou nadnárodní společnosti, které se orientují většinou na ziskovost, hledají možnosti, kde vydělat peníze, snížit náklady, ať už pracovní, nebo environmentální. Já často diskutuji se studenty v rámci přednášek, jestli je demokracie důležitou složkou rozvoje, nebo jestli je překážkou pro rozvoj. Protože to je velmi zajímavé.

Velké firmy spolupracují s nedemokratickými systémy proto, že demokracie je překážkou pro ekonomický růst. Diktátor zaručí levné vstupy a otroky, kteří nebudou mít na dovolenou ani na pojištění.

Martina: Kdo nedostává zápočet? Co musí člověk pro vás tvrdit, aby… Nebo je to jenom prostě…

Radovan Dluhý-Smith: Ne, tak si to musí samozřejmě umět doargumentovat, protože jsou různé teorie, které vám mohou podpořit jedno i druhé. Ale když bych měl odpovědět na vaši otázku, proč IBM a Microsoft spolupracují se systémem, který je nedemokratický, tak bychom potom řekli, že demokracie je překážkou pro rozvoj, překážkou pro ekonomický růst. A je to logické v mnoha směrech, protože kapitál potřebuje co? Potřebuje levné vstupy. Takže raději bude jednat s nějakým diktátorem, který mu zaručí otroky, když to přeženu, kteří nebudou mít na dovolenou, a nebudou mít sociální a zdravotní pojištění.

Martina: Buduje vlastní, nebude vyjednávat.

Radovan Dluhý-Smith: Buduje vlastní. Ten diktátor jim prostě řekne: „Hele, tohle si můžete obhospodařit, tady můžete těžit lithium pro vaše elektrická auta.

Martina: Dobrá, ale v rámci tohoto názoru, této teorie, by to znamenalo, že lidé, pokud přistoupí na to, že být v totalitě je rychlejší, výkonnější, efektivnější, tak zahodíme to nejcennější, za co umíraly milióny našich předků.

Radovan Dluhý-Smith: Naprosto souhlasím. Ale bohužel vidíme posledních deset, dvacet, třicet let – několik amerických politologů o tom napsalo knížku, dokonce se jedna kniha jmenuje Demokracie v úpadku – že opravdu celosvětově od války proti terorismu demokracie paradoxně upadá. Celosvětově.

Martina: Dalo by se nějak shrnout – protože předpokládám, že tento jev má velký vliv na naše myšlení – jak kapitalismus dohledu, o kterém jsme mluvili, ovlivňuje naše chování?

Radovan Dluhý-Smith: Už jsem se o tom trošičku zmínil. Tím, jak trávíme spoustu času na sociálních sítích, tak jsme sledováni, jsme monitorováni. A potom nám v rámci různých reklam na YouTube, přes telefon, chodí různé možnosti, co máme nakupovat, a tak dále. A ono to jde ještě hlouběji. Facebook a Google už jsou schopni, jak jsem říkal, číst naše emoce, naše myšlenky, a pak nás nějakým způsobem směrovat v našem životě, tedy naše chování, tam, kam chtějí, abychom šli. Takže to vám krásně popisuje v té knize, že se stáváme jakousi nerostnou surovinou.

Martina: Materiál.

Radovan Dluhý-Smith: Materiál. A to je to, co říkal Yuval Harari – zbytečná třída. Takže jsme jakýsi materiál.

Vláda v zajetí korporací reprezentuje zájmy korporací. A lidé, kteří s vládou nesouhlasí, a nevidí svobodu jenom jako svobodu něco konzumovat, ale jako názorovou svobodu, mají problém.

Martina: Zaujal mě váš výrok, že jen ty vlády, které něco skrývají a manipulují veřejností, musí dohlížet na to, co občan nosí v hlavě. Jenomže druhá strana argumentuje tím, že když nemáme co skrývat, tak proč nám vadí, že někdo kontroluje naše maily, nebo telefony. Jak se z tohoto vylhat? Jak se v tom vyznat?

Radovan Dluhý-Smith: Je potřeba si uvědomit, a zase zpátky ke dvojímu využití technologií, že je to argument, proč mi to vadí. Jak víme z historie, z nedávné historie, ze současnosti, prostě vlády tady bohužel často nereprezentují společnost, jak už jsme se o tom bavili. Pokud je vláda teď v zajetí korporací, tak reprezentuje zájmy korporací. A jakmile tady budou lidé, kteří budou s touto vládou nesouhlasit, tak máme problém, pokud nevidíme svobodu jenom jako svobodu něco koupit, něco konzumovat, ale pokud je to nějak názorová svoboda. Velmi často se přece stává, že občan nesouhlasí s narativem, nesouhlasí s vládou. Ale pokud tady budeme mít technologie, které mohou zjistit tvůj nesouhlas, a budeš podezřelý a nebezpečný, tak potom už je velmi krátká cesta k tomu, že je tady nějaký kreditní systém – budou mít možnost zastavit třeba tok tvých finančních peněz z banky. Vždyť co se to stalo v Kanadě? V Kanadě, prosím vás, když byly demonstrace nákladních aut proti covidu, tak mnohým z těch, kteří tyto demonstrace podporovali, zastavili finanční konta.

Martina: A co se stalo? Stalo se to, že se truckeři rozešli domů.

Radovan Dluhý-Smith: Samozřejmě. To je právě to, co si lidé musí uvědomit, že pokud přistoupíme třeba na digitální měnu, tak jaký to může mít dosah na naše svobody.

Martina: Naprosto fatální.

Radovan Dluhý-Smith: Jo, naprosto fatální. Ano. Přesně tak.

Martina: Otrocký?

Radovan Dluhý-Smith: Otrocký.

Martina: Kdo nám v tom pomůže? Soudy? Média?

Radovan Dluhý-Smith: Já se obávám, že si musíme pomoct sami, jako lidi, tím, že se budeme propojovat, tím, že o tom budeme mluvit, jako dnes. Osvěta je velmi důležitá. Důležité je neustálé zvyšování povědomí lidí kolem nás. To je podle mne základ. A proto jsem tady, snažím se, jezdím na přednášky a sděluji to, co jsem prozkoumal za těch dvacet, třicet let.

Východiskem je o nesvobodě mluvit, dělat osvětu, bavit se o různých narativech, názorech, a nebát se toho

Martina: Můžete o těchto věcech mluvit svobodněji tady, nebo třeba v Americe?

Radovan Dluhý-Smith: Jelikož jsem teď dlouho v Americe nebyl, tak nevím. Situace se tam velmi změnila, podle toho, co slýchávám od svých přátel. Ale nebyl jsem tam, nemám vlastní zkušenost, takže nevím. Devadesátá léta bylo neuvěřitelné období, tam jste mohli diskutovat cokoliv, a vzpomínám velmi rád. Ale když teď žiji tady, tak si myslím, že mainstream nám moc nedovolí o tom mluvit. Já sám musím přiznat, že jsem byl před covidem vyzván, abych psal pro Českou televizi, a pak jsem napsal články, které České televizi nepřišly vhodné.

Martina: A byl jste vyzván, abyste nepsal.

Radovan Dluhý-Smith: Abych nepsal. Nebudu tady jmenovat, ale už jsem kontaktoval spoustu lidí z mainstreamu, kteří by byli ochotni o těchto tématech mluvit, ale řekli mi: Souhlasíme s tebou, vidíme to podobně, ale nepůjdeme do toho.

Martina: A chápete, čím to je, že takové množství médií jde tak neuvěřitelně na ruku vládám, nejenom u nás?

Radovan Dluhý-Smith: Já to chápu a rozumím tomu. Protože vezměte si, kdo sponzoruje mainstreamová média. To jsme zase u těch korporátů. Čím dál více vidíme, že média jsou podporována korporáty, nebo dokonce jedním bohatým člověkem. Vždyť i u nás to tak přece je. Takže se tomu nedivím, je to naprosto logické. Svoboda médií znamená, že nebude centralizace médií, že nebude dvě, tři, čtyři, pět médií vlastnit pět, šest vlastníků, kteří budou kontrolovat a řídit, kdo, co má říct. Takhle si svobodu slova vůbec nepředstavuji. Takže já si myslím, že bohužel – ale je to logické – protože bez peněz těchto mecenášů by média okamžitě skončila.

Martina: Vždycky je za vším: Hledej peníze. Ale nevšiml jste si toho, že mnohým lidem, ať už novinářům, aktivistům, politikům, plane zrak takovým fanatismem pro dobrou věc, že si myslím, že už to dělají i zadarmo?

Radovan Dluhý-Smith: Na to nedokážu odpovědět. Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, tak možná už jsou tak zfanatizováni. Martino, na druhé straně, nechci nikomu sahat do svědomí, ale určitě víte, jak se v 70. letech prosáklo, a dokonce se to řešilo v americkém Senátu, že spousta mainstreamových médií je infiltrována tajnými službami. Takže…

Martina: To se prosáklo. Ale vy jste muž faktů, studií: Narazil jste na nějaký konkrétní dokument?

Radovan Dluhý-Smith: Ano. Je to dokonce i na YouTube, když si tam dají diváci Church Committee, US Senate, Mockingbird – tak tam mají celé senátní slyšení, kde se baví o tom, kdy tam šéf, myslím FBI, nebo CIA, přiznává, že stovky členů těchto tajných organizací jsou v americkém tisku: Pracují pro New York Times, Washington Post. Dobře, říkali, že pak se tato operace utnula, že to skončilo. Já nevím, třeba ano. Ale vezměte si, že historii píšou vítězové, ti, kteří mají moc psát. Takže pokud jdete až takhle do extrému, tedy že média jsou obsazena informátory, tak pohledů na novinařinu a politiky je spoustu, i na to, proč je to tak, jak to je, no.

Martina: Povězte mi, Radovane, vidíte z tohoto východisko?

Radovan Dluhý-Smith: Z čeho přesně?

Martina: Z této situace.

Radovan Dluhý-Smith: Východisko? Záleží, jaké východisko si představujeme. Ale už jsem to naznačil: Myslím, že je potřeba o těchto věcech mluvit, je potřeba tady mít osvětu, bavit se o těchto různých narativech, různých názorech, a nebát se toho. Napsal jsem o tom článek do Respektu, dokonce jsem měl o tom diskusi se šéfredaktorem Respektu, panem Taberym. Ale pak mi ten článek nevytiskli. Ale mluvím o tom, proč tady máme konspirativní weby, které se zakazují, a říkám, že bychom měli vinit i mainstreamová média, protože pokud lidé nejsou blbí, tak se jim nemůže neustále lhát, protože lidé cítí, a sami vidí – spousta lidí má stále selský rozum – že spoustu věcí je jinak, než se prezentuje. A právě v tomto článku, který vytiskli jinde, v Deníku Referendum, jsem napsal, myslím, že se to jmenovalo Jak liberální média ustrnula v čase, že díky tomu, že mainstreamová média nejsou ochotna vystoupit ze stínu dominantního narativu, tak lidé vyhledávají konspirativní weby, které často mohou být lživé.

Martina: Ještě prozradím, že jste patnáct let žil a studoval ve Spojených státech, zúčastnil jste se rozvojových projektů, například v Ekvádoru a Mexiku, byl jste konzultantem OSN ve Vídni, pracoval na ministerstvu spravedlnosti, a od roku 2008 přednášíte na katedře rozvojových a enviromentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. A je toho mnohem víc – k tomu všemu ještě třeba dojdeme. Ale teď začněme od podlahy: Vy jste si hned na počátku koronaviru odpověděl na otázku, co se stane s demokracií po pandemii. Vaše odpověď tehdy byla, tuším v roce 2019, 20, mrazivá: Hrozí kontrolně sledovací kapitalismus. Řekněte mi, splnila se tato vaše mrazivá vize, nebo jste ji musel trochu korigovat?

Radovan Dluhý-Smith: Myslím, že se splnila, a naopak se podivuji, jak rychle se všechno děje, jak se mluví a realizuje Velký reset Světového ekonomického fóra, ať už třeba v podobě centrální digitální měny, která naskakuje. Už jsou ve světě různé projekty, co se týče covidových pasů a těchto věcí, které se velmi rychle realizovaly, nebo se realizují. Už například lockdowny, u kterých jsme hned od začátku věděli, že lockdowny nejsou cesta, a využívaly se vlastně k uzavření společnosti, i když se už na začátku vědělo – teď uvedu studii stanfordského profesora Ioannidise, který na začátku pandemie ukazoval, že úmrtnost na covid je nějakých 0,03 %, což je prakticky rovnající se, možná menší, než úmrtí na chřipku – a potvrdilo se to později v roce 2022, kdy tato čísla byla stejná. Takže vlastně jsem si uvědomil, že celá pandemie byl podvod a vlastně jakýsi nástroj k potlačení společnosti. A velmi rychlý. Transformace probíhala prostě neuvěřitelně. A všechno, co se děje kolem nás, do toho zapadá.

Martina: Co podle vás přesně kontrolně sledovací kapitalismus je? Vy jste teď zaznačil několik jevů, které vás jej přiměly takto nazvat, takto o něm přemýšlet. Přesto, můžete mi to přiblížit ještě lépe?

Radovan Dluhý-Smith: Tím že přednáším na Přírodovědecké fakultě na Katedře mezinárodně rozvojových studií, mám příležitost vidět věci v souvislostech. Tyto rozvojové studie mě nutí vidět věci po stránce ekonomické, sociologické, politické a antropologické, takže nejsem omezen, není tam taková specializace, kompartmentalizace, o jaké se mluví na fakultě, a na univerzitě. Takže co to je? Já studentům prezentuji různé koncepty, jako kalamitní kapitalismus. Kanadská novinářka Naomi Klein píše o tom, jak se vytvářejí, nebo využívají krize k potlačení společnosti – politické, ekonomické: Je to nástroj k přesunu bohatství, k tomu, aby vlády dál používaly různé restrikce. Krásně to popisuje v knize Šoková doktrína, jak se ve dvacátém století využívaly různé krize k tomu, aby tady k tomuto docházelo.

Jenom třeba připomenu, asi všichni znají amerického ekonoma Miltona Friedmana, který také mluvil o krizích, že krize skutečná může být také vnímána tak, že je skvělou příležitostí pro změnu ve společnosti, a neměla by se promrhat. A pak asi připomenu knihu harvardské profesorky Shoshany Zuboff, která napsala knihu Surveillance Capitalism, jakýsi Kapitalismus dohledu, kdybychom to přeložili do češtiny, kde právě na příkladech ukazuje, jak už před x lety, před deseti lety Google, Facebook, Amazon byly schopny predikovat, číst naše myšlenky a emoce…

Martina: A ovlivňovat tím náladu ve společnosti…

Radovan Dluhý-Smith: To jednak, a vlastně i predikovat budoucí chování lidí ve společnosti. A není to jenom jen z hlediska konzumu a nákupu, že je nutí koupit si nějaký produkt, ale jsou schopny ovlivňovat to, koho volíte ve volbách. Různé skandály, jako Cambridge Analytica – tak to jsem se smál tomu, že když v roce 2016 zvítězil Trump, tak média mluvila o tom, že to bylo zmanipulované. A když Trump prohrál a říkal, že volby byly zmanipulované právě sociálními sítěmi, tak všichni říkali: „Jaká manipulace? To jsou přece americké volby. To není možné!“ Takže popřeli, co sami vykřikovali, když vyhrál volby Trump. Takže sledovací kapitalismus je potřeba chápat v takovémto kontextu, jak třeba ovlivňuje volby, jak chování lidí, jak lidi ovládá.

Martina: Říkáte „kontrolně sledovací kapitalismus.“ Já bych možná použila mnohem jednodušší, osvědčené slovo, jako třeba „nesvoboda“, nebo „totalita“, ale cítím, že vy jste tato slova nepoužil proto, že kontrolně sledovací kapitalismus má ve vašich očích, řekněme, už jinou kvalitu. A to je právě využití nových technologií?

Radovan Dluhý-Smith: Určitě.

Izraelský profesor Yuval Harari, pravá ruka Clause Schwaba, říká, že je možné člověka hacknout, číst jeho myšlenky a emoce, a dokonce do něj myšlenky a emoce vnést

Martina: Nebo se dá zaměnit smysl slov: Svoboda – totalita?

Radovan Dluhý-Smith: Ne. Tak ono to s tím souvisí. A samozřejmě záleží na tom, jaký těmto termínům dáme význam. Každý si pod slovem „svoboda“ představujeme něco jiného. Ale toto jsou složitá témata. Já jsem se k tomu dostal i přes ovlivňování, přes počasí, přes geoinženýrství, když jsem si uvědomil, že se na nás vypouští miliardy nanočástic, které se dostávají do našeho těla. A spojte si to s prezentací vysoce postaveného pracovníka z Google, který vám říká, že vzniká člověk 2.0, který nebude potřebovat různé chytré telefony, mobily, náramky k tomu, aby byl monitorován, ale že to vlastně všechny tyto částice budou mít v sobě, a pomocí bezdrátových technologií je možné tyto nanočástice monitorovat, nějakým způsobem ovlivňovat, směrovat, a tak dále. A připomínám známého izraelského profesora, Yuvala Harari, který je pravou rukou Clause Schwaba ze Světového ekonomického fóra, který na videích – ať si posluchači pustí spoustu jeho přednášek – mluví o tom, že dnes je možné člověka hacknout a číst jeho myšlenky, jeho emoce, a dokonce myšlenky a emoce do člověka vnést. A ptá se, zda je potřeba, aby se člověk zamýšlel nad tím, zda jeho myšlenky a emoce jsou jeho, a ne od někoho jiného.

Martina: Já teď poté, co jste už naznačil – protože my dnes budeme brouzdat mnoha tématy – musím říct, že když jsem četla vaše články, vaše stránky, tak jsem při mnoha informacích zůstala skutečně opařená jako Alenka v říši divů, protože nejenom, že jsem to nevěděla, ale ani mě nenapadlo o těchto věcech takto přemýšlet. A protože jsou tyto informace mnohdy tak překvapivé, tak bych to ještě ráda uvedla na pravou míru: Vy v článcích a analýzách, které uvádíte, velmi potlačujete jakýkoliv váš osobní názor. Je to z opatrnosti, protože mluvíte jenom řečí faktů, studií a dokumentů, které existují? Dá se to tak říct?

Radovan Dluhý-Smith: Ano, určitě. Protože jednak toto téma je složité, a samozřejmě i citlivé. Je to téma, které nabourává jakýsi narativ ve společnosti, i práci, kterou dělám. Přednáším na univerzitě, jsem vlastně mainstreamový člověk, tím, že jsem pracoval v OSN, na ministerstvu pro místní rozvoj, ministerstvu spravedlnosti, a myslím, Martino, že není potřeba to dávat do nějakých svých vlastních názorů, nebo do nějakých konspiračních webů. Všechny tyto informace máme právě v těchto studiích a výzkumech, a v článcích v New York Times, Time, na Guardian, a tak dál. Takže málokdy dávám, nebo sdílím své vlastní názory – není to potřeba. A vlastně také říkám, že toto téma je složité a že chci být opravdu striktní a faktický.

Martina: Pregnantní, ano. Tak pojďme postupovat postupně – redundance výrazu: Teď jsme se dívali na kontrolně sledovací kapitalismus, řekněte mi, je to znamení úpadku západní společnosti? Nebo se to dá považovat za, řekněme, technologický vývoj?

Radovan Dluhý-Smith: Úpadek západní společnosti? Víte co, já jsem studoval ve Spojených státech, a už v 90. letech jsem byl jak Alenka v říši divů z toho, co všechno nám profesoři nabízeli za články a knihy. Úpadek západní společnosti: Když vám řeknu, že americký profesor Antony Sutton, člen Hooverova institutu, napsal knihu o tom – jmenuje se to Wallstreet trilogie – jak západní finančníci, bankéři, průmyslníci podporovali bolševiky, napojené na Trockého, jak dvacet let na to podporovali vznik nacistického Německa, Hitlera, a všechno to dokládá. A proto se mi tato kniha líbí, protože všechno dokládá na odtajněných materiálech, na různé korespondenci, na bankovních převodech, a tak dál. A závěr jeho knihy je, že bez jejich podpory, bez bankéřů a průmyslníků, by bolševici ani nacismus nevyhráli.

A teď si vezměte, že celé 20. století Západu je postaveno jako kdyby na úplné fikci, mýtu, že jsme tady měli válku mezi Východem a Západem, měli jsme 2. světovou válku, čemuž se dalo zabránit. Takže si člověk říká, proč se vlastně tohle vytváří? Proč globální elitáři vytváří tyto situace, tyto krize, války, konflikty? Jdu na to od lesa. Ptáte se: Je to úpadek západní společnosti? Já myslím, že tento úpadek začal už velmi dávno. Začal právě třeba na začátku 20. století tím, že jsme nechali vyhrát bolševiky, že jsme nechali Hitlera vtáhnout Evropu, celý svět do války. Ale vůbec se to nemuselo stát. A takových příkladů je spoustu, které historie odhaluje, a my je nechceme vnímat. Třeba připomenu válku ve Vietnamu. Třeba incident v Tonkinském zálivu, protože válka ve Vietnamu měla vzniknout na základě útoku severního Vietnamu na základnu Spojených států. Vždyť to je naprostý bluf. K tomu vůbec nedošlo. A teď si vezměte…

Martina: To se vlastně odtajnilo nedávno.

Radovan Dluhý-Smith: Ano, máme milióny mrtvých, milióny zraněných, zdecimované kultury, společnost, a vlastně teď si zjistíte, že je to vlastně všechno zkonstruované. Takže, abych odpověděl: Úpadek západní civilizace vidím už dlouhodobě.

Elitáři si myslí, že více než dvě třetiny lidstva jsou k ničemu, takže nejsou potřeba

Martina: Když se podíváme na to, jak jste označil začátek sestupné trajektorie, dalo by se to nazvat, že „začínáme končit“? V jednom článku jste zmiňoval, že Luke Kemp z univerzity v Cambridge zjistil ve svém výzkumu dvaceti osmi civilizací, počínaje od doby tři tisíce let před naším letopočtem, že civilizace průměrně trvají kolem tří set padesáti let. A počátky kapitalismu přitom sahají, řekněme, jak kde, do 16. až 18. století. Znamená to, že sledujeme konec západní civilizace?

Radovan Dluhý-Smith: Vypadá to tak. Určitě svět, jak se nám jevil, tedy že je bipolární, tak určitě toto rozdělení končí, podle mého názoru. Svět bude určitě vypadat jinak. Bude asi multipolární, bude tady několik hráčů. Otázkou je, nakolik jsme, i díky geoinženýrství – ale není to jenom ovlivňování počasí, vypouštění různých chemických částic do ovzduší, ale je to chemie v potravinách, a to, že jsme obklopeni elektromagnetickými vlnami, které velmi negativně ovlivňují naše zdraví, přírodu – jak dlouho, nebo jak daleko ještě můžeme zajít v tomto ničení lidstva a přírody.

A možná bych v tomto kontextu zmínil, že jsem si uvědomil, vyskočilo to na mě pár let zpátky, že elitáři si o ničení této civilizace myslí, že to je úplný póvl. Abych toto tvrzení nějak podpořil, tak si vezměte třeba nedávné prohlášení generálního tajemníka OSN, když bylo jednání ke klimatickým změnám, teď přesně nevím, že lidstvo je jako hromadná zbraň ke zničení a vyhubení planety. Určitě znáte sira Attenborougha, což je velký britský přírodovědec, dokumentarista, který dokonce řekl, že lidstvo je pro planetu chorobou. A zase zpátky k mému oblíbenému Yuvalu Harari z Izraele…

Martina: Oblíbenému v uvozovkách?

Radovan Dluhý-Smith: V uvozovkách. Tak ten řekl, že koncem 20. století, a začátkem 21. století vznikla jakási zbytečná třída. A dokonce uvedl, že většina lidstva, více než dvě třetiny, je redundantní, k ničemu, i díky nástupu umělé inteligence a robotizace. Takže já vnímám, že většinová společnost, lidstvo, jsou vnímány takto, tedy že nejsou potřeba. Takže i to s tím souvisí.

Martina: Známý americký novinář Eamon Barrett upozorňuje, že vůbec není samozřejmostí, aby se samotné vlády vzdaly nabytých pravomocí. My víme, jakým způsobem začaly být omezovány svobody, osobní svoboda, svoboda projevu, svoboda vyjádření v době covidu. Řekněte mi, byl covid skutečný spouštěč?

Radovan Dluhý-Smith: Spouštěč čeho?

Martina: Jestli to byl spouštěč toho, jak omezit svobody, které jsme doposud považovali za svým způsobem samozřejmé? Je to spouštěč, nebo to bylo už někdy dřív?

Radovan Dluhý-Smith: Je to nedávný spouštěč. Ale já bych řekl, že historie je naprosto fascinující, a já se z ní tolik učím. Protože pokud neznáme historii, nemůžeme znát to, co se děje teď, a v podstatě budoucnost. A myslím, že ne. Že je to jeden ze spouštěčů, ale už bych šel, nevím, do roku 2001, do 11. září – válka proti terorismu. To byl pro Západ jeden ze spouštěčů. V Americe byl napsán Patriot Act, který ve Spojených státech velmi omezil svobodu. A pak se něco podobného realizovalo v Evropské unii. Takže už válka proti terorismu byl jeden ze spouštěčů omezení svobod.

A zase bych chtěl upozornit, že i 11. září, které je samozřejmě velmi kontroverzní, ať si posluchači prostudují studii z univerzity ve Fairbanks na Aljašce, která upozorňuje na to, že všichni víme, jak letadla narazila do Dvojčat, ale už málo se mluví o třetí budově Světového centra. A po pětiletém výzkumu této univerzity došli k závěru – posluchači viděli, jak ta budova padá jako domeček z karet – že není možné, aby oheň tuto budovu takhle zdecimoval. A že někdo musel nosné patky nějakým způsobem, a těch tam bylo několik, zničit, aby budova spadla. Takže zase upozorňuji jak na bolševiky, tak jako na Hitlera, na Vietnam, a 11. září – to jsou nekonečné krize. Kdo to vidí v minulosti, tak chápe, že tyto krize se neustále vytvářejí. A 11. září byl spouštěč, válka proti terorismu. Všichni se smáli, že přišel covid, a teroristi najednou zmizeli, najednou se přestalo mluvit o ISIS, o Al Káidě, války jako kdyby nebyly, vzaly si na dva roky dovolenou…

Martina: Už byli unavení.

Radovan Dluhý-Smith: Byli unavení.

S covidem najednou zmizeli teroristi, a s válkou na Ukrajině odešel covid

Martina: Poslyšte, vy už nechcete ani učit na univerzitě, viďte?

Radovan Dluhý-Smith: Bylo to krásné, jak najednou s covidem zmizeli teroristi, a potom s válkou na Ukrajině prakticky odešel covid.

Martina: Dobře, tak to tedy pojďme zasadit do časové posloupnosti. 2001 11. září. Vydaný Patriot Act, vlastenecký zákon, který v rámci boje s terorismem bezpečnostním službám umožnil třeba odposlouchávat telefonické hovory řadových občanů, dává jim přístup k textovým zprávám, k elektronické poště, aniž by k tomu dal svolení soud. Pomocí kamer, dronů, balónů a dalších mohou být lokalizovány jednotlivé osoby. A přestože boj proti terorismu byl s covidem, řekněme, trošičku oslaben, jak jste řekl, a vidíme to, tak Kongres platnost tohoto zákona pravidelně prodlužuje, takže platí doposud.

Radovan Dluhý-Smith: Ano.

Martina: Znamená to tedy, že se opět vracíme k americkému novináři Eamonu Barrettovi, který napsal, že není vůbec samozřejmostí, aby se vlády samy vzdaly nabytých pravomocí?

Radovan Dluhý-Smith: Vůbec to není samozřejmostí. A vidíme, že teď nouzový stav stále probíhá. V Americe se měl tedy zrušit 11. května, ale…

Martina: Nouzový stav ohledně covidu?

Radovan Dluhý-Smith: Ano. Tento stav stále probíhá, i když už dávno tady covid mezi námi není. Tak tento nouzový stav, jako kdyby Emergency Act, je zcela platný do 11. května. Já sám jsem zvědav, jestli se odvolá. Ale posluchači si musí uvědomit, že jsme stále v nouzovém stavu.

Martina: Na druhou stranu v Americe se také stále více ozývají hlasy, které žádají revidovat jednotlivé kroky, a také žádají o revizi toho, jakým způsobem postupovala Světová zdravotnická organizace – WHO, a tak dále. Takže mně zase přišlo, že v Americe se začali lidé vůči covidu, řekněme, vymezovat mnohem víc než u nás.

Radovan Dluhý-Smith: Ano, určitě. A myslím, že to, co se děje ve Spojených státech, je velmi klíčové pro celý svět.

Martina: Ještě pořád?

Radovan Dluhý-Smith: Myslím, že ano. Protože Američané mají rádi svobodu. Amerika byla založena na principu svobody. Ti founding fathers, zakladatelé, to měli tak, že Američanovi nemůžete sáhnout na svobodu.

Martina: Opravdu?

Radovan Dluhý-Smith: Žil jsem tam, a vnímám to tak, že Američané takoví jsou. A že nechtějí, aby jim byly jejich svobody pošlapány. Samozřejmě, existuje tady nějaká mediální masírka a vymývání mozků, takže se vytváří zkonstruovaný souhlas. To všechno beru. Ale myslím, že pokud se globální elitě, elitářům, podaří zničit demokracii ve Spojených státech, což vypadá, že se v mnoha směrech daří, tak já ten atak vidím v rozdělování lidí. Vezměte si, že ve Spojených státech vlastně zmizela střední třída, to je neuvěřitelné. Vezměte si, že ve Spojených státech se radikálně snížila délka života z nějakých 83 na 75 let. Vezměte si, co se nyní třeba děje v rámci vykolejení vlaků – chemikálie, dioxin, které v přírodě zůstávají navždy. Stále tam vybuchují potravinové sklady. Teď tam byl nějaký silný výbuch, kdy zahynulo asi 18 000 krav. Vidím ataky na Spojené státy – tornáda. A já zase vím o ovlivňování počasí, kdy se tyto technologie používají, aby se snížila síla tornád a aby byly směrovány někam, kde se vybouří bez toho, aby vznikly nějaké obrovské škody. Takže atak na Spojené státy je obrovský.

Kdo jsou globální elitáři? Zástupci nadnárodních společností jako BlackRock a Vanguard, které se nevztahují k národům.

Martina: Kdo atakuje Spojené státy? Spojená státy samy sebe? Nebo někdo jiný?

Radovan Dluhý-Smith: No, to je otázka. To je otázka, kdo jsou globální elitáři. Jestli jsou to zástupci investičních společností, jako BlackRock, Vanguard, kterým je úplně jedno, jestli mají… nevztahují se k národům. Myslím, že jsou to nadnárodní společnosti, nadnárodní firmy, nadnárodní osoby.

Martina: V jednom komentáři už jste řekl, a nejenom v souvislosti se Spojenými státy, ale i s Českou republikou, že se stát navíc dostal pod vliv bohaté menšiny a nadnárodních společností. Znamená to, že předskokanem kontrolně sledovacího kapitalismu byl, nebo ještě stále je, korporátní kapitalismus?

Radovan Dluhý-Smith: Dá se to tak říct. Na jedné straně máme třeba Credit Suisse. Nebo uvedu číslo: nějakých 1 500 až 2 000 osob, které vlastní více než polovinu bohatství na světě, což je neuvěřitelné. Jenom ať si posluchači uvědomí, že máme 1 000 lidí, kteří vlastní většinu bohatství, tak to je neuvěřitelné. A s takovou informací se třeba vůbec nepracuje.

I když se budeme bavit o globálním oteplování, tak kdo ho tedy hlavně způsobuje? Pokud řekneme, že globální oteplování existuje, tak víme, že to způsobuje pár desítek korporací a pár desítek lidí, když to přeženu? A stejně vidíme, že vlastně pár desítek korporací ovládá trhy na světě, takže nemáme žádné volné trhy, ale ve většině jsou to oligopoly, ať už je to v médiích, v automobilech, farmacii, a tak dál. A možná bych tady zmínil bývalou, myslím, finanční poradkyni George Bushe, která je jednou z velmi znalých finančníků a která řekla, že to, co se stalo těsně před covidem a během covidu, můžeme nazvat korporátním pučem. Že korporáty si definitivně podmanily vlády. A my to krásně vidíme na farmaceutickém průmyslu, jakým způsobem se choval Pfizer, a jiné firmy.

Martina: Vždyť i ten balík na podporu ekonomiky za 2,2 bilionu dolarů, který v roce 2020 schválil Senát, byl podle některých odborníků spíše korporátním pučem. To jste měl na mysli? Nebo nejen toto?

Radovan Dluhý-Smith: Ano, ona mluví o tom, že vlastně v roce 2019 došlo k – ona tomu říká Going Direct Reset (Přímý reset) – kde ona říká, ještě před tím Velkým resetem, o kterém začal mluvit pan Schwab a jiní během covidu, že bankéři realizovali takzvaný Přímý reset, kdy do systému vpustily miliardy dolarů, které skončily někde v jejich zájmových firmách a v jejich projektech. O tom se velmi málo mluví. Takže bankéři a finančníci tím, co takto spustili, získali ještě větší moc.

Martina: Bylo to tedy účelové?

Radovan Dluhý-Smith: Bylo to účelové, ano. A pak se o tom mluví v Green Dealu: Peníze v těchto nových firmách, které mají zbohatnout na transformaci, na zelené energii, a tak dál. Takže je to všechno neuvěřitelně propojené. Takže myslím, že ano, zažíváme korporátní puč. A vnímá to i spousta akademiků. Doporučuji knihu britských profesorů práva, přímo se to jmenuje Korporátní zločinec, kde popisují, jakým způsobem tyto korporace za posledních x let ovládly vlády, a o jaké různé metody jde.

Martina: To jsem právě chtěla říct, že korporátní puč by asi nebyl, kdyby to nebyl politicko- korporátní puč.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak. A existuje termín, který se mi líbí, revolving door, otáčivé dveře, kde vidíme, jak politici buď začínají v korporátu, nebo tam končí. Že se furt točí pozice mezi vládou a korporacemi. Vezměte si třeba, že šéf Pfizeru, jmenuje se, myslím, Bourla, nebo tak nějak, byl v radě FDA, která má kontrolu nad…

Martina: Léčivy.

Radovan Dluhý-Smith: Nad vakcínami, a nad léčivy obecně. A on před tím seděl v této radě, a takových případů je spousta. A je krásně vidět, že třeba v Americe vůbec není rozdíl v tom, že to je republikán, nebo demokrat, levice, nebo pravice. A to bych chtěl, aby si posluchači uvědomili. Dneska, podle mého názoru, neexistuje nic takového: Levice, pravice.

Martina: V Americe, nebo nikde?

Radovan Dluhý-Smith: Nikde. Jsou tady narativy. Ale samozřejmě mainstreamová média a vlády chtějí, abychom v tomto rozdělení, v této dualitě pokračovali. Ale myslím, že realita taková není. Je úplně jedno, jestli je tam Biden, nebo Trump. A viděli jsme to jako velké zklamání, když byl ve Spojených Státech prezidentem Obama. Tak obrovské očekávání, a vlastně nic. A to stejné – Trump prezidentem. A co se stalo? Nic. I Trump byl za zrychlením prodeje vakcín ve Spojených státech, když se začalo s vakcínami. Měl to na starosti on. On to schválil. Takže zatím asi tak.

Martina: Pane Ivane Noveský, ještě před cirka rokem a půl bylo často z úst politiků slyšet sousloví: Energetická suverenita České republiky. Jak se na toto slovní spojení, a hlavně na význam a princip díváte teď pohledem člověka, který už ví o rok a půl více informací, a ví kam se evropský, i český energetický trh ubírá?

Ivan Noveský: Energetickou suverenitu v podstatě máme. Máme ji v elektřině, a mohli bychom ji mít neustále.

Martina: V elektřině. V plynu samozřejmě ne.

Ivan Noveský: Protože jsme opravdu výrobci. A jak jsem před chviličkou říkal, tak export od nás stále stoupá. Proč vyrábíme za nejméně, a za nejvíce kupujeme? Řeknu to pro posluchače jednoduše: Protože se elektřina nedá skladovat. My tady sice máme přečerpávací elektrárny, Dalešice, Dlouhé stráně a přehrada u Prahy. Takže tady máme tři malinké, které přečerpávaly, a pár malinkých akumulátorových. Ale to je v podstatě o ničem. Vzhledem k výrobě, a tomu všemu, je to vlastně zcela zanedbatelné. Elektřina se nedá skladovat. Elektřina, která se teď vyrobí, se teď musí spotřebovat. Teď se vyrobí – teď se musí spotřebovat. Ale vezměte si, že naši výrobci teď vyrobí elektřinu, kterou ale prodají předem do roku 24–25, například za 30 jednotek. Teď nebudeme říkat, jestli je to koruna, a tak dále.

Martina: Ano.

Ivan Noveský: Za třicet jednotek ji vyrobí, za 100 jednotek ji teď do roku 24–25 prodávají. Tuto elektřinu vyrobili teď, ale protože elektřina se spotřebovává teď, protože ji nejde skladovat, tak se kupuje za 300. Takže: Za 30 se vyrobí. Za 100 se prodá do budoucna. Ale tatáž elektřina, protože je to pořád stejná elektřina, se kupuje za 300. A to platíte vy. V tom je to kouzlo.

Martina: To není kouzlo. To je děsivé.

Ivan Noveský: Samozřejmě. Pro někoho je to kouzlo. Pro ty, co mají zahraniční konta, je to kouzlo. Ale pro ty, co to mají platit, jako jste vy, já, posluchači, většina posluchačů, pro nás je to děsivé. A to je to, co říkal i Vláďa Štěpánů, že nám utíkají doslova a do písmene miliardy, a možná miliardy každý den.

Martina: A řekněte mi, máte nějaký názor na to, proč si to necháváme líbit? Protože při představě, že já jsem zemědělec – vypěstuji jednu mrkev s nákladem, řekněme, 50 haléřů, a dám ji na trh, a za 50 korun si ji pak koupím, tak to se asi tomuto podivnému matematickému vzorci budu bránit.

Ivan Noveský: Víte, my, Češi, jsme v tomto tak trošičku možná jako ovce, doslova a do písmene. Vezměte si, že ve Francii by už dávno hořely ulice, auta, všechno. Vezměte si, že v Belgii, jestli se nepletu, nebo v Holandsku, teď vyhráli zemědělci, protože jim úplně nesmyslně řekli, že musí vybít svá stáda. Nakonec myslím, že jste tu měla Radka Novotného, se kterým také spolupracujeme přes vodu. Takže to je přesně ten systém: My tady máme studnu, ale teď k ní postavíme někoho, kdo nám bude z naší studny prodávat vodu za šíleně předražené peníze. To je příklad z elektřiny.

Pro energetika je důležité, že ceny energií se promítají do všeho, a tím se rozjíždí inflace. Ale inflaci lze zastavit snížením cen energie, ať k nám chodí, odkaď chce.

Martina: Když se vrátím k vládnímu zaklínadlu „energetická suverenita České republiky“. Myslíte, že jsou to jenom prázdné řeči? Protože, jak jste zdůraznil „víme už dávno, že v elektrické energii suverénní jsme.“

Ivan Noveský: V plynu nebudeme.

Martina: V plynu a ropě nikdy být nemůžeme. Řekněte mi, proč o tom pořád někdo mluví?

Ivan Noveský: Ale to dnes není na mně, to je snad na vládu, protože oni se tím zaklínají, protože to dobře zní. Tak si vezměte, že vláda vám bude říkat spoustu zajímavých a krásných věcí a vět, jako: „Je to všechno dobré. Máme deštník. A jsme zastropovaní. A nemusíme se ničeho bát, a nikoho nenecháme padnout.“ Všechny takovéto řeči. Ale ve finále budeme v plynu vždycky na někom závislí. Tak jestli budeme závislí na nedemokratickém Rusku nebo na nedemokratických Spojených státech, nebo nedemokratickém Kataru – vždyť je to vlastně úplně jedno. Pro mě jako energetika je důležité, aby energie tady opravdu byly jako vstup do všeho, protože se to do všeho promítá. A tím se rozjíždí inflace. A inflace se dá zastavit sundáním ceny energií. Takže já jsem pro to, ať to k nám chodí, odkaď chce. Protože jste vy schopna poznat, jestli je ta molekula demokratická ze Spojených států, nebo jestli je demokratická z Nigeru, nebo jestli je demokratická z Ruska? Já to schopen poznat nejsem. Jedině vím, že když sem to LNG, díky nesmyslnému frakování ve Spojených státech, chodí, tak v tom je více síly a dělá to neplechu ve spotřebičích. To víme. Ale jinak se to v podstatě nepozná, a výslednost je zhruba stejná.

Martina: Pro mnohé už v tuhle chvíli v podstatě hovoříte jako vlastizrádce. Víte to? Protože v okamžiku, kdy řeknete: „Potřebujeme plyn, a je jedno, odkud ho získáme,“ tak to je vlastně pro tuto chvíli tak nekorektní, že je nebezpečné to říkat.

Ivan Noveský: Myslíte, že mluvím jako Američan? Protože Američané stále obchodují s Ruskem ve velkém. Všechny státy obchodují s Ruskem ve velkém. Takže to jsou všechno vlastizrádci? Já tomu, přiznám se, nerozumím. Pro mě je důležité, aby tady občané měli slušné životní podmínky, aby nám nepadal průmysl, aby se držel, aby se držela energetika a všechny tyto věci. Já jsem Čech, to je pro mě důležité. A jestli budu vlastizrádce proto, že mi budete říkat, že se chovám jako Američan, nebo Němec, Švýcar, nebo Rakušan, tak se tak asi chovám. No. U nich je to normální, u nás asi tedy ne.

Martina: Ivane Noveský, představte si, že jste předseda vlády…

Ivan Noveský: Ne, to ne. Tuto představu bych…

Martina: Vteřinku si to udržte: s většinou v parlamentu. Co byste osobně udělal třeba ohledně zásobování plynem? Jaká opatření? Jaké kroky?

Ivan Noveský: Okamžitě bych začal jednat s Ukrajinou, s Ruskem a se Slováky, a začal bych odebírat plyn za laciné, nebo za slušné peníze. Okamžitě bych začal jednat, a přinutil bych jednat výrobce elektřiny, aby se chovali podle zákona o cenách a aby začal fungovat regulační úřad. Udělal bych toho strašně moc. Ale já už jsem v exekutivě byl, už jsem řídil i Energetický regulační úřad, byť jsem byl první místopředseda, nebo jsem ho zakládal v roce 2001. Zakládal jsem Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, což byl tehdy obrovský komplex, a najednou na mě spadlo za čtyřicet miliard majetku, a podobně. Takže já jsem si všechno tohle prošel. A exekutivu dělat nechci.

Já jsem odborník na energetiku. Řídit stát je velmi složité, to uznávám. To není legrace. Upřímně řečeno, myslím, že bych dokázal poradit lidem, kteří by to řídili, jak se to má dělat, a myslím, že nás je tady mnohem víc odborníků, kteří jsou schopni poradit, a to tak, aby to tady fungovalo, protože bez energetiky žádný stát nefunguje.

Vládo, kupte zásobníky plynu! Přinuťte výrobce elektřiny, aby konali podle zákona o cenách, a odstraňte zbytečné obchodníky, kteří to jen navzájem překupují.

Martina: Já vím, že se o to mnohé energetické skupiny pokoušely, ale většinou, pokud vím, bez odezvy.

Ivan Noveský: Tak my jsme třeba minulé vládě nabízeli: „Kupte zásobníky plynu.“

Martina: RWE.

Ivan Noveský: Ano, RWE. Většinu z nich drží RWE, jednu má MND, a ještě… Většinu zásobníků má teď RWE, a tyto zásobníky plynu byly ke koupi koncem roku 2021 za nějakých pět set milionů euro, což je zhruba nějakých třináct miliard korun, řekněme. A tehdy jsme nutili vládu, aby to koupila, protože jsme říkali, že je to výhodný kauf, opravdu výhodný kauf. Já jsem stavěl zásobníky na jižní Moravě, když jsem stavěl třeba Dolní Dunajovice, což je dodnes největší zásobník plynu v České republice, a tehdy to stálo jednu miliardu dvě stě milionů korun československých, což je dneska nějakých řádových čtrnáct, patnáct miliard korun českých. Čili, oni nám vlastně nabízeli všechny tyto zásobníky za cenu jednoho, a my jsme to nevzali. Dneska bych doporučil: „Zkuste ty zásobníky znovu koupit.“ Tehdy se do toho přihlásil pouze koncern EPH pana Křetínského, ale Němci tento dar zrušili, a nakonec to neprodali.

Martina: Odkupte to, ať to stojí, co to stojí?

Ivan Noveský: Ne, ať to stojí, co to stojí, ale musí se to zkalkulovat. Tyto zásobníky mají kapacitu zhruba třetiny roční české spotřeby. To znamená, že na vyrovnávání, hraní si s cenami plynu pro obyvatelstvo a průmysl, je to úplně ideální, protože nakupujete plyn v době, kdy je nejlacinější, a cpete ho do zásobníků, a v době, kdy je nejdražší – v zimě – ho naopak zase ze zásobníků pouštíte ven. To je právě princip zásobníků. Tohle bych doporučil.

Druhá věc: Doporučil bych: Kupte NET4GAS, což je bývalý tranzitní plynovod, který je dneska využit zhruba jenom ze čtvrtiny. Za prvé je to strategická záležitost, a za další, jsou na něj napojené zásobníky také přes plynárenskou síť. A navíc on sám o sobě může sloužit jako malinký zásobník, protože do těch trubek, kde je metr čtyřicet průměr, se při tlaku 75 atmosfér vejde hrozné kvantum plynu, takže i tam se vytváří akumulace a zásoba. Přinutil bych výrobce elektřiny, jak jsem říkal, aby konali podle zákona o cenách Energetického úřadu. A úplně bych odstranil zbytečné obchodníky, kteří si to jenom překupují navzájem, což je úplně o ničem, protože elektřina jako taková v podstatě není nic, co by se dalo někde založit, jak jsme si o tom několikrát říkali, uskladnit. S tím se nedá nic dělat prostě jinak.

Martina: Spousta věcí, které říkáte, mně, jako laikovi, zní velmi logicky. Tedy jako: Má dáti – dal.

Ivan Noveský: Ono je to jednoduché.

Martina: Třeba to možná z hlediska celoevropského tak jednoduché není, protože nic z toho, co říkáte, se u nás momentálně pravděpodobně neděje. Je to tak?

Ivan Noveský: Je to smutný příběh. Neděje.

Někteří politici v Bruselu, nebo v Čechách, si myslí, že elektřina se vyrábí na burze, nebo v zásuvce a že když strčí zástrčku do zásuvky, tak tam elektřina přece je

Martina: Řekněte mi, je to třeba proto, že máme notičky z Evropské unie? Nebo je to také výmluva, a mohli bychom se na našem vlastním energetickém poli chovat mnohem sebevědoměji a samostatněji?

Ivan Noveský: Tak se podívejte na inflaci, která u nás zuří takovým způsobem, a podívejte se na okolní státy. U nás se říká, že něco kvůli válce. Ale okolní státy nejsou tedy ve válce? Rozumíte? Já nejsem politik, ale když se na to tak koukám, tak… Podívejte se, já jsem opravdu praktik, kdysi dávno jsem byl stavební inženýr, stavěl jsem tehdy velké stavby. Pak jsem si dodělal ještě práva, takže jsem se zajímal i o toto. Ale upřímně řečeno, já jsem v podstatě normální člověk, který se snaží přemýšlet selským rozumem.

Stačilo by jenom, kdyby vláda přemýšlela selským rozumem, a kdyby se chovala ve prospěch České republiky, českého průmyslu, české energetiky, českých občanů a českého zemědělství. Vždyť zemědělství je také zu grunt. Vy jste říkala „velké zisky“. Ale to není tak úplně pravda. Ono to není tak jednoznačné, že by tam byly nějaké velké zisky.

Martina: A tam jsou zisky vzhledem ke zvýšení cen?

Ivan Noveský: No. Což je ale…

Martina: Což vlastně odnáší spotřebitel, že?

Ivan Noveský: Přesně tak.

Martina: Zmínil jste tady inflaci, se kterou se opravdu držíme v čele evropského pelotonu. Řekněte mi, kdo myslíte, že na tom má u nás zásluhu? V uvozovkách zásluhu.

Ivan Noveský: Tak jednoznačně si to řídí vláda, respektive neřídí. Já nevím, jestli to řídí, nebo neřídí. Ale je to prostě vláda, a vláda je povinná zasáhnout. Existuje tady úřad, kterého jsem si kdysi vážil, což bylo ministerstvo financí, které fungovalo. Měl by tady opravdu existovat Energetický regulační úřad, který jsem v roce 2001 zakládal, abych se do něj potom v roce 2016 vrátil jako první místopředseda, a pomáhal, když jsme drželi ceny energií. Už tehdy byly samozřejmě snahy jít co nejvýš, a s výmluvou na Evropu a všechno. Ale to je úplně zbytečné. To rozdělení, rozškatulkování se tady udělalo tak divně, že to v podstatě není úplně košer. To byl evropský výmysl. Kupodivu to nevymysleli naši politici, ale vymysleli to v Evropě. Ale i to, že jsme nesmyslně vstoupili na burzu. Ale vezměte si, že někteří politici, ať už jsou v Bruselu, nebo možná i tady u nás v Čechách, čeští politici, snad mají pocit, že se elektřina vyrábí na burze, nebo, že se vyrábí někde v zásuvce? Oni říkají, že když strčí zástrčku do zásuvky, tak tam elektřina je. Tito lidé si neuvědomují, že se musí někde vyrobit.

Martina: Voda vzniká v kohoutku, a elektřina v zásuvce.

Ivan Noveský: Ano, přesně tak.

Způsob obchodu a ekonomiky v oblasti energetiky u nás by se dal nazvat vlastizradou

Martina: Pane inženýre Noveský, řekněte mi, když to takto popisujete, máte pro tento způsob obchodu a ekonomiky nějaké zařazení? Je to kapitalismus? Nebo je to maskovaný socialismus? Nebo je to něco úplně jiného?

Ivan Noveský: Nebo se to dá nazvat třeba vlastizradou.

Martina: To není ekonomický systém.

Ivan Noveský: To není. Kolem se nikdo takto nechová. Já jsem se vás ptal, jestli byste si nechala opravovat podvozek od elektrikáře. A státní rozpočet vám může dělat elektrikář? A jsme u toho.

Martina: Jsme průmyslová země závislá na energiích. Co nás čeká?

Ivan Noveský: Toho se právě děsím, protože ještě ke všemu je tady nesmysl, který jde paradoxně z Bruselu, to znamená elektromobilita, která je sama o sobě docela problém, který likviduje náš automobilový průmysl. Já chápu, že někdo chce omezit mobilitu obyvatelstva. Třeba v Číně paradoxně taky stoupá počet elektromobilů, ale tam je to opravdu z důvodů ekologických, protože čínská velkoměsta začala být zaplavena smogem. Ale u nás elektromobilita? Když se na to podíváte, tak já tvrdím, že když má někdo vlastní výrobnu, když má vlastní fotovoltaickou elektrárnu, svou baterku, a nabíjí si svůj elektromobil takhle, tak já říkám: „Ano, chováš se ekologicky.“ Ale ti, co jezdí s elektromobilem do veřejných nabíječek, a to je většina, tak z čeho je tato elektřina? Vždyť si vezměte, že u nás stoupá procento výroby elektřiny z uhlí. Stoupá. Ne, že klesá. Stoupá. My jsme v roce 2021 vyrobili, když to vezmu procentně, z uhlí 45,4 procenta elektřiny, a v roce 2022 už 48,5 procenta, což už je skoro půlka vyrobené elektřiny. To znamená, že každý, kdo jezdí ekologicky elektromobilem, tak nabíjí elektřinou z uhlí.

Martina: Tak, ale to do roku 2030, protože pak se, podle předpokladů, máme uhlí vzdát. A v roce 2035 začne platit zákaz prodeje aut se spalovacími motory. Dává vám to nějaký ekonomický smysl?

Ivan Noveský: Ekonomicky to nedává smysl vůbec, ekologicky taky ne, a energeticky je to sebevražedné. A u nás je to volnější, protože nový ministr, já říkám živočišného prostředí, životního prostředí, řekl, že chce s uhlím ukončit v roce 2033. Jenomže problém je v tom, jak jsem říkal, že výroba z uhlí pořád roste. To znamená, že půlka elektřiny by tady najednou chyběla? A mezi tím by se měly rozmnožovat další elektromobily, a tak dále? A teprve v roce 2036, podle největších optimistů, má naběhnout další nový blok v Dukovanech, který se ještě nezačal pořádně stavět, respektive ještě není ani vybrán dodavatel.

Martina: Kdybychom po roce 2030 odstavili energii z uhlí, tak myslíte, že nás v tom případě čeká ztráta suverenity i ve výrobě elektrické energie? Bude jí najednou málo?

Ivan Noveský: Samozřejmě. Ale nebude odkud dovážet, protože není odkud dovážet. My jsme dneska exportér, jak jsem říkal, u nás v loňském roce stoupl export z 11 terawatt na 13,5 terawatt. Zvyšujeme podíl elektřiny vyráběné z uhlí a zvyšujeme export mimo Českou republiku.

Green Deal je Black Deal. Chudneme, zdražují energie, roste podíl výroby elektřiny z uhlí, a tedy i emise, řádí inflace.

Martina: To znamená, že v rámci Green Dealu chudneme, roztáčíme kola inflace, zdražujeme energii. Ale přitom, protože ji potřebujeme vyrobit, zvyšujeme podíl výroby elektrické energie z uhlí.

Ivan Noveský: Přesně tak.

Martina: Někde jsem se sama ztratila.

Ivan Noveský: Black Deal. Říkejte tomu black deal, a budete tomu říkat zcela správně. Protože stoupají emise, stoupá zatížení životního prostředí, stoupá zatížení občanů a stoupá zatížení průmyslu.

Martina: Zeptám se hláškou z filmu: „A komu tím prospějete?“ Ne tedy konkrétně vy, ale kde rozmotat toto podivné zašmodrchané klubko?

Ivan Noveský: Jak jsem říkal, byly tady troje volby, a vláda vždycky dostala absolutorium. Lidem to zatím nevadí. Používal jsem rčení Mirka Ševčíka, který vždycky říkal: „Čechům se rozsvítí, až se zhasne.“ Dneska už mi toto rčení ani tak nepřijde. Dnes už se mnohdy zhasíná a Čechům to stále ještě nespíná.

Martina: A není to jenom české věc, protože Green Deal je celoevropská ideologie.

Ivan Noveský: Jasně, ale vezměte si, že jak jsem říkal, že v Polsku začínají stavět dvě jaderné elektrárny, a v Maďarsku dokončují.

Martina: Snaží se připravit, řekněme.

Ivan Noveský: Jasně. Oni se snaží, aby to přežili. My ne. My jdeme sebevražednou cestou likvidace České republiky.

Petr Fiala mluvil o energeticky suverénní ČR, a že by se v budoucnu měla ohledně dovozu plynu a ropy suverénně rozhodnout, od koho a za kolik nakoupí. To je jako říct v obchodě, že za šaty za 2 000 dám jenom 1000.

Martina: Když svého času mluvil Petr Fiala o energeticky suverénní České republice, tak zmínil, že v budoucnu by měla být sama schopna se v případě dovozu plynu a ropy suverénně rozhodnout, od koho a za kolik je nakoupí. To je trošičku, jakože se mám suverénně rozhodnout, u koho si udělám dluh. Třeba…

Ivan Noveský: Ne. To je jako když půjdete do kšeftu, do obchodu, a oni tam budou mít, nevím, nějaké šatičky za dva tisíce, a vy se suverénně rozhodnete, že je koupíte za tisíc. Myslíte, že se suverénně rozhodnete, nebo na vás zavolají policajty, až ty šaty seberete a necháte jim tam tisícovku? Já myslím, že na vás zavolají policajty a seberou vás. Protože to je prostě nesmysl.

Martina: A proč to říká? Když si to totiž člověk přečte, tak vidí, že tady nám něco drhne.

Ivan Noveský: Víte, paní Martino, já nejsem politik. Nejsem politik, ale přiznám se, že musím udělat jedno politické prohlášení. Četl jsem prohlášení pana Petra Fialy z roku 2014, a to bych tam podepsal jedno každé slovo. Ale on dneska říká něco úplně naopak. To, co bylo tehdy bílé, je dnes černé, a co tehdy bylo černé, je dneska bílé. Zeptejte se jeho, protože já na to nemám odpověď. Já bych ho nikdy nevolil, protože vím, co je to za člověka. Mám s ním zkušenost z doby, kdy byl ještě ministrem školství, mládeže a tělovýchovy, když tehdy jasně napsal a podepsal to, že etika a občan nejsou prioritou ani jeho ministerstva, ani jeho tehdejší vlády. Občan a etika. A pak šel a stal se předsedou Občanské demokratické strany. Takže občan není prioritou jeho vlády? A Občanská demokratická strana? Stal se předsedou? Rozumíte? Já tomu nerozumím. Přiznám se, že tomu nerozumím.

Martina: Pojďme se ponořit zpátky do plynu. Zmiňoval jste tady, a často se o tom teď mluví, že plyn, který k nám teď přitéká, má jinou kvalitu, není tak čistý. Je to vážné? Budou z toho plynout nějaké potíže, nebo ho tím pádem jenom zkrátka spotřebujeme více?

Ivan Noveský: Z hlediska výhřevnosti tam není tak velký rozdíl. Problém je opravdu v tom, že je v tom více síry, která v podstatě likviduje zvláště měděná potrubí, ale i ostatní. Tam kde je kovové potrubí, tak ho prostě likviduje. Bohužel. Není to samozřejmě teď hned. Někde se sice může jednorázově ucpat kotel, nebo tak, ale to prostě není tak, jako že teď hned by ho to zlikvidovalo. My jsme tady byli celá léta zvyklí, že zemní plyn, který k nám chodil přes Ukrajinu a Slovensko, byl kvalitní a čistý. Léta. Pak to chodilo přes Německo, a zase byl kvalitní a čistý. Dneska už bohužel plyn tak kvalitní a čistý není.

Martina: Takže se máme třeba připravit na to, že se nám budou ucpávat kotle? Co tedy bude s plynovou infrastrukturou jako celkem? S potrubím a s kotli, které byly připraveny na kvalitní plyn, který k nám doposud plynul?

Ivan Noveský: Za kvalitu plynu zodpovídá distributor. Jenomže vy, jako spotřebitel, se můžete dostat na takzvaně „kratší konec“, a to tak, že distributor řekne: „Já dodávám plyn v evropské kvalitě,“ a vy nemáte možnost to zkontrolovat. A pokud máte kotel v záruce, tak dodavatel řekne: „Ale to byl špatný plyn.“ A vy, jako občan, jako spotřebitel, v tom zůstanete uprostřed, protože jak dokážete, že plyn nebyl kvalitní? To chce pořádnou kontrolu plynu, pořádnou kontrolu kvality čistoty. To všechno se dá zařídit, a je to povinnost distributorů. Ti to mají dělat. To znamená, že je potřeba, aby to zafungovalo. A zase: V tomto by měl fungovat Energetický regulační úřad a další státní úřady, protože toto jsou věci, u kterých občan nemá moc si to sám kontrolovat. Nemá.

Měli jsme kliku, že byla mírná zima, takže jsme přežili. Kdyby byl velký mráz, tak to nemuselo hodně lidí přežít.

Martina: A funguje tedy v naší zemi něco ohledně energií? Protože zatím mrzneme, mnozí máme samozřejmě potíže s placením, mnozí jsou vyděšeni, ale mírnou zimu jsme přežili. Je tady tím pádem něco, co tady ještě funguje? Protože zatím si můžeme říkat „dobré“.

Ivan Noveský: Ano. To je to, když někdo padá ze 13. patra, a ještě v druhém patře říká: „Zatím dobré…“ Že ano?

Martina: Proto jsem to zmínila. Zajímalo by mě, ve kterém jsme patře, nebo jestli to zase nevidíme moc černě, protože to zatím všechno nějak funguje.

Ivan Noveský: Víte, existovaly třeba některé prognózy, které jednoznačně říkaly, že zimu přežijeme, když budeme mít plné zásobníky, a když budeme denně dostávat deset milionů kubíků plynu přes Německo, nebo odjinud. Nakonec ve finále vlastně zima nebyla, i když třeba dodávka plynu chodila, a chvíli klesla i pod deset. Prostě jsme měli kliku.

Tedy neříkám, že Fialova vláda, ale my, jako Česká republika, jsme měli kliku, že jsme to přežili. A kdyby přišel třeba rok 1978, kdy se to najednou změnilo, a bylo tady nějakých 15, 25 stupňů, nebo dokonce o třicet stupňů, na Silvestra. A zamrzly kotle, zamrzlo uhlí, zamrzlo všechno, protože tehdy nebyl plyn. Takže tehdy byla opravdu takováto katastrofa. Tak kdyby přišla takováto zima, tak teď jsme všichni v háji, protože tuto zimu by prostě hodně lidí nepřežilo. Naštěstí zima nebyla. Naštěstí.

Martina: Já jsem byla na nějaké teplárenské konferenci, a tam zaznělo: „Naším úkolem je přežít tuto zimu, ale hlavně ty dvě příští.“ Myslíte, že nás tedy čekají ještě nižší patra?

Ivan Noveský: Obávám se, že mohou. Ale nejsem jasnovidec, takže neumím kouknout do křišťálové koule a říci: „Příští zima bude zase nezima, jako byla teď, nebo přijde pořádná zima.“ Uvidíme. V každém případě se musíme nachystat. A proto říkám: Kupme zásobníky, kupme ten tranzit, a jednejme ať už, nevím, s Ukrajinou, Ruskem, a se Slováky o přepravě plynu, ať to k nám jde.

Martina: Pane Ivane Noveský, vy tady říkáte: „Kupte zásobníky.“ Myslíte, že by stát měl vlastnit i výrobu elektřiny?

Ivan Noveský: Není důvod. Stačí, když se budou uplatňovat zákony o cenách. Dneska tady máme zákon o cenách, který by měl fungovat, a pokud bude fungovat, tak není důvod, aby stát vykupoval zbytek ČEZu, nebo tak. Vždyť to není potřeba. Vždyť stát má téměř 70 procent ČEZu. Takže tam vůbec není důvod. Říkám: Důvod je, aby vlastnil zásobníky s plynem, protože elektřina se nedá skladovat, kdežto plyn se skladovat dá. Čili ve Státních hmotných rezervách by měl být plyn a zásobníky. Máme tam kdeco, tak proč by tam nebylo něco, co potřebujeme k životu?

Martina: Už jsem tady zmiňovala, že jsme dnes společně namalovali hodně čertů na zeď. Je něco ohledně energetiky, co u nás opravdu dobře funguje?

Ivan Noveský: Výroba zatím pořád funguje, jádro zatím funguje. Když se podíváte třeba na křivky toho, jak se u nás vyrábí elektřina, a jak se vyrábí v Německu, nebo v dalších státech, tak u nás opravdu vidíte, že třeba jádro prostě pořád jede ustáleně a je bezpečné. Paradoxně i uhlí jede, je bezpečné. A obnovitelné zdroje jedou podle toho, jestli svítí, fouká, nebo prostě jak to jde. Takže si myslím, že i v energetice výroba zatím nějakým způsobem funguje, ale je to otázka cenové politiky, a politiky státu. A to nefunguje.

Je potřeba informovat občany, aby se domáhali toho, aby to tady fungovalo

Martina: Pane Ivane Noveský. Vy jste tady řekl, co by měla udělat vláda, co by měly udělat energetické podniky, co by měla udělat třeba i v rámci jakýchsi mezinárodních dohod a kroků. Ale to my ovlivnit nemůžeme. Martina nic neovlivní. Martina může udělat mnoho rozhovorů, ale to, jak to bude vypadat s naší energetickou strategií, ovlivnit nemohu. Co můžu udělat já? Řekněte mi, co doporučujete?

Ivan Noveský: Informovat lidi. Informovat občany, aby se domáhali toho, aby to tady fungovalo. Ale mírovou cestou. Já nejsem pro žádné násilí a nechci žádné defenestrace. Prostě tvrdím, že je potřeba lidi informovat. Oni to ani nevědí. Lidi opravdu netuší, jsou zahlceni svými drobnými problémy, kde sehnat na to, aby zaplatili nesmyslně vysoké zálohy, a nevím, co všechno ještě. Takže lidé žijí těmito problémy. Teďka třeba žijí i těmi problémy, že spousta lidí, aby ušetřila, si zaplatila fotovoltaiku, a teď jsou zase nějaké problémy na navrhovatelské straně, a podobně. Tady je tolik faktorů. Prostě informovat lidi. To je podle mě váš hlavní úkol.

A my, naše Národní rada obnovy, což je vlastně náš spolek, kde je Zdeněk Jandejsek, Vláďa Štěpán, Petr Bohuš a další, se prostě snažíme lidi informovat. Poskytujeme vždy informační bázi tomu, kdo si řekne. I kdyby si řekla třeba ODS, kdyby chtěli mít nějaké experty, kteří s tím chtějí něco dělat – kdyby si prostě řekli. S lidmi od Babiše spolupracujeme také a od Okamury také. I s dalšími, malinkými, ať už se jedná o PRO, nebo o Přísahu, a o tyto všechny. Prostě když si řeknou, tak my jim dáváme informace. A všem dáváme stejné informace. A vždycky říkáme: Politiku si v tom musíte udělat vy. My jsme pouze odborníci, nic jiného, a snažíme se lidi jenom informovat. Nic jiného dělat nemůžeme.

Martina: Tak já budu informovat. Ale přesto se budu potřebovat zahřát. Co byste mi radil? Co dělat za chvíli? Nějaká úplně obyčejná „malá domů“. Mám štípat dříví?

Ivan Noveský: Dříví? Z dříví jsou také exhalace. Ale upřímně řečeno, pokud máte tu možnost, pokud bydlíte v nějakém domečku, a máte tam možnost si sehnat dříví, tak samozřejmě je dříví vaše jistota. A zatím to Unie nezakázala, i když se k tomu možná chystá, nebo se říkalo, že se k tomu chystá. Určitě zateplit dům. To jo. Dokonce jsme právě říkali, že kdyby se do vlády dostal někdo rozumný, a my jsme mu radili, jak už Štěpán, nebo Janeček nebo nevím, Hynek Beran, nebo kdokoliv z nás, z našich lidí, kteří kolem toho děláme, tak bychom říkali: Dobře, tak nedávejte nesmyslné dotace na nějaká velká nesmyslná centra, dejte dotace lidem. Dejte dotace lidem, ať si udělají svou solární elektrárnu na střeše. Ať si zateplí barák. Tím ušetří. Ať dojte k tomu, že se lidé budou jakoby samozásobovat. A toto je určitá cesta.

Martina: Nezachrání to ekonomiku, nezachrání to výrobu, ale je to jakási mikropéče.

Ivan Noveský: Pomůže to lidem.

Martina: …u každého člověka…

Ivan Noveský: Přesně tak.

Green Deal je antiekologický a sebevražedný. Musí skončit.

Martina: Pane Ivane Noveský, kdyby mi někdo před čtyřmi roky vyprávěl, jak se změní svět, co všechno se stane, co se může odehrát, a co se odehraje, a jak velmi se promění společnost, tak bych mu řekla, že ho chytá fantas. A stalo se. Vy jste říkal, že samozřejmě nemůžete predikovat, co bude dál, ale jak vidíte naši společnost třeba za další čtyři roky?

Ivan Noveský: No, to bude po volbách? Dobře.

Martina: Tak za deset let.

Ivan Noveský: Podívejte se, tyto nesmysly, antiekologický, takzvaný Green Deal – to musí skončit. To je opravdu nesmysl. Mluvili jsme o Číně, jak tam rozjíždí elektromobily, protože to potřebují. Jenomže nikdo už neříká, jestli tam ještě víc rozjíždějí benzínová auta, že se vozí z Číny benzínová auta do Evropy, protože jsou laciná a kvalitní, a protože tady se přestávají v podstatě dělat. My v podstatě opravdu máme sebevražednou politiku, která vůbec není na ochranu ekologie, vůbec není na ochranu Evropy. To je likvidační.

Když jsem byl na Českém regulačním úřadě, tak jsme tehdy s paní předsedkyní Vitáskovou a s inženýrem Štěpánem, jako poradcem, a ještě s dalšími lidmi na energetickém úřadě, vymysleli takzvané „indikativní ceny“, kterými jsme vlastně zastropovali ceny tak, aby je dodavatelé nemohli zvyšovat, protože už tehdy jsme, v roce 2016–2017 viděli tendenci ceny pořád zvedat. Ať už se to jmenovalo Green Deal, nebo to byly nějaké jiné důvody, „small cities“, prostě různé názvy. Ale vždycky snaha byla zvedat ceny. A někdy v roce 2019 Vláďa Štěpán napsal krásný článek o Titaniku, že česká, a vůbec evropská energetika je Titanic, kde se nahoře na palubě tancuje, a dole už je voda. A všichni se tomu smáli. Tak tím navazuji na váš dotaz na predikci. Všichni se tomu smáli, že Štěpán, Noveský a další, jsou blázni, kteří malují „čerty na zeď“, jak říkáte. A v roce 2019 se to v podstatě u nás utrhlo, a utrhlo se to i v celé Evropě, a válka na Ukrajině je v podstatě záminka, i když to nějakým způsobem akcelerovala, protože to byla záminka, proč přestat brát laciný ruský plyn, a jak z nás udělat závisláky na něčem úplně jiném, protože nikdy nebudeme v plynu suverénní. Suverénní prostě nikdy nebudeme, vždycky budeme na někom závislí. A jak jsem tady říkal, mně je úplně jedno, jestli budeme závislí na tom, na tom, nebo na tom, vždycky budeme závislí, a žádný z dodavatelů není demokratický. To si řekněme zcela na rovinu. I když někteří se tak jmenují.

To znamená, že elektřinu umíme, umíme ji dělat dobře. Na jádro jsme byli opravdu velmoc, naše jaderné strojírenství je absolutně na špičce. Vždyť jaderné elektrárny jsme si postavili z větší části sami. To ne, že to stavěli Rusové. My jsme si to postavili z větší části sami. A tento potenciál ještě pořád máme. Spousta těchto odborníků tady žije, sousta z nich ještě neumřela ani v rámci covidové důchodové reformy, ani teď, v rámci další důchodové reformy, která se za reformu prohlašuje. Takže spousta důchodců, a spousta kvalitních lidí, odborníků, žije. Takže máme potenciál, ale nevyužíváme ho. A kdyby se tohle využilo, tak pořád můžeme zůstat velmocí, která bude exportovat elektřinu, a budeme z toho něco mít jako Česká republika. Ne tak, jak dneska říkám, že jsme nejlacinější výroba, a největší prodejní cena. My bychom opravdu tady mohli mít lacinou energii, a ještě na tom hodně profitovat.

Martina: Jak nadějeplně se díváte do budoucna ve smyslu citátu, který jste tady říkal, že „Čechům se rozsvítí, až se zhasne.“? Myslíte, že bychom to mohli stihnout dřív, nebo budeme potřebovat takto padnout?

Ivan Noveský: Udělám pro to, a můžu to slíbit i jménem všech kolegů, že pro to uděláme všechno, co bude v našich silách, a možná ještě kousek dál, aby se tady opravdu nezhaslo. Snažíme se o to, přesvědčujeme. Chodili jsme na demonstrace, ať už jako mluvčí, nebo jako diváci, protože víme, že lidi je potřeba informovat. Je fakt potřeba informovat lidi. Nemá cenu dělat nějaké násilné akce, to považuji za nesmysl. Ale je potřeba lidi informovat, aby věděli. Aby potom zase před volbami nenaletěli na to, že „někdo dobře vypadá, a tak mu to tam hodím. Tamhle ten je z velké strany, tak mu to tam hodím,“ a tak dál. Prostě lidé si musí uvědomit, a musí si taky sami vzít odpovědnost. Pokud si něco zvolí, pak bohužel musí trpět. A já chci, a všichni chceme, aby lidi trpěli jenom tak, aby to nebylo fatální. Aby Česká republika, česká ekonomika, česká energetika, průmysl a zemědělství, přežily. O to nám jde.

Martina: Pane Ivane Noveský, já vám moc děkuji za jasné, srozumitelné a přehledné zhodnocení naší energetické situace. Díky moc.

Ivan Noveský: Já děkuji též.

Martina: Já jsem dokonce četla, tuším, že to dokonce bylo od nějakého sportovního kouče, ale tím si teď nejsem jistá, že vlastně všichni veleúspěšní sportovci se dostali na bednu jenom skrze nějakou frustraci.

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: Skrze stres.

Jaroslav Matýs: Zátěž.

Martina: Zátěž. A když pak vezmeme v úvahu, byli jsme toho v posledních letech mnohokrát svědky, že se třeba mnohé sportovkyně zbavily svého osobního trenéra, otce, teroristy v uvozovkách, zbavily, tak v tu chvíli šly výkonnostně úplně pryč. Ale to se mi úplně nechce přijmout, protože olivy je potřeba pořád drtit?

Jaroslav Matýs: Zkusím to trošičku s nadsázkou: Proč tolik úspěšných lidí dopadne blbě, když mají hodně peněz? Protože nemusí nic. A jenom část úspěšných, nemyslím jenom bohatých, úspěšných, si to udrží, protože pracují. Slyšel jsem bývalého manažera Microsoftu, nevím, jak se jmenoval, ale dělá teď kouče. který řekl: „Já jsem si svou prací přivodil depresi.“ Chytrý chlap, strašně chytrý chlap. „Přivodil jsem si depresi, přetížil jsem se energeticky tak, že jsem si epigeneticky vyvolal depresi.“ Neboli si poškodil mozek. On to ví. A mě to hrozně zaujalo, že někdo mimo psychiatrii takhle přemýšlí. „A já jsem pět let bral antidepresiva, a po pěti letech jsem si nastavil program, dneska jsem bez antidepresiv a vedu sportovce tak, aby se nezatěžovali negativními myšlenkami. Ty jsou k ničemu.“ Takže je učí je vypínat.

A druhá věc je, že je učí nejenom myslet pozitivně, ale dbát o sebe. A kolik lidí dneska o sebe dbá? A furt mluvíme o duševním zdraví. Vždyť my děláme všechno, abychom byli duševně nemocní. Neboli, je tady trend udělat z nás neschopny, abychom mohli dostávat pomoc. Ale já nechci dostávat pomoc. Já si ji chci vyžádat, ne že ji musím dostat. A bez krize. Lidstvo se z jeskyně dostalo proč? Protože jsme nechtěli mrznout, nechtěli jsme furt dělat nějaké zásoby. Pak jsme vymysleli průmyslovou revoluci, protože jsme z principu přemýšleli frontálním lalokem, jak si zlepšit sociální život. A dneska jsme v situaci, že všichni odmítají zátěž, protože se máme dobře. Bude asi muset přijít nějaká katarze, aby se lidstvo vrátilo opět k jeskyni, protože na to máme vývojově nastavený mozek, a příroda není blbá. Jak jsme řekli minule: Příroda nás potrestá za to, co děláme.

Martina: Máte pravdu v tom, že jsme si vlastně na pomoc, která musí přijít, už zvykli v úplně veškerých oblastech života. Potřebujete podepsat smlouvu, protože prodáváte skříň, ale musí to udělat právník. Potřebujete si pronajmout byt, ale musí to udělat realitní makléř, abyste nenaletěli. Potřebujete si otevřít konto v bance, tak potřebujete osobního bankéře. Potřebujete kouče na to, abyste věděli, jak máte běhat kolem baráku. Potřebujete nějakého guru, který vám pomůže, abyste zůstali mentálně zdraví. Pak potřebujete doktora, aby vám pomohl, jak zůstat zdráv fyzicky. Takže my jsme vlastně už veškerou svou moc delegovali na armádu pomocníků kolem.

Jaroslav Matýs: Spíš je otázka: Proč jsme tak zpohodlněli? Protože se máme dobře.

Martina: Protože se máme dobře.

Jaroslav Matýs: Nevím, kdo to řekl, že v Česku jsme nárokový národ. Na všechno máme nárok. Mám pocit, že na všechno máme nárok.

Martina: A to nejenom Česko. To je, řekla bych, Západ vůbec.

Jaroslav Matýs: Tak to je. Na druhou stranu zase k umělé zaměstnanosti: Existují technologie, díky kterým umíme udělat víc za kratší dobu. A to se stalo mantrou. A teď to vidím i ve zdravotnictví. Nechci teď být úplně zlý, ale: Mám půl čtvrté, a jdu domů. To jsem já v medicíně v životě nikdy neudělal. Dneska to začíná být normou, protože i do zdravotnictví, i do důležitých humánních profesí, se dostal určitý až řemeslný pohled. Řemeslo „odcaď pocaď“, a tím končíme. Já jsem to tak nikdy neměl. Nejenom já, ale i kolegové naší generace to tak mají. Takže dneska, když jde mladý lékař do nemocnice, a je unavený po službě, tak neví, co jsme zažili my. Ale v Americe slouží běžně, protože holt to tak je. To patří k této profesi.

Česká populace je v užívání návykových látek benevolentní, a když to bude volně, tak zdravotnictví bude mít problém, protože než se člověk zničí, tak zdevastuje okolí

Martina: Pane doktore Jaroslave Matýsi, já to teď řeknu s velkou nadsázkou, a nerada bych, aby si někdo, kdo to třeba zažil, myslel, že si z toho dělám legraci. Ale poté, co jste mi teď popsal ohledně virtuálních drog, a podobně, si říkám: „Zlatý alkoholismus.“ Protože to máme tak nějak více zmapované. Ale zároveň nutno dodat, že mezi závislými na alkoholu se stále častěji objevují i třináctileté děti, a možná i mladší, to víte spíše vy. Čím to je, že už sahají po kdejaké droze?

Jaroslav Matýs: To už tady jednou bylo. Dneska určitá skupina lidí tvrdí, že se snižuje věk, kdy děti sahají pro drogy. Ale není to pravda, protože kdyby to byla pravda, to jsem se učil už já na vysoké škole v Hradci Králové, dneska by to bylo daleko dříve, a to nejde. Ale skutečně „ADHĎáci“ si na to sáhnou o dva roky dřív, a deset, dvanáct let je přesně prepubertální věk, a pak pubertální věk, kdy hledají něco nového. Takže věk se vůbec nesnižuje. Ale děje se to, že je to dostupnější, než bylo v minulosti běžné, a také k tomu nebyla taková tolerance, jako je dnes. Tolerance na víno byla třeba na Moravě větší než v Čechách, a v Čechách větší na pivo. A na slivku na Uherskohradišťsku, nebo na Slovensku. Ale tolerance je teď tak daleko, že platí zákon, že se to nesmí prodávat, a stejně se to prodává. V minulosti se to více respektovalo. Do toho přijde kratom, který ještě není pod žádným zákonem, a oni hledají, protože to k tomuto věku patří, ale není na to žádná restrikce nebo pravidlo.

Martina: Nikotinové sáčky.

Jaroslav Matýs: Nikotinové sáčky. A teď školy neví, co s tím.

Martina: Vapování.

Jaroslav Matýs: Vapování je zdravější. Když jsem byl v jedné pracovní skupině k protikuřáckému zákonu, jsem jeden z autorů, tak tam byl taky jeden pán, který říkal: „No, víte, on to je vlastně léčebný prostředek.“ To není léčebný prostředek. Tady se bavíme o tom, že tato generace nemá vidět ten rituál, když začínají. Dospělákům už to je jedno. Tady je zákon, který má chránit mládež, aby do toho nespadla. U alkoholu se to doma víc toleruje, represe na to není přes rodiče, kontroly se nedělají, a je to tak široké spektrum, že přece nezavřeme celou populaci. Takže mládež dělá to, co je jim dovoleno. Nic víc.

Pak se ptám, proč aspoň nedržíme nějaká pravidla, která jsou napsána? Já jsem byl nedávno v televizi, a bavili jsme se o léčebné marihuaně v tom smyslu, že to není léčebná marihuana, ale marihuana pro léčebné účely. To je rozdíl. Marihuana nikdy nic nevyléčila. V drtivé většině jsou v indikačních skupinách bolesti, a psychiatrická diagnóza je tam jedna, a to Touretteův syndrom. Nic jiného tam není, protože my psychiatři víme, že je to návykové, ničí to mozek, ale v bolestivých stavech je to pomoc. Ale zase: Když jsme se bavili o marihuaně, tak už je zase řeč o to uvolnit marihuanu do prodeje tak, jak to je někde jinde. A my lékaři víme, že teď, když to není uvolněné, jsme nejlepší v Evropě. A když to uvolníme, co se asi stane? Proč mají poslanci problém povolit 0,5 promile alkoholu za volantem? Protože znají národ: Dáme 0,5 a bude 1,5. My lékaři víme, že když se ptám: „Kolik cigaret si dáte?“, tak odpoví, že pět, a já už vím, že to je minimálně krát dva. „Dám si štamprli“, a já vím, že to je aspoň pět štamprlí. Takže u marihuany je najednou pohled jiný, protože se to celosvětově uvolňuje.

Ale česká populace je v tom tak benevolentní, že když to dáte volně, tak neříkám, že to bude katastrofa, ale zdravotnictví bude mít problém. Nejsou lidé, kteří by se tomu věnovali, a než se člověk zdevastuje, tak udělá hromadu devastace kolem sebe. Takže my lékaři obecně, myslím, a jak to vnímám, bychom nechali regulaci tak, jak je. A i když se nedodržuje stoprocentně, tak je to nějaká regulace.

Martina: Necháme regulaci, přesto můžeme očekávat, že děti budou různými cestami dále padat do závislostí. Řekněte mi: Bude je mít kdo z toho tahat? Teď narážím na to, co jste říkal o tom, na jaké sestupně trajektorii česká psychiatrie je. A čekací doby na vyšetření léta páně. Zažila jsem příběh, který mi vyprávěla kolegyně, že matka dovezla svou už asi 40 kilovou dceru do Bohnic, a zastavila před tím jedním pavilonem a začala troubit.

Jaroslav Matýs: Až takhle?

„Reforma psychiatrie“ se povedla tak, že se psychiatři dostali do takové defenzívy, že jako odborníci nemáme nikde slovo, a rozpadla se základní ambulantní síť

Martina: Prostě zoufalá. Ale nebylo jak. Řekli: „Za půl roku vám ji tady vezmeme“. Ale ona už nebude žít. Takže se tím chci zeptat: Jak vidíte reálnou pomoc? Co se musí stát? Vím, že jste teď sepsal deklaraci hnutí za obrodu psychiatrie, je to velmi čerstvá záležitost z března letošního roku. Tak co nás v tomto oboru čeká, když tak nějak všichni trošku klesáme na mysli, na duchu a na síle?

Jaroslav Matýs: Víte, tady trošičku vnímám i svůj podíl na tom, co se stalo, protože jsem jeden z těch, kteří rozjížděli reformu psychiatrické péče v České republice. Na psychiatrii jsme doslova vlomili psychiatrii dětskou. A z funkce jsem odstupoval, i když jsem věděl, co všechno se chystá, jaké nesmysly, a jak se chystá demontáž psychiatrické péče. Deklaraci za obrodu psychiatrie jsem nenapsal já. To napsali psychiatři pro dospělé, a je to na webových stránkách Deklarace hnutí za obrodu psychiatrie. A tam jsou přesně pojmenovány věci, o kterých jsem mluvil před třemi lety, když jsem odcházel z funkcí. To znamená, že v reformě psychiatrie se stalo to, že se povedlo, a teď neříkám komu, dostat psychiatrii do takové defenzívy, že jako odborníci vlastně nemáme slovo nikde, a ti co mají do čeho mluvit, dělají projekty – jak to nazvali – odtržené od reality v tom smyslu, že se dělají výzkumné projekty, ale nikdo nezaregistroval, nebo nechce vidět, že se rozpadla základní ambulantní síť.

Pedopsychiatrie je úplně rozbitá, a dospělácká skomírá. A pedopsychiatrická se rozbíjí proto, jak jste to řekla. Kdysi jsem to dal panu ministru Vojtěchovi na dvou papírech. Jsme neustále napadáni ze školství, že nespolupracujeme a že furt něco chceme po výchovných ústavech a školách. Z mainstreamových médií jsme napadáni, jak intoxikujeme děti, a že si vystačíme výchovou. Takže ano, Makarenko se nám vrátil. A do toho nastoupí dotační programy na neziskové organizace, které prý zvládnou problémové děti. Tak který psychiatr by šel, když na vás ještě pošlou média, napíší stížnost na hejtmanství, na zdravotní pojišťovny, nebo si vás dokonce začnou nahrávat v ambulanci. Kdo z mladých lékařů by šel do takového oboru? Proto ti mladí do toho nechtějí vstupovat, protože nemají žádnou ochranu, ani pomoc. A psychiatrická společnost se v mediálním prostoru úplně odmlčela, a psychiatři nikde nemají žádnou oporu v případě nějakých sporů s pacientem, který je obviní, protože je duševně nemocný, a musíme ho chápat. A kdo chápe toho psychiatra? Kdo pochopí, ten raději uhne. A kdo má nějakou vizi zájemců o dětskou psychiatrii?

Já mám kolegyni, kterou teď dávám do dětské psychiatrie. To je tak strašně složitý obor, protože jedete přes rodiče, školy a instituce. To je strašně těžké. A všechny tyto instituce, teď se budu bavit ne o psychiatrech, nám radí, jak máme psychiatrii dělat, a že oni si to nemyslí. Tak to je pak těžké. Takže já, když to vezmu, kdyby došlo ke zlomu: Pozitivní kampaň v televizi, dva, tři roky. Pozitivní, a ne, že vynuceně pozitivní o tom, že existují skutečné úspěchy, i u těžce postižených dětí, které by bez léků rodina nezvládla. Já je mám v ordinaci. Tak aby se zveřejňovalo, že to není žádná intoxikace, ale reálná pomoc. A pak po pubertě a v dospělosti fungují, protože se prošlo krizovým obdobím v dětských domovech, kde jsou děti s léky. Ne proto, že jsou v domově, ale byl tam reálně problém duševních poruch, kterou mají po někom z rodičů. Tak to prostě je. Takže jsou v nějakých stabilních podmínkách. Takže pozitivní kampaň i tyto příklady.

A pak za druhé: Finanční ohodnocení psychiatrů, rizikový příplatek oproti jiným oborům, protože to tak je. A rizikový příplatek za sociální tlak, a příplatek za to, že pracujete s celou rodinou. To se nedá jenom s jedním pacientem. A zatím nám nikdo mezioborově nevypočítal, když se navyšovaly výkony, že dětská psychiatrie toho má nejvíc, protože nás je málo. Ale jsem na druhou stranu rád – jak jsem se snažil, aby si dětské psychiatrie každý všiml – že v postcovidové době si lidi všimli, že není možné, aby neziskovky radily psychiatrům, dětské psychiatrii. Není to možné, a ukázalo se to v praxi.

Existuje mnoho občanských sdružení, která tvrdí, že to s dětmi umí, chodí do škol, nabízí přednášky, vzdělávací programy, ale nemají žádnou zodpovědnost

Martina: Jak se to ukázalo v praxi? Protože víme, že existuje mnoho občanských sdružení, která tvrdí, že to s dětmi umí, chodí do škol, nabízí přednášky, vzdělávací programy, a vy tvrdíte, že ale vlastně nemají žádnou zodpovědnost.

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: A umí to aspoň tyto mnohé neziskovky? Mám děsivé slovní spojení: „Myslí to aspoň dobře?“

Jaroslav Matýs: „I Putin to myslí s Ukrajinou dobře“. To není nadsázka, protože je hromada lidí, kteří zneužívají pseudohumánní kabát, aby si postavili živnost, a zvýšili svůj status, a prakticky nikdo z nich nikdy nebyl na psychiatrii. Takže jak tomu můžou rozumět? Druhá věc: Když jsem dělal na ministerstvu, prosazoval jsem tam, a řekl jsem tehdy natvrdo panu ministrovi: „Udělejte dotační programy s tím, že bude akreditační komise, u kterých všechny neziskovky, které poskytují péči dětem s duševní poruchou, musí prokázat vzdělání, dokázat program a prostory. A to by se mělo pět let opakovat.“ Na to mi řekli: „Pane doktore, to bychom museli zrušit asi dvě třetiny neziskovek.“ „Tak je zrušte.“ Protože jestli to stát platí, tak má garantovat kvalitu. A když garantuje kvalitu v sociálních službách o seniory, tak proč ne u dětí? A dnes se ukazuje, jak jsem odešel z funkcí, že se najednou rozbalily všechny dotační programy – už tam nebyl Matýs. A jaká je teď situace? Kdyby to zvládali, tak proč jsme přetíženi? Kdyby to zvládali, tak proč se navyšují počty asistentů a psychologů ve školách? Vždyť to jsou jednoduché počty.

Martina: To znamená, že největší problém v uskutečnění reformy psychiatrické péče vidíte v nedostatku lidí, v nedostatku peněz, a v tom, že se lékaři nemají vůbec na koho obrátit, kdo by jim kryl záda? Nebo jak to správně pojmenovat? Nemají oporu ve státu? V zákonu?

Jaroslav Matýs: První, co je v psychiatrii vůbec, a hlavně v dětské, že to není atraktivní obor, ale spíš nebezpečný. Krásně to řekla kolegyně: „Dětská psychiatrie je nebezpečný obor ne kvůli pacientovi, ale kvůli rodičům pacienta.“. A za druhé je tento obor nebezpečný i vzhledem k mediálnímu obrazu, jaký má. To je to první, co by se mělo změnit. Druhá věc jsou peníze. Ano, musí se to tak zatraktivnit, jako se to dělá v kapitalismu, aby práci v kanálu chtěl někdo dělat, v kanálu obrazně, prosím vás. A třetí věc je příprava. Systém přípravy je tak složitý, že dětští psychiatři nikdy nevědí, jak budou testovat, tak se vlastně musí odstěhovat na kliniku, protože to nemůžou dělat ve svém regionu. Je to složitě nastavené i s ohledem na dostupnost budoucích lékařů, aby se mohli odstěhovat i s rodinou a nastavit si to. Takže to jsou tři věci. Zvednout pozitivní obraz psychiatrie, aby to bylo ekonomicky atraktivní, neboli bolesti neútrpné, jak tomu říkám, a do toho ještě vzdělávání. A když to vezmu prakticky, tak šest let, plus pět atestace, za patnáct let nejdřív. Jinak se to nedá udělat. A pak další věc: Obory jako pediatrie, nebo dětská neurologie s psychiatrií sice spolupracují, ale v rámci vzdělávacích programů nemají ani dětskou psychiatrii.

Martina: A co si počnou děti, kterým je teď třináct let, které se ve volných chvílích pořežou, ale rozhodně jim to dlouhodobě nepřináší ani řešení, ani radost. Budou čekat, až se za patnáct let někdo atestuje? Co s nimi? Jak jim pomoci teď?

Jaroslav Matýs: Myslím, že to bude svým způsobem poškozená generace. Teď budeme všechno shazovat na covid, ale covid to akorát zvýraznil a demaskoval, že ani telemedicína, jak jsem neustále vykládal u psychiatrie, prostě nefunguje tak, jak si někdo představuje. Bohužel je to generace, která se s tím bude muset nějak vyrovnat. Neboli chci doufat, že se rodiče naučí rodičování, když bude s dítětem krize.

A teď jsme u toho: Krize nastoupí jenom tím, že si fakt postavím hlavu, vezmu mu mobil, a půjdeš pracovat, a pak půjdeme na vycházky, budeme spolu mluvit. To, co všichni odmítají, musí být v pohodě. Musí se naučit zvládat nepohodu. A chci doufat, že rodiče toto pochopí, protože už se nelze vymluvit na covid. A to škaredé slovo „kvrdlání“ je signál, že to v rodině nefunguje. Ne dítě, ale rodina nefunguje.

Mužský a ženský mozek je rozdílný kvůli intraděložním hormonálním vlivům. Nelze věřit, že by se mozek ve 14 letech najednou změnil na mužský, a po roce na ženský. Je to sociální koncept.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, my jsme tady vyjmenovali nejrůznější potíže, druhy závislostí. Ale jak se vy, jako psychiatr, díváte na obrovský nárůst žádostí dětí o tranzici? Čeho myslíte, že je to důsledek? Protože je to násobně víc, než to kdy bylo.

Jaroslav Matýs: Byl jsem na konferenci, a nebudu jmenovat, ale celkem jasně se u děvčat zvedla změna sexuální identity čtyři tisíc krát. A dokonce se objevil terminus technicus „fluidní pohlaví“. To už jsem tedy hodně zpozorněl.

Martina: Plovoucí pohlaví.

Jaroslav Matýs: Ptal jsem se, co to je, četl některé věci. A teď trošku biologie a trošku sociálna: Takže „fluidní pohlaví“ je to, že rok se cítí jako muž, a oslovujeme ho jako Milan. Pak fluidní pohlaví bude žena, a jsem Ela. V Německu dokonce chtějí takovou občanku, kde to můžou takto měnit. Jestli to prošlo, nevím. Tak teď biologicky: Víme, že mužský a ženský mozek je rozdílný díky hormonálním vlivům intraděložně. Já nemůžu uvěřit tomu, že by se ve 14, 15, 16 letech mozek najednou přeformátoval na mužský, a pak po roce na ženský, protože ta struktura je skutečně jiná. A jediné, co mě napadá, je zase sociální koncept, kde funguje nějaká autosugesce, kde každý chceme být nějak výjimečný. A když zjistí, že si holky líp pokecají s holkami, tak jsem na holky. A pak se v 18 zamiluje a zjistí, že je to jinak. A to je ta sebezkušenost. A psychiatrie jako taková teď bádá, jestli to je možné, a proč se to děje.

Když se podíváte do historie, tak byla vlna emo po internetu, pak byla vlna anorexie po internetu, a dneska je vlna digitální závislosti a kvrdlání. Úleva. To jsou věci, které lidstvo vývojově má. Museli jsme si tím projít. A u momentální generace je módní být jiný než ostatní, a je jedno v čem. A ještě jsem chráněný, když se cítím jinak. A zjistil jsem, že mám ještě záchod, kam nemůžu, takže můžu i tam i tam. A v pubertě, jak se hledá sexuální orientace, místo ve společnosti, ale také sexuální identita, tak ano, sklouznou do toho holky, protože kluci jsou v tomto věku ještě blbější. Rok, dva to tak je, kdy se s nimi nedá mluvit, ale pak se fakt zamilují a zjistí, že je to jinak. Teď nemluvím o dospělých, že se cítí jako vlk. To je autosugesce, o které jsem mluvil. Je tam nějaká osobnostní anomálie, ale to nelze udělat na dálku.

Takže si myslím, že je to určitá ne módní vlna. Je to trend ve společnosti. Všichni chceme být nějak výjimeční, a tato generace dostala tento prostor. A zase, příroda rozhodne, jak to je, ale všude je jen muž a žena. Nic jiného není.

Martina: Myslíte, že se na tom může podílet i další móda? To znamená, že nejrůznější neziskovky chodí do škol, ale také do školek, a tam tyto ideologické konstrukty nabízejí dětem? A třeba dětem zrovna v pubertě, a tak podobně.

Jaroslav Matýs: Kdyby jenom to, že indoktrinují nějakou možnost alternativy. Ale hned obviní rodiče, že je musí respektovat. Učitele hned nastaví – zkuste nás nerespektovat. A vzápětí přijde nějaká skupina: My vás budeme chránit i soudně. Až tak daleko se to dostalo. A místo toho, aby se to nechalo volně přírodě, že když se nějak cítíš, vydržíš to do 25, a nemusíš to vykládat všem, jenom svým blízkým. A tím to končí.

Ty neziskovky to dělají. Ale musel bych se ptát, jestli je možné, že v přírodě v průběhu deseti, nebo pěti let, stoupne počet lesbických žen třikrát. Když víme, že schizofrenici jsou na tom furt stejně. Depresí je víc. Ale u duševních bipolárek, schizofreniie, se to zásadně nemění. A najednou porucha sociálních identit, nebo změna sexuální identity, stoupne víc než čtyři tisíckrát u kluků a u holek? To svědčí o tom, že je to spíš skutečně ideologický sociální koncept, který někdo přiživuje, protože je to pro něho výhodné. Ale i pro jednotlivé aktéry, pro holky nebo kluky, jsem jiný, a když nemám pozornost, tak si dělám pozornost tím, že jsem jiný.

A bohužel do budoucna se děje to, že sexuologové, z mého pohledu, přistupují k hormonální terapii moc brzo, a ze světa už se ví, že když najednou v dospělosti, v osmnácti, v pětadvaceti zjistí, že je to jinak, tak je to nevratné, a tam je pak vysoké riziko sebevražd. Já jsem navrhoval, když jsem byl ve výboru, že než se v České republice přistoupí k normální léčbě, tak by musel povinně projít dětským psychiatrem. Ale ke shodě mezi výbory nedošlo, a já nevím proč.

Martina: My se tady můžeme bavit o nějakém ideologickém aktivismu, progresivistické ideologii, která se dostává do škol, do školek a tak podobně, ale možná tomu můžeme říct úplně jednoduše: Co když děti, třeba ve školkách, stavím do dospělého světa mnohem dříve, než na to jsou zralé? Jsou takové tendence třeba už ve školkách děti sexuálně informovat. Opět, váš kolega na to říká: „Dítě si neumí zašněrovat tkaničky, ale ví, jak se nandavá prezervativ.“ Myslíte, že i tohle je jeden z důvodů, který způsobuje nejistotu? A i to, že najednou přepisujeme pohádky pro děti, kdy my jsme vždycky věděli, že je dobro a zlo, že Karkulka to má přežít, a vlk má skončit ve studni? Já jako dítě jsem to cítila, sice mi ho bylo trochu líto, ale cítila jsem úlevu.

Jaroslav Matýs: Spravedlnost.

Od kdy děti vnímají, že jsou kluk nebo holka? Když na to přijdou. Je to spontánní vývoj. A dneska do raného dětského věku podsouváme problémy dospělých.

Martina: Bylo to potrestáno. A teď je to jinak. Vlk je přeškolený, jakoby už prošel nějakým kurzem. Řekněte mi: Způsobuje to chaos v hlavičkách dětí, nebo je to jenom balast, který jde s dobou?

Jaroslav Matýs: Spíš si myslím, že to jde až tak daleko, že už to je poškozující. Od kdy děti vnímají, že jsou kluk nebo holka? Když na to přijdou. A to je ten vývoj, přijdou na to spontánně, a hotovo. A dneska to je zase věčné školení. Místo toho, abychom děti učili sociální dovednosti, tak přeskakujeme vývojovou fázi, a dáváme jim dospělácké problémy do raného dětského věku. A protože dítě nemá zkušenost, tak taky vůbec ještě neví, co je sexualita, takže neví, co s tím, ale chce se nějak zakotvit, tak – jsem holka místo kluka. Protože ten tlak je blbý, je to nepříjemné.

A vůbec se přemýšlí, jak je možné, že se v rezortu školství bez jakékoliv regulace pustí tyto programy. Je to na rozhodnutí ředitele školy? Ano. Jakou má za to zodpovědnost? To nemluvím o sexualitě, ale jsou tam jiné věci. Takže tam přijde školit někdo, kdo dostává dotace, vymyslel program, protože jinak by peníze musel vrátit. Tak o čem to celé je? Je to klientelismus, nic jiného mi z toho nevychází, selským, jeskynním rozumem. Přece nebudou v jeskyni rodiče dětem ukazovat, jak se dělá dítě? A to je v jeskyni. My jsme to prostě… Ne my, ale drtivá mlčící většina škodí už tím, že mlčí.

Martina: Co vás v poslední době ve vaší ordinaci nejvíce zaskočilo, že jste si říkal: „Tak, Jaroslave, děláš tuto práci dlouho, ale s tímto ses ještě nesetkal?“

Jaroslav Matýs: Nebylo to v ordinaci, ale v taxíku, kdy jsem jel z badmintonu. A jak jsem pesimista, tak furt vidím, jak to všude dělají blbě, a ten taxikář říká: „Co děláte?“ „Dětskou psychiatrii.“ Výborně. A teď mi popsal, jak to dělá s technologiemi: „Zakázal jsem všechno. Učitelce jsem vynadal, že si bude všechno psát, a nebude nic posílat mailem, má si to napsat ve škole.“ Já jsem byl tím taxikářem nadšený. Otec kolem třiceti pěti let. Byl úžasný. Potěšilo mě, že jsou ještě lidé, kteří mají jeskynní, selský rozum. To mě potěšilo nejvíc.

Martina: Tak až budu v Ostravě, zkusím si zavolat tohoto taxikáře. Ale když se podíváte na naši společnost globálně, tak mi řekněte: Půjde to s námi ještě po dobrém? Nebo už to bude muset jít po zlém? Protože jsme se dostali za bod zlomu.

Jaroslav Matýs: Víte, to je jako v pohádkách. Jak jste řekla, dneska nesmíme děti trestat. A pohádky nejsou náhodou, archetypálně je to dobro a zlo. To máme tady. To tak prostě bylo a bude. Musíme asi počkat, až se ta mlčící většina fakt naštve. Už cítím, že se to děje, že se fakt naštve, a dají si natvrdo pravidla.

Teď budu mluvit o penězích: Na co dáme naše peníze? Protože my profesionálové, to mi vysvětlil můj syn, máme smůlu v tom, že jak jsme vytíženi v ambulancích v práci, tak už nemáme energii, abychom dělali PR, a působili navenek. Kdežto ti, co se živí různými projekty, tak jejich prací je sehnat peníze. Proto to dělají, a je o nich tolik slyšet. A nevím, jak to zařídit, aby profesionálové, a teď myslím celou medicínu… Víte, že dneska se vlastně profesionál pomalu nechytne. Protože přijde někdo s přesvědčením a řekne, že jste buď rasista, nebo že jste tmář, nebo jste archetypálně zaostalý ještě někde v jeskyni – což já bych byl na druhou stranu rád v jeskyni.

Takže když se většina rozhodne, že naše peníze se nebudou rozhazovat komukoliv, ale jen tomu, kdo to umí. Ale jestli se to povede a jak, to nevím. Protože bohužel všichni politici myslí na volební období, a ne na dvacet, třicet let dopředu. A teď jen na závěr: Je to nepříjemné, ale při posledních volbách jsem si všiml, že se ztratila mezigenerační sounáležitost. Důchodci přestali říkat: Chceme, aby se vnoučata měla dobře. A vnoučatům je úplně jedno, jaké důchody mají staří, a nadávají jim. To bylo poprvé, co jsem na tomto světě, že jsem toto rozštěpení u voleb zaregistroval. Vždycky to bylo: Nechceme našim dětem zadlužit tento stát. Ale dneska to nikdo neřekl.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, pane doktore, moc vám děkuji za rozhovor, a děkuji za vaši snahu o resuscitaci našeho zdraví, duševního zdraví a resuscitaci zdravého rozumu. Díky moc.

Jaroslav Matýs: Já děkuji za pozvání. A prosím vás, vraťte se do jeskyně, tam to fungovalo úžasně. Děkuji.

Martina: Pane Noveský, ještě zdůrazním, že jste zakládající člen skupiny energetiků „Energie není luxusní zboží“. Já jsem se dočetla, pane Noveský, že v předloňském roce, tedy v roce 2021, jsme spotřebovali skoro deset miliard kubíků plynu, a ještě v loňském roce se běžně mluvilo o tom, že značné procento tohoto plynu je z Ruska, a proto ho nemůžeme jinak nahradit, že to zkrátka nepůjde. Ovšem v letošním roce vláda rozjela masivní propagaci toho, že řeči o nedostatku plynu byly jen planým strašením a že už neodebíráme vůbec žádný ruský plyn, a přitom všechno klape, funguje, jede se dál. Řekněte mi: Jak se na to dívat? Opravdu se to povedlo? Šlo ruský plyn nahradit? Nebo co se to kolem nás odehrává?

Ivan Noveský: Co se týká ruského plynu, tak na něm jsme byli závislí od roku 72 opravdu masivně, protože před tím tady byl pouze plynovod Bratrství, a od roku 72, kdy se zprovoznil tranzitní plynovod, jsme my byli hlavní spojnice mezi Západem a Východem – dokonce jediná spojnice. To, co posléze třeba nahradil Nordstream 1 a Nordstream 2, tak to jsme my, jako tranzitní plynovod, vlastně všechno splňovali. Náš import ruského zemního plynu dělal zhruba 98 až 99 procent, protože v roce 21, jak jste správně řekla, tady bylo spotřebováno 9,4 miliard kubíků zemního plynu. A zajímavé je, že z těch 9,4 miliard bylo 4,5 miliardy spotřebováno velkoodběrateli, to znamená na průmysl, a 2,5 miliardy na domácnosti. V roce 22 byly spotřebovány pouze 7,5 miliardy.

Martina: Začali jsme šetřit?

Ivan Noveský: Ale pořád to byl víceméně ruský plyn, protože byl ze zásobníků, a upřímně řečeno, ještě i nějakou dobu to bylo přes Nordstream z Německa. Až potom, ke konci roku, se začal dovážet nejenom norský plyn, ale i z LNG terminálů v Holandsku. Ale vezměte si, že to opravdu kleslo, tedy z 9,4 miliardy na 7,5 miliardy, a to je obrovský rozdíl. A bohužel to kleslo i v průmyslu. To, že obyvatelstvo začalo šetřit, bylo kvůli tomu, že byly úplně nesmyslné ceny, a hlavně protože nebyla zima. Takže když jste říkala, že jsme překonali zimu, tak nebylo co překonávat, zima v podstatě nebyla. Kdyby byla zima, tak by to byl obrovský problém. Kdyby byla zima, tak Němci by to nedodávali, protože ho neměli. Ale tím, že zima nebyla, tak to přežilo Německo i Česká republika. Nebylo to zásluhou našich politiků, že nebyla zima, i když si oni myslí, že poručili větru dešti. Ale já se obávám, že si to myslí zcela marně.

Martina: To znamená, že si myslíte, pane Ivane Noveský, že se radujeme z úspory plynu, ale vlastně to znamená pokles průmyslové výroby?

Ivan Noveský: Pokles průmyslové výroby. Snížila se i spotřeba v domácnostech. To je také pravda, ale tam se to snížilo z 2,5 miliardy na necelé 2 miliardy, což je také značný pokles. Ale bohužel to, že se to snížilo v průmyslu, vidím jako velký problém. Tu miliardu, o kterou klesla spotřeba velkoodběru, tedy v průmyslu, vidím tak, že je to opravdu díky tomu, že firmy prostě utlumují výrobu, případně krachují, a to je velmi negativní signál.

Martina: Pane Ivane Noveský, vy jste zdůraznil, že na ruském plynu jsme byli závislí od roku 1972. A já jsem tady zmínila, že naše vláda teď vede kampaň, propagaci toho, že neodebíráme momentálně už vůbec žádný ruský plyn. Je to tak?

Ivan Noveský: Teď momentálně neodebíráme žádný ruský plyn. Možná něco přes Německo, to LNG, protože spoustu LNG, který dodávají Američani do Evropy, dodává Rusko. Ale to se tak nějak neví. Ale spoustu LNG dodávají Rusové oficiálně, protože import ruského LNG, už přímo ve formě LNG, se v loňském roce zvýšil zhruba o 20 procent. Takže LNG paradoxně šlo i z Ruska. Problém je v tom, že to jde samozřejmě za jiné peníze. To je právě ten problém, a v tom je zakopaný pes. Nikdo vám to přesně neřekne, protože dneska jsou pořád obrovské ceny. Třeba na TTF, což je burza v Holandsku, kde se vlastně tvoří cena plynu, je to v současné době kolem nějakých deseti korun, asi deset šedesát za kubík. A proč se tady u nás českým odběratelům prodává tento plyn za mnohonásobek, když je to za deset šedesát, proč se to někde prodává až za nějakých šedesát, sedmdesát korun za kubík? To je šílené.

Evropa se rozhodla, že budeme kupovat dražší LNG, u kterého jsou navíc problémy s kvalitou a který se v USA těží neekologicky frakováním

Martina: Váš kolega Vladimír Štěpán, také ze skupiny „Energie není luxusní zboží“ svého času spočítal, myslím, že to říkal tady v rozhovoru pro naše posluchače rok a půl zpátky, že Česká republika přichází jenom na cenách za ruský zemní plyn, který překupujeme přes Německo, ročně řádově o 100, až 150 miliard korun. To stále platí, nebo už jsme na tom trochu lépe?

Ivan Noveský: Já se obávám, že to stále platí, a dokonce si myslím, že to může být ještě časem horší, protože upřímně řečeno, problém je v tom, že v momentě, kdy Čína začne zase růst, tak začne potřebovat více LNG, tak samozřejmě je určitá kapacita LNG terminálů, myslím těch exportních. To znamená tam, kde plyn přiteče potrubím na nějaké pobřeží, třeba USA, nebo pobřeží Nigérie, na pobřeží Kataru, tam se musí zchladit na mínus 162 stupňů, což je energeticky velmi náročné. Takže tam se zchladí, a pak se to odveze tankerem do terminálů, které přijímají. To znamená, že to jsou terminály v Evropě. Němci teď sice mají postavené zhruba tři terminály, Poláci kromě jednoho stávajícího, teď myslím, ještě zprovoznili další, v Holandsku a ve Španělsku jsou terminály. Ale problém je v tom, že není ani dostatek tankerů, to znamená, že zkapalňovací kapacita exportních zemí, a nedostatek tankerů v podstatě budou vytvářet určitý problém a určitý tlak na cenu. V momentě, kdy se Asie vzpamatuje, a začne brát víc, nastane problém. Jediná útěcha je, že Rusové přesměrovali tok svého zemního plynu, který šel do Evropy, tak zhruba dvě stě miliard kubíků ročně, na Čínu, protože do Číny teď zprovoznili plynovod Síla Sibiře 1, a zprovozňují Síla Sibiře 2, a Síla Sibiře 3 se staví.

Martina: Vy jste řekl: „To je naděje.“ Řekněte mi: Co je na tom pro nás nadějeplného?

Ivan Noveský: Nadějeplné je to, že oč více bude Čína brát plynu v plynné fázi, tak je naděje, že o to méně bude chtít LNG, protože my jsme se dobrovolně vzdali laciného kvalitního plynu, a teď se kupuje drahé LNG. Nikdo nechce říct, za kolik to kupují, a to je docela problém. A vidíte to na cenách. Každý váš posluchač se může podívat, kolik platí, a určitě neplatí deset šedesát, tedy to, co je na burze. Teď je otázka, do jaké míry je to oprávněný násobek a do jaké míry neoprávněný.

Ale my jako Evropa jsme se rozhodli, že budeme chtít dražší LNG, navíc tady ještě máme problémy s kvalitou toho, co přichází ze Spojených států. Tam se to těží šíleným, neekologickým způsobem, takzvaným frakováním, což je obdoba, jak bych to připodobnil? Možná si vaši starší posluchači pamatují na šílenosti, když se tady těžil uran kyselinováním, když se vtlačovala do země kyselina, která likvidovala podzemní vody – prostě ekologicky šílené. A toto je něco podobného. Zemní plyn ve Spojených státech se těží podobným způsobem, pak se žene potrubím na pobřeží, kde se musí zkapalnit, a cestu dál už jsem popsal.

Martina: Možná, že teď budu působit, jako že jsem rozumu mdlého, ale bavili jsme se tady o tom, že platíme ročně, nebo jsme aspoň platili 100 až 150 miliard korun navíc proto, že překupujeme ruský zemní plyn přes Německo. Znamená to, že tady pořád ruský plyn proudí? Jenom…

Ivan Noveský: Teď už tolik ne. My jsme ho kupovali. Já to musím říct: Otočil se tok plynu. Paradoxně. Zemní plyn ze Sovětského svazu tekl léta přes Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku do Československé socialistické republiky, a dál do Německa.

Martina: Plynovod Bratrství.

Ivan Noveský: Ne.

Martina: Jaký?

Ivan Noveský: Tranzitní plynovod. Bratrství se zprovoznil někdy v 68 nebo 69 roce, tuším, a to byl jen malý plynovod, sedmistovka. Kdežto toto jsou opravdu velké dimenze čtrnáctistovky čili metr čtyřicet průměr, a to už není legrace. A došlo k tomu, že přes Ukrajinu pořád teče plyn dál, protože za to jsou velké poplatky, takže samozřejmě Ukrajinci radostně Rusům účtují za tranzit plynu přes ukrajinské území. To je v pořádku, to je ekonomická nutnost, a já jako plynárník velmi fandím tomu, že to funguje.

Problém je v tom, že tento plyn jde přes Slovensko, ale už ne do České republiky, ale jen dolů do Rakouska, do Baumgartenu, kde je rozdělovací stanice. Takže jde dolů, a ne do České republiky, nejde na Lanžhot, a tím pádem se plyn otočil, ale to už asi před deseti lety, kdy se zprovoznil plynovod Nordstream 1. Tedy ten, který potom nějací teroristé z nejmenovaného státu spřáteleného s Německem, ale ne Němci, ti si ho sami neodstřelili – prostě nějaký spřátelený stát jim odstřelil jejich plynovod.

Ruský plyn jsme kupovali z Německa za zdemokratizovanou vyšší cenu. A teď je to ještě horší. Nakupujeme z Německa ještě dražší plyn z Norska a LNG

Martina: To jsou dosud spekulace.

Ivan Noveský: Samozřejmě.

Martina: A nějak zvláštně se to nevyšetřuje.

Ivan Noveský: Pořád se to odmítá vyšetřit, protože by to asi mohlo někoho bolet. To znamená, že když se před nějakými 12 lety zprovoznil Nordstream 1, tak se tady u nás postavily plynovody Opál a Gazela, a tím se vlastně plyn otočil, a začal foukat přes Německo. A to je to, na co poukazoval kolega Štěpán: Němci pořád měli smlouvu za šest korun kubík, a nám to dávali, protože plyn musel být, protože Rusko se samozřejmě špatné, takže nám plyn museli demokratizovat, a tento demokratizovaný plyn nám prodávají za 25 korun za kubík. A tento rozdíl měl na mysli Vláďa Štěpánů.

Martina: A teď už jsme na tom lépe?

Ivan Noveský: Teď už jsme na tom hůře, protože vůbec nevíme, za kolik a kde proudí. Protože nějaký plyn proudí z Norska, nějaký plyn k nám jde z LNG, ale jde to pořád přes Německo.

Odstavení všech jaderných elektráren v Německu je šílenství. Přitom v Polsku se budou stavět dva bloky, ve Francii šest, a Maďaři dostavují, protože je to levné a ekologické.

Martina: Tak když jsme se tedy dostali k cenám, tak ceny rostly už celé měsíce před válkou na Ukrajině. Vlastně to už byl jev, který byl předskokanem dlouhodobým před válkou na Ukrajině. A po začátku války začaly růst ještě více, raketově. Dnes jsou ale ceny benzínu a nafty na předválečné úrovni, a ceny plynu a elektřiny se také, řekněme, trochu uklidňují. Je to zdání, nebo se to děje? Do jakého stádia jsme se nyní dostali?

Ivan Noveský: Nyní jsme ve stádiu, že v podstatě od roku 21, dávno před tím, než nastal konflikt na Ukrajině, se začaly projevovat důsledky Green Dealu. On je to v podstatě Black Deal, protože je spíš černý, ne zelený, ale černý deal, protože na to konto stouply emise v Německu, a stoupají i u nás. Lidé začali topit tím, co hoří, a ne tím, čím by měli topit, to znamená nikoli zemním plynem, když je drahý, nebo elektřinou. Vidíte to na vesnicích, kde, když jedete, tak vidíte, co se line z komínů. Naštěstí, jak říkám, není zima. Kdyby byla ještě zima, tak to bychom se divili, co by to bylo – smog a podobně. To znamená, že se projevují důsledky této negativní bruselské politiky zvané Green Deal. A v Německu se navíc právě teď odstavují, což tedy ale není, a nebyla podmínka Green Dealu, poslední tři jaderné elektrárny, což je tedy úplná zoufalost, úplná zhovadilost.

Nezlobte se, ale i když je tady dáma, tak to musím takto říct, že odstavovat absolutně bezemisní elektrárny, které nemají opravdu žádné emise, které před sebou měly minimálně 30, možná až 60 let životnosti, a mohly bezemisně bezpečně vyrábět, jen kvůli tomu, že se nějací zelení šílenci prostě rozhodli – tak to považuji za zločin. To já považuji za zločin. A vezměte si, že v Polsku teď budou stavět dva bloky, ve Francii se má stavět, tuším, asi šest bloků dalších jaderných elektráren, a Maďaři dostavují. Prostě všichni se snaží stavět si jadrné elektrárny, protože jsou bezpečné a ekologické.

Martina: A jaké máte vysvětlení pro to, co Německo dělá v současné době, která je z hlediska energetiky mnohem komplikovanější? Máte pro to nějaké vysvětlení?

Ivan Noveský: Přiznám se, že pro tento způsob německé sebevraždy nemám vysvětlení. To je energetická a ekonomická sebevražda, protože ještě navíc od příštího roku zakazují plynové topení. Ale abych byl úplně přesný: Zakazují instalaci plynových kotlů a plynových topidel. Což je, mezi námi, opravdu docela šílené, protože to bude další nápor na elektřinu, kterou mít nebudou. V Německu, když svítí slunce a fouká, tak se dostávají s cenami do záporných čísel. A to se potom trošičku promítá i k nám. Třeba když se podíváte na včerejší výsledky, tak v jednu hodinu v noci stála kilowathodina korunu devadesát. V Německu stála také zhruba korunu devadesát, ale v jednu hodinu už byla záporná cena i u nás i v Německu. Na spotu. Mluvím o spotu. Ve 14 hodin byla také u nás na nule, a v Německu už byla záporná. A takhle se to prostě mění. Čili když svítí a fouká, tak v Německu jde cena do záporu. Dokonce v loňském, nebo předloňském roce, jeden den v jeden moment dokonce dosáhla až 152 euro za MWh. 152×24, a vynásobme si to. To je šílené. Záporná cena 152 euro za MWh. Čili, když jste odebrala elektřinu, tak jste dostala zaplaceno. To je přeci úplně fyzikálně i logicky ekonomický nesmysl.

Povolenky měly stát 7, až 30 euro za tunu. Dnes stojí 100 eur. A nejvíc z toho profitovaly čínské banky, které tak financují výstavbu uhelných elektráren v Číně

Martina: A máte pro to vysvětlení? Protože to se netýká jenom Německa. Opatření v souvislosti s Green Dealem, a utužování principů Green Dealu ze strany Evropské unie nedopadá jenom na Německo. Tak proč jdeme dobrovolně touto cestou, která za prvé: Nezajistí to, že skutečně ozdravíme planetu. Ale, za druhé, zajistí, že zchudneme, a ekonomicky i výrobně vývojem půjdeme dolů.

Ivan Noveský: Vy jste si na to v podstatě odpověděla. Ale já jen nevím, kdo je vlastně zadavatel. Kdo to Evropské komisi zadal, aby zlikvidovala Evropu ekonomicky, energeticky a ekologicky.

Martina: Myslíte, že nejedná spontánně? Myslíte si, že plní…

Ivan Noveský: To nemůže být spontánní, protože ti lidé nemůžou být tak tupí, aby toto dělali.

Martina: Ale mohou…

Ivan Noveský: Nemohou…

Martina: Ale když použiji vaše slova, tak mohou být dostatečně tupí na to, aby někoho poslouchali, přestože jim to třeba dojde. Máte pro toto vysvětlení?

Ivan Noveský: Víte, já vám něco řeknu: Model povolenek. To tady byl takový svatý grál – povolenky. Původně se říkalo, že povolenky se pohybují kolem nějakých sedmi osmi, a posune se až na 30 euro za jednu tunu, za povolenku. No, dneska se pohybují kolem 100 euro. A kdo nakonec paradoxně z povolenek nejvíc profitoval? Čínské banky, které pomocí našich evropských povolenek začaly financovat výstavbu uhelných elektráren v Číně. Nebo američtí důchodci. Tam je to zase něco jiného. Dobře, američtí důchodci jsou chudí, Amerika je chudý stát, tak je jako Evropa musíme podporovat. Já si tedy myslím, že nemusíme, a neměli bychom, ale někteří si myslí, že musíme. To znamená, že povolenky jsou výsměch. Takhle to nefunguje. Vůbec to nefunguje.

Vezměte si, že my vyrábíme elektřinu z uhlí za nějakých patnáct haléřů kilowatthodinu, ale zase se musí připočíst ta povolenka. A z jádra vyrábíme za pětadvacet haléřů jednu kilowatthodinu. A když k tomu vezmete přiměřený zisk, a všechno, tak cena elektřiny u nás by v žádném případě neměla překročit – a to opravdu, když všichni mají zisk ve sta procentech – neměla překročit čtyři koruny za kilowatthodinu se vším všudy pro vás, jako pro konečného spotřebitele, pro nás pro všechny. Čtyři kačky – maximum. Více ani ťuk. My se v naší skupině hádáme, jestli by to neměly být jen tři koruny. Já těm velkým, tlustým, jak říkám, tlustým koncernům, přeji, jak říkám, čtyři kačky.

Ceny energií roztočily inflaci, a vláda, místo aby s tím něco dělala, chrochtá blahem, kolik se vybírá na DPH, a že ČEZ má osmdesát miliard zisku

Martina: Když se tedy teď podíváme na naše domácí hřiště, tak se ukazuje, jaké obří zisky měl ČEZ, a vůbec všechny energetické společnosti, a vláda jim prý část zisku vezme, a tak pomůže lidem. Co si o tom myslíte? Protože mnozí říkají: „Výborně, pomůžeme lidem.“ Ale mnozí to považují za neuvěřitelný výsměch.

Ivan Noveský: Víte, na Facebooku jsem četl – Facebook je dneska jedno z mála médií, kromě svobodných rádií, jako jste například vy, kde se zatím obtížně cenzuruje – jeden zajímavý příspěvek, který mě velmi zaujal. Byl tam dotaz: Kdyby vám měli operovat mozek, nechali byste si operovat mozek od elektrikáře?

Martina: Lákavé, přesto – děkuji.

Ivan Noveský: A dotyčný říká: „Ne, nenechali, že?“ Ale na státní rozpočet si ho pustíte. A to je tragédie, protože pokud to dělají amatéři, tak je to opravdu šílené. A vezměte si jenom čisté počty: ČEZ měl čistý zisk osmdesát miliard. Tak od toho odečtete 74 miliard, které mu stát půjčil na to, aby mohl prodávat elektřinu – což nevidíte nikde v deficitu státního rozpočtu, jsou to mimorozpočtové peníze, 74 miliard se prostě takhle vylíhlo, a posunulo dál – a ještě to, že stát údajně vydal na kompenzace výrobcům 31 miliard. A když si vezmete 74 plus 31 – já vím, že někdo řekne, že se to nedá sčítat, že to jsou hrušky s jablky, ale jsou to náklady státu – a oproti tomu položíte osmdesát miliard – tak tady je obrovský problém.

My jsme od začátku upozorňovali, dokonce jsme upozorňovali už minulou vládu, že zastropovat se to musí u výrobců, nebo se to mělo zastropovat u výrobců, mělo se postupovat slovenskou cestou, a mělo se říct: „Protože nás drtí ceny energií.“ Ceny energií vlastně roztočily šílenou inflaci, a vláda místo aby s tím něco dělala, tak řeknu to vulgárně, chrochtá blahem, kolik se vybírá na DPH. Ale to je něco tak strašně krátkozrakého, že se vybírají na DPH obrovské peníze a že ČEZ má osmdesát miliard zisku. Navíc, těch osmdesát miliard zisku, ještě kdybyste se podívala, jak je to složené, tak si uvědomte, že ČEZ je vlastně velké uskupení, je to celá skupina, a z obchodu má ČEZ relativně malou část, a něco je z výroby, něco je… Prostě, není to takhle průhledné.

Martina: A není to tedy rozhodně ekonomický kauf.

Ivan Noveský: Ne. je to absolutně ekonomicky likvidační, protože tyto šílené ceny způsobují inflaci, způsobují to, že firmy propouštějí, to znamená, že tam budete mít další sociální náklady, a k tomu sociální smír, všechny tyhle věci. To si vůbec nikdo neuvědomuje. Podívejte se teď na úřady práce, což bylo teď dost diskutované téma. Lidé na úřadech práce nevědí, kam dříve skočit, a do toho ještě mají výplaty Ukrajincům, a nevím, co všechno. Ono se to nezdá, ale tam se najednou objem práce znásobil.

Martina: Kdo za to může?

Ivan Noveský: Jedním slovem – nekompetentní vláda.

Martina: Nekompetentní. Myslíte si, že to je vypočítavost, lačnost, neschopnost, hloupost? Co v tom vidíte? Protože i to je docela důležité, kvůli dalším krokům, a dalšímu možnému vývoji.

Ivan Noveský: Tak peníze jsou vždycky až na prvním místě. Takže za tím samozřejmě vidím peníze, bohužel, a absolutní nekompetentnost. A vezměte si, že vláda má v podstatě všechno v ruce. Vezměte si, že tady proběhly volby, a všechny vyhrála tato vláda. Na podzim 21, na podzim 22, a v lednu 23, všechno vyhrála vláda. Dneska má ve Sněmovně 108, plus „107“ na Hradě. Takže si to vezměte, že tato vláda to v podstatě drží. Má Ústavní soud, má Senát, má úplně všechno.

Od této vlády nás nic hezkého nepotká. Pokud by ale začala fungovat jako česká vláda, tak by cena elektřiny neměla překročit 4 koruny za kWh, a cena plynu 10 až 15 korun za kubík

Martina: A co od ní očekáváte? Třeba s ohledem na pohyby cen elektřiny?

Ivan Noveský: Zastropování udělali tak, že to dokonce bylo paradoxně ještě daleko více, než nařídila Evropská unie. Bylo to úplně nesmyslné. Přiznám se, že od ní nečekám nic moc dobrého.

Martina: A co myslíte, že nás tedy může potkat? Jednak ohledně pohybů cen elektřiny a pohybů cen plynu.

Ivan Noveský: Pokud tady bude tato vláda, tak se obávám, že nás asi nic hezkého nepotká. Pokud by se podařilo, že by vláda začala fungovat jako česká vláda, tak říkám: Cena elektřiny by neměla překročit čtyři koruny, komplet s DPH, úplně se vším, čtyři koruny za kWh. Cena plynu 10 až 15 korun se vším všudy za kubík. Víc ne. To všechno se dá udělat. Dělají to Maďaři. Dělají to Rakušané i Švýcaři.

Martina: Slováci.

Ivan Noveský: Slováci. Všichni. Rozumíte? My se chováme, jak to říct, chováme se jako idioti.

Martina: A řekněte mi, pane Noveský. Vy jste totiž teď řekl větu: „Kdyby se tato vláda začala chovat jako česká vláda.“ Jako čí vláda se tedy chová?

Ivan Noveský: Takhle: Určitě se nechová správně pro českou ekonomiku, pro českou energetiku, český průmysl a české lidi.

Martina: A komu toto její chování prospívá?

Ivan Noveský: Myslím, že víte, ale to už je spekulace, a nechci říkat, kdo je řídí, a jak je řídí, na to nemám důkazy, a nechci to ani vědět. Ale není to pročeské. Bohužel.

Martina: Tak já vás nebudu trápit, a spíše teď přesměruji naši pozornost na Brusel. Myslíte si…

Ivan Noveský: Ještě vám možná něco řeknu k elektrice. Je to totiž zajímavé kolem české vlády a nečeské vlády. Vezměte si, že v elektrice se v podstatě ušetřilo. Vyrábíme zhruba stejně. V roce 21 jsme vyrobili nějakých 84,9 TWh, a v roce 22 jsme vyrobili 84,5 TWh. Čili téměř totéž. Ale my jsme už ušetřili, ušetřilo se u obyvatelstva, to znamená, že u maloodběratelů jsme ze 17,33 TWh spadli na 15,7 TWh, ale – a to je strašně zajímavé – stoupnul export elektřiny. My jsme stále exportní stát. Pořád jsme ještě exportní stát, protože u nás se ještě nepodařilo dotáhnout Green Deal do té fáze, že zlikvidujeme všechny vlastní výroby, a staneme se importní zemí, i když nebude odkud importovat, mezi námi. A hlavně kvůli tomu, za kolik by to bylo. Ale vezměte si, že export z České republiky v roce 2021 činil 11 TWh, a v roce 2022 činil 13,5 TWh. Čili o 2,5 TWh více. Takže naši lidé ušetřili. Výroba je furt stejná, exhalace nám tady zůstávají, a více se exportuje.

Martina: A platíme více.

Ivan Noveský: A platíme víc.

Martina: A chudneme.

Ivan Noveský: A my chudneme. Takže se obávám, že když jsem řekl, že vláda není pročeská, že jsem měl zcela pravdu.

Martina: Školství u nás asi sehrává velkou roli. Lidé si často stěžují, že u nás je právě důraz na jedničky, na jednoznačný úspěch podle pravidel. Už jste tady také zmiňovala, že u nás děti tak nějak nemají nárok na chyby, a navíc mnozí říkají, že naše školství je nastaveno pro hodné holčičky.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, to je pravda. A o tom to je.

Martina: Ale řekněte mi, jak je možné, že právě tak zásadní, názorutvorná věc pro společnost, jako je školství, je u nás stále na chvostu, a pořád se nám vlastně trošku říká „Franz Josef people“?

Eliška Hašková Coolidge: Myslím, že je to zase dáno tím, že si lidé neumí sednout a diskutovat, a vzít to doopravdy. A myslím, že rodiče by to měli vyžadovat. Rodiče pustí dítě do školy, tak fajn, tak jsem sama doma, nebo se můžu věnovat práci, nebo něčemu, co mám ráda. Ale už je tam rozkol mezi… Ne vždycky rozkol, ale víte, že tam není denní konverzace a kontakt mezi rodiči, a máme tady techniku, která nás zblázní všechny stejně a která nepřeje tomu, aby lidé komunikovali mezi sebou, a aby si vyříkali to, co chtějí. Prostě komunikovat, zvlášť děti a matky a otcové, to je strašně důležité.

Víte, výprask – já jsem nikdy dceru neuhodila. Myslím, že výprask je to nejhorší, co může být, protože výprask je satisfakce pro rodiče, kteří si řeknou, že splnili, co měli. Trest. Ale mnohem lepší je říct dítěti: „Hele, mně se nelíbilo, jak jsi se choval.“ Ale ne, že jsi zlý a ošklivý, protože pak bude dál zlý a ošklivý. Ale říci mu: „Nelíbilo se mi, jak jsi se včera choval. Pojďme si o tom teď, když se trošku zklidníš, popovídat. Teď mi to v klidu vysvětli.“ A to myslím, že je důležitější, než výprask, nebo strach z výprasku, když přijdu domů se špatnou známkou. To není na výprask, to je na pohovor.

Martina: Pravdou je, že já si ještě ze svého dětství vzpomínám na okamžiky, kdy jsem říkala: „Prosím vás, raději mi vražte. Ale už mlčte. Už mi to pořád nevysvětlujte.“ Ale to je samozřejmě jenom spíš jakási odbočka, když někdy slov příliš.

Eliška Hašková Coolidge: Ale vidíte, jak se jim to povedlo.

Martina: Já to doma vyřídím. Děkuji. Ale v každém případě se na druhou stranu říká, že lepší než tisíc slov je příklad. Samozřejmě, rodiče musí nastavit nějaké chování v rodině. Ale kde dnes hledat vzory? V politice? Ve velkém byznyse? Ve vědě, která je mnohdy úplně uzavřena sama do sebe, a je to někdy parta autistů, a to při vší úctě k ohromným objevům. Ale řekněte mi: Vidíte někde vzory?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, myslím, že existují vzory, a jenom to chce všímat si jich. A největšími vzory pro dítě jsou ovšem rodiče a prarodiče. Dítě si pamatuje věci, které jim rodiče říkali a opakovali, a někdy se jim stalo, jako vám, že toho už máte dost. Ale pořád to s vámi zůstane. Kdežto když tam není žádný vzor? Nebo to, jak se chová maminka, když přijde do obchodu, nebo když jedná s nějakým řemeslníkem – to všechno jsou věci, které pak tomu přispějí. Dítě to vidí, vnímá, a když je to nehezké chování, tak si to pamatuje. A to je špatný vzor.

V USA zatkli lidi praktikující latinskou mši, protože je to minulost. A zatkli otce, který se s dětmi veřejně modlil za vyřešení problémů s potraty.

Martina: Říkala jste, že mnohé věci, které jste teď zažila v Americe, přicházejí postupně k nám, a jednou z nich je neustálá diskuse o 20, 50, 80 pohlavích, z nichž část je ještě plovoucích. Řekněte mi: Jakým způsobem pracovat s tímto jevem? Vy jste si šla do školy stěžovat, když dvanáctiletou dceru obtěžovali statistikami o tom, že každá její desátá kamarádka je pravděpodobně lesba, a teď je to tak, že se o tom nebavíme s dvanáctiletými dětmi ve školách, ale s osmiletými. A v pubertě jsou děti konfrontovány s tím, že pokud jsou třeba smutné, rozčilené, tak je proto, že jsou ve špatném těle a že je možná čas uvažovat o nějaké tranzici, nebo něčem podobném. Co myslíte, že může se společností toto udělat, protože vy už vidíte, co to udělalo s Amerikou?

Eliška Hašková Coolidge: Je to společnost bez Boha. Já doopravdy věřím, a vždycky vsunu do všech mých výuk etikety a etiky to, že je strašně důležité, abychom se uměli obrátit k Bohu, to neznamená chodit každou neděli do kostela. Teď se na mě farář asi bude zlobit, ale přesto to dělám, protože si myslím, že mně to strašně pomůže přeplavat výzvy, kterým každý z nás musí čelit. A strašně mi to pomáhá – věřit v Boha. Myslím, že víra je strašně důležitá v tom, aby se člověk uměl chopit svých dovedností, a toho, co v něm je, a říci: „Tak toto můžu zlepšit. Toto můžu opravit.“ Myslím, že to je klíč k tomu, aby společnost byla lepší. Teď v Americe FBI zavřela nějaké lidi, kteří praktikovali latinskou mši – já mám také ráda latinskou mši – a odvedli je do FBI na výslech.

Martina: A proč?

Eliška Hašková Coolidge: Protože latinská mše je minulost. Je to radikální.

Martina: To budou v Americe zabavovat třeba rodinná alba, protože je to minulost?

Eliška Hašková Coolidge: Třeba i k tomu dojde. Byla tam jedna rodina s devíti dětmi, a teď nevím, jestli devět nebo sedm, ale velká rodina. Chodili do kostela, a také se modlili za to, aby se vyřešila otázka potratů. Šli asi po mši vedle kostela, pořádali takovouto modlitbu, aby se to nějak vyřešilo a aby si lidé uvědomili, že je to zabíjení malých dětí a že mnoho lidí chce dítě a přeje si dítě, a byli by to dítě rádi přijali k sobě. Tedy, že potraty jsou zlé. A za týden poté, co takto hromadně zpívali náboženské písničky, a modlili se nahlas – neměli žádné plakáty, ani žádné zbraně, neměli…

Martina: Baseballové pálky a podobně.

Eliška Hašková Coolidge: Nic. Nic nedělali. A v noci přijelo dvacet aut FBI, obklopili dům, který leží na velkém pozemku, a tatínka odtáhli pryč za to, že to organizuje, na výslech. A tyto malé děti od tří do pěti let – tak si představte, jaký měly strach, že FBI zatýká tatínka. To se doopravdy stalo.

Jsem proti povinným kvótám pro ženy. Na ženy bychom se měli dívat tak, jaké jsou, a pomoct jim vybudovat kvality, které mají.

Martina: To je skutečně na pováženou, pokud, jak zmiňujete, se zpožděním přicházejí i k nám. Tak to se máme na co těšit. Určitě jste si užila i neustálých diskusí o povinných ženských kvótách.

Eliška Hašková Coolidge: Jsem proti.

Martina: Vy sama jste ve svých 22 letech vstoupila, dá se říci, do světa mužů. Ale rozhodně patříte k nesporně úspěšným ženám, dokázala jste se nejenom udržet v těchto kruzích, ale rozvíjet své schopnosti i vliv. Řekněte mi: Kam mohou společnost dovést tyto povinné kvóty na ženy, ať už je nařizuje americká administrativa, nebo Evropská unie?

Eliška Hašková Coolidge: K nespravedlnosti. Doopravdy si myslím, že by se mělo dívat na ženu, jaká je, prostě jí pomoc vybudovat úžasné kvality, které má, a pomoct ji postavit. Já věřím výchově, aby se ženě dala důvěra v tom, a co dokáže udělat pochvala. Toto všechno jsou velice důležité věci. Ale ne násilím. Všechno, co se dělá násilím, a kvóta pro mě je násilí, protože to znamená, že dáte různé lidi do stejné škatulky, a to je špatné. To by nemělo být. To má být 20 procent lidí černé pleti, a 20 procent bílé? To není o pleti. To není o tom, ale o tom, že je potřeba budovat talenty všeobecně, a na respektu jeden pro druhého. Myslím, že to je důležitější – budovat respekt.

Martina: Vy jste esencí ženství. Chápete to, co se teď preferuje, a v čem já se ztrácím: Že maskulinita je špatná, protože je agresivní, takže muži by neměli být maskulinní. A ženy by neměly být femininní, protože holčičky se také moc nenosí, přestože si říkají feministky. Řekněte mi: Proč se lidé utápí v těchto umělých konstrukcích?

Eliška Hašková Coolidge: Ano. To jste krásně řekla. To, co přichází s tímto novým myšlením, je právě umělé. Dřív to bylo doopravdy vřelé. Dřív jsme chtěli – Martin Luther King chtěl narovnat stav mezi černochy a bělochy, a budoval respekt mezi černými a bílými. To samé mezi ženami a muži. Mít respekt pro někoho, protože něco umí, něco zná, něco se chce naučit, prostě v něčem chce vynikat, ale ne na základě toho, kolik musí být mužů a kolik žen. To je absolutně k ničemu.

Martina: A když do toho ještě přidáme, kolik musí být homosexuálů, a kolik musí být jiných…

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Pan prezident Biden, a to vám neříkám nic ze školy, protože to bylo v televizi, měl televizní vystoupení, kde se pochválil, že splnil tři sliby, které dal národu, než se stal prezidentem. A to v tom, že jeho mluvčí je za prvé žena, za druhé, že je černá, a za třetí, že je lesba.

Martina: Tak jsme zachráněni.

Eliška Hašková Coolidge: Ale to, že něco zná o mluvčí, a o historii, to bylo…

Martina: Musím říct, že tady v tom je mi blízký výrok Marilyn Monroe, která řekla: „Nevadí mi žít ve světě mužů, když v něm mohu být žena.“

Eliška Hašková Coolidge: Ano. A to je zase ta hrdost. Absolutně.

Etiketa je nestrojený respekt, ohleduplnost, citlivost ke druhým. Prezidenti Trump a Zeman měli a mají vysokou inteligenci, a velkou odvahu.

Martina: Vy jste u nás považována za první dámu etikety, adorovanou, řekla bych. Ale mnozí mladí lidé dnes čím dál více říkají: „Etiketa není pro mě, protože já chci být sám sebou. Chci být svobodný.“ Vím, že jste s tímto často konfrontována…

Eliška Hašková Coolidge: To je egoistický individualismus, který právě tam začíná. Protože způsoby spojují lidi. Spojují lidi, kteří jsou si cizí, kteří mají jiné zkušenosti, jiné pozadí, a tyto způsoby je sjednotí v jednom. Nějaký anglický spisovatel, teď si nepamatuji, kdo to byl, řekl, že dívat se na někoho jako my, je mnohem lepší než dívat se na někoho jako oni. A ze začátku se toto stalo tady, protože tady byli lidé, kteří sem přišli, a dívali se na nás, jako oni, protože jsme byli odlišní, neměli jsme ty způsoby. Když náš ambasador přijel do Washingtonu, tak nebyl zván na malé krásně večeře v Georgetownu, na které byl zván ambasador Belgie, Holandska a dalších zemí, které jsou zrovna tak velké, jako my. A to není o tom. Ale měli vyleštěné černé boty a uměli držet vidličku a nůž.

Martina: A my jsme byli exoti z Východu.

Eliška Hašková Coolidge: A my jsme byli exoti z Východu. Tak důležité to doopravdy je, a je důležité se tyto věci naučit.

Martina: Musím říct, že jsem si v praxi sama uvědomila, že vy mezi etiketu, a povrchní působení člověka, nekladete rovnítko už jenom proto, že jste, řekněme, protěžovala Donalda Trumpa, Miloše Zemana, a tito dva rozhodně nejsou považováni za etalon etikety. Řekněte mi: Co tedy ve vašich očích etiketa ještě znamená? Když se navíc podíváme na tyto dva exempláře.

Eliška Hašková Coolidge: Víte, já myslím, že nemůžeme lidi soudit povrchně jenom kvůli etiketě. To určitě ne. Ale etiketa také není strojená. Etiketa je respekt pro druhé, je to ohleduplnost, citlivost ke druhým. Takže nechcete urazit někoho tím, že se neumíte chovat, nebo vystupováním jako někdo, kdo nemá vzdělání, které má. Tito prezidenti, oba dva, nebo všichni tři, měli a mají vysokou inteligenci, a obrovskou odvahu. A myslím, že tyto dvě věci jsou pro prezidenta absolutně klíčové. Bez odvahy prezident nemůže dělat to, co by měl. Nemůže. Musí mít odvahu otočit kormidlo, i když to není populární. A riskovat s tím, že to bude dobré pro národ.

Martina: A zároveň nést zodpovědnost, když se zmýlí.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, a zároveň nést zodpovědnost. Víte, to, co se mi líbilo na prezidentovi Zemanovi, je, že se omluvil za Srbsko, za to, co se stalo. Protože…

Martina: Za bombardování Bělehradu?

Eliška Hašková Coolidge: Za bombardování Bělehradu. On měl doopravdy svázané ruce, protože jsme byli úplně nový národ NATO, byli jsme nový národ Evropské unie, tak nechtěl vybočit, ale přesto měl tu odvahu jako jediný lídr světa, kterého znám, v poslední době říct: Dopustil jsem se omylu. Měl jsem sebrat odvahu se k tomuto přihlásit v té době. To se mi strašně na něm líbilo. A také se mi na něm líbilo, že měl odvahu 9. května, po Krymu, jet do Ruska, a uctít sta tisíce zavražděných Rusů, kteří nám vybudovali svobodu za 2. světové války. To chtělo odvahu. Žádný z vůdců Evropy tam nešel. A on tam nešel, aby glorifikoval Putina, ale aby poděkoval rodinám, které ztratily své blízké, když nás obránili proti nacismu. Myslím, že se musíme dívat na tyto věci víc, než na to, jestli má nevyleštěné boty. Ale o ty boty by se měl starat někdo jiný, aby je měl vyleštěné a aby vypadal prezidentsky. Na to má prezident přeci lidi, kteří by mu toto mohli poradit a říct.

Martina: Pokud si dá poradit. Je pravda, že co se týká různých výroků, a řekněme hranatých výroků, tak i v tom si byli vlastně Donald Trump a Miloš Zeman poměrně podobní. A když jste tady řekla, co se vám na Miloši Zemanovi líbilo – už máme za sebou novou volbu prezidenta a inauguraci – řekněte mi: Co se vám na něm nelíbilo? V čem vás třeba, nechci říct, vyloženě zklamal, ale že jste si možná řekla: Čekala jsem, že to ustojí?

Eliška Hašková Coolidge: Nemůžu si vzpomenout na nic, co se mi doopravdy nezdálo korektní. Mně bylo prezidenta Zemana strašně líto během dní jeho nemoci, a toho, jak s ním bylo zacházeno. A ještě víc mi bylo líto, když jsem se dívala na televizi při inauguraci, a viděla jsem jeden projev za druhým, který byl neúctyhodný, neúctyplný k prezidentovi, a nejenom k němu.

A vztah k předchozím prezidentům: Tady doopravdy byli úžasní lidé, kteří se o stát starali a kteří chtěli to nejlepší i pro lidi – a něco se jim povedlo, a něco ne. Ale byli to lidé, kteří měli dobrý úmysl. Myslím, že když jdete do něčeho, v čem nemáte žádnou zkušenost, tak o to víc by se měl trošku poklonit k těm… Krásně to řekl Radek Vondráček, že mu tady chyběly díky k předchozím lidem, kteří vedli stát.

Víru vidím jako světlo a jako osvědčení života. Víra v Boha nám dává sílu, dodává energii dělat věci správně, a to v každodenním životě, kde se víra projevuje.

Martina: Paní Eliško, vy jste hodně zmiňovala víru a to, jak jste říkala, under the God, v Americe. Jak jste vnímala u nás roli třeba církve, nebo katolické církve třeba v okamžiku, kdy se národ rozděloval, ať už při volbě prezidenta, ale i ve vztahu k Ukrajině, a podobně?

Eliška Hašková Coolidge: Myslím, že asi není na mně, abych komentovala roli církve. Ale je mi líto, že mnozí z našich farářů – jsou úžasně hodní – ale má trošku moc negativity, a to nemyslím ve špatném. Ale víte, já vidím víru jako světlo, jako osvědčení života. A myslím, že víra v Boha nám dává sílu, a dodává energii dělat věci správně, a to v každodenním životě, kde se víra projevuje. A myslím, že ten farář je tam proto, aby dal lidem právě odvahu, ale myslím, že přístup u farářů je moc negativní. My máme tolika lidí, kteří umí zpívat. Proč nezvelebit mši tím, že se na ní zpívá? Protože kdyby se na ní zpívalo, tak by si třeba víc lidí přišlo poslechnout, a dostali by v kostele nejlepší nápady pro jejich život. Kázání by mělo být krátké, deset minut, ale věcné, nějaký vzkaz, který si budete pamatovat celý týden, do další neděle, abyste to mohli aplikovat do života. A to myslím, že nám tady trošku chybí, a odrazuje to lidi od toho, aby tam chodili, protože v tom nevidí žádný přínos. A myslím, že je to škoda, protože tento přínos je obrovský, ale musí to být oboustranné.

Martina: A asi by měla být církev opravdu všeobjímající, a ne kádrovací.

Eliška Hašková Coolidge: To určitě ne. Absolutně.

Martina: Je to nepřesný postřeh, že jsem si všimla, že kladete rovnítko mezi etiketu a etiku, a možná zároveň i víru?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, je to tak. A k tomu je, i když pod tím, ještě hodně důležitý pohyb.

Martina: Pohyb? Myslíte normální fyzický pohyb?

Eliška Hašková Coolidge: Normální fyzický pohyb je velice důležitý, protože to také dává šťávu do života. A energii.

Martina: Já vím. Vy třikrát týdně cvičíte step-aerobic.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, ale dělala jsem. Teď už také ne, protože mi po covidu zavřeli místo, kam jsem chodila. Chybí mi to. Strašně mi to chybí, protože jsem se cítila lépe, když jsem to dělala.

Martina: A ještě bych tam v tom případě dala další rovnítko, které mi teď naskočilo: Disciplína.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, sebedisciplína a sebereflexe. Sebereflexe – o tom jsme mluvily – každodenní vnímání toho, co jsem mohl udělat jiným způsobem, nebo lépe. Víte, přístup je to jediné, co v životě máme, abychom tady něco dokázali. Náš přístup je doopravdy důležitý, protože naše mysl může být našim nepřítelem. A když máme v mysli to, že se nemůžu hnout z místa a že nemůžu dělat tohle a toto, tak jsem negativní, tak nás tento přístup nepřivede nikam. Ale když si řekneme, že můžeme, že umíme, že to dokážeme, a ještě k tomu máme Boží podporu, tak je to pak cíl, který je věrohodný a dobrý, a který vede k dobrým věcem. Je to přístup, který není nikým regulován – kdy každý den máme vlastní svobodnou volbu změnit náš pohled, nebo se pohnout nějak nějakým směrem, který by byl lepší pro nás, pro naši rodinu a národ.

Martina: Řekla jste, že etiketa učí lidi žít spolu. A ještě jste dodala, že bez respektu je etiketa jen prázdným pojmem. Tato slova by se, myslím, měla tesat. Vytratil se respekt?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, vytratil, a byl nahrazen politickou korektností, jak jsme řekly. A to je velký rozdíl oproti respektu.

Člověk, který o vás říká špatné věci, se nemusí stát vašim nejbližším kamarádem, nemusíte ho mít rád, ale musíte ho respektovat. To je rozdíl.

Martina: Myslíte, že se respekt vytratil mimo jiné proto, že se lidé názorově různě roztrhali, takže respekt je najednou těžší? Respektovat člověka, který mi říká, že mám pravdu a jsem úžasná, je poměrně snadné. Ale říkat a respektovat někoho, kdo mi říká: „Jsi úplně vedle. Takto to není, a to, co děláš je špatné,“ to může vést ke špatným koncům.

Eliška Hašková Coolidge: Ale i takového člověka je třeba respektovat.

Martina: No právě, takového…

Eliška Hašková Coolidge: Nemusí se stát vašim nejbližším kamarádem, nemusíte ho mít rád, ale musíte ho respektovat – to je ten rozdíl. Říct dítěti, když jde do školy: „Nemusíš mít Aničku rád, ale musíš ji respektovat.“ To je důležité. Můžete mít rád někoho, s kým se ztotožňujete, ale musíte respektovat i ty ostatní, kteří nejsou „my“, a třeba je svým příkladem občas přitáhnete k tomu, aby byli „my“. Ale to už je další věc. Prostě je to o respektu, protože každý má svou vlastní svobodu volby, jaký život chce žít. Deset procent našeho života je nám dáno, a 90 procent je to, co s tím uděláme.

Martina: Ano, nerozhodují naše schopnosti, ale vaše volby.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, přístup, to je důležité.

Martina: Hodně se nám teď rozpadla společnost na takzvaná města a vesnice. Města mají nadutou potřebu neustále se dívat na vesnice jako na ty, co mají špatné názory, špatně volí, jsou celkově jednodušší. Ale vy jste jednou z mála, která říká, že na českých vesnicích jsou způsoby lepší než jinde.

Eliška Hašková Coolidge: To jsem řekla. Ano. Myslím, že na vesnicích si lidé více pomáhají, a jdou si vstříc, když je nějaký problém. Ale taky si myslím, že na Moravě, ač jsem, jak víte, rozena na Praze 6, že na Moravě jsou takovéto zvyklosti, tedy pomáhat, a být citlivý vůči ostatním, silnější než v Praze. Myslím, že v Praze, a ve velkých městech, se obecně lidé starají o sebe.

Martina: Individualizace je tam markantní.

liška Hašková Coolidge: Ano. Mám ten dojem, že si umíme stěžovat, ale neumíme poděkovat, neumíme lidi pochválit. Když jsem šla poprvé za Jackem Stackem, kterého strašně obdivuji a který tady udělal velkou práci, když byl šéfem České spořitelny, tak jsem šla k němu do kanceláře se představit, v té budově byl výtah, ale já nevěděla, do jakého patra zmáčknout. A přišel tam nějaký pracovník, který říkal: „Můžu vám pomoci?“ A já jsem řekla: „Jé, to byste byl hodný. Který knoflík zmáčknu, když jedu k panu Jacku Stackovi?“ A on zmáčknul knoflík, a pak řekl: „Víte, tohle je nejlepší šéf, pro kterého jsem kdy pracoval. Ten se mnou mluví.“ Jsou to maličkosti. A v tom se vesničané umějí lépe…

Martina: Lépe. A já vás ještě doplním otázkou: Znamená to, že si myslíte, že se vlastně i zdravěji rozhodují?

Eliška Hašková Coolidge: Ano.

Martina: Že velká města jimi zhrdají?

Eliška Hašková Coolidge: Ano.

Martina: Lépe se rozhodují, protože jednak žijí větší komunitní život, jednak jsou možná ve větším kontaktu s půdou, s přírodou. Myslíte, že se vesnice dnes rozhodují rozumněji?

Eliška Hašková Coolidge: Ano. To máte pravdu. To je možné, ale tolik jsem o tom neuvažovala.

Víra nás učí umění odpouštět. Všichni děláme chyby a potom si uvědomíme, že něco nebylo hezké, nebo bylo blbé.

Martina: Promyslíme si to do příště. Ocituji vás ještě jednou, protože to je také nesmírně důležitý výrok, který jste jednou řekla: „Naším zásadním problémem je, že neumíme odpouštět.“

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Vy jste vybrala mé nejdůležitější věci.

Martina: My, s Láďou Henkem. Abych neslízla smetanu.

Eliška Hašková Coolidge: To je doopravdy úžasné. A je to fakt. A tohle zase dává náboženství, víra. Víra od malička učí umění odpouštět, a to je to spojené, jak jsme řekli, s přiznáním chyby, protože víme, že jsme všichni chybující, všichni děláme nějaké chyby. A všichni si potom uvědomíme, že něco nebylo hezké, nebo to bylo blbé. To všichni děláme. Umění odpustit druhým. A my máme hodně co odpouštět za těch čtyřicet let. A myslím, že je dobré, když někdo umí odpouštět, dát to stranou a říct: „Tak, teď budeme dělat něco společně.“

V Americe o tom byla napsána výtečná kniha, která byla léta bestsellerem, a to „How full is your bucket“. Byla to knížka o tom, že každý z nás má nad hlavou neviditelný kýbl vody, který je buď plný, nebo prázdný, a pokaždé, když pro někoho uděláme něco pěkného, tak se nám trochu naplní, a když uděláme něco, co bychom dělat neměli, tak se vyprázdní. A někdo to dal do knížky pro děti, a já tuto knížku používám k výuce dětské etikety, protože je to doopravdy úžasné. A je pravda, že když děláte něco dobrého, tak si pro sebe tvoříte lepší náladu, a také pomáháte druhému, takže se váš kýbl naplní, a kýbl toho druhého taky. A je to absolutně pravda.

Martina: Protože každý velmi často potřebujeme odpuštění.

Eliška Hašková Coolidge: Odpuštění a podporu, ano.

Martina: A tím pádem bychom měli být schopni poskytnout totéž. Velmi mě znepokojilo, když jste řekla, že v lednu 2019 byla snaha Demokratické strany, kdy jeden z výborů Sněmovny reprezentantů usiloval o vypuštění části o Bohu z prezidentské přísahy. Slova – „K tomu mi dopomáhej Bůh“ – chtěli nahradit formulací: „Pod hrozbou zákona“. To myslím, že je takový okamžik odlidštění, že by málokterý jiný mohl být exemplárnější.

Eliška Hašková Coolidge: Ano. A právě proto mě tady trochu vyděsila slova: „Řád a pořádek“. A myslím, doufám, že k tomu přijde také srdce, které by toto mělo doprovázet.

Martina: Protože dodržovat řád a pořádek bez lásky asi nemůže vést k něčemu dobrému.

Eliška Hašková Coolidge: Ano.

Martina: Paní Eliško Coolidge Hašková, jak myslíte, že to s námi dopadne?

Eliška Hašková Coolidge: To je na pánu Bohu. To se neptejte mě.

V ČR i v USA existuje zdravé jádro. Vše je založeno na tisících maličkostech, o kterých mluvil pan prezident Klaus, a je na každém z nás, abychom probudili národ.

Martina: Ano, ale jak vidíte budoucnost Ameriky, a budoucnost Česka?

Eliška Hašková Coolidge: Já jsem optimista. Věřím, že se doba, ve které žijeme, nějak srovná, a že budeme zase žít otevřeně a poctivě, bez těch neřádů, zlořádů, které jsme si na sebe přinesli. Myslím, že pochopení a ohleduplnost jsou určitě jádrem toho, co je dobré, a právě proto vyučuji etiketu, protože ta je klíčem k tomu, aby se ohleduplnost obohatila a zlepšila, abychom si uvědomili, že každý člověk si vyžaduje respekt. Já mám zkušenost, že když jsem přišla na Šumavu, tak jsem neviděla jediný vlídný smích, úsměv.

Martina: Mračili se na vás?

Eliška Hašková Coolidge: Mračili se na mě, a na sebe taky. A já jsem tam přišla, každého pozdravila, na každého jsem se usmála, a teď se lidé taky usmějí, podají ruku – prostě se chovají vlídněji. Myslím, že to je nakažlivé, a když se takto někdo k někomu chová, tak se i ten člověk začne chovat k němu. Nebo paní, které říkaly: „Jestli tahle mladá žena ještě jednou projde kolem mě a nepozdraví mě, tak už ji nikdy nebudu zdravit.“ Taková žena si musí uvědomit, že zdravení není dáno věkem, ale tím, že uznáte, že někdo jde okolo vás a že mu zpříjemníte den, když mu řeknete: „Dobrý den. Jak se máte?“ Nebo něco takového. A zpříjemníte tak den i sobě, protože jste někoho oslovila.

Martina: A kbelík nad hlavou se trochu naplní.

Eliška Hašková Coolidge: Trochu se naplní.

Martina: Paní Eliško, poslední otázka: Vím, že srovnávat Ameriku s naší zemí je trošku jako srovnávat Davida a Goliáše.

Eliška Hašková Coolidge: Lidi jsou lidi.

Martina: Určitě, ale jsou to dvě domoviny vaše, tak proto je srovnávám. Řekněte mi: Říkáte, že máte víru v to, že všechno dobře dopadne. To je důležité, neztrácet víru, neztrácet naději. Přesto se chci zeptat: Která z těchto zemí, na základě všeho, co o nich víte, co jste v nich prožila, má zdravější jádro, a má větší šanci z toho vyváznout?

Eliška Hašková Coolidge: Myslím, že zdravé jádro je v obou zemích. Je to na těch tisících maličkostech, o kterých mluvil pan prezident Klaus, na každém z nás, abychom probudili národ k tomu… To nejlepší, nejkrásnější, co řekl John Kennedy, který nebyl můj favorit: „Neptejte se, co může Amerika dělat pro vás, ale co můžete pro váš stát udělat vy.“ A to samé by se mělo říct tady: „Neptejte se, co vám může dát stát, ale na to, co můžete udělat pro stát, aby byl lepší.“ O tom to je.

Martina: Paní Eliško Coolidge Hašková, moc vám děkuji za rozhovor. Děkuji vám za to, že jste pro nás udělala dost a že jste se s námi podělila o vaše zkušenosti. Díky.

Eliška Hašková Coolidge: Já vám moc děkuji za krásný pohovor, kterým prezentujete to nejlepší v této zemi. A to myslím velice vážně, neříkám to proto, že vám chci lichotit, ale je důležité vědět, že existují lidé, jako jste vy, kteří mají odvahu se vyjádřit, a jsou otevřeni. Tak jsme to zažili i v tom, co jste řekla, že řekl pan prezident Václav Klaus na pohřbu Juraje (Jakubiska – pozn.red.), který reprezentoval právě to, o čem mluvíte, protože jeho kýbl byl plný.

Martina: Paní Eliško, vy jste se netajila tím, že jste volila Donalda Trumpa. Netajila jste se ani tím, že když to teď řeknu přeneseně, že si myslíte, že on ten „náhrdelník“ dokáže úspěšně přebrousit. On už má svůj prezidentský mandát, prozatím, nebo celkově za sebou. Řekněte mi: Zklamal vás v něčem? Stalo se, že jste přece jenom od tohoto lídra čekala víc?

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Ne víc, ale čekala jsem větší podrobnosti diplomacie a slušnosti. Protože on byl zvyklý jako stavař jít mezi lidi na stavbě, protože to nedělal z kanceláře. Šel na stavbu a řekl jim: Vy tady děláte tak úžasnou práci. A jak se dělá tohle? A jak toto…“ Prostě se zajímal o to, co dělají, aby i oni se o to zajímali, a aby to bylo úspěšné, dělali to dobře pro něj. Ale jeho slova nebyla diplomatická. Nejednal s nimi upejpavě, prostě to řekl v jejich angličtině…

Martina: Na plná ústa…

Eliška Hašková Coolidge: Na plná ústa, co chtěl říct. A toto si přinesl do Bílého domu. Teď se stalo, a tisk to ovšem ještě zvětšuje, že řekl nějaké nehezké věci o nejlepším guvernérovi, který v Americe byl za doby covidu. Byl to jediný státník vůbec, který je chválen za to, jak vedl stát Florida.

Martina: Ron DeSantis?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, a je to úžasný člověk. Je to další Kennedy, ale Kennedy s větším jádrem, většími hodnotami, a tak dále.

Martina: Myslíte opravdovostí?

Eliška Hašková Coolidge: Opravdovostí, ano. A Trump ho úplně urazil, a on se postavil tak, že půjde proti Trumpovi, což hrotí stranu, která bude rozdělená. A demokrati k tomu ovšem mnoho přisouvají, aby se lidé dívali na to, že se Republikánská strana rozpadne.

Martina: Protože když se dva perou, třetí se směje. A tady je to markantní.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, a toho se trošku bojím, protože myslím, že to neslouží k ničemu. Je to to samé, jako tady. Já jsem se snažila, aby se SPD a Babiš – ANO, daly dohromady, protože mají ty samé hodnoty, jsou na té samé stránce každé otázky. Tak proč se nespojit? Ale někdy to kohouti prostě nechtějí. Nechce to ego. To je to, co říkal Solženicyn – je to egoistické. Individualismus.

Martina: A v tom konzervativci celkově vynikají.

Eliška Hašková Coolidge: A v tom vynikají, ano, to máte pravdu. A je veliká škoda, že tohle existuje a že si nedovedou sednout k dubovému stolu, a prostě si říct, co mají říct, a dát národ na první místo.

Politici by měli dát stranou své ego, a myslet víc na národ než na sebe, nebo na svou stranu

Martina: Dát národ na první místo. To je asi velmi důležité, protože problém je, že lídři dávají na první místo neustále sebe, případně stranu, a to v lepším případě.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, v lepším případě stranu, a ne národ. A to je to, co se nyní děje mezi ANO a SPD. Já to vidím tak, že by toto takhle nemuselo být, a mohli bychom mít silnější stranu. Myslím, že strany jsou důležité. A při různých příležitostech, které tady byly, jak Václav Klaus, tak prezident Zeman dali národ na první místo, a pak sebe.

Martina: Myslíte nad sebe? Jako nad svoje ego?

Eliška Hašková Coolidge: Nad svoje ego.

Martina: A zrovna oni dva mají poměrně značná ega.

Eliška Hašková Coolidge: Ano. To právě říkám. Mají oba poměrně značná ega, ale když přišlo k tvrdému rozhodnutí, tak dali národ nad sama sebe.

Martina: Slibuji, že se ještě k České republice, a k tomu, jak ji vidíte mnohdy zpoza oceánu, dostaneme. Ale ještě bych se ráda vrátila k Donaldu Trumpovi, a k tomu, co jste říkala. Občas se u nás operuje s pojmem, který má trošku tajemný přídech, a vy o tom určitě víte víc než my ostatní, a to je Deep State. A teď si zkusme se vrátit…

Eliška Hašková Coolidge: To je korupce. To je ono.

Martina: Korupce?

Eliška Hašková Coolidge: To je ta korupce.

Martina: A já jsem se právě chtěla zeptat, protože jste naznačila, v čem myslíte, že mohl Trump jednat diplomatičtěji, a tím pádem lépe: Myslíte si, že měl šanci? Když se podíváme na začátek jeho mandátu, tak se musel vymezovat, a hledat cesty nejenom v zahraniční politice, ale především v domácí. Šel proti němu takzvaně Deep State a dokonce proti němu šla část jeho strany, o opozici nemluvě. A šly proti němu téměř sešikovaně všechny velké deníky a média v zemi. Bylo možné v této atmosféře nedělat chyby, a nechovat se občas jako trucovitý kluk, který dělá schválnosti?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, to myslím, že se právě stalo, a to byla jeho největší chyba, že neuměl přizpůsobit své nepřipravené výroky slušnosti, s jakou by prezident měl mluvit. A to myslím, byla jeho největší chyba a největší problém, protože jinak ve všem, podle mého soudu, dělal dobré věci.

Martina: To znamená, že skutky byly, myslíte, v pořádku?

Eliška Hašková Coolidge: Skutky byly absolutně v pořádku.

Martina: Ale poměrně značné mínus byl veškerý jeho verbální projev a …

Eliška Hašková Coolidge: Vezměte, jako žena, situaci s abortem (potraty, umělé přerušení těhotenství). Tam se také ozval. A bylo to prezentováno tak, že Amerika končí s abortem. A já jsem říkala: „Kde jste tohle slyšeli?“ Ale tak to tady bylo prezentováno. Ale ono to tak vůbec nebylo. Zákon, který dovoloval abort do devíti měsíců, byl za Trumpa zvrácen, protože vyšlo najevo, že demokratický guvernér z Virginie, který tam už díky Bohu není, schválil povolení, že když žena, která měla abort, který nebyl úspěšný, v devíti měsících porodila krásnou, zdravou holčičku, tak že tu holčičku je možné udusit, protože maminka ji nechtěla.

Martina: Kdo?

Eliška Hašková Coolidge: Ten guvernér.

Martina: To se stalo?

Eliška Hašková Coolidge: To se stalo. Zákon říká devět měsíců. Do devíti měsíců se může dítěte zbavit.

Martina: To je skutečně diskutabilní.

Eliška Hašková Coolidge: To je to, co se změnilo. Tak teď Supreme Court (Nejvyšší soud), aby byl opatrný, řekl: „Necháme na každém státu rozhodnout, co jeho lidé chtějí. Ať si dělají referenda, ať každý stát rozhodne, jak bude abort probíhat. Nebude to celonárodní zákaz, bude státní rozhodnutí.“ Tak se to posunulo na stát.

Martina: Protože jinak je to vražda.

Eliška Hašková Coolidge: Jinak je to vražda. Absolutní.

Přála bych si, aby byl Trump prezidentem, a Ron DeSantis viceprezidentem

Martina: A to je to, proč říkáte, že Amerika je momentálně země, která nectí svátost života?

Eliška Hašková Coolidge: Ano.

Martina: Vaše slova jsou o tom, že je strašně důležité, abychom se vrátili k lidem, jako byl Thomas Jefferson, jako byl u nás Tomáš Baťa.

Eliška Hašková Coolidge: To je dědeček mé dcery.

Martina: Já vím, že máte dobrý rodokmen z americké i z české strany.

Eliška Hašková Coolidge: Ne. Ale Jeffersona si v rodině vážíme. Byl to doopravdy úžasný člověk.

Martina: Také jste zmiňovala Tomáše Garrigue Masaryka, Tomáše Baťu. Vidíte na americké scéně někoho, kdo by je mohl doplnit? Kdo by mohl pokračovat? Kdo má takový mravný a morální kredit, že byste řekla: „Ano, toto je cesta.“

Eliška Hašková Coolidge: To právě myslím, že je. Moje preference by byla: Trump – DeSantis. Ale to se asi nestane.

Martina: Jak by tam mohli být oba dva?

Eliška Hašková Coolidge: Prezident a viceprezident.

Martina: Aha…

Eliška Hašková Coolidge: A ten, kdo je viceprezident má obrovskou šanci se stát dalším prezidentem. A to by se s pomocí Trumpa absolutně stal, protože on je obrovsky schopný. Má krásnou rodinu, krásnou ženu, krásné malé děti, je mladý, takže má možnost být prezidentem nejenom jednou, ale dvakrát. A má hodnoty, které, myslím, z toho vyplývají.

Martina: Neobáváte se, že Amerika je přeci jenom v současné době na sešupu morálně, mravně, ekonomicky i diplomaticky?

Eliška Hašková Coolidge: Já doufám, že se to nestane. Ale máte pravdu, že velké hlavy Ameriky, profesoři a významní lidé, kteří píší o politice a sociálním pořádku, už se k tomu delší dobu v různých knihách vyjádřili. To nejsou žádní hlupáci, kteří řeší nějaký populismus, ale jsou to lidé, kteří jsou vzdělaní, a mají za sebou dlouhé kariéry jako profesoři, a tak dále. A teď napsali knížky právě o tom, jak jsme se stali marxistickou totalitní společností.

Martina: Amerika?

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Takže doufám, že to lidé čtou. Ale je to o lidech, aby toto změnili, ale ne nějakým násilím, ale v tisících maličkostech, jak to řekl náš pan prezident Klaus, v tisících maličkostech, které děláme každý den. To je jediný způsob, jak to změnit, když se každý bude chovat bezúhonně, čistě, a otevřeně. A přiznat se k chybě, a mít sílu se vyjádřit k něčemu, co se nám nelíbí, a mít zájem se o tom vyjádřit. Protože když tady zájem lidí není, tak se všechno rozpadne

Martina: Paní Eliško Coolidge Hašková, my jsme tady už jednou vzpomínaly, že když jste žila v Americe, tak Amerika byla etalonem svobody, zejména pak svobody slova, a to naprosto neohraničené. Řekněte mi: Kdy Amerika usoudila, že všeho moc škodí, i svobody slova?

Eliška Hašková Coolidge: Nevím. Myslím, že to bylo – jak jsem řekla, tento pád začal už s nástupem Clintona.

Důvěra ve společnosti se nebuduje bičem, ale srdcem

Martina: Když se teď podívám k nám, tak před malou chvílí jste zmínila, že vycházejí knihy o tom, jak se v Americe zabydluje jakási marxistická společnost. Marxistická doktrína. Tady u nás často slýcháme, že za všechno špatné v našich hlavách, za špatné, zkostnatělé myšlení může 40 let komunismu, kterým jsme si prošli. Ale teď je zjevné, že tento úpadek morálky postupuje bez rozdílu historické zkušenosti, to znamená, že to postupuje tam, kde byl komunismus, i tam, kde byla naprostá svoboda.

Eliška Hašková Coolidge: Tady společnost za těch 40 let zhrubla ve všem. Mluvily jsme o jazyku, a tam je to to samé. Způsob mluvy byl úplně jiný za první republiky, než byl po 40 letech komunismu. Myslím, že proto, že se lidé museli prát o jídlo pro rodinu, takže si zvykli na to, že něco sem tam urvou. A dělali to, protože to doopravdy potřebovali. Tohle v Americe nikdy neexistovalo. A ne proto, že by lidé byli zastrašeni tím, že za to budou trestáni, nebo co, to vůbec nepřišlo v úvahu, ale protože tak byli vychováni, že prostě každý má svůj privát, svůj privátní život, a každý má to, co má. A když vezmu něco, co není moje, tak je to špatné, protože to prostě nepatří do společnosti, jestli chcete s lidmi dobře vycházet a pilovat důvěru. Protože důvěra jsou kolečka, která ženou všechno vpřed. A když nejsou kolečka, tak nemůže nic pokračovat dopředu. A to myslím, že je v tomto klíčové: Doopravdy budovat důvěru ve společnosti, a ta se buduje ne bičem, ale srdcem.

Martina: A paní Eliško, když se trošku vrátím k otázce: Čím to tedy je, že jsme k takovéto obhroublé společnosti dospěli bez ohledu na historickou zkušenost?

Eliška Hašková Coolidge: To je ale velice zajímavá otázka. Nevím, ale stalo se to, že se sem plíživě dostal komunismus. A plíživě se komunismus dostal i do Ameriky, do zdravé společnosti. Naše první republika také byla úžasná a zdravá, a Masaryk měl úžasné nápady a názory, a přesto se to stalo. Takže teď se to stalo v Americe. Ale stalo se to plíživě, krok po kroku. To je právě důležité, aby těch sto tisíc maličkostí, které děláme každý den, bylo nasměrováno na to, aby si lidé všímali, co se děje okolo nich. Aby nedali na to, že si to politici nějak rozhodnou. To bude vždycky, budou krást. Ne, my potřebujeme změnit přístup. To je strašně důležité, jak tady, tak v Americe. Přístup se musí změnit. Přístup tisíců lidí, kdy jejich zájem o vlast a o zachování hodnot bude tak veliký, že se budou chovat tak, aby v národě kvetly dobré vlastnosti, a učili to i své děti. A to je jediný způsob, jak to změnit. Jediný způsob.

Martina: Přesto se, paní Eliško, nemám čeho chytnout, protože logicky na to, co říkáte, bych navázala tím, že všechno asi začíná ve školství.

Eliška Hašková Coolidge: Ano.

Martina: Ale Amerika má úplně jiné školství než třeba my, nebo vůbec Evropa, a stejně jsme tam, kde jsme. Oni i my. Řekněte mi: Chybí u nás ve školách etická výchova?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, strašně chybí. Absolutně, chybí. Etická výchova v amerických školách vždycky byla. To musím říct, že doopravdy. A patriotismus také, úcta k národu. Výchova, že by se člověk měl přiznat k chybě, i když to bolí, a že se musí probojovat následky toho. Ale že je to strašně důležité. Mluvení, komunikace s dětmi.

Ale teď vidíte: Krásná restaurace, rodina, dvě děti, a manželé jsou zabořeni do telefonu, děti si hrají s iPadem, a absolutně žádná komunikace. To je velice špatné. A nejen špatné, je to i nebezpečné, protože s dětmi se musí mluvit tak, aby ony, až budou straší, mluvily s námi, protože komunikace se musí budovat, když jim jsou dva roky. A to je podstatné, aby se sdílely.

Řeknu další příklad od mé dcery: Přišla domů a byla rozčilená, protože učitelka hudby ji napomenula, protože když byla učitelka otočena na tabuli, a ve třídě byl nějaký ruch, tak ona myslela, že to pochází od Alexandry, a tak se rozčílila, a řekla: „Alexandro, jestli nebudeš zticha, tak tě vyhodím ze třídy.“ A Alexandra toto nikdy neslyšela. A když přišla domů, tak mi řekla: „Maminko, já to nebyla, to byly ty dvě holky, které seděly na stranách vedle mě, a přes mě se o něčem bavily.“ A já jsem jí řekla: „Tak víš co, Alexandro? Zítra tato profesorka, která ví, že ty jsi vynikající studentka, zapomene, že tě napomenula. Ale já chci jednu věc, aby ty jsi nezapomněla, že se ti v životě stane, že někdo jiný bude osočen z něčeho, co jsi ty udělala špatně. A já chci, aby sis z tohoto uvědomila, jak důležité je mít odvahu říct, že to tento člověk nebyl.“ A před pár měsíci mi dcera připomněla, že si na něj pamatuje z dob, kdy byla dítě. Takže víte, toto jsou věci, které jsou strašně důležité, a musíme děti k těmto hodnotám vést. Zvlášť teď. Mnohokrát je ve škole nemají, takže to je velice důležité.

Národy by si, i přes všechny rozdíly, měly sednout ke stolu a domluvit se, než vypukne válka

Martina: Teď si uvědomuji, že jste mi nasadila brouka do hlavy. Že jsem se vlastně také zacyklila do přemýšlení. Bavily jsme se o historických zkušenostech, a o rozdílnosti historických zkušeností Ameriky a střední, nebo východní Evropy. A teď se bavíme o rozdílnosti školství, a jak říkáte, v Americe se kladl ve školství důraz na etiku, na, řekněme, jakousi národní hrdost, vlastenectví, a na Boha. Ale u nás to bylo jinak, a pořád je to trošku drilovací školství, svým způsobem stírající osobní názor, individualitu. A přesto jsme v úplně stejné slepé uličce.

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Když se ptali Masaryka, když nastupoval do funkce, co jsou jeho úkoly jako prezidenta, tak odpověděl, že prezidenství má mnoha úkolů, ale konec toho byl, přesně si ten citát nepamatuji, že: Moje nejdůležitější práce bude budování civitas dei. To je základ. A je to i základ toho, aby se národy, i když je tam rozdíl, dohodly, domluvily, aby byla snaha jít ke stolu a pobavit se, než vypukne válka.

Martina: Jak se díváte na to, že u nás jsou lidé v poslední době velmi intenzivně osočováni právě z projevu hrdosti?

Eliška Hašková Coolidge: Že to je začátek konce. To je začátek konce. K tomuto to všechno směřuje. To, co bylo v Americe, se teď dostává sem, a já doufám, že se toto nestane. Doopravdy, my jsme malinká země, jsme mnohem víc zranitelní a manipulovatelní, než byla Amerika, protože v Americe pořád je ta drzost, ta hrdost, a umění vyjadřovat svobodu slova. Tady jsou v tomto lidé spíš skromní. Jsme v tomto spíše ovečky. Když tak je sem tam nějaká sprostota, ale nemáme takovou obranu, jakou bychom měli mít.

Martina: Říká se, že jsme mnohem méně sebevědomí než třeba Američané.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, což k našemu národu nepatří, protože my jsme národ, který je maličký, ale máme mnoho lidí, kteří obohatili svět a kteří se dostali na nejvyšší stupně ve všech možných kariérách, na všech životních drahách. Takže my máme být hrdí na to, co všechno jsme přinesli světu, a použít to jako kolečka, a budovat důvěru. A právě proto potřebujeme, aby velcí kohouti v opozici…

Martina: A vůbec na politické scéně.

Eliška Hašková Coolidge: Na politické scéně. A aby si velcí lídři v byznysu nezáviděli. Aby si věřili. Aby se porovnávali sami k sobě, a ne k druhým. A aby se dovedli domluvit, aby se spojili, když mají ty samé názory, než aby vypnuli.

Se strachem nelze budovat nic dobrého

Martina: Vidíte to jako reálné, nebo je to z říše zbožných přání?

Eliška Hašková Coolidge: Myslím, že je to reálné. A myslím, že kdybychom všichni pomysleli na to, o kolik více bychom toho udělali, kdybychom byli otevřenější jeden ke druhému, tak myslím, že by se to povedlo. A proto se mi strašně líbilo, že jsme budovali Visegrádskou čtyřku. Já jsem vždycky v našich dějinách obdivovala Františka Palackého a myslím, že spojení našich slovanských národů je velice zdravá věc, protože bychom táhli za jeden provaz. Jan Mládek, který měl polskou maminku a který byl léta jako můj strýc, a vzal mě do Ameriky, vlastně já jsem s ním jela do Ameriky, mi jednou řekl, že je škoda, že Poláci se kvůli Těšínsku s námi tak prali, a my s nimi, a že to mělo být vyřešeno dohodou, poctivě, a tak dále.

Martina: Nebylo, a dodnes to bublá skrytě pod povrchem.

Eliška Hašková Coolidge: Bublá to. A Sudety, to je to samé. A teď bublají i víc. Začínají bublat. Už to bylo za námi, a teď to začíná znovu. To je absolutně škoda. Protože jestli doopravdy chceme mír a pohodlí v tomto světě, tak to chce, abychom spolupracovali. Abychom naše nejlepší myšlenky soustředili k tomu, aby se život zlepšil. A když je podnikatel úspěšný, tady už máme velice úspěšné lidi, tak je krásné, když také umí dát kohoutovství trošku stranou, a spojit se v dobré věci.

Martina: Teď jste zdůrazňovala otevřenost mezi lidmi. Ale poslední, nebo nedávný průzkum veřejného mínění odhalil, že více než polovina Čechů se už zase bojí říkat na veřejnosti otevřeně své skutečné názory. Raději mlží, mlčí, nebo vysloveně lžou. Řekněte mi: Kde se to tady za těch třiatřicet let po revoluci zase vzalo?

Eliška Hašková Coolidge: Nevím. Ale strach a emoce jsou naši největší nepřátelé. Se strachem se nemůže nic budovat. Nic dobrého tedy. Doopravdy. A takže se zase vrátím k těm tisíce maličkostem. Každý musíme vzít zodpovědnost sami za sebe, a konkurovat jenom sami se sebou, a každý večer si říci, že jsem to mohl v e-mailu lépe napsat, že jsem mohl lépe reagovat na otázku, výzvu, kterou jsem dostal. Prostě sami sebe adresovat k tomu, abychom byli lepší, ale nekonkurovat s jinými. I ve škole.

Martina: Jaroslave, pokud se podívám na naši politickou scénu, tak vzhledem k omezení svobodné diskuse se dá možná hovořit i o určité degeneraci politiky. Jakou roli, podle vás, v tom hrají aktivisté? Vy jste se teď věnoval politikům jako takovým, ale jakou roli v tom hraje aktivismus?

Jaroslav Polanský: Liberálně revoluční koncept přeměny světa je z podstaty aktivistický. Ale revolucionáři nakonec vždy ve chvíli, kdy se dostanou do sedla, vyžadují konformismus, naprostý souhlas. Vezměte si třeba, že Piráti, když před 12 lety začínali, byli rebelové. Chtěli svobodný internet, svobodné všechno, volná data, upuštění od jakýchkoli zásahů státu do života – ale nakonec se z nich stali největší konformisté, a zejména mezi mladou generací, kteří tady protlačují postoj, že kdo není konformní, je out. Když se revolucionáři dostanou k realizaci svých představ o nucené přeměně světa a převýchovy ostatních, tak se z nich vždy stanou konformisté. A to ti nejhorší. Vždyť levicová inteligence ve 30. letech byli rozevlátí bohémové. No jo, ale pak se tito komunisté dostali k moci, a začali se chovat, mírně řečeno tak, že ostatní nutili k totálnímu konformismu. Takže toto je aktivismus, o kterém se bavíme.

Martina: Máte teorii na to, proč tolik lidí, a právě hlavně mladých, kteří v sobě mají od přírody rebelství související s věkem, k tomuto konformismu a aktivismu vede právě jenom iluze páchání dobra a morality v tom smyslu slova, že: „Já jsem lepší, a vidím svět lepší, a lépe, než ostatní?“

Jaroslav Polanský: Protože je to v zásadě první generace, která vyrostla v prostředí naprosté materiální saturace. Já už do této generace o půl generaci v zásadě nepatřím, protože si ještě pamatuji začátek 90. let, kdy to tak slavné nebylo. Ale tito lidé už většinou začali vnímat svět tak po roce 2000, kdy už byl všude internet, a co lidé neměli, na to si půjčili, neustále se zvedala životní úroveň, a víceméně to, co chtěli, dostali. Takže materiální saturace je něco, co je provázelo od začátku, takže to považují za automatické, a když hledají smysl života, mimo honění za penězi, které vždycky budou, takže to není potřeba, tak hledají jiný způsob života. Tedy abychom byli, pokud možno ještě lepší, abychom se začali vzdávat peněz, protože jejich zábava, jak si to představují, bude ve zlepšování světa, i kdyby je to mělo stát peníze. To je jejich smysl života. Bod B je, a říkám to velice nerad, že historické a politické povědomí současných dvacátníků, pětadvacátníků, ale i třicátníků, je strašné.

Martina: Takže si myslíte, že jsou nedovzděláni?

Jaroslav Polanský: Nechci říkat, že je někdo nedovzdělán, ale řekněme chápání historického kontextu, historických znalostí, je minimální. A pak se to projeví tím, že jsou sice velmi zapálení a angažovaní, ale v diskusi s nimi jim dojdou argumenty poté, kdy ocitují všechny titulky z Denníku N, které četli za poslední tři dny.

Na Západě převládl pocit, že třídní konflikt byl vyřešen, došlo k realizaci všeho, co chtěl marxismus, a začala se razit genderová a ekologická témata

Martina: A co myslíte, že za tím je? Dostat se k informacím, i ověřovat informace, je v dnešní době mnohem snazší než v době, kdy jsem chodila na základní, nebo vysokou školu.

Jaroslav Polanský: Protože vám někdo naservíruje krásný koncept konání dobra, díky kterému si můžete vážit sama sebe? Díky kterému budete přijímána jako hodný člověk? Budete považována za lepší, než byly předchozí materialistické generace, které by furt jedly hovězí, a kupovaly by si čím dál větší auta, a létaly daleko na dovolenou, a furt se honily za tím, aby se měly lépe? A najednou se cítíte lépe a v podzemí je podvědomá představa, že peníze vždycky budou a že bohatství je automatické. Je to pořád to samé. Pořád to samé.

Martina: Ale podlehnout této šalbě v masovém měřítku je přece jenom zvláštní úkaz.

Jaroslav Polanský: Protože všichni víceméně, plus mínus, žili v bezprecedentní materiální saturaci. To je podhoubí, ze kterého to masově vyrostlo. A my, kteří si ještě pamatujeme začátek devadesátých let, kdy to opravdu nebyla zase taková sláva, a kdy jsme v začátcích své politické socializace považovali za nejdůležitější vydělat si co nejvíce peněz – abychom mohli nezávisle fungovat, a nikdo nám do toho nekecal, měli jsme se dobře a byli šťastní – jsme považováni za fosilní palivo. Protože se honíme za něčím, co je automatické. A nejenže, že to je automatické, ale je to vlastně špatné a překonané.

Martina: Jakou roli v této snadné ideologizaci lidí sehrává naše školství? A asi nejen naše.

Jaroslav Polanský: To je to, čemu se krásně říká „pochod institucemi“. Na Západě to začalo dříve než u nás. Je to pocit, že třídní konflikt byl vyřešen, a víceméně došlo k realizaci všeho, co chtěl marxismus v původním slova smyslu, a dělnická třída na Západě už vlastně neexistovala, takže se přemýšlelo, co by se tak ještě mohlo zlepšovat. A začala se razit genderová a ekologická témata, a podobné věci. A vůči tomu jsou vždy náchylní lidé, kteří přemýšlí o světě abstraktně, ať už jsou to intelektuálové, nebo umělci, a víceméně hodní lidé. A v prostředí, kdy vůči tomu jsou otevřeny široké masy, je to velmi jednoduché. Prostě ve školách učí jemní, citliví lidé, kteří chtějí zlepšovat svět, přemýšlí o tom. A bohužel o tom přemýšlí až moc. A nakonec to dopadne, jak to dopadne. V situaci, kdy je k tomu náchylná celá společnost, to tak prostě dopadne.

Komunisté si také mysleli, že budují demokracii, socialistickou demokracii, kde je svoboda slova, ale jen v rámci socialistického zřízení a světového názoru

Martina: Jaroslave Polanský, třeba ve Spojených státech se poměrně bouřlivě diskutuje o svobodě slova, o tom, kde, a jaké má mít hranice. A mnozí, většinou političtí a názoroví oponenti ultralevicových aktivistů tvrdí, že pokud by byla svoboda slova upravena tak, jak to ultralevicoví aktivisté požadují, byla by znemožněna prakticky jakákoliv politická diskuse, protože cokoliv, co není v souladu s jejich názory, je v tu chvíli, řekněme, toxické.

Jaroslav Polanský: I komunisté si mysleli, že budují demokracii. Byla to tedy socialistická demokracie, a mysleli si, že panuje svoboda slova. Nicméně to byla svoboda slova v rámci socialistického zřízení a světového názoru. Ale každý slušný člověk se do toho socialistického světového názoru nemusí vejít. Proč byste, soudruzi, chtěli diskutovat o kapitalismu? Vždyť každý slušný člověk se najde v tom rámci, který dáváme my. A je to demokracie, sice socialistická demokracie, ale je. Takže oni o tom uvažují stejně: Že přeci ani není možné vstoupit mimo rámec, mimo daný horizont, protože přece každému slušnému člověku stačí ta ohrádka, kterou oni vytvořili. Tak proč by chtěl někdo diskutovat o něčem mimo?

Martina: Ovšem i některým levicovým aktivistům v Americe dochází, že pokud by byla takovýmto způsobem, řekněme, upravena svoboda slova, nebo respektive zmrzačena, už dříve, tak by nebylo možné ani hnutí za práva homosexuálů, nebylo by myslitelné protirasistické hnutí za práva černochů, a podobně. Protože viděno jejich úhlem pohledu o svobodě diskuse, by Martin Luther King nebyl reformátor, ale byl by zralý na vězení. Tedy kdyby byla před čtyřiceti lety svoboda slova v takovém stavu, do jaké ji manévrujeme dnes, tak by všechna tato reformní hnutí nemohla proběhnout.

Jaroslav Polanský: Ale teď tady máme přece posvátné mladé liberály, kteří jsou osvícení. Tenkrát nebyli, ale teď už tady jsou, takže pěkně ohlídají, aby dobro nakonec bylo vykonáno a aby žádná květinka nebyla pošlapána: „Přeci musíte věřit, že…“ Oni se cítí tak vyvoleni, že jistě dohlédnou, jak říkám, na to, aby žádný náznak dobra nebyl pošlapán. Chraň Bůh.

EU přijala za své liberálně revoluční myšlení a naše peníze používá jako bič k tomu, aby nás propagandisticky ovlivňovala a ovládala

Martina: Řekněte mi, jakou roli v tomto procesu, o kterém se bavíme, sehrává třeba u nás eurounijní propaganda, která se zcela nekriticky přebírá?

Jaroslav Polanský: Tak se běžte podívat do metra na kýčovité – to nejsou billboardy, to jsou svítící bannery: „Vy jste Evropa. Prosperita, ekologie, mír.“ A tam jsou nějací rozesmátí mladí lidé. A toto, prosím, Evropská unie komerčně nakupuje jakožto reklamní zadavatel. A to je jenom vrcholek ledovce. V podstatě se z Evropské unie, co se této takzvané propagandy týče, stal Leviatan, který krmí sám sebe a který předstírá, že vytváří prostor pro politickou diskusi, ale přitom sám sebe propaguje v rámci jednoho politického směru, to znamená Ever Closer Union. Evropské instituce v podstatě přijaly za své liberálně revoluční myšlení a konzumují naše peníze k tomu, aby nás za naše peníze přesvědčovaly. V podstatě si z části peněz, které Evropské unii odevzdáváme, sami na sebe šijeme bič. A to je strašné.

Martina: Co může toto odnárodňování přinést do budoucna?

Jaroslav Polanský: Nad tím nechci přemýšlet. Spíš bych byl rád, abychom se vrátili ke smysluplné verzi Evropské unie jakožto ekonomického společenství, jakožto volného trhu, bez jakýchkoli politických ambic, kdy samozřejmě musí existovat nějaké technické těleso, jakožto Evropská komise, aby bylo schopno administrovat volný trh a nějaké procesy, které jsou potřeba k realizaci základních svobod – pohybu kapitálu, volného trhu a tak dále. To jistě musí být. Ale musí jít pouze o technické těleso, ne o politický subjekt sui generis, který má ve svém základu politickou ideologii, kterou vnucuje ostatním. To prostě nelze.

Jistě jste si všimla, že i Václav Klaus mluví o tom, že vystupovat z Evropské unie v zásadě nejde. Byla by to v zásadě škoda. Musíme Evropskou unii zdegradovat tam, kde byla před dvaceti lety, zbavit ji politických ambicí ve smyslu určování stále většího množství naší politiky. A na argument, že „my jsme přeci u stolu, Evropa jsme my“, říkám, že jsem ochoten Evropské unii odevzdávat pouze tu část rozhodování o svém vlastním životě, jako před dvaceti lety. Na námitku, že „Evropa jsme my“ a že přeci „my sedíme u stolu,“ říkám, že já chci o maximu, jakožto krajní individualista, svého života rozhodovat sám, a ne, že budu pouze jednou sedmadvacetinou instituce, která bude rozhodovat o většině mého života.

Martina: Ale když jsme si povídali o mladých, tak třeba ti tento koncept: „Já jsem Euroobčan“, přijímají, a řekla bych, že poměrně ve velkém množství, beze zbytku.

Jaroslav Polanský: Protože tito mladí liberálové mají Brusel jakožto stejně posvátný chrám, jako měli komunisté Moskvu. Pro ně je Evropská unie garantem toho, že proti ošklivým zaostalým Čechům tady bude bič evropské politiky, který je vždy postaví do latě stejně, jako Vasil Biľak a Milouš Jakeš měli jistotu, že i kdyby se proti nim aktivně postavila většina národa, tak tady vždycky bude Moskva, která je zachrání. Takže místo Sovětského svazu mají tito lidé věčného garanta v Evropské unii. Věčného garanta toho, že vždy tady budou mít jisté výrazné politické plus politického kapitálu, se kterým budou moct hospodařit, i když většina zaostalých Čechů bude proti nim.

Martina: Přesto všechno, když se podívám, co píše Společnost pro obranu svobody projevu, která si onen průzkum zadala, tak ve svém komentáři k němu píše, cituji: „Na základě průzkumu lze konstatovat, že svoboda projevu představuje pro českou společnost jeden z nejdůležitějších prvků demokracie. Její hodnota spočívá v různých pohledech na věc a otevřeném dialogu, který podporuje vzájemné porozumění.“ Souhlasíte s tím, na základě svých občanských a novinářských zkušeností, že pro nás, pro Čechy, je opravdu svoboda slova takto podstatná a sakrální?

Jaroslav Polanský: Tak to je snad podstatné pro každého člověka, který chce rozhodovat sám o sobě. Já bych ale řekl, co se týče chápání svobody slova, že my konzervativně uvažující lidé jsme výrazně tolerantnější. Sice tady vyjadřuji nějaké postoje, ale říkám na rovinu, že necítím zášť vůči nikomu, kdo necítí zášť ke mně. Vždy jsem ochoten k diskusi, a neposmívám se lidem, kteří si myslí něco jiného. Věřím, že většina z nich to myslí upřímně, dobře. Věřím, že většina z nich je vedena poctivými intencemi. Ale nechápu, proč se tito liberálně, revolučně naladění jedinci nechtějí chovat s podobným respektem ke mně. To mi vadí.

Martina: Stává se vám často, že někoho oslovíte jménem Parlamentních listů, a on odmítne, protože si nechce zadat?

Jaroslav Polanský: Může se to stát. Já si vždycky pomyslím, slušně řečeno, něco o pozadí, a je mi to jedno.

Autocenzura je popření úcty k sobě samému

Martina: Ale co z toho pro vás vyplývá? Protože vy mi tady říkáte, jakým způsobem k tomu přistupujete, jakým způsobem přistupujete k novinařině, ke svobodě slova, k právu člověka na vyjádření, a přitom se vlastně neustále pohybujete ve škatulce „dezinformační, bulvár“, a tak dále.

Jaroslav Polanský: Tohle se velice aktivně a opravdu fanaticky vztahuje pouze na liberální Tálibán, který může obsáhnout deset, možná patnáct procent společnosti, ale to je až moc. Samozřejmě, pokud jde o některé instituce, ať už akademické, neziskové organizace, tak ano, tak tam tento Tálibán dosahuje osmdesáti, devadesáti procent. Ale celkově je představa, že bych se cítil být v koutku, nikdo se se mnou nebaví, a všichni mě posílají někam, iluzorní. Takhle to opravdu není. Takhle, skutečně nejradikálnější, cenzorské a pohrdající to má celkově deset, patnáct procent populace.

Problémem je, a není to náš problém, ale je to spíš ukázka lidí, kteří takto o Parlamentních listech mluví, že v zásadě na Parlamentní listy vůbec nechodí. Častokrát, a je to opravdu z devadesáti procent, zjistím, že dotyčný člověk, který zasvěceně mluví o tom, jak jsou Parlamentní listy dezinformační médium, proruské a rasistické, na hlavní stránce Parlamentních listů nikdy nebyl. Maximálně si někde ulovil nějaký článek, nebo titulek na Twitteru, kdy tam někdo pohoršeně napsal: „Podívejte se, jakou hrůzu tam zase napsali!“ a z toho si vytvořil dojem, ale nikdy se na Parlamentní listy, na hlavní stránku, která je obrazem komplexity a různosti Parlamentních listů, nikdy nepodíval, a pouze přijal z druhé, třetí ruky buďto to, co někdo někde vykládal, nebo to, co náhodně ulovil jakožto příklad něčeho, s čím nesouhlasí.

Ale médium, pakliže ho chcete kvalifikovaně hodnotit, nehodnotíte podle toho, že si náhodně ulovíte nějaký titulek článku, nebo si i tento článek přečtete, a řeknete si: „Fuj, to je hrůza.“ Pakliže chci hodnotit tištěné médium, tak si ho musím alespoň jednou za čas prolistovat. Pakliže chci hodnotit online médium, tak bych tam mohl zavítat, a proklikat si to, a strávit nad tím nějaký čas aspoň jednou za měsíc. Pak je to kvalifikované hodnocení média. Ale tohoto kvalifikovaného hodnocení média se od těchto takzvaně kritiků Parlamentních listů, Parlamentním listům z devadesáti procent nedostává.

Martina: Jaroslave Polanský, máte, jak jde čas, silnější pocit vlastní autocenzury?

Jaroslav Polanský: Ne. Já jsem si sám sobě přísahal, že nebudu dělat nic, za co bych se styděl, a nebudu mlčet proti tomu, co považuji za principiálně špatné. Nenechám se zatlačit do pozice, že bych měl mlčet, abych někomu nenahrál, vždy si ze sta procent řeknu, co si myslím, ať už někomu nahrávám, nebo ne. Současně to budu říkat i v situaci, kdy se na mě většina mého sociálního okolí bude dívat špatně. Například jsem často kritizoval Miloše Zemana za způsob fungování v druhé polovině, respektive v druhém funkčním období.

Nedávno jsem velice kritizoval Andreje Babiše za to, co předváděl v politických debatách v druhém kole prezidentské volby, a nebylo to o agendě, tedy že bych nesouhlasil s agendou, ale šlo o jeho výkon. Naprosto strašný. Někteří mí kamarádi dodnes, nechci říct, že obdivují, respektují Vladimira Putina. Já vůči tomuto člověku nemohu mít respekt po tom, co předvedl. To byl výbuch, který smazal naprosto všechno, co pozitivního mohl udělat. Takže i v situaci, kdy to mně samotnému způsobuje nepohodlí v mém sociálním okolí, si prostě řeknu, co chci. Autocenzuru nepěstuji, protože mám rád sám sebe, a mám úctu k sobě samému. Autocenzura je popření úcty k sobě samému.

Martina: Vidíte nějaké jasně definované hranice svobody slova?

Jaroslav Polanský: Tak definuje je zákon. A obecně bych řekl, že přímé vyzvání k násilí vůči druhému člověku je touto hranicí. Pardon, bavíme se tady o nelegálním násilí. Samozřejmě, stát má monopol na legální násilí: Bavíme se mimo tento rámec státního monopolu na legální násilí. Tak.

Liberální dobrodějové vytvářejí problémy. Proto budeme kvůli Green Dealu chudnout, a lidé se budou vracet k vlastnímu materiálnímu prospěchu, a méně kupovat abstraktní pohádky.

Martina: Jaroslave Polanský, myslíte, že způsob, jakým přistupujeme ke společenské diskusi, ke společenským tématům, způsob, jak funguje naše politická kultura, je zaděláváním si na totalitu?

Jaroslav Polanský: Neřekl bych. Samozřejmě, pakliže chceme říkat něco, co se liberálním dobrodějům nelíbí, tak to generuje určité problémy, a určité nepohodlí. A současně jsem ale přesvědčen o tom, že jejich doba bude postupně odeznívat, protože jak budeme plánovitě chudnout, díky Green Dealu, případně díky jiným faktorům, tak se lidé budou víc vracet k vlastnímu materiálnímu prospěchu, a méně kupovat abstraktní pohádky. Takže já věřím, že doba bude lepší.

Martina: Jaroslave Polanský, když se podíváte do budoucna, co vidíte? Vidíte šťastné zítřky, vidíte svobodu slova tak, jak jsme si ji přáli, a jak jsme tomu v roce 89 položili základy? Nebo přece jenom vidíte společnost, která bude příliš kontrolována, příliš řízena? Jaká je vize, když zavřete oči, a pohlédnete?

Jaroslav Polanský: Mám před sebou kontrast Ameriky 70. a 80. let. V 70. letech v Americe také zvítězila představa, že stát může zajistit dobro, že velký stát může zajistit jak materiální prosperitu, tak říkat lidem, co je a co není dobré, a když se to začalo hroutit, přičemž v této fázi jsme teď, tak nakonec přišel Ronald Reagan a řekl lidem: „Podívejte, jste tady každý sám za sebe. My vám nic vnucovat nebudeme. Peníze vám necháme, dělejte si s tím, co chcete.“ A bylo krásně. Takže myslím, že k tomu nakonec směřujeme, protože tento sklon k větší odpovědnosti, a k většímu respektu k soukromí a způsobu života druhého, nastane.

Martina: Víc by mě vaše slova potěšila, kdyby na tom Amerika nebyla tak, jak na tom teď je. Srovnával jste 80. léta, ale podívejme se, kde je Amerika teď.

Jaroslav Polanský: Ano, ale když se tak podíváme na kandidáty na prezidenta za Republikánskou stranu, tak vidím osobnosti, před kterými lze mít respekt, ať už tedy Donald Trump, i když je otázka, zda by Donald Trump měl být kandidátem, nebo Ron DeSantis. Já bych v Republikánské straně viděl velký optimismus.

Martina: A vidíte takové lídry i u nás?

Jaroslav Polanský: V těchto prezidentských volbách jsem nebyl volit, protože jsem náročný volič. Vždy říkám, že jít k volbám je v mém případě, jako přijít někam na návštěvu, kde vám dají jídlo zdarma. Ale když tam jsou samé věci, které vám v podstatě moc nechutnají, a některé chutnají víc a některé míň, ale nezbytně nemáte chuť na žádné z nich, tak prostě poděkujete, a jdete si koupit jídlo za své. Takže v tomto směru jsem v prezidentských volbách nenašel nikoho, jakožto náročný volič, kdo by splňoval mé představy.

V zásadě asi jediný člověk, který by mé představy splňoval v Čechách, by byl Václav Klaus. Ale Václav Klaus nekandidoval, tudíž jsem k volbám nešel. Nebyl jsem už u několikerých parlamentních voleb, protože jsem prostě vysněný subjekt nenašel. Vysněný subjekt, který bych si představil tak, že bych šel do volební místnosti nadšeně s písní na rtech, by asi byla Fratelli d´Italia, Giorgia Meloni, pravděpodobně bych volil rakouské Svobodné. Možná bych volil současnou Rassemblement National, Marii Le Penn, která svého příšerného otce zavřela do skříně, a stranu totálně přebudovala. V tomto stavu bych tuto stranu volit mohl. Ale momentálně opět, když bych přišel na návštěvu, tam by mi dali nějaké jídlo zdarma, tak za současné politické nabídky bych zase poděkoval, a šel si koupit jídlo za své. To znamená, že bych k volbám nešel.

Je třeba smeknout před množstvím inteligentních, šikovných, pracovitých lidí, zejména podnikatelů, kteří se živí sami, bez účasti státních peněz, a roztáčí nejlepší kola kapitalismu

Martina: Zakladatelé demokracie, jako třeba Thomas Jefferson, zdůrazňovali nutnost svobody slova, a to i za cenu, že bude lidem umožněno nejen se mýlit, ale i lhát. Tak výraznou roli svobodě slova přisuzovali. Jak z tohoto pohledu vidíte budoucnost této jedné z nejdůležitějších svobod u nás?

Jaroslav Polanský: To se opět vracíme k definici termínu „lež“. Prvostupňová definice slova „lež“, to znamená: Někde se něco stalo, někdo něco řekl, něco zaplatil, něco dostal, to je samozřejmě špatně. To se nesmí stát. A druhostupňová definice slova „lež“, opět ve smyslu výkladu a interpretace, která se mi nelíbí, to je samozřejmě mimořádně nebezpečná věc. A jestli chce někdo pojímat slovo „lež“ tímto druhostupňovým způsobem, tak ano, každý máme nárok na svou interpretaci reality, pakliže je složená z faktografických jednotlivin, které jsou pravda.

Martina: A odpověď na otázku, jak vidíte budoucnost svobody slova u nás?

Jaroslav Polanský: Navážu na odpověď týkající se politického vývoje: V souvislosti s tím, že tyto liberální tendence povinného revolučního dobra budou dle mého oslabovat, tak vidím pozitivně i tuto věc. A věřme tomu, respektive věřte tomu, že to zase není tak těžké. Akorát musíte snést to, že se na vás lidé občas ošklivě ksichtí. Ale, pakliže si lidé mezi sebou povídají rozumně, nekřičí na sebe, snaží se pochopit navzájem, tak věřím, že i toto nepohodlí, které můžeme prožívat, lze otupit.

Martina: Zvykl jste si na to?

Jaroslav Polanský: Já se rád hádám o politice od malička, rodiče by vám to potvrdili. Jsem konfliktní člověk, hádavý, cholerik, takže mně v zásadě, Martino, chybí, když se se mnou nikdo nehádá. Mně to chybí.

Martina: Ale myslím, že vám to v tuto chvíli rozhodně nemůže chybět.

Jaroslav Polanský: S vámi je to příjemné.

Martina: Myslím v tuto chvíli ve společnosti.

Jaroslav Polanský: Těchto podnětů se mi dostává opravdu dost. V tomto směru jsem zcela spokojen.

Martina: Jaroslave Polanský, co považujete na dnešní době za exemplárně dobré? Abychom se stále nebavili o tom, že je něco špatně, něco se nám hroutí, něco se pokazilo. Co považujete v naší společnosti za velký úspěch?

Jaroslav Polanský: Množství inteligentních, šikovných, pracovitých lidí, zejména podnikatelů. Lidí, kteří se živí sami, bez jakékoliv účasti státních peněz. Lidí, kteří jsou schopni něco vymýšlet, prosadit na trhu, nevezou se, vytváří pracovní příležitosti ostatním, a roztáčí ta nejlepší kola kapitalismu, jaká si dovedeme představit. Zejména těch, kteří něco vyrábí. Před těmi je nutné smeknout.

Martina: Jaroslave Polanský, moc vám děkuji za rozhovor. Díky za to, že jste přišel.

Jaroslav Polanský: Děkuji. Bylo to milé. Na shledanou.

Martina: Říkáte: Budu dál bojovat za svobodu projevu. Říkal jste mi, že se, co se týká vyjadřování, cítíte ještě docela svobodný. Ale řekněte mi: Proč jste tedy v březnu zrušil svou přednášku „O kritickém myšlení ve společenských vědách v podmínkách nastupující cenzury“? Vy jste prý tehdy řekl, že ji rušíte, a to cituji: „Kvůli všemu, co se děje“. A to už nezní úplně svobodně.

Miroslav Ševčík: Ne, ne, ne… Může to tak vyznívat. Já jsem zaznamenal negativní postoj pana rektora k tomu, že ten název této přednášky… Takhle to bylo. Ta přednáška, to mělo být vlastně v inovačním týdnu. Měly to být vlastně čtyři přednášky po třech hodinách. Dvě přednášky měl mít pan profesor Drulák a dvě jsem měl mít já. Já jsem je chtěl využít k tomu, abych popularizoval takový článek. Plus je k tomu i vytvořené video, které se týká monopolizace a kartelizace moci, a to, jakým způsobem se o některých procesech informují společnosti, čemu my říkáme Západ. Chtěl jsem to udělat kriticky tak, aby studenti a účastníci – aby se toho mohli účastnit i jiní lidé, mohli na to reagovat a prostě vytvořit takové prostředí, aby potom v podstatě to jsem měl mít já středa, čtvrtek… úterý, středa a středa, čtvrtek to měl mít pan profesor Drulák. No, a vzhledem k té situaci, která tu nastala, s tím vyslovil nevoli pan rektor. No, tak jsme to zatím přeložili. Zrušili jsme to a budeme to realizovat buďto na podzim v tom inovačním týdnu opět, anebo tu přednášku uděláme mimo semestrálně. Bylo to spojené samozřejmě i s dalšími záležitostmi. Protože my jsme původně chtěli, aby to bylo pět dnů, ale protože se nahrazoval pondělek v tom inovačním týdnu, tak by to nemohlo být pět dnů. Byly to čtyři, tak by to bylo zkrácené. Takže nakonec jsme to po dohodě s panem profesorem Drulákem zrušili.

Martina: Takže vlastně takové to: Čistě praktický důvod?

Miroslav Ševčík: Praktický důvod a …

Martina: A přání pana rektora?

Miroslav Ševčík: A přání pana rektora.

Postoj České spořitelny mě hrozně mrzel, nebylo to nic jiného než vydírání

Martina: Když se vrátím znovu ještě k těm financím. Co říkáte tomu, jak do věci vstoupila Česká spořitelna? Na jejím Twitteru se před týdnem objevilo to, že bude školu podporovat dále, pokud vy budete odvolán. Teď se to trošku změnilo, protože Česká spořitelna omítla potvrdit toto stanovisko které se na Twitteru objevilo, a říká, že bude nadále finančně podporovat Vysokou školu ekonomickou. Ale přesto to docela zamíchalo v tu chvíli atmosférou. Jak jste si to přebral?

Miroslav Ševčík: Já jsem si to nijak nepřebral. Mě to na Českou spořitelnu hrozně mrzelo. Já jsem u České spořitelny prostřednictvím ještě své maminky 50 let. 50 let, a to, co se událo, tak si říkám, že by snad nemohlo udát ani v těch 80. letech. Já jsem tam měl novomanželskou půjčku někdy z roku 79. Má tam účet i moje máma. Měli tam účty i rodinní příslušníci. To, co se stalo, je naprosto nehorázná věc, a to si musí vyhodnotit ve spořitelně. Jako je potřeba se podívat, kdo tu spořitelnu vede. Kde působí ještě a jaké má vztahy. Podíváme-li se, že část těch peněz, které platíme my, jako daňový poplatníci na poplatcích spořitelny, kde končí a čí jsou to zájmy. Já si totiž myslím, že ani vlastník České spořitelny neměl radost z toho, co se rozpoutalo. A já, protože nemám sociální sítě, tak mně řekli, že to bylo na základě jednoho tweetu. Vidíte, co se dá udělat za šílenství, když se domluví někdo s někým, a takhle účelově něco udělají?

Martina: Dokonce se objevily komentáře, že když takto vystupuje banka, tak by to mohlo být něco jako donucovací kapitalismus po česku?

Miroslav Ševčík: No. Já to nepovažuji za nic jiného než za vydírání. Ale to si musí zhodnotit každý. Každý, protože samozřejmě není povinnost někoho sponzorovat, ale já si myslím, že spíš by měli oni být rádi, že existuje ještě na té vysoké škole přeci jenom pár lidí, kteří vystupují na akademické půdě i mimo akademickou půdu, a říkají ty problémy. Vždyť, panebože, vždyť sama spořitelna říká, byla proti tomu, aby se zaváděla takzvaná „válečná daň“. Vždyť i oni to kritizovali. A jak vidíte, v té kritice jsme třeba byli za jedno. Protože samozřejmě se nedá očekávat, že by se vybralo na té „válečné dani“ notabene od finančních institucí to, co se počítalo. On začátku jsme říkali, že to je ekonomická nonsens. Vždyť to takhle nemělo být. Takže spořitelna místo toho, aby byly ráda, že tohle ještě se dá říkat na akademické půdě a že se dají ti politici nějakým tímto způsobem dovést k rozumu, tak najednou se staví…

Já si myslím, že to je osobní záležitost. Že je to propojení teď už pana rektora nešťastně se šéfem spořitelny a že se prostě na tom domluvili, aby měli v ruce nějaký bič proti mně. Že vlastně bych mohl poškozovat zájmy Vysoké školy ekonomické. Já si naopak myslím, že tímto, že otevřeně hovořím, tak ten zájem Vysoké školy ekonomické nepoškozuji, a že naopak poukazuji, že lze i v této složité době vystupovat otevřeně a se zdravým selským rozumem pojmenovávat problémy, které tady jsou.

Mé postoje jsou ryze pro-české, to, co ze mne dělají mainstreamová média, tak nic z toho není pravda

Martina: Jak jsem už předeslala, tak Česká spořitelna nakonec nepotvrdila ten tweet a bude nadále podporovat Vysokou školu ekonomickou s vámi, i bez vás. Ale pořád se tady hovoří o dalších partnerech. Vy jste říkal, že o nikom dalším nevíte, ale zároveň to běžně koluje po škole, že další partneři, další donátoři nechtějí podporovat školu v případě, že vy nebudete zbaven funkce. Víte něco konkrétního, anebo je to takové to „Kalí vodu, Jindřichu…“ ?

Miroslav Ševčík: Já musím říct, že nevím, a hrozně rád bych se všemi, kteří tohle říkají, se sešel a vysvětlil jim to, a byl bych rád, aby nevycházeli jenom z informací mainstreamových médií a aby mi to zdůvodnili. Jo, jasně, použil jsem pár expresivních výrazů, to jsem se již za to opakovaně omluvil, i když, znovu zdůrazňuji, v jaké situaci jsem ty expresivní výrazy použil. Možná někteří by použili daleko tvrdší, kdyby se do té konkrétní situace dostali. Ale nevím. Pokud tomu tak je, tak budu rád, když se spolu sejdeme a budu jim moci vysvětlit své postoje, protože mé postoje jsou ryze pro-české, jsou to postoje, které jsou proti jakékoliv agresi, proti válce, proti všemu. To, co ze mě dělají ta mainstreamová média, tak nic z toho není pravda.

Martina: Řekněte mi: Přemýšlel jste nad tím, proč tolik lidí vystupuje proti vám? Že vlastně vy je polarizujete.

Miroslav Ševčík: To mě mrzí, ale právě si myslím, že u mnohých je to z toho důvodu, že prostě naletí na to, co ta mainstreamová média píší. Ano, mám pár lidí, kteří museli odejít ze školy, ale odešli ze školy, protože kradli, protože falšovali cestovní příkazy. Dokonce mi někteří podepsali to, že odchází dobrovolně, a pak se z toho udělalo, že museli odejít. Ano, odešel odtamtud nějaký člověk na právnickou fakultu, který píše totální nesmysly o naší fakultě, ale on odešel kvůli tomu, také mimo jiné, že když jsem končil já s děkanstvím, tak on se ucházel o pozici děkana a s tím dalším kandidátem prohrál devět nula. To znamená, nezískal ani jeden hlas, ani jednoho učitele, ani jednoho studenta. A pak nechal sloučit katedru, kde byl a odešel na právnickou fakultu. Tento člověk nebyl schopný, i když dostal takzvaný Gatcher grant od Grantové agentury České republiky, tak jsme pak zjistili, že nebyl schopen naplnit to, k čemu se zavázal, a Grantová agentura České republiky nás v podstatě vyzvala, abychom nějakým způsobem tohle řešili. Takže to jsou lidé, kteří pak vystupují proti nám. A pak jsou tam někteří další, kteří prostě nemají rádi můj názor.

Jsou tam věci, které tady ani moc nechci prezentovat. Nás s mým šéfem z katedry filosofie vyhodili z Liberálního institutu, ale my jsme všechny soudy nakonec vyhráli, ty odvolací, takže se ukázalo, že to vyhození bylo neplatné. A víte, co udělali, jak se dozvěděli ten rozsudek? No, tak zrušili IČO té společnosti, fúzovali to s jinou společností, přejmenovali to na něco jiného, a pak to zase přejmenovali na Liberální institut. Takže to jsou tyto procesy a těm lidem samozřejmě vadíme…

Martina: A vy říkáte…

Miroslav Ševčík: Postupují právní cestou. No, tak někdy je to zdlouhavé.

Někteří si myslí, že jsem nevylezl z brány Vysoké školy ekonomické, ale já řídím tři firmy, které jsou 20 let v zisku, a platí daně

Martina: Vy říkáte, že jste pro-český a že říkáte věci tak, jak je vnímáte, jak si je myslíte. Jak se vlastně díváte na ekonomickou a hospodářskou situaci naší země?

Miroslav Ševčík: No, my jsme v situaci, kdy může nastat recese. Pro nás v podstatě už technicky nastává pravděpodobně v těchto chvílích. Dojde k poklesu po dvě jdoucí čtvrtletí v meziročním růstu hrubého domácího produktu v reálném vyjádření. No, a samozřejmě to může přivést významné problémy pro desítky tisíc domácností právě s tím, jakým způsobem je ta hospodářská politika nastavena. Teď, když se podíváme na některé návrhy opatření, tak ty návrhy jsou mnohdy nesystémová a jsou zatěžující právě pro ty sociálně nejslabší skupiny. Protože jestli budeme zvyšovat DPH, tak jak je navrhováno, no tak se to projeví u těch položek, které jsou toxické právě pro ty sociálně slabé. Protože se má zvyšovat ta nižší základní… Ta nižší základní sazba z 10 na 13,14 možná i na 15 %. A to je věc, která si myslím, že by se měla řešit jinak.

Víme, že některé výdaje rostou naprosto zbytečně Za dva roky vzrostly výdaje třeba u jedné kapitoly ministerstvo obrany o 36 miliard. To je těch, to je ta částka, která by třeba postačovala na doplacení té valorizace. Víme, že se musí udělat plošná opatření. To znamená, že se musí snížit výdaje všech kapitol rozpočtu. Něco podobného, jako udělal Roger Douglas na konci 80. a na začátku 90. let minulého století na Novém Zélandu. Takže, já to říkám na rovinu. To znamená, že ano.

Mimochodem, já pocházím ze staré baťovské rodiny, protože můj dědeček byl vychovatel u Bati mladých mužů a babička u mladých žen, a pak tam dělala účetní také. No. a my víme, že je potřeba používat „zdravý selský rozum“. Vrátit se k tomu, co Baťa říkal už vlastně před 100 lety. Mimochodem v loňském roce uplynulo 90 let od pádu jeho letadla. A já to říkám i z toho důvodu, protože mnozí lidé podle těch odezev z diskusí si myslí, že jsem nikdy nevylezl z brány Vysoké školy ekonomické. Já řídím firmy, které mají nepřetržitě více jak 20 roků zisk, a platí vysoké daně. To znamená, jsem předsedou představenstva ve dvou firmách a místopředsedou představenstva v další firmě, které neměly ztrátu za více než 20 let posledních. Takže já tu zkušenost mám vlastně i z praktické stránky. Já vím, jakým způsobem se třeba chystaly třeba energetická opatření na konci minulého a začátku tohoto roku, a že to byla pro mnohé firmy velmi složitá situace. A samozřejmě řada firem může mít problémy v budoucnu, protože jsou poměrně vysoké úrokové sazby a jestliže ony byly zvyklé používat provozní kapitál za třeba 2, 3 % úroku, a teď ty úroky jsou víc jak 7 %, 8 %, takže to zasáhne do jejich hospodaření.

Cesta z ekonomických problémů existuje, ale ne s tímto establishmentem, bude to nejspíš muset udělat jiná vláda

Martina: Pane Miroslave Ševčíku, vy jste teď řekl několik věcí, které si myslíte, že by měla naše vláda udělat, abychom nedopadli ekonomicky špatně. Abychom skutečně stále nešli hlouběji a hlouběji. Vidíte k tomu mezi politiky vůli? Protože ty kroky, které se dějí v oblasti energií, které se dějí právě v oblasti evropské politiky Green Dealu, naše jedna z největších inflací v Evropě… Vidíte z toho cestu, protože nás někdo povede?

Miroslav Ševčík: Cestu samozřejmě z toho vidím, ale nevidím to s tímto establishmentem. Ano. Musím říct, že jsou i třeba v ODS dva, tři politikové, kteří tomu rozumí. Jsou ekonomové a bohužel asi to nemohou prosadit v této zastávající situaci. Vím, že jsou tam dobří ekonomové i například z opozice. Velmi dobrý ekonom dlouhodobě, který byl prakticky úspěšný. Je to třeba Patrik Nacher nebo někteří další. Takže jsou dobří lidé, kteří rozumí této problematice, i kolem třeba Radima Fialy nebo dalších politiků. Radima Fialy, prosím. Ne Petra. A mě to hrozně mrzí.

Představte si, že já mám osobní zážitek s Petrem Fialou. Já jsem s ním byl na olympiádě v roce 2012 na večeři po vítězství Barbory Špotákové v hodě oštěpem. A to byl fajnový člověk. To byl člověk, který měl střízlivý názor na ekonomiku, byl tady ministr školství, měl střízlivý názor na školství, měl střízlivý názor na Evropskou unii. A ten se diametrálně změnil, já nevím, proč se změnil. Protože v té době… A když si pustíte některá ta videa s ním, jak promlouvá na nějakém kongresu ODS, jak kritizoval Evropskou unii. Ta kritika by mohla být dnes ještě silnější. Tak najednou od toho ustoupil. Nerozumím tomu, kde se stala ta změna u něho třeba. Takže myslím si, že je cesta, je potřeba, bylo by dobré ji zahájit co nejdříve, ale myslím si, že to nepůjde dřív, než bude jiná vláda.

Akce proti mně organizují již deset let v podstatě stejní lidé, a hlavním motivem jsou zřejmě mé politické názory

Martina: Já teď nechám ekonomiku stranou, protože myslím si, že nad ekonomickými otázkami a cestami naší země a Evropy se můžeme sejít při zvláštním pořadu. Teď se ještě znovu vrátím k tomu vašemu případu. Myslíte si, že to ustojíte? Třeba doktorand Lukáš Hulínský, místopředseda akademického senátu VŠE, tak ten říká, že můžete dál vyučovat a dělat výzkum, ale byl byste jen odvolán z funkce děkana. A vy jste si postavil hlavu.

Miroslav Ševčík: Já jsem si nepostavil hlavu. Já to považuji za vysoce nespravedlivé, protože jsem byl zvolen naším akademickým senátem a nevím, proč by o mně měli rozhodovat na základě návrhu rektora. On, to je jeho návrh. Jinak by o mně tito senátoři nerozhodovali. Pan Hulínský je proti mně zaměřený asi deset roků, co je na té vysoké škole, kdy tam působí v těch akademických senátech, ať už tam byl jako bakalář, magistr nebo teď doktorand a jede vyloženě proti mně. Má tam… Je to ve spojení s některými dalšími, je to spojené s nějakými dalšími politickými názory, protože někteří další senátoři nemohou zapomenou to, že jsem v určitých fázích podporoval jiného prezidentského kandidáta než oni. Oni byli někteří ve štábech třeba toho předchozího kandidáta pana Drahoše, takže jsou to politické aspekty a jsou tam propojeni SPOLU a ANO. Tito studenti se budou snažit o mé odvolání. To, jestli se jim to podaří nebo nepodaří, to bude záležet na tom, jakým způsobem to bude probíhat, jako budu mít šanci to vysvětlit, a zdali budou oni ochotni změnit názor. Zatím proti mně psali jenom nějaké dopisy, organizovali petice, ale nikdy neměli tu odvahu přijít mezi čtyřma očima, nebo deseti očima, kdyby jich přišlo více a řekli mi, co konkrétně jim vadí. Jo, vadí jim pravděpodobně mé politické názory.

Martina: A co vadí studentům? Protože…

Miroslav Ševčík: To jsou studenti ale.

Martina: Protože tam jsou demonstrace studentů, proběhly nějaké demonstrace, podpisové akce proti vám.

Miroslav Ševčík: To proběhlo, ale už se nemluví o tom, že proběhly i na mou podporu, těch tam bylo podstatně více lidí na mou podporu. To samozřejmě mainstreamová média vůbec nezmínila.

Martina: Byla demonstrace na vaši podporu?

Miroslav Ševčík: Byla demonstrace na moji podporu, když zrovna zasedal akademický senát naší školy. Podle těch informací tam bylo tři sta nebo čtyři sta lidí. I na té demonstraci, která byla proti mně, tak byli lidé, kteří zase mě hájili, já jsem dostal akorát z toho fotky a nějaký videozáznam, takže o tom vím, protože jinak jsem na těchto akcích nebyl. To je zajímavé ještě, že pan Hulínský to zorganizoval ještě s některými dalšími, a to tak, že tam přišli studenti z jiných vysokých škol, kteří vůbec s naší fakultou, ani s naší školou nemají co do činění a nikdy mě neslyšeli přednášet.

A pan Hulínský ještě… Protože víte, co oni používají za praktiky? Část těchto lidí posílá na adresy našich senátorů, na sociální sítě, mně to připadá, že by ti senátoři byli lynčováni, nebo co, tak pan Hulínský musí přiznat, že chodí se slečnou, která je v akademickém senátu za naši fakultu. Takže to propojení je tam i osobní a to, že se spolu domluvili – já jim to neberu. Vždyť to je jejich svobodné rozhodnutí. Mohou rozhodovat o mně. Já se budu snažit ty případy, že k tomu dojde na tom velkém senátu – to znamená celoškolské – vysvětlit to, jak to bylo a vysvětlit i to, že v podstatě po Listopadu a Bůh ví, jestli bychom nebyli první fakultou, kde bude odvolán děkan z politických důvodů. Jednoznačně jenom z politických důvodů. Protože já jsem nepoužíval žádné vulgarismy. Já jsem používal přirovnání a myslím, že jsem vysvětlil už dostatečně silně, že to bylo v určitých situacích a proč tedy přirovnání tehdy vznikly.

Nevím, jak rozhodne celouniverzitní senát, ale já jsem 11. 3. nemohl jednat jinak, než pomoci zraněnému člověku, to by bylo proti člověčenství

Martina: Miroslave Ševčíku. Já už jsem tady na začátku říkala, že fakultní akademický senát se vás zastal. Ale rektor Dvořák trvá na tom, že vás tedy odstraní z funkce sám, a to může učinit, jenom pokud mu to odsouhlasí, jak už jste před chvíli říkal vy, celouniverzitní senát. Jak si myslíte, že to dopadne?

Miroslav Ševčík: To vůbec nemohu vědět. Nebudu predikovat. Neznám názory všech učitelů, ani neznám všechny učitele, protože tam jsou třeba zástupci i z fakulty Jindřichova Hradce, kde znám asi jenom jednu vyučující. Já jenom tvrdím, že celý ten proces byl spuštěn v souvislosti se sobotou 11. 3. Také pan rektor říkal, že jsem tam neměl být. A tak znovu zopakuji: Copak jsem měl říci tomu zraněnému: „Heleďte, víte, já jsem děkan Ševčík a pan rektor by si nepřál, abych vám pomohl.“ Vždyť to je přece proti člověčenství. Takhle by to vůbec nemělo být.

Musím konstatovat, že na Vysoké škole ekonomické v roli pedagoga jsem 40 roků, 40. rok v podstatě. A čtyři roky před tím jsem tam studoval, no a strávil jsem tam většinu svého pracovního života, i když, jak říkám – doplňoval jsem to i těmi praktickými činnostmi. Stál jsem vlastně u Palachova týdne. Proto jsem i to srovnání, které někdo odsuzuje, tak ty metody byly stejné. Byly složitější v tom, že na tom Palachově týdnu, když nás tloukli a v jeden den tam nepouštěli třeba ani ty děla, to bylo zrovna ve čtvrtek, no tak to bylo na rovině. Kdežto tady, co se událo, bylo na schodech, a já, když jsem tam viděl ty starší lidi, jak se to vytlačovalo, tak jsem měl strach samozřejmě o to, aby nedošlo k nějakým zraněním.

No, a po roce 89, no tak mě studenti sami, protože věděli, co jsem učil – já jsem před tím učil „Dějiny ekonomického učení“ a učil jsem nemarxistické ekonomické teorie. Tak oni sami mě navrhli na rektora. A já jsem prohrál o pár hlasů. Měl jsem asi 49,9 % hlasů. Prohrál jsem o pár hlasů, protože tehdy volili studenti. Ti měli nějakou váhu. Takže v podstatě asi o pět studentských hlasů, i když jsem získal asi 75 % všech studentských hlasů. Takže oni věděli, co jsem dělal, jaký jsem byl. No, a já jsem v podstatě udělal tu přestavbu školy ve spojení s řadou mých spolupracovníků, že se z ní stala normální škola, která přestala být tou marxistickou a která učila standardně ekonomické teorie, i ve všech ostatních směrech se stala standardní univerzitou – ekonomickou univerzitou.

Martina: Pane docente Ševčíku. Přemýšlel jste nad tím, že kdybyste byl odvolán z funkce děkana, jestli byste na té škole zůstal dál, jako učitel?

Miroslav Ševčík: No, tak já myslím, že to bude pokračovat, ten tlak dále, i když bych byl, když budu odvolaný, tak řada tady těchto skupin lidí se bude snažit, abych odešel z té školy úplně.

Dobrovolně se odvolat nenechám. Nedělám to z ekonomických důvodů – kvůli platu, ale z přesvědčení.

Martina: Čistě lidsky: Jak to zvládáte? Protože nikde jsem se toho o vás nedočetla tolik, jako v posledních týdnech. Nenechali mnozí na vás nit suchou. Celá vaše osobní historie je rozebrána. Jste předmětem dehonestací, útoků a opravdu jsou někdy nevybíravé. A vlastně jste předmětem jakési kampaňovité nenávisti. Jak se s tím žije? Chodíte po chodbách té školy. Potkáváte lidi. Někteří mají tendenci plivat. Někteří mají tendenci poplácávat po zádech, ale vlastně obojí je, řekla bych, vnitřně citově velmi náročné.

Miroslav Ševčík: No, to máte pravdu. Je to složité. Víte, co mě drží jaksi v takové určité kondici? To, že si myslím, že mám vnitřní pravdu. A já mohu prohrát před studentskými senátory. Mohu prohrát možná i před učitelskými senátory velkého senátu, ale vnitřně budu vědět, že jsem vítěz. Protože si myslím, že mám pravdu, že se mají věci popisovat zvláště na akademické půdě. V této problematice tak, jak je popisuji, a když se se mnou někdo bude hádat odborně, rád si vyslechnu jeho názor. Ale jenom kvůli tomu, že jsem Ševčík a že jsem řekl něco, tak mě odvolávat z této funkce, tak to se dobrovolně opravdu odvolat nenechám.

A znovu říkám a musím zdůraznit: Není to z ekonomických důvodů, protože v podstatě ty platy na těch vysokých školách víme, že nejsou až tak vysoké. Je to z důvodu mého vnitřního přesvědčení. A řeknu vám ještě jednu věc. Je spíše z toho lidského rozměru. Můj strýc, to znamená bratr mé maminky, byl Josef Odložil. Získal na olympiádě v Tokiu stříbrnou medaili na 1 500 metrů. Do té doby žádný běžec – běží se od 800 metrů výše, už na olympiádě nezískal žádnou medaili. Běžec. To získali další atleti, to získali, ale nebyl to běžec. A Josef Odložil byl tragicky zabit. A ta kampaň, která se pak spustila ze strany paní Věry Čáslavské, ta byla katastrofální. Ta dehonestovala všechny další příslušníky rodiny, a protože v té době byla předsedkyně Olympijského výboru, tak prostě ta média jela její notu.

My jsme to nezabalili a ukázalo se, že jsme měli pravdu. Ukázalo se, jak to doopravdy bylo, a možná tohle byl takový nácvik na to, co teď zažívám. Protože já tu dehonestaci ze strany novinářů, kteří ať už je to z důvodu, že jsou neinformovaní nebo jsou zaplaceni některými skupinami, tak já už jsem ji snášel několikrát. A to je věc, která tak je, a celý ten komplex těch útoků na mě v podstatě vzešel už v roce 2021 ze strany Seznamu a ze strany některých novinářů právě v Seznamu.

Martina: Pane Miroslave Ševčíku. Já jsem ráda, že jsem vám mohla poskytnout prostor, abyste k celé věci řekl také svůj pohled na věc. Díky.

Miroslav Ševčík: Já vám děkuji za pozvání a doufám, že to vaše posluchače nebude nudit. Takže přeji všem příjemný poslech, i dalších vašich pořadů, a velmi si vážím vaší práce.

Martina: Děkuji.

Martina: Radku Novotný, pojďme si říct, co s tím. Vy jste zveřejnil deset principů, které vrací do správy vody zájmy občanů – pojďme si je teď krátce postupně rozebrat. První je garance občanům, že prodej vody má, a bude mít, podobu veřejné služby. Jak chcete toto zajistit?

Radek Novotný: Tím, že správa vody bude vyňata ze správy podnikatelských subjektů a že to budou veřejně prospěšné společnosti. Podobným stylem to funguje v Izraeli, kdy veřejně prospěšná společnost funguje jako každá jiná společnost, ale principem fungování této společnosti je zajistit provoz veřejné služby, a ne generování zisku.

Martina: Ale jak to chcete udělat teď, v tuto chvíli? Chcete znárodňovat, vyvlastňovat?

Radek Novotný: Tak za prvé, tam kde jsem schopen, vyřeším. Výborné. Tam, kde je stav protiprávní, tak co bylo ukradeno, bude vráceno – zjednodušeně řečeno. Nebudu kupovat od zloděje své ukradené auto, tomu asi rozumíte. To znamená, tam, kde jsme schopni prokázat, že to bylo protiprávní…

Martina: …a už máte rozsudky?

Radek Novotný: Snažíme se. Udělali jsme precedens, proklestili jsme cestu, takže soudy už tomu rozumí. Už tomu rozumí i ti nahoře, i dole. Existují někteří, kteří x let šli proti tomu, aby tady tyto rozsudky byly. Soudci, to máme taky zdokumentováno, dokonce nerespektovali nález Ústavního soudu, někteří soudci z Nejvyššího soudu, takže to už bylo hodně silné kafe i na Ústavní soud, který řekl: „Vy nejenom, že nerespektujete právo na spravedlivý proces občanů, ale dokonce nerespektujete nás. Takže my už vám rovnou říkáme, že tady je pravomocný rozsudek z Německa, a to zkopírujte. Pokud to neuděláte,“ to už šlo do tvrdého konfliktu, „tak tady skončíte znovu. U nás skončíte znovu, protože víme, že Novotný se odvolá.“ To znamená, už to udělali. A teď, v tuto chvíli, máme precedens pro kauzy, které šly podobným stylem. Ministerstvo to naklonuje, udělá revize, kde to je, protože ví, ve kterých regionech to proběhlo stejným stylem.

Martina: Pardon, co slouží jako precedens?

Radek Novotný: Precedens? To, že jsou rozsudky, že smlouvy na tento systém, uzavření těchto smluv, proběhl protiprávně, na základě protiprávní argumentace. Protože tato protiprávní argumentace byla použita v x společnostech.

Tam, kde končí smlouvy s koncerny na dodávky vody, neměly by být prodlouženy

Martina: To se vracíme vlastně na začátek, kde jsme se o tom bavili.

Radek Novotný: Ano. Druhá věc je, že tam, kde se neprokáže, že to bylo protiprávní, jsou smlouvy uzavřeny na dobu určitou. Na dobu dvaceti let. A uzavíraly se kdy? Kolem roku 2002. To znamená, že některé smlouvy končí, a vy další smlouvu nemusíte uzavírat. Takže můžete převzít vodárnu, protože v okamžiku, kdy on nemá smlouvu s vámi, jako s infrastrukturou, tak je její hodnota nulová. A protože máte 200 zaměstnanců, a nemáte co provozovat, tak zůstatková hodnota společnosti, která je před krachem, je úplně jiná než v okamžiku, kdy má třicetiletý kontrakt s městem. To znamená, že teď dobíhají smlouvy, když bude síla, nebo záměr vlády převzít zpátky tuto strategickou surovinu do správy, jak je tomu v zahraničí, tak v tu chvíli bude vůle, a tím pádem je cesta ukázána.

Poslední věcí je, že tam, kde není smlouva, kde je to špatně prodáno – to je to těch 10 procent, o kterých jsem mluvil, kde se 10 procent prodalo i s trubkami – to je severní Morava – tak tam nás to bude stát majlant, protože samozřejmě ta firma, když už bude odcházet, tak si to nechá zaplatit. Ale na rovinu…

Martina: …takže ta má pořád cenu, na rozdíl od…

Radek Novotný: …ano, protože má vlastní infrastrukturu, a bude říkat: Kdysi jsme to nakupovali za dvě stovky, ale je to dvacet let dozadu. My vám to prodáme, ale jedna akcie bude stát 6 000. Tak tady je to o tom – slyšel jsem na to krásný názor od jednoho starosty, který říká, že rozdíl v ceně by měli doplatit ti, kteří to prodali. Ale bacha, v okamžiku, kdy to neuděláme, tak každým rokem, kdy to neuděláme, se to jen zdražuje. A hlavně, když to uděláme, tak se celá severní Morava stane oprávněným žadatelem dotace z Evropské unie, a minimálně – nevím, pětinu, polovinu, možná i víc, to je otázka – můžeme dostat jako protiváhu v dotacích, které můžeme vrazit do trubek, které máme na severní Moravě v podobném stavu, jako kdekoliv jinde, to znamená, že je třeba investovat.

Martina: Zaujal mě druhý bod vašich deseti principů: Dlouhodobá státní vodárenská koncepce, zajištění priorit obcí a státu. My, jako stát, nemáme dlouhodobou vodohospodářskou koncepci?

Radek Novotný: Vy u státu vidíte nějakou funkční koncepci? Nějaké národohospodářské plánování? Vždyť se tady jedna vláda pomalu nedožije konce volebního období. Pravice a levice se mění na bůhví co. Tady není dlouhodobá koncepce, která by byla apolitická, kdy by se fakt řeklo: V energetice půjdeme tímto směrem. V plynárenství tímto směrem. Ve vodárenství tímto směrem. Tady není, tady chybí národohospodářské plánování. Já vím, že to zní hrozně – tento pojem si pamatujeme, jakože já jsem Husákovo dítě. Takže, pardon, já jsem dítě mojí maminky, ale z období Husáka byly některé věci správně. Strategická odvětví: Kdy se postavily přehrady? Kdy se postavily Temelíny? Co se postavilo za posledních třicet let? Když budeme fakt důslední?

Martina: Máme pár kilometrů dálnice. Určitě bychom něco našli, abychom byli spravedliví. Ale máte pravdu, že s dlouhodobou koncepcí jsme možná na štíru. Já bych se jenom vydala dál. Třetí bod: Transformace vodáren do podoby veřejně prospěšných společností, kde cílem není zisk. To už jsme si říkali. A čtvrtý, to mě také zaujalo: Prosadit, že subjekty působící ve vodárenství, jsou povinny poskytovat informace. Jaké informace?

Radek Novotný: Mám krásnou odpověď, myslím že z VHS Olomouc. Bývalého člena představenstva jsem požádal o kalkulaci vodného, stočného. A odpověď, kterou jsem tehdy dostal, byla: Pane Novotný, nevidím jediný důvod, proč bych vám měl takovou informaci poskytovat. Vy nejste z Olomouce.

Druhá věc, teď uzavírali smlouvy, uzavíraly se různé smlouvy v rámci severních Čech. A, prosím vás, tam je řádově, řeknu číslo, za které mě úplně neberte, nemám to přesně spočítáno, 3 400 zastupitelů různých měst a obcí, kterých se týkalo to, co se uzavíralo. A podmínkou toho, že se půjdou podívat na dokumentaci, kterou mají schvalovat, bylo uzavření dohody o mlčenlivosti pod sankcí, myslím, deset miliónů, nebo milión, za každou vynesenou informaci. A pozor, jak to tito zastupitelé na zastupitelstvu projednávali: Kolik z nich se tam bylo podívat? My jsme to zjišťovali, a z informací, které jsem měl, tak šestnáct. Šestnáct se šlo do vodárny na to podívat, a tedy podepsalo dohodu o mlčenlivosti, z 3 400. Na základě čeho tito lidi rozhodovali? Jak rozhodovali? Jak to konzultovali s právníky? Jak to konzultovali s vodárenskými odborníky?

A jsme zase u toho. Nahoře je pár takových, kteří seděli na rozhodujících funkcích, kteří řekli: Hoši, bude to tak, a zvedli ruku. Toto je přece absurdní. A my to známe opět ze zahraničí, kdy nikdo nikdy nezná celou dokumentaci, a tím pádem nevidí systém padajícího listí. A nevidí, jaké to bude mít dopady tady vzadu. To znamená, kam to půjde, jestli se to tady rozloží pod kořeny společnosti, nebo odteče někam bokem. A taky to tak bylo veřejně, mediálně prezentováno: „Veolia odchází.“ A já jsem říkal: „Neodchází.“ To už jsme natočili s Českou televizí, klobouk dolů, Nedej se, plus k tomu natočili reportáž, kdy se šlo zeptat politiků, a v podstatě většina z nich, včetně bývalého předsedy Senátu, řekla: Oni nás Francouzi v 90. letech oloupili. Ale teď už se to možná nestane.“ Možná. A stalo.

Vodárny by měly provozovat jen veřejně prospěšné společnosti, nikoli korporáty za účelem zisku, které nic neinvestují do infrastruktury

Martina: Pátý bod: Prosazení zásady, že voda není zboží, ve všech otázkách týkajících se vody a její správy. To už jsme svým způsobem probírali, protože mi to přijde trošičku stejné, jako bod číslo tři, tedy transformace vodáren do podoby veřejně prospěšných společností?

Radek Novotný: Ano, ale tady to máte o tom, kdo je provozovatel, tedy je to o principu o tom, jak se bude přistupovat k vodě. To znamená, že se na komoditu vody bude dívat tak, že to nikdy nebude zdrojem k tomu, aby se řeklo, je to zboží, se kterým se obchoduje. Vysvětlím proč: Koncern Nestlé v zahraničí říká, že voda je zboží a že se s ním bude obchodovat, a skupuje různé vodní zdroje – a lidem vysychají studny a podobně – a oni říkají, je to zboží jako každé jiné, „tak si to zařiďte“.

Martina: A podle zákona, povrchové a podzemní vody nemohou být předmětem vlastnictví?

Radek Novotný: A kde máte jistotu, že nějaký politik po nějaké době zase nepřijde s nějakou úpravou, kdy se to tam při nějakém jiném zákoně najednou dostane, že se z vody stává zboží? Když je stanoveno v ústavním zákoně, že voda je komodita, se kterou se nekšeftuje, a tím pádem není zbožím, a že bude provozovaná jako veřejná služba těm, kdo to celé platí, tak myslím, že jsme relativně kryti. Relativně, protože zákon se vždycky dá ohnout, ale když je to v ústavě, tak se všechny legislativní věci musí upravit. Když začnete upravovat jenom zákon o vodovodech a kanalizacích, tak nemáte jistotu, že se nevymění politická garnitura, která ho zase změní. Kdežto, když to máte v ústavě, tak na změnu ústavy už potřebujete vždycky 75 procent v Poslanecké sněmovně i v Senátu. Takže proto říkám, že úplně shora legislativně to má jít do těchto principů. A samozřejmě, prosím vás, můžeme to napsat ještě kvalitněji, ale toto prosím není nějaký můj výmysl. Toto je podle konceptu Right to Water, petice, která šla do Evropského parlamentu.

Martina: Těch deset bodů?

Radek Novotný: Všechny ne. My jsme některé konzultovali s bezpečnostními složkami. Tam dolů se dostaneme s lidmi z bezpečnostních složek České republiky.

Martina: Já musím říct, že teď jsem trošku ráda, že se nám ještě nepodařilo zobchodovat vzduch.

Radek Novotný: Nemluvte o tom, nebo to už se o tom přemýšlí.

Martina: Se toho někdo chytne, viďte? Šestý bod: Zásobování vodou provádět ve veřejném zájmu, a práva občanů nadřídit zájmům koncernů. Ale vy jste hovořil spíše o tom, že koncerny by ve vodárenství neměly hrát významnou, nebo žádnou roli.

Radek Novotný: Já říkám, princip, právo. Protože zrovna nedávno mi někdo psal na Facebook, je to dva dny: „Pane Novotný, mluvil jsem s tím a tím senátorem, a on mi řekl, že tuto petici nepodpořil proto, že by došlo k tomu, že se dotčené koncerny budou dožadovat svých práv, budou požadovat velké náhrady.“ A já říkám, že pokud to bylo protiprávně, tak můžou vyžadovat, co chtějí, ale nemají šanci, protože prokážeme, že to udělali protiprávně. A pokud jim končí smlouva, tak jim skončí smlouva. Takže žádná náhrada nebude. Ano, přišli jsme za dvacet roků o peníze, ale už o ně nemusíme přicházet znovu. Opět, ten člověk lže, jenom se vyhýbá tomu, aby to řešil. Nemá na to odvahu. Krásně to řekla paní Švihlíková, myslím, že mi za to pochválí, když to tady řeknu – ona to řekla samozřejmě decentněji, protože je dáma. Ona říká: „Naši politici nemají politické koule něco řešit.“ Tak to je. Ona to řekla korektněji, ale já to řeknu tak, jak to reálně je. A tohle je věc, která tomu odpovídá. Politik v dané chvíli může říct: „Prosím vás, pojďme to řešit. Pojďme udělat komisi, která to začne alespoň dokumentovat. Pojďme to otevírat.“ Už jsou senátoři, kteří se o to snaží – díky Bohu. A toto je cesta, když řekneme, že to nebude ani zboží. Pro koncerny to ztratí smysl, když budou vědět, že nemají šanci to prosadit. Oni budou chodit za starosty, budou jim říkat: Ty, dívej se. Já ti dám místo v dozorčí radě – prodej mi to. Ale když budou vědět, že na tom nemůžou generovat zisk? To víte, že korupci nevymýtíme, ale tady ji omezíme.

Stát vlévá shora ze státní kasy do cedníku vodáren naše peníze, které spodem odtékají ke koncernům

Martina: Garance přístupu k pitné vodě, jako základní právo občana České republiky v ústavním zákonu. Řekněte mi, souvisí s tím třeba také stanovení cen za vodu? Třeba státem? Protože právo je jedna věc, fajn, ale pokud bude voda velmi drahá, tak lidem vlastně moc nepomůže, že mají na vodu ústavně garantované právo.

Radek Novotný: Cena vody je regulována, a je tam i záklopka sociálního smíru, když není možno ji ustanovit. A samozřejmě v okamžiku, kdy se budou peníze reinvestovat, tak by cena vody neměla tolik růst. Ona roste vlivem toho, že chybí investice, a stát do toho cedníku nalévá ze státní kasy shora peníze, které spodem odtékají ke koncernům. To znamená, v okamžiku, kdy cedník zruším, tak za prvé, nebudu muset do toho tolik nalévat ze státní kasy, dokonce dostanu peníze z Evropské unie. A případně, kdy budu zdražovat, tak samozřejmě vždycky budu řešit to, aby to bylo sociálně únosné, jako dosud. Ale teď je to tak, že sociálně únosné to sice máme, ale nalijí se tam peníze z jiných zdrojů, kde nám to potom chybí. Oni říkají: „Nemáme na to peníze.“ Ale vždyť jsme si to nechali zespodu navrtat. Nebo jsme to dokonce sami navrtali. Což je úplně geniální.

Martina: Osmý bod: Zajistit bezpečnost vodních zdrojů i toků proti ekonomickému a jinému terorismu. Ale, to myslím, že je trestné už dnes.

Radek Novotný: Prosím vás, ano, samozřejmě. Toto je věc, která, řeknu rovnou, napadla Janu Lorencovou, kdy mi řekla: Tohle vám tam chybí. Protože vy nevnímáte jednu věc, že voda je… Nemuselo by se najíždět kamiónem do náměstí s lidmi. Někdo by to mohl třeba v Praze zorganizovat tak, aby se to nedalo ve správnou chvíli zachytit, a to by byl teroristický akt jak vyšitý, který by fakt fungoval.

Martina: Neříkejte to.

Radek Novotný: Neříkám. To je jedna věc. Druhá věc je: Prosím vás, to není jenom teroristický akt ve smyslu terorismu tohoto ražení.

Martina: Ale i normální znečišťování řek.

Radek Novotný: To, že si někdo spočítá, že se mu vyplatí, že než kyanid zlikvidovat ekologickou cestou, tak ho pustí do řeky, protože ví, že ho nikdo v tomto systému, který tady máme, nechytne. V okamžiku, kdy je tam nějaká čistírna, tak o tuto ČOVku se samozřejmě starají odborníci, pokud tam ČOVka je. Ale pokud to teče někde jinde a podobně, když se likvidují odpady systémem sběru a odpadní firmy… Jak to je, když se někdo honí za zisky? Tak řekne: Vždyť mi to za tu pokutu stojí. Bacha na zvrácenost lidí – vidíte, kolik hoří skládek, to není úplně zanedbatelné – a na to je to důležité. Na to přišla Jana Lorencová, která říká, že u strategických odvětví by zpřísnila systém, přivedla by k tomu pozornost lidí, protože tohle je velmi problematické. A Bečva je toho ukázkou. Myslím, že se tato kauza táhne pět let, teď je nějaký soud. Znám pana Klicperu, který dělal posudek. Znám ho osobně, lidsky ho respektuji, a nevím, jak tento posudek je, nebo není, jak to skončí, ale oba víme, že justice tady je – justice život rybám rozhodně nevrátí. A teď se bavíme o rybách.

Martina: Když se podívám na devátý bod: Tak chcete garantovat občanům, že voda, infrastruktura, prodej vody, a peněžní toky z vody jsou, a budou, v rukou veřejné správy. Chcete to opět zajistit v ústavě?

Radek Novotný: Prosím vás, to už nemusí být ústavou. Ale v okamžiku, kdy jsou splněny body nad tím, tak je jasné, že toto je totiž celek. V okamžiku, kdy z tohoto celku vytáhnu jednu část, ještě k tomu o tom, kde tečou peníze, tak jsem vlastně zprivatizoval zbytek, protože na vás nechám náklady, a cokoli zainvestujete, mi generuje profit. Proto říkám, že tento celek bude spravován jako veřejná služba, a bude to garantováno zákonem. To znamená, že to opět v určitém kontextu eliminujeme. A tady je vyjmenováno všechno. Proto je to takto napsáno jako samostatný bod: Ani toto, ani toto, ani toto. Prostě všechno bude provozováno jako veřejná služba, a bude to tvořit jeden koncepční celek.

Martina: A desítka je až na hranici zábavnosti: Prosadit dodržování zákonů České republiky, vymahatelnost práva i odpovědnost pachatelů a náhrady škod za tunely vodáren. Tedy, když čtu „prosadit dodržování zákonů, vymahatelnost práva, odpovědnost pachatelů,“ tak jako kdyby mi defilovaly před očima všechny politické strany se svými sliby, se svými volebními programy od listopadu 1989. Proč si myslíte, že teď, po třiatřiceti letech, byste mohl zrovna vy uspět?

Radek Novotný: Teď mě napadly dvě věci. První věc: Je šílené, že vás napadne říct, že toto je šílené – to není výtka – to je prostě o tom, kam jsme se v této společnosti dostali? Když jsme se dostali od toho, že jsme před třiceti lety říkali, že už toho bylo dost, k tomu, že to je úsměvné. Toto takhle zní…

Martina: …nechci být skeptik, ale…

Radek Novotný: …ne, ne, ne.

Potřebujete vodu k životu? Pokud ano, podívejte se, co děláme, na výsledky, a přidejte se, zapojte se

Martina: Jenom zkrátka: Postaví se kousek dálnice, a vzápětí na to se jí říká „moravské moře“, protože se téměř rozpadne, a nikdo za to není zodpovědný. Spadne most, nikdo za to není zodpovědný. Stále narážíme na další a další absenci osobní zodpovědnosti politiků.

Radek Novotný: Ano, já to vím. Z druhé strany, pokud tohle nenastane, a nezačneme to požadovat, tak prosím vás, uvědomte si jedno: My se sice celou dobu bavíme o vodárenství, ale nemluvíme o vodárenství. Mně spoustu lidí říkalo: „Pane Novotný, založte Pravdu o energetice. Založte Pravdu o odpadovém hospodářství.“ A já říkám: „Nebudu honit milión zajíců. Chyťme jednoho zajíce, ukažme, že to jde. Ukažme na to, že to šlo ve Francii, takže nejme hloupější než ve Francii, a máme precedens pro další odvětví. Všechno to souvisí.“ Vy jste k tomu vlastně došla sama s vymahatelností práva v České republice. Na co máme zákonodárný orgán v okamžiku, kdy je směšné požadovat dodržování zákonů v České republice, vymahatelnost práva? Na co? Na co máme v tomto případě senátory? Proč? Přestaňme si hrát na demokracii, řekněme: Justice je tady jenom pro vrchnost, aby kryla… Já to tady teď říkám proto, aby vyzněla ta absurdita.

Martina: Když jsme tady měli pana Romana Fialu, bývalého místopředsedu Nejvyššího soudu, tak ten říkal, že je to s vymahatelností práva čím dál tím lepší, řekněme třeba v trestním právu a podobně. Ale vy to asi po těch dvaceti letech vidíte jinak.

Radek Novotný: Dívejte se, demokracie stojí na čtyřech pilířích: Politici, justice, média, policie. Nějak by to mělo být nezávislé. Řekněme si férově, nic nezávislé není. Toto tady splynulo do jednoho – a ještě to ovlivňuje korporát, který to dokonce v některých případech řídí, když se ministerstva stávají předsunutými jednotkami těchto korporátů. Místo toho, aby to hájilo zájmy státu, tak ministerstvo pracuje pro korporát. Ale justice tady funguje, dejme tomu tak, že rozhodne o kauze, která se týká dvě stě, tři sta, půl miliónů lidí, po patnácti letech. Nezlobte se na mě. A to ještě musí dojít k Ústavnímu soudu, abyste dostala pravomocný rozsudek, kdy je evidentní, že to je podvod.

To znamená, že justice jakžtakž funguje, protože jsou tam sem tam soudci, kteří opravdu fungují, díky Bohu. Ovšem když jste vytrvalá, jdete důsledně, nenecháte se otrávit, vůbec neřešíte řeči právníků, kteří za prachy řeknou cokoliv, a jste smířena s tím, že u okresních soudů jsou lidi, kteří jsou v dané chvíli nekompetentní. V podstatě si myslím, že jsou ostudou české justice, což jsem napsal na jednu soudkyni, a budeme dokumentovat její dvacetileté jednání, aby lidé věděli, co tu máme. Protože s tímto pravomocným rozsudkem si to tady můžu dovolit říct, když jste mě pozvala, Kdybych tento rozsudek neměl, tak bych musel mluvit jinak. Říkal bych vám totéž, ale méně důrazně. Já to totiž říkám dvacet let, bez ohledu na to, že rozsudky nebyly, a nebudu se měnit, protože není důvod se měnit. Je třeba to prosadit, a bez toho, že tyto věci pojmenujeme pravdivě, to nepůjde. Nebo věcně.

Justice? Dobře. Policie? Vůbec. Vůbec. My se obracíme na policii léta. Z policie odešli v 90. letech kvalitní lidi, a ti co šli po nich, dejme tomu taky. A to, co tam zůstalo… x let jsem s policisty cvičil bojové umění, a sami policisté říkají: Toto je společnost s myšlení omezeným. Toto není funkční systém. Takže to taky nefunguje. Média, nemusím rozebírat, tomu vy rozumíte víc než já. A politici? To jsme si řekli.

My jsme zdokumentovali činnost všech těchto politiků, a zveřejňujeme, jak reagují na vodu. A jak reagují na vodu, tak budou reagovat na plyn. Takže pojďme volit jinak, než chtějí celé PR agentury. Přestaňme volit naslepo, donuťme je prosadit nápravu ve vodárenství, a tím vznikne precedens pro energetiku, pro strategická odvětví, které se týkají nás všech. Je to dřina, ale jde to. Mění se podíl. Z 27 senátorů, kteří teď obhajovali mandát, devět z těch, kteří hlasovali proti, už tam není. To není tak špatné číslo. Počítal jsem, že to bude horší, a dneska je v Senátu dvacet lidí z osmdesáti, kteří této problematice pomalu, ale jistě rozumí. Kolik potřebujeme do majority? Dvacet jedna? To znamená, pojďte nám pomoct. Všichni. Každý v tom kousku, co může. Děkuji, že jste udělala tenhle rozhovor, ať si z toho každý vezme, co chce. Nikoho nemá smysl tlačit, každý k tomu musí dozrát sám. Vy si zvažte, jestli potřebujete vodu k životu, nebo ne. Nemyslím jenom vás, ale vy, kteří posloucháte. A pokud ano, a dává vám smysl to, co říkám, tak se buď podívejte na to, co děláme, jaké máme výsledky, co se daří, co se nedaří, ale zapojte se sami, nebo se přidejte. Tečka.

Pojďte nám pomoct dát dohromady 100 000 podpisů pod petici Voda je život

Martina: Radku Novotný, Vy jste teď en bloc řekl, co by mohli lidé dělat. Ale co byste konkrétně poradil třeba obcím a městům, které chtějí mít vlastní vodu?

Radek Novotný: Já jim radím v podstatě 20 let, protože se na mě spoustu zastupitelů obrací. Jednoznačně nejdřív zdokumentovat stav. To se dá, protože dokumentaci musíte mít u sebe, a pod vším je někdo podepsán, pokud nejsou vysloveně skartovány. Dělejte to opatrně, protože jinak začnou okamžitě skartovat. To znamená, pokud máte postavení zastupitele, zajděte si do archivu, vytáhněte si informace a naskenujte si je. Pak se v tom zorientujete. Případně jsme nějakou formou schopni pomoct my. A pak je třeba vědět, kdy to končí. Dobře, nejsme schopni prokázat protiprávní stav, nebo už je protiprávní stav promlčený? Tak nebudeme prodlužovat. To je cesta přes zastupitele.

A občanům: Prosím vás, podívejte se na složenku, komu a kolik platíte za vodu. Protože spoustu lidí to bere automaticky: Přijde složenka, pošlou peníze, a vůbec nevědí. Mají nastavený trvalý příkaz, protože je k tomu takto naučili rodiče. Pojďte nám pomoct dát dohromady 100 000 podpisů, pokud vám dává smysl to, o čem jsme se bavili, a jedeme dál přes rozsudky. To znamená, pokud můžete cokoli z toho, co vám dává smysl sdílet, šířit, tak to je asi nejlepší cesta, protože informovanými nelze manipulovat.

Martina: Když vás poslouchám, a četla jsem všechny vaše články, rozklady, poslouchala a četla rozhovory, tak jsem si říkala, jestli si ještě po těch letech myslíte, že uspějete. Nebo jste se vlastně smířil s jakousi rolí Dona Quijota, který tomu moc nedává, když to kolem sebe vidí, ale už nemůže jinak?

Radek Novotný: Já Dona Quijota nemám rád, větrné mlýny, protože to je o lidech. Takže když mi to někdo říká, není to teď myšleno proti vám, prostě říkám: Prosím vás, systém, který zavedli lidé, můžou lidé napravit. Mně se podařilo pomoci ubránit řádově deset okresů, když jsme to spočítali. Někdo mně vynadal, že to nemáme na stránkách: „Proč to nemáte, které okresy jste zachránili? Dejte to tam. A i ty žaloby.“ A já říkal: „Víte, kolik to bude práce, když ani nevím, jestli to někoho bude zajímat?“ „Ale dejte to tam, lidi to bude zajímat, a aspoň uvidí nějaký výsledek.“ Tak jsme to začali dělat. A vím, že od roku 2006 se do rukou koncernů nedostala žádná jiná vodárna, a půlka republiky se podařila ubránit. Takže v podstatě, dejte mi cenu za mír, a jdu – teď to přeháním, samozřejmě, já žádnou cenu k životu nepotřebuji.

Ale druhá věc je odinstalovat to. A to je složitější, protože parazit je už v těle. Něco jiného je, když na vás útočí z venku, a něco jiného, když ho máte v těle, protože pak je spokojen, neživoří, a ještě mu k tomu pomáhají vaše krevní destičky, které by vás měly bránit. To je šílené. Ale z druhé strany, prosím vás, šlo to ve Francii? Šlo. A když si řeknu, že něco jde, a dokonce vidím, že to jde – a já jsem to začal dělat dřív, než jsem viděl francouzský dokument – tak říkám: Drahá, vždyť my nejsme hloupější. My jsme na to dokonce přišli dřív než Francouzi. Těm to trvalo třicet, čtyřicet let, a nám to trvalo dvacet let. Mně to trvalo asi pět let, než jsem úplně pochopil podstatu. Ale když to vidím, a vidím, že se mi postupně daří navyšovat počet těch informovaných, tak dostáváme politiky pod tlak, legitimní tlak. Tyto informace neodmažou. A my je dáváme na web formou, kdy je zdokumentováno, co daný politik dělal, co dostal, jak reagoval, nebo nereagoval, a když neodpoví, tak to je taky odpověď.

Chceš tam politika, který nebude nic dělat dalších šest let? Tak ho vol. Nechceš? Tak se zeptej toho, kdo nyní kandiduje, co si o tom myslí, ptej se předem, než ho zvolíš. Protože to, co se tady dělo, tak když se podíváte na sliby, které byly dány novou vládou, tak já vždycky říkám: Hoši, tam byli samí dvojníci. Oni vykládali přesný opak toho, co děláte. Prostě si myslím, že by měli nastoupit ti, kteří chytají dezinformátory, a tyto dvojníky všechny pozavírat.

Kdo potřebuje vodu? Všichni.

Martina: Nestrašte, desetikoalici bych už nedala.

Radek Novotný: Takže odpověď na vaši otázku je: Já věřím tomu, že to jde. A z druhé strany, ano, já jsem strávil týden ve tmě, nebo deset dnů ve tmě, kde mimo jiné nastala otázka, kdy mi paní, která mi tam donesla jídlo asi po třech, čtyřech dnech – já jsem tam šel kvůli jiné věci, říká: „Já jsem se trošku dívala na to, co děláte, a mám na vás dotaz.“ Tam je člověk trošku odpojen od jiných věcí, přeladěn, takže jsem čekal, co přijde, a ona mi říká: „Opovězte mi. Už jste tady nějakou dobu, dovedete si představit, že se vám nepodaří realizovat to, co jste si vzal do hlavy?“ A já jsem tehdy říkal – byla to strašně rychlá odpověď: „V žádném případě, to se podaří.“ A ona, jak tam byla tma, říká: „Tak se zamyslete, jestli jste na správném místě.“ A ticho, které teď slyšíte, bylo mnohonásobně těžší, tišší. A ona odešla. A já jsem tam s touto myšlenkou zůstal.

Martina: A s jakou myšlenkou jste vyšel?

Radek Novotný: Můžu vám říct, že jsem se z toho složil, že moje jistota není žádná jistota, že prostě nechci prohrát, že to vlastně nedávám a že tuto myšlenku nechci připustit, a tak dále. A pak to všechno proběhlo katarzí, kdy jsem si uvědomil, že bez ohledu na to, jak to dopadne, to zkusím. To je asi férová odpověď.

To znamená: Věřím tomu, že to jde. A i kdyby to nešlo, tak myslím, že není moc věcí na světě, které mají větší význam než voda, kterou potřebujeme pro nás, pro naše děcka. A hlavně si myslím, že se nebavíme jenom o vodě, ale že se bavíme hlavně o svobodě. Pro mě, z mého pohledu. O tom, jak tady bude systém nastaven, protože oni to klonují do všech ostatních odvětví. Tady v tom jsme nejdál, máme rozsudky, a máme to zdokumentováno, takže věřím, že se to dá zastavit. A myslím, že je to vidět i v tom, že se lidé přidávají, že chápou, že jedinec to sám nespraví. Ale kolik nás je? Pět miliónů dospělých proti kolika politikům? Já nevím. Sto tisíc? Když všechny politické strany sečtu dohromady? Kdo potřebuje vodu? Všichni.

Martina: Radku Novotný, moc vám děkuji za rozhovor. Děkuji i za to, že přes veškeré pochybnosti, o kterých jste tady mluvil, si stále trváte na svém, protože vnímáte, že jinak nemůžete. Díky za to.

Radek Novotný: Děkuji taky. Díky za ochotu. Opravdu děkuji za to, že jste mě pozvala. Já váš pořad sleduji, takže to beru jako svým způsobem malý metál.

Martina: Děkuji za pochvalu, a jsem ráda, že jste přišel.

Radek Novotný: Taky vydržte. Vydržte. Nashle.

 

Proč bráníme vodu? Protože nakonec vše kolem vody zaplatí občané.
Jaký je náš cíl? Ukončit často protiprávní stav a prosadit správu vody jako službu občanům a ne zdroj dokování zisků cizích korporací.
Co děláme pro nápravu? Jaké máme výsledky? Co se daří a co ne? Najdete na: https://pravdaovode.cz/nfpov.

Zde máte dárek – důkazy, které od nás dostali všichni zákonodárci – jak se koncerny dostaly k naší vodě: https://1url.cz/1rvTz

Chcete POMOCT? Pak se přidejte k cca 61 500 občanům, kteří společně požadují vyšetření, kdo je odpovědný za cizince u našich studní. Podepište petici VODA JE ŽIVOT: https://pravdaovode.cz/petice

Informace, rozsudky, fakta o vodě a vodárnách i o tom, jak to jde napravit najdete zde:
Facebook: https://www.facebook.com/Vodalidem
Web: https://pravdaovode.cz
YouTube: https://1url.cz/vriRT

Martina: Miroslave Ševčíku, akademický senát Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické vás neodvolal z pozice děkana fakulty, jak to požaduje rektor Petr Dvořák. Očekával jste z jejich strany zastání? Věřil jste, že to tak dopadne?

Miroslav Ševčík: No, tak abych pravdu řekl, tak protože jsou to lidé, se kterými spolupracuji řadu let, s některými již třeba dvacet, třicet let, tak to jsou ti lidé, kteří mě znají. Kteří ví, co zastávám, co dělám. Oni ví, jaké úspěchy měla naše fakulta v poslední dekádě, když jsem od roku 2010 do roku 2018 dělal děkana. Pak jsem dělal proděkana do roku 22, i proto mě zvolili znovu děkanem na další volební období. Mimochodem, všechny sdělovací prostředky dostaly ode mne nebo od našeho tiskového mluvčího takový krátký přehled o střípcích úspěchů naší fakulty, ale ani jeden ze sdělovacích prostředků, který se počítá do mainstreamu, tyto střípky ani nezmínil. To znamená, že…

Je potřeba bojovat nejenom za ekonomické svobody, od kterých se odvíjí svoboda slova, svoboda vyjadřování a svoboda názoru

Martina: Ani jeden jediný?

Miroslav Ševčík: Ne, ani jeden jediný. Musím se jaksi pozastavit nad tím, protože je to velmi jednoduché. Naše fakulta v hodnocení ekonomických fakult, kterých je v České republice skoro 70, na všech vysokých školách včetně soukromých, tak se od roku 2010 do roku 2018, respektive do roku 2020 umístila vždy nejhůře na druhém místě v hodnocení kvality, a to ať už to dělal časopis Týden nebo Hospodářské noviny do roku 2016 toto pořadí. Ani jedno z těch mainstreamových médií se vůbec neobtěžovalo tím, že by tohle jaksi zveřejnilo. Málo se také ví…

Martina: Pravdou je, že jsem narážela spíše na informace typu, že vám klesá počet zájemců o studium a podobně.

Miroslav Ševčík: I to je lež. Jo, protože počet přihlášek samozřejmě je dán demografickým vývojem, a ten demografický vývoj je nepříznivý, bude se lámat až v podstatě příští a přespříští rok, ale přesto jsme dosáhli například v roce 2022 nárůstu počtu přihlášených řádově o 160 nových přihlášek více, než to bylo v předchozím roce. Takže ani toto není pravda. Pravdou je ale, že jak já říkám při promocích, tak polovina těch, co nastupují na startu třeba bakalářského stupně studia, tak bohužel do toho cíle nedoběhne, ale je to spíš dáno naší dost velkou přísností a složitostí studia.

Nutno také říci, že mezi ty úspěchy patří třeba to, že my jako jediná fakulta z Vysoké školy ekonomické pořádáme třeba pro studenty soutěž o „Cenu děkana“. Ta „Cena děkana“ je poměrně dost dobře zaplacená. Vítěz dostává 25 000,- Kč. Ostatní dávají také poměrně vysoké finanční částky, a je to soutěž o „Nejlepší diplomovou práci bakalářskou“. Případně příspěvek od studentů doktorského studia. Jsme jediná fakulta na Vysoké škole ekonomické, která dělá například tuto soutěž i pro studenty středních škol.

Jsme jediná fakulta, a to se může zdát někomu jako takové až zbytečné, která pořádá imatrikulace v prostředí státnosti České republiky na Pražské hradě v Jízdárně, kde například jsou oceněni právě i ti studenti, kteří získají nejlepší postavení v té středoškolské soutěži o „Cenu děkana“. Takže já si myslím, že těch úspěchů je za námi spousta. My jsme například…

Martina: Můžu se občas na něco zeptat? Ale nechci vás rušit.

Miroslav Ševčík: Jasně.

Martina: Promiňte, pane docente Ševčíku, vy jste teď vyjmenoval několik úspěchů vaší fakulty a říkáte, mluvíte o nich právě proto, že jste děkanem této fakulty. Ale nemyslím si, že teď leží na vahách to, jestli se fakultě daří. Ale to, proč vás chtějí odvolat, je, že podle názoru rektora vaše vystupování škodí dobrému jménu školy. To leží na miskách vah. Jak vnímáte tento rozpor?

Miroslav Ševčík: No, tak já si myslím, co to je dobré jméno školy? Samozřejmě tam je, že nesmí vystupovat děkan proti zájmům školy. A jestliže je podle pana rektora zájmem školy potlačovat alternativní názory, nebo názory, které zrovna nekonvenují současné vládní politice, kteří kritizují, kteří poukazují na obrovské nedostatky v hospodářské politice, no tak to potom ať vysvětlí pan rektor, co je na tom špatné, že člověk vystupuje na akademické půdě, nebo i na veřejnosti, protože on je nespokojen s mými veřejnými vystoupeními, nevím, jestli se mu bude líbit vystoupení zrovna v Rádiu Universum, protože má připomínky k tomu, že jsem dával rozhovory běžným vzdělávacím prostředkům, které nejsou součástí mainstreamu, které nic nesestříhaly, byli schopni to pustit tak, jak to bylo natočeno.

Takže já jsem přesvědčen o tom, že je potřeba bojovat za nejenom ekonomické svobody, od kterých se odvíjí svoboda slova, svoboda vyjadřování a svoboda názoru. Takže jsem bytostně přesvědčen, že naopak tím, že říkám tyto názory otevřeně, že jsem schopný je obhájit i na základě statistických údajů a čísel, takže naopak mohu prospívat. To, že ze mě dělají média to, co v podstatě nejsem, to už je jiná věc. Ale s tím si musí poradit PR oddělení a PR oddělení Vysoké školy ekonomické, po novém obsazení jede nepřátelskou politiku jak vůči mně, tak vůči celé fakultě.

S nástupem do funkce děkana jsem vyhověl rektorovi a přestal být ekonomickým expertem Trikolóry, a nejsem ani její člen

Martina: Rektor vaší školy říká, že vás chce tentokrát odvolat kvůli účasti na protivládních demonstracích, neboť na nich prý svým chováním a vystupováním poškozujete jak dobré jméno fakulty, tak i celé vysoké školy, jak už jsem tady jednou zmiňovala. Přemýšlel jste nad tím, než jste třeba šel na demonstraci, jestli opravdu třeba nemůžete nějakým svým vystupováním akademickému prostředí škodit, anebo bychom takto neměli přemýšlet?

Miroslav Ševčík: No, tak já si za prvé myslím, že jsem splnil v podstatě všechny požadavky pana rektora, které mi dal. Splnil jsem je tak, že on po mně chtěl, abych přestal být ekonomickým expertem Trikolóry. Zdůrazňuji, že nejsem žádným členem ani funkcionářem Trikolóry, ale byl jsem jenom považován za ekonomického experta. Tohle jeho přání jsem naplnil a od začátku své funkce, to znamená od 1. července 2022, nejsem uváděn jako expert, i když jsem s tím požadavkem nesouhlasil, ale protože jsem pana rektora měl rád, tak jsem mu vyhověl, aby prostě měl klid.

To, že jsem šel na demonstraci toho 3. září, tak to bylo způsobené tím, že opravdu na poslední chvíli jsem se rozhodl, že tam vystoupím, zdůrazňuji, v ekonomické sekci, v žádné politické sekci, a to jenom z toho důvodu, že do té doby vláda v podstatě nebyla schopna zareagovat na to, co se dělo na energetických trzích, nebyla schopna připravit vůbec žádné opatření, a já jsem tam chtěl ukázat, že jsou určitá východiska. Ano, použil jsem tam pár expresivních výrazů, ale ty expresivní výrazy jsem použil jako reakci na to, co prohlásil pan premiér o svolavatelích a účastnících demonstrace, že jsme tam nějací proruští trollové. Tak jsem se proti tomu vymezil a použil jsem slovo, které není vulgární a které na Moravě popisuje člověka, který říká hlouposti. Takže nic jiného jsem tam neřekl kromě toho ještě, že jsem se pozastavil nad tím, že pan premiér měl velmi zdravé názory na chod Evropské unie, tak jsem tam ocitoval ty jeho názory z před pár let. A překvapilo mě právě, jak reagoval v době, když jsme byli my předsednickou zemí a mohli se spolupodílet na vytváření hospodářské politiky ohledně energetických trhů, on byl peskován jedním z europoslanců a seděl tam a vůbec na to nezareagoval. Jako v té době nejvyšší šéf Evropské unie, protože jsme byli předsednickou zemí.

To jsem byl na jedné demonstraci, a pak jsem vystoupil už jenom na demonstraci 28. září v den svátku sv. Václava, kde jsem použil vyloženě jenom samé ekonomické argumenty, které jsem ještě měl opřené o citace ekonomů například z Německa, ale i ze Spojených států. Poukazoval jsem na to, že není možné naplnit třeba Green Deal tak, jak je naplánován. Že to poškodí naše domácnosti a že vlastně elektromobilita, přesně tak, jak říká například profesor Sinn z Německa – který mimochodem dostal i čestný doktorát na naší Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické – a jak to kritizuje. Použil jsem tam i slova šéfa druhé největší společnosti, to je německého Telekomu, který varoval před tím, že se můžeme usmažit jako žába ve vroucí vodě, pokud se budeme chovat k elektromobilitě tak, jak se počítalo. To bylo poslední moje vystoupení na demonstraci. Pak jsem splnil tedy požadavek pana rektora, že na žádné další demonstraci jsem veřejně nevystoupil. I když to považuji, že je to protiústavní požadavek, ale tak, aby byl pan rektor uklidněn, tak jsem to neudělal. Těch demonstrací pak bylo několik.

Na té poslední 11. března jsem byl z toho důvodu, že jsem tam měl setkání s rodinnými příslušníky a s návštěvou, která za námi přijela do Prahy. Prošel jsem Václavským náměstím ještě se svým kolegou z Vysoké školy ekonomické, a od zhruba 15:20 jsme seděli v restauraci, myslím, že se jmenuje U Vlka V Jámě (zmíněný podnik se ve skutečnosti jmenuje U Vlčáka – pozn.red.) – a z té restaurace jsem potom odcházel až po skončení demonstrace. Šel jsem na metro. No a tam jsem potkal toho nebohého zbitého člověka. Takže to, co napsal potom Seznam, kde jaksi zkreslil moje slova – ano já jsem toho člověka potkal opravdu náhodou u vchodu do metra, a ne že jsem tam šel náhodou, jak to bylo dezinformováno potom ve sdělovacích prostředcích, a jak si z toho teď dělají legraci všichni ostatní. Takže tomu člověku jsem… On mě požádal o pomoc. A myslíte si, že jsem se měl zachovat tak a říci mu: „Heleďte, pane. Já jsem děkan národohospodářské fakulty a já, když bych vám pomohl, tak se pan rektor Vysoké školy ekonomické na mě bude zlobit, protože vám pomáhám, když jste zraněný.“ ?

Zvrhlo se to ve štvanici na mou osobu, ale zastávají se mě desítky tisíc lidí, protože ve společnosti zůstává zdravý selský rozum

Martina: Povězte mi. Proč si myslíte, že teď vašemu rektorovi došla trpělivost?

Miroslav Ševčík: No, já si myslím, že to je na základě chybného rozhodnutí, které v podstatě proběhlo tak, že paní z našeho PR vydala nějakou zprávu v neděli, toho, dá se říci, 12. března. Na tu PR zprávu nereagoval pan rektor a musím říct, že mně potom napsal a já jsem mu zavolal ještě ten samý den. Měl jsem s ním 11minutový rozhovor, kde jsem mu to přesně popsal. Volal jsem mu v 11:23 minut hned v tu neděli, ale ta zpráva už vyšla. Myslíte si, že se paní z PR oddělení obtěžovala, aby zavolala a zeptala se mě, co je pravdy na tom článku, který lživě vydal jeden ze sdělovacích prostředků? A kterého se pak chytla mainstreamová média? Myslíte si, že se mě někdo z nich zeptal, jak to doopravdy bylo? Ne. Nezeptal se mě.

Mě to mrzí na pana rektora, protože pan rektor, kdyby tohle věděl, jak jsem již řekl, od 11 hodin 23 minut. V 11 hodin 34 minut jsem mu poslal vizitku svědka, kterým byl právník, který se tam zúčastnil a který pomáhal také tomu zraněnému člověku. Ve večerních hodinách mu poslal další poměrně dlouhý e-mail popisující tuto situaci pan doktor Semín, což je v podstatě uznávaná osobnost taktéž veřejného prostoru. A on věděl všechno, jak to bylo. To, že bohužel zareagoval tak, jak zareagoval, a na základě lživého článku mě chce odvolat, to je už tak.

Jenomže samozřejmě já jsem v té aktivitě, kdy jsem chtěl ozřejmit, jak ta situace byla, pokračoval dál, a já jsem mu hned následující den v úterý předal video. Mám to podepsané přesně od sekretariátu, kde bylo šest videí, která jasně dokládala, že ta moje výpověď je pravdivá. Dostali to všichni členové vedení Vysoké školy ekonomické. Bohužel ani na základě tohoto on neuznal, že se unáhlili, a pokračoval dál v tom procesu odvolání mě z funkce děkana.

Martina: Když mi to takto vyprávíte, vás to trápí, viďte?

Miroslav Ševčík: No, abych vám pravdu řekl, mně to hrozně vadí. Vadí mě to z toho důvodu, že to obtěžuje mé okolí, za prvé. To mi vadí úplně nejvíc. Já jsem zvyklý na ledacos. Já jsem zažil tady konec 80. let a kdyby nedošlo k tomu, k čemu došlo, tak jsem pravděpodobně možná také byl vyhozen z té školy, ale tehdy z pozice běžného odborného asistenta. Nicméně já jsem velmi naštvaný z tohoto důvodu: My tady budujeme přes třicet let nějakou společnost, která by měla stát na svobodě, na demokracii, a teď se dějí takovéto věci. Ano. Bohužel se to zvrhlo v podstatě v jakousi štvanici. Musím zase říct, bohužel na mou osobu, a věřte, ale vězte, že kdyby se tato štvanice konala na jinou osobu, tak se jí budu zastávat tak, jak se mě zastávají. A musím říct: To nejsou desítky, ani stovky, ani tisíce, ale to jsou deseti tisíce lidí, kteří se mě zastávají, a jsem rád, že v té společnosti zůstává zdravý selský rozum a že nepodléhají těm lžím, které jim vnucují mainstreamová média, a lžím, které jsou mnohdy od zaplacených novinářů.

Jsem proti ruské agresi, protože jsem proti jakékoli agresi. A že bych měl být protiukrajinský, je holý nesmysl, se kterým přišla Langšádlová.

Martina: Co myslíte, že na vás vašim oponentům vadí v tuto chvíli nejvíce? Někteří tvrdí, že údajné protiukrajinské, nebo – jak je dnes mezi progresivisty v módě říkat – proruské postoje. Jste protiukrajinský? Jste proruský? Jak to vnímáte, tady tato nařčení?

Miroslav Ševčík: Vůbec ne, já se ohrazuji. Tohle bohužel zase pochází od lživého článku, který vyšel na Seznamu, a jehož autorem byl, myslím, Koutník, kdy citoval paní Langšádlovou, která mě obvinila z něčeho, co jsem nikdy nebyl – že mám proruské názory. Paní Langšádlovou jsem chtěl požádat o omluvu a zažalovat ji, jenomže pan rektor mi řekl: „Heleď se, nedělej to, prosím tě. Paní Langšádlová je ministryně pro vědu a my budeme závislí na financování vědy.“ Já, hlupák, jsem to neudělal. Kdybych to udělal, možná, tak jsem měl o pár problémů méně. Já od začátku toho, co se děje na Ukrajině, jsem veřejně ve svých vystoupeních – je to dokladovatelné třeba na CNN – říkal, že jsem zásadně proti válce, že se to musí řešit diplomaticky. A teď vidíte, že se k tomu dostává po roce a po možná desítkách, stovkách tisíc mrtvých. To znamená, že jednoznačně jsem proti válečnému konfliktu, proti tomu, aby tady byla páchána agrese.

To, že bych měl být protiukrajinský, je holý nesmysl. Já osobně se snažím pomáhat i lidem, kteří jsou tím postižení a kteří na té Ukrajině působili, bydleli a kteří opravdu tu pomoc ale potřebují. Samozřejmě jsou tady i desítky tisíc lidí, kteří odešli z Ukrajiny, ale to odešli kvůli tomu, že prostě nebyli spokojeni s tím, jak je Ukrajina zkorumpovaný stát, a konec konců na to existují i studie, které vypracovala Evropská komise, prosím. Evropský účetní dvůr ještě v roce 2021 napsal zprávu, včetně tiskové zprávy, která vyšla na podzim. Tahle zpráva je z července roku 2021, že i přesto, že se tam posílají peníze, tak že se nestačí bojovat proti korupci. A já si myslím, že korupce je zlo všude. A když se podíváte, tak ten politický establishment, a ty špičky ukrajinské, dá se říci, vlády, respektive ukrajinských institucí, tak mnohdy už byli odejiti i teď za prezidenta Zelenského, protože s nimi nebyl spokojen, a protože opravdu ta korupce tam byla. Takže já jsem pro to: Platí právo, ať je vymahatelné právo, ať je všude.

A hlavně jsem proti jakékoliv agresi. To znamená, že jsem proti agresi ruské. Proti jakékoliv agresi, která je páchána na nevinných civilních lidech, ale jsem i proti agresi, která je ve vojenském prostoru. To znamená, že zbytečně umírají mladí lidé, a to jak na ukrajinské, tak ruské straně.

Zatím nejsem na cestě mezi Ruzyní, Pankrácem a Mírovem, ale vidím, že lidé mají strach

Martina: Co se týká svobody vyjadřování. Cítíte se komfortně, anebo už teď zvažujete každé slovo?

Miroslav Ševčík: Máte na mysli, jestli mám v sobě zabudované prvky autocenzury?

Martina: Ani ne. Spíš se ptám, jestli musíte nad tím takto vůbec přemýšlet, anebo jestli se cítíte svobodně.

Miroslav Ševčík: Zatím se cítím svobodně. Zatím nejsem na cestě mezi Ruzyní, Pankrácem a Mírovem, ale vidím, že lidé mají strach. Mají strach říkat svůj názor, bojí se vyjádřit i podporu otevřeně, říkají mi to po chodbách, vždycky se rozhlédnou, jestli je náhodou někdo nepozoruje, nebo nevidí. Ukazují mi, že drží pěsti, zastavují mě lidé na ulici, a jsem až překvapen, jak ta široká veřejnost byla o tom informována. Mrzí mě to, že mainstreamová média o mně šíří naprosté lži, nepravdy, a používají, jak bych řekl, nemravné metody. Jako třeba Česká televize, která pořád vzpomíná nějaký můj skutek s majáčkem na autě, a je tak drzá, že ten majáček rozsvěcí, když ví, že nikdy rozsvícený nebyl, protože nemohl být, protože nemají video, ale mají fotky. Takhle manipulují oni s veřejností. Nedávno jsem to viděl ještě při nějaké reportáži, která šla v Událostech, komentářích, myslím, že minulý týden. Takže já bych chtěl ubezpečit lidi, že devadesát procent těch lží, které se šíří o mně, případně o tom, jak na tom naše fakulta je, tak není pravdivá, a bohužel ta mainstreamová média v tom pokračují dál. Nedávno vyšel zase článek ještě o členech senátu naší fakulty, kde se snaží dehonestovat. A kvůli čemu? No k vůli tomu, že se tam známe, že mají ve mě důvěru, že ví, co tam dělám. Vždyť většina lidí, co o tom píše, tak nemá ani ánung o tom, jak funguje vůbec vysokoškolské prostředí, fakulta, hospodářská fakulta obzvlášť.

Současný i bývalý ministr školství se vyslovili pro mé odvolání – to je politické zasahování, já jsem byl svobodně zvolen, oni ne

Martina: Pane Miroslave Ševčíku, když už vás tak cupuji, tak ještě vzpomenu to, že vaši oponenti říkají, že urážíte členy vlády, a urážka není názor. A právě tím, že urážíte lidi, tak špiníte dobré jméno školy. To je jeden z častých argumentů, který jsem teď v současném denním tisku i tlači našla.

Miroslav Ševčík: No, tak to je pokračování toho, na co se to teď chce navléknout, protože samozřejmě zjistili, že jsem se žádné nezákonné činnosti 11. března nezúčastnil, tak to chtějí dát na pár výroků, které jsem řekl expresivnější. Jak jsem již zmínil, tak první dva výroky byly na té demonstraci 3. září loňského roku, a znovu zdůrazňuji, že to byla pouze reakce na to, co řekl pan Fiala o těch lidech, kteří ve víc jak stotisícovém davu se zúčastnili té demonstrace na Václavském náměstí. Nutno podotknout, že už si málokdo asi pamatuje z těch, co o tom teď píší, že za to nesklidili žádný potlesk. Že i členové ODS, jestli si dobře pamatuji, tak sklidili kritiku například od pana ministra Blažka, ale i od hejtmana Kuby, který říkal, že to bylo nešťastné vyjádření ze strany Fialy. A znovu říkám, to byla moje bezprostřední reakce na to, já jsem se to dozvěděl zhruba třicet vteřin před tím, než jsem měl to vystoupení na Václaváku, a použil jsem slovo, které není… Nebral bych ho jako urážlivé, není vulgární a nepoužil jsem žádné vulgarity, jako používá například paní ministryně obrany, proti nikomu. A to, že jsem pak řekl něco o generalissimu? Vysvětlil jsem to panu rektorovi, protože generalissimus je generál, který velí více generálům. To je ve slovníku cizích slov, a to si může každý najít. To není nic přece hanlivého.

Martina: Jenom ta konotace je v naší zemi trošku historicky daná.

Miroslav Ševčík: Může být historicky daná, jenomže se to vztahovalo k jednomu nějakému generalissimu, ale v těch normálních běžných společnostech se tohle slovo generalissimus používá. A pak ještě další, co mi mohl vytýkat, tak že jsem použil souvislosti s paní kandidátkou na prezidenta oslovení, které jí říkali její fanoušci. To znamená, že to nebylo vůbec nic hanlivého, nebylo to vulgární. Bylo to prostě… Vyzvedávalo to její ženskost, na kterou si ona sama potrpí, protože říkala, že jí lidi závidí, že je hezká. To přece řekla ona sama o sobě. Takže za toto mám být odvoláván z funkce děkana fakulty, když v podstatě zopakuji slova, která ona sama o sobě řekla? No, tak to je opravdu už až bizarní, a musím říct, že se hledá zástupný problém. Vy jste to sama řekla už v tom smyslu, že ano, vyslovil se tak ministr školství. No, protože mu nesedím politicky. Vyslovil se tak Plaga, bývalý ministr školství. No jasně. To je přece politické zasahování, když tito lidé říkají, že Ševčík by neměl být děkanem na veřejné vysoké škole. Já jsem byl svobodně zvolen. Oni nebyli svobodně zvoleni do výkonné funkce, oni tam byli jmenováni a byli potvrzeni sice parlamentem, ale nebyli zvoleni. Je to úplně něco jiného, a já jsem byl zvolený na základě volby svobodné a byl jsem zvolený svobodně zvolenými příslušníky akademického senátu Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické. A to je ještě velmi důležité, protože mě se teď bude snažit odvolat akademický senát školy, který byl jenom z části volen. Máme tam pět zástupců ze třiceti jedna, takže jenom částečně se na tom podílela volbou naše národohospodářská fakulta.

Svědci a videa dokazují, že mě chtěli odvolat na základě lživého článku Hovorkové, tak teď hledají jiné důvody

Martina: Já teď přemýšlím nad jednou věcí, kdy vy tak detailně vysvětlujete, kde jste byl, že jste šel kolem, že jste vlastně na tu demonstraci…

Miroslav Ševčík: Kolem zraněného.

Martina: Kolem zraněného, a že jste přes to náměstí procházel na schůzku- a říkám si, jestli vlastně celá ta diskuse není trochu absurdní.

Miroslav Ševčík: No, mně připadá absurdní.

Martina: Měnilo by něco na tom, kdybyste tam na tu demonstraci opravdu šel? Myslíte si, že by to něco…

Miroslav Ševčík: No, to já nevím, jestli by to měnilo, ale já jsem tam procházel kolem té třetí hodiny, respektive možná v půl třetí, ten Václavák byl narvaný, než jsme sešli dolů k té Jámě, tak to trvalo nějakou minutu. Já dokonce mám lístek od toho, že jsem tam platil, v kolik jsem odcházel z té restaurace, to všechno je dokumentovatelné. Je dokumentované na videích, když jsem se tam objevil před Národním muzeem, takže je to absurdní. A oni vidí, že to je neudržitelné. No, tak co udělali?

Napřed mě chtěli vyhodit na základě lživého článku, vyšel v tom, já nevím, jak se jmenuje, psala to nějaká Hovorková. No, a teď, když zjistili, že to nejde, že mám vlastně ve všem pravdu, jak jsem jim to popsal, no tak budou vymýšlet další důvody, bude to pan rektor říkat, že to je manažerské selhání. A v čem je manažerské selhání? Že naše fakulta patří mezi nejlepší?

Vztahy školy s partnery jsem nepoškodil já, ale rektor, protože o tom informoval nepravdivě

Martina: On říkal, že jste poškodil vztahy vysoké školy i s obchodními partnery.

Miroslav Ševčík: No, to poškodili oni, protože o tom nepravdivě informovali. Oni sami poškodili. A pozor – tam je přesné znění toho, že on mě může odvolat se souhlasem akademického senátu veřejně vysoké školy v případě, kdy děkan závažným způsobem neplní své povinnosti. To ať mi dokáže. To mi nemůže dokázat, protože mi dává odměny. Dokonce jsem dostal teď mimořádnou odměnu – teď tento měsíc, jen abyste to věděla…

Anebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty. Ale ten zájem je přece, aby byly zachovány akademické svobody, aby nějaký politik mě neokřikoval, že nemohu říkat, byť i ve veřejném prostoru, to znamená ve svém volnu, mimochodem, já jsem ještě dokonce na té demonstraci toho 28. září řekl, že tam vystupuji jako soukromá osoba, ne jako děkan, ani ne jako představitel vysoké školy. Takže to tam je zachycené. Takže to mě chtějí omezovat? Kam jsme to došli?

To znamená, že tyto osoby se nesmí v tom veřejném prostoru objevit? Ale jak to, že se tam nemohu objevit já, a jak to, že jiné osoby, které mají mnohdy i politické funkce, mohou? Zastával je třeba rektor Masarykovy univerzity, který byl zároveň senátorem, zároveň byl rektorem této univerzity. Tak jak je to možné, že se tady tak selektuje a že se bude vybírat… Na naší škole existují i lidé, kteří mají poměrně vysoké postavení, a jsou představiteli politických stran, jsou voleni za ty politické strany a nejsou žádným způsobem perzekuováni. Já si myslím, že ten politický problém…Teď už je to vyloženě politický problém.

Martina: A myslíte si, že tyto události, toto extempore, potažmo to, jakým způsobem o tom třeba univerzita informovala, nebo jak o tom dále potom informovala média, že to skutečně mohlo ekonomicky nějak Vysokou školu ekonomickou poškodit? Víte o tom, že by skutečně nějací obchodní partneři řekli: „Tak s vámi my jsme skončili, pánové.“

Miroslav Ševčík: No, tak já vám musím říct opačný případ. My jsme dostali návrh na sponzorský dar ve výši sto tisíc korun za to… a přímo to tam bylo jaksi sděleno, že ten důvod je za vystupování mé a za to, že hájím svobodu slova, demokracii a principy demokracie v České republice. Protože to bylo sto tisíc… původně jsme jim tyto smlouvy mohli podepsat jako děkani. Když to přišlo na právní oddělení, tak právní oddělení sdělilo, že to nemůžu podepsat, že můžu podepsat pouze do padesáti tisíc a že pan rektor to nepodepíše, protože je tam tento důvod uveden. Takže pan rektor mi napsal přesně, co kde se má změnit, já jsem to přesně změnil tak, jak pan rektor chtěl, zaslal jsem to té firmě, která nám ty peníze chtěla dát, ta firma to znovu podepsala s touto změnou, ale pan rektor to stejně odmítl podepsat, protože v části té smlouvy zůstalo to, že si váží mého vystupování. A on řekl, že to tam prostě nechce, takže teď to usnulo na tomto bodě, takže pan rektor v podstatě zavinil to, že národohospodářská fakulta přišla teď o sto tisíc, pokud se nezmění a nebude souhlasit i ten dárce s tím, že se celá ta smlouva bude muset změnit a že tam nebude uvedeno, že to dává díky mému veřejnému vystupování.

Já jsem dostal například teď od nějakého Williama Wikse mail, kde píše, že si přečetl průzkum, že více než polovina Čechů se bojí vyjádřit svůj názor, a myslí si, že se do života lidí vrací cenzura. A on píše: „Podle mě jste jeden z mála lidí, kteří se odváží mluvit pravdu. Pracoval jste pro svobodu projevu v češtině, a dokonce jste trpěl nějakou formou nespravedlnosti.“ A on jako novinář a publicista sbírá materiály o svobodě projevu v České republice a všiml si, že česká vláda má dlouhou historii potlačování svobody projevu ve jménu boje proti dezinformacím. A to je přesně ono. Takže si toho všiml zahraniční publicista a chce v podstatě spolupracovat na tom… ve spolupráci s nějakými kroky Rady OSN pro lidská práva, nevládní organizaci, aby natlačili vládu k přijetí těch pozitivních opatření. Ten mail jsem dostal v podstatě někdy předevčírem, a chce, abych se k tomu vyjádřil, a dokonce k tomu má být nějaká diskuse, píše on, v Poslanecké sněmovně, a ptá se mě, co budu dělat dál pro svobodu projevu. A já budu dál bojovat za svobodu projevu.