Martina: V posledních měsících jsem si opakovaně vzpomínala na naše mnohé společné rozhovory, ať už tady před mikrofonem, nebo i mimo něj, a napadlo mě, že vlastně nikoho z našich posluchačů, a vůbec z lidí, kteří vnímali, co jsi kdy říkal, nemohlo nijak překvapit, co se v posledních měsících a letech kolem nás děje. Principy toho, o čem jsi mluvil, se naplňují tak, že z toho je člověk občas trochu zneklidněný, a má husí kůži. Řekni mi, stává se ti, že za tebou lidé chodí a říkají: „Nevěřili jsme tomu, mysleli jsme si, že strašíš, ale bohužel se ukazuje, že jsi měl pravdu?“

Miroslav Bárta: Přesně nevím, co říct jako první, co jako druhé, ale stává se samozřejmě, že občas, a není to tak často, někdo přijde a řekne: „Já myslel, že si o tom budu vždy jenom číst.“ A upřímně řečeno, i já jsem v nedávné době jednou ráno, když jsem vynechal ledový bazén, který doma praktikujeme, vyděsil sám sebe, když mi najednou vlastně došlo, že jsme byli možná pravdě blíž, než bychom chtěli, nebo než bych chtěl. Nikdo z toho nemá radost, ale na druhou stranu z toho, čím se možná víc jak 15 let zabývám na toto téma, z toho plyne jedno zásadní poučení, které je pozitivní: Že lidské společnosti krize vždy, ať už byly jakékoli za posledních několik desítek tisíc let, zvládly. Největší katastrofy, které v Evropě proběhly, byly samozřejmě dvě světové války, španělská chřipka, morové rány, komunismus, ale ta opravdu největší, kdy vyhynula část Evropy, bylo vymizení neandrtálců před 50 tisíci lety, a tomu se ani zdaleka neblížíme.

Martina: Ty říkáš, že jsi se takhle jednou po ránu vyděsil tím, že se plní to, co jsi predikoval. Ale historikům, prognostikům, nebo třeba spisovatelům sci-fi literatury se ale málokdy stane, že by se jim dostalo potvrzení jejich vizí a prognóz ještě za jejich života. Takže bys mohl být teoreticky spokojen.

Miroslav Bárta: Nejsem, protože jsem součástí této společnosti, a nejde mi v první řadě o to, jestli to, co jsem napsal, je správně, ale jestli tato společnost funguje tak, aby měla dobrou budoucnost, protože všichni tady máme rodiče, partnery, děti. Takže máme zodpovědnost za to, co bude, a ne že nemáme. Ale pro každého vědce je, a tím trochu relativizuji to, co jsem právě řekl, hrozně důležité, aby to, co dělá, bylo dobře, a to ukazuje jenom čas. Takže test času, jak se ukazuje, tyto teorie, zdá se, přestály, a to je samozřejmě pro mužské a vědecké ego určité zadostiučinění. Ale mnohem radši bych byl, když bychom zkusili překonat to, co člověk nikdy v historii nedokázal, nikdy se z ní nedokázal poučit, a stali jsme se skutečně civilizací, která bude výjimečná především v tom pozitivním. A k tomu je před námi ještě dlouhá cesta.

Martina: Pojďme si tedy říct, jak máme nakročeno. Když se podíváš na trajektorii vzniku, růstu, vrcholu, postupného sestupu, úpadku, pádu, dá se říct, že už jsme ve stádiu rozvíjejícího se kolapsu, nebo ještě v nepříjemném předkolapsovém stádiu?

Miroslav Bárta: Myslím, že to, v čem aktuálně jsme, je poměrně významná krize. Není to ještě katastrofa, ale může být, pokud selžeme, nebo budeme selhávat i nadále. Ale nemyslím si to. A co si ale myslím, je, že je to velká možnost se vzpamatovat a podívat se na to, co jsme nedělali dobře, a snažit se, aby budoucnost byla dobrá, nebo lepší. Krize nám nastavují zrcadlo v tom smyslu, že ukazují, co neděláme dobře, protože to logicky selže, a otevírají nám spoustu oken, kde můžeme vidět, že by se dotyčné věci měly dělat jinak, pokud máme ambici svět budovat, a ne jenom ničit a planit, pokud nám záleží na budoucnosti generací, které přijdou po nás. Takže jsem pořád optimista, a myslím, že žijeme v době, která je víc než hrozbou obrovskou příležitostí, i když je to klišé. Ale vím velmi dobře, proč to říkám. Vychází to ze sedmi zákonů a z toho, o čem jsme tady už kdysi mluvili, že je to čím dál tím méně funkční a že v okamžiku nějaké větší krize to bude problém. A to se naplno ukazuje. Takže já jsem velký optimista, i když k tomu je aktuálně velice málo argumentů.

Elity by měly mít vědomí zodpovědnosti za společnost a většinovou populaci

Martina: Už jsme tady několikrát vzpomínali Churchillův výrok: „Nepromarněme žádnou dobrou krizi.“ Ty jsi to teď tady zmínil a řekl jsi to i v několika rozhovorech, že každá krize je nakonec blahodárná. A já si právě říkám, jestli to opravdu myslíš vážně, nebo jestli přeci jen potřebuješ trochu chlácholit i sebe, i své okolí, protože si myslím, že žádná krize nemůže být blahodárná pro všechny. Každá zlomová událost má většinou spoustu ztrát, obětí, a pro řadu lidí je krize prostě jen krize a následná zhouba. Jak myslíš, že se může rozvinout a vyprofilovat tato krize?

Miroslav Bárta: Je to jako se vším. Když vezmu sport, tak se říká: „To je krásný sport.“ Nebo: „Byl to krásný šampionát.“ Ale všude jsou vítězové a poražení. Nicméně…

Martina: A pak jsou ti, co mají více ze hry.

Miroslav Bárta: Pak jsou ti, co mají více ze hry. Ale jde o to, aby všichni byli součástí hry, a to je de facto princip fungování společenské smlouvy, kdy skutečně elity, pokud mají a musí být elitami, ať jsou jakékoli, dívám se na tebe, tak řeknu: umělecké, politické, ekonomické, intelektuální – měly vědomí toho, že jsou zodpovědné za společnost a za většinovou populaci, a aby se staraly o to, aby se, pokud možno, v rámci možností ekonomických prostředků a mantinelů, dařilo, pokud možno, všem dobře. A pokud se elity na většinovou populaci vykašlou, pokud si pořádají večírky v hotelech a ani u toho nezavřou okna, a pak se smějí z novin všem do tváře, tak to ukazuje na nutnost fungování společenské smlouvy.

Když se podíváme na ten obrovský prales vládních předpisů, se kterými si nikdo neví rady, tak to je další ukázka toho, že tato krize může být ozdravná, že odhaluje přesně jeden z velkých problémů, tedy nepřehlednost právního systému, ze kterého může profitovat jenom pár opravdu úzce zaměřených lidí. Dnešní doba je také taková, že spoustu velkých firem vlastní právníci, a ještě nedávno to byli ekonomové. Ale časy, kdy firmy vlastnili ti, kteří je vybudovali, ty už jsou, obávám se, ve statisticky významném počtu pryč.

Martina: Řekni mi, ke kterým změnám myslíš, že jako společnost dlouhodobě směřujeme?

Miroslav Bárta: Nevím, ke kterým změnám směřujeme, ale vidím oblasti, ve kterých bude nutně muset docházet ke změnám, pokud máme ambice být vyspělou společností. Společenskou smlouvu jsem zmínil. Zmínil jsem šílený stav právního systému, kdy my se snažíme všechno kodifikovat, místo aby tady byl prostor i pro něco, čemu se říká „implicitní právo“, to znamená pro soubor předpisů, předpokladů chování, a tak dále, které se prostě nedělají, aniž by to někdo napsal. Myslím, že budeme muset reálně změnit naše chování ve smyslu zacházení se surovinami, protože jsme první civilizace, a slyšíme to denně, a já už toho mám vlastně po krk, jak jsme jiní, jak jsme unikátní, jak se nám nemůže stát něco takového, co se stalo v minulosti. A ejhle, ono se to děje úplně stejně jako kdysi.

Takže pokud jde o suroviny, tak jsme skutečně unikátní, protože jako první civilizace v dějinách této planety nedokážeme buď znovu použít, nebo vrátit do přírody většinu z toho, co vyrobíme. To je obrovský problém plastů a fosilních paliv. A je otázkou, jak to bude do budoucnosti, protože když se podíváme na alternativní zdroje, tak zrovna v těchto dnech Švédsko řeší velikou energetickou krizi. V lednu, když nefoukalo, tak málem spadla celá evropská rozvodná soustava, která by se nahazovala několik týdnů.

Martina: A zachraňovaly to uhelné a jaderné elektrárny.

Miroslav Bárta: Ano. Dokonce Gréta, kterou nesleduji, protože to není člověk, který by mě intelektuálně nějakým způsobem inspiroval, měla sama prohlásit, a já jsem to nebyl schopný verifikovat, že jaderné elektrárny nejsou až tak velké zlo, jako byly. Tak nevím…

Martina: Myslíš, že to Němci ještě změní?

Miroslav Bárta: Andrej Zacharov mluvil o nebezpečnosti toho, kdy se země stanou závislé na dovozu energií ze zahraničí. A my v tuto chvíli jsme závislí, nebo budeme těžce závislí na plynu, který bude proudit, všichni víme odkud, a když budeme rychle vyřazovat jádro a uhlí, pak tedy nevím, kdo bude zachraňovat přenosovou soustavu, když zrovna nebude foukat.

Kdybychom se zvládli poučit z historie, a překonali paradox, že čím dokonalejší máme zdroje energie, tím větší tendenci máme s ní plýtvat, mohli bychom krizi zvládnout.

Martina: Jádro se nám bude vyřazovat tím, že technicky zastarává, a nejsme schopni to dostavět. A uhelné nám budou odcházet tím, že budeme vytěžovat zásoby uhlí, takže přirozenou cestou prostě už nebude co do těchto elektráren dávat jako to palivo. Nevím, co se může stát, když najednou budeme závislí na alternativních, obnovitelných zdrojích. Teď jsme se dostali někam, kde nevím, jestli jsme chtěli být. Co si o tom myslíš? Co si myslíš o obnovitelných zdrojích? Hezká myšlenka, ale…

Miroslav Bárta: Je to určitě pevná součást budoucího energetického mixu, o tom není pochyb. Musí se zvyšovat jejich účinnost, což je třeba u biomasy úplná katastrofa, tam je to, tuším, 3:1, což je naprosto neekonomické číslo. Ale pokrok sestává v tom, že člověk je schopen neustále věci měnit a vylepšovat, takže věřím, že i v obnovitelných zdrojích se udělá velký pokrok. Dnes nikdo neví, jak recyklovat fotovoltaické panely, což je obrovská ekonomická zátěž. Nikdo neví, jak hasit elektrické dopravní prostředky, což je velká výzva. Když se podíváte na videa, tak vidíte, že neexistuje způsob, jak to pořádně uhasit, a jedno takové elektrické auto za milion, které se vznítí v obchodním domě, vyřadí z provozu obchoďák za několik miliard. To jsou výzvy, které vždy přicházely, a myslím, že se překonají. Ale zároveň, a byla o tom už řeč, si myslím, že rozhodně vede kupředu i cesta v oblasti jádra, protože jádro je jednou z velice silných forem energie. A konečně asi největší technologická výzva je ne jak vyrábět energii, ale jak ji skladovat, a brát si ji v okamžiku, kdy se jí aktuálně nedostává. To myslím, že bude hodně rozhodovat o budoucnosti naší globální civilizace.

Martina: Profesore Bárto, myslíš si, že to, kam jsme dospěli jakožto společnost, tedy jak občas zmiňuješ, že jsme vlastně poprvé v situaci, kdy dokážeme na situaci, do které jsme se dostali, nazřít a rekognoskovat ji, a možná z toho najít východisko? Což zatím neuplatňujeme v praxi. A kromě toho máme také obrovské technické možnosti, jaké tady nikdy v historii nebyly. Je to pro nás v tuto chvíli spíše výhoda, nebo nám naopak technická dovednost umožnila si větev pod sebou podříznout mnohem rafinovaněji?

Miroslav Bárta: Všechny aspekty, o kterých mluvíš, mají rub a líc, a nelze říct, podle mě alespoň, že mají jenom přednosti, nebo pouze zápory. Obecně bych zmínil dva paradoxy. O tom jednom už tady nějakou dobu mluvíme, je to historický paradox, který říká, že jedno z mála poučení z historie, které je jisté, je to, že se z ní člověk nikdy nepoučí. A to i přesto, že víme, jak se tyto věci opakují v různých formách, se stále odmítáme poučit, což je, alespoň za mě, škoda. Nicméně já víc nedokážu, než napsat knížku a mluvit o tom, jak to vždycky bylo, je, a že to funguje i dál.

A druhý paradox, říká se mu Jevonsův paradox, což je pozorování britského inženýra z poloviny 19. století, které je stále platné. On říká, že čím dokonalejší máme zdroje energie, to bylo zrovna v době rozmachu těžby uhlí, věku páry a tak dále, tak tím více máme tendenci plýtvat. Je to vidět všude, třeba na letecké dopravě, kdy dříve někam letět byl zážitek. A dnes nemáme problém, neměli jsme před nedávnou dobou problém letět na večeři do Paříže, a na druhý den se vrátit, což jsou úplně zbytné potřeby. Takže to je ukázka Jevonsova paradoxu. A když bychom dokázali tyto dva paradoxy ovládnout, tak myslím, že civilizace bude mít světlé zítřky. Ale zatím pro to nikdo nic moc nedělá.

Platón mohl oslovit jen málo lidí. My máme vyspělé komunikační sítě, takže se dobré myšlenky mohou šířit daleko lépe.

Martina: V Platónově ústavě je poměrně pregnantně popsán celý sled příčin a následků vedoucí k růstu určitého typu společnosti, jejího vrcholu, pádu, nástupu dalšího typu společnosti, a opět toho cyklení růstu, vrcholu, pádu. A přesto, když to Platón napsal někdy v roce 347 před Kristem, tak si mohl plíce vymluvit, a také mu vůbec nikdo nenaslouchal. Nebo, respektive, naslouchali jistě mnozí, ale neaplikovali do života. Proč myslíš, že my bychom na to teď měli, když toho víme víc, když víme, jak to dopadlo i s civilizací, kterou Platón popisoval, a s mnoha dalšími před ním, proč bychom se teď měli zachovat jinak? Kde vidíš indicií, která by tě plnila nadějí?

Miroslav Bárta: Já si reálně nemyslím, že dopadneme jinak. Ale kdyby náhodou, je tady reálná šance, protože Platón měl poměrně malé obecenstvo, a poměrně omezené komunikační kanály, kdy se to dostalo jen k pár lidem. Byl omezen agorou, akademií, velikostí svého dvora, a tak dále. Byl omezen lidmi, kteří byli schopni pochopit, co říká. Dnes to je jinak, dnes má svět vyspělé komunikační sítě, takže dobře umístěná zpráva se dá dostat prakticky v řádu minut k lidem na celém světě. To je pozitivum, ale samozřejmě tyto komunikační kanály mají také obrovská negativa. A máme mnohem vyšší úroveň vzdělanosti, zaplať pánbůh za to, takže „obecenstvo“ je mnohem širší, a samozřejmě čím je širší základna, tím pravděpodobnější je, že se nějaká myšlenka ujme. A v tom podle mě spočívá naděje, která nás odlišuje od Platóna.

Martina: Děkuji ti, Miroslave Bárto, za tento vhled do budoucnosti.

Miroslav Bárta: Já také děkuji.

Martina: Martine, my jsme tady mluvili o této problematice s mnoha lidmi z různých stran, také s tebou, a musím říct, že ty jsi, myslím, před čtyři roky, na začátku roku 2017 prohlásil, a tehdy pravděpodobně mnoho lidí po této tvé informaci omdlelo, že válka v Evropě je nevyhnutelná. Za ty roky se stalo opravdu mnohé, odehrály se věci, kterým jsme uvěřili, že se dějí, až když opravdu nastaly. Řekni mi, přiblížili jsme se od doby tvé predikce, za ty čtyři roky, k válce, nebo jsme se jí vzdálili?

Martin Kovář: Určitě jsme se jí nevzdálili. Koneckonců vztahy na Balkáně jsou velmi napjaté, Turecko vyhrocuje vztahy vůči Izraeli. Napětí na rusko-ukrajinské hranici a na východní Ukrajině by se dalo krájet, takže jsme se určitě této možnosti nevzdálili. Navíc nedávno jsem ve svém rozhlasovém pořadu mluvil s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou, a mimo jiné jsme se bavili o evropské integraci a o tom, jak koronavirová krize ukázala neakceschopnost EU, a ona říká, že je přesvědčena o tom, že 21. století bude stoletím národních států. Já si to myslím taky, a není mi nijak proti mysli resuscitace, nebo renesance národních států. Ale zároveň také připouštím, že čím více národní státy budou silnější, a čím méně bude Evropa moderovaná zastřešujícím Bruselem, tak tím více může nejen na periferii, ale i jinde, vzrůst nebezpečí střetu, konfliktu, a teď se nebavím o katastrofách typu 2. světové války, ale o dílčích lokálních střetech. To si umím představit: Středomoří, Řecko, Turecko.

Martina: Ty jsi teď vzpomenul první a druhou světovou válku. Dílčí konflikty, jak si naznačil, můžeme v Evropě pozorovat dnes a denně, zmínils Turecko, které se vyhrocuje a vymezuje směrem k Izraeli, ale v podstatě i směrem k celé Evropě. Máme tady situaci, která se podobá sudu se střelným prachem, Francii, a tak dále.

Martin Kovář: Ve Francii, jéje.

Martina: Těchto konfliktů a toho napětí je dost a dost, ale vlastně se v tuto chvíli žádný nejeví tak, že by vysloveně směřoval k válce, že bychom si řekli: Tak přátelé, tam to zítra, pozítří bouchne. Ale ještě v roce 1913 se asi také nikomu nechtělo věřit, jaká jatka nastanou o rok později. První světová válka by vlastně mohla mít indiánské jméno: „Válka, kterou si nikdo nepřál.“

Martin Kovář: Válka, kterou nikdo nechtěl, to je název slavné knížky. A nejenom v roce 1913, ještě v roce 1914, po atentátu na Františka Ferdinanda to nikoho nenapadlo. Nikoho to nenapadlo, ještě v době, kdy Rakousko šlo do války proti Srbsku. Měla to být lokální, rychlá, trestní expedice velmoci proti lokální velmoci na Balkáně, tedy Srbsku, se kterým si Rakousko chtělo vyřídit účty. Srbové na tom také měli svůj podíl. A nikoho nenapadlo, co se z toho může stát, co z toho mohlo vzejít. Takže velké války vznikají dvojím způsobem, a toto je jeden způsob, že do poslední chvíle, doslova do vteřiny před dvanáctou nikdo netuší, že vypuknou. Tyto jsou vůči veřejnosti a vůči lidem milosrdnější. A pak existují ty dlouho narůstající, tíživé noční můry, kdy se nezadržitelně krok za krokem blíží válka, a všichni vědí, že bude, a nedá se s tím nic dělat. A to je příběh třicátých let, cesta Evropy ke 2. světové válce, tam to nepřekvapilo vůbec nikoho.

Některé evropské země jsou těhotné občanskou válkou

Martina: A ve které kategorii se nacházíme? V první, nebo v druhé? Bude tady nějaký trigger v podobě Muhammada Buazízího, nebo Gavrila Principa, nebo se step by step, krok za krokem blížíme ke konfliktu, a přitom pořád tančíme na příslovečné palubě připotopeného Titaniku?

Martin Kovář: Předně, všemu navzdory, se pořád máme výborně. Máme se skvěle, navzdory všem krizím a všemu. Včera jsme s Jiřím Padevětem dělali „Historii Martina Kováře“, točili podcast, a dělali Heydricha, heydrichiádu, viděno očima hrůz, které následovaly po 27. květnu 1942 na území protektorátu. A když si to srovnáme s tehdejší situací v Evropě, tak se tady máme fantasticky, neuvěřitelně dobře.

Martina: To ještě v roce 1937 říkali také.

Martin Kovář: Ale nemáme se tak dobře, a nejsme tak klidní, jako jsme byli před dvěma lety. Napětí houstne. Evropu čeká několik dramatických volebních klání v letošním a v příštím roce, která nějak dopadnou, a příští rok, za dva roky touto dobou, může vypadat Unie jinak, a renesance národních států může pokračovat. Předpokládám, že už nás asi nečeká, bavíme se i s vojáky, žádná válka typu první a druhé světové války, což ale neznamená, že k nějakému dílčímu lokálnímu střetu nemůže dojít. Navíc jak ukázal příklad Francie, tak některé evropské země jsou bez přehánění těhotné občanskou válkou. A jak známo, občanské války, co do krutosti, bývají často horší, než války mezi velmocemi.

Martina: Říkáš: „Pravděpodobně bude docházet k renesanci národních států.“ A vzpomenul jsi, že to řekla i paní docentka Švihlíková, a není sama. Je to možné, skoro pravděpodobné, protože tyto tendence jednotlivých států, třeba Visegrádu, na to ukazují. Ale dá se očekávat, že takovýmto zrekonstruovaným národním státům EU za kmotra asi nepůjde.

Martin Kovář: Nepůjde. A už se to děje. Malé Maďarsko má dneska tolik sebedůvěry, že když se hledá společné stanovisko vůči Izraeli, tak ho dalších 26 států zformuluje, jsou schopni se shodnout, a maďarský ministr zahraničních věcí řekne: „Pche, tohle ani náhodou. Nechtějte po mě, abych podpořil závěrečnou větu, apelující na Izrael ve smyslu: Přiměřeně a opatrně s obranou.“ A řekne: „Ne.“ A je hotovo.

Martina: Je ti to sympatické?

Martin Kovář: Je mi to sympatické ze dvou důvodů. Za prvé, protože šlo o Izrael, a mé postoje k tomu státu jsou dobře známé těm, kteří chtějí vědět. Takže proto je mi to sympatické. A pak je mi to sympatické proto, že malá země jako Maďarsko řekne, sebere odvahu říct: „Vůbec nás nezajímá, jestli 26 států dojde po kompromisu, k nějakému stanovisku. Naše stanovisko to není, a tak dramaticky se liší od toho, co bychom napsali my, že pro to ruku nezvedneme.“ A šéfovi EU přes zahraniční politiku Borrellovi nezbude nic jiného, než to prezentovat jako vlastní stanovisko. A to už je vážná věc, protože to má úplně jinou váhu, a pro Izrael je to v tomto konkrétním případě strašně důležité. Ale kdyby nešlo o Izrael, bylo by mi to také sympatické, protože malý stát se už dneska nemusí bát říct: „Takhle to nechceme, nebudeme pro to hlasovat.“ Mimochodem, překvapilo mě, že pro to hlasovala ČR.

EU by měla být založena na spolupráci suverénních států. Politici by měli opustit sny o evropské federaci.

Martina: Zmínila jsem tady, že EU nám, pejorativně řečeno, asi nebude zrovna ráda svítit na cestu k národnímu uvědomován a k hledání, kde jsou naše hranice. Může i toto být dalším zdrojem napětí? V tom smyslu, že by tady stály třeba Maďarsko a další státy Visegrádu, asi ne všechny, versus stále dusivější „přátelské“, v uvozovkách, objetí EU?

Martin Kovář: Moc se mi líbí, co jsi řekla: „Dusivější.“ Já jsem rozhodným stoupencem evropské integrace, ale v té podobě, o které mluvil Charles de Gaulle, což je Evropa vlastí, úzká mezivládní spolupráce, svobodný obchod v rámci Unie. Klidně Schengen. Ale znovu opakuji, co nejužší spolupráce na mezivládní úrovni. A pokud by EU směřovala tímto směrem, a nesnila své zdivočelé sny o evropském superstrátu a evropské federaci, tak by nebylo vášnivějšího zastánce integrace, než jsem já. A to, že to dneska zase sílí, není náhodou.

Ale aby mi bylo dobře rozuměno, ani náhodou bych nepodepsal to, co říká Marine Le Penová. Ona řekla zásadní věc, změnila v jednom ohledu rétoriku, protože ví, že pokud chce ve Francii uspět, tak nemůže mluvit o vystoupení z EU. To pochopila i paní Le Penová a nyní říká: „Chci to vrátit někam k úzké mezivládní spolupráci.“ Třeba v tomto mi to je sympatické, a není zdaleka jediná. A kdyby se EU vyvíjela tímto směrem, tak bych s ní neměl žádný problém. Ale to dusivé, řečeno s Martinou Kociánovou, dusivé obětí nese výsledky, a to je brexit.

Brexitem byl překročen Rubikon. Je jasné, že z Unie se dá odejít.

Martina: Nese to výsledky. A to přesto, že si Jean-Claude Juncker velmi účelově, jak se později ukázalo, posypal hlavu popelem, když průzkumy ukázaly, že Britové reálně mohou hlasovat pro odchod z EU, a začala z něj padat doznání, že to EU v soustřeďování moci do svých rukou zašla příliš daleko a že by se pravomoci měly vrátit k národním státům. A v okamžiku, kdy k tomu došlo, se stejně nestalo vůbec nic. Bylo to ve stylu: My si teď posypeme hlavy popelem, a pak se oklepeme a půjdeme zase dál.

Martin Kovář: Když jsem četl a slyšel tyto Junckerovy výroky, tak jsem se musel strašně smát, protože jsem vzpomínal na jeho výroky před referendem a před brexitem, a také na to, jak jsem s ním strávil čas v Karolinu při rozhovoru. Když byl v Praze, tak mluvil samozřejmě úplně jinak. Ale pokud to není politická hra, není to pokrytecké, a pokud si fakt uvědomil, že to může mít závažné důsledky a že brexit nemusí být jediný, tak to alespoň pochopil. Mnozí to nepochopili. A když jsme u brexitu, tak myslím, že to teprve doceníme.

Martina: Co?

Martin Kovář: To, že to bylo naplněno, že se z Unie dá odejít. Teoreticky to bylo samozřejmě možné, ale v praxi to eurofederalisti nikdy ani v náznaku nepředpokládali, i když nikde nebylo napsáno, že by to bylo zakázáno. Byl to nemožný, nerealistický, absurdní scénář, science fiction. A najednou Británie, která nebyla v EU žádným prckem, řekla úplně jednoznačně: Jsme vaši přátelé, chceme s vámi úzce spolupracovat, ale jdete směrem, který se nám nelíbí. Adios.

Martina: Jenomže EU, která si to možná slovy Jean-Claude Junckera uvědomila, na to šla rafinovaněji, a to tak, jako když si manželé vezmou hypotéku, protože ani dětičky, ani společné vzpomínky a krabice fotek nespojí mnohé lidi tak, jako dluh. Dluh, kterým zatížila EU členské státy, sebe samu, je natolik gigantický, že je to manželství, ze kterého už se nepůjde vyvázat, aniž by dotyčný člověk, když to přirovnávám k manželství, nepošel hlady.

Martin Kovář: Jak kdo. Jsem přesvědčen o tom, že obecně platí, že malé státy by s tím měly velkou těžkost. Nevím, co by se muselo stát, abych si uměl představit ČR, se svými ekonomickými vazbami na Německo, mimo EU. Za mě je to absurdní.

Ale příští rok budou francouzské, a pak italské volby. A Itálie, to už je jiné téma. Jestli Salvini vyhraje italské volby, tak se může stát úplně všechno, co píšou nejlepší britští, američtí, italští komentátoři. A s Itálií se, při vší úctě, nedá zacházet jako s malým státem. Prostě si myslím, že brexitem byl překročen Rubikon, a od toho okamžiku je možné všechno, a to tedy neříkám s žádnou radostí.

Martina: Ty říkáš: „Komentátoři píší o Salvinim.“ Když se vrátím zpátky k penězům a dluhům, tak ekonomové od začátku mluví o tom, že celá tato akce se zadlužením neměla tak úplně za úkol ochránit nás před důsledky covidové krize, ale měla pravděpodobně dva cíle: Nenechat padnout Itálii a Španělsko, protože ty by se pak poměrně jednoznačně odpojily.

Martin Kovář: Protože potom by Matteo Salvini nedostal 40 procent ve volbách.

Brexit byl i pro největšího fanatika federalizace Evropy, a sešněrování evropského superstrátu, obrovskou lekcí

Martina: Tím druhým je zavázat si i státy, které zatím nepřijaly euro. Jsi jako historik v tomto případě zajedno s ekonomy?

Martin Kovář: Ano.

Martina: V tom případě nutno EU přiznat, že je to velmi rafinované.

Martin Kovář: Posluchači mi to odpustí, oni nejsou na příběhy, a taky nejsou žádní blbci. Vladimír Remek vyprávěl výborný fór: Když Američané přistáli na Měsíci, tak si Brežněv povolal sovětské kosmonauty a říkal jim: „Kluci, soudruzi, dělali jsme to výborně. Sputnik a Gagarin, to je perfektní. Ale s tím Měsícem, to nám Američani dali na frak. Tak jsme to vymysleli, poletíme ke Slunci.“ A kosmonauti říkají: „To přeci nejde, je tam strašný horko, to bychom…“ A soudruzi z politbyra říkají: „Nemyslete si, že my jsme nějací idioti, už jsme to vymysleli – poletíte v noci.“

Je tam spousta velmi brilantních mozků, Jean Monnet, Robert Schuman, to byli intelektuálové par excellence, kteří stáli u začátku EU, a už tenkrát mluvili o federaci. Přes peníze je to vždy efektivní, jak jsi sama říkala.

Martina: Myslíš, že to, co teď evropští politici dělají, nahrává růstu napětí v Evropě, nebo že se trochu poučili, a své obětí povolují?

Martin Kovář: Myslím, že ten tlak není zdaleka takový, jaký byl, ať už to přiznají, nebo ne. Brexit byl i pro největšího fanatika federalizace Evropy, a sešněrování evropského superstrátu, obrovskou lekcí. Nechci to personalizovat, ale co s tím nadělat, když je to o osobnostech. Jeden charismatický lídr, který se, a tak to říkali i naši premiéři, neposral, a posluchači a Martina prominou, našel cestu k lidem a odvedl je z Unie. A nikde není napsáno, že se v jiné velké, větší zemi, nemůže objevit charismatický lídr, který bude souznít s názorovým proudem, který Unii není nakloněn.

Pořád mám i za sebe pocit, jako bychom se, a teď to schválně přeženu, omlouvali. A přitom je naprosto legitimní tam být, nebo nebýt, chtít, nebo nechtít tam být. A unionistům se podařilo v těch, kteří odcházejí, vyvolat pocit: „Nezlobte se, ale my chceme odejít.“ Jak, nezlobte se? To je naprosto legitimní volba každého politika, jeho politického programu, volba každého státu a každého občana evropských zemí.

Takže zase jsme zpátky u brexitu. Dnes evropské deníky píšou katastroficky, jak vnímají brexit. Ale houby. Nedávno jsme měli v Británii komunální volby a většina českých komentátorů psala: Johnson dostal na frak, protože prohrál ve Walesu, ve Skotsku, v Londýně a vyhrál jenom v Anglii. Ale v Anglii žijí 4/5 všech voličů ostrovního státu. Wales je úplně irelevantní, ve Skotsku posílili, prohráli londýnského starostu, protože po Johnsonovi nemají konzervativci charismatickou figuru, která by tak mizerného starostu, jako je Khan, porazila. A opakuju, 4/5 Britů žijí v Anglii, a tam drtivě vyhráli – a Labour party je na odpis. To se někomu nemusí líbit, ale je to tak. I toto druhé referendum o brexitu premiér suverénně vyhrál, a dokonce i Times, a to rozhodně nejsou projohnsonovské noviny, ale pořád jsou to asi, byť už je zdaleka nečte tolik lidí, úplně nejctihodnější tištěné noviny v Británii, jeden z hlavních komentátorů Times napsal: „Furt jsem si myslel, že to je idiot. A on je to spíše genius.“ To v Times psali o Borisi Johnsonovi. Říkali, že ho možná čeká 10 let premiérování.

Viktor Orbán opakovaně vyhrává volby, protože je to lídr, který Maďarům konvenuje

Martina: Charismatický vůdce, který vyvedl Británii z EU.

Martin Kovář: Zvládl vakcinaci.

Martina: A navzdory, možná to mohu takto pojmenovat, zastrašování. Protože to, co se předpovídalo, že se s Británií stane hned druhý den po brexitu, bylo zastrašování.

Martin Kovář: Katastrofické scénáře – a nestalo se popravdě řečeno nic.

Martina: A to ještě do toho přišel covid.

Martin Kovář: Ještě do toho přišel covid.

Martina: Řekl jsi: „Možná se objeví nějaký další charismatický lídr, a ne zrovna z malé země.“ Zmínil jsi Salviniho, Itálii. Kdo ví, jak to tam bude vypadat po volbách. Kdo další?

Martin Kovář: Polsko má svého lídra. Liberálové to neradi slyší, ale Andrzej Duda vyhrál znovu prezidentské volby, byť liberální opozice postavila velmi kvalitního kandidáta, varšavského primátora. Nedávno jsem si esemeskoval s jedním kamarádem, s novopackým kantorem, kde jsem před 30 lety učil. A on mi napsal k mému přesvědčení, že Kaczyński je ve svých názorech naprosto konzistentní, že je konzistentní ve středověkých názorech. A já jsem mu psal, jak si osobuje právo psát o někom jenom proto, že je bytostně konzervativní, že to má něco společné se středověkem? Prostě „Právo a spravedlnost“, ať se někomu líbí, nebo ne, má nastaveno svůj názor, takže pomalu sedm let v Polsku vládne, a to navzdory tomu, že některé zákony, potratový zákon, čistky v médiích, a tak dále, jsou velmi kontroverzní. Já jsem třeba v těchto ohledech dost liberální, ale to nic nemění na tom, že pořád má podporu většiny Poláků. Viktor Orbán, je mi líto, ať se někomu líbí, nebo nelíbí, Viktor Orbán opakovaně vyhrává jedny maďarské volby za druhými, a pokud se budeme tvářit, že respektujeme demokratickou parlamentní volbu, tak Viktor Orbán je lídr, který Maďarům konvenuje, a mají právo na to, aby jim konvenoval.

Martina: Když se člověk podívá na různé druhy energií, tak se mu samozřejmě ta sluneční zdá být velmi čistá, velmi přirozená. Ale když tady byla Dana Drábová, tak říkala: „Kdybyste věděli, v jakých podmínkách a za jakých okolností vznikají v Číně fotovoltaické panely, a jak se k nám transportují loděmi, letecky, a nevím jakými všemi možnými způsoby…“ Tato poznámka mě opravňuje se zeptat, co je vlastně šetrnější k přírodě? Jádro, slunce, vítr? Protože se to zdá být jasné, ale je to samozřejmé?

Václav Bartuška: Nic z toho, co děláme, není k přírodě šetrné, to si nesmíme namlouvat. Pro obnovitelné zdroje potřebujeme velké množství vzácných minerálů, které musíme dobývat ze země, které se dnes těží převážně v Číně, nebo třeba kobalt do baterií, který se těží v Kongu. Nic z toho, co chceme, není samozřejmé, a nic z toho není bez vedlejších účinků. Dana má naprostou pravdu v tom, že solární panel má velkou uhlíkovou stopu a stopu v oblasti dalších materiálů, které potřebuje pro svou výrobu. A jak jsem řekl, to samé je s internetem a s dalšími na pohled nevinnými věcmi, které bereme jako samozřejmost.

Martina: Říkal jsi, že budeme muset v horizontu let nahradit uhelné elektrárny, ještě ani nevíme čím, tudíž nemůžeme ani vědět, kolik to bude stát peněz, a že to rozhodně nebude levná záležitost. Nemůže se v průběhu této zásadní změny stát tak nějak bokem, že se z elektřiny stane opravdu luxusní zboží?

Václav Bartuška: Nemělo by, ale samozřejmě se může odehrát to, čeho se obávám, že se nám rozpůlí země, ne jenom naše, ale že se rozpůlí Evropa, protože se jí nabízí řešení, které je na pohled strašně lákavé, a to nechat lidi, ať si vyrábí pro svou potřebu elektřinu sami.

Martina: Ostrovní systém je můj sen do budoucna, přijde mi to ideální.

Václav Bartuška: Pokud máš dům za Prahou, tak ano. Pokud máš byt na sídlišti Jižní Město, tak ne. Teď jsme u toho. U nás bydlí 4,4 milionu lidí buď na venkově, nebo na okrajích měst, a mají možnost fungovat ve vlastním domě a udělat si ostrovní systém. Ale 6,5 milionu lidí bydlí na sídlištích, nebo v činžovních domech ve velkých městech, a pro ně ostrovní systém dostupný není. Hrozně nerad bych se dožil toho, že budeme mít zemi rozpůlenou na ty, kteří s elektřinou nemají problém, a na ty, kteří jej mají. A to proto, že věcí, které nás dělí, rozdělují a oddělují, už je dost, a situace, kdy půlka země nemá elektřinu, a má to jako zásadní téma, a druhá půlka elektřinu má a vůbec nechápe, o čem ti druzí „pindaj“. To bych nechtěl zažít, nehledě na to, že ještě pořád i ti, kteří by měli ostrovní provoz doma, by potřebovali takové drobnosti, jako jsou lékárny, pekárny, školy, úřady – a to vše je závislé na nějaké centrální elektrárenské síti. Takže jistě by takové provozy mohly pomoci k zatížení celkové sítě, ale nesmí to být tak, že nebudeme mít žádnou centrální síť pro ostatní, pro větší polovinu země.

V oblasti energetiky existují nadšenci, kteří věří tomu, co říkají. A pak jsou zde lidé, kteří to mají jako byznys, a to je v pořádku.

Martina: Když se podívám na vztah lidí k jádru a k uhlí, tak to dokážu naprosto pochopit, protože jaderná energie je pro mě něco tak silného a vzbuzujícího takovou bázeň, že kdybych mohla, tak řeknu: „Ne, ne, to já nechci. To si radši koupím konvici na sporák.“ Ale nedojde mi, že sporák je elektrický. Ale to, co se v posledních letech děje proti uhlí, to je téměř tažení. Dává ti logiku, proč se to najednou děje? Jestli alternativní způsob výroby energie také není velký byznys?

Václav Bartuška: Tak samozřejmě, že to je byznys. Pochopitelně že je, a máme řadu lidí, kteří investovali do solárních elektráren, a jsou dneska velmi bohatí.

Martina: Díra v zákoně způsobila, že se na jejich bohatství podílíme vlastně všichni.

Václav Bartuška: Ano, samozřejmě. Rozhodně bych neříkal, že to je čistě nevinná zábava. V oblasti energetiky existují nadšenci, kteří opravdu věří tomu, co říkají. A pak jsou zde lidé, kteří to mají jako byznys, ale to je v pořádku. Když James Watt prodával své první parní stroje, a nabízel je uhelným společnostem, tak to byl pro něj byznys. Nedělal to s tím, že začne průmyslovou revoluci, to byl sekundární efekt. Tady se nepochybně odehrává proměna energetiky, není to pouze Evropa, ale je pravda, že některé ze zdrojů napříč světem dosluhují, a budou dosluhovat ještě nějakou dobu. Nebude to otázka několika málo let, to rozhodně ne. Jsem přesvědčen, že v Číně se bude pálit uhlí ještě za půl století, protože staví takové objemy nových elektráren, že všechna slova o tom, že v roce 2060 bude uhlíkově neutrální, berme s velkou rezervou. Prostě udělá to, co je zapotřebí pro blahobyt svých lidí. To samé Indie a další země. A v západním světě se zdá být shoda, že uhlí není dobré, že chceme čistší vzduch bez prachových částic a podobně, takže budeme hledat jiné typy zdrojů. Zvládneme to, bude to stát spoustu peněz, času a úsilí, bude to složité, ale zvládneme to, nebojte se.

Martina: Věřím, že to chápou i posluchači. I to, že se snažím přijít na kloub věci, jestli naše nadšení pro některé alternativní typy energií není hromadnou hypnózou. Mám tady jeden případ za všechny, a to o přidávání biosložek do paliva. Všichni jsme byli přemlouváni a četli jsme, jak je to skvělé, jak to ochrání zemi, naše plíce, motory. A stal se z toho obrovský byznys, abychom posléze zjistili, že nic z toho není pravda a že je to velmi neekologický a nezdravý způsob zbohatnutí. Proto jsem tak obezřetná.

Václav Bartuška: To je v pořádku. Nepochybně i mnohé z nových cest nebudou ani lepší, ani levnější.

Před 15 lety bylo hlavním tématem zachytávání uhlíku v CCS. Pak od toho bylo potichu opuštěno. Ukázalo se, že to bylo laboratorně funkční, ale ve velkém nasazení je to drahé, a nefunkční.

Martina: Ani ekonomičtější?

Václav Bartuška: Biopaliva jsou hezký příklad.

Martina: A co třeba bioplynky, to je další věc, která drancuje přírodu.

Václav Bartuška: Podobný příklad máme v oblasti uhlí. I před 10, 15 lety bylo základním tématem spalování uhlí a zachytávání uhlíku v CCS, a napříč Evropou se nemohl žádný projev v energetice obejít bez CCS zachytávání uhlíku. Když dneska člověk v Bruselu řekne „CCS“, tak je to něco velmi nezdvořilého, protože toto téma bylo potichu opuštěno, protože se ukázalo, že tyto technologie jsou sice laboratorně funkční, ale ve velkém nasazení jsou velice drahé, a nefungují tak dobře. Čili nepochybně spousta z cest budou slepé uličky, mnohokrát zjistíme, že vdechováním tabákového kouře zlato nevzniká.

Martina: Do umyvadla s vodou.

Václav Bartuška: A tak to je napříč lidskými dějinami. A také spousta lidí, kteří se na tom napakují, nebo zkusí se napakovat na účet ostatních. Ano, tak to je, nicméně myslím, že posun k novým zdrojům energie je v zásadě nezastavitelný.

Martina: „Nevyčerpatelné zdroje energie – co všechno si pod tím můžeme představit?

Václav Bartuška: Takto bych jim neříkal.

Martina: To mi psal jeden posluchač a já jsem se rozhodla, že to takto pošlu dál.

Václav Bartuška: Pojem „obnovitelné zdroje“ mi přijde v pořádku, protože žádná z elektráren, ani větrných, ani slunečních, nemá nekonečnou životnost, a musí se v nějakém čase obnovit a vyměnit.

Martina: Jen vítr je pravděpodobně nevyčerpatelný, nikoliv elektrárna.

Václav Bartuška: Zdá se to tak být. I Slunce tu ještě pár miliard let asi s námi bude.

Martina: Doufejme.

Václav Bartuška: Možná už bez nás. Nepochybně tyto zdroje energie jsou lákavé. Jak říkám, skladování energie, hlavně elektřiny, ze dne do noci, z léta do zimy, to je základní výzva energetiky. Až toto zvládneme, můžeme jít dál.

Měli bychom si více uvědomit, že celý náš životní standard je závislý na spoustě komodit, které dovážíme

Martina: Mohly by být uhelné elektrárny částečně nahrazeny plynovými?

Václav Bartuška: To se podle mě odehrává na mnoha místech Evropy, a bude se to odehrávat asi i u nás.

Martina: Jak spolehlivé jsou dodávky plynu a ropy? Nevydáváme se tím do rukou dodavatelů více, než jak je tomu v jiných případech?

Václav Bartuška: Ale to platí napříč ekonomikou. Vezměte si baterie, 72 procent těžby kobaltu na světě kontroluje Čína, a to jak v Kongu, tak v jiných afrických zemích. A kobalt je klíčová složka všech baterií. Takže elektroauta jsou obrovskou bezpečnostní výzvou. A skoro podobné je to i u vzácných zemin, kdy skoro 98 procent všech vzácných zemin těží Čína. Čili, není to pouze zemní plyn, nebo ropa. Měli bychom si mnohem silněji uvědomit, že celý náš životní standard je závislý na spoustě komodit, které odněkud dovážíme. Jděte v Praze do jakéhokoliv obchodu s potravinami a většina potravin tam je dovezena z velké dálky.

Martina: Myslíš, že si do budoucna udržíme svůj energetický blahobyt? Tvůj odhad.

Václav Bartuška: Myslím, že ano, jsme bohatí a máme na to.

Martina: Jako Evropa?

Václav Bartuška: Ano, jako Evropa, i jako Češi.

Martina: Bavili jsme se o plynových a všech možných jiných elektrárnách. Pojďme tedy opět dráždit chřestýše bosou nohou, a bavit se o tom, zda myslíš, že dostavíme další jadernou elektrárnu?

Václav Bartuška: Za prvé, nepoužívám pojem „dostavět“, protože tam není co dostavovat.

Martina: Budeme stavět.

Václav Bartuška: Budeme stavět nové elektrárny. Když jsem v roce 2014 končil svou roli vládního zmocněnce pro Temelín, pro nové bloky, tak jsem psal zprávu, která prošla vládou v roce 2014, a je veřejně dostupná, není v žádném režimu utajení. A tam jsem na rovinu napsal, že nevěřím na nové jaderné zdroje v zemi, která není schopná postavit svou dálniční síť, rychlé vlaky do Berlína a do Mnichova. A za těch sedm let se toho mnoho nezměnilo.

Martina: Takže myslíš, že ne?

Václav Bartuška: Myslím, že pro naši zemi je nutné zkoušet velké projekty, protože to je dneska něco, co nás může posunout dopředu. Ale měli bychom dát do pořádku naši dálniční a železniční síť. A jádro je podle mě projekt, který je obrovskou a náročnou výzvou, já mu fandím, jenom říkám, že země, která staví dálnici D1 – kolik let?

Martina: Celý můj život.

Václav Bartuška: Myslím, že musíme být sami k sobě náročnější a že si odpouštíme spoustu věcí. Vládní představitelé jdou otevírat 3 kilometry nové dálnice a vedeme to jako roční úspěch.

Martina: A mezi nimi jsou tři studenti kulturologie, rekreologie.

Václav Bartuška: Zatímco Poláci otevírali ročně 100 a více kilometrů dálnic. My jsme se Polákům smáli kvůli tomu, jak měli strašné dálnice. A dneska mají dálniční síť lepší než my.

Martina: Tam ale, tuším, velmi investovala Čína.

Václav Bartuška: Ne, to jsou evropské peníze. Čína tam nic nestavěla. Byly to evropské peníze a polská schopnost je využít. A hlavně polská schopnost tyto projekty prosadit a udělat. My, jako stát, ztrácíme schopnost dát jasnou prioritu velkému projektu, prosadit ho, a pak ho uskutečnit.

První velká zkouška v energetice přijde příští rok, kdy Německo zavře jaderné bloky. Pak se uvidí, jestli bude, nebo nebude deficit výroby elektřiny, a to hlavně v zimních měsících.

Martina: Co všechno brání tomu, aby se u nás začalo se stavbou dalších jaderných bloků? Co za tím fakticky je?

Václav Bartuška: Bude to od politické reprezentace chtít obrovskou míru kuráže, jít do toho projektu.

Martina: Kdyžtak si na to zase půjčí.

Václav Bartuška: Bavíme se o projektech, které budou v řádu set miliard korun, myslím, že optimistický odhad za jeden blok je 160 miliard. Je to projekt, řekněme, na 20 let, čili projekt, který potřebuje dlouhodobou politickou shodu napříč hlavními politickými stranami, a tam, myslím, dnes máme největší problém. Problém nejsou tolik inženýři, ani peníze, jsme schopni najít v rozpočtu 200 miliard, ale máme problém najít politickou shodu v tom, co vlastně chceme.

Martina: Václave Bartuško, určitě vidíš, jak by měly po sobě následovat jednotlivé kroky, ať už se zavíráním uhelných elektráren, jejich nahrazování jinými zdroji, případně se stavbou jaderných bloků. Co by se muselo stát, abys začal mít obavu o budoucnost našeho energetického blahobytu? Co by muselo nastat, nebo nenastat?

Václav Bartuška: Obava není správné slovo. Jsem přesvědčen, že nás čekají složité roky, protože procházíme obrovskou proměnou. Myslím, že první velký krok bude příští rok Německo, které zavře jaderné bloky, a najednou se uvidí, jestli tam je, nebo není deficit výroby elektřiny, a jak velký bude. Jak velký bude v zimních měsících, protože leden, únor budou vždy krizové okamžiky.

Martina: Jako Švédsko tuto zimu?

Václav Bartuška: V červnu 2019 Německo mimochodem mělo tři dny špičkovací elektřinu od 20 tisíc euro, takže to nejsou jenom zimní měsíce. Bude to problém napříč Evropou, ale jsem přesvědčen, že jsme schopni ho zvládnout. Ale že bych se vyloženě bál, že bych si domů kupoval zásoby konzerv a svíčky, tak daleko ještě nejsem.

Martina: Pojďme ještě k jednomu zajímavému tématu, které energetiku velmi ovlivňuje. Dočetla jsem se, že francouzský stát prohrál klimatickou žalobu. Podle soudu prý selhává v řešení klimatické krize, a přikázal mu zjednat urychleně nápravu. Podobná žaloba se připravuje prý i v Česku. Co to pro stát může znamenat? A pro tebe, jako odborníka na otázky energetické bezpečnosti?

Václav Bartuška: Toto je, myslím, spíše deklaratorní věc než cokoliv jiného. Samozřejmě se tím politický establishment, francouzský, i jiný, dostává do situace, kdy svazuje sám sebe tím, co říká. Protože pokud říkají, že je zde zásadní úkol, a to zastavit klimatickou změnu, nebo ji alespoň omezit, tak tím říkáte, je to zásadní, a že na něj dáme všechno, co máme. Ale žádná vláda nedá na jeden jediný cíl všechno, co má, protože má mnoho úkolů. A prioritizovat, zda je důležitější dávat peníze na penze důchodcům, nebo na nové zdroje elektřiny, je úkolem každé vlády, a žádná vláda, byť by byla sebezelenější, nemůže nikdy vyhovět ultrazeleným nárokům. Jsem přesvědčen, že kdyby v Německu dnes vládla vláda zelených, tak ti hodně zelení, co jsou ještě zelenější, než multizelení, do nich budou šít zleva, že dělají málo. To je zásadní povaha aktivistů, od toho tady koneckonců jsou.

Martina: A ta žaloba ti připadá spíše medializační nástroj?

Václav Bartuška: Ano, přesně tak. Myslím, že dopad na reálné fungování francouzského státu bude minimální.

Martina: Jak myslíš, že by tato žaloba mohla uspět u nás?

Václav Bartuška: To nedokážu odhadnout. Soudy jsou nezávislé, bude záležet na konkrétním soudci. Ale znovu, faktický dopad případné žaloby je minimální.

Přírodě je lhostejné, co si myslíme, nebo co chceme. Z pohledu přírody jsme v souboji se světem, a musíme být schopni v tomto souboji obstát.

Martina: Václave, už jsme si na toto téma povídali několikrát. Dokonce jsi byl v úplně prvním pořadu Kupředu do minulosti, který byl tehdy věnován blackoutu, to byl asi rok 2014. Jsi dnes klidnější, nebo máš pořád starostlivě nakrčené čelo, protože se mohou stát věci, které nejde predikovat?

Václav Bartuška: Starosti mám, od toho jsem placen, abych měl starosti, to je v pořádku. A jsem, myslím, optimističtější, protože konečně přišel okamžik, který nás nutí zamyslet se sami nad sebou. Jestli pamatuješ, jak jsem vždy říkal, že potřebujeme blackout, nebo nějakou velkou ránu, abychom si uvědomili, jak křehký je náš svět, a na kolika systémech a proměnných je závislý. A to se stalo. Koronavirus je přesně tento typ výzvy, který nás nutí, ať chceme, nebo nechceme, uvědomit si za prvé, jak jsme bohatí, na co všechno máme peníze, a zároveň nás nutí vidět zblízka, že přírodě je v zásadě lhostejné, co si my lidi myslíme, nebo co chceme, a že z pohledu přírody jsme v souboji se světem, a musíme být schopni v tomto souboji obstát. Takže jsem v tomto směru větší optimista, než jsem byl před 7 lety.

Martina: Díky té ráně?

Václav Bartuška: Ano, rány jsou to, co nás dostává dopředu a co nás nutí najít v sobě sílu, kterou jsme předtím neměli, nebo jsme nevěděli, že ji máme.

Současné školství snižuje nároky na žáky. Mělo by se jít opačným směrem.

Martina: Myslíš, že nám bude covid stačit, nebo je potřeba se podívat na to, že naše předky postihly mnohem horší a mnohem silnější rány?

Václav Bartuška: Nevím, jestli bude covid stačit, ale analogie s předky je, myslím, na místě. Mám velmi rád příběh Karla IV. a tehdejší obrovské morové rány, černé smrti. Když Karel IV. v roce 1348 založil Nové Město pražské, a pak ještě jednu menší věc, tak to udělal uprostřed nejstrašnější morové rány, jakou Evropa v té době zažívala. Zemřela třetina populace a on založil Nové Město pražské, což byl úžasný krok. Zdvojnásobil Prahu, a pak v dubnu 1348 také univerzitu. A já velmi před Karlem IV. smekám, protože založil univerzitu v okamžiku umírání milionů lidí napříč Evropou, a situace se zdála naprosto bezvýchodná. Založit univerzitu, což je na desítky let dopředu krok, který v dané chvíli neměl žádný reálný dopad, žádné plusové body. To je obdivuhodné.

Myslím, že bychom měli z covidu vyjít s něčím podobným. Univerzitu už máme, ale je třeba dát naprostou prioritu školství, a myslím, že je to dobrá výzva, protože současný tlak na školství je ve směru snižování nároků, ulehčování maturit. Maturita bude pouze prospěl – neprospěl, žádné známkování. A já myslím, že by výsledkem korony měl být přesný opak. Za prvé, dát mnohem více peněz do školství, ale ne o procenta více, ale o mnoho více. Vezměte si, že v tuto chvíli se bavíme o tom, že dáme náhrady podnikatelům 25 miliard měsíčně, ale mně přijde zásadní, že v této chvíli jsou maturitní nároky na znalost angličtiny na stupni B1. To je fajn na to si u pumpy někde ve Švédsku koupit benzín, ale na pohovor se zaměstnavatelem to nestačí. Chybí maturita z matematiky.

A já myslím, že by bylo fajn, a bylo by úžasné, kdyby výsledkem této krize bylo, že řekneme: „Dost, každý středoškolák ukončí střední školu ve svých 18 letech se znalostí angličtiny a rovnic za 1. Dáme do toho peníze, protože ve finále to je otázka toho, kolik bude učit učitelů, a zda jsme schopni je poslat na tři týdny někam do Anglie, na Maltu do rodinného prostředí, kde se naučí anglicky. A dát si podobný úkol s matematikou, s přírodními vědami obecně, protože jestli nám bude v příštích letech něco chybět, tak to budou lidé schopní rozumět fyzice, biologii, matematice. Udělat to jako Karel IV. – prostě toto nejsou žádné okamžité plusové body, nejde to využít ve volbách, ale je to něco, co může zemi nakopnout, takže se za 10, 15 budeme let bavit úplně o něčem jiném.

Martina: Václave, vidíš ale reálně to, co jsi nyní předestřel, a byl k tomu zde potenciál? Nebo jsme na úrovni toho, že budeme nejlepší energii vyrábět z duhy?

Václav Bartuška: S covidem jsme ještě neskončili, to zaprvé. Situace ještě zdaleka neskončila, a věřím tomu, že jsme racionální a že až toto vše doběhne, tak si uvědomíme, že jsme schopni zvládnout přicházející svět pouze jako vzdělaný národ. Nemáme žádné zdroje, nejsou tady žádné zlaté doly, ani ropná pole. Jediné, co máme, jsou vzdělaní a pracovití lidé, investujme do nich, to jediné má opravdu smysl.

I o tom, zda mít, nebo nemít jaderné elektrárny, by měli v demokracii rozhodovat lidé

Martina: Teď jsi mi řekl názor, co bychom měli celospolečensky udělat. Co si myslíš, že by se teď mělo odehrát v tvém resortu na bázi energetické bezpečnosti naší země? Co si myslíš, že musíme udělat jako příští krok, ať to stojí, co to stojí, nebo ať to bolí, nebo to bude nepříjemné?

Václav Bartuška: Rozhodnout o stavbě dalšího jaderného zdroje, prosadit tento projekt a rozjet ho. To je důležité, protože odstavíme 50 procent výroby elektřiny z uhlí, a to je opravdu hodně, to jinak nenahradíme. Ale s tím, že první nový jaderný blok nebude zdaleka poslední. Bavíme se o tom, že budeme muset nahradit 50 procent výroby elektřiny. Čili bavíme se o projektu celé flotily, ať už to budou stávající velké reaktory, nebo nějaké modulární reaktory nové generace. Ale toto bychom měli rozhodně učinit co nejdříve.

Martina: Václave Bartuško, říkal jsi, že by v demokracii měl o zásadních otázkách rozhodovat lid. Já budu radši říkat lidé, zní to lépe. Myslíš, že jsme o tom dost informovaní? Že se o tom dost zajímáme? Jaké je obecně povědomí mezi námi laiky? Převažuje, že se uchylujeme k laciným líbivým řešením a že většina lidí má stále tendenci se při vyslovení slov „jaderná energie“ přežehnat? Já to také někdy mám. Tedy jestli víme, pro co zvedáme ruku, nebo jsme ovlivnitelní?

Václav Bartuška: Jistě jsme ovlivnitelní, ale máme zastupitelskou demokracii, čili máme systém politických stran, dáváme hlasy stranám, u kterých věříme, že budou schopné udělat to, co bychom po nich chtěli. A tyto strany by měli mít aparát a lidi schopné formulovat, co chtějí, a jak toho dosáhnout. To je ideální stav. Já nevolám po referendech, aby se hlasovalo, jestli se má, nebo nemá stavět nový blok. To by nebylo dobré. Demokracie má smysl právě v tom, že na složité problémy se hledá řešení uvnitř nějaké skupiny odborníků, ale základní svět musí být celospolečensky definován. Tak jako v Německu veřejnost řekla: „Nechceme jádro,“ a úkolem odborníků je se s tím vyrovnat, jakkoliv těžké to bude. Takže myslím, že veřejnost v těchto věcech musí mít slovo, protože ve finále ona platí náklady. Myslím, že velký problém fotovoltaiky, a obecně obnovitelných zdrojů, je u nás v tom, že velká část lidí vnímá tyto zdroje jako podvod. A to kvůli tomu, co se stalo v minulé dekádě 2005–2010, kdy vznikl politický krok, politický nástroj pro nové fotovoltaické elektrárny, který obešel veřejnost, protože se veřejnosti neřeklo: „Toto bude stát každý rok 40 miliard po dobu 20 let. Takže si lidé logicky připadají podvedeni, to chápu.

Martina: V každém případě jsem z toho, co jsi říkal, vyčetla, že se díváš na naši energetickou bezpečnost do budoucna optimisticky a že nemáš obavu, že náš příští rozhovor se bude odehrávat z kopce na kopec pomocí kouřových signálů, případně při svíčkách.

Václav Bartuška: Je to klidně možné. Systém, jak jsem říkal v úvodu, běží v zásadě na 100 procent kapacity po velkou část času. Ale znovu, to platí pro energetiku, i pro jiná páteřní odvětví, která nás živí, šatí, zásobují, zabezpečují. Systém je plně vytížen a bude mít problémy, vždy bude mít problémy, to je jasné. Ale jsme schopni to zvládnout, vyrovnat se s problémy. Stále jsme ještě schopni problémy zvládat, a neskládáme se z nich.

Martina: Václave Bartuško, moc ti děkuji za to, že jsi nás provedl světem naší energetiky, a pomohl se u některých věcí podívat trochu víc pod povrch. Děkuji.

Václav Bartuška: Děkuji za pozvání.

Martina: Když přijmu váš pohled na Evropu, že je je to starý vykastrovaný kocour, tak komu si sedne na klín?

Alexander Tomský: Islám. Není, co dodat.

Martina: To ticho by se dalo krájet.

Alexander Tomský: Islám vítězí. Vždycky musí zvítězit nějaká ideologie.

Martina: Myslíte, že je to neodvratné?

Alexander Tomský: Nic na světě není neodvratné, ale je to nepravděpodobné.

Martina: Že by to takto nedopadlo?

Alexander Tomský: Když se podíváte na to, že jsou stále otevřené hranice, stále se dělá, jako že se s tím nedá nic dělat. A to máme 17 lodí financovaných EU, která tyhle zachraňuje, a podporuje tím pádem pašeráky. Když si uvědomíme, že se mluví o multikulturalismu, a myslí se tím multietnický stát. Když se mluví o tom, že islám je náboženství míru a pokoje, a podobné věci, tak co? A když se podíváme na demografickou křivku, tak to vypadá, že islám musí nutně zvítězit.

Na druhé straně může někdo namítnout, že tady zatím máme jenom tři, čtyři generace. Možná, že v páté, šesté, sedmé islámské generaci může vliv svobody a evropského individualismu působit na čím dál větší skupiny. Je pravda, že se v poslední době objevuje mnoho hlasů islámských odpadlíků, a to díky internetu. Můj syn to sleduje a říká, že jsou jich stovky. V Anglii, ale jsou i v Německu, Francii a jinde. A že islám tady neudrží své komunity, a dojde k sekularizaci islámu. Nedokážu to posoudit, protože budoucnost předvídat neumíme a nemůžeme. Každý se o to pokouší, jde o predikci, ale já nemám toto slovo rád.

Martina: Když pořád člověk nechce říkat předpověď, tak zkusí jiné.

Alexander Tomský: Potřebujeme synonyma, proto používáme cizích slov.

Martina: Náš vzácný host, Čechoněmec Luděk Frýbort. Dej mu pánbůh nebe.

Alexander Tomský: Velmi dobrý.

Islamizace patří k pravému islámu, protože islám nerozlišuje mezi státem a církví

Martina: Ten svého času říkal, že islám je schopen Evropu porobit, převálcovat, nikoliv ji však spravovat. To znamená rozvrátit, ale nikoliv…

Alexander Tomský: Podívejte se, to všechno je příliš spekulativní. Vy jste studovala dějiny, já studoval dějiny, oba jsme studenty historie. A nevíme. Současný islám podléhá vlně islamizace, čili politickému islámu, který byl v koloniálních říších potlačen liberálními evropskými vládami. V podstatě byl islamismus pronásledován ještě ve 20. letech, a zakladatele islámského bratrstva nechal popravit egyptský prezident Násir. Takže tady máme tuto podivnou vlnu islamizace, která přejde a která je endemická, to znamená, že nepochybně patří k pravému islámu, protože islám nerozlišuje mezi státem a církví, nemá rozdělenou roli jako západní církev, ze které povstala svoboda.

Vždycky a všude vládl totalitní stát. Dokonce náš slavný konzervativec Rio Preisner Rio Preisner) v Americe přesně popsal rozdíl mezi anglosaskou a evropskou demokracií, o které jsme spolu hovořili, a nazývá staré říše imperiálními říšemi generálního otroctví. Evropa je v tomto naprostou výjimkou, proto jsem Evropan tělem i duší. Ale ukáže se, že islámská vlna je neúčinná a že nevede islámské státy k modernitě a k úspěšné ekonomice. To se může projevit během deseti, dvaceti, třiceti let. Můžeme předvídat, že to upadne. V Evropě se může projevit i nějaký reformní islám, který je v islámských zemích dnes vyvražďován, ale v Evropě ne. V Evropě by se mohl nějaký reformní evropský islám objevit, i když si to moc nemyslím, jsem skeptik. Ale když pan Frýbort, nebo někdo jiný, začne mluvit, že to bude tak a tak, tak pozor!! – Nevíme.

Martina: Všechny scénáře jsou rozepsány. A taky to vše ještě může převálcovat nějaký virus. Což je také velká proměna.

Alexander Tomský: Ale velký problém je i v Evropě, a to, že nemáme tradici anglosaské demokracie. V tom vidím největší zlo. Chtěl jsem citovat , konzervativce Rio Preisnera, který se zabýval také historií, filozofií, který mluvil o říších generálního otroctví. A on naprosto geniálně vysvětluje, proč tu vůbec máme unii, která by v anglosaském světě nikdy nemohla vzniknout.

Anglická a americká demokracie je plodem duchovní aristokracie, která vytyčila prostor svobody s ohledem na nedokonalost člověka. Evropská demokracie je jiná, jakobínská a utopistická.

Martina: To je to, proč říkáte, že Evropě chybí anglosaské myšlení?

Alexander Tomský: Ano, chybí anglosaské myšlení, u kterého jsme začínali. Chybí tradice řádu národních suverénních států, které vznikají po Vestfálském míru, což ale má hluboké kořeny už v Anglii 14., 15. století. Co to je Magna Carta například? My česky říkáme Magna Charta. Carta je latinsky charta. Nevím, proč to pochytili, ale máme „charta“. A to je 12. sstoletí, to je neuvěřitelný vývoj anglosaského myšlení, který vyústil v americké svobodomyslné revoluci 1776. A Preiser říká, že americká revoluce je plod duchovní aristokracie, která vytyčila prostor svobody, již vymezuje s ohledem na nedokonalost člověka. Má hluboké kořeny křesťanství, a neváhá ji vztahovat i na sebe. Úplně jiná je evropská jakobínská elita, teď mám na mysli postfrancouzskou situaci, která dodnes vládne, a má jakobínské kořeny. Ta se příliš zjednodušeně ztotožňuje s obecnou vůlí.

Ve všech ústavách máme, že vládne lid, který ztotožňuje s obecnou vůlí, již ovšem ona sama definuje. Hovoří také o svobodě, jako Angličané a Američané, ale v nerozporném sepětí s dokonalostí utopického programu, který předkládala jako historickou zákonitost. Co dělá Unie? Buduje to, k čemu má nevyhnutelně dojít s historickou nutností. Co udělali komunisti? Vědecky nám vysvětlili, jak se vyvíjí svět. Oni to vědí, mají vhled do budoucnosti, který my dva nemáme, v nerozporném sepětí s dokonalostí utopického programu. Tento racionální program je dokonalý: Svoboda každého jedince bez ohledu na rasu, sex, a tak dále. Je to racionální obraz dokonalé rovnostářské společnosti a dokonalé vlády, to znamená vlády osvícenské. Osvícenci měli jasno, jak to má být zorganizováno.

Martina: Hezky se to poslouchá.

Alexander Tomský: A Angličané ne. Angličané měli v roce 1668 takzvanou Glorious Revolution. Sto let před tím, než totéž učinili…

Evropské elity mluví o vládě lidu, ale vždy se vše snaží zmanipulovat podle svého

Martina: Francouzi.

Alexander Tomský: Ne, sto let před tím, než to uskutečnili angličtí kolonisté v Americe 1776. Ještě o pár let před francouzskou revolucí. Už před 400 lety vznikla v Anglii základní občanská práva. Anglická elita, řečeno s Preisnerem, která je ochotna ustoupit plebiscitu, je nemyslitelná. Anglická elita řekne: „Lid rozhodl,“ všichni s tím nesouhlasíme, ale bylo tak učiněno. Toto elita v Evropě nikdy neudělá. Tady máme ten rozdíl, a o tom jsem se učil ve škole. Dvojí pojetí demokracie – racionální francouzské, evropské, intelektuálů, kteří vědí, jak to má být, a musí to k tomu nějak dokopat, nějak to ošulit, aby to mělo punc demokracie. Takže tady máme vládu, kde 40 procent legislativy přichází z Bruselu, aby se nemuseli podrobovat hloupému lidu.

Martina: Ale KSČM by vám řekla, že tady vládl lid.

Alexander Tomský: To vám říká EU taky.

Martina: Naopak, rozmetali jsme buržoazii.

Alexander Tomský: To vám řekne každá ústava evropské demokracie, že vládne lid, ččeská nebo francouzská. Ale nevládne lid, vládne elita, která nemá pokoru angloamerické elity, která s ohledem na nedokonalost člověka ji neváhá vztahovat i na sebe. „Ano, lid chtěl jinak než my. My si myslíme, že máme pravdu, jsme chytřejší, vzdělanější, ale lid rozhodl.“ To v Evropě neexistuje. V kontinentální Evropě tak, jak já to chápu. A v tomto duchu jsem žil 40 let.

Martina: Já vím, ale možná se dá polemizovat s tím, že to tak je. Třeba v Británii, kde jste na rozdíl ode mne žil.

Alexander Tomský: Dokonce učil a sedm let studoval.

V Anglii elita v podstatných věcech vždy ustoupí lidu

Martina: Není to tak, že nakonec elita vždy přece jen dokope lid k tomu, aby si něco přál? A pak to splní?

Alexander Tomský: Ne, v Anglii elita vždy ustoupí, když jde opravdu k něčemu zlému. V běžném provozu má vláda samozřejmě velkou sílu, může nařizovat mnoho věcí. Ale v Anglii se neustále znovu, tak jako v Americe, opakuje, že se ustoupilo. Když v Anglii krachlo asi osm penzijních fondů, a 300 000 důchodců šilo do vlády, tak vláda stáhla program. V Anglii je zcela běžné, že se neustále stahuje to, co se už udělalo, a tuto pokoru evropská elita nezná.

Martina: To znamená, že britská elita ustoupí i ideologům, pokud jich…

Alexander Tomský: Ne ideologům, ustoupí většině. Většinovému názoru, který je v podstatě lidový, třeba jako brexit, který nebyl ideologický.

Martina: Pokud bude lidí, kteří jsou chytří, většina, která ale přesto propadne ideologickému klamu, pak tedy ustoupí elita?

Alexander Tomský: Vždyť ustoupila. Máme brexit, elita ustoupila. Větší příklad už neexistuje. 80 procent elity považuje lidi za opravdové idioty a debily, a přesto ustoupili. Jak to, že ustoupili? Parlament se kroutil, nevěděl, jak to udělat. Vzpomínáte na ta tři léta? Jak by to rádi obešli, jak mluvili o tom, že musí být druhé referendum, že to takhle nejde. Že má rozhodovat parlament nezávisle na lidu. Ale nebyli schopni se na tom dohodnout, protože se pořád báli lidu. Pořád tam převládala tradice, že mají ustoupit. Tak jim to druhá strana pěkně lidsky ukázala.

Martina: A proč jste opustil toto anglosaské vyspělé myšlení, a šel sem? Vrátil se zpátky?

Alexander Tomský: Já jsem žádné myšlení neopustil. Po 30 letech života v Čechách mluvím jako Angličan.

Martina: Víte, jak to myslím.

Alexander Tomský: Ale vrátil jsem se, protože jsem v podstatě nacionalista, což je paradox. Můj otec byl Žid a matka Polka, moje mateřština je polština, doma jsem musel mluvit polsky, ovšem je to polština kuchyňská, jak se říkalo o Kněmčině – kucheldeuts. Ale já jsem chtěl být Čech, zamiloval jsem si českou literaturu a založil v Anglii exilové nakladatelství. A pochopitelně od samého počátku jsem v exilu byl, protože mě „matka“ vyhnala. Já tu chtěl zůstat, byl jsem v Anglii proti své vůli, nelíbilo se mi tam. Je tam příšerné počasí a ještě horší strava, a tyto dvě věci nejdou moc dohromady.. Je tam pořád pod mrakem, fučí hrozný vichr. Divím se, že dnes žije v Londýně 45 000 Čechů, a to nepočítám Manchester, Birmingham. Je to hrozný, žil jsem v exilu a bojoval tam proti komunistickému režimu, a jako exulant jsem se musel okamžitě 1. 12. 1989 vrátit. Byl to můj úděl. Povinnost.

Rolí britského monarchy je dobře uvážená nečinnost

Martina: Alexandře Tomský, žil jste tam 25 let. Víte, co správného číst, abyste se dozvěděl informace, o které stojíte. Řekněte mi, a teď to trochu odlehčím…

Alexander Tomský: Čtu denní tisk.

Martina: Co si o tom, co se děje v Británii a v Evropě, myslí královna?

Alexander Tomský: Co si o tom všem myslí královna?

Martina: Ona se nevyjádřila oficiálně ani k brexitu.

Alexander Tomský: To také vysvětluje, proč krachla nešťastná Američanka Meghan. Ti, kteří pracují pro národ, jako členové široce rozvětvené anglické královské rodiny, se nesmí vyjadřovat politicky. Ale přece jenom ještě mohou nějaký názor mít. Princ Karel (Charles), například, se kterým jsem se několikrát osobně sešel, bojoval proti moderní architektuře, že se tady v roce 2020 upečeme. Věřil na globální upečení. Což je dost nepochopitelné. Řekl to před 40 lety, je stejně starý jako já, a protože jsem měl syna ve škole prince Karla, tak jsem se mnohokrát účastnil rodičovských setkání. Ale to je nepodstatné. Prostě něco mohou projevit v kultuře, ale královna nesmí říct vůbec nic.

Martina: Ale přesto se o tom určitě šeptá. Ona naznačuje.

Alexander Tomský: Ona má disciplínu. Víte, jaká je v učebnicích pro děti definice královny? Měl jsem v rodině sedm dětí. Definice zcela jasná: Role britského monarchy je dobře uvážená nečinnost. To není vtip. Je to definice.

Martina: Dobře uvážená nečinnost.

Alexander Tomský: Well considered inactivity.

Martina: A laskavá nevšímavost.

Alexander Tomský: Takže nevíme, co říkala. Nepochybně patří ke konzervativní aristokracii a hodně toho zažila. Premiérů zažila asi sedm a určitě má svůj názor, ale ten se nikdy nedozvíme.

Martina: Pro Británii je jistě královská rodina velmi důležitá, a proto je velmi důležité to, co se teď kolem královské rodiny dělo.

Alexander Tomský: Kolem královské rodiny se pořád něco děje. Za svůj život jsem zažil strašlivé věci.

Svatba prince Harryho a Meghan byla chyba

Martina: Jak zamával královskou rodinou sňatek Harryho a Meghan. To má mnoho rovin.

Alexander Tomský: Je to smutná záležitost. Horší to bylo s Dianou, která pocházela z vysoké aristokratické rodiny, a přesto tam došlo k nešťastnému manželskému trojúhelníku. Takže už zažili horší věci. To bylo mnohem horší než to, co dnes.

Martina: Ale tady to má ještě rozměr Meghan – Američanka – černoška.

Alexander Tomský: To už tady bylo…

Martina: S černoškou ne.

Alexander Tomský: S paní Simpsonovou, rovněž rozvedenou Američankou. Samozřejmě je to velký problém. Byla to chyba, k té svatbě nemělo dojít, protože v roli, ke které jsou od dětství vychováváni, by se ani průměrná Angličanka necítila moc dobře. To je strašlivý protokol, mnoho strašlivých pravidel. Četl jsem články specialistů na protokol, kterých se okolo Buckinghamského paláce motá asi 70. Třeba v jakém pořadí musejí stát na balkóně, to jsou stovky takovýchto věcí. Mluví také určitým jazykem, a nesmí udělat faux pas. A přijde blbá feministka z Ameriky, hloupá jako husa, herečka třetího řádu, která nic neví a neumí, a teď se má vyjadřovat k veřejnosti. Samozřejmě se ta nána vyjadřovala k rasismu a k feminismu. Nic jiného neumí. Co by měla vysvětlovat lidem a o čem by měla mluvit? Ovládala snad britský aristokratický small talk? Tuto schopnost mluvit o ničem krásně dlouze? Neovládala, pochopitelně. Nacpali ji do kazajky, a já ji teď hájím, protokolu a pravidel – a ona se v tom nemohla najít. A nenapadlo ji nic lepšího, než že obvinila nejtolerantnější společnost na světě, tedy anglickou, z rasismu. To je přece úplně šílený. A unesla prince, jak se říká v Anglii. To je únos. Unesla prince, který byl chudák na té vedlejší koleji. Nikdy se nestane králem, protože jeho starší bratr je čilý, už má tři potomky, a snad dokonce plánovali čtvrtého potomka. A navíc padla primogenitura, to znamená, že královny mohou být i ženy.

A on byl v té roli šťasten. Většina vedlejších princů a princezen, zejména mužských potomků, měla většinou nějakou militární roli. Tam byli generálové, admirálové a podobně, z královské rodiny. A on se v tom cítil dobře, riskoval i Afghánistán, kde neměl žádnou zvláštní ochranu, což mě překvapilo. Podle mě měl mít. Tato vojenská kariéra mu dělala velmi dobře. Takžee z toho musí být úplně vykolejený.

Martina: Takže myslíte, že skutečnou příčinou rozchodu tohoto páru s britskou královskou rodinou bylo, že Meghan má navrch a že vůbec nepochopila, co se od ní očekává?

Alexander Tomský: Ona to pochopila. Myslela si, že to jako herečka uhraje, protože některé herečky mají obrovský talent. Jestli jste viděla film o Margaret Thatcherové, kde hrála Američanka, Meryl Streepová.

Martina: Byla výborná.

Alexander Tomský: Co výborná. Mluvila anglicky jako Thatcherová. Copak to se lze naučit, ale je to strašně obtížné. Ovšem herci mají hudební sluch. V New Yorku, když jsem tam byl jako profesor politologie, sovětologie, mě jeden profesor pozval do divadla na Shakespeara. A já jsem říkal, že nepůjdu kvůli tomu, jak budou mluvit. A oni mluvili alžbětínskou angličtinou jako Angličani. To herci dokážou. A ona to nedokázala, nebyla na této úrovni. A neuvědomila si sílu kazajky protokolu. Tím ji hájím. Podle mého soudu v tom nemohla vůbec existovat, podobně jako Simpsonová. To nejde.

Princ Harry je nyní v exilu. Nesplnil roli, ke které byl zrozen a vychován. Zradil.

Martina: Co k tomu Meghan a prince Harryho vede? Protože Harry se docela orientoval.

Alexander Tomský: Ten se v té roli cítil dobře.

Martina: A pak jdou do padesátiminutového pořadu Oprah Winfrey, a tam pomlouvají královskou rodinu.

Alexander Tomský: Protože mají pořád pocit, že se mají obhajovat. Vědí, že odsudek je totální. Královská rodina nic neřekne, ale byla to rána. Královna ztratila svého vnuka. To není legrace. A budoucí král ztratil svého bratra. To je velmi vážná záležitost. Ale oni nic neříkají, a tihle nešťastníci mají potřebu se obhajovat.

Martina: Člověk by od Harryho očekával více nadhledu.

Alexander Tomský: On je nyní v exilu. Nesplnil roli, ke které byl zrozen a vychován. Zradil.

Martina: Selhal.

Alexander Tomský: Selhal totálně. Nikdy si neměl brát tu Američanku, to si měl uvědomit. A asi taky nepobral moc rozumu. Podívejte, mluvím jako laik. Ale představte si odborníka, který ví, co vše to obnáší. Já mohu jen naznačit, že toho je tolik a že ti, kteří v tom vyrostli od dětství, od mateřské školky, jako princ Harry, to vědí, a přesto udělá něco takového.

Martina: Je to rebel?

Alexander Tomský: Není. On se v tom cítil dobře. Jen si to neuvědomil. Myslel, že ona se to naučí, že to nějak zvládnou, že to bude zajímavý. Oni ji přijali s otevřenou náručí – a ona je obviní z rasismu. To už začalo časopisem Vogue, který tam dal 15 nejvýznamnějších žen světa, z nichž je 12 černošek, který jsou jediný, co bojují za lidská a ženská práva. To musí být padlí na hlavu.

Meghan zná jen feminismus a vládnoucí ideologii politické korektnosti, sociálního rovnostářství a spravedlnosti. A nemá žádné kulturní kořeny.

Martina: Ale Meghan říkala, že se v Británii cítila špatně, protože je černoška.

Alexander Tomský: To není pravda. Mohla si to myslet, je to opravdu hloupá husa.

Martina: Teď už se trochu kafíčkujeme, že?

Alexander Tomský: Vždyť spekulujeme o osobních záležitostech. Politolog, historik musí být neosobní. Pocity Napoleona si nedovedu představit. A pocity Meghan také ne.

Martina: Co si myslíte o tom, o čem se tak často spekuluje v kavárnách, že se princ Harry jednoho dne probudí a uvědomí si, co se vlastně stalo? A že je totálně pod vlekem své ženy.

Alexander Tomský: Vypadá, jako by byl pod pantoflem. To je pravda. Je to vidět na každé fotografii. To za prvé. Ale on byl nějak vychován, k nějaké roli, a on ji přijal. Nemusel ji přijmout. Máme z královské rodiny několik příkladů, a ti nejsou placeni státem a nepoužívají obrovskou a drahou ochranku, a vše, co má tento pár. Proto zdůrazňují, že se budou živit sami. Ale ona udělala hodně věcí špatně, a on jí v tom nezabránil. A vypadá velmi zaraženě. Díval jsem se, jak slavná Oprah vede ten rozhovor, a on vypadá zaraženě. Oni si tenkrát udělali v Anglii web, který vydělal asi tři miliony liber během několika měsíců, takže vlastně kšeft, ale zároveň je platí stát čili daňoví poplatníci. Toto vše si asi Harry uvědomuje. A mimochodem, uvědomuje si, že selhal, že jí nepomohl, nebo tomu nezabránil, nebo že si to plně neuvědomil, a musí v exilu strašně trpět, protože anglický princ je velice zvláštní povolání. Nehodí se do žádného normálního státu, nebo do života. Je to silná tradice, a proto je tato rodina tak senzační. Srovnejte si to civilními královskými rodinami ve Švédsku, Dánsku, Holandsku. To je nesrovnatelné, celý majestát, celý protokol, vlajkosláva a vůbec, provoz Buckinghamského paláce. To je pro nás skoro nepředstavitelné.

Martina: Myslíte si, že to je náhoda, nebo to není důležité.

Alexander Tomský: Nehoda to je.

Martina: Že se přestěhovali právě do Kalifornie, do socialistického amerického státu.

Alexander Tomský: Nevím. Na obranu nešťastné Meghan bych řekl, že co mohla říkat Angličanům? Zná jedině feminismus, zná vládnoucí ideologii, o které tady celou dobu hovoříme a které říkáte politická korektnost. Myslím, že to je spíš ideologie sociálního rovnostářství a spravedlnosti, nic jiného nezná, nemá žádné kulturní kořeny. To je taky problém míšených manželství. Ona je z velmi primitivního prostředí, nic ve zlém, většina lidí vychází z primitivního prostředí. Naši otcové a dědové pocházejí ze zemědělství, velmi skromných poměrů. Jakou roli měla mít? Existuje zvláštní role, dnes si na internetových stránkách říkají influenceři, kteří ovlivňují, mluví o svých pocitech. Toto ona neměla. Čili…

Martina: Mohla přinést jiný pohled.

Alexander Tomský: Mohla se jinak obléknout, což ze začátku zkoušelala, a tím trochu porušit některá nepatrná pravidla, a nevystavovat tehdy dítě na schodech nemocnice, což bylo proti protokolu. Takové drobnosti dělala naschvál, ale nemohla se v tom najít. Nemohla.

Britská královská rodina je symbolem státnosti

Martina: Teď jsme se věnovali pomlouvání, ale britská královská rodina je pro Británii nesmírně důležitá.

Alexander Tomský: V čem je důležitá? Je to především symbol tisícileté státnosti, což mi dlouho nedocházelo. Většina monarchistů, což klesá s přistěhovalectvím cizinců, kteří nemají žádný vztah k dějinám Anglie, a Anglie skutečně začíná odcházet z dějin, královskou rodinou poměřuje a článkuje svůj vlastní život. Řeknou vám třeba: „Brali jsme se dva roky po královské svatbě. Když se narodil princ Karel, nástupce na trůn, tak jsem tenkrát udělal doktorát.“ To slyšíte neustále. V těchto prostých rodinách máte upomínky na všechny královniny oslavy. Královna má narozeniny vždycky ve stejný den, stejně jako každý král, v červnu. To má ohromnou sílu třeba u dětí. Děti přicházely ze školy a říkaly: „Tati, jestlipak víš, která osoba nepotřebuje mít pas, a může cestovat po celém světě?“ Nebo: „Která osoba má narozeniny v den, kdy se se nenarodila?“ To jsou kvízy. V kvízech toto je.

Královna je symbol, svým způsobem socha. A pro ty Angličany to znamená kontinuitu, to, že jsou alžbětinci. Jak se říkalo, viktoriánci, alžbětinci, že se formuje georgiánská, nebo tudorovská architektura. Pořád je to podivným způsobem propojeno. A přitom královna, která je hlavním velitelem vzdušných, pozemních i námořních sil, vlastně nemá vůbec žádnou moc, a nesmí se k ničemu vyjadřovat. Ale je tak propletená se státem, že bez ní stát nemůže fungovat otevřít parlament, což je neuvěřitelné. V tom si Čech uvědomí, co to pro Angličany znamená, když říkáte, že je to důležité.

George Orwell: „Svoboda slova je nejcennější majetek, jaký máme, protože umožňuje, abychom slyšeli to, co nechceme slyšet“.

Martina: To bylo velmi dlouhé entrée k tomu, abych se zeptala, jestli jste stále ještě monarchista.

Alexander Tomský: V tomto konstitučním smyslu ano. Je to úžasné. Normální Angličan, tedy monarchista, nemyslím tím intelektuál, republikán, socialista, vám řekne: „Neumím si představit, že bych žil ve Francii, a měl tak odporného prezidenta.“ Říkám to schválně o Francii. To je nepředstavitelné. Máme královnu, a to je úžasné. Za ni se můžou premiéři schovat, a na ně můžete nadávat. Ale ona symbolizuje stát. Ale i Skandinávci tohle mají velmi silné, a je to důvod, proč si udrželi monarchii. Nebo Španělé.

Martina: Povězte mi, kdybyste se měl podívat do budoucna: Budeme si za 10 let takto povídat? Bude Evropa ještě mírový kontinent?

Alexander Tomský: Jak jsem řekl, Evropa je unavená. Na občanskou válku to nevidím. Ameriku ano. Tady ne.

Martina: Budeme si smět ještě takhle povídat?

Alexander Tomský: Nevím, jestli se to bude zhoršovat, nebo to bude lepší, když teď přece jenom vyráží Konzervativní strana, nebo její konzervativní část. Ona moc konzervativní není. Cameron řekl, že největším úspěchem jeho vlády bylo manželství homosexuálů. Taková blbost. Naprostý nesmysl. Takže nevím, jestli to bude lepší.

Možná omezí politickou korektnost v BBC a v hlavních médiích. Snad uhraje všechny sochy, o které se teď v Anglii bojuje. Možná tak, jako v Cambridge vyšel manifest profesorů za svobodu slova, protože Anglie má tak silnou tradici, že tradice může nakonec zvítězit. Nejsilnější slovo o svobodě prohlásil nejenom John Stuart Mill v roce 1907, ale také George Orwell, který vystudoval na elitní škole v Etonu. Pamatuji se na jeho slova: „Svoboda slova je nejcennější majetek, jaký máme, protože umožňuje, abychom slyšeli to, co nechceme slyšet.“ To jsou Angličani.

Martina: Hezčí slova na závěr jsem si nemohla přát. Alexandře Tomský, moc děkuji za váš názor na Evropu a na Británii.

Alexander Tomský: Je britský. Můj názor je britský.

Martina: Děkuji.

Alexander Tomský: Není zač. Mějte se hezky.

Martina: Že by se to, o čem jsme mluvili v závěru předchozí části rozhovoru, odehrávalo třeba už v první třídě, nebo v primě, slyším poprvé – a neumím si představit, když se takovéto dítě opravdu intenzivně cítí cizincem ve vlastním těle, co to musí dělat s jeho myslí, s jeho psychikou? To musí být skutečně peklo. Vůbec to v žádném případě nechci zjednodušovat, nebo zlehčovat, ale přesto mě překvapuje, že tyto případy narůstají geometrickou řadou, a jak se snižuje věková hranice. A hlavně, jak to řešíme. Několikrát jsem za svůj život zažila, že dítě třeba ve věku tří let tvrdilo, že není Pepíček, ale Helenka, a pak to jednoho dne přešlo. Ale asi kdyby to s ním rodiče začali vážně řešit, a vzali ho do poradny, tak by možná nad tím dítě začalo přemýšlet úplně jinak, a původně jakýsi momentální nápad, nebo pocit, by se stal skutečností. Ale teď mě určitě někdo napadne, že patřím k těm, kdo si myslí, že homosexualita se dá léčit pilulkami, nebo něčím podobným. Ale tak to nemyslím. Moje filipika, nebo dlouhá otázka spíše vedla k tomu, zda také máte pocit, že lidí, kteří pociťují, že jsou ve špatném těle, potřebují změnu pohlaví, a přiznávají se k nejrůznějším 60 pohlavím, stále přibývá a je jich stále více? Je to tak?

Jan Gregor: Určitě počet případů genderové dysforie, kdy lidé, jak zní definice, nesouzní s tím, v jakém pohlaví, nebo těle, žijí, narůstá. Ale je to zatím strašně neprobádané pole, a vlastně neexistuje nějaký jednotný přístup, jak to řešit, ani jak to vlastně vůbec vzniká, což jsou dvě podstatné informace, abychom se rozhodli třeba k tak radikálním postupům, jako je nasazení blokátorů puberty pro dospívající děti, nebo dokonce k nějakým chirurgickým zákrokům.

Hormonální blokátory puberty používané u dětí, aby se mohly rozhodnout, jakého jsou pohlaví, mají nevratné zdravotní následky

Martina: U nás je to od 18 let, což třeba v Americe takto není, a když si děti nejsou jisté, jestli se rozhodnou pro to či jiné pohlaví, jak jste řekl, tak se jim oddálí, nebo zastaví puberta.

Jan Gregor: Podstatné je, že už nasazení hormonální léčby, a o tom se málo mluví, má pro dotyčné děti zásadní zdravotní následky, které jsou nevratné. Není to tak, že bychom byli jako bohové a že si můžeme říct: „Teď zabrzdíme něčí dětství, a nebude to mít žádné následky.“ Když podstupujete hormonální léčbu, tak se výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že dostanete třeba infarkt. Nebo jde o věci, které odborná veřejnost ví, ale nesmí je tak často říkat. Tím navazuji na totalitní tendence, že už jsme se dostali tak daleko, že už vlastně ani lékaři, nebo sexuologové, nesmí říkat, co si myslí, a že jedna strana už nemá žádný prostor, a je vytlačována.

Abych uvedl nějaký konkrétní příklad, existuje doktor Cukr, což je expert v Kanadě, a ten se problém genderové dysforie snažil v rámci své kliniky řešit psychoterapeuticky – a pomáhalo to, rodiče i děti s tím byli spokojeni. Ale pak do toho přistoupil stát a řekl: „Toto je konverzní terapie, už to nesmíte dělat.“ A s tím samým, jako tomu bylo v Kanadě, kde to bylo nadrsno, přichází v soft formě Evropská komise, kde má eurokomisařka Dalli, původem z Malty, plán do roku 2025 platit kampaně proti konverzním terapiím. Ale do definice konverzních terapií nespadá jenom to, že by nějaký šílenec někoho mlátil Biblí po hlavě a říkal: „Konečně se musíš napravit,“ale spadají tam i takovíto psychoterapeuti.

Martina: Kteří pracují s daným dítětem, aby rozkryli příčinu, proč není spokojeno v tom těle, ve kterém je.

Jan Gregor: Přesně tak. Tím pádem už vlastně překračujeme hranici, kdy expert, odborník, který to má nastudované, provádí jeden z legitimních přístupů, který to umožňuje řešit, minimálně, když na to doteď neexistuje koncensus, a přichází Evropská komise s tím, že budeme platit kampaně proti těmto konverzním terapiím. Tedy aby lidé nebyli takoví hlupáci, neposílali děti k psychoterapeutovi. Toto už je jedno z překročení té linie.

Protože když dítě trochu přejde genderová dysforie, tak pravděpodobnost, že ji donese do dospělosti, nebo že jí budete trpět i v dospělosti, i po 20. roce věku, se docela výrazně snižuje. Tedy dokud daný člověk nebude zletilý, tak by asi neměl dělat rozhodnutí, které mu ovlivní celý život.

Martina: A myslíte, že ve prospěch názoru, že děti mohou tato zásadní rozhodnutí udělat, až když jsou zletilí, by mohl působit případ Keiry Bellové ve Velké Británii, který se nyní odehrává před britskými soudy? Je to případ děvčete, které tuto terapii podstoupilo, a nyní zpětně napadá soudy a obviňuje je, že jí jako nezletilé dovolili tak nevratné rozhodnutí.

Jan Gregor: Určitě, a je bohužel smutné, že musel vzniknout příběh Keiry Bellové, aby se vůbec někdo zamyslel nad tím, jestli to, jak je systém nyní nastaven, je správné. To je typický příklad, protože Keira Bellová, i když nepodstoupila chirurgický zákrok, ale jenom hormonální léčbu, tak má nezvratné následky na zdraví, na to jak vypadá, jak mluví, protože samozřejmě díky hormonům má mnohem hlubší hlas. A to je důkaz toho, že ne vždy je to nejlepší cesta. A doufám, že se o těchto případech bude mluvit častěji.

Na tomto poli chceme také něco dělat, protože to, co zatím vidíme v Česku, je příklad toho, jak je to všechno fajn. A bohužel v tomto případě neskutečným způsobem působí sociální sítě, a sílení těchto případů, kdy si stačí otevřít YouTube, pustit několik videí na toto téma, kdy existuje x veřejně známých osob, které podstoupily hormonální léčbu, a zakončily to i operací, a které otevřeně mluví o tom, jak toho dosáhly. A existují i fóra na FB, kde sdílí, k jakému má jít člověk sexuologovi, který by měl být liberální, co mu má říct. Protože existují lidé, kteří jsou opatrnější, a snaží se mladé trochu brzdit a říkat: „Tak si to ještě trochu rozmyslete.“ Ale oni mezi sebou sdílí taktiky, jak dosáhnout hormonální léčby, a sexuologové jsou pak vlastně proti nim trochu bezbranní a působí zpátečnicky. A nejhorší na tom je, že jim je pak dána nálepka, že nepomáhají, že neléčí, ale že ještě utrpení daného člověka zvětšují tím, že stojí v cestě k jeho štěstí. Ale je tady příklad Keiry Bellové, který ukazuje, že štěstí není vždycky v tom, co si přejeme, nebo co chceme.

Vzniká velký tlak na to, aby lidé s generovou dystrofií mohli změnit pohlaví bez podstoupení sterilizace. To znamená, že by původně ženy, pak úředně uznaní muži, mohli rodit děti.

Martina: Pak tady vzniká jiná věc, která by pravděpodobně do tradičního modelu ne jenom rodiny, ale rozmnožování, vnesla další velkou proměnou, potažmo neznámou, a to je další případ z Británie, kdy otěhotněl muž, protože prošel farmaceutickou proměnou, ale zůstaly mu pohlavní orgány, a pak počal dítě. Co myslíte, že to udělá se společností, když se třeba uzákoní, nebo se stane běžným pojem „těhotný muž“?

Jan Gregor: Co to třeba udělá s právem dítěte? Tento případ z Británie je zajímavý, protože žalobce, onen transgender muž, který byl původně podle biologického pohlaví žena, podstoupil hormonální léčbu, kterou pak na chviličku vysadil, aby mohl otěhotnět. A pak to dovršil. A to je právě úskalí v ČR. U Ústavního soudu je podána ústavní stížnost, a s ní zároveň spojen návrh na zrušení částí zákonů, které upravují pohlaví a jeho definici. Cílem je rozvolnit definici pohlaví a protlačit, aby existovalo neutrální pohlaví. A pokud Ústavní soud nevyhoví, tak aby bylo alespoň možné změnit si pohlaví bez chirurgického zákroku, tedy bez sterilizace. V současné době je v ČR možné změnit úředně pohlaví pouze na základě toho, že existuje stanovisko sexuologa, který vidí, že dotyčný člověk skutečně trpí genderovou dysforií, a zároveň, že podstoupí sterilizaci. To je nástroj, který vznikl ve Švédsku v 70. letech, což byla první země, která toto umožňovala, a jedním z cílů bylo, aby když se daný člověk rozhodne, tak aby svým rozhodnutím nepostihnul další, třeba vlastní děti.

Ale zpátky k uvedenému britskému příkladu, který je zajímavý proto, že putuje k Evropskému soudu pro lidská práva. A bohužel v poslední době někteří soudci Evropského soudu pro lidská práva výrazně ustřelují od ustálené judikatury ESLP právě v případech transgender osob. Dosud skutečně existuje právo na změnu pohlaví, ale už neříká, na základě jakých podmínek, co k tomu je potřeba. Ale existuje stížnost několika Francouzů, Garcon, Nicot a další, kteří to dotáhli k Evropskému soudu pro lidská práva, a malý senát v jejich případě rozhodl, že pokud Francie vyžaduje chirurgický zákrok, sterilizaci…

Martina: Což u nás také…

Jan Gregor: …tak se dopouští nelidského zacházení. A proto to bylo na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Francii zrušeno.

Martina: To znamená, že mají právo projít proměnou pohlaví, ale ne úplnou?

Jan Gregor: Mají právo úřední změny pohlaví pouze na základě dobrozdání sexuologa, a není už potřeba chirurgický zákrok. Takže došlo k průlomu. Ale co je podstatné, a co je třeba říct, že to bylo rozhodnutí nerozšířeného senátu, a tím pádem rozšířený senát může říct něco jiného. Je to výrazně aktivistické rozhodnutí, které není moc dobře odůvodněné. A právě teď, na základě tohoto případu Garcon, Nicot si u Ústavního soudu stěžuje český občan, trvale žijící ve Švýcarsku, který usiluje o to, aby k tomu nebyl nucen, když chce být třetím pohlavím. Je to muž, ale chce být ženou, tedy když ne neutrální pohlaví, tak alespoň aby došlo k této změně. A má to i kouzelné konotace, že třeba rodné číslo by mělo být neutrální, aby z něj nebylo poznat, jestli je to muž, nebo žena. Takže by vzniklo i nové rodné číslo, což má důsledky třeba do důchodového systému, a tak dále. To jsou věci, které pak mohou mít následky třeba na ženská práva.

Tlak aktivistů při prosazování LGBT vyvolává protireakci, takže už je patrné, že začínají být vnímáni čím dál negativněji, a jejich podpora klesá

Martina: Zajímalo by mě, jestli toto někdy někdo vyřeší, jakým způsobem se promění to, co považujeme za tradiční společnost.

Jan Gregor: Mám trošku obavu, že tlak aktivistických kruhů, který je enormní, se může bohužel, nepřál bych si to, jednoho dne dost výrazně obrátit. Když se díváme na průzkumy veřejného mínění, tak už je patrné, že se všichni diví, že LGBTIQ a nevím, co všechno, začíná být vnímáno čím dál tím negativněji, a že ve společnosti došlo k vzestupu jejich podpory, která nyní v poslední době zase klesá. Buď je to dáno tím, že lidé jsou citlivější, nebo že si společnost říká, že jsme tolerantní, ale že existují nějaké hranice. Prostě když každá akce vzbuzuje reakci, a mám obavu, abychom se nedostali do situace, kdy reakce bude vůči této minoritě nepřiměřená, nebo moc drsná, aby se to neotočilo opačným směrem.

Martina: Takové nebezpečí vždy existuje. Když se bavím s mnoha svými kamarády, kteří jsou gayové nebo lesby, tak nikdo z nich nechodí do Prague Pride, nikdo z nich si nestěžuje, a vlastně jsou někdy dotčeni tím, kdo z aktivistů a ideologů si usurpuje právo za ně hovořit. A možná se cítí úplně stejně jako já, když nějaká extrémní feministka vystoupí v televizi, a začne říkat, že mluví za všechny ženy. A já nevím, jak se mám bránit, protože za mě nemluví. Takže bohužel, buď dáme jasně najevo, že toto není náš hlas, mě jako ženy, nebo homosexuálů, nebo nás převálcují tyto feministky a aktivisté, a vytvoří dojem, že jejich názor je většinový?

Jan Gregor: Nehledě na to, že v dnešní době woke kultury a progresivismu úplně vymizela schopnost rozlišovat, že když s něčím nesouhlasím, tak jsem schopen to odlišit od daného člověka. Takže když je třeba někdo gay, a chodí dokonce na Prague Pride, nebo tyto akce organizuje, tlačí na stejnopohlavní manželství, tak s tím zásadním způsobem nesouhlasím, ale to neznamená, že si ho jako člověka nevážím.

Martina: Nebo že je mým nepřítelem.

Jan Gregor: Toto se bohužel úplně smazává, a když s někým nesouhlasíte, tak si to lidé automaticky berou tak, že je nenávidíte. Ale tak to není. A bohužel čím dále více začínáme žít v dětinské společnosti, kde když s něčím nesouhlasíte, tak si lidé zacpávají uši, křičí, a nejsou schopni si sednout za jeden stůl a diskutovat. A pak se ptám, a teď narážím na univerzitní prostředí, kam to západní civilizace dotáhne proti zbytku světa, když nejsme schopni poslouchat někoho, s kým nesouhlasíme? Kam to dotáhneme ve světě, který funguje podstatně jinak, a není utopen ve svých vlastních problémech? Třeba v Asii řeší podstatně jiné věci, než jestli s někým souhlasí, nebo nesouhlasí. Takže jak budeme celosvětově konkurenceschopní?

Mladí lidé, kteří cítí nějaké problémy, jsou tlačeni k tomu, že mají generovou dystrofii a že by měli změnit pohlaví. Ale jejich problémy mohou mít zcela jinou příčinu.

Martina: Tuto otázku nechávám viset v éteru. Dočetla jsem se, že jste vydali knihu Heyera Walta „Odvrácená tvář transgenderu“. Tomu tématu se už několik minut věnujeme, řekněte mi, o čem je tato kniha? Je to o stejných případech, jako je ten Keiry Bellové, nebo co můžeme čekat?

Jan Gregor: Přesně tak. K jejímu vydání jsme se rozhodli poté, co jsme Heyera Walta viděli fyzicky. Byla to jedna z posledních tiskových konferencí, která v minulém roce proběhla v poslanecké sněmovně před vyhlášením nouzového stavu. Uspořádali jsme pak kulatý stůl s ním a s několika poslanci mimo prostory poslanecké sněmovny, která už byla uzavřena. A proč jsme ho pozvali, nebo proč jsme tuto knihu vydali? Z toho důvodu, že nám v českém prostředí velmi chybí, co už jsem tady zmiňoval – v této otázce umírněnost a odstup. Bohužel existují také kampaně jako Taky Trans, a různé další, jsou vysílány na televizi Seznam, a na Streamu, které do mladých lidí tlačí, že jestli cítí nějaké problémy, tak je to dost možná způsobené tím, že mají genderovou dysforii. A tím vzniká sněhová koule, protože tito lidé ani nemusí trpět genderovou dysforii, ale mají nějaké jiné problémy.

Martina: Mimo jiné, kdo nemá v pubertě sám se sebou problémy.

Jan Gregor: Hledají se, a pak na toto mohou naskakovat. A právě Heyer Walt je zajímavá osoba. Je to stařičký pán, je mu okolo 80 let, a je zajímavý, protože byl jedním z prvních své generace. Myslím, že byl přeoperován v 70. letech, a předtím měl rodinu, dvě děti, manželku, se kterými normálně žil. A pak, když mu bylo asi 50, nebo 40 let, si řekl: „Já už takto dál nemůžu.“ A podstoupil chirurgickou změnu pohlaví. Stal se tedy ženou. A takto žil 8 let, a zjistil, že pro jeho situaci se toho vlastně moc nezměnilo, a málem skončil sebevraždou. Změna pohlaví mu neposkytla takovou úlevu, kterou očekával.

Martina: Takže jeho problém byl v něčem jiném?

Jan Gregor: Přesně tak. On sám to zmiňuje, že to byl určitý šrám na psychice a že trvalo dlouhá léta, než to s pomocí psychoterapeutů a psychologů rozklíčoval. Ale nakonec došel ke smíření, a vrátil se do role muže, ke svému původnímu…

Martina: Reoperace?

Jan Gregor: Neměl jsem úplně odvahu to s ním do detailu rozebírat, ale je skutečně jako muž, nevím, do jaké míry jsou všechny tyto věci vratné, to asi těžko, ale žije jako muž, má ženu. A má organizaci, nebo webovou stránku Sex Change Regret, kde se snaží radit těm, kteří zvažují, co s genderovou dysforií. Jestli jít na operaci, jestli podstoupit chirurgickou změnu pohlaví. A tato kniha je částečně jeho životní příběh, a kde jsou také příběhy ze Sex Change Regret, příklady toho, s čím se na něj lidé obracejí, a jak to třeba dopadlo, nebo pokračovalo, případně jak svého rozhodnutí litují. My jsme ji vydali proto, že jsme se snažili vyvážit diskusi, aby to nebylo jenom: „Hurá, pojďme všichni na hormonální léčbu, a pak na chirurgický zákrok.“ Takže z toho důvodu jsme ji vydali. Asi mohu říct, že úspěšně, protože je po ní poptávka, knížka už je skoro vyprodána. Je pravda, že jsme ji nevydali v moc velkém nákladu, ale stejně to bylo přes tisíc kusů, a už jsou skoro všechny pryč.

Martina: A byla přijata tolerantně, nebo jste si vysloužili kritiku, že takovéto věci neměly lidem mást hlavu? Myslím, že Amazon stáhl knihu s podobným tématem z prodeje.

Jan Gregor: Byla to Abigail Shrier, což je docela zajímavý příklad, protože to je ultraliberální novinářka ve Wall Street Journal, která napsala o úskalí pro dívky, a jaké to pro ně má následky.

Martina: A opravdu to Amazon stáhl z prodeje?

Jan Gregor: Myslím, že ne úplně, ale nebylo možné si zaplatit reklamu, což je zásah.

Martina: A jak jste dopadli vy?

Jan Gregor: Dopadli jsme tak, že mě až překvapilo, jaké ticho okolo této knihy vzniklo.

Martina: Takže tolerantní ticho, řekněme?

Jan Gregor: Tolerantní ticho. A samozřejmě cítíme opatrnost z odborných kruhů, protože tito lidé mají strach. Ale od některých máme ohlasy. Myslíme si, že i odborná veřejnost to trochu cítí. Samozřejmě tato knížka není odborné dílo, jsou to příběhy, ale myslím, že byla přijata, kupodivu nám za to nikdo ani nenadával, jak tomu skoro vždycky bývá.

Z myšlenky, že rodina je tvořena mužem, ženou a dětmi, některým lidem rupá cévka

Martina: Jako třeba u rozhovoru s Janou Jochovou, který, tuším, vyšel v odborném časopise Sociální služby, kdy jsme se na sociálních sítích dočkali tvrdé kritiky, a následovaly otevřené dopisy, že takový rozhovor vůbec neměl vyjít. Byli jste opravdu tak kontroverzní, nebo je to jen odraz toho, jak svobodně se o některých tématech může u nás diskutovat?

Jan Gregor: Myslím, že Jana Jochová se stala rosničkou dětinské nálady a dětinskosti. Jsme jakousi předpovědí počasí, protože míra reakcí, když Jana někde vystoupí, ukazuje, jak moc je společnost dětinská, nebo není. Abych zmínil ty zásadní a kontroverzní věci, které Jana v tomto rozhovoru zmínila: Například si dovolila říct, že rodina je žena, muž, děti, že ústavní definice manželství je fajn, a že to je nejlepší prostředí pro výchovu dětí. Toto jsou věci, které někteří lidé neradi slyší, a přitom je to právě to, co tady máme, to, co obsahuje náš současný právní řád, sice ne na ústavní úrovni, ale je to odraz toho, co náš současný právní řád říká. My neříkáme nic jiného, ale některým lidem z toho rupá cévka. Takže proti Janě vznikl otevřený dopis. Ale zpětná vazba od lidí z terénu, kteří skutečně pečují, je spíše na naší straně. Bylo na to velké množství ohlasů, že stojí za námi a že to, co si myslíme, si myslí také. Ale bohužel to svědčí o tom, že obzvlášť někteří aktéři, třeba paní poslankyně Richterová od Pirátů, patří mezi ty, kdo se na vzniku toho otevřeného dopisu podíleli. A my až tak překvapeni nejsme, protože Pirátská strana je jediná strana v poslanecké sněmovně, která se s námi odmítá vůbec setkat, takže s nimi ani není možné mluvit.

Martina: S vámi, jako s Aliancí?

Jan Gregor: S námi jako s Aliancí. Několikrát jsme iniciovali schůzku, a nikdy jsme nebyli přizváni k hovoru.

Martina: Vzhledem k tomu, že se říká, že tato ideologie, o které jsme hovořili, je nesena levicovými silami, tak by to mohlo leccos napovědět.

Jan Gregor: Ano, myslím, že ano.

Martina: Řekněte mi, co můžeme my, lidé, nejen politici, ale třeba i politici, udělat s tím, abychom si třeba hloupě tradicionalisticky trvali na tom, co je rodina, že v nejlepším případě je to máma, táta, děti. Co je manželství, že je to ve slovním základu „man-želka“, že je to spojení muže a ženy, při vší úctě ke všem ostatním druhům registrovaných partnerství, a podobně. Co můžeme dělat pro to, aby tato věc, nad kterou jsme nikdy dříve nemuseli přemýšlet, ani o ní nemuseli diskutovat, protože nám ji velela přirozenost, nebyla redefinována způsobem, jehož dopad nyní ani nemůžeme dohlédnout?

Jan Gregor: Myslím, že nás tato situace donutila se zamyslet nad tím, co vlastně manželství je. A zároveň také ukázat hloubku, kouzlo a podstatu tohoto institutu. Díky tomu vzniká spousta studií, a lidé se tím zabývají, samozřejmě ne vždycky za potlesku davu. Je to příležitost ukázat to pozitivní. Myslím, že je vždy nutné být pozitivní a nadějeplný a že manželství založené na vztahu muže a ženy je pozitivní věc, která předchází stát. Vztah muže a ženy předchází stát, předchází všechno – a je pro děti nejlepším prostorem.

Současný tlak přináší možnost nad tím více přemýšlet, více to rozebírat, ale bez muže a ženy dítě nestvoříte, i když samozřejmě asistovaná reprodukce a její možnosti už postoupily. Ale bez oněch dvou aktérů to možné není. Takže je to klíč.

A hlavně, pokud dojde k redefinici, tak je otevřena cesta k dalšímu rozmělňování. Brány jsou otevřené dokořán. Proč by pak známé protagonistce dokumentu V síti, Tereze Těžké, která žije v polyamorickém vztahu, nemohlo být umožněno, stejně jako stejnopohlavnímu páru, žít v manželství? Proč by jí nemohlo být umožněno, aby žila v manželství nejen se svým současným manželem, ale i s jejich společnou přítelkyní, s jejím přítelem a s jeho přítelkyní, vždyť se také mají rádi? Pokud to omezíme jen na city, tak proč by nemohl existovat polyamorní vztah lidí, kteří se mají rádi a kteří si řekli: „Jenom my, tato skupina, spolu budeme žít.“ Proč by se nemohli vzít? A proč by v této rodině nemohlo být dítě? Je to přece tak úžasné, vždyť se mohou střídat, dítě bude mít pořád někdo v péči, mohou si to rozdělit na směny. Někdo bude pracovat, někdo se bude starat o dítě. A když třeba takový polyamorní vztah nedopadne, tak dítě bude kolovat mezi šesti rodinami, ve kterých bude třeba dalších šest osob, takže nejenom, že bude žít, v uvozovkách, jako u klasické rodiny, které se to nepovedlo, ale třeba mezi 12 lidmi?

Martina: Relativizace podstatného významu rodiny může opravdu přinést nečekané výsledky. Jane Gregore, moc vám děkuji za rozhovor a za to, že jste nám předestřel přemýšlení o věcech, které nás možná doposud ani nenapadly.

Jan Gregor: Děkuji za pozvání.

Martina: Když jsem se ptala, zda se dalo odchodu Británii zabránit, tak to bylo proto, že bych chtěla zkusit predikovat, zda budou následovat další odchody.

Alexander Tomský: Myslím, že nebudou, protože hlavní proud evropské politické elity, zejména humanitně vzdělané, sláva inženýrům, je tímto projektem totálně poškozen. Takže 80 procent, dokonce víc, i v Anglii, je nakaženo, a pouze 20 procent konzervativců, skutečných intelektuálů, vzdělanců, volilo brexit. Jenom 20 procent, a v Evropě je to mnohem menší číslo. A dokud bude na ulici křičet dav alternativců, tak nemají šanci, protože by museli získat intelektuální a politické vedení, nějakého nového Churchilla, a pak by se něco změnilo, což samozřejmě nejde vyloučit. Takový člověk může vzniknout třeba v Itálii, ale zatím to na to nevypadalo.

Martina: To se ale nabízí otřepané zvolání: Všude samý ouřada, a nikde žádný Churchill. Vidíte nějakého?

Alexander Tomský: Nevidím. Problém EU je, že bude ekonomicky stagnovat. Měli bychom se věnovat ekonomickým otázkám.

Martina: Myslíte stagnovat při tom obrovském dluhu? Nepůjde to spíše do záporu? Tedy ne stagnace, ale úpadek?

Alexander Tomský: Tomuto dluhu nerozumíme, to je ten problém.

Martina: Vy mu rozumíte?

Alexander Tomský: Ne, nerozumím. Podívejte se, kolik trilionů dolarů se nastrkalo do ekonomiky po krizi v roce 2008-2009, a předpokládala se inflace, je to v každé světové učebnici. Ale nenastoupila, a nevíme proč.

Martina: Takže ovlivňujeme fyzikální zákony, a teď už i ekonomické?

Alexander Tomský: Ekonomické zákony jsou polofyzikální. Prostě se něco řekne, peníze se zase vrací, a nic se neděje. Anglie splatila v roce 2015 svůj stoletý dluh za první světovou válku, inflačně samozřejmě. Proč by si nemohla půjčit další bilion dolarů?

Martina: Máte odpověď, proč by nemohla? Půjčila si?

Alexander Tomský: Ale zvyšuje daně. Včera začaly v Británii obrovské spory kvůli zvyšování daní

Podle Margaret Thatcherové jsou rovné hospodářské podmínky ve státech EU ekonomickým omylem, který ničí konkurenci. Firmy i státy si musí konkurovat daněmi, ochranou práce a sociálním zabezpečením.

Martina: Řekl jste, že dluhu EU nerozumíte. Dá se mu rozumět tak, jak to mnozí vykládají, že tímto k sobě EU přivázala ostatní země EU, jako když si partneři vezmou společně hypotéku?

Alexander Tomský: Tak to je strašně přitažené za vlasy. Pokud by někde vzniklo skutečně hnutí proti EU, tak ta země prostě vypadne, a hotovo. Nebude koukat na ztráty a odmítne euro.

Martina: Z partnerství se také jen tak nevyvážete, když máte společně hypotéku. Prostě se můžete rozejít, ale hypotéku musíte doplatit.

Alexander Tomský: Daná země by musela dluh platit, ale mohla by vystoupit z eura, a vznikla by inflace, euro by možná o něco zdražilo. Dluh se dá skutečně splácet sto let, jako Anglie, navíc dluhy jsou dnes velmi levné. Centrální banky dokonce účtují pod čarou, negativní úrok.

Martina: Záporná úroková sazba.

Alexander Tomský: Studoval jsem ekonomii, a přesto nerozumím tomu, jak je to možné. Nejsem schopen předvídat.

Martina: Záporné úrokové sazbě nejde rozumět.

Alexander Tomský: Ale jednu věc vím, že ekonomicky škodí, protože integruje. Jedním z hlavních důvodů pro brexit bylo prozření Margaret Thatcherové, která původně byla pro Unii, prosazovala ji, pomohla ji prosadit v referendu v roce 1974, 1975. A nakonec se obrátila proti referendu v době, kdy se připravovala smlouva s EU. Mám tady krásný citát, který ekonomicky dává smysl. Když se tehdy začalo jednat o takzvaném Jednotném společenském aktu, a teď cituji přesně: „Bylo nám sděleno, že cílem hospodářské politiky Unie jsou rovné podmínky všech států v Evropě. Takové slovní spojení působí uklidňujícím dojmem,“ říká Thatcherová, „ale ve skutečnosti vyjadřuje zásadní ekonomický omyl. Svoboda obchodu umožňuje firmám v různých státech soutěžit mezi sebou, ale i státům mezi sebou, rovné podmínky by zarazily konkurenci různých regulačních systémů, a výnosy z obchodu by se nutně postupně snižovaly. Pokud by se nastavila stejná pravidla nad rámec potřebných technických standardů, ty jsou potřebné, a podobných nezbytných norem, a platila i pro zákony na ochranu práce, sociálního zabezpečení a daní, mělo by to ničivý hospodářský dopad. Státy si mají konkurovat i daněmi, ale EU chce, aby byly všude stejné. Volná konkurence mezi státy poskytuje příznivé podmínky pro podnikání, a je mocným motorem hospodářského rozmachu.“ Tolik Margaret Thatcherová v roce 1992.

Tedy stagnace, bez ohledu na covid, a další pohromy, které mohou nastat, je dlouhodobá, ale je pomalá. Evropa je stále velmi zámožnou ekonomickou oblastí, čili pořád máme technologický náskok oproti Africe, nebo některým jihovýchodním zemím v Asii, nebo jižní Americe. A ještě jsme propojení se Spojenými státy, takže ústup je pomalý. Víte sama, proč mluvíte o Německu, že došlo k tomu, že se v Německu vytvořil mocensko-mediální kartel, který má obrovskou sílu. Mám v Německu 8 neteří a synovců, měl jsem tam 3 sourozence a vím, jak v Německu tenhle kartel působí, je to strašná síla. Nemáme už normální demokracii, blížíme se k Putinovi.

V Německu de facto vládne politicko-mediální kartel, jakoby to byla jediná strana. A opoziční strana AFD je potlačována, marginalizována a likvidována.

Martina: Politicko-novinářský kartel?

Alexander Tomský: Politicko-mediální kartel. Média hlavního proudu posilují politickou korektnost, drží se ideologie sociální spravedlnosti. A politický kartel je v tom, že do vládních stran v Německu patří strana liberální, zelení, sociálně demokratická, i křesťansko demokratická. A jediná opozice, Afd, je marginalizována, likvidována a potlačována. Jiná opozice neexistuje. V parlamentu neprobíhá boj mezi opozicí a vládou, jako v Británii nebo v Americe, neprobíhá, už máme kartel, vládu jedné strany, kterou je široká koalice.

Martina: Když jste se teď vyjádřil k médiím, a ne jenom k britským, je to celoevropská situace?

Alexander Tomský: V Británii je to lepší. Tam mediální kartel není.

Martina: V Británii je to lepší?

Alexander Tomský: Podstatně lepší oproti Německu? Nesrovnatelně. I u nás je to dokonce lepší. I vy jste příkladem toho, co byste si v Německu nemohla dovolit.

Martina: Ale když se člověk podívá na to, jakým způsobem funguje v Británii obrovské šíření ideologií…

Alexander Tomský: Samozřejmě, tato ideologie tam vládne a ovládla v podstatě celý západní svět, Řecko, Španělko, Německo nebo Skandinávii. Ale co se týká mediálního kartelu, o kterém hovořím, tak ten v Anglii není stoprocentní. Největší náklad nemá The Guardian, ale Telegraph. Největší bulvár je Daily Mail, který je jasně konzervativní. Je tam Daily Express a mnoho konzervativních serverů na internetu jako je Standpoint. Jsou tam desítky časopisů a velká nakladatelská svoboda, která už je v Americe omezována.

Teď dvěma senátorům odmítla renomovaná nakladatelství vydat knihu kvůli tlaku mládeže, která v těchto velkých nakladatelstvích pracuje. Ale Anglie je přeci jenom svobodomyslná země. Máte pravdu, že tam vládne ideologie stejně jako v Americe. To jsou dvě věci, které se nevylučují.

Martina: Protože v Británii londýnské metro patří k prvním, kde se v roce 2017 přestalo oslovovat „Dámy a pánové“.

Alexander Tomský: Univerzity jsou naprosto v područí. Ještě se brání Cambridge a Oxford, teď byla, myslím v Oxfordu, nebo v Cambridge, další petice o svobodě názorů. Jsou tam ještě ostrůvky starého anglosaského svobomyslného světa.

Martina: Realitou jsou tam vyhazovy z práce, za hájení názorů, třeba když řeknete nejen Black Lives Matter, ale také My Lives Matter.

Alexander Tomský: Není to tak dávno, asi 5 let, tak ministryně za liberální stranu v koaliční vládě s Cameronem nabádala lidi, aby udávali své sousedy za to, že se vyjadřují politicky nekorektně a že policie řeší málo takovýchto případů. To je opravdu šílenství.

Martina: Co se to děje se starou dobrou Anglií?

Alexander Tomský: Jde o to, co jsem řekl na začátku, západní civilizace ztratila smysl své existence. Veřejný prostor se vyprázdnil potlačením křesťanství, a vyplnila ho tato budovatelská ideologie, která nabízí vysvětlení smyslu lidské existence, a chce vytvořit novou, multikulturní, rovnostářskou společnost sociální spravedlnosti, a tak dále. A zároveň chce zavádět tvrdou cenzuru, jako každá ideologie, na kterou jste tady byli zvyklí, a ještě tady u nás pár starců, kteří to pamatují, je. Ale nevím, jestli si mládež, narozená v roce 1980, už jim také bude přes 40 let, toto nebezpečí uvědomuje. Moderní liberalismus má totalitní sklon. Nesmíme přehánět, není to totalismus, ale má takový sklon.

Martina: Myslíte, že si bude muset Británie prožít svou totalitu?

Alexander Tomský: Jde o to, jestli k ní dojde.

Martina: Právě.

Alexander Tomský: Tam ještě nejsme, nepřehánějme.

Martina: No právě, to vím, a proto se ptám.

Alexander Tomský: Doufám, že k ní nedojde.

Martina: A co by tomu mohlo zabránit?

Alexander Tomský: Objevují se první, malé, rašící výhonky klasického liberalismu, který se začíná bránit. Třeba petice ohledně toho, co psala Rowlingová, jak si možná pamatujete. Nebo profesor Gray, který napsal knížku Dvě tváře liberalismu, ve které uvedl, že jedna z těchto hlav je gargantuovská, což je zkažený liberalismus. To napsal velký liberál. Čili ne každý liberalismus je totalitní. Liberalismus ve skutečnosti porazil totalitní komunistický režim.

Martina: Ale to byl ten starý.

Alexander Tomský: Starý, klasický liberalismus Johna Stuarta Milla, o kterém jsem učil a kterého bychom měli neustále citovat, kde vysvětluje, proč máme neuznávat špatné názory, a k čemu jsou dobré nesmyslné, nepravdivé, falešné názory. To by si měl přečíst každý.

Martina: Mimochodem, když jste zmínil Rowlingovou, tak ta, sotva bouře, rozpoutaná tím, že nesdílí „správné“ názory, trošku utichla, vydala svůj nový kriminální román Troubled Blood, Nepokojná krev, kde je psychopatickým vrahem trans člověk. A najednou je kvůli tomu opět skandál.

Alexander Tomský: Ano, jenom že jí tento skandál pomáhá.

Martina: Prodávat.

Alexander Tomský: Ona je tak slavná, že ji prostě neudusí. Nějakého autora mohou udupat, udusit, ale ji ne, ona je mimo. To je jako s jedním černochem v Americe, který podporoval Trumpa, mohl si to dovolit. Nebo Kanye West, jeden z nejbohatších mužů v Anglii, rapuje a vydělává miliony, a manželka je strašně výdělečná činná.

Evropská západní křesťanská civilizace přinesla svobodu, protože rozlišovala mezi vírou a rozumem

Martina: V souvislosti s brexitem jste mimo jiné řekl: „Je to velká změna v kulturní válce.“

Alexander Tomský: Samozřejmě. Dnes brexit posílil anglické konzervativce. Víte, že například došlo ke změně ředitele BBC, a tak dále. Konzervativci se konečně začínají bránit. Ale konzervativci nemají ideologii. Stejné to bylo v době disentu, který pamatujete, v 70., 80. letech v Česku. Byla zde ideologie, která byla v 50. letech smrtící, a proti tomu stály jenom pocity, že by to tak nemělo být, že to je příliš, a proč bych nemohl chodit do kostela, a podobně. To je proti takové ideologii slabé. Ale ideologie je zranitelná, protože každá ideologie má svůj vznik, růst, únavu a pád. Kdo zažil normalizaci, já ji nezažil, ale mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří ji zažili, a ti říkali: „Marxismus-leninismus byl mrtvola.“ Odumřel. A jakmile se EU dostane do fáze normalizace, tak začne odumírat sama od sebe, nebude potřebovat žádnou tragédii.

Martina: Ale přesto jsme si před 30 lety neuměli představit, že se to vrátí.

Alexander Tomský: Ono se to nevrátilo. Co se vrátilo?

Martina: Ideologie. Totalitární myšlení.

Alexander Tomský: Protože evropská a západní civilizace, a odlišujme východní křesťanskou civilizaci, která je úplně jiná, od západní, protože to jsou dva rozdílné civilizační okruhy, tedy západní civilizace vyrostla na ideologii křesťanství. Křesťani neradi říkají ideologie, protože to není ideologie, je to světonázor, je to více než ideologie, je to náboženství, je to velice silná osobní záležitost, která se týká dobra, zla a spásy. A tato civilizace, tato víra vybudovala ohromné katedrály. Když někdo chce zjistit, kde jsou hranice západní civilizace, tak na to je velice jednoduchá odpověď – tam, kde se nacházejí gotické katedrály. A tato civilizace, tento obrovský náboj víry, vytvořil svobodu, protože západní katolická rozlišovala mezi vírou a rozumem. Státní moc měla být omezena církví, nikde na světě neexistuje rozlišení údělu moci mezi církví a státem. Církev potlačila stát, ale stát se vrátil, potlačil křesťanství, a vrátil se jako ideologický stát, protože v této civilizaci nemůžete mít vakuum, prázdno.

Když po Vestfálské dohodě začíná osvícenský stát, tak na sebe začíná nabírat funkce církve. Od Luthera až k Hitlerovi vede spojnice, takže dneska nemůžeme mít neutrální stát, protože zde není dost silná církev, aby stát přinutila tomu, aby byl neutrální. V Evropě nemůže být klasicky liberálně neutrální stát. Možná v Indii, to je možné, tam existuje heterogenní náboženství zcela jiného typu. Ale po křesťanské kultuře musí přijít ideologie. To je moje odpověď.

Na Západě po zániku křesťanské kultury vládne ideologie marxismu

Martina: Po křesťanské kultuře musí přijít ideologie?

Alexander Tomský: Když křesťanská zaniká. Ano, zůstává po ní vakuum, prázdno, které musí něco vyplnit, a to něco je ideologie, a jediná ideologie, která tady je, je marxismus.

Martina: A jak se tato ideologie dostala do Anglie?

Alexander Tomský: Ta je všude. Marxismus, 1848.

Martina: Dobře, ale tam máme anglikánskou církev.

Alexander Tomský: Upadla. Všechno upadlo. Do kostela chodí 7 procent lidí.

Martina: Pozor, ale pak tedy ne jenom křesťanství, ale pokud se rozpadne a vytratí jakékoliv silné náboženství, tak přichází totalitarismus, nebo ideologie?

Alexander Tomský: Nezobecňoval bych to. Ale na pozadí evropské civilizace a dějin je to jasně vidět. Začíná to už osvícenstvím, pořád se ve jménu svobody vedly útoky proti náboženství, ale přitom se pořád posiluje stát. Pruský stát byl ideologický stát, porevoluční republikánství bylo ideologické, dokonce francouzská revoluce spáchala první genocidu, jak víme 250 tisíc mrtvých dětí, žen a mužů v jedné provincii. Prostě tak dlouho jsme všechno dekonstruovali, až se nám tady udělalo prázdno, a to vyplnila nová ideologie, která má marxistické kořeny, ale je jiná, odlišná. Nevěří na proletariát, který jednou zvítězí, a nastolí řád, je to ideologie, ve které z marxismu zůstala nenávist vůči tradiční patriarchální společnosti, a vytvořila ideologii nové společnosti, která se bude skládat z identitárních menšin, které vytvoří novou, skvělou společnost. Jakou, to se nedozvíme, to nevíme, každá ideologie, která věří na nirvánu, neudává přesné obrysy jejího nebe na zemi, jak zpíval Voskovec. A je tady ideologie, která vyplnila prázdno, zejména po pádu Sovětského svazu, to je zcela evidentní. Předtím jsme ještě byli zdrženliví.

Martina: Máme zkušenost, že každá totalita se na začátku vždy pokrytecky tváří jako náprava křivd, ať už skutečných, nebo domnělých.

Alexander Tomský: Samozřejmě.

Martina: Všichni ideologové ze sebe dělají utiskované chudáčky, na které je společnost zlá. Každé ideologické zlo se vždy zásadně tváří, jako boj za odstranění nějaké nespravedlnosti.

Alexander Tomský: Nějakého zla. Ale není to tak, je to lež.

Martina: Ale velmi často jim to prochází.

Alexander Tomský: Hlavně tomu podléhají mladí lidé.

Každá zralá společnost, zejména demokratická, svobodomyslná s individuální svobodou, musí být soudržná, čili národní

Martina: Co myslíte, že by se stalo, když by to prošlo i tentokrát?

Alexander Tomský: Když by to prošlo? Nevím, podívejte se, každá zralá společnost, zejména společnost demokratická, svobodomyslná, s individuální svobodou, jak nás naučila západní společnost, musí být soudržná, čili národní. Musí mít soudržnost. Zvolíme si vládu, kterou jsme nevolili, se kterou já nesouhlasím, ale toleruji ji a akceptuji, protože je to naše národní vláda. Příště přijde jiná. To je soudržnost, vzájemná loajalita a oddanost. Dříve se tomu říkalo ošklivým slovem, které nám Němci za války trošku zdiskreditovali, a to národní souručenství.

Martina: Také je to společenská smlouva.

Alexander Tomský: Já na smlouvu nevěřím, ale to je jedno. Je to soudržnost, vzájemná oddanost lidí. Jakmile ji porušíte multikulturalismem, a budete mluvit o jednotlivých rasových, sexuálních menšinách, tak rady vznikne strašný chaos, začne se to hroutit. Společnost tímto způsobem nemůže existovat. Ženy proti mužům, a podobně. Jsou to úplné nesmysly dnes a denně. Takže pokud by tato ideologie měla úspěch, tak by se společnost skutečně rozpadla. Zároveň je tato ideologie socialistická, chce zavádět rovnostářství, dokonce i materiální, a je založena na utopii. To je nádherné slovo, řecké „ú topos“ znamená „u ničeho“, cesta nikam, což jsou třeba kvóty pro ženy a podobně. Takže když by tato ideologie měla úspěch, tak dojde k ekonomickému rozvratu, a ona sežere sama sebe tak, jako děti revoluce požírají sami sebe.

Martina: A jak to dopadne v Americe, kde jsme nyní teď svědky toho, že se tam rozjel rasismus nejhrubšího kalibru?

Alexander Tomský: Myslíte antirasismus.

Martina: Říká se mu rasismus naruby, ale je to zkrátka rasismus.

Alexander Tomský: Proti bílým?

Amerika by se mohla rozpadnout, protože je multietnická

Martina: Ano, to je rasismus, vždycky byl.

Alexander Tomský: To je tragédie. Amerika by se mohla rozpadnout, protože je to od samého počátku multietnická společnost, i když si to v počátku neuvědomovali. Ale už na začátku, v roce 1776 tam měli mnoho černochů. Multietnickou společnost nedrží dohromady nacionalismus. A bez nacionalismu je konec s Amerikou. A proč? Někdo může namítnout: „Proč není konec s Brazílií, která je velmi multietnickou společností?“ Z jednoduchého důvodu, protože Brazílie v této tradici existuje dlouho, a je jí přirozená. Kdežto tady, v té západní společnosti, to není přirozená tradice, my jsme měli jinou tradici. A vzniká tady prázdno, a tato společnost se do sebe pustí, jedna část společnosti bude bojovat proti druhé, aby prosadila svou. Takže se taková společnost musí rozpadnout. To se v Brazílii, v Jižní Americe, neděje, tam spolu nebojují míšenci, kterých je tam hodně, indiáni, černoši spolu nebojují o ideologii, o státní ideologii. Ale v Americe oni budou bojovat, a bojují o ni.

Martina: Budou oni bojovat i v Evropě.

Alexander Tomský: Evropa je unavená, stárnoucí. Bojují mladí lidé.

Martina: To jsou právě většinou ti ideologové.

Alexander Tomský: To sice jsou, ale Evropa už má sekularizaci hodně dávno za sebou, na rozdíl od Ameriky. Amerika byla ještě v 50., 60. letech velmi náboženskou společností. Jsem specialista na náboženství, a tam rozpor mezi konzervativci, i když oni nemají konzervativní tradice, na rozdíl od Evropy, ale mezi pravicovou liberální stranou na jedné straně, a tou druhou, tam je obrovsky silný. Probíhá tam občanská válka, sice zatím verbální, mrtvých je poměrně málo. Antirasismus, který je rasistický vůči bělochům, protože se domnívá, že Amerika brzy bude celá barevná, a oni už že odcházejí ze dvorany historie, jak řekl Zahradníček. To tam je velmi silné.

Rozpad Ameriky začal zákonem o imigraci v roce 1965. Od roku 1965 si Američané do země pustili 50 milionů lidí, což se nikdy v historii nedělo, a to způsobilo celou ideologii multikulturalismu, ze kterého žije Demokratická strana. A ta nyní zase otevírá hranice. A je otázkou, komu dojde trpělivost, jestli třeba konzervativní straně, pravičákům, včetně bláznů, kterých se tam také pár najde, supernacistů, a jestli se proti tomu postaví. To nevíme. Může se třeba trhnout Texas a osvobodit se.

Martina: Kalifornie.

Alexander Tomský: Nebo Sovětská republika Kalifornie, jak se říká v Americe.

Martina: Pane Tomský, velmi vám děkuji za rozhovor.

Alexander Tomský: Já vám také moc děkuji.

Martina: Hovořil jste o dětech, že je každé přínosem pro stát ve výši tří milionů. Chápu, že je důležité i tyto věci vyčíslit, ale musím říct, že společnost, která se na dítě dívá jako na komoditu, je sama o sobě dost nemocná.

Jan Gregor: To určitě.

Martina: To je jedna věc. A druhá, když jste zmínil kampaň na prevenci, a to, co se snažíte jako Aliance pro rodinu dělat, tak musím říct, že mě to rozesmálo, protože covidové vězení je pro rodinu nesmírně inspirativní v tom, proč jít od sebe, protože co se v sídlištních bytech teď po roce odehrává, musí být dramatické. Máte informace, sbíhají se k vám informace, příběhy, statistiky, jak si rodiny v této netypické době vedou?

Jan Gregor: Je to velmi těžké, obzvlášť pro vícečetné rodiny, které mají více dětí. Je to dáno spoustou věcí, ale fascinuje mě, že se na ně dost často zapomíná, třeba na samoživitelky. Když se člověk zamyslí, tak příjem takové rodiny se třemi dětmi, kdy je třeba třetí dítě ještě malé, a žena je na rodičovské doma, je na počet dětí celkem malý. A obzvlášť, pokud jsou nějaké překážky v práci.

Martina: Jaké překážky?

Jan Gregor: Když má třeba jediný živitel problémy s příjmem, buď s živností, nebo třeba ve firmě kvůli covidu.

Martina: Jsme v situaci, kdy mají potíže oba. Zejména, když oba pracují v kultuře, což bývá velmi časté, protože se potkají v divadle, na koncertě, a tak dále. Takže je to asi poměrně zásadní problém. Ale dokončete svou myšlenku.

Jan Gregor: Ale je to strašně palčivá otázka z hlediska bydlení, protože jsme si zvykli na to, jak byl náš život do doby covidové dán tím, že v podstatě většinu času trávíme mimo domov, a i kvůli ceně nemovitostí byl tlak na menší a nižší prostory enormní. Ale pokud žijeme permanentně s celou rodinou, a i práce je z domova, tak to je podstatně jiná skutečnost, než před covidem, a vzniká z toho spousta problémů i z hlediska počtu počítačů, nebo zařízení, přes které je možné u dospělých pracovat a u dětí studovat. V Česku existuje jedna nadace, která pomáhá rodinám, nadací, které mají zacílení jenom na rodiny, moc není, protože si všichni říkají, že rodina pomoc nepotřebuje. Ale když máte šest dětí, tak pořídit všem tablet, aby se mohly účastnit školní výuky, je velký výdaj.

Martina: A navíc v jedné nebo dvou místnostech.

Jan Gregor: Takže to jsou věci, které jsou skutečně těžké. Ale na druhou stranu musím říct, že se spíš věnujeme lobbingu, než terénní práci, takže takových příkladů, nebo informací z terénu tolik nemáme. Ale je to často dáno i tím, že tito lidé už měli problémy předtím, a současná situace to urychlila, vyhrotila. Ale zase, vadí mi, že toto téma je okamžitě využíváno některými neziskovými organizacemi k tomu, že hned mluví o tom, že se ve velkém rozjíždí domácí násilí.

Martina: A rozjíždí? Protože toto v posledních týdnech a měsících může slyšet často.

Jan Gregor: Určitě tomu vypjatější situace nahrává. Ale proto je asi potřeba se také zamyslet nad tím, kde je kořen tohoto domácího násilí. Je to velké téma, které se často vnáší do veřejného prostoru právě i v kontextu rodiny. A není to třeba náhodou tím, že tito lidé ekonomicky strádají? Když jsem se díval na zmíněné studie, tak co je podle nich kořenem domácího násilí? Není to proto, že muž je patriarcha, a proto musí ženu z podstaty toho, že to je muž, seřezat. Takto to nefunguje, i když to v některých dokumentech, jako je Istanbulská úmluva, mezi řádky napsáno je. Je to často jinými faktory. Je to tím, že ti lidé ekonomicky strádají. Když jste pod tíživou existenční situací, tak ve vás kupodivu moc optimismu není, a také se to někde projeví. Nebo je to významný faktor velkého rozdílu věku mezi partnery, kdy jeden je mladší. Další faktorem je to, že je třeba jeden nezaměstnaný, tím pádem je frustrovaný, a potřebuje do něčeho tuto situaci přetavit. Proč se neřeší toto, a místo toho se financují kampaně, kde je muž a priori agresorem?

Martina: Jsou i morálněvolní vlastnosti jedinců, které tomu nahrávají.

Jan Gregor: Jistěže. Ale není možné z toho dělat schéma, že to takto běží. A obzvlášť ne takto ideologicky, jakože to takto automaticky prostě je.

Martina: Jane Gregore, jakožto historička vím, nebo tuším, že jsem v žádném pramenném materiálu nenarazila na definici rodiny. Jako by v historii nebylo potřeba rodinu jako takovou definovat. A tak si teď pokládám otázku, zda na to zapomněli, nebo to naši předci nechali otevřené? Nebo zkrátka nikdy dřív nebyla potřeba definice něčeho, co bylo nad slunce jasné. Která z těch možností je správná? Myslíte, že rodina nikdy v minulosti nebyl v takovémto vnějším ohrožení? Nebo ano?

Jan Gregor: To je hodně složitá otázka. Teď se ji pokusím, abych se do toho nezamotal, strukturovat. První věcí je to, že spousta funkcí, které dřív plnila rodina, aniž by si to lidé měli potřebu psát na čelo, ale v dnešní době je plní stát. To je věc, která započala už v době průmyslové revoluce, kdy se to ekonomicky rozjelo. Ale do té doby byla rodina bez diskuse zároveň i ekonomickou jednotkou.

Dnes se řeší pojem rodiny, protože je na to čas. Dříve o tom lidé tolik nepřemýšleli, ale věděli přesně, co mají dělat.

Martina: Což rozrušil sociální a důchodový systém.

Jan Gregor: Což sociální, ale především důchodový systém rozrušil, a proto spoléhání se jeden na druhého není tolik potřeba. Samozřejmě je to drahé. Třeba rozvod je velmi drahá záležitost, ale jste schopni to přežít. Ale v minulosti, kdybyste se někdo rozhodl odejít z domku, a byl to domkař, tak vám nikdo nepomůže. Společnost a rodina byly velmi dostředivé, a to se svými pozitivy i negativy.

Martina: Někdy nic jiného nezbývalo.

Jan Gregor: Takže to si tak řekněme na úvod, proč nebylo potřeba definovat rodinu, protože to reflektovalo přirozenost, jak s pozitivy, tak s negativy. Já se to snažím neidealizovat a myslím, že to nebylo úplně jednoduché.

A je dnes potřeba pojem rodiny? Je to dáno individualismem a tím, že stát přebírá spoustu rolí, a spousta věcí se posunuje do emocionální úrovně. A máme mnohem více času nad těmito věcmi přemýšlet. Stále se například skloňuje krize mužství, což je věc, která určitě existuje. Není to něco, co by neexistovalo. V minulosti nebyla, protože role byly velmi jasně dány. Ale v dnešní době je hledáme, protože realita je pro život jednodušší, ale psychicky je poněkud složitější v tom, co se od lidí ve vztahu očekává. Obzvlášť pokud je třeba můj život ovlivněn nějakými negativními zkušenostmi z předchozí rodiny. Odnesu si pozitivní, i negativní, a jde o to, jak se s tím vypořádám. Příkladem je výchova dětí. To je velké téma, protože na to existuje milion přístupů. Ale v minulosti ještě moji prarodiče toto téma vůbec neřešili, protože neměli čas přemýšlet o tom, jestli dětí vychovávají dobře, nebo špatně.

Problém potratů zde byl vždy, ale prováděly se ilegálně. Dnes je to posvěceno zákonem.

Martina: Jestli dítě nevytahují ze zóny komfortu, a jestli by měli mít citlivější přístup, a zda z toho nebude mít trauma. Stejně jako se za mého mládí nespekulovalo nad rodinou. Komunisté to měli shrnuté do již vzpomenuté fráze, že rodina je základ státu, a tím to haslo. O ničem dalším se vůbec nediskutovalo.

Jan Gregor: Ale i komunistický vývoj byl zajímavý, protože sovětské Rusko, vám jako historičce to asi nemusím zmiňovat, na začátku experimentovalo s touhou osvobodit se od rodiny.

Martina: To bylo v roce 1917, kdy začaly nejprogresivnější a nejmodernější úpravy v rodině, a vztahu muže a ženy.

Jan Gregor: Potraty, že ano? To je jedna věc, o které se moc nemluví, ale je to zásadní předěl i v rodině. Mimo systém se to dělo vždy, ale to, že to mělo posvěcení státu na legislativní úrovni, tak to začalo v sovětském Rusku. A tady také začíná příběh, kdy se z dítěte stává komodita, který bohužel v současnosti výrazně zesiluje, což je o to smutnější v části světa, kde jsou lidská práva zmiňována před závorkou, i za závorkou, ale přitom práva dítěte z nich vypadla. Je to velká škola pro nás pro všechny, protože pokud se někomu přidají nějaká nová práva, tak budou zasahovat do práv někoho jiného. A to se moc často neříká, protože to není moc populární, ale čím více máte lidských práv, tím častěji bude docházet k jejich vzájemným konfliktům. A toho jsme v dnešní době svědky.

Martina: Mluvil jste o právech dítěte. Jak do toho konceptu spadá třeba Barnevernet, kdy vznikne myšlenka, teorie, a posléze i praxe, že dítě nepatří rodině, ale státu?

Jan Gregor: Myslím si, že už jste na to částečně odpověděla. Nejsem expert na Norsko, ale je to dost specifická země, kde díky klimatickým podmínkám jsou lidé na sebe hodně odkázáni, a společnost je tam hodně soudržná, a společnost žije víc jako celek, takže jsou tomuto socialističtějšímu pojetí otevřenější více, než jiné kultury a země.

Ale tento proces začal tím, že stát vstoupil do vztahu rodič – dítě a řekl: „Já budu kolizním opatrovníkem mezi rodičem a dítětem. A bohužel to dospělo k extrému, že se v dnešní době pohybujeme mezi dvěma extrémy – na jedné straně je rodič, absolutní vlastník a pán dítěte, a na druhé straně je opačný extrém, který je bohužel praktikován v Norsku, a to, že dítě je osobou bez ohledu na vztahy v rámci rodiny, že je samostatnou jednotkou. A za norské peníze se toto vyváží i jinam.

Konkrétně třeba v ČR je to hezky vidět na návrhu, aby vznikla nová instituce, a to dětský ombudsman. Viděl jsem návrh, jak by to mělo vypadat, podle nějž by třeba rodiče vůbec neměli být informováni o tom, že dítě bude vypovídat dětskému ombudsmanovi, nebo jeho asistentům. To má samozřejmě svou logiku, když dochází k týrání, tak je vhodné, aby o tom rodiče nevěděli. Ale abychom se zase nedostali do situace: „Když nedostanu pod stromeček k Vánocům nový iPhone, tak tě udám dětskému ombudsmanovi. Když mi nechceš dopřát iPhone, který si zasloužím, tak tě prostě napráším.“ A to jsou věci, které nejsou hodné následování, nehledě na to, že každá rodina má svá specifika, a když bychom se na každou rodinu podívali pod drobnohledem, tak všude najdeme nějaké problémy, obzvlášť pokud existuje systém jako Barnevernet, kdy je to do jisté míry byznys. Barnevernet je financován zvláštním způsobem, a je tak motivován k tomu hledat pěstouny dětí, kterých není neomezené množství, takže zlí jazykové tvrdí, že je za tím i ekonomická motivace. Oni potřebují hledat práci, a proto se snaží. Ale to už jsou jenom mé názory a spekulace.

Opustili jsme koncept rovnosti mužů a žen v příležitostech, a nahradili ho snahou dosáhnout rovnosti ve výsledcích, což začíná poškozovat ženy

Martina: Kořeny snahy zideologizovat i tak základní, a do nedávna samozřejmé pojmy jako „rodina“, můžeme hledat už ve snaze redefinovat vztahy mužů a žen, i toho už jsme se lehce dotkli, a zejména radikální levice trvá na rovnosti obou skupin ve všech směrech. Řekněte mi, je to skutečně snaha docílit spravedlnosti, rovnosti, harmonie, anebo je to spíše snaha neprosazovat rovnost, ale stejnost? Protože já pořád, přestože si vydělávám nějaké své peníze, přestože mohu jít sama do restaurace a podobně, vnímám jisté odlišnosti mezi mým mužem a mnou. A to nejenom fyzického rázu.

Jan Gregor: Myslím, že to je právě to krásné, a v rodině se to perfektně naplňuje. Vývojová psychologie říká jasně, že pro dítě je právě tato odlišnost vhodná. To jsou věci, které sice může přiblížit mužský trenér fotbalového týmu, ale pokud ho nemá doma, tak je to handicap. Je to handicap, se kterým se dítě bude muset vypořádat. A myslím, že je tady velká snaha dosáhnout rovnosti co do výsledků, a že už jsme dávno opustili koncept rovnosti příležitostí, které tady v Evropě určitě jsou, minimálně z celosvětového srovnání. Ale posunuli jsme se do rovnosti výsledků, a to není úplně pozitivní, a ženy, o kterých se dost často mluví, to začíná poškozovat. Abych uvedl konkrétní příklad, tak teď vznikla na úřadu vlády, na odboru rovnosti žen a mužů, strategie rovnosti žen a mužů 2021–2030.

Martina: A vznikla nedávno, 8. března. Asi ke Dni žen.

Jan Gregor: Tak to bylo myšleno, a byla k tomu tisková konference, kde bylo řečeno, že vláda dala dárek k Mezinárodnímu dni žen. Ale když se podíváme do detailů, co je tam napsáno, tak jsou tam dva principy, na základě kterých vznikly různé legislativní úkoly. Jedním z těchto principů je intersekcionalita, což je zvláštní koncept, který vznikl ve Spojených státech a který tvrdí, abych tady moc dlouho nefilozofoval, že je to pěstování kultu obětí. Dokonce bych si dovolil říct, hýčkání kultu oběti v tom smyslu, že muž je macho, že je tady patriarchát a že žena je oběť. Víte, že už je na tom celkem shoda. Došlo k zásadnímu „vylepšení“ intersekcionalitou.

A existují situace, kdy do toho přichází další faktory. Když na pracovní pohovor přijdou dvě ženy, jedna bílé pleti, a druhá černoška. A intersekcionalita říká: Pozor, tady bude tou utlačovanou černoška, protože má jinou barvu pleti, než jak je tomu u většinové společnosti. Tím pádem zaměstnavatel asi upřednostní černošku. A aby toho nebylo málo, tak pak nám do toho vstupuje sexuální orientace, genderová identita, jestli jste migrant, jaké máte náboženství, jestli takové, které je zrovna v dané zemi majoritní, nebo není. A tím pádem si vytváříte strukturu toho, kdo je větší obětí – a na základě toho požadujete zvýhodnění.

Martina: Přijímáme všude toho, kdo je jakoby nejubožejší.

Jan Gregor: Takže abych se vrátil k příkladu pohovoru, přijímajícímu řízení. Když tam přijde žena, která je ke všemu jiné sexuální orientace, třeba lesba, ale bude tam vedle ní černoška, která je také lesba, a ještě ke všemu muslimka.

Martina: A ještě ekoložka.

Jan Gregor: Tak ta je samozřejmě z hlediska společnosti větší oběti.

Biden v USA vydal exekutivní příkaz, podle kterého mohou muži, kteří se prohlásí za ženy, soutěžit se ženami ve sportu, a samozřejmě vyhrávají, což ženy vnímají jako nespravedlnost

Martina: Nechci si z toho dělat legraci, ale kam toto může dospět? Tady ideologie rozhoduje o schopnostech a lidé jsou zaměstnáváni a odměňováni nikoliv na základě svých schopností, dovedností, ale na základě ideologické presumpce oběti.

Jan Gregor: Přesně tak. To je věc, která poškozuje ženská práva, která byla tak tvrdě vydobyta feministkami první generace, se kterými souzním, a to je paradox dnešní doby. Už vidíme konkrétní příklady, kam se uplatňování toho principu posunulo. Třeba ve Spojených státech nastoupil Joe Biden, a jedny z prvních jeho executive orders byly zaměřeny na transgender osoby ve školství, a prostřednictvím školství i na sport, podle nichž se nikdo nesmí strachovat, kam půjde na záchody, do jakých šaten a kam půjde sportovat. A u Trumpovy administrativy, která nastoupila po Obamovi, bylo jedním z prvních cílů odstranit diskriminaci žen, která vzniká tím, že je umožněno transgender osobám, biologickým mužům, kteří se prohlásí za ženy, soutěžit v atletických závodech s ženami, která pak kupodivu často vyhrávají. To má v Americe větší důsledky, než v ČR, protože tam je sport dost často navázán na stipendia, na možnost studovat na kvalitních školách, které jinak stojí hodně peněz, kdy díky tomu, že dostanete stipendium na základě těch sportovních výsledků, máte možnost studovat skoro zadarmo. Takže to, jak se umístíte ve sportu, má zásadní důsledky, jak a za kolik budete studovat.

Existuje příklad v Tennessee, nebo v Minnesotě, kde to místní vláda transgender osobám, po velkém tlaku na sportovní organizace, povolila. A skutečně tři dívky středoškolačky, které byly do té doby velmi úspěšné v atletice, začaly prohrávat, protože tam byli dva biologičtí muži, kteří s nimi soutěžili, a tím pádem začali vyhrávat oni.

Martina: Chce to víc trénovat.

Jan Gregor: Chce to víc trénovat. A to je jeden konkrétní příklad. To, že máme ženské věznice, má nějaké opodstatnění, ale mávnutím ideologického proutku v Kalifornii nedávno prošel zákon, který umožňuje vězňům sama sebe prohlásit za jiné pohlaví, třeba za ženu, i když jste biologický muž. A na základě toho, pár dnů, měsíců poté, přišlo 261 žádostí o přeřazení z mužské věznice do ženské.

I u nás již existují školy, kde děti tvrdí, že mají jiné, než své fyziologické pohlaví. Rodiče se bouří, ale sexuologové říkají, že si na to prý musí zvyknout.

Martina: Teď to možná hodně odlehčím, ale co když někdo má floating gender? To znamená, že se po určitou část dne nebo týdne cítí jako muž, a část jako žena. To bude přebíhat?

Jan Gregor: Nevím, jak si s tím poradí.

Martina: To bude asi velká komplikace. Ale přesto všechno, když se nad tím člověk zamyslí, tak je to možná všechno dotažené ad absurdum, a vede to k takovým událostem, jako k té, ze které se posléze stal skandál, protože rodiče žáků ve škole s tím nebyli spokojeni, kdy ředitelka, tuším v Austrálii, vyzvala chlapečky, aby povstali, a omluvili se děvčatům za svůj gender, protože jsou chlapci, takže jsou potenciálně agresory. Kam to povede, když to necháme takto plynout? Protože tendence dělat z těchto záležitostí problémy, zákony, a dostávat je do běžného života, je mnohem silnější, než ta, jak jste sám říkal, vystrkovat dopředu klasickou, normální rodinu.

Jan Gregor: Skutečně jsou vidět totalitní prvky, kterých přibývá.

Martina: Co máte na mysli?

Jan Gregor: Konkrétně v případě transgenderu už jsme se dostali hodně daleko. Pro posluchače, aby tušili, jak se Aliance pro rodinu dostala k tématu, jako je transgender, což je úplně mimo náš původní rámec. Za prvé to v Česku nikdo jiný neřeší, ale hlavně jsme se k tomu dostali právě přes školství, protože transgender osoby už se začínají vyskytovat i v českých školách, a začínají se nám ozývat rodiče z Česka s tím, že jejich děti byly vystaveny docela zásadnímu šoku, protože když přišly do první třídy, tam na ně čekal spolužák, který tvrdil: Já jsem Anička, ale budu Pepíček. Do dané školy nastoupili nějací sexuologové a řekli: Musíte se tomu přizpůsobit. A Aničce zatím budete říkat nějakým neutrálním jménem a časem Pepíčku, ale už s vámi bude chodit na pánské záchody.

Martina: V první třídě?

Jan Gregor: V první třídě. Je to případ z ČR.

Martina: Reálný?

Jan Gregor: Reálný. Rodiče jsou z toho celkem v šoku, ale nejenom rodiče, ani školství s tím neumí pracovat. Abych uvedl další příklad, tak třeba v Praze existuje jedno osmileté gymnázium, kam chodí student, který je mužského biologického pohlaví, ale cítí se jako třetí pohlaví. A už od primy zasvěcoval spolužáky do toho, že už to má domluvené, že půjde na hormonální léčbu a že z něj bude to, co si myslí, že je správně. A v té škole to vzbuzuje dost výrazné napětí. Jsou na něj kladeny jiné nároky, než na všechny ostatní. A dítě samozřejmě vytuší příležitost. Nechci říkat, že by genderovou dysforii netrpěl, to bych si nedovolil hodnotit, ale na druhou stranu díky tomu, že je z toho škola vyplašená, tak se vlastně neví, jak mají reagovat, takže raději ustupují natolik, že dítě toho začne využívat. A jaký to asi má vliv na spolužáky, když vidí, že když všichni, kteří nedonesli domácí úkoly, dostanou poznámky, ale on jediný ne?

Martina: Pane Gregore, děkuji vám za tento pohled do našeho divného světa.

Jan Gregor: Já děkuji vám.

Martina: Pane Alexandře, na veřejnosti jste několikrát zmínil, že jste brexit, odchod Velké Británie z Evropské unie oslavil. Proč vlastně?

Alexander Tomský: Protože je to součást mé výchovy, intelektuální výbavy, protože jsem sedm let studoval v Anglii, a samozřejmě jsem do jisté míry Anglií načichl. A jako konzervativec vím, proč je EU velice špatný projekt, utopie, a proč se Anglie včas z tohoto projektu vymanila a osvobodila.

Martina: Řekl jste, že EU je špatný projekt. Je špatný pro Británii, nebo obecně?

Alexander Tomský: Obecně, je to naprosto nesmyslný projekt. Můžeme mít mnoho pochopení, proč to vzniklo po válce – vypukla studená válka, šest malých států se krčilo před Sovětským svazem. Má to mnoho důvodů, které jsou polehčujícími okolnostmi, ale projekt stále těsnější unie, vybudování nového superstrátu a potlačení národních států – a vytvořit jakýsi globální systém světa pravidel, a pravděpodobně i globální vlády, to je imperiální projekt. A já jsem antiimperialista.

Martina: Ale jste historikem, a vždy vás zajímaly české dějiny, a na podobnou myšlenku EU už narazil Jiří z Poděbrad.

Alexander Tomský: Samozřejmě. Tato myšlenka je velice stará, je to stín starého Říma, který na nás dopadá. Všimněte si, že EU začíná římskými smlouvami, začíná v Římě – to není náhoda. A 12 hvězdiček na unijní vlajce není 12 apoštolů, ale 12 Suetonových císařů, a preambule ve smlouvě, která padla, protože ji tehdy odmítli Francouzi a Holanďané, měla v preambuli citát protidemokratického politika ze starého Řecka. To je stín imperiálního Říma, který na nás dopadá.

Martina: Takže jakási karma EU.

Alexander Tomský: Ano. A nezapomeňte, že Svatá říše římská se také iniciovala v Římě. Karel Veliký se musel v Římě nechat korunovat papežem. Pořád tady vzniká představa univerzální říše. Existuje velice legrační básnička z Rakouska, kterou se děti učily ve škole. A, E, I, O, U, čili samohlásky: Austria est imperio optime unita. Rakousko je světovou říší. Ta zanikla teprve Napoleonem, který se pokusil vybudovat svou říši. 1806 zaniká Svatá říše římská, a po Napoleonovi nastupuje Kaiser Vilém a Hitler, východní Evropu nechme stranou. Takže tato idea sjednocené Evropy, která tvoří jednotnou civilizaci, ale mnoha národů, nikdy nezemřela. Stále existovali unionisté, už Liga národů byla ve 20. letech vytvořena pod vlivem unionistů. Čili tady vidíte, že to má dlouhou historii.

Existují strašné pomluvy, že pro brexit hlasovali staří lidé. Ale to je statistický klam, protože k volbám vždy chodí více starých lidí, než mladých.

Martina: Sumírovala jsem si otázku typu: Co považujete na EU špatného, a co by se na ní mělo inovovat? A teď se bojím, že už jste mi odpověděl.

Alexander Tomský: Neodpověděl. Musíme si definovat, co to je „impérium“. Pokud jde o impérium, tak je to sice mírný pokus, nemůžeme to srovnávat s pokusem Napoleona, nebo císaře Viléma, ale je to mírný pokus o impérium, o nadvládu úřednické nomenklatury – to vidíme v Bruselu. O sjednocení všech pravidel do jednoho státu, údajně federálního. Ale je otázka, do jaké míry může být federální stát skutečně státem mnoha národů, řekněme jako v Americe. To nelze, a máme tady problém, že celý génius Evropy, obrovský úspěch nejenom umění, architektury, vědy, ale i techniky, způsobila rozdrobenost Evropy na mnoho států. V tom vidím genialitu génia loci, který způsobil obrovský úspěch západní civilizace, která ovládla skoro celý svět. A skončilo by to impériem, dopadli bychom jako Číňané, nebo Čingischán.

Martina: EU se budeme samozřejmě věnovat ještě podrobně, protože s vámi chci probrat především Británii a její odchod.

Alexander Tomský: A ne můj nacionalismus.

Martina: V Británii jste žil od roku 1968 do roku 1989, takže skutečně máte právo se vyjadřovat k tamnímu dění.

Alexander Tomský: Byl jsem tam 25 let, prakticky i jako dítě.

Martina: Maturoval jste tam. Zajímala by mě jedna věc. Když brexit proběhl, proběhlo ono hlasování, tak mnozí aktivisté projevili svůj vztek především v tom, že nadávali na lidi, kteří o brexitu rozhodli. Zejména na sociálních sítích se objevovaly výroky o hlupácích z venkova, nebo o starých lidech, kteří by už neměli mít právo volit.

Alexander Tomský: To se objeví vždy.

Martina: Řekněte mi, kdo podle vás v Británii opravdu hlasoval pro brexit, kdo to byl, jaká skupina?

Alexander Tomský: To je velmi zajímavý sociologický jev, protože anglická politická elita takzvaného hlavního proudu byla prounijní. Nejdříve o vstup usilovali konzervativci, mimochodem zejména Margaret Thatcherová, která se nakonec po tolika letech postavila proti. Levice byla proti, ale nakonec EU přijala. Takže nakonec 80 procent anglické elity, anglických humanitních vzdělanců bylo pro, zdůrazním slovo „humanitních“, protože techničtí vzdělanci většinou bývají na jiné straně, tedy proti. Od té doby mám rád inženýry, protože zůstali věrní starému ideálu, řádu evropských suverénních národů a států, a ne jenom evropských, ale celosvětových. A v Anglii přetrvala, jak už si všiml svého času George Orwell, velmi vlastenecká patriotická dělnická třída, kteří převážně volili brexit, a k nim se přidalo 20 procent konzervativní inteligence. Kdyby tam tato konzervativní inteligence nebyla, tak by k tomu nedošlo. A kdyby nebylo dělníků, tak by k tomu také nedošlo. To je sociologické vysvětlení. Samozřejmě existují strašlivé pomluvy, že pro brexit volili staří lidé, ale to je statistický klam, protože k volbám vždy chodí více starých lidí, než mladých. To je první věc.

Martina: Tím chci říct, že aktivisté svůj vztek obrátili proti starým lidem.

Alexander Tomský: Staří lidé volí ze 78 procent, mládež z 30 procent, takže každý statistik ví, že to je klam. To je první věc. Na druhé straně je pravda, že staří lidé volili více brexit, a mladí byli masivně pro setrvání. Ale co je na tom podivného, že mladí jsou hloupí, a staří rozumní a zkušení? Obdivujeme snad mládež jako za komunismu? Mládí vpřed?

Martina: Ano, myslím, že je to velký současný trend.

Alexander Tomský: Nejenom současný, já to zažil v mládí za Komsomolu.

Hlavní příčinou brexitu byla touha po suverenitě a tisíc let anglického ostrovního království, kde každá invaze přišla z kontinentu

Martina: Povězte mi, už jste částečně vysvětloval, jaké skupiny lidí zvedli ruku pro brexit. Ale co myslíte, že pro ně bylo hlavní motivací?

Alexander Tomský: To je strašně jednoduché. Kdybychom to měli shrnout jedním slovem, tak je to suverenita. Anglická suverenita. Tisíc let anglického království, ostrovního království, a každá invaze přišla z kontinentu.

Martina: A když předtím zvedli ruku pro vstup do EU, tak to nevěděli?

Alexander Tomský: Tenkrát právě moc nezvedali, čísla byla podstatně nižší. Referendum o brexitu mělo nepoměrně největší účast v dějinách demokratické Anglie. Volilo 78 procent lidí, i když jinak nevolí nad 60 procent. Takže to je první věc. Druhá věc byla masivní kampaň pro EU v roce 1973, jestli se nepletu, a co víc, Anglie byla tehdy v hospodářské krizi a viděla v tom hospodářskou naději, a desetinásobně velký průmysl. A politici přeplatili v kampani ty, co hlasovali proti. Navíc tenkrát proti hlasovali především socialisté. To byly důvody.

Martina: Důvod tedy zní velmi jednoduše. Myslíte, že v tom nehrála žádnou roli situace se stále rostoucí politickou korektností v Británii? Když se dnes bavíme o téměř nesmyslných projevech politické korektnosti v Americe, tak se jedním dechem dodává, že také v Británii.

Alexander Tomský: Pochopitelně, všechno, co se děje Americe, dopadá na Anglii. Vždyť je to spojená kultura, jako spojené nádoby, a má dokonce i podobný jazyk, takže si navzájem rozumí. Churchill říkal: „Máme hodně společného se svými transatlantickými bratranci, kromě jazyka.“ A Churchill byl po matce napůl Američan. Ale o to nejde.

Než se dotknu otázky, kterou jste právě položila, tak je potřeba říct více o brexitu. Je to skutečně tisíciletá říše, tisíciletá monarchie. Monarchie, která se ubránila proti invazi, zažila ve starověku dvě velké invaze, to znamená císaře Claudia v roce 43, a Viléma Dobyvatele. Ale od dob Viléma Dobyvatele se už invazi ubránila. Nejdřív slavné španělské armádě, a ve starém španělském pojetí armáda znamená flotila. Čili ubránila se v 16. století proti Španělům, a to už se brání proti univerzální Svaté říši římské. Potom se ubránila Napoleonovi, císaři Vilémovi, a ubránila se proti Hitlerovi. Čili toto musíme mít na mysli, když mluvíme o suverenitě. A vytvořila největší impérium světa, které bylo také nejliberálnější, nejhodnější, v porovnání s tím, jak se chovali Belgičané nebo Francouzi, to je neporovnatelné. A neprohráli válku proti Hitlerovi.

Tedy tady jsou další důvody, které jejich suverenitu nesmírně posilují. A k tomu samozřejmě spousta dalších věcí, které vás jako novinářku zajímají. Politici se vymlouvali na všechno, co se Angličanům nelíbilo, že to přišlo z Bruselu, což každého naštvalo. Pamatuji, když to začínalo. Lidé říkali: „Do čeho jsme to spadli? Děti se učí ve školách, že anglický parlament je suverénní. Ale není, 40 procent legislativy přichází z Bruselu,“ což se kamuflovalo, dělalo se, jako by to nebylo.

Anglická inteligence se úplně zkazila a zcela propadla do unijního nálevu politické korektnosti, ideologie sociální spravedlnosti, multikulturní společnosti a odporu proti tradiční společnosti

Martina: Také se na ní ale asi trochu vymlouvali, viďte?

Alexander Tomský: Vymlouvali se, ale to dělají i u nás. A začalo to být velkým problémem. Lidé začali být naštvanější: Všechno, co přichází z Bruselu, se nám nelíbí. Tam vzniká odpor lidí. A je tam národní tradice, na kterou jsou Angličané tak hrdí. Ale inteligence se úplně zkazila, a zcela spadla do unijního ideologického nálevu, a do ideologie politické korektnosti, kdy nesmíte o některých věcech mluvit na veřejnosti, protože jsou neslušné. To se skrývá za etiketu. Ve skutečnosti jde o ideologii sociální spravedlnosti, o ideologii multikulturního režimu, multikulturní společnosti, a odporu vůči tradiční, takzvaně patriarchální mužské společnosti. Tyto tři základní pilíře, kterým se často říká intersexualita, politická korektnost, tvoří ideologii, ve které se toho nesmíte negativně dotknout, protože je to neslušné. To je ten trik.

Martina: Je to vlastně zastírací manévr.

Alexander Tomský: Řekla jste to lépe, než já.

Martina: Částečně jsme se dostali k tomu, že ideologie politické korektnosti…

Alexander Tomský: Přichází z Bruselu samozřejmě.

Martina: Přichází z Bruselu? Nevystačí si Británie sama se svou vysokoškolskou líhní?

Alexander Tomský: Vystačí. Brusel tuto ideologii nevymyslel, ta vzniká léta, a po rozpadu Sovětského svazu začíná bujet. Protože co dělá západní společnost posledních 200 let? Rozšiřuje se osvícenství, anticírkevní ateismus, západní civilizace se ideologicky vyprázdnila a vznikly náboženské náhražky, především nacionalismus a nacionální bolševismus. Tyto dvě ideologie měly nahradit náboženství politickou verzí, a dopadly katastrofálně – fašismus i bolševismus – a vzniklo prázdno.

Po válce vznikl existencialismus, který říká, že svět je absurdní, a sekunduje tomu se svými romány Albert Camus. Svět je špatný, a je třeba bojovat proti zlu. A pak přichází dekonstrukce postmodernismu. Čili mohla být bohatá západní společnost společností, která měla smysl existence a účel pro lidský život? No nemohla. Něco to prázdnotu muselo vyplnit. A co ji vyplnilo? Ideologie sociální spravedlnosti, která totálně zlikvidovala zbytek starého postkřesťanského světa. A tato ideologie dopadá na Británii hrozně i bez EU. Tím se vracím k tomu, čím jsme začali: EU tuto ideologii posiluje, ale nevymyslela ji, to máte pravdu.

Evropská unie není taková, jak se tváří, laskavá a milá. Je to impérium, kde je vůdčím národem Německo.

Martina: EU tuto ideologii posiluje, a řekla bych, že u nás v Česku jsme na to poměrně citliví, protože máme určité historické zkušenosti. A ihned po referendu v Británii i objevil hlasy, že bychom měli Británii následovat. Co si o tom myslíte vy?

Alexander Tomský: To mi připomíná bonmot mého otce, který říkal: „Češi? Revoluce? Ne, budou sedět za bukem a čekat, jak to dopadne.“

Martina: Jsem vždy smutná, když někdo Čechy pořád takto…

Alexander Tomský: Já vím a dělám to samozřejmě nerad. Ale je to tak. Jsme malí, bezmocní, nemůžeme takto vyskakovat.

Martina: Tak pozor, teď říkáte jinou věc: Jsme malí, bezmocní. To znamená, že říkáte, že si ani nemůžeme dovolit odejít? Že to není ani tak o tom, že bychom byli při zdi?

Alexander Tomský: Nemůžeme si to dovolit. Zažili jsme už velké konflikty s EU v Řecku a viděli jsme, jak to vypadá – padlo referendum a padl premiér. A když chtěli vystoupit z euroměny, tak si ani nemohli vybrat peníze v automatu. To není žádná legrace. Unie není taková, jak se tváří, laskavá a milá. Je to mírné impérium pod německou taktovkou. Vůdčím národem je Německo.

Martina: Říká se: osa Německo-Francie.

Alexander Tomský: To si nemyslím. Každé impérium má svůj vůdčí, imperiální národ. Britské impérium mělo Brity, a ostatní se tam přifařili, třeba z Nepálu. Ale to je bezvýznamné, vždycky musí být jeden imperiální národ, a tímto imperiálním národem jsou Němci, nikoliv Francouzi. Ale Němci to skrývali, měli 59, 60 let komplex. Nicméně toto impérium tady je – a toto impérium se mstí. A když jsme mluvili o potížích, které přijdou v Anglii, ještě jsme se k tomu nedostali, tak na Anglii uvidíme, jak se toto impérium bude mstít.

Martina: Řekl jste, že Britové budou děsivě zklamaní.

Alexander Tomský: Budou zklamaní, ale ne všichni samozřejmě. Ti, pro které je suverenita nade vše, zklamaní nebudou. Ale ti, kteří uvidí, že s tím budou potíže – celní kontroly, že se bude kontrolovat, jaká součástka byla, nebo nebyla vyrobena v Británii – což se dnes děje, zklamáni budou.

Mluvil jsem s manažerem Marks & Spencer na Václavském náměstí, a ten říkal, že budou mít nepochybně potíže s dovozem zboží z Británie. Mluví se o takzvaném passportování, to znamená uznávání norem, podle kterých se smí prodávat hlavně nářadí a podobné věci, třeba na letování. Tam jsou evropské normy, které Anglie samozřejmě splňuje, ale oni je začnou kontrolovat. Mají se velice zdražit všechny finanční a další služby, které poskytuje City of London, což je bankovní část, ale jsou tam služby jako mezinárodní arbitráže, mezinárodní burza komodit, což se pro Evropany strašně zdraží, protože to není součástí obchodní smlouvy. Obchodní smlouva se týká jenom fyzického zboží. Čili tady začnou obrovské problémy, a tam také nastoupí problémy. Je zajímavé, jak se tato mstivost projevila hned od začátku, když začali pomlouvat britskou vakcínu, která byla uznána nevyšším evropským zdravotním úřadem, EMA. Jak je to možné?

Evropská unie je politická a ideologická konstrukce, nic jiného

Martina: Mimochodem, když kladete otázku, jak se to může stát. Vidíme, že ideologicky rozhoduje i o tom, jaký lék je, nebo není účinný. To, co se teď děje v Evropě ohledně vakcíny Sputnik V, tak se to také jeví více jako ideologický boj, než jako lékařská péče.

Alexander Tomský: Samozřejmě, protože Unie je politická a ideologická konstrukce, nic jiného. Kdyby byla pragmatická, tak nemáme žádný „clák“, a budeme si zdaňovat každý podle svého, konkurovali bychom si, jako v dobách Benátské republiky. Ale tak tomu není.

Martina: Říkáte: „Mstivost EU.“ To je na jednu stranu skoro pochopitelné, protože Itálie uvažovala o odchodu atd.

Alexander Tomský: Všude jsou hnutí proti.

Martina: Ano, právě proto se chci zeptat, jestli si EU v tuto chvíli může dovolit být vůči Británii velkorysá?

Alexander Tomský: Jako ideologický projekt nemůže. A Británie tomu zasadila strašlivou ránu. Tato ideologie spočívá v tvrzení, že národní státy se přežily a že napáchaly strašlivá zla, což je naprostá lež. Každý dobrý historik ví, že strašlivé války byly imperialistické. 30letá válka byla imperialistická a náboženská totální válka. To samé Napoleon, který chtěl předělat Evropu podle francouzského vzoru, to přece byly imperiální války. Národní války jsou malé, neusilují o zničení nepřítele, nejsou nikdy totální. Čili neštěstí v Evropě je ideologie. A unionisté, kteří v Evropě nikdy nechyběli, byli tady už ve středověku, po pádu Hitlera obvinili ze všeho zla národní stát. Hitler nebyl národní stát, byl to imperialista, neuznával nacionalismus, neuznával národní státy, uznával jenom impérium.

Byli to nacionalisté, jako Churchill, Roosevelt a další lidé, kteří porazili Hitlera, který byl imperialista

Martina: V nacionalismu nevidíte nebezpečí?

Alexander Tomský: Nacionalismus je nebezpečný. Co není nebezpečné? Láska je nebezpečná, stejně jako láska k vlasti, to všechno je nebezpečné. Lidé vraždí z lásky. Ale Hitlerův nacionalismus byl imperialistický, a nacionalismu zneužíval. A byl to nacionalismus, který Hitlera porazil. Francouzské, polské, české podzemí, to všechno přece byli nacionalisté. Churchill byl nacionalista, Roosevelt byl nacionalista, a hlásali nacionalismus oficiálně ve slavné výzvě v roce 1942 nebo 1943, už si nepamatuji. To všechno je nacionalismus. Stalin se v roce 1942 obrátil k občanům Sovětského svazu, nazval je sestrami, bratry a začal podporovat pravoslavnou církev. Nemylme se, Hitler byl imperialista.

Martina: To je velmi zajímavý pohled na věc.

Alexander Tomský: Ale běžný. Mimochodem to není nic neobvyklého, já jsem si to nevymyslel.

Martina: To ne, ale u nás není často citován.

Alexander Tomský: U nás ne.

Martina: Když se vrátím zpátky k britskému důvodu odporu. Řekněte mi, dalo se nějak odchodu Britů zabránit? Mnohokrát se mluvilo o tom, že kdyby se EU nechovala nadutě, a kdyby to tehdy předseda EU Juncker myslel vážně, když říkal, že by se pravomoci možná měly začít navracet národním státům, a tak dále, tak by to dopadlo jinak. Dalo se tomu zabránit, nebo ne?

Alexander Tomský: To je velice spekulativní a hypotetická otázka. Zaprvé, my historici bohužel neznáme sílu a energii historických událostí, která se tam skrývají. Ano, je velice pravděpodobné, že by těch několik drobností, které tehdy vyžadoval Cameron, stačilo, aby se mohl vrátit do Anglie jako vítěz.

Martina: Třeba se to mohlo oddálit.

Alexander Tomský: A ne jako Chamberlain po Mnichovské dohodě, kdy mával papírkem: „Zvítězili jsme,“ tak je docela možné, že by to trochu zvrátil. Mohli by říkat: „Vidíte, máme tam vliv, můžeme pragmaticky brzdit nešťastnou integraci.“ Ale nemůžeme posoudit, zda EU byla schopná ideologicky udělat takovýto úkrok stranou a říct: „Naše integrace se tak úplně netýká Británie.“ Mohla udělat takový úkrok? Nevím. Proto je to velice spekulativní.

Ale kdyby ho udělala, je vysoce pravděpodobné, že by k brexitu nedošlo. To je problém historický. Ale je otázkou, do jaké míry o chování EU, této 40tisícové najmenované nomenklatuře, rozhoduje ideologie. Když slyším slovo „komisař“, tak vždy myslím na Lenina. To je něco hrozného, a nevím, do jaké míry ideologie zabarvuje veškeré chování tohoto monstra, ale myslím, že je klíčové, protože to je ideologický projekt. Oni toho nejsou schopni. Merkelová tehdy nebyla schopna úkrok vůči Británii udělat, protože měla pocit, že by tím napadla samé jádro, srdce tohoto projektu.

Martina: Pane Tomský, moc vám děkuji za tento unikátní a vzácný výlet do normálního pohledu na Velkou Británii a velkou politiku.

Alexander Tomský: Já děkuji vám.

Martina: Pane Jane Gregore, v jedné debatě jsem narazila na poměrně častý názor: „O co vám jde? O co jde Alianci pro rodinu? Vždyť k ochraně rodiny se dnes hlásí prakticky všechny politické strany a zdaleka nejen levicové. Každý před volbami říká, jak chce chránit rodinu, mladé rodiny. Proč je tedy potřeba nějaká Aliance pro rodinu? Proč tady vůbec jste?

Jan Gregor: Do Aliance pro rodinu jsem se přidal až na začátku roku 2017, dlouhou dobu předtím se to jmenovalo Výbor na ochranu rodičovských práv. A když bych měl shrnout, co je naším cílem, tak chceme, aby Česko byla země přátelská rodině, aby lidé měli zastání a aby česká společnost chápala důležitost rodiny. A také oceňovala, že lidé mají děti, protože je podstatný rozdíl, jestli jdete po ulici, a společnost se skládá z lidí, kteřKlíčem ke svobodě je svébytnost rodiny, kde se předávají hodnotí jsou v průměru 50, 60+, nebo jestli jste v zemi, která žije, a má nějakou perspektivu, budoucnost a je plná dětí. Myslím, že je velmi potřebné a nutné, abychom vytvořili nějaký pozitivní elán, a měli radost ze života, která se přetavila právě v děti, a aby děti byly oporou pro starší generaci. A to proto, že přeci jenom žijeme uprostřed Evropy, a Evropa je podstatně sociální stát, všechny evropské státy jsou sociální. Žijeme si celkem nad poměry, oproti celosvětovému měřítku, a všechen tento v uvozovkách luxus je do jisté míry dán tím přerozdělováním, které se musí někde brát. A proto, aby společnost měla nějakou dlouhodobou udržitelnost, a také nějaký standard. Takže když přejdu na čistě pragmatickou úroveň, tak děti prostě potřebujeme.

Martina: Na práci, teď jste to popsal.

Jan Gregor: Na práci – ale…

Žijeme ve světě brutálního individualismu. Rodina je důležitá proto, že je mezi státem a jednotlivcem.

Martina: Dělám si legraci a snažím se vás přerušit, protože mi už v první odpovědi odpovídáte na všechny další možné potenciální otázky, takže jsme se už dostali k sociálnímu systému. Ale pojďme do prazákladu, já jsem se ptala, proč je v naší zemi potřeba Aliance pro rodinu, a vy jste mi mimo jiné řekl, že je pro rodinu potřeba vytvořit v Česku dobré podmínky – tak nějak jste to říkal. Ony nejsou?

Jan Gregor: Do jisté míry jsou, ale žijeme ve světě brutálního individualismu, a tím pádem i politická reprezentace, někdy více, někdy méně, a dost často když se uvažuje o nějakém zákonu, velmi často operuje s jednotlivcem. Společnost není složena z jednotlivců, to je optická klam, se kterým tady žijeme, jednotlivci tady samozřejmě jsou, ale myslím, nebo doufám a snažím se to i skrze Alianci pro rodinu ukázat, že existuje něco mezi státem a jednotlivcem. A to proto, že společnost je pak mnohem silnější, stabilnější, pokud existují ještě jiné instituce, než je pouze stát a jednotlivec. Rodina je důležitá, je to hned další článek po jednotlivci.

Ale abych tady zas moc nefilozofoval, a vrátil se k vaší otázce: V podstatě všechny politické strany mají ve volebních programech podporu rodin, ale tady přichází „ale“. Za prvé pod tíhou politické agendy v průběhu 4 let, když mluvím o Poslanecké sněmovně, která drží vládu u moci, se postupem času rodina a její priorita trochu zmenšila, protože rodiny jsou ve své podstatě zaměřeny do sebe. Není to aktivistická skupina, která by chodila demonstrovat před Úřad vlády. Tito lidé především pečují jeden o druhého v rámci širší rodiny, a tím pádem nemají touhu tlačit politiky do toho, aby dostáli volebním slibům, které dali ve volebních programech. A existují jiné skupiny, které jsou schopny artikulovat své zájmy mnohem hlasitěji, intenzivněji, a proto se na rodinnou politiku dost často zapomíná.

Martina: Bavili jsme se jenom o Česku, ale je tady Evropa, celá západní civilizace, ke které se řadíme, kde je situace kolem rodin stejná. To znamená, že se rodinám nedostává, jestli to přeříkávám správně, takové péče a takové pomoci, jak by si tato jednotka, utvářející společnost, zasloužila?

Jan Gregor: Není to úplně jednoduchá otázka, ale myslím, že do jisté míry to tak je, obzvláště v západním světě, protože je velmi specifický svým individualismem. Samozřejmě individualismus má i své výhody, je to dáno civilizačním vývojem, který v západní civilizaci máme, a můžeme být za spoustu věcí tomuto vývoji vděční. Ale na druhou stranu je tento vývoj velmi překotný, a individualismus natolik drsný, že rodina je skutečně chudým příbuzným, protože už se úplně zapomíná na to, že děti se někam musí rodit, a jsou tady příklady a dennodenní statistiky o tom, že je rodina v rozpadu, kolik lidí se rozvádí a kolik dětí se rodí do neúplných rodin. Lidé, kteří jsou postmoderně více otevřeni, říkají: „Podívejte se, vždyť to je důkaz o tom, že to nefunguje, tak proč by se tomu měla dávat priorita, nebo proč by se mělo říkat, že manželství je fajn. Je potřeba si vybrat, co chcete, protože to je forma seberealizace.“

Nejlépe propívají děti v úplné rodině založené na manželství

Martina: Vzpomínám na časopis Dikobraz, kde byl svého času před lety kreslený vtip, ve kterém byla šílená rodina, vřeštící děti, nepořádek a vzteklá žena. A protagonista tatínek říká: „Promiň, státe, že i moje rodina je tvým základem.“ Myslíte, že pořád platí, že rodina je základ státu? Nebo bychom to dokonce mohli posunout dál, že rodina je základ civilizace?

Jan Gregor: Určitě, s tím naprosto souhlasím, a není to jenom můj názor, je to i podložená skutečnost, že děti skutečně nejlépe prospívají v úplné rodině založené na manželství. To není něco, co bych si cucal z prstu. A studie o tomto tématu už jsou pod výrazným tlakem, a když se dělají, tak záleží na tom, aby vzorek, na kterém jsou dělány, byl náhodný, aby to nebyla parta kamarádů, které oslovím, protože pak si udělám názor o nějaké bublině lidí, a nikoliv o tom, jak to ve společnosti v globálu je. Takže to musí být náhodný, reprezentativní, což znamená, že to musí být dostatečně velký vzorek, aby to nebylo zkreslující. A tyto studie skutečně říkají, že děti z úplných rodin v průměru prospívají nejlépe. Existují výjimky, o kterých se velmi často dozvídáme v médiích. My jsme si shodou okolností na toto téma udělali, i nechali udělat analýzu od společnosti Newton o tom, jak v Česku média informují o rodině. A vyšla nám z toho celkem zajímavá data, kdy se zjistilo, že se z velké části, bylo to +-25 procent, je o rodině referováno hlavně v kontextu domácího násilí, a pak jako o sociálním problému. A pouze asi 1/10 byly příklady harmonické rodiny, a to ještě byly dopředu tlačené například rodiny typu Tomáše Kluse, kdy byla v bulváru jeho rodina dost často zmiňována – kde byl na dovolené, kde byl s dětmi. Takže díky tomu se to alespoň trochu nahnalo. A to je příklad reflexe rodiny ve společnosti v médiích, kdy je dost často umocňován problém, který ale v globálu až tak velký není.

Dokumenty EU jsou prošpikovány marxistickou ideologií, podle které je prý rodina nástrojem patriarchátu, kde muž údajně zotročuje ženu

Martina: Hovořil jste o průzkumu, který jste si nechali udělat, a jehož výsledkem je, že o rodině není informováno dostatečně, a když, tak ne úplně pozitivně. Zároveň když jste zmiňoval, že studie, které dokazují a dokladují, že děti nejlépe prospívají v klasické rodině máma, táta, děti, jsou pod tlakem. A teď se asi dostáváme k jádru pudla, protože vy tady zjevně naznačujete, že existuje tendence, nebo společenská objednávka, případně individuální objednávka, nevím, na to se ptám vás, rodinu jako takovou diskreditovat, udělat z ní starý, přežilý útvar patriarchálního minulého světa.

Jan Gregor: Trochu jste mě s odpovědí předběhla. Moc hezky to shrnul Vladimír Palko ve své knize „Lvi přicházejí“, která ve zkratce ukazuje, že komunismus na svět přišel na Východě, ale vymyšlen byl na Západě. Engels ve svém díle zmiňuje rodinu jako první jednotku, která zotročuje, kde je mocenská struktura, kde muž je tím, kdo drží vládu, rodinu ovládá, a žena je utlačovaná. A to velmi často vidíme v dnešní době, takže když se podíváme na různé dokumenty vládní, nebo i z EU, tak jsou prošpikovány touto ideologií, která neříká nic jiného, než že rodina je prý nástrojem patriarchátu, ačkoliv zrovna teď, o Velikonocích, jsem mluvil s členy své vlastní rodiny, a vzpomínali jsme na praprarodiče, které jsem neměl tu možnost vidět, a být s nimi. A právě moje prababička, pocházející z malé vesničky, utlačovanou ženou nebyla, naopak v rodině vládla. A doporučil bych studentkám genderových studií zaměřit se na to, že svět není tak schématický, jak je prezentován obzvláště absolventy těchto studií, a že skutečnost je mnohem složitější, a není možné jednoduše říci, že minulost a začátek 20. století byl totálně v područí patriarchátu. Prostě skutečnost je mnohem složitější.

Ale abych se vrátil k otázce, je to skutečně tak, že existuje velmi vlivná a silná ideologie, která tvrdí, že muž a žena spolu bojují o moc, a to mě asi na tom rozčiluje nejvíc, že z něčeho, co je tak krásné, jako vztah muže a ženy, se dělá politika a celý rámec je určován mocenským kritériem, že život je pro spoustu lidí z těchto progresivistických kruhů jenom bojem o moc. A to mi přijde jako strašně smutný život, protože když bych se touto perspektivou díval na svět, tak jsem asi v dennodenní depresi.

Martina: Hovořil jste o ideologii, tak kdo je jejím nositelem?

Jan Gregor: Nositelem jsou určitě především západní univerzity. Začalo to takzvanou frankfurtskou školou, Michelem Foucaultem, a jeho působením ve Frankfurtu. A pak tím, že tito lidé často uprchli z nacistického Německa do Spojených států, a tam to pokračovalo, našli své následovníky. Tyto univerzity jsou velmi zajímavé, protože vývoj na univerzitách vždy předchází společenský vývoj. Vždy se směji kamarádům, kteří říkají, že filozofové jsou žvanilové, kteří nemají žádný vliv. Ale je to právě naopak, filozofové jsou velmi mocná skupina. A nyní sklízíme něco, co bylo zaseto relativně nedávno, z hlediska dlouhodobé historie, ale vlastně to bylo zaseto už ve 20., 30. letech na univerzitní půdě.

Svébytnost a autonomie rodiny, kde se předávají hodnoty, jsou klíčem ke svobodě

Martina: V rámci odborných seminářů na univerzitách můžeme vést nejrůznější disputace, mít anarchistické myšlenky, můžeme vyznávat nejrůznější filozofické směry, a tak dále, ale tady jde o záležitost zachování druhu. Řekněte mi, proč se právě proti rodině zvedla tato vlna nevole, která má klasickou rodinu rozmetat? Když právě z ní většinou pocházejí děti, i když nám dnes věda už umožňuje žít trochu jako ve filmu Sexmise, a mít dětské farmy, ano i to je možné. K tomu to směřuje? Nebo rodina vadí, protože je to organismus, který je svébytný. Co za tím je? Jste místopředseda Aliance pro rodinu, takže to určitě zkoumáte více, než lidé, kteří jen přemýšlejí nad tím, jestli má rodina v tomto světě ještě opodstatnění.

Jan Gregor: Svébytnost a autonomie jsou klíče ke svobodě. Aby byla liberální demokracie dlouhodobě udržitelná, tak potřebujeme autonomii rodiny, protože to je prostor, kde rodiče ve spolupráci ve výchově svých dětí vytváří prostor, kde vznikají názory, a dochází k předávání postojů, pohledů na ten svět, na jeho fungování, třeba i na náboženství. A tento prostor musí zůstat autonomní, protože jinak je to velmi rychlá šikmá plocha k tomu, aby skutečně vzniklo společenské vakuum, a zůstal pouze samotný jednotlivec a velký stát. A to je něco, co už jsme si vyzkoušeli, obzvlášť na Východě, a víme, že to není zrovna nejpříjemnější způsob trávení života. A proto si myslím, že je důležité hájit autonomii rodiny, ale bohužel jsou zde ne náznaky, ale už cílené procesy k tomu zvrátit autonomii rodiny.

Abych uvedl nějaký příklad, a nemluvil jenom obecně, tak EU má jedno ze základních témat, a to je rovnost žen a mužů, kterou není možné naplnit třeba slavným gender pay gap, tedy rozdíl příjmů mezi muži a ženami. Když zprůměrujeme příjmy muže a ženy, tak pokud žena ve svém životě udělá rozhodnutí, že chce mít dítě, a třeba s ním trávit nějaký čas mimo práci, tak v tu dobu přichází o příjem oproti muži. To EU, nebo její úředníky, výrazně trápí, a proto se s tím snaží něco dělat, a proto vznikla legislativní iniciativa, která už je schválená, a to směrnice work-life balance, tedy vyvažování osobního a pracovního života. A v této směrnici je v preambuli, všem doporučuju číst preambule těchto legislativních dokumentů, protože tam je popsán záměr, proč se něco normuje, napsáno, a teď budu parafrázovat, že je potřeba, aby se muži více zapojili do péče o děti. A když jsme to četli, tak jsem si říkal: „Lidé asi nejsou zletilí a nejsou schopni si to spolu nějakým způsobem vyřešit. A tedy musí přijít úředník EU, aby řekl, že existuje nějaká norma. A jdou na to přes volný pohyb osob, a minimální standardy, co se týká zaměstnanosti a sociální péče. Když člověk cestuje, a začne pracovat jinde, tak aby tam byl minimální standard. Takže vznikla touha, aby došlo k tomu, že lidé budou motivováni k tomu, aby jeden nezůstal na mateřské-rodičovské, ale aby se vystřídali, a pokud se nevystřídají, tak na to jeden doplatí. Když bych to uvedl na nějakém příkladu, jsou to čtyři měsíce pro každého, kdy muž může z těch čtyř měsíců půlku převést na ženu, takže ona může s dítětem být 6 měsíců doma. Ale nemůže na ni převést všechny čtyři měsíce.

Martina: Takže jsou donuceni, aby se vystřídali.

Jan Gregor: Takže jsou tlačeni do toho, aby se vystřídali, protože jinak muži propadnou dva měsíce podpory.

Martina: Když se podíváme třeba na prorodinnou a propopulační politiku, kterou v Maďarsku nastolil Viktor Orbán, to znamená žena, která má 4 děti, je zbavena povinnosti platit daně, plus výrazný příspěvek na bydlení, a na velký automobil pro rodinu, tak za to byl nesmírně kritizován napříč celou Evropou, protože to podporovalo klasický model, že se maminka bude starat o děti, a otec ji bude živit. Přesto si umím představit, že se i v rámci této rodiny domluví, že ona bude také pracovat, a on to také převezme. Ale to, co jste předestřel, by znamenalo direktivu.

Jan Gregor: Přesně tak. Tato řešení jsou mnohem sofistikovanější, než bývala v minulosti, kdy bylo předem něco nakázáno. A je to i kvůli působnosti EU, která se přeci jenom ještě snaží být vázána svým vlastním primárním právem, a neporušovat ho tak okatě. Takže to nazývá různými hezkými slovy, jako motivace, a tak dále. Ale přijde mi, že tady byla překročena tenká linie, kdy jsou muži takto motivováni, aby se více zapojili. Ale to nežijeme ve svéprávné společnosti, kde si to lidé můžou vyřešit sami.

Lidé, kteří si myslí, že mohou být rodičem bez ohledu na své pohlaví, neberou ohledy na práva dětí

Martina: Vnímáte to tedy jako jasný zásah do běhu, fungování a práv rodiny?

Jan Gregor: Přesně tak. A není to jediný zásah. Budu tady vypadat jako nepřítel EU, ale těchto příkladů, v české diskusi to často zaznívá, je více. Dalším příkladem je například iniciativa Evropské komise o uznávání rodičovství, které vzniklo v jiném členském státě. Takže například ve Španělsku je možné, aby do rodného listu dítěte byly zapsány dvě matky, a děje se, je to turistický business, že se domluví dvě ženy, z nichž jedna otěhotní a porodí ve Španělsku. A na základě tohoto rodného listu se pak snaží v zemi svého původu dotlačit soudy k tomu, aby to uznaly. Máme zde příklad i v ČR, dostalo se to i k našemu Ústavnímu soudu, kde gay pár ze Spojených států chtěl uznat rozhodnutí o osvojení, adopci soudu z New Jersey. Ústavní soud státu New Jersey v návrhu na zrušení určité části zákona o mezinárodním soukromém právu nevyhověl, ale tyto náznaky tady jsou. A Evropská komise tomu jde naproti a říká: „Je potřeba a je na čase, aby tady do roka byla legislativní iniciativa, která má za cíl, která by měla za cíl minimální standard uznávání rodičovství napříč EU. A to hraje do karet těm, kdo si myslí, že může být rodičem dítěte bez ohledu na své pohlaví. Ale otázkou je, co na to práva dítěte.

V rámci primární prevence by měla být rodina podporována tak, aby nedocházelo k tolika rozvodům a tahanicím o děti

Martina: Dobře, připusťme, že tyto síly a tato ideologie budou čím dál tím více prorůstat společností, a čím dál tím více bude lidem připadat, že je vlastně jedno, jestli se o děti dobře stará maminka a tatínek, nebo jestli se dobře starají dva muži, nebo dvě ženy. Bude se tady také promílat argumentace, že když je původní rodina, máma a táta, neúplná, tak se mnohdy o dítě starají tři ženy, maminka, babička a druhá babička, takže dítě také vyrůstá třeba v genderově nevyváženém prostředí. Co se stane? Co to tedy přinese? Rozvolníme pojem „rodina“, už to nebude o schopnosti v rodině rodit, o schopnosti v rodině žít, nebo soužít. Co to bude znamenat pro rodinu, pro naše rozmnožování a pro nastavení ve společnosti?

Jan Gregor: Hodně. Existují docela zajímavé výzkumy ze Spojených států, protože tam si tuto otázku položili v kontextu – dnes už by se to nemohlo říct nahlas, ale my to ještě říct můžeme – velkého rozpadu rodin Afroameričanů. A zjistilo se, že to má fatální důsledky. Pokud se děti rodí do neúplných rodin, tak je tam vyšší pravděpodobnost kriminality, prostě má to spoustu externalit, které pak společnost musí řešit.

A abych nemluvil jenom o americké společnosti, ale i o české, tak to má důsledky i v ČR. Nedávno nám prošel zákon o zálohovaném výživném, který je hezkou ukázkou toho, že když stát selhává ve vymáhání závazků rodičů, tak kdo pak toto břímě nese? Neseme ho my všichni, protože musí nastoupit stát, když tímto zákonem přiznal, že to není schopen řešit a vymáhat výživné pro děti. A proto přenesl tuto odpovědnost na všechny daňové poplatníky, a pak až ex post bude dané výživné vymáhat po neplatičích. A smutné na tom je, že už od počátku víme, že vymahatelnost, jak je uvedeno v důvodové správě tohoto zákona, bude asi +-10 procent.

Martina: Další důvod nemít děti, že ano? Ale myslím na to, co ve společnosti převáží, protože v tuto chvíli je zátěží i sousedovic dítě.

Jan Gregor: Jistě. Ale na druhou stranu je každé dítě, což řekla důchodová komise, vlastně čistý příjem pro stát asi 3 miliony korun. A vidíme to i ve světě, že v historii, v době velkého boomu v porodnicích šly státy a ekonomika a všechno nahoru. Takže když je stát jeden velký domov důchodců, tak mu to nesvědčí, a klesá i samotná životní úroveň, protože to prostě není z čeho financovat.

A proto se teď vracíme k vaší první otázce, proč vlastně Aliance pro rodinu existuje: Třeba proto, že se i v odborných kruzích už desítky let skloňuje abstraktní pojem „primární prevence“. Tedy, že by mohly v Česku existovat programy, financované třeba ze státního rozpočtu, z peněz všech daňových poplatníků, které by se snažily předcházet problémům, které v rodinách vznikají. Mohla by třeba vzniknout nějaká kampaň, která by řekla: „Když se pohádáte, zkuste to spolu znovu, nebo myslete na dítě, nebo jestli to bude opět přinášet nějaké problémy v druhém manželství. Nebo třeba síť terapeutů, financovaná ze státního rozpočtu, který je v biliónovém objemu. Tedy podpora primární prevence, aby tolik nedocházelo k rozpadu rodin, a nebylo tolik rozvodů a tahanic o děti před soudy. A aby nebylo tolik potřeba platit zálohované výživné, tak stát ročně dá 100 milionů korun.

Martina: Pane Gregore, děkuji vám za tento rozhovor.

Jan Gregor: Já vám také děkuji.

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, když jsme si spolu začaly povídat, tak jsem myslela, že budeš vyprávět především o situaci kolem covidu, ale ty jsi říkala, že o nedodržování, porušování zákonů, o konci právního státu, jsi začala uvažovat a psát už před 5, 6 lety. To, o čem tady teď mluvíme, je asi, diplomaticky řečeno, různý výklad zákonů. Ty to nazýváš jednoznačněji, tedy zneužívání zákonů, a říkáš, že zákony mají pomáhat vytvářet spravedlivou společnost, ale dnes se využívají k tomu, aby se lidem diktovalo. A dodáváš, že se podle tebe nepochybně přibližujeme k dalšímu historickému mezníku podobnému rokům 1948, 1968, 1989. Já bych nyní tuto otázku rozdělila na dvě části. Jednak, co myslíš slovem a pojmem „mezník“? A jaké další možnosti vývoje máme na této právní křižovatce, kterou jsi nastínila a kterou pravděpodobně vidíš?

Jana Zwyrtek Hamplová: Zejména jsem se s tím střetávala na poli samospráv. Samosprávám se opět začalo diktovat, začala se zahrnovat až neuvěřitelnými povinnostmi, stát se začal k obcím chovat jako nadřízený. Obce se třeba brání něčemu na svém území, a ministr životního prostředí chce omluvu za to, že podaly odvolání a správní žalobu a podobně. A berou se jim peníze z rozpočtu a podobně. Jak se sáhne na samosprávu, a půjdeme zase směrem národních výborů, kterým se bude diktovat, tak jsme zase opravdu o kus dál. Takže tam jsem se s tím začala střetávat poprvé, plíživě, postupně, jeden paragraf po druhém.

Když v roce 1989 padl režim, tak jsem cítila, a nebudu hodnotit, co se tady dělo na poli ekonomiky, útěk před právníky, a podobně, že se naslouchalo hlasu lidí, a nikdo si nedovolil šlapat po jejich názorech. A nyní se to znovu otáčí. Starostové mi často říkají: „My víme, že to je špatně a že bychom měli podat žalobu na stát, protože nám chce sebrat dotace, které nám dříve dal. Ale my se bojíme, že když to uděláme, tak nám příště nedá to, nebo ono.“ Znovu jsme se dostali do situace, že nahoře se rozhoduje, jaké budeme mít peníze, co si můžeme dovolit, a právní obrana byla vnímána tak, že se říkalo: „Budeme u státu špatně zapsaní, to přece nemůžeme udělat, když nám říkají, ať to neděláme.“

Zažila jsem případ, kdy starostu pozvali na finanční úřad a řekli mu, bylo to dva dny před Štědrým dnem: „Pane starosto, škrtněte to odvolání, to byste na tom byl špatně. Neodvolávejte se, napište tam, že budete jenom žádat o prominutí něčeho, a my vám to promineme. Ale hlavně se neodvolávejte, protože byste byl špatně zapsán v očích státních institucí.“ A chudák pan starosta to udělal, a samozřejmě mu potom neprominuli nic. A zároveň ztratit veškeré lhůty na možnou právní obranu. Takže teď chtějí po malé obci, která má 216 obyvatel, vrátit nejen dotaci 40 milionů, ale i 40 milionů penále, tedy 100 procent. Zkoušela jsem se probít trošku netradičním právním postupem, ale bohužel marně, protože už je to 8 let, a těžko se mi prokazovalo neskutečné zneužití funkce tou úřednicí, která už tam nebyla. Takže chci říct, že se stát začíná chovat jako vrchnost, a vůbec nepochybuje o tom, že nám může diktovat. Stačí se podívat na tiskové konference vlády v posledních 4 letech. To není: „Vážení občané, dovolujeme si vás seznámit s tím a tím.“ Ale: „Vážení občané, vy musíte…“

Martina: A od jakého roku vnímáš, že se stát chová jako vrchnost?

Jana Zwyrtek Hamplová: Těžko říct, určité tendence byly za všech vlád. Nejsem takový politolog, abych to nosila v hlavě, ale musím říct, že autoritativní přístup zde je v posledních 4, 5 letech. Už se to takto rýsovalo před tímto volebním obdobím, ale v tomto volebním období je to nejvíce markantní. Už jenom chování ministrů k občanům i k obcím je často neskutečné a neomluvitelné. Nechci paušalizovat, existují světlé výjimky, ale opravdu jako by přestala existovat úcta k občanům. Ti jsou zde od toho, aby poslouchali. Ať vymyslíme cokoliv, oni to musí akceptovat. A to se netýká jenom covidu, ale i jiných věcí předtím. Ale říkám, to, že se o to pokouší, je normální, možná se o to pokoušeli i předtím, ale občané si to ve vzpomínkách na 70. a 80. roky nenechali líbit.

Pokud by zde nebyla omezení setkávání lidí venku, tak lidé vyjdou do ulic, protože už jim došla trpělivost

Martina: Když se dostanu ke druhé části otázky, tak jsi zmínila, že se blížíme k dalšímu historickému mezníku podobného rokům 1948, 1968, 1989. A víme, že tyto historické mezníky, které jsi vyjmenovala, byly poměrně divoké, byly to roky revoluční. Co tedy čekáš teď? Čekáš, že lidem, obcím, institucím, dojde trpělivost?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, dojde jim trpělivost.

Martina: Jak se to projeví?

Jana Zwyrtek Hamplová: Projeví se to tím, že pokud by zde nebyla opatření na setkávání venku, tak lidé vyjdou do ulic. Rodiče mi píšou, že kdyby nyní neexistovala omezení, tak by zorganizovali demonstraci na Václavském náměstí. A kdyby se tam sešlo 10, 20 tisíc rodičů, třeba i babiček, možná i víc, tak bych chtěla vidět, kdo by si takovou skupinu rodičů malých dětí dovolil rozhánět, nebo něco podobného. Byla zde i myšlenka udělat to i nyní, za současných omezení. Ale nikdo nechtěl riskovat, že tam přijdou policisté, a budou to rozhánět.

Martina: Na druhou stranu lidé, kteří nevyjádří svou nespokojenost tím, že by se sešli a demonstrovali, protože je to zakázáno, do žádných revolučních půtek nepůjdou. Jestli mi rozumíš. Mně se zase líbí, že lidé jsou svým způsobem disciplinovaní, protože pořád mají před covidem určitý respekt.

Jana Zwyrtek Hamplová: Máme teď jiné starosti, než řešit skutečnost, zda tady máme, nebo nemáme plíživě nastupující totalitu. Máme jiné starosti.

Martina: A máme?

Jana Zwyrtek Hamplová: Myslím, že ano a že k tomu všechno směřuje, jestli se nestane něco zásadního.

Martina: Promiň, a ještě se plíží, nebo už zvedla hlavu?

Jana Zwyrtek Hamplová: Těžko říct. Myslím, že co se týká těch dvou opatření, které se týkají covidu, tak zvedla hlavu. A myslím, že někteří lidé nechtějí věřit tomu, že se bude muset znovu jít do ulic. Ale vzpomeňme si, jak nechvalně skončily aktivity pana Mináře, Milion chvilek. Ale nechtěla bych to uvádět jako příklad, protože to skončilo opravdu bizarně.

Až se lidé naštvou kvůli bizarním příkazům, jako nošení roušek venku, kde kolem není živáčka, tak pak stačí, když je někdo osloví, a vyjdou do ulic

Martina: Skončilo to jako obvykle.

Jana Zwyrtek Hamplová: Skončilo to jako obvykle. Ale chci říct, že jediné, co si z toho lze vzít, je, že když se objeví někdo, kdo dokáže oslovit lidi, tak je do těch ulic dostane, i na Letnou. Zatím tady takový charismatický člověk bohužel není.

Martina: Jano, ty už vyzýváš.

Jana Zwyrtek Hamplová: Nevyzývám. Ale chci říct, že tehdy se ukázalo, že prostě přišel někdo, něco lidem řekl, a oni skutečně ve statisících přišli. Patrně tedy nejsou spokojení. Teď co se týká rodičů, což je skupina lidí, která má spoustu jiných starostí, které musí řešit, a malilinkým milimetrem projevu jejich občanské neposlušnosti jsou jízdy těmi auty, které se začínají organizovat. Zaznamenala jsem 2–3 na Královéhradecku, a teď se to organizuje hromadně na Opavsku, kde, když se nemůžeme potkávat jako fyzické osoby, se budeme potkávat s auty. Je to podobné, jako kina v Americe.

Mám z veřejných zdrojů, že jezdí městem, a troubí na projev nesouhlasu s opatřeními vlády. A to mi přijde velmi sympatické, tyto aktivity s auty, byť kdybych byla v té koloně, tak jsem naštvaná, že kvůli nim musím čekat. Ale líbí se mi, že se poradili, a řekli: „Dobře, můžeme se potkat jenom dva, nebo deset, a tak podobně, tak sedneme do aut, a budeme jezdit ulicí města a protestovat proti tomu, co se ve školách děje.“ Takže až se lidé naštvou, kvůli bizarním příkazům dvou roušek, zavření závodních jídelen a nošení roušek venku, kde kolem není živáčka, tak potom stačí, když je někdo osloví, a vyjdou do ulic.

Chci, aby muži byli gentlemani, a byli odlišní tam, kde mají být

Martina: Pojďme se vrátit ke zneužívání výkladů zákonů. Ty sama jsi připustila, že to není nic nového, určitě víš mnohem lépe než já, že některé části ústavy jsou už zborcené. Už u nás například neplatí presumpce neviny, což byl jeden z nejzásadnějších ústavních principů. V řadě zákonů se ještě na presumpci neviny můžeme spolehnout, ale třeba v takzvaných antidiskriminačních normách už platí mnoho let úplně otevřeně princip viny. A já jsem si nevšimla, že by třeba ústavní, nebo i jiní právníci, křičeli a říkali: „Toto je zásadní ohrožení právního státu.“ Protože by si naběhli?

Jana Zwyrtek Hamplová: Možná na to ještě nepřišla doba, nebo možná mají všichni strach. Avšak podívejte, co se děje ve světě. Já jsem se teď prohlásila za skalního fanouška Slavie, byť fotbalu vůbec nerozumím, mimo toho, že jsou tam brankáři, a dávají se góly.

Martina: Na hřišti jich může být 10.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, 10 bez brankáře. Vrátím se k otázce diskriminace. Já tvrdím, že u nás je už dneska odvahou být bílý člověk. Aby se za to člověk téměř styděl. Muži, chlapci v Austrálii se museli omlouvat dívkám za to, že jsou chlapci.

Martina: Za svůj gender.

Jana Zwyrtek Hamplová: Úplné absurdity. Já jsem ráda, že jsem žena. Chci, aby muž byl gentleman a aby muži byli odlišní tam, kde mají být. A na slávistech se mi líbí, že nepoklekli, a mám za to slíbenou šálu, se kterou se vyfotím. Je to otázka hrdosti a podobně.

Ale vrátím se k ústavě a presumpci neviny. Presumpce neviny – to by bylo téma na další rozhovor. Za situace, kdy tady máme několik milionů právních přepisů, tak nemůže platit, že neznalost zákona neomlouvá, protože se v tom nevyzná už vůbec nikdo. Kdysi to svého času prohlásil i ministr spravedlnosti Pelikán, že právo už není pro laiky, protože se v něm nevyznají ani odborníci. Nedávno jsem měla iniciativu, že by se ústava měla doplnit o ochranu rodiny, protože rodina tam schází. A také ochrana samospráv. Tehdy se tomu věnovali někteří poslanci, což mě potěšilo, ale ostatní mi napsali, že na to ještě nepřišla doba.

Domnívám se, že přijde doba na změnu ústavy, a na nás bude záležet, jaká bude. Kolegové mi říkají, že otevírat ústavu je velmi nebezpečná věc, ale pokud ústava nedává proti těmto jevům obranu, tak bychom se měli zamyslet nad tím, jestli bychom po těch letech – může se na tom se spoustou ústavních právníků pracovat třeba 2, 3, 4 roky, nemůže to být rychlá záležitost, zda bychom s tím neměli něco udělat. A napadlo mě to i ve vztahu k imigraci, a podobně, protože národ je národ, vlast je vlast, domov je domov, a musíme si tyto hodnoty chránit. Ale to je debata na rok, dva, tři, těžko to takto rychle definovat.

Ministr zdravotnictví řekl, že kdybychom měli postupovat podle zákonů, tak nic neuděláme. Ale pokud začneme říkat, že nás zákony a ústava nezajímají, tak jsme v režimu diktatury, kde je občan bez práv.

Martina: Ale my se tady trošku více bavíme o tom, když říkáš, že je nebezpečné otevírat ústavu, že ona už je otevřena tím, že se nedodržuje.

Jana Zwyrtek Hamplová: Že se porušuje, ano přesně, to je velmi správná poznámka. A když právě toto porušování projde jednou, dvakrát, třikrát, tak se mávne rukou: „A co nějaká ústava?“ Toto v podstatě řekl i ministr zdravotnictví, že kdybychom měli postupovat podle zákonů, tak nic neuděláme. Tedy pokud začneme říkat, že zákony a ústava nás nezajímají, tak se dostáváme do úplně jiného režimu, kde občan neměl práva, a kdy zákony umožňovaly diktaturu jedné skupiny lidí, a také to bylo opřeno o platné zákony. Takže si musíme hlídat hlavně to, aby zákony umožňovaly existenci různých názorových skupin ve společnosti.

A musí tady být naprosto nezávislé soudnictví, na tom to musí stát. A musí tady být nezávislá samospráva, která bude chránit své území. A potom zde musí být možnost, jak v trestně právní rovině stíhat jenom na základě důkazů a jasné viny. A velmi podstatný je v tomto pojem „rovnost“. Jako člověk, který zná správní a soudní řízení, byť kauzu Bečvy sleduji z povzdáli, a nechci se do toho zapojovat, protože mám svého dost, dost svých obcí, měst a kauz s tím spojených, a i tak někdy nestíhám, nechápu, že to trvá tolik měsíců.

Martina: Myslíš řeky Bečvy?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano. Nechápu, že to ještě není uzavřeno.

Martina: Naštěstí stihli vyplatit Povodí mimořádné odměny.

Jana Zwyrtek Hamplová: Povodí si stihlo vyplatit obrovské odměny. A také ministerstvo financí. Takže se politici v okamžiku, kdy v současných konkrétních případech mají lidé potíže, krachují jim firmy a nemají peníze, protože se jim seberou peníze na ošetřování člena rodiny, začnou chovat jako šlechta, a vyplácí si v této době desítky tisíc na odměnách.

Martina: Za nevyšetřenou nehodu, která zlikvidovala řeku.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano. A my musíme plnit všechno, a vůbec se na nás neohlížejí, zákony, nebo opatření byla a jsou bezohledná vůči kadeřnictvím a tak dále. To jsou šílené věci. Od stolu se to dobře rozhoduje, ale v praxi je to potom o něčem jiném. Takže potom, když zákon přestane být pilířem spravedlnosti, a stane se spíše nástrojem diktatury, tak přestává plnit svou roli. A já mám pocit, že zákony jsou nyní přijímány spíše tak, aby diskriminovaly, a útočily na jejich základní práva.

Tady bych možná připomenula historii pandemického zákona, což je bizarní věc. Vzpomínáme si patrně všichni, že sněmovna, a proto jsem takový skeptik, protože bych něco vytkla i současné opozici, s nadšením uvítala, že se podařilo zabránit prodloužení nouzového stavu. Ale hejtmani se pod vším, co se na ně hrne, vyděsili, že kraje budou muset všechno zařídit, a tak se to začalo panicky řešit, hejtmani se sjeli do Prahy, a řešilo se to. Dostali od vlády spoustu slibů, z nichž se potom žádné nesplnily. V podstatě vláda řekla, že řešením bude, když se přijme pandemický zákon, a potom nouzový stav nebude tak důležitý. A udělala se politická dohoda, že sněmovna pandemický zákon přijme. Ten byl připraven mnoho měsíců, a pan Hamáček, to je můj výklad, se ho bál dát na půdu sněmovny, protože v něm byly obrovské sankce, a že by to neprošlo, že ho nemá šanci prosadit ani u koaličních partnerů. A v tu chvíli ho vytáhl. Tedy v okamžiku, kdy sněmovna neprodloužila nouzový stav, a plácali se po zádech, jak se vládě podařilo udělat naschvál, vláda nelenila, využila toho s tím, že předložila pandemický zákon, a dohodla se s opozicí, že bude schválen, protože je to nezbytné pro ochranu našeho zdraví a tak dále.

Pandemický zákon byl schválen, a teď trošku spekuluju, pan Hamáček musel mít obrovskou radost, protože do té doby ho měl v šuplíku, a najednou je pandemický zákon schválen. A proč musel mít radost? Do té doby, když se někdo vzepřel, tak nebyl moc sankcionovatelný, ale od okamžiku přijetí pandemického zákona může pan Hamáček, a všimněte si, že to dělá velmi rád, vystupoval s tím opakovaně při každé příležitosti, udělovat sankce. To je jediný argument, mantra: „Nebudete poslouchat? Udělíme vám sankce.“ A udělování sankcí umožnil pandemický zákon.

Martina: Který byl přijat z leknutí.

Jana Zwyrtek Hamplová: Který byl přijat z leknutí, a podle mě to byla obrovská chyba sněmovní opozice.

Martina: Proč?

Jana Zwyrtek Hamplová: Za prvé je nedokonalý. Pandemický zákon by byl obecně dobrá věc, protože bychom se mohli vyhnout nouzovému stavu, pokud by byl opravdu dobře připraven. Připomínám, že v pandemickém zákoně jsou příkazy zaměstnavatelům, ale už ne zaměstnancům, takže byl šitý horkou jehlou. Pak byl strčen do šuplíku, jakože nemůže projít, že jsou tam sankce, a následně z leknutí, to je dobrý pojem, to budu používat, byl přijat z leknutí hejtmanů, kteří přijeli do Prahy a řekli: „To nám nemůžete udělat, bez nouzového stavu jsme bezmocní,“ což mimochodem nebyla pravda. Mohli pár dní počkat, nadechnout se a přemýšlet. Ale chápu, odpovídají za strašnou spoustu věcí, protože se to na samosprávu nahrne. Stát nic, ale hodíme to na samosprávu. Takže je z lidského hlediska chápu, ale z hlediska právní taktiky bych na jejich místě volila jinou cestu. A potom se jako záchrana přijal pandemický zákon, a všem uniklo, že to je největší vyděračská zbraň na všechny v této republice, protože se na jeho základě mohou ukládat milionové sankce.

Nesmíme dopustit, aby se s ústavou zacházelo jako s hadrem

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, dokonale jsi zametla stopu za mou minulou otázkou.

Jana Zwyrtek Hamplová: Omlouvám se.

Martina: Přesto jsme něco o presumpci viny a neviny řekli, a to, co jsi nám teď osvětlila, je věc, kterou asi málokdo z nás věděl. A určitě nikdo nevěděl, v jakých souvislostech náš nový pandemický zákon spatřil právní světlo světa. Ale když se podívám, tak jsme ještě do nedávna mohli v naší ústavě najít oporu v některých principech, třeba princip ochrany osoby blízké, nebo zmíněný princip presumpce neviny, ale v tuto chvíli už jsou rozrušeny i další pilíře, o které jsme se dosud opírali. Princip ochrany osoby blízké byl zničen třeba v dopravních předpisech. K čemu toto povede, protože presumpce neviny platí, jenom když se to hodí. Princip osoby blízké už platí také jenom do určité míry. Co to přinese?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ještě bych tam přihodila ochranu soukromí. Co to přinese? V okamžiku, kdy si zvykneme na to, že se s ústavou zachází jako s hadrem, tak se tak začneme chovat, začnou se tak chovat státní orgány: nějaká ústava nás nezajímá. Tady bych připomněla, jak ústavu vnímají Američané. Tam je ústava Bible. Každý ji umí odcitovat, a text z ústavy se učí už na školách, což by mimochodem tady také neškodilo, zařadit ústavní právo přiměřeně věku dětí a studentů do škol.

Co se stane? Povede to k degradaci ústavních principů, začne se na základní lidská práva, na základní právní principy, pohlížet jako na něco, co můžeme dodržovat, když se nám chce, když se nám to hodí. A pokud se proti tomu nezačneme důsledně bránit, tak se potom nakonec může stát, že se v zákonech objeví něco, co naruší nezávislost soudnictví. Například se může stát, říkám to velmi hypoteticky, že vznikne zákon, kde budou mít politikové v rukou jmenování soudců, a podobně, a najednou máme pryč nezávislé soudnictví. To znamená, že tak, jak se nemohli lidé dovolat spravedlnosti v totalitních režimech, najednou nedostaneme u soudu ochranu, i když to bude naprosto jasné, že je to proti všemu. Takže nerespektování ústavy a narušení základních principů bych vnímala tak, že nezbude nic jiného, k čemuž může přispět advokátní veřejnost, a odvážní občané, že na to začneme poukazovat na maličkostech a banalitách, chodit k soudům dokazovat pravdu, aby stát odcházel čím dál častěji poražen. Nic jiného nezbude, dokud máme nezávislé soudnictví.

Martina: Dokud máme nezávislé soudnictví. Když se na to podíváš retrospektivně, a vezmeš v úvahu principy, které my jsme tady spolu před chvílí vyjmenovaly: ochrana osoby blízké, presumpce neviny, ochrana osobního majetku. Dovolili si tyto principy zničit třeba komunisté? Nebo kam naše právní paměť sahá, je toto ohýbání, ignorování ústavních principů bezprecedentní?

Jana Zwyrtek Hamplová: To je velmi vážný problém, určitě by na to byli povolanější právníci, aby se k tomu vyjadřovali, třeba na akademické půdě. Žila jsem v době komunistického režimu a komunisté zcela potlačili otázku soukromí. Ale co si podle mě nedovolili, bylo zasahování do práv rodičů vůči dětem a podobně. A to se nebavím o komunismu v době Stalina, kdy byla kolektivní výchova, a úplně se popírala rodina. Hovořím o tom, co si pamatuji ze 70. 80. let.

Pokud jsou nyní přijímány zákony, které jsou v rozporu s ústavou, a nebráníme se tomu, tak se takové popírání základních práv může promítnout do ústavy, a nebudeme pak mít možnost se bránit

Martina: Čemu jsme říkali „s lidskou tváří“.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, říkali jsme tomu „s lidskou tváří“ v těžkých uvozovkách.

Martina: Na to se ptám, protože o 50. letech se z hlediska práva neodvažuji mluvit.

Jana Zwyrtek Hamplová: Tehdy se přijaly zákony, které platily, a podle kterých se postupovalo. Soudci nemohli rozhodovat jinak, než podle těchto zákonů, a základní práva byla potlačena, takže rozsudky tomu odpovídaly. Ale my se teď blížíme k témuž, přijímáme zákony a opatření, která jsou také v rozporu se základními principy, ale zatím máme to štěstí, že se můžeme opřít o ústavu, Listinu práv a svobod, mezinárodní úmluvy, o moderní právo. Takže v těchto jednotlivých zákonech ústavní soudy tyto zákony rušily. Zrušily třeba opatření ve školách, zrušily výpověď, když bude dána z důvodu nesplnění dobrovolné povinnosti. Takže zatím máme mechanismy, jak tomu bránit, a tyto zákony se mohou zrušit soudním podáním, což za komunismu nebylo možné, protože i ústava odpovídala právnímu režimu.

Pokud ale teď přijímáme věci, které jsou s ústavou v rozporu, a chováme se tak, jak jsi správně řekla, kdy popíráme základní principy, a budeme to brát: „Tak bože, stalo se,“ a nebudeme se tomu bránit, tak se to plíživé dostane do ostatních zákonů, a odpovídajícím postupem se může změnit ústava. Teď mě napadlo jenom vulgární slovo, ale jsme v háji, protože nebudeme mít obranu. Zatím ji máme. Takže i přes to, že to bude pro lidi složité, vidíme, co rodiče dokáží, podávají žaloby, brání se tomu, a i já jsem podala ústavní stížnost a doufám, že Ústavní soud ji přijme na program, protože to opravdu není zaručeno. Nemusí ji přijmout, když jsem přeskočila všechny stupně, ale může. Může se tomu věnovat jako věci naléhavého zájmu.

Takže chci říct, že dokud u nás Ústavní soud, ať si myslíme, že to bylo správně, nebo nesprávně, dokáže vyslovit, že vyhlášení nouzového stavu bylo protiústavní, tak si toho važme, i když momentálně říkáme: „Dobře. Ale řekli to dva měsíce poté. Je to k ničemu.“ Vůbec to není k ničemu, protože to znamená, že Ústavní soud dokáže říct státu: „Udělal jsi vážnou chybu.“ S tím potom souvisí náhrady zavřených obchodů a podobně. Ale to předbíhám. Takže podle mého názoru hlavně nesmíme připustit, aby nám byla odejmuta možnost se bránit, když stát bude dělat takováto zvěrstva, jakože je bude dělat, o to se bude snažit vždycky. Ale my musíme najít odvahu, čas, trpělivost, třeba i počkat 2, 3 roky, a zkusit to probít u soudu. Mnohokrát jsem skončila u Nejvyššího, nebo Ústavního soudu, ale nikdy jsem toho nelitovala, mnohokrát jsme uspěli, i když mi mnozí říkali: „Vůbec to nezkoušej, nemáš šanci.“ Neříkám, že to bylo masově, mám takových případů 8, 9, 10, ale velmi jsem ráda, že jsem do toho šla. Takže teď to záleží na těch lidech, buď budou líní, nebo půjdou k soudu, i když to bude znamenat komplikace. Chápu, že to není nic příjemného.

Chaos a nesmyslnost zákonů jsou důsledkem neschopnosti státního aparátu, nebo jde o záměr

Martina: Ale my víme, že v důsledku mnohem účinnější, než razantní opatření a změny, otevření a nedodržení ústavy, změny zákonů, a podobně, je jakési blátíčko. Množství zákonů s množstvím výkladů, které ve výsledku budou znamenat bezpráví.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano.

Martina: A toto nám asi hrozí velmi akutně.

Jana Zwyrtek Hamplová: To nám nehrozí, to se už děje. Stačí jedno ustanovení zákona, a najednou je to jinak. Hlavně se zákony pořád mění, vzniká chaos, nejistota. Nejhorší je právní nejistota, protože právo mám být předvídatelné. Chtěla bych dneska vidět někoho, kdo řekne, že naše právo je předvídatelné, při tom milionu právních předpisů. Já sama, která zná jako básničku zákon o obcích, který byl od roku 2000 novelizován 56krát, když dnes budu psát něco za nějakou obec, tak si tento zákon otevřu, jestli třeba včera nebyla přijata změna. A podle mě to svědčí buď o neschopnosti státního aparátu, když pořád musí napravovat to, co špatně přijal, nebo o tom, že to je úmysl způsobit tady takový právní chaos, že si potom ani právníci ničeho nevšimnou.

Přiznám se, že některé věci jsem zaregistrovala třeba 2–3 roky poté, a říkala jsem si: „Probůh, jak to, že jsem to tehdy nezaregistrovala, protože bych třeba proti tomu napsala nějaký článek.“ Ale už není v silách člověka toto vše sledovat. Uvědomme si, co jenom sněmovna chrlí za zákony. S mírnou nadsázkou řeknu: „Udělejme to jako ve středověku. Dejme čtyři zákony, a každý má sto paragrafů.“ To je samozřejmě nadsázka, nyní je potřeba více předpisů, máme více společenských vazeb, doba pokročila. Ale když má jenom občanský zákoník 3000 paragrafů, kde se sloučilo rodinné právo a všechno dohromady, tak nevím, který občan se v tom může vyznat.

Dvě třetiny zákonů je potřeba zrušit. A zbytek upravit tak, aby byly srozumitelné.

Martina: Kde jsou právní myslitelé z historie, kteří tvrdili, že může platit jen tolik zákonů, kolik jsou lidé schopni znát a zapamatovat si?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ježíšmarja, to jsme úplně v háji.

Martina: Ale kdykoliv se blíží nějaké volby, tak je naší povinností poslouchat, jak se všichni předhánějí, jaké nové zákony, regule, povinnosti, rozkazy, zákazy, přijmou, jaké vyrobí, zlepší, změní. Nikoho už ale nenapadne, že člověk, dokonce i právník, je schopný pojmout jenom určité množství informací, protože pak už je právo natolik kalné, že je nedokazatelné a nevymahatelné.

Jana Zwyrtek Hamplová: Pak v něm umí plavat jenom ti, co umí plavat v kalných vodách. Kdybych já zakládala politický subjekt, jako že mě to nenapadá, a nikdy už ani nepadne, tak bych si dala do programu, že zruším 2/3 zákonů. A třetina, která zůstane, bude přeložena do lidštiny, aby jí lidé rozuměli. A kdyby mi někdo začal říkat, že to nejde, tak mu řeknu: „Tak mě zvolte, a já vám ukážu, že to půjde.“ Protože opravdu pokud nezměníme, nezúžíme právní řád směrem ke srozumitelnosti, i kdyby se měl vzít, zahodit, a udělat nové právní normy, tak to bude špatné. Teď to samozřejmě říkám velmi zjednodušeně, není to tak snadné. Ale program, že přijmu změny zákonů a nové zákony? Dneska jsem dokonce četla, že je tady nějaký nápad Prahy, že půjdou s nějakými novátorskými předpisy, že kdo bude chtít byt, bude muset podepsat, že si nikdy nekoupí auto. Myslela jsem si, že je to nějaký fake, ale bylo to zveřejněno seriózně v médiích. Zatím je to jenom nápad, ale proboha, proč se alespoň nezeptají právníků, protože dopředu se nelze vzdávat žádných práv.

Když jsou zákony postavené na základních právních premisách, které se snažím sdělovat starostům na přednáškách, na různých příkladech z praxe, tak se nelze dopředu vzdát svých práv, a některé smlouvy nesmí být na dobu neurčitou, ale pouze na dobu určitou. Oni si napíšou pár poznámek, a pak třeba po letech řeknou, že vycházeli z nějakého mého desatera. Minimálně jim to připomnělo: „Aha pozor, toto je v rozporu s tímto. Poradím se s právníkem, ať neudělám chybu.“

Čím srozumitelnější a jasnější zákony jsou, tím jsou občané silnější. A čím více je právní řád zaneřáděn tisíci zmatečných povinností a opakovaných novel, je silnější vláda a mocenské skupiny.

Martina: Jenomže tady asi nikdo, kromě poddaných, nemůže chtít v právu jasno, protože pak by byly rozdány karty, a já bych nebyla kdykoliv, v jakékoliv situaci, v jakoukoliv denní, nebo noční dobu, nachytatelná při tom, že jsem porušila nějaký zákon, což už v této chvíli jsem.

Jana Zwyrtek Hamplová: Přesně. Proto tvrdím, že dávno padla zásada, že neznalost zákona neomlouvá, protože právní řád, jaký nyní máme, nemůže znát nikdo, včetně právníků. Čím srozumitelnější a jasnější zákony jsou, tím jsou občané silnější. A čím více je právní řád zaneřáděn tisíci zmatečných povinností, novel, opakovaných změn zákonů a nerespektováním ústavy, tím je silnější vláda a mocenské skupiny, protože to mají v rukou. A oni to ví, mají na to lidi.

Za normální situace by si nikdy ministr nedovolil chtít po obcích omluvu za to, že využily svých zákonných práv, protože by to bylo naprosto nehorázné, nemyslitelné a skandální, a nyní si to dovolí. A když jsem na to poukázala, tak řekl něco jako: „A co, o co jde?“ Takže citlivost pro právní principy máme každý jinou, ale jak říkám, čím srozumitelnější právní řád, tím je občan silnější, a naopak. Takže teď máme velmi slabé občany, protože právní řád je zaneřáděn těmito šílenostmi, nekvalitními zákony, kdy ministerstvo ani není schopno sepsat srozumitelné opatření, které se týká nezletilých dětí, ani zařídit, aby tyto podzákonné předpisy byly v souladu s ústavou. Ale to už je potom možná na té právnické veřejnosti, aby se proti tomu dokázala vzepřít.

Ale podobných bláznů, jako jsme já, moc není ani v právní branži. A já se někdy kolegům ani nedivím. Když jsem se jen dvěma opatřením začala věnovat do hloubky, včetně mezinárodních úmluv, ústavy, Listiny, a ostatních zákonů, tak jsem tím strávila měsíc, a nedělala skoro nic jiného. Je to neskutečně pracné, a to jsme jen u dvou opatření, a dělám to ve svém volném čase, mimo svou práci, což je někdy nad mé síly.

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, několikrát jsi to pojmenovala, ale v koronakrizi se tato slova objevují častěji než předtím, že se s lidmi zachází jako s poddanými, a ne jako s občany. Máš nějakou teorii, jak je možné? A že to není jenom u nás, nebo v Rumunsku, kdy by bylo možné říct: „To víte, postkomunistické země,“ ale že do tohoto spadl celý svět? Máš nějakou teorii?

Jana Zwyrtek Hamplová: Teorii mám. Možná jsme jako občané zpohodlněli, a nechali jsme ty nahoře dělat, co chtějí, namísto toho, abychom byli obezřetní, a při každé snaze zasáhnout do našich práv se vzpínali. A pak mám teorii, že co se týká západních zemí, tak tam si neprošli socialismem, takže nevědí, „vo co go“, a podléhají naivním představám, jak se to dá krásně řešit. Když tam čtu některé tyto teorie, tak je to, jako bych četla o tom, o čem mluví Zdeněk Svěrák ve filmu Obecná škola. „Komunisti nemají špatný program, ale protože asi vyhrají, tak je volit nebudu.“ Už slyším ve svém okolí: „Tyto asi volit nebudeme. Vypadá to, že vyhrají. Nemají špatný program, ale…“

Mám pocit, že teď je podobná situace na Západě. Jako kdybych četla něco z naší minulosti. Tvrdím – a opakovaně jsem to zveřejňovala, byť nechci zabíhat do politiky, nechci se v ní angažovat, jenom mi to není jedno jako občanovi, a protože dělám i veřejné právo – že se máme držet toho, s čím máme zkušenosti jako Středoevropané, to znamená střední Evropa. Visegrádská čtyřka mi je blízká…

Martina: Mohli se nás zeptat.

Jana Zwyrtek Hamplová: Přesně tak, mohli se nás zeptat. Domnívám se, že bychom neměli řešit, jako teď kolem vakcíny, jestli Východ, nebo Západ. Já chci být v Čechách, v sebevědomé České republice, která by obchodovala napříč s různými státy, a udržovala si svou hrdost, co se týká hranic. Aby se opírala o své sousedy, hlavně Slovensko, Německo, Polsko, protože myslím, že jestli Západ směřuje k takové zkušenosti, že si chce socialismus prožít, tak ať si to prožije, ale bez nás. My už to máme za sebou, jsme zkušenější.

Celá země by měla začít řvát, že to, co se děje, se nám nelíbí

Martina: Čím to, že Západ tolik podléhá ideologickým aktivistům, a ne Západ, ale konkrétní politici, vlády, přestože tito aktivisté nemají vůbec žádnou zodpovědnost, na rozdíl od nich? Čím to je? Je to tím, že politici nemají žádné vlastní ideje, a proto se přimknou k tomu, co se jim jeví jako pokrokové a moderní? Nebo má jiný důvod?

Jana Zwyrtek Hamplová: Já to naprosto nechápu. Říkám si, že to může mít dva důvody: Za prvé, do politiky se dnes mnoho schopných, chytrých, vzdělaných lidí nehrne. Má to své důvody, protože politika je prostředí, kde vám všechny tyto vlastnosti mohou být k ničemu. Když jste, když to řeknu velice lidově, obklopeni bandou pitomců, tak neuděláte nic, můžete být svatý, můžete umět všechno, neuděláte nic. Politika je umění možného, jak řekl klasik, a mám pocit, že nyní je ve funkcích, jak v Evropě, tak v jiných zemích, druhá, třetí, čtvrtá liga lidí, a že osobnosti, které by mohly přinést do politiky něco jiného, se jí naprosto vědomě a cíleně vyhýbají. Ale to je cesta do pekel v tom smyslu, že tam bude druhá, třetí liga, a když jsem teď slyšela mluvit, nechci jmenovat, představitelky EU, tak jsem si řekla: „Ta je tak přirozeně hloupá, až to bolí.“

A potom, aktivisté umí hodně řvát, a tomu, kdo hodně řve, se hodně ustupuje. A ti, kteří v tichosti plní povinnosti, najednou jako by nebyli vidět. Takže možná by měla většina země začít řvát, že toto se nám nelíbí, a potom by nám bylo dopřáváno sluchu. Já vůbec nechápu to poklekání, a že určité aktivistické skupiny začnou rabovat obchody, a vydává se to za boj proti diskriminaci. Nezáleží na tom, jak se to pojmenuje, ale co to v praxi přináší. Název není podstatný, podstatný je obsah. Když někdo něco nazve, že to je řešení pro Českou republiku, tak to neznamená, že daný obsah je skutečným řešením. Takže to nechápu, nerozumím tomu. Buď jsme zpohodlněli, možná zlenivěli, nebo už jsme příliš podlehli tomu, že všechno je vyřešeno, takže jsme řešili, jak mají být zakroucené banány, aby mohly být puštěny na trh, nebo jestli má být „rum“, nebo se má nazývat jinak. Řešili jsme hlouposti a utíkají vážné věci. A toho využívají aktivisté bez jakékoli odpovědnosti, někdy naprosto bez vzdělání, a my jim dopřáváme sluchu. Také mě překvapuje, že lidé bez vzdělání, bez jakékoliv pracovní zkušenosti, založí server „Manipulátoři“ a dávají nálepky lidem, kteří mají vysoké školy, univerzity, publikují, a my jim dopřáváme sluchu.

Martina: Mě na tom děsí, že to vlastně nikdo nepodrobuje kritickému myšlení, aby se podíval, kdo to je, co tím sledují, co za tím je. Mnozí lidé si to přečtou a řeknou: „Aha, tak to je dezinformační web.“ Tak to prostě je.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, přesně tak. Dáváme různé přívlastky. Teď se to proti tomu ohrazoval Janek Ledecký, pokud si vzpomínám, že jiný názor není dezinformace. My už za dezinformaci označujeme jiný názor, nebo označujeme za dezinformaci právní analýzu. Ale nevím, jestli je dezinformací citace z Úmluvy o právech dítěte. Může to být jiný právní výklad, ano, ale nemůže to být dezinformace.

Martina: Jeden polský filozof říkal, že dezinformace je to, co říká pravice, to je fake news.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano nějak tak. Jako politika mám velmi ráda Churchilla, hodně jsem o něm přečetla, znám jeho citáty, a ten řekl: „Nesouhlasím s vámi, ale budu se bít do krve za to, abyste mohl vyslovit svůj názor.“ A také řekl, že demokracie není bezchybná, ale nikdo nic lepšího ještě nevymyslel. Myslím, že kdybychom začali čerpat alespoň od těchto klasiků, kteří měli alespoň něco v hlavě, a neposlouchali aktivisty, kteří vypravují lodě, a dováží nám sem lidi z Afriky, a že je teď budeme živit, a označí nás jako nepřející. Probůh, kde to jsme? My jsme přeci nevytvářeli Evropu proto, abychom zachraňovali svět. Toto je náš světadíl. Takže to mi hlava nebere, schází mi v tom přirozená inteligence, ale hlavně bude záležet na nás, co všechno si necháme líbit.

Teď už to říkají i psychologové: Pokud dnes budeme říkat, že „testování ve školách je asi k ničemu, ale tak to absolvuj, abys mohl být ve škole,“ tak to je první krok k tomu, že budeme ustupovat nesmyslům, špatným věcem, které nám budou přikazovat. Dokonce budeme poslouchat i to, co škodí dětem jenom proto, abychom měli takzvaný klid. Možná by měla nastat doba neklidu. Kdyby se rodiče, protože podle mě proti tomu bylo 90 procent z nich, ale 80 procent mělo obavu se proti tomu postavit, domluvili a řekli: „My děti do školy nedáme,“ tak je stát úplně v háji, a nenadělal by nic. Měl by prázdné školy. Nebo, jak jsem říkala, pokud by, třeba v rámci občanského protestu, všichni rodiče, kteří s opatřeními nesouhlasí, podali žádosti podle zákona 106 o přístupu k informacím, aby jim poslali všechny smlouvy z období nouzového stavu, které sněmovna zakázala zveřejňovat. A tak by začala občanská neposlušnost zákonnými prostředky. To znamená: „Chceme smlouvy, které nám nechcete ukázat.“ A kdyby tyto žádosti přišly na ministerstva najednou v počtu tisíců, tak by byl stát v patové situaci.

V současné době vznikají zákony proto, aby vytvářely nespravedlnost a diskriminaci

Martina: Promiň, ale jaké smlouvy máš na mysli?

Jana Zwyrtek Hamplová: Smlouvy na veřejné zakázky, které byly uzavírány v nouzovém stavu.

Martina: „Levné“ respirátory?

Jana Zwyrtek Hamplová: Levné respirátory a podobně, o kterých Sněmovna odhlasovala, že nebudou zveřejněny. To je pro mě tak skandální, že až toto pomine, tak si o ty smlouvy nepochybně požádám, a uvidíme, jestli mi je budou muset dát, nebo ne. Možná bych si jich nevšimla, ale když je zakázali zveřejnit, tak mě to zajímá o to více.

Martina: Jsme stále svědky toho, že je neuvědoměle, nebo cíleně, právo opomíjeno, ohýbáno, degradováno. Řekni mi, jaká by měla být správná role práva ve společnosti?

Jana Zwyrtek Hamplová: Právo ve společnosti – teď nehovořím o zákonech, ale o právu, já tyto pojmy odděluji, protože zákony nemusí vždy znamenat právo, a naopak – by mělo ve společnosti zajišťovat spravedlnost a víru, že se spravedlnosti lze domoci. A pak je zde otázka, jednak jestli tomu zákony musí odpovídat. A když tomu čirou náhodou odpovídají, tak někdy že i dobrý zákon může při aplikaci působit nespravedlnost. A pak musí mít soudci odvahu říct, a v rámci legislativy je to možné: „Já tento nespravedlivý zákon odsunuji, a rozhodnu podle práva a spravedlnosti.“ Například Občanský zákoník dává před zákon pojem „dobré mravy“. Už jsem zažila mnoho soudců, kteří dokázali říct: „Ano, podle zákona bych měl rozhodnout takto, ale já tento zákon odkládám, a rozhodnu podle dobrých mravů.“ Byli to často mladí soudci u okresních soudů. A opravdu kdybych mohla, jako že nemohu, protože bych mohla být nařčena z nějaké závislosti-nezávislosti, tak bych takovému soudci šla osobně poděkovat, a třeba mu dala své básničky. Nedělám to, není to profesionální.

Kolikrát jsem jela k soudu s tím, že třeba prohrajeme, ale prostě jsme podali žalobu, protože to bylo otázkou cti. A najednou se nám u soudu dostalo spravedlnosti, protože soudce dokázal daný zákon takto odložit. A mám pocit, teď se to někdy děje naopak, že se vydá zákon, aby tu způsoboval nespravedlnost, viz současná opatření. Takže myslím, že tato dvě opatření, která nás provází celým tímto rozhovorem a která diskriminují přístup některých dětí ke vzdělání, v podstatě vznikla proto, aby byla vůči dětem nespravedlivá, protože působí nerovnost a diskriminaci. A vytvářet opatření proto, aby někoho diskriminovala, mi přijde z hlediska práva jako zrůdnost.

Martina: Rozhořčená, rozčilená, výborně připravená Jana Zwyrtek Hamplová, byla mým dnešním hostem. Jsem ráda, že jsi přišla, děkuji.

Jana Zwyrtek Hamplová: Také děkuji za pozvání.

Martina: Dělali jsme rozhovor s Danielou Kovářovou, a ta tvrdí, že to, co žijeme, je konec právního státu, a že bude potřeba redefinovat, co do budoucna bude stát znamenat, jaký bude mít úkol a poslání. Dobrá, došli jsme do stádia, ve kterém nyní jsme. Je plošný lockdown, nouzový stav, pracuje se z domova, děti nechodí do škol. Co byste s tím dělal vy? Třeba kdyby někdo konečně zavolal a řekl: „Dobře, Jane Hnízdile, tak nám řekni, jak máme postupovat. Vezmi si k sobě odborníky, a vymyslete co teď. Co byste udělal?

Jan Hnízdil: Já jsem toto udělal už loni v březnu. Vyvinul jsem obrovské úsilí, aby byl multidisciplinární tým odborníků, tedy nejenom z medicínských oblastí.

Martina: Na to by ten člověk třeba řekl: „Stejně se tam nedohodnete. Podívejte, jak to vypadá. Každý si pořád říká a tvrdí, a nakonec to vždycky rozhodne Andrej.“

Jan Hnízdil: Na prvním místě bych okamžitě zastavil testy. Už jenom toto opatření by znamenalo mnoho, v situaci, kdy výpovědní hodnota testů je mizivá, ale stojí na nich všechno. Ve chvíli, když by se přestalo testovat. Podívejte se, vždy, když se o víkendu testuje méně, tak v pondělí noviny hlásí, že máme jenom 1500 nakažených. Protože se tolik netestuje. Takže paradoxně, nebo spíše logicky, země, které netestují, tento problém nemají, nemusí zavádět takovéto represe.

Martina: Ale také to pak může být podobné, jako když zavřu oči a nevidím. Neobáváte se, že by se pak třeba skutečně mohl naplnit páně Hamáčkův sen o tisících mrtvých na ulici?

Jan Hnízdil: Toho bych se obával, kdyby testy měly výpovědní hodnotu. Ale ony ji nemají. Skutečně to číslo reálně nevypovídá o tom, jaká je situace. Pokud je prováděn test, tak na něj musí navazovat to, že daného člověka musí vidět jeho doktor, který zjistí, jestli je jenom pozitivní, nebo už nemocný, nebo nakažlivý. A pak provést další testy, například na pověstné protilátky, upřesnění, odběry, prohlídka člověka. To je možné, ale na to tady už vůbec není čas, ani prostor.

Uvnitř respirátoru se hromadí CO₂, viry a bakterie. Mnozí lidé, kteří ho musí nosit celé dny, mají dechové potíže, kožní problémy, plísně, ekzémy a úzkosti.

Martina: Kapacita už samozřejmě není.

Jan Hnízdil: Veškerá kapacita je vržena na testy. A to už je obrovský průmysl, který, myslím, by bylo těžké zastavit – průmysl testů a respirátorů. Dovezla se toho obrovská spousta, a musí se to vyexpedovat. A zase, nasadí vám respirátor na celý den, a já mám spoustu pacientů, kteří z nich mají dechové potíže, kožní problémy, plísně, ekzémy a úzkosti. Napsal jsem to, je to asi měsíc, ministrovi zdravotnictví a hlavní hygieničce, že mám důvodné podezření, když sleduji lidi kolem sebe v MHD, že zatímco do doby covidu tam živě mobilovali, dívali se a komunikovali, tak teď pospávají, jsou vyčerpaní, takže mám důvodné obavy, jestli to nemůže souviset s jejich intoxikací kysličníkem uhličitým, protože musí neustále, i venku, nosit respirátory. A navíc, respirátor nejenže brání vstupu částic viru do těla, ale také brání jejich výstupu ven, takže člověk všechny viry, které už člověk v těle má, vlastně recykluje, vdechuje je zpátky, čímž zvyšuje svou virovou zátěž.

Takže jsem požádal ministra a hygieničku, aby respirátory otestovali a zjistili, že jejich ochranný účinek skutečně výrazně převyšuje nežádoucí účinky. A pak jsem zjistil, že ve stavebním zákoně je nařízení, že v bytě musí být ventilace 24 krychlových metrů vzduchu za hodinu, jinak vám hygienici stavbu neschválí. A víte, co v respirátoru je? Co se tam asi děje, když jej prodavačka má celou směnu, kdy je za štítem, a ještě v respirátoru? A pak jsem na internetu našel test, ve kterém zjistili, že pod respirátorem je povolená hranice kysličníku uhličitého asi 1500, a oni tam naměřili 5000, což je velmi nebezpečné pro zdraví. A ministerstvo, ani hygienička mi neodpověděly.

Ale ozval se nám jakýsi docent z ČVUT, kterého to zaujalo, a hned si ze zahraničí objednal nějakou špičkovou aparaturu, detektor, a už provedl první pokus. A zjistil, že v respirátoru je až 9000 jednotek kysličníku uhličitého s tím, že bezpečná hranice je 1500. Ale to nikoho nezajímá, ministerstvo vůbec neřeší, co může celodenní, nebo vlastně mnohaměsíční používaní respirátorů způsobit se zdravotním stavem lidí. A oni by si takový test mohli udělat sami, mají na to kapacity. Ale vůbec neodpověděli. Dostal to ministr, hlavní hygienička, krajská hygienická stanice, s velmi korektní prosbou: „Otestujte a sdělte nám, jakým hodnotám kysličníku uhličitého je vystaven člověk, který má respirátor celu dobu na sobě.“

Vláda zakázala aktivní přístup ke zdraví a životu. Nařídila lidem: Nic nesmíte! Seďte doma! Žádná aktivita! S nikým se nestýkejte! Venku noste respirátor! Čekejte na vakcínu!

Martina: Pane doktore, když se bavíme o tom, co byste udělal za první kroky, tak když jsme přestali testovat, a teď jsme sundali respirátory, tak co dál? Už nic? Začali bychom se tvářit, že to neexistuje?

Jan Hnízdil: Ne. Uklidnit lidi – to bych dal na první místo. To, co tady celý rok postrádám, je, že by někdo v médiích vystoupil, a uklidnil lidi. A místo strašení se pojďme dohodnout a poradit lidem, co mají udělat pro to, aby tomuto viru vzdorovali. Absentuje tady aktivní přístup, vláda ho v podstatě zakázala a nařídila lidem: „Seďte doma a s nikým se nestýkejte. Když jdete ven, nasaďte si respirátor a čekejte na vakcínu. Žádná aktivita. Nedělejte vůbec nic. Nic nesmíte, a my to všechno zařídíme za vás. Počkejte si na tu vakcínu. My vám ji dáme. A až vám ji dáme, tak bude líp, budete žít jako dřív.“ A to myslím, že je největší iluze. Už nemůžeme žít jako dřív, ani nesmíme, protože tato krize je tady  proto, že jsme žili tak, jak jsme žili. Tedy zničujícím způsobem na úkor životního prostředí, mezilidských vztahů. Takže koronavirová krize je vlastně v podstatě řešením neudržitelného způsobu fungování civilizace.

Martina: Pane doktore Jane Hnízdile, v průběhu minulého roku jsme se mohli tu a tam dočíst o lécích, které na covid účinkují, nebo by měly účinkovat. Hovořili o nich i odborníci typu pana epidemiologa profesora Berana, a to jsou třeba isoprinosin, nebo ivermektin. Jak si vysvětlujete, že tyto léky nezaplavily naši republiku? Jak si vysvětlujete, že se nepodávají lidem, kterým by mohly pomoct, a mohly by je uchránit před hospitalizací nebo smrtí?

Jan Hnízdil: Podívejte, byla tady diskuse – nejdřív plaquenil, pak zase brufen, pak remdesivir, isoprinosin, teď pan inženýr Calábek zmiňoval antabus.

Martina: S mědí.

Jan Hnízdil: S mědí. Nebo nějaký zinek. Nebo D vitamín. Já odmítám diskutovat o konkrétním léku, protože to bychom zase lidem něco podsouvali: „Podívejte, máme pro vás lék. A je jedno, jak se jmenuje. Ne, ne. Nejcennější lék, který existuje, jsou samoozdravné schopnosti. Jde o to, aby lidé skutečně aktivně pečovali o své zdraví, o svou imunitu, a pokud to budou dělat, tak nebudou potřebovat žádný lék.

Martina: Ano, to máte určitě pravdu a určitě to nemyslím tak, abychom lidem řekli, žijte dál, užívejte života, blíží se Halleyova kometa, a pak si lupnete isoprinosin. Tak jsem to nemyslela. Ale řekla bych, že veškerá aktivita se vrhla na vakcíny, nikoliv na léky.

Jan Hnízdil: Máte pravdu. Ale pokud lék, tak si myslím, že by o léku nemělo rozhodovat ministerstvo, nebo nějaký úředník, ale osobní doktor pacienta, který má své zkušenosti, zná ho, má zkušenost s daným lékem, a nasadí jej podle svého nejlepšího přesvědčení a vzdělání. Ale nikoli, že se v médiích zase rozvine nějaká kampaň – remdesivir nebo isoprinosin. To odmítám. Skutečně je potřeba u každého pacienta postupovat individuálně, a ten kdo by měl být klíčovým základem kvalitního zdravotnictví, a to v celém systému v zdravotnictví, je kvalitní osobní doktor. Ne specializované jednotky. Ale podívejte se, kam směřuje veškerý finanční potenciál. Ten se zase vrhá na velké nemocnice, a to nejcennější, linie praktických doktorů, je na okraji zájmu.

Světová zdravotnická organizace je soukromá firma, kterou nejvíc financuje Bill Gates a která vydává pokyny, které jsou v zájmu této firmy

Martina: Mě spíš u těch léků zaujalo, že v situaci, kdy jsme vyděšeni, a celosvětově naprosto paničtí, tak WHO, Světová zdravotnická organizace, nedoporučí třeba ivermektin, protože řekne, že k němu nemá dostatek informací a že vakcíny už jsou na světě. To mi vrtá hlavou, protože když už se stane, že onemocním, tak pak je asi takový lék dobrá volba.

Jan Hnízdil: Nezpochybňuji léky, ale nasazení léku by vždycky mělo vyplývat z konkrétní situace pacienta. A jestliže ošetřující doktor usoudí, že je vhodné mu nasadit isoprinosin, ivermektin, brufen, nebo jakýkoliv jiný lék, tak je to plně v jeho kompetenci. A nemyslím, že by to mělo být nařízení. Na jednu stranu oceňuji WHO, že takový pokyn nevydala, a na druhou stranu ale velmi protěžuje to očkování. Název „Světová zdravotnická organizace“ dobře zní, ale to je soukromá firma, soukromý podnik, nejvíce financovaný, pokud vím, Billem Gatesem. Není to tedy společnost elitních lékařských vědců, ale soukromá firma, která vydává pokyny, které jsou, tedy podle mého názoru, v souladu se zájmy této soukromé firmy, se zájmy vlastníka.

Martina: Toto víte jistě?

Jan Hnízdil: WHO je firma…

Martina: To jste mě dostal, protože mě nenapadlo se na to takto podívat.

Jan Hnízdil: …která je financovaná ze soukromých zdrojů. Není to tak, že by odborné společnosti ustavily nějakou mezinárodní radu vědců.

Martina: Takže my dva, kdybychom si tady založili Meziplanetární zdravotnickou organizaci, a sehnali sponzora, můžeme vydávat dobrozdání?

Média v informování o covidu naprosto selhala. Vyvolávají a zneužívají strach.

Jan Hnízdil: Pokud nám je někdo vydá.

Martina: Několikrát jste připomněl, že se ještě žádné nemoci nedostalo takové mediální pozornosti a že žádná ještě nikdy neměla tak dramatický mediální náboj. A to je další věc, kterou úplně nechápu. Protože vláda postupuje, jak postupuje, na to můžeme mít různý názor, můžeme nesouhlasit, ale vlastně to podvědomě chápeme. Že odborníci postupují, jak postupují, také můžeme chápat. Ale rozumíte tomu, co se stalo s našimi médii? Já mám pocit, že premiérem už možní není ani pan Babiš, ale ředitel České televize, protože mě o životě informuje Česká televize, a já skrze Českou televizi dostávám nařízení.

Jan Hnízdil: Myslím, že tady jde o naprosté selhání role nezávislých médií. Ale naprosté. A vysvětluji si to jednak tím, že většina z nich má už soukromé vlastníky, takže oni musí často vyhovět nevyslovenému, nebo jenom naznačenému. Chrání tedy pana majitele, nebudu jmenovat, všichni víme. A pak pochopitelně média zneužívají a využívají strachu, protože to, co přitahuje pozornost, jsou šokující informace. Když někdo vystoupí s klidnou argumentací, představte si, že by v médiích, nebo v politice dostal prostor člověk, který začne lidem vyprávět: „Podívejte, takhle, tak, jako doteď to už nejde.“

Problém není ani tak v koronaviru, ale v tom, jak žijeme a jak se chováme, protože takto už dál žít nemůžeme. Je potřeba, abychom, pokud chceme žít vůbec, nejen být zdraví, ale vůbec přežít, abychom výrazně omezili spotřebu, pečovali o životní prostředí, kultivovali mezilidské vztahy a převzali zodpovědnost. Teď si představte, že s tímto někdo, třeba politik, vystoupí v médiích. Kdo by to poslouchal? Kdo by poslouchal nějakého chytrolína, který vám vypráví, co děláte blbě? Spousta lidí pochopitelně preferuje, když předstoupí politik, nebo žurnalista, kdokoliv, a poví: „To není vaše chyba. Budeme žít, jako jsme žili, bude líp, ale musíte na testy a na vakcínu. Myslím, že ani politici by zdaleka nedosáhli takového efektu vyděšení populace, kdyby jim nesloužila drtivá většina médií. Například nám YouTube zablokoval prezentaci lékařů, kterou podepsalo 77 000 lidí. Za 24 hodin to máte zablokováno za šíření zdravotní dezinformace. Bez jakéhokoli zdůvodnění.

Martina: Co ovšem musíme covidu-19 přičíst ke cti, je, že vyřešil celosvětové problémy, protože ony vůbec neexistují. Skoro rok jsem neslyšela o migrační krizi, jak to vypadá v Íránu, nebo s Islámským státem. Neslyšela jsem, že by existovaly jiné nemoci, prostě nejsou. Není to docela dobrý druhotný efekt? Nebo možná i prvotní?

Jan Hnízdil: Myslím, že to je záměr. Že to není druhotný efekt, ale že dneska pojmy jako klimatické změny, dluhy, astronomické dluhy, migrační krize, vyčerpávání zdrojů, znečištění životního prostředí, vůbec nikde nezazní. Veškerá pozornost je soustředěna na covid, a ve chvíli, kdy to praskne, kdy se tato konstrukce zbortí, tak ukážou: „Podívejte se, za dluhy nemůžeme, to covid.“ Dají se na něj svalit všechny problémy globální civilizace. Je to ideální nástroj k odvedení pozornosti od toho zásadního.

Martina: Hovořil jste o algoritmu, podle kterého už nikdy nebudeme bez rizika, a bude hrozit, že vypukne epidemie, i kdybychom byli všichni úplně zdraví. Řekněte mi, kdy se tedy dočkáme doby pocovidové? Až bude naočkována většina lidí? Až se vynaleznou nejlepší účinné léky? Anebo až přestaneme poslouchat?

Jan Hnízdil: „Dočkáme“, to opět implikuje, že máme čekat. Myslím, že dneska už skončil čas petic a interpelací, protože jak se ukázalo, je to úplně k ničemu. Dneska už nadešel čas skutečně občanské neposlušnosti a obrany – ale obrany zákona. Tady skutečně by lidé teď měli hájit právo, protože to, co vláda provádí, je v rozporu s právem. Proto trestní oznámení. Proto teď právníci chystali ze Zdravého fóra excelentní materiál pro školy, ředitele, provozovatele školy, který se teď týká toho testování dětí. Kde dokládají, že ústava a právo na vzdělání je mnohem výš než zákazy nějaké vyhlášky ministerstva zdravotnictví. Že je potřeba hájit ústavu. Hájit základní právní kodex, který je tady brutálně pošlapáván a ignorován. Bohužel jsme v situaci, kdy ani ústavní právníci se k tomu nevyjadřují. Tady je několik, já vám můžu vyjmenovat čtyři pět právníků, kteří skutečně bojují za dodržování zákona v této zemi.

Martina: Pane doktore, ještě že jste mi dal svoji knihu, protože budu mít co číst ve vazbě.

Jan Hnízdil: Takže světlo na konci tunelu. Myslím, že teď jde opravdu o to, kolik lidi se začne aktivně zajímat o tuto situaci, a začne aktivně řešit to, co stát řešit neumí. Tedy vlastně to, jakým způsobem tady budeme žít potom.

Martina: To jste mi skvěle nahrál. Dá se v tuto chvíli vůbec odhadnout, jak bude vypadat pocovidový svět? Asi ho hodně ovlivní to, jakým způsobem k přerodu dojde, zda to bude pokojná, právní cesta a vyléčení, nebo občanská neposlušnost, a tak dále. Ale také na tom, jak se v pocovidovém světě odrazí to, že jsme dali politikům veškeré indicie, aby si mysleli, že si necháme líbit prakticky cokoli, když máme správný strach.

Jan Hnízdil: Myslím, že se to odhadnout nedá, to bychom se dostali do oblasti dohadů a odhadů. A to, že jsme se politikům odevzdali, je náš problém. My jsme si je zvolili, my jsme jim odevzdali naši zodpovědnost za sebe sama: „Starejte se o naše zdraví, tady máte naše svobody.“ Naservírovali jsme jim to na zlatém podnose, a to by byli na hlavu padlí, kdyby toho nevyužili. A oni toho využili. A teď jde o to, jestli se skutečně aktivizuje dostatečně velký počet občanů, který si zodpovědnost za sebe sama vezme zase zpátky. Já nechci, aby se o mě staral stát. Chci se o sebe starat sám. A na druhou stranu nechci, aby mi v tom stát bránil.

A myslím, že se od začátku snažím, aby změna byla nenásilná, aby to bylo na základě porozumění situaci a změny způsobu fungování civilizace. A to může nastat jedině odzdola. Nemůžeme čekat, že se objeví nějaký vůdce, politik, guru, spasitel, který to za nás udělá. Může to být sebemoudřejší člověk, ale musí mít dostatečnou podporu, a hlavně zájem. Vím z ordinace, že nevyžádaná pomoc nefunguje, a můžu být sebevíc přesvědčen o tom, co by pacientovi pomohlo v jeho těžké nemoci, tak pokud to nechce slyšet, není mu pomoci. Je potřeba, aby si lidé vyžádali informace. Já funguji tak, že se ke mně lidé chodí jenom poradit. Nenabízím jim žádný lék, žádnou vakcínu. Jen jim poradím, sami mají něco udělat pro to, aby se uzdravili. Ale to je založené na porozumění, pochopení a na jejich aktivitě.

V globální situaci jsme v pozici pacienta. Takže elity, ať už medicínské, nebo jakékoliv, by měly být pro lidi inspirací, a ne jim zase naservírovat: „My to za vás vyřešíme.“ Musíme to řešit spolu, musíme se společně poradit, jak to budeme řešit. Ale bez vaší aktivity a změny nevidím světlo na konci tunelu.

Vládnoucí psychopati nám svými nařízeními těžce poškozují zdraví. Musíme přestat respektovat jejich výmysly.

Martina: Pane doktore, zdůraznil jste, že ten přechod by měl být rozhodně nenásilný. Zároveň jste ale řekl, že už není čas petic, dopisů a prezentací, protože všechny pravděpodobně končí v tomtéž šuplíku. Jak tedy? Co mám dělat?

Jan Hnízdil: Odmítnout respektovat nařízení. Jsem zdravý, a to bych popíral to, co jsem celý život prosazoval a co jsem studoval. Je přece nesmysl, aby zdravý člověk nosil venku respirátor. Vždyť lidé potřebují do lesa, dýchat venku. A když nyní vidím, jak se po ulicích plouží vyděšené děti v respirátorech, tak to je naprosto v rozporu se zásadami medicíny. Takže toto odmítnout. Prostě mě nikdo nedonutí, abych si nasadil respirátor, protože jsem zdravý. Proč bych škodil svému zdraví? Ministerstvo zdravotnictví nemůže nařizovat občanům, aby dodržovali zákazy, které škodí jejich zdraví, to by nebylo ministerstvo zdravotnictví. Takže já to odmítám i s tím rizikem, že jsem byl opakovaně vykázán. Když mě zastaví policie, tak se nenechám testovat, odmítnu to, a půjde to k soudu. Ať pak ministerstvo, nebo ten, kdo tyto zákazy nařizuje, dokáže, že jsou důvodné, účinné a efektivní. Lidé musí bránit právo a zákon, jednak svá individuální práva a svobody, ale i zákony a ústavu, které garantují práva a svobody celostátně.

Martina: Věříte ve šťastný konec této šlamastyky?

Jan Hnízdil: Co jiného nám zbývá? Myslím, že jiná možnost ani není. Teď jsem četl zajímavý ohlas na Facebooku od jednoho gurua, který je skutečně excelentním komentátorem a který říká, že je rád, že se této očistné doby dožil. Že je to skutečně úžasný zážitek, a pro společnost je to šance na změnu. A teď jde o to, jak tuto šanci využijeme, nebo nevyužijeme, a přenecháme ji v rukou vládnoucích psychopatů, kteří už se o nás „postarají“ podle svého nejlepšího přesvědčení, pod záminkou ochrany našeho zdraví, aby nás zachránili. Oni nám svými nařízeními těžce poškozují zdraví.

Martina: Pane doktore Jane Hnízdile, moc vám děkuji za návštěvu ve studiu, i za velmi jasně formulovaný názor.

Jan Hnízdil: Děkuji za pozvání.