Je to jakasik divna doba.

Ja, rozeny Čecho-Slovak, Ostravak z moravsko slovenskeho pohraniči mam strach, jestli mě pusti dodom, na Slovensko. Před měsicem sem chtěl překročit hranicu na polsko slovenskem pomezi, nade mnu svitily bile vršky vychodnych Tater, za mnu se polšti fakani prohaňali na zasněženych kopcach, jejich rodiče popijali svařene, huste polske pivo a svět vypadal v pořadku.

Přede mnu ale stali chrabři slovenšti ochranci hranic a snažili se mi vysvětlit, že neni v zajmu slovenskeho naroda, aby Ostravak, kery chce jet do Podkarpatske Rusi, překračoval hranicu pravě pod Tatrama. Nebudu ten přiběh rozvaďat, jejich argumenty byly hlupe, popsal sem je už v měsic starem blogu „Konec Šanghajskeho systemu“ a nechci se k temu vracat. Ti synci za to nemožu, dostali prostě blby rozkaz a je enem na přislušnikovi, jak se k temu postavi. Mimochodem, vymluvy na rozkazy vyššich uřadu nebyly po druhe světove už uznavane, tuž silove složky by na to měly myslet.

A fčil, sedim v kavarně maleho podkarpatskeho města, par kilaku od hranice Česko-Slovenska, moji vlasti, piju pivko, což v moji totalitni vlasti nelze a připadam si jak za Bilaka. Rano mam dojet na hranicu. Mam z teho taky blby pocit. Co si budem povidat… celnici su blbi na celem světě. Budu mě lustrovat? Pošlu mě do dupy? Zatknu mě za jakysik přečin, kery před měsicem ještě přečinem nebyl a dneska je?

Je to divna doba, že? Čemu by se měl zdravy člověk, kery nic zleho nezrobil, obavat hranice svojeho statu?

Když o tym tak přemyšlam, vlastně se ani tak nebojim teho, že mě pošlu do dupy, nebo že mě budu buzerovat, nebo že mě dokonce zatknu, zadrži a umisti do cely předběžneho zadrženi.

Ja se vlastně bojim teho, že mě tam pusti. A že na druhe straně hranice, na rozdil od dnešniho večera, kdy piju pivko, žeru v male knajpě šašlik a hulim vodni dymku, tak na te druhe straně nebude nic.

Nic. Vubec nic. Enem vystrašeny narod.

Teho se bojim.

Ladislav Větvička, hlasatel Pravdy, Perečin, Podkarpatska Rus

Originalni text psany pro Pravdu

Martina: Jaké chyby Západ v boji proti Islámskému státu udělal? Popsala jste, jak se Islámský stát rodil, a že to byl proces na desetiletí, ale Západ si toho nevšiml. Ale jaké chyby v boji proti Islámskému státu udělal potom?

Kristýna Stejskalová: První chyba, která už se potom nedala zvrátit, bylo, že tam vznikly bezpečnostní bubliny, tedy zóny, které nebyly kontrolovány, a to částečně i kvůli intervencím Západu. Ale když už tady Islámský stát byl, tak se sám prezentoval tak, že jeho myšlenkou je, že budou mít chalífát, tedy území, které bude novou zemí všech muslimů. To je jejich hlavní ideologická myšlenka, a Západ proti tomu vojensky postupoval. Koalice, kterou vedly Spojené státy americké, byla vedena hlavně letecky, takže se využívaly bezpilotní prostředky, kdy sestřelovaly cíle, a tímto způsobem Islámský stát zmenšovaly. Na jednu stranu by se to mohlo zdát jako dobrá strategie, a Islámský stát se opravdu podařilo v rámci území, které v té době měli, minimalizovat.

Martina: A skutečně ohraničit.

Kristýna Stejskalová: Ano, ale největší chybou bylo, že si neuvědomili, že síla IS není v území, ale v ideologii. A tím víc, jak Islámský stát ztrácel území, sílila jeho myšlenka, protože lidé, kteří této myšlence, že vznikne země muslimů a že se musí bojovat proti západnímu zlu, věřili. A tak jejich pomoc začala sílit i v Evropě, kde se například začaly vytvářet různé skupinky, které verbovaly lidi, kteří jezdili bojovat na území IS, ale kteří tuto činnost vedli také tady, v Evropě.

A také inspirovali celou řadu osamělých vlků, kteří začali organizovat teroristické útoky, a ubližovali lidem v západní společnosti. A bojovníci, kteří ztratili území v Sýrii a v Iráku, se potom přesouvali do dalších oblastí, takže se rozdělili na menší skupiny, milice. Část se přesouvala do Libye, část se nachází v Nigérii, spolupracuje s tamější organizací Boko Haram, a tak dále. Takže to všechno vzniklo na základě toho, že Islámský stát ztratil území, takže se rozšířil do menších frakcí.

Martina: Vy se touto oblastí už dlouhou dobu zabýváte profesionálně. Když jste pozorovala kroky Západu vůči Islámskému státu, měla jste někdy pocit: „Co to dělají?“ Vím, že je velmi snadné kritizovat takto od stolu, ale představme si, že řada poradců, třeba jako vy, má k dispozici mnoho informací, a proto se ptám, zda jste někdy měla pocit ve smyslu: „Prosím vás, nechte si poradit.“ Rozumíte mi?

Kristýna Stejskalová: Islámský stát je hodně nový fenomén. Je potřeba si uvědomit, že to je jako se vším, najednou jsme překvapeni, že něco takového vzniklo. Oni si mysleli, že budou bojovat s Islámským státem podobně, jako bojovali s nějakým režimem, podobně, jako bojovali s dalšími skupinami, jako s Al-Káidou, a neuvědomili si sílu ideologie, která byla bezprecedentní.

Islámský stát měl fantastickou mediální propagaci. Na jejich videích pracovaly týmy lidí, často ze Západu, kteří byli v této oblasti marketingu a PR velice zdatní.

Martina: Svaté války.

Kristýna Stejskalová: Ano. A tato myšlenka, která má samozřejmě kořeny mnohem hlouběji v islámu, se najednou zhmotnila do konkrétních akcí. A Islámský stát byl fantastický, co se týká mediální propagace. Když si pustíte jejich videa, tak na nich pracovaly týmy lidí, často to byli lidé ze Západu, kteří v této oblasti marketingu a PR byli velice zdatní. A tato videa byla opravdu často důvodem toho, proč se někdo tady v Evropě sebral, a jel tam bojovat, a přitom opravdu věřil, že to dělá pro dobrou věc.

Martina: My si vlastně toto odhodlání neumíme představit, že by byl západní mladý muž ochoten padnout za vlast, zatímco se týká Islámského státu, tak tato představa byla v podstatě normou.

Kristýna Stejskalová: Ano, a i tady zahraniční bojovníci, kteří šli ze Západu, byli většinou druhé generace přistěhovalců, ať už v Belgii, Nizozemsku, Velké Británii, Francii, kterým se tady nežilo úplně dobře. Zase se vracíme k tomu, proč takový fenomén vzniká. Protože to jsou lidé, kterým se nežije dobře. Nežije se jim dobře finančně, ani z hlediska bezpečí, a hledají nějakou alternativu. Měli špatnou práci, srovnávají se s vrstevníky, a tvoří v podstatě v těchto zemích druhořadou společnost, žijí v těch ghettech a nemají moc co ztratit.

Martina: Ponechme stranou, zda si za to v některých případech mohou sami, ale v každém případě je to zdroj frustrace.

Kristýna Stejskalová: Přesně tak. A tito lidé se potom rozhodnou, že je tady nějaká vyšší myšlenka, za kterou mohou bojovat, a někteří tam opravdu jeli za vidinou toho, že tam budou bydlet v pětihvězdičkových hotelech, budou dostávat výplatu, protože takto vedl Islámský stát propagaci. Některé ženy se tam jely vyloženě vdát. Co člověk, to jiný důvod, proč se tam sešli.

Ale jejich vidina vypadala úplně jinak, než realita. Někteří se vrátili, utekli, podařilo se jim to, a dokonce pak spolupracovali se západními tajnými službami. Ale některým se to nepodařilo, a ačkoliv s myšlenkou IS už nesouhlasili, tak tam zemřeli, nebo byli v zajetí. A poslední skupina tomu stále věří, i ti, kteří se navrací do Evropy.

Turecko dostalo do ruky všechna esa a je státem, který ze současné krize vyšel nejsilnější

Martina: Stále se snažím pochopit kroky Západu vůči Islámskému státu: Už proto, že bych v tom chtěla mít jasněji do budoucna. Když už se tyto věci děly, tak by bylo dobré se z toho tentokrát poučit, přestože jste vyjádřila jistou skepsi nad poučením. Porozuměla jste tomu, proč Západ nechal několik let otevřené zdroje financování například z prodeje ukradené ropy? Satelitní snímky proudů kolon cisternových nákladních aut, dovážejících ropu přes tureckou hranici, byly dostupné, viděli jsme je. Ale dělo se to stále, a všichni se tvářili: „S tím se nedá nic dělat.“ Dalo, nebo nedalo? Rozumíte tomu?

Kristýna Stejskalová: To jsou přesně ty zájmy, kdy se západní země, nebo velmoci, rozhodovaly, zda tam intervenovat, a jak intervenovat. A na Blízkém východě je krásně vidět, že se situace nedá úplně zjednodušit, a většinou to, co se tam odehraje, je kompletní chaos, průnik všech různých skupin. A to je přesně to, co popisujete. Takže Islámský stát obsadil ropná pole, protože potřebovali mít nějaké zdroje příjmů. Jedno financování byl poměrně pokročilý fundraising, ale potřebovali nějaké příjmy přímo v regionu, a jedním ze zdrojů byla ropa, kterou stačí najít, a už ji, jedno komu, prodáte.

Martina: Kristýno Stejskalová, jak se od té doby díváte na Turecko, protože i když je Turecko náš spojenec v NATO, tak člověk v té době nevěděl, zdali se na ně můžeme opravdu spolehnout.

Kristýna Stejskalová: Turecko dostalo do ruky všechna esa a je státem, který ze současné krize vyšel jako nejsilnější. Vzestup Turecka má hodně společného s destabilizací v Sýrii, v Libyi a v dalších regionech, a s tím, že to pro nás byl dlouhou dobu zodpovědný partner. Zemí, která nějak funguje, ještě ubytovává uprchlíky. A my jsme si mysleli, že se na ně můžeme spolehnout.

Dlouhou dobu byla pro Evropu takovýmto partnerem i Kaddáfího Libye. Itálie měla nejvyšší podíl ropy právě z Libye, probíhaly tam obchodní dohody, a právě v těchto zemích musíte mít vždy partnera. Takže jsme se dlouhá léta obraceli k Turecku, a je otázka, jestli mu to můžeme vyčítat, protože jsme mu vytvořili veškeré podmínky pro to, aby nabralo sílu, a začalo si dělat v tomto mezinárodním prostoru, co chce.

Martina: Považujete za chybu, že se Západ, zejména pod tlakem Obamovy administrativy choval tak odměřeně, možná řekněme až štítivě k Rusku, na místo toho, aby se s ním spojil v boji proti ISIS?

Kristýna Stejskalová: Historicky Rusko a Spojené státy podporují v těchto proxy válkách v těchto oblastech, ať už se bavíme o Afghánistánu, Sýrii, nebo Libyi, různé strany. To je historické chování. Severoatlantická aliance pořád považuje, ačkoliv méně, ale pořád, Rusko za jednu z hrozeb. Samozřejmě že by to bylo fajn, kdyby se tyto síly spojily, ale takhle to prostě nefunguje. Jsou to dvě země, které nemají historii nějakého společného zásahu, nebo spojenectví, jsou to rivalové.

Islámský stát není zdaleka poražen. Ztráta území vede k posílení jeho ideologie, kterou neporazíte vojenskými prostředky.

Martina: Slyšela jsem výroky nejednoho analytika a odborníků, kteří říkali, že kdyby se Obama hned na začátku spojil s Ruskem, tak by válka s Islámským státem byla mnohem kratší, levnější, a stála by mnohem méně lidských životů. Souhlasíte s tím?

Kristýna Stejskalová: Je možné, že by se to podařilo. Jenomže by to způsobilo něco úplně jiného. Kdyby se Spojené státy spojily s Ruskem, tak by vůbec nevznikla krize v Sýrii, protože Spojené státy od začátku byly proti režimu Bašára, a Rusko tento režim podporuje. Takže kdyby se tyto země spojily, tak by musely mít jeden názor, musely by podpořit jednu ze stran, takže by Sýrie nebyla destabilizovaná, a Islámský stát by vznikal jenom v Iráku.

Martina: Aha, takže ne jenom, že by se podařilo Islámský stát pravděpodobně porazit dříve, a s menšími ztrátami, ale navíc by nebyla zničena další země?

Kristýna Stejskalová: Ano. Ale všechno to vzniká právě proto, že hráči, velké nároky, mají svou politiku a sledují své zájmy.

Martina: Je Islámský stát opravdu poražen, jak nám říkají?

Kristýna Stejskalová: Zdaleka není poražen, a právě ztráta území vede k posílení jeho ideologie. A to sledujeme už dnes, sledujeme útoky na různých místech, už to není jenom Evropa, a tato ideologie posiluje a rodí se na různých kontinentech, kde se uskupují různí lidé, kteří myšlenku džihádu, a jednotného Islámského státu, podporují. Takže neporazili. Ideologii neporazíte vojenskými prostředky.

Martina: To znamená, že o Islámském státu ještě hodně uslyšíme?

Kristýna Stejskalová: Určitě. Otázka je, jestli se bude jmenovat „Islámský stát“. Dalším z typických faktorů studie oblasti Blízkého východu je, že v těchto skupinách je neskutečný chaos. Ty militantní skupiny se přeskupují, přejmenovávají se, jsou propojené, spolupracují se na jedné frontě, ale na druhé frontě proti sobě bojují. Takže je otázka, jestli si budou říkat „Islámský stát“, ale rozhodně ideologie Islámského státu se nezbavíme.

Pokud bude Bašár Asad znovu zvolen prezidentem, tak má Sýrie naději na zotavení

Martina: Jaká je teď, po 10 letech od arabského jara, situace v Sýrii? Teď jste řekla, že pokud by se tehdy Obamova administrativa spojila s Ruskem proti Islámskému státu, tak by muselo dojít k nějakému koncensu i ve vztahu k Sýrii, a tudíž Sýrie mohla být nadále kvetoucí zemí, zatímco v tuto chvíli je to země v troskách. Vzpamatuje se?

Kristýna Stejskalová: Myslím, že to bude hodně záviset na volbách, které budou letos, a jestli Bašár Asad znovu potvrdí, že má doma podporu většinové populace, což on tvrdí, a vypadá to, že pravděpodobně má. Co se týká území, tak v současné době má Sýrie, nebo syrská administrativa, kontrolu nad většinou svého území, jsou tam jenom na severozápadě oblasti, kde pořád pokračují boje, a ve kterých se angažuje třeba Turecko. Je dost možné, že se tato země znovu stabilizuje. Pokud by Bašár Asad nebyl znovu zvolen, nebo by byl svržen, odstraněn, tak je otázkou, jestli to nebude pokračovat ve stejném kolečku, jako v Libyi.

Martina: I kdyby byl zvolen Bašár Asad, dovolí Západ a Rusko Sýrii se vzpamatovat?

Kristýna Stejskalová: Myslím, že dovolí, protože rozložení sil není na straně Spojených států amerických. Existují velká očekávání vůči prezidentovi Bidenovi, a Rusko podporuje současný režim. A pro všechny, teď se na to podíváme z pohledu zájmu, by bylo výhodné, aby se Sýrie vzpamatovala, a začala obnova země, protože s tím zase jde ekonomický potenciál pro spoustu firem a stran. Už by bylo fajn, kdyby se tento konflikt skončil. A myslím, že klíčové budou volby v letošním roce, a jestli Asad obhájí, a už ho nechají být, nebo jestli neobhájí, a nenechají ho být a budou stále pokračovat, podporovat opozici, a tím pádem bude tento konflikt bobtnat i nadále.

Martina: V čem byl Trump nerozumný?

Kristýna Stejskalová: Obama, ne že bych ho chtěla obhajovat, některé konflikty podědil po svém předchůdci.

Martina: Trump také. Ale zatímco Obama je zmnožil, Trump je ukončil. To jsou kupecké počty.

Kristýna Stejskalová: Co se týká Iráku a Afghánistánu, tak tam v podstatě nikdo neukončil nic, nebo nedošlo k fázi, kdy bychom mohli říct, že tyto země jsou stabilizované.

Bašár Asad ve volbách opět vyhraje

Martina: Začalo se vyjednávat s Talibanem, ale nějak se to…

Kristýna Stejskalová: Jsou to ukázky zemí, kde byl konflikt zažehnut v roce 2001, respektive 2003, a v Iráku to pokračuje dodnes. Když se podíváme na Sýrii a Libyi, tak co se týká Libye, Barack Obama byl tím, který tam intervenoval z pozice Spojených států, ačkoliv se tehdy, nazýváme to termínem „leading from behind“, dostaly až do pozadí této operace, kterou vedla Francie s Velkou Británií. Spojené státy byly přizvány až posléze, a Barack Obama byl jediný, který se veřejně přiznal k tomu, že to byla chyba. Ale jinak si myslím, že je potřeba si uvědomit, že selhala Severoatlantická aliance, selhala EU, selhala Evropa ve smyslu útoku v Libyi. Spojené státy americké se tam samozřejmě vojensky angažovaly, ale není to úplně jejich sólo akce.

Trump v Sýrii při leteckém bombardování Islámského státu spolupracoval s Ruskem, ale pořád neměli jasno v tom, kdo má Sýrii vést, proto není dodnes situace v Sýrii stabilizovaná, protože se nemohou dohodnout na tom, jestli tam Asad bude, nebo nebude, jestli ho tam chtějí, nebo nechtějí. Každý v tom má jasno, ale velmoci se nemohou shodnout na jednom názoru.

A Barack Obama pokračoval v Iráku, respektive se tam přesunul k bombardování Islámského státu, a Trump tento konflikt podědil. Tak přišel a řekl, že se vypořádal s Islámským státem. Je fajn to přiznat jako politickou zásluhu, ale myslím, že velkou roli v tom, že Islámský stát byl územně poražen, hrálo i zapojení Ruska.

Martina: Myslíte, že Bašár Asad ve volbách vyhraje?

Kristýna Stejskalová: Myslím, že vyhraje.

Martina: Přesto všechno Sýrie asi nemůže povstat z popela sama. Kdo myslíte, že jí pomůže?

Kristýna Stejskalová: Sledovala jsem zajímavý rozhovor s Bašárem Asadem, ve kterém se otevřeně vyjadřoval ke spoustě věcí. A říkal, že žádné státy, které byly proti němu, proti Sýrii, nemohou počítat s tím, že se budou podílet na nějaké obnově Sýrie. A jmenoval přátelské státy jako Čína, Rusko a Írán. Takže předpokládám, že tyto tři země tam budou mít dveře otevřené. Říkal, že v žádném případě to nebude Velká Británie a Spojené státy americké.

Světové mocnosti využívají území jiných států k vedení vzájemných proxy válek

Martina: Co to bude znamenat, když to bude jedna z těchto tří zemí, které jste vyjmenovala? Rusko, Čína, Írán?

Kristýna Stejskalová: Co to bude znamenat? To jsou země, které jsou významnými hráči v regionu, a asi to nebude jedna země, ale domluví se tyto tři země. Samozřejmě tím tam vznikne jejich posílený vliv v této oblasti, což bude pořád trápit Západ, protože Sýrie už je proxy válka. Je to stejné jako Libye. Proxy válka je válka mocností využívající území dané země. Takže je to opět o zájmech a o vlivu v tomto regionu.

Martina: Těchto starostí Západ čeká asi mnohem více, protože když se teď vydáme do Iráku, tak ani tam to nevypadá, že je to klidná, šťastná země, která se konečně zbavila svého diktátora. Ještě, než začala koronakrize, tak jsme mohli v Iráku vidět mohutné protivládní demonstrace, některé byly i velmi násilné. Jak na tom Irák dnes?

Kristýna Stejskalová: Irák je na tom zase špatně z hlediska destabilizace a bezpečnostní situace. Je na tom špatně ekonomicky, ačkoliv má částečně nerostné zdroje, tak je neumí úplně využívat. Je to oblast, kterou je vždy potřeba sledovat, a hodně to odpovídá na tu otázku, proč vznikají tyto protesty, nebo opoziční proudy. V regionu Blízkého východu je klíčové se podívat na náboženské rozložení sunnitů a šíitů. V Iráku byla vždy šíitská většina, a Saddám Husajn byl sunnita, byl vlastně vládnoucí menšinou, a proto se to lidem nelíbilo.

Šíitský Írán chtěl sesadit Saddáma Husajna, aby byl Irák šíitský, a zase v Saúdské Arábii se to nelíbilo, protože potřebovala mít funkční sunnitský stát. Takže v tomto regionu sledujeme neustálý souboj mezi Íránem a Saúdskou Arábií, kdy zpravidla Saúdská Arábie chce zachovat status quo, takže podporuje většinou režimy, které v daných zemích jsou, kdežto Írán je naopak tím, který se snaží tyto režimy svrhnout. Sýrie je tedy výjimkou.

Bašár Asad je další odnoží šíitů, kteří jsou v Sýrii menšinou, a vládnou sunnitské většině. Takže to je vždy potřeba sledovat, a je to něco, co se vytrácí z komplexního hodnocení situace. V Iráku to dnes vyřešili tak, že mají dohodu, a ještě do toho mají další skupinu, aby to nebylo moc jednoduché, a to Kurdy. Takže se dohodli, že bude vždy kurdský prezident, šíitský premiér a sunnitský předseda, spokesman parlamentu. Takže se snaží. Je vždy potřeba si uvědomit, jakým způsobem budou zastoupeny náboženské odnože islámu.

Martina: Irák je velmi destabilizován. Komu západní vpád pomohl do budoucna vyhrát spor, šíitům, nebo sunnitům? A Západu to rozhodně nepomohlo.

Kristýna Stejskalová: V první fázi pomohl sunnitům, protože se zbavili sunitského Saddáma Husajna. Ale šíitská většina má nyní nejdůležitější funkci v zemi, což je premiér. Tak je tento systém nyní nastaven. Ale pokud se na to podíváme z hlediska, jestli pomohli této zemi jako takové, tak to asi těžko, protože je to destabilizovaná země. Ale je to něco jiného, než Sýrie. Irák pod vládou Saddáma Husajna nějak fungoval, ale nebyla to ukázková stabilní země jako Sýrie, nebo Libye, kde bychom mohli říct, u kterých bychom mohli říct, že to byly zbytečně vyvolané krize.

Pro vojenský zásah v Iráku v roce 2003 nebyly z hlediska legitimity a dodržení mezinárodního práva žádné důvody

Martina: Kam myslíte, že Irák v tuto chvíli spěje?

Kristýna Stejskalová: Těžko říct.

Martina: Vnímáte tedy zpětně zásah západních mocností v Iráku jako chybu?

Kristýna Stejskalová: Určitě. Z hlediska posuzování legitimity zásahu v roce 2003, když se na to díváme akademicky, z pohledu, zda byl tento zásah legální, jestli bylo dodrženo mezinárodní právo, a jestli byl legitimní, zda tam byly důvody pro vojenský zásah ze zahraničí, z jiné země, tak v případě Iráku tam tyto důvody nebyly.

Důvody byly uvedeny na základě tehdejších údajných objevů, z hlediska toho, že Irák má údajně zbraně hromadného ničení. A Saddám Husajn tomu tehdy nepomohl, protože se mu líbilo, že si to o něm všichni myslí, takže tuhle myšlenku podporoval, a ani jeho spolupracovníci v různých rozhovorech uvádí, že nevěděli, jestli Irák zbraně hromadného ničení má, nebo nemá. Dodnes to nebylo prokázáno.

Martina:A prezidentovi řekli, že ano. Takže se v podstatě pravděpodobně hledal zástupný problém.

Kristýna Stejskalová: V tomto případě určitě ano.

Martina: Vzpomínám si, a teď to převyprávím velmi neuměle, že Saddám Husajn tehdy prvnímu člověku, který ho vyslýchal, řekl: „Neznáte historii. Neznáte jazyk. Neznáte náboženství. Nemáte šanci.“

Kristýna Stejskalová: V tom měl pravdu.

Martina: Líbí se mi, že tuto věc hodnotíte akademicky, pragmaticky. Nepřikláníte se k tomu, že by to mělo být tak, nebo jinak. Já k tomu mám samozřejmě větší sklon. Ale přesto všechno, sama jste mluvila o šíitech a sunnitech. Nerozuměli jsme podstatě sporu, pomohli jsme tam vpádem vytvořit generalitu příštího ISIS, a hlavně pak opuštěním toho Iráku. Myslíte, že je vůbec legitimní takovéto akce podnikat?

Kristýna Stejskalová: Legitimní? Pokud by tam byl důvod, ohrožení mezinárodní bezpečnosti, porušování lidských práv, a další důvody, tak z akademického pohledu to legitimní je. Ale ještě bych dodala, že o těchto zemích jsme měli představu, že po změně režimu tam bude demokracie. Ale ukázalo se, že to většinou nefunguje, nevznikl tam najednou demokratický proud. Vznikly dvě skupiny, jedna islamistická, třeba Muslimské bratrstvo v Egyptě. V Sýrii je to potom opozice proti Bašáru Asadovi. V Libyi je to parlament, dnes pod premiérem Sarradžem, a druhá skupina nacionalistická, militantní. To je vlastně to, co dnes vidíme v Egyptě: Sísí. To, co vidíme v Libyi – generál Haftar. Takže z naší představy, že se zbavíme diktátora, a budeme tam mít demokracii, nám vznikly dvě horší varianty. Jednou je islamistický proud, a druhým militantní, nacionalistický. A je otázkou, jestli jsme těm zemím pomohli.

Zavedení demokracie v zemích, kde došlo k zahraniční intervenci, vyžaduje splnění tří podmínek: ekonomická rozvinutost, předchozí zkušenost s demokracií a etnicky homogenní stát

Martina: Tato otázka asi ani nezní, protože všechny tyto země mají za sebou krvavou lázeň, destabilizaci a rozvrat, takže jsme si asi odpověděli. Ale já se znova zastavím ještě u toho, zda jsme schopni tyto země pochopit. A to třeba na úplně jiném příkladu Jižní Afriky, kde jsme si také mysleli, že tam vzniká parlamentní systém, a asi málokdo si všiml toho, že jedna strana je v podstatě kmen Zulu, a Africký národní kongres kmen Xhosa. Takže my jsme dál pokračovali v kmenovém systému, ale zároveň se to tváří jako parlamentní demokracie.

Kristýna Stejskalová: Krásným příkladem změny režimu, která byla vyvolána ze zahraničí, je Libye, kde vyloženě přišlo zahraničí a změnilo režim. Aby byla změna úspěšná, tak musí být splněny tři podmínky: První je, že země musí být ekonomicky rozvinutá. Druhá, že má předchozí zkušenost s demokracií. A třetí, že je etnicky homogenní, to znamená, že obyvatelstvo je podobné. A to u těchto zemí splněno nebylo. A to je odpovědí na otázku, proč takovéto změny režimu jsou tak neúspěšné, když jsou intervenovány ze zahraničí.

Martina: Když jste zmínila Libyi, tak tam přišlo zahraničí, a změnilo režim. A i tato tak bohatá země na ropu je po arabském jaru velmi destabilizovaná, je tam velmi hluboká krvavá rýha. Jak je na tom teď, a jaké má Libye vyhlídky?

Kristýna Stejskalová: Špatné. Libye je dodnes v chaosu. Jsou tam dva subjekty, které si myslí, že mají vládu. Mezinárodní veřejnost podporuje, hráči podporují různé strany, a ti lidé tam trpí. Dodnes je tam destabilizace. A pokud bychom se bavili o scénáři rozdělení Libye, tak by to nevyřešilo situaci, která tam je. Je to bez vyhlídek. Mezinárodní společenství selhalo ve vyjednávání, protože by vytvořili třetí parlament, když to zjednoduším, který by pojal obě současné strany. Ale takhle to nefunguje. To, proč byl Kaddáfí ve fungování diktátorského režimu úspěšný, mělo svůj důvod. Libye byla vždy hodně heterogenní, ale tento stát nebyl předurčen k tomu, aby lidé byli stejní. Bylo tam silné kmenové uspořádání, které Kaddáfí velmi dobře znal. Pak tam byly pokrokovější části, které dobře spolupracovaly s Evropou. Bylo to vždy složité prostředí, a on tam neměl nějaké pokusy o převrat, ale Libye fungovala.

Martina: Možná asi není na tuto zemi demokratický systém adaptovatelný.

Kristýna Stejskalová: Vždy vzpomínám na jednu větu, a hodně často mi zaznívá v hlavě, z přednášek paní profesorky Dvořákové, je to přední česká politoložka, která říká, že demokracie není pro každého.

Demokracie není vhodná pro každého. Je jen pro země, kde se lidé mají dobře, mají střechu nad hlavou, co jíst, a mají práci a společenské uplatnění. Pak je možné se domluvit.

Martina: A Kaddáfí to věděl. Asi to ze své podstavy nebyl demokrat.

Kristýna Stejskalová: Zajímavé je, že i Kaddáfí v Libyi zaváděl některé oblasti, které bychom mohli přirovnat k demokracii. Měl jakýsi balíček, který nazval Zelená kniha, a byl pro omezení centralizace moci, takže se to vracelo k místním, decentralizovaným vládám. Chtěl mít zároveň přímou demokracii a referenda, ale neříkal tomu demokracie. Byl to arabský socialismus, ale tyto prvky tam měl, a fungovalo mu to.

Ještě se vrátím k tomu, že demokracie není vhodná pro každého. Myslím, že demokracie je vhodná pro ty země, kde se lidé mají dobře, protože pokud máte střechu nad hlavou, máte co jíst a máte práci, společenské uplatnění, tak se potom určitě můžete domluvit. Můžete najít kompromisy, protože v podstatě neztrácíte tolik, ačkoliv nám někdy připadá, že ztrácíme hodně. Ale pokud máte zemi, kde lidé ze dne na den přemýšlí, jak nakrmí své děti, tak jim nějaká demokracie nepomůže, a není to pro ně na pořadu dne. Oni potřebují, aby přišel někdo, kdo nastaví nějaká pravidla, a řekne, jakým způsobem zlepší fungování země. To byl Kaddáfí. Vždycky u toho budou nějaké skupiny proti, a vždycky u toho budou lidé utlačováni, ale tento region je složitý sám o sobě.

Martina: A hlavně, jak už jste zmiňovala, nesmí to být země, ve které je kmenový systém. Musí to být země, která je, řekněme, nábožensky homogenní, nebo tolerantní, což tyto země nikterak nesplňovaly. Myslíte, že Libye zůstane pohromadě jako jeden stát?

Kristýna Stejskalová: Myslím, že ano, že zůstane. Ale nedovedu si to představit, kromě toho, že by jedna ze stran převzala kontrolu nad druhou. A opět v Libyi mezinárodní uskupení různých států, které mají různé zájmy, už došlo tak daleko, že od toho nemohou dát ruce pryč. Musí se domluvit na nějaké ze stran, a tu podpořit, aby měla moc, protože pro Libyi jinou budoucnost nevidím.

Martina: Myslíte, že v nepříliš utuchajícím proudu migrantů, a vy jste ještě prognózovala, že bude stále větší, jen sklízíme, co jsme zaseli? Když to řeknu fatalisticky.

Kristýna Stejskalová: V případě Libye určitě ano, tam jsme zaseli a sklízíme. V ostatních případech zaseli jiní a my sklízíme, protože geografii nezměníme, a Afriku a Blízký východ máme blízko. USA tam mají oceán, takže pro ně jakákoliv zahraniční intervence unese mnohem menší bezpečnostní riziko, než jak je tomu u nás, v Evropě. Ale i přesto jsme si to v případě Libye jsme troufli, a způsobili současné následky.

Martina: Děkuji vám, Kristýno, za tento střízlivý pohled bez růžových brýlí na události, které hýbou světem kolem nás a i s námi.

Kristýna Stejskalová: Já děkuji vám za tuto možnost.

Martina: Jenom ještě doplním, že jsi autorem představení Duše K, Čtyři dohody, Pátá dohoda a m mnoha dalších. A zrovna teď mám před sebou i tvou novou knihu První dotek, styk s nekonečnem. Jaroslave, kniha, která přede mnou leží, je covidový počin?

Jaroslav Dušek: Ne, tato kniha vznikala tři roky, možná i dýl. Psali jsme ji s Pavlínkou Brzákovou, a dali jsme si na čas. Ale překvapivě se stalo, že vypadá aktuálně, protože se tam věnujeme základním věcem, které se týkají odevzdávání osobní moci, tedy momentu, kdy je po tobě jako po bytosti požadováno, nebo se to bere automaticky, že odevzdáváš svoji osobní moc. Jinými slovy, že dáváš souhlas s něčím, o čem nic nevíš. Třeba jdeš do Pionýra a říkáš: „Slibuji před svými druhy, že se budu učit pracovat a žít v souladu se zájmy socialistické společnosti.“

Martina: Já si pamatuji jenom ten jiskerský: „Slibuji před svými druhy jako jiskra jasná, že chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“ Tak to si pamatuji.

Jaroslav Dušek: A takto se slibovalo tohle a támhleto, a pak se zvyklo na to, že máme rodné číslo, že jsi pro systém číslo a že každý člověk má své, protože je to výhoda, že se to neplete, no. A pak postupně, že máš v nějakém věku chodit do školy, tedy vlastně povinná školní docházka. A všichni s tím mlčky souhlasí. A problém nastane v momentě, kdy si položíme otázku: „Jak to je doopravdy? Jestli vlastně chceme, aby dítě šlo v nějakém věku do školy, jestli je to pro něj opravdu prospěšné. Jestli je pro něj prima chodit pět dnů v týdnu do školy, nebo jestli je to moc, a tak dále. A tato knížka se týká odevzdávání osobní moci, protože odevzdávání osobní moci vede k ne-moci.

Martina: Ne-moc.

Jaroslav Dušek: Ne-moc, přestaneš mít moc. Takže se vlastně stala aktuální, jakoby pro dnešní dobu, což nás s Pavlínkou Brzákovou překvapilo, když jsme si to uvědomovali. Knihu jsme poprvé uváděli, myslím, 3. prosince ve 3 hodiny 33 minut, a to s Pavlem Steidlem, vynikajícím kytaristou, a s Robinem Kaločem, jehož obrázky jsou v knize použity. A tak jsme si uvědomili, že se to zaktualizovalo úplně nechtěně, nebyl to záměr, a přitom je to úplně horká novinka.

Bavím se životem

Martina: Když vznikala tři roky, tak si skutečně počkala na správný čas, kdy má spatřit světlo světa. Ptala jsem se i proto, že mnoho lidí, nejenom ti, kteří pracují v kultuře, v zábavě, a podobně, už rok prakticky nepracuje, nemůže nic dělat.

Jaroslav Dušek: Není to rok, mezi tím se chvilku hrálo, abychom nebyli takoví hysteričtí. Občas se něco dělalo.

Martina: Občas, ale bylo to velmi krátké, a celkově už to rok bude.

Jaroslav Dušek: A abychom byli přesní, třeba filmy a televize se natáčí. Vlastně týká se to divadel, živých akcí s živými diváky. To se jaksi přestalo hodit.

Martina: Ty jsi vždy říkal, že vlastně hraješ každý den. Takže se chci zeptat, když teď každý den nehraješ, kromě krátké pauzy, tak čím si tyto dny naplnit, nebo vyplnit? Jak jsi je vyfutroval ty, nebo pro sebe zhodnotil?

Jaroslav Dušek: Já ti vlastně ani nevím. Musel bych se nad tím hodně zamýšlet. Rozhodně jsem se věnoval tomu, co bylo třeba, takže jsem třeba štípal dřevo, nosil vodu. My jsme byli hodně na chatě, nebo trávíme hodně času na Sázavě. Hned od 15. března jsme tam s rodinou a jedním vnukem odjeli. A pak se v létě narodil druhý vnuk naší dceři Agátě a Markovi, manželovi. Takže jsme se tam odebrali hned 15. března po odvysílání Duše K s Milanem Calábkem, která byla potom stažena z YouTube. Odjeli jsme hned v noci, a tam jsme se věnovali saunování, koupeli v řece, běhu v přírodě, dělání večerních ohňů, protože jaro bylo nádherné, bylo krásné počasí, jasné nebe, sauny byly nádherné, protože se nad tebou klenuly hvězdy. Jaro bylo opravdu požehnané. Nelítala letadla, nebyly tam najednou žádné šmouhy. Kupodivu nebe bylo modré, čisté a jasné. A užívali jsme si toho, co si běžně užívat nemůžu: večerů s rodinou, s manželkou, dcerou, se zeťákem, s vnuky. Někdy se přidružil i syn a jeho děti, a tak dále.

Martina: To už zavání sdružováním. Ale dobře.

Jaroslav Dušek: Já mám sedm vnoučat, takže se opravdu sdružujeme na docela hojné úrovni. Když se všichni sejdeme, tak to máš sedm vnoučat, jejich rodiče, ještě já, takže nás je najednou dohromady asi třináct.

Martina: Bylo na vás udání?

Jaroslav Dušek: My jsme se před každou rodinnou akcí samozřejmě ohlašovali.

Martina: Opravdu, jakože: „Přijde dcera na oběd, tak vám to chceme nahlásit, pane příslušníku?“

Jaroslav Dušek: To znáš? Telefonát na policii: „Prosím vás, u sousedů je asi 20 lidí, a všichni tam slaví.“ „Vidíte, kdybyste nebyl taková udavačská kurva, tak vás tam pozvali taky, a mohl jste slavit s nimi.“ Tak to se mi docela líbí, tyto fórky, které se šíří po internetu, a přichází mi mailem.

Takže jsme se hodně věnovali rodině, já jsem si občas taky něco četl, malinko jsem si něco psal, přípravy na něco budoucího, co by se mohlo dít. Natočil jsem kousíček, čtyři dny, v jednom filmu, protože Jirka Bartoška cestou na natáčení zkolaboval se slepým střevem. Oni ho hned vezli na operaci do nemocnice v Brně, a protože měl druhý den natáčet, tak se nevědělo, kdo to bude točit. Bartoška v tom filmu hraje manžela Evy Holubové a Holubová nominovala mě, říkala: „Tak zavolejte Jardovi Duškovi.“ A oni mi v neděli zavolali, jestli bych mohl druhý den točit v Brně.

Martina: Záskok.

Jaroslav Dušek: A bylo to tak legrační, že jsem řekl: „Tak to já ani nebudu číst scénář,“ čímž jsem porušil všechny moje zvyky a pravidla, a řekl jsem si: „Tak si natočím čtyři dny s Evou Holubovou, kterou mám rád.“ Pak jsem scénář četl, a byl jsem příjemně překvapen, že je hezký, že by to vlastně mohl být krásný film. Takže toto jsem dělal na přelomu listopadu a prosince, čtyři dny jsem natáčel. A občas děláme online vysílání z Kampy, buďto Malou vizitu, nebo Duši K, odvysílám to bez diváků, prostě jen tak s účinkujícími. Takovýto přenos uděláme tak 2x do měsíce. Nebo jsem byl občas někam na online vysílání pozván. Například na konferenci o laskavosti, kde jsme si povídali o laskavosti. Tak takhle jsem občas něco někde udělal.

Martina: Bavíš se životem?

Jaroslav Dušek: Bavím se životem, to jsem dělal vždycky, to se nezměnilo.

Okolo koronaviru jsou ve hře zákulisní věci, které nevidíme. Ale určité tlaky jsou nápadné, třeba umlčování některých hlasů a názorů.

Martina: Ty jsi před osmi měsíci říkal, že pro tebe žádná pandemie a epidemie není důvodem k účasti, ale k pozorování světa kolem. Už jsi k něčemu došel, vypozoroval jsi něco, co se to teď se světem děje?

Jaroslav Dušek: Situace je tak zašmodrchaná, že vždy zdůrazňuji, že se nemůžeme vyhnout určitému zjednodušení, když o tom budeme mluvit. Je to prostě složité, ve hře je mnoho věcí. Jsou ve hře zřejmě zákulisní věci, které nevidíme, které ale vyciťujeme, protože přece jen jsou některé tlaky nápadné, a také neustále se prosazující umlčování některých hlasů.

To si všimneš, že na jaře hovoří Peková, Žaloudík, profesor Balík, a najednou zmizí z éteru. Teď tam mluví někdo jiný, a ti jsou hysteričtější, vystrašenější a nabádavější, než tamti, kteří říkali, že to zas tak hrozné není a že to zvládneme. Tak tohoto přesouvání akcentů si všimneš, a samozřejmě to vnímáš. A jak říkám, hovořím o tom tak jako zlehka, jenom tak dotykem, kroužím okolo, protože vím, že emoce jsou zjitřené, spousta lidí je vystrašená, vyděšená a způsob, jakým média tuto věc prezentují, není příliš příjemný a příznivý. Líbilo se mi, jak se rozzlobil pak doktor Stránský, a napsal svůj blog, jestli jsi to četla. On už se v jednu chvíli rozhněval, a napsal blog, kde uváděl číslice na pravou míru.

Martina: My jsme ho tady měli. Už se hněval i tady.

Jaroslav Dušek: Ano, takže jste o tom mluvili, a víš, o co jde. On tam položil zásadní otázku: Jako lékař se ptám, kolik lidí zemře díky těmto nařízením, díky lockdownu, díky hysterii, díky dlouhodobému stresu. Na podzim se ukázalo, že už jich opravdu umírá víc. A teď je velmi křehké říct, co je vlastně příčinou, jestli to už není toho půl roku s rouškou na obličeji, v izolaci, bez sportu, bez kamarádů. Co v tom vlastně všechno hraje roli, protože psychologové, pokud o tom mluvili, a co jsem četl, tak mluvili velmi pěkně, všichni upozorňovali na nebezpečí dlouhodobého stresu. Upozorňovali na to, že je dobré vypnout televizi, vypnout média, nesledovat to, odjet někam do přírody.

Martina: Separační úzkost lidí.

Jaroslav Dušek: Psychologové ale nedostávají hlas moc často. Občas promluví, nebo aspoň co čtu, nebo co mi chodí mailem, když mi lidé něco doporučují, nebo se dívám na některé jednoduché základní servery, tak tam psychologové úplně nepanují, nedominují. A obecný hlas je spíše hysterický, a do toho se objeví propíchnuté kauzy, kdy se neustále tančí okolo plukovníka Prymuly způsobem, který je pro mě úplně… Já se těším, že se o něm natočí film. Myslím, že už je na čase začít psát o plukovníkovi Prymulovi scénář.

Plukovník Prymula kolem sebe šíří po vojensku, pěkně rázně, lásku, pohodu, dobro a radost

Martina: Tak už vím, co sis psal doma za poznámky.

Jaroslav Dušek: To ne, protože to je figura „muž-korek“, nepotopitelný člověk, který má vždy nějaký průšvih, odněkud ho odvolají, zruší mu nějakou kliniku v Hradci, a pak se zase vynoří, a zase je odvolán. Pak je ve vládě, pak ho z vlády vyhodí, ale on se tam vrátí jako ministr. A tenhle člověk tady pulsuje jak opravdu zvláštně plovoucí korek – vlna ho smete, chvilku ho nevidíš, a on hop, zase vyskočí.

Třeba nedávno vyskočil s kauzou antigenních testů, což mě úplně rozesmálo, protože je vždy namočen v nějakém kšeftu. Třeba se prokáže, že se sejde někde na Vyšehradě, a on si nepamatuje, s kým se tam sešel, neví, kdo tam byl. To je tak zábavná postava. Nebo jeho telefony: když jsem ty rozhovory četl, jak odpovídá novinářům… Rozumíš? To jsou lidé, kteří pořád říkají: „Chovejte se zodpovědně. Dodržujte nařízení“. Ať je, prosím, dodržují tito lidé, ať dodržují nějaká základní pravidla, ať mluví pravdu, nelžou, ať prozradí své ekonomické zájmy, a řeknou všechno, co za nimi stojí, a kšeft, který tam je. A vždy se to propíchne, a zase se to uhladí, a opět řekne, jak bude pátá, šestá, sedmá vlna, a o tom mluví.

Takže třeba toto je člověk, kterého miluji. Líbí se mi jeho výraz a dikce, protože vždy vypadá trochu jako po kocovině. Je jakoby mírně, zvláště zpražený, jeho obličej je opravdu inspirativní. Je to prostě chlapík, jak má být. Myslím, že kolem sebe šíří po plukovnicku, po vojensku, pěkně rázně lásku, pohodu, dobro a radost. Ale jak říkám, dopouštím se samozřejmě zjednodušení.

Martina: To my teď všichni.

Jaroslav Dušek: Vím, že má jistě i svou lidskou stránku, nebo aspoň doufám. Doufám, že pod maskou epidemiologa a virologa je i člověkem, třeba občas doma, a že ho někdy napadne, že je nápadné, že se většina lidí uzdravuje, že by ho mohlo zarazit, že lidé se uzdravují navzdory tomu, že lék dlouho neexistoval. Lék dlouho neexistoval, teď se jich objevuje dost, jsem až překvapen. Najednou je tady kolchicin, což je lék na klouby, nebo nám pan doktor Drbal v rozhovoru vyjmenuje asi čtyři léky, které fungují proti koronaviru, protože je rozzlobený, že se pořád píše, že neexistují. Pak víme, že funguje Lysin, že melatonin, že může fungovat spousta přípravků na bylinné bázi, výtažek z Cistus Complex, z růže skalní.

Mnoho lidí vůbec nezajímá, že se velké množství lidí z covidu vyléčí, a proč tomu tak je. Co dělali, aby se vyléčili?

Martina: Antabus.

Jaroslav Dušek: Antabus se také zkoušel, u někoho zafungoval, u někoho ne. Takže prostě si i plukovník mohl všimnout, že se lidé uzdravují navzdory tomu, že lék neexistuje a že se jich uzdravuje většina.

A teď samozřejmě vím, že se rozčílí spousta lidí, kteří budou říkat, že jim někdo zemřel. Ano, je to nepříjemné, že to pro určité procento lidí představuje skutečnou potíž. Od dvou nositelů Nobelovy ceny existuje jedna křivka, jméno ti teď neřeknu, protože jsem ho zapomněl, ale upozornil mě na to Michal Giboda, parazitolog, že oni už dávno stanovili, že všechny infekce probíhají matematicky stejně. A podle toho je zhruba 70 procent lidí bezpříznakových, nebo má lehké příznaky, a nějakých 15 procent lidí má třeba těžší příznaky. A pak je nějakých 15 procent mezi. Tato čísla jsou nějak takto, nepamatuji si to přesně, ale je to stanoveno pro všechny infekce, pro všechny epidemie, je to tak dáno. Oni to vypozorovali tak, že pozorovali všechny infekce a epidemie, a zjistili, že takto tyto čísla prostě jsou.

A i plukovníkovi by mohlo být nápadné, že se lidé uzdravují, zotavují, a mohl by z toho mít radost. Ale já mám dojem, že vůbec nikdo nemá radost z toho, jak se lidé uzdravují. Nečtu šťastné články o tom, kdo se uzdravil, jak se uzdravil, co dělal, že se uzdravil – jestli pil čaj s medem, nebo cvičil Wim Hofovu metodu dýchání, jestli se otužuje. Já se vlastně nedozvídám o podstatných faktech, tedy, jak se lidé uzdravují, jak se jim to podařilo. To mě mrzí, že v médiích se tomu více nevěnují a že nepíšou rozhovory s uzdravenými, nebo o nich.

Naopak, když už na někoho zaúčinkoval nějaký lék, třeba o jednom panu taxikáři se loni na jaře hodně psalo v souvislosti s Remdesvirem. A potom s ním byl rozhovor, a on řekl, že ho uzdravil Ježíš, a to mě na něm potěšilo. On s ním byl rozhovor, a já jsem čekal, že bude opěvovat lékařskou péči a Remdesivir, a on místo toho řekl, že mu pomohl náš Pán Ježíš, že děkuje a že se pořád modlí. Byl to asi 200kilový pan taxikář, opravdu veliký, a vlastně to byl skutečně zřejmě zázrak, že to při jeho stavu, a jeho dispozici, přežil.

Anebo čteš knihu doktora Bhakdiho a jeho manželky, paní Kariny Reissové „Korona, falešný poplach“, která na podzim vyšla německy, anglicky, a už je i v českém překladu, je možné ji přečíst po internetu. A zjistíš, že pan doktor Bhakdi velmi důkladně zkoumal situaci, působí v Německu, v nějaké vesnici u Kielu – a shledal, že pokud lidé umírají, tak je to téměř bezvýhradně spojeno s mnoha dalšími zdravotními komplikacemi. Většinou jsou tito lidé ve velmi špatném zdravotním stavu, a i docela vysokého věku. V průměru, když se díváš, je naprostá většina na tom takto. A teto pan doktor Bhakdi, který má na YouTube docela hezké rozhovory, si posvítil na situaci svým analytickým mozkem, a podíval se na to, že je velký rozpor v tom, co se píše, a v tom, co se reálně odehrává. A v této knize „Korona, falešný poplach“, kterou všem doporučuji, upozornil na to, že se od začátku tvrdě manipuluje s fakty.

A vzal to z gruntu. Vzal PCR test a jeho výpovědní hodnotu, a ví se, že tento test je velmi chybový, a vlastně ti ani neřekne, jestli jsi nakažlivá, nakažená, zdravá, nemocná. Tento test řekne, jestli v těle byly shledány sekvence nějakého genetického materiálu, jestli v těle máš sekvence z tohoto potencionálního viru, které by mohli nasvědčovat, že by tam mohl být celý virus. Většinou jsou tam ale nalezeny jenom sekvence, a není řečeno, jestli je ten virus živý, nebo mrtvý. A ty můžeš mít mrtvý virus v těle velmi dlouho. Vylučuješ ho ze zažívacího traktu, takže aktivně můžeš někoho nakažovat, dejme tomu, 9 dnů, a po zbytek času ne.

Martina: Milan Calábek naopak říká, že ne, že naopak ještě 26 dní po uzdravení.

Jaroslav Dušek: To někdo říká. Ale oni říkají, že virus je mrtvý, a v tu chvíli ho nemůžeš šířit, když je mrtvý.

WHO změnila metodiku používání PCR testů, které jsou velmi chybové. Nyní vyžaduje další kontrolní test a posouzení klinických příznaků.

Martina: A to my pořád nevíme. Že ano?

Jaroslav Dušek: Právě, víme o tom málo. Takže doktor Bhakdi si to takto rozebírá, dívá se na test, na to, že není na 100 procent výpovědní a že čísla už se odvíjejí od toho, u koho byl zachycen virus, ale ne od klinických případů. Jestli to víš, tak 20. ledna to WHO změnila, a najednou je řečeno, že nová metodika žádá, aby po PCR pozitivním testu byla situace potvrzena ještě následným testem, možná antigenním, to si nejsem jistý. To znamená, že musí proběhnout potvrzující test, který potvrdí pozitivitu, a zároveň k tomu musí být přihlédnuto ke klinickým příznakům onemocnění. Pakliže tam nejsou klinické příznaky onemocnění, tak se to podle nového hodnocení nebere v potaz.

Martina: Což vlastně velmi zpochybňuje dosavadní testy.

Jaroslav Dušek: Takže tento Bhakdi to vzal od těchto testů, a pak to vzal přes to, kdo tedy umírá. Rozumíš, co se týká smrti a umírání, tak myslím, že tato situace nás vystavila tváří v tvář faktu dlouhodobé ignorance přítomnosti smrti. Spousta lidí umírá na silnicích, na cigarety. A na alkohol umírá ročně 6,5 milionu lidí podle světových statistik. Na rakovinu umírá ohromné množství lidí. Za minulý rok bylo provedeno 40 milionů interrupcí, a také bylo hodně sebevražd, to znamená, že kdybych se měl zabývat tím, že někdo umírá, tak bych musel zakázat alkohol, zakázat kouřit, jezdit autem, rozmlouvat lidem sebevraždy, a musel bych zrušit interrupce, protože ty mají zdaleka největší úmrtnost, tam je opravdu obrovské množství – 40 milionů nenarozených lidí, přerušených životů.

A myslím, že je dobré tuto situaci vnímat jako iniciaci andělem smrti. To, čemu říkají Toltékové iniciace andělem smrti, nám říká, že si uvědomíme, že stejně můžeme kdykoliv umřít, že nemáme žádnou záruku, že budeme zítra nebo pozítří naživu. Já nemám záruku, že se nestane, že vyjdu z domu, uklouznu, praštím se na schodech do hlavy a nezemřu. A iniciace andělem smrti znamená, že člověk žije s vědomím, že tvůj anděl smrti je neustále s tebou přítomen, doprovází tě, a kdykoliv si tě může vzít. Tato iniciace andělem smrti vede k tomu, že žiješ naplno, žiješ přítomnost, protože nevíš, jestli budeš žít ještě za 5 minut, a proto se zaměříš na to, že žiješ naplno, raduješ se ze života, mluvíš pravdu, vyjadřuješ se otevřeně a máš čistý stůl. To znamená, že neděláš nějaké zákulisní hry, protože takovéto tahy se dělají dočasně, a pak se to vysype.

Martina: Žádné chytračení.

Jaroslav Dušek: Žádné chytračení, otevřeně, jasně, energicky, s plnou chutí života. Ta sranda je v tom, že právě iniciace andělem smrti vede k tomu, že žiješ s plnou chutí a radostí, a teď jde o to, jestli to budeme schopni pochopit.

Martina: Rozumím ti, jenom se tě chci zeptat, jestli to má spojitost i s tím, co jsi říkal před pár měsíci, že tato doba nám zahalila tvář, a odkryla duši.

Jaroslav Dušek: No jasně.

„Apokalypsa“ znamená „odhalení“. A teď najednou vidíme odhaleno, že naše životy řídí nějaké sociální sítě. Překvapeně zjistíme, že nám někdo smazal profil pro porušení pravidel komunity, kterou nikdy nepotkáš.

Martina: Že jsme se vlastně odkopali, a když se člověk na to podívá v širším hledisku, tak se opravdu mnozí lidé, mnozí politici a soukromé firmy se projevili. Je to zvláštní, jako kdybychom si začali hrát na pravdu.

Jaroslav Dušek: „Apokalypsa“ znamená odhalení. To slovo znamená „odhalení“. A teď, jak nádherné odhalení najednou vidíme, že naše životy řídí nějaký sociální server, nějaké sociální sítě. Najednou překvapeně zjistíme, že nám někdo může smazat profil, nebo zrušit naše příspěvky. Výborné je, že se to jmenuje třeba „porušení pravidel komunity“, ale ty tuto komunitu nikdy nepotkáš. Když chceš potkat někoho, kdo je majitelem YouTube, nebo tak, tak zjistíš, že není koho potkat. Odpovídá ti nějaký automat, který ti pak přestane odpovídat. Když nám zrušili to video, tak jsme se tím chvilku zabývali, a snažili se něčeho dopátrat. A pak mi někdo řekl, že mi zařídí schůzku s nějakou šéfkou YouTube v Čechách, že to není problém. Ale pak žádná schůzka nebyla, ta osoba neprojevila chuť se sejít, abychom si to vysvětlili. A najednou zjistíme, že nás řídí farmaceutické firmy. Najednou zjišťujeme, už se o tom píše i v novinách. Poslouchal jsem v autě naše veřejnoprávní rádio, to pozitivní, co má to „plus“.

Martina: Jo, jo.

Jaroslav Dušek: A tam si normálně povídají dva redaktoři, už jsme dospěli k takovému vymytí mozku, a jeden říká: „Je to problém, protože zatím tato vláda nemá uzavřenou smlouvu s farmaceutickou firmou, protože tato farmaceutická firma trvá na dodatku, kde je napsáno, že neponese žádné důsledky, následky v případě nežádoucích účinků.“

Co je to za svět, kde státy ručí za následky vakcín farmaceutických firem?

Martina: I boty mají záruční dobu 2 roky.

Jaroslav Dušek: Tak, a druhý moderátor mu řekne: „Cože? Nějaká firma může chtít někomu předat výrobek bez záručního listu? Existuje ve světě taková výjimka? Je to možné, že bych šel do autoservisu, a řekl: „Dobrý den, chtěl bych si koupit auto.“ A oni řeknou: „Jasně. Ale prosím vás, kdyby se s ním něco stalo, tady nám podepište papír, že pokud by tam byly nějaké závady, tak my jsme vás seznámili, že to je poruchové. A pak si to odvezte.“ Tak to bych jim řekl: „Jste blázni?“ A teď si představ, že se veřejně toleruje, a považuje se za normální, že někdy od 80. let si farmaceutické firmy vymínily výjimku. A první moderátor pokračoval a řekl: „To je velmi těžké, farmaceutické firmy mají ve smlouvě tak tvrdé podmínky, že některé vlády kvůli tomu musí měnit zákony.“ A druhý se ani nepodivil. Neřekl: „Cože? Zákony se mění kvůli obchodním smlouvám farmaceutických firem? Slyším dobře? Nebo si ze mě někdo dělá legraci?“

A najednou zjišťuješ, že ti samí lidé, kteří chtějí výjimku, žádají, abys dodržovala pravidla, aby ses chovala slušně, abys chápala důležitost nařízení, chovala se zodpovědně. A já se ptám: „Jaká je odpovědnost firem, které se zřeknou toho, že ponesou následky za svůj výrobek?“ Tak kde je tam odpovědnost? Jak dodržují nařízení, které platí pro všechny firmy, a pro nás ostatní lidi, že neseme plně odpovědnost za to, co děláme? Představ si, že ti tady, teď řeknu: „Martino, já tady budu něco říkat, ale jsme domluveni, že za to nenesu žádnou odpovědnost, tu za to neseš ty, protože jsi mě pozvala do svého pořadu.“ A toto tyto firmy dělají.

Skočili jsme na lep sociálních sítí a výrobců takzvaných chytrých zařízení, tedy lstivých mobilů a dalších přístrojů, které o nás sbírají informace

Martina: Google třeba teď v Austrálii, že jestli si schválí dodatek zákona, jde o peníze, o platbě médiím, tak v tom případě bude muset vypnout vyhledávač Google v Austrálii. Prostě když si jako země schválíte zákon, který se mi nelíbí, tak konec.

Jaroslav Dušek: Odhalení spočívá v tom, že najednou vidíme, že jsme skočili na lep. Skočili jsme na lep sociálních sítí, na lep výhod této komunikace, na lep všem výrobcům takzvaných chytrých zařízení – mělo by se to jmenovat „lstivý mobil“. Tak se má jmenovat lstivý přístroj. Ne chytrý, on je lstivý, protože sbírá informace. Najednou jsme zjistili, že jsme skočili na lep firmám vyrábějícím auta, která o nás shromažďují údaje, jak řídíme, kdy a jak brzdíme, jestli jezdíme rychle. A auto to všechno shromažďuje, a někam to posílá. To se nedávno ukázalo, byl o tom článek.

Martina: Za mými zády mé auto s někým o mně komunikuje.

Jaroslav Dušek: Neustále. Nebo když si lidé pořídí domů Alex, nebo jak se to jmenuje, takže pak, když přijdou, tak řeknou: „Ahoj Alex, rozsviť světla, prosím tě.“ A Alex rozsvítí světla, a tito lidé mají dojem, že si koupili poslušného robota, který vykonává jejich pokyny. A nevšimli si, že Alex nahrává všechno, co v daném bytě říká.

Martina: Vážně?

Jaroslav Dušek: Teď to bylo použito jako svědectví u soudu.

Martina: Aha, tak to jsem nezaregistrovala.

Jaroslav Dušek: V nějaké zemi proběhl soud, jako svědectví u soudu byla nahrávka z Alex, protože se ukázalo, že nahrává furt.

Martina: Kdybys zapomněl, co jsi říkal manželce, můžeš se zeptat Alex: „Řekni mi, kdo má pravdu?“

Jaroslav Dušek: A zase, někdo ti to může vnutit do bytu, a řekne ti, že to je pro tvoje dobro, pro tvoji ochranu, právě proto, že všechno nahrává. Rozumíš, že to je výhoda, protože kdyby se něco stalo, přišel by nějaký člověk a vyhrožoval ti, tak Alex to nahraje: „Takže si to tam radši dejte, ať to máte.“ A někteří lidé jsou tak padlí na hlavu, že si řeknou: „To je pravda, to je vlastně výhoda.“ To jsou ti, kteří si namontovali domů kamery, aby se zloději měli možnost dívat, jestli tam jsou, nebo nejsou, že ano. To je prostě famózní. A teď, myslím, trošku přicházíme do fáze, kdy se před námi objevuje neuvěřitelná, hustá, opravdu síť, však se tomu říká sítě, do kterých jsme se nechali trošinku lapit. A to je skvělé, že se toto vynořuje, protože nás to musí postavit před otázku „Co dál? Co budu dělat?“

Ti samí lidé, kteří šířili do médií apokalyptické vize o prasečí chřipce, která náhle zmizela, a musely se vyhodit nakoupené léky, dnes dělají totéž v souvislosti s koronavirem

Martina: Říkáš, že tato doba, co se týká coronaviru, odhalila některé věci v mnohem jasnějším světle. Ale přesto většina lidí doufá, že to bude jako dřív. Neříkají: „Teď víme, co se stalo, a po koronaviru na to půjdeme trošku jinak, z gruntu.“ Ne, oni říkají: „Chceme, aby se to vrátilo k tomu, jak to bylo dřív.“

Jaroslav Dušek: Myslím, že jsou upozorňováni všemi plukovníky světa, že to nebude jako dřív už nikdy. Oni se chovají, jako že ten virus je tady od teď, ale koronaviry tady byly vždy, ale teď to vypadá, že jakoby nebyly, ale že tu možná budou. Teď jsem poslouchal pořad, zase na oficiálním rozhlase, že informací už je tolik, a jsou tak spletité a protichůdné, že jeden den se na tom samém serveru objeví informace, že v Izraeli po očkování rekordně přibývá nakažených. A hned pod tím je článek, že jich po očkování hodně ubývá. A teď to takto čteš vedle sebe v ten samý den, a záleží na tobě, které informaci chceš přikládat váhu.

Martina: Ale to si můžeš metat kostky.

Jaroslav Dušek: Můžeš si metat kostky, nebo musíš volat do Izraele nějakým kamarádům. Pamatuji, že když začala prasečí chřipka, tak tehdy vyšel článek, že lidé v Mexiku jsou na tom velice špatně, a byly tam fotky, jak lidé chodí s rouškami, a padají po ulicích pod nákazou prasečí chřipky. A já jsem tehdy měl v Mexiku kamaráda, tak jsem mu zavolal, a říkám: „Co se tam děje?“ A on řekl: „Nic se tady neděje.“ A já říkám: „Jak to, tady čteme články, jak tam…“ A on řekl: „Ne, nic.“ Já říkám: „Vždyť tady vidím fotky, jak chodíte s rouškami po ulicích.“ A on řekl: „Ne.“ A na to si vždycky vzpomenu, protože prasečí chřipka prostě nějak zmizela.

Doktor Bhakdi ve své knize, kterou zmiňuji a doporučuji, připomíná prasečí chřipku, a říká, že ti samí lidé, kteří teď pronášejí své apokalyptické vize do médií, ti samí říkali v době prasečí chřipky ty samé věci jako dnes, a vůbec se to nesplnilo. Tehdy na planetě zemřelo 700 lidí, a všechny státy, které nakoupily od farmaceutických firem za drahé peníze vakcíny, je musely vyhodit, a všechno to krachlo. A ti samí lidi, kteří se tehdy úplně spletli, tak to říkají i dnes, a jsou v médiích, třeba doktor Dorsten v Německu, a je to pořád dokolečka ta samá písnička, jako bychom neměli vůbec paměť.

Martina: Mimochodem, nechybí ti třeba virus zika?

Jaroslav Dušek: Nejelo se na olympiádu.

Vládní opatření jsou nesnesitelná. Oslabují lidskou imunitu, optimismus a dobrou pohodu. V důsledku toho bude víc úmrtí.

Martina: Já si vzpomínám, že před dvěma roky byl všude virus zika, v Latinské Americe, a my jsme sledovali každého komára, který už překročil 50. rovnoběžku, už je nad oceánem, a vypadalo to, že v Latinské Americe už se nenarodí žádné dítě, které by nemělo velkou hlavu, všichni budou mít mikrocefalii. A najednou už zika neexistuje? Letos v létě jsem o tom neslyšela jedinou zmínku. Nechybí ti?

Jaroslav Dušek: Luis Buňuel kdysi spolu s Jeanem-Claudem Carriérem napsal knihu „Do posledního dechu“. Už je to dávno, hluboko v minulém století, co tuto knihu napsal. A on tam napsal, že ho fascinuje, že vždy, když si v novinách rozečte nějakou kauzu, tak se těší na její rozuzlení, které tam ale nikdy není. Takže pak hledá rozuzlení, třeba že je politik zavřený, nebo je s někým soudní proces. A už tehdy, hluboko v 80. letech píše, že to nikdy nijak nedopadne, protože to vystřídají jiné zprávy.

Přijdou jiné dramatické události, vždyť se mělo válčit s Koreou, Rusové měli válčit s balkánskými státy, já nevím, kolik válek mělo proběhnout za posledních 10 let, a kdo už nás tady měl všechno vyhubit a zabít. Pak byla ebola, a přicházely další a další věci, které byly vždy ohlášeny jako totální metla, která s námi zamete. A tentokrát se postupuje důsledněji, to znamená, že lidé jsou opravdu velmi oslabeni. Nařízení oslabují lidi, oslabují imunitu, optimismus, dobrou pohodu. Je teď důkladnější, takže se dá očekávat, že úmrtí bude opravdu víc, protože je to nesnesitelné. Tyto podmínky jsou nesnesitelné.

Doktor Bhakdi píše, že je to trestné a otřesné. V Německu teď probíhá soudní proces s doktorem Wodardem, který se brání diskreditaci, která byla uvalena na jeho hlavu. Probíhá několik soudních procesů. Myslím, že tato doba, tento kvas je veliký, a vše je velmi zjitřené. Emoce létají, lidé jsou rozrušení a dopustili to, že se nechali rozdělit na různé tábory. Uvěřili, že jsou tady odmítači, což je stejné, jako kdybych druhým říkal „přitakávači“, nebo „přisírači“, že jsou tady „přisírači“ a „odmítači“.

Jsou to hry na rozdělování lidí, a tato doba, tento tlak, by nás přece jenom mohl vést k tomu, že bychom si položili základní otázku: „Jak vznikáme jako bytosti? Jak se stane, že jsem tady na světě? Jakým způsobem vzniklo moje tělo? Jak se dotýkám ducha a duše, a jak to spolupracuje?“ A najednou zjišťujeme, že to vše je tvořeno velmi důmyslně, velmi komplexně. Že je to vytvářeno moudře, že jsme moudrým vesmírem nádherně vytvořené bytosti, které tak snadno zapomínají na svou dokonalost, na své božství. Tak snadno zapomeneme jenom proto, že se necháme polekat nějakými články v novinách? Zapomeneme, jak se spojí spermie a vajíčko, jak je to dokonalé, jak je úžasné, jak to vzniká, jak se to formuje? A zapomeneme na to, že jsme prošli všechny epidemie a všechny pandemie. Jsme tady. Jsme pozůstalí těch, kteří získali imunitu, těch, kteří to prošli, kteří přežili, kteří v těchto všech věcech obstáli. Naše krevní linie prošly všechny přírodní tragédie, i ty epidemické, a my na to zapomeneme? Zapomeneme na to, že jsme vybaveni pro život? Život nás nevytváří tak, abychom nebyli vybaveni pro život.

Doktor Bhakdi krásně popisuje, jak funguje naše imunita, jak ve skutečnosti pracuje, jak to v těle probíhá, jak je to perfektní. Lymfocyty, které jsou schopny likvidovat buňky napadané koronavirem, byly nalezeny v Německu v krvi odebrané lidem v letech 2015 až 2017. Už tam jsou lymfocyty schopné likvidovat covid. To znamená, že tělo je připravené, už od roku 2015 jsou těla připravena. A my na tohle všechno zapomeneme, a uvěříme v nějakou spásnost technologické medicíny, protože jsme si nechali nalhat představu o všemocnosti farmacie, která všechno odvozuje konec konců z přírody, všechno bere z přírody, z přírodních látek-léků. Kolchicin, o kterém mluvíme, je esence z ocúnu, která by na to mohla údajně účinkovat, teď se o tom objevily články z Kanady, nebo odkud.

Martina: Pan Calábek mluvil o bromelinu, a tak dále.

Jaroslav Dušek: Jsou tam i další. A chci říct, že nastává čas si uvědomit, co to je život, kdo jsme, co jsme za bytosti, jak jsme vytvářeni. Pochopit, že život tvoří velmi důmyslně, dokonale, promyšleně. Slovo „promyšleně“ je slabé, není to promyšlené z hlediska strategií, je to prostě propojené, funkční, je to tvořeno akordem, alikvotem. Funguje to jakoby jedno z druhého, ve spojení z druhým. Život je okysličován zpětně sám sebou.

Je to prostě nádherný zážitek. A my si chceme nechat tento nádherný zážitek vzít jenom proto, že budeme věřit nějaké skutečně nechutné propagandě? Jenom proto? A když se podíváme pod ta čísla, tak vidíme, že je to všechno trochu jinak. Nedávno pan ministr v televizi řekl, že skutečných úmrtí je z těch uváděných 30 procent. Řekl to, a hned se ozvalo:„Co to říkáte, pane ministře?“

Martina: Řekl, že opravdu na covid.

Jaroslav Dušek: Najednou je to 30 procent. Kdyby řekl 60, ale to je 30 procent? Takže to není 15 tisíc, ale pět, a najednou se vše jeví z hlediska počtů úplně v jiném světle. Když se to vyhodnotí v procentech, tak jsou to najednou malá čísla. Že ano?

Martina: Děkuji ti, Jaroslave, za tento velmi důležitý pohled.

Jaroslav Dušek: Také ti děkuji.

Martina: Pane profesore, vím, že vy vědci nemáte rádi velká slova, ale přesto se na úvod zeptám trochu provokativně: Myslíte, že za čas budeme na našem území my, nebo naši potomci, skutečně bojovat o vodu? Je situace skutečně taková, a trend směřuje k nedostatku vody?

Bohumír Janský: Myslím, že na našem území, v Česku, uprostřed Evropy, nikdy o vodu bojovat nebudeme, doslova řečeno. Nicméně jsem přesvědčen, že v různých částech naší planety boje o vodu nastanou. Stačí si říct pár čísel. Dneska žije na zemi přes 7 miliard lidí. V roce 2050 tady bude podle projekce OSN nějakých 9,3 miliard lidí, a abychom tyto lidi uživili, budeme potřebovat přibližně 2x tolik vody, co v současné době. To není dvojnásobný počet obyvatel, je to prognóza z hlediska nárůstu spotřeb vody. A to je na úvod docela špatná informace, a nabízí se mnoho otázek, jak to řešit.

Martina: To se chci právě zeptat. V budoucnu budeme spotřebovávat dvakrát více vody, než spotřebováváme dnes. Kde ji vezmeme? Máme nějaká úložiště, nějaké zdroje, kam můžeme sáhnout? Nebo je to trošičku nedotknutelná, cimrmanovská železná rezerva, a kromě toho jsme ji včera snědli?

Bohumír Janský: To je hezké přirovnání. Vyjdeme ze základní informace o vodě na Zemi: 71 procent povrchu země pokrývá voda, světový oceán. Nicméně převážná část této vody, nějakých 97,7 procenta z veškeré vody, je voda slaná. Sladká voda na souši tvoří necelé jedno procento z hydrosféry, a počítám do toho i podpovrchovou vodu, vodu v atmosféře do výšky zhruba 11 kilometrů, kde je voda, a do hloubky můžeme jít průměrně do 800 metrů, kam dosahuje podzemní voda hlubokých horizontů, která se zúčastňuje koloběhu vody na Zemi. Takže to je náš vymezený prostor na vodu. A řekněme si, že slaná voda, byť je z hlediska globální ekologie a z hlediska celé planety nesmírně významná, tak její využití pro člověka je omezené, ve smyslu potravní nabídky a pitné vody.

Nicméně je to jedna z cest, a dnes už existují země, které téměř 100 procent pitné vody kryjí odsolováním. Ale ne všechny země světa mají k dispozici mořskou vodu, aby ji mohli odsolovat. Existuje spousta vnitrozemských, suchozemských zemí, které nemají oceán, ani okrajová moře. Takže je to strašně složitá situace.

Kdybych třeba vzal jednotlivé kontinenty, jak jsou na tom s vodou, a kdybychom se potom přibližovali do menšího měřítka, než třeba na úroveň naší země, tak i tady existují obrovské rozdíly. Třeba moje milovaná Jižní Amerika je vodní kontinent. Za rok z ní, což je asi 17 milionů čtverečních kilometrů, odteče asi 66 centimetrů sloupce vody. A proč? Protože je tam Amazonka a její přítoky, Paraná a její přítoky, Orinoko, tři světové veletoky. Severní Amerika, a to i s kanadskými jezery a velkými řekami jako Mississippi, má polovinu vody, než kolik má Jižní Amerika. A když půjdeme na Evropu, tak je to pod světovým průměrem. Ale samozřejmě na každém kontinentu jsou oblasti, které jsou suché, kde jsou pouště, kde není žádná voda.

Takže abych to shrnul, existují obrovské rozdíly už z hlediska přírodních podmínek. Nejhůře je na tom Austrálie, odkud za rok odtečou necelé 4 centimetry vody, když bychom vzali odtok z kontinentu. Jak si s tím může Austrálie, proboha, poradit? Těchto otázek je mnoho, a to je jenom příroda. A teď do toho vložme člověka a jeho spotřebu. Jak hospodaří člověk s vodou v různých částech naší planety, a hlavně, k čemu vodu používá. A to je ta zásadní otázka: k čemu vodu používá. A když ji zodpovíme, tak si můžeme také říct, jak na to do budoucna.

Z grónského ledovce zmizelo 600 gigatun vody za jediný rok

Martina: Pane profesore, když se podíváme na svět takto globálně, tak to, co jste teď naznačil, mě nabádá k tomu, že se pravděpodobně budeme muset do budoucna zásadním způsobem uskromnit. Ale to nebude stačit, budeme se muset učit s vodou hospodařit a využívat ji jinak. Ale řekněte mi, ještě se zeptám na jednu šanci: Neexistují na světě nějaké rezervoáry vody, které by nás mohly třeba alespoň na určitou dobu spasit? Hovoří se o obrovském jezeře pod Saharou a podobně. Existují?

Bohumír Janský: Existují v uvozovkách rezervoáry, a to jsou ledovce, které nám teď zrovna, v době změn klimatu, už od 80. let mizí. Největší světové ledovce, nejen ty horské, ubývají, a mnohé zmizely. Obrovským tempem ubývá grónský ledovec, a překonává všechny rekordy a prognózy předních světových klimatologů. Loni uniklo z grónského ledovce 600 gigatun vody za jediný rok. To je nepředstavitelné číslo, ale právě tyto největší světové ledovce, antarktický a grónský, by mohly být využity k zásobování obyvatel třeba Austrálie. Už dneska existují projekty přetahování ledovcových ker od Antarktidy třeba do melbournského zálivu, kde ho třeba zabalí do velké fólie, a budou z jedné kry žít desítky let. Samozřejmě ji budou upravovat, ale jenom málo. Voda z ledovců je velmi vhodná na pitnou vodu.

Když se vrátím do Evropy, tak dneska třeba státy Beneluxu mají obrovské problém s vodu. Belgie vůbec největší v EU, nebo Holandsko, které má podzemní vody zasolené. Tyto země nemají pořádné, kvalitní podzemní vody. Holandsko dnes bere vodu z Rýna, a upravuje ji na pitnou vodu, takže se zcela vážně uvažuje, že bude položeno potrubí na dně Severního moře a že po dohodě s Norskem si budou do Beneluxu dopravovat pitnou vodu z norských ledovců, které jsou na sever od Osla, například Jostedalsbreen, kde je pořád ještě velká zásoba vody. Nakonec Norsko je na tom s vodou ze všech evropských zemí vůbec nejlépe, a to s velkým odstupem od celého evropského kontinentu. Tam prostě voda je.

Takže se řeší věci, které byly ještě před pár desítkami let něčím nepředstavitelným, byť takový projekt už se tu objevil v době, kdy Saddám Husajn obsadil Kuvajt. To byla zajímavá situace s vodou, říkám to studentům, kdy nechválím Husajna, ale také spojence. Co se tam tenkrát stalo? Nechci mluvit o politice, o obsazení, podle Saddáma bývalé irácké provincie, kdy si ji Irák chtěl vzít zpátky. A představte si, že první úder ze strany Saddáma směřoval kaťuše na vyřazení odsolovacích zařízení na pobřeží Saúdské Arábie z provozu. Takže jedním úderem vyřadili veškerá zařízení na výrobu pitné vody, takže najednou celé pobřeží Saúdské Arábie, která byla spojencem, a odkud spojenci nastupovali na Kuvajt, najednou nemělo vodu. Vojáci a armáda neměli vodu, takže se v noci natahovalo potrubí, aby alespoň pozemní vojska měla vodu.

Martina: Jako vojenský tah to bylo strategické.

Bohumír Janský: Strategické. A je jasná věc, že se na vodu budeme dívat jako na něco, co budeme využívat ke strategickým a politickým účelům. K tomu mám z oblasti Blízkého východu další příklady.

Voda je nejcennější surovina ČR. Žádné lithium nebo zbytky zlata. Uprostřed Evropy, v pramenné oblasti, na hlavním evropském rozvodí, máme jen to, co nám spadne shůry, a co máme v zemi.

Martina: To jsem se právě chtěla zeptat. U příkladu Saddáma Husajna a války o Kuvajt jste uvedl: „Nechci mluvit o politice v souvislosti s vodou.“ Řekněte mi, jde to, že voda je čím dál tím více strategickou surovinou, která se bude stávat možná větším politikem, než ropa?

Bohumír Janský: O tom jsem přesvědčen. A bylo by dobré, kdyby se to skutečně stalo, abychom to tak vnímali, aby to tak vnímalo celé lidstvo. Voda je nejcennější surovina, kterou máme, a my Češi si to můžeme opakovat do nekonečna. Žádné lithium, žádné zbytky zlata, žádné suroviny – voda je naše největší cennost. Uprostřed Evropy, v pramenné oblasti, na hlavním evropském rozvodí máme to, co nám spadne shůry, co je nám shůry dáno, a co tady máme v zemi. A s tím musíme hospodařit. Ale k Česku se vrátím později.

Téma doktorské práce tureckého generála: Voda jako nástroj ovlivňování politiky na Blízkém východě

Martina: Ano, teď ještě brouzdáme Evropou a světem.

Bohumír Janský: Ještě bych se s dovolením vrátil na Blízký východ. Představte si, sedím ve své pracovně, je to tak 10 let zpátky, zaťukání na dveře, a vchází muž, který mluví velmi lámaně česky, anglicky také špatně, a který se představil, že je vojenský přidělenec na tureckém velvyslanectví, jinak generál turecké armády. A přišel mě požádat, abych mu dal konzultace na doktorské téma, které má předepsané od své vlády, respektive to dostal za úkol, a to: Voda jako nástroj ovlivňování politiky na Blízkém východě.

Martina: Au.

Bohumír Janský: Sedl si ke stolu, měli jsme kávu, chtěli jsme si v klidu popovídat. A když to vyslovil, tak jsem řekl: „Pane generále, myslíte to vážně?“ Říkal: „Samozřejmě, my Turci jsme zdrojová oblast vody. U nás pramení Eufrat a Tigris.“ A já: „Říká vám něco Evropská vodní charta?“ Tak jsem mu rychle vytiskl z počítače 12 paragrafů, vlastně přikázání, já tomu říkám přikázání. Tak, jako mají křesťané Desatero božích přikázání, tak my máme 12 vodních přikázání.

Martina: Ale myslím, že v těchto oblastech platí asi trošku jiná pravidla. Řeknu to ošklivě: v tomto smyslu i morálka, protože účel světí prostředky, a Turecko může vyžíznit celou oblast.

Bohumír Janský: Turci už dnes mají na východě Turecka, tuším, 12 přehradních nádrží na Eufratu a Tigridu, a regulací odtoku na těchto nádržích se dá samozřejmě ovlivnit velmi výrazně průtok Sýrii a v Iráku, kde jsou na nich závislí. „Pustíme vám vodu, nebo vám ji nepustíme, když se nebudete chovat tak, jak si my představujeme. To už proběhlo i v době války, kdy byla v jednu chvíli v Sýrii poloprázdná přehrada. Turci nepustili vodu, protože se jim nelíbilo, jak tam probíhá vojenská situace. A těchto oblastí je ve světě více.

Za minulé doby jsem v podstatě jezdil pouze východním směrem, na Západ nás nepouštěli, tak samozřejmě znám situaci v bývalém Sovětském svazu, ale hlavně v postsovětském prostoru ve Střední Asii, kde už je vyhrocená situace mezi pěti státy. Jsou tam dvě horské země, které mají obrovské množství vody, Kyrgyzstán a Tádžikistán. V Pamíru a v Ťan-šanu, v těchto dvou světových velehorách, je stále ještě velké množství ledovců, pramení tam divoké horské řeky Amudarja, Syrdarja a řada dalších. A když člověk do těch zemí přijede, tak vodu vidí všude, ve sněhu, v ledovcích, divoké řeky, vodopády, prostě mnoho jezer ledovcového původu.

A dole pod horami je Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán. Turkménie nemá vodu skoro žádnou, až na Kaspické jezero. Uzbekistán, který zničil kvůli svému zemědělství a pěstování bavlny Aralské jezero, které kdysi bylo třetí největší na světě, a dneska má 10 procent plochy oproti roku 1965, je tam přesně 10 procent vody oproti tomu, co bývalo. A tento stát to i pod obrovským nátlakem světové veřejnosti nevyřešil. Bavlna je stále jejich nejvýnosnější obchodní artikl, bavlna, o které víme, že se má pěstovat tam, kde je teplo a voda. Oni mají jenom teplo, ale nemají vodu. A už Sovětský svaz tam začal stavět kanály, 2400 km dlouhý kanál, který prochází pouští Karakum a Kyzylkum a který jde až do Ašchabádu, hlavního města Turkmenistánu. Ale než tam voda doteče, tak se jí dvě třetiny vypaří, tato voda po cestě zmizí, protože tyto kanály jsou otevřené a široké, a voda se intenzivně vypařuje.

Katarský emír Hamad nechal vytesat své jméno do pouště. Je dlouhé tři kilometry a písmena mají výšku kilometr. Toto jméno je v dobách svátků napuštěno odsolenou vodou z Perského zálivu.

Martina: O Uzbekistánu se hovoří poměrně často s tím, že se k vodě skutečně chová až odpudivě. Řekněte mi, kdo ještě s vodou nakládá takovýmto způsobem? Slyšela jsem i o Kataru, ale vy určitě znáte těchto příkladů mnohem více.

Bohumír Janský: Já jezdím do Dubaje, kde mám švagrovou, kde jsem strávil podzimní koronakrizi, a odkud jsem přednášel. A podíval jsem se tam na největší odsolovací zařízení v Dubaji, které je na nejvyšší možné úrovni, skutečně špičkové. Paradoxně s touto stavbou pomáhal Izrael, a je to tam nyní nejvyspělejší technologie.

Martina: To asi není paradoxní.

Bohumír Janský: Je to tak, že největší stát, který opravdu něco naléhavě potřebuje, se spojí i s Izraelem, se židy.

Martina: Myslela jsem to tak, že vlastně asi momentálně není většího odborníka na vodu, než je Izrael.

Bohumír Janský: Přesně tak. K tomu bych chtěl říct později něco speciálního. Katar je jednou ze zemí, která nemá na svém území vůbec žádnou vodu. Ani povrchovou, ani podpovrchovou. Není tam vůbec podzemní voda. Sto procent kryje odsolování mořské vody. Dneska je to stát, který je podle HDP na prvním místě na světě. Katar, v přepočtu na obyvatele, je něco neuvěřitelného, a člověk by si řekl, že tam mají nejvyšší životní úroveň na světě, když mají nejvyšší HDP. Ale samozřejmě že ne, jsou to samá pozlátka. Ale voda. Katarský emír se jmenuje Hamad. Pan emír si nechal své jméno vytesat do pouště, a toto jméno je dlouhé tři kilometry, a na výšku tato písmena mají kilometr. A toto jméno je napuštěno vodou z Perského zálivu, a když jsou muslimské svátky, tak ve vtoku do prvního písmene „H“ je velké odsolovací zařízení, které v době muslimských svátků celé jméno napouští odsolenou, tedy pitnou vodou. A je to jediné jméno na planetě Zemi, které je vidět z vesmíru. A abych to zakončil, v Kataru je největší spotřeba na obyvatele za den, tedy 650 litrů na obyvatele a den. Česko má v současné době 100 litrů.

Martina: A kde to berou?

Bohumír Janský: Všechno je odsolená mořská voda, což je energeticky nesmírně náročná věc. Ale mají ropu, všechno je na ropě, i jejich voda je na ropě. Kdyby neměli ropu, tak to neutáhnou, a tento stát by nemohl existovat, protože by neodsolili, a tedy nevyrobili vodu.

To je příběh, který bychom si teď mohli říct: Voda národy rozděluje, nebo je může do budoucna spojovat? To je filozofická myšlenka, která mě fascinuje. A když se bavíme o tom, jestli budou války o vodu, tak voda bude rozdělovat národy, lidstvo. Ale vždyť je to nesmysl.

Ve státech Středozápadu je obrovský rezervoár, kde je 35 procent veškeré podzemní vody USA. Tato voda je ze dvou třetin používána na zavlažování polí, zatímco k pití ji využívá jen 2 miliony obyvatel.

Martina: Ale podle tématu diplomové práce uvedeného tureckého generála to nevypadalo, že se chystá k velké spolupráci.

Bohumír Janský: To je právě ten problém. My máme nádherné zákony, zase se vracím k Evropské vodní chartě, která vznikla v roce 1968, a to jsou myšlenky, jedna hezčí než druhá. Dokonce jsem si tyto paragrafy vypůjčil. Když jsem měl navrhnout nějaké ušlechtilé myšlenky eventuálního ústavního zákona v Česku, o tom si můžeme ještě promluvit, tak jsem na právnické fakultě, na katedře ústavního práva, právníkům nadiktoval tři paragrafy Evropské vodní charty. Říkám: „Dejte to tam, na to by mohla slyšet opozice a všichni.“

Martina: Které myšlenky to byly?

Bohumír Janský: Voda je nejcennější surovina, která v Evropě existuje. Proto je to Evropská vodní charta. Nebo že voda pro pitné účely má přednost před podnikatelské účely. A to už u nás velmi tvrdě narazí, až se bude projednávat zákon o vodě. Teď skáču ze světa do Česka, ale k tomu se ještě můžeme vrátit.

Martina: Je to propojené, a když bude ve světě chybět voda, Evropa to pocítí také. Ale dobře, když jsme se bavili o znečišťovatelích a likvidátorech vody, tak jsme zmínili Uzbekistán, Katar, když budu pokračovat v této negativní zpovědi. Kdo ještě takto ubližuje celosvětové vodě? Jsou to Spojené státy?

Bohumír Janský: Jsou to také Spojené státy. Byl jsem na konferenci, jsem členem Asociace amerických geografů, jmenuje se to AAG, a měl jsem přednášku v Tampě. A tam jsem poslouchal amerického profesora z Nebrasky, který tvrdě kritizoval federální vládu, a vlády 8 států Středozápadu, že největší zásobárna pitné vody, která existuje, je právě v těchto státech Středozápadu. Je to obrovský rezervoár velmi kvalitní pitné vody, a tato pitná voda se používá ze 2/3 na zavlažování polí, sója, kukuřice, bavlna. U nás to naštěstí český zákon zakazuje, my nesmíme zavlažovat kvalitní podzemní vodou, to se tady nesmí, a opravdu se to nedělá, to bychom mohli pochválit české vodohospodáře a všechny uživatele. Američané to dělají, a dokonce z toho pijí vodu jenom 2 miliony obyvatelstva, přičemž tam je uloženo 35 procent veškerých podzemních vod z celých USA, včetně Aljašky. To je prostě obrovská zásoba pitné vody. A tento profesor tam říkal: „Toto není možné, to musíte zásadním způsobem změnit. Proč zavlažujete bavlnu podzemní vodou?“ Takže problémy jsou všude. Ale k tomu znečisťování: pro mě je toto ještě větší problém pro lidstvo do budoucna, než pohled na vodu z hlediska množství.

Teď pohled na vodu z hlediska kvality. Mnoho regionů světa má dostatek vody, obrovské zásoby, ale tyto země své vodní zdroje znečišťují. Samozřejmě celý rozvojový svět. Když řeknu číslo, tak když vezmeme obyvatele rozvojového světa, tak to jsou miliardy. A teď záleží na tom, co do tohoto rozvojového světa zařadíme. Ovšem, určitě tam zařadím Indii, stále i Čínu, ale je to samozřejmě otázka. A další země, Indonésie, celá Afrika, až na dvě, tři země.

Jedním z největších problémů s pitnou vodou je skutečnost, že mnohé země znečišťují svou podzemní vodu odpady. V Indii je to 500 milionů, v Číně 400 milionů lidí.

Martina: To jsou největší znečišťovatelé.

Bohumír Janský: Latinská Amerika a tak dále. Teď si vezměte, že se tam čistí odpadní vody maximálně od 10 procent obyvatel. Ale 90 procent obyvatel rozvojového světa není napojeno na čistírny odpadních vod. Extrémní příklad mám z Nepálu. Hlavní město Káthmándú, a když vystoupíte na letišti z letadla, tak vidíte Himálaje plné ledovců, sněhu, všude samá voda. A Káthmándú nemá vodu, protože veškeré zásoby pitné vody pod městem byly totálně znečištěny, protože odpadní vody se vypouštějí přímo do podzemí. Jsou tam kanály, zasakovací rýhy, příkopy, kam ústí kanály z celého města.

Martina: Na tomto jsem pochopila, co to znamená podřezávat si větev, na které sedíte. Řekněte mi, co to bude znamenat?

Bohumír Janský: Je to strašná věc, a tyto země musí začít u čištění odpadních vod. Bombaj nemá čistírnu, má 15 milionů obyvatel. Kalkata 12 nebo 13 milionů obyvatel, a nemá čistírnu. Všechno to jde do oceánu přímo z odpadních vod. Indové, 500 milionů Indů, nečistí své odpady. 400 milionů Číňanů nečistí své odpady.

Nedávno mi říkala moje milovaná peruánská velvyslankyně: „Už nejsme rozvojová země. Jsme strašně bohatí.“ A já říkám: „Ne, vy jste hluboce rozvojová země, znám to tam, jak své boty. Nečistíte své odpady. Po revoluci v roce 1990 jsem studentům u vás říkal: Zasaďte se o to, aby tady byla čistírna a vodárna. Jste mladá generace.“ Lima má 10 milionů obyvatel, čistí se od 3 milionů obyvatel. Od 7 milionů se nečistí, na to jejich čistírna nemá kapacitu. Takže když přijedeme do Evropy, a něco tady kritizujeme, tak si řekněme, že to je úplně jiný level, a třeba nová pražská čistírna na Císařském ostrově, to je něco úžasného. Sem můžeme zvát delegace ze světa a ukazovat. Je dimenzovaná až na 2 miliony obyvatel, takže to je skvělý počin, byť byla dražší, než se plánovalo, jako vždy.

Martina: Státní zakázka.

Bohumír Janský: Stála přes 6 miliard, ale je tady, a funguje skvělým způsobem.

Martina: Pane profesore, znamená to, co jste teď řekl, že vidíme, že v nejrůznějších částech světa je vody dost, ale přesto se lidé zvednou, a půjdou jinam, protože tu vodu nebudou moct pít?

Bohumír Janský: Ano, určitě je to propojené. U nás na fakultě je velká skupina geografů, kteří se zabývají migracemi. A jedna z příčin migrací jsou i takzvaně ekologicky podmíněné migrace, a to už ve světě běží mnoho let. Nakonec, kdybych zase šel na Blízký východ, tak všechny války z poslední doby na území Sýrie, Iráku, začaly velmi dlouhým obdobím sucha. Z jižního Iráku, z jižní Sýrie se začaly kmeny stěhovat do míst, kde voda ještě je. Nebo Brazílie, která má, když srovnám státy, nejvíce vody na světě z takzvaných obnovitelných zdrojů. To nemá Rusko, největší země světa, ale Brazílie, kde je 8,8 milionů krychlových kilometrů vody. Když teď ťuknu do stolu, tak v tuto chvíli, v tento okamžik, je tam 8,5 milionů krychlových kilometrů vody. Amazonka, její přítoky, Amazonie je plná vody, nicméně tam jsou vnitřní migrace ovlivněné suchem. Východ Brazílie, Cabo Branco, tam jsou takzvaná caatinga, což jsou křovinné oblasti severobrazilské vysočiny, odkud lidé utíkají, protože tam v posledních desetiletích záhadně zmizela voda, a lidé se zase stěhují do pralesa, do Amazonie.

Martina: Říkáte: „zmizela záhadně voda“. Asi to někomu vrtá hlavou. Jaké jsou teorie? Může si za to člověk sám, nebo je to zkrátka koloběh života?

Bohumír Janský: Obojí. To je věčná diskuse i mezi předními světovými odborníky, kdo může za změnu klimatu. Já jsem navštívil už mnoho renomovaných pracovišť v Evropě i ve světě, a pořád existují dva tábory. A mezi politiky taktéž. Prostě je to obojí, jenom nevíme, kolik procent je příroda, přírodní cyklus. Změna tady nastává od 80. let. Když srovnáváme současné klima, oteplování, tak to vztahujeme k průměrům 1950, 1980. Jestliže říkáme, že se v Česku zvýšila teplota o 0,75 stupně, tak je to nárůst oproti 1950, 1980. Ale třeba na Sibiři už je to nárůst o 4 stupně, a v Grónsku přes 2 stupně. Takže toto je třeba si uvědomit, že se tady něco s klimatem opravdu děje.

A jak k tomu přispěl člověk? Řeknu svůj osobní názor. Myslím, že maximálně do 20 procent to jde zřejmě rychleji, než v minulosti. V době ledové jsme měli doby meziledové s výrazným oteplením. Kdybych šel dále do minulosti, měli jsme tu tropy, tak to nechme. Období prvohor, a dokonce třetihor. Klima se mění, a příčin je celá řada.

Martina: VY jste řekl „20 procent“. Co jste tím myslel?

Bohumír Janský: Řekl bych úplné maximum, myslím vliv skleníkových vlivů, to znamená…

V Kanadě a v Rusku taje věčně zmrzlá země. Z té se uvolňuje skleníkový plyn čpavek, který reaguje s vodou, a vytváří žlutý led, metylhydrát. Ten přechází v plynném skupenství do atmosféry, a je asi 22krát účinnější, než oxid uhličitý.

Martina: 20 procent ovlivnění člověkem?

Bohumír Janský: Člověk to možná akceleruje o 20 procent. Ale žijeme v době, kdy průmysl ve světě přináší obrovské množství skleníkových plynů, především oxidu uhličitého. Ale vezměme si, co se dnes děje v polárních oblastech. V rámci oceánografie, kterou také přednáším, mám dvě přednášky o Arktidě. Arktida je území za severním polárním kruhem, území tam má pět arktických zemí, a to je také velmi zajímavé téma v souvislosti s vodou. V Severním ledovém oceánu taje led. Jedna kanadská profesorka minulý rok napsala, že do 20 let tam nebude žádný led, Severní oceán nebude pokryt ledem. Grónsko taje neuvěřitelně rychle, a překonává to všechna očekávání. V severní Kanadě, na Aljašce, na Sibiři chybí bílý povrch. Sluneční záření, které se normálně odráželo od ledovců, sněhu, teď dopadá na holou půdu nebo na vodu, a voda pohlcuje. Teď jsme si zvykli používat termínu takzvané „arktické zesílení“. Ubylo bílých ploch, záření se neodráží, ale je pohlcováno půdou a vodou, což ještě zrychluje, akceleruje oteplování.

V září minulého roku mělo Východosibiřské moře 5 stupňů, něco neuvěřitelného. V letech stability tam byl jeden stupeň, odtál jen úzký pruh ledu, lodě tam pluly tři měsíce, voda měla 1–2 stupně. Dneska má voda pět stupňů. A co se děje dál? Všechno je spojené. Začíná tát dlouhodobě zmrzlá půda, což je dnes největší problém zejména Kanady a Ruska, ale také třeba Aljašky, která není tak hustě osídlená. V Rusku teď jsou obrovské změny, týkající se toho takzvaného permafrostu, nebo rusky „věčnaja měrzlóta“. Slovo věčné neexistuje, škrtněme ho, to už není, na této Zemi není nic věčného. Prostě půda taje. Zatímco dříve přes léto tála do hloubky 1–2 metry, tak dneska taje do hloubky 10 metrů. Když Sovětský svaz stavěl přehrady, a kotvil je do věčně zmrzlé půdy, tak je kotvil třeba do hloubky 10–15 metrů. Dneska už zjišťuje, že tyto velké stavby jsou velmi ohrožené, že je bude potřeba kotvit ještě hlouběji, injektovat. Padají celé domy. Nedávno jsem viděl video z Jakutska, kde spadlo 100 domů jen proto, že pod nimi roztála věčná mrzlota. V Norilsku jim prasklo úložiště ropy, a vyteklo do řeky, prostě havárie jedna za druhou. Tím to skončím.

Z dlouhodobě zmrzlé půdy se uvolňuje další skleníkový plyn, a to čpavek, který reaguje s vodou, a vytváří žlutý led, což je chemicky metylhydrát. Prostě vidíte žlutý led, který sublimuje, rovnou přechází ve skupenství plynné a obohacuje atmosféru dalším skleníkovým plynem, který je asi 22x účinnější, než oxid uhličitý. A právě tito lidé, kteří se speciálně zabývají oteplování klimatu, poukazují nyní na čpavek, se kterým tady v budoucnu budeme žít. A toho jsou v dlouhodobě zmrzlé půdě obří zásoby, dokonce v šelfu, v mělkých mořích pod dnem jsou velké čočky zmrzlého čpavku. A to bude akcelerovat. Teď říkám pro světové klima docela depresivní věci, ale pravděpodobně to můžeme očekávat.

Martina: Pane profesore, velmi vám děkuji za toto nesmírně důležité povídání o jedné z nejdůležitějších komodit, nezbytných k našemu životu.

Bohumír Janský: Já děkuji velmi za pozvání.

Martina: Po každém teroristickém útoku slyšíme zoufale toužebné proklamace o tom, že se semkneme, a zbožná přání, že si nedáme vzít náš životní styl. A po obrovských útocích v roce 2015 v Paříži byl ve Francii od listopadu toho roku vyhlášen výjimečný stav, který trval do listopadu 2017, což je tedy opravdu něco, o čem se dá říct, že jsme si nedali vzít svůj životní styl. A to proto, a to je v historii Evropy po druhé světové válce naprosto nevídané, aby v evropské zemi trval dva roky výjimečný stav, který skončil jen pro to, že několik dní před jeho zrušením byl přijat nový protiteroristický zákon, který omezil řadu svobod Francouzů natolik, že výjimečný stav už byl vlastně zbytečný. Dá se tedy říct, že Francie od té doby žije ve výjimečném stavu, jenom už tomu tak neříká?

Jan Eichler: Ano, je to tak. Plně s vámi souhlasím. Když si vzpomenu, kde jsem byl při nějakém vyhlášení výjimečného stavu, tak to bylo v Polsku za generála Jaruzelského.

Martina: Vzpomínám, ano.

Jan Eichler: A nenapadlo mě, že to jednou zažiji ve Francii a že to bude trvat tak dlouho. To je, ať si říkáme, co chceme, obrovský úspěch džihádistů, tedy, že změnili francouzskou společnost a že je tam veliký strach.

Martina: Změnili ji v zásadě i v tom, že po každém teroristickém útoku přichází stále další opatření, která snižují svobody občanů ve prospěch jejich bezpečnosti. Tento trend je stále patrnější, a narůstá. Myslíte, že ve výsledku můžeme přijít zcela o své občanské a osobní svobody, a to ve jménu naší bezpečnosti?

Jan Eichler: To je stará známá poučka, známý poznatek: Když se přehání opatření na zajištění bezpečnosti, znamená to, že se omezují svobody. A ve Francii omezování svobod už trvá opravdu hodně dlouho.

Martina: Pane docente, vadí to Francouzům? Všímají si toho, nebo si zvykají, a chtějí svou bezpečnost, přičemž úbytek osobní svobody jim přestává vadit?

Jan Eichler: Přestává jim vadit navenek, to je to pokrytectví. Ale doma si na to hodně stěžují: „Kam jsme to dopracovali tím, že máme takové množství přistěhovalců, takže se bojíme vycházet ven, a stěhujeme se do jiných čtvrtí.“ Odstěhovávají se z oblastí, kde předtím byly docela pohodlné byty, a to právě proto, že se tam už cítili cizinci ve vlastní čtvrti. Toto je velmi vážný problém.

A správně mi připomínáte rozdíl mezi tím, co říkají politikové, s jejich teatrálností a patetičností, to je jedna strana, a tím, jak na druhé straně myslí řadoví Francouzi. A tato teatralita a patetičnost jde výborně prezidentu Macronovi. Tam je vidět i vliv jeho manželky, bývalé učitelky francouzského jazyka, která navíc vedla dramatický kroužek na gymnáziu, a tam ho učila. A on zvládal role, jak má deklamovat, jak pracovat s emocemi, s rukama, a podobně. Takže když ho pak vidíme, jak vysílá z Elyssejského paláce projev k národu, tak já za tím vidím jeho manželku. A takový byl i projev při státním, oficiálním pohřbu popraveného Samuela Patyho.

Francouzi se na tuto roli asi dívají jinak, my jsme přeci jenom odlišní, ale z mého českého pohledu i to bylo teatrální, projev byl zbytečně dlouhý, byly tam fráze. A to mám Macronovi za zlé, že tam byla teatrálnost.

Martina: Hlavně jsou to jenom slova, slova, slova.

Jan Eichler: Jsou to floskule, slova. Krásná slova míval i jeho předchůdce Francois Holland, a někdy to vypadalo, jak se v tom vyžívá. Třeba, když se vojáci, kteří byli zákeřně pozabíjeni v misích, vrátili v rakvích. Stály tam rakve vyrovnané na nádvoří Invalidovny, zahalené ve státních vlajkách, vyznamenání, čestné stráže, Marseillaisa, a velice patetické a dlouhé Hollandovy projevy, z mého pohledu i únavné pro pozůstalé. My jsme zvyklí, že u nás se mluví na pohřbu se vším všudy 20 minut a dost, a tam to máte tak, že jenom prezident exhibuje 20 minut. A teď si vezměte, že mezi pozůstalými byli rodiče a děti, nebo vnoučata, tak jaký to musel být nápor na psychiku matek. Ale v tomto jsou Francouzi dost jiní, než jsme my.

Mnoho Francouzů se zlobí na své politiky, že po teroristických útocích vedou stále dojemné řeči, ale nenásledují činy

Martina: Hlavně jaký je to pak nápor na psychiku občanů, když vidí, že se státními poctami pochováme naše padlé, a neuděláme nic, aby nebyli další.

Jan Eichler: Ano. To se nedělá.

Martina: Vy jste řekl, že přenesení války na území nepřítele se džihádistům skutečně daří. My jsme tady vzpomínali několik teroristických útoků, ale vlastně logicky vytváříme dojem, že tyto útoky začaly od roku 2015. Ale já jsem si našla, že ve Francii probíhají útoky islamistických teroristů nejméně od roku 1982, tedy bezmála 40 let, ale tehdy jsme o nich u nás nebyli příliš informováni. Jen ve Francii se odehrálo od roku 1985 nejméně 13 velkých teroristických útoků islámských fanatiků, a jen loni to byly čtyři útoky teroristů, alespoň ty, o kterých víme, možná o některých ani nevíme, ale to nechci podsouvat. Nechci dramatizovat, ale dá se přesto říct, že francouzská státní moc nad teroristy vyhrává a že už trošku vítězí na body, protože tam je všude plno po zuby ozbrojených vojáků?

Jan Eichler: Ne. Vy jste vzpomínala útoky ještě z poloviny 80. let, ale to byly relativně menší útoky, častokrát to byly nastražené výbušné směsi. Ale až po roce 2015 začínají takové, jako v Nice, kde bylo zabito třeba sto lidí v tak významný den, tedy 14. července. Nebo tak spektakulární útoky, jako znovu v Nice v bazilice Notre-Dame, kde vraždí Francouzky na ranní modlitbě. Nebo útoky ve východní Bretani. To je kvalitativně výrazný posun, a má to dopady i na politickou kastu, ale zatím si to sami nedokáží vyhodnotit.

Když proběhl teroristický atak tirákem v Nice, kde pozabíjel hodně lidí, tak tam okamžitě přijel tehdejší premiér Manuel Valls, který má francouzsko-španělské kořeny, je dokonale bilingvní, vysoký, štíhlý, tmavovlasý chlap. Tenkrát mu bylo něco málo přes 40 let, nádherný španělský baryton, jenom vzít kytaru a zpívat. Měl velikou budoucnost, takhle mladý byl premiérem, a měl, nezakrýval to, prezidentské ambice. Přiletěl do Nice, a tam vstoupil s dalším patetickým projevem. A obyvatelé Nice ho vypískali a vybučeli. Francouzi ho vybučeli.

Martina: A proč? Už měli dost takových řečí?

Jan Eichler: Už měli dost patetických řečí. Už měli všeho dost.

Martina: Činy pánové, činy!

Jan Eichler: Tak. A tím nastartovali pád jeho politické kariéry. On se svým způsobem viděl minimálně v druhém kole prezidentských voleb, když už ne v prezidentském paláci, a najednou se z něj stal člověk, který je vypískán, a nikdo ho nechtěl. Pak už se nedostal ani na kandidátní listinu na poslance, a doprošoval se vůči Emánkovi Macronovi, a chtěl kandidovat za jeho stranu, chtěl zase vyměnit politické sako. Naprostý konec jeho kariéry, chtěl kandidovat na starostu Barcelony, ani tam ho už nechtěli.

To hrozně připomíná Tonyho Blaira, jaká to byla hvězda, jaký to byl meteorit, když nastupoval v roce 1997 zároveň s Lionelem. Veliké naděje. A přišly teroristické útoky v roce 2005, všude ho malovali jako lháře s prodlouženým nosem, protože obhajoval Bushovi argumenty. Vypískali ho, házeli po něm shnilá rajčata.

To je také obrovský úspěch džihádistických teroristů. Ukáží na nějakého politika, a dokonale ho odkráglují. Vždyť s Tony Blairem se počítalo jako s možným šéfem EU, a byl by to velice silný šéf, velice silný prezident Evropy. A kde je dneska usměvavý Toníček Blair? V propadlišti dějin, tam, kde je Manuel Valls. A to jsou body pro džihádisty.

Když začala hořet katedrála Notre-Dame v Paříži, tak francouzské úřady okamžitě tvrdily, že to není teroristický útok, ale chyba elektroinstalace. Ale představte si, co by se dělo, kdyby shořela mešita.

Martina: Pane docente Eichlere, před chvílí jsem si ve své otázce zaspekulovala, když jsem hovořila o čtyřech loňských útocích, a uvedla jsem alespoň ty, o kterých víme. Narážela jsem na to, a jak říkám, je to spekulace, že občas můžeme na sociálních sítích najít zprávy, nezkoušela to ověřovat, o tom, kolik za poslední rok ve Francii hořelo kostelů. A toto číslo je nepřirozeně vysoké, pokud si nemyslíme, že ve francouzských kostelích najednou a hromadně odchází, doutná elektroinstalace. Řekněte mi, je to tak, že za uplynulý rok, dva, tři hořelo ve Francii nebývale vysoké množství kostelů, klášterů a katedrál?

Jan Eichler: Ano, je to pravda.

Martina: A je to divné? Zabývá se tím někdo?

Jan Eichler: Nejsou to kostely, jsou to, jak správně říkáte, katedrály. To znamená sídlo biskupa. To už není žádná sranda, biskupství ve Francii zase není až tak moc.

Martina: A byl někdo usvědčen?

Jan Eichler: Ne, nebyl usvědčen nikdo.

Martina: Ani v jednom případě?

Jan Eichler: Zatím ne. Vyšetřují různé podezřelé. Zkusme si představit, že by ve Francii vyhořela mešita. A zase to francouzské pokrytectví i v onen jarní den, kdy začal hořet Notre-Dame. Okamžitě, ale okamžitě na oficiálních místech věděli, že to není teroristický útok, že to je chyba elektroinstalace. A já jsem před katedrálou Notre-Dame stál, bylo to těsně před covidem, na samém konci roku 2019, chystal jsem se tam i loni, v roce 2020, přišel covid, a bylo mi strašně smutno. V této katedrále jsem nesčetněkrát byl. Nádherné světové dílo architektury. A filmy, které se tam točily. A najednou tam jsou vzpruhy, aby to nespadlo.

Co jsem se v této katedrále naseděl. Znova opakuji, nejsem křtěný, nejsem v žádné církvi, ale sedl jsem si tam, vždyť procházka po Paříži dá zabrat, tak to bylo vítané, nepršelo na mě, nesvítilo na mě slunko, a teď jsem si představoval rok 1944, kdy tudy procházel osvoboditel Charles de Gaulle, jak tam majestátně pochodovaly francouzské dějiny. A pak už vidíte, že si do této katedrály už nesednete, a nevím, jestli si tam někdy sednou moje děti. Opravy budou trvat hrozně dlouho, a už to nikdy nebude úplně to, co bylo předtím.

Martina: Nebude to autentické.

Jan Eichler: Už to nebude autentické, nebude tam ta věžička, kterou tam dal slavný architekt, který v 19. století dělal renovace mimo jiné na Notre-Dame, a spoustu toho dělal na zámcích na Loiře. A teď se diskutuje: Bude to tam, nebude to tam. Už je všechno jinak.

Martina: Ale přesto je asi důležité, zda je to náhoda, nebo zda je to vzkaz.

Jan Eichler: Mám strach, ale nemám důkazy, že to nebyla elektroinstalace. Notre-Dame, tato krásná katedrála, je trošku na svahu, není na úplně rovném náměstí, toto náměstí se svažuje, a má jednu dominantní věž, která byla významná, hodně symbolická, takže nemyslím, že to byla elektroinstalace. Klonil bych se z 80 procent k tomu, a opakuji, že nemám důkazy, že za tím někdo stál a že to je záměrně bodnutá dýka do srdce katolické Francie.

Židé z Francie utíkají před islamistickým antisemitismem. Nechtějí čekat, až zabijí je, jejich děti a vnoučata.

Martina: Nicméně musíme si počkat na oficiální výsledky, abychom nebyli nařčeni, že slyšíme trávu růst. V prvním díle našeho povídání jsem, pane docente Eichlere, slíbila, že se budeme také věnovat velmi zásadnímu jevu, který se teď ve Francii odehrává, a to je útěk Židů z Francie. Od 11. září roku 2001, významné datum, utekla z Francie nejméně pětina Židů, a podle průzkumů další dvě pětiny útěk zvažují. Motivace je v drtivé většině stejná, bojí se ve Francii o život, necítí se bezpečně. Máte nějaké vysvětlení, proč politiky nevaruje alespoň tato reminiscence na zážitky druhé světové války?

Jan Eichler: Ve Francii je antisemitismus hluboce zakořeněn. Ten byl tam v 19. století, a i dříve. Záviděli Židům jejich úspěšnost a pogromů tam bylo nemálo. Z posledních se vzpomíná aféra, kdy kapitána, kterého, i když už měl francouzské příjmení „Pekař“, obvinili, že je Žid, a je vyzvědačem pro Německo. Odsoudili ho, a pak ho museli rehabilitovat. Tam je to hodně silné, a vlny odchodů Židů se často opakovaly. A základ je skutečně v závisti, v tom, jak daleko to Židé většinou dotáhnou, jací jsou to úspěšní akademici, lékaři. Z Francie odešla spousta lékařů, chirurgů, několik profesorů medicíny. Jsou to vynikající obchodníci, teoretici, ekonomové.

Původně jim vadil francouzský antisemitismus, dnes je to dominantně islamistický, džihádistický antisemitismus. To už nejsou narážky, to už není závist, jaká bývala. Vzpomínám, že v 70. letech byla antisemitismem prolezlá i francouzská armáda, konkrétně pozemní vojsko. A byla tam i jedna oběť, kdy se francouzští vojáci, kteří jeli z posádek, a ze západní části západního Německa, kde měli tři divize, vlakem do Paříže, a špičkovali se s vojáky židovského vyznání. A jednoho z nich vyhodili za jízdy z okna vlaku, a zabili ho tak. Ale to bylo velice výjimečné, jinak to nebyly útoky na život.

Ale to, co dělají džihádisté dnes, to už jsou útoky na život, včetně toho, že mají zjištěno, jestli je voják židovského původu a vyznání, byly takové útoky, že když byl voják na stráži jako dozorčí kontroly vchodu, bychom to řekli českou vojenskou mluvou, tak džihádisté projeli kolem na motorce, a zastřelili ho. Útoky na židovské školy a školky, to už je útok na ty nejmenší. To už je zbabělost a podlost. A to jsou důvody Francouzů, kteří proto utíkají, a nechtějí čekat, až je tam zabijí. A chtějí i své děti a vnoučata přesunout někam, kde snad bude bezpečněji.

Martina: Asi dokonalý obraz toho, proč, a s jakým strachem utíkají, je, že většinou utíkají do Izraele, kde se i v obklopení arabskými zeměmi cítí bezpečněji, než ve sladké Francii.

Jan Eichler: Bohužel je to tak.

Martina: Pane docente, pojďme si teď, prosím, vyjmenovat co největší množství opatření, o kterých si myslíte, že by se měla ve Francii udělat, na základě toho, jak ji znáte, jak si máte načtenou. Žil jste tam, tak mi řekněte, co všechno by měla Francie udělat pro záchranu sebe sama, jako civilizované země?

Jan Eichler: Možná by to bylo, když ne na Nobelovu cenu, tak na řád Čestné legie.

Martina: Myslím, že vyjmenovat ne, ale prosadit.

Jan Eichler: Je toho spousta. Například kdyby se zrealizovala jen polovina toho, co navrhuje tolik kritizovaná Marine Le Pen, tak by to asi mohlo něco trochu ovlivnit. Alespoň by se mělo dát najevo, že tato země je ochotná postavit hráz, když politicko-náboženské požadavky islamistů zacházejí příliš daleko, což je terminus technicus, francouzská zkratka o nábožensko-politických požadavcích islámu, Jednou by se mělo říct: „Tady je hranice.“

Oni chtějí mít i vlastní školky, bojují za to, že chtějí mýt zvláštní otevírací hodiny pro ženy, aby ženy muslimského vyznání nemusely být oběťmi toho, že si je zálibně prohlížejí francouzští šarméři. Oni nenávidí francouzské šarmérské chování. Ale vzpomeňme si na Belmonda, na Delona, ale i všichni francouzští prezidenti, kromě generála De Gaulla, byli v tomto velmi podobní, a slušně řečeno, byli velkými ctiteli žen, přestože všichni byli ženatí, a dobře ženatí. A toto už začíná přistěhovalcům vadit, že Francouzi zálibně očumují jejich manželky. Takže tedy zavézt hodiny, kdy do bazénu nebudou smět muži. Stejně tak je tam problém, že chtějí, aby v nemocnicích jejich manželky, nebo dcery, neošetřovali lékaři, ale lékařky, což už jde do každodenních rovin života.

Francie je ohledně rozrůstání islámu za hranou. Aby to zvládla, musela by splnit alespoň polovinu programu Marine Le Penové.

Martina: Vidíte ve Francii tendenci s tím něco udělat, alespoň si to přiznat? Vidíte třeba v zákoně o náboženském separatismu první vlaštovku, nebo je to všechno ve stylu, aby se vlk nažral, a koza zůstala celá, tedy aby všichni měli pocit, že něco děláme, ale aby se toho zase tolik nezměnilo, protože bychom si mohli zadat před médii?

Jan Eichler: Bohužel to druhé, je to pokrytectví, tato vlaštovka. Promiňte, okamžitě jsem si vybavil Jiřího Sováka v „Marečku, podejte mi pero“, kdy členovi ROH říká: „Tak takovéto vlaštovky se hází na zasedání ROH.“ Ale to by potřebovali i francouzští politici, aby se Jiří Sovák na chvilku vrátil mezi živé, a tím svým krásným hlasem jim řekl: „Tak takovéhle vlaštovky si běžte házet jinam.“

Martina: Možná by bylo hezké, kdyby ožil i Kovařík a řekl: „I dělník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále.“ Kdo ještě bude číst Vergilia ve Francii? Jak to vidíte?

Jan Eichler: Jsou tam intelektuálové, kteří umí latinsky, studenti a učitelé na univerzitách.

Martina: Myslím v budoucnu.

Jan Eichler: Tady mi nahráváte na slavnou knihu „Podvolení“ od Michela Houellebecqua, který v ní popsal, jak to zasáhlo i francouzské univerzity, kdy si i učitelé na Sorboně postupně zvyknou, že nebudou jíst vepřové maso a že nebudou moc vykládat o francouzských dějinách, a budou víc vykládat o dějinách islámu. A že se budou učit arabsky, takže budou moct mít něco z dosavadního života, ale ve spoustě směrů budou muset vyhovět nátlaku nábožensko-politickým požadavků. Tato kniha byla dokonce přeložena nejen do angličtiny, ale třeba i do češtiny.

Martina: Pane docente, vy vidíte budoucnost Francie, potažmo Evropy, jak jsem pochopila, trošku skepticky, protože se lidé, kteří nás vedou, odmítají odhodlat k jakémukoliv pádnému činu. Ale přesto všechno, pokud budou teroristické útoky narůstat, pokud bude narůstat omezování svobod Francouzů, nebo Švédů, a podobně, tak myslíte, že k tomu budou nakonec dotlačeni? Spekuluji, podsouvám, ale přesto se chci zeptat, jestli vidíte něco takovéto, že pod povrchem bublá nespokojenost přesto, že se navenek ještě říká: „Neříkej to ve škole. Neříkej to hlavně v práci“? Myslíte si, že je ještě šance tuto situaci zvládnout?

Jan Eichler: Tato šance už je dost malá. Mnozí tvrdí, že Francie už je za hranou stolu, a asi by se museli vrátit k tomu, co dlouhodobě říká Le Penová. Já bych ji nikdy nemohl volit, v žádném případě ne, ale zatím se nikdo jiný tomu nedokáže tak odhodlaně postavit, jako se k tomu dokáže stavět ona. Ale chtělo by to někoho, kdo je méně konfrontační, méně štěkavý a hádavý. Vždyť ona je štěkavější, než tiskový mluvčí našeho prezidenta, a to už je co říct. Takže by do čela Národní fronty musel přijít někdo mladší, a snad ji zreformovat, otevřít ji více Francouzům. Nebo by museli vyrůst politici klasické francouzské pravice, které se dneska říká Republikáni, Republikánská strana. A museli by ztratit strach, nazývat věci pravými jmény, a také dělat to, co jste řekla před 10 minutami: činy, činy, činy. To by měli udělat lidé z klasické Republikánské strany, která byla před prezidentskými volbami v roce 2017 hodně oslabena, zdecimována, a i odtamtud přeběhla spousta politiků k Emanuelu Macronovi.

U Macrona vidím jako velmi kontroverzní dědictví, že narušil rozdělení na klasickou levici a pravici. Ve Francii byla také silná tradice centristů, byly tam centristické strany, a ještě levý střed a pravý střed. A on jim řekl: „Já chci vzít to nejlepší, z pravice, z levice i z centra.“ A strašná spousta voličů mu uvěřila. Zdecimoval tradiční pravici, která by měla být v každé vyspělé evropské zemi.

Teď se v jeho straně začínají profilovat někteří, kteří by se k problému přistěhovalectví konečně postavili čelem, a snad už budou ochotni dělat nějaké činy. Ale toto rozbití tradičního politického půdorysu ve Francii je něco, za co jednou bude velmi kritizován, protože současný francouzský prezident Emanuel Macron, jak kdysi řekl Jiří Dienstbier starší, Francii vyluxoval, a v 570členném Národní shromáždění má přes 310 poslanců. Ostatní strany mají jenom paběrky, socialisté mají 15 poslanců. Co to je?

Pokud se ještě chcete podívat do Marseille, tak hodně pospíchejte, ale nemějte krátké sukně, ani výstřih, ani rozpuštěné vlasy, neprovokujte je, nedrážděte. A mějte s sebou manžela.

Martina: Pane docente, za současnou situaci pravděpodobně může to, co říkáte, pokrytectví, patetismus, nechuť a neschopnost domýšlet věci do konce. V každém případě si za to Evropa může sama, a nepomůže ani to, když zazní: „Ale my jsme to mysleli dobře.“ Povězte mi, je vám Francie líto?

Jan Eichler: Ano, je. Teď vám to na přímou otázku říkám otevřeně. Já jsem to naznačoval, když jsem mluvil o předměstí Saint-Denis, a když jsem mluvil o Alsasku, které už není tak čisté, jak bývalo, už není tak krásně uklizené a navoněné. Je mi líto i Bretaně, kde je nejčistší vzduch z celé Francie a krásná luminozita, když zapadá slunce, a čistý vzduch hraje všemi barvami. Těchto oblastí mi je opravdu srdečně líto.

Martina: Vždy jsem se chtěla podívat do Marseille, stihnu to ještě?

Jan Eichler: Hodně pospíchejte, a pokud možno nemějte krátké sukně, ani výstřih, neprovokujte je, nedrážděte je. A pokud to půjde, nemějte rozpuštěné vlasy.

Martina: Mám šanci nedráždit, když všechno dodržím?

Jan Eichler: Snad ano, ale chtělo by to mít s sebou manžela, bude to jistější.

Martina: Slibuji.

Jan Eichler: Ano, jemu, sobě, i posluchačům tohoto velmi zajímavého média to slibte, že pokud tam pojedete, budete se chovat tak, abyste se vrátila.

Martina: Pane docente Jane Eichlere. Velmi vám děkuji za neobyčejně otevřený rozhovor. Vážím si toho.

Jan Eichler: Já vám také děkuji za pozvání, i za velice, velice příjemnou inteligentní, ale ne intelektuálskou atmosféru, kterou jste tady navodila a kterou se vám podařilo mě takto otevřít, a podívat se na to i z jiných úhlů pohledu.

Martina: Tak to si považuji. Moc vám děkuji.

Jan Eichler: Také děkuji.

Jakysik pražsky klub, v kerem hraju černoši, pry porazil skotsky klub, v kerem tež hraju černoši. Ja to moc nesleduju, na Baničku sem byl raz a kdyby tam hrali černoši, nedivil bych se. U nas vždycky byvalo mnoho černych synku.

Z některych to šlo po šichtě umyt, z jinych to umyt nemožete, ani když na žadnu šichtu nechodi. To nevadi. Lidem nevadi, jestli je kdosik černy, bily, nebo polityk. Lidem vadi, když je kdosik hovado.
A ti synci z teho skotskeho kluba, se pry jak hovada chovali. Černi aji bili. Jednemu z našich ukopli hlavu, druhe tež dokaličili,.. nevim. Neviděl sem to. Nečumim na to. Navic fotbal, kde nesu divaci, to je jak dupačka, při kere vam odejde stara na manykuru k susedce a vy se tvařite, že tak to ma byt.

Ale nic z teho se neřeši, bo jeden z našich bilych pry řekl jejich černemu, kery nebyl ani Skot, ale byl z Finska, ale jako Fin nevypadal, bo Finsko znam a vim, že taci synci se tam nerodi, tak temu černemu synkovi, co neni ani Skot, ani Fin, pry řekl, že je „fucking guy“ nebo „monkey“.

A z teho se fčil robi problem.

Ä ja vam cosik řeknu.

Dobře vam tak, fotbalisti.

Byli ste to vy, keři ste zradili a začali ste nosit lichtenštejnske dresy se znakem ve stylu „kura honi ščura„. Nikdo z vas neprotestoval, že mu nařidili nosit dres barvy popelařa. A vy si fčil budete stěžovat? Mate jakusik čest?

Byli ste to vy, keři kradete černošske sportovce z jejich domovskych zemi, čimž na jedne straně ochuzujete jejich ligu o špičkove mistni borce, na druhe straně berete motyvaci našim synkum, bo misto aby maly synek z porubske fotbalove školy měl naději, že raz bude hrat za Banik, tak tam hraje černoch z Burkiny Faso.

A mimochodem, byli ste to vy, keři ste podpořili rasistycke hnuti „Na černych zaleži“ tym, že ste před nima klečeli.

Tak fčil se nedivte. Dobře vam tak. Čim větši trest ten slavistycky synek dostane, tym dřiv vam snad dojde, jaku chybu ste zrobili. Zlu se neustupuje. Se zlem je třeba bojovat. Bo zlo trva enem tak dluho, dokud mu my neřekneme DOST!

A těšim se na prvniho z vas, kery se k chybě přizna.

Ladislav Větvička, ideologicky trener BLM, Glasgow

Zdroj: https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=767922

Martina: Myslíš si, že bude nutné po odeznění koronaviru razantně zvyšovat daně?

Vladimír Pikora: Ano. Zaprvé máme ohromný dluh. Za druhé se ukáže, že systém, který jsme tady kdysi měli, jsme ztorpédovali ještě dříve, než přišla korona. A to třeba tím, že jsme si řekli, budeme mít elektroauta a zavedeme na ně dotace, a pak si řekneme: „Jo, ale my jsme celou dobu žili z toho, že se platili ohromné daně z benzínu a nafty.“ A najednou jedete na benzínku, a tam benzin nikdo nebere, a utíkají ohromné peníze ze státního rozpočtu. Budou se muset zavézt daně, které dneska vůbec neznáme, aby vykompenzovaly propad toho, že jsme dříve žili z toho, že byla zdaněna spousta věcí. Třeba tabák. Zakázali jsme kouřit v restauracích, hospodách a podobně, a teď, kde jsou ty peníze, z čeho bude stát žít, když jsme všechny tyto daně zlikvidovali tím, že lidé nesmí provozovat aktivity, které přinášely inkaso do státního rozpočtu? To se zavede nějaká jiná daň, kterou dneska neznáme, a nabízí se něco, na čem jste nejvíce závislí? Dříve se platila daň třeba z droždí, protože se říkalo, že droždí je potřeba.

Co dneska potřebuje každý? Internet! Aha, tak pojďme zdanit data. Za každý přenesený kB nebo GB zaplatíte x korun. Tak hurá, když každý musí být na FB, tak všichni budou platit jak mourovatý. A bude zavedena nějaká nová daň tohoto typu, daň ze sociálních sítí, daň nevím z čeho všeho. Prostě najednou budou nové daně, které jsme si dodnes neuměli představit, a před pár roky by se tomu lidé vysmáli. Řekli by: „K čemu takové daně? Co to je? Proč nějaký FB?“ Nebo bude daň z toho, že zveřejníte svoji fotku na internetu, a lidé by si říkali: „K čemu by to bylo dobrý, proč bych měla mít svou fotku na internetu?“ Ale dneska si spousta lidí řekne, že bez toho nemůže žít, a potřebuje zveřejňovat fotky na internetu. A tak šup, a zdaní se to.

Martina: Myslíš si, že se dočkáme i toho, že zbankrotují některé státy?

Vladimír Pikora: Tak to vidíme permanentně. Loni zbankrotovalo 5 států, jestli si to pamatuji správně, tak mezi nimi Zimbabwe, Argentina, Libanon. Takže jsem si téměř jistý, že v roce 2021 také nějaký stát zbankrotuje, a myslím si, že jich bude více než pět.

Martina: Kdo má nakročeno?

Vladimír Pikora: Myslím, že mnoho afrických zemí. Ohromné problémy bude mít Afrika, jihovýchodní Asie. Máme tady mraky zemí, které by také rády pomáhaly svému obyvatelstvu, také by rády zabránily tomu, aby v době krize rostla nezaměstnanost, také by rády vymazaly krizi. Ale nemají na to, aby si půjčovaly tak, jako vyspělé země, takže to neunesou. A myslím, že se v těchto chudších zemích rozběhne domino. Otázkou je, jak bude toto domino velké, a zda se dotkne i nějakých bohatších zemí, nebo jen chudých.

Vzhledem k blízkým volbám lidé dostávají podporu za to, že nechodí do práce. Tímto způsobem lze oddálit bankroty, ale vznikají tak zombie firmy, které zde už dávno neměly být.

Martina: Carmen Reinhartová, hlavní ekonomka Světové banky řekla, že oživení po pandemii bude trvat 5 let. Souhlasíš s ní?

Vladimír Pikora: To je dost klidně možné. Vidím, že všichni mluví o tom, jak loni se říkalo, že rok 2021 bude úžasný a skvělý. Dneska myslím, už vzhledem k tomu, jak neumíme očkovat, že tak skvělý nebude. A pro příští roky to může být podobné. Takže je klidně možné, že to bude 5 let. Ale jediné, co jsme k tomu dnes schopni jednoznačně říct, že rok 2021 bude mnohem slabší, než si spousta lidí ještě před pár měsíci myslela.

Martina: Umíš percentuálně odhadnout, kolik podnikatelů u nás zbankrotuje?

Vladimír Pikora: Neumím, protože se blíží volby. Doteď jsem si neuměl představit, že někdo přijde s tím, že řekne: „Uděláme deficit rozpočtu půl bilionu, to všichni dáte.“ A poslanci pro to zvednou ruku, a řeknou, že to je v pohodě.

Martina: Co to s tebou dělá jako s ekonomem?

Vladimír Pikora: To jsou naprosto šílené a nemyslitelné věci. A najednou se všichni tváří, že to jde. Vzhledem k tomu, že jsou volby, tak si umím představit, že se řekne: „Dobrý, zase tolik nám na penězích nezáleží, zadlužíme se, nebankrotujeme. A dostanete podporu za to, že nechodíte do práce, za tohleto a támhleto.“ Tímto způsobem lze bankroty oddálit, nicméně ve společnosti tím vznikají takzvané zombie firmy, které zde už dávno být neměly, přežívají omylem díky tomu, že v eurozóně jsou záporné úrokové sazby, takže mohou vydávat dluhopisy za neuvěřitelně výhodných podmínek a stále přežívají. A přitom by už dávno měly být pryč.

Výsledkem je, že tyto firmy v sobě drží ohromné množství pracovní síly, která by mohla být využita efektivněji jinde, ale není. A potom, když založíte nějakou firmu, která má budoucnost, třeba že rozvážíte potraviny, nebo zásobujete nějaký home office, a podobně, něco, co dříve nemělo smysl, a dneska jej má, tak neseženete pracovní sílu, i když je krize, protože je drží jiné firmy, které vůbec nemají budoucnost. Takže ekonomika nepracuje, je hluboko pod svým potenciálem, takže nebohatneme tak, jak bychom bohatnout mohli. A pak říkáme: „Ale Čína nás dobíhá, předbíhá, utíká nám.“ A jednou budeme Číně mávat, a doufat, že nás tato koloniální mocnost akceptuje.

Lidé se nechají vládními opatřeními likvidovat, protože se bojí obviňování, že zavinili něčí smrt. A tak čekají, že se to zlepší. Kdyby jim někdo řekl, že to bude trvat roky, vzbouřili by se.

Martina: Máš nějaké vysvětlení, že si živnostníci a podnikatelé nechávají svou likvidaci tak odevzdaně líbit? Samozřejmě byly nějaké demonstrace v Německu, i jinde Evropě, i u nás, ale žádná z akcí nebyla až tak výrazná, aby dolehla k uším politiků.

Vladimír Pikora: Protože se všichni bojí, a říkají si: „Co kdyby opravdu bylo možné zachránit nějaký život?“ A neumí si představit, že by někdo nechtěně, omylem, nebo svou hloupostí zapříčinil, že by někdo kvůli němu umíral. Všichni jsou ohleduplní a říkají si: „Co kdyby to, že je můj obchod zavřený, zachránilo nějaký život?“ A tak je zticha a říká si: „Co kdyby to šlo?“

Kdyby to bylo za jiné situace, kdyby se nestrašilo počty mrtvých a podobně, nemohlo by tady být citové vydírání, kdy se říká: „Kvůli tobě, kvůli tvé nenažranosti, někdo zemřel.“ Jinak by se lidé bouřili, ale takhle se trošku bojí. Navíc spousta lidí vidí ve svém okolí, že někde někdo zemřel: „Tak co kdyby to přišlo i na mě. Raději to nebudu podporovat, ale budu to brzdit.“

Myslím, že teď nastala zvláštní situace, kdy se lidé bojí zdravotního problému, a jsou ochotni akceptovat, že přišli o práci, o smysl svého života, a věří, že to vše bude brzy zpátky. Vidím spoustu umělců, kteří říkali: „Tak tuto sezónu nebudeme zpívat, ale na podzim to bude dobrý.“ A na podzim říkají: „Zase zpívat nebudeme, tak na jaře.“ A takto se to neustále odsouvá. Kdyby jim na začátku někdo řekl: „Nebudete zpívat několik let,“ tak s tím něco udělají, a buď se vzbouří, nebo budou dělat nějaký jiný džob. Ale takhle pořád čekají. Co znám své kamarády v umění, tak zalezou na chatu, přestanou komunikovat, mají depresi jako blázen a říkají si: „Vydržím. Vydržím ještě dva měsíce. Vydržím.“ A za dva měsíce: „Ještě dva měsíce vydržím.“ A pořád to takhle před sebou valí.

Ve společnosti už to vře. Lidé se bojí říct svůj názor. Ale až někdo nahlas řekne: „To musí skončit,“ tak se přidají a budou křičet: „Takto už to nejde dál, chceme normálně žít!“

Martina: A jak dlouho myslíš, že tento strach nakombinovaný s ohleduplností ještě vydrží jako beranidlo?

Vladimír Pikora: Myslím, že ve společnosti to vře, ale spousta lidí se bojí říct nahlas svůj názor, a čeká se na nějakou Johanku z Arku, která vyběhne a řekne: „Ale toto dál není možný,“ a bude mít odvahu to říct nahlas. Dneska je tady spousta lidí, kteří říkají: „To nemůžete takhle říct, to je nezodpovědný, nebezpečný. Támhle umírají, první linie, a já nevím co všechno, potřební a podobní.“ A najednou mají všichni pocit, že oni nezodpovědní nejsou, a musí se uskromnit. Takže až vyběhne někdo, kdo bude dostatečně hlučný, a řekne: „Ne toto musí skončit.“ A někdo za ním půjde a řekne: „Já už chci také normálně žít, už to nejde dál.“

Martina: Ale takoví, co vybíhají, jsou. Třeba Daniel Landa, jsme to vlastně i my, a nedá se říct, že by se někdo šikoval. Ale pořád je v tom asi strach.

Vladimír Pikora: Je nás zatím málo, je v tom strach. Těchto lidí, kteří nevěří, že opatření mají nějaký smysl, bude podle mě přibývat. Bude přibývat těch lidí, kteří uvidí, že se tady dělají psí kusy, a pořád tady máme mrtvé a nakažené, a najednou se začne říkat: „A děláme to dobře? Neděláme někde nějakou chybu?“ Prostě myslím, že se časem ve společnosti otočí nálada.

Martina: Když se bavíme o tom, které resorty a segmenty ekonomiky budou nejvíce postižené, většinou padne pohostinství, cestovní ruch, letecký průmysl. Co si ale neuvědomujeme, a je v podstatě na lopatkách?

Vladimír Pikora: Teď neumím přesně odpovědět. Řekl bych, že to jsou přesně ty obory, které jsi zmínila. Některá odvětví se dají relativně snadno nastartovat. Hospodu nastartujete relativně snadno.

Martina: Pokud už jsem nezkrachoval.

Vladimír Pikora: Jasně, ale pak jsou věci, u kterých si neumím představit, že nastartujete, jako jsou divadla a podobně. Myslím, že je to daleko komplikovanější. Já si lístky kupuji dlouho dopředu. Tito lidé se musí vrátit zpátky do práce, už to nebudou pošťáci, nebudou rozvážet pizzu, jako dnes, ale musí začít zase pracovat jako zpěváci a podobně. Kytarista vypadl z formy, když dva roky nehrál.

Martina: Já cvičím pořád.

Vladimír Pikora: Myslím, že toto je mnohem komplikovanější, než znova rozběhnout hospodu, že u hospody je to snazší. U leteckých společností to může být také problém, protože nebudu mít tolik letadel, nebudou mít personál, tam to může být také komplikované. Pak myslím, že to bude spousta odvětví, kde korona urychlí nějakou změnu. To bude asi automobilový průmysl, kde se najednou řekne: „Potřebujeme rychleji přejít na zelená elektroauta, a tak podobně.“ Nebo: „Toto se úplně změní, toto se nebude vyrábět vůbec, nebo se to nebude vyrábět v ČR.“ Tedy že proběhnou hodně rychlé změny. Tedy ne v tom smyslu, že by se řeklo: „Zastavíme průmysl.“ Ale řeknou: „Změníme ho.“

Zelená ekonomika EU nás přivede k tomu, že budeme krásně ekologičtí, ale staneme se vazaly Asie. Zjistíme, že nedokážeme ekonomicky, ani vojensky konkurovat a jsme vydíráni a vykořisťováni. Úplně se posune postavení Evropy.

Martina: Vladimíre Pikoro, ty jsi teď zmínil automobilový průmysl. Už jsme se několikrát dotkli zelené ekonomiky, i jevu, že EU v rámci pomoci zemím nutí státy povinně investovat do zelené ekonomiky. My už jsme tady kampaní, které byly dotované ideologickým snažením, a nikoliv ekonomickým myšlením, měli několik. Za všechny asi mohu zmínit přimíchávání bio složek do paliv, od kterého zelení aktivisté slibovali zdravější lidi, čistější vzduch, aby se posléze ukázalo, že opak je pravdou. A to, co to navíc dělá s půdou, můžeme vidět každý rok v přímém přenosu. Jediné, komu to prospělo, byly obří firmy, a možná právě tito ideologičtí aktivisté, a to ještě v některých případech není úplně jisté. A mimochodem ještě zmíním, že tento business je údajně lepší, výnosnější, než obchod se zbraněmi. Vidíš kampaň za zelenou Evropu jako potenciálně podobný problém a neštěstí, jen o hodně větší, a dražší?

Vladimír Pikora: Rozhodně. Myslím, že to je to, co zabrzdí Evropu. Budeme krásně ekologičtí, ale staneme se vazaly Asie. To je podle mě geopoliticky ohromný problém. Na první pohled se to může zdát super, protože tady asi budeme mít čistší vzduch, a lepší životní prostředí, to bezesporu. Bude to pro nás příjemné, ale za cenu toho, že jednoho dne zjistíme, že nedokážeme ekonomicky, ani vojensky konkurovat, a že jsme vydíráni a vykořisťováni někým, kým jsme nechtěli být, a úplně se posune postavení Evropy. Takže to z většího nadhledu udělá více škody než užitku.

Martina: Řekl jsi: „Posune se postavení Evropy. Bude vazalem…“ Ale ještě je tady jedna stránka, a to v rámci Evropy. Jak se díváš na to, že jsme se nezadlužili jako země, ale zadlužili jsme se jako Evropa, a Evropa nás za poměrně nadšeného jásotu zadlužila dalšími stamiliardami, které budeme nuceni splácet. A že se euroaktivistům podařilo to, o čem do té doby vůbec nemohli snít, protože takto jsme s EU svázáni dluhy tak pevně, jak jsme do té doby nikdy nebyli. A to dokonce i ty země, které nejsou v měnové unii a nemají euro. Jak vidíš tuto nečekanou a blízkou provázanost?

Vladimír Pikora: Jako geniální tah na evropské šachovnici. Ti, co chtěli větší integraci Evropy, zneužili koronakrize k tomu, že ve strachu z toho, že tady budou nějací mrtví, přesvědčili lidi, kteří nepochopili situaci, že potřebujeme společný dluh. Díky tomuto společnému dluhu jsme provázaní více než v minulosti, a šance na nějaké opakování Brexitu se tím daleko snížily. Když se hlasovalo o Brexitu, tak se hodně říkalo, že následovat bude Itálie. A přišla koronakrize, a ukázalo se, že EU nedokázala Itálii vůbec pomoct, takže v Itálii vyrostla velká skepse ke společnému evropskému projektu. Hodně lidí křičelo, že by měli vystoupit z Evropy a podobně. Pak se dokonce i šéfka Evropské komise musela Itálii omlouvat, prostě to mělo velmi neblahý dopad. A podle mě velmi rychle rostlo riziko toho, že se Brexit zopakuje, a bude to Italexit.

Nicméně ve chvíli, kdy by vymyšlen geniální tah, že se udělá společný evropský dluhopis, a díky tomu Itálie dostane ohromné peníze, bude zachráněna, tak pravděpodobnost, že by Itálie opustila eurozónu, nebo i EU, dramaticky klesla. Všichni to odhlasovali, řekli „super“, a možná to ani mnozí nepochopili.

Zatímco když se zachraňovalo Řecko, tak to byla otázka zejména pro státy, které byly v evropské měnové unii, tak nyní je to otázkou všech států EU. Tím pádem jsme my za Řecko dluhy platit neměli, a nyní bychom měli platit za Itálii. A to je průšvih, protože Řecko sice bylo hodně zadlužené, ale Itálie se dneska, skoro jako Řecko, už blíží 160 procentům HDP, a půjde nejspíš ještě dál, protože Řekové jsou dneska skoro na 200 procentech HDP, a Itálie zřejmě půjde tímto směrem také. A proč by ne, když ji pořád někdo půjčuje, a Italové dlouhodobě nešetří.

A my jsme se najednou dostali do situace, kdy je budeme financovat, a případný bankrot bychom odnesli s nimi. Takže to je pro nás velmi nepříjemná zpráva, a jsme v tom všichni namočení společně. Představme si, že někdo udělá nějaký kriminální čin, a mohl to odnést jeden, protože někoho zastřelil. Ale on řekne, že dotyčného zastřelili všichni, takže v tom jste namočeni všichni, a všichni táhnete za jeden provaz. Najednou jsou všichni kriminálníky, a jedou na jedné lodi. A myslím, že toto to je něco podobného, a považuji to za velmi špatné. Já bych se tohoto projektu vůbec nezúčastnil, jednak jsem proti dotacím, protože způsobují, že těm, kteří jsou schopní, berou peníze, aby žili ti, kteří jsou neschopní, a že to je absolutně nemorální a špatný.

Někteří říkají: „Ale my tady dostáváme peníze z Evropy na to, abychom udělali někde v Africe, nebo v Asii tohle a tohle.“ A já říkám: „Ale to je pěkně hnusný, protože spousta lidí na Západě pracovala, abychom stavěli něco, co se z velké části rozkrade, a postavil se nějaký nesmysl, který vůbec ani nepotřebujeme. Já bych chtěl, aby se stavěly věci, které mají smysl.“ A já u evropských projektů často nevidím, že mají smysl. Smysl mají jenom některé, ne všechny, ale někdo to všechno musel zaplatit. Já si prostě myslím, že to je špatně. A kdybychom rozhodovali o svých vlastních penězích, tak se budeme k těm penězům chovat jinak, než když je odněkud dostaneme.

Na médiích vidíme, jak jsou nesvobodná, co všechno se nesmí. A spousta lidí si začíná říkat: „Ale to není pravda. Takhle to není“.

Martina: Vladimíre Pikoro, já samozřejmě chci tyto věci zjednodušovat, ale chápu správně, co jsi teď říkal, že jsme teď momentálně k EU dluhem, který vznikl, připoutáni mnohem těsněji? A že tyto peníze, kromě dobrých věcí, do značné míry vynakládáme na investice, které nejsou uvedeny ekonomickým, ale ideologickým myšlením, ať už jsou to zelené ekonomiky, a záchrany zemí, které by být zachráněny neměly? A ještě navíc se skrze dluh EU stáváme pravděpodobně vazaly asijských ekonomik?

Vladimír Pikora: Ano.

Martina: Připomíná mi to dvojitý eskymácký obrat. Dá se po něm ještě vynořit?

Vladimír Pikora: A proč by nemohl být třetí? Myslím, že ano, že šance tady stále jsou. V tomto jsem paradoxně optimista, protože mám pocit, že dějiny jsou jako kyvadlo, a my jsme teď v jednom extrému, a budeme se postupně vracet. To znamená, že spoustě lidí začnou docházet věci, pochopí, že spousta věcí není tak rozumných, jak se zdálo. To dnes vidíme na médiích, jak jsou ohromně nesvobodná, co všechno se nesmí. A já postupně pozoruji, jak to spousta lidí začíná chápat, a říká si: „Ale to není pravda. Takhle to není. Tato televize vysílá víceméně vyváženě.“ Najednou spousta lidí říká: „Vždyť je to jinak…“ Podle mě to bude trvat 5, možná 8 let, než všichni pochopí, že ti, kteří dneska křičí: „Támhle ten nesmí mluvit,“ tak že je to odpad společnosti, který nás tady dnes takto reguluje, a pokřikuje, kdo něco říkat smí, a co nesmí. A to za pár let zmizí.

Podobně myslím, že to tak bude i u covidu, a že spoustu lidí pochopí, že koronakrize nás vrhá do jakési formy socialismu, že stát je najednou velký, že mluví do všeho možného, a nebudou s tím spokojeni. Akorát potřebují více času na to, aby pochopili, že jim to nevyhovuje.

Nejhorší novináři, kteří píší nejšílenější liberální články, je nepíší proto, že jsou zlí, ale protože jsou hloupí. Nepochopili situaci.

Martina: Jsi tedy natolik velký optimista, že věříš i tomu, že po této zkušenosti s krizí mnohem více lidí začne vnímat, že čekat nějakou pomoc a ochranu od státu není možná rozumné? Ba co víc, že je to možná až naivní. Že začnou více pracovat, a myslet za sebe, a zařizovat podle sebe věci směrem ke svobodě, vyvázání se z moci státu, a že podle toho budou volit svobodomyslné politiky, kteří jim to umožní, a kteří to vnímají stejně? Vidíš to až takto pozitivně?

Vladimír Pikora: Myslím, že to je otázka času. Že společnost potřebuje čas, aby to prokoukla, a pochopila, že opatření, která dnes Evropa, nebo celý vyspělý svět, není to dnes jenom Evropa, Amerika je na stejné vlně, že jsou omezováním svobody, a že to lidem nevyhovuje, že je to špatně, že za svobodu se umírá. Za svobodu se vždy umíralo. Dneska toto lidé přestali být ochotni akceptovat. Myslím, že je potřebuje nějaký čas, nevím, jak dlouho to bude, a že v mnoha věcech se začneme vracet zpět, a s tím se tady objeví i lidé, kteří budou ochotni jít do politiky.

Znám spoustu lidí, u kterých bych chtěl, aby byli v politice, ale vím, že nejsou ochotni. A to proto, že řeknou: „S těmito? S těmi já tam přeci nebudu.“ Znám mraky lidí, kteří řekli: „Když vidím, kdo je dnes v Poslanecké sněmovně, tak představa, že se tam s ním potkávám, je mi tak odporná, že do politiky jít nemůžu, protože tam jsou divní lidé.“ Ta politika nasává mnoho divných existencí, a ne jenom u nás, ale celoevropsky. Je to trend západního světa.

Martina: To, co jsi řekl, že jsi optimista a že je to jen otázkou času, tak musím říct, že bych asi použila tvrzení politiků, kteří, když chtějí říct, kdy se něco stane, a zda se to vůbec stane, říkají, že se to stane ve střednědobém horizontu. Ale teď se chci zeptat: Pokud se to zatím nestane, a naopak nás to více připojí ke státu, budeme pod větší kuratelou EU a státních úřadů, tak kam to za 5, 10 let dospěje? Myslíš, že to povede k něčemu jako socialismus, ale budeme tomu říkat jinak? Třeba „liberální demokracie“? To by se mohlo líbit.

Vladimír Pikora: Myslím, že toto už dneska funguje, Já tomu říkám „korporátní socialismus“, kdy všechny problémy odnáší malí, a velcí se s tím vyrovnají relativně snadno díky pomoci státu. Takže myslím, že tento proces už začal, a ještě bude pár let pokračovat, řekl bych, že minimálně čtyři roky, ještě po dobu trvání příští vlády. A pak je možný postupný návrat. Já prostě nevěřím tomu, že lidem vyhovuje, že nebudou svobodní, stále věřím tomu, že lidé chtějí svobodu, akorát to mnoho lidí nepochopí. Když pozoruji média, tak jsem přesvědčen o tom, že nejhorší novináři, kteří píší ty nejšílenější liberální články, to nepíšou proto, že jsou zlí, ale protože jsou hloupí. Prostě nepochopili situaci.

Už je tady cenzura. Nesmím do ČRo, ale mohu jinam. Hlavní média už nejsou tak hlavní, jak bývala. Ale to je otázka času. Takže nás možná ještě více přitípnou.

Martina: Je to omluva?

Vladimír Pikora: Není to omluva, je to vysvětlení. A až za čas i oni prohlédnou, a pochopí, že se mýlili, a že to byl špatný přístup, tak přijde změna. Otázkou je, jak dlouho to bude trvat, a bude to postupné. Pozoruji stále více lidí, kteří mi říkají: „Dříve jsem si myslel něco, a byl jsem toho velký zastánce. Ale postupně měním názor.“ Takže to vidím jít tímto směrem.

Martina: Řekl jsi: „Otázkou je, jak dlouho bude trvat, než prozřou.“ Možná je nasnadě říct, jak hluboko budeme muset klesnout?

Vladimír Pikora: Ano, takové věci byly i v naší historii, kdy spousta lidí byla původně v KSČ, byli to hrozně zapálení komunisti. Pak prozřeli, a naopak se z nich stali disidenti, a také to trvalo 5, 10, možná 15 let. Když se člověk dívá zpětně, tak to většinou bylo kolem roku 68, kdy se to zlomilo, a najednou začali vnímat situaci jinak. Ale prapůvodně to byli komunisté a levičáci, a postupně otočili názor v době, kdy to nebylo jako po roce 89, kdy se překábaťovalo.

Martina: Několikrát jsi zmínil svobodu slova. Všichni demokraté, kteří to s demokracií mysleli skutečně vážně, a chápali její podstatu, tak vždy v prvé řadě kladli důraz na svobodu slova, protože v okamžiku, kdy je svoboda slova omezena, tak je jenom otázkou času, kdy budou omezeny i ostatní svobody. Vidíš u nás, a v Evropě, reálné nebezpečí omezení svobody slova?

Vladimír Pikora: Tak myslím, že to už tady je. Dnes už je tady cenzura, akorát nemá tu podobu, jakou měla před rokem 1989. Nedávno jsem poslouchal váš pořad s Andorem Šándorem, kde říkal, že od té doby, co něco řekl, tak nesmí do ČT, a takových lidí kolem sebe pozoruji mraky. A vidím to i u sebe, já do veřejnoprávních médií už také dneska nesmím. Nejdřív to člověk vidí, a říká si: „Ty už jsi tam pět let nebyl.“ Svého času jsem tam byl třeba 50x za rok, a po pár letech tam najednou nejsem už několik let. Asi před 14 dny mi někdo na FB psal: „Také jsme vás dříve brali do rozhlasu, než se něco změnilo, a váš názor začal být nepopulární.“ Já říkám: „Jak nepopulární?“ To není tak, že by byl někde nějaký seznam, ale pravděpodobně si v nějaké redakci řeknou: „Je lepší, aby sem nechodil.“

Martina: Pravděpodobně nějaký Zdeněk Nejedlý, jako když ve Skřiváncích na niti řekl: „Kdo je ten předčasně vyspělý, mladý chlapec?“

Vladimír Pikora: Takže pravděpodobně už tady nějaká cenzura je. Je tady autocenzura, jsou tu nepohodlní hosté, a já to dneska beru tak, že to je něco podobného, jako jsem slyšel u Wericha. Werich také pár let nesměl vystupovat, a pak ho někam pustili, aby si také mohl zahrát, a podobně. Asi je to se mnou podobný. Takže teď ještě pět let prostě nebudu v nějaké televizi, nebo v rozhlase, tak budu někde jinde. A to je zase dobrý, že tady máme možnost alternativy, že vidím, že hlavní média už nejsou tak hlavní, jak bývala, protože je tady mnoho alternativních zdrojů, které zatím nejsou zakázané, kde zatím můžeme mluvit. Ale to je otázka času. Trump si také myslel, že když nebude na Twitteru, tak bude na Parleru, a ukázalo se, že ani jedno, ani druhé mu nevyjde. Takže nás možná ještě více přitípnou.

Za svobodu se musí bojovat. Ale lidé dnes nejsou ochotni za svobodu bojovat, a tak se nemohou divit, že ji nebudou mít.

Martina: Snažím se posluchačům vsugerovat, aby se naučili na náš pořad chodit přes web, protože ten možná přeci jenom bude trvat déle.

Vladimír Pikora: Parler si to také myslel.

Martina: My jsme asi oba optimisté. Mluvil jsi o tom, že je tady omezení svobody slova, že tady existuje autocenzura, mluvil jsi o tom, že tady vládne korporátní socialismus. Řekni mi, vidíš teď v tom všem dohromady znak přicházející totality, nebo jsou to ještě silná slova?

Vladimír Pikora: Slovo „totalita“ bych nepoužil. Cenzura tady je, ale není pravda, že by tady byla vláda jedné strany, a že by to bylo absolutně tvrdé, a že by někdo chodil do vězení. Takto to není, funguje to v jakýchsi náznacích. Spíše jdeme velmi nebezpečných směrem, a můžeme se tam jednoho dne dostat. Ale na totalitu nevěřím. Nevěřím tomu, že by tady byla, že by to bylo až takhle tvrdý, že by tady byla jedna strana, jeden vůdce, že bychom se dostali až do takovéhle absurdnosti. Ale nesvoboda už tady je.

Martina: Vladimíre Pikoro, co může pro lepší budoucnost udělat jednotlivec, myslím obyvatel ČR? Co může udělat člověk nebo obce, kraje? A co by měl udělat stát?

Vladimír Pikora: Myslím, že by lidé měli chodit k volbám. Trápí mě, že když se bavím s lidmi kolem sebe, tak mi alespoň polovina říká, že nepůjde k volbám, protože nemají koho volit. Říkají mi: „Koho bychom mohli volit?“ A vyjmenují mi všechny strany, a na každé najdou něco zásadního, proč ji volit nemůžou. Chtěli by nějakou novou politickou stranu, která tady ale není. Když se na první pohled zdá, že by něco mohlo vzniknout, tak tam vznikne nějaký škraloup, a zase to zmizí. A tak si myslím, že by lidé měli chodit k volbám. A měli by se také zapojit do politiky.

Pozoruji kolem sebe lidi, kteří mají jasné názory, ale říkají: „Tím se přeci neušpiním.“ Nebo: „Kdybych šel do této strany, tak tam je tento, a ten je takový. Tam já být nemůžu. A tamten je zase takový, a s tím tam být také nemůžu.“ A najednou zjistí, že nemůže být v žádné straně, a založit úplně novou stranu od nuly je dost komplikovaný, je to běh na dlouhou trať. A tak říkám, že je potřeba být ochoten skousnout nějaké kompromisy. Říct si: „Tamten sice má takovouto minulost, ale máme šanci se s ním někam posunout.“ Takže myslím, že bychom měli být více aktivní.

Pozoruji kolem sebe, že nejsme aktivní, ale aktivní jsou mladí Piráti, ti jednou ostošest, a ostatní zalézají do nory, a koukají, co se bude dít, bojí se říct svůj názor. Říkají: „Na FB už raději nic nepíšu, protože by to mohl být průser. Raději už nikde nic neříkám, protože by to mohl být průser.“ Ale druhá strana se ničeho nebojí, a říká: „Hele, ještě támhle tomu bychom mohli zatípnout tipec. Tady tomu bychom mohli ublížit.“ Prostě my se vzdáváme.

Martina: Jdou a nenarážejí.

Vladimír Pikora: Přesně, oni nemají žádný odpor, protože si ostatní říkají: „Tohle už radši říkat nebudeme. Toto nebudeme dělat.“ Absolutně vzdávají boj. Tak říkám: „Když se všichni budou chovat tak, jak se chováte, tak to tak bude.“ Za svobodu se musí bojovat, a dneska se ukazuje, že lidé nejsou ochotni bojovat za svobodu, a tak se nemůžou divit, že ji nebudou mít.

Martina: Teď mezi lidmi koluje anekdota: „V rámci úsporných opatření jsme zhasli světlo na konci tunelu.“ Vidíš to světlo?

Vladimír Pikora: V tuto chvíli ho nevidím. V tuto chvíli ne, ne. Když se dívám na naší politickou scénu, tak tam vidím mnoho možných a komplikovaných scénářů. A mnoho věcí je tam založeno na náhodě, na něčem nečekaném. A to samé s ekonomikou, je to propojené. Řada lidí říká: „Třeba se ještě objeví nějaké nová politická strana. Třeba se objeví nějaký nový politik.“ To nemohu vyloučit, klidně může přijít. Jak jsme viděli, vzniklo uskupení bývalého policisty Šlachty, nebo přijde něco podobného, a lidé třeba najednou řeknou: „Za tím já půjdu, a budu ho následovat.“ Přijde nějaká nová politika, nový směr, který si dneska neumíme představit, kde se možná něco převrátí, a bude úplně jinak.

Martina: Vladimíre Pikoro, moc ti děkuji za to, že jsi přišel a že jsi odložil růžové brýle, protože se zdá, že všechny už jsou stejně rozpůjčované. Díky moc.

Vladimír Pikora: Díky. Mějte se hezky a na shledanou.

Martina: Pane docente, já vám teď dopřeji krátkou pauzu, abyste se zasnil, protože jsem tady už jednou vyslovila otázku, od které jsme pak utekli. Zkuste se zasnít a říct, jak myslíte, že by dnes vypadala Francie, kdyby ideologie multikulturalismu, i když říkáte, že je to spíše anglosaský výraz, ale výsledkem je to, o čem oba mluvíme, ve Francii nezvítězila. V čem by byla Francie lepší? A v čem horší?

Jan Eichler: V čem by mohla být horší? Tady mě napadá jedna politická anekdota. Když v roce 2000 bylo finále Česko-Slovensko mistrovství světa v hokeji v Petrohradu, tak se tenkrát říkalo, že to je první důkaz, první hmatatelná věc, že rozdělení Československa bylo k něčemu dobré. Máme zlatou a stříbrnou medaili. To bychom nikdy nemohli mít. A to teď aplikuji na Francouze: Měli by mnohem méně olympijských vítězů, asi by neměli titul mistra světa ve fotbale, ani v Zidanově partě, ani v té předchozí, kde byl trenérem Didier Deschamps. A neměli by spoustu dalších medailí.

Ale jinak, mohu si dovolit to říct, ta třeba Saint-Denis by nebylo takové, jaké je dnes. Nebyly by tam no-go zóny, nebyly by tam oblasti, kam se bojí jezdit i policisté. Nestaly by se těžké útoky na policisty, při kterých jim třeba vhodili zápalnou směs do auta, ze kterého je nenechali vystoupit. Je tady spousta zmrzačených francouzských policistů. A po bestiálním útoku, bestiální popravě učitele Samuela Pattyho, máme spoustu učitelů, kteří se bojí mluvit o dějinách. A to byl učitel na druhém stupni, Francouzi mu říkají profesor, ale u nás to tomuto oslovení neodpovídá, a měl právě žáky od 10 do těch 15 let. A už předtím, a teď zvlášť, mají učitelé dějepisu veliký strach. Obavy mají i učitelé zeměpisu. A teď si vezměme, jak odkráglovali pana učitele Samuela Pattyho.

Martina: To pro nás byla středověká brutalita.

Jan Eichler: Brutalita. Ale jak fungoval, to je zajímavé, spouštěcí mechanismus. On jim řekl: „Ve Francii máme svobodu slova, na které si trváme už od Velké revoluce. Každý se může vyjadřovat, jak chce, a můžeme urážet, jak chceme a koho chceme. Můžeme urážet třeba i proroka.“ A ukázal karikatury. A jeden z jeho žáků to okamžitě napráskal svému tátovi. Táta okamžitě s horkou hlavou vystartoval na ředitele školy, a dožadoval se okamžitého vyhození Samuela Pattyho. Ředitel školy to odmítl a řekl totéž, co předtím vyučoval Samuel Patty. Tak si otec objednal vraha. Kdo byl vrah? Původem Čečenec z Ruska, který žil sto kilometrů na sever od dané oblasti v jižní Normandii. Přijel, byl to vykonavatel, zadavatelem byl fanatický fotr, a nejdřív ho podřezal, pak mu uřezal hlavu, a pohodil ji vedle těla. Dlouho tady byla korektnost.

Když se vrátím k bestiálně popravenému, zavražděnému katolickému faráři. Bylo to o prázdninách. Měl jsem čas, tak jsem celý den sledoval francouzskou 24. Sledovali jsme ji s manželkou, která se také jmenovala Anna, bohužel už o ní musím mluvit v minulém čase, také prožívala, co se dělo. A já jsem říkal: „Podívej se, nikdo se nedokáže omluvit. Oni tam měli představitele muslimského náboženství, a ti přesně ukázali, jak zvládli i takovéto pokrytectví po francouzsku, když říkali: „Toto nebyli muslimové. Toto není v Koránu. Takto se muslimové nechovají.“ A nedokázali se omluvit. A v tom studiu se nenašel novinář, který by jim řekl: „A nechtěli byste se omluvit?“ Nikdo se tam nenašel.

Poprvé to zaznělo až po popravě učitele Samuela Pattyho, kdy se našli dva, a uvidíme, co je bude čekat v budoucnosti. Jedním z nich je bývalý redaktor prestižního Le Monde, a ti už tuto otázku položili. Vrátili se k rituální, bestiální popravě katolického faráře v Bretani, a dokázali v této debatě říct, co by se dělo ve Francii, kdyby nějaký rodilý Francouz takto bestiálně popravil imáma. Už se konečně v roce 2020 našel ve Francii někdo, kdo měl odvahu říct toto v televizi. Nutno říct, že oběma už je 70 let, už se na život dívají trochu jinak, už na něm tolik neulpívají. A teď se dostávám k vaší inspirativní otázce, kde byly mezníky. Ano, jedním ze zlomových mezníků byla bestiální poprava faráře, kdy nikdo nedokázal položit tuto otázku.

Přistěhovalci už nežijí jen na okrajových sídlištích, ale stahují se do center velkých měst

Martina: Pane docente, povězte mi, co čeká Francii a Evropu, pokud se zde i nadále nechá bez omezení řádit tato ideologie multikulturalismu?

Jan Eichler: Z toho mám obavy.

Martina: Protože u nás se stále diskutuje o tom, jaké bychom měli zvětšit kvóty, a jak přijímat víc a víc.

Jan Eichler: Přistěhovalci už nežijí jen na okrajových sídlištích, už se stahují čím dál více do centra. Už nejsou jenom v jižní Francii, kam to mají nejblíže, kde je teplo, a kde není zima, kterou nemají rádi. Jsou v Alsasku, jsou v Bretani a ve velkém množství. I ve tvrdé, drsné, a přitom překrásné a romantické Bretani. I v Alsasku, kde se snoubila německá pořádkumilovnost, francouzská bohatost, jejich nasazení a německý smysl pro pořádek, úhlednost, a k tomu ale francouzský esprit. K tomu francouzská přidaná hodnota, jejich elegance. Já takto Alsasko pamatuji před 40 lety. Ještě ho pamatuji před 30 lety, kdy se tam začalo jezdit po pádu železné opony. A vím, jak to vypadá dneska. Takže to bohužel jde špatným směrem, kdy se no-go zóny rozrůstají. Jsou čím dál větší, a blíží se k centrům i velkých měst.

Martina: Co čeká Evropu?

Jan Eichler: Možností je víc. A pokud by Evropa měla být politicky korektní tak jako doposud, tak ji nemůže čekat nic dobrého. Takže se asi bude muset víc ustoupit od politické korektnosti. Ale komu to pak v Evropě otevře cestu? Le Penové, a dalším. A za Le Penovou už je spousta francouzských politiků, jak jsem vzpomínal bývalého velitele francouzské URNY. Zatím je má pod kontrolou Macron, ale co my víme. Co kdyby se rozšířil prostor pro Le Penovou, jak by se tito lidé zachovali, a jestli by nešli za ní tak, jak šla předtím většina socialistů za Emanuelem Macronem, a zahodili průkazku Socialistické strany. Objevila se tam spousta politických turistů, které zlákal Macron. A co když on není posledním, kdo dokáže ve Francii zlákat politické turisty? Je tady spousta aktivistů v řadách bývalých generálů francouzské armády, kteří chodí na akce pořádané Le Penovou, a dalšími. Na akce, které se konaly třeba v Calais na severu Francie, kde měli útočiště přistěhovalci. To byla doslova džungle, kam policie nikdy nechodila. A ti zase mají vliv na další vojáky. Nezapomínejme, že narůstá počet francouzských vojáků, kteří se vracejí s traumaty ze Sýrie, z Mali, ze Středoafrické republiky. Jenom v Africe, hlavně v Mali, mají už 50 obětí z řad francouzských vojáků. A teď to násobte počtem jejich kamarádů. A to je podobný syndrom, jako když se vraceli vojáci z 1. světové války. Cesta zpátky, kterou tak skvěle popsal Erich Maria Remarque. A teď cestu zpátky z bojišť v islámském světě absolvují praprapravnuci těch, o kterých psal Erich Maria Remarque.

Ve Francii panuje strach říct něco tvrdého na adresu přistěhovalců

Martina: Víte, co je mi záhadou? Proč francouzští politici, ale nejen oni, nezakročí přímo proti kořenu problému. Svého času i Angela Merkel hovořila o tom, že ideologie multikulturalismu selhala. Bylo to předtím, než otevřela dveře dokořán, a řekla: „Wir schaffen das“. Za to ji jednoznačně kritizoval francouzský prezident Nicolas Sarkozy, ale i britský premiér David Cameron. Ale nestalo se nic. Řekněte mi, koho se bojí? Proč se to děje takto? Bojí se politici fanatických aktivistů, nebo médií, která stále viditelněji stojí na straně těchto aktivistů?

Jan Eichler: To, co jste řekla na závěr své otázky. To platí pro Evropu obecně. A pokud bych mohl zobecňovat Francii, kterou snad trochu znám, tak tam je to pokrytectví. Ale i britské pokrytectví je také dost velké. Ale francouzské pokrytectví je opravdu hodně silné. My jsme si mysleli, jací jsme byli pokrytci před rokem 90, ale Francouzi to mají v genech být velkými pokrytci. Jinak mluví na veřejnosti, jinak v soukromí. A to mi potvrdily i manželky řady francouzských diplomatů, kteří byli tady na francouzské ambasádě. Ti pak říkají: „Když mě nebudete citovat, ta já se cítím jako cizinka ve vlastní zemi. A bude to čím dál horší.“ A její manžel říká: „Hlavně to nikde necitujte.“

Martina: Když budu přemýšlet paušalizujícím způsobem, tak jsme měli vždycky tendenci říkat: „Francouzi jsou vlastně levičáci, takže není divu, na čí straně stojí francouzská média.“ Ale my to vidíme napříč celou Evropou, a nyní navíc ve Spojených státech. Čím myslíte, že to je? Všichni jsme pokrytci?

Jan Eichler: Všude jsou pokrytci, bezesporu. O Spojených státech si netroufám mluvit, ale ve Francii je levičáctví silně zakořeněné. Otázkou ale je, co pod tím rozumíme. Ve Francii je zakořeněno, že existují určité výhody – sociální stát, a že chtějí, aby jim stát všechno zaručil. Symbolem jsou nádražáci. To bylo právě protestní hnutí z roku 2018 a ze začátku roku 2019. Silnou roli hráli nádražáci ve Žlutých vestách. Oni mají ohromné výhody, měli výhodu, že mohli do důchodu už někdy v 50 letech, plus vysoké důchody. V každém městě existují oblasti, kde jsou celé čtvrti, které si postavili nádražáci, stavěli to trochu svépomocí, jako kdysi tady Spořilov, jakési družstvo spořílků, ale tam to mělo státní podporu, protože to jsou nádražáci. Hlavně mašinfírové, což je obrovská elita mezi elitou. Dneska už v tom třeba bydlí vnoučata, ale furt to jsou nádražácké čtvrtě, kde museli mít blízko školu a školku. Všemožně se jim vycházelo vstříc. A když francouzská vláda, bylo to za Emanuela Macrona, chtěla sáhnout nádražákům na výhody, a prodloužit jim hranici pro odchod do důchodu, snížit jim důchody, tak bylo zle. Francouzští politici pak mají strach i z toho, kdo zorganizuje nějakou stávku. A toto jsou jenom nádražáci. To jsou Francouzi.

A teď si vezměte, že s přistěhovalci je to kolikrát i strach o zdraví nebo o život. Vzpomenul jsem jednu z francouzských senátorek, kterou už zmlátili, když večer přijela ze Senátu, a na dalekém předměstí u svého domu zaparkovala auto. I tak ji stihli napadnout a zmlátit. A ona sama říká, že dnes už se čeká také na to, až bude první francouzský zákonodárce odsouzen za islamofobii, tedy za šíření nenávisti vůči islámu. I to je symbol toho, jaký je tam strach říct něco tvrdého na adresu přistěhovalců.

Stupňování nábožensko-politických požadavků vyznavačů islámu ve Francii: Všichni přistěhovalci musí žít podle islámu a šaríi. Přizpůsobení se Francouzů. Více mešit, muslimské školy a zastoupení ve správních orgánech.

Martina: Pane docente Eichlere, řekněte mi, kolik je dnes ve Francii migrantů? A pokud víte, řekněte mi obě čísla, oficiální, i neoficiální, které se jenom šušká.

Jan Eichler: Podle politicky korektních autorů jich jsou 4 miliony, podle nekorektních jich je 12 milionů. To znamená, že pokud by jich bylo 12 milionů, tak to je hodně přes 10 procent obyvatel. Ale jde o to, na co upozorňují nekorektní autoři: Francouzi mají v sobě už po několik století zažitý přístup, že existuje odluka církve od státu. Jestli jsem katolík, nebo protestant, ale těch tam je méně, je to moje vnitřní záležitost. Už jich i málo chodí do kostelů, ještě před 50, 40 lety byly katedrály a kostely v neděli obležené Francouzi, všude bylo zaparkováno, nedalo se nikam postavit auto. A dneska už ani toto neplatí.

Ale mladí vyznavači islámu, kteří už se tam narodili, už se tam narodili jejich rodiče, v některých případech i prarodiče, jsou stále v mešitách, a jsou mnohem důraznější, mnohem průbojnější. A to je také to, na co upozorňuje třeba vzpomínaný americký autor Stephen Smith, který dostal velkou cenu Francouzské akademie věd, že tam je několik etap. Nejprve v první etapě chtějí, aby všichni přistěhovalci žili podle islámu a zákonů šaría, i když už jsou narozeni ve Francii. A pak následují další etapy. Pak začínají chtít, aby se tomu přizpůsobovali i Francouzi. A pro tento přístup se ve Francii zažil výraz „stupňování nábožensko-politických požadavků“. A tyto požadavky stupňují vůči většinové společnosti. To znamená: „Chceme vyšší počet mešit.“ A pak jim to přestává stačit a požadují: „Chceme muslimské školy. Chceme zastoupení v politických a správních orgánech.“

Je to jenom otázka času, kdy budou chtít třeba svého prefekta, a takto budou postupovat dál. Muslimové jsou i v armádě, v policii, ale ti jsou jinačí, jsou vděčni Francouzské republice, tomu, že dostali šanci. Ale i na ně jsou stížnosti, že je sice nasadí do mise, ale oni se chtějí pětkrát denně pomodlit. A když má mužstvo k obědu vepřové, tak ho odmítnou, a dostanou biftek. A toto už zase vadí francouzským vojákům, kteří jsou zvyklí, že se sní to, co je na pořadu dne. A Francouzi mají i zažitý rituál určitých jídelníčků, dnů, kdy se jí vepřové. Francouzi mají také rádi bifteky, ale mají v mentalitě zažito, že biftek se nejí každý den. Ale tito ho dostanou.

Martina: Pane docente, zdá se, že ti prvotní, nevím, jestli to byli ideologové, kteří pracovali na tom, aby se co nejvíce Afričanů asimilovalo ve Francii, nebo v Evropě, si mysleli, že je přivezou, a promění Afričany v Evropany. Ale zdá se, že se to vymklo, a děje se přesný naopak, protože prostřednictvím ideologie multikulturalismu se celé části Evropy proměňují na Afriku, případně na Blízký východ. A my ještě zkreslujeme počty přistěhovalců, třeba ve Francii, aby lidé nevěděli, kolik ještě ve skutečnosti žije ve Francii původních Francouzů. Přijde mi to zvláštní, je to moc, je to moc. Přece je možné říct: „Ano, něco jsme zkusili, někde to vyšlo. Poláci se tady integrovali. Možná Jugoslávci, ale v tomto případě vlastně trpí obě strany.“ Proč myslíte, že toto není možné přijmout? Ba naopak v dosavadním směru ještě více pokračovat, a ještě intenzivněji šířit to, co se ukazuje, že má svá velká úskalí?

Jan Eichler: Ano, tato úskalí jsou hodně velká a jsou hlavně v koloniálních zemích. Jsou to toky z kolonizovaných zemí, kde se předtím koloniální země angažovaly. Proto jdou do Francie lidé z Alžírska, Maroka, Tuniska, a z dalších oblasti. Proto hodně Pákistánců chodí do Velké Británie, a proto také útoky 7. července v roce 2005 v Británii udělali potomci přistěhovalců z pákistánské oblasti. Proto ve Francii probíhají útoky vnuků přistěhovalců ze severní Afriky.

Martina: Je tam taky to, co popisují v Německu u Turků, že první generace přistěhovalců byla vděčná, pokorná, ale už druhá, a zejména třetí se začala velmi aktivizovat pod vlivem imámů, a podobně?

Jan Eichler: Je to přesně tak. První generace měla rozhodující slovo, měla zažito, že hlavní slovo v rodině má otec, a kolikrát ještě silnější slovo má děd. Dneska už tam začíná čtvrtá generace, a rodiče a prarodiče už nemají vůbec žádné slovo. Mladíci, kteří už se tam narodili, už nerespektují ani své otce. Oni sami stanovují pravidla hry a dělají si, co se jim zlíbí a co chtějí. To je problém dnešní Francie.

Martina: Pane docente Jane Eichlere, dá se říct, že pravděpodobně nejděsivější dárek, který nám terorismus přinesl, jsou brutální teroristické útoky, násilí, které nám připomíná středověk, přibývající počty mrtvých a zmrzačených lidí. Ale kromě toho také, když se na to podívám pragmaticky, astronomické výdaje na vnitřní i vnější bezpečnost, které musí evropské země vynakládat, aby nás tato hrozba nezasáhla ještě mnohem mocněji. Je toto nejhorší ovoce, které přinesla tato podivná asimilace?

Jan Eichler: Ano. A teď jste mě navedla ještě na jednu myšlenku, kterou jsem zapomněl vyjádřit, a která je velmi důležitá. Oni tomu říkají přenesení války na území protivníka: Vy jste intervenovali u nás, a říkáte tomu „operace“, ale je to válka. A my tu válku vrátíme na vaše území. A to jsme viděli ve Francii ještě před covidem, kdy Francie byla plná lidí, kolem pyramidy v Louvru, kolem Vítězného oblouku, Eiffelovy věže, a mohl bych takto pokračovat. Nyní na spoustě těchto celosvětově známých místech zapsaných na seznamu UNESCO jsou kolem nasazeni vojáci a policisté, a pozor, mají samopaly, rychlopalné zbraně na krku, a jsou připraveni kdykoliv zasáhnout, mají na sobě balistické vesty. To je přesně to, o co džihádistům šlo, přenést válku na naše území, a zabránit Francouzům v tom, aby pokračovali ve svém životném stylu. Proto ty útoky ve významných dnech. Proto otřesná střílečka 13. listopadu v pátek roku 2015, kdy stříleli po lidech, kteří seděli na předzahrádkách. To také patří k francouzskému životnímu stylu, pátek večer, to je svatá doba. Jde se z práce, ve Francii se v pátek nedělá až do večera do šesti, ale většinou jenom do půl třetí, domů, a pak si vyšli na dobrou večeři do restaurace. Sedli si na předzahrádku, a v tom je někdo zastřelí. To je právě to, čemu říkají „přenesení války na území protivníka“, a vynucení si toho, aby Francouzi měli čím dál větší strach. Smyslem terorismu je šířit strach. Bohužel.

Martina: Daří se jim to.

Jan Eichler: Daří se jim to znamenitě, i když Francouzi vždycky deklarují: „Nás nezastraší“. Francouzi jsou v něčem hodně, řekl bych, teatrální, hodně patetičtí. Právě po útocích v listopadu svolali velké manifestace, kdy tam kráčel i prezident, a dával najevo svoji odhodlanost, neohroženost, a tak dále. Byla tam i Merkelová a šla s ním. A pak se ukázalo, že kamery to zabíraly z trochu jiných úhlů, aby to vypadalo jinak, a Francouzi si na to potrpí. Nás nezastrašíte, my zase jdeme nakupovat, budeme nadále chodit večeřet.

Ale teď už je to jiné. Mnoho změnil covid, ale počet turistů u největších a nejvyhledávanějších památek začal klesat už dávno před covidem. To je právě problém. A pak tam bylo období, kdy se aktivovaly bezpečnostní složky, oni tomu dlouhodobě říkají „operace sentinel“, neboli „hlídka“, kdy se téměř všude nasazovaly hlídky, a francouzská armáda měla období, kdy se daleko více plnilo něco, čemu se tady velmi nepopulárně říkalo „vnitřní úloha armády“, a najednou jsme viděli, že ve Francii bylo nasazeno v ulicích více vojáků, někde ve výcvikových prostorech.

Martina: Pane docente, velmi děkuji za další popis, jakkoli neradostný, reality, ve které žijí naši bližní kousek od nás, a ve které můžeme žít i my, pokud to dovolíme.

Jan Eichler: Také vám děkuji za tuto možnost.

Martina: Ještě doplním, že jste absolvent lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, a Functional Medicine University v Kalifornii ve Spojených státech. Funkční medicínu, která splňuje vaše představy o komplexním přístupu k léčení lidí, nyní praktikujete na pražské klinice Endala. Kromě toho jste také spoluzakladatel Institutu funkční medicíny a výživy a Centra Světadíl. Také jste napsal knihu Umění být zdráv. Když toto všechno vyjmenuji, už vás znám?

Jan Vojáček: Tak už to o mně může něco napovědět.

Martina: Pojďme napovědět více. Vy pocházíte z lékařského prostředí a vystudoval jste klasickou medicínu. Do jaké míry je vám klasická medicína dnes průvodkyní?

Jan Vojáček: Je to stále můj základ, který opravdu používám dnes a denně, protože funkční medicína a celostní přístup, který reprezentujeme, plně respektuje biologické, fyziologické pochody, a jejich soustavnosti, což znamená, že všechno souvisí se vším. A to mi určitě přinesla klasická medicína a její studium.

Martina: Vy se ovšem věnujete především funkční medicíně, dokonce jste vystudoval kurz Functional Medicine University v Americe. A to mě mate, protože když vyhledám pomoc od medicíny, tak nejdu do nemocnice s tím: „Tak teď bych si dala trochu nefunkční medicíny.“ Jaký je tedy rozdíl mezi klasickou a funkční medicínou?

Jan Vojáček: V češtině to zní tak, nabízí se to, že funkční medicína se prezentuje jako ta, která opravdu funguje, a zbytek je nefunkční. Ale ono to je z „functional“, tedy jak to probíhá v našem těle, co se tam děje, jaká je dynamika fyziologických procesů. Takže to není tolik o tom, jestli něco funguje, nebo ne, jako výsledek naší činnosti, ať to je u funkční, nebo klasické medicíny, ale o tom, se děje uvnitř našeho těla, a jak to souvisí s tím, jak žijeme.

Funkční medicína přinesla do medicíny nové otázky, nesmířila se s tím, že nevíme, proč vznikají chronické nemoci, a že nevíme, jak je definitivně vyřešit z hlediska uzdravení. A protože si začala klást tyto otázky, tak začala nacházet odpovědi, a to je rozdíl oproti klasické medicíně, která se svým způsobem spokojila s tím, že chronické nemoci se nedají vyléčit léky, a tím pádem zůstávají v dogmatu nevyléčitelnosti. A funkční medicína se s tímto neztotožnila, a začala se pouze ptát, že možná nefunguje jakási lineární vazba, tedy že jeden faktor, jedna věc, jedna okolnost, způsobí jednu konkrétní nemoc. Dneska je často vidět, že kouření způsobuje rakovinu. Ano, kouření se svým způsobem statisticky podílí na větším počtu rakoviny plic, ale tato korelace je mnohem složitější, než jenom to, že bychom všichni naráz přestali kouřit, a nikdo nebude mít rakovinu plic.

Mým cílem je vytvořil most mezi klasickým, rychlým, lineárním přístupem klasické medicíny, a tím, co dnes nazýváme alternativní, celostní, komplexní, individuální, personalizované přístupy

Martina: Takže kdybych k vám přišla, tak mi například kouřit nezakážete? Kdybych jinak splňovala všechny faktory podle vás zdravého životního stylu, o kterém se také budeme bavit, a zodpovědného přístupu ke svému tělu, tak mě necháte vykouřit desítku denně?

Jan Vojáček: Množství a celkový kontext musí splňovat okolnosti toho, abyste byla zdravá. A do toho paradoxně může klidně zapadat, a teď to bude znít tak, že doporučuji kouření, což tak v žádném případě není, nějaké množství alkoholu, nebo třeba kouření. Mě baví studovat i určité paradoxy, a jeden z paradoxů je, že existuje spousta lidí, i národů, z takzvaných Blue Zones, z modré zóny, které jsou staleté, a kde se lidé často dožívají vysokého věku, a součástí jejich životů je klidně víno a nějaká cigareta. Tak jak je možné, že někteří tito lidé se v pohodě dožijí vysokého věku, a mají k tomu i určité neřesti, a někdo nám tady dneska umírá ve 40 třeba na rakovinu prsu, nebo něco jiného, a přitom nekouří a žije zdravým životním stylem? Takže tam musí být ještě něco na pozadí, a toto něco je právě naše individualita a náš individuální kontext všeho, co nás v průběhu života formuje, a kým vlastně jsme.

Martina: Pane doktore Vojáčku, v současné době máme rádi jednoduché věci, zjednodušování na bílé, černé, Losna, nebo Mažňák. Když říkáte, že jste studoval klasickou medicínu, ale ona vám nedala odpovědi na všechny otázky, říkám to správně, že ano?

Jan Vojáček: Ano.

Martina: Takže jste se začal věnovat funkční medicíně. A možná v tuto chvíli někdo z posluchačů říká: „Další alternativec, další zběh.“ Do jaké míry má pravdu? Do jaké míry je funkční medicína alternativní medicínou?

Jan Vojáček: Mým vnitřním smyslem tohoto celého je, abych vytvořil most mezi klasickým, rychlým, lineárním přístupem klasické medicíny – máš problém, tak tady máš lék – a tím, co dneska nazýváme alternativní, celostní, komplexní, individuální, personalizované přístupy. Myslím, že se klasická medicína opravdu uzavřela u chronických nemocí do svého dogmatu – a funkční medicína je hlavně o chronických nemocech, ne o akutních stavech – o jejich nevyléčitelnosti, a nedává odpovědi. K funkční medicíně mě přivedla jediná otázka: „Proč jsou lidé chronicky nemocní?“ Nebo: „Proč člověk, který přede mnou sedí v ordinaci, onemocněl konkrétní chronickou nemocí?“

Klasická medicína studuje izolované biologické pochody. Ale chronické nemoci jsou komplexní, a působí na ně také naše mysl, životní styl a prostředí.

Martina: Řekl jste, že se klasická medicína uzavřela ve svém dogmatu. Jaké je to dogma? Je to opravdu jenom: Máš potíž, dostaneš pilulku? Protože přeci celé laboratoře pracují na tom, aby zjistily, proč lidé mají vysoký tlak, ale když pak přijdu k lékaři, tak on řekne: „Tak se nestresujte, a tady máte pilulku.“ Čím to je? Co je tímto dogmatem, které klasické medicíně, přes všechny její nepopiratelné výhody, neumožňuje vykročit z tohoto stínu?

Jan Vojáček: Už jenom základní rámec, že klasická medicína studuje pochody izolovaně, a to pouze biologické pochody. A zároveň není až tak úplně stoprocentně pravda, že mainstreamová medicína hledá konkrétní příčinu vysokého krevního tlaku. Ale víceméně se zkoumá, jaký lepší lék by mohl pomoci. A to je něco, v čem nelze nalézt řešení, protože vysoký krevní tlak je způsoben změnou fyziologických procesů v konkrétním systému člověka, na který nepůsobí samotné fyziologické, biologické pochody a orgány, a jednotlivé funkce, ale to, co je ovlivňuje v čase, je naše mysl, náš životní styl a naše prostředí. A tyto tři věci, oblasti, je nutně potřeba u konkrétního člověka dát dohromady. A takto to klasická medicína v žádném případě nestuduje.

Martina: Řekněte mi, čím to je, že medicína, a teď jí tady nechci okopávat kotníky, protože ta urgentní je skutečně vynikající a život zachraňující, se tak málo zabývá tím, co si člověk myslí a co cítí? Ale stylem: „Máte potíž se žaludkem, tak odstraňujeme potíž se žaludkem.“ Čím to je, přišel jste na to?

Jan Vojáček: Ano, je to velmi prosté. Když se podíváme na vzdělávání lékařů, když si vezmu, jak jsem 6 let studoval, a procházel fungováním jednotlivých biologických mechanismů, od anatomie přes fyziologii, biochemii, tak všechny tyto systémy se stále, nebo tato výuka se stále držela jednoho, a to atomizace našeho organismu. A už jsme to nikdy neposkládali dohromady. O stravě jsme neměli prakticky nic, o psyché, o vlivu životního stylu, o vlivu spánku nic. To znamená, že přesně o těchto okolnostech, které v čase formují náš organismus směrem buď ke zdravé, nebo k nezdravé dynamice, na medicíně není skoro nic.

Z tohoto systému vzdělávání vypadne člověk, který má velmi dobré povědomí, jak zhruba funguje biologická schránka, a naskočí do nějakého specializovaného oboru, kde se na něho budou hrnout diagnózy, záplavy lidí, na které, a to je ten druhý největší faktor, nebude mít čas. To znamená, a ruku na srdce, že intelekt ještě neznamená schopnost komunikace a emoční inteligence.

Protože abych jako lékař funkční medicíny dokázal pacientovi pomoci, ne uzdravit, ne, že jej uzdravím, ale pomáhat mu, provádět jej procesem uzdravování, protože uzdravování je proces, kterým prochází daný člověk sám, on sám má schopnost se uzdravit, nikdo jiný to za něho nemůže udělat. Takže abych mu byl schopen pomoci v tomto procesu, tak musím mít vysokou emoční inteligenci, vnímavost, perfektní komunikační schopnosti. A musím mít čas, a ten lékař klasické medicíny nemá. Nechci se nikoho dotknout a nechci paušalizovat, ale z těchto čtyř bodů nemá všechny skoro nikdo, protože kde by se to dozvěděli? Kde by se to v průběhu vzdělávání naučili?

Je potřeba člověka poslouchat, jak žije, jakým životním stylem, jaké má vztahy, jak o sobě uvažuje, co ho výrazně ovlivňovalo. A to je potřeba dát dohromady s laboratorními a dalšími údaji, a vznikne celkový obraz.

Martina: Někdo to má přirozeně, a to pak velmi oceňujeme, když přijdeme do nemocnice, protože pak s námi takový člověk jedná jinak.

Jan Vojáček: Ano. Vezměme si, že když odmyslíme lidské vlastnosti, které někdo může přirozeně mít, třeba vysokou emoční inteligenci, schopnost komunikovat, tak pak nemá čas, a tím to zase končí.

Martina: Vystudoval jste klasickou medicínu, takže máte spoustu spolužáků. Řekněte mi, když si spolu sednete, určitě se s nějakými vídáte, rozumíte si? Co vám říkají o tom, jakou jste se dal cestou?

Jan Vojáček: Hráváme náš takzvaný lékařský fotbal, každý rok hrajeme mistrovství světa lékařů, kromě loňského roku, kdy byl covid.

Martina: Což je pro vás až nefér, protože jste hráli až první ligu.

Jan Vojáček: Proto jsme možná třikrát vyhráli mistrovství světa. A tam se bavíme. Jsou to mladí, dynamičtí kluci, skvělí, inteligentní, a je pravda, že vůbec nerozumí tomu, co dělám. Vezměte si, jak obrovská propast je mezi způsobem uvažování klasického lékaře, a lékaře funkční medicíny, kde já těmto klukům říkám: „Kluci…“ A oni : „Co tam vlastně s těmi lidmi děláš. My o tobě furt slyšíme, vždy nám někdo přijde do ordinace, a řekne: Odpovězte mi alespoň na tuto otázku, protože pan doktor Vojáček říká toto.“ Už jsou ze mě trošičku…

Martina: Nevrlí.

Jan Vojáček: Občas nevrlí. A tak říkám: „Kluci, já si s tím člověkem sednu, mám na něj hodinu až dvě. Mám znalosti toho, jak funguje tělo, jak fungují fyziologické soustavnosti, to znamená, jak to ovlivňuje autonomní nervový systém, jeho hormony, a jak to souvisí se střevem, střevním mikrobiomem. Tohle všechno, tyto informace mám tak, jako vy, akorát vy je nepoužíváte komplexně, protože jste už v nějakém oboru, kde potřebujete informace zredukované na váš daný obor. A já, s těmito schopnostmi a vědomostmi, poslouchám daného člověka, poslouchám, jak žije, jakým životním stylem, jaké má vztahy, jak uvažuje o sobě, co ho v životě na jeho životní cestě výrazně ovlivňovalo a ovlivňuje v čase. A k tomu si dodělám některá měření toho, co se v jeho systému děje, jakou má zátěž autonomního nervového systému, jak to má s hormony, se střevem, střevní mikrobiom, a tak dále. A toto vše dáme dohromady, a hledáme kontext toho, proč je nemocný. To je všechno.“

Prvotní vyvolávající činitel nemoci už nemusí existovat, ale řetězec příčin a následků už je zacyklen, a člověk neví, jak z toho

Martina: To znamená, že i vy ve svém přístupu používáte klasická laboratorní vyšetření?

Jan Vojáček: Ano. V prvé řadě chci, aby ke mně přišel člověk zcela vyšetřen klasickým lékařem. Aby mi přinesl lékařské zprávy, kde bude, že na ultrazvuku je tohle, na magnetické rezonanci tohle, z krve vyplývá tohle. Akorát, že klasická medicína skončí na tom, že řekne: „Tak, máte zánět střeva. Nazýváme to Crohnova choroba, a na to jsou tyto léky, do konce života. Přijďte jednou za čas na kontrolu, jestli léky fungují, nebo nefungují. Jestli je vyměníme, nevyměníme. Jestli zánět je, nebo není.“ A konec.

Tak s tímto daný člověk ke mně přijde, já všechny tyto informace vezmu a začnu ho poslouchat, začnu se s ním bavit. Dobře, jak tedy žijete, co vás v čase ovlivňovalo, čím jste si procházel, jaký máte životní styl, jak spíte, co jíte, co zásadního se dělo v minulosti, co vaše práce? Když tohle za hodinu a půl, dvě, probereme, tak si naráz začnete vytvářet obraz tohoto člověka, který je složen z puzzlíků jeho zdravotního stavu. A tento obraz se začne naráz opravdu skládat, a vy tam vidíte na časové ose, že než začal pozorovat krev ve stolici v důsledku zánětu sliznice, tak se rok předtím velmi těžce rozváděl, nebo měl rok předtím nějaké zásadní další, třeba pracovní vytížení, špatně spal, zajídal to nevhodnými potravinami, zapíjel alkoholem, a tak dále. A tak naráz vidíte, proč výsledkem toho je, že má zánět autoimunitního charakteru tlustého, nebo tenkého střeva.

Martina: No to že to vidím, že vím i příčinu, mi ale neumožňuje se z toho chronického stavu jen tak dostat. Dobře, zapříčinil to těžký rozvod, předpokládám, že už se rozvádět nebudu, tak co teď s tím?

Jan Vojáček: Ano, a to je vlastně součástí našeho procesu, i toho pohovoru. Pohovor má části, kde se nejdříve zabýváme tím, jaké máte výsledky klasických vyšetření, co je potřeba z pohledu funkční medicíny dodělat za vyšetření, jaký je kontext jeho života. A pak je důležité, co dál, protože organismus se dokáže ve svých potížích zacyklit. Vezměte si, že budete dlouhodobě přetěžovat svůj regulační endokrinní systém. Tedy na základě chronického napětí a stresu, se kterým si nevíte rady, a snažíte se ho nějak kompenzovat, většinou nevhodným životním stylem, si vyčerpáte endokrinní systém, a toto vyčerpání, a změna třeba střevního mikrobiomu, způsobí, že budete mít zvýšenou střevní propustnost, budete více reagovat na potraviny. A přitom onen prvotní vyvolávající činitel už nemusí existovat, ale vy už jste v takovémto zacyklení, a nevíte jak z něho. A to je přesně to, že lidé cítí, že jsou v zacyklení, že jsou v propadu, a neví, co s tím.

Na člověka má vliv jeho mysl, psyché, emoce, životní styl, prostředí, ve kterém žije, včetně světla, elektromagnetického záření, chemikálií, které na něho působí

Martina: Dobře, než nám poradíte co s tím, nebo alespoň naznačíte, jakými cestami se ubíráte vy, a jakými cestami se tím pádem může ubírat každý člověk, který má potíže, tak mi řekněte, co si myslíte o dalších diagnostických metodách. Protože jste teď řekl, že postupujete jako klasický lékař, a jenom si časem, pohovorem, empatií, dáte věci více do souvislostí, a pídíte se. Ale co třeba takové věci, které říkají homeopaté, že třeba jedním svým přístrojem zjistí, že člověk má potíže ještě dříve, než se to zobrazí v laboratoři, protože to ještě nejsou tkáňové změny, ale třeba v buněčné struktuře. Pracujete tedy ještě s něčím dalším?

Jan Vojáček: Pracujeme s některými přístroji, které jsou ale certifikované jako zdravotnické pomůcky. To znamená, že nepracujeme s alternativními přístroji. Rozdíl je v tom, že my používáme ještě určité testy a měření, která vycházejí z klasicky medicínského pohledu. Děláme například analýzu srdeční variability, která má za sebou obrovskou vědu, a je to velmi prostý přístroj, který je schopen analyzovat v čase to, jak vám kolísá tepová frekvence, a na základě toho jsme schopni vytáhnout, jak funguje váš autonomně nervový systém. Není to tak, že používáme jenom klasické testy, ale nepoužíváme alternativní. Já většinu z nich znám, ale nepoužíváme je právě proto, že se chceme stát mostem, a nechceme dát závdavek k tomu, abychom byli jednoduše zaškatulkováni, i když se to děje, právě do alternativní medicíny.

Čili když mi někdo dneska řekne, a samozřejmě tyto hlasy slyším: „To je alternativec,“ tak říkám: „V čem? Řekněte mi v čem? V tom, že se věnuji s daným člověkem jeho životnímu stylu, který by mohl fungovat? V tom, že respektuji, že jeho mysl, jeho psyché a jeho emoce mají zásadní vliv na tělo? Nebo prostředí, ve kterém žije a které ho ovlivňuje, včetně světla, elektromagnetického záření, chemikálií, které na něho působí? To je alternativní medicína?

Martina: Já vám naprosto rozumím, a to, že říkáte, že chcete být mostem, je asi velmi důležité, protože pro pacienta by bylo nejlepší, kdyby klasická alopatická medicína se zodpovědnou alternativní spolupracovala. Ale přesto se zeptám trošku na dřeň: Kdybyste používal homeopatika, neřeknete mi to právě proto, abyste si nezadal? Ale nemyslím to ve zlém, jenom tak, že nechcete být nazýván šamanem, což se může rychle stát.

Jan Vojáček: Šamanem, to je dobré, spíše šarlatánem, což je častější. Já miluji homeopatii jako takovou. Jenom nepoužíváme ty přístroje, a bavili jsme se více o přístrojích, než o přístupech. A chápu, že díky tomu třeba spadám více do alternativy, protože homeopatie nemá z klasicky medicínského hlediska prokázaný účinek, a je považována za placebo. Ale já jsem most, nejsem klasicky medicínský lékař, který se s lidmi jenom baví, pokecá s nimi, a pak jim dá nějaký další lék.

Klienty vracíme k nim samotným. Je to přebírání stálé zodpovědnosti za svůj život a zdraví.

Martina: Předepíšete i antibiotika, když je to nutné?

Jan Vojáček: Protože se nezabývám akutními stavy, tak ne, protože většinou když člověk antibiotika potřebuje, tak je má od svého praktického lékaře. V žádném případě nikoho nezrazuji, jenom pokud se mě někdo zeptá na názor. Například když u akutního stavu někdo nevyšetří CRP, což je zánětlivý parametr, aby rozlišil, jestli je zánět virového, nebo bakteriálního původu, a plošně, bez této znalosti, nasazuje antibiotika, tak to třeba já považuji za šarlatánství.

Martina: Ve své knize zdůrazňujete, už jste to tady říkal, že člověk je pro vás trojjediná bytost, kde tělo, mysl a duše jedno jest. Myslím, že ani za to vás z lékařské komory nepochválí, ale přitom všichni víme, cítíme, že to tak je. Dokážete mi říct, jakým způsobem to vlastně implikovat vašim pacientům, aby si uvědomovali, že i když nějaký problém, třeba rozvod, byl už před pěti lety, a už dávno žiji v jiném, šťastném vztahu, tak pořád ještě sklízím ovoce to, co tehdejší stav zasel?

Jan Vojáček: Může to tak být, a je potřeba si říct, že rozvod je takzvaný triggerem, tedy spouštěčem. My jsme si vytvořili nějaký vztah, který nedopadl dobře, a například lidé opakovaně procházejí vztahy, které nedopadají dobře, a mohou se orientovat navenek. Já pořád klienty vracím k sobě – podívejte se na to, co si do vztahu přinášíte, a proč to možná ztroskotalo? Je to vlastně přebírání stálé zodpovědnosti za to, co se děje, za svůj život a za svoje zdraví. Tak to je jedna věc, že to není jenom rozvodem, že se řekne, způsobil to rozvod. Rozvod mohl být trigger nějakých vnitřních pochodů, které tam běží třeba už od dětství. To je jedna věc, co jsem k tomu chtěl říct.

A druhá trojjedinečnost je, že mi připadá, že když někdo vystuduje například medicínu jako já, tak jako kdyby mi někdo dal do rukou jakýsi scénář, co mohu a nemohu říkat, že si lékař nemůže dovolit hovořit o psyché. Ne, to dělají psychiatři, což jsou také lékaři, když jsou to psychiatrické diagnózy, nebo psychologové. O duši? „No to v žádném případě, to jsou nějaké ezobludy a pánbíčkáři, a nevím co.“ A přitom je to jenom selský rozum a respektování toho, co dnes po tisíciletích víme. To chceme opravdu říct, že naše mysl nemá vliv na naše tělo? Jak můžeme ve 21. století léčit chronické nemoci bez toho, aniž bychom vzali v potaz mysl člověka? U každého případu, ne u psychiatrických diagnóz, ne u hypochondrů, nebo něčeho, co z nich lidé často dělají.

Martina: Myslíte si, že naše mysl má vliv na akutní stavy?

Jan Vojáček: Na akutní stavy může mít mysl vliv takový, že naše mysl se výrazně podílí na tom, jak vypadá naše dlouhodobá odolnost vůči nemocem, což je přesně fenomén, který se děje v dnešní době. Protože my tady máme národ výrazně oslabených jedinců, který je nemocný. Tento národ je sám o sobě nemocný, protože tady máme milion diabetiků, což je jenom jedna diagnóza z dalších x, jako jsou metabolické a imunologické poruchy, vysoký krevní tlak, kardiovaskulární onemocnění, autoimunitní onemocnění, i procesy směrem k vyhoření. Tady nenajdete takového člověka, který by splňoval definici zdraví.

Martina: Čím to je, jak říkáte, že současný zdravotní systém není zdravý, a tak nemůže naučit být zdravý ani nikoho dalšího? Můžeme to hodit na ně, nebo čím to je?

Jan Vojáček: Ne, nemůžeme to hodit na ně, protože je to komplexní fenomén, kdy my za poslední desetiletí technologickým vývojem a zjednodušováním, tím, že neustále hledáme jednodušší a rychlejší řešení, jsme si pod sebou začali postupně podřezávat větev. Jde to od ekologie, přes péči o zdraví, systém vzdělávání, který furt generuje ty samé lidi, jen stále výkon, a pořád dál a dál.

Takže to nejde hodit na zdravotní systém. Zdravotní systém je dalším projevem toho, jak jsme se uvrhli do komfortní zóny jednoduchosti, zjednodušení, a začali jsme v této komfortní zóně, v této zlaté kleci ztrácet to nejpodstatnější, a to je naši odolnost. Čili my jsme si svět vytvořili tak bezpečný a tak komfortní, že jsme pod tímto vlivem začali chřadnout. Naše odolnost se začala zužovat.

A do toho vletěl koronavirus, a není se co divit, co se společností udělal. Čili kdyby vletěl do odolné společnosti, tak si toho ani nevšimneme, protože by se to projevovalo způsobem, jakým se to projevuje u odolných lidí. Takže z mého pohledu se to nedá hodit na medicínu. Na medicínu se dá hodit jediná věc, a to neexistence skutečné primární prevence, protože kdyby bylo pro zdravotní systém důležité zdraví lidí, tak by vytvořil a investoval do systému skutečné primární prevence. A ten tady neexistuje.

Martina: Ale tváří se, že ano.

Jan Vojáček: Neexistuje, protože když zjistíte nemoc v brzkém stádiu, tak není primární prevence. Když uděláte mamograf a zjistíte, že paní má rakovinu, tak to není primární prevence, to je prevence sekundární, ve které zjistíte nemoc v brzkém stádiu. Primární prevence je soubor opatření, aby nevznikl nějaký nežádoucí fenomén, v tomto případě nemoc. Vzhledem k tomu, když se podíváme na nemocnost národa, tak tady žádná skutečná primární prevence neexistuje.

Klasická medicína se orientuje na nemoc. Funkční medicína na zdraví, jeho udržení a obnovu.

Martina: Než se zeptám proč, tak vytáhnu jednu vaši větu, kterou jste řekl před chvílí, a to: „Kdyby zdravotnímu systému šlo o zdraví lidí.“ Nejde mu o něj?

Jan Vojáček: Na to je těžká odpověď, ale svým způsobem z mého pohledu nejde. A zároveň jde, protože když tam někdo přijde, a má nějakou nemoc, na kterou dáme nějaký lék, tak tuto nemoc potlačíme, a dotyčný člověk žije dál. Přijde s akutním stavem zlomeniny, ohrožení života, udělají se všechny záchranné systémy, aby přežil. A to je přesně fenomén rozdílu klasické medicíny, která se orientuje na nemoc, a funkční medicíny, která se orientuje na zdraví, na jeho udržení a obnovení. A to je něco, co lidé nejsou ve své mysli schopni zcela rozlišit, protože si řeknou: „Tak doktor se zabývá zdravím?“ Ale, 99,9 procent pozornosti, financí, jde do nemoci, a do toho, jak ji neustále blokovat, a tímto způsobem ji vlastně dál udržovat jako přítomnou.

Martina: Máte pro ministra vypracovat systém primární preventivní péče. Co tam bude především?

Jan Vojáček: Především tam bude nauka o zdraví, což znamená, že půjdeme do toho, kde všude vznikají chronické nemoci. Všechny nemoci vznikají na základě našich vnitřních stereotypů, zvyků a nastavení. A kde vznikají? V dětství a dospívání. My to dneska házíme principiálně na rodiče, a rodiče díky tomu, že si sami ničím takovým neprošli, jsou těžko schopni předat dětem zdravé návyky, a to jak z hlediska fyzického starání se o sebe, jak je důležitá strava, jaká strava, důležitý je spánek, jaký spánek, pohyb, jaký pohyb, pitný režim a jaký pitný režim. Tak z hlediska psyché a vztahů, protože naprostá většina lidí má dnes velmi nefunkční vztahy, tak jak mohou naučit své děti mít funkční vztahy. A zase to jde do sebepoznání, proč si neustále dále předáváme nefunkční vzorce pro nefunkční vtahy.

Takže kdyby byl zájem vytvořit systém skutečné prevence, která bude začínat ve vzdělávacím systému, čili vznikne něco jako nauka o zdraví, která bude učit od dětství zdravým návykům. A zároveň primární prevence v dospělosti bude znamenat, že lidé budou relevantně informováni o tom, co v jejich životě a životním stylu je, nebo není důležité pro jejich zdraví, a jaký to má skutečný dopad. Vezměte si, což se dnes ukazuje, jak obrovský vliv na zdraví má strava. A když dneska půjdete do nemocnice, tak se podívejte, co dostanete k jídlu. To jsme se snažili změnit.

Martina: Myslíte rohlíček s taveňákem?

Jan Vojáček: Tak. Za druhé, zeptejte se svého lékaře, co máte a nemáte jíst, když máte třeba chronickou střevní nemoc, Crohnovu chorobu. Odpověď nepřijde. Jezte si, co chcete. Což je katastrofa v okamžiku, kdy víme, jak strava formuje náš systém. To přece vidí selský rozum. A jak je tedy možné, že zdravotnický systém nebere relevantně a do hloubky v potaz roli stravy? Nebo fenomén spánku – není možné zůstat zdráv, a přitom být chronicky spánkově deprivovaný. Jak je možné, že se tohle nikde neřeší?

Martina: Řeší, Stilnox.

Jan Vojáček: Ano. Takže se nemůžeme divit, že současný systém toto nemůže naplnit. A přitom by to šlo, když budeme ze sebe chtít udělat odolný národ. A tvrdím, že za rok by se toho dalo docílit v okamžiku, kdy by se například zdanily junk foody. Dneska máte vědecky doložitelné informace o tom, jak průmyslově zpracované potraviny, a junk food ovlivňuje a způsobuje zdravotní problémy. Proč nepreferujeme lokální ekologické zemědělství, které má výrazně pozitivní vliv na lidské zdraví?

Martina: Proč?

Jan Vojáček: Proč? Protože všechno je o prachách, o penězích, o businessu, a o jednoduchých řešeních.

Martina: Pane doktore, děkuji vám za rozhovor, za další poznání o našem zdraví.

Jan Vojáček: Také vám děkuji.

Martina: Pane docente Eichlere, snažím se přijít na to, jaké důvody mohly stát za masivním přistěhovalectvím, protože to byla vlna lidí. A řekněme si, prosím, do jaké míry v tom sehrála roli koloniální minulost Francie, protože Alžírsko je například suverénním státem až od 5. 7. 1962, a francouzskou kolonií bylo 132 let, od roku 1830. A předtím bylo tři století kolonií tureckou. Je toto také důvod, že si to Francie v uvozovkách vlastně zasloužila? Byla to její kolonie, tak proč by teď zase oni nemohli chvíli žít ve Francii?

Jan Eichler: Ano, byla to její kolonie, odkud sebrali strategické suroviny, a kam se vyvážely francouzské výrobky. Alžířané nebyli hloupí, k nim se vyvážely ojeté automobily francouzské výroby, a tam se ještě prodávaly, a oni si toto všechno pak dávali do souvislostí. A navíc Alžířané, ale i Maročané, Tunisané a později i lidé z jižnějších částí, včetně Mali, středoafrické republiky Togo, a dalších zemí, už vědí, jak tam létají letadla, jak se objednávají letenky. A už tam mají své příbuzné, už tam mají předmostí, a proto neustále létají právě tam.

Martina: Pane docente, slyšela jsem teorii, že jedním z důvodů, proč tam potom uprchlíci mohli ve velkém zůstávat a získávat občanství, bylo proto, že si tímto způsobem politické strany opatřovaly voliče. Je to tak, nebo je to úplně liché?

Jan Eichler: Že by si tímto opatřovaly voliče, to snad ani tak úplně ne. Částečně ano, ale spíše to uvařily tak, že si to nechtěly tímto kontroverzním tématem u voličů tak říkajíc rozházet. A jako silný argument tam zazníval humanismus: Jsou to lidské bytosti stejně jako my, měly by mít stejná občanská a lidská práva, měly by dostat šanci. Oni šanci dostali, a jsou tam hodně kontroverzní a kontraproduktivní dopady.

Martina: To, co říkáte, dává naprostou logiku, ale musím si položit otázku: Kde by mělo končit dojetí z lidských práv? Rozumíte mi?

Jan Eichler: Rozumím.

Pro Le Penovou už nehlasují jen pravicoví extrémisté, ale mnoho vysokých managerů, policistů, četníků, vojáků z povolání, hlavně vyšších důstojníků

Martina: To, že někdo řekne: „Ale vždyť tady pracují, ať tu zůstanou, proč ne?“ Kdy myslíte, že se toto mělo ve Francii zastavit, že to měli pochopit? Existuje nějaké období, kdy už bylo jasné, že multikulturalismus nenabízí jen obohacení?

Jan Eichler: Toto začalo být jasné už na přelomu 70. a 80. let, právě v době, kdy najednou vystartoval Le Pen, a usídlil se na politické scéně. Já to pamatuji z počátku 80. let, kdy Francouzi říkali a psali, včetně politologů, včetně historiků: „Kdysi jsme tady měli jakéhosi neřáda, byl to také krajní pravičák, který byl velice proti přistěhovalectví, byl xenofobní. A ten také vystartoval jako kometa, a zhasnul. I Le Pen zhasne.“ Toto říkali na samém počátku 80. let. Od té doby uteklo 40 let, a dneska už to nikdo neříká, když vidí, že on zhasnul proto, že se rozhádal na život a na smrt se svou dcerou, která mu přebrala partaj. Ale tato partaj je velmi silná. Ona byla před čtyřmi lety v druhém kole prezidentské volby, a nebyla tam do počtu, jako její táta v době, kdy kandidoval proti Chiracovi, když Francouzi nepustili do druhého kola tehdy Lionela Jospina. Takže dneska už je to úplně jiné, a také se ví, kdo všechno pro Národní frontu hlasuje. To nejsou jenom pravicoví extrémisté, hlasuje pro ni spousta těch, kterým se tam říká „kádři“, což jsou manageři na vysokých postech. Ví se, že pro ně hlasuje spousta policistů, četníci, vojáci z povolání, hlavně vyšší důstojníci. Hlasují pro ně všichni, kteří přišli do styku s negativními, kontraproduktivními, kontroverzními dopady silného přistěhovaleckého společenství, už tomu nebudeme říkat menšin, ale komunit.

Martina: Pane docente, dovolím si teď na vteřinku spekulovat, a hrát hru na „kdyby“. Řekl jste, že Marine Le Penová byla ve druhém kole prezidentských voleb, a rozhodně tam nebyla do počtu. Myslíte, že kdyby tehdy vyhrála, tak by Francie ještě měla šanci ovlivnit skutečnost, která je tam teď?

Jan Eichler: Kdyby vyhrála, byla by určitě tvrdší, nežli byl v době svého nástupu před čtyřmi lety Emanuel Macron. To by byla určitě tvrdší. Vezměme si také, v jaké rovině byla EU, tam by se jí štítili podat ruku. Dnes se ruce nepodávají, ale z jiného důvodu, ale tam by jí téměř nikdo nepodal ruku, a na úrovni EU by to měla velice těžké. Ostatně podívejme se, jak těžké to má, a jak dost kriticky se mainstream EU dívá na Orbána v Maďarsku. A na Le Penovou, protože to není 10 milionové Maďarsko, ale skoro 70 milionová Francie, by se dívali ještě jinak. Ale to všechno se uvidí, brzy začne prezidentská kampaň, za rok budeme mít volby. A jak v tom bude Le Penová úspěšná, jestli už zde z ní nebude trochu únava, z jejího hádavého a štěkavého xenofobního stylu politiky, se teprve uvidí. To si netroufám předpovídat.

Martina: Když víte to, co víte dnes, když se nyní snaží ve Francii schválit zákon o náboženském separatismu, což by bylo před pěti lety nevídané, tak ještě považujete styl Marine Le Penové za xenofobní?

Jan Eichler: Spíše jsem mluvil o tom, jak se na ni většinově dívají. Je to nálepka mainstreamu, že je xenofobní.

Martina: Co si myslíte vy? Štěkavá je, to ano, ale…

Jan Eichler: Hrozně štěkavá, hrozně hádavá, nenechá oponenta domluvit, skáče mu do řeči. Podařilo se jí několikrát ve studiu vytočit i Macrona, vůbec to nebyla přínosná debata. Není to s ní jednoduché, kam se na ni hrabal Miroslav Sládek. Je to s ní velmi těžké, ale ona má voličské zázemí, a má ho rozdělené téměř po celé Francii. A když se nyní bavíme o zákonu, který se připravuje, jehož první znění mělo být v únoru, tak ona už ho má dávno připravený, vytvořila ho se svými experty, a má ho daleko tvrdší.

Martina: Když tady byl před nějakou dobou Jefim Fištejn, tak jsme se bavili o prezidentu Trumpovi, a já jsem se ptala, co mu má za zlé. A on řekl: „Všechno kromě činů.“ Když byste teď nemluvil o politickém názoru Marine Le Penové, a o jejích verbálních projevech, charakterizoval byste ji třeba podobně?

Jan Eichler: Že všechno, kromě činů?

Současní politici ve Francii se čím dál tím více přiklánějí k tomu, co Marine Le Pen říkala už před více než patnácti lety

Martina: Ale nechci vás nikam tlačit, třeba je to složitější, jen se tak ptám.

Jan Eichler: Některé její návrhy odpovídají současné situaci. Bylo by potřeba zaujmout tvrdší stanoviska, zpřísnit politiku přijímání přistěhovalců. To bezesporu ano. A s tím ona přišla, ještě než kandidovala do prezidentských voleb. A vidíme, že první, kdo to začal otevírat, byl Dominik de Vilpen, když ještě dělal premiéra Jacquesu Chirakovi, kdy si to jako premiér mohl dovolit říkat narovinu, aby to nemusel říkat pan prezident. A on jako první už na začátku nultých let říkal: „Ano, měli bychom se zajímat o to, kdo k nám přichází.“ Pak trochu více přitvrdit Nicolas Sarkozy, jako nástupce Jacquese Chiraka: „Ano, musíme je kontrolovat, nesmíme sem pustit každého.“ A on byl první, kdo začal mluvit o kvótách, o čemž Le Penová mluvila dávno před nimi.

Takže když bych se pokusil o nestranný pohled, tak bych řekl, že od Dominika de Vilpena, až po Emanuela Macrona se francouzští politici čím dál více přiklánějí k tomu, co říkala Marine Le Pen už před více než patnácti lety.

Martina: Pane docente, když se podíváme na multikulturalismus, jak ho vnímáte dnes? Je to sociálně kulturní směr, nebo je to ideologie?

Jan Eichler: Ve Francii je to spíše ideologie, o multikulturalismu se tolik nemluvilo, je to spíše anglofonní pojem. Ale ve Francii se hovořilo buďto o integraci, nebo o asimilaci. Integrace znamená, že lidé přicházejí, přizpůsobují se prostředí, ale udržují si své zvyky, mají třeba své organizace, kde se scházejí. A po dalších generacích už je to asimilace, kdy se rozpustili v dané společnosti. Abych byl konkrétní, do Francie už před druhou světovou válkou, ale i po ní, přicházelo hodně Poláků, kteří se nejprve integrovali. Měli podobný osud, chodili tam hlavně jako horníci, hutníci, měli svá sdružení, organizace. Ale to už tam dnes neexistuje, už se asimilovali, rozplynuli se ve francouzské společnosti. Totéž Italové, kteří tam chodili už dávno před 2. světovou válkou. Předkové Jeana Paula Belmonda přišli do Francie z Itálie, a on už byl stoprocentní Francouz, už jeho táta, vynikající sochař, byl asimilovaný.

Ale toto se nepovedlo u lidí, kteří přišli ze severní Afriky, kterým politicky korektní autoři říkají, že jsou to lidé vzešlí z diverzity, že to je infuze. A těm už vzpomínaná Michéle Tribala říká, že to je invaze, že to jsou přistěhovalci, kteří mají vůči Francii nepřátelský vztah, kteří se nikdy nebudou ne jenom integrovat, ale už vůbec ne asimilovat. To jsou ty dva krajní názory, které se ve Francii pořád střetávají.

Rozcestím v politice migrace byl zlom 70. a 80. let

Martina: Pane docente Eichlere, když ještě jednou si zahraji „kdyby“. Zkusme si představit, jak by mohla dnes vypadat Francie, kdyby tam svého času nenabyly vrchu politické směry, které si nebyly ochotné přiznat, že integrace a asimilace nejsou možné plošně, a nenabyly tam tyto tendence politické korektnosti vrchu? Řekněte mi, jak myslíte, že by dnes Francie vypadala?

Jan Eichler: Dlouho se říkalo, že v historii „kdyby“ neexistují. Ale to už také není úplná pravda, už dávno, před několika desítkami let, přišla ze Spojených států takzvaná kontrafaktuální historiografie, kde se právě hledají mezníky, kdy se odehrál nějaký zlom, přesně jak vy mi kladete otázku. Ale není to jen tak kdyby, ale já to chápu tak, že je potřeba najít kontrafaktuální mezník, a říct si: „Tady někde bylo rozcestí. Zde byla možnost jít tudy, nebo tudy. Šlo se tudy, to víme – a víme, kam to vedlo. Takže toto rozcestí byl asi zlom 70. nebo 80. let, když je varoval Le Pen. A oni, místo aby s ním diskutovali, nebo aby si od něj vzali inspiraci, aby mu v klidu přebrali jeho témata, tak s ním odmítali chodit do studia, odmítali si s ním podat ruku. A jeho volební výsledky stále narůstaly, a narůstají i Le Penové. Takže první kontrafaktuální mezník bychom mohli hledat tam. A druhý, když se toho chopila jeho dcera. To bylo další varování, to už byl lepenismus s lidštější tváří, nežli u Le Pena s vystřeleným okem, s minulostí koloniálních válek a vojáka cizinecké legie. Ona už měla jiný životopis, ale i tak byla pořád ostrakizována.

A před 20 lety tady byl ještě další kontrafaktuál, když zpětně zlegitimizovali pobyt všech, kteří přišli nelegálně, když jim všem dali carte d’identité, něco jako občanky, a starali se o ně. Takže poslední promarněná příležitost k tvrdému postupu byla asi před 20 lety, kdy se dalo říct: „Pokud nás nebudete respektovat, budeme vás posílat zpátky, omezíme přijímání, stanovíme tvrdé a přísné kvóty, a budeme vás postihovat.“ Potom by nevznikaly no-go zóny, které už tam fungují více jak 20 let, kdy se tito výrostci nebojí téměř ničeho, a jsou tam zločinecké pouliční gangy, které terorizují celé tyto oblasti, kde žijí.

Z občanské války ve Francii bych měl velký strach

Martina: Má v tuto chvíli, poté, co jste to vše vyložil, ještě smysl zákon o náboženském separatismu? Nebo se bude jenom snažit dát pravidla budoucí možné občanské válce?

Jan Eichler: Občanské války ve Francii bych se bál, měl bych z ní veliký strach. A pravdou je, že mnozí Francouzi se toho bojí. To je to, co říká jeden z expertů na přistěhovalectví, Stephen Smith, což je Američan, který vydal 13 knih ve francouzštině, má brilantní francouzštinu, a za jednu z nich dokonce dostal Velkou cenu Francouzské akademie. Je jedním z těch, které už dnes cituje prezident Macron, a říká: „Tady dojde k invazi z Afriky.“ Předpokládá, že během 15 let bude v zemích EU 200 milionů, možná i víc přistěhovalců, kteří si budou dělat, co budou chtít, a původní Evropané, což vztahuje hlavně na Francouze, se stanou, jak říká, troglodyty, kteří se uzavřou ve svých jeskyních, ráno vyjedou do práce, večer se vrátí, a budou dělat, že to ostatní nevidí. Nebudou se o to zajímat, nebudou chodit do problémových oblastí, kterých bude čím dál více.

Etničtí Francouzi, tedy troglodyti, budou žít v lepších čtvrtích, budou opouštět místa, kde jsou doposud, což už se stalo, a probíhá to už přes 50 let. Dneska jsou přistěhovalci třeba na severu Paříže, nahromadili se v oblasti obrovského departmentu Saint-Denis. V okolí nádherné katedrály Saint-Denis, což je pohřebiště mnoha francouzských králů, je jich 600 tisíc. Hned vedle je krásná čtvrť, kde kdysi byla spousta obchodů s francouzským zbožím, a dnes se tam prodává halal, koření a burky, takže Francouzi tuto oblast vyklidili. Kdysi to bylo místo, kde žila spousta dělníků francouzského, italského nebo polského původu, byly to silné oblasti francouzské komunistické strany, kde vždy byli komunističtí starostové a poslanci, a spousta ulic se tam dnes jmenuje třeba Gagarinova, Stalingradská a podobně, ale už tam jsou přistěhovalci. Mnoho Francouzů tuto oblast, která původně nebyla špatně postavena, opustilo a odešlo z ní, bohužel.

O ghettech, no-go zónách se už dnes ve Francii otevřeně hovoří

Martina: Když hovoříte o mentalitě troglodytů, tak mám pocit, že popisujete současnou situaci v Jižní Africe, i tam už vznikla takováto ghetta.

Jan Eichler: Ano, ve Francii se o ghettech už otevřeně hovoří, i zmiňovaná Tribala, a spousta dalších, už i politikové. Vzpomenu jednu významnou vlivnou francouzskou senátorku, Jacqueline Eustache-Brinio, která se s tím opravdu nemazlí, jak se říká u nás v Čechách, a je velmi kritická. Také už ji dvakrát přepadli a zmlátili, a dostala spoustu výhružek. Vzpomenu jednoho vynikajícího novináře, opravdového investigativce, Davida Thompsona, francouzsko-britského původu, tatínek Brit, maminka Francouzka, hledali mu jméno, které je typické pro oba národy, je to David nebo Dejvid. A on se dostal mezi džihádisty, a vedl spoustu, tisíce dnů rozhovorů, a pak z toho udělal monografii. A dnes žije ve Spojených státech pod změněnou identitou – to jsou důsledky.

Oni ho mezi sebe vzali, a když zjistili, že o nich píše, začali ho pronásledovat. A on měl rozhovory i s těmi, co odcházeli do Sýrie, které se pro ně stalo velkým bojištěm, a mluvil i s těmi, kdo se vracejí. A celou svou monografii nazval Navrátilci. To jsou nejfanatičtější džihádisté, kteří se teď budou mstít francouzské společnosti. V Sýrii se mstili tím, že útočili na francouzské vojáky, které tam poslal prezident Francois Holland. Jednou se to také bude muset vyhodnotit, byl to velice válečný prezident, socialista, který zahájil tři velké války. Najednou mu dělalo dobře, když mu generálové hlásili: „Pan prezidente, jsme připraveni zasáhnout.“ A nejvíc se to právě točí okolo Sýrie, a okolo toho, že tam Francie vedla války. Oni tomu říkají „operace“, nebo „vojenská přítomnost“, neříkají tomu válka. Ale džihádisté tomu říkají válka, intervence, okupační války. A pak se vrátí domů ze Sýrie, kde se mstili francouzským vojákům, kteří tam plnili úkoly, vrací a mstí se na civilistech tím, že vraždí, zabíjejí, pokládají výbušné směsi.

Martina: Ale média o tom stále informují tak, že to jsou vždy osamělí vlci s psychickými problémy. Což je úsměvné.

Jan Eichler: Ano, jsou. Mají takové psychické problémy, že přesně vědí, kdy mají zaútočit, a znají mentalitu Francouzů. To není z hlav osamělých vlků, ale z hlavy imámů. Není přeci náhodou, že si jeden magor plný nenávisti vezme kamion, a zaútočí 14. července, na státní svátek Francie, kterému věnují ještě větší význam, než my Štědrému dni. To jsou tři hesla: volnost, volnost, bratrství. Scházejí se na bulvárech, a všichni mají 14. července den volna, i kdyby to měla být středa, čtvrtek, nikde se nepracuje, to je ta volnost. A v tu chvíli, kdy to slaví, jsou si rovni, jsou najednou bratři, objímají se. Přejí si vše nejlepší ke státnímu svátku. Líbají se, nebo doposud se líbali na tváře. To mně nesedělo – když mě líbaly na tvář Francouzky, tak budiž, ale oni to dělají i chlapi, ale já jsem Slovan, a toto mi nesedí. A teď si představte, že oni se objímají, sbratřují – a vjede do nich kamion.

Martina: A má to větší sílu, než kdyby to bylo v jakýkoliv jiný den.

Jan Eichler: Samozřejmě, a také vysoký počet obětí. A také není náhodou, že zaútočili, už to bude pět let, 26. července, a bestiálně zavraždili katolického faráře ve východní Bretani, Saint-Étienne du Rouvray. Vybrali si přesně den, kdy slaví svátek Anna, a svatá Anna byla přeci babička Ježíše Krista. Toto jim musel dát do hlavy konzulární imám, že mají zaútočit přesně v tento den. A oni i vykřikovali: „Tak dlouho, jako budou padat francouzské bomby na Sýrii, tak dlouho budeme zabíjet francouzské katolíky.“ A ještě si vybrali faráře, kterému bylo 86 let. Nevybrali si nějakého potentáta z Vatikánu, který žije v bohatých rezidencích, a nechá se vozit mercedesem. Toto byl velice uznávaný farář, velmi vyhledávaný psycholog, který oddával spoustu Francouzů, a když měli manželskou krizi, tak si je zavolal, a domlouval jim: „Co Bůh spojil, člověk nerozděluj. A máte děti.“ Byl skutečně velmi vyhledáván jako uznávaný psycholog. A byl velice chudý. Nebyl to žádný rozmařilý Vatikánec, byl to prapravnuk Ježíše Krista. Já nejsem křtěný, nejsem katolík, ale on skutečně žil v tomto podání.

Martina: Svatý muž, řeklo by se.

Jan Eichler: Ano, dalo by se říct. Také už se rozběhla procedura jeho blahoslavení. A když to přednáším, už to přednáším šestý rok, tak se vždy musím hlídat, abych se nenechal unést, abych to říkal, pokud možno, nepříliš vzrušeně. A i tady jsem se měl co ovládat.

Martina: Pane docente, velmi vám děkuji za tento další velký kus realistického obrazu světa.

Jan Eichler: Také já vám velmi děkuji.

Martina: Mnozí lidé považují za nedůvěryhodné veškeré metody, které nejsou oficiálně doporučeny. Mají obavy, nebo na druhou stranu respekt a úctu, řekněme, k farmacii, a tudíž na všechno, o čem se spolu bavíme, řeknou: „Ale prosím vás, vždyť to nedoporučilo WHO,“ nebo něco takového. Co s tím?

Milan Calábek: WHO asi 8x změnilo svůj názor. WHO říkalo, že to nic není, že se to nešíří vzduchem, ani vodou, a tak dále. Neustále, každý den měnilo své postoje, a proto je Trump přestal financovat. A to je v pořádku, ale běda, když to udělá někdo jiný. Ale o novém koronaviru víme všichni stejně, je to úplně nová záležitost, a každý z nás, kdo se tím chce zabývat, toho ví stejně, není tady žádný velký rozdíl. Takový člověk musí mít určité předpoklady, běžné znalosti genetiky a dalších věcí, což je součástí současného běžného vzdělání. Ale vrátil bych se ještě k jedné důležité věci a zajímavé látce, a to jsou bulharská probiotika. O těch bych mluvil za chviličku, pokud můžu.

Martina: Můžete hned.

Milan Calábek: Ne, o tom potřebuji mluvit až za chvíli, abych to dal do potřebného vztahu.

Martina: Píšu si.

Milan Calábek: Tato bulharská probiotika fungovala velice dobře, jako třeba lyzin, která chrání před nakažením britskou, nebo americkou variací L452R, ale v případně nakažení už bohužel nedokáží vyléčit. To dokázala u původní variace, stejně tak jako lyzin. Teď se dostáváme od genetiky viru, ke genetice hostitele, naší genetice, protože to je druhý klíčový faktor, jak můžeme vzdorovat těmto novým variacím. A samozřejmě velkou roli hrají i chronické nemoci. Ale já bych se soustředil na tři genetické věci, které hrají klíčovou roli. Tou první, a uveřejnil to časopis Nature, je studie badatelů z univerzity v Edinburghu, kteří určili 5 genů, které se podílejí na závažném průběhu covid-19, z nichž nejdůležitější je takzvaný gen autoimunity, a sklerózy multiplex, který má zkratku TYK2, neboli gen pro tyrosin kinázu 2. Těchto patero genů by pak mělo vysvětlovat, proč někteří lidé mají těžký průběh nemoci, zatímco jiní jsou i přes nákazu téměř bezpříznakoví, a jiní se jen nakazí. Velice stručně řečeno, snížení exprese genů TYK2 chrání před vážným průběhem nemoci, zatímco zvýšení exprese genu INFAR2 nás chrání před viry. Ten gen TYK2 je spojen s třetím typem imunity, zejména s tvorbou interleukinu 17A, který způsobuje chronické záněty od sklerózy, až po revmatoidní artritidu, a podílí se i na chronickém astmatu, na Crohnově nemoci, lupénce, psoriatické artritidě a podobně.

Proti covidu působí šalvěj červenokořenná, která epigeneticky vypne důležitý gen TYK2

Martina: Omlouvám se, jenom to zase hodím do svého laického překladače. Když říkáte: „snížení exprese“ toho kterého genu. Co to znamená, co si pod tím představit?

Milan Calábek: Aby ten gen vytvářel co nejméně proteinů.

Martina: A to se dá zařídit?

Milan Calábek: To se dá zařídit. Většina bylin působí tím způsobem, že ovlivňují naše geny, ovlivňují expresi tak, že ji sníží, nebo zvýší.

Martina: To znamená, že třeba bylinkami jde toto ovlivnit?

Milan Calábek: Nebo to dělají léky, hned se k tomu dostaneme.

Martina: To znamená, že kdybych u lékaře zjistila, že mám třeba těchto 5 genů…

Milan Calábek: Jde o to, že každý působí jinak. Zůstaneme jenom u TYK2, protože to je opravdu velice závažné, a jeho expresi snižuje šalvěj červenokořenná, neboli Dan Shen. O tom už jsme mluvili v březnu, o šalvěji červenokořenné, a působí právě proti novému koronaviru tím, že tento gen vypne.

Martina: Ale jak se dozvím, že je to zrovna můj případ?

Milan Calábek: Mutaci genu vám zjistí snadno kdekoliv. Ale zda je epigeneticky vypnut, nebo zapnut, to už je horší. Ale jestliže máte problém, a vezmete si šalvěj červenokořennou, tak vám bude pomáhat na srdce, na osteoporózu, a na tolik věcí – patří mezi 10 nejvýznamnějších bylin, které vůbec zná čínská medicína. Neuděláte žádnou chybu, jenom si otestujete – vyhovuje mně, nevyhovuje. A když vám vyhovuje, a vám by samozřejmě vyhovovala, tak proč ne, proč se jí zříkat?

Martina: Takže to jsme byli u TYK2?

Milan Calábek: Ano, ale vy jste mi říkala, že jste někde četla, že 200 tisíc lidí mohlo zemřít na covid-19 kvůli neandrtálským genům.

Martina: Ano, protože jsem si teď říkala, jestli se dozvím, když si nechám udělat svůj genom, že třeba v sobě mám neandrtálské geny.

Milan Calábek: Já vám řeknu, že nemáte. A říkám to z mnoha důvodů, ale řeknu vám to soukromě. Vy je nemáte. Když mě budete poslouchat, tak na to přijdete v podstatě sama.

Martina: Když bych je měla, tak jsem více ohrožena?

Milan Calábek: To jste velice ohrožena. Hodně o tom psal západní tisk, u nás se to dalo číst v Guardianu, a podobně. V naší populaci totiž přežívá asi 20 procent neandrtálských genů, a role těchto archaických genů je daleko významnější, než jsme si dříve vůbec představovali. Můžou se podílet na závislostech, depresích, diabetu II., neuropsychiatrických onemocněních, na vzniku lupusu. U žen zase mohou mít pozitivní roli, zvyšují plodnost, mají vliv na větší počet progesteronových receptorů v buňkách. Tyto ženy méně krvácejí, prakticky nepotratí, obvykle mívají více dětí. Je to ten typ žen, které o sobě říkají, že jim stačí vidět trenýrky, a jsou v tom, a tak podobně. A podle badatelů z Max Planck institutu, kde je oddělení evoluční antropologie, je to tak, že kdyby neandrtálci přežili dodnes (vyhynuli asi před 30 tisíci lety, ovšem žili 350 tisíc let od Atlantického oceánu až po Ural, déle než my, samozřejmě), tak by měli 4x až 16x větší riziko pro vážné onemocnění covid-19.

Tyto zděděné geny, které jsou za toto velké riziko zodpovědné, se vyskytují zhruba z 50 procent u lidí v jižní Asii, a u 16 procent lidí v Evropě. Je to v podstatě asi 6 genů, jsou na třetím chromozomu, a mají bohužel větší účinek, než další ochranitelské neandrtálské geny na 12. chromozomu. Neandrtálci zřejmě za těch 350 tisíc let existence čelili úplně jiným virům, než Homo sapiens.

V Bangladéši má tyto geny okolo 63 procent lidí, a v Evropě je to, jak jsem říkal, 16 procent. Pokud jde o nejvýznamnější gen DPP4, tak osm procent těchto lidí jsou heterozygoté, to znamená, že mají jednu alelu tohoto genu. A dalších osm procent jsou homozygoté. Ve Velké Británii umírají Bangladéšané na covid-19 dvakrát více, než všechna ostatní etnika, právě kvůli těmto genům. Ony se prakticky nevyskytují ve východní Asii, nemají je Číňané, ani Japonci, Korejci, a tak dále, protože tam se lidé křížili s denisovany, což je jiná větev, a ne jako my s neandrtálci, a s denisovany poměrně málo. Třeba Tibeťané tento gen mají, aby nedostali vysokohorskou nemoc, právě od denisovanů, a on jim umožňuje žít v těch výškách.

Lidé s neandertálskými geny nemají horečky, ale velké problémy s dýcháním a vnitřní krvácení. Jako ochrana proti tomu dobře působí Metformin, Kvercetin, Bromelain a bulharská probiotika.

Martina: Promiňte, a když naši posluchači budou chtít vědět, jestli…

Milan Calábek: Tak si mohou nechat udělat test, to není vůbec žádný problém.

Martina: Z toho se dozví, že mají neandrtálské geny, a tudíž pozor na covid?

Milan Calábek: Ano. Ale zase si řekněme, že to není nutné, protože si řekneme, co můžeme proti tomu podniknout, aby vůbec takovéto štrapáce nemuseli dělat.

Martina: Jdou je přeprat…

Milan Calábek: Afrika je pořád uchráněna, kromě té Jižní Afriky, tam je hodně bělochů. A jeden z vlivů rovněž spočívá v tom, že prakticky žádný Afričan nemá neandrtálské geny, ty tam nebyly, tam se nevyskytují, a to je také do jisté míry chrání před covidem. Podle Max Planckova ústavu zvyšují alely neandrtálských genů v Evropě riziko hospitalizace pro nakažené až o 80 procent u heterozygotů, kteří mají jednu alelu třeba od maminky, nebo od tatínka. A ti, kteří je zdědili od maminky i od tatínka, tak tyto geny mají na svědomí těch 10 procent všech úmrtí na covid, a to je těch vašich 200 tisíc lidí. Ti vlastně zemřeli tímto způsobem. A nejnebezpečnější z těchto 6 genů je gen DPP4, který vytváří protein, který slouží pro druhý vstup nového koronaviru do našeho organismu, vedle ACE2.

Martina: Promiňte, druhý vstup do našeho organismu?

Milan Calábek: Mluvili jsme o tom hned v březnu, kdysi dávno.

Martina: Já jsem nedávala pozor.

Milan Calábek: Proč byste se tím měla zabývat? To byla okrajová záležitost.

Martina: Ale druhý vstup mě zaujal, protože vždy, když začnete hovořit, tak se trošičku ztrácím, a proto chci dělat laického překladače. Druhý vstup koronaviru do našeho organismu?

Milan Calábek: Ano, vstupem je ACE2 receptor. Ten je prostě prakticky všude.

Martina: Je v buňce?

Milan Calábek: Ano, na povrchu buňky. Do té se dostane právě spike proteinem, a začne do nás pronikat. A tento protein, který vytváří DPP4, je vlastně receptor pro MERS, pro druhý koronavirus, který se objevil na Blízkém východě: netopýři – velbloudi – lidé. Ale ten se právě tolik nešíří, ale 50 procent lidí umře, když to dostanou. Kromě toho, kdo má mutaci E484, o které jsem se zmiňoval, tak perfektně vstupuje tímto receptorem. A účinnost tohoto receptoru ještě zvyšuje to, o čem jsme mluvili, a to si nemusíte pamatovat, GRP78, který se podílí na metabolismu glukózy, společně s tím DPP4. A účinnost snižují právě léky proti diabetu, jako je třeba metformin.

Metformin se používá právě proti neandrtálským genům, kdybychom to hrozně zestručnili. A tato nákaza se projevuje trošku jinak, protože tito lidé, kteří se nakazí, a mají ten BPP4, ať jsou heterozygoti nebo homozygoti, nemají horečky, ale mají velké problémy s dýcháním a vnitřním krvácením. A i zde funguje jako perfektní ochrana quercetin, tedy Kvercetin, plus Bromelain, a i bulharská probiotika, o kterých budu mluvit za okamžik.

U koronaviru hrají velkou roli krevní skupiny

Martina: Zrovna včera jsem mluvila se svým kolegou, kterému zemřel kamarád na covid-19, a on si proto začal klást otázku: „Jak to, že se nedá spolehnout na to, že je člověk ohrožen, když máte nad 70 let, jste ohrožená skupina, protože máte diabetes, nadváhu a tak dále? Protože zrovna jeho kamarád byl mladý, nic mu nebylo, byl to sportovec, byl zdatný. Tak jsme nad tím přemýšleli, a oba jsme hudrovali, v čem to tedy je, protože se zdá, že výběr těch, na které si covid zasedne, je mnohem pestřejší, než jak nám doposud říká reprodukční číslo. Tedy: Když je ti nad 70 let, máš diabetes, nadváhu, tak nevycházej z domova, nikoho nepotkávej.

Milan Calábek: Venku se nikdo nenakazí. Venku se ještě nikdo nenakazil, vevnitř ano, ale venku ne. Ale to nic.

Martina: V čem to tedy je, na koho si to sedá? Vy jste tady říkal 5 genů, a tak dále. Ale v čem to je?

Milan Calábek: Teď se dostáváme k jiným genům. Teď se dostáváme k 9. chromozomu.

Martina: Já vám zakážu říct jediné číslo. Zkuste to jinak.

Milan Calábek: Ano, už vám neřeknu žádné číslo, ale těžko se bez toho obejdu. Určitě jste se ještě setkala s další věcí, že třeba přijde domů, do rodiny, matka z práce, kde se nakazila, a má covid-19, a má třeba vážné problémy. A jedno dítě se nakazí, další se nenakazí, manžel se vůbec nenakazí, ale nenakazí se třeba ani babička, která by se nakazit měla, ale nakazí se dědeček z druhé strany. V čem to spočívá?

Už na jaře minulého roku se objevily zprávy, že lidé s krevní skupinou A jsou nejméně odolní proti novému koronaviru, zatímco kdo má 0, je odolný nejvíc. To je nepřesné, a pokusíme se to upřesnit. Virus skutečně ovlivňuje lidi mnoha způsoby, a jedním z nich je i krevní skupina. Na jednotce intenzivní péče je skutečně nejvíce Áček, a to hlavně v západní Evropě, kde je poměrně málo Béček. A Áčka narůstají od Labe na západ, a Béčka od Labe na východ. Centrální Asie má mnoho Béček, kdežto u nás je to poměrně vyrovnané. Náš imunitní systém totiž vytváří protilátky proti antigenům krevní skupiny, kterou nejsme. U Áček vytváří protilátky proti Béčku, proti B antigenu, u Béček proti genu A krevní skupiny. A třeba u AB to není ani proti Áčku, ani proti Béčku. Zatím co třeba 0 vytváří protilátky proti antigenu A, i proti antigenu B. Proto třeba A nemůže dostat krev od B, a B od A. Když by třeba A dostalo krev od B, tak si proti němu vytvoří tolik protilátek, že může dojít třeba k selhání ledvin, případně i k smrti, to je všeobecně známo. Ve skutečnosti neexistují jenom čtyři krevní skupiny – A, B, 0 a AB, ale zhruba asi 50, ale ty další jsou velice vzácné. Nejznámější je takzvané Diego, která je u Indiánů a u východních Asiatů.

A antigeny A, často je to A1 a A2, B, a podobně, jsou imunitním systémem chápány stejně, tak jako cizí vetřelci, jako patogeny, a imunitní systém na ně útočí. A mnoho patogenů, například streptokok pneumonie a podobně, se maskují jako A, nebo B antigen. Antigeny A, nebo B, se totiž nenacházejí jenom na povrchu červených krvinek, ale u takzvaných sekretorů, to je asi 80 procent Evropanů, i v epitelu buněk horního dýchacího traktu, v tělních tekutinách, a tak dále. A za to je odpovědný gen FUT2, který je u 20 procent lidí zmutovaný.

Už dlouho se ví, že na poměru krevních skupin v jednotlivých etnicích, v jednotlivých národech, my máme třeba jiný, než Slováci, než Poláci, nebo Němci, se podílejí různé epidemie, kterými jsme prošli. Antigeny krevních skupin se totiž spoluúčastní při ochraně organismu, ale i při různých infekcích. Mnoho antigenů, jak jsem říkal, používá antigen krevních skupin jako mimikry. Maskují se jimi, a náš imunitní systém je považuje za látky tělu vlastní, a tudíž na ně neútočí. A nejde jen o vztah antigenu k infekcím, k infekčním chorobám, ale i k nádorům, protože nádory se maskují jako A antigen, a potom k multifaktoriálním onemocněním. Například 0 je odolnější vůči malárii, ale zase, podobně jako B, je velmi málo odolná proti helicobakter pylori, který je v žaludku, který může způsobit třeba rakovinu žaludku, kdežto A udělá třeba zánět.

Proto v Africe, jak už jsme o to mluvili, kde je častá malárie, je jenom 10 procent A, a je tam nejvíc 0. Zatímco třeba v oblasti Gangy v Indii, kde je zřídlo cholery pro celý svět, kde nejvíc trpí cholerou, tak 0 má proti ní nejméně obran, B více, a ještě více A. Je tam nejvíce AB na světě, a nejméně 0. Takto se to prostě vytřídilo.

Na rakovinu nejvíce umírají Áčka, protože nádorové buňky se maskují jako antigen A, jako by byl náš vlastní, a unikají dozoru imunitního systému. Například prezident Václav Havel, který byl B, byl daleko více odolný vůči rakovině, než vůči různým infekcím, na které hodně trpěl. A třeba u diabetu je největší riziko u B, u 0 je to nejmenší.

A když to teď ještě shrneme, tak v ČR je asi 45 procent A, 30–35 procent 0, 15–25 procent B, a 5–7 procent AB, 9 procent RH+ a 10 procent RH-. I RH faktor má veliký význam, ale to nyní pomineme, protože bychom se v tom utopili. Zkusíme říct, že ředitel Výzkumného centra univerzity v Nantes, prof. Jacques Le Pendu, už v roce 2008 prokázal, proč SARS 1, původní SARS 1, ohrožoval více A, než kterékoliv jiné krevní typy. A proč 0 byly nejvíce odolné? Protože lidé, kteří vytvářeli protilátky proti antigenu B, se bránili zároveň proti viru s tímto antigenem, aby se nenavázal na receptory v našich buňkách a v horním dýchacím traktu, a virus se nemohl reprodukovat.

Ohledně nebezpečí nákazy je na tom nejlépe krevní skupina 0. Nejhůře AB.

Martina: A co 0?

Milan Calábek: 0, ti jsou na tom vůbec nejlépe. Já jsem A, to znamená, že kdyby se třeba Elen, která je taky Áčko, někde nakazila koronavirem a přišla domů, tak já jako také Áčko onemocním, protože virus, který se začne replikovat, převezme její antigen, a když potom skočí na mě, tak můj imunitní systém ho bude považovat za tělu vlastní, a nevyvine proti němu protilátky, když se bude virus volně rozmnožovat a šířit v mém těle. Kdyby ale někdo přišel s B, tak pokud já budu mít dostatečně silný imunitní systém, tak můj imunitní systém vytvoří dostatek protilátek proti antigenu B, bude s virem zápasit a bude ho likvidovat.

Martina: Až tak to krevní skupin ovlivňují?

Milan Calábek: Ano, přesně tak.

Martina: Proto rodiny, manželé, spí v jedné ložnici i s dítětem, a jeden má, druhý nemá?

Milan Calábek: Ano, a 0 jsou na tom nejlépe. Nejhůř jsou na tom AB, protože AB nemá protilátky ani proti A, ani proti B, a nemá dokonce ani protilátky proti antigenu H. Antigen H mají jenom nulky, a to je společný antigen nám všem, ze kterého potom vznikají A a B. To znamená, že A, když přijde 0, a nakazí mě, tak já nebudu mít protilátky proti H, a jsem úplně nahraný, Kdežto 0 má protilátky jak proti antigenu A, tak proti B, a ještě navíc si vytváří jako jediná imunoglobulin B, což je obrovsky důležité. Žádná jiná krevní skupina ho vlastně nevytváří, a to znamená, že 0 se nakazí pouze od 0. Takže 0 může být velice dobrý superšiřitel. Kdežto A chytne všechno. Tedy A je prakticky v tomto smyslu bezbranné. Na rakovinu umírá nejvíce A.

Martina: Teď se zeptám na jednu věc, trošičku tím odbočím, ale budu si pamatovat, že se vrátíme. Můj kolega přesně s tímto přišel. Jeden den mi volá a říká: „Tak jsem se dočetl, že nejohroženější jsou muži, krevní skupina A, po 50 letech.“ A já jsem tehdy říkala: „Na to zapomeň, dávej si pozor, ale zapomeň na to.“ Druhý den mi volá: „Tak to asi mám, už mám horečku.“ On, jak se lekl, tak udělal. Za 4 dny šel na test, a covid neměl, byla to jenom nákaza z leknutí. Co dělat s tím, co jste teď řekl? Někdo teď může říct: „A já mám A, tak buď umřu na rakovinu, nebo na covid.“

Proti stárnutí imunitního systému je dobrý čaj Pu Erh

Milan Calábek: Nebát se. Vezmu si quercetin, bromelain a jsem za vodou.

Martina: Je to tak snadné?

Milan Calábek: Poměrně ano. A tady ještě hraje důležitou roli jedna věc. Samozřejmě roli hraje věk, a samozřejmě i pohlaví, ale také i to, co jíme. Proto se může stát, že budu vzhledem k věku trpět imunosenescencí, to znamená zestárnutým imunitním systémem. Tak když se setkám s Béčkem, budu pít každý den Pu Erh, a tak to zvládnu, takže i to odstraním.

Martina: Pu Erh je…?

Milan Calábek: Čaj Pu Erh. Pu Erh je úplně vynikající. Ale může se stát, že já nebudu mít dost protilátek proti B. Buď z hlediska stáří, nebo nedej bůh, daný člověk prošel chemoterapií, nebo antibiotiky, a porušil si střevní mikroflóru, protože ta rozhoduje o tom, jak s tím bude imunitní systém bojovat. A to byla obrovská zbraň a obrovský trumf bulharských badatelů z Plevenu, kteří zjistili, že dvě probiotika, a sice Lactobacillus bulgaricus DWT1 a Streptococcus thermophilus DWT4,která nepocházejí z ničeho jiného, než z horkých vod, z pramenů v Bulharsku, mají obrovskou schopnost podnítit náš imunitní systém. Když se berou tato probiotika, tak náš imunitní systém zesílí, podobně jako dříve u lysinu. A lidé, kteří brali tato probiotika, byli jednak chránění před nákazou, a jednak také zvládli onemocnění covid-19. Bohužel na ty variace, kromě dvou, o kterých jsem se zmiňoval, už to neplatí. Nicméně v každém případě jsou tato probiotika alespoň částečnou ochranou.

Martina: A dají se u nás pod nějakým obchodním názvem koupit?

Milan Calábek: No jistě.

Martina: Poraďte.

Milan Calábek: Myslím, že Laktera. Teď si nejsem úplně jistý. U nás je určitě zastoupení, ale nevím, jestli toto mají. U nás se, pokud vím, prodávají DWT, jestli se nemýlím. Musí to být DWT1 u bulgaricus, a u thermophilus DWT4. To je velice důležité, aby to opravdu fungovalo, a ty zvyšují právě působení protilátek proti A, když jsem B, a když jsem 0, tak proti všem těm ostatním. Když jsem AB, tak i tam do jisté míry mohou pomoci. Ještě jednu zajímavou věc – repolarizují makrofágy M2, což jsou makrofágy, které nepůsobí proti viru, a nepůsobí proti nádorům, naopak spolupracují s nimi – na makrofágy M1. Proto jsou tato probiotika vynikající i proti nádorům. A když si vezmete tyto dvě probiotika, tak dojde k přeměně makrofágů M2, jak zjistili indičtí atomoví vědci, a změní se na makrofágy M1, které ničí jak nádorové buňky, tak také virus.

Martina: Milane Calábku, moc vám děkuji za vaše rady, za vaše postřehy, a za to, že se stále staráte i o nás, kteří jsme hledající, a vlastnímu tělu až tak úplně nevěříme. Díky moc.

Milan Calábek: Děkuji, na shledanou.

Martina: Pane docente, řečnickou otázku už jsem vznesla v úvodu. Máte na ni, prosím, odpověď? Co se to děje ve Francii, že právě teď potřebuje takovýto zákon? Je tam situace opravdu vážná?

Jan Eichler: Situace ve Francii je opravdu vážná. O tomto zákonu se jedná již druhý rok a předpokládá se, že první návrh měl být hotový do konce února tohoto roku. Pak půjde na první čtení do Poslanecké sněmovny a předpokládá se, že čtení budou, že se to bude čtyřikrát projednávat. Tento návrh zákona má 51 článků, vyjadřují se k němu všechny poslanecké kluby, a zatím bylo registrováno 1700, a podle některých údajů 1900 různých připomínek, doplňků a návrhů, takže to bude opravdu velký maraton.

Martina: Je to pod drobnohledem?

Jan Eichler: Je to pod drobnohledem, vyjadřují se k tomu všechny politické strany, a také se ukazuje, že každý z těchto politiků si na tom dělá to, čemu se říká „market“. Tedy, že se k tomu musí vyjádřit, že to nemůže být bez jeho stanoviska. Takže vedoucí různých politických klubů v parlamentu a ministři, každý, kdo se k tomu cítí oprávněný. A ve Francii se k tomu cítí povolán téměř každý, takže se k tomu bude chtít každý vyjádřit.

Martina: A vidíte mezi těmi jednotlivými vyjádřeními jiskry?

Jan Eichler: Jsou tam jiskry. Zatím ne takové, jaké jsme viděli v české Sněmovně, takto daleko to tam zatím nedošlo. Ale někdy se tam zvyšuje hlas, a padají velmi vážné argumenty, někdy i velmi patetické výrazy.

Jednou z vůdčích osobností a expertů na tuto problematiku je výrazný poslanec Macronova hnutí Republika vpřed, bývalý velitel RAIDu, což je něco jako naše URNA, což jsou vrcholoví sportovci, mistři bojových umění, kteří přišli do styku s různými extrémisty, teroristy – čemu se ve Francii říká islámský separatismus.

Do Francie přijíždějí z islámského světa takzvaní imámové, kteří vštěpují malým dětem z přistěhovaleckého prostředí do hlav něco úplně jiného, než slyší ve škole

Martina: „Zákon o náboženském separatismu“, to nám v Evropě zní zvláštně. Hrozí tedy Francii akutní nebezpeční náboženského separatismu, anebo je to už realita?

Jan Eichler: Je to mezi hrozbou a realitou. A když si vezmeme vyjádření toho nejpovolanějšího, toho, který má nejvyšší rozhodovací pravomoci, tedy prezidenta Emanuela Macrona, tak už je to hrozba. On proti tomu hodně často vystupuje. Zprvu, když nastupoval do funkce, za chvíli to budou čtyři roky, byl dost otevřený, ale dnes se výrazně posunul na pozice kritických autorů ve Francii, kteří říkají, že je potřebné s tím něco dělat. On přišel i s výrazem „islámský konzularismus“ nebo „konzulární islamismus“. A hovoří o takzvaných imámech, což jsou lidé, kteří přicházejí z islámského světa, mnozí z nich neumí francouzsky, a v rámci systému, kterému se říká „výuka původního jazyka a kultury“ malým dětem z přistěhovaleckého prostředí, kteří už jsou ale považováni za Francouze, protože se tam narodili, přibližují a vštěpují do hlavy něco úplně jiného, než slyší ve škole.

A dále se tam rozmohla taková věc, že mnohé děti z přistěhovaleckých rodin už nechodí do školy, ale učí se doma, na což chodí velké finanční sumy z islámského světa. A právě nad těmito imámy, kterým Emanuel Macron říká „konzulární islám, konzulární imámové“, nikdo nemá kontrolu.

Martina: Vy jste teď načal dvě velmi důležité otázky. Nejprve bych vyšla od toho, co jste říkal o přicházejících imámech, protože nový zákon má mimo jiné umožnit správním celkům, aby měly přehled o počtu mešit a modliteben na svém území. A to jsem teď trochu z Marsu, protože se mi nechce věřit, že správní celky doteď nesměly mít přehled o počtu mešit a modliteben. Na to opravdu musí být ve Francii přijat nový zákon?

Jan Eichler: Bohužel je to tak. Tento počet se odhaduje na 2000. Přes 2000 mešit s tím, že se každý týden otevírá jedna nová. Francouzi doplatili na svůj dlouhodobě vstřícný přístup, který spočíval mimo jiné v tom, že zakazovali zjišťovat, kolik je v zemi vyznavačů islámu. Oni si řekli: „Existuje odluka státu od církve. A když platí pro nás, jako rodilé etnické Francouze, tak by měl platit i pro děti přistěhovalců. Je to soukromá věc, ke kterému bohu se kdo modlí.“ Tak si to dlouho zakazovali, a dodnes na to doplácejí, že o tom neměli přehled, a zcela se to vymklo kontrole. A také doplácejí na manifestace, které tam probíhaly v 90. letech, kdy do Francie, a hlavně do pařížské oblasti, přijížděla, přilétala spousta nových rodin ze severní Afriky. Tito lidé neměli náležité doklady, byli v zemi ilegálně, a řešila se otázka, co s nimi? Poslat je zpátky, nebo to legalizovat? A pamatuji si, jak se na těchto manifestacích vykřikovalo: „Všem to zlegalizujme“. A tak se stalo, a dneska jsou zde tyto důsledky, že se ve Francii odborníci dohadují, kolik je tam vlastně lidí z přistěhovaleckých kruhů. Jestli jsou jich 4, 8 nebo dokonce 10 milionů.

Finance pro mešity, modlitebny a náboženská společenství ve Francii proudí prakticky bez kontroly, jako had, který vylézá z moře

Martina: Takže když bych hovořila v české terminologii funkcí, tak když je někdo ve Francii starosta, nebo něco jako hejtman, tak nemá nárok vědět, kolik je na území, které spravuje, modliteben a mešit?

Jan Eichler: Na to nemá nárok.

Martina: Nemá na to nárok. A druhá věc, kterou jste řekl, že dnes už tam existuje dvojí školství. Jedno klasické státní, nebo soukromé. A druhé opravdu echt soukromé, kde se učí děti přistěhovalců buď doma, nebo v jakýchsi školičkách u nejrůznějších modliteben. A to je věc, která mě hrozně zaujala, protože jeden z článků nové právní normy požaduje, aby finanční dary ze zahraničí nad 10 000 eur, což je asi 262 000 Kč, byly deklarovány. Je z toho jasné, že doteď proudily finance pro mešity a náboženská společenství do Francie prakticky bez kontroly?

Jan Eichler: Naprosto bez kontroly. A někteří tomu říkají, že to je had, který vylézá z moře. Proto i prezident Macron klade důraz na to, že je třeba mít přehled o tom, na které adresy, a na jaké účty tyto peníze přicházejí.

Martina: To znamená, že dokud se neví, kolik peněz přichází, a odkud, tak se ani neví, na co byly využity. Jestli na stavbu mešit, posílení výuky šaría, nebo na stavbu kulometných hnízd? To asi přeháním, nebo aspoň doufám, že přeháním.

Jan Eichler: Já také doufám, že přeháníte. Oni si to doposud zakazovali, nedovolovali si to. A i mezi řadou poslanců, nebo senátorů ve Francii, existují obavy, aby někdo z nich nebyl obviněn z toho, že šíří islamofobii. Tedy strach z islamistů. Strach z tohoto náboženství. Aby neměli na triku obvinění, že šíří nenávist vůči islámu.

Ve Francii probíhají útoky na židovské školky a školy, tedy na malé děti. A na židovské obchody, židovské vojáky nebo policisty.

Martina: Dobře, tak ať ani my nejsme viněni. Řekněte mi, existují ve Francii ještě další problémy s náboženským separatismem?

Jan Eichler: Myslíte s jinými náboženskými vyznáními? Ne. Je to jenom toto. Je tam třeba silné uskupení židovských kultů, ale tato uskupení židovského náboženství, a vyznavačů židovství respektují francouzské poměry a zákony. Respektují to, že vyznání je soukromá záležitost, že tam je odluka státu a církve. Ale problémem je, že spousta hlavně intelektuálů židovského původu byla vystavena útokům, a mnozí z nich také už Francii opustili. Byly tady útoky na židovské školky a školy. Tedy na malé děti. A útoky na židovský obchod, židovské vojáky nebo policisty. Toto je velmi vážné.

Martina: Za malou chvíli se ještě budu věnovat, když to přeženu, exodu Židů, protože to je velmi vážný problém. Ale ještě bych se zastavila u jedné věci, protože mám pocit, že informace, které jste mi teď řekl, si lidé doposud posílali spíše katakombálním způsobem po síti. A když vám taková informace přijde, tak vlastně nevíte, jestli je to nějaké slavné fake news, a měli byste si to ověřovat, nebo jestli tomu můžete věřit. Řekněte mi, proč je tento zákon ve Francii přijímán právě teď? Proč ne v době, kdy to začínalo, a muselo být jasné, že se děje něco, co si pravděpodobně bude žít svým vlastním životem. Proč tedy ne před lety, ale právě teď?

Jan Eichler: Francouzští politici, včetně prezidentů, včetně premiérů, se tomu vyhýbali. Nikdo si nechtěl tak říkajíc spálit prsty. Jenže to, co se tam začalo dít po roce 2015, to už je džihádismus, a spousta otřesných a šokujících, barbarských teroristických útoků. A právě proto se to musí takto řešit.

Ze strany prezidenta Macrona, vůči kterému jsem měl ze začátku hodně výhrad, je to velká hrozba. A velkým zlomem byla pro něj rituální nechutná poprava učitele Samuela Patyho. A od této chvíle se výrazně posunul k velmi kritickým autorům. Už posledních 30 let jsou tam dva základní tábory. Jedni autoři jsou takzvaně politicky korektní, a druzí kritičtí, a létaly mezi nimi nadávky, a navzájem se likvidovali, ne fyzicky, ale intelektuálně, a jeden druhého odepisoval. Ale dneska už je to tak, že Emanuel Macron je na pozici kritických autorů.

Politicky korektní autoři říkají: „Je jich tady jenom 4 000 000, a demografie je přírodní věda, která se dá klidně dát do politických služeb. A za přistěhovalce považujeme toho, kdo se narodil přistěhovalcům. Ale jestli se alespoň jeden z jeho rodičů narodil ve Francii, tak jeho dítě už přistěhovalec není, ale je to Francouz.

Protiklad k těmto politicky korektním tvoří autoři a autorky, zmíním třeba jednu z typických, jako je Michèlle Tribalat, která naopak říká: „Za Francouze považuji toho, kdo má prarodiče a praprarodiče, kteří se narodili tady. To je pro mě Francouz.“ Tribalat je velice zajímavá. Jednu dobu byla intelektuálně hodně ostrakizovaná, a nakonec odešla do důchodu, jako mnozí jiní. A ti politicky korektní říkají, že už je odepsaná, a upadla do zapomnění. Ona je asi tak vysoká, jak byla Edith Piaf, má velmi podobný hlas, stejné hrdelní R, stejný dynamit v těle. A ta se v diskusích se zlou potázala, ale dnes dochází na její slova.

Prezident Macron se od nástupu do funkce velmi posunul. Nyní stojí na stanovisku kritických, nekorektních autorů a neváhá je citovat.

Martina: A znamená to, pane docente, že prezident Macron, který, jak jste říkal, před čtyřmi lety zastával trochu jinou doktrínu, tak protože se Francie dostala do takové situace, si už dnes nemůže dovolit svou ideologii politické korektnosti?

Jan Eichler: Ano, už se od nich daleko posunul, a je někde úplně jinde. Do funkce nastupoval jako málo zkušený, ale vysoce inteligentní, to se mu musí uznat. A rychle se i v této problematice zorientoval. A on nekorektní, kritické autory čte, a neváhá je citovat. I to je důležité.

Martina: Pane docente Eichlere, vy jste řekl, že se situace ve Francii prudce zhoršila po roce 2015, a od té doby se stává stále více neúnosnou. Ale máte nějakou odpověď na to, proč to politici nechali zajít tak daleko? Řekněte mi, kdy jste si vy, jako člověk, který s vášní, zájmem a láskou sleduje Francii, její kulturu, politiku, dění, historii, začal říkat: „Tam se v budoucnu schyluje k velkému problému.“

Jan Eichler: Děkuji za ocenění mého vztahu k šestiúhelníkové zemi. Zemi dobrých vín, krásných žen, velehor, a tak dále, výborného jídla. Já jsem se inspiroval jedním výborným politikem, který bohužel nedávno zemřel. To byl člověk z praxe, hned po škole šel do politiky, nepřeskočil žádný stupeň, a ten věděl, co se ve Francii děje, a jak má na Francouze působit. A když vyšly karikatury v Charlie Hebdo, tak si tyto karikaturisty zavolal, a v Elysejském paláci jim řekl: „Hrajete si s ohněm. Máme jich tady, on tenkrát říkal 5–6 milionů. Neblázněte, to může špatně dopadnout.“

Chirac byl prezidentem 12 let, i v letech 2002, 2003, ale skončil až později, a byl ve funkci, kdy se schylovalo k invazi do Iráku, a on tehdy Bushovi jasně řekl: „Nebudu hlasovat pro rezoluci, která by dala zmocnění využít všech nezbytných prostředků. Ani žádné vojáky tam nepošlu.“ Mimo jiné si byl vědom síly milionů Francouzů doma, a proto tam neposlal žádné vojáky. A díky tomu byla Francie v té době ušetřena teroristických útoků. Ty byly někde jinde, v Madridu, protože José María Aznar šel po boku Bushe. A v Londýně, protože se tehdejší britský premiér Tony Blair choval tak, jak se choval, a který také dodával argumenty ve prospěch invaze do Iráku. A v té době se to Francii vyhýbalo.

Ale pak přišla podivná desátá léta, a Francie se začala vojensky angažovat v islámském světě. Byl to malý vzteklý Sarkozy, který spolu s Davidem Cameronem urychlil nápady na vojenské svržení režimu plukovníka Kaddáfího v Libyi. To byl diktátor, byl to zloděj, ale muselo se zvažovat, jaké by mohly být důsledky. A pak přišly další francouzské vojenské intervence, to už byl prezidentem Francois Hollande, intervence ve Středoafrické republice, v Mali, a nakonec v Sýrii. A toto se začalo obracet proti Francii. Vraždící džihádisté vykřikovali: „To je odveta za Libyi. To je odveta za Sýrii. Dokud budou v Sýrii padat francouzské bomby, budeme vraždit Francouze.“

Ideologie multikulturalismu ve Francii má kořeny ve 2. světové válce. Hodně mužů padlo a byl nedostatek pracovních sil, tak si řekli, že je budou dovážet ze severní Afriky s tím, že si vydělají, a zase odjedou. Ale oni zůstali a rodili.

Martina: Pane docente, vy jste mi teď nabídl jakýsi geopolitický vhled na to, jak se ve Francii začala situace proměňovat tlaky zvenčí. Ale pojďme se teď podívat na to, jak to začalo v samotné Francii, protože to má své kořeny, a je to možná dobré pro pochopení toho, kam Francie kráčí, a hlavně proč, jak a kdy se ve Francii uchytila ideologie multikulturalismu, a kdo ji nejvíce prosazoval? Jinými slovy: Komu by teď Francie měla „děkovat“?

Jan Eichler: Ve Francii to začalo po 2. světové válce, protože byla demograficky chudokrevná. Spousta Francouzů padla ve válkách, a vyvstávala otázka poválečné ekonomické obnovy. A ukázalo se, že Francii chyběla spousta mužů na linkách ve fabrikách, ale také na stavbách, ve sféře služeb. A už tenkrát se začalo uvažovat, že se pozvou lidé ze severní Afriky, hlavně muži. A hodně se to rozjelo, když se do funkce prezidenta Francouzské páté republiky dostal v roce 58 generál Charles de Gaulle. A na počátku 60. let tam přicházelo až 70 000 přistěhovalců týdně.

Martina: Odkud především?

Jan Eichler: Alžírsko, Maroko, Tunisko. Předpokládalo se, že si tam vydělají, že si každý našetří pár desítek tisíc franků, což v té době byla velká suma, velké bohatství, a vrátí se domů, jako to kdysi dělali Jugoslávci v době vlády prezidenta, maršála Tita. Jenomže toto nebyli Jugoslávci, aby se vraceli domů, a za vydělané peníze si stavěly penziony na břehu moře. Takže tam zůstávali, a navíc pozvali bratry a švagry, a začaly se jim tam rodit děti.

Veřejné mínění tlačilo na francouzské politiky, aby přistěhovalce z Afriky neposílali zpátky. A nenašel se nikdo, kdo by řekl: „Měli bychom je posílat zpět“.

Martina: A kdo to byl především? Dělnické profese, jak jste řekl? Nebo to byli také intelektuálové, lékaři, inženýři?

Jan Eichler: Intelektuálů tam bylo malinko. Byli to studenti, kteří si dělali PhD., a pak tam zůstali. Některé znám. A někteří, kteří tam vystudovali, se stali i profesory, ale to byl jenom malý výsek. Dominantně to byli dělníci na stavbách, zedníci, montéři na linkách. Francouzi ve svém tak trochu pokrytectví pro tyto dělníky na linkách vymysleli krásný, lichotivý název: „specializovaný dělník“. Když jsem to slyšel poprvé, tak to jsem se ptal, jestli na to mají aspoň maturitu, nebo výuční list s maturitou. Ne, specializovaný dělník je specializovaný na určitý úkon na lince. Takže na toto je tam měli. Pak je měli v tržnicích, aby neprodávali brambory tak, jako se u nás prodávaly za socialismu, ale už umyté a zabalené. To vše už pro ně dělali tito přistěhovalci.

Martina: A jako dlouho Francouzi věřili, že se tito přistěhovalci poté, co si vydělají, vrátí domů? Jak dlouho trvala tato víra, že to bude fungovat tak, jak si představovali?

Jan Eichler: Tato víra trvala asi do konce 70., do začátku 80. let, a pak tato víra začala odcházet a vypařovat se.

Martina: Proč? Kde se to zvrtlo, že se najednou začalo uvažovat o tom, že se tam usadí trvale, a dostanou občanství?

Jan Eichler: Francouzští politici v tomto ustupovali tlaku. Nikdo neměl odvahu, aby řekl: „Měli bychom je posílat zpátky.“

Martina:A proč ne? Kdo na ně tlačil? Přece to byla velmi silná Francie, a lidé, kteří přišli za prací, dostali možnost si vydělat, a pak měli naplnit určitou podmínku. Kdo tlačil politiky ke zdi? Komu se zpovídali, zodpovídali?

Jan Eichler: Bylo to veřejní mínění. Už tenkrát tam byla spousta politicky korektních autorů, kteří psali o tom, jaký to bude přínos. Psali třeba o tom, že: „To je infuze, která nás ochrání. To nám přinese spoustu nových prvků“. A začali se prosazovat sportovci z přistěhovaleckých rodin, kteří do Francie přiváželi zlaté olympijské medaile. Podívejme se na francouzské národní fotbalové mužstvo, kolik tam bylo od konce 80. let bílých. Ti tam jsou v menšině. Bílí trochu začali končit s Michelem Platinim, ale to už bude 40 let.

Martina: To znamená, že Francie teď může děkovat krajně levicovým aktivistům za to, jakým způsobem se jim podařilo ovlivnit veřejné mínění, a tím pádem také politiky?

Jan Eichler: Je otázka, jestli to byli krajně levicoví aktivisté.

Martina: Povídejte.

Jan Eichler: Něco se už tenkrát formovalo ze strany socialistů, francouzské Socialistické strany, kteří, když tam byli takoví lidé jako Jean-Pierre Chevènement a další, kteří přicházeli s názorem, že by se s tím mělo něco dělat, a že by je neměli posílat domů. Do toho přišli korektní autoři. Ale ti jsou nejen na levici, někteří z nich jsou i na pravici. I do dneška. Kteří říkají, že by se to nemělo brát jako invaze.

Už tady byla vzpomínána paní Michèlle Tribalat, která měla řadu věcných a konkrétních, přírodovědeckých argumentů, měla přesně statistiky a uměla s nimi pracovat. Na to se vrhla Le Penová. Nejdříve Jean Maria Le Pen a potom Marine Le Penová, jeho dcera, kteří se na ni odvolávají, což je pro myšlenky Tribalat velká tragédie. Ona říká, že lepenovce nikdy nevolila, ale to, že ji zneužila krajní pravice, jí do značné míry pošramotilo odbornou kariéru.

Martina: Děkuji vám, pane docente, za racionální pohled na Francii bez růžových ideologických brýlí.

Jan Eichler: Já děkuji vám.