Martina: Mnozí kritici vyčítají Evropské unii, že nedokázala sjednotit energetickou politiku. Vyčítala bys jí to, nebo si říkáš: „Proboha, hlavně, ať už EU nic nesjednocuje.“

Dana Drábová: Bezesporu ano. Možná, že to bude znít v dnešní době zvláštně, ale já jsem velký Evropan, a velký příznivec evropského společenství jako společenství zemí, které si mohou, a měli by si navzájem pomoci a kompenzovat potíže, které jedna z těch zemí třeba může mít. Nemám moc ráda název Evropská unie, protože unifikace není zrovna to, co bychom měli chtít dosáhnout. Ale vzpomeňme si na zakládající smlouvy, na kterých bylo toto společenství postaveno, to znamená zejména smlouvu o uhlí a oceli. Jestli dnes existuje něco, co by toto společenství mělo udělat, tak si promyslet, jak v energetice udělat analogii toho, co bylo ve smlouvě o uhlí a oceli.

Martina: Sjednotit energetickou politiku, tedy oblasti, kde se energie produkuje čistě a levně, sluneční na jihu, větrná na severu, a distribuovat energii po celé Evropě? I tak by to mohlo vypadat?

Dana Drábová: Tak by to právě nemělo vypadat. Jedno z hesel otců zakladatelů Evropského společenství bylo: Silní v různorodosti. A to do energetiky hodně patří. Každá z těch zemí má trochu jiné podmínky a každá může nějak přispět k energetické bezpečnosti. Ale příspěvek je omezován právě tím, že se na země kladou poměrně unifikované požadavky. Místo, aby se řeklo: „Ty, Španělsko, si tam můžeš krásně postavit, i za přispění společenství, možná ani ne fotovoltaické, ale koncentrační sluneční elektrárny.“ Což jsou ty se zrcadly, která koncentrují dopadající sluneční záření, a vyhřívají nějaké médium, a stává se z toho opak, vlastně klasická elektrárna s tím, že se teplo přeměňuje na páru a tak dále. Je paradoxní, že Španělsko, které má opravdu velmi dobré podmínky pro využití sluneční energie, ji na hlavu využívá méně než Německo, které tyto podmínky tak dobré nemá. Ale mimochodem méně než ČR, protože my na tom nejsme, přepočteno per capita, neboli na hlavu, o moc hůř, než Německo.

Martina: To se nám ta různorodost, ta síla různorodosti cestou vytratila. Protože pokud si to pamatuji správně, tak naopak větrná energie ze severu nás několikrát přivedla téměř na hranici blackoutu.

Dana Drábová: To je pravda.

U blackoutu není otázkou, jestli ano, nebo ne. Ale kdy?

Martina: Kdybychom neměli transformátor, který už, tuším, funguje u Kadaně, tak jsme stále byli, paradoxně díky naší robustní přenosové soustavě, při jakémkoliv větším větru neustále ohrožováni.

Dana Drábová: To je jedna z věcí, kterou se v Německu zatím nepodařilo úplně vyřešit, a to propojení ne úplně průmyslového severu, kde jsou podmínky pro větrné elektrárny, a průmyslového jihu, Bavorska a Bádenska-Wirtemberska, přenosovými linkami po území Německa. Je totiž zajímavé, že podporovatel větrných elektráren, a podporovatel obnovitelných zdrojů, je jejich podporovatelem častokrát do té doby, než zjistí, že podpora může spočívat i v tom, že bude mít na dohled sloupy vysokého a velmi vysokého napětí. Takže toto propojení se úplně nedaří, zejména díky vytrvalému odporu některých místních komunit v Německu. Takže Německo transferuje ze severu na jih přes sousední země, zejména přes ČR. Už se to podařilo nějakým způsobem, i s pomocí transformátorů, nebo, jak se hezky česky říká, faceshifterů, zregulovat do té míry, že česká přenosová soustava už nemusí tak často používat, a zase hezké české slovo „redispečink“, to znamená „přepojování“ tak, aby bylo možno tuto situaci zvládnout. Mimochodem my jsme byli úplně poslední ze sousedních zemí Německa, kde tyto faceshiftery vybudovali.

Martina: Já vím, že když jsem se dívala na stránky ČEPSu, tak tam skutečně technici i uzavírali sázky, kdy naše přenosová soustava klekne.

Dana Drábová: To je také věc, která se těžko říká, ale je to tak. Blackout není otázka: ano, ne? Blackout je otázka: kdy?

Česká státní energetická koncepce je sepsána velmi hezky. Ale skoro nikdo se podle ní nechová.

Martina: A neměla by být prioritou celé EU, a potažmo každé jednotlivé země, především energetická bezpečnost? Ať už společná, nebo každé země zvlášť?

Dana Drábová: Tak ona do značné míry je. To bych zase řekla alespoň deklaratorně. A zase, někdy je od deklarace a sepsání velmi hezké strategie, k její realizaci, poměrně daleko. Já toto někdy nadrzle říkám i o české státní energetické koncepci. Je sepsána velmi hezky, máloco bych k ní měla co dodat, kromě jedné věci – skoro nikdo se podle ní nechová.

Martina: A co to přináší?

Dana Drábová: Třeba to, že se teď věnuje velké úsilí tomu, jak uhrábnout cestu stavbě nového jaderného bloku v Dukovanech, který nebude nikterak rozšiřovat potenciál našich jaderných elektráren, bude to náhrada za dva dukovanské bloky, které půjdou do penze někdy okolo roku 2035. Takže dostat se na podíl nízkoemisní jaderné elektřiny někde mezi 45 a 50 procenty je pořád ještě hodně daleko, i kdyby tento nový blok, který se, myslím, nakonec postaví, nahradil jenom ty, které budou odstaveny.

Martina: To znamená, že když postavíme Dukovany, tak budeme vlastně jen na svém.

Dana Drábová: Ještě ani to, protože tam máme další dva bloky, které bychom taky potřebovali nahradit, protože elektrárna si odpracuje, 50, 55, 60 let, uvidíme podle toho, v jakém bude stavu z hlediska spolehlivosti a bezpečnosti jako priorit. A také jestli se ČEZu do ní vyplatí investovat v životě elektrárny ještě po padesátce. Ten 1200 MWh velký blok, který je naplánován jako dukovanská pětka, je skoro přesně ekvivalentem dukovanské 1 a 2. A 3 a 4 jsou zatím bez ekvivalentu.

Vývoz elektřiny skončí do konce příštího desetiletí

Martina: To znamená, že když se o nás v minulosti mluvilo s obavami, jakože by se z nás mohla stát zásuvka Evropy, tak ani na to už nebudeme mít? Hrozí to?

Dana Drábová: Vývoz elektřiny skončí do konce příštího desetiletí, a to jsem možná ještě optimista. Uhlí prostě není, uhelné elektrárny se budou odstavovat, i kdybychom odsunuli otázku emisí skleníkových plynů z energetiky. Prostě nemáme uhlí.

Martina: A co plynové elektrárny? Vím, že na to mnozí sázejí. Tebe jsem slyšela o tom mluvit velmi zdrženlivě.

Dana Drábová: To znovu souvisí s emisemi. Plynová elektrárna není, ať si říká, kdo chce, co chce, nízkoemisní zdroj. Jistěže její provoz znamená zhruba poloviční emise na jednotku vyrobené elektřiny, než u uhelné elektrárny, ale když jsi poctivá, a započítáš tam i emise methanu při těžbě plynu, a při jeho dopravě, tak se dostává dokonce do horšího postavení, než jsou elektrárny uhelné.

To víš, já dostávám otázku: „A co když se jaderný blok nepostaví?“ Svět se nezboří, nastavíme plynové elektrárny v množství, které bude potřeba pro zajištění spolehlivých dodávek elektřiny. Ale znovu si uvědomme, že za všechno se platí, a my bychom si při tom rozhodování měli více říkat: „Když uděláme toto, stane se toto. A když to neuděláme, tak se stane toto.“ To mi v této diskusi trochu chybí.

Martina: Dočetla jsem se, že jaderné elektrárny prý zažívají momentálně něco jako mírnou renesanci.

Dana Drábová: Jak kde.

Martina: Staví se Slovensku, ve Finsku, Rusku, Francii, Velké Británii. Stavět, nebo dostavovat se ale chystá i, jak jsme se už bavili, i Česko – Dukovany, Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Litva či Ukrajina. Jaderná energie zažívá rozmach i na Blízkém a Dálném východě. Vnímáš to jako závan rozumu ze strany třeba politiků, nebo alespoň částečné opuštění green dreams?

Dana Drábová: V Evropě tedy rozhodně ne, protože všechny evropské projekty, které jsi hezky vyjmenovala jako nějakou výkladní skříní renesance jaderné energetiky, tím rozhodně nejsou. V Evropě se hrubě nedaří stavět jaderné elektrárny včas, bez komplikací a za naplánovaný rozpočet. Mochovce? Kdo si pamatuje Mochovce, a já už toho hodně pamatuju, to je typicky zpožděný projekt, protože Mochovce se stavějí možná 25 let.

Martina: Řekni mi, Mezinárodní energetická agentura uvádí, že jaderné elektrárny uspořily za posledních 50 let přes 600 miliard tun ekvivalentu emisí CO₂.

Dana Drábová: To tak je.

Energetické problémy vyřeší jen rozumná kombinace všech možností, s tím, že využijeme jejich silné stránky, a potlačíme slabé

Martina: A vlastně to je důvod, proč se mnozí aktivisté v západní Evropě otočili, a už proti jaderné energii tolik neprotestují. Je to pro tebe dobré znamení? Myslíš, že toto může přinést jakousi renesanci, jak už jsem zmiňovala, jaderné energie? Nebo je to jenom zase nějaký přechodný trend?

Dana Drábová: Myslím, že toto je začátek návratu k pragmatickému hodnocení toho, co který zdroj může přinést, a co který přinést nemůže. Protože ono by se mohlo sdát, že zdrojů pro výrobu elektřiny máme hodně – a máme jich hodně, ale žádný z nich není čistý, žádný z nich není úplně přátelský k životnímu prostředí, a žádný z nich není stříbrná kulka, kde si řekneme: „To je on, ten nám to vyřeší.“ Vyřeší nám to aspoň v dohledné době jenom rozumná kombinace všeho, co umíme použít s tím, že zvážíme silná místa, silné stránky jednoho každého způsobu, a zvážíme i slabiny. A poskládáme to tak, nebo to alespoň zkusíme, nic není ideální, aby energetická strategie co nejvíc využívala silné stránky všech možností, a co nejvíc se snažila potlačit slabiny. Toto je úkol stratégů, kteří vytvářejí energetické politiky. A musím znovu říct, kdyby se podle naší státní energetické koncepce postupovalo, tak je velmi dobrá.

Martina: Já jsem jednou byla v Akademii věd na energetické konferenci, a tam došlo ke slovní přestřelce mezi zástupci ČEZu, a jedním naším diplomatickým zástupcem v Německu. A ten říkal, že když Německo bude postupovat tak, jak postupuje, tak se dostane do hlubokého energetického deficitu. A pánové z ČEZu říkají: „Prosím vás, vždyť v Německu mají ty nejlepší inženýry na světě. Ti by to opravdu nedovolili, a spočítali to.“ A on na to kantoroval: „Ano, oni to spočítali, ale už 6 let jsou v opozici, a nikdo je neposlouchá.“

Dana Drábová: To je pravda. To se, Martino, znovu vracíme k tomu, že Energievende je částečně pragmatická, částečně ideologická.

Martina: A u nás to vypadá podobně? Protože jsi říkala: „Státní energetická koncepce – výborná, skvělá vize. Leč…“

Dana Drábová: Leč stát nemá mnoho nástrojů, jak vymoci, aby se jednotlivé subjekty, jednotliví hráči podle této energetické koncepce chovali. Jenom si vezmi, jak velké úsilí bylo třeba vložit do toho, aby se ČEZ vůbec nechal přemluvit k tomu, že se jaderným projektem bude vůbec zabývat.

Souhlasím s panem profesorem Pačesem, že elektrárny na jadernou fúzi by mohly začít fungovat do konce tohoto století

Martina: Bývalý předseda Akademie věd, Václav Pačes, věří, že v jádru mohou přijít další inovace, například jaderná fúze, a konkrétně říkal: „Jsem přesvědčen, že koncem století by mohl být k dispozici nový čistý a levný zdroj. Snad to bude využití jaderné fúze. Akumulace energie bude možná založena na vodíku.“ Máš také takové sny, představy?

Dana Drábová: To je docela rozumný odhad. Teď budu trošku cynická: Když jsem, a už je to pěkných pár pátků, končila studium na jaderné fakultě, tak se říkalo, že do 20 let tady bude jaderná fúze. Od té doby se hodně změnilo, takže se říká, že tak do 30 let tady bude průmyslově využitelná jaderná fúze. Ne, že by se nic neudělalo, dnes je v hodně pokročilém stádiu výstavby ve francouzské Cadarache reaktor, který se jmenuje ITER, což je mimochodem pro mě velmi hezká zkratka. ITER je zkratka pro Mezinárodní termonukleární energetický reaktor, ale když se podíváš do latinsko-českého slovníku, tak „iter“ znamená „cesta“.

Od ITERu se očekává, že bude v průmyslovém měřítku schopen vyrábět teplo prostřednictvím jaderné fúze. Ještě to nebude elektrárna, ale jestli skutečně bude schopen vyrábět významné množství tepla, které by bylo využitelné pro výrobu elektřiny, tak si potom můžeme říci: „Teď z toho ještě uděláme elektrárnu, a dobrý.“ To bude ještě nějakou dobu trvat, ale odhad pana profesora Pačese, že koncem tohoto století, já docela sdílím. Ale toho se nedožiji, takže se mi potom nebude moci nikdo smát.

Pro ČR, která je robustně a hustě prodrátovaná, nemají malé jaderné reaktory velký význam

Martina: Ještě se 80 let vyspinkáme, a už to tady bude. My se tady bavíme o dostavbách velkých bloků a o velkých projektech. Ale já jsem četla, že britská společnost Rolls Royce Holding plánuje 15 dalších takzvaných mini reaktorů. Myslíš, že i toto by mohla být budoucnost, protože když jsem byla na nejrůznějších setkáních hejtmanů a podobně, tak mnozí hovořili o tom, že by to bylo řešení pro lokální energetické oblasti.

Dana Drábová: A nyní dostojíme názvu tvého projektu, protože teď jdeme kupředu do minulosti – na chvíli. Tyto malé reaktory nejsou vůbec nic nového, koneckonců jich po světě funguje hodně, ale akorát na ponorkách a lodích poháněných jadernou elektřinou, nebo jadernou energií. Z období mého studia na jaderné fakultě pochází projekt, který můžeme zkráceně nazvat „Jaderná výtopna do každého krajského města“. Mimochodem v Praze měla být v Radotíně. Už tehdy se uvažovalo o tom, že je to výhodné pro zemi s vysokým podílem centrálního zásobování teplem, u nás je asi 40 procent domácností napojeno na centrální zdroje tepla. To není málo, je to docela výjimečná situace, co se týká evropských zemí, a proto centrální zásobování teplem, jako náhrada za uhlí malými reaktory, vypadalo velmi dobře. Jen to narazilo na jednu maličkost – uhlí bylo tak zatraceně levné, že se nevyplatily.

Mimochodem, ještě se vrátím k tomu, jak jsme se bavili o energetické koncepci. Stále více se ukazuje, že narůstá konkurence mezi elektrárenstvím a teplárenstvím, centrálním zásobováním tepla, právě v boji o uhlí. A jedním z důvodů omezování a odstavování uhelných elektráren je také to, aby co nejvíc uhlí zbylo pro teplárny, a to na tak dlouho, jak to bude možné. Ale zpátky k malým reaktorům. Malé reaktory jsou jistě možností, ale otázka je, jestli zrovna pro ČR.

Martina: Proč zrovna ne pro ČR?

Dana Drábová: Já jsem zatím neviděla ekonomickou úvahu, jestli se více vyplatí postavit jeden velký reaktor, řekněme 1000 MWh, nebo 10 po 100 MWh. A jestli se více vyplatí topit elektřinou, nebo spíše topit teplem z malého reaktoru pro krajské město a jeho okolí. Nebo jestli se více vyplatí topit elektřinou z velkého reaktoru. Nevím, jak by tato úvaha dopadla, ale nikdo ji neudělal.

Kam směřuji – malé reaktory mají zásadní význam třeba pro Kanadu, protože Kanada potřebuje, a jednoznačně na to má postavenu strategii, zajistit elektřinu pro své severní části. Jednak proto, že tam má docela dost surovin, které potřebuje těžit, a jednak proto, že potřebuje zajistit životní úroveň a kvalitu života místním komunitám. Tam postavit malý reaktor je dobré řešení. On by byl takzvaně off-grade, to znamená jenom v lokální přenosové a distribuční síti, a to prostě proto, že se ti nikdy nevyplatí táhnout tam z větší vzdálenosti dráty.

Ale co ČR, která je robustně a hustě prodrátovaná? Má to tady význam? A je tam ještě jiná věc, že 1000 MWh reaktory, a to už se ukázalo v Temelíně, jsou pro takto malou zemi přece jen trošku velké. Pro nás je ideální velikost reaktoru někde okolo 500 MWh, což jsou stávající dukovanské. Ty nejsou na trhu, ale nejsou to ty malé, modulární.

Plynové elektrárny nejsou tak investičně nákladné a rychle se postaví. Ale když 2x stoupne cena plynu, tak stejně stoupne i cena na výstupu z elektrárny. Ale když se zdvojnásobí cena uranu, tak se cena na výstupu navýší jen 1,2, nebo 1,3 krát.

Martina: Já se pořádně nemůžu dobrat naší energetické budoucnosti, protože zásoby uhlí se úží, o tom jsme se bavili, výstavba plynových elektráren nejenom že je poměrně nákladná, ale také ještě zase není až tak ekologická, jak jsi zmínila…

Dana Drábová: … já ti do toho skočím. Plynové elektrárny mají zejména pro investory jedno kouzlo. Nejsou tak investičně nákladné a rychle se postaví. Jejich úzké místo je v tom, že když se zdvojnásobí cena plynu, tak se ti zdvojnásobí cena kWh na výstupu z elektrárny. Třeba pro jádro je to tak, že když se zdvojnásobí cena uranu, tak cena kWh z elektrárny se zvýší faktorem tak 1,2, nebo 1,3.

Martina: Takže třeba jenom o 20 procent?

Dana Drábová: Ano, třeba. Takže jaderná elektrárna je na začátku obrovsky investičně náročná, s dlouhou dobou návratnosti. Dlouho se staví, má velmi komplikované povolovací řízení, ale potom má velmi stabilní, a předvídatelné provozní náklady, náklady na palivo. U plynové elektrárny je to skoro naopak. Rychle ji postavíš, nepotřebuješ tak velkou investici, ale jsi hodně závislá na ceně plynu.

Martina: Já se právě snažím zjistit, jaká bude energetická budoucnost naší země, protože co se týká jaderných elektráren, tak ty nestačíme, jak si říkala, stavět tak rychle, jak odcházejí. Do toho, jak už jsem říkala, se zásoby uhlí úží, a jediné co neustále intenzívně stavíme, jsou velká centra, jako třeba Letňany, o kterých jsem se dočetla, že spotřeba elektrické energie nákupního centra Letňany je jako u 30tisícového města. Tak se tě chci zeptat, jestli si myslíš, že nám třeba do budoucna opravdu hrozí určité energetické ouvej, a že budeme muset mít regulace, a podobné věci, odběru elektrické energie? Jestli to vidíš až takhle skepticky.

Dana Drábová: Připraveni na to jsme. Vyloučit to nemůžeme, ale máme cesty, jak se tomu aspoň krátkodobě vyhnout. Já bych to viděla nerada, i když státní energetická koncepce s plynem do nějaké míry počítá, je to i velmi výhodný regulační zdroj pro vyrovnávání výkyvů. Koneckonců, náš prakticky jediný velký paroplyn v Počeradech dlouhou dobu stál, protože se nevyplatil, a právě teď je poměrně hojně využíván pro regulaci. Takže já si fakt myslím, udělám trošku obecnější komentář, že člověk je velmi vynalézavý a flexibilní živočišný druh – poradíme si. Bude to třeba náročné, vrátím se teď na začátek našeho povídání, bude to možná znamenat nějakou krátkodobou mimořádnější situaci, ale v každém případě naše invence, naše flexibilita si poradí.

Martina: A nemůže se nám stát ještě jiná věc, a teď se obracím zase spíše na energetické trendy Německu, že se budeme oddávat těmto iluzím o CO₂, neutrální Evropě, a najednou za 30, 50 let zjistíme, že zaostáváme za celým světem, který šel třeba úplně jinou cestou, a to tak hodně, že se můžeme stát jejich energetickými, potažmo hospodářskými vazaly? A kdo nemá hospodářskou sílu, tak nemá ani sílu vojenskou, což znamená, že nemusíme být jen hospodářskými vazaly. Neobáváš se, že si zaděláváme na potíže, a že to, jak se současné době chováme, jsou hrubé chyby?

Dana Drábová: To je taková trošku floskule, ale srovnávání současného stavu, nebo současné situace v Evropě s koncem Říše římské má spoustu rysů, které nás mohou k tomuto srovnávání svádět. Ale konec Říše římské nebyl konec Evropy. Prostě se na nějakou dobu dynamika přesune někam jinam, a zase se do Evropy vrátí.

Martina: Takže ty to vidíš optimisticky?

Dana Drábová: Řeknu to možná Murphyho zákonem: Lidé se chovají velmi pragmaticky a rozumně, když jim nezbývá nic jiného.

Martina: Už teď je ale hodně ekonomů, kteří říkají, že se pragmaticky a rozumně příliš nechováme, a teď…

Dana Drábová: Protože jsme bohatí a líní, a zbývá nám pořád ještě hodně velká rezerva do toho, kdyby nám bylo nějak výrazně ouvej. Neříkám, že nenajdeme skupiny lidí, které by se už nepohybovaly na hraně, ale to už je zase záležitost společenské smlouvy, aby jim stát dokázal efektivně pomoci. Společenská smlouva je taky jedno z bolavých míst dnešního evropského světa, možná i severoamerického, protože se zdá, že se vyčerpala a že budeme muset hledat její reformulaci. Jak to může dopadnout, to by bylo na dlouhé povídání, a radši se do toho nechci ani pouštět, aby to nevypadalo, že konkuruju Šalamounovi. To bych rozhodně nechtěla. Ale v každém případě Evropa je ve stavu bohaté, líné civilizace, která odmítá rizika, a tím pádem se neposunuje moc dopředu, protože posunovat se dopředu znamená taky ochotu přijmout riziko.

Postavit značnou část DPH na tom, že budeme chrlit další a další automobily, je dlouhodobě neudržitelná

Martina: Teď vlastně možná působíme tak, že ty jsi optimista, a já pesimista. Ale když popisuješ chování Evropy, tak mnozí EU vyčítají to, že zatímco asijské ekonomiky se v koronavirové krizi rozjíždějí naplno, tak unie ničí jedno z posledních odvětví, ve kterém byla Evropa konkurenceschopná, a to automobilový průmysl. Není to také trošičku analogie s energetikou?

Dana Drábová: Myslím, že postavit značnou část velmi oblíbeného ukazatele úspěšnosti státu, to znamená hrubého domácího produktu, na tom, že budeme chrlit další a další automobily, je dlouhodobě neudržitelné, takže mně to zas tak nevadí.

Martina: A nevadí ti ani trend elektromobilů v současné energetické době?

Dana Drábová: Ani ten mi nevadí, pokud na ně budeme pohlížet realisticky, a pokud si řekněme: „Tato technologie je v takovéto vývojové etapě, a můžeme od ní očekávat to a to.“

Martina: Mě baví tvůj optimismus, a tak se tě zeptám: Jak vidíš naši budoucnost? Ekonomicky, energeticky?

Dana Drábová: To máš jako s vlastním každodenním životem. Prostě přicházejí chvíle, které jsou lepší, a chvíle, které jsou horší. To podstatné pro mě je, aby malé lokální komunity, začneme od rodiny, sousedů – Pyšely, kde bydlím, jsou sice město, ale je to spíš taková větší vesnice – fungovaly a dokázaly, a bylo jim umožněno, řešit problémy, které jsou v jejich schopnostech řešení. A jakmile takováto koncentrační, nebo kondenzační jádra budou fungovat, tak budeme žít. Když dovolíš, vrátím se k Říši římské. Konec Říše římské neznamenal přece, že Evropa přestala žít, akorát žila jinak. Takže přijdou těžké chvíle, v životě jsme si jich přece každý pár prošli, a přijdu hezké chvíle a doba úspěchů. A tak se to střídá jako počasí. A poradíme si.

Z koronakrize bychom si mohli odnést zjednodušení vztahu státu a občana. Protože stát, a nejenom u nás, i v USA a v evropských zemích, se dostal do situace, kdy se snaží řídit úplně všechno.

Martina: Připomenu výrok Winstona Churchilla, který mám v poslední době z jeho výroků nejradši: „Hlavně nepromarnit žádnou dobrou krizi.“ Co myslíš, že bychom si měli z této krize, kterou pořád prožíváme, především vysát?

Dana Drábová: Možnosti zjednodušení. Zjednodušení vztahu státu a člověka, řeknu občana, i když to slovo nemám tak úplně ráda. Stát, a nejenom u nás, vidíme to i v USA, i v jiných evropských zemích, se dostal do situace, kdy se snaží řídit úplně všechno. Tak si to třeba po této krizi odvykne.

Martina: Už jsem myslela, že jsem položila poslední otázku, ale ještě mě napadla jedna důležitá věc. Ty jsi vystudovala jadernou fyziku, vyjmenovala jsi, jak budou jednotlivé reaktory odcházet. Prosím tě, jak vidíš technickou úroveň našeho vzdělání? Přemýšlím, jestli budu do budoucna klidná, když bude projektovat Dukovany někdo, kdo absolvoval jadernou fyziku distančně.

Dana Drábová: Já zrovna pro vysoké školy problém v distanční výuce nevidím.

Martina: To bylo spíš jenom…

Dana Drábová: Ale dostávám se občas do kontroverzní diskuse s našimi kapitány průmyslu, kteří říkají: „To je strašné, co to z těch škol vychází. Vždyť to není použitelné, a my si to musíme znovu naučit, různé dovednosti a schopnosti, musíme to v těch lidech vypěstovat od začátku.“ Já ti nevím, jestli nežiju v nějaké bublině, teď nemyslím sociálně síťové, ale studenti, se kterými se potkávám já, jsou brilantní, vynalézaví, ochotní pracovat, ochotni se učit a vymýšlet nové věci. Jediná věc, která se trochu projevuje, je to, že při psychotestech je tím nejužším místem, nebo jedním z úzkých míst, ochota přebírat odpovědnost. Pozorovala jsem to, a nejsem ani náhodou psycholog, a taky sama na psychotesty chodím, ne, že bych je prováděla. Je to u generace, které je dnes třeba 35, nebo něco takového.

Ale současní studenti, kterým je okolo 20, už jsou zase jiní. U nich se projevuje něco jiného, a to by taky bylo na delší povídání, malá, nebo menší afinita k tomu něco vlastnit. Jsou trošku takoví, že vlastnictví je spíše obtěžuje. Radši by sdíleli, což ale není do budoucna úplně špatné, akorát že společnost není na takzvanou sdílenou ekonomiku připravena. Takže se znovu projevím jako optimista, i když já se jako optimista nevidím. Spíše se snažím definovat jako realista, ale možná ti připadá, že jsem super optimistická, ale mně se zdá, že je spíše čas, aby se mladí zapojovali do různých rozhodovacích a strategických procesů, protože to bude jejich svět.

Martina: Dano Drábová, slyšet od jaderné fyzičky, že nám nehrozí, že naše jaderné elektrárny budou jako ve Springfieldu, které obsluhuje Homer Simpson, je jenom dobře. Děkuji ti za to.

Dana Drábová: Také ti děkuji.

Martina: Ještě doplním, že jste autorem knih Darwinova dcera, Triumf rasismu, Za obzor Západu, Zakladatelé Západu a Poslední člověk, a přednášíte na Metropolitní univerzitě v Praze. Pane profesore, jak by tuto dobu, ve které žijeme, stručně a nejvýstižněji pojmenoval antropolog?

Ivo Budil: Jako dobu přechodnou. Dobu přechodnou mezi různými kulturními, nebo civilizačními konfiguracemi, či okruhy, kde je v zásadě jasné, že určitý hodnotový svět odchází, ale ještě se před námi neobjevila výsledná struktura, hodnotová konfigurace, která bude vládnout, řekněme, v dalších staletích.

Martina: Pane profesore, já jsem tady svůj následující výrok asi několikrát řekla, ale mně se na střední škole podařilo vymyslet poučku do literatury, se kterou jsem mohla zvládnout každou písemku, protože jsem vždy napsala, že daná kniha vyjadřuje život a pochybnosti hlavního hrdiny, který žije v době, kdy staré jistoty byly rozrušeny, a nové ještě nebyly vytvořeny. Mluvím o tom proto, že to, co jste teď řekl, je vlastně tato poučka. Není to cyklický jev, který je tady stále, který rozrušuje staré hodnoty, aniž bychom věděli, do jakých nových se chceme napasovat?

Ivo Budil: Záleží na tom, na jaké úrovni se to odehrává. Samozřejmě že každá společnost je heterogenní, a spočívá v určitých zájmových skupinách, které bojují o hegemonii, nadvládu, a které se snaží uplatnit své ideologické vize a podobně. Západní civilizace není výjimkou. Od doby renesance, 15., 16. století tady stále máme různé alternativní civilizační kulturní projekty, které mezi sebou soupeří. Nyní ale došlo k tomu, že Západu se od 19. století díky své technologické převaze podařilo vytvořit globální civilizaci, načež se zdá, že jakoby své historické poslání splnil, jakoby toto bylo jeho vyústění, a jakoby nyní, na počátku 21. století nevěděl, jaká je jeho další civilizační mise. A dokonce začal zpochybňovat smysl své civilizační mise jako takové. Čili ano, je pravda že rastignacovcům v první polovině 19. století, německým studentům před první světovou válkou, budoucím jakobínům před francouzskou revolucí, se mohlo zdát, že žijí na přechodu. Každá generace vlastně žije na přechodu, protože se snaží realizovat své vize. Ale nyní jsme opravdu v přelomové době z toho důvodu, že Západ za poslední století vlastně rezignoval na smysl a logiku svých dějin. Proto mi připadá, že to není úplná floskule, ale že to odráží nějaký jakýsi hluboký historický předěl, který může skončit zánikem Západu. Vím, že zánik Západu se předvídá už od konce 18. století, nicméně to byla, myslím, anticipace významné transformace západní civilizace. Podobné transformaci, která se odehrála třeba na přelomu antiky a raného středověku.

Západ masochisticky popírá svou podstatu, tedy pohled do budoucnosti. Tento západní instinkt mizí a začíná být stigmatizován, perzekuován a pronásledován.

Martina: Pane profesore, pojďme to zkonkretizovat. Jestliže Západ opouští své určité hodnoty, tak které to jsou, které ho doposud držely pohromadě?

Ivo Budil: Oswald Spengler, významný německý historik, filozof, na začátku 20. století ve své knize Zánik Západu nazval západní civilizaci faustovskou. Mínil tím to, že západní myšlení, západní mentalita, je vychýlena do budoucnosti. My prožíváme budoucnost možná intenzivněji než přítomnost. Zkrátka přítomnost je pro nás pouze přípravou na naše velké projekty, plány, vize a podobně, které chceme naplnit v budoucnosti. Možná se tím trochu ochuzujeme, nebo jsme se ochuzovali ve srovnání s jinými kulturami, které naopak kladly spirituální, až hedonistický důraz na přítomnou chvíli, kterou západní člověk neuměl nikdy moc využívat. Nikdy si ji neuměl užít, na rozdíl od příslušníků jiné kultury, protože hleděl do budoucnosti. A tento západní instinkt, tenhle faustovský instinkt, který byl podstatou západní kultury od ranného středověku, jaksi mizí, a začíná být dokonce stigmatizován, perzekuován a pronásledován. A v tomto masochismu Západu, který začíná popírat to, co mu bylo nejbytostnější, nejvlastnější v minulých staletích, vidím největší ohrožení.

Martina: Byl to právě Spengler, který ale také napsal, že kolem první světové války ztratila Evropa svůj potenciál, že je trošku vyžilá, když to neuměle převyprávím.

Ivo Budil: Samozřejmě, Spengler byl německý, nejdříve středoškolský profesor, poté myslitel na volné noze a publicista. Čili vše viděl trochu z německého, lehce provinčního hlediska. Německo, na rozdíl od Velké Británie, Francie, stejně tak Spojených států amerických, nemělo globální přesah. Byla to lehce provinční kultura, a možná díky tomu viděli Němci některé věci jasněji. Ale v té době se ještě západní civilizace, zejména její anglosaská část, vyznačovala poměrně velkým dynamismem, a až naivním vizionářstvím.

Martina: Ale znamená to, co jste odpověděl na otázku, na jakých hodnotách dosud stála, když jste hovořil o faustovském principu, že to, co Západ, nejen Evropa, především ztratil, je vize a vhled do budoucnosti?

Ivo Budil: Vůle k budoucnosti. To je parafráze vůle k moci.

Martina: Schopenhauerova vůle k životu.

Ivo Budil: My jsme měli vůli k budoucnosti, která je zárodkem modernity, obrovského rozmachu a vzniku globálního světa. Vůli k budoucnosti, díky které jsme nashromáždili největší materiální, a možná morální potenciál v dějinách. A tuto vůli k budoucnosti bohužel ztrácíme.

Po obrovském vzepětí ducha se Západ ve 20. století dostal do vleklých občanských horkých i ideologických válek, které jej vyčerpaly morálně i ekonomicky, takže přestává být nejbohatší civilizací světa a ztrácí vizi a vůli k budoucnosti.

Martina: Pane profesore, znamená to, že jaksi podvědomě vyklízíme pozice? Podvědomě jsme usoudili, že už to na nás bylo moc? Protože já nějak nevím, kde se tato vize a ty plány, které lidstvo západní a západní společnost má, ztratily? Kde se taková věc ztrácí?

Ivo Budil: Ztratily se jednak v neblahých politických událostech 20. století. Máme tady velké vyčerpání a diskreditaci západních hodnot během první a druhé světové války. Ztratily se během obrovských ideologických bojů. Vždyť 20. století je vlastně jakási západní občanská válka, západní peloponéská válka. Řecko, když zvítězilo nad Persií, se v době Perikla vzedmulo k největšímu civilizačnímu vzepětí. Francis Galton, Darwinův bratranec kdysi napsal, že největší koncentrace géniů v dějinách lidstva se soustřeďovala v 5. století před Kristem právě v Periklových Athénách. A tohle geniální Řecko najednou upadlo do zbytečné peloponéské války, která ho totálně vyčerpala, a udělala z něj pak pasivní oběť makedonské expanze.

A obávám se, jestli neprožíváme něco podobného. Po obrovském vzepětí západního ducha, a po vzniku modernity jako takové, jsme se ve 20. století dostali do vleklých občanských válek, jak opravdu horkých, tak ideologických, a ty nás vnitřně materiálně vyčerpaly, takže Západ už přestává být nejbohatší civilizací světa, a zároveň i morálně. A to poškodilo celou naši vizi budoucnosti a zbavilo nás vůle k budoucnosti.

Martina: Pane profesore, když se vrátím k faustovskému principu přesto, že se asi ptám s elegancí dřevorubce: Dá se ztráta faustovského principu pochopit tak, že když dříve aristokrat, šlechtic, pečoval o své panství, tak zasadil-li alej, nebo vysázel zámecký park, věděl, že plody této práce sklidí jeho potomci za sto let. A přesto to dělal. Zatímco my dnes tady máme zrychlené malé jabloně, protože jablko chceme teď hned?

Ivo Budil: Možná. Samozřejmě bych zase nespojoval západní expanzionismus, ať už ve vědě, nebo v dobývání zámořských oblastí, s nějakým altruismem. Za touto civilizační misí, ke které se Západ dovolával v uplynulých staletích, bylo samozřejmě hodně egoismu, obyčejné chamtivosti, dravosti a podobně, což ale vyplývá z lidské povahy. Lidé takoví jsou, nejsou to andělé. Čili velké dobývání světa Západem bylo samozřejmě doprovázeno mnoha zločiny, genocidami, rasismem, zkrátka věcmi, které nám neladí s nějakou ideální vizí člověka. Ale něco podobného, a často i v horší podobě, páchali jiné kultury a civilizace, Západ v tom není výjimečný.

Západ do jisté míry zrealizoval utopii osvobození od tyranie lidí, dějin, přírody a k povznesení důstojnosti člověka i po materiální stránce. Ale nyní to ztrácíme.

Martina: A řekněte mi, co tedy nakonec chování západní civilizace požehnalo? Protože to, co jste tady vyjmenoval, je naprostá pravda, a myslet si cokoliv jiného, by byl nezdravý romantický pohled na naši vlastní historii, ale přesto všechno se nakonec podařilo vytvořit nesmírně prosperující společnost, ve které byla lidská práva nejvyšší hodnotu. Co bylo tedy tím požehnáním, co mnohdy neurvalé lidské chování nakonec dokázalo v určité etapě manévrovat do poměrně zdárných konců?

Ivo Budil: Vytvořili jsme určitou agendu, můžeme ji nazývat osvícenskou, nebo emancipační, která opravdu znamenala osvobození člověka od tyranie tradice, která není vždy požehnáním, a zároveň povznesení důstojnosti lidského života po materiální stránce, takže se lidé dnes dožívají 3x delšího věku, než před 150 lety. Žijeme v blahobytu, který by předcházejícím generacím připadal absolutně utopický a nepředstavitelný. My jsme vlastně do jisté míry uskutečnili utopii, i když v posledních 2–3 generacích cítíme, že ji ztrácíme.

Martina: Teď naplníme historické pravidlo, že to, co nás dostalo na vrchol, nás zvolna dostane z vrcholu dolů?

Ivo Budil: Intelektuální vývoj Západu je v uplynulých 200 letech hodně komplikovaný a rozporuplný. Na jedné straně je tady silná emancipační agenda, to znamená emancipace, osvobození člověka od tyranie jiných lidí, od tyranie přírody, od tyranie dějin a podobně. Ale tato agenda se protnula s agendou liberalismu, spočívajícího v permanentním osvobozování od tradice, a pak od dalších sociálních vazeb, které už souvisejí s lidskou existencí. A obávám se, v současné době od hmotné lidské přirozenosti, od člověka jako takového. Čili dostal se nám do toho faktor emancipace, která se nedokáže zastavit, emancipace, která se dokáže vytrhat z přirozeného řádu. Zkrátka, jako bychom nevěděli, kdy říci dost, nebo respektive jako bychom si neuvědomovali, na co upozorňovali různí konzervativci a politici osvícenství a liberalismu od 18. století, že ke svobodě člověka náleží i určitá sebekontrola a sebezapření a že bez pojistky tohoto sebezapření, vnitřní disciplíny, se tento liberální proces může zvrhnout v nihilismus.

Martina: Řekněte mi, čím to je, že skupina lidí, kteří si toto uvědomují, a skupina lidí, kteří naopak chtějí liberalismus roztáčet stále dále, a vytvářet dál atmosféru zdánlivé svobody, bezbřehosti bez povinností, spolu vlastně nebojují? Protože ti, kteří si to neuvědomují, v tuto chvíli vítězí na celé čáře.

Ivo Budil: Otázka je, jak dlouho jejich vítězství bude trvat, protože nezapomeňme, Západ není jedinou civilizací, jsou tady civilizace jiné, ať už civilizace, které se našly v technologických inovacích, a do nich promítají svoji dravost, jako například Čína, nebo civilizace jihovýchodní Asie. Pak jsou tady civilizace, které se vrátily k jakémusi teokratickému vidění světa, a opět s velkou dravostí obnovily svaté války raného středověku, jako islámská civilizace. A s těmito je Západ konfrontován, vždy byl konfrontován. A od počátku 19. století nad nimi nabyl takové převahy, že v zásadě tuto konfrontaci nepřipouštěl, protože byl autoritou, o které se zkrátka nedalo diskutovat, která byla nezpochybnitelná. Ale nyní ostatní civilizace vidí, že Západ tuto převahu ztratil…

Martina: A má tolik svých vlastních vnitřních problémů…

Ivo Budil: … a může se stát kořistí.

Martina: Pane profesore, Západ se v tuto chvíli skutečně chová, jako by byl hypnotizován, protože levice, nebo možná ultralevice, si najednou osobuje zákon přikazovat, zakazovat, ačkoliv na to nemá sebemenší mandát, který by vzešel z voleb. Kde se to stalo? Kdy se to stalo? Jak se to stalo, že jsme najednou ztratili schopnost se poučit z hrůz minulých ideologií?

Ivo Budil: Protože kulturní a intelektuální život Západu byl natolik ochuzen, vyčerpán, zbaven velkých intelektuálních a morálních vzorů, a podobně, že do něj pronikly ideologické směry a proudy, které byly za normálních okolností marginální. Za normálních okolností by byly vyselektovány. Já si nedokážu představit, že by se ti, kteří se dneska považují za velké myslitele, za tvůrce veřejného mínění, a podobně, se dokázali intelektuálně, a svou vzdělaností prosadit například ve vysoce náročnějším prostředí, jak tomu bylo v 19. století, nebo na počátku 20. století. Uvědomme si, že tato zranitelnost západní společnosti před různým ideologickým ovládáním, před různými ideologickými směry typu genderismu, multikulturalismu a podobně, vyplývá z intelektuální slabosti elit, akademického prostředí, těch, kteří by měli rozhodovat o tom, co je silné, a co je slabé, co je nosné, a co zbytečné. Ale tato vrstva bohužel v intelektuálním životě Západu už několik desetiletí nefunguje.

V 19. a počátkem 20. století měli vzdělaní lidé potěšení z intelektuálního souboje. Věděli, že polemika je obohacuje. Ti, kdo dnes nastolují ideologickou agendu, o žádné ponaučení nestojí. Považují se za dokonalé a jediné nositele pravdy, lásky a dobra.

Martina: Když jste řekl, že to vyplývá ze slabosti intelektuálních elit, znamená to, že naše elity jsou un block intelektuálně slabé? Že tady nemůže dojít k normálnímu, přirozenému, a možná i zdravému utkání dvou částí intelektuální elity, dvou táborů?

Ivo Budil: Obávám se, že o to, co jsme znali z 19. nebo počátku 20. století, kdy vzdělaní lidé měli potěšení z intelektuálního souboje, kdy probíhaly polemiky, které byly často divoké až brutální, ale nakonec měly určitá pravidla, a obě strany si uvědomovaly, že tato polemika je také obohacuje, i když by nikdy nepřiznaly, že souhlasí s názorem svého protivníka, a tyto polemiky chtěly, protože si dobře uvědomovaly jejich přínos, už dnes neexistuje. Strana, která nastoluje ideologickou agendu, o které jsme se zmínili, o žádné ponaučení, o žádné vlastní obohacení nestojí. Považuje se za dokonalou, považuje se za jediného nositele pravdy, lásky, dobra a podobně. V zásadě nikdy neprošla žádnou skutečnou zkouškou, že by musela čelit protivníkovi, který by ji ještě před 100–150 lety vykázal jako nedovzdělané amatéry zpátky do školních lavic, protože by narazila na skutečnou intelektuální a morální autoritu, která by ji dala jasné bariéry.

Martina: To znamená, že skupina ideologického neoliberalismu a ultralevičáctví, jak jste naznačil vzdělání mdlého, nenarazila na nikoho, kdo by byl chytřejší, že by ji dokázal odmatovat intelektem?

Ivo Budil: Ano, vzdělání mdlého, ale zároveň sofistikované, ezoterické rétoriky. Když čteme různé postmoderní autory, ne že by nebyli v mnohém inspirativní, ne že by se tam nenašly zajímavé obraty, nebo myšlenky a podobně, i když je jich pořád méně, a podíváme se na autory, tak zjistíme, že vlastně všichni ještě patří do předválečných ročníků, a získávali vzdělání před 40–50 lety. Ale jejich myšlení, ve srovnání třeba s velikány 18., 19. století, třeba takový Claude Lévi-Strauss říkal „brikuláš“, jakési až infantilní hraní s pojmy, bez vědomí širších souvislostí.

Martina: Pane profesore, toto se mohlo uskutečnit proto, že všichni přestáváme být vzděláni? Všichni přestáváme cítit rozkoš z intelektuálního souboje?

Ivo Budil: Možná je to dáno školským systémem, a to byla součást této emancipační a liberální agendy, byl rozvolněn. Školský systém přestal klást důraz na určitou uměřenou represi, disciplínu a podobně. Školský systém, který podněcoval k vytváření osobnosti, ale osobnost se vytváří právě spontánně na základě překážek, které tam předtím byly přítomny, ale pokud tyto překážky odstraníme, tak v zásadě osobnost nevytvoříme. Vytvoříme simulakrum osobnosti, to znamená nápodobu osobnosti člověka, který se domnívá, že ji má. Člověka, který má velké sebevědomí. Protože, jak jsem řekl, nikdy neprošel žádnou opravdu velkou zkouškou, o to horlivěji pak prosazuje svou agendu a svoje vize. Nemá empatii, protože má dost starostí, aby udržel svou osobní integritu, takže není moc schopen fungovat ve společnosti. Je to jakýsi autista, ale tím spíše, o to horlivěji a fanaticky, se snaží těch pár myšlenek, které má, prosadit za každou cenu. Je to v zásadě tak, že si nezralost vlastního ega, nedokončenost svého intelektu, nepřítomnost nějakých pevnějších morálních zásad, kompenzuje expanzí, ničením přirozeného světa kolem sebe.

Martina: Pane profesore, děkuji vám za tuto analýzu problému západní civilizace.

Ivo Budil: Já vám také děkuji.

Martina: Sociální sítě jsou úplně svět sám pro sebe. Máš nějakou teorii, názor, kdo jsou cenzoři na Facebooku? Samozřejmě FB jako takový je sám sobě cenzorem, ale myslím ty, kteří se aktivně jako někdejší komunističtí svazáci hlásí, že budou vykonávat dozor nad ostatními, aby jejich myšlenky byly pouze čisté, podle toho, co oni stanovili, že je správné, čisté. Kdo jsou tito udavači, kteří si z práskání udělali profesi, a ještě se cítí ušlechtile?

Daniel Landa: To nevím. Spousta lidí tady chytá bolševické myšlení, aniž by si to vůbec uvědomovali: „My jsme lepší, budeme vám nakládat, protože vy jste ti horší.“

Martina: Ty říkáš, že lidé jsou obecně ukolébaní, že máš pocit, že usínáme, a některé věci nevidíme, neslyšíme, a málo reflektujeme. Máš zmapováno, proč lidé usínají zrovna teď, a že je ani situace ohledně toho, co se nyní děje, neprobouzí?

Daniel Landa: Myslím, že v tom jsou důležité dvě věci. Jedna je salámová metoda, to je postupné, plíživé ukrajování svobod. To je jedna věc. Druhá věc je, že dnešní doba akcentuje osobní pohodlí, a řekl bych až přehnanou touhu po bezpečí do té míry, že lidé se radši této svobody v rámci pohodlí a bezpečí, byť je to dost iluzorní, vzdávají. To znamená, že pohodlí je dočasné, protože tento svět je nebezpečný, i v rámci ekonomiky a pohodlí. A co se týká svobody, tak časem uvidí, co se sem všechno blíží, to znamená revize minulosti, bourání soch, všechno. Počkejme si na to, co se děje na Západě a co zpožděně doráží i k nám. A já si myslím, že jestli lidé na toto nebudou pozorní a bdělí, tak se budou jednoho dne divit. Možná bude muset každý, kdo vypadá, že by se mohl projevit jako svobodný občan, každou neděli nosit na znamení solidarity růžové pyžamko s Mickey Mouse ušima. Vtipkuji, ale nejsem asi tak daleko od pravdy.

Martina: Obávám se, že si mnoho lidí řekne: „Jenom v neděli? Tak to zvládnu.“

Daniel Landa: Ano, to si myslím. Budeme brblat, ale… Proto vyzývám lidi, aby mluvili, aby se nebáli projevovat svůj názor. Nepřeji si, aby někde hořelo, nepřeji si, aby tekla krev, ale vyjádřit svůj názor, starat se o veřejné dění je v dnešní době důležité.

Ve chvíli, kdy budu mít myšlenku, která nás vyvede ze současné situace, všem zkvalitní život, tak myslím, že bych začal postupně zvyšovat tlak až i někam za hranice

Martina: Danieli, z toho, co říkáš, je markantní, že tobě nejde o nějakou krátkodobou iniciativu, o to, aby nějaký tvůj známý, nebo oblíbený komentátor nebyl zablokovaný na FB a podobně, že tato věc má mnoho vrstev. A teď jsi mluvil o tom, že tato doba akcentuje pohodlí, tak se tě chci zeptat: Kam až jsi ochoten zajít při prosazování těchto myšlenek, a v burcování a probouzení tvých kolegů a spoluobčanů?

Daniel Landa: Teď máme listopad, a věci se rychle mění. Rok tohoto směru rozhodně nevydržíme, to znamená, že ti to neřeknu, nevím. Ve chvíli, kdy bych měl plán, to znamená ve chvíli, kdy by mi chytřejší lidé, než jsem já, předložili, nebo bych někde viděl něco, čemu bych opravdu uvěřil, že je to skutečné řešení, které může lidi i nějakým způsobem spojit, tak bych asi šel dost daleko. Ale jak říkám, musel bych vědět, musel bych mít myšlenku, za kterou se postavit. Já nehodlám jít proti něčemu tou největší silou, kterou umím. Já bych sílu, kterou umím, rád využil za něco. Takže dokud nebudu mít to „něco“, tak nejsem schopen jít přes nějakou hranici, která je daná třeba zákonem. Ale ve chvíli, kdy budu mít myšlenku, a budu věřit tomu, že je dobrá, že je lepší a že zkvalitní lidem život, nám všem, tak myslím si, že bych začal postupně zvyšovat tlak až i někam za hranice. Ale to teď nechci ani řešit.

Navrhuju zvyšovat tlak postupně, bez létajících kamenů. Dávejte do oken na protest vlajky. Kdyby jich bylo milion, politici by viděli, že velké části národa něco skutečně vadí a že to musí brát vážně.

Martina: To znamená, rozumím tomu asi správně, že tobě nejde o to rozmetat to, co tady je, pokud to nemáš možnost nahradit něčím smysluplným a pravdivým?

Daniel Landa: Přesně tak. Nechci vůbec nic rozmetávat. Ve chvíli, kdy bude myšlenka, o které si řeknu: „Ježíš, to je nádherná myšlenka,“ a hlavně realizovatelná, tak rozhodně nechci nic rozmetávat. Ale naopak se pokusit to nějak dostupnými a demokratickými prostředky proměnit tak, jak jsme byli doposud zvyklí. Ale říkám, podmínky se mohou měnit, vláda se k nám může začít chovat dost ostře. Jestli teď projde jeden zákon, to bychom asi měli protestovat proti sahání do ústavy. Myslím, že by měli jít protestovat i lidé, kteří protestovat nechodí. To znamená v míru, v klidu, nezvyšovat hlas.

Kdyby měl Blanický manifest, nevím, kolik přesně má popisů, protože jich neuvěřitelné množství vyřazujeme, protože tam chybí adresa, dokonce i město, jméno, a je tam podpis. Takže máme teď asi třeba 16 tisíc podpisů, a to je slabý hlásek, 16 tisíc obyvatel nic nezmění. Na druhu stranu, už je to docela silnej hlas na to, abychom to, proč jsme to uspořádali, řekli politikům. Ale spousta lidí mávla rukou a řekla: „Podpis nic nezmění.“ Kdyby bylo podpisů 300 tisíc, tak bychom koukali, že oheň, který by z toho šel, by byl úplně jiný. To je jedna věc.

Druhá věc: navrhuju lidem řešení zvyšovat tlak postupně, bez nějakých lítajících kamenů, a to třeba vlajky. Dávejte do oken vlajky. Naše výzva se samozřejmě nedá moc šířit, protože média mlčí. Můžu to šířit jenom po FB a spřátelených lidech, takže protestní akce „vlajky ven“ nemůže být masová. A na druhou stranu je to maličkost, jde o to si někde sehnat vlajku, a na protest ji vystrčit z okna. Kdyby bylo z oken vystrčeno milion vlajek, politici by viděli, že národu, velké části národa, něco skutečně vadí. Když přijde pět tisíc lidí na demonstraci, nebo pět tisíc lidí někde něco, to je málo. Ale když by vlajek vlálo milion, tak by politici viděli, že to musí brát vážně. Teď je to pro ně samozřejmě zatím k smíchu. A proto se divím, že lidé, kteří chtějí protestovat, vlastně blokují a plivou na mírnější formu protestů, které můžou být nakonec dost efektivní.

Martina: To znamená, že tímto způsobem mi chceš říct, že tě tví fanoušci, nebo tví stoupenci, sympatizanti, někdy lekají svou agresivitou?

Daniel Landa: Lekají agresivitou. Já se prostě nechci podepisovat pod něco, nebo nechci stát při něčem, kde se ukazuje prstem na lidi, kteří jsou úplně mimo politiku, a volá se do davu: „My si pro vás dojedeme.“ Prostě nechci si pro nikoho docházet s davem. Věci, které jsou přes zákon, by měli řešit policajti.

Martina: A nemáš strach ještě z jedné věci? „Přijde muž – má v mlze zahalenou tvář,“ to můžeš být pro mnohé i ty. Můžeš to být ty, kdo něco spustí. Vyvolává reminiscenci na Martina Luthera, který, je to trošku legenda, který přibil na vrata své teze, což spustilo německou selskou válku. A on pak celou německou selskou válku strávil tím, že se od toho distancoval a říkal: „Tohle jsem nechtěl. Já jsem chtěl lehkou nápravu církve. Chtěl jsem určité věci, ale tohle ne.“ Nemáš strach, že by se ti to mohlo stát, že by si tě lidé vzali na zástavu, a šli dělat věci, se kterými ty nesouhlasíš?

Daniel Landa: Nemám. Ten nejnasranější dav teď potřebuje stejně nasraného vůdce, stejně rozvášněnou osobnost. To znamená, že lidé vidí, že se snažím, tihle radikálové vidí, že se snažím hledat rozumné řešení, a pro ně to je málo. Takže si to nemyslím, a nikam se hlavně necpu. Takže podporuju všechny, kdo vyjadřují svůj názor, všechny, kdo iniciují svobodnou diskusi, podporuju všechny, kdo jsou slyšet v rámci nejenom výkřiků, ale opravdu hledání řešení. A myslím, že až budu chtít stát v čele nějaké demonstrace, tak ji svolám. Přes 10 lidí přijde.

Politici, nehrajte si s národem, může se vám to šeredně vymstít

Martina: Protože když otevřu Blanický manifest, tak tady je věta: „K pozvolnému ukrajování osobních svobod říkáme rezolutně dost. Buďte dobrými hospodáři, my vám na to přispíváme odváděním daní, a vytváříme hodnoty, které tvoří a rozvíjí naši společnost.“ Ale když si tuto větu přečtu, tak když říkáte „rezolutně dost“, tak ale musí následovat: „Jinak!“ Co?

Daniel Landa: Tomu rozumím. Pak následuje to, že jsem dal dohromady přátele, s nimiž zakládáme tento listopad spolek, se kterým se budeme snažit řešit další kroky. Ono je to dost formulováno v artikulech, které jsme k Blanickému manifestu připojili a které to rozvádějí do větší podrobnosti. A „dost“ znamená, že se budeme podílet na řešení, a možná se budeme podílet na jeho politickém prosazení.

Martina: Když říkáš, že zakládáte spolek…

Daniel Landa: A navíc, já nevím, co bude za měsíc. To je důležité vědět.

Martina: Samozřejmě. Doba je opravdu turbulentní, a my, protože pořady předtáčíme, jinak bychom to technicky nebyli v tom množství schopni zvládat, tak někdy trnu, že něco natočím, a ono to za tři týdny může být třeba úplně jinak.

Daniel Landa: Je nutné vědět, že „rezolutní dost“ říká 15, 16 tisíc lidí, kteří se dokázali podepsat s adresou, a ne milion lidí. To znamená, že já teď nereprezentuji národ, to si uvědomme, to je velmi důležité říct. Kdybych reprezentoval milion lidí, tak jsme zase jinde, ale já je nereprezentuji.

Martina: Chtě bys je reprezentovat?

Daniel Landa: Ne, dal jsem manifestem možnost, že se budeme vzájemně reprezentovat, to znamená ano, my tam dojdeme, začneme spouštět debatu politiků s veřejností, a jsme reprezentanti toho, co stojí v manifestu a v artikulech. To znamená: Nehrajte si s národem, vážení politici, může se vám to šeredně vymstít. Neříkám, že zítra, máme také popozítří, nebo za měsíc, ale může se to šeredně vymstít, protože čím více lidí se dostane do úzkých, tím bude hlas silnější. Myslím, že je nyní v úzkých ještě příliš málo lidí.

Založili jsme spolek Obrozenci 20, jehož úkolem je nastartovat proces národního obrození, kde by si občané uvědomili svou odpovědnost. A že ztrácejí své svobody, a hledali řešení, jak si je zase vzít zpět.

Martina: Danieli, zmínil jsi, že jsi založil spolek, nebo ho dáváš dohromady. Já ještě nebudu říkat název…

Daniel Landa: Ještě bych to neříkal, protože dělat cokoliv s více lidmi jako službu je velmi náročné.

Martina: Dobře, je mi to líto, ale budu to respektovat.

Daniel Landa: Dobře, spolek se má jmenovat „Obrozenci 20“.

Martina: Děkuji.

Daniel Landa: V názvu „Obrozenci“ je vlastně řečeno všechno, protože se domnívám, stejně jako spousta mých přátel, že je potřeba nastartovat proces, kterému říkáme Národní obrození 20, a je to obrození se vším všudy. Je to uvědomování občanů, že nesou spoluzodpovědnost za to, jak se nám tu žije, uvědomování občanů o tom, že ztrácí své svobody. A nacházení řešení, jak si o svobodu říct zase zpátky, to by mělo být úkolem tohoto spolku. Spolek teď není politickým subjektem, protože chceme využít, ať už jsou to ekonomové, nebo lidé, kteří jsou přes zdravotnictví, přes krajinu, půdu, mohli být z různých sfér, a mohli sedět s konzervativci i s levičáky. A my budeme chtít, aby se zkusili dohodnout na nějakém řešení, které tuto zemi vyvede z cesty nesamostatnosti, po které nyní kráčí, a která vede podle mě do bídy.

V 90. letech jsme plavali na vlně svobody. Ale nyní je odliv – a naše děti stojí na suchu a čumí jak puci, co budou mít za budoucnost. Máme 20 let na to, aby se mé dcery za 20 let nemusely ptát muslimských sousedů, jestli si smějí grilovat prase.

Martina: Danieli, když si zmínil spolek, za což ti děkuji, tak když jsem se znovu dívala do Blanického manifestu, tak jsem tam našla celou řadu smysluplných úkolů, který ovlivní především život našich potomků. Preventivní opatření proti suchu, pokus o alespoň částečnou potravinovou a spotřebitelskou nezávislost, a s tím související péče o tuto zemi. A to už jsou věci, které trochu zní jako politické prohlášení. Vůbec ti nechci nic podsouvat, jenom jestli si to třeba umíš představit?

Daniel Landa: Tento spolek se bude zabývat politikou, to znamená, že se bude zabývat hledáním řešení pro tuto zemi. To znamená, není to politická strana, chceme přijít s nabídkou, chceme s ní seznámit lid, a v případě, že se bude lidem líbit, tak se ji pokusíme prosadit politicky. Jednak budeme jednat s politickými stranami, a jednak, když bude mít tato myšlenka podporu, tak je možné, že to transformujeme, a vyšleme nějaké lidi ze spolku do politiky – i to je možné, všechno je teď možné.

Já nevím, co bude. Nikomu z nás se do toho nechce, na druhou stranu si všichni uvědomují, že musíme, protože jsme otcové, a máme před sebou ještě nějakou budoucnost, To znamená, není nám 90 let, a nejsme nad hrobem. Předáváme svoji zemi. A hlavně, mým dcerám je kolem 20 let, jedněm je 17 let, a první 22 let, a já jim tuto zemi předávám v daleko horším stavu, než sem ji přebíral, protože jsme chytli přílivovou vlnu, a v 90. letech jsme všichni plavali na přílivové vlně svobody a všeho, a hledaly se mantinely. Takže naše děti mají pocit: „Ty vago, rodiče jeli na přílivové vlně.“ No jo, ale teď je najednou odliv, a naše děti stojí na suchu a čumí jak puci, co budou mít za budoucnost. A ptají se mě, a já jim říkám: „Nevím.“ A to je mi velmi nepříjemné. A o nás už nejde, a tím pádem teď máme 20 let na to pracovat, aby trend nebyl tak příšerný, aby se mé dcery nemusely ptát svých muslimských sousedů, jestli si smějí grilovat prase.

Martina: Teď odcituju kus z tvé písně Ukolébavka, protože ji mnozí třeba ještě neslyšeli. Zpíváš tam: „Budeš mít krásný nový čip, a zdědíš po mě obří dluh. Na každém rohu z kamer bude vzhlížet Bůh. Každý tvý slovo bude bráno, nahráno a uchováno. Kdyby snad náhodou.“ Tak se cítíš?

Daniel Landa: Přesně, přesně, takhle cítím ten směr. Teď to nikdo nevyužívá, ale například já považuji politiky, kteří nám v současné době vládnou, minimálně za vykuky. Teď se rozhoduje, jestli vykukové, kteří nám vládnou, a jejich následníci, o kterých nevíme, co to bude za vykuky, dostanou do ruky zbraň v podobě změněné ústavy. A tam se musíme ptát. Je to stejné jako technologie. Dobře, teď tyto technologie proti nám zatím nikdo úplně nevyužívá, protože zatím co se hrabeš v počítači, tak na druhé straně sedí super inteligentní mašina, které nemůžeš být soupeřem, a ta bojuje o tvoji pozornost, tvůj čas. To znamená, že už tento ten boj je nerovný. A otázka zneužitelnosti technologie dneska, myslím, začíná červenat celá. Takže stejně jako chce někdo sahat do ústavy, tak stejně tak někdo jiný, nebo stejný, bude mít neuvěřitelnou možnost špehovat občany úplně do detailu. A to je, myslím, strašně nebezpečný.

Martina: Proti Číně zatím ještě nemáme až tak prokamerovaný systém, ale nezůstáváme příliš pozadu.

Daniel Landa: Ne, naše kamery jsou také schopny identifikovat obličej, je to jenom o software. To znamená, stačí v podstatě velmi málo, a už se také budou identifikovat obličeje. A někdo říká: „Proč vám vadí, když vás někdo natáčí, když nic špatného neděláte?“ No, protože to se prostě nedělá, šmírování.

Martina: Nakonec v manifestu říkáš: „Jak říkal Mistr Jan, pravda vítězí, a za víru ve svobodu se možná budeme muset porvat jako naši předkové pod vedením hejtmana Jana Žižky z Trocnova.“ Ty kolem sebe nějakého Jana Žižku vidíš?

Daniel Landa: Ne, jenom říkám, že jestli tenhle směr, který uvrhne lidi do temna, má trvat dlouho, tak že si to lidé, tedy my, nenecháme líbit. Už teď je to tak na hranici. Uvidíme dál, ale kdo zlem zachází, zlem taky schází. Tohle je zlo.

Školy ideologizují mládež, která je vychovávána globalisticky. A děti jsou přesvědčovány, že nejsou jenom dvě pohlaví.

Martina: Danieli, ty si bereš ve svých rozhovorech na paškál i školství, protože tam to všechno začíná. „Žádná úroveň školského systému nesmí být nástrojem ideologické, či politické formace, ale musí poskytovat objektivní, či nezaujaté informace, kvůli posílení soudržnosti a plurality.“ Ty máš tři děti, ty to ve školách pozoruješ?

Daniel Landa: Já ve školách pozoruji silnou ideologickou průpravu naší mládeže. To znamená, naše mládež je vychovávána globalisticky. Na naši mládež je už na školách působeno s tím, že nejsou jenom dvě pohlaví. Prostě někdo nám ideologizuje mládež, a to mi vadí. Já myslím, že tohle mají dělat rodiče, a ne škola. Tak. Škola není církev.

Martina: Ty říkáš: „My, občané této země, jako občané dalších zemí Evropy, jsme již dlouho nenápadně a postupně přetvářeni. V důsledku ztráty jednotící myšlenky, vzájemné sounáležitosti, úcty sdílených hodnot a zdravé sebedůvěry se nás čím dál tím více stává rozdělená, rozhádaná masa.“ A tak dále. Jak myslíš, že nás EU konkrétně přetváří? Jak na to jde? Já se teď neptám úplně naivně, ale přesto všechno by mě zajímalo, čeho si ty hlavně všímáš? Jak se jí to povedlo?

Daniel Landa: Říkám, existuje nějaká norma, kterou teď určují Němci. Myslím, že Němec je v podstatě hlavní hráč EU, alespoň v tom, jak to vnímáme my. A Němci mají spoustu zákonů, které já považuji za naprosté zásahy do osobních svobod v rámci bezpečnostní situace, a všeho. To znamená například lehké tendence nám mluvit do zbraní, a je to jedno vedle druhého. Jestli nám někdo mluví do sýrů, do zbraní, tak to prostě…

Martina: Není úplně jedno. Ale ten princip je?

Daniel Landa: Ten princip je v tom, že nám někdo může takto do něčeho mluvit z nějakého centrálního místa, kdy jsme ani ty lidi nevolili. To znamená, o našich životech nerozhodují ani evropští politici, ale evropští úředníci. Mně se to nelíbí, a chci, abychom si o svých životech tady rozhodovali sami.

Kvůli programům EU už si nejsme schopni vydělat na vlastní živobytí, ani vyrobit vlastní potraviny a energii. To jsou kroky do otroctví. Jednou nám EU řekne: „Češi, chcete hladomor, nebo budete poslouchat?“ A lidé si vyberou – poslouchat.

Martina: Tento trend odzbrojování Evropy je markantní. A také se zjevně mermomocí snaží, aby i byl náš velmi fundovaný zákon o legálním držení zbraní změněn. Teď se zeptám jako demagog, když tak někdy čteš pod svými příspěvky posty nejrůznějších agresivních fanoušků, nebo lidí, kteří si prostě chtějí vylít zlost, případně si třeba i zastřílet. Nemáš třeba strach, že by i oni byli držiteli?

Daniel Landa: Náš zákon tohle velmi dobře ošetřuje. Myslím, že je jasně vidět, že zbraň tady vlastní kompetentní lidé, to je evidentní již dlouhá léta. To znamená, že s legálně drženou zbraní téměř nedochází k žádné kriminalitě. To si řekněme.

Martina: To jsme tady několikrát rozebírali, a i odborníci na držení zbraní došli ke stejným závěrům jako ty.

Daniel Landa: V rámci bezpečnostní situace v Evropě vůbec není špatné, když je český občan schopen ochránit si možnost mít zbraň. To je jako se štítem. Já nemám zbraň proto, abych někoho zastřelil. Mám zbraň pro to, abych se mohl bránit, to znamená bránit dům, rodinu, nebo souseda.

Martina: Přesto o EU mazlivě říkáš, že to je takový Bolševiček.

Daniel Landa: Bolševik, no. „Bolševiček“ mi přišel lehce roztomilý. Když mluví Ursula von der Leyen o našich zásobnících, tak se mi fakt rolujou ponožky.

Martina: Danieli, několikrát jsi zmínil, že jsi sám v očekávání, zda Blanický manifest bude spíše zařvání lva, nebo kuňkání žáby. Zatím je to jakýsi kuňk.

Daniel Landa: Ano přesně, když do konce roku podpisy nějak nenarostou. My se ještě snažíme dělat propagaci, a ještě nějakou uděláme. Ale je to, bude to pípnutí. Ale další kroky, které chystáme, snad už takové pípnutí nebudou, protože jsou konkrétní, a hlavně chtějí přijít s nějakým návrhem na řešení.

Martina: Proč myslíš, že lidé nechtějí vidět salámovou metodu postupné likvidace svobod, ať už ze strany EU, či odjinud? A mnozí je za to velebí, protože je to pohodlné.

Daniel Landa: To sis rovnou odpověděla na svou otázku, protože je to velmi pohodlné, protože je přece lepší, když nás někdo krmí. Takže oni nám dají dotace, my si tady za to postavíme nějaké pěkné věci, a „oni jsou takoví hodní“. Ale my jsme stále závislejší, a jestliže tě živí rodič, nemůžeš mluvit o tom, že jsi svobodný nezávislý člověk. Svobodný a nezávislý člověk jsi až ve chvíli, kdy si na svoje živobytí dokážeš vydělat sama. To znamená, že si už díky různým programům nejsme pomalu ani schopni za těch 30 let vydělat na vlastní živobytí. A nejsme schopni si vyrobit vlastní potraviny a vlastní energii. To je prostě špatná vizitka, jsou to kroky do otroctví, protože potom nám jednoho dne EU řekne: „Češi, chcete hladomor, nebo budete poslouchat?“ No tak si lidé samozřejmě vyberou poslouchat, nebudou chtít hladomor.

Jednou chybu, kterou bych si vyčetl, je, že jsem nezačal dříve. Necítil jsem se, a necítím se kompetentní. Ale nasrání mě zvedá ze židle.

Martina: Danieli, když tě poslouchám, tak je markantní, že nad těmito věcmi dlouze přemýšlíš a že podstupuješ jistou speleologii do hloubky těchto otázek a problémů.

Daniel Landa: Proto nemám jednoduché řešení. Proto nemůžu vyřvávat jednoduché věty, protože tento problém je fakt zašmodrchaný a dlouho připravovaný. Jednou chybu, kterou bych si vyčetl, že jsem nezačal dříve. To je jediný, co bych si vyčetl.

Martina: Kdy jsi měl podle tebe začít?

Daniel Landa: Dříve. Ale já jsem to říkal v písničkách. Ale měl jsem se dříve začít aktivizovat jako občan, možná dříve hledat nějaké řešení pro republiku. Ale já jsem se necítil kompetentní, ani teď se necítím kompetentní. Ale zase to nasrání mě zvedá ze židle, abych si obešel lidi, nebo se s nimi propojil, a hledal řešení. Pohodlí, v podstatě jsem byl asi pohodlný.

Martina: „Jedinou chybu jsem udělal, že jsem nezačal dříve.“ Asi také narážíš na to, že mnozí tě neposlouchají, protože tě mají ve škatulce. Buď ve škatulce, kterou jsem zmínila, „nácek“. Nebo ve škatulce „bláznivý Žito“, který jde na jeviště s kohoutem. Jak se vlastně s tímto osobně popasováváš? Tvůj možná i exces s Žitem, možná pokus, neumím to posoudit, tak dokonale tě neznám, ale nelituješ toho? Nemáš pocit, že to, co teď děláš, jsi vlastně malinko těmito věcmi mohl zdiskreditovat?

Daniel Landa: Hele, to se tak děje, stejně jako ti nemůže být líto, že jsi nabourala auto. To se tak stane. Nabouráš auto a je nabouráno, takže věci, které se staly, se staly. A hlavně, já nikomu nic nenutím, nikam se necpu. V rámci svých výstupů na sociálních sítích, nebo v médiích, které jsou schopné mě někam pozvat, se snažím nabízet lidem možnosti. A více já nemůžu. Takže jestli někdo řekne: „Já vlajku vyvěšovat nebudu, nebo nebudu podepisovat, Landa je kretén,“ tak to je jeho svobodná vůle. Ani mi to není líto, tak to prostě je. Tady máte možnost. „Jdi s ní do prdele.“ V pořádku.

Přál bych si, aby k sobě Češi našli cestu. Abychom se stali silným národem, který dokáží spojit krásné vize. A abychom dokázali táhnout za jeden provaz.

Martina: Řekni mi, jak myslíš, že bude vypadat budoucnost, blízká i vzdálená? Když se tady, řekněme, sejdeme za 10 let, budeme si otevřeně povídat, nebo si nebudeme povídat vůbec? Budeme mlžit, a bavit se o povrchních věcech, nebo se raději vůbec nesejdeme?

Daniel Landa: Já ti to nedokážu říct, protože nedokážu říct, co bude za dva měsíce. Nevím, jestli padne měna, nebo co všechno se může ekonomicky ještě stát. Prostě ve chvíli, kdy někdo z Mezinárodního měnového fondu vydá článek, že se připravují na ekonomický reset, tak to na mě nepůsobí dobře, a nevím, kdy co může přijít. Když se dělala měnová reforma v 50. letech, tak taky ještě v předvečer reformy všechny ujišťovali, že žádná nebude. Takže dluhy rostou úplně astronomicky.

A zase, mnoha lidem je příjemnější si stále půjčovat, a půjčovat si ještě víc, protože nechtějí vidět, že to budou platit. A ne, že to budou platit, ale že za to zaplatí ti, co přijdou po nás. A to je bližší košile než kabát, což je v současnosti velký problém. Ale abych chodil s plamenometem, a zapaloval lidi plamenometem, to prostě nebudu. Jediný, co mohu udělat, je, snažit se pracovat s mladými lidmi, snažit se pomáhat a hledat řešení. A to také budu.

Martina: Když jsem se tě ptala na covid, tak jsi stoicky, až fatalisticky odpovídal, že vlastně máš pro strach uděláno, protože by ses jinak musel bát života jako takového.

Daniel Landa: Tak já jsem se mnohokrát málem zabil. Nebudu řešit, jestli sejdu ze světa. Já jsem si tady svoje odžil, a neřeším to. Budu rád, když to bude rychle, ale jinak, jestli to bude zítra, je mi víceméně jedno.

Martina: Ale já jsem se chtěla spíše zeptat, jestli je přes to všechno něco, kde pro strach nemáš uděláno?

Daniel Landa: Já se tím nezbývám. Představ si, že kdybych si nalajnoval situaci, jak budu někde trpět dva roky jako umírající, a díval se na ni, tak bych se asi také začal bát. Ale já si takové situace nemaluju, žiju přítomným okamžikem, a v přítomném okamžiku není žádné nebezpečí. Dokonce ani když na tebe míří pistolí, protože vlastně víš, že než to doletí do hlavy, tak tam nebezpečí pořád není. Rozumíš, co tím chci říct?

Martina: Ano. Danieli, co by sis ještě přál v životě zažít, vidět, dokázat, ochutnat? Nevím, co všechno to může být na první dobrou?

Daniel Landa: Přál bych, aby k sobě Češi našli cestu. Přál bych si, abychom se stali národem, který má tak krásné vize, že ho dokážou spojit. A přál bych si, abychom dokázali táhnout za jeden provaz v nějaké krásné vizi. Tohle bych si moc přál, abychom se stali silným národem, abych si mohl říct, že práce na duši tohoto národa, alespoň na miliontině, stála za to.

Martina: Danieli, nedávno jsem četla, že poměrně jednoduší lidé se baví o jiných lidech. Trošičku poučenější lidé se baví o situacích a o událostech. A moudří lidé se baví o vizích, ideálech. A já ti moc děkuju, že jsme právě takový rozhovor mohli dneska vést, díky.

Daniel Landa: Děkuji.

Martina: Dušane, ty máš vlastně jedinečnou možnost, protože jsi teď v ČR, sledovat události, které se odehrály v Americe, nejenom skrze rozhovory a telefonáty se svými přáteli, kteří jsou v Americe, ale také v našich médiích. Řekni mi, jak u nás, podle tebe, informujeme o situaci v Americe?

Dušan Neumann: Řekl bych, že nejlépe informuje Echo24, a myslím, že lidé jako Daniel Kaiser a Martin Weiss jsou páni novináři, tam mě těší. Česká televize, to je složitější. Měl jsem asi 40minutový rozhovor s Anetou Snopovou z pořadu Reportéři, kde jsme o těchto věcech hovořili podobně, jako mluvím s tebou, a z toho se do pořadu dostala asi minuta dvacet, a vlastně jenom to, kdy jsem kritizoval Donalda Trumpa. Takže oni ani nemusí lhát, ale nemusí říkat všechno, tedy plnou pravdu.

Martina: Mě třeba velmi překvapilo, když jsem četla o zrušení Twitteru Donaldu Trumpovi, tak ve všech článcích, které jsem četla, bylo vidět těžko skrývané nadšení nad tímto radikálním krokem. To mě překvapilo, že v našich médiích se to hodnotilo způsobem, že mu konečně někdo zavřel ústa.

Dušan Neumann: Ano, ten dojem mám také takový. Sice jsi na to trochu citlivější než já, ale tento dojem jednostrannosti tady je. Stejně jako u reportáží o útoku na Kapitol. Já už tedy něco pamatuji, ale když jsem viděl na sociálních sítích videa z Kapitolu natočená na telefony, a které policie ze začátku nechala běžet, tak jsem si vzpomněl na Aeroflot, jestli si vzpomínáš, co byl Aeroflot.

Martina: Vzpomínám, ale nevím, v jaké souvislosti.

Dušan Neumann: V souvislosti s vítězstvím českých hokejistů nad Sovětským svazem v roce 1969, kdy potom dav na Václavském náměstí vymlátil výlohy Aeroflotu, což spustilo mnoho věcí, a skončilo to odvolání Dubčeka z funkce. A pak teprve se zjistilo, že dlažební kostky před ten Aeroflot tam navezla StB, a pravděpodobně tam asi tři lidé z Bartolomějské hodili první kostky. A to mi připomnělo i to, co se dělo tady.

Neříkám, že to organizovala Antifa, nebo že to organizoval Biden, samozřejmě to jsou spekulace a konspirační teorie, a tomu se musíme vyhnout, i když by k tomu měl člověk chuť. Ale dav, který tam vniknul, to bylo velmi zajímavé – rabiátů bylo opravdu strašně málo, a když se člověk podíval a potom si pustil tu nešťastnou událost, kdy policista zastřelil ženu Ashli, tak v okamžiku, kdy se zhroutila na podlahu, tak tam během tří sekund byli dva policisté se samopaly, kteří šli v podstatě s davem.

Martina: Byli za ní.

Dušan Neumann: Byli za ní. Vysvětlete mi to. Celá tato událost mi dává víc otázek, než odpovědí.

V roce 2013 prorazila autem bariéru před Kapitolem žena s dítětem, a rozstříleli ji na hadry. Tak jak je možné, že nyní nedokázali ochránit Kapitol, když o demonstraci věděli předem?

Martina: My jsme si nedávno o této akci čistě technicky povídali s podplukovníkem Černým, který se na to díval jako profesionální policista. A ten mluvil o tom, že to bylo naprosto technicky nezvládnuté a že nechápe, jak je možné podcenit obranu Kapitolu v době, kdy hodiny dopředu věděli, že se tam tato výprava chystá.

Dušan Neumann: Určitě. V roce 2013, tuším, prorazila bariéru před Kapitolem nějaká žena, která jela v autě, a vedle sebe měla dítě. Když ji policie vyzvala, ať tam nejede, tak snad proto, že nerozuměla, protože to byla Indka, nebo z důvodu, který už nezjistíme, jela dál, a tak ji rozstříleli na hadry. A přitom nikdo jiný tam nebyl.

A teď si vezměte, tady byla demonstrace ohlášena, vědělo se o ní, a přitom se to nezvládlo. Navíc kvůli covidu byl Kapitol prakticky uzavřen pro turisty, čili by ochrana byla o to jednodušší. A když se člověk díval na některé záběry, tak část těch, kteří do Kapitolu vlítli, si tam chodili mezi zábranami a provazy jako turisté. Velmi bizarní situace. Ale to nesnímá z Donalda Trumpa část odpovědnosti, že když řekl, že půjdeme s nimi, tak tam měl s nimi jít, nebo to měl trošku víc zajistit. Přece jenom z těch jeho rallye, z jeho meetingů, kde byly výtržnosti, musel předpokládat, že k něčemu takovému může dojít, ale on to v těchto posledních dnech už asi psychicky nezvládal.

Martina: Dušane Neumanne, ty jsi přirovnal situaci ve Spojených státech k pochodu černých košil na Řím. Když se ale podívám na současnou realitu – vyhazovy z práce za účast na demonstraci před Kapitolem, udávání rodičů vlastními dětmi za to, že se této akce zúčastnili, tak mě ještě napadá mccarthismus. Řekni mi, napadlo by tě před 20 lety, že se tohoto v Americe dožiješ?

Dušan Neumann: Ne, pochopitelně vůbec ne. Daleko smutnější je, že před tím už není kam odejít, nebo kam vzhlédnout, někam, kde je situace ještě trošičku míň zakonzervovaná. I když zase na druhou stranu celá tato záležitost o udávání rodičů dětmi mi připadá stejně hysterická, jako ten Pavlík Morozov, kde se nakonec zjistilo, že to je celé vymyšlené.

V okresech, kde vládli demokraté, se příznivci Donalda Trumpa neodvážili vystrčit cedulky „Volte Trumpa“ a zapíchnout je před dům. Báli se o zaměstnání a ostrakizace, hlavně když pracovali v médiích.

Martina: Ano, bylo to jinak.

Dušan Neumann: Takže bych to asi zatím nedramatizoval, ale z hlediska funkce sdělovacích prostředků, nebo médií, jak se dnes říká, je situace katastrofální. Novinařina, ta oficiální, je ve Spojených státech mrtvá.

Martina: Ale případ Heleny Duke, která to nahlásila na sociálních sítích, je realita.

Dušan Neumann: No, to je realita. Ale zase, je tam 320 milionů lidí, že ano.

Martina: Ale to, že lidé přiznávali, že doma, ve svých rodinách neřekli, že jsou voliči Donalda Trumpa, je také pravda.

Dušan Neumann: To je také pravda. V okresech, kde měli převahu a kde vládli demokraté, zejména ve Virginii, Kalifornii, Washingtonu, Oregonu a Nové Anglii, se příznivci Donalda Trump ani neodvážili vystrčit ceduličky „volte Trumpa“, a zapíchnout je před svůj dům. To se stávalo velmi často, protože pro tyto lidi, a zase, zejména pokud pracovali v médiích, nebo v informačních kanálech na univerzitách, to byla i otázka finanční budoucnosti a zaměstnání, protože byli ostrakizováni.

V Pensylvánii je asi 9 700 000 registrovaných voličů. A volilo jich o 102 500 více. To samo o sobě už by stálo za to, aby se tím zabýval soud. Ale soud se tím odmítl zabývat s tím, že předložené důkazy od 12 kongresmanů nejsou dostatečné. A to budí podezření.

Martina: Ty už jsi tady připustil, že máš vůči Donaldu Trumpovi, zejména v posledních týdnech, nebo měsících, také své výhrady. Další kritici prezidentu Trumpovi vyčítají, že prý neustále trval na tom, že prý volby byly zfalšovány, a neuznal Bidenovo vítězství, čímž ještě více rozděloval Ameriku, a vytvořil podhoubí pro násilnou atmosféru, která pak vedla k útoku na Kapitol. Mimochodem také tyto jeho tweety mu Twitter pravidelně doplňoval svým odsuzujícím komentářem, nebo mu je posléze mazal. Co na to říkáš? Choval se Trump opravdu jako umíněný a slepý mezek, jak mu vyčítali demokraté?

Dušan Neumann: Trump se choval jako Trump. To je prostě fenomén jeho obrovského narcistního ega, o kterém tvrdím, že kdyby toto ego neměl, tak to nevydržel celé ty čtyři roky, nebo 4,5 roku, protože 95, 96, nebo 98 procent veškerých zpráv o Donaldu Trumpovi v amerických médiích bylo po celá ta léta negativních, a nebyl pochválen skoro za nic. Dokonce ani za to, že přestěhoval ambasádu do Jeruzaléma, čímž jenom udělal to, co Kongres dávno schválil, takže i to mu bylo vytýkáno. V očích médií neudělal prakticky vůbec nic dobrého, ale on to ustál. Jeho pocit musel být stejný, jako je můj, když se soudy odmítly zabývat jeho žalobami ohledně voleb, i když bych řekl, že třeba důkazy, na kterých byly předloženy, nebyly stoprocentní. Ale bylo to něco, čím se měly zabývat, aby se to třeba popřelo, ale ono se to odmítlo, a média to ovšem okamžitě interpretovala tak, že prohrál, že to tak není.

Skutečně to tak není? Já jsem sledoval bitku v kongresu Pensylvánie, kde se do toho pustilo 12 pensylvánských kongresmanů, shromáždili kolem 450 svědectví lidí pod přísahou, kteří tvrdili, že viděli neregulérní přístupy, nebo výsledky. Nakonec hlavní argument byl, že v Pensylvánii je určité množství, neřeknu to přesně, 9 700 000 registrovaných voličů, a volilo jich o 102 500 více. To samo o sobě už by stálo za to, aby se tím soud zabýval. Ale soud řekl, že předložené důkazy od těch 12 kongresmanů, to znamená volených zástupců lidu, nejsou dostatečně silné na to, aby se tím soud zabýval. A to už samo o sobě budí podezření.

Pak jsem viděl vystoupení před pensylvánským kongresem. Toto slyšení trvalo asi 7 hodin, vystoupil šéf nějaké sekuritní společnosti, penzionovaný plukovník, který má společnost Cyber Security, a na grafech tam dokumentoval, kde je to podezřelé. Neříkal, že je to podvod, ale že je to podezřelé. Že je potřeba podívat se na to, jak je možné, že najednou volební stroje během jedné minuty zpracovaly 134 tisíc hlasů pro Joe Bidena. Jak je to technicky možné? Ukažte mi to. Ne, nezájem. Neprosadil to. Takže z tohoto důvodu se tato podezření nedají smazat, a tyto volby budou stále tímto podezřením poskvrněny.

Je možné, že někdo z Trumpovy rodiny, Donald junior Erik, nebo Ivanka, by mohli začít jinou politickou dynastii, než jsou Bushové a Kennedyové

Martina: Velké otazníky visí nad tím, zda byly volby regulérní, visí také nad tím, jak podivný byl incident na Kapitolu, jak byl nezvládnutý. Teď se snaží Donalda Trumpa impeachnout, což by znamenalo, že už by nikdy nemohl kandidovat na žádnou veřejnou funkci, tím méně na post prezidenta. Když si to člověk takto poskládá, k čemu dojde?

Dušan Neumann: Osobně si myslím, že mu postupem času dojde, že by v jeho věku neměl za čtyři roky takou šanci kandidovat a vyhrát, jako měl před čtyřmi roky. Na druhou stranu nevylučuji, že někdo z jeho rodiny, buď Donald junior Erik, nebo Ivanka, pokud se jim v politice nějak zalíbilo, by možná začali jinou politickou dynastii, než jsou jenom Bushové a Kennedyové, ale to si skutečně netroufnu odhadnout. Podle mě to bude velmi záležet na tom, jak se vyvine situace v Kongresu, jestli se za dva roky podaří republikánům něco získat, nebo vůbec ne. Také není vyloučeno, že republikáni dnes zklamali velkou část svých příznivců a že by mohlo dojít k založení nějaké třetí strany, která sama nemůže vyhrát, ale která by v nějakém koaličním systému, který Američané neumějí, protože ho nemají, najednou hrála roli jazýčku na váhách. Ale to jsou jenom čiré spekulace. Já si nedovedu představit, že by k tomu mohlo dojít tak rychle, ale fakt je, že Republikánská strana je roztříštěná a rozbitá.

Když se k tomu vrátím, tak Donald Trump vyhrál proti vůli vedení Republikánské strany. První dva roky, jelikož na něj zaútočili s podezřením, že to je ruské spiknutí, neprosadil přes Kongres skoro nic, protože i kongresmani skoro věřili, že tam je něco špatného, a tak ho nepodporovali. Když byly volby v roce 2018, tak z Kongresu rezignovalo, nebo odstoupilo z dalšího volebního boje 49 republikánských politiků. To je znamení, že Kongres dali demokratům, protože to byli protitrumpovci. Nevím, jestli to bylo hlavně jeho nepolitickým přístupem manhattanského stavebního podnikatele, který někdy mluvil neurvalým jazykem, ale z hlediska politického to bylo něco strašně krátkozrakého.

Stále zůstává nedořešená kauza Bidenova syna Huntera a jeho kšeftů s Číňany a Ukrajinci

Martina: Dušane, když čtu naše zprávy, tak jsem nabyla dojmu, že Donalda Trumpa teď masivně opouštějí jeho příznivci ze Senátu, ze Sněmovny reprezentantů a podobně. Ale když jsem si to rozebrala, tak to jsou opravdu jednotky, třeba tři senátoři, dva ze Sněmovny. Jak to tedy skutečně je?

Dušan Neumann: Toto si ještě nedovedu zhodnotit. Samozřejmě že ti, kteří aspirují na znovuzvolení, a potřebují se udržet na věrchušce, třeba Mitch McConnell, tak okamžitě otočili.

Martina: Ale o něm to bylo známo už mnohem dřív.

Dušan Neumann: On je oportunista par excellence, o tom nejsou pochyby. Uvidí se, nakolik budou schopni tito lidé oponovat, nebo se snažit postavit strašně progresivistickým změnám, které navrhuje štáb prezidenta Bidena. To znamená zejména v hospodářské, ekologistické vizi Spojených států, k postoji vůči Číně. Tam je nedořešená věc Bidenova syna Huntera a kšeftů, které měl s Číňany a Ukrajinci. A to je také strašně zajímavé.

Martina: Jaký si myslíš, že bude Joe Biden prezident?

Dušan Neumann: Myslím, že bude jako mezi mlýnskými kameny. Že je přeci jenom představitelem staré demokratické, velmi oportunistické politické vrstvy. Když se podíváme na jeho kariéru, tak toho za 47 let v Kongresu moc nedokázal, kromě toho, že jím dokázal dobře proplouvat.

Martina: A velmi zbohatnout.

Dušan Neumann: A také velmi slušně zbohatnout. Přiznám se, že já jsem ho poprvé začal sledovat, ještě když jsem kdysi v Československé televizi viděl Gerarda Forda, tehdejšího prezidenta Spojených států, jak v Kongresu téměř plačtivě žebrá, aby Kongres splnil to, k čemu se zavázal, a pustil jižnímu Vietnamu 300 milionů dolarů na nákup zbraní a munice, aby se mohl bránit severnímu Vietnamu. Což byl v podstatě výsledek takzvaných Pařížských dohod Nixonovy vietnamizace války. On říká: „Padesát tisíc našich kluků tam padlo, dělejte si to sami. Ale my vám za každý náboj, který vystřelíte, za každý zničený tank, dodáme nový.“ A Kongres to schválil. Nixon padnul, Kongres se změnil, a první, co udělali, že jižní Vietnam odstřihli, což stálo asi tak 350 tisíc životů a dva miliony jižních Vietnamců v koncentračních převýchovných táborech. Doufejme, že to není něco, co nás čeká v Americe.

Ještě se vrátím k jedné věci. Předevčírem jsem si povídal s mým velmi dobrým přítelem, a řešili jsme právě tuto politickou situaci. A bylo to úžasné, já jsem ho nedokázal přesvědčit, že ve Spojených státech, v pilíři demokracie, je možné, aby volby byly neregulérní. On tomu prostě nedokázal uvěřit. Já ho nepřesvědčoval, jenom jsem říkal: „Aspoň si připusť, že tato možnost tady je, když to nikdo nevyvrátil.“ Ale nevěřil tomu, že je to vůbec možné.

Prezident USA má nyní dvě hlavy – Joe Bidena a Kamalu Harrisovou

Martina: Když jsme už načali pravděpodobnou budoucnost Joe Bidena, myslíš, že bude muset hodně vycházet vstříc extrémistům ve své straně?

Dušan Neumann: Nejsem si úplně jist, jak moc. Dokonce, aniž bych podepisoval konspirační teorie, si ani moc nejsem jistý, jestli tam vydrží do konce svého volebního období. Někdy mi to připadá, ale to je zase jenom moje soukromá spekulace, že je klíčem do Bílého domu pro Kamalu Harrisovou.

Martina: Že to vyhrál pro ni.

Dušan Neumann: Že se to během dvou let může změnit, a to bych potom považoval za skutečně katastrofální vývoj.

Martina: Jak myslíš, že se pak může pod tímto vedením Amerika proměnit? Protože teď si vlastně naznačil, že ať tak či tak bude mít prezident dvě hlavy.

Dušan Neumann: Nedovedu si to představit a nemám z toho dobrý pocit. Pořád se snažím přesvědčit, že demokratické tradice, a mírové řešení všech krizí, řekněme krize 60. let, květinové děti, a tak dále, i mccarthismus, vše vyřešila na politickém poli, a že to snad národu dojde, vyřeší se to, a Amerika se vrátí ke svým demokratickým principům. Byl bych velmi smuten, kdybych své poslední dny ve Spojených státech musel strávit na schodech svého baráku s puškou na kolenou. To je zoufalství, které si ani nechci připustit, že by to tak mohlo být.

Situace s covidem podporuje destrukci svobody, protože omezuje komunikaci lidí jen na sociální sítě, které se tak stávají, spolu s dalšími médii, jediným zdrojem informací

Martina: A přesto si myslíš, že v nějaké podobě bude pokračovat destrukce svobody tak, jak je tam tento trend započat? Tedy stále tvrdší zavádění cenzury, postihy, zavádění autocenzury, pokud se dá zavést pod hesly takzvané politické korektnosti?

Dušan Neumann: Myslím, že zatím ještě nějaký čas ano. Dokud nepřejde krize s covidem, která omezuje komunikaci lidí na jiné úrovni, než přes sociální sítě. Než se zase lidé dají do normálního životního režimu, do normální komunikace, tak asi ano, protože sociální sítě a média budou pro jejich orientaci, pro orientaci normálního občana, tím jediným a nejdůležitějším. A je to podobné, jako tady v ČR, že pro hodně lidí, když se něco řeklo v televizi, tak to musí být pravda.

Martina: A jak odhaduješ vývoj hádek o rasové diskriminaci, nebo možná můžeme říct, někdy o údajné rasové diskriminaci.

Dušan Neumann: To by pro mě bylo také dost velké překvapení. Ale to už se týká Baracka Obamy, protože když nastupoval, tak říkal: „Se mnou končí rasismus. Já jsem napůl bílý, napůl černý, a tím pádem je to vyřízené.“ A pak, když zjistil, že potřebuje všechny černošské hlasy, tak ze sebe udělal utlačovaného černocha, a tím to rozjel. Ne, že by tam rasismus už nebyl, samozřejmě je, a vždycky bude. Vždycky se najde skupina lidí, pro které je to nějaké výchozí místo, takže tak, jako se nikdy nevymýtí antisemitismus, tak se už nikdy zcela nevymýtí rasismus. Ale rasismus už neměl žádnou politickou váhu.

Martina: Ale to, co se tam poslední měsíce děje – vždyť se tam půl roku rabovalo.

Dušan Neumann: Od konce května se téměř na všechno, co progresivistická strana nedokázala politicky prosadit, dávala nálepka rasismu, protože před tím každý cukne. Ovšem myslím, že se to obnosí a že konečně začíná lidem docházet, že Kapitol je v podstatě majetek lidu – a zrovna tak jako byly majetkem občanů třeba McDonaldy, které byly vyrabovány a vypáleny. Kapitol vypálen nebyl, ale z hlediska práva je to vlastně to samé. A v okamžiku, kdy se bude srovnávat útok na Kapitol s vypalováním ulic v Minneapolis, tak to pro mě bude znamenat návrat k určité normálnosti. Dokud bude útok na Kapitol symbolizovat něco úplně jiného, než rasové vyrovnání v nepokojích, které stále ještě probíhají, tak se nějaké nápravy nedočkáme. Ale chvilku to určitě trvat bude.

Martina: Když si přečtu naše noviny, tak nutně získám pocit, alespoň z většiny z nich, že teď došlo k masivnímu odklonu příznivců od Donalda Trumpa, že Kapitol byl jazýčkem na vahách, který způsobil to, že Donald Trump přišel o svou armádu příznivců. Je to tak?

Dušan Neumann: To si nemyslím, já bych to odhadoval, pokud by takový odklon byl, že těch, kteří by zcela přešli do druhého tábora, je možná několik procent. Pak je tam možná 10, 15 procent lidí, kteří nejen že by odstoupili od Donalda Trumpa, ale i od Republikánské strany – a budou se registrovat jako nezávislí voliči. A to bude, myslím, asi většina z takzvaných zklamaných. Takže ze 74 milionů voličů jich pořád zůstává 50 milionů.

Martina: Dušane, kde si myslíš, že strávíš podzim života? V Česku, nebo v Americe?

Dušan Neumann: Já na to mám bonmot, který už jsem někde říkal, že se v této situaci cítím nejlépe na palubě letadla, a to tím, i tím směrem. Na to se vždycky těším. Ale myslím, že po osmdesátce se vrátím.

Martina: Dušane, jsem ráda, že jsi teď doma, mohli jsme si povídat, a že jsi nám nabídl pohled na současnou Ameriku očima, které mají nadhled. Díky moc.

Dušan Neumann: Já taky děkuji, že jsem to mohl říct, a že bylo kde říct, co si myslím, i když to třeba nemusí být sto procent toho, s čím kde kdo souhlasí. Od toho tu jsme.

Martina: Je důležité tento názor slyšet. Díky moc.

Dušan Neumann: Taky děkuji, na shledanou.

Martina: Dano, ještě než se vrhneme do tvého tématu, tak ještě k tomu, že se stále nacházíme v koronavirové době. Ty jsi jednou z těch, kdo podpořili svým podpisem výzvu vědců, aby se dodržovala restriktivní opatření, i osobní lockdown. A v tomto ohledu, stejně jako ohledně jaderné energie, je společnost velmi rozdělena. Proč jsi podpořila právě tuto výzvu?

Dana Drábová: Čekáme na vakcínu, protože za tu dobu, co tady s námi SARS-Cov-2 je, se ukázalo, že se velmi snadno šíří, a dokáže, když toto šíření není řízeno, velmi rychle zahltit zdravotní systémy, a to i tak robustní, jaké máme v Česku. Poznámka pod čarou: Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj nám častokrát vyčítala nadbytečné kapacity ve zdravotnictví a jeho neefektivitu. A jak jsme teď rádi, že tyto nadbytečné kapacity v normální mírové době máme. Zpátky: Abychom dokázali situaci zvládnout, a nepřiváděli zdravotnictví do ještě dramatičtější situace, než ve které je, tak se musíme nějak chovat, protože to – zpomalení šíření covidu na aspoň akceptovatelnou míru, protože virus nezmizí, už tady s námi bude jako jiné koronaviry – je cílem těchto opatření. Trošku mě mrzí, že se tento cíl daleko více nezdůrazňuje a že se ještě daleko více neříká: „Podívejte, je na každém z vás, jestli oddělení intenzivní péče, JIPky, KARIMy, budou stačit, protože vy můžete udělat spoustu jednoduchých věcí, které vás mnoho nestojí.“

Martina: Co koronovirová krize znamenala pro oblast energetiky? Co je najednou jiné? Poznáváš to, pozoruješ to z hlediska velké energetiky?

Dana Drábová: Velká energetika, včetně našich 6 jaderných bloků patří do takzvané kritické infrastruktury, protože za takovéto situace, za nouzového stavu, se stále zřetelněji ukazuje, jak moc jsme závislí na tom, že elektřina bude spolehlivě dostupná. To znamená, že elektrárny musely nastavit velmi přísný režim, který zaručuje, že v každou chvíli budou mít dostatek personálu na to, aby se elektrárny provozovaly tak, aby spolehlivě dodávaly do sítě. A samozřejmě platí první přikázání – aby to bylo bezpečné. Takže jaderné elektrárny od samého začátku mají něco, co bychom nazvali pandemickým plánem, takže vyčlenily dvě rezervní směny, které byly v praktické izolaci ne proto, aby lidé někoho nenakazili, nebo aby nešířili nákazu, ale proto, aby se nenakazili oni.

Martina: Aby mohli pořád fungovat.

Dana Drábová: Aby byla rezerva na to, že bude dostatek provozního personálu.

Martina: Tvým tématem, jak už jsem zmínila, je především velká energetika. Hlavním hitem, který je neustále v posledních letech skloňován, jsou obnovitelné zdroje. Rostou větrné parky, solární elektrárny, a o tobě se ví, že máš ráda jádro. Ale přesto, podporuješ tento trend?

Dana Drábová: Podporuji. Jasně, že ano, protože když půjdeme trošku k prazdroji, tak veškeré energetické zdroje, které tady na zemi máme, až na přílivovou energii, jsou konzervou slunečního záření, které na zem dopadá. I fosilní zdroje – uhlí, ropa, zemní plyn, jsou zakonzervovaná energie slunečního záření, ze které se chemickými procesy vytvářely konzervy uhlíku, které dnes velmi rádi, a velmi intenzivně využíváme. Co tím chci říct? Nakonec zjistíme, že do budoucna, protože fosilní paliva, která se vytvářela 300 milionů let, jsme za 300 let skoro spotřebovali, nám nezbývá mnoho jiného, než energie slunce, větru, vody, která tady byla od té doby, co tato planeta vznikla.

Martina: Ale pověz mi, dá se na obnovitelných zdrojích postavit celá energetická politika země? Protože takto to mnohé země nyní staví.

Dana Drábová: Momentálně to nemá mnoho společného s reálnými možnostmi těchto technologií. Víš, je záhodno si dávat pozor, když slyšíme, že obnovitelné zdroje mají obrovský potenciál, což je jistě pravda, ale ptejme se: Mluvíme o teoretickém potenciálu? Energie slunečního záření, která na zem za rok dopadne, je mnohokrát, mnohařadové vyšší, než naše roční spotřeba. Jenže do tohoto teoretického potenciálu ještě vstupuje to, jestli na to máš technologie, tady jestli to umíš nějak rozumně využít…

Martina: …a uložit.

Dana Drábová: To taky. Ale ještě to zesložitím. I když máš technologii, teoreticky, tak se musíš ptát, jestli se to umí zaplatit, protože za všechno se platí, a v činnosti člověka neexistuje něco, co by bylo levné, bylo zadarmo, čeho by bylo dost, a co by bylo přátelské, aspoň rozumně přátelské k přírodě. Udělám odbočku: Většinu solárních fotovoltaických panelů dovážíme z Číny, a když už dojedou do Evropy nějakou velkou lodí, vyloží se a namontují, tak je to fakt „krásné čisté“. Svým studentům říkám: „To bych vám ale přála vidět, za jakých okolností se tyto fotovoltaické panely vyrábějí, a to od těžby surovin a materiálu, které k nim potřebuješ, až po výrobu, a koneckonců i dopravu.“ To bychom si asi o této čisté energii přestali dělat tak velké iluze, jako si někteří dělají.

Cena elektřiny se určuje na Drážďanské burze. A když ji bude Německo potřebovat dovézt, tak je natolik bohaté, že dokáže okolní země vykoupit.

Martina: Dano Drábová, ty jsi teď řekla, že o obnovitelných zdrojích, a jejich využití, se dá hovořit především v teoretické rovině, zda se na tom dá postavit energetická strategie země. Jak si tedy vykládáš, že Německo této teorii podlehlo natolik, že se rozhodlo ji uvést do praxe, kdyby to mělo stát cokoli?

Dana Drábová: Tak pozor. Já si nemyslím, že je to úplná teorie. Obnovitelné zdroje v energetické strategii, a konec konců i v české, své místo jistě mají.

Martina: Říkala jsem: „Postavit jen na…“.

Dana Drábová: Promiň. Ani Německo si nehraje na to, že postaví svou energetiku v první polovině tohoto století jen na obnovitelných zdrojích. Zajímavé je, že Německo ve své energetické strategii do roku 2040 zcela otevřeně říká: „My se z čistého vývozce…“ (Německo mimochodem vyváží zhruba tolik, jako ČR, v absolutních číslech dokonce i víc), „někdy kolem roku 2040 bude muset stát čistým dovozcem.“ Je v plánu dovážet zhruba 20 procent z okolních zemí. Jaká to bude elektřina, jestli elektřina plynová, jaderná, z obnovitelných zdrojů, o tom se v jejich energetické koncepci nemluví. Takže Německo ví, že někdy okolo toho roku 2040 bude mít kombinaci obnovitelných zdrojů, plynu – a ještě nějaké uhlí (s otazníkem, protože Německo má několik nedávno spuštěných velmi moderních uhelných bloků).

Martina: Ale má přeci jen strategii upouštět od uhelných.

Dana Drábová: Má, ale naplánovanou někdy k roku 2040. Uvidíme. Doufám, že tady ještě pobudu, ale v každém případě kombinace obnovitelných zdrojů, plyn a import. To je poměrně realistické. A říká to: „Jsme si vědomi, že ani maximalizace podílu obnovitelných zdrojů nám v příštích pár desítkách let stačit nebude k cíli mít zcela obnovitelnou energetiku.“

Martina: A může nás proměna německé energetiky, ať už praktická, nebo zamýšlená, nějak ohrozit?

Dana Drábová: Nevím, jestli mám mluvit o ohrožení, ale může nás ovlivnit, to zcela jistě. Koneckonců my jsme hodně provázáni s Německem ekonomicky. Cena elektřiny se určuje na Drážďanské burze. To, co nám může ovlivnit, je to, že když Německo bude potřebovat dovézt, tak je natolik bohaté, že dokáže okolní země vykoupit.

S elektřinou se obchoduje, ale zároveň má parametry veřejného statku, kde by se stát měl angažovat, aby lidem zajistil elektřinu v požadovaném čase, množství a za rozumnou cenu

Martina: A tím pádem bude třeba pro nás energie najednou razantně dražší.

Dana Drábová: To je otázka. Silová elektřina bude stejně drahá jako v Německu, což už je mimochodem dnes, a bude se odvíjet právě od toho, jak se bude s elektřinou obchodovat na burze. To je ale zajímavé, aspoň pro mě. Elektřina je zvláštní, jak to říct, opíšu to – stala se z ní komodita, zboží. Obchodujeme s ní na burze, ale zároveň má elektřina parametry veřejného statku, to znamená něčeho, kde by se stát, má-li plnit svou společenskou smlouvu, měl hodně angažovat, aby lidem zajistil, že budou mít elektřinu dostupnou v požadovaném čase, množství a za alespoň rozumnou cenu. Tyto parametry veřejného statku do energetických koncepcí vstupují zastřeným způsobem. V Německu třeba kapacitními platbami, to znamená, že odstavují elektrárny na fosilní paliva, ale platí jim za to, že kdyby přišla nouze, tak najedou. Československo, když začalo v první třetině 20. století masivně elektrifikovat, tak mělo jednoznačně stanoveno v zákoně, že elektřina je veřejný statek. Co se v evropské energetické politice stalo, je, že se namíchaly parametry veřejného statku a normálně obchodovatelné komodity, a to moc dobře nemůže fungovat. To je pro mě buď, anebo – buď je to veřejný statek, a chováme se k němu tak, jako bychom se měli chovat třeba k vodě. Nebo je to věc obchodovatelná na burze.

Martina: A co tento kočkopes, tento dvojí přístup, může do budoucna přinést?

Dana Drábová: Myslím, že přinese to, že se bude muset rozhodnout, že je to buď to, nebo ono. A že tento mix deformuje prostředí pro ty, kdo by měli třeba stavět elektrárny tak, že radši, pokud nejsou nějakým způsobem subvencované, nebo dotované, nestavějí.

Martina: Jak se do tvého oboru, do energetiky, promítá jakási ideologizace tohoto problému? Protože se zdá, že politici jako by byli v posledních letech téměř hypnotizováni zelenými sny.

Dana Drábová: Promítá. Energetika je bohužel velmi ideologizovaný obor, a jak ta jaderná, protože málo co je tak kontroverzní, jako jaderná energie. Ale obnovitelné zdroje jsou taky hodně kontroverzní záležitost, bohužel, protože jestli existuje nějaké střednědobé řešení energetického hlavolamu, tak pro mě je to kombinace jaderné energie a obnovitelných zdrojů. Samozřejmě za předpokladu, že bereme vážně své závazky směrem ke klimatické změně, a omezení příspěvku člověka ke klimatické změně. Protože pokud si řekneme, že tyto závazky trošku opomeneme, tak tady máme další perspektivní zdroj, a to je plyn.

Energievende je nastavena na maximalizaci podílu obnovitelných zdrojů. A to už je ideologie.

Martina: Rozumíš tomu, jakou cestou se Německo vydalo? Protože na první pohled by se mohlo zdát, že trendu nedomýšlet věci do konce, ale vypadat pěkně, podlehlo beze zbytku. Je to zjednodušený pohled, ale asi si ho jakožto neodborník mohu dovolit.

Dana Drábová: Já za tím vidím, a možná tě to překvapí, i pragmatický přístup.

Martina: Sem s ním.

Dana Drábová: Velmi lidnaté části světa jako je jižní, jihovýchodní Asie, ale zejména saharská a subsaharská Afrika jsou energeticky obrovsky hladové, a tam technologie obnovitelných zdrojů, zejména větrné, solární elektrárny, nejenom fotovoltaické, ale i koncentrační, znamenají obrovskou ekonomickou příležitost. Německo to bezesporu vidí, a jeden z důvodů, proč si postavilo energetickou strategii tak, jak si ji postavilo, je to, že když chceš něco úspěšně prodávat, tak musíš ukázat, že ti to funguje.

Martina: Takže ty myslíš, že tato strategie má vést k tomu, aby si do budoucna získali trhy?

Dana Drábová: Přinejmenším je to podle mě jeden z jejích velkých hybatelů.

Martina: Ale ty sama jsi zpochybnila princip Energievende. Ty sama jsi to kritizovala.

Dana Drábová: Princip Energievende je založen na maximalizaci podílu obnovitelných zdrojů. A jakmile cokoliv maximalizuješ, nebo minimalizuješ, tak se dostáváš do potenciálního úzkého místa, protože maximalizace, minimalizace znamená, že v jistou chvíli začneš opomíjet některé parametry, které by tam měly vstupovat.

Energievende je nastavena, a to už je ideologie. Já taky neříkám, že tento hybatel ekonomické výhodnosti je do budoucna jediný. Takže Energievende tak, jak je nastavená na maximalizaci podílu obnovitelných zdrojů, zatím opomíjí jejich skutečný technologický a ekonomický potenciál. Pro Německo ten ekonomický není tak důležitý jako pro nás, protože Německo je obrovsky bohatá země, a jestli dlouhodobě ekonomicky vydrží Energievende táhnout, tak na tom vydělá. Určitě ano, protože problém světa, ne, že by byl jediný, ale je určující, je, že je nás pořád víc, pořád toho víc chceme, a pořád se udržuje v těch regionech, kde je velký podíl extrémně chudých lidí, kteří jsou určeni k tomu, abychom jim nějakým způsobem pomohli tím, že se rozdělíme a přetransformujeme technologie.

Tím pádem já kritizuji na Energievende to, že se občas dostává do ideologie, kdy nezohledňuje fyzikální zákony. Ale na druhou stranu, a správně jsi to řekla, mám daleko do toho, že bych byla odpůrcem obnovitelných zdrojů. Zmínili jsme se, že co se tady objevil první pračlověk Janeček, tak tady byly obnovitelné zdroje, a on se je učil využívat. Koneckonců půl milionu let bylo hlavním energetických zdrojem spalování biomasy.

Jaderné energetice bývá vyčítáno, že se uran získává z rudy, která se těží povrchovým způsobem, a zanechává za sebou nehezky ovlivněnou krajinu. Ale vzácné kovy, vzácné zeminy se těží tak, že zanechávají ještě horší ekologické zátěže.

Martina: Nemůže v souvislosti s obnovitelnými zdroji dojít k podobnému fiasku, jako třeba v případě biosložek v palivech? Ty jsi zmínila fotovoltaiku, a co je za tím, tedy nejenom výroba v Číně, ale i lodní doprava, výroba baterií, od kterých si někteří lidé slibují, že se v nich bude ukládat elektřina z nestabilních zdrojů, a tak dále. Neukáže se nakonec ve výsledku všechna tato snaha po čistotě jako ještě mnohem víc zatěžující?

Dana Drábová: To je klidně možné. Ale na druhou stranu si připomeňme, že největší škůdce téhle planety je člověk.

Martina: Ale aspoň by si měl říct: „Potřebuji energii a udělám pro to všechno. Ale mně na tom možná vadí jistý druh pokrytectví, že se tady tváříme zeleně, spasitelsky, a ve výsledku, jako třeba v biopalivech, to přineslo užitek jen lidem, kteří na tom pohádkově zbohatli.

Dana Drábová: Ale to víš, že v tom jistý druh pokrytectví, nebo možná mentální pohodlnosti, je. Já ti zase řeknu jeden příklad. Jaderné energetice bývá velmi vyčítáno, že se uran těží z rudy, nebo že se uranová ruda častokrát těží povrchovým způsobem, a zanechává za sebou ne úplně hezky ovlivněnou krajinu. A co si kdo myslí, jak se těží kobalt, vzácné kovy, vzácné zeminy? Ne nadarmo se jmenují vzácné zeminy, kde se těží v daleko nižších koncentracích, než jak je tomu u uranu, takže po této těžbě v zemích, kam nedohlédneme, nebo nechceme dohlédnout, zbývají horší ekologické zátěže, než po uranových dolech.

Martina: Jestli my se nakonec nebudeme muset uskromnit. Zní to strašně.

Dana Drábová: Zní to strašně a neuděláme to dřív, než k tomu budeme donuceni.

Obnovitelné zdroje mají význam pro rodinné domy, venkovské komunity a přispívají k energetické bezpečnosti. Ale snažit se je při současném stavu technologií procpat úplně všude – to je ideologie.

Martina: Když se ještě vrátím k německému, nechci, aby to znělo pejorativně, ekologickému experimentu, tak já jsem se dočetla, že Německo, podle některých veřejných zdrojů, stojí takzvaná Energievende kolem 32 miliard eur ročně. To je opravdu velmi drahý experiment. Teď chápu, proč si říkala, jestli to ekonomicky vydrží, ale jestliže je to takto drahé, tak si nejsem jista, jak to tedy bude aplikovatelné v chudých zemích, kde si teď Německo obstarává předpolí.

Dana Drábová: Tam je záhodno si uvědomit, že z nákladové položky tvoří subvence, dotace do rozvoje technologií, do toho, aby vůbec nějakým způsobem byly schopny prokazovat svoji životaschopnost. Jsou tam obrovské investice do přenosové distribuční sítě.

A teď se podívejme do Afriky. A odvozeně to bude i pohled na to, kde dnes mají obnovitelné zdroje své velké místo a velký význam. V Africe je kromě velkých měst většina pořád ještě lokalizována v malých vesnických komunitách. Tam tyto náklady nejsou podle mě tak dramatické, jako v krásně velmi dobře infrastrukturně zasíťované Evropě. A i u nás, nebo v Německu, mají obnovitelné zdroje pro rodinné domy, malé venkovské komunity, svůj prokazatelný význam, a přispívají k energetické bezpečnosti. Ale snažit se je při současném stavu technologií procpat úplně všude, je opět ideologie.

Martina: Když jsi teď zmínila význam v, řekněme, třetím světě, tak já pořád ještě budu potřebovat vysvětlit, jak přemýšlí Německo a jak vůbec přemýšlejí nositelé zelených snů. Protože na jedné straně snižujeme, nebo Německo likviduje jádro, chce upouštět od uhelných elektráren, ale zároveň dochází k masivnímu rozšíření elektromobility. To znamená mnohem větší potřebu elektrické energie, než když máme vozy na benzín nebo naftu. A to mi teď malinko připomíná, jako když bych řekla: „Já ti udělám steak.“ A ty mi řekneš: „Já jsem vegetarián.“ A já řeknu: „Dobře, udělám jehněčí.“ Tedy naprosté nepochopení termínů, a v tomto případě fyzikálních zákonů, a možná i ekonomických.

Dana Drábová: Těžko se to komentuje, protože se blížíme do situace, kdy fosilní paliva, ne, že by někdy došla, nikdy úplně nedojdou, ale přestanou být schopna pokrývat potřeby světa. Vždyť si jenom vezměme, že tři čtvrtiny našich energetických potřeb jsou pokryty fosilními palivy. Pořád ještě to tak je. Podíl nijak zvlášť neklesá, přes všechno úsilí, které je do toho věnováno, přes dynamický nárůst obnovitelných zdrojů. Já ti zase řeknu příklad. Produkce elektřiny ve fotovoltaických elektrárnách se za posledních 10 let zvýšila stokrát, a dnes dosahuje nějakých možná 3, 4 procent celkové světové potřeby elektřiny. Takže, ano, je to fajn, že narostla stokrát, ale podíl toho, co je schopna fotovoltaika pokrýt, je pořád ještě bohužel hodně malý.

Martina: To je to, co jsi myslela, když jsi řekla, že ti na německé strategii vadí, že nezohledňuje fyzikální zákony?

Dana Drábová: Taky. Druhá strana mince je to, že žádný proces přeměny jedné formy na druhou není beze ztrát. To znamená, vyrobíme-li elektřinu, a pak ji někde uložíme, zmínila jsi baterie, tak se dostáváme do situace, kdy energetický nosič, což může být baterie, nebo to může být vodík, vypadá moc hezky, ale než se tam dostaneš, tak dojdeš k takovým ztrátám, které účinnost prostě zpochybňují.

Martina: Děkuji za povídání o naší – a nejen naší – energetice a čistém vzduchu.

Dana Drábová: Také děkuji.

Martina: Dušane, už před několika měsíci, kdy jsme měli to štěstí, že jsi byl navštívit svůj původní domov, jsem se tě ptala, co se to v Americe děje. A dnes nemohu začít jinak, protože od doby, kdy jsme si povídali naposledy, dostala situace, a atmosféra v Americe ještě zcela nové obrátky. Co se to děje s Amerikou?

Dušan Neumann: Musím přiznat, že to sám zcela nechápu. Také si musíme uvědomit, že to, co se dozvídáme, se děje jen v některé části Ameriky, a že v Americe, které si říká flyover country, tedy když se letí z New Yorku do Los Angeles, tak to, co je uprostřed, tak tam se toho zatím tak moc neděje. Amerika, nebo Spojené státy, přesně řečeno, a to vždy zdůrazňuji, to není jeden stát, to je kontinent, proto jsou rozdíly strašně velké. Je to vidět už třeba na způsobu zacházení s virem Covid-19, kde se reakce liší stát od státu, a někdy dokonce i okres od okresu. Proto to, co se děje ve Washingtonu, vlastně nemá s tím, co se děje třeba v Lincolnu, nebo Nebrasce, nic společného. A kolik bylo účastníků na demonstraci před Kapitolem z Nebrasky, nebo odněkud, to ukazuje na obrovskou roztříštěnost, dnes politickou roztříštěnost, Spojených států. Znovu si musíme uvědomit, že to vlastně vzniklo proto, že Donald Trump nebyl prezidentem ani jedné z politických stran. On reprezentoval republikány, ale v podstatě proti jejich vůli, čili je to fenomén, který se v politice Spojených států nikdy předtím v této formě nevyskytnul, a to je také jeden z důvodů, proč reakce na výsledky voleb jsou tak rozmanité, a někdy i tak divoké.

Martina: Dušane, myslela jsem si, že tuto otázku položím mnohem později, ale ty jsi na to teď navodil atmosféru. To, že je Amerika kontinent, že jsou to skutečně Spojené státy americké, je markantní v tom, jak se některé státy vůbec do těchto demonstrací, protestů, vůbec nezapojují, jako by je to míjelo. Asi úplně jiné starosti mají v Utahu, v Arizoně, Idahu, a úplně jiné ve Washingtonu D.C., a podobně. Řekni mi, je toto tím spíše začátek Rozpojených států amerických?

Dušan Neumann: Tuto otázku si kladu sám a obávám se, že to není vyloučené. Bude to hodně záležet na tom, jak se bude chovat tato vláda, v podstatě vláda jedné strany, což také nebylo žádným modem operandi v historii Spojených států. Jak se zachová k poraženým. Zatím to vypadá víceméně neutrálně, protože situace je úplně nová. Kdybych to tedy chtěl k něčemu přirovnat, a za to mě asi všichni pokrokoví kolegové sežerou, tak mně to připomíná pochod černých košil na Řím 1922, protože tady se vlastně spojuje jedna strana s největšími průmyslovými komplexy, tedy s těmi dnes nejúspěšnějšími, a s exekutivní mocí. Čili dochází k diktatuře médií, která díky technologii nabyla vrchu třeba nad automobilovým průmyslem. Čili je to podobné spojenectví těchto lidí, kterým říkám jakobínští vizionáři, kteří díky tomu, že technologie a ekonomika má tak silné zázemí, si mohou dovolit experimenty, které by u slabších ekonomik znamenaly okamžitou hospodářskou katastrofu.

Z Kalifornie utíkají před levičáctvím nejbohatší firmy, které Kalifornii živí, protože jsou tam zničující daně

Martina: Dušane, když si připustil, že to není vyloučené, že se skutečně Amerika bude trhat, z čí strany si myslíš, že by to mohlo přijít nejdřív? Jestli to bude Kalifornie, protože když jsem se na ni dívala, tak má neustále pocit, že doplácí na všechny ostatní americké státy. A zároveň liberalismus a možná bych řekla pusté levičáctví, je právě v Kalifornii mainstreamovou doménou.

Dušan Neumann: Nemyslím, že to bude Kalifornie, protože ta začíná mít úplně jiné starosti, a to zejména starosti ekonomické. Zajímavé je, že když se podíváme na vývoj v posledních měsících, tak z Kalifornie ti nejbohatší a nejbohatší firmy, které Kalifornii živí, utíkají, protože daně jsou v Kalifornii takového rázu, že jsou téměř zničující. Poslední velikou firmou, která odešla, je Elon Musk, Tesla a Space X, které se odstěhovaly do Texasu. Takže Kalifornie asi bude mít trochu jiné problémy, pokud se to tedy nějakým způsobem nezastaví, a tito lidé nepochopí, že volit superliberály není cesta do budoucnosti.

Myslím, že určité náznaky jsou už v tom, že Donald Trump získal velký počet příznivců a voličů právě z latinské, nebo hispánské menšiny, která vlastně dnes už není typickou menšinou, protože Hispánců je ve Spojených státech víc než černochů. Takže tam politický boj asi nebude. Spíše se obávám, že tradiční státy, které se budou cítit ohroženy přílivem liberálů, by se mohly stavět trochu na zadní. Nemyslím si, že by se Spojené státy rozpadly, tedy ne za našich životů, ale není vyloučeno, že se někde rozjede nějaké hnutí za daleko větší autonomii jednotlivých států. Ale to je ovšem věštění z křišťálové koule. Zatím něco takového nepředpokládám.

Trump řekl: „A teď půjdeme na Kapitol, půjdeme tam společně. Půjdeme tam mírumilovně a vlastenecky.“ A právě druhou část televize ABC a CBS z jeho projevu vystřihly.

Martina: Předeslala jsem, že se budeme také věnovat útoku Trumpových příznivců na Kapitol, protože to je právě teď asi všude nejprobíranější téma. Kvůli němu prý hrozí Donaldu Trumpovi impeachment, tedy odvolání, sesazení. Pojďme se na to podívat postupně. Řekni mi, vyzval prezident Trump své příznivce k násilí, vyzval je k útoku na Kapitol, jak nám je velmi často prezentováno?

Dušan Neumann: Absolutně ne. On je vyzval k pochodu na Kapitol, a tam udělal několik chyb. On potom, co se před tím Bílým domem a Washingtonovým památníkem sešlo, média to moc neuvádí, ale odhaduje se 200 až 250 tisíc Trumpových příznivců, tak to rozjel se svou televizní komediální, dalo by se říct rutinou, i když tentokrát mi připadala velmi ufňukaná, na Trumpa až nezvykle ukňouraná. Takže nakonec vyzval: „A teď půjdeme na Kapitol, půjdeme tam společně“, a tam nakonec selhal v tom, že tam s nimi nešel, nebo to neměl říkat. Ale v té větě také je: „Půjdeme tam mírumilovně a vlastenecky.“

Martina: To tam přímo zaznívá, ano?

Dušan Neumann: To tam přímo řekl, a jak televize ABC, tak televize CBS právě toto z jeho projevu vystřihla.

Martina: Ne, ne. A jak to tedy víš?

Dušan Neumann: Protože jsem se na to díval přes jiné televizní zdroje, jako je Newsmax, a hlavně přes YouTube, kde lidi natáčeli, dnes má každý telefon a natáčí úplně všechno. Chvilku mně to trvalo, probíral jsem se tím tak dobré dvě hodiny, ne v jednom kuse, protože na to se nedá v jednom kuse koukat, ale na YouTube to bylo. Nevím, jestli to tam ještě je, jestli to taky není zlikvidováno, ale Trump toto skutečně řekl. Ale nešel tam s nimi, což byla zásadní chyba.

Martina: Já už jsem jenom našla: „A jak to skončíme, půjdeme spolu ke Kapitolu fandit našim statečným senátorům a kongresmanům, ale některým asi tolik ne, protože když budeme slabí, tak si svoji zemi zpátky nevezmeme. Musíte ukázat sílu, musíte být silní.“. To jsem našla já. A opravdu někdo cíleně tato slova vystřihl?

Dušan Neumann: Musel, protože to tam určitě bylo. To mohu odpřisáhnout.

Ve volbách skutečně docházelo ze strany demokratů k podvodům

Martina: Dokážeš si představit, že s těmito vystřiženými slovy by kterýkoli normální soud na světě uznal tento projev jako povel k útoku nebo k násilí?

Dušan Neumann: Myslím, že nikoliv, že tam skutečně žádné násilí není. Dokonce na pozvánce na toto shromáždění, která se šířila po sociálních sítích, byl citát vystřižený z Donaldových řečí, kde říká „Let´s go be wild“ – pojďte tam a buďte divocí. Ale zase, „buďte divocí“ neznamená výzvu k nějakému násilí, je to televizní přehánění. Když jsem to četl, tak by mě v životě nenapadlo, že by to mohla být výzva k nějakému násilí. Někdo to tak může interpretovat. Říkám, Donald Trump byl právě v posledních dnech pod úžasným tlakem, a hlavně byl velice zklamán, protože on u soudů své žaloby neprohrál, ale soudy se jimi odmítly zabývat. Já jsem sledoval situaci u nás v Pensylvánii, a skutečně mě nikdo nepřesvědčí, že v těchto volbách nedocházelo k podvodům.

Mohu k tomu dodat nějaké příklady, ale hlavním a tedy zásadně tvrdým je, že když se vžiji do kůže Joe Bidena, který vystupuje jako prezident sjednotitel, chce sjednotit všechny Američany, a teď má 74 milionů voličů, kteří mu nedůvěřují, tak jak se toho Donalda Trumpa nejlépe zbavím, když si věřím, že ty volby byly poctivé? Tak ho vyzvu, že uděláme společnou komisi republikánů, demokratů, celkem malou, každá část komise si najme příslušné odborníky, statistiky, IT specialisty, volební zkušební komisaře a tak dále, a prověříme společně třeba ve dvou státech výsledky. A pak se třeba ukáže, že Trump je skutečný magor, a najednou mám 50 milionů lidí, kterým se otevřou oči. Ale on to neudělal, ani nenaznačil, že by něco takového mohl chtít.

Martina: Jak si to vykládáš, protože tušil, že to…

Dušan Neumann: Protože tušil, že to tak čisté není. A říkám, důkaz asi nikdy neuvidíme, ale pro mě to znamená, že výsledky těchto voleb už navždy budou poskvrněny touto nedůvěrou. Třeba byly v pořádku, ale z mé strany to buď demokraté nezvládli, nebo nepřemýšlejí, což je také možné. Ale spíše je to v tom, že nepravidelnosti, jak se tomu říká, tam skutečně byly.

Trump ve svém projevu nevyzýval k násilí

Martina: Dušane Neumanne, musím říct, že když jsi mi řekl, že skutečně existuje nejen na jednom mobilu natočený projev, ve kterém vyzývá Donald Trump, aby lidé šli ke Kapitolu mírumilovně, tak si neumím představit, že když toto třeba CNN vynechá, vystřihne, že to je v Americe lidem jedno. Žije Amerika tím, jak vlastně tento projev zněl, a zda to byla skutečně výzva k násilí?

Dušan Neumann: Já tam teď nejsem, takže to říct nemohu. Ale všichni moji známí, se kterými komunikuji, to jako výzvu k násilí neberou. Dokonce ani liberálové mezi umělci. Takže tohle není ten problém. Problém je, že příznivci a rabiáti, kteří tam jsou, a ti se objeví vždy, podnikli ten útok, že to skutečně udělali a že tam došlo k tomu, že zabili policajta z Kapitolu tím, že ho praštili nějakým minimaxem přes hlavu. A na druhou stanu policie zastřelila příznivkyni Trumpa, pilotku Ashley. Ti další dva údajní nebožtíci – to byly nějaké infarkty, nebo něco podobného, takže to se dá sice připočíst ke ztrátám, ale nebyl to výsledek fyzického násilí.

Martina: Já se na to ptám proto, že Twitter se pasoval do role samozvaného soudce, a vyhodnotil slova Donalda Trumpa jako výzvu k násilí, a prezidenta na Twitteru nejenže zablokoval, ale dokonce mu doživotně kompletně smazal profil. Rezonuje tento naprosto bezprecedentní čin Amerikou, nebo to jenom mě vyráží dech?

Dušan Neumann: Ne, to skutečně rezonuje, a nejen Amerikou, protože dá se říct, že největšími kritiky Donalda Trumpa byli Angela Merkelová a prezident Macron, a oba vyjádřili velké podivení, že si Twitter vůbec něco takového dovolil a že to ukazuje na velmi nedemokratické poměry na mediální scéně. A Američani to potvrdili asi tím, že akcie Twitteru klesly okamžitě asi o 10 procent.

Martina: Když jsme o tom hovořili s kolegou, tak říká, že tohle je zlom v celém pojímání západní demokracie, protože jestli si politici nechají líbit, že nejmocnějšího muže světa opravdu típne soukromá firma, tak tady zakrátko už nebudou vládnout politici, ale nikým nevolení majitelé nadnárodních internetových gigantů. Co s tím? A co se vlastně v Americe děje pod povrchem na základě tohoto činu?

Dušan Neumann: To, co mi připomíná Mussoliniho korporativní fašismus, kdy se tehdy nejen největší průmysloví giganti Itálie, ale i odbory spojily a vládly společně, neboť vláda nemůže udělat nic bez průmyslové nebo ekonomické základny. A tady, díky tomu, že se průmyslová, nebo hospodářská struktura mění, a sociální sítě a informační revoluce dnes vlastně převažuje, a tvoří velmi podstatnou část národního produktu, tak získala na síle. A pochopitelně továrna, která vyrábí nůžky a hřebeny, nemůže mít takový politický vliv, jako rozhlas, televize, tisk, který se spojí z politiky, protože jediným způsobem, jak to politici mohou ovlivnit, jsou zákony. Jedna z posledních snah Trumpovy vlády byla povolat k zodpovědnosti právě Google, Apple a Amazon a snaha tyto společnosti rozdělit, protože dochází k monopolizaci celé informační scény ze strany několika málo gigantů, a to je pochopitelně pro jakoukoliv demokracii zhoubné.

V USA jde o totální útok na Donalda Trumpa, o snahu o jeho totální zničení, politicky, finančně, mediálně, právně

Martina: Když se příznivci pravicového myšlení z konzervativních stran začali odhlašovat z Twitteru, a chtěli se přihlásit na síť Parler, tak ji zrušili. Myslíš si, že to projde?

Dušan Neumann: Neznám přesně strukturu, jak to funguje, a jaké jsou legální kroky, aby si někdo založil vlastní síť, velké sítě serverů, kolik to stojí a tak dále. Parler byl vlastně vyhoštěn Amazonem, a hledá novou síť, novou základnu, na které by začal fungovat. Musí ji založit, ale kde na to sežene peníze, a kdo mu to dá? Dokonce se proslýchalo, že Donald Trump plánoval založit síť Bílého domu, ovšem dnes má trošičku složitější starosti, protože to, co se děje, je snaha o jeho totální zničení. Deutsche Bank, která jinak financuje všechny ruské oligarchy úplně bez jakýchkoli skrupulí a uzardění, mu vypověděla úvěry. New York mu teď začíná likvidovat licence jeho hotelů na Manhattanu, protože to tam nemůže strpět, a pokud budou mít tu sílu, tak to udělají. Jsou také odmítány golfové turnaje na golfových hřištích Donalda Trumpa, tam se s nimi bude soudit, protože to jsou dlouhodobé smlouvy. Prostě je to až neuvěřitelný útok na jeho totální zničení.

Martina: Vlastně snaha zlikvidovat ho nejenom politicky, ale také ekonomicky, informačně, po všech stránkách.

Dušan Neumann: Úplně. Totálně ho vymazat.

Martina: Nutno přiznat, že, už jsi to zmiňoval, že i politici se vyděsili tohoto extrémistického kroku, tedy smazání profilu americkému prezidentovi. Vyjádřili se i ti, u kterých by to člověk už možná ani nečekal. Zmínil jsi Angelu Merkel, prezidenta Macrona, ale také europoslanci, eurokomisař. Došlo jim, že pokud by nad tímto mávli rukou, nemuselo by trvat dlouho, a museli by se ptát vládců internetu, jestli si mohou dovolit prezentovat ten či onen názor. Myslíš, věříš, že to donutí tyto informační giganty k nějakému činu?

Dušan Neumann: Tím si nejsem zcela jist, ale myslím, že to americké veřejnosti nebude lhostejné, že až přejdou hysterické výlevy, a situace se trochu uklidní, normální lidé začnou na vlastní kůži vnímat, že dochází k monopolizaci, tak si to nenechají líbit. Proč jsem mírným optimistou? Jde o výsledky posledních voleb. Všichni, i média, se soustřeďujeme na to, že to Donald Trump prohrál a že republikáni ztratili většinu i v Senátu, kde si nejsem jist, jak moc se Donald Trump na této ztrátě podílel. On jel v poslední chvíli do Georgie, ale myslím, že už to tam bylo trošičku připravené opět způsobem, který se nám nelíbí. Ale co třeba uniklo, je, že v těchto volbách bylo zvoleno 14 nových poslanců do Sněmovny reprezentantů, většina z nich jsou ženy, a všechny jsou konzervativní, což je jakýsi výhled.

A Sněmovna reprezentantů má velmi úzkou demokratickou, nebo progresivistickou většinu. Další volby budou za dva roky, a je velmi pravděpodobné, že tam proniknou i další kandidáti, kteří se dnes zdají příliš konzervativně radikální, jako třeba Kendes Owensová, což je krásná asi 35letá černoška, velmi konzervativní, ale přitom velmi otevřená. Konzervativní, ale ne ortodoxní. Těchto lidí, a zejména mezi menšinami, mezi černochy, začíná přibývat, což mi dodává trošku optimismu, kterého je dnes pomálu.

Martina: Děkuji ti Dušane za toto velmi důležité doplnění informací o dění ve Spojených státech.

Dušan Neumann: Také děkuji za tuto možnost.

Martina: Pane docente Jaroslave Turánku, vy se mnohokrát vracíte do historie, a stejně jako jste říkal, že jste se připravoval na dnešní rozhovor, tak já jsem se také připravovala, a dočetla jsem se, že v tehdejším Československu, bez ohledu na komunistický režim, jsme byli ve vývoji vakcín, třeba proti infekčním nemocem, celkem úspěšní. Zatímco teď, když se bavíme o vakcíně proti koronaviru, tak jsou zde, jak jste říkal oxfordská, ruská, tři čínské, ale česká už mezi nimi není. Jak si vedeme?

Jaroslav Turánek: Česká imunologie byla na světové úrovni. Když zmíníme jména jako profesor Štercl, profesor Vonka, Jirsa, Raška, nebo málem nositel Nobelovy ceny Hašek. Česká současná imunologie je také na vysoké úrovni, profesor Hořejší, paní profesorka Říhová a další. Ale tím, jak se zlikvidoval Ústav očkovacích látek, tak tady chybí instituce, která by integrovala výzkum a vývoj v oblasti vakcín. To je problém. A potom, když slyšíte, že čelní představitelé vědy řeknou, že v ČR nelze vyvinout vakcínu, tak neví, o čem mluví. A vůbec, daňový poplatník by se zeptal, nebo se ptám já, proč se investovaly desítky miliard z evropských fondů do rozvoje vědy, když u nás nejsme schopni zabezpečit jednu ze strategických věcí, tedy vývoj a výrobu vakcín.

Martina: A nejsme? Nebo jsme?

Jaroslav Turánek: A znáte nějakou, kromě veterinární vakcíny, českou firmu, která hraje zásadní roli ve vývoji vakcín? Neznáte.

Martina: Neznám. Což tedy u mne není zas tak klíčové, ale pravděpodobně ji neznáte ani vy.

Jaroslav Turánek: Ani já tady neznám žádnou takovou firmu. Přitom tady jsou špičkové podmínky pro vývoj vakcín. Jsou tady odborníci, kteří to jsou schopni dělat, ale chybí zde průmysl, ten víceméně v 90. letech zanikl. Zanikl ÚSOL, takže jsme jedna z mála zemí, která nemá vlastní ústav očkovacích látek.

Martina: A ten se zlikvidoval, vy jste říkal v 94. roku. Proč?

Jaroslav Turánek: To se zeptejte tehdejších politiků, proč?

Frédéric Joliot-Currie: „Stát, který nepodporuje vědu, nutně upadá. Stává se kolonií.“

Martina: A myslíte, že schopnost vyvinout vakcínu je pro stát jedním z klíčových nástrojů pro udržení technicky vyspělého státu, nebo technicky vyspělé civilizace?

Jaroslav Turánek: Samozřejmě, když použiju Frédérica Jolieta-Currie: „Stát, který nepodporuje vědu, nutně upadá. Stává se kolonií.“ A v tom je řečeno úplně všechno. A vakcíny jsou strategickou záležitostí. Teď na koronavirové pandemii vidíte, co dokáží infekční choroby. A toto není ještě choroba, která má vysokou smrtnost.

Martina: A dá se navázat na to, kde jsme byli v této oblasti před rokem 94, nebo je to přervané, takže by se musel třeba ten sérologický institut budovat znova, na zelené louce?

Jaroslav Turánek: Teď jste mi přihrála, abych si tu mohl vařit svoji polívčičku. Je tady několik týmů, které mají úroveň a které jsou schopny, pokud se spojí, dát dohromady větší tým schopný vývoje vakcíny. Jeden příklad – teď nám byl udělen evropský patent na veterinární vakcínu proti borelióze. Jsou tady týmy v Biocevu, týmy na Univerzitě Palackého. Je tady tým, který jsem do nedávna vedl, a potom jsou tady týmy na Akademii věd, na VŠCHT, na univerzitě v Pardubicích, kde je dostatečná a velice kvalitní chemie pro vakcíny, a lidé, kteří rozumí mikrobiologii a rozumí expresi proteinů. Čili z těchto týmů se dá poskládat jeden supertým, který je schopen vyvíjet jakoukoliv vakcínu. A to jsem nejmenoval všechny ústavy. Takže jeden z mých posledních cílů v akademické kariéře je přispět k tomu, aby tady vzniklo něco, co by navazovalo na práci Ústavu sér a očkovacích látek.

Martina: Pane docente Turánku, abychom si to mohli lépe představit. V jaké kondici tento ústav za Československa byl? Co považujete za největší spěch?

Jaroslav Turánek: Lidé, kteří se na imunologii podíleli. Jedním z úspěchů je příprava vakcinačních kampaní proti neštovicím, kde pracovali v Indii, v Africe. U nás je to především potlačení dětské obrny.

Martina: Tu se u nás podařilo prakticky úplně vymýtit.

Jaroslav Turánek: Já si ještě pamatuji některé své kamarády z 50. let, kde nás na náměstí bylo asi 50, a z toho tak dva měli těžké poškození dětskou obrnou. A když se za pár let dokončila kampaň, tak se dětská obrna prakticky nevyskytovala.

Podařilo se nám připravit systém pro neinvazivní aplikaci vakcín, ne jehlou, ale nalepením speciálního filmu pod jazyk, který za dvě hodiny můžete vyplivnout.

Martina: Když jsem pročítala materiály na internetu, tak jsem se dočetla, že jste označil lymskou boreliózu za opomíjenou infekci, a srovnal jste ji se SARS. A protože jste zmínil, že jste dostali grant na vakcínu proti lymské borelióze, tak mi řekněte, opravdu je tak nebezpečná?

Jaroslav Turánek: To je přesně ta choroba, která vás hned nezabije, nebo dramatické následky nejsou okamžité, ale projevují se až po letech. Ale ne u všech nakažených. Třeba u části nakažených se vyvinou těžké symptomy a moc se to neřeší. Tento grant byl na veterinární vakcínu, kde se to řeší, i když následky u psů jsou téměř minimální, nebo málokterý zdravý pes onemocní lymskou boreliózou. A my jsme to měli jako předstupeň k tomu, abychom na stejném principu začali vyvíjet vakcínu proti borelióze. Takže v podstatě některé z těch antigenů jsou hotové, a to dokonce v takové kvalitě, že se dají převést do výroby. U některých převod do výroby dopracován není. Jedna věc je něco vytvořit v laboratoři, a druhá věc je vyrobit to tak, aby to splňovalo farmako-ekonomické parametry. Aby vakcína nebyla tak drahá, že si ji nikdo nekoupí. Ale je to první krok k té vakcíně.

Bohužel teď to moc nepokračuje z důvodů, které zde nechci rozebírat, ale jsme připraveni v tom pokračovat dál. A ve spolupráci s olomouckou univerzitou, s kolegou profesorem Raškou, a s paní doktorkou Dubasovou z Technické univerzity v Liberci, se nám podařilo připravit systém pro neinvazivní aplikaci, ne jehlou, ale na mykózy třeba pod jazyk, neinvazivní aplikaci. Tam se nám podařilo na myších dokázat, že se i touto cestou, bez použití injekce, dají indikovat protilátky. To je jedna z věcí, které máme rozpracované a které bychom chtěli dotáhnout do konce.

A když se bavíme o koronaviru, tak toto by mohl být zajímavý přístup ve vývoji vakcín proti koronaviru, protože by nebylo třeba používat injekční cestu, které se spousta lidí bojí, má nějaké výhrady. Ale tato vakcína fungovala na bázi nalepení speciálního filmu pod jazyk, a za dvě hodiny ho můžete vyplivnout. Technologie výroby jsou zanedbatelné částky, a produktivita vakcíny by byla ohromná. U koronaviru, nebo chřipky, protože bychom se chtěli dostat k vakcíně, která bude kombinovat chřipku a koronavirus, bychom byli touto cestou schopni zajistit výrobu pro minimálně všechny občany v ČR.

Martina: Tak uvidíme, jestli se v řádu let nebo desetiletí, nevím, o jakém časovém horizontu mluvíte, můžeme těšit na něco, co by mohl vyřešit v budoucnosti problém.

Jaroslav Turánek: Vakcína má dvě úskalí. První je uvést do výroby technologie produkci uvedených filmů. A druhé úskalí je mít relevantní antigen. Na obojím se pracuje. Nějaké antigeny vyvíjejí lidé na Biocevu, které by se měly testovat. My pracujeme na technologii přípravy vhodných filmů, nanesení antigenu a stabilizace antigenu. Je tam spoustu technologických problémů, které je potřeba vyřešit, a které pro experimentální vakcínu musíte řešit. Pro experimentální vakcínu musíte řešit stabilitu a podobné věci. Ale pro vakcínu, která má vstoupit do výroby, a do klinického testování, musíte mít všechny tyto problémy vyřešeny.

Infekční choroby ovlivňují dějiny, protože mají charakter řetězové reakce. Třeba za druhé světové války výrazně pomohla spojencům v Indonésii, nebo v Pacifiku, vakcína proti žluté zimnici, kterou Japonci neměli.

Martina: Pane docente, já bych se chtěla vrátit k tomu, že jste zmiňoval, že bychom se měli poučit z historie, a měli bychom se podívat na evropské území, které čas od času v historii decimovaly například morové rány. Vzpomínal jste moskevský mor v Rusku, a tak dále.

Jaroslav Turánek: A další.

Martina: Řekněte mi, co si z toho můžeme odnést? Jaké další pandemie kosily Evropu, a nejen Evropu? A mohlo by pro nás vyplývat, jak si třeba pomoct právě teď?

Jaroslav Turánek: Z infekčních chorob, které řádily v Evropě, to je cholera, tyfus, mor a neštovice. Z těch ne tolik dramatických je to tuberkulóza. A co si z toho může odnést? Všechny tyto epidemie měly v podstatě původ ve válečných taženích. Když si vezmeme cholera, tyfus a mor jsou typické pro 1. světovou válku. Tyfová epidemie zastavila frontové akce na balkánské, i západní frontě. Napoleon v Rusku kromě mrazu, to byl tyfus a cholera. Všechny tato epidemie se rozhořely při válečných akcích většího rozsahu. Stejné to je, když zničíte infrastrukturu, je velký pohyb lidí, kteří utíkají před frontou a před infekčními chorobami, které roznášejí stále dál. A v současné době je to stejné v Africe, v Sýrii, v Libyi. V utečeneckých táborech. Cholera, tyfus, to jsou typické choroby pro vojenské, utečenecké tábory.

Martina: Měly tyto pandemie třeba vliv i na politické dění? A měnily osudy celých územních celků a civilizací?

Jaroslav Turánek: Jestli to nebude příliš, tak se vraťme k islámu. Justiniánův mor a neustálé válečné konflikty mezi Východořímskou říší a Perskou říší je natolik oslabily, že umožnily, aby z Arabského poloostrova pronikli muslimové, a zabrali některé obchodní cesty, získali finanční prostředky a nastartovali expanzi islámu. To je jedna ukázka, jak infekční choroba ovlivnila zásadně dějiny, řekněme, Evropy, Asie a Afriky. Jiné infekční choroby, třeba neštovice a dobytí říše Aztéků. Neštovice a potlačení původního obyvatelstva v Severní Americe. A zajímavým příkladem je například malárie a vliv malárie, která se rozšířila v Anglii.

V Anglii, v době globálního oteplení, v 16. století byly v močálech oblasti, kde byla malárie. V té době se pěstovalo v Anglii víno. A tato malárie měla trochu jiný průběh, než v Africe, nebo na Středním Východě. Ten prvok se delší dobu vyvíjel v játrech, takže člověk nakažený malárii mohl absolvovat cestu na lodi přes Atlantický oceán, a dojet živý do Ameriky. A takto se tam malárie dostala. Je to celá historie založení města Jamestown ve Virginii, kam osadníci přinesli malárii, nakazili se komáři, a pak to přenesli na původní obyvatelstvo – a výsledek nákazy byl stejný jako v Anglii. V Anglii byli lidé v této oblasti považování za duševně i fyzicky méněcenné, takže se i na Indiány začalo pohlížet jako na méněcennou rasu. To byl důsledek kolonizace a přenosu infekční choroby malárie.

Takhle se ovlivňovalo i další zajímavou chorobou. Třeba za 2. světové války výrazně pomohla spojencům v Indonésii, nebo v Pacifiku vakcína proti žluté zimnici, kterou Japonci neměli. A ta kosila jak Japonce v malajských džunglích, tak Američany nebo Angličany. Tak vidíte, jak infekční choroby ovlivňují dějiny, protože mají charakter řetězové reakce.

Všechny státy na světě vědí, co znamená fanatický islám, a přesto proti tomu nic nedělají. Před druhou světovou válkou věděly, kam míří Hitler. Přesto proti tomu nic nedělaly. Tedy: sledujte cestu peněz.

Martina: Chápu. Popisujete to jako záležitosti 1. světové války, napoleonského tažení a tak dále. Ale jedna věc ze současnosti mi nedává spát. Jak mohlo dojít k pandemii v technicky tak vyspělém globálním větě? Kromě Číny, kde se pandemie objevila, všechny státy věděly dlouho dopředu, díky rozvoji komunikačních technologií a médií, že pokud Čína nelhala, že to na světě je a že se to prudce šíří, a přesto covid dostal zelenou.

Jaroslav Turánek: Všechny státy na světě vědí, co znamená fanatický islám, a přesto proti tomu nic nedělají. Všechny státy před 2. světovou válkou věděly, kam Hitler míří. Přesto proti tomu nic nedělaly. To znamená: sledujte cestu peněz.

Martina: Řekněte mi, je tohle začátek nové epochy? Konec klidu, konec bezpečí, konec bezmezné důvěry v to, že všechno dobře dopadne, protože to vše máme pevně v rukou?

Jaroslav Turánek: Půjdeme zpátky do roku 89. Najednou tady zaniká velký nepřítel, což byl Sovětský svaz a jeho satelity. A zdálo se, že vše bude úplně sluníčkové, bez problému, zbraně nebudou potřeba a tak dále. Kde jsme dnes? Zbraně se dělají ještě ničivější, proti kterým nebude obrana. Globální chudoba se rozšiřuje i do zemí, jako je Evropská unie. Nůžky, které se rozevírají mezi lidmi denní práce, a mezi takzvanými elitami, jsou neskutečné. Peníze, které zmizí, a nikdy se to nedošetří, jsou také neskutečné. Já jsem nepochopil, jsem ekonomicky nevzdělaný, komu vlastně dlužíme. Kdo má tolik peněz, že je může půjčovat tak velkým zemím, jako je Německo, Itálie? Komu vlastně dlužíme? Jakou hodnotu mají peníze, když je rotačka někde v EU, v centrální bance, stále chrlí?

Martina: Je to hra.

Jaroslav Turánek: Je to ekonomické letadlo. A všechny tyto hry, když se vyčerpaly, končily válkou, a tím se to takzvaně srovnalo. Já se bojím těchto věcí. Všude se chrastí zbraněmi, ale na věci, které jsou potřeba, neseženete peníze, ale na vývoj nových zbraní jdou horentní sumy. Tam, kde je potřeba naučit lidi pracovat a žít, v zemích jako třeba v Africe, aby si byli schopni sami vyrobit potraviny, se vozí zbraně. Libye je jasná ukázka. Čím platí Libye za to, že se tam můžeme handrkovat a střílet? No naftou. Kdo v tom hrál roli? Itálie, Francie a Velká Británie. Teď tam jsou další zájmy, Turci mají zájmy, potřebují plyn a ropu, a tak začínají ohrožovat Řecko, a tak dále. A toto je stále dokola. A kdo na to doplatí? Lidé denní práce.

Martina: Pane docente, myslíte, že jsme na to psychicky vybaveni, že se naše psychická odolnost současného člověka dokáže vypořádat s těmito tlaky? Třeba i s těmi tlaky, které psychicky způsobuje pandemie, která tady kolem nás řádí?

Jaroslav Turánek: Pandemie je v těchto podmínkách závažná. Když srovnáte pandemie, které byly předtím, tak to není zase taková hrůza. A když to srovnáte se situací za 2. světové války, obzvláště si vezměte situace, těchto dokumentů je milion, v koncentračních táborech nebo vojáků v Rusku. Nebo samozřejmě západních vojáků. Tito lidé se z toho nepomátli a byli schopni existovat, překonat to, a nakonec byli schopni hrůzu německého nacismu porazit ještě větší hrůzou, kterou měli z komunistů. Ale byli schopni žít v hrozných podmínkách.

My teď, když se na měsíc trochu omezí hospody, divadla, tak je spousta lidí z toho úplně vykolejená. Jestli jsme schopni vydržet? Kdyby se stalo, že by přišla nějaká pandemie, a to se může stát, která bude mít vyšší smrtnost, tak se z toho všichni… Myslíte, že to psychicky vydrží? Mluvím o západním světě. Ne o Rusku, tam mají tradici, a jsou schopni přežít v zemljance na vodce, když to odlehčím. Ale jsme toho my schopni?

Martina: Jak si odpovíte?

Jaroslav Turánek: Bojím se, že nejsme, že jsme už zpovykaní, mladá generace. A jsme zpátky u dalších historických věcí. Představte si naše legionáře, kteří žili myšlenkou, že se jednou vrátí do vysněného Československa. Dnes akorát hopsáte na hokeji, nebo fotbale, ze kterého šla další korupce. Víte, jaká je dnes situace ve fotbale. To je možná jediný ještě povolený způsob vlasteneckého cítění. Evropa je kontinentem národů, a snahou bylo, aby spolupracovaly. Jenže ony se mezi sebou neustále potýkaly. A bublá to znovu. Podívejte se, v Polsku chtějí svou cestou, je to legálně zvolená vláda, a už se na ně valí restrikce, že tam prý není demokracie, a tak dále. V Polsku si neřežou hlavy, to je ve Francii, v Německu, ale oni je poučují, jak to mají dělat. Maďaři, kteří byli vždy silně nacionalističtí, jinak by nepřežili, obklopeni slovanským nebo románským světem. Ti to zastavili okamžitě. Postavili plot, a je po ptákách.

A ty evropské výhružky? Já se tomu musím smát. Co si má myslet o Evropě jiný svět, když ji pět let vede člověk, který je notorický alkoholik, a je v podstatě dementní. Junkers. A komu to vadilo? Nikomu. Jak tyhle lidé mohou něco vést? Nebo se podívejte, nebudu jmenovat naší eurokomisařku, se kterou jsem se měl možnost půl hodiny bavit, když jsme dostali cenu za vakcínu. Tento člověk je pro mne naprostou karikaturou velvyslance v Evropském parlamentu. A ona bude poučovat Orbána, nebo Poláky, jak to mají dělat. Evropská komise je banda. Mně to připadá jako Francouzká revoluce, tam byli také komisaři. Nebo rudí komisaři v Rusku.

Evropská unie je tam, kde jsme byli v 80. letech, kdy se stále vykazovalo, jak jdeme mílovými kroky vpřed, jak překročíme pětiletku o 120 procent

Martina: Pane docente, já hledím na to, kam se od mikrobiologie, nebo biologie vždy dostáváme.

Jaroslav Turánek: To jsou ale věci, které s tím souvisí.

Martina: Bezesporu. Bezesporu.

Jaroslav Turánek: Protože ochrana společnosti proti infekci záleží na mechanismech společnosti, a jak fungují. Ale ony nefungují. EU? Hádali jsme se, kradli jsme si kamiony, když bylo nejhůř. Bližší košile, než kabát. A když si poslechne, co píšou v novinách? Vezměte si, odcházela Anglie, tak jí to dali vyžrat. To je podobné, když jste utekla z komunistického Československa, tak jste byla nejhorší, znárodnit a podobně. Když jste slyšela Farage, tak já bych všechno podepsal. On popsal přesně problémy EU. Nikdo to nechtěl slyšet. Mám dojem, že EU je někde tam, kde jsme byli v 80. letech. Já si to dost dobře pamatuju, kdy se všechno vykazovalo. Vykazovalo se, jak jdeme mílovými kroky vpřed. Pátou pětiletku, desátou pětiletku, překročíme o 120 procent. A to stejné máte v EU. Ta si furt chválí svoje kraviny.

V době zániku Říma byly vidět podobné faktory jako dnes

Martina: Pane docente, když se tady spolu potkáme za 5, 10 let?

Jaroslav Turánek: To už pro vás nebudu zajímavý. Budu důchodce.

Martina: V jakém světě myslíte, že my jako Evropané budeme? Myslíte, že za sebou budeme mít nějakou další vlnu pandemie covidu, nebo něčeho mnohem horšího? Nebo si myslíte, že se přes nás převalí třeba i nějaké občanské nepokoje? Myslíte, že budeme zaplaveni migrací z Afriky, a nejenom z Afriky? Jakou vidíte Evropu v budoucnosti?

Jaroslav Turánek: Toto není první takováto situace v Evropě. Když si to srovnáte s úpadem Římské říše, kde jsou podobné faktory, které byly tam, a jsou i dnes. První faktor byl v tom, že římským občanem byl někdo, kdo zničil vlastní zemědělce. To byl první faktor. Jejich obrana byla tvořena ze žoldáků, kteří neměli k Římu vztah. Otrocká práce. To je jeden ze základních faktorů, které rozvrátí jakoukoliv říši, ať už otrocká práce ve starověku, nebo nové odrůdy otrocké práce dnes. Některé formy práce jsou otrockou prací, tedy vysoká závislost, tedy něco jako poddanství, ale jinak realizované. Takže my jsme na tom podobně, jako při pádu Říma, kde už se multikulti rozbujelo natolik, že prakticky žádný Řím už neexistoval. To už nebyl Řím, který byl původně postaven.

Tím nechci říct, že jsem proti spolupráci, ale ono to nefunguje, separace bude vždycky. Nefungovalo to ani mezi tak blízkými národy, jako byli Němci a Češi v Sudetech. Kvasilo to dlouhou dobu, a ve chvíli, kdy to pole posílil Hitler, tak se to projevilo naplno. Ani tam to nefunguje tak, jak by mělo. Skoro nikde to nefunguje. V Americe se zdálo, že by mohlo, a nefunguje jim to tam. To jsou přírodní zákony, řekl bych, smísíte spolu vodu a olej, tak se vám rozrazí. Můžete udělat hodně, prošpudlovat to, a dostanete emulzi, která se časem rozrazí, a pokud tam není nějaký emulgátor, který to podrží, tak se to rozrazí. A pokud tam je, tak tam máte dvě fáze, vodnou a lipid, a jsou stabilnější. V chvíli, kdy emulgátor odstraníte, tak se to zase srazí. Takhle to funguje ve fyzikální chemii a ve společenských vědách.

Ale tento proces je dlouhodobý, hrozně dlouhodobý. V Anglii, když se podíváte na soužití Keltů, Sasů a Normanů, tak jak to dlouho trvalo, a stejně došlo k potlačení keltského etnika. To samé ve Francii. Přišli Frankové, vytvořili vrchní elitu, a Keltové zůstali zemědělci, kteří byli ze strany francouzské šlechty pohrdáni. Takto to prostě je. Každý se může podívat na realitu, jaká je skutečná podstata této věci. Nikoliv jaká jsou moje přání, ale musím respektovat děje, které to řídí, a to se neděje. A když se podíváte na dnešní politiky, jmenujte mi pár lidí, kterých byste si vážila, které považujete za vzdělané a morálně na úrovni. A to jen po Listopadu. A kdo nebyl zapletený do nějakých nákupů levných nemovitostí, a tak dále.

Martina: Pan docente, já mockrát děkuji za to, že jste přišel. Děkuji za to, že jste se při svém výkladu a postřezích tak doširoka rozkročil, a ukázal nám, jak široký může mít mikrobiolog pohled, a jak široký může být pohled na to, co způsobí jedna pandemie. Díky moc.

Jaroslav Turánek: Děkuji za pozvání a na shledanou za 10 let.

Martina: Buď vítán, Danieli.

Daniel Landa: Dobrý den. Ahoj.

Martina: Danieli, to že je svoboda slova v ohrožení, že mizí, tak to se děje řadu let. Řekni mi, co bylo právě teď pro tebe impulsem, že sis řekl: „Tak, právě toho mám dost, a jdu do toho, a jdu po nich?“

Daniel Landa: Tímto impulsem byl asi tříměsíční stav na jaře, kdy na nás chrlili protichůdná opatření, kdy jsme museli být zavření doma s dětmi. Tento stav trvá už skoro rok, a způsob, kterým vláda komunikuje s občany, a hlavně způsob, jakým umlčovala ne ani kritiky, ale lidi, kteří tomu rozumí a kteří třeba chtěli hledat jiná řešení, než takováto tvrdá opatření, která bez omluvy a bez pardonu dopadají na nějaké skupiny. To znamená, že tady někdo řeší jeden problém, ale možná zemi urvává do jiného, většího problému. A toto mi vadí. A vadí mi také, že debata je přibrzďovaná a bržděná.

Vláda řeší současnou situaci na úkor občanů. Chovají se k nám jako k malým dětem a říkají: Držte hubu, buďte ve sklepě a nic nedělejte. Zakazují lidem pracovat, a sami vydělávají velké peníze.

Martina: Danieli, ty jsi ale na začátku, když tato opatření v březnu vypukla, říkal, že proti tomu nic nemáš, že nikdo neví, co dělat, všichni jsou tak trochu zmatení, a je těžko si myslet, že na to má nějaký politik recept, když se s touto situací nikdo dosud neseznámil a nesetkal, jenom proto, že je politik. Takže kdy ti to začalo vadit? Kdy jsi začal mít pocit, že ti někdo sahá na tvá práva?

Daniel Landa: Ve chvíli, kdy se rušila akce za akcí. Ve chvíli, kdy řekli: „My už nikdy toto neuděláme.“ A druhý den udělali tohle, čtvrtý den udělali tohle. Říkám, těch důvodů bylo hodně, já nejsem schopen jmenovat všechny jednotlivosti, ale že vláda, nebo kompetentní lidé, řeší tuto situaci totálně na úkor občanů, na úkor jejich psychiky, jejich sociálního zabezpečení, i na úkor jejich ekonomiky, je to vidět, toho si nejde nevšimnout. Chovají se k nám jako k malým dětem, a to vadí, takže jsem si řekl, že je potřeba pozdvihnout hlas, a dát lidem možnost se proti tomu vyjádřit. Ti, kdo zakazují lidem pracovat, sami vydělávají neuvěřitelné peníze. Nikomu to nezávidím, ale bylo by dobré si projít domácnosti, kde opravdu už takzvaně hoří. Někdo po lidech chce, aby byli solidární – ale kdo je solidární s nimi? Tato témata je prostě potřeba otevírat. Vadí mi ten komoušský typ myšlení: „A teď všichni, dětičky, zalezeme do sklepů, protože nám to řekl pan aparátek. A nebudeme se na nic ptát.“ To znamená: „Držte hubu, buďte ve sklepě a nic nedělejte.“ Takhle to nejde.

Martina: Danieli, krize, která vypukla s covidem, je pro tebe spouštěč, nebo jsi o svobodu slova a projevu měl obavu již před tím?

Daniel Landa: Už mi to vadí dlouho. Píšu o tom písničky, dost se vyjadřuju. Nevím, co bych k tomu měl ještě dělat dalšího.

Když má dav vztek, touhu, přání, vášeň, hledá člověka, do kterého by si to mohl promítnout. A když přijde, zapálí obrovský požár, který nakonec spálí všechny.

Martina: Chápu, že se možná někdy ptám trochu nejapně, ale ne každý tě zná, a tudíž chci vědět, jak dlouho tento problém sleduješ?

Daniel Landa: Dlouhodobě. Mám pocit, že je jednak občanská svoboda ohýbatelná, a druhá věc je, že za nás někdo rozhoduje věci, které by měly minimálně procházet referendem, nebo jsou to zásadní rozhodnutí, ať už mezinárodní smlouvy, nebo začlenění ČR do nějakého mezinárodního společenství. Někdo nám kdysi říkal, že když vstoupíme do EU, tak vůbec nepřijdeme o samostatnost, všichni si pamatujeme ty reklamy. Dneska to je úplně něco jiného. Kdyby na nás šli s tímto, tak to většina nemůže přijmout. Dneska je právo evropské nadřazeno našemu právu. Těchto věcí je celý, obrovský pytel, a my jsme se rozhodli tento pytel nějakým způsobem začít řešit. A to není na zítra. Takže jsem oběhl lidi, které mám k dispozici, které považuji za chytré, považuji je za osobnosti, a mají životní zkušenost na to, aby nějak přispěli k řešení. Teď je to trošku složitější, jelikož je nouzový stav, ale stejně se snažíme být pravidelně v kontaktu, a hledat řešení.

Martina: O tom si budeme, doufám, povídat podrobně. Začínala jsem citátem z Krysaře, kdy má na začátku prolog Osud, a chci se tě zeptat: „Ty jsi to napsal možná před 15, 20 lety?“

Daniel Landa: To bude více než dvacet. Tak dvacet pět let.

Martina: „Když vztek, jak pára v kotli bez ventilu vře a napíná se potají.“ Máš pocit, že to teď vnímáš o to intenzivněji, než tehdy?

Daniel Landa: Myslím, že tento princip se moc nemění. Prostě když se rozpíná vztek, tak dav má nějakou touhu, nějaké přání, vášeň, a hledá člověka, do kterého by si tuto svou vášeň mohl promítnout. A ten pak přijde a zapálí obrovský požár, který nakonec spálí všechny.

Ve chvíli, kdy dav vykopne dveře, není jisté, kdo jimi projde. Když chce dav někoho vyházet z okna, je to na pováženou. A kdo uklidí mrtvoly, kdo tam má být místo těch vyhozených? Spousta lidí má potřebu tleskat nad mrtvými na ulici, ale to není řešení situace.

Martina: „Přijde muž, má v mlze zahalenou tvář a tisíc jmen, i Krysař mu říkají.“ Bojíš se toho? Bojíš se toho, kdo přijde?

Daniel Landa: V podstatě ano, protože ve chvíli, kdy dav vykopne dveře, tak není jisté, kdo těmi dveřmi projde. Ve chvíli, kdy chce dav někoho vyházet z okna, tak to je vyloženě na pováženou. A kdo uklidí mrtvoly, a kdo tam má být místo těch, kteří spadli z okna? Chápu, že spousta lidí má potřebu tleskat nad mrtvým tělem na ulici, ale nemyslím si, že to je úplně řešení situace.

Martina: Rozumím tomu správně, že se snažíš právě proto, že se tohoto obáváš? Snažíš se, jak můžeš, upouštět páru u kotle?

Daniel Landa: Já se snažím, jak můžu – hledat nějaké moudré řešení, hledat lidi, kteří mi toto moudré řešení pomůžou najít. A potom toto moudré řešení nabídnout lidem, pokud ho najdu. O toto se snažím, protože tam, kde chybí moudrost, kde jsou jenom emoce a vášeň, je to prostě nebezpečný.

Martina: Danieli, ty jsi před několika málo měsíci sepsal takzvaný Blanický manifest. Proč? A o čem je?

Daniel Landa: Blanický manifest – to byla, v podstatě to je, emoce, kterou cítíme. A chtěli jsme dát možnost ostatním lidem tuto emoci také vyjádřit, aby se politici mohli podívat na to, jak způsob jejich komunikace, a přístupu k občanovi, vyvolávají emoce. Takže Blanický manifest je možnost říct jim: „Serete nás.“

Martina: Čím nejvíc? Co bys z Blanického manifestu akcentoval?

Daniel Landa: Akcentoval bych drzou zvůli. Tady je opravdu evidentní, že desetisícům lidí to dopadá na hlavu ve strašné dimenzi. My jsme v malém domečku, je nás tam pět, skoro nelezeme ven, holky už skoro šílí, nechodí do školy. A tak si představím panelák, kde to mají ještě o kousek menší, i když my to máme taky malý. A je to těžké ve chvíli, kdy vám nikdo neřekne, jak dlouho to bude trvat, mluví se o roce, dvou, o třech, než bude vakcína. Takhle to není možné dělat. Jak říkám, ochráníte možná jednu skupinu, protože ji programově nikdo nechrání, a miliony zdravých lidí chcípnou na úbytě. Říkám: Je toto opravdu jediné řešení celého tohoto problému? No to si potom možná zaděláme na daleko větší problém, který se bude řešit daleko déle.

Občané měli mít možnost si vybrat, jestli chtějí být nemocní, jestli chtějí cokoliv. To je právě svoboda.

Martina: Ale víš, co mi vrtá hlavou? Kdyby to bylo naše specifikum, tak řeknu: „Dobře, máme tady nekompetentní vládu, máme tady partu diletantů.“ Takto si to pro sebe vysvětlím. Ale kde se inspirovat, když velmi podobně destruktivně postupuje vůči soukromému podnikání, a osobním svobodám, celý svět? Jak to čteš?

Daniel Landa: Je to nějaká prapodivná bolševická vlna. Takhle mi to připadá. Ten aparát se chová velmi podobně jako bolševik, takže nám vládnou bílé pláště. A je to zvláštní, já nevím, co s tím. Kdybych měl řešení, tak bych byl první, kdo by volal, ať si ho jdou lidé jakýmkoliv způsobem prosadit. Ale já řešení nemám.

Martina: Hledáš?

Daniel Landa: Jasně. Hledám, hledáme v docela velké partě.

Martina: Budeme rozebírat jednotlivé body Blanického manifestu. Když se podívám na tvé texty, tak asi úplně nejvíce akcentuješ svobodu slova.

Daniel Landa: I svobodu života. Není to jenom svoboda slova. Já bych byl rád, abych si mohl vybrat, jakým způsobem jedu. Občané by měli mít možnost vybrat si, jestli chtějí být nemocní, jestli chtějí cokoliv, to je jejich, to je právě svoboda.

Martina: Asi kdyby byla nákaza ještě markantnější, a mortalita ještě větší, tak nevím, jestli bychom se my sami nepřikláněli k tomu, že jako při morových ranách zatlučeme dveře. Přemýšlíš nad tím?

Daniel Landa: Správně by toto měl dělat občan sám. To znamená, že správně by stát měl lidem ve chvíli, kdy je mortalita taková, jaká je, doporučit, stát by měl lidem doporučit, co mají dělat, a ne jim říct: „Od devíti hodin už nevylezete ven.“

Martina: Co když by lidé vůbec neposlouchali? Vždy je tady taková…

Daniel Landa: Tak v tom případě, to je zajímavá teze, si musíme říct: „Aha, lid je blb, tím pádem musí do otroctví.“

Jsou snad lidé tak blbí, že musí do otroctví? Že jim někdo musí vládnout jako malým dětem na pionýrském táboře?

Martina: No, a co nám z toho ale vyplývá?

Daniel Landa: Ptám se: „Takhle to fakt je? Lidé jsou tak blbí, že musí do otroctví? Že jim někdo musí vládnout jako malým dětem na pionýrském táboře?“

Martina: Já pevně věřím, že ne.

Daniel Landa: Já si také myslím, že ne. A právě na to hledám otázky a odpovědi. Ale já si to prostě zatím nevymyslím, protože vláda to neřekne. Ale chová se takto: „Vy blbci, já nařídím úplné nesmysly, a vy je prostě budete dodržovat, byť to jsou úplné nesmysly. Proč? Protože jste banda kreténů, národe.“ Takhle to na mě působí, a to se mi nelíbí.

Martina: Řekni mi, co všechno máš v plánu dělat pro svobodu, zejména pro svobodu slova, aby vyloženě takzvaně nechcíply, jako víly ve tvé písni „Chcíply dobrý víly“, kde víly hodně tancovaly, milovaly svobodu, ale smůla?

Daniel Landa: Tak, první věc, kterou jsem udělal, je, že jsem sezval, nebo přizval svoje přátele, kterým důvěřuji a kterých se ptám, co dělat. Další věc je, že bych chtěl mluvit i s politiky, a sdělit jim to. Do konce roku, nebo koncem roku, podle toho, kolik budeme mít podpisů, nás budou brát vážně. A třetí krok je, v rámci i nějakých právních úkonů podnikat kroky, které by měly těm lidem osvěžit paměť, že jsou svobodné bytosti. Svobodní, ale tím pádem zodpovědní. Že svoboda rovná se zodpovědnost. Toto je nutné vědět. Je fakt, že jestli budeme jako parta malých nezodpovědných dětí, tak se nemůžeme divit, že pak nějaký chytrák řekne: „Jsme lepší, než vy,“ a bude nám diktovat, i čím si máme čistit zuby. Ale myslím, že je lepší lidi probudit, a k zodpovědnosti a svobodě je poňoukat, ne vést, ale tuhle cestu, o které se nahoře vůbec nikdo nebaví, osvěcovat.

Chtěl bych, aby se lidé spolu bavili, aby měli možnost slyšet odborníky ze všech možných sfér. Nejen epidemiology, ale také odborníky na ekonomiku, psychiku, máme sociology, kteří nám mohou říct, co se může stát, pokud tímto směrem půjdeme dál.

Martina: Ty jsi sepsal Blanický manifest, snažíš se, aby ho podepsalo, a četlo, co nejvíc lidí. Jaká je odezva? Jak na to lidé reagují? Je jim to tak trošku jedno, nebo se naopak sami na tebe lepí, a takzvaně se snaží se k tomuto manifestu dobrat?

Daniel Landa: Lidé se podepisují. My jsme s tímto manifestem dělali rejdy, to znamená, jezdili jsme s ním po republice, dokud to šlo, a nebyl nouzový stav. Teď bych akorát část obyvatel provokoval. Problém je v tom, že země je opravdu rozdělená na dvě skupiny. Část se opravdu se bojí, a část se vzteká. Ta vztekající část bude narůstat, jak budou padat rodinné rozpočty, tak jich bude stále víc.

Ale toto není boj občanů proti vládě, to je boj části občanů s přístupem vlády. A bohužel, a to je na tom to nejdůležitější, je tady druhá část občanů, která to vidí jinak. To znamená, že každá skupina, která bouchá tyčí do stolu, si musí být vědomá toho, že jde minimálně proti velký části svých sousedů. Já bych tady tyčí do stolu bouchat nechtěl, chtěl bych, aby se o tom lidé bavili, aby měli možnost slyšet odborníky ze všech možných sfér. To znamená nejen epidemiology, protože život není jenom epidemiologie, my tady máme také nějakou ekonomiku a psychiku, máme tady také sociology, kteří nám mohou říct, co se může stát v případě, že tímto směrem půjdeme dál.

Martina: Dobře, Dane.

Daniel Landa: Odpověděl jsem ti na otázku?

Martina: Právě nad tím přemýšlím. Ale ne, neboj se, já si o odpovědi kdyžtak řeknu. Ale teď jsme se dostali k tomu, že tato země je puklá na dva díly, a kdyby jenom na dva. Stejným způsobem jsou rozpolceni i politici. Nebo ti ignorují třeba tvojí petici jako jeden muž?

Daniel Landa: Já jsem si zatím nevšiml, že by do toho politici nějak výrazně šli.

Martina: Takže z jejich strany nemáš vůbec odezvu?

Daniel Landa: Ne, zatím ne. Blanický manifest jsme prodloužili do konce roku, a teprve teď hledáme první kontakty. Takže teď nemám odezvu. Ale nutno říct, že teď je listopad roku 2020, takže…

Současný směr, kterým se ubírá stát, je národní sebevražda. Jestli se tudy půjde dál, tak to národ pocítí strašným způsobem.

Martina: V době, kdy budeme vysílat tento díl, bude třeba tato informace známá. Já bych pak tento rozhovor o tuto skutečnost doplnila.

Daniel Landa: Už nějaké konkrétní kroky chytáme, ale nechci je říkat, protože je složitá doba, turbulentní, takže se s někým na něčem dohodnete, a daný člověk přijde o práci a zastaví vám to věci. V této době je velmi složité něco většího podnikat, ale snažíme se. To znamená, snažíme se přijít s nějakou nabídkou, hlavně konkrétní.

Martina: Velmi často říkáš v rozhovorech, a říkáš to i teď: Debata o svobodě, debata o právech i povinnostech. Chceš, aby vznikla silná a hlasitá?

Daniel Landa: Ano, já bych chtěl dvě skupiny velmi chytrých lidí. Na jedné straně budou asi nějací infektologové, virologové a další. A na druhé straně budou titíž, ale doplněni o další lidi, jak jsem říkal, z jiných oblastí. A já bych chtěl, aby se tato velká debata uskutečnila, aby si národ mohl svobodně vybrat, jestli chceme tuhle cestu, nebo jinou, jestli existuje nějaká jiná cesta. To znamená, že tento směr je národní sebevražda, tak to prostě je. Velice rád se budu mýlit, ale říkám: Jestli se půjde tudy, tak to národ pocítí strašným způsobem. A aby to nepocítil, tak si půjčíme penízky, nebo nám nějaké další kamarádi vytisknou, a my se zadlužíme. To znamená, že řešení je fakt složité. Jestliže nám tady nemá být ouvej, tak se staneme ještě většími otroky. Mně to prostě vadí. Hledám chytrý lidi, aby….

Martina: Danieli, myslíš, že ve vládě jsou všichni takto nekompetentní? Myslíš, že ministr zdravotnictví, nebo odborníci na epidemiologii, infektologii, vakcinologii se třeba nesešli s ministrem Havlíčkem, nebo s někým, kdo řeší hospodářskou a ekonomickou stránku věci?

Daniel Landa: Problém je, že já těm lidem fakt nevěřím.

Martina: Proč?

Daniel Landa: Nevěřím jim, je to prostě partička, vždyť se podívej.

Nebojím se ani covidu, ani rakoviny. Prostě dostanu nějakou nemoc, zabiju se v autě, nebo mě sežerou žraloci. Určitě umřu. Smrt k životu patří.

Martina: Já netvrdím, že věřím. Ale ptám se, proč ne ty?

Daniel Landa: Podívej se, já tady mám jejich lži: Toto už nikdy nebude. Toto už se nestane. Už nikdy nepřijde lockdown, už je to vyřešený. Najednou bum, a v podstatě vzápětí přichází lockdown. Co to je za bordel? Jak máme něco plánovat? Jak mám plánovat svůj život? Co máme dělat?

Martina: A ty se třeba nákazy vůbec nebojíš?

Daniel Landa: Já osobně ne. Osobně se nebojím ani rakoviny. Prostě dostanu nějakou nemoc, nebo se zabiju v autě, nebo mě sežerou nějaký žraloci. Prostě určitě umřu, úplně určitě. Stejně jako umřela moje maminka na rakovinu, stejně jako umřel můj táta, stejně jako umřou moje děti. Prostě smrt k životu patří, takže nemám strach.

Martina: Ani o děti?

Daniel Landa: Ani o děti ne.

Martina: Promiň, je to trošku nefér otázka, ale myslím, že někdo je fakt panický, protože se bojí o svá robátka.

Daniel Landa: Příteli mojí dcery je 18 let. Jezdí spolu někam autem na chatu. To znamená, že první věc, které bych se měl bát, je, neposadit ji do auta k 18letému klukovi na sedadlo spolujezdce. Kolik rodičů takhle přišlo o svoje děti, ale to bych se musel přece zbláznit. Já prostě musím věřit, že ten člověk není debil. A když mě potká takováto katastrofa, tak mě potkala takováto katastrofa, tak jsem si skrz tu bolest měl třeba něco uvědomit, nebo jenom tu bolest snést. Ale ta může přijít ze všech stran. Může ti ji někdo znásilnit, zabít, unést, ukrást, může onemocnět na tisíc jiných chorob. Můžeš sejít ze světa na milion způsobů a říkat mi: „Ale je tady covid, co když sejde covidem?“ Na to já ti říkám: „Ano, ale to je velmi nepravděpodobné.“

Navíc, kurva, my tady máme covid od ledna, to znamená, že se šlo na to připravit. Jistě, po bitvě je každý generál, ale měli jsme na to 8 měsíců. V létě se neřešilo vůbec nic. To znamená, ptám se jako laik, protože mi chybí odborná debata, proč testy neodcloníme rizikové skupiny? Proč si rizikové skupiny nedávají pozor? Proč si nedávají pozor ti, kteří se stýkají s rizikovými skupinami? To znamená, musela by být nějaká vůle. Ale já mám pocit, že je potřeba prodat testy. A abych tyto pocity neměl, že někdo potřebuje spíše prodat testy a vakcíny, že někdo chce v podstatě vyhladit svobodnou část národa, tedy podnikatele, drobný živnostníky, tak abych tento pocit neměl, tak bych chtěl velkou veřejnou debatu odborníků. Abych třeba tento pocit ztratil. Ale taková debata se nekoná.

Nejhorší je, když nějací lidé mají pocit, že oni jsou ti správní. To, co předvádí skupina „spravedlivých“, je hnus.

Martina: My se tady o tom bavíme, a já to odvysílám. To znamená, že ještě pořád můžeme mluvit, můžeme vyjádřit svou nespokojenost. Myslím, že kdybys měl nějaké zásadním způsobem odlišné názory ve Spojených státech, nebo v Německu, tak už to asi neodvysíláš. Ale…

Daniel Landa: Promiň, že tě přerušuji, ale to je právě to, proč tady bijeme na poplach, protože v Německu, ani ve Spojených státech, v Německu rozhodně, žádná svoboda slova není. To znamená, tam svobodný občan neexistuje. A já bych nerad, aby se to dostalo až sem.

Martina: Zatím je to u nás zvláštně nevypočitatelně záludné, protože někdy se podaří z hlediska mainstreamu říct velmi otevřeně určité nepopulární věci, a je to v pořádku. A někdy si už v médiích takzvaně ani neškrtneš. Velmi často tady naproti mně sedí hosté, kteří říkají: „Páni, před mikrofonem jsem už neseděl dva roky. Víte, už mě nikam nezvou.“ Myslíš, že tohle opravdu reálně hrozí?

Daniel Landa: Já s tím mám osobní zkušenost, ať už se týká mého poškozování u sponzorů a tak dále. To znamená, zažil jsem na vlastní kůži mnoho pomluv a dalších způsobů boje proti nějakému názoru, který není s proudem, a vím, o co jde: manipulace, lži, vsouvají vám do úst něco, co jste nikdy neřekli. Takže v tomto, když někdo tvrdí, že svoboda slova tady je – oni vás nezavřou, ale společnost si na vás dá takzvaně pozor. Říkám, jako za bolševika. Ústava zaručuje svobodné vyjádření názorů, svoboda je: řeknete názor, přestože se nemusí komukoliv zdát. A vy byste za něj neměla být…

Martina: Nějak perzekuovaná.

Daniel Landa: Hlavně cpaná na okraj společnosti. Je toto správně? Nejhorší je, když nějací lidé mají pocit, že oni jsou ti správní. Já netvrdím, že všechno vím nejlépe, ale…

Martina: Hledáš.

Daniel Landa: Hledám, rád si poslechnu protinázor, ale to, co předvádí skupina spravedlivých, je hnus.

Martina: Dane, já ti děkuji za tento dnešní rozhovor.

Daniel Landa: Já tobě také děkuji.

Martina: Velmi často lidé vidí ve vakcínách velký byznys, a i v souvislosti s vývojem vakcíny na covid-19 se mluví o tom, že tohle si velké firmy nenechají vzít. Jak to vnímáte vy?

Jaroslav Turánek: Víte, jaká je globální hodnota trhu s vakcínami?

Martina: Asi obrovská.

Jaroslav Turánek: V roce 2020 je to 60 miliard dolarů.

Martina: To je skoro dost.

Jaroslav Turánek: To je hodně. Tento trh roste 10–15 procent ročně tak, jako roste globální populace, takže to je veliký trh. Pandemie koronaviru je samozřejmě ohromná příležitost, a proto se tyto firmy do toho tak derou. Je to velká příležitost a velké riziko, a časový pres je také veliký. Ony jdou s technologiemi, které mají vyzkoušené, nebo rozpracované, a zkoušejí je využít k vývoji vakcíny. Kdo se na trh dostane první, tak samozřejmě zabere jeho velkou část. Vlády nebudou litovat prostředků, aby vakcíny pro obyvatele zakoupily, ať už budou, nebo nebudou masírovány ze všech stran. Takže ano, je to velký byznys, ale to je farmaceutický průmysl. A také kosmetický průmysl, všechny tyto sféry podnikání jsou velký byznys. Vidíte, jak už se v novinách dočtete, že ruská vakcína vás určitě zabije, ale určitě vás nezabije ta z Oxfordu. Už to začíná, takhle to chodí i v jiných branžích, pomlouvání, a tak dále, aniž by někdo něco věděl.

Martina: Takže to už ani není politikum, tady jde prostě o peníze?

Jaroslav Turánek: Co nakonec pohání tuto společnost? Morální apely? Nakonec to vždy skončí u peněz. Vždy, když něco řeším, tak si vzpomenu na aféru Watergate, kde říkali: „Sledujte cestu peněz.“

Martina: Pane docente, když se podívám na to, co o covidu víme a co se o něm každý den dozvídáme, a já si občas dělám rozbor a zjišťuji, že skutečně obsahem zpráv v České televizi, ale i v komerčních televizích je mnohdy třeba i z 93 procent jenom covid-19. Myslíte, že to je prospěšné? Že je to skutečně služba, abychom se dozvídali o každém nejniternějším pocitu pacienta, který třeba onemocněl?

Jaroslav Turánek: Já se vždy ptám: V čí prospěch, a z čeho žije většina těch médií? Žije z reklamy, a toto je něco, co se společností rezonuje, takže jí to pořád servírují. Každý den tam máte milion čísel, a tak dále. Do toho, aby byli atraktivní, tak si pozvou někoho veřejně známého, kdo tomu nerozumí, ten tam začne plácat, ovlivní tím lidi, nebo značnou část populace, když řekne: „Roušky jsou k ničemu. Vždyť si vezměte WHO, kdy na začátku řešili, jestli roušky ano, nebo ne.“ Co to je za odborníky? Roušky jsou prověřené.

Zásadní je infekční tlak a množství viru, který vás může infikovat. Pokud jej omezíte tím, že máte třeba roušku, nebo nejste delší dobu v uzavřené místnosti, tak dostanete poměrně malou infekční dávku, se kterou si sliznice většinou poradí.

Martina: Ale právě i WHO se na začátku vyjadřovala, že asi nejsou účinné.

Jaroslav Turánek: Zdravotníci roušky používají léta. Rouška samozřejmě sama o sobě není filtr, není to respirátor, není to maska, ale výrazně snižuje množství infekčního agens, který se dostává do okolí, o nic jiného tam nejde. Když jste infekční, a ani o tom nevíte, tak snižuje podle odhadů řádově o 70–80 procent. To už je docela významné, a vás to chrání proto, abyste nedostala velkou nálož.

Možná jsem měl říct ještě jednu věc, která se teprve teď začala objevovat. Nebo řeknu dvě věci. První je infekční tlak a množství viru, který dostanete a který vás může infikovat. To je naprosto klíčové. Pokud množství viru omezíte tím, že máte třeba roušku, nebo nejste delší dobu v uzavřené místnosti, kde se kumuluje daný virus, tak dostanete poměrně malou infekční dávku. S tím si sliznice většinou poradí. To znamená, že virus nepronikne přes slizniční bariéry, a nespecifická složka, nebo vrozená složka imunity, vás ochrání a neaktivuje se adaptivní část imunity. To znamená, ve vás ani nevznikne zánět, a vy se toho zbavíte.

Pokud je nálož daleko větší, tak je pravda, že pronikne slizničními bariérami, ať už v ústech, v nose nebo v očích, a rozběhne se infekce. Pokud nálož, která pronikla, není tak velká, tak imunitní systém má čas na to, a řekněme i prostředky, aby ji zastavil. Ale pokud je to velká nálož, tak může být dána tím, že jste v prostředí, kde je velké množství viru, nebo kde je nakouřeno, sliznice jsou prostupnější a nejsou tak dobře chráněny. Dostanete větší nálož viru a infekce proběhne daleko hůře.

Martina: To znamená, že bojovníky proti rouškám vnímáte jako škodiče?

Jaroslav Turánek: Oni jsou přesvědčeni o něčem, co nemá racionální jádro. Někdo to do nich naindukoval, většinou tedy tihle „odborníci“, pak z toho udělají symbol útlaku, normalizace a tak dále. To je problém politizace celého problému, který tady zjevně běží, a je to naše historie. Za Velké Moravy se chodilo žalovat do Franské říše. Za českého státu do Svaté říše římské, a my to děláme pořád. Pak se chodilo žalovat do Moskvy, teď do Bruselu. Toto je problém. Politizace věcí, které politizaci vůbec nepotřebují. A ještě ke všemu se to řeší někde jinde než doma.

A chtěl jsem říct ještě druhou věc k infekci, která teď se také začíná akcentovat, a to je slizniční imunita. Virus do nás nevniká ránou, kůží a tak dále, ale především přes sliznice. To znamená, že vakcíny by měly indukovat slizniční imunitu, což má spoustu výhod. Jednak, když nepronikne přes sliznice, tak žádná infekce nenastane, a my nevzbudíme tygra, nevzbudíme imunitní systém se všemi možnými problémy. Sekreční imunoglobuliny třídy A mají jeden úkol – zachytit patogen a dostat ho s hlenem pryč.

My obcházíme další problém, jestli vakcíny vzbudí imunitní reakci, nebo ne, na buněčné sliznici. Byl to problém u veterinárních vakcín, kde třeba u štěňat tato vakcína nenabudila velkou slizniční imunitu, a štěňata se nakazila. Třeba u prasat a u krav se dělalo to, že se vakcinovaly matky, a ty předaly protilátky novorozeným selatům nebo telatům v colostru. U člověka alespoň doteď tento virus nenapadá děti, ale to neznamená, že se to nezmění. Jak se říká, první hoří suché dřevo, pak hoří i to mokré. Takže je klidně možné, že se bude adaptovat dál a dál, a najde si jiné cesty a bude postihovat i mladší generaci.

Při testování oxfordské vakcíny zemřel člověk. Oni to pozastavili a za tři týdny se objevila informace, že dotyčný dostal placebo. To nevěděli hned první den? Oni nemají přehled o tom, komu bylo dáno placebo, a kdo je vakcinován?

Martina: Vidíte teď některou z vakcín, které jsou v období testování, nebo řekněme vývoje, jako hodně slibnou? Protože když už jste zmiňoval v souvislosti s covidem politikaření, tak jsem si uvědomila, že když se třeba hodně mluvilo o ruské vakcíně, tak se o ní mluvilo většinou jenom pejorativně a zesměšňujícím způsobem. Což tak může být, ale zároveň myslím, že cokoliv je z Ruska, je u nás už apriori špatně, takže si ani v tomhle vlastně nemohu udělat názor.

Jaroslav Turánek: U nás je to apriori špatně hlavně v novinách. Vezměte si, existují tři vakcíny, které jsou poměrně daleko, je to ta oxfordská, ruská Sputnik V a čínské vakcíny. Všechny jsou to vektorové vakcíny, tedy stejný princip. Mohou se lišit jenom tím, jaký kmen adenoviru se použil jako vektor. A podle studie o bezpečnosti čínské vakcíny, která vyšla ve velice seriózním časopise The Lancet, je tato vakcína prostě bezpečná. Teď si vezměte oxfordskou vakcínu: Neříkám, která je lepší, nebo tak, jsou to vakcíny, které jsou daleko, prošly nějakým testováním, které se někomu může líbit, někomu se líbit nemusí, beru to jenom, jak je to v novinách, jak o tom referují sdělovací prostředky a výrobci. Ruská je považována za takovou, to si píchnete a pomalu zemřete. Čínská – o tom nic neříkají. Číňanům je úplně jedno, jestli se někomu líbí, nebo ne, oni mají vakcínu pro svým 1,4 miliardy lidí, a zkouší to, myslím, ještě v Saúdské Arábii, v Kuvajtu, a nevím, kde ještě. Pak tady máte vakcínu z Oxfordu, a já myslím, že to je také špička ve vývoji. A teď jim někdo umře, oni to pozastaví, neděje se nic, a asi za tři týdny se objeví informace, že to byl ten, co dostal placebo. To oni první den nevěděli? Oni nemají přehled o tom, kdo má placebo, a kdo je vakcinován?

Martina: To asi mají, to nebude dvojitě zaslepený test, že ano?

Jaroslav Turánek: I kdyby byl, tak to rychle dohledají. To se objeví za tři týdny. Takže už toto vám zpochybňuje všechny věci, takže říkáte: „To je nějaký divný.“ Takže tady máte tři výrobce, kteří hrají o světový trh, kdo první dostane registraci, v Číně ji možná už budou mít, a kdo najde více zemí, které si to od nich koupí, což bude dáno cenou, marketingem – a také pomluvami. Kdo vyhraje, utrhne z trhu nejvíc, a o to jde.

Ohledně vakcíny je potřeba být ve střehu, protože mnohdy nemá cenu brát kanón na vrabce

Martina: Pane docente, až tady bude vakcína, aplikujete si ji?

Jaroslav Turánek: Ještě tady není. Na „až tady“ já nehraju. Až bude registrovaná, bude tady, tak se rozhodnu.

Martina: Až bude registrovaná, tak jí budete věřit? Nebo ještě pořád existují faktory, kdy si vy, jako odborník, což my ostatní nejsme, řeknete: „To mi nesedí. Jsem ve střehu.“

Jaroslav Turánek: Ano, budu ve střehu, protože kolikrát nemá cenu brát kanon na vrabce. Pořád spíše věřím tomu, že se budu chovat zodpovědně, že si budu udržovat poměrně v dobrém stavu imunitní systém, a hlavně sliznice, což je to, o čem jsme tady mluvili, otužování.

Martina: To znamená, že si myslíte, že kdybychom všichni poctivě, řekněme, nosili roušky, dbali na hygienu a na sociální distanc, tak by to pomohlo natolik, že by v současné situaci covidu mohla být další opatření jen minimální?

Jaroslav Turánek: Zase se podívejte na reálné případy. Podívejte se na křivku, jak strmě u nás roste, a jaké zpoždění mají křivky, kromě Belgie a takových zemí, jinde, protože se z první vlny trochu poučili, a přeci jenom se lidé chovali zodpovědněji. U nás se na Karlově mostě udělala hurá akce s obědy. Dobře, vím, že se všichni radovali, že už to skončilo, protože na to nejsou zvyklí, protože tato generace už je zpovykaná, že všechno chtějí hned.

Teď si představte, kdyby nastaly situace jako ve 20. letech minulého století, kdy byla pandemie chřipky, nebo něco, jako to bylo za druhé světové války. Co se děje nyní? Neděje se dohromady nic. Obchody otevřené, potraviny jsou. Vzpomeňte si, jak to vypadlo ze začátku, jeden čas se nedala sehnat mouka. Všechno funguje, základní metabolismus státu funguje. Jídlo je, lidé si mohou nakoupit. Prostě měsíc je karanténa, tak se z toho všichni zblázní? Kdo nese největší zátěž práce? Zdravotníci a ti, kteří se starají o to, aby základní metabolismus státu běžel, to znamená většinou řemeslníci, kteří vám přijedou spravit vodu nebo elektřinu, když se vám rozbije. V obchodě prodavači, že vám prodají zboží, a jsou vystaveni největšímu tlaku. Tihle lidé to drží, aby stát dále fungoval.

A pak je celá řada lidí, kteří melou a melou o věcech, kterým nerozumí, jen aby mleli. Místo aby těmto lidem pomohli. Jo, většina umělců se snaží dělat třeba nějaké pořady, i třeba na Youtube, aby lidem trochu zdvihli náladu, ne každý je introvert, kterému to nevadí, zaleze si doma a něco si dělá. Existují lidé, kteří potřebují více společenského styku, a ten jim chybí. Do nich se neustále pere, že všechno je špatně, my to uděláme líp. Všichni to dělají úplně stejně blbě, protože o tom nikdo nic nevěděl. My jsme to v první vlně udělali ještě poměrně dobře, druhá vlna se vyloženě nevydařila, a byl čas se na to připravit, třeba i lepší výuku dětí. Všechny tyto věci se měly připravovat.

Koronavirus po první vlně nezmizel. Přežíval u lidí, kteří ho tolerují, a když přišel podzim, kdy se může šířit kapénkami, tak se znova rozhořel.

Martina: Myslíte, že se druhá vlna tak nevydařila právě proto, že se z toho stalo předvolební politikum?

Jaroslav Turánek: Ano.

Martina: Kdo koho pustí na delší provaz?

Jaroslav Turánek: Ano. Už teď se to objevuje jako fakta. Jak se sem dostal koronavirus zpátky? Je jedno, že všichni museli do Chorvatska, a pak sem jezdili z Německa, protože bylo otevřeno. Ale pak je tady další věc, o které se začíná mluvit až teď. Kam jede chřipka přes léto na dovolenou? Kam se virus schová, takže není tolik chřipek? Někam zmizí, a pak zase vyskočí jak čertík z krabičky? Ne, virus, jako u vrubozobých, zůstane u lidí, kteří ho tolerují, kde není jeho tak velká replikace, kde prostě přežívá. A přijdou příznivé podmínky, jako je podzim, kde v kapénkách, kterými se dá šířit, vydrží daleko déle, a znova se to rozhoří. Lidé jsou připraveni, metabolismus se na zimu mění, umírá nejvíce lidí. Moji oba prarodiče zemřeli v zimě. Leden, únor. To je měsíc, kdy umírá nejvíce starých lidí, protože organismus je vyčerpán. Je to střídání jaro, léto, podzim, zima.

Takže to je období, kdy jsou lidé k infekcím citlivější, kdy tráví více času doma, v těch hospodách, kde už se naštěstí nekouří, což byl podle mě mor. Za pět minut vám končí pohyb řasinkového epitelu, a sliznice jsou daleko méně chráněny. A teď se tam více mluví, kumulace viru v prostředí – a to je ideální stav na šíření infekce.

Jenomže tento virus, na rozdíl od chřipky, je zřejmě daleko resistentnější, protože prochází i zažívacím traktem. Čili projde žaludkem, vydrží účinek trávicích enzymů a detergentů ze žluče. To znamená, tento virus je rezistentní. To, co se dá najít: přežívá až 8 hodin na kůži, což je také docela dlouho, má přenos dotykem, přes ústa a oči. Tohle všechno měli lidem nějakým populárním způsobem vysvětlit. Máme tady několik televizních kanálů všeho možného. Tohle chtělo vysvětlit a říct jim, proč po vás chceme tyto restrikce, abychom se nedostali do druhé vlny. A teď máte odborníky, kteří jsou možná odborníci na analýzu PCR, ale nejsou odborníky na infektologii, a ti řeknou: „Tento virus vymizí, už na podzim nebude.“ Z čeho tak usuzovali?

Otázkou je, jak dlouho po vakcinaci vydrží protilátky, tedy, jak dlouho je člověk chráněn. A jestli vakcína zabrání infekci, když očkovaný přijde do styku s koronavirem, nebo to bude naopak horší.

Martina: Řekněte mi, vy, se svými zkušenostmi, můžete asi psát, jaký může nastat scénář pandemie. Několik měsíců jsme slýchali různé scénáře, třeba, že na přelomu let 2020-21 může nastat větší nebo menší uklidnění, a po něm, třeba v únoru, v březnu, se klidně může rozběhnout třetí vlna, která může trvat do května nebo června. A pak jsme slyšeli jednu variantu, že na Vánoce budeme bez viru, že sám vymizí, a přestane mít virulentní schopnost, a tak dále. Řekněte mi, co si tom myslíte?

Jaroslav Turánek: Každá analýza, každá předpověď, je založená na nějakých vstupních předpokladech. Podle těchto vstupních předpokladů můžete dělat predikci, že to vymizí, což takové předpoklady vůbec nejsou. Nevymizelo to v první vlně, nevymizí to ani teď. Tento virus je odolný, mění se poměrně pomalu, má velkou infekčnost, a nikdo pořád ještě neví.

A byl zde další termín, který mě, řekněme, trochu vytočil, a to „stádní imunita“. Stádní imunita je možná vhodný pojem pro veterinární medicínu, nikoliv pro lidskou společnost. To je první věc, z hlediska jazykového. Druhá věc: byl jsem na nějakém setkání, které organizoval ještě bývalý ministr Vojtěch, kde to moderoval pan Šmucler jako odborník. A já jsem se jich ptal, ať mi řeknou jeden příklad, kdy vznikla spontánně kolektivní imunita. Na AIDS? Na tuberkulózu? Na mor? Na nic. Jenom po vakcinačních kampaních, což je úspěšná kampaň proti neštovicím. Na chřipku, která je tady s námi minimálně už sto let, je nějaká kolektivní imunita? Je trošku zvýšená resistence, nikoliv kolektivní imunita. Ta vznikne jenom v určitých případech a ve vakcinační kampani.

Martina: A dovolíte si tady predikovat nějaký scénář?

Jaroslav Turánek: Nedovolím, protože nikdo neví. Všimněte si, když byl tento virus prvně popsán, tak všichni z prvních projevů dělali dalekosáhlé závěry, a najednou vidí proměnlivost tohoto viru. Tento virus se prostě řídí základním biologickým zákonem, a to je přežít, a bude hledat jakoukoliv cestu, aby se množil, množil a množil.

Martina: Očekáváte reálně registraci vakcíny u nás v Česku? Myslíte, že k tomu dojde v dohledné době?

Jaroslav Turánek: Myslím, že poptávka po vakcíně a po zastavení pandemie je tak velká, že vakcíny budou registrovány brzy, proběhnou fáze, jak jsem říkal, kde se ukáže, jestli vedlejší účinky nejsou natolik závažné, aby to nebylo schváleno, když to srovnáte s tím, jak to unese ekonomika, zdravotní systém, a tak dále. Takže myslím, že vakcína registrovaná bude. Ale jak jsem řekl, otázkou je, jak dlouho po vakcinaci drží protilátky, to znamená, jak dlouho je člověk chráněn, a co se v reálné situaci, když bude vakcinován, a dojde ke styku s tímto virem, stane. Jestli vakcína zabrání infekci, nebo to u určité části populace může být naopak ještě horší. To doteď nikdo není schopen říct, nebo já jsem takové informace, a to jsem si procházel ještě včera kvůli vám Web of Science, nejnovější publikace o koronavirech, a nic takového jsem tam nenašel.

Vakcinace musí být dobrovolná. Omezování práv pro neočkované by bylo to nejhorší, co by koronavirová krize způsobila. Bylo by to tu jako v Číně s jejich sociálními kredity, když neplníte, tak nemáte občanská práva.

Martina: Mnoho lidí, kteří jsou připraveni se nenechat očkovat, mají, nebo zveřejňovali své obavy na netu a podobně. Obávají se, že člověk, který odmítne vakcínu, bude rázem občanem druhého řádu. Že mu bude zkomplikován, nebo přímo znemožněn přístup do nějakých veřejných prostor, veřejných akcí, veřejného života. Umíte si to představit?

Jaroslav Turánek: Když se podíváte na situaci v Číně, kde už máte občanský kredit, jak to nazývají, který, když neplníte, tak nemáte občanská práva. Tak jestli chcete dospět k tomuto, tak to je to nejhorší, co by tady koronavirová krize způsobila. Navíc si myslím, že se dají podat žaloby, a taky se podaly žaloby, kdyby se to všechno táhlo, a dostaneme se do cyklu žalob a žalování a tak. Já si myslím, že to je dobrovolné, to není povinná vakcína, a každý si rozhodne o svém zdraví na základě svých znalostí. Většina lidí nejsou vakcinologové, ani imunologové, takže musí věřit nějaké autoritě. Problém je, že dneska skoro nikdo nikomu nevěří. Tak dlouho se všichni dokola okopávali, až jsou všichni okopaní.

Martina: A vznikl totální informační chaos.

Jaroslav Turánek: Informační chaos, a hlavně nedůvěra. A taková nedůvěra tady nikdy nebyla. Ať je vláda dobrá, nebo není, nebo dělá chyby, tak upozorňuji na chyby, a nezneužívám hned naprosto všechno, cokoliv se řekne jenom proto, že potřebujeme vyhrát příští volby. A to proto, že by se stát mohl rozpadnout, protože se nebude z čeho živit. Vezměte si, kolik je tam osobností, kterým budete věřit? Které mají charisma člověka, který by mohl vést, nechci říct vůdce, protože to je zprofanované. Člověka, který má důvěru, že může vzít zodpovědnost, a lidé mu budou věřit. Vždyť tam nikdo není.

Martina: Myslíte, že tuto politickou bezpohlavnost média zneužila?

Jaroslav Turánek: Ty jsou součástí.

Martina: Protože já mám pocit, že některá už tuto republiku řídí.

Jaroslav Turánek: To už je součástí. Když se podíváte na úroveň zpráv České televize, tak já se na ně ani nedívám. Když se podíváte na úroveň blogů některých novinářů, tak to je strašný. Nejen že neumí česky, oni neumí anglicky, maximálně úroveň Google překladač, a jsou tendenční, už to mnohde zavání kojzarovštinou. Novinář má o věci něco vědět. Já si třeba z lidí, kteří se věnují vědě, velice vážím pana Stacha. To je člověk přesně na svém místě, takoví lidé tady v mnoha ohledech chybí. To jsou prostě jenom Kojzarové, kteří kopou za nějakou stranu, bez vlastního názoru. Nebo jestli to je opravdu jejich názor, tak to potěš Pán Bůh.

V co se zhroutí demokracie? Vždy v nějakou totalitu.

Martina: Řekněte mi, co si s tím má člověk počít, protože si pustí televizi, ta ho vzápětí vyděsí. A dostaví se efekt, který jste zmínil, že už nevěří nikdo nikomu. A zároveň je tady pořád šířena atmosféra strachu, a na dohled jsou různé ekonomické osobní krachy. Jak se v tom má člověk orientovat, když si ještě navíc nemůže udělat odborný názor, protože není, jako vy, molekulární biolog?

Jaroslav Turánek: Já nejsem molekulární biolog, to spíše Ferda Mravenec, práce všeho druhu na poli vakcín a medicínských technologií. Ale ano, nemůže s tím nic dělat. To je problém zdegenerovaných elit, a nejlépe se to vidí na politice. Objevují se tam pořád stejné tváře, už nemají žádné politické strany, a je jedno, jestli jste orientován spíše starat se o sebe, tedy pravicově, nebo levicově, starat se více o ostatní. To je úplně jedno, tady žádná pravicová, levicová strana není, jsou tady jenom strany, které se za každou cenu chtějí dostat k moci. A na čem byl založen celý náš politický systém po Listopadu? Financování politických stran ze státního rozpočtu takzvaným odkloňováním. Jestli se to někomu líbí, nebo ne, tak to bylo, a je, do dneška. Všechny aféry, které se nikdy nevyšetří. A strany zatím stále žijí v tomto paradigmatu, v tomto vzoru chování.

Pak se nemohou divit, že 40 procent lidí, nebo 35 procent, nejde vůbec k volbám. A to nejsou lidé, kteří by chronicky nechodili k volbám. Ti tam prostě nejdou, protože v tom nevidí žádný smysl. A čím více bude lidí, kteří už ztratí nějaký smysl, tím je to pro společnost horší, a společnost je daleko citlivější nebo daleko náchylnější k tomu, aby si zhroutila. V co se zhroutí demokracie? Vždy v nějakou totalitu.

V roce 1994 byl zlikvidován Ústav sér a očkovacích látek, a na pozemcích se postavily VIP byty. Nic nového nevzniklo. Infekční choroby nikoho moc nezajímaly.

Martina: Navíc také, v této společnosti, kde nikdo nevěří nikomu, a kde nikdo nikoho neposlouchá, a všichni si všechno dělají na truc, se covid může šířit mnohem snadněji. A nejen on, ale třeba v budoucnu i něco horšího.

Jaroslav Turánek: Na začátku jsme říkali, že infekční choroby, viry, nebo patogeny, jsou přirozenou součástí přírodního výběru. A když se podíváte do historie, a historie je matka moudrosti, na to, jak píše třeba Tacitus o tom, jak probíhaly pandemie a jak se chovali lidé, tak se nic nezměnilo. Když se podíváte třeba na moskevský mor koncem 18. století, tak tam aplikovali epidemiologická opatření, a jedno z nich je zákaz bohoslužeb, jelikož tam se nejvíce lidí scházelo v kostele, to bylo místo setkávání společnosti, které dnes přejaly různé kulturní domy, hospody, a tak dále. A lidé se tam bouřili, museli nasadit vojsko, aby tyto bouře potlačili, protože jinak by mor zlikvidoval celou Moskvu. Při těchto bouřích byl zabit metropolita moskevský.

Když se podíváme do historie, tak se to neustále opakuje, a jenom tím, že přišly antibiotika a vakcíny, tak se infekční choroby upozadily, protože nebyly dominantní. Dominantním se stalo, že se prodloužil lidský věk, civilizační choroby nebo stárnutí. Rakovina, oběhový systém, nebo čím dál tím více neurologický systém. Když jste chtěli podat grant na infekční choroby, tak to nikoho nezajímalo.

Byla zde velmi úspěšná instituce – Ústav sér a očkovacích látek. Když budete jmenovat, celá řada lidí, kteří tam pracovali, byla i významnými pracovníky WHO, podíleli se i na radikaci neštovic. V roce 1994 se ústav rozpustil, nebo zlikvidoval, na pozemcích se postavily VIP byty. Nic nového nevzniklo, a mohla jste mluvit, ke komu chtěla, nikoho infekční choroby tak moc nezajímaly. Nezajímali je ani ve veterinární medicíně, až tak moc ani v humánní. A teď jsme postavili naši Babylonskou věž, a ona začala mít trhliny. Hustota obyvatel je ohromná, globalizace a cestování je neskutečné. To znamená, že za 24 hodin se může cokoliv z jednoho místa na téhle planetě dostat na jiné místo.

Máme epidemiologicko-hygienické nástroje s omezenou působností, které dopadají na společnost. A léčiva, antivirotika a vakcínu. Jiný výběr prakticky není. Nebo se můžeme modlit, což se dneska podceňuje.

Martina: To jsem se právě chtěla zeptat, jestli si myslíte, že v současné éře globalizace je vůbec možné proti pandemiím, a moderním morovým ranám, bojovat?

Jaroslav Turánek: To je velice závažný argument. A vidíme, že když uděláme uzavření nějakého státu, to znamená nikdo dovnitř, nikdo ven, to znamená, že musíme uzavřít všechny státy, tak ve chvíli, kdy jsme to tady měli, zde bylo poměrně málo nákazy. Hlavní ohniska nebyly vlastní zdroje, byl to import zvenku, cestování. To znamená, buď někdo vyjel, nakazil se, přijel. Nebo přijel nakažený. Čili je velice obtížné to udržet ve chvíli, kdy se objeví nějaká infekční nemoc tohoto typu, která se šíří poměrně snadno, má velkou efektivitu, a poměrně i vysokou mortalitu. A máme epidemiologicko-hygienické nástroje, které mají svoji omezenou působnost, a dopadají na společnost v ekonomice a psychice lidí. Takže jediný nástroj, který máte, jsou buď léčiva, antivirotika, která vyvinout je možná ještě složitější, než vakcínu. A pak máte vakcínu. Jiný výběr prakticky není. Nebo se ještě můžeme modlit, což se dneska podceňuje. Z našich zbraní máme toto, popřípadě, pokud by se lidé více modlili, tak by to také jistě pomohlo, minimálně to neuškodí.

Martina: Jestli mi odborník na vakcíny říká, že se mám modlit, tak poprvé začínám být opravdu velmi znepokojena.

Jaroslav Turánek: Proč?

Politici jsou zodpovědní za zem a lidi, kteří jim svěřili moc. Dříve dobří králové uměli léčit tím, že se vás dotkli. Dnes se moc předává volbami, které nejsou výběrem, ale fraškou, reklamou na špatné zboží.

Martina: Protože v současné době, a v současném společenském klimatu, máme dojem, že odborníci za nás všechno vyřeší, a pak ti, kdo řeší politiku, politici, stát, a tak dále.

Jaroslav Turánek: Ne, člověk je vždy zodpovědný sám za sebe. Nebo ti, co míří výš, tak také Bohu, za své děti, svou rodinu, obec, a to je tak všechno, kam může normální člověk, který žije normální život, a nemá žádnou funkci, dosáhnout. Politici jsou zodpovědní nejen za toto, za svou rodinu a tak dále. Víte, jak většina jejich rodin vypadá, to je druhá věc, ale jsou zodpovědní za zem, za lidi, kteří jim svěřili moc. Dříve to byl král, dobří králové dokonce uměli léčit jenom tím, že se vás dotkli. Byla to taková síla důvěry v člověka, že králové léčili rukou. Špatný král takto neléčil. A dneska králové nejsou, máme jinou společnost, jinak se předává moc, tedy volbami, a volby se stávají další fraškou. Už to není jenom výběr, už je to jakási velká reklama na špatné zboží. A za tuto velkou reklamu utratí peníze.

Martina: Pane docente, to, co jste řekl o králích, léčení, historii a modlitbách, ve mně evokuje, zda i vy vnímáte covid-19 jako…

Jaroslav Turánek: Trest boží, myslíte?

Martina: Ne. Ale jako věc, která přišla proto, že společnost mimo jiné upadla ne jenom imunitně, ale také morálně, mravně. Má to na to vliv?

Jaroslav Turánek: Samozřejmě. Použiji tady Wericha s Voskovcem: „Čtěte Bibli, tam to všechno je.“ Vždyť tohle přesně odpovídá příběhu o Babylonské věži. Stavíme Babylonskou věž konzumu, dekadence, nezodpovědnosti, a ona začíná praskat. Jsme v hodině H, není moc času a praskne. A praská proto, že tady chybí morální aspekt těch věcí.

Do budoucna vedou dvě cesty. Křesťanství, nebo buddhismus. Jejich zakladatelé nebyli vrahy. Pak máte další dvě náboženství, kde vrahy byli. A začíná dominovat nejprimitivnější, které to má přímo v popisu práce.

Martina: A existuje na to vakcína?

Jaroslav Turánek: Na to vakcína neexistuje, toto je oblast, řekněme, filozofie, náboženství a vlastního vztahu k životu. K tomu vás nikdo nemůže donutit, to si každý musí sám najít cestu. Já vidím v historii dvě cesty. Jednak to je křesťanství, ale nemusíme do toho dávat spirituální věc, prostě principy křesťanství, jak jsou popsané v Novém zákoně. Nebo je to buddhismus. To jsou dvě náboženství, jejichž zakladatelé nebyli vrahy. Pak tady máte další dvě náboženství, kde zakladatelé vrahy byli. A začíná dominovat nejprimitivnější náboženství, které to má přímo v popisu práce. To je problém. A zase tady máte tisk, a jak se k tomu staví. Je zajímavé, že všichni podporovatelé multikulti najednou mlčí, když ve Francii někomu uřízli hlavu. Poslední akce byla, myslím, ve Vídni, kde zkouší, kam mohou dojít, co se jim ještě bude tolerovat.

Martina: Jakou roli ve zvyšování rizika různých nákaz hraje migrace, ono novodobé stěhování národů? Když to vrátím zpět k praktickým věcem?

Jaroslav Turánek: To jsou jiné aspekty, ale samozřejmě to hraje velkou roli. Vezměte si, že pojedete se psem do Anglie, tak máte očkovací průkaz pomalu…

Martina: Ani ne pomalu, máte ho.

Jaroslav Turánek: Pes je načipovaný, celá historie jeho očkování. A teď sem přijdou lidé z oblasti, kde jsou infekční choroby, neznáte jejich historii, nevíte. A můžou přivézt třeba tuberkulózu, a přijdou do oblasti, tady je to několik let, kde se proti tuberkulóze přestalo vakcinovat. To znamená, že tady bude celá naivní generace, co se týká tuberkulózy, a může se vakcinovat znova.

Podívejte se, jak rychle skončil a byl odstraněn Salvini, když zarazil pašování lidí z Afriky. Kdo na tom má zájem?

Martina: A řekněte mi, proč se o tom obecně tak málo mluví? Jsou to jen velmi kusé zprávy na 12. místě ve zprávách, těsně před surfujícími veverkami, že třeba nějaký migrant, ať už z afrických států, nebo z Ukrajiny, tady žil dva měsíce s otevřenou tuberkulózou, a protože pracoval se stavební firmou, tak v ní nakazil řemeslníky, a tak dále. Proč myslíte, že o tom tak nemeldujeme, když o covidu reportujeme 20 hodin denně?

Jaroslav Turánek: Tak se zeptejte novinářů, proč neustále, když se něco v této oblasti děje, tak když se kdokoliv trochu postaví, a ukáže na nebezpečí, tak je z něho xenofob, rasista a tak dále. Zeptejte se novinářů, jestli jsou o tom tak přesvědčeni, nebo jim dal někdo noty, že mají takto psát.

Martina: Já bych se jich zeptala, ale oni se mnou už nemluví. Myslíte, že to je démon politické korektnosti?

Jaroslav Turánek: Tohoto démona někdo pustil, a někdo ho živí. Někdo tímto démonem je.

Martina: Máte tip?

Jaroslav Turánek: To vidíte kolem sebe. Podívejte se, jak když Salvini zarazil pašování lidí z Afriky, tak jak rychle skončil, jak rychle byl odstraněn. Tak kdo na tom má zájem?

Kdo dnes nastupuje s automobilovým průmyslem? Čína. V USA v podstatě zatkli kriminálníka, je pravda, že brutálním zásahem. Vzniklo hnutí Na černých životech záleží. Předtím bylo MeToo, něco strašného. Toto všechno jsou věci, třeba MeToo, LGB+, nebo 72 pohlaví, nebo kolik už jich dneska je, to už je více než covidových kmenů. Kam to směřuje? To vše směřuje na mnoha úrovních rozbít základy evropské společnosti nebo naší civilizace. To byla vždycky rodina, byl to vždy kvalitní průmysl, a na toto se útočí. Útočí se na základy, na kterých stojíme.

My nestojíme na základech islámu. Islám to nikde nikam nedotáhl. My stojíme na základech křesťanství, a ať už odbouráme boha a nadpřirozené věci, tak pořád zůstává morální apel. A když někdo říká, že lidi nejsou schopni rozpoznávat, nebo rozlišovat, co to je křesťanství, a různé -ismy, katolicismus, evangelismus, tak křesťanství je to, co je ve čtyřech evangeliích, a tam se o žádném násilí nemluví. A toto je základ společnosti, která ztratila spoustu lidí zabitých ve válkách, kde se o tyto principy bojovalo. A tyto války těchto principů zneužijí.

Martina: Pane docente, když jste to tak poskládal vedle sebe, nejrůznější pseudoproblémy a kauzy, kterými jsme v uplynulých letech žili, ať už Evropa, nebo svět, tak se nechci přiřadit k takzvaným konspirátorům. Ale covid do toho zapadá, protože se zdá, že poměrně spolehlivě rozloží Evropu ve prospěch Číny.

Jaroslav Turánek: Označení, že to je konspirativní, je takové, jako že jsme to zmačkali do koše.

Covid-19 pravděpodobně vznikl tím, že ve Wu-chanu kokultivovali různé viry, aby se z nich připravil vhodný vektor pro vakcínu

Martina: Jsem ráda, že jste to řekl, protože já se to bojím i vyslovit. Ano v tu chvíli vlastně In nomine Patris et Filii, a je nad vámi udělán křížek.

Jaroslav Turánek: To je konspirativní blázen, a tak dále. To je jedno z vysvětlení, které řeknete jako protiargumenty. Existují nějaké protiargumenty, které by to zásadně vyvracely?

Martina: Že je to přírodní cestou…

Jaroslav Turánek: Ano, tento virus, jak jsem říkal při jedné přednášce, se přirozeně vyskytuje v přírodě, obzvláště potom v institutu ve Wu-chanu. Každý si myslí, nebo to prezentují tak, že tam někdo tento virus uměle vytvořil metodami molekulární biologie. To není tak jednoduché, ani si nemyslím, že by to někdo dělal. Myslím, že to vzniklo tím, jak kokultivovali různé viry, aby se z nich připravil vhodný vektor pro vakcínu. To je jedno z vysvětlení, které bych viděl docela jako pravděpodobné.

Martina: To znamená, že si myslíte, že vznikl uměle. Ale to, že se rozšířil, nebyl úmysl? Tak bychom to mohli shrnout?

Jaroslav Turánek: Co to je, uměle vznikl?

Martina: Kultivacemi.

Jaroslav Turánek: Když řeknete uměle, tak si někdo myslí, že to někdo poskládal s nějakým úmyslem. Když se podíváte na strukturu tohoto viru, tak značná část je shodná s dalšími koronaviry. Jsou to takzvané nestrukturální proteiny, které netvoří virus, ale umožňují, aby tyto proteiny, ze kterých se poskládá, v buňce vznikly. A jednak, aby vyply mechanismy buňky, které by zabránily tvorbě viru. To je skoro úplně stejné, moc se to neliší, Nejvíce se to liší v části těch strukturálních proteinů, obzvláště u spojkového proteinu S, který má za úkol se přichytit na receptor, a dostat se do buňky. Tam je nejvíce změn, což je pochopitelné, protože tím se mění takzvaný tropismus, tedy to, co všechno může tento virus infikovat.

Erdogan sní o nové Osmanské říši. Všichni viděli, že se Turecko aktivně zapojovalo do syrského problému, že si rozšiřuje území, a všichni jsou zticha. Němci jim prodávají zbraně.

Martina: Ano, a teď, jestli se můžeme nějak dostat k vývodu, jestli si myslíte, že to zapadá nějakým způsobem do obrazu destrukce Evropy?

Jaroslav Turánek: Myslíte úmyslné?

Martina: Nevím. Jenom se ptám, protože jak jste tak nastínil ty pseudoproblémy, kterými se zabýváme, a přitom zásadními problémy, ať už je to neřízená migrace, nevnímáme, odmítáme o nich mluvit stejně, jako o šíření nemocí, které jsme už vymýtili. A také, jakým způsobem si podkopáváme evropský automobilový průmysl, a tak dále. A teď najednou tady do toho máme ještě covid. Já vás, prosím, vůbec nikam netlačím, jenom jak jste se mi rozpovídal, tak by mě zajímalo, jestli se i těmito cestami ubíraly vaše myšlenky?

Jaroslav Turánek: Samozřejmě, protože když se podíváte zpět do historie, tak historie kontinuálně probíhá dál. Vezměte si dnešní Turecko, a sny Erdogana o nové Osmanské říši. Vždyť to k tomu směřuje. A kdo něco řekne? Všichni jsou zticha, protože Turecko celou dobu své historie, která není mimochodem tak dlouhá, Konstantinopol také není dlouho Istanbulem, tuto kartu hrálo proti kde komu z evropských velmocí, a profitovalo z toho. Hrálo ji proti Rusku, Francie ji hrála proti Habsburské říši, Švédové také proti Rusku, a Turecko z toho těží. Tuto kartu hrály Spojené státy proti Sovětskému svazu, ještě před rozpadem, a teď proti Rusku, protože Turecko je přeci jenom 80 milionů lidí na velice strategicky postaveném místě. A tato hra ovlivňuje celý svět.

Všichni viděli, že se aktivně zapojovalo do syrského problému, že si rozšiřuje území, a všichni jsou zticha. Němci jim prodávají zbraně. To všechno má, my nežijeme ve světě, jak si jej představujeme, svět má stále své aktivní tektonické zlomy, a jedním z nich bylo šíření islámu. Vždyť to nevidí jenom ten, co nechce, nebo je úplně slepý.

Martina: A jakou to má spojitost s covidem?

Jaroslav Turánek: S covidem?

Martina: Já se vždycky rozhlédnu, kde jsme se to ocitli, ale…

Jaroslav Turánek: Jednak, když si to vezmete, tak lhali o množství nakažených v Turecku. Výrazně to číslo snižovali. Na hranici s Řeckem se cpou lidé ze Středního východu, vozí je tam turecká armáda, a covid se rozšiřoval i v těch táborech. Z těch táborů je někam chtějí znovu rozvézt. A toto vše Turecko využívá proti Evropě. Ať už si řekneme, že je spojená, nebo není spojená, už moc spojená není, nikdy nebyla a obávám se, že dlouho ještě nebude.

Martina: Tak to už je v případě vztahu Turecka ke zbytku světa. A koronavirus je jako jakýsi příbalový leták? To už asi nemůžeme brát…

Jaroslav Turánek: Ale Evropa bude hospodářsky oslabená, a teď budou hledat, aby firmy prodali kamkoli. Z toho žijí, firmy jsou nadnárodní, a je jim úplně jedno, že jsou původně z Německa, nebo z Francie. Už si žijí svým životem, vždyť to je jenom příklad vzestupu Číny. Vyvezly se technologie, a dovezla se jejich bída. Vozily se tam odpadky na třídění, a nebozí Číňané třídí odpadky. Tam na Číňanovi čínské komunistické straně tak moc nezáleží. Ale oni si tam dovezli evropské a americké technologie, a sem se vozí jejich bída, tu nám vrátili. A teď to zjišťují ve Spojených státech, jenom co se týká zbraní.

Všude žijí lidé, kteří dělají řemeslo, a toto jim Čína levnou prací, kam jezdí nadnárodní korporace, sebrala. Tam se šily trenky adidasky za pusu, a tady se prodaly za takovou cenu, jako by se ušily tady. Čili se tam zvyšoval zisk firem, a to je popohánělo. A teď najednou mají z Číny strach. Čína teď staví letadlové lodě, mají rachejtle, které létají vícekrát rychleji než zvuk. A jsme u písničky, kterou zpívá Žlutý pes, Hejma: Zdálo se to jako dobrý nápad. A covid, ten z toho všeho emanuje kvůli globalizaci, která postihuje ekosystém. Teď jsem četl, jak je zamořené Středozemní moře, které nejvíce zamořuje Turecko, Egypt a Itálie. Ale globalizace má dopad právě na šíření infekčních chorob.

Martina: Pane docente, děkuji vám za další velmi důležité povídání nejen o covidu, ale také o důležitých souvislostech této krize.

Jaroslav Turánek: Já děkuji vám.

Martina: Mariane, to, co má teď Amerika jako největší problém, když bych to hodně zjednodušila, je vlna rasismu, byť se o něm mluví především jako o rasismu naruby, což není úplně logické, a tím druhým je destrukce svobody slova. Jak myslíš, že to souvisí s tím, co jsi nastínil v předchozí části našeho povídání, tedy nadprodukcí elit, covidem a podobně?

Marian Kechlibar: Přeci jenom to souvisí, protože zrovna tyto krize jsou ideální pro to, aby v mediálním prostoru byly velice ostře nesouhlasící hlasy.

Hodně jsem přemýšlel nad tím, co způsobuje tuto intenzivní polarizaci v sociálních sítích, a myslím, že je to bohužel důsledek jejich efektivity. Celý model, při kterém se snažíte prodávat reklamy na služby, které jsou pro koncové uživatele zdarma – mimochodem existuje vtípek, že pouze drogová dealeři a velké sociální sítě říkají svým zákazníkům uživatelé – je založen na jedné věci: musíte tam lidi přitáhnout a udržet. Čím delší procento hodin, kdy jsou vzhůru, tráví přilepeni ke Twitteru nebo Facebooku, tak tím více jim ukážete reklam, a tím větší z toho máte zisk. Čili jako inkrement, míra toho, kolik jste ochotni věnovat času a energie prohlížením Twitteru, Instagramu, blablabla. Případně jde o to, že tam něco aktivně dělám, protože je známa zkušenost, že když lidi něco aktivně dělají, tak se cítí být více součástí daného systému, komunity, než když jenom pasivně konzumují. Takže ho chtějí dostat na naprosté maximum, ideálně abyste tam byli 16 hodin denně. Prakticky to nejde, občas člověk musí dělat nějaké pracovní úkoly a podobně. A nyní, v lockdownu, kdy se lidé nemají možnost potkávat osobně, tato čísla nepochybně vzrostla.

Jenže když nad tím uvažujete, tak princip, jak tam přilákat člověka a udržet ho, je intenzivně mu polechtat emoční centra v mozku. A nejlépe se to dělá přes souhlas, nebo rozhořčení, čili tak, že vám nahoru vylézají věci, se kterými intenzivně souhlasíte, nebo intenzivně nesouhlasíte, v případě vás úplně vyruší z klidu. To je jakási antinirvána. Když by tohle Buddha viděl, to by mě zajímalo, jaký by k tomu měl komentář. A samozřejmě dobrý způsob, jak dělat kontroverze, je politika. A myslím, že to vedlo k vyselektování neuvěřitelně schopných, talentovaných propagandistů, řekněme. A tím nechci říct, že jsou to lidé za svoje úsilí placení, mnozí z nich to skutečně dělají z přesvědčení, protože jsou přesvědčeni, že ti druzí jsou ďáblové, a je nutno je zničit. Ale v tomto meritokratickém prostoru, kde si opravdu každý může trošku vybrat, koho bude poslouchat, se nejvíc uplatní ti, kdo dokáží nejvíce rozvášnit davy. A tento algoritmus, který je slepý, hloupý, se nějakým způsobem stará jenom o to, aby udržel lidi co nejvíce na sociální síti. A tak z jeho hlediska neudělá špatně, když tyto lidi bude dávat nahoru ve vašem feedu. A to je očividně jasný recept na to, jak rozeštvat danou zemi až na pokraj nějaké války.

Sociální sítě jsou tržištěm myšlenek, kde nevyhrávají nejlepší, ale ty, které někdo umí nejefektivněji prodat

Martina: A když mluvíš o těchto jakoby progresivistických lídrech, jsou to představitelé Black Lives Matter, nebo mluvíš ještě o někom úplně jiném, kdo je trošičku v pozadí?

Marian Kechlibar: Úmyslně jsem nevyslovil slovo „progresivista“. Já si totiž myslím, že progresivisti samozřejmě budou rezonovat s vrstvou zaměstnanců velkých technologických firem na kalifornském pobřeží, Oregonu a podobně. Ale myslím, že toto je zrovna příležitost, které se ujmou i jiné skupiny. A ujaly se jí. Když si vezmete takový QAnon, to není zrovna progresivistické hnutí, ale očividně trefili něco, na čem rezonují se spoustou lidí. Já jako starý skeptik těžko mohu věřit, že se někde dělá všeobecné pedofilské spiknutí, ale očividně to některé lidi oslovilo natolik, že to intenzivně šíří dál, a i když se to Twitteru a Facebooku asi moc nehodí do krámu, a snaží se to nějak potlačovat, tak se zatím zdá, že se jim to nedaří příliš efektivně. A stejně tak si myslím, že z toho těží islámští fundamentalisté, kteří jako nepochybně „dobří“, v uvozovkách, kazatelé nenávisti, mají úspěchy, rozhodně se jim daří radikalizovat mládež na jiných kontinentech.

Tento proces je v jistém smyslu tržiště myšlenek, kde nevyhrávají ty nejlepší myšlenky, ale ty, které někdo umí nejefektivněji prodat. A pokud někdo, řekněme, ztratí drive, jako se to stávalo ve zkostnatělém komunismu, kdy už zasloužilí soudruzi propagandisti byli líní, a podobně, tak se i v totalitním světě mohlo skutečně stát, že kvalita propagandy upadla, ke konci jsme si z komunistických žvástů dělali všichni srandu. Ale nyní, v tomto vysoce kompetitivním světě, bude takový jedinec nahrazen někým lepším.

Martina: Vzpomínám si, když těsně po revoluci Jiří Menzel při nějakém rozhovoru řekl větičku komentáře, že možná do určité míry není lehká cenzura až tak na škodu. A v tu chvíli se proti němu zvedla vlna odporu, jako že zastává staré zkostnatělé názory. A časem, poté, co jsme viděli, co všechno může v televizi být, jsme pochopili, jak to asi myslel. A já poté, co jsi říkal, jak mají kazatelé nenávisti, QAnon, a podobně, úspěch na síti, tak se tě chci zeptat, jestli vlastně by svobody slova šířená na sociálních sítích měla být opravdu neomezená?

Marian Kechlibar: Myslím, že by měla být víceméně neomezená, ale samozřejmě to má také nějaké zjevné výjimky. Třeba komerční spam. Jakmile uděláte síť, která se nebrání klasickému komerčnímu spamu, tak budeme zavaleni reklamami na viagru, a na to, že nigerijský zesnulý za sebou zanechal 40 bilionů dolarů, a když mi pošlete drobný poplatek, tak vám z toho něco pošleme. To je problém, který je všude po internetu, jakmile je někde něco zadarmo. Myslím si, že určitým řešením by bylo, když by člověk za své fungování na síti platil třeba jenom 200 Kč měsíčně, čímž by se dostal daleko více do pozice zákazníka, než někoho, kdo je sám prodáván. Ale jakmile je něco úplně zadarmo, ať je to posílání mailů, nebo publikace nějakých roboty tlačených příspěvků na sociálních sítích, tak tím budete zavaleni.

To znamená, že víceméně každý systém, ať je levicový, pravicový, islámsko-fundamentalistický, blablabla, musí řešit tento problém, aby ho nezavalili roboti, případně super lacině placení námezdní pracovníci někde v Thajsku, kteří tam budou psát tyto nevyžádané zprávy. Bavil jsme se s mnoha lidmi, narazil jsem i na člověka, který mazat spam považuje za cenzuru, ale naprostá většina lidí nepovažuje mazání spamu za cenzuru. Takže já osobně si také nemyslím, že mazat spam je cenzura. Ale když se na to podíváte pořádně, tak zjistíte, že v ten moment, kdy už ho dokážete eliminovat efektivně, tak jste ve skutečnosti vybudovali infrastrukturu, základ pyramidy, na které se dá stavět další cenzura. Takže já bych to dále zarazil, a za spam bych nechodil.

Martina: Jasně.

Marian Kechlibar: Myslím, že je v pořádku šířit i šílené názory, protože si proti tomu potřebuji získat imunitu. To je jedna věc. A druhá věc – docela rád vím, co je člověk zač, a myslím, že je docela žádoucí vědět, co je člověk zač. Dejme tomu, kdyby u nás neexistovaly žádné zákony o hejtství v jakékoliv podobě, a třeba pan Šaháda by mohl otevřeně říct: „Podřezávejte nevěřící, protože vám to přikázal Bůh“, tak ho asi nebudou zvát do České televize jako představitele umírněného křídla, který bude vykládat Čechům, že nechápou, co je islám. Asi by bylo naprosto patrné, že je to extrémista a že celá daná komunita má nějaký problém, když si ho zvolila za svého šéfa.

Takže myslím, že tím, že si zakazujeme projevy, které jsou nežádoucí, ať to znamená cokoliv, tak to zaprvé má takový efekt, že zakázané ovoce nejlépe chutná. A ani systému typu Severní Koreje se nepodařilo potlačit šíření pro ně nevýhodných názorů. A za druhé, že sami sebe oslepujeme vůči tomu, kdo je co zač, a můžeme třeba považovat někoho za vhodného partnera. Vezmu příklad z Německa: Oni tam řeší otázku, že si mají vychovávat vlastní imámy, a samozřejmě do toho lezou erdoganovci. Ale erdoganovci byli tak dlouho zamaskování a kluzcí jak lahvička s jedem, že je německé orgány braly vážně, a ještě teď se nechtějí v Hamburku smířit s tím, že by s nimi měli rozvázat spolupráci a že by šlo de facto o náboženské fašisty. Kdyby měli šanci se projevit netolerantně a agresivně od samého počátku, tak by pravděpodobně nebyli přizváni, že? Nebo by vůči tomu protestovalo více lidí.

V současné Evropě není nálada na uvolňování okovů

Martina: To znamená, že se sami uvrháváme v omyl, protože ztrácíme přehled o tom, kdo je kdo.

Marian Kechlibar: Přirovnal bych to k tomu, že v momentě, kdy dostanete nemoc, tak si okamžitě nasadíte něco, co vám srazí horečku. Ale horečka je léčebný mechanismus, má učinit tělo méně žádoucí pro bakterie a viry, a mnohé z nich ji také nepřežijí. V momentě, kdy máte 37,1 a okamžitě si to srážíte, tak jste se spíše poškodili.

Martina: Ale třeba v Evropě neustále přibývá zákonů, které svobodu slova kousek po kousku ničí. Všechny výmluvy, kterými je doprovázena likvidace svobody slova, vychází, řekla bych, ze dvou základních. Jedna praví, že je nutné chránit menšiny před urážkami s ohledem na jejich city a pocity. A druhá výmluva hovoří o takzvaném boji proti fake news. Napadá tě ještě nějaká další důležitá výmluva, pro kterou se tato plíživá likvidace děje?

Marian Kechlibar: Ještě široká kategorie typu pedofilie a terorismus, kterou se často zdůvodňují různé automatické systémy na eliminaci obsahu. Ale to, že se pak automatické systémy dají nějakým způsobem rozšířit, a eliminují něco, co člověk, a asi ani jejich původní zastánce, eliminovat nechtěl. Ale to je další kapitola.

Je zřejmé, že v současné době není v Evropě nálada úplně na to uvolňovat okovy. To jsem si všimnul, a všimnul si toho každý, kdo sleduje situaci. Ale to neznamená to vzdát, že? V podstatě každé hnutí, které někdy něčeho dosáhlo, začalo v nevýhodné pozici. Když si vezmete třeba i období krátce před občanskou válkou ve Spojených státech amerických, kdy Jih byl natolik silný, že dokonce, tuším, ještě v roce 1850 prosadil zákon o vracení uprchlých otroků, který byl vysloveně nepřátelský proti abolicionistům. Znamenalo to, že policie, šerifové v nejvíce protiotrokářských státech typu Massachusetts, byli federálním zákonem nuceni spolupracovat na vracení uprchlých otroků. Nakonec to skončilo občanskou válkou, ale to je jiná. Ale zkrátka z pohledu člověka, který tehdy žil, to bylo vnímáno jako ohromná, možná věčná porážka snah o zrušení otroctví. Ale o 29 let později už neexistovalo. Čili myslím, že je důležité udržovat povědomí, že existuje nějaká alternativa, a je možné, že třeba lidé, kteří nejvíc prosazují mazání, nějakým zásadním způsobem ztratí na kredibilitě, když udělají nějakou velkou chybu. A v ten moment můžete mezi váhající lidi trošku zasít myšlenku, že třeba řešením jakékoliv situace není, že vás bude nějaká klika robotů a anonymů mazat.

Martina: Ty tedy doufáš, že situace, která se děje ohledně svobody slova v Americe, je ještě vratná? Připomenu, že právě v Americe, kterou jsme tak nesmírně obdivovali především pro její obrovskou svobodu, a svobodu slova na prvním místě, je dnes běžné, že pětina voličů, kteří volili Trumpa, se to neodvážila přiznat nejen v práci a svým přátelům, ale dokonce ani ve své rodině. Není to už příliš zažrané?

Marian Kechlibar: Chceš slyšet, že ano? Já si třeba myslím, že třeba ne, ale nemám žádnou křišťálovou kouli. Ale ono to je, upřímně řečeno, nepodstatné. Toto je věc, ve které buď budeš bojovat, nebo to vzdáš. A já nevidím důvod to vzdávat!

Je vysoce žádoucí, aby se tématu cenzury na internetu a svobodě slova věnovali volení politici

Martina: Vy jste jedním z iniciátorů petice Stop cenzuře za svobodu slova na internetu. Tato petice vznikla, tuším, v létě loňského roku, nebudu se ptát, jaký je její cíl, protože ten už je obsažen v názvu a v smyslu. Ale přeci jen se zeptám konkrétně, na co vy, iniciátoři a signatáři, kladete především důraz?

Marian Kechlibar: Třeba z hlediska politického rozsahu je vysoce žádoucí, aby se tomu tématu věnovali volení politici. To jsou naši hlavní reprezentanti. Velké státy a velké firmy tady nějakým způsobem vydělávají docela velké peníze, ale formálně se tváří jako irské, nedosažitelné na dálku. A já si myslím, že toto je situace k neudržení, že je potřeba dotyčné nějakým způsobem přimět k tomu, aby trošku respektovali český právní řád. Tady musí mít každý majitel autoopravny pověřenou osobu, která jedná jménem firmy, musí odvádět nějaké daně a držet se příslušných zákonů. Tak je určitě nezbytné, aby se tématu svobody projevu, je to jedno s druhým, a antitrustových rozměrů, dominancí na trhu, věnovali naši zákonodárci.

Teď se, řekněme, intenzivně řeší covid, což je pochopitelné. Ale toto je dlouhodobější proces, který na rozdíl od klasické pandemie asi během roku nepomine, a musíme se k němu nějak postavit. Nepochybně se to řeší ve Spojených státech, když už si Senát jmenoval nějakou komisi, a vyslýchal Zuckerberga a podobně. Dneska jsem zrovna četl, že i EU chce nějakým způsobem iniciovat antitrustové procesy vůči digitálním gigantům, mezi které nepatří jenom sociální sítě, ale třeba i Amazon jako velký prodejce. A teď je na nás, jestli se tím necháme úplně nést, a smíříme se s tím, co ve velkých institucích nadekretovali nebo čeho dosáhli, nebo jestli se to pokusíme, alespoň lokálně, nějak ovlivnit. A to je ve skutečnosti docela závažná otázka, kolik nám zbývá suverenity, a já si myslím, že suverenita není až tak omezená mezinárodními smlouvami, které jsme podepsali, ale rovněž ochotou něco aktivně dělat. A tady si myslím, že by měli naši představitelé skutečně něco aktivně dělat.

Martina: Vy, jako občané, jste to formulovali a rozšířili. Petici podepsali velmi známí lidé, například egyptolog profesor Miroslav Bárta, pivovarník Stanislav Bernard spisovatel Ondřej Neff, a mohla bych jmenovat desítky dalších. Ale jak je to s politiky? Ty jsi je zdůrazňoval. Mají zájem? Reagovali na to?

Marian Kechlibar: Někteří ano. A teď nechci vyjmenovat lidi, kteří mě zklamali, to bych je naštval tak, že by se toho nedotkli vůbec. Ale jsme v situaci, která je komplikována covidovým lockdownem. Politika se nejlépe dělá osobně, co bychom si povídali, a je to daleko snadnější, efektivnější, než v nějakých Zoomech, které spousta starších politiků ani pořádně neovládá. A nemožností se pořádně potkávat ve dvou, nebo třeba i v šesti, sedmi lidech, tím tento proces trošku trpí. Ale myslím, že zdaleka nejsme u konce. Také se budou blížit volby, v roce 2021 mají být regulérní volby, tak bychom rádi, aby toto bylo téma, ke kterému se alespoň část kandidátů vyjádří.

Musí se ujasnit postavení digitálních obrů, co smějí a nesmějí

Martina: S tím, jaký je obecně na tuto petici ohlas jsi spokojený, nebo jsi čekal více?

Marian Kechlibar: Čekal jsem více, to je pravda. Ale je pravda, že zrovna v té době bylo velmi intenzivní covidové téma, protože když vyšla petice, tak se začala prudce zvyšovat infekčnost, počet nakažených, takže se začaly řešit otázky co, koho zavřít, a podobně. Myslím, že až tento problém pomine, tak mazací problém nepomine. Myslím, že se bude v nějakém smyslu i zhoršovat, a přijdou zase události, které lidi donutí k tomu, aby mu věnovali pozornost.

Martina: Co bys považoval za úspěch, který by se podařilo petici rozpoutat? Popřípadě, co bys považoval za reálné v oblasti svobody slova u nás?

Marian Kechlibar: Za nejlepší bych považoval, když by se vysloveně ujasnilo postavení těchto digitálních obrů, co si smějí, a nesmějí dovolit, zhruba řečeno. Protože oni momentálně proplouvají jakýmsi územím: My jsme strašní soukromníci, a kdo tady nesouhlasí se všemi pravidly, tak ať vypadne. A zároveň za nic neručíme. To, že jsme vám smazali 10 let dat a fotek, není žádná škoda, a jestli se zítra rozhodneme, že vás smažeme za 10 let starý tweet, tak máte smůlu. A na druhé straně poněkud selektivním způsobem nějaká pravidla o obsahu prosazují. Takže balancují mezi dvěma pro ně výhodnými pozicemi. A myslím, že by bylo žádoucí vyjasnit, co skutečné můžou, a co nemůžou. Například, do jaké míry jim patří data, které jste svojí aktivitou vygenerovali. Jejich současný názor, který je pro ně zdaleka nejvýhodnější, je, že tato data jsou jejich, a mohou si s nimi víceméně dělat, co chtějí. Ale já si myslím, že toto je neudržitelný stav, a že dříve nebo později bude nějakým způsobem nutno legislativně vyjádřit, že data patří tomu člověku, který je vygeneroval. A to mimo jiné znamená neznepřístupnit mu je arbitrárním rozhodnutím někoho, nebo dokonce něčeho, protože část filtrů funguje i automaticky.

Problémy s mazáním se budou šířit, a bude čím dál víc lidí, kteří s ním udělají osobní zkušenost. A úměrně tomu bude narůstat jejich zájem o to, co se tím dá dělat.

Martina: Mariane Kechlibare, ty jsi říkal, že jsi přeci jenom čekal na tuto petici větší ohlas. Proč myslíš, že lidé reagují tak vlažně? Je to projev určité pohodlnosti, otupělosti, laxnosti nebo hlouposti? Jak to čteš?

Marian Kechlibar: Ne, myslím, že tento problém ještě není tak masivně rozsáhlý, aby se týkal každého. A samozřejmě jako první na to reagují lidé, kteří jsou politicky aktivní a kteří to vidí ve svém okolí. Lidé, kteří takto aktivní nejsou, si toho dlouho nemusí vůbec všimnout. Je přirozené, že lidé se zabývají tématy, která je bezprostředně pálí, a ono se dá docela dobře existovat i ve světě, kde si Twitter a Facebook maže dle libosti, pokud jste člověk, který nikdy nedá na dotyčné stránky nic, co by mohlo být považováno za kontroverzní. Ale myslím, že tento problém se bude šířit a že bude čím dál víc lidí, kteří s ním udělají osobní zkušenost. A úměrně tomu bude narůstat jejich zájem, co se tím dá třeba dělat.

Martina: Myslíš si, že vzrůstající trend mazání a omezování, napadání lidí, kteří jsou aktivní, třeba i politicky, na sociálních sítích, že opravdu i ovlivnil volby ve Spojených státech?

Marian Kechlibar: Bylo by divné, kdyby neovlivnil. Ale já si myslím, že politici tomu bohužel jdou do jisté míry vstříc tím, že kanály jako Twitter berou moc vážně. Tam je přitom aktivní relativně nízké procento amerického obyvatelstva, zejména když počítáme ne ty, kteří mají účet, ale ty, kteří intenzivně tweetují. A je mezi nimi disproporční množství novinářů, což asi ovlivňuje celý tento proces, protože už teď dneska začínají psát články o tom, kdo se pohádal na Twitteru. Kdyby někdo řekl, že takhle bude vypadat…

Martina: Žurnalistika.

Marian Kechlibar: …práce novinářů, tak by se všichni smáli. Dneska je to bohužel normál, a je to také nejlevnější, protože nemusíte nikam cestovat, a bavit se s nějakými lidmi, navštěvovat danou zemi a podobně, ale prostě sedíte doma, a píšete, co se před vámi doma semlelo. No, myslím si, že jedna z věcí, kterou by ti politici měli udělat, je klást na tu digitální sféru trošku nižší důraz.

Pokud nic neuděláme, tak nám budou mediální obři předžvýkávat informace o tom, co si máme myslet

Martina: A co pro to můžou udělat lidé, kterým záleží na svobodě slova, protože vědí, že je to jedna z naprosto nejdůležitějších hodnot. Samozřejmě, mohou podepsat petici. Ale co víc?

Marian Kechlibar: Mohli by třeba pro začátek kontaktovat své volené zástupce. Někteří z nich jsou responzivní, ne všichni, ale někteří jsou. Až zase tato morová epidemie pomine, tak bude třeba možno si sjednat schůzku alespoň s asistentem poslance. To už je docela dost. Lidé si myslí, že je to nějaká vzdálená, nedosažitelná vrstva, ale není. Spoustu poslanců a senátorů je ve skutečnosti ochotna se s lidmi bavit, ale nikdo za nimi nechodí, nebo málokdo. Takže rozhodně má smysl se alespoň o toto pokusit.

Martina: Když bych tě nutila ke spekulaci: Kam myslíš, že to povede, když nebudeme dělat nic, když to prostě necháme plynout, mnozí tomu řeknou plynout, někteří vyhnít, někteří řeknou, že to je pod jejich rozlišovací schopnost?

Marian Kechlibar: Mohlo by se stát, že nám jakoukoliv informaci předžvýkají právě tito velcí obři: Tak tady máte, co si budete tento týden myslet. Samozřejmě část lidí tomu neuvěří, a já si myslím, že nedůvěra je velice silný element, který rozkládá národy. Když máte nějaký druh záhadné, neviditelné administrativy, rozhodující z povzdálí na základě volných pravidel, tak to v lidech vyvolává paranoiu. Samozřejmě se jednoho dnes může stát, že kolektivní paranoia vyústí do nějaké kolektivní akce. Sice máme stárnoucí populaci, to znamená, že sklon k revoluci není takový, jaký býval, ale klidně to může vést minimálně k nějakému chaosu. A přitom by se to dalo vyřídit per huba, tak říkajíc, od toho se lidé mají bavit. Ale pokud někdo znemožní lidem se bavit, tak hrozí, že se jednoho dne spolu opravdu bavit nebudou, a budou vyřizovat svoje spory jinými způsoby, a to je přeci něco, co bych považoval za ohromnou regresi někam do středověku.

Martina: Mariane Kechlibare, jsem moc ráda, že se spolu ještě můžeme bavit, a také jsem ráda za dnešní rozhovor, i za celou iniciativu. Díky ti za to.

Marian Kechlibar: Mějte se. Na shledanou.

Martina: Pane docente, čekáme na vakcínu proti koronaviru jako na spásu oprávněně? Vrátí nám zpět náš minulý život?

Jaroslav Turánek: Pokud taková vakcína bude fungovat, pokud bude bezpečná, tak by mohla pomoci, pokud virus této vakcíně neunikne tím, že se změní, zmutuje, a bude mít jiné antigeny, na které daná vakcína není připravena. Druhá věc je, že současných vakcín, které se vyvíjejí, je několik typů, a každá z firem má nějakou platformu, kterou má rozpracovanou, a zkouší ji využít proti koronaviru. Ty nejmodernější platformy jsou v podstatě, řekněme, tři. Jedna je založena na takzvaných vektorovaných vakcínách, založených na adenovirech: To je oxfordská vakcína, popřípadě ruská, nebo čínské vakcíny. Další dvě firmy Moderna, nebo BioNTech, a lidé z BioNTechu, se kterými se znám, vsadili na možnost využít takzvané koronavirové krize k tomu, aby velice rychle uvedli v život nový typ vakcíny založených na mRNA, což je messengerová ribonukleová kyselina. A třetím typem vakcíny jsou opět moderní rekombinační vakcíny, které jsou založeny na tom, že se rekombinačně připraví pouze některé antigeny z toho viru.

Martina: Musím říct, že jsem zatím nerozuměla skoro ničenu, tak si to pak asi rozebereme, abychom věděli, jak je která cesta k vakcíně výhodná, a v čem je zase na druhou stranu nebezpečná. Ale vy jste v první větě odpovědi na to, zda se můžeme těšit na vakcínu proti koronaviru jako na spásu, řekl, že příprava vakcíny má hodně úskalí. Co považujete za to největší, protože já, vzhledem k tomu, že taková léta čekáme na vakcínu na nejrůznější onemocnění, zmíním i chřipku, u které pořád ještě, když si na ni dáme vakcínu, není jisté, jestli nedostaneme jiný typ chřipky, který daný rok řádí. Takže vlastně nevím, kde se bere víra a naděje, že za tak rekordní dobu se nám podaří získat vakcínu proti koronaviru.

Jaroslav Turánek: Víru a naději má kdo? To je otázka.

Martina: Kdo ji má? Povězte…

Jaroslav Turánek: Já ji nemám z toho důvodu, že vývoj vakcíny trvá velice dlouho, a tím největším rizikem je bezpečnost vakcíny. A žádná z těchto firem se nechce dostat do situace, kdy bude žalovaná. Proto třeba v Americe byla velká kauza, aby stát převzal zodpovědnost za výrobce vakcín v případě takových žalob. Ale já chci říct jinou věc: Pokud máte vakcínu, a ta se otestuje, a ukáže se, že nemá žádné zásadní vedlejší účinky, tak to vůbec neznamená, že v reálném stavu bude tato vakcína někoho chránit. Zatím vzali dobrovolníky, a zjistili, že se v nich tvoří protilátky a že se u nich tvoří vedlejší účinky, které ale nejsou tak závažné, aby to neopravňovalo pokračovat ve vývoji, testování.

Ale jedna věc je, že pokud indukují protilátky, tak speciálně u koronaviru, a jiných virů, to neznamená, že tyto protilátky ochrání všechny vakcinované. Tyto protilátky mohou být naopak kontraproduktivní. Potom si o tom můžeme říct více. Je potřeba vzít v úvahu, že lidská populace je rozdílná, co se týče rasy, je rozdělená, co se týká stáří lidí, i v tom, jak lidé reagují na imunitní podnět. A to se ukazuje v této koronavirové krizi, že u lidí, kteří reagují příliš silně, příliš prozánětlivě, tak je u nich průběh daleko horší. A silnou prozánětlivou reakci mají lidé, kteří stárnou. Když stárnete, tak váš imunitní systém, ne u všech, má snahu být více prozánětlivý, reagovat více přehnaně, a proto je potřeba změnit stravu, která posiluje protizánětlivé reakce v organismu. Takže ve chvíli, kdy dostanete vakcínu, tak ona vybudí protilátky, a tyto komplexy protilátek mohou zabránit tomu, aby se virus dostával do buněk, aby je infikoval. Ale na druhou stranu způsobí, že se virus dostává do imunitních buněk, a zase závisí na tom, jak je nastaven, jaké receptory na buňkách jsou, nebo převažují, které rozpoznávají komplex viru s protilátkou, a zda se navodí prozánětlivá, nebo naopak tlumící reakce. A u kterých navodí prozánětlivou reakci, tak je diagnóza daleko horší.

V humánní medicíně navakcinujete část populace a díváte se, jestli je v ní menší incidence infekce, než u nenavakcinovaných. Pak můžete říct, že daná vakcína má, nebo nemá nějaký účinek.

Martina: To znamená, že vakcína, jelikož není čas ji dostatečně otestovat, může způsobit, že sice určitým jedincům pomůže tak, že se viry nedostanou do buněk? Rozumím tomu správně? Ale u některých to může nastartovat proces, který může být organismu velmi nebezpečný?

Jaroslav Turánek: To se děje u infikovaných. Problém u humánních vakcín je v tom, že nemůžete navakcinovat jedince, a pak ho nainfikovat.

Martina: Teď tomu nerozumím. Nemůžu ho navakcinovat?

Jaroslav Turánek: Nemůžete navakcinovat člověka, a potom vyzkoušet, jestli to funguje, nebo ne, tak, že ho vystavíte dané čeledi…

Martina: Rozumím.

Jaroslav Turánek: To nelze udělat. Takže u vakcín, které se používají v humánní medicíně, pokud není dostatečně dobrý a zcela srovnatelný výzkum na zvířatech, navakcinujete nějakou část populace a díváte se, jestli je v této vakcinované části populace menší incidence infekce, než u nenavakcinovaných, a pak můžete říct, že daná vakcína má, nebo nemá nějaký účinek. Takhle se testovaly vakcíny proti HIV, a dodnes žádná vakcína není.

Vždy přežije ten typ viru, který je hodně infekční a rezistentní. Tedy vydrží podmínky v kapénce, na kůži, na předmětu.

Martina: Pane docente Jaroslave Turánku, je možné vyvinout vakcínu proti koronaviru, který, jak se zdá, stále mutuje?

Jaroslav Turánek: Koronaviry patří k RNA virům, a ty mají z principu daleko větší tendenci k proměnlivosti, díky mutacím, díky sestřihu jeho genové RNA. Na to mají koronaviry speciálně RNA polymerázu, která takto funguje. Máme vakcíny proti chřipce, která je daleko více proměnlivá, než koronaviry, čili otázkou je, co se bude v tomto viru měnit, a on nemůže změnit cokoliv, protože jinak by přestal být infekční. A z vakcín, které se dnes vyvíjí proti koronavirům, jsou především vektorované vakcíny, kde vezmete nějaký jiný typ viru, jako jsou adenoviry, a do těch se vpraví epitopy, nebo celé antigeny z koronaviru. A pokud by se koronavirus měnil, daná změna se postihla, a vědělo by se, jaká je, tak se musí znova vložit nový epitop, nebo antigen z viru, který bude odpovídat současné situaci. To je jedna věc.

Daleko rychleji se dá sledovat změna viru takzvanými mRNA vakcínami, kde jsou messengerem ribonukleové kyseliny. U mRNA vakcín, a to propagují firmy jako GlaxoSmithKlein,  je možné během týdne, pokud znáte sekvenci nového typu, nového kmenu viru, rozeslat novou sekvenci po celém světě, a pokud bude světová síť, kde se dají připravit tyto mRNA, tak během týdne mají spočítáno, a může být na mnoha místech už produkována mRNA vakcína, což je velice progresivní. Nicméně žádná vakcína mRNA v době našeho rozhovoru doposud není registrovaná. Je to nový trend, který je velice zajímavý a slibný. Koronavirem se zabývají dvě firmy, jedna je Moderna, a další německá firma BioNTech. Třetí typ vakcíny jsou rekombinantní proteiny, tam zase musíte znát, jak se změnil virus, a podle toho připravíte konkrétní rekombinantní antigen, což zase nějakou dobu trvá, ale koronavirus nemutuje tak rychle.

Martina: Řekl jste, že chřipka je mnohem více proměnlivá, než koronavirus?

Jaroslav Turánek: Více proměnlivá, protože znalosti o lidských koronavirech, jako je covid-19, jsou na počátku, známe ho někdy od konce roku 2019. Chřipka je proměnlivá ze dvou důvodů, má dva mechanismy, které se proměňují. Jeden je, že sama o sobě, nebo sami o sobě se antigeny mutují. A druhý, že chřipka má specifický genom rozseparovaný na několik úseků, několik mRNA na několik RNA, které, pokud je buňka infikovaná dvěma typy tohoto viru, se prohodí, čili se velice rychle změní ten charakter viru. Všichni slyšeli H2 nebo N2, nebo H2N1, to jsou dva hlavní antigeny, které se mohou takto prohazovat. Těch je několik typů. Jedním je posun v tom, že zmutuje samotná mRNA, a druhý posun je v tom, že se mohou kombinovat různé mRNA. U toho koronaviru toto neprobíhá, protože tam je jeden řetězec mRNA, ale pak se syntetizuje, několik těchto řetězců, každý kóduje nějaký protein, a pokud buňku zase infikuje dvěma různými koronaviry, tak se mohou tyto sekvence prohodit. Ale mRNA, polymeráza, vlastně dokáže spojovat tyto celky tak, že mohou velice rychle vznikat další typy koronaviru. Takto asi vznikly koronaviry, které infikují ostatní zvířata.

Martina: Nebudu se tvářit, že bych všemu rozuměla, ale přesto se mi jeví, že když se tedy tento koronavirus takto proměňuje, a řekl jste, že se nemůže proměnit docela, protože by přestal být infekční, tak se může stát, že budeme vyvíjet vakcínu, a v okamžiku, kdy bude připravena k distribuci, tak koronavirus už bude vypadat podstatně jinak?

Jaroslav Turánek: Už se objevují další kmeny koronaviru, které se někam posunuly. Zda existuje křížová reakce protilátek na vakcínu s novými kmeny posunutím jsem četl, ale jistě se bude proměňovat. Na druhou stranu tento virus má také své limity, platí tam úplně nádherně přírodní výběr virů, nebo různých mutací vznikne celá řada, i při infekci. Ale vždycky přežije ten typ, který je hodně infekční a rezistentní, to znamená, že vydrží podmínky v kapénce, nebo na kůži, na nějakém předmětu. To znamená, že je také limitován, a nemá tolik stupňů volnosti.

Nejvíce stupňů volnosti má virus, který způsobuje AIDS, HIV1. Ten si žije jak v hotelu, může si dovolit tolik mutací, protože je neustále ve vás, má příznivé podmínky, takže tvoří spoustu antigenních variant, takže imunitní systém je zaslepen. A může si dovolit spoustu variant, které nebudou funkční a které mu slouží jenom, aby se maskoval před imunitním systémem. A jeho přenos je v podstatě také velice chráněný. Nemusí z vás vystoupit jako kapénka a podobně, je přenášen buď krví při transfúzích, nebo sexuálním stykem, kde má pořád stejnou teplotu, vlhkost a tak dále. Takže si může dovolit tuto proměnlivost, protože ta ho chrání. Jinak by v těle nemohl vydržet třeba i desítky let.

Koronavirus toto nemá, ten se musí nějak dostat ven, dostat se na dalšího hostitele, a dostává se tam tak, že je většinou v kapénce, kterou vytvoříte, když kašlete, mluvíte, zpíváte, a ta se dostává do vzduchu, závisí na teplotě a vlhkosti, jak dlouho kapénka, nebo aerosol, který z ní vznikne ve vzduchu, vydrží v daném prostředí.

U nás byla poměrně rychle aplikována epidemiologická pravidla, která jsou skoro stejná jako v morovém řádu Ordo pestis z roku 1526 ve Vídni

Martina: Pane docente, nevím, jestli vědci přemýšlejí v těchto kategoriích, ale nahání vám koronavirus strach? Víte, co se všechno děje, něco z toho způsobil koronavirus, značnou část toho si možná způsobujeme sami, ale jak se vy na ten virus díváte? Vidíte ho opravdu jako nebezpečnou záležitost, monstrum, nebo jako normální vir, který tady nebyl, a teď tady je, a my jsme se z toho všichni polekali?

Jaroslav Turánek: To je všechno jakýsi Matrix. Jeden máte: sdělovací prostředky. A z čeho žijí sdělovací prostředky, které nejsou státní? Běží z reklamy. Takže zprávy, které prodávají, jsou především takové, které přitáhnou posluchače, čtenáře nebo diváky, a pod tím podstrčí nějakou reklamu, a z toho žijí. Všimněte si, jak mizí témata, objevují se témata, potřebují atrakci. Z počátku z toho udělali chřipečku, brali si známé osobnosti, které sice v daném oboru vůbec nepracují, ale byla to chřipečka. Najednou, když už se to nedalo brát jako chřipečka, že ve Španělsku už kladou zemřelé na ledové plochy, protože je nemají kam dávat, tak se najednou začali na tuto infekci dívat trošku reálně.

U nás byla výhoda v tom, že se poměrně rychle aplikovala epidemiologická pravidla, která jsou nakonec skoro stejná s těmi, které byly sepsány v roce 1526 ve Vídni, v takzvaném morovém řádu Ordo pestis. A zásluhou pana Prymuly a této vlády je, že tato se pravidla prosadila, takže jsme relativně prakticky nezažili takovouto hrůzu, jako Španělé nebo Italové.

Martina: Chcete dodat „zatím“, nebo ne?

Jaroslav Turánek: Zatím. Teď si všimněte různých tlaků, aby kanceláře už zase mohly někam vozit turisty, všichni chtěli k moři. Tak to je, a můžeme si za to sami, jestli vláda udělala, nebo neudělala něco včas, nebo ne. Vezměte si Švédsko jako příklad pro první vlnu. Ve Švédsku jejich epidemiolog spoléhal na to, že lidé jsou dostatečně ukáznění, a budou dodržovat doporučování. A najednou jste měli ve Švédsku úplně jiný nárůst, než byl u nás. Švédové se poučili, viděli, co to znamená, lidé začali dodržovat pravidla kvůli vlastnímu bezpečí a bezpečí svých spoluobčanů.

U nás byl problém s tím, že toto neproběhlo a že se jakákoli věc politizuje. A problém koronaviru se nemá tahat do voleb a podobných věcí. Takzvaná demokratická opozice všechno využije k tomu, aby vládu nějakým způsobem kopla. Vůbec si neuvědomují, že toto není věc politiky, toto je věc, kde se musíme všichni sjednotit, hledat nejlepší řešení a vysvětlit lidem, jak se mají chovat, proč se tak mají chovat a proč některá opatření. To, že některá opatření jsou zbytečně, řekněme, nechci říct drastická, ale zbytečně restriktivní, je jenom proto, aby se alespoň něco začalo dodržovat, podobně jako když máte omezení rychlosti na 30, když normálně jezdíte 60, tak je to proto, abyste nejeli 90. Toto je stejné, jsou tam zbytečně drastická opatření, ale jsou tam jenom proto, aby se částečně dodržovala.

Viry jsou organické částice, které přenášejí mezidruhově, nebo v rámci druhu, nepohlavním způsobem genetickou informaci

Martina: Pane docente, pořád přemýšlím nad tím, jestli jste mi odpověděl na otázku, jestli vy se bojíte koronaviru, zda se na něj díváte jako na něco nebezpečného, nebo jako na určitého přirozeného souputníka našich životů?

Jaroslav Turánek: Viry, ať už je zařadíme kamkoliv, jsou pro mě organické částice určené k tomu, aby přenášely mezidruhově, nebo v rámci druhu, nepohlavním způsobem genetickou informaci. Jsou přirozenou součástí přírody a tvoří v podstatě jeden z faktorů přirozeného výběru. Vraťme se ke chřipce, ke strachu z chřipky, který je oprávněný, protože chřipka byla do minulého století jednou z nejsilnějších pandemií novověku. Před tím ne, tam byly morové rány a jiné, ale byla to velice silná pandemie, která je pořád ještě v naší zkušenosti, jsou lidé, kteří to zažili.

Máte vrubozobé, to jsou kachny, labutě, husy. Ty jsou přirozeně ve většině infikovaní virem ptačí chřipky, a ta, na rozdíl od člověka, infikuje i zažívací trakt, a neustále malé množství toho viru vylučují, stejně jako netopýři. Tento virus se v malém množství neustále replikuje, a to tak, aby nevzbudil imunitní systém, aby nebyl potlačen. Je držen na nějaké úrovni a v trusu se dostává ven. Pokud zvíře oslábne, tak by u něj vypukla infekce, jenže normálně je v systému predátor, to znamená, že jakmile zvíře oslábne, tak ho predátor snadno uloví, rozpozná a uloví ho, to znamená, že eliminuje z hejna nemocného jedince. Takhle to je i u dalších infekčních chorob. Vezměte si velké přežvýkavce v Africe, neustále migrují právě proto, aby nezůstali na jednom místě, a nezvyšovala se nálož viru. Takže viry jsou přirozenou součástí každého ekosystému, a problém je, pokud tento ekosystém vybočuje z nějakých hranic, pak virová nákaza může regulovat počet jedinců toho druhu.

Martina: Teď se možná pustím do věcí, kterým opravdu nerozumím, ale pokud jste řekl, že viry jsou součástí systému přirozeného výběru, tak ale potom tento přirozený výběr vakcinací naprosto rozrušíme, protože pak nám takzvaně „zůstanou naživu i slabší kusy“.

Jaroslav Turánek: Toto můžete aplikovat na zvířata, ale lidská společnost je něco jiného. Zde se od samého počátku společnosti drží celá komunita dohromady, starají se o staré jednice, což v přírodě není. Možná u slonů, u primátů, možná u delfínů, ale většinou stádo neustále jde, a kdo nestačí, zůstane, a predátor ho odstraní právě proto, že starší jedinec je slabší, a může být zdrojem infekce. Ta může propuknout a ohrozit populaci. Primární je u zvířat zachování populace, jedinec je součástí, ale zachování jedince není to hlavní. My to máme v lidské společnosti naopak. Chceme zachovat i jedince.

Na 100 tisíc vakcinovaných může být 3 až 5 případů vedlejších účinků, které jsou těžké. S tím nic neuděláte, to je přirozená distribuce různých vlastností lidí.

Martina: Já jsem to samozřejmě trochu přehnala, ale řekněme mi, že pokud vytvoříme vakcínu proti koronaviru, ať už první, druhou nebo třetí cestou, které jste tady naznačil, tak většinou jsme slýchali, že vakcína je záležitost dlouholetého vývoje, a zejména testování. Není to nebezpečné – najednou ji vyvinout v tak krátkém čase, v řádu jednoho roku? Jak to, že dosud to byla desetiletí, a najednou těch přibližně 10 let nepotřebujeme?

Jaroslav Turánek: Já se vrátím k termínu, „vývoj vakcín“. Tady je to špatně interpretováno i některými poměrně vysoce postavenými vědci v ČR. Proces, než se dostane vakcína k vakcinovaným, má tři fáze. První je vývoj vakcíny, ten může být velice rychlý, to jste viděli na koronaviru. Druhý je výroba vakcíny, která je nutná k tomu, abyste dostali registraci, což je třetí fáze. Proces registrace je nejdelší, tam musíte dokázat v klinických testech, první, druhé, třetí fáze…

Martina: …Účinnost a neškodnost.

Jaroslav Turánek: Prvně bezpečnost a neškodnost. Zvyšujete dávky, abyste věděli, jakou dávku asi dát, jaká je odezva u vakcinovaných. A potom druhou, třetí fázi, kde už je potom velký počet vakcinovaných osob. Pak dostanete, když to všechno proběhne dobře, registraci, že můžete vakcínu uvést na trh. A pak se stejně sleduje, protože až se uvede na trh, tak v tu chvíli jsou to třeba desetitisíce, statisíce vakcinovaných lidí, a tam se teprve projeví i malé, statisticky vyhodnotitelné vedlejší účinky, a ty jsou zhruba takové, že na 100 tisíc vakcinovaných může být třeba nějakých 3, 5 případů, které jsou těžké. S tím nic neuděláte, to je prostě přirozená distribuce různých vlastností lidí.

Jak jsem říkal, lidská populace je velice heterogenní. Ale když si to vezmu historicky: Jenner, jak testoval tu svou vakcínu? Vzal ze sirotčince chlapce, toho navakcinoval, a pak ho infikoval. To by dneska nepřicházelo v úvahu. Dalším takovým faktorem je, jak je to závažná choroba. U koronaviru to máme u nás, myslím, když spočítáte jenom počet nakažených, počet zemřelých, 9,5 promile. Jinde už jsou to řádově 2,5, 3, 4 procenta. Je to na poměry, na které jsme zvyklí, hodně, ale srovnejte to s poměry s neštovicemi, s cholerou, tyfem nebo s morem, tam jste měli smrtnost až 95 procent.

Martina: Já teď nevím, co mi tím chcete říct. Jestli nebezpečí vakcíny při tom, že není dostatečně otestovaná, není větší, než nemoc sama?

Jaroslav Turánek: Tím chci říct, že u procesu, který by urychlil registrace tak, jako v Rusku přeskočili některé kroky, je závislost na tom, jak velké riziko to představuje. A my jsme, řekl bych, na hranici – 4, 10 procent už je velice výrazná hranice. Kdyby byla tato choroba takto smrtná, tak budou vakcínu dávat, a přeskočí všechno.

Martina: Budeme testovat. Co budeme testovat?

Jaroslav Turánek: Jeden příklad z minulosti. Když Washingtonovu armádu sužovaly neštovice, kde byla 25 procentní smrtnost, tak se rozpomněli na vakcinování. A Washington to dělal takhle: Kdo se nenechal vakcinovat, toho zastřelili, protože těch 25 procent vůči 4 procentům, kteří zemřeli na to, že byli infikováni vakcinací, bylo pořád lepší, než aby se mu rozpadla armáda. Takže v těchto situacích se na nějaké ohledy moc nehraje.

V Číně, ve Wu-chanu v laboratořích, byly upravovány koronaviry na přípravu vakcín

Martina: A rozumím tomu správně i tak, že vám překotné vyvíjení vakcíny připadá příliš urychlené, vzhledem ke smrtnosti?

Jaroslav Turánek: Ne, takto bych to vůbec neřekl. Chtěl jsem říct, že tady máme pandemii, kterou jsme tady dlouho neměli, a která je závažná. Vidíte, jak to ovlivnilo celý svět, jak to změnilo ekonomiku a tak dále. A věda má dnes jiné nástroje, takže to běží poměrně rychle, a jak rychle to poběží v registrační fázi, závisí na tom, jak velké riziko tato choroba představuje. A ukazuje se, že to není chřipečka, to znamená, že autority, které povolují vakcíny, se snaží tyto věci urychlit, nedělat zbytečné překážky. Ale jak jsem řekl, otázkou je, že vakcína bude indukovat protilátky, buněčnou imunitu, co se stane po vakcinaci, jestli u daleko většího procenta lidí zabrání tomu, aby nastaly komplikace při infekci.

Koronaviry v humánní medicíně nepředstavovaly zase tak velký problém, až doteď. Daleko větší problém představují ve veterinární medicíně, kde je hodně koronavirových infekcí, které ohrožují chovy prasat, skotu, drůbeže, domácí mazlíčky psy a kočky. A tam je více údajů a znalostí, existují vakcíny, a já se divím, že se tím nikdo neinspiroval. A když mluvím o potenciálních, nechci říct nebezpečnosti, ale potencionálních komplikacích po vakcinaci vakcínou proti koronaviru, tak si vezměte příklad z koček. Tam existuje infekce, která je velice řídká, ale pro kočky naprosto smrtelná. Vyvinula se vakcína na podobném principu, dala se kočkám, kočky měly krásné odpovědi, všechno. Ale ty, které byly vakcinované po infekci, pochcípaly daleko dříve právě proto, že protilátky mohou naopak posílit patologický efekt.

Martina: My nevíme, co to může udělat i člověkem.

Jaroslav Turánek: Zatím tyto informace nejsou, zatím se ví, že vakcína snese kritéria bezpečnosti.

Martina: Povězte mi, ani lékaři, ani odborníci se stoprocentně neshodli na tom, kde a jaký původ koronavirus má. Stále jsou různé názory mezi lékaři, i odborníky mikrobiology, a podobně. Narážím na to, že se pořád neví, a pochybuje, zda vznikl skutečně přírodní cestou, tedy netopýr plus jiné zvíře, jak jste zmiňoval, nebo zda je to laboratorní produkt. Povězte, když v tomto nemáme úplně jasno, nebo v tom nepanuje jednota, je to při vývoji vakcíny problém, když nevíme, jak to vlastně vzniklo?

Jaroslav Turánek: Zažili jsme už třetí vlnu koronavirových infekcí. První byl SARS, pak MERS, a koronavirus. Neustále klesá smrtnost. Na počátku to bylo těch předchozích, mám pocit, 34 procent, pak nějakých 10, teď jsme, řekněme, na 3 procentech. Všechno to jsou koronaviry. Člověk by řekl, ano, to je příroda, ale taková koincidence se nedá přehlížet: Ve Wu-chanu máte ústav, který se tímto zabývá. Proklamují, že chtěli použít, nebo studovali možnost použití koronavirů na vývoj dalších vakcín, HIV, a tak dále. V Číně máte 500 nebo 600 tisíc lidí s HIV, asi 900 tisíc lidí tam má hepatitidu B a 1,9 milionů tuberkulózu. To máte, že jen tyto tři nemoci vám udělají téměř tři promile populace, která je nějakým způsobem imunodeficitní.

Teď ve Wu-chanu budují virus. Co musí dělat, když si ho chtějí vakcinovat? Musí ho přizpůsobit, to znamená zkultivovat, nebo ho adaptovat na lidské buňky, protože jinak by to nemělo smysl, že? Kdyby to byla vektorová vakcína, tak když ji dostanete, tak se mírně namnoží, tím nabudí systém, přinesou tam nějakou informaci, kterou tam vložíte z jiného viru, což je princip této vakcíny. Čili je to jakási slabá infekce, která vás neohrozí, ale navodí imunitu. Tedy když chtěli použít tyto viry, tak je museli nějakým způsobem adaptovat na lidské buňky. A jak jsem říkal, stačí kultivovat tyto viry s jiným typem viru, buď chřipky, nebo HIV, někdy RNA virem, a jejich specifická polymeráza je schopna spojit kousky genomu, a vytvořit nový typ koronaviru.

Tohle tam museli určitě dělat, protože co jiného by dělali? No, tak se nekoukali do zkumavky, jestli tam něco vidí. Teď si představte: někdo tam pracoval. Nedělám si iluzi, jak dodržovali bezpečnostní pravidla. Moc na to zřejmě nedbali. Někdo se mohl nakazit, a protože byl bez příznaků, tak to roznesl venku, a spousta lidí má bezpříznakovou koronavirovou infekci. Takže říkám – mohl se tím někdo nakazit. Říkám – mohlo to tak být. A samozřejmě spousta lidí nahoře musela vědět, co se tam děje. Takže co? Problém, velký problém. Zatutlat i to, co se ve Wu-chanu dělo. Teď se to hodilo na to, že se řeklo: je tam tržnice. Tak to je dost přitažené za vlasy.

Viry mohou být ekonomickou zbraní, která zničí produkci vepřového nebo hovězího, a dostává na kolena společnost, která nemá vakcínu. Vidíte, jak to vypadá ve světě, všechno se uzavírá, ekonomika klesá.

Martina: To znamená, že se spíše přikláníte k tomu, že vznikl takovýmto mísením, když to řeknu velmi jednoduše, nejrůznějšími pokusy.

Jaroslav Turánek: I když nebudeme úplně paranoidní, tak to neznamená, že to tak není, protože to někdo prostě chtěl. V televizním seriálu „Teorie velkého třesku“ je generál. „Já to chci!“ Myslíte, že takováto zbraň není dnes atraktivní?

Martina: Jak vidět, tak to ekonomicky úplně pokládá svět na lopatky.

Jaroslav Turánek: Dnes to nemusí být zbraně, které zahubí populaci, to není žádoucí. Může to být ekonomická zbraň, která vám zničí produkci vepřového nebo hovězího, a dostáváte na kolena společnost, která třeba nemá vakcínu. Vidíte, jak to vypadá ve světě, všechno se uzavírá, ekonomika klesá, čili to je atraktivní i pro generály.

A když někdo řekne, že to není možné? Vezměte si poslední hrůzy, Vietnam, kde zničili 20 procent rozlohy deštných pralesů něčím tak strašlivým, jako je defoliace. Takže si nedělejme iluze o tom, že tam takoví lidé nejsou, že takhle neuvažují.

Ale já neříkám, že to tak bylo. Já jenom říkám, že ve Wu-Chanu je institut, který se zabývá výzkumem těchto virů, zabývá se jejich možnou aplikací jako vektorových vakcín, a ve Wu-chanu vypukne tato epidemie. Pak tam zmizí někteří lidé, kteří na to upozorňují, jsou umlčeni. Vždyť jsme tady žili před rokem 1989. Víme, jak to bylo s Černobylem – a víme, co je Čína.

Martina: Pane docente, vy jste zmínil, že pokud země nemá vakcínu, tak ji to zdecimuje. Čína ze všech zemí zvládla koronavirus nejlépe. Myslíte si, že možná mají nějaký lék, nebo se už pouštím do příliš velkých spekulací?

Jaroslav Turánek: Tohle mi nepřipadá věrohodné, reálné. Spíše si myslím, že tam byli schopni rychle nasadit velice restriktivní opatření, což je tady, v demokratickém světě, velice obtížné. To víte sama, jak je tady těžké přimět lidi, aby alespoň nosili roušky. Takže myslím, že to tam udělali tím, že byli schopni restriktivní opatření zavést, a dodržovat. Oni s tím mají zkušenosti, třeba s hepatitidou. Dělal jsem si screening z veřejných zdrojů o nemocech v Číně, a u hepatitidy jsem zjistil, že tam byli popraveni někteří lidé, protože to vzniklo z nepořádku v nemocnicích a podobně. Takže si nedělejme iluze o tom, že tam je všechno tak, jak říkala čínská doktorka ve Wu-chanu. Byla celá zahamovaná v overalu a říkala: „U nás to určitě nevzniklo. My tady pracujeme na nejvyšší úrovni.“ V Americe pracují také na nejvyšší úrovni, a když jim to tam zarazili, tak to přenesli do Číny. Neříkám, že to tak bylo. Říkám, že to je jedna z vysoce pravděpodobných variant, jak to mohlo vzniknout.

Martina: Otázka na začátku vlastně směřovala k tomu, zda-li je pro nás, respektive pro vás vědce zásadní, jakým způsobem covid-19 vznikl. Zda laboratorně nějakým mísením, nebo zda je to skutečně přírodní cesta, přírodní mutace, jak to zlehčujeme, že někdo sní nedopečeného netopýra. Je to pro vývoj vakcíny důležité?

Jaroslav Turánek: Kdyby se to vědělo, tak to může pomoci. Ale v podstatě to pro vývoj vakcíny není zásadní.

Martina: Tady u nás je velké antivakcinační hnutí. Existovalo už předtím, než se začal řešit covid-19. Jsou to lidé, kteří odmítají vakcínu za všech okolností. Vidíte v něm jen iracionální složky, jako podstatná část lékařské veřejnosti, nebo to vnímáte také s pochopením, a v jejich argumentech cítíte něco racionálního?

Jaroslav Turánek: To je oblast, kterou také přednáším studentům, aby alespoň vysokoškoláci měli v těchto věcech trochu jasno. Antivakcinační hnutí má dvě složky, jako komplexní číslo, racionální a iracionální. Racionální vychází z vývoje vakcín, a i zde, jako u každé technologie, jsou dětské nemoci. Týkalo se to třeba vakcín proti dětské obrně, vakcín, které byly založeny na inaktivovaném viru. Tam, když se vakcína špatně inaktivovala, stačila jedna virová část z milionu, která byla aktivní, tak byste omylem nakazili děti, což se stalo. To byl lidský faktor. Takové příklady, které se mohou stát, jsou tím racionálním důvodem, proč odmítat. A já si myslím, že dnes jsou technologie a kontrola na tak vysokém stupni, že toto už moc nepřipadá v úvahu.

Druhou věcí je účinek vakcíny. To není jenom to, že do vás něco píchnou. Imunitní systém se probudí k činnosti, to je princip vakcíny. Kdyby se neprobudil, tak nebude žádná imunitní odpověď. Probudí se k činnosti, a imunitní systém je, jak se říká, dvousečný meč. Ochrání vás, ale může vás také zničit. To jsou alergie a autoimunitní nemoci. A jedno z toho, co se velice zkoumá, je, zda tam nejsou antigeny, které by mohly navodit autoimunitu. To všechno jsou věci, které je potřeba si říct narovinu.

A teď tady máte dvě misky vah. Na jedné je pandemie, která může zlikvidovat společnost. A na druhou stranu je to riziko, které může ovlivnit určitou část populace. Řekněme si narovinu, že velice malou. Takže to jsou rizika, vědecká rizika, k tomu se nemůže vyjádřit laik nebo herec, a podobně. To jsou věci, které vědci zvažují. Pediatři zvažují, jak vakcinovat děti. Dokud tady je relativně klid, neumírají matkám děti v náručí na černý kašel, tak je to velký prostor pro lidi tohoto typu.

Potom je iracionální věc, a to, že tomu lidé nerozumí. Malá část populace dostane vakcínu až ve starším věku. Jinak některé typy vakcín dostanou téměř všichni už od mala, a to ovlivňuje celou populaci. A toto je potřeba mít na mysli, že 99,9 procenta je chráněno před takovými chorobami, jako zmíněný černý kašel, neštovice a tak dále. Ale je to příroda, a ne všichni reagují úplně stejně. Je to malá frakce v populaci, která bude reagovat na vakcínu nepříznivě, třeba i smrtí. Ale to je zase otázka zvážení rizik.

Lidé si to už neuvědomují, protože dnešní generace nepamatuje třeba tuberkulózu. Vezměte si první republiku, kolik význačných lidí zemřelo na tuberkulózu, Konstantin Biebl, spoustu umělců, jenom abychom připomenuli třeba tuto věc. Dneska tuberkulózu díky vakcinaci u nás neznáte, a že se sem vrací z rozvojových zemí jako Ukrajina nebo Rusko, je druhá věc. Ale tuberkulóza je daleko horší, než covid. Na covid zemřete velice rychle do nějakého měsíce, když to dostanete, a to je zase malá frakce lidí. A na tuberkulózu umíráte léta. Takže to je otázka politického rozhodnutí, a mělo by to být na základě doporučení opravdu odborníků, kteří mají nejmenší nejistotu mezi ostatními. Když řeknou, že to tak bude, tak to řeknou, protože zvážili všechny různé pro a proti, a vychází jim tato alternativa jako nejsprávnější. To neznamená, že musí být úplně správná. A když to takto řeknete, tak to lidé okamžitě otočí: Vidíte to, nakonec sám nic neví. Nikdo neví nic úplně přesně.

Martina: Pane docente, velmi vám děkuji za osvětlení tématu, které dnes asi nikomu není lhostejné.

Jaroslav Turánek: Já děkuji vám za tuto možnost.

Martina: Mariane, jak už jsem zmínila, ty jsi jedním z iniciátorů petice „Stop cenzuře“ za svobodu slova na internetu. Předpokládám, že tedy považuješ situaci u nás v tomto ohledu za vážnou. Jak moc vážnou?

Marian Kechlibar: Asi ani nemá smysl nějak zvlášť rozdělovat mezi „u nás“, a jinde. Internet je natolik globální prostor, ovládaný natolik globálními hráči, že musíte řešit situaci, jaká je třeba ve Spojených státech, Velké Británii nebo v Německu, protože je zkušenost, že my jsme v těchto trendech malinko pozadu. Ale poměrně rychle to dorazí až k nám, takže je vhodné sledovat situaci v takříkajíc epicentru, což je třeba zrovna před prezidentskými volbami v USA, nebo těsně po nich, a vyhodnocovat, kterých z těchto věcí se musíme obávat, pokud si vážíme vlastní svobody projevu.

Martina: Napadlo by tě někdy, když jsme byli tak šťastni, že jsme se zbavili státní cenzury, že budeme stát znovu proti státním cenzorům, navíc proti nadnárodním cenzorům, a také proti soukromým cenzorům?

Marian Kechlibar: Tak ve dvaceti ne, ve čtyřiceti mě to napadá docela přirozeně, protože se zdá, že společnosti s výraznou svobodou projevu jsou spíše v menšině, a to je, nechci říct úplná anomálie, ale rozhodně v historii netypická věc. Impuls zavřít kritikovi hubu je v lidech strašně silný, a to vidíte nakonec i u běžných sousedských společenství. Dnes si myslím, že touha zavřít kritikovi hubu je strašně silnou součástí lidské psychiky. Ne každého jednotlivce, ale je to dost jednotlivců na to, aby se neustále projevovala v politickém, nebo náboženském kontextu, které se dost často propojují, a vidíte, že neustále vylézá v naprosto odlišných kulturách, ať je to Čína, Arábie, USA, střední Evropa. Pořád a znovu se stává, že existuje organizovaná snaha zatlačit nějaký názor do neslyšitelnosti. Takže myslím, že to je trend, vůči kterému ti, kdo s ním nesouhlasí, musí bojovat. A spíš aktivně, protože nedělá-li člověk nic, tak se většinou prosadí druhá strana sama od sebe, takže je nejvyšší čas s tím začít dřív, než je situace naprosto nakloněna proti vám.

Velké soukromé firmy dávají příležitost lidem z univerzit, kteří jsou nepřátelští pravici, chtějí působit jako političtí agitátoři. Jsou to pseudokněžská místa.

Martina: Zmínila jsem státní, nadnárodní a soukromé cenzory. Kteří ti přijdou momentálně nejvíce výkonní?

Marian Kechlibar: Určitě soukromí. Myslím velké soukromé, protože do takové velikosti, jako je Google, nebo je Facebook, nedoroste firma, která je nekompetentní, nebo pochybná, z hlediska vnitřního fungování. Musí být docela optimalizovaní, a jejich primárním cílem není asi cenzurovat, to ne, prodávat reklamu, tečka. Ale v momentě, kdy už se zadaptovali, a mají mechanismy, které vynášejí systematicky obrovské množství peněz, tak se zároveň stanou určitým přirozeným magnetem pro rádoby cenzory. Ať už to jsou nějací mladí nastupující lidé z kalifornských univerzit, kteří jsou tak trošku ovlivnění, nechci říct, že mají vymyté mozky, ale silně ovlivnění kulturou, která panuje na univerzitě v Kalifornii a která je velmi nepřátelská, dejme tomu, vůči pravici. A tím myslím i naprosto běžné centristy, nebo jsou to třeba lidé, kteří vysloveně hledají příležitost uplatnit se jako političtí agitátoři. To jsou různí viceprezidenti pro diverzitu, a podobně, což jsou v podstatě pseudopastorská nebo pseudokněžská místa.

To jsou lidé, kteří v zásadě společnosti nabízejí vykoupení a odpustky za její rasové hříchy, ať už se to myslí jakkoliv, a tím zavádějí jakési obřady. A bohaté společnosti, které mají velké přebytky a zisky, mohou dovolit život poměrně hodně takovýmto parazitům. Kdežto společnost, která by zápasila s „má dáti, dal“, musí trošku optimalizovat, a tato místa buď nebude vůbec vytvářet, nebo je obětuje. Takže máme situaci, kdy si velmi bohaté společnosti mohou dovolit zaměstnat tuto kněžskou vrstvu, a zároveň jsou velmi schopné, co se týče šíření informací, které chtějí, protože prodávání reklamy je šíření informací, které chcete.

Martina: To, že jste se rozhodli iniciovat petici „Stop cenzuře“, znamená, že něco v tvém vidění této situace už přeteklo. Řekni mi, existoval nějaký nejkřiklavější zásah cenzury, který v tobě tuto nutnost spustil?

Marian Kechlibar: Kdybych měl jmenovat jedno místo, které mi přišlo už opravdu absurdní, tak to byla snaha Facebooku znemožnit použití jména Tommy Robinson. Ať si o tom chlapovi myslíte cokoliv, tak by neměl nabýt stavu, kdy se, jako u Voldemorta, jeho jméno nesmí vyslovit. To je naprosto absurdní, toto už bylo trošku příliš – nastavit robota, aby z nějakého člověka udělal neosobu. Tohle mi vadí, můžete-li mluvit o Stalinovi, Maovi a Pol Potovi, tak proč byste nemohli mluvit o Robinsonovi? A určitě ne každá zmínka, která by o něm padla, by byla pozitivní, ale prostě svého času začal mizet ze sítí naprosto orwellovským způsobem. A to pro mě osobně byla poslední kapka. Ale je otázka, jestli se poslední kapka nějak zásadně liší od těch, které padaly do džberu předtím, tak to myslím, že ne.

Martina: Mariane, když jsi vzpomínal, že cenzura není jenom naší záležitostí, ale i nadnárodní, mezinárodní, pojďme se teď podívat na loňské volby v Americe a říct si, co se to tam děje. Protože jsme na to už slyšeli mnoho názorů, ale tvůj matematický analytický mozek je na toto pregnantní. A proto by mě zajímalo, co si myslíš ty o tom, co se děje v Americe. Někdo tomu, co se tam děje, říká „revoluce ultralevice“, jiní zase „nástup ideologické totality“. Slyšela jsem už i výraz „socialismus po americku“. Jak bys to, co se v Americe odehrává, charakterizoval ty?

Marian Kechlibar: Musíme si nejdřív trošku zúžit předmět otázky, protože Amerika, to je přes 300 milionů lidí, a odehrává se tam toho strašně moc. Tak budeme-li se bavit o politické sféře, dejme tomu o výsledcích voleb, a o tom, jak budou vypadat zákonodárné sbory, tak to tedy rozhodně vítězství ultralevice nebylo. Biden je víceméně centrista, a oni si ho vybrali i proto, že je zde Kamala Harrisová. To jsou lidé z establishmentu, kteří budou docela dobře rezonovat s velkými firmami, a podobně. Pravděpodobně se nebudou zanášet plány typu univerzální bezpodmínečný příjem, to stejně nebude těsně po covidové katastrofě ekonomické, bude těžké je přesvědčit, aby rozjeli nějaký New Green Deal, který si tam vysnila Alexandria Ocasio-Cortezová a její skvadra.

A je vidět, že progresivisti ve skutečnosti až tak moc neuspěli. V Kongresu se zredukovala většina ve Sněmovně reprezentantů. A Senát, v momentě, kdy toto natáčíme, to spíš vypadá, že si ji udrží republikáni. Ale 5. ledna bude jasněji, protože 5. ledna jsou ještě doplňující volby v Georgii, kde se jedná o dva senátorské mandáty. Zatím se mi to jeví tak, že je to rozdělená vláda, daleko líp uspěli centristi. Republikáni udělali nějaké pokroky při volbách, do Kongresu nasadili velice výkonné ženské kandidátky, a získali nějaké křesla. Nevidím, že by ultralevice triumfovala, na politické a volební úrovni netriumfovala.

Martina: Triumfovala na ulicích.

Marian Kechlibar: Ano. To, že dělají bordel na ulicích, je druhá věc, a je to bohužel pravda. Stejně tak si myslím, že už dávno triumfovala v akademické sféře, a rozlézá se silně do sféry digitálních gigantů. To je také pravda, ale to jsou procesy, které se bohužel nekorigují volbami. Myslím, že až příliš mnoho lidí dospělo k názoru, že dostatečně politicky nekorektní prezident bude zásadní změnou. Zas tak moc ne. On tak velký institucionální vliv nemá, a jestli jsme se o něčem přesvědčili, tak o tom, že po čtyřech letech této prezidentury, řekněme, určené ke dráždění progresivistů, se situace s ideologickou zaslepeností a fanatičností na levici spíše zhoršila, protože je to akorát vyprovokovalo k aktivitě.

Čili, kdo chce dosáhnout trvalejšího procesu, nebo trvalejšího vítezství, tak nemůže spoléhat na to, že jednoho dne zvítězí jeho strana. A ony se stejně v Americe dost střídají u moci. Když se podíváte na historii, tak je to časově více méně fifty-fifty, ale musí pracovat podobně, jako třeba pracovali majitelé zbraní. Když řeknu lidem, že ještě Reagan podepisoval zákony omezující držení zbraní, tak mně nevěří, a přitom to byla tehdy mainstreamová ideologie i v Republikánské straně. Od té doby National Rifle Association velice poctivě 30 let pracovala, a dnes dosáhla takového triumfu, že ani demokratická reprezentace by si netroufla na tohle právo nějakým způsobem sáhnout.

Dochází k nadprodukci elit, stále více lidí i s vysoce cennými diplomy se neuživí tím, co vystudovali

Martina: Mariane, ty jsi mi teď poskytl analýzu dílčích věcí, ale kdybys měl říct en bloc, co se to v Americe děje?

Marian Kechlibar: No, myslím, že dochází k několika věcem. První opravdu velký a dramatický je narůstající rozdíl životního stylu, a vlivu a peněz. Ale peníze možná nejsou tak podstatné, docela podstatné je hlavně mediální vliv. Mezi progresivními městy jako San Francisco a New York, a lidmi ve „flyover country“. Už jenom pojem „flyover country“ je poněkud arogantní, to znamená záhadná země, kterou přeletíte, když letíte z Kalifornie do New Yorku, kde je naprostá většina ne amerického obyvatelstva, ale americké plochy. A rozhodně tam je naprostá většina amerických států. Takže ve federálním uspořádání, které posílá dva senátory za každý stát, ať je to maličký Vermont, Rhode Island, nebo obrovský Texas, to samozřejmě hraje roli.

Tyto společenské vrstvy jsou čím dál víc spíš bubliny, a mají zásadně odlišné vidění světa v tom smyslu, že třeba ve vnitřku Ameriky stále ještě hraje docela významnou roli náboženství, kdežto u coastal elites, u pobřežních elit, ho nahradila představa o prvotním hříchu rasismu, který se promítá všude, a je nutno proti němu bojovat do posledního dechu. Kdybyste si místo ďábla napsali rasismus, tak máte přeložené 1 ku 1 nějaké reformátory z 16. století.

A samozřejmě jelikož většina lidí z Ameriky za a) nemá vysokoškolské vzdělání, a za b) je bílá, tak se cítí být odstrčena, ne-li přímo pohrdána z vrstvy, která má ohromný vliv v médiích. A tato polarizace jen tak nepomine. Jestli si někdo myslí, že se něco změní tím, že Trump nebyl zvolen? Ale přece jenom získal 71 milionů hlasů, a povýšil své procenta podílu i mezi Hispánci, což se kdysi považovalo za spolehlivý demokratický blok. Ale není to pravda, přestal to být spolehlivý demokratický blok, hodně těch lidí to taky vidí jinak. To je jedna věc.

Druhá věc je, a tady souhlasím s člověkem, který je velice netradičního ražení, je to původně biolog, který se začal zabývat historií, a matematizuje ji. Jmenuje se Peter Turchin, a jedna jeho teze, která je, myslím, naprosto uplatnitelná i v Evropě, říká, že dochází k nadprodukci elit. A když to srovnáme, tak třeba v Saúdské Arábii už teď máme přes pět tisíc princů. A tito vládcové mají čtyři manželky a neskutečné množství dětí. A manželky akorát trčí v harému a nemají na práci nic jiného, než sexuálně sloužit manželovi. Takže to, že král má 30 potomků, není zase taková výjimka, jeho bratr dalších 25 a tak dále. A teď to nasčítejte přes tři generace a dostáváte se do tisíců. Pro tisíce princů není objektivně vzato tisíce princovských míst. Dokud byli princové čtyři, tak to byli významné osobnosti, jakmile jich jsou čtyři tisíce, tak už si nepamatujete ani jejich jména, že?

Navíc ani ropné bohatství není nekonečné, aby se dalo rozdělovat mezi stále rostoucí královskou rodinu. A pak máte patologie, že lidi jako bin Ládin, a nějací jeho kamarádi, se třeba dávají na džihád, protože mají pocit, že přes veškerý svůj význam, protože když hledí sami na sebe do zrcadla, tak vidí člověka, který by měl být přirozeně lídrem nějaké skupiny, ale ve skutečnosti je jich tam moc, a skutečný vliv už je dávno rozdělen. A jim nezbývá, než si vybudovat separátní impérium, což v případě bin Ládina a jeho kamarádů bylo džihádistické impérium.

Martina: To znamená, promiň, že Peter Turchin mluví o nadprodukci elit v arabském světě?

Marian Kechlibar: Vím, že jsem někdy zdlouhavý, ale někdy je dobré začít takovouto analogií, protože tady to vidíme naprosto zřetelně. A jelikož většina lidí není kdoví jak zabředlá do arabské politiky, tak se nezačne automaticky ježit, a upadat do předsudků. Když teď zavesluji zpátky do západního světa, a řeknu, že ta nadprodukce elit spočívá v tom, že je čím dál víc lidí s papírově vysoce cennými diplomy, ať už z Karlovy univerzity, nebo z Harvardu, podle toho, v jakém se vyskytujete kulturním prostředí, ale není pro ně dostatek míst, kde by se mohli realizovat jako lídři, jako všeobecně uznávaní lidé. A tady už by třeba mohl, myslím, posluchač zareagovat intuitivně agresivně, jako že člověk nemá rád intelektuály. To by byla chyba, sám jsem intelektuál, i když řekněme netypického ražení, a na UK mi bylo vcelku dobře. Ale pravda je, že prostě máme otitulovaných lidí vůči skutečně mocensky důležitým pozicím moc. Naopak začíná být docela běžné, že se člověk tím, co vystudoval, ani neuživí.

Když vezmu příklad ze svého života, tak v 90. letech, které jsme asi prožili zhruba stejně, myslím, tak si určitě pamatuješ, jak prestižní bylo pracovat v bance. Že? Hodně lidí šlo na ekonomické směry proto, aby pracovali v bance. A mezitím se stalo, že ta ekonomika to už nepodpoří, některé banky silně optimalizovaly svůj personál, a reálně vzato, máme absolventů bankovnictví a příbuzných oborů víc, než kolik se jich na trhu dnes uplatní.

Naše stávající zákonné rámce neumožňují jednoduše odepřít vstup divoké migraci z islámského světa. Museli bychom vypovědět související dohody – a toho se každý bojí dotknout.

Martina: A to tyto ekonomické ještě nejsou možná tak marné, jako mnohé jiné, sociální, genderová a kulturologická studia.

Marian Kechlibar: To už je vůbec extrém. Ale tento proces probíhá i jinde. Třeba když člověk studuje prvorepublikovou architekturu, tak je překvapen, kolik majitelů vil a podobně byli středoškolští profesoři. Dneska už je všeobecný koncensus, že člověk takovouto práci dělá ze zápalu, a musí ho živit lépe vydělávající partner. Ne, že si pořídím vilu v centru Jihlavy. Je vidět, že eroze prestiže vzdělání, nebo eroze principu, že vzdělání z dobré univerzity nutně znamená dobré místo, docela pokročila.

Není to proces, který vznikl z roku na rok, ale teď, řekněme po jedné generaci, už je naprosto zřetelně vidět, že nám od roku 90 vzniká jakási vrstva zhrzených lidí, kteří mají pocit, že by si zasloužili nějaké místo, a nemají ho. A v momentě, kdy zjistí, že neproniknou do stávajících institucí, které jsou přece jenom početně omezené, Sněmovna ani Senát se nenafouknou, počet soudců nebo nejvyšších manažerů se nenafoukne, tak se začnou vytvářet kontra instituce. A myslím, že jednou z takových kontra institucí je Breitbart, kterou když na nějaký čas převzal pan Bannon, tak tam psalo hodně lidí, kteří odpovídali profilu nasraného intelektuála, kdybych to řekl nepříliš zdvořile, ale výstižně. A ti samozřejmě budou prosazovat velmi opačné vidění světa, někdo z přesvědčení, někdo z kalkulace, než to, co vyhovuje tomu statu quo. A já vůbec nevidím, že by se tento problém nějakým způsobem redukoval, a ještě se zhorší v ekonomické krizi, která teď bude v souvislosti s covidem následovat, a tím pádem spor o legitimitu samotného zřízení je docela významný.

Martina: A Mariane, když jsi teď hovořil o nadprodukci elit, a vysvětlil jsi mi to: Myslíš, že to je teď hlavní problém, který stojí i za tím, co se děje v Americe, i v Evropě?

Marian Kechlibar: Myslím, že je to jeden z mnoha problémů. V Evropě máme třeba problém s divokou migrací z islámského světa, kterou v Americe nemají. Oni tam mají Hispánce, kteří jsou ale z tohoto hlediska daleko méně kontroverzní. Spousta z nich tvrdě pracuje, a málokterý z nich, s výjimkou různých šílených gangů typu Mara Salvatrucha, je vysloveně nebezpečný pro své okolí. Toto je evropské specifikum, nacházíme se blízko islámského světa a Afriky, která je ze severní půlky taky islámská, a přichází nám sem divoce lidé, kteří jsou naprosto nekompatibilní. Naše stávající zákonné rámce neumožňují jim úplně jednoduše odepřít vstup, protože máme nějaké azylové právo. Takže bychom museli související dohody vypovídat, a toho se každý bojí dotknout, a tak dále.

To je problém, který už v Americe až v takové síle nemají, jim tam přicházejí převážně lidi ze střední Ameriky, kteří jsou s nimi přece jenom o chlup kompatibilnější. Ale zato mají třeba obrovský problém s rozevírajícími se nůžkami. V Americe je poměrně drahé udržet si středostavovský životní standard, a začíná to být drahé i tady, stačí se podívat na ceny nemovitostí, typickým atributem střední třídy bývalo, že vlastní nemovitost, ve které bydlí. Kolem roku 2006–2007 to bylo i u nás vcelku dosažitelné, sice člověk bydlel někde v Běchovicích, ale bydlel, teď aby se stěhoval spíš do Jiřetína pod Jedlovou.

A v Americe je tento stav ještě vyhrocenější, zvlášť v těch místech, kde se koncentrovala dobrá pracovní místa. Inženýři dostali vysoké, šestimístné platy v dolarech, a přesto naráželi na to, že skoro veškerý plat dali jenom za pronájem. K tomu připočtěte specifický americký problém se zdravotní péčí – pokud člověk přijde o práci, tak mu hrozí, že nebude adekvátně pokryt pojištěním, a i banální onemocnění ho mohou vyjít na strašné peníze a ekonomicky ho zruinovat. To je nejčastější příčina, nemýlím-li se, osobních bankrotů v USA.

Toto jsou věci, které lidi samozřejmě odcizují od systému. Loajalita vůči zřízení, ve kterém žiji, se nedá úplně oddělit, aspoň na celospolečenském měřítku, od toho, jestli se mi v něm žije dobře. Existují lidé, kteří jsou natolik ideologicky přesvědčeni o tom, že A nebo B je správně, že se toho budou držet za každou cenu, i kdyby kolem nich řádila tuberkulóza a mor, ale to je spíš výjimka. Většina lidí není zas tak intenzivně přesvědčená o výhodách, či nevýhodách toho nebo onoho, a bude hodně záležet na tom, jestli jsou spokojeni, nebo ne.

Z tohohle hlediska, mimochodem, měl Trump předloni daleko větší vyhlídky na znovuzvolení, než nakonec po covidu, protože v roce 2019 vypadala americká ekonomika velmi dobře, a silně se zvyšoval i podíl zaměstnanosti mezi černým obyvatelstvem, které má jinak asi nejhorší možnosti získávání pracovních míst. A to myslím, že není jenom sprostý rasismus, ale že je to dáno i tím, že mají poměrně vysokou frekvenci záznamů v trestním rejstříku. A najednou byl takový hlad po pracovní síle, že ani toto nevadilo, a dokonce i v některých ghettech se najednou stávalo, že většina mužů pracovala. A bez ohledu na to, co budou tvrdit nějací demagogové, tak myslím, že většina lidí se chce živit vlastní prací, a čerpat z toho důstojnost a pocit spokojenosti. Takže tehdy vypadala volební aritmetika úplně jinak, než jak nakonec vypadala v listopadu 2020 po covidu.

Martina: Mariane děkuji ti za tvou analýzu.

Marian Kechlibar: Také děkuji.