Martina: Byl jsi jednou z nejviditelnějších tváří sametové revoluce, já ještě připomenu, že jsi režisér, dokumentarista, zakladatel úspěšného internetového kanálu Gosha, který je zaměřený na duchovní poznání. Ale začala jsem sametovou revolucí, protože vím, že tvůj pohled, pokud se podíváme na to, jaký byl uplynulý rok, je nejen osobní, ale také celospolečenský. Prostě je to tvůj úkol už léta. Řekni mi, jaký byl tedy pro tebe minulý rok?

Igor Chaun: Zvláštní, minulý rok byl zvláštní, a prolínalo se tam několik věcí. Já jsem na začátku roku měl možnost být skoro měsíc v Karibiku na ostrově Martinik, to bylo nádherné. Ale aby mi byla připomenuta – jak bych řekl – realita ve všech svých valérech, tak jsem před odletem onemocněl, asi přes komára, horečkou dengue, a musím říct, se vyplatil trénink z covidu – měl jsem dobrého koviďáka, takového hustého – a já už jsem byl v té době sám, a ležel jsem týden v posteli. Z horečky dengue se údajně léčí měsíc, já jsem to zvládl za týden. Ale opravdu jsem ležel, a koukal směrem k moři – byly tam palmy – nemohl jsem se hýbat, byl problém jít se vyčůrat, a strašně tě bolí hlava a celý tělo, jako malý covid. A já jsem pozoroval ptáčky, jak skáčou a zobou na terásce, a pak jsem zjistil, že mi ji posrali. A když jsem se dal ze dne na den dohromady, tak jsem se před odletem stačil ještě vykoupat, a měl jsem začátek roku takový krásně karibický.

Martina: Po všech směrech.

Igor Chaun: Po všech směrech.

Martina: Se vším, co Karibik může nabídnout.

Igor Chaun: Ano. Pak jsem nějak dojel, a pak to začalo neuvěřitelně svištět: Dělali jsme goschárny, léto, prostě jsme prožívali Ukrajinu, do toho se stala ta strašná věc v Izraeli, a pak už se blížily americké volby, pak jsme slavili listopad 89, a teďko, kde v tom všem jsi? Máš ke všemu zaujímat stanoviska? Máš všechno prožívat?

Plukovník Otakar Foltýn je plutovník podle planety Pluto. Došlo mi, že o svobodu musíme bojovat, protože po nás tady skutečně někdo jde.

Martina: Ne, ale můžeš to celé vidět jako fresku takovou.

Igor Chaun: To právě tím chci říct. Člověk si hledá stanovisko, stanoviště, jestli budeš toho pozorovatelem, jestli toho budeš spoluproživatelem. Ale myslím, že to byl hodně silný rok. A možná bych řekl, že mně osobně – a možná mnoha lidem – zase ještě něco došlo, o společnosti, o svobodě: Byl etablován ten plukovník – plutovník, podle planety Pluto – plutovník Otakar Foltýn. To je vysloveně plutovník.

Martina: A co ti došlo?

Igor Chaun: Došlo mi, je to ve společnosti. Že o svobodu musíme bojovat, že tady skutečně po nás někdo jde. Já nemám rád konspirační teorie, ale existuje opravdu Deep State? Opravdu jsou tady depopulační tendence?

Martina: A jak sis na to odpověděl? Protože já sama si někdy kladu otázku, jestli tyto změny, turbulence jsou proto, že je to určitý cyklus, který dojíždí, a nese to s sebou, řekněme, skoro téměř přirozeně…

Igor Chaun: Civilizační debilitu.

To, co se děje dává smysl, jen když připustíme, že to je jako v loutkovém divadle, kde vidíme jenom loutky, ale víme, že někdo tahá za nitky – loutkovodiči

Martina: Ano. Nebo zdali je to záměr?

Igor Chaun: To jsem právě minulý rok pozoroval, a hodně to ve mně uzrálo. Podívej se, když nevíš, tak použij selský rozum. A teď najednou vidíš, že je to natolik provázaný, že oni vědí, co mají říkat – podivný Lipavský – takže najednou vidíš, že by to totiž jinak nedávalo smysl. Podívej se, řekněme, že jsme v loutkovém divadle, a vidíme jenom loutky, a ty jsou ze dřeva, jsou hezky pomalovaný, ale ony dělají gesta, pantáta Pandrhola, nebo Kašpárek…

Martina: Zvedá tlapičky.

Igor Chaun: Hlasuje pacičkami. Pamatuju si, jak ho tam loutkář házel seshora, takže jsem na to jako malý kluk koukal, hrálo se u nás ve sklepě na Zahradním Městě v panelovém sídlišti, a pan Fencl krásně dělal čerta. Jenže pak člověk věděl – při výkonu hry na to zapomněl – že oni tam vzadu byli. A při pozorování politiky a chování západního světa, a podivného souboje mezi progresivistickou, a libtardí, a neoconní a nevím, jakými všemi epitafy ozdobenou Demokratickou stranu USA, a republikánů reprezentovaných narcistním, egomanickým, avšak ze své podstaty intuitivně normálním Donaldem Trumpem, tak si říkáš: „Tak ale musí něco být. Tam přece evidentně vedou nějaká vlákna“. A teď ještě pozor, některý loutky se utrhly: Jedna se jmenuje Orbán, a jedna se jmenuje Kalupika – vlastně ne – Fico, a oni na ně střílejí, a oba to zázrakem přežili. Fico – pět ran do břicha, a Trumpovi málem ustřelili v Americe ucho, a kdyby se nepodíval doprava, tak se úplně změnil osud.

Martina: A kde vidíš toho pána – jak se jmenoval ten váš loutkovodič?

Igor Chaun: Pan Fencl.

Martina: Ano, ano. Pana Fencla?

Igor Chaun: Pan Fencl byl fajn.

Martina: Já vím, ale kdo myslíš…

Igor Chaun: My se bavíme o obecném loutkovodiči.

Martina: Ano. Protože jsou vlákna, která pravděpodobně vedou k vládě, kterou jsi nazval, že to jsou místodržící. Ale pak jsou možná vlákna, která máme u ručiček a očiček přivázány i my.

Igor Chaun: To je hezká myšlenka. Musí být takzvaný vedoucí loutkovodič, nebo nějaká síla – to není jeden člověk. A teď nevíš, jestli jsou to nějaké démonické síly, které bojují, jestli je to obecný svár dobra a zla, kdy se Satan vysmívá Bohu, a chce se mu pomstít tím, že svádí lidské bytosti. Nebo jestli je to nějaká úzká skupinka, označovaná jako Deep State, údajně spojená třeba se zednářskými lóžemi, nebo s nějakými tajnými organizacemi. A teď já upozorňuji, že nemám rád konspirační teorie, a myslím, že většinou lze najít jednoduchá vysvětlení, i třeba co se týče 17. listopadu 89. Ale když to dlouhodobě pozoruješ, už od migrace, přes covid, přes současný věci, tak si říkáš: „Tady něco smrdí.“

A mě to bolí, protože jsem dlouho byl nevidoucí, prodemokratický zvedač ruky. Já těm ideálům věřím pořád, ale něco je v západní společnosti špatně. Ale moře má odliv a příliv, a já věřím, že v tomto roce 25 se tyto věci začnou lámat. Už jsme viděli první kroky Donalda Trumpa, teď v lednu bude inaugurace. A už jeho první kroky byly velice zajímavé. A teď si všimněte, jak média začínají měnit rétoriku, jak už najedou pro generála, prezidenta Pavla Pávka není Donald Trump odpudivou bytostí. To už prý neplatí, protože to řekl, když ještě nebyl prezident.

Martina: Je vlastně smutně komické pozorovat, jak jim to ani není takzvaně blbé.

Igor Chaun: Ano.

Martina: Ty jsi řekl, že jsi byl prodemokratický zvedač ruky…

Igor Chaun: No, byl.

Korespondenční volby jsou naprosto deviantní, a velmi snadno zneužitelné

Martina: To je hezká retrospekce sama sebe. Ale myslím, že my pořád chceme zvedat ruku pro demokracii, problém je, že to není demokracie jako taková, ale že lidovou demokracii vystřídala liberální demokracie. Ale přesto všechno ty jsi se zvedáním ruky přece jen svým způsobem potíž měl, protože vezměme rok 89, kdy jsi zvedl výrazně ruku poprvé, ale za pár let jsi zase stál na náměstí s výzvou „Děkujeme, odejděte“, a za další desetiletí jsi proslul svými nekonformními postoji za covidu, snahou o hlubší vhled na události na Ukrajině, kritikou současné vlády, takže se nedá říci, že by ses nechal…

Igor Chaun: Že bych jenom zvedal ruku.

Martina: Ano. Že by ses nechal plavit s proudem. Před pár lety jsi řekl, že zatím svobodu máme, ale že o ni máš strach. V jakém bodě jsme teď, z tvého úhlu pohledu?

Igor Chaun: To právě není úplně zřejmé. Pro velkou část obyvatelstva jsou lidé jako my strašáci, kteří si neváží toho, co mají, co máme: „Narušují naše prozápadní směřování a nahrávají zločinným režimům na východě.“ Další část lidí se probouzí, otvírá oči. A pak je tady skupina obyvatelstva, která to vidí jasně.

Co se děje? Já bych chtěl říct, že díky osobnímu prožitku, osobnímu procesu velmi dobře vím, jak je těžké si přiznat, že věci nejsou v pořádku, že se s námi nehraje úplně čistá hra. Já to vidím na sociálních sítích, já to vidím na Facebooku, vidím to někdy v komentářích. Pravdou je, že se to hýbe, že se to posouvá, že už je nenávistných komentářů méně, že se lidem otvírají oči. Ale mám pochopení pro člověka, který to prostě nevidí, nebo nechce vidět. Ale jakmile vejdeš na cestu, tak vidíš zákazy, vidíš, co se děje. Že už jsou zase dneska lidé vyhazováni z práce za své názory. Komerční banka na základě seznamu ministerstva vnitra nevytvořila účet Viktorovi Barošovi ze Svědomí národa – oni to zveřejnili na You Tube. Tady se dějí věci, které jsme v 70. letech nazývali plíživou normalizací, kdy tady byla přítomnost sovětských okupačních vojsk, a byli dosazeni místodržící, kteří tehdy drželi takzvaný socialistický režim. A uvidí se u voleb, co se bude dít. Ale mám velkou obavu, pokud jde o takzvané korespondenční volby. To je v rámci voleb naprosto deviantní, ale velmi snadno zneužitelný.

Martina: Ty jsi v jednom z říjnových videí atakoval vládu, jak už jsem zmínila, že jsou to místodržící, kteří slouží někomu úplně jinému, a proto jsme jim ukradení. Ale když si tedy tvé video, které jsem poslouchala, převyprávím po svém, tak my vlastně pro ně nejsme partnery do diskuse. A vzhledem k tomu, že si volby pojišťují právě zmíněnou korespondenční volbou, tak už nás vlastně potřebují jenom k tomu, abychom pracovali a platili.

Igor Chaun: Řekla jsi to správně. V zahraničí je údajně kapacita asi až 600 000 hlasů, přitom dříve hlasovalo na těch zastupitelstvích 60 000 lidí. A tam existuje nikoli obtížná možnost tyto hlasy vyplnit, a takzvaně je nacpat do systému. Je tady rozumový argument proti, tedy proč má o věcech u nás rozhodovat někdo, kdo tady třeba desetiletí nežije, kdo tady neplatí daně? Takový člověk pak může být infikován jednoduchým sloganem: „Chceme Západ, chceme svobodu“, a tak to hodí nějakým takovýmhle mluvkům, ale nežije tady naší denní realitu. Takže i z hlediska neužitelnosti, ale i z hlediska racionality, nedává korespondenční volba pro Čechy v zahraničí smysl. A tím nikomu neupírám právo volit.

Martina: Ty jsi ve zmíněném videu mluvil i o tom, že bys moc rád, kdyby lidé pochopili, jaká habaďura se tady s námi hraje. To má samozřejmě mnoho vrstev.

Igor Chaun: Martino, já teď nejsem tak rozhořčen, takže bych se musel uvést do stavu rozhořčení. Já jsem teďka v mnohem klidnějším rozpoložení. Tehdy se to odehrálo v souvislosti s pseudokauzou prezidenta, jak si stěžoval, že má jenom 700 000 korun a že tam chybí peníze na první dámu, a pak klasicky otočil a řekl, že on chtěl, aby se to dávalo z jeho peněz. Ale to není pravda, ze začátku to nebylo postaveno takto. A to jsem to ještě špatně spočítal, protože jsem zapomněl, že mají vojenský výsluhy, a tak dále. Takže samozřejmě člověka napadlo, proč tedy, když to chce ze svého, jí ty prachy nedá. To ani paní Gottwaldová neměla takovýto plat.

Martina: K jednomu účtu vydají dvě karty.

Igor Chaun: Dají dvě karty, ano. Když nejsi na černém seznamu.

Martina: Když nejsi Viktor Baroš.

Igor Chaun: Ano. Ale Viktor – raději budeme hovořit o Svědomí národa. Oni taky dělají – podobně jako vy tady na Svobodném universu – úžasnou práci. A já jsem si právě na tomto příkladu uvědomil, jak jsou nám předhazovány umělé kauzy. Například se tehdy velice řešilo zátkovné.

Martina: Zálohování PET lahví?

Igor Chaun: Prostě v zemi, která má téměř tříprocentní nárůst inflace, kde vláda za poslední čtyři roky vlastně okradla inflací občany zhruba o třetinu jejich peněz, kde opravdu si energobaroni nabrali obrovské zisky na úkor lidí – mě to taky na Vysočině energeticky sejmulo – nám předhodí zásadních problémy, jako je plat první dámy, nebo vracení PET lahví. Když se o to člověk zajímá, tak samozřejmě zjistí, že ministr Hladík už má zase domluvený nějaký kšefty s nějakými novými výrobci mašin, nebo něco takového jsem četl.

Takže vlastně zjistíš, že na Slovensku politici, jako třeba Pellegrini, Fico a další, mluví z hlavy a autenticky ke svému národu, takže tam vidím skutečné politiky. Třeba u Fica můžu s něčím nesouhlasit – nevím, jestli jsou nějaká obvinění Fica oprávněná – ale vidím autentického politika, který se bere za svou zemi a chce vymést všechno, co tam vzniklo za Čaputové, Ódora a šíleného Matoviče. Totéž Viktor Orbán, který promluvil v Evropském parlamentu takovým způsobem, že tam lidem spadla čelist – i šílená von Leyen se začerněnejma SMSkama s Pfizerem. Toho se nádherně chytli slovenský europoslanci, a Orbána podpořili, přitom je historický spor mezi Slovenskem a Maďarskem. Ale dneska Maďaři hlídají vzdušný prostor Slovenska, protože za minulé vlády všechno letectvo, a všechny zbraně poslali na Ukrajinu. A toto, když vidíš, tak si říkáš: „Tak teď to porovnej s naší vládou.“ Teď já jsem četl, hned po… já vím, já jsem se zase rozmluvil. Tys mě chtěla rozhořčit.

Naše vláda jsou neuchopitelní lidé, jako když foukneš do hromádky peří. Je to kombinace degenerace politiky, negativního výběru osobností a podvolení se nečeským zájmům.

Martina: My jsme se před tím bavili, a já tě upozorňovala na tvůj krásný okamžik, kdy ve svém videu opravdu rozhořčeně říkáš: „Protože jim někdo – píše noty.“ A pak se zarazíš a říkáš: „Protože jim – někdo píše noty.“

Igor Chaun: Noty. Protože vidíš, že oni v některých věcech nevědí, co mají říkat, ale někdy – třeba naše vláda – asi druhý den po útoku Ruska měla naprosto jasno co a jak, a už z nich byli největší váleční štváči. Dneska vidíš – po volbě Trumpa – na našich politicích, jak oni nechtějí ukončit válku na Ukrajině, to znamená, že jsou na tom nějakým způsobem zainteresováni. Anebo jsou místodržícími těch, kteří jsou na této válce zainteresováni. A pak si říkáš: „No, tak v jaký to žiju zemi? Jsou toto ty ideály? Je toto skutečná výměna názorů?“ Jak tady může být jakýsi plukovník Foltýn, který zveřejňuje šibenice – a to už tahám věci ještě z minulého roku – nebo řekne, že oponenti jsou svině.

Martina: A jak si to vysvětluješ? Protože to jsou věci, které asi ještě před, řekněme patnácti, možná deseti lety, úplně možné nebyly. Nebylo možné mluvit o tom, že kolem nějakých skupin našich spoluobčanů, kteří můžou být pomýlení, nebo jenom mají jiný názor, se budou hloubit příkopy.

Igor Chaun: Martino, upřímná odpověď je, že moc nevím. A myslím si, že, jako obvykle v takových případech, se nejedná o jeden důvod, ale o kombinaci, o průsečík mnoha podivností, typu nekvalitních charakterů těchto lidí, nekvalitních lidských osobnostech, který nejsou schopný se za něco postavit tak, jako Orbán v Maďarsku – omlouvám se, že ho zase musím jmenovat – a Fico a Pellegrini na Slovensku. Předtím tím to byla polská vláda, ale Donald Tusk je hodně proevropský, ale aspoň hájí obranu a integritu Polska. Ale tato naše vláda, vždyť to je jako když foukneš do hromádky peří. To jsou neuchopitelní lidé. A jak si to vysvětluji? Myslím, že to je kombinace postupné degenerace politiky, negativního výběru osobností, a podvolení se nečeským, západním, bruselským a americkým zájmům. A to říkám jako člověk, který Ameriku vždycky miloval.

Martina: A teď je otázka, kdo píše noty, jak říkáš. A kdo, a jak je bude psát teď? Kdybychom si zkusili představit, že se možná některé notové osnovy vyplňují třeba v Americe, tak co se bude dít teď, když je tam Donald Trump, a jedna z prvních věcí, které prohlásil, je, že pravděpodobně odstoupí od Pařížských dohod, to znamená, že si s Green Dealem tady v Evropě budeme muset poradit sami, a pravděpodobně se obětovat pro celý svět.

Igor Chaun: Což ale nedává smysl. Pokud Asie, Čína a Amerika odstoupí, což už víceméně udělaly, tak my se tady obětujeme, ničíme si ekonomiku. Ale chci říct, že my to točíme ještě o něco dříve, ale teď mě napadla bizarní věc – a fakt si to nepřeji – aby byl Donald Trump ještě naživu v okamžiku, kdy my toto vysíláme. Kdo ví, co se ještě do té doby stane, takže bych nerad, aby naše úvahy byly zpozdilé.

Podívej se, demokracie není ve volbách, demokracie je v srdci, a demokratem, člověkem, který má rád svobodu, zároveň nějaký systém, který umožňuje svobodný střetávání myšlenek a názorů, a z nich vybírá nejlepší myšlenky, a nejlepší lidi, nejlepší představitele. To je demokracie. A jakékoli oklešťování tohoto procesu, jakékoli oblbování společnosti, a vytyčování jednoho názoru, je autoritářské a je přípravou totality. A co máme udělat my? My oba máme stále pocit, že jsme velmi mladí – já tento pocit mám – pořád mám takový pocit, neuvědomuji si svůj věk, Martinko. A ty, ty zejména vypadáš neustále mladě, a tak dále.

Ale na druhou stranu už jsme něco zažili. Vlastně i my jsme dneska generace, která zodpovídá za to, jak tato země bude vypadat. Mám třeba kamarádku, fajn žena, která říká: „Já se vůbec nestarám o politiku a plním si své zaměstnání.“ A já, jak jsem říkal, že na zahradě někdy mluvím, komunikuji sám se sebou, tak jsem s ní v duchu komunikoval, a říkal jsem si: „Co když za tebou za patnáct let přijde tvůj syn, a řekne: Matko, cos to dopustila? Podívej, to byla doba, kdy se o tom rozhodovalo. Koho jsi tehdy volila? Jak ses zajímala o politiku? Podívej se dneska, kam došla společnost – já už se nemůžu svobodně uplatnit.“

Martina: Cos udělal proti tomu, abych já nebyl zatížený dluhy, které jste nadělali vy?

Igor Chaun: V lepším případě dluhy. V horším případě dokonce cenzuru a nesvobodu.

Martina: A to ještě tvoje kamarádka, a celá armáda lidí, kteří nás obklopují, se alespoň nebijí v prsa, a nevolají po větší cenzuře, a po větším potlačování názorů, se kterými oni nesouhlasí, protože přijali nějakou jinou doktrínu. Řekni mi, je to nějaký virus, který se tak rozšířil? Protože ještě před zmíněnými deseti lety tady taková iniciativa a vášnivost – proti tomu, co říkáš třeba ty, co říkám já, co říkají jiní lidé, kteří k tomu mají jisté zkušenostní a třeba vzdělanostní pouvoir – nebyla.

Igor Chaun: Je to zase průsečík několika různých důvodů. Zaprvé je tady určitá debilizace a zpohodlnění západní civilizace – to je fakt – je to tak trochu pád Říše římské v přímém přenosu. Ale není nepodstatné, že je to velice mistrovsky řízený způsob rozdělování společnosti, a zasévání nenávisti. U nás to začalo u prezidentských voleb, kdy se ukázalo, že nebylo úplně šťastné, aby byl prezident volen lidovým hlasováním, protože tam došlo poprvé k totálnímu rozdělování v rodinách, nenávisti, a tak dále. Vždyť si vzpomeňme, že jsme žili relativně, v dobrém slova smyslu v konzervativní společnosti. Takže to začalo volbou prezidenta. Pak se objevila migrace, a teď byli vítači, a pak zase byli kritici, a těm se říkalo – tyto nálepky tak rychle tečou – odpírači byli ti, kteří se nechtěli nechat vakcinovat.

Martina: To byli popírači covidu, odpírači, antivaxeři. Ale co vlastně byli ti, kteří říkali: „Prosím vás, migrace ano, ale ne nelegální.“ To byli…?

Igor Chaun: Měli nějaký fobie – a taky byli na paletě. Pak samozřejmě šílená etapa covidu – taky průser, o kterém se nemluví. Teďko Nejvyšší soud v Americe rozhodl, a uvedl další, jiný pohled na vakcíny, že to bylo násilné a že to není skutečná vakcína. Už je soudní rozhodnutí, že to není vakcína – to se tady nesmělo říct. A to všechno se promítalo do společnosti. Oni vyvolávají strach. Já si vzpomínám na cyklisty, kteří jeli s nasazenou rouškou osamocenou lesní cestou. Vzpomínám si, jak lidé téměř fyzicky napadli člověka, který v dopravním prostředku, nebo v samoobsluze, neměl roušku. Já jsem to zažil.

Baťovství pořád v lidech je, ale škrtí ho moloch byrokracie, moloch blbosti a moloch malosti

Martina: Myslíš, že tam se to takzvaně odzátkovalo?

Igor Chaun: Je to jako fašismus, je to jako komunismus. Staré indiánské přísloví: „Zlé zvíře, hodné zvíře v člověku. Koho krmíš, ten naroste.“ Proto byl Havel dobrý v tom, že aspoň říkal důležité ideály, myšlenky. On sám taky neuměl v životě všechno naplnit, aby taky jo, byl to člověk. Ale dnes se začalo krmit zlé zvíře. Proč v totalitních režimech vyrostou bonzáci? Oni nevznikli, byli v lidech: Udavači, nenávistníci, to všechno ve společnosti je. Pokud seshora, a třeba od krále, od prezidenta, a od vlády, z hlavních médií, teče určitý světelný proud, tak je v lidech posilováno dobré zvíře. Ale pokud se hraje programově na nejnižší, hrubé struny, v lidech se ozývá zvíře nenávisti. To není urážka člověka, to je realita nás lidí. A proto je důležitý si toto uvědomovat, a hlídat zvíře v sobě. Ale spousta lidí je nevědomých, a to ne ve smyslu urážky, ale mají absolutně zaplněnou hlavu obstaráním základních životních potřeb, uživením se, a konzumují rozsévání nenávisti. A pro tyto lidi je pohodlnější uvěřit, že Svobodné universum, nebo…

Martina: Rádio Universum.

Igor Chaun: Omlouvám se, Rádio Universum, nebo Svědomí národa, Otevřete svou mysl, a další – naštěstí je tady pořád ještě spousta nějakých prostorů. Ale lidé, než aby studovali, přemýšleli, dali tomu prostor, zamysleli se, postavili se tomu, tak to papouškují.

Martina: Je to pohodlné.

Igor Chaun: Je to pohodlné. A to je to nebezpečí. A v tom žijeme. V tom žijeme, paní Kociánová.

Martina: Pane Chaune, co s tím? Ty jsi věčný optimista, a říkáš: „Pořád máme šanci mít silnou, krásnou a prosperující zemi.“ A tohle je věc, kterou v sobě musíme posilovat, je to vědomé rozhodnutí k tomu tyto věci hledat.

Igor Chaun: Někdy i sebeklam je…

Martina: Ano, jsem ráda, že to říkáš. Říká se tomu práškový optimismus, ale je nám potřeba. Věříš tomu aspoň trochu?

Igor Chaun: Tak samozřejmě, že tomu věřím. Já jsem třeba měl opravdu zajímavou práci, že jsem sedmnáct let pro agenturu Ernst&Young, později zkráceně EY, jezdil po republice a vždycky začátkem roku jsem pro finále pořadu Podnikatel roku – ostatně, tam jsme se setkali, ty jsi některé ročníky na Žofíně moderovala – objížděl po republice nejúspěšnější české podnikatele, a točil jejich krátké medailonky, kdy říkali své krédo, na co v životě přišli, proč jsou úspěšní, proč mají rádi tuto zemi. To byla, Martino, neuvěřitelně pozitivní práce, a já jsem viděl jiné Česko. Já jsem neviděl Česko korupce, lobbingu, podvádění – protože tam byla velmi přísná přihlašovací kritéria, tam se nedostali lidé, kteří by měli vachrlaté podnikání – ale viděl jsem prosperující Česko, chlapi, kteří začínali někde v garáži na ponku, nyní vyvážejí třeba pro kanadskou armádu, do největších zemí světa. A viděl jsem tam, že baťovství pořád v lidech je, ale škrtí to moloch byrokracie, moloch blbosti a moloch malosti.

Martina: A já zase budu za škarohlída, protože Igore, připomenu: To už je dávno.

Igor Chaun: Taky už mě vyhodili.

Martina: A když jsem mluvila třeba se Stanislavem Bernardem, tak na otázku, zda by byli schopni vybudovat pivovar Bernard dnes, jednoznačně odpovídal – nebyli.

Igor Chaun: Absolutně. Pan Bernard je jeden z těchto úžasných lidí. Já jsem u něj točil minimálně dvakrát, provázeli mě celým pivovarem. On je autorem úžasného, inteligentně dehonestujícího termínu „europivo“, čímž označuje univerzální evropské značky. Tito lidé jsou trochu egomani. Vezmi si Bernarda, pan Březina z Bestu – betonová dlažba, pan Juříček – Brano, zavírá samo…

Martina: Frolík.

Igor Chaun: Frolík. Nemocniční postele Linet vyváží do celého světa. Jsou to egomani, ale to musí na této pozici být. Ale jsou to formáty. Jsou to osobnosti.

Martina: Mají vizi.

Igor Chaun: Mají vizi. Jo.

Nepoddávat se lži, manipulaci a klamu, nechat si čisté vnímání, nenechat si zotročit mysl, nenechat se zhypnotizovat. Uvědomovat si, kdy už mi zase někdo kecá.

Martina: A ty říkáš: Škrtí je byrokratický moloch. Na prahu nového roku má člověk vždycky vervu do toho vlítnout, až budou takzvaně chlupy lítat, a něco s tím udělat. Co s tím udělat?

Igor Chaun: Nepoddávat se lži, manipulaci a klamu, nechat si čisté vnímání. Uvědomovat si, kdy už mi zase někdo kecá. Teď jsem v jednom článku četl nádherné přirovnání, že naše vláda jsou Muži v černém, kteří mají blikadlo na ztrátu paměti. A jak jsem si to přečetl, tak jsem si uvědomil, že já už mám tendenci se před volbami domnívat, sám sebe ukecávat, že i za Babiše to bylo lepší. Nebylo. To je taky Muž v černém, taky prostě blikli. Máme tendenci zapomenout – možná ne všichni, nebudu mluvit za všechny posluchače, jen za sebe, za lidi kolem sebe. Díky zklamání z chování této vlády už by člověk bliknul. Ale oni si dávají pozor, aby se tam nedostali noví lidé. Já nevím, Martino, jak z toho ven. Ale jde o to, držet si pevnost, čistou mysl, nenechat si zotročit mysl, nenechat se zhypnotizovat. To je základ. Souhlasíš se mnou?

Martina: Naprosto. Naprosto.

Igor Chaun: Nebo, jak bys to doplnila?

Martina: Naprosto. Já vlastně odmítám přejímat nálepky, a tím říkám, co můžu, a co hodlám, dokud to půjde, dělat já. Mým jediným pochybením je pochybnost.

Igor Chaun: Oúú, to je krásné.

Martina: A tu si chci podržet.

Igor Chaun: Mě teď napadlo, že jsme nějaký posmutnělí, pochmurní. Trošku. Ale co si budeme povídat o realitě České republiky, o evropské a světové realitě začátku roku 25.

Martina: Skutečná pochmurnost by byla – to vzdát.

Igor Chaun: Souhlas.

Martina: A to v sobě nemáme.

Igor Chaun: Absolutně.

Martina: Tak jdeme do nového roku se vším, co přinese.

Igor Chaun: Já si jenom znovu dovolím připomenout, že i kdyby se vnější svět začal skutečně hroutit, tak tady pořád ještě je bohatství vnitřního světa. Mě vždycky bavily, nebo fascinovaly případy a příběhy lidí z koncentráků, nebo lidí, kteří i v nejtěžších životních situacích – v Jáchymově – nejenže vydrželi, ale ještě dokázali pozvedat ostatní. Možná, že nás to čeká.

Když jsem točil s Václavem Havlem pro Největšího Čecha, tak jsem říkal takové to: „Václave, Vy.“ A ptal jsem se: „Václave, jak to vlastně jako vzniklo, že jste si uvědomil, že se dostáváte do opozice proti Husákovu režimu?“ A on – na začátku zaráčkuji: „No, Igore, to není, že seš rebelem z rozhodnutí.“ A pak pokračoval: „To je tak, že se držíš nějakého svého vidění světa.“ Já to teď říkám volně, svými slovy: „Že se držíš nějaký své cesty. Nějaké vize. Nějaké pravdy, kterou máš v sobě, a hájíš ji. A mezitím se mění okolí, a ty najednou zjistíš, že jsi rebel a disident. Ale ty jsi jenom neuhnul z cesty.“ Takže já bych možná řekl, i v tomhle roce 2025 neuhnout z cesty, ani ve vnějším světě, ani ve vnitřním světě – duchovním a lidským uvnitř.

Martina: Igore, k tomu se už nedá nic dodat. Snad jenom: Držme se, neuhýbejme z cesty, a nebuďme na to sami.

Igor Chaun: A něco pro to dělejme.

Martina: Díky, že jsi tady, Igore.

Igor Chaun: Já ti moc děkuji.

Martina: Požehnaný nový rok tobě i posluchačům.

Igor Chaun: A posluchačům taky, a zdravím. Děkuji.

Martina: Já jsem v minulém vysílání předeslala, že bych ještě přeci jenom ráda narazila na věc, která je o Vánocích snadnější, protože pod vlivem atmosféry máme mnohem častěji tendenci říct: „Víš co, co jsme si, to jsme si.“ Máme mnohem větší tendenci necítit se jako oběti. Já jsem teď slyšela velmi hezký vtip, tak tím zase naplním ten Silvestr: V kostele sedí parta farníků, a kněz je nabádá k tomu, aby odpustili všem svým bližním. Takže oni všichni říkají: „Já už se na nikoho nezlobím. Odpustil jsem tomu, tomu a tomu.“ A teď tam sedí paní, které je 96 let, a říká: „Já žádné nepřátele nemám, nemám komu odpustit.“ Takže kněz ji, povzbuzen, vezme dopředu, a řekne: „Paní, řekněte nám, jak to děláte, že nemáte žádné nepřátele?“ „Já jsem je všechny přežila.“ V těch 96 letech. A teď ústřední otázka: Pracuješ s kategorií odpuštění ať už okolí, nebo sama sobě?

Jaroslav Dušek: Mně teď se honí hlavou několik rovin, takže musím přemýšlet, odkud to vzít. Jednak jsem se chtěl zmínit také o, myslím, 96leté paní, která má nádherné video na YouTube, které se jmenuje „Žít v úžasu“ nebo „Život v úžasu“. A ona tam vypráví, jak žije, jakým způsobem si užívá život, a mluví tam o tom, že si konečně prožívá své šťastné dětství, protože když byla dítě, tak měla špatné dětství, jako dítě dětství prožívala jako špatné, nepříjemné, ošklivé. A říkala: „Já si teď prožívám konečně své šťastné dětství.“ A to je jedna z technik, které se mohou týkat odpuštění.

Chtěl jsem říct, že odpuštění je potřeba až tehdy, když člověk v sobě nahromadí něco, a když to nahromadíš, tak to potřebuješ odpustit. Ještě šikovnější je to nehromadit, to znamená, že odpuštění už pak není třeba, protože je průběžné, to znamená, že k němu dochází průběžně. Já jsem vždycky jako příklad uváděl lidské srdce. Srdce všechno přijme a odpustí. Všechno přijme a odpustí. Všechno přijme a odpustí. Kdyby srdce hromadilo, tak se to jmenuje „infarkt“. Prostě se zastaví. „Infarkt“ česky je „záhať“. Srdce se zahatí tím množstvím. A najednou je srdce naším vzorem v tom, že nám ukazuje, že všechno přijme, ale všechno odpustí. Že je prostě průchozí. A v momentě, kdy se člověk stává průchozím, tak se v něm nehromadí, nezachycují události, které by ho mohly rozčilovat a zlobit. A způsob, jak to člověk v sobě hromadí, je právě úzce spojen s myšlením, o kterém jsme mluvili minule. To znamená, pomocí zneužití myšlení můžeme opakovat nějakou starou nepříjemnost, křivdu, zradu, něco, a můžeme svým myšlením sebe sama neustále bičovat, a pořád v sobě jitřit ránu. Tito lidé dokonce někdy říkají větu: „Nikdy mu neodpustím. Nikdy neodpustím tomuto člověku. Nikdy neodpustím“. Pro mě byly ohromně zajímavé rozhovory s lidmi, kteří byli třeba v koncentračních táborech a přežili. A oni velmi často říkali, že všem odpustili, že to v sobě nechtěli nosit, že nechtěli žít s pocitem špatného života.

Martina: To je popsáno i v příběhu vězně, kterého, když osvobodili koncentráky, spojenci ihned zavřeli, protože vypadal blahobytně, byl růžový, najedený, takže říkali, že v nejlepším případě to byl bonz. A všichni muklové v táboře udělali vzpouru, protože říkali: „To byl náš zachránce, to je člověk, který stojí za tím, že my tady ještě jsme.“ A on popisoval, že když mu vyvraždili rodinu, jak celou dobu pracoval jenom na tom, aby v sobě nepocítil nenávist.

Jaroslav Dušek: Pro některé domorodé kmeny je největším selháním hněv. Je to selhání bytosti. Nepatří k radostnému životu.

Každý víme, kdo jsme, a pokud to nevíme, tak jsme ztraceni

Martina: To by tedy ze mě neměli radost. Hněváš se také někdy?

Jaroslav Dušek: Jo, někdy se stane, že mě něco rozhněvá, samozřejmě. Ale nějak to v sobě neudržuji. Hele, já, kdybych měl tohle v sobě udržovat, tak bych asi dávno nebyl živý, protože když se na tebe vrhnou lidé a píší nějaké: „Zemři. A ty máš karmu, a měl jsi radši chcípnout“, a podobně, tak kdybych měl brát vážně takovéto výlevy, tak kdybych to v sobě chtěl nějak nosit, a asi by mi to nedělalo moc dobře, asi by mi to moc nepomáhalo. Takže člověk se to právě učí. Když jsi na scéně takzvaně nasvícena reflektory, tak si tě lidé posunou do nějakých pozic, jakýchsi rolí tak, že tě někdo prožívá tak, jakože jsi úplný podvodník, někdo, že jsi iluminát, někdo tě prožije, že jsi zastánce AllatRa, někdo, že jsi ezobyznys man, někdo tě prožije jako úžasného člověka, někdo bude říkat, jak jsi skvělý. Takže si tě lidé nějakým způsobem naprožívají do tohoto, a v tu chvíli by ses musela zbláznit, kdyby jsi chtěla všem splnit jejich představy o tobě. To nejde, to prostě nejde.

A v tu chvíli se krásně učíš toto propouštět, odpouštět, nezachycovat tyto názory, ani se s tím nehádat, nebojovat. Co tam chceš dělat? S kým se chceš dohadovat? Takže já vždycky říkám: „Čas to postupně ukáže.“ A přece každý víme, kdo jsme, a pokud to nevíme, tak jsme ztraceni, to už je potom úplně zoufalé. A když vím, kdo jsem, tak mnou nemohou otřásat nějaké názory lidí, kteří si většinou do mě projektují nějakou svou projekci. A čím víc jsi na scéně nasvícena reflektory, tím víc tyto projekce přitahuješ.

Vždyť známe vtipy ze starých časů, že herečku, která hrála zlou dceru, lidé na ulici oslovovali, aby byla na maminku hodná, a že to není od ní hezké, a tak. Tam pochopíš, že diváci jsou do jisté míry hodně popletené bytosti. A je to přesně ukázka toho, kdy vezmeš tuto hru vážně. To je ono, ty prostě lidem nabídneš seriál, oni si zvyknou sledovat herce jako nějaké známé figury, a zapomenou, že to je celé napsané dílo, že herci tam hrají role, že to někdo sestříhal, že to někdo na konci smontoval, že tam pak někdo dal hudbu, a tím do toho dal nějaké emoce. Na to všechno lidé zapomenou, a začnou herce prožívat jako reálné bytosti, se kterými pak diskutují, jakoby to byli oni. A ty vidíš, jak je tato projekce rychlá, jak je snadná, a jak je to úplně legrační. A proto Hitler i Lenin věděli, že televize a film jsou mocný nástroj, kterým ovlivní masy. Z toho byli tito velcí vůdcové nadšeni.

Martina: Jaroslave, teď jsi řekl „Z televize byli nadšeni…“. My víme, že televize je čajíček proti dalším technologiím, které se na nás řítí. Jsou to věci, které tě třeba do budoucna znepokojují? Já vím, že dělat s tebou rozhovor je těžké už jenom proto, že si uvědomuji, že se snažíš v těchto kategoriích nepřemýšlet, ale přeci jenom máme všichni jednu řeč. Tak, znepokojuje tě to? Nebo se tím bavíš? Nebo si prostě uvědomuješ, že lidé jsou tím ještě popletenější a že tím těžší to mají třeba mladí, a že proto je pro ně hledání a poznávání sebe sama ještě složitější?

Jaroslav Dušek: Četl jsem nějaký článek, kde popisovali, jak se lidé učí ignorovat všechny informace, které jim skáčou do mobilu, protože to tam mají nějak nastavené – já to nemám, já to neznám – takže jim to pípne, že přišel e-mail, pípne ti ohlas na tvůj článek, pípne ti přítel, na kterého jsi… A teď ti tam pořád něco pípá, a pořád ti to říká, že někde máš o něčem nějakou zprávu, lidi už jsou z toho dneska nemocní, začínají z toho být přetížení, nemocní čistě z tohoto přetížení. To je vlastně dnešní téma. To, o čem se bavíme, je téma dne, to znamená zahuštění virtuální reality, která kolem nás krouží.

Umělá inteligence je schopna nás bombardovat spoustou událostí. Já už mám minimálně dva avatary, o kterých vím, kde je ze mě vytvořena bytost, která mluví přes umělou inteligenci, a doporučuji tam nějaké léky na pročištění cév. A dokonce jsem v tomto videu zemřel, protože vybouchlo auto. Je tam zpravodajství. Je tam reportérka, která říká, že auto Jaroslava Duška vybouchlo, že ho zabily farmaceutické společnosti. Je tam policista s rozmazaným obličejem, který potvrzuje: „Ano, šlo o auto Jaroslava Duška.“ A pak tam řeknou, že mě zabily farmaceutické firmy, protože jsem výzkumník, který vymyslel levnější lék. A pak jsou tam záběry z videa, které jsem natočil pro Viktora Baroše na „Svědomí národa“, kde mi jsou do úst vkládány věty, že jsem lékař, že jsem výzkumník, že jsem vymyslel lék a že ho doporučuji lidem. A pak je tam ten lék…

Některé výdělky jsou pro mě nepochopitelné. Nechápu, odkud někomu přiteče dvacet miliard ročně. Ale je to tak, a mě zajímá, co s tím dělá dál.

Martina: A bavíš se tím, nebo tě to spíš…? To je šílené.

Jaroslav Dušek: Je to směsice pocitů. Díváš se na to, a také sleduješ, jak je to udělané, a říkáš si: „Tak tohle už je lepší, než to minulé.“ V minulém bylo hodně vidět, že se ústa pohybují jinak, než jak jsou věty, ale tohle už bylo dokonalejší. A říkám si: „Příště už to bude úplně perfektní.“ Takže mě to zneklidní, že třeba, až na to budu koukat, tak tomu sám uvěřím, a řeknu si: „Co jsem to řekl, proboha? To je strašné“. Tak tam už si řeknu, že je to asi nějaké blbé.

Martina: Ale mnozí uvěří. Čemu ještě vlastně věřit, když nebudeš moct věřit vlastním uším, vlastním očím?

Jaroslav Dušek: Jakým vlastním očím, uším? Kdysi proběhla reportáž o panu doktoru Šulovi. Je o tom, že Šula je podvodník, a co všechno provedl. Tehdy mi pan redaktor volal do Chorvatska – já byl v létě v Chorvatsku – a chtěl nějaké vyjádření. A já jsem mu řekl, že nemám co se k tomu vyjadřovat, že jsem v Chorvatsku a že ani nevím, co chtějí. A teď udělali reportáž o doktorovi, který strašně poškodil lidi. A teď si představ, že i moji blízcí přátelé mi volali a říkali: „To je strašné, viď.“ A já jsem si to pustil, a pustil jsem si to dvakrát, a potom potřetí, abych se na to podíval očima, abych viděl očima, a slyšel ušima. A viděl jsem, jak je to uděláno. A v tu chvíli jsem těm lidem říkal: „A vy jste to viděli? Nebo jenom máte dojem, že jste to viděli? Tak si to pusťte podruhé a potřetí, a podívejte se, jak je to sestříháno, jak je to smontováno. Podívejte se, jak jsou ty věci dány k sobě, aby vyvolávaly nějaký dojem. Tak se na to přeci podívejte normálníma očima a normálníma ušima, a uvidíte, jak je to vytvořeno účelově.“

A to je to, kdy je dobré jedno oko otočené dovnitř, jak jsme říkali minule, nepouštět určitý vnitřní klid, protože se nenecháš tak snadno vtáhnout do těchto afektovaně emocionálních kampaní, kdy se útočí na nízké city: Kradl, okradl, poškodil. A už tam nikdo nenapíše, kolik stojí operace páteře, když ji platí pojišťovna, že to stojí milión. A kdyby si operatér řekl o milión, kdyby řekl tomu člověku: „Tak mi dáte milión“, tak řeknou: „To snad není možné, zloděj. Co si myslí? Kde na to přišel?“ Ale to je cena, kterou za operaci páteře platí pojišťovna. Ale tyto ceny my nevidíme, my se nezabýváme tím, jaké peníze protékají zdravotnictvím. Je tady třeba soukromý zubař, který ti dá nějakou cenu, a my opravdu hned zešílíme, jak si to mohl dovolit: „Co to je? Ten se úplně zbláznil“, jenom proto, že si myšlení vybere jenom část reality. A tak rajtuješ na tom, že teď někdo něco udělal, nebo neudělal, a přestaneš vidět celek.

Například se můžeš rozčilovat třeba úplně z jednoduché věci. Můžeš se rozčílit, že někdo má za něco hodně peněz. Nevím, třeba hokejista má za den milión, nebo tak. Dobře, je to divný svět, co si budeme povídat, ale moje otázka zní: Co s těmi penězi dělá? Jak s nimi nakládá? Jestli je poskytuje dál do prostoru, jestli z toho vytvoří něco pro lidi, nebo jestli si to hamouní jenom pro sebe, a kupuje si ferrari, nebo já nevím jaké auto. A to je pro mě zajímavé – jak s tím člověk nakládá? To, že k někomu přitečou prostředky – ta hojnost tady je – to se může stát, a některé výdělky jsou pro mě nepochopitelné, když vidím nějaké miliardáře, a teď tam píší jejich roční příjmy, tak já to nechápu. Já jsem příliš jednoduchý člověk na to, abych pochopil, odkud někomu přiteče dvacet miliard za rok. Já tomu nerozumím. Ale beru to, že to tak je, zajímá mě, co s tím dělá dál.

Martina: Tam ten zájem končí.

Jaroslav Dušek: Tam ten zájem končí, prostě: „Krade, nahrabal si, takovej sviňák!“ A tam myslím, že bychom měli trénovat propuštění svou bytostí, a to dřív, než vyneseme soud. Víš, co říká Don Miguel Ruiz o tom, co je to poslední soud. On říká: „To je to, kdy vyneseme poslední myšlenkový soud, a pak už ho nebudeme potřebovat.“ A pak jsme v Ráji, protože nepotřebujeme soudit. Není to potřeba. My jenom žijeme, reagujeme, pohybujeme se v realitě, v prostoru. Zná to každý v momentě, kdy se ocitne ve zrychlené realitě. Když spadneš do řeky, která rychle teče, tak přestaneš něco posuzovat a rozvíjet nějaké myšlenky, ale okamžitě reaguješ jenom na danou, momentální situaci, ve které ses ocitla, a jen se snažíš ji zvládnout.

Nenaučili jsme se myslet rozumně, ale nerozumně. Rozvíjíme neprospěšné myšlenky, logiku používáme proti životu, a ne k podpoře života, a své vnitřní posvátné bytosti.

Martina: Až vynesete poslední soud, už nebudete potřebovat soudit. Myslím, že všichni máme potíže nejenom s tím, že pořád posuzujeme, odsuzujeme okolí, ale také sebe sama. Ty jsi v jednom rozhovoru řekl: „Jediný soupeř jsme my sami. My jsme sami sobě soupeřem, trenérem, protivníkem, a záleží na každém člověku, jak s tím chce nakládat“. Řekni mi, jak s tím chceme nakládat? Proč si myslíš, že pořád vedeme tyto vnitřní rozhovory sama se sebou? Proč myslíš, že pořád máme tendenci vnímat se cizíma očima, posuzovat, nehledat jací jsme, ale ještě víc se takzvaně naciťovat na to, jak nás vnímá okolí?

Jaroslav Dušek: Protože jsme se nenaučili myslet rozumně. My jsme se naučili myslet nerozumně. Marián Jelínek o tom dělá kurzy, nebo semináře, protože si uvědomil, že lidi vůbec nekontrolují své myšlenky, že lidem běhají v hlavě myšlenky, a tyto myšlenky jsou často negativní vůči sobě samému, vůči někomu, a dotyčný člověk už se ani nepozastaví nad tím: „Kde jsem vzal takovou myšlenku? Vždyť ta je velmi neprospěšná“, by řekla Bára Englischová. Neprospěšná myšlenka. Mně se líbí termín: Prospěšné a neprospěšné myšlení. My jsme se naučili myslet neprospěšně, nerozumně. Megre v jedné z knih Anastasia říká, že rozum se změnil v antirozum. My vlastně používáme logiku, zdůvodňování a argumentaci, ale proti životu, proti sobě, a ne k tomu, abychom podpořili život, ne k tomu, abychom podpořili ostatní, a také svou vnitřní posvátnou bytost, kterou v sobě neseme. Místo toho ji ubijeme sebemrskačskými větami, protože jsme nebyli od malička okolím vtahováni do prospěšného myšlení.

Martina: Ale co to je za celospolečenskou hypnózu? Protože průvodní jevy má většina z nás stejné. Znamená to, že se společnost snaží stále ovlivňovat své nové a nové jedince stejným způsobem?

Jaroslav Dušek: Jasně. Nebo je to také tak, že člověk sám sobě tvoří zkoušku, protože si představ, že bys měla svobodnou bytost, a řekla bys jí: „Vymysli si pro sebe nejtěžší zkoušku.“ A myslím, že by to vypadalo zhruba tak, jak vypadá naše civilizace.

Martina: Tak aspoň v něčem jsme byli důslední. A teď – jak z toho, z této zkoušky ven?

Jaroslav Dušek: Jednak v tom působí rytmy života, rytmy vesmírné, rytmy planetární, rytmy galaktické. To věděli staří Mayové. Pohybovali se v mnoha rytmech, a v mnoha různě dlouhých vlnách, různě rychlých, a rozuměli tomu. Oni to chápali a všimli si toho, že život probíhá v rozmanitých, pomalých, zrychlujících se rytmech, které se naskládávají na sebe, a my se často v těchto rytmech ztrácíme.

Mně se hodně líbilo, když tady byl Babatunde Olatunji – řekl jsem snad toto jméno dobře – africký bubeník, tak se ho tady ptali, že i malé africké děti umí bubnovat složité rytmy, že bubnují ve složitých rytmech, ne jenom v jednoduchých. A Babatunde říkal: „My se v těchto rytmech cvičíme od dětství, abychom pak zvládli složité rytmy života.“ A tam je to, že my často nejsme vedeni v našem myšlení, v užívání myšlení, abychom si uvědomili, že jakožto bytost budeme existovat v rozmanitých rytmech. Jeden rytmus bude, že jsi maminka, jeden rytmus bude, že jsi moderátorka, pracovní rytmus, rodinný rytmus, a pak tvůj osobní rytmus tvého těla. A teď jde o to, tyto všechny rytmy sladit tak…

Martina: Aby to nebyla kakofonie.

Jaroslav Dušek: Aby to nebyla kakofonie, aby si to nepřekáželo, aby se to úplně nezaseklo, aby se to navzájem nepoškodilo. To znamená, učit se tyto rytmy používat a využívat tak, aby spolu fungovaly. Mně se to zdálo tehdy od tohoto Afričana velmi moudré, a říkal jsem si: „To je přeci pěkné.“ No, a my…

Když jdeš cestou intenzity a hloubky, ponoru do hloubky, tak můžeš ve velmi jemných strukturách zažívat velmi velkou intenzitu. Ale to nevytvoříš polemikou, nejde to.

Martina: Ale to pak všichni z Tam Tam Batucady uměli dobře žít, ale nevím, jestli to platí o všech, co umí rytmus.

Jaroslav Dušek: To nemusí platit pro všechny. Tam jde o to, jestli ty, jako bytost, tomu rozumíš, a jestli to pro tebe může mít něco, co by ti pomohlo. To, co jsi teďka provedla, udělá rozum. Myšlení provede to, že rychle najde nějaký protidůkaz, aby to nebylo tak snadné, takže vymyslíme, že to vlastně nefunguje. A samozřejmě, že v tomto světě – jak je postaven – najdeš důkaz pro cokoliv. To můžeš vidět vždycky, když diskutují odborníci.

Martina: Promiň, že tě přerušuji, pamatuj si to. Ale to je vytváření určitého napětí v rozhovoru. Kdybychom si tady všichni jenom přizvukovali, tak by to možná ztratilo sdělnost. Protože musíme předpokládat, že nás teď někdo poslouchá, když jede autem, když pracuje, a možná mysl k němu promlouvá, a tím pádem já mluvím jeho jazykem.

Jaroslav Dušek: Jasně, ale tam jde zase o to, kudy se na to díváš. Jestli za napětí považuješ přetahovanou, protože přetahovaná vytvoří napětí: Dva se přetahují, a publikum sleduje, kdo přetáhne koho kam.

Martina: Já za napětí považuji to, že společně křížíme dva pohledy na tutéž věc.

Jaroslav Dušek: Jasně, nebo můžeš násobit energie, to znamená, že můžeš zvyšovat napětí, a tím proudící proud může být jako tranzistor. A teď jde o to, kterou cestou se vydáváš. Když jdeš cestou intenzity a hloubky, ponoru do hloubky, tak můžeš ve velmi jemných strukturách zažívat velmi velkou intenzitu – ale v těchto jemných strukturách to nevytvoříš polemikou, nejde to, bohužel to nejde. A myšlení, které si zvyklo na polemiku jako na něco, co něco osvětlí, nebo že: „Aspoň to uvidíme z různých úhlů pohledu.“, tak toto myšlení se pohybuje v určité horizontále, po které se placatí pořád po jakoby placičce, a nemůže se dostat na vertikálu, protože na vertikálu se nedostaneš polemikou.

Martina: A dostaneš se na ni násobením energií?

Jaroslav Dušek: Ano, sčítáním, násobením energií, setkáním energií. To budeš přece znát. Když budeš třeba zpívat… Nebo to řeknu ještě úplně jinak. Ivan Vskočil vyprávěl – starý dobrý profesor Ivan Vyskočil – že jako student měl to štěstí, že hrál, statoval v nějakém komparzu v Národním divadle, nebo ve Vinohradském, to nevím přesně – kde Zdeněk Štěpánek hrál Cyrana, tedy velkolepou roli. Při premiéře se 90 minut aplaudovalo, měl 90 opon. Devadesát opon. To si představ, jak to muselo dlouho trvat – devadesát opon nahoru, dolů. Nahoru dolů 90 opon.

Martina: To už měl jenom Plácido Domingo, kdy prý ovace trvaly 1 hodinu 58 minut. To je podobné.

Jaroslav Dušek: A tohoto Zdeňka Štěpánka – a to vyprávěl Vyskočil – bylo velké požehnání vidět, protože on, jak nepochyboval o tom, že je nejlepší, přál všem ostatním. A Vyskočil tvrdil, že když byl Štěpánek na jevišti, tak všichni ostatní hráli líp, než když tam nebyl. Dokonce Vyskočil říkal, že i když jenom stál v portále, a díval se na kolegy, tak oni hráli líp, protože on dal energii všem, on si ji nebral, nepolemizoval. Vždyť to víš. Nebo jsou tam herci, jakože se přetahují, kdo bude vtipnější a kdo urve potlesk, a ti se navzájem tak nějak srážej, a když jsi citlivý divák, tak zjistíš, že tě to úplně nebaví.

Staré paradigma říkalo: „Co mohu získat od života.“ Nové paradigma říká: „Co poskytuji? Co můžu dát? Co poskytnu prostoru a všem ostatním?“

Martina: Je to jakési nepohodlí.

Jaroslav Dušek: Je to trošku nepohodlí, i když je to dobrý úspěch, povedlo se, ale vlastně tam není skutečná souhra, ale je tam soupeření. A teď jde o tento jemný rozdíl, že když vstupujeme do prostoru jako bytosti, které přejí všem ostatním to, o čem jsem mluvil minule, tedy všichni prosperovali, tak může prosperovat celek. Ale jinak je to přetahovaná, jinak je to věčná polemika, jinak je to potřebné napětí svobodného trhu, všechny triky myšlení, které vedou k tomu, že lidé jsou konkurenti. Ale lidé nejsou ze své povahy konkurenti.

Když se dostaneme do uvažování ega – konkurence, příroda je nebezpečná, musíme si ji podmanit – a když nevstoupíme do proudu života, jako do společných energií, a chceme z toho něco urvat, tak se nám nedaří. Nedaří se nám násobit energii. Proto staré paradigma říkalo: „Co mohu získat od života.“ A nové paradigma říká: „Co poskytuji? Co můžu dát? Co poskytnu prostoru a všem ostatním.“ Proto říkám, že jde o to, jak s tím bohatstvím, které třeba získává, nakládá, jak ho dál generuje? A to je, myslím, i změna ve způsobu, jak si lidé povídají, jestli násobí energie, to znamená, doplňují mozaiku, a najednou vzniká silný obraz, nebo jestli se to pořád podkopává. Víš?

Martina: Rozumím. Ale ono se to, myslím, může násobit i jenom přihrávkami, a také vcítěním se do různých pohledů na věc. Protože si velmi dobře pamatuji, jak jsem přemýšlela – ještě před 20 lety, 10 lety – a protože mám zvláštní bilanční dobu, tak se mi velmi dobře vytahují mé stereotypy, a proto o nic můžu mluvit. Kdybych o nich přestala mluvit, tak začnu pro mnohé lidi, kteří jsou na tom na cestě hledání podobně, mluvit cizím jazykem. Ale jedna věc se ti povedla báječně: Já vůbec nevím, na co jsem se ptala. Není to hezké? Asi to už nebylo potřeba.

Jaroslav Dušek: Ale můžu ti říct, na co ses ptala?

Martina: Ano.

Jaroslav Dušek: Ty ses ptala na to, že tyto věci také nefungují, když to řeknu jenom v obecnosti. Upozorňovala jsi na to, že to vždycky nemusí vést k dobrému výsledku. Což je pravda. A zase záleží na každém člověku, jak s tím naloží. Teď je film „Tajemství smrti“, kde Lucka Burdová vypráví, jak rodila mrtvou dcerku, když zjistila, že má v břiše už mrtvé dítě, a manžel ji přemluvil, aby ji porodila, aby ji nenechala vyndat císařským řezem. Ona to tam celé vypráví, a popisuje tento zážitek, a pak říká: „Každou zkušenost můžete zpracovat buďto negativně, nebo pozitivně. Záleží, co s ní uděláte.“ To je to, jak ses ptala: „Že jsme soupeřem, a záleží, jak s tím naložíme.“ A to je to, co se učíme, nebo nenaučíme. Rozumíš, když učitelka ve škole řekne: „Tleskáme jenom těm, co mají na vysvědčení samé jedničky.“- což je konkrétní příhoda z konkrétní školy, kde byla holčička, která měla jednu dvojku, a učitelka: „Ne, ne, ne. Má dvojku. Netleskáme.“

Trik, kterým je ovládána naše bytost, je soukromé vlastnictví, přesvědčení, že člověk může něco vlastnit. Takže místo Nebe s péčí, vidí člověk Nebezpečí.

Martina: Jaroslave, mně by v životě nezatleskali.

Jaroslav Dušek: Ale pěstuje se jen myšlení, že: „Ten je úspěšný, podívejte se.“ Jak může být úspěch v tom, že někdo něco nahromadil? Co je tam za úspěch? Úspěch bude, co s tím udělal, jak s tím naložil, jak s tím dál nakládá, jakým způsobem poskytuje sebe sama celku. To je přece klíčové. Jakmile bychom toto jako bytosti otočili, a šli jsme do toho tímto způsobem, tak úplně změníme svět. Úplně. Jenomže víš co? Říkám to dokolečka, tak to řeknu i tady pěkně na Silvestra: Základní trik, kterým je ovládána bytost, se jmenuje „soukromé vlastnictví“. A tento trik řekne člověku, že může něco vlastnit. Jenom on. Je to jeho soukromé vlastnictví. A když člověk na tento trik přistoupí, tak zároveň přistoupí na to, že všechno ostatní není jeho. A je to. To je ten trik. A pak už máš strach z nedostatku. Můžeš mít. Nevěříš v hojnost, protože nemáš všechno – má to někdo jiný. A to je ten trik, kterým vstoupíš do prostoru, který je tady jako – já tomu říkám „Nebe s péčí“ – a místo toho vidíš „Nebezpečí“. Začneš vidět různá nebezpečí, a rozum – takhle mi to bylo řečeno, když jsem byl na pobytu ve tmě – rozum se vyvíjel zároveň se strachem bytosti. Když začala bytost cítit strach, to znamená svou oddělenost od života, od celku, tak začala rozvíjet rozum na ochranu a obranu toho, aby udržela svou existenci v tomto nebezpečném prostředí. Čili si nevšimla, že to je „Nebe s péčí“, a uslyšela, že je to „Nebezpečí“.

A teď se tato slova takhle jemně přes sebe skládají, a záleží na tvých vnitřních radarech, jak je máš nastaveny. Teď, na konci roku, si můžeme vnitřní radary přenastavit. A když si je přenastavíš, tak uvidíš, že to je prostor „Nebe s péčí“, kam patří i smrt, a tak dále, tyto věci tam patří. To není nic proti životu. Smrt není proti životu. Proti životu je živoření. Proti životu je zoufalý neživot. To je proti životu.

Martina: Neodhodlání si žít.

Jaroslav Dušek: Neodhodlání si žít. Nepřijetí. Upadneš raději do kómatu. Upadneš raději do katatonie.

Když se vnitřně přenastavíš od nebezpečí a strachu, tak je takzvaná skutečnost jiná

Martina: Ano. Ty říkáš „přenastavit“, a říkáš, že ke konci roku je to i dobré, je to symbolický začátek. A ty jsi říkal, že kdybychom poprosili člověka, universum, aby pro nás udělal nějakou fakt těžkou zkoušku, tak by pravděpodobně vytvořil společnost, ve které žijeme. Tak, prosím tě, jak to přenastavovat? Já vím, že každý je jiný, ale možná nějakou myšlenku, nápad, věc, která může pomoct, a na kterou si můžeme kdykoliv vzpomenout, když budeme mít pocit, že kolem nás je velmi mnoho nebezpečí.

Jaroslav Dušek: Myslím, že hodně pomáhá zenová věta, kterou říkává Milan Calábek: „Co chybí tomuto okamžiku“.

Martina: Nic.

Jaroslav Dušek: Nic.

Martina: Takže v tu chvíli si můžeme říct Ramthovu větu: „Dělejte, co dělejte, zlepšení stejně neuniknete“.

Jaroslav Dušek: Ano je jedno, co děláte, zmoudření se nevyhnete.

Martina: Zmoudření se nevyhnete.

Jaroslav Dušek: Já mám Ramthu rád právě pro tuto větu. Je to právě to, že se držíš uvnitř své bytosti, a cítíš klid, který tam je. A Láďa Peš to popisoval, když se mu stalo, že slezl asi 15 metrů po laně v nějaké jeskyni, a když se chtěl vrátit nahoru, tak zjistil, že si ho tam špatně připevnil, a lano mu spadlo. A on tam byl sám, nebyl tam nikdo, a jediný způsob, který ho v tu chvíli napadl, byl, vykomínovat to úzkým otvorem, dostat se nahoru. Jenomže, když se dostal nahoru, tak zjistil, že je tam převis, který zezdola úplně neviděl, ale už byl nahoře, už neměl vůbec…

Martina: Sílu.

Jaroslav Dušek: A řekl si, že má jediné řešení, že se odrazí od protistěny, a skočí tak, že se rukama chytne převisu, a vytáhne se nahoru. A teď se odrazil, skočil, a začaly mu klouzat ruce, a zjistil, že to je nějaký mokrý, vlhký. A teď mu začaly klouzat ruce, a jeho se zmocnila obrovská panika, protože cítil, že spadne z těch patnácti metrů. A teď tam hrabal rukama, a najednou slyšel úplně klidný hlas, který mu říkal: „Čeho se bojíš? To, že tělo spadne, a tam se rozbije? Ale ty nejsi toto tělo“. A on se úplně uklidnil. A teď se stalo to, že ruce přestaly klouzat, a on vylezl ven. A tento zážitek mu umožnil pochopit, že tohle je prostor „Nebe s péčí“, protože tento klidný hlas mu to takhle sdělil, a on to v tu chvíli přijal, a přeměnila se takzvaná skutečnost.

A to je ten moment, kdy, jakmile člověk zakusí takovouto zkušenost, tedy, že takzvaná skutečnost je jiná tím, že přenastavíš své vnitřní nastavení, tak to potom člověk už zná, a ví, že to tak je. Jsou ti lidé, kteří vyváznou z rozmanitých složitých situací, a pak ti popisují, jak se to stalo jakoby zázrakem. Mnohdy – ve slovech se to špatně popisuje – jenom odevzdali důvěru, prostě že teď už je to jedno, stejně už nic nemůžu, tak to nějak dopadne. Daniel Aladim, nevím, jestli už jsi ho tady měla…?

Martina: Ne.

Jaroslav Dušek: Neměla jsi Aladima? Pozvi Aladima. Daniel Aladim je člověk, který byl voják, výsadkář. Teda výsadkář, byl vojákem z povolání, motal se dokonce okolo covidových plánů naší republiky, a skákal také cvičně padákem, a při sedmém seskoku se mu padáky neotevřely, a on to – bez padáků – nahulil do země, a nestalo se mu vůbec nic.

Martina: To je velký příběh.

Jaroslav Dušek: Ano, a vůbec nic. A on mi říkal, že zajímavé bylo, že jak se blížil k zemi, tak cítil velký klid. A že ho to velmi překvapilo, protože nějak předpokládal, že bude křičet – jako je to ve filmech – že bude řvát. A místo toho cítil úplný klid.

Tázání je přirozená pozice člověka v tomto světě, která dodává sílu, ale zpochybňování je ztráta síly

Martina: Ale to pak musel být zvláštně připravený, protože by stačila vteřinka pochybnosti, a – jak říká Milan Calábek – se to rozbije: „Můžou proti vám házet dýky, a když jste koncentrovaný, tak odskakují, ale stačí vteřinka pochybnosti, kdy si člověk řekne – panečku, to do mě projede jako po másle – a zle je.

Jaroslav Dušek: Tak, vidíš to. Ohledně pochybnosti jsi to řekla sama. A to je ono. Pochybnost, o které rozum říká, že je správná, že to zpochybníš a cvičíš to, tak Buddha, nebo kdo, říkal, že to je „Sepse vaší skepse“. To je jed pochybnosti. Je to ve filmu „PK“. Viděla jsi indický film PK?

Martina: Ano.

Jaroslav Dušek: Tak víš, co tam je. A on tam říká domnělému duchovnímu, pseudoučiteli: „A kdybys nedal jed do její hlavy, tak by tuto myšlenku nikdy neměla“, tedy na to, že ženich utekl a že svatba není, a tak dále.

Martina: Ale Jaroslave, musíme asi ještě odlišit pochybnost a pochybnost. Protože pochybnost vůči tomu, co nám svět předestírá k uvěření, je naprosto zdravá, a řekla bych, že na této pochybnosti já tady stavím.

Jaroslav Dušek: Ale tak tomu říkejme „Tázání“, nebo „Zkoumání“.

Martina: My jsme spolu měli besedu s profesorkou Hogenovou, a ta tomu vždycky říká „Zbožnost tázání“.

Jaroslav Dušek: Tak. A tam jde zase o slova. Tázání je naprosto přirozená pozice člověka v tomto světě, ale zpochybňování je ztráta síly. To ztrácíš sílu. Pochyba ti bere sílu. Tázání ti dává energii, a tázání přináší odpověď. Pochybnost chce něco. Je to stejné, jako když máš archetyp bojovníka, tak jeho stínová stránka, když se bojovník rozvine se stínovou energií, tak je z něj rebel. A rebel může mít sílu jako bojovník, má velkou sílu, ale rebel všechno jenom rozbije, protože jeho smyslem je rebelie. A když už se něco staví, tak to rebela nebaví. Rebela nebaví to tvořit. Rebela baví bořit. A to je ten jemný rozdíl mezi tím bojovníkem a rebelem, mezi tázáním a pochybností. A my jsme se vycvičili v tom, že pochybnost je správná, tak jsme byli vyučeni, že všechno musíme zpochybnit. Dobře, ale potom tedy zpochybněme všechno. Pak je ještě jiný druh pochybnosti…

Zpochybněme myšlení. Zpochybněme všechny pochyby. A zbyde ticho, a světlo, tichá záře – a to je tvoje existence. Nejsi tělo, nebo jsi i tělo, ale ne jen tělo.

Martina: Pak musíme zpochybnit i pochybnost.

Jaroslav Dušek: Potom zpochybněme kompletně myšlení. Zpochybněme všechny pochyby. Zpochybněme tento nástroj, který používáme v domnění, že je nějak přínosný, a najednou uvidíme, jak se to pomalu bortí jako domeček z karet, a zůstane…

Martina: Krusta se odlupuje.

Jaroslav Dušek: Krusta se odlupuje, a zbude ti tam ticho a světlo, jenom tiše září, a to je tvoje existence. Ty nejsi tělo. Ano, jsi i tělo, ale nejsi kompletně tělo. Když člověk sobě samotnému způsobí, že uvěří, že skepse – klub skeptiků – je správná cesta, tak vlastně jenom furt okopávají někomu paty, pořád okopávají paty, nic nevytvářejí, nic, žádnou radost, žádnou pohodu, žádný přínos, jenom se ohání nějakými…

Martina: Ani žádnou vědu.

Jaroslav Dušek: Ano, ani žádnou vědu. Ohání se jenom kecy, těmi rádoby řečmi, že: „To tady bylo. A bez toho bychom neměli tamto“. Indiáni mají úplně všechno, právě, to je ta sranda. To je možná dobré na závěr, ne?

Martina: Může být.

Jaroslav Dušek: Vychází to tak. Já jsem se ptal Mnislava Zeleného, jestli si indiáni třeba stříhají nehty, a jak to dělají? A on říkal: „Mají šupinu z ryby, a tou si obrousí nehty.“ A já říkám: „Hm, a stříhají si vlasy?“ A on: „Stříhají. To si stříhají čelistmi pirani. To je lepší než nůžky. To stříhá dokonale.“ A mě to úplně rozesmálo.

Martina: Mají všechno.

Jaroslav Dušek: Ano, mají všechno, ale nemusí to vymyslet. Oni jenom zjistí, kde to je.

Martina: A přijdou na to.

Jaroslav Dušek: Je to tam. Je to tu. Je to „Nebe s péčí“: Tady to máš, využívej, používej, máš to tu všechno. A my jsme se vydali cestou přechytračení, že to vymyslíme lepší, onačejší, a tak dále. A to je také dobré – jako hra.

Indiáni říkají, že veškeré vědění potřebné ke svému růstu a rozvoji máme v sobě jako dar

Martina: Kde tady sebereš piraňu? To bych byla moc zarostlá.

Jaroslav Dušek: Jako hra je to perfektní – jenom nesmíme zapomenout, že to je hra. To zbožštění myšlení, kdy ho najednou někteří dávají na úroveň Boha. Největší legrace je, že vědci jsou vždy nakonec nějací katolíci, ohromně věřící v Boha, a do toho prosazují nějaké racionální skeptické myšlení. Ale když se ho pak zeptáš: „A jak je to se znovuzrozením Ježíše?“ Tak on řekne: „Nechme synu božímu nějakou výjimku“. A je to. A máme to racionálně krásně zdůvodněné. Jo, a mě to baví.

Takže na tvou otázku, na kterou ti tady celou dobu odpovídám, tedy jestli mě to znepokojuje, říkám, tak to, že tady nějaké věci jsou, to mě tolik neznepokojuje. Mě může znepokojovat, jak se k tomu staví lidé, jakým způsobem to chtějí používat, nebo nepoužívat. To, že tu je herní pole, s jakýmisi hračkami, to mě neznepokojuje. To tu je. To prostě takhle tvoříme, a takhle to tu máme. Otázka je: Kam je zaměřena naše pozornost? A zda vnitřní sílu pěstujeme uvnitř, nebo zdali hledáme zdroj vědění venku, ve Wikipedii, v umělé inteligenci.

A to je, myslím, ten základní rozdíl, který bychom si měli vždycky uvědomit. Indiáni říkají, že veškeré vědění potřebné ke svému růstu a rozvoji máme v sobě jako dar. My to v sobě neseme, máme to v – my bychom tomu řekli – v DNA, nebo něco takového – genetický kód. A teď jde o to, abychom se s tím naučili komunikovat, abychom měli oko otočené dovnitř, abychom se také ptali vnitřní svébytnosti na to, jestli nám tohle prospívá, lahodí, nebo nám to nelahodí. Proč tam jdeme. Proč tam nejdeme, abychom komunikovali s vnitřní bytostí, a tuhle vnější, toto poskytování informací přeci jen drželi trochu na uzdě.

Hele, Láďa Peš mi říkal velmi zajímavou věc. On spolupracuje s umělou inteligencí, takže mu dělá výpočty. On je vynálezce, tak mu to pomáhá počítat. A on mi říkal: „Člověče, zjistil jsem, že to dělá chyby vždycky ve chvíli, kdy tomu plně věřím. Dokud to držím pod kontrolu a prověřuji si to, co mi povídá, co mi počítá – to je to, že ne zpochybňuji, ale ověřuji, prostě ověřuji to, nejde o to permanentně to zpochybnit, ale – ověřím si pocitově, že to je ono, tak ona slouží dobře. Ale když jsem třeba pod tlakem, spěchám, a uvěřím jejím pokynům rovnou, a jedu, tak ona často udělá nějakou chybu.“ Je to velmi zvláštní. Jakoby to člověka vedlo k tomu: „Nepouštěj pozornost jenom ven. Nedovol venkovnímu, vnějšímu, aby tě ovládalo, protože v tu chvíli – jak to říká Lao-c‘: „Co umíš, neumíš.“ Prostě v tu chvíli se ti to otočí. Takže bychom řekli: „Bdělost není pochybnost.“

Martina: Takže program do Nového roku máme stanoven.

Jaroslav Dušek: Ano.

Martina: Jaroslave Dušku, moc ti děkuji za tvůj vhled. Děkuji ti za tázání, a možná zpochybňování některých našich postulátů.

Jaroslav Dušek: A já bych tedy nakonec řekl jeden vtip – nevím, jestli jsem už ho u tebe neříkal. A to je vtip, jak Bůh dá nejdřív napít octa Ježíšovi, a Ježíš říká: „Otče, ty jsi mi dal ocet?“ A pak dá napít Buddhovi, a Buddha se napije, a řekne: „Ocet.“ A pak dá napít Lao-c’, a Lao-c‘ se napije a řekne: „Vynikající ocet.“

Martina: To bude vynikající rok. Díky moc.

Jaroslav Dušek: Také děkuji.

Martina: V předchozím povídání jsme mluvili o Betlémské hvězdě, která podle Bible jako nebeské znamení provázela narození Ježíše Krista. Ale ona se vyskytuje i v jiných náboženských kultech. Třeba v legendách indiánů se objevují obraty, jakože bohové k nám přicházejí z hvězd, a byli tady, což je mimo jiné vyjádření víry, že nejsme ve vesmíru sami. Tak, a teď jsem se ve třetím díle našeho povídání odkopala: I mě to zajímá. Jak to vnímáte vy?

Jiří Dušek: Tak otázka je, jestli vnímali, že nejsme ve vesmíru sami, nebo že se fascinovaně dívali na oblohu v tom slova smyslu, že na první pohled je nebe neměnné, že se rozložení hvězd s časem nemění, alespoň ne za lidského života, ale že přeci jenom tam jsou nějaké objekty, které se pohybují, tedy Měsíc, Slunce a planety. A to se tak trošku vymykalo řádu. Takže lidé si samozřejmě jednotlivé objekty spojili s nějakými bohy, a teď je jenom otázka, jestli to interpretovali, nebo jestli si mysleli, že to znamená, že ve vesmíru nejsme sami, nebo že si tam promítli své představy. To je těžké říci. Ale to, že třeba názvy planet souvisí s řeckými a římskými bohy, tak to je pravda.

Martina: Vlastně příběhy, které si vyprávěly děti někde v Peru, nebo v Africe, si mohou být velmi podobné. Velmi často se tam opakuje prvek toho, že někdo spadne do jeskyně, nebo do moře, a vrátí se za den, a zatím uběhl na Zemi dlouhý počet let – sto let – a on se ocitá v úplně jiné společnosti. A toto se všude cyklicky opakuje. Mnozí s tím pracovali jako s laickým, žitým legendárním potvrzením teorie relativity. Jak se na to díváte vy?

Jiří Dušek: Myslím, že je potřeba k tomu přistupovat trochu kriticky, protože s našimi znalostmi interpretujeme kus informace z historie, a často na to napasováváme naše představy, ale realita asi byla jiná. Na druhou stranu pravdou je, že když se podíváme třeba na to, jak byla pojmenována souhvězdí, která dneska na obloze máme, alespoň ta největší, tak jejich kořeny sahají mnoho tisíc roků do minulosti. Třeba obrazec Velké medvědice: Velkého medvěda na obloze před mnoha tisíci roky viděli jak Evropané, tak i třeba obyvatelé sibiřských národů, a pravděpodobně i severoameričtí indiáni. Není to tak, že by si to všichni představili nezávisle, ale někdo si to pravděpodobně na začátku takto představil, a pak se to ústní tradicí předávalo, a jak se lidé rozptýlili po planetě, tak si tento příběh nesli s sebou. Takže některé tyto věci skutečně mají společný základ.

Ale problém je v tom, že důkazů, nebo nějakých písemných, nebo obrazových záznamů, jsou jenom zlomky a je velmi nebezpečné na to napasovávat naše představy. Můžeme říct: „Ano, kdysi tady byla nějaká – kdo zná Červeného trpaslíka – škvíra ve stázi, kterou se dalo cestovat sem a tam“, ale také to může být jenom náhoda. Těžko z toho dělat závěry, ale faktem je, že právě třeba popis souhvězdí má velmi prastarou historii, a sahá určitě za nejstarší písemné záznamy, což je Mezopotámie a hliněné destičky.

Skákání mezi hvězdami nebude možné, tudíž nikdo nepřiletí. Červí díry jsou jen teoretické představy.

Martina: Rozhodl jste se popularizovat vědu, sám si za to můžete. A pokud popularizujete astronomii, tak samozřejmě dostáváte neustále otázky, jestli jsme ve vesmíru sami. A pokud nejsme ve vesmíru sami – protože jak říká klasik: „Bylo by to plýtvání místem“ – tak proč už jsme se dávno neobjali někde na oběžné dráze?

Jiří Dušek: Důvodů je víc. Tak zaprvé my se nikdy s nikým neobejmeme. Pokud platí přírodní zákony tak, jak je známe – a zatím to pozorování nijak nevyvracejí, nezpochybňují – tak žádné cestování mezi hvězdami nebude možné, to prostě nikdy. StarTrek, nebo StarWars nikdy nebudou pravdou, to je pohádka. Protože i kdybychom se přiblížili hodně k rychlosti světla – což je energeticky extrémně náročné – tak bychom k Proxima Centauri letěli víc jak čtyři roky, a ke vzdálenějším hvězdám mnohem déle, takže žádné takové skákání mezi hvězdami prostě možné nebude – tudíž nikdo nepřiletí. To tvrdím z toho důvodu, že ve vesmíru nepozorujeme žádné přírodní jevy, kde by se takto dalo skákat prostorem a časem.

Martina: A co nějaké červí díry?

Jiří Dušek: Ale takovéto věci nepozorujeme, to jsou jenom teoretické představy. Ale může se stát, že se objeví nějaký fenomén, který to podpoří, ale zatím takový jev nepozorujeme, to znamená, že cestování mezi hvězdami není možné, evidentně se nelze pohybovat rychleji, než světlo, a neexistuje žádný náznak k tomu, že by to mělo být jinak. A druhá varianta je, nebo druhá možnost je, že nemůžeme cestovat, ale můžeme na dálku sledovat projevy existence nějakých mimozemských civilizací. Před sto lety u nás začalo rozhlasové a televizní vysílání, a vlastně už sto let se kolem naší planety Země šíří bublina rádiového vysílání, takže už doletěla rychlostí světla do vzdálenosti 100 světelných let, takže pokud by nějaká obydlená planeta byla blíž než těch 100 světelných roků, tak by zaznamenala, že z planety Země přichází rádiové vysílání, které je zjevně umělého původu, že se najednou planeta Země rozzářila. Oni by nebyli schopní tyto obrázky dekódovat, nebo slyšet zvuk, protože jednak tím, jak signál letí vesmírem, tak je nějaké rušení, a samozřejmě nebudou mít televizní obrazovku na stejném systému jako my, pokud vůbec budou tyto bytosti vnímat světlo. Ale budou schopni zaznamenat elektromagnetické záření, radiové vysílání díky tomu, že Země obíhá kolem Slunce, takže by zjistili, že to nevydává Slunce, ale vydává to nějaký objekt, který obíhá kolem Slunce. A díky tomu, že se Země otáčí kolem své osy, a rádiové veličiny jsou na planetě Zemi rozmístěny rovnoměrně, tak by dokonce mohli odhadnout, jak je tento objekt veliký a jak rychle se otáčí. Takže to všechno se dá o nás dozvědět.

Teď jde o to, že kdyby někde jinde vznikla nějaká mimozemská civilizace, tak by tam pravděpodobně platily stejné přírodní zákony, takže by pravděpodobně také vyrobili rádio, nebo nějaký takový zdroj záření, a ten bychom mohli detekovat. Ale nic takového nepozorujeme. A těchto důvodů může být celá řada. Jeden důvod je, že inteligentní život je ve vesmíru strašně vzácný a že jsme od sebe tak strašně daleko, že tato informace k nám ještě nestihla přiletět, nebo že tuto informaci setřelo mezihvězdné rušení, šum, v podstatě se to spojilo se šumem.

Martina: Jak a v čem by musela být jiná civilizace vyspělá, nejen technologicky, aby dokázala navázat spojení? A tady narážím trošku na Fermiho paradox.

Jiří Dušek: To je právě to, že jednak může být strašně daleko, a druhá věc je, že se nepotkáváme v prostoru, nejsme u sebe blízko. A druhá varianta je, že se nepotkáváme v čase, že se taková civilizace buď se ještě nevyvinula, nebo už zanikla.

Martina: A ještě jste připomněl Harryho Pottera a profesora Quirella, který měl uvnitř sebe ještě další bytost. To znamená, že je možné, že se na tyto návštěvy díváme skrze to, kolik známe rozměrů, ale že ještě může existovat úplně jiný rozměr?

Jiří Dušek: Jasně, existují různé diskuse o tom, že náš svět není čtyřrozměrný – tři rozměry plus čas – ale že má více rozměrů, a tyto ostatní rozměry se projevují jenom na kvantové úrovni. Ale problém je v tom, že známe jedinou obydlenou planetu, a to jsme my, a z toho se statistika dělá špatně, když máte jen jeden příklad, nebo jeden exemplář. A z toho, že nic umělého původu z vesmíru neslyšíme, nebo nic nepozorujeme, jsou dva závěry: Buď tedy, že jsou strašně daleko, nebo že se nepotkáme v čase. Ale každopádně život, který je podobný našemu – nemyslím podobné bytosti, ale technologická civilizace – vzniká velmi vzácně. A je to i jakýsi vzkaz pro nás, že bychom se měli k naší planetě, nebo k naší civilizaci, chovat rozumně. Může se stát cokoliv. Může být jaderná válka, a za chvilku bude po všem, vymřeme, nebo na nás spadne planetka, a také vymřeme.

Země vznikla před 4,5 miliardami roků. První živé organismy vznikly už krátce po vzniku Země, když jí bylo jen pár set miliónů. A potom se 3,5 miliardy let nic nedělo, byly tady jen malé breberky.

Martina: V každém případě vidím, že přírodovědec – jako v podstatě každý vědní obor – v určitém okamžiku musí říct: „Já nevím“, nebo říct: „Já tomu věřím.“ Vy jste kdysi řekl, že podle vás se víra a věda nevylučují.

Jiří Dušek: Tak něčemu musíte věřit.

Martina: Jak moc je to pro vás těžké?

Jiří Dušek: Tak v Boha nevěřím. To říkám veřejně.

Martina: Ale před třinácti lety jste řekl: „Nevím, jestli to tak zůstane.“

Jiří Dušek: A zatím to tak zůstává. Ale já mám kamaráda, brněnského opata, a ten vždycky říká: „Počkej, ty se stáhneš, přijdeš a budeš škemrat, ať tě vezmeme mezi sebe, a už bude pozdě.“

Martina: Možná i po našem rozhovoru se rovnou půjdete pokřtít.

Jiří Dušek: Abych se vrátil k životu ve vesmíru. Jak říkám, problém je prostě v tom, že máme jedinou živou planetu, a to je Země. Kdyby se objevily nějaké stopy života na Marsu, nebo aspoň nějaké živé organismy, tak by se o tom dalo víc přemýšlet. Faktem je, že Země vznikla před 4,5 miliardy roku, a podle nálezů, které dneska máme, tak krátce po vzniku Země, když Země měla jenom pár set miliónů roků, to znamená před více, než 4 miliardami roků, už na Zemi pravděpodobně vznikly první živé organismy. Ale potom se 4,5 miliardy roku nebo 3,5 miliardy roku nic nedělo, akorát tady byly nějaké malé breberky.

Martina: Ony se učily myslet.

Jiří Dušek: Ale pak došlo k explozi života na Zemi A vlastně dneska zažíváme na Zemi, jak jsem pochopil, méně druhů, než bylo, tak asi před 250 až 300 milióny roky. Před 300 milióny lety byl život, nebo živý svět bohatší než dneska. My zažíváme vymírání druhů. A to nejen díky tomu, že existuje člověk a že vybíjíme a pralesy, ale fakt zažíváme už jakoby odlesk původní slávy. A teď máte interpretaci: Jednoduchý život vzniká snadno, ale z nějakého důvodu je extrémně složité, aby z něho vzniklo něco komplexnějšího, a není jasné proč. Klidně mohl vzniknout primitivní život na Marsu, ale evidentně tam teď žádní Marťani nejsou.

Martina: Nebo jsou dobře schováni.

Jiří Dušek: Ale jsou věci, které neutajíte, nebo se utajují velmi složitě. Nebo že kolem Jupitera obíhá měsíc Europa, který má pod ledovým příkrovem, jak se odhaduje, až 100 kilometrů tlustou vrstvu tekuté vody. A samozřejmě člověk v knížkách vidí obrázky o tom, že tam jsou nějaké komplexní živé organismy, ale to jsou jenom obrázky, my nemáme žádný důkaz. A pokud tam něco je, tak nemají auta, letadla, televize, antibiotika a podobně, to prostě nemají. Jestli tam něco žije, tak je to primitivní a jednoduché, a není to schopné třeba vydávat záření umělého původu, nebo nějaké věci umělého původu. Takže je to složité, a zároveň i jednoduché.

Martina: Já jsem se dočetla, jaké všechny věci děláte u vás ve hvězdárně, co děláte pro popularizaci astronomie. Řekněte mi: Jaká je úroveň naší, české astronomie?

Jiří Dušek: Některé obory jsou špičkové, na světové úrovni. Výzkum meziplanetární hmoty nebo Slunce, pozorování Slunce, v tom myslím, že jsme na špičkové úrovni. A v některých oborech jsme na tom hůře. Ale v některých segmentech skutečně děláme světovou vědu. A díky tomu, že Česká republika je součástí konsorcia, kterému se říká Evropská jižní observatoř, tak čeští astronomové, i studenti astronomie, se mohou dnes dostat i k největším dalekohledům na světě, a můžou s nimi pozorovat. V Brně je tým kolem Norberta Wernera, jednoho z nejznámějších astrofyziků, a i on používá data z Hubbleova dalekohledu. A když jsem byl na Paranalu, tak jsme tam potkali pár Čechů – příležitosti jsou dneska ohromné. Ale jak říkám, v některých těch oborech jsme na světové špičce.

Elon Musk je jako každý génius kontroverzní. Na řadu věcí si udělal monopol, a to je nebezpečné, protože se to také může zvrhnout proti uživatelům.

Martina: To jsou odborníci. Ale čím dál tím častěji můžeme slyšet, a číst o tom, že se na velkých objevech podílí i amatérští astronomové. Řekněte mi, je to vybavení opravdu už tak jednoduché, a úroveň amatérů stále roste tak, že se na ně dá ve spoustě věcí téměř spoléhat?

Jiří Dušek: Říká se tomu citizen astronomy, jakože civilní astronomie. Jde o to, že dneska je politika taková, že třeba na obloze něco zpozorujete Hubbleovým dalekohledem, takže máte nějaký projekt, a Hubble to napozoruje, a pak máte na toto pozorování, a data z něj, rok embargo, takže je můžete používat jenom vy na sepsání odborné práce a její publikování, nebo na interpretaci měření. Ale po roce se tato data dají k dispozici všem. A je jedno, jestli je člověk profesionální astronom, nebo laik. Existuje spousta lidí, kteří se těmito daty prohrabávají, a hrají si s tím, a tu a tam na něco skutečně přijdou.

Martina: Spolupracujete vy, třeba jako hvězdárna, s nějakými amatéry?

Jiří Dušek: Spolupracujeme, ale my jsme spíš populárně vědecké pracoviště, nejsme vědecké pracoviště. Spíš, když už má někdo zájem, tak ho pošleme tam, kde se k tomu skutečně dostane. Takže vlastně dneska neříkám, že by se automaticky s účastí veřejnosti na těchto projektech počítalo, ale často je to jako prostřený stůl, kde je spousta lahůdek, a s něčím pracují astronomové profesionálové a s něčím můžou pracovat, a vyzobávat z toho nějaké zajímavé věci, amatéři. Což vlastně jsou amatéři jen v tom smyslu, že za to nejsou placeni, mají nějaké civilní povolání, a jako koníčka mají astronomii. Takže je spousta skvělých fotografů, kteří systematicky fotí planety, a to třeba profesionální astronomové moc nedělají.

Nebo teď se chystají třeba dalekohledy, které budou chrlit obrovské množství dat, které ani nemůžou profesionální astronomové fyzicky zpracovat, protože těchto dat bude tolik, že to bude nad síly vědeckých týmů, a tak budou tato data k dispozici pro všechny, ať si s tím lidé hrají, a třeba někdo na něco zajímavého přijde. A když na to přijde, tak mu samozřejmě tento jeho objev nikdo neukradne, a naopak ho jeho autor publikuje. Takže i v minulosti byla spousta amatérů, kteří udělali díru do světa. Ještě před pár lety například většinu komet objevovali amatéři, a dneska už to dělají stroje – robot to prostě dělá systematicky.

Třeba takový australský astronom Evans měl fotografickou paměť, dalekohledem projížděl okolí různých galaxií, a když v galaxii najednou zazářila hvězdička – což byla supernova – tak objevil supernovu explodující ve vzdálené galaxii. Dnes to dělají roboti, ale tenkrát v 90. letech takoví roboti nebyli. A on byl jeden z nejúspěšnějších objevitelů explodujících hvězd v historii lidstva. Kousek za Brnem, Kamil Hornoch – také tenkrát amatér – fotografoval jádro galaxie M31 souhvězdí Andromedy, což je jedna z nejbližších a nejnápadnějších galaxií, a je dokonce viditelná i očima, a také tam objevoval explodující hvězdy. Vymyslel si chytrý, pozorující program, se kterým to systematicky dělal, a stal se v tom nejúspěšnějším na celém světě a pozorování dělal u Brna – ale měl chytrý nápad. A dneska už je tak profesionálním pozorovatelem, že získal stálé místo v Astronomickém ústavu v Ondřejově. Ale začal na zahradě za barákem, a v ulicích.

Martina: Jakou roli dnes ve vesmírném výzkumu hrají státy, a jakou soukromníci? My už jsme se tady bavili, že zdrojem pokroku svého času byla „studená válka“, soupeření mezi velmocemi, ale dnes tyto sny po výletech do vesmírů podporuje spíše soukromá firma Elona Muska než státy.

Jiří Dušek: Ale on ještě s dotací, a podobně, to si nedělám iluze, také to nedělá jenom ze svých peněz. Navíc si na řadu věcí udělal monopol, takže…

Martina: Spousta lidí proti němu má velké výhrady. Jak to vnímáte vy?   

Jiří Dušek: Jako každý génius je kontroverzní. Já mu v ledasčem fandím, ale na druhou stranu samozřejmě, když máte na něco monopol, tak je to nebezpečné, protože se to také může zvrhnout proti uživatelům.               

Martina: Zejména v tak strategické oblasti.

Jiří Dušek: No právě. Proto je dobře, že si Evropa zachovává vlastní – byť klopotný a drahý – přístup do vesmíru, takže si staví vlastní rakety. Elonu Muskovi přeji vše dobré, ale jeho to může přestat bavit, a řekne: „Sorry, já zavírám.“ A je mu to jedno. Prodá to nějakým akcionářům, kteří nebudou mít drive, aby to rozvíjeli.

A co se týká té astronomie, tak je to také složitější. Samozřejmě, velké projekty vznikají díky státním penězům. Na druhou stranu třeba ve Spojených státech řadu velkých projektů platí mecenáši, soukromníci, a proto se dalekohledy jmenují jako Keckův astronomický dalekohled, což je pojmenováno podle miliardáře, který to zaplatil. To třeba u nás není, v Evropě taková tradice není, takže tady to skutečně všechno platí stát. V USA je to kombinace osvícených movitých lidí, ale zároveň i státní dotací. Ale v kosmonautice jako takové dneska hrají zásadní roli soukromé firmy, to je bez diskuse, ale v astronomii to tak není.

Martina: Jak vědci vnímají vesmírný turismus, který se chystá? Vy jste si povzdechl, že až bude ve vesmíru moc turistů, tak už to nebude ono.

Jiří Dušek: To nebude. My jsme se bavili o tom, že bychom se po půl století mohli dočkat českého občana ve vesmíru a že když se to podaří, tak to bude velká motivace pro děti ze základních škol a středoškoláky: Buďte jako on, dobře se učte, věnujte se vědě, nebo technice, naučte se jazyky, sportujte – a budete jako Aleš. Jako Aleš Svoboda, kandidát na tento let do vesmíru. A když vám let do vesmíru nevyjde, tak určitě budete mít dobrou práci, dobře placenou. Dneska je o techniky obzvlášť obrovská nouze. Ale jakmile tam budou stačit jenom peníze, které vyděláte, jako třeba youtuber – nechci se dotknout youtuberů, mít úspěšnost je pěkná řehole, to si nedělám žádnou iluzi – tak už to nebude tak motivační. Podstatné je, že potřebujeme techniky, abychom posouvali svět někam dál. Musíme to brát takto v kontextu.

Lidé se ve vesmírných jevech vyznají špatně. Každý by mohl vědět, proč Měsíc mění fáze, nebo že Slunce je hvězda.

Martina: Často se mluví o tom, že naše technická zručnost klesá, že spoustu věcí za nás dělají chytré technologie a že my tím ztrácíme určité kompetence. Já si zase představuji, že v astrofyzice a v astronomii toto není možné. Ale řekněte mi: Pozorujete to také, že i tady se snižuje určitá, řekněme, obecná úroveň?

Jiří Dušek: Klesá počet lidí, kteří o to mají zájem, hluboký zájem. U astronomie těžko říct, protože to nemůžu srovnat s tím, co jsem zažil já, protože když jsem v devadesátých letech studoval astrofyziku, tak jsem byl jediným studentem astrofyziky, a dneska jich je tam víc, takže se to vlastně početně zlepšuje. Já jsem byl jediný student v ročníku astrofyziky, takže nepřijít na přednášku byl pro mě problém, protože toho si přednášející většinou všiml.

Martina: Neměl vás kdo podepsat.

Jiří Dušek: V tomto směru to bylo hrozné. Ale nevím, jestli zájem klesá. Trošku se mění, ale faktem je – jestli narážíte na obecnou znalost dění na obloze, nebo toho, jak se lidi vyznají ve vesmírných jevech – tak to je, myslím, stále stejně špatné, to se tedy podle mě moc nezměnilo, protože v tom, co je na obloze, se málokdo vyzná. Přitom obloha nad námi tvoří polovinu světa kolem nás, druhá půlka je ta, po čem chodíme. Já neříkám, že každý má být astronom, ale aspoň by měl vědět, proč Měsíc mění fáze, nebo že Slunce je také hvězda – to by lidé mohli vědět. Ale takhle to bylo i v době, když jsem začal astronomii, lidé to také nevěděli. Já jsem v devadesátých letech začínal pracovat na hvězdárně, a to tenkrát ještě nebyl internet, takže když někdo měl nějaký dotaz, tak volal na hvězdárnu, a já chodil odpovídat na dotazy, a byly to většinou úplně banální věci. A já jsem si vždycky říkal, jestli třeba tito lidé volají také do ZOO, a říkají: „Hele, já jsem šel po lese, a teď tam bylo něco hnědého, mělo to čtyři nohy, a na hlavě něco jako roští. Co to bylo za zvíře?“ A zoolog řekne: „To byl jelen. Viděl jste jelena.“ Představte si to. A takhle lidé volají, a dnes už píšou, nebo tedy googlují. Volají, že vychází něco obrovského, nějaká obří koule na východě. A já říkám: „To je Měsíc.“

Martina: Až tak?

Jiří Dušek: Jasně. Většina lidí si myslí, že Polárka je nejjasnější hvězda na obloze, nebo ta, co svítí přímo nad námi, nebo že je to hvězda, která je vidět hned první, když zapadne Slunce. A přitom to je jedna z padesáti nejjasnějších hvězd, až padesátá nejjasnější hvězda, nenápadná, a ještě visí nad severem.

Martina: Sám si za to částečně můžete. Protože například v loni jste na Kraví hoře v Brně ve vaší hvězdárně zřídil kontaktní místo pro mimozemšťany. Už nějaký vyplnil formulář?

Jiří Dušek: To vzniklo trošku jako vtip. Ale nakonec se z toho stala seriózní věc, která dál žije svým životem, a rozvíjí se.

Brněnskou hvězdárnu na Kraví hoře jsme vyhlásili za kontaktní centrum pro návštěvníky mimozemských civilizací v ČR

Martina: Jak tohle může být seriózní věc, když jste navíc veřejnosti dal i obsah evakuačního zavazadla pro opuštění planety?

Jiří Dušek: To vzniklo tak, že jsem byl v jedné televizní show, v ranním vysílání, a člověk by měl být ráno vtipný, aby to odsýpalo, a člověk nenudil. A na konci se mě moderátor zeptal, jestli věřím na mimozemšťany. A já říkám: „Samozřejmě, že věřím. Já sám jsem mimozemšťan.“ A řekl jsem si, jak jsem vtipný, a oni se tak trošku zasmáli, tak jsme se rozloučili. A já, když jsem jel z Prahy domů do Brna, jsem nad tím přemýšlel, a říkám: „To není úplně taková blbost – začít se vydávat za mimozemšťana – v dnešním mediálním světě, v dnešním světě, kde není důležité, jestli něco umíte, ale jak u toho vypadáte.“ A tak jsem přijel domů – já mám občas večer záchvaty, že mám nápady, tak jsem si začal hned psát, že bych mohl na hvězdárně vyhlásit kontaktní centrum pro návštěvníky mimozemských civilizací v České republice. Vzali jsme to tak, že když přiletí mimozemšťani, tak že je vyzýváme, ať se u nás hlásí.

Martina: Normálně karanténa, odběry krve, nebo čeho všeho…

Jiří Dušek: A ono to potom začalo žít dalším životem. A zároveň – a o tom jsme se už před chvilkou bavili – lidé nám na hvězdárnu poté, co se dívají na oblohu, a vidí něco zajímavého, záhadného – píšou, a chtějí odpověď.

Martina: Mimochodem, to jsem se chtěla zeptat: Přišlo vám něco, o čem si říkáte, že to nedokážete určit?

Jiří Dušek: Přišlo, ano, ale proto, že ten dopis byl většinou špatný, nedostatečný. Když to je dostatečné, tak jsme jim to vždycky vysvětlili. Má to dvě roviny. Jedna rovina je, že vyzýváme mimozemšťany, ať se u nás hlásí. A zároveň vyzýváme pozemšťany: „Když vidíte něco tajemného, když vidíte UFO, tak nám o tom napište, a my se to pokusíme vysvětlit.“ Takže rádoby vtipná rovina je, že čekáme na mimozemšťany, a seriózní je, že když vidíte něco tajemného, tak nám napište. A lidé skutečně píšou, a většinou to jsou tedy Starlinky.

Martina: Elona Muska.

Jiří Dušek: Družice. Z rakety vypustí zhruba 22 družic najednou, takže to buď vypadá jako zářící světla, a čárka na začátku. Nebo, jak se postupně od sebe vzdalují, to vypadá jako korálky natažené na nějaké neviditelné niti. A pak vystoupají výš, a už nejsou vidět. Ale vzbuzuje to zájem veřejnosti, protože jich vypouští víc a víc. Nebo třeba začátkem července Evropa vypustila raketu Ariane 6 z Francouzské Guyany, a poslední stupeň rakety se dostal na oběžnou dráhu. A aby se neroztrhl, a nezvyšoval počet kosmického smetí, tak vyfoukli z nádrží zbytek paliva, a toto palivo ve vakuu krystalizuje, a vytvoří něco jako umělou kometu. A když na ni svítí Slunce, tak je vidět. A v Evropě byla noc, a skutečně bylo na obloze vidět pulzující těleso, jak nádrž pravidelně vypouštěla palivo, takže to vypadalo fakt jako obláček, a za chvilku zase obláček, a pohybovalo se to mezi hvězdami. A to tedy vypadalo záhadně – musím říct – my jsme to měli na kameře – já to tedy neviděl, ale kolegové to viděli dokonce na vlastní oči, máme kamery, které se dívají, co se děje nad Brnem – a tak jsme v první moment, v prvním okamžiku říkali: „Už jsou tady. To je jasné, že už přilétají.“ Ale pak jsme zjistili, že je to raketový experiment, a vydali jsme tiskovou zprávu, že naše kontaktní centrum bohužel musí říct, že to nejsou mimozemšťani a že jsme viděli unikátní věc.

Dotazy chodí, řekněme, jednou dvakrát týdně. Vtipálci zkouší, že se vydávají za mimozemšťany, tak jim odpovídáme – kdo zná StarTrek, tak tam jsou Klingonové, a existuje česko-klingonský slovník – já jim odpovídám v klingonštině. Takže jim odpověď přeložím do klingonštiny, a pošlu jim nějaký zvuk, a někteří to poznají, a také odpoví klingonsky. Takže si takto píšeme. A chceme, aby tento příběh žil, tak jsme vymysleli na sociálních sítích kampaně. První byla: Když vás unesou mimozemšťani, tak co byste si vzali do evakuačního zavazadla? Tak to bylo několik stovek seznamů. A pak jsme si udělali nějaký průnik, a řekli jsme, že naše kancelář na základě průzkumu u české veřejnosti doporučuje připravit si takovéto zavazadlo.

Pravděpodobnost setkání s mimozemšťany je téměř nulová, ale ne úplně nulová. Do evakuačního zavazadla při únosu mimozemšťany patří prezervativ, lubrikant, ručník, zelňačka, kočka a flaška vína.

Martina: Některé části, které bych si měla k evakuaci určitě přibalit, mě dost zaujaly. Překvapil mě lubrikační gel a prezervativ.

Jiří Dušek: A potom tam byly věci z filmu. Ručník, to je Stopařův průvodce po galaxii, nebo zelňačka – to je z filmu Louis de Funése „Zelňačka“. Pak tam byla nějaká kočka – to bylo z nějakého vědecko-fantastického seriálu. A samozřejmě tam byla flaška vína. A teď máme druhou fázi, kdy mi volají novináři – protože to docela vzbudilo zájem veřejnosti, vyhlásili jsme to v létě – a ptají se, jestli to s těmi mimozemšťany myslíme vážně. A já říkám: „Samozřejmě. Pravděpodobnost je téměř nulová, ale není úplně nulová.“

Martina: Tak pokud mají mimozemšťani kontaktní místo v Brně, tak je prakticky nulová.

Jiří Dušek: Fakt, novináři se ptají, jestli to myslím vážně. A já říkám, že to myslím vážně. A teď o tom začaly vycházet různé články, a i bývalý pan prezident, a bývalý pan premiér o tom mluvili ve svých proslovech na svých sociálních sítích. Ale oni to samozřejmě brali politicky, že vláda z Brna, a tak dále… Takže není divu, že mimozemšťané, a podobně…A já říkám, že když o tom mluví i oni, tak to padlo na úrodnou půdu.

A teď máme druhou fázi, kdy jedna paní redaktorka řekla: „Pane řediteli, co když doopravdy přiletí? Co budete dělat?“ Tak teď právě chystáme doporučení, co dělat, jestli přiletí – ale to nebudu prozrazovat. Ale v podstatě jsme zase vyzvali lidi, aby psali, co by dělali oni. Takže to nakonec asi bude, ať máme připravenou slivovici, chleba se sádlem a cibulí.

Martina: Vy jste hračičky.

Jiří Dušek: Je to samozřejmě sranda, ale musíme si říci, že filozofie brněnské hvězdárny je, že informace podáváme správně, ale nebereme se smrtelně vážně. A to je právě to, že se nebereme smrtelně vážně. A svým způsobem díky tomu můžeme s veřejností komunikovat, a říct jim i nějaké zajímavé informace jako takové.

Martina: Probouzí to zájem.

Jiří Dušek: Je to trošku parodie, nebo pokus o vtip, ale na druhou stranu je to míněno i trošku vážně.

Martina: Jiří Dušku, co nás čeká podle hvězd v roce 2025? Mě před několika dny poslal kolega hudebník, který se věnuje astronomii i astrologii, že 19. listopadu vstoupilo Pluto na dvacet let do znamení Vodnáře. Stalo se tak po dvou 248 letech, a o poslední konjunkci v roce 1789 by mohli ve Francii vyprávět, co takové Pluto ve znamení Vodnáře dělá. U nás tedy Josef II. zrušil nevolnictví, takže to zkrátka ruší nějaké staré pořádky. Ale co vidí na nebi odborníci, že se bude dít v roce 2025?

Jiří Dušek: Tuto otázku dostáváme dost často: „Co na to hvězdy?“, a já vždycky mluvil vyhýbavě. A jeden můj kamarád, ředitel pražského planetária, na to má geniální odpověď, a tu používám také: „Já to samozřejmě vidím. Já vím, co hvězdy říkají. My do budoucnosti, jako astronomové, vidíme, a jsme schopni to interpretovat. Ale nemůžeme o tom mluvit, protože kdybychom lidem začali říkat, co tam vidíme, tak by prudce stoupla spotřeba alkoholu. Takhle pijeme jenom my, astronomové.“

Martina: Vy jste se z toho vylhal. Tak tedy přání do Nového roku.

Jiří Dušek: Čekají nás zajímavé věci. Ostatně i teď, na přelomu končícího a začínajícího roku, je na obloze docela hezké představení, protože večer, když zapadne Slunce, tak na setmělé obloze směrem nad západem krásně svítí planeta Venuše. Je viditelná očima, je to jasná zářící hvězda – není to hvězda, je to planeta Venuše – a protože je vidět večer, tak jí říkáme Večernice. Kousek od ní potom, v souhvězdí Vodnáře, svítí neméně jasný nápadný Saturn, druhá největší planeta sluneční soustavy. Nad jihem večer krásné svítí Jupiter, a tato největší planeta sluneční soustavy se promítá do souhvězdí Býka. A řekněme kolem deváté hodiny večer se nad východem objeví načervenalá hvězdička – a opět to není hvězdička, je to Mars. Takže vlastně v těchto dnech, v prvních dnech nového roku, celý leden 2025, můžeme večer krásně a bez dalekohledu vidět čtyři jasné planety: Venuši, Saturn, Jupiter a Mars, když bychom šli od východu na západ. Je to krásná podívaná. Takže obloha ukazuje hezké věci. V roce 2025 se také dočkáme zatmění Měsíce, a budou krásně vidět nějaké meteorické roje. A třeba nás příroda překvapí nějakou dosud neznámou jasnou kometou, nebo nějakým takovým jevem. Takže na obloze se pořád něco děje hezkého, a stojí to za to se na to dívat.

Martina: Jiří Dušku, moc vám děkuji za to, že jste nás vzal i do těch temnějších zákoutí vesmíru, a pevně věřím, že až se potká planeta Země s nějakou jinou planetou, tak si nebude až tak stěžovat na to, že si jí vyrazili lidé a že ještě chvíli vydržíme.

Jiří Dušek: Jestli ještě můžu, tak s planetou se asi nepotkáme, ale může na nás spadnout nějaká planetka, menší těleso, a to by byl průšvih. Ale na druhou stranu už dneska existují kosmické hlídky, které tato tělesa aktivně vyhledávají. Dokonce se vlastně už otestoval způsob obrany planety Země, protože není potřeba planetu rozstřelit, ale stačí do ní trošku žďuchnout, aby nás minula, a na tomto experimentu mají dobrý podíl i čeští astronomové. Takže i čeští astronomové jsou součástí kosmické obrany naší planety Země, která už začíná fungovat.

Martina: Tak to už mi zase připomíná Návštěvníky a Adama Bernaua – je vidět, že má následovníky. Jiří Dušku, všechno dobré, hodně zdraví a hodně objevů.

Jiří Dušek: Vám také, a stejně i všem posluchačům.

Martina: Ještě doplním, že jsi režisér, dokumentarista, máš za sebou nejen několik filmů, ale také knihy. A jsi zakladatelem úspěšného internetového kanálu Gosha, který je primárně zaměřen na duchovní poznání, což je v tomto našem povídání důležité. Igore, my jsme před Vánocemi mluvili, jak jsem říkala v úvodu, o intimních, krásných, vznešených věcech, a pak přijde doba – dnes je sedmadvacátého – kdy někteří musí dokonce už zase do práce, a přestože svátky trvají ještě do Tří králů, tak mají pocit, že už je po všem. A zároveň většina nechce, aby bylo po všem. Většina si možná oddechne, že je za námi to velké zcitlivění a očekávání slavnostních pocitů, které se někdy dostaví, a někdy nedostaví, ale zároveň si přejí v sobě tento slavnostní pocit pozdržet, uchovat – ještě chvíli, ještě chvíli.

Igor Chaun: Nesouhlasím.

Martina: Co s tím?

Igor Chaun: Já to totiž vidím na sledování na YouTube. Sedmadvacátým pro lidi končí duchovnost, končí zcitlivění, a vrhnou se do zábavy, na hory, do kalby, začnou sjíždět recesistický videa Izera, černej humor, Pavla Lišku v naší Poště pro tebe.

Martina: Igore, takže ty si myslíš, že jakmile skončí očekávaný duchovní růst, který je spojen s Vánocemi, tak se lidem strašně uleví, že to mají z krku?

Igor Chaun: Přesně. A okamžitě se přeladí – kalba, rodiny, kámoši, hory, lyže, mejdany, Silvestr. Já dokonce mám zkušenost, že když na Gosha TV včas neodešlu, nezveřejním nějaký připravený – jakože uvozovky – duchovní, zcitlivělé, krásné video, tak 27., 28. už nikoho moc nezajímá. A naopak dokonce lidem dělá dobře, jak to z těch Vánoc otočí. A já to nekritizuji, mně to dokonce přijde hezký, mám pro to velké pochopení.

Martina: Musím, říct, že máš pravdu v jedné věci, že dřív, když jsem byla dítě, jsem nikdy nezaregistrovala, že 27. jsou běžně vánoční stromečky u popelnic.

Igor Chaun: No jasně. 25., 26., první Boží hod Vánoční, druhý hod Boží Vánoční…

Martina: Jak si to vysvětluješ?

Igor Chaun: Úleva z duchovna.

Martina: Aha.

Igor Chaun: Máme to za sebou, pojďme kalit.

Martina: A co dělat s tím, abychom si neoddychli.

Igor Chaun: A proč bychom si neměli oddechnout?

I duchovně pokročilý člověk klopýtá. Já mám mnohý dny, kdy se ztrácím v temnějším místě, a musím tímto údolím projít a připomenout si boží jiskru.

Martina: No počkej, ale pak přeci, jestliže jsme se tady bavili o tom, že na tom, aby člověk dostal dar víry – aby člověk dokázal mít odstup k sobě, aby měl nadhled nad sebou, aby dokázal přát taky něco ostatním něco dobrého, nejenom pro sebe – je potřeba poměrně drsně pracovat.

Igor Chaun: Martino, nemůžeš dělat ten pořad takhle duchovní – možná ti posluchači neporozumí. Já si z toho dělám legraci, protože většinou má tendenci tohle mi říct Martinka. Podívej se, to je opravdu střídání rychlostí. Ty jsi řekla: „Mít dar víry.“ Minule jsme se bavili o tom, že podle mého hlubokého osobního poznání je boží jiskra opravdu v každém člověku, ale běžná populace, běžný lidi, prostě nemají schopnost pořád to v sobě pěstovat. I duchovně pokročilý člověk klopýtá.

Já, jakožto člověk se střípky poznání, velmi dobře vím, jak jsou mnohý dny, dokonce několik dnů po sobě, kdy se ztrácím, a jsem v jakoby nějaký polojeskyni, nebo v temnějším místě, a musím tímto údolím projít, musím si to zase připomenout. Takže je to kotel. Mně to přijde, jako bychom se dívali do kotle s vroucí vodou, a každou bublinu posuzovali zvlášť, a říkali: „Hele, ta je malá, ta je velká.“ Prosím vás, to musíte pochopit dohromady. To je var, to je proces, a to ještě nevíme, co se vyvařuje. Je to srozumitelný? Podívej se, i tenhle ten náš rozhovor – kromě toho, že tedy moc zdravíme posluchače – cítím tak, že to je i náš osobní rozhovor, my to neděláme jenom pro posluchače. Krásný je, smím-li to tak říci, že to děláme i pro sebe – bublinko.

Martina: Protože si tříbíme náš pohled na svět tím, že myšlenky o sebe křísají. Ale já jsem se opravdu všimla jedné věci: A to, že Petr Robejšek by z tebe měl velkou radost, protože v minulém díle jsem tě konfrontovala s tvým rok starým vánočním poselstvím, kde jsi používal ve vztahu k Vánocům velkých slov, ale teď jsi opravdu postoupil od složitého k jednoduššímu, a velmi jsi ubral.

Igor Chaun: Tak až na ten výklad v minulém díle rozdílu mezi Starým a Novým zákonem.

Martina: Ano, tam ses nám rozvášnil.

Igor Chaun: Ale to bylo moc důležité. Taky byly krásné ohlasy v komentářích.

Martina: Teď mně řekni jednu věc: Připusťme, že se vrátíme z hor, a tím pádem máme za sebou nejenom vánoční čas, vánoční náladu, programově duchovní, ale také vymezení se vůči tomu, že jsme se natlačili do duchovní nálady, vracíme se právě z hor a z oslav – a teď je běžný život, každodennost. Bude Nový rok, máme spoustu předsevzetí. Jakým způsobem ty na sobě pracuješ dnes a denně?

Igor Chaun: Ježíšmarjá, to je velmi jednoduchý – střídám nádech a výdech.

Martina: Kromě toho, že jsi vzal Boží jméno nadarmo.

Igor Chaun: To se omlouvám, ale je to tak. Ale důležitej je nádech a výdech. Jenže, ono to zní jak vtip: Na-dech, na-ducha. Na-dechujeme život, vy-dechujeme ze sebe život. A všechno ostatní: Otevřenost, klid, nepodělat se, jak říkávala maminka, blahé paměti: „Igorečku, jenom se z toho neposírat.“ Ani z nového roku – my se ještě po Novém roce sejdeme. Teď jsme před koncem roku, a byl to neuvěřitelně silný rok, děly se silné věci. Já vždycky na začátku listopadu, když vstupujeme do Svátku všech svatých, a pak do Svátku všech zemřelých, opravdu cítím tíhu, a zároveň i fyzicky, jak se zkracuje den. Teď už jsou mlhy, opravdu, já si na to vzpomínám, jako kdyby to bylo včera, najednou je zima, člověk ztrácí poslední zbytky opálení, poslední zbytky letního sluníčka v sobě. A teď jsem opravdu fyzicky cítil, jak jsou poslední dva měsíce roku náročný. Do toho jsme měli pětatřicátou oslavu, nebo připomínku listopadu 89. A potom předvánoční rej a shon. Velká událost byla ohledně volby amerického prezidenta. To nebyly jednoduché dva měsíce, nebyl to jednoduchý rok 24. To znamená, dívat se s určitou nadějí, klidem a vnitřní uspořádaností do roku 25.

Martina: My se společně do Nového roku vydáme, ale ještě bych navázala na to, co s tím těžkým rokem, a vlastně i s těžkým koncem roku, který přináší pro člověka jakousi kontemplaci, ať chce, nebo nechce, a zodpovídání otázek, na které normálně nemá čas. Ty říkáš, že jsi teď v mnohem větším klidu, než jsi býval.

Igor Chaun: Je to i věkem.

Martina: Ale přesto jsi zažil velké výkruty.

Igor Chaun: To je jasný.

Od poznání vyšší existence, vše oživující, inteligentní a laskavé síly, kterou nazýváme Bůh, nejvyšší Otec na nebesích, Nas Alturas, mám něco, čemu říkám světlo na horizontu

Martina: Řekni mi, co ti pomáhalo nejvíc?

Igor Chaun: Vydržet. Vydržet. Já mám takovou věc, že vždycky říkám – a to určitě nejsem autorem tohoto výroku – že můžeš klesnout, můžeš padnout, a musíš vstát. A já od poznání skutečné vyšší existence, vše oživující, inteligentní a laskavé síly, kterou nazýváme Bůh, nejvyšší Otec na nebesích, Nas Alturas, mám něco, čemu říkám „světlo na horizontu“. A já, i kdybych se fakt plazil – nevím, může se stát cokoli, nikdo z nás nemá vyhráno, a ani Igor nemá vyhráno, ale protože mám filmařský vizuální vidění, maloval jsem – tak prostě vidím před sebou hory, vidím cestu, ale tam Slunce nezapadá, tam to visí, tam visí Slunce, visí tam terč. Nebo je to louč, nebo pochodeň, svíčka, nebo je to i žárovka, ale to je úplně jedno. Tam je světlo. A já prostě vím, že toto světlo má absolutní hodnotu a že všechny moje dílčí bolesti, všechny moje propady, který samozřejmě mám, pochybnosti, že to je nicotný. Nicotný oproti síle tohoto světla. A že jako lidská bytost jsem brouk z Proměny Franze Kafky, který se má akorát doplazit těmi krovkami a nožičkama k horizontu, a pak to cinkne.

Martina: Ale Mlho, o tom tady hovoříme: Musíš se doplazit k tomu světlu.

Igor Chaun: Plazit, ale vždy znovu vstát.

Martina: Ale ty říkáš, že děláš denně nádech a výdech.

Igor Chaun: Já ho nedělám jednou za den. To bych byl mistr světa.

Martina: Ó ano. Já vím, že je to symbolické.

Igor Chaun: Já ho dělám permanentně.

Martina: Je to symbolické – s každým nádechem člověk ožívá, a s výdechem odevzdává věci.

Igor Chaun: Ano, výborně, odevzdává výdechem.

Martina: A přesto ještě, jaké jsou tvé každodenní rituály? Co bys mohl poradit?

Igor Chaun: Martinko, já tady nejsem za kouče, já tu nejsem za vědmu, co já budu komu radit?

Martina: Jak to máš ty?

My máme přijímat Boží signál, a vracet do zdroje své poznání, své pocity. Ale Božský zdroj nechce unavený, ubitý, kňourající, zahořklý, nasmrádlý bytosti.

Igor Chaun: Jediný, co můžu nabídnout a sdílet, je moje osobní, prožitá zkušenost. A všechno znovu a znovu směřuje k vědomému přizvání – co nejčastěji – božského elementu do svého života. Na praktické úrovni vstanu a vím, že si musím vyčistit zuby, umýt se, a pak, v lepším případě, udělat pozdrav Slunci, a cvičit s nunčakou. V horším případě alespoň jako vorvaň sebou plácnout na koberec a protáhnout si záda, kříž, kolena, prostě maličko se prokřupat. A pak prostě jít do proudu života. Ještě to řeknu jinak: Já jsem prostě viděl, že dokonce v jistém smyslu byly lidské bytosti vytvořeny, aby byly zrcadlem Boží existence. Jako tranzistorák, nebo rádio, nemá smysl, pokud někde nebude vysílač, tak stejně tak my, lidské bytosti, máme přijímat Boží signál. A dokonce jsme ještě nadány takovou zvláštní schopností, vracet do centra, do zdroje své poznání, své pocity. Ale Božský zdroj nechce unavené, ubité, kňourající, zahořklé, nasmrádlé bytosti.

Martina: Už jsem si to představila dostatečně.

Igor Chaun: Už s těmi přívlastky končím. Já jsem cítil, jak se božské raduje z božského. Ono to zní složitě. Dobře, dám jednoduchý návod: Zastav se uprostřed nákupního centra, zastav se uprostřed kalby, třeba když se blíží Silvestr – já přísahám, že tohle dělám, a má to neuvěřitelnou sílu – zastav se na tři vteřiny, a řekni: „Bože, existuješ. Bože, vím o tobě.“ A když tohle řeknu, tak se mi roztáhne huba – to vidíš – do širokého úsměvu, a maličko se mi hrnou slzy do očí, protože jsem se obrátil k Otci, k tatínkovi, a vidím a cítím, jak mi z tohoto zdroje v tu chvíli přichází vlna podpory. A tato vlna podpory je tak silná, že cítím, že mě léčí. Třeba cítím, že mi oblije srdce – ne poblije – oblije, tedy obteče. Prostě, pojďme si připomínat, že jsme byli stvořeni, že jsme tady na nějaké misi, že tato mise má konečnost. Pojďme si uvědomovat, že to celý má i docela humorný rozměr. Už samotnou existencí muže a ženy, už tím, že nás rozdělil na muže a ženu, prokázal Bůh velký smysl pro humor, a zadělal na velké množství situací. Mohli jsme taky být hermafroditi, mohli jsme se poplácat dlaní po boku, a bylo by venku oplodněný vajíčko. To by byla jiná lekce.

Já si myslím, že tam byli Anunaki a že nejdřív udělali Adama, a pak zjistili, že vyrábět lidi je těžké, tak mu ze žebra vzali DNA, a vyrobili ženu – což nesnižuje její úlohu. Naopak, dali jí atributy božství, mateřství. Martinko, když už jsem řekl A, tak řeknu B: Celé mé poznání, ale i praktické pozorování života – já nejsem ulítlý, žiju normální život – prostě jsem dospěl k názoru, že ačkoli se naše věda bije v hruď, a myslíme si, že jsme vše podstatné už objevili, tak já myslím, že z hlediska kosmického jsme absolutní – co jsou ti, kteří choděj do školky? Škůlkaři? Ve škole jsou školáci, tak – školáčkata.

Martina: Abych ti pravdu řekla, tak nevím.

Igor Chaun: Já bych zůstal u toho, že jsme školáčkata.

Martina: Jo.

Igor Chaun: My jsme ve školce života. My jsme tak užaslí…

Martina: Ty teď říkáš, že se zastavíš na tři vteřiny, a řekneš: Bože, jsi.

Igor Chaun: Ano.

Největší překážkou člověka na cestě je člověk

Martina: Ale určitě byla doba, kdy to tak nešlo, kdy to tak nebylo, kdy tady toto uvědomění nebylo, a tudíž tady nebyla ta úleva, o které tady hovoříš. Co je největší překážkou?

Igor Chaun: Já myslel, že se zeptáš, jak jsem to řešil?

Martina: Ne.

Igor Chaun: Zeptej se.

 

Martina: Proč?

Igor Chaun: Protože řeknu, že jsem se nalil. Já jsem zlobil. Já jsem pařil, já byl divoký. A pořád to trochu je.

Martina: Co je největší překážkou, aby…

Igor Chaun: Co je největší překážkou člověka?

Martina: Člověka na cestě.

Igor Chaun: Největší překážkou člověka na cestě je člověk.

Martina: Člověk?

Igor Chaun: Ale fakt, to není bonmot.

Martina: Jak jsi ho přepral?

Igor Chaun: Já jsem ho nepřepral – já od něj dostávám trvale nakládačku, ale naučil jsem se s tím trochu žít. Samozřejmě máme na mysli svého člověka, sebečlověka. Podívej se, ono je to na jednu stranu nádherné: Někdo ti řekne, že život je procházka slzavým údolím, a jiný ti řekne, že život je nádherný, třeba ti to řekne osmdesátník, nebo člověk po prožitku klinický smrti. Ve filmu Viliama Poltikoviče jedno z nejkrásnějších svědectví – a kdo to neviděl, tak možná bude žasnout – je svědectví rodičů, kteří zjistili, že plod v bříšku maminky je mrtvý, a lékaři se ptali, jestli to tedy chtějí odebrat císařským řezem, nebo vyrodit. A oni se rozhodli vyrodit, a byli u toho, plod přivinuli na hruď – to je tam vyprávěno, dokonce je tam fotografie – a oni říkají, že to byl nejkrásnější okamžik jejich života a že dokonce ten tatínek, který byl u porodu, říkal, že teď, když se chce v životě zklidnit, a příliš na něj útočí tíha světa, tak si vzpomene na tento okamžik – oni jí dali jméno, asi Anetka – a na to, že držel to děťátko a že cítil celej cyklus života a že cítil tak velkou lásku k tomuto plodu.

A někdo řekne: „To je ale hnusné.“ Nebo: „To je mi potvrzení slzavého údolí člověka.“ To znamená, že i v tomhle máme na výběr – které atributy života vyzdvihneme. Vždyť žijeme v době, o které někdo říká, že to je nejstrašnější doba lidstva. Ale já se domnívám, že to jedna z nejúžasnějších dob lidstva, už jenom tím, že nám byly dány technické možnosti, kdy už nejsme odkázáni na totalitní, nebo autoritářský mainstream. A i přes jisté snahy, pořád máme možnost vysílat, mluvit, sdílet na internetu své názory, i když jsou nám dělány problémy.

To znamená, podívej se, já jsem třeba teď natočil nějaký video, a říkal jsem si: „Kdybych tenhle text vytvořil ještě před třiceti, čtyřiceti lety, musel bych to vyťukat na stroji, v průklepech, potom bych to musel natajno v nějaké kopírce rozmnožit, a samizdatem to někde vozit auty a distribuovat, a lidi by si to přečetli. A dneska to namluvím na mobil, udělám z toho video, a během dvou hodin to pošlu do světa, a když se mi podaří oslovit posluchače, diváka, když to je pravdivé, autentické a pojmenuje to něco, co on cítí, tak to má desetitisíce shlédnutí. To je přece doba úžasných možností.

Martina: A přesto o ní mnozí mluví – neslyšela jsem o ní mluvit jako o nejstrašnější době – ale spíše zkouškové, nebezpečné. Ale slýchám i příměry, že o nic menšího než o duši se v této době nehraje.

Igor Chaun: Tak to absolutně souhlasím. Možná, když řekneš tohle, když připomeneš tuhle vážnou věc, tak možná lze říci, že to až možná trošku bagatelizuju. Ale snažím se to v našem rozhovoru odlehčit, dát tam nějakou naději, připomenout naději.

Martina: To já také. Jenom se pořád ptám.

Igor Chaun: Protože pak se lépe bojuje o duši, což jsi tak krásně připomněla.

Vědomí je něco jiného než mysl. Vědomí je věčný základ. Naučit se používat své vědomí, aby mě neovládala mysl.

Martina: Vlastně se snažím s tebou naladit na to, jakým způsobem ty prožíváš naději. Jakým způsobem ty v sobě posiluješ cestu, jak jsi načrtl, hory, slunce, světlo, cokoliv, a je potřeba se tam dopravit, dovléct, doprobojovat, prokopat, a jít za světlem.

Igor Chaun: Pomocí svého vědomí. Vědomí je něco jiného než mysl. Vědomí je základ, vědomí je věčné. Naučit se používat své vědomí, aby mě neovládala mysl. Samozřejmě, že mě mysl ovládá mysl. Tady mě velmi pomáhá desetileté vipasánové trénování v rámci théravádového buddhismu, který je dokonce primárně zaměřený na propíchávání abstraktních balónků myšlenek, a učí vracet se k meditativnímu předmětu: Nádech – výdech, chřípí nosu, hořící svíčka. Ale ty ses ptala, jak to vlastně dělám, a furt – v průběhu toho, jak jsi se ptala – jsem se vlastně jenom takhle nadechnul, a ve zlomku vteřiny jsem vlastně nadechl božské – ne úplně, to bych shořel – ale prostě jsem si to připomněl.

Já dovedu pochopit sílu prvotních křesťanů. Oni se pomocí Kristova učení tak navázali na autentickou sílu zdroje, že se opravdu radši nechali upálit, nebo roztrhat lvem v aréně, než aby tuto sílu popřeli. Na druhou stranu v krásném představení a knížce Gabriely Filipi „Chlapec, který viděl pravdu“ – nebo jak se jmenovalo – je jedna krásná věta, že Bůh ve skutečnosti nepotřebuje naše oběti. Dokonce je tam jedna myšlenka – pro někoho heretická – že Bůh tě tak miluje, že máš-li být zabit, když ho, Boha neodvoláš, tak Bůh řekne: „Odvolej mě, hlavně žij dál. Já tě miluji. Ještě toho hodně zažiješ.“ Takže i tady je to na osobní volbě, na historické situaci, nebo kontextu.

Abych tomu, co říkám, dal nějaký smysl: Znovu a znovu si uvědomuji, že to je jakási obrovská hra, jak říká východní filozofie, „mája“, a naše vědomí je v tom jako centrální prvek, který určuje, jak vidím sebe sama, jak interpretuji svoje vnímání, s čím se identifikuju. Identifikuji se jako díl božského? Nebo jako nějaký odpad degenerované lidské rasy? Točil jsem teď s mým milým, snad dokonce můžu říct kamarádem, přítelem, Františkem Ringo Čechem – mám ho moc rád, je mu jednaosmdesát, ale je to bejk, má spoustu energie, vtipu, šarmu – a von rád říká: „Igore, my jsme se Bohu nepovedli. Nepovedli jsme se mu.“ A já myslím, že jsme se mu povedli. Já myslím, že jsme se mu povedli a že se teďko jako nějaká božská energie – ano, teď si sáhla Martina dozadu, tam spíná taky jeden z bodů, božská energie usmívá, když nás slyší.

Martina: Já si myslím, že je to vlastně kritika, že je to velká kritika, velká kritika Stvořitele, když bych řekla, že jsme se mu nepovedli, a že: „To jsi teda ale dost odflák.“

Igor Chaun: Počkej, počkej, ještě jednou?

Martina: Že by to byla velká kritika Stvořitele. Ale prosím tě, já se tě potřebuju zeptat: Ty jsi teď vzpomínal buddhismus, pak jsi se věnoval křesťanství, a není asi úplně třeba připomínat, že rady, poznatky, postřehy, které nám poskytuje buddhistické učení, jsou velmi vzácně ve shodě s křesťanstvím. Když se budeme bavit o tom, že jsme odsouzeni k tomu být šťastni, a jediní, kdo si to kazí, jsme zase my sami, a tak prý jedním z takových velkých utrpení, které pojmenovávají učenci, je to, že necháme velmi míhat své myšlenky.

Igor Chaun: Míhat?

Martina: Míhat. Říká se tomu někdy „klevetění v mysli“. Je to takový vír, asi to všichni znáte, někdy je to už na nás vidět, protože si mluvíme sami pro sebe. Pracoval jsi nějak s touto věcí, která je opravdu nesmírně únavná, protože člověk nemá šanci vůbec vydechnout?

Igor Chaun: Martino, ano, a děje se mi to často, bohužel nechtě, při práci na zahradě. Já mám na Vysočině relativně velkou zahradu – říkám, že zahrada je nejlepší psychiatr, že nejlepší terapeut je práce na zahradě, kdy sázíš, upravuješ, stříháš, taháš, je to i docela makačka – má velikost šesti fotbalových hřišť. A já jsem na to téměř sám, ale je to geniální terapie, a tam se ti někdy stane, že se zacyklíš, a já jsem teď – dobře, teď se blíží Silvestr – normálně dělal na zahradě, a najednou mi naskočilo: „Mám malý stan, mně na nohy táhne, snad…“

Martina: „Ze všech stran.“

Igor Chaun: „Ze všech stran.“ A tak dojdu pro kolečko, a zase: „Mám malý stan.“ A já říkám: „Co se to se mnou děje?“

Martina: To není to nejhorší, ale…

Igor Chaun: Já jsem neřekl, že je to nejhorší, ale skoro nejblbější. A teď jsem šel tak daleko, že jsem se šel podívat na internet, jestli třeba nebyly narozeniny, nebo výročí sebevraždy autora. Nebyly, fakt nebyly. Je to původně Karel Štědrý, nějaká padesátá léta. Takže i tohle lze programovat.

Pak jsem se naučil, že než půjdu na zahradu, tak je dobré pustit si nějaký kousek dobrého zaručeného duchovního textu, takže já si třeba pustím Bruno Gröninga. To miluji, německý léčitel minulého století, třeba na kanále Ladění slovem jsou nádherné promluvy. To si pustíš, a pak jdeš: Kolečko, šutr, shrabat listí, odvést – a teď ti to tam jede. Ale klevetění mysli vlastně lze taky zušlechťovat. Takže já mám klevetění mysli – a teď ti jdou myšlenky, začneš povídat, začneš někomu vynadávat, a hlavně si začneš v hlavě říkat, co bych mu řekl. A pak se zastavit, a říct: „Klid. Jsem na zahradě, mám svěřený úsek božího díla. Jako dávný prefekt v Číně – my máme teďko hejtmany – seš prefektem a hejtmanem malého kousku božího díla jménem zahrada.“ A další krok je, že si uvědomíš, že: „To není moje zahrada, že to je jenom nějakej zápis na katastru, že to je Boží zahrada, a ty ji máš na chvíli svěřenou, a staráš se o to.“ A v tu chvilku se začneš, i při téhle zdánlivě obyčejné manuální činnosti, ozvláštňovat.

Na zahradě je krásné, že ji neukecáš. Člověka ukecáš, aby vykvetl dřív. Růži neukecáš. Rododendron neukecáš. Musíš být pokorný a trpělivý, než ti za péči květem odměnu dá.

Martina: To jsi mi připomněl jeden židovský vtip.

Igor Chaun: Ano?

Martina: To je takto: Jeden muž se staral o zahradu, a vždycky, když kolem šel rabín, mu říkal: „Ta zahrada je tak krásná, Vy a Hospodin musíte být rodní bratři.“ A ten člověk pořád makal na zahradě, dřel, a vždycky, když šel kolem rabín, tak už ho to trošku přestalo bavit, a jednoho dne mu říká: „To jste měl vidět, rabi, když se o ni staral sám.“ To jsem si jenom teď vzpomněla, nad tvou pokorou, že je to Boží zahrada.

Igor Chaun: A ono to hlavně kvete, ono to odměňuje, ono se to mění, je to živý. A víš, co je na zahradě krásné? Že ji neukecáš. Člověka ukecáš, aby vykvetl dřív. Toho ukecáš. Růži neukecáš. Rododendron neukecáš. Musíš být pokorný a trpělivý, než ti za péči květem odměnu dá.

Martina: Ty jsi před několika lety na otázku, zdali máme svobodu, odpověděl, že jsme propadli klamu, že svobodu lze vybojovat, protože o svobodu musí člověk stále a stále usilovat. A druhá část tvé odpovědi byla, že jsi ale později zjistil, že tento boj o svobodu nesmí být vně, ale uvnitř. A mně se první část bude hodit do rozjímání na začátku roku, a druhá část tvé dopovědi se mi hodí teď.

Igor Chaun: Někdy jsou, Martino, zdánlivá, banální poznání, která když vyslovíš, tak to nevypadá zrovna jako nějaká Einsteinova myšlenka, a přitom je to nesmírně důležité poznání, které tě úplně překalibruje. A já si dovolím zopakovat, že jsem v nějaký fázi přišel na to, že zaprvé si svobodu nevybojuješ, a pak ji jednou provždy máš, například nějakým listopadem 89, nebo vítězstvím tvé politické strany, uvozovky, ve volbách. Ale že o svobodu ve společnosti je třeba starat se permanentně. A pak dojdeš ke druhému kroku, který je vlastně úplně šokující, že o svobodu – a tedy i duchovní svobodu, svobodu duchovního hledání – nebojuješ ve vnějším světě, ale že bojuješ se sebou, se svým strachem, že se o svobodu bojuje uvnitř.

Martina: Jak se to posiluje?

Igor Chaun: Posiluje se to pozorováním. Pozorováním. Pozorováním sebe, pozorováním okolí. A já používám přísnou sebekritičnost. Já patřím k lidem, kteří se vůbec nebojí přiznat omyl. Měl jsem omyly. Bylo mi to hodně předhazováno, a já jsem to dokonce i vysvětlil. Já jsem se před skoro čtyřmi roky radoval z vítězství takzvané Pětikoalice. Já jsem prostě nevěřil, že může přijít něco horšího, než je Babiš a Hamáček. Takže jsem se radoval. Sociální demokraté, kteří z mého pohledu prostituovali v době covidu s ANO – ty ses ptala na politiku, máš ji mít.

Martina: Já jsem se ptala na duchovní, duševní, lidskou, osobní.

Igor Chaun: Já jsem se prostě tehdy radoval. Komančové po sto letech z parlamentu, to vypadalo dobře. Jenže jsem vůbec nečekal, co se může začít dít. Ale to teď rozebírat nebudeme. A možná tedy řeknu ještě jednu myšlenku. Jedno moje poznání spočívá v tom, že vůbec není problém zjistit, že tě lidi štvou, a dá se to říct razantněji, že to není kvalitní lidský materiál, že tě spousta lidí zklame. A teprve na určité úrovni duchovního poznání zjistíš, že i v tu chvíli je stále musíš mít rád. A to je pro mě velká lekce.

Martina: To je hezké, že to říkáš, že si člověk přizná, že ho lidi štvou. Protože jedním z největších druhů léčby – ale asi zároveň jedním z nejtěžších kroků – je být přející.

Igor Chaun: Být přející.

Martina: K ostatním, konkrétním lidem. Protože my pořád všichni milujeme lid, ale nesnášíme souseda.

Igor Chaun: To je citát o Tolstém. Že jo?

Martina: Ano.

Igor Chaun: Lev Nikolajevič Tolstoj miloval lidstvo, ale nesnášel lidi. To se mi líbí. Já bych možná ještě použil slovo „tolerance“. Mluvili jsme o tom, tuším, minule, nějakým způsobem chápat, že lidé jsou na různém stupni vývoje, a na nějakém stupni vývoje se člověk brání nenávistí, útokem. Ale na druhou stranu, ony tyto útoky bolí.

Pochopit různost, různé stupně poznání, a nezatracovat lidstvo, a mít rád lidi takový, jaký jsou – tam se teprve poprvé dostáváme na úroveň mistrovství

Martina: Jak se s tím vyrovnávat tak, aby nebolely? Protože když bolí, tak to znamená, že se zase moc prožíváme.

Igor Chaun: Jasně, trénovat. My jsme se o tom, Martino, jednou jsme se spolu bavili po telefonu – a já si to pamatuji, protože mi udělalo radost, že to máme podobně – a řekli jsme si: „Ano, tak jsme na sociálních sítích, vypouštíme nějaká videa, rozhovory“, a přesně jsme se shodli, že – a ty už asi víš, kam mířím – si můžeme přečíst deset, dvacet krásných komentářů, padesát poděkování, a pak tam někdo píše. „Běžte s tím už někam. Jste trapnej.“ A co si z toho člověk vybere? Co ho zabolí?

Martina: Pořád je silnější negativní přenos.

Igor Chaun: Jasně. A oni to taky proto dělají. Tolerance, tolerance. Ještě možná znovu: Konec roku, není to s námi lidmi jednoduché. Ale pochopit různost, pochopit různé stupně poznání, a vlastně nezatracovat lidstvo, a mít rád lidi takový, jaký jsou – tam se teprve poprvé dostáváme na úroveň mistrovství. A já neříkám, že ji mám, ale mluvím o kýženém mistrovství, kdy už začínáme vidět lidské bytosti jako jednotlivé projekce Božské vůle.

Martina: A tím se také dostáváme k tomu, že člověk může posílit, čím méně je zaměřený na sebe. Protože čím víc se sebeprožívá, a čím víc pasíruje všechno, co se děje kolem ve světě skrz sebe, přes své osobní pocity, tak tím víc trpí. Ale na to vyzrát, to je velká zkouška.

Igor Chaun: Taky jsem si uvědomil krásný dvojí význam slov: „Na to vyzrát“. Rozumíš?

Martina: Ano. A tady se hodí.

Igor Chaun: Ano. A obé s ypsilonem. Pokud se gramaticky nemýlím. Vyzrát.

Martina: Co je tvůj osobní úkol do nového roku?

Igor Chaun: Můj osobní úkol do nového roku?

Martina: Hhm.

Igor Chaun: To je krásná otázka, děkuji. Dále zklidnění, dále zjednodušení pole působnosti, zmenšení šíře a zesílení proudu, v práci, ve vnitřním kontaktu s božstvím, zklidnění se, nenechat se rozptylovat množstvím jednotlivostí, bizarností, informací, a toho všeho, co se na člověka valí. A když člověk přestane sledovat dennodenně zprávy – já vím, toto říkají všichni – tak to je nesmírně důležitý krok, uvolnit se od permanentního prožitku vnějšího světa, protože ti v jednu chvíli dojde, jak se ve skutečnosti děje myriáda věcí, ale média vyberou promile – ale toto promile ti předkládají jako podobu světa. A proto je zajímavý chodit na alternativní servery – tam taky musí filtrovat – kde se dozvídáš úplně nové věci. Třeba o tom, jak roste BRICS, jak vzniká protiváha euroatlantické civilizaci, dolaru, a tak dále. Kdy je to interpretováno pouze západními médii, tak je to vysmíváno, zesměšňováno, dehonestováno. Ale tady vzniká další obrovská světová síla, díky zakládajícím členům, Čína, Indie, Rusko, Brazílie, Jihoafrická republika, a najednou už i první země NATO, Turecko, se už se do toho hlásí dalších asi třicet zemí, a to je společenství, které se chce postavit de facto neokoloniálnímu těžení ze strany západního světa, třeba například Afriky, nerostů, a tak dále.

Martina: Osobní úkol do nového roku.

Igor Chaun: Ano, ale tohle je můj osobní úkol.

Martina: Jaký?

Igor Chaun: Pochopit, že svět je pestřejší, zajímavější, nejednoznačnější, než nám má tendenci předestírat režim, vláda, nebo média, která nás chtějí udržet v jednotném, a omezeném vidění světa.

Martina: Igore, moc ti děkuji za příjemně rozvrkočený, ale neobyčejně civilní a lidský rozhovor. Díky moc.

Igor Chaun: Taky děkuji. Snad jsme diváky – vidíš, filmař – posluchače trochu potěšili. Je mi radostí, a prostě sdílejme, žijme, dýchejme. Promiň, Martinko, ty máš vždycky takový – mně se to moc líbí, jak to říkáš – jak to končí: „A něco pro to dělejme“? Jak to říkáš?

Martina: Mějte se hezky, a něco pro to dělejme, nikdo jiný to za nás neudělá.

Igor Chaun: Já mám tohle moc rád. A já zase říkám: To není jejich země, to je naše země. A oni z nás mají strach, protože je nás víc s normálním selským rozumem, s normálním cítěním pravdy a nepravdy. Jsme silnější, a oni se nás bojí. A proto nás straší, a chtějí nás umlčet.

Martina: A tak se nebojme.

Igor Chaun: A něco pro to dělejme.

Martina: Ano. Igore, hezký vstup do Nového roku.

Igor Chaun: I tobě, Brute. Děkuji.

Martina: Jiří, my si budeme povídat o Vánocích ve vánočním dni, a protože jste astrofyzik, tak se nelze vyhnout nebi. Jsou pro vás Vánoce z astronomického hlediska skutečně něčím zajímavé, nebo nám to vy, odborníci, jen tak tolerujete?

Jiří Dušek: Tak zajímavé jsou pro mě osobně, protože mám malé děti, takže je to hlavně dětský svátek. Ale já tedy musím říct, že zrovna nejsem ten, který by prožíval Vánoce, naopak mi pije krev, že je všechno zavřeno.

Martina: I vy romantiku.

Jiří Dušek: Ale víc je pro mě důležité to, co se odehrává pád dnů pře Vánocemi, a to je zimní slunovrat. Od toho jsou i Vánoce nějak odvozeny, nebo s tím nějak souvisí. Vnímám to i v astronomickém kontextu, ale jinak jsem v tom neznaboh.

Martina: No počkejte: Betlémská hvězda – roky, vlastně staletí se astronomové, a před tím astrologové hádají o tom, zda to byla kometa, nebo hvězda, nebo zda to byl nějaký úkaz. Za to, že jsme to považovali za kometu, asi mohou hlavně středověcí malíři, ale řekněte mi: Už se něco o tomto nebeském úkazu, který měl ohlásit příchod spasitele, ví?

Jiří Dušek: V podstatě to, co jste řekla, jak jste citovala Bibli – to je jediné, co se o tom ví. A celá další století, v podstatě už tisíciletí, jsou diskusí, nebo interpretací tohoto popisu. Skutečně o Betlémské hvězdě, co já si vybavuji, Bible mluví asi na dvou, nebo třech místech a velmi vágně. Tuto otázku řeší astrologové už dlouhou dobu, hodně se tím proslavil třeba Johannes Kepler, ale řekl bych, že to není dodneška rozhodnuto, a pravděpodobně to nikdy rozhodnuto nebude, což je možná na tomto příběhu nejkrásnější, že si to může každý interpretovat, jak chce. Samozřejmě, že řada různých astronomů a historiků se o to v minulosti snažila, ale je to velmi těžké, protože zaprvé, když tedy připustíme, že se Ježíš Kristus skutečně někdy narodil, tak první věc je, že se určitě nenarodil roku 0. On se narodil za krále Heroda, a král Herodes žil, nebo myslím, že zemřel…

Je všeobecná shoda, že Betlémská hvězda bylo seskupení několika planet, a dokonce možná astrologické seskupení, které nebylo fyzicky vidět, že to byl nějaký výjimečný horoskop

Martina: Čtyři roky.

Jiří Dušek: Před naším letopočtem. Takže se odhaduje, že Ježíš Kristus se narodil někdy v roce 10 před naším letopočtem, až čtyři roky před naším letopočtem. Tak tím pádem nemáme jasné ani datum, ani rok, kdy se narodil. A pak se samozřejmě v různých historických záznamech hledají nějaké přírodní jevy, které by moly být interpretovány jako toto nebeské znamení. Vy jste sama mluvila o tomto příběhu, který byl popsán jednoduše, a v průběhu staletí košatěl, ale v představách umělců. Takže ano, pak se z toho stala kometa, což bylo asi pod vlivem toho, že ve středověku byla často pozorována hlavně Halleyova kometa, a spojovalo se to s různými úkazy, ale nikdy nikdo nepřinesl jednoznačnou interpretaci.

Je jasné, že kometa to nebyla, protože z té doby, o které se bavíme – tedy z roku řekněme 10 před naším letopočtem do roku čtyři před naším letopočtem – sice od lidí z Blízkého východu, nebo z Evropy, žádné písemné záznamy nemáme o tom, co se dělo na obloze. Ale v té době už měli velmi skvělou nebeskou nitku Číňané. Takže díky čínským astronomům víme, co se na obloze dělo. A navíc oni nebyli zaujati událostmi na Blízkém východě. Víme, že tam žádná jasná kometa nebyla, možná tam v roce 10 byla trošku pozorovatelná právě Halleyova kometa, nebo budoucí Halleyova kometa. Tenkrát se nejmenovala Halleyova kometa, ale problém je v tom, že už tehdy byly komety posly špatných zpráv, a to by se těžko spojovalo s Ježíšem Kristem. Potom by to mohla být třeba nějaká explodující hvězda, takzvaná supernova. A díky Číňanům víme, že nějaké takové dvě události byly, ale tyto hvězdy nebyly moc nápadné a jasné, a z oblasti Jeruzaléma by byly těžko pozorovatelné. A pak máte nějaké takové věci, jako jsou třeba meteory, velmi jasné padající hvězdy, ale to jsou krátké události.

Dneska je všeobecná shoda, že to bylo seskupení několika planet, a dokonce možná jenom seskupení, které nebylo vidět, ale bylo astrologické, protože už tenkrát si lidé sestavovali horoskopy a věřili tomu, že hvězdy ovlivňují dění na zemi. Tedy, že to byl nějaký výjimečný horoskop.

Martina: Musím říct, že jak to vysvětlíte takto, tak je tento příběh méně chytlavý.

Jiří Dušek: Ano. Ale seskupení planet bylo v té době nápadných víc. Několikrát se k sobě přiblížil Jupiter a Saturn – velmi jasné a nápadné planety. A Jupiter byl navíc ještě titulován jako „Královská hvězda“.

Martina: A tam mělo dojít ke trojnásobné konjunkci.

Jiří Dušek: No právě, to řekl Kepler.

Martina: Ano, což odhalil astronom Johanes Kepler, a mělo se tomu říkat „Korunovace“. Takže to je jedna z variant. Ale víte co, já se aspoň chytnu Keplera, což máme asi 400 let zpět? Jak to mohl spočítat?

Jiří Dušek: Protože lidé byli chytří. My máme zkreslené představy o tom, že ve středověku byli hloupí, nebo že nebyli tak zruční, jako my dneska. Ale zaprvé, Kepler byl génius. A zadruhé – tenkrát uměl písemně násobit, sčítat, odčítat a dělit, což my už dneska moc neumíme. Vždyť Kepler se proslavil svými Rudolfínskými tabulkami, které sestavil díky tomu, že to Rudolf II. částečně zasponzoroval. A Rudolfínské tabulky nejsou nic jiného, než předpovědí poloh planet do budoucnosti a do minulosti. On v podstatě počítal pohyb planet, a z těchto tabulek mu vyšly zajímavé věci. Tedy právě různá seskupení planet, ale také předpověděl, že mezi Zemí a Sluncem může přejít planeta Merkur, to mu tam také vyšlo. Takovéto věci on spočítal. A nejhorší na tom je, že oni tyto diagramy nekreslily, oni to všechno viděli už v těch číslech. To byli géniové.

Martina: Géniové. Mě zaujalo, co jste řekl, že možná nešlo o skutečnou hvězdu, nebo skutečný astronomický jev, ale šlo o podobenství pro horoskop. Že některý z astrologů spočítal, že v ten den by měla přijít na svět výjimečná bytost, že tedy spočítal horoskop.

Jiří Dušek: Ano, oni to věděli dopředu. Oni byli schopni dopředu počítat polohy planet a v souhvězdích, jinak řečeno ve znameních, protože tenkrát se souhvězdí a znamení shodovala. Dneska už to tak není. Třeba v březnu roku 6 před naším letopočtem došlo k seskupení v souhvězdí Berana, a souhvězdí Berana bylo i znamením Judei a bylo spojeno s Blízkým východem, takže se říká, že toto mohla být jedna z událostí. Ale krom pár vět v Bibli se to těžko interpretuje.

Astrologie popírá princip vědeckého výzkumu, zamrzla na tisíce let starých dogmatech. Ale astronomie, když se ukáže, že nějaká interpretace byla špatná, tak ji změní.

Martina: Řekněte mi, věříte horoskopům?

Jiří Dušek: Ne.

Martina: Ale přesto s tím pracujete, jako s jednou…

Jiří Dušek: Ne, nevěřím, a to z prostého důvodu: Kdyby horoskopy fungovaly, jsem první, kdo je bude dělat, a v tom případě budu bohatý člověk, který bude někde na Bahamách, a nebudu sedět tady ve studiu. Nebo budu sedět ve studiu jako rozmařilý miliardář. Horoskopy bohužel nefungují. Nicméně samozřejmě astrologie, a touha lidí nějak interpretovat polohy planet vůči různým skupinkám hvězd, které si nějakým způsobem pojmenovaly, tak to je záležitost napříč tisíciletími. Dlouhou dobu byly astronomie a astrologie totéž. Johannes Kepler spočítal polohy planet do budoucnosti a do minulosti, a aby neumřel hlady, musel dělat horoskopy. To ho živilo. Horoskopy ho živily, ale on chtěl poznat řád přírody – on udělal ten slavný horoskop Valdštejnovi.

Martina: On se trošku splnil.

Jiří Dušek: No ano, ale on hlavně udělal dva horoskopy, nebo jak to bylo, a první byl anonymní, tedy měl jenom informace, a nevěděl, kdo to je, a udělal horoskop – a strefil se. Ale to se dneska tak říká. Kdo ví, jak to bylo, my jsme u toho nebyli. Ale touha dělat přesné horoskopy vedla lidi k tomu, že víc a víc studovali přírodu, a byli schopni předpovídat polohy těchto objektů do budoucnosti, takže to ve finále skončilo tak, že dneska astrologové nepotřebují reálné hvězdy a reálnou oblohu – oni si to všechno spočítají. A někdy v době, kdy byl Kepler, tak se začaly astrologie a astronomie od sebe oddělovat.

Martina: Můžou se ještě dnes něčím navzájem obohatit? Respektive astrologie obohatit astronomii?

Jiří Dušek: Myslím, že ne. Problém je v tom, že astrologie zamrzla na nějakých dogmatech, kdežto astronomie je na vědeckém přístupu, a když se něco objeví, tak to nějak interpretuje a když se ukáže, že je tato interpretace špatná, tak se to změní. Kdežto astrologie jede ve dva tisíce let starých kolejích, a přes to vlak nejede. Astrologie popírá princip vědeckého výzkumu.

Martina: Vy jste se o své návštěvě na observatoři Paranal v Chile zmínil minule, a když jsem o tom četla těsně poté, co jste se vrátil, tak jste o tom mluvil jako o mystickém zážitku. O tom, že jste tam byl v noci sám – normálně tam mohou turisti, ale ne večer, a nemohou si to užít tak, jako vy. Řekněte mi, může být astronom mystikem? Rozumíte? Já z vás tu romantičnost na Vánoce vytluku.

Jiří Dušek: Tak samozřejmě já jsem to tam popisoval velmi vzletně. Ale ono to je fascinující, protože je to na místě v severním Chile, a navíc je to v nadmořské výšce dva a půl kilometru, a ještě navíc je 12 kilometrů od vás pod kopci Tichý oceán. Je to pouštní krajina jako na Marsu – a najednou tam jsou hypermoderní přístroje. A to mě fascinovalo. Jednak krásná příroda, ale zároveň pod touto překrásnou přírodou nejúžasnější lidské výtvory, tak složité, a nahlížející vlastně do středu naší galaxie, nebo skutečně až na okraj viditelného vesmíru. Mě fascinuje lidský um. To jsou věci z říše sci-fi, které se ovšem proměnily v realitu. To mi připadá fascinující.

Martina: Že to hvězdnému prachu fakt myslí.

Jiří Dušek: Ano. Jak jsme se o tom bavili. Takže naše uskupení atomů dělají z jiných atomů jiná uskupení, a ta se dívají do vesmíru.

Martina: Já vím. Vy jste se tam tehdy skutečně rozněžnil, a pochvaloval jste si nejenom nádherný, čistý vzduch a oblohu, v kombinaci s krásnou přírodní scenérií, ale i technologie, a přirovnal jste to až k jakési mši oslavující um člověka.

Jiří Dušek: Ano, um člověka. Ano, tak.

Existuje diskuse, že už před Velkým třeskem byly nastaveny základní konstanty existence světa, šest čísel, a kdo že je nastavil. Možná přijde vědecký důkaz o existenci Stvořitele.

Martina: Um člověka. A řekněte mi, když jste byl vedle umu člověka pod nebeskou klenbou – ačkoliv vím, že nevěříte v Boha, jak jste řekl před 13 lety, ale třeba se něco změnilo – tak není tam určitý okamžik oslavy Stvořitele?

Jiří Dušek: Počkejte, to jsou jiné věci. Já věřím v přírodu. Já jsem prostě přírodně založený člověk, a věřím na přírodní zákony. Když to řeknu cynicky – nechci nikoho urazit – kdyby teoreticky nějakým mávnutím kouzelného proutku zmizely všechny bible světa, a zapomnělo se, že Bible existuje, tak by nikdo nikdy znovu tyto příběhy nenapsal. Doslova. Ale kdybyste kouzelným proutkem zničila všechny učebnice přírodovědy, a všechno jsme to zapomněli, tak tyto zákony objevíme znova, protože příroda funguje stále stejně. Můžeme si říkat co chceme, ale pravdu má pouze příroda. To je jedna věc, ale druhá věc je…

Martina: Ale někdo ji stvořil. Možná.

Jiří Dušek: A to jsem právě k tomu chtěl dorazit, že kromě takových záhad temné energie a temné hmoty, je ještě diskuse o tom, že když náš vesmír vznikl v okamžiku Velkého třesku – nechci to komplikovat tím, že se objevují pochybnosti, jak vlastně vesmír vznikl, ale řekněme, že zatím platí naše současné představy, že vesmír vznikl zhruba před 14 miliardami roků, tehdy se rozběhl čas, vznikla hmota, a vznikl prostor – už byly nastaveny některé základní fyzikální konstanty, které popisují chod světa kolem nás.

Martina: Konkrétně šest.

Jiří Dušek: Ano, šest čísel je to. Pouhých šest čísel. Interpretace těchto konstant je složitá, do toho bych se teď nepouštěl. Nějak to souvisí s tím, jakým způsobem mezi sebou interagují atomy, a jak drží pohromadě atomová jádra, a právě s temnou energií a temnou hmotou. Těch šest čísel bylo nastaveno v okamžiku Velkého třesku, a pak se to rozběhlo, a už všechno funguje tak, jak má, až že jsme se toho stali součástí my lidé, a vyvinuli se, a všechno. A teď je problém v tom, že těch 6 čísel nemá spolu žádnou souvislost. Aspoň o tom nevíme, nepodařilo se to zatím nějak dát dohromady. A teď je otázka: Možná to prostě jinak být nemůže, protože mezi sebou nějakou souvislost mají, a někdo vymyslí nějakou teorii velkého sjednocení, nebo něčeho takového, které to dá všechno dohromady. Nebo to byla výhra v loterii, že to náhodou vyšlo, což je ale divné, protože kdyby každá z těchto konstant byla trošičku jiná, tak už to nefunguje jako celek. Nebo to někdo na začátku nastavil. Takže…

Martina: Někdo to naprogramoval.

Jiří Dušek: Ano, někdo na strojích s čudlíky zadal hodnoty, a zmáčkl tlačítko START, a od toho se to rozjelo. Kdo viděl „Stopařova průvodce po galaxii“, tak tam to hezky…

Martina: 42.

Jiří Dušek: Ano, 42. Takže já ze srandy říkám, že nakonec přijde důkaz o existenci Stvořitele. Vědecký důkaz o existenci Stvořitele.

Martina: A přinesete to vy, bití ateisté.

Jiří Dušek: Ano. A zase musím říct, že moc nevěřím v to, co je napsáno v Bibli, ale to neznamená, že nevěřím na Stvořitele. Jak už jsme se bavili před tím týdnem, je těžké pochopit, že jsme. Za tím nemůžou být jenom přírodní mechanismy, protože pak by byla myslící sklenička vody nebo stůl, za kterým teď sedíme. To není. Je tam jakýsi rozdíl.

Martina: Oproti vnímání božského počátku existence vesmíru stojí Velký třesk. Vy jste teď řekl, že nevylučujete přítomnost Stvořitele, ale zároveň, jakožto člověk přírodních věd, jste asi také připraven stále vnímat Velký třesk jako to, že co skutečně přišlo: Bum, prásk, teplota, tlak, rosný bod – a ejhle, člověk.

Jiří Dušek: Tak zaprvé, tato událost byla tichá. Vznikl prostor. To není tak, že uprostřed nové místnosti vybuchl granát, a začalo se to roznášet na všechny strany. To vznikla i ta místnost, a rozběhl se i čas. Před tím čas neplynul. Takže ptát se, co bylo před Velkým třeskem, nemá smysl, protože nebyl čas. Takto se z toho vybruslí. Ale zase musíme to brát tak, že my popisujeme tyto události, myslíme si, že tak je to správně, ale na druhou stranu se může časem ukázat, že je to třeba ještě složitější, nebo že to bylo trošku jinak. Byť tedy to nemůže být zase úplně jinak, protože si člověk uvědomí, že před sto lety si lidi mysleli, že vesmír je věčný. Pak se ukázalo, že se v něm pohybují objekty, a je nemožné, aby byly věčné, musely někdy evidentně vzniknout. Jak to přesně je, to samozřejmě nevíme. Ano, Velký třesk byla klíčová událost. Tak se to se dá říct.

Jsme sami sobě vesmírem. Lidské tělo obsahuje 10 na dvacátou první buněk. A na povrchu našeho těla, a uvnitř nás, je víc mikroorganismů, než našich buněk.

Martina: Jsou stále ve vesmíru věci – když jsme se bavili o Pilířích stvoření, a jak říkáte, pilířích zániku, které NASA publikovala, protože je vyfotila prostřednictvím Hubbleova teleskopu – které překvapují odborníky, a ne jenom laiky? Protože my jsme vykuleni ze všech těchto zpráv – je to lákavé, a jsme připraveni věřit. Ale jak to máte vy, odborníci? Když vidíte Pilíře stvoření, tak si říkáte, že je to marketing, nebo…?

Jiří Dušek: Tak to je marketing, samozřejmě. Já jsem byl kdysi dávno na nějaké přednášce, kde byl také vědecký ředitel Hubbleova kosmického dalekohledu, což je speciálním ústav, který se zabývá provozem Hubbleova kosmického dalekohledu, a dnes už také dalekohledu Jamese Webba. A oni tam mají v podstatě něco jako PR oddělení, ve kterém bylo tenkrát, jak říkali, asi 50 lidí, a jenom jeden nebo dva z nich byli astronomové, a zbytek byli grafici, a řekněme vědečtí spisovatelé, nebo vědečtí novináři, kteří v podstatě vědecké záběry – které jsou většinou nehezké, černobílé, barevné fotky se nedělají, to se všechno obarvuje dodatečně, a navíc se musí upravit tak, že vlastně ztrácí vědeckou hodnotu – a toto PR mělo za úkol udělat v podstatě esteticky krásné obrázky, které se objevují na prvních stránkách předních amerických deníků. A úkolem ředitele je, že každých půl roku bude fotka z Hubbleova kosmického dalekohledu na titulní stránce New York Times. Takový mají úkol. Skutečně, snímky, které tak obdivujeme, jsou upraveny tak, aby lahodily lidskému oku, ale pro astronoma profesionála nejsou zajímavé. Takže marketing je strašně důležitý, a takovýchto fotografií samozřejmě bude vznikat spousta. Ale já se tomu nevysmívám, protože je důležité zaujmout veřejnost, a když se k tomu přidá příběh o tom, co na fotce je, a proč to tam je, tak je to pro lidi i poučení.

Martina: Pořád přemýšlíme především způsobem, že musíme poznávat, abychom porozuměli – notabene i sami sobě. Filozofové ale už stovky let mluví o tom, že každý z nás je sám sobě vesmírem a že když poznáme zákonitosti a principy toho, jak fungujeme, vnímáme, myslíme, tak že poznáme principy všeho, co bylo, a co je stvořeno, tedy včetně principů, podle kterých funguje vesmír. Je vám tato opačná cesta také blízká?

Jiří Dušek: Tak když to vezmu zase z pohledu přírodního vědce, tak my jsme sami sobě vesmírem. To si lidé neuvědomují, ale – já teď čísla z hlavy nevím – že lidské tělo obsahuje asi 10 na dvacátou první buněk. My jsme z buněk, a těchto buněk je jednička a dvacet jedna nul. To zase nechci kecat. Na povrchu našich těl a uvnitř nás je spousta mikroorganismů, a odhaduje se, že těchto mikroorganismů je snad víc, než našich vlastních buněk. Takže nás, mě, člověka je méně, než toho, co žije na mě a ve mně. Každý z nás je vlastní planetou, osídlenou mikroorganismy. Když nás něco v noci svědí, to nás okusují roztoči, ve střevech máme tři kilogramy bakterií, které nás vyživují a podobně. Takže my jsme sami sobě planetami.

Martina: A zároveň jsme hvězdných prachem.

Jiří Dušek: A zároveň jsme ještě k tomu hvězdným prachem.

Martina: Líbí se mi vaše teorie, kterou jste řekl, že vlastně s každým nádechem a výdechem do sebe dostáváme atomy, a to i lidí, kteří už tady staletí nejsou.

Jiří Dušek: Traduje se, že každým výdechem ztratíme zhruba sto tisíc atomů: Samozřejmě, je to otázka času, ale určitě jsou naší součástí atomy třeba Julia Caesara, které byly kdysi součástí Julia Caesara – asi ne Alberta Einsteina, protože to je ještě málo času na to, aby se atomy promíchaly s celým světem – a takovýchto našich vzdálenějších předků určitě. Plus navíc neseme genetickou informaci. My jsme vlastně všichni – celá planeta je – jeden super organismus, protože na začátku bylo nějaké mikroskopické stvoření, a z toho se potom vyvinulo všechno. Takže my dneska neseme otisk úplně prvopočátečního organismu z doby před 14 miliardami roků.

Martina: Já se omlouvám, že vás dnes o Vánocích pořád vytahávám z vědeckého komfortu, ale když se vás děti ptají na smysl Vánoc, tak jak jim to vysvětlujete?

Jiří Dušek: No, těžko.

Martina: Podívej, synku, to máš tak: Atomy a Velký třesk.

Jiří Dušek: Ony se na to moc neptají. Moje děti chodí na hvězdárnu, takže žijí vesmírem. Vánoce vlastně souvisí s pohanskými svátky světla, a také se Saturnáliemi. Na hvězdárně jsme jednu dobu dělali takzvaný Svátek světla, což bylo vždycky o zimním slunovratu, protože to je Slunce nejkratší dobu nad obzorem, takže v noci za zimního slunovratu vylézají různé příšery z podsvětí, a planeta Země čelí největšímu ohrožení démonů, a lidé se tomu vlastně bránili světlem. My jsme tam u nás na Kraví Hoře dělali akci se světelnou instalací, abychom roztáhli ochranný štít nad městem Brnem, a město Brno přežilo další rok. Já říkám dětem, že to je oslava, v podstatě radost rodinné pospolitosti. A na Ježíška, myslím, že ještě věří.

Ještě větší záhada, než Vánoce a Betlémská hvězda je to, že máme city. Jsou to nějaké chemické reakce – ale nejsou to jenom tyto reakce.

Martina: Kdy naposled Jiří Dušek zažil efekt: „Páni, tak to jsem nečekal.“

Jiří Dušek: To jsem zažil, když jsem byl na Paranalu, musím říct. Člověk si o řadě věcí čte v knížkách o tom, jak tam vypadá obloha, ale teprve když se ocitne na tom místě, a vidí to na vlastní oči, tak zjistí, že skutečně příroda funguje tak, jak se píše v knížkách, a uvědomí si, co jsme všechno ztratili díky tomu, že žijeme pod umělým osvětlením. A dech mi vyrazil jev, kterému se říká „zodiakální světlo“. Zodiakální světlo je jedno z nejkřehčích světelných představení na naší planetě, které v České republice prakticky není viditelné, ale na místech, kde je velká tma, viditelné je. Mezi Marsem a Jupiterem je oblak drobných prachových částic, a když na to svítí sluníčko, tak tyto prachové částice rozptylují sluneční světlo, a tato zář je na obloze vidět. Ale je velmi slabá, takže člověk musí být na místě, kde je velká tma. Vypadá to tak trošku jako slabá Mléčná dráha, ale je to jenom kužel světla, který se táhne podél ekliptiky, což je roční dráha Slunce kolem Země. Tam, kde se pohybuje na obloze Slunce, podél této dráhy, je vidět toto rozptýlené světlo, kterému se říká se „zodiakální“, podle Zodiaku. To je vlastně na ekliptice. A dneska víme, že je to díky prachovým částicím mezi Marsem a Jupiterem. To je jev, který je skutečně vidět na obloze, která je hodně tmavá. A když jsme tam byli, tak tento jev je tam vidět na první pohled – a je to fascinující.

Ale tento příběh má ještě pokračování: Pak jsme tam s kolegou Pavlem Gabzdylem šli po chodníku, a teď nastal zvláštní okamžik, protože jsme tam byli na jaře, a v té době nám skoro nad námi v zenitu, nad obzorem, nad hlavou, svítil střed naší galaxie, takže se přes celou oblohu táhla Mléčná dráha, což u nás takto vidět není, a je to kouzelný pohled. A když jsme šli po tom chodníku, tak jsme si najednou všimli, že vrháme stín od Mléčné dráhy. Vpravo byla vidět Mléčná dráha, takže jsme doleva vrhali jeden stín. Vlevo byla vidět Mléčná dráha, takže doprava jsme vrhali druhý stín. Takže člověk šel, a vrhal dva stíny, ale ne od Slunce, ale od Mléčné dráhy. A můj kolega říkal: „Člověče, a tady je třetí, šikmý stín“, a to byl stín od zodiakálního světla. To mně tedy spadla čelist, protože by mě nenapadlo, že něco takového v životě uvidím a že je to vůbec možné.

Martina: Že jeden člověk hodí tři stíny.

Jiří Dušek: Tři stíny, a všechny jsou od světla hvězd, když se to tak vezme. Ne od sluníčka nebo od nějakého vzdáleného reflektoru, ale způsobí to vzdálené hvězdy, takové drobné věci, a to si tedy člověk řekne, že příroda je úžasná.

Martina: To se i Jiří Dušek rozněžnil.

Jiří Dušek: Tak ano. Udělal jsem si fotku, ale je to špatně vidět. Zase říkám, někdy se některé věci fotí očima, tedy že si to člověk musí vyfotit, a zapamatovat si to. Teď ještě samozřejmě to má ten příběh, že člověk, když je astronom, ví, co je to Mléčná dráha, a proč je třeba flekatá. A ví, že teď vyšly vědecké práce, že prachové částice mezi Marsem a Jupiterem pochází z Marsu, z prachových bouří, a najednou se celý tento příběh propojí se znalostmi tak, že je to fascinující.

Martina: Stejně mi to přijde tak, že my víme, jak vznikal vesmír, víme, z čeho se skládá, že to je vodík a helium…

Jiří Dušek: My sice nevíme, proč vznikl, ale …

Martina: A pak, když jsme u Vánoc, tak Vánoce jsou vždycky spojené s tím že – láska. Lásku lidé pojmenovávají, a snaží se ji v sobě vykřesat víc, než jindy. A u lásky také víme, jakým způsobem probíhá chemický proces v těle, co mají na starosti oxytociny, ale vlastně ani u jednoho nevíme podstatu věci.

Jiří Dušek: To je ta největší záhada. To je možná ještě větší záhada, než Vánoce a Betlémská hvězda – tedy, že máme city. A při tom, když to řeknu pragmaticky, jsou to nějaké chemické reakce. Ale není to jenom tato reakce.

Martina: No vidíte, že…   

Jiří Dušek: Je to největší záhada: Proč jsme?

To, že slavíme Vánoce, máme radost z toho, že někomu dáváme dárky a že máme rádi své bližní, je záhada. Kde se tato radost bere? A jak to, že vesmír stvořil radost?

Martina: Když smícháte mnoho ingrediencí, lásku nevykřešete. Tam potřebuji možná tu božskou jiskru.

Jiří Dušek: Já jsem kdysi četl nějakou knížku o lidském těle, a to byly úvahy, že se někdo snažil spočítat, kolik vlastně stojí chemikálie, ze kterých je složeno lidské tělo, protože dvě třetiny je voda, takže 60 litrů vody moc nestojí.

Martina: Chcete říct, že na nás pán Bůh šetřil?

Jiří Dušek: A je to zajímavé, že tyto odhady jsou od 100 dolarů, až ve finále do několika miliónů, protože se to špatně počítá z toho důvodu, že máme nějaké vzácné prvky, které je těžké v sobě vyrobit, a máme třeba 50 atomů těchto vzácných prvků. Ale je zvláštní, že většina je voda. Takže my jsme myslící nádoby na vodu.

Martina: Ale…

Jiří Dušek: Ale pořád je tam „něco“, a v tom je ta záhada. Krásná záhada.

Martina: A zdá se, že přesto nejsme výrobně až tak levní.

Jiří Dušek: Nalít do barelu 60 litrů vody není těžké, ale jak donutit, aby tato voda začala myslet, abychom si takhle moli povídat. Abych skončil k Vánocům trochu romanticky, tak úkazy spojené s Vánocemi – Betlémská hvězda je záhadou – ale myslím, že Vánoce by měly být připomínka toho, že záhadou je, že vůbec Vánoce děláme, že je slavíme a že máme radost z toho, že někomu dáváme dárky a že máme rádi své bližní. Kde se tato radost bere? A jak to že vesmír stvořil radost?

Martina: Jiří Dušek nepotřebuje k tomu, aby si užil Vánoce vědět, jak to přesně před dvěma tisíci lety bylo. Milí posluchači, jsem moc ráda, že jsme s vámi mohli strávit tento sváteční den. Užijte si Vánoce také. Jiří Dušku, vám moc děkuji. A co si obvykle přejete k Vánocům vy?

Jiří Dušek: Klišé – zdraví. Všechno ostatní není důležité. Zdraví je důležité. Zdraví, a samozřejmě zdraví vychází z toho, že člověk má svou rodinu a psychickou pohodu. Všechno ostatní je pomíjivé.

Martina: Zdraví. Já vám, Jiří Dušku, tedy přeji, aby těch deset na dvacátou sedmou atomů stále dělalo svou práci. Milí posluchači, přejeme vám krásné Vánoce. Užijte si je, mějte se hezky, a něco pro to dělejte. Vždyť vidíte, že nikdo jiný to za nás neudělá.

Jiří Dušek: Přesně tak. Pěkné Vánoce přeji všem.

Martina: My jsme se možná malinko zaměřily na seniory, kteří jsou schopní, výkonní, skvělí, je na nich už vidět, že mají nějaký ten pátek za sebou, ale jejich největší problém je, že nemůžou řídit korporát, a tím jsou diskriminováni. Ale já bych se přece jenom ještě podívala na seniory zcela jiného typu, protože jsem se dočetla, že každý třetí senior, nebo seniorka nad 65 let, se setkali, nebo se setkávají s nějakou formou týrání. Co je myšleno tímto týráním? Je to třeba jenom mnohdy, v uvozovkách, ignorace, jejich neviditelnost? Nebo je to tak, že je někdo tluče, neposkytuje jim pomoc a nejnutnější servis?

Lucie Vidovičová: Koncept, říkáme tomu fenomén EAN – z anglického elder abuse and neglect, ať už je to zneužívání, týrání, podrývání důstojnosti – je poměrně široký. Když jsme se tomu věnovali empiricky, tak jsme použili zahraniční dotazník, kde je celá řada různých věcí, které se mohou stát, od toho, že vám někdo podá léky, aby vás ovládl, což je farmazneužívání, nebo, jak říkáte, vám někdo nadává, když nastupujete do tramvaje. A u všech těchto otázek se našel někdo, kdo bohužel tyto zkušenosti má. A rozsah je od relativně málo častých, jako je právě třeba lékové zneužívání, které se ale i tak, pokud bychom použili data z výzkumu RESTABUS, týkají každý rok vlastně téměř tří tisíců lidí v České republice. Pracujeme i s tím, že k lidem, kteří jsou skutečně nějakým způsobem – zní to trošku bulvárně – někde doma přivázáni k radiátoru, se výzkumem ani nedostaneme, až po podíl lidí, kteří se setkávají s podrýváním důstojnosti ve veřejném prostoru. I poslední výzkum Evropské komise ukazuje, že veřejný prostor je místo, kde se s touto diskriminací lidé setkávají nejčastěji.

Už jsme se bavily o tom, že nejlépe je to popsáno na trhu práce, ale není to zdaleka prostorem, kde je to nejčastější, a najednou máme co do činění se společností, která je negativně nastavena vůči seniorům, a přehlížení, nerozpoznání, že starší lidé jsou mezi námi, a mají svou důstojnost, je skutečně nejčastějším projevem.

A neptejte se mě, co s tím dělat, protože my samozřejmě máme nějaké plány, včetně nové legislativy, která by to měla řešit. Jako třeba zavedení přestupků vůči důstojnosti tak, aby bylo možné vůbec začít řešit a postihovat nějaké věci, které se třeba dějí v sociálních, nebo ve zdravotních službách, kde se zdá, že to je možná ještě o level výš, než v sociálních, a zatím se o tom nemluví. A jsme zase u ageismu jako u velice komplexního fenoménu, který nemá jeden čudlík, kterým se to dá vypnout. Tento fenomén nás samotné překvapil tím, jak je to časté.

Martina: Vy jste řekla. „Neptejte se mě, co s tím dělat.“ Přesto, když byste měla říct, jestli účinnější změna může přijít třeba ze škol tím, že se vrátíme k určitým předmětům, jako je rodinná výchova, občanská výchova k tomu být skutečným občanem? Nebo si myslíte, že to musí přes politiku, změnu legislativy, přes nějaké politické i ekonomické lobby?

Lucie Vidovičová: To musí jít ze všech těchto zdrojů. Skutečně se musí jít od toho, jak vychováme děti v rodinách, co pouštíme na sociální sítě, protože to je největší vychovatelka současné mladé generace. A tam se to nepochybně dá také zařídit, aby obsahy, které tam jsou, byly věkově přátelské. Ve škole samozřejmě tráví děti spoustu času, a vzájemně na sebe působí, ať už učitelé, učitelky, tak skupina lidí ve třídě. Je to podobné, jako je veřejný prostor přizpůsoben k tomu, že nám dává, nebo by měl dávat, příležitost k dobrému setkávání mezi generacemi, ale chybí nám, v současné době, právě třeba i legislativní opora, ať už právě vůči fenoménu týrání, zneužívání, špatného zacházení, podrývání důstojnosti. Je to strašně dlouhý název, a na tom teď, v současné době, pracujeme.

Snažíme se vlamovat do už existujících opatření, která by to měla mít na starosti, jako je třeba inspekce sociálních služeb, nebo tak, že ombudsman může ve službách prověřovat, jak tyto věci fungují. Nebo potom, to jsme už trošku zmínily, ekonomický, nebo sektor národního hospodářství, které také má nějakou možnost, jak o seniorech mluvit, jak zadávat reklamy, jak prodávají své zboží. A všechny tyto zdroje – určitě jsem na řadu z nich zapomněla – by měly působit jedním, pozitivnějším směrem, ale žádný z těchto pilířů samotný nás ke změně nedostane.

V úmluvě o právu lidí s disabilitou se říká, že tito lidé mají právo dožít doma. Ale u seniorů se píše, že mají právo dožít doma, pokud to půjde. A to je nerovnost.

Martina: Já jsem se dočetla, že se teď na úrovni OSN debatuje o tom, že by měla vzniknout nová úmluva o právech starších lidí, a navrhující státy si od toho slibují, že by se dalo jasné společenské znamení, že není v pořádku nebrat lidi do práce, nedávat jim možnost se rozvinout, vysmívat se jim. Mě na jednu stranu těší, že si toho někdo na úrovni OSN všímá jakožto v podstatě celosvětového problému, ale na druhou stranu, když je tady formulace, že by se tím dalo jasné společenské znamení, tak to pro mě má asi stejnou váhu, jako vysílat signály, a s těmi máme poměrně jasnou zkušenost. Myslíte, že to je trošičku plácnutí do vody, nebo to má smysl?

Lucie Vidovičová: Nevím. Upřímně, já nevím.

Martina: Já vám děkuji. To je tak krásná odpověď.

Lucie Vidovičová: Je to tak. Moje maminka vždycky říká: „Už se v tom nešťourejte.“ To je klasický přístup sociologa, že všechno komplikuje. Mně se to na jednu stranu strašně líbí, protože souhlasím s tím, jak už jsem řekla, že trošku závidím milovaným genderistkám, že své téma dokážou veřejně pojmenovat, a dostat ho do prostoru, takže si říkám, že něco podobného bychom potřebovali. A kdyby tato úmluva vznikla, tak má tento potenciál. Zároveň se bavím s kolegy, kteří říkají: „My to vlastně chceme, ale trošku se bojíme toho, jakým způsobem to prokape do reality. Jestli to budeme umět udělat tak, aby to bylo účelné a aby se s vaničkou nevylilo i dítě.“ Říkají, že už máme všechna opatření, a stačilo by je lépe vymáhat. To jsou takovéto přístupy, a já mezi nimi různě plavu, a nevím přesně, který z toho si vybrat.

Ale je fakt, že v úmluvě o právu lidí s disabilitou je formulace, která říká, že tito lidé mají právo na to dožít doma. Tečka. Kdežto u seniorů se mluví o tom, že mají právo dožít doma, pokud to půjde. A jsou tam nerovnosti v tom, že pořád hledáme nějaká boční vrátka, jak se vůči zodpovědnosti vůči seniorům, a jejich lidským právům, nějak se vymezit. Tak když se kontrolují sociální služby, nebo zdravotní služby – ty se skoro vůbec nekontrolují, ale když už se něco dělá – tak jestli to splňuje nějaké standardy a kvality, a o nějaká lidská práva se nikdo nezajímá, protože na to není čas ani prostor. A je otázka, jestli by nová úmluva nebyla nátlakovým mechanismem ve smyslu: „Tohle je téma, a vy byste to měli řešit.“

Existuje úžasná tabulka, kterou už kdysi dávno vydalo nadnárodní sdružení ombudsmanů, ve které říkají a vysvětlují, jak jsou lidská práva v sociálních službách relevantní. Příkladem je – a ten mě fascinuje, ale je jich tam celá řada – že právo na život může být porušeno tím, že lidi drogujete, že je tlumíte. Nebo právo na svobodný pohyb může být porušeno tím, když před člověka, když sedí v křesle, dáte tác s jídlem, a on se bojí se zvednout. A je tam pěkně vysvětleno, že tyto věci skutečně mohou být chápány…

Martina: Teď už ale chápu vaši maminku, když říká: „Moc to komplikuješ, protože…“

Lucie Vidovičová: Samozřejmě, můžeme říct, že je to porušení nějaké kvality služeb, nebo můžeme říct: „Ale toto porušuje má lidská práva“, a potom může být dopad na to, jak to řešit, jiný.

Martina: Tak teď jste mě skutečně dostala, protože to, že někomu dám oběd, a dám mu to na tác s jídlem, aby se mohl najíst, tak…

Lucie Vidovičová: Nebo něco jiného je, když mu dáte oběd, a pak třeba odejdete, a vůbec nesledujete, jestli je daný člověk schopen oběd sníst. To se vracíme k týrání a zneužívání.

Martina: To jsou různé sociální služby, a podobně. Ale tady jde o další věc, že žena, která zůstane doma, a bude se starat o svou maminku, nemá dostatečnou podporu od státu, a to teď nemám na mysli morální, ale ani ekonomickou, a pro stát je v tu chvíli výhodnější takzvaně strčit seniora do nějakých zařízení, přestože to ve výsledku vyjde mnohem dráž, a pro daného seniora je to horší. Ale to bychom asi načaly úplně jiné téma, protože tady …

Lucie Vidovičová: To souvisí s tím, jakou hodnotu pro nás má starší člověk. Vy jste dobře řekla, že to není zdaleka výhodnější, protože péče v institucích je velmi drahá, kdežto domácí péče je velmi náročná, a v současné době teprve hledáme způsob, jak ji podpořit. Vždycky dávám hádanku, a posluchači se ji pokusí uhodnout: Jaký podíl lidí starších 65 let je v tuto chvíli v institucích, a kolik jich je opečovávaných doma? Samozřejmě ne všichni nad 65 let potřebují opečovávat, ale je to jenom 5 procent. To znamená, že 95 procent seniorů žije ve svém přirozeném prostředí, ať je jakkoliv kvalitní, nebo nekvalitní, a potřebuje, aby pomoc za nimi přišla domů, ať už ze strany rodiny, nebo ze strany nějakých služeb, které, jak víme, nejsou úplně ideálně prostorově rozprostřeny, není všude k těmto službám rovný přístup. Takže institucionální služby jsou zdrojem pomoci pouze pro pět procent lidí, a všechny ostatní seniory opečováváme doma. A máte naprostou pravdu v tom, že to, jak to je – a o čem jsme se bavily – je podobně, jako s matkami. Tato práce není doceněná ani morálně, ani eticky, ani finančně. Ale, jak říkám, musím zase MPSV pochválit, že to vidí jako problém, a snaží se hledat cesty. Ale je to běh na dlouhou trať, a víme, jaké jsou politické cykly. A jak dlouho to bude tématem – je otázka.

Covidové události byly zvětšovacím sklem, přes které jsme viděli, jak vybublalo na povrch to, co v nás bylo. Ale žádné poučení jsme si z toho nevzali, spíše jsme to potlačili.

Martina: Vy jste řekla: „Hledáme způsoby, jak podpořit domácí péči.“ My ale hledáme už třicet let způsob, jak provést důchodovou reformu, a vy říkáte, že si toho ministerstvo práce a sociálních věcí všímá. Otázkou je, jestli to opravdu stačí, jestli už by nebylo potřeba sáhnout ke konkrétním krokům a důchodovou reformu uskutečnit. Vy se ageismu, stáří, věnujete už čtvrt století, tak když byste jim měla poradit, jak by měla důchodová reforma vypadat, aby byla skutečně smysluplná a komplexní, to znamená, jak by měla vypadat finanční reforma přístupu státu k seniorům?

Lucie Vidovičová: Použiji vaší oblíbenou odpověď: Nevím. A nezávidím těm, kteří to vědět musí. Z mého pohledu je zajímavé spíš to, že se o tom nebavíme jako o různých variantách řešení, že se v přístupu k reformě, nebo nereformně, pořád držíme současného vědění. Ale nevíme, jak se posune třeba produktivita práce, a kam nás posune automatizace, co všechno převezmou roboti, jestli budeme roboty zdaňovat, a potom budeme mít víc prostředků, nebo jestli budeme utrácet na války, a tím pádem nebudeme mít na důchody. Takže zdrojů, a intervenujících faktorů důchodové reformy, které by tam měly vstoupit, je celá řada, včetně zvážení toho, co se stane, když se v současné době nastartovaný nárůst naděje dožití zastaví, nebo dokonce sníží, jak to vidíme v některých socioekonomických skupinách. Takže jak budeme připraveni na takovéto situace.

Martina: Výpadky léků, a podobné věci.

Lucie Vidovičová: Nebo obecně, když jako společnost zchudneme, a tím pádem začneme umírat zase dřív. Teď mě k tomu napadají argumenty, jako rostoucí obezita dětí, což je obrovské téma, které do budoucnosti přinese to, že se děti nebudou dožívat tak vysokého věku. A tyto variantní úvahy mně tam hrozně chybí. Existuje krásná kniha „Imaginární časovaná bomba, aneb proč stárnutí populace není ekonomický a sociální problém“, kde její autor ukazuje, že je to trošku také o tom, jaké máme politické preference, do čeho jsme ochotni dávat peníze, a kam ne. O tom, že když máme míň dětí, tak utrácíme na děti méně, a to tím pádem vytváří nějaký prostor pro to, přesunout zdroje k seniorům. Jsou zde data, že se v současné době dožíváme lepšího zdraví, takže se dá počítat s tím, že bychom mohli pracovat déle, ale předpokládá to, že budeme víc investovat do primární prevence zdraví. Tedy, že skutečně budeme moci déle pracovat, a zároveň, že si zvykneme na to, že nebudeme celý život pracovat v jedné práci, ale že se budeme moct dovzdělávat. A že se nám bude počítat doba péče – ať už o seniory, nebo o děti, nebo o kohokoliv. A všechny tyto věci dohromady v komplexním systému můžou přinést změny pro důchodovou reformu. Ale toto rozhodnutí nechávám kolegům ekonomům.

Martina: Důchodová reforma. Teď jste říkala, že nezávidíte těm, kteří ji musí umět připravit, a uvést v život. Když se podívám na to, jakým způsobem přistupujeme ke starým lidem, tak se mi vybaví doba covidová. Dodnes se hovoří o této době tak, že jsme se odkopali, a projevili, jak velmi neumíme k seniorům přistupovat. Jak je na jednu stranu ze strachu obejmeme natolik, že nemohou dýchat, a na druhou stranu je necháme napospas jejich strachům, necháme je napospas hysterii a panice, kterou jsme v nich před tím navíc vyvolali. Myslíte si, že to byla extrémní doba, nebo že covid skutečně jen velmi upřímně odhalil, jak jsme v přístupu k seniorům zmateni?

Lucie Vidovičová: Bylo to zvětšovací sklo, přes které, jak jste to hezky nazvala, vybubřelo to, co v nás bylo. Nevím úplně, jestli to byl typ krize, která z nás všechno vyhrnula. My jsme si uvědomili, že to bylo všechno špatně a že při – nedej bože – podobném případě už budeme poučeni. Nejsem prognostik, abych dokázala tyto věci odhadnout, ale já jsem si uvědomila, že jsem o tom uvažovala na začátku covidu špatně. Že jsem si říkala: „Tohle celou společnost úplně a totálně změní.“ Ale naopak se zdá, že covid nebyl. Když se třeba bavíme se seniory o nějakých věcech, třeba o digitalizaci, jestli jim doba covidová pomohla se víc zapojit, a podobně, tak oni na mě vždycky koukají jakože: „Já už vlastně ani nevím.“ Asi už jsme to, díky Bohu, tak nějak potlačili, uplynulo to – a dobrý.

Martina: Nevím, jestli je dobré se z takové věci nepoučit, a jenom ji potlačit.

Lucie Vidovičová: Přesně. To je otázka. A bohužel, další krize nám ukáže, jak to dopadlo, to se nedá dopředu úplně odhadnout.

My, sociální vědci, jsme si covid nechali uzmout, a nedokázali jsme dost nahlas říkat, že přílišné ochranitelství seniorů bude problém a že se nám to vrátí ve zlém

Martina: Myslím, že to říkal Churchill: „Nikdy neudělám tu chybu, abych nevyužil každé dobré krize.“ A myslel tím poučení. Já jsem to neřekla úplně přesně, ale my jsme ji nevyužili, ale zatlačili jsme ji.

Lucie Vidovičová: My jsme ji nevyužili, a zároveň jsme věděli – už tehdy v dubnu, to si pamatuji přesně – když kolegové z Galwaye sepsali čtyři body, kdy se znalostí toho, jak funguje ageismus, na to poukazovali, že tohle bude průšvih. Tenkrát, když jsme to spolu se Životem 90 opublikovali, to podepsalo v České republice asi 500 lidí. Ale zároveň mám pocit, že my, jako sociální vědci, jsme si covid nechali trošku uzmout, a nedokázali jsme dostatečně nahlas říkat, že přesně tyto věci budou problém, že takovéto přílišné ochranitelství, a podobné věci, se nám vrátí ve zlém. Ale úplně upřímně – po bitvě je každý generál. V tu chvíli málokdo věděl, jak se to bude vyvíjet. Co to bude? Co to vlastně je?

Jedna z pouček, o které se teď snažím přesvědčit ministerstvo práce a sociálních věcí, je v tom, aby počítali s tím, že se můžou stát nějaké věci, o kterých nevíme. Aby minimálně poučením bylo, že může přijít nějaká krize, ať už do plusu, nebo nějaký úžasný lék proti stárnutí, nebo prostě něco, a aby v jejich plánech, které dělají – třeba strategický plán příprav na stárnutí 26+, byla jedna prázdná kolonka, která bude přesně říkat, že se může něco stát, a buďme na to připraveni. Většinou se dělají takové plány, ať už v důchodech, nebo v něčem, kdy vycházíme ze situace, jaká je teď, a jako kdyby se to nemělo žádným způsobem změnit. Ale nějaké krize ještě přijdou, a když s nimi budeme počítat, tak nebudeme tak strašně překvapeni.

Martina: Řeší nějaký sociologický průzkum, jestli je lepší zestárnout ve městě nebo na vesnici?

Lucie Vidovičová: Samozřejmě, tohle je náš oblíbený výzkum, a záleží to na tom, koho se zeptáte. My jsme tomu začali říkat, že se prostředí a lidé přitahují, a že většinou velká většina lidí žije tam, kde si přeje žít. To se ukazuje při vzájemném hodnocení, že vám senioři na venkově řeknou, že oni by do města nikdy nešli, protože tam je kriminalita, a nevím co, a senioři ve městě vám řeknou, že by nikdy nešli na venkov, protože tam nejsou divadla, nebo něco podobného. Když porovnáme indikátory, tak myslím, že 65 procent indikátorů svědčí spíš ve prospěch venkova, přeci jenom věci, které se zdají být docela důležité pro pohodové stárnutí, jsou víc na venkově, včetně toho, že co se týká obslužnosti službami typu divadlo, a podobně, tak si senior z venkova může jednou za měsíc někam zajet, ale dobré věci, které město poskytuje, nejsou vždycky automaticky protiváhou dobrým věcem, které ještě třeba pořád fungují na venkově.

Ale i venkov se nám mění. Bydlím v malém městečku, a kde máme dvě nové vilové čtvrti, kterým říkáme Beverly Hills, a tam jsou domy obehnány vysokými zdmi, nebo vysokou zelení, a nemají chodníky, a tito lidé o sobě navzájem vůbec nevědí, takže byť je to na venkově, tak tam bude stejná anonymita, jako ve městech. A toto bývá jeden z nejvíc ohrožujících prvků, o kterém senioři a seniorky mluví, že neznají své sousedy, nebo, že se ztratilo to, že by si mohli od sousedů půjčit cukr, nebo aspoň nemají pocit, že by to mohli udělat. A toto je velkým zdrojem stresu, že se vám ztrácí známost prostředí, což je velký problém právě měst. A jak říkám, může se to stát i na vesnici, ale je to méně pravděpodobné.

Martina: Já jsem od kolegyně slyšela pro mě neuvěřitelný příklad, kdy si šestnáct seniorek v panelovém domě – všechno vdovy, protože věk dožití u žen je delší, než u mužů – vytvořilo svůj klub. Jezdí společně na výlety, společně chodí do divadla, takže se někdy vesnicí může stát i nějaký činžák. Vy se tomuto tématu diskriminace podle věku věnujete, jak už jsem zmínila asi 25 let. Máte pocit…?

Lucie Vidovičová: Zjistila jsem, že je to hezký způsob, jak upozorňovat na můj věk.

Snad se dostáváme do situace, kdy budeme věci v souvislosti se seniory dělat s nimi, a že oni sami budou řídit, jak by společnost měla vypadat. Zatím je to spíš tak, že někdo mluví za ně.

Martina: Když jsem říkala, že před dvaceti lety a zmínila jsem 30, tak jsem si ještě fandila. Takže jsem se také odkopala. Ale chci tím říct, že se zkrátka věnujete těmto otázkám téměř od porevolučních dob. Od revoluce už uplynula delší doba, ale zkrátka jste již prošla různými cykly vývoje naší společnosti, protože naše společnost se od druhé půlky devadesátek několikrát proměnila. Myslíte si, že je to lepší? Nebo máte spíš pocit marnosti? Máte dojem, že se mezigenerační nůžky spíše rozevírají, a že ochota jakýmkoliv způsobem tyto potíže řešit je spíš menší? Jaký z toho máte dojem?

Lucie Vidovičová: Musím reflektovat, že já sama jsem se za tu dobu, co se tomuto tématu věnuji, a díky mému zestárnutí, změnila, a ještě, samozřejmě, před sebou mám nějakou dráhu. Já to komentuji tím, že právě třeba v krásném výzkumu o prarodičovství, který se původně zabýval obecně rolemi vyššího věku, jsme měli respondenty mezi padesátkou a sedmdesátkou, a teď, když jsem sama na prahu padesátky, si říkám: „To jsi byla blázen, nazývat toto stárnutím“, takže jsem musela poopravit některé své přístupy, včetně toho, že moje téma od začátku bylo právě aktivní stárnutí, a jak je to strašně super, a že ho musíme podporovat. Můj mentor tehdy říkal: „Luci, takovouto péči nikdy zkoumat nebudeme.“ Ale najednou jsem se dostala do životní situace, kdy jsem sama pochopila, že tato péče – nakonec i podle přísloví Konec dobrý, všechno dobré – má obrovský význam. A zrovna tak role neformálních pečujících, takže jsem změnila svůj záběr.

Ale myslím, že to jde ve vlnách, kdy mám pocit, že se dějí dobré věci, že se o těchto tématech mluví, že se dělají pro seniory, seniorky věci. A doufám, že se dostáváme pomalu do situace, kdy budeme tyto věci dělat se seniory a seniorkami, kde si oni sami budou řídit, jak by společnost měla vypadat. Zatím to je ale skutečně spíše tak, že někdo mluví za ně. Až se dostaneme do této situace, kdy si oni sami povedou tyto debaty, tak myslím, že už budeme na velmi dobré cestě. Myslím, že dnes jsme na tom lépe, než jsme v tomto tématu byli právě proto, že je to už obvyklejší, normálnější, nebo že o tom mluvíme otevřeněji. Přeci jenom zájem roste. Toto by mělo samo o sobě v čase růst – možná podobně, jako ageismus, nebo věková diskriminace – a ve chvíli, kdy to se naučíme řešit, tak zájem zase opadne, a bude to v pořádku, protože věk už nebude téma – v dobrém pozitivním smyslu – už to bude normální.

Myslím, že bude záležet na různých bublinách. Už jsme se bavily o seriálech, a v seriálu Bridgertonovi – což je kvazi historický seriál, kde královnu hraje žena s tmavší kůží, a je tam mix různých etnik – o tom hrozně pěkně herečka říká, že je to super, že nikdo neřeší, nebo se neřešilo, jestli královnu může hrát někdo s tmavou kůží. A já bych si představovala, že se také dostaneme do situace, kde se věk nebude muset řešit, protože to bude normální a obvyklé, že když budu učit svou třídu na univerzitě, tak tam budou spolu sedět dvacetiletí, stejně jako třicetiletí, a stejně tak i padesátiletí, nebo sedmdesátiletí, a nikoho to nebude nějak šokovat.

My teď, když máme mezi doktorandy někoho, kdo třeba má tři, čtyři děti, tak je to taková výstavní skříň: A já sama jsem měla doktoranda, který se mnou začínal v sedmdesáti, a v sedmdesáti čtyřech své doktorské studium ukončil, a jsem za to samozřejmě ráda. Ale byli jsme exoti, a různě na nás ukazovali ve smyslu: „A hádejte, kdo je školitel, a kdo je studující.“ Ale přijde mi, že úplně nejlepší výsledek bude, až z toho nebude zpráva, protože to bude obvyklé. A na této cestě jsme.

Sklouzáváme k tomu, že stárnutí by mělo být strašně cool, mělo by se skákat s padákem, a podobně. Ale přece normální součást stárnutí je, že člověk leží v posteli, nebo chodí o hůlce.

Martina: Doufejme, že to zase nepřeženeme, protože když jste tady uvedla příklad královny s tmavší pletí, tak máme tendenci tyto věci dotáhnout ad absurdum, a vím, že tvůrce filmu Žižka měl v Hollywoodu velké problémy s prosazením tohoto filmu, protože se tam vyskytovalo málo černochů, a je velmi těžké vysvětlit, že v době Jana Žižky se celkově v zemích Koruny české vyskytovalo šlakovitě málo lidí s tmavou pletí. Tak snad to takto nepřeženeme, i co se týká stáří, a nebudeme pak zase naopak stresovat seniory tím, že je budeme nutit, aby byli nesmírně cool, a věčně mladí, protože tak je to přece normální.

Lucie Vidovičová: Bohužel nemůžu garantovat, že se to nestane. Já z toho také mám pocit, že k tomu trošku sklouzáváme. A já se vždy snažím na všech fórech, kde se o tom debatuje – a jsem členkou nejrůznějších skupin na úrovni OSN, a podobně – přesně toto přivádět. Ale myslím, nebo doufám, že já a kolegové jsme ještě schopni toto vyvažovat a říkat, že stárnutí je i křehké a že to k tomu taky patří, a není potřeba před tím zavírat oči a tvrdit, že jenom toto aktivní stárnutí je správné stárnutí.                       

Martina: Poslední otázka, paní doktorko Vidovičová. Já si vzpomínám, že když mi bylo asi čtrnáct, tak jsem si spočítala, že v roce 2000, kdy predikovali konec světa, mi bude už ke třiceti, a tudíž vlastně můžu být v pohodě, protože to nejhezčí už budu mít za sebou. Je to proces, kterým jsem si prošla, a dnes mám pocit, že ještě pořád mám leccos před sebou, a nemám to nejlepší, ani po těch dvaceti čtyřech letech od roku 2000, za sebou. Řekněte mi, jakým způsobem se připravovat na stáří? Jak to děláte třeba vy? Ano, máte úzkou rodinu o počtu třinácti lidí – to už je samo o sobě určitý návod – ale celkově, jak se můžeme mentálně připravovat na to, že, zkrátka jednoho dne síly ubudou, krok bude možná trochu nejistý, u každého to bude trošku jinak, protože je to zkrátka přirozený běh času a světa?

Lucie Vidovičová: Je to složité, protože já jsem právě dřív bývala zastáncem toho, že je potřeba se připravovat. Jednak, že je potřeba pečovat o vztahy, je potřeba pečovat o své zdraví, a je potřeba připravit své prostředí, to znamená, zakázat takzvanou Peter Pan architekturu, kdy stavíme domy, jako kdybychom nikdy neměli zestárnout – záchod a koupelna v prvním patře, a podobně. Takže tohle jsou tři základní oblasti, plus nějaké finanční zabezpečení.

Ale potom jsem v nějaké debatě narazila na Radkina Honzáka, a on použil příměr z české literatury, kdy se pán chystal na to, že dostane povolání do koncentračního tábora, takže začal spát na tvrdé posteli, a jíst jenom kůrky chleba, aby trénoval, a potom, když to přišlo, tak ho po cestě na nádraží srazil náklaďák. A mně to docela zamávalo mým světem, a světonázorem v tom smyslu, že je to přesně otázka, jestli je nutné se připravovat na něco, o čem nevím, jak bude vypadat, jestli tedy fakt rozsekat celou koupelnu v očekávání toho, že si zlomím krček, a budu to potřebovat? Ale přijde mi extrémně důležité s tím počítat, jakože to je varianta, a jednak vědět, kde si v případě potřeby najdu informace. A tady je zase veliká příležitost pro nás, jako společnost, udělat jednoduché body těchto informací, ať už je to forma nějakých care manažerů, kteří by byli na obcích, kam přijdete, když se něco stane doma, a tito lidé vás vybaví všemi možnými potřebnými informacemi. Prvně teď máme poradnu – jmenuje se Slon, je to tedy pro pečující o někoho s alzheimerem – kam přijdete, a na tomto jednom místě se o vás postará jak lékař, tak sestra, řeknou vám, jak máte pečovat, jak máte upravit prostory. Je tam psychoterapeut, právník, který vám všechny tyto věci vyřeší, a nemusíte nikde létat.

A povědomí o tom, že takovýto typ poradny je v každém okresním městě, nebo je blízko mě, a já tam všechno dostanu, by už samo o sobě bylo dostatečné pro přípravu, že víte, kde seženete na jednom místě informace, a kde vás zorientují, a provedou vás extrémně složitým systémem. Takže, pokud uděláme to základní, tedy, jak jsem řekla, péče o vztahy, péče o vlastní zdraví, péče o prostory, a povědomí o tom, že je obrovská pravděpodobnost, že se skutečně dožijete vysokého věku, takže to přijímáme jako součást sama sebe, tak to by mělo teoreticky stačit.

Martina: Karel Gott si přál být stále mlád, a podařilo se mu to skutečně dlouho. Mít v sobě chuť do života, a neztratit jiskru je asi to nejdůležitější, ale zároveň si připustit, že zkrátka běh světa má svá pravidla a že nemůžeme jít proti všemu. Paní doktorko Lucie Vidovičová, moc vám děkuji za rozhovor, a za to, že nezavíráte oči před problémy, když k tomu má tendenci celá společnost. Díky moc.

Lucie Vidovičová: Děkuji moc za pozvání. A skončím opět citací své maminky, která říkala: „Pojďme si to neošklivit“.

Martina: Jiří, to se asi shodneme, že lidé byli hvězdnou oblohou fascinováni od nepaměti, pravděpodobně kam až písemná paměť lidstva sahá, a musím říct, že je na tom příjemné, jak nebe spojuje, protože je to bez rozdílu náboženství, kultur. Jak je tomu dnes? Jaká je vaše osobní zkušenost? Mají třeba děti ještě zájem o pozorování hvězd, a vyprávění o nich?

Jiří Dušek: Jednak bych asi tedy měl na úvod říct poznámku, že u našich předků nešlo o fascinaci, nebo asi i o fascinaci, ale šlo o přežití, protože první pozorování pohybu Slunce, Měsíce a hvězdného nebe jako takového, bylo pravděpodobně z důvodu měření času. Nebyly žádné jiné ukazatele času, a z postavení hvězd a těles sluneční soustavy lidé dokázali odhadovat, kdy přijde jaké roční období, období, kdy je třeba zasít, kdy je třeba sklidit a z toho se objevila astrologie. Z toho vnikla touha poznávat vesmír, jako takový. A co se týká dneška, tak já to můžu posuzovat z pozice ředitele brněnské hvězdárny, a nám neustále stoupá počet návštěvníků, takže si říkám, že to lidi asi zajímá. Podle mě je to dáno kombinací jednak toho, že dneska jsou k dispozici nejrůznější astronomické přístroje, které dělají skutečně fascinující fotografické záběry, a navíc neustále přichází jeden objev za druhým, a ukazuje se, že vesmír je ještě zajímavější, než si myslíme, nebo něž jsme si kdy mysleli. Do toho všeho tak trošku pomáhá i film, nebo ten filmový průmysl s různými vědeckofantastickými seriály, a tak. Takže kombinace zábavy a poučení.

Martina: A to jsem si říkala, jestli děti nemají pocit, že už všechno viděly, všechno znají, protože viděly Hvězdné války, Galaxii, případně Pasažéry, a mají svou dětskou představu o tom, jak to asi ve vesmíru vypadá.

Jiří Dušek: To určitě mají, to si nedělám žádné iluze. A navíc je trošku problém díky moderní době, že mají zkreslenou představu o podobě vesmíru. Samozřejmě kromě toho, že si myslí, že už kolem nás jsou mimozemšťani – ale to si nemyslí jenom děti, to si myslí i dospělí. A že se dožijeme toho, že se jednou dočkáme doby, kdy se bude létat mezi hvězdami. Tak samozřejmě, lidé ztratili představu o tom, jak vypadá hvězdná obloha, protože skoro všichni žijeme v místech, kde je v noci spousta světla a umělého osvětlení. Já to vidím u nás v planetáriu. Návštěvníci si v planetáriu sednou na sedačky, nad nimi je polokulovitý strop, ale je to v podstatě obyčejný bílý strop, a my rozsvítíme reflektory, kterými vytvoříme iluzi hvězdné oblohy, a lidé vydechnou úžasem, jak je to krásné – ale dívají se na obrázek, nedívají se na skutečnou oblohu. Takže ano, mají bezesporu zkreslené představy díky tomu, že o něco přišli, a díky tomu, že si myslí, že to, co vidíme ve vědeckofantastických filmech, se jednou stane realitou.

Martina: Tady je několik faktorů. Jednak to, že světelný smog způsobuje, že hvězdnou oblohu v její velkoleposti nemáme šanci příliš často vidět. Další věc je, že máme právě skrze nejrůznější moderní technologie zkreslenou představu o tom, jak to ve vesmíru vypadá, co se tam odehrává, a nad to jsme úplně přestali potřebovat kompetence, o kterých jste mluvil v úvodu. Protože ještě můj tatínek, když se podíval na Měsíc, řekl: „Zítra bude foukat.“

Jiří Dušek: Ano.

Martina: Děda říkal: „Bude tuhá zima.“ Ale já už o tom nemám ponětí. Řekněte mi: Co by se stalo, nebo co se stane, když přestaneme mít o nebe zájem?

Jiří Dušek: Tak nevím, jestli přestaneme mít zájem, protože podle mě pohled na hvězdnou oblohu všechny stále fascinuje. Málokdo řekne, že se mu pohled na hvězdnou oblohu nelíbí, akorát se k tomu prostě dostáváme obtížněji, nebo ne tak často. Takže člověk, když vyrazí někam na Vysočinu, nebo na Šumavu, a uvidí tam nebe poseté hvězdami, je nadšen, a to stále a do dneška. A každý rád vidí, nebo se dívá na zapadající, nebo vycházející Slunce, to fascinuje lidi pořád, přestože je to vlastně jasné, že ráno vyjde Slunce, a přesto lidi čekají, aby si ověřili, že vyjde. A to myslím, dodneška pořád funguje. Takže si myslím, že zájem je pořád, ale je jakýmsi způsobem zkreslený. Ale na druhou stranu zase v padesátých letech, nebo před sto lety, byl také zkreslený, zase jsme toho tolik nevěděli. Takže myslím, že situace se nezhoršuje.

Největší vesmírná záhada je: Jak to, že jsme? Jak to, že atomy udělají tělo, které funguje. Naše těla jsou složena z atomů, kterých je asi deset na dvacátou sedmou.

Martina: Když jste to načal, tak v zimním období je pozorování oblohy lepší. Kam by se u nás ještě mohli lidé vydat, aby zažili správnou temnotu?

Jiří Dušek: Tak obloha je hezká po celý kalendářní rok. Jde o to, jak planeta Země obíhá kolem Slunce, takže během kalendářního roku máme výhled na jiné části hvězdné oblohy. Takže některá souhvězdí, a některé jevy, jsou typické spíš pro léto, a některé jsou víc typické pro zimu. Zima má u nás na severní polokouli výhodu v tom, že brzy zapadá sluníčko, takže člověk nemusí čekat do deseti večer, až je tma, ale tma je už po páté hodině, ale na druhou stranu je zase větší zima, tak dlouho pod oblohou nevydrží. A v létě…

Martina: Jste fakt praktik.

Jiří Dušek: To byste se divila: Je to podobné, jako když si dneska přečtete, že se turisti vydali na Sněžku v teplákách a v teniskách. Podobně chodí lidé k nám na hvězdárnu na pozorování večerní oblohy, a jsou překvapeni, že je u dalekohledů zima. Mysleli si, že je tam teplo, ale oni jsou na volném prostranství. Takže i takovýto faktor hraje svou hru. Ale jak jsem říkal, v létě je třeba krásný výhled na Mléčnou dráhu a letní souhvězdí, v zimě sice Mléčná dráha moc patrná není, ale zase jsou tam velmi jasné hvězdy kolem souhvězdí Orion.

A co se týká míst, kde je skutečně hezký výhled na oblohu, tak jednak je tedy potřeba říci, že v Evropě, na evropském kontinentě, až na nějaký sever hodně za polárním kruhem, tak vlastně nikde nad Evropou už není přirozená tma. Všude, i když máte pocit, že je tma hodně velká, tak když by se to změřilo, tak zjistíte, že z nějakého vzdáleného města, nebo vesnice, má rozptýlené světlo. Nicméně pořád jsou ještě místa, kde je jakžtakž tma. A v České republice jsou dokonce takzvané oblasti tmavého nebe, kde se obce snaží ne zhasnout, ale v podstatě svítit rozumným způsobem, a chránit si přírodní bohatství. To jsou třeba Beskydy v okolí Lysé Hory, potom je to Manětín u Plzně, a oblasti jizerské tmavé oblohy, což je tedy v Jizerkách. Jinak je ještě tma na Šumpersku, severně od Šumperku. A hezká tma je také na Šumavě. Ale když chce člověk vidět skutečnou tmu, tak musí vyrazit mimo Evropu.

Martina: V každém případě díky za tipy. Já jsem přemýšlela, nad čím ještě dokáže profesionál žasnout, když zakloní hlavu, a vy jste mě v jednom rozhovoru v loňském roce překvapil, když jste řekl, že teď nejvíce žasnete nad tím, že jste. Tak už jste tomuto svému, a našemu, bytí přišel trochu na kloub?

Jiří Dušek: Ne, to je podle mě největší vesmírná záhada: Jak to, že jsme? Že tady jsme my dva, a povídáme si. Naše těla jsou složena z atomů. Těchto atomů je obrovské množství, odhaduje se, že jich je asi deset na dvacátou sedmou, to znamená jednička, a za ní dvacet sedm nul.

Martina: Kvadrilionů

Jiří Dušek: Tak tolik je atomů – prostě obrovské číslo. A to jsou tedy ještě výpočty, že to není úplné, je tam plus mínus nějaká nula.

Martina: A jak se ty atomy spolu domluvily, že …

Jiří Dušek: Ony se dohodnou tak, že vytvoří strom, nebo se dohodnou, že vytvoří kus šutru, ale také se dohodnou, že vytvoří lidské tělo. A přitom to jsou stejné a ty samé atomy. Atom vodíku tady ve sklenici vody, kterou mám před sebou, je stejný, jako atom vodíku, který je v mém těle, a přesto je mezi sklenicí a mnou jakýsi rozdíl. Zaprvé je fascinující, že se tedy atomy dohodnou na 70, nebo 80 let, což je průměrná doba života, a nějak spolu fungují. Pak se tedy rozhodnou, že už to dál nemá smysl, a zase se rozpadnou, protože atomy nezmizí, vlastně je odevzdáme vesmíru. To je jedna věc. A druhá věc: Jak to, že jsou schopny tak kooperovat, že vydáváme různé zvuky, které interpretujeme jako řeč? My různě mlaskáme, hýkáme, kvákáme, ale atomy v mozku to interpretují tak, že spolu komunikujeme. Jak to, že tedy vyrobí srdce, které pumpuje celou dobu bez ustání krev?

Všechny hvězdy, mlhoviny, galaxie, planety, tvoří čtyři procenta hmoty celého vesmíru. Zbytek je temná hmota, a temná energie. Takže 96 procent vesmíru vypadá úplně jinak, než jsme si představovali.

Martina: A ještě navíc – dobře, to tady teď popisujte tak trochu možná i Golema, řekněme – ale navíc jsme stvoření, které cítí lásku, něhu, soucit, hrdost…

Jiří Dušek: K jinému zrnku atomu.

Martina: Ano, a to by mě zajímalo, tam už my…

Jiří Dušek: Ano, to je největší záhada. Já nevím, já na to nemám odpověď. Ale je potřeba si to uvědomovat, že vesmír jako celek je záhada. Ale je také potřeba říci, že vesmír nejsou jenom hvězdy. Vesmír je i planeta Země, a i tam jsme vesmír. My jsme součástí vesmíru, takže jsme všechno. Není to jenom to, co je nad námi. Podle mě největší záhada je, jak to, že jsme. Jak to, že atomy udělají tělo. V mém případě udělají 100 kilo živého masa a tuku, a nějak to funguje, a pak to přestane fungovat.

Martina: Mě poměrně fascinovalo, když jsem se dočetla, že když zakloníme hlavu, a díváme se na nebe, díváme se kolem sebe, tak to, co známe, co máme zmapováno, jsou čtyři procenta známého vesmíru.

Jiří Dušek: Ne, je to trošku jinak.

Martina: Povězte mi, jak to je.

Jiří Dušek: Je to tak, že všechny výzkumy, které dnes existují, nebo všechna pozorování ukazují – tedy, možná je to ještě složitější, ale donedávna to vypadalo tak, že hvězdy, mlhoviny, všechny galaxie, planety, jejichž množině se říká „Zářící látka“, protože vydává elektromagnetické záření – že tato svítící látka představuje jenom čtyři procenta hmoty celého vesmíru, a zbytek spadá na vrub takzvané „temné hmoty“ a „temné energie“. Temná hmota jsou nějaké částice, něco, co drží pohromadě, co působí gravitační silou, a drží pohromadě galaxie jako celek. A částice temné hmoty pravděpodobně v tomto okamžiku prostupují našimi těly, je to obrovský proud částic temné hmoty, který prostupuje i námi. A potom mezi galaxiemi, v prostoru, existuje něco, čemu se říká temná energie a ta má naopak odpudivé účinky, takže funguje proti gravitaci, a zrychluje rozpínání vesmíru. Názvy „temná hmota“ a „temná energie“ jsme si jenom vymysleli, takže kdybychom říkali třeba „kopretina a růže“, tak by to mělo stejný význam. Prostě jsou to pojmy, které tento jev popisují. My víme, co dělají, ale vůbec nevíme, co je za tím. Takže 96 procent vesmíru vypadá úplně jinak, než jak jsme ho doteď sledovali.

Nejnovější výzkumy naznačují, že temná energie možná není konstantní v čase a že se s ní něco děje. To může vést k tomu, že astrofyzika bude úplně jiná.

Martina: Jestli tomu tedy správně rozumím, tak 96 procent vesmíru je temná hmota…

Jiří Dušek: Temná energie…

Martina: Temná energie, která tvoří vesmír, a ovládá ho, ale po celá staletí se vědci, astronomové, astrologové zabývají jenom objekty, které vyzařují elektromagnetické záření, což vlastně vypadá, jako kdyby nám někdo na velké divadlo světa seslal svítícího Kašpárka, ať se trochu zabavíme.

Jiří Dušek: Ano. Nebo že jsme zkoumali nějaký pokrm, a věnovali se jenom koření, a nevěnovali se zbytku jídla. Takže je to zvláštní. Ale je to ještě složitější, protože nejnovější výzkumy naznačují, že temná energie možná není konstantní v čase a že se s ní něco děje. A to potom může vést k tomu, že astrofyzika bude úplně jiná, že všechno je úplně jinak. Zatím se to tak jenom proslýchá v odborných kruzích, a všichni doufají, že se to nepotvrdí, protože by to znamenalo, že všechny naše představy jsou úplně mimo.

Martina: A my bychom museli začít úplně znovu.

Jiří Dušek: Tak to už se začalo několikrát. Když před 100 lety Edwin Hubble objevil rozpínání vesmíru, tak poprvé určil, zjistil, že se galaxie navzájem od sebe vzdalují, a když se vzdalují, tak v minulosti musely být k sobě blízko. A teď na základě toho poprvé spočítal stáří vesmíru. To se potom různě zpřesňovalo, pak se dlouhou dobu – to už jsem se i já začal věnovat astronomii – říkalo, že když se galaxie rozpínají, tak co se stane v budoucnosti? A byly tři varianty. Jedna, že se bude rozpínat donekonečna. Druhá varianta je, že se v podstatě rozpínání zastaví, a převládne gravitace, a začnou se objekty zase smršťovat a dojde k opaku Velkého třesku, říká se tomu „Velký krach“, jakože se rozpínání bude pomalu brzdit, a zastaví se až v nekonečnu. A pak třetí varianta byla, že se objevila temná energie, a zjistilo se, že se rozpínání naopak nezpomaluje, ale zase zrychluje. Takže teď se mluví o „Velkém roztrhu“.

Považovalo se za definitivní, že vesmír je starý zhruba 14 miliard let. Nyní se ukazuje, že to možná není pravda a že nevíme ani tak základní věc, jak starý vesmír je.

Martina: Vy se nenudíte…

Jiří Dušek: Ne. A poté, co se s tím astronomové smířili, že to tedy asi bude varianta, že se rozpíná čím dál rychleji, tak se teď ukazuje, že možná odpudivá síla není konstantní v čase a že se mění, a v tom okamžiku – pořád se bralo za definitivní, že vesmír je starý zhruba 14 miliard let – se nyní ukazuje, že to možná není pravda, že všechno je jinak a že ani takovou základní věc, jak je starý vesmír, nevíme.

Martina: A proto jste v loňském roce pro rozhovor v National Geographic zmínil, že stejně jako v Harrym Potterovi může být – jako u profesora Quirrella – uvnitř našeho světa ještě jiný, podivuhodnější svět.

Jiří Dušek: A on je. Temná energie, temná hmota je kolem nás, a tady je úplně jiný svět. My žijeme v úplně v jiném světě, než si myslíme.

Martina: Vy popisujete objevy, které by byly naprosto převratné, a negovaly by většinu věcí, které jsme si o vesmíru mysleli. Ne, že víme, protože jisté informace jsou, ale které jsme si mysleli. Myslíte si, že tady bude síla a chuť tomu přijít na kloub? Nebo spíš ne, protože vědec nechce mít rozmetány své dosavadní hračky?

Jiří Dušek: Myslím, že na tom je postaven vědecký přístup, že se snažíme bořit mýty a dogmata. Dnes existuje spousta experimentů, nebo se staví různé observatoře, které právě mají nabourat tyto představy. O tom je poznávání přírody, jako takové, že máte nějakou představu, a teď se vám ostatní snaží pravdu různými metodami dokázat, že nemáte pravdu, nebo naopak dokázat, že máte. Typický příklad je obecná teorie relativity. Když s tím Albert Einstein přišel, tak to většina fyziků odmítla, ale potom různá pozorování ukázala, že má pravdu. A dokonce předpověděl i věci, které se potom později objevily, a on o nich vůbec neměl páru. Vycházela mu existence něčeho, čemu se říká gravitační vlny, ale gravitační vlny byly pozorovány, dokázány teprve před pár lety – sto let po Einsteinovi.

Martina: A zároveň se může ukázat, že se Einstein mýlil.

Jiří Dušek: Anebo se ukáže, že je to ještě složitější. Tak to máte stejné, vlastně z Einsteinovy teorie vychází Newtonova teorie gravitace. Takže Newton, když vymyslel svou teorii gravitace, tak ji popisoval moc hezky, ale potom na velkých velkoškálových úrovních celého vesmíru Newtonova teorie selhává, a jako nadstavba vznikla obecná teorie relativity. A z obecné teorie relativity lze odvodit Newtonovu teorii gravitace. Tak třeba bude ještě něco nad tím, nad Einsteinem. Přijde třeba nový Einstein, a nový Newton.

Martina: Dokázal už někdo do temné hmoty přeci jen proniknout, a trošku tam rozsvítit?

Jiří Dušek: Nedokázal, ale je to tak, že už, kromě toho, že víme, že je – to už víme od šedesátých let minulého století – jsme schopni už ji trochu mapovat. Třeba rozložení v galaxiích se podařilo nějakým způsobem zviditelnit. Já si tedy myslím – a je to všeobecná shoda – že se ještě za našich životů vyřeší, co to je temná hmota. Možná to bude soubor různých přírodních jevů a nějakých objektů. Ale u temné energie nikdo nemá ani páru, co to je – vůbec – kromě toho, že je, ale jak působí na ostatní tělesa, tak vůbec nikdo nemá šajn.

Temná energie a temná hmota nevydávají žádné záření, žádný zvuk, nic. Ale ovlivňují viditelnou hmotu.

Martina: Když se řekne „temná energie“, „temná hmota“, tak se mnoho lidí představí „nic“, ale to je velké „něco“.

Jiří Dušek: Ano, je to velké „něco“ akorát to nevydává žádné záření.

Martina: Vydává to zvuky?

Jiří Dušek: Ne, nevydává.

Martina: Nic.

Jiří Dušek: Jenom to nějakým způsobem působí na viditelnou hmotu.

Martina: Někdy se mluví o vesmíru, někdy se mluví o mnoha vesmírech. Jak je to správně?

Jiří Dušek: My známe jenom jeden vesmír, ale jsou teorie, že vesmírů je víc, ale to jsou jenom teorie. Nikdo to nedokázal – dokonce ani ti co o těchto teoriích, nebo o tomto multivesmíru hovoří, takže z toho samozřejmě vybruslí tím, že řeknou: „Ale my mezi nimi nejsme schopni komunikovat, takže se stejně nikdy nedozvíme, jestli nějaké jiné jsou.“ Tak pak tam může být cokoliv. Takže jsou různé představy, ale prostě máme jeden vesmír, a o ničem jiném nevíme. Zatím jsou jenom tyto filozofické diskuse.

Martina: Máme spoustu skvělých teleskopů, máme spoustu skvělých dalekohledů: Jaký byl poslední objev, o kterém byste řekl, že nás opravdu někam posunul?

Jiří Dušek: Těch je spousta, ale spíš řeknu, co mě překvapilo. Už dva roky zkoumá vesmír Hubbleův kosmický dalekohled – nejlepší a nejdražší astronomický přístroj, který kdy lidé postavili. A on vznikl právě za účelem toho, aby nahlížel co nejblíž ke vzniku vesmíru, protože čím víc se díváme do dálky, tak víc vidíme do minulosti. Zároveň se pokoušíme rozlousknout problém temné hmoty a temné energie. Třeba teď on objevil – vypadá to úsměvně na fotografiích takzvaných hlubokých polí, to znamená, že dělá dlouhé expozice, aby viděl co nejslabší věci – zvláštní útvary, o kterých se říká „Malé červené skvrny“, protože vypadají jako malé červené skvrny. Je jasné, že jsou strašně daleko, a není vůbec jasné, co to je, a není to chyba dalekohledu. Někde v obrovské dálce, deset, dvanáct miliard světelných let daleko, jsou objekty, které se z té dálky tváří jako malé červené skvrny. Já tedy říkám, že to jsou nýtky. Jakože je tam přinýtován obraz vesmíru. A teď jsou diskuse: Co to je? Co to tam je? A není to? Je to fakt v obrovské dálce, a z blízka, v nějakých menších vzdálenostech, takové objekty nejsou. Prostě pozorujeme nějaké červené skvrny, nebo puntíky – vypadají jako malé červené puntíky – a nevíme, co to je.

Martina: Vy o nás říkáte, že jsme myslící hvězdný prach. Určitě ještě povedeme disputace o tom, jak se tomu prachu podařilo myslet. Ale když vidíte malé červené skvrny, když se snažíme pochopit, proč se deset na dvacátou sedmou atomů rozhodlo, že budou spolupracovat, a vytvoří Jiřího Duška, tak myslíte si, že jsme schopni to někdy umyslet? Že jsme schopni někdy vůbec najít koneček, abychom to začali rozmotávat?

Jiří Dušek: To si myslím, že ne. Za prvé, máte nějaký princip neurčitosti, že nikdy nemůžete vidět všechno úplně přesně, co se dá vztáhnout filozoficky. A když se člověk podívá do historie, tak na počátku 20. století se brala fyzika za uzavřenou vědu. Že už je všechno vymyšleno, a musí se doplnit jenom nějaké drobnosti, nějaký fotografický jev, a podobných pár detailů. A najednou z toho byla kvantová fyzika a obecná teorie relativity, teorie gravitace, a všechno se úplně změnilo. Vždyť ještě před 100 lety jsme mohli sledovat vesmír jenom ve viditelném světle, a pak najednou přišlo rádiové záření, a začalo se detekovat infračervené, a ultrafialové, rentgenová, gama, a dneska gravitační vlny. My budeme schopni velmi brzo gravitační vlny skutečně poznat rutinně, a to nám samozřejmě udělá mnohem pestřejší, a mnohem komplexnější obraz vesmíru. Ale jak už to tak bývá, tak čím víc informací víte, tak tím víc toho nevíte. Já myslím, že poznání nikdy neskončí. Že se pořád budeme udivovat a udivovat.

Náš svět by bez kosmických technologií dnes nemohl fungovat. Díky kosmonautice a satelitům ráno vstáváme, přes den žijeme a v noci klidně spíme.

Martina: Co se můžeme od vesmíru naučit?

Jiří Dušek: Tak já si myslím, že se můžeme se naučit to, že jsme naprosto bezvýznamní. Že žijeme na drobném smítku pevné hmoty v jinak pustém vesmíru, protože průměrné místo ve vesmíru je černé, a neobyčejně chladné, a nic tam není. Jen tu a tam je nějaká hvězda, a tu a tam kolem hvězd obíhají nějaké další kousky hmoty, a na tom jednom kousku žijeme. To je první věc. A druhá věc je, že tím, že jsme jediná obydlená planeta – aspoň dosud známá obydlená planeta – tak bychom si života měli vážit, protože také může lehce pominout. Říká se takový vtip: Potkají se dvě planety, a jedna planeta se zeptá: „Jak se ti daří?“ A druhá řekne: „Raději se neptej. Vracejí se mi lidi.“ A ta druhá řekne: „Neboj, to brzy přejde.“ A ono to tak může klidně být. Takže pokora.

Martina: Nevede to člověka až k nihilismu? Protože v okamžiku, kdy se vy večer podíváte dalekohledem, a uvidíte to nekonečno, uvidíte ještě navíc to, co můžete vidět, a neuvidíte to, co nám je skryto, tak když se pak podíváte zpětně na svou práci třeba v Senátu, tak nemáte pocit, že je to fakt pinožení?

Jiří Dušek: Je to samozřejmě pocit zmaru. Ale ne, to si člověk nemůže připouštět. Naopak jde o to, že mě to naopak fascinuje. Dost mě fascinuje, co lidé dokážou, jak jsou neuvěřitelně chytří, a co dneska dokážeme postavit, a jak studujeme vesmír. Já si pamatuji, že když jsem se začal o vesmír zajímat – to bylo tak v 80. letech – tak se tenkrát běžně podoby planet i pro odborné účely kreslily tužtičkou, třeba jak vypadá planeta Jupiter. A dneska tam jednak jsou sondy, a jednak i ze zařízení ze Země pomocí elektronických kamer i amatéři získávají snímky, které ještě před dvaceti lety neexistovaly. Pokrok a způsob poznávání je čím dál lepší úžasnější.

Martina: Ale na druhou stranu říkáte, „malovali tužtičkou“, ale v 60. letech jsme plánovali, že osídlíme oceán, stavěly se podmořské batyskafy, a pak jsme začali létat do vesmíru, a pokud vím, tak už jsme měli osídlovat pomalu Měsíc, a vydávat se na Mars. Ale zdá se, jako kdyby, navzdory všem technologiím, které máme, něco z tohoto nadšení opadlo.

Jiří Dušek: Ale tak to člověk nemůže brát, protože to byl asi marketing.

Martina: Studená válka.

Jiří Dušek: Studená válka. A teď, když vezmu Spojené státy a Evropu, kde to je celé z peněz daňových poplatníků – na východě to bylo trošku jinak – tak oni to museli zdůvodňovat, a nadchnout lidi pro vesmír, takže to už se potom snadno dělají takovéto krásné vzdušné zámky. A navíc je to také trošku o penězích. Když vyschne přívod peněz, tak pak se projekty ruší, nebo se nepostupuje tak rychle. Na druhou stranu dnes kosmické technologie jsou takové, že my vlastně žijeme díky kosmickým technologiím. Náš technologický svět – Evropa, a celý svět – by bez těchto věcí už dneska nefungoval. Člověk si to neuvědomuje, ale my díky kosmonautice a satelitům ráno vstáváme, a přes den žijeme, a v noci klidně spíme. To si člověk vůbec neuvědomuje. Bez toho už bychom dneska nemohli existovat.

Martina: A proč tam tedy nelítáme? Protože většina…

Jiří Dušek: To je proto – jak jsme se na začátku bavili – že bohužel lidské tělo není uzpůsobeno pobytu ve vesmíru, takže dostat 70 až 100 kilo živé hmoty do vesmíru, a udržet ho tam při životě, je mnohem nákladnější než tam poslat robota. Když vám vybouchne nějaká družice, nějaká robotická družice, tak ano, technici zamáčknou slzu, ale postaví se nová. Ale když vám bouchne kosmická loď s osmi lidmi na palubě, tak je to tragédie. Je snazší poslat roboty než lidi, lidé k tomu zatím nejsou uzpůsobeni. Ale na druhou stranu, jestli se podaří plány, které dělá Elon Musk, tak… Včera jsem byl zrovna na takové diskusi o tom, že ještě před pár lety, když jste chtěla vynést na oběžnou dráhu sýrovou pizzu, tak to stálo milión korun a víc, a on tyto lety pravděpodobně zlevní tak, že kilo čehokoliv, co vyvezete na oběžnou dráhu, vás přijde tak na 2 až 5 dolarů, což je skoro levnější než Česká pošta. Akorát, že Česká pošta to pošle z Brna do Prahy, a vy to dáte na oběžnou dráhu.

V sobotu 3. března 1978 v podvečer se rozhodlo o mém osudu. Jako děcko jsem viděl v televizi V. Remka, a rozhodl se, že se stanu kosmonautem. To se nepodařilo, ale vystudoval jsem fyziku, a zůstal u astronomie.

Martina: Teď to trošku zlehčím, ale čekala jsme víc než zlevnění dopravy pizzy.

Jiří Dušek: To ne. To je o tom, že dlouhá léta kosmické agentury, nebo státní agentury, na to měly monopol. Dneska už to tak není, dnes je to privátní sektor, který je hnán ekonomikou. Ještě před deseti lety bylo na oběžné dráze tak dva tisíce družic, a dneska už jich je přes deset dvanáct tisíc, a tímto tempem se odhaduje, že do pěti let bude na sto tisíc umělých družic, a většina z nich bude soukromá.

Martina: Ale vždyť už teď je tam trošku přetlak.

Jiří Dušek: Ne, to ne. Nezapomeňte, že vesmír je veliký, a družice jsou malé.

Martina: Spíš se hovoří o odpadu z těchto letů a stanic.

Jiří Dušek: Příroda to naštěstí vymyslela za nás. Samozřejmě, nesmí se znečišťovat, ale i když se družice pohybuje třeba 400 kilometrů nad zemí, tak tam přeci jenom je velmi řídká atmosféra, a tím, jak se to těleso pohybuje ve velmi řídkém prostoru, tak se pomalu brzdí, a spadne na zem, a shoří v zemské atmosféře. Mezinárodní kosmická stanice létá právě vysoko zhruba 400 kilometrů nad Zemí, a jednou za půl roku ji musíme pošťouchnout, musí se vynést o trošku výš, jinak by do roka spadla. A ty, které jsou níž, spadnou ještě rychleji. A ty, co jsou výše, vydrží delší dobu. Právě třeba Starlinky, a podobně, létají 500 až 600 kilometrů, tak to stihnou později, a Země to vyčistí.

Martina: Já si vzpomínám, že jsem před pár lety dělal rozhovor Andrew J. Feustelem, který byl jedním z posledních, nebo dokonce poslední kosmonaut, který ještě opravoval stanici. Tak se chci zeptat, jestli si myslíte, že už to opravdu převezmou roboti, a my už pak jenom pojedeme do pohodlí, nebo pořád tady bude ta touha? Ostatně vás k astronomii přivedl český kosmonaut Vladimír Remek, jeho příklad. Prostě kluci asi budou pořád toužit po tom letět do vesmíru, a stejně tak holky.

Jiří Dušek: Budou, já tomu věřím. A vidím to právě teď, kdy se diskutuje let českého astronauta, nebo kosmonauta Aleše Svobody, dnes rezervního astronauta Evropské kosmické agentury. On ještě nikam neletěl, a už je v podstatě svým způsobem obdivovanou hvězdou. Fakt to vidím u středoškoláků a vysokoškoláků, že jsou nadšeni z toho, že bychom se mohli po půl století dočkat nového Čecha ve vesmíru. Ano, já mu fandím, a doufám, že poletí, ale že mnohem důležitější je cesta, kdy se připraví na let, a může se stát velmi pozitivním vzorem pro mládež. Já jsem v tom možná naivní, ale zase na druhou stranu, když to vidím, jak děcka reagují na Aleše Svobodu tak, že je tady borec, který poletí do vesmíru. Takže reakce jsou pozitivní.

Já tento projekt českého astronauta vnímám jako obrovskou příležitost, jakousi kampaň, jak vzbudit zájem o vědu a techniku u dětí, byť peníze, které se na to vydají, nebudou malé, ale rozhodně budou využity efektivněji, než nějaká kampaň nějakých videí a selfíček, které se dnes dělají za státní peníze na různých sociálních sítích a v televizi. To já si myslím, že je to naprosto zásadní. Ostatně se stačí zeptat Vladimíra Remka, kolik lidí mu přiznalo, že je ovlivnil, ovlivnil jejich dětství, a ony se daly na nějakou dráhu. Jak říkám, já jsem příklad. Skutečně v sobotu 3. března roku 1978 v podvečer se rozhodlo o mém osudu. Já jsem ho jako děcko viděl v televizi, a rozhodl jsem se, že se stanu kosmonautem. To se nepodařilo, ale zůstal jsem u astronomie, vystudoval jsem fyziku, a nakonec jsem tady. Skutečně za to může on. Pro mě to bylo fascinující, a vidím, že se to může zopakovat. Ale tato šance už dlouho nepotrvá, protože jakmile začnou létat turisti, tak už to nebude ono.

Martina: Kdy budete mít pocit, že jste naplnil svůj osud, přestože nejste kosmonaut?

Jiří Dušek: To bych mohl klidně umřít.

Martina: Ne, myslím pracovní osud.

Jiří Dušek: Nevím, Z astronomického hlediska se můj osud už naplnil – když to tak řeknu pragmaticky. Jedna věc je odborná astronomie. Já nejsem astronom profesionál, jsem spíš popularizátor vědy. Mně se líbí různé přírodní jevy, které příroda kouzlí na obloze – já tomu říkám zážitková astronomie, něco jako je zážitková gastronomie – a že člověk by to měl zažít. Ale nemá žádný vědecký význam vidět úplně zatmění Slunce, vidět krásnou polární záři, jasnou kometu, nebo metodický déšť. A já už jsem viděl všechno. Skutečně ze základních astronomických úkazů jsem viděl všechno.

A můj poslední sen se mi splnil letos na jaře, když jsem mohl pobývat čtyři noci na hoře Paranal v severním Chile, kde jsou největší pozemské dalekohledy, a tam jsem mohl mezi nimi chodit a dívat se na oblohu. Tak to tedy už hezčí ze země neuvidím. V tomto směru mám už odděláno, ale rád bych si tyto věci zopakoval.

Martina: Jsem ráda, že nás ještě čekají další rozhovory, protože věřím, že na nějaké další přání společně přijdeme. Příště si budeme povídat o Vánocích, a tam se nabízí hned několik astronomických úkazů, kterým se podíváme trochu na zoubek. Ostatně většina lidí má zjednodušenou představu, že tam někde nahoře má pán Bůh číslo popisné, a kromě toho by tam samozřejmě měli být ještě mimozemšťané. Na to všechno dojde. Jiří Dušku, moc vám děkuji za rozhovor.

Jiří Dušek: Rádo se stalo.

Martina: Pane docente, jsem moc ráda, že jste tady, a protože váš záběr je široký, kromě toho, že učíte ústavní právo, správní právo, tak jste také autorem knih – a teď pozor – Korunovační klenoty království českého v Rakousku – i o tom bude řeč – případně Jaroslav Krejčí, protektorátní premiér a předseda Ústavního soudu, Mezinárodní konflikty a bezpečnost státu, a také jste předsedou redakční rady časopisu Právo a bezpečnost. Tak, teď jsem vás představila, doufám, že cele, a pojďme na první otázku, myslím, že základní je na každého ústavního právníka: Žijeme v jasném, nezpochybnitelném právním systému?

Zdeněk Koudelka: To určitě nikoli, ale lidstvo nikdy v takovémto systému nežilo.

Martina: Nikdy nežilo ve spravedlivém, rozumném systému?

Zdeněk Koudelka: Určitě nikdy nežilo.

Martina: Ani za Chamurapiho?

Zdeněk Koudelka: Nemám osobní zkušenost, ale vychází to z podstaty práva. Právo a spravedlnost jsou dva pojmy. Je určitý ideál, aby to, co je podle práva, aby bylo i spravedlivé. Ale spravedlnost je morální pojem, a morální pojmy, morálka, může být odlišná, a to souvisí také s kulturou a s civilizací. To znamená, že někdo může cítit jako morálně přípustné něco, zatímco někdo jiný to samé už může cítit jako morálně nepřípustné, a někdy je to i otázka individuálního postoje. Zatímco právo, to jsou objektivní právní normy, takže to, co je podle práva, nemusí být podle morálky, a naopak. Ideální by bylo, aby to bylo jak podle práva, tak podle morálky, a všechny právní systémy se tomu snaží přiblížit, ale žádný se k tomu nikdy nepřiblíží, protože to je ideální stav, kterého nelze na tomto světě dosáhnout.

Martina: Dobře, takže se musíme spokojit s tím, že k tomu pouze směřujeme, ale měli bychom asi býti povinni k tomu usilovat, přibližovat se k piedestalu morálky i práva. Není-liž pravda?

Zdeněk Koudelka: Není to pravda.

Politici dnes vytváří ostudný právní řád podle představy: Poručíme větru dešti. Berou všem, a sami na tom rejžují.

Martina: To nerada slyším.

Zdeněk Koudelka: Právo tvoří ti, kteří drží moc. Právo je spojeno s mocí, a právní normy jsou nějaká obecně závazná pravidla chování lidí, vynutitelná státní mocí. A to, jestli se k tomu přibližujeme, nebo ne, záleží na držitelích moci.

Martina: Doře, takže jak byste charakterizoval systém, ve kterém se právě teď nacházíme z hlediska práva, a vlastně i z hlediska morálky, z hlediska, které je pro každého občana nejdůležitější, domoci se spravedlnosti?

Zdeněk Koudelka: Spíš to vezmu z hlediska práva. Na současný systém se dívám velmi kriticky. Samozřejmě právo souvisí s politikou, protože politici nastavují určité cíle, a tomu právu přizpůsobují, a já se na současnou dobu dívám, jako na obrovské okrádání normálních, běžných lidí, a to díky tomu, že politici nařizují, aby se naše právo poklonilo, sklonilo před politikou zeleného údělu. To znamená, energie, nebo otázka spalovacích motorů, to znamená dostupnost cenově přijatelných automobilů, obrovské dotace, které jdou do předem vybraného odvětví, které je preferováno z Bruselu, nebo z hlediska naší vlády. A tyto peníze se někde musí vzít, někdo to musí zaplatit, a platí to obyčejní lidé, protože i důchodci, kteří už nevydělávají, platí v potravinách DPH, takže i když si člověk koupí rohlík, tak v něm platí něco, co vláda potom vydá na nějaké cíle, které považuji za nesmyslné. A vnímám to tak, že bychom byli mnohem bohatší, svět by byl mnohem lepší, kdyby nás politici skrze právní řád – protože ten nastoluje tyto věci, stanoví povinnosti pro výrobce, pro spotřebitele – netlačili k takovým ideálům, které já považuju za špatné, protože to je ideál: „Poručíme větru dešti.“

U nás máme v historii zkušenost s velkými majetkovými přesuny po roce 45, a po roce 48, tedy znárodňování. Nicméně si myslím, že dnes jsou majetkové přesuny ještě větší. A ještě bych doplnil, že po roce 48 se bralo z ideologických důvodů těm, kteří byli prohlášeni za třídní nepřátele, bralo se továrníkům, a tak dále, kteří vlastnili výrobní prostředky. Ale dnes se bere všem, skrze daně se to bere všem, a platí se z toho skupina vyvolených, kteří jakoby říkají, že zachrání planetu, že sníží emise CO₂, že zabrání změně klimatu, ale v podstatě na tom jenom rejžují. A já to vnímám jako velkou ostudu našeho práva.

Martina: Pane docente Koudelko, vy jste teď mluvil o obrovských majetkových přesunech. Vnímáte to tak, že jsou nástrojem politiků, ať už evropsko-unijních, potažmo našich? Nebo to vnímáte vysloveně jako nebezpečí pro náš právní systém, protože je schopen pracovat s něčím, co bychom mohli pracovně nazvat jako vyvlastnění 2.0?

Zdeněk Koudelka: V podstatě hlavně to druhé, jako nebezpečí pro náš právní systém, protože právo se mimo jiné vytvořilo proto, aby chránilo svobody lidí, práva lidí, včetně jejich práva vlastnického, a daně právo vlastnické narušují. Je jasné, že vždycky musí být nějaké daně, a lidé se shodnou na tom, že si chtějí platit policii, aby nebyli ohrožováni kriminalitou, a tak dále, musí být vytvářeny nějaké systémy sociálního zabezpečení, důchody, a tak dále. Ale pokud se z daní platí něco, s čím se většina lidí neztotožňuje, jenom proto, že si to někdo nesmyslně vylobbuje – třeba že ten, kdo si koupí spalovací motor, bude muset platit jakousi pokutu, protože automobilky budou muset platit pokuty za to, že budou vyrábět spalovací motory, a tyto pokuty budou převáděny ve prospěch výrobců elektromobilů – tak lidé potom budou cítit, že to je nespravedlivé. Proč, když si kupuji spalovací motor, mám platit výrobu elektromobilů, které nikdo nechce? Zaregistroval jsem výrok šéfa BMW – a úplně mě zděsil – protože BMW bylo dříve vnímáno jako automobilka pro bohatší lidi, reprezentant úspěšného kapitalisty, vnímalo se, že podnikatel je reprezentant principu svobodného podnikání, svobodného trhu – a on navrhoval, aby německá vláda zavedla vyhrazené pruhy pro elektroauta, aby tak donutili lidi kupovat elektroauta, když je nikdo nechce. Protože když elektroauta vyvíjeli, potřebovali státní dotaci, když je vyrábějí, potřebují státní dotaci, a teď, když to nikdo nechce, tak aby to prodali, potřebují zase stát, aby lidi donutil si to kupovat, i když to nechtějí. A vlastně lidé potom, když jsou k něčemu nuceni, když vidí, že musí platit daně za něco, co považují za nesmysl, přestávají právu a státu celkově věřit. Takže ano, toto nucení lidí do něčeho, co nechtějí, ohrožuje důvěru v konkrétní právní režim.

Ústavní soud se v době covidu snažil vyhnout rozhodování o restrikcích. Nejvyšší správní soud byl mnohem aktivnější, chránil práva lidí, a některá nezákonná rozhodnutí rušil.

Martina: Já přemýšlím, jestli teď mluvíte více jako ústavní právník, nebo jako občan.

Zdeněk Koudelka: To se nedá oddělit – člověk má více rolí – takže každý ústavní právník je zároveň občanem. A já to beru takto: Měli jsme dobu covidu – taky zřejmě dojdeme o tomto k diskusi – a tam se projevilo, že mnozí ústavní právníci, kteří do té doby žvanili na konferencích o lidských právech, tak když o něco skutečně šlo, tak mlčeli. Ústavní soud se projevil v době covidu jako soud, který se snažil vyhnout rozhodování. A já ho srovnávám s Nejvyšším správním soudem, který naopak – ve srovnání s Ústavním soudem, vždycky je to v určité relaci – byl naopak mnohem aktivnější, a v mnohém chránil práva lidí, a rušil některá nezákonná rozhodnutí ministerstva zdravotnictví. Takže Ústavní soud u nás, a ústavní soudci, úspěšně bojují za takzvaná lidská práva a právní řád, když o nic nejde. Úspěšně bojují za své soudcovské platy. Úspěšně bojovali proti předčasným volbám, které byly vyhlášeny v roce 2009, – a proč by lidé nemohli jít k volbám, – a to tak, že najednou bojovali o nějaké principy, které ve skutečnosti nebyly hájením práva lidí, těch obyčejných, ale když byla masa lidí ohrožena přísnými zásahy státu, nedůvodnými zásahy státu, tak Ústavní soud v podstatě zalezl. A tak se domnívám, že ústavní právník by neměl o právech lidí, o právech občanů, hovořit jenom na nějakých konferencích, přijímat nějaké granty, a psát o tom knihy, ale když o něco jde, tak by měl bojovat právním způsobem.

Martina: Pane docente Zdeňku Koudelko, už řadu let můžeme pozorovat a poslouchat názory, že náš právní řád se začíná poněkud křivit, nebo řekněme, je záměrně křiven, a od vás jsem také četla, že se někdy přibližuje k jistým totalitním praktikám. Když vás budu citovat, tak jste řekl: „Převychovat společnost chtějí totalitní režimy, ne svobodomyslné. Pakliže se představitelé vlády cítí jako vychovatelé občanů, blíží se svým uvažováním nacistickým a komunistickým režimům.“ To jste řekl vloni. Tady hovoříte obecně, ale něco vás k této formulaci muselo inspirovat. Inspiroval vás k tomu systém práva a spravedlnosti v naší zemi, ke kterému se blížíme?

Zdeněk Koudelka: Já bych se trošku zastal systému práva, a zastal bych se psaných zákonů, které máme, a psaných textů právních předpisů. Co se změnilo? Změnila se atmosféra, a jejich aplikace. Uvedu konkrétní příklad: V podstatě jsme měli v době, kdy byla válka v Jugoslávii, stejné skutkové podstaty trestných činů, jako dnes, i když v dnešní době formálně platí nový trestní zákoník, jiný, než jaký platil v době války v Jugoslávii. Když bylo v roce 1999 bombardování Jugoslávie, tak byla ve společnosti zcela svobodná diskuse, a veřejně prezentovali své názory jak zastánci tohoto amerického – a některých dalších států – útoku na Jugoslávii, tak odpůrci tohoto útoku.

A nyní máme v podstatě stejné právní předpisy, stejný trestní zákoník, sice formálně nový, ale obsahově stejný, jako tehdy, a najednou, když se diskutuje o válce na Ukrajině, jíž nejsme účastníky, vystoupilo státní zastupitelství – v čele s člověkem, který bojoval za komunistické právo, a byl před rokem 89 komunistickým vojenským prokurátorem, který najednou ví, kam fouká vítr – s prohlášením, a státní zastupitelství a policie začaly kriminalizovat určitá jednání. Někdy to bylo až směšné, kam jsme se dostali. Pamatuji si, že někdo vyrobil chlebíčky, kde byl sýr srovnán do písmene Z. Mě by ani nenapadlo při pohledu na takový chlebíček zkoumat, co to vlastně připomíná, ale někdo si dal tu práci, a policie vyšetřovala, jestli to není symbol nějaké podpory Ruska ve válce na Ukrajině.

A chci říci, že z hlediska práva nejsme účastníky této války, a Petr Fiala, předseda vlády České republiky lhal, když říkal, že jsme ve válce. Nejsme ve válce. Je to válka, kde nejsme účastníky, a mohli bychom o tom také svobodně diskutovat. Mně vůbec nevadí svobodná diskuse, kde budou vzneseny argumenty jak jedné, tak druhé strany, tedy zastánci jedné bojující strany, druhé bojující strany. To mně nevadí.

Martina: Tady vás ještě doplním, že to šlo až do takových absurdit, že na Zelené hoře – kde má Santini logo, které připomíná písmeno Z, protože jeho půdorys se dá propojit, dají se spojit body, takže vznikne toto písmeno – byl natáčet štáb s tím, jestli budou měnit Santiniho emblém. Až tam jsme se dostali. Promiňte, že vás přerušuji, ale řekněte mi: Dobrá tedy, máme covid, ten už jste zmínil, jako, řekněme, první viditelnější selhání – nevím, jestli je to správné pojmenování – práva, nebo svobody slova, nebo nevím, jak to správně formulovat.

Zdeněk Koudelka: Selžou vždycky lidé. Jo.

Kdyby byl v době covidu Václav Klaus prezidentem, nebo premiérem, reakce by byla jiná. Premiér Babiš vůbec nevnímal doporučení imunologa profesora Berana.

Martina: Dobře. Chtěla jsem se zeptat: Co selhalo za covidu, v době války na Ukrajině, co se týká těchto absurdních, nesmyslných opatření, která jste zmínil? Selhalo psané právo? Selhali jednotlivci? Selhal systém? Co selhává v současné době tak, že se nemůžeme dobrat svobodné diskuse, práva na vyjádření?

Zdeněk Koudelka: Selhávají lidé. Neselhává systém jako takový.

Martina: Systém tam dosadil ty, kteří selhávají.

Zdeněk Koudelka: Poukážu zase na rozdíl v době covidu mezi rozhodováním Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Prostě platí stejné právo pro oba soudy, ale jeden byl zbabělý, to byl Ústavní soud, který se snažil rozhodování především vyhnout, a druhý byl Nejvyšší správní soud, který se k tomu postavil čelem. I když i tam byly rozdíly mezi jednotlivými senáty. Prostě vždycky jsou za vším lidé. Takže určitě bychom měli jinou reakci na covidová opatření, kdyby v té době, tehdy – nemohu říct nikoho z České republiky, nebo můžu – byl ve funkci prezidenta, nebo premiéra Václav Klaus, který se už v době, kdy byla prasečí chřipka, postavil proti povinnému očkování, které bylo vymáháno vůči určitým profesím.

Martina: Vetoval antidiskriminační zákon.

Zdeněk Koudelka: Včetně jeho samotného, protože se měl, jako vrchní velitel, očkovat snad proti prasečí chřipce, protože se to prosazovalo vůči vojákům. Tedy, kdyby byl tehdy ve funkci prezidenta, nebo premiéra Václav Klaus, tak by reakce byla jiná. Ale najednou jsme měli premiéra Andreje Babiše, který přišel s tím, že za ním přišel nějaký matematik z pojišťovny, který mu vykreslil nějaký model, a on jeho doporučení vnímal, ale nevnímal stanoviska, doporučení třeba profesora Jiřího Berana, který je imunolog. Takže jde o to, koho držitelé moci poslouchají, a co realizují.

Ve Švédsku byl jiný systém reakce na covid než ve zbytku Evropy, a ukázalo se, že švédský model nevedl k horším výsledkům, a dokonce někdy vedl k lepším výsledkům. Ale rozhodně nevedl k takovým škodám, která u nás opatření způsobila v ekonomice, a nevedl k takovým drastickým narušením základních práv člověka, jako u nás. Takže bych znovu řekl, že jsou za tím vždycky lidé, a je koneckonců na nás, koho si volíme. Takže ano, teď máme premiéra, který lže o válce na Ukrajině, máme jemu podřízené orgány, nebo na vládě závislé orgány moci, jako je státní zastupitelství a policie, které provádějí nějakou trestní politiku. Premiér se tam dostal v důsledku voleb, a je zcela jisté, že kdyby tam byl jiný premiér – který by zaprvé lidem nelhal, že jsem ve válce, zadruhé by nechtěl, aby si mysleli, že pravdu může mít jenom jedna strana tohoto konfliktu – tak by realizace trestní politiky, a s tím související svoboda slova, byla u nás jiná.

Martina: Pane docente Koudelko, já musím použít vlastně takovou hrubost, a to je úsloví, že ryba smrdí od hlavy, a podle toho, co teď právě říkáte, je markantní, že státní úředníci, ať na Ústavním soudě, nebo jinde u soudů, visí na rtech politikům, a plní jim jejich přání. To by ale potom znamenalo, že tento systém je špatně nastaven, protože jim umožňuje výklad práva a jeho ohýbání podle toho, kdo je právě u moci. Je to tedy jenom v jednotlivých lidech? Protože to, co se tady dělo, bylo skutečně do té doby bezprecedentní uzurpování práv občanů, byla to vlastně státní zvůle, řekněme.

Zdeněk Koudelka: Nemyslím, že by ústavní soudci viseli na rtech politikům. Prostě většina ústavních soudců měla nějaký věk, jsou to starší lidé, mají nějakou životní zkušenost ve smyslu, že působili jako právníci ještě před rokem 89, a možná byli a priori více navyklí, že se vládě takzvaně věří. Já a priori vládě nevěřím, jsem k ní zdrženlivý, opatrný, zvláště když chce dělat nějaké masové zásahy do práv lidí. Takže, spíše to byla nějaká jejich osobní zkušenost, lidská podstata, lidské vlastnosti, které vedly k tomu, že vůči těmto opatřením, která byla jasně nedůvodná, ve své většině nesmyslná – ani k takovým, přímo idiotským opatřením, že v jednu dobu jste museli mít roušku, když jste šli sami po lese, i každý ví, že když jste sám v lese, tak nemůžete nikoho nakazit – nezasáhli.

Já to vnímám takto. Víte, Ústavní soud se často glorifikuje, jaká to je poslední záštita, záštita demokracie a ochrany práva, a tak dále, ale když jsem viděl Ústavní soud, jak se zachoval v době covidu – nebo jak aktivně bojuje za věci, u kterých většina lidí nevnímá tak, že jsou nějakým demokratickým problémem, třeba jak byli proti předčasným volbám v roce 2009, nebo jak bojují za soudcovské platy, a za vnímání soudců jako nějaké nedotknutelné kasty – tak si říkám: „Kdyby takovýto Ústavní soud fungoval v roce 1933 v Německu, tak nástup Hitlera nezdrží ani o jednu minutu.“

Za protiústavní opatření za covidu nebyl nikdo potrestán, a to je špatné. Na Slovensku vznikla vyšetřovací komise, která má vyšetřit, proč byla přijata tak tvrdá opatření.

Martina: Na tom mě zaráží ještě jedna věc: Vím, že jste byl kritikem proticovidových opatření, soudy vám posléze dávaly za pravdu, a jedno opatření za druhým prohlašovaly za nezákonná, nebo jich bylo docela dost. Vy zjevně nesouhlasíte, klidně mě opravte.

Zdeněk Koudelka: Většinou byly publikovány případy, kdy soud daná opatření zrušil. Ale i na Nejvyšším správním soudě byly různé senáty. Na Ústavním soudě to většinou řeší v plénu, to znamená všech 15 soudců najednou, ale na Nejvyšším správním soudu to dostaly různé senáty, a bylo vidět, jak někteří považují opatření ministerstva zdravotnictví za jasně, skutečně nezákonná, a rychle je rušili, a jiní tak trošku váhali, a nechali to ležet. Mám případy, kdy opatření byla zrušena třeba dva roky poté, co už přestaly platit, to znamená, nechali to ležet, a pak řekli: „Ano, navrhovatel měl pravdu“. Ale byly senáty, které u obsahově podobných opatření – protože ministerstvo si navyklo, že když jim někdo opatření zruší, tak vydalo v podstatě nové, v bleděmodrém stejné – v zásadě uznaly, že jsou platné. Vymýšlely se některé věci, jako že řekli, že já nemám aktivní legitimaci, to znamená, že jsem nebyl přímo dotčen. Jak chcete dokázat, že jste přímo dotčen, když vám jakožto neočkovanému zakážou chodit do hospody? Některé senáty to vzaly, už toto tvrzení stačí, že se nemusím nechat vyhodit, nebo dostat pokutu od policie, nebo hygieny za to, že jsem jako neočkovaný šel do hospody. Ale někteří říkali, že tam prostě není přímý zásah, takže to ani nechtěli řešit. To tam bylo také. Některé senáty na Nejvyšším správním soudě jednaly vyhýbavě.

Martina: Zdeňku Koudelko, ale mě přesto jako občana zaráží a vadí na tom, co jste popsal – a co já nepovažuju z podstaty slova za systém, ale za chaos – že vlastně dodnes nikdo z těchto stáních úředníků nebyl potrestán. Nebo, víte o někom? Víte o někom, kdo by poté, co byla některá rozhodnutí shledána protiústavními a byla zrušena – a víme, že na základě těchto opatření mnozí lidé přišli o práci, o živnosti, na určitou dobu o osobní svobodu – musel nést zodpovědnost? Nebo na konci prostě není nikdo?

Zdeněk Koudelka: Nikdo nebyl potrestán, a to považuji za velmi špatné. Velmi cením, že na Slovensku vznikla vyšetřovací komise, nebo skupina, která má vyšetřit, proč na Slovensku byly přijaty i tvrdší opatření než u nás. Za Matovičovy vlády se Slovensko v podstatě přeměnilo téměř v polodiktaturu tím, jak se vynucovaly zákazy cestování mezi okresy, jak se tam policie chovala k lidem, jak se snažili likvidovat opozici, zavřít Roberta Fica za to, že svolal protivládní demonstraci, prostě něco, co je v demokracii běžné. Tam to bylo mnohem tvrdší, a oceňuji, že se to nyní na Slovensku vyšetřuje.

A něco podobného by mělo být u nás. Já to ale od vlády Petra Fialy neočekávám z jednoho prostého důvodu, a to, že oni sice mají plná ústa antibabišismu, ale když šlo o věc, tak pro nouzové stavy, až na výjimky, hlasovali i oni. I oni, když nastoupili do vlády, ponechali ještě určitou dobu v platnosti vyhlášku o tom, že se povinně musí očkovat vojáci, hasiči – a zase nesmyslně. Covidem byli ohroženi především starší lidé, kteří mají i více dalších nemocí, a tady se nařídilo povinné očkování vojáků, hasičů, policistů, což jsou zpravidla mladší lidé, fyzicky zdatní, protože by jinak tuto práci nemohli vykonávat. Takže současnému ministrovi zdravotnictví z TOP 09 trvalo určitou dobu, než zrušil tuto hloupou vyhlášku, a přitom to mohl zrušit podstatně dříve, a tím přivedl spoustu vojáků do tíživé situace. A to proto, že zatímco u hasičů a u policie se povinné očkování nevymáhalo, tak u vojáků se to vymáhalo s tím, že už musí být naočkovaní před tím, než tato vyhláška nabude účinnosti. Tedy, že ke dni účinnosti vyhlášky musí být naočkováni. Ministr Válek s tím velmi dlouho otálel, a způsobil tak těmto lidem škodu.

Odpovědnost za nezákonná a protiústavní opatření v době covidu nese tehdejší Babišova vláda, ale i tehdejší opozice, dnešní vláda, která na těchto opatřeních do značné míry kolaborovala

Martina: Já vás jenom doplním, že jsme tady měli jednoho pana rotmistra, který skutečně na konci roku přišel o práci, přišel i o polovinu výsluh, a až – i na základě našeho vysílání – za dva, nebo tři měsíce, bylo jeho propuštění zrušeno. Ale to byla individuální práce, a nebylo to plošné rozhodnutí.

Zdeněk Koudelka: Přesně tak. Aby se proti tomu vojáci postavili, také jsem některé zastupoval, tak museli odmítnout poslechnout rozkaz. Podal jsem spoustu návrhů na předběžné opatření Městskému soudu v Praze – protože žalovaným byla armáda zastoupená ministerstvem obrany, takže rozhodoval Městský soud v Praze – a zastupoval jsem řádově desítky vojáků, a jenom v jednom případě mi soud vyhověl. Zase záleží, který konkrétní soudce to dostal, a nařídil, že se tento rozkaz nesmí realizovat vůči tomu jednomu vojákovi. A armáda ho skutečně nechala na pokoji. Ale vůči ostatním – ta samá právní situace, ten samý příběh – soudci toto předběžné opatření odmítli.

Martina: Nedemotivuje vás to, protože máme snad jeden zákon, a přesto.

Zdeněk Koudelka: Takhle – já vím, že toto je normální.

Martina: Jenomže když nejste tím jedním, kterého se vám podařilo zachránit, tak vás to mrzí trošku víc, než…

Zdeněk Koudelka: Možná nepoužiji slovo „normální“, ale „běžné“. To znamená, že když je stejný příběh, stejná skutková podstata, ať už je to v civilním právu, nebo v trestním řízení, tak zjistíte, že u různých soudců někdy člověk odchází tak, že vyhrál, a s tím samým příběhem u jiného soudu někdo jiný odchází s tím, že prohrál. Liší se jak výměra trestu, tak to, že někdo je zcela osvobozen, a někdo je odsouzen za úplně podobné jednání. Takže mě tato rozdílnost rozhodování nepřekvapuje. Samozřejmě ten, kdo s tím nemá zkušenosti jako já, tak ano, může se cítit, že to tak nemá být, a já mu třeba řeknu: „Ano, nemělo by to tak asi být, ale je to prostě tak.“ A vychází to z toho, že nejde o právní řád jako takový, ale o to, kdo rozhoduje, a to jsou lidé. Lidský prvek v rozhodování soudů je podstatný.

A myslet si, že za to může jenom špatný, nebo dobrý právní řád? Už jsem to uvedl na příkladu, jak se hodnotí, když máte svobodnou diskusi o válce v Jugoslávii, a když máte svobodnou, nebo dneska spíše nesvobodnou diskusi, o válce na Ukrajině. A platí stejné právní normy, ale realizují to jiní lidé, nebo možná titíž lidé, ale v jiné době, a cítí, že je jiná atmosféra, a tak je jejich rozhodnutí jiné.

Martina: Pane docente, řekl jste, zdůraznil jste, že to záleží na tom kterém člověku, na tom kterém soudci, ale zdá se, že v jednom byli všichni soudci jako jeden muž, to jest, že nikdo nebyl potrestán za neústavní kroky v době covidu. A tady bych řekla, že jde o velmi důležitý princip, velmi důležitý vzkaz pro občany, jako v příměru: „Když zabiješ jednoho člověka, tak jsi vrah, ale zabiješ milión lidí, tak jsi dobyvatel.“ Nebo: „Jsi státní úředník? Tak jsi nepostižitelný. Jsi obyčejný občan? Tak tě budeme honit po ulici, když nemáš roušku.“ Co si z tohoto může občan odnést, když navíc nedošlo k takové katarzi, že bychom řekli: Vy jste byli v právu, a státní úředníci ne.

Zdeněk Koudelka: Podívejte se, občan si z toho může odnést to, že si za to může sám. Samozřejmě ne konkrétní občan, ale vnímám teď skupinu voličů, když tyto lidi volila. A znovu říkám, že tehdejší Babišova vláda, a tehdejší opozice na těchto opatřeních do značné míry kolaborovaly společně, a nesou za to odpovědnost. Samozřejmě vláda nese odpovědnost větší. Ale hlavně bývalá opozice, která se stala za Petra Fialy dnešními držiteli moci a vládne, neudělala nic, aby to prošetřili.

Já se tady trošku zastanu soudců, protože oni by to mohli soudit, kdyby jim to někdo podal jako návrh. Buď by to podalo ministerstvo zdravotnictví, které by řeklo: „Dřívější úředníci, nebo dřívější ministr, spáchali škodu, vyčíslili by škodu, a chtěli by to po nich zaplatit. Například, že podepsali smlouvy, které vedou k tomu, že jsme ještě velmi dlouho nakupovali a platili za vakcíny, které nikdo nechtěl, a likvidovaly se. Jenže to by se při vyšetřování přišlo na to, že na tom spolupracovali. Ale nakonec to skončilo tak, že jeden z ministrů zdravotnictví, Adam Vojtěch, se stal velvyslancem ve Finsku, to znamená, dostal velmi dobrou trafiku.

Martina: Takové „uklizení“.

Zdeněk Koudelka: Tak. Takže to vnímám tak, že jestliže lidé ve své většině volí strany, které za to nesou společnou odpovědnost – a to jsou strany současné vlády, ale i předchozí vlády, které jsou v našem politickém systému dominantní – tak nelze očekávat, že bude vyvozena nějaká odpovědnost. Ať už civilní, že by ministerstvo zdravotnictví, nebo někdo jiný, stát, nárokoval po těchto škůdcích škodu, nebo trestněprávní, že by státní zastupitelství řeklo: „Ano, půjdeme do toho, a ti, kteří masově porušovali práva občanů, dovedeme i k nějaké trestní odpovědnosti za zneužívání moci.“

Martina: Vy jste říkala, že důchodci nemají jednotný program, a tudíž nevolí jako jeden muž jenom proto, že přesáhli určitou věkovou hranici. Přesto všechno je to obrovská voličská skupina. Máte nějaké vysvětlení, protože politici se v tomto případě k diskriminaci důchodců staví velmi laxně, a nedá se očekávat, nebo zatím od nich nevzešly žádné návrhy pro to, aby se tato záležitost ageismu u nás nějak narovnala.

Lucie Vidovičová: Řada politických stran to má často v programu hluboce skryto. To jsem si všimla, že tato témata tam jsou, ale typicky se nedostanou úplně napovrch, nebo nejsou komunikována. Dokážu to na jednu stranu pochopit přesně z toho titulu, že moc nevědí ke komu mluvit, jestli k babičce z Horní Dolní, nebo k nějaké umělkyni v Praze, byť obě dvě mají 70 let, a chcete hlasy od obou. Tento fenomén je ještě podřízen tomu, že dnešní senioři jsou disciplinovanými voliči, to znamená, že kdo na svou stranu získá seniory, tak má jasnou výhodu. Ale pořád je to rozškatulkované, takže mám pocit, že některé strany to dokážou komunikovat lépe, než jiné. Některé strany se nás, akademiků, ptají, jak by to mělo vypadat, a některé ne, ale my na to také nemáme recept, jak oslovit všechny seniory. Ale říkám si, že to někdo musí umět, že určitě jsou nějací markeťáci, kteří dokážou prodat lepidlo na zuby, takže by určitě mohli prodat i toto téma.

Martina: Před chvílí jste zmínila Janu Paulovou, která patří mezi šarmantní dámy vyššího věku, a přesto všechno by nám spadala do kategorie seniorů. Jak myslíte, že by ona vnímala – na což mi samozřejmě nemůžete odpovědět, ale ptám jen řečnicky – že by jí třeba chtěli odebrat voličské právo? Protože stejně tak, jako politici tlačí na to, aby se snížili věk tak, aby děti mohly volit už od 16 let, tak stejně silně se v médiích objevují tlaky na to, že by seniorům mělo být odebráno volební právo. Co si o tomto myslíte?

Lucie Vidovičová: Navádět k těmto praktikám je trestný čin. My jsme v rámci Výboru pro práva starších lidí Rady vlády pro lidská práva už vydali stanovisko, které toto jasně označuje, že to je nelegální, nedemokratické, a úplně do nebe volající. V jednom z prvních výzkumů, které jsme ageismu věnovali, jsme dali otázku, jestli by lidé podporovali, aby lidé nad 60 nemohli vstupovat do politické reprezentace. A mně tehdy v agentuře, když jsme pracovali na tomto dotazníku, říkali: „To tam nebudeme ani dávat. Vždyť je to proti zákonu. Na to nemá smysl se vůbec ptát.“ A já říkám: „Jen to tam nechte.“ A ukázalo se, že 50 procent respondentů s tím souhlasilo a že jim vůbec nedochází, že říct někomu, že nemá volební právo jenom proto, že večer šel spát, a to ještě mohl volit, a ráno se probudil, a už mu bylo 60, a najednou to má zakázáno. To není ani logické, ale hlavně říkám, že je to porušení základních lidských práv, a za současné situace a legislativy, která pořád ještě má v této oblasti spoustu děr, je to za čarou.

Martina: Jak si vysvětlujete, že společnost na tento dvojí metr přistupuje? Řekla jste, že 50 procentům respondentů to ani nedošlo, a přišlo jim to v pořádku. Dovedete si představit, že by se v médiích objevily články a návrhy k tomu, že je třeba odebrat volební právo ženám, nebo gayům a lesbám, nebo lidem na základě jejich etnické příslušnosti, nebo třeba jen těm, kteří ve svém životě nepřispívali, nebo málo přispívali do společné pokladny? Umíte si představit ten cirkus, který by se strhnul? Ale u seniorů je to tiše přijatelné.

Lucie Vidovičová: Já si myslím, že je to krásný příklad toho, jak je ageismus takzvaně poslední -ismus, který se nám pořád nedaří uchopit a pochopit. Ale tento příklad, který jste uvedla, je ilustrativní, a říká, nebo podtrhuje přesně to, jak paradoxní je, že toto téma ještě není tématem.

Je třeba hledat cesty, jak říct, že starší lidé mají svá práva a že lidská práva nestárnou

Martina: Myslíte, že u nás platí, že milujeme své babičky, ale starší lidé nám lezou na nervy?

Lucie Vidovičová: Mám takový pocit. Já žiju v bublině, která už to má vyřešené. A potom z této bubliny vystoupím, a přesně přijde něco – jako třeba referendum v obci, kde řekli, že nechtějí domov pro seniory, protože je ošklivé se dívat na starší lidi – a to si uvědomíte, že tato práce ještě není hotová a že představa, že někdo je občanem druhé kategorie jenom proto, že se narodil dřív než vy, je u nás pořád hodně silně zakořeněna. Je to tím, že nemáme jednoduchou odpověď kvůli heterogenitě vnitřní skupiny 60+, 65+, nebo i 75+, to je jedno, jak to definujeme. Takže rozumím, že to je obtížné, což v případě etnicity, genderu, nebo něčeho, tak zapeklité nebývá. Ale protože se i na mezinárodní úrovni už desítky let debatuje, jestli potřebujeme novou úmluvu o právech seniorů, nebo starších lidí, tak se tato úmluva jmenuje – teď už možná svítá na lepší časy – tak je třeba hledat cesty, jak říct, že starší lidé mají svá práva a že lidská práva nestárnou a že je to něco, co potřebujeme pořád ještě opakovat.

Martina: Nejste právnička, a nechci od vás nějaké ostré soudy, ale vzpomínám si, je to několik let, kdy před volbami naši umělci udělali spoty, kampaň „Přesvědč bábu a dědka“. Co to s vámi, jako s odbornicí na gerontologii, udělalo? Myslíte, že třeba toto mělo být trestné?

Lucie Vidovičová: Mě tento klip úplně fascinoval, také jsem k němu dělala výzkum. Mně totiž přišlo, že kdyby se bývala potom debata zarámovala jinak, tak že to mohlo být skvělá věc. Protože místo toho, abychom řekli, že to diskriminuje seniory, tak bychom řekli, že tento klip vyzývá k mezigeneračnímu dialogu, takže bychom se o tom mohli bavit úplně jinak, protože tam hrozně…

Martina: I když vás někdo pejorativně označí jako „bábu a dědka“?

Lucie Vidovičová: Tak je to „bába, dědek“.

Martina: To je, jako kdybych mladým říkala „smradi“, a chtěla mezigenerační dialog.

Lucie Vidovičová: Bába a dědek – tam je zajímavé, že každý pro seniorství preferuje jiné označení, a my všichni máme pocit, že senior je slovo, které je ideální. Ale zase z našich výzkumů víme, že jsou skupiny, které preferují staré dobré „důchodci“. Přednášela jsem v nějaké knihovně v menším městečku, a přišly za mnou seniorky a řekly: „My nejsme žádné seniorky, normálně nám říkejte důchodkyně“. Takže preference slov je různá. Ale samozřejmě chápu, že narážíte na to „Přemluv bábu a dědka“. Ale pořád si myslím, že se to – bez ohledu na to, jak to oni mysleli – dalo vlastně využít pozitivně, v náš prospěch. A slovem „nás“ myslím nás, kteří se snažíme upozornit, že věková diskriminace je fuj. A že se dalo říct: „Pojďme se víc bavit“, protože mám pocit – a to je další ze zdrojů, o kterém můžeme mluvit – že v České republice, a i v dalších společnostech je obrovská věková segregace. To znamená, že nemáme moc příležitostí se setkávat s lidmi různého věku, a potom nemáme ani moc příležitostí se bavit právě třeba o různých politických preferencích, například. Takže já jsem si říkala, že to byla obrovská příležitost, když to získalo takovou pozornost, použít to spíš k tomu, abychom řekli: „Jo, pojďme se o tom bavit“, než říct „Oni jsou ageisti a fuj“. Takže je to spíš o tom, abychom…

Martina: I když to bylo, řekněme, formálně nešikovné, tak jsme se toho měli chopit. Kdo se toho měl chopit?

Lucie Vidovičová: Měly by to být celebrity, které si stojí za seniorstvím. Přišlo mi, že nakonec tím, jak šla kritika, to zase šlo směrem: „Chudáci ti senioři, musíme je ochránit.“ Nikoliv, senioři jsou autonomní dospělí lidé, kteří mají svá práva a povinnosti, a jsou si jich vědomi, a není potřeba je paternalizovat. Mně přišlo, že to byla trošku medvědí služba, která se v souvislosti s tím, byť asi s dobrým záměrem, objevila, tedy že musíme seniory ochránit před tím, aby jim náhodou vnoučata nenadávala za jejich politické preference.

Historii vnímáme jen z výseků, popisů, jak to v minulosti vypadalo. I tehdy se mladí třásli, aby mohli hospodařit, a odsunuli seniora na vejminek. A neexistoval příjem, který by senioři měli pro sebe.

Martina: Dobrá, možná si můžeme říct, že za tím byl dobrý cíl. Nejsem si jistá, jestli byl tento cíl skutečně uctivý vůči seniorům, nebo důchodcům, nebo zdali je chtěli jenom natlačit k nějakému voličskému názoru – to už nebudu zpětně hodnotit. V každém případě mi to trošičku připomíná výrok Viktora Černomyrdina, když řekl: „Mysleli jsme to dobře, a zase to dopadlo jako obvykle.“ Ale jestli o něčem tato kampaň – pak už ji opustíme, protože je to jenom exemplum – vypovídá, tak je to o ztrátě úcty ke stáří, ztrátě úcty k šedinám, ke zkušenostem lidí, kteří prožili svůj život, vytvořili nějaké hodnoty, vychovali třeba děti, něco vybudovali, dokonce jim třeba postavili domek, nebo jim ho jednou odkážou Řekněte mi, pozorujte to tak, že se úcta ke stáří ztrácí a že jedním z hřebíčků do rakve rodů, a rodinných systémů, je sociální systém, protože jsou všichni nezávislí na členech domácnosti? Je to několik otázek dohromady, ale prioritní je: Ztrácíme více úctu ke stáří?

Lucie Vidovičová: Já mám hypotézu, kterou je potřeba probrat s historiky, že nic takového jako „zlatý věk seniorů“ neexistovalo. My o se historii učíme jenom – a také se říká his-story, jeho příběh – z výseku popisu toho, jak to tehdy vypadalo. Ale i v těchto dobách, kdy byl třeba fenomén vejminku, vás jako seniora odšoupli, a už se třásli na to, abyste opustili grunt, aby na tom mohli mladí hospodařit – a neexistovala žádná péče o stáří, neexistoval žádný příjem, který by senioři mohli mít sami pro sebe. Byli tedy naopak mnohem víc závislí na rodině, což není vždycky dobrá věc. Protože je to prima, když ta rodina funguje, ale je to velký problém, když nefunguje. Fenomén „zlatých starých časů“ ke kterým se potřebujeme vrátit, je pro mě s otazníkem, protože mám pocit, že naopak dnešní doba je něco, kdy senioři mohou mít svůj hlas, kdy jsou zabezpečeni – byť služby jsou daleko od ideálních, ale nějaké jsou – a kdy nejste závislí na tom, jestli vám někdo odsype z úrody, nebo ne.

A když se podíváme i do Bible, tak mezi přikázáním máme: „Cti otce svého a matku svou, aby se ti dobře vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ To je první přikázání, které vždycky říkám. Pán Bůh už velmi brzo po stvoření světa věděl, že tyto vztahy budou problém, a je potřeba to nějak zákonně ošetřit. A zároveň je to první přikázání, které propojuje minulost se současností, dnes tomu říkáme „generační přenos“. Pokud se dítě skutečně nenaučí nějaké úctě k lidskému životu, ke stáří, k jeho barvitosti, tak je dost pravděpodobné, že se takto nevhodně bude chovat ke svým rodičům, tedy, že se to přenáší nápodobou. A v Bibli, v Novém zákoně máme také v dopise Timotheovi napsáno: „Ať tě nikdo nepodceňuje pro tvé mládí“. To je právě věková diskriminace na obou stranách, která byla v těchto velice starých kulturních textech rozpoznaná.

Když se vrátím obratem k vaší otázce, tak úcta ke stáří byla, ale ne daná vždycky všem. Tak, jak je to dnes: Jsou lidé, ke kterým nějakou úctu máte, protože jsou to krásní lidé, i přes své stáří. Říkala jsem, že nemáme celebrity, které by nesly své stáří, ale věřím tomu, že řada z nás, ne-li všichni, máme nějaké, nebo bychom si vzpomněli na nějaké lidi, kteří nás ovlivnili, naše babičky, dědečky. Pan Suchý, třeba, to je takováto osobnost, která mě napadne, která stárne s velkou grácií, a všichni jej obdivujeme. V minulosti, a to říká Simone de Beauvoir, se vždycky stárlo jinak otrokovi a patriciovi, nebo dělníkovi s mizernou mzdou, a Onassisovi. Spíš než o věku a o úctě, nakonec jak jste říkala, to spíš inklinuje k penězům, respektive k socioekonomickému statusu.

Martina: Mění se důvody k diskriminaci v čase?

Lucie Vidovičová: Mění se. Na podzim připravujeme výzkum, který by měl popsat současnou situaci, ale už v minulých vlnách bylo vidět, že třeba problém získat půjčku na základě příslušnosti k nějaké věkové skupině měli v jednom roce šetření spíš senioři, a v druhém roce šetření spíš junioři. Není to tak, že by věková diskriminace v různých aspektech klesala, ale může se to přelévat mezi různými skupinami. Zdroje jsou vázány právě na to, kdy vybublá nějaká kauza, nebo něco, co se řeší, něco se děje, typicky když se v novinách diskutuje nějaký problém, tak kolem toho jsou najednou soustředné kruhy, které mohou nějakým způsobem poškodit pověst seniorů. Fascinující je, že ať jsou zdroje, důvody, nebo různé projevy, tak to prostě nemizí. Někteří kolegové se baví o tom, že se věkově daný jízdní řád, kdy jsou věky, kdy se něco musí splnit, a očekává se plnění věkových norem – jak my říkáme – rozvolňuje. Ale v mých datech se spíš ukazuje, že se to třeba posouvá do vyšší hranice, ale ne, že by to mizelo. Takže ať už jsou zdroje jakékoliv, výsledek je, bohužel, pořád stejný.

Představa soudržné rodiny v minulosti je zkreslená. Dnes se rodiny rozpadají rozvodem, a dřív smrtí. Ženy umíraly u porodu, muži ve válkách, a nově vytvořené rodiny byly běžné.

Martina: Myslíte si, že za diskriminací kvůli věku stojí to, čemu se říká rozpad rodiny? Navzdory tomu, že jste říkala, že asi nikdy nebyl vysloveně „zlatý seniorský věk“, tak přesto senioři do určité míry byli v rodě potřeba proto, aby hlídali děti, aby je něco učili, aby dělali práce, na které výkonní členové domácnosti neměli úplně čas, a tudíž tam měli nějakou svou úlohu, přestože se určitě někdy v nějaké rodině tehdy, před stovkami let, modlili, aby už umřeli, protože ujídají chlebíčka. Myslíte si, že skutečně rozpad rodiny, krize rodiny, o které se v poslední době hodně mluví, stojí i za tím, jaký máme vztah k seniorům?

Lucie Vidovičová: Může to být. Zase z historického pohledu je dobré si uvědomit, že dneska se rodiny rozpadají rozvodem, a dřív se rozpadaly smrtí, protože ženy umíraly u porodu, muži umírali ve válkách, takže i v minulosti byly rekonstituované rodiny naprosto běžné, a nové svazky typicky nevznikaly z romantické lásky. Takže představa soudržné, hezké rodiny, je možná trošku zkreslená. Zase i biblická rodina, to je náhradní otec, strejda a tetička – a to je rodina. Takže nukleos vždycky vypadal trošku barvitěji, než si typicky představujeme.

Martina: Spíše fungovaly rody, širší rodiny.

Lucie Vidovičová: Přesně tak, a to se ztrácí. Dneska společnost vypadá jinak, ale nevím, jestli je nutné říct, že to je horší. Je to rozhodně jiné. A netvrdím, že to už nikde neexistuje. Zrovna třeba moje rodina je typický „kibuc“, je nás doma asi 13, když se všichni sejdeme, nejužší rodina je třináctičlenná, a nepočítám tetičky, babičky, a mám jenom dva sourozence. Není to tak, že bychom byli nějaká obrovská rodina, ale tímto šířením se napočítáme. A je to vlastně obrovsky výhodné, ať už ekonomicky, nebo právě třeba když potřebujeme poskytovat péči, kdy je vzájemná zastupitelnost super. Ale je vidět, že možná už to jsou to spíš výjimky. Ale nevím, nemám na toto data.

Ale je dost zajímavé, že se můžeme ptát, co tedy vlastně senioři dělají jinak, než když před tím pečovali o vnoučata, nebo okopávali zahrádku, což třeba moje tchyně dělá dodnes, a to jsem tchyni o toho počtu ani nezapočítala. Ale senioři dneska, podobně jako všichni ostatní, využívají dalších příležitostí, které ve společnosti jsou. To znamená cestovat, vzdělávat se, konec konců také navazovat nové vztahy. Fenomén, že žijeme mnohem déle, než původně, to má přece velkou dynamiku do vztahů ve vyšším věku, protože zakládáme nová, další partnerství. Takže angažovanost seniorů v rodinách může být omezena i tím, že si jdou za svým plánem, který měli.

Docela se mi líbí, co bylo někde na sociálních sítích, kde nějaká paní psala: „Mužské kalhoty už jenom přes opěradlo, ne do skříně“, tedy, že dnešní seniorky už nechtějí participovat v tradiční rodině, a být pro vnoučata, ale chtějí si plnit nějaké sny, na které dřív neměly prostor. Je to jiné. Můžeme to považovat za rozpad rodiny, nebo se na to dá dívat i tak – což vyplynulo z jednoho našeho – že aktivní stárnutí se docela dobře dělá přes výkon prarodičovství. Tedy, že jako seniorka chodíte do divadla, na balet, a berete tam s sebou vnoučata, což bychom nazvali tak, že hlídáte vnoučata, a z druhé strany to vypadá, že si babička jde užívat. Takže je to o optice.

Sendvičová generace je důsledkem toho, že déle žijeme. Zároveň pečujeme o své rodiče, podporujeme rodinu potomků, a sami se dostáváme do věku, kdy máme první zdravotní problémy.

Martina: Máme data z desetiletého výzkumu univerzity v Basileji, který ukázal, že senioři, kteří se vídají s vnoučaty, žijí déle, a jsou zdravější než ti, co žijí osaměle, a mají minimální kontakt rodinou, nebo vnoučata vůbec nemají. Já na to narážím proto, že jste o něčem podobném mluvila. Ale na to, aby měli prarodiče přístup k vnoučatům, ať už chtějí, nebo nechtějí – to je proměna, kterou jste zmínila – asi nejde vydat zákon. Je to asi úděl toho, čemu se dnes, mimo jiné, říká „nukleární rodina“, a podobně.

Lucie Vidovičová: Určitě. Ve výzkumech nám krásně vzešlo, že prarodičovská role je role, která nese nejvíce radosti. A jenom k tomu doplním: My jsme se ve výzkumu původně zabývali náročnými rolemi, a báli jsme se, že to bude role pečujících, ale ukázalo se, že nejvíce stresovou rolí je role zaměstnance, což je přesně také téma do diskuse ohledně třeba prodlužování odchodu věku do důchodu, a podobně, který je logický, je potřeba, ale jsou tam nějaká „ale.“ Prarodičovství je fakt velký benefit, pokud je to samozřejmě něco, co vás baví, protože existují velice intenzivní prarodičovské role, kdy někdy nahrazujete rodiče jako takového. A bohužel, těchto případů je stále víc, a pěstounská péče je z velké většiny právě péčí prarodičů, typicky babičkami. A tam výzkumy ukazují, že tato intenzivní péče je naopak pro staršího člověka relativně škodlivá. Protože byste se měla spíš zabývat fenoménem prázdného hnízda, a najednou tady máte třeba školáka, o kterého musíte pečovat. Důvodů, proč se do toho lidé dostanou, je celá řada, ale patří to k prarodičovství. Na druhou stranu, když si vnoučata můžete užít, tak hodně prarodičů mluví o tom, že z toho mají veškeré radosti, a nemají k tomu starosti, tedy, že se s dítětem, nebo s vnoučetem potěší, a vrátí ho rodičům.

Martina: Říká se tomu „sladký okamžik vracení“ – nulová zodpovědnost, mnoho radosti. Ale vy jste tady zmiňovala ještě prodlužování věku, které samozřejmě s sebou přináší mnohé věci související s ageismem, a v tom jsme trošku zapomněli na to, že prarodiče se starají o vnuky, třeba, ale ještě se starají o své rodiče. A to už pro ně může být opravdu velmi vyčerpávající, což dřív bylo velmi málo.

Lucie Vidovičová: Je to tak, protože tak jak se posunul věk, kdy rodíme, tudíž, kdy se stáváme prarodiči, tak riziko, a dokonce takzvaného vícenásobného sendviče – přirovnává se to k sendviči, kde jste jakoby placka masa stlačená dalšími ingrediencemi.

Martina: Sendvičová generace.

Lucie Vidovičová: Sendvičová generace. Je do značné míry dáno díky tomu – a musíme říct díky tomu – že žijeme déle, protože alternativa, že umíráme předčasně, prostě není úplně dobrá, na tom se jako společnost asi shodneme. A zároveň nám vnoučata přicházejí mnohem později. A může to být i tím, že skutečně pečujeme o své dlouhověké rodiče, musíme podporovat rodinu našich potomků, a zároveň se dostáváme sami do věku, kdy nás začnou přepadávat první zdravotní problémy, nebo různé jiné tranzice, které jsou s vyšším věkem pojeny. Začíná to být masivnějším jevem, ale zatím nemáme přesná data.

Teď se ministerstvo práce snaží tento problém nějak popsat, protože původní definice sendvičové generace se vlastně dívala jenom na malé děti, které v rodině jsou, a to podle mě není dostatečné. Takže se řeklo, že v takové situaci jsou třeba jenom 4 procenta lidí v České republice. Já tedy nevím, jak vy, nebo posluchači, ale mně přijde, že platí, že větší děti, větší problémy, tedy, že péče o děti nekončí tím, když dítě pošlete do školy, podobně jako nekončí péče o vaše rodiče, nebo prarodiče, když je dáte do institucionální péče. To je také další takový fenomén, kdy někdy máme pocit, že když odložíme, v uvozovkách, seniora, seniorku, do nějaké institucionální péče, tak že se nás to už netýká. To není pravda, spousta lidí pokračuje v intenzivní péči, seniory navštěvuje, pomáhá s přípravou, nebo s přijímáním jídla, zajišťuje jim sociální život. Takže tyto věci většinou nejsou černobílé.

Milé děti, ať je vám nyní, kolik chce let, tak ve chvíli, kdy se dostanete do vyššího věku, budete technologicky zastaralé stejně, jako jsou nyní vaši prarodiče, které přezíráte

Martina: Paní doktorko Vidovičová, vy jste sama v jednom rozhovoru řekla: „Nebojíme se stáří, ale toho, jak se k nám ve stáří budou lidé chovat“. Zároveň jsme se ovšem dostali, tato společnost, mentálně do situace, kdy člověka velmi často vnímáme jako pracovní sílu, a v okamžiku, kdy přestane být pracovní silou, tak v očích společnosti ztrácí hodnotu a význam. Co se s tím dá dělat?

Lucie Vidovičová: To je otázka na Nobelovu cenu. Já nevím, hrozně mě to trápí, protože to platí jak o matkách, tak o seniorech, tak o ostatních skupinách, které z nějakého důvodu vypadnou z kolotoče pracovní síly. Mě osobně to hrozně trápí, a snažím se také mluvit o tom, že skutečnost, že nejste na pracovním trhu, neznamená, že jste bezcenné číslo v systému. Nemám na to úplně řešení, kromě upozorňování, že člověk má hodnotu sám o sobě, že má svá nezcizitelná lidská práva, bez ohledu na to, jestli je v pracovním systému, nebo ne. A zároveň se dá říkat, že i senioři, kteří jsou mimo trh práce, mohou být zdrojem třeba pracovní síly pro ostatní.

Vrátím k aktuálnímu případu referenda v obci, kde nechtěli mít dům pro seniory. Jedním z argumentů je, že si tím odřízli možnosti pracovních míst, protože byť jsou senioři sami o sobě ekonomicky neproduktivní, tak služby pro ně jsou zdrojem dalších pracovních míst, dalších služeb. Kolegyně mají krásný výzkum, který právě říká, že i tito lidé třeba, v institucích, mohou být produktivní třeba tím, jak o sebe navzájem pečují uvnitř dané instituce, a z dalších možných důvodů. Takže hodnota člověka, která se odvíjí od toho, jestli je, nebo není pracovní silou, je jednou velkou bolestí, na kterou bohužel nemám odpověď, ale moc ráda bych ji našla.

Martina: Vím, že se těmto tématům věnuje i hollywoodská provenience, například film Stážista, který ukazuje, jak důchodce Robert de Niro přinese mezi mladé, nadějné, agilní a mnohdy trošku zmatené, zcela novou hodnotu zkušenosti. Nedávno jsme byla nemocná, a sledovala jsem seriál Grace a Frankie, což je, musím říct, neuvěřitelně aktivistický seriál, ale geniálně natočený a zahraný. A je tam okamžik – a proto o tom mluvím – kdy si starší dáma pořídí počítač, a teď vůbec neví, co s ním má dělat. Volá na pomocnou linku a tam je: „Musíte zadat svou adresu a musíte…“ a ona vůbec neví. A teď tam je jeden knoflík, kde je: „Je vám nad 70 let? Zmáčkněte tento knoflík“. Je to samozřejmě ad absurdum. A teď se tam ozve: „Dobrý den, jak se máte?“ „Koupila jsem si nový počítač.“ „Skvěle, Frankie, a jakou má barvu?“ A teď s ní mluví, až ji navede. A pak si volají. Promiňte, že tady cituji filmy, ale jenom tím chci říct, že mnozí senioři jsou v práci diskriminovaní, jsou diskriminovaní v rodině, protože se s nimi nepočítá. Díváme se na ně shovívavě jako na malá, hrající si koťátka jenom proto, že jim jakoby ujel technologický vlak. Dá se s tím něco dělat?

Lucie Vidovičová: Určitě dá. Jenom ještě zmíním, že příklady, které jste uvedla – a je jich řada dalších – jsou přesně celebrity, které nesou seniorství a které v naší republice nemáme. Zatím. Asi to čeká až na další generaci. Přesně jako Sylvester Stallone, a podobní lidé, kteří zestárli a kteří dnes pořád dostávají příležitosti, nebo si je vybudovali v Hollywoodu, takže dokážou trošku měnit společnost, nebo pohledy na stárnutí, a bude prima, když něco takového bude i u nás. Ale to technologické zpoždění je něco, co ráda přirovnávám k eskalátorům. Pořád to běží, zatím se to nikde nezastavuje, ani není nějaká tendence to nějak legislativně ošetřit ve smyslu: „Už vám zakazujeme vyvíjet další technologie.“ To znamená, že tento problém tady je, a zůstane s námi, a ať je vám, milé děti, v tuto chvíli, kolik chce let, tak budete také technologicky zastaralé ve chvíli, kdy se dostanete do vyššího věku.

Já mám tři děti ve tříletém odstupu a vidím, že i 16letý je zastaralý, už má zastaralé vědomosti vůči té 10leté, která má nové technologie. A pokud si jako společnost nebudeme vědomi toho, že se bez neustálého vzdělávání v nejnovějších novinkách neobejdeme, tak nám ten eskalátor vždycky ujede. A není to problém jenom současných seniorů, ale i těch, kteří se teprve seniory stanou, protože technologie, které přijdou, ještě dneska neznáme, ale přijdou, a my je nebudeme umět. Je to tak.

Moderní technologie vymysleli dnešní senioři. Vint Cerf říká: Někdy se ke mně chovají, jako bych neznal technologie. Ale já jsem to vymyslel.

Martina: To je sice pravda, ale na druhou stranu přeci jenom bychom ještě stále asi měli v sobě živit jistotu, že staří lidé se svými zkušenostmi, mnohdy zkušenostmi z dob minulých, mohou přinést do našeho života úplně jinou kvalitu než poslední IT technologie.

Lucie Vidovičová: Určitě, ale navíc tam funguje to, že dnešní senioři internet vymysleli. Tito senioři jsou těmi, kteří přinesli vědeckotechnickou revoluci. Takže se zase přesně vracíme k tomu, že se na seniora, seniorku, díváme jako na babičku Boženy Němcové, o která tam je napsáno, že nechtěla pracovat s moderním troudníkem, a radši si s vnoučaty dělala sirky, protože s tím šlakovitým nástrojem nechtěla nic mít. Takováto představa, že se senioři nemůžou držet vývoje, je prostě falešná. A nota bene říkám, že na dnešních seniorech jsou moderní technologie vystavěny. Já mám i v podpisu e-mailu citát Vinta Cerfa, který přesně říká: „Někdy se ke mně chovají, jako bych neznal technologie. Ale já jsem to vymyslel.“ A je mu dnes už 80 let. Zrovna tak je to generace, která to skutečně otevřela, ať už tím, že měla v domácnosti první roboty, nebo jsou to lidé, kteří stavěli počítače, a i když možná se může zdát, že jejich know-how je dnes zastaralé, tak jak jsem řekla, stojíme na ramenou těchto gigantů, kteří nám toto umožnili. Problém je v tom, že jsme jim neposkytli možnosti, jak v tom pokračovat.

Měli jsme krásný projekt – říkali jsme mu Humr, kdy jsme vzali humanoidního robota, a vzali ho mezi seniorky a jednoho seniora, abychom jim ukázali, jak tyto věci můžou fungovat. A musím přiznat, že mě samotnou překvapilo, že všechny tyto dámy byly hrozné fanynky sci-fi, od odmalička to četly, a teď byly nadšené, že konečně vidí robota tak, jak si vysnily, že to bude. Že to není tak, že je to nějaká zastaralá generace, která tomu neporozumí, ale je to generace, která nedostala příležitost z blízka vidět, jak tyto věci vznikají.

Martina: A také možná proto, že stále méně lidí na ně mluví jazykem, kterému by rozuměli a který by jim byl vlastní.

Martina: Vy jste tady zmínila, že přívlastkem k demokracii byla „lidová“ demokracie, a nyní je to „liberální“ demokracie. Řekněte mi, co podle vás demokracii jako takovou, demokracii bez přívlastků, u nás nejvíce ohrožuje?

Jana Bobošíková: Já si myslím, že jsou to média, která rezignovala na to poskytovat objektivní a vyvážené informace, protože novináři, když s nimi mluvíte, moc dobře vědí, která informace je z vlády a kterou jim podstrčil ten který lobbista. Moc dobře vědí, kdo se na ně bude usmívat za to, když něco nesdělí, a kdo jim naopak něco šoupne za to – teď nemyslím úplatek, ale třeba je někam pozve – když něco sdělí. A myslím, že opravdu novináři tento tlak nevydrželi, protože novináři začali uhýbat lobbistům, nebo dali průchod svým osobním politickým preferencím, a přestali objektivně informovat. To je obrovský zdroj toho, že všichni dnes hovoří, nebo ne všichni, že většina lidí hovoří o liberální demokracii, a nepřijde jim to vůbec divné. Vždyť novináři sami liberální demokracii razili. Už je to možná dvacet let, kdy se začalo hovořit o liberální demokracii, a já jsem je nejprve – ještě jako politik – opravovala a říkala, že nemáme liberální demokracii, ale máme demokracii. Ale nyní se ze všech médií line pouze sousloví liberální demokracie, liberální demokracie, liberální demokracie. Ale my máme v Ústavě demokracii bez přívlastků, a jestli chceme být demokratickou zemí, tak bychom asi měli dodržovat svou vlastní Ústavu. Ne?

Martina: Vy jste v jednom rozhovoru velice lidsky řekla: „Ne, nejsem dezolát. Jsem Jana Bobošíková.“ Což naráží na to, že toto nálepkování „dezolát“ je jedním ze zásadních projevů současné politiky, potažmo médií. Tušíte, odkud se tato móda dehonestujícího, zavádějícího nálepkování vzala? Kdy jste si jí všimla vy?

Jana Bobošíková: Dehonestace a nálepkování je metoda slabochů, metoda lidí, kteří nemají argumenty, kteří nemají dostatečný mozkový a vědomostní potenciál na to, aby o problémech diskutovali, a kteří prostě jenom tak naskočí na nějakou notu. Problém je, když tato nota začne ve společnosti převládat, což se bohužel děje u nás. Takže mě nálepkování nevzrušuje, vím, nebo znám jeho zdroj – nebo myslím si, že znám jeho zdroj – pokusila jsem se ho takto definovat. Mrzí mě, že toto nálepkování ničí život mnoha lidem, že před tímto nálepkováním mnoho lidí raději zapomene na své zásady, a opravdu přijme dvojí morálku, kdy jinak hovoří doma a jinak hovoří na veřejnosti. A já osobně nálepkování považuji za projev slabosti, za projev zloby, za projev nedostatečného intelektuálního zázemí. A velmi obtížně se smiřuji s tím, že toto nálepkování ovládlo náš veřejný prostor. Ale zase, je to proto, že ti, co nenálepkují, raději uhnou, než aby se tomu postavili – a to je chyba.

Jak se nezlomit? Jak bojovat proti tlaku prázdných myšlenek těch, kteří se pokládají za elitu, ale ztratili humanitu? Osobní integritou, pomáháním si. Inspirovat lidi k odvaze.

Martina: Já jsem na internetu našla, že teorie nálepkování, nebo-li etiketizace, je už docela stará, a prý funguje už od 30. let minulého století. Teď budu citovat: „Sociolog Anthony Giddens formuluje teorii etiketizace jako teorii deviace, podle které se určití jedinci stávají deviantními proto, že byli takto označení jinými lidmi. Deviaci dávají vzniknout sociální skupiny, které si definují pravidla, svá pravidla, jejichž porušení vede k označení jedince za devianta.“ Vy jste zmínila, že tato věc velmi ničí život spoustě lidí, a také způsobuje určitou zkratkovitost myšlení, protože lidé, kteří mají spoustu práce se životem vezdejším – jak uživit rodinu, jak uživit sebe sama, jak najít uplatnění ve společnosti – jsou náchylní přijímat tyto zkratkovité informace, které na ně vyskakují z nejrůznějších médií, tiskovin a podobně. Řekněte mi, jak se tomu bránit? Máte na to recept? A teď nemyslím jenom to, jak se vy můžete bránit, když vás někdo označí za dezoláta, ale jakým způsobem myšlenkově pracovat, abychom nebyli k těmto zkratkovitým pojmenováním, k přijímání těchto cizích, velice zestručněných a vyprázdněných myšlenek, náchylní.

Jana Bobošíková: To je velmi těžké. To je opravdu velmi těžké. Myslím, že jsme lidé, potřebujeme mezilidský kontakt, takže asi spíš hovořit s lidmi, kteří takto nenálepkují, sdílet s nimi své zážitky, své názory. Ale rozumím tomu, že je velmi těžké tomuto nepodlehnout. Léčba je, jenomže v tuto chvíli se nám jí nedostane. Kdyby byl premiér skutečně hodnotový, nebo jeho politika byla hodnotová, tak přeci ve chvíli, kdy pan Foltýn promluví, tak jak promluví, tak musí vstát, a říct, že toto je absolutně nepřijatelné a že s panem Foltýnem končí. Ale, jestliže máme společenské elity – nebo ty, kteří se považují za společenské elity – které pozbyly elementární humanitu, nemají ani zbytky humanity, tak se potom lidem, kteří jsou v podstatě se svými vzory opuštěni, proti tomu velmi těžko bojuje.

A je to otázka jednak osobní integrity a jednak toho, umět si pomoci navzájem. Umět se podpořit navzájem, umět nakazit lidi třeba odvahou. Jsou lidé, kteří to umí. Taková Lenka Procházková, která byly kdysi disidentkou, a dnes už je také svým způsobem disidentkou, tak to je žena, která svou nezlomností a odvahou během jednoho rozhovoru nakazí mnoho lidí ve svém okolí. Ale není to jednoduché. Ve chvíli, kdy máte hypotéku, kdy máte rodinu, nebo ve chvíli, kdy jste matka samoživitelka, a stojíte před nějakým dilematem, tak je to velmi složité. A druhá věc je, že nemáme politiky, kteří by byli skutečně tvrdě věcní. My jsme pustili do politiky, a do veřejného prostoru, kulturní války, témata, na kterých se velmi snadno nálepkuje, na kterých se velmi snadno uráží. A myslím si, že i tady hraje politika roli v tom, že tato témata akcentuje, namísto toho, aby je jenom začlenila do běžné agendy. Takže, já vím – je to otřelé přísloví – že ryba smrdí od hlavy, a pokud naše společenské a politické elity nebudou razit demokracii, nebudou razit svobodu, a nevrátí se k humanitě, tak nemůžeme o žádné hodnotové politice vůbec mluvit. A to se bude prolínat do všech vrstev společnosti. A – teď už se opakuji – dá se s tím bojovat jenom osobní integritou, rodinou a přáteli. Ničím jiným.

Martina: Než se budu věnovat svobodě, potažmo svobodě slova, tak zůstanu na vteřinku ještě u nálepek, protože nejčastějšími nálepkami jsou v současné době: Chcimír, případně russký, russácký troll, a podobně, dezoláta už jsme zmínily. Ale na tyto nálepky se ptám proto, že by mě zajímalo, kde se podle vás vzala tato otevřená krvežíznivost představitelů státu a novinářů, kteří takto někoho nálepkují. Když si vzpomeneme na demonstrace v západním světě proti nejrůznějším válkám – vzpomeňme třeba válku ve Vietnamu, válka v Iráku – a mnohé další – byly doprovázeny odporem třeba Američanů proti tomu, že se takové války účastní, a to se v obou případech Američané války skutečně účastnili přímo. Chápete, proč je u nás nemožné vyjádřit třeba odpor k válce, aniž by člověk skutečně vyšel na velmi tenký led?

Jana Bobošíková: Po pravdě řečeno jsem o tom mnohokrát přemýšlela, a myslím, že na začátku, při interpretaci rusko-ukrajinského konfliktu – myslím ostrého konfliktu od února 2022 – udělaly politické špičky všechno pro to, aby zde byl jeden jediný narativ, který byl podpořen výrokem nejvyššího státního zástupce Stříže, který dal najevo, že kdokoli by tento útok schvaloval, by mohl být obviněn ze schvalování genocidia, a že za to jsou až 3 roky vězení. A to samozřejmě část veřejnosti vyděsilo. Ale části společnosti to dalo křídla, dalo to zlá černá křídla k těmto nenávistným projevům a výlevům.

Určitě znáte Stadfordský experiment – stará známá věc – že po chvíli, kdy lidem posvětíte, že se v nich může beztrestně projevit zlo, tak se to prostě stane. A myslím, že toto tady začalo už v době covidismu, kdy byly potlačovány nejrůznější názory, byla snaha lidi zákonně oočkovat, lidé museli být doma, nebyl v podstatě volný pohyb, a ten, kdo se nenechal očkovat, byl ze společnosti vylučován, a tak dále, takže tam se už tehdy vytvořil základ pro to, že jedněm je něco dovoleno mnohem víc než druhým. A tady se uchopil jenom narativ – a kdy se okamžitě zapomnělo na to, třeba co se dělo v Oděsse, kdy se okamžitě zapomnělo na to, kolik jednání proběhlo, a kolikrát se Sovětský svaz, posléze Rusko, dožadovalo toho, aby se nerozšiřovala Severoatlantická aliance k jeho hranicím – a uchopil se jenom narativ, který byl spojen s 24. únorem 2022, a tak byla ve společnosti vytvořena atmosféra, kdy jsou lidé na jedné straně zastrašováni, a na druhé straně z některých lidí vyvře to nejhorší, co v nich je, a co by třeba za jiných okolností zůstalo skryto, protože by se za to styděli. Třeba by neříkali, že je třeba vybombardovat Hlubokou, protože je tam prezident Zeman s nějakými svými proruskými přáteli, nebo třeba i mnohem, mnohem horší věci. Ale tady se otevřela stavidla.

A jednoznačně jsou za to odpovědny elity – jednak politické a jednak společenské – které tomu nebrání. Které třeba nepozvednou obočí. Kdo z historiků se zeptal, jestli je tento narativ opravdu stoprocentně správný? Kdo z etiků, nebo sociologů, z vysokoškolských, z akademických pracovníků, o tom hovořil? Vždyť ve vládě máme dva, nebo tři rektory vysokých škol – tak ozvala se akademická obec? Pozvala si je, a řekla: Kluci, prosím vás, podívejte, tady jste psali učebnice politologie, historie, učili jste o kráse, o humanitě, a teď tohle?

U nás nemáme svobodu slova. Svoboda slova je pošlapávána, když první člověk nemůže mluvit, nebo je nějak potrestán, skončí vězení. Svoboda slova by měla být bezbřehá.

Martina: Jenom si nejsem jistá, jestli chtěli vybombardovat Hlubokou, nebo hotel Štekl.

Jana Bobošíková: Možná hotel Štekl. Nepodezírám nikoho, že by chtěl ničit historické památky. To bych nerada.

Martina: To je skutečně nepodstatné v souvislosti s tím, co jste říkala. Přes všechno, co jste teď řekla, tak si tady spolu povídáme. A mnozí lidé – když zdůrazňujeme, ať už vy, nebo já, nebo mnozí naši kolegové, že svoboda slova je v ohrožení a že jsou lidé za své názory propouštěni z práce – právě tímto argumentují. Pořád se najde spousta lidí, kteří se s něčím podobným nesetkali, a proto to odmítají. Nicméně se nedá oddiskutovat, že my dvě si tady povídáme, a pravděpodobně ještě nějakou dobu zůstaneme na svobodě. Řekněte mi: Je to tedy znamením, že svoboda slova stále funguje? Je tady u nás – navzdory přízviskům liberální demokracie, navzdory nálepkování – ještě svoboda slova a projevu?

Jana Bobošíková: Nemáme, protože svoboda slova je bezbřehá, alespoň v mém pojetí. Já jsem opravdu free speech absolutist – a svobodu slova nemáme ve chvíli, kdy je odňata jednomu jedinému člověku ve společnosti. Přeci svoboda slova není o tom, že nás dvě státní moc nechá milostivě odvysílat Kupředu do minulosti. Nebo, svoboda slova přeci není v tom, že stát nechá vybrané skupiny něco vysílat. Svoboda slova je pošlapávána tam, kde první člověk za své názory skončí ve vězení, nebo je potrestán. Proto tvrdím, že tady svoboda slova není, protože podle mě je svoboda slova opravdu bezbřehá.

Martina: Omezování svobody slova, stejně jako demokracie, musí mít vždycky nějaký cíl. Jaký cíl cítíte za touto aktivitou, které jsme svědky? A mnozí lidé jsou i obětí?

Jana Bobošíková: Myslím si, že cílem je udržení u moci, a prohlubování moci, ve směru, kterému já říkám, ale to je obecně známé, „progresivní liberalismus“, a jeho čím dál tím hlubší pronikání do způsobu našeho života, ať už to souvisí s genderovou politikou, ať už to souvisí s pohledem na rodinu, ať už to souvisí se zeleným podnikáním, nebo s pronikáním zelených prvků, nebo zelených regulací do podnikání, ať už to souvisí s globalizací.

Všimněte si, že nyní už jsou země, nebo skupiny ekonomických vědců, kteří hovoří o nutnosti deglobalizace, pokud se má ekonomika dál rozvíjet. Progresivní liberalismus přeci v sobě má obsaženy teorie, jako jsou teorie nerůstu. Takže, já si myslím, že tady to je tlak na to, aby byl udržen, a posilován tlak progresivního liberalismu, a komu se to nelíbí, tak by měl mít smůlu. A já si myslím, že progresivní liberalismus by si to měl rozdat se starou dobrou demokracií, a nejlépe, jak si to rozdat, je, rozdat si to u voleb. Ale k tomu, aby volby měly skutečně smysl, je třeba, aby se média snažila informovat objektivně.

A vracíme se k začátku. U nás toto – alespoň ne v mainstreamových médiích – není. Ale, protože život je takový, jaký je – jsou zde sociální sítě – tak v podstatě každý sám, každý z nás může mít, může být, v době existence mobilních telefonů, zejména chytrých telefonů, určitým médiem. Každý může říkat informace, může si je předávat, pokud ho tedy nezavřou. A já si myslím, že jediné místo, kde lze liberály, respektive progresivní liberály, porazit, jsou volby. A věřím tomu, že se to časem stane.

Martina: Říkáte, že v době sociálních sítí si člověk může najít informace, může se dobrat určitých, řekněme, faktů. Ale jakým způsobem je rozlišovat? Mnohokrát jsem o tom tady mluvila, že je to velmi pracné. A v současné době, kdy velká spousta lidí přestává věřit třeba i tomu, co vidí na vlastní oči na sociálních sítích, kvůli umělé inteligenci – to může způsobit zpochybnění naprosto všeho, naprosto jakýchkoli informací, které se k nám dostávají. Vy jste novinářka, tak jakým způsobem vy pracujete s touto skutečností, s tím, co se na nás valí? Jak si ověřujete informace? Jak se dobíráte fakt?

Jana Bobošíková: My se snažíme informace vždy ověřovat u původních zdrojů. To znamená, pokud někdo píše o nějakém nařízení, tak si to nařízení najdeme a přečteme si ho na webu Evropské komise. Pokud někdo píše o nějakém zákonu, tak si ten zákon najdeme, a prověříme to. Pokud někdo píše, že Donald Trump řekl to a to, tak si najdeme – a dnešní technika to umožňuje – jeho projev, a pustíme si ho. My se snažíme prostě ověřovat informace z původních zdrojů. A děláme to na základě určité novinářské zkušenosti, a chápu, že pro občana je toto velmi složité. A tady právě zase narážíme na krizi důvěry v médiích. Toto by měla dělat média, ale ne každé médium to dělá.

V ČT se usídlila skupina, která si myslí, že má monopol na pravdu a veřejnoprávní peníze, a považuje za křivdu, že by měla být vyměněna, nebo by přišla o své místo na obrazovce

Martina: Jano Bobošíková, přesto, že jsme ve spoustě věcí, co se týká liberálního progresivismu, podlehli západním trendům a západním směrům, tak přesto všechno si tak trochu ve spoustě jedeme svou. A svou si jedeme i v omezování svobody slova, i v nálepkování. Řekněte mi, sehrála třeba televizní krize v letech 2000 roli v tom, že se změnil přístup novinářů k faktům? A změnil se přístup novinářů k tomu, co by mělo být jejich posláním a povinností?

Jana Bobošíková: Sehrála, ale nikoliv zlomovou – sehrála roli určitého urychlovače. Nebýt televizní krize, tak by některé procesy byly nastartovány až za tři roky, až za pět let, tedy to, že televize patří zaměstnancům, a tak podobně, a kde už vlastně teď jsme. Slyšela jsem jakýsi rozhovor s panem Moravcem, a ten si vůbec neumí představit, že by odešel z obrazovky. On dodneška nepochopil, že televize patří občanům této země, protože si ji platí. Takže já si nemyslím, že by byla televizní krize zlomová, ale byla urychlovačem v tomto ohledu, tedy, že se tam skupina, která si myslí, že má monopol na pravdu a na veřejnoprávní peníze, usídlila tak, že považuje za obrovskou křivdu, kdyby měla být kýmkoliv nahrazena a vyměněna, nebo kdyby přišla o své místo na obrazovce.

Martina: Já už jsem se tady dneska několikrát odkopala, a odkopu se i v tomto případě: Já jsem tehdy také byla tím, kdo vám nefandil. Já jsem tehdy stála v davu, a říkala jsem si: „Páni, tady se děje něco, co má ovlivnit svobodu slova ve prospěch politiků.“ Řekněte mi – protože teď jste respondentem vy – jak jsem k tomu tehdy dospěla? Protože k tomu dospěla většina lidé v téhle zemi, spousta lidí tehdy připustila, že televize přece patří lidem, co tam jsou, a že jenom proto, že se politici snaží mít přímou horkou linku do televize, se děje to, co se děje.

Jana Bobošíková: Já nevím, jak jste k tomu dospěla, ale když si na tuto dobu vzpomenu, tak tady se z obrazovky linula obrovská mediální masáž. Byl zpracován klip na podtextu, nebo s hudbou Louise Armstronga, který zobrazoval hrdinné redaktory…

Martina: Jak spí ve spacácích…

Jana Bobošíková: Jak spí ve spacácích, a tak. Ale realita byla jiná. Já rozumím tomu, že tomu člověk snadno podlehl. Čemu nerozumím – a opravdu nerozumím – jak se k tomu někteří lidé mohli propůjčit tak, že tam chodili obhajovat svobodu slova, a spali tam v pyžamech, a váleli se tam pod stříhacími stoly. Nerozumím tomu, proč to politici – když viděli, jak to tam vypadá, že bufet normálně funguje, že vůbec není nutné tahat tam přes okno v kýblu řízky – neřekli: Ven. To byli politici, kterým by stačilo říci půl slova, ale ani oni nebyli ochotni vydat svědectví o tom, jak to tam vypadá. Takže si myslím, že – a já vám nevidím do hlavy – asi bylo těžké nepodlehnout mediální masáži, která opravdu byla z 80 procent fingovaná, zfalšovaná, protože tito lidé mohli jít kdykoliv domů, nebyli tam zavření, měli tam bufet, který fungoval, akorát se o tom prostě nevědělo.

Martina: Já jsem o tom začala mluvit ne proto, abych byla osobní, já jsem tehdy byla v jiné televizi, takže se mě to netýkalo pracovně. Ale ptám se proto, že je opravdu stále snadné podlehnout tlaku, podlehnout mediální masáži, podlehnout nějakým cílům, které někdo má, a vůči nám je uplatňuje čím dál tím rafinovanějšími prostředky, a že dnes je to, jak říkám, čím dál tím snazší: Mýlila jste se někdy v politice, a ve veřejném prostoru, fatálně? Naletěla jste?

Jana Bobošíková: Na nějakou dezinformaci?

Martina: Ano. Že jste nalítla na určitou propagandu, nebo tomu říkejme skutečná „dezinformace“, protože i to je v poslední době nadužívané a zneužívané slovo, kdy jakýkoliv oponentní názor je dezinformace.

Jana Bobošíková: Takhle, určitě jsem nalítla, ale nevím o tom.

Martina: Jste nějaká moc dokonalá.

Jana Bobošíková: Ne. Já říkám, že jsem určitě nalítla, ale nevím o tom. Víte, já jsem často měla se svými kolegy neshody. Řeknu vám příklad těchto neshod: Přišel kolega a přinesl jakýsi dokument. A najednou se večer dívám, a na obrazovce se line, že Česká televize získala tento dokument – už přesně nevím o čem to bylo, týkalo se to ministerstva zahraničí. A přijdu do redakce a říkám: „Prosím tě, proč říkáš, že jsme získali dokument? Vždyť jsi včera říkal, že ti ho dal Zieleniec. Tak jak to, že jsme ho získali? Podstrčil ti ho Zieleniec, a ty tady o tom vysíláš.“ Neboli, pokud budu zase já trochu osobní, tak jsem měla pověst, že u všeho, co mi kdo podstrčí, nebo dá, buďto řeknu, odkud to mám, nebo to nepoužívám. A to myslím, že je taky jedna ze zásad této profese a práce. Ale spousta médií vysílá informace, které si nezjistila, ale které jim někdo podstrčil, což je také jedna součást manipulace. Protože taková informace, že mi ministr zahraničí podstrčil informaci o tom, že se děje to a to, působí jinak, ale hlavně, je to obsahově úplně jiná informace. Takže nevím, jestli jsem někdy naletěla, nebo nenaletěla, jen říkám, že můj přístup k práci s informacemi byl v tomto ohledu trochu jiný. Možná, určitě jsem někdy naletěla, ale jak říkám, nevím o tom. Tím neříkám, že jsem nenaletěla.

Odevzdali jsme část našich pravomocí nadnárodním orgánům, a zadlužením jsme si vytvořili pouto, obojek, bič a ztratili tak ekonomickou suverenitu

Martina: Jano Bobošíková, kam podle vás Evropa spěje? My jsme se tomu věnovali, říkali jsme si, jaké jsou možné momentální scénáře, ale neřekli jsme si, jak to dopadne podle vás.

Jana Bobošíková: Víte, to je otázka jak pro koho. Já znám spoustu lidí, kteří si žijí své životy, kteří si vůbec nepřipouštějí nějaké kulturní války, kteří mají své rodiny, starají se třeba o své hospodářství, a nezamýšlejí se nad tím, nad čím se obvykle zamýšlejí městští liberálové. A pro tyto lidi, ať už se s Evropou stane cokoliv, pokud zde nebude jaderná válka, se nebude měnit nic. Ale může mít velmi špatný vývoj pro ty, kteří třeba žijí z neziskového sektoru, v politických neziskovkách. Může mít špatný vývoj pro ty, kteří se živí tím, že vnucují ostatním nejrůznější regulace a tyto regulace kontrolují, protože když už na toto všechno nebudou peníze, tak tito lidé budou třeba muset změnit svůj způsob života, nebo třeba budou muset změnit i svou profesi. Takže to je opravdu otázka, jak na koho opravdu tato změna dopadne. Já si nemyslím, že třeba rozpad Evropské unie by měl každého ovlivnit stejně. Jsou lidé, kteří to vůbec nepocítí, dokonce jsou lidé, kteří ani do dneška nevědí, kde je Brusel, a vůbec je to nezajímá, protože to prostě ke svému životu nepotřebují. A pak jsou lidé, kteří z Bruselu tyjí, kteří mají ze spousty věcí živnost, a pro ty to třeba bude mít jiný dopad – jak říkám, budou se muset rekvalifikovat.

Martina: Naše členství v Evropské unii se určitě propisuje do oblastí, které si ani neuvědomujeme, a není to vždy jenom ekonomika. Ale řekněte mi, jak myslíte, že to dopadne s demokracií a svobodou do budoucna? Protože ať už to, o čem jsme se teď bavili, dopadne tak, nebo tak, tak vždycky bude někdo říkat, ať zůstaneme v Evropské unii, nebo se Evropská unie rozpadne, ale my se tady teď bavíme o vývoji Evropy, o vývoji tohoto starého kontinentu z hlediska demokracie a svobody. Jak to vidíte?

Jana Bobošíková: Já bych to rozdělila. Jednak na věci, které bych si přála, a druhá věc je, jak to vidím. Já si nemyslím, že teď lze říci, co bude. Je zde konflikt na Blízkém východě, je zde rusko-ukrajinský konflikt, a bohužel o tom, jak se bude vyvíjet Evropská unie a Evropa, si v tuto chvíli nerozhodujeme zcela sami. A je nutné také mít na paměti jednu věc, o které jsme ještě nehovořily, ale která je velmi podstatná a velmi důležitá: Naše země je zadlužená, Evropská unie je zadlužená, a každý dluh je pouto, každý dluh je obojek, každý dluh je bič. Takže musíme mít na paměti i to, že žijeme v globalizovaném světě, ve kterém jsme připustili, abychom odevzdali část našich pravomocí jiným, nadnárodním orgánům, a ve kterém jsme připustili, abychom de facto svým zadlužením ztratili ekonomickou suverenitu. A já se neodvážím za těchto okolností cokoliv předpovídat. Vím, co bych si přála: Vím, že bych si přála, abychom byli nezadlužení, abychom dali dohromady veřejné finance, a od toho se odpíchli pro další sebevědomou českou politiku. Ale to je to, co bych si přála, ne to, co bych uměla předpovědět.

Chtěla bych, abychom opět vybudovali prostředí demokracie a svobody, ve kterém by se lidé mohli nadechnout a uvolnit svůj potenciál

Martina: Vy se neustále angažujete jakožto moderátorka, jakožto novinářka, opakovaně i jako politička, a stále vlastně tlučete na bránu veřejného prostoru. Proč? A ptám se proto, abych se dozvěděla, co je okamžikem, procesem, dílem, kdy se jednoho dne otočíte, a řeknete si: „Jano, stálo to za to. Povedlo se ti to.“ Co by to bylo?

Jana Bobošíková: Tak, zůstaneme u veřejného prostoru. Devadesátá léta, na která teď – a já nevím proč – mnozí lidé nazírají jako na něco mafiánského a špinavého – pro mě byla nejlepším obdobím demokracie a svobody, kdy se obrovsky mohl uvolnit, a také se uvolňoval, potenciál mnoha občanů České republiky. Lidé se nadechli, začali podnikat, začali měnit svá zaměstnání, začali mnohem víc formovat své životy. Někdo úspěšně, někdo neúspěšně, ale minimálně v první polovině devadesátých let naprosto svobodně. A já bych byla ráda, nebo právě proto se angažuji, abychom opět vybudovali takové prostředí demokracie a svobody, ve kterém by se lidé mohli nadechnout, a mohli uvolnit svůj potenciál, ve kterém by toužili po podnikání, ve kterém by toužili po vzdělávání a ve kterém by také toužili po tom, aby se ve chvíli, kdy získají vzdělání ve světě, zase vrátili.

Martina: Jano Bobošíková, i já na devadesátky vzpomínám jako na dobu obrovsky otevřených nůžek, a samozřejmě, že tato svoboda s sebou nesla i negativní faktory, ať už to byly nejrůznější gangy – vzpomeňme Berdychův gang, Mrázka – ale přesto všechno to byla doba jedinečná, a mnozí o ní mluví jako o opravdu nejsvobodnější poválečné době v naší zemi. A nemyslíte, že to je právě tím porevolučním kvasem? Tím nadšením? Tím že – když jste zmiňovala Stanfordský experiment, ve kterém Zimbardo řekl, „Budete hodni“ – všichni chtěli být poctiví, úspěšní a užívali si svobodu. Zkrátka že to bylo kouzlo chvíle, které pravděpodobně nejde zopakovat?

Jana Bobošíková: Žádná chvíle nejde zopakovat. To víme obě.

Martina: Ano. Tak aspoň, že si řeku navodíme, když už nevstoupíme do téže.

Jana Bobošíková: Víte, jestli tomu dobře rozumím, tak vy to berete – kromě toho, že došlo ke společenské změně – tak, že to bylo svázáno s určitou emocí. Rozumím dobře otázce?

Martina: S jedinečností historické epochy.

Jana Bobošíková: No, ale, já se na to dívám tak, že kromě tohoto pocitu jedinečnosti, nebo pro někoho třeba i emoce jedinečnosti, pro spoustu lidí – alespoň tak, jak já jsem to vnímala – to bylo odhození regulace, odhození náhubku, odhození okovů. A to se táhne celým naším rozhovorem. Vždyť my hovoříme o regulacích, hovoříme o nesvobodě. Ano, možná by odstranění regulací a návrat ke svobodě slova, a návrat k demokracii bez přívlastků, s sebou nenesl takový étos, jaký tady byl po roce 1989, ale určitě, a o tom jsem přesvědčena, by s sebou nesl daleko víc nadšení, prosperity a radosti, než v jakých žijeme nyní.

Martina: Jano Bobošíková, myslím, že to, o čem jsme se bavily především, a to, co vyplynulo z rozhovoru, a z našich přání, je prosté, a přesto tak složité – a to je svoboda. Moc vám děkuji za tento rozhovor. Děkuji za návštěvu ve studiu, děkuji za vaší práci, a děkuji i za to, kolik si se svou prací dáváte práce.

Martina: Ještě zmíním, že působíte na Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí, a na katedře sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Patříte u nás mezi odborníky na problematiku ageismu, tedy diskriminace kvůli věku, sociologie stáří a stárnutí. Paní doktorko, vaším oborem, jak už jsem zmínila, je ageismus. Je to takové pěkné jadrné české slovo, a obvykle se překládá jako „diskriminace na základě věku“. Je to správný překlad?

Lucie Vidovičová: Je to zaužívaný překlad, ale ageismus jako fenomén je podstatně širší, a dokonce ho přirovnávám k ideologii, k tomu, jak jsme fascinováni věkem, jak je pro nás věk důležitý. V moderních společnostech je to pro nás spíš filozofie, která nás nutí, nebo učí, abychom lidi škatulkovali podle věku, abychom jim přisuzovali nějaká práva a povinnosti, abychom je vpouštěli do nějakých míst, nebo naopak jim v přístupu bránili – třeba ke službám. Tato věková diskriminace je potom spíš výsekem celého ageismu, ale tento koncept je samozřejmě příliš komplexní na to, abychom to pokaždé vysvětlovali, takže akceptujeme i tu zkratku, že se jedná o věkovou diskriminaci.

Martina: Ageismus – je to jev celoevropský, nebo celosvětový, nebo se mu u nás daří této diskriminaci podle věku víc, než kde jinde?

Lucie Vidovičová: Je to naprosto globální fenomén, protože jeho zdroje jsou někde hluboko, přímo v lidství. Ale prvenství právě třeba ve věkové diskriminaci dlouhodobě patřilo České republice, a vlastně i teď, v nejnovějších výzkumech, které dělá Evropská komise, vychází ageismus, a věková diskriminace jako nejčastěji zažívaná diskriminace. Pozitivní je, že jsme teď, v posledním šetření z roku 2023, ztratili výsadní postavení jako nejvíce ageistická společnost v Evropě. Předehnala nás Belgie, ale pořád je to fenomén, se kterým se můžeme setkávat v různých kulturách, v různých oblastech, v různých státech. Fascinující pro mě samotnou je, že na světě neexistuje země, nebo kultura, která by to měla úplně vyřešeno.

Martina: Pokud nepůjdeme k indiánům.

Lucie Vidovičová: Pokud nepůjdeme k indiánům. Ale na druhou stranu zkazky o tom, jak se zachází se seniory u indiánů, také někdy nejsou optimistické. Takže je zde určitá obava ze stárnutí, nebo nějaké vyčleňování. Ale důležité je, že ageismus není jenom problémem starších lidí, ale i mladých lidí. Takové to: „Na to jsi moc mladý, abys měl tento názor,“ nebo: „Na to jsi moc mladá, abys mohla podnikat,“ tak s tím se setkávají i mladí lidé. A období, kdy je tento problém, když to tahle nazvu, relativně nejnižší, je mezi třicítkou a padesátkou, pokud ale nejste žena. Tam je váš věk pro společnost ještě dvojnásobně důležitý. Skutečně je to prorostlé všemi systémy, mezilidskými vztahy, ale i tím, jak se vztahujeme každý sám k sobě.

Martina: Nedávno jsem viděla kreslený vtip, kde u stolu sedí paní proti mladé úřednici, paní je důstojná, má drdůlek, a úřednice jí říká: Vy máte skvělou kvalifikaci pro tuto práci. Máte úžasné zkušenosti, máte přesně takové zkušenosti, jaké pro tuto práci potřebujeme. Máte jediný nedostatek – jste stará. Řekněte mi, může tuto větu, obrazně řečeno, v naší zemi slyšet dva milióny lidí, protože těch je tady asi tolik nad 50 let?

Lucie Vidovičová: To je skoro 60 a 65 plus. Pokud bychom to vzali od padesáti, tak je bazén lidí, kteří se s tím mohou setkat, mnohem širší. Vlastně dobře říkáte, že záleží i na kontextu, a já typicky, když o tom někde mluvím, dostávám e-maily třeba od mužů čtyřicátníků, kteří pracují třeba v IT sektoru, a říkají. „Ano, to, co říkáte, je pravda, a týká se to i mě. I já jsem byl označen za příliš starého třeba na nějaké povýšení, nebo abych dostal v práci nějaký trénink.“ Takže je to skutečně tak rozšířené, že se to může stát komukoliv, jenom záleží na tom, kde se zrovna pohybujete.

Ageismus je nejčastěji zažívaná diskriminace, a není jednoduché ji odstranit, protože má mnoho zdrojů

Martina: Vy se tomu věnujete profesně, věnujete se tomu už skutečně desetiletí, řekněte mi: Proč se tomu u nás tedy nevěnuje vůbec žádná pozornost, když diskriminace podle věku u nás zasahuje největší skupinu obyvatelstva?

Lucie Vidovičová: Ono to není tak jednoduché. Zaprvé nevím, jestli to samotné není projevem ageismu, že se tomu věnovat nechceme, přestože jak jsem už říkala, je opakovaně, z různých zdrojů potvrzeno, že toto je nejčastěji zažívaná diskriminace, a není tak jednoduché ji odstranit, protože má mnoho zdrojů, a také nevíme, jak by společnost, která bude takzvaně přátelská ke každému věku, vypadala. Jinými slovy, není úplně jasné, co je opakem ageismu. Jestli to je společnost, která oslavuje každý věk a která nás podporuje, abychom hrdě nosili svou číslovku na prsou, nebo je to společnost, ve které je věk absolutně nedůležitý, na který se vůbec nebere ohled – jako třeba v Británii se vedou diskuse, že věk odchodu do důchodu je věkově diskriminační, a měl by být odstraněn. A to jsou dva extrémy, ve kterých se nedokážeme úplně vypohybovat, a nevíme, co z toho by bylo správně.

Protože na jednu stranu i sama za sebe bych si přála, aby mě nikdo nediskriminoval proto, že mám nějaký věk, a ono se to zhoršuje s nástupem umělé inteligence, která může třeba dělat první filtrování mezi zájemci o zaměstnání, a automaticky vás třeba v souvislosti s věkem vyhodí, a vůbec vás nepošle headhunterům. Nebo chceme, aby věk, ať už různě velký, byl skutečně nějakou vstupenkou k nějakým právům a povinnostem. Takže právě z tohoto hlediska chápu, že to je i politicky obtížné jakkoliv ošetřovat, protože nevíme, co je ideální cestou vedoucí z toho ven. Potřebovali bychom tak trochu obojí, tedy v některém kontextu říct, že na věku nezáleží, a v jiném kontextu říct, že na věku záleží.

Martina: Myslím, že se s tímto ageismem u nás setkal už prakticky každý, když ne na vlastní kůži, tak se toho buď dopouštěl, nebo si toho všímá u svých blízkých, u rodičů, a podobně.

Lucie Vidovičová: Nebo do toho doroste, a stane se mu to.

Martina: Ano, proto říkám, že se to opravdu týká prakticky každého z nás, pokud bude mít to štěstí, že bude moci zestárnout. Otázka je, jestli je to tedy v tomto případě štěstí, ale pořád se na to dívejme takto. Musím říct, že zrovna včera jsem dostala nejlepší přípravu na dnešní rozhovor od své maminky – má potíže s nohou, které jsem říkala, když jsem s ní mluvila: „Dobře, maminko, já ti zajistím nějakého skvělého specialistu v Praze.“ A ona mi takovým úplně odevzdaným hlasem říká: „Martinko, kamkoliv přijdu, a podívají se na moje datum narození, tak veškerá snaha končí.“ Tito lidé u nás nemají vůbec nikde zastání? Neexistuje žádná lobbistická skupina? Žádná armáda neziskovek? Když víme, že třeba u genderu, u této diskriminace, nebo možná mohu říct kvazidiskriminace, je pro neziskovky velmi dobrým výdělečným prostředím. Řekněte mi: U nás starší, staří lidé nemají nikde zastání?

Lucie Vidovičová: Jednak principem neziskovek je, že nemají žádný zisk, tak jenom, abychom to doplnily. Ale máte pravdu v tom…

Martina: Principem neziskovek? Promiňte – nemají žádný zisk, ale mají nejrůznější dotace.

Lucie Vidovičová: Určitě, ale ty samozřejmě jdou na to, že pokrývají pracovní místa lidí, kteří by třeba jinak museli dělat něco jiného, což je samozřejmě trošku jiná debata.

Martina: Určitě ano. A doporučuji knihu pana Kotziana „Politické neziskovky“, tam si myslím, že se o jejich fungování se dozvíme mnohé.

Lucie Vidovičová: Ano, ale já nechci znít zle, a někdy to vztahuji i na sebe. Je to alternativa podpory v nezaměstnanosti, takže pro mě je úplně v pořádku, že takovéto věci jsou, protože jsme bohatá společnost, která si to jednak může dovolit, a je to úkol pro moderní společnost mít nějaké zastánce, kteří by to jinak nedělali, protože by v tom neměli nějakou podporu.

O stárnutí nechceme vědět, nepřemýšlíme o budoucnosti, jestli má smysl se na něj připravovat, a to jak jako jedinci, tak i společnost

Martina: Paní doktorko, je to váš názor a já ho respektuji, ale když vím, jak třeba fungují neziskové organizace týkající se nelegální migrace, tak bych možná byla ráda, kdyby tito lidé byli raději nezaměstnaní. Promiňte.

Lucie Vidovičová: To je zase téma, jestli je pro člověka dobré být nezaměstnaný. Ale to se vracíme k jádru pudla, že senioři jako sociální skupina neexistují. Senioři jsou zároveň nejvíce diskriminovanou, a nejvíce postiženou skupinou, stejně jako skupinou nejvíce privilegovanou. Nebo jinými slovy, mezi seniory máme lidi, kteří vládnou této zemi, a lidi, kteří tráví svůj život v trestu odnětí svobody. Jenom za posledních deset let se počet lidí ve vyšším věku, odsouzených za různé trestné činy, zdesetinásobil. Máme seniory mezi lidmi bez domova, máme seniory běžně ve střední střídě, a všechno toto se schová pod název „senioři“. A pak je jasné, že nemáme jednotný hlas seniorů, který by bouchl do stolu, a řekl: „My se jdeme bít za seniorské zájmy“, protože tyto zájmy jsou takto rozdílné. A skupiny, nebo neziskové organizace, které se tomuto tématu věnují, jsou koncentrovány typicky do velkých měst, a nesou nějaká témata, která jsou relevantní pro každého seniora. Ale přesně tak, nechci, aby to znělo nějak zle, ale řeknu to: Já různým lobby skupinám, které se bijí za práva žen, závidím, že dosáhly úspěchu v tom, jak rozkopávají dveře k některým tématům, když to tak řeknu, protože…

Martina: Tu pozornost.

Lucie Vidovičová: Dokážou získat pozornost, protože bychom to pro tento věk potřebovali také. Ale součást toho je, že toto téma nechceme vidět, nebo, že vůbec moc nepřemýšlíme o budoucnosti, málokoho zajímá, co bude. A je to i v osobní rovině, jestli se já sám chystám na stárnutí, jestli má smysl se chystat se na vlastní stárnutí, a potom, jak to děláme nebo neděláme jako společnost.

Martina: Paní doktorko Vidovičová, vy jste řekla, že senioři nejsou definováni jako skupina, tudíž nemají žádné mluvčí. Bavily jsme se o tom, že nemají žádné lobbistické skupiny, které by za ně ztratily slovo. Vzpomínám si na stranu Důchodci za životní jistoty, byla to strana poněkud vysmívaná, nicméně svého času překvapivě úspěšná. Řekněte mi: To byly poslední důchodcovské odbory, které senioři u nás měli?

Lucie Vidovičová: Podobné strany vznikaly v různých zemích, ať už třeba v Chorvatsku, Slovinsku, i jinde, ale zanikly, když zanikl jejich účel a zacílení. Velmi často se tyto politické skupiny snažily upozornit na to, že vznikla nějaká velká nespravedlnost, jakože třeba nebyly dobře ošetřeny důchody. Šly do voleb s tímto cílem, a často dosáhly nějaké změny a ztratily se. Zase se vracíme k tomu, že různorodost seniorské skupiny je tak obrovská, že se těmito politickými stranami cítil reprezentován jenom určitý výsek toho, čemu říkáme, nebo komu říkáme, senioři. Můžeme si jednoduše z různých dat ověřit, že senioři nevolí jako jedna skupina, tam jsou skutečně příznivci všech různých skupin. Svého času, když jsem se dívala do dat, tak stejný podíl seniorů volil komunistickou stranu, a stejný podíl juniorů volil třeba SPD, ale tématem veřejné debaty bylo, že senioři volí komunisty, nikoli, že junioři volí třeba SPD. A to jsou zase ukázky toho, jak je stereotypizovaná seniorská skupina dobře používána jako obětní beránek pro cokoliv, co potřebujeme ve společnosti zkritizovat, ať už je to kritika minulosti, nebo teď problematika, že máme klimatickou změnu, kdy se říká, že to nesli senioři. Nebo že neufinancujeme důchody, kde je zase obětním beránkem homogenizovaná stereotypizovaná seniorská skupina, které ale v realitě nic a nikdo neodpovídá.

Martina: Možná nás teď poslouchá někdo, komu je 35, a otázky, které se tady snažíme zodpovědět, ale také najít správné otázky – ho možná ještě úplně nezajímají, ještě je nemá pod kůží. Řekněte mi, jaké jsou nejhorší projevy, a nejnebezpečnější projevy diskriminace podle věku, které u nás pozorujete?

Lucie Vidovičová: Úplně nejlépe je prozkoumaná v oblasti pracovního trhu, kdy zároveň zase vidíme, že se týká juniorské i seniorské skupiny s tím, že k diskriminaci dochází ve všech fázích cyklu zaměstnávání. To znamená, že při tom, jak se nabízejí pracovní pozice, jak probíhají přijímací řízení, jak je potom pracováno s kandidáty, kteří jsou nepřijati na pozici, a jak se s nimi nekomunikuje. Až po odměňování, nabídky nějakého dalšího vzdělávání – i ve formách – tak, jak jsou lidé propouštěni z práce. Takže tam se shoduje velká řada našich respondentů v tom, že na věku záleží a že podíly lidí, kteří říkají, že je to čím dál důležitější, roste. Takže naopak místo toho, abychom šli spíš tím směrem, že by v práci na věku nemělo záležet, tak se zdá, že lidé čím dál tím víc cítí, že přesně tato jejich nálepka – a může to být 50 plus – je hrozně důležitá.

Ale pak jsou to i další oblasti, jako různé typy služeb, ať už zdravotních, sociálních, ale i komerčních. Já mám takový příběh, který mě hrozně zarazil: My jsme kdysi dělali rozhovor s umělkyněmi, které vystavují obrazy – prodávají je za sta tisíce – jsou to bohaté, skvělé ženy, ale nejsou to celebrity, které znáte z titulních stránek časopisů. A jedna z nich vykládala, že šla do nějakého obchodu, a chtěla si koupit svetřík, a prodavačka jí řekla: „My tady na vás nic nemáme. Všechno je zde drahé.“ Ona to sdělila tak, jako že to prožila jako útok na svou sebeidentitu, tedy že se najednou z obdivované dámy, která má výstavy, a lidé za ní chodí, a fotí se s ní, najednou stane jenom vrásčitým obličejem, který je okamžitě ohodnocen tak, jakože: „Tahle paní bude chudá.“

Ženy mají v oblasti kultury profesní vrchol v mladých letech, a s pětašedesátkou úplně mizí, jako kdyby vůbec neexistovaly. U mužů šance setrvávají do vysokého věku.

Martina: Zejména ženy jsou opravdu od určitého věku neviditelné.

Lucie Vidovičová: Přesně tak. A to se třeba dá krásně dokázat i na grafech lidí zaměstnaných v různých odvětvích, kdy právě třeba na zaměstnání v oblasti kultury je vidět, že ženy mají v tomto grafu vrchol v mladých letech, a najednou s pětašedesátkou úplně mizí, jako kdyby vůbec neexistovaly, a u mužů šance setrvávají, a vidíme v těchto grafech sedmdesátníky, osmdesátníky. A tu už je zase oblast zaměstnávání.

Martina: Je to čím dál tím horší? Stává se tato situace větším problémem, nebo naopak tím, jak je společnost bohatá, jak tady máme demokracii – no, říkejme radši „liberální demokracii“ – tak si s tímto, v uvozovkách problémem, umíme poradit lépe, důstojněji? Nebo je to horší?

Lucie Vidovičová: Hodnotit to jako horší je vlastně pro sociologa obtížné, protože efekt v datech je, že je to čím dál tím víc, a také víme, že to lidem čím dál tím víc vadí. Ale může v tom být zapojeno i to, že se o tom problému – přeci jenom, jak jste řekla, já o tom mluvím dvacet let, takže to má nějaký dopad – že si toho lidé víc všímají, a potom jsou schopni o tom víc mluvit, že to víc rozeznávají. A také je víc příležitostí, kdy o tom mluvit víc nahlas. Takže nemůžeme jasně říci, že se to dnes děje víc, než se to dělo, ale je možné, že to jenom lépe rozpoznáváme, a dokážeme to pojmenovat. Ale pokud by fungovala teorie, tak by to už teď mělo začít klesat, protože diskriminace na základě věku, v kontextu trhu práce, je dlouho zakázaná zákonem, ale máme strašně málo případů, kdy se s tím snaží někdo jít na soud a vytvořit nějaký – ne precedens, ten u nás funguje jinak – ale nějaké povědomí o tom, že to je nezákonné a že je možné se proti tomu bránit.

Podobně o tom mluví i Kancelář veřejného ochránce práv, kdy oni mají nejvíc případů z těch, které se k nim dostanou, které jsou často vázány na věk. A pokud mám dobré informace, tak příští rok by se právě měli na problematiku věku soustředit, takže se toto téma dostane do veřejného prostoru, a lidé to pak jsou schopni více rozeznávat. Ale tím pádem by mělo také přijít víc způsobů, jak se proti tomu bránit. A budeme doufat, že se víc budou chytat za nos i ti, kteří to dělají ať už vědomě, nebo nevědomě. A je také důležité říci, že lidé to nedělají nutně naschvál, tedy nikoli, že si vás vyberou a řeknou si: „To je vrásčitá paní, takže ji nevezmeme.“ U nás jsou v nás zakořeněny různé stereotypy, které nám automaticky nabízejí právě tuto variantu, že tuto paní prostě ne, aniž bychom se zastavili, a řekli si: „A to je vlastně blbě. Třeba je skvělá. Třeba je báječná, pojďme to zkusit.“

Martina: Vzpomínám si, že když mi bylo asi třicet, tak jsem pracovala v jednom soukromém rádiu, a tam, když byla rubrika, kde se lidé mohli ptát, to znamená, že lidé volně volali do rozhlasu, tam jsme měli zakázáno brát do éteru staře znějící hlasy.

Lucie Vidovičová: Krásný příklad.

Martina: Toto je věc, která mě už tehdy varovala, a zajímalo by mě, jestli je v tomto hůř. Já už jsem tuto otázku svým způsobem položila, ale chci se zeptat proto, že by mě zajímalo, jestli podstatou toho, že ignorujeme stáří, že nám není příjemné, jsou na pozadí peníze, protože jsme zvyklí zejména v naší zemi, že staří byli vždycky chudší, protože to byli důchodci, nebo jestli si myslíte, že tento problém je mnohem hlubší – morální a mravní?

Lucie Vidovičová: Obojí. Část seniorské populace skutečně bojuje s chudobou, jsou pod hranicí chudoby, nebo jsou těsně kolem ní. Třeba typický problém jsou starší vdovy, kde je jedině vdovský důchod udržuje nad hranicí chudoby tak, jak ji máme definovanou. Ale na druhou stranu jsou tam fakt lidi, kteří lítají tryskáčem. Dělali jsme krásný rozhovor se staršími manažery, a jeden pán říkal: „Byl jsem v Dubaji, uletělo mi letadlo, tak jsem šel na přepážku, a koupil si letenku, protože jsem potřeboval letět domů, abych vzal vnuka na klavír.“ Takže obě tyto skupiny jsou v seniorské kategorii.

Martina: Obě tušíme, která je početnější.

Lucie Vidovičová: A teď je to tak, že se ta druhá docela rozšiřuje. A je další zajímavá věc, že každá generace seniorů je trošku jiná. Já říkám, řekněme si, nebo odpočítejme si, kdy se narodili dnešní pětašedesátníci, a v jakém věku je zastihla revoluce, a jestli si mohli rozvinout nějakou kariéru? Protože ještě hrozně často, když se řekne „senioři“, tak první, co se nám všem vybaví, je Babička Boženy Němcové – drdůlek, hůlčička, nějaká rurální idyla.

Jedním ze zdrojů ageismu je agnosticismus. Když nemáte nějaký smysluplné ukončení života, tak to vyvolává nejistotu, a pak je senior obětním beránkem, do kterého je možné si kopnout.

Martina: Bylo jí třiapadesát, když přišla na Staré bělidlo.

Lucie Vidovičová: Ale měla jenom čtyři zuby. Dřív asi stáří začínalo také o trochu dřív – a dneska padesátileté ženy rodí děti, někdy dokonce první. Takže tohle se změnilo. A variabilita je v tom různá, a my jsme si nestačili všimnout, že senioři dnes vypadají jinak, že se dožíváme vyššího věku, a v objektivně lepším zdraví, byť subjektivně jsme pořád naštvaní, že nás furt něco bolí. Ale objektivně je zdraví lepší.

Ještě jsem chtěla zmínit paradox, že očekávat to, že senioři jsou nutně chudí, a tudíž jim nedáváme prostor, je hrozně krátkozraké, a já si začínám všímat, že některé firmy už tento šedý dolar, když to tak řeknu, pochopily, a už nevidíme jenom reklamy na zubní protézy a lepidla, ale už se služby vůči seniorům rozšiřují. Je to strašně neblahé – ale prosím posluchače, aby to brali s nějakou nadsázkou – ale šmejdi prostě pochopili, kde jsou peníze, a udělali dobře, protože nikdo jiný si seniorských peněz nevšiml.

Martina: Paní doktorko Vidovičová, kdyby za tím byly především peníze, které je potřeba hledat za většinou věcí, tak v tom případě by diskriminace podle věku nefungovala třeba v Německu, protože německý důchodce byl vždy symbolem člověk, který si užívá život. Tam silver economy, takzvaná stříbrná ekonomie, fungovala velmi dobře, protože důchodci měli čas, měli peníze, cestovali, užívali si služeb, užívali si zdravotních zařízení, wellness, a podobně. Ale tam tato diskriminace funguje také, takže jádro pudla bude asi přece jenom, jak už jste naznačila, v nějakém našem celkovém nastavení a vnímání kultu mládí.

Lucie Vidovičová: Já se teď snažím odhadovat, když to přednáším studujícím – a mám zdroje asi na čtyřech slidech – jestli jich je třeba dvacet, pětadvacet, které přispívají k tomu, že ageismus máme. Je to komplexní problém, což neříkám jen tak zbůhdarma, ale mluvím o tom z toho titulu, že neexistuje jedno tlačítko, kterým to vypneme. Musíme se snažit na všech různých stranách, ať už tím, že si řekneme, že nemusí nutně platit, že senioři – my tomu říkáme svatá trojice – jsou chudí, osamělí a nemocní. Řada z nich není. Seniorství nezačíná 60 plus, a dokonce ani 65 plus. Ale v nás je nějak hluboce zakořeněn strach.

Jedním ze zdrojů, o kterém se mluví, je třeba ateismus – nebo spíš agnosticismus než ateismus. Říká se, že ateisté nemají problém třeba se smrtí – ti opravdoví ateisté. Ale ve chvíli, kdy nemáte nějaký smysluplné ukončení života, nějak nevidíte, kam to všechno směřuje, tak to ve vás může vyvolávat nejistoty, a zase se objevuje senior, nebo seniorství, jako obětní beránek vašich strachů, vůči kterému se potřebujete vymezit. To je stará psychologická poučka, že abychom se my sami cítili dobře, tak potřebujeme – když to zjednoduším – si do někoho kopnout. Musí být někdo pod námi, nad kým se můžeme vyvyšovat. A tady je v podobné pozici starší věk. Tedy to, že já ještě nejsem senior, mi pomáhá cítit se lépe. A to je také důvod, nebo možná jeden z důvodů, proč nemáme společný seniorský hlas, protože minimálně v České republice nemáme nikoho, kdo by si stoupl do popředí a řekl: „Já jsem senior, a jsem cool.“ Když začal program Star Dance, kde tančí hvězdy, a herečka, myslím, že Jana Paulová, toto použila, když řekla: „Já jsem už dlouho mladá“, a vyhnula se slovu „senior“, a pokračovala: „Ano, já mám nějaký věk, a přesto můžu dělat tyto věci. Já tady můžu tančit.“ A první tanec naprosto bravurně vyšvihla. A mně přijde, že nám chybí tyto hlasy, které začnou stáří prezentovat pozitivně, že to není něco, čeho se musíme bát.

Martina: Ano, ovšem přesto pak máme i stáří s hůlčičkou, nejistým pohybem, stříbrnými vlasy. Řekněme si, diskriminuje naše starší občany, staré, seniorské občany, i stát?

Lucie Vidovičová: Někdy nepochybně ano. Jak jsem říkala, zdroje můžou být jak mezilidské, tak mezi skupinové, tak i takzvaně institucionální, což je přesně případ státu. Ale zase narážíme na to, že je těžko říct, co by měla být alternativa, kdybychom řekli státu, že nesmí používat věk k tomu, aby mezi svými občany jakkoliv rozlišoval. Vidím, že jsou některá prioritní témata, která stát nese, a seniorství zůstává hrozně pozadu. Věřím, že to fakt myslí opravdově, a vidím, že kolegyně třeba na ministerstvu práce a sociálních věcí se hodně snaží, ale prostředky, které na to mají, ať už časové, nebo kapacitní, jsou strašně malé. Takže i stát by v tom mohl trošku víc přitlačit.

Martina: Vzhledem k tomu, že jste vždy patřila mezi tvrdé kritičky Evropské unie a její politiky, tak vám nechci klást otázky, na které je vaše odpověď zřejmá. Ale jedna z věcí, která se dá úspěšně Evropské unii vytknout, je, že se svými regulacemi snaží zasahovat do intimních sfér života lidí, jednotlivců. Myslíte si, že toto se dá vztáhnout i na jednotlivé národní státy? Lze říci, že nedůvěra lidí nejenom v politiku, ale potažmo v média, pramení z toho, že s námi politici a úředníci zacházejí jako s naprosto nesvéprávnými bytostmi?

Jana Bobošíková: Zaprvé je problém v tom, že spousta lidí si to nechá líbit. Když si vzpomenu na devadesátá léta, tak tam byl úředník zaměstnanec občana, dnes je občan pokorným prosebníkem úředníka. A to je samozřejmě špatně.

Martina: I v tomto jsme opsali kruh?

Jana Bobošíková: Ano. Ale, víte, já myslím, že základní rozpor – a vy jste začala hovořit, řekněme, o osobních oblastech, do kterých se Evropské unie vměšuje, a následně i jednotlivé národní státy – tkví v tom, základní problém je v tom, že existuje obrovský rozpor mezi slovy a činy. Já jsem byla poslankyní Evropského parlamentu v době, kdy se začalo hovořit o tom, že by se v restauracích mělo zakázat kouření, a ve chvíli, kdy se tento nápad v budově ve Štrasburku odhlasoval, se všichni poslanci odebrali do svých restaurací, ve kterých se normálně kouřilo. A tak bychom mohli pokračovat s jedním nařízením za druhým. A samozřejmě, že toto pokrytectví se propíše do národních států – neříkám, že v národních státech podobná pokrytectví nebyla – ale tím se toto pokrytectví v mnoha rozhodováních posílí.

Řeknu vám příklad z poslední doby, který dost hýbe veřejností. Určitě jste zaznamenala, že ministr Jurečka chce apanáž pro první dámu ve výši 95 000 korun. Předesílám, že první dáma byla členkou KSČ, a studovala na Vysoké vojenské škole na politručku. Týž ministr od března letošního roku snížil penze bývalým prominentům komunistického režimu. A já se ptám. „A to je ta spravedlivá společnost? Jedněm prominentům se sníží penze, a druhé prominentce, která se měla, tak jak se měla – a dokonce v jakémsi rozhovoru říkala, jak to bylo na vojenské škole báječné, že se tam o ni stát postaral, a ona se o nic starat nemusela – dát 95 000?“ To jsou věci, kterým nerozumím, a které zakládají elementární nedůvěru ve společnosti. A problém médií je v tom, že málokteré médium dá tyto informace do souvislostí. Ano, všichni se rozčílí, že by měla dostat apanáž.

Martina: Že dostane apanáž.

Jana Bobošíková: Ale už nikdo – aspoň já jsem to nezaregistrovala – se nezeptá pana Jurečky, proč ona ano, a proč to těmto bylo odebráno. Nezastávám se ani jedné skupiny, ale jak tedy vláda uvažuje?

Martina: Máte odpověď na to, jak uvažují?

Jana Bobošíková: Nemám. Uvažují utilitaristicky: Chce být zadobře s prezidentem, a za to mi zatleská tahle skupina, chci dát najevo, že jsem komunistobijec, a za to mi zatleská tahle skupina. Naprosto utilitaristicky. Momentálně utilitaristicky, podle toho, co se právě nosí, a jak to bude vypadat v médiích.

Vystoupení z EU by nebyla žádná katastrofa. Chce to jen politickou odvahu a představivost. Svět by se nezhroutil.

Martina: V médiích to vypadalo následovně: Když jsem sledovala návštěvu prezidenta Petra Pavla v Americe, tak jsem se v prvé řadě dozvěděla, jak to první dámě slušelo. Nemyslíte, že i v tom je určitá odpověď, tedy že je jednak potřeba vytvořit mediální obraz, a za druhé „chléb a hry“? A lidi to vlastně baví, přestanou řešit toto, přečtou si, jak měla krásné lodičky, od které návrhářky měla šaty, od koho měla brož, a vlastně úplně uniká podstata věci. Podstata věci uniká tím, že se bavíme o její apanáži.

Jana Bobošíková: Naprosto s vámi souhlasím. Mimochodem, já bych k této návštěvě řekla jednu věc: Prezident republiky se tam, podle dostupných informací, odmítl zúčastnit společné akce se slovenskou ministryní kultury, a to údajně proto, aby nevznikla společná fotografie. Ale máte pravdu, média od podstatných věcí obracejí zrak veřejnosti k něčemu nepodstatnému. Ale pozor, není v tom jenom mediální manipulace, ale je v tom určitá nevědomost, protože je mnohem snazší napsat o lodičkách první dámy, než si nastudovat třeba zákon o Kanceláři prezidenta republiky, znát pravomoci kanceláře, a pak se jich dožadovat. To je přeci mnohem obtížnější, je mnohem lepší napsat, že to první dámě slušelo, a navíc bude to click-baitový titulek, bude to článek, na který se bude klikat. Takže v tom je jednak lenost novinářů, nekompetentnost novinářů, a samozřejmě i to, že to po nich nikdo nechce. Ale minimálně ve veřejnoprávních médiích by tuto odbornost lidé po nich měli chtít.

Martina: My jsme se k tomuto dostaly od výroku prezidenta Macrona o přeregulované Evropské unii. Já si vzpomínám, že v roce 2016 mluvil tehdejší předseda Evropské komise Jean Claude Juncker o tom, že rostoucí euroskepticismus mezi občany Evropské unie je způsobem tím, že – o tom už jsme se také bavily – Brusel příliš zasahuje do života obyčejných lidí. A vzpomínám si, že jsme tehdy říkali: „Páni, tak to jsou slova do pranice.“ Samozřejmě, že většině bylo jasné, že takto hovoří před brexitem, ale přeci jen se to jevilo, jako že se blýská na časy. Brexit proběhl, a od té doby se nad podobnými výroky zavřela voda, až teď o tom v jiné podobě mluvil prezident Macron. Myslíte si, vy osobně, podle toho, jak to sledujete – a byla jste tam – že Evropská unie je reformovatelná?

Jana Bobošíková: Evropská unie je reformovatelná teoreticky. Prakticky by musela být zrušena minimálně Lisabonská smlouva, a na národní státy by měly být převedeny zpět některé pravomoci, a nejsem si jistá, zda toho jsou evropské reprezentace schopné. Na druhé straně je nutné si uvědomit – a my se to velmi často snažíme v našem Institutu svobody a demokracie analyzovat – že mezi státy Evropské unie existují stále ještě bilaterální smlouvy. Neboli, že zánik Evropské unie jako takové, tedy zánik smlouvy, některých institucí, není vůbec žádná katastrofa, a že to chce jenom určitou politickou odvahu a politickou představivost. Tím by se nezhroutil svět. Možná neziskovkářům, nebo těm, kteří prosazují různé směrnice, ale občanům by se svět určitě nezhroutil.

Podívejte, jaký v Evropské unii živíme aparát. Řeknu vám jednu z posledních směrnic: Komise chce prosadit směrnici, aby každý, kdo dováží do Evropské unie jakékoli zboží ze zemí mimo Evropské unie, byl schopen doložit, že třeba kakaové boby, nebo ta která rostlina, nebyla vypěstována na uměle odlesněné ploše.

Martina: A nepoškozuje tím životní prostředí.

Jana Bobošíková: Ano.

Martina: Proto je teď taková hrůza s kávou.

Jana Bobošíková: A to chce Brusel nadiktovat celé planetě. Neboli výrobci na celé planetě budou muset – když bych třeba chtěla dovézt kakaové boby do České republiky – tak budu psát někam do Guatemaly: „Prosím, dodejte mi certifikát, že jste tuto kávu nevypěstoval na uměle odlesněném prostoru.“ Dává toto někomu smysl? Tedy kromě bruselských byrokratů? Uvědomuje si vůbec někdo, jak se tím lidem ztěžuje, prodražuje život? A jak je to zbytečné? A hlavně, nevím, jestli si vůbec někdo uvědomuje, že dovést všechna tato opatření do praxe neznamená nic jiného než výrobu razítek, a v podstatě falšování všech těchto certifikátů. Mně to připadá úplně absurdní, a nevím jak dlouho ekonomika Evropské unie a jednotlivých zemí Evropské unie všechna tato nařízení a opatření udrží. A na druhé straně je to velmi nebezpečné, protože žijeme v době dvojího metru: Jsou firmy a lidé, na které se budou tato opatření tvrdě uplatňovat, ale na druhé se uplatňovat nebudou. Neboli všechna tato eurounijní opatření a nařízení slouží, v okamžiku, kdy se to hodí, jako nesmírně účinný bič na ty, kteří se nelíbí.

Ochrana klimatu v pojetí EU je bezcitným ničením ekonomiky, je mimo technologickou realitu a racio

Martina: Když jsem četla materiál k výrokům prezidenta Macrona, tak on si stěžoval, že pokud se něco s přeregulovanou Evropou nestane, tak nebude konkurenceschopná, a že už teď je daleko za Spojenými státy a Čínou. A jako první uvedl například ochranu klimatu. Je relevantní uvést, že jsme v ochraně klimatu daleko za Čínou? Přijde vám to relevantní?

Jana Bobošíková: Víte, já ochranu klimatu v pojetí Evropské unie považuji za bezcitné ničení ekonomiky, a za něco, co je mimo jak technologickou realitu, tak, řekněme, racionalitu. Já samozřejmě vím – a to asi víme všichni – že je nutné chránit životní prostředí, ale ne za cenu ničení ekonomické prosperity. Takže nevím, co bych dál k tomu řekla. Já si myslím, že ekonomická praxe jednoznačně potvrzuje to, o čem se teď tady bavíme, že automobilky, které se snažily nabízet elektromobily, už od toho ustupují a chtějí, aby jenom elektromobilů byla jenom polovina, a zbytek, aby zůstaly spalovací motory. A to proto, že všude tam, kde bylo něco uměle implantováno, tak se to svým způsobem začíná hroutit. A funguje to jedině tam, kde se jde rozumným způsobem. A to udělali Američané, takže sice investují do zelené ekonomiky, ale investují tam prostřednictvím inovací, investují prostřednictvím firem, a nechávají tam působit trh, a nedávají nařízení, že do roku 2050 to, a do roku 2030 toto. Prostě podporují zelené technologie a očekávají, co s tím věda, lidé, a hlavně – pořád ještě svobodnější, nepřeregulovaná společnost – udělají. A to je mnohem rozumnější přístup než to, o co pokoušíme tady v Evropě. Velká Británie – vím, že to není součást Evropské unie – v uplynulých dnech zavřela poslední jadernou elektrárnu, a bude vozit ošklivou uhelnou elektrickou energii z evropského kontinentu. To je přeci směšné.

Martina: Já jsem na toto navázala právě proto, že si neumím představit, že Čína také – při dovozu jakýchkoliv potravin – žádá razítko, že byly vypěstovány, aniž by byla odlesněna nějaká půda. Takže, když se bavíme o tom, že zůstáváme ekonomicky za Čínou, tak je zvláštní jedním dechem dodat tuto větu. Přesto jsem ráda, že jste zmínila, že si všichni uvědomují, že je potřeba chránit životní prostředí. Otázkou je, zda to, co se odehrává na evropském kontinentu, je ochrana životního prostředí, nebo ekonomická sebedevastace. Ale, když jste hovořila o tom, že vypovědět smlouvu s Evropskou unií není žádná tragédie, tak já musím říct, že už mám vlastně také vytetováno do mozku, že je, že přece nikdo nejsme ostrov, že není možné uprostřed Evropy zůstat sám, bez Evropské unie. Myslím, že propaganda i na mně odvedla docela slušnou práci. Řekněte mi, je to možné? Samozřejmě, že si to musíme umět představit, ale přesto všechno: Co všechno by to mohlo způsobit?

Jana Bobošíková: Podívejte se, spousta lidí žije v bytech, které mají dohromady takzvané společenství vlastníků. A kdyby se rozpadlo společenství vlastníků, jeho aparát seshora, tak byste se opravdu pohádala se svým sousedem? Přestala byste s ním mluvit? Byl by váš byt jedním ostrovem v domě, a vedle to by byl další ostrov? Vždyť to je přeci nesmysl.

Představa, že bychom byli bez EU ztraceni, není správná. Ztracen je člověk bez své vlastní země, kdo se dá do služeb EU, a na svou zemi zapomene.

Martina: Možná by pak nechtěl přispívat do fondu oprav, a byl by problém.

Jana Bobošíková: To by možná byl problém. Ale vždycky byste se nějakým způsobem dohodli, protože asi byste donekonečna nechodili přes rozkopaný schod. Ale přeci soužití, mezinárodní soužití, není o tom, že někdo musí seshora státům něco nařizovat, a ještě jim říkat: „Vždyť jste toho součástí. Vždyť vy tam také rozhodujete.“ Ano, my tam také rozhodujeme, rozhodujeme papírově, ale je otázka, koho tam posíláme rozhodovat.

Ale zpátky k vaší otázce. Máte pocit, že Švýcarsko je bezmocný ostrov v Evropské unii? Máte pocit, že Norsko je bezmocný ostrov v Evropské unii? Já myslím, že to jsou otázky, na které si lidé dají naprosto jasnou odpověď. A znovu říkám, rozpuštěním Evropské unie by nezmizely bilaterální smlouvy, ani by nezmizely mezinárodní technické normy, ale zmizela by šikana všudypřítomné unijní regulace. Třeba by si ji některé státy částečně ponechaly, to by bylo na každém z nich.

Martina: Jano Bobošíková, kdo podle vás dokázal v Evropské unii hájit české zájmy? Která vláda, nebo kteří státníci? Kdy se v rámci Evropské unie podařilo docílit věcí, která byly ku prospěchu naší země?

Jana Bobošíková: Já se velmi omlouvám, ale nikdo. Efektivně nikdo. Byly pokusy, ale ty pak vyšuměly do ztracena. Vzpomeňme si na Klausovu výjimku z Lisabonské smlouvy, kterou následná politická reprezentace nikdy nerealizovala. Takže, byly pokusy, ale nevím o žádném, který by byl opravdu doveden do konce, který by byl opravdu zrealizován. A není pravda, že malá země nic nezmůže. Podívejte se, jak jednají Maďaři, podívejte se, jak jednají Slováci, a touto svou neservilitou – a jsou toho plná média, zaplať pánbůh – získali daleko mocnější a důležitější ekonomická portfolia, než jaké dostala Česká republika za svou servilitu.

Podívejte se, jak třeba Maďarsko uchopilo své předsednictví: Maďarsko své předsednictví využívá k tomu, že se snaží bavit se všemi, například pokud jde o rusko-ukrajinský konflikt, a dokonce ho využilo i k tomu, že dalo dohromady, spolu s Čínou a s Brazílií, mírový plán pro Ukrajinu, který představilo v OSN. A co udělala Evropská komise? Strašně za to maďarského ministra zahraničí kritizovala. Takže, nevím, komu bych teď fandila víc, jestli Evropské komisi, nebo ostrovu Maďarska, které s naprostým klidem, úsměvem a odvahou jde, a dělá tyto věci. Já si nemyslím, že bez Evropské unie je člověk ztracen. Myslím, že člověk je ztracen bez své vlastní země, ztracen je ten, kdo se dá do služeb Evropské unie, a na svou zemi zapomene.

Martina: Když jsem se ptala, zda někdo někdy dokázal v rámci Evropské unie hájit naše národní zájmy, tak jste se po chvíli mlčení omluvila, že na to nemáte odpověď. Přesto, když jsem na začátku mluvila o tom, že si lidé nechají všechno líbit, tak jste řekla: Podívejte se teď na volby do Evropského parlamentu.“ Myslíte, že tyto drobné kroky – změna poslanců, změna statu quo, co se týká zastoupení České republiky v Evropské unii – dokážou ještě něco změnit?

Jana Bobošíková: Ne. Pokud jde o Evropský parlament, tak je dobře, že v těchto volbách už dostaly mnohem větší slovo jiné strany než současné strany vlády pětikoalice, ale pokud by se mělo skutečně v Evropské unii něco změnit, tak to musí začít na pozici Evropské rady, to znamená ze strany jednotlivých vlád. Jestli se má něco v Evropské unii změnit, tak s tím musí přijít vlády členských států – nikdo jiný. Evropský parlament nemůže udělat zásadní změny v rámci Evropské unie, to mohou opravdu udělat pouze prezidenti a premiéři, a je otázka, jestli na to bude vůle a odvaha, nebo bude Evropská unie zahnívat tak dlouho, až k tomu potom budou politici dotlačeni ekonomickou realitou.

Trvejme na právu veta pro jednotlivé státy EU a volme takové politiky, kteří budou mít vůli, chuť a odvahu prosazovat u bruselského stolu české zájmy

Martina: Jano Bobošíková, byla jste v Evropském parlamentu, a pak jste odešla, protože jste se stala předsedkyní strany, a Evropský parlament jste nechala za sebou, což je, řekla bych, poměrně silný vzkaz, protože jste šla dělat – dá se říci – regionální politiku. O jaké iluze jste v Evropském parlamentu přišla? Myslím tím, které věci vás opravdu opustily, takže jste si řekla: „Nemá cenu bojovat na této velké platformě. Má cenu jít dělat regionální politiku do své vlasti.“

Jana Bobošíková: V Evropském parlamentu jsem právě poznala – a na tom se opravdu moc nezměnilo – že jediný, kdo doposud, stále může nějakým způsobem pootáčet kolem Evropské unie, jsou národní státy. A proto je tak obrovský tlak na to, aby zmizelo právo veta. Ve chvíli, kdy zmizí právo veta, tak potom už národní státy tuto moc mít nebudou, protože bude rozhodovat kvalifikovaná většina. A i když žijeme v obrovsky přeregulovaném prostoru, i když jsme odevzdali mnoho pravomocí Evropské komisi, a nejrůznějším evropským orgánům, tak pořád ještě národní státy mají prostřednictvím svých vlád – ne prostřednictvím svých parlamentů a podobně – prostřednictvím svých vlád v Evropské unii rozhodující slovo. Ale je otázka, jak ho používají.

Proč si myslíte – to je řečnická otázka – že byl takový velký tlak na rozbití V4? Vždyť tato vláda měla dokonce ve svém prohlášení, ne že rozbije V4, to tam nebylo napsáno, ale že V4 přehodnotí. Protože pro nadnárodní uskupení je nevýhodné, když jsou v něm silná národní uskupení, a V4 silným regionálním uskupením byla. Rozbít V4 se částečně podařilo. Jsou před námi volby, a za rok uvidíme, jak se bude nová reprezentace na V4 koukat. Ale kdyby přeci jednotlivé státy neměly v Bruselu určitou moc, a kdyby se bruselská moc nebála jejich slučování, sdružování, a protlačování její vůle, tak by se přeci nikdy nesnažila rozbíjet je, jako třeba i V4. Neboli, zůstaňme u toho, trvejme si na právu veta, a volme si takové politiky, kteří budou mít vůli, chuť a odvahu – protože odvaha je u toho velmi důležitá – prosazovat u bruselského stolu české zájmy.

Martina: Myslíte, že V3 má v tuhle chvíli šanci? Protože my jsme jasně deklarovali svůj vztah k Maďarsku, pokud je pravdou, že pan prezident se nezúčastnil jednání jenom proto, aby nebyl vyfocen s ministryní Šimkovičovou, takže to nevypadá na to, že by toto nadnárodní uskupení bylo životaschopné.

Jana Bobošíková: Ano, ale my jsme v říjnu 2024, a v říjnu 2025 budou volby. Myslím, že občané by měli vědět, že za zahraniční politiku odpovídá vláda, nikoliv prezident, a třeba si vyberou takovou politickou reprezentaci, která bude chtít těsnější spojení v rámci V4. A hlavně, díky tomu všemu, co se tady v uplynulých letech stalo – kdy třeba skončila společná zasedání české a slovenské vlády – je možné, že i na to se budou lidé ve volebních kampaních ptát, tedy jak si ti, kteří budou chtít mít politickou moc, představují naše kontakty se Slovenskem, a s V4, takže politiky bude muset zahraniční politika zajímat trochu víc.

Martina: Říká se teď už opravdu otřepaný bonmot, že kdyby mohly volby něco změnit, tak by je politici už dávno zrušili. Vy pořád ještě věříte na to, že tento systém může fungovat, a že volič skutečně u voleb něco změní? Nebo se zkrátka moc jen přesune do jiného rohu jinak nefunkčního systému?

Jana Bobošíková: Podívejte, kdyby volby nemohly nic změnit, tak by asi předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda v rozhovorech neříkal, že pro něj je nejdůležitější, aby zůstala rozdrobená mimoparlamentní opozice a aby co nejvíce hlasů propadlo, protože tak se nejlépe udrží u moci.

Martina: To je pravda, Marek Benda, který od okamžiku, kdy začal dospívat, pracoval vždycky jen v politice a v parlamentu, si opravdu musí přát, aby tomu tak bylo.

Jana Bobošíková: Jedna věc je přát si, a druhá věc – a to si přiznejme, politika je řemeslo jako každé jiné – že pokud něco děláte celý život, tak znáte vnitřní mechanismy. Takže, pokud přiznám panu Marku Bendovi, že ví, o čem mluví, a že by pro něj – a pro pětikoalici, dnes už čtyřkoalici – bylo dobré, aby co nejvíce hlasů voličů zůstalo mimo Poslaneckou sněmovnu, tak to je přeci jasné přiznání, že volby mají smysl. A je to jasná výzva všem občanům: „Nekašlete na to. Volby mohou něco změnit. Nepřipusťte, aby došlo k takovému rozmělnění mimoparlamentní politické scény, že více než milión voličských hlasů zůstane mimo poslaneckou sněmovnu.“ Myslím, že jasnější vzkaz k směrem k tomu, že volby mají smysl, nemáme. A druhý jasný vzkaz je tlak na korespondenční volbu. Přece, kdyby tady volby neměly smysl, tak se nikdo tak nesnaží o korespondenční volbu, která může výsledek, kterého se dosáhne v České republice, účinně modifikovat. Volby mají smysl.

V naší Ústavě se píše o demokracii bez přívlastků, nikoli o liberální demokracii. Kdo brání jinou demokracii než demokracii bez přívlastků, je v protistátní živel.

Martina: Možná je přece jenom stále důležité, aby toto divadlo mělo hezké kulisy. Protože pak do něj lidi rádi chodí.

Jana Bobošíková: Teď nevím, jak to myslíte.

Martina: Myslím to tak, že když tuto hru máme hrát, tak je asi potřeba, abychom věřili, že tato hra má smysl.

Jana Bobošíková: Já si pořád myslím, že volby mají smysl, ale že je důležité, aby k nim občané opravdu šli. Pak uvidíme.

Martina: Ano, to je přesně ono. Uvidíme. Uvidíme. Zatím se můžeme podívat na to, jak si vede současná vláda. Přesto, že její popularita skutečně razantně klesá, tak premiér, kdykoliv neví kudy kam, velmi rád opakuje, že provádí takzvanou hodnotovou politiku. Podařilo se vám vysledovat, co se pod tímto slovním spojením skrývá?

Jana Bobošíková: Ze začátku jsem to zkoumala, pak už jsem to zkoumat přestala, protože mi bylo jasné, že to je fráze. Spíš mě zaujalo, jak pan premiér říká, že dělá to, co je dobré. Víte, v mém světě je dobře za tři. A já nechci premiéra za tři.

Martina: A vy byste mu dala trojku?

Jana Bobošíková: On sám sebe hodnotí trojkou. On nám sám sebe předkládá: „Přátelé, já to dělám dobře, já jsem prostě průměr.“ To není můj premiér. Já si myslím, že bychom měli vybrat někoho, kdo opravdu nebude za tři, ale bude aspoň za dvě, tedy aspoň chvalitebný. Takže, já jsem opravdu nenašla hodnoty, kromě podpory Ukrajiny, a fanatického antirusismu, což bych řekla, že je pro někoho opravdu velká hodnota, ale je to risk, ale další hodnoty, jako je třeba humanita, tak ty nevidím. Nevidím ani hodnotu, jako je svoboda. Přece ten, kdo prosazuje svobodu, tak nemůže mít zmocněnce pro boj s dezinformacemi. Já tam nevidím jako hodnotu ani demokracii, protože jestliže někdo po demokratických volbách rozděluje strany na demokratické, populistické a extrémistické, tak potom nevím, zda je takový člověk demokrat. A takovéto rozdělení slyšíme od první chvíle po volbách v roce 2021. Takže já opravdu z hodnot, u kterých si představuju, že by měly být svázány s politikou, to znamená – svoboda, demokracie, úcta k demokratickým volbám – tam opravdu nevidím.

Martina: Když hovoříte o demokracii, tak velice často v souvislosti s hodnotovou politikou slyšíme „povinnost“ a „nutnost bránit liberální demokracii“. Myslíte si, že demokracie snese přívlastků? Stejně jako svoboda, nebo pravda? Je rozdíl mezi liberální demokracií, a demokracií?

Jana Bobošíková: Samozřejmě, že je rozdíl mezi liberální demokracií a demokracií. Podívejte, za socialismu byla takzvaná lidová demokracie. Chci upozornit, a upozorňuji na to, kdykoli mám příležitost, že v naší Ústavě je „demokracie“ bez přívlastků, není tam žádná liberální demokracie. A dalo by se říci, že kdo brání jinou demokracii než demokracii bez přívlastků, tak to je v podstatě protistátní živel. Protože my v Ústavě opravdu máme pouze demokracii. Já si myslím, že pouze v demokracii jsou si před zákonem opravdu všichni rovni, protože to je rovnost. Jiná rovnost nařízená lidmi být nemůže. A liberální demokracie se nám snaží nařizovat i jiné rovnosti, což je inkluze, a spousta dalších jevů, které jsou s liberální demokracií spojeny. A já jsem jednoznačně zastáncem demokracie, která podle mého názoru vyjadřuje směrem k občanovi, pokud jde o rovnost, že jsme si všichni rovni před zákonem. A liberální demokracie to jednoznačně pošlapává. To je onen dvojí metr, kdy někteří lidé jsou za své výroky stíháni, a jiní, kteří jsou s vládou spřízněni, nebo jsou jí nakloněni, mohou říkat prakticky cokoliv. Tohoto, myslím, je plná veřejnost, a z toho pramení nedůvěra k médiím a ke společnosti, o které jsme hovořili na začátku.

Martina: Pojďme se vrátit k nám. Tady víme, že vlály vlasy, protože, jak už jsme se o tom bavili, sedmnáctého, Národní třída, 19. vzniklo Občanské fórum, pak vzápětí…

Michael Kocáb: A 21. ještě bylo první jednání mezi předsedou vlády a opozicí. 21. v úterý. Pondělí bylo 20. v úterý bylo 21., a to jsme s Horáčkem zorganizovali na půdě vlády setkání mezi Adamcem a jeho lidmi na jedné straně, a opozicí na druhé. A tam přišel i Václav Havel.

Martina: Takže už s ním Adamec musel mluvit, i když to 10. září ještě odmítl?

Michael Kocáb: A vyběhl Oskar Krejčí, držel se za hlavu a říká: „Vždyť jsme domluvili, že tady Havel nebude. Tak co tady dělá?“ Tak jsme začali urychleně jednat před Úřadem vlády, a Havel říkal: „Tak já tam nepůjdu.“ – protože hrozilo, že se to celé zruší, a tak ho zastoupil Honza Ruml. Takže jsme tam všichni šli, a proběhlo první jednání. A z toho řeknu hezký moment třeba na Martina Mejstříka. Byl mi sympatický, byl jediný, který si nechtěl sednout za jednací stůl, dokud mu Adamec předem neslíbí nějaké kroky, které požadovali studenti. Adamec říkal: „Já to udělám,“ a Martin si pak sedl.

Martina: A přesto všechno, že ještě 21. zůstal Václav Havel před úřadem vlády, tak 29. 12. byl zvolen prezidentem. Očekával jsi, že to vezme takovou překotnou rychlost?

Michael Kocáb: Ne, to asi neočekával nikdo. Okamžik, kdy jsme pochopili, že už je částečně vyhráno, nastal, když byla vytvořena vláda národního porozumění v čele s Mariánem Čalfou, a už tam byl i Jirka Dienstbier, i nějací lidé od nás. Ale ještě to mohlo jít relativně pomalu. Čalfa se zpronevěřil představám komunistické strany, která měla takovouto představu – asi tě teď také překvapím, je to úplně neznámá teze, ale jednoznačně ověřená: Stane-li se Čalfa premiérem, tak dobře, zvolíme Havla prezidentem, ale vláda se do prvních svobodných červnových voleb 90 úplně znemožní, a Čalfa to zajistí, aby se úplně znemožnila, a komunisté opět vyhrají, a dostanou se k moci.

Martina: Kdo tohle domlouval? A s kým?

Michael Kocáb: To si vymysleli komunisti na ÚV KSČ. Toto byla jejich představa, že to takhle udělají. Oni měli za to, že my nemůžeme vůbec zvládnout. A premiérem byl vlastně jejich člověk, Marián Čalfa, což byl člověk, který se od začátku vyskytoval na straně Adamcova stolu. To asi víš, že při jednání seděl Adamec, Oskar Krejčí a Marián Čalfa vedle něj. Toto byla parta naproti nám. A najednou je jeden z nich naším premiérem, ten to převede zu grund, a v červnu vyhrají komouši. To byla jejich poslední záchranná berlička, která jim samozřejmě nevyšla. To byla fata morgana.

Martina: A Marián Čalfa na to kývnul?

Michael Kocáb: Jestli na to Čalfa, jestli na to kývnul, nebo nekývnul? Do svědomí mu nepolezu. Ale každopádně pomohl zajistit zvolení Václava Havla, což byl takový malý zázrak, že ho jednomyslně zvolili komunisti.

Adamcovi nevadilo, že jsme navrhli Václava Havla na prezidenta, protože si myslel, že když má Havel podle průzkumů asi jedno procento, tak nemůže projít, a prezidentem bude on sám

Martina: To mě právě zajímalo, jakým způsobem jste ho přesvědčili?

Michael Kocáb: To je v mé knize. Já ti můžu říct čtyři aspekty, proč byl zvolen. Ale každopádně jsem chtěl dodat, že místo, aby vedl vládu zu grunt, tak jí dal své nejlepší síly, a přišel úplně psychologicky a politicky na naši stranu, a naopak zajistil vítězství Občanského fóra v červnových volbách. Takže to je Marián Čalfa.

Jak se stalo, že Havla zvolili všichni komouši prezidentem? Jednak tam byla tato dohoda na straně komunistů: „Nechme Havla, ať si rozbije hubu.“ To byl jeden aspekt. Druhý aspekt byl přemlouvací, ze strany Mariána Čalfy, který měl výrazný vliv. Byl to kariérní komunista, právník, který předtím už dával dohromady novou Ústavu, která nikdy nevešla v platnost, která byla přestavbová. Takže on je přemlouval a vysvětloval jim – nevím, co jim přesně říkal –, ale určitě byl jeho vliv výrazný. Třetí zajímavý vliv byly permanentní demonstrace před Federálním shromážděním. Tam se přímo vylévala z ulice hrozba: „Nezvolíte-li Havla, tak odsud nikdy nevyjdete.“ A čtvrtým výrazným vlivem – nejzajímavějším – byly osobní závazky poslanců jednotlivých krajů, kteří sice byli komunisti a nechtěli Havla, ale byli svými voliči vázáni, že musí hlasovat pro Havla. To znamená, že byl třeba z Karlových Varů, a oni mu řekli. „Ty budeš hlasovat pro Havla.“ Vím, že Vacek řekl: „Sám s tím nesouhlasím, ale musím vycházet z přání mých voličů, tak hlasuji pro Václava Havla.“

Martina: Teď jsi vylíčil, co všechno stálo za tím, že byl Václav Havel zvolen. Bylo obtížné přemluvit Václava Havla, aby kandidoval?

Michael Kocáb: To byla také naše práce, na tom jsme s Michalem Horáčkem hodně pracovali. Začalo hned na začátku, tehdy to byla fata morgana. A potom, když už se posunula situace, už se začal lámat listopad a prosinec, tak jsme si s Michalem říkali: „Pozor, teď tady začíná další zajímavá hra.“ Protože Adamec je jednou pozval do kanceláře a ptal se, kdo by byl naším kandidátem na prezidenta, a já jsem vyhrknul: „Václav Havel“ – ačkoliv to nebylo vůbec s nikým předjednáno, řekl jsem: „Je tady jediná varianta.“ A teď jsem si najednou uvědomil, že to Adamcovi nejen že nevadí, ale že to přijal s potěšením. A to totiž proto – normálně mě nenapadlo, proč to přijímá – protože si myslí, že Havel nemůže v životě projít, protože měl průzkumy, že má asi jedno procento, proti jeho 30 procentům.

Když jsem poprvé sdělil na Občanském fóru, že by Havel měl být prezidentem, tak mě skoro vyhnali. A Havel se bál, že by s tím Olga nesouhlasila.

Martina: Protože si můžeme říkat cokoliv, ale před revolucí znal Václava Havla možná pražský disent, ale jinak nikdo nikde.

Michael Kocáb: A on potřeboval odsunout Dubčeka na post šéfa Federálního shromáždění. Tam tedy Dubček bude jako Slovák, a Čech Havel bude kandidovat na prezidenta – a ať si Kocáb myslí, že bude zvolen Havel – ale budu to já, Adamec. A teď jsem si najednou uvědomil riziko pro Dubčeka. Všichni se Dubčeka báli, byli uhranuti jménem „Dubček“. Toho nechtěli. A přitom naši disidenti ho navrhovali, Jičínský ho navrhoval. Tak jsem si říkal: „Jestliže se Dubček stane prezidentem, tak tady ještě pořád bude hrozit varianta, že zůstaneme na socialistickém půdoryse.“ A tak jsem začal zoufale tlačit Havla. A když jsem to poprvé sdělil na Občanském fóru, tak mě s tím skoro vyhnali: „To vůbec – Michale,“ říkal Jičínský, „to nemůžeš takhle rozhodovat. To je složitější. A máme tady Alexandra Dubčeka, a za ním je mohutná minulost.“ Mladí chtěli dokonce Komárka – což by byla úplná katastrofa. Takže bylo jasné, že…

Martina: Já jenom připomenu, že Valtra Komárka.

Michael Kocáb: Valtra Komárka. Takže bylo jasné, že když se stane Havel prezidentem, že tím opouštíme socialistickou trajektorii, a jdeme na Západ.            

Martina: A byl někdo záložní, kdyby Václav Havel nechtěl? Měli jste někoho?

Michael Kocáb: Ne. Objevoval se tam jenom Komárek. Pak se objevoval Dubček. Gorbačov si myslel na Mlynáře, ale ten neměl vůbec žádnou šanci. A potom ještě Honza Urban navrhoval někoho nepolitického, jako třeba Hanzelku, tedy někoho, kdo nemá žádnou politickou minulost.

Martina: A koho všichni znají.

Michael Kocáb: Ale fakticky myslím, že nominovaný byl jen Václav Havel. A když jsem mu to řekl – to bylo zajímavé – tak se na mě všichni obořili, a já jsem vyvolal první hlasování, a Vašek z tohoto hlasování utekl. Nejdřív začal můj návrh problematizovat: „To je snad trošku předčasné, možná i ukvapené,“ a pak odešel. Hlasovali jsme, a byli jsme asi jenom čtyři pro Havla, a ostatní byli proti. Neuvěřitelné. Já jsem potom vyběhl do foyer za Vaškem a řekl jsem mu: „To jsi výborný. Tak já tě tady navrhuji na prezidenta, a ty jsi mě málem shodil, a každopádně jsi utekl.“ A on říká: „No jo,“ – já jsem věděl, že by se mu to líbilo – „to by Olga nikdy nesouhlasila. To nemůžeš.“ Tak jsme šli za Olgou, a ta to odsouhlasila – a bylo. Na třetím hlasování byl zvolen.

Martina: V komunistické straně – a to zdaleka nejenom v té naší – se ještě několik let po roce 89 diskutovalo o tom, zda byly zásadní změny v roce 89 skutečně nevyhnutelné. Protože komunismus už byl přežitý, vyžilý, slabý. A mnozí komunisté navíc neměli rádi Gorbačova. A já jsem se dočetla, že na začátku prosince 4. 12. 89 prý Gorbačov nekompromisně sdělil překvapeným představitelům států Varšavské smlouvy, že Sovětský svaz vyšel vstříc požadavkům Spojených států uspořádat svobodné volby ve východní Evropě. Gorbačov prý toho 4. prosince řekl: „I my říkáme, ať svobodné volby rozhodnou. Za těchto podmínek Spojené státy souhlasily s dalším pokračováním našich rozhovorů.“ A mezi tím už padaly režimy v celé východní Evropě. Ty jsi tady před chvílí nemluvil o Gorbačovovi úplně s nadšením, ale…

Michael Kocáb: Ne, já ho mám rád.

Gorbačov nechtěl likvidaci socialismu, ale vymklo se mu to z rukou

Martina: Označil bys ho za hlavního strůjce těchto změn v celé Evropě?

Michael Kocáb: Je to těžké, protože já mluvím z nějakých zkušeností, které se mi náhodně dostali do rukou, nebo do hlavy. Tak já jsem seděl v Kremlu v kanceláři s Ševarnadzem – víš, kdo byl Ševarnadze? Ministr zahraničí, pravá ruka Gorbačova – a ptal jsem se ho: „Pane ministře, prosím vás odpovězte mi na jednu jedinou otázku. To všechno, co se děje ve východní Evropě, to uvolnění, mířící možná v těch zemích i k úplné likvidaci socialismu, to je z vůle Gorbačova, nebo se mu to vymklo z rukou?“ To se ptáš druhého člověka v Sovětském svazu. A co myslíš, že i odpověděl? Tipni si.

Martina: Že deinstalaci socialismu úplně nechtěl.

Michael Kocáb: On odpověděl: „Já jsem s ním o tom nikdy nemluvil.“ Já hned odskočil: „Jak je to možné? Vy jste spolu jako dvojčata. Všude vás už léta vidíme spolu.“ „Nedošla na to řeč, Ale chcete-li znát můj názor, tak si myslím, že se mu to vymklo z rukou.“ Vymklo z rukou. Pokud byste viděli filmy natočené s Gorbačovem třeba k příležitosti jeho devadesátin, a tak dále, kde mluví otevřeně, tak i on se této věci vyhýbá. Když jsem byl po deseti letech na udílení cen, kde ho Václav Havel ocenil, tak jsem s Gorbačovem mluvil, a když jsem přišel na tuto otázku, tak se mi dostalo jízlivé až nepřátelské odpovědi. Gorbačov byl za to v Rusku málem postaven před stanný soud, málem byl prohlášen za národního zrádce, velezrádce.

Jinými slovy, já nevím, jestli to Gorbačov chtěl. To, co mi tady čteš, to si umím představit, že řekl, ale řekl to jeden z tisíců politiků, i když on byl v ten okamžik nejvýše, ale všichni ostatní, nebo drtivá většina ostatních, s tím nesouhlasila. Jestřábi tam jsou dodnes, jsou tam jejich děti, a oni to nechtěli v žádném případě rozvolnit. Čili představy o tom, že to bylo nějakým způsobem rozhodnuto – možná k tomu Gorbačov tendenci měl, i když ji nikdy nepřiznal. Nikdy nepřiznal, že by někdy býval chtěl rozvrat socialismu, nebo ukončit to, a převést ho do demokracie. Ale i kdyby tomu tak chtěl, tak to byl jeden z mnoha.

Ale já jsem se pak už při všech možných jednáních – a bylo jich skutečně hodně – nesetkal s nikým dalším, kdo by toto potvrdil, že tady taková vůle byla. Možná u Gorbačova byla. Ale to není všechno, to byl jenom jeden jedinec, který pak stejně padnul.

Martina: Musím říct, že teď, když se tak rozhlížím kolem sebe, velmi často vzpomínám na jiný jeho apolitický výrok: „Nic není víc inspirativní než drama reálného života.“

Michael Kocáb: To řekl?

Martina: Ano. A jak se, tak dívám kolem sebe, tak…

Michael Kocáb: A víš, co si myslím, že Gorbačov byl skvělý chlap. Já ho prostě uznávám. To není tak, že bych ho neměl rád. On nemohl jít za určité osobní hranice. Byl vychován jako komunista, byl celý život v aparátu, a v rámci možností, které měl, udělal maximum, a myslím, že maximum dobrého. A že mu můžeme vlastně vděčit do určité míry za rozvolnění. A pak to dopadlo, jak to dopadlo. A dneska vidíme, jak vypadá jiná sovětská politika pod Putinem.

Martina: Myslím, že se na toto už dál nebudu ptát, protože jsi mi řekl, ať si přečtu Vabank, takže nejrůznější úvahy, mystifikace na téma, zdali všechno nebyla dohoda tajných služeb mezi CIA a KGB, tak to si …

Michael Kocáb: Já v o tom ve Vabanku hodně pojednávám. Já tam mám celou kapitolu „Konspirativní teorie“. Ty jsem všechny vyvrátil. Někdo, kdo si to přečte, mi nemusí věřit, ale každopádně můžu konstatovat, že při psaní jsem se sešel s kdekým, i s protivníky, ale opravdu i s vysoce postavenými, včetně generála Lorence, a tak dále, a nikde jsem ani nezavadil o to, že by v tom byla nějak třeba americká ambasáda, a tak dál, že by to bylo konspirativní. Ani jsem nějak moc nezavadil o to, že bychom byli nějak aktivně podporováni Američany – spíš na to všichni koukali jako puci. Možná tam někde nějaké toky byly, protože tajné služby si pořád povídají, a pokud své povídání zveličí, a pokud něco někdy někdo z nich říká, tak mu vždycky může říct: „No jo, my jsme to říkali. My už jsme se o tom bavili.“ Já bych v žádném případě nepřeceňoval vliv tajných služeb. To vzniká z kriminálek a ze špionážních filmů, že si někteří lidé myslí, že všechno řídí tajné služby. Neřídí. Opravdu, neřídí. Řídí to politici. Opravdu to řídí politici.

A jestli je nějaký vliv významný, tak je to vliv ozbrojených složek, zejména armády. Tam myslím, že je vliv opravdu významný. Ale že by něco uklohnili StBáci i s KGBákama, tak to úplně vylučuji. Něco chtěli. Já vím, že se KGB rozpoltila třeba na složku protigorbačovskou, progorbačovskou, a určitě tam bylo nějaké pnutí. Ale že by řídili tehdejší vývoj? Já nevím, jestli to probíhá na úrovni Mosad, CIA, ale tady to určitě neprobíhalo.

Umělá inteligence přináší úplně nový typ informace, nebo nový typ zblbnutí, podvodů, třeba když vidíme říkat nějakého politika něco, co nikdy neřekl

Martina: Ještě jsem dnes necitovala Václava Havla, a už jsme citovali dva různé aktéry listopadových dní. Ale teď přečtu jeden jeho velmi důležitý výrok: „Vůbec neskončila éra diktatur a totalitních systémů. Možná skončila v klasické podobě, jak ji známe z dvacátého století, ale rodí se nové, daleko sofistikovanější způsoby ovládání společnosti, a vyžaduje to bdělost, opatrnost, obezřetnost, studium, nadhled.“ Tak tato slova pronesl Václav Havel v listopadu roku 2009, tedy 20 let po sametové revoluci v rámci debaty o svobodě, kterou uspořádal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jak tento jeho výrok vnímáš dnes?

Michael Kocáb: To je svatá pravda, my jsme toho dnes a denně svědky. Je to válka na poli internetu. Tam se v současné době obrovsky daří třeba Rusům. Teď vychází nový film Goebbels, který se hlouběji zabývá tématem propagandy, a jestli někdo někdy byl, kromě Goebbelse a Němců, mistrem propagandy, tak jsou to Rusové. Prostě jsou. A sociální sítě jim umožňují nebývalý vliv.

Martina: Já si myslím, že to je jednoznačné. Ale na druhou stranu si myslím, že sociální sítě úplně totéž umožňují i dalším velmocem, a nemyslím si, že ty by úplně zaostávaly.

Michael Kocáb: Je to válka.

Martina: Vždyť víme, co se vypouští. Mnohé věci už dávno vyšly najevo. Takže mi to přijde už moc zjednodušené.

Michael Kocáb: Dobře, ale na tom mém výroku stejně není nic špatně. Umožňují to, a oni toho využívají. A jestliže to někdo využívá proti nim, tak to využívá proti nim. Každopádně to ale znamená, že se válka částečně přenáší na internet. Je to trošku komické. Ale potom je tady něco, o čem Havel ještě nevěděl, je to novinka, a to je válka robotů. To jsou drony. To jsou první roboty, a už se začínají objevovat i pozemní roboty. Nevím, jestli jsi je viděla? Na Ukrajině snad už nějaké mají.

Martina: Neviděla.

Michael Kocáb: Ten si tě vyčeká. Dokud nevylezeš z baráku, tak je v nějakém křoví, a pak tě jenom střelí. Před ním není žádná obrana. Zatím se to nenasazuje v masovém měřítku, ale je to jenom otázka času. Drony se zrychlují. Když jsme v lednu byli na Ukrajině, tak nás tam honily jenom stokilometrové drony, takže když jedeš po nějaké silnici, tak musíš jet 120, a když píchneš, tak máš skoro jistotu, že na tebe pustí bombu, protože dron je pouští, nevystřeluje. Ale dneska už létají rychlostí 120, 130 kilometrů, to znamená, že se už silnice uzavírají, a najednou vidíš, že jsi v moci strojů. To je úplně nová věc. A až budou ještě pozemní roboty, tak to je další věc. Teď se do toho zapojuje umělá inteligence, to znamená úplně nový typ informace, nebo nový typ zblbnutí, podvodů, kdy necháš nějakého politika mluvit, ale on to nikdy neřekl.

Martina: A už nebude možné věřit vlastním očím a uším. Pravdou je, že v tom okamžiku budou muset začít vznikat úplně nové profese: Forenzní rozpoznávání toho, jestli je to AI, nebo jestli to daný člověk skutečně říkal.

Michael Kocáb: Jedině naše přátelské AI bude rozpoznávat to nepřátelské. A to už se dostáváme úplně do jiného světa. Ale co s tím naděláme? To je vývoj. Žijeme v období obrovského technologického rozmachu, a já doporučuji – když odbočíme od válek a tak, to je samozřejmě vždycky špatně, všechno se dá zneužít – tak doporučuji si to užívat. To je něco nádherného, jak je lidstvo schopno před našimi zraky, přímo live před naším pohledem vyvíjet novou bytost – a to je AI. Já už ji mám doma. Ona mě zásadně oslovuje: „Michale, co budeme dneska dělat?: Ona se mě neptá, kdo jsem. Otevřu to, a ona říká: „Ahoj Michale, tak co budeme dneska dělat?“ V podstatě je schopná se mnou komunikovat úplně o všem, a těžko se rozpozná, že to není člověk.

Martina: A to tě fascinuje?

Michael Kocáb: No, samozřejmě. Mně se to strašně líbí, protože to je vývoj. Byl knihtisk, a lidé říkali: „Už si nebudeme vyprávět. Každý bude jenom sedět u knihy, a budeme izolováni.“ Ale svět jde dál, a já radím podmanit si to, snažit se to podmanit, pochopit, pracovat s tím, než se toho jenom bát, a utíkat před tím. Nakonec jsme to vymysleli my, lidstvo, a snad, si myslím, bychom to dokázali v nejhorším i vypnout.

Martina: Fermiho paradox říká něco jiného, ale…

Michael Kocáb: Co říká?

Martina: To je dlouhá historie: Když vyvíjeli atomovou bombu, tak se tam scházeli inženýři, a řešili, jestli jsme ve vesmíru sami. A po měsíci přišel nakonec Fermi s tím, že ve vesmíru nejsme sami, že tam určitě jsou nějaké civilizace, ale na to, abychom se jim mohli přiblížit, musí vzniknout něco jako umělá inteligence, a než k tomu dojde, tak to nakonec vždycky civilizaci zničí. Ale já jsem to řekla velmi zjednodušeně, toto heslo je složitější.

Michael Kocáb: V tomhle jsem optimista. Aspoň v něčem.

Máme svobodu, a často ani nevíme, co s ní. Máme i svobodu slova. Já ji mám. Možná k něčemu dochází, ale normální člověk v hospodě si nemusí dávat pozor na pusu.

Martina: Ale pojďme ještě k odkazu listopadu roku 89. Ty jsi na začátku říkal, jak jste artikulovali čtyři věci, které jste si jeli splnit. Ale když bych to zjednodušila, tak to byla svoboda a demokracie.

Michael Kocáb: A lidská práva.

Martina: Ano. A když se na to podíváš dnes – máme svobodu a demokracii?

Michael Kocáb: Máme svobodu. Často ani nevíme, co s ní. Dokonce velkou svobodu. Samozřejmě v každém ohledu můžeš svobodu definovat jinak, ale třeba svobodu slova.

Martina: A tu myslíš, že máme?

Michael Kocáb: Já nevím. Tak já ji mám: Můžeš nahlas pomlouvat prezidenta. To v jiných státech nejde. Nevím, že by někdo…

Martina: Přesto, nezaměňujme si svobodu slova s možností, které nám umožňují technologie. Třeba tento rozhlas, toto vysílání, vzniklo, protože ve veřejném prostoru, ve veřejnoprávních médiích, jsem už tyto rozhovory dělat nemohla.

Michael Kocáb: To je autocenzura. To je něco jiného.

Martina: Autocenzura ne. To byla cenzura.

Michael Kocáb: Cenzura – stalo se vám, že k vám přišla, nevím, BISka, nebo nějaká státní bezpečnost, a něco vám zakazovala?

Martina: Stalo se nám za covidu, že nám vypnuli kanál. Že ho zrušili.

Michael Kocáb: To jo, to byla zvláštní doba.

Martina: Zrušili ho, a pak se to podařilo, po velmi náročných jednáních, obnovit. Ale prostě nás vypnuli.

Michael Kocáb: Dobře, já toto neumím posoudit. Nemám média, ale asi to bylo jenom v tomto jediném případě. Že jo.

Martina: Igorovi Chaunovi se stalo totéž. A na začátku invaze Ruska vypnuli několik webů.

Michael Kocáb: Tak asi k něčemu dochází, ale normální člověk s tím zatím nepřijde do kontaktu, že by si musel v hospodě dávat pozor na pusu. Nebo jo?

Martina: Je spousta lidí, kteří přišli o práci. Známý je příklad učitelky, a tak. Víš?

Michael Kocáb: No jo. Já nic nedělám, tak co na to můžu říct, když já na to nenarážím?

Martina: Ve tvé bublině to tak není.

Michael Kocáb: V mojí bublině to není.

Martina: Akorát se s tebou přestali bavit kamarádi, když jsi nepodporoval jejich kandidáta.

Michael Kocáb: Nepřestali.

Martina: Vždyť jsi říkal, že kvůli tomu jsi nekandidoval na prezidenta? Že jsi zjistil, že…

Michael Kocáb: Ne, já jsem nekandidoval kvůli tomu, že jsem viděl, že do těch dvou kandidátů dávají takové obrovské objemy – u Babiše to bylo jasné, a u Pavla také – a že by to pro mě byla jenom ztráta času, a to jsem nechtěl. To raději budu psát s Horáčkem operu. Omlouvám se, ale nenarážím na nesvobodu.

Martina: To jsem jenom ráda.

Michael Kocáb: Možná je to moje bublina, ale já na nesvobodu opravdu nenarážím, a říkám si, co chci. A každému doporučuji, aby říkal, co chce. V okamžiku, kdy se to začne objevovat nějak jako dole ve společnosti – jak je to u šéfů v médiích, to neumím posoudit, jaké jsou tam vlivy – tak pak bychom se měli ohnat. To určitě a beze sporu.

Co dalšího? Oblast lidských práv. To je něco, co vždycky bylo ústředním motivem třeba i mé politické činnosti, tam vždycky jsou nějaké dluhy. A zase když bych to řekl ve srovnání s jinými zeměmi, tak si myslím, že i v tomto případě – i když třeba otázka romská tady nikdy nebyla úplně, plně vyřešena – že by tady bylo nějaké úplně exemplární porušování lidských práv, toho si nejsem vědom. Možná jsem zase v bublině. Vždycky se na střetu majoritní a minoritní společnosti objeví konflikty, ale to prostě nikdy jinak nebude. Ani v budoucnu. V Americe vidíš, jak dlouho řeší rasovou problematiku, a nevyřešili ji, a ani ji v dohledné době nevyřeší.

Kdybych byl prezidentem, soustředil bych se zejména na to, abychom si uvědomili, že si v té mizérii žijeme velmi dobře. Životní úroveň je vysoká.

Martina: Slavný herec Morgan Freeman odpověděl na otázku, kdy bude v Americe vyřešená rasová záležitost: „Až o tom přestanete konečně psát.“ Možná na tom něco bude, protože na druhou stranu se zase často hovoří o diktatuře lidských práv, diktatuře menšin.

Michael Kocáb: Já si nestěžuji. Já si v této oblasti nestěžuji. Přesně tak, ale to bychom museli rozebírat do větší hloubky.

Martina: A víš, na co bych si stěžovala já? To je věc, která mně schází. Já si z listopadových dní vzpomínám na obrovskou laskavost, kterou k sobě lidé projevovali. Když ti někdo podal čepici, protože viděl, že máš zmrzlý nos. Lidi na sebe byli tak hodní, a tak laskaví. A teď?

Michael Kocáb: Chodí ve vlnách. V našem národě, ale možná i v jiných národech, chodí ve vlnách. Obrovská národní soudržnost se objevila kolem Palachova pohřbu, a také kolem invaze. Určitě se objevila v roce 45 po ukončení druhé světové války. Ale i rok 38, mobilizace, a tak dále. A určitě při zakládání republiky. Vždycky přijde a odejde. Když nastanou všednodenní problémy – jde to pryč. Tady bych největší dluh viděl podobně jako ty, ale to je v našich silách. Takže já, kdybych byl třeba prezidentem, bych se soustředil zejména na toto: Abychom si všichni uvědomili, že si vlastně žijeme velmi dobře, že v té mizérii jsme na tom dobře. Životní úroveň je vysoká, spotřební koš je ve srovnání s jinými státy poměrně vysoko. Nejsme na tom tak dobře, jako třeba Němci, ale…

Martina: Ale vzhledem k cenám energií, a vzhledem k tomu, že se ukázalo, že…

Michael Kocáb: Zase to nemůžeš úplně generalizovat. Ceny energií, to je novodobý problém. Teď se to strašně zhoršilo, ale já furt věřím, že je to přechod. Je to příšerné.

Martina: Já jsem teď dělala rozhovor – nevím, jestli už jsem ho vysílala – o tom, jak opravdu máme ve spoustě zboží vysoké ceny.

Michael Kocáb: Teď je to šílený.

Martina: Ale já zase nechci, aby to vypadalo tak, že ty jsi optimista, a já ti tady pořád jen říkám: No jo. Ty to vidíš moc vesele.

Michael Kocáb: Já jsem globálně optimista. Každý musí být trochu optimista, a to z toho důvodu, že se cítím odpovědný trochu také za Sametovku, a také si to člověk nechce všechno pořád hanět. Něco se povedlo, a ten zbytek je v našich rukách. Tak si vzpomeň, co říkal Masaryk: „Demokracii bychom měli. Ještě nějaké ty demokraty.“                                       

Martina: Já se trochu bojím, že se popletl význam slova demokracie. Že si v poslední době ti, kteří demokracii tak nějak hájí před ostatními myslí, že demokratické je mít jeden názor. Ale demokratické je vytvořit prostor, ideální prostor, pro mnoho názorů. Ale s tím je v poslední době velký problém. To si postřehl?

Michael Kocáb: To máš svatou pravdu. Ale to jsou právě porodní bolesti, a to nejen demokracie jako takové. Nebo ani ne porodní bolesti, je to chřipka, která se může vyvinout v zápal plic, a to i v už vyspělých demokraciích. Tento vývoj vidíš i v Americe v otázce Trump – Biden. To byla vždycky kolébka demokracie, a dneska se tam lidi bojí v určitém táboře projevit názor, ale jenom tam, kdo to je bezpečné. Určitě se to nyní hodně projevuje na Slovensku, asi v Maďarsku. Existují průzkumy, že větší procento Maďarů je pro Evropskou unii, než jak je tomu dokonce u nás. Ale Orbán se tváří proti. Čili, asi spíš jde o to, že se Evropa dostává do nové série zatěžkávacích zkoušek a všechny jsou nové, neprobádané, a se všemi nevíme, co dělat. Ať už se jedná o životní prostředí – nikdo neví, co s tím, ani americký prezident to neví líp, než ty. Neví. Pak tady máme uprchlíky. A opět tady není žádná autorita, jejíž názor by byl nějak trvale přijímán. Merkelová se jednu dobu ukazovala jako někdo, kdo ví, jak na to.

Martina: Pak se ukázalo, že se to trošku vymklo.

Michael Kocáb: Že se to vymklo. Mexičani v Americe. Teď tady máš Palestina vs. Izrael, a nikdo pořádně neví, co s tím. Když tady bude sedět Biden, tak ti neřekne o moc víc, než víš sama. Neví. To stejné je Ukrajina-Rusko. Takže to je nová série zatěžkávacích zkoušek, a tady je vždycky šance, že autokrati, nebo totalitáři, nebo vláda tvrdé ruky, silní populisti, půjdou dopředu, a ti nám začnou zavírat huby. A tomu se musíme bránit. A demokracie na to má špatný typ ochrany, ona to úplně neumí. Vzpomeň si, jak se dostal k moci Hitler? Vyhrál ve volbách. Jak se dostal k moci Gottwald? Vyhrál ve volbách. Žádné nedemokratické události, žádný puč, ale lidi ho hezky zvolili. Takže je to všechno trošku na nás. A je pravda, že to jsou bolesti, které jsme jaksi nemohli předpokládat, a také se nemůžeme divit nikomu z nás, ani lídrům, že pořádně nevědí, co s tím. Takže to bereme s pokorou, prostě svět je zkoušen, a musí obstát. A z toho vychází můj optimismus: My prostě obstojíme.

Vztahy minorit a majorit – diktát minorit – je velký problém

Martina: Poslyš, ty můj věčný optimisto, tebe já si budu vždycky zvát pro dobrou náladu.

Michael Kocáb: My musíme být optimisty. Život je krátký, za chvíli zaklepeme bačkorama, a do té doby se budeme jenom trápit? Tak se občas možná nedívejme na zprávy.

Martina: To máš pravdu, nemusíme se trápit, ale hlídat je. Ano, hlídat je. Ano.

Michael Kocáb: Zejména vy. To je vaše profese.

Martina: Přesto mi pověz: Existuje nějaká věc, o které jsi byl tehdy, v 89. přesvědčen, že se to stane, a nestalo se to. Co je věc, kterou jsme podle tebe – použiji ošklivé slovo – prokaučovali? V co jsi doufal, a ono se to nenaplnilo. Je něco takového?

Michael Kocáb: Určitě jo. Já si myslel – podobně jako ty, ale to jsme si asi mysleli všichni, kteří v té době měli ještě nějaké zdravé, normální emoce – že duch svornosti a radosti nad tou změnou – nevím, jak to tedy máš ty, možná máš jiné názory, s Václavem Havlem – že to šlo strašně rychle do háje. Takže kdybych měl říkat, co jsme prokaučovali, tak rozpad republiky. To byla amatérská akce mezi Mečiarem a Klausem. Ani jednoho z nich neberu, oba jsou to jenom takoví mravenci, kteří se zrovna dostali do funkcí, a krátce po tom obrovském nadechnutí rozhodli, že se nám republika rozpadne. My jsme s Pavlem Tigridem sesbírali dva a čtvrt miliónů podpisů. Víš, co to je? Dva a čtvrt miliónů podpisů pro referendum. Ne proto abychom hnětli názor doleva, nebo doprava, ale ať se lidé vyjádří, je to jejich stát.

Martina: Ale víš, co mi přijde zase v téhle…

Michael Kocáb: Oni to ve Federálním shromáždění smetli ze stolu.

Martina: Mně v této souvislosti – když už se to stalo – přijde krásné, jak jsme se rozešli. Je to, jako když máš hádavé manželství, a oni se rozvedou, a najednou se k sobě chovají slušně.

Michael Kocáb: To ano, akorát, že se za mě nebude hádat Klaus, a za Slováka se nebude hádat žádný Mečiar. Kdo jsou tito lidé? Kdo to jsou? Já nevím, kdo to jsou. A najednou tito dva chlapci, a ještě pár dalších, rozhodli, že padne tento stát. Tak to mě mrzí, že jsme toto prokaučovali. Druhou věcí, kterou jsme prokaučovali, je to, že jsme nepostavili komunistickou stranu mimo zákon. Je to zločinecká organizace, nebo není? Odpověď je jednoduchá: Je. Nebo byla. Byla, tak měla stát mimo zákon. A my jsme si vymysleli povídačku o tom, že je v parlamentu budeme držet pod kontrolou. Tak to je další věc, kterou jsme podle mého názoru prokaučovali. A potom dobrou náladu. Nálada se začala hroutit právě už v okamžiku rozpadu. Už to šlo pomaloučku dolů. To byl první otřes. Neskutečný otřes.

Martina: Ale my už jsme se před tím hádali o pomlčku. To si vzpomínám, jak Česko, tak Slovensko.

Michael Kocáb: Pomlčková válka, já vím. Ale to byl protektorátní název Česko-Slovensko ještě před tím, než se úplně odtrhli. Takže samozřejmě, že těchto věcí je hodně, to máš pravdu. Ale proto jsem vytyčil ty čtyři pilíře, které nějakým způsobem ještě drží. Drží, tak se budeme snažit, aby to tak bylo i příští rok.

Martina: Co přeješ do dalších 35 let této zemi?

Michael Kocáb: Třicet pět let je dlouhý horizont, a podle vývoje – teď ti udělám trošku radost…

Martina: Budeš negativní? To mám tedy u tebe najednou pověst.

Michael Kocáb: Abychom za 35 let ještě byli stát, abychom si dokázali vládnout. Můj táta, to byl nadšenec Československa, někdy s nadsázkou, když koukl na ten nepořádek, říkal: „My jsme se měli připojit k Německu. My si prostě nedokážeme vládnout.“ Abychom si dokázali vládnout. Někdy to vypadá, že to nedokážeme. Tak když přežijeme dalších 35 let ve svobodě, demokracii, tak už by to snad mělo být dobré. Už to bude 70 let, a Masaryk dával 50 let na to, aby se z člověka stal demokrat. Víc tolerance. A víc – zní to banálně – vylepšit sousedské vztahy. To zní jako nejbanálnější výraz, ale je to jedna z nejdůležitějších věcí. Aby lidé táhli spolu, aby se rádi viděli, aby dělali společně ohýnky, společně pekli, navštěvovali se na ulici. Aby když někdo má zatažené okýnko v autě, tak aby nezačal hned řvát na jiného jezdce jak pominutý, protože si myslí, že když zatáhne okýnko, tak že na něj nejde vidět. Tam se často ukáže zlobná povaha. Prostě aby se lidé k sobě začali chovat líp. Já myslím, že se rodiny uvnitř k sobě dokážou chovat dobře. Tomu věřím. Ale zase mě z toho můžeš vyvést.

Martina: Ne, já v to pevně doufám.

Michael Kocáb: Věřím, že rodiny ano, že to je pevný sukus, i když jsou rozvody, a tak dále. Ale sousedské vztahy jsou někdy příšerné. A vztahy minorit a majorit – to je velký problém. A ohledně diktátu minorit s tebou souhlasím, to se také nesmí přetočit. To by bylo na další téma.

Martina: Tak se spolu zase někdy sejdeme.

Michael Kocáb: Dobře.

Martina: Michale, já ti moc děkuji za návštěvu ve studiu. Děkuji ti za tvé vzpomínání, a za to, že jsi nám připomněl časy nedávno minulé, a přesto jakoby to bylo tak dávno. Díky.