Robin Čumpelík 2. díl: Pandemická smlouva WHO je napsaná tak, že není možné pochopit, co vlastně znamená

Martina: Když jsme tady svého času měli ještě Petrušku Šustrovou, která byla velkou odbornicí na Polsko, tak ta říkala, že je vlastně nepsaný zákon, že veřejná televize je vždy provládní – a ví se to – zkrátka jde na ruku vládě. A mně to přijde srozumitelné: Vláda má jakousi svou prodlouženou mediální ruku. Ale u nás se nedá spolehnout ani na toto, a tak si vlastně říkám: Kdo je tedy v pozadí? Protože když to byl Andrej Babiš, tak to rozhodně nebyla provládní televize. Takže čí to je? Komu vlastně svým způsobem skládá účty televize, kterou platím?

Robin Čumpelík: Já bych tuto otázku nechal volně v éteru, protože by spíš bylo dobré, aby tyto otázky někdo pokládal tobě. Ty máš obrovské praktické zkušenosti z velkých médií.

Martina: Ale odpověď nemám.

Robin Čumpelík: Jo, dobře, tak já půjdu možná za hranu: My víme, že ve velkých mediálních kauzách sehrávají roli nejenom mediální poradci a že marketing hýbe světem – to přeci ví každý. Je jedno, jestli jsme levičáci, pravičáci, černý, bílý, zelený – marketing neskutečně ovlivňuje každou větu různých politiků, z východu na západ, a obráceně. Takže to je jedna rovina. A druhá věc, tyto kauzy jsou vyráběné různým způsobem, s podporou různých informací. A ty jsou od koho? Ty jsou od jakých služeb? Ono se to tak jmenuje. Tyto bezpečnostní služby kooperují i s těmi mediálními, a zase obráceně – mají své zdroje. Takže bychom si mohli těchto příkladů jenom z naší zemičky říkat spoustu. Možná bych řekl jeden: Poměrně rychlá výměna vlády – velká kauza – když na Úřad vlády vlítla policie, když už jsme věděli, to se rozšeptá – republika je malá – že tehdejší předseda vlády souložil všude možně se svou partnerkou…

Martina: Myslíš Petra Nečase?

Robin Čumpelík: Petra Nečase. To se vědělo, to se šeptalo půl roku před tím, než tam ta policie vlítla – to nebylo v Reflexu na titulce, a tak – a najednou se někomu něco nějak hodí, a udělá se velká show. Já jsem tehdy o tom napsal pro sebe jeden malý článek, To jsou brutální triky, které je pro lidi těžké prohlédnout. A je to dobré.

Martina: Ach tak. Takže tím chceš říct, že se to vědělo, on tím učinil sebe zranitelným, a použilo se to až v okamžiku, kdy už to zase sloužilo nějaké úplně jiné věci?

Robin Čumpelík: Jasně, kauza Feri, kauza támhleta. Teď to beru z patra. Kdybychom se na to zaměřili – máme tady flipchart, tabuli – a začali si to psát, a jenom chvilinku pátrali, jenom z Wikipedie, tak za A tady to, a za B, toto, tak kam dojdeme? Každý tyto kauzy zná.

V případě potřeby se velkými mediálními kauzami vyrobí něco, co veřejné mínění nasměruje k tomu, co bychom pár měsíců předtím nedokázali představit

Martina: Vždycky to někomu to posloužilo.

Robin Čumpelík: Přesně tak. Když ve chvíli, když někomu nestačí peníze na kampaň, na billboardy, a takové věci, tak se většinou velkými mediálními kauzami, s podporou nějakých informací, vyrobí něco, co veřejné mínění nasměruje úplně jinam, k tomu, co bychom si nedokázali pár měsíců předtím představit. A o tom je tato hra, o to se tady hraje. A samozřejmě takhle to je i na geopolitické úrovni. Teď jedu ze schůzky s paní ekonomkou Ilonou Švihlíkovou, a krátce jsme se bavili: „Tak co ten Nord Stream?“ Jakože pár článků, a pak velké ticho.

Martina: A nikoho to už nezajímá.

Robin Čumpelík: Nezajímá. Ani samotné Němce.

Martina: Kdo za tím stojí.

Robin Čumpelík: Z toho úplně mrazí.

Martina: Oni si to platili…

Robin Čumpelík: Já vyzývám, že už bychom měli být co nejvíc jednotní, a vyzývat Němce: „Prosím vás, vyšetřujte, informujte, co se tedy stalo.“ Snažit se investigovat, hledat pravdu, protože ohrozili nejenom Německo, ale celou Evropu. Byl to brutální teroristický akt, a je vlastně úplně jedno od koho. Takže proč se o tom neinformuje? Proč se o tom nemluví? A jestli to udělala Ruská federace, tak na titulky je to perfektní, takže by to teď bylo všude v mainstreamu. A ono je ticho. Takže jedna a jedna je dvě, a pak se ptáme.

Martina: Nord Stream už nikoho nezajímá stejně, jako nikoho nezajímá, jak se wuchanský vir dostal mezi nás. Všechny chytré hlavy na světě, co jich máme, se daly dohromady, a ani jedna na to nekápla.

Robin Čumpelík: A pak tady chodí jeden takový český panáček, který za covidu furt – nechci říkat jméno, fakt si nezaslouží žádnou propagaci – nedávno řekl, že tu máme znovu covid. A před tím říkal, že to je z netopýra, pak zase jinde, na TN.cz, na Nově řekne, že to je nejspíš z laboratoře. A takové hry se s námi hrají. A jenom za posledních sedm dní tento člověk dává vyjádření, kde tady podporuje, že tady je vir – titulek zní, tedy nechci mu křivdit, možná to ani neřekl, dneska už nevíme – a že každý den umírá deset lidí na covid. A jedou zase tuto propagandu. Ale děkuji za příklad s virem, protože o tom by se taky mělo mluvit.

Martina: Člověk má pocit, že by po některých věcech měl pídit a že by docela rád slyšel odpověď. Ale asi není žádoucí, abychom se pídili, ani abychom se dozvěděli skutečnou odpověď.

Robin Čumpelík: Ano. Jenom nás motat dál v chaosu, v labyrintu a kauzu přebíjet kauzou.

Martina: Ty ses nedávno vrátil z Etiopie – důvodů, proč jsi tam jel, bylo několik. Ale já si vzpomínám, že na tomto rozhovoru jsme se dohodli na jednom společném setkání, kde jsi měl vystoupení týkající se pandemické smlouvy, a jejího plánovaného podepsání, ratifikování. A tam jsme si řekli, že se budeme bavit o tom, co jsi zjistil. A tys řekl: „Až se vrátím z Etiopie. Protože tam mi spousta věcí ještě docvakne.“ Tak mi řekni, s jakými informacemi – ve vztahu k pandemické smlouvě WHO – ses z Etiopie vrátil.

Robin Čumpelík: Ano, moc děkuji za tenhle dotaz. Nejde vůbec o mě, a taky chci využít téhle příležitosti, a poděkovat všem lidem, kteří se takhle zajímají, kteří nás podporují, bez těchto lidí bychom neměli vůbec možnost tam odletět. Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že mám letět do Etiopie, tak si ťukám na čelo, ale spousta, řekl bych, až duchovních zážitků, nás dovedla k tomu, proč tam letět. To je jedna rovina. Takže zkoumání křesťanských kořenů – to jsme tady trošku naznačili, možná trochu pro někoho bulvárněji – byl jedním z aspektů pochopení různých duchovně kulturních souvislostí.

Dalším aspektem byly – a možná začnu médii a řeknu jeden příběh, protože se to stále málo ví, že v době, kdy my jsme tady v Evropě prožívali takřka válečný stav, tedy zavřené hranice, a celý ten strach a velká smrtnost viru – myslím tím dobu covidovou – a nedostatek prostředků toho, či onoho, a strach o naše bezpečí, tak tam byla skutečná válka. Tam skutečně umíraly rodiny, děti – půl miliónu mrtvých, a to ve stejném období, kdy si tady Evropa zažila tento příběh.

Martina: Občanská válka.

Robin Čumpelík: Občanská válka. A jak to souvisí s covidem? No, souvisí, protože když jsem se jich na to ptal, tak říkali: „My děkujeme pánu Bohu, a děkujeme covidu, protože jsme měli zdravotnictví připravené na to, že tady někomu chybí ruka, nebo že je někdo v kritickém stavu, protože tak jako my jsme využívali stadiony na očkování, nebo jsme měli prázdné hangáry…

V Etiopii, kde je 120 milionů obyvatel, nebyl covid pro lidi tématem, vakcinace byla malá, a přesto se na ulicích neválely spousty mrtvol

Martina: Ty jsme moc nevyužili.

Robin Čumpelík: Ty jsme vůbec nevyužili. A oni tam měli mrtvoly, mrtvé lidi. A tak si člověk klade plno otázek. A média v tom sehrávala roli, protože byla snaha vyvolat v Etiopii obrovský chaos, zřejmě kvůli ekonomickým zájmům. Ale od poměrně vlivných lidí, dost vlivných businessmanů, i duchovních lidí, nezávisle na sobě zaznívalo to stejné: „Pro nás náboženství není důvodem války. Pro nás tohle není důvodem války.“ A stejně tam válka byla. A byla na úrovni toho – jenom abych to pro diváky popsal – jako kdyby se tady třeba někde v jižních Čechách domluvili Jihočeši, že vykradou vojenské sklady v Bechyni, a řekli: „Nebudeme čekat, až Fialova vláda skončí. Vykrademe sklady a jdeme na Prahu.“ A toto se tam stalo.

A co udělal šéf WHO? Využil svůj mandát, prohlašoval věci o tom, co že se děje na straně rebelů, kteří tam vykradli sklady. A média, americká, západní, všechna možná mainstreamová, říkala: „Pozor, pozor, tady se děje toto, 40 kilometrů od Addis Abeby jsou vzbouřenci, vykliďte prostor.“ Jenže lidi v Etiopii jsou zkušenější než my v Evropě a pustili si další zprávy a další věci, a poslali tam někoho zjistit, kde vzbouřenci skutečně jsou, a pak teprve buď uvěřili CNN, nebo neuvěřili. A my jsme pak do té oblasti jeli…

Martina: Prosím tě promiň: Byla tam ta válka, nebo nebyla?

Robin Čumpelík: Byla.

Martina: Protože já jsem nepochopila, o čem…

Robin Čumpelík: Byla válka, půl miliónu mrtvých. Ale mluvím o té obrovské manipulaci, kdy média tuto válku prezentovala tak, že je mnohem větší, že už jsou 40 kilometrů od hlavního města, a přitom realita – a to právě chci říci – že my jsme tam jeli přímo do válečné oblasti, kde válka skončila velikými tunely, a nebylo to příjemné, všude chlapíci na tatrách se samopaly, stříleli – to nešlo ani natočit, to jsme byli rádi, že jsme na ulici, natož někoho točit. Ale bavili jsme tam s lidmi.

A válka skončila x hodin od hlavního města, stovky kilometrů od města, za horami, které jsou nepropustné. Takže kdyby se to vyhrotilo, tak to skončí jako v Afghánistánu. Ty hory měly 4 000 metrů, tam by to jen tak neskončilo. Takže média, manipulace, válka v kontextu covidu – covid tam vůbec nebyl téma. A teď k odpovědi, protože šéf WHO je Etiopan.

Martina: Ale jakou roli v tom sehrál, v celém tomto konfliktu šéf WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus, který byl, než se stal v roce 2017 šéfem WHO, ministrem zahraničí Etiopie? Jakým způsobem zasahoval, jak se podílel na nepokojích, na občanské válce?

Robin Čumpelík: On byl i ministrem zdravotnictví v Etiopii, a využíval svého postavení, protože se veřejně vyjadřoval k této válce, a byl na straně vzbouřenců. Takže už kvůli tomu si člověk klade otázky o zasahování do těchto věcí, a to takovýto způsobem a z takovéto pozice. S tím souvisí vakcinace, a my jsme se samozřejmě ptali, jaká je tam – ani se mi to slovo nechce říkat – proočkovanost. Jaká je asi proočkovanost v této africké zemi, kde 120 miliónů lidí mělo úplně jiné starosti, a kde skutečně ve válce umíralo hodně lidí – půl miliónu mrtvých – to chci zdůraznit. Přiletělo tam letadlo s pár vakcínami, nevím přesně počty – to nám tam říkal jeden z lékařů. A podle logiky, co nám tady prezentovala česká vláda, tak by tam mělo být spousta popadaných mrtvol – když tam je na ulicích tolik lidí blízko sebe, protože jsou sociální, žijí společně na ulicích – ale není. Byli tam mrtví lidé kvůli válce. A očkovali se jenom – to je taky zajímavé – primárně pod tlakem Západu ve chvíli, kdy někam letěli, protože tam jsou přímé lety z hlavního města Addis Abeby do Frankfurtu, do Vídně, a tak dále, takže tam by je nepustili, a proto se pod tlakem Západu očkovali. Je to zajímavé.

A my jsme ještě tento příběh neskončili. Odvysíláme k tomu několik rozhovorů, ale naše mise byla – protože já nedělám médium, a děkuji lidem jako ty, co děláte média – ale to co já dělám, tak má sice mediální výstupy, ale měli jsme tam několik setkání na pozadí, možná prozradím, protože jsme byli hodně pod drobnohledem. Protože – osud – se zrovna stalo, že tam byl pár dní před námi český předseda vlády, takže jsme se tomu hodně nasmáli.

Takže proběhlo několik setkání na poměrně hodně vysokých pozicích. Řeknu filozofii toho, proč jsem tam letěl: My potřebujeme pomoc od zemí, jako je Etiopie. Potřebujeme od nich slyšet, jestli i oni věří Tedros Adhanom Ghebreyesusovi, jestli to je skutečně jejich člověk, nebo je to člověk Spojených států, Číny, nebo někoho jiného. A jestli oni můžou ovlivnit to, jak koná. Jestli ho chtěli dokonce stáhnout z funkce, nebo ho můžou stáhnout z jeho funkce. A jenom banální otázka toho, jestli vy mu věříte, je pro mě dost klíčová. Protože my máme k Etiopii, jako Čechoslováci, hodně blízko, a teď jsem si ještě jistější, že pozitivních věcí mezi našimi národy je obrovské množství: Od duchovně kulturních po ekonomické, a další. Takže je to možná velký cíl – a mně připadá, že reálný – abychom poprosili Etiopii o pomoc. A ještě s tím zmíním, že návštěva našeho předsedy vlády byla taková návštěva nenávštěva, takový průlet. Takže když jsme tam těch pár dní byli, tak jsme si říkali: „Bože“, a to na pozadí rozhovorů lidmi z univerzit, a s dalšími. Takže mě mrzí, že toho stát nedělá víc.

O pandemické smlouvě by se mělo mluvit jak uvnitř EU, tak s dalšími zeměmi, které mají vliv

Martina: Dobře, tys tam jel pro odpovědi na otázky, které se týkají generálního ředitele WHO Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse, který je vlastně prvním Afričanem, první osobou bez lékařského vzdělání na tomto postu. Tak jaké jsou odpovědi, které jsi dostal?

Robin Čumpelík: Jedna z těch schůzek se týká otázek bezpečnosti, a to vidím jako klíčové, takže v tuto chvíli zvažuji každé slovo, co tady řeknu. Ne, že bych nechtěl, ale některé věci jsou ještě v procesu. Jednak nasadíme věci, které jsme tam točili, a jednak bych rád šel ještě dál, protože rozhovor mi nestačí. Takže toto možná v nějakém dalším povídání.

Ale jisté je, že se musíme bavit o rizicích toho, co je navrhováno v pandemické úmluvě, smlouvě, a ve světových zdravotních předpisech. I když zase naše ministerstvo říká, že všechno je v pořádku. Dokonce WHO má nyní nějakého českého zástupce jakožto tiskového mluvčího WHO, který se objevuje. Takže diskuse o rizicích pro Evropu je moc důležitá, a já se ponasnažím takhle odspodu, protože nemám vazby – mám spolupráci s vámi, diváky a posluchači – ale nemám další politické vazby, které bych k tomu využíval. Takže je to takové křehké, Martino. To z té odpovědi chápeš.

Martina: Vidím, že jsme si zatančili mezi vejci.

Robin Čumpelík: Ale já jsem ti to říkal už předtím, než se zapnuly mikrofony.

Martina: Rozumím. Ale přesto by mě zajímala jedna věc: Jestliže máš obavu z přijetí jednotné pandemické smlouvy, která by se měla znovu projednávat v květnu, tak proč jsi raději nejel hledat odpovědi na otázky do Bruselu, ale jel jsi do Etiopie?

Robin Čumpelík: Ber to jako věc určité intuice, strategie. A já už jsem to tady řekl, že my tady v Evropě se musíme propojovat. Nedávno jsem o tom mluvil s Kateřinou Janouchovou, a jsme v kontaktu s dalšími, s Maďary, Slováky, a tak dále. Takže usilovat o tuto diskusi, a i o odpovědi v rámci Evropské unie, to je takový trošku naivní boj. Ne že bych nechtěl. Budeme to dělat, budeme se bavit, a chystám nějaké aktivity. Byl jsem na veřejném vystoupení v Bratislavě, v Maďarsku, tam to bylo báječné.

Martina: Ale v listopadu tam byla demonstrace „Stop WHO“. Nemýlím se?

Robin Čumpelík: Ano, já už nevím, které datum, myslím, že to bylo ono. V Maďarsku máme úžasnou spolupráci s Maďary a se Švédy, s Nory. Na tomto budu pracovat uvnitř, na evropské platformě. Ale nějakou dobu jsem se živil jako krizový manažer, a vím, nebo moje intuice mi v tomhle případě říká, že bychom se měli snažit o oporu velkých zemí, které mají skutečný vliv mimo Evropskou unii. A tam může vést klíč. Já neříkám, že se mi něco podaří. Já se jenom snažím něco dělat, a nesedět doma. Takže bavit se o tomto s Indií a s Etiopií, a možná s dalšími národy, je mnohem pragmatičtější než bouchat tady na dveře, které nám zůstávají hodně zavřené.

Pandemická smlouva WHO je napsaná způsobem, že není možné pochopit, co vlastně znamená

Martina: Boucháš na dveře, snažíš se najít největší dveře, které, když se otevřou, tak by to mohlo mít reálný výstup. Proč? Proč máš takový strach z přijetí této jednotné pandemické smlouvy? Já musím, říct, že jsem se jí věnovala, že jsem ji studovala, že jsem studovala všechny možné komentáře, a po přečtení úplně všeho o ní nevím nic.

Robin Čumpelík: To je hezké.

Martina: Je to napsáno přesně tím způsobem, že nejsem schopná poznat…

Robin Čumpelík: Co to vlastně znamená.

Martina: Ano, někde je napsané, že je to na úrovni národních států a že rozhodovací pravomoc zůstává tam. O dva odstavce dál je to ale zase napsané tak, že si tím už najednou nejsem jistá, a nejsou si tím jisti ani právníci. Ale z čeho máš tedy obavy? Co jsi na této jednotné pandemické smlouvě rozkryl? Co tě takto rozpohybovalo?

Robin Čumpelík: Chci říct – není to strach. Já to beru jako tvůrčí proces, protože celý covid můžeme brát jako negativní hru, nebo jako velice pozitivní. Plno věcí je inventurních. Prostě to odkrývá naše charaktery, naše duše, naše možnosti spolupráce, stav médií, stav vůbec fungování státu, jak je politika navázaná na ekonomické zájmy – to je takřka nekonečný seznam. A to já vnímám pozitivně. Takže to je pozitivní.

Procházíme inventurou, která nám ukazuje, že bychom se měli bavit o tom, aby se to narovnalo – viz první otázka o změně. A takhle přistupuji i k pandemické smlouvě. Nejdřív jsem se o to vůbec nezajímal, a pak jsem dostal jednoduchý rozbor – někdy na jaře, myslím, že to byl konec května – a říkám: „Tak to je zajímavé.“ Tak jsem čekal, až přijde někdo mnohem vzdělanější, právník, půjde do toho, a začne o tom hodně informovat, mluvit. A protože se to nedělo, tak jsem říkal: „Dobře, nedá mi to, chci vědět víc. Začnu v tom být více občansky aktivní.“ Já v tom vidím principy nesvobody. Já v tom vidím… Je to nultý draft, tys to četla, má to zhruba 30 stran, není to přeložené, a to je taky zajímavé. Takže o čem se tady bavíme, včetně mě, není to pořádně v národním jazyce, aby to mělo nějaký soudní překlad, aby to bylo legálně přeloženo pro právní účely české legislativy.

V návrhu pandemické smlouvy jsou odstavce, které vyvolávají podezření, že jde o další omezování svobody, centralizaci moci, distribuci zdravotnických materiálů, léčiv, vakcín a předpisů

Martina: Já už jsem i jeden překlad četla.

Robin Čumpelík: Tak jsi první. Tak teď říkám v živém přenosu, že jsi první, protože když jsem se o tom bavil s Janou Hamplovou, a s dalšími lidmi, s celým undergroundem, tak jsem nenašel nikoho, kdo to má přeložené. Takže jsem rád, že to je. Nicméně nedávno, v jednom rozhovoru s Radovanem Dluhým, měl anglickou verzi, a to mi vlastně vnuklo, že musíme mít hodně kvalitní překlad pro českou legislativu, aby někdo neřekl: „Tak kdo to tady přeložil?“ Aby to byl úřední překlad, aby to bylo v souladu s českým právem, aby pak někdo neřekl: „Dobře, vy si tady šmudláte nějaký překlad, ale správný význam slova je takhle.“ Víme, jak právníci fungujou, a vůbec politici, a tak dále.

Takže by bylo dobré mít takovýto překlad – a jestli je, tak je to super – a otevřít diskusi nad riziky. Nic víc přeci nechci. A proč jsme nálepkováni za to – a to není jenom toto téma, to je jenom součást inventury společnosti – za to, že chceme svobodně diskutovat o rizicích? Neříkám, že to tam definitivně je, jenom říkám, myslím si, že je to další omezování svobody – tyto odstavce, které centralizují distribuci třeba, zdravotních věcí, ať už předpisů, nebo faktických léčiv, vakcín…

Martina: Zdravotního materiálu.

Robin Čumpelík: Tak. Prostě to centralizuje moc, centralizuje to vliv, a to je nezdravý proces, který jsme si teď zažili. Takže, díky, nechci.

Martina: Když jsem se tím prokousávala, tak jsem tam narazila na upozornění, že jen podezření na pandemii by mohlo vést k tomu, že jednotlivé státy budou muset vyhlásit pandemický stav.

Robin Čumpelík: Je to tam toto? Martino, je to tam toto?

Martina: Já nevím.

Robin Čumpelík: Teď jsi říkala, žes to četla. Je to tam?

Martina: Já jsem totiž k tomu četla komentáře. I ty, které byly pro, jakože to je v pořádku, že se nic neděje, i ty, které říkají, že není. A teď jsem si to procházela, a já tam tyto věci nejsem schopna dohledat.

Robin Čumpelík: To je pravda. Protože zaprvé, je to nultý draft – to je potřeba říct. Zadruhé, a teď trochu něco do našich vlastních řad: Alternativa dost často, nebo my v médiích kolikrát sehráváme i negativní roli, protože lidi vystrašíme, aniž bychom si to pořádně přečetli. Například konkrétně, když řekneme, že to bylo do konce listopadu, zdravotní předpisy, a pak už nic. Ale takhle to nefunguje. Je to mnohem složitější. Zaprvé, EU zřejmě nějakým způsobem jedná o něčem s WHO – ale tyto podklady pořádně nemám.

Martina: Ten termín platil, ale platil pro takzvaně první nástřel.

Robin Čumpelík: Právě. To se pak neřekne, a mně pak píšou možná stovky lidí, a řeknou, že tyto aktivity nemají smysl, že nemá smysl diskutovat. A já říkám: „Ale počkejte, takhle to není. To byly zdravotní předpisy. Tady máte tyhle pět let staré dokumenty mezi EU a WHO, tady máte samotnou pandemickou smlouvu, a vše má nějaký svůj příběh.“ Protože oni jsou chytří. Takže – nultý draft – to vidím stejně, jak říkáš ty, že je to málo čitelné. Tam je třeba slovo „soudružnost“. Co to znamená? A přeložil jsem si to dobře? A co jiný překladatel? Takže, když máme být ultimátně „evidence based“, aby neřekli, že jsme dezinformátoři, tak potřebujeme opravdu úřední, nebo soudní překlad, a dát to znova na stůl.

Martina: A pak, aby to s námi někdo rozebíral, a vysvětloval nám to.

Robin Čumpelík: Ano.

Martina: Co to může znamenat, co to do důsledku může obnášet pro naši zemi.

Robin Čumpelík: Ano. Budu, Martino, moc rád za případnou pomoc v této věci. Protože jsou tady právníci, kterým říkám „inline-online“. To znamená, že minulý týden ve středu, jestli se nepletu, skončilo jedno z dalších zasedání WHO, a okamžitě jsme měli informace. A toto je naše věc. Teď říkám těm, ke kterým se případně dostane tento rozhovor, a pracujete na úřadech, na ministerstvu: „My do toho teď půjdeme důsledně. Takže než vy si pustíte záznam z WHO, tak my si ho pustíme ten den. Až přijde něco na oficiální web WHO, my si to přečteme a přeložíme. Budete taky dělat to samé? Vyzývám teď vlastně úředníky, ať nám sami za sebe udělají seminář, sami, bez nás, a ať odprezentují, co je na tom bezvadné, proč to chtějí. Ať nám oni udělají seminář o pandemické smlouvě, a perfektně veřejnosti odprezentují, proč je to safe, bezpečné, dobré.

Profesor Thon ve studii, kde bylo testováno 30 tisíc lidí, doložil, že slizniční imunita, chrání víc, než vakcinace

Martina: Vím, že v Senátu měl být seminář na téma „Istanbulská úmluva, výzva, nebo hrozba“, ale neuskutečnil se, protože naše otázky jsou tak otravné, a kdo se k tomu má pořád vyjadřovat.

Robin Čumpelík: Ale já bych to teď nechal úplně na nich. Myslím to tak, ať nám oni – teď naprosto bez jakýchkoliv emocí, emoce dávám kolikrát ven záměrně – odprezentují, proč za tím tak stojí. Ne nějaká PR hesla jejich úředníků, kteří jsou teď v médiích – to je nesmysl. Ale ať vezmou prezentaci, ať vezmou přeloženou smlouvu, a ať to přesně srovnají s českým právem, a vyvrátí nám naše obavy, dokavaď mají prostor. Tak to udělejte, vážení úředníci, vážení ministři. A je jedno, jestli je tam tento úředník, nebo tam za dva měsíce bude jiný. Udělejte to, a lidi budou v klidu. Nebudeme dělat petici, nebudu nic dělat. Ať nás přesvědčí, že to je safe.

Martina: Jenom, aby se nestalo to, jako jsme se o podpisu obranné smlouvy se Spojenými státy dozvěděli, až když už bylo dokonáno.

Robin Čumpelík: Ano. A víš, jak se to dělá, znáš tyto triky?

Martina: Jaké?

Robin Čumpelík: Největší čáry máry politiků se dělají na Vánoce, na Velikonoce, a pak taky první letní dny, kdy je 5., 6. Mistr Jan Hus, tyto věci. Protože lidi si také chtějí někdy vydechnout, a těch pár lidí, kteří to řeší, většinou schvalují takovouhle šílenost, protože pozornost lidí je úplně jinde. A to fakt pozoruji minimálně deset let, tento princip. Největší zvěrstva v politice a v legislativě se vždycky dějí v těchto termínech.

Martina: A mě ještě vždy uvrhne do pozornosti, když je to skutečně napsáno jazykem typu – mám na to oblíbenou větu: „Interpretujeme-li logické třídy jako korelace, znovu nahlédneme, že principem kategorického sylogismu je právě nutnost inkluze.“ A když si tohle přečtete, tak vím, že je zle.

Robin Čumpelík: I té latině bych možná víc rozuměl, když tě poslouchám.

Martina: Že se něco chystá. Ale ty jsi říkal, že máme skvělou spolupráci s mnohými státy, které také mají chuť postupovat v řešení jednotné pandemické smlouvy WHO v souladu. Jmenoval jsi třeba Maďarsko. Já připomenu, že slovenský premiér Robert Fico řekl, že nebude podporovat posilnění pravomocí WHO na úkor suverénních států při řízení boje proti pandemii. A doslova řekl: „Takový nesmysl mohli vymyslet jenom nenažrané farmaceutické firmy, které začaly vnímat odpor některých vlád při povinné vakcinaci.“ Myslíš si, že se i se Slovenskem dá počítat? Souhlasíš s tím, co řekl?

Robin Čumpelík: Já myslím, že teď potřebujeme slovenské bratry. Já jsem k tomu natočil nějaké video, ne že bych byl fanoušek Roberta Fica, protože tam byly před deseti lety pofiderní kauzy. Ale nechci nikoho soudit, když jsem se s ním nikdy nebavil. Ale takový dokument „Od Fica do Fica“, který byl mimochodem dotočený v Praze, Od Fica do Fica, ale dneska to platí dvojnásob. Na druhou stranu, svět jde do takové katarze, a věci se zrychlují, že by pro mě bylo docela ctí se o těchto věcech v klidu, bez kamer, s Robertem Ficem pobavit, a vlastně mu i nabídnout data, která mám z vlastní zkušenosti, kdy jsem pracoval jako krizový manažer pro vládu. Já jsem byl u některých věcí… Nikdo se tedy na to moc neptá, možná to chce ještě čas. Ale myslím, že se Slováky bychom teď mohli spolupracovat na datech.

Nejenom na tom, co se dělo v prvních měsících pandemie, ale taky, abych byl trošku konkrétní, jaká česká vědecká data – ty se hodně věnuješ vědě – jsme nabídli do WHO. My jsme jako Češi, nebo profesor Thon, a další lidi, nabídli data, kdy jasně na velkém vzorku vidíme, ve oficiální spolupráci s pojišťovnami, a na nejkvalitnějších, podotýkám, německých testech, v oficiálních velkých českých nemocnicích, na kterých vidíme vzorek toho, jak funguje imunita, a jak funguje imunita po vakcinaci. A tato data jsou jasná: Slizniční imunita chrání víc než vakcinace. A když toto řeknu, tak už jsem nálepkovaný. Ale to jsou tvrdá data – půjdu trošku s kůží na trh, nejsem vědec, a ani si na to nehraju – která vejdou do historie. Já si dokonce myslím, že jsou to jediná data tohoto typu na celém světě, která jsou k dispozici a která říkají toto, protože vzorek je zhruba 30 000 lidí, na takto kvalitních testech, a od samotného začátku covidu. A to je potřeba říct.

Martina: A to bylo z pilnosti, že si to profesor Thon dělal?

Robin Čumpelík: Víš, jak to bylo? My jsme byli všichni solidární. Nebudu mluvit za něj, ale musím říct, že jednak z pilnosti, že chtěl pomáhat – to je jeho slovo. Říká: „Chci pomáhat lidem, protože jsem za to placený. Jsem na univerzitě, abych využíval, a pomáhal.“ A druhá věc, je zorientován, patří mezi světovou elitu imunologů, zná lidi, kteří založili – teď nevím přesně název – světovou imunologickou organizaci, zná zakladatele. Tento člověk je žijící legenda, a má takováto data.

Proč jsem se k tomu dostal? Toto jsou věci, které můžeme dát na stůl Slovákům. My vlastně nepotřebujeme naši vládu, nepotřebujeme naše politiky, protože jestli jsme v Evropské unii, tak tam budeme neformálně spolupracovat. Rozumíme si, tak to tady máte, ať to tam vezmou na jednání Slováci, ať má Robert Fico podklady pro další kroky. A nejenom on, protože on potom může oslovit další státníky, aby nedošlo k tomu, co oni chtějí schválit.

Ještě prozradím, že když jsem slyšel některé formulace v mainstreamových médiích, tak si to ověřuji, a tak jsem zavolal na ministerstvo zdravotnictví slovenské vlády – nemám tam žádné konexe – paní ministryni, a oni se hned ozvali telefonicky zpět. Tak to bylo milé. A to jsem tam napsal z ulice. Možná i to je inspirace pro diváky, a pro občany, protože já nemám jinou výhodu, než máte vy. Já jenom prostě jdu na web, zavolám na ministerstvo a ptám se: „Myslíte to vážně?“ A co mě zajímá: „Máte do slovenštiny přeloženou pandemickou smlouvu? Máte její právní rozbor v souvislosti se slovenskou legislativou? Tak nám dejte argumenty, ať je použijeme pro Českou republiku.“ To je možná prosba na dálku.

Robin Čumpelík 1. díl: Je třeba změnit zákon o volbě mediálních rad a zastavit zasahování politiků. Pak získáme zpátky svobodu slova

Robin Čumpelík: Krásný den přeji. Krásný den přeji všem posluchačům, a tobě díky za krásný úvod. Nádherný.

Martina: A ještě doplním, že ty jsi také moderátor, propagátor vědy, ale také autor knih Laboratoř myšlenek, Česká cesta z covidu, nebo Spolu to dáme. Když už jsem začala tou inovací, kterou máš i ty v názvu svého kanálu, řekni mi: Myslíš si, že nejen naše republika by si zasloužila nějakou inovaci? Skoro možná i z gruntu?

Robin Čumpelík: Určitě ano. Já bych možná víc česky řekl „změnu“, nebo „transformaci“ – a to od kořene. Protože věcí, které jdou hodně po povrchu, jsou plná média, plné sociální sítě, a hezká hesla našich zástupců, ale o podstatě se vůbec nemluví. Takže rozhodně velkou změnu, hodně od kořene, abychom pochopili sami sebe, abychom pochopili náš národ, význam naší země, a právě na tomto tuto obnovu, nebo změnu stavěli. A to je něco, co já se snažím někdy provokovat, někdy vzdělávat, někdy přes příběhy hostů, a jejich praxi, iniciovat. A nejenom já, ale na mnoho dalších platformách se to děje. Takže spíš to, co dělám, je příspěvkem. Pravdou je, že tvůj úvod, který tady byl řečen, mně úplně mluví z duše, protože i když se otočí jedna malá země, byť by to bylo Estonsko, Slovensko, nebo Česká republika, tak my sami to nedáme. Svět je tak propojen, že je potřeba se bavit o změně celé Evropy, o jednotě Evropy, ale na úplně jiných základech, než jsou nám teď podsouvány. Takže je to široké téma. A rozhodně stojí za to změnu diskutovat, i když si to někteří nepřejí.

Martina: Ty jsi řekl, že bychom si opravdu změnu zasloužili, a vzápětí na to jsi zmínil, že by bylo potřeba změnit celou Evropu a že je potřeba začít na jiných základech. Ale na jakých? Kde je teď hledat, a jak se na nich shodnout?

Robin Čumpelík: To je složitá otázka. Proto nás táhnou po cestě do Etiopie. Jenom odbočka, hned se vrátím k Evropě. Člověk odjede pár hodin letadlem do téhle obrovské země a zjistí, jak jiná tam jsou paradigmata. Vlastně přiletí na úplně jinou planetu, s jiným časem, s jiným pohledem na přírodu, s jiným pohledem na křesťanství. A zrovna křesťanství, bychom si řekli, že tvoří základy Evropy, nebo novodobé civilizace, a když se jenom pobavíte s lidmi, kteří jsou křesťany v Etiopii – to je velice významná křesťanská země, viz příběhy z Bible a všechny tyto příběhy spojené potom s královnou ze Sáby, proroctví, a tak dále – tak to člověka vede k hlubokému zamyšlení, jak to bylo vlastně s časem, jak to bylo s Kristem, jestli byl bílý, a jestli Evropa skutečně není nejenom zdegenerovaná, ale hodně zahleděná sama do sebe, a přestává naslouchat světu, přestává ho chápat. Vlastně jsme jakoby vzdělaní, a přitom když člověk stráví pár dní v jiné zemi, tak zjistí, jak moc je nevzdělaný a jak moc toho neví.

Martina: Stává se Evropa ostrovem?

Robin Čumpelík: Ano, ostrovem zahleděným do sebe, a ostrovem, který staví na aroganci. A i když si myslíme, že kolonialismus, a tyto věci, jsou historií, tak jsou s námi spjaté. Já to možná řeknu hodně přísně, i když jsme jakoby demokrati, a nemáme rádi rasismus, a podporujeme to či ono – etnika, náboženství, a všechny tyhle věci – tak rasismus v celé Evropě je obrovský. U všech nás to tak je. A budu mluvit o tom, co se mi honilo hlavou, když jsem byl v Etiopii, a říkal jsem si: „Jestli tady Ježíš Kristus byl, nebyl s největší pravděpodobností spíš černý, než bílý?“ To jsou otázky, který jsem si tam kladl, a opravdu, v mnoha věcech se tak míjí paradigma této země s evropským paradigmatem, že mě to vede k hlubokým úvahám. Protože i těch 2000 let v historii lidstva je hodně málo, hodně málo, a poslední dobou, i vlivem nových technologií, se toho tolik zrychluje, a tolik pokazilo, že se, myslím, dostáváme opravdu na křižovatku, do zásadního rozhodnutí. K rozhodnutí každého z nás.

Evropa je arogantně zahleděná do sebe, a vše je ovlivněno médii. Je potřeba rozmotávat nitky a hledat cesty, jak nedopustit konflikt.

Martina: Robine Čumpelíku, teď jsi mě malinko znejistil, protože si uvědomuji, že zejména Evropa, a Západ, jako takový, se vzhlédl v sebemrskačství, a jsme trošičku jako z doby Harryho Pottera, kde se někdo potrestal tak, že si spálil ruce žehličkou, protože něco neudělal. My jsme tady v Evropě nevymysleli otroctví, naopak jsme ho zrušili, my jsme vymysleli to, čemu říkáme lidská práva. A to, co ty jsi teď nastínil, mě zarazilo v jedné věci: Že je pěkné se podívat na věci kolem sebe, třeba úplně novýma očima, a zkusit si kostky úplně rozmetat. Ale obávám se, jestli to nevede k tomu, že už nebudeme mít vůbec na čem stavět. Ještě chvíli, a začneme zpochybňovat úplně všechno, a už nebude možné postavit ne že babylonskou věž, ale už nebude možné vyhloubit ani evropskou zemljanku.

Robin Čumpelík: To je úplně geniální otázka. Samozřejmě já sám hledám, sám jsem na cestě poznání, hledání a vybízení směrem k občanům, divákům, a kladu si otázky. A jednu bych vyzdvihl, a to, že vlastně začarovaný kruh všech konfliktů, a toho všeho, souvisí i s mojí tvorbou – hledat, pokusit se hledat východiska, aby se Evropa zbytečně nestala – ale nejenom Evropa, ale svět – bojištěm. A to myslím, že je teď taky neoblíbené téma, a další z nálepek – chcimír, chcimíři – ale je to něco, o co stojí usilovat, o čem se bavit. Takže já jsem na cestě poznání. Já tady říkám záměrně pár provokativních věcí, ale Evropa je arogantně zahleděná do sebe, přijímá vše hodně pod vlivem médií, která v tom sehrávají roli – nemůžeme to házet třeba jenom na politiky. Ono to vše dost souvisí: Peníze, politika, kultura jako taková. Takže jde o to tyto nitky rozmotávat, a hledat cesty, jak nedopustit nějaký konflikt.

Martina: Víš, o čem přemýšlím? Přemýšlím pořád nad tvým vývodem, ke kterému jsi dospěl, že Evropa je zahleděná sama do sebe. Nemáš pocit, že to je potíž veškerých celků? Nemáš pocit, že Čína je zahleděná sama do sebe? Nemáš pocit – no Afrika je natolik rozbitá, už jenom etnickými spory – že ta do sebe asi zahleděná být nemůže. Nemáš pocit, že Amerika je zahleděná sama do sebe? Nemáš pocit, že Austrálie se zahleděla sama do sebe, a….?

Robin Čumpelík: Austrálie je už součástí nějakých bloků. Ale takhle: Já jsem jenom člověk, který pátrá, hledá – nerozumím geopolitice – a postupně se mi obraz světa dává dohromady. Ale máš pravdu, prostě jsou tady určité bloky, které se posilují, které se vlastně starají o svou pravdu. Jenom to, co říká Čína o své vizi, viz kolem olympijských her: „Nabízíme jednu vizi lidstva“, nebo jak to znělo. Anebo skončí jednání komunistické strany po jejich pětiletce, a říkají: „Je čas přemístit naši vizi do dalších míst planety.“ Takhle přesně to znělo. Ano, máš pravdu, je to nejenom o Evropě, ale vlastně se utužují tyto bloky.

Trošku odbočím do toho, co mě třeba inspiruje, a kde naopak vidím i východiska. Je to třeba knížečka Komenského „Štěstí národa“, kde on v 17. století, kdy taky byly tyto bloky, monarchie, a tak dále – nejsem na to expert. Když se dnes člověk podívá na to, kam se dnes ubírá Čína, Amerika, Evropská unie, tak z toho jde mráz po zádech, protože to je jak přes kopírák v porovnání s tím, jak to bylo tehdy. Přestože tam komentuje duchovní věci, ale i zákony, politiky, národy, a dává tam i jakési návody, jak poznat štěstí národa, abychom se nedostávali do konfliktů ať už velkých celků, tehdy monarchistických her, nebo dnešní politické scény. Takže tam bych rád lidi nasměroval. Protože Národní pedagogické muzeum to teď vydalo po sto letech – to je oficiální vládní, státní instituce – a tam je pohled na historii, ale zároveň jsou tam i východiska, třeba. Takže to je pro mě inspirace ne na globalistické, a tvrdě nacionalistické vnímání sama sebe z pohledu státu, ale na otevřenost.

Štěstí národa je postavené na kultuře, na tradicích, na spolupráci, ale otevřené k jiným zemím, a ne že se tyto platformy národních států začnou prát. Komenský v 17. století vysvětluje, že už se to dělo. A říká: Když se vám to bude dít znova – což se nám teď děje, že se oslabují státní aparáty, a všechno se nějakým způsobem centralizuje – tak se vám bude opakovat válka. Ale to tenhle, řeknu lidově, frajer nemohl tušit, že tady bude 2. světová válka, že tu budou velké válečné konflikty. Takže tak.

Martina: Mně by se vlastně líbilo, kdyby Evropa byla trošku zahleděna sama do sebe, protože kdyby byla zahleděna sama do sebe, tak by nemohla dovolit nelegální migraci v takovémto množství, nemohla by dovolit spoustu jevů, kterých jsme dnes svědky. A mimo jiné by nemohla dovolit ani právě oslabování národních států, protože by si musela uvědomit, kam to v historii vedlo.

Robin Čumpelík: Krásné. Opravdu moc díky za tuto otázku. Pro mě je čest tady vůbec sedět, protože to je úhel pohledu. Zahledění do sebe je v mém chápání to, že se přijímá nějaká nedemokratická vize otevřenosti Evropy, a na jiné myšlenky není prostor, včetně čtení Komenského. Kdyby si to lidé, kteří o těchto věcech rozhodují, třeba o migraci, a dalších tématech přečetli, tak by tuto knížku hned zakázali, protože on tam i o migraci říká, že jakmile budete promíchávat národy, bude to velké neštěstí pro jednotlivé země, i celou Evropu. Takže se k tomu znova vrací, protože pro mě je to kompas, jak se v tom světě….

Great reset je geniální trik. Jsou tam krásné myšlenky, kterým by člověk po prvním přečtení fandil. Ale ve skutečnosti je to hrůza. Je to jako Mein Kampf.

Martina: To by s tím pan Coudenhove–Kalergi nesouhlasil.

Robin Čumpelík: Takže je to úhel pohledu. A máš v tom naprostou pravdu, že my jsme zahleděni do nějaké vize, která se mnou nerezonuje, a ta je možná dobře formulovaná třeba ve Velkém resetu, nebo v nějakých dalších tezích, které se snažím studovat, a tam se prostě ubíráme. To je většinový názor, že jsme otevřeni světu tímto způsobem, tím, že CO2 je problém a tak dále. Svými slovy bych to řekl tak, že když jsem přečetl Velký reset – ten teď hodně ovlivňuje Evropu, evropskou politiku – tak tam jsou báječné myšlenky. To jsou věci, kterým já fandím. A když se podívám racionálně, kdo je prosazuje? Za jaké peníze? Jakým způsobem? Jaké firmy platí tyto akce? Akce jako třeba Green Deal – tak to ve finále platí americké korporace, a tak dále. To jsou fakta.

A já řeknu: „Počkejte, to mi trošku nesedí, nejsou to trošku myšlenky, které jsou sice hezké, ale jsou využité naopak proti nám?“ A to mi vadí. Takže je to vlastně geniální, protože on tam taky jmenuje, covid–19, Velký reset, nádhera, Agenda 2030, a je to tam popsané. Takže oni tam popisují 15minutová města, ale v úplně jiném vnímání – v pohledu na Evropu – než si to já dokážu představit. Protože pro mě to znamená lokální ekonomiku, národní ekonomiku. A co to znamená pro ně? To se můžu jenom domnívat.

Martina: Vězení.

Robin Čumpelík: Vězení, centralizace do velkých měst, vyprázdnění venkovů, a tak. Takže geniální tah, geniální trik. A já už jsem to někde řekl: Je to prostě pro mě někde na úrovni Mein Kampf. Dokonce k tomu asi udělám nějaké video, a dám tyto knížky vedle sebe. A je to sofistikovaně udělané – opravdu doporučuji lidem, ať si to přečtou – že se tomu chce po přečtení této knížky vlastně fandit.

Martina: Než si člověk začne klást otázky, jak to taky může v důsledku vypadat.

Robin Čumpelík: Přesně tak. Ale když se ještě vrátím k otázce zahleděnosti Evropy, tak je to prostě jenom úhel pohledu. My jsme se zahleděli do určité ideologie, nebo do nějaké vize – já nevím, jak to označit – která se třeba s mým vnímáním světa, Evropy, a našeho národa, vůbec neslučuje. Vůbec.

Martina: Takže se vlastně můžeme shodnout na tom, že to, co jsi nazval „zahleděnost Evropy sama do sebe“, je zahleděnost Evropy do jednoho typu ideologie?

Robin Čumpelík: Ano, takhle to asi můžeme nazvat. Neodemokracie.

Martina: Deal.

Robin Čumpelík: Neodemokracie. Můžeme to tahle nějak označit.

Kubiceho zpráva – brutální fake news, který ovlivnil volby – byl politicky zadán Českému rozhlasu, aby to rozhýbal v mediálním prostoru

Martina: Robine Čumpelíku, kdy jsi začal sám sebe aktivovat? Co tě přimělo k tomu, aby začala vznikat Inovace republiky, aby se z tebe vlastně postupem času začal stávat zlobivý chlapec, až rebel?

Robin Čumpelík: Já jsem hodný, já nejsem zlobivý. Nebo takhle: Rebel až do konce – to je vlastně moje životní motto, tak jsi to možná trefila. Ale tyto věci zrají dlouho. Ale hlavním momentem probuzení pro mě byl v mládí dětský sen zkusit si moderovat v rozhlase, a tak jsem pár let – asi dva roky – pracoval v pořadu o sportu v Českém rozhlase, na rádiu Wave. To je na dlouhé vyprávění, možná na celý pořad, já to řeknu jenom v bodech. Takže jsem se jako mladý kluk zajímal o mediální rady: „Toto rozhoduje generální ředitel, nebo mediální rady?“ Mediální rady: „Kdo je volí? Aha, tito. Jaký je zákon? Jak je popsaný?“ Tak si ho přečtu. „Aha, tak to tam tato skupina v mediálních radách zastupuje nás, koncesionářské poplatníky. Tak to je zajímavé. Tak se zeptám pana ředitele Českého rozhlasu.“

Nejdřív tam byl pan Kasík, Václav Kasík: Vzpomínám na něj, měli jsme pak otevřený vztah, už není mezi námi. Pak tam byl pan Duhan. Řeknu jednu věc: Kubiceho zpráva byla normální brutální fake news, která ovlivnila volby. A byla politicky dána Českému rozhlasu, aby to rozhýbal v mediálním prostoru. A teď to říkám vlastně poprvé otevřeně, a jsem moc rád, že zrovna u tebe, protože pan Kasík se tenkrát bál o tom mluvit. Nechal telefon někde stranou, šli jsme do Branického pivovaru, kde byl velký ruch – ve Vodičkově ulici, čtyřková hospoda – a tam jsme se bavili o tom, jak tady významní politici diktují, co má Český rozhlas vysílat, a jakým způsobem byla jemu konkrétně Kubiceho zpráva nadiktována. Tato kauza – jakoby.

Martina: A jak byla nadiktována?

Robin Čumpelík: To já už si nepamatuji, ale vím jména. A to už bych zatím nechal – z důvodu bezpečnosti – stranou. Ale vím jména, vím souvislosti. To byl boj mezi Paroubky a ODS, a dalšími lidmi. Ale bůh ví, kdo je za nimi s penězi, a s vlivem tajných služeb. A s podporou těchhle věcí to bohužel, přátelé, není jako v dokumentech, nebo ve filmech – dokumenty a filmy se to většinou zakrývá. Takže v české politice jsem šel takto jako úplně mladý, nezkušený, neznal jsem žádného politika, a během pár týdnů jsme se dostali k takovýmto informacím – naprosto ověřeným. Protože pak ještě probíhaly další schůzky s lidmi, kteří byli Kubiceho zprávě blízko, a nestíhal jsem se divit. Opravdu jsem se nestíhal divit, a bylo to pro mě velké probuzení k tomu, že se chci zajímat o věci jinak. A pak jsem začal potkávat zajímavé přátele, a lidi, se kterými jsme souputníci, kteří třeba byli zkušenější, a už jsme rozmlouvali o racionálním pojetí změn, co všechno se musí hluboce změnit, aby nastala změna. A to je tak zhruba deset let zpátky.

Martina: Takže 2009.

Robin Čumpelík: To bylo 2009.

Martina: To už je déle.

Robin Čumpelík: Tam jsem si prošel různými zkušenostmi, vzestupy, pády, a tak dále. A to, co to ovlivnilo, je covid-19. Po národních oslavách 100 let Československa, které jsem měl čest vlastně koordinovat s pověřením ministrů vlády a primátorky Prahy, jsem dostal různé nabídky na různá angažmá, a vybral jsem si Inovační strategii státu. A to bylo pár měsíců, zhruba půl roku. A pak přišel covid.

Je potřeba změnit zákon o volbě mediálních rad, aby bylo zabráněno zasahování politiků do řízení médií. Pak může nastat skutečná svoboda slova, kterou tady teď nemáme.

Martina: Já jenom doplním, že ty jsi byl hlavním koordinátorem Inovační strategie vlády 2019 až 2021.

Robin Čumpelík: Ano. A vědomě jsem se rozhodl. Protože ono je hezké něco kritizovat na náměstích a na ulicích – takže jsem se vědomě rozhodl: „Dobře, takže už jsem něčemu malinko porozuměl, už mám trošičku nějaký názor, tak co kdybych stát, když tato možnost přišla sama – aniž bych o ni usiloval, aniž bych se někam hlásil na výběrová řízení, a já nevím co – šel vědomě – zdůrazňuji slovo „vědomě“ – poznat zblízka, nebo zevnitř. Zajímavá práce – na jiný rozhovor.

Martina: Nejprve jsi šel vědomě poznat Český rozhlas, vaše setkání s panem ředitelem Kasíkem v restauraci…

Robin Čumpelík: Nejenom tam…

Martina: V restauraci nevalné pověsti a velkého hluku, jsi popsal. Řekl jsi, na účet tehdejších poznatků, které jsi učinil, že tehdejší Rada Českého rozhlasu se chovala jako cenzoři v padesátých letech.

Robin Čumpelík: Ano. Dokonce tam řekli – slavná věta – někdo tam komentoval písničku kapely Primal Scream – levicová písnička zpívající pravicové texty levicově pojaté – a Rada Českého rozhlasu si tam sedla – a teď jsou pro mě důležité už jenom tóniny hlasů, to, jakým způsobem to říkali – a padaly tam věty: „No, posluchači Českého rozhlasu, Rádia Wave nejsou budoucností tohoto národa. Nejsou budoucností tohoto národa.“ A takhle intenzivně. Ještě dneska mi jde mráz po zádech, a já jsem říkal: Tak tady je něco špatně. Jestliže dříve byl zákon o Československé televizi, kterou jasně řídila komunistická strana, já jsem si to kdysi i přečetl, tak bylo jasno – všichni věděli, s kým hrají. A dneska tam máme politické loutky, dodneška – a samozřejmě situace se stále zhoršuje – které jsou v rukou politiků.

Evropa říká, že mediální rady musí být nezávislé na politicích. Našel jsem si to před deseti lety, byly to vyhlášky EU. Všechno to zní vždy krásně, ale pravý opak se děje. Pravý opak. Takže to pro mě bylo velké probuzení, protože jsem si na tom uvědomil tu obrovskou manipulaci, kterou najednou člověk viděl v praxi. No dobře, něco jiného je to číst, nebo slyšet v rozhovorech, a něco jiného je to potom takhle zažívat na reálném příběhu.

Martina: Robine Čumpelíku, ty sis to tedy zažil nejenom v médiích, ale zažil sis to i pak jakožto koordinátor Inovační strategie vlády: Tak když se obrátím na média, tak jaká je nezávislost mediálních rad nyní? Už sis oddechl?

Robin Čumpelík: Kdo teď sedí v mediálních radách, to úplně nevím, přiznám se – ale kolikrát se tam objeví velice zajímaví lidé, kterým jde o věc. Teď, myslím, v Radě ČTK sedí, nebo seděla kolegyně Angelika Bazalová, a plno dalších lidí, se kterými jsem se znal. Takže to není všechno jako černobílé a tak.

Ale princip je špatně. Takže já nemám důvěru v média – nejvíc to prověřil covid – médiím bohužel nemůžeme důvěřovat. A jestli chceme změnu, tak možná bych řekl, že krokem číslo jedna je osvobodit média – a vy to tady děláte už dlouho. Média jsou naše, nejsou jejich. A tím nemyslím ani těch klidí, který jsou mocní z pozice peněz, ani těch, kteří jsou krátkodobě mocní z pohledu volených zástupců. Přičemž je důležité podotknout, že největší roli mají nevolení zástupci, to znamená figury v pozadí. A to není žádná trapná konspirace, to je přeci realita, že je spousta poradců, a spousta lidí, kteří přesně politikům říkají co, proč, a jakým způsobem to mají dělat. „Jistě, pane ministře“ – v praxi je bohužel tvrdý fakt, a tvrdá reality show. Takže tento proces. Člověk zase nějaké zkušenosti má. Honí se mi v hlavě spoustu myšlenek a příkladů, ale principiálně bychom se měli bavit o tom, jak změnit zákon o volbě mediálních rad, jakým stylem zabránit tomu, aby politika takhle zasahovala do řízení médií. Protože pak může nastat jakési uvolnění, skutečná svoboda slova. A tu tady teď nemáme.

Mediální svět se neskutečně mění. A možná je to největší příležitost, protože oni si toho ještě nevšimli.

Martina: Nemáme tady svobodu slova?

Robin Čumpelík: Takhle: Teď jsme v nějakém sklepě, je to tady moc příjemné, kafe máte dobré, ale já bych si přál Martinu Kociánovou v prime time místo lidí – já jim nebudu dělat reklamu – teď mě napadl příklad, který nám 30 let kazí nedělní oběd, sváteční čas. Takže to bych přesunul do jiného schématu. Víš, co tím chci říct? Prostě prostor by měli dostávat i jiné názory, jiní lidé. Já mám pocit, že se už koukáme na skanzen, a proto se zřejmě lidé čím dál tím více přemisťují na jiné platformy. Mediální svět se neskutečně mění, a možná je to největší příležitost, protože oni si toho ještě nevšimli.

Martina: V každém případě my ovšem formou speciální daně, takzvaných poplatků, platíme každý měsíc někoho, komu už, a priori, nevěříme.

Robin Čumpelík: Jo, to je síla.

Martina: To mě mate.

Robin Čumpelík: Já jsem o tom nikdy nepřemýšlel, a teď jsem hodně kreativní přímo tady „z voleje“, protože bychom se měli minimálně bavit o tom, jaká je brzda koncesionářů ve chvíli, kdy se jim opravdu nelíbí jednání Rady. Kdo je tedy majitel? My, když to platíme. To je náš rozpočet, náš budget, naše televize. My bychom se měli bavit, jaké jsou páky na to, když těmto zástupcům nevěříme, když to je takhle za hranou, jako to bohužel teď je. A zase bych odkázal na dobu covidovou. Já jsem ty black listy neviděl, ale myslím, že existují, neformální black listy lidí, kteří se v televizi, nebo potažmo v Českém rozhlase už nemůžou objevit, ve chvíli, kdy řeknou nějaký názor, který je v dnešní době nepohodlný. To je neuvěřitelné, co to udělá – pravý opak to udělá: Začnou spojovat lidi, a způsobí to pravý opak.

Takže zákon o mediálních radách, zákon – nevím, jak se to jmenuje – kdysi jsem to hodně studoval, ještě s dalšími lidmi, ale mělo by se to změnit. Je to dokonce, bych řekl, priorita číslo jedna, aby se národ nadechl, aby se k němu začaly dostávat jiné informace – nechci používat slovo pravda, tu si uzurpuje kde kdo – ale jiné informace. A aby se osvobodil mediální prostor. Víc nemám, co k tomu dál říct.

Marian Kechlibar 2. díl: Občané by měli mít právo zrušit jakýkoli zákon, když pro to nasbírají dostatečný počet podpisů

Martina: Tys řekl, že Hamás je teroristická organizace. Jakým způsobem nazíráš na to, jak média na Západě ztrácejí toto povědomí o realitě? Protože třeba například vedení Hlasu Ameriky na konci minulého roku, tedy na konci roku 2023, nařídilo svým zaměstnancům, že členy Hamásu nesmí nazývat teroristy.

Marian Kechlibar: To je fascinující. Já myslím, že to je zase nějaká odezva amerických kulturních válek, protože pojem „terorista“ hodně používali za Bushe republikáni, a ti, kdo fandí demokratům, se snaží tomu pojmu vyhnout.

Martina: Já jsem si opravdu doteď myslela, že terorista je každý, kdo se tak chová. Že to není ani etnikum, ani nic podobného.

Marian Kechlibar: Je to zajímavý spor. Někteří lidé jsou infikováni postkoloniálním narativem, že ve jménu osvobození je možné dělat cokoliv. Ale už jsem i v americkém liberálním tisku narazil na názor, že toto je šílenství, že to je úplná rezignace na jakoukoli morálku, že i kdybyste byli nespravedlivě obsazeni, tak přece nesmíte stínat hlavy malým děckám. Jsem zvědavý, co se z toho vykrystalizuje.

Tyto podivné věci často uzrávají na vysokých školách – já sám jsem vysokoškolák, nechci působit dojmem primitiva – a vysoké školy je skleníkové prostředí, kde občas kvetou ideologie, které by nepřežily střet s realitou. Napsal jsem o tom něco na blogu, byť tedy v souvislosti s naší současnou vládou, a s tím, že akademikům se v politice moc nedaří. Takže tyto postkoloniální teorie jsou dost zběsilé. To jo. To je v zásadě: Běloch je špatný. A z této ideologické základny se dá odvodit to, že Hamás nejsou teroristi.

Martina: Tys teď zmínil západní sebemrskačství, které je teď tak v módě. Osvojila si ho levice, ponejvíc radikální levice, která se ostentativně obviňuje a trestá za to, co všechno provedli zlí Evropané. Řekni mi, z čeho toto pochází? Je to skutečně nějaké flagelantství?

Marian Kechlibar: To má hluboko kořeny ve Frankfurtské škole, která přesídlila do Ameriky. To by bylo zajímavé na separátní studii. Je to poměrně stará věc – ale docela hojně to přifukoval Sovětský svaz. Dnes už vyhynulý Sovětský svaz.

Martina: V jakém smyslu?

Marian Kechlibar: Prostě konflikty na univerzitách, všude. Vždyť Velká Británie byla tak infikovaná, že jenom na Cambridge bylo asi pět sovětských špiónů – Cambridge Five. Uvědomte si, že Orwell psal svoje knihy podle anglických soudruhů, nikoli sovětských soudruhů – on nikdy v Sovětském svazu nebyl – znal jenom západní komunisty. A jak je vystihl. Prostě už ve 30. letech byla intelektuální vrstva těžce infikovaná. A ještě se to vyhrotilo za španělské občanské války, která polarizovala lidi, kteří tam chodili bojovat: Interbrigády, ale chodili tam i lidé na stranu Franka. Takže to je poměrně zásadní podhoubí, které tam existovalo a které podle mě nikdy nezaniklo. Původním cílem asi bylo podpořit činnost Sovětského svazu, který mezitím zanikl, takže jsou trošku bezcílní. A je to vidět. Když se zeptáte lidí v této progresivní sféře, která vypadá, jak ideální stát, tak v podstatě nevědí: Kdysi aspoň věřili v beztřídní společnost, ale teď už jsou v zásadě nihilisty. Vždycky bude děsný rasismus, to vždycky bude děsná nespravedlnost, a tak dál, ale i bezhlavý dokáže běhat, když mu dodáváte zvenčí třetí krev – peníze – krev v podobě grantů, tak hlavu nepotřebuje.

V nápadech progresivistů nemá smysl hledat logiku. Není tam. Tak, jako se s candátem nepobavíš o algebře, tak s těmito lidmi se nepobavíš o logice.

Martina: Tento tvůj historický vhled, který co se týká Frankfurtské školy, začíná už v roce 36, kdy z Německa utíkali před Hitlerem do Ameriky, a usadili se na vysokých školách. A stejně tak jsi zmínil Sovětský svaz. Ale přesto všechno je vidět, že to teď ještě bytní, a progresivisté přinášejí světu, Západu, zprávu, že je potřeba se trestat i za to, že Západ přinesl světu lidská práva, spoustu objevů, zrušil otroctví. A tohle mi v současnosti už nedává logiku.

Marian Kechlibar: Nehledej logiku. Nehledej logiku někde, kde nebyla. S candátem se nepobavíš o algebře, a s těmito lidmi se nepobavíš o logice.

Martina: A s těmito lidmi o logice.

Marian Kechlibar: Já si myslím, že tam je významný prvek – to se nebude líbit klausovským pravičákům – významný prvek je vysoké školné na vysokých školách ve Spojených státech amerických. Protože tam je zvláštní komplex, že když člověk platí šíleně vysoké školné – a stát toto školné garantuje – tak se pak nemůže těchto dluhů zbavit ani za pomoci osobního bankrotu. A jedním z vedlejších efektů je, že univerzity jsou neskutečně bohaté, opravdu sedí na miliardách a miliardách, zvláště ty nejznámější, takže se tam stahují paraziti, a nejenom nutně v ideologické podobě. Je tam prostě více administrátorů než učitelů, například, více provozu pro úpravu zahradních kampusů, a takoví lidé. Nedávno jsem četl nějaký článek v Harvard Crimson, což je místní studentský plátek, že jedna holčina zabloudila do jedné správní budovy a že šla celými patry, kde byly dveře potitulované stylem: Viceprobošt pro zahradní úpravu kampusu, a desítky, stovky lidí placených z jejího školného, a ona ani nevěděla kudy vyjít. Prostě byl to svět sám pro sebe, který studenty v zásadě nepotřeboval, ale potřeboval jen jejich peníze.

A když máte takovouhle zvláštní situaci, kdy je v podstatě nějaká nenapadnutelná instituce, která moc nefunguje na trhu, které se peníze přisouvají skoro automaticky, tak se to začne projevovat různými patologiemi: Na jedné straně tak, že kampusy mají třeba naprosto přešvihlou sportovní infrastrukturu, a podobně, kterou by si normální národ nemohl dovolit. A na druhou stranu početná oddělení lidí, kteří si navzájem vymýšlejí práci, a to jsou třeba proděkani pro diverzitu a jejich čtyřicetičlenné týmy, které dohlížejí na to, jestli se píše slovo black všude s velkým. A v tomto prostředí, které není vystaveno žádné realitě, žádným vnějším tlakům, může bujet cokoliv. Zkuste nosit boty, aniž byste si je sundal, tak uvidíte, co vám vykvete na nohách – bez čerstvého vzduchu opravdu vznikají strašně patologické procesy. A univerzity čerstvý vzduch nemají.

Martina: A ty myslíš, že tento vliv západních univerzit je tak silný, že…

Marian Kechlibar: To je vidět.

Martina: Že ovlivňuje i naše univerzity, které se rozhodně netopí v penězích, a přesto v mnoha případech – ať nepaušalizuji – chrlí zase jenom studenty, kteří jsou schopní zaměstnat se jen u neziskovek?

Marian Kechlibar: Ono to sem přichází z Ameriky nejdřív přes Brusel sem. Podívejte se na ESG reporty, které teď vznikají jako povinné, uložené Bruselem, což tedy mimo jiné vedlo k tomu, že zbrojaři nemůžou dostat bankovní úvěry na výrobu zbraní, což je teď extra šílené. Tak to je typický konstrukt z této části intelektuální vrstvy. Prostě sepisovat zprávy o tom, jak jsme dobří – tečka, tečka, tečka. A jinak je potřeba si uvědomit, že máte základ, zdroje, což jsou zrovna bohaté univerzity, ale pak je ještě druhá měna, a to je prestiž. A dorazí-li někdo třeba na Masarykovu univerzitu v Brně s tím, že studoval na Harvardu – i když tady nemá moc velký plat – tak přece jenom to, že to je Harvard Young, mu dává malinko větší váhu, než někomu, kdo vystudoval univerzitu ve Zlíně. To znamená, že jeho myšlenky budou brány vážněji, a je možné, že ho studenti budou muset víc napodobit, a tak dále.

Když se mezi muslimy začnete bavit o Židech, začnou najednou od těchto jinak skvělých lidí zaznívat ty nejhorší věci

Martina: Vyražme ještě do ulic. Podívejme se do evropských ulic, protože tam se v poslední době, zejména po útoku na Izrael, rozmohly útoky na židovské obchody, na židovské památky, na samotné Židy, na domech se opět objevily namalované židovské hvězdy. Mluvím o Evropě, o jejích historických zkušenostech ne až tak dávných. A tento proces se také nestrhl až po útoku na Izrael, ale je to jev, který teď jenom zesílil. Řekni mi, co to pro tebe signalizuje?

Marian Kechlibar: Ve Francii bylo už dávno potřeba hlídat všechny židovské organizace, školky, a tak dále – tam bylo těchto cílených útoků strašně moc – takže v podstatě všecky tyto objekty židovského života byly chráněné. Ti aspoň vědí, s čím mají tu čest – tam už je to opravdu dlouhodobý problém. V Německu to některé Němce šokovalo. Co to znamená? To, že nejsme schopni potlačit určitou skupinu lidí, která je moc početná, sdílí nějaký názor. V podstatě se v nějaké podobě opakují třicátá léta, akorát méně organizovaně, protože zásadním problémem Německa bylo, že antisemitský názor byl opravdu významně sdílen. Řekněme, že dvacet procent lidí tomu věřilo intenzivně – asi ne padesát – ale dvacet rozhodně, a když byli nějakým způsobem organizováni, tak to samozřejmě pro jejich židovské spoluobčany nevypadalo dobře.

Zalezete-li tady do muslimského milieu, a začnete jim klást otázky v tomto směru, tak to vychází tak, že taky k tomu mají také významný sklon, že je to silně nadprůměrné v porovnání s Evropou. A často narazíte na šokované Evropany, kteří říkají: „Tady je pan Ahmed, naprosto skvělý společník a dobrý spolupracovník, a ve chvíli, kdy jsme se dali nad čajem do řeči o Židech, tak z něj najednou začaly padat ty nejhorší věci, které jsem si vůbec nedokázal nepředstavit.“ A je to tak. V těchto hlavách jsou prostě jiné poměry, je to v islámské komunitě mainstreamové. A co s tím chcete udělat? Tohle se může rozpouštět tak sto let, kdyby to přestalo takhle bobtnat.

Martina: Tohle se může rozpouštět sto let, kdyby to dál nebobtnalo. Myslíš si, že klesá tolerance muslimů k jiným náboženstvím v hostitelských zemích? Nebo je to jen zdání? Nebo je to prostě to, co jsi už i tady zmiňoval, tedy prostá matematika, zkrátka kritická hranice, kdy se mluví o tom, že jakmile dosáhnou pěti procent, tak se ozývají se svými nároky?

Marian Kechlibar: Myslím, že je to matematika, že to je prostě otázka procent. Samozřejmě, jednotlivá etnika se dost liší, a je v nich nějaké množství tichých odpadlíků, kteří se třeba neodváží otevřeně říct, že Alláh už jim nic neříká. Ti tam nepochybně jsou. Je to běžné i v anonymních debatách, a sem tam se k tomu otevřeně přihlásí nějaký politik, jako teď nizozemská předsedkyně VVD. Je to nějaká turecko-kurdská děvčica, která absolutně není muslimka, i když se narodila v Istanbulu. Ale mimo tuto skupinu, myslím, můžou tyto názory přežívat hrozně dlouho, a když toto tvrdé jádro početně sílí, tak se to prostě bude projevovat víc.

Martina: Je to prostá matematika. Přesto jsme dnes a denně přesvědčováni o krásách multikulturalismu.

Marian Kechlibar: Moc lidí už to neříká. To si zase všímám, že tato skupinka už přestala být moc otevřená, protože dneska už je to příliš urážlivé, a v příliš zjevném konfliktu s realitou. Takže tady v okolí už zase tolik tohoto pění není.

Martina: Ale činy také ne.

Marian Kechlibar: Činy také ne, ano.

Martina: Můžeme v letošním roce 24 očekávat další eskalaci napětí v Evropě, více útoků, a tak dále? Dá se to predikovat?

Marian Kechlibar: Nedá. To je jednoduché – nedá. Ale my třeba nevíme, jak třeba bude fungovat Íránská islámská republika – to je význačný projekt – v celé destabilizaci poměrů. A oni mají spoustu vnitřních problémů, a zatím to vždycky utopili v krvi. Vlastní populace je nenávidí. Neříkám, že jeden každý nenávidí jednoho každého ajatolláha, ale tam je prostor pro to, že by mohlo dojít k násilnému převratu, akorát že k němu 44 let nedošlo. Ale ne, že by se občas nesnažili. Třeba nepokoje v roce 2009 byly opravdu vážné, a chvíli to vypadalo, že se režim složí. A toto jsou přesně ty prvky, které nejste schopni odhadnout. Bude-li tam nadále fungovat režim ajatolláhů, tak to tady bude celé rozeštvávat, a budou rozdělovat zbraně. Jemenští povstalci mají najednou protilodní zbraně, a podobně – to od Íránu. Ale může se třeba stát, že k nim z nějakého důvodu přejde nestabilita – klidně může být ekonomický, nemusí to být nutně jenom tak, že zase někde utlučou nějakou holku za to, že neměla šátek, může to být třeba i zhoršení ekonomických poměrů, které jsou už teď bídné, ale pořád lidé ještě mají co jíst. A v takovém případě je možné, že budou mít problémy. Ale to nedokážete odhadnout.

Martina: Spouštěč se asi nedá…

Marian Kechlibar: Kdo si myslí, že to dokáže odhadnout, ať na to vsadí. To jsou takové New Futures Markets, kde si můžete vsadit na různé pravděpodobnosti vývoje roku 24, 25. Rád uvidím někoho, kdo tam dosáhne nadprůměrných výsledků.

Islamisté vždy vedli válku proti Západu. Dár al-islám je dům islámu. A dům války, Dár al-harb, to jsme pro ně my.

Martina: Myslíš, že islamisté vedou v současnosti nějaký druh války proti Západu? Ať už hybridní…

Marian Kechlibar: Myslíte, že nikdy nevedli?

Martina: Já vím. Ale jestli to má nyní třeba více organizovanou podobu?

Marian Kechlibar: To je celá podstata.

Martina: Džihád – o tom jsme slyšeli. Ale možná je to teď útok populační, hybridní, nebo klasický terorismus, záškodnická činnost.

Marian Kechlibar: Je Dár al-Islám, čili dům islámu. A pak je Dár al-Harb – to jsme my, to je dům války.

Martina: Dům války?

Marian Kechlibar: To je 1400 let starý koncept, a ten to vysvětluje dokonale.

Martina: Myslíš, že některé evropské země jsou už v podstatě obětovány? Ty jsi napsal Krvavé levandule…

Marian Kechlibar: Levandule nejsou o obětování. Krvavé levandule jsou o občanské válce, která se částečně opírá o zkušenosti lidí z bosenské války. Tam válka nic moc nevyřešila, když se na to podíváte. Myslím, že spousta Evropanů nejsou zase taková ořezávátka, těm by taková válka prospěla, ale byla by to tragédie. Jsou lidé, kteří se na to vysloveně těší – když zalezete do komentářů. Tam není na co se těšit.

Martina: Nevědí, co činí.

Marian Kechlibar: Jsou to kecy z teplého pracovního pokoje s dobrou večeří na stole. To je fakt šílenství.

Martina: Myslíš si, že si umíme představit, a byli bychom připraveni na to, čemu bychom museli třeba čelit?

Marian Kechlibar: Veteráni z Ukrajiny asi tak zhruba tuší, jak to probíhá. Teď zrovna je to bahno, infekce, drony. Vypadlo by to asi dost podobně.

Martina: Existuje nějaká blízkovýchodní země, kde bychom třeba mohli hledat poučení, inspiraci?

Marian Kechlibar: Myslím, že blízkovýchodní země mají spíš sloužit k poučení o tom, co nedělat. Třeba tragický případ Libanonu. Tam byly prvky vysoké civilizace…

Martina: Perla Blízkého východu.

Marian Kechlibar: Jistě, ale to neplatilo o celé té zemi, šíitské venkovské oblasti byly hrozně zaostalé. Ale je pravda, že libanonská, zejména křesťanská libanonská diaspora, je mimořádně úspěšná. Jsou to často ve své zemi nejbohatší lidé, a podobně. Podobně jako v Latinské Americe. Myslím, že Carlos Menem, bývalý prezident Argentiny, byl Libanonec, a Carlos Slim byl nejbohatší Mexičan. Úplně to nevím z hlavy, ale je jich hodně. Zejména maronité byli úspěšní, nebo ortodoxní, a patří mezi ně Nicholas Taleb, celosvětově známý autor.

Martina: Černá labuť.

Marian Kechlibar: Taky. Ale to je jedno. Ale je to zároveň příklad toho, jak děsivě může dopadnout multikulturalismus.

Stíhačky jsou pekelně drahé, nemají budoucnost. Jsou ve fázi nejdražšího parníku světa – Titaniku.

Martina: Můžeme se něčemu přiučit na příkladu Izraele? Teď jsi řekl, že na Blízkém východě se máme učit, jak to nedělat.

Marian Kechlibar: Tak tam je základní prvek: „Si vis pacem, para bellum.“, čili: „Chceš-li mír, připravuj se na válku.“ Čili, oni sice byli tou situací zaskočeni, ale dokázali na ni poměrně rychle reagovat, řekněme za pár dní, a měli vycvičené zálohy, lidi, a tak dále. To je to, co tady celkem dost schází. Ale je nutno říct, že oni mají taky jinou demografickou situaci – v Izraeli se rodí víc dětí, a to i Židům. Tady máme relativní nedostatek zájemců o nějaký trénink, a oni ho předepisují povinně. Otázka je, jestli by to tady fungovalo stejně jako u nich, když nežijeme pod akutní hrozbou, takže tady bude tendence armádu zanedbávat, i kdyby se přijali nějaké zákony. Jestliže se Izraelec učí střílet, tak u nás by záklaďák pravděpodobně šúroval chodbu, protože je to levnější, nespotřebovávají se náboje. Takže já bych řekl, že by měla být významná aktivní záloha armády, na které se fakt nešetří, lidi, kteří opravdu podstupují v podstatě skoro profesionální výcvik, akorát že jsou určeni jenom k obraně klidu a míru v České republice, a nejsou určeni k zahraničním misím. A když takové množiny lidí budou všude, tak si třeba poradíte i s lokální přírodní katastrofou. V podstatě militarističtější podoba Sokola.

Martina: Myslíš něco takového, jako švýcarský model?

Marian Kechlibar: Ano. To bych odtamtud převzal.

Martina: To znamená: Jednou za tři roky cvičení, a půl roku klasického výcviku. A pak je každý muž připraven k obraně.

Marian Kechlibar: Ano. A klidně bych to modernizoval o takové prvky, jako ovládání dronů. To je docela vidět z ukrajinsko-ruské války, že drony mají opravdu navrch a že začínají být důležitější, než tanky a dělostřelectvo dohromady. To se může naučit ovládat v podstatě každý, tak proč ne.

Martina: Ale, myslím, že můžeš být úplně v klidu, protože jsme objednali F-35.

Marian Kechlibar: Aha. No, to jsem zvědavý. Já jsem zvědavý na roli F-16 v rusko-ukrajinském konfliktu. Myslím, že nějakou roli mít můžou, zejména proti nepřátelskému letectvu. Žádný totální game-changer to tedx nebude, ale může zase třeba vyhnat suchoje o 20 kilometrů dál, a to už zase může znamenat, že se nějaké bomby nebudou dát svrhnout, a tak dál. Ale je pravda, že stíhačky začínají být pekelně drahé, a já osobně moc nevěřím, že mají budoucnost. Myslím, že jsou ve fázi: Titanik, nejdražší parník světa. Nastoupí levnější a pružnější technologie, a myslím, že to budou drony s nějakou umělou inteligencí. Vypustíš jich deset tisíc, devět tisíc jich zařve, ale tisíc najde své cíle, a to by bylo celé levnější než několik letových hodin na F-35.

Martina: My jsme se dlouho neslyšeli, tak jsi možná ztratil ucho pro mé hlasové nuance, protože v mé poznámce bylo mnoho sarkasmu a ironie, protože odborníci tvrdí, že v době, kdy bychom eventuálně už je dostali, tak už pravděpodobně budou dávno zastaralé.

Marian Kechlibar: To je druhá věc. Jsou to strašně komplexní stroje, a komplexita je nepřítel věčnosti – a to platí i softwaru. Prostě, čím máte víc možností, kde se může něco pokazit, tím hůř, a tím méně je lidí, kteří dokážou danou problémovou situaci spravit, a podobně. Když se podíváte na biologii, tak biologie málokdy vytváří komplexně zbytečné struktury – tlak na přežití spíš vyvolává jednoduchou robustnost. Tak to je. Je tady daleko více bakterií než lidí, a tak dál. A organismy, které byly moc specializované, které spoléhaly na nějaký komplex podmínek k tomu, aby přežily, tak dost často vymřely, kdežto krysa, která se přizpůsobí čemukoliv – tak těch je na celé planetě plno.

A podle mne je vojenství ve skutečnosti trošku biologický jev, tam opravdu ve válkách funguje přirozená selekce, která dá přednost efektivnějšímu modelu. A efektivnější prostě není ten, kdo má drtivou sílu, ale ten, kdo se dokáže zotavit, kdo když narazí na nějaký problém, dokáže ho vyřešit. To jeden z důvodů, proč se ve válkách prudce vyvíjela technologie. Prostě, najednou musíte přemýšlet, hledat optimální řešení, nesmíte hledět jenom na to, aby dostal zakázku správný člověk, a musíte dát prostor outsiderovi, pokud má dobré myšlenky, protože jinak můžete skončit všichni, a tak dál. A tady je zatím celkem zřetelně vidět, že bezpilotní prostředky mají navrch. Je to prostě zbraň, kterou se naučili ovládat obě strany, potřebuje se vyvíjet, za rok se bude nasazovat úplně jinak než teď. A tady si myslím, že je zároveň určitý ekvivalent k tomu, čemu já říkám „pozdně středověké válečnictví“. Tam na jednu stranu byli rytíři, jejichž výzbroj a výstroj byla velmi drahá, a stejně tak výcvik, protože pořídit někomu plnou plátovou zbroj znamená, aby daný člověk měl několik vesnic, které ho živily. Na druhé straně byli začínající, jako husité, a nejenom oni, kteří se spíš spoléhali na střelné zbraně, které byly ještě primitivní, ale stejně dokázaly rytíře provrtat. A myslím, že kdyby tady existoval výzkumný ústav rytířský, tak řekne, že jednoznačná budoucnost je ještě mohutnější a obrněnější rytíř a že do toho mají investovat.

Bylo by dobré zavést možnost, aby lidé mohli do stanoveného počtu dnů zrušit jakýkoli zákon, který byl přijat, pokud nasbírají dostatečný počet podpisů

Martina: Když si tak spolu, Mariane Kechlibare, povídáme, tak vidíme, že Evropa má dost věcí k řešení. Řekni mi, přemýšlíš někdy nad tím, jak z této šlamastiky vybruslit s minimálními ztrátami? Lze-li to?

Marian Kechlibar: Myslím, že lidé by měli mít, jak řekl Nicholas Taleb, kůži ve hře, Skin in the Game. Je nebezpečné přenechat rozhodování těm, kteří když něco totálně pokazí, stejně odejdou do nějaké vily na Maledivách. Na toto bychom měli dávat pozor. Já bych byl třeba i pro nějaké prvky přímé demokracie, třeba i v negativním slova smyslu: Třeba že by lidé mohli dostat možnost zrušit zákon. Dejme tomu, že když se přijme nový zákon, tak do 90 dnů je možno nasbírat 100 000 podpisů, a pokud se nasbírají, tak se lidé můžou vyjádřit, jestli tento zákon chtějí zrušit.

Martina: Kdyby se o tom vůbec dozvěděli.

Marian Kechlibar: Hm. Tak to už by třeba tvůrci zákona měli motivaci. Všecko je otázka motivace. Tímhle způsobem si neodhlasujete sami sobě peníze do kapsy. Čili nejhorší problém, který v takových situacích nastává, že lidé chtějí mít výhody, ale přitom za ně nechtějí platit, a podobně, se v podstatě obchází, a přitom dokážete udržet trošku na uzdě nápady soudruhů v parlamentu. Navíc je tam ještě jedna věc: Může se stát, že nějaká politika je univerzálně nepopulární, ale zároveň není tak na špičce společenské, nebo politické pyramidy, že by se kolem ní točily volby. Dám vám takový příklad: Kateřina Valachová tady zavedla inkluzi, je to šíleně nepopulární, a od té doby byly na ministerstvu školství šest let jiné strany – nejdřív ANO, za Roberta Plagy, teď je tam STAN – a nikdo s tím nic nedělá. To je očividné selhání demokracie. Ale kdyby byla možnost vypsat hlasování, tak to zrušíme. Myslím, že by tento princip padl.

Martina: Ty jsi tak trošku odpověděl na otázku, kterou si sumíruji v hlavě, to jest: Jaká je v tuto chvíli úloha naší republiky v Evropě? Co může naše malá země změnit? Obrátit kormidlo, nebo si postavit hlavu? Jak vidíš naší roli?

Marian Kechlibar: Jenom pro příklad: V západních debatách pozoruji debaty o tom, že Východoevropané měli pravdu, když se v roce 2015 uzavřeli, když se na tom odmítli podílet. Tyto sentimenty jsou čím dál častější, takže si myslím, že i oni si všímají, že díky tomu, že i v rámci evropského společenství jsme určitá alternativa, tak každý nemusí povinně srazit podpatky, otevřít srdce, peněženku, a tak dále. Že prostě všichni nemají exkoloniální mindrák z toho, že jsou bohatší, Takže ano, myslím si, že jsme – dokud se takhle lišíme, dejme tomu od Švédů – přirozená laboratoř jiných postupů: A je vidět, že nějaké výsledky jsou.

Takže myslím: Zachovat si co největší autonomii v jednání, a abychom prostě nepřejímali jen úradky odněkud z Evropské komise, abychom dokázali nějaké věci řešit po svém. Rozhodně se nesnažit stát se provincií velkého celku, a být, pokud možno, suverénním státem v rozsahu, v jakém jsme. Ideálně bych si představoval i víc, ale to nevím, jestli to ještě někdy z centralizovaných struktur schvátíme: Co peklo schvátí, nikdy nenavrátí. Prostě prezentovat to, že lze věci dělat jinak.

Martina: Ty jsi tady zmiňoval, že třeba Evropská unie by mohla některé věci změnit. Ale otočit tuto obrovskou loď je podobné, jako se zaoceánským parníkem, nejde to na pětníku, a setrvačnost je dlouhá. Myslíš si, že naše země by měla potenciál zůstat malá, pružná, spolupracující, svébytná, a že toto by měl být náš cíl? Nebo zkrátka není možné si v rámci Evropy diktovat svou politiku, svůj život, své peníze?

Marian Kechlibar: Hodně je to otázka vlastního přístupu: Budete-li se dobrovolně pokládat pod něčí boty, tak z vás bude rohožka. Různé státy v tom mají různý přístup, a není to vždycky jenom o počtu obyvatel, nebo velikosti HDP. Samozřejmě je rozumné, aby si každý hájil své základní zájmy. Podle mě, dokud budeme existovat, tak při deseti miliónech obyvatel nemůže vzniknout totální odstup mezi vrchní vrstvou politiky, a občanem – tady každý každého zná. Když se díváte, kdo si tyká s kým, tak se na tři skoky dostanete i k ministrovi. To je v stamiliónových entitách daleko horší, tam je odstup větší, i jazykový. A to je mimochodem jedna z velkých chorob takovýchto impérií, že mají příliš mnoho národů, takže si prostě nerozumí. A tím myslím opravdu jazykově. A tohle je něco, co myslím, Bruselu nikdy nepůjde – že by dokázal pružně reagovat. Ale u nás, myslím, že pokud tomu nebudeme vysloveně klást odpor, tak už jenom velikost – zase matematika – nás předurčuje k tomu, aby tady byly zpětné vazby, aby to fungovalo líp než ve velkých celcích. Takže já bych se toho nevzdával, já bych se nevzdával. Strašně mě dráždí lidé, kteří se ženou jen k tomu – někomu se podřídit.

Martina: Je jich tady dost. Stejně tady je dost lidí, kteří si uvědomují, že by si rádi ponechali svou svobodu, svá práva, své tradice, zvyky, a společnost je asi polarizovaná více než dříve. Myslím si, že to není jenom zdání. Myslíš, že je to nebezpečné?

Marian Kechlibar: Myslím, že tato nebezpečnost je poněkud umírněna tím, že jsme poměrně staří. Kdyby tady byl průměrný věk patnáct let, jako v Nigeru, tak už jsme asi v sobě, ale tady je průměrný věk kolem čtyřicítky let, a to lidé už přece jenom nebývají – aspoň fyzicky – násilní. Takže já zase mezi Čechy takové bezprostřední nebezpečí nevidím. Můžou na sebe štěkat na sociálních sítích, ale že by se navzájem mordovali, to je typické spíš pro populace, kde je přebytek mladých mužů. A to nemáme.

Martina: Přesto k této polarizaci z nějakého důvodu došlo.

Marian Kechlibar: Došlo.

Pokusy zavést cenzuru a jednotný názor narazily na zákonná omezení a na nevůli populace, takže selhaly

Martina: Někdo to musel, nebo něco to muselo, takzvaně odbrzdit. Ty jsi jednou napsal takovou zajímavou větu, že k polarizaci společnosti dochází, když někdo ztratí monopol na informace. To mě v této souvislosti zaujalo, protože si to neumím úplně prokombinovat.

Marian Kechlibar: Víte, čemu se říká opinion maker? To je člověk, který vyrábí názor. To už je dneska vymřelé řemeslo, protože těchto opinion makerů je příliš mnoho, kteří jdou přímo proti sobě.

Martina: Každý youtuber je opinion maker.

Marian Kechlibar: Ano. Čili můžou spontánně vznikat takovéto skupiny, a to i extrémně odlišné, které mají své názory. Srovnejme to třeba se situací, dejme tomu, za vzniku protestantství: Tehdy bylo celkem zřetelné, že si státy uvědomovaly – pokud si chtějí zachovat nějaké jednotné složení obyvatelstva – že musí některé lidi vyhnat, a druhou generaci musejí mít pod těsnou kontrolou té či oné církve. A opravdu se na to dohlíželo, a tak dál. Sice sem tam někde protistrana přežila, ale monopol na pravdu tam byl opravdu jednoznačný. Habsburkové chtěli mít katolický stát, tak se o to maximálně snažili. V Anglii pronásledovali katolíky, a to do té míry, že skoro ani nepřežili, nebo jen jako extrémně malá menšina, která se bála říct, přiznat se k tomu, že je katolická, a monopol na pravdu tam byl naprosto zásadní.

Kdežto v momentě, kdy máte něco tak roztříštěného, jako, dejme tomu, byla renesanční Itálie, kde co pět kilometrů vládl jiný kníže a kde se vydávaly jiné pamflety, tak zkuste nezpůsobit extrémní politickou různorodost. Samozřejmě se to stane. Lidé určitého typu se začnou shromažďovat ve Veroně, a jiní v Benátkách, a budou na sebe poštěkávat, protože to je v konfliktu. A my, vzhledem k tomu, že na internet můžeme napsat něco každý, tak se ocitáme v situaci, kdy monopol na pravdu není, a nemůže být. A první chabé pokusy zavést nějaké fact checkery narazily na to, že jsou také omezeni, nehledě na to, že jsou také ovlivněni i nevůli populace jako takové. To znamená, že to, myslím, že už je víceméně selhavší pokus. Největší nebezpečí bylo tak před dvěma lety, ale už se prokázalo, že to je neživotaschopné. Takže teď bude polarizace všudypřítomná. Otázka je, jestli třeba lidi začnou časem takzvaně klidnit hormon, protože nemůžete být excitováni deset let v kuse.

Martina: Ale řekla bych, že se násobí změna médií z nástrojů zprostředkování informací na nástroje propagandy. A to by do monopolizace informací mohlo také vnést zcela nový uragán.

Marian Kechlibar: Správná propaganda se nedělá ze lží. To je takové univerzální pravidlo, že když propaganda, tak vysloveně netvrdit, že měsíc je ze sýra, protože vám dříve nebo později lidi přestanou věřit i dobrý den. Myslím, že jak tak máme éru umělé inteligence, tak se bude přicházet na způsoby, jak vést propagandu ještě účinněji. Nikdo z nás nemá kapacitu na to, aby vnímal svět v celé jeho komplexitě, každý si vybíráme podmnožiny, nebo se k nám dostávají jenom podmnožiny. Prostě svět má osm miliard lidí, a bude mít ještě víc, a x států, x národů, x náboženství, to znamená, že vždycky vnímáme jenom malou výseč. Krásně je to vidět na izraelsko-palestinském konfliktu. A myslím, že za pomoci umělé inteligence půjde danou výseč předkládat člověku ještě dokonaleji než dřív. Takže je otázka, jestli tomu lze vůbec zabránit, dejme tomu, nějakými zákony stylu: Nesmíte na lidi sbírat příliš mnoho osobních dat na lidi – ale to je možná utopie. Nebo jestli se suneme do stavu, kdy lidé budou mít ve svých mediálních prostorech totálně odlišné vize reality, které nebudou vůbec komunikovat.

Martina: Řekni mi: Nepřekvapuje tě, přesto všechno, že třeba se v současné době tolik novinářů tak ochotně staví k propagandě, k nápadům aktivistů, o kterých jsme tady mluvili, k nápadům progresivistů, politiků, třeba konkrétně k tomu – zavádět cenzuru? Vždyť tady byly vyslovené výzvy adorovat udavače, zamlčovat fakta.

Marian Kechlibar: Já vím. Víš co? Já ani nemám pocit, že těchto lidi je zase tolik. Oni jsou prostě jenom hodně vidět, a jejich rozumnější kolegové se třeba bojí jim postavit. Já si nemyslím, že by byla nějaká mimořádná epidemie totalitarismu, nebo autoritářského smýšlení. Procento těch lidí, kteří tímto způsobem uvažují, je furt podobné. Ale nastává okamžik, kdy se nestydí vylézt s touto barvou na veřejnost. Teď už možná začínají znovu zalézat zpátky, ale chvíli tady byla množina jedinců, která se fakt nestyděla tlačit tyto názory. A samozřejmě, vzhledem k tomu, že jde o strašlivé věci, tak jsme na ně všichni hleděli.

Martina: Čeká nás celý rok, vím, že je to křišťálová koule, vím, že jsi to už v mnohém naznačil, ale když bys to teď měl shrnout: Jak vidíš tento rok, který nás čeká, pro Evropu?

Marian Kechlibar: Tyto trendy trvají, čili zadlužování států, migrace, to se jen tak nezmění. Je vidět, že evropské voličstvo má mezitím skeptičtější názor, že volí jiné lidi, ale krunýř zákonů a smluv, který je tady tak silný, že si nejsem jistý, jestli volby k něčemu budou. Asi jo. Ale právě proto, že setrvačnost je obrovská, tak korekce kurzu budou relativně malé.

Martina: Mariane Kechlibare, já ti moc děkuji za veškerou tvou práci, za tvé analýzy, za tvé psaní, a za to, že jsi za mnou přišel do studia.

Marian Kechlibar: Jsem rád, že si to někdo poslechne. Díky.

Petr Robejšek 3. díl: Mezi elitami, které chtějí vládnout světu, existují konflikty, ale také rozdílné zájmy

Petr Robejšek: I mě to těší. Vítejte.

Martina: Pane docente, před pár týdny jsme hodnotili rok starý – vím, že nemáte rád časová omezení první leden až jednatřicátý prosinec, ale přesto: Je něco, co speciálně očekáváte od tohoto nového roku?

Petr Robejšek: Tak určitě se dá očekávat to, co je přesně v dikci mých vývodů, a sice: Dlouhodobý proces očekávání nevyhlášené, ale fakticky probíhající války vládnoucích proti svobodě a důstojnosti lidstva. To znamená to, co jsme probírali, když jsme hovořili o tunelování demokracie, a oslabování demokratických institucí. To jistě bude pokračovat dál. Zároveň očekávám i pokračování a posilování toho, čemu říkám bezděčná rebelie společnosti. Možná, že se k tomu tématu dostaneme, a budu mít možnost mluvit o tom, co tím vlastně chci říci. A dále očekávám příležitosti pro nás, pro ty, kteří se snaží společnost reformovat směrem k humanismu, příležitosti k tomu, abychom přešli do ofenzivy, a abychom obrátili prosté vyčkávání, co že zase přijde shora. A v posledním případě, ale asi nejdůležitějším, očekávám faktor náhody, nebo tomu říkejme prozřetelnost, něco, co nám bude hrát do ruky.

Martina: Pane docente, znamená to, že se nebojíte dokonalé diktatury? Já teď narážím ještě i na německého filozofa Karla Jasperse, který v roce 1966 upozornil na nebezpečí vzniku stranické despocie – mluvil doslova o smrtelném nebezpečí stranické oligarchie. Vy jste o něčem podobném mluvil už v minulých dílech. Nebojíte se tedy, že by dokonalá diktatura – která bude vypadat jako demokracie, ale v podstatě to bude vězení beze zdí, odkud by vězně ani nenapadlo utíkat – mohla být naše budoucnost?

Petr Robejšek: Jednak si myslím, že Jaspers myslel něco jiného. Jaspers vlastně myslel to, co jsme si rozebrali minule, a sice politickou oligarchii, která se odcizuje svému zadavateli a suverénovi, protože má své vlastní zájmy. To, co popisuje Huxley, je mnohem blíže tomu, co hrozí dneska. Zároveň si myslím, že Huxley má ve své úvaze logickou chybu, a sice když tam říká: „Bude to systém otroctví, v němž budou otroci díky konzumu a zábavě své nevolnictví milovat.“ Tam, myslím, Huxley přehlíží to, co jednak lidé požadují, a sice – více a více – a zároveň v kontrastu s tím říká: „Díky konzumu a zábavě budou své nevolnictví milovat.“

Dneska je jiná situace. Dneska se nám ti vládnoucí, nebo super elity, snaží vnutit cosi jako přídělové hospodářství, to znamená nikoli konzum, který můžeme milovat, nýbrž omezení konzumu. To znamená ne to, že se nám povede – byť i malinko – stále lépe, nebo aspoň stejně jako doposud. Ale oni nám chtějí nabídnout cosi jako trvalý život v pracovním táboře, kde všechno bude na příděl. A to znamená, s tím, co jsem řekl před chvílí, že lidé očekávají neustále zlepšování své situace – že lidé se tou či onou formou postaví proti.

To nemusí být nic dramatického, ale v tomhle Huxley předpokládal něco, co vládnoucí vůbec nechtějí, protože západní systém je v krizi, už neprodukuje tolik blahobytu, kolik produkoval dříve, už to nestačí pro ty nahoře, kteří jsou z povahy věci nenasytní, ani pro ty dole, kteří taky pár drobtů dostanou, aby byli spokojeni. A proto se nám nabízí ekologické náboženství, a puritánský a asketický život ve jménu Matky Země. Ale to s Huxleyho představou, že by byli v nějaké nirváně konzumismu a blahobytu, více méně nesouvisí. Je tedy jasné, že tady máme jiné zadání, které vidím spíše jako pozitivní, protože nespokojenost vždycky znamená něco jako akci.

Kompletní digitalizace vyžaduje bezchybnost a neporuchovost, ale čím je systém komplexnější, tím víc je nefunkční

Martina: Huxley asi nemohl vědět, jakým způsobem se bude vyvíjet společnost třeba technologicky. A já se tedy ptám, jestli jste si jistý, že otroctví nemůže mít třeba digitální podobu, protože nedostatek léků, energií, a podobně, může vyvážit snový svět, patnáctiminutová, pohodlná města, kde už nemusíte cestovat nikam příliš daleko – vlastně byste ani neměli – a můžete v pohodlí svého domova mít kolem sebe virtuální svět.

Petr Robejšek: Huxley dobře věděl, co by se mohlo stát, ale myslel trochu jinak. On mluvil o alfas, betas, gamas – typech lidí, kteří jsou už, ale geneticky, ovlivněni, což je něco jiného než lidé dneška. To znamená – já nemám nic proti Huxleymu – že každopádně přenesení jeho metafory, jeho popisu na dnešek, v mých očích kulhá. Tam prostě chybí aspekt, který jsem právě rozebral, že lidé očekávají více, a když to nedostanou, tak začnou být neklidní.

O digitálním otroctví odmítám teď hovořit v dokonavém vidu, to znamená jako o něčem, co už je najisto, co je dané a co se nedá zvrátit. Tato vůle k tomu tady bezesporu je, ale musíme si uvědomit i to, co mluví proti tomu: Totiž, že něco takového, jako kompletní digitalizace, vyžaduje bezchybnost a neporuchovost. Když se podíváme na to, jak funguje digitalizace dneska – respektive nefunguje – jaké problémy se z toho odvíjejí, tak o této bezchybnosti a neporuchovosti nemůže být ani řeči. A to je v podstatě tohoto systému, že čím komplexnější systém chci touto metodou řídit, tím snáze je tento systém svou prostou velikostí vyveditelný z konceptu – přestává fungovat. Chyby, které vznikají na velmi dobře známé úrovni Evropské unie, která je také vysoce komplexní – v tradičním politickém, mocensko-politickém slova smyslu – také nefunguje, a to se může přenést do toho digitálního. Navíc si musíme uvědomit i to, že technika je dobrá nebo špatná podle toho, kdo ji používá, není dobrá nebo špatná sama o sobě. To znamená, že lze použít techniku z dobré strany proti těm, kteří chtějí použít techniku zle, kteří chtějí použít techniku k tomu, aby nás zotročili. To jsou úvahy, které by neměly být zapomenuty a které jistě v mnoha hlavách už kolují. A proto říkám, že dokonavost toho „už to tady je a je to nevyhnutelné“, to pro mě není jasné. To hodně záleží na nás, vlastně všechno záleží na nás.

Lidé hledají vlastní cesty, jak si udržet životní úroveň, které jsou z povahy věci nesystémové, mimo systém. Vzniká infrastruktura jiné společnosti.

Martina: Záleží na nás také, kolik bude lidí, kteří budou představovat poruchovost systému, protože – už jsme to tady zmiňovali – osobnost a svobodný názor je z tohoto hlediska vlastně poruchou. Ale kompletní digitalizace zároveň může umožnit politikům, nebo těm, kdo obsluhují tento systém, aby tento systém, pokud možno, poruch zbavili, protože postaví všechny pod dokonalou kontrolu, a z lidí se stanou poslušné ovečky, a z mnohých, aniž by si toho všimli. Z toho nemáte obavu?

Petr Robejšek: Ale samozřejmě, že z toho mám obavy. Proto jsem taky tak netrpělivý, když jde o to, aby se co nejvíce lidí probudilo, pochopilo, co se děje, a začalo se chovat jinak. Já od mé prvotní teze, že člověk očekává zlepšování svého stavu, chci odvodit i to – protože toto zhoršování, které už v jisté modelové situaci dneska zažíváme – že to, na co dnešní lidé, dejme tomu, v této zemi byli dosud zvyklí samozřejmě očekávat – už není tak snadné. Ať už to je kvůli ceně, nebo kvůli dovolení nebo nedovolení, kvůli dostupnosti nebo nedostupnosti – to už není tak samozřejmé, jako to bylo ještě v roce 2019. A z toho pro mě plyne i to, co cítím ve společnosti – a co se produktivně projevuje – a sice, že lidé si hledají své cesty. Lidé si hledají své vlastní cesty, jak udržet tu úroveň, na kterou byli dříve zvyklí, a tyto cesty jsou z povahy věci nesystémové, jsou mimo systém, jsou pod systémem, vedle systému.

A to je přesně to, o čem hovořím, že naše správná cesta pro ty, kteří chtějí udržet svobodu a důstojnost člověka, je vytvářet paralelní struktury. Tyto paralelní struktury tady vznikají ani ne tak proto, že ti, kteří je používají, by tak toužili po svobodě slova, ale prostě proto, že chtějí materiální statky, které doposud získávali automaticky, bezproblémově, a které získávají teď stále obtížněji. A vzhledem k tomu, že výkonnost západního systému v mých očích bude ještě nějakou dobu klesat, tak se tento stav bude zhoršovat. To znamená, že tady vzniká cosi, čemu říkám „bezděčná rebelie“, tedy že lidé hledají své cestičky – mimochodem, jako jsme je hledali za komunismu. Říkejme tomu šedá ekonomika, to je úplně jedno. Hledají si své cestičky, kterými si chtějí uspokojit své zcela přízemní materiální cíle, ale ve skutečnosti tím pomáhají vytvářet infrastrukturu jiné společnosti: vnější, nebo mimosystémové oběhy zásobování, ale i třeba výchovy dětí, i zdravotního zajištění. Všechno toto rudimentálně už i v této společnosti existuje.

V situacích takzvaných, a zcela nezdůvodněných lockdownů, se projevilo, jak rychle je společnost schopná se aklimatizovat. Když by něco takového trvalo déle, tak pravděpodobnost, že těchto odlišných cestiček bude přibývat, je poměrně veliká. Takže v tomto vidím šance, jak se vymknout tomu tlaku, který bude bezesporu obrovský. A v tomto, abych vám dal také za pravdu, sdílím vaši obavu. Ale myslím, že se jí můžeme vzepřít.

Ale v tu chvíli, když by došlo k elektronizaci peněz, tak máme hrozně složitou situaci. A proto vyzývám neustále a teď znovu: Pěstujte hotovost. Sabotujte, nebo nepoužívejte, nebo co možná nejméně používejte elektronický bankovní styk, protože hotovost je pro vás cestička ke svobodě. A tuto cestu si musíme uchovat. Ale jak říkám: Ta věc je v běhu, jsou tady výzvy, rizika a nebezpečí, ale zároveň nejsme bez šance. Záleží na nás.

Umělá inteligence je zatím pouze rychlejším hromaděním existujícího vědění, ale nevytváří řešení. Může nedokonalý člověk vytvořit dokonalejší techniku, než je on sám?

Martina: Pravdou je, že bohužel pro obrovské množství lidí je placení hodinkami natolik cool, že to převrství i skutečnost, že se tím dostávají pod naprostou, naprostou kontrolu a řízení. Ano, vy jste teď hovořil s nadějí o jakési chybě v matrixu, ale do hry nám stále razantněji vstupuje důležitá proměnná, a tou je umělá inteligence. Myslíte, že může sehrát významnou roli?

Petr Robejšek: Samozřejmě tento fenomén jako takový nelze popřít. Záleží hodně na tom, jak závažný je, protože zatím si myslím, že název „umělá inteligence“ je trošku přehnaný. Protože se ptám: Co to je? Protože umělá inteligence spočívá v tom, že se prostě bude lépe a rychleji hromadit a aplikovat existující vědění, což by vlastně byla jenom kvantifikace, tedy, že toho bude více k dispozici. To není ještě… Inteligence pro mě vytváří řešení, a toto vytváření řešení by byla kvalitativní změna – a to ještě úplně nevidím.

A pak mám jednu opravdu principiální, zásadní otázku, právě ohledně uskutečnitelnosti umělé inteligence – ve vlastním slova smyslu inteligence. Pro mě prostě není vůbec prokázáno, že nedokonalá bytost člověk, nedokonalí lidé, jsou schopni vymyslet něco dokonalejšího, než jsou oni sami. Bariéra toho, co jsme schopni poznat a uskutečnit, je dána tím, že jsme omylní, zapomínáme, děláme chyby, a nevím, co všechno. A tato nedokonalost člověka má vytvořit absolutní dokonalost techniky? Odkud to přijde? V čem bude spočívat?

Martina: Myslím, že na spoustu těchto otázek netušíme odpovědi. Ale možná, obávám se, že někteří tuší, protože kombinace umělé inteligence a pokročilých, speciálních technologií, může vytvořit nebezpečný koktejl. Třeba jsem narazila na zprávu, že americká vojenská agentura DARPA v rámci projektu Brainstorms zkoumá, jestli nanočástice, vpravené do mozku vojáků, umožní bezdrátovou komunikaci mezi vojenskými systémy a mozky těchto vojáků. A to jsou informace, které mi skutečně způsobují husí kůži jako pralinky, protože tohle je kombinace, a toto by mohla být odpověď na vaši otázku.

Petr Robejšek: Ještě pořád ne úplná, aspoň na tu finální ne, protože tam zůstává nedokonalost tvůrců, ačkoli si myslí, že jsou géniové. Ale jakkoliv jsou schopnější než jiní, tak je to pořád nedokonalá bytost člověk. Já si tohle samozřejmě umím představit – všechny tyto experimenty digitálního a biologického napojování, a tak dále, a jsem si jistý, že se najdou blázni, kteří si budou chtít vytvořit Frankensteina, a idioti, kteří se k tomu propůjčí. Ale nemyslím si, že to je to, co nás momentálně akutně zaměstnává. A hlavně si nemyslím, že to je to, co rozhoduje o tom, jak se ta věc bude vyvíjet, protože to jsou izolované experimenty.

My momentálně máme úplně jiné zadání, a sice jak vyřešit to, aby digitální svět zcela nenahradil analogový svět. A tím je dán i hrubý obrys naší strategie. Digitální bouře, která se žene západními společnostmi, se dá oslabit, a možná i zastavit, jednak sama ze sebe, svými chybami, o kterých jsem už hovořil, a možná o tom ještě můžeme mluvit. Ale dá se zbrzdit, možná i zastavit tím, že se budeme za každou cenu snažit udržovat elementy analogového světa, to znamená, že se budeme snažit všechno to, co je spojeno s elektronizací, nahradit tím, co jsme dříve dělali jinak, i za cenu, že to nebude tak rychlé, že to nebude tak pohodlné. To je právě výzva pro konzumisticky orientovaného, a tím bohužel zhlouplého člověka, aby si uvědomil, že tím, že si dělá pohodlí, ohrožuje svou bezprostřední budoucnost, a budoucnost dalších generací. To znamená, že jeho dnešní nepohodlí pocházející z toho, že bude udržovat a posilovat zásady fungování analogového světa, i přes tuto digitální bouři, je vklad do svobodné a důstojné budoucnosti jeho dětí. A pak musí každý rozhodnout, co chce.

Lidé často obhajují používání digitálních technologií tím, že by jinak byli vyloučeni ze společnosti, existenčně ohroženi, nemohli by zaplatit nájem, pracovat. To je jen omluva, proč nedělat nic.

Martina: To by bylo nadějeplné v případě, že bychom měli na výběr. Ale někdy to, co říkáte, znamená odstřihnutí se od společnosti, a znamená to také třeba ztrátu příjmů, ztrátu bydlení. Už jenom kolika lidem zamotala hlavu datová schránka, a nemožnost se před tímto nařízením a povinností schovat. Mít bankovní účet, a tak dále. Myslíte, že bude možné této analogové svobody dosíci jinak, než že se z člověka stane vyvržencem společnosti?

Petr Robejšek: To je otázka, kdo by potom byl vyvrženec. Ale já vím, co chcete říct. Proto tak zdůrazňuji vznik paralelních struktur, nutnost najít si vnější oběhy, ve kterých můžeme uspokojovat své potřeby, byť i ne v dosavadním rozsahu. Váš argument samozřejmě platí: ztráta existence. Ale já mám často podezření, že se lidé chytají tohoto argumentu, a je to pro ně univerzální omluva, protože nedělají vůbec nic. Tento pocit mám, a myslím, že je oprávněný, protože jak jsme si řekli, pohodlnost je nám dána do kolébky na prvním místě. To znamená, že nejde o to, vystavit existenčnímu tlaku svojí vlastní existenci, ale jde o to, přemýšlet o tom, kde můžu, aniž bych sebe bezprostředně ohrožoval, nebo s minimální ztrátou.

Minule jsme si vyprávěli o tom, jak jsme si zvykli, že demokracie a svoboda je náš abonovaný artikl ze zásilkového obchodního domu – ale to není pravda. To znamená, že musíme počítat s tím, že jestliže nám na tomhle záleží, tak musíme něco obětovat, že to něco stojí. To nestojí jen peníze, to stojí změnu našeho životního stylu. To znamená – ano, tlak je veliký, ale přesto si myslím, že každý může najít cesty, které jdou jinak, jiným směrem, a tím pádem posilují právě paralelitu. Takže „pária“ a „vyloučený“ by vlastně mělo být žádoucí, mělo by to být vlastně toto: „Ano, tam chci patřit, protože tato společnost není moje, tu mi vnucují, a já se jí chci co možná vymknout.“

Já jenom apeluji na lidi, aby přemýšleli o tom, že když si univerzálně dají odpustek typu: „Stejně se nedá nic dělat“, tak v pořádku. Tak potom ale podepsali rozsudek nad svým životem, nad tím, jak budou žít oni, a jak budou žít jejich děti. To je rozhodnutí každého z nich, ale možná by si jednoho dne vzpomněli na to, že to byla velká chyba.

Příčinou tlaku na digitalizaci je snaha vládnoucích elit kontrolovat lidi a donutit je, aby se nebránili zhoršování materiálního i politického statusu

Martina: Máte teorii na to, odkud přichází ten obrovský tlak, o kterém jste mluvil, na digitalizaci všeho a všech?

Petr Robejšek: Ano, ten přichází. Prapůvodní příčina je to, co jsme už zmínili, a sice, že západní systém přestává být dost výkonný, to znamená neprodukuje dostatečné množství blahobytu pro všechny zúčastněné, a zúčastnění jsou vlastně miliardy obyčejných lidí, a potom pár set tisíc těch, kteří si myslí, že jsou králové světa, a podle toho se chovají, kteří vlastně i dominují a vlastní ekonomiku. Na tyto nerovnosti existují statistiky, každý si je může najít, o tom se nemusíme dále bavit.

Současný stav západního společenského systému už neprodukuje dostatečné množství blahobytu tak, aby zbylo na oboje. Tak se ti, kteří jsou nahoře a vládnou, rozhodli, že budou ubírat těm, kteří jsou dole. A protože můžou očekávat, že ti, kteří jsou dole, si to nebudou chtít nechat jen tak líbit, tak se je snaží už preventivně kontrolovat. A tato kontrola – to je elektronizace společnosti. Kontrolovat a donutit k tomu, aby se nebránili, zhoršování jejich materiálního, ale i jejich politického statusu, protože jim k tomu nebudou dány možnosti. A tomu slouží elektronizace všeho.

A v tom je tato situace podobná situaci ve všech možných předchozích diktaturách. A zároveň tam jde o ten samý problém: Jak budu kontrolovat nespokojený dav? Tento problém se stavěl Čingischánovi, stejně jako se stavěl sovětské komunistické straně: Jak budu kontrolovat nespokojený dav? A oni k tomu měli primitivní podmínky, prostředky, nástroje. Prostředky dneška jsou mnohem sofistikovanější, tudíž mnohem nebezpečnější. Ale opět, jsou to jen produkty nedokonalých lidských bytostí, to znamená, že mají svoje mezery a chyby, a je možné se proti nim tou, či onou formou, bránit. Je možné spoléhat i na to, že mají zabudovanou poruchovost uvnitř sebe. Takže strategická situace je ta samá, a naše úloha je stejně existenční, a pravděpodobně těžší, než byla úloha minulých generací. Ale není nemožná, není nesplnitelná, když se do toho opřeme.

Mezi těmi, kteří se chtějí zmocnit vlády nad světem, existují rozpory, konflikty, rozdílné zájmy: Kdo bude předseda vlády? Kdo bude vládcem světa? Kdo nakonec vyhraje?

Martina: Pane docente Robejšku, z toho, co říkáte, je mi jasné, že skupiny a korporace, které o toto usilují, moc dobře vědí, co činí. Ale mají kolem sebe nesmírně frenetické tleskače v podobě politiků, vědců, novinářů. Když se podívám na tyto tři skupiny – myslíte si, že ti také vědí, co činí? Nebo jenom z jakési myšlenkové pohodlnosti, za úplatu, nebo bůh ví proč, převzali tuhle agendu?

Petr Robejšek: My jsme se o tomto problému už trochu povídali. Nikdy není jediné vysvětlení pro nějaké chování nebo fenomén, ale jsou vysvětlení, která jsou silnější a která jsou slabší. A nejsilnější vysvětlení v tomto ohledu je právě hmotný zájem, a zranitelnost těch, kteří se živí slovy, protože jinak se uživit nemůžou, to znamená i donutitelnost těchto lidí, aby tleskali, aby byli fenetičtí tleskači. Ti jsou vybaveni jakousi umělou inteligencí, která jim přesně říká, co se očekává shora. Nikdo jim vlastně nemusí říkat, jak se mají chovat, které postoje mají zaujmout, a jak je mají zastávat. Oni to dobře vědí, protože jsou svým způsobem naprogramovaní žít v tom systému.

Ale to známe z komunistické diktatury také: Pokusy každé vlády, každé moci směřují k tomu posílit kontrolu. A dneska máme v bledě modrém totéž. S čím se potýká vlastně každý vládnoucí? Každý, kdo chce moc, má ve skutečnosti tajný plán být všemocný, být despota. A kontrolovat se to dá, jenom když funguje demokracie, tak se to dá brzdit, tak se to dá zastavit. A když demokracie přestane fungovat, tak se to dá hůře, nebo vůbec ne. Tento fenomén je starý jako lidstvo samo, a dneska máme jenom jeho mutaci. A ti, o kterých jste mluvila, to jsou ti přisluhovači, to jsou ti, kteří přikyvují tak, jak si to pán přeje.

Martina: Vy máte v sobě zabudovanou naději, máte v sobě zabudován optimismus. Myslíte si, pod vlivem těchto svých předpokladů, že se plně digitalizovanou společnost prostě nepodaří utvořit?

Petr Robejšek: Ano, myslím. Myslím si to právě proto, že to je projekt nedokonalé bytosti člověk. To je jeden důvod. A další důvod, o kterém jsme ještě nemluvili – který je neméně důležitý – že mezi těmi, kteří to chtějí uskutečnit, existují zaplánované rozpory, konflikty, které z části ještě nejsou virulentní, to znamená působivé. Zčásti už jsou, což by třeba mohlo do jisté míry vysvětlit některé kroky Elona Muska, který je vlastně predestinovaný oligarcha. On je predestinovaně na druhé straně, ale nechová se úplně tak, jako by byl z druhé strany, a to může mít různé důvody. A jeden z těchto důvodů je, že má jiné zájmy.

Mezi těmi, kteří se chtějí zmocnit vlády na světě, jsou takoví, kteří žijí z toho, že vyrábí hmatatelné, hmotné výrobky, a prodávají je, a těmi, kteří vytvářejí jenom bublinu, myšlení, hry, a celý balast internetového světa. A ti mají mezi sebou také zabudovaný konflikt, protože patnáctiminutová města jsou zajímavá pro producenty videoher, a různých perverzních způsobů a absurdních zábav, aby ti, kteří tam žijí, a nemohou pryč, si přišli na své. Ale pak jsou ti, kteří žijí z mobility, kteří žijí z pohybu, kteří požadují pohyb.

Máme vlastně podobnou situaci jako v politické oligarchii: Co nejdále od sebe držet kontrolu občanů, a vždycky se v tomto ohledu dohodnout. Ale pak – nad úrovní tohoto – je mezi nimi vždycky zabudovaný konflikt. Kdo bude předseda vlády? Kdo bude vládcem světa? Kdo nakonec vyhraje? A tyto věci by se neměly podceňovat. To jsou elementy strategické a taktické mocenské situace. To je mocenská hra, ve které se nacházíme, a tam se může ledacos stát.

Petr Kratochvíl 3. díl: Nadnárodní společnosti páchají absolutní zločin. Říká se tomu korporátní, nebo liberální fašismus

Martina: Víš, mě napadá zdánlivě úplně jiná věc. Ale já si vzpomínám, jak naše maminky – tedy generace těch, co se narodili mezi válkou a podobně, nebo za druhé světové války – když byly Vánoce, tak to, co se dělo v našich rodinách bylo ne nebe, ale peklo. Vánoce byly krásné, ale to, co se odehrávalo, jak musel být každý hrneček umytý, každá sklenička musela být znovu vyleštěná – už měsíc před Vánocemi jsme byli otrávení. Do toho jsme zase my nutili maminky péct, abychom se ještě mohli chlubit ve škole, kolik máme druhů cukroví. Nebyly peníze, ale všechno se do toho nastrkalo. Možná si to také pamatuješ – byla to totální rekonstrukce celého bydlení, domova, a tak. A já jsem se nedávno ptala mé maminky, protože teď k tomu přistupujeme jinak – víc pohoda, víc si užijeme, pojďme na procházku, a tak: „Prosím tě, vzpomínáš si na to, co se dělo?“ Ona mi říkala: „Já nevím. Nedávno jsem nad tím přemýšlela, a přijde mi to jako nějaká hypnóza. My jsme se o tom s ženskými v práci bavily, a teď jsme se navzájem ještě stresovaly tím, co která má.“

A já se tě chci zeptat. Jestli si myslíš, že je to možné, že se opravdu jenom tak určitá skupina tak trochu zblázní? Protože my teď máme poměrně jasně nakročeno k totalitním principům. My si o ně říkáme. My si dokonce říkáme o více zákonů, o více trestů, více pokut, více bezpečí. My už chceme dýchat i na řece, jestli jsme neměli pivo na lodi. Rozumíš? A já to teď srovnávám s tou maminkou., protože si myslím, že atmosféra ve společnosti tehdy byla taková, a z České televize a z rádia se tady vinuly tyto pokyny, které lidé nemuseli poslouchat – a poslouchali. Řekni mi, není toto nějaká další vlna sebehypnózy?

Petr Kratochvíl: Když tě vezmu za slovo, tak Vánoce probíhaly tak, jak probíhaly. V totalitě to byl krásný útěk k tomu upéct dvacet druhů cukroví, protože člověk se neměl jak jinak projevit. Takže se maminky předháněly – protože neměly možnost projevovat se jinak – byl to útěk na chaty, na polínka, prkýnka, na krásno, zatlouct si plot. Společnost byla nemocná – je to davová psychóza. A dneska je zase nemocná jinak. Ano, je to davová psychóza.

Absolutní manipulaci lidstva digitálními technologiemi se dá utéct jen tak, že všichni vezmou chytrý telefon, a hodí ho co nejdál. Tak vypneme my je, a ne oni nás.

Martina: A momentálně asi k šíření davové psychózy máme mnohem více prostředků než tehdy první a druhý program ČT.

Petr Kratochvíl: Já jsem hned na začátku, když začal internet, říkal, že tohle je daleko nebezpečnější než atomová bomba, a dneska mně, myslím, většina lidí dá za pravdu, že to je velký problém. Když vidím děti, jak se koukají do chytrých telefonů, tak ony už nebudou za dvě, tři generace schopny samy rozhodnout cokoliv, protože si to najdou jako v navigaci, kterou také najdou v chytrém telefonu. Ony už přestanou přemýšlet. A tam dochází k absolutní manipulaci lidstva, a není možné, aby to bylo s touto technologií jinak. Podle mě se tomuhle nedá utéct. Dá se tomu utéct, když všichni vezmou chytrý telefon, a hodí ho co nejdál. Tak vypneme my je, a ne oni nás. Ale oni vědí, že se tohle nestane. Tak, jako maminky nevyhodí automatické pračky, a nezačnou prát na valše. Na to si člověk strašně rychle zvykne. Toto vidím velice špatně a velice černě. Proto říkám, že jednou skončíme – nevím kdy – ale jednou to skončí jako Planeta opic.

Martina: Protože v tomto smyslu slova by bylo mnohem horší, kdyby to šlo dál v klidu tak, jak to jde nyní, než nějaký velký otřes, který si samozřejmě nepřejeme.

Petr Kratochvíl: Přesně tak to je. To je to, čeho si je člověk, který cítí, vědom, že musí dojít k nárazu, že katarze musí být obrovská, aby nedošlo k absolutnímu zničení člověčenstva. Nebudu říkat lidstva, to je takové bezpohlavní, člověk. To, co se teď děje, je všechno proti člověku.

Nadnárodní společnosti páchají absolutní zločin. Říká se tomu korporátní, nebo liberální fašismus.

Martina: Co se to stalo, že jsme najednou začali sami na sebe působit tak rakovinně, tedy že se naše buňky zvrhly, a začaly jít proti člověku? Máš na to nějakou teorii?

Petr Kratochvíl: Vznikají geniální věci, třeba od Elona Muska, a dalších úžasných lidí, ale lidstvo k tomu nedospělo. Oni možná jo, ale lidstvo to nestíhá, a tímto způsobem totálně zdegenerujeme. Je to už vidět na dětech. Já ti řeknu věc, která se mi hrozně líbila: Byl jsem na ostrově v Asii, na Maledivách, úžasný resort, a všichni mimo mě a mé ženy se koukali do chytrých telefonů, nebo do tabletů, a nikdo neviděl, že nad nimi létají obrovští netopýři – všichni měli jen ozářené ksichty tablety. A když chtěli vidět netopýra, tak si ho našli v tabletu. Tohle prostě nemůže skončit dobře. Pak jsem jel na ostrov, kde bydleli jenom domorodci – já rád chodím na hřbitovy – protože podle toho poznám nejlíp kulturu národa…

Martina: Jsme takzvaní funerální turisté.

Petr Kratochvíl: Funerální turista, to je přesné. Takhle já trávím narozeniny. A říkám tamnímu domorodci: „A vy tady nemáte hřbitov?“ A on říká: „Tohle je hřbitov“. A já říkám: „Vy tam nedáváte ani kytičku, nebo něco?“ A on se na mě podíval a říkal: „Hele, my nejsme pokrytci jako vy. My se o lidi staráme. My nemáme domovy důchodců, potřebují nás, když žijí. Teď už nás nepotřebují.“

Martina: Nějací moc chytří. To říkal domorodec?

Petr Kratochvíl: To říkal domorodec. Ostrovan, který z toho ostrova nikdy nevytáhl patu.

Martina: A když k tomu všemu ještě připočteme třeba umělou inteligenci – o jejímž vývoji a možnostech si myslím, že nemáme ponětí, a vlastně mnozí z nás si to neumíme vůbec ani představit – tak by to dílo, které nám je předkládáno jako budoucí ráj, ale mohlo by to být totální otroctví, mohlo být dokonáno poměrně rychle.

Petr Kratochvíl: Myslím, že bude dokonáno, pokud se tohle všechno podaří, strašně rychle. Když se podíváme na dokumenty o umělé inteligenci, a trochu si uvědomíme, kam až to jde, tak až tam, kam sahá naše fantazie, tam to půjde. To je šílenost, a myslím, že tohle opravdu může zničit lidstvo, jak říká Elon Musk.

Martina: Podíváme se na Čínu, kde by to člověk přezíravě čekal: Kreditní systém, poslušnost, a tak dále. Podíváme se ale na Ameriku, a tam už jsme nečekali, že se jiná forma kreditního systému, kreditů a laiků na Facebooku, chytne tak často. Pak se můžeme podívat na země, o kterých se už vůbec nic nedozvíme, jako je třeba Jihoafrická republika, protože tam to nedopadá zrovna nejlépe, takže o tom nebudeme příliš informovat. Podíváme se na Evropu a vidíme, čemu jdeme vstříc. Řekni mi, čím to je, že lidi s různými kořeny, s různou historickou zkušeností, s různým historickým vývojem, s různou geografií, přestala plošně bavit demokracie a svoboda?

Petr Kratochvíl: Tahle otázka je přesná. Já mám zkušenost, že vždycky, když se nejvíc dařilo a když byla absolutní pohoda, tak se divadelní soubor rozpadl. Nikdy se nerozpadl, když byly problémy, které se stále řešily. A tohle je strašně podobné. Překročili jsme Rubikon konzumu a předhánění se, a velké nadnárodní společnosti toho využily k absolutnímu zločinu. Páchá se zločin, říká se tomu „korporátní fašismus“. Klaus Schwab říká: „Nebudete mít nic a budete šťastní.“ To je spíš feudální fašismus. Ale je to liberální fašismus. Liberálové nám všude zfašizovali. A jde to k nám – strašně rychle.

Bod možného návratu byl překročen, už se to nedá vrátit

Martina: Myslíš, že je šance, že se lidé probudí včas? Nebo už byl bod návratu překročen?

Petr Kratochvíl: Myslím, že bod návratu už byl překročen, že se to nedá vrátit. Doporučil bych úžasný film, dokument, o kterém se nemluví – zase se to bojkotuje – a to je „Sound of Freedom“, nejúspěšnější film, který bojkotuje Hollywood. Protože Hollywood vlastní kdo? Čína. „Sound of Freedom“ podporuje, nebo stojí v čele tohoto úžasného dokumentu, Mel Gibson, Denzel Washington. Absolutní tma, nesmí se o tom mluvit. V Americe se to vystřihuje, do kin se to nemá pouštět. A ten vypovídá o dnešní době, ale týká se to především obchodu s dětmi a pedofilie, kterou chtějí například v Americe…

Tátové musí jasně říct: A dost! Na děti nám nesahejte, nebo dostanete po hubě!

Martina: Legalizovat.

Petr Kratochvíl: Zlegalizovat. Na děti nám nesahejte, nebo opravdu dostanete po hubě. Tátové musí prostě říct: „A dost!“ Ti, co splácejí hypotéky za barák, postavili barák, zasadili strom – tak ti musí říct: „Ne! A dost!“. Takhle daleko to musí dojít. Ale řeknu ještě další: „No Farmers, No Food“ – dokument od Romana Balmakova. Také si to lidé mohou najít, není to těžké, a podívat se na to. Tam všechno je. Oni se tím vůbec netají. To, co já tady říkám, oni říkají otevřeně. Když to tady říkám tobě, tak si připadám jak magor, ale když si to pustíš, a on ti to takhle říká, tak řekneš: „A jéje. To je malér.“

Martina: My jsme se tady bavili o Ronaldu Reaganovi, který měl pravidla: „Komunismus je zlo. Nízké daně. Absolutní svoboda. Stát nesmí lidem překážet, ať už různými regulacemi, nebo vysokými daněmi.“ To je popis staré dobré Ameriky, jak jsme si ji pamatovali, a jak jsme si ji idealizovali. Dobře, Ronalda Reagana už nemá ani Amerika. Má někoho takového Evropa?

Petr Kratochvíl: Já to vezmu z jiné strany: Macron – to jsou všechno nemocní lidé, to je vidět, že to jsou nemocní lidé – s tou svou paní učitelkou. Trudeau je to samé, a v Kanadě, to se podívej, to je to samé. Všechno to je to samé. To nejsou lidé, to nejsou muži, to nejsou osobnosti. Podívej se na Ursulu von der Leyen – ta je jak z Přeletu nad kukaččím hnízdem, jako ta krásná blonďatá sestřička – a my jsme pacienti, z nás se stali pacienti. A tato doba, si myslím, vyplivne v Evropě nějakého nového Churchilla, nebo také Hitlera, a v Americe je to definitivně Donald Trump, ale také Kennedy junior. To je důležité.

Martina: Myslíš, že Donald Trump ustojí všechny soudy, a bude znovu bojovat o Bílý dům? Protože kampaň, která proti němu jede od prvního dne, kdy oznámil svou kandidaturu, to nevím, jestli je pro člověka vydržitelná?

Petr Kratochvíl: On to vydrží, je to fighter, on je Američan, za kterým já jsem odešel, kterého uctívám, to je Ronald Reagan. To jsou oni, kteří padnou na hubu, ale umí znovu vstát. Zkrachuješ? To není nic špatného, musíš znovu vstát, a znovu jít dál. To je ta message. Ono to totiž začíná výchovou.

Řeknu ti příklad: Já chodím hrozně rád v Portugalsku na koridu, ale korida je tam o něčem jiném. Tam, když dospěje kluk, a končí škola, tak táta pošle svého syna, aby se postavil býkovi, a jeho kamarádi mu musí pomoct. Čili, když mu nepomohou býka zastavit, tak býk toho kluka zabije. To znamená, že tam se tento kluk učí odvahu a zodpovědnost, důvěru v kamarádství. To je přece úžasná záležitost.

Martina: Mužská iniciace.

Petr Kratochvíl: Ano. A u nás dospívajícího syna vezme táta poprvé na pivo.

Martina: I to je přechodový rituál. Ale půllitrem býka neumlátíš.

Petr Kratochvíl: Přesně tak.

Musíme mít takové zastupitele, kterým věříme, kteří nám nebudou lhát. Současná garnitura slouží špatným lidem v EU, jako je Ursula von der Leyen a spol., a to je cesta do pekel.

Martina: I u nás se dělají nějaké přechodové rituály, ale většinou to je spojeno třeba s nějakou církevní mládeží, nebo něco podobného, YMCA, a podobně. Ale pravdou je, že to u nás není úplně zvykem. Dobře. Ty jsi řekl, že to je výchovou a že Donald Trump pravděpodobně vydrží stát tomu býkovi tváří v tvář přesto, že kamarádů, kteří ho podrží, asi moc nemá.

Petr Kratochvíl: Má jich víc, než si myslíme.

Martina: Než se tady u nás dozvídáme.

Petr Kratochvíl: Než se tady dozvídáme. Můžu jmenovat i slavné, ale to je zbytečné, za ním stojí osmdesát milionů lidí, kteří absolutně věří, že je neopustí, že to dotáhne do konce, že je to Cassius Clay v ringu.

Martina: Když se znovu podívám do Evropy, tak tady jsme zatím nevygenerovali žádného lídra, a tak se tě chci zeptat, jestli vlastně dokážeme v Evropě, v rámci Evropy, uhájit na prvním místě svou svobodu slova, protože od té se to odvíjí. Zda ji dokážeme uhájit, pokud zůstaneme součástí Evropské unie.

Petr Kratochvíl: Tady zase na mě začnou všichni šíleně plivat, ale na to si člověk zvykne. Já jsem přesvědčen, že se musí obnovit V4, aniž bych někoho chtěl urazit. Poslouchal jsem Orbána, jeho tři velké projevy, a všechno podepíšu. Orbán je lepší než vy všichni dohromady. Poláci, Duda, všichni lepší než vy dohromady. Tím chci říct, že kdyby se dala dohromady V4, tak máme šanci něco uhájit, něco vybojovat především proti po všech stránkách sílícímu Německu, proti Evropské unii. Myslím, že Evropská unie není to, co bylo úmyslem Evropské unie, ale že to je dnes absolutní paskvil, a že to je špatně. My tam máme naši Jourovou, která zavádí největší cenzuru, jaká nebyla ani za bolševika. A když se jí redaktoři zeptají: „Kde to berete, že tohle je konspirace?“ Tak ona říká: „To mám zjištěné ze CIA.“ Takže se člověk musí začít smát. Ano, naše záchrana je spojit se především s Polskem a s Maďarskem.

Martina: Ty, jako světoobčan, a pozorný pozorovatel toho, co se děje kolem, myslíš, že je ale možné v tuto dobu vystoupit z Evropské unie? Vím, mluvil jsi o tom, že je potřeba se spojovat jako V4. Ale je čas se také rozpojovat tímto způsobem, nebo je to trošičku marné gesto?

Petr Kratochvíl: Je to marné gesto. Musíme mít takové zastupitele, kterým věříme, kteří nám nebudou lhát. Ti, kteří řeknou: „My musíme, protože pro nás, pro náš národ, je tohle lepší“ – a říct to natvrdo, ne sprostě lhát. Naše garnitura slouží špatným lidem v Evropské unii, a to je třeba Ursula von der Leyen a spol., a to je cesta do pekel. Ale nemůžeme odejít, nejde to. Já myslím, že to nejde. Laicky si myslím, že jde proti tomu bojovat, když nás bude víc.

Martina: Petře Kratochvíle, vidíš ve světě nějaký útvar, etnikum, stát, kde to funguje?

Petr Kratochvíl: Řeknu ti to takhle: Bude to fungovat všude, ale musí se všichni pořádně naštvat.

Martina: Ale ty už říkáš: „Bod zlomu je trošku minut.“ A navíc jsi řekl, že nevěříš tomu, že všechny moderní technologie začneme využívat tak, aby sloužily, a ne je zneužívat, a že neodhodíme chytré mobily, neodhodíme našeptávače v podobě umělé inteligence. Takže, řekni mi, prosím tě: Co by se tedy muselo stát? Otázka, na kterou nikdy nedostanu odpověď. Co tedy s tím?

Petr Kratochvíl: Jsme schopni prodloužit tento stát velkou revolucí, velkým zemětřesením, než nás doběhnou šílené technologie se strašně nemocnými lidmi. Tomu neutečeme, tomu se utéct nedá, to je prostě vývoj. Muselo by to být biblicky… Umělou inteligenci, a všechny tyto technologie dáme do trezoru, nikomu je nedáme, nikomu nic nepustíme, až k tomu dospějeme. Což se nemůže stát. To je utopie.

V delším horizontu to pro lidstvo dobře nevidím

Martina: A jak tedy sypeš ty písek do soukolí, třeba v rámci své rodiny? Máš spoustu dětí, jste téměř klan. Tak jak to děláš ty?

Petr Kratochvíl: Všechno věnuji lásce dětem, aby cítili lásku. Láska k přírodě, pěstování slepic – to dělám kvůli dětem – slepičky jim snáší každý den vajíčka – to nedělám kvůli sobě. Aby věděly, že existují tyhle malé radosti, že když slepičku nakrmí, tak že ona jim snese vajíčko. Maličkosti. V maličkostech. A doufat, že kolem sebe člověk vytvoří pár lidí, kteří si rozumí a kteří místo ve ferrari budou jezdit na mopedu. Zpomalit, dýchat, být šťastný za to, co je, najít znovu Boha, kterého jsme ztratili. V papeži Františkovi ho nevidím, ale ve Wojtylovi jsem ho viděl.

Martina: Ne Boha, ale zástupce, řekněme.

Petr Kratochvíl: Zástupce. Já prostředníka nepotřebuji, ale můj pastýř je určitě Duka, a ne Halík. Musíme si to najít, vyzobat. Dneska jsem v takové náladě, že v delší budoucnosti to pro lidstvo dobře nevidím. Hrozně mě to štve, ale – asi bych to ani neměl říkat – realita je šílená v tom, co člověk všechno dokáže – a jak se dokáže zlikvidovat.

Martina: Takže jediná cesta je v podstatě ta nejjednodušší: Modli se a pracuj.

Petr Kratochvíl: Ano. Užívej si přírody a buď pokorný.

Martina: Napadlo tě před třiceti třemi roky, že si za třicet tři let s někým budeš povídat na tato témata? Poté, co jsi se vrátil s rozjařenýma očima z Ameriky s pocitem: „Já jsem to dokázal v Americe, a teď to dokážu tady doma. Proto se vracím domů, tady je svoboda, všechno zlé je za námi, a teď už se budeme dívat do budoucna jenom s nadějí“.

Petr Kratochvíl: V životě by mě to nenapadlo. V životě. Ale musím nalévat dětem – tím pádem všem – nějaký optimismus. Já ho hledám těžko. Nejsem pesimista, myslím, že jsem velký optimista, životní optimista, ale najednou všechny problémy, které jsem tady měl, když jsem se vrátil, jsou nicotné proti tomu, co se děje ve světě. Nějaké dotace, co to je „dotace“? Komunista támhle, estébák tady, a taky nic neznamená, že na Hradě máme šíleného komunistu, generála, který souhlasil se vstupem sovětských vojsk. Tohle někomu říct před třiceti lety, tak řeknou: „Ty jsi se zbláznil. Takového člověka my nikdy nezvolíme.“ Dneska ho zvolí úplně všichni. Divadelníci, ti, co podepisovali Antichartu, si dneska zvolí komunistického generála, který souhlasil se vstupem sovětských vojsk, dělají si z něj nového Havla. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo, že je vůbec možné. To by ani Havel nenapsal ve své nejabsurdnější hře.

Martina: Přemýšlel jsi nad tím, kde jednou strávíš podzim života? Máš více možností. Když se tak podíváš na mapu, tak kam zapíchneš prst, a řekneš si: „Petře, tady to bude dobré“?

Petr Kratochvíl: Tam, kde je to nejchudší, v Portugalsku. Tam jsou lidé opravdoví. Myslím, že už nemám co dělat v Americe. Tady jsou lidé hrozně divní – prostě jsme nehrdý národ. Myslím, že asi nejlépe bude dětem v Portugalsku mezi pastevci, co tam jsou. Tam chodí každý den ráno s kozami – stačí jim jeden olivovník, a nějak nic neřeší.

Nejsme daleko od toho, že divadelní kolektivy budou žádat trest nejvyšší, jako pro paní Štěpničkovou, pro ty, kteří třeba jen nemají roušku, nebo se nenechali naočkovat

Martina: Já bych možná jenom polemizovala o tom nehrdém národu, protože mám obavu, že jsme si už zvykli nás považovat za národ panských služek a jejich pánů, ale myslím, že jsme mnohokrát v životě, a v historii, ukázali, že tomu tak úplně není. A když se podíváš třeba jenom na odboj u nás za druhé světové války, tak vezmi v úvahu, že tady na počet obyvatel zemřelo v odboji nejvíce lidí v Evropě – a nemuseli.

Petr Kratochvíl: Řeknu to jinak: Ke všem dobrým lidem jsme se zachovali vždycky špatně. A nejsme daleko od toho, že kolektivy divadel budou psát a žádat trest nejvyšší tak, jako to chtěli pro paní Štěpničkovou, třeba jenom proto, že nebudeš mít roušku, nebo že se nenecháš očkovat. Tak málo stačí. Dokud tento národ nevezme, že generál Mašín velice dobře vychoval své děti – ne jako tatínek generála Pavla – a nepřiznají hrdinský čin: Pro ně válka neskončila, oni šli za svobodou, chtěli bojovat za svobodu. A teď můžu jmenovat dál a dál, jak kdo tady vždycky dopadl. Nechováme se dobře ke svým lidem, kteří pro tento národ něco udělali, jako jsou letci RAF, a tak dál. Když dneska vím, že estébáci, kteří vyslýchali disidenty, mají větší důchody, tak je mi z toho na zvracení. To nikomu nevadí?

Martina: Teď už půjdeme do diskuse. Myslím, že vadí. Ale já jsem měla tendenci vzhlížet právě k RAF, k Churchillovi, a tak dále, ale trošku mě v tom ruší to, že jsme pak museli za naše vojáky, kteří bojovali v bitvě o Anglii, a padli, zaplatit do poslední tkaničky. Ještě, myslím v osmdesátých letech, nám zadržovali zlato, dokud jsme nesplatili pohřeb i těch, kteří se nikdy nad Kanálem nenašli. A to mně na tom přijde takové, že bych nám možná pořád oslí uši nemalovala, protože si někdy myslím, že jsme byli jenom naivní, a naletěli.

Petr Kratochvíl: Znám pár lidí, kteří za nás v Anglii bojovali. Přes Pavla Landovského jsem se seznámil s jedním letcem, jmenoval se Smornic, to jsou lidé, kteří už se sem nechtějí nikdy vrátit tak, jako se sem nechce vrátit Mašín, protože tomu nevěří. Tato společnost prostě není zdravá. A znovu se to ukázalo tím, že jsme se nevypořádali s komunistickou minulostí, a jsme na tom vůbec nejhůř z postkomunistických států. Proto budeme říkat o Orbánovi, že to je fašista, a Poláci pro nás zase budou druhořadí. Vždyť Poláci ve své historii bojovali jak s Němcem, tak s Rusem: A teď tady máte toho Pavla, a budete někoho kritizovat? Ježíšmariá. Tamhle čeká za bukem estébák, a vy máte tu drzost někoho kritizovat? No, to je…

Martina: Na druhou stranu zase, Petře, vezmi v úvahu, že ke spoustě demokracií jsme se dívali jako k etalonům – třeba Austrálie – a podívej, co dělala Austrálie za covidu, to bylo téměř bezpříkladné, a vlastně se nakonec nechal stejným způsobem strhnout i Nový Zéland. Podívejme se, jak se chovala Amerika, podívejme se na hysterii kolem nás. Já myslím, že…

Petr Kratochvíl: Tam jsou infiltrovaní lidé – to neříkám já, to říká Klaus Schwab – tam jsou od něho infiltrovaní lidé. To je součástí té velké hry. To není věc Australana. Oni se vzbouří, a někde se už vzbouřili… V Kanadě – kdo ví, že tam byl Konvoj svobody, tři tisíce náklaďáků – a zabavili jim konta, a někteří ještě dodnes sedí ve vězení? Ten samý konvoj jel v Evropě do Bruselu – milion protestujících v Bruselu. Akorát, že to nikdo neví. Lidé se prostě musí vzbouřit. Já to nechci přivolávat, ale musí se vzbouřit.

Martina: Poslední otázka: Člověk potřebuje k životu naději, a je velký zločin brát naději třeba mladým lidem. Co v tobě živí naději?

Petr Kratochvíl: Naděje je příroda, a zase příroda, víra, a taky – zní to blbě – je to pokora. Prostě pokora. Já nemám e-mailovou adresu, nemám počítač, nemám chytrý telefon. Vím, že děti toto nemůžou, že to po nich nemůžu chtít, ale je to můj vnitřní vzdor proti špatnosti.

Martina: Petře Kratochvíle, přeji hodně sil. Moc ti děkuji za tvou otevřenost a těším se, že se zase brzo setkáme, a probereme, jak vypadá svět vůkol.

Petr Kratochvíl: Martino, mě strašně mrzí, že ze mě vypadnou takové nepozitivní věci. Ale lidé, mějte se rádi, určitě to dokážeme – ale budeme muset strašně bojovat. A zahoďte ty telefony!

Martina: Petře, moc ti děkuji.

Petr Kratochvíl: Nemáš zač. Bylo to příjemné, i strašně smutné. Budu mít depresi dalších čtrnáct dní.

Martina: Nebudeš sám.

René Kekely 3. díl: Lidem se stále říká, že se musí šetřit. Ale na sobě politici šetřit nechtějí. Jak je jim pak možné věřit?

Martina: Myslíš, že naše společnost je tolerantní, nebo že by s tím lidé ve věcech třeba právních, a podobně, ve kterých je, řekněme, někdy ještě nerovnost, měli problém, takže by chtěli gayům a lesbám házet klacky pod nohy, aby nemohli mít v partnerství stejná práva, jako heterosexuální manželé? Myslíš, že to tak opravdu je?

René Kekely: Je to, Martino, asi stejné, jako když si heterosexuální pár, který nemůže mít z nějakého důvodu děti, zažádá o adopci dítěte, nebo o osvojení. Najdou se lidé, i úředníci, sociální pracovníci, soudci, a tak dále, kteří jim to strašně přejí. A pak se najde, pardon, jedna svině, která jim to nepřeje, a dělá jim, co může nejhoršího, a to ne proto, že jsou heterosexuální, ale proto, že ona sama, nebo on sám, nemůže mít dítě, má nějaké osobní problémy, mstí se. A tak je to mezi lidmi ve všem.

Martina: Ale toleranci ze strany společnosti vnímáš?

René Kekely: Vnímám, samozřejmě. A jestli někdo říká, že společnost v České republice tento problém má – nebudeme mluvit o dalších zemích, kde tento problém je, ale v České republice není – tak lže. A já to vnímám na každém kroku, nemám s tím problém. Jsou lidé, kteří s tím můžou mít problém, neříkám, že ne. Ale pak, ať se ptají proč, nebo se klidně daného člověka, který proti nim jde, dá jim to najevo, zeptají: „Proč se mnou máte problém?“ Ale v globálu to vidíš. My máme zástupce gayů v parlamentu, na městských úřadech, v krajích, mezi lékaři a policisty. Šéf dopravní policie České republiky, Jirka Zlý, je můj kamarád – je gay – a netají se tím. Se svým partnerem byl kdysi před lety ve Výměně manželek – vadí to někomu? Vadí to ministrovi? Vadí to policejnímu prezidentovi? Kdyby vadilo, kdyby tady byla netolerance, tak už asi šéfem dopravní policie není. Byl ustanoven šéfem dopravní policie, protože je gay? Ne. Ale proto, že je skvělý policista, dělá skvěle svou práci, má ten respekt mezi policisty, a mezi svými podřízenými má zcela jistě drtivou většinu heterosexuálů.

Martina: Co si myslíš v této souvislosti o tendenci cpát všude kvóty? Do řídících funkcí povinná kvóta žen, ale i třeba jinak orientovaných lidí, to znamená příslušníků menšin. Myslím, že kdybych šla já na konkurz, tak mám v tuto chvíli možná – a zajímal by mě tvůj názor – možná menší šanci dostat místo, na které mám kvalifikaci, než jiná žena, která má kvalifikaci stejnou, ale je černoška a lesba.

René Kekely: Nebo Romka. Je to svým způsobem obrácený rasismus. A vezmi si, že pokud půjde – a teď se vůbec nechci nikoho dotknout, protože i mezi Romy mám řadu přátel – Rom a bílý, tedy rasově bílý člověk se stejným vzděláním, třeba vysokoškolským, na konkurz na vysoký post, a budou tam jenom oni dva, tak se obávám, nemyslím to ve zlém, že to vyhraje primárně Rom, protože se budou bát ho nevzít.

Všichni chceme, aby mezi lidmi nikdo nedělal rozdíly. Ale ve výsledku třeba kvótami rozdíly vytváříme.

Martina: Protože by to byla diskriminace?

René Kekely: I kdyby byl na úplně stejné úrovni a stejných kvalit, protože si řeknou: „No jo, ale když ho nevezmeme, tak můžeme mít problém.“ Kde to jsme? To samé je s gayi a se vším. Třeba kvóty: Pojďme to nastavit tak, že budu-li já mít firmu, a přijde mi na pohovor pět žen a pět chlapů, tak mým zájmem bude, aby firma fungovala, aby post byl obsazen někým kvalitním, vzdělaným, nebo někým, koho to baví, a kdo s tím má zkušenosti. To mi bude někdo nařizovat: „Musíte tam vzít ženu, protože tam máte jenom čtyři ženy, a pět nebo šest mužů. Musíte doplnit stav.“ A když ta žena, pardon, bude blbá jako punští, dotyčný chlap bude chytrý, nebo naopak, tak si mám do firmy nasadit někoho, kdo bude naprosto neschopný, a nechat si třeba firmu zničit? Přestaňme dělat rozdíly. My všichni chceme a celý život se snažíme o to, aby mezi námi nikdo nedělal rozdíly, a ve výsledku si vytváříme půdu pro to, abychom rozdíly dělali. Ať je to rasa, ať je to náboženství, sexuální orientace, barva pleti a cokoli jiného.

Samozřejmě, že ve většinové společnosti, protože žijeme v Čechách ve většinové společnosti bělochů, máme vždycky černocha jako exota, protože je to pro nás takto vizuálně, ale pokud já nebudu dotyčného člověka urážet, dehonestovat pro jeho… I on sám si bude možná ze sebe dělat legraci. Víš, kolik gayů si ze sebe dělá legraci? Těch normálně myslících? Říkají si „buzny“, a vůbec je to neuráží. Víš, kolik Romů ti řekne: „Já nejsem Rom. Jsem cigán!“ A nemají s tím problém. Ty moc dobře víš, na jaké škole jsme oba působili. A naopak, tyto děti často neměly absolutně žádný… Naopak samy ti řekly, že nejsou Romové, že se cítí jako cikáni.

Martina: Kdo tedy vytváří tady tuto zcela zbytečnou agendu, která lidi jenom rozděluje?

René Kekely: Já mám pocit, že to jsou za A) politici, a pak jsou to lidé, kteří se asi nudí, a pak druhá a třetí věc…

Martina: Nebo peníze?

René Kekely: Nebo peníze. Samozřejmě za vším stojí peníze. Jak říkávala Helena Růžičková: „Žádný rubáš nemá kapsy, ale někdo jich má narvaný plný strožok.“ Já mám ale pocit… Jednu věc mi říkal můj kamarád, a já jsem to převzal, a hrozně se mi to líbí. Je pravda, že na vrcholně vedoucích funkcích jsou poslední roky z 90 procent pouze dva typy lidí: První jsou autisti – a teď nic proti autistům jakožto lidem hendikepovaným. Ježíši, mám před nimi velký respekt. A pak psychopati, protože mám pocit, že když kamkoliv přijdeš, na jakýkoliv úřad, instituci, tak se setkáváš buď s lidmi, kterým je to jedno, a koukají, jako když střelíš do vos, nebo jsou tam psychopati, kteří se ti snaží nějakým způsobem znepříjemnit život. Málokdy narazíš na někoho normálně myslícího, empatického, příjemného člověka, který nedělá rozdíly, a nemá problém.

Ty ses ptala: „Kdo za tím stojí?“ Tak stojí za tím někdo, kdo potřebuje vytvořit buď pracovní pozici, kdo si potřebuje vydělat, nebo kdo potřebuje upozornit na sebe, nebo na nějakou svou skupinu, a založí neziskovku, instituci, podinstituci, a vymýšlí a vymýšlí, až vymyslí.

Zájmové instituce, neziskovky, si vybírají psychicky slabší jedince, kteří mají problém se sexuální identitou, a říkají jim: „Musíš bojovat, aby všichni měli právo se necítit jako chlapec, nebo dívka.

Martina: A jak vnímáš, že se tato témata čím dál tím aktivněji implikují třeba do základních škol? To, že se už děti na prvním stupni musí seznamovat s těmito problémy, v uvozovkách problémy, protože, jak jsi sám řekl, mnohdy to ani problémy nejsou – a že jsou děti na základních školách vystavovány úvahám, že se možná narodily ve špatném těle? A od toho možná pak vede nárůst žádostí o tranzice, který je v řádu tisícovek procent. Co si myslíš o téhle aplikaci dětem?

René Kekely: Řeknu ti příklad ze života: Moje kamarádka má dceru, asi 13letou, a ta jednou přišla ze školy a říká: „Představ si, že naše spolužačka Bára přišla do třídy, postavila se před třídu a řekla: „Já jsem vám jenom chtěla říct“, 12 nebo 13leté dítě, „že už nejsem Bára, že jsem Bárt, a chci, abyste mě tak oslovovali. Já jsem se rozhodla, že budu kluk.“ Tak si pozvali rodiče – ne proto, že by toto dítě chtěli dehonestovat, ale kvůli tomu, jak s tím mají zacházet, protože i pro učitele, pro ředitele, je to samozřejmě komplikovaná situace, tedy v obavě, aby se nestalo cílem nějaké šikany. Takže přišli rodiče, kteří spolu nějakým způsobem fungují, a řekli: „Naše dcera se takhle rozhodla.“ A zjistili, že tatínek se zcela otevřeně hlásí k bisexuální orientaci, takže v dotyčné rodině asi věci fungují jinak. A dneska všichni té dívce, tomu chlapci, říkají „Bárt“. Ale tento Bárt je trošičku, řekněme, asi nebinární, protože vlastně neví, jestli je holka nebo kluk. Takže se možná rozhodne. To je jeden příklad.

A teď tady jsou různé zájmové instituce, spolky, neziskovky, které si opravdu zcela prokazatelně vybírají slabší jedince, psychicky slabší jedince, kteří třeba mají problém s coming outem, a říkají: „Ale ty musíš bojovat. Musíš být aktivní, protože vidíš, co se kolem děje. Ty se necítíš jako chlapec, nebo dívka. Musíš bojovat za to, aby všem, kdo se takto necítí, bylo dáno právo, a ty můžeš být jeden z těch, kdo toto téma může otevřít.“ A takto jsou někteří mladí lidé, kteří v pubertě mají se sebou problém… Všichni jsme měli…

Martina: Všichni…?

René Kekely: Když se ne úplně cítí vyrovnaní, tak jsou jim vtloukány do hlavy klíny, aniž by se dotyčný člověk, jedinec, nechal vyspět, a pak si řekl: „OK, cítíš se takhle, nebo takhle.“ Může to být problém, protože učitelé, kantoři pak jsou stavěni do situace, kdy opravdu nevědí, jak s takovými jedinci zacházet ve třídě. Může být třída velmi tolerantních dětí, ale může být třída složená z velmi netolerantních dětí, protože pocházejí z nějakých rodin, kde se na tyto věci pohlíží jinak.

A kdo je chudákem? Zase dítě, nebo učitel. Protože nedej bože, aby učitel neoslovil to dítě tak, jak ono chce, protože zapomene – ono ti to ani nedojde – tak může být problém. Mě třeba šokovala informace, že moje kamarádka, zástupkyně ředitele ve školce, říká: „Dneska už to není tak, že řekneš chlapečkovi: „Ale Honzíku, podívej se, jak Markétka hezky namalovala obrázek, ta ho má daleko hezčí.“ Ne, to nejde. Ty dneska nesmíš děti motivovat. Moje kamarádka říká: „My nemáme ve školce děti, máme tam osobnosti. A ty musíš rozvíjet u dětí osobnosti tímto způsobem, a nesmíš je motivovat tímto způsobem. Musíš jim prostě dávat jasná pravidla.“

Martina: Kudy se to k nám dostalo? Přemýšlel jsi nad tím, jestli Západ, který jsme verbálně neustále chtěli ve spoustě dobrých věcí – co se týká ekonomiky, výroby, životní úrovně – dohnat, tak jsme je dohnali možná v takovýchto zvláštních věcech, a někdy možná místy i předehnali?

René Kekely: No jistě, protože jsme malá země. Kdybychom byli velká země, tak se to možná ztratí.

Martina: No, neztratilo se to ani v Británii, neztratí se to dokonce ani v Americe.

René Kekely: Jasně, ale Amerika byla vždycky svým způsobem úchylná. O tom už jsem mluvil – o cigaretách, o tom, že si tam můžeš vzít za manžela, nebo za manželku židli, nebo komodu, a tak dále. Tam je třeba jiná hezká věc, že můžeš odkázat majetek svému pejskovi nebo kočičce, což tady nejde, což je možná pozitivum. Ale samozřejmě, že to sem přišlo z velkého světa. A ano, přišla sem celá řada skvělých věcí, o tom žádná, ale přesně tyhle věci, jak říkám, mezi nebem a zemí, trochu Matrix, ovlivní naši společnost. A nesmíme zapomínat na to, že nejsme primárně katolická země, nebo stavěná na církvi, na víře, jako jsou třeba Němci, Rakušané, ale i tam se to dostává. Naopak v Německu mají více problémů s muslimskými dětmi, kde sundávali ve třídách kříže, protože tam měli dvě muslimské děti.

Martina: Aby tam nebyly náboženské symboly.

René Kekely: Aby tam nebyly náboženské symboly. Nebo sundávali papeže.

Když je muž přeoperován na ženu, nikdo mu neřekne, že si tam celý život musí vtěsnávat trubičku, aby otvor nezarostl. A že hormony, které musí užívat, s člověkem zamávají.

Martina: Na druhou stranu zase ale velkou pozornost věnovali uniformám pro těhotné vojačky bundeswehru.

René Kekely: Super třeba je, že v Americe, – jak jsem se dozvěděl od kamarádky, která tam žije, a řeší tento problém, protože má malé děti – přeoperovaní muži na ženu, kteří se stanou kvazi ženou, mají umělou menstruaci, kterou si…

Martina: Ve spreji? Nebo?

René Kekely: Je to něco jako rajčatový protlak. Ono to je vtipné, ale už méně vtipné na tom je, že na to tito lidé dostávají příspěvky na hygienické potřeby. Chápeš to?

Martina: Ne. Nemusíš, že ne?

René Kekely: Nemusíš. A já jsem na to koukal jak z jara. A když se tento člověk přeoperuje na ženu, tak už mu ale nikdo neřekne, že po celý život si tam musí vtěsnávat – ten muž, který se stal ženou – jakousi trubičku, aby otvor nezarostl. A že s ním hází hormony a že tohle by opravdu mělo být pro jedince, kteří jsou velmi psychicky odolní, protože hormony, které se nastaví pro přetvoření, můžou s dotyčným člověkem zamávat tak, jak on sám ani nečeká. A často to nečekají ani odborníci, psychologové, sexuologové, a mluví o tom. Ale zase, oni o tom moc veřejně mluvit nesmí, protože přece nesmíme tyto lidi odrazovat.

Martina: Stigmatizovat. Ale u nás je – aspoň zatím – v zákoně to, že se děti pro tranzici, nebo respektive pro započetí toho procesu psychologických, psychiatrických testů, a tak dále, může dané dítě odhodlat až v osmnácti letech.

René Kekely: Ale někteří nejsou vyspělí ani ve čtyřiceti.

Martina: Nejsou, ale je to pořád lepší, než když v Americe toto poskytují pětiletým dětem. Ale teď jedna, řekla bych zásadní otázka: Ty jsi ve spoustě věcí nesmírně tolerantní. Když jsme se bavili o adopci, tak jsi říkal, že dítě by se mělo dostat každému, kdo je schopen mu dát domov, dát mu lásku. O tom ale, jestli by stejnopohlavní páry měly adoptovat děti, se vede mnoho odborných, i laických diskusí, a mnozí sexuologové říkají, že to dotyčné dítě poznamená, protože prostě prvek mužský a prvek ženský je pro zdravý psychický vývoj dítěte klíčový.

René Kekely: S tím jde souhlasit.

Martina: Jsi ochoten nad tím takto přemýšlet přesto, že by ses třeba ty sám mohl připravit o možnost, řekněme, adoptovat děti?

René Kekely: Já osobně tyto touhy zásadně nemám. Miluji děti, o tom žádná. Ale nemám tuto touhu, že bych teď šel na úřad, a řekl bych: „Já chci“. Zase, je tady paradox: Když já, jako René Kekely, přijdu na úřad a řeknu: „Já bych si chtěl osvojit, nebo adoptovat dítě“, tak když splním všechny povinnosti a práva, tak ho dostanu. Ale když řeknu: „Já žiji s partnerem“ – tak už ho nedostanu.

Martina: To ho nedostaneš, protože u nás je tak málo dětí k adopci, že se čeká léta, a pokud jsi ještě třeba z jihu Moravy, tak je doba čekání na adopci pět let. Pokud jsi z Prahy, tady je plonkovních dětí, když použiju tento hrubý termín, více. Ale svým způsobem ty sám, jako René Kekely, by ses dostal na chvost toho seznamu, protože by byly upřednostněny páry.

René Kekely: Ale dneska jsou už případy pěstounské péče stejnopohlavních párů zcela legálně, když podstoupí všechny věci, které mají. Ale ke tvé otázce: Samozřejmě, že to svým způsobem asi může ovlivnit vývoj daného dítěte. Na druhou stranu, vezmu-li si řadu žen, nebo mužů, kteří vychovávají děti sami – ať už druhý rodič zemře, ať už je to matka samoživitelka, jsou rozvedení, a je tam jenom maminka, babička, tetička, a není tam žádný strýček, dědeček, a takhle vyrůstají celá léta, vychovávají je – tak mužský, nebo naopak ženský element tam taky není. A nemyslím, že to dítě nějak zásadně ovlivní.

Pořád si myslím, že dítě zásadně ovlivňují dvě věci, a to je prostředí, ve kterém vyrůstá, jestli je hezké, nebo ošklivé, a jestli dítěti dáváš lásku a vlastně mu předáváš to, co je dobré a správné, a že tahat kočičku za ocas, a strkat ji do očiček jehly, je špatně. A pohladit ji, a říct jí: „Čiči, je to krásné zvířátko,“ a tak dále, je dobře. Takže milovat, dávat lásku, předávat nějaké city, je dobře – ubližovat je špatně.

Pokud mi někdo řekne, že třináctileté dítě, které bestiálně ubodalo svou babičku, maminku, ještě neví, co dělá, tak to dítě vůbec nemá co dělat ve společnosti. A to je další věc: Snížil bych určitě věkovou hranici trestní zodpovědnosti, protože dneska, pokud dítě ve dvanácti, ve třinácti, čtrnácti, v patnácti neví, že ubližovat je špatně – samozřejmě za to můžou svým způsobem i rodiče a společnost – nemá ve společnosti co dělat, a je jedno, kolik mu je let. A nemyslím si, že když dítě ve čtrnácti letech ubodá svého kamaráda, rodiče, že na tom bude ve třiceti jinak. Tohle podle mě není otázka ovlivnění nebo neovlivnění.

Jasně, že si někteří řeknou: „Když budou vychovávat dva gayové, tak se z toho chlapce stane gay.“ Když je to holčička a dvě lesby, tak to má blbé, a z holčičky se stane lesba. Vůbec to tak není. Naopak. Je řada párů, které vychovávají děti, a ty jsou běžně heterosexuální, a pak třeba mají i své rodiny. Je to vždycky na tom, co dítěti dáš, jak se k němu chováš. Samozřejmě, když se k němu chováš – ale to i heterosexuální pár – a budou tě směřovat k tomuhle, a budou chlapečka oblékat do holčičích šatů, budou mu dávat náušničky, malovat mu řasy, tak se asi pravděpodobně může stát, že se daný chlapec začne cítit třeba nějak.

Když má někdo vysoké IQ, neznamená to, že má také EQ

Martina: To už je trochu ad absurdum.

René Kekely: Ad absurdum – říkám to v extrému. Ale ve většině případů to tak není. Naopak. Tyto páry jsou z devadesáti devíti procent šťastné, že tyto děti mají, i když je dítě jednoho z těchto lidí, nebo si ho adoptovali, nebo si ho nechají takzvaně odnosit.

Martina: Je to složitá otázka.

René Kekely: Já bych hodně přál všem dětem, aby měly šťastné dětství, bez ohledu na to, kdo je vychovává, v tom nejlepším slova smyslu, protože znám řadu tradičních rodin, a i rodin velmi na úrovni, kde děti trpěly, byly zneužívané, mlácené, zavírané do sklepa – a byla to tradiční rodina, kdy třeba ještě rodiče chodili každou neděli do kostela.

Martina: My nemáme sklep.

René Kekely: A tatínek maminku mlátil jak žito, podváděl ji a dítě týral. A vlastně to bylo všechno v pořádku.

Martina: Zajímal mě tvůj názor na tuto otázku, a myslím si, že o tomto by se diskutovat skutečně mělo, aby to bylo pro děti co nejlepší. Já sama jsem si vypozorovala, jak syn v různých etapách života potřeboval a respektoval více mě, a pak měl etapy, kdy jsem pro něho byla úplně nedůležitá, protože – tatínek. A viděla jsem, jak se přelévá mezi ženským a mužským prvkem, takže mi to přišlo velmi důležité. Ale jak říkám, toto je věc, o které bychom se…

René Kekely: A zase ve stejnopohlavních rodinách funguje nějaká babička, dědeček, tetička. Ale jenom chci říct, že svět není černobílý, nic není jen tak nebo onak. Vždycky to je pestřejší, a nic by se nemělo dělat jenom jedním směrem, ať je to cokoliv. Takže vždycky by to mělo být trošičku s rozumem, s respektem. Někteří se tomu smějí, ale selský zdravý rozum nikdy nikoho nezabil, a zafungoval – ať už je to v zemědělství, lidském konání, ve zdravotnictví, k přístupu k lidem, v médiích, v komunikaci – a vždycky by měl být na prvním místě. Víš, je spousta lidí, ale i spousta vzdělaných a inteligentních lidí, ale já říkám, že když má někdo vysoké IQ neznamená, že má také EQ. A tam vidím chybu ve společnosti.

Martina: René, my jsme se začínali bavit o úrovni novinařiny, a o tom, jestli spíše stoupá, nebo klesá. Ale vnímáš – jako novinář, přestože nejsi příliš píšící, spíše jsi scénárista a moderátor – v našem veřejném prostoru snahy o omezení svobody slova?

René Kekely: Asi ano. Asi je to problém, který se tu a tam v různých médiích objevuje. Samozřejmě mě vždycky trochu pobaví, že někteří kolegové říkají: „Já chci pracovat pouze v nezávislém médiu.“ A já povídám: „Tak to nemůžeš pracovat nikde. Každé médium je na něčem, nebo na někom závislé.“ A samozřejmě stále platí, ať chceme nebo nechceme: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Bohužel. Pokud chceš být naprosto nezávislá, musíš mít opravdu jenom svůj pořad, který si najde, nebo nenajde diváky. Pokud budeš v jakémkoliv konsorciu, menším či větším, dřív nebo později musíš plnit příkazy, ať už se ti to líbí, nebo ne. A svoboda slova? Otázka je, co je svoboda slova. Někdy je možná trochu na škodu. Možná si někdy říkám, že u některých vyjádření, u některých věcí – by dotyční lidé měli mlčet, nebo by jim neměl být dán prostor. Ale to je na každém člověku.

Martina: Ale to je velmi nebezpečné.

René Kekely: Je.

Svoboda slova ano, ale ne bezbřehá, ne za každou cenu, a ne tak, že si můžu dovolit cokoliv, být sprostý, a komukoli ublížit

Martina: Usoudit, že by někdo neměl dostat prostor k tomu, aby říkal jakékoliv nesmysly. To je vždycky…

René Kekely: Ne, ne. Když už to hraničí s nesmysly, které mohou opravdu někoho zásadně ovlivnit, ovlivnit jeho zdraví a život. Tak je to nesmysl.

Martina: Ale víš, kolikrát se – promiň, že tě přerušuji – pak v minulosti přišlo na to, že ve tvrzeních toho, koho jsme považovali za hlupáka, šarlatána, demagoga – bylo více než zrnko pravdy?

René Kekely: Jenomže si vezmi nedávný případ jakéhosi guru, který byl medializován, kterého sprovodily ze světa jeho dvě ženy, a jedna z nich byla lékařka, která věřila, že když tam jeho mrtvé tělo nechá, tak někam vysublimuje.

Martina: Sekta.

René Kekely: No jasně. Ale jestliže to je vysokoškolsky vzdělaná paní, která studovala šest let medicínu, tak by tito lidé asi neměli nikde působit. Pokud si opravdu někdo myslí, že tady necháme na stole mrtvé tělo, a ono zmizí, tak by asi měl navštívit jiné oddělení.

Martina: A přesto všechno vím, že ona byla ve stavu dočasné nepříčetnosti, pokud tedy mám správnou informaci.

René Kekely: Ale vykonávala svou činnost.

Martina: Mohou se dít různé věci, ale přesto jsi narazil na velmi důležitou věc: Opravdu si myslíš, že by svoboda slova měla být dělitelná?

René Kekely: Ne, ale neměla by být bezbřehá. Nemělo by to být tak, že…

Martina: Svoboda je svoboda.

René Kekely: Ale nemá to být nikdy nic… Svoboda se nemá dělat za každou cenu, a nemělo by to být tak, že si můžu dovolit cokoliv na světě. Pokud tady bude sedět jeden nejmenovaný politik a bývalý bulvární novinář, kterého nechci jmenovat, a bude urážet lidi, a bude do nich šít, a budeme tady mluvit velmi vulgárně a sprostě, tak tady prostě nemá co dělat, a nemá mu být ve veřejném prostoru dán prostor, protože už je to moc.

Martina: Ale co když se stane, že to někdo řekne o tobě, protože šíříš podle něj bludy, protože říkáš věci, které se třeba aktivistům nelíbí?

René Kekely: Jo, to je v pořádku. Ale na druhou stranu si myslím, že pořád mám kritické myšlení. A i když tady vedle mě bude sedět třeba někdo, kdo se mi nelíbí, nebo jsem s ním měl problém, určitě ho veřejně nezačnu hanit, dehonestovat a vulgárně mu nadávat. Myslím, že to do zdravé a slušné společnosti nepatří, stejně tak, jako tam nepatří urážky v různých pořadech. A vadí mi, že se v médiích, v rádiích, objevují vulgární slova – různá vyjmenovaná slova po „P“ a po „Č“, takzvaně, už dneska klidně slyšíš v rádiu, když to řekne host, nebo je to i předtáčka, a nikdo to nevypípne. Nemyslím, že to je nutné. Nemyslím, že vulgarismy patří do kultury, pokud to není vtip, kam to prostě patří. Ale do běžného života? My jsme trošičku zhrubli. Slyšíš to na ulici, slyšíš to mezi dětmi, a pak se to dostává – a je to vlastně součást života, jakože bez toho nemůžeme žít. Můžeme. Já taky nemluvím spisovně, a taky nejdu pro ostřejší slovo daleko, ale velmi volím, kde si to můžu dovolit, a kde ne, protože si pořád myslím, že to je i o nějaké vyšší, o nějakém intelektu, nebo nějaké inteligenci.

Martina: Ty jsi, pokud jsem to správně pochopila, řekl, že by třeba prostor neměli dostávat lidé – příklad, který jsi uvedl – kteří mají nějakou třeba psychiatrickou diagnózu, poruchu, nebo něco podobného.

René Kekely: Pokud nejsou takzvaně příčetní. Má to dvě roviny: Lidi si zkrátka a dobře můžou říci, co chtějí, ale pokud tady bude někdo někomu říkat něco, co daného člověka ovlivní, takže dotyčný člověk půjde a skočí pod tramvaj, a ty víš, že mluví bludy, tak to asi není úplně OK, i když má svobodu, a ten druhý má svobodu skočit. Ale to je stejné, jako s ovlivňováním ve školách, nebo mezi lidmi, kdy ti tady bude někdo – je to jako sekta – tvrdit: „ty nejsi ženská“, „ty nejsi chlap“ nebo „ty jsi rohožka“. A když budeš trochu psychicky na dně, nebo narušená, nebo ne úplně stabilní, tak si za pět sezení budeš myslet: „Já jsem rohožka, a lidé si o mě můžou otřít boty.“ A může to být třeba vysokoškolsky vzdělaný psycholog, nebo sexuolog.

Někdo má pocit, že je slušný, protože neříká sprostá slova. Ale někdo mluví velmi spisovně a krásně, ale ubližuje na každém kroku.

Martina: Potom je otázka – a teď už bychom odbočili, a dostali se do hlubší diskuse – jestli naopak v tu chvíli není nutná mnohem větší svoboda slova v tom smyslu, že musí být možno argumentovat, musí tady existovat třetí, čtvrtá, pátá strana, která bude říkat: „Ne, ne, ne, podívejte se na tyto a tyto důkazy. Že si o vás otírají boty, je špatné. Nemůžete být rohožka, protože to je nesmysl.“ Abychom se nedostali k tomu, že je možné všechno, že je možná bezbřehost. Ale svoboda je svoboda, a říká se, že nesnese přívlastku.

René Kekely: Jenomže to máš jako se svobodou u mladých lidí a dětí, kdy už dneska děti ve škole naprosto nemají problém říct učitelce, že je kráva. A to ještě říkám slušné slovo.

Martina: Ale to si pleteme nevychovanost, a hrubost.

René Kekely: Ano. Ale hrubost a nevychovanost je i mezi dospělými. A pokud tady někdo bude urážet někoho, ať pro jakoukoliv věc a vlastnost, může si taky vlastně říct, co chce. Svobodný názor? Ano. Ale ne za každou cenu, a ne, aby to někomu zbytečně ublížilo, nebo vůbec ublížilo. Nemusíme ubližovat. Myslím, že nejsme ve společnosti, kde musíme vědomě někomu ubližovat. Každý z nás určitě někdy v životě někomu nevědomky ublížil, ale pokud vědomě někomu ubližuji, tak ani já nejsem svobodný člověk. Co jsem za člověka, který vědomě někomu ubližuje? Takže svoboda slova ano, ale v případě, že to za A) asi dává hlavu a patu, a nikomu to neublíží tak, aby to člověka nějakým způsobem poškodilo.

Martina: Kdo rozhodne o tom, co ano, co ne, a co vysloveně ublíží, a co neublíží? Protože, když jsi tady hovořil o nezávislosti a vyváženosti, tak by asi největší vyváženost a nezávislost měla být v očích a uších posluchače.

René Kekely: Jenomže… Přesně, krásně to říká Honza Přeučil, velký rétor, kantor, který říká: „Slovo má neuvěřitelnou moc, protože jedním slovem, nebo jednou větou, můžeš člověka potěšit, povzbudit, ale také zničit.“ A vezmi si, že já jsem zažil případ, kdy lékařka, primářka, manželka bývalého ředitele jedné nemocnice, řekla na chodbě mamince mojí kamarádky: „Vy máte rakovinu.“ A dále: „Stejně umřete, všichni umřeme.“ Je to svoboda? Je to její volba? A kdyby ta paní…

Martina: Je to hulvátství.

René Kekely: No, moment. Ale kdyby ta paní byla psychicky labilní, tak by skočila pod autobus, nebo z věže. A nakonec se zjistilo, že žádnou rakovinu nemá. Jenom chci říct, že taky měla svobodnou vůli, taky měla svobodu říct, co si myslí, a co v tu chvíli měla za pocit. Já to ženu do extrému, ale přesně: Pak tomu člověku ublížím, můžu ho úplně dehonestovat, a pořád si můžu říkat: „Ale já mám právo to říct.“

Martina: Ano, jen se teď bavíme trošičku o extrémech, o, jak říkám, hulvátství, o nevychovanosti, o nedostatku empatie, a ne čistě o svobodě. Protože to pak může vést zase k opačnému extrému, že tedy, protože existují takovíto lékaři, zakážeme, což se také děje, aby lékaři říkali pacientům pravdu proto, aby to s nimi…

René Kekely: Ale musíme volit kdy a jak. Stejně jako když policista zazvoní u tvých dveří, a řekne: Paní Kociánová, váš manžel se vymlátil na motorce a je mrtvý. Je otázka, jak to řekneš. Není to o svobodě, ale vždycky bychom v sobě měli mít trošičku empatie, abychom zvolili, jak to tomu člověku – když už mu musíme ublížit, byť nechceme – řekneme. A to v naší společnosti trošku vymizelo, stejně jako v médiích, stejně jako všude. Tak si prostě řekněme: „Chovejme se k sobě slušně.“ Někdo má pocit, že je slušný, protože neříká sprostá slova, ne ty velmi vulgární, ale někdo sice mluví velmi spisovně a krásně, ale ubližuje na každém kroku. Je to vždy o volbě. A svoboda slova v názorech je jiná věc. Ale svoboda slova v tom, že někoho dehonestuji, urážím, ubližuji…“

Martina: To je řešeno i zákonem.

René Kekely: No právě. A otázka je, co, kdo, a jak to řekne. Ale myslím, že bychom vždycky měli mít zdravý úsudek, co tím, co chceme říct, nebo tím, co řekneme, můžeme způsobit.

Martina: Normální lidskost.

René Kekely: A ta trošičku chybí.

Martina: Ale myslím, že si rozumíme, oba víme, co myslíme, a přesto si uvědomuji, že se nám stala věc, která je teď další epidemií: To znamená, že vlastně přesně nevíme, jaký je obsah určitých slov.

René Kekely: Jasně.

Lidem se stále říká, že se musí šetřit a že si musí utáhnout opasky. Ale politici nechtějí jít příkladem, a na sobě šetřit nechtějí. Jak je jim pak možné věřit?

Martina: Budeme muset znovu definovat, zejména my, novináři, slovo „svoboda“, slovo „bezbřehost“, slovo „empatie“, „úcta“, „pokora“, „slušnost“, protože jsme to pomíchali, a když je někdo sebevědomý, tak klidně toto slovo naplní hulvátstvím. Nebo to v poslední době bylo velmi moderní slovo „asertivní“, což znamená, že se chováš jako „křupan“. To je možná dost důležitý úkol, na kterém bychom i my dva měli pracovat.

René Kekely: Možná je to i o tom, že se u nás ve školství, a vůbec v systému málo vyučuje jak komunikace, rétorika, tak i nějaké společenské chování. Jsou na to sice různé kurzy, a řada lidí to dělá jako koučování, ale některé základy by už měly být ve školách.

Martina: Ty jsi působil jako lektor rétoriky a mediální komunikace. Jak vnímáš, jakým způsobem vystupují naši politici, naše vláda, třeba náš pan premiér? Stále je jim vyčítáno, že neumí takzvaně komunikovat směrem k lidem, což je samo o sobě hrozná věta, ale že zkrátka neumí sdělovat věci, neumí komunikovat s lidmi. A přitom je vidět, že třeba pan premiér prošel jistě nějakými kurzy, akorát mu neřekli, že gesta by měla jít ruku v ruce s řečí těla a se slovy, protože když to jsou tři různé věci, tak takový mluvčí působí nejenom nepřesvědčivě, ale je to matoucí. Řekni mi, jak bys tedy ty, jako lektor rétoriky a novinář, okomentoval schopnost komunikace našich nejvyšších vládních představitelů?

René Kekely: Jak jsem říkal, mnohdy se u nás schvalují zákony, o kterých se dopředu ví, že jsou paskvil, nebo se to zjistí již v průběhu – pracují na tom různé týmy. A já se spíš ptám, jestli ty týmy opravdu jsou jenom nadupaní, našprtaní vzdělanci, nebo jsou to lidi, kteří přemýšlí nad důsledky. Bavili jsme se o tom, když jsme sem jeli, co třeba způsobuje omezení dopravy a různá odstavná parkoviště. Prostě pokud odstavné parkoviště, tak za to zaplatím tři sta za den, za jízdenku dám stovku, dvě stovky do centra, tak se mi absolutně nemůže nevyplatit jet do centra autem. To znamená, že je to stejné.

Jestliže řeknu lidem, jako premiér této země, že musíme šetřit, musíme si utahovat opasky, tak to už jsme tady v minulosti slyšeli mnohokrát. Fajn, ale musím říci i „B“ – kde já budu šetřit, kde si já, jako Fiala, nebo jako Babiš, jako Zeman nebo jako Klaus, utáhnu opasek, a také můj tým a moje vláda, kdy já půjdu příkladem. A to myslím, že lidem vadí. „Jenom vy musíte. Vy musíte, ale my nemusíme.“

Když jde o lidi, je to nutná úspora, když jde o nás, a někdo řekne: „Vy byste si měli snížit platy,“ tak je to populismus. Přeci na platy se nesahá, nedej bože na platy soudců. Já to všechno chápu, každý si hájí své. Možná my dva, kdybychom v těch funkcích byli, tak bychom také nechtěli, aby nám škrtali peníze.

Na druhou stranu, pokud nebudu úplný ignorant a idiot, tak si musím říct: „Mám tady deset a půl milionu lidí, které mám nějak vést jako premiér země, a očekává se ode mě i krok B.“ Mně vadí, že se lidem neustále říká: „Vy musíte! My můžeme.“ To je stejné jako to, že když ty nezaplatíš pokutu 500 korun, tak víš, že přijde trest, exekuce, a tak dále, ale když ti má úřad něco vrátit, tak to trvá měsíce, někdy i roky. A oni můžou. To je právě ta svoboda, že my, ani ne jako gayové a heterosexuálové, nejsme na stejné úrovni práv a povinností, ale ani jako občané versus instituce, versus politici. A politici si pořád neuvědomují, stejně jako představitelé mnohých měst, že jim tato země nepatří, že patří všem občanům, stejně jako město patří všem. Oni jsou jenom správci této země, a měli by se tak chovat. Oni se často chovají tak, jako by peníze rozdělovali ze svého, jako by jenom oni byli zodpovědní za tuto zemi. Ale za tuto zemi jsme zodpovědní jeden každý z nás.

Martina: A oni nám mají skládat účty.

René Kekely: Oni nám mají skládat účty, které ale neskládají. A když je skládají, tak si toho vlastně nikdo… buďto se to nedohledá, nebo to nedohledáme, nebo tomu nerozumíme. Já si totiž vůbec nemyslím, že současný stav, který tady nastal, kdy vládě údajně nevěří už ani 5 procent lidí, ani že opatření, která jsou možná ve výsledku nutná, a jsou myšlena dobře, něco vyřeší. Já si myslím, že za dalších deset let stejně budeme řešit důchodovou reformu, stejně budeme říkat, že musíme šetřit, a stejně budou chudí a bohatí. Akorát se tady za A rozevírají nůžky, sociální nůžky. A za B přibývá naštvaných lidí. Pozor, ne těch takzvaně normálních, jak se říká s dehonestací. Kdo je normální? Ale dneska už i mezi významnými podnikateli přibývá těch, kteří si třískají hlavu o chodník, a říkají si: „My jsme je volili.“ A já říkám: „No jo, ale každý má svobodné právo volby. Vždyť jste museli vědět, co přijde. A když jste to nevěděli, tak to je mi líto, protože bylo jasné, že po dobách, kdy tady byla jistá skupina lidí a vládla, přijde vláda, která bude škrtat.“ Ale musíme škrtat s rozumem.

Mě fascinuje jeden příklad: Moje maminka má jít na operaci žil. A tam je paradox – představ si situaci, kdy jdeš na operaci žil, bolí tě noha, máš tam nějaký shluk. A přijdeš do nemocnice, a řeknou ti: „Jo, jo. Není to už ohrožující, ale musíte to podstoupit. Bla bal bla…jste v nějakém věku. Ale přijde na vás řada až v dubnu, a budete tady 9 až 10 dnů.“ A to ti pojišťovna zaplatí. Máš tam celý aparát, sestry, doktory, spíš tam, jíš. Nebo si zaplatíte 19 000, a udělají vám to za hodinu laserem na počkání na klinice. Tak to je paradox. V nemocnici, kde by se ve státním, městském aparátu mělo šetřit, jednak na to čekáš, máš to zadarmo, ale stojí to ve výsledku desítky tisíc, místo toho, aby ti pojišťovna zaplatila okamžitý zákrok, který stojí možná opotřebení přístroje, a ty jdeš domů, neobtěžuješ sestry, doktory, netrávíš tam dny.

Martina: Nezatěžuješ sociální systém.

René Kekely: Tak to je pro mě největší paradox. To je to, co říkám: „Peněz je všude dost, ve zdravotnictví jsou miliardy, jenom je otázka, jak je přerozdělujeme. Jestli se investuje stále víc do betonu, nebo toho, aby nějaké oddělení bylo každé desetiletí modernější, krásnější a novější. Anebo, když už se do nemocnice dostaneme, aby tam byla vlídná sestra, vlídný doktor, aby to nebyly jenom kyselé ksichty. Protože se občas stává, že – a já zase čerpám z vlastních zkušeností – že docent, doktor, si dovolí říct pacientovi, který je opravdu v těžkém stavu, tak hnusné věci, že si říkáš: „To je v 21. století normální? Ve vyspělé zemi? Ve vyspělém městě?“ Kolikrát koukáš.

Martina: A to se…

René Kekely: To je o komunikaci.

Martina: A zákonem se to stanovit nedá. René Kekely, já ti moc děkuji za normální lidské povídání, které se v dnešní době mnohdy jeví jako velká odvaha. Díky moc.

Igor Chaun 1. díl: Nesmíme zahořknout, ale naopak udržet si naději!

Igor Chaun: Moc děkuji, zdravím, a skoro po roce jsem s radostí přišel.

Martina: Jsem moc ráda. My listopadové dny trávíme spolu, a samozřejmě se proto pořád nabízí otázka, srovnání, vývoj studentského vůdce, 34 let od revoluce: Igore, jak se proměnila za ta léta svoboda?

Igor Chaun: Martinko, odpovím takhle: Upřímně, já už touto otázkou, a touto odpovědí tak úplně nežiji. Neznamená to ale, že bych se vyhnul odpovědi. Mě život také nese jako voda korytem řeky k poznání, k neustálé potřebě obnovovat radost, obnovovat vnitřní ideály a nezahořknout. A o tom bych pak ještě chtěl mluvit, protože myslím, že to je vlastně téma této doby: Nezahořknout, udržet si vnitřní naději, ideály.

Ale pokud bych měl odpovědět, kam se to posunulo, tak u Igora se to posunulo k poznání, že svoboda se vybojovává každý den znovu. Že svoboda není něco, co si vycinkáš klíči, že se prostě zaplní Václavák, nebo Letenská pláň miliónem lidí, zazpívá Hutka a Kryl, a máme svobodu. Pochopil jsem, že v člověku, a tudíž i v lidské společnosti, jsou protikladné tendence, které se neustále sváří mezi sebou, a že právě proto je nesmírně důležité si pořád říkat: „Kde jsem? Na které jsem straně? Věřím ideálům?“ V mém případě: „Věřím nějakému božskému principu přírody, jednoty a …“ Takže jsem si prostě uvědomil, že o svobodu musíme bojovat pořád a že jsou tady obrovské vlastnosti, jako je lačnost, chamtivost, lidská malost, strach, a že i v současnosti jsme viděli za covidu, vidíme to teď ohledně cenzurních zásahů, že jsou tady opět tendence nám určovat, jak mají věci být. Na lepší odpověď se asi teď na začátek rozhovoru nezmůžu, ale zopakoval bych myšlenku, že svoboda se vybojovává každý den znovu, a dokonce nejen vně, ale uvnitř. Jsou lidi, kteří dokázali i v koncentráku zůstat svobodní.

Martina: Vnitřně svobodní.

Igor Chaun: Přesně tak.

Martina: Já říkám, děkuji za připomenutí, protože vlastně je to srovnatelné s tím, že člověk si myslí o spoustě věcí a činností, že se prostě stanou…

Igor Chaun: Že se staly. Že už se staly.

Martina: Ano, už se staly. Že se jednoho dne naučí zpívat, a tím to hasne – už umí zpívat, napíšeš knihu – tak už umíš psát knihy a jsi spisovatel. Natočíš film, tak už jsi filmař, a umíš točit filmy. A pak přijde krize a další kniha nevznikne, koncert se nepovede a film není nejlepší, a svoboda se ztrácí. Je to vlastně velmi podobné, viď?

Igor Chaun: Ano, ale já ti dám ještě dva jiné příklady.

Martina: Sem s tím.

Igor Chaun: Naučíš se plavat, a umíš plavat, chytneš jako dítě poprvé rovnováhu na kole, a už se udržíš.

Na demonstraci na Václavském náměstí jsem viděl lidi. Ne dezoláty, ani chcimíry. Občany, kteří se sjeli z celé republiky, slušné lidi, rodiny s dětmi.

Martina: Ale přes to všechno musíš pořád odhadovat své síly, abys nebyl daleko od břehu a aby sis nevybral terén, na který už nemáš a který prověří, jak ses naučil jezdit na kole.

Igor Chaun: A musíš mít vodu a kolo.

Martina: Ano. A v některých zkouškách člověk obstojí tak, že je natolik moudrý, že se jim nevystaví. Kde jsme se to ocitli? Pojďme se vrátit zpátky: Ty jsi na náměstí, a byl jsi na náměstí tehdy, před 34 lety, a tehdy, když ses díval do toho obrovského davu, třeba z Melantrichu, tak myslím, že mohu konstatovat, že v tobě byla naděje, viděl jsi naději. Teď jsi byl letos na náměstí znovu. A Václavské náměstí bylo zaplněné podobně. Co jsi viděl tentokrát?

Igor Chaun: Já jsem měl zvláštní začátek roku: Na pozvání přátel jsem se dostal podruhé v životě, ale poprvé v životě do Karibiku, na Martinik, Francouzský ostrov s krásnými francouzskými černochy. Užil jsem si tam nádherný čas, a odpočatý jsem se vrátil ještě do zimní Prahy – konec února, nebo začátek března, a konala se demonstrace proti chudobě na Václavském náměstí. A ozval se mi Jindřich Rajchl – kterého znám ještě ze Zdravého fóra a z doby covidové, kde s Tomášem Nielsenem byli jedni z těch právníků, kteří poukazovali na absurditu všeho, co se děje, čímž si vysloužili mé uznání – s tím, jestli bych vystoupil mezi řečníky. Tak jsem řekl: „Ano, Jindro, vystoupím.“ A pár dnů po návratu jsem jel na Václavák, a vlastně jsem o tom nijak takticky, diplomaticky neuvažoval, jestli se tím dávám na nějakou stranu, jestli tím budu někoho provokovat. Ale dal jsem si pozor, abych tam řekl slova – v rámci mých možností – obecné platnosti.

To znamená, že jsem řekl, že je nesmírně důležité udržet si víru v ideál společnosti, v možnost lepšího, spravedlivého uspořádání společnosti – to je to cinkání klíči v listopadu 1989. Takže i když jsem třeba opakovaně zklamáván politikou – já jsem se přiznal, že jsem byl voličem části toho, co nám teď vládne, a patřím k těm velmi zklamaným, až téměř podvedeným, bych řekl – a klameme se, zklamáváme se opakovaně. Já jsem na té demonstraci řekl, že vždy znovu budu hledat někoho, komu můžu věřit. A když si vezmu lidi, kteří tady teď hovoří, které můžu slyšet, tak od Jindry Rajchla slyším jaksi nejsrozumitelnější pojmenování stavu, a zároveň mám pocit, že má dostatek energie a nějaké síly, aby to byl schopný zrealizovat, takže jsem ho chtěl podpořit. Vidím, jak ti trochu tuhne obličej.

Martina: Vůbec ne. Jen čekám, kdy mi odpovíš na otázku.

Igor Chaun: A ta byla?

Martina: A ta byla: Tehdy, před třiceti čtyřmi lety, jsi viděl z balkonu Melantrichu určitou naději. Ale co jsi viděl, když tam stáli ti lidé…

Igor Chaun: Viděl jsem tam lidi. Neviděl jsem tam ani dezoláty, ani žádné chciválky, ani chcimíry. Viděl jsem tam občany, viděl jsem tam lidi, kteří se sjeli z celé republiky – slušné lidi, rodiny s dětmi. A já jsem řekl, že musíme věřit i za cenu, že budeme zase zklamáni. A myslím, že jsem tam zopakoval, že o svobodu musíme bojovat každý den.

Martina: Já jsem to poslouchala naposledy ještě včera, a říkal jsi to.

Igor Chaun: A to srovnání? Ještě budu sebekritický: Pravdou je, že možná mám v sobě jakýsi resentiment, ne úplně sobě přiznaný, na dobu listopadu 1989. On totiž dav nabíjí. Je velmi důležité, když si stoupnete před lidi a hovoříte, aby člověk nepropadl nějakému mesianismu, aby nedostal do hlasu jakýsi hysterický afekt, protože viděl: „My to dáme!“ A potom dáme lidi – Pavlovův reflex – a oni začnou křičet, a někteří skandovat: „My to dáme! My to dáme!“

Martina: Ty máš psychologii davu skutečně zvládnutou.

Igor Chaun: To není tak složité, stačí pozorovat. Takže tam je nesmírně důležité tomuto nepropadnout. Třeba Jindra Rajchl někdy, hlavně z počátku, tomuto propadal. A já jsem viděl lidi. Já jsem viděl lidské bytosti, a byl jsem tam rád.

Ale pak se strhla smršť, kdy mě i blízcí lidé odsoudili, že jsem podpořil „fašistu“, a já vůbec nechápal, co se to pak stalo – a tím bychom se dostali k další věci – a to je rozdělení naší společnosti.

Když do lidí mainstream hustí, že je někdo zločinec, proruský troll, dezolát, že je nutné do sebe cpát vakcíny z nevyzkoušené experimentální látky, a podporovat jednu stranu války, tak to méně odolná část společnosti přijme za své

Martina: Ty říkáš, že ses pak ocitl v palbě kritiky. Vyznáš se v tom? Víš proč. Ty jsi přišel, a tvůj proslov byl opravdu krátký, řekla bych jemný a sbližující, se snahou zalepovat trhliny ve společnosti. To myslím, že každý, kdo si to na YouTube poslechne, to musí uznat. Proč tedy tato kritika, a z čí strany? Odkud přicházela především?

Igor Chaun: Někteří lidé mají tendenci si zjednodušovat vnímání. Ono je to pohodlné. A když do tebe horem dolem bude mainstream hustit, že tohle je zločinec, že tohle je proruský troll, že to je dezolát, tak to méně odolná část společnosti přijme za své. Ne všichni mají sílu držet si vnitřně názor, skutečně hledat, dohledávat si alternativní informace, opravdu si pustit, co ten, který člověk říká, a tak dále. Myslím, že je prostě pro mnoho lidí pohodlnější uvěřit tomu, co se do nich horem dolem cpe, a je jedno, jestli to, že je Rajchl nebezpečí, nebo že musíme ze všech sil podporovat jednu stranu nějakého válečného konfliktu, nebo že si musíme dát nespočet vakcinačních dávek nevyzkoušenou experimentální látkou.

Teď jsem jel, Martino, za vámi sem do rádia, projížděl jsem kolem budovy Národního muzea, a tam dochází k přestupku – dokonce možná trestnému činu – zhanobení státní vlajky, státního symbolu, protože velká vlajka jiného státu smí být, podle zákona, vyvěšována na státních institucích a budovách pouze adekvátně vedle české vlajky, českého symbolu, a tam máme obrovskou ukrajinskou vlajku, a vedle toho další dvě vlajky, které ale už zvou na nějakou expozici Národního muzea. Můj názor není vůbec proti Ukrajině, je pročeský. Mně to vadí. Já nechci, aby na Národním muzeu visela jedna jediná vlajka jiného státu – a na mnoha dalších budovách. Toto je jenom příklad.

Martina: Ty velmi cestuješ, co to jde, a byl jsi nedávno v Rakousku. Viděla jsem, jak jsi překračoval zpět hranici, protože jsi to točil, a měl jsi tam hezký proslov o tom, jak se rád vracíš domů. Já jsem teď zrovna byla v Itálii – to se nechlubím – jenom chci říct, že jsem nikde neviděla takovou záplavu ukrajinských vlajek – ba co víc, neviděla jsem jedinou – jako u nás. Řekni mi, o čem to vypovídá? O čem to svědčí? Je to o tom, že opravdu naše zkušenost osmašedesátníků je stále tak živá, bolavá? Nebo jak přečteš tuto záplavu, která v podstatě dodnes neubývá?

Igor Chaun: Vazalství. Přehnaná loajalita. Poturčenec horší Turka. Četl jsem teď formulaci: „Zkorumpovaní politici dělají vše, aby ti nejbohatší byli spokojeni.“ Další citát – v jednom krásném filmu zazní věta: „Kdykoliv někde na světě padne výstřel, někdo zbohatnul.“ Já už po zkušenostech, které mám, odmítám naskakovat na zjednodušená primární hurá vysvětlení. Válka na Ukrajině nezačala v noci z 22 na 23. února 2022.

Martina: Začala 24. února, ale…

Igor Chaun: Celý problém je v tom, že svět – ale i možnosti zaujmutí názorových stanovisek – je pestrá paleta, a ty si můžeš vybrat. Ale to má právě umožnit svobodná společnost a média bez cenzury. My máme mít svobodnou možnost dokonce si i přečíst Aeronet, přečíst si Parlamentní listy, První zprávy, iDnes, přečíst si i eventuálně zahraniční věci, teoreticky i ruské.

To znamená, že já, jako občan, který formálně stále ještě žije ve svobodném státě – a nikdo to nezrušil, máme tady formálně pořád platnou svobodu slova, svobodu názoru – prostě chci mít svobodnou možnost sosat z různých stran informace, vybírat si, a nebýt válcován jedním směrem, jedním vyvěšováním vlajek, jedním nepřítelem, jedním velkým zjednodušením. Chci, aby tady byli lidé a novináři, kteří budou na prvním místě preferovat zájmy České republiky, české země, kteří budou poukazovat na to, co se tady děje s inflací, co se tady děje s cenou potravin, s cenou energií, co se tady děje za naprosté absurdity. A my tady máme jakousi podivnou vládu, která na první místo dala podporu Ukrajiny. Mluvil jsem s kolegou, s kamarádem z revoluce, a křičel na mě: „Jak jsi mohl podpořit toho Rajchla?“

My, kteří říkáme nepohodlné názory, nebo umožňujeme, aby zazněly, jsme jako slavíci, kteří varovali horníky v dolech, že mají utéct, protože je tam metan

Martina: To znamená, že mluvíš o kolegovi, se kterým jste byli…

Igor Chaun: Z doby před třiceti lety.

Martina: Studentští vůdci.

Igor Chaun: Ano, měli jsme se moc rádi. A já jsem mu říkal: „Prosím tě, nezavrhuj mě. Já jsem stále stejný Igor. Mám stále touhu po pravdě, po poznání. Jenom nechci, aby mi někdo říkal, jak se věci mají, aby mi zakazoval říkat – a už dokonce i si myslet – něco jiného“.

Martina: A co on ti na to řekl?

Igor Chaun: Že Amerika pomohla Evropě 1918, 1945, dvě vítězství, že se Amerika za nás vždycky postavila a že kdybychom se nepostavili proti Rusovi, že už by byl na Slovensku a dál. Já si prostě myslím, že dnešní realita je složitější, že už je to jiná Amerika, bohužel, stejně, jako je to jiná Evropská unie. Nevím, proč to je, nevím, jestli je tam nějaký velký celosvětový konspirátor, nějaký satan nebo nějaký Rothschild převlečený do nějakých nových hávů, jestli je to těch sto bankovních rodin, nebo já nevím. Jestli jsou to mimozemšťané, reptiliáni – kdo to dělá. Ale někdo tady působí zlem. Někdo tady na lidi působí negativně.

A teď se dostáváme k podstatě věci: Jsme hypnotizováni strachem. Jsme hypnotizováni informacemi. Problém není, že se navzájem napadáme a že se hádáme. Problém je, že jsme to dovolili. To je teprve důsledek toho, že jsme uvěřili světu, který je falešný, že jsme uvěřili světu nenávisti, světu strachu, světu války, světu vzájemného napadání se.

Martina: I hádat se můžeme. To není ten zásadní problém. Ale problém je, že se pak nenávidíme.

Igor Chaun: Mě tohle nesmírně duševně trápí, ale zároveň, protože jsem bojovník, jsem ve znamení lva, tak mám takovou dobrou vlastnost, skrze niž však dostávám často přes prsty, a to, že když na mě někdo vyvine tlak, tak mu to vrátím, jako ve sportu. Já tomu říkám: „Smeč se hraje.“ Když ti někdo nahraje na smeč, tak ho zahraješ. Já tě, Martino, a vás tady v rádiu, a mnoho dalších, řadím mezi pozitivní hrdiny této doby. Já si nesmírně vážím lidí, kteří i v současné době jdou s kůží na trh, a buď sami říkají své názory, které jsou trochu odlišné od toho, co se žádá, nebo zvou hosty, a dávají tak prostor k takovým názorům. A já si myslím, že tohle je, Martino, lék, že je to vlastně léčení společnosti, i když někteří z toho mají kopřivku. My jsme ti slavíci v kleci. Víš, že si dříve horníci brali do dolů slavíky?

Martina: Ano, slavíky, nebo malé ptáčky.

Igor Chaun: Malé ptáčky. A oni zpívali. Jenže tam byl metan, a metan není cítit.

Martina: Takže chceš říct, že až chcípneme, tak by si lidé měli už něčeho všimnout, jako když horníci věděli, že by měli vyfárat?

Igor Chaun: Ano, ty jsi řekla podstatu. Ale já bych upozornil na to, že jsme jako ti slavíci, kteří první cítíme nebezpečí. Myslím, že lidé, jako jsme my, by neměli být umlčováni, ale že by jim v každé normální společnosti mělo být nasloucháno. A mělo by to být: „Dobře, vy máte zajímavý názor. Je dobře, že na toto nebezpečí upozorňujte.“

Teď úplně ze vzduchu stáhnu jedno téma. Teď zaimprovizuji: Byly na Ukrajině americké biologické laboratoře? Řekla to Soňa Peková. Oficiálně je to označeno za nechutnou konspiraci, a kdo se o tom zmíní, tak je automaticky zařazen na seznam proruských trollů a konspirátorů. Ale existuje americká ministryně, respektive sekretářka ministra Victoria Nuland, která řekla: „Co ale budeme dělat s těmi americkými laboratořemi na Ukrajině?“ A teď jde o to, jestli nežijeme v pavoučí síti uměle vytvářených informací, které deformují skutečnou pravdu a které nám zakazují ptát se: „Moment, jak je to s těmi laboratořemi?“ Já nechci, aby mi někdo řekl: „Na to se nesmíš ptát, tak to není.“

Martina: Protože v tu chvíli tě vystavuje nebezpečí, že jsi mnohem víc připraven uvěřit čemukoli, co se dozvíš podloudně, protože nemůžeš věřit v otevřenou informační politiku, v otevřenou diskusi a ve férovou odpověď na férovou otázku.

Igor Chaun: Výborně. „A cenzura vytváří konspirace. Otevřená společnost vytváří názorové proudy,“ řekl jsem tomu kolegovi z revoluce. On říkal: „Zakázal bych. Peková řekla: Buďme šťastní za Putina.““ Já jsem řekl: „Přehnala to. Souhlasím s tebou. Kdyby byla větší diplomat. Kdyby tak pochopila, že tím pro mnoho lidí vyřkne něco…“

Martina: Kontaminuje veškeré své další informace, názory a poznatky.

Igor Chaun: Ano. Ale ona Soňa Peková byla jednou na naší Goschárně, možná to bylo dokonce teď na jaře, a když po dvou hodinách končila, tak lidi vstali, a bylo to standing ovation. Ona přesně popsala situaci s těmi laboratořemi, a tak dále. Možná to řekla proto – říkám možná, já to netvrdím, jen se ptám, mohu vznést takovouto myšlenku? A sám si odpovídám. Mohu, a tedy ji vznáším – mohla to myslet tak, že se tam skutečně vyvíjely nějaké látky, které podle amerického zákona nesměly být – a to je všechno doložitelné – v Americe, ve Spojených státech, vůbec pěstované, takže to dislokovali na Ukrajinu. A oni to tam třeba rozbili, a ona tak mohla ve zjednodušující zkratce říci: „Pánbůh zaplať za Putina.“ Zní to…

Nepodvracím demokracii, když říkám, že bychom měli mít právo klást otázky a hledat informace u důležitých problémů. Snaha tomu bránit je návratem do komunismu, do totality.

Martina: Přesto teď ti musím říct, alibisticky říkám, že spekulujeme.

Igor Chaun: Absolutně spekulujeme.

Martina: Jenom rozebíráme.

Igor Chaun: My se bavíme o tom, jestli… Ano. Já přeci nepodvracím demokracii a nejsem protičeský. Nejsem válečný, když říkám: „Pozor, tohle je tak závažná informace, že bych chtěl o této věci toho vědět víc, a ne být rovnou označen.“ Vždyť to je komunismus. To se zase vracíme do totalitních, nebo minimálně autoritářských režimů.

A ještě jsem tomu kamarádovi říkal jednu věc: „Ty bys zakazoval?“ On řekl: „Všechno bych zakázal, ty weby, a tak dále, protože tady jde o lámání chleba.“ A já jsem říkal: „Pravda nikdy nevítězí zákazem. Pravda může vždy zvítězit pouze lepší argumentací. Zákazem nepravdu posílíš. Ale máš-li skutečnou pravdu, pak bude vždy jasnější, silnější. Bude zurčet, jako stříbřitý potůček v jarních horách.“

Martina: Víš, co je na tom zvláštní?

Igor Chaun: Ano?

Martina: Ty to říkáš tak uvolněně. Ale vlastně si uvědomuji, že když jsem tady říkala, že alibisticky říkám, že samozřejmě spekulujeme, tak že se mi stáhly trapézy.

Igor Chaun: A z čeho?

Martina: Z toho, jak se bavíme. Rozumíš mi?

Igor Chaun: Ano.

Martina: Prostě najednou vyvstal okamžik, a já začínám přemýšlet: „Páni, co udělá ten computer, který cenzuruje slova, a řekne, že šíříme dezinformace, a zase přijde ban, nebo něco podobného. Tohle je fakt špatně nastavená…“

Igor Chaun: Teď mluvíš o sobě. O tom, že už v nás vypěstovali tuto až fyziologickou reakci.

Martina: A tak si říkám: „Jsem ještě ptáček, nebo…“

Igor Chaun: Já ano.

Revoluce osobního vědomí může způsobit evoluci společnosti. Revoluce ve společnosti nikdy nic dobrého nepřinesly, protože se vždy o slovo přihlásila lůza, tedy část společnosti s nižší vibrací vědomí.

Martina: Já bych tomu také chtěla věřit. Pojďme dál: Mohlo by se také zdát, že si spoustu věcí před 34 lety idealizujeme, neboť ty jsi patřil k těm studentským vůdcům revoluce, kteří už rok po revoluci vydali memorandum „Ukradená revoluce“, a mluvili jste o tom, že nebyly naplněny ideje Sametové revoluce. Už rok poté. Řekni mi, není to tedy tak, že budeme stále nespokojeni? Nebo co nebylo naplněno?

Igor Chaun: Martino, při vší úctě ke tvým skvělým novinářským otázkám musím říci, že tohle už je pro mě minulost. Doba se natolik proměnila – technologiemi, novým světovým uspořádáním, novými geopolitickými situacemi – že tohle už je pro mě, pro Igora, jako kdybych šel ulicí, a teď tam viděl staré vetešnictví, bazar, nebo jsem tam viděl krásný antikvariát. A já vejdu do antikvariátu, dívám se na tituly, ale už je nekoupím a nečtu, protože už bych je neotevřel. Teď jsem byl zase v antikvariátu – takové krásy tam je. A podobně vnímám tyto vzpomínky.

Martina: I ty ideje? Protože mně šlo o to, že nebyly naplněny ideje revoluce. A my jsme teď v situaci, kdy říkáme, že nemáme ideje, ale ideologii, že už nevíme, jaké jsou evropské ideje, a že pod nohama ztrácíme sílu idejí, které umožňují, abychom viděli, na čem stavět v této nové době, která, jak jsi řekl, se velmi proměňuje.

Igor Chaun: Když jsem sem jel, formuloval jsem si v hlavě různé myšlenky, a přišlo mi: „Revoluce osobního vědomí může způsobit evoluci společnosti.“ To znamená, že používáme termín „revoluce“ ve společnosti, ale revoluce ve skutečnosti nikdy nic dobrého nepřinesly, protože vždy se tam o slovo přihlásila lůza. A lůza je univerzální pojem pro část společnosti s nižší vibrací vědomí. To jediné, co můžeme udělat, je, říct si, že jsme součástí většího zázraku, větší univerzality, než vnímáme při běžném výkonu denního života, a že máme hluboké vnitřní právo, pravděpodobně přímo od Stvořitele, dané nám do vínku, aspirovat na krásu, svobodu, duchovní bohatství, propojovat se, napojovat se, brát si příklad z přírody, z vesmíru, z nekonečnosti života. Buddhismus nás učí o neustálém vznikání a zanikání.

A proto jsem ti, s dovolením, malinko uhnul od otázky na ideály 17. listopadu. Dneska je můj ideál tohle: Poznat, kdo je Igor. Působit na lidi kolem sebe uklidňujícím dojmem a říkat jim: „Všechno je v pořádku“. Když se podíváte do historie, téměř v každé lidské epoše, až na pár zářných okamžiků, se lidé domnívali, že jsou těsně před finální apokalypsou a že žijí nejhorší období lidstva. Já jsem tak dokonce nazval jedno video – teď poslední – co jsem pustil na Gosche.

Martina: Ovšem poprvé v životě lidé mají dostatek technologií na to, aby to tak bylo.

Igor Chaun: Opět si tě dovolím opravit.

Martina: Opět si mě dovol opravit.

Igor Chaun: Poprvé ve známé historii lidstva.

Martina: Tak, ano.

Igor Chaun: Je velmi pravděpodobné, že už jsme se párkrát fantasticky zlikvidovali, a začali nové restarty. Viz Atlantida a tak dále. Víš co, lidé už dneska nepotřebují slyšet, od čeho jsme se odchýlili v Listopadu. Společnost se za těch 33 let rozdělila. Je tady ještě pár lidí, kteří jsou ochotni připomínat ideály, které jsme tehdy měli. A je tady bohužel velká většina, která uvěřila, že to bylo zmanipulované, že to nemělo smysl, že to nikam nevedlo, že to bylo domluvené převzetí moci.

Není to pravda. A i kdyby to byla pravda, tak to, co se odehrávalo na ulici, co se odehrávalo mezi lidmi, to národní vzepětí, ten obrovský pocit radosti ze svobody, který jsme prožili v listopadu 89, a dnech následujících, to je prostě nesmazatelně zapsáno do srdce každého z nás. A i devadesátá léta. To bylo něco, jako třeba v západním světě 60. léta. Já jsem svoje nejlepší filmy natočil v 90. letech, i díky tehdy ještě velice – až rebelsky – svobodné České televizi, pro mě zastoupené úžasným producentem Čestmírem Kopeckým. Čestmíre, zdravím tě a děkuji ti. „Miki Volek“, „Skutečný svět“, „Velmi uvěřitelné příběhy“, „Cesta do Indie“. To bylo díky tehdejší době, kdy nikdo nikoho moc nekádroval, a dal šanci zajímavému nápadu, a šlo se to udělat.

Petr Kratochvíl 2. díl: Americe reálně hrozí občanská válka

Martina: Argumentů, pseudoargumentů a urážek létá ve veřejném prostoru dost a dost. A ty, ač čteš názory oponentů, si stále myslíš, že tento tvůj, řekněme, nejčernější scénář má blízko realitě?

Petr Kratochvíl: Jsem o tom přesvědčen. Netrvám na tom, pokud mě někdo argumentačně přesvědčí, že pravdu nemám.

Martina: Petře Kratochvíle, pojďme se tedy podívat do současné Ameriky. Ty tam nežiješ, a to proto, že tam žít nechceš, a před chvílí jsi popsal, proč tam žít nechceš. Dalo by se říct, že o Česku jsi řekl něco jako: „Zatím dobré.“ Takže jsi tedy zpět doma. Řekni mi, jaká je Amerika dnes? Protože Amerika je příliš velká, je tam příliš států, a tyto státy jsou svébytné, a rozhodně nejsou jako jeden muž. Takže jak momentálně čteš Ameriku? Jaká je?

Petr Kratochvíl: Amerika je totálně rozpolcená. Zlo je tam maximální. Ty zrůdnosti…

Martina: Všude?

Petr Kratochvíl: Nebudu říkat, že v modrých státech je to horší než v červených, to znamená demokratických a republikánských. To nejhorší, co by se asi mohlo stát, je, že bude občanská válka, nebo že se Amerika rozdělí. Já třeba teď čekám, že ani nedojde k volbám, že se budou snažit volbám zabránit i za cenu, že vyprovokují třeba třetí světovou válku, nebo daleko větší vojenský konflikt, než je s Ukrajinou, protože vědí, že skončí u soudu a v Guantánamu. Myslím, že tento náraz musí být co největší, tedy že to, co se tam děje, musí být potrestáno, a ne to, co se stalo tady u nás, že jsme se nevypořádali s komunistickou minulostí, a dneska tady máme kolem sebe samé komunisty a estébáky. To se nesmí v Americe stát, tam se to musí vyřešit. Proto si myslím, že tento konflikt, nebo tato katarze, musí být obrovská. Doufám, že konečnou kapitolu dopíše Tarantino.

Amerika je dnes prohnilá a zkorumpovaná společnost. Dochází tam k obrovskému zápasu o nápravu. A možnost napravit to má Donald Trump, což je Churchill dnešní doby.

Martina: Teď promluvil umělecký producent. Petře Kratochvíle, ty jsi řekl: „I oni vědí, že skončí na Guantánamu“. Promiň, já vím, že jsem úporná, ale kdo tam má skončit, na Guantánamu?

Petr Kratochvíl: Totálně zkorumpovaný Washington.

Martina: D.C.?

Petr Kratochvíl: Ano. Jak Bidenova rodina, kriminální rodina, ale taky Clintonova rodina, Obamova rodina, a taky rodina mladého Bushe. To není o demokratech a republikánech – zkorumpovanost je prostě obrovská, a to jak v tajných službách – CIA i FBI. Zkrátka dneska je to prohnilá společnost, a dochází tam k obrovskému zápasu o nápravu těchto věcí. A dneska má možnost to napravit a dotáhnout do tečky Donald Trump, což je Churchill dnešní doby. Ne včera, ne zítra, ale dneska. Úžasný junior Kennedy, úžasný – vůbec by mi nevadilo, kdyby byl zvolen za prezidenta. Ale teď by měl být na tahu Donald Trump, protože ten to dotáhne do tečky. A Kennedymu strašně držím palce, a jeho politika je mi nesmírně blízká.

Martina: On se velmi angažoval také za covidu, a u nás se překládaly jeho projevy a zjištění. Petře, ty jsi teď poslal za katr, takzvaně, všechny prezidenty, které běžně známe. Poslal jsi tam Obamu, Clintonovi, poslal jsi tam Bidenovi, i mladého George Bushe. Tyto všechny jenom za úplatky, klientelismus, za korporátní kapitalismus? Nebo máš i jiné informace, a jiná fakta?

Petr Kratochvíl: Nejsou to informace, jsou to fakta. Já strašně souhlasím s lidmi, kteří říkají, že Putin by měl skončit u soudu v Haagu za válečné zločiny. Absolutně s tím souhlasím. Ale jedním dechem musím říct, že za bombardování Jugoslávie by tam měl skončit taky Clinton, Madeleine Albrightová, a za Irák by měl skončit v Haagu taky George Bush. A takhle bych mohl pokračovat. Když budu měřit jedním metrem, a budu chtít být férový, tak těchto přešlapů v mezinárodní politice, v Americe, je strašně moc.

Martina: Podle toho, co jsi říkal, to vypadá, že kdybys mohl rozhodovat, tak v Haagu budou muset sloužit i noční.

Petr Kratochvíl: A přesčasy.

Martina: A noční služby. Když se teď na to zkusíme podívat v dobrém, tak mi řekni: Kdo podle tebe udělal pro Ameriku v posledních několika desetiletích nejvíce? Který prezident?

Petr Kratochvíl: Řeknu nejdřív, že nejvíc Americe ublížil Barack Obama. Ten poškodil Ameriku nejvíc. Biden je jenom prodloužená ruka Obamy. Kdo asi udělal pro Ameriku nejvíc – a o tom jsem přesvědčen – je Ronald Reagan. Díky němu jsem se mohl vrátit nazpátek, díky němu padla železná opona. A úžasnou práci za čtyři roky udělal nepolitik Donald Trump, i když jsem si na začátku vůbec nemyslel, že to bude dobrý prezident. Byl to dobrý prezident.

Naši představitelé chtějí bojovat na Ukrajině do posledního Ukrajince. To je sprostota. Ať jdou, vezmou i své děti, a jdou bojovat. Pak jim budu tleskat a půjdu s nimi. Ale tohle obětování slušných lidí na Ukrajině je nemorální.

Martina: Já tě vůbec nechci nachytat, ale vzpomněla jsem si, že jsem právě v nějakém jedenáct, dvanáct let starém rozhovoru četla, že jsi Obamu nevolil, ale že jsi šťastný, že je prezidentem, protože je to důkaz, že Amerika je nejdemokratičtější země na světě. A teď najednou šup s ním za mříž?

Petr Kratochvíl: Ne, ne. To je řečeno tak, že si nedovedu představit, že černoch bude zvolený za prezidenta v Německu, ve Francii, nebo v Anglii. Ne, myslel jsem to tak, že Obamu bych opravdu nevolil, ale že to byl důkaz toho, že diskriminace černochů v Americe není a nebyla. Za mě, za Reagana, jsem to nikdy necítil.

Martina: Stejně jako ty jsi vyzdvihl Reagana jakožto prezidenta, který udělal pro Ameriku mnohé, tak podle reprezentativního průzkumu Gallupova ústavu byl Ronald Reagan skutečně nejoblíbenějším, a nejprospěšnějším politikem v historii Spojených států. Tedy žádný z velikánů, otců zakladatelů, jako Abraham Lincoln, nebo George Washington, ani John Fitzgerald Kennedy, kterého tolik milovaly noviny, ale Ronald Reagan. Řekni mi, jak si to vysvětluješ? Co bylo těmi kroky, které přišly, že z tohoto zesměšňovaného herce, a vlastně nepolitika, se stal legendární prezident?

Petr Kratochvíl: Měl jasnou vizi zničit Sovětský svaz. A netajil se tím, a dělal pro to maximum.

Martina: Diplomaticky?

Petr Kratochvíl: Diplomaticky. Maximum. Úžasně se stavěl k menšinám. Vysmívali se mu, že to je kovboj. On to byl kovboj – do té doby, než po něm vystřelili. Pak se to trošičku změnilo, nebo hodně změnilo. A já bych to nazval takto: On byl kovboj, byl to typický Američan, tak jako je typický Američan Donald Trump. To není kovboj, je to fighter, boxer, Muhammad Ali. To je pro mě typický Američan, a to je ta Amerika, kterou mám rád.

Martina: Ty jsi řekl, že chtěl zlikvidovat Sovětský svaz. Je to přesné? Když si vzpomenu na jednání Reagan, Gorbačov – tuším Reykjavík – tak se mi zdálo, že chtěl hlavně zrušit studenou válku.

Petr Kratochvíl: Myslím, že to není v rozporu. Studenou válku můžu zlikvidovat tím, že zlikviduji svého nejbližšího nepřítele, což byl Sovětský svaz.

Martina: Ale zmínili jsme diplomatickou cestou, hlubinnou, i otevřenou veřejnou diplomacií, po které tolik volal Henry Kissinger.

Petr Kratochvíl: Přesně tak. Já bych se teď vrátil: Je zajímavé, co se teď děje s Ukrajinou, protože – a to dávám za vinu především Západu, špatné mezinárodní politice především Ameriky za Obamy, a teď tohoto starého pána – oni v podstatě v roce 14 shodili za pomoci CIA vládu, která tam byla a která byla pro ně nepříjemná v tom, že asi byla příliš proruská, a nastolila se tam tato vláda, která chce být součástí NATO a Evropské unie.

Dohoda byla jasná, že když se zboří Berlínská zeď, tak že se nebude NATO dál rozšiřovat – na tom se prostě nedá nic změnit. Je to strašná chyba Západu, a to mě absolutně rozčiluje – pokrytectví Západu. A týká se to také našich politických představitelů, kteří stále bojují, a chtějí bojovat na Ukrajině do posledního Ukrajince. Beru to jako největší sprostotu. Ať tam jdou. Ať vezmou i své děti, a ať jdou bojovat. Já jim budu tleskat, půjdu s nimi. Ale tohle, co se odehrává, toto obětování slušných lidí na Ukrajině, je nemorální, a mělo by to strašně rychle skončit – jakkoliv – aby neumírali nádherní ukrajinští lidé, kteří za nic nemůžou.

Martina: Ale víš, že teď, když jsi řekl, že by to mělo skončit jakkoliv, tak v tu chvíli se stáváš chcimírem? Chápeš tuto logiku?

Petr Kratochvíl: Už mě to ani neuráží. Oni uráží sami sebe, jsou to chudáci, nemocní lidé. Ať tam jdou ti, co to říkají. Ať tam jdou bojovat, a já jim budu tleskat, a budu jim to věřit. Ale oni se plácají po zádech, jak hrdinně na Ukrajině bojují s Rusem, ale nic je to nestojí. Je to strašné pokrytectví Západu.

V Americe reálně hrozí občanská válka

Martina: Strašné pokrytectví Západu… My tady máme na rusko-ukrajinský konflikt, co se týká vládní rétoriky, jednoznačný názor. Jak vnímáš naši roli?

Petr Kratochvíl: Jsme ubožáci, lokajové, sluhové Ursuly von der Leyenové, Bidenovy administrativy, a dalších. Jsme nehrdý národ. Jsme opět sluhové. Nemám slov, jak opovrhuji touto politikou. Nebudu říkat, že paní Černochová je ministryně. Běžte tam, vezměte zodpovědnost – a teď myslím celý Západ, včetně Bidena – běžte tam, a vyžeňte toho lotra pryč, vyžeňte vraha Putina pryč, a já vám budu tleskat. Ale to, co teď děláte, a co prosazujete, je nemorální. Vy jste obětovali ten národ, na Ukrajinu se za rok, dva vykašlete úplně. Nikdo jim nebude pomáhat, protože na to nebudete mít peníze.

Martina: Jaké vidíš řešení? Co se mělo, nebo nemělo udělat?

Petr Kratochvíl: Já si trošku vypůjčím Henryho Kissingera, a mou vlastní logiku, a řeknu: Držme si nepřítele co nejblíž u těla. Nejhorší, co se mohlo stát, je, že se Rus spojí s Čínou. To je tragédie na staletí, to se nikdy nemělo stát.

Martina: Na které dost soustředěně pracujeme.

Petr Kratochvíl: Ano, přesně tak. Ideální pro mě, jako laika, který jenom uvažuje svým mozkem o souvislostech, by bylo, kdyby se Rusko stalo členem Evropské unie, a členem NATO, abychom zabránili spojení Ruska a Číny. Tohle je obrovské nebezpečí. Čína je větší nebezpečí než Rusko, a o tom se vůbec nemluví. Němec řekne: „My už nejsme závislí na Rusku“, ale neřekne, že teď jsou z devadesáti procent závislí na Číně. A já myslím, že to je podstatně horší.

Martina: Když jsem se tě ptala, proč, když tohle všechno vidíš, zůstáváš v Česku, tak jsi mi řekl, že děti, škola, a tak. Ale já si nejsem jistá, jestli bys šel do Ameriky i v případě, že by děti už byly škole odrostlé. Tato moje úvaha, která může být lichá, generuje otázku, jestli to není proto, že máš pocit, že tady se ještě pořád dá něco udělat, že se tady ještě dá ovlivnit, možná i zvrátit, určitý trend – jak jsi ho popisoval – směřující k totalitě.

Petr Kratochvíl: Myslím, že jedině, kde se to dá změnit, je Amerika. Tam se to musí vybojovat. Tak, jak to dopadne v Americe, se to přelije do dvou, do tří let do Evropy. Když se to podaří zvrátit v Americe, tak se jim totalita v Evropě, nebo Great Reset, nepovede. O tom jsem přesvědčen. V Čechách se moc nic ovlivňovat nedá. Jedna věc – apelovat na lidi: Nenechte se rozhádat, nevěřte veřejnoprávním médiím, neinformují vás. Nejen že lžou, to ne. Ona vás záměrně neinformují. Jak jsem dával odkazy na jména a televize, tak je poslouchejte, nechte si to přeložit. Mějte se rádi. A rodiny – držte pohromadě. A to je jediné, jak můžeme ovlivnit, abychom měli takovou politickou reprezentaci, za kterou se nebudeme muset stydět a které bychom měli věřit, protože jestli nám budou lhát, tak zaslouží vyházet – neřeknu z oken – ale z práce.

Martina: Ty jsi tady několikrát zmínil, že Amerika to bude muset vybojovat. Nejenom od tebe, ale i od lidí, kteří buď pozorují a studují Spojené státy, nebo tam žijí, je možné slyšet, že tam je už taková zášť, a tak bobtná, že Amerika má našlápnuto k občanské válce. U nás se tomu liberální média většinou vysmívají. Ty si myslíš, že to je skutečně reálná hrozba?

Petr Kratochvíl: Strašně si to nepřeji, ale tato hrozba je reálná – velice reálná. Odehraje-li se to během roku 2024, 2025, budeme vědět, kam svět opravdu směřuje.

Jedno procento nejbohatších vede válku proti lidem a chce nastolit nový systém. A používá k tomu všechno: Covid, oteplování, manipulace s volbami, invazní migraci, nedostatek potravin a energií.

Martina: Kolega, kamarád, který v Americe žije, říkal, že nejhorším skutkem, který demokraté provedli v Americe – on tedy použil doslova slovo „zločin“, je znevěrohodnění demokratických voleb řadou neprůhledných prvků, jako jsou korespondenční, nebo elektronické volby, při kterých – jak se tady s humorem nám vlastním říkalo – volily celé hřbitovy a zástupy nebožtíků. A že právě znevěrohodnění férovosti demokratických voleb je tím, co může Ameriku, a posléze nás, rozmetat. Je to tak?

Petr Kratochvíl: Je to absolutně tak. Ale ona se nedá vyjmout jenom jedna částečka, to je právě špatně, to se člověk nedobere, nebudu říkat pravdy, ale kořene. Musíme si uvědomit, že to začalo tím, že z čínské laboratoře ve Wuchanu unikl vir, a díky globálnímu viru, globální pandemii – pandemie nejvíc ovlivnila volby – se mohlo ve volebních místnostech přistupovat k jiným prostředkům, a tak dále. To je jenom součást této války, která tam probíhá. Je to také invaze migrantů, hra s potravinami, teď přijde potravinová nedostatečnost. A další velice důležitá věc jsou energie – to je další moment, jak ovládnout tu společnost. Všechno dohromady vytváří takový celek, aby systém, který doteď fungoval, byl zničen, a byl nastaven systém jiný.

Martina: Já jsem se už asi jinými slovy ptala, ale přesto: Jak dlouho tato válka, o které mluvíš, trvá? Od kdy ji cirka datuješ?

Petr Kratochvíl: Podle mě se tohle všechno připravuje velice cílevědomě minimálně 30 let. I když marxistické podhoubí k tomu – jak jsme o tom mluvili – tam bylo nejsilnější možná v šedesátých letech. Ale samozřejmě tuto hrůzu registruji až od té doby, kdy vznikla pandemie, ten virus, a začalo to odkrývat všechny věci kolem Confucius Institute, páté kolony, a najednou se člověk divil, kde se to ocitl, jak je to strašně daleko a jak je to dokonale rozjeté.

Lidem, jako Bill Gates, už nejde o peníze. Začali si hrát na Boha. Provádějí genocidu a lidstvo chtějí snížit na jednu miliardu. Zneužijí proti lidem technologie. Je to totální zlo.

Martina: Ty jsi řekl: Už se to připravuje. Já jsem s tím trošku úporná, a někdy bych potřebovala slyšet jména, adresy. Jestli mi rozumíš? Kde se to připravuje?

Petr Kratochvíl: Já tomu přesně rozumím. Když to zjednoduším, tak je to jedno procento nejbohatších lidí.

Martina: Takže tato teorie, která…

Petr Kratochvíl: Tato teorie? Můžu to specifikovat?

Martina: Ano.

Petr Kratochvíl: Jsou to nadnárodní korporace: Big Farma, Big Tech, Black Rock, Rockefellerovi, král Charles. A můžeme jít dál: Klaus Schwab, je v tom zase zapojené Německo – je to neuvěřitelné. Scholz teď odejde – a kdo tam přijde? Možná se budeme divit. Je to takzvaná elita velkých nadnárodních společností. Je to fašismus, ne komunismus. A lidé, jako je Bill Gates, si začali hrát na Boha. Jim už nejde o peníze, oni si hrají na bohy. Zažili jsme to za Sovětského svazu, kdy jsme byli svědky toho, že soudružka rozdojila kozla. Takže ono se to všechno vrací, akorát že teď je to strašně sofistikované. Oni mají technologii, která bude totálně zneužita, zlo proti lidem. Oni jsou opravdu přesvědčeni, že by nás tady měla žít maximálně jedna miliarda, a ne 8 miliard, a pracují na genocidě, a na tom, jak svět uspořádat tak, aby elita byla jenom s jednou miliardou lidí. A použijí k tomu globální oteplování, použijí k tomu úplně všechno – možná zítra marťany. Pentagon teď toto téma otevírá velice vážně. Tato hra je obrovská. Já si připadám jako blázen, když o tom mluvím, poslouchám se a říkám si: „Ti si o tobě musí myslet, že jsi magor.“ Ale jsem přesvědčen o tom, že to přesně takhle funguje, že to není konspirační teorie, že svět je opravdu ve zlomu totální změny vnímání společnosti i církve. Všeho.

Martina: Ty jsi řekl: „Jsou to elity.“ V Americe i Evropě se mluví o zradě elit, že se elity, alespoň některé, naprosto odtrhly od lidí, zradily je. Ony mají lidi vést, ať už duchovně, duševně, a třeba i technologicky. Ale víš, co na tom nechápu? Že to, co říkáš, je možné najít. Člověk může něčemu věřit, nemusí, může si ověřovat, může říct hloupost, nebo řekne: „Ano, asi to tak bude.“ To už je na každém jednotlivci. Ale pak jdou k volbám, a všechny ty politiky, kteří toto představují, zvolí, a to ještě nemáme korespondenční volbu.

Petr Kratochvíl: My jsme ztratili schopnost – když říkám „my“, tak nemyslím Češi, ale myslím tím…

Martina: Lidstvo?

Petr Kratochvíl: Lidstvo. Spíš naší židovsko-křesťanskou kulturu. Všechny základní hodnoty jsou přeházené: Nevážíme si starých lidí, rodiče nevychovávají své děti tak, jak by měli, aby maminka byla s dětmi, protože jeden plat neuživí rodinu, takže dáváme staré rodiče do domova důchodců. Vlastně to nejdůležitější, co je v člověku, je potlačeno, a ztrácíme se v prapodivném shonu za penězi, za nesmyslnými pořádky kapitalismu. My jsme se ztratili. Ztratili jsme Boha, ztratili jsme víru – a je to sebezničující. Musíme se nějak vrátit pár kroků nazpět, nadechnout se, a znovu cítit vůni přírody, puškvorce u řeky, a vidět broučka, jak jde přes silnici, a motýlka, a ne se hnát jak šílenci, abychom si mohli koupit ještě rychlejší auto.

Petr Kratochvíl 1. díl: Politikové si myslí, že budou součástí nového světového řádu, ale nakonec to smete všechny

Petr Kratochvíl: Ahoj, a můžu ti tykat, že ano? Když se tak dobře známe?

Martina: Když si tykáme. Tak myslím, že nebudeme dělat vlny. Jsem ráda, že jsi tady, Petře, jsem ráda, že ti tykám. Ještě než se pustíme do víru dění a změn, které ty pozoruješ s poklidným, smutným výrazem, jak jsem postřehla, tak řeknu, že jsem narazila na jeden tvůj jedenáct let starý rozhovor, tuším z roku 2012, kdy se loučíš s touto republikou se slovy: „Mějte se, já odcházím…“, s tím, že to je poslední rozhovor před tím, než se definitivně a natrvalo stěhuješ do zahraničí. Řekni mi, byl jsi tehdy přesvědčen, že za tebou skutečně navždy zapadla vrátka?

Petr Kratochvíl: Ne. Byla to parafráze na film „Odcházení Václava Havla“, a odcházel jsem ne tak úplně do zahraničí, i když také, ale odcházel jsem z veřejného života. Nechtěl jsem si už dál zbytečně povídat o věcech, které mě začaly vyloženě obtěžovat – tenkrát šlo o dotace pro divadla, a já jsem byl proti dotacím soukromým divadlům. A toto zklamání bylo veliké, protože se podstatě nakonec proti mně postavili majitelé divadel, u kterých jsem zjistil, že nechtějí svobodu – oni chtějí ty dotace.

Martina: Takže byli proti tobě rázem všichni?

Petr Kratochvíl: V podstatě jsem zůstal úplně sám. Zažaloval jsem tento stát, že porušuje pravidlo „de minimis“, což je zákon, že eseróčko, to znamená soukromé divadlo, nesmí dostávat více jak 200 000 euro na tři roky. A tady dostávala soukromá divadla i deset, dvanáct miliónů každý rok. A já jsem myslel, že se mnou bude většina souhlasit, ale oni si to představovali spíš tak, že jednoho dne mohou také na větší peníze, na dotace, dosáhnout. My jsme se v podstatě rozešli, už jsem si s nimi neměl co povídat.

Martina: Já vím, že tato kauza proběhla v tisku, ač už je to, dá se říci, dávno. Pokud vím, tak tebe tehdy právníci stáli asi pět miliónů korun, a José Barosso ti poslal dopis, ve kterém ti napsal, že snad máš asi pravdu.

Petr Kratochvíl: Ve všem. Ve všech bodech.

Martina: A tím je to…

Petr Kratochvíl: Tím to bylo vyřízeno…

Martina: A tím to bylo vyřešeno. Takže sis mohl tento dopis zarámovat, a odejít.

Petr Kratochvíl: Ano. Mám ho zarámovaný, a odešel jsem.

Procházíme něčím, jako Orwellova Zvířecí farma a 1984, a už jsme se dostali dál

Martina: Ale mě zajímá to tvé odcházení, protože jsi tady parafrázoval „Mějte se, já odcházím“, tedy Odcházení Václava Havla. Když jsem před čtyřmi lety volala, a žádala tě o rozhovor, tak už jsi nebyl v Americe, ale v Portugalsku, a řekl si: „Ne, já už se nebudu k ničemu nikdy vyjadřovat. Nedá se nic dělat. Už to není můj boj. Já už nechci.“ Takže tam jsem spíš viděla Júlia Satinského, který třískne dveřmi, a řekne: „S vámi, přátelé, já jsem skončil.“ Řekni mi, teď jsi tady, povídáš si, žiješ zpátky v Čechách – co se to stalo?

Petr Kratochvíl: Asi tím, že žiji v Čechách, a věci kolem mě se neskutečně rychle mění, řekl bych, že budoucnost už tady jednou byla – všechno se mi vrací. A zapojil jsem se do pár rozhovorů, co se týká mezinárodní politiky – ani ne tak české politiky, jako mezinárodní – protože opravdu procházíme něčím, jako je Orwellovo dílo „Zvířecí farma“ a také…

Martina: …1984

Petr Kratochvíl: Tak 1984. Myslím, že už jsme za tím, už to jde dál. A jelikož mám sedm dětí, a často si s nimi povídám, a nechtěl bych, aby viděly, že doma jenom nadávám – aby mi jednou neřekly: „Ty nadáváš doma a nic neřekneš.“ – tak v podstatě z výchovných důvodů jdu příkladem, a musím něco říct, když mám tu možnost. Je to jako když odnaučuji svého syna kouřit, tak prostě nemůžu sám kouřit. Musím jít příkladem, protože kdybych kouřil a říkal: „Nekuř,“ tak jsem za pitomce.

Nechci, aby moje děti chodily do škol v USA, kde učí transvestiti, jestli se cítí jako chlapeček nebo holčička, a měly možnost je odoperovat proti mé vůli, a aby moje holčičky měly společné záchody s chlapečky. To je zrůdné.

Martina: Tak já tedy poděkuji dětem, že tě tady navzdory odmítnutí před čtyřmi lety mám. Ale ty máš, řekla bych, kompetenci glosovat svět kolem sebe, a především situaci v Americe, a u nás, protože jsi odešel do Ameriky jako kluk, jako nicka, pracoval jsi tam jako gastarbeiter, jako klasický emigrant, vypracoval ses tam, tam ses stal milionářem, a pak ses vrátil domů – tady se změnily poměry – už jako úspěšný muž. Do Ameriky ses vracel už jako milionář, a mezi tím sis ještě pořídil bydlení v Portugalsku, takže si můžeš vybrat, kde žít. Proč žiješ tedy teď v Česku?

Petr Kratochvíl: Děti tady chodí do školy. Zaprvé. Chci, aby vystudovaly tady, a ne v současné době v Americe, aby chodily do školy v Americe, kde se dějí absolutní tragédie. Nedá se to srovnat s Českem, tady je pořád ještě dobře.

Martina: V čem všem se to nedá srovnat?

Petr Kratochvíl: Například ve školství: Abych pouštěl děti do školy, do kterékoliv školy, a učili je tam transvestiti, a moje holčičky měly společné záchody s chlapečky, a vysvětlovat školským odborům, že nechci, aby mluvily o tom, jestli se dnes cítí jako chlapeček nebo holčička, a měly možnost v podstatě je odoperovat i proti mému názoru, nebo mému přesvědčení – to mi přijde strašně zrůdné. A v Portugalsku je také hodně dobře, protože tam jsou strašně příjemní, hodní, chudší lidi. Ti chudší lidé jsou vždycky nějak nejlepší, a lepší.

Martina: Ty, milionář, chválíš chudé, že jsou vždycky lepší?

Petr Kratochvíl: To je strašně nepodstatná věc, jestli má někdo milion, nebo plný olivovník oliv – v tom téměř není žádný rozdíl, to nedělá člověka šťastnějšího.

Martina: Nezmínila bych to, kdybys to nezmínil ty. Pojďme se podívat na jednu větu, kterou jsi před chvílí řekl: „Všechno se mi vrací“. Ty jsi skutečně odcházel z tehdejšího Československa v roce 1980, a pak jsi odcházel v roce 2012, a pak ještě znovu. Skutečně se ti to vrací? Měly tyto emigrace – pak už ne, pak už to byly jenom odchody – přesto něco společného?

Petr Kratochvíl: Ne. Nemá to vůbec nic společného, protože když člověk teď odjíždí kamkoliv, ať do Portugalska, nebo kamkoliv, tak se vrací.

Martina: Může se vrátit.

Petr Kratochvíl: Může se vrátit, což je největší devíza, která před tím nebyla, protože jsem byl odsouzen na dva roky nepodmíněně za nedovolené opuštění republiky. Ten stav se nedá popsat, to je nevyléčitelná nemoc – hrozná touha po domově. A kór, když je někdo patriot, jako jsem já, tak je to opravdu nemoc, těžká nemoc.

Martina: Ty jsi ji přesto musel přestát.

Petr Kratochvíl: Musel jsem to přestát, protože jsem zvolil tuto cestu, protože jsem tady nemohl svobodně dýchat. A nechtěl jsem se ponižovat, takže jsem zvolil tu cestu. Neřekl bych tomu „emigrace“ – zkrátka budu žít tam, kde se ke mně chovají dobře, i když budu mýt záchody, tak je to lepší než být v divadle, slavném divadle, kde cenzurují, nebo cenzurovali i Shakespeara. V takových podmínkách se prostě žít nedá.

Na univerzitách a mezi studenty je velmi výbušná atmosféra. A není to marxismus, ale dneska spíš fašismus.

Martina: Ty jsi v Americe zažil, jaké je začínat skutečně od nuly. A zažil jsi také velké rozčarování, protože my jsme si všichni v té době, v osmdesátkách, Ameriku nesmírně idealizovali, a měli jsme pocit, že to je země zaslíbená. Řekni mi, co jsi našel ty? Našel jsi rozčarování, nebo zemi zaslíbenou?

Petr Kratochvíl: Je to tak, že když člověk vylétne z klece poprvé ven, a dostane se do svobodné země, jako je Amerika, tak tomu vůbec nerozumí, a je rozčarován, zklamán, podveden, nerozumí té kultuře, nerozumí, co se to kolem něho děje.

Já jsem poprvé viděl umírat lidi na ulici, žít v krabicích – neuvěřitelný šok, kulturní šok – že jsem si začal říkat, že ti komunisté měli snad pravdu, že je to pozlátko kapitalismu. To mě napadaly jejich bolševické věty, než si člověk začne klást otázky, a začne si na ně odpovídat. Protože když bezdomovci dávám, nebo jsem dával, svačinu, tak jsem si říkal: „No jo, ale on se tady narodil, já ne. Já práci mám, on ne. On umí anglicky, já neumím anglicky.“ A pak mi došlo, že oni si velice často tuto cestu bezdomovectví zvolí, protože nemají žádné starosti a žádnou zodpovědnost, a většinou to propojí s alkoholem, nebo s drogami. Je tam takových lidí, kteří jsou třeba nemocní, a nemají peníze na nemocnici. To je blbost. Tam je public hospital, kde ho ošetří úplně stejně, jako tady u nás v Motole. To je taková podobná nemocnice, public hospital, akorát že nesmíte zajít do soukromé nemocnice. Tím se vracím k tomu, že to je jejich volba, že člověk je tam tak strašně svobodný, že ho nechají, když chce na ulici umřít.

Martina: Že i toto je druh svobody?

Petr Kratochvíl: I toto je druh svobody.

Martina: U nás by tě tehdy sebrali za potulku, a nemohl sis dovolit v klidu umírat na ulici, kdybys chtěl. Řekni mi, co byla tvá nejdůležitější zkušenost? Já vím, že posluchači určitě tuší, že se zvolna dostáváme k tomu, jaká byla Amerika tehdy, a jaká je teď, ale mě pořád ještě zajímá to, jak osmnáctiletý Petr Kratochvíl tehdy viděl Ameriku, když si začal klást ty otázky a začal na ně hledat poctivě odpovědi?

Petr Kratochvíl: Viděl jsem Ameriku – člověk si zvyká tak rok na to, co se kolem něho vlastně děje, co to je. A zjistil jsem, že je to úžasná záležitost. Amerika je úžasná. Úžasná. Byla úplně úžasná. A zase, doufám, bude. Se svobodou se člověk musí popasovat, protože to je především obrovská zodpovědnost, dennodenní zodpovědnost sama za sebe, za rozhodnutí, nedá se nic na nikoho svést. A radost, že člověk může dělat opravdu to, co chce, je strašně naplňující, a svobodomyslný člověk prostě nechce žít jinde – neuměl bych asi žít v Rakousku, nebo v Německu. Ale Amerika byla pro mě absolutně – když jsem zjistil, o co jde, řekněme po roce, po dvou letech – absolutně zemí zaslíbenou.

Martina: Ale jestli jsem to správně pochopila, tak ses také na začátku potýkal s tím, že jsi zjistil, že svoboda je nesmírně pracná a že svoboda jako taková vlastně člověku může způsobit jakousi fóbii z volného prostoru, ve kterém se ztratí.

Petr Kratochvíl: To je to, co teď mají asi lidi tady. Já jsem zjistil – udělám si oslí můstek – že tady chce strašně málo lidí mít svobodu. To je pro mě největší poznání. Oni říkají, že chtějí svobodu, ale v podstatě nevědí, co to je. Oni nechtějí vzít zodpovědnost, chtějí být na někom závislí – především umělci – a takové svobody si potom ani nemohou vážit, protože to nemají na koho svést, když se jim nedaří, protože to je jejich problém, jejich rozhodnutí.

Martina: A proč si tedy myslíš, že je Amerika dnes jiná než Amerika, kterou jsi nám před malou chvílí popsal? A vzhledem k tomu, že tam žili, a žijí lidé, kteří neměli totalitní zkušenost, kteří byli na této absolutní svobodě, na prvním dodatku, vychováni – tak co se stalo se současnou Amerikou?

Petr Kratochvíl: Řeknu ti to takhle: Já jsem plebejec. Nemám žádné vzdělání. Nemám žádné tituly. Řeknu to z mého čistě laického hlediska, jak pozoruji život: Stala se podle mě ta věc, že Čína za posledních třicet let zkorumpovala totálně všechny instituce, univerzity, školy, vnímání svobody, nesvobody. Zkorumpovala jak demokraty, tak republikány. Donald Trump tomu říká: „Swamp. Musíme vypustit swamp.“ (swamp – bažinu, močál) Protože je všude. A je také samozřejmě i v Evropě. Sedmdesát let nebyla válka, takže svět je nesmírně zkažený, a v Americe začala obrovská invaze lidí, kteří do Ameriky přicházejí nelegálně, především nelegálně, a vytvářejí páté kolony. A spolu s univerzitami a studenty je to výbušná, neuvěřitelně výbušná atmosféra. Myslel jsem, že to je marxismus, ale myslím, že to je dneska spíš fašismus než cokoliv jiného.

Skupina BRICS je totalita. A západní kultura Klause Schwaba je totalita. Nejhorší věci se odehrávají v Kanadě, kde v parlamentu tleskali nacistovi. Trudeau je fašista se vším všudy.

Martina: Ale promiň, jen ty jsi řekl, že si myslíš, že Čína zkorumpovala Ameriku. Skutečně vidíš na začátku tohoto sešupu Čínu? Vždyť mnozí hovoří o tom, že v 50. letech už bylo možné v Americe na univerzitách vidět marxistické buňky, a tak dále, a kdeže v tu dobu byla Čína? A kdeže měla nějaký vliv na Ameriku?

Petr Kratochvíl: Ano, od 60. let byly levicové tendence – opomenu dobu mccarthismu, a Čína tohle vycítila. Čína se strašně rychle učí. Vzorem Si Ťin-pchina je Mao Ce-tung. Čína dokonale zkorumpovala Ameriku tím, co Američané mají nejradši, a to jsou peníze – another day, another dollar – čas jsou peníze. Jeden čínský filozof říká: „Největší umění války je vyhrát válku bez války.“ – a jim se to neskutečně daří. Já si myslím, že tohle je prvopočátek toho, že Čína chce být světovým lídrem, zničit hegemona Ameriku a celý západní svět. A když se to propojí se Švýcarskem, fórem finančním, s Klausem Schwabem, a spol., tak z toho vznikají v podstatě dvě totality, které mezi sebou začínají mít konflikt – a vracím se k Orwellovi – protože vznikají dvě až tři totality, které mezi sebou povedou nějaký boj, začnou mezi sebou bojovat.

Martina: A promiň, ještě definuj totality, které to jsou? Čína…

Petr Kratochvíl: Skupina BRICS je jedna totalita, která vzniká. A naše západní kultura od švýcarského finančního fóra (WEF – Světové ekonomické fórum), od Klause Schwaba, je totalita. Takový Trudeau v Kanadě, to je fašista se vším všudy. Nejhorší věci se dneska odehrávají v Kanadě. Absurdně tleskali tomu nacistovi v parlamentu – Zelenskyj tam byl na návštěvě – a zjistilo se, že esesáků tam bylo asi šest set.

Martina: Kde?

Petr Kratochvíl: V Kanadě. Nestěhovali se jen do Jižní Ameriky, ale také do Kanady. A nebyl to první nacista, který byl oceněn. To jsou všechno v podstatě studenti Klause Schwaba. Z jeho hnízda vypouští – a sám se tím chlubí – že infiltruje vlády lidmi, kteří jsou vychovaní švýcarským finančním fórem.

Přichází horší totalita než komunistická. Noví Mengeleové a Goebbelsové, ať je to Zuckerberg, Fauci, chtějí pomocí technologií, migrace, a války na Ukrajině zotročit lidstvo a snížit populaci

Martina: Já vím, a mluví se o tom, že o tom můžeme najít nejrůznější přednášky a články, zmínky. Ale je to tak opravdu? Protože se vždycky bojím takového toho: „No jasně, to přece ví každý.“ Řekni mi, ty se tomu věnuješ, tyto věci studuješ, tak jsi si ty sám jist, že to tak je, protože jsi četl, mluvil, našel něco, kdy řekneš: „Toto je pramen, kterému věřím.“ Tak to je?

Petr Kratochvíl: Ano, vždycky k tomu musím dát odkaz. Neříkám to já, říká to spousta velice chytrých lidí, které pozoruji, které studuji, kterým absolutně důvěřuji. A jestli můžu dát nějaké odkazy, protože to je asi důležité, tak bych řekl třeba – Benjamin Carson – to je chirurg, černoch – tak toho poslouchat, Marc Levin – toho poslouchat, a Tuckera Carlsona, Hillsborough College, výborná černoška Owens, úžasný David Hanson, Roman Balmakov – úžasný člověk. Tohle jsou všechno zdroje, ze kterých čerpám a ze kterých si dělám závěry. Je hrozně důležité poslouchat jiné zprávy než Čtyřiadvacítku, nebo CNN, ať to je australská SkyNews, Newsmax…

Martina: Taky posloucháš i Al-Džazíru?

Petr Kratochvíl: Al-Džazíru, samozřejmě, abych měl srovnání, abych si to mohl dávat celé dohromady. Ano, jsem přesvědčen, že takhle to je, že takhle to funguje. Není to žádná konspirační teorie, protože všechno se odehrává, ta hrůza, se odehrává teď, tady. Je to největší zločin v moderní historii lidstva.

Martina: Petře, čeho konkrétně se tento zločin týká?

Petr Kratochvíl: Přichází totalita. Taková totalita, že ta naše totalita, co jsme si ji prožili, je procházka růžovým sadem. Za pomoci technologií vzniká totalita, která má lidstvo opravdu zotročit. Veřejně mluví o depopulaci, že na tom světě je moc lidí, že by jich mělo být méně. Kdo by mohl rodit, kdo by nemohl rodit. Už se tady dají vystupovat noví Mengeleové, noví Goebbelsové, ať je to Zuckerberg, ať je to Fauci. Ten zločin se odehrává teď. Jeden z kroků toho zločinu je třeba uměle vytvořená migrace. Ať je to migrace, válka na Ukrajině, tak teď migrace z Afriky. Oni vědí, že tím oslabí Západ. A myslím si, že jde o to oslabit Západ. Nový světový řád, nová vláda, může vzniknout jedině tehdy, když nebude existovat Amerika jako hegemon.

Martina: Já bych chápala toto nastavení, třeba ze strany Číny, odstranit Ameriku jako světového hegemona. Ale ty sám jsi mluvil o migraci z Afriky, což oslabuje celkově Západ i Evropu. Proč by tedy na tom měl mít zájem třeba Klaus Schwab?

Petr Kratochvíl: Myslím, že když má vzniknout něco nového, to staré se musí zbořit. A začít stavět něco nového, ať jde o ekonomiku – o tu asi jde především – tak tento nový světový řád je vlastně nová víra. I Vatikán se mění, i toho se to velice týká. Myslím, že papež František nemá dneska už daleko od papeže Pia XII., který kolaboroval s nacismem. Progresivismus, jak tomu říkají, je velice blízko nacismu.

Hodně politiků si myslí, že oni budou součástí nového světového řádu, ale nakonec to smete všechny. V lepším případě to skončí třetí světovou válkou, v horším případě totalitou.

Martina: To znamená, že si myslíš, že podstatou je revoluce, nikoliv evoluce? Rozbít, a na zelené louce znovu…

Petr Kratochvíl: A nový světový řád. Hodně politiků si myslí, že budou toho součástí, ale nakonec to podle mě smete úplně všechny. V lepším případě to skončí třetí světovou válkou, a v horším případě to skončí totalitou.

Martina: To znamená, že v tomto případě vnímáš, že velký otřes by mohl být ještě ozdravný, zatímco plíživá totalita, kterou nakonec mnozí přivítají, může svět zmrzačit nevratným způsobem?

Petr Kratochvíl: A na hrozně moc dlouho. Možná skončíme jako Planeta opic.

Martina: Takže podle tebe mají pravdu ti, kdo říkají, že o nic menšího, než o duši se nehraje?

Petr Kratochvíl: Ano. Takhle bych to taky nazval. Bill Gates o tom mluví velice otevřeně – toho by si lidé měli poslechnout. Od Klause Schwaba by si lidé měli přečíst Great Reset – je to strašně podobné Mein Kampfu. Těchto zdrojů je strašně moc. Takže já jako nevzdělaný člověk tohle vnímám tak, jak to říkám, tak, jak o tom mluvím, a myslím si, že mám pravdu. Byl bych hrozně rád, kdyby mě někdo přesvědčil, že pravdu nemám, a kdyby mě argumentačně přesvědčil, že jsem úplně vedle. To by pro mě asi bylo největší štěstí.

Ladislav Větvička: Armenske harakiri v přimem přenosu

Etnycka čistka křesťanskych Armenu žijicich v oblasti Nahorniho Karabacha proběhla během několika dnu, kdy se drtiva většina ze 120 tisic obyvatel po měsični valce v roce 2021, devitiměsični blokadě a hladověni rozhodla opustit mista, kde se narodili, sve domovy, byty, pozemky, hřbitovy předku, křesťanske pamatky i podnikani.

Sbalili vše, co se dalo naložit do auta a ve trojstupu zaplnili jedinu, bezmala stokilometrovu unikovu cestu přes lačinsky koridor. Z hlavniho města Stěpanakertu se stalo město duchu…

Co temu předchazalo? (podrobna analyza tady) Po přiměři z roku 1994 mezi Azerbajčanem a Armenyju nasledovalo čtvrt stoleti miroveho rozvoja oblasti (mimo pravidelne přestřelky na linyji dotyku). Zatimco Armeni se spolehali na podepsane přiměři o „řešeni problemu mirovu cestu“ a drželi se v zakopanych linyjach, čimž se připravovali na valku, keru už znali, Azerbajdžan vsadil na moderni zbraně.

Když v roce 2018 nastupil na trun premier Pašiňan, možna se ještě dalo cosik robit. Misto teho (jak piše chorvatsky web v textu Sorošuv pěšak zničil Armenyju), aby se věnoval blahu své země a jejích občanů, se jeho pozornost soustředila na nejednoznačné geopolitické hry. Pokusil se sedět na dvou židlích,“ udržoval vágní spojenectví s několika hlavními mocnostmi a lidmi, jako je George Soros.

Misto teho, aby reagoval na nakupy modernich zbrani Azerbajčanem (obzvlaště tureckych dronu), kdy mu muselo byt jasne, že nebudu použite proti severni ani jižni regionalni mocnosti Rusku a Iranu, ale pravě proti Armenii/Karabachu, věnoval se zlepšovani vztahu s USA a podkopavani vztahu s Ruskem.

Trest v podobě měsični valky Azerbajčanu proti karabašskemu uzemi byl kruty. Karabašska armada nebyla schopna čelit moderni valce a kromě bezmala 7 tisic mrtvych mladych synku přišel Karabach o kličova uzemi. Nebyt ruskeho tlaku na podpis přiměři a nasazeni mirovych sil na pět roku, tak by Karabach byl obsazeny cely už na podzim 2020.

Bylo jasne, že situace nevydrži celych pět roku. Pašiňan ovšem pokračoval v demontaži vztahu s Ruskem. Před měsicem označil orientaci na Rusko jako strategicku chybu, provedl společne cvičeni s USA a oznamil, že bude ratyfikovat Řimsky status, což znamena podřizeni se Mezinarodnimu trestnimu soudu, kery před časem vydal zatykač na Putina.

Za teto situace pochopili Azeři, že maju jedinečnu přiležitost. Baku oznamilo Rusum kratce před utokem zahajeni „protiteroristycke operace“, ti se stahli z ohroženych mist a během jedneho dňa, kdy byla prolomena obrana a karabašske sily ztratily přes 200 synku, Jerevan/Stěpanakert kapituloval.

Ozbrojene sily Karabachu předaly nepřiteli přes 50 milionu kusu munyce, 79 obrněnych vozidel, 96  dělostřeleckych zbrani a minometu, 93 jednotek automobilov techniky, 113 jednotek techniky protivzdušne obrany a vic jak 7 tisic jednotek ručnich palnych zbrani.

To je tak, když si kdosik mysli, že može sedět na dvuch židlach. Vysledkem je karabašska katastrofa a exodus všeckych obyvatel, keři po obsazeni uzemi po valce z roku 2020 tušili, co by je čekalo.

Jestli si ovšem kdosik mysli, že tym zaležitost konči, obavam se, že je na omylu. V podminkach přiměři je aji zpřistupněni korydoru mezi Nachičevanem a Azerbajčanem, pro kery Azeři zrobi cokoliv. To znamena, že Armeni přidu o společnu hranicu s Iranem. Može to byt otazka dnu, kdy k temu dojde. V tomto korydoru pak dojde ke znovuzprovozněni strategicke železnice, kera kdysik vedla z Turecka přes Nachičevan, Armenyji, Azerbajčan ke Kaspickemu mořu. Tym se odevře obrovska obchodni cesta z Povolži ke Středozemnimu mořu. Je jasne, že kličovi hrači Rusko, Turecko ani Iran nebudu protestovat.

A pro naše slavne humanytni bojovniky je to přiliš daleko. Nebo vubec nevi, kaj to je. Nebo ještě nedostali instrukce. Až je ale dostanu, bude pro Karabach i Armenyju pozdě. Tak se robi etnycke čistky.

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Jerevan

Ladislav Větvička 2. díl: Drtivá většina lidí svobodu nepotřebuje, ani svobodu pohybu, ani svobodu slova

Ladislav Větvička: Dobrý den. Já jsem také velice rád, protože české slovo tady jen tak neuslyším, a tak doufám, že něčím přispěji tady českým krásným slovem. Nebudu mluvit ostravsky. Ano?

Martina: Dobře. To je mimo jiné velmi pozoruhodné, jak dokážeš velmi plynně přecházet ze spisovné češtiny, nebo víceméně spisovné češtiny do ostravštiny. Bez ztráty kytičky, většinou.

Ladislav Větvička: No, tak nezapomeň, že jsem také dlouhá léta působil v rozhlase. Takže jsem se musel naučit mluvit trošku spisovně. Bo, kura, ta ostravština tam ne vždy sedí. Ale je to tak. Ano.

Martina: Pojďme se vrátit nejenom k tvé anabázi, kterou jsi nedávno zažil, ale jenom v té souvislosti, jak se podívat na úroveň svobody slova u nás. Ty jsi komentoval, že to, že majitel iDNES nechce, aby byly na iDNES prezentovány názory, které se mu nelíbí, je normální. A řekl jsi: „Tak to v polo-svobodných společnostech chodí“. A to mě zaujalo, protože z toho vychází dvě otázky. A je potřeba se nad nimi poctivě zamyslet. Jedna je spíše konstatování, že ono to tak nechodí jen v polo-svobodných společnostech, ale i ve svobodných společnostech. Prostě majitel je, a měl by být – pokud chce být ve svobodné společnosti – tím určujícím, kdo má největší vliv na obsah. Pokud někdo například vlastní ryze komunistické noviny, tak není žádná povinnost, aby tam dával texty kovaných pravičáků, konzervativců. No, a pokud někdo má zase čistě konzervativní médium, tak tam nemusí prezentovat názory ultralevicových aktivistů. Takže rozhodnutí majitele není přece znakem nesvobody. Nebo to vidíš jinak?

Ladislav Větvička: No, já bych nejprve podotknul, že netuším, jestli to bylo rozhodnutí majitele, nebo jestli ten tlak přišel z jiné strany. Prostě berme jako fakt, že od 7. září tohoto roku pro iDNES po 15 letech už nesmím psát, přestože moje texty se jim po dlouhá léta – 15 let nebo po většinu těch 15 let – líbily. Ty texty se jim líbily, pak už ne. Ale nevím, kdo za tím stál, anebo…

Facebook nebo Twitter mají úplně jiný dosah než jiné platformy na internetu. Blokace uživatelů z jejich strany je jako cenzura.

Martina: V každém případě… promiň… V každém případě to musel majitel odsouhlasit. Takže z toho vycházejme.

Ladislav Větvička: Předpokládejme. Ano. Protože pokud máte někoho, kdo má nejvyšší čtenost a největší oblibu čtenářů, tak asi bez souhlasu nebo tichého souhlasu majitele by to nešlo. Po pravdě ani nevím, kdo dnes je majitelem iDNES. Ale to není podstatné. K té otázce zpátky. Samozřejmě. Já na tom nevidím nic moc nesvobodného, pokud majitel řekne ne, mně se to nelíbí a já nechci, abyste se tady u nás prezentoval. Aby ty názory tady byly prezentovány, a tak dále, a tak dále…

Teď je otázka, kde je ta hranice mezi tím, kdy si to řekne soukromé médium jako iDNES, což si myslím, že je naprosto v pořádku, a třeba v okamžiku, kdy vám tohleto řekne médium jako je třeba Facebook – protože podle mě Facebook je něco jako – jak já tomu říkám „hitlermarket“ – obchod, který prostě soustřeďuje takovou obrovskou tržní sílu a sociální sílu v případě Facebooku, kdy tato sociální síť ovládá řekněme 70, 80 % lidí v České republice, co se tomu věnují. Pak už se podle mě jedná o něco jiného. Pak už se jedná o porušení zákona České republiky, kde se píše, že cenzura je nepřípustná. A v okamžiku, kdy vás vycenzuruje třeba Facebook jako obrovská tržní síla, pak si myslím, že to už je přes čáru. Ale vrátím se zpátky. Okamžiku, kdy by mě nenechalo dopsat třeba komunistické Rudé právo na své stránky, tak bych se jim vůbec nedivil. To, že nepíšu na iDNES, dobrá, respektuji. Nechtějí mě, tak ať si tam mají, koho chtějí, a také bych asi nepsal na stránky různých jiných politických stran nebo subjektů.

Martina: Ty jsi teď oddělil od sebe soukromá média a zároveň si zpochybnil, že by to vlastně stejně mělo fungovat i na sociálních sítích. Myslíš si, že sociální sítě by měly spíše spadat, řekněme, do kategorie veřejné služby navzdory tomu, že i ony jsou soukromé? Že i ony mají svého majitele?

Ladislav Větvička: Stoprocentně. Vždyť u nás přece platí ten zákon o významné tržní síle, kdy si hypermarket nemůže dovolit to, co dělá třeba nějaký malý obchodníček. Takže ano. Pokud sociální síť… uveďme třeba kazašskou síť V kontaktě – VK.com. Tam je poměrně velká část českých občanů, ale kolik má tržní pokrytí? 5 %? 10 %? Tak se nic neděje. Ale v okamžiku, kdy máte 80 %, a oni vám zničí třeba vaši práci, kterou tam prezentujete v rámci komerčních služeb, protože řeknou: Porušil jste pravidla komunity, což je stejná blbost jako porušení kodexu blogera, to jsou prostě ubohé poučky, které jsou používány mnohdy naprosto automatickými stroji, které nemají nic společného s realitou.

Martina: To znamená, že bys tedy na sociální sítě už nepohlížel vysloveně jako na média, ale na veřejnou službu, která vlastně spadá pod ochranu ústavy o nepřípustnosti diskriminace za politický názor?

Ladislav Větvička: Ano. Přesně tak. Tak bych to asi formuloval.

Martina: Ta otázka je poměrně zásadní. Protože na sociálních sítích se odehrává bitva o svobodu slova. Facebook se od začátku choval poměrně silně politicky, a je veřejným tajemstvím, že vždy stranil krajně levicovým ideologiím anebo alespoň levicovým ideologiím. A dost nevraživě vzhlížel na pravicové a konzervativní ideje. Twitter, dnes X, byl na tom podobně. Pak se tou orientací trochu s novým majitelem zamíchalo. Ale v době, kdy byl Twitterem, tak upřednostňoval silně i levicová ideologická vyjádření. A všichni takzvaní liberálové to prezentovali jako normální. Dnes se tedy X chová, řekněme, vyváženěji, nebo alespoň vzbuzuje dojem větší objektivity, a mnoho liberálů a odpůrců svobody slova to kritizuje. Řekni mi, jak se tedy podívat tady na tento jev, když tě cenzuruje soukromý subjekt. Je to cenzura? Není to cenzura?

Ladislav Větvička: No, rozhodně to jistá forma cenzury vždy je, za každé okolnosti. Teď je otázka, jestli má člověk šanci jít jinam. Řekněme si, že v České republice jsou tři významné sociální sítě: Facebook, V kontaktě a Twitter. Je to tak? Máme ještě nějaké jiné?

Martina: Tak jsou tady ještě TikTok. Je tady Instagram. Což jsou sítě, které promlouvají především k mladším ročníkům.

Ladislav Větvička: Instagram je součást Facebooku. Ale řekněme, že ty sítě… včetně TikToku, můžou mít 80, 90% pokrytí. Takže v okamžiku, kdy vás jeden z těchto silných hráčů zablokuje, zcenzuruje, tak tady toto už by se mělo hodnotit jinak, než když vás zcenzuruje nějaká malá mediální společnost typu, já nevím, píšu ještě třeba na slovenský web Pravda.sk. V okamžiku, kdyby mně Pravda.sk řekla, že tady už psát nebudeš, no tak si najdu jinou. A to je vše. Prostě píšu pro slovenské čtenáře tam anebo jinde. V okamžiku, kdy vám Facebook zničí vaše kontakty budované třeba 15 let, nemyslím teď mě, ale to se stalo spoustě společností nebo jednotlivcům, tak to má úplně jiné souvislosti.

Martina: Jak vnímáš to, že mnozí lidé na Facebooku, nebo blogeři, když se tě zastali, tak byli zabanováni? To je projev čeho?

Ladislav Větvička: To je projev naprosté cenzury. Typický příklad: Dva, tři dny zpátky Ázerbájdžán pohltil zbytky křesťanského Karabachu, a dochází tam k obrovskému exodu, který mimochodem vůbec není reflektován v českých médiích. Nikoho to nezajímá. Že tady dochází opět k jisté formě genocidy arménského obyvatelstva. Když se jeden z mých přátel v diskusi pod něčím článkem zmínil, že k tomuto tématu bylo právě na mém blogu mnoho fotografií a mnoho analýz a mnoho předpovědí, jak to asi dopadne, tak byl zablokován jenom za to, že uvedl moje jméno. Takže myslím si, že není čistější forma cenzury než právě toto.

Gruzii hrozí obdoba ukrajinského scénáře, společnost je rozpolcená

Martina: Ty jsi v posledních letech zveřejnil hodně reportáží, postřehů, fotografií z Arménie, Kazachstánu, Gruzie, kam se pravidelně vracíš, a ani nevím, kde všude jinde jsi pobýval. Teď si řekl, že my tady máme naprosto zanedbatelné informace z těchto oblastí. Máš pro to nějaké vysvětlení? Proč se zrovna těmto zemím, které nejsou od nás až tak vzdáleny a nedá se říct, že by nás nemohly ovlivňovat, nebo ta situace v nich by se netýkala i nás – tak proč jsme podle tebe tak velmi málo informováni o tom, co se tam odehrává?

Ladislav Větvička: Nevím. Řekl bych, že tuším… V prvé řadě začneme tím, že bohužel pro českého občana, když řeknete Gruzie nebo Arménie, tak pro mnohé z nich to připadá jako něco obrovsky vzdáleného. Přitom Gruzie leží na pobřeží Černého moře. Je to vlastně soused Bulharska. Neboli když ty naše rodiny jsou na bulharském pobřeží, tak se na druhou stranu můžou kouknout na Gruzii. Kdyby ji viděli, tedy. A kdyby to nebylo těch 1500 kilometrů. Ale je to vlastně náš soused a je pořád považován za Evropu. Arménie je sousedem Gruzie. Nemá sice moře, ale má několikatisíciletou historii bojů se svými muslimskými sousedy. Ať už to byli Turci z jedné strany, nebo Ázerbájdžán, což je opět turkický národ z druhé strany. Paradoxně od dob Peršanů nemají problém třeba s Íránem, silně muslimským státem. Ale z nějakého důvodu nás tato situace nezajímá. Je to daleko. Připadá nám, že je to daleko. Přitom obě země, jak Gruzie, tak ta Arménie, k nám velice vzhlíží. Gruzie by chtěla být paradoxně členem Evropské unie a NATO. Což tady v Gruzii všem vymlouvám, aby to nedělali, a oni nechápou, o čem tady mluvím. Arménie by ráda měla nějaké své ukotvení v prostoru, ale prostě nenachází ohlas. Nikoho to nezajímá.

V Karabachu nyní dochází opět k příšerným věcem. Mám tady fotografie a záběry od mého kamaráda, který dělá v Jerevanu ombudsmana, zástupce pro lidská práva pro Karabach, a je to něco příšerného. Ale u nás to nikdo nechce slyšet. Na tu otázku, proč tomu tak je? Já si myslím, že vzhledem k tomu, že Arménie je pravoslavnou křesťanskou zemí, tak to je jeden z těch důvodů, proč to nikoho u nás nechce zajímat. Kdyby někdo takto útočil na Ujgury někde v Číně, tak si myslím, že jsou toho plné noviny a plné multikulturní televizní zprávy.

Martina: Když jsme spolu mluvili asi před čtrnácti dny, tak ty jsi mi říkal, že se ti nelíbí, co se děje v Arménii. Že se ti nelíbí, co se chystá kolem Karabachu a že si myslíš, že za pár dnů nebo měsíců to tam může bouchnout. A pak jsme spolu mluvili, a ty jsi říkal: A stačilo půl dne a bouchlo to tam. Řekni mi, je to tam opravdu tak natlakované v této oblasti, stejně jako třeba v Gruzii, že se mohou dít věci, o kterých my si tady nevyprávíme, ale člověk, který tam pobývá, cítí, že ta situace je natolik napjatá, že se můžeme velmi záhy všichni nestačit divit?

Ladislav Větvička: Ano. Bohužel. Já se… Já už dnes do Karabachu nesmím. Už by mě tam nikdo nepustil. Už to patří pod ázerbájdžánskou správu. Arménie sama se vzdala Karabachu. Jejich prezident, multikulturní levičák, který je u moci asi tři, čtyři roky, před týdnem prohlásil, že v Arménii žádná arménská vojska nejsou, Arménie nemá o Karabach zájem, a tím pádem – jak to říká náš chytrý premiér Fiala – vyslal signál, že Ázerbájdžán si může dělat, co chce. Takže tam ta situace je teď opravdu zlá a nechtěl bych být v kůži arménského lidu.

V Gruzii je klid, pohoda, a obávám se, že je to klid před bouří. Protože se tady chystá horký politický podzim. Gruzíni jsou rozpolcení: Jedna část by chtěla k Evropské unii, druhá část by chtěla zůstat přikloněna k Rusku. Zároveň k Rusku mají obrovský odpor, protože mají pocit, tím že Rusko podporuje Abcházii a Jižní Osetii – to znamená oblasti, které patřily dlouhou dobu pod Gruzii – tak jsou z toho nyní takoví prostě nesví. Gruzie neví, co by chtěla. Chtěli by mít bohatství Evropské unie. Zároveň si neuvědomují, že Evropská unie je nechce a nepotřebuje. Takže obávám se, že tady se může opakovat majdanský scénář z Ukrajiny, z Kyjeva, kdy to může vyústit ve velice horký podzim.

Martina: Jak mnozí ostatní blogeři, novináři zmiňovali, těmto oblastem jsi se mnohdy téměř výlučně věnoval jenom ty. Budeš v tom nadále pokračovat?

Ladislav Větvička: Pokud mě tady pustí, tak ano.

Martina: A budeš o tom psát?

Ladislav Větvička: No, budu o tom psát hlavně na Svobodném Universu, protože tam si myslím…

Martina: V Rádiu Universum…

Ladislav Větvička: Tak pardon. Na Rádiu Universum. Protože to je takto… Gruzie je pořád za námi nějakých 10, 15 let v likvidaci občanských svobod a v likvidaci svobody tisku, svobody podnikání a tak dále. Tady pořád, když přijedete, nepotřebujete víza. Z Ostravy jste tady za tři hodiny letem z našeho letiště Ostrava-Katovice. Přijedete a dvanáct měsíců se o vás nikdo nestará. Během hodiny si můžete zařídit účet v bance. Během hodiny si můžete vyřídit IČO a můžete začít podnikat. Je tady velice svobodné prostředí. Já tady jezdím psát knihy, protože se tady cítím svobodně. Takže budu v tom rád pokračovat a popisovat to, co tady vidím, a zároveň je velice nepříjemné, že vidím, jakou rychlostí dělají stejné chyby, jaké jsme dělali před dvaceti lety my. Jakou rychlostí si ničí školství, děti, vzdělání. Malé děti vychází ze škol, a vidím, že to bude mít bohužel podobný vývoj, jako je u nás. Už tady jsou dotace z Evropské unie. Už tady jsou úředníci. Bude se to zhoršovat každým dnem, ale pokud to půjde, budu tu jezdit a budu o tom psát.

Drtivá většina lidí nejen u nás, kdekoli, svobodu nepotřebuje, ani svobodu pohybu, ani svobodu slova

Martina: Ty jsi teď řekl větu, která mě znovu vrátila na začátek tohoto našeho rozhovoru. Když jsme opustili tvoji úvahu o polo-svobodné společnosti. Ty jsi řekl: Jezdím do Gruzie, protože se tam cítím svobodně. A já se tedy vracím k tvému výroku. Proč mluvíš o nás, jako o polo-svobodné společnosti? Co si pod tím představit?

Ladislav Větvička: No, pod tím si můžeme představit spoustu věcí. Ale představte si nebo představme si, že za posledních 5, 10 let jsme naprosto bez protestů přišli o spoustu malinkých svobod. Svoboda kouření v restauraci. Nechali jsme si nainfikovat, jak se to jmenovalo, ten systém…

Martina: Myslíš v době covidu, nebo EET? Nebo?

Ladislav Větvička: Jo, EET. To naprosto zlikvidovalo třeba ubytování na malých vesnicích. Ti místní lidé ty podnikatelské radosti, které měli, prostě zrušili. Je to malinká ztráta svobody, ale je. Tady v Gruzii to třeba pořád je, pořád to funguje. A teď se vůbec nebavme o tom, že v době koronapodfuku nám zakazovali jezdit, překračovat hranice okresů, dokonce chodit po lese bez roušky a takové podobné absurdity. Tady v Gruzii to bylo podobné, a možná ještě horší, protože Gruzíni si na celé dva roky zavřeli celou zemi a nepustili žádného cizince dovnitř. To znamená, že si naprosto zruinovali to, co je tady živí. Hotely, turistický průmysl, restaurace a všechno, co je na to navázané. Takže doufám, že se poučili.

Teďka jsou v takové fázi, kdy mně připadají podstatně svobodnější než my, kteří jsme už zvyklí na nejrůznější omezení. Ale samozřejmě se nejedná o ta obrovská omezení svobody, jaká jsme měli třeba v 70. letech za normalizace nebo ještě dříve. Jsou to zatím jenom takové drobné věci, které ovšem bují a vypadají, že nás brzy pohltí.

Martina: Jednou věcí je, když někdo prosazuje určité omezování svobod, pokud se to děje z politické vůle, nebo někdy i ze soukromých subjektů, z takového toho korporátního kapitalismu, tak se to vlastně dá pochopit. Ne akceptovat, ale pochopit. Ale myslíš si, že našim lidem jde o svobodu? Že jsou dostatečně bdělí v tom, když jim někdo sahá na ty jejich drobnosti, ať už je to třeba svého času svoboda pohybu, nebo i ta svoboda kouření. Anebo projevují spíše jakousi liknavost, nezájem o třeba o obhajobu svobody slova, protože svoboda slova je poněkud vágní, a pokud nám není sáhnuto na tu fyzickou svobodu, pokud prostě nejsme v arestu, tak vlastně je to ještě pořád dobré. Máš pocit, že toto je nebezpečí?

Ladislav Větvička: Já mám spíše pocit, že 80 % lidí kdekoliv, ve kterékoliv zemi, svobodu nepotřebuje. Nepotřebují ji k tomu, aby cestovali, protože necestují. A když někam jedou, tak možná do Chorvatska, nebo do Egypta na Hurghádu. A na to jim stačí ten Čedok. Nepotřebují svobodu slova, protože řeknou: „Jaké porušení svobody slova? On nepíše na iDNES, on píše na Universum. No tak co? Nic se neděje. Jaké zákazy za koronopodfuku? Přece to sloužilo k tomu, aby nás ochránili. Nemohli jsme chvilku do hospody, nemohli jsme přes okres, ale nic se nám neděje.“ 80 % lidí toto vůbec nevnímá jako porušení svobody, a je jim to naprosto jedno. A těch 20 % lidí, kteří to vnímají – jsem trošku skepticky, ale bojím se, že proti této mašinérii, která připravuje nejrůznější typy zákazů a omezení, tak mají velice malou šanci.

Martina: No, jsem ráda, že jsi zvolil zrovna tady tento percentuální poměr, protože jsi možná nepřímo pojmenoval Paretovo pravidlo, a to tvrdí, že 20 % lidí dokáže změnit 80 % lidí. Že pokud se ve společnosti pro nějakou myšlenku nadchne nebo pracuje 20 % lidí, tak to přímým způsobem dokáže ovlivnit těch 80 %. Takže to by ještě nebylo tak špatné skóre.

Ladislav Větvička: Já vím. Také jsem tento princip popsal ve své knížce „Tajemství bohatých Ostraváků“ a proto jsem to řekl, aby to nevyznívalo takto úplně negativně, protože nejenom 20 %, ale i 5 % lidí může dokázat změnit nejenom atmosféru, ale i spoustu dalších věcí ve společnosti. Musí akorát chtít.

U nás bude muset být situace ještě horší, aby si lidé uvědomili, že je potřeba něco zásadně změnit

Martina: Takže ty jsi tak rafinovaně chtěl navzdory tomu, co říkáš, přesto do toho zakomponovat určitou naději?

Ladislav Větvička: No, snažím se o to. Napadá mě tady jedna souvislost: Když jsem byl na Kubě pár let zpátky, tak jsem se pohyboval v místech, kde soudruh Castro útočil na kasárna Moncada, a naprosto šokovaně jsem zjistil, že těch lidí, kteří spolu s ním byli, bylo asi 15, 20. Bylo jich pár. Opravdu pár jednotlivců. Jediné, co jim pomohlo, byla atmosféra ve společnosti, která byla už tak příšerná, a tehdejší diktátor Batista byl tak drsný, že normální lidé Fidelovi drželi palce a podporovali ho. A teď se vrátím zpátky do České republiky. U nás to bude muset být podobné. Pokud chceme něco změnit. Bohužel vypadá to tak, že ta situace musí být ještě podstatně horší, aby ti lidé si uvědomili, že tady už jim někdo bere to, na co byli zvyklí. A obávám se, že to ještě bude chviličku trvat.

Martina: Ta situace u nás musí být podstatně horší, aby si lidé uvědomili… To jsi právě teď řekl. Před chvílí jsme se bavili o, řekněme, jisté cenzuře, na kterou má právo majitel média. Bavili jsme se a diskutovali o tom, zdali má stejná práva také třeba majitel sociální sítě, anebo tady už je to v ranku veřejné služby a mělo by to mít jiná pravidla. Řekni mi: Vnímáš u nás vysloveně státní cenzuru? Tedy státní politické zásahy do svobody slova, vyjadřování?

Ladislav Větvička: Určitě. Zatím je to skryté, ale v okamžiku, kdy má vláda placené agenty, kteří dnes a denně sledují, cenzurují, škatulkují, nálepkují, zakazují weby, tak rozhodně se o státní cenzuru jedná. Nicméně jak říkal Karel Kryl: Pořád ještě neryjeme držkou v zemi. Takže zatím to ještě většině lidí nevadí.

Chybí tady zatím ta nálada, jako v listopadu 1989, kdy lidi věděli, že už to takhle nejde dál

Martina: Na závěr, Láďo Větvičko, otázka, která je, pokud někdo zná odpověď, na výhru v Milionáři. Co s tím?

Ladislav Větvička: No. Hezká otázka, dobrá. Ale jak na ni odpovědět? Když jsem kdysi studoval změny režimů v různých zemích, tak k tomu byly vždycky třeba dvě věci. Zaprvé odhodlaná skupinka lidí, kteří chtějí něco změnit a jsou ochotni tomu věnovat opravdu veškerou energii, kterou mají. Veškeré peníze, veškeré své postavení. A druhá věc, která musí být k dispozici, tak musí být společenská atmosféra. Protože kdyby třeba někdo v květnu roku 48 se chtěl postavit komunistickému režimu, tak neměl šanci, protože společenská atmosféra byla namířená proti, a lidi věřili, že je to dobrý experiment. Zkusme to.

Dnes bych viděl, že už tady jsou odhodlané skupinky, ale chybí pořád ta atmosféra, ta nálada, kdy třeba, jako v listopadu 89, kdy prostě všichni věděli, že dál to už takto nejde. Viděli jsme, co se děje okolo nás. V Polsku, Maďarsku. Nemluvě vůbec o západních zemích, a chtěli jsme změnu. Lidé chtěli změnu a jestli to udělali dobře, nebo špatně, to je dneska jiná věc. Ale prostě byla tady odhodlaná skupinka na jedné straně a byla tady, nevím, jestli to můžu říct, jestli je to správné slovo, byla tady revoluční situace, kdy byl prostor pro změnu. Pokud nyní nebudou tyto dvě podmínky splněny, tak bohužel se u nás nemůže nic změnit. Máme odhodlané skupinky, zatím ještě ale pořád nevidím situaci, kdy by lidé „ryli držkou v zemi“.

Martina: Ladislave Větvičko, já ti děkuji za toto setkání, byť na dálku. Děkuji ti za tvou odhodlanost, pracovitost, otevřenou mysl, a jsem ráda, že nadále budeš psát svůj blog. Budeš ho psát u nás pro Rádio Universum. A budeme všichni společně zkoušet naplnit ten náš kodex blogera „Nebát se a nelhat“ se vším, co tato slova a kategorie obsahují. Moc ti děkuji, ještě jednou říkám: „Vítej u nás a těším se“.

Ladislav Větvička: Mně se kodex velice líbí. Já se těším také na spolupráci a zdravím všechny posluchače a doufám, že si najdou cestu na nejenom ke mně, ale i na mnoho dalších zajímavých lidí, osobností, kteří na Rádiu Universum píšou.

Martina: Díky moc.

Jiří Weigl 1. díl: Cílem politiky Bruselu a vlád západní Evropy je otevřít dveře migraci a zničit tak národní státy ve jménu evropské integrace

Martina: Pane doktore Jiří Weigle, pane řediteli, stále kolem sebe slýcháme konstatování, povzdech, že se svět prudce skokově mění, a to ne právě k lepšímu. Navíc lidé dodávají, že se mění proti vůli většiny. Před chvílí jsem citovala úvod ze slov k vaší knize „Být optimistou je dnes těžké“, řekněte mi, jak to máte dnes vy? Opustil vás opravdu optimismus? Je místo už jen na skepsi?

Jiří Weigl: Otázka optimismu a pesimismu je v našem institutu docela oblíbené téma, a pan prezident Klaus vždycky říká: „Já jsem pesimista, a Weigl je tady za optimisty“, protože já jsem si vždycky nechtěl připustit, že by nás už nic lepšího, nic dobrého čekat nemělo, a že směřování zpátky do systému, ze kterého jsme před třiatřiceti lety odešli a ke kterému se to zase, zdá se, blíží, je nezvratné. Já věřím, že – ale přiznám, že mě tento optimismus často opouští, a proto jsem také zvolil název své poslední knížky tak, jak jsem zvolil. Je skutečně těžké být optimistou, a není příliš hmatatelná naděje, prozatím není kolem nás vidět nějaké síly, aspoň na politické scéně, u nás i ve světě, které by nějak jednoznačně a přesvědčivě vzbuzovaly důvěru, že jsou schopny nápor změn k horšímu, toho pokrokářství, popírání svobody a práva každého člověka na štěstí, a byly schopny vůbec vrátit člověka zpátky do centra politického snažení jako takového. Takovéto síly tady moc přesvědčivé nejsou. A přesto věřím, že se objeví, že veřejnost neskončí jako stádo ovcí vedená na porážku, že tady dojde ke střetu a že vždycky racionální a rozumný svět nakonec zvítězí nad falešnou ideologií. Už jsme to jednou zažili, a myslím, že se to stane znovu.

Západ zvítězil, ale převzal levicovou progresivistickou ideologii, která pod různými názvy ovládla politiku, média a akademický svět

Martina: Pane doktore Jiří Weigle, svět se mění. Znamená to, že, jak jsem pochopila, se mění i složení Institutu Václava Klause, protože je tam jeden pesimista a jeden menší pesimista, nikoliv optimista? Vy jste hovořil o tom, že nevidíte hmatatelné síly, které by měly vůli k pozitivní změně. Řekněte mi, od kdy tyto síly nevidíte? Kdy vyvanuly, nebo se oslabily? Dá se to nějakým způsobem datovat?

Jiří Weigl: Je to postupný, velmi pozvolný proces, jehož výsledek není ani tak překvapivý, protože my jsme skutečně – když se bavíme o české situaci, o české společnosti – přistupovali k polistopadovému vývoji, k polistopadovým změnám, s velkými iluzemi, a očekávali jsme, že Západ, který si tady většina lidí vysnila, nebo si ho pamatovala z doby předválečné – kapitalismus, svobodná společnost, parlamentní demokracie – zůstal stejný, že se nezměnil a že se pouze vracíme do normální, přirozeně vzniklé moderní společnosti. A ono se zatím na skutečném Západě něco stalo, a jen málokdo si to u nás uvědomoval. Západ se už posunul a posouval někam jinam, a právě konec studené války byl ohromným impulsem pro akceleraci této změny, o které jsme vlastně, velká většina z nás, neměla ani tušení, nebo ji vůbec nedoceňovala. Prostě svět se najednou přepóloval, a Západ, který byl po 40 poválečných let vlastně ochráncem normality, ochráncem tradičního způsobu života, a kde se vytvářel deštník, pod který se vešli úplně všichni – jak liberální demokraté v západní Evropě, tak tradiční společnosti někde v rozvojovém světě, tak autoritativní režimy nejrůznějšího typu po světě – protože svět byl ohrožen nástupem radikálních revolucionářů, kteří chtěli svět zglajchšaltovat podle ideologie, ve které jsme vyrostli a žili.

Globalisté měli světovládné ambice, a Západ zvítězil. A k překvapení nás všech – dneska si to uvědomujeme úplně jasně – se stal ideologickým, najednou se stal vyhraněně ideologickým, a převzal levicovou progresivistickou ideologii, která různě zmutovala, a pod různými názvy, ale velmi koncentrovaně, ovládla rozhodující centra moderního světa, což je politika, média, akademický svět – tohle všechno se dnes na dnešním Západě octlo z velké většiny v rukou levicového progresivního proudu, který tedy těch 40 let nezahálel, ale velmi efektivně a sofistikovaně infiltroval celou společností, a změnil atmosféru, společenské vědomí. A my na to dnes koukáme s naší zkušeností, aspoň moje generace, se zkušeností minulého režimu, a nevěříme svým očím. A myslím, že se velká část naší veřejnosti dívá s nepochopením na to, co se nám vnucuje, co se nám předkládá k věření, a tak dále. Ale schopnost tomu nějak vzdorovat, bránit se, a pochopit podstatu toho, je stále, myslím, omezená, a bojím se, že schopnost zmobilizovat se bude podrobena tvrdé zkoušce.

Martina: Je to vlastně jakýsi náraz. Protože my jsme opustili, dá se říci, západní svět, řekněme, v roce 1945, potažmo v roce 48, a když jsme se k němu, nebo do něj, v roce 89 vrátili, tak jsme tvrdošíjně chtěli vidět, že je to ten Západ, který jsme opustili, že jsme odmítali vidět, že i tam urazili značnou část cesty.

Jiří Weigl: Cesty, přesně tak.

Dlouhodobě jsme neměli samostatnou a realistickou zahraniční politiku. Převládá názor, že je potřeba poslouchat mocné spojence a hledat u nich podporu.

Martina: Pojďme být tedy tady a teď: Bavili jsme se o skokových změnách, proměnách světa. Které proměny dnes považujete za nejdůležitější, když se rozhlédnete vůkol?

Jiří Weigl: Jednou jsou změny geopolitické – nástup Číny, vznik reálného mocenského rivala pro Spojené státy a pro kolektivní Západ, jak se teď začalo říkat. Úspěch Číny je skutečně fenomenální, a myslím, že v naší společnosti a politice se tento fenomén nedoceňuje vůbec, takže stále máme pocit, že to je nějaká daleká země, kde se cosi odehrává, ale v podstatě jí nemusíme příliš věnovat pozornost, a snadno budeme získávat politické body tím, že se proti ní budeme vymezovat, a dělat různé politické hříčky, o kterých si myslíme, že nám to někde prospěje.

Martina: Promiňte, to znamená, že se v souvislosti Čínou zase díváme na realitu tak, jak ji chceme vidět, jak jsme se rozhodli, a ne tak, jaká opravdu je?

Jiří Weigl: V souvislosti s Čínou si myslím, že my v podstatě ani žádnou vážnou zahraniční politiku neprovozujeme. Jsem dlouhodobě přesvědčen, že u nás zahraniční politika byla privatizována, čili že je podmnožinou politiky vnitřní a že se jednotliví politici snaží k zahraničně politickým tématům přistupovat pouze z pohledu svých momentálních pozic, mocenských pozic, uvnitř země, uvnitř politických šarvátek, a hledají pouze vnější podporu, něčí zastání pro své domácí střety. Takže někdo má pocit, že se mu vyplatí být otevřeně a přehnaně protičínský, protože mu to získá podporu někde ze zahraničí, protože to je ten trend, který by mohli mocní spojenci rádi slyšet. Proto to děláme, a s českými zájmy a s českou zahraniční politikou jako takovou to nemá nic společného. A takovýchto témat by se našla celá řada. Takže určitě realistickou zahraniční politiku naše země dlouhodobě neprovozuje a nikdy se o to v podstatě nesnažila.

Martina: Nikdy?

Jiří Weigl: Vlastní zahraniční politiku se snažil mít asi jediný prezident – Edvard Beneš, a ten neuspěl. Komunisté přijali myšlenku, že je třeba na slovo poslouchat suveréna, a s tím vydrželi celých 40 let. A my jsme měli malinké okénko svobody – deset let – v devadesátých letech, kdy se o nás nikdo nestaral. Rusko bylo po studené válce v rozkladu – Německo se sjednocovalo, Spojené státy se stáhly, nebyli jsme členy Evropské unie – takže chvíli jsme si mohli dělat vnitro, i zahraničně politicky, co jsme chtěli. Ale to skončilo v novém tisíciletí s členstvím v Evropské unii, plus návrat starých stereotypů, kdy u nás převládá názor, že poslouchat mocné spojence je jediná možnost, která se vyplatí, a rezignace na jakékoliv národní zájmy a jejich obhajobu v politické oblasti ve světě. To je nešvar, to je špatná tradice, která se tady stále obnovuje.

Martina: Že si vždycky najdeme dubisko, ke kterému se přimkneme.

Jiří Weigl: Ke kterému se přimkneme, a jsme vždycky papežštější než papež.

Až si společnost sáhne na plotnu, na dno, tak najde síly se obrodit

Martina: Já jsem vás svou doplňkovou otázkou odvedla k proměnám světa. Vy jste na prvním místě zmínil geopolitickou proměnu.

Jiří Weigl: To jsem zmínil jednu. Druhá je samozřejmě kulturní válka, a kulturní střet na Západě. A to je téma, které nás, v Institutu Václava Klause, dlouhodobě zajímá. Před třemi lety jsme napsali publikaci, kterou jsme nazvali „Sebedestrukce Západu“, a teď jsme došli k názoru – to bylo ještě v předcovidovém období, a od covidu se toho zase událo tolik – že se situace vyvíjí jenom k horšímu, takže stojí za to napsat nějaké pokračování, takže teď právě…

Martina: Sebedestrukce římská dvě…

Jiří Weigl: Dva nula, nebo jak to nazvat.

Martina: To od optimisty zní skutečně optimisticky.

Jiří Weigl: To nezní optimisticky, ale můžeme si říct, že je asi třeba sáhnout si na plotnu, na dno, a teprve až si společnost na dno sáhne, tak věřím, že najde síly se obrodit. Ale trendů, které ničí Západ v tom, jak kráčel ke svému civilizačnímu úspěchu, je tolik, že to není legrace, a jsme daleci vést pouze akademické diskuse. Nevím, myslím, že v dnešní době už se tato situace dostává do té polohy, že si i jednotlivec, každý běžný občan, začíná uvědomovat, že se něco děje, protože to začíná postihovat jeho životní úroveň, jeho perspektivy, jeho možnosti životního stylu, možnosti realizace svých občanských práv a politických svobod. To všechno vidíme – najednou se na všech stranách začaly utahovat šrouby, a různá bizarní témata pod velmi zvláštními záminkami ovládla veřejný prostor, společenskou diskusi. A je vidět, že to pokračuje ve velmi akcelerujícím, velmi zrychleném módu, velmi zrychleným postupem. A témata, o kterých by před pár lety nikdo nevěřil, že vůbec mohou nastat – transgenderová ideologie, a všechny tyto menšinové agendy, které jsou uměle vnášeny do společenského života, do politiky, různá tabu, která jsou vytvářena, a která omezují svobodu slova, omezují svobodnou diskusi o různých tématech – to jsme si nikdy v posledních třiceti letech nedovedli představit.

Najednou vidíme absurdní ekonomická rozhodnutí, která jsou přijímána na nejvyšší úrovni, která totálně devastují celá odvětví, a mění životy firem, životy jednotlivců, životy rodin – zakázat spalovací motory, zakázat jadernou energetiku, zakázat fosilní paliva. Slyšíme, že se v Bruselu vážně připravují zákazy spalování dřeva. S čím budou u nás na venkově lidé topit? To je jednoduchá otázka, na kterou nikdo neodpovídá, ale všichni poslušně přijímají a urychlují limity pro likvidaci uhelného hornictví, zákaz výroby automobilů se spalovacími motory, zavádění uhlíkových daní.

Zmínil jsem Čínu jakožto jeden z geopolitických, mocenských, problémů. Svět se přepóloval, a progresivistická ideologie najednou ovládla Západ, o kterém my uvažujeme v horizontu minulé zkušenosti tak, že to tenkrát byla síla, která držela tradiční svět. Proti revolučnímu Východu stál konzervativní Západ. Dneska je Západ revoluční, progresivně revoluční, který docela otevřeně bojuje s kapitalismem, a není to žádné sprosté slovo něco takového dneska v západním mainstreamu prohlásit. A kde je globální protiváha? Bohužel, Čína to asi není.

Čína je pro EU, přes veškerou její kritiku, inspirací: Sociální kredity, sledování a hodnocení občanů, jak se chovají a dodržují předpisy, co spotřebovávají, jakou mají uhlíkovou stopu

Martina: Se svým korporátním socialismem to asi nebude.

Jiří Weigl: Čína to asi není. Naopak mám obavy, že Čína přes všechny velmi hlasitě vyslovované antagonismy je u nás spíš inspirací – sociální kredity, to, jak je každý občan sledován a hodnocen podle toho, jak se chová a jak dodržuje všechny kánony a předpisy, které jsou mu ukládány, jak spotřebovává, jakou budeme mít každý z nás uhlíkovou stopu. Myslím, že toto měření těchto věcí nás nemine a že Čína, bohužel, obávám se, je spíše inspirací, než aby byla ve skutečnosti odstrašením, jak se – tak rádo – s tímto praporem mává.

Martina: Co se týká Číny, tak navíc ještě donedávna ona vždy ekonomicky vrazila nohu do dveří, které jsme nechali pootevřené. Ale my jsme mnohými ekonomickými rozhodnutími tyto dveře vysadili, takže ona obsazuje mnohé trhy, které my jsme opustili, včetně levné výroby elektrických aut, a podobně. Ale vy jste načal obrovské množství témat, tak se ještě pojďme znovu vrátit k proměnám světa, a zároveň k titulu, který jste zmínil, a to „Sebedestrukce Západu“: Téma migrace z Afriky a Blízkého východu – já jsem zmínila, že jste také arabista. Řekněte mi, vnímáte i tyto kroky, které Evropa podniká v migrační politice, jako součást sebedestrukce?

Jiří Weigl: Ano, to je jedno z velkých součástí celkového komplexu destruktivních politik, které jsou přijímány. Protože mainstream, hlavní myšlenkový proud, který dnes v západní Evropě a ve Spojených státech převládá, je velmi globalistický, a velmi nepřátelsky se staví k národním státům, k národním identitám vůbec. A mám pocit, že takovým vzorem se staly Spojené státy jakožto společnost migrantů.

Cílem politiky Bruselu a vlád západní Evropy je otevřít dveře neomezené migraci, protože to podle nich pomůže evropské integraci, což zničí národní státy

Martina: Tavící kotlík.

Jiří Weigl: Tavící kotlík, kde se rozpouštějí různé etnicity. Moderní západní politika v Evropě je posedlá evropskou integrací, jejíž překážkou je existence národních států, takže představa, že masová migrace může být cestou, jak jednotlivé národní entity rozrušit a sblížit, je obdobou toho, co je ve Spojených státech. Bývalý německý prezident Joachim Gauck jednou ve svém projevu řekl, že Německo se má stát společenstvím různých, už nebude společností plavovlasých křesťanských Němců, ale bude společenstvím různých, díky masové migraci. A těmto elitám, které vyznávají tuto velmi nebezpečnou utopickou ideologii, se podařilo přesvědčit velkou část v blahobytu žijícího, a nebezpečí si neuvědomujícího obyvatelstva v západní Evropě, že masová migrace je obohacením a že je to vlastně povinnost a výraz solidarity.

Martina: A dobrého lidského srdce.

Jiří Weigl: A dobrého lidského srdce. Ale je to velmi nebezpečný proces, protože společnost, která přijme masovou migraci, už nikdy nezůstane stejná.

Martina: Myslíte, že to je snaha uskutečnit třeba plány Coudenhove–Kalergiho?

Jiří Weigl: Myslím že, – neříkám, že je to přesně vědomá realizace jeho konkrétních koncepcí, nejsem zastánce žádných spikleneckých teorií – představa, že masová migrace umožní, napomůže sjednocení kontinentu, je evidentní. A také konkrétní politika, kterou provádí Brusel, kterou provádí jednotlivé vlády v západní Evropě, jasně na tuto otázku odpovídá: Že je to záměr, že otevírání dveří neomezené migraci je politickým cílem.

Ladislav Větvička 1. díl: Ladislav Větvička, zcenzurovaný na blogu iDNES, je na Rádiu Universum s blogem „Větva na větvi“

Ladislav Větvička: Ahoj. No děkuji. Tak ty jsi prozradila hned v první větě všechno, co bylo podstatné a důležité. Tak už můžeme skončit. Asi. Ne?

Martina: Tak dobře. Tak se měj pěkně. Ahoj.

Ladislav Větvička: Tak ahoj.

Martina: Opovaž se. Já jen připomenu: 15 let psal Ladislav Větvička svůj blog na iDNES. Devětkrát byl vyhlášen na iDNES blogerem roku. Třikrát skončil druhý a dvakrát třetí. Takže kromě prvního roku byl vždy mezi nejoceňovanějšími a devětkrát byl tím nejoceňovanějším. Tedy rekordní oblíbenost, které nikdo jiný na tomto poli dosud nedosáhl. Teď už jsem opravdu prozradila úplně všechno, ale myslím, že toho je ještě mnohem víc a že náš rozhovor může být v mnohém nový a objevný. Ale mě by zajímal ten tvůj příběh momentálně, Ladislave. Takové „zlaté slepice,“ jako si ty, se nezaříznou jen tak z ničeho nic. Tebe zařízli za dvacet devět údajných pochybení. Dvacet devět krát jsi zhřešil. A my se k těm dvaceti devíti hned dostaneme. Ale řekni mi hned na začátku. Víš, co byl ten hlavní důvod, proč jsi byl nakonec ty i celý tvůj blog vaporizován z iDNES? Víš to?

Ladislav Větvička: To je hezké slovo „vaporizován“ – z „1984“.

Martina: Tak, tak…

Ladislav Větvička: I když vaporizace znamená fyzickou likvidaci člověka, takže já doufám, že to dále pokračovat nebude.

Kodex iDNES je tak gumový, že jsem ho musel porušit i tisíckrát, ale celé roky to nikomu nevadilo

Martina: Ne. Já jsem právě myslela jenom, že zmizel tvůj blog, materiály a podobně.

Ladislav Větvička: Ano. Materiály zmizely. Zmizely všechny mé blogy za posledních patnáct let. Více než nebo skoro 1300 článků, textů, obrázků a tak dále. Ten důvod nevím. To samozřejmě nikdy nikdo otevřeně neřekne. Jestli jsem 29krát za posledních pět let porušil takzvaný kodex blogu iDNES, tak já si to nemyslím. Já si myslím, že jsem ho porušil tak 500krát, možná 1000krát. Já si myslím, že už jenom to, jak píšu a jakým jazykem píšu, tak už to porušuje víceméně ten kodex blogaře. Ale samozřejmě vím o každém tom upozornění. Mimochodem nemyslím si, že by kodex blogaře jako takový byl špatný nástroj. Pokud by nebyl samozřejmě používaný k likvidaci mnoha dalších a dalších blogerů. Protože přede mnou jich bylo zlikvidováno desítky, a také nejsem poslední. Po mně ještě určitě desítky přijdou.

Martina: Ladislave, ty jsi teď řekl, že jsi ho porušil určitě tak 500krát. To znamená, že na tebe vlastně byli ještě benevolentní?

Ladislav Větvička: Určitě. Já si nemůžu na redakci iDNES stěžovat. Já si myslím, že to byla dobrá symbióza po celých těch patnáct let. Oni dobře věděli, jakým jazykem píšu. Oni dobře věděli, že témata, která zvedám, tak ty jsou mnohdy kontroverzní, a v mnoha diskusích pod nimi to bylo vidět. Nicméně nějakou dobu, tipnul bych si osm, deset, dvanáct let to bylo k oboustrannému prospěchu. A potom někoho napadlo, že už to je prostě příliš a že není dobré, aby se moje názory nebo názory typu, které já zastávám, objevovaly na stránkách předního média v České republice. No, a to je vlastně všechno.

Martina: Ty jsi byl vždycky „svojský“. Což na tobě zároveň bylo přitažlivé a mnohdy dráždivé. Jak říkáš. Fungovalo to k oboustranné spokojenosti. Ukázalo se, že kodex blogera je takový ohebný. Takový, že se dal přizpůsobit i tvému naturelu. Anebo si toho nevšímal. Ale kdy tedy nastal ten okamžik, kdy jsi začal vadit? Kdy najednou ti začal dělat čárky? Teď jsi to porušil. Teď jsi to porušil. Co se změnilo?

Ladislav Větvička: No, já si myslím, že to je dlouhodobá záležitost. To není otázka měsíce, roku, pěti let. Ono… Správný admin nebo klasický admin, který hlídá diskuse nebo hlídá blogy, tak samozřejmě má dbát na to, aby ten blog měl nějakou formu. Aby to nějak vypadalo. Takže v okamžiku, kdy tam já – nevím, jestli to posluchači znají – prostě v okamžiku, kdy napíšete něco velkými písmeny do nadpisu nebo do perexu – je to porušení blogu. Jestli použijete fotografii, která je třeba někde z webu, a nemáte to odzdrojované, tak je to také porušení webu, pardon, kodexu. Takže ten admin hlídá nějakou formou a teď je otázka, jak a kam to až nechá dospět. Ale teď mám pocit, že jsem trošku utekl z otázky.

Martina: To nevadí. My se tady o tomto tématu budeme bavit ještě více, protože v tuto chvíli jde o tebe, ale nejde jenom o tebe. Jde také o to, jak mnohé deníky nebo soukromá média přistupují k jisté svobodě projevu, a i o tom se budeme bavit. Dobrá. Tak najednou tvůj přístup admin nevnímal úplně přínosně. Byl jsi třeba několikrát varován? Jakože Ladislave Větvičko, teď už jste zhřešil po dvacáté deváté, takže chtělo by to třicet „zdrávas vyznání víry“. Možná někam dojít po kolenou? Dostal jsi nějaká taková varování, jako jak bychom řekli my na Ostravsku – teď si to s tebou mohu dovolit: „Šlajfuj Větvičko. Šlajfuj! (Brzdi!)“

Ladislav Větvička: Samozřejmě. Ono technicky to vypadá tak, že v okamžiku, kdy se podle mínění adminu odchýlíte od kodexu, tak je ten text stažen takzvaně do „soukromých“. To znamená, že už není vidět na hlavní straně blogu. Je vidět pouze v „soukromých“… Je možné se k němu dostat na základě odkazu nebo linku, a to je tak všechno. Takže toto je více méně standard, na který je bloger vždy upozorněn, co se stalo. A samozřejmě je tam i zpětná možnost v okamžiku, kdy člověk vylepší to, co tam údajně nesedí, tak ten článek je vrácen zpět. To by mohla být taková hlavní práce admina, že hlídá prostě, aby to mělo nějakou formu a styl. A aby to prostě nepohoršovalo šéfy iDNES nebo já nevím vlastně koho.

Přirovnání vlády k surikatám v popsané náhodné příhodě je například v očích iDNES nepřijatelná neúcta k politikům

Martina: Teď jsme trošičku posluchačům vysvětlili takovéto technické pozadí blogera, ale pojďme si znovu ještě připomenout, aby posluchačům bylo zřejmé, o čem především mluvíme. Ty jsi za oněch 15 let na blogu iDNES napsal zhruba 1 300 článků. Za tu dobu jsi vydal 14, 15 knih. Byl jsi považován za zjevení, za „zlatou minci“. Takže co se tedy změnilo? Co najednou byl ten problém, že prostě jsi z toho kodexu blogera tak vyčuhoval? Vysvětlil ti to někdo?

Ladislav Větvička: Ne. V okamžiku, kdy jsem někdy před dvěma týdny dostal zprávu od adminu, že zítra už končíme a zítra už nic dalšího nenapíšu pro iDNES, tak prostě bylo konstatováno, že už toho bylo dost. Tečka.

Martina: Takže žádné varování dopředu, ale…

Ladislav Větvička: Ale ono to bylo každé přesunutí blogu do takzvaných „soukromých“. To znamená takzvané, říkám, protože ten kodex je opravdu gumový a lze ho použít na cokoli a na kohokoliv. Tak je více méně impulzem k tomu, aby ten bloger mohl být zrušen, zakázán a tak dále. Samozřejmě každé takové přesunutí je nebezpečím v uvozovkách, které může vést k tomu, že iDNES řekne: Tak, už se nám nelíbíte. Děkujeme. Na shledanou.

Martina: Takže jisté indicie tady dopředu už byly. Pojďme se tedy podívat na to, jaké byly konkrétní výtky. Jednou z nich tedy prý bylo, že jsi nazval politiky vládní koalice jako „surikaty“. Ale to není přece sprosté slovo? A vlastně se dá říct, že při východu slunce vypadají i tak nějak mile. Tak v čem byl ten problém?

Ladislav Větvička: No milé možná vypadají ty opičky na rozdíl od té naší koalice. Ale…

Martina: Já jsem je neviděla při východu slunce. Takže nevím.

Ladislav Větvička: Ono je to tak. Postava Ladislava Větvičky píše na blogu iDNES 15 let. Dalších 15 let existuje, protože jsme tu postavu vymysleli někdy před 30 lety. Což jsem si vlastně uvědomil, že je to 15, a 15 kdysi dávno v jednom malém severomoravské rádiu. A ta postava je založena na tom, že jak to říct v hezkém? Aby to neznělo moc chytře? Reflektuje názory lidí, kteří se dívají na politiku ne z Prahy, Hradu, ale spíše z podhradí. Anebo ještě lépe z dálky – z Ostravy, z Leninovy třídy, z hospod třetí, čtvrté cenové kategorie, z Jedové chýše. Takže logicky nemůže ta postava hovořit jako Guth-Jarkovský, ale prostě reflektuje to, co slyší kolem sebe. A třeba ta surikata, ta byla přesně replika toho, když někdo pustil v restauraci televizi. Což tam není obvyklé u nás. A tam stály ty postavy z té vládní koalice a někdo říkal: „Jé, to jsou surikaty!“ No a celá hospoda se rozesmála, protože přesně takto vypadali. No, ale toto bylo třeba považováno za jedno porušení kodexu. Protože k politikům by se měla držet nějaká úcta.

Citování vlastní, deset let staré předpovědi z Majdanu na Ukrajině, že vývoj bude směřovat k otevřené válce s Ruskem, byl také hřích

Martina: Ano. Takže surikata byla málo „mramorizační,“ a proto vadila. Další výtka údajně byla, že jsi citoval svůj deset let starý blog na iDNES, ve kterém jsi přesně předpověděl, teď tě cituji: „Nevyhnutelnou horkou válku na Ukrajině.“ Před 10 lety. Kodex blogera: Opakování vlastních textů zakazuje. Já to tedy chápu tak, že nemůžeš vzít 10 let starý blog. Udělat control A, control C, control V. Ale to, pokud vím, ty jsi to asi neudělal. Ty jsi ho jen citoval. Není-liž pravda?

Ladislav Větvička: Já si myslím, že ta citace byla shodná v 80 %, protože když jsem někdy kolem roku 2013 shodou okolností byl na Majdanu a viděl jsem, co se tam děje, tak mě v souvislosti s tím, co jsem pár let před tím viděl v Sýrii, tak jsem prostě popsal, že tady to má podobný směr. V tom blogu bylo přesně popsáno, co pravděpodobně nastane a že tohle to všechno, pokud se to nezastaví. Pokud to Evropská unie nezastaví, tak může spět až k horké válce na Ukrajině. No a víceméně ani po 10 letech já na tom nemám co měnit. Takže proto jsem citoval možná z 80 % tento starý blog. No, a to je zase jedno porušení kodexu blogera.

Martina: Asi bych chápala, že pokud jsi takovou tu prognózu vyslovil před 10 lety, tak stojí za to znovu to zmínit už jenom proto, že tím dáváš najevo, že některé věci se daly předvídat. Daly se tušit, a některým lidem byly dokonce zjevné.

Ladislav Větvička: Ano. Kdo v té době na Ukrajině byl nebo ji navštívil nebo ji navštěvoval pravidelně, jako já v té době 5krát, 6krát ročně, ať už z pracovních nebo cestovatelských důvodů, tak to mohl vidět. Ale já bych jenom upozornil: Toto nejsou nějaké závažné porušení kodexu blogera. Prostě admin upozorní: A toto je v rozporu. Stahujeme vám to do „soukromých,“ a tím to končí. Tečka. Není to nic, co by bylo něco prostě osudového, fatálního. Nicméně když to vidíte potom s odstupem času, tak je to součástí těch 29 porušení kodexu blogaře.

Martina: Stejně jako to, že jsi uvedl link na fotky z nějaké tvé výpravy na Ukrajinu, které jsi měl umístěné na osobním blogu LadikVetvicka.cz a ony byly považovány za nějaké dezinformační fotky. I toto byla výtka? I tady jsi musel sundávat kalhoty?

Ladislav Větvička: Ne, ne, ne. To bylo trošičku jinak. Samozřejmě, bog má nějaká pravidla. V okamžiku, kdy máte blog delší než jednu stránku počítače, tak se stává nečitelným, a to už jsou nějaké úvahy a delší články. Takže blog má mít kratičkou formu. Já k tomu mnohdy přidával fotky, a těch fotek už tam bylo moc. Takže tam byl odkaz na můj osobní web LadikVetvicka.cz, kde byly ty ostatní fotky, kdo by o ně měl zájem. Já už teď nevím. To byl nějaký cestovatelský blog, který vůbec v ničem nějak nevadil. Nic nekorektního na tom nebylo. Akorát adminům vadilo, že někde v jiné části toho mého osobního webu se dají objednat mé knihy. Což je prý také v rozporu. Takže to bylo odesláno do „soukromých“.

Martina: Jasně. Tam už to může jakoby zavánět nějakými pravidly ohledně reklamy a podobně. Já bych to nechtěla vlastně úplně rozebírat. Protože je možné, že by to třeba posluchače, kteří nejsou blogery, nemuselo až tak zajímat. Ale spíše se tomu věnuji v souvislosti s tím, že s těmito porušeními pravidla kodexu blogera, pravidel komunity na sociálních sítích, se setká každý, kdo je na těch třeba sociálních sítích více aktivní. Vzpomínám si, že když nám na přechodnou dobu byl odstraněn kanál Rádia Universum, tak to bylo proto, že naši hosté se v době pandemie – naši hosté odborníci – vyjadřovali v rozporu se stanoviskem WHO. A to byl důvod pro to, aby se na naší adrese objevilo, že blog byl zrušen. Takže spíš jenom proto se tomu tak věnuji, abychom věděli, jakým způsobem tyto instituce a tyto kodexy pracují. V každém případě, co mi přijde zajímavější a zásadní, je, že byl zrušen tvůj text o pokusu o puč v Kazachstánu. Jaký tam k tomu byl důvod?

Ladislav Větvička: No, jestli si dobře vzpomínám, to byl podzim roku 21. A protože opět, nějakou dobu jsem v Kazachstánu pracoval a mám tam známé a přátelé, tak jsem měl informace z první ruky. Samozřejmě v okamžiku, kdy citujete známé, přátele, tak jaksi zaprvé nemohu uvést jejich jména. Protože by je to mohlo ohrozit v té zemi. Zadruhé jsou to věci…

Martina: Ochrana zdroje. Ochrana zdroje mezi novináři platí, že jo…

Ladislav Větvička: To platí. Ano. Navíc to jsou věci osobního rázu. To, co oni viděli prostě na náměstí nebo ve čtvrti, ve které žili, tak prostě nemůžete mít potvrzeno žádným jiným médiem. A tohle bylo třeba další porušení kodexu, protože jsem – má tvrzení nebo tvrzení mých přátel, neměl podpořeno nikým dalším. Což, jak každý uzná, to jsou prostě absurdní věci. A s tímto se opravdu setkal úplně každý bloger, kdy prostě něco tvrdí, i když touto formou. Blog je víceméně úvaha toho konkrétního blogera. Takže jaké konkrétní odkazy a linky na nějaké chytré agentury, které by měly říkat, jak to opravdu bylo? Ten bloger přece nese svou vlastní kůži na trh. A říká to, co viděl, slyšel, zažil, vyfotil. No a tohleto bylo opět jedním z porušením.

Nikdo mě v psaní nikdy neomezoval, ale všímal jsem si, jak iDNES postupně umlčuje nepohodlné blogery – je to soukromá firma, mají na to právo, ale mrzelo mě to

Martina: Měl jsi v poslední době pocit, že už ti někdo takzvaně sedí „na peru“? Že se vlastně tady tyto věci začaly promítat do takové tvé vlastní sebekontroly, sebezpytování, sebecenzury, autocenzury?

Ladislav Větvička: Ne, ne, ne. To ne. Nikdy za 15 let nedošlo k tomu, že bych měl pocit, že mi někdo naznačuje, co psát mám, nebo naopak co psát nemám. Takže ani v té poslední době. A i kdyby to někdo zkusil, tak bych asi schválně napsal přesný opak, než si přeje. Takže toto ne. Ten pocit toho, že samozřejmě šrouby se utahují, ten tady už byl někdy od roku 15, 16 kdy začalo mizet spousta blogerů z iDNES opět zase za porušení kodexu.

Martina: A kteří zmizeli? A víš proč? Mrzelo tě to u některých, nebo někteří možná pro nekvalitu?

Ladislav Větvička: Ne. Mrzelo mě to u mnoha. Protože 99 % z nich bylo velice kvalitních autorů a v té době byl blog iDNES absolutně nejčtenějším typem tohoto média v České republice. A byla radost tam každý den přijít, listovat a číst zajímavé autory. Od Markéty Šichtařové, která tam pořád je, a pořád píše a doufám, že psát bude. Ale když se podíváte, tak spousta blogerů, kteří tam… kteří tehdy v té době dokonce byli v anketě mezi TOP 10, tak nejsou. Napadá mě Martin Konvička, Eva Hrindová. Napadá mě Břéťa Olšer, a desítka a desítky zajímavých blogerů v té době skončilo víceméně z malicherných důvodů, ale samozřejmě těmi malichernými důvody admini považovali porušení blogu. Což je pravda. Je to v pořádku. Je to soukromé médium. Takže si to prostě takto pročistili.

Martina: Mnozí blogeři skončili i teď na protest proti tomu, že jsi byl odejit ty. Neměl jsi tehdy třeba také chuť vstoupit do stávky za ně?

Ladislav Větvička: Přemýšlel jsem o tom, ale došel jsem k názoru, že by to byl útěk z boje. Protože v okamžiku, kdy máte své čtenáře a ti čtenáři tam chodí kvůli tomu, třeba kvůli té názorové diverzitě, která tam v té době byla, tak v okamžiku, kdy na protest někam odejdu a řeknu: Já nebudu psát, když on nebude psát. No tak redakce řekne: No tak nechceš psát, tak nepiš. Nazdar. To bych bral jako útěk z boje.

Martina: Když se dívám na další důvody, které ti údajně snad v posledním blogu vytkli, že na titulní straně, teď cituji ten kodex: Nemohou být texty obsahující vulgarismy, zvláště v titulku a perexu, pokud není vulgarismus ojedinělý a nevyhnutelný pro celistvost textu. A já jsem si ten titulek našla a tam bylo: Nadutci z Prahy chtějí zakázat vjezd do centra. Tak jim to vrátíme. A hledám tam pořád ten vulgarismus, protože spíš se nabízí takové to, že „kdo chce psa bít, ten si najde hůl, i když nikde ta hůl neleží“.

Ladislav Větvička: No, tak já to včil zkusím ostravsky. Ano?

Martina: Já to neumím už. Já už to neumím. Já…

Ladislav Větvička: V okamžiku, když píšete ostravsky blog v ostravštině, tak kura tam není možné prostě nepoužít slova, které se normálně používají. Takže to, co je používané naprosto standardně na Ostravsku, to prostě v mnoha krajinách České republiky zní třeba vulgárně. Takže ano. V tom titulku tam nic nebylo. Ale v tom textu bylo napsané o pražských úřednících, že to jsou kokoti a idioti. Což je na Ostravsku naprosto standardní oslovení, jak jsem říkal. Blog reflektoval mínění lidu. A v okamžiku, kdy se pobavíte o pražských úřednících, tak prostě ta slova nelze nepoužít. Takže já jsem se teď hodně krotil, abych nepoužil víc ostravských slov, a jenom to tak jako dokladuji, ale ano. Toto byla zase jedna z výtek, že toto už nemůžu psát, protože pražský úředník přeci není žádný idiot.

Martina: A mimo jiné 15 let tvůj styl, který může kdekoliv mimo Ostravu působit obhrouble, nevadil.

Ladislav Větvička: No, nevadil. Vezměte si: To slovo, které jsem, použil, tak naprosto jiný význam má na Slovensku, kde v okamžiku, kdybych ho použil, tak okamžitě dostanu po hubě. Když ho použiji vedle v Polsku, tak tam se jedná o kohouta. Právě jako tady třeba v zemích bývalé Jugoslávie. Když to použiji v Ostravě v hospodě mezi přáteli, tak je to přátelské oslovení. A když to použiji v Praze, tak to může působit vulgárně. Takže to jsou prostě problémy dialektu, které tady jsou. Bohužel, v některých krajích to může působit jinak, ale jak známo, na Ostravsku nejsou sprostá slova. Jsou pouze citově vyjádřená citoslovce. Nebo jak jsem to někde napsal.

Martina: Ano, ano. A jedna z nejsprostších slov, která známe a já je citovat nebudu, jsou považována na takzvaná „citoslovce údivu“.

Ladislav Větvička: Já je také nebudu používat. To se do rádia nehodí.

Vadí mi, že tak šmahem zlikvidovali 15 let společné práce, tedy nejenže ukončili můj blog, ale hned ho celý stáhli ze svého webu

Martina: Tak. Prosím tě, já už jsem tuto otázku svým způsobem jednou položila, ale tak úplně jsme na ni neodpověděli. Ale já si teď nejsem jistá, protože třeba neznáš odpověď anebo protože se ti třeba o tom nějak mluvit nechce. Řekni mi: Co byla tedy ta úplně poslední kapka? Dá se říct, že byla poslední kapka anebo prostě zkrátka už dlouho pršelo do číše, která přetekla?

Ladislav Větvička: Pršelo hrozně dlouho. Myslím si, že žádná poslední kapka nebyla. Ty šrouby se utahovaly postupně. Už dlouho. Dva, tři roky nesměl být žádný text v takzvaném blogu iDNES. Což pro posluchače zjednoduším. To jsou ty čtyři vybrané blogy, kterým potom obrovsky stoupá návštěvnost a hodnocení. Takže tam najednou se od devítinásobného blogaře tři roky nedávaly. A bylo mi řečeno, že já to nepotřebuji. Že si mě lidé najdou i tak. Což je pravda. A to asi zase vadilo. Takže postupem času zase těch kapek přibývalo a někdo to už prostě nevydržel.

Martina: Když jsme tady už několikrát vzpomínali to, že tě zrušili za 29 pochybení nebo údajných pochybení, některé zněly jako průhledné záminky. Některé zněly, dobrá, jako kodex blogera. Ale vyskytla se spousta lidí, které toto oficiální zdůvodnění stačilo. No tak prostě ho smazali. Protože něco porušoval. A vůbec nepátrali, co to bylo ve skutečnosti za prohřešky? Jaké bylo pozadí. My jsme mluvili o tom, jaké ve skutečnosti ty důvody třeba byly nebo mohly být, a naši posluchači si tedy mohli udělat obrázek o myšlení lidí, kteří tě nakonec cenzurovali. Ale řekni mi: Nevadil ti ten fakt, ta skutečnost, že mnoho lidí, kteří tě do té doby četli a stačilo jim jen to oficiální vyjádření jedné strany? Nevadilo ti to? Nebo co to s tebou udělalo?

Ladislav Větvička: No toto si myslím, že není ani tak podstatné. Protože… Vadilo. Nevadilo. Hlavně v okamžiku, kdy jsem napsal svůj poslední blog, který už nesměl být viděn na té hlavní straně iDNES, ale lidé si ho mohli posílat, odkazy nebo jeho texty, tak najednou se zvedla obrovská vlna podpory, ať už prostě někdo chtěl vidět příčiny nebo nechtěl vidět příčiny. Prostě to, že došlo k likvidaci blogu. Tak to prostě zvedlo obrovskou vlnu, která možná není až tak vidět v médiích, ale je skrytá… byla skrytá v podobě mailů, SMSek a tak dále. Takže mně to nevadilo, že se lidé neptali, proč nebo jaké jsou důvody. Spíše mě mrzely takové další kroky blogu, kdy nejenomže řekli, že psát už nebudu na iDNES, v pořádku, to je jejich právo a jejich soukromý majetek a oni ho spravují. Takže ať se chovají, jak chtějí. Ale vadí mi, že zlikvidovali 15 let naší společné práce. Protože všechny mé texty byly primárně psány pro iDNES. Kromě některých rozhovorů, které jsem dával jiným médiím. Tak všechno bylo psáno pouze pro iDNES, a oni škrtnutím pera, napůl zmáčknutím tlačítka zlikvidovali naprosto vše.

Na stažení textů jsem měl pět dní, ale plno fotografií s popisky z mých cest už mi nikdo nevrátí, to už je všechno pryč

Martina: Nám se mnohé z nich podařilo zachránit, protože jsme je přetáhli do archivu Rádia Universum. Řekni mi: Máš radost, že tedy ten archiv bude dál žít na platformě našeho rádia?

Ladislav Větvička: Určitě, obrovskou. Ještě bych to tedy uvedl na pravou míru. Samozřejmě, že se nestalo to, že by autorsky zlikvidovali mé texty. Měl jsem možnost si je stáhnout, dostal jsem asi pět dnů na to, abych celý archiv mohl stáhnout. Ale samozřejmě, že nikdy to není možné stáhnout v té podobě, v té unikátní podobě těch propojených celků a cestopisů a fotografií tak, jako to bylo na iDNES, takže dostanete hromadu textů, odděleně od toho hromadu fotek, pod těmi fotkami byly mnohdy popisky, které už se stáhnout nedají. Takže z technického důvodu už prostě to je všechno pryč. Nicméně mám obrovskou radost, doufám, že se podaří nějakým způsobem zpracovat ty staré blogy do podoby, která by alespoň trošku dávala hlavu a patu, protože v okamžiku, kdy píšete o dvaceti zemích od Karabachu přes Palestinu, přes Tatarstán, a najednou by to mohlo být všechno pohromadě, tak samozřejmě už i v tom je hrozný galimatyáš. Ale mám radost, že je tady nějaká šance ten archiv obnovit.

Martina: Je, protože my na tom transferu děláme už týden, ale samozřejmě ne veškerou kontinuitu lze zachovat, alespoň to nejvíc, co šlo, lidé, posluchači, čtenáři najdou na tvém blogu „Větva na větvi“ u nás na Rádiu Universum. Já si s tebou chci hned v našem příštím setkání, v příštím díle povídat o svobodě slova u nás, o svobodě slova na sociálních sítích, o takové té podstatě toho, jak by svoboda slova měla a mohla vypadat v tomto nestandardním prostředí, protože si zvykáme na to, že není jenom jaksi veřejná služba, ale je tady také množství soukromých sítí. O tom všem si chci povídat s tebou, ale vzhledem k tomu, že 1. října spouštíme tvůj blog „Větva na větvi“ u nás, tak se tě chci zeptat, aniž by to znělo tak sebechvalně: Ty jsi dostal spoustu nabídek, abys svůj blog provozoval kde jen na jiných médiích. A mě samotnou by zajímalo: Jak to, že sis vybral nás, Rádio Universum?

Ladislav Větvička: To je jednoduchá otázka, ale hrozně těžká odpověď. Já jsem samozřejmě… Mezi těmi tisíci reakcemi na zrušení mého blogu bylo dobrých deset, možná patnáct nabídek na pokračování blogu na různých platformách. To mi víceméně způsobilo bolení hlavy, protože všude psát nemůžu, a v okamžiku, kdy si vyberu jeden, tak samozřejmě všech ostatních čtrnáct ne, že jo. Takže to bylo docela těžké pro mě, nicméně vybral jsem si Rádio Universum zaprvé proto, že tady se ukázala šance zreplikovat archiv blogů, které kdysi byly na iDNES. A zadruhé pro tu zajímavost té platformy samotné, protože na Rádiu Universum jsou lidé, které jsem já chodil číst pravidelně a jsou to autoři, které mám rád, od Ivana Hoffmana, přes Jarka Nohavicu, přes pana Cílka, přes pana Druláka a tak dál, a tak dál. Je to prostě pro mě médium, které mě zaujalo. Jsou tam zajímavé rozhovory, a to mě nějakým způsobem nakopnulo k tomu, abych řekl „dobrá, tady mohu udělat něco více, než jsme dělali na blogu iDNES“, protože blog iDNES byl z úhlu pohledu Rádia Universum jednoznačný, nechci říct zploštělý, ale prostě byl to blog jako takový. Na prostoru radiouniversum.cz je těch možností a variant a rozhovorů a podcastů, a já nevím, jak se dneska moderně všem těm věcem říká, podstatně větší škála, což mě zaujalo. Takže to byl asi ten hlavní důvod.

Martina: No, já jsem myslela, že je tam ještě nějaký jiný důvod, ale to nevadí. Martina Kociánová se nezlobí.

Ladislav Větvička: Já jsem to nechtěl takhle otevřeně říkat…

Martina: Já jen žertovala.

Ladislav Větvička: To nevypadá, že to dělám všechno kvůli tobě, ale samozřejmě ty, jako hlavní postava toho prostoru, ty, jako koordinátorka, moderátorka, člověk, který víceméně vytváří to, tak jako tohle jsem nechtěl úplně přesně zmínit. Ale když jsi to řekla, tak jo.

Na Rádiu Universum je jediný, dvoubodový kodex blogera: Nebát se a nelhat.

Martina: Pěkně ses to naučil. Prosím tě, Ladislave Větvičko. My máme na Rádiu Universum také kodex blogera. Ten kodex jsme vymysleli, napsali, jsme sepsali speciálně kvůli tobě, protože ty jsi jediný bloger zatím u nás, na platformě Rádia Universum, doufám, že první, a ten náš kodex blogera má dva body. Nebát se…

Ladislav Větvička: Takže končím dříve, než jsem začal.

Martina: Já ti je řeknu: „Nebát se a nelhat“. Jak se ti pozdává tento kodex blogera?

Ladislav Větvička: No, a co to znamená nebát se, a co to znamená nelhat? A teď se o tom můžeme bavit spoustu a spoustu minut. Protože nebát se, to si myslím, že ti, kdo četli mé blogy, tak ví, že jak se člověk nebojí do Karabachu, nebojí se jít do míst, kde je problém, a tak dál. A co to je nelhat? Co to znamená uvést třeba svůj úhel pohledu na nějakou událost nebo na nějakou situaci nebo popsat teďka, kdybych popisoval situaci v Adžárii, což popisuji, tak co to znamená nelhat?

Martina: Já si myslím, že tato slova mají v sobě velmi jasné sdělení, ale máš pravdu, že diskutovat se o nich dá dlouze. Nebát se znamená samozřejmě třeba nebát se jet do Karabachu, ale nebát se znamená také napsat to, cos tam viděl. A nelhat znamená hledat pravdu a nelhat nikdy úmyslně. Tak bych řekla, že by se to možná dalo stručně vyložit. Co ty na to?

Ladislav Větvička: Já bych možná ještě dodal, že to znamená být schopen obhájit si svůj názor v diskusi nebo v komunikaci s ostatními, protože v okamžiku, kdy něco vidím a popisuji to, tak někdo, kdo čte pouze texty, zprávy, kdo sleduje hlavní proud České republiky a může to brát z úplně jiné strany, takže toto já… Pokud ten kodex má tedy tyto dva aspekty, tak já si myslím, že si to obhájím, a třeba mě nezakážete.

Martina: Já jsem moc ráda, Ladislave Větvičko, že rozšiřuješ naše řady, že tvůj blog „Větva na větvi“ bude mít prostor takový, jaký budeš potřebovat, a lidé budou nacházet tvé blogy tak, jako byli dosud zvyklí. A ty budeš prostě psát to, co uvidíš kolem sebe a co ti bude ležet na srdci. Nic víc, nic míň po tobě nechceme.

Ladislav Větvička: Děkuji velice. Já jsem velice rád, že budu moci publikovat, nebo takto, já publikuji pořád své osobní blogy, ale možnost publikovat tam, kde jsou takovéto osobnosti, jako jsi ty, Martino? Hezky jsem to řekl?

Martina: Jo, jo, konečně.

Ladislav Větvička: Ne, tak to je pro mě radost. Děkuju.

Martina: My také, Ladislave, děkujeme za spolupráci a milé posluchače zvu nejen na tvůj blog od prvního října u nás na stránkách, ale také na naše další povídání s Ladislavem Větvičkou, kterému opět zavoláme do vesničky kousek od Batumi, kde teď tráví svůj čas. Ladislave, děkuji, měj se krásně.

Ladislav Větvička: Tak, přeji gamardžoba, což v místním jazyce znamená dobrý, krásný den do České republiky.

Martina: Tobě taky – a vítej u nás.