Martina: Civilizační nemoci – zvykli jsme se jimi zaklínat, a vlastně je uvádět jako omluvenku pro náš životní styl. Co si myslíte, že za nimi, speciálně u nás ve střední Evropě, stojí? Protože středomořské státy žijí trošku jinak, a severské také.

Petr Habal: Tak jistě, je to dáno klimatickými podmínkami a tak dále. My jsme si obecně – myslím střední Evropu, můžeme to vzít od Bavorska přes nás, možná do Polska – to jsou státy, které jsou zvyklé žít relativně pohodlně. Stravovací návyky nemají úplně optimální, pohybové návyky a tak dále, a to v těch generacích společnosti prostě je. Jak toto chcete odstranit? Můžeme z pojišťoven dávat různé příspěvky na to, aby lidé víc cvičili a tak dále. Ale starat se o své zdraví, to musí mít každý jako engram ve svém genu, nebo jak to říci.

Civilizační choroby – jaké jsou především? Tak je to vysoký tlak, cukrovka, a z toho se generují potom civilizační choroby srdeční, infarkty a tak dále. A to má všechno základ ve stresu. Choroby psychosociální, konkrétně třeba žaludeční vředy, se také generují z chronického, dlouhodobého stresu. Podívejte se, každý manažer má nějakou vředovou chorobu duodena a tak dále.

Martina: Reflux.

Petr Habal: Reflux z dlouhodobého stresu. Jak toto odstranit? Já si myslím, že v tom společnost může pomoci nějakou formou osvěty – ale každý musí chtít sám.

Martina: Srovnávací čísla říkají, že třeba seveřané trpí předčasnými civilizačními chorobami až třikrát méně než u nás. Myslíte si, že je to skutečně dlouhodobou výchovou? Nebo tím, že v tom máme velký dluh? Že jsme si prostě uvykli se huntovat.

Petr Habal: Určitě je to vliv populace, možná nějakého genofondu, to úplně nevím. I když teď se to tam může všelijak přemísit migrační politikou a tak dále. Ale samozřejmě je to výživou. Všichni seveřané jsou vesměs sveřepí, štíhlí, vysocí, nemáte tam populaci obtloustlých lidí jako ve střední Evropě a tak dále. Možná i pracovní způsoby, léta zpátky tvrdá práce, možná třeba i podnebí, které tam je daleko drsnější.

Já vždycky doma říkám: „Chlad je dobrý, protože chlad udržuje člověka mladého, nesmíte příliš přetápět.“ Nevím, čím to vysvětlit. Ale můžeme ovlivnit způsob života. Vezměte si třeba severské státy, tam byli hodně kuřáci – Dánové, Norové hodně kouřili. A zajímavé je, že tam civilizačními chorobami z kouření tolik netrpí. Možná kontakty mezi jednotlivými společnostmi nejsou tak agresivní jako třeba v husté populaci u nás, takže se lidé tolik nehádají. To nedokážu říct. Ale každá takováto příčina může civilizační chorobu způsobovat, pokud samozřejmě na vás působí dlouhou dobu.

Martina: Co byste tedy radil? Protože rady vlastně zní tak jednoduše, až se mnohdy zdají být banální.

Petr Habal: No, banální. Vždycky ve všem hledejme jednoduchost. Já neříkám, že to je úplně správně, ale to první je – žít samozřejmě v harmonii, v klidu, bez stresu. Ale jak stres odstraníte? Vždyť stres na vás působí, aniž byste si to uvědomila.

Martina: Ostatně vy lékaři nás stresujete také.

Petr Habal: To je pravda.

Martina: Místo prevence se dočteme na oknech v tramvaji, že třetina populace trpí kardiovaskulárními chorobami. V jiné tramvaji se dočtete, že třetina populace má deprese. Je to vlastně jakýsi podprahový tlak.

Petr Habal: Možná měly být tyto kampaně varující v tom smyslu, aby se lidé nad tím zamysleli. Ale já si myslím, že si těchto reklam ani nikdo nevšímá. Já si myslím, že těchto reklam je tolik, že to není tak, že by se občan nad tím zamyslel a řekl: „Hele, tím bych se měl dál zabývat.“ Já si myslím, že mnoho lidí kolem toho jen projde. Je to stejné jako předvolební billboardy, které také lidé ignorují a tak dále. Myslím, že společnost je netečná. Že má tolik informací, že nedokáže rozlišit, co je důležité, a to, co je méně důležité.

Martina: Právě proto v nás někdy ulpívají tyto informace spíš jako pokyny. Protože se jimi vědomě nezabýváme.

Petr Habal: To je možné, to je pravda. Ale jak chcete třeba, když máte informaci, že třetina lidí trpí ischemickou chorobou srdeční – tak jak si má občan poradit? Nebo co mu to dá? Na čem má na sobě zapracovat? Měl by se asi zamyslet, aby se šel poradit ke svému praktickému lékaři. Možná. A tam by možná nastoupila nějaká dobrá cesta, že by mu lékař řekl: „Jste obézní, máte cukrovku“ a tak dále, takže by tam možná začala nějaká prevence. To je možné.

Martina: A zároveň víme, že mnohé pokusy s pacienty a lékaři ukázaly, že když přijde pacient k lékaři a bolí ho záda, a lékař řekne: „Nebojte, dáme na to náplast. Buďte trošku v klidu, a za týden jste z toho venku.“ Tak je z toho za týden venku. Když přijde a řekne mu: „Šest týdnů se nepohnete, milý pane,“ tak on poslechne, a šest týdnů se nepohne. Někdy můžou podprahové věci fungovat i takhle. Máte tu zkušenost?

Petr Habal: Já ji mám spíš v jiné problematice – že ho budou bolet záda chronicky po šesti týdnech, nebo po měsíci…

Martina: To byl příklad.

Lékař nemůže všechno odhalit včas, lidé musí o své zdraví pečovat hlavně sami

Petr Habal: Tomu rozumím. Já dám stejný příklad: Mnoho nemocných tyto informace prakticky přechází, a mnoho lékařů je také danému člověku nedokáže dobře podat. A teď mám na mysli příklad z mé profese, že třeba obecně u plicních nádorů se dlouho nic neprojevuje, člověku dlouho nic není, a najednou se dostane k lékaři pro nějakou banalitu chřipkového původu.

A teď záleží možná na štěstí, možná taky na prozřetelnosti lékaře, kdy řekne: „Pane, vy jste kuřák, dlouho jste nebyl na rentgenu. Copak vám je? Jste v té věkové skupině,“ a začne se tím víc zabývat. Nebo to odbude: „Tak tady máte antibiotikum, a ono vás to přejde.“ A pacient to možná pojme tak, že poctivě sní antibiotikum, moc se mu třeba neuleví, a přijde znovu k lékaři, a tento lékař třeba řekne: „To je divné, nezabralo to.“ A teprve pak začne víc vyšetřovat rentgenem.

Ale většinou to končí tak, že pacient na to koukne, takzvaně spolyká dvě tři tabletky antibiotika a řekne si: „Stejně je mi to k ničemu,“ a hodí to za hlavu s tím, že: „Vlastně mi nic není.“ A to je špatně. Víte, lidé o své zdraví musí pečovat hlavně sami. Třeba i informacemi. Je to složité, nemohou se spoléhat, že lékař všechno odhalí včas a včas správně léčí. Lékař taky má jenom určitý počet informací o tom nemocném, a choroby bývají zpočátku podobné, takže se některé také mohou přehlédnout.

Martina: Bavili jsme se o kvalitě vzdělávání lékařů, a vy jste teď narazil na jednu věc, která se jeví býti drobností, ale možná je to jedna z podstatných záležitostí, a to je přístup lékaře k pacientovi. Učí se dnes toto na školách dostatečně s tím, že pacient je člověk?

Petr Habal: Možná mají ze začátku, v prvních ročnících, obor lékařská etika a tak dále. To je ale takový obor, nad kterým, myslím, každý ze studentů mávne rukou, protože je trápí daleko složitější obory – anatomie a tak dále. Takže tam možná dostanou nějaké základy. Ale toto se musí naučit vesměs ve vyšších ročnících kontaktem s vyučujícím, kteří jim to vysvětlují ze svého příkladu, chodí s nimi za pacienty. To je pak opravdu personalizace léčby.

Mnoho mediků to přijme, ptají se a chovají se slušně, a mnoha medikům je to jedno. To se nedá do každého vtlouct, aby byl na člověka slušný. Bohužel je to obecná věc, že mnoho nastupujících lékařů jsou, řekl bych, trošku bez pokory. Nebo jak bych to řekl – nemají pokoru, lidskost k pacientovi, i třeba ke kolegům, a přitom jsou mladí a měli by se zajímat a dychtit po každé zmínce, nějaké dobře míněné radě. Ale oni to často přecházejí. A jsou třeba jenom sježdění po světě, po stážích, ale to jim tolik nepřinese. A toto vidím jako nedobrou věc.

Martina: Myslíte, že jsou to mnohdy i odborníci, ale člověk jim nejde?

Mladí lékaři často postrádají pokoru a lidskost, medicínu musí dělat srdcem

Petr Habal: Tak ze začátku, když hovoříme o mladých, tak oni praví odborníci nejsou, ale ten člověk jim nejde taky. Ale pokud opravdu medicínu, jak se říká, nebude dělat z nějakého pocitu, ale hlavně srdcem, tak z nich nikdy nebude lidský doktor. Protože když k vám přijde jakýkoli pacient, tak je v těžké submisivní pozici. Bloudí – asi tak jako jsem já bloudil tady – je nervózní, je nemocný, tak každé dobré slovo, které s ním prohodí třeba i vrátný nebo sestřička, hraje velkou roli. Notabene potom ošetřující lékař si pro něj musí najít čas a všechno mu vysvětlit. To vše hraje velkou roli.

Prostě navázat s daným člověkem osobní kontakt. Musíte se zeptat: „Odkud jste? Tam jsem byl, tam to znám,“ navázat i takovýto lidský vztah, nejen medicínský strohý: „Pane Novák, máte tuto nemoc. Uděláme to a to. Na shledanou.“ To je špatně. Musíte tam s ním, jak se říká, třeba pošpásovat, na to musí mít doktor čas. A samozřejmě musí mít zájem.

A to je taky další role i sestřiček. Někdy jsou sestřičky, které si opravdu k pacientovi sednou, chytnou ho za ruku, pohladí ho – to je lidský přístup. A to vás nikdo nenaučí. To musí být výchovou. Je to tak. A to je velká devíza, hlavně pro pacienta.

Martina: Pane doktore, toto jsou věci, které se nedají naučit. Na druhou stranu můžou být třeba lékaři vzdělávacím systémem tlačeni k tomu, aby se nad tím chtěli aspoň zamyslet. „Pojďte, svedeme to na politiky.“ To je poměrně vděčné téma – svedeme všecko na politiky.

Petr Habal: Ano, to je vděčné téma.

Martina: Mě by zajímalo, protože jsem se v létě dočetla, že iniciativa Platforma pro udržitelné zdravotnictví představila plán systémových změn…

Petr Habal: To bych řekl, že snad ani neznám.

Martina: Je to skupina organizací od pacientských po zdravotnické, expertní think tanky nebo také Svaz průmyslu, a ti říkají, že české zdravotnictví je bez reformy neudržitelné a že systém zdravotního pojištění se bude propadat do ještě horších deficitů. Myslíte si, že je reforma českého zdravotnictví nutná?

Třicet let se trápíme s reformou zdravotnictví a nikdo zatím žádnou nepřinesl

Petr Habal: Nevím. Ta stránka reformy může mít mnoho aspektů. Odborná reforma, kdy můžeme třeba sdružovat – plácnu – ortopedii s chirurgií, traumatologii s ortopedií, tedy nějaká odborná změna. Dřív to bylo. A pak se naopak tyto obory velikostí svého poznání oddělovaly. Dřív byla jedna velká chirurgie, a z toho se pak poznáním oddělovala neurochirurgie, kardiochirurgie a tak dále.

Můžeme se třeba zamyslet, jestli by třeba některé obory nedaly spojit, třeba i ve formě vzdělávání. Protože zase některé ambiciózní obory si vytvořily svůj atestační průběh vzdělávání. A jak já říkám: Tak to budeme mít atestaci na levou ruku, druhou atestaci na pravou ruku. Třeba z interny se oddělila diabetologie a spousta oborů. Pak můžeme říkat, jestli toto nespojit do nějaké velké atestace. Nevím. Dřív to tak bylo, že byla velká interní atestace, a pak byly třeba nástavbové atestace. To je možná jedna forma nějaké reformy. A pak reforma zdravotního pojištění? Znamená to, že by se mělo platit víc?

Martina: Nebo sloučit pojišťovny?

Petr Habal: Nebo sloučit pojišťovny. Tak jistě se to dá spočítat. Sloučení pojišťoven mi připadá nejreálnější. Nakonec vždyť už se o tom hovoří řadu měsíců: Pojišťovna ministerstva vnitra, Pojišťovna…

Martina: Vojenská pojišťovna a Pojišťovna ministerstva vnitra plánovaly fúzi.

Petr Habal: Plánovaly fúzi. To je možná nejrychlejší cesta, možná nějaké reformy. Otázka je, kolik by to přineslo. Otázka je, kdo se bude stavět proti. Musíme vždy hodnotit, co na jednu stranu chceme, a na druhou stranu samozřejmě budou proti tomu protitlaky.

Toto je jedna forma. Druhá forma je – a i některé politické strany to měly ve vládním programu – nadstandardní péče. Že by se tím ušetřilo na všeobecném zdravotním pojištění. Mně se to z jednoho pohledu úplně nepozdává. Medicína se rozvíjí strašně rychle kupředu, a to, co bylo dneska nadstandardní péče, za dva roky bude standard. Tak to je. Před pěti lety byla endoskopie nadstandardní péče, dneska je to standard, robotická chirurgie začíná být standardní péče.

Pak to obvykle sklouzne k tomu, že se do nadstandardní péče zařadí třeba jednolůžkový pokoj, ani jiná strava už v mnoha nemocnicích nefunguje, televize na pokoj – to jsou nadstandardy, které nejsou úplně pro průběh léčby důležité. Možná pro psychiku toho člověka to hraje roli, protože pak může říkat: „Já jsem si to zaplatil.“ Mnoho lidí takhle uvažuje: „Já jsem si to zaplatil, tak jsem měl lepší péči.“ To mezi lidmi funguje, možná jste se s tím setkala, ale to není vůbec podstatné.

Martina: Spíš jsem myslela na to, že jsme v čase výměny vlád, a parametry zdravotnictví nám nastavují v zákonech politici, a všichni před volbami říkají, že udělají i ve zdravotnictví pořádek. A mě by zajímalo, jestli to opravdu někdo ví. Já jsem se třeba dívala na vyjádření koalice SPOLU, a musím říct, že třeba u věty: „Posílíme odpovědnost zdravotních pojišťoven tak, aby aktivně přispívaly k efektivitě a dostupnosti péče ve všech regionech,“ si člověk řekne: Tolik ničeho neunesu.

Petr Habal: To je taková frázovitost.

Martina: Ví někdo, co s tím?

Petr Habal: Neví. Takhle, kdyby to někdo věděl, tak už se to dávno udělalo. Podívejme se, třicet let se trápíme s takzvanou reformou zdravotnictví, a nikdo zatím žádnou nepřinesl. Proč? Protože sociální cítění je obrovské, sociální nároky lidí jsou obrovské. A najednou to přetvořit? Jak chcete lidem říci: „Tak budete dostávat jenom nějakou základní péči.“ Co je základní péče? „A ostatní si připojistěte.“

Myslíte, že se někdo extra připojistí? Myslíte si, že když někomu řekneme: „Chcete-li být operováni moderními metodami, tak si musíte platit připojištění“? Vždyť to lidé hodí za hlavu, řeknou: „Ono to nějak dopadne.“ Myslím, že populaci nezmění nic. Vždyť si vzpomeňme, myslím, že se tomu říkalo julínkovné, tomu poplatku, pamatujete si? To bylo za Topolánkovy vlády.

Martina: Třicetikorunový poplatek, ano.

Petr Habal: Třicetikorunový. Já jsem mladého anesteziologa Julínka zažil, když byl ve Svitavách, a já jsem tam byl na stáži. To byl docela veselý hoch. Ale to je jedno. Zavedlo se julínkovné – třicetikorunový poplatek – byla s tím poměrně velká administrativa, a pro nemocnice to byla banální záležitost. A pak nastoupil do vlády Sobotka, protože díky zdravotnickým poplatkům sociální demokracie vyhrála, protože to lidé nechtěli.

Platilo se, což, myslím, není úplně špatné rozhodnutí, aby si lidi platili takzvané hotelové služby, stravu v nemocnicích, o tom by se dalo uvažovat. Ale myslím, že nastupující koaliční vláda to v programu ani nemá, tyto poplatky za stravu v nemocnicích. Dočetla jste se to někde? Já myslím, že ani ne.

Martina: Nevím o tom.

Petr Habal: Já si taky myslím, že nemá. To bych chápal jako určitou logiku věci. Pak byla snaha omezit drahou spotřebu léků. Tak když lidé čerpali hodně, tak jim to nějakým způsobem pojišťovny vracely. Na jednoho to bylo pět tisíc, a zbytek pojišťovny vracely. A zase jsme u lékové polypragmazie. Otázka je, jestli nemocní opravdu všechny ty léky potřebují.

Martina: Čím víc léků, tím víc zdraví…

Petr Habal: Jasně. Teď zase řeknu úsměvnost z mé historie, z medicínských začátků: Tenkrát jsme všechno psali rukou, takže jsme byli samozřejmě velmi opatrní, abychom se nepřepsali a nepsali zbytečné léky, takže jsme psali jenom ty důležité. A dneska vám ťuknutím na počítačovou klávesnici vyjede léků… A to je špatně.

VZP plánuje miliardový dluh – je tohle správné hospodaření?

Martina: Vy jste zmínil, že si lidé neradi připlácejí na zdraví, na služby, na servis. Ale stále zdražující se energie nám zdraží úplně všechno, a samozřejmě i nemocniční služby nebo lékařské služby. A pokud se Evropská unie rozhodne uskutečňovat své velkolepé představy o Green Dealu, tak ceny mohou růst násobně. Co myslíte, že to může udělat se zdravotnictvím? Protože vy jste říkal, že bude neustálý pokrok, ale toto může velmi zamíchat kartami nejen energetickými.

Petr Habal: K čemu to povede? K větším a větším dluhům zdravotních pojišťoven. Zatím je oddělen rozpočet zdravotních pojišťoven od rozpočtu státního. Dneska, kde to jsme – VZP plánuje na příští rok dluh dvanáct nebo čtrnáct miliard, nebo kolik? Tak to je správné plánování odpovědného hospodáře – plánovat dluh? To se mi skoro nezdá.

Myslím, že tím, jak to bude v důsledku dražších energií, se nikdo takto do dálky nezabývá. Nikde nevidím, že by někdo říkal: „Tak to přijde ve zdravotnictví krach, protože bude drahá energie, doprava.“ To myslím, že nikdo neřeší.

Martina: Pokud vím, tak dosud neexistuje žádná komplexní dopadová studie.

Petr Habal: To rozhodně neexistuje. A zdravotnictví, bohužel, bude až na posledním okraji k řešení, protože se bude řešit průmysl, pokud ještě nějaký bude, energetika v průmyslu. A ve zdravotnictví myslím, že to nějak dopadne.

A druhá věc, že jsou čtyři roky vlády, a pak přijde, bohužel, další vláda, a to je taky špatně, že se netvoří nějaká celorepubliková koncepce. A s energií se ve zdravotnictví nešetří, vůbec se nešetří. To prostě nejde. Vytápět se musí, svícení – ale to je málo v celkovém nákladu – a energie na vytápění. A staví se další a další zdravotnické objekty, které jsou sice krásné, prosklené a tak dále, ale energetická náročnost u toho bude velká.

Za reálného socialismu se říkala ekonomická teze, že musíme změnit extenzivní hospodaření na intenzivní hospodaření. Pamatujete si možná na tento výrok.

Martina: Ano, ano.

Petr Habal: Já jsem ještě studoval politickou ekonomii, na medicíně jsme to měli jako předmět. Ale já mám dojem, že my pracujeme extenzivně místo toho, abychom naopak pracovali intenzivně. I ve zdravotnictví. Mně by se taky nechtělo, abychom chodili pracovat na dvě směny, aby se třeba využila technika. Ale zase, na to není celý systém zařízen. Máme tam samozřejmě sestřičky, a ty mají děti, a kdo se jim bude odpoledne starat o děti, vyzvedávat je ze školek a podobně. Takže můžete něco vymyslet, ale těch kroků, které by se musely doladit, je nepřeberné množství. Takže takto to fungovat nebude. Ale otázka je, až dojdou peníze, co bude? Jestli se stát znovu zadluží? Asi jo. Zatím to tak vždycky dopadlo.

Martina: Až dojdou peníze, to je jedna věc. Ale až dojdou energie, to je další věc.

Petr Habal: Energie, to bude malér. Jestli opravdu Tykač a spol. zavřou tepelné elektrárny, protože se nebudou vyplácet, tak co? Oni jsou podnikatelé a nebudou doplácet ze svého na drahé ETS2, který je postihne a tak dále. Tak hrozí – možná je to jenom hrozba, aby pohrozili státu, aby jim to nějakým způsobem třeba dotoval, já nevím.

Ale zavřít uhelné elektrárny? Vždyť kolik dělají? Minimálně třetinu elektřiny nebo elektrické energie z uhlí. A to si vezměte, že byly odsířeny a tak dále. Vzpomeňme si, jaké obrovské miliardy šly z kupónové privatizace nebo z velké privatizace na odsíření, na ekologii těchto elektráren. A teď se to bude zavírat. Je to hrůza.

Martina: Pane docente, když jsme se společně bavili o světě, tak vy jste velmi často zmiňoval, že jsme skutečně nemocnou společností. Jak se tato nemoc jmenuje? Jaká je vaše diagnóza?

Společnost je nemocná, ale příčiny jsou polyvalentní a změna politického uspořádání je nevyléčí

Petr Habal: Já jsem to vždycky psal. Léčba společnosti. Tak samozřejmě, protože jsem v této profesi, tak se mně to zdálo relativně trefné. Vždycky, když máme nemoc, tak u toho musíme jednak diagnostikovat – teď myslím v medicíně – pak musíme hledat příčinu, to znamená nějakou etiologickou, z čeho to vzniklo. A pak teprve, když známe tyto dva faktory, tak pak z toho můžeme vyvodit možnou léčbu.

V medicíně je spousta nemocí nezjistitelného původu, takže tím pádem některé nemoci můžeme léčit jenom nekauzálně, to znamená, že jenom zlepšíme kvalitu života. A některé můžeme léčit kauzálně. Máte zánět slepého střeva, tak víte, že se musí odoperovat, a pak jste zdravá. Takhle to funguje v medicíně.

Ve společnosti je to daleko složitější. Je to, bych řekl, polyvalentní záležitost nemocné společnosti. Já to vidím v sociologické stránce, tam se nejvíc, mám dojem, demaskují vztahy mezi lidmi. Lidé jsou vzájemně každý na každého nedůtkliví. Nechci říct, že neplatí dohoda podáním rukou, ale každý by se s každým skoro soudil, aniž byste si o tom vzájemně pohovořili. Nemáme na to čas, tak to dáme k soudu. A to i na pracovišti.

Dřív třeba jsme se kolektivně bavili o všem možném, byli jsme samozřejmě věkoví vrstevníci, ale i s těmi staršími. Dneska je to trošku návrat k individualizaci, každý kouká: „Já pro sebe, a tomu druhému to radši ani neřeknu, abych z toho já něco měl.“ To je špatně.

A já si říkám: „Z čeho se to generuje?“ A když pak se bavíme, hlavně to řeknou spíš sestřičky, protože doktoři jsou spíš uzavřenější, ale ty sestřičky vám to řeknou trošku otevřeněji. Ony mají spoustu svých sociálních problémů. Mají nějaké vzdělání, jsou zaměstnané, většinou pracují na směny, takže svého volného času taky nemají moc.

Otázka je samozřejmě teď bydlení. Jak se říká, pokud se dobře nevdají, tak nedosáhnou na hypotéku, dneska hypotéku nedostanou. Takže život v nájmu, který možná je o něco levnější než hypotéka. A mnohdy to je tak, že žijí po dvou, že si pronajmou byt dvě holky. To samozřejmě pak naráží na partnerské problémy, partnerské vztahy. A už jsme u toho – nerodí se děti. A teď jak z toho?

Martina: Jenomže když nevíte, co to generuje, tak nemůžete navrhnout léčbu.

Výchovu celé generace jsme předali společnosti, která ji zdevastovala

Petr Habal: Právě proto. A to už jsme se o tom opakovaně s panem prezidentem bavili. Změna politického – nemyslím systému, ale uspořádání, levice–pravice – není schopna změnit podstatu. Změní dejme tomu daňový systém nebo mezinárodní politiku, ale sociální vazbu na generaci. To je generační problém. A začíná to ve školách, výchovou.

Já říkám, my jsme – a házím to tedy i na naši generaci – my jsme totálně prohospodařili výchovu další generace. My, kteří jsme po revoluci už byli znalí věci, nebo jsme byli dospělí, nebo relativně dospělí, tak mnozí výchovu dětí zanedbali v tom smyslu, že náhle zbohatli třeba, a všechno si u svých dětí kupovali: „Běž si to koupit a neotravuj rodiče,“ jak se říká obecně, místo abychom s dětmi hovořili.

Nebo druhá sorta lidí měla spoustu svých problémů, ekonomických, sociálních, tak na to neměli čas. Takže my jsme děti, možná celou generaci, několik generací mladých, předali do výchovy společnosti. A teď si vezmeme, kdo společnost, myslím i školství a tak dále, tady celou dobu vytvářel.

Tak samozřejmě teď gender a LGBT, to si myslím, že je vrchol. Ale začalo to možná už před dvaceti lety, že se pomalu začala dětem výuka usnadňovat, nedávaly se jim domácí úkoly, aby děti nebyly přetěžovány, převažovala síla, váha rodičů nad učitelem. Já si nedovedu představit, že bych přišel domů a stěžoval si na učitele. To bych ještě… víte, jak to bylo?

A dneska výchova spočívá v tom, že učitel je vůči rodičům v submisivní pozici. Samozřejmě to pak působí na učitele neblaze: „Jak se tady mám angažovat, když to nepřinese žádný výsledek.“ A samozřejmě mladá generace, ty děti, vždyť je to nepolíbená tabula rasa, jsou velmi vnímavé na všechny možné impulsy a využívají výhody, které se jim dávají: „Tak proč bych se učil? Proč bych psal úkoly, když nemusím?“

Martina: Pane docente, jsou věci, kde nemůžeme začít znova. Musíme pracovat s tím, co je.

Petr Habal: Máte pravdu.

Martina: Jak zní vaše rada?

Musíme být připraveni na geopolitický otřes, který přijde a zatřese i námi

Petr Habal: Budeme muset začít znova. Ale nebudeme stavět na zelené louce. Budeme stavět stavbu společnosti, jak říkám, na rozbláceném, prázdném terénu, kde nic nemáme. Uvědomme si, že transformaci, kterou jsme po revoluci udělali, to jsme udělali s tím, že jsme měli určité národní bohatství, a hlavně jsme měli určitou vůli lidu, který to chtěl. Tedy možná chtěl něco jiného. Podle mě vůbec nerozuměl nějaké ekonomické transformaci, jenom se chtěl mít takzvaně dobře.

Já říkám – to jsem někde četl, to není z mé hlavy – revoluce obecně vyhrávají katalogy Neckermann, kde se lidé zhlédnou s tím: „Tam je to krásné, to bych chtěl mít taky,“ a už vůbec nepočítají s tím, že to tam všechno už dávno bylo od šedesátých let na dluh. Na takzvaném Západě. Ale lidé tuto fázi nechápou.

A jak z toho? Budeme muset začít opravdu od výchovy dětí. A možná i trochou skromnosti ve společnosti, dát najevo, že společnost chudne, že si nemůžeme všechno dovolit. Ale dneska, podívejte se, máme obrovský státní dluh, veřejný dluh. Vždyť kolik je obyvatel, kteří mají třistatisícové dluhy u všech velkých komerčních společností. Oni rádi půjčují, protože z vás dostanou nějaké peníze. Ale lidi si vůbec neuvědomují, že musí začít šetřit, že si nemohou půjčovat, že nemohou žít na dluh. Ale společnost toto vůbec nebere. Půjčují si na dovolené. Aby si půjčili na byt, to se jim nevyplatí, na to nedosáhnou, tak si půjčí na dovolenou, na Vánoce…

Martina: Pane doktore, jste chirurg, jaký by byl chirurgický řez?

Petr Habal: Jo, řez. No, to není ani řez. Ale já mám velmi smutnou představu, že se změní, jak se říká, situace ráz na ráz, že se něco stane geopoliticky. Protože my si tady hrajeme na nějakém našem písečku, my tady nic nezměníme. A já to přirovnám k situaci, která vznikla koncem osmdesátých let, kdy se bipolární svět náhle změnil, došlo k takzvaným revolucím. Jak to bylo prováděno, to je už druhá stránka. Ale došlo k velké geopolitické změně.

A k tomu se, bohužel, nachyluje, a tato změna zatřese i takovými státečky, jako jsme my. Ale my na to nejsme připraveni, bohužel. Tak když se vrátíme do Evropy, tak jak fungovalo Evropské hospodářské společenství? Fungovalo. Po válce, když vzniklo Evropské sdružení uhlí a oceli, tak to mělo možná jiný efekt, jiné důvody, ale EHS fungovalo – volný pohyb kapitálu, služeb a tak dále.

A pak z toho vznikly politické situace, politické tlaky, Maastricht, Lisabonská smlouva a tak dále, a to je katastrofa, to se musí odstranit. Ale my to sami neodstraníme, nemáme na to už dneska žádnou páku a žádnou sílu. Ale pořád hájím to, že musíme být připraveni na geopolitickou změnu, která přijde otřesem, který způsobí samozřejmě konflikt na východě a postavení Číny a BRICS, a nakonec i Ameriky, která má své těžké vnitřní ekonomické problémy. To všechno my neovlivníme, ale musíme na to být připraveni. Na varianty, které nastanou.

Martina: Pane docente, já vám moc děkuji za váš pohled na svět s rázností chirurga a zároveň s pochopením pro člověka. Díky moc.

 

Celý třídílný rozhovor s docentem Petrem Habalem, ve kterém jsme se věnovali nejen systémovým problémům českého zdravotnictví, ale i osobní odpovědnosti za vlastní zdraví, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme za to, že s námi hledáte odpovědi na důležité otázky.
Martina Kociánová se na vás těší zase příště, zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Heleno Neumannová, my jsme v našem minulém povídání několikrát zmínily, co je to biohacking, a vždycky jsme od toho utekly. Mnozí naši posluchači se s tím setkávají čím dál tím častěji, protože se to stalo opět módní záležitostí. Co si pod tím představit, co si z toho možno vzít? A před čím se mít na pozoru?

Helena Neumannová: Já si pomůžu otázkou. Biohacking – když to řeknu úplně lidsky, svobodně, jednoduše, primitivně – je o tom, jak žít v dlouhověkosti, radosti, hojnosti, štěstí, a co nejdéle.

Martina: To ale zní velmi pozitivně? Proč tedy v nás tento název vzbuzuje určité negativní konotace?

Helena Neumannová: Tak to samozřejmě zase přichází z angličtiny, a jak víme – a teď zase je to úplně nahrávka na smeč – víš, když někde řekneš „obyčejná levandule nebo heřmánek“, tak to nezní. Ale když to změníš třeba na Lavandula angustifolia a nazveš to jako biosložku, která je použita v nějakém léku na demenci, který stojí statisíce, případně na Alzheimera, případně na jiné onemocnění, tak…

Mimochodem lék, který je zkoumán na Alzheimera, o kterém dneska padesát procent vědců říká, že vlastně neexistuje – to je také potřeba říct, když už chceme přinášet novinky a musíme ukázat, že se stále vzděláváme, a stále vím, že nic nevím, protože už se k tomu opravdu přiklání téměř polovina vědců.

Martina: Promiň, že neexistuje co?

Helena Neumannová: Že neexistuje tato nemoc, že prostě není. Že to je pouze vlivem jedů na organismus, tudíž pouze přichází dříve demence. Vlastně se zdestruují neurobuňky, a v ten moment jde tělo do háje. Ale ve skutečnosti Alzheimerův model, který popsal ten vědec, není žádná konkrétní nemoc, a že to je výmysl.

Stejně tak jsem se dostala k nějakým vědeckým poznatkům, které jsou vysoce podložené, že Hashimoto, kterou jsem trpěla celý život – pro ty, kteří nevědí, je to chronický zánět štítné žlázy – že tato nemoc neexistuje a že to je jenom otrava organismu tím, jak žijeme.

Martina: To ale asi můžeme říct o devadesáti osmi procentech chorob, protože jsem četla, že údajně jenom dvě procenta nemocí jsou geneticky dědičné.

Helena Neumannová: Tak to samozřejmě, to už dneska víme. Také furt narůstá vliv epigenetiky. Mimochodem biohacking vzešel jenom z epigenetiky, protože devadesát procent věcí je o tom, co děláme, jak žijeme, jak se o sebe staráme.

Multimiliardářka celý život prodávala jedovaté krémy, teď zakládá nadaci pro dlouhověkost

Martina: Čeho se vyvarovat?

Helena Neumannová: Jednoznačně je to – prosím – takovým těm rychle vzniklým firmám, které, jak víte, pochází z velkých nadnárodních korporací. Ty stojí za vznikem nějakého týmu, kdy si najmou ideálně mladé vědce, aby to bylo co nejlevnější, ale vyrábí to ve velkých továrnách, aby zase byl náklad na daný podpůrný potravinový doplněk co nejlevnější.

Ptejte se po výsledcích, ptejte se po lidech, kteří za tím stojí, ptejte se po certifikacích. Ptejte se hlavně po tom, odkud pochází jejich byliny.

Znovu jsme u příběhu rodiny, kterou nesmím jmenovat, protože by si na nás právníci smlsli. Krémy této dámy používá osmdesát procent žen na celém světě. A tyto krémy obsahují skutečně nejen benzen, toluen a všechna tato svinstva, ale právě i herbicidy, pesticidy, insekticidy. Je to největší podvod vůbec na planetě Zemi. A dnes se o tom veřejně mluví jako o největším vrahovi ve společnosti.

A tato dáma je multimiliardářka a dneska zakládá nadace. A co myslíš, že je její nové téma? Biohacking a longevity. A tohle mě děsí. Děsí mě, když si tohle lidé nezjistí – že firma, která doteď prodávala skutečně jedovaté krémy, jedovaté látky, šílenosti, které na sebe ženy denně matlají, a vlastně neví, co přináší přes kůži a přes synapsi do nervového i krevního systému – tak dneska tahle dáma, pochopitelně protože má peněz, že by s nimi mohla tapetovat zeměkouli, tak co založí? Založí biohacking a longevity.

Martina: Jestli nakonec nezačne páchat dobro? Ale opět před našimi posluchači a před námi, před všemi, vyvstává otázka, jak se zorientovat? Teď asi nebudeme jmenovat, protože ani já nemám tolik peněz nazbyt, tedy na soudy, a tady bychom to asi nevyhrály. Tak jakým způsobem se zorientovat? Bavily jsme se, jak si dohledávat jídlo, jak být bdělí.

Helena Neumannová: Tak bavíme se o lokálnosti.

Martina: Ano, co člověk dá do úst. Ale dobře, jak si tedy teď pomoct třeba právě co se týká kosmetiky? Řeč byla i o vonných svíčkách, můžeme se bavit i o vonných tyčinkách – těchto věcí, kterými si takzvaně zpříjemňujeme život, je mnoho. Takže jak se zorientovat v kosmetice?

Bio mýdlo a šampon dnes nejsou problém ani pro obyčejného smrtelníka

Martina: Jak se zorientovat v kosmetice?

Helena Neumannová: Tak dneska i drogistické sítě, které mají i jedy, tak ale mají i bio certifikované kosmetické přípravky. Bio mýdlo dneska není problém ani pro obyčejného smrtelníka.

A když si uvědomíte, co tím přinášíte rodině – že mohou přestat atopické ekzémy, že může přestat vypadávání vlasů. Nebo když dcera v šestnácti potřebuje hormonální antikoncepci, protože chce samozřejmě zdravě sexuálně žít – a je to v pořádku – tak ji samozřejmě nebudu kupovat kosmetiku, která je plná dalších hormonů, antibiotik a chemie. Vynasnažím se přinést do rodiny to, co rodině pomůže.

Stejně tak když myji nádobí, tak dneska se vracíme s pokorou k sodě, k citrónu. Mýdlo Jelen – slavná česká rodinná firma, dneska bohužel už ne. Ale byl to pan Schicht, který založil margarín, byl to náš výmysl, jeho výmysl, a zároveň mýdla na praní a tak dále. Pracoval se sodou, pracoval s citrónem.

Já myslím, že rad v lifestylových magazínech – samozřejmě škodlivých – je dost, ale také je tam dost dobrých rad, protože i redaktorky už dneska mají doma děti, které mají problémy s kůží, mají psoriázu, mají hormonální problémy, mají akné.

Mimochodem akné: Já jsem byla úplně vyděšená, když jsem před třiceti lety šla za nejmenovanou doktorkou s akné, která je dneska zase na jednom institutu dermatologie, a stále nabízí kortikoidy a antibiotika. Po třiceti letech stejná léčba, my jsme nepokročili dál, protože to prostě furt ovládají stejné firmy a stejný byznys.

Martina: Nepokročili?

Helena Neumannová: Já jsem vyděšená.

Lepidlo na umělé řasy obsahuje formaldehyd a je jistou cestou k rakovině

Martina: Já si vzpomínám, že – dej mu pán Bůh nebe – léčitel Vojnar, jeden z nejslavnějších fytoterapeutů, svého času říkal: „Pokud máte akné, zaměřte se na ledviny, na látkovou výměnu.“

Helena Neumannová: A cukr, samozřejmě, slinivka, jasně.

Martina: Posunuli jsme se v tom?

Helena Neumannová: Naturopaté a celostní lékaři, ti ano. Například zrovna růže, o které mluvím, a levandule mají fantastické vody. Nevím, jestli to víš, ale jedna nejmenovaná bulharská rodina se svou růžovou a levandulovou vodou vyléčila půl Británie z akné. Prostě Bulhaři to dokázali. A uspěli nejvíc nikoli ve své zemi, ale v Británii.

Martina: Chceš mi snad říct, že měli stejně dobrou levanduli, jako máš ty?

Helena Neumannová: Samozřejmě měli bio certifikovanou levanduli, v tom je celý zázrak – ať to byl bio lavandin, nebo je bio levandule, fungovalo to. A dobré je, že to dokázali přírodní cestou, a my sami s tím samozřejmě máme krásné výsledky a dělá nám to radost.

Ale děsí mě, že když přijdeš k těm, kteří sedí v prestižních klinikách plastické chirurgie a dermatologie, tak ti frajerka nabídne laser – ten je v pořádku, u laseru stále nevíme, jaké jsou následky, protože pořád je to mladá věda, mladá technologie.

A já vždycky říkám, že lepší, než aby se dívka pokusila o sebevraždu, je vybrousit jí jizvy laserem a udělat ji krásnou a šťastnou. To jednoznačně, to podepisuji všemi deseti. Stejně tak přišití uší, zmenšení nosu – pokud to tito lidé opravdu nesou jako velký problém, tak já říkám – a všichni jsou tím překvapeni – jdi a nech si to prosím udělat. Protože ti to pozvedne sebevědomí a budeš to ty, tak jak ty si představuješ.

Horší je, když potom nějaká dáma má šestnáctou plastickou operaci a už neví coby a vypadá jako zrůda.

Martina: Anebo to s tím nosánkem úplně nevyjde. Ale když už se tady teď bavíme o těchto víceméně kosmetických zásazích, které ale skoro vždycky pramení z nějakého zádrhele v těle, z látkové výměny a podobně, tak mi řekni: Jak ty sama rozeznáváš okamžik, kdy je dobrý návrat jako „ad fontes“, k pramenům a k tradičním léčebným metodám, a kdy je čas už na opravdu brutální chemii?

Helena Neumannová: Ano. Tak my se snažíme vždycky dělat personalizovanou konzultaci, abychom pochopili, v jakém prostředí daný člověk žije.

Protože když žije v rodině, kde matka vyžaduje, aby dcera vypadala jako Barbie, tak ta holčička se může snažit sebevíc a může být sebe intelektuálnější, a maminka ji bude pořád někam směřovat. A pokud chce mít jenom trochu nějak dobrý vztah s matkou, tak musí dělat nějaké kompromisy.

Takže tam já vždycky říkám: „Dobře, je to tvůj život, ty si ho tvoříš, ty hledáš cestu. Pojď najít minimálně v tvé základní péči bio mýdla, bio šampon. Nemyj si tak často vlasy šamponem, protože ti padají, protože evidentně máš šestnáctou barvu za tento rok.“ Rozumíš, to jsou extrémy.

Nebo když vidíš ta káčátka, ty řasy, tak tam potom šílím, protože bohužel lepidlo, kterým si ty dámy lepí řasy, tak to je jistá rakovina do pěti, do šesti let. Tam opravdu všechny maminky varuji: „Prosím vás, rozmluvte jim to, protože toto lepidlo na řasy je skutečný, těžký formaldehyd do těla.“

Martina: Taky jsem to měla. Když se to začalo nosit, tak jsem také chvíli měla lepené řasy.

Helena Neumannová: Než jsi věděla – jasně. Ale rozumíš, pochopila jsi a poznala. Další věc – káčátka.

Martina: Kačer. Takzvaný kačer, to znamená napíchané rty.

Helena Neumannová: Já mám jednadvacetiletého syna a deset kamarádů, kteří k nám přijdou, když dělám domácí burgery nebo něco dobrého, tak mi řeknou: „Ježiš, Heleno, to my bychom ale nikdy nechtěli.“ A já říkám: „Tak pro koho to ty holky nosej?“ Víš? Já se vlastně té dívky ptám: „A opravdu si myslíš, že jsi takhle krásnější?“ Ale zase, umí to udělat i hezky.

Martina: Ano, ale utekli jsme od léčby. Toto jsou prostě naše produkty marnivosti.

Devadesát procent autoimunitních onemocnění začíná ve střevě

Martina: Utekli jsme od léčby.

Helena Neumannová: A já to začnu – tedy skončím – tím nejdůležitějším, a to je střevo. Prostě je to tak. Protože momentálně se nejvíc vědeckých studií a analýz věnuje tomu, že devadesát procent autoimunitních onemocnění začíná ve střevě.

A proč? Protože to už jsou generace dětí, Martinko, které skutečně od nějakého sedmého, osmého roku, kdy začíná dítě vzdorovat, utíká k pochutinám plných jedů, doritos, pringles, cola, prostě všechny ty barvené, slazené nápoje, jedovaté látky v jídle. A jsou celý den shrbeny, protože prstíky jsou na monitoru, nebo mají hlavu ponořenou v monitoru, i když se třeba učí.

O lese slyšely možná tak do pěti let, kdy je rodiče, v lepším případě, vzali na výlet. A zase ti, co si to mohou dovolit. Já nevím, jestli víš, kolik dneska stojí sportovní kroužek. Když to slyším – protože moje děti chodí na beach volejlbal – tak já platím za jedno dítě dvanáct tisíc na půl roku, a mám dvě děti.

Tak samozřejmě sport a vzdělání jsou na prvním místě, ale spousta mých známých si to dovolit nemůže. A mě děsí, když říkáme „sport, pohyb a prevence jsou na prvním místě“, ale my to lidem neumožníme.

A to nemluvím o matce samoživitelce, kde jsme zase u toho, kdy ona slyší „kvantujte, kvantujte“, ale já jí určitě v momentě, kdy ta matka nemá na bílý jogurt pro dítě, neříkám „kvantujte“. Tam je prostě potřeba jít a koupit jí jogurt. Rozumíš? To jsou momenty, kdy se zase dostáváme do nějakých modelů, kde ano, pracuji s hlavou, ale zároveň respektuji a vnímám prostředí, ve kterém se daný člověk nachází, a hledám řešení pro toho daného člověka v ten daný moment. To je správná celostní medicína a prevence.

Citrón stojí třicet korun kilo a domácí citronáda je fantastická léčba

Martina: A co může člověk, který neoplývá penězi, který má opravdu hluboko do kapsy, který má dvě, tři děti – ať už je to mladá rodina, nebo samoživitelka, jak jsi zmínila – co mají dělat, aby žili jakýsi přirozený, zdravý život? Když dnes víme, že právě všechny bio věci jsou poměrně nákladné. Když jdete do bezobalového obchodu, tak je to úplně úsměvné, protože tam se skutečně můžete stravovat týden, a pak zbytek života držet některý z půstů. Takže co teď hned můžou udělat pro děti, pro sebe? Jak na to jít, a zároveň děti nevydělit ze společnosti a ostatních spolužáků?

Helena Neumannová: Tak první věc je – a zase nejsem nutriční poradce, specializuji se celkově na organismus, ale dostanu se i k nutriční radě – nebát se říct si o pomoc. A říkám to všem mým klientům, ať je to senior, kterého posílám pravidelně na setkání, která jsou zdarma, ať je to mladý člověk, který se neumí seznámit a nechce na seznamku – jsou místa, kde se může potkat s různými lidmi. Nebo ať je to matka samoživitelka, která potřebuje pomoc, protože my jsme nikdy takového člověka neodmítli a vždycky jsme dali produkty zadarmo.

A teď půjdu k praktickým radám. Citróny teď stojí, myslím, třicet korun kilo. Bio citróny stojí čtyřicet dva, čtyřicet pět korun. Takže co udělám? Koupím bio citróny a udělám úžasné domácí citronády. Voda, citrón. Dám to do ledničky a děti pijí fantastickou léčbu, která stojí prd.

Rohlík? Ne, ne, tam není žádná živina. Ale když upečeš placku z původní pohanky, kuskusu, quinoa, jáhel, vloček, červené čočky a dáš do toho dobré koření, které zase nestojí tolik peněz – mňam. Ještě navíc můžeš udělat burgera. My ho děláme u nás v Údolí jako low carb burger, Milena je na to specialista.

Nezatížíš tolik lepkem, který je hlavně v rohlících. Teď se vědci velmi věnují tomu, kolik bezlepkových dětí a bezlepkových lidí je skutečně bezlepkových. Ono to nesouvisí s tím, jestli si koupíš rohlík nebo chleba, ale souvisí to s tím, jaký rohlík a chleba to je. Kupte si chleba od poctivého řemeslného pekaře a zjistíte, že lepek tam vlastně není a že to je prostě famózní věc. Protože málokdo ví, že jáhly a pohanka neobsahují lepek.

Martina: A také některé druhy pšenice ho obsahují mnohem méně, zatímco levné rohlíky jsou z toho utkané.

Sdílená zahrada je cesta ke zdravému jídlu i pro ty, kdo nemají zahradu vlastní

Martina: Některé druhy pšenice ho obsahují mnohem méně.

Helena Neumannová: Pak je to zelenina a ovoce. Samozřejmě ideální je sdílená zahrada, nebo komunitní zahrada, nebo zahrádka s nějakým přítelem, kamarádem, rodinou: „Můžu pomoct? Můžu za to dostat nějakou zeleninu, ovoce pro dítě?“

Víš, řešení jsou, ale my se stydíme. To je první věc – my se stydíme, bojíme se říct si o pomoc – my dvě o tom něco víme – a máme problém s tím, co běžně funguje třeba v severských zemích.

Teď jsem měla nádherný rozhovor s Juditou Matyášovou, špičkovou novinářkou, která žije napůl v Dánsku, napůl tady. A ona říká: „Heleno, víš, že v Dánsku, když je někdo senior, tak do měsíce, když požádáš, aby byl umístěn někam – protože už to rodina nezvládne – kde se o něj pečuje, tak oni do měsíce pro něj musí mít špičkové středisko?“

A já jsem říkala: „To je u nás sci-fi.“ Ale pojďme si říct tu druhou věc, to B, a to, že do úplně nejzazšího možného momentu si nechávají svého seniora doma, protože takhle to oni cítí. To je ta úcta a respekt ke starému člověku. A to tady dávno zmizelo.

A přitom si vzpomeň, že to není ani sto let, kdy naši lidé sdíleli jednu světnici, a v dalším „vejminku“ byli senioři, kteří seděli u kamen – meleme, meleme – a rodina věděla, a dítě vidělo, co je stáří, a bylo to součástí přirozenosti a biorytmu, cirkadiánního kódu od počátku až po konec. A rodilo se doma a umíralo se doma, a dneska se všechno odehrává v nemocnici.

Martina: Je to všechno institucionalizované. Když jsi tady zmínila nejrůznější nové metody techniky – frekvenční medicína, aromaterapie – to už je klasika.

Helena Neumannová: U nás ne.

Martina: U nás ne, ano. Práce s buněčným mikroprostředím, využití právě vědecky ověřených biodynamických bylin, minerálů, frekvencí, bioaktivních látek. Kam si pro to lidé mají jít? Protože zase víme, že někde jsou jenom vstupní poplatky vysoké. Zdraví něco stojí. Kam mají jít? Mohou samozřejmě přijít do Levandulového údolí.

Osm set padesát tisíc klientů v Československu za tři roky – a většina z nich nejsou bohatí lidé

Martina: Mohou samozřejmě přijít do Levandulového údolí.

Helena Neumannová: Vůbec to není o tom, že si dnes máme povídat o Levandulovém údolí. Já ti do toho hned skočím a nemusíš to ani zmiňovat.

Hele, já teď připravuju na příští rok velké téma, které chceme uchopit právě po celé Evropě: Kolik pro vás má hodnotu deset let života?

Protože já jsem se setkala s nádherným, obrovským respektem a úctou vůči starým lidem, speciálně ze Slovenska, kde už dnes máme mnoho klientů. Kdy oni mi řeknou: „Ale paní Helenka, veď těch 140 eur za no-stres kapky, veď to je dvě padesát denně, no tak čo, tak si nedám v kavárně kafe, ne?“

Já jsem poslouchala tuto sedmdesátiletou dámu a mně spadla brada. Mě by v životě nenapadla tato věta, kterou napadla slovenskou seniorku, která ale pořád ví, co byliny znamenají. Že jsme z nich vzešli, že byly součástí našeho života, že ta svatá trojice – ráno v poledne, večer, tři větve a tři kořeny stromu života, trojka, svatá číslice Keltů a Slovanů…

Martina: A to znamená tři nálevy bylin.

Helena Neumannová: Tři nálevy bylin denně. To bylo svatý. Tři nálevy bylin denně. Oni měli šálek, na kamenech stál kastrol nebo konvice, a matka nalévala sběračkou. Každé dítě dostalo, protože všude nad kamny visely měšce, všechno se usušilo. Podzim, zima, to bylo svaté, přes to nejel vlak. Tři nálevy bylin denně.

Martina: Ona to byla i součást nouze, protože nic jiného nebylo alternativou.

Helena Neumannová: A proto byli zdravější než my. Nepřejídali se samozřejmě a měli tři nálevy bylin denně. A mimochodem bohové se zjevovali ve třech zjeveních. Ono to všechno má svůj řád, to není jenom o Williamovi Turnerovi.

A mě vlastně fascinovala její odpověď. A já tě asi překvapím, ale… My si samozřejmě pravidelně píšeme s našimi klienty, dáváme jim různé dárky, pečujeme o ně, mají jako komunita různé vymoženosti, mají informace, které ostatní nemají. Snažíme se, abychom tvořili jakousi rodinu lidí, kterým záleží na tom, co se děje s jejich životy a co se děje v jejich společenství.

A my jsme si všimli při různých analýzách, že dneska je to osm set padesát tisíc klientů v Československu. To už není malé číslo.

Martina: Osm set padesát tisíc…

Helena Neumannová: Klientů, kteří si u nás nakoupili. To není málo za ty tři roky.

A my jsme zjistili, že to vůbec nejsou lidé, kteří jsou bohatí, že to vůbec nejsou lidé, kteří mají mnoho peněz. Oni jsou jen přirozeně moudří, když s nimi komunikujeme. A mě to fascinuje v jedné věci – že já už neberu, když mi někdo řekne „já na tohle nemám“. Protože já jedu na víkend na Dolní Moravu a on jede na víkend do Londýna. A Londýn je pořád dražší než Dolní Morava.

On si koupí, nevím, bavoráka, já jezdím ve volkswagenu, ale moje děti jedí bio ovoce, bio zeleninu a bio maso. Prostě jedí, protože já to považuji za důležité. A byliny u nás – přes ně taky nejede vlak. Takže ať chce, nebo nechce.

Prostě jestliže máme být vzorem, tak i večer, po večeři, když usedám k posledním mailům a ony mě po večeři vidí, tak se za to fakt stydím. A když vidím, že někdo z nich má problém a u té večeře to nestačilo, tak k těm mailům jdu až v jedenáct v noci, až když oni jdou do svých pokojů, a prostě si je vyslechnu. Všechno to jde.

Martina: Čímž mi vlastně nahráváš na jednu z posledních otázek, to jest: Co dělat se svou psychikou? Protože pravděpodobně je alfou a omegou úplně všeho, a přesto jde žebrotou, co se týká našeho zájmu. Buď se snažíme o práškové veselí, nebo o umělé zlepšovače nálady, jak už jsi tady zmiňovala, tedy alkohol, a kdo ví, co ještě jiného. Ale jakým způsobem bys poradila teď, když jsme v té zimě, teď, když se brzo stmívá, teď, když se nám vkrádá do duše přirozená melancholie. Co dělat s tím, aby nepřerostla v patologickou melancholii?

Helena Neumannová: Tak pohyb předchází tomu, že si pak večer, nebo i brzo ráno – protože já jsem ranní ptáče, takže pro mě je pátá hodina svatá, všichni spí, všude ticho, a já můžu mezi pátou a sedmou fungovat a nikdo mě neobtěžuje.

Ale tam to začíná – jednoznačně prosím vás – chůze. Já myslím, že všichni, kdo si to vyzkouší, vidí, co chůze dokáže, a nestojí to nic.

Ale já tady trošku přihřeju polívčičku tobě: Mně přijde, že se roztrhl pytel s podcasty a vůbec s lidmi, kteří chtějí něco hltavě předávat. Já to samozřejmě respektuju, a jak se říká, čím lepší nabídka, tím více potom vyhrávají ti, kdo jsou skutečně dobří. Tak je to správně.

Ale já opravdu svým klientům radím: „Když máte večer nebo ráno ticho a čas pro sebe, tak si poslechněte podcasty, které tady pro vás připravují lidé, jako jsi ty.“ Protože já tam hledám nejenom tvou moudrost a tvůj obrovský rozhled, ale hlavně obrovskou přípravu na každý rozhovor, jak se celý život za nás stále sebevzděláváš ve všech směrech.

Já třeba v politice ani z jedné desetiny nerozumím tomu, čemu rozumíš ty, a proto přijímám tvoje podcasty jako něco, co mi velmi chytře udělá rozhled, a já si v tom najdu to své a zvolím si, čemu chci případně věřit, kdo se mnou rezonuje nebo s čím rezonuji já.

Stejně tak tady máš moudré filozofy, teology, mystiky, lékaře, naturopaty, vědce – to je přeci nádhera. A lidé pořád říkají: „Jak se v tom máme vyznat?“ A od toho jste tady vy. Vy nám nesmírně sloužíte v tom, jak se zorientovat, jak najít svou cestu, kdo mi vyhovuje a kdo ne.

Na Slovensku to je Martina, tady jsi to ty, naše Martina, a zaplať pán Bůh za vás. Ale můžeme pokračovat, jsou tady další. Jenom když srovnám tebe a mainstreamová média s podcasty, tak jenom blb nevidí, že si to tam zase zaplatili ti velcí, že tam je generální ředitelka a tak dále.

Martina: To je od tebe laskavé.

Helena Neumannová: Ale o tom to je. Já tady mluvím z naprosté upřímnosti. Já teď mluvím zcela upřímně. A vůbec tady nehraje roli to, že jsme kamarádky, protože Martina může mít vůči mně milion výhrad a já vůči ní taky, ale přesto je toto skutečná pravda. Uvědomme si to, jakou službu nám toto médium dělá.

Martina: Také proto, že mám takové hosty a respondenty, jako jsi ty. Abych ti oplatila stejnou mincí, protože tak činím moc ráda.

Zpívejte si „Každá buňka v těle mém“ – funguje to, i když nevíme proč

Martina: Heleno, jsem ráda, že jsi zdůraznila, že moje vysílání není depresivní. Já si myslím, že když člověk zkrátka některé věci pojmenovává, tak to není špatně, protože nám to umožňuje s tím něco zavčasu dělat. Ale řekni mi ještě jednu věc: Ty jsi tady řekla, že se spousta lidí stydí, že si neumí říct o pomoc. A já si uvědomuji, jak si sami klademe překážky. Když Jaroslav Dušek řekne, že mluví s kameny, tak je to důvod se mu vysmívat. Když někdo řekne, že objímá stromy, tak je to objímač stromů, protože tuto činnost pro mnohé zdiskreditoval Miloš Zeman. Když někdo řekne, že si musí dát nohy do tekoucí vody, protože mu to odnáší veškeré jeho starosti, tak je divný. Jak se stát sám pro sebe divným bez výčitek svědomí?

Helena Neumannová: Tak prosím vás pěkně, soudit umíme všichni a jsme v tom fakt přeborníci, český národ extra přeborník. Těch výsměchů tady bylo vždycky strašně moc a nakonec všichni vysmívaní nakonec obrovským způsobem uspěli po celém světě. Takže už je to pro nás pravidlem, že jste-li divní, tak jste vlastně báječní.

Já jsem divná po všech stránkách, vždycky jsem byla, a vůbec se za to nestydím. Popravdě, kdybych neprošla tou džunglí, tak bych asi taky strach odhodila mnohem později. Ale strach a obavy jsou jenom v našich hlavách. A to vám řekne kouč, doktor, celostní doktor, naturopat, filozof, ayurvédský, čínský, jakýkoliv.

Martina: A možná i biohacker.

Helena Neumannová: A možná i biohacker. A když dokážete přijmout to, že vy se modlíte k Bohu, já se modlím k nějaké energii a k vyšší moci, k vesmíru, ten se modlí k andělům a povídá si s anděly a potřebuje to – tak je to sakra správně, protože mu to tak vyhovuje.

Já dneska, poté co znám Karla Svobodu…

Martina: „Každá buňka v těle mém naplněná je světlem.“

Helena Neumannová: Tak já si to zpívám i za moje klienty a za levanduli chodouňskou si to zpívám, a za moje přátele a moje kolegy. A já si tu práci s tím velmi ráda dám, a ke svým modlitbám, které jsem si přinesla z té džungle a které mi fungují celý život, si teď zpívám i „Každá buňka v těle mém“.

A všichni mí klienti, co jdou z epigenetiky, si ráno v ledové sprše mají zpívat to samé. Já v tom vůbec nevidím nic špatného.

Pokud tady sakra existuje klinická studie, že sto lidí, kteří odešli domů s vitamíny a mysleli si, že mají chemoterapii, a sto lidí, kteří šli domů s chemoterapií, se léčili dál. A těchto sto lidí – dvojitá zaslepená studie. Vyprávěl to u Jardy Duška vědec, který sám vůbec nevěděl, jak to popsat.

Dvojitá zaslepená studie, kdy těch sto lidí dostalo blbé vitamíny, ale jejich jména byla napsána na papíře, která dostalo sto cizích lidí. To znamená, že ten člověk nevěděl, že má vitamíny, nevěděl, že se za něj bude modlit cizí člověk, a těch sto lidí se sakra uzdravilo.

A takových příběhů máme miliony dnes a denně. Když jsem v Arábii, poslouchám od svých arabských kolegů – ale i ayurvédských, protože tam je samozřejmě více Indů než Arabů – nádherné příběhy uzdravení, které nedokážeme definovat a popsat proč.

Tak já bych tedy s dovolením ráda odcházela s tím, že i to je potřeba předávat. Ne jenom pořád strašit: Udělejte si screening, jděte na mamograf, udělejte si biopsii, udělejte támhleto. Vždycky to začíná s tím, co já pro to udělám.

Maminka dostala diagnózu „tři měsíce života“ – syn jí řekl, že se spletli, a žila ještě patnáct let

Martina: Co já pro to udělám.

Helena Neumannová: Mimochodem, byl to Honza Hnízdil – a mám pocit, že to bylo u tebe – vyprávěl, jak jeho kolega měl maminku nemocnou s rakovinou a nevěděl, jak jí to v autě říct.

Tak když mu kolega řekl: „Maminka má tři měsíce, jenom ať to víš“, tak on jí v autě říká: „Maminko, vy jste úplně zdravá. Oni se spletli. To byl rentgen někoho jiného.“ A maminka žila ještě patnáct let.

Martina: Tak nedostala pokyn.

Helena Neumannová: A máš to. A teď si s tím poraď?

Martina: Heleno Neumannová, já ti moc děkuji za rozhovor a děkuji ti za tu výzvu, kterou jsme tady v podstatě společně učinily: „Nebojme se být divní, pokud to znamená, že jsme jedineční.“

Helena Neumannová: Přesně tak. Naprosto souhlasím. Buďte zdrávi. A opravdu jakákoliv výjimečnost – a prosím vás, i deviace – jsou tady proto, že nás příroda takto postavila. Protože máme samozřejmě spoustu klientů, kteří se o tom bojí i mluvit, natož tedy jít k odborníkovi. Jděte k tomu odborníkovi, nikdo vás neodsoudí, pomůže vám.

Všechno se dá řešit a se vším se dá žít, protože nás příroda pravděpodobně takto postavila proto, abychom se navzájem obohacovali a vnímali se a voněli si, nebo si nevoněli, a hledali si své bubliny, své smečky a Noemovy archy. A to je nádhera.

Martina: A učili se spolu žít.

Helena Neumannová: Přesně tak.

Martina: Díky, Heleno.

 

Celý rozhovor s Helenou Neumannovou o biohackingu, péči o zdraví a síle bylin si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Vy jste pojmenoval triumvirát jako vzkaz tehdejšího kolegy pro lékaře: Buďto to jde na platy, nebo na operace, nebo na nákup přístrojů. Ale kde je tedy rovnováha? Je to pracoviště od pracoviště jiné? Nebo jakým způsobem se v tom orientovat, abych šla na pracoviště, kde investují do smysluplných výkonů a zařízení, a ne na pracoviště, kde to především investují do platů?

Petr Habal: Tak ano, v tomto máte pravdu. Myslím, že každý management nemocnice je racionální. Co se týká platů, tak tam nelze moc uhýbat, protože ty jsou dány tabulkovým systémem platových tříd a tak dále, plus možnosti různých příplatků – ty jsou dány maximálním stropem 100 procent tabulky. A pak samozřejmě mohou existovat nějaké smluvní platy, kde někdo může dostat enormně hodně – ale k tomu nedochází. Takže platová politika to určitě nenabourá.

Potom přístrojová politika, ta to částečně nabourat může, teď třeba konkrétně u robotů, to znamená, že tam opravdu musí být nějaký strop. Ale je otázka, kdo řekne: „Toto pracoviště může mít tento přístroj, jiný přístroj ne, protože ten má druhé pracoviště.“ To bylo v systému řízení za reálného socialismu, jak jsem o tom hovořil. Prostě krajský odborník řekl: „Tady se budou dělat tyto výkony, na okrese se budou dělat jenom výkony do této odbornosti.“ Dneska je to tak, že co si zařízení namlouvá s pojišťovnou přes úhradovou vyhlášku a tak dále, tak to víceméně může provádět.

Martina: Kdo by na to tedy měl dohlížet? Třeba už zmíněná Česká lékařská komora?

Petr Habal: Česká lékařská komora by ráda zasahovala do ledasčeho. Ale ministerstvo zdravotnictví od tohoto rozhodování, koho sankcionovat, nebo nedat to, co požaduje, dává ruce pryč a hází to na pojišťovny: „To je věc pojišťoven. Vy tuto péči financujete, vy ji platíte danému zařízení, tak se s nimi musíte dohodnout.“ To je právě o úhradové vyhlášce, o kterou jsou vždycky velké boje.

Ale tam je určitě velký lobbismus všech spolků a zařízení, která si chtějí na úhradových vyhláškách vybudovat, nebo vybojovat, lepší postavení na úkor někoho druhého. Bohužel to je tak, že ve zdravotnictví v dnešní fázi je rozdělenost – neexistuje jednotné zdravotnictví nemocenského systému. Jsou nemocnice, které jsou zřízeny kraji, krajské nemocnice, nebo potom třeba ministerská zařízení, což je v podstatě státní řízení. A pak jsou zařízení, která jsou soukromá. To bývají především odborníci, soukromí ortopedi a tak dále, kteří se také snaží vybojovat přes své resortní organizace a uhájit si své pole na planetě, chtějí samozřejmě víc. A to je zase boj o to, že víc dostaneš ty, než třeba nemocnice, nebo obráceně. Takže v tomto najít balanc s balíkem, který je jednou dán, je velmi složité. Když tedy opomenu to, že některé nemocnice v minulosti – především státní – hospodařily možná cíleně s předpokládaným propadem, a stát to de facto vždycky dorovnal.

Martina: Trošičku ve vaší odpovědi možná cítím jakýsi stesk po centrálním orgánu, který by tyto věci zastřešoval. Nebyl by to ale příliš dlouhý krok zpět?

Petr Habal: Teď jste mě tedy touto otázkou zaskočila. Centrální řízení, no…

Martina: Nějaký zastřešující státní úřad?

Petr Habal: To v dnešním ekonomickém systému může někdo udělat těžko. Protože je na to zřízeno mnoho různých úřadů, které mají mít nad správou ekonomiky dohled. Ale asi se nedostaneme zpátky k systému, že já budu král, který rozhodne, že tady bude toto, tady bude toto. K tomu se asi nedostaneme. A myslím, že by to asi nebylo úplně správné, protože přece jen král by seděl na jednom místě, měl by ke všemu daleko, a informace, které by mohl získat, by mohly být různě lobbisticky ovlivněny. To myslím, že by nefungovalo.

Já si myslím, že musí fungovat opravdu racionalita na obou stranách, to znamená i na straně lékařů – a tam je to obtížné právě pro jejich někdy neukojené ambice. A na druhé straně i management musí říct: „Na to nemáme, to nedostanete.“ Nedá se nic dělat. Nejsme tak bohatá společnost, aby každá nemocnice měla robota a každý nemocný mohl být robotem operován. To je složité. A kdo má toto rozhodnout?

Martina: Kdo?

Petr Habal: Myslím, že jedině ekonomický tlak. Jedině ekonomický tlak.

Éra Ratha a Svobody proměnila noblesní organizaci koryfejů v politický nástroj

Martina: Pojďme si tedy říct, jaká je role České lékařské komory. Většinou o ní slyšíme v souvislosti s platy lékařů. Někdy by se mohlo téměř zdát, že jenom supluje odbory.

Petr Habal: Česká lékařská komora tady fungovala za první republiky. Tehdy to byla profesní, řekl bych noblesní organizace. Když pak vznikla komora v roce 1991 – myslím, že ji ještě zřizovala Česká národní rada, která možná trochu stavěla na historii, že to bude spíš noblesní organizace pro lékaře koryfeje, že se tam budou scházet, budou hodnotit etiku. To by možná mohlo být smysluplné. Prvním prezidentem byl pan profesor Štejfa, brněnský kardiolog.

A pak nastala éra docenta Svobody a doktora Ratha, a to už tam začala hodně smrdět snaha skrze lékařskou komoru zasahovat do politiky, a to, myslím, nebylo úplně optimální. Lékařská komora je povinná – což já třeba, nebo my všichni státní zaměstnanci to neseme nedobře, protože pro nás de facto nic nepřináší. My pouze platíme příspěvky a dostáváme jednou měsíčně časopis, který stejně většinou lidé nečtou. Já si ho tedy aspoň přečtu, abych byl v obraze, ale čte ho málokdo.

Martina: Promiňte, dozvíte se z toho časopisu něco?

Petr Habal: Já osobně tedy moc ne, přiznám se. Tam jsou vždycky první sloupky od pana prezidenta. Ale víte, co je zajímavé? Co komora komorou je, vždycky nadává na vládu. To je zvláštní. Toho jsem si všiml už dávno, že ať je vláda jakákoliv, levicová, nebo pravicová, tak komora na ni dští blesky a síru a všechno nejhorší. To je taky zajímavé.

Martina: A jak si to vysvětlujete?

Petr Habal: To právě nevím. Přece současný prezident, který byl znovu zvolen, byl spíš levicového cítění, tak jak vystupoval za covidu, a jeho snahy byly progresivistické – a stejně na současnou vládu, která by mu měla být trošku libá, stejně nadává. Tak já vlastně nevím, jak komora funguje.

Komora má spoustu všelijakých snah ovlivňovat třeba vzdělávání, ovšem ona může ovlivňovat vzdělávání, které nemá v rámci státu, protože stát pořád garantuje zdravotní péči, atestace a tak dále. Ona sice má snahu vydávat různé kredity za nějaké semináře a tak dále, ale to víceméně nemá žádnou váhu. Může to mít váhu třeba pro soukromou sféru, že se tam scházejí lékaři a takzvaně si předávají zkušenosti. Dokonce komora zavedla určitý bonifikační systém s pojišťovnami – nevím, jestli to ještě funguje – že lékaři, soukromí lékaři, kteří nasbírají určitý počet kreditů, tak by měli mít nějaké vyjednané lepší smluvní podmínky s pojišťovnou, a takovéto absurdity.

Martina: To je trošku kupčení.

Petr Habal: Je to možné, fungovalo to tak, a nevím, jestli to tak funguje ještě. Ale jenom chci říct, že jsou to určité snahy nějak se uplatnit na trhu zdravotnictví. Pak jsou určité smírčí komise, i právní oddělení, které se může zabývat stížnostmi pacientů na péči nebo postupy lékařů, což není úplně špatné. Protože vesměs, pokud jsou lékaři v komisi odborně zdatní a etičtí, tak to posuzují velmi objektivně, takže se možná často odstraní nějaké zbytečné soudní třenice mezi pacientem a lékařem nebo zařízením. To myslím, že bych komoře nechal, to je docela dobrá funkce.

A Česká lékařská komora ještě sdružuje celou sortu lékařů, kteří mají ambivalentní zájmy. Protože když tam je spousta členů, lékařů ze státního, což jsme my, a pak proti tomu jsou lékaři, kteří jsou soukromí, tak tam je ambivalentní zájem. Ti mají zájem o toto, ti mají zájem o toto – tak jak se má komora dohodnout? Stomatologická komora to má jednodušší, tam táhnou za jeden provaz, protože ti jsou všichni soukromí.

Martina: Co se týká České lékařské komory, tak se také množí případy lékařů, kteří z ní vystupují.

Petr Habal: Tak nevím, jestli se úplně množí. Dokonce tam jsou snahy – jeden můj kolega založil v době covidu paralelní lékařskou komoru. Já bych to řekl takhle: Oni potom, když by nebyli členy komory, by správně neměli vykonávat, nebo by nemohli vykonávat povolání.

Komora nemůže lékaři jen tak odebrat možnost vykonávat povolání, pokud nic neprovedl

Martina: Mohou, ale pokud vím, tak ale nesmí předepisovat léky.

Petr Habal: Tak. Ale myslím, že těm státním je to víceméně jedno. Já jsem přesvědčen, že i kdyby došlo k nějakému právnímu sporu – nejsem v tom honěný právník – tak že nakonec komora nemůže odebrat mírnix týrnix lékaři možnost provádět povolání. Když nic neprovedl, tak mu nemůže takzvaně odebrat diplom. To si myslím, že nemůže.

Martina: Odebrat diplom ne, ale znemožnit mu předepisování léků, čímž ho omezit. Jako příklad uvedu pana doktora Hnízdila nebo paní doktorku Klímovou.

Petr Habal: Ano, to máte pravdu. Ale pozor, to jsou lékaři, kteří jsou soukromí.

Martina: Ano, jsou.

Petr Habal: Takže tam to funguje možná trochu jinak.

Martina: Ale Česká lékařská komora by měla být všech.

Petr Habal: Měla by být. Ale právě tam jsou absolutně různé pohledy na věc. Ale pro státního lékaře být členem je podle mého pohledu zbytečné.

Martina: Takže Česká lékařská komora by měla být zastřešujícím orgánem pro lékaře. Pro státní lékaře je zbytečná, a pro soukromé je striktně limitující.

Petr Habal: Striktně limitující, řekla jste to správně. A v lékařské komoře se ještě vytvářejí určité odnože vlivových skupin. Mladí lékaři tam hráli velkou roli v době stávkových pohotovostí a tak dále, ti jsou hodně ambiciózní, derou se rychle na medicínské vrcholy a tak dále. Ale někdy to je tak, že si ani neprošli od píky klasickou medicínu, to, co jsme si prožili my.

Nevěřím tomu, že jsou vykořisťováni službami. Možná někde ano, ale může to být individuální příklad. Je to tak prostě, když jste mladý, tak holt musíte víc pracovat. Vždyť to v Anglii je taky, než se mladí dostanou k nějakému vzdělání a tak dále, tak tam ve dne v noci pracují. To tak bývá. Když se chcete rychle něco naučit, být vzdělaný, manuálně šikovný, tak tomu musíte obětovat možná víc než někdo starší. Já to tak trošku vidím. Možná to vidím jenom z pohledu mě jako chirurga, že prostě musím být v práci, když probíhá operace, a nemůžu být doma, i když jsem třeba po službě a operace zrovna je. S mladými je to kolikrát složité. Ale aby to nevyznělo, že jsem starý a že jsem proti mladým. To vůbec ne. Tak to nemyslím.

Vzdělávání lékařů bylo za socialismu systematičtější, dneska si medici odkládají zkoušky do posledního ročníku

Martina: Já bych našla třeba vyjádření jiných lékařů, kdy vzpomínali na minulý systém před rokem 89 a zmiňovali, že jedinou věcí, která byla za socialismu lepší, byl větší pořádek v atestační přípravě lékařů. Systém byl dořešen, fungoval. Když jsme spolu mluvili my, tak jste říkal, že právě máte velké výhrady k pregraduálnímu a postgraduálnímu vzdělávání lékařů. Co z toho vyplývá pro lékaře, potažmo pro pacienty?

Petr Habal: Osobně si myslím, že se pregraduální vzdělávání – to je myšleno studentů – zvolnilo, tedy pořádek ve zkouškách. Medici si mohou zkoušky odkládat, převádět ze semestru do semestru, je v tom trošku nesystémovost. V medicíně obzvlášť jednotlivé obory, teoretické složky, potom navazují na praktické, a když si to pořád budete odkládat, tak se někdy stane, že člověk dojde do posledního ročníku a chybí mu zkoušky z prváku. Tak to je špatně. To je špatně.

Martina: To znamená, že si myslíte, že vzdělávací systém mediků byl detailnější, propracovanější, systematičtější?

Petr Habal: Byl systematičtější, racionálnější. Konkrétně, když se vrátím k výchově v posledním ročníku, v šestém ročníku, tak to fungovalo lépe, protože byli rozposíláni na jednotlivá okresní zařízení a tam absolvovali půl roku na chirurgii, pak proběhla státní zkouška a tak dále.

Dneska, protože tam hrají roli nutnosti pojištění a GDPR a tak dále, tak všechno toto hází klacky pod nohy okresním pracovištím, protože o to příliš nestojí. Dřív byl trochu zájem, protože když si pracoviště vychovávalo absolventy nebo ty v šestém ročníku, tak tam třeba někdo zůstal. A pak to většinou proběhlo tak, že na pracoviště přijela komise zkoušejících, což byli koryfejové daného oboru. A i pro primáře bylo dobré, když měl takovouto vazbu na kliniku. Tak i toto hrálo roli.

Dneska to tak úplně není. Dneska medici v šestém ročníku jsou na klinických pracovištích, třeba ve fakultních nemocnicích, někteří to absolvují ve větších nemocnicích – ale my jsme to procházeli skoro jako doktoři. Museli jsme být v sedm hodin na vizitách, psali jsme příjmy, dokonce jsme chodili do služeb, ale dneska to tak úplně není. Oni se tomu někdy medici trošku brání, nechtějí to absolvovat, tak se tam pohybují v určitém polovakuu. Myslím, že v šesťáku by to už měli být skoro doktoři.

Mladí chirurgové ztrácejí manuální zručnost, protože si v dětství nehráli s merkurem

Martina: Mají tedy lékaři, studenti, podmínky pro to, aby se naučili svůj obor, ať už chirurgii, internu, i prakticky, ale i teoreticky?

Petr Habal: Teoreticky rozhodně, protože dneska už máme obrovskou možnost nabývat znalosti, pokud chtějí, ze všech možných sítí – prostě půlku informací získají ze všech možných pramenů. Samozřejmě nejlepší je získat to od toho, kdo s tím má největší zkušenosti, nebo při výuce face to face – to je myslím nejlepší – než to číst někde z knih nebo z obrazovky. Možnosti, které de facto mají školy a tak dále, tak to myslím, že je finančně dobře zajištěno, ale i personálně, protože mají učit kvalitní vyučující.

Martina: A zručnost?

Petr Habal: Zručnost – tak to máte pravdu. Zručnost, to jste narazila dobře. Já si vzpomínám, jak jsem četl krátký článek od jednoho známého profesora, onkochirurga – už je teď důchodcem – a jeho závěr byl, že nastupující mladí chirurgové, nebo lékaři, kteří se mají zabývat chirurgií, ztrácejí manuální zručnost. A on to přirovnal k tomu, že v minulosti měli nastupující chirurgové prstíčky šikovné z různých stavebnic, třeba z merkuru a tak dále. A ono na tom něco je. Protože oni dneska ruce vlastně nepotřebují, všechno mají na klávesnicích. A manuální zručnost, kdy se prstíky cvičí od mládí – tak někdo se to naučí, někdo je takzvaně bohem políben, a někdo se to nenaučí nikdy.

Martina: A co s tím?

Petr Habal: Co s tím?

Martina: Postavit chirurga k robotovi?

Petr Habal: Tak toto je sice možné. Robota může obsluhovat člověk, ale pokud se něco přihodí, nějaká nenadálá komplikace, tak by to měl umět odstranit klasicky. Než začaly endoskopické výkony – čehož pak vyšším stupněm je robotická chirurgie – tak se k tomu mohl dostat člověk, který tuto operaci zvládl standardně, a až teprve pak se mohl věnovat endoskopické. To má logiku, protože když dojde k nějaké komplikaci – protože čas nepracuje pro vás, čas pracuje proti pacientovi – třeba krvácení, tak on to musí umět v tom stresu udělat. A to se dělá daleko hůř než za standardních podmínek. Takže on to musí umět velmi dobře udělat už za standardních podmínek.

Na to se dneska tolik nedbá. Proč? Protože klasických operací, kde by se to ti mladí naučili, je málo. A to je taky velký hendikep.

Nová generace chce volno i erudici, ale obojí najednou prostě nejde dohromady

Martina: Pane docente Habale, máme dostatek lékařů?

Petr Habal: Tak teď se vrátíme trošku k mladým lékařům a k dostatku lékařů. Nevím, kolik končí ročně absolventů, asi 1 700, 1 800 za rok, a myslím, že se naopak počty navyšují, a myslím, že už tolik lékařů neodchází do zahraničí. A pokud odejdou, tak jsou nahrazováni takzvaně přišedšími lékaři k nám. Takže migrační a emigrační problém bych v tom asi nehledal.

Jestli je dostatek lékařů? Jak kde a jak na co. Velkou roli v negativním smyslu, myslím, sehrál nově přijatý zákoník práce, který nám vlastně zamezuje přesčasovou práci. A toho se právě chytli mladí lékaři, kteří chtěli víc peněz – ale také chtěli volno. Ale ono to všechno skloubit nejde.

Protože když se chcete něco naučit, tak prvních těch pět let po promoci je potřeba u všeho být, a pokud opravdu chcete daný obor dělat, tak se tomu musíte věnovat naplno, bez ohledu na volno. Ale zase nechci, aby to vyznělo, že jsem příliš proti nim. Ale dneska je doba, kdy oni chtějí mít svůj volný, svobodný čas, a mají na to právo.

Já ještě pamatuji, dávno tomu, že člověk po službě zůstával v práci a pak pracoval. Sice byl třeba unavený, ale byl tam a učil se. Dneska po službě mnoho lékařů odchází domů, a na základě toho pak chybí na běžnou osmihodinovou práci. Takže se to řeší tak, že se přijímají další lékaři. Někdy se mi zdá, že lékařů je na některých pracovištích zbytečně moc.

Takže se nabírají lékaři. A pak samozřejmě erudice vázne, dlouho čekají na atestaci, protože musí přece jen – konkrétně v chirurgii – splnit počet nějakých naoperovaných výkonů, aby se to vůbec naučili. Takže pak mají výkonů málo a čekají na atestaci ne pět let, ale třeba sedm roků a tak dále. A to pak přináší i tuto negativní stránku. A samozřejmě svaz mladých lékařů toto napadal, chtěli mít jednak volno, chtěli mít erudici, a ono to tak úplně nejde dohromady.

U nás, když se řešilo, jestli se bude stávkovat nebo nebude stávkovat, tak mě tam nazývali stávkokazem, protože jsem řekl: „Proti čemu chcete stávkovat? Vždyť kdo chce pracovat, dejte mu možnost. Když mu zakážete pracovat tady po službě, tak on, aby si vydělal, má jít vykládat vagóny?“ To je těžké. Tak si najde jinou práci. Ono to tak stejně bylo. Hlavním cílem bylo mít volno, aby lékaři třeba mohli sloužit někde jinde. To některé obory měly takto uděláno.

Martina: Že pak ze státní nemocnice ještě šli třeba na…

Petr Habal: Já to řeknu, oni se na mě budou zlobit, ale toto hlavně využívali anesteziologové, kdy po službách ještě chodili zajišťovat anesteziologickou péči na jiné pracoviště. Nebo se jezdilo sloužit do jiných zařízení a tak dále. Nebo některé jiné obory mají své souběhy, mají svou soukromou ambulanci. A toto se mi nikdy příliš nelíbilo.

Sestry s magisterským titulem vám stejně bez příkazu lékaře nesmí podat ani aspirin

Martina: A pane docente, jak jsme na tom s dostatkem sester?

Petr Habal: Tak to je taky problém. Dostatek sester, to je obdobné jako s lékaři. Dříve bylo získání kvalitní sestry jednoduché. Byly zdravotní školy, střední zdravotní školy, po čtyřech letech byla sestřička vzdělaná, vychovaná a samostatná, schopná samostatné práce.

Dneska je jejich odbornost roztříštěná. Pokud má jenom toto absolutorium, tak vlastně musí pracovat pod dohledem, tak to řeší různá bakalářská studia, třeba mají dva roky další bakalářskou nástavbu, pak jsou bakalářky. Nebo pokračují dál v magisterském studiu. To je možná všechno i lobbismus vzdělávajících institucí, že si vytvářejí práci na vzdělávání těchto sester.

Být sestrou magistrou je bezvadné pro nějaké řídící funkce, nebo konkrétně pro staniční sestry – proč by to neměly mít? Ale proč to má mít každá druhá sestra, která pracuje u lůžka? Navyšuje se jejich vzdělání, a nejsem si tak úplně jist, jestli to přinese jasný přínos v kvalitě jejich odbornosti.

Shodou okolností u nás na oddělení se školí právě zdravotní sestřičky, a já jsem člověk, který je celkem rád učí a tak dále, tak je vyučuji a jsem celkem ve styku s jejich učitelkami, které jsou vždy rády, když jim předávám informace z praxe, protože ony to učí z teoretické stránky.

Já ještě pamatuji, že když ještě byly střední zdravotní školy, tak odbornost tam chodil učit – konkrétně chirurgickou odbornost – primář chirurgie, a u interny to samé. On to třeba učil osnova neosnova, on je učil praxi, a to bylo pro sestry hlavním přínosem. A to se dneska trošku odbourává.

Něco jiného je potom jejich nástavbová specializace, třeba různé speciální vzdělávání sestřiček, které pracují na jednotkách intenzivní péče, protože tam je péče vysoce specializovaná. Třeba na umělé ventilaci a v péči s přístroji – to jistě smysl má. Ale mít pro každou sestru bakalářské, magisterské vzdělání? To si myslím, že kdyby bylo kvalitní čtyřleté středoškolské vzdělání, jak bylo, tak by to bohatě stačilo. Sestřičky stejně, i když jsou magistry, vám stejně bez příkazu lékaře nesmí podat ani aspirin třeba na bolest. A to také není dobře.

Lůžek v LDN je málo, protože společnost se odnaučila starat se o své staré rodiče

Martina: Pane docente, vy jste řekl „pro sestřičky u lůžka“. A to ve mně evokuje otázku: Máme dostatek nemocnic a lůžek, a máme dobře využitá lůžka na počet obyvatel? A na počet lidí s civilizačními chorobami, a možná stále nemocnější populaci?

Petr Habal: V globálu, když to vezmeme na lékaře, tak lékařů máme relativně – v rámci studií OECD a tak dále – v rámci Evropy asi 4,5 lékaře, a v rámci OECD mají na 1 000 obyvatel jenom 3,5 lékaře. Ale v tom jsou jistě započítány severské státy, kde je řídké osídlení a tam k doktorovi lidé třeba vůbec nechodí. I to je možné.

Ale vrátíme se k lůžkům. V nemocnicích máme asi přes 50 000 lůžek. Nevím, jestli je to dost, nevím přesně, jaká je to struktura, ale samozřejmě struktura je i u lůžek intenzivní péče, kde je péče hodně drahá. A pak jsou lůžka následné péče. A tady je pořád souboj – a zase se u nově nastupující vlády objeví, že je potřeba zredukovat lůžka intenzivní péče, že tam lidé leží zbytečně, že by mohli být na následné péči.

V něčem to může být pravda, ale zase na druhou stranu kolikrát nemůžeme každého přesunout na lůžko následné péče, která je univerzální pro celou medicínu. Kdežto nemocný člověk po intenzivní nebo po intermediální péči leží pořád na odborném pracovišti. Když má konkrétně třeba nějakou nemoc srdíčka, tak leží na interně. Nebo nemocného po nějakém chirurgickém zákroku, který se protahuje. A pak ho dáme na nějakou následnou lůžkovou péči, kde je péče všeobecná, ať je tam pacient s interním nebo chirurgickým onemocněním.

Martina: Spíš je tam tedy problém v rozdělení na akutní a následnou péči?

Petr Habal: To také, ale hlavně, i když my pak člověka z akutní, intenzivní péče, konkrétně tam, kde jsou sestřičky ARIPu, dáme na nějaké standardní oddělení, kde jsou sestřičky u lůžka, tak my třeba máme snahu ho poslat domů. A když třeba úplně nemá sociální zázemí, tak pak je úvaha následné péče, což je de facto forma jakési LDNky.

Lůžek LDNky pravděpodobně dost není, protože valná většina naší populace má tendenci se o nemocné příbuzné, vesměs rodiče, méně a méně starat, mnohdy ze sociálních důvodů – to znamená, že si nemůžou vzít domů ležícího dědečka, protože oni chodí do práce. Samozřejmě řeší se to docházkovou službou, charitativní péčí, ale to všechno je, myslím, nedostatečné.

Zdraví je hodnota každého z nás, stát by měl pomoct, ale základ musíme udělat my sami

Martina: Pracuje náš stát, a potažmo naše zdravotnictví, s faktem, že populace stárne? Že nás je čím dál tím víc starých a dožíváme se průměrně delšího věku? Ale zároveň mnohdy mnoho let ve velmi špatném zdravotním stavu. Všimlo si už toho naše zdravotnictví tak, aby s tím nějakým způsobem prakticky pracovalo?

Petr Habal: Máte pravdu, že se prodlužuje věk. Ale my musíme uvažovat dožití v reálném zdraví. Není účelem dožití osmdesáti pěti let, když je člověk hodně nemocný, tak vyžaduje nějakou trvalou péči, následnou péči nebo LDNkovou péči a tak dále.

Jestli s tím stát pracuje? On s tím pracuje ve formě – aspoň politici o tom hovoří – že nám populace stárne. Zdravotnictví, jak se na to může připravit? Tak může posílit výstavbu zařízení LDNkového typu, což se děje, možná že to je pořád málo, a posílit tam personál. Možná by v lékařském personálu až tak velký problém nebyl, protože tam je péče spíš ošetřovatelská. Ale odborná sesterská, to bude velký problém, protože bude chybět střední zdravotnický personál na markantní rozšíření lůžkového fondu LDNek. Bude tam chybět ošetřovatelský personál, protože co si budeme povídat, platy ve sféře těchto sociálních pracovnic jsou vesměs nízké a špatné.

Martina: A pracuje se třeba i s myšlenkou, že by státem bylo umožněno, aby se o své blízké, kteří potřebují péči, starali rodinní příslušníci? Nebo to pořád institucionalizujeme?

Petr Habal: Zaznamenal jsem – nedávno jsem poslouchal na konkurenčním rádiu pana inženýra Doležala z SPD – a velmi jsem byl překvapen, jak má tuto problematiku sociálních služeb a tak dále zpracovanou. On se zmiňuje právě o tom, že je potřeba posílit péči ambulantní nebo domácí, asi v tom smyslu – asi to neřeknu přesně odborně sociálně – že by to mělo být něco podobného, jako jsou příspěvky na péči o postižené děti. Měli by pobírat něco podobného, měl by být vybudován systém i pro rodinné příslušníky. Protože řešit to nějakými příspěvky v nemohoucnosti a podobně, to je nesystémové, je to málo.

Tak to si myslím, že není úplně špatná myšlenka. Ovšem otázka je, z kterého balíku to půjde. Jestli to půjde z balíku zdravotnického, nebo z balíku sociálního pojištění. To já nevím. Ale myšlenka to není špatná, aby se posílila domácí péče o rodinné příslušníky.

Ale naše společnost není zvyklá žít vícegeneračně, a lidé mnohdy ani nemají mnoho možností. Bydlí v panelácích, nemají bývalé vejminky, kde se o ně vzájemně starali. A bylo to dobře i pro generace. Žily spolu de facto tři generace, a to určitě vychovávalo i mladou generaci ke vztahu k nejstarší generaci. A i pro stát velká rodina zachovávala určitou vzájemnou slušnost v populaci. A to se dneska totálně odbouralo.

A nemyslím, že to je vina jenom současného politického zřízení, to už vzniklo v minulosti právě tím, jak jsme už hovořili o národním zdraví, národním pojištění, takže si lidé zvykli, že zdraví je skoro hodnota, o kterou se má starat stát. A to je špatně. Protože zdraví je hodnota každého z nás. Musíme se o něj náležitě starat, a až potom vám může zdravotnictví lehce pomoci. Ale základ musíte udělat vy.

Martina: Mnozí připomínají, že sociální systém umožnil rozrušení rodinných vazeb.

Petr Habal: Ano. To jste řekla jednou větou. Já jsem to říkal kostrbatě, ale je to tak.

Martina: To jiní.

Petr Habal: Je to tak. A zase, sociální systém. Vždyť vesměs národ žije ve strašném stresu ekonomickém, sociálním, politickém a tak dále. A to všechno zanechává jednotlivé stopy v generaci, a pak se ta generace k sobě takto chová. O vesnicích jsme hovořili, jak se… A to je všechno špatně.

 

Celý rozhovor s docentem Petrem Habalem o České lékařské komoře, vzdělávání lékařů a sester, lůžkové péči a stárnoucí populaci si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Ty jsi zmínila longevity jako mediální, módní bublinu, a takzvaný biohacking. Longevity to máme jasné – dlouhý život. Ty říkáš, že je potřeba, abychom nedodali životu roky, ale rokům život. V čem je tedy longevity nafouklá bublina? Protože by v sobě mohla obsahovat i tuto tvou teorii – jak vždycky říkával můj tatínek: „Dát trochu života do toho umírání.“

Helena Neumannová: Prosím, ano. O tom je, dá se říct, ten základ. Ale já použiju zase úplně jednoduchou – protože jsem praktik, a lidé ode mě vždycky očekávají praktická řešení – ukázku. Vždyť se podívej na to, kdo se ve světě longevity chytil, a kam jdou miliardy do výzkumů? Jsou to přístroje, které ti mají změřit, jak se v daný den cítí tvé buňky, co se ten den děje v tvé krvi, jestli mají kosti dostatek vápníku a zinku – a toto je svatá trojice.

Ale nikdo tam neřeší, proč se tak děje, co za tím je, kde je příčina, co se děje ve tvém životě, ve tvé smečce, ve tvé rodině, že ti není dobře, že ti je ouvej, nebo že možná kolabuješ, nebo že jsi na pokraji zhroucení. Proč tam hrozí vyčerpání, proč přišla úzkost nebo deprese, proč už třetí měsíc nechrápeš a hrozí ti spánkový deficit, tudíž velmi závažná situace v těle, protože selhávají orgány. Všichni se zase chytli toho, že někdo vymyslí nějaký náramek, hodinky, náušnice, čip do palice, a nikdo neřeší poctivou práci celostního lékaře, který si s tebou na tři hodiny sedne a rozseká tě na maděru, aby zjistil, v čem je problém.

Martina: Ale poté pacient musí začít chtít sám se zase skládat.

Helena Neumannová: Jistě.

Martina: A náramek je mnohem elegantnější.

Helena Neumannová: No jasně, je to zase růžová pilulka – furt jsme v Matrixu, furt je to stejný problém. Pořád je to o tom: „Vyberu si lehkou cestu, nebo složitější cestu.“ Ale musím říct, že módní trend vždycky padá ze shora. Když se podíváš na nejbohatší z nejbohatších, tak to začíná tím, proč Jobs a všichni tito pánové kolem technologie ji zakazují svým dětem, proč si darují ty nejlepší lázně – a ne válení v Karibiku, jak po tom touží naši obyčejní lidé, smrtelníci – jezdí do klinik, které jsou umístěné v horách, kde se čistí, kde se pracuje s hlavou a celkově s tělem a s duší.

Martina: Ale to jsou většinou ty nejdražší.

Helena Neumannová: Ano.

Martina: Tedy narazíme na to, že pro nás obyčejné smrtelníky to není.

Helena Neumannová: Ano. A pak je vyšší střední třída – střední třída už není, protože je dávno zlikvidovaná, lidé po covidu strašným způsobem zchudli – a tam se dostávám k tomu legračnímu. Já teď jednám, jak jsem říkala, s německými kolegy, a oni mi říkají: „Víš, Heleno, tady u nás, když někdo zbohatne, tak tam jakousi místní Paris Hilton je Giulia Siegel. Siegel je slavný německý skladatel, a já jsem ho neznala, takže jsem si musela zdokonalit své obzory a vzdělání.

A tato Giulia Siegel, dneska padesátiletá bývalá modelka, byla ta, která jela ty párty a drahé šaty a všechny módní značky, co si dovedeme my dvě leda tak představit. A to já k nim mám úctu, aby bylo jasno, mě příběh paní Dior a pana Dior fascinuje. Paní Dior pomáhala v koncentračním táboře, je to nesmírně silný příběh, a celá tato značka je překrásný příběh, a přála bych si vytvořit takový Dior ve zdraví. Ale bohužel vždycky se z toho potom stane jakýsi paskvil, nebo něco podobného.

Martina: Následovníci paní Hilton nemají vždy tyto ušlechtilé…

Helena Neumannová: A tahle Giulia Siegel dneska vyzývá dámičky, jak oni tomu říkají, v Německu, německou elitu k tomu, aby půstovala, aby se ráno ledovala, aby hodinu denně strávily samy v přírodě, nebo někde v tichu a v klidu. Aby se zamyslely nad tím, jestli k nim patří jóga a luxusní karimatka, super legíny, nebo jestli k nám takto náhodou spíš nepatří tanec, protože germánské národy pochází – stejně jako my Slovani – z Keltů. Takže, víš, návrat, back to the roots, zpátky ke kořenům, to je teď jako lavina.

Zelený lísteček na obalu zdraví nepřinese – za produktem musí stát tým s reálnými výsledky

Martina: A některé věci, které jsou opravdu levné, nám přijdou podezřelé, a myslíme si, že nemohou účinkovat. Ale když mi někdo nabízí longevity a celou tuto navoněnou agendu, tak já mohu rozeznat, že tady je něco podezřelého, když to slibuje velmi rychle takové zázraky, a když je to velmi drahé. Ale zároveň bio certifikované věci jsou také poměrně nákladné, a někdy velmi drahé. Jak se v tom tedy zorientovat? To, že tam vidím zelený lísteček, mi také zdraví přinést nemusí.

Helena Neumannová: Tak rozhodně. Měl by za tím být nějaký tým, kterému věříš, někdo, kdo má ty výsledky. To je asi to nejdůležitější. Protože já si myslím, že u nás těch firem, které se chytly biohackingu nebo dlouhověkosti, je strašně moc.

A pro mě – možná jsem v tom naivní – ale když si povídám s našimi klienty, kteří přijíždí třeba jenom do Údolí… Nebo teď je jedna krásná věc, že jsme spojili síly s top českými rodinami, které mají co předat pro zdravý domov, a otevřeli jsme halu a říkali jsme: „Pojďte přestat nadávat na Temu a pojďte něco udělat.“

Martina: Jsi trochu megaloman.

Helena Neumannová: Já jsem blázen, já vím. Ale nakonec i ta obrovská koupelnová rodina SIKO, která dokázala, co dokázala – klobouk dolů před paní zakladatelkou, i později rodinou – za mnou přišli a říkali: „To je super nápad, že lidé nepojedou do chrámů konzumu, ale přijedou do Údolí, dají si tam oběd, dají si horkou čokoládu, nebo teď v zimě punč, máma si nakoupí, a budeme tady všichni hezky pohromadě.“

Nebo pan Matějovský – co dokázali s povlečením. Jednu třetinu života prospíme. Takže jasně, že tam patří ProSpánek a Matějovský. A oni na mě všichni koukali, že já jim tam nabízím prostor a nechci žádné nájemné, a že jenom chci, aby to bylo pohodlné pro klienta, aby přijela rodina na jedno místo a tam nakoupila zdravý domov, užila si tam, a netrávila čas v chemických chrámech, které se stále rozrůstají.

Teď jsem slyšela, že na Černém Mostě zase máme větší Westfield, tak jsem si říkala: „Jasně, zase to do nich hustěte,“ protože ti mladí tam žijí, oni se tam narodili – v těch chrámech konzumu – takže oni tam žijí. Je tam teplo, víš.

Martina: Je tam Wi-Fi.

Helena Neumannová: Nefouká, je tam Wi-Fi.

Martina: Voní to tam tím…

Helena Neumannová: Voní to tam – přesně tak. Ale pak máme ty strašně nemocné děti, a je to strašný průser.

Náš život se skládá z každé minuty a záleží na tom, kolik vteřin zahodíme a kolik prožijeme s láskou

Martina: Mně se na této tvé myšlence líbí to, co nám tímto předáváš, to jest, že se náš život skládá ze spousty drobností, které ani nevnímáme. A možná k tomu není úplně správný přístup to, žít deset hodin nějak – a pak se hodinu a půl věnovat jakože zdravému životu. To může fungovat, když si v tu chvíli jdu zaběhat, nebo se projít do lesa, ale skutečný život se sestává z každé jedné minuty, a záleží na tom, v jakém prostředí a s kým je trávím.

Ale my jsme tady už několikrát zmínily biohacking, a to je zase nové slovo, novinka, která nás má určitě přivést na cestu pravou. Což samozřejmě nechci zlehčovat, protože o tom příliš mnoho nevím, ale když mě něco má hacknout, tak to na mě právě naopak nepůsobí dobrým dojmem.

Helena Neumannová: Hele, ty jsi mluvila hezky o tom dni, a já se vrátím s pokorou k Baťovi. Jeden den má 86 400 vteřin – teď jsem si na to vzpomněla. Baťa to má krásně ve svých vzpomínkách v silných poselstvích, která se snažíme všichni nějakým způsobem uchopit, a tak to předal.

Přesně jak jsi řekla, vždyť je to jenom o nás, kolik vteřin zahodíme – ten tvůj tatínek „živoříme“ – a kolik vteřin prožijeme s obrovskou láskou a radostí.

Já bych se tady, trošku – abychom nebyly jenom negativní z toho, co se na nás všechno hrne – chytila toho, že my jsme opravdu postaveni od přírody úplně geniálně. My nakonec dokážeme bojovat i se svinstvy, které si posíláme do těla, i s negativními elementy kolem nás, se závistí, záští, nepokorou, nerespektem, netrpělivostí, chtíčem, levným dopaminem přes chlast a čokoládu, žrádlo, cokoliv, protože to už potom není jídlo – to je žrádlo. Rozumíš? A tělo je postaveno tak, že si s tím dokáže poradit, a to strašně dlouho.

Martina: Kdybys takhle pořád ostřelovala nějakou budovu, tak to asi nevydrží. A my se ostřelujeme desítky let.

Helena Neumannová: K tomu se dostanu. A pak to samozřejmě spadne.

Ale já vždycky říkám, když máš pro co žít, tak to je padesát procent tvého úspěchu, že přežiješ i rakovinu, nebo nějakou závažnou nemoc. A ještě, když aspoň z padesáti procent do života dáš laskavost, tak zjistíš, že mnohem krásnější je darovat třeba i blbost – nemusí to být veledary – a udělat někomu ten den radost, a že to víc uzdraví tebe, že ti to dá víc, než když ty dostaneš dárek.

Protože my jsme bohužel nějak převzali model, že potřebujeme hromadit a mít a vlastnit, a ještě nejlépe předělávat – o bezpodmínečné lásce bychom tady mohly hovořit hodiny.

Tak pořád, i přesto, že děláme chyby a třeba si koupíme špatný produkt pro péči, tak tělo si s tím nějakým způsobem poradí víc, než když žijeme jen fakt, ale „svinský život“, tedy že budu udávat, budu škodit, a říkat: „On se má líp než já, tak já něco udělám. Já mám křivdu, protože jsem z rodiny alkoholika, tak jsem chudinka. Otec mě nepřijal, protože jsem byl gay, nebo proto, že jsem byla lesba, tak jsem chudinka. Ale ona to má lepší, ona má rodinu, má normální rodiče, oni ji podporují, a mě ne.“ Rozumíš?

A mně se to ukazuje při epigenetice z devadesáti procent: To je největší výhra v jakékoli péči o jakoukoliv nemoc, když nad tímhle dokážeš zvítězit, odpustit sám sobě, a v ten moment odpouštíš okolí. Milovat se, v ten moment miluješ okolí. A prožít den, jako kdyby byl poslední.

Pořád jsou to stejná slova, já vím, ale je potřeba do toho dát aspoň padesát procent chutí a péče o ten den – protože i o vztahy musíme pečovat.

To je to, co říká Anička Hogenová. My jsme teď s Petrem Horkým a s Anou Hogenovou byli na nějaké přednášce na Střeleckém ostrově, kde jsme byli hosty, a ona tam znovu zopakovala – a ona se do toho umí ponořit jako já – tak si stoupla a všem nám to tam řekla. Ale znovu to bylo o tom: „Dovol mi nebýt tím, kým nemohu být.“ To je úplně jednoduché.

Martina: Nemohu nebýt.

Helena Neumannová: Dovol mi…

Martina: Být tím, kým nemohu nebýt.

Helena Neumannová: Ale ty to říkáš „být“, a já říkám „nebýt tím, kým nemohu být.“ Ano, přesně tak.

Martina: Ona na jiné přednášce řekla: „Můj muž mi v určitém okamžiku dovolil být tím, kým nemohu nebýt.“

Helena Neumannová: Ano, a já jsem to řekla obráceně.

Martina: „A já jsem ho za to šíleně milovala.“ Tuto větu mám moc ráda.

Helena Neumannová: Přesně tak. Jak dlouho jsi se svým mužem?

Martina: Dvacet čtyři let, respektive dvacet devět.

Helena Neumannová: My dvacet šest. A je to asi tím, že se učíme si od těchto lidí vzít alespoň trochu moudra. Protože pokaždé, když mi klient řekne: „Ale já znám Čtyři dohody,“ tak já říkám: „Tak proč je nežijete?“ Tam to začíná. My je všichni známe, slyšeli jsme je milionkrát, víme, že si to nemáme brát osobně – a stejně to člověk pokaždé udělá.

Devadesát procent lidí v biohackingu se shoduje: Pracujte s hlavou, s duší, a vezměte si na to odborníky

Martina: Ano, a zejména my dvě: „Dělejte věci nejlépe, jak umíte. Ne lépe.“ Tohle bychom si měly, myslím, nechat „vylejzrovat.“ Ale víš co? My jsme utekly od biohackingu.

Helena Neumannová: Ano, já se k němu teď chci právě dostat. Takže to je základ, na kterém se shoduje devadesát procent lidí, kteří se momentálně ve světě dotýkají biohackingu: „Pracujte s hlavou. Pracujte s duší. A pokud to nezvládnete sami, vezměte si na to odborníky.“

Já jsem si dříve říkala: „Tady je víc koučů než lidí, které by mohli koučovat.“ Ale dneska si říkám, že oni se stále vzdělávají a dokážou lidem pomoci. Takže proč ne? Je to správně. Oni sice nemají znalost anatomie člověka, takže zdravotně nejsou úplně schopni pomoci, ale minimálně jim pomůžou s hlavou a s duší, a to se mi strašně líbí.

Martina: Někteří.

Helena Neumannová: Někteří. Samozřejmě zase. Je lékař a lékař.

Martina: Kouč a kouč.

Helena Neumannová: Naturopat a naturopat. Kouč a kouč.

A já se vrátím s pokorou k Williamu Turnerovi, který ve svém díle „New Herbal“ z roku 1551 nádherně popsal, že každá rostlina, každá živá věc na této planetě, je nějak strukturovaná – má molekuly. Dneska je to fraktální řez, který krásně popsali kvantoví fyzici. Zlatý fraktální řez – nádhera. Ta krásná šroubovice, která je ve mně, v tobě, v žížale, v kamení, v rostlině. A rostliny tvoří – u nás se říkalo – lesní internet. Ale on to není lesní internet, ale je to internet planetární. Pro mě planetární.

Martina: Václav Cílek zdůrazňuje „lesní internety.“

Helena Neumannová: Ano, výborně, protože tam je i ten háj, louky, alej. Teď jsem šla od kláštera Červená voda, šla jsem alejí k mohyle, a to je taková pokora, že jsem tam stála a jenom lapala po dechu a říkala jsem: „Bože, jak jsme malí, živočichové, lidičky.“

Já říkám, že kdybychom se alespoň malinko snažili napojit – ono je to v nás, že když tě bolí hlava, tak máš chuť na ořechy, pokud to člověk v sobě úplně nezabil – protože když rozlouskneš ořech, tak on vypadá jako mozek. A bolí ta palice, hlava.

Když se podíváš na makovici, tak je to vlastně část průdušnice, která je krásně prokrvená. Když si vezmeš semeno slavné byliny…

Martina: Pískavice.

Helena Neumannová: Pískavice řecké semeno – děkuji – tak málo kdo ví, že pomůže na uštknutí štírem. Ale když se podíváš na toto semeno, ono vypadá jako klepeta štíra.

Příroda, včetně nás, je dokonalá, a my si primárně jdeme pro to, co potřebujeme. Proto taky dneska naturopatie vychází z toho, že byliny, které jsou od přírody nastavené pro konkrétní onemocnění, jsou nastavené tak, že potřebuješ svým způsobem jed. Droga, která je v silici, ta silice v bylině, je potřebná.

EU chtěla zakázat bulharskou růži jako jedovatou – premiér pohrozil von der Leyenové defenestrací

Martina: To je zajímavé propojení bylin a tvaru. Jak jsi se k tomuto poznání dostala?

Helena Neumannová: Já jsem teď absolvovala úžasný kurz přímo v Kazanlaku v Bulharsku, kde byli bulharští vědci, kteří s námi začali spolupracovat. A k tomu vám řeknu perličku: Představte si, že vláda Evropské unie chtěla před dvěma lety v Bulharsku zakázat prodej růže…

Martina: Slavného, nejslavnějšího růžového oleje.

Helena Neumannová: A tinktury, která jim tvoří jednu třetinu hrubého domácího produktu. Největší vývozní artikl, mnoho rodin z toho žije, a samozřejmě za ní jezdí turisti z celého světa, s tím, že je poisoned.

Martina: Jedovatá.

Helena Neumannová: Jedovatá. Takže já vám popíšu přesně, co mi vyprávěla rodina Benčevů, která je nejslavnější rodinou v Kazanlaku, v horách, odkud pochází slavná UNESCO biorůže.

Tato rodina sedla s panem prezidentem a s panem premiérem do letadla – protože on je zároveň prezident asociace pěstitelů Damašské biorůže – a letěli za paní von der Leyen, nechali si udělat slyšení, meeting, a sedli si s ní.

A já teď budu tlumočit, abyste věděli přesně, jak to proběhlo. Oni jí vysvětlili, že to, co chtěli udělat před čtyřmi lety v Provence z levandulí, tak to teď zkouší na ně.

A teď si vzal slovo premiér a povídá: „Tak teď mě dobře poslouchejte, paní premiérko. Už jste někdy slyšela o defenestraci?“ A ona říká: „Ne.“ A on říká: „Tak defenestrace je, že v našich končinách se špatní úředníci házeli z oken. Takže ještě jednou se pokusíte zlikvidovat naše dědictví, naše zlato, náš lék, damašskou růži v bio kvalitě, a poletíte tady všichni z okna. To vám tady svatosvatě přísahám, jako premiér Bulharska. A pan prezident a rodina Benčevů vám to potvrdí.“

Martina: Tam se asi dokázali za své přírodní bohatství brát trochu jinak než u nás?

Helena Neumannová: A od té doby se samozřejmě školíme s damašskou růží, protože ona je opravdu, dá se říct, fenomenální pro hormonální potíže.

A jak víme, u nás žen – protože evropské ženy pod vlivem církve po staletí nemasturbují, nemají pravidelný sex, takže se jim nevyvíjí hormonální soustava tak, jak by měla – a proto máme nejvyšší výskyt hypertyreóz, hypotyreóz na světě, to nevím, jestli víš. Je to velký problém, protože hormony jsou úplný základ.

A když se ti vzbouří hormony, nebo určité hormony neprodukuješ, ať je to dopamin pro kognitivní funkce, tedy soustředěnost, kreativitu, nebo jenom to, že si ráno vstaneš a řekneš, že zvedneš pravou ruku, pravou nohu, a ono se to tak neděje.

A já jsem se tam dozvěděla – když jsem se školila přes úžasné výsledky ve vztahu k tomu hormonálnímu systému – že ale když pozřeš víc jak pět kapek esenciálního růžového oleje, tak si poškodíš zubní sklovinu.

A to je přesně to, co říkáš. V momentě, kdy jdeš k nějaké mamince, která se rozhodne, že začne pracovat s bylinami z mateřské, a nemá vzdělání, nezná byliny, nezná esence, nezná to, co způsobují jednotlivé drogy, které jsou uvnitř bylin – tedy nezná naturopatii – tak může člověku skutečně ublížit.

A stejně tak jako konvenční lékař, který, jak se říká, nešetří antidepresivy, kortikoidy a podobnými svinstvy, které mají více nežádoucích účinků než žádoucích, tak i mezi námi jsou takoví, kteří mohou poškodit zdraví. A my si to velmi dobře uvědomujeme.

Třicet pět lázeňských měst může fantasticky léčit – pokud přestanou nabízet thajské masáže místo minerálů

Martina: Co je podle tebe takovým naším národním bohatstvím, že bychom si ho měli chránit stejně – jak jsi to velmi emotivně popsala, že si ho chrání Bulhaři? Tedy, že bychom si ho měli také chránit téměř defenestračně?

Helena Neumannová: Tak jednoznačně je to třicet pět lázeňských měst, která mohou fantasticky léčit. Pokud přestanou blbnout s tím, že budou nabízet thajské masáže, lávové vany z Bali a podobné nesmysly, a pochopí, co je naše dědictví – a to jsou minerály a byliny – tak to bude fantazie.

Jsou to naše duchovní místa, která jsou překrásná a která jsou spojena s tím, že když se léčíš v nějakých lázních, tak někam chceš dojít, chceš někam chodit, něco vidět, něco zažít, něco prožít.

A pochopitelně je to věda. Pořád je to věda, která je sice arogantní, závistivá, nepřející mezi sebou, mezi jednotlivými kolegy, podle toho, co slyšíme od vědců, ale na druhou stranu pořád jsou tam neskutečné mozky, které dokážou přicházet s pokorou k tomu, co tady bylo tisíce let prověřeno, a s obnovením a přidáním do toho něčeho nového, aby to fungovalo pro – a já teď použiju slovo – „otráveného člověka“ po všech stránkách a ve všech směrech 21. století.

Martina: Jaký příklad z těchto úspěchů ve vědě bys zmínila z poslední doby? Co ti tak přijde? Je to využívání infračerveného světla? Nebo nejrůznějších nových mikrovlnných ablací? Nebo nano NAIFu? Věci, o kterých jsem četla, a vlastně je ještě z praxe příliš plošně neznáme. Co to je?

Helena Neumannová: Tak pro mě třeba, protože jsem obrovský zastánce synapse, tedy že jdeš přes kůži, náš ochranný štít, intenzivně, hluboko, a předáš informaci byliny, nebo jakéhokoliv léku přímo k příčině. Tedy ať je to v kloubu, ve fasciích, šlachách, svalech, samozřejmě do orgánů.

Ale představ si, že my právě pracujeme s Lucií Vojtovou z CEITECu, Vědeckotechnického parku Brno, proto, že jejich tým je na vynikající cestě ve světě zpropagovat a ukázat rychlejší a efektivnější cestu – údajně, teď se to měří samozřejmě i klinicky – než je synapse přes takzvané lipidové gely.

A my jsme se s nimi spojili – protože já mám patentovanou levandulovou náplast – a najednou paní doktorka říká: „Heleno, pojďme to zrychlit. Pojďme ten efekt udělat z deseti minut do pěti minut.“ A já říkám: „Samozřejmě, proboha. Je to vaše, pojďte do toho.“

Tak to je jedna věc, která mě fascinuje. A druhá věc, ty jsi to zmínila, tak to je frekvenční terapie. Frekvenční terapie je momentálně jedna z prémiových uznávaných metod právě v řešení onkologických pacientů. A vzhledem k tomu, že onkologičtí klienti jsou skutečně mor 21. století, tak mě cokoliv, co by mohlo pomoci proti rakovině, nesmírně těší.

A když se podíváš, jaký obrovský úspěch má třeba nauka špičkové australské naturopatky Barbary O’Neill, která dokázala onkologickým klientům přinést na zlatém podnose moringu – u nás je to tedy levandule a máta a růže, jednoznačně tyhle tři byliny – ale moringa je asijská bylina, o které se ví, že si poradí s rakovinovými buňkami velmi rychle, intenzivně, efektivně, a ještě ti přenastaví celý organismus.

Ona tam samozřejmě k tomu doporučuje další – kurkumu, skořici – pracuje skutečně s asijskými, africkými, australskými a americkými bylinami.

Tak mě to nabádá k tomu, že chci dokázat, že Helena Neumannová bude řvát a tvrdě křičet do světa, že my tady sakra máme také vědce, kteří ctí tyto byliny, biodynamické byliny z Evropy, a že biodynamické evropské byliny jsme schopni přinést do světa.

A já jsem se třeba teď vrátila z Beauty Worldu v Emirátech, kde jsem se dozvěděla, že zelená strategie Dubaje, Abú Dhabí, Saúdské Arábie je skutečně na nejbližších dvacet let zelená. A my hodláme, a už jednáme o tom, přinést nejšpičkovější biodynamické byliny z Maďarska, Bulharska, Rakouska, Česka a Slovenska do jejich zahrad, do špičkových skleníků, kde sakra vedle ayurvédy a čínské medicíny konečně bude slyšet také o Evropanech. To je momentálně můj cíl.

Biodynamika znamená přirozený stres byliny mrazem a větrem plus naprostou čistotu v okolí dvaceti kilometrů

Martina: Biodynamické byliny. Ti, kteří četli některá díla Rudolfa Steinera, vědí, co je biodynamika, a jaké je biodynamické zemědělství. Ale jaké je tedy současné moderní biodynamické zemědělství zjevně položené na základech učení Rudolfa Steinera?

Helena Neumannová: Tak, je to ještě před Rudolfem Steinerem, tam bych se ráda dotkla našich ranhojičů a léčitelů. O biodynamice věděli už naši předkové, věděli o tom i indiáni, nejenom tedy naši šamani, sibiřští šamani, keltští šamani, slovanští šamani.

Je to hlavně, primárně – ale Rudolf Steiner si toho krásně všiml a popsal to poprvé vědecky – je to hlavně o krajině a geologii daného místa. To znamená intenzivní stres dané byliny a plodiny – a je jedno, jestli větrem, mrazem, tedy horské kraje, horské louky, nadmořské výšky, pochopitelně, nebo údolí, jako je to u nás.

Zároveň je to ale naprostá čistota, a to v nejbližším okolí až dvaceti kilometrů. Nesmí tam zavát žádná chemie, která, bohužel, hrozí spoustě nám, bio certifikovaným pěstitelům, protože my už dnes máme kolem nás fantastické rodiny z Československa, Rakouska, Německa, Bulharska. Ale všichni se bojíme toho, že ti, kteří si stále myslí, že zvítězí velkoagrohospodářským systémem, stále ještě stříkají pesticidy, herbicidy, insekticidy – a my už víme, že půda je velmi jedovatá.

Přesto bych ráda zmínila – a to je zase jeden z dalších pilířů, na němž můžeme postavit úspěch Československa – že my pořád máme půdu velmi málo otrávenou ve vztahu k dalším zemím.

Sice Švýcarsko, Rakousko, severské země, Německo už mají mnohem větší podporu v biu a v bio pěstitelství, a vůbec i v marketingu a vstupu na další zahraniční trhy, takže si postupně půdu regenerují, ale my pořád ještě máme strašně moc, naštěstí, horských luk, lesů, polí, která nejsou zatížena. A z toho bychom mohli vytěžit.

Takže biodynamika je hlavně o přirozeném přírodním stresu – promiňte mi to slovo. A proto také nejslavnější brambory jsou peruánské modré brambory s nejvyšším obsahem proteinů na světě, kam si jezdí lidé z celého světa. Nejslavnější byliny – švýcarské Alpy, rakouské Alpy, patentovaná Limba rakouská, Borovice rakouská.

Martina: Borovice Limba.

Helena Neumannová: Jasně, z nadmořské výšky dva tisíce a výš.

Martina: A zase třeba červená vína, která v sobě mají nejvíce resveratrolu, jsou z takových těch nejvíce zakoušených lokalit – korsická a podobně. Já tedy slibuji našim posluchačům, že se určitě od tebe dozví i to, co je to „biohacking.“

Helena Neumannová: OK.

 

Celý rozhovor s Helenou Neumannovou o longevity, biohackingu a návratu k přírodním léčebným metodám si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Pane docente, pro nás, pro náš rozhovor je velkou výhodou, že vy si dobře pamatujete i ryze státní systém zdravotnictví minulého režimu. V současné době se často uchylujeme k tomu, že všechno en bloc kritizujeme, co bylo v době minulé, anebo naopak, že čas mnohé setřel a mnozí jsou zasaženi sentimentem. Vy máte odstup, protože jste žil pracovně obojí. Řekněte mi, jak to vlastně tehdy fungovalo? My si pamatujeme OÚNZ a Krajské ústavy národního zdraví. Ten systém byl tenkrát veškerý dotovaný státem, bylo to zdravotnictví takzvaně zadarmo. Jak to fungovalo? A fungovalo to?

Petr Habal: Máte pravdu, že já jako mladý si pamatuji takzvané začátky své medicínské kariéry té doby, takzvaného reálného socialismu. Dá se říct, že to byla ta poslední fáze, se kterou se počítalo, že pak už nastoupí ten všemi očekávaný komunismus.

Nastoupil jsem v roce 85 po promoci. Zajímavé bylo, že tehdejší lékaři, medici absolventi, měli velký zájem o chirurgické obory. Což dneska postupně se vytrácí. Měl jsem to štěstí, že jsem snad i dobře studoval, protože jsem se nakonec dostal na vrcholné pracoviště klinické, chirurgické, do tehdejšího Krajského ústavu národního zdraví. Měl jsem možná to štěstí, že se zrovna otvírala nová klinika, kardiochirurgická klinika. Tam byl relativní nedostatek nových lékařů, proto jsem byl přijat tam. Tam jsem absolvoval jeden měsíc a potom mě čekala roční vojenská služba. To bylo, absolvent musel tehdy…

Martina: Pro takzvané „absíky“.

Petr Habal: Přesně. Já jsem musel nastoupit, prodělal jsem roční vojenskou službu jako hlavní lékař útvaru. Byla to svým způsobem také zkušenost, ne snad z té medicínské stránky, protože to byli vesměs zdraví mladí hoši. Ale čas od času se tam vyskytly těžké psychické problémy a člověk tam byl někdy, jak se říká, tou poslední záchranou. Mladí lidé se k nám chodili poradit, postěžovat si, a mnohdy jsme zabránili dalším stavům. Vzpomínám si, že tehdy nemocný, psychiatricky nemocný hoch, se dostal až na psychiatrické diagnózy do civilu.

Šéfové oddělení museli být odborníci, i když jim to mělo politicky myslet

Martina: Tohle je určitě nesmírně zajímavé a dostaneme se určitě k takovým případům, ale pojďme se podívat na srovnání, co tehdy v tom zdravotnictví fungovalo a my jsme to třeba posléze zavrhli, anebo to muselo zkrátka skončit, i kdyby nepřišla revoluce, protože by se ten systém rozpadl.

Petr Habal: To si nejsem tak úplně zcela jistý, kdyby nenastala revoluce, že by se ten systém zhroutil. Asi nedá se nic dělat, budu muset začít ještě z větší historie, protože my jsme určitý systém soukromé péče, takzvaný, měli za první republiky. Existoval pojišťovací systém, pojišťovny – možná si posluchači vzpomenou, trošku to bylo parodované v tom filmu U pokladny stál – takže ten systém nebyl vůbec dokonalý.

Po 48. roce došlo ke všeobecnému znárodnění de facto všeho. I zdravotnictví. Vyšel zákon o národním pojištění, který znárodnil nejen hmotné statky, ale obecně si myslím, že trochu znárodnil i myšlení tohoto národa. Protože v tu chvíli si většina obyvatelstva představovala: budu-li nemocný, stát se o mě postará. A ono to tak úplně není.

Vznikly ty klasické ústavy národního zdraví, už jste o tom hovořila. Struktura byla relativně dobře udělaná v takové té posloupnosti, protože existovaly Okresní ústavy národního zdraví, které kopírovaly tehdejší státní uspořádání okresů. Pak vznikly okresní nemocnice, buď prvního, nebo druhého řádu. Dneska ty menší nemocnice, bychom mohli říct, že to byly takové městské, tam byly základní obory – interní, gynekologické a chirurgické. Pak už byly větší okresní nemocnice, tam byl okresní ředitel, a pak tam byla jednotlivá oddělení.

A co je zajímavé, to já jsem celkem kvitoval, a myslím si, že nejen já, ale já jsem byl hodně mladý, takže jsem spíš přejímal názory starších kolegů – totiž šéf toho oddělení byl vesměs odborník. On musel být odborník. Samozřejmě v tehdejším režimu byl jistě i konformní s tehdejším politickým režimem. Většinou to byli lidé, kteří byli třeba ve straně.

Martina: Muselo mu to politicky myslet.

Petr Habal: Muselo mu to politicky myslet, ale to je zajímavé, nebylo to úplně na 100 %. Protože možná i tehdejší kádři političtí se přece jen trochu obávali o svoje zdraví, tak vlastně někdy tolerovali i na pozici odborníka člověka třeba méně politicky spolehlivého.

Lékaři si vyráběli kanyly z bužírek nad plamenem svíčky, o devizy byly velké boje

Martina: Pane docente, tehdy se říkalo o těch OÚNZ, měly takovou přezdívku „občane, úplatek nebo zemřeš“, a často jsme se na to proto dívali skepticky. Já se samozřejmě chci dostat především k současnému stavu, jestli je utěšený, anebo bychom měli mít trochu nahnáno. Co bylo vlastně největším hendikepem tehdejšího zdravotnictví, aby fungovalo?

Petr Habal: Hendikep toho zdravotnictví v tehdejší době, si myslím, že byl nedostatek ekonomických vstupů. To znamená peněz. Ono ne snad ani nedostatek peněz naší měny koruny československé, ale hlavně, tehdy se říkalo, valut či deviz.

Protože málo platné, my jsme sice byli samostatní, soběstační ve výrobě některých farmak a tak dále, přece jen technologii, která byla hlavně na Západě – v tom jsme tedy hodně zaostávali. A pokud jsme se chtěli vyrovnat, tak byly velké boje získat nějaké devizy na nákup čehosi. Ať léků, nebo potom přístrojového vybavení a tak dále.

Ta odborná stránka – v tom si myslím, že jsme byli na vysoké úrovni. Protože to bylo entuziasmem možná většiny lékařů. Já si docela vzpomínám, že někteří kolegové, kteří mohli vyjet na nějaké zahraniční stáže, což bylo přínosné, protože třeba přiváželi novinky, poznatky, vzpomínám si, že třeba – to se zdá velmi směšné – zaváděly se tehdy centrální žilní vstupy cestou kanylace podklíčkové žíly, což tehdy tady bylo relativně novinkou. Ty kanyly nebyly, tak se vyráběly z bužírek, nad plamenem svíčky se natahovaly. To si nikdo nedovede představit.

Martina: To jste si dělali sami, lékaři?

Petr Habal: Lékaři ne, ale náš jeden technik ve službách. Podobně také, možná to vypadá na dnešní dobu směšně, sestřičky v nočních směnách motaly tampóny. Tak taky to tak bylo. To všechno bylo na entusiasmu lidí.

Takhle ten systém fungoval i na úrovni těch Okresních ústavů národního zdraví, Krajských ústavů národního zdraví. Vy jste tam narazila na trošku systém korupčního prostředí. Nedokážu říct, ale samozřejmě jistě bylo. Bylo u zelinářů, bylo u řezníků, tak určitě fungovalo i ve sféře zdravotnictví. Otázka je, jaká výše to byla, jestli to byla operace za telecí řízek, nebo obráceně, nedokážu posoudit. Ale to si myslím, že korupce ve společnosti se může zmírnit, ale asi je obtížně odstranitelná.

Starší kolegové varovali: Nebourejme systém, který odborně funguje

Martina: Vy jste popsal dřevní doby i vašeho začátku v medicíně. Je něco, co jsme v roce 89, nebo po roce 89 přesněji řečeno, unáhleně odhodili a šmahem začali stavět na zelené louce s trošičku podkopanými základy?

Petr Habal: Trošku ano, ale jak říkám, já jsem to zase spíš sledoval z povzdálí. Protože samozřejmě v tom revolučním kvasu privatizace, privatizace všeho, mnozí kolegové se v tom zhlédli, mysleli si: my si zprivatizujeme to zdravotnické zařízení, aspoň část, budeme na tom vydělávat a budeme bohatí.

Pak většinou ti starší, kteří byli, jak se říká, už na té odborné stránce i takové lidské, i takové možná společensky – to viděli jinak. Ten rychlý přerod společnosti, tak nás mírnili. Říkali, pamatuji si na svého bývalého šéfa, který to celkem brzdil a říkal: dejme do zdravotnictví více peněz, pusťme lidi do zahraničí, ať se tam něco naučí, ten systém zatím příliš nebourejme. Protože funguje především po odborné stránce – to stupínkové zařízení odborníků, okresní odborník, krajský odborník, kteří se vzájemně znali, zodpovídali si.

Také samozřejmě po materiální stránce fungovaly přístrojové komise, které přidělovaly omezený počet deviz na nákup třeba přístrojů. Asi pravděpodobně v nějaké malé nemocnici si nemohli koupit zařízení, které by tam nevyužili, koupilo se spíše do toho zařízení, kde se to daleko lépe využilo, kde na to byli odborníci.

Bohužel, někdy si myslím, po revoluci toto se všechno zbouralo. Potom když vznikly zdravotní pojišťovny, to bylo, tuším, v roce 93, vznik zdravotních pojišťoven, a tím pádem i možná stát se zbavil velké zátěže zdravotnictví, oddělil zdravotnictví od státního rozpočtu. Když vznikly pojišťovny, tak se vlastně celý ten státní systém řízení zdravotnictví jaksi převedl na sílu nabídky a poptávky. Poskytovatel si dohadoval s pojišťovnou a nasmlouval si zdravotní péči.

Samozřejmě doposud je mi záhadou, jak se tehdy vytvořily body. Protože veškeré výkony byly bodovány a jsou bodovány. To znamená, když to řeknu lapidárně, operace slepého střeva obnášela třeba – teď nevím přesně – 150 bodů. Kdo to takhle stanovil?

Martina: To nevíte ani vy, ani mnozí kolegové?

Petr Habal: Nevím, my jsme se jenom vždycky divili, jak měly některé obory toto takhle pěkně nasmlouvané, druhé hůře. Nicméně toto vzniklo, bodový systém, a původně se plánovalo, že bod, jeden bod bude koruna.

Pak se to převedlo na dohadovací řízení, pojišťovny si nasmlouvaly péči v těch zdravotnických zařízeních, nemocnicích, ale došlo k tomu, že samozřejmě, když se otevřela, jak se říká, peněženka, tak se začalo pracovat výkonnostním systémem. To znamená, že lékaři, možná samozřejmě ve snaze pomoci, možná z jiných zájmů…

Martina: To znamená získat co nejvíc bodů?

Petr Habal: Získat co nejvíc bodů, vytvářely se body. Samozřejmě se zjistilo, že ten systém je takto neudržitelný, neufinancovatelný, protože pořád byl určitý, jak se říká, budget peněz z vybraného pojištění. Tak se dělala všelijaká opatření, že se může zvýšit maximálně příští rok o 3 %, nesmí se udělat zase méně než 3 %, opravdu takhle to bylo složité a vlastně tu problematiku v podstatě neznám, ale takhle prakticky fungoval výkonový systém bodů.

Sedm pojišťoven je stále příliš, stačila by jediná pro racionální plánování péče

Martina: Ano, pane doktore. Vy jste tady upozornil na to, že to oddělení zdravotnictví od státního rozpočtu byl takový ze zásadních předělů a vznikly zdravotní pojišťovny, tehdy těch 29, ale ještě v roce 48 u nás fungovalo přes 2 000 pojišťoven. Z toho asi třetina podnikových. Až po roce 48, v roce 51 byl přijat Semaškův centralizovaný systém financování zdravotnictví. A řekněte mi, co mohlo být uděláno v oblasti těch zdravotních pojišťoven lépe? Protože v současné době je jich asi sedm?

Petr Habal: Sedm. Proč byl dán prostor pro vznik tak velkého počtu pojišťoven… Asi představa byla, že všechno bude zprivatizováno a ty pojišťovny si budou vzájemně konkurovat svojí nabídkou připojištění těch nemocných. Ale toto se ukázalo, že není dobrá cesta. Že prostě stejně všechny pojišťovny nabízejí de facto podobné služby, které si nasmlouvají s těmi zdravotními zařízeními. Ony vesměs mohou konkurovat nabídkou mimozdravotnických služeb, já nevím, příspěvkem na lyžařské kurzy a tak dále, a to není cesta správná.

Martina: Vám se zdá, že těch sedm pojišťoven je tedy mnoho?

Petr Habal: Ano.

Martina: A přitom jsme se bavili, že jich bylo dva tisíce.

Petr Habal: Za první republiky nejsem schopen říct, jak fungoval zdravotnický systém, nevím. Ale pokud funguje tento zdravotní systém, zdravotní systém de facto ze zdravotního pojištění, to je de facto daň další, jenom jinak se to jmenuje, takže je to de facto podobné, jako když to šlo z toho rozpočtu. Takže to stejně musí řídit, si myslím, jeden systém. Jedna pojišťovna, já nevím. Každá pojišťovna má svůj aparát, dozorčí radu obsazenou politiky, a tak dále. Nezdá se mi to úplně optimální pro plánování a racionalitu zdravotní péče u nás.

V akutních stavech jsme na světové úrovni, pacienti si to ale neuvědomují

Martina: Pane docente, jelikož mě zajímá pohled na naše zdravotnictví především očima pacienta, co si myslíte, že je v současné době problémem našeho zdravotnictví?

Petr Habal: Otázka je asi případ od případu, obor od oboru a nemoc od nemoci. Já si myslím, že vesměs naše zdravotnictví v těch základních život ohrožujících stavech je na světové úrovni. Já to mohu posoudit hlavně u kardiovaskulárních chorob.

Nikde ve světě není takzvaně rychlá dostupnost péče, třeba provedení při akutním infarktu myokardu, otevření té uzavřené cévy a tak dále, jako myslím u nás. To si mnozí občané ani neuvědomují, jakou mají za ty náklady úžasnou péči. Oni samozřejmě toto nevidí, oni pak kverulují třeba na tom, že čekají dlouho u praktického lékaře, že je nedostatek praktických lékařů. Ale to, co jim ohrožuje život – ta nemoc, která jim ohrožuje život – v tom si myslím, že jsme na světové úrovni. Tam není, si myslím, co hledat. Opravdu, i jinak odborně, tak myslím i materiálně.

Diagnostická centra jsou zahlcena zbytečnými vyšetřeními, která nikomu nepomůžou

Martina: To je pro pacienta se zanesenými tepnami dobrá zpráva, ale pojďme se podívat, v čem tedy problém je. Protože můžeme neustále slýchat nejrůznější zvolání: ve zdravotnictví je málo peněz, lékaři jsou podfinancovaní, zároveň lékařů je málo, sester je málo, dlouhé čekací lhůty na odborná vyšetření. Co z toho vidíte jako reálnou věc k řešení?

Petr Habal: Když to vezmeme od té vaší poslední otázky – dlouhé čekací lhůty na vyšetření. Já vždycky jsem razil takovou teorii: mám-li něco kauzálně léčit, tak si to musím zařídit, vyšetřit. Nechat si udělat speciální vyšetření, které já potřebuji, a pokud tak – také od toho člověka, kterému já důvěřuji.

Toto se dost odbouralo, protože dneska kdejaký lékař, který má možnost poslat toho nemocného na jakékoliv vyšetření bez ohledu, jestli to tomu nemocnému něco přinese v další léčbě – tak jsou vyšetřovací zařízení, ta diagnostická centra tímto zahlcena.

Mnohdy pak mezi těmi pacienty je takové určité mínění, že pan doktor se o mě nestará, proč mi nenapsal magnetickou rezonanci a tak dále. A vůbec ten člověk nechce nebo nedokáže pochopit, že to vyšetření je až to úplně top, které se musí udělat jinak ne u každého, ale u vybraného počtu, aby to něco přineslo.

Takže v tom já vidím problém diagnostiky, že se musí začínat od těch jednodušších metod k těm složitějším. Protože až teprve na základě toho složitějšího vyšetření můžeme tomu člověku pomoct, třeba kauzálně léčit.

Potom samozřejmě možná je to i tak, že ti nemocní to vyšetření vyžadují. Ten lékař k tomu má třeba i ambivalentní postoj a řekne: no tak já ho tam pošlu, uvidíme. Ale to naráží i na ten systém po privatizaci. Předtím fungovaly určité komise, možná přístrojové, které rozdělovaly podle potřebnosti přístroj tam, kde se opravdu využijí.

Dneska to tak úplně není, dneska si kdejaká nemocnice může, pokud na to získá prostředky, koupit cokoliv. Ono je to i trošku politikum. Protože pak politik si řekne: v té oblasti já jsem vám zařídil to a to. Jestli to má už určitý přínos pro ten region, to už nikdo nezkoumá. Ale to v tom také hraje velkou roli – ten úbytek peněz, že se pak vyšetření zdvojují.

Teď náš pan ministr v demisi sice říkal, že se vše zlepší, že se zelektronizují žádanky, že se budou posílat, to sice je pravda. Ale já si myslím, že to neodstraní žádný systém, protože uvědomme si, že ty obory, které jsou zaměřeny na diagnostiku, jsou také vázány tím, aby vytvářely částečně body, protože podle toho jsou taky financované.

Pak další – dlouhé čekací doby na operace. To je zase případ od případu. Když je akutní, máme systém různých operací. Máme operace elektivní, máme klasické, třeba žlučníkové kameny. Samozřejmě je to otravné, ale na to člověk může čekat měsíc dva na výkon. Ale ty výkony, které se provádějí za záchranu života, akutní výkony, na to lidi nečekají. To rozhodně ne.

Civilizační nemoci způsobuje životní styl, tam lékař nepomůže

Martina: Já jsem četla vyjádření Ladislava Švece, bývalého ředitele kanceláře zdravotního pojištění, který říká, že problém českého zdravotnictví není, že má málo peněz. A říká, že je problém v tom, jakým způsobem jsou ty peníze využívány a přerozdělovány. A vlastně obecně, když slyšíme staronového šéfa České lékařské komory pana Kubka, tak slyšíme neustále: do zdravotnictví je potřeba, aby bylo více peněz.

Petr Habal: Jasně, tak České lékařské komoře se také můžeme trošku věnovat, v tom jsem také velmi skeptický. Ale ty čekací lhůty – já nevím, možná se někde stane technická závada nebo něco, a vesměs ti nečekají, spíš naopak se jim vyjde vstříc.

Často také je to v takových návalech. Lidé nechtějí být léčeni nebo operováni v době dovolených, v době Vánoc, takže pak se to zase nakumuluje do stavu po Vánocích, po dovolených a tak dále. Ale myslím, že to není hlavním problémem. To není hlavní problém, není ani hlavní problém čekání na diagnostiku, protože když uvažujeme o diagnostice racionálně, aby to tomu člověku pomohlo, tak nečekají.

Samozřejmě v rámci civilizačních nemocí dneska 90, možná i víc procent populace trpí bolestmi zad. To každého, kterého potkáte na ulici, bolí záda. Ale to je způsobem života, tam žádné vyšetření nepomůže. Pan doktor, bolí mě záda, nepošle mě na magnet, furt na to čekám. A on říká: ale co tam asi najdete – degenerativní změny. Cvič, pohybuj se, trošku také shoď na té své váze. A tak dále.

To je otázka těch civilizačních problémů, které potom přinášejí tyhle chronické nemoci, a tam jim lékař nepomůže. Velmi málo pomůže.

Výpadky léků nejsou hlavní problém, plýtvání penězi ano

Martina: Máte pravdu, že my tady máme tolik témat, protože teď jste nakousl civilizační choroby, ale já bych přece jen ještě zůstala u těch potíží, které naše zdravotnictví skutečně má. Často se mluví třeba o výpadcích léků. Je to podle vás čím dál narůstající problém?

Petr Habal: Možná já to vidím zase až z toho opravdu vrcholného klinického pracoviště, kdy se s tím málokdy setkáme. Občas bývají výpadky, nebo spíš že některé šarže toho léku se zjistí, že je vadná, tak se musí objednat jiná. Ale ty základní léky víceméně k dispozici jsou.

Samozřejmě bývají výpadky, teď třeba očkovacích látek. Že se s tím třeba nepočítalo, žloutenka, že bude v takovém rozsahu. Já bych z toho zase opět nedělal takový hlavní problém našeho zdravotnictví. Ono je to politicky hezké říkat, že teď chybí tyhle léky.

Ale vesměs bohužel taková je léková politika všech těch firem – ono těch léků je obrovské kvantum. Jsou to léky, které se různě jmenují a generikum je stejné. Lékaři jsou zvyklí, že léta používají tento lék, který vypadne, a už se nezabývají tím, že třeba zase existuje jiný lék, zástupný. Já nevím, já si myslím, že opět bych to neviděl jako hlavní problém našeho zdravotnictví, na rozdíl od plýtvání penězi, to jo.

Medicína dokáže utratit jakoukoliv částku, jediným řešením je finanční limit

Martina: A kde jsou tedy ty záhadné černé díry?

Petr Habal: To je problém, kde jsou ty záhadné černé díry. Zbytečné dublování zbytečných metod, jak jsem na to trošku naskočil. Ono se ty peníze neztrácely, jak si někdo představoval, jak se někde ztrácí do černé díry. To si myslím, že v tom problém není.

Ale medicína s tím obrovským pokrokem dokáže utratit jakoukoliv částku. Jakoukoliv částku. Opravdu, tomu věřte. A na celém světě. Tam musí být jedině limit peněžní. Tady máte tolik a tolik, a jeďte si podle toho.

Já tady ještě řeknu, vzpomínám, když u nás byly určité rebelie finanční, málo peněz do zdravotnictví a tak dále, tak bývalý ředitel – stále člověk, který se pohybuje ve vyšší politice, nechci ho jmenovat zrovna – tak nám říkal: víte, hoši, víc operujete, odoperováváte si výplaty. Protože těch peněz je stejně pořád. Vždyť si to musíme uvědomit, peníze jsou na péči, nebo na přístroje, nebo na platy. Tak ono to jinak nejde. Ty peníze jsou jedny.

Když budeme uvažovat o tom, že medicína pokračuje a samozřejmě čím dál víc technika, léky, a to je všechno drahé. Dneska třeba je obrovská vlna v robotické chirurgii. To já už jsem tedy nezachytil, už jsem na to starý, ale je to bezvadné. Ale ovšem ty výkony jsou tak drahé, že to tedy ještě pořád naše zdravotnictví unáší. Před několika lety u nás byl kardiochirurg z Jižní Koreje, to není stát, který by byl zrovna chudý. Podivoval se, jak to vlastně u nás financujeme, tu robotiku. U nich je to tak, že operace stojí navíc 10 000 dolarů, jak se říká cash, nebo při nějakém připojištění. U nás toto není.

A je fakt, že zase po stránce pro toho pacienta je to obrovský přínos. Je to samozřejmě krátká hospitalizační doba, méně bolestivosti. Pro toho chirurga je to bezvadné. Protože to vidíte ve 3D projekci zvětšené, ty nástroje jsou bezvadné, protože se otočí o 360°, takže to je obrovský komfort. A teď si musíme říct, má společnost na to pro každého? To je těžké. A samozřejmě entusiasmus lékaře je, že s tím chce dělat každý.

 

Celý rozhovor s docentem Petrem Habalem o stavu českého zdravotnictví, systému pojišťoven a rozdílech mezi minulým a současným režimem si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Pohanské tradice nám církev a komunismus vymazaly ze života, ale tělo si stále hlásí svůj přirozený biorytmus

Martina Kociánová: Heleno, začaly jsme tím, že zima si žádá své. V čem děláme největší chybu v přístupu ke svému životu, ke svému tělu, ke své mysli právě v zimních měsících?

Helena Neumannová: Tak pohanské tradice a zvyky, které patřily k biorytmu našeho těla, ale i přírody v období zimy, nám byly de facto vymazány ze života. Nejprve to dělala církev, a posléze – jak víme – sto let komunismu a válek. Nicméně tento vnitřní biorytmus se pořád hlásí. Hlásí se právě tím, co jsi řekla, tedy že přicházejí temnější nálady. Ty jsi zmínila tvorbu některých hormonů, já zmíním i to, že nám chybí určité dávky dopaminu, serotoninu, ale i oxytocinu. Dokonce je dokázáno, že oxytocin, hormon lásky, se znovu ve větší míře začíná tvořit až od Valentýna, který se slaví v únoru. To byl původně pohanský svátek – ale dneska se to bere jako konzumní svátek – který patřil i ke Keltům, kteří ho velmi dobře znali, a Slované ho pochopitelně přijímali.

Ale my už s těmito základními živly neumíme pracovat, s Aristotelovými živly, které navíc pocházejí z naší historie. Řecká medicína je vlastně naše minulá medicína, ze které vzešla současná medicína, a vůbec přístup k člověku. A to je oheň, voda, země, vzduch. A když už jsme u toho, tak já strašně ráda zmiňuji – a ty jsi krásně zmínila procházky, akorát jsi tam přidala radovánky jako lyže, běžky, sáňky – procházku v lese. A ta opravdu i herci – a ty jsi taky částečně ze showbusinessu, takže o tom něco víš, že herec říká: „Herec patří do kavárny, ne do lesa“ – když se herec projde zimní přírodou, tichou krajinou, tak nejenom nachází sám sebe, a začíná vnímat dech, vnímat tep, začíná vnímat rytmy.

A nemusíme používat odbornou terminologii, jako biorytmy, cirkadiální kód, ale on to prostě cítí a prožívá, protože má prostor se znovu spojit s krajinou. A my jsme lesní národ, historicky vzato, indoevropský národ, tedy národ lesů. A Aristoteles nám zároveň říká, že naše země, a vůbec naše národy, vznikly ze spojení dvou živlů – oheň a voda – ale z jejich souhry. Dovedeš si to představit – souhra ohně a vody? Takže ono se to v nás pere, ale pravděpodobně se to v nás pere přirozeně. A co s tím?

Advent patřil pospolitosti a pomoci, ne leštění skříněk a dárkům za stovky – u stolu byl vždy talíř navíc pro pocestného

Martina Kociánová: Ano, přesně: Co s tím? Protože my jsme už dávno ztratili nárok na to, abychom žili přirozený čas, kairós, ale všude nám diktuje chronós. A když se podívám na prosinec, tak je to už vlastně poměrně omletá záležitost, že jsou tady uzávěrky, vánoční večírky, nejrůznější setkání, které nás neustále nutí se tonizovat, uměle nabuzovat, přestože bychom možná nejradši měli oči jako škvírky, a jenom tak pozorovali světlo krbu – ti šťastnější – nebo svíci, my bez krbů.

Helena Neumannová: Ano, teď jsi narazila na přirozenost, že bychom potřebovali zimní spánek, ale my máme bujaré večírky, prosecca, pivo, víno teče proudem. Ano, je to tak, že jsme si to takhle zařídili, ale je na každém z nás, kolik k sobě vpustíme radovánek a kolik vpustíme toho opravdového adventu, tedy uzemnění, setkávání se spolu u jednoho stolu, času na naše milované, a i toho, že nemáme naleštěná okna a skřínky, ale zato máme čas jít třeba na svařák, to už je jedno na co. Nebo jít s kamarádkou, s kamarády, které jsem neviděla půl roku, udělat si plán na to, že to je čas spojitosti, pospolitosti, návštěvnosti, sounáležitosti, také pomoci, obdarovávání.

My si dnes dáváme hory dárků, ale k tomuto času patřilo, že obdarujeme potřebné, protože u stolu je vždy jeden talíř navíc, kdyby šel kolem pocestný. My máme strašně moc krásných svátků. Velmi ráda třeba zmiňuji, že ženy si dneska kupují v květinářství barborky, ale skutečnost je taková, že jsme si je měly urvat ze stromu zuby, abychom jako správné Keltky, a později Slovanky, dostaly z toho stromu životní sílu. Víš, že to tak je?

Martina Kociánová: Zuby jsou nutné.

Helena Neumannová: Ano. A tohoto je kolem zimního času strašně moc. Ale je to také čas slunovratu, kdy opravdu předkové pracovali se živly nádherným způsobem, že na stole byla svíčka, ale byla to medová svíčka, nebo svíčka, která nám neškodila. Dneska je to benzen, toluen, xylen, a mohla bych pokračovat. Teď je o tom naštěstí obrovská dávka odborných článků, vědeckých článků, kdy skutečně varují především ženy od toho, že speciálně vonné svíčky – a to nemluvím o těch, které obsahují částice, které jsem jmenovala – způsobují rakovinu, dělají nám zle, a je to obrovský byznys. A my se obdarováváme něčím velmi nezdravým, co pak neseme do domácnosti.

Fair trade nebo bio certifikát garantuje kvalitu svíček, ale nejlepší jsou esenciální oleje nakápnuté na české dřevěné kuličky

Martina Kociánová: Heleno, my jsme utekly ke svíčkám, ale je to zajímavé téma, protože ty patří k dlouhým zimním večerům. Jsou lidé, kteří nesnesou chemický pach svíček, a poměrně jasně to rozeznají. Ale přesto jsme tímto vůním vystavení všude možně vůkol. Když v nákupních centrech rozprašují tyto vůně, tak já musím říct, že mně to aspoň usnadňuje rozhodnutí tam nepobývat. Ale poznáme, které svíčky nesou třeba opravdu dobré, vonné silice, které nám mohou pomoct, a které svíčky nám způsobují rakovinu plic?

Helena Neumannová: Určitě. Začnu menším zlem, a to jsou fair trade svíčky, které vznikají v Africe, Jižní Americe, Asii, kde skutečně tamní lidé nemají takovou příležitost pracovat se syntetickými sloučeninami. A samozřejmě pro nás Evropany je to jednoznačně bio certifikovaná svíčka, kde se musí použít pouze esenciální olej, který je z bio byliny, nebo bio plodiny, nebo bio stromu, a samozřejmě je to vytvořeno procesy, které jsou ve prospěch našeho zdraví. To znamená, jsou tam nějaké normy, nějaké certifikáty, tyto společnosti jsou hlídané, kontrolované, a tudíž vy potom dostanete na stůl kvalitní svíčku, kterou si s láskou můžete užívat, a můžete také zapálit svíčku za naše milované, kteří už mezi námi nejsou, což také patří ke slunovratu, ke vzpomínce, a i potom k celému adventu. Takže možností je mnoho.

Ale já bych tady hrozně ráda zmínila aromaterapii, která nemusí být pouze ze svíčky. Můžeme pracovat s čistými vonnými oleji, a pouze je nakapat na suché dřeviny, rostliny, kůru, kterou si nasbíráte v lese, a samozřejmě na dřevěné kuličky, které zase vyrobí zlaté české ručičky. Dejme šanci řemeslníkům na krásných vánočních trzích, kteří mají k dispozici tyto novodobé aromaterapeutické nástroje – ať jsou to ty kuličky, nebo podtácky, misky, které jsou z čistého dřeva, bukového, dubového, březového, a tak dále. To všechno je jenom to, co k nám patří.

Martina Kociánová: Zároveň jsou tady aromalampy, do kterých můžeme nakapat, ale neměli bychom to kupovat přes internet z Číny. Nebo když si koupíme za sedmdesát korun lahvičku, jakože na aromaterapii, tak asi na tento olej není velké spolehnutí.

Helena Neumannová: A to si přesně narazila – řekla bych – na největší kámen úrazu, protože samozřejmě ti lidé, kteří nemají dostatek financí, řeknou: „Ale my také chceme mít hezký domov.“ Takže vlezou do – nebudu jmenovat – řetězce levných „pičičmundíků“, které k životu nepotřebujeme, přesto nám dělají samozřejmě vizuálně hezky, protože, jak víme, oči jsou jeden z našich důležitých smyslů. A teď tam vlezeš, a úplně na tebe padnou ty ftaláty, pesticidy, herbicidy, insekticidy.

Martina Kociánová: Zpomalovače hoření.

Rockefellerova rodina kompletně vlastní potravinářský průmysl, a od té doby jíme třikrát denně místo třikrát týdně

Helena Neumannová: Teď to matka přinese domů, jakože nese si krásu za pár korun. A mě to úplně děsí, protože ta matka potom ve třiceti, ve čtyřiceti přichází s rakovinou a řekne: „Co mám dělat?“ Zmíním příběh Tata Harper, slavné americké modelky, dneska byznysmenky, která šla navštívit otce do nemocnice, a položila tam ty předražené deodoranty, parfémy, mýdla, a primář to všechno shodil do koše a řekl: „Ona vám jedna rakovina nestačí?“ A v této větě je všechno. Jenže lidem to nikdo neříká, protože všichni potřebují vydělávat, a jak víme, nadnárodní průmysly – chemické, potravinářské, agroprůmysl, a mohla bych pokračovat – protože to už se dneska jinak nedá nazývat, to už nemá se zemědělstvím nic společného – tak ti nám vládnou.

Nevím, jestli to víš, ale teď koluje po internetu nádherná zpráva jednoho vědce, který promluvil konečně o tom, co vlastně naši předkové odjakživa ctili, a to, že naši předkové nejedli třikrát denně, ale třikrát týdně. A třikrát denně papáme od té doby, kdy Rockefellerova rodina kompletně vlastní potravinářský průmysl po celém světě. Vědecky podloženo, přátelé. To není z hlavy Neumannové, nebo nějakého exaktního vědce – to jsou podložená fakta.

Martina Kociánová: Teď jsme se od tebe dozvěděli, že inhalujeme nesmysly, a jsme, abych tak řekla, přežraní. Pojďme si teď říct, co si v tomto zimním období počít se sebou. Všichni pořád vedeme řeči o tom, že máme zpomalit, žít vědomě, hledat klid v duši, být – teď už se tomu říká moderně – „reduktariány“, to znamená, že redukujeme všechny vstupy.

Helena Neumannová: To ke mně ještě nedošlo. Stále se něco učím.

Když otevřu devadesát procent lednic a koupelen, vypadnou kostlivci způsobující obezitu, rakoviny a autoimunitní onemocnění

Martina Kociánová: Dávej dobrý pozor. Zkrátka, že jíš méně, nebo nejíš maso třikrát denně. Ale jakým způsobem najít pevnou půdu pod nohama? Protože něco říkáš ty, něco říkají další směry, ať už výživové, lékařské, něco jiného říká biodynamická aromaterapie, něco jiného říká neuropatie, něco jiného možná říká komplementární medicína. A člověk je v tom zmatený, tak trochu rozbitý, a nejradši nad tím mávne rukou a řekne: „Dejte mi s tím vším pokoj“.

Helena Neumannová: Pokoj – naprosto ho chápu, je toho na nás moc, jak říkáš. Především každý by měl zjistit, co vyhovuje jemu. A já vždycky říkám: „Prosím, když zapojíte svůj selský rozum, tak pokud vám pomůže konvenční lékař, a cítíte se dobře, zdráv a vitální, tak je všechno v pořádku, a choďte si pro rady ke konvenčnímu lékaři, a nikoho jiného nepotřebujete. Pokud vám pomůže výživový poradce k tomu, aby váš život byl přesně radostný a v pořádku, tak jak to vy cítíte, tak zase, choďte k němu. Pokud vám pomůže neuropat, celostní lékař, choďte tam“.

Jak se vyznat ve světě fake news a řekněme předimenzovaných informací o tom, co jíst, co nejíst, kde nám škodí mléko, maso, a tak dále? Je to prosím o tom, že se s pokorou vrátíme k tomu, co stačilo těm, kteří nás sem přivedli. Jestliže na podzim moji předkové potřebovali proteiny, tedy luštěniny, a nic víc neměli, potřebovali vlákninu, tedy lněné semínko, a potřebovali konopí omega 3, 6, 9, tak mi do prčic musí stačit to samé, speciálně ve světě, kdy jsem plná jedů.

Když přijdu dneska do devadesáti procent rodin, a otevřu lednici a koupelnu, tak na tebe vypadne tolik kostlivců, kteří přináší do rodiny atopické ekzémy, chemické reakce, selhání, samozřejmě ztrátu krvetvorby, přirozené krvetvorby, kardiovaskulární onemocnění, obezitu, vysoký tlak, cholesterol, mohla bych pokračovat, a v horším případě potom samozřejmě autoimunitní onemocnění. A bohužel dneska je největší problém slinivka, játra, střeva – to víme. Rakoviny, které se týkají slinivky, tak vědec a lékař ti řekne, že 95 procent rakovin slinivky – a to je vědecky podloženo – končí smrtí. Tak sakra, musím přeci dělat něco pro to, aby rakovina slinivky nepřišla.

Martina Kociánová: Co?

Helena Neumannová: Jestliže vím, že konzumuju 90 procent jídla, které je jedovaté, a pak se umyji chemickým mýdlem, nastříkám na sebe chemický parfém, upravím si vlasy zase chemickou barvou, a já nevím co všechno, tak to přece musím vyvažovat. Pořád je tam rozum – vyvažujte. Já vždycky říkám: „Ano, nemůžeme si dovolit bio maso každý den, ale stačí nám jednou týdně. A když si ho nemůžeš dovolit ani jednou týdně, tak ho prostě nejez, to je úplně jednoduché. A pokud jsi masožravec a maso potřebuješ, tak si odpusť předraženou kosmetiku, odpusť si předražené značkové hadry, odpusť si nejlepší telefony – které konec konců, jak říká Martin Stránský, nevedou k ničemu jinému, než k zhovadilosti a k blbosti – a věnuj to prevenci, která je na prvním místě.

Vždyť vidíme, proč padají zdravotní systémy v celém světě, protože jsme všechno investovali do nemocnic. Nemoc, slovo „nemoc“. Ale do „prčic“, první slovo světa bylo „word“, a „word“ znamená „počátek“ „slovo“, později se tam dostalo L – svět. A pozor – „bylina“ bylo první slovo, protože z té všechno vzešlo. My jsme vždycky věděli, že našemu předkovi stačily tři nálevy denně k tomu, aby jeho tělo dokázalo zpracovat pivečko, chlebík, koláče, a další vymoženosti, protože si taky samozřejmě dopřávali.

Helena Neumannová: Tři nálevy denně nám mimochodem stačí i v den, kdy držíme třeba půst, protože postit se je přirozené. Dneska je vědecky podloženo, že diabetes druhého typu, u kterého se dříve vůbec ani nesmělo vyslovit nahlas, že by se půstovalo, tak dneska se diabetes druhého typu dokáže půsty vyřešit. My konec konců tato řešení máme. A kdybys viděla, jaké výsledky máme díky tomu, že sdílíme s Jožko Valuchem – RNDr. Jožko Valuch na Slovensku – hladovění u onkologických pacientů, tak my dneska nestačíme vůbec ty lidi ubytovat a postarat se o ně.

Martina Kociánová: Hlavně teď jenom musíme dodat, že když má někdo cukrovku, nebo nějaké onkologické onemocnění, tak by měl hlavně třeba půstovat pod nějakou supervizí. Ať mi tady zase nechodí lidi, co dostali inzulinové koma a podobně.

Helena Neumannová: Pracuji samozřejmě s lékaři, pracuji samozřejmě se zdravotními sestrami. Jenom říkám, že polovina lékařů už dneska ví, že půsty k těmto typům diabetes patří, a má vynikající výsledky. Stejně tak u rakovin, když detoxikuješ 20 dní, tak rakovinové buňky prostě odejdou z těla bez jakýchkoliv následků, vedlejších účinků, bez toho, abych ti popálila celé tělo, zničila ti zdravé buňky, a přivedla ti do deseti let další metastázy. A kdo to nechce slyšet, jeho věc. Já nikdy onkologickému pacientovi neříkám: „Nechoď na chemoterapii, nebo radioterapii. Vyber si. A pokud nás zvolíš pouze jako prevenci, nebo jako řešení následků, tedy regeneraci, tak já to naprosto s pokorou přijímám, je to v pořádku, protože to je tvůj život, tvoje rozhodnutí, tvoje zodpovědnost, tvoje disciplína.“

Martina Kociánová: Přesto se mi zdá, že když budou o těchto naprosto primitivních technikách pochybovat třeba lékaři, kteří absolvovali pět let medicíny, nebo farmaceutické firmy, které moc dobře vědí, že obchod s cytostatiky má větší obrat než obchod se zbraněmi – tak tady tyto důvody dokážu pochopit. Ale jestli už má někdo namále, jestli už je někdo nemocný, tak mi úvaha nedá pochopit, že se nerozhodne vyzkoušet tuto, řekněme, neinvazivní metodu. Možná se bojí, že by velkým půstem zeslábl, možná se bojí, že by na to neměl sílu.

Slovenka Blaženka přišla s metastázami po celém těle, lékaři jí dali tři měsíce – dnes chodí po horách

Helena Neumannová: Ano. A zase, strach je naprosto v pořádku. Strach sice nepatří do našeho života, ale my jsme byli vychováni ve strachu od začátku našeho života, od školkovského systému, školského systému, a později samozřejmě v rámci mezilidských vztahů, protože je to nástroj mocichtivých, který jim slouží k tomu, aby nás ovládali. Dám příklad naší poslední klientky Blaženky. Blaženka přišla s metastázami po celém těle, a doktoři jí řekli, že má poslední tři měsíce života, a ať si jede užít s rodinou domů, že už jí nemohou pomoci. Blaženka je Slovenka, ale u Jožko Valucha nebylo volno, a navíc řekla, že by ráda kromě hladovkování podstoupila i další procedury, které u Jožka třeba nedělají, protože…

Martina Kociánová: Jenom tě přeruším: Kdo to je Jožko Valuch?

Helena Neumannová: Tak, RNDr. Jožko Valuch je doktor, špičkový biochemik, který si vyléčil rakovinu slinivky dvacetidenním půstem, klasickým detoxováním po vzoru ruských profesorů. Přičemž on jel do Ruska před dvaceti lety studovat postění, protože k tomu samozřejmě patří klysmata, a každodenní chůze, bylinné nápoje, voda, a k tomu patří práce s hlavou, psychická a duševní hygiena. To není jenom…

Martina Kociánová: Není to jen přestat jíst.

Helena Neumannová: Vůbec ne. Opravdu se pracuje s celým člověkem. U nás tomu navíc předchází moje epigenetická analýza, kterou už dělají další tři doktorky – zaplať pán Bůh – takže máme více možností pomoci lidem, což nás velmi těší. A Blaženka dneska chodí po slovenských horách, je v poměrně dobré, stabilizované situaci, pozici, a volá mi, že obvolá všechny světové televize, a bude mluvit o tom, jak jsme ji zachránili život. A já říkám: „Ne, Blaženko, ještě není čas. Nejprve musíme zjistit, co se bude dít následující rok, posléze dva.“ My už máme více onkologických klientů, kterým jsme tímto způsobem pomohli, a upřímně, u Jožko Valucha to funguje tak, že oni sami chodí do různých médií, a mluví o tom stejně, jako u nás Jana Smietaková, naše první onkologická klientka, která našla sílu a odvahu, a promluvila o tom.

Půst přenastaví mitochondrie a neurony, vyhladoví rakovinové buňky a obnoví funkce celého těla – ve Švýcarsku za tři sta padesát tisíc korun

Helena Neumannová: Ale já teď vůbec nemluvím o nás. Já teď mluvím o tom, že mnoho světových celostních lékařů podepisuje všemi deseti a shoduje se nad jedinou praktikou, a to je půstování – a neznám příběh, kdyby se to nepovedlo – které dokázalo pomoci s rakovinou, a to do stádia k úplnému uzdravení. A samozřejmě, že i nás a naše kolegy, vědce, lékaře, naturopaty zajímá, jakým způsobem se tělo přenastaví, protože tam se bavíme o molekulární biochemii, kdy se ti úplně přenastaví mitochondrie a neurony, a vlastně vyhladovíš negativní buňky, onkologické, rakovinové buňky, ale zároveň obnovíš úplnou funkci veškerých pochodů v těle. To znamená, že omládneš.

A vzhledem k tomu, že jsi absolvovala u Milady Sárové omládnutí díky minerálním vodám, a měla jsi příležitost vyzkoušet si Karlovy Vary, tak víš, že i strukturální omlazení buňky jako takové je dnes vědecky podloženo, a v mnoha světových klinikách s tím pracují. Třeba ve Švýcarsku se hladoví za tři sta padesát tisíc korun, u Jožka za dva tisíce euro, u nás taky – rozdíl je obrovský. Ale o detoxu už dneska, zaplať pán Bůh, hovoří skutečně špičkoví vědci v severských zemích, Holandsku, Belgii, Švýcarsku, Německu, Rakousku. Já vlastně tím, že jsme teď vstoupili na německé trhy, tak mám tu čest a prostor mluvit s německými kolegy, kteří se věnují celostnímu lékařství, a tam je úplně stejný přístup.

V Evropě se ročně objeví tři sta padesát tisíc rakovin prsu, přesto chybí komplexní prevence propojující medicínu a biodynamiku

Martina Kociánová: Když jsme si psaly k tomuto rozhovoru, o čem a jak, tak ty jsi mi poslala text, že přesto, že se každý rok v Evropské unii objeví více než tři sta padesát tisíc případů žen s rakovinou prsu, tak stále chybí dostatečně komplexní prevenční programy, které propojují medicínu, vědu, biodynamiku, lázeňství, frekvenční medicínu, a další moderní technologie. A píšeš: „Česká republika, Slovensko a Bulharsko mají unikátní potenciál postavit se do čela nové evropské éry integrativní prevence.“ Proč zrovna tyto tři země, případně čtyři i se Slovenskem?

Helena Neumannová: Protože fenomenální lázeňství, to je první věc. Druhá věc – máme špičkové mladé vědce, kteří mohou přispět k tomu, že vždycky přinesou nový pohled a nové věci, což my ctíme, protože s vědci pracujeme dnes a denně. A třetí, pochopitelně, je to, že naše země je to jediné, co nám zbylo. Rakousko-Uhersko prodalo průmysl, čipy a technologie nikdy nedoženeme – a my jsme ekonomicky úplně v háji, sakra. Tak proč nevezeme…

Martina Kociánová: A technologicky.

Helena Neumannová: To taky. Ale my máme pořád jednu velkou přírodní kliniku, bývalé Rakousko-Uhersko – bahno. Bulhaři a Češi mají fantastické bio byliny a super plodiny a rostliny, Němci a Rakušané mají také stejné vymoženosti, a do toho máme úžasná duchovní místa, kde mohou vzniknout nejprestižnější světové celostní kliniky. My si můžeme, i Evropě, vrátit ekonomicky, sociálně, turisticky – potažmo samozřejmě uzdravit svoje lidi – prvenství, které jsme tady za naší první republiky měli. Ale to se týkalo všech těchto zemí. A já říkám, pojďme to udělat. Pojďme spojit síly. Já se o to snažím. Já se o to snažím, nežbrblám, nebouchám do stolu, nenadávám, nevztekám se – já to prostě dělám.

V Německu se nikdo neléčí bylinou bez bio certifikátu, u nás jsme sto let za opicemi v aromaterapii a frekvenční medicíně

Martina Kociánová: Ale s tebou zároveň dobrých třeba pět, šest nejvěrnějších. Je k tomu nějaká vůle, aby se uskutečnily tyto kroky, které mohou mnohdy vést i trochu metodou pokus-omyl, jako všechny věci, které se zavádějí, a také každý jsme jiný, takže na někoho mohou zafungovat hned, na někoho později, a někomu třeba už nemusí zabrat.

Helena Neumannová: Ale personalizovaná péče je, prosím tě, základ celostní funkční medicíny, takže tam to nikdy nefunguje tak, že když tato metoda fungovala na Janu, tak bude fungovat na Evu. To nikdy.

Martina Kociánová: Ale je k tomu vůle? Nebo spíše se s těmito nápady, pokusy a kroky ocitáš spíše v hledáčku Sisyfa, než v hledáčku moderních klinik a špičkových vědců?

Helena Neumannová: A teď tě možná překvapím, nebo možná překvapíme i naše posluchače. U nás jsme samozřejmě sto let za opicemi v tom, že například aromaterapie – a je to moje dlouhodobé téma – frekvenční medicína, a spousta dalších metod, jsou dneska běžně využívané opravdu na špičkových úrovních, ale hrazené pojišťovnou, jak v prevenci, tak v péči.

Martina Kociánová: U nás?

Helena Neumannová: Ne, ve světě. Zatímco u nás se tomu vysmíváme, a to je to, proč jsme sto let za opicemi. Na druhou stranu si všimni – a teď se dostávám k jádru pudla – kolik byznysmenů z našich velkých kluků, oligarchů, se chce věnovat biohackingu a longevity, dlouhověkosti, protože se jedná opravdu momentálně o největší byznys světa.

Martina Kociánová: A módní trend.

Helena Neumannová: A naprosto módní trend. A ještě třicet let bude. Ať přijedu do USA, do UAE, kamkoliv, Asie, tak to všichni řeší a všichni se toho chtějí dotknout. A já musím říct, že se spíš poohlíží po tom, co skutečně funguje, než po rádoby vitamínech, minerálech, a po plastových globulích, které vám zase do těla přinesou mikroplasty a sračky. Omlouvám se za to slovo, ale musím.

Martina Kociánová: Ne, to je přece želatina.

Helena Neumannová: Tak, želatina to právě není. Je v tom samozřejmě plast, a je v tom spousta dalšího svinstva, a vy to bezhlavě kupujete za strašlivé peníze, přestože tady jsou bylinné tinktury, nálevy, pasty, extrakty, funkční nápoje, které vám bohatě přinesou to, co tělo potřebuje.

V Německu neexistuje člověk, který by se léčil bylinou bez bio certifikátu – zelený list a organic kontrola jsou standard

Martina Kociánová: Ale jak se v tom vyznat?

Helena Neumannová: Promiň, dneska ať už se nikdo nevymlouvá na to, že nepozná bio certifikovaný produkt. Je tam zelený list, a v Německu neexistuje člověk, který by se léčil bylinou, která není bio certifikovaná. Ty lidi to absolutně odmítají. Oni ti na to řeknou: „Prosím vás, proč bych to dělal, vždyť já vůbec nevím, co v tom je.“ Rozumíš? A to je země Bachových esencí. Bachovy esence, které nemají bio certifikát, dneska už v Německu de facto skončily, protože nejsou organic certifikované. My jednáme – nebudu tady jmenovat – se dvěma velkými německými firmami, které nás oslovily, jestli bychom naše vědce, naše výsledky a naše produkty byli ochotní prodávat i přes ně.

Martina Kociánová: Promiň, „nás oslovili“, to znamená koho? Levandulové údolí?

Helena Neumannová: Ne. My už jsme tým The Molecules of Life, kde je právě Milada Sárová, docent Petr Kolísko, MUDr. Pražanová se špičkovou cambridgskou medicínou, docentka Hrádková, Horsáková, Tesařová, mohla bych pokračovat, jsou tam bulharští vědci, rakouští, Doktor Doppelreiter, Italorakušan, a tak dále. My se prostě snažíme se spojit. Je tam Lucy Vojtová z CEJTECu z Vědeckotechnického parku v Brně, se kterou připravujeme unikátní patent. Jsou tam fantastičtí vědci, lékaři, kolegové, kterým to prostě není lhostejné, a kteří říkají: „Ano, zase se toho chytli supi, co si myslí, že velmi rychle vydělají na longevity.“ Nedává to smysl, prodávají prázdnou bublinu, a my tomu můžeme zabránit jedině tím, že naše produkty budou funkční, budou mít výsledky. Vytvoříme komunitu lidí, kteří se chtějí vzdělávat, chtějí mít rozhled, a chtějí přijmout zodpovědnost a disciplínu za to, že opravdu uvidí do dvou, tří měsíců nějaký pokrok, a ne, že do sebe ládují vitamíny, minerály. I tam samozřejmě hraje z padesáti procent roli placebo – takže si řeknou: „Jo, super, já se o sebe starám,“ a pak přijde prd – ulcerózní kolitida – protože to střevo nedá ty sajrajty, a pak nevědí co s tím.

 

Celý rozhovor s Helenou Neumannovou si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Pokusy doktora Emota byly krásné i v tom, že on třeba pouštěl vodě hudbu, a ona krystalizovala do nádherných kytiček. A pak jí třeba nadával a pouštěli jí ošklivou hudbu, jaksi dehonestovali vodu, a ona krystalizovala do zmrzačených krystalů. Což jsou věci, u kterých je možná si pěkné uvědomit, že člověk myšlenkou a svým chováním ovlivňuje vše kolem stejně tak, jako voda ovlivňuje jeho.

Milada Sárová: To je právě duševno člověka, osobnost člověka. My si pořád myslíme, že já jsem něco jiného, ale já jsem voda. Buď jsem voda hodná, laskavá, přívětivá, která se těší, že bude dělat dobro a roznášet dobro, a potom se samozřejmě se mnou lépe komunikuje, než když jsem rabiják, a voda ve mně nechce být – s tímto zlým člověkem. Takže to je psychosomatika.

Voda v nás reaguje na naše myšlenky a chování – jsme buď laskaví, nebo s námi nechce být

Martina: Psychosomatika – ano, to vy velmi často zdůrazňujete. Když dáváte rozhovory, nebo když člověk čte vaše články, tak často mluvíte o úctě k darům matky Země, o pokoře a střídmosti. Jsou to věci, které zásadně souvisí se zdravím těla a duše? A může se člověk i tímto léčit? Nebo je to jakási nadstavba, jak se říkalo za minulého režimu?

Milada Sárová: Je zajímavé, že tady nedávno bylo nějaké sympozium farářů, a já jsem provázela u Vřídla skupinu otců-farářů. A když jsem jim říkala, všichni klienti, kteří tady dýchají – například u Vřídla – tak si čistí také plíce. A hned jich na to asi pět řeklo: „Ale musí tomu věřit.“ A já jsem řekla: „Je to lepší, když tomu věří. Ale ono to pomůže, i když nevěříte.“ A to je právě to, že si člověk neuvědomuje, že to pomůže úplně každému. Teď jsem ale trošičku ztratila začátek…

Martina: Bavily jsme se o darech matky Země, o pokoře a střídmosti.

Milada Sárová: A proč já mluvím o pokoře? Když jsem už byla asi dvacet let lékařkou, tak se stala tragédie – zemřel můj muž, zemřel tatínek a umíral syn. Byla to nešťastná autohavárie. A já jsem vlastně během jedné sekundy změnila život o 360 stupňů, protože jsem si uvědomila, že jestli nezachráním syna…

Policie řekla: „Zemřel vám manžel. Jeďte do Rakovníka, tam vám umírá syn.“ Tak jsem vyzvedla mladšího syna z gymnázia a jeli jsme se jakoby rozloučit se Slávkem. Ovšem když jsem ho viděla, tak jsem si řekla: „To dítě ještě žije, a není možné, aby zemřelo.“ Hned jsem podepsala, že chci, aby se mu udělala tracheostomie, a požádala jsem, aby byl připojen na všechny přístroje.

Vřídlo se mnou mluvilo, když mi umíral syn – byla to má jediná strava a chvíle přiblížení

A pak jsem prožila podle mě úplně nejtěžších deset dnů života, když jsem jela v hlubokém stresu, napojená na duši svého syna, že jsem nejedla, nespala, ale chodila jsem denně k Vřídlu, kde jsem se samozřejmě i vyplakala, protože to nebylo k unesení. Ale přesto jsem věděla, že když vypiju dva litry vřídelní vody, tak přečkám do dalšího dne.

A je zajímavé, že vždycky třeba po dvou, třech kalíšcích se mi najednou zklidnil mozek. Je to asi lithiem, selenem, antidepresanty, kalciem, minerály, které působí spasmolyticky, protizánětlivě a antidepresivně, které jsou v karlovarské vodě. A já jsem najednou okamžitě věděla: „Volej na kliniku, tam nebo tam, a oni ti třeba poradí.“

A najednou jsem asi od druhého dne měla kontakty s několika klinikami v republice, a díky zkušenostem vedoucích lékařů ARO jsem, dá se říct, vymyslela vždycky lék, který mi poradili. Koupila jsem ho, dovezla ho do Rakovníka, a pan primář, který byl přesvědčen, že dítě nemůže přežít, zjistil, že po třech dnech byl bez teploty – protože on měl teplotu asi 43 stupňů. A pak už jsme začali bojovat s nadějí, že se s tím dá něco dělat. A deset dnů po tomto těžkém úrazu se Slávek vzbudil k vědomí.

Takže já myslím, že Vřídlo tenkrát se mnou mluvilo. Já jsem s Vřídlem byla v blízkém kontaktu, byla to pro mě jediná strava, jediná chvíle úplného přiblížení se, odpočinku. Mohla jsem se jít pomodlit k Máří Magdaléně, ale já jsem prostě stála u té vody, u které jsem věděla, že jí věřím. A zase to dobře dopadlo.

Martina: Takže ti kněží měli pravdu: Ale musíte tomu věřit, nebo aspoň je to lepší, když tomu věříte.

Milada Sárová: Určitě, víra je v každé nemoci velmi zásadní.

Ráno máme v ústech armádu bakterií – kdo je polkne místo vyplivnutí, posílá je do celého těla

Martina: My tady vychvalujeme vodu, a vy říkáte, že to s ní nemůžeme nikdy přehnat. Ale my víme, že máme tendenci trošičku jednat od zdi ke zdi: Teď mi není dobře, tak si dám denně 4 litry vody a budu chlapík. Víme, že cesta ke zdravému užívání vody vedla přes extrémy, kdy se nejprve používala ke koupelím…

Milada Sárová: Až osmihodinovým.

Martina: Až osmihodinovým, a říkali jim „žravé“, protože z lidí pak visely cáry kůže. A pak se rozhodl Václav Payer, že se voda bude pít, což bylo velmi…

Milada Sárová: Václav Payer sepsal knihu Tractatus de Termis Caroli Quarti Imperatoris, ve které už se píše, jaké diagnózy používat. Je rok 1522. A tato dvě stě let stará koupelová, nesmyslná terapie, podle které se mělo až osm hodin sedět ve vaně a počkat, až v podstatě sleze kůže, se mění zase na další extrém, a to je pyramidální kůra, kdy se pije až 8 litrů vody denně.

Martina: To si neumím představit, co to s těmi lidmi dělalo. A mnozí pak také do zápisů psali, že byli rádi, že to přežili: „A díky Bohu odjíždím,“ napsala ta kněžna. Ale teď se chci zeptat: Můžeme to přesto přehnat? Protože: „Nemám čas jet do lázní, tak se budu nalívat těmi kyselkami, které si koupím v supermarketu. Nemám čas jet do lázní, tak si koupím karlovarskou sůl a budu si doma dělat drinky z karlovarské soli. A protože se teď necítím dobře, tak to vezmu skutečně z gruntu a budu pít vodu tak, až budu mít nateklá víčka.“ Máme tendenci k těmto rychlým řešením? Před čím byste raději varovala?

Milada Sárová: Já si myslím, že je ještě stále mnoho balneologů, kteří vám rádi poradí. Nebo teď je chytrý telefon, kde se všechno dá sehnat, nebo telefonní číslo na některého odborníka. Vždycky bych se poradila: „Mám tyto potíže. Kterou vodu mi poradíte a v jakém množství?“

Já si myslím, že vodou se otrávit opravdu nedá, protože člověk má jenom nějakou kapacitu. Ovšem na druhé straně, když je velice dehydratovaný – a to pozná každý, když si udělá řasu na kůži a řasa zůstane slepená – což znamená, že vody v podkoží je velice málo, tak pak klidně může vypít o litr více.

Taky stres zbavuje tělo množství vody, mluva. Třeba profesorky, tyto dámy, nebo herci potřebují o litr vody denně více než běžný pracovník, který nemluví, a sedí třeba jenom u počítače. To znamená žízeň, kterou někdo pociťuje až večer, když přijde z práce s tím, že už se musí nutně napít, tak to už je špatný a pozdní signál. Žízeň by člověk vůbec neměl mít a měl by vždycky preventivně, dopředu, napít vody už ráno.

Teď budeme mít další krásný kongres, kde se mluví o mikrobiotě, a to o mikrobiomu ústním, samozřejmě střevním, kožním, vaginálním. Ale ústní mikrobiom – my v ústech máme ohromné množství bakterií, a ráno, když vstáváme, se bakterie dostávají do dutiny ústní ze všech dutin, kde žijí běžně ve vlhku, a je velký problém, nebo velká chyba, když člověk prvně to, co má v ústech, nevykloktá a nevyplivne.

Protože tím se zbaví kvanta patogenů. Ale když se někdo vzbudí a hned polkne to, co mu noc do úst přinesla, tak si vlastně bakterie posouvá dál po těle a těchto zlých bakterií se nezbaví.

Myslím si, že bychom v současné době měli lázně soustředit hlavně na preventivní medicínu obyvatelstva a na léčbu mikrobioty. Střevní mikrobiom si teď už každý v republice po covidu, po koronaviru 19, uvědomuje. My máme v těle 10 na čtrnáctou bakterií, což je neuvěřitelná genetická suma informací, neboť to jsou živí tvorové, se kterými musíme být v nějaké symbióze.

Je mezi nimi mnoho zdravých a hodných bakterií, ať jsou to bifida, nebo lactobacillus acidophilus, které sedí jako v divadle jedno vedle druhého, aby do těla nevpustili ani jeden toxin od zlých bakterií, kterých je velice hodně.

A my, když ráno vypijeme teplou vodu, která se díky sulfátům – protože jsme si do té vody dali dvě lžičky Zaječické – dostane až do tlustého střeva, tak vynesete v první stolici z těla všechny zlé bakterie. Já tomu říkám „posvátná stolice“, tedy ne že má někdo průjem, ale to jsou opravdu bakterie, které vám potom dělají záněty a nemoci, takže zase dojde k balanci mezi hodnými bakteriemi, které se okamžitě rozmnoží.

A v případě, že jste užívali antibiotikum, tak díky třeba kalciu, které je v jakékoliv minerální vodě, se uzavřou místečka mezi hodnými bakteriemi, aby střevo bylo neprůchodné. Je to jako když stavíte barák, tak potřebujete taky kalcium, vápno. Takže se zalepí ta místečka mezi hodnými bakteriemi, aby bylo střevo neprůchodné, protože když je takzvané děravé střevo s malými dírkami, tak se toxiny zlých bakterií dostávají pod sliznici do těla a mohou vyvolat zánět pobřišnice.

A to je na tenkém střevě morbus crohn a na tlustém střevě ulcerózní kolitida. Známe tyto dvě diagnózy, pro které už se po staletí jezdí do Karlových Varů na křížkové lázně, protože to doktoři vždycky věděli, i když se ještě vůbec nic nevědělo o tom, že je nějaká mikrobiota.

Když jsem studovala, tak jsme si ještě dokonce mysleli, že jsme sterilní, protože nebyla fibrogastroskopie, kolonoskopie. Kdo viděl do břicha, kdo uměl spočítat nějaké bakterie? Nebyla na to optika, nic, to všechno se teprve vyvinulo. A najednou všechno víme, tak buďme chytří a zkusme to teď opravdu využít – tuto moudrost – k tomu, abychom věděli: Ano, po staletí ta voda léčí střeva a bude je po staletí léčit i nadále.

Takže jak tuto informaci přinést mezi obyvatelstvo, aby opravdu věřili, že pokud vypijí za rok váhu svého těla – u mě je to 50 litrů karlovarské minerální vody – tak vyměníte všechnu vodu vašeho těla. To znamená i vodu, která je v krvi, i vodu, která je ve slinách, v dechu, a tělo se ozdraví. Ale dá se to vypít i za tři krátké pobyty v Karlových Varech. Nebo se to dá doplnit pomocí Zaječické se sulfátem – Mlýnský pramen a Zaječická.

U každého pramene na světě místní lidé věděli, na co léčí – od Japonska po Jáchymov

Martina: Paní doktorko Milado Sárová, na vás je jasné, že věříte vodě, a dokonce bych řekla, že věříte ve vodu. Ale je u nás třeba některých pramenů nedostatek? Protože jsme se tady bavily o tom, že v naší zemi můžeme najít ve vodě prakticky lék na všechno, ale přesto kolem sebe pořád slyšíme: „Musíš na Ischii, to jsou zásadní lázně.“ Případně: „Musíš do Maďarska na koupele, to je zázrak. A úplně nejlépe na Island, a tam v Modré laguně najdeš zdraví.“ Je nějaký pramen, za kterým bychom se třeba měli vypravit, protože u nás schází?

Milada Sárová: Myslím, že pokud budete trošičku studovat balneologii, tak je důležité zajít do Řecka. Epidauros, 1300 let do Krista. Hippokrates, Platón 500 let před Kristem – jenom celek je zcela zdráv. Zdraví to je vlastně, když celek – to znamená tělo, bio, psycho, sociální – je v pohodě. Protože i všechny sociální podmínky na nás působí velmi stresově.

My se musíme snažit, abychom hezky mluvili, ale najednou jsme republika jiných lidí. Já si až připadám, že po covidu jsme se všichni změnili. Vždyť my jsme krásný národ velmi inteligentních lidí, a je potřeba, abychom znali bohatství, které tady máme.

A opravdu, budete-li pak cestovat po světě, tak každá země má své bohatství, které tam mají ty rody třeba po tisíciletí, už dávno, protože se ví, že voda pomáhá. Proto u různých pramenů vznikají kostely nebo poutní místa a lidé tam chodí, aby se omyli, aby prozřeli, protože prostě vědí, že ta voda pomáhá.

Já nežárlím na žádný pramen. Ať je to pramen třeba v Japonsku, kde jsem byla, tak tam se namočíte a voda je 100 stupňů, skoro vulkán, úplně siřičitá, a musíte rychle vylézt, protože jinak byste se skoro rozpustili. Zůstanete-li ve vodě dlouho, tak se vám kvůli síře vlastně rozpustí i kosti. A přitom oni umí tuto vodu používat jako léčebnou.

Nebo to je třeba Jeseník. Tam je jenom kopec za Priessnitzovým sanatoriem, který je jako trychtýř, který má spoustu pramenů, ale jsou to prameny studené. Umění, které Vincenz Priessnitz objevil ještě dávno před Kneippem – že se umíme sprchovat a umíme se frotýrovat a všechno, co s vodou umíme dělat – působí fantasticky na náš nervový systém. Je to úžasná léčba právě nervových onemocnění, psychiatrických onemocnění.

Takže u každého pramene si myslím, tamější obyvatelstvo našlo, proč zrovna ta daná voda pomáhá a na co pomáhá. A Ischia, to je samozřejmě zázrak. To je moře, které je radioaktivní, je tam v moři pramen. Moře je teplé a ještě radioaktivní. To znamená, že toto je v Řecku běžně.

Když jsem byla s profesorem Garagunisem na balneologickém kongresu, tak on říkal: „Dívejte se tamhle na ten kopec. Vidíte tam tu čáru? Tam se to utrhlo a tady někde to muselo v moři vyplavat.“ A vzal Geiger-Müllerův počítač a ano, byla to radioaktivní voda v moři. A ano, už tam bylo vidět 20 nějakých domorodců, kteří si tam omývali kosti, protože tím pádem jsou všechny tyto radioaktivní vody úžasné na pohybový aparát. Například náš Jáchymov a Ischia.

Takže ať jsou prameny kdekoliv, využívejte jejich sílu, poznejte historii oné země, je to vždycky velmi poučné. A protože je země malinká, tak každý metr je důležitý. A nikdy nerozbíjejte, co někdo vybudoval. Protože to, jak se to teď vede, to není spravedlivě. Aby někdo vyvyšoval majetek a peníze nad sílu přírody, to se nevyplatí.

Já jsem léčila klienty z Černobylu a bála jsem se, že zemřou, ale karlovarská voda všechny vyléčila, protože játra jsou kanál, dlouhý kanál, a když dostatečně dlouho pijete teplou vodu, to játro propláchnete. A jakmile je propláchnuté – je jedno, proč bylo toxikováno, jestli to je léky, nebo radiací, nebo žloutenkou, nebo po nějakém zánětu – tak jste zdráv.

Třeba když jsem léčila Dubčekova syna, chirurga Pavla Dubčeka, tak jsem mu dala prodlužku. I byla jsem tázána od StB, proč ho ještě necháváme ve Varech? A já jsem řekla…

Martina: Prodlužku?

Milada Sárová: Prodlužku, to znamená, nebyl tam zadarmo jen na tři týdny, ale chtěla jsem, abychom mu to ještě o týden prodloužili, neboť jeho transaminázy byly ještě vysoké a já jsem chtěla, aby se doléčil. Což se stalo, a po čtyřtýdenní léčbě – která je ideální – se vyléčil. A bylo jasné, že je jedno, jestli jste syn toho, nebo onoho, protože játra se v Karlových Varech vždycky vyléčí.

Hrozí, že se Karlovy Vary zvrhnou jen v procházky turistů – to nepřináší zdraví ani peníze

Martina: Vás se asi nikdo neptal o radu, když za covidu zakázali lidem přístup k pramenům?

Milada Sárová: Já jsem bohužel ve Varech nebyla. Bylo tragické sledovat to z Moravy, protože zakázali přechod přes okresní hranice, takže jsem nemohla do Karlových Varů přijet. Ale představte si, když víte, že jsou prameny, které vrací zdraví, zvyšují imunitu – prostě zázrak – a ony byly zakryty, aby se zde klienti nesetkávali.

A bohužel, pamatuji si třeba, že přijeli tenkrát z Kazachstánu, nebo odkud, zdaleka, a dámy říkaly: „Celý rok celá rodina skládá peníze, aby maminka mohla přijet do lázní, a druhý den byl příkaz, že se z lázní musí odjet.“ A ta dáma opravdu plakala, a já jsem plakala s ní, protože jsem se těšila, že jí zase pomůžeme, ale nebylo jí to dopřáno.

Martina: Paní doktorko, myslím, že jste i nevěřící Tomáše přesvědčila o tom, že voda může být zázračná. Když se ohlédnete za svou celoživotní kariérou, která ještě zdaleka nekončí, protože jste nesmírně aktivní ve svém vlastním…

Milada Sárová: Ve výzkumu…

Martina: Jednak ve výzkumu, a jednak ve svém léčebném sanatoriu, tak co považujete za svůj největší odkaz?

Milada Sárová: Já bych si moc přála opravdu, aby lékaři pochopili, že štěstí, zdraví a láska to jsou takové tři komponenty, které se nedají nikdy koupit za peníze. A že vlastně mnohdy prožijete překrásný den, který vás vůbec nic nestál, protože jste byli s někým, koho milujete, nebo pro někoho něco krásného uděláte.

A aby uměli postavit výuku k těmto přírodním léčivým zdrojům výše, nežli některý obor, který je třeba dočasně finančně lépe zabezpečí. Na druhé straně v lázních si mohou, podle mě, žít i lékaři, kteří jsou vynikající gynekologové, operatéři. Proč by si tu nepostavili sanatorium, ve kterém budou i operovat, i své klienty doléčovat typickou lázeňskou léčbou.

Takže to si myslím, je jedna věc, aby se narodila nová generace balneologů, která přebere v Karlových Varech opravdu záruku za to, že toto město bude dál pokračovat jako sanatorium, protože je velmi nebezpečné, že se to zvrhne do procházek po Karlových Varech.

Vidíme teď zástupy hostů, kteří všichni jsou udiveni, přijíždí z UNESCO, aby toto nádherné město viděli, ale tito hosté se zde neléčí, protože druhý den odjíždějí. Oni se jenom podívají, a vlastně městu nepřinášejí ani finanční zisk. Ale hlavně – proč bychom tady byli doktory, když o nás nikdo nemá zájem.

Musíme dál ve společnostech, nebo v nějakých balneologických spolcích, které mohou být sdruženy s jinými organizacemi, dbát o výuku nových odborníků, protože česká balneologie je světové unikum. Je to opravdu bohatství, protože my preventivně můžeme za málo peněz zůstat zdravým národem, a to myslím, že je úplně nejcennější.

A úplně na závěr bych chtěla…

Martina: Já jsem právě chtěla končit, ale vy jste mi tady podstrčila váš nový výzkum, tak to vás samozřejmě ještě musím vyzvat k tomu, abyste nám řekla, na čem právě teď se svým životním partnerem děláte.

Milada Sárová: Ano, od roku 2004 spolupracuji s docentem Petrem Kolískem z olomoucké fakulty, kterému jsem přivezla know-how fakulty, a to spektrální analýzu srdeční variability. A toto vyšetření nám pomáhá zjistit, jak pracuje vegetativní nervový systém.

To je nervový systém, který se stará o mikrobiom, o všechny vnitřnosti, o všechny orgány, jako játra, slinivku, ale i srdce. A proto my, pokud vyšetřujeme srdce, můžeme zjistit, jak pracuje náš autonomní vegetativní nervový systém, a především jeho hlavní nerv, desátý hlavový nerv, nervus vagus, který posílá signály z vegetativního starého nervového systému do mozku.

Petr v době covidu sledoval sto lidí a dostali jsme úžasné, pro mě překvapivé informace, že stačí vypít jeden kalíšek minerální vody, aby rozhýbal nervy našeho vegetativního nervového systému. To znamená, kudy voda teče, tam dává signál, a nerv si říká: „Co je to teplé, co je to za plyn, co je to za minerály, co je to za radiaci?“ On okamžitě rozpozná, že to není jen tak něco normálního, a jde se na to podívat, a aktivuje další činnost dalších nervů, a my se vlastně ozdravujeme, protože jakmile nervy nespí, jakmile pracují, tak je to regenerace.

Martina: Teď jsme se ale bavily o tom, kolik by člověk měl vypít vody, ale vlastně vy tímto výzkumem…

Milada Sárová: Každý kalíšek je lék.

Martina: Každý kalíšek. I jeden je prostě lepší než žádný.

Milada Sárová: Ano, je úplně stejný jako deset, protože on to rozpumpoval, a pak už to běží. To znamená, jděte třikrát denně k pramenům – hodinu před jídlem – naberte vodu, naberte ji do skla, do porcelánu. Když to nabereme do plastu – měřili jsme oxido-redukční potenciál – tak je to mrtvá voda.

Je to zajímavé, ale ten vinyl s tím nějak nereaguje a vodě se to nelíbí. Ona chce nóbl porcelánový kalíšek, a v rychlosti vypít, jako infuze, deset kroků jeden lok, jako kapičky, které do těla dostáváte při infuzi.

Pijte tuto vodu posvátně, neboť nevíte, jestli právě teď potřebujete zinek, nebo potřebujete teplotu, nebo potřebujete plyn, aby třeba rozlepil nějaké na sebe slepené sliznice. Ale hlavně dochází okamžitě k alkalizaci, a když je tělo alkalické, nemůže mít rakovinu, a ke spasmolytickému účinku díky teplotě, uvolnění, vymytí, k mechanickému očištění celé gastrointestinální trubice, vyčištění orgánů pověšených na tuto trubici – hlavně játra.

To jsem právě chtěla říct u toho Černobylu: Ať děláme, co děláme, příroda je nakonec stejně moudřejší, a i když se zahubila spousta lidí a zvířat, tak už zase všechno roste.

Proto chci říct, že ty prameny jsou nad námi, příroda je nad námi. A věřte tomu, že opravdu voda v podobě, v jaké jsou teď všechny lázně v České republice, je něco záviděníhodného pro každého člověka z celého světa.

Martina: Paní doktorko Milado Sárová, já vám moc děkuji za rozhovor. Děkuji vám za to, že nám už několik desítek let připomínáte, že pravdu měli naši předkové a že se možná skrývá velká moudrost v obyčejné básničce: „Voda je dárkyní života. Chraňte tu vodu. Nedejte, aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd.“ Díky za to.

 

Celý rozhovor s paní doktorkou Miladou Sárovou o české lázeňské tradici a blahodárných účincích pramenité vody na náš organismus i duševní pohodu si můžete bez přerušení poslechnout už teď na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdrávi, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Protože, však už to znáte, nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Vy jste to sama zmiňovala v knize, že když jste tady v roce 1974 nastupovala, tak v lázních bylo skvělých doktorů jak naseto. To byl váš obrat. Ale je pravda, že když se bavím s rodiči, jejichž děti studují medicínu, tak děti preludují a rozmýšlejí se, jestli to bude chirurgie, interna, psychologie, pediatrie, ale neslyšela jsem o nikom z mladých, že by se chtěl věnovat balneologii. Dostala se tato medicínská disciplína na chvost zájmu?

Milada Sárová: Je neatraktivní. Za prvé musíte umět jazyky, za druhé musíte být empatický lékař, který neodradí svým chováním klienta ze dveří, a musíte se opravdu starat o lidi nejrůznějších hodnot. Jak bych řekla: Léčila jsem sestru krále Saúdské Arábie, spoustu prezidentů, různých princezen a spoustu umělců z Hollywoodu, ale samozřejmě taky bezdomovce a tak dále. Léčím všechny, a ke každému si musíte najít svou cestu, aby vám dotyčný člověk důvěřoval. To znamená, že člověk musí být taky trochu psycholog, protože já miluji své povolání proto, že tam je dvojakost, že neléčíme jenom tělo – tělo mě skoro nezajímá – ale já chci hlavně léčit příčinu toho, proč dané tělo stůně, a to je většinou duševní, psychosomatické onemocnění, které vzniklo nějakou příčinou. Ale na to se musíte umět člověka zeptat, musíte zjistit, proč začal stonat, nebo proč dostal rakovinu, a pomoct mu najít… Já říkám, že lázně jsou křižovatka, nikdo sem nejede, když je zdráv, každý si najde jinou dovolenou, ale když se mu stane něco těžkého, že mu zemře partner, dítě, nebo sám onemocní nějakou těžkou nemocí, se kterou si neví rady, tak najednou jede jakoby do Lurd, tedy do lázní. A očekává ve změně prostředí – a vlastně i nakonec už cítí, že přírodní zdroje musí vyzkoušet, jestli mu třeba nepomohou. Tam léčíme v podstatě holisticky psychiku, duševno, duchovno člověka.

Balneologie vyžaduje komplexní přístup, západní medicína zapomněla na příčiny

Martina: Ale už v tomto případě mluvíte trochu jinak, než jsme dnes z běžné západní medicíny a přístupu západních lékařů zvyklí. Nechci to paušalizovat, jsou samozřejmě lékaři a lékaři, ale našla jsem si v knize, že když jste přišla do Varů jako pediatr, kterého přeškolili na lázeňského lékaře, což si…

Milada Sárová: Nepřeškolili, to bylo několik atestací.

Martina: Je mi to jasné. Nebojte, já budu pokračovat. Já jsem jenom chtěla říct, že když se to takto řekne, tak si člověk představí, že řeknete: „Tak dobře, dejte si dvě deci Sadového pramene,“ ale pro vás to znamenalo atestaci z interny, fyziatrie, balneologie a léčebné rehabilitace, a to už je poměrně komplexní pohled. Ale velmi mě zaujalo, že vy už tehdy, v roce 1974 jste zmiňovala, že vám dal směr primář Dolina, což je asi odborník, jehož jméno nám běžně nic neřekne, a ten vám řekl, že musíte léčit přírodou, tichem a klidem, že to člověka uvolní, dodá energii a připraví ho to k léčbě. Řekla bych, že tomuto přemýšlení se ještě dnes říká alternativní, a možná, že byste navzdory všem titulům, oceněním a plaketám za verbalizaci tohoto přístupu dostala nějaký „Bludný balvan“. A tak se chci zeptat, co se to přihodilo v medicíně? Když jste to tady věděli v roce 1974, a určitě to možná věděli i v Mariánkách a ve spoustě dalších lázní, a najednou nám léčení duše přijde jako nepodstatné, protože je potřeba člověka rozatomizovat a vyléčit mu prostředníček na levé ruce?

Milada Sárová: Když jsem končila studium, tak byl socialismus, a o duši se vůbec nikdy nemluvilo. A vůbec to bylo v 50. a 60. letech všechno trochu jinak. Západní medicína je výborná.

Martina: Ano, diagnosticky je.

Milada Sárová: Když se řekne, že voda ve Varech se za 50 let ani nehnula, tak medicína udělala neuvěřitelné skoky vpřed, ať je to v diagnostice, v terapii, farmacii a tak dále. Já neopovrhuji vůbec ničím z toho, čím odborníci různých dalších specializací pomáhají k léčbě třeba rakovin a tak dále. Ovšem na druhé straně, výuka balneologie na fakultách téměř neexistuje. A tím, jak naše poválečná generace zestárla – nás bylo také velké množství lékařů, protože po válce bylo velké množství narozených dětí, takže najednou bylo spoustu dětí – tak tyto děti jsou teď důchodci, kteří si pamatují, že tenkrát byly lázně zadarmo a že na to mají nárok. A teď jsou z nich pacienti, protože je jim 70 až 80 let, jsou úplně čilí a budou ještě žít třeba 10 až 15 let, a samozřejmě jim to všem hrozně ráda přeju. Ale my se musíme dívat dozadu, kdo jsou ti lékaři, kteří nás budou ošetřovat? To jsou většinou naše už nejen děti, ale i vnuci, kteří jsou samozřejmě vychováváni úplně jinak. Pro ně je velmi důležitý byznys.

Já, když jsem šla na medicínu, tak bylo úplně jedno, kam půjdu, jestli budu kadeřnice nebo doktorka, všichni jsme měli 1 200, nebo 1 400 korun. Takový byl třeba rozdíl. Ale teď jsou rozdíly markantní a jsou také markantní i v lékařském oboru. To znamená, že se vůbec nedivím, že mladí lidé, kteří jsou nadšenci a kteří se nebojí, se hrnou a chtěli by dělat plastické operace, chirurgii, akutní medicínu, u které já sama vím, že ji můžete dělat nějakou dobu, ale nemůžete ji dělat celý život, protože to chce spoustu fyzické síly a rychlého rozhodování, což umí jen zdravý člověk. Třeba mé kolegyně – já jsem chtěla být vždycky dětská lékařka – mi říkaly: „Milado, jak to můžeš vydržet? Já jsem v šedesáti odešla do penze, protože už jsem nemohla ani slyšet pláč dětí.“ Protože tato babička, šedesátiletá paní doktorka, si představí svého syna, vnuka a tak dále, a už si pod tím pláčem představuje vážnost situace, a už se bojí, protože ví všechny komplikace, které mohou nastat, a bere na sebe všechnu tíhu světa, zatímco mladý doktor toto ještě neví a vrhá se do toho skoro střemhlav. Takže proto obdivuju všechny, kteří se vrhají na všechny tyto krásné obory v medicíně.

Ovšem, řekla bych třeba můj poslední poznatek: Navštívila jsem sestřenici na rehabilitaci, protože jí při pádu z elektrokola praskla pánev. Bohužel, musela tam ležet pět týdnů, a když vystoupila z lůžka, tak zkolabovala. Samozřejmě ji okamžitě vyšetřovali, jestli nemá mrtvici, jestli nemá infarkt, a já jsem řekla: „Jano, co jsi pila?“ „Já tady nemám co pít.“ Takže je úplně dramatické, že to byl ortostatický kolaps, protože v cévách nebylo dostatek vody. A na tomto případě vidíte, že ať máte sebedražší léky, sebe preciznější péči, že voda je zase lék číslo jedna. Samozřejmě vedle kyslíku a vzduchu, protože já říkám: „Čtyři minuty nedýcháš, a jsi mrtev. Čtyři dny nepiješ, a jsi mrtev.“ A jestli jsi zapomněl nějaké léky, tak si buď vezmeš nějakou bylinu, nebo to nějak nahradíme, ale bez vody a bez vzduchu se opravdu déle nepřežije. Takže toto je zase úplně návrat k takzvané alternativní medicíně.

Martina: Což je fakt paradoxní.

Milada Sárová: Ano. Ale musíme chápat, že naše tělo, každého člověka, je ze 70 procent váhy minerální voda, ideálně Karlovarských pramenů. Karlovarská voda je voda našeho těla.

V Kyselce děti jednoduše zhubly a zhubnutí přibraly, dnes tam není jediné lůžko

Martina: Já si tady s vámi dnes povídám mimo jiné i proto, že jsem svého času navštívila nedaleké Lázně Kyselka, a tam člověk vidí, jak mohou lázně dopadnout. A je to velmi dramatický pohled na to, jak jsou tyto lázně v rozkladu a zdevastované. A je to divoká privatizace a spousta, řekla bych – nevím, jak to říct lépe, ale nejvýstižnější je asi – „šméček“. Ale to, co tam Mattoni těžil, tu Kysibelku, tak ta byla tam, a teď je to prostě smutek a smutek.

Milada Sárová: K tomu bych mohla říct z vlastní praxe, protože jsem opravdu přišla jako pediatr, ale na pediatrii nebylo místo. Tady byly dvě sanatoria pro děti, bylo tady sanatorium pro děti s vředy, a já jsem říkala: „Jak může mít desetileté dítě vředy?“ Pak jsem zjistila, že se maminka s tatínkem rozvedli, a synáčkovi se do měsíce udělaly na žaludku vředy. Takže to jsou někdy nemoci velmi vázané na lásku v rodině – diabetici a tak podobně. Něco je taky zděděno. Ale v Kyselce byl dorost. Byl tam primář doktor Marek, výborný lékař, takže já jsem dělala kolečko taky v Kyselce a bylo to něco úžasného. Hrozně mě překvapovalo, jak jednoduše on léčil obezitu – děti úplně tlusté, vedle úplně hubených.

Martina: Dneska pro ně máme ozempic. Budou si to píchat do bříška a budou jako lunt.

Milada Sárová: Ale nakonec pobyt v přírodě, kde je velmi jednoduchá voda s opravdu mineralizací 1 gram. Mattoni kysibelská se dá pít celý den. To je jako když vypijete 6 litrů karlovarské vody. Ta má gram soli, karlovarská 6,4 gramu soli, takže se nikdy nepřepijete. A oni to do nich cpali tak, že hubeňoučké děti měly stravu, aby přibraly, zatímco ty tlusté pomáhaly více v zahrádce, běhaly kolem a tak dále, zabývaly se sportem. Opravdu tlustí zhubli a hubení přibrali a stali se z nich přátelé a vlastně se úplně uzdravili. To byl zázrak – ta kyselka. Moc ráda jsem tam pracovala. A teď tam není jediné lůžko, protože to je byznys, chtíč. Chtíč peněz zničí spoustu překrásných věcí, které byly vymyšleny.

Pneumoakupunktura zkrátila léčbu a zvýšila produkci tělesného morfinu

Martina: I proto si o tom povídáme, protože nám tady ze země tryská něco, což, jak už jsem několikrát zdůraznila, se pravděpodobně netěší dostatečnému zájmu a úctě. Ale přesto mě ještě pořád zajímá to, co jste říkala o tom, jak jste tady začínala. A že to byla taková doba, která byla, bych řekla, pro nás naprosto materialistická. Vy jste to zdůraznila: O duši se nemluvilo. O nějakém duchovnu se nemluvilo. Otčenáš se neříkal. A přesto jsem se dočetla, že v době normalizace, když jste tady nastoupila, se v lázních zaváděla léčba akupunkturou a dokonce homeopatií. A vy jste zmiňovala i doktora Lovackého, který vymyslel pneumoakupunkturu a léčbu kyslíkem. A když to dám všechno dohromady, tak mi přijde, že jste tady byli za doby normalizace nějaká diverzní léčebná skupina sibiřských šamanů?

Milada Sárová: Ne. Štefan Lovacký – jestli vás můžu přerušit – byl hrozně chytrý člověk. A on byl Slovák a uměl úžasně akupunkturu. A protože jsme mu všichni záviděli, tak on byl zase velmi přející a všechny nás to naučil. On udělal školení, všichni jsme k němu chodili, dostali jsme certifikát a stali se z nás akupunkturisté. A on sám pak měl problém, protože byl samozřejmě nejlepší, takže nestíhal lidi udělat tak, aby půl hodiny leželi na lehátku s napíchanými jehlami v těle. Tak vymyslel, že zkusí – a to byl jeho pokus, to byl jeho experiment – dát do akupunkturního místa právě ten čistý CO₂ plyn. Později na to dostal PhD.

Martina: To by mu s Green dealem dneska dali.

Milada Sárová: To je tak malé množství, které stejně tady vychází ze země. S tím se nic nenadělá, takto to fouká matička země.

Martina: Neříkejme to na hlas.

Milada Sárová: My to lapneme, a on to dal do podkoží a zjistil, že pneumoakupunktura je okamžitá, rychlá, nemusíte mít v sobě píchnutou jehlu, takže mu to mnohonásobně zkrátilo pobyt klientů na lůžku a on jich mohl ošetřit mnohanásobně víc. A vlastně to ještě vyrobilo v těle daleko víc endorfinu. A ten endorfin je náš morfin, morfium, takže vás přestane vaše nemoc bolet, což je jeden z důvodů, proč jdete na akupunkturu. Takže to je úspěch Stefana Lovackého, a je mi velmi líto, že už bohužel také není mezi námi.

Martina: Ale jak jsem říkala, homeopatie se dodnes těší přezírání ze strany medicíny jako takové.

Milada Sárová: Proč já mám homeopatiku vystudovanou od Francouzů? Protože najednou jsem se dostala – asi po čtvrté štaci – k primáři Dolinovi do Richmondu, a tam jezdili Švýcaři, Němci, Rakušani, německy mluvící klientela, a všichni měli homeopatika. A mně to nedalo, protože jsem si říkala: „Pane bože, já nevím, jak to funguje. Oni něco berou a já nevím, jestli k tomu můžu dát to, nebo ono,“ a přihlásila jsem se ke studiu homeopatie. A bylo několik lékařů. Já se na to jako pediatr dívám stejně, jako třeba veterinární lékař: Když ta věc pomůže dítěti, které ještě nemluví, nebo koňovi, který tedy taky nemluví, tak to asi pomohlo, tak dostanu v tuto terapii důvěru, a proto jsem homeopatii zařadila mezi své oblíbené terapie. V jisté době jsem tím byla velmi proslavená.

Martina: Ale teď se naše medicína staví třeba k homeopatii, jak už jsem říkala, velmi přezíravě.

Milada Sárová: Vždycky, allium cepa, neboli cibule, a takovéto velmi jednoduché věci, které všichni jíme a vlastně si neuvědomujeme, že to jsou homeopatika, a vždycky pomohou.

Přírodní léčivé zdroje nemají vedlejší účinky, František sedmdesát pět procent klientek otěhotní

Martina: Vylíčila jste, jak je v balneologii nedostatek mladých lékařů, jak je o balneologii nedostatek zájmu. Počítá tedy vlastně současná medicína s balneologií? Nebo je mladými lékaři a nastupujícími generacemi lékařů balneologie a lázeňství chápána jen jako řekněme nějaká lepší forma dovolené?

Milada Sárová: To bychom se jich měli zeptat. Na druhé straně, tento obor je pro – nechci říct hrstku, lázní máme 35, v každých lázních krát 30 doktorů, v Karlových Varech samozřejmě by se jich uživilo mnohem více. Ale potřebuje to pedagogy, kteří budou muset umět celý tento obor naučit znovu. Protože my jsme měli veliké štěstí, moje generace, že jsme měli dva nadšence. Byl to profesor Jaroslav Benda, který učil balneologii, a profesor Janda. Byli to přátelé a domluvili se, že spojí obor rehabilitace, balneologie, protože je moudré, aby se v lázních dále provozovala rehabilitace. A my jsme se tak stali vlastně takovými primáři rehabilitací v krásných lázeňských podmínkách. A kdo má v lázních ještě další přírodní léčivé zdroje, ať je to třeba bahno ve Františkových Lázních, a je zároveň výborný gynekolog – tak může dělat takový zázraky, kterým já posílám pacienty.

Třeba mi přijíždí klienti, kteří by chtěli mít děti, ale děti mít nemohou a už mají namířeno k tomu, že budou absolvovat třeba umělé oplodnění. A já se vždycky jenom slušně zeptám: „A ve Františkových Lázních jste byli?“ „Nebyli.“ Tak tam buď zavolám, nebo jim dám kontakt a řeknu: „Jste tady ještě čtyři dny, tak se běžte do toho města podívat, zeptejte se na procedury, které by vám dávali.“ Myslím, že 75 procent klientek Františkových Lázní je pak těhotných. Je to tak už po staletí, a tak to asi zůstane, protože je to taková přírodní léčba, která prostě souzní s tělem, a tělu vždy pomůže.

Martina: A vlastně to tak pořád platí, protože si vzpomínám, že ještě za mého dětství se říkalo: „Já musím do Poděbrad, ty jsou na srdce.“ Nebo: „Ta byla ve „Frantovkách“ a teď má děti. A když potřebujete vylepšit klouby, musíte do Třeboně, nebo do Piešťan. To znamená, že se skutečně voda, koupele, nemění.

Milada Sárová: Hlavně přírodní léčivé zdroje nemají vedlejší účinky. To znamená, i kdyby vám to nepomohlo, tak vám to stoprocentně neublíží.

Profesor Pirk byl překvapen, po letech pití pramenů měla elastičtější cévy než kdokoli jiný

Martina: A co ledvinové kameny? Někteří říkají: „Vy pijete moc minerálek, z toho budou ledvinové kameny“.

Milada Sárová: Nevím, jestli to tady mohu říct jako trochu pomluvu, ale můj přítel, pan profesor Pirk vždycky, když jsem ho lákala, že půjdeme na kolonádu na prameny, tak řekl: „Já tu vodu pít nebudu“, protože on je, jak všichni víte, vynikající kardiolog. A letos v lednu nebo v únoru jsem dostala od nějakého klienta těžký zápal plic, opravdu jsem byla dušná, dokonce jsem měla trochu oprese na hrudníku a využila jsem naší známosti a odjela jsem do IKEMU a pan profesor mi zajistil celkové vyšetření srdce. A tak jsem si říkala: „Tak vidíš, taky na tebe došlo.“ A druhý den ráno v 7 hodin telefon – já jsem ještě spala – a volá mi pan profesor Pirk, a dotaz zněl: „Pijete ještě tu vodu?“ A já říkám: „Ano.“ A teď jsem nevěděla, jestli je to dobře, nebo špatně? A on říká: „Máte tak elastické cévy, jaké jsme u nikoho neviděli.“ A vlastně byl velmi zklamán, protože se nepotvrdilo jeho mínění, že z toho musím být kamenná.

Tím pádem chci říct, že já nepiju kamennou vodu s minerály. Já piju vodu živou s ionizovaným kalciem, magnéziem a siliciem. Já tyto tři prvky, po dohodě s přáteli z Japonska, v poslední době užívám jako prevenci Alzheimera. Co myslíte, který prvek je pro nás nejdůležitější pro léčbu Alzheimera? Silicium, křemík. A křemík máme ve vší kořenové zelenině, a tak dále. Ale lidé to nevědí. A to jsou takové drobnosti, které když se posbírají, křemík vám nikdy nemůže ublížit, jakmile je v ionizované formě, to znamená voda. Doporučila bych všem nastudovat pana profesora Emoto.

Martina: Emoto, ano – jeho pokusy s vodou.

Milada Sárová: Ano, je to Japonec, který bohužel už taky zemřel. On vycházel asi z toho, že když mrzne a vidíte na oknech, na sklech krásné kytičky, tak to je taky voda, je to vlastně pravá podoba vody. Voda je šesticípá kytička, která jako puzzle, když je ionizovaná a živá, vstupuje do organismu a hned se někam zařadí, protože tam má místečko. Ona ani nemůže udělat otok, protože někam utíká, protože ví, kde je její místo a kde pomůže. Vodu já obdivuju právě kvůli jejímu skupenství, protože když vezmete, že u Vřídla třeba vidíte ionizovanou páru, a pak z toho vzniká vřelá voda, která vím, že vyléčí nemoc úplně každému. Prostě mým pacientům vždycky pomohla.

A na druhé straně, u nás na Balneu, ve čtvrtém poschodí, máme led, u kterého doporučím, ať si ho dají na bolavý kloub, nebo na zanícené místo, protože tato podoba vody je zase léčivá. A potom jdeme inhalovat, protože někdo kašlal, tak honem s ním do inhalace, děvčata. A zase tam máme vodu z Vřídla a taky to pomůže, protože jsou tam chloridy. Chlór dělá mukolytický účinek na plíce, takže všechno vykašlete. Takže voda je zdravá v každé podobě. Ale já hlavně ještě obdivuju – viděla jsem to u mého tatínka jako dítě, když vstupoval do Dyje na Vranově – jak tatínek vždycky pohladil hladinu, jako by otevřel dveře do jiného prostoru, a pak se celý ponořil a vplul jako ryba do tohoto jiného prostranství. A my si málo uvědomujeme, že je to opravdu jiné prostranství, které nás činí lehčími, kde je úžasná rehabilitace, kde bez problému uděláme, třeba v bazénu to, co nemůžeme udělat při chůzi po chodbě. Takže voda, ač je to jenom obyčejná H₂O, je zázračná.

 

Celý rozhovor s paní doktorkou Miladou Sárovou o české lázeňské tradici a blahodárných účincích pramenité vody na náš organismus i duševní pohodu si můžete bez přerušení poslechnout už teď na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdrávi, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Protože, však už to znáte, nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Když se řekne – abychom si ujasnili vztah k lázeňství – normálně mezi lidmi, že někdo jede do lázní, tak je to spojeno s představou, že tam jede třeba po nějaké nemoci, nebo po nějaké operaci, že se tam jede na rekonvalescenci, doléčit se nebo si odpočinout. Ale řekněte mi, Milado, je u nás vžitá představa, že se lidé přijedou do lázní léčit, výrazně si zlepšit zdraví a třeba se i vyléčit, nebo jsme na toto zapomněli?

Milada Sárová: Ráda bych začala tím, že Česká republika je ohromná výjimka mezi všemi státy, protože v naší malé zemi máme 35 lázeňských měst. A my všichni, co žijeme těch – jako já – 75 let, jsme byli zvyklí, že do lázní se jezdilo po operaci žlučníků, konkrétně po žloutenkách do Karlových Varů, ale třeba i do Luhačovic nebo do Piešťan. Těchto 35 lázeňských měst bylo velmi moudře po druhé světové válce rozděleno podle kvality přírodních léčivých zdrojů na takové, které budou nejlépe působit na některý systém – pohybový, dýchací. A protože ve Varech je voda vařící, teplá, tak u nás se nejlépe léčí zažívání. To znamená, moje generace si určitě myslí, že do lázní se jezdí léčit.

Martina: A co si myslí nové generace?

Milada Sárová: Já si myslím, že třeba Karlovy Vary velmi utrpěly privatizací, kdy se do Karlových Varů nastěhovala spousta ruských bohatých lidí, zprivatizovali nějaká krásná sanatoria, a tím pádem ubylo i českých lázeňských lékařů, a z tohoto města se stalo rusky mluvící město. Proto se Karlovy Vary pro české obyvatelstvo staly nezajímavými. Tuto změnu necítím u jiných lázeňských měst, ať jsou to Teplice nad Bečvou, nebo Teplice v Čechách, nebo Luhačovice – tam myslím, že se nic moc nezměnilo. Ovšem všechno záleží na lékařích, kteří v lázních ordinují. Lázně bez lékařů totiž nemohou existovat.

Martina: Já se s vámi za malou chvíli určitě dostanu k tomu, jakým způsobem se české lázeňství proměnilo v čase po revoluci. Ale přeci jen bych nejraději začala u vody, protože vám minerální voda uhranula. Vy ji neříkáte voda, říkáte ji elixír. Kde se vzala vaše důvěra v léčivou sílu vody? Protože přeci jen bych řekla, že máme pod kůží, že voda je dobrá, ale prášek je prášek.

Milada Sárová: To je strašně těžké rozpoznat, ale myslím, že když jsem přišla z jižní Moravy na svatební cestu do Karlových Varů, a úplně první moment, kdy jsem vstoupila na kolonádu, bylo to, že mě do obličeje praštil pohled na ve frontách stojící celý svět, protože jsem hned rozpoznala, že kdo je černý, žlutý…

Martina: To jste ještě tehdy mohla rozpoznat.

Milada Sárová: Cítila jsem, že u těchto pramenů stojí lidé z celého světa, a svému novomanželovi pravím: „Prosím tě, co to může být za vodu, že sem přijede celý svět?“ A on tenkrát řekl: „To budou stopové prvky v minerální vodě.“

Tím, že jsem přišla odjinud, jsem na první pohled viděla, že tato voda není normální, že je určitě léčivá, když lidé dají tolik peněz, aby sem vážili tak dlouhou cestu, a touto vodou se léčili. To bylo za prvé.

A za druhé jsem potom bohužel brzy sama onemocněla. Chtěla jsem mít děti, děti jsme mít nemohli, a dostala jsem zánět slinivky břišní, což je dost vážné onemocnění. Bylo mi 27 let, a já jsem tyto prameny začala užívat podle toho, jak jsem se učila balneologii, a říkala jsem si: „Když jiným radíš, tak to pij.“

A s údivem jsem zjistila, že tato voda opravdu pomáhá. A od 27 let už ji opravdu vždycky užívám jako lék. A u toho jsem zůstala, ať jsem byla osmkrát operovaná, ať byly různé komplikace v mém dlouhém životě, tak jsem se nakonec vždycky dostala do úplně zdravého stavu díky tomu, že piji prameny, a léky jsem nikdy nezačala brát.

Martina: Toto naše povídání by mělo být oslavou vody, oslavou něčeho, co nám naprosto zdarma tryská ze země. A my, když máme něco příliš jednoduše a příliš zadarmo, tak máme tendenci to nebrat příliš vážně. Vy jste už tady hned na začátku zmínila, že v naší nevelké zemi máme přes 35 lázeňských měst. Tak to bych řekla, že to je hotová detašovaná přírodní klinika. Je to tak, že když se člověk s nějakým problémem podívá do mapy, tak všude najde na celého člověka, na každý neduh, nějaké léčivo, které mu tryská ze země?

Milada Sárová: Je to přírodní léčivý zdroj. Je spousta šťastných lázní, které mají minerální prameny, které se dají pít, a tím pádem mohou léčit zažívací trakt. Ale některé vody, ač jsou vynikající, například Jáchymov, Teplice v Čechách, se užívat nedají, protože jsou příliš radioaktivní. Pokud by se pily, mohly by zářením ovlivnit pochody při zažívání a vznikla by možná nějaká onkologická onemocnění. Proto je strašně důležité studovat, který pramen co obnáší.

A podle toho taky balneologové historicky vymysleli v Čechách celkem moudré rozdělení, že na každý systém, na každou nemoc, byly takzvané křížkové lázně, kdy po operaci, nebo po jakékoliv komplikaci v daném systému, bylo možné okamžitě odjet do lázní, a tam neduh doléčit, a pak se vracet do pracovního procesu zdráv.

Dokázalo se taky, že chronické nemoci jako především plicní nemoci, a některé, které jsou velmi drahé na léčení, jsou nejlevněji vyhojeny v lázních. Já sama propaguji preventivní léčení, takže když člověk, který ví, že má nějakou nemoc, která se zřejmě bude zhoršovat, gradovat, začne preventivně jezdit do lázní, tak tím předejde komplikacím a zůstane zdráv.

Vřídlo je 250 tisíc let stará voda, vzniká spojením deště z nebe a magmatu ze země

Martina: Když Karel IV., blahé paměti, tady zakládal Karlovy Vary, tak tušil, že tato voda je nějakým způsobem hojivá. Ona tehdy měla nějaké složení. Ale my samozřejmě nevíme, jaké tehdy měla složení, ale víme, jaké složení měla, když její chemickou strukturu zkoumal slavný David Becher. Je to pořád tatáž voda? Geologie se mění, geologické vrstvy se můžou různě posouvat, to znamená, že možná máme teď vodu úplně jinou, než měl Karel IV. Nebo zůstává stejná, aspoň po těch 250 let od doby, kdy ji zkoumal Becher?

Milada Sárová: Já za těch 52 let vím, že tato voda se vůbec nezměnila. A hlavně, já vždycky cituji mého přítele, nyní již nebožtíka, doktora Břetislava Vylitu, kterého – kamkoliv jsem ve světě přijela – všichni geologové znali. On opravdu uměl vrtat do země, a pokud něco vyvrtal, tak to uměl usadit tak, aby to bylo použitelné na generace.

Takže ten říkal, že to, jak dlouho léčíme – my, jako lékaři u pramenů léčíme 700 let – je jenom kratičkou epizodou v historii existence Vřídla. Protože Vřídlo – podle třetihor a podle vzniku Krušnohorského masívu, a hlavně Oherského riftu, který je asi 1000 kilometrů dlouhý, a 300 kilometrů zasahuje na naše území podél hranic, kde se stéká a nachází se množství různých pramenů a také lázeňských měst – je 250 tisíc let stará voda.

To znamená, podle něj, je tato voda pořád stejná. A já tomu věřím, i když to samozřejmě nikdo nedokáže. Ovšem tato voda vzniká tak, že je to opravdu boží dar: Déšť, který přichází z nebe, a magma, to teplo, které přichází ze země. Vzniká spojením těchto dvou veličin, kdy voda naprší a pozvolna se tisíce let vsakuje do hloubky dvou kilometrů.

To není tak, že by tam byl nějaký potok, kterým tam voda natéká, protože dneska pršelo a za týden potečou prameny. Takže tyto prameny opravdu pak vycházejí ze země po tisíci letech. My žijeme krátce na to, aby to z nás někdo dokázal, ale tento proud je zatím tak stálý, že se voda dostává až k magmatu, protože tady v místě, kde vyvěrá Vřídlo, byl vždycky vulkán.

A tento vulkán zanechal v zemi cestu, kudy ze země ohřátý plyn vynáší vodu, která tam přichází v podobě dešťů. A napršená voda, H₂O, spolu s CO₂, které přichází z magmatických krbů. Tyto magmatické krby jsou ještě 15 kilometrů pod vřídelní deskou, která je v hloubi dvou kilometrů.

V těchto krbech vždycky bylo magma, aby se tam nashromáždilo a vystoupilo potom jako vulkán. Ale teď jsou tam plyny, protože magma už nepracuje, ovšem déšť H₂O s plynem CO₂ dělá kyselinu uhličitou, a ta z magmatických krbů naleptá všechny jednotlivé prvky zemského magmatu, které Mendělejev popsal v Mendělejevově tabulce. To znamená, že se stále všechno, co je v zemi, dostává vřídelní vodou na povrch. A to je pořád stejné.

Martina: Je to geologie, je to chemie, je to hydrologie. A stejně, když to takto popisujete, a na povrch se dostane tekutina, která má schopnost nám pomáhat, tak to zní jako zázrak, jako dar. Vážíme si ho dost?

Milada Sárová: Já bych neřekla, že vychází na povrch voda. Nahoru vychází plyn, který vynáší kationty a anionty.

Martina: To zní míň romanticky, ale vím, že to je asi takto přesnější.

Milada Sárová: Ale každopádně toto víme, a proto je ta voda živá. Je ionizovaná, je radioaktivní, je chemicky obsazena, ale tyto ionty jsou živé. A až teprve, když ten plyn zchladne, se z něj stává tekutina. A na každý litr vynesené vody máme asi 2 až 3 litry plynu.

Proto je ještě ve vřídelní kolonádě, nebo pod vřídelní kolonádou, kuchyň, kde se separují plyny z jednotlivých vrtů, protože není možné, aby se všechen plyn pustil na povrch, to bychom v té místnosti vůbec nemohli existovat – takové je to množství plynu. A to je další přírodní zdroj.

A s tímto plynem CO₂ se dělají další procedury, což jsou suché uhličité koupele, a z Karlových Varů vznikly, teď už po celé republice používané plynové injekce, neumo-akupunktura, kde se do akupunkturních bodů dává malinké množství tohoto plynu, a on způsobuje vazodilataci, tvorbu velkého množství endorfinu, zklidňuje, působí spasmolyticky. Je to vynikající, velmi rychlá akupunktura, která existuje jedině díky karlovarskému Vřídlu.

Bílinská alkalizuje a léčí vředy, Rudolfka čistí ledviny, Zaječická pročišťuje celý zažívací trakt

Martina: Já plánuji, aby tento náš rozhovor byl na jednu stranu odborný a poučný, a na druhou stranu, aby byl praktický pro naše posluchače, protože to vypadá, že není nesnadné si pomoct sám. Ale možná teď mnozí, co nás poslouchají, řeknou: „Tak dobře, tak já skočím do supermarketu a koupím si Bílinskou, Ondrášovku, Poděbradku, Gemerku, Rudolfku. A když si ji navíc doma ještě třeba přehřeju na nějakých 37 stupňů, tak mám lázně.“ Je to tak?

Milada Sárová: To je úplně výborné, protože se opravdu pitná kůra některými prameny doporučuje, a jsem pod některými těmito doporučeními i podepsána, byla jsem žádána, abych se k tomu vyjádřila a doporučila dávky. Zvláště máme v České republice některé prameny, které jsou ojedinělé a úžasné. Například Bílinská kyselka je nejvíce alkalizující minerální voda v Evropě. Tu bych doporučovala úplně všem „vředařům“.

Martina: Na tu naši většinou překyselenost.

Milada Sárová: Ano, na překyselenost, která vzniká z kávy, z nesprávné životosprávy, ale samozřejmě i ze stresu, z psychosomatických nemocí – vředové choroby dvanácterníku a tak dále. Takže Bílinská kyselka.

Rudolfka, to je zase pramen Mariánských lázní, a je vynikající na vylučování, očistu, alkalizaci moče. To znamená, kdo má „močotvorný“ organismus a tvoří se mu ledvinové kameny, tak se čištěním Rudolfkou velice dobře pročišťuje. A potom bych k tomu ještě dala Zaječickou.

Martina: Zaječická zrychluje krok.

Milada Sárová: Zrychluje krok, ale lidé by měli pochopit, že je to čistý magnesium sulfát. Takže magnesium potřebujeme každý aspoň jeden gram denně, a sulfát je zase na to, aby táhl vodu – to je taky jedna z hlavních součást Vřídla – až do konce celého těla, pročistí všechny sliznice, nejen horního zažívacího traktu, ale hlavně střev, kde se teď objevuje mnoho zánětů.

Stačí opravdu jedno deci, které obsahuje jeden gram hořčíku. A já doporučuji – když mi všichni říkají: „Ty se máš, ty jsi u pramene“ – připrav si ráno vařící vodu jako na čaj, a do sklenice vody podle tvé chutě, aby ti to chutnalo, si dej třeba jen dvě lžíce Zaječické. Nebo, když je to silnější mužský, tak… a pomalu pít, jak radím pít každou minerální vodu, při chůzi, aby se voda pohybem lépe dostala do jater, vyčistila střeva a dostala se ven. Je to ideální lék na všechny záněty celého zažívacího traktu.

Martina: Přesto doporučím posluchačům, aby to se Zaječickou začali zkoušet o víkendech. A teď se trochu bojím, paní doktorko, jestli jste si trochu nepodkopala nikoli autoritu, ale příliv lidí do lázní, když jsme oslavili, že máme možnost se dostat k těmto všem možným magneziím – a jiným kyselkám – i v obchodech. Protože když jsem se vás na to ptala před nějakou dobou, tak vy jste mi říkala, ale nejlepší je to vždycky u pramene, protože tam to konzumujete i s tím plynem. Já to nechápu, ale toto vaše sdělení respektuji.

Milada Sárová: Jak jsem právě říkala, tak „varská“ voda v Karlových Varech je unikátní, protože je to opravdu voda našeho těla, to znamená úplně každého člověka, a to vysvětluje ty fronty, protože je úplně jedno, kdo tady je, jestli je to dítě, stařec, jestli se člověk chce preventivně očistit, nebo jestli je vážně nemocný, nebo třeba ví, že už se blíží konec, ale ještě tu chce chvíli být, takže se přijel rehydratovat, aby tělo ještě nějakou dobu vydrželo. Tato voda je geniální.

Karlovarská voda jde z hloubky dvou kilometrů, to znamená, že je sterilní a vždycky, pokud bude vycházet, bude. Pokud ji nezničíme, protože je pravda, že všechny důlní práce, nebo se teď má snad kopat tunel přes Bohatice – tak to je vyloučeno, to je vyloučeno. Opravdu, jakmile začnou nějaké otřesy, tak vůbec netvrdím, že to nebude mít někde v hloubi vliv na cesty pramenů.

Karel IV. poznal, že voda z pramenů je mimořádně léčivá, a založil tam město

Martina: Můžeme o to přijít?

Milada Sárová: Okamžitě. Okamžitě, protože já vím, že ředitel Bureš v bývalých Československých státních lázní sám opravdu zoufal a letěl do Sokolova v době – je to možná už takových 40 let – kdy tam něco začínali kopat, a najednou prameny ustávaly v činnosti.

Uvědomte si, že podzemí jsou spojité nádoby, a jestliže se někde kopne tak hluboko, že se plyn z těchto spojitých nádob dostává na povrch, tak je velmi pravděpodobné, že tlak plynu v těchto karlovarských vodách se sníží, a voda zůstane pod povrchem. Ona tam bude, ale už nebude mít sílu se dostat na povrch.

Takto zaniklo například Pravřídlo v Teplicích. U nás v Karlových Varech je těchto poznatků z dávné minulosti hodně, ale lidé o tom neví. Takže je důležité vědět, že území okolo karlovarských pramenů vždycky bylo označováno jako region první, druhý, třetí, a do této vzdálenosti byla zakázána jakákoliv důlní a jiná činnost.

Tato země je také velmi bohatá kaolinem, takže se vždycky zvažovalo, jestli bude pro lidi práce, nebo nebude. Ovšem Vřídlo v Karlových Varech, to je A až Z. Díky Vřídlu město vzniklo – tedy díky moudrosti pana krále Karla IV., který, ač byl velmi mladý, tak poznal… On rád bojoval. A po Kresčaku – kdy zemřel jeho tatínek Jan Lucemburský a on se stává králem – měl rozseknutou holeň.

A purkrabí v Lokti říká: „Vyléčíme to u teplých pramenů u Lokte“, tak se tenkrát karlovarské prameny jmenovaly. A on si zřejmě tu ránu namáčel tou vodou a okamžitě poznal, že ta voda je nějak více léčivá, než byl zvyklý – protože je vařící, je sterilní, zabíjí všechny viry, bakterie – takže řekl: „Tato voda je mimořádná a já tady postavím město.“ Toto město postavil velmi rychle.

Já na žádný pramen nežárlím, ať všichni pijí vodu jakkoliv, protože každý by měl denně vypít dva litry vody. A jestli bude tak šikovný, že si někdy namíchá Bílinskou, protože včera pil více alkoholu, a chce si to rychle zneutralizovat, nebo má nějaké potíže, třeba trochu s močením, takže si to propláchne Rudolfkou, tak tyto prameny máme proto, aby se užívaly.

A já budu velmi šťastná, aby celá populace ČR zůstala zdráva, protože k tomu má v rukou opravdu vynikající přírodní materiál.

Každý pramen má jinou teplotu, ale chemie je stejná

Martina: Nechápu jednu věc, a vy, jako obrovská karlovarská patriotka, která tady strávila celý svůj profesionální život, mi to vysvětlíte. Jak to, že na jedné kolonádě je dvanáct pramenů, a každý má jinou teplotu?

Milada Sárová: Karlovarská terma má dvě větve. Větev A, nebo první větev, je vlastní Vřídlo. To je asi 90 procent objemu veškeré vody, která denně vychází na povrch. A zásobuje jednak Vřídelní kolonádu, to je 2000 litrů za minutu.

To znamená za jeden den, při mineralizaci 6,4 gramů minerálu v jednom litru vody je 18 tun soli. Jenom u Vřídla vyjde na povrch 18 tun soli denně, a to po dobu 250 tisíc let. Člověk tomu nechce věřit, ale je to tak nějak zorganizováno.

A pět procent tohoto objemu pak vychází v Mlýnské kolonádě, která je už vzdálenější několik desítek metrů. A tím, že si tam větvičky pramenů našly cestu, tak tam vycházejí. Většinou se tyto prameny otvíraly podle toho, že se třeba začalo stavět, a při kopnutí do země se objevil pramen.

A tento pramen se začal jmenovat třeba podle Franze Josefa, když tam přijížděl, a dostal název Pramen Franze Josefa, nebo třeba Tereziny prameny podle Marie Terezie a tak dále. Takže to je hezké dívat se na historii těchto jmenovaných pramenů, protože ony i mění své názvy.

A tyto prameny, především v nynější Zítkově kolonádě, jsou od pramene šestého: Mlýnský, Rusalka, Václav, Libuška, Skalní. A pak v pavilonu stojí Svoboda, neboli předtím Pramen císaře Franze Josefa. A ty se liší objemem kysličníků uhličitých, který záleží na tom, jak jsou teplé.

Martina: Ale jinak je jejich mineralizace stejná.

Milada Sárová: Chemie je úplně stejná. V cestě se tam trošku připletl třeba zinek, spojující řetězce inzulínu, a vynikajícím způsobem léčí diabetes. Po staletí už se ví, že se v Karlových Varech vždy léčila cukrovka. To jsou stopové prvky. Přesto je vidět, že tento pramen si diabetici najdou.

Vždycky mě bavila chemie, a když ke mně jako k mladé lékařce přišel pacient – bylo mu 80 let a vypadal úplně zdravě a měl 40 let diabetes – tak já jsem říkala: „Prosím vás, a vy sem opravdu jezdíte 40 let?“ Byl to učitel a řekl: „Ano, paní doktorko, dvakrát. Jednou mi dají křížkový a po druhé si to zaplatím o prázdninách.“

A tento člověk, i při diabetu, který by měl mít v té době už mnoho komplikací – polyneuropatie a tak dále – zůstal relativně zdráv. A tak jsem říkala: „A který pramen pijete?“ A on mi odpověděl: „Jedenáctku, nebo jedničku.“ A pak jsem zase zjistila, že některou tu ještě…

Martina: Jakže pudovkinem si to ti lidé sami našli?

Milada Sárová: Každý si časem najde svůj pramen, pokud máte nějakou chronickou nemoc. Například dnes jsem přijímala dívčinu, relativně mladou, 30 let, a ta má morbus crohn, to je krvácející zánět v tenkém střevě, opravdu velmi těžké onemocnění.

A kvůli této nemoci sem lítají lidi z celého světa, z Kazachstánu z Almaty, Američani, Izraeliti, protože vědí, že když budou tři týdny pít karlovarskou vodu, tak že celý rok nebudou krvácet, a to se jim velmi oplatí, protože žijí úplně jinou kvalitu života.

My na to máme křížkové lázně, co jsem lékařka ve Varech, tak vždycky byly, a já myslím, že zůstanou. To znamená, pokud má český občan tuto diagnózu a požádá svého obvodního lékaře a splňuje některé ukazatele, které jsou důležité, tak má možnost volby přijet buď do Karlových Varů, nebo nevím, jestli jsou tam psané ještě Luhačovice, nebo další lázně.

Já už jsem delší dobu takzvaně penzistka, takže nesleduju všechna tato pravidla u pojišťoven, ale není vůbec problém přijet do Karlových Varů a léčit se v některých sanatoriích na křížkové lázně.

Křížkové lázně mají omezenou kapacitu, lázeňská léčba je drahá na provoz

Martina: Já myslím, že to trochu problém je, když vycházím z osobních zkušeností. Protože třeba rodiče mé kolegyně jsou velmi nemocní, už jsou to také starší lidé, takže kromě takových klasických chorob, které třeba přicházejí – nebo my už jsme si zvykli říkat, že přicházejí se stářím, ony by možná nemusely, ale zkrátka jsme si na to zvykli, nebo civilizační choroby, třeba nemocné srdce, vysoký tlak, karpály, cukrovka, dokonce neuropatie – a když se vidíme, když se tam stavím, tak mi ukazují pytle léků, které dostávají od všech lékařů, ke kterým chodí.

A já říkám: „Proč nejedete třeba do lázní?“ Protože člověk je takový přechytřelý. A oni mi na to už asi 25 let říkají: „Ale to nám paní doktorka nenapíše, prý na to ještě nemáme nárok. A to víš, kdybychom si to zaplatili my oba, tak na to nemáme.“ Je to tak. Jsou třeba jenom málo urputní? Nebo to něco vypovídá o našem současném zdravotnictví a o proměně vztahu k léčení v lázních a k balneologii?

Milada Sárová: Já jsem pracovala 14 let, nebo 16 let, už ani nevím, v rehabilitační a balneologické společnosti – asi od svých 35 let. Když jsem tenkrát udělala nějaký výzkum, tak jsem za to byla odměněna tím, že jsem se mohla účastnit jednání s odborníky, profesory, a bylo to pro mě velice poučné.

Myslím, že křížkové lázně jsou vždy omezeny v množství lůžek. Jsou některá sanatoria, jako třeba Bohemia lázně v Karlových Varech, nebo možná ještě Sanssouci, Astoria, to jsou většinou sanatoria, která mají několik set lůžek, jsou dobře zavedena, mají komplexní lázeňskou léčbu, a několik desítek lůžek mají každý měsíc k dispozici pro křížkové pacienty z České republiky, které pojišťovna finančně dotuje.

Dřív, to bylo po válce, takhle začaly Vary existovat. Po válce byly lázně prázdné, protože majitelé Němci byli odsunutí, a tady byl majetek, se kterým si nikdo nevěděl rady, takže se z toho udělaly socialistické křížkové lázně, které se okamžitě naplnily.

A my jsme takoví dobří pamětníci a víme, že když se něco dává zadarmo, tak si myslíme, že to může trvat na věky. Já jsem v té době léčila hodně křížkových pacientů z celého Československa, a bylo mi to samozřejmě velmi normální a přirozené.

Ovšem, když jsem se teď dostala do role živitelky svých zaměstnanců, provozovatelky komplexu, který se musí vytopit, kde se musí připravit jídlo pro všechny lidi, prádelna, aby každý den, když se lidé střídají, měli všechno čisté a tak dále, tak jsem zjistila, že se to nedá pořídit zadarmo.

A toto, myslím, čeští lidé nepochopí, že všechno něco stojí. Když jedou kamkoli do hotelu na wellness, tak rádi zaplatí dva tisíce za den, protože to je asi tak odpovídající. A my k tomu ještě dáváme diety, 3x denně nějakou stravu, a dvě až tři procedury denně.

To znamená, že pobyt daného člověka je velmi drahý, protože procedury, mají-li být v pořádku, musí vykonávat odborníci, třeba fyzioterapeuti, elektroléčby, nebo aplikace injekcí – to samozřejmě jsou lidé vzdělaní, kteří nemají malé platy.

Martina: Ale umím si představit, že český důchodce si to prostě dovolit nemůže.

Milada Sárová: Já si myslím, že bychom měli přistoupit k tomu tak, jak to dělá celý svět. Totiž tuto vymoženost neměl nikdo nikdy na světě, to byla úžasná československá záležitost, protože my také jediní máme tolik lázní, že tato technika byla proveditelná.

Ale když jsem přijela na první kongres do Las Vegas a když jsem tam jako o samozřejmosti vykládala něco o křížkových lázních, tak Američani říkali: „Jak to, že to nemáme my? A proč to nemáme my?“ Oni nepochopili, že nemají především ty prameny. Ale na druhé straně by také chtěli mít něco zadarmo. Ale nechtěli tomu vůbec věřit.

Lázeňských lékařů je málo, protože musí ovládat několik cizích jazyků

Martina: Promiňte, že vás přerušuji. Vy říkáte „zadarmo“, ale zároveň jste říkala, že se ukazuje, že mnohdy může být lázeňská léčba levnější. Tak my budeme raději předepisovat ta kvanta léků, ale v žádném případě nedoporučíme 80leté paní, aby jela do lázní a ulevilo se jí? Nestává se ve zdravotnictví toto, když se zase vrátíme k vodě jako takové?

Milada Sárová: To je výborná otázka. Já si myslím, že třeba konkrétně v Karlových Varech je teď velký problém, kdo by lidi léčil. My nemáme balneology. Když jsem nastupovala v roce 1973, tak jsem byla 134. lázeňská lékařka, nejmladší, tenkrát po promoci, a bylo tady 134 lékařů, a každý měl na starost 60 až 100 lůžek.

Měli jsme opravdu chorobopisy, dělaly se vizity, byla to skoro nemocniční klinika. A právě to se mi nesmírně líbilo, že to byla poctivá, hluboká interna, medicína. Ale v nádherném prostředí lesů se prováděla praktická rehabilitace, necvičilo se v tělocvičnách, běhalo se venku.

A to všechno mi připadalo tak přirozené a normální, a také jsem viděla, že účinek léčby je daleko rychlejší. Ale bohužel teď jsem zase nejstarší lázeňská lékařka, a díky těm třiceti letům, když jsme tady české lékaře nepotřebovali, bohužel…

Martina: Nepotřebovali?

Milada Sárová: Čeští lékaři sem nenastoupili, protože mladá generace už se ve škole neučí rusky.

Martina: Ach tak. To znamená, že lázeňský lékař, když už je v Karlových Varech, tak musí umět německy, rusky, anglicky…

Milada Sárová: Musí umět německy, rusky, anglicky…

Martina: Když je ve Františkových lázních, tak musí umět také. Když je v Třeboni, tak…

Milada Sárová: Tam už jen němčina a čeština.

Martina: Dobře, ale to znamená, že každý lékař musí být mimo jiné vybaven ještě navíc i velmi lingvisticky?

Milada Sárová: Tak si představte. Přijde vám klient, a já se vždycky ve dveřích podívám a tipnu si: „Tak to bude asi Izrael.“ A teď si říkám: „Kdo ví, jak bude mluvit. Jestli německy, anglicky, nebo jenom hebrejsky. Hebrejsky neumím.“

A jsem šťastná, že tedy umí, byť třeba lámaně, anglicky. Nebo je tam teď spousta Rusů, kteří emigrovali do Izraele, a v ruštině se naše generace vždycky domluví, ale nová generace mých vnuků třeba už se rusky vůbec neučí. To znamená, že pro lázeňského lékaře je vždy úspěch spojen s tím: Kolik jazyků znáš.

Martina: A platí to ve všech těch 35 lázních, lokalitách, které tady máme? Protože tady máme Teplice, a tady Bílinu, a máme tady spoustu…

Milada Sárová: Jeseník. Tam je zase polština. Ale to byste se divili. Já myslím, že třeba teď všude zavítají lidé z Anglie, ze Švédska, z Norska, z Ameriky. Já už jsem to počítala minulý měsíc, a měli jsme hosty ze šedesáti zemí světa.

 

Celý rozhovor s paní doktorkou Miladou Sárovou o českém lázeňství a blahodárných účincích pramenité vody na lidské tělo i duši si můžete bez přerušení poslechnout už teď na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdrávi, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Protože, však už to znáte, nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: My jsme si řekli důležité pojmy, které bychom měli naplnit jejich obsahem. O tom se bavíme – když se sejdeme my dva spolu, ať už sami, nebo ve studiu – velmi často. Takže jsou to pojmy láska, naděje. A které bys ještě k tomu upřednostnil z těch, o kterých musíme každý den – když jedeme autem, když jedeme metrem, když jedeme autobusem – přemýšlet, co pro nás vlastně znamenají, a hledat, čím je naplňujeme?

Maxmilián Kašparů: Já bych tam dal ještě pokoru. Jednou se ptali sv. Augustína – to byl starověký filozof – které tři pojmy považuje v lidském životě za nejdůležitější. On říkal: „Tak první je pokora. Druhá je pokora. A třetí je pokora.“ Já bych k těm pojmům dal ještě skutečně pokoru. Láska, pokora, naděje, dobro, spravedlnost.

Víš, to už se tady dostáváme do oblasti psychologie, filozofie a teologie. A to, co mi vadí na školském systému v této zemi, je, že se u nás nestuduje filozofie. Už na středních školách by měl být obor filozofie, protože to je „filio-sofia“, přeloženo je to láska k moudrosti. A teď máme další slovo – „moudrost“ – a zase ho tady můžeme pitvat, jestli je to patologická moudrost, nebo ne. To by se mělo učit, protože filozofie taky kultivuje duši. Ale my jsme příliš technokratičtí a filozofie nám do toho nesedí.

Vzpomínám, že někdo říkal: „Podívejte se, mezi vědou a vírou,“ a tady řekněme mezi vědou a filozofií, „je tento vztah. Mám plechový hrnec a věda je od toho, aby zjistila výšku hrnce, obsah hrnce, šířku hrnce, materiál hrnce. A filozofie a víra jsou od toho, aby to naplnily. Protože když hrnec bude prázdný, tak k čemu je, ale já musím do toho hrnce dát obsah. A my se často spokojíme s prázdnými hrnci a nemáme vůbec snahu naplnit je něčím pozitivním.“

Martina: Maxmiliáne Kašparů, teď ses velkým obloukem vrátil na začátek našeho vyprávění, protože jsme se začali bavit o nenávisti ve společnosti, o agresivitě ve společnosti a o tom, že se tyto jevy, stavy promítají do života dětí a velmi negativně ho ovlivňují. Před malou chvíli jsi zmínil, že vidíš jako jednu z příčin vyprázdněnosti nádoby našeho vzdělání a života v tom, že se třeba neučíme filozofii. Ale pojďme se vrátit zpátky k dětem, protože možná děti odnášejí právě naše omyly.

Řekni mi, jak moc ovlivňuje psychiku a formuje osobnost dětí a dospívajících to, co se děje kolem nich? Tato otázka zní zdánlivě banálně, protože samozřejmě děti prostředí ovlivňuje a utváří, ale my máme tendenci všechno svádět právě na okolnosti. Děti mají potíže, protože byl covid – ano – covid děti určitě velmi poznamenal, protože právě jich se dotkl poměrně zásadně.

Ale pak se podívejme dál. Říkáme, že se děti chovají úzkostně a z toho agresivně, protože je válka na Ukrajině a vůbec války ve světě, na Blízkém východě. Já si myslím, že děti už tyto věci nevnímají až tak intenzivně, nesledují zprávy, nezajímají je ceny energií, nezajímají je posuny na burze.

Maxmilián Kašparů: Naštěstí.

Martina: Ano, naštěstí. Tím pádem je pak mnohdy nezajímají třeba úzkosti dospělých. Ale řekni mi: Co tedy děti z okolního světa ovlivňuje tak velmi, že v nich rostou právě tyto úzkostné stavy, zmatenosti, méněcennosti a z toho agresivity a třeba nenávisti, zášti?

Dítě se vychovává už od početí a vnímá atmosféru kolem sebe

Maxmilián Kašparů: Když jsem poslouchal tvou otázku, tak jsem si vzpomněl na jednoho židovského rabína, který říkal: „Člověk k tomu, aby byl šťastný, potřebuje čtyři věci. Jídlo, pití, střechu nad hlavou a někoho, na koho všechno svede.“

Martina: Jak vidíš, hledám ho tady už hodinu.

Maxmilián Kašparů: A jak to ovlivňuje? Připravuji snoubence k církevnímu sňatku, dávám jim řadu otázek a jedna z těchto otázek je: „Řekněte mi, kdy se dítě vychovává, od kdy?“ A slyším zajímavé odpovědi: „Kdy? Až když je dospělý. Tak od 15 let se vychovává.“ Jiný mi řekne: „Když začne chodit do školy. V šesti letech se vychovává.“ A klepou si na čelo, když jim řeknu, že dítě se vychovává od početí.

Už to, v jakém prostředí žije matka, co jí, co pije, jestli žije v klidu nebo v napětí, v úzkostech, ve strachu, v depresích, jestli má vnitřní pohodu i vnější komfort – už tam začíná výchova dítěte. Potom se dítě narodí a rodiče žijí ve druhém omylu. V omylu, že dítě nerozumí jejich hádkám, které jsou v rodinách, kde na sebe křičí, řvou, kdy si nadávají, používají vulgární slova.

Pozor, dítě nerozumí obsahu těchto slov, ale rozumí atmosféře, která je kolem nich. Řekl bych to tak, že novorozené dítě vnímá kůží. „Já tomu, co se děje kolem mě, nerozumím, oni si nadávají, říkají si sprostá slova, ale já cítím, že je tady napětí, stres, že mezi dospělými je nepohoda.“ Takže už v tomto věku se na dítěti začíná podepisovat okolí.

A okolí se na něm podepisuje dál, a to ve dvou směrech: okolí rodiny a okolí společnosti. A je úkolem rodičů bránit děti nejen proti patologii našeho rodinného života, ale taky proti patologii společnosti. Čili ochrana dětí.

A to je velký problém této společnosti, protože spousta dětí je týraných – nárůst je velký. OSPOD, což je orgán sociálně-právní ochrany dětí, uvádí vysoká procenta nárůstu týraných dětí. Já jsem nedávno jako soudní znalec dělal velmi špatný případ. Asi čtyřicetiletá babička, tedy ještě mladá babička, zabila pětiměsíční holčičku jenom proto, že plakala. Toto je jeden extrém.

Ale řeknu ti druhý extrém, ať je to vyrovnané. Jestliže rodiče dítěti řeknou: „Vynes koš, umyj nádobí, jdi vyvenčit psa,“ tak si dítě bude stěžovat na OSPOD, že je týráno. Bylo běžné, že děti vždycky musely pokrmit dobytek, dělat na poli, vstávat ve čtyři ráno, ale když mu dneska řekneš: „Jdi vynést koš,“ tak si jde stěžovat, že to je týrání, že to je na něj psychický nátlak. A toto dítě dostane za pravdu.

Nárůst útoků na děti v rodinách pramení z psychopatie rodičů

Martina: Dáme nejprve za uši rodičům a pak dáme za uši dětem – když říkáš, aby to bylo vyrovnané. Dítě má od přírody takový čumáček – a je to dokázáno i zlatým řezem a psychologickými a psychiatrickými studiemi – že jejich velké oči, malý čumáček, nos vzbuzují v dospělých přirozeným způsobem něhu. Dospělý neví proč, ale když vidí malé dítě, tak se v něm prostě hne něco, čemu nerozumí.

Maxmilián Kašparů: Ano, to bylo zjištěno. Je to tak.

Martina: I spousta nájemných vrahů má alespoň ten limit, že děti ne. Řekni mi, čím to je, že se – jak už jsi zmínil – vzedmula obrovská vlna zneužívání, týrání dětí. V loňském roce bylo hospitalizováno 265 dětí, které byly prostě těžce zraněny dospělými. Bylo zjištěno rekordních 10 155 případů zneužívání, zanedbávání. To jsou nejvyšší počty týrání dětí za posledních 20 let. Co to je za epidemii, že na nás děti prostě najednou nefungují? Nemáme v sobě dost něhy? Nebo co to je?

Maxmilián Kašparů: Já bych tady viděl příčiny dvě. První příčinou je, že se to děje v rodinách, kde je některý z rodičů skutečně psychopat, který nemá svědomí, který nemá strach. A druhá příčina je, že pro spoustu rodičů – a teď mluvím z praxe dětského psychiatra – je dítě překážkou jejich dobrého života.

Oni se o něho musí starat, nemůžou chodit po flámech jako chodili dřív, nemohou si dovolit úplně všechno, protože dítě něco stojí, takže si nemůžou koupit to nebo ono. A po určitém čase jim dítě začne vadit a oni ho chápou jako příčinu jejich neštěstí, příčinu jejich nepohody.

Martina: Ale proto ho neztluču, nezlámu mu ručičky. Víš, já tady mluvím opravdu o určitých extrémních situacích, které…

Maxmilián Kašparů: Ale ony jsou tím, jako to říkal jeden rabín, na koho to svedu. Potřebuji někoho, na koho to svedu. A já na dítě svedu: „Ty jsi příčinou toho, že nemůžu žít život plnohodnotným způsobem.“ Čili je toto.

Samozřejmě že tito lidé jsou povahově jinak nastaveni než je většina populace. Jestliže uvedu, že – říkal to myslím profesor Höschl nebo Zvolský, některý z našich špičkových psychiatrů – že každý sedmý občan této země je dementní, debilní, alkoholik nebo psychopat, tak si vezmi, co po této společnosti můžeme chtít?

Martina: Můžeme se na dospělou populaci dívat také jako na populaci, která je třeba obrovským způsobem zatížena? Může i toto za vlnu nenávisti, která se dokonce obrací i vůči dětem a dokonce vůči vlastním dětem? Bavili jsme se o tom, že dospělí vnímají, že přicházejí o práci, že je možná nahradí AI, že nevědí, co si počnou dál, že nemají na potraviny, protože se jim zdraží energie, že se jim zdraží nájem, že možná dostanou výpověď z bytu nebo jim nájem stoupne tak, že už na to nebudou mít, a že nemají na to, aby dítě jelo na lyžák. Víš, to je obrovská spousta starostí. Dá se to tímto omluvit nebo aspoň vysvětlit?

Maxmilián Kašparů: Zlo se nikdy nedá omluvit. Dá se to vysvětlit, ale nedá se to omluvit. Vysvětlit se to dá nějakou sondou do minulosti nebo do hloubky. Do minulosti člověka to znamená, v jakém jsem vyrůstal prostředí, odkud mám určitý model chování. Tento model chování přechází z generace na generaci, říkáme tomu, že každá rodina má svou mentalitu, svého ducha, který jako bychom také dědili, tedy nejenom genetiku, ale taky dědíme určité způsoby chování.

Takže to by asi byla cesta, jedna z cest k tomu, abychom pochopili, proč tito lidé žijí a jednají tak, jak žijí a jednají. A druhá cesta vychází z toho, že jsem se prostě narodil nějaký. Kdybychom se rodili jako sériové výrobky, tak by bylo řešení, ale když se rodíme jako originály, tak každý originál potřebuje svůj přístup.

To znamená, jestliže je nás tady 10 miliard, tak každý psychiatr by měl mít 10 miliard forem, jak jednotlivě postupovat, a to se prostě nedá. Čili na toto není řešení, jak z toho ven.

Lidé nejsou sériové výrobky, ale originály vyžadující individuální přístup

Já si vzpomínám na mého automechanika, kam jsem jednou přijel, a on říkal: „Nic mi neříkejte, já vím, co to je, je to ventil.“ Protože továrna vyrábí série a automechanik jako lékař automobilu to dokonale zná, protože jsou všechna tato auta stejná. Kdežto lékař, ať už je to somatik nebo psychiatr, vždycky pracuje s originálem.

Letos slavím 50 let psychiatrické praxe a opravdu těch originálů mi prošlo strašně moc a každý z nich mi přinesl jeden životní příběh. A tam jsem se naučil víc, než jsem se naučil ve škole, a to bychom mohli všichni, i když nejsme lékaři. Všichni se můžeme učit a klást si otázky, proč dotyčný člověk jedná tak, jak jedná.

A to souvisí s názory, proč má člověk ty názory, které má, proč já mám jiné názory. A to je to proč, proč, proč. A to je vlastně to, co nám – zase se opakuji – ve společnosti chybí, protože my si neklademe otázky po příčině a pak nevíme, co s následkem.

Děti by se měly vychovávat odměnami a kultivací svědomí

Martina: Těch 50 let je úctyhodných – gratuluji. A tím pádem máš skutečně prostor na to, abys říkal, že určitou šarži občanů nelze opravit stejným způsobem. Ale když se podívám na to, jak přistupujeme třeba k mladým, tak my máme tendenci si to alespoň usnadňovat tím, že máme tady generaci Y, generaci Z. A pak přistupujeme k mnohým skupinám a dětem generací narozených v určitém časovém úseku s přezíravostí nebo shovívavostí nad jejich přecitlivělostí, volili jsme slova – často i já – o sněhových vločkách. A já si říkám, jestli s tím už nejsme také trochu otravní a mimo, protože se snažíme děti nacpat do jedné skupiny, která sjela z pásů mezi lety 2006 a 2020.

Maxmilián Kašparů: Ano, to je to škatulkování. Na jedné straně je dobré, když něco škatulkujeme, protože si děláme pořádek. Třeba škatulkujeme podle abecedy a tím pádem vím, když potřebuji něco od P, že nebudu začínat od A, ale jdu do druhé poloviny abecedy. Ale na druhé straně nesmíme uzavírat lidskou bytost ze všech jejich stran – tělesné, psychické i duchovní – do nějakého chlívečku jako: „Ty ses narodil tehdy, a proto jsi takový.“

Mně toto škatulkování připomíná lidi, kteří se věnují horoskopům. Ty ses narodil 15. května, tak musíš být takový a musíš mít takový osud, protože ses takto narodil. Toto nefunguje, ale spousta lidí tomu věří: „Řekni mi, kdy ses narodil a kolik bylo asi tak hodin, bylo to večer nebo ve dne, a já ti podle toho určím…“ Lidi nemůžeme škatulkovat, ale my to děláme.

Martina: To už neškatulkuješ. To už teď trošku astrology také házíš do jednoho pytle, protože jestliže oni zjišťují, v kolik ses přesně narodil, kdy ses přesně narodil, tak už horoskop třeba sestavují na tvůj konkrétní příběh. Já vím, jaký k tomu máš vztah, ale musela jsem si trochu zaprovokovat.

Maxmilián Kašparů: Já ti na to odpovím zkušeností. Jeden můj známý, který pracoval v jednom velmi známém deníku, kde byl vždycky na zadní straně horoskop, tak on říkal: „Tak kdo dneska bude dělat horoskopy?“

Martina: To je jiný příběh: „Dnes potkáte svého vyvoleného, pokud vám nespadne na hlavu cihla.“ Ale pojďme se ještě znovu vrátit k dětem a momentálně ještě pořád ke vztahu dospělých vůči dětem, než se podíváme zase na to, jak se změnila třeba současná generace nebo současné generace dětí. Politika má tendenci tyto věci ihned vyřešit a myslím, že ty tomu říkáš velice trefně, že dá na morální díry technickou záplatu. Jak vnímáš to, že se objevily plány, že týrání dětí se zabrání tím, že bude zabráněno tomu, aby bylo dítě jakýmkoliv, sebemenším způsobem fyzicky potrestáno? Zmocněnkyně Klára Laurenčíková vyzdvihuje, že zásadní mentální změnou by mohla být účinnost novely občanského zákoníku, který poprvé naplno vysloví nepřípustnost jakýchkoliv fyzických trestů vůči dětem. Je to řešení? Je to zásadní změna, která změní tato alarmující čísla?

Maxmilián Kašparů: Ano, ale já sám jsem nikdy nebyl fyzicky trestán. Já jsem nedostal nikdy na zadek, nikdy jsem nedostal pohlavek. Je to otázka výchovy. Ale dítě nemůžeme vychovávat něčím negativním. I když i Komenský říkal, že proutek by měl být v ruce jak u učitele, tak u rodičů.

Já jsem proti fyzickým trestům, protože máme jiné účinné páky, které můžeme místo tohoto trestu použít. Je to například nějaký zákaz něčeho nebo nějaký úkol, který dítě musí udělat. Já jsem třeba miloval kolo a když jsem zlobil, tak jsem týden nesměl jezdit na kole, tak jsem si pak rozmyslel, jestli budu zase zlobit, protože by mě zase čekalo toto. Takže dá se to.

A potom další věc je, že se u nás přestalo vychovávat svědomí dětí: „Všechno je ti dovoleno. To, co zákon nezakazuje, tak můžeš.“ Ale svědomí je vnitřní strážník a ten mi nedovolí. Rodiče mi něco nedovolí – a svědomí mi taky něco nedovolí. A když mám svědomí otupělé nebo široké, tak si můžu dovolit všechno.

Čili já bych vychovával prostřednictvím odměn a netělesných trestů a současně kultivací svědomí dětí, aby říkaly: „Já bych to sice chtěl udělat, ale něco mi říká, že by mě to trápilo, že by mě to mrzelo, kdybych to udělal.“ Tohle u dětí neslyšíš: „Mě by to trápilo. Mě by to mrzelo,“ protože to je anestézie svědomí. Svědomí je uspáno. Každý ho má, ale u dětí je potřeba ho probudit výchovou.

Jedním z důvodů šikany je rozdíl mezi bohatými a chudými

Martina: Maxmiliáne, bavili jsme se, že to vezmeme padni, komu padni. Teď jsme se věnovali dospělým a jejich přístupu k dětem. Pojďme se teď podívat na to, jak se proměňují děti. Už jsme se tady zmínili, že se zvyšuje počet objasněných trestných činů, které páchají děti, a to včetně vražd. Dočetla jsem se, že dokonce i předškoláci už mají temné fantazie. Jak si vysvětluješ toto?

Maxmilián Kašparů: Já se vrátím k hrnci. Lidská duše, to je hrnec, a jde o to, čím to naplním. A jestliže to naplním něčím, co je pozitivní, to znamená, že dítě bude žít v prostředí, kde bude mít – včetně televize, včetně sociálních sítí – pozitivní a kladné podněty, tak do hrnce dětské duše bude putovat to, co je dobré.

Ale teď si vezměme, kolik je kolem nás negativ. A děti jsou živy ze sdělovacích prostředků, z rozhlasu, z novin, z časopisů, všechno tady můžu vyjmenovat, a to má na děti vliv, ale z rodiny se jim nikdo nevěnuje, aby jim vysvětlil, že tak to být nemá.

Ptala se mě jedna maminka: „Já se někdy dívám na film s mým chlapcem a jsou tam scény, které ještě nejsou pro něj.“ A já jsem říkal: „To je dobře. Vždycky mu u toho vysvětlete, že to, co tady vidíš, je ošklivé a to se nesmí.“ Čili dívejte se i na takovéto pořady a filmy s tím, že jste doprovazeč dítěte, a ne že mu dáš dlaň na oči s tím: „Teď se zrovna nedívej, protože oni se tam objímají.“

Takže záleží na individuálním přístupu rodičů. Dítě do sebe nasává nejen to pozitivní, ale taky to negativní a negativního je kolem nás strašně moc. A někdy to způsobí rodiče tím, že k dítěti mají trojí přístup. Je to velmi jednoduchá rada, ale účinná:

Představme si dítě, a teď je tady rodič, který je nad ním a chová se k němu jako k něčemu podřadnému jakože: „Vždyť jsi jenom dítě. Vždyť jsi jenom hloupý.“ Já slovo „jen“ nemám rád. Pak jsou ale rodiče, kteří jsou pod dítětem a prakticky ho nesou: „Jak to máš daleko do školy? Sto metrů? Tak já tě dovezu autem, abys nemusel, chudinko, šlapat pěšky.“ Nebo ještě: „Ještě mu dáme tohle. Toto nedělej, protože by ses unavil.“

To jsou špatné postavy, jak když je rodič nad dítětem, tak rodič, který je pod dítětem. Ten první ho manipuluje jako loutku, protože je nad ním. A ten druhý ho nese, protože je pod ním. Ideální vztah je, aby si byli rovní. Aby si matka s otcem říkali: „Vždyť to je člověk rovný nám všem. Já se k němu musím chovat tak, jako se chovám k dospělému. Tak jako se muži chovám k tobě a ty ke mně, tak se musíme chovat i k dítěti. Nemůžeme z něho dělat hlupáka, kterého musíme nést, a tím z něj dělat slabocha, kterému musím být loutkovodičem.“

Čili doporučuji, pokud bych dával z dnešního povídání nějakou radu, tak by to mělo být toto: „Dítě nad ním, pod ním a vedle něj.“

Martina: Stalo se ti v posledních letech, že jsi třeba měl co do činění s dítětem, které na tebe takzvaně rozbalilo takové myšlenky, takovou třeba temnotu, že sis říkal: „Tak s tím jsem se ještě nikdy nesetkal?“

Maxmilián Kašparů: Že by to bylo hororové, tak to ne. Ale někdy dítě překvapí názorem. Já někdy vyšetřuji děti tím, že jim dávám otázky jako: „Přišel kouzelný dědeček a splní ti tři přání. Co by sis přál?“ A dítě mi podle věku řekne, co by si přálo. Měl jsem kluka, asi sedmiletého nebo osmiletého, a dal jsem mu tuto otázku a on říkal: „Já bych měl jenom jedno přání. Aby se zmrazily jaderné zbraně.“

Martina: Brouček.

Maxmilián Kašparů: A já jsem říkal: „A víš, co jsou jaderné zbraně?“ „Ne.“ „A víš, co je to zmražení?“ „Že by to bylo v lednici.“ Čili to dítě se bojí. Ono si přálo – protože ho asi doma nebo nevím kde straší a ono nemá jiné přání než zmrazit jaderné zbraně, a přitom neví, co to je, a má strach, má úzkost, má z toho depresi. A proto to ventiluje.

Martina: Myslíš si, že agresivita dětí roste právě proto, že jsou vlastně zahnané do kouta sami sebou?

Maxmilián Kašparů: Ano. Když je člověk zahnaný do kouta – nebo ke koutu, ne do kouta, tam už je – ale ke koutu, tak má dvě možnosti, buď útěk, nebo útok.

Martina: Nebo strnutí.

Maxmilián Kašparů: Nebo jsou strnulé. Tyto děti jsou agresivní proto, že buď byl někdo agresivní na ně a ony se mstí, nebo žijí v prostředí, kde mají více negativních podnětů než pozitivních, a potom se bojí.

Děti se ve třídě třídí do dvou kategorií: „Máš značkové boty? Nemáš. Já je mám. Ty jsi míň. Na dovolené jste byli kde? V Karibiku? Nebo v Indii?“ „Ne, my jsme byli na Máchově jezeře.“ „Jenom na Máchově jezeře? Socka. Ty jsi socka, protože nemáš značkové boty a o dovolené jste byli jenom u nás v republice.“

A tady vidím – a toho jsem si všiml – že pokud je šikana, tak jeden z důvodů šikany mezi dětmi je právě rozdíl mezi bohatými a chudými. A proto říkám, že se bojím, aby z toho zas nebyla nějaká revoluce.

Sociální sítě jsou jako včela – nosí med, ale mají i žihadlo

Martina: Ty říkáš, že děti, které jsou agresivní, buď žijí v prostředí, které je živí větší dávkou agresivity, a proto ony pak také šikanují, vyhrožují. Nebo tam můžou být materiální důvody. Ale skutečností je – přestože na ně nechci svádět úplně všechno – že na sociálních sítích nemáš moc kam utéct do pozitivní stimulace. A do toho se k dětem dostává v naprosto dětském raném věku třeba pornografie. Myslíš si, že je šance před tímto děti uchránit, aniž by doma zrušili wi-fi?

Maxmilián Kašparů: Nedávno se k tomu vyjádřil i francouzský prezident Macron, který říká, že by se do 15 let mělo zakázat, aby děti používaly sociální sítě – a pokud to Evropská unie nestanoví, tak Francie si to začne dělat sama bez ohledu na Evropskou unii.

Já nevím, jak si to představit, protože jestliže se chci k něčemu dostat, tak se k tomu stejně dostanu. To bychom museli nakonec sociální sítě zrušit jakožto příčinu, a ne řešit jejich zákaz coby následek. Jak to chtějí udělat? Ale já jsem rád, že se o tom vůbec diskutuje na vysokých místech, že se to ví, protože já vidím sociální sítě skutečně jako velké zlo.

Martina: Otázkou je, jestli – když o tom takto politici mluví – to není vždycky měsíc před volbami? V tomto případě, jestli to nebylo před prezidentskými volbami ve Francii. Ale otázka, zdali je vůbec v tuto chvíli možné zrušit sociální sítě, je vlastně…

Maxmilián Kašparů: Víš, sociální sítě jsou jako včela. Na jedné straně nosí med a na druhé straně dávají žihadlo.

Martina: Já si na ně – dá se říci – nemohu stěžovat, ale začala jsem je užívat už jako poměrně paní v letech.

Maxmilián Kašparů: Ano, ony mi něco můžou přinést – to je ten med. Ale ony mě také můžou udělat něco zlého, a to je to žihadlo. Čili dívejme se na to stejně jako na nůž. Můžu dítěti ukrojit chleba, když má hlad, nebo mu můžu podříznout krk. Čili nejde tady o nástroj, ale jde tady o to, kdo má ten nůž v ruce. Já nemohu říct, že to je kladné nebo že to je záporné. Na všem je něco.

Martina: Maxmiliáne, řekl jsi, že to, co považuješ za základní pilíř budoucnosti společnosti, je láska a naděje. Co tobě v tuto chvíli dává naději?

Maxmilián Kašparů: Možná to bude znít jako fráze, ale naděje mi dává, že neztratím lásku. A láska mi dává, že musím milovat naději.

Martina: Myslím si, že celý příští rok – a nejen ten – bychom mohli věnovat přemýšlení nad skutečným obsahem a hlubinou těchto dvou vět. Maxmiliáne, děkuji ti za všechny tyto náměty k přemýšlení. Vážím si jich. Díky moc.

Maxmilián Kašparů: A já jsem rád, že jsi mě pozvala a že si tady budeme povídat. Těšil jsem se na to.

Martina: Já také, já také, Maxmiliáne. A potřebuji teď vědět tvůj pohled na věc, protože tvůj pohled na společnost probíhá nejenom tvýma očima, ale také skrze oči tvých pacientů. Jsi považován jakožto psychiatr, ale také kněz, za znalce lidské duše. Řekni mi, je opravdu kolem nás více nenávisti, více agresivity, nebo je to prostě pořád dokola tatáž písnička, jen v jiném aranžmá?

Sebevraždy mladých lidí vzrostly za posledních deset let o 200 procent, a to jsou přece nejkrásnější léta života

Maxmilián Kašparů: Já to slýchávám často, když třeba hovořím o tom, že za posledních deset let asi o 200 procent vzrostly vraždy dětí. Když slyším o týraných dětech, jak roste jejich počet, a někdo mi na to řekne: „Ale to bylo vždycky, jenom se o tom nemluvilo, nedávalo se to do sdělovacích prostředků, ale bylo to vždycky,“ tak já s tím souhlasím napůl. Ono to bylo vždycky, ale nebylo to v tak obrovské míře, jako je to teď. Máme například rostoucí počet sebevražd mladých lidí mezi 13. a 18. rokem – to jsou přece nejkrásnější léta života – a tito lidé si sáhnou na život. A toto vzrostlo za posledních deset let asi o 200 procent.

Martina: Nejmladšímu sebevrahovi v loňském roce bylo deset let.

Maxmilián Kašparů: Ano. A jsou děti, které jsou vrahy. Za loňský rok to bylo asi deset obětí, které zabily děti.

Martina: A loni jich bylo deset, a letos, jen za první čtyři měsíce roku 2025, je jich už sedm. Promiň, že tady sázím čísla, jenom jsem se zaměřila právě na špičku ledovce, na nejvíc zjevné a nejvíc traumatizující výsledky. Ale teď pojďme zpátky k tomu, jak se dá jinak zjistit, že nenávist roste.

Maxmilián Kašparů: Jinak, než statisticky to můžeme zažít každý z nás. Já jsem teď přijížděl do Prahy a vidím agresivitu řidičů. Ano, když si jedu těch svých – můžu jet 130 – ale já si jezdím svých 110, tak za mnou houkají a najíždějí na mě, blikají na mě, tak já říkám: „Tak si předjeď.“ Ale ne, on chce jet ve svém pruhu. Čili já to vidím, přijdu do obchodu a zákazníci jsou agresivní na prodavačky, přijdu přednášet do školy a na jedné škole jsem vůbec nemohl dokončit pro agresivitu dětí vůči učitelkám a vůči mně. Čili já nepotřebuji statistiku, ale potřebuji chodit mezi lidi na dálnici, do obchodu, do školy, a všude se s tím setkávám.

Martina: Maxmiliáne Kašparů, já jsem tě přerušila, skočila jsem ti do řeči, když jsi říkal, že s tím, že agresivita roste – ale zároveň to není jednoznačné, protože se tomu možná dříve tolik nevěnovala pozornost a nemělo to takový mediální výstup – že s tím souhlasíš tak napůl. Tak se ještě teď vrátím ke tvé první myšlence. V čem je ta půlka, se kterou souhlasíš, v čem je půlka, která tě míjí?

Maxmilián Kašparů: Tedy souhlasím s tím, že to roste. Ale co mě míjí? Lékař si vždycky musí klást dvě otázky: První je „proč?“ A druhá otázka je „jak?“ A já si musím klást jako lékař otázku, proč se toto děje, a musím hledat příčinu, protože tady – a to je to, čemu já nerozumím – se ve společnosti věci řeší, až když už jsou. A to jsou ty nejrůznější poradny, nejrůznější koučinky a toto vše, co se tady zavádí. Teď letos má být dokonce nějaký zákon o péči o děti, a má to být něco úplně nového vůči dětem. Ale já v tom stále nevidím příčinu, já hledám příčinu, proč tomu tak je. Protože pak, když si neřeknu „proč“, tak si nemůžu zodpovědět ani druhou lékařskou otázku, a to je – jak. Jak z toho ven? Jak to řešit? Jak to léčit? Čili my jsme si přestali klást právě tyto otázky „proč“, a myslím, že my se bojíme odpovědi, protože bychom přišli na to, že je skutečně cosi shnilého ve státě česko-moravsko-slezském.

Martina: Ty jsi přesto tuto otázku určitě kladeš sám, ačkoliv není kladena celospolečensky. Určitě ty sám osobně, jakožto profesor Max Kašparů, jakožto psychiatr, jakožto dětský psychiatr, na to hledáš odpověď. Tak k čemu nejčastěji docházíš? Nebo kolem jakých příčin se tvé myšlenky točí nejčastěji?

Maxmilián Kašparů: Já bych tady odpověděl myšlenkou svatého Jana Pavla II., polského papeže, který říkal, že žijeme v kultuře smrti. Jsou nejrůznější kultury, ale my že jsme se dostali do kultury smrti, což je kultura, která nemá úctu k životu. Kultura smrti nemá úctu k životu. Například vezmi si, že dnes rodiče vychovávají děti k úspěšnosti, a dřív je vychovávali ke slušnosti. „Musíme ho vychovat, aby z něj byl slušný člověk,“ to se dnes nenosí. Musíme ho vychovat k tomu, aby byl úspěšný člověk. A podle mě ne vždy spolu úspěch a slušnost souvisí – myslím, že to je výjimečné. A toto je jeden z důvodů, co je pro rodinu, pro dítě primární. A to jsou lokty, lokty, lokty. Ale všechno vychází ze srdce, to už je stará biblická pravda, která říká, že všechno dobré i zlé vychází ze srdce, a záleží na tom, co my do srdce vkládáme a co z něj vychází. A to je pramen, který mi říká, proč je tomu tak. A je to proto, že jsme se dostali do situace sedmi hříchů, které tady křesťané měli a mají. A prvním hříchem je pýcha, která se dává na první místo proto, že je matkou všech dalších šesti hříchů. A já vidím tu nesmírnou politickou pýchu, nesmírnou pýchu rodičovskou, pýchu dětí, pýchu mladých lidí, a arogance, která je v tom, je také odrazem pýchy, i sebestřednost je pýcha nebo povznesenost nad ostatní. Tady rodiče pošlou dítě na jazykový kurz, aby umělo anglicky říct „nejneobhospodařovatelnějšími“…

Martina: Nejdelší české slovo.

Maxmilián Kašparů: A oni ho pošlou na angličtinu, aby to umělo říct anglicky. A ale ono neumí říct česky: „Dobrý den. Dovolte prosím. Promiňte, omlouvám se vám. Děkuji.“ Oni to neumějí česky. A o tom to je. To není o tom, co je v hlavě, ale tady je to o tom, co je v srdci. V hlavě můžu mít anglická slovíčka, ale když v srdci nemám ta česká, tak potom dochází k tomu, že tady je napětí, je tady nervozita, a z toho vychází agrese.

My nežijeme ve změně epoch, ale v epoše změn, a to je jeden ze symptomů současné doby

Martina: Ty jsi citoval Jana Pavla II., který mluvil o kultuře smrti. Když o ní mluvil, tak byl papežem, který vzešel z východního, komunistického, totalitního bloku. On žil ještě v době, kdy byl zavražděn jeho zpovědník, kněz Popiełuszko. Dobře, ale pak se převalila historická vlna a najednou byl východní blok svobodný a západní kultura jako taková se dál rozvíjela. Tak řekni mi, kde má kultura smrti kořeny, když je zjevně ideologií prostá a odolná a nemají na ni vliv?

Maxmilián Kašparů: To není otázka ani Východu, ani Západu, protože kultura smrti byla do roku přelomu silnější na Západě než na Východě. Čili tento papež vstoupil do západního světa a mohl porovnat jak Východ, tak Západ. Z Východu vyšel a do Západu přišel a mohl porovnat. A když se má porovnat, tak je to vždycky úžasná pomoc pro problém, který se zkoumá. A on viděl, že na Západě byla nevraživost a dalších negativ daleko víc. A toto přišlo i k nám do východní části Evropy. Takže z čeho to vyplývá? Vyplývá to ze současného fenoménu tradice neúcty k životu. Já bych tady řekl, že je to znamení času. My nežijeme ve změně epoch, ale v epoše změn. A to je jeden ze symptomů, z příznaků změn v současné epoše, a proto se tomu říká, že to je znamení času. Že tento čas je poznamenán tím, že je tady mnoho špatného. To je to znamení času. Každý čas má své znamení, jenom je potřeba umět ho číst a rozumět mu a uvědomit si, že skutečně žiju v prostředí, žiju dokonce v bublině, kde je určitá mentalita, a tato mentalita je právě mentalita negativní. My se bráníme proti negativním jevům, ale neumíme to, a já skutečně sám nevím – ač je mi to často kladeno jako poslední otázka: „Co byste s tím dělal? Co doporučujete? Co navrhujete?“ Můžu klepat pravým kněžským rukávem a levým rukávem lékařským a nic z nich stejně nevyklepu, protože to je právě ten fenomén, to je jev doby. A kdybych to měl říct z hlediska křesťanského, tak je to jako by se naplňovala Apokalypsa. Když čtu Apokalypsu, tak vidím, že jsou tam právě znamení dob, a my žijeme v nějaké poslední době, kterou asi skončí naše – v uvozovkách – kultura, ve které už prakticky dožíváme.

Martina: Ale pak by nás to mohlo vést k jakémusi odevzdání, k nihilistickému postoji, kdy si řekneme: „No, co se dá dělat, psáno jest, tak už to nějak doklepeme.“

Maxmilián Kašparů: Řekla jsi správně, „mohlo by vést“, ale nesmí to k tomu vést, protože jsou tři božské ctnosti: víra, naděje a láska. Víru jsme pochovali, láska je na ARO a potřebuje resuscitovat. A zbývá nám naděje a tu nesmíme pohřbít, protože tak veliký hrob ještě nikdo nevykopal. Čili my musíme mít stále naději, že věci na konci budou mít nějaké východisko. A jestliže bychom tomu nevěřili, tak by pak skutečně bylo zbytečné na tomto světě existovat.

Martina: Tak ji pojďme spolu – naději – živit. Ale máš pravdu v tom, co jsi řekl úplně na začátku, že nejprve musíme zjistit „proč?“, abychom mohli třeba živit naději odpověďmi na otázku „jak?“. Od neurologa a psychologa profesora Tomáše Hradila jsem četla jeho názor, že pokud někdo psychologickými triky a sociální manipulací usměrní nenávist na více lidí, vzniká potom hrůza, které se dá ve společnosti těžko zamezit. A tohle zní už jako plán, pokud toto někdo dělá psychologickými triky a sociální manipulací. Řekni mi, dokážeš říct, kdo je nejzdatnějším psychologickým a sociálním manipulátorem dnešní doby, aniž bychom si to třeba vyloženě uvědomovali?

Maxmilián Kašparů: Nebude to asi jeden jediný zdroj, těchto zdrojů bude víc. A to je zdroj manipulace s člověkem, který vychází ze zdrojů vyšší inteligence. Protože zase bych tady použil Sienkiewiczovu větu, která říká, že nejhorší je vzdělaný despota. Despota může být hlupák nebo to může být průměrný člověk, ale pokud se dostanou k moci osoby, které jsou skutečně psychopatické, tak potom tyto osoby nemají tři věci. Asociální psychopat může mít velmi vysoké IQ, a mají ho. Ale oni nemají stud, nemají strach a nemají svědomí. A toto jsou věci, že když se tito lidé dostanou k moci, tak vytvoří partu, vytvoří klub, vytvoří nějakou organizaci, třeba i celosvětovou, a mají jeden jediný cíl: ovládnout ji. A protože jim chybí tyto tři věci, tak jdou doslova přes mrtvoly.

Co jsou volby? Hledání spasitele, a pak zjistíme, že nám lhali a šlo jim jen o sebe a o struktury, které za nimi stojí.

Martina: Teď jsi nás osvobodil podle Carla Gustava Junga od zodpovědnosti, protože za to mohou oni. Ale tito lidé, které jsi vyjmenoval – to znamená psychopati, kteří jsou prosti studu, strachu a svědomí – se dostali k moci skrze naše svolení, skrze naše požehnání, skrze buď naši apatii, nebo dokonce aktivitu. Řekni mi, co to je, že najednou necháváme vyrůst elity, které nám potom veřejný prostor zaplňují nenávistným dusnem?

Maxmilián Kašparů: Protože jim věříme. My jim věříme, a proto jim tam hodíme hlas. Člověk už z podstaty svého stvoření je člověkem, který potřebuje nějaké řešení životních problémů a potřebuje spasitele. Já jsem vždycky před volbami – to nás teď čeká – uvědomuji, že zase budeme v této zemi volit, hledat spasitele – někoho, kdo nás z toho, co nás tíží, co nás bolí – vyvede ven. Čili co jsou volby? Volby jsou hledáním spasitele. A po určitém čase zjistíme, že nám lhal, že mu šlo jenom o něj, nebo že je napojen na nějaké jiné struktury, které stojí za ním, a on jim slouží jako loutka a zneužívá k tomu naše hlasy. Ale už s tím zase nic neuděláme, protože on už tam je. A to je hledání spasitele mezi politiky. Jeden americký psycholog řekl, že ve vrcholné politice ve Spojených státech je daleko více psychopatů než ve všech věznicích v USA. A profesor Bleuler, to byl švýcarský psychiatr – já ho mám velice rád, protože jsem na něm vyrostl – popisoval druhy osobností a vyjmenoval jednu, která se dneska neuvádí, což mě dost mrzí, ale já ji uvádím. A vždycky, když mi někdo řekne, že není v klasifikaci nemocí, takže bys to neměl používat, tak říkám: „Dobře, ale uvádí to Bleuler, a na toho nemáš.“ A on to nazval: „Psychopat po uplatnění toužící.“ To je definice psychopatů, kteří jsou skutečně po uplatnění toužící. Oni mají v jádru své osobnosti manipulovat, vést, ovlivňovat, těšit se z toho, že jsem tě obelhal, že jsem tě oblbnul. A tito psychopati po uplatnění toužící nejsou jenom v politice, ale třeba i někde ve fabrice, v rodinách, kde jeden z nich se stane tím, kdo o všem rozhoduje, a nějaká svoboda názoru v rodinách – to pro něj neexistuje. On je velký manipulátor. Takže tahle porucha osobnosti, pokud se dostane nahoru, vypadá tak, jak to potom vidíme v následcích.

Martina: Ale není to tak, Maxmiliáne, že tento politický systém, který u nás máme – a nejenom u nás, ale který je teď i na Západě – je v podstatě nastaven pro pacienty tak, jak je pojmenoval profesor Bleuler?

Maxmilián Kašparů: Je to tak. Oni si to nastavili.

Martina: A my jsme přitakali.

Maxmilián Kašparů: Jestliže chci hrát nějakou hru, třeba fotbal, a mám se držet pravidel, která jsou dána FIFA, tak mi to vadí. Ale jestliže já chci hrát fotbal a nastavím si pravidla sám a řeknu, že naše branka bude menší a vaše branka bude větší a já budu hrát ve dvanácti a vy jenom v jedenácti, tak pokud si tato pravidla nastavím, tak mi to vyhovuje. A jestli to bude divákům na stadionu jedno, nebo budou dokonce říkat: „Hele, to je nové, a my musíme hledat nové cesty,“ to je věta, kterou nesnáším, protože stále hledáme nějaké nové cesty – pastorační cesty v církvi, liturgické cesty, myšlenkové cesty – tak to je fráze. Cesty za nás hledá někdo jiný – a když jako jednotlivci nemáme moc hledat cesty, tak musíme hledat pravdu. Já už jsem tady, myslím, v jednom vysílání říkal – nevím, kdo to vyslovil: „Běž s těmi, kdo hledají pravdu, a uteč od těch, kteří už ji našli.“

Musíme být svobodní nejen od něčeho, ale k něčemu, ke konání, a teprve z praxe člověku vyjde dobro a zlo

Martina: Tak toto je výrok, který v současné době, bych řekla, dostává zcela nový rozměr, protože těmi, kdož ji nalezli, jsme obklopeni, a každý, kdo by zapochyboval, je náležitě perzekuován. Ale pověz mi, když jsi řekl, že volby jsou jenom hledání spasitele, tak to můžeme brát tak, že volby jsou hledáním někoho, kdo bude možná méně škodit a možná si dovolí ve svém hlásání pravdy alespoň nepatrně zapochybovat. Čeho si tedy má člověk všímat a co máme vnímat kolem sebe, abychom dokázali rozeznat nezdravé prostředí, které nám může začít otravovat vzduch, ať už záští, nenávistí, soutěživostí, arogancí, takzvanou asertivitou? Čeho si všímat?

Maxmilián Kašparů: Normy. Zase se vrátím na medicínu, kde jsem jako student studoval anatomii čili to, jak to má být. A pak jsme studovali patologickou anatomii, tedy jak je to chorobné. Studovali jsme fyziologii, tedy jak má organismus dobře fungovat. A pak jsme měli patologickou fyziologii, tedy jak organismus pracuje špatně. Protože kdyby nás na fakultě učili jenom to druhé, kdyby nás učili jenom patologickou anatomii a patologickou fyziologii, tak bychom nevěděli, jak to má skutečně být. A to je to první, a pak z toho vycházíme na to druhé. Jestliže ovšem jedinec i společnost přestanou vědět, co je norma, co je zdravé a co je přirozené, tak už zbývá jenom patologie, jenom chorobnost. Protože člověk, který zná oboje – toto je věda a toto je pavěda, toto je víra a toto je pověra, toto je dobré a toto je zlé – dokáže rozlišovat. Ale jestli přestane rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, krásou a ošklivostí, tak se dostaneme do situace, ve které jsme.

Martina: Ale na to ti jistě celá armáda – nejenom politiků, ale estetiků, ideologů – namítne: „A kdo ti určí, co je to krása? A kdo určí, co je to pravda?“ A pak se tady nabízí pro mě už tedy trošku nepřijatelné věci, že každý má svou pravdu. Případně mi tady jeden host řekl, že pravda je společenský konsenzus. Na téma krásy ti řeknou: „Každému se přece líbí něco jiného,“ a můžeme v tomto pokračovat. A teď žijeme ve společnosti, která preferuje alespoň zdánlivý pocit svobody ve všem, a každý z nás si přece může vybrat, co je pravda. Každý z nás si může vybrat, co je krása. Každý z nás si může vybrat, co je láska. Jak se zorientovat v prostředí, které pro každého nabízí nepřeberné množství výkladů?

Maxmilián Kašparů: Ano, je toho na nás moc. Na jednoho člověka je toho moc, a každý má svou pravdu. Těchto pravd je mnoho, krás je také mnoho, dobra a zla je také mnoho, ale teď jde o to vyselektovat, co je skutečně. Protože se můžeme dostat do situace, kdy to, co dneska považujeme za pravdu, zítra za pravdu nepovažujeme, protože jsme nějakým způsobem došli k poznání. To je to, že: „Jenom blbec nemění své názory.“ Čili podle životních zkušeností měníme, co je dobro a co je zlo. To by bylo dobré, kdybychom to mohli dělat ve svobodě, ale my musíme rozlišovat, co je to svoboda od něčeho a svoboda k něčemu. My vždycky chceme být osvobozováni od něčeho: Takže léky nás osvobodí od nemocí, stroje nás osvobodí od těžké práce, jedna armáda nás osvobodí od jiné armády. Ale my také musíme být – a to nám chybí – svobodní k něčemu. Musíme být svobodní ke konání, a v tomto konání se ukáže praxe. To, co jsme tady řekli před chvilkou, to je teorie: více pravd, více krás, více lásky. Ale my musíme být svobodni ke konání, a jakmile člověk koná, tak mu z praxe vyjde dobro a zlo. Ne z teorie. A proto člověk, který je zasazen do problémů, jim začne rozumět, a to je to, co nás dovede k poznávání. Říkám „poznávání“, ne k „poznání“, protože když někdo řekne, že už jsem došel k poznání, tak to dám před každým klobouk dolů. Ale když mi někdo řekne: „Docházím k postupnému poznávání,“ tak tomuto člověku fandím.

Martina: Myslíš si, že určitou roli v poklesu populace v západní společnosti hraje třeba i pornografie, sex na počítači, na mobilu, že si to spolu užívají partneři, on je doma, ona je doma, a tak si o tom hezky popovídají na dálku? Je to také jev, se kterým se třeba setkáváš ve své ordinaci?

Helena Máslová: Tak je to jev, u kterého nás teprve čeká zpětná reflexe. Ale distanční vztahy určitě přibyly, a tím pádem přibyla i nekontaktní sexualita, a tím pádem už nejsou ve hře důležité feromonové působky, které přispívají k tomu, že žena otěhotní zrovna, když má pohlavní styk, protože znovu dojde k ovulaci, která je ale vybuzena chemicky potem muže. Takže určitě tento nefyzický kontakt, nebo nefyzická sexualita, masturbační sexualita, je cestou, která je určitě na spektru rizika pro neplodnost. A pornografie, zejména ta perverzní pornografie, tak to je téma, které mě velmi zajímá. Neumím ho ještě správně pojmenovat, protože jakmile začneme uvažovat o pornografii, tak se automaticky dostaneme do nějaké zóny energie, a do nějakého pojmenování, které není vědecké, není exaktní, ale je to spíše slovník ezoteriků.

Martina: Já další bludný balvan unesu.

Helena Máslová: Uneseš?

Konzumace pornografie mění limbický systém a mozkové struktury

Martina: Povídej.

Helena Máslová: Je velmi zajímavé sledovat, co popisují lidé, kteří jsou schopni vnímat jemnější energetické vlivy. Popisují to tak, že při konzumování perverzní pornografie dochází k velkému úniku energie z těla muže a k otevírání aury, a tím pádem je jakoby na úrovni alkoholismu, alkoholika, kterému uniká velké množství energie do bažení a obstarávání si látky, nebo u narkomanů, užívání drog, je to to samé. U konzumování pornografie víme – použiju medicínský slovník – že dochází ke stejnému efektu jako při užívání drog, to znamená vyplavení krátkodobého dopaminu, obsazení dopaminových receptorů a zároveň vyloučení adrenalinu a zaktivování nadledvinek. To vidíme, na to jsou studie, kdy se dělá magnetická rezonance a měření hormonů těsně před vyvrcholením a těsně po vyvrcholení konzumenta. A sloučení adrenalinu a dopaminu vede k tomu, že dopaminový efekt je zvětšen a vzniká tam schopnost vyvinout rezistenci. To znamená, že je potřeba navyšovat dávku. Tedy stejně tak, jako narkoman potřebuje zvyšovat dávku, tak konzument pornografie potřebuje zvyšovat dávku. To znamená, že začíná soft pornem a postupně přitvrzuje, přitvrzuje, přitvrzuje a potřebuje mnohem větší vizuální stimul, daleko intenzivnější podnět k tomu, aby došlo ke stejné míře vyplavení dopaminu. A toto schéma mění limbický systém a mozkové struktury v tom, že člověk je pak necitlivý k normální formě sexuality. To znamená obyčejná žena s obyčejnými stehny, obyčejný vaginální koitus není dostatečným podnětem k tomu, aby zažil takovou míru vzrušení.

Martina: Vysoké podpatky to nezachrání.

Helena Máslová: Ano.

Martina: To, co mu nabídne porno.

Helena Máslová: Erotické pomůcky, zařazování bolestivých stimulů, různé bičíky a nevím, co všechno, to vede k tomu, že člověk ztrácí citlivost a mění se kvalita jeho spermiogramu.

Martina: To se ví?

Helena Máslová: To se ví, to se ví. A nejvíc je na tom toxické to, když se konzumace pornografie děje ve velmi mladém věku. To znamená, že když se tomuto vystaví čtyřicetiletý muž, tak už to nemá takový vliv na změnu struktury mozku, jako když se tomu vystaví třináctiletý, čtrnáctiletý kluk. Protože zažije, že se jinak zorganizuje gonadální osa, která vede přes nucleus arcuatus, kde se vyplavuje oxytocin. To znamená, že vznikne mladík, který pak není schopen produkovat hormon oxytocin, to znamená, že je to mladý muž, který není schopen empatie, není schopen se živou partnerkou vytvořit milostný akt, který by byl láskyplný, protože tam není schopnost vyplavení oxytocinu. Takže vznikne konzumování žen, použití ženy – někdy se tomu říká „masturbace s živou ženou“, protože je u muže změněno prožívání. A víme, že k tomu, aby byl člověk schopen se stát rodičem a pečovat o miminko, oxytocin nutně potřebuje, a to samozřejmě jak u mužů, tak u žen. Především pak u žen, aby se mohly stát matkami, aby mohly porodit, protože oxytocin je hormon, který facilituje porod a umožňuje ženě dobře porodit. Ale i muž, aby mohl být soucitný se ženou, která rodí a která má miminko, potřebuje oxytocin. Ale dospěla celá generace mužů, která oxytocin nemá. A pak se k tomu ještě přidává jeden faktor, a to je plošné masové užívání kokainu. Dokonce vodohospodáři říkají, že v pitné vodě v Praze už je možné detekovat mikrodávky kokainu.

Martina: Mám pocit, že jsem poslední, která neví, kde se to kupuje. Tak pít hodně vody, říkáš?

Helena Máslová: My víme, že kokain snižuje schopnost produkovat oxytocin.

Martina: Přestože se často užívá jako sexuální droga.

Helena Máslová: Ano.

Martina: Ale dlouhodobě.

Helena Máslová: Ano.

Pohlavní styk s mužem závislým na pornografii není pro ženy dostatečně kvalitní, aby dosáhly orgasmu

Martina: To, co jsi právě popsala, je opravdu fenomén. Máš často v ordinaci ženy, které si stěžují právě na to, že mají doma takovéhoto vztahového asexuálního sociopata právě v důsledku třeba nadužívání pornografie?

Helena Máslová: Nemyslím, že ženy jsou schopny to takhle pojmenovat. Ony to často ani neví, protože tím, jak tahle generace vyrostla na mobilech, tak jsou schopni toto zkonzumovat, nebo prožít, velmi rychle. Takže ženy přijdou spíš s tím, že pohlavní styk, živý pohlavní styk s mužem, není fyzicky dostatečně kvalitní na to, aby jim to způsobilo orgasmus. Takže mi mnoho žen řekne, že mají orgasmus jenom, když se udělají samy, ale nejsou schopny prožít orgasmus při pohlavním styku s mužem.

Martina: Přemýšlím nad tím, co se na nás neustále valí: Sex shopy v každém městě, které má tisíc obyvatel, možnost a dostupnost pornografie, a skutečně i možná, řekněme, zvrácené pornografie, ve filmech hrdinové neustále podávají sexuální výkony, které jsou pro běžnou populaci zdrojem frustrace, reklamy, které nabízejí nejenom léky a pomůcky. A to všechno především ve společnosti a pro společnost, pro populaci, která vymírá. Není to zvláštní? Já nechci nic podsouvat, ale když to takto poskládáš, tak máš rovnici.

Helena Máslová: Mě třeba zaujala poznámka, kterou jsem od někoho slyšela, že je nápadné, že porno je zadarmo. Protože je docela náročné vyrobit porno. To musí být nějací herci, kameraman – přece jenom nějaké náklady to má. Ale porno je zadarmo.

Martina: V hotelech myslím ne, tam je takový kanál placený. Ale pravdou je, že ti to často skáče jako nevyžádané video, když hledáš třeba nějakou úplně jinou hru nebo jinou informaci.

Helena Máslová: Nevím. Myslím, že tady existují větší odborníci na fenomén pornografie. Myslím, že se mu z opravdu vědeckého sociologického zájmu věnuje málo lidí a že by stálo za to, aby se někdo fenoménu porna a vlivu na chování mužů věnoval, a to z pohledu opravdu andrologického a formativního vlivu na chování mužů. Myslím, že by toto téma zasloužilo pořádnou studii.

Martina: Probudila jsi ve mně zvědavost. Zkusím najít někoho, s kým bychom tento fenomén pro naše posluchače probrali. Já se vrátím úplně na začátek našeho vyprávění, to jest k poklesu porodnosti. K tobě ženy velmi často přicházejí právě s tím, že nemohou otěhotnět, nebo že mají nějaké jiné psychosomatické potíže, případně psychosomatické potíže související se ženským zdravím. Je nějaká metoda nebo nějaký prvek, který sleduješ jako první, který je většinou u žen na prvním místě, a teprve když zjistíš, že toto není jejich problém, tak jdeš dál? Něco nejčastějšího, nějaký psychosomatický blok, který si současná žena velmi často nese?

Najít lásku a dostat se do láskyplného vztahu je náročné samo o sobě, už to rozhodně není jako za Fráni Šrámka

Helena Máslová: Nápadné je, že velmi mnoho žen má problémy projít vůbec procesem námluv. Obecně jsou námluvy velmi náročné. Zadat se a vůbec dostat se do vztahu je mnohem komplikovanější, než to bylo dříve. Námluvy se zvláštně digitálním světem, digitální revolucí zamlžily a stalo se z toho něco velmi náročného. Najít lásku a dostat se do láskyplného vztahu je náročné samo o sobě a už to rozhodně není jako za Fráni Šrámka, že zafoukal stříbrný vítr, a bylo to. Je to proces, který je bolestivý. A já se někdy tak dívám třeba na nějakou situaci a říkám si: „Tak tady jsou potenciální ženichové, potenciální nevěsty, a místo toho se stane toto.“

Když jsme se tady bavily o pornu, tak celou dobu jsem měla na mysli jednu informaci, kterou jsem se bála využít nebo zmínit, ale asi sem patří. A to je, že na filozofické fakultě, když došlo ke střelbě, tak vlastně jediný patologický jev, který se našel v profilu střelce… To byl mladý muž, potenciální ženich, student filozofické fakulty, pohledný muž, který mohl být ženichem pro některou ze spolužaček, a normálně by se mohli zadat, mohla by vzniknout vysokoškolská láska a mohli by spolu založit rodinu a mít děti. A místo toho se stala tahle obrovská tragédie. A jediná věc, která se našla v profilu střelce, byla, že konzumoval velmi extrémní perverzní porno. A zabil převážně dívky, své spolužačky ze čtvrtého patra, které studovaly ve třídě, kde se učily být budoucími učitelkami pro zrakově a sluchově postižené. To znamená, že to byly „empatky“. Kdo jde studovat na učitelku pro sluchově postižené? Hodné ženy, hodné „empatky“. A ty byly primárním cílem jeho střelby. Samozřejmě zabil další lidi, ale vlastně primárně vystřílel tuto jednu třídu. A já si kladu otázku, jestli tohle není špička nějakého ledovce. Toto je samozřejmě extrémní situace agresivity a násilí.

Martina: A my jsme se o tom celkově dozvěděli velmi málo.

Helena Máslová: Ano, ale pod tím je nějaký celý proces, který způsobuje, že muži a ženy, místo toho, aby prožili nějaký láskyplný vztah, tak se navzájem spíše zraňují, spíše se nějakým způsobem potkávají v nějakých situacích, kdy místo toho, aby si předali něco, co jim oběma prospěje a co způsobí, že oba dva budou zdravější a zažijí něco velmi dobrého, tak zažijí něco, co jim vlastně neprospěje a co je zraní. Takže ženy mi popisují bolestivé rozchody nebo vztahy, kdy to popisují už moderním slovníkem, že daný vztah byl „toxický“ a že nechápou, proč tento vztah trval tak dlouho. Ale já si kladu otázku, proč to tak je? Proč se mladí lidé, místo toho, aby zažili něco kouzelného – kouzlo mládí – aby spolu zažili dobro, které si mohou dát, oxytocin, tak si vyměňují něco zraňujícího.

Martina: A máš na to nějakou odpověď?

Helena Máslová: Myslím, že to je jenom dekadentní vlna, která jde dolů.

Martina: Dekadentní projev rozkladu.

Helena Máslová: Ano. Možná cítím, že tato vlna už je ale v bodu obratu, že toto jsou ještě děti, které zažily třeba i velmi bolestivé rozvody rodičů, domácí války. A je možné, že teď už se tato vlna obrací a že už na svět přicházejí citlivější mladí lidé, kteří už odmítnou tento způsob bytí a budou nacházet nějakou novou kvalitu zadání se, nějakou novou kvalitu větší citlivosti.

Martina: Nesmí to zase nahradit úplná přecitlivělost – ale to nemůžeme vědět. Ty jsi tady před dvěma roky řekla, že bychom měli přestat s pomalou kastrací mužů – zjednodušeně řečeno, abychom z nich přestali dělat ať už v rodinách, ve školách, v kroužcích, submisivní unisex chlapečky, kteří se musí chovat stejně jako holčičky, protože jinak budou nařčeni z toho, že v nich převažuje patriarchální animální zvířecí pud. Myslíš si, že i v tom jsme urazili kus cesty a začínáme dělat rozdíl mezi mužem a ženou tak, jak je?

Helena Máslová: Když jsi pokládala tuto otázku, tak jsem tam slyšela: „Myslíš si, že i tak jsme urazili bohy?“ Základní pravidlo v umění války je, že nesmíš urazit bohy.

Martina: Tím, že diskvalifikuješ jeho dílo a předěláváš ho, můžeš narazit. To je zajímavá úvaha.

Helena Máslová: Zatímco my tady spolu sedíme a bavíme se o tomto, tak moji dva synové v domě brousí podlahu a napravují škody nějaké stavební firmy, jsou zpocení a fyzicky pracují, a já z toho mám velikou radost a musím říct, že je pro mě nesmírně občerstvující vidět, že tito chlapečci, kteří taky prožili pubertu tím, že pařili u počítače, střílečky, tak teď fyzicky pracují a je na nich vidět, jak jim to svědčí, jak nesmírně jim dělá dobře fyzická práce. A tak vidím, že to je dobré, vidím, jak zmužněli, vidím to na barvě hlasu, jak si stoupají do své síly a vidím i jejich slečny, které jsou spokojené, a tak. Takže já věřím tomu, že bod obratu nastal a že to je lepší.

Lidé ze západní Evropy taky migrují, většinou tam, kde není přebujelost západního stylu života

Martina: Já jsem v britském lékařském časopise „The Lancet“ v loňském roce četla výzkumnou zprávu s názvem: „Dramatický pokles celosvětové porodnosti změní do roku 2100 strukturu světové populace.“ A jedním ze scénářů je dokonce úvaha, teorie, že začne rvačka o migranty. Vidíš to jako reálnou možnost? Je to jedna z budoucích cest?

Helena Máslová: Ne. Myslím, že migrace bude existovat, lidé se budou pořád pohybovat po planetě. Migrace určitě bude. Ale nemyslím si, že my dokážeme odhadnout, jestli to je dobře, nebo co to přinese. Lidé ze západní Evropy taky migrují, to znamená, že to není tak, že by se do bohatších zemí jenom nasávali lidé z prostor, kde jsou horší životní podmínky, větší chudoba.

Martina: Procentuálně, myslím, to není úplně srovnatelné.

Helena Máslová: Ano, to je pravda. Ale já jsem teď zažila opravdu viditelně, na vlastní oči jsem viděla, že jih Srí Lanky je osídlen Australany. Austrálie patří mezi pět zemí s nejvyšší životní úrovní, tak proč lidé z Austrálie, kde je tak výborná životní úroveň, touží žít na chudé Srí Lance? Protože je tam život jednodušší, protože tam není přebujelost západního stylu života. A to se bude dít, myslím, masově, že se budou zase naopak z velké složitosti hledat jednoduché způsoby života. Teď byl v Karlových Varech velmi sledovaný film „Raději zešílet v divočině“.

Martina: Je to podle Aleše Palána? Podle jeho knihy: „Raději zešílet v divočině“?

Helena Máslová: Ano, Raději zešílet v divočině. Poptávka po jednodušším životě je zjevná ve všech západních zemích, i ve Spojených státech amerických, i v Evropě, je to atraktivní a touha po zjednodušení je tady zjevná. Myslím, že i v České republice jsou lidé, kteří chtějí žít jednoduše a ne tak přesložitěle.

Martina: Já jsem dokonce jako jeden z poměrně radikálních nápadů, jak inspirovat lidi, aby měli více dětí, slyšela, že by se měly zrušit důchody, protože se v podtitulu skrývá, když nebudete mít dost dětí, tak se může stát, že budete ve stáří naprosto živořit. A vím, že už jsi tady říkala, že si myslíš, že netrváš na tom, abychom se tak moc množili. Ale pojďme se přeci jenom bavit o západním prostoru. Přijde ti toto taky jako jeden z poměrně radikálních, inspirativních nápadů, jak se vrátit k přirozenosti? Nebo ti to přijde jako násilí za každou cenu?

Helena Máslová: Tak samozřejmě, že se nerodí budoucí daňoví poplatníci – to se netýká jenom důchodu – protože imigranti tolik neplatí daně. A nerodí se budoucí přispěvatelé na důchodový systém. To znamená, že důchodový systém se bude šroubovat, šroubovat, šroubovat, až možná zkolabuje. To samozřejmě nevíme. Já třeba potkávám lidi, kteří se odvažují vrátit občanku. Mě fascinuje, že se dospělo do takového stádia, že jdou na městský úřad a vrátí občanský průkaz, to znamená, že úplně vystoupí ze systému, i za tu cenu, že nebudou mít důchod.

Martina: Nebudou mít zdravotní péči.

Helena Máslová: Nebudou mít zdravotní péči, nevydají jim řidičský průkaz, nevydají jim pas. Takže i takové lidi potkávám. A jsou to ženy. Jsou to ženy, jsou úžasné, jsou krásné a žijí takzvaně udržitelným způsobem života. To je ta „Nová zodpovědnost“, nebo se taky říká „Nová skromnost“.

Jsme v bodu obratu, v období transformace, která v sobě obsahuje i zánik něčeho starého

Martina: Myslíš si tedy, že je šance, aby alespoň inspirativní skupinky ve společnosti našly cestu k přirozenému způsobu života, k přirozenému chodu věcí? K přijímání přirozeného chodu věcí? K přirozenému mužství, ženství, partnerství, aniž by nás k tomu musela dostrkat nějaká krize nebo otřes?

Helena Máslová: Ano. Já myslím, že těchto lidí, kteří se snaží žít v nějaké svobodě – protože to je, myslím, to slovo, které nahrazuje „zodpovědnost“. Ve starém paradigmatu je určitá svoboda a zodpovědnost podle vlastních pravidel, to znamená zodpovědnost k budoucnosti, a ta vede lidi k tomu, že žijí udržitelně, že se snaží připravit se na nějaký kolaps, který hodně lidí předvídá. Kvantoví fyzici by nám řekli, že pokud si kolaps bude představovat kritické množství lidí, tak kolaps nastane, a protože o tom mluví mnoho lidí, tak je možné, že nastane. A těchto lidí, kteří se tomu snaží předejít a připravit se na tu dobu, je hodně. Já mezi „preppery“ úplně nepatřím.

Martina: Počkej do příštího blackoutu.

Helena Máslová: Je zajímavé to vidět. Ale žiju skromně. Musím říct, že i na svém životě pozoruji, že tato Nová skromnost je koncept, který je mi blízký.

Martina: Dobrovolná skromnost.

Helena Máslová: Ano, dobrovolná skromnost.

Martina: Já vím, že univerzální rady jsou obvykle, když ne rovnou podezřelé, tak nepříliš funkční. Ale jaká je tvoje rada mužům a ženám, aby se jim spolu žilo dobře? Co říkáš svým pacientkám, jejich partnerům, kteří přijdou? A co myslíš, že třeba jen v tranzistorové dávce může pomoci všem?

Helena Máslová: Myslím, že probíhá doba uzdravování. Vnímám to tak, že děti, nebo děti, dneska už dvacetiletí, třicetiletí mladí lidé, jsou v situaci, kdy mají mnohem větší reflexi, než jsme měli my. My jsme to ještě brali tak, že rodiče to takhle dělali, takhle žili, ale moc jsme nad tím nepřemýšleli, kdežto oni už jsou donuceni k tomu, aby nad tím přemýšleli, aby si to zvědomovali a aby to uzdravovali. A aby dědictví prosévali a brali si z toho to zdravé, a aby naopak to, co nás vede do toxicity, nepřebírali. To, že je situace vypjatější, že jsou konfrontováni s nějakými zdravotními důsledky, tak to už člověka donutí, aby se vydal na cestu uzdravení, aby přemýšlel o tom, co člověku prospívá a co ne.

Představ si sama na sobě, že bys byla úplně zdravá, tak tě vůbec nic nenutí přemýšlet o tom, co ti prospívá a co ne. A v momentě, kdy člověk na vlastní kůži pocítí, že něco není dobře, že někam šlape, někde se pohybuje, něco se děje, tak hledání východiska je samo o sobě uzdravením, to je samo o sobě nesmírně žádoucí. I to, že zkouší různé věci – tudy jo, tudy ne, tady zkusím konvenční cestu, třeba přes medicínu, a pak zjistím, že mi to třeba úplně nevyhovuje, tak hledám nějakou jinou cestu. Takže i hledání, které se může zdánlivě zdát trošku jako zmatek, nakonec člověka dovede k tomu, že se dostane k jádru a začne si klást správné otázky a hledat na ně odpovědi. A hledání odpovědí je proces zvědomování. A proto se říká, že se teď rodí vědomější generace, a já si myslím, že to je ten obrat, ten bod obratu, že to je ta šance na to žít lépe, rozumněji, udržitelněji, zdravěji. Říká se tomu „období transformace“, kdy je do slova „transformace“ zakomponován i zánik něčeho starého. Takže my nevíme, jak moc dramatická tato transformace bude, jestli bude laskavá a jenom mírná, nebo jestli to bude katastrofa a přežijí jen ti nejodolnější. To nevíme, ani já to nevím, ale přeji si, aby tato transformace byla mírná a laskavá.

Martina: Moc ráda se k tomuto přání připojím. A tobě, Heleno Máslová, velmi děkuji za to, že dáváš některé odpovědi, ale mnohem víc kladeš otázky a provokuješ k přemýšlení. Díky za to.

Martina: Ty jsi tady zmínila, že společnost již prochází jistým rozkladem, a zároveň jsi v jedné větě, nebo v přilehlé, zmínila slovo „dekadence“. Doprovází rozklad vždycky dekadence? Protože my to můžeme vidět třeba právě na vnímání úlohy muže a ženy, na pohlavích, na rovnosti pohlaví, na toleranci, nebo spíš adoraci. Tolerance je v pořádku, ale adorace nejrůznějších abnormalit, dokonce deviací. Je toto vždy průvodní jev rozkladu, nebo je to projev pokročilého rozkladu?

Helena Máslová: To si asi netroufnu říct, ale ve hře jsou vždycky dvě energie: vznik a zánik, to jsou dvě základní energie, které formují jakoukoliv populaci, nejen lidskou. A vznik a rozkvět je provázen energií jara nebo rozkvětu, je to taková líbeznější energie. A pak zániková energie, podzim, kdy se všechno minimalizuje a zaniká, a to se nám může jevit jako dekadentní projev, že tam na tom je něco záporného.

Ale já bych možná z vyššího pohledu řekla, že to není záporné. Je to energie, která se blíží k nějaké finální transformaci, kdy zase proběhne nějaký nový začátek, přijde to do nového jara, do nějakého nového rozkvětu. A to, že už to nebude naše civilizace, naše západní civilizace s našimi západními hodnotami, jak jsme je znali v minulosti, tak to je asi velmi pravděpodobné.

Já nejsem úplně sociolog, takže si to spíše naciťuji z lékařského hlediska a vnímám, že populace je mnohem víc nemocnější. A ukazují nám to i statistiky, že zatímco dříve lidé v mladém věku byli zdravější, tak v současné době vidíme, že se nemocnost přesouvá do mladších ročníků a přibývá počet nemocných dětí. To vidíme. Tak jestli v tomto je ta dekadence, že se to odráží na zdraví člověka, tak to je jisté. Je to třeba dobře vidět na onkologických parametrech, kdy onkologie byla oborem starších lidí.

Pamatuji, že když jsem studovala onkologii, tak na onkologii v čekárnách seděli především muži a především muži v důchodovém věku – karcinom plic byl dominantní karcinom v onkologii. A v současné době, když člověk přijde na onkologii, tak už vidí onkoemancipaci, to znamená muži a ženy pěkně pade na pade, a budou tam vidět čím dál tím víc mladší ženy. To znamená třeba karcinom prsů, který je na obrovském vzestupu, takže tam prostě už nebudou sedět 65leté ženy, ale budou tam sedět padesátnice. A možná tam bude i nějaká čtyřicátnice a možná i nějaká třicátnice.

Martina: A čím si to vy, lékaři, vysvětlujete?

Helena Máslová: Je to pořád ten stejný fenomén, to znamená, že hormonální disruptory a karcinogeny mají spolu hodně společného.

Martina: Přesto všechno velmi často slýcháme, že se dožíváme vyššího věku a že jsme stále lépe zdravotně saturováni. Jak si to tedy přeložit?

Helena Máslová: Tak za prvé není pravda, že se dožíváme stále vyššího věku.

Počet stoletých lidí klesá od konce Rakouska-Uherska

Martina: Já jsem to četla v novinách.

Helena Máslová: Ale je potřeba opravdu pečlivě přečíst informace z ÚZISu. Tak víme, že se to obrátilo v době covidu, to znamená, že to stagnuje, a dokonce to šlo do mírného poklesu. Pak je také velmi diskutovaným faktorem, že jednak děláme průměrování střední délky života, to znamená, že se mnohem více lidí dožívá průměrného věku. Zatímco dříve to byly úrazy, tak nyní žijeme bezpečněji. To znamená, mnohem více lidí zemřelo předčasně na nejrůznější větší úmrtnost mladých lidí na úrazy a pády a utonutí a všechny takovéto věci. Život byl dřív mnohem více vystaven nějakým kritickým situacím spojeným s prací, ale v současné době těžko někdo zemře v kanceláři na nějaký pracovní úraz.

Takže daleko přesnější je faktor, který sleduje dobu aktivního života. Ten se používá v některých zemích západní Evropy, hodně ve Skandinávii, a tam se ukazuje, že zase tak výborné výsledky my tady v České republice nemáme. Ztráta soběstačnosti stagnuje kolem věku 67 let, a to znamená, že se prodlužuje lidský život v imobilitě, ve fázi, kdy leží pacient na posteli nebo doma nebo v nějakém zařízení, kdy ztrácí soběstačnost a schopnost se o sebe postarat. Někdy tomu říkáme „sociální smrt“, kdy ztratí klíče od domu a život se smrskne na nějaký pokoj a později se smrskne na nějakou postel. Takže to není úplně objektivní.

A pak se mi zdá, že docela dobrým indexem je počet stoletých lidí na 100 000 obyvatel. Tomu říkáme centenariánský index. Vlastně je to vždycky takové pěkné, když je v populaci hodně stoletých staříků, protože víme, že populace je zdravá. A tenhle centenariánský index se od roku 1918, kdy skončilo Rakousko-Uhersko, snižuje. Ale to jsou lidé, kteří se narodili v roce 1918, to znamená, že se ukazuje, že ročníky, které se narodily ještě za Rakouska-Uherska, generovaly více stoletých lidí než potom, když začala doba průmyslové revoluce, lidé se začali stěhovat z venkova do měst, proběhla v roce 1918 španělská chřipka, která potínala velmi mnoho mužů.

Martina: Mladých?

Helena Máslová: Mladých mužů. Takže tam ročníky, které už jsou za první republiky, vygenerovaly méně stoletých lidí. A pak vlastně, když proběhla druhá světová válka, to jsou ty ročníky 40, 41, tak centenariánský index pro stoleté lidi – tedy pro lidi, kteří se narodili v roce 1925 a kteří se dožili roku 2025 – takže teď to je jedno století – jde každý rok níž a níž.

Martina: To znamená, že lidé z roku 1918, kteří své mládí navíc prožili za války, s mnohem méně jídla, s mnohem méně pestrou skladbou potravin, možná v mnohem větším existencionálním stresu, než jaký zažíváme my, vyprodukovali mnohem více stoletých lidí než my se všemi svými vymoženostmi.

Helena Máslová: My nevíme. My v tuhle chvíli nevíme.

Martina: Nevíme, jestli teď se nezačnou rodit lidé, kteří zemřou až za 115 let.

Helena Máslová: Já jsem ročník 68, to znamená, že se teprve v roce 2068 ukáže, jaké byly podmínky v naší generaci, kolik lidí z mé generace bylo schopno dožít se 100 let nebo bude schopno se dožít 100 let. Odhady jsou takové, že to bude méně. To znamená, že to je jenom odkaz na to, že skutečně asi procházíme nějakou dekadentní fází.

Ale efekty nejsou jenom v dožití, ale můžeme je pozorovat už i na plodnosti. To znamená děti narozené ve fázi 90. let – to znamená třeba v roce 89, 90, 91, 92, 93 – jsou teď lidmi, kteří by měli zakládat rodiny a mít děti a kteří vyrůstali v době, kdy obrovským způsobem vzrostl konzum, takže byli zasaženi tím, že nedostávali takzvanou „teplou energii“, to je energie pozornosti, kdy si s dítětem někdo hraje, kdy se o ně někdo stará, kdy je dítě zahrnuto teplou lidskou energií, ale byli vtaženi do vydělávání peněz, do zážitků. A zejména tam chybí mužská část energie. Ženy se ještě držely v roli matky, ale velmi mnoho mužů bylo tehdy pohlceno závalem konzumních nabídek, jako koupit si tohle, tamto, zažít tohle, potápět se tamhle, koupit si golf, vyhrát golf – teď plácám, co mně přijde na jazyk – což ukazuje, že těmto dětem z devadesátých let, které jsou teď v reproduktivním věku, chybí přítomnost rodičovské pozornosti. Velmi často v ordinaci slýchávám: „Táta? Nevím, nebyl doma. Nevím, kde byl. Někde pryč.“

Martina: A přitom se zase říká, a mnohokrát jsme to tady už zmiňovali, že poslední generace se věnovaly dětem, dá se říct, nejvíc, protože dřív se děti musely částečně starat samy o sebe, rodiče byli na poli, v dole a podobně, a teď je tady tendence spíše všechno podřizovat dětem.

Helena Máslová: To ale už mluvíme o dětech, které jsou narozeny kolem roku 2000, a ty ještě nedospěly do fáze, že budou mít děti, takže nevíme, co tam bude.

Martina: Rok 1990 se může týkat Československa, protože to doznalo obrovských změn, ale zdá se, že se to týká také celé Evropy, která má úplně jinou politickoekonomickou minulost.

Helena Máslová: Je to pravda.

Martina: V čem to je?

Helena Máslová: Jiné státy jsou trošku méně čitelné, protože tam je větší podíl různých etnik. Československo a později Česká republika byla výjimečná v tom, že tady žilo velmi málo cizinců nebo jiných etnik. Komunita Romů byla relativně malá, i když se nám někdy zdálo, že ne, ale byla malá. Například ve Francii, která má jedny z nejlepších výsledků porodnosti, je to dáno tím, že tam je obrovské množství rodiček, žen z bývalých kolonií. To jsou všechno potomci Alžířanů, ženy původně z Maroka nebo rodin ze severní Afriky, ze Senegalu a z bývalých kolonií, které držely porodnost až do nedávna v číslech, které byly kolem 1,9; 2,0; 2,1. Ale myslím, že teď jim to taky pokleslo pod 2,0, to znamená, že se dostali do zóny depopulace.

Pronatalistická hnutí a šesté vymírání druhů

Martina: Ty jsi tady zmínila, že každá civilizace pak zase dojde do svého rozkvětu, ale pravděpodobně v našem případě už tento rozkvět nebude zažívat naše civilizace, ale ta, která se čím dál tím víc prosazuje. Ve Spojených státech, kde se teď dějí velké změny, se právě v reakci na klesající porodnost začalo prosazovat takzvané „pronatalistické hnutí“, kdy se lidé vzájemně podporují, aby rodili co nejvíce dětí, a kritici říkají, že kvůli tomu, aby prý bílá rasa nevymřela. Teď jsi se zatvářila, že víme, že toto je vždycky diskuse na ostří nože – ale přijde ti na tom něco špatného?

Helena Máslová: Já nevím. Já vlastně patřím ve všech směrech k minoritě. Já mám krevní skupinu AB, to je jenom 5 procent lidí, takže kdybych měla nějaký úraz, tak mám problém, aby mi našli transfuzní krev. A mám světlé, modrošedé, nazelenalé oči, což má taky nejmenší počet lidí na světě. Já si nemyslím, že máme nějaké právo na to, aby se zrovna tyto geny udržely ve spektru.

Teď probíhá šesté vymírání druhů, to znamená, že jsme v plné přítomnosti toho, kdy se mění biodiverzita. Já myslím, že David Attenborough natočil vynikající dokument „Lidé na planetě Země“, který byl vysílán v době covidu v roce 2020, a já jsem s vytřeštěnými očima sledovala tento dokument, kde on shrnuje celých 93 let svého života, kdy se věnoval cestování po světě a zkoumání divoké přírody. Tenhle dokument je pro mě velmi cenný v tom, že to je autentická výpověď tohoto 93letého starého muže, který celý život sleduje, jak se příroda mění a jak se zmenšuje podíl divoké přírody a jak aktivita člověka vede k tomu, že se zmenšuje životní prostředí pro mnohé druhy a vede to k tomu, že vymřely, a lidská populace vlastně kontaminuje planetu Zemi. Takhle myslím, že to tam říká.

To znamená, já si vůbec nemyslím, že je potřeba, abychom dělali nějaké propopulační opatření, a vůbec si nemyslím, že je žádoucí, aby se trend znovu obrátil a znovu jsme měli 10 dětí jako za Rakouska-Uherska. Vůbec si to nemyslím. Myslím si, že nádech populační exploze byl možná předimenzován, kdy populace vzrostla mnohonásobně exponenciální řadou. A to, že teď nastal přirozený obrat k depopulaci, na nějaké úrovni považuji za přirozené.

Martina: Co se týká množství lidí na planetě, tak o tom se vedou stále velké diskuse, kolik planeta zvládne a jak by to mělo pokračovat dál. Ale mně z hlediska přírody, z hlediska přirozeného pudu sebezáchovy, přijde přirozené, že nejrůznější druhy, rody, čeledi usilují o to, aby nevymřely. A proto mi přijde přirozené i to, že Afričané budou chtít, aby nevymřeli černoši, Asiaté budou chtít, aby přežila žlutá rasa, a bílá populace bude chtít, aby nevymřeli běloši.

Helena Máslová: Každý, kdo má zahrádku a pleje nebo se tam snaží o nějakou rovnováhu, tak když narazí na nějaký invazivní druh rostliny – a dá do Googlu, co to je – tak vždycky vyjde: původ – Čína. Je to až fascinující a všechno to jsou opravdu nevymýtitelné rostliny.

Martina: Falešné berušky.

Helena Máslová: A to se týká hmyzu i říše rostlin, kdy je původ – Čína. To znamená, že to je daň, kterou platíme za obrovskou transportní kontejnerovou horečku, kterou jsme zažili. A určitá energie invazivity a exploze, která jde z Číny, se projevuje na mnoha úrovních. To je třeba jeden z jevů, který pozoruji. Já jsem v Číně byla, půl roku jsem tam žila v roce 1992 a ještě jsem zažila Čínu bez aut, ještě jsem zažila, že tam jezdili na kolech a měli modré maocetungovské obleky, modré stejnokroje. A to, co se stalo s Čínou – když sleduji fotky nebo videa z měst, které jsem poznala, a vidím, jak vypadají dnes, jak se změnil počet obyvatel těchto měst, tak je to dech beroucí.

Martina: Jak zpíval kdysi Ivo Jahelka: „Kde jsou oni, kdy my budem?“

Helena Máslová: Je třeba zajímavé, že město Wuhan, odkud se rozšířil covid, má stejný počet obyvatel jako celá Česká republika. Je to středně velké město – to je něco, co je potřeba vědět. I přesto, že měli politiku dvou dětí, dokonce jednoho dítěte, tak i přesto je to země, kde populační exploze byla největší na celém světě. Všichni se tak díváme na Afriku, ale není to pravda – i když porodnost v Africe byla ještě doteď někde kolem pěti, třeba v rovníkových zemích, pěti dětí na ženu – protože tam je tak veliká úmrtnost, že to rozhodně není kontinent, odkud by se populační exploze tak šířila. Je to skutečně Asie, je to skutečně Indie, Čína, a Čína nejvíc.

Martina: A teď mi vysvětli jako člověk, který se jakožto lékař věnoval přírodním vědám, jak si vysvětluješ, že když bílá populace nejvíce chřadne, jak můžeme pozorovat – nepočítám-li indiány – tak že čím dál tím víc produkuje jedince, skupiny, hnutí, která prosazují, aby jich bylo ještě méně. Podporují Verenu Brunschweigerovou, bývalou političku za SPD v Německu, ekoložku, feministku, učitelku, která je celosvětovou tváří antinatalistického hnutí. Rodina nemá celkově příliš velkou podporu v západním světě a v – když tomu budu říkat – bělošské populaci, ačkoliv si mohu vysloužit, když jsme ochotni zařadit Alianci pro rodinu mezi extremistické organizace jenom proto, že říká: máma, táta, děti. A říká: „Možná byste neměli to s těmi potraty tak přehánět,“ a podobně. Řekni mi, kde myslíš, že se bere tato tendence ještě oslabit už tak oslabený druh?

Helena Máslová: Je to možná nějaký pocit, že jsme na hranici ohrožení celé planety. To mi přijde jako jediný legitimní důvod.

Martina: Jako že my jsme ještě ti zodpovědní. O slovu „zodpovědný“ jsme se bavili na začátku.

Helena Máslová: Ano. A že přivádění dětí na svět je vlastně velmi neekologické. Ale já bych se možná trochu vrátila. Myslím, že jakákoliv politizace tohoto intimního, vysoce intimního procesu, kterým je sexualita a otěhotnění, je nemístná. Myslím, že to je natolik niterná věc mezi mužem a ženou, že by do toho z venku neměl zasahovat vůbec nikdo.

Plánované rodičovství jako toxický vynález sedmdesátých let

Martina: Promiň, jenom ti do toho vstoupím. Nezapomeň, co sis chtěla říct. Ale všimla sis, že politizováno není, že chci mít pět dětí, ale politizováno neustále je, abychom neměli žádné děti?

Helena Máslová: Kontrola početí nebo plánované rodičovství, to je vynález, který je už sám o sobě dost toxický, protože příroda to měla vymyšlené tak, že se potká muž a žena, a když se do sebe zamilují a vznikne takový druh energie, který způsobí, že žena ovuluje a muž ženu oplodní a vznikne těhotenství. A když bychom to řekli trochu přehnaně, tak můžeme říct, že dítě je odpadním produktem lásky, sexuality. To, že se muž se ženou spojí, vznikne určitá míra intimního spojení a vznikne mezi nimi určité napětí – to je důležité, že tam musí být určité napětí, to znamená, nesmí to být takový jakýsi bratrsko-sesterský vztah, jenom souznění, ale musí tam být určitá polarita, určité napětí – a vznikne zážehová jiskra, která způsobí, že žena otěhotní, tak to je něco, co potřebuje určitou souhru, souhru jak ženského nastavení, tak mužského nastavení. A nemyslím si, že se tohle dá úplně tak jednoznačně naplánovat.

Takže možná bychom mohli jít až úplně do 70. let, kdy byl tento termín poprvé vykřikován, myslím v roce 1971, tedy že má být rodičovství plánované. Tehdy jsme byli v určité naivitě, že je možné všechno naplánovat, poručíme větru, dešti. To je věk, kdy jsme měli pocit, že nás spasí věda a že všechno je možné naplánovat, že je možné všechno ovládnout a že člověk dokáže zvládnout a ovládnout všechny procesy v přírodě i v lidském těle. Byla tam bezmezná důvěra i v to, že medicína dokáže vyléčit všechny nemoci. A teď, jak šla doba – rok 71, to už je před 50 a více lety – tak víme, že to prostě není pravda, že to je nesmysl, že to byla určitá míra iluze a naivity. A měli bychom se vrátit zpátky do důvěry, že některé věci, včetně početí, jsou nenaplánovatelné, a že někdy vznikne početí v konstelaci, která není ideální.

Teď jsem nedávno měla konzultaci se ženou, která otěhotněla s nevhodným mužem v nevhodném okamžiku, v její nevhodné ekonomické situaci, ale ve věku, kdy jí bylo 36 let a bylo to její první těhotenství, ale s mužem, který jí řekl, že s ní nebude žít a nebude s ní vychovávat dítě. A vzniklo obrovské dilema, jestli má jít na interrupci, nebo ne. A zajímavé je, že předtím, kdy žila s muži, kteří byli mnohem vhodnější, se kterými byla v takzvaném zodpovědném vztahu, tak s těmito muži neotěhotněla, ale otěhotněla s tímhle raubířem, grázlem, s mužem…

Martina: Neperspektivním.

Helena Máslová: Ano, neperspektivním. Vznikla letní láska a z této letní lásky otěhotněla. A teď co s tím? Takže přibývá žen, které jsou postaveny do situace, že se rozhodují, zda se stanou samoživitelkami, nebo ne.

Martina: Předpokládám, že ona se rozhodla, že ano.

Helena Máslová: Ona se rozhodla ano, samozřejmě. Ale tyto strachy – jestli to zvládne, co práce, jestli uživí dítě a tak dále – jsou poměrně paralyzující. Ale je to možná vstup do nového věku, kdy těchto žen bude přibývat a budeme muset přehodnotit termín „zodpovědnost“.

Martina: To jsem právě měla na jazyku, že se mi líbí, že my dvě jsme tady dnes velmi pomluvily zodpovědnost – se vším, co přináší, ať už ve vztahu k plánování rodičovství, založení rodiny a stejně tak zodpovědnost k planetě tím, že dobrovolně zemřu, a to co možná nejdřív. Když jsem si četla některé tvé dřívější rozhovory nebo i ty, které jsme měly spolu, tak se mi právě líbilo, jak jsi mnohdy tak nepřímo ponoukla k tomu, aby žena měla dítě, když je zamilovaná. Aby žena měla dítě, když chce kopii toho muže, se kterým právě teď je, ať to přinese, co to přinese. Nevím, jestli tímto mnohé posluchače přece jenom trošku neodradíme, protože jsou zodpovědní, ale mně to poskytuje přemostění k otázce strachu, kterou už jsme tady dnes několikrát probraly. A zajímalo by mě, proč vlastně my tak vystrkujeme strach z války, která je nedaleko, strach z možné války, která může vzniknout anebo také nemusí, strach z ekonomických záležitostí, když třeba sexuolog Jaroslav Zvěřina opakovaně upozorňuje, že pohromy a války naopak zvyšují porodnost. Tak si zase říkám: kde nastala změna a dekadence i v tomto?

Regulativní mechanismy populace, které neumíme popsat

Helena Máslová: V populaci existují určité energetické pohyby, které my neumíme úplně popsat ani nacítit. Jsou to pohyby, které jsou jako kdyby nad námi. My máme pocit, že o všem rozhodujeme my, že to plánujeme a děláme my – ale není to pravda. Když jsi zmínila, že se ve válkách zvyšuje porodnost, tak to vypadá, jako kdyby tam byl nějaký regulativní mechanismus ve smyslu: když je vyšší úbytek populace, tak se v populaci zvýší porodnost.

Martina: Ale to by možná dávalo logiku.

Helena Máslová: Ale rozhodně to není o tom, že by to ženy dělaly úmyslně nebo že by to věděly. Je to prostě nějaký fenomén.

Martina: Možná puzení, vyšší inteligence.

Helena Máslová: Zajímavé je to, co se – jak předpokládám – stane na Ukrajině, kde zbyly vlastně jen ženy, děti a starci a všichni muži zmizeli, buď že jsou někde zalezlí ve sklepích nebo někde na frontě nebo emigrovali. A já předpokládám, že se zvýší počet holčiček, že se v porodnosti vychýlí sex ratio směrem k ženské populaci, protože bude potřeba porodit úbytek populace. Tím pádem to, co se děje, má i takovéto jakési proudy. Stejně tak se v Číně rodí více chlapců, kteří mají větší ochotu opouštět zemi a implantovat se v jiných zemích po celém světě. A my úplně nevíme, co to je za proudy nebo tendence, jestli to někdo řídí nebo jestli to je samovolné. To vůbec netušíme.

Martina: Tak na to si budeme muset počkat, jestli se skutečně tato tvoje prognóza – že se na Ukrajině bude rodit více budoucích maminek, jak bych tak řekla – naplní. Stejně tak si ještě musíme počkat na rok 2068, abychom zjistili, jestli je více stoletých než se narodilo do roku 1918. Ale ty jsi tady u mě v dobách covidu měla ještě jednu prognózu, a tehdy jsi prognózovala, že covidová krize povzbudí sexuální apetit a bude se rodit více dětí. A to se nenaplnilo.

Helena Máslová: To se nenaplnilo. To je pravda.

Martina: Proč si myslíš, že za covidu – kdy jsme procházeli krizí srovnatelnou, řekněme, se stresory, které dříve vybuzovaly větší porodnost – stal pravý opak?

Helena Máslová: Samozřejmě se nabízí, že to způsobilo očkování. Ale to je spekulativní odpověď.

Martina: My jsme to tady hodně rozebírali s Tomášem Fürstem – a o této záležitosti se příliš svobodně odborně nediskutuje – ale v každém případě musíme konstatovat, že kauzalita prokázána nebyla. Uvidí se. Ale možná i samotná nemoc, nejen očkování? Spekulace?

Helena Máslová: Je to spekulace a nemyslím si, že samotná nemoc… Těžko říct. To je opravdu zóna otazníků a odpovědi asi budeme dostávat až s nějakým odstupem. Je to určitý zásah do imunity, velký zásah do imunity, a samozřejmě plodnost nebo početí s imunitou velmi souvisí. Velká část neplodnosti souvisí s imunitním systémem, to znamená, že se v těle vytváří nejrůznější spektrum protilátek, které útočí na trofoblast a na spermie. Nějaká část neplodnosti jde za určitou imunitní nestabilitou. Celková epidemie i očkování, které významně zasáhlo do imunity, k tomu samozřejmě teoreticky přispět může.