Zpět

Máme dvě biologická pohlaví, říká žena, která byla mužem. Pokud bychom dali do zákonů možnost si pohlaví lehkovážně určovat, zboříme základy naší společnosti

Text 29.8.202126 min Přehrát

Opakovaně jsme v našem pořadu hovořili o ideologii genderismu, o snahách aktivistů smazat rozdíly mezi manželstvím muže a ženy jakožto jediného svazku, díky kterému pokračuje lidský rod, protože jen z něj se rodí děti, a ponížit ho na úroveň pouhého vztahu dvou lidí. Hovořili jsme o nápadech aktivistů na vytvoření a uznání desítek pohlaví, a především o neomaleném vnucování jejich krajně zidealizovaných představ politikům a veřejnosti. Opakovaně jsme ve vašich ohlasech nacházeli dopisy od homosexuálů, leseb, transsexuálů, ve kterých bylo upozornění, že ačkoliv se aktivisté tváří, jako by hovořili za všechny, tak za ně rozhodně nemluví, a opakovalo se v nich upozornění, že celá řadu názorů sexuálních menšin je dokonce opačná, než jak to prezentují samozvaní aktivističtí mluvčí. A právě proto vznikl dnešní rozhovor. Naším hostem je fotografka Michelle Adlerová.

Martina: Ještě doplním, že jsi dlouhá léta bývala kreativní ředitelkou reklamních agentur, v dnešní době se živíš především grafickým designem a fotografií. Michelle, začala bych asi osobními otázkami, což v tomto pořadu nebývává tak úplně zvykem.

Michelle Adlerová: Jasně.

Martina: Myslím, že je potřeba, aby ses na začátku představila těm, kteří tě neznají, a nevědí o tvých aktivitách. Takže to trošičku rozběhnu a řeknu, že jsi prodělala chirurgickou přeměnu z muže na ženu. A proto se chci zeptat: Bylo to těžké rozhodování? Bylo to rychlé? Byl to blesk z čistého nebe, nebo to byla záležitost, která dlouho zrála?

Michelle Adlerová: To druhé, byla to záležitost, která dlouho zrála, protože určitého rozporu, že něco není v pořádku, jsem si všimla už v dětství, v nějaké, řekněme, třetí třídě. Ale protože to bylo v dobách normalizace, kdy všeobecně nebylo známé slovo „transsexualita“, tak jsem vůbec nechápala, co se mnou děje. Cítila jsem, že je něco špatně, něco, co bych měla tajit, a říkala jsem si, že to možná časem přejde. Takže jsem stále měla toto své tajemství, o kterém jsem si myslela, že třeba bude mým tajemstvím do konce života, a snažila jsem se s tím nějakým způsobem vyrovnat. Takže jsem třeba dělala různé mužské sporty, byla jsem mistr republiky ve veslování v juniorské kategorii. Snažila jsem se a nevěděla jsem, co se se mou děje. Až teprve někdy v 90. letech, kdy se rozšířil internet, jsem získávala první informace, a zjistila jsem, že v tom nejsem sama, že se tento rozpor, tato dysforie, objevuje i u jiných lidí. A teprve pak začalo nějaké přemýšlení.

V 90. letech jsem si stále nemyslela, že se odhodlám ke změně pohlaví, ale že třeba budu svůj gender, nebo svou rodovost, řešit nějak fluidně, nebo podobně. A protože se zabývám výtvarným uměním, tak toto téma se také stalo námětem mých fotek. A až teprve ještě o dost později jsem zjistila, že nemůžu dál, že nemůžu žít tyto dva oddělené životy, a začala jsem chodit k doktorce Fifkové, a s ní jsem začala svůj problém řešit. Postupně jsme došli k tomu, že se jedná o transsexualitu, o poměrně jasnou a popsanou diagnózu, takže jsem se rozhodla pro hormonální terapii, a následně pro změnu pohlaví.

Z genderu a změny pohlaví se stala móda, a skupiny aktivistů si udělaly živnost z toho, že se vydávají za mluvčí celé komunity

Martina: Vůbec si tady s tebou nechci hrát na Oprah, abych, jak má ve zvyku, plakala nad těžkým údělem, protože naproti mně sedí žena, která má svůj svět pevně v rukou, což na tobě působí velmi sympaticky. A také to, že jsi se rozhodla, jak jsi už sama řekla, i když toto rozhodnutí zrálo dlouho, a snažila ses o tom, co se ti děje v hlavě, získat co nejvíce informací. A pak jsi měla tu kuráž udělat i poslední krok, to znamená fyzickou proměnu. A zároveň, teď už mluvím dlouho, sis z toho, co jsi udělala, nevytvořila živnost. Tomu se v našem povídání budeme věnovat velice podrobně. Myslím, že většina lidí si vytvořila jakousi zkušenost s transsexualitou skrze knihu Davida Ebershoffa, podle které byl natočen slavný film Dánská dívka, který vychází ze skutečného příběhu Einara Wegenera, prvního člověka na světě, který v roce 1930 prodělal operaci změny pohlaví. Viděla jsi tento film?

Michelle Adlerová: Ano, viděla.

Martina: Líbil se ti?

Michelle Adlerová: Líbil se mi.

Martina: A dá se považovat za bernou minci, může to takhle nějak být?

Michelle Adlerová: Myslím, že za bernou minci se úplně pokládat nedá: Byl cítit Hollywood, protože původní příběh nebyl ve skutečnosti úplně přesně akcentován tak, jako v tomto filmu. Ale byl poměrně dobře vystižen ten rozpor, rozdělení pocitu cítit se jako žena, a být mužem.

Martina: Když otevřu noviny, poslouchám televizi, dívám se na různé magazíny, tak mám neodbytný pocit, že se o sexualitě, a hlavně o genderu, mluví v posledních letech stále více. Zdá se mi to, nebo to vnímáš také tak?

Michelle Adlerová: Já mám úplně stejný pocit. Myslím, že se z toho stala skutečně móda a že je to kontraproduktivní, protože v době předtím probíhala osvěta, existovaly třeba dokumentární filmy, a nebyla to vůbec zásluha aktivistů, ale spíše normální osvětová informace. Takže veřejnost už nějak zjistila, že tady existují jacísi transsexuálové a že nemají zájem se společností bojovat, ale potřebují si vyřešit svůj problém, a že díky medicíně si svůj problém vyřešit můžou. Takže bych řekla, že společnost byla celkem v pohodě s tím, že takoví lidé tady jsou. Ale čtyři roky dozadu, kdy se z toho skutečně stala móda, se objevily čím dál tím extrémnější případy, a média si, vzhledem k bulvarizaci, podle mého názoru, vyhledávají nejextrémnější pozice. A také se v poslední době velmi rozmohl transaktivismus, což jsou určité radikální skupiny, které o sobě prohlašují, že hovoří hlasem třeba transsexuálů, nebo jak oni říkají, transgenderů.

Není to pravda, když jsem chodila k doktorce Fifkové, tak jsem poznala desítky případů transsexuálních žen, to znamená lidí, kteří se narodili jako muži, kteří si tam řešili, a chtěli vyřešit svůj problém s identitou, a potom žít normálně v pohodě v té roli, v které se cítí dobře. Této skupině lidí říkám mlčící spokojená většina, která se rozhodně necpala do médií, a naopak ani nechtěli o své minulosti příliš hovořit. Zatímco skupině aktivistů dělá velice dobře pohybovat se v médiích, vydávat se za mluvčí celé, řekněme, komunity, a dělá jim dobře, jak jsi říkala, že si z toho udělali živnost. Mám pocit, že tito lidé si z toho udělali živnost.

Transsexualita, rozpor mezi cítěným a biologickým pohlavím, tady byla už od nepaměti. V Indii jsou to hidžry, v Severní Americe Indiáni Two-Spirit People

Martina: Mlčící, klidná většina, jak jsi ji pojmenovala, dovolila vlastně svým klidem a mlčením vyrůst té hlučné. Ty jsi řekla, že jsi absolvovala tranzici proto, abys mohla dále žít tak, jak chceš, tak, jak to cítíš jako žena. O co tedy jde hlučným gender aktivistům?

Michelle Adlerová: Nejsem si úplně jistá, ale určitě si do svého aktivismu promítli nějakou potřebu protestu, potřebu se konfrontovat se společností.

Martina: Ty jsi dokonce řekla, že když jsi chodila za paní doktorkou Fifkovou, tak jste se shodly, že je to jasně popsaná diagnóza. A víš co, já bych si třeba vůbec neodvážila při rozhovoru říct, že je to diagnóza, protože mám pocit, že by mě někdo ihned vyplísnil ve smyslu: „Jaká diagnóza? Co ze mě děláte pacienta? Ale ty jsi to použila, jak to?

Michelle Adlerová: Myslím, že transsexualita, nebo rozpor mezi cítěným a biologickým pohlavím, s jakým se člověk narodí, tady byla už od nepaměti. V Indii známe hidžry, v Severní Americe Indiáni Two-Spirit People, to se vyskytovala od začátku, a nemyslím, že je to nějaký výmysl současnosti. Ale u nás v Evropě se s tím společnost nedokázala dlouhou dobu vyrovnat, a možná i kvůli křesťanství to bylo určité tabu. Ve 20. století došlo k medicínskému popisu této odchylky, a byl vypracován určitý systém, se kterým já souhlasím, a souhlasím s tím, že mám, nebo měla jsem, diagnózu „transsexualita“.

Martina: Říkala jsi, že ve filmu Dánská dívka, který jsme už tady vzpomenuli, což je krásný umělecký počin, je přítomen Hollywood. Ale potom jaksi koukavější. Za méně krásné považuje nemálo lidí urputné snahy radikálních aktivistů o prosazování toho, co nazývají svými právy. Řekni mi, co si o tom v této souvislosti myslíš?

Michelle Adlerová: Já jsem zaregistrovala, že právě tito aktivisté odmítají tvrzení, že se jedná o diagnózu, snaží se tento problém převést do oblasti lidských práv.

Aktivisté požadující manželství pro homosexuály, by si měli uvědomit, že nejsou ve společnosti sami. Nejde o to vnutit ostatním název, který je pro jinou část lidí spojen s tradičním významem.

Martina: Pojďme se podívat na jednotlivé nápady těchto aktivistů. Velmi hlasitě se teď mluví o takzvaném manželství pro všechny. Na jedné straně jsou aktivisté, kteří hlásají, že manželství by mělo být pro úplně kohokoliv, tedy, že ať má rád kdokoliv kohokoliv, tak ať si ho může vzít. Jiní jim oponují, že pro svazky spojené s láskou mohou být různé názvy, včetně hezkých pojmů, jako je třeba partnerství, sňatek, nebo spousta jiných názvů, ale manželství, že by mělo zůstat jako označení svazku muže a ženy, ze kterého jako z jediného spojení může vzejít lidský rod. Jak se na to díváš ty?

Michelle Adlerová: Myslím, že tito aktivisté by měli být trochu tolerantnější, že by si měli uvědomit, že nejsou ve společnosti sami, že nejde o to si na společnosti vynutit nějaký název, který je třeba pro jinou část společnosti spojen s nějakými tradičními významy. Ale na druhou stranu si myslím, že registrované partnerství tak, jak je teď stanoveno, není na stejné právní úrovni jako manželství, takže bych třeba souhlasila s tím, že by právně mělo být postaveno na roveň manželství. A potom by záleželo na diskusi, jestli se homosexuální svazek má, nebo nemá jmenovat „manželství“.

Myslím, že se jedná i o to, aby aktivistická LGBT respektovala i přání, řekněme, křesťanů, nebo tradicionalistů, a že nejde o to, aby se to za každou cenu jmenovalo „manželství“. Dokonce si myslím, že jednání o tomto zákonu se dostává do patových situací a že jde skutečně jen o slovíčka. Sledovala jsem třeba rozhovor s předsedkyní Trikolory, která říkala: „Samozřejmě, práva musíte mít stejná, ale zkuste si tomu dát jiný název.” Takže já bych byla tolerantní, aby se tradicionalistům tento název ponechal, a spíše bych se přikláněla k tomu, aby si aktivisté našli jiný název.

Martina: Také jsem si všimla, že se stejnými právy nemá nikdo, žádná strana, ani občané, potíž, ale že jsme se tady začali hádat, jako svého času Československo, o pomlčku, takže se teď hádáme jenom o toto jedno slovo „manželství“. Řekni mi, pokud by bylo prosazeno bezbřehé manželství pro všechny v pojetí radikálních aktivistů, vidíš v tom nějaký problém?

Michelle Adlerová: Osobně mám spíše pocit, že bych nechala, pokud tě zajímá můj názor, výraz „manželství“ pro klasický svazek muže a ženy, protože ho mám spojený s určitou historií.

Pohlaví máme dvě, a to jasně biologicky definované. Pokud bychom dali do zákonů si pohlaví vybírat, tak boříme základy naší společnosti.

Martina: Snahy těchto aktivistů, nevím, jak je nazvat, genderových aktivistů, jdou ještě dále, a snaží se prosadit, což je věc, ke které ty máš hodně co říct, aby si lidé mohli měnit pohlaví bez jakéhokoliv zásahu, ať už chirurgického, nebo hormonálního, tak říkajíc na čestné slovo. Co si o tom myslíš? Ty jsi absolvovala celou dlouhou, a určitě místy strastiplnou, a ve výsledku bolestivou cestu.

Michelle Adlerová: Myslím, že je to nesmysl, protože pohlaví máme dvě, a máme je poměrně jasně biologicky definované. A pakliže bychom přistoupili tímto způsobem ke změně zákonů, tak boříme základy naší společnosti. Myslím, že existují dvě věci, které je potřeba od sebe odlišit, a to je existence zákonů, a potom jsou to určité sociální nebo kulturní záležitosti. Takže, když bychom se podívali na berlínský kabaret 30. let, nebo na glam rock v 70. letech, a také na Davida Bowieho, tak tam určitá rozostřenost pohlaví byla, a byl to zajímavý kulturní fenomén, bylo to umělecky velice zajímavé. Ovšem problém začíná v okamžiku, kdy tento názor začne být nějakou skupinou vnucován společnosti, a měl by se následně promítnout do změny zákonů. To je problém.

Martina: To znamená, když se toto něco začne uzákoňovat, tak nastává problém?

Michelle Adlerová: Ano, skutečně nastává problém. Nastávají potom další problémy, což můžeme vidět ve státech, jako je Velká Británie. Snaha těchto aktivistických skupin o relativizaci pohlaví, kdy každý může prohlásit, jestli se cítí mužem, nebo ženou, a dostane na to štempl, razítko, a od toho je pak odvozována jeho existence, jeho práva ve společnosti, může být velice problematická. Ve Velké Británii například byl problém s případem, myslím, že se jednalo o Karen White, což byl muž, který byl drag queen transvestitou, a zároveň to byl odsouzený násilník, kterému se podařilo dostat do ženského vězení, kde znásilňoval ženy. A toto začíná být problém. Tady jde o to, aby i ty ostatní skupiny obyvatelstva, v tomto případě ženy, měly nějaký bezpečný prostor. Ale když se bude moci každý prohlásit ženou, zatímco je mužem, a má zachovány své rozmnožovací orgány, tak začíná velký chaos.

Martina: Takže když na bazénu nebudu chtít sdílet veřejnou dámskou sprchu s někým, kdo se jenom od rána cítí jako dáma, přestože je jinak všemi pohlavními znaky muž, tak nejsem divná?

Michelle Adlerová: Ne. Naopak divný je ten člověk, který toto vyžaduje.

Snaha změnit si pohlaví pouze hormonálně, ale ponechat si to původní, není dobrá, je to rozmazlenost a rozcapenost

Martina: Co si myslíš o další variantě, která je možná při tranzici nejčastější, kdy muž nebo žena podstoupí hormonální léčbu, ale chirurgickou změnu pohlaví nechce. Mnozí dokonce podprahově naznačují, že co kdyby třeba v budoucnu chtěli mít ještě děti. To znamená, že žena podstoupí změnu na muže, má už plnovous, ale stále je žena. Jak to vnímáš ty?

Michelle Adlerová: Myslím, že to je určitě jejich právo, ale já bych jim neměnila v dokladech pohlaví.

Martina: Shodou okolností jsem viděla několik diskusních pořadů na toto téma, kde toto oni považují za omezování jejich práv.

Michelle Adlerová: Myslím, že to omezování práv není. Je to rozmazlenost, rozcapenost, chtít všechno najednou. Tak tomu v životě není.

Martina: A co si myslíš také o velmi aktivní tendenci, aby si mohly měnit pohlaví už děti? Aby děti mohly v dětském věku rozhodnout o tom, že si chtějí změnit pohlaví.

Michelle Adlerová: Myslím, že to je nebezpečné. Lékaři, sexuologové, se občas s tímto problémem setkávají, a řeší ho spíše na základě určitých konzultací. Já osobně bych se přikláněla k tomu, aby rozhodnutí bylo učiněno až v pozdějším věku.

Martina: A co třeba tendence, která se děje v Americe, pozdržet hormonálně pubertu, aby si dítě mohlo ještě rozmyslet, jestli se vydá cestou muže, nebo ženy?

Michelle Adlerová: Toto je jedna z lékařských metod, která bývá někdy užívána. Pakliže je to věc medicíny, dohledu lékařů, tak bych asi proti tomu nic neměla.

Martina: Ty jsi prodělala hormonální léčbu, a představuji si, že to musí být nesmírně náročné. Fyzicky i psychicky.

Michelle Adlerová: Je to náročné jak fyzicky, tak i psychicky, protože člověk reaguje jinak, má více emocí, poté se ocitá v jakési druhé pubertě, a opravdu nějaký čas trvá, než si to potom psychicky zase celé sedne.

Martina: Umíš si představit, už jsi mi vlastně odpověděla, že by na hormonální kůru šlo třeba devítileté dítě?

Michelle Adlerová: To myslím, že ne. Nevím přesně, jak je to v Americe, ale u nás se nic takového neděje, není to možné, a myslím si, že je to v pořádku. V dětství se člověk hledá, a může se třeba chvíli identifikovat s opačným pohlavím. Spíš je možná důležité, aby ve společnosti byla určitá otevřenost, aby dané dítě, když bude mít takovou tendenci, nebylo trestáno. Ale nemyslím, že by se to mělo v tomto věku řešit tímto radikálním způsobem.

Martina: Nechci to zlehčovat, ani nechci vypadat, že si myslím, že jde jenom o nějakou módní vlnu, ale když čtu o stále vyšším počtu dětí, které skutečně to, jestli jsou muž, nebo žena, řeší třeba v 5. nebo v 6. třídě, oznamují to, paní učitelka jej pak vezme před třídu, a ono řekne, že je pravděpodobně transsexuál, nepřijde ti, že to je možná určitá módní vlna? Že třeba často chtějí být zajímavé?

Michelle Adlerová: S tím souhlasím. Jestli je společnost médii vlastně krmena takovými vzory a možnostmi, tak to potom může ovlivnit chování dětí.

Všechny příspěvky s Michelle Adlerová

Diskuze:

  1. Inu – ono je vše vpodstatě důsledek místních zákonů. A pokud se v mnoha případech nahrává ženám, a nebo mužům (ať pracovně či v soudních kauzách či společnosti vůbec), tak se nelze divit. Takovýhle obojetník (ať už se jmenuje jakkoli), si prostě chce užívat a mít výhody obého. A „vyspělej západ“ a postupně i my jim to umožňuje.

  2. Díky, cítila jsem to stejně. I když musím konstatovat, že je to v hlavě. A určitě lze prací s tím, že jsou významnější věci ve Vesmíru, viz. Jarda Dušek, prožít klidný život i bez změny pohlaví.

  3. Nechápu proč si tam nevezmete někoho kdo aspoň vypadá jako ženská. Viděla jsem pár trasnek a tahle obludka je suveréně nejhnusnější.

  4. Michelle, nevadí Vám že dle vlastních slov jste muž (byť s tím na „normální“ společnosti vykřičeným Fkem v OP) protože ženy penis nemají a Vy jej máte,byť naruby ? Opravdu chcete lidi kastovat podle takových ehm… chujovin ? 😀 Přijde mi že kážete vodu a pijete víno….

  5. Lenko, prosím tě, myslím, žes na jiných platformách jsi již dostatečně veřejnosti sdělila své přání být ženou s penisem a i to, jak kvůli svému přání, bys chtěla měnit zákony. Tak by bylo dobré, kdybys s tím neobtěžovala ostatní. Víš, ženy penis nemají. Je možné, že chceš soutěžit se svojí ženou, či máš jiné pokřivené motivace, ale opravdu, ženy penis nemají.

  6. Dohady o to kdo je muž a kdo žena by byly úsměvné, kdyby to pomalu a plíživě nezasahovalo nás všechny…
    Ač nejsem stydlím, chci potkávat v šatnách a na záchodě ženy s vaginou, tečka. Koho chtějí v šatně potkat muži se musíme ptát jinde… A ne, fakt se nehodlám dožít doby, kdy budu potkávat „cosi“ s penisem, co bude mít v dokladem F. Takže dohady o operaci a neoperaci jsou mimo. Chápu, že žít ve společnosti s tím, že je šlověk jiný je náročné, asi si to prožil v určité chvíli každý z nás v nějaké formě, ale uřvaná menšina diktující podmínky většině a která je hlavně hájena a většině je vnucováno, že to je ta ohleduplnost a vyspělost společnosti mne sere.
    Jak to popsal pán při výletu se svými dětmi, když se půjdu koupat nahá do Vltavy, pravděpodobně mne seberou za odhalování se na veřejnosti, když takhle pochoduje dav, je to v vítané. Fakt děsivá skutečnost.

  7. Děkuji za tento pohled na „transgender“ téma.
    Přemýšlel jsem, jestli bych ho mohl nazvat objektivním pohledem… i když snaha tu jistě byla. Jsem si ale jistý, že už pohled transsexuálního muže na věc, byl byl trochu odlišný.

    S většinou uvedených názorů bych souhlasil, až na nutnost sterilizace při přeměně pohlaví. Argument se sexuálním násilníkem ve vězení neobstojí, především v případě transsexuálních mužů. Tento příklad mi připadá spíše jako příklad selhání konkrétní vězeňského zařízení. Naopak bych mohl připomenout zajímavý opačný případ, který se dokonce odehrál u nás (v Česku), když byl za právní přestupky a výtržnictví odsouzen muž narozený jako žena. Ve vězení byl (překvapivě?) okamžitě vystaven sexuálnímu násilí ze strany svých mužských spoluvězňů a tedy naopak on potřeboval ochranu. „Mužské“ pohlaví v občance mu rozhodně nepomohlo.

    Okolo transsexuálních lidí se zřejmě budou vždycky vyskytovat nějaké problémy a nejasnosti. Všechny by se ale určitě daly vyřešit v klidu a především na patřičných místech (tím nemyslím mezi „odborníky“ na hradě, u piva nebo v bulváru) Snad takové časy zase přijdou a my budeme opět moci být pro většinu „neviditelní“.

  8. Hluboká poklona oběma dámám za takto vedený rozhovor. Jsem odpůrce různých „LGBT aktivistických kravin“ a mile mě překvapilo, že to někdo, koho se to bezprostředně týká (doufám, že mohu použít tento výraz, aniž bych paní Michelle Adlerovou urazil a napadal) A věřím, že v této podobě, kterou i ona ona popisuje by problematika LGBT mohla, bez problémů fungovat a že vlastně potvrdila to, co si myslím již dávno.

  9. Zajímavý rozhovor.
    S většinou názorů Michelle Adlerové souhlasím. Móda dnešní doby je neustále ze všeho dělat problém, pod tlakem hyperkorektnosti přestává mít život skoro smysl a člověk, aby se bál věci nazývat správnými jmény. Nejsem zastánce toho, aby někomu byla upírána jeho práva, ale na druhou stranu nesouhlasím s tím, aby se postupně ze světa stával totální cirkus.

  10. ‚@Lenka Králová.

    Opravdu žasnu nad vaší neúnavnou potřebou, se neustále někde zviditelňovat a kázat svoje moudra. Vy která jste teprve dva roky na hormonech, opravdu nemáte vůbec žádné ponětí, o čem transsexualita je. Vy a většina Non Op lidí, jste pouze hluční, toxičtí a především zahleděni sami do sebe. Dokážete vyjmenovat tisíc důvodů, proč SRS odmitáte, zatím co PreOp a Post Op lidé, vám řeknou jeden jediný rozumný důvod proč na ni jdou. Vy Non Op moc dobře víte, proč si ten klenot mezi nohama chcete nechat. A protože vy ani vaši fanoušci nejste zrovna dvakrát chytří, ráda vám nyní něco vysvětlím. Ženy penis nemají…..
    Buďte tak laskava, a přestaňte se vydávat za mluvčí celé trans komunity. Vy a vaši obdivovatelé totiž žehráte na skutečnost, že si většina z nás žije svůj život bez patologické posedlosti se nálepkovat jako TS a být vidět všude. Tohle je vaše specialita a ve chvíli kdy vám někdo z nás začne odporovat, okamžitě blokujete, mažete komentáře , útočíte a především ze sebe děláte strašné chudiny. Viz Hejduková, to je další exot z vašeho družsva. Některé její výroky na Twitteru, jsou již legendární. Vás vůbec baví ukazovat transsexualitu na těch nejvíc bizarních příkladech .Drtivá většina passable holek je pro vás nezajímavá. Mávat býkovi červeným hadrem před nosem a pak se divit že útočí, je přinejmenším hloupé.
    Vy konkrétně jste ztratila kontrolu sama nad sebou již několikrát. Ať už v komentářích, nebo ve chvíli kdy mluvíte před kamerou. Sama jste se už několikrát odstřelila naprosto nechutnými výroky na Michelle, stejně tak Jarku Broki a dalších ohledně jejich chirurgické změny pohlaví. Víceméně si kálíte do úst na obou stranách. Nechápu kde berete tu drzost si sem nakráčet, dělat si tu self promotion, zpochybňovat něčí názory a hrát si na Johanku z Arku. Celé to vaše tažení za F v dokladech pro “ ženy s penisem“ skončilo naprostým debaklem a sílící averzi vůči nám. Napáchala jste víc škody, než vaši předchůdci v Trans* patent ( Heumann, Koubová) Samotný fakt, že všechny “ členky“ představenstva jsou zároveň členky Pirátské strany, není náhodou. Vy si totiž skrz vaši diagnózu, jdete v satečkách a stahovacích gaťkách za politickou kariérou. Neberte ohledy na nikoho, včetně vašeho dítěte, vaší ex a lidí z trans komunity. Vám jde jen a jen o sebe.
    Z toho co čtu zde i na jiných sociálních sítích, máte víc odpůrců ve vlastní řadě než si myslíte. Proto vás vyzývám, abyste začala vystupovat sama za sebe. NIKDO se vás ani tu nesmyslnou transgender organizaci o NIC neprosí. Jestliže je v ČR nějaký problém týkající se transsexuálů, pak jste to vy! A pokud si myslíte že vám všichni odkývají vaše často až zvrácené požadavky, budou se před vámi klanit, protože vy jste nedotknutelná…. pokračujte dál v terapii. Ale hlavně potichu.

    PS: transsexualita sama o sobě není žádný životní styl, nebo dokonce privilegium. Ten trik je v tom být co neméně hlučná a nápadná. Vy jste to za asistence vašich příznivců vzala za špatný konec. Ale věřte mi, že vaše sláva je jen dočasná….

  11. Témata agresívních sexuálních deviantů šla dlouho mimo mě. Žil jsem si podle zásady, žij a nechej žít. Starej se sám o sebe.
    Bohužel, stala se taková nemilá věc. Roku myslím 2018 jsme byli v Praze na výletě s malými dětmi, vycházeli jsme z metra, nic zlého netuše, jsme nechtě vyšli přímo k průvodu pyšných deviantů. Dětem, které tehdy měly asi 7 a 5 roků, se naskytl nezapomenutelný pohled na polonahé buzeranty v kožených tangách co se tam s holýma zadkama uprostřed ulice olizovali. To vše za mohutné asistence PČR, která stála otočená čelem k nám, k normálním! Oni chránili tyhle věci před námi. Nechránili moje děti aby se na tu nechutnost nemusely dívat, ale právě naopak. Dost jsem se tehdy zapotil, abych to dětem vysvětlil a neměly z toho trauma. A od té doby? Vysvětlujeme si tyhle věci doma na rovinu. Děti už vědí kdo je to buzerant, kdo je to zku..enej buzerantskej aktivista a že úchylové jsou nebezpeční. Už vědí ze ve skole jim to budou popisovat jinak, ze z deviantů budou dělat chudáky, že budou lhát a zaklínat se tolerancí. Uz vědí, a co víc, mají vlastní zkušenost, že homosexualita není „jen“ jiná orientace. Dobře si pamatují co viděly. A můžete si za to sami, vy všichni netolerantní agresivní a pyšní devianti. Rozdil je totiž v tom, ze třeba tady Michelle si uvědomuje ze není normální, bere to s nějakou zdravou dávkou pokory a neříká druhým co je pro ne dobré. Zatím vy, kdo byste chtěli, aby všichni byli nenormální, vy profesionální devianti, vy přesně naplňujete památnou Švejkovu průpovídku o tom, proč nemůžou bejt všichni na světě chytrý…

  12. Děkuju Martině za rozhovor. Jak se dalo očekávat, ozvali se i ti, kteří pro sebe prosazují změny zákonů, úřední posvěcení změny pohlaví bez změny pohlaví, a speciální vyjímky pro sebe na úkor společnosti. Lidé, kteří prostě chtějí výhody mužů i žen dohromady. Přeju paní Králové, aby našla klid v duši, sebereflexi, odvahu hovořit sama za sebe, a přestala napadat společnost a omezovat ji.

  13. Naprosto perfektní rozhovor, Míša věcně vysvětlila vše tak jak to cítím i já. Nemohla jsem si však nevšimnout, že i tady v komentářích se objevil jeden aktivistický hlas pod přezdívkou Lenka Králová aby zde nakladl opět jed aktivistických rozruchů. Tento hlas je právě jedním hlasem o kterém jste v pořadu informovali a který nesnese jakoukoli výměnu názorů a to je přitom členem rady neziskovky Transparent tedy i jejím hlasem? – prosím zklidněte hormony L.Králová!-jste mimo! A prosím abyste si v Transparentu udělali pořádek a neotravovali lidi . Děkujeme

  14. Paní Adlerovou není možné brát vážně. Veřejně tvrdí (například rozhovor v Echu), že přeoperováním se stala ženou (sic) a už není trans. Takové zázraky medicína opravdu nedokáže. Bohužel. Česká republika je jednou z posledních zemí Evropy, která vyžaduje nehumánní sterilizace trans lidí pro úřední změnu pohlaví. Skoro ve všech zemích Evropy už to roky není problém a civilizace se tam nezhroutila. Primárně jde o to, aby lidé, kteří se pro operaci nerozhodnou (zpackané operace jsou neuvěřitelně časté, znám osobně případy doživotní inkontinence, ztráty sexuální citlivosti, doživotní bolesti) nebo kteří na operaci zatím čekají, nemuseli při každém ukazování občanky okdrývat svůj životní a zásadní zdravotní problém velmi nitimního charakteru úplně cizím lidem, kterým do toho nic není – to jsou třeba i recepční v hotelu, personál v autopůjčovně apod. O chození do sprch vůbec nejde, ač to paní Adlerová ráda všude vytahuje. Za prvé – nikdo nikdy žádnou občanku při vstupu do sprch neukazoval a na tom se nic nezmění. Trans ženy bez operace chodí do sprch úplně běžně (jsem jedna z nich) a to se dělo vždy a bude se tak dít i nadále (i když zákon projde, i když neprojde). Když si chcete dát pozor, tak s pomocí osušky a plavek nikdo neuvidí, co máte mezi nohama. Mnoho trans žen před operací má perfektní ženský vzhled a nikdo nic nepozná. Za druhé – znám několik žen s penisem, které mají i při současné právní úpravě Fko v občance. Zákon totiž nevyžaduje chirugickou modelaci neovagíny, ale jen a pouze kastraci (nejedná se o sterilizaci, která je vratná, vyžadována je opravdu kastrace – tedy úplné odebrání pohlavních žláz). Některé trans ženy tedy jdou z hormonálních důvodu na poměrně bezrizkovou kastraci a penis jim nechají. Český stát jim pak bez problémů dá Fko do očbanky. Paní Kociánová, kdybyste měla zájem, ráda bych se s vámi sešla a spoustu nepřesností, které tady zazněly z úst paní Adlerová, bych vám ráda uvedla na pravou míru. Věřím, že není vaším úmyslem šířit dezinformace a nepřesnosti a tenhle rozhovor je jich bohužel plný. Taky vás zvu (a ostatní čtenáře) ke sledování mého pořadu V Tranzu, kde formou rozhovorů představuji veřejnosti problémy, se kterými se trans lidé potýkají.

  15. Naprostý souhlas i za mne , moc hezky a hlavně srozumitelně jsi to vysvětlila Míšo 😉

  16. Byl jsem hodne tolerantni clovek a myslim ze stale jsem, ale posledni roky mi tihle gender aktiviste a experti na lidska prava uz lezou krkem. A zacinam byt na tyhle temy alergickej.

    Dekuji za tenhle rozhovor a hlavne za upozorneni, ze vetsina „jinych“ lidi nesdili nazory tech aktivistu.

  17. Moc děkuji oběma dámám za krásný a lidský rozhovor. Měla jsem strýce transsexuála, a jeho život byl velmi smutný, tak jsem se radovala, že později zavládla tolerance a pochopení. Dnes vnímám ale situaci tak, že se dostala za tyto hranice, a vrátila se v jiné podobě netolerance vůči transsexuálům, lesbám, homosexuálům, proto jsem tak potěšena tímto rozhovorem, který si myslím, že může vrátit naši toleranci, kterou velmi narušily výkřiky některých podivných aktivistů za práva těchto lidí, zpátky.

  18. Zajímavý a pěkný rozhovor.
    Paní pěkně popsala, že aktivisti ohledně manželství pro všechny nerespektují tradice, historii, přání většiny. Je to vlastně perverzní a násilné vnucování něčeho, o co většina společnosti nestojí. Ať mají podobná práva, ale najdou si jiný název.

    Jinak jde o řízený či neřízený chaos. Známe to ze zahraniční politiky. Tito aktivisté jsou finančně a mediálně podporování jenom proto, aby přinášeli „nová“ mediální témata. Takže média a část manipulované společnosti řeší zástupná témata o vícero pohlavích, imigraci několika tisíc občanů z muslimských zemí …. jako by tyto byly to zásadní, co společnost potřebuje řešit.
    Mezitím neuvěřitelným způsobem roste majetková nerovnost, kdy nejbohatší skupiny zase koncentrují neuvěřitelným způsobem majetek s destruktivními důsledky pro celou společnost.
    Například ČR vypadá jako stát, který určen především k vytěžení aktiv ve prospěch finančních elit (v poslední době spekulace s nemovitostmi, exekuce, soláry, … perlička ohledně privatizace Budvaru to jenom doplňuje). Občan a jeho zájmy jsou až na druhém místě. A tak se občanovi předkládají různá zástupná „naléhavá témata“.

Napsat komentář k „VictoriaZrušit odpověď