V centrální Africe je cítit obrovská krutost, která se odehrává kolem vás, a je ve vás

Martina: Ještě jenom doplním, že kniha, o které budeme dnes mluvit, a nejenom o knize, ale o celém příběhu, co ji předcházelo a co může možná v budoucnu následovat, tak tato cesta se odehrála už v roce 1994 a vy jste tuto knihu vydal až teď, dva roky zpátky. Řekněte mi proč? To jste ji tak dlouho psal?

Jiří Černický: Důvodů je celá řada. Jednak jsem projel půlku světa – nejenom v Africe, ale byl jsem leckde – a s odstupem času vidím, že tato část Afriky – já jsem navštívil v Africe 16 zemí – byla úplně zásadní, ta mi proměnila pohled. Když člověk zažije, co jsem tam zažil, tak ho máloco překvapí. Samozřejmě je to nadsázka, furt jste překvapovaní, ale toto byl tak hustý zážitek, že jsem si časem říkal, že u mě byl nějaký pán, který mi dal knihu o Kongu, a říkal, že ať v té knize nejsem, i když bych tam měl být na prvním místě. Protože kdo takhle prošel Kongo jako já? Pan Plešinger, který vydal knihu o Kongu, mi říkal, že tam nejsem, protože jsem nepublikoval. To je také jeden z důvodů. Takže on o tom nevěděl, i když to také není pravda. Tak jsem si říkal: „Tak sakra, já , a takovýto zážitek, který mám, nikdo neuslyší.“ A nejde o to, aby někdo slyšel nějaký zážitek, ale zážitek ze země, kde se k vám zážitky nedostanou tak často. Protože já byl v Tibetu, severní a jižní Americe a tak dále, a tam je všude hrozně lidí a je odtamtud spousta literatury, spousta cestopisů, a tak dále, ale tady odsud není nic a já jsem jeden z mála, který nahlédl pod pokličku.

Martina: Přemýšlím, jestli by se mladý umělec před třiceti lety stal tím, kým se stal, kdybyste tuto zkušenost neabsolvoval. Vy už tam jste šel s jistým uměleckým záměrem, vy jste tam nesl jakýsi votivní předmět, symbol…

Jiří Černický: Monstranci.

Martina: Chtěl jste do Konga přinést monstranci.

Jiří Černický: Modernistickou monstranci.

Martina: Když byste toto neabsolvoval, když byste nezažil to, co jste tam zažil, a o čem bude řeč, to znamená tu největší bídu, největší zmar, největší nesvobodu a zároveň možná největší vnitřní svobodu – myslíte, že by byl Jiří Černický jiný?

Jiří Černický: Mě to změnilo zásadně. A je to vidět i na lidech kolem mě, kteří tuto změnu velmi, když jsem se vrátil, zažili. Samozřejmě mi přibyly šediny. Jednak jsem se změnil fyzicky – když jsem přijel, byl jsem úplně vyzáblý – takže se zděsili. Dneska to je málo vidět, že by někdo takto jezdil. Vezměte si, když zažijete smrt lidí, tu nejnižší chudobu, žijete s partičkami gangsterů a tak dále – tak to vás změní. Není možné, aby vás to nezměnilo.

Martina: Já teď ještě skočím v čase do současnosti, protože když nás někdo poslouchá, tak si možná říká, pokud to vyloženě není ctidbalý umělec, který ví, že vaše jméno je v umění pojem: „Černický, Černický… Kde jsem o něm slyšel?“ Takže jenom připomenu, že jsme se před dvěma lety setkali tady ve studiu, a vy jste hovořil o tom, jak jste odešel z Vysoké školy uměleckoprůmyslové a napsal jste k tomu tehdy otevřený dopis, ve kterém jste popisoval důvody svého odchodu. Tento váš dopis poměrně rozčeřil stojaté uměleckoprůmyslové vody. Když to výrazně zkrátím, tak vy jste tam uvedl něco v tom smyslu, že v dnešní době politické korektnosti se už vlastně prakticky nedá učit, nedá se mluvit se studenty. Řekněte mi, je to pro vás uzavřená kapitola? Nebo máte stále tendenci se k učení a ke studentům vrátit?

Jiří Černický: Já nevím, jestli jsem řekl, že se nedá učit. Dá se učit, ale mně v tomto prostředí už nebylo nejlíp. Takže já myslím, že se učit dá, učí se, ale vracet se k tomu nechci, já jsem se od toho neodřízl. Člověk se úplně neodřízne, dále se to ke mně vrací jako bumerang, jsou různé problémy, bavím se o tom s lidmi, ale koukám se dopředu, dělám svou profesi a žiju dál úplně perfektně.

Když nemáte překážky, které musíte přelézat, když jim uhýbáte nebo děláte, že nejsou, tak to nejde. Kolem je plno zla a musíme ho vidět a postavit se mu. Boj je lepší než pasivita.

Martina: Já jsem vaše slova zestručnila asi až příliš. Já tedy řeknu přesně, co jste říkal: „Zvýšením komfortu relativního bezpečí a pohodlí ve skutečnosti studentům nepomáháme, spíše naopak. Necháváme je dělat ze sebe samých slabé a zbytečně průměrné jedince.“

Jiří Černický: Ano, to jsem řekl.

Martina: Myslíte si, že to trvá, nebo že šla společnost…

Jiří Černický: Myslím, že obecně to trvá. Když nemáte překážky, když nemusíte přelézat překážky a když jim uhýbáte nebo děláte, že nejsou, tak to nejde. Protože kolem nás je plno zla a my musíme zlo vidět a musíme se mu umět postavit, nedělat, že není, musíme bojovat se zlem. Já si myslím, že boj je lepší než pasivita. Dá se o tom polemizovat, samozřejmě – protože pasivní rezistence – ale jak kdy, to není nejlepší…

Martina: Ani těm staročechům už to pak moc nefungovalo.

Jiří Černický: Někdy je to zlo tak velké. Třeba jdete po ulici s pacifistou – nejsem proti pacifistům – a teď na vás zaútočí nějaký hajzl a vrhne se na tohoto pacifistu. A teď já, kdybych byl pacifista a nezastal bych se ho a utekl nebo bych jenom dělal, že to není, nebo bych začal ho prosit, jestli by ho nechal, tak by ten člověk dost špatně dopadl, mohl by ho bodnout nožem. Takže já jsem ten, kdo by mu šel na pomoc a zastal se svého kámoše. A to je rozdíl mezi člověkem, který je pacifista, a tím, kdo není pacifista.

Martina: Teď si nejsem úplně jistá, jestli přesně takto můžeme charakterizovat pacifistu nebo člověka, který se lekne, nebo člověka, který je zbabělec. Ale to už jsou jiné kategorie. Vím, co jste myslel.

Jiří Černický: Máte na výběr – buď půjdete bojovat proti zlu, nebo nepůjdete bojovat proti zlu. To myslím, že jsou dvě volby.

Martina: A někdy to není jenom vyslovené zlo, ale zkrátka…

Jiří Černický: Řekl jsem to černobíle. Ale tak snad…

Martina: Já vám rozumím, ale chtěla jsem si právě větou: „Dělat ze sebe samých slabé a zbytečně průměrné jedince“ vytvořit předpolí pro vaši – nevím, jestli to nazvat „statečnou cestu“, nebo „nezodpovědnou“. Protože vydat se v roce 1994 na půl roku do Afriky a rozhodnout se, že se projdete zeměmi jako je Kongo, Rwanda – tak to nevím, jak to přesně pojmenovat. Jestli to je skutečně vrchol statečnosti nebo sladká nevědomost. Jak to zpětně hodnotíte vy?

Jiří Černický: Ani tak ani tak. Ani nejsem statečný a samozřejmě nevědomý jsem, to je jasné. Řekl bych, že se na to díváme možná i špatným prizmatem doby. Musíme se také trochu vcítit do té doby. Vezměte si, že se otevřela opona, my jsme nemohli moc cestovat, a najednou jsme mohli cestovat bezbřeze. Tak jsem si troufal. Já jsem předtím od roku 1990 do roku 1994 projel stopem Evropu a vymyslel jsem si halt nějaký projekt a byl jsem opovážlivý a udělal jsem to, zrealizoval jsem to. Původně jsem chtěl jet ještě s někým jiným, ale ten se na mě vykašlal, že to nedá, a tak jsem si říkal – protože už jsem měl na můj projekt sponzora a nemohl jsem nejet – že nakonec pojedu, protože jsem byl zavázán Nadaci Koruny české, která mě v tom podporovala. Takže jsem vyjel a částečně – blbost. Vezměte si, že nebyl internet a získávání relevantních informací bylo daleko těžší. Já jsem samozřejmě věděl o problémech ve Rwandě, ale velmi vzdáleně, moc jsem do toho neměl vhled a v zemích, které tam byly, byly problémy všude. Každá země má nějakou odlehlou část, kde je to nebezpečné, a místňáci vám řeknou, abyste tam nejezdili, nebo jenom s vojáky. Kordon vojáků, až jste se dostala z Keni do Etiopie a nemohla jste projet jinak než takhle.

Na hranici s Etiopií se na mě vrhlo asi 200 dětí a vztahovaly ke mně ručičky. Neměly zuby a na sobě jen hadry a zpovzdálí na ně koukali jejich rodiče, jak mě okrádají.

Martina: Jak se na takovouto výpravu regulérního tuláka, který se z vás posléze stal, dá připravit, když cestujete a úplně nevíte kam a úplně nemáte představu, co vás – oproti Emilovi Holubovi – v nejhlubším srdci Afriky čeká?

Jiří Černický: Myslím, že se na to nedá připravit. Jestli mít odvahu nebo blbost, to nevím, musíte na to mít. Nedá se na to připravit. Já jsem se snažil něco dozvědět o poměrech. Znal jsem tady pana Kanderta z Náprstkova muzea, tak jsem se s ním půl roku, když jsem do sebe píchal všechny možné injekce, radil, protože to je náš afrikanista, a s některými dalšími lidmi a nějaké informace jsem získal. Ale tito lidé sami to neznali, to jsou akademici. Vezměte si, že já jsem tam nejel jako oficiální cestovatel, jako Hanzelka se Zikmundem, který dohazoval kšefty Tatře a tak dále a sešel se s Haile Selassiem. Takhle jsem tam nejel. Já jsem byl ten poslední z lidí, kteří tam byli. Já jsem byl vystaven milodarům. Vezměte si, že jste na silnici, jdete pěšky a nevíte, jestli vás někdo vezme – znalost stopování tam nebyla. Čili mě ze situací zachraňovali lidé. Přejdete třeba do národního parku a tam vás zachrání, aby vás – nechci přehánět – nesežral lev, protože tam jsou divoká africká zvířata. Takže říkají: „Tady nemůžeš být, pojď k nám.“ Nebo jede náklaďák plný lidí a ti se ptají: „Kam jdeš?“ A vy řeknete: „Jdu do Etiopie.“ A oni vědí, že je to tisíce kilometrů, tak říkají: „Tam nedojdeš. Jsi úplně blbej.“ Takže vás vezmou a někam vás popovezou a teď vás vyhodí v nějaké vesnici uprostřed pouště.

Martina: A vy nevíte, kde jste. A také nevíte, jestli vás cestou třeba trochu nepřiokradli, což se…

Jiří Černický: Je to třeba úplně vybydlená vesnice, plná prázdných kanystrů a je jenom z hadrů. To si nikdo nedovede představit. Nebo někdo si to dokáže představit. Tam není vůbec voda a ve vesnici, kde původně žilo třeba 200 lidí, tak tam teď žijí tři rodiny a jedí jenom boby a pijí vodu.

Martina: My jsme tady na začátku zmiňovali účel vaší cesty. Cílem byl klášter v etiopské Lalibele, kam jste chtěl dovézt vzácnou relikvii ze svého rodného Ústí nad Labem, což je tedy město, které v knize hraje také svou významnou roli. A byl to meteorologický teploměr, jehož skleněná kapilára obsahovala slzy občanů městské části Bukov. Toto bylo součástí konceptuálního uměleckého díla. A já se chci jenom zeptat, jestli jste se jim třeba ve vesnici, kde vlály ve větříku hadry a všichni jedli boby, pokoušel vysvětlit cíl vaší cesty a v čem spočívá konceptuální umění?

Jiří Černický: Ne, vůbec ne. Když byste tam vyndala tento teploměr, tak to vypadá jako hightechová kouzelnická hůlka nebo něco takového. To bych o to přišel. Představte si, že já tam byl fakt v roce 1994 a to se Etiopie teprve otevřela světu, to byla úplně jiná Etiopie než ta, která je tam teď, kdy tam je Čína. Tam už dokonce roste střední třída. Když jsem přišel na hranice s Etiopií, tak se na mě vrhly děti, třeba 200 dětí, a vztahovaly ke mně ručičky. A tyto děti neměly zuby a měly na sobě opravdu jenom hadry a zpovzdálí na ně koukali tatínkové a maminky a nechali je mě okrást. Používali děti k tomu, aby získali cokoliv. Čili já jsem to nečekal a musel jsem se naučit v tom chovat. Nejdřív jsem trpěl, měl jsem z toho takové nervy, že jsem zvracel do křoví a tak dále. Pak jsem se naučil několik fíglů, co se s tím dá dělat, a pak už jsem byl drsný.

Když jsem se vracel z Etiopie, kde to bylo opravdu velmi špatné, tak jsem jel zase zpátky do Keni a dolů do Tanzanie a tam už jsem byl jako Indiana Jones, protože tam už jsou lidé bohatí, protože už tam jsou turisté a tak dále. V Etiopii nebyl nikdo, ale dole už byly nějaké standardy, třeba už byl asfalt na silnici. Takže tam už jsem byl děsnej borec. A potom v Dar es Salaamu jsem se ptal na Kongo, jestli můžu do Konga, protože mi připadalo, že už tam nic tak zajímavého není. Všude savany a tak dále. A oni mi řekli: „Tam nejezdi, je to tam opravdu hustý, drsný. Jsou tam nepokoje, válka a tak dále.“ A já jsem říkal, že to je blbost. V Keni také byla válka a v Etiopii si to nedokážete představit, to bylo až šílené. A vlastně jsem to podcenil, protože jsem si připadal, že jsem děsně dobrej a že tohle mě nerozhází.

V Africe to není jen o hrůzách kolonialismu. Vztahy mezi rasami a kmeny jsou rasistické, Tutsiové a Hutuové sebou navzájem pohrdají. Než přišel kolonialismus, tak Hutuové „sežrali Pygmeje.“

Martina: O zemích rovníkové Afriky, o Kongu a tak, se hovoří, že je to „hrob bílého muže“. Pochopil jste proč?

Jiří Černický: To je strašně složité vysvětlit, protože to má hluboké historické kořeny, které sahají až do nějakého opravdu 14. století, co tam jezdí běloši, Portugalci. Co tam jezdí, tak je to problém. Samozřejmě rasismus, to, jak se zachází s Afričany obecně, je strašně složité, ne vždycky byli běloši jenom na negativní straně. To je všechno zjednodušené, protože i místní náčelníci se ke svým lidem chovali strašně. Je těžké si to představit, protože to byl kšeft. Prodávat otroky nebylo jenom zlo, jakože běloši vykupovali mladé perspektivní lidi na práci. Tam se vykupovaly i elity. Když měl náčelník konkurenci, tak prodal i opozici, čili i náčelník byl hajzl. Do toho bych se moc nepouštěl, o tom bude hromada tlustých knih a popisuje se to, teď do toho nebudu zabíhat.

Ale zaprvé, když jsem tam byl, tak jsem vůbec nic nevěděl o belgickém kolonialismu. Začalo se o něm mluvit zhruba tak teprve před deseti lety, protože všechny koloniální velmoci jsou furt u otěží. Vezměte si, že média jim patří furt – BBC, CNN a tak dále – a tam se to neprobírá. Je hrozně málo filmů, které by tuto krutost nějakým způsobem realisticky zobrazovaly, tyto horory nás teprve čekají. A pochopíte to ve chvíli, kdy zemře britská královna Alžběta a najednou začne z univerzity nějaká Afričanka z Nigérie říkat, že „ta svině konečně chcípla“. Což se stalo. Já ji chápu pro hrůzy, co Britové udělali v Nigérii. A to je ještě Nigérie na okraji. Z genocid, které udělali po celém světě, je ještě trošku něco známo, ale když bych vám dal otázku, jestli znáte ty nejhorší, tak mi řeknete, že ne. A takhle blbě na tom s informacemi jsme.

Martina: Já si myslím, že tohle je část, které se s vámi budu chtít věnovat, i kdybyste nechtěl, protože se obávám, že diskuze o tomto kolonialismu a neokolonialismu má u nás jenom dvě podoby. Buďto jsme vyzýváni, abychom si všichni sypali popel na hlavu, litovali svých hříchů a zachránili, spasili jakýmkoliv způsobem celou Afriku. Nebo se to právě mnohdy od kolonialistů vymlčuje a o největších hrůzách minulosti – své vlastní minulosti – koloniální mocnosti, pokud možno, mlčí.

Jiří Černický: Není to jenom o hrůzách kolonialismu. Je samozřejmé, že ty tam jsou, ale tyto vztahy mezi jednotlivými rasami a kmeny, negativní, naprosto rasistické vztahy jsou i uprostřed Afriky. Jsou i v Africe. I kmeny se mezi sebou vnímají rasisticky. Když se podíváte na vztah mezi Tutsii a Hutuy, tak jsou rasistické, vzájemně sebou pohrdají. Ale dobře, tak ti Hutuové byli místní a byli to zemědělci a jasně, že nám jich je líto, protože byli první, kteří to schytali. Ale to vůbec není pravda, protože tito Hutuové, když to řeknu s velkou nadsázkou, sežrali místní Pygmeje.

Martina: Ano, vytlačili je do hor.

Jiří Černický: Ale také je jedli, protože si o nich mysleli, že to nejsou lidé, že to jsou opice. My třeba vidíme, že v Jihoafrické republice byly hony na Křováky a ty dělali Britové a Holanďani.

Arabský svět vytěžoval africké otroky stejně jako běloši. A i dnes se k černochům chovají rasisticky Číňané. Je to temnota, která je v centrální Africe hustá. Je tam cítit obrovská krutost.

Martina: A v té době tam nebyli černoši, což se nám snaží zase v současné ideologické agitce namluvit, že běloši z Jižní Afriky vytlačili černochy. Ne, tam byli Sanové, Křováci, a ti je vytlačili všichni společně. Jsou to věci, které jste zmínil a o kterých se příliš nemluví, to je, že mnohdy není problém ani tak to, jestli je konflikt mezi nějakým bílým podnikatelem nebo korporálem a místními domorodci, protože ty největší hrůzy si dokážou udělat tyto kmeny navzájem. A mnohdy africké země žily v jakési prosperitě a míru, dokud tam byl bílý sáhib, ale v okamžiku, kdy po osvobození odešli, tak se do sebe všechny kmeny pustily a vznikla strašlivá mela.

Jiří Černický: A také víme, že při bílém rasismu nebo kolonialismu byli otroci odváženi, dejme tomu, z oblastí Guinejského zálivu, ale na opačné straně Arabové také dělali obchod s otroky. Toto se týká i Arabů. Málokdo mluví o tom, že arabský svět vytěžoval Afriku stejnou měrou jako běloši. A samozřejmě, že se i dneska k černochům chovají velmi rasisticky Číňané. Byl jsem několikrát v Číně a to je snad ještě horší než běloši k černochům, jak se Číňané chovají k černochům, to je něco hluboce lidsky negativního. To je temnota. Temnota, která je v centrální Africe, je úplně hustá a je tam cítit obrovská krutost.

Je to tak, že Leopold II. krutost, která tam byla, ještě vybičoval. Měli kvóty na kaučuk a když je neplnili, tak jim usekli ruku, byly tam hromady rukou černochů. Když se odehrává kolem vás takováto genocida nebo takováto krutost, tak je ve vás. A pak jsou tam rozhovory s místními kluky. Jezdí tam jeden Švéd a zabývá se zlem. Co to je zlo. Samozřejmě všichni víme – absence empatie. A on dělá rozhovory s místními vrahy, kteří vyvraždili celé vesnice, maminky s dětmi a tak dále. A někdo má třeba v 15 letech na kontě 30 mrtvol. A on se ptá: „Co si o tom myslíš, že jsi zabil? Je ti 15 a zabil jsi 30 lidí?“ Ale on to bere jako sport.

Martina: My jsme do toho tedy skočili rovnýma nohama. Já jsem z vás nejprve chtěla představit jako cestovatele.

Jiří Černický: Tak zase pojďme od toho uhnout. Nebo to vystřihněte.

Martina: Ne, nic se stříhat nebude. My se k tomu vrátíme. Ale pojďme teď přiblížit cestu. Vy jdete s monstrancí, která má…

Jiří Černický: Ale monstrance se netýkala Konga.

Martina: Ano, která má symbolizovat vaše konceptuální umění a rozhodl jste se, že půjdete do Konga navzdory tomu, že vás místní, kteří možná o tom něco měli vědět, varovali. A patříte možná mezi velmi málo lidí nebo mezi jedny z prvních, kteří prošli konžský prales v období dešťů. Řekněte mi, když jste překročil hranici Konga, co vás přivítalo? Co jste viděl?

Jiří Černický: Problém už byl překročit hranici Konga, protože já jsem se tam dostával přes Tanganiku a já jsem se až na lodi – která převážela nevím, jestli humanitární pomoc a měli tam pytle s rýží…

Martina: Ano, plné housenek.

Jiří Černický: Plné housenek. A tam jsem se dozvěděl, že nejedou do Uviry, kam jsme chtěli jet. A teď z té vody nemáte kam utéct a oni vám řeknou, že jedete ani ne do přístavu, ale jedete na pobřeží Burundi. A já do Burundi neměl vízum, takže jsem se v Burundi ocitl ilegálně a okamžitě jsem tam narazil na utečence z Rwandy. Já jsem to vůbec nečekal a říkal jsem si: „Utečenci. Co utečenci?“

Martina: To byl rok 1994 a tam začala genocida.

Jiří Černický: Oni utíkali z Rwandy do Burundi a já nevěděl vůbec nic ani o Tutsiích, ani o Hutuích. Vezměte si, že jsem byl mladý a kdo z mladých lidí se specializuje na Rwandu, Burundi, Ugandu, Kongo? Čili já jsem tam jel jako čundrák, hloupý čundrák. Já jsem byl celý život čundrák, já jsem kotlíkář, dalo by se říct. Tedy Sázava…

Martina: Teď jsem chtěla říct, že u Sázavy je to trošku milosrdnější.

Jiří Černický: Celý život jsem spal pod širákem a tak a myslel jsem si, že tam to půjde také. Tak jsem tam jel jenom s báglem, se kterým jsem jezdil po Evropě. Ale mělo to i výhody, protože skutečně poznáte život zevnitř, jste v to úplně namočeni, nemáte hotely nebo někde azyl. Jste sami a jste od začátku do konce obklopeni místňákama.

Kápo dětského gangu v Africe se k vám chová jako někdo, kdo všechno ví, má obrovské sebevědomí, je mu 13, 15, a už má své holky, kurtizány, a cítí se jako král – ale je to dítě.

Martina: Jak jste s nimi komunikoval? A jak vás přijímali? Vy jste musel být pro mnohé velká atrakce.

Jiří Černický: Jenom si uvědomit to, že neustále, jak se přemisťujete, tak narážíte na čerstvý zájem a musíte furt papouškovat ty samé věci a neustále být optimistický. To je strašně těžké. Nikdy nesmíte dát najevo pocit zoufalství, slabosti nebo tak. Furt musíte vypadat nadšeně, že máte všechny rád, že všechny milujete a že i když už skoro nemůžete dál, tak furt musíte vystupovat jako někdo, kdo všem předává energii.

Martina: Proč?

Jiří Černický: Protože vám to dělá nejlepší pozici v komunikaci.

Martina: Vy jste zmínil, že po Etiopii jste si už osvojil několik fíglů. Takže toto je jeden z nich, vypadat pořád lehce přihlouple, šťastně a nadšeně. A jaké jsou ty další?

Jiří Černický: Kdo někdy jel v Africe sám jako spodina – já jsem měl dolar na den – kdo je jakoby spodina mezi samými Afričany, tak záhy zjistí, že nejčastěji vede rozhovor nebo s kým se stýká, jsou děti. Čili všude po ulicích jsou hromady dětí. V Etiopii, Kongu. První, na koho narazíte, jsou děti, které se vám posmívají. V mém případě – protože jsem měl bradku, mám ji dodnes – mi hromady dětí ukazovaly, že mám bradku, a posmívaly se, že mám bradku. Tak jak zareagujete na takového člověka, který se vám posmívá? Musíte si vsugerovat, že tyto děti milujete, že to je to nejsladší na světě, že jsou to ti největší kamarádi. Samozřejmě když tyto děti dorostou do teenagerských let, tak začnou být gangstery. Dost často. Nepaušalizujme. Bavíme se o dětech na ulici.

Martina: Dobře, já tedy ocituji jednu větu: „Jakkoliv to zní hrozně, největší nebezpečí mi hrozí od pouličních dětí a psů.“ To zní skutečně láskyplně.

Jiří Černický: Ale vy se musíte nastavit na lásku, která nesmí být falešná, oni ji z vás musí cítit, protože v Etiopii tam to bylo snad ještě, co se týče dětí, horší než v Kongu. Třeba v Jižní Americe se jim říká „piraně“. Představte si, že za vámi celý den jde chumel dětí a hází na vás kameny. Naštěstí máte bágl, ale musíte si něčím přikrýt hlavu a furt na vás padá sprška kamínků. Nejdřív jsem s nimi bojoval, což nesmíte. To nejde, protože tím je akorát ještě naštvete, tak jsem si mezi nimi našel – jak se ptáte na trik – kápa a z toho si musíte udělat kamaráda a on vás začne chránit. Čili nejlepší je se s ním dohodnout: „Hele…“ a furt být optimistický a chovat se jako teenager: „Čau kámo, podívej se, tady máš křížek,“ nebo něco, „s tebou se chci kamarádit,“ a on je najednou poctěn, protože se s ním baví běloch, a začne všechny odhánět. A zjistíte, že on má pod palcem ostatní děti a když toto pochopíte, tak vám mnohdy ještě přinesou potraviny nebo u nich můžete přespat nebo s nimi můžete udělat nějakou dohodu. A pak si s nimi můžete psát dopisy a takové věci a můžete s nimi být opravdu srdečnými dobrými kamarády.

Martina: Dá se v té tlupě dětí kápo dobře rozpoznat?

Jiří Černický: Dá. Je to ten, který ostatním poroučí, kdo řve, kdo jim nějakým způsobem velí. Je to ten, kdo říká: „Běžte za ním a okraďte ho.“ Vztah s kápem má tisíce podob. Když jste třeba někde na návsi a je tam pingpongový stůl, tak to je ten, který proti vám hraje ping pong, který potřebuje dokázat, že porazí bílého, protože tam je furt nějaká soutěživost. A je dobré s ním prohrát a dát mu čest. Prohrát čestně a obejmout ho, že je nejlepší na světě, a udělat to srdečně – a opravdu si to i myslet. A teď si vezměte, že prohrajete, protože máte pingpongovou pálku, která je prasklá. Já jsem třeba vždycky ping pong hrál dobře, ale s nimi jsem vždycky prohrál, protože jsem dostal špatnou pingpongovou pálku. Oni mají jenom kousek dřívka, normální stůl, přes to kus prkna a oni na tom stole znají každý suk, takže vy nemůžete vyhrát, ale můžete se všechno naučit a přelomit to ve svůj prospěch.

Martina: Vy jste řekl, že s takovým kápem pak můžete uzavřít i přátelství. Mě by zajímalo, jak toto přátelství vypadá. Protože když jste popisoval, jak si vás tedy vyhlédl a vzal na milost jeden osmiletý kápo a vzal vás na noc do starého skladu, který obýval. Tak jste říkal, že jste se…

Jiří Černický: Tomu bylo víc. Tomu snad nebylo osm.

Martina: Vím, že jste psal, že tam měl i spoustu holek, ale vy jste řekl, že jste se nikdy necítil tak nejistě, protože od něj mohlo kdykoliv přijít cokoliv. Tak by mě zajímalo, jak vypadá takové přátelství s osmi-, deseti-, dvanáctiletým kápem?

Jiří Černický: To je strašně zajímavé, protože on je mistr světa, chová se k vám jako někdo, kdo všechno ví. Je si jistý, zaprvé že on bude vrchním mafiánem, má obrovské sebevědomí – ale je to dítě. Takže vy mu musíte říct, že je takový, že ho čeká světlá budoucnost – i když víte, že to je naopak. On mívá speciální slovník. Je mu 13, 15, a už má své holky, své kurtizány, cítí se opravdu jako král – ale je nesvůj. Není v komfortní podobě, protože vy jste bílý. Já mám speciální status: Jsem bílej a dospělý. A také si vás váží, protože ví, že jste byl támhle, že jste byl tam a tam, byl jste v Paříži, v Berlíně, v Moskvě. A on si vás ohromně váží a vnímá vás také jako poklad. Vnímá vás jako známého, který za to stojí a kterým se může vytahovat před ostatními. Mně se stalo, že jsem byl u lecjakého takového kluka a on mě ještě vybavil olejovkami, sušenkami a takovými věcmi a ještě jsme se plácali, objímali a vyměnili jsme si adresy. Ale já jsem mu dal samozřejmě úplně jinou, protože jsem se bál. Vypadalo to jako na pionýrském táboře, jestli mi dobře rozumíte.