Zpět

Mimořádný půst L. P. 2020

Text 8.4.2020

Když jsme letos 26. 2. na Popeleční středu slyšeli v kostelích slova „Čiňte pokání…“, nikdy by mne nenapadlo, že farář je takový machr a donutí k tomu nejen mne, ale skoro celý svě – a to nejen ten křesťanský.

Západní civilizace, převážně s křesťanskou tradicí, v posledních desítkách let nezažila tak mimořádné postní období a tak velkou příležitost ke změně. Ke změně nejen nás samotných, ale téměř všeho, co jsme doposud považovali za běžné, normální, tj. za normu, která pod svým lesklým povrchem zakrývala nevábný obsah uvnitř. Vnímám to tak, že pro ozdravení společnosti, nás všech, je nanejvýš potřebné změnit distribuci bohatství a zásadně zmenšit naši spotřebu. Utrácíme peníze, které nemáme, za věci, které nepotřebujeme. Jestli to neuděláme dobrovolně a sami za sebe a podle sebe, budeme k tomu o to bolestněji donuceni později, podle pravidel někoho jiného.

Nemyslím si sice, že tento drobný políček přírodních zákonů lidskému rodu povede ihned k prozření. I ta žába vařící se v horké vodě zjistí, byť s krátkým časovým odstupem, že voda je příliš horká, než aby to přežila.

Velké dějinné zvraty, viděno zpětně, totiž nepřicházejí nějakou jasnou a jednou velkou „ranou“, ale postupně, ve sledu více či méně drobných událostí, na které je reagováno, stejně jako je tomu nyní s tím mrzutým virem, velmi přehnaně. Mám na mysli jak naši individuální imunitní reakci, tak i reakci našich politických elit. V obou případech komplikace přináší právě ta nadměrná reakce, nikoli „nákaza“ samotná. Ale přehnané reakce na banality jsou naší společnosti vlastní již mnoho let, takže nic převratného se nestalo, až na míru té přehnanosti. A míra čehokoli je zásadní skoro pokaždé a u všeho. Míra a limity všeho, co činíme, vytvářejí buď kladné, nebo záporné výsledky.

Lidské bytí je, bylo a bude vždy spjato s jistou mírou utrpení a bolesti. Náš současný nadbytek a nárokovost na vše, na co si jen pomyslíme, nás vedly k ignoraci limitů. Nechceme trpět a bolest je něco nepřijatelného, nepatřičného – a snad i „protizákonného“. Vede nás to pak k vytěsnění tématu smrti, jakoby konečnost života nebyla nedílnou součástí našich životů. Dlouhodobá ignorace lidských i přírodních zákonů, potlačení tématu smrtelnosti každého živočišného druhu včetně člověka, absence pokory vede k tomu, že bojujeme předem prohraný boj, a nejde zdaleka o počty nakažených, mrtvých či uzdravených. Přiznejme si, byť je to těžké, že večírek skončil, bylo to fajn, a až se probereme z kocoviny, zkusme to znova a lépe. Podaná ruka k tomu tady je, tak se ji pokusme přijmout…

Evoluci a přirozený výběr obecně uznáváme, ale nedej Bože, když se dotkne nás „vyvolených“. Ano, přírodní zákony se vztahují i na nás a místo nesmyslné záchrany menšiny, jak typické pro dobu posledních let, jsme zcela zapomněli a ignorujeme většinu, která má právo normálně žít. Pandemie ekonomická a sociální bude mít v konečném důsledku řádově více obětí, než onen neviditelný „sluneční“ vir. A právě ona ignorace limitů nám brání sebevědomě zaujmout pozici, že s našimi obrovskými zdroji budeme nesobecky pomáhat potřebným, nemocným či rodinám zemřelých, uzavřeme celospolečenskou smlouvu, že v zájmu přežití celku nebudeme nesmyslně zachraňovat to a ty, co již, i bez následků virové pandemie, dospěli blízko věčnosti. Necháme je důstojně odejít, smíříme se s naší i jejich smrtelností a naplníme naše současné i budoucí životy tak, abychom ve světle tohoto rozhodnutí sami před sebou obstáli.

Tento půst nám nečekaně seslal obrovskou příležitost skokově změnit nejen sebe samotné, ale i systém, ve kterém dlouhodobě setrváváme, a přiznejme si, k žádnému překotnému nárůstu štěstí a spokojenosti nevedl. Byla by škoda promarnit tuto příležitost, a kdyby přeci jen, věřme, že příroda nás srovná, navzdory našemu úsměvnému boji s ní – a propos jsem velmi zvědav, co bude momentem vyhlášení vítězství, jakkoli to z principu „nákazy“ není možné. Pokorně přijměme běh světa, pomáhejme jako společnost i jako individuality potřebným a přemýšlejme o nové „společenské smlouvě“, která se jeví jako nutná, mezi námi občany a představiteli vlády. Rozvažme jim ruce a řekněme, že jim dáváme právo i povinnost respektovat limity. Vraťme opět do centra našich životů téma umírání a smíření s ním – a přijměte to jako nezbytnost. Nečekaným efektem bude lepší život samotný.

Letošní vzkříšení je asi ještě brzké na to naše všeobecné usebrání, ale možná už ta další, po dalších půstech, budou radostnější… A nebojme se smrti, bez ní by nebyl život. Žijme tak, abychom, až ta chvíle přijde, nelitovali toho, co jsme v životě neudělali. To jediné nám náš konec definitivně bere, bere nám čas ještě něco udělat, ještě něco změnit. Vše ostatní zůstává.

Všechny příspěvky s David Kostruh

Diskuze:

  1. Ahoj Davide, právě jsme v Tvém bývalém
    Davidovém mlýně a chybíš tady….:-(
    Vrať se,bez Tebe to tady prostě není ono….
    ?
    Článek si musíme ještě aspoň jednou přečíst aby jsme se trochu více dostali do obrazu ….a možná potom Ti k tomu něco napíšeme …. jestli pochopíme?

    Pozdravujeme z Tvého mlýna !
    My dva z Bratislavy ( možná si vzpomeneš )
    Jarmila a Jakub

  2. Všichni jednou musíme umřít, ale ne všichni se musíme bát smrti. Těžší je se stát pozůstalým, než odejít v pokoji.

  3. uzavřeme celospolečenskou smlouvu, že v zájmu přežití celku nebudeme nesmyslně zachraňovat to a ty, co již, i bez následků virové pandemie, dospěli blízko věčnosti. Necháme je důstojně odejít, smíříme se s naší i jejich smrtelností a naplníme naše současné i budoucí životy tak, abychom ve světle tohoto rozhodnutí sami před sebou obstáli. ………………….

    Kolik máte let, a jak jste zdravý??

    Při tomto skoro „náboženském“ zamyšlení bych vzpomenul sv.Jana Pavla II. Ten, jako kněz, biskup i papež celý život vykládal věřícím, jak je to nebe krásné a jak se na něj máme těšit. Když ale po atentátu ležel v nemocnici a pak prožíval následky zranění, stále děkoval Panence Marii že ho zachránila, namísto výčitek, že ho nevzala k sobě do toho krásného nebe, ale že ho nechala dál trpět v „tomto slzavém údolí“!

    Mnohem raději čtu takováto hodnocení:
    http://www.osel.cz/11114-co-nam-mohou-prozradit-koronavirove-statistiky.html

  4. Po spoustě dalších komentářů jeden,který je výstižný pro tuto chvíli,a to že po jednom konci může a příjde nový (život)počátek.Děkuji

Napsat komentář k „Jakub a JarmilaZrušit odpověď