Zpět
Laco Déczi Díl 2/3

Děti se mě nesnaží poučovat, vědí, že je to zbytečné. Jsem prostě ošlehaný komunismem

Text 3.9.202238 min Přehrát

Jazz se učil vlastně z rádia, a až jako zralý muzikant emigroval do Ameriky, přímo ku prameni, aby se dozvěděl od svých černošských spoluhráčů, že hraje „jako oni“. Bylo to i pro něj překvapení, protože si neuvědomoval, že jazzmani jako Clifford Brown nebo Blue Mitchell byli černí – z rádia to opravdu poznat nejde. Barva kůže je asi to poslední, co muzikanty zajímá, přestože se dnes ve Spojených státech znovu dostaly takové otázky do popředí. Náš host, Laco Déczi, proto v předchozí části rozhovoru zhodnotil například hnutí Black Lives Matter stroze, že na takové kraviny nemají inteligentní a pracovití lidé čas.

Martina: Ty když jsi přišel do Ameriky, tak jsi říkal, že jsi měl zajištěné a domluvené se Sonnym Constantem… Constantinem…?

Laco Déczi: Costanzo, Sonny Costanzo.

Martina: … Costanzo, ano… že budeš u něj v big bandu, ale přesto jsem pak slyšela a někde četla, že jsi pak hrál v Central Parku – to už, tuším, se svým synem, abyste vypadali dojemněji. Nestačilo to? Ten big band?

Laco Déczi: No, stačilo, ale byly i další různé kšefty. A tady byla jedna taková krásná scéna – ještě s Vaicem. Sonny měl takovou blondýnu, hezkou – a to byla taková… triky a podvodečky; on to byl vychcanec. Když jsme tam přijeli, tak Vaicovi bylo asi 14 a už celkem dobře hrál na bubny, protože chodil k Mílovi Veselému, který byl geniální profesor, takže byl připravenej. A tahleta blondýna mu najednou říkala: „Hele, Vaico, já mám pro tebe kšeft.“ Já jsem hrál už se Sonnym. Tam byl takovej velkej rodinnej barák a z toho udělali strašně drahou kavárnu, takovou high class. A tam hráli Bobby a Eddie – a já s nima. To už jsme byli v Americe asi tak půl roku a Vaico nikde nehrál. A ona říkala: „Musíš jít na konkurz, já tě musím dát dohromady. Půjdeš k holiči.“ Tak šel k holiči. Tam mu naondulovali vlasy asi za 30 dolarů – normálně to v té době stálo pět. Ona se domluvila s holičkou… Tak on přišel naondulovanej jak buzerant, a teď ona ho zavedla na ten konkurz. A víš, kde ten konkurz byl? My jsme tam s Bobbym a Eddiem hráli skoro denně – v té kavárně –, ještě s jedním celkem dobrým černým bubeníkem. Tak tam ho zavedla, do kuchyně. Tam si ho prohlídli a že ho berou, že může umývat talířky. To byl ten konkurz. No, podvod jak hovado. On to bral a byl tam asi čtyři nebo pět dní. My jsme hráli a pak jednoho dne vylez z kuchyně, měl tu zástěru, a teď Bobby nebo Eddie se zeptal: „Who’s that? Já řikám: That’s my son.Oh yeah, yeah. What’s he doing?He plays drums.OK, let’s go trying, come on.“ On zahrál a samozřejmě zahrál líp než ten černoch, a druhý den už tam hrál on. Zástěry tam hodil do kuchyně a takhle se mu jak v pohádce otočil život.

Martina: Měl jsi někdy v Americe pocit – asi hlavně na začátku –, že to třeba nedáš? Že tě to prostě usmýká? Ten systém, jak jsi hozený…?

Laco Déczi: Ne, to vůbec ne. My jsme zvyklí, rozumíš, z komunismu ošlehaný, takže se nepřiposereš, to je úplně všecko jinak. Když tam přijdou nějaký… jak tam byl ten Filip ze Západního Německa, hodnej kluk, bezvadnej. Ten přišel, hrál perkašny, bezvadnej a ošlehanej v Německu, ale tohle na něj bylo moc. Tak prostě už toho tam na něj bylo hodně, tak ho pak zaměstnali v nějaké polské restauraci, takové ušmudlané. Tam byl dva měsíce, nezaplatili mu nic a řekli mu, že ho jenom testovali. A to už bylo na něj moc, tak to sbalil a s pláčem se vrátil domů, no…

Martina: Hmm… Každý nemá tu kuráž, a on hlavně vyrostl v trošku jiném prostředí.

Laco Déczi: No – v jiném prostředí. Ale rozmazlenej nebyl, to byl dobrej kluk, dobrej…

Martina: Já myslím, že o tobě to platilo už za komunistů, když jsi byl tady, platí to i teď – jak můžou posluchači slyšet –, že jsi velmi prostořeký. Ty prostě nejdeš pro slovo daleko. Jak to vlastně teď zvládáš v Americe v době politické korektnosti?

Laco Déczi: No tak já nevim, já se na tu politiku moc nevážu, protože u muzikanta je to tak, že politika a muzika, to vůbec nejde dohromady, že to nemá na muzikanta vůbec vliv.

Martina: A neovlivňuje to tvůj normální život?

Laco Déczi: Ne, nijak.

Martina: Nic nepozoruješ?

Laco Déczi: Tak ten Biden, to je normální idiot. Já jsem měl propadlý americký pas a žena ho chtěla obnovit – a ono to nešlo. Tři měsíce to zkoušela.

Martina: Proč…?

Laco Déczi: V úřadech jsou hatmatilky z Jižní Ameriky, to je Qué pasa, qué pasa? Nemluvěj anglicky, nic nefunguje. Pak jsem šel tady na americkou ambasádu a měl jsem ho za pět dní. „Dobrý den, pane Déczi.“ – a všecko bylo bez problémů. Tam to nešlo. Tam jí řekli: To musíte „press one, press two, press three…“ a furt press a furt hovno, nikam se nedostala, měsíc takhle moje žena telefonovala. Já bych to nedělal. A pak ve Stanfordu vydávaj ty pasy tak, že tam se můžete dostavit jenom šest hodin před odletem a tam vám ho… Jak můžou šest hodin před odletem vydat pas? Úplné nesmysly!

Martina: Takže je vidět, že trochu to ovlivňuje i život muzikanta…

Laco Déczi: No to jo, no.

Černochy dělím na „black man“ – slušný, pracovitý lidi – a „negr“, to jsou ti ostatní

Martina: A co třeba hnutí Me Too? Už jsme zmínili Black Lives Matter, to jsi říkal, že se mezi jazzmeny moc nenosí…

Laco Déczi: Já mám rozdělené černochy na negr a black man. Black man, to jsou normální lidi, kteří pracujou – doktoři, muzikanti a todle, i obyčejnej černoch, nemusí bejt nějakej vzdělanej, ale je to black man –, a pak jsou negry a to jsou takoví… no znáš to, hodně prstenů na rukách, kříže, tetování a tak. Takového jsme jednoho viděli, když jsme se ženou letěli z Mexika. Zastavili jsme na letišti na mezistání a tam byl takovej ten pravej negr – na každé ruce pět velikých prstenů, kříž a všecko. A moje žena takhle na něj kouká, seděla na lavičce proti němu, a říká: „Hele, on teď byl na záchodě, podívej se, má za těma prstenama hnědku.“ (smích) My jsme se smáli půl hodiny jak hovado. On nevěděl čemu. A už jsme tam tu hnědku trošku i viděli.

Martina: (smích) Stalo se ti, že už jsi kvůli své prostořekosti přišel třeba o nějaký kšeft? Že prostě řekli: „Tohle nepůjde, Laco Déczi mluví o negrech, mluví o buzerantech, což prostě nejde…“

Laco Déczi: A tak jsou i dobrý buzeranti. Já jsem znal buzeranta, to byl Bernátek, který byl ze Šelepky, a ten byl úplně úžasnej, to byl tak skvělej člověk. On chudinka umřel na rakovinu konečníku. A ještě před smrtí mi říkal: „Nejhorší je, když buzerantovi zašijou prdel.“ Ještě si z toho dělal srandu. A to byl velečlověk. To byla Šelepka v Brně, tam jsme byli jak doma. To jsou nemocný lidi, no… Ale zase když se ožral, tak se mu líbily kozy.

Martina: (smích) Řekni mi, měl jsi někdy strach, že si těmi svými výroky zavaříš? Nebo je ti to jedno?

Laco Déczi: No ani ne. Tak… jsem říkal o tej Bohdalovej. Ona tě může žalovat. Může mi vylízat prdel. V Americe mě bude žalovat a já zavolám prvnímu židovi-právníkovi a ten s ní tak zamete, že jí stáhnou kůži.

Martina: Nevím, o co jde, abych pravdu řekla…

Laco Déczi: Někdo mi říkal: „Ona by tě mohla žalovat.“

Martina: Tys o ní něco ošklivého říkal…?

Laco Déczi: Nó… No ne ošklivého, já jsem říkal pravdu. No a ona, že mě bude žalovat. Někde potkala Vaica a říkala: „Proč ten tvůj táta o mně takhle mluví? Já ho budu žalovat.“ Něco takového.

Martina: Prosím tě, byl jsi vždycky tak svobodomyslný? Protože mně přijdeš jako jeden z mála lidí, který je úplně nad věcí a je mu úplně jedno, co za sebou svými výroky nechá.

Laco Déczi: Tak normálně, vono to je jedno. To máš jako lidi v New Yorku – tam oni mluvěj ve zkratkách. Já mám barák skoro hodinu od New Yorku a tam už ty lidi se bavěj… takový ty ženský se bavěj o hovně. Půl hodiny: „Hey, Jinny, how’re you been? You got nice hair. – Oh, really. – Beautiful, wow.“ A hodinu si řeknou hovno. V Americe, speciálně takhle v New Yorku, když začneš takhle mluvit, tak řeknou: „Cut the shit out.“ Usekni to hovno. K věci.

Martina: (smích) Ale to bych řekla, že říkáš zase jenom ty. Nebo se to tak říká?

Laco Déczi: Ale no… oni jsou takový slušný – „How’re been?“ Ale většinou, když někdo takhle mele dlouho, něco chce. „How your wife? Is OK? And how your…“ Takový že zájem o rodinu.

Martina: … a pak počasí…

Laco Déczi: … a pak pomalinku k té věci, co chce.

V Americe maj hrozně puritánský zákony, takový kreténoviny

Martina: Jeden můj kamarád, který žije v Americe už desítky let – podobně jako ty –, tak říká, že uprchl z totalitního režimu do svobodné země a teď, když jezdí do Česka za přáteli, tak už si není vlastně jistý, kde je více nesvobody; jestli v Americe, nebo tady. Jak to pozoruješ ty?

Laco Déczi: No oni maj takový zákony s tím puritánstvím. To ještě pobrali po těch blbých Angličanech, rozumíš, takové ty kreténoviny. Že někdo se vychčije u dálnice, a oni ho zavřou. Úplné hovadiny, víš.

Martina: Já vím, ale teď přišli s MeToo a to je celkem novinka.

Laco Déczi: No to v New Yorku taky, když tam někde chčiješ. Tam na Manhattanu vůbec nejsou hajzly, takže musíš do nějaké restaurace, víš. Tak tam jdeš na hajzl a tam frajer – no, co to… To musíš… A já mám starý trik, co jsem se naučil od černochů: „Já jdu na záchod.No počkej, to…Já se hned vrátím. Doprovázím turisty, mám tady dvacet Švédů. Já se hned vrátím, připravte stoly.“ No tak se vysereš, obsereš mu hajzl a jdeš do hajzlu. Rozumíš… Tam nejsou záchody.

Martina: Vůbec? Veřejné záchody tam nejsou…?

Laco Déczi: Jeden někde je, nebo dva. Takže jdeš do restaurace. To restauratéři nemaj rádi, já se nedivím. To cizí přijde, nedá si nic, ještě mu tam všecko pochčije.

Martina: Ale přesto se ještě vrátím k té otázce, co si myslíš o MeToo? Ty jsi se někde vyjádřil, že ti to připadá odporné. S tím ty jako svobodomyslný muzikant přicházíš do styku? S MeToo? Že na tebe ženské vytahují nějaké staré historky nebo že si radši dáš bacha, abys na nějakou ženu nebyl příliš vtipný nebo ji nepoplácal…?

Laco Déczi: Tak to dělaj spíš takové ty hvězdy. Ale taky se nám stalo, že jsme někde hráli s Bobbym a Eddiem, pak jsme si někam zašli, tam se hrálo ve tři hodiny, tak tam jsme seděli. A někde naproti seděly takové dvě tlusté mladé holky. A tam bylo poloprázdno a já jsem takhle koukal, ne na ně, ale tím směrem. A ta jedna vstala a řekla: „Why you’re watching me?“

Martina: Proč se na mě díváš?

Laco Déczi: No, a já jsem říkal: „Já se nedívám na tebe, já se dívám na tu stěnu, protože ta není tlustá jako ty, ty fat stuff.“

Martina: (smích)

Laco Déczi: A ta se normálně rozplakala. „You call me fat stuff.“Ano, seš fat stuff.

Martina: Jaký je vlastně tvůj vztah k ženám? Ty jsi měl čtyři manželky, že jo?

Laco Déczi: Né, já jsem měl jednu…

Martina: Jednu…?

Laco Déczi: … ta umřela v Americe v osmdesátém osmém.

Martina: Ano, Milena.

Laco Déczi: No a pak jsem měl všelijaký… Pak jsem tam měl tu Marge, s tou jsem byl dost dlouho. Ta byla taková hezká, všecko, ale byla blázen, hysterka šílená. To jsem hrál v jednom takovém klubu, kde jsem hrál každé úterý a dobrý to tam bylo, to se ještě v Americe hulilo. Tam bylo takové malinké pódium, tam jsem vytruboval a pod tím pódiem seděl nějaký frajer a hulil tam. A ona na něj šla: „Típni to, fuckin‘ ass hole! Stop smoking! Típni to! Přišel majitel a říká: Ta patří k tobě, jo? Seber si trumpetu a vodjeďte odsud!“ A bylo po kšeftu. (smích)

Martina: A pak vlastně Čingischán – tak říkáš synovi, kterého máš s Tchajwankou, že jo?

Laco Déczi: No ona je Tchaj-wan a pomíchaná taková… Japonsko a takový mix.

Martina: Ty jsi vlastně každému dítěti dopřál luxus vlastní maminky, že jo?

Laco Déczi: No, jasné.

Martina: Ano.

Laco Déczi: Ale on vypadá jak americkej indián. Je takovej pomixovanej, víš. A když studoval na univerzitě, tak si mysleli, že je indián, tak mu říkali native.

Martina: (smích) To má ale dneska už výhodu, ne?

Laco Déczi: Tak, on je šikovnej. Dneska vydělává veliký prachy, on je ajťák a dělá pro Amazon. Ale začínal s muzikou, měl strašnou paměť, obrovskou. Když mu bylo devět let, tak psal smyčcová kvarteta zpaměti a tak. Na piáno klasiku strašně vypaluje, čte noty jak hrom. Tomu dáš noty a on to vymázne z listu.

Martina: Ale vlastně hudbě se věnuje jenom syn, kterému říkáte Vaico, že?

Laco Déczi: No, protože on začal dělat toho ajťáka a je to těžká práce, deset dvanáct hodin, furt maká s těma sluchátkama na uších, ale je dobrej, bezvadnej.

Děti mě nepoučujou, vědí, že je to zbytečný

Martina: Jak tě vlastně vnímají tvoje děti? Neříkají někdy: „Tati, prosím tě, nemoh’ bys mluvit normálně? Nemoh’ by ses chovat jako dospělý otec?“

Laco Déczi: Nepoučujou, protože vidí, že to je zbytečný. Mám ještě Pištu, ten je tady v Americe. No a všichni jsou dobrý. Djingy, protože dělá pro ten Amazon, tak vydělává strašný peníze. Pišta je taky šikovnej, taky vydělává, je byznysman. No a Vaico… Takže se kluci povedli – neberou drogy, nic. Víš, jsou v pořádku. Když to vidíš, to neštěstí v těch rodinách, když tam jsou ty drogy a tohle, tak to já jsem nezažil, to je štěstí.

Martina: To je velké štěstí.

Laco Déczi: Jsou v pohodě, absolutně samostatný.

Martina: To jsi je asi buď dobře vychoval, nebo jsou nesmírně odolní. A nebo ty tvoje manželky…

Laco Déczi: No, oni se sami vychovali, na ulici. S Čingischánem jsme takhle chodili, přišli jsme k moři – když jsem bydlel kousek u moře – a šlapem. Jemu byly asi čtyři roky a říká: Au, mě bolej nohy. A já říkám: „Tak si lehni na cestu a pospi si. A on: A co když mě srazí auto? No to tě srazí. Budeš tenkej jak novinovej papír.“ No tak šlapal dál.

Martina: (smích)

Laco Déczi: On chodil Djingy taky plavat, od malička. Ve čtyřech letech už byl u plaveckýho týmu. Takže denně trénink a tohle. A tam měli takového trenéra, který se s nima vůbec nesral a řval na ně. Ale vždycky v sobotu je pozval domů, kde klukům udělal párty… A to ho taky hodně vychovalo.

Martina: A co vychovalo tebe?

Laco Déczi: No, já nevim. Tak já jsem se vrátil z vojny a měl jsem nastoupit do té kapely, ale tam to místo bylo obsazené, protože vojnu mi natáhli.

Martina: O pět měsíců ses pozdržel, viď? Za dobré chování. (smích)

Laco Déczi: Nó, jsem byl v base a různě takhle. Takže jsem se vrátil a nemoh jsem tam hned nastoupit, protože už tam někoho měli, museli, to byl státní orchestr. Ale já jsem tam chodil natáčet a hrál jsem tam takhle skoro rok. Bydlel jsem v tej šatně a tam se zažívaly takové dobré věci. Tam za mnou vždycky chodil Krýsl, Karel Hála…

Martina: Velký swinger.

Laco Déczi: No, výbornej. A Karel když se ožral – tam chodili Dědek Krýsl, Milan Ulrich a tyhle, tam jsme popíjeli ve sklepě a kecali –, tak začal být letec. Ale válečný letec. A říkal: „Tak jsme, člověče, šli bombardovat Norimberk, tak jsem viděl to nádraží. Kotlář, já byl kotlář. Tak jsem to tam pustil na ty lokomotivy.“ A Dědek Krýsl říká: „Člověče, jak to ta tříletá ručička zmákla?“ (smích) No, s tím věkem to nevycházelo. Ale vždycky byl letec. To byla taková sranda.

Martina: Změnilo se za tvůj život, co hraješ, jazzové publikum? Ať už v Česku, nebo v Americe?

Laco Déczi: Tady se změnilo to, že začínaj chodit mladý lidi. A víš, co je největší – když přijde a říká: „Já ten jazz neposlouchám, ale tohle se mi líbí.“ Tohle mi udělá největší radost, víš. Že ty lidi pobavíš.

Martina: A jak snášíš to, když musíš hrát na nějakém večírku, a teď vidíš, že vy hrajete naplno, ale nikdo vás neposlouchá, všichni jedí ty kanapky…?

Laco Déczi: To jsem hrál s jedním černochem ve Washington, D.C., tam byli hodně politici a vojáci a tohle, víš, a tam jsme hráli jenom duo. Museli jsme mít smokingy a bylo za to asi 1200 dolarů na hlavu, dobrej kšeft. Nikdo neposlouchal, vůbec nikdo.

Martina: A to jste tehdy hráli u Kennedyů, ne?

Laco Déczi: U Kennedyů taky, to bylo to samý, neposlouchal nikdo. To se lidi baví, sklenička, obdivy, ten mluví, ten ho obdivuje, ten zas mluví, ten ho obdivuje… A tam bylo taky hodně lampasáků. Hráli jsme tam do sedmi hodin, to si pamatuju přesně. V sedm jsme to zabalili a tam byl takový ten stůl, catering, tam bylo ještě žrádlo a kafe. A tam jsem šel, že si natočím kafe. A měl jsem ten smoking a motýlka, tak jsem vypadal jako pingl, a došel za mnou nějaký generál: Make me a coffee. A já říkám: What time is?7.15.It’s closed. A šel do řiti, bez kávy. (smích) A teď jsem jel domů, a ten černoch, ten pianista se ptá: Na co se ptal tam ten bull vojenskej? Tak jsem mu to řekl a málem jsme se nabourali, tomu se to tak strašně líbilo. (smích)

Martina: (smích) Ale ty jsi říkal, že když jste měli ten večírek u Kennedyů, tak že vždycky, když byla pauza, tak jste museli do kuchyně, abyste nerušili společnost.

Laco Déczi: To nám řekl ten housekeeper: „A nesmíte se s nikým bavit.“

Martina: Neuráželo tě to?

Laco Déczi: To byli demokrati, no, tak neuráželo, ať si vylížou prdel.

Martina: Ty říkáš, že muzikant je jako kat, taky se neptá, komu seká hlavy, když mu zaplatěj. Ale neříkáš si někdy: Tak já tady přes 70 let hraju, a teď se tady ke mně chovají jako k nějakýmu pinglovi…?

Laco Déczi: Tak to máš úplně jedno. Kdyby to bylo za málo peněz, tak to jo, rozumíš, ale když jsou to dobrý prachy, tak jsi ticho. Já jsem měl dobrýho, šikovnýho pianistu, a měli jsme hrát v Opletalově ulici v tom Autoklubu. A to pořádal Klaus, už nebyl prezident. Klaus má rád jazz a tohle. A ten pianista říká: „Já ho nežeru, já ho nenávidím, já tam pro něj hrát nebudu.“ A to bylo za dobrý prachy. Tak jsem mu říkal: „Hele, já ti to vysvětlím. Podívej, tebe vůbec nikdo nezná, vůbec nikdo. Akorát sám sebe trošku znáš, to je všecko. To ti je hovno platný. Nikdo tě nezná. Takže až nebudeš hrát, tak sám sebe vytrestáš – nedostaneš peníze.“ Pak pochopil a šel hrát.

Martina: Je někdo, pro koho bys nehrál? Ani za velké prachy?

Laco Déczi: No, pro Putina bych hrál rád na jeho pohřbu. Hrozně veselou hudbu.

Filipa bych se moc rád zeptal, kdo oběsil Horákovou

Martina: Ty říkáš, že nechápeš, jak mohou Češi a Moravané a Slezané dodnes trpět komunisty – ve vládě a tak. Už jsi to pochopil?

Laco Déczi: No tak už tam snad nejsou, už jsou pryč…

Martina: Tak jsou v opozici, ale…

Laco Déczi: No, to už jim je hovno platný. Tam byl ten Filipko, nebo jak se jmenoval…

Martina: Filip.

Laco Déczi: Já jsem si vždycky říkal, kdybych se s ním dostal do televize, víš, tak bych mu normálně začal samozřejmě hned tykat – je soudruh, tak soudruzi si tykají. Já bych začal takhle, víš, už jsem to měl připravené, ale nedošlo k tomu. Řekl bych mu: Prosím tě, můžeš mi, soudruhu, říct, kdo oběsil Horákovou? Víš, takhle bych začal. On by říkal: To byl ten soud, to byl…Počkej, kdo ji oběsil? Rumuni, Bulhaři, nebo komunisti? Kdo to byl? Tak si vyber.No to bylo…Tak byli to komunisti, nebo nebyli?! Takhle bych ho dal. Áno, to byli komunisti.A ty jsi co?! Komunista! Tak, kurva, co tady ještě děláš?! Už jsi měl bejt dávno v base! To bych mu řek.

Martina: A jak s tímhle názorem snášíš to, že proti mnohým progresivistům v Americe na těch univerzitách – v Berkeley a podobně –, tak ti se dnes chovají možná úplně stejně, ne-li hůř, jako komunisti… Ta levice tam má, řekla bych, velké tažení.

Laco Déczi: No, má, ale teď, jak je tam ta chudoba a všecko je v prdeli, tak ty lidi zjistili, že šlápli do hovna, rozumíš. To je jasný, už to viděj. Já jsem byl v Nebrasce, a tam je taková stará paní, která šla do Ameriky, když jí bylo asi dvacet, nějaká univerzitní profesorka, mluví lámanou češtinou, a ona mi říká: „Pojď tady na univerzitu a tam řekni těm dětem, jaký to bylo, ten komunismus, ty jsi ho zažil.“ Tak jsem tam byl v té aule a koukám a vidím holku – a to už poznám, že je z takové lepší rodiny, víš, jsem to vycítil. Tak jsem ji zavolal: „Pojď sem, já ti budu dávat otázky. Tak přišla a říkám: Co dělá tvůj fotr?“ – „No on má nějakou company.“ – „A kolik má zaměstnanců?“ – „Asi 30.“ Tak to se hodilo, bezvadný. „No a ty máš taky sestru, co ta dělá?Taky studuje na vysoký škole.Výborně. A co máte? Barák?No jo, máme baráček, každý tam máme auto.“ Fajn, všecko dobrý. Tak jsem říkal: „Tak podívej, když přijdou komunisti, první, co udělaj – ohraničej celou Nebrasku ostnatýma drátama, daj tam miny a strážní věže s tím, aby vás někdo zvenku nenapadnul. Oni vás budou chránit, víš? A vy nikam nebude moct cestovat, vůbec nic. No a tvýho fotra zavřou do basy, protože je kapitalista, a možná tam i umře. Tvoji matku vyhoděj z práce, kde dělala, a tebe vyhoděj z vysoký školy a tvoji ségru taky.“ A ona říkala: „Are you kidding? You’re kidding. It’s not possible.“ A já jsem říkal: „Ne, já jsem jen srandoval,“ a šel jsem do prdele, protože to stejně nepochopěj.

Martina: Nepochopí. A když jsem třeba četla od Bena Shapira, což je politolog konzervativního ražení, tak když měl přednášku třeba zrovna v Berkeley, tak museli přijet těžkooděnci, protože ti levicoví studenti to bojkotovali a napadali ty studenty, kteří si to přišli poslechnout. Řekni mi, co se to děje s Amerikou?

Laco Déczi: Oni se z toho vyléčej, rozumíš, student… Jako na Manhattan Music School – tam byl Buffando, takovej frajer, jeho fotr, kamarád, dělá taxi. On se tam ten jeho syn nemoh dostat, tak jsem mu ho tam dostal. Byl tam zadarmo a byl tam nejlepší. A tam ty kluci, muzikanti, byli namachrovaný a hráli a natáčeli; a najednou skončila škola a ani jeden z nich nedělá muziku, jenom ten Buffando. Je schopnej, má kapelu, dělá remake James Brown, remake Elvis Presley a tohle všechno a jede. A z nich ani jeden. Takže tyhle studenti, co tam jsou – na to, že maj tu Berkeley, se jim každej vysere. To je škola v podstatě vo hovně. Kdysi tam učil Benny Golson a takovýhle lidi, a dneska tam jsou takový báby, ty uměj samy hovno.

Když jsi hovno, nepomůže ti, že nahraješ něco s někým slavným

Martina: Ale tím hůř. Tady tihle lidé, kteří se nikde nechytnou… hrozí, že nalezou do nějakých neziskovek a budou se přiživovat na tak zvaných lidských právech.

Laco Déczi: To jsou takový jabkaři.

Martina: Jabkaři?

Laco Déczi: Jo, jabkaři.

Martina: Co to je?

Laco Déczi: To jsou takoví, že přijdou do Ameriky… jako ten kytarista, jak tady teď hrozně straší, Rudy Linka. No to je největší hrůza na světě.

Martina: (smích) Ty jsi kámoš.

Laco Déczi: Ten umí úplný hovno. A ne obyčejný – dýmivý, s tou špičkou. To je něco strašnýho. On taky za náma přišel v New Yorku, my jsme tam byli 25 nebo 30 let, on asi měsíc, a hledal kontakty. Tak se s náma sešel, začal nás poučovat, jak tady máme přežít a co máme, jak máme, víš. A on samozřejmě bydlel na švédské ambasádě, tam si vzal Švédku. My jsme spali po dírách, když jsme hráli private party, tak jsme nakradli žrádlo… tím on neprošel. A Vaico mu říká: Hele, máš quartík? Víš, to jsme se naučili od černochů.

Martina: Co to je?

Laco Déczi: Quart.

Martina: Jo quarter, čtvrťák.

Laco Déczi: Tehdy do telefonu se dával quartík. Vaico řiká: „Já ti rozbiju držku, budeš volat pohotovost.“ A šel do prdele.

Martina: Ale myslel to třeba dobře, Rudy Linka, on vypadá tak přátelsky..?

Laco Déczi: To je podvodník, ty jo, to je normální podvodník, umí hovno. To mojemu kamarádovi – já ho ani nebudu jmenovat, on to přesně ví –, kterej s ním dělal ten festival, v Budějovicích, nebo kde to byli, dal podepsat nějakou hromadu papírů. A on byl ožralej, podepsal mu to a tam bylo, že mu dluží milion korun a musí mu to splácet. To je normální hochštapler, nakopat do prdele. V Americe se nechytil, tak chodí tady. On je jabkař. Víš, co to je „jabkař“?

Martina: Ne, právě jsem se ptala…

Laco Déczi: On si tam hned našel nějakého slavného kytaristu, tak s ním nahrál desku. Ale když si takhle něco nahraješ se slavnýma lidma, tak se nic nestane. Když si někdo bude kupovat desku, tak ne že je tam on jako hlavní a ten slavnej kytarista bokem – ne, je to opačně. A když tenhleten kytarista tam má hlavu, tak si tam nedá tohohle nýmanda. Takže to je jabkař. To znamená, že na řece plavaly jabka a mezi nima hovno – a to hovno řvalo: „My, jabka, plaveme!“

Martina: (smích) Máš hodně kamarádů?

Laco Déczi: Takoví jsou, no.

Martina: Ale máš kamarády, opravdové přátele?

Laco Déczi: Nó.

Martina: Neztratil jsi je svojí upřímností?

Laco Déczi: Ne, ne, ne. Moji kamarádi jsou bezvadný. Chris De Pino a další, mám mraky takovejch. Mám výbornýho kamaráda, ten se jmenuje Grant Silver, saxofonista a zpěvák – zpívá jak Sinatra. To jsou všecko kámoši. Já jsem byl nemocnej, za patnáct minut jsem měl doktora, testy mi udělali, antibiotika, všecko. Postaral se. To poznáš – v nouzi poznáš přítele, to funguje strašně dobře. Chris De Pino, to je největší můj kámoš, úžasnej. A s ním je strašná sranda. To je taková figurka, úžasnej harmonikář. My jsme byli v Jihlavě, hráli jsme tam a bydleli jsme v takovém hotýlku. A byla tam i moje žena. A samozřejmě jizbu jsme měli každý zvlášť. Tam byl takovej malej trpaslík, který to vlastnil, a teď ona tam šla se mnou nahoru. A on říká: „To nesmí, tady se musí přihlásit. Tak abysme to neplatili, tak říkáme: Ne ne, to je nějaká manažerka, tady jdem jen něco domluvit.“ Fajn, tak tam zůstala celou noc. A ráno bylo dusno. Zamknul dveře a říká: „Tak, dokud za ni nezaplatíte, tak nedostanete žádnou snídani.“ A Kikir se mě zeptal: „Co říká?“ On žere vajíčka, tak říkám: „Že nedostaneš žádné vajíčko, no eggs. Víš, jak se to řekne česky? Vajíčko.“ Tak se to naučil a klekl si před toho čuráka a křičel: „Prosím, vajíčko!“ (smích) A to nám tekly slzy.

Martina: (smích) Kolik mu bylo?

Laco Déczi: Kikirovi? No šedesát. „Prosím, vajíčko.“ (smích) A to ještě mělo dohru. On furt držel takhle klíče v ruce a že neotevře, dokud nezaplatím. Moje žena mu je vytrhla z ruky – ona je od rány, ta se nesere –, odemkla, ty klíče zahodila a ty spadly někam do kanálu nebo kam. Málem dostal do držky a šli jsme pryč. Ale Prosím, vajíčko, na to v životě nezapomenu. (smích) On je hrozná figurka. Já jsem s ním zažil strašnou scénku. Moje žena má takovou kámošku, které je asi 75, už taková starší, slušná dáma, a ona kdysi tancovala na Broadway show, byla to taková ta supermodelka. A teď k nám občas přijde, když si potřebuje popovídat, víš, tak se ženou si popovídaj. A najednou se objevil Kikir. Já mu říkám Kikir – Chrisovi. Dojel tam tím bílým autem. A my mezi sebou máme zvyk, že když jsou někde cizí lidi, tak spustíme takovou divnou řeč. To děláme, když hrajeme někde ke žrádlu. On řekne: „Multi, kasi en?Oh, a bieta naka lo!Wuona!“ A pohádáme se, jo, on to hraje dokonale, úplnej génius. „Huata ros a nio to!“ Tak ona tam u nás byla, když on přišel, a my se takhle začali spolu bavit, víš. Musi onu, a karou ta… A asi půl hodiny jsme jí takhle jebali hlavu. A ona se potom ptala mojí ženy: „Prosím tě, kdo to je?“ A já jsem tam u toho stál a říkám: „To je rumunský velvyslanec.“ A ona jó… A teď on šel, sedl si k ní a bavil se s ní anglicky. Ona přišla za mnou a: „Ten umí úplně perfektně, bez akcentu. Jak ten umí anglicky, to je neuvěřitelné.“ A já řikám: „To ty nevíš? Rumuni jsou úplně blbí na jazyk, ale angličtinu se tam naučí každý. To nikdo neví, proč to tak je. Dokonce i papagay, i pes se naučí štěkat anglicky.“ Sežrala i tohle. A teď nejvíc bylo – on odcházel a: „Prosím tě, Laco, jak se řekne rumunsky na shledanou?“ A šla za ním a říká: „Quatisime Ceaucescu.“

Martina: (smích)

Laco Déczi: (smích) A dodnes tomu věří! Minule u nás byla a říká: „Co dělá ten Rumun?“ A já: „Spáchal sebevraždu, ale zachránili ho.“

Všechny příspěvky s Laco Déczi

Diskuze:

  1. .. a ještě se diví, že po hádance, kterou položil slovenskému prezidentu Kiskovi, neodstal slovenské občanství 😀 (je to jen v audioverzi)

Napsat komentář k „Richard PECHZrušit odpověď