Zbraň znamená bránit se, ne zabíjet v cizích zemích – obrana ano, ale válečné šílenství je cesta do pekel

Martina: Když jsi citoval „Peníze a zbraně na stůl“, tak jsi říkal, že peníze může dát tedy vláda. Já se obávám, že peníze dáme opět my, a ekonomové se netají tím, že kvůli těmto obrovským plánovaným výdajům na zbrojení bude opět nutné zvýšit daně, takže lidem budou sebrány další peníze, navzdory tomu, že je obrovský nárůst inflace, obrovský nárůst cen energií, obrovský nárůst cen potravin. Myslíš si, že pro toto budou mít ještě lidé pochopení?

Jiří Hynek: Když vláda řekne, že chce dát na stůl prachy, za které chce posílit naši obranyschopnost, tak to nedává ze svého, ale dává z našeho. Vláda je jenom redistributor peněz – ta neprodukuje nic. Lidé si ji volí – nebo vládu nevolí, volí parlament, ale parlament dává souhlas. Aby vláda vykonávala svou funkci, tak by měla říct, kde prostředky na vyšší výdaje na zbrojení vezme. Já jsem přesvědčen, že by to nemělo být na úkor zvyšování daní, nemělo by to být na úkor dalšího zadlužování, ale měly by se seškrtat peníze – prostě najít vlastní rezervy. A já jsem přesvědčen, že v rozpočtu by se daly lecjaké rezervy najít, třeba přestat plýtvat na některé dotace, které jsou úplně zbytečné.

Tím se zase vracím zpátky k zelenému údělu. Já jsem přesvědčen, že se ve státním rozpočtu dají najít peníze. A když to zároveň půjde ruku v ruce s tím, že se bude podporovat rozvoj domácího obranného průmyslu, tak to bude jako u sedláka, který oseje pole, a příští rok mu to přinese nějaké peníze a další rok to zase přinese peníze. Já bych se nechtěl zúčastnit soutěže, kdo dá největší počet procent HDP. Proč? Protože možná 2 procenta HDP z prosperující země je výrazně víc než 3 procenta ze země, která skomírá. My bychom měli vybudovat prosperující zemi a dávat na vlastní obranu adekvátní prostředky, ale přitom mít pořád na paměti, že tyto vydané prostředky na vlastní obranu mohou pomoci zvyšovat HDP dalších let.

Martina: Pravděpodobně ovšem nepomohou zvýšit životní úroveň, protože v okamžiku, kdy investuješ do zbrojního průmyslu, tak se zkrátka posilují jen určité segmenty výroby společnosti. Ano, krátkodobě to dá lidem práci, vzbudí to dojem, že se kola průmyslu otáčejí – na tom postavil strategii Adolf Hitler – ale v každém případě po určitých stránkách společnost postupem času začne scházet na úbytě. Ty jsi řekl, jak by to mělo být ideální. Ale my si můžeme být téměř jisti, že v případě, že velikášské plány Evropské komise na vyzbrojování Evropy projdou, tak se daně zvednou.

Jiří Hynek: Já možná bych ještě reagoval. Mluvím tady o vnitřních rezervách, mluvím o tom, že by se mělo primárně nakupovat od vlastního obranného průmyslu. Podle studie Ernst&Young v současné době pouze 25 procent výdajů na obranu směřuje do domácího průmyslu. To je prostě málo. Když tam přesměruji podstatně větší podíl, tak mě opravdu 2 procenta HDP mohou stačit, protože mi firmy obranného průmyslu vygenerují další příjmy do rozpočtu.

Chceme dávat obrovské peníze do obranného průmyslu, ale zároveň odmítáme zrušit předpisy, které tomu brání? To je protimluv.

Martina: Jiří Hynku, teď mi to připomíná malinko scénku z Goodbye Lenin, kde hlavní hrdina – aby jeho maminka neutrpěla šok, který by ji mohl stát život – zatajuje, že už je po revoluci a že se Německo spojilo. A nakonec jí vytváří ideální svět a říká: „A tak jsem si vytvořil NDR, ve které bych sám rád jednou žil.“ A my se teď bavíme o tom, jak by tyto věci měly být, ale to, co ty jmenuješ, vlastně dává tušit, že by v současných strukturách v naší republice – o Evropské unii ani nemluvě – nezůstal kámen na kameni a že by se opravdu muselo začít trošku z gruntu a odspoda.

Jiří Hynek: Není to tak dávno, co jsme v rámci naší asociace zpracovali legislativní a nelegislativní opatření Evropské unie, které brání rozvoji obranného a bezpečnostního průmyslu. Jsou toho asi tři stránky a věnovali jsme se tomu opravdu důkladně, nejsou to nějaké rozsáhlé studie, jsou to tři stránky se seznamem legislativních a nelegislativních opatření. Ale jedna věc je udělat analýzu a druhá věc je, jak z toho ven, jak rozmotat gordický uzel, jak začít. Ideální stav je – já tomu říkám totální restart – pojďme nedodržovat vůbec nic, on nám občas někdo řekne, co je opravdu potřeba dodržovat. Bohužel v prostředí, řekněme, kdy nejsme v krizi, se toto nikdy neprosadí. Ale já si nedokážu představit, jak opravdu začít. Co škrtnout? Co zrušit? Jenom pro představu pro běžného posluchače: Chcete-li vyrobit polní kuchyň pro Armádu České republiky, potřebujete dodržet 117 různých předpisů. Dá se vyrobit efektivně polní kuchyň pro Armádu České republiky? Co kdyby opravdu došlo ke konfliktu? Budou vám tam chodit z České obchodní inspekce nebo životního prostředí kontroly a říkat: ne, ne, ne, tuhle polní kuchyň na frontu dodat nemůžete, protože kdyby se tam voják ohnul, tak by mu ruplo v zádech a mohlo by ho to bolet? My žijeme v pomateném světě plném nesmyslných, vzájemně se popírajících předpisů.

Nedávno jsem se bavil s člověkem, opravdu odborníkem na muniční oblast, a říkám mu: „Prosím tě, kdybych chtěl postavit továrnu, novou muničku, která bude pracovat s trhavinami, která bude pracovat se střelným prachem, kolik předpisů bych musel dodržet? A jak dlouho by to trvalo?“ On říká: „Deset let, než bys to postavil. A stejně by se ti to nepodařilo, protože to jsou desítky, stovky předpisů, které se vzájemně popírají. Takže když dodržíš jeden, tak nedodržíš druhý. Jediná šance je rozšiřovat výrobu ve firmě, která už má stávající povolení, ale postavit to na zelené louce…“ Říkám: „No jo, ale třeba má stávající povolení v blízkosti velkého města, kde je riziko. Co kdyby se to postavilo někde úplně mimo, ať už kvůli případnému teroristickému útoku nebo nějaké nehodě?“ A on říká: „Ne, nepostavíš to.“ Tak my chceme dávat obrovské peníze do obranného průmyslu, ale zároveň odmítneme zrušit jakýkoliv předpis, který tomu brání? Vždyť je to protimluv.

Martina: Já si myslím, že tady je jasná jedna věc: My jsme prostě dostali informaci, že Evropská komise po nás chce peníze. Hodně peněz. A ještě víc. A že oni už nejlépe vědí, jak s nimi naložit. Takto to na mě působí a rozhodně mě to nenaplňuje větším pocitem bezpečí a rozhodně mě to nenaplňuje dojmem, že někdo ví, co dělá. Respektive, někteří asi moc dobře vědí, co dělají, ale není to pro větší obranu evropského kontinentu.

Jiří Hynek: Vláda vznikne vždycky – teď mluvím o národní vládě – na základě výsledku voleb. Předkládá parlamentu rozpočet, ten se schvaluje, jsou tam kontrolní mechanismy, ve výborech se prochází významné položky, prostě existuje nějaký kontrolní systém. Vláda vzešla na základě voleb. Na základě čeho vzešla Evropská komise? Jmenovaní úředníci – troufnu si říct – jsou lidé, kteří zbyli, mnohdy tam některé státy posílají zasloužilé soudruhy.

Martina: Je to hezká trafika.

Jiří Hynek: Některé státy tam posílají někoho, koho se potřebují zbavit, protože by doma napáchal škodu, ale protože je to zasloužilý soudruh, tak je potřeba poslat ho tam. Jaké jsou kontrolní mechanismy nakládání s těmito prostředky? A tady se znova vracím k tomu, že Evropská komise, vláda úředníků, po nás chce peníze a říká nám, že si s nimi umí poradit. No, s penězi si umí poradit každý. Dokud nebudou opravdu vytvořeny takové kontrolní mechanismy a nebude se vědět, na co tyto prostředky budou použity, a neobhájí se, že tyto prostředky půjdou na věc, která je realizovatelná – tím myslím třeba výstavbu nové muničky na zelené louce, jejíž stavební povolení bude trvat asi 10 let, a přitom říkáme, že se do tří let potřebujeme připravit na konflikt s Ruskem, ale zároveň máme předpisy, které nám brání se na to připravit – tak do té doby by tyto peníze neměly být takto bianco utráceny.

Náš branný zákon obsahuje odvodovou povinnost a povinnost služby v armádě pro všechny občany ČR od 18 do 60 let

Martina: My máme profesionální armádu, které je svěřena obrana naší země. Je to podle tebe dostatečné? Ty už jsi tady vzpomínal jiné systémy, třeba Švédsko, nevzpomenuli jsme Švýcarsko, svojsky to mají třeba organizované v Polsku. Myslíš, že by to profesionální armáda v případě skutečného konfliktu zvládla vybojovat za nás?

Jiří Hynek: Myslím, že by někdo – a to jsou vrcholní političtí představitelé – měl konečně lidem říct, jakým způsobem je zajištěna obranyschopnost této země. Vracím se k brannému zákonu. V době míru máme pouze profesionální armádu a aktivní zálohy. V době míru. To je takzvaná mírová armáda. Není to armáda, která šíří mír, ale která zajišťuje schopnosti v době, kdy není něco, co se dá nazývat stavem ohrožení státu nebo válečným stavem. Nakonec se ukazuje, že stav ohrožení státu a válečný stav jsou věci, které jsou velice časově blízko. Dřív se myslelo, že stav ohrožení státu bude třeba předcházet o deset let vyhlášení válečného stavu, to znamená, bude deset let na to připravit zálohy, vycvičit brance, připravit systém odvodů. Nebude. Bude to ze dne na den. Kdybychom použili branný zákon tak, jak dneska je, v případě válečného stavu, tak budeme dělat jenom kanónenfutr. Lidé půjdou bez jakéhokoli výcviku, budou nasazováni bez velitelských struktur. Prostě to nebude dobře. Profesionální armáda je schopna zajistit bezpečnost země v době, řekněme, nějakého konfliktu nízké intenzity, ale v době války ne. K tomu ani není postavena. Proto by měl někdo znovu vysvětlit obyvatelstvu, jak je naše obrana postavena, jak je postaven branný zákon a že se odvodová povinnost a povinnost služby v armádě týká všech občanů České republiky od 18 do 60 let. Jestliže to občané takto nechtějí, tak ať se tento zákon změní, a ne že se před lidmi zatajuje jeho platnost.

Martina: Můžeme mít tedy dobrou obranu země, a přitom nemít povinnou vojnu? Nebo alespoň dlouhodobý výcvik?

Jiří Hynek: To závisí na tom, co se bude odehrávat, o jaký ozbrojený konflikt půjde. Samozřejmě lze to do jisté míry zajistit, za předpokladu kolektivní obrany v rámci NATO. Na tom byl vlastně celý systém profesionální armády postaven, že se spolehneme na jakousi kolektivní bezpečnost. Já všem celou dobu připomínám, ať si přečtou smlouvu o NATO, ať to čtou jako knihu, prosím. To znamená od článku 1, přes článek 2, přes článek 3, který říká, že primární by mělo být, že si zajistíme obranu sami nebo s někým, a pak teprve následuje článek 5, který říká, že v případě, že se dostaneme do situace, že to nebudeme zvládat, tak požádáme ostatní země a tyto učiní určitá opatření. Ale nikde se tam nepraví, že tyto země nebo ostatní země NATO nám půjdou na pomoc. Opatření mohou být taková, že vyhlásí sankce nebo že nám budou dodávat vojenský materiál, nebo že budou přijímat naše uprchlíky. Ale mohou nám jít i na pomoc. Ale primární je článek 3. Ale ještě primárnější je článek 1, který říká, že bychom všechno měli řešit mírovou cestou a ve spolupráci s OSN. Zjednodušeně řečeno.

Když armáda vystřílí veškerou munici a průmysl ji nedokáže vyrobit, tak válka skončila

Martina: A máš pocit, že ten nejdůležitější článek, který jsi na závěr jmenoval, je populární? Máš pocit, že o něj Evropa stojí? Nebo ve společnosti převážily vojenské bubny, které mnohým vyťukávají rytmus jejich srdcí?

Jiří Hynek: Já mluvím o smlouvě o NATO proto, že přes všechny diskuse o bezpečnosti v rámci Evropské unie vlastně Evropská unie nemá bezpečnostní nebo obrannou část. Obranu vlastně nikdy neřešila. Primární úlohou Evropské unie bylo zajistit, řekněme, nějakou ekonomickou, hospodářskou a průmyslovou spolupráci v rámci Evropy. Já si myslím, že smlouvu o NATO nikdo nečte, tak jako nikdo nečte Listinu základních práv a svobod. Nikdo nečte smlouvu o vzniku Severoatlantické aliance, protože jinak by tady nebyly některé výkřiky a výroky našich politiků. A kdyby ji četli, tak by možná některé kroky dělali jinak.

Martina: My jsme se tady bavili o tom, co nejlepšího mít, co se týká vojenské techniky, jakým způsobem mít zorganizovanou obranu, když ne Evropy, tak třeba aspoň své vlastní země. A já přemýšlím nad příkladem Afghánistánu. Tam se starými AK-47, s RPG, granáty a většinou podomácku vyrobenými minami dokázali Talibánci zvítězit nad nejsilnější armádou světa. Jak tento okamžik vnímáš ty? Není totiž někdy nejdůležitějším předpokladem být prostě odhodlán k vítězství, protože víš, za co bojuješ?

Jiří Hynek: Když odpovídám na otázku, jaké jsou tři základní pilíře, na kterých, jak jsem přesvědčen, by měla stát obranyschopnost země, tak je to vždycky vyzbrojená, vycvičená armáda s dostatečnými zálohami. Pak je to robustní obranný průmysl, a nejenom obranný, ale i ten, na kterém je obranný průmysl postaven. Protože z dlouhodobého hlediska, když armáda vystřílí veškerou munici a průmysl ji nevyrobí, tak válka skončila, podle toho, jestli armádě dojde munice za 3 dny, za 30 dní nebo se opotřebuje technika. Ale úplně nejdůležitější je odolnost obyvatel. Ochota obyvatel snášet útrapy, víra obyvatel ve své vrcholné představitele, protože když jim nebudou věřit, když nebudou věřit, že kroky, které činí, činí v prospěch obyvatel, tak nebudou ochotni snášet útrapy. A když lidé nebudou ochotni snášet útrapy, tak je válka marná. Protože co lidstvo lidstvem jest, vždy byla snaha demoralizovat obyvatele. Ve středověku se před hradby vyhazovaly chcíplé krávy, aby tam vznikla epidemie, aby pro lidi nebyla voda, aby pro lidi nebyly potraviny. A dneska se ničí infrastruktura, dneska se útočí – bohužel – i na civilní cíle, aby obyvatelstvo nebylo ochotno snášet útrapy. A to je úplně to nejdůležitější. Protože když se lidé nebudou chtít bránit, nebudou přesvědčeni o tom, že je něco víc než poklidný život, který chtějí přežít, tak je obrana marná. A dostáváme se k něčemu, co se jmenuje „vlastenectví“, které se tady dlouhodobě potlačuje, protože být vlastencem se považuje – nebo považovalo, ale podle mne se ještě dnes tak trochu považuje – za nacionalismus.

Martina: Myslím, že docela dobře o tom vypovídá komolení tohoto slova na „flastence“.

Jiří Hynek: Ano. Podívejme se na profil profesionálního vojáka. Bez vlastenectví přece nemůže skládat slib své zemi i ochotu zemřít. Když to bude dělat jenom pro peníze, tak v případě války – přeženu to – dá výpověď. On musí být za svou práci jako profesionální voják odměněn, musí z něčeho žít, ale bez vlastenectví, bez ochoty riskovat svůj život, tam nikdo přece nepůjde. Když nebudeme vychovávat k vlastenectví, když se slovo „vlastenec“ stane „flastenec“, tak se pak nedivme, že do armády nikdo nechce jít.

V mých 65 letech musím autocenzurně vážit slova, abych nedostal ban a někdo mě neosočil

Martina: Vojáci, kteří zůstali na Ukrajině, vědí, proč bojují. U nás nám říkají, že jsme ve válce, a tímto nadužíváním začínají způsobovat inflaci tohoto slovního spojení. Protože už jsme byli ve válce s covidem, pak jsme byli ve válce s Afghánistánem, teď jsme ve válce s Ruskem. Ty jsi tady zmiňoval, že jedním z nejdůležitějších prvků obrany země je důvěra občanů ke svým lídrům. My víme, jak to s důvěrou občanů k současné vládě vypadá, a nedá se říct, že by se skutečně o nějakou masovou podporu občanů mohli opřít a mohli se na ni spolehnout. Co to může do budoucna způsobit? Když s námi navíc pravděpodobně nehrají úplně otevřenou hru, aby nás varovali, co to pro nás bude znamenat finančně. Ale také, co to bude znamenat – přesně to, co jsi říkal – v nejbolestivějších průvodních jevech války. Co může obnášet zatažení nás do války? Řekni mi, jednají s námi na rovinu? Nebo ne? A máme opravdu představu o tom, co by nás mohlo čekat? Možná jsme sobečtí, egoističtí a mnozí by se nechtěli do těchto konfliktů nechat zavléct. Těchto otázek, které jsem ti řekla, je několik. Ale zaprvé: Mají naši představitelé otevřené hledí, když nám říkají, co by nás mohlo čekat? A zadruhé, máme my představu, co by nás mohlo čekat? A zatřetí, jsme opravdu sobci, kteří jsou váhaví, když si představí, že by se to týkalo třeba jejich dětí?

Jiří Hynek: O mně se ví, že jsem člověk, který se od počátku války na Ukrajině snažil maximálně možnými prostředky podporovat ukrajinské obránce. Umím vysvětlit, proč jsem o tom přesvědčen. To neznamená, že bych tady Ukrajinu vynášel do nebe a považoval ji za zemi, kde je demokracie, kde není korupce, kde oligarchové posílají své děti na Západ do školy, aby nemusely jít bojovat, ale já tam mám spoustu známých, lidí, kteří bojovali. Já to beru jako akt agrese Ruska vůči Ukrajině a může tady být tisíc důvodů, proč to Rusové udělali. Já jsem svým založením vlastenec, nestydím se za to, že jsem Čech, Čechem jsem se narodil, jako Čech zemřu, a považuji za dobré podporovat ty, kteří se chtějí bránit agresi velkého souseda.

Proč o tom mluvím? Mluvím o tom proto, že mě hodně překvapilo, že řada mých známých, přátel, najednou začali mluvit, že Rusko dobře a že Ukrajina jsou fašisti. A já jsem si říkal, proč tak inteligentní lidé přestali vzpomínat nebo zapomněli na dobu, kdy jsme k československé hymně museli mít sovětskou, kdy u každé naší československé vlajky musela být vyvěšena sovětská vlajka, kdy jsme tady měli okupanty, kteří nás přišli takzvaně zachránit před kontrarevolucí. Mně to vzalo x let života, protože jsem se na Západ podíval poprvé až po roce 89, protože do té doby jsem mohl cestovat tak do NDR, a možná i do Maďarska. A tito lidé jsou moji vrstevníci. A já si myslím, že důvod je, že my všichni, co jsme si zažili socialismus, jsme všichni rebelové a nemáme rádi, když se nám lže, když se teď na nás dělá masírka. Myslím masírku mediální, která říká: „Dělejme svět černobílý, Ukrajina náš bratr, Rusko náš nepřítel.“ Tato masírka lidi hnala až do té situace, že se dneska chovají, s odpuštěním, jak pitomci, a že mají Putina pomalu opravdu za osvoboditele Evropy. Ani pět minut bych v Rusku nežil, ani náhodou. Ale na Ukrajině bych taky nechtěl žít. To zase taky nejsem takový sebemrskač.

A teď se vracím k důvěře ve vládu. Proč není ochota říkat lidem objektivní zpravodajství, reálnost? Vždyť oni by si to uměli přebrat, lidé nejsou hloupí. A možná by tady nevzniklo až vymývání mozků větou, že na Ukrajině se bojuje za demokracii. Tam se nebojuje za demokracii, tam se bojuje za Ukrajinu, tam jsou vlastenci. I lidé, kteří odmítali jazykový zákon – protože říkali, že to je pomatenost, vždyť my jsme v životě ukrajinsky nemluvili, mluvíme rusky, a teď mi je 55 nebo 60 a já se mám učit ukrajinsky, abych se domluvil na úřadech – v momentě, kdy je Rusové napadli, vzali zbraň a šli bojovat proti Rusům, protože bojovali za svou vlast. To bylo o vlastenectví, to nebylo o ničem jiném. Takže odpověď je: Mají lidé v této zemi věřit někomu, kdo jim tady trošku dělá pohádku „svět je černý a svět je bílý“? Ne, svět je šedivý. Vyberme si správný odstín šedi, aby byl víc do bíla než do černa. O ničem jiném to není.

Martina: Pravdou je, že je velmi těžké věřit až velmi fanatické ideologické masáži, které jsme teď vystaveni, a máš pravdu, že to u mnohých lidí může vést až ke zkratkovitému jednání. Mě určitě uráží, že najednou nemůžeme dohledávat články, které vycházely ještě v roce 2014, před Majdanem, normálně v našem tisku, kde se psalo o útocích na Ukrajině na ruskojazyčné obyvatelstvo, kde se psalo o separatistických jednotkách a podobně. To už je všecko zapomenuto a v okamžiku, kdy toto řekneš, kdy to připomeneš, kdy si to dovolíš v novinách najít, tak v tu chvíli jsi proruská, bůhví co.

Jiří Hynek: Přesně, přesně do těchto situací se dostávám. Jedni mě proklínají za to, že spolupracuji s Ukrajinci, za to, že jsem od nich dostal medaili za pomoc ukrajinskému národu, a druzí mě proklínají, že jsem proputinský, protože dokážu pochybovat. Ježíšmarjá, v roce 89, když jsem nabyl pocitu, že máme opravdu svobodu – a měl jsem obrovské nadšení, že všechno bude jinak a bude jedině dobře – jsem si nikdy nedokázal představit, že jednou, v mých 65 letech, budu mít nějakou autocenzuru, že budu vážit slova, abych náhodou někde nedostal ban, aby mě někdo někde neosočil. Ježíšmarjá, kam jsme se to dostali? To si myslíme, že toto je správně? Cenzorský úřad se zrušil v roce 89, a najednou ho tady budeme vytvářet znovu? Vždyť každý z nás má právo na názor, i na chybný názor, a má právo ho vyjádřit.

Zbraň je od slova „zabránit“, „bránit se“ – nejde o to jít zabíjet do cizí země

Martina: Náš premiér si myslí, že občané mají právo na korigované informace. To jsi jen špatně pochopil.

Jiří Hynek: A máme právo dostat i špatné informace. To bychom se vraceli do doby protektorátu, kdy se musely z rádií vymontovat krátkovlnné cívky, aby nikdo nemohl poslouchat zahraniční vysílání. Ježíšmarjá.

Martina: Dneska to nemusíš montovat, dneska se tyto weby prostě smažou.

Jiří Hynek: A myslím, že když se toto činí, tak je to větší škoda, než když dáme opravdu absolutní svobodu na informace. A lidé potom budou více stát – tak někteří ne – ale většina lidí prostě bude stát za vrcholnými představiteli, kteří tlačí svobodu. Vždycky je svobodné rozhodnutí bránit svou vlast víc, než když tam musím jít z musu.

Martina: Poslední otázka, stručná odpověď. Rozumíš tomu, proč Evropa propadla tomuto válečnému běsnění? Proč tak touží po válce? Proč se snaží v lidech probudit nenávist?

Jiří Hynek: Já si nemyslím, že Evropa propadla válečnému šílenství. Znova říkám, jsem přesvědčen, že obrana Evropy dosud stála na hliněných nohou a že je potřeba posílit obranu Evropy. Ale nemělo by to být provázeno válečným šílenstvím. Obrana je obrana. Proto máme ministerstva obrany a nemáme ministerstva války. Ta skončila po první světové válce. Zbraň je od slova „zabránit“, „bránit se“. To není o tom jít někam do cizí země někoho zabíjet, ale mít šanci na vlastní obranu. Jestli tímto směrem Evropa půjde, udělá dobře. Jestli Evropa propadne válečnému šílenství a udělá ze zbrojení další dotační systém Green Dealu, tak je to cesta do pekel.

Martina: Jiří Hynku, já ti moc děkuji za to, že jsi nám nastínil, kam nás současné kroky našich vlád a Evropské unie také mohou dovést. Díky moc.