Obranný průmysl včera nenáviděli. A dnes do něj chtějí investovat astronomické částky

Martina: Jiří, mně nedá se na začátek nezeptat možná tak trochu rozverně: Když tento plán masivního zbrojení před pár měsíci, konkrétně 19. března, představili nejvyšší představitelé Evropské unie, tak srdce zbrojařovo muselo zaplesat. Tak jsem se chtěla zeptat, oslavovali jste v Asociaci obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky? Otvíraly se láhve a říkali jste si: „Tak konečně, kluci, kšefty se točí“?

Jiří Hynek: Ne, určitě jsme neoslavovali, možná jsme se trochu vyděsili. Vysvětlím proč – a není to nějaká výmluva, ale je to jenom vysvětlení pro lidi, kteří nikdy v průmyslu nebyli, aby si uvědomili, že průmysl má určitou setrvačnost – musí dělat nějaké plány, nějaké prognózy pro budoucnost, plánovat investice, a nejhorší pro něj jsou skoková řešení. Včera ti samí lidé v Evropské komisi obranný průmysl nenáviděli, vytvářeli pro něj ty nejhorší podmínky, snažili se ho dát do kategorie porno průmyslu, hazardních her a pomalu drogových dealerů.

Martina: Ano, hodně se na vás vztahovala taxonomie. Ještě jenom vzpomenu, jak proti vám – a proti sponzoringu Karlovarského festivalu – protestovali téměř všichni herci, kteří se ho zúčastnili, protože nechtěli, aby zbrojovka Karlovarský festival sponzorovala.

Ti samí lidé v Evropské komisi, kteří obranný průmysl nenáviděli, dnes chtějí investovat obrovské prostředky

Jiří Hynek: Je to tak, je to tak. Umělcům asi nechutnaly na Karlovarském filmovém festivalu chlebíčky a odmítali, aby tento festival byl financován kýmkoliv, kdo má cokoli společného se zbrojařinou. A najednou, ze dne na den, budeme říkat, že se horentně zadlužíme, že do toho dáme obrovské prostředky. A já říkám: Opatrně. Měli bychom tyto věci dělat s rozmyslem, postupně, a na prvním místě by se evropští komisaři měli zeptat evropského obranného průmyslu, co je schopen dělat za rok, za dva, za tři, a podle toho by měli plánovat prostředky. Protože nám se také může stát, že obrovská částka půjde do vyzbrojování, a za dva roky se to všechno škrtne, a tyto investice by byly zmařeny. Pro průmysl by bylo mnohem důležitější, aby měl dlouhodobé kontrakty, aby měl nějaké výhledy, než jak je to teď, tedy: „Hurá, dáme na to peníze, a pak se uvidí.“

Martina: To znamená, že z toho, co říkáš, ti přijde tento velkolepý plán, který představili, jako jakési svaté nadšení ve smyslu: „Překoveme děla v pluhy“, akorát obráceně?

Jiří Hynek: Vzpomínám na jednu pohádku, kde říkali: „Teď je čas lít písmenka, teď je čas lít kulky.“ V obranném průmyslu dnešní doby to prostě nefunguje, takhle to neplatí. Já bych si dovolil i polemizovat s tím, že to jsou vrcholní představitelé Evropské unie. To jsou vrcholní úředníci. Evropská komise není vrcholný představitel Evropské unie, ale jsou nejvyššími úředníky, a úředníci by měli dělat to, co jim řekne politická reprezentace, která je na úrovni Evropské rady. O Evropské radě neslyšíme vůbec nic, ale předsedkyně Evropské komise, tedy nejvyšší úřednice, tady dělá nějaká rozhodnutí a politické plány. To jí vůbec nepřísluší. Já to spíš beru jako nějaké PR Evropské komise, jak se předvést.

A teď se pojďme podívat, jak to reálně ve skutečnosti funguje. Má opravdu obranný průmysl vytvořeny takové podmínky, aby se mohl rozvíjet, aby mohl prostředky, které se plánují investovat, využít? Pořád existují omezení. Mluví se hodně o bankovním sektoru, ale nikdo nemluví o tom, že jsou pořád korporátní výrobci třeba obráběcích center nebo robotických systémů, kteří nepřipustí, aby jejich produkty byly využity pro výrobu vojenského materiálu. Máme pojišťovny, které odmítají pojišťovat firmy, které vyrábí zbraně. Máme velké nadnárodní korporace – dopravní, námořní – které nepřepravují vojenský materiál – ani balistickou vestu nepřepraví. Takže má obranný průmysl vytvořeny podmínky pro to, aby mohl tyto prostředky využít? Ne, nemá.

Martina: To se určitě v Bruselu ví, a už se na tom dělá. Už se možná taxonomie v bankách nebude vztahovat alespoň na dodavatele nejrůznějších komponentů ke zbraním, kteří, jak jsi mi tady posledně říkal, největší problém měli v tom, že jim v Česku odmítli vůbec otevřít účet, navzdory tomu, že to byl vládou vysoutěžený dodavatel. Takže možná, že se nám to už mění, protože se mění celý – a tady se asi hodí nesmyslné slovo, které vlastně vůbec nic neznamená, ale všichni ho používají – tady se mění narativ. Ale pojďme se podívat na jednu věc. Ty jsi totiž řekl dvě věci: Řekl jsi, rozumí tomu ti, kdo o tom v Evropské unii, v Evropské komisi, rozhodují? A druhá věc: Má pro to zbrojní průmysl vytvořeny podmínky? Já se podívám ještě na první část, protože normální člověk, když tuto informaci slyší, tak si dovolím spekulovat, že se v tu chvíli, když ví, že se bude zbrojit, co se do nás vejde, necítí ani trošičku bezpečněji. A připomíná mu to trošku vyhlášení soutěže v co největším utrácení peněz. A já bych se možná nestyděla připomenout, že je to utrácení našich peněz v té podobě, jak nám byla tato doktrína Evropské komise představena. Vnímáš to podobně? Nebo máš z toho přece jen jakýsi profesní dobrý pocit, že se něco děje?

Jiří Hynek: Určitě mám dobrý pocit, že se něco děje, že se najednou, řekněme, z oblasti, která byla donedávna ponižována – bylo jí pohrdáno a všichni říkali, že nejlepší by bylo, kdyby vůbec neexistovala, kdyby výrobci zbraní vůbec nebyli – tak se najednou tato oblast dostává do popředí. Ale náš obor byl dlouhodobě podceňován, naše armáda je historicky podfinancovaná, a když se mě někdo ptá, co by bylo nejlepší pořídit nejdřív, tak říkám, že je to úplně jedno, můžeme losovat, protože tam opravdu jsou oblasti, které byly, řekněme, technicky, dlouhodobě nevybaveny. Pojďme se podívat na některá kasárna, v jakém stavu jsou. U některých útvarů jezdí ještě Praga V3S, staré vejtřasky, rok zavedení do armády byl někdy 1950 a něco, to už něco pamatuje. Čili je to opravdu oblast velmi poddimenzovaná. Ale zase hurá styl, že teď dáme hromadu peněz, zadlužíme se, a pak se uvidí, je taky nesmysl.

Suma na zbrojení, kterou představila EK, nemá žádný základ – nejdříve je potřeba vytvořit analýzu

Martina: „Teď dáme hromadu peněz.“ Tato hromada má být poměrně vysoká, protože jsme se dozvěděli, že to bude stát 800 miliard, a z toho si 150 miliard eur všichni společně musíme půjčit, a teprve pak budeme zachráněni. Trošičku se to jeví jako Green Deal naruby, protože v jeho případě do nás také neustále hustí, že je potřeba nás zachránit prakticky za každou cenu, ale dodnes nikdo neřekl, kolik to bude stát. Zatímco u zbrojení najednou máme jasno, a to pro mě působí nesmírně nedůvěryhodně. Kde si – bez jakékoliv bližší konzultace s národními státy o jejich připravenosti rozšířit vojenský průmysl – těchto 800 miliard vymysleli? Nebo kde je sebrali? Kde si je – jak jsme tomu říkávali – vycucali z prstu?

Jiří Hynek: A to je to, co mi na tom nejvíc vadí, protože správný postup by měl být následující: Udělat opravdu hlubokou analýzu toho, co je potřeba, aby naše obranyschopnost byla podstatně větší. A tím myslím nejenom národní, naše, ale v nějakém společenství zemí, které spolu sousedí nebo které spolu spolupracují. Dále je potřeba se zeptat domácího průmyslu, co z toho, co je potřeba, je schopen vyrobit vlastními silami, co z toho je schopen udělat v nějaké mezinárodní spolupráci. A z toho by se pak teprve měla odvinout cifra. A opravdu primárně by se mělo vycházet ze schopností vlastního průmyslu. Proč? Odpověď je strašně jednoduchá: Protože nemůžu devastovat vlastní ekonomiku. Jestliže dávám práci domácímu průmyslu, vytvářím pracovní místa, generuji nějaký zisk, odvádím nějaké peníze do státního rozpočtu a mohu mít další peníze na další roky pro další rozvoj. Jestliže tady ale vymyslím nějakou cifru, a ještě řeknu, že je potřeba se zadlužit, zadlužit za každou cenu, tak utáhne to ekonomika jednotlivých členských zemí? Nebo si do budoucna generujeme další malér?

Martina: Jak si odpovídáš?

Jiří Hynek: Já si odpovídám, že si generujeme malér do budoucna. A teď opravdu hypoteticky: Ne, že bych chtěl válku, to nechce nikdo, ale jak se říká, kdo je připraven, není překvapen. Na přípravu na válku musí být stát dostatečně bohatý. Ale jestliže se přípravou na válku vyčerpá a zhroutí se mu ekonomika, tak takový stát válku vlastně prohrál.

Martina: To je velmi důležitá poznámka. My se teď budeme věnovat konkrétním číslům, se kterými jednotlivé země operují, ale ještě se cestou přece jenom zastavím, abych si ohřála vlastní polívčičku. Ty víš, že my už tady, v našem pořadu, se už desetiletí snažíme informovat – doposud se tomu říkalo strašit – o tom, že by lidé měli být přece jenom trošku připravení, měli by být jako rodiny rezilientní. Tedy neměli bychom pořád spoléhat na to, že každý den můžeme jít do obchodu, nebo že si každý můžeme jít natankovat. Ale doteď nám bylo odpovědí: „Strašíte, všeho bude vždy dost a nikdy nic nedojde.“ A teď jsme najednou svědky toho, že Evropská komise přijde s tím, že bychom měli mít zásoby na 72 hodin. A mě to opět velmi mate. Protože já bych řekla, že čtyřiasedmdesát hodin je lepších než dvaasedmdesát. A chci se tě zeptat, co zase má znamenat tohle? Znamená to, že oni vědí, že krize – výpadek proudu, výpadek vody, válka – se vždycky vejdou do tří dnů?

Švédsko má politiku totální obrany a švédské rodiny dostávají příručku, jak se chovat v době krize

Jiří Hynek: Tak já vůbec nevím, jak k této cifře kdo došel. Ale zaplať pánbůh, že vrcholní úředníci připouštějí, že je potřeba být připraven na krizové situace. To, co tady tvrdíme dvacet let, najednou opakuje někdo, kdo celou dobu říkal: „Strašíte. Není potřeba. Stát se vždycky postará. Všechno bude dokonalé, bude to fungovat.“ Nebude to fungovat. Jsou to zkušenosti, které jsou ze zemí, kde se to už stalo. Víme, že dva dny blackoutu, a už je vlastně rabování, lidé už se začínají chovat zdaleka nikoli podle pravidel, která měli doposud, a proto je potřeba na to být připraven. Jsou země, jako třeba Finsko, které vždycky tuto teorii razily a připravovaly se na krize. Pro ně to není žádná novinka, ale nevím, jak se dostali na ty tři dny. Ale znova říkám, je lepší aspoň na tři dny než na nic.

Martina: Ale to by se samozřejmě s touto informací musely ruku v ruce dostat k občanům rady, jakým způsobem postupovat, jak změnit mindset, jak změnit myšlení, jak se k celé své soběstačnosti a samostatnosti postavit jinak. Ale nám tady přijde informace, takže si lidé zase nakoupí rýži a spoustu mouky, a aspoň se budou mít dobře moli.

Jiří Hynek: Ne, je potřeba opravdu lidem vysvětlovat, informovat je, nestrašit je, neděsit, ale poskytovat validní informace. Švédsko. Ne, že by se mi líbila některá politika ve Švédsku, třeba zrovna politika šílené Grety ve smyslu „nechoďme v pátek do škol“. A je zajímavé, že si nevzali středu, ale že do školy nechodili v pátek – aby měli prodloužený víkend. A co se týká jejich migrační politiky, tak je otázka, jestli se z toho Švédsko vůbec někdy vyhrabe. Na jihu je obrovská kriminalita. Ale to sem nepatří. Švédi mají politiku totální války nebo totální obrany, a švédské rodiny dostávají příručku, ve které se praví, jak se mají chovat v době krize, co mají mít doma za potraviny, jak si poradit, když nepůjde elektřina, jak si poradit, když nebude fungovat nic. A taky zároveň sdělují všem švédským občanům, aby si uvědomili, že branná povinnost ve Švédsku je od 16 do 70 – ale pozor, co je zajímavé – nejenom pro švédské občany, ale i pro všechny obyvatele, kteří mají trvalý pobyt ve Švédsku. Možná, že by třeba taková diskuse u nás byla také velmi zajímavá. Tedy bavit se o tom, že když má někdo trvalý pobyt v České republice, tak nemůže jenom přijímat servis, který mu stát poskytuje, ale musí být také připraven pro tuto zemi něco obětovat.

Martina: Nemyslím, že toto je téma, které někdo momentálně zvedne, protože to není téma, které vyhrává volby.

Jiří Hynek: Samozřejmě.

Martina: Teď se diskutuje jenom o tématech, která nám zvedají procenta.

Jiří Hynek: Nevyhrává volby, ale posiluje odolnost společnosti, obranyschopnost a bezpečnost v zemi. Bohužel to nikdo neřekne. Vždyť ani našim vlastním občanům nikdo neříká, že branný zákon nikdy nikdo nezrušil a že všichni občané České republiky mají brannou povinnost od – pokud se nemýlím – od 18 do 60 let, včetně žen.

Martina: Přesto všechno, kdykoliv teď slyšíme politiky, ať už naše nebo zahraniční, žonglovat s procenty a miliardami na obranu, tak se po mnoha minulých zkušenostech s podobným žonglováním nemohou dočkat příliš velké důvěry. Zejména, když jejich finanční rozvaha není podepřena žádnou hloubkovou studií, žádnými reálnými, faktickými čísly. Dodnes jsme neviděli jedinou dopadovou studii Green Dealu, stejně tak nám nikdo nepřináší – i ty jsi to zdůraznil – žádné informace, jak jsou na tom, co se týká vyzbrojování, třeba jednotlivé státy, a jak jsou připraveny. Znamená to, že si myslíš, že toto všechno, co se momentálně odehrává, je jakási politicko-marketingová hra?

Jiří Hynek: Já vlastně nevím. Ale zase jsme zpátky u komunikace, ať už evropských orgánů nebo i naší vlády s běžnými obyvateli. Já vlastně nevím, jak se k této cifře dospělo, a nevím, co to bude znamenat pro průmysl. Jestliže bych byl, čistě hypoteticky, vlastníkem nějaké zbrojovky – nejsem vlastníkem žádné zbrojovky – tak bych se pro masivní investici rozhodl teprve v době, kdy budu mít podepsán dlouhodobý kontrakt. Protože jestliže dneska někdo řekne 800 miliard euro, a za rok řekne: „Já jsem se spletl, protože naší prioritou nebude zbrojení, ale úplně něco jiného,“ tak to můžu považovat za zmařenou investici. Pro mě je důležitější výhled do dalších let, plus samozřejmě dlouhodobý kontrakt. Nemůžu investovat miliardy, aniž bych věděl, že si moje výrobky najdou zákazníka. To nejsou osobní auta, to není prací prášek, to není něco, co mohou dodat na jakýkoliv trh. Stát by měl aspoň říct: „Dobře, budu doplňovat sklady munice. Každý rok od tebe vezmu třeba 200 000 dělostřeleckých nábojů po dobu 4 let. A až doplním sklady, pak budu chtít jenom 1000 udržovacích nábojů ročně, a ty si mezitím najdi nějaký zahraniční trh.“ Ale když tohle neudělá, tak můžou házet jakýmikoliv ciframi, ale nikdo nepůjde do masivní investice na výrobu třeba dělostřeleckých granátů. Proč by to dělal?

Běžný komerční dron 20 kilometrů od fronty nevzletí, protože ho ruské prostředky zlikvidují

Martina: Jenomže na to současní politici nebo lidé z Evropské komise řeknou, že na to není čas, že není čas ptát se, kdo je kdo. Protože, jak nám oznámili, do tří let bude válka s Ruskem. Nevím, jestli se domluvili, že máme ještě tři roky odklad, nebo jakým způsobem k tomuto časovému horizontu došli, ale toto je jejich odpověď na všechno.

Jiří Hynek: Je to odpověď na všechno, a zároveň to není odpověď na nic. Já bych se asi evropských komisařů zeptal, do jaké techniky chtějí investovat? Mají skutečně reálné informace z toho, jak probíhá rusko-ukrajinská válka? Co je opravdu potřeba? Jakou techniku? Jestli západní technika na ukrajinské frontě neselhávala, protože schopnosti Rusů byly podceněny. Jestli se bavili s Ukrajinci, jak si uměli poradit? Jak dnes vypadá ukrajinský průmysl? Já si myslím, že ukrajinský průmysl nám má leccos říct, protože oni musí umět reagovat na to, co se děje na frontě. Tady se nemluví třeba o tom, že je každé tři týdny potřeba udělat jakýsi upgrade dronů používaných ve válečném konfliktu, protože běžný dron 20 kilometrů od fronty je nepoužitelný.

Martina: Nepoužitelný, protože ho hned nějací hackeři ovládli tak, aby nevzlétl?

Jiří Hynek: Běžný komerční dron 20 kilometrů od fronty nevzletí, protože ho ruské radioelektronické prostředky dokážou zlikvidovat, a to, co fungovalo před třemi týdny, už najednou nefunguje. Ukrajinci si s tím umí poradit, umí udělat úpravu elektroniky, softwaru. A proč o tom mluvím? Protože když někdo říká, že je potřeba připravit se na válku s Ruskem – a já to vůbec nerozporuji – tak musím vědět, co mám použít, a použít takovou techniku, která bude použitelná. Ne, abychom řekli, že tady je 800 miliard euro, a nevíme, do čeho to dáme. Nebo víme, do čeho to dáme. Bude to, do čeho to dáme, opravdu použitelné pro případný konflikt?

Martina: My už jsme dali, když jsme nakoupili F-35.

Jiří Hynek: Teď se směji. Zase se vrátím k tomu, co jsem říkal – já mám názory relativně neměnné – hodně dlouho. První, co bych nakupoval pro armádu, je to, co si umím vyrobit. Proč? Protože v případě ozbrojeného konfliktu to je jediné, co dostanu. Zadruhé, ekonomický dopad. Já tyto prostředky využiji do státního rozpočtu a můžu se dále rozvíjet. Jestliže začnu modernizovat armádu tím, že nasypu obrovské peníze do Spojených států s minimálním efektem návratu – tím neříkám, že není žádný, jsou tam projekty pro zapojení domácího průmyslu, ale jsou minimální – tak pak v rozpočtu nebudu mít peníze pro další modernizaci armády.

Martina: To znamená, že ti nákup F-35 přišel jako poněkud – v domácím rozpočtu bychom tomu řekli – špatný výdaj?

Nákupem F-35 celkovou úroveň armády nezlepšíme – je to jako koupit si luxusní auto, když vám doma padá plot

Jiří Hynek: Já bych to určitě neudělal. Představme si, že mám domeček, do kterého potřebuji investovat, padá mi u něj plot, a na cestu do práce si koupím supermoderní luxusní auto. Jo, určitě mi to udělá radost, ale není to věc, kterou bych měl začít. Já to takhle vnímám. Znova říkám, F-35 je určitě letoun, který je na špičkové úrovni, je to krásná věc. Být pilotem Armády České republiky nebo vzdušných sil Armády České republiky, tak budu mít tu největší radost, možná, i kdybych byl velitelem vzdušných sil, tak si řeknu: „Ano, mám něco, co je fakt super.“

Martina: Ale nemám je. Já je budu mít až…

Jiří Hynek: Někdy to dostanu.

Martina: Ale možná za devět let.

Jiří Hynek: Ale kdybych byl osobou, která zodpovídá za fungování tohoto státu, tak tímto nezačnu.

Martina: A navíc je tam rozpor, když nám oznámili, že se musíme připravit do tří let, ale F-35 nám dodají až za těch devět, circa. Mně tady pár let falíruje.

Jiří Hynek: Ještě si dovolím jednu paralelu k F-35. Ty jsi z prostředí hudebního a určitě víš, že orchestr, jeho kvalita, se posuzuje ne podle nejlepšího hudebníka, ale podle nejhoršího hudebníka. A Armáda České republiky, to je takový orchestr. A teď si představ situaci, že si řekneme, že kvalitu tohoto orchestru zlepším tím, že si pořídím za obrovské peníze nejlepšího houslistu. Ale pozounista neumí noty, chybí mi polovička viol – tak budu mít nejlepší orchestr? Potáhne mi koupený houslista orchestr tak dopředu? Ne, pořád to bude falešné těleso. Takže bych začal tím, že nejdřív zlepším to nejhorší z toho, co mám, a postupně, krok po kroku, budu vylepšovat kvalitu orchestru. Proto bych v prvním kroku nepořídil F-35.

Martina: To, co říkáš, dává tak železnou logiku, až to vlastně trošku bolí. Proč si myslíš, že tedy postupujeme takto? Nebo, podívej, pokud si nechceš zadat, já to pochopím…

Jiří Hynek: Ne, já řeknu, co jsem slyšel. Slyšel jsem názor – od lidí, jejichž názoru si vážím – kteří říkali, že F-35 vytáhne kvalitu armády, protože když si k tomu pořídíme další dělostřelecké systémy, radarové systémy, všechno, tak dostaneme kvalitu armády na úplný top, který bychom chtěli mít. Ale já si myslím, že to nefunguje. Já si myslím, že je opravdu potřeba začínat od nejslabšího místa a postupně vylepšovat, a kvalitu zvyšovat postupně, a ne takovýmhle skokovým způsobem. A zase se vrátím k tomu, co mi je blízké, a to je obranný průmysl. Obranný průmysl je potřeba budovat postupně, posilovat ho, a ne tam teď nasypat hromadu peněz, a za dva roky tyto peníze seškrtat, protože budu mít jiné starosti a jiné problémy.