Nebál jsem se. Cítil jsem krásný pocit, že jsem součástí hor, lesů, všeho čím procházím a myslel si: Proč by ti ubližovalo něco, čeho jsi součástí?

Martina: Na videu jsem viděla, jak ses ráno probudil, do stanu narážel vítr a ty sis nasazoval podkolenky a glosoval, že jsou úplně mokré, ale že je to vlastně jedno, protože boty už jsou mokré tři dny. Musím říct, že mně z toho bylo nepříjemně a říkala jsem si: „Tak tohle je věc, která by mě asi deprimovala a možná demotivovala.“ Byla pro tebe tato fyzická nepohoda nepříjemná, nebo to začne člověk vnímat jinak?

Karel Klinovský: Z počátku byla, asi to záleží na člověku. Ale musím říct, že jsem to úplně vytěsnil, prostě jsem si řekl, proč nad tím přemýšlíš? Proč přemýšlíš, že teď jdeš dvacet kilometrů po kotníky v blátě? Až to bláto skončí, tak budeš po kolena ve sněhu. Je naprosto jedno, v čem jdeš, protože stejně tady nikde není nic suchého, takže přemýšlet nad nepřízní toho, v čem jdeš, je akorát plýtvání tvým duševnem, které můžeš zaměřit na úplně jiné věci, protože ve chvílích, kdy šlapeš po kolena ve sračkách, kolem tebe může být krásně. Asi takto.

Je to prostě technický problém, že jdu sedm dní v mokru, protože se do zmrzlých ponožek a zmrzlých bot ráno špatně leze, musíš je roztloukat nebo mlátit zmrzlými teniskami o zem, abys do nich vůbec vlezla. Lidi, kteří to zažili, ví, o čem mluvím. Je to příšernost, ale vážně jen technický problém. Pak do toho vlezeš, nohy se trošku zahřejí a musím říct, že se tomu dá pomoct. To je případ, kde se ukázaly jako naprosto nezbytné nepromokavé goretexové ponožky, které právě zde měly své využití a které se ukázaly jako number one součástka v tomto úseku. Takže se materiální příprava prokázala jako důležitá. Říkám tedy, že tyto problémy musíš z hlavy vytěsnit. A představovat si, že půjdu několik týdnů, ve výšce 3,5–4 kilometry, a bude tam sucho, nebude tam foukat, je nesmysl, že jo, protože pak je zbytečné tam chodit.

Martina: Je zde ještě jeden technický problém: když jsi jednou neodhadl, že bude v noci mrznout, a nevzal sis filtr na vodu do spacáku, tak se roztrhl. Takže najednou jsi byl bez filtru na vodu, to znamená, že jsi musel pít vodu, která byla třeba kontaminovaná. Jak se to řeší, když jsi v té době ještě neměl tabletu na vyčištění vody?

Karel Klinovský: Musím to uvést na pravou míru. Ten filtr nebyl roztržený.

Ve Spojených státech není v přírodě pitná voda

Martina: Byly v něm bublinky a už nebyl spolehlivý.

Karel Klinovský: Já jsem si myslel, že je roztržený, ale jistotu jsem neměl. Psalo se (v návodu), že mám pytlík s vodou obrátit, a když tam jdou bublinky, tak je filtr roztržený. A já se domníval, že se toto děje. Nakonec se to ale vyřešilo. Bylo to po sestupu z první čtrnáctitisícovky, San Luis Peak, a já jsem ještě celý den pil vodu, kterou jsem si nabral předtím v ledovcích, takže byla čistá, asi nejčistší z možných, byť jsem ji filtroval tímto filtrem. Pak jsem slezl do ohromných plání coloradských, kde najednou přišly fenomény, se kterými jsem vůbec nepočítal, například na prvním místě komáři, a dostal jsem se až ke kravskému napajedlu, kde už jsem nabral vodu, která byla prokazatelně kontaminovaná. Ale já jsem se jí celou noc nenapil, protože jsem si myslel, že se druhý den dostanu do terénu, kde by měly být dle map a aplikace potoky. Ale nakonec tam žádné potoky nebyly, ale štěstí zase stálo na mé straně, protože asi po pěti kilometrech v Coloradu byla u cesty první water keška, a jeden z místních dobráků tam nechal nějakých 10 kanystrů s vodou. Takže jsem se dostal k vodě, kterou jsem pak pil celý den.

Když jsem znovu profiltroval prokazatelně kontaminovanou vodu, potkal jsem maníka, který šel proti mně, a připravoval se na světový rekord, doslova na proběhnutí Colorado Trail, strašně známá postavička ve Spojených státech. Řekl mi, že nahoře jsou krávy, abych tu vodu nepil, a šel s ním nahoru do kempu pro tablety na vodu. Tak jsem šel, vody jsem se znovu nenapil, a když jsem přišel do kempu, tak mi lidé dali tablety na čištění vody. Takže dalších 14 dní jsem čistil vodu tabletami, než mi Frank z Virginie poslal nový filtr, a s filtrem, kterému jsem nevěřil, už nikdy nefiltroval.

Martina: Bez pomoci zvenčí bys byl asi trochu v úzkých.

Karel Klinovský: Řešit by se to samozřejmě dalo, protože by se voda dala alespoň převařovat. Protože málo lidí ví, že žádná voda ve Spojených státech není pitná. Žije tam prvok, který činí vodu nepitnou, a i poblíž pramenů, které vyvěrají ze země, může už být voda kontaminovaná tímto prvokem. Proto, když se díváš na kovbojky, tak ve všech, když se lidé chtějí napít, vezmou konvici, která je nad ohněm, a pijí z ní. To nemusí a priori znamenat, že pijí třeba kafe, možná jen převařují vodu. Ta kovbojka je o to reálnější, protože autor, nebo režisér, to tady viděl. Ve Spojených státech opravdu není v přírodě pitná voda.

Nebál jsem se. V druhé polovině Colorada a ve Wyomingu jsem cítil krásný pocit, že jsem součástí, svého okolí, hor, lesů, všeho, čím procházím.

Martina: Když se vrátím zpět, spíše do Nového Mexika, tak jsem na jednom záběru viděla velmi zlověstně vypadajícího chřestýše. V Coloradu jsi měl rolničku a nevím, jestli sprej na medvědy. Ocitl ses někdy v bezprostřední blízkosti nebezpečí?

Karel Klinovský: Určitě. Za prvé to byli chřestýši v Novém Mexiku. Tam jich byla úroda, nejvíc jsem jich viděl večer po sedmé hodině, když už je člověk unavený a má svěšenou hlavu. Navíc jsem měl skalpovaný nohy, to byl čtvrtý, pátý den trailu. Zaplať pánbůh, že chřestýš chřestí, od toho se tak jmenuje, ale on chudák chřestí proto, aby varoval velká zvířata, aby na něho nešlápla, takže vlastně chrání sám sebe. On opravdu chřestil tak, že když jsem se zastavil, tak jsem zjistil, že stačí 70 centimetrů, a další krok bych na něho šlápl. Nebyl to jen jeden případ, byly čtyři. A potom, když jsem brodil řeku Gila, jsem poprvé dal Bearmanovi foťák, aby mě natočil, a zubil se a mával na druhém břehu. A najednou chřestil chřestýš, měl jsem ho smotaného 30 centimetrů od sebe na břehu, kde jsem vylézal.

Samozřejmě, několikrát jsem se potkal s černým medvědem, ale už jsem nedošel tak daleko, abych se potkal s grizzlym. Baribala černého jsem dvakrát, třikrát viděl v době, kdy se rozednívalo, nebo stmívalo, chodil jsem s čelovkou. Ale myslím, že daleko nebezpečnější byly asi tři setkání s losy, kolem kterých jsem procházel ve vzdálenosti nějakých čtyři až pět metrů. A strašně zábavné bylo, že když jsem byl ve dvou, třech případech vystrašen z toho, jak je los ohromný, a čumí na mě z pár metrů, tak jsem po dlouhých chvílích, kdy jsem se odvážil filmovat a fotit, zjistil, že mezi ohromným losem, který je pět metrů ode mě, je ještě jeden, který leží na zemi a je vzdálen dva nebo tři metry. Paroží má metr a půl a váží tunu, leží tam – a já si ho všimnu až po minutě. A za tři dny jsem se dostal do úplně stejné situace, a znova jsem čuměl na ohromného losa šest, sedm metrů ode mě a znova ho točil a filmoval, abych za půl minuty zjistil, že mezi námi leží jeho brácha.

Takže myslím, že nebezpečí tam byla, ale díky tomu, co znám, a že žiju celý život v přírodě, hodně mi dává Afrika, setkání se zvířaty, jsem žádnou rolničku ani spreje v Americe neměl. Dostal jsem se i do – dá se říct – kontroverzních diskusí s Američany, kteří mě považovali za lehkomyslného, a mluvili o tom, že hazarduju. Já si to nemyslím, domnívám se, že jsem se snažil chovat velice rozumně a hlavně jsem se snažil být, a to je asi nejdůležitější všude ve světě, vůči přírodě v pokorném postavení, v uvědomění si toho, jaké nebezpečí kolem mě jsou, a podle toho se chovat. A myslím, že pak se to dá přežít i bez sprejů a rolniček.

Martina: V pustině hrozí nebezpečí nejen od zvířat, když se člověk ocitne v jejich bezprostřední blízkosti, ať už schválně, nebo omylem. Četla jsem právě o Pacific Crest Trail, že tam bylo snad každý rok zabito nebo zavražděno několik lidí. Jsou tam i neodhalené vraždy, nějaké zabité děvče a podobně. Měl jsi cestou někdy strach z lidí?

Karel Klinovský: Osobně jsem ho neměl, ale asi bych ho měl mít. Odpovídám úplně blbě, že? S Bearmanem jsme narazili v prostředí plochých rovin se skalami, nedaleko známého pramene, úplně náhodou na podivné individuum, které se tam schovávalo. Byl z nás více vystrašený, než my z něho, ale pak jsme se dozvěděli, že je dlouhodobě sledován, že to je nějaký asociál, který se takto skrývá před zákonem. Ale neprovedl toho zase tak moc. To spíše člověk, kterého jsme potkali v Pie Town, který se vydával za bývalého vojáka speciálních sil, a vykládal, že jde z Chama a potkal všechno, grizzlyho, baribala, pumu, prostě Brouk Pytlík, všechno viděl, všechno zná. Ještě nám dával rady, dal nám telefonní číslo, že jeho kámoš nás zaveze před zasněžené části Colorada. A navíc nám řekl, že u něho prokázali rakovinu, a zbývá mu poslední měsíc života, takže si to takto intenzivně užívá. A my jsme se později dozvěděli, že byl zadržen policejními orgány a že snad rok předtím na stejném trailu zavraždil přítelkyni. Takže se tam asi může stát.

Použiji citaci někoho jiného. Seděli jsme s Petrem Koskem a on mluvil o tom, jak mu nebylo příjemné, když někde přicházeli k městům a šli okrajovými částmi, kde se pohybovala opilá a zfetovaná individua. Z toho bych měl asi strach. V Africe jsem zažil nebezpečné situace, kde nám šli po krku, pověsily se na nás nějaké bandy. Ale to bylo ve městech. Nejlepší je utéct do národního parku, tam se mohu schovat. Ale kdo by chodil až do extrémních výšek, aby ti ublížil?

Martina: Někdo, kdo by se schovával.

Karel Klinovský: Ve druhé polovině Colorada, a potom ve Wyomingu, jsem cítil krásný pocit, že jsem součástí okolí, hor, lesů, všeho, čím procházím. A tam vždy vyvstává logická kliňákovská otázka: „Proč by ti ubližovalo něco, čeho jsi součástí?

Colorado Trail jsem šel úplně bez map, je to nejkrásněji značený a propracovaný trail v Americe

Martina: Karle, říkáš, že ve Wyomingu už ses cítil být součástí přírody a všeho, co tě obklopuje. Nejdelší neznačené sekce CDT jsou právě v pouštích Nového Mexika, ve Wyomingu a potom v Montaně. Ale části jsou velmi náročně nebo špatně značené, to i v Coloradu. A ty poté, co ses rozhodl, že už nepůjdeš dál, jak jsi zmínil, jsi vyhodil v poryvu zoufalství všechny mapy a přípravy, které jsi měl. Řekni mi, podle čeho ses pak řídil? Podle čeho jsi šel?

Karel Klinovský: To bylo perfektní, protože jsem fakt večer vyhodil mapy, a když jsem se rozhodl, že půjdu ještě dál, tak druhý den jsem šel. A když jsem je vyhodil, tak ne do popelnice, byl tam přistavený ohromný kontejner, protože hotel opravovali Poláci, takže moje mapy zasypali drtí, omítkou, kachličkami a parketami. A já jsem do toho lezl, ku podivu mnoha Američanů. Do toho kontejneru se nedalo dosáhnout ze žádné židličky, takže jsem do něj opravdu vlezl, ale mapy jsem nenašel.

Musím říct, že odvážnému štěstí přeje. Colorado jsem šel úplně bez map, měl jsem v telefonu pořád aplikaci, ale musím říct, že jsem se ji snažil využívat minimálně. Říká se, že Colorado Trail je nejkrásněji značený a propracovaný trail v Americe, a pokud má člověk nějaké povědomí o orientaci a umí se v tom hýbat, ví, co to je buzola, ví, kam má jít, na kterou světovou stranu, má něco v hlavě…

 Martina: Takže ses mohl napojit na značení…

Karel Klinovský: Takže jsem tohoto značení využíval. Samozřejmě byly problémy, třeba ve Wind River Range, kde sice víš, že máš vyjít do průsmyku, ovšem jestli je průsmyk, na který koukáš, ten správný, to nevíš. A to ti nikdo neřekne. Takže se tam dostaň, jak chceš. To je na tom krásný, svobodný a volný. Ale myslím, že pro člověka, který to nastuduje, připraví se, přemýšlí den předtím o tom, co ho čeká a do čeho půjde, by se neměla stávat orientace noční můrou. Musí si říct: „Zabloudil jsem, ale projdeš to prostě odbočkou.“ Nebo se musíš vrátit, případně jdeš po neznačené cestě. Ale opravdu si myslím, že orientace tam neznamená problém číslo jedna.

Martina: Je to delší, zato horší cesta. Říkáš, že orientace není problém. Kompas jsi ale měl.

Karel Klinovský: Samozřejmě měl, ne kompas, ale buzolu. Řekl jsem kompas, ale opravilo mě moje dítě, Pavlačka mě opravil na Instagramu. Měl jsem buzolu a mapy. Měl jsem a priori na všechny úseky mapy, které jsem studoval vždy každý večer před spaním, než jsem šel. Každý úsek, když jsem byl někde v hostelu.

Martina: Takže ty sis pak dokupoval nové mapy?

Karel Klinovský: Ne, já jsem je měl u sebe pořád – a když jsem docházel úsek, tak mně Frank z Virginie poslal další balík map.

Martina: To znamená, že tys pak dostal nové, místo těch, které jsi vyhodil?

Karel Klinovský: Ne, ty už jsem neměl. Žádné mapy jsem neměl dublované, ty, co jsem vyhodil, byly jediný. Takže jsem fakt celé Colorado prošel bez map.

Originál Continental Divide Trail vede po rozvodí Pacifiku a Atlantiku, které sleduje nejvyšší vrcholky hor Ameriky. A mělo by se lézt po hřbetu tohoto draka.

Martina: Karle, když to tak poslouchám, tak myslím, že by přesto tvé rady mohly být pro některé začátečníky nebezpečné, protože se zjevně takto dlouhý a nároční trek neptá, jestli ses připravoval čtvrt nebo půl roku na cestu, ale jak ses připravoval celý život. Myslím, že když si povídáme, tak se to zdá být jako: „Dobře, trochu jsem se tomu věnoval.“ Ale ty celý život cvičíš vojáky. Cvičil jsi speciály, jsi vycvičen pro přežití v přírodě, pro přesuny a tak dále. Tak přece jenom máš do vínku, který sis připravil na cestu, víc, než kdyby se kdokoliv z nás intenzivně připravoval třeba dva roky.

Karel Klinovský: Víš co, asi na tom něco bude. Jak říkám, metoda přirozeného výběru funguje. A priori odmítám jít Pacific Crest Trail nebo Appalachian Trail kvůli množství lidí, které tam chodí. A krásný je, že řekneš: „Vydržím první čtvrtinu, pětinu“, nebudu říkat číslo, ale 60 procent jich stejně odpadne. Zaplať pánbů, že CDT je sám o sobě tak velký challenge, orientačně, materiálně.

Takže pak se tam pustí lidé, kteří na rozdíl ode mě už mají něco za sebou, pokud dělají pomyslný Triple Crown, trojitou korunu, a CDT je ve většině případů tím posledním, který dělají. Není to samozřejmě pravidlo, protože třeba Jakub Čech jde příští rok poslední ze tří. Ale Američané mají většinou za sebou, pokud jdou CDT, jeden, občas oba dva traily. Takže myslím, že i tak, jak to slyším kolem sebe, jak lidé třeba u Petra Kostky nakupují materiál, a ptají se ho, tak se spousta lidí, pokud se vydávají do Ameriky, jednoznačně vydává na Pacific Crest Trail. Už jenom z toho důvodu byl dělán pro jezdce na koních, a znovu se vracím k trailům Pacific Crest Trail a Appalachian Trail a ostatním, které jsou pevně dané. Tam prostě jdeš a není to tak variabilní jako CDT, tedy Continental Divide Trail.

Nesnižuji tím význam a obtížnost Pacific Crest Trail, co se týká orientace, ale jelikož byl dělán pro jezdce na koních, tak z toho už a priori vyplývá, že orientačně je tu mnohem snazší, není to takový problém. Takže ano, čím více toho máš za sebou, je to velké plus. Jsem zdárný případ toho, že aniž bych předtím šel nějaký takový trail, tak do toho můžeš skočit a zkusit to. Teď to řeknu možná dříve, než bych měl, ale já se vůbec necítím špatně, že jsem to nedokončil. Mohl jsem to udělat celé a chodit a říkat: „Mám za sebou CDT.“ Ale viděl jsem spousty lidí, kteří ho neudělali tak, jak bych ho já chtěl udělat. Spousta lidí utíkala nížinatými variantami. Spousta lidí, kteří neměli důvod jít lehčími úseky, jimi stejně šli. Šli to lehčí, aniž by museli. Tady ale nejde o to, dát na první místo, jestli je to lehčí, ale oni se okradli o zážitky, které Continental Divide Trail poskytuje. Originál vede po rozvodí a oni se okradli o to, aby šli po rozvodí Pacifiku a Atlantiku. Toto rozvodí je mělo vézt po hřbetu, nazvi to hřbet draka, a oni ze hřbetu draka dobrovolně odešli, šli po packách draka a po jeho slabinách. To je krásně nazvané, slabiny jsou tělesná partie, ale nejít po hřbetě a jít po slabinách, je to, co bych nechtěl. Možná kvůli tomu jsem to nedokončil celé, ale jsem hrozně spokojený ve srovnání s některými, které jsem potkával.

Abych se nikoho nedotkl, tak použiji příklad svého velkého kamaráda, kterému to nebude vadit, Bearmana. Američana, který ze zdravotních důvodů ukončil v Cuba, ještě v Novém Mexiku, a potom šel ze severu, protože si musel dát přestávku na své vyléčení. Už spěchal a záměrně říkal: „Víš, já nepůjdu Grays Torreys, dvě krásné čtrnáctitisícovky, půjdu Silverthorne po dálnici.“ A už to říkal smutně. Dnes už vím, že úspěšně dokončil, a je jedním z těch, kdo v roce 2019 udělali CDT, mají ho hotový. A v případě Bearmana vím, že má hotový i Triple Crown.

Martina: Ošidil to.

Karel Klinovský: Bude se tam muset vrátit, aby viděl ty krásy. On se neošidil, udělal to, aby to stihl dokončit. Vím, že tam jsou mraky sněhu a teď už je to neprůchodné, takže jemu nezbývalo nic jiného. Ale pokud bude chtít vidět krásy, které jsem viděl já, bude tam muset jet znova.

V poušti Nového Mexika stála hliníková konstrukce potažená plátnem, kde trůnil skoro 80-letý dědek Raisin, rozinka. Od auta vzdáleného kilometr v pět ráno dotáhl mrazáky, ledničky s nápoji, ovocem a bedny s rozinkovými cookies. Čekal na lidi, aby jim přinesl úlevu.

Martina: CDT kopíruje hranici úmoří, takže vlastně sleduje nejvyšší vrcholky hor Ameriky od mexické hranice až do Kanady. Z východních stěn a svahů hor pod nohama stéká všechna voda do Atlantiku, ze západních zase do Pacifiku. To je to, čemu říkáš hřbet draka. Bavili jsme se o tom, že tam může být drsná příroda a že v těchto horách člověk může potkat možná i nebezpečné nebo podivné postavičky. Ale také tam funguje něco, o čem jsem slyšela až v souvislosti s velkými traily, a to jsou Trail Angels. Jak fungovali tito lidé na CDT, a co je to vlastně zač?

Karel Klinovský: Já samozřejmě vím, že fenomén Trail Angels je mnohem více cítit na Pacific Crest Trail, a je to tím, že PCT je pro tyto lidi mnohem dostupnější. Dostat se na něj na některém místě vzhledem k odlehlosti, třeba ve velkých částech Colorada, nejde. Ani nemůžeš přijít z boku, počkat na hikery až přijdou, a pomoct jim. Trail Angels jsou pro nás až nepochopitelní fanatici, kteří do praxe uvádějí altruismus, o kterém my jenom žvaníme. Teď nemyslím ve vztahu k chození po České republice, ale vůbec v našem životě o něm jenom žvaníme. A tam altruismus a pomoc vyvstává v celé své reálné kráse.

Dám ti příklad: V Novém Mexiku v poušti, když už jsem měl skalpované nohy a byl na tom špatně, se najednou objevila prapodivná hliníková konstrukce potažená plátnem, a tam trůnil skoro 80-letý dědek, který si říkal Raisin, jako rozinka, což byla jeho přezdívka. A protože měl tuto přezdívku, tak tam měl rozinkové cookies, měl jich tisíce. Od auta, které stálo kilometr od prapodivné hliníkové konstrukce, v pět ráno dosmejčil příšerný mrazáky, nebo ledničky s nápoji, s ovocem, a bedny s rozinkovými cookies, a prostě čekal na lidi, aby jim přinesl úlevu.

Martina: Jen tak.

Karel Klinovský: Jenom tak. A řekl, že už tam přede mnou byli nějací dva Češi. Tak jsme se pobavili, já jsem mu řekl, že jsem penzionovaný důstojník, a on projevil ještě větší radost, protože ve své minulosti měl také nějakou službu v armádě. Já mu říkám: „Co tady děláte?“ A on že sem jezdí už několik let a je z Kansasu. Takže každý boží rok jede tisíc šestset kilometrů do pouště Nového Mexika, kde tráví tři týdny tím, že za svoje peníze dělá radost ostatním. Uprostřed pouště. Kdyby si sedl někde, kde je to hezký…, ale on ve svých 80 letech sedí na jedno z nejméně hostinných míst Spojených států a dělá radost ostatním.

Martina: No, protože kdyby seděl v krásné zeleni pod vodopádem, tak si to užije, ale vy byste ho tolik nepotřebovali.

Karel Klinovský: To jo, ale vezmi si tu oběť. Viděl jsem, dával jsem to na Instagram, bylo to kolem Silver City, doslova zasvěcení novicek, protože přijely dvě ženské, které se tam staly Trail Angels. Jeden z mých souputníků, protože to byla ještě část do Silver City, kde nás šlo docela dost, říká, že předtím tam byly hikers dny, a ty holky už tam byly a proklamovaly, že se stanou Trail Angels. A teď k nám přijely, a my jsme byly první jejich zákazníci, když to tak řeknu. Přijely, vystoupily z velikého vanu a pozorovaly, co nám chutná, co nám nechutná. Začaly si ověřovat, jaké menu budou používat v budoucnosti. Byli jsme první vzorek a viděli jsme zasvěcené novicky, které chtěly být Trail Angels, které nás měly jako pokusný vzoreček, co budeme nebo nebudeme žrát, co nám chybí, co chceme, co požadujeme – naprostá nádhera. Prostě ženský, které mohly být se svými chlapy a rodinami, mohly si užívat života. Ale je bavilo, že mohly bez jakéhokoliv vlastního materiálního nebo finančního užitku, jenom pro vlastní uspokojení, dělat tuto samaritánskou činnost.

Mezi Doc Campbells a Pie Townem nás zastihly bouřky, déšť a sníh. A našli jsme přístřešek se zavedenou elektřinou, pračkou, sušičkou, lednicemi narvanými jídlem, sprchou s horkou vodou…

Martina: Fascinovalo mě, co jsi natočil v jednom místě, kde vás zastihl sníh s vytrvalým deštěm a bouřky. Narazili jste na velký přístřešek z vlnitého plechu, pod který někdo postavil menší, a zavedl tam elektřinu, takže tam byla pračka, sušička, dvě lednice s jídlem, sprcha s horkou vodou, splachovací záchod, mikrovlnka, sporáky na plyn.

Karel Klinovský: Ve sprše mraky kosmetiky a všeho.

Martina: Ledničky narvané pitím, jídlem, plata vajíček. A pak tam byla krabička: „Pokud chcete, zanechte příspěvek.“ Fungovalo to? Nebylo nic zničeného? Přispívali lidé?

Karel Klinovský: Přesně tak, naprosto nic nebylo zničeného. Bavili jsme se o tom s ostatními hikery, a protože jsem byla zraněný, tak jsem tam strávil asi tři noci. A majitel dokonce přijel na motorce, a my jsme nevěděli, kdo to je, vypadal jako jeden z nás, prostě ošuntělý pán.

Za celou svou trasu po CDT jsem si nechal akorát dvakrát poslat balík, bylo to u Doc Campbells, když jsem šel kaňonem řeky Gila, a potom do Pie Townu, což není ani osada, ale pět a půl baráku. A tohle zařízení, tento ranč, byl mezi nimi. Majitel říkal: „Vím, že předtím nebylo nic, dál také není nic, tak jsem se rozhodl, že vám hikerům tady pomůžu.“ Opravdu na vlastní náklady tam nechal dotáhnout elektřinu a zařízení. A fakt tam byly ledničky narvaný slaninou, vajíčky, sýry, mraky všelijakých nealkoholických nápojů, ale i piva tam byly. A do toho mikrovlnka, aby si to mohl člověk upravit, plynové bomby se sporáky, sprcha. On to udělal, protože se mu to prostě zdálo jako dobrý nápad.

V Great Divide Basin jsem se hádal s větrem, proti kterému jsem se prodíral. Řval jsem na něj.

Martina: Viděla jsem video z doby, kdy jsi tam musel ze zdravotních důvodů tři dny zůstat, kde půl dne rozmlouváš s broukem, se střevlíkem, který lezl kolem. A to jsem si říkala: „Karle máš dost.“ Ten střevlík vypadal docela zoufale.

Karel Klinovský: To se mě ptali lidé, třeba i holky, kámošky psycholožky. Pravda, nikdy jsem nemluvil sám se sebou, ale s okolím.

Martina: Třeba s broukem.

Karel Klinovský: S broukem. Ale nejmarkantnější to bylo v Great Divide Basin, ve Velké rozdělové pánvi ve Wyomingu. Byl otřesný protivítr, kterým jsem se prodíral čtyři dny, a když proti mně začali chodit lidé, kteří utekli na sever před sněhem z Colorada, tak vždy připlavali na perutích větru, smáli se, řekli „ahoj“ a zase zmizeli na perutích větru. Já jsem sklonil hlavu a zase jsem se prodíral proti tomu kurevskému větru, a navíc mě vítr bombardoval sarančaty. Když vyskočilo saranče a já ho dostal do ksichtu, tak to bylo, jako kdybych dostal ze vzduchovky. V jednu chvíli jsem se fakt postavil a začal řvát. Řval jsem: „Co z toho, kurva, máš? Co tím chceš komu dokázat?“ To jsem mluvil s větrem. „Jestli mi to chceš znechutit, tak se ti to vůbec nedaří. Mně je to úplně jedno. Úplně zbytečně plácáš municí.“ Munice tam fakt byla, ta sarančata. Řekl jsem mu svou oblíbenou nadávkou, že je „zpíčenec“, vynadal jsem mu. Ale večer, když jsem si sedl před stanem, a dozníval vítr, na jezeře byly ještě vlnky, tak mu říkám: „Dobře, každý se může vytočit, že jo? Dobře víš, že i já jsem to nemyslel tak zle, jak jsem to řekl. A ty sám dobře vidíš, že taky můžeš trochu ubrat, a ani jedné straně to neuškodí.“ Takže jsem se bavil třeba s větrem…

Martina: Rozhodně jsi ho nepřesvědčil, pokud se ten vítr s kuropěním zase vytočil. Karle, co s člověkem uprostřed hor udělá, když mu, nadneseně řečeno, exploduje karimatka, a to, co bylo jedinou nafukovací hmotou, která ho odděluje od promrzlé země, nemá najednou dispozici? Co se dá dělat?

Karel Klinovský: Nic. Asi to je nedílná součást filozofie tohoto treku – užívat si to a zasmát se nad tím. Uvědom si, že směrem zpět máš do nejbližšího města 150 kilometrů, a před sebou 220 kilometrů do dalšího města. A možnost, že projdu nějakou osadou, kde bych mohl získat karimatku, je nulová. Prostě nic, žádná neexistuje. A když už si pak zvykneš, je to, jak jsem říkal, boj těla a hlavy. Ani ne boj, ale konstatování různého nepohodlí, diskomfort, jak se dneska říká, kdy si řekneš: Není karimatka? Půjdu bez karimatky. Ostatně 20 tisíc let lidé chodili bez karimatky. Dokonce i my. Pojem „karimatka“ si pamatuji až z druhé poloviny svého úžasného života. Měli jsme různé igelity, o kterých zpívají Nedvědi, a nařezané větve – žádná karimatka neexistovala. Takže nemít karimatku je velice nepohodlné, mně se to stalo přízračně ve výšce 4401 metrů, na druhém nejvyšším bodě kontinentálních Spojených států, na Mount Albert. Ale svět se točí dál a nohy furt fungují, i když není karimatka. Není to zas až tak příšerné.

Mám silný vnitřní život a občas je to na škodu. Po čtyřiceti letech jsem zklamaný, když vidím film Robinson Crusoe – kulisy filmu jsou jiné, než je znám ze svého duševna.

Martina: Karle, co bylo na tvé cestě opravdu jinak, než sis představoval? Člověk, i když se tomu brání, má očekávání.

Karel Klinovský: Všechno, naprosto všechno. Já mám silný vnitřní život a občas je to na škodu, protože jsem po 40 letech zklamaný, když vidím film Robinson Crusoe – kulisy filmu jsou jiné, než je znám ze svého duševna. Protože když jsem tuto knížku četl, tak jsem si tyto kulisy vytvořil, a setkání s realitou filmu mě potom zraní. Když jsem studoval mapy, tak jsem přesně „věděl“, jak bude co vypadat. A všechno vypadalo jinak. Takže to je na tom krásné, že každý krok byl jiný, než jsem si ho namaloval, každá chvíle byla jiná, než jsem si vysnil, ale o to je hezčí.

Čas nám vypršel a je hrozné, jak vypršel – a já toho neřekl ani třetinu, nedostali jsme se k tolika podstatným věcem trailu. Hrozně bych si přál, kdybychom mohli v budoucnosti ještě pokračovat.

Martina: To rozhodně budeme, protože teď nám čas vypršel kvůli tvým povinnostem, ne proto, že by mi došly otázky a zvědavost. A tak ještě jedna otázka: Řekni mi okamžik, místo, situaci, která se ti dostala pod kůži natolik, že kdybys měl za všechny měsíce zvolit jednoho zástupce, tak by to byla právě tato vzpomínka?

Karel Klinovský: To nejde. Prošel jsem tři státy, Nové Mexiko, Colorado a Wyoming, takže kdybys teď chtěla vzít na nějaké nejhezčí místo z těchto tří států, tak bych tě vzal do Nového Mexika, Colorada a Wyomingu.

Martina: Příště, protože máš velké plány. Budeš se držet toho, že jsi sólista?

Karel Klinovský: Budu sám.

Martina: Karle, určitě si nepovídáme naposled o tvých trecích a zkušenostech. Jsem moc ráda, že jsi nás provedl těmito třemi státy, a dal nám na chvilku pocítit alespoň trochu té svobody, kterou jsi okusil ty. Díky.

Karel Klinovský: Není zač. A jestli můžu poslední větu: Ve Wiomingu jsem na Instagramu řekl, že se tam chci vrátit. A teď, není to fráze, chci znova roztáhnout křídla. Vrátím se tam, abych mohl znova roztáhnout křídla.