Zpět

Istanbulská úmluva zavádí nerovnost mezi pohlavími a „nadrovnost“ žen. Pokud by žena obvinila muže, nemá šanci a nevyšel by z vězení.

Text 10.12.201925 min Přehrát

Istanbulská úmluva – nebo přesněji Úmluva rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. Opravdu není mnoho mezinárodních smluv, které vyvolaly ve společnosti tolik rozruchu, dohadů, hádek a vášní. Úmluvě jde prý podle tvůrců především o práva žen, o obnovené volání po větší rovnosti mezi ženami a muži, jelikož násilí proti ženám má své nejhlubší kořeny v nerovnosti mezi pohlavími ve společnosti, a kultura tolerance a popírání ji nadále přiživují. Tolik citace. Násilí vůči ženám pak bere jako kulturně danou formu diskriminace. Jinými slovy, laicky převyprávěno, vlastně říká: „Vaše kultura je špatná a měli byste ji změnit.“

Feministické neziskovky se velmi snaží, aby úmluva byla plně ratifikována a abychom byli povinni podle ní upravit náš právní řád. Co by to ale znamenalo? Zajistila by tato úmluva skutečně lepší a větší ochranu žen, nebo by byla závěrečným probořením všech základů společnosti s nedozírnými následky, jak o tom hovořil ve svém slavném svatováclavském kázání pan profesor Piťha? Mají pravdu církve, které o Istanbulské úmluvě hovoří jako o porušení základního právního principu, který je zakotven ve všech právních řádech vyspělých a civilizovaných zemích, a to je princip presumpce neviny? O tom a mnohém dalším hovoříme s právničkou, spisovatelkou, advokátkou se specializací na rodinnou problematiku, bývalou ministryní spravedlnosti ČR a nyní prezidentkou Unie rodinných advokátů, paní Danielou Kovářovou.

Martina: Paní Danielo, napsala jste komentář o Istanbulské smlouvě, nebo úmluvě, na kterém mě hned zaujal název, protože vy jste jej pojmenovala „Istanbulské ideologické zlo“. Zde se přímo nabízí otázka, co je na této úmluvě ideologického? Zlo rozebereme za chvíli.

Daniela Kovářová: Řekla bych, že na této úmluvě je špatně všechno, možná kromě dobrého úmyslu, který měli tvůrci na začátku, to je chránit ženy. O tom, že se mají chránit ženy a že se muži proti nim nemají dopouštět násilí, vůbec není třeba pochybovat. Ale základní problém je už v preambuli úmluvy, kde je napsáno, že násilí na ženách je násilí, které vyplývá z pohlaví – a že muži bijí ženy proto, že jsou to ženy a že muži jsou muži, kteří se dopouštějí násilí na ženách právě proto, že jsou ženy. To je první nesmysl a chybný argument od začátku.

A druhý chybný argument je, že v článku 3, který hovoří o vymezení pojmu, se říká, že úmluva je založená na genderové teorii, tedy na teorii, podle které je společensky ustanovené chování mužů a žen špatné. To jsou dva ideologické předpoklady a na těchto dvou předpokladech je úmluva postavena. A já myslím, že je to špatně, protože to je jenom jedna z teorií. Navíc my dvě si tady můžeme říct, že je to chybná teorie, a postavit na ní celou úmluvu je špatně, protože to znamená, že pokud ČR tuto úmluvu ratifikuje, tak to vezme za bernou minci, jako kdyby to bylo napsáno v ústavě. Mezinárodní úmluvy jsou totiž nadnárodní dokumenty a mají vyšší platnost než ústava ČR, a v případě, kdy ratifikujeme Istanbulskou úmluvu, tak je to tak, jako kdybychom dali do naší ústavy, že souhlasíme s genderovou teorií.

Martina: Paní Danielo Kovářová, na začátku jste řekla, že na Istanbulské úmluvě je dobrá možná tak prvotní myšlenka, ale v zápětí říkáte, že je ze své podstaty ideologizovaná. Tak se musím zeptat, pokud vůbec jako advokátka můžete takto předjímat, myslíte, že byl na začátku opravdu dobrý úmysl chránit ženy, nebo šlo o to implementovat do právních a trestních řádů jednotlivých zemí svou ideologii?

Daniela Kovářová: Existují různé pohledy. Jeden říká, že prvotním impulzem byla obava evropských zemí, Rady Evropy, před zanesením islámského práva a všech hrozných kroků, které se v islámském právu dělají na ženách, například ženské obřízky a podobně, a že tato úmluva měla těmto zvykům zabránit. Pokud by to bylo v úmluvě takto napsáno, tak nic proti tomu, pak bychom tomu patrně zatleskali. Ovšem v takovém případě bychom vůbec takovou úmluvu nepotřebovali, protože podobná zvěrstva velmi dobře chrání stávající právní řád, a troufám si říct, že právní řády všech evropských zemí, takže z tohoto pohledu by byla úmluva zbytečná.

Pokud jde o předcházení násilí obecně, tak i tam bych si dovedla představit, že dobré úmysly bývají někdy zneužity k různým špatným cílům, nebo že je to možná jenom špatně napsaná úmluva. Ale všechny důvody mě vedou k tomu, že ať už byly úmysly jakékoli, tak je to dokument, který by ČR prostě ratifikovat neměla. A dost se divím, že slovutní právníci Rady Evropy byli schopni napsat takový paskvil a že představitelé ČR byli schopni připojit pod takovýto paskvil svůj podpis, zejména když víme, jak dlouho trvá vyjednávání a kolik lidí, kolik českých i zahraničních očí v průběhu vyjednávání tento text muselo vidět.

Martina: Tato úmluva má své odpůrce. Vy zjevně patříte mezi ně. Má také své příznivce, velmi často v řadách nejrůznějších feministických nebo aktivistických organizací. Má ale své příznivce třeba i mezi vašimi kolegy, paní doktorko?

Daniela Kovářová: Určitě. Má minimálně příznivce na Úřadu vlády, který podporuje a prosazuje její přijetí. Ale jinak, i když možná můžeme mluvit o tom, že každý z nás žije v nějaké bublině, tak ve světě, ve kterém se pohybuji já, mezi rodinnými advokáty a vůbec mezi advokáty a intelektuální vrstvou, neznám kolegu, který by chtěl, aby byla ratifikována. Úřad vlády dokonce přibližně před měsícem zveřejnil nový překlad Istanbulské úmluvy, velmi si od toho sliboval – a my všichni také, byť kolegové, kteří velmi dobře vládnou anglickým a francouzským jazykem, a byli ji schopni přečíst v těchto původních dvou jazycích, upozorňují, že jde stále o totožný právní význam.

A faktem je, že nový překlad o nic nevylepšuje ten starý, takže je to bohužel tak, že v překladu to není. Istanbulská úmluva je prostě celá špatně a minimálně se dá říct, že ČR ji nepotřebuje. Nicméně pokud ji chce Úřad vlády, který pochopitelně logicky z politických důvodů zastává názor, že když už ji ČR jednou odsouhlasila, tak by ji měla ratifikovat. Z těchto politických důvodů tomu samozřejmě rozumím. A chápu neziskové a feministické organizace, že chtějí, aby byla ratifikována, protože otevírá velkou možnost čerpání dalších finančních prostředků. Takže rozumím tomu, proč si neziskové a nestátní organizace chtějí sáhnout na peníze.

Istanbulská úmluva: „Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn společenských a kulturních vzorců, pokud jde o chování žen a mužů s cílem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a dalších zvyklostí“. Chceme toto vše opravdu zničit?

Martina: Paní doktorko, jak jste zmínila, o této úmluvě se diskutuje už druhý rok, a proto nyní Úřad vlády zveřejnil nový, korektní překlad Istanbulské úmluvy, který by měl být mnohem srozumitelnější, protože stará verze byla prý tendenční a zavádějící. Vy jste ale říkala, že ani tento jazykový koutek nic nevylepšil. Je to skutečně stále tak, že pro vás tento nový překlad vůbec nezměnil její vyznění?

Daniela Kovářová: Nezměnil, opravdu jsem se střízlivě snažila pohlédnout na nový překlad bez předchozích předsudků, nicméně stačí si přečíst některá konkrétní ustanovení a už se začínáte obávat toho, co s tím někteří vykladači udělají. A tak by žádná úmluva vypadat neměla. Například hned v obecných povinnostech článek 12 se říká: „Smluvní strany přijmou…“, takže jestliže dnes Úřad vlády říká, že nebude třeba po ratifikaci měnit české zákony, tak se podívejte na jasnou formulaci: „smluvní strany přijmou („přijmou“ znamená, že musí přijmout), nezbytná opatření k prosazování změn společenských a kulturních vzorců, pokud jde o chování žen a mužů s cílem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a dalších zvyklostí.“ Předsudků, obyčejů, tradic – a teď můžeme vést debatu, jestli opravdu chce ČR vymýtit všechny tradice a zvyky, které v naší zemi, pokud jde o role mužů a žen, existují. Opravdu to chceme? Opravdu chceme vymýtit tradici, že žena je žena, žena má děti, stará se o ně? Nebo že muži na Velikonoce pletou pomlázky a podobně? A dalších příkladů bychom mohli uvést spoustu. Bod 2 tohoto článku říká: „Smluvní strany přijmou nezbytná legislativní a jiná opatření k předcházení všech forem násilí spadajících do působnosti do této úmluvy.“ Ale zase – podívejte se na úmluvu, jaké chování definuje jako násilí – a toto pak, milé státy, zaveďte do svého právního řádu.

Martina: To znamená, že to, co říká Úřad vlády, tedy že ratifikace úmluvy by vůbec neměla vliv na české právo, je vlastně nelogičnost, protože proč bychom ji přijímali, když by de facto nic neměnila.

Daniela Kovářová: Přesně. Pak je úplně zbytečné, abychom ji ratifikovali, když by nic neměnila. Ale já se obávám, že například článek 40 úmluvy jasně říká, že musíme přijmout, musíme postavit mimo zákon, a teď cituji z článku 40: „Jakoukoli formu nežádoucího verbálního i neverbálního, nebo fyzického jednání sexuální povahy.“ Takže první otázka zní: nežádoucí jednání. Existují ženy, pro které je nežádoucí, tedy nepřijatelné, když na ně někdo hvízdne na ulici. Nebo ženy, které považují za nežádoucí, když se někdo v jejich přítomnosti poškrábe v rozkroku, nebo udělá oplzlý vtip, dvousmyslnou nabídku, svůdnou výzvu, pozvání a podobně. To znamená, že je-li toto z jejich strany nežádoucí verbální či neverbální obtěžování, tak je třeba, abychom to postavili mimo zákon, což následně znamená změnu trestního zákoníku, nebo minimálně zákona o přestupcích, aby se tam nežádoucí, neverbální a verbální chování sexuální povahy dostalo. A kdo bude hodnotit, jestli to či ono jednání, patrně muže, možná i ženy, je nežádoucí, či není? Nejspíš oběť, ta poškozená, a najednou se dostáváme někam úplně mimo naše dnešní mantinely trestního práva a práva jako takového.

Ratifikace Istanbulské úmluvy může vést k takovému strachu mezi muži a ženami, že už se nikdo neseznámí

Martina: Paní doktorko, a je to myšleno úplně obecně, nebo se to verbální a neverbální jednání sexuální povahy vztahuje na manžele nebo osoby blízké?

Daniela Kovářová: „Jakékoli“ se podle článku 40 vztahuje na cizí osoby, i na manžele, na přátele i na kohokoli jiného. Samozřejmě, můžeme si tady říkat, že například existuje argument podporovatelů Istanbulské úmluvy, který říká: „Tak se nebojte, vždyť po ratifikaci přijde ještě proces zavádění do vnitrostátního práva. To znamená, že Úřad vlády bude patrně muset předložit návrh novely občanského a trestního zákoníku, zákona o přestupcích, trestního řádu a podobně. A v legislativním procesu přece poslanci mohou diskutovat, jak to chtějí, mohou nakonec tato ustanovení nepřijmout a podobně. Ale to už mi připadá velmi riskantní, protože ratifikací se zavážeme jako ČR plnit všechna ustanovení úmluvy. Takže si říkám: „Jestliže Úřad vlády nechce nic měnit, tak neratifikujme, pak stačí, že jsme připojili podpis a že jsme proti násilí. Ale pokud mě někdo nutí ratifikovat, tak to znamená, že dalším krokem zcela jistě bude změna vnitrostátních norem. A pak se velmi bojím o všechny muže, možná i ženy a všechny verbální či neverbální sexuální náznaky.

Martina: Toto by skutečně mohlo vést k velké panice, úzkosti a hysterii ve společnosti, protože každý má svůj práh toho, co ho uráží a přijde mu nežádoucí, trochu někde jinde.

Daniela Kovářová: Někde jinde. Nebo by to mohlo vést k ideálu tvůrců legislativy, protože legislativci žijí v jakémsi ideálním světě, ve kterém si myslí, že normy budou společností okamžitě akceptovány. Svět podle Istanbulské úmluvy je naprosto sterilní a nikdo se v něm nechová tak, aby zavdal příčinu k pokrčení čela, nebo k tomu, aby se někdo cítil dotčen. Možná, že se taky už nikdo neseznámí. Ale to je jiná věc.

Martina: Je to trochu Demolition Man. Dříve jsme se na tento film dívali jako na roztomilou, bizarní hříčku, ale on je v mnoha případech a v mnoha rovinách naší společnosti poměrně prognostický. Takže Johne Spartne, rozviň svůj klid.

Daniela Kovářová: Mám ještě jinou obavu. Článek 27 říká, že: „Smluvní strany přijmou taková opatření, aby i pokud má někdo oprávněný důvod se domnívat.“ Opět cituji, posluchačům možná bude připadat, že je to hrozně kostrbatá čeština, ale to čtu přímo z úmluvy.

Istanbulská úmluva zakazuje možnost stažení obvinění a domluvu mezi stranami sporu

Martina: Já tomu nerozumím vůbec. Takže, abych byla upřímná, opravdu nevím, co si pod tím představit.

Daniela Kovářová: Souhlasím s vámi, také mám velký problém to číst. Vidíte, že někdy se i přeřeknu, jak je to kostrbatě napsáno, což je samozřejmě velká výtka a je hrozná škoda, že tvůrci legislativy dnes nepoužívají nějaký jednodušší jazyk. Upřímně, kdyby úmluva nebyla tak strašně dlouhá, kdyby neměla 6 stránek preambule, a kdyby měla jen 4 články, a ne 60, nebo kolik jich je, tak by to bylo jednodušší a srozumitelnější. Politicky chápu, že v průběhu všech možných vyjednávání mnoha členských států Rady Evropy to možná nešlo jinak.

Ale dnes například se v článku 27 říká: „Ten, kdo má oprávněný důvod se domnívat, že k takovému činu,“ myšleno, jak jsme před chvílí říkali, násilí buď verbální, neverbální, fyzické, sexuální povahy a podobně,“ mohlo dojít, nebo že další takový násilný čin lze očekávat,“ aby to oznámil. To znamená kdokoli, kdo si myslí, že by se před vámi mohl někdo dopustit uvedeného hypotetického násilí, tak to oznámíte. A v okamžiku, kdy to oznámíte – důvody můžete mít různé, můžete se mýlit, může se vám to jen tak zdát, můžete se chtít pomstít, může to být jenom vaše chiméra – se rozjede proces, který podle Istanbulské úmluvy už nejde zastavit, ani sama poškozená oběť nemůže říct: „Ježiš, já jsem to tak nemyslela, když jsem ti, milá kamarádko, řekla, že se bojím, že se na mě špatně podívá, nebo že to dokonce udělá znovu“. Tento proces už nepůjde zastavit, protože další článek říká, že souhlas poškozeného bude vyloučen. Takže v takovém případě poškozený nemůže říct: „Já vlastně nechci, abyste mého muže stíhali, protože on to tak nemyslel.“ Nebo: „Já jsem ti to řekla jenom proto, že jsem na něho byla naštvaná.“

Článek 48 navíc říká, že strany přijmou opatření k zákazu alternativního řešení sporů, to znamená mediace. My jsme po roce 2012 zaváděli do českého právního řádu mediaci právě proto, aby došlo k odbřemenění soudů a k vyřešení smírnou cestou, protože když se dva lidé hádají, tak soudní rozhodnutí ty jejich spory obvykle neuklidní a pokračuje to dál. Zatímco mediace způsobí, že si obě strany vysvětlí své postoje, někdy dojde k nějakému kompromisu, k nějaké další cestě. Ale článek 48 přímo vylučuje, přímo zakazuje, aby v našem právním řádu byla mediace používána pro všechny případy verbálního, neverbálního fyzického jednání sexuální povahy. Takže určitě budeme muset upravit procesní předpisy, které dnes mediaci povolují, a je to krok zpátky.

Istanbulská úmluva zavádí nerovnost mezi pohlavími, zavádí „nadrovnost“ žen. Pokud by žena muže obvinila, neměl by šanci a nevyšel by z vězení.

Martina: Paní doktorko, nechci zde lacině srovnávat s filmy, ale to, co jste právě řekla, je zase podobenství z filmu Minority Report, kde jsou lidé zavíráni za to, že by možná spáchali vraždu. A my tady předjímáme, že by někdo něco mohl v budoucnu zopakovat, a tudíž je potřeba ho včas potrestat. Není to třeba reakce na velmi častou výtku, že se žena třeba dovolává u policie: „Můj muž mi vyhrožuje, bojím se o život, bojím se o děti.“ A policisté řeknou: „Nemůžeme zasáhnout, dokud vás nenapadne.“ Nemůže to být třeba snaha nějakým způsobem pomoct ženám, které cítí, že se schyluje k něčemu špatnému?

Daniela Kovářová: Já vám rozumím a podpořila bych jakoukoli snahu pomoci ženám v takovéto situaci. A tyto případy jsou opravdu strašné a to, že policie někdy nechce, někdy nemůže zasáhnout, je tragické, protože v těchto výjimečných případech víme, že to může špatně skončit. To s vámi souhlasím. Na druhé straně v posledních letech má ČR právní řád, který je založen na naprosté rovnosti mužů a žen ve všech oblastech, samozřejmě i v oblastech trestních, procesních, opatrovnických, a všechna tato slova mají význam ve vztahu k Istanbulské úmluvě. Zatímco Istanbulská úmluva zavádí nerovnost, zavádí naprostou nerovnost, nebo „nadrovnost“ žen. V okamžiku, když by ženy něco takového oznámily, tak bychom se vrátili do stavu před 30 lety, stačilo by jedno oznámení a muž by nevyšel z vězení, a to mi připadá jako cesta zpět.

V partnerských a v opatrovnických sporech víme, že jsou někdy tak vyhrocené, že ženy i muži na sebe navzájem podávají fiktivní, vymyšlená trestní oznámení, velmi často, nebo mnohem častěji to činí ženy vůči mužům, vymýšlejí si domácí násilí. A Istanbulská úmluva v jednom článku říká, že v okamžiku, kdy se rozběhne řízení, protože to žena oznámí, tak dokonce musíme do našeho právního řádu zavést, že jednou ze sankcí, jedním z reakcí a nástrojů bude omezení styku muže s dětmi – a že to bude mít přímý vliv pro rozhodování o dětech. To zatím v právním řádu nemáme a psychologové říkají, že i když si muži a ženy navzájem dělají v partnerském vztahu psí kusy, a třeba někdy i muži sáhnou k domácímu násilí, tak to ale v naprosté většině případů nemá dopad do jejich schopnosti pečovat o děti. A nebývá časté, že by se muži dopouštěli násilí na dětech. Ale tato úmluva naopak vytváří rovnítko: Rozpadá se vám vztah, hádáme se o děti, muž zvýší hlas – tak mu v tom případě sebereme i děti. A to je další věc, která mi připadá úplně nepřijatelná, zejména, což jsme si před chvílí rozebrali, z jak hypotetických malých podezření se celý soudní spor může sestavit a postavit.

A v Istanbulské úmluvě jsou další nástroje, jak jsme řekli, formulace: „strany zajistí, strany zavedou, smluvní strany přijmou nezbytná opatření“ To je příkaz, neznamená to: Mohou přijmout, nebo zváží, jestli přijmou.“ Je to příkaz, například máme prodloužit promlčecí lhůtu nebo omezit důkazní prostředky v nějakém řízení, které se týká sexuálního násilí. A toto vše jsou věci, které zcela zásadně změní náš trestní proces.

Martina: Paní doktorko, velice vám děkuji za váš právní výklad této důležité úmluvy.

Daniela Kovářová: Já vám děkuji za prostor.

Všechny příspěvky s Daniela Kovářová

Diskuze:

  1. Pokiaľ sa niečo zásadné neurobí s prebujnelým alkoholizmom a inými toxikomániami, závislosťami- tak nech sa európske ženy radšej nevydávajú.

  2. Já zpravidla v komentářích nereaguji, ale tentokrát mi to nedá. Pracuji rovněž v oblasti, která se práva dotýká. A tudíž se vcelku pravidelně setkávám se situacemi, které laikům – neprávníkům zpravidla unikají, pokud čtou jakoukoliv právní normu. A toto moje vyjádření rozhodně nesměřuje k tomu, že laici jsou hloupí a neumí číst. Já sama v některých situacích v práci potřebuji rady právníka z důvodů, které uvádím níže. Každá právní norma je vykládána v kontextu celého práva. Takže některé pojmy, které příslušná právní norma používá, jsou definovány v jiné právní normě a takto jsou aplikovány. A my laici tento kontext práva neznáme, navíc to, jak používáme některé pojmy v běžném životě není totožné s tím, jak jsou právně ukotveny. Takže například násilný čin neznamená jen fyzické násilí – viz například definice předsudečného násilí nebo násilí z nenávisti. Takže opravdu nejde jen o prostý text úmluvy, ale o text úmluvy v celém kontextu národního i mezinárodního práva. A ten kontext my laici neznáme, nebo ho známe jen v omezeném rozsahu. A ti, co úmluvu prosazují, to moc dobře vědí. Proto nás chlácholí, že některé věci nemohou nastat, protože v úmluvě nejsou napsané. Mohou nastat a nastanou, protože úmluva nebude aplikována a vykládána sama o sobě, ale v kontextu celého práva. A to si právníci moc dobře uvědomují. Hezký den všem.

  3. Podle tohoto pořadu nejde ani tak o nějakou rovnoprávnost či navyšování etiky, ale vyloženě o nucené kauzy a tím i výdělky pro právníky. Ono vůbec vždy jde o právníky a prebendy. (porovnejte odměny)….

  4. Hmm… Jak jsem chtěl skoro hned tleskat paní JUDr. Kovářové, jak dobře se tématiky zmocnila, tak jsem trochu opatrný – protože takováto vynechání zcela zásadních slov, která mění ve výsledku smysl, jsou velice ošidná. Že by přečetla dokument tak halabala?

  5. Asi bych mohl být obviněn z toho, že sedím s pí Kovářovou v jedné „komnatě ozvěn“, ale naprosto v e všem s ní souhlasím. Na zmíněný názor právníků z úřadu vlády bych doporučil nebrat nejmenší ohled. Praktiské zkušnosti ukazují, že většina názorů jimi a mnoha jinými ministrskými právníky a úředníky prosazované jsou proti normálnímu lidskému chápání.

  6. Me ty rozhovory na tomto servru „Svobodne Universum“ a vlastne cely tento portal pripadaji minimalne pekne divne, spis ale podezrele. Jakoby se snazili delat dojem na ctenare/posluchace ze jsou tady totalne objektivni a nepodlehaji rezimu, a muzete se zde dozvedet i neprijemnou, utajovanou pravdu. Ve skutecnosti ale, kdyz poslouchate ty hovory, tak jsou vedene velmi prorezimnim stylem, nikdo nerekne naprosto nic kontroverzniho nebo nepohodlneho, vse je vedeno jakoze se deji nejake nepochopitelne veci a z rozhovoru tady byste pouze usoudili ze duvodem je jakasi vseobecna naivita absolutne vsech. No, kdo chce at tomu veri, ale to bude muset byt clovek ktery asi veri vsemu. Osobne tomuto serveru naprosto neduveruju. Pokud se chcete dozvedet neco mimo mainstream, potom aeronet.cz atd jsou naprosto jina liga.

  7. Ja len nerozumiem ako chce niekto zdôvodniť, prečo vybral práve ženy ako skupinu, ktorú treba prioritne chrániť pred náslilím a to dokonca upieraním základných práv iným ľuďom, či už mužom, alebo aj deťom, postihnutým fyzicky alebo mentálne…

    Lebo podľa štatistík podstatne viac mužov ako žien zomiera ako obeť násilia. Muž má väčšie zábrany oznámiť náslie páchané ženou ako žena násilie páchané mužom, alebo čo i len zdieľať s inými svoje trápenie – lebo sa o.i. viac obáva „stereotypného“ výsmechu, poníženia, bagatelizovania aj úplnej ignorácie jeho problému okolím. Tu niekde asi vo 4. – 6. diele vraj známy odborník Anton Heretik hovorí, že ak žena pácha trestné činy, tak 80% na členoch svojej rodiny (20% mimo rodiny) a ak ju pácha muž tak 50%. https://www.youtube.com/watch?v=gqKKad3LYNo&list=PLf6ACDlmOtV3sy5yp907PDcPpXTrWrfMX&index=4

    A tu sú stovky štúdií na obrovskej vzorke ľudí preukazujúce, že agresívne správanie žien je prinajmenšom rovnako časté ako mužov http://www.csulb.edu/~mfiebert/assault.htm Iba formy sa zvyčajne líšia, ale nie závažnosť. K ženám sú však súdy podstatne zhovievavejšie a o.i. aj za rovnaké skutky im dávajú podstatne nižšie tresty ako mužom.

    Takže znova sa pýtam, kto a prečo vybral z mnohých skupín ohrozených násilím práve skupinu na základe pohlavia, ženy?

  8. Celá „istanbulská smlouva“ vypadá jako další pokus salonních levičáků zničit tradiční evropskou společnost. V islámských komunitách se ji totiž nikdo neodváží vymáhat, buzerováni budou jen původní evropané. A možnou ochranou proti úřední šikaně se ukáže být konverze k islámu…

  9. ZdeněkJ. napsal:
    10.12.2019 (20:10)
    V principu není důvod nějaký takový paskvil přijímat. A pokud v některých zemích mají principiální problém s násilím nejen na ženách, nějaký cár papíru tomu nepomůže, protože je to primárně kulturně-náboženský problém.
    —————
    Pane, ja mam pocit ze vy vubec nechapete ktera bije.

  10. V principu není důvod nějaký takový paskvil přijímat. A pokud v některých zemích mají principiální problém s násilím nejen na ženách, nějaký cár papíru tomu nepomůže, protože je to primárně kulturně-náboženský problém.

  11. Ještě bych zapomněla, úplné znění čl. 27
    Článek 27 – Oznamování

    Smluvní strany přijmou nezbytná opatření za účelem povzbuzení všech osob, jež se stanou svědkem spáchání násilného činu spadajícího do působnosti této úmluvy nebo jež mají oprávněný důvod se domnívat, že k takovému činu může dojít nebo že lze další násilný čin očekávat, aby to oznámily příslušným organizacím nebo úřadům.
    ___
    Opět paní Kovářová vypustila podstatné slovíčko, a to tentokrát „NÁSILNÉHO“. Může Vám to připadat jako detail, ale tím pádem se to určitě nevztahuje na nějaké verbálně nevhodné činy, okuky atd. Tohle jsou prostě lži, od erudovaného právníka moc nechápu proč zde zaznívají. Jistě se dají najít argumenty pravdivé, proč nechci Istanbulskou úmluvu, nebo ne…?

  12. Paní Kovářová tvrdí: „Článek 48 navíc říká, že strany přijmou opatření k zákazu alternativního řešení sporů, to znamená mediace.“

    Dovolím si uvést to na pravou míru, článek 48 zní:
    Zákaz řízení a rozsudků v rámci povinného alternativního řešení sporů
    1. Smluvní strany přijmou legislativní nebo jiná opatření nezbytná k zakázání povinného alternativní řešení sporů, včetně mediace a smírčího řízení, a to ve vztahu ke všem formám násilí spadajícím do působnosti této úmluvy.

    2. Smluvní strany přijmou nezbytná legislativní nebo jiná opatření, která zajistí, aby v případě uložení peněžitého trestu bylo náležitě přihlédnuto ke schopnosti pachatele dostát svým finančním závazkům vůči oběti.

    Všimli jste si slovíčka „povinného“? 🙂 Víte na co takový článek cílí? Proboha ne na nějakou snahu zakázat dobrovolné smírčí řízení, mediaci,..ale zakázat POVINNOU mediaci, tedy pro náš právní řád to smysl nemá, nic takového tu neexistuje, ale jsou země, kde se třeba řeší znásilnění dívky tím, že nejstarší pánové z obou rodin to nějak rozřeší smírčím řízením, třeba svatbou dívky s násilníkem, a šmitec…:/ A v některých (dle mě šílených) kulturách to opravdu je dodnes normou, POVINNĚ rozřešit spor skrze mediaci rodin.

    Pro nás je to opravdu něco mimo naše právo, takže jaksi obsoletní ustanovení, ale argument paní právničky je jaksi..zavádějící..? Lživý? 🙂 Nechápu..Mějte se.

Napsat komentář k „NicolZrušit odpověď