Zpět
Pavel Radosta Díl 2/3

Česká Sibiř, dobrý způsob, jak přezimovat léto

Text 28.6.202029 min Přehrát

V předchozí části rozhovoru jsme si povídali s cestovatelem Pavlem Radostou o krásách naší země, kde najdete malé kousky mnoha další zemí. Vyprávěl například o České Kanadě, což je nádherný kousek země zhruba mezi Jindřichovým Hradcem, Novou Bystřicí, Slavonicemi a Dačicemi. Je to trochu studený kraj, a tím mimo jiné připomíná Kanadu. Ale má jednu obrovskou výhodu, která bude – a vlastně už stále více je – u nás vyhledávána: nejsou tam žádné obří atrakce, nacpaná parkoviště, dálnice, a většinou ani silnice první třídy. Ale zato spousty krásné, neporušené přírody, kde můžeme narazit třeba i na bizony. Takže když tam jste na podzim, kdy javory červeně vybarví listí, a v dáli vidíte hrby bizonů, tak si klidně můžete připadat jako někde v Britské Kolumbii. A v tomto díle budeme v povídání o krásných místech s Pavlem Radostou pokračovat.

Martina: Já si uvědomuji, že když se tak bavíme o cestování kolem světa Českem bez pasu, tak to trošku připomíná filipiku z knihy Saturnin, kde se jeden z hlavních hrdinů vyznává, že hrozně nemá rád kuře ala bažant, nebo králík ala zajíc, protože to znamená, že je to vždy něco běžného, neurozeného, ala něco vzácnějšího. A my máme potřebu říkat Česká Kanada, České Švýcarsko, České Toskánsko, když nám to dělá dobře. Tak se pojďme dále vyjadřovat s úctou o místech, která nám připomínají dovolenková místa, ale máme je u nás doma. Třeba České Švýcarsko – je to místo, které bys navštěvoval a které znáš? Pravčickou bránu zná zřejmě každý minimálně z kalendářů a fotek. Co o Českém Švýcarsku víš ty?

Pavel Radosta: Skoro nic. Opravdu, já si nedělám ambice být rozumbrada na celou Českou republiku, navíc mám špatnou paměť a orientační smysl. Zrovna České Švýcarsko, musím přiznat, moc neznám. Ne, že bych tam nikdy nebyl, ale Český ráj, České Švýcarsko – vidíš Ráj máme třeba tady, máme i spoustu Pekel a Onen Svět. Z toho mám zážitek. Když jsem dělal knížku o jižních Čechách, tak knížka, jako všechno se dělá, to slovo nemám rád, ale vždycky to tak bylo, na zakázku, jestliže to člověka živilo a musel to dělat racionálně. To znamená, že za jednotku času je potřeba odvést co nejlepší péči. Takže jsem byl z té knížky už trochu utahanej. Jezdil jsem po jižních Čechách, jedl večer po nějakých třech dnech fotografování, a to opravdu není jenom procházka s foťákem. Foťák se stativem váží 15 kilogramů a už jsem byl utahanej, jel jsem, a najednou světla reflektorů ozářila ceduli „Onen Svět“. Skoro jsem se lekl, a tak jsem si říkal, jestli nemám zabočit, jestli už se nemám odebrat, jestli to není znamení. Takže to mě skutečně překvapilo. Navíc na chalupu jezdím přes vesnici Závist, které se také vyhýbám, a jezdím druhou cestou. Ale to jsem odbočil úplně někam jinam. České Švýcarsko.

Martina: Z Českého Švýcarska, ano.

Pavel Radosta: To je další fotograficky zaslíbená země, a já, když nemusím, tak nedělám věci, které se dělají, ale dělám věci, které chci dělat. Nevím, jestli je to dost srozumitelná formulace. České Švýcarsko mi už přijde trochu zprofanované, ale neznám ho, nemám s tím tak hlubokou vlastní mnohaletou zkušenost. Je to přesně místo prvního plánu: „Tak co budeme letos dělat, když nemůžeme do Chorvatska, mámo? Tak pojedeme do Českého Švýcarska.“ Nevím, jestli se tam všichni vejdou, nevím, jestli je to opravdu tak kouzelná krajina. Ale je to zvláštní krajina, tak jako všechno, když se tam ocitneme sami. Ze všech cest, ze všeho fotografování po České republice, mám největší zážitky z oblastí, kde jsem na zajímavém místě zůstal sám. Kde jsem měl čas to vychutnat, kde si dané místo odpočalo od davů lidí, kteří tam chodili, a nějakým způsobem na mě dýchlo…

Martina: To nám asi teď nehrozí. Myslím si, že teď se nám to malinko zahustí.

Pavel Radosta: …což nevím, jestli se nám speciálně v Českém Švýcarsku podaří.

Martina: Je vidět, že České Švýcarsko nemáš nachozené, protože tam jsou určitě místa, která jsou lidí prostá, protože nejsou takzvaně profláklá. Tak já budu hledat, a třeba dám posluchačům časem typ na někoho, kdo má České Švýcarsko rád, a zná ho víc. Pravčickou bránu, nebo slavný lom, který hraje v Pyšné princezně a tak dále, což jsou také fotograficky velmi známá místa. Rozumím, Českým Švýcarskem tě nebudu trápit. A co třeba Česká Sibiř?

Pavel Radosta: Taky jsem chtěl něco vyhrknout. Česká Sibiř, tu shodou okolností znám ze své lesnické minulosti, protože jsme tam měli pokusnou školku, nedaleko Miličína. Je to místo které dostalo jméno podle chladných rán, která se tam můžou objevit, ale rozhodně to není nejchladnější místo. Větší zážitek jsem měl třeba na Jezerní slati, kdy jsme tam v červenci naměřili tři stupně. Jezerní slať kousek od Kvildy. Byl jsem někdy v srpnu na Jizerce, to je další nejchladnější místo v ČR, a bylo tam opravdu jak na Sibiři. Profukovalo tam tak, jak vždycky profukuje, ledový vítr. Byl tam ten pocit chladu.

Martina: Ještě chvilku pokračuj a máme jistotu, že tam budeme sami, protože nevím, kdo by spěchal o dovolené na tři stupně.

Pavel Radosta: Tak jestli tam půjde jako do Chorvatska, takže bude mít nafukovací lehátko, kolo a opalovací krém, tak tam možná i zůstane.

Martina: Ale je to hezký návod, mohl by to být třeba slogan: „Česká Sibiř, dobrý způsob, jak přezimovat léto.“

Pavel Radosta: Tak Česká Sibiř, ale je to i spousta měst, všechny si nepamatuju, protože to nejsou velká města, spíše vesnice. Zní to až komicky, když člověk narazí na Paříž nebo Vídeň kousek od Velkého Meziříčí. Několik Benátek, a myslím, že České republice je několik Mnichovů.

Martina: Také Jeruzalém.

Pavel Radosta: Jeruzalém, těch je také několik. Jeden Jeruzalém byla, myslím, samostatná obec někde u Pelhřimova a nevím, jestli to už není součástí. Jeden Jeruzalém je kousek od Jimramova. Je to malá osada, několikrát jsem tam projížděl na kole. Kousek od Jeruzaléma, skoro sousední, je osada Pustá Rybná, takový krásný kontrast, Pustá Rybná. Už z toho jména dýchne osamělost, že tam skutečně nebudou návaly na návsi a nebudou tam hledat kostel. On tam skutečně není, ale mohla by to být taková zajímavá pouť, jako se chodí do Santiaga de Compostela, tak by to byla pouť z Pusté Rybné do Jeruzaléma.

Martina: To by šlo. Ale když vyslovuješ ty ponuré názvy, které už samy o sobě vytvářejí fonetickou zvukomalebnost, tak já jsem objevila jednu zastávku, která je nedaleko Stožce na Šumavě, toto místo popisuje také Karel Čapek, a to je Černý kříž u Mrtvého luhu. To netrumfneš. Tam ti skutečně naskočí husí kůže, jen co to vyslovíš, a je to zvláštní pustina. Pojďme se podívat dál, abychom se trochu rozveselili. Do Řecka, tam to úplně nevypadá, některé ostrovy jsou obsazeny migranty. Na zbytek nás letos nepustí, i když možná někam ano, to ještě nevíme. Ale když už jsme v minulých letech směřovali do Athén, tak Kroměříži se říká Moravské Athény. Znáš je?

Pavel Radosta: Toto je pro mě strašná otázka. Znáš něco? Víš něco? Já celý život žiju z pochybností, takže nemůžu odpovědět, zda něco opravdu důkladně znám. V životě jsem znal a věděl opravdu důkladně jenom jednu věc, která by asi nikoho nezajímala, a to je rhizogeneze vybraných lesních dřevin. To byl můj obor.

Martina: Tak to si necháme na příští pořad.

Pavel Radosta: To si necháme na nějakou hodně pozdní noční hodinu. Kroměříž není daleko a mám ji rád. Teď mě napadlo, jestli když mluvíme o tom, jak u nás pojmenováváme oblasti a města „ala“, tak jestli třeba v Řecku neexistuje město Papadakis ala Kroměříž? Nebo jestli se Athénám neříká Řecká Kroměříž?

Martina: Řecký Černý kříž u Mrtvého luhu – to se chytne.

Pavel Radosta: Těch tam bude více, Mrtvých luhů. A vůbec, Šumava je krásně…

Martina: …Mysteriózní. Mimochodem my jsme z ní utekli, ale Šumavě se říká Český Tibet.

Pavel Radosta: To nevím.

Domy na Knížecí pláni se stavěly tak, že postavili dům, vykopali sklep a u něj zasadili stromy, aby stínily a uchoval se dlouho led a potraviny. Dnes jsou mezi zbytky základů domů po krajině rozmístěny skupinky stromů.

Martina: No klidně se mě zeptej. Ano, Šumavě se říká Český Tibet, o tom si budu časem povídat s Alešem Palánem, který se věnoval samotářům, kteří žijí na Šumavě. „Raději zešílet v divočině“ se jmenuje jeho úspěšná kniha. A ano, Český Tibet, protože Šumava je velmi mysteriózní krajina. Co máš nejraději ze Šumavy?

Pavel Radosta: Ze Šumavy, ještě že nešišláme.

Martina: Já šišlám.

Pavel Radosta: Ze Šumavy mám jednoznačnou odpověď – Knížecí pláně. To jsou pláně asi 5- 6 kilometrů nad Kvildou, na samé hranici s Bavorskem. Nemohu říct proč, nevím, proč je mám rád. Je to místo, které má osud mnoha šumavských obcí. Svého času tam byla osada asi 1200-1500 lidí, možná kostel, několik hospod, kousek dál pošta, tři hotely. Češi a Němci tam dlouhá staletí putovali, a vyměňovali mezi sebou zboží a geny. Pak přišla druhá světová válka a odsun, naše lidová armáda, která na něčem potřebovala trénovat, a tak střílela z děl do kostelů a usedlostí. Takže to je trošku mrtvý luh se spoustou křížů. Zajímavou věcí je, že se domy na pláni stavěly tak, že se postavil dům, vykopal sklep a u sklepa se zasadily stromy, aby ten sklep stínily, aby v něm dlouho zůstal led, uchované potraviny, byl to trochu jakýsi mrazák. Dneska jsou tam už jenom zbytky základů těchto domů, ale po krajině jsou rozmístěny skupinky stromů, které chránily sklepy. Zbyly tam základy rozstříleného kostela a hřbitov, kde jsou pohřbeni pašeráci zastřelení při přechodu hranic. To všechno má velmi ponurou, špatnou atmosférou, protože to má svou genealogii. Má to svého ducha, a to přesto, že jsem velmi racionální člověk a na duchy nevěřím. Takže Knížecí pláně. Jinak mě fascinují Sudety, ne jenom šumavské. Třeba osud Kvildy, kde bylo kdysi asi 1452 obyvatel, z toho 6 českých. Po válce tam přišli noví osídlenci odněkud z Žitného ostrova, kteří si na první setbu přinesli melouny a kukuřici, a nepřipravili dřevo na zimu. Takže tam vydrželi rok, dva. Když jim došla kukuřice, tak odešli. A přišla armáda, která si tam udělala střelnici, tak zanikly v pohraničí stovky osad. Pak přišla sametová revoluce, a lidé, teď hodně generalizuji, není to tak všude, kteří postavili na hranicích penziony, a hlavně hampejsy. Němci se do těchto hampejzů vrátili, ale pořád to nemělo tu šťávu. Ale mám pocit, že poslední dobou se tam vytváří nová místní populace, rostou tam noví místní, kteří všichni odněkud přišli v dobrém slova smyslu, kterým záleží na historii místa, záleží jim na architektuře, na krajině, na lese, na Šumavě. Možná je to jenom povrchní dojem, protože já jsem u všech míst, kromě těch, kde jsem desítky let žil, což jsou dvě, tři, návštěvník. Někde možná hlubší, než když tam někdo jednou přijede na dovolenou, projíždí na služební cestě, nebo rozváží limonády po celé republice z alpských ledovců, ale pořád jsem povrchní návštěvník. Možná jsem idealista, ale mám pocit, že speciálně na Šumavě se tvoří noví místní a že to konečně od druhé světové války má smysl. Dokonce se tam vrací Bavoři, Němci a Rakušané, teď už ne za nejlevnějším řízkem a za nejlevnější noční zábavou. Ale vrací se proto, aby obnovovali a dokončovali to, co stavěli jejich předci.

Třeba Podhorská ves v Novohradských horách, kde je zřícenina kostela, který dostal spoustu dělových ran…

Martina: Fascinující místa…

Pavel Radosta: …a dneska na něm pracují Češi i Němci, postupně dostává tvar a hlavně poslání kostela. Sice nemá střechu, nevím, jak jsou daleko, ale postavíš se doprostřed bývalé hlavní lodi a víš, že jsi v kostele, i když máš pod nohama trávu a nikde není žádná lavice.

V Dobré Vodě vyvěrá zázračný pramen, ze kterého se poutník napije a „prozře“. Ale existují lidé, kteří vodu stáčí do kanystrů a lahví, a prodávají.

Martina: Je tam duch místa. Možná se právě naši posluchači na ta místa vydají, nasají atmosférou této oblasti a uvědomí si, jak krásná a pestrá je naše krajina a země. Ale když jsi teď zavítal do Novohradských hor, víš o nich více? Já jsem kdysi Novohradské hory objevila skrze psí sport, protože tam existuje Husky Dream, kde pan Ochozka provozuje školu psího sportu. A tam jsme kdysi začali jezdit psí spřežení, což bylo něco unikátního, myslím, že unikátního v celé Evropě, protože všude jinde s pejsky běháte po ovále na nějakém velkém hřišti, zatímco tam jsme jeli se zapřaženými sibiřskými husky 30 kilometrů krajinou, což je život naprosto měnící zážitek. Ale přesto jsem Novohradské hory vůbec neznala, a až skrze toto jsem se do nich začala vracet. Znáš je? Víš o nich něco? Můžeš z nich něco doporučit? Vím, že jsou tam vrchy, tuším Slepičí hory, a podobně. Je tam Dobrá Voda.

Pavel Radosta: Slepičí hory jsou předhůří Novohradských hor, je to zvláštní a ne moc navštěvovaná končina. Taková jsou všechna místa, která nejsou prvoplánově atraktivní. Tak, jako České Švýcarsko prvoplánové bezesporu je, tak toto jsou místa, kde musíš zážitek a krásu umět trošku najít, musíš ji umět vychutnat, trošku k ní dospět – a musíš tam dospět v klidu. Trvá to trošku déle. Pro mě Novohradské hory, nevím, jestli to tak pořád ještě je, byly protiváhou Šumavy, která byla, nebo je turisticky velice frekventovaná. Novohradské hory jsou geomorfologicky, biologicky, botanicky, co se týká lesního prostředí, velmi podobné Šumavě. Je to stejný typ pohoří, ale lidí tam bylo podstatně méně, což je na Novohradských horách zase cennější. A kromě toho Klášter, Dobrá Voda a zázračná léčivá voda, která vyvěrá ze studánky. Hned mi naskočil negativní zážitek, kdy poutník, který tam projíždí na kole, nebo jde pěšky, si nabere do dlaně tuto vodu, napije se a prozře, nebo nevím jaké má účinky. Ale potom jsou tam lidé, kteří přijedou s kanystry, tuto vodu pak stáčí do lahví – a dole v Kaplici ji prodávají. To je apel na to, abychom to nedělali, snad většina našich posluchačů to dělat nebude a nedělá. Novohradské hory jsou zase místo, které není příliš frekventované, které je potřeba objevovat. Ale myslím, že největší devízu, a pro mě větší cenu, než České středohoří, mají Bíle Karpaty. Já o nich často mluvím, a to proto, že tam nic prvoplánového není. To je jenom krásná, autentická, zachovalá a trošku jiná krajina, než na kterou jsme zvyklí. Je tichá, kontemplativní, trošku zádumčivá, zvlášť když je tam člověk v předjaří, pozdě na podzim, ale i v létě, v zimě je tam nádherně. Možná proto, že tam není spousta sjezdovek, i když pár jich tam taky je. Nejsou tam magistrály, nejsou tam zámky, které by navštívilo 200 tisíc lidí ročně, žádné bobové dráhy z Javořiny dolů. Takže místo, kde není moc lidí, a kde je člověku dobře právě z tohoto důvodu. Ale to je to, o čem jsme mluvili od začátku, ve chvíli, kdy tam přijede tolik lidí, jak do Českého Švýcarska, což se asi nestane, tak kouzlo vyprchá.

Komňa proslula tím, že z nějakých 300 obyvatel je asi 200 zvěrokleštičů

Martina: Nebo když někdo napíše tak skvělou knihu jako Kateřina Tučková, která se jmenuje Žítkovské bohyně, a z části Bílých Karpat se stane poutní místo. Ano, ona daná vesnice, nebo oblast, na tom svým způsobem trošku zbohatne, ale mnozí z místních jsou nešťastní, protože tam najednou začali lidé jezdit a hledat ty bohyně, Irmu a všechny hlavní hrdinky, které jsou v knize. Ale je to v každém případě, opět musím říci to slovo, naprosto mysteriózní místo.

Pavel Radosta: Kateřina Tučková podle mě napsala ještě lepší knížku. Žítkovské bohyně jsou fajn, ale pro mě je lepší Vyhnání Gerty Schnirch. To je pro mě ještě autentičtější. Jinak v Žítkové moc nechtějí o Žítkovských bohyních slyšet.

Martina: Já vím, byla jsem se tam na to zeptat. Nejsou rádi.

Pavel Radosta: Pro mě je tam trošku masochisticky mysterióznější místo, a to je Komňa, kousíček odtud. Kromě toho, že si dělají nároky na rodiště Komenského, jako jedni z několika v tom místě, tak Komňa proslula tím, že z nějakých 300 obyvatel je asi 200 zvěrokleštičů.

Martina: Myškáři? Ehm.

Pavel Radosta: Myškáři. To byla metropole zvěrokleštičů, bylo to umění, vrcholně specifické řemeslo. Oni roznášeli slávu Komni po celé střední Evropě, provozovali řemeslo od Ukrajiny až po Lombardii. Je zvláštní, jak se v malé obci narodí 200 zvěrokleštičů.

Martina: Když už jsme u toho, jak dokáží dobře napsané romány některá místa proslavit, až poškodit. Kateřina Tučková teď dopsala knihu O Bílé Vodě a Rychlebských horách, ve kterých Bílá Voda je, a kam je tento román, který se týká řádových sester a jejich internačního kláštera, situován. Tak uvidíme, jestli se jim z Bílé Vody stane poutní místo.

Pavel Radosta: Ty znáš Rychlebské hory daleko lépe jak já, a je to další z míst, kde když člověk jede na kole a píchne, tak bude půl dne čekat, než někdo pojede kolem.

Martina: Nemá cenu čekat. Vezmi si kolo na hřbet a běž, pokud se v těch ryzích centrálních Rychlebských horách neztratíš. Jsou tam vesnice, které v sobě mají opět ta česko-německá rezidua, kde jsou Žulová, Vápenná a tak dále. Najdete je, když zajdete na místní hřbitov. Tam uvidíte mnoho náhrobků, na kterých jsou ztesaná například německá jména a tak dále. To jsou zase místa, která umožní člověku zastavit se a zamyslet nad tím, jak právě těmito místy kráčela historie. Ale Pavle Radosto, když už se dostáváme stále hlouběji, a za chvíli bychom možná začali být trošku depresivní, tak já bych se moc ráda v našem rozhovoru věnovala určitým mysteriózním místům a postavám, která jsou spojena s určitými geografickými oblastmi naší země. Ale jestlipak víš, odkud jsme se dostali až tam, kde teď jsme? Začali jsme si totiž povídat o Moravských Athénách v Kroměříži, a pak jsme mluvili o tom, zdalipak mají někde v Řecku Černý kříž u Mrtvého luhu, a už jsme byli na Šumavě. Pojďme se ještě podívat do Moravských Athén, do Kroměříže, protože toto město má hodně do sebe.

Pavel Radosta: Přemýšlím, jak se vyhnout těm zahradám.

Martina: To nejde, už tam okopáváš.

Pavel Radosta: Zahrady v Kroměříži. Já mám samozřejmě zahrady a parky rád. Když jsem dělal knížku o baroku v jižních Čechách, tak jsem přišel na chuť barokním zahradám. Zahradám se nedá vyhnout, ale je to bohužel zase místo, zase Kroměříž, prostě UNESCO, které přitahuje lidi, a které je na povrchní návštěvu. Kroměříž je nádherná, zahrady jsou nádherné, ale prosím vás, jeďte tam, až bude pršet, a vezměte si pláštěnku, deštníky, a do placatice nějakou místní slivku. Projděte si tyto zahrady, když prší, když je bouřka. Všechno to dostane úplně jinou atmosféru a náladu, lidí tam bude méně, a rozhodně na to budete více vzpomínat, než když byste stáli 45 minut ve frontě na lístky. To je má rada na Kroměříž, trošku začínám připomínat Halinu Pawlowskou.

Martina: V čem?

Pavel Radosta: Poslední rada zní…

Martina: A zazní možná příště. Tentokrát ti děkuji za rozhovor.

Pavel Radosta: Také děkuji.

Všechny příspěvky s Pavel Radosta

Diskuze:

  1. České Švýcarsko máme hodně prochozené mnozí tady z Děčína a okolí. Zejména z dob před založením NP, kdy jsme chodili cestou necestou a znali i místa nyní nepřístupná. Býval to ráj trempů, labirint skal a převisů. Pod mnohými převisy bývala tábořiště s ohništi využívaná zejména o víkendech. Některé více, jiná méně. To skončilo zřízením NP. To je v tomto ohledu pro ochranu přírody užitečné, že lidi nemůžou všude. Ovšem pravý důvou zřízení NP, bude zřejmě někde jinde, než je ochrana přírody.

    Tam, kde jsme dříve s těžkými tornami, v nichž jsme si nosili všechno, co jsme potřebovali, přelézali a podlézali kmeny stromů padlé přes cestu je dnes asfaltová cesta pro mastňáky na koloběžkách. Ti navíc jezdí jen s kopce. Nahoru je vozí i s koloběžkami po silnici. NP má především nalákat turisty, které v něm utratí peníze. Kvůli nim se dělají takové atrakce. O ochranu přírody zas tak nejde.

    Analogie k cyklobusům z Děčína na Sněžník. Taky, aby se mohli, nevím jak je nazvat, cyklisty asi ne, pouze vozit s kopce dolů, čímž přijdou o možnost podat pořádný výkon při cestě nahoru. Navíc věc velmi nákladná a přírodu poškozující, i vzhledem k tomu, že přívěs za autobusy bývá prázdný.

    A stolová hora Děčínský Sněžník je výborný cíl pro pěší cestu. Z Děčína převýšení asi 600 m. Je tam parádní vyhlídka a navíc ještě rozhledna (Rozhleden i vyhlídek to je v okolí více). A kdo to zvládne může jít ještě dále do labirinti Tiské Stěny. A tak bych mohl pokračovat na tomto a zvláště pak na pavém břehu Labe od Kvádrberku přes Dolský mlýn, Malou pravčickou bránu a několik skalních hradů po brtnické ledopády a Geologickou zahradu v Krásné Lípě.

    Když v souvislosti s válkou v Afghanistánu popisovali tamní krajinu, jako by se jednalo o podobné labirinty, jako jsou zde. Čili v Afghanistánu je takové Asijské České Švýcarsko.

  2. Kde domov můj ? Evropa. Podprahové grázlovství bruselské ČT.

    Tak sprostým názvem hanobícím naši hymnu, tedy jeden z našich státních a národních symbolů, přispívá jejich, tedy bruselská, tedy Česká televize podprahově k tomu, abychom si konečně uvědomili, kdo je našim nynějším nadřízeným místo SSSR.

    Hanba České televizi, hanba všem, kteří si to lotrovství neumějí uvědomit nebo ho dokonce podporují.

Napsat komentář k „Karel JanyškaZrušit odpověď