České země jsou největším meteorickým kráterem v Evropě. Z jeho podloží vyvěrají nejen řeky, ale i duchovní bohatství

Martina: Ty jsi zmínil tak hezky vášnivě Jaroslava Foglara, a já si myslím, že to je spisovatel, který hodnotově a osobnostně ovlivnil celé generace mladých lidí, protože když se k nim tato literatura dostala – ty jsi zmínil, že v citlivém věku – tak každý chtěl být raději Mirek Dušín, než Dlouhé Bidlo. Myslíš si, že Jaroslav Foglar ovlivnil určité generace lidí vlastně mnohem víc než třeba teologie než církev, právě v době, kdy lidé, řekněme, duchovně, spirituálně strádali?

Otakáro Schmidt: Myslím, že na tom trošku pravdy je, že je to tak. A myslím, že v případě Jaroslava Foglara, který byl jako katolík pokřtěn jenom úředně, a pak ho dokonce maminka z církve odhlásila, což bylo po první světové válce módní – to bylo tak, že k tomu měl možná v něčem naivní, ale v něčem velmi hluboký vztah, tedy k věcem, který nás přesahují. A že tím ovlivňoval člověka v letech, kdy je mu šest až patnáct, kdy je velmi otevřený a připravený pro dobrodružství a tajemno. A že tím udělal velkou službu tomu, že mládež byla právě náchylná, nebo otevřená k věcem, které nás přesahují. Já si myslím, že kdyby své romány napsal normálně nábožensky, nebo rovnou natvrdo, že by tam byli svatí a tak dále, tak že by to možná racionálněji myslící děti neoslovilo. Ale tím, že se tam občas vyskytla nějaká smrt – o tom hezky píše Tomáš Vučka, a je jich víc, Pavel Hošek, a ještě Zdeněk Bauer, kteří o tom píšou knihy.

Martina: Ano, třeba teolog a religionista Pavel Hošek, a on to i nazval „Evangelium podle Jaroslava Foglara“, to je přesně to, co jsi teď vlastně zmiňoval.

Otakáro Schmidt: Já jsem se s nimi sešel právě kvůli dokumentu pro „Utajený příběhy českých dějin, Tajemství Jaroslava Foglara“, a všichni se shodovali na tom, že Jaroslav Foglar nebyl programově nijak nábožensky vedený, ale měl v sobě nějakou neuvěřitelnou schopnost, a nedá se to ani nijak moc hodnotit literárně, protože ten, kdo k tomu nepřišel ve správných letech, mezi šestým a patnáctým rokem, tak může říkat, že to je brak, literárně je to chudý, a kdesi cosi. Ale v něčem to má takovou sílu, že se to vlastně literárně hodnotit nedá. Ale je tam něco, co prostě děti chytne, a co je do toho zatáhne. A nevím, jestli jde úplně o to, že by člověk nechtěl být Dlouhý Bidlo, Štětináč, nebo Bohouš. Ale myslím, že my jsme asi nechtěli být moc Mirek Dušín. My jsme chtěli být něco mezi tím – Jarka Metelka, já jsem byl Červenáček – protože mi to přišlo, že třeba Mirek Dušín je už moc.

Martina: „Podívejte, jak ten Mirek Dušín krásně běží. Ale co tam chce ten člověk s tím polenem. Protestuji.“

Otakáro Schmidt: Přesně, bylo to tak vyvážený, že tam byla tahle parta, a i ta druhá, a každý, si ve svým městě hledal svá Stínadla. Takže jestliže Jaroslav Foglar chtěl na konci svého života prozradit, kde vlastně Stínadla byla, kde byla Rozdělovací třída, tak si myslím, že o to ani tak nešlo, a ani bychom to nechtěli vědět.

Martina: A bylo moc hezké, že do této velké party přibral i holky, protože tady nebyli hlavními hrdiny jenom kluci, ale byla tady i Zlatá Podkova, Haha Bimbi, a to pro nás holky bylo docela důležité.

Otakáro Schmidt: To mi přišlo líto, že tam právě bylo málo holek.

Martina: A tak víš co, my jsme to tak nebraly, my jsme si pak chtěly pořád stavět klubovny z bedniček, z písku, a tak v době, kdy sehnat bedničku s pískem bylo šlakovitě těžké. Ale teď se vydám ještě k dalším tvým tématům, protože ty si velmi často vybíráš témata, která jsou nepostižitelná, řekněme, éterická. A to je třeba pro mě tvůj dokument Duše Čech. Řekni mi, co ses dozvěděl o tom, jakou mají Čechy duši?

Otakáro Schmidt: To je vlastně spojeno s geniem loci, takzvaná paměť místa, a teorie o tom, že každý národ a každý území má nějakou svoji duši. A to je v českým prostředí umocněný tím, že Čechy vypadají, nebo jsou z vesmíru vidět jakoby s korunou kolem sebe z hor, a dokonce mají, dalo by se říct, tvar srdce. A Praha má taky tvar srdce, takže Praha je srdce v srdci. A to se vysvětluje teorií, že sem před miliardou let dopadl meteorit, podle různých Cílků a Neubaerů, a lidí příznivých pro tyto tajuplné věci, tohoto geologického typu, a tento meteorit vytvořil kráter s korunou hor okolo. Takže tady pramení všechny řeky, a stýkají dovnitř, a nepřitéká sem žádná řeka zvenčí. A to by se dalo říct i o duchovních proudech, je to vlastně historická duchovní paměť tohoto místa.

A ještě jedna věc je zvláštní, která má právě s tímhle určitou podobnost tím, že to vytvořilo podloží pro vzácný rudy, který vytvořily ve svých puklinách a zlomech vyvěrání, a tím pádem tam vznikaly městečka, a na solných a jiných cestách sem proudili Evropou ve středověku a starověku lidé, a v těchto městečcích na zlomech, kde se těžily vzácné rudy, se vytvářelo určité bohatství. A vytvářelo to možná i spiritualitu obyvatelstva. Samozřejmě můžeme na to namítat, že se tady mísily různý národy, a to, jestli tady byli nejdřív Slovani, nebo Kelti je předmětem diskuse. Já bych nechtěl potvrdit ani jedno, ani druhý. Faktem je, že ty slovanský kmeny sjednotil Sámo, který byl asi po matce Slovan, a křesťanskou spiritualitu sem dodali právě zase po matce Slované bratři Cyril a Metoděj, kteří přišli ze Soluně, z Tessaloniké, takže se tady vytvořila zvláštní spiritualita nejenom duchovního typu, ale i fyzická. První vynálezcem apiterapie, to znamená léčení medem, byl Philipp Terč, který to prosazoval proto, že měl artrózu, a včelí bodnutí mu pomohlo, a on to rozvinul v apiterapii. Takže to je včelařství, medařství. A je to podle mě i sklon ke zvláštní poezii. Já si myslím, že poezii mají nejlepší na světě Francouzi, Češi a Rusové – Češi mezi tyto tři národy určitě patří. Je tady sklon k chataření, chalupářství, prostě k zemědělským věcem. Už když se tady Slovani usadili, tak to nebyli nomádi, neputovali z místa na místo, ale usadili se, a dělali tady zemědělství. Nakonec hora Říp nese kapli s názvem Svatý Jiří, Georgios – oráč, mystický oráč. Na něj navazoval Prokópios, což zase znamená, že prokopává cestu, nebo, že razí nějakou cestu, způsob, jak zlé síly přetavit v něco dobrého, a tak bojovat proti ďáblu. Prokop je vlastně pokračovatel těchto Jiří a Georgiů tím, že svázal čerta, a nechal ho orat.

Martina: Oral, oral s čertem skálu.

Otakáro Schmidt: Oral s čertem, vytvořil u Sázavy brázdu, a tak dále. Takže vlastně tahleta země je něčím jakoby duchovní i zemědělská. Ještě spirituální stránka: Dřív se ještě říkalo: Co Čech, to muzikant, ale to už asi neplatí. Ale zase potom, co svatý František takzvaně vynalezl jesličky – tedy mít doma Betlém, nebo ho každý rok na Vánoce postavit – tak toto u nás hned padlo na úrodnou půdu. A potom, co císař Josef – zednář – v roce 1791 zakázal veřejně venku vystavovat na Vánoce jesličky, tak si lidé začali jesličky a Betlém dělat doma. Takže to je taky český fenomén – mít doma jesličky, zpívat koledy. A to si myslím, že vytváří českou charakteristiku.

Křesťanské universalismus a české vlastenectví na křesťanských základech se nevylučují. Měli bychom na sebe být víc hrdí, a ne tak přikrčení, protože máme velké duchovní i pozemské bohatství.

Martina: Ty jsi ten dokument pojmenoval Duše Čech. Ale jen pro jistotu – protože to bývá potom častá stížnost – ty do této duše samozřejmě počítáš také Moravu a Slezsko.

Otakáro Schmidt: Moravu a Slezsko samozřejmě. My tam máme myšlenku, že musí být spolu. Ani Slezsko, ani Morava, ani Čechy v této trojkombinaci nesmí chybět. To by je vlastně…

Martina: Oslabilo.

Otakáro Schmidt: Oslabilo by celou tuto trojkombinaci, takže není možný, aby jedno bylo bez druhého.

Martina: Ty jsi teď zmiňoval zemi, naši zemi, jakožto matérii, ale zároveň jsi zmiňoval její spiritualitu a jakási specifika, které naše země má. Znamenalo by to, že tato země dává duši obyvatelům? Nebo to znamená, že obyvatelé svého času vetkli ducha této zemi?

Otakáro Schmidt: Myslím, že obojí, je to vzájemná interakce. Určitě to je obojí. A myslím si, že i to, že pořád jakoby bádáme, jestli rukopisy – Zelenohorský, a tak dále – byly opravdu původní a originální, a jestli vznikly tehdy a tehdy, není úplně podstatné, ale je to důkaz toho, že jsme tady měli vztah k poezii, k literatuře, na vyšší úrovni. Vznikalo to tady, a cizí mocnosti nám možná žárlivě záviděly, že něco takového máme, ale že oni byli první. Ale myslím si, že se postupně zjišťuje – a Utajenými příběhy jsme se ve třech dílech věnovali taky Rukopisům – a potvrzuje se to, že duše Čech tady byla vlastně dávno. Dokonce jsou nejnovější teorie, že jsme tady byli dřív než dnes módní Kelti, podle nichž se jmenujeme Bójové, Bohemia. Je tady teorie, kterou možná budeme postupně dokazovat, nebo se dokazuje, že tady Slovani byli už dva tisíce let před Kristem, že jsme jeden z nejstarších národů.

Mimochodem, v našich největších slovnících máme 250 000 slov, ale pořád se to vyvíjí, takže se říká, že zanedlouho bude mít čeština 300 000 slov. Ale takových jazyků na světě není moc. Ruština má například 450 000 slov, a angličtina jenom 171 000, ale svým kolonialistickým vlivem nabrala trochu nakradením všech možných názvosloví po celým světě třetinu slov. A třetina je z latiny, a třetina je anglosaská. Takže vlastně angličtina jako sama o sobě opravdu původních slov – oproti češtině – tolik nemá. Němčina, francouzština, španělština, to jsou jazyky, které mají mezi stem a dvě stě tisíci slovy.

Martina: I němčina?

Otakáro Schmidt: I němčina, ano.

Martina: Ona má vlastně ty složeniny.

Otakáro Schmidt: Ona má něco přes sto tisíc. Francouzština má devadesát tisíc.

Martina: A přitom jsi sám říkal, že Francouzi patří k těm, kdo mají nejlepší poezii, spolu s námi a s ruskou literaturou. S takovými pár slovíčky – viď.

Otakáro Schmidt: Ano. Protože mají Verlaina, Baudelaira a Rimbauda. Ale myslím, že řeči slovanských národů ovládají dvě – myslím prostorem – dvě třetiny Evropy. To se vlastně taky málo ví, že slovanskými jazyky mluví dvě třetiny Evropy – jen tak mimochodem. Takže je to v tomto případě trošku jiné vykládání dějin slovanským a anglosaským úhlem pohledu. Takže si myslím, že máme strašně bohatou minulost, ale ještě na ní podle mě budeme postupně – i podle slavného kardinála Špidlíka – přicházet. A slovanská budoucnost se nám bude, podle mě, odkrývat. Nevím, jestli my se toho dožijeme, ale zdá se mi, že jsme na úsvitu slovanských dějin.

Martina: A co nám v tomto odkrývání může pomoct? Asi být sám otevřený. Ale právě že slovanství teď příliš doba nepřeje.

Otakáro Schmidt: Možná ne mediální, ale ta pod povrchem možná jo. Ta lidová, si myslím, že naopak jo. Že mezi lidmi se o tom mluví. Myslím, že to je hodně duchovní věc. Že vztah nejenom, jak jsem říkal, vztah k zemi, a k tomu, co nám dává, ale i k duchovním věcem, jako jsou náboženský věci, nebo literatura, poezie, a že to vlastně dohromady dává určitou sílu, která vyvěrá, vybublává na povrch. Další věc, která je taky velmi silně spojená s českým, moravským a slezským geniem loci, jsou právě na základě nerostného bohatství vespod minerální vody a s tím spojený lázně. Lázeňství, to je další fenomén, jasně, že je i v jiných státech, ale u nás hodně, a možná dříve jsme byli lázeňský fenomén. A to nejenom minerální vody, ale i léčivý prameny, kde se často stávaly zázraky, nebo zázračná uzdravení, ale často se tam stávaly i zjevení svatých, nejčastěji panny Marie. To znamená, když se umocní zázrak vody jako takové, když k tomu ještě uzdravuje, a ještě je umocněna tím, že se tam zjevila třeba panna Maria, tak je to něčím výjimečným oproti okolním státům – kdybychom hráli na tuhle výjimečnost.

Martina: Zní to požehnaně.

Otakáro Schmidt: Ano, zní to požehnaně, blahodárně. Samozřejmě, že věříme i v křesťanský universalismus, ale i v český vlastenectví – pakliže je na křesťanských základech – a myslím, že se tyto dva zdánlivé protimluvy nevylučují a že bychom měli být možná na sebe víc hrdí, a nebýt tak přikrčený, a že vlastně tady máme velký duchovní i pozemský bohatství.

Evropský vzdělanostní systém stojí na síti klášterů, a na ně navazujících univerzitách založených na křesťanských základech. Když bychom toto odstřihli, je po Evropě.

Martina: Líbí se mi, že to vyprávíš tak, že člověk rád uvěří, že to s námi nemůže dopadnout špatně.

Otakáro Schmidt: Ne, nemůže, to určitě. Právě tyhle momenty jsme dali do pohádky Mikuláš z kouzelné čtvrti, kde holčička jezdí do světa za zázraky, co se týče relikvií, o kterým jsme se zmínili před tím, a zároveň je objevuje i jakoby ve Stínadlech. Takže jsme chtěli trošku spojit tyto věci do pohádkového příběhu, protože v pohádkách se s křesťanskými zázraky tolik nepracuje. Takže mně přijdou pohádkářství a legendy, že na to je naše země hrozně bohatá, a to nejenom na křesťanský, ale i na ty pohanský. A potom se dá jungiánsky posvítit na celý svůj vnitřní labyrint jednotlivými příběhy, a zjistíme, kdo vlastně jsme.

Martina: Otakáro, my jsme se teď věnovali čistě duši naší země. Ale ty jsi před lety řekl, že Evropa stojí na vzdělanostním křesťanském systému, který vznikl na základě sítě a propojenosti klášterů. A mě tak napadá, jestli ses zabýval i tím, jakou duši Evropa má? Jestli má vlastně pro tebe jednotnou duši?

Otakáro Schmidt: Ano. To je zase myšlenka táty Jany, pana Studničky, který se tím dlouhý léta zaobíral, a my jsme to po něm převzali, a dávali do našich dokumentů, že nejdřív to byla vlastně síť klášterů, který vznikly – hlavně benediktýni – na křesťanský myšlence, a byl to vlastně princip vzdělanostního systému. To znamená, že se tam mniši – jenom omezeně – učili jazyky, učili se vědeckým kategoriím, matematice, historii, a tak dále. A přešlo to ve vyšší princip, kdy se pak při klášterech, a pak už samostatně, vytvářela síť vyššího rázu v tom smyslu, že k tomu mohlo přistoupit daleko větší množství lidí – a to byly univerzity, ale zase na křesťanských základech, pak to mělo smysl, protože to vždycky směřovalo k našemu Spasiteli, k našemu Stvořiteli. Takže tenhle vzdělanostní systém klášterů, a potom vzdělanostní systém na nich vytvořených univerzit, je tím, co tvoří Evropu. A na to bychom neměli zapomínat, protože toto, když odstřihneme, tak je po Evropě.

Martina: Ale nesmírně důležitý pro Evropu byl určitě příklad a osobnost svatého Vojtěcha, o kterém jsi natočil dokument jakožto o vlastně prvním českém Evropanovi. Myslíš, že svatý Vojtěch byl skutečně klíčový pro to, kudy se Evropa vydávala, a vydala?

Otakáro Schmidt: Myslím si, že jo. A dokonce existuje společenství, které asi dobře znáš, Patrimonium Sancti Adalberti, protože Vojtěch se z mnoha důvodů mimo naši republiku nazývá Adalbertem – ale teď do toho nechci zabřednout. Takže Adalbert, svatý Vojtěch, byl první Čech, který chtěl sjednotit Evropu, první Čech, který byl spisovatelem a který napsal první knihu. Byl to první Čech, který uměl několik jazyků – němčinu, italštinu, latinu a češtinu. A měl ještě víc prvenství. Kamarádil se s významnými současníky své doby, a byli to kluci, kterým bylo přes dvacet let – tehdy se dlouho, takže to všechno museli samozřejmě stihnout do dvaceti, třiceti let – a Vojtěchovi, když umírá, bylo necelých čtyřicet. Kamarádil se s Otou III., což byl vnuk slavného tvořitele Evropy, Oty I. Takže Ota III., císař, byl jeho kamarád. A byl také kamarád Gerberta z Aurillacu, který se stal později papežem, kterému říkali „papež kouzelník“. A toto byli tři velcí kamarádi. A tomu říkalo se mu „papež kouzelník“ poté, co prosadil, nebo dohromady prosadili používání arabských číslic. A Gerbert z Aurillacu dokonce vymyslel kyvadlové hodiny, což bylo pro současníky z té doby až tak čarodějnické, že byl některými označován za čaroděje. Nicméně to byly otevřené hlavy. A svatý Vojtěch byl velmi „in“, byl se správnými lidmi, ve správný době, ve správném místě.

Ale bohužel toto sjednocení se v té době nepovedlo, ale bylo na to vynaloženo velké úsilí. On pokřesťanštil maďarského a polského panovníka, a měl přes panovníky velký vliv na pokřesťanštění určitých lokací v Evropě, což bylo taky důležité. Mimochodem, jeho současnice Mlada, nebo Milada – jmenovala se tak podle toho, že byla mladá, a byla nejmladší ze čtyř potomků Boleslava I. – se stala první českou diplomatkou, protože byla pověřena, aby pro Čechy dojednala biskupství a klášter v Římě. A stala se první českou abatyší, představenou, při svatém Jiří na pražském Hradě, prvního kláštera, který vzniknul dříve, než mužský klášter – prostě prvního kláštera vůbec. A to byla současnice svatého Vojtěcha. Takže mám pocit, že tato doba byla těhotná tím, že se Čechy, samozřejmě na základě Cyrila a Metoděje, emancipovaly a osamostatňovaly vůči okolí, a najednou jsme tady měli první kláštery, najednou jsme tady měli biskupství. Mimochodem svatý Vojtěch byl druhý biskup po Dětmarovi, druhý v pořadí, a Čechy se staly docela významnou, respektovanou zemí právě díky svatému Vojtěchovi.

Já bych k němu měl jednu osobní plzeňskou záležitost, která je spojená i s esoterikou: Když se vracel se svými dvanácti spoluvěrci, kteří pak založili Břevnovský klášter podle řehole svatého Benedikta, když se vraceli z jihu do Čech, tak první, kam doputovali, byl Starý Plzenec pod Radyní, a tam byli svědky nedělního trhu, který byl velmi pohanský, a byl proti křesťanským zásadám, prodávali se tam otroci, a tak dále. Prostě, byli jsme křesťanskou zemí jenom tak trochu, formálně, a proti tomu svatý Vojtěch hodně bojoval. Takže se tam rozezlil, a kousek odešli, udělali si tam tábor. Dalo by se říct, že to byl předstupeň prvního – není to úplně vědecky doložený, ale jsou o tom dost věrohodný zprávy – kostela svatého Jiří u Plzně na Doubravce. Já jsem tam jako dítě vyrůstal. Plzeň Doubravka byla čtvrť na okraji Plzně, a v téhle lokaci je kostel svatého Jiří. Zase Jiří. A já – ještě před biřmováním – jsem s Janou dělal jeden z posledních dokumentů, který jsme dělali o Plzni, a o sochaři Václavovi Česákovi esoterický dokument v tom smyslu, že to byl horoskop města Plzně, kde se vytvořila hlavní linie nejsilovějších znamení – Vodnář, Lev – která je historicky známá jako hlavní linie, a od ní se odvinul koláč dvanácti znamení, tak tento nejvodnatější výsek koláče tohoto horoskopu města Plzně, připadl na…

Martina: Co to znamená, ten nejvodnatější?

Otakáro Schmidt: Štír. Tak Štír připadá právě na svatého Jiří, který se štírem neboli s drakem, s temnotou v nás, bojuje. A tam se slévají – a pozor, to byl pro nás obrovský objev – tam se slejvají – když nejvodnatější, a když štír, a když svátý Jiří – čtyři plzeňský řeky. Radbůza, Úhlava, Úslava a Mže, a vytvářejí Berounku. A tam se podle všeho zastavil i svatý Vojtěch, aby bojoval se zlem, a tam odsuď se potom odpíchli, a došli do Prahy, a založili Břevnovský klášter. Takže to jsou pro nás souvislosti, který nějak souvisí s pohanskou dobou, a se současností, a se všemi záhadami. A vždycky to vyvěrá v nějakou síť navzájem souvisejících informací.

Existuje domněnka, že svatí Cyril a Metoděj přinesli do Čech Svatý grál, který pak putoval po Evropě

Martina: Ty jsi zmiňoval, že tady bylo pohanství, a přišli sem Cyril s Metodějem, a obecně je bráno, že přinesli křesťanství, byť se o tom na nejrůznějších odborných úrovních diskutuje a zpochybňuje se to. Ale já se teď k Cyrilovi a Metodějovi vrátím z úhlu pohledu vašich Utajovaných příběhů, protože vy jste tento díl nazvali „Objevili Cyril s Metodějem Svatý grál?“ Tak když sem přišli, co našli? A co přinesli?

Otakáro Schmidt: No, a to je právě to, co jsem zmínil, že sem před miliardou let dopadl nějaký meteorit, a vytvořil kráter s nerostným bohatstvím – s nerudným bohatstvím, to zní dobře. A podle jedné teorie, která je tomu velmi podobná, se říká, že sem dopadl i vlivem toho, že archanděl Michael, když bojoval s pyšným Satanaelem – než dopadl na Zem a stal se Satanem – mu vyrazil z jeho koruny drahokam. A podle této bájné povídky byl z tohoto drahokamu ze Sataneolovy koruny – který byl potom ponížen na Satana, který nám tady škodí tím, co mu pán Bůh dovolí – vytvořen na Šalamounově dvoře pohár, kterýmu se říkalo „Grál“, protože to je ze slova krátér, kráter, mísidlo na mísení vína, a byl ze vzácného kamene achátu. A tento pohár byl ten samý pohár, který měl Ježíš Kristus při poslední večeři na Zelený čtvrtek, a ten samý pohár, do kterého Josef z Arimatie, při probodení Kristova boku Longinem, pod křížem zachytil Kristovu krev. A je to ten samý pohár, který ovládla Sofia v Istanbulu neboli v hlavním městě, by se dalo říct, tehdejšího světa, kdy žil Cyril a Metoděj, tedy tenkrát ještě křesťanského světa. Istanbul podle slova „eis tén polin“, tedy „jdu do města“. Cařihrad. Tak tento pohár se dostal do rukou Cyrila-Konstantina, Cyrila řeholním jménem, a protože byl věhlasný učenec té doby, tak měl za úkol přeložit nápis na tomto poháru, o kterém mluvíme. A oni byli s největší pravděpodobností přesvědčení, že tento pohár, tento grál, tato nádoba na mísení vína, tato vzácná věc, je právě on. A on to přeložil tak, že tam je naznačeno, že má přijít Spasitel, Boží syn, a tak dále, a byla tam číslovka 909. A Cyril vyluštil – nebudu do široka rozvádět – že ve 12. roku vlády Šalamouna, kdy nechal vyrobit tento pohár, se odvíjí 909 let k narození Krista. Tím Cyril potvrdil už starozákonní předpověď, až jakoby jistotu, že Spasitel boží, syn Ježíš Kristus, se narodí v určitou dobu, tedy 909 let po tom. A už to bylo napsaný na tomto poháru. A on údajně tento pohár, grál, donesl dokonce i do Čech, a pak putoval po Evropě na různý místa. To samozřejmě už máme jenom jako domněnku.

Martina: A musíme Svatý grál hledat

Otakáro Schmidt: Právě, že ho musíme hledat, a už ani nevíme, jestli je pravý. I napodobeniny, který měl třeba Karel IV., to už samo o sobě má určité mystické vyzařování. Ale karikatura takového poháru je známá ze sportovních kolbišť, které dostáváme na mistrovství světa, kde dostanou fotbalisti tenhle grál jako pohár. To je pořád ono. Ať už je to karikatura, nebo napodobenina, nebo je pravý, tak je to vlastně o Šalamounovi, Ježíši Kristovi, a Cyrilovi a Metodějovi.

Martina: Po tom, co jsi teď říkal, je pochopitelné, že jsi při tvorbě svých dokumentů dospěl k myšlence, kterou jsi napsal v jedné ze svých knih, že křesťanství vytváří mosty i mezi lidmi z jiných kontinentů. Často se mluví o tom, že křesťanství je v krizi, církev je v krizi, a že nás pohltil materialismus, a spiritualita se vytratila, a že Svatý grál je už u nás jenom, jak jsi zmínil, ve zkarikované podobě. Myslíš si, že křesťanství má potenciál na to, hrát takovouto spojovací úlohu i v současné době, kdy jiné náboženství atakuje na jeho, řekněme, dosavadní výraznou úlohu?

Otakáro Schmidt: O tom jsme s Janou přesvědčeni. Protože jiné náboženství nemají – i když třeba na Krista nevěří, Buddha, nebo Konfucius, nejsou označeni těmi, kdo tato náboženství, nebo filozofické směry vyznávají, za Božího syna – někoho, kdo by se narodil z Boha skrze pozemského člověka, jako byla Panna Maria, a stal se synem – někoho. Jiná taková postava v historii, ať už se na ni věří, nebo nevěří, neexistuje. To znamená, že my nemůžeme dojít spásy skrze nikoho jiného než vírou ve spasitele Ježíše Krista, nebo jeho následovníky evangelisty, učedníky, mučedníky, Pannu Marii, Máří Magdalénu. Takže je to celá parta lidí odvozená od Ježíše Krista, skrze které můžeme být povznášeni, můžeme být osvobozováni, můžeme být zachraňováni. Ale to neznamená, že to nemusí bolet. Ale je to jediná možnost se v tomto systému dobrat toho, že smrtí to nekončí. Akorát je tady skrze naše hříchy překážka, že musíme projít nějakým očistcem, prostě být očištěni, abychom mohli být přijatý Bohem.

Je samozřejmý, že vždycky na Vánoce, co si vzpomínám, jsem se musel nejdřív vysprchovat, potom si vzít bílou košilku, než jsme byli rodiči připuštěni ke štědrovečerní večeři, a potom k dárkům, tedy k obdarování od Ježíška, kdy táta zazvonil, přiotevřel dveře, udělal průvan, aby se tam zahýbaly záclony, a my děti jsme měly pocit, že teď zrovna uletěl. Ale i když jsme potom zjistili, že to dělá táta, tak to nevylučuje, že skrze tátu nás Ježíšek obdarovává.

Martina: Na tomto mystériu to neubralo ničeho.

Otakáro Schmidt: V podstatě nehraje roli, jestli to někdo chystá, nebo je tam Ježíšek opravdu viděn. Takže přítomen tam je.

V roce 2012 byl centru Minsku na náměstí, na nejvyšším domě, obraz Panny Marie minské

Martina: Asi jedním z největších problémů současné doby, který lidé vnímají, který vnímají státy – pokud může stát vnímat, což samozřejmě češtinsky není správně, ale je to stále přítomno mezi námi – je rozdělování. Rozdělování člověka od člověka, rozdělování dětí od rodičů, rozdělování skupin lidí mezi sebou, rozdělování státu. Ty jsi ale například natáčel v Bělorusku, a tam jsi mnohokrát mluvil o věci, která tě samotného překvapila, příjemně překvapila, protože jsi tam natáčel o spolupráci katolíků a pravoslavných. A na mě z této ekumeny – skutečné ekumeny, žité, praktikované, jde jistá naděje. Zejména, když se to třeba děje v Bělorusku, o kterém se z médií dozvídáme jako zemi, která má za úkol rozdělovat, a nikoliv stmelovat. Jakým způsobem ses vlastně k tomuto fenoménu dostal?

Otakáro Schmidt: V Bělorusku jsme byli dvakrát, byli jsme tam vždycky s mojí Janou Kristýnou Studničkovou, se kterou děláme dokumenty a filmy. To jenom připomínám, protože se trošku stydím, že se mluví o mně, jako že to já píšu a vymýšlím, ale jsme to my dva, a u Utajených příběhů českých dějin je to spíš Jana. Poprvé jsme v Bělorusku byli v roce 2012, jeli jsme svým autem, bylo to na hranicích trošku složitý, ale musím říct, že složitější to pak bylo s Poláky na cestě zpátky. Bohužel je tam rivalita. A jeli jsme tam díky našemu velvyslanci v Bělorusku, taky kandidátovi na prezidenta, a dělali jsme Jiřímu Karasovi prezidentský klip. Takže jsme přes Polsko projeli do Minsku asi tak polovičkou Běloruska, a viděli jsme všude krásnou krajinu, rovinu. A co nás hned na začátku zaujalo, byla čistota a lidská pokora. Vždycky, když jsme někde zastavili, tak jsme viděli, jak tam lidi sbírají borůvky a prodávají je u silnice, a jsou tam krásně pomalovaný, čistý autobusový zastávky, a tak nám to přišlo už tím příjemný, jako něco, co jsme už dávno zapomněli. Nechci říct, že to byla jenom nostalgie z dětství, jak to někdy u takovejchhle zemí bejvá, ale cítili jsme, že je za tím ještě něco. A první, co nás úplně šokovalo, bylo to, když jsme přijeli na kraj Minsku, jejich hlavního města, a před námi byl osvětlený megabigboard, ale mega, na obrovskejch stojanech – opravdu velký jako barák – a na něm Panna Maria minská. Panna Maria minská na tomhletom bigboardu. Ne nějaká firma – nebudu jmenovat, abych je zbytečně neoslavoval. Panna Maria minská. Já jsem vyšel z auta, a říkal jsem si: „Je to možný?“ A úplně se mi chtělo kleknout a pokřižovat se. A říkal jsem si: „Tak to tady bude zábavný.“ A taky bylo. Nejdříve – než jsme rozjeli – než se zúčastnili hned druhej den, nebo dokonce v podvečer, narozenin velvyslance Jirky Karase, a tam přijelo takovejch lidí, takovejch potentátů z oblasti politiky, církve, kultury…

Martina: Bělorusů?

Otakáro Schmidt: Bělorusů, Bělorusů v kulturním paláci v centru Minsku. Prostě to byla kilometrová šňůra, zástup lidí, který hadovitě šel daleko, až ven na ulici, kteří pokorně stáli, aby Jirkovi Karasovi předali dárek a pogratulovali mu. Takže to je tam zvláštní fenomén – může se to vysvětlit jakkoliv. Ale bylo to velmi příjemný. A ty lidi byli všichni pokorný a příjemný, a byli to zástupci řeckokatolický církve, pravoslavný církve, katolický církve, který ne vždycky jsou všude v souladu. Takže to byl první vstup do Běloruska.

Potom dál už ty dny, když jsme s Jirkou Karasem jezdili po Bělorusku, a navštěvovali jak katolický, tak ty pravoslavný, tak i řeckokatolický kláštery, kostely, nás zaujala horlivost, nebo nažhavenost pro křesťanskou myšlenku. A rozhodně to nebylo umělé, nebo že by to bylo něčím organizované, prostě lidé velmi spontánně v neděli a ve svátcích projevovali úctu a tak dále. Dokonce první běloruská televize, jako je třeba u nás ČT1, když tam byl nějaký svátek, mapovala v hlavní minské katedrále v přímém přenosu katolickou bohoslužbu, kterou vedl Tadeusz Kondrusiewicz, arcibiskup, kamarád Dominika Duky, který znal dobu totality, byl na různých místech Východu. Dlouho taky působil v Moskvě, a tak dále. A my jsme se s těmi lidmi strašně rychle sblížili, skamarádili, a zjistili jsme, že vedle sebe participují pravoslavní a katolíci bez nějakých problémů, jak to údajně bývá zvykem. V Bělorusku to byl zářný příklad toho, jak to má fungovat. Takže oni se i předháněli, jakože jsme z televize, že tam natáčíme dokument – přitom jsme tam byli s Janou sami dva – takže nás pravoslavní vezli do nějakého vojenského střediska, což bych si nikdy nepředstavil, že nás tam pustí, a tam nás chtěli vozit helikoptérou. My jsme v metru točili sami, bez nějaké ochrany, nebo dozoru. Prostě nám přišlo, že tam je úplně úžasná svoboda. Takhle nám to přišlo. To říkám jenom za sebe, jako pocit.

Martina: Což je vlastně zvláštní, když to zkonfrontujeme s tím, jak je nám tato země představována.

Otakáro Schmidt: Cítili jsme se tam ohromně bezvadně. A dojeli jsme…

Martina: A kdy jste tam byli?

Otakáro Schmidt: V roce 2012, a pak v roce 2014. Pak jsme dojeli do města, kde dva roky před tím, než jsme tam byli, objevili v ženským pravoslavným klášteře na stěně fresku, která se odkryla tím, že tam restaurovali klášter, nebo nějakým způsobem renovovali, a zjistili, že jsou to namalovaní nějací významní světci – jak jinak v klášteře. A plus mínus v té době, kdy jsme tam přijeli natáčet, se zjistilo – to byla zase krásná chronologie a synchronicita těchto všech dějů, jak jsem o tom vyprávěl před chvilkou – a potvrdilo i u nás profesorem Roytem, že to je svatý Václav, který je oběma národům společný. A že o tom, kdo je vedle něj, se neví, kdo to je, ale vznikla hypotéza, jestli to není svátý Vojtěch.

A jak jsme se s těmi Bělorusy víc skamaráďovali, tak jsme najednou zjistili, že část Bělorusů kdysi došla i k nám. Protože já jsem říkal: „Vy vypadáte strašně podobně, jako mí příbuzní na Šumavě. Vy máte strašně podobnou identitu.“ A oni nám říkali „bratočci“, jako že jsme bratříčci, a potvrdili nám, že část Bělorusů v minulosti došla právě až na naše území, a skončila kdesi v oblasti Šumavy. To nás dojímalo, a cítili jsme se tam jako doma. Je to samozřejmě chudší země, asi nenapojená na světový banky. A ještě poslední věc, pro nás zase trochu šokující: Dokonce v centru Minsku, na nejvyšším domě v centru, na náměstí válkou zničeného města – Minsk se vlastně musel postavit úplně znova, protože z toho starého nezůstalo vůbec nic – byla zase Panna Maria minská, a všude na domech, ale ne jako billboard, ale jakoby obraz, jakoby plakát, ale na stěně mrakodrapů. Takže oni tam žijí tímhle. My jsme tam neviděli, jako že někdo představuje nějaký srp a kladivo. Ne, tam byla všude Panna Maria minská všude. Chápete to?

Prvomučednice, třináctileté holky Lucie, Agáta, Kristýna, svatý František, jsou jako kamarádi, kteří na nás čekají, a pomůžou nám přemostit se z tohoto do světa po smrti. Tíseň a bolest jsou strachem z toho, co bude potom.

Martina: To mi zpětně připomíná výrok papeže Jana Pavla II., který řekl, že Evropa by měla dýchat oběma plícemi – východní a západní.

Otakáro Schmidt: Podle fátimské předpovědi by mělo být Rusko zasvěcené Panně Marii.

Martina: Uvidíme, kam nás osud a naše vůle povedou. Ale ty mi ještě řekni, jak ty sám osobně, kromě tvé práce, což je asi velmi důležitá součást, osobně hledáš svůj Svatý grál?

Otakáro Schmidt: S Janou těmi filmy. Protože tím žijeme, píšeme to, točíme to, žijeme tím, a máme synchronicitu s tím vším, a nějakou časovou chronologii, jak jsem tady vlastně celou dobu naznačoval. Takže to je to, čím žijeme, co nás živí. A mimochodem, ještě jsme, ještě s Jirkou Karasem, do Běloruska do katedrály přivezli Pražský Jezulátko, sošku, která se tam dala na hlavní oltář. A jeli jsme tam vlastně na základě filmu Pražské Jezulátko, což byl film, za který jsme dostali – jestli si to tady můžu dovolit říct – ohodnocení, nebo nominaci na evropskou cenu Per artem ad Deum, Uměním k Bohu, kterou navrhují ministerstva kultury jednotlivých evropských států. A my jsme byli za Českou republiku první Češi, a my jsme, prosím vás, prohráli. Naším největším ohodnocením bylo, že jsme s Pražským Jezulátkem skončili druzí za Ennrico Morriconem. A na základě tohoto filmu si nás všimli. A odvezli jsme tam Jezulátko. A tyto věci pro nás jsou potvrzením, odměnou, že člověk má jít touto cestou. Nám vlastně přijde, já jsem teď trochu dojatý, že nám ty prvomučednice – ty třináctiletý holky, Lucie, Agáta, Kristýna, ti svatí, svatý, prvomučednice – ty vlastně jako kamarádi, který nás snad někde čekají, a snad nám potom pomůžou se přemostit z toho světa, kde se teď vidíme a slyšíme, v nějaký svět po smrti. Protože vlastně to všechno, co člověk prožívá jako tíseň, nebo bolest, nebo depresi, je vlastně ve výsledku jenom to, že má strach z toho, co bude potom. Že jo?

Martina: A Velikonoce jsou svátky, které možná víc než kterékoli jiné, nabízejí naději.

Otakáro Schmidt: Nabízí naději. Ale i Ježíš Kristus, bohočlověk, byl vlastně nucenej zažít tu největší úzkost. A tím na sebe vzal nejenom fyzický utrpení – jak to známe třeba z filmu Mela Gibsona. I on vlastně musel pocítit tu největší tíseň, jaká je. Já to ani nemůžu vyslovit, jak je to silný: „Eloi, Eloi, lema sabachtaní – Bože můj, proč jsi mě opustil.“ A až teprve potom ho k sobě přijal Bůh otec, a on pochopil, že bude zachráněn. Ale ani on to ve své bohočlověčenské mysli neměl jisté.

Martina: Otakáro Schmidte, moc ti děkuji za to, že jsi nám tady všechny tyto důležité věci, které jsou součástí našeho kulturního odkazu, připomněl. Díky za to.

Otakáro Schmidt: Děkuji, že sis mě pozvala, že jste si mě pozvali, všichni vaši kolegové. A zdravíme vás i s Janou Kristýnou Studničkovou z našeho filmového a televizního dění. A zachovejte nám přízeň.