Ladislav Větvička: Vzpominka na Jarka Baštu

Raz se mě kdosik ptal, co mě bavi na robotě spisovatela a blogařa. Odpověděl sem, že nejhezči na tym je, že člověk dostane přiležitost setkat se s mnoha zajimavyma lidma, s keryma by se jinak velice težko setkal.

Jarek Bašta byl jednim z takych lidi. V řadach socanu kdysik před čtvrt stoletim na mě pusobil jako neohrabany medvidek myval. Později mě velice překvapily informace v jedne z knižek Dana Landy, kde vypravěl o Jarkovi jako o člověkovi, s kerym stravil dluhe dyskuze o hystoryji. Když sem měl poprve možnost se s Jarkem setkat, to už bylo dluho pote, co robil velvyslanca v Kyjevě aji v Moskvě, byl sem překvapeny jeho informacema o jeho celoživotnim koničku – jimž byla neenem hystoryja, ale aji archeologia.

Aji proto mi zrobil radost, když se pochvalně zminil o moji knižce hovoru mezi štyrma (tehdy) bezvyznamnyma lidma – Leninem, Stalinem, Hytlerem a Masarykem – „Osudove setkani 1913“.

Dnes se životni cesta tohoto synka uzavřela. Připomeňme si ho v zajimavych rozhovorach Jany Bobošikove, bo v oficialnich medyjach se o něm asi mnoho nedozvime…

A ja si jej připomenu jeho textem z loňskeho ledna, kery mi věnoval jako předmluvu do moji knižky „Prezidentske kecy“.

Tenkrat by mě nenapadlo, že to byl, bohužel, asi jeden z jeho textu poslednich…

Jarek Bašta, 15. 05. 1948 – 8. 04. 2024

Předmluva prezidentského kandidáta

Poslední knihu Ladika Větvičky jsem si přečetl se smutnou radostí.Nebylo to ani tolik kvůli jejímu obsahu, ale době, kdy jsem ji četl a dával dohromady tuto předmluvu. Ladik udělal neuvěřitelnou věc – shrnul do knížky své novinové rozhovory za posledních sedm let, a vyvrátil tak starou pravdu, že není nic tak starého a nezajímavého jako včerejší noviny.

On sám se (se sebeironií) označil za porubskou babu Vangu a dokládá to citáty ze svých rozhovorů, případně ze svého úspěšného blogu na iDnes (úspěšného adminům navzdory).
Vidím dva hlavní důvody, proč Větvičkovy blogy, glosy a rozhovory přesahují rámec každodennosti. První z nich je jeho všeobecný přehled, znalosti a přístup člověka z praxe, který o ničem nemá iluze a
z toho čerpá naději, že věci se nakonec vydají svou logickou cestou.

Druhou příčinu jeho úspěšného psaní bych hledal v tom, že všechno glosuje s odstupem. Nikoliv časovým, ale geografickým, v souladu s tím jak ho jeho práce a toulavé nohy prohánějí po celém světě.
Prezidentské kecy jsou také knihou bilanční. Rekapituluje svou patnáctiletou dráhu blogera a spisovatele, stručně představuje své knihy, nejen ty už vydané, ale zahlédl jsem tam také náznak nových, ještě nedopsaných.

Připomíná mi to shrnutí po konci poločasu a výhled na možné pokračování v šest hodin po válce v Jedové chýši v Porubě.

Obávám se totiž, že jeho přání ze závěru Keců, aby se protentokrát s tou svou předpovědí konečně seknul, a bylo to jinak, se mu nevyplní. Evropa vstupuje do své kritické fáze připomínající rok 1914 a stále přibývá těch, kdo se války nejen nebojí, oni se na ní dokonce těší.

Takže může dojít i na jeho starší knihu „Osudové setkání 1913“. Kvůli tomu se ale můžeme zlobit jen sami na sebe.

Jaroslav Bašta, kandidát na prezidenta republiky, leden 2023, Praha

Ladislav Větvička: Rakušak si vymyšlal. Co s tym zrobite?

Tak co, pane Vaněk, to su para Doksy, co? Minyster vnitřku, ten ideal pravdomluvnosti, druhy Mira Dušin, si vymyšlal. Mlady Mach řekl, že nas a vladu ošalil. Jakasik piratka špitla, že snad trošku mlžil. Synci v Jedove chyši by to řekli  jinak – prostě nas všecky ojebal.

Neide o nic podstatneho, enem o to, že podepsal, že budeme přijimat afro-arabske doktory a inženyry podle kvot, kere si z prstu vycuca jakysik uřednik z brusele, a pokud bychom se vzpirali takemu tlaku novych intelektualu, budeme platit pokuty. Tak je to spravne, tak to ma byt. Ovšem ve vladě a v tych medyjalnich režimnich žumpach tvrdil, že pro nas vyjednal vyjimky, na což synci z brusele kyvli a zatlačili slzu, bo byli naměkko z teho, že zme přijali pul miliona Rusu/Ukrajincu.

Mlady Mach si ovšem ten paskvil, zvany „migračni pakt“ přečital a zjistil, že tam žadna taka vyjimka pro Česko neni. Dokonce aji Zdechovsky na plnu hubu řekl, že „…to, co tvrdil Rakušak, je blbost a nic takeho v dokumentu neni.“

Tak, a co fčil, pane Vaněk?

Co zrobit s chlopem, kery ojebal vlastni narod?

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Zpravodaj z brusele

Ladislav Větvička: Češi zodpovidaju za kolonyzaci, bo robili černochum lněne košule

Tak sem si řikal, jaku cypovinu asi vymysli multykulturni marxisti, aby na nas hodili vinu za to, že kolonyjalni narody přinašaly pokrok narodum kolonyjalizovanym.

Pravda, někere kolonyjalni narody to nezvladaly, viz třeba Belgičani a jejich děsiva sprava Konga, Francuzi, keři trhali žabičkam nožičky a pojidali je ze šnekama, Ameryčani, keři bili indyjany a ničili je pomoci  ohnive vody, nebo Angličani, keři si sice možu připsat kladne body za vystavěni železnični a silnični infrastruktury v mnoha zemich, to všecko ovšem překryva celosvětovy trestny čin, kdy nedokazali smisit teplu a studenu vodu do jedne trubky a tak se fčil chudak kolonyjalizovany levu ruku spaři, pravu ruku zmrazi, čimž ma nepoužitelne obě dvě. Jak pak može plnit a překračovat plan ve sběru te bile vaty?

Naš narod Čecho-Slovaku se na takych prasarnach nepodilal, bo my zme mirumilovni (pokud se to netyka situaci, kdy nam kdosik usiluje o život, pak zme schopni hroznych věci).

A tak mě zajimalo, jak to asi bude dluho trvat, než jakasik multykulturni marksistycka potvora přijde na napad, že za to, že zme vzdělavali vzdalene země, zme aji my zodpovědni za ten kolonyjalizmus. A dočkal sem se. Jakysik hystoryk přišel s myšlenku, že: „…u českého vztahu ke globálnímu otroctví je třeba si uvědomit, že i my jsme byli součástí tohoto systému, dokonce jsme na něm profitovali. Například v pohraničí se vyráběly lněné košile, které se přes několik prostředníků dovážely do Spojených států amerických a tam je otrokáři dávali svým otrokům.“

Tak taku myšlenku vymyslet, na to je potřeba mnoha multykulturnich škol… Už je vam jasne, že lidi pod tlakem tohoto režimu su schopni čehokoliv?

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, lněne plantaže Saaz

 

Ladislav Větvička: Nahle zemřel(a)…

Su to všecko smutne udalosti. Každu z nich ovšem pracujici lid sleduje s obavama. Sleduju to očkovani, aji neočkovani. Maju pocit, že kdysik davno před zahajenim koronopodfucku na podzim 2019 tolik smutnych zprav nebylo.

Ja, u lidi nad devadesat se to da pochopit. Ale u lidi mladych? Nebo aktyvnich ve střednim věku? A hlavně u sportovcu?

Ne, nic tym nenaznačuju. Ja netušim, co bylo přičinou u tych nahlych umrti v odkazach nahoře, kere mi nahodně přihral stryk Gugel. Netušim, jestli ti lidi očkovani byli nebo nebyli. Ale nervozita mezi lidma vzrusta. Každe take „nahle umrti“ je totiž lidma považovane za nasledek očkovani, což je samozřejmě blbost (teda aspoň doufam).

Přitem by stačil jednoduchy pruzkum. Jakasik doktorska kapacita by zezbirala statystyky třeba za posledni rok a ukazala by obyvatelstvu, že se neni ničeho bat, bo procentualně se ta nahla umrti vyskytuju obdobně mezi očkovanyma aji neočkovanyma. To přece nemože byt taky problem, že, když všecky ty statystyky su k dyspozici, bo nas tehdejši totalitni režim buzeroval a kontroloval na každem kroku.

Anebo se to řikat nesmi?

Zeptal sem se na to mojeho znameho kardyjologa, kery robi ve zname prašske nemocnici, jestli si nahodu on sam nerobi taky pruzkum u lidi, keři mu přidu pod ruky.

Chvilu si mě prohližal, pak mi poklepal na rameno a povida: „Viš co? Neptej se mě na takový věci. Já bych nerad dostal padáka…“

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Poruba

Ladislav Větvička: Tak jsem u vás v tý Karviný, prohlasil Rakušak

Raz za mnu do Poruby přijel znamy pražsky ekonom, jehož meno nemožu zmiňovat, abysem mu nerobil reklamu.

No a když Vladimir Pikora vystupil na Svinově, vylezl na peron a ještě z teho chumlu lidi u svinovskeho bufača mi vola:
„Helééé, Láďo, jsem u vás v tý Vostravě, jak se nynčko dostanu k toběěě?“

Okamžitě se mi vybavila roztržita postava ekonoma s jeho intelektualnima brylama mezi zachmuřenyma hutnikama, kerym sice pravě vyhasla vysoka pec, ale žiža zustala a samozřejmě mě napadla okřidlena věta – „…tak s takym přizvukem se pičo živy ke mně nedostaneš…“

To same mě napadlo, když sem si pustil zaznam vystupeni rakuskeho minystra vnitřku, když přijel do města, keremu předt paru rokama arogantni pražska sebranka zavřela šachty, bo se pry těžba nevyplacala. Dneska už by se to asi vyplacalo, bo cena uhli je kajsik jinde, když už ho dovažame z Australie, ale je pozdě. Bo odevřet zavřeny dul, to neni jako prace s buzolu, mile děcka.

Ten drzy minyster, stojici v čele cenzurnich zasahu, buzerace a kryminalizace lidi za ustni či pisemne projevy, arogantně nazval svoju turu po republice „BEZ CENZURY“ a dovolil si lidem řict: „Já jsem tak rád u vás v Karvinýýýý…“
Napadla mě ta sama věta jak s tym pražskym ekonomem, ale na rozdil od teho minystra ten ekonom neni ani arogantni, ani drzy a hlavně nema okolo sebe plejadu tajnych goril a v ulicach města po zuby ozbrojene chlopy v panceřovanych vozach.

Což ovšem neznamena, že se mu cosik nemože fingovaně přihodit, bo aji to može byt sučast jeho drzeho turne a polityci nikdy nevahaju použit jakykoliv scenař, když jim ide o moc.

Myslim, že se k vystupeni teho rakuskeho minystra vnitřku ještě dostaneme… Pokud nemate šanci se přednašek našeho nejjasnějšiho zučastnit osobně, možete podyskutovat pod jeho strankama – samozřejmě bez cenzury:

Nebo možete zkusit typovat, kery z tych synku, zaujatych proslovem pana minystra tajnym policistu je, a kery neni…

No a kdyby vas to fakt nebavilo, možete se bavit tym, že obvykle si lidi foti hvězdu… enem na Vitkovych mityngach jste za hvězdy vy, a tak ste foceni…

Ladik Větvička, hlasatel Radio Universum, Poruba

 

 

Ladislav Větvička: Suvislost mezi chovanim kocura a jeho kastrovaneho majitela

V prostředi tych internetu je fčil velice popularni dyplomova robota jakesik děvuchy z Karlove Unyverzity, kera se zabyva tym, jak posudit schopnost bab mět vaginalni orgazmus na zakladě teho, jak ta baba šmatle.

A všeci to odsuzuju, že ta unyverzita vychovava jakesik lemply, keři su pak neschopni normalniho života, bo se zabyvaju cypovinama. Myslim si, že nic neni tak daleko od pravdy, jako tento nenavistny sluničkařsky nazor. My Ostravaci se domnivame, že kdyby se podstata tohoto přelomoveho dila vyučovala už na zakladkach, mnozi chlopi by se mohli vyvarovat problemu, kere začaly tym, že nedokazali podle chuze robky odhadnut, jestli bude v lužku a v životě spokojena, anebo ni. Kolika životnim neštěsťam by se dalo zabranit! Ani legendarni knihu „Některe baby su všecky stejne“ by stary Heitzmann nemusel psat, kdyby se tato teoryja už davno použivala v praxi.

Karlova Unyverzita vychovava jedinečne lidi, bo přiznejme si, kery z nas by měl odvahu prezentovat se na veřejnosti materialem typu „Když chlopi tancuju – konstrukce maskulinyty ze strany mužskych akteru…“?

A co takhle „Suvislosť mezi osobnosťu majitela a behavioralnim profilem jeho kocura.“ ? Take dilo nemože stvořit enem jakysik mamlas z Hrabuvky. Take dilo jest kličovym dilem, bo enem vymyslet take tema vyžaduje odvahu. A už vubec si nedokažu představit, jaku odvahu projevila oponentka dyplomove prace. Posluchejte sami, jake uvahy se dopustila: „Studentka klade podminku, že kočky, kere se vyzkumu budu učastnit, musi byt kastrovane. Proč? Čemu naopak nestanovila podminku obraceně, kor když uvaďa, že kastrace kočky ovlivňuje chovani?“

Fčil si nejsem jisty, jestli ta „obracena podminka“ znamena nekastrovat kočku/kocura, anebo naopak vykastrovat jeho majitela!

Sami ovšem musite uznat, že obě varjanty znamenaju obrovsku odvahu. Ja bysem byl byval naopak poděkoval Unyverzitě, že vychovava absolventy, keři se ničeho neboji a brzy se stanu předvojem zařnych zitřku naši společnosti! 

Jestli chcete přelomove prace sudruhu a sudružek z levičackeho hnizda prozkumat, stači kliknut na odkazy a studovat.

Buch s nama.

Ladik Větvička, hlasatel Radio Universum, Poruba

 

PS: Dalši přelomova dila: 

Současny život superbab po zaniku prymarni rodiny.

Žarlivost u heteroseksualnich a lesbickych bab.

Strategija seznamovani teplych synku.

Subjektyvni pohled bab z Žižkova na to, jestli mět děcka nebo ni.

 

Ladislav Větvička: Silvestrovske „Hovory z Jedove chyše“

Tuž synci a děvuchy,

přeju vam fajny posledni den tohoto fajneho roka, kery byl pravě tak dobry, jak ste si ho zrobili.

Bo žaden hňup typu Babiša, Fialy, Rakušaka (*) či jakehokoliv jineho polityka vam ho nemože zkazit, pokud nebudete chtět vy sami. 

Myslete na to aji v roce 24, bo všecko nasvědčuje temu, že to sranda nebude.

A hlavu vzhuru, bo zaleži enem na nas.

(*) Nehodici polityky se škrtněte, nebo si klidně přidejte jakekoliv množstvi jinych magoru

Ladik Větvička, hlasatel Radio Universum, Poruba

Ladislav Větvička: Nudite se na Silvestra? Zeberte medvidka myvala a dovalte do Chcaltuby

Tuž co?

Furt nevite, co na Silvestra? Tuž se zeberte, sednite na letadlo a dovalte do městečka Chcaltuba v Imeretyji. Že nevite, kaj to je? To je ovšem vaš problem, měli ste se lepe učit. Kdybyste se ve škole neflakali, věděli byste, že tu byly Stalinovy nejoblibenějši lazně.

Když si v Praglu na letišťu RVHP nebo na našem domacim letišťu Ostrava-Katowice sednete do letadla, kaj vas zpatečni letenka vyjde tak na patnact set kaček, tak za tři hoďky vystupite ve městě Kutaisi. Taxikař vas za deset lari (okolo 90,- Kčs) zebere přimo do centra Chcaltuby, kaj v centralnim hotelu s honosnym nazvem Chcaltuba Terrace zaplatite přišernych 360,- Kčs za pokoj s klimakteryzaci, kupelku a vyhledem na Kavkaz. Jestli ste se doma nudili, tady rozhodně pookřejete, bo vašeho medvidka myvala klepne pepka a až se vratite dodom, budete aji premijera Fialenka považovat za zabavneho a inspiratyvniho synku, s kerym byste si radi postavili dvojdomek.

Přeju vam fajneho Silvestra.

Ladik Větvička, hlasatel Radio Universum, Chcaltuba

Ladislav Větvička: Pro profesora Nutellu su duležitějši čunici než doktoři

Tak nam to vypada, že temu fialovemu panačkovi už došlo, že mu scypla kobyla. Jinak by nemohl zrobit taku marketyngovu chybu, tajak nedavno s tu nutellu.

Ja temu synkovi nepřikladam jakesik nadpřirozene politycke vlastnosti, to ani zdaleka ni. Možna aji PePa Stosedmička by ho překonal. To spiš jeho tymu poradcu už došlo, že třa vyměnit jezdca na scyple kobyle. O puvodnim jezdcovi se pak řekne, že byl neschopny, bo misto aby se staral o to, čemu se lid vzbuřil, tak zdrhne na Moravu, Misto teho, aby si kupil cigara a levny benzin v Polsku, tak kupuje nutelly v rajchu. Možna ho podceňuju, možna fakt jede na Moravu enem proto, aby si odskočil do Polska pro cigara.

Ale spiše se připravuje změna jezdca na scyple kobyle s nazvem ČR. O tom starem se řekne, že byl nepřičetny či cosik takeho a na jeho misto přijde jiny sekač, aby se před volbama pokusil otočit preference, bo už aji Okamura ma vic procent jak ti synci z Unyje svobody (dřive ODS).

 

Aktualizujme si tedy stary recept jezdcu na scyplych kobylach, ať vime, co už se odehralo a co nas ještě čeka.

Pokud vam scypne kobyla, postupuje se podle osvědčeneho třinactibodoveho planu:

  1. Obstarame si větši bič a pokusime se kobylu probudit k většimu vykonu (tzv. baliček opatřeni)
  2. Vydavame udivena prohlašeni typu „vždyť ta kobyla vždycky jezdila, jak to, že fčil nejede?
  3. Navštivime susedni země, kde už dluho jezdi na scyplych kobylach a zjišťujeme, jak to robi (Černochova s Pepkem, Adamovu a Pekarovu v Kyjevě). Pokusime se zapřahnut dvě scyple kobyly, abyzme zjistili, jestli se nezdvojnasobi jejich tažna sila
  4. Vytvořime srovnavaci přehledy kobyl v ruznem stadyju scyplosti (ve srovnani s Evropu zme nejlepši!)
  5. Pokud nepatřime mezi lepši pruměr, změnime kryteryja, podle kerych se určuje, jak moc je kobyla scypla
  6. Prohlasime, že slaby vykon scyple kobyly je vysledkem zachazani předchoziho majitela
  7. Poprosime nezavisle neziskove společnosti, kere si sami platime, aby zjistili možnosti dalšiho fungovani scyple kobyly. Zaplatime jim grant na vypracovani studyje pod nazvem „Žadna kobyla neni natolik scypla, aby se na ni nedalo ještě chvilu rajtovat“
  8. Po poradě s veterynařem kupime drahe vakciny, aby scypla kobyla běhala rychleji
  9. Nechame jinu nezavislu nama placenu neziskovku, aby zjistila, jestli by se nedalo kupit ještě dražši vakciny a v tajne smluvě s vyrobcem se zavažeme odebirat vakciny pro buzeni scyplych kobyl na deset roku dopředu
  10. Založime cenzorni skupinu, kera zakaže psat a řikat, že kobyla scypla
  11. Vyhlasime marketyngovu kampaň „Kdo nejezdi na scyple kobyle, je nepřitelem Evropskych hodnot“
  12. Zakažeme mluvit a ukazovat žive kobyly, aby si lidi nevšimli, že scypla kobyla jezdi pomaleji jak živa
  13. Prohlasime, že scypla kobyla byla vždycky našim cilem

No a pokud už fakt nic nepomaha a lid začina pyskovat, vyměnime jezdca.

A všecko može začat nanovo. Tak co, Kuba? Lid jest rozzloben. Si připraveny, nebo ještě počkaš na generalni stavku?

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Poruba

 

Opravene chybičky prezidentova projevu

Dokument: Projev prezidenta Petra Pavla při udělování vyznamenání 28. října

Vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová,

vážená paní Havlová, vážení nejvyšší ústavní činitelé, vážení vyznamenaní, členové diplomatického sboru, vážení hosté, vážení spoluobčané, už po stopáté slavíme založení naší republiky. (To se pleteš synku, naše republika neslaví 105. výročí)

Je pozoruhodné, jakými změnami si za tu dobu prošla. Dnes jsme v podstatě jiným státem. (No to je věta hodna velikana s IQ107). Rozlohou polovičním.

Přesto se za prvorepublikovým Československem stále ohlížíme. Jeho dvacetileté trvání je pro nás dodnes silnou inspirací. Patřili jsme k nejvyspělejším ekonomikám tehdejšího světa. Byli jsme ostrovem demokracie ve fašismem zmítané střední Evropě. (Petře, fašismus byl Itálii, to je Evropa jižní, ne střední)

Země měla odpovědné a morálně silné vedení v osobě prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. (A Edvarda Beneše, když už mluvíš o první republice). Dosáhli jsme téměř na vrchol. (Na vrchol čeho? My zme někam lezli?)

Samozřejmě, všechno nebylo ani zdaleka dokonalé, ale měli jsme správný směr (který máš na mysli?) a naplňovali vizi vlastního demokratického státu. (Fakt? A proč se teda Slováci odtrhli? Nebyla ta vize blbě nastavena?)

Od konce první republiky se naše území postupně zmenšovalo. (Ne, Petře, v roce 1945 se díky osvobození opět zvětšilo). To ale neznamená, že bychom se měli cítit jako malý stát. Dnes jsme osmou nejlidnatější zemí Evropské unie (Podle Českého statistického úřadu jedenáctou, ale to nevadí). A usilujeme o to, aby náš význam v Evropě i nadále rostl. (Petře, význam se neměří počtem obyvatel. Mět milion vzdělanych lidi neni to same jako mět milion debilu).

Na minulost bychom měli nahlížet férově a sebevědomě. Často se vracíme k našim historickým prohrám – rokům 1938, 48 nebo 68 a obdobím nesvobody, která následovala.

Soustřeďme se ale více na úspěchy – právě na rok 1918 nebo 1989, ale také na vstup do NATO v roce 1999 a rozhodně na náš vstup do Evropské unie v roce 2004. (Synku, ja bych vstup do agresivniho paktu a zahajeni valky dva tydny po našem vstupu raději nezmiňoval. A ta EU, to je pěkny pruser)

V naší historii jsou ale i temné události, na které nemůžeme být hrdí. (O tom si už mluvil, roky 1938, 48, 68. Neopakuj se). Řešením není zavírat před nimi oči. Musíme sebrat odvahu přijmout je a jít dál. Jedině otevřené přijetí minulosti v její pravdivé podobě nás přivede k úplnému vyrovnání se s ní a k pocitu vlastního osvobození. (Synku, ja se necitim ani nevyrovnany, ani neosvobozeny. Pokud maš ty sam take pocity, zajdi k lekaři nebo lekarnikovi).

Možná i kvůli naší složité novodobé historii máme někdy tendence se podceňovat, nevěřit ve vlastní schopnosti a ztrácet naději v lepší budoucnost. (Tež vidiš, jak to ide do hajzlu, co?).

Rád bych tu dnes na tomto pro nás tak symbolickém místě zdůraznil, že důvodů ke zdravému sebevědomí máme mnoho. A to za přítomnosti desítek vyznamenaných, kteří jsou toho tím nejlepším důkazem.

K pozitivnímu pohledu do budoucnosti nepřispívá válka, kterou proti Ukrajině vede Rusko, ani islamistický teror, na který musí reagovat Izrael. My však dnes máme to nejpevnější bezpečnostní ukotvení, jaké jsme kdy v naší historii měli. (Ty se často divaš na ČT, že? Měl bys to omezit).

Vědomí, že jsme součástí nejsilnějšího obranného uskupení na světě, které budí skutečný respekt a ve kterém máme rovnocenný hlas s našimi spojenci, je základem naší jistoty. (Jakože zme si rovni s USA nebo Tureckem? To si robiš srandu).

Zároveň se ale nemůžeme spoléhat jenom na vnější záruky našich spojenců. I v NATO totiž platí: nejdříve sami a pak společně. Proto musíme posilovat naši bezpečnost především vlastními silami. (Nejdřiv sami a pak společně co? CO? Zautočime na suseda, nebo co tym mysliš?).

Naše země leží v srdci Evropy, a je tak zcela přirozené, že jsme součástí Evropské unie. (Švycarsko a Lichtenštejnsko tež leži v srdci Evropy a současti EU nejsou). Projektu, který Evropě přinesl mír a prosperitu. Evropa byla po staletí zmítána množstvím válek, ale od doby, kdy se postupně začala integrovat až do dnešní podoby Evropské unie, spolu její členské státy neválčí.

Unie dává lidem příležitosti, jaké jsme nikdy neměli. (Ale měli, za Rakusko-Uherska). Naše firmy mají k dispozici volný trh, který je pětačtyřicetkrát větší než ten český. Na něm mohou prodávat své výrobky za stejných podmínek jako u nás doma. (A měl bys dodat, že naopak cizi monopoly nam prodavaju svoje vyrobky za jinych podminek, než maju doma).

Společný evropský trh také dává práci lidem v Česku. A ti, co to chtějí zkusit za hranicemi, mohou bez omezení pracovat ve kterékoli ze členských zemí. (Pamatuješ, jak zme ještě 7 roku po vstupu do EU pracovat nesměli a byli zme pro ně špinavci z vychodu?).

Společná evropská pravidla nám garantují nezávadnost zboží a potravin, které se k nám dovážejí. (Maš na mysli ten šrot, kerym nas zapad krmi?). Jejich výsledkem je i výrazně lepší životní prostředí nebo ochrana práv jednotlivců v digitálním světě. (Neblbni, Peťo, GDPR je nesmyslny paskvil).

Je to právě Evropská unie, která investuje nejvíc prostředků do vyrovnávání rozdílů mezi chudými a bohatými regiony. A to mnohem víc, než kolik vynaložily naše vlády z národních zdrojů. (Ty vole, tak tato věta je, jak kdybys přijel znaven z vojenskeho cvičeni. Jak to možeš srovnavat?)

V Evropě můžeme volně cestovat. Stejně tak můžeme svobodně studovat a všude v Evropě se cítit jako doma. Evropa totiž je náš domov. (Tak tos řekl hezky, podobny text jsi opsal ze školniho sešitu, když si psal slohovku na tema RVHP? Přiznej se!).

Společný evropský projekt není bez chyb, ale je to projekt, který má ty nejlepší motivace a cíle. My jsme jeho součástí a my také máme právo a všechny možnosti o něm spolurozhodovat. Není to žádný Brusel, který rozhoduje o nás bez nás. (A to pravo veta si chtěl zrušit proč jako?).

Jsou to Slováci, Poláci, Holanďané, Dánové, Portugalci, Češi a všichni další, kteří společně rozhodují o naší společné Evropě. Ve vlastních rukou máme mnoho nástrojů, kterými můžeme podobu Evropské unie ovlivňovat správným směrem. (Fakt? Ukaž mi ten nastroj!).

Máme podobné šance jako všechny ostatní členské země. Nejsme to my a oni. Jsme Češi a jsme současně Evropané. (Synku, su aji Moravani, nezapominej na to!).

Jsem hrdým Čechem, ale zároveň cítím silnou sounáležitost s Evropou. (Mysliš jako sounaležitost s muslimskou Francii nebo muslimskym Německem? Do teho mě netahej). Česká republika je v zahraničí slyšet a v rostoucí míře v tom dobrém. Na to bychom měli být hrdí.

Po dlouhé době panuje shoda mezi našimi vrcholnými ústavními představiteli na směřování zahraniční politiky. (No a kam teda směřujete? Nesmrdi ti tam vpředu síra?). A jsem rád, že se podařilo najít na tomto poli shodu i s nejsilnější opoziční stranou.

Nemusíme ujišťovat naše spojence v unii, v alianci i v OSN, že se na Česko mohou spolehnout. Oni to ví. (Když mame v alianci spojence, to tam jako mame aji nepřatele? Rozumim temu dobře?).

Naši velikost a důvěryhodnost dokazujeme i činy. Naše pomoc Ukrajině je výrazem hodnot, které sdílíme se svobodným demokratickým světem. (Synku, kvuliva tvojemu vyrazu hodnot na Ukrajině zbytečně umiraju mladi synci).

Jsem hrdý na českou společnost, která ukázala solidaritu a humanitu, když přijala téměř půl milionu uprchlíků z Ukrajiny a když lidé dokázali na pomoc Ukrajině v různých sbírkách vybrat neuvěřitelné částky.

Vedle vědomí, že jsme ochotni pomáhat lidem v nouzi, se navíc ukazuje, že naše otevřenost má i další pozitivní dopady. Dnes jsou uprchlíci z Ukrajiny zapojeni do české ekonomiky, platí daně a pomáhají tam, kde se nám pracovních sil dlouhodobě nedostává. (To sem si nevšim, že by klesla nezaměstnanost).

Už přes 30 let opět žijeme v demokracii. Přesto je u nás podpora demokracie dlouhodobě slabší než v zemích na západ od našich hranic. (A Kefalin, čo rozumietě pod nazvem – podpora demogracie?).

Před 30 lety jsme měli obrovská očekávání. U mnohých se však jejich představy o demokracii nenaplnily a cítí se zklamaní. Mají pocit, že demokracie je příčinou toho, co se v minulých desetiletích nepovedlo.

Tak to ale není. Demokracie je vládou lidu a je to vláda nás všech nám všem. (To se pleteš, synku, to byla Lidová demokracie). A bude jen taková, jakou si ji my všichni, občané naší země, uděláme. Je tedy nejen velkou příležitostí, ale také naší velkou společnou odpovědností.

Všichni máme právo volit si své zástupce, své politiky. (To jsme měli i za socialismu, právo si volit zástupce).A potom je také důsledně sledovat, jak své pozice zastávají a zda je to skutečně ve prospěch občanů. Buďte na své politiky nároční, mě nevyjímaje. (To pravě robim).

Evropou, ale i jinde ve světě, se šíří podbízivé lákadlo populismu a vlády pevné ruky. Populismu, který slibuje, který straší, který si pohrává s nacionální nesnášenlivostí a nedůvěrou ke všemu, co přichází z venku. (No konečně něco, s čim se da suhlasit. Neduvěra k temu, co přichaza zvenku).

Najděme v sobě odvahu a nepodporujme zdánlivě snadnou cestu. (To je blbost, Peťo. To by znamenalo, že z Prahy do Brna bys nejel vlakem ani autem, ale šel bys raději pěšky škarpama přes Vysočinu? Neblbni, vždyť maš IQ107). Chceme být zemí svobodných a sebejistých lidí, nebo se části své svobody vzdáme a odevzdáme se do rukou někoho, kdo slibuje, že se o nás postará? (Každý politik se stará nejdřiv sam o sebe, synku).

Demokracie není snadná cesta a volbami rozhodně nekončí. Každý má šanci přispět. (To su fraze, to raději vyškrtni).

Někteří vstoupí do politické strany nebo místního hnutí ve své obci, protože chtějí změnu. Jiní mohou přispět občanskou aktivitou, konkrétními činy ve svém okolí, tlakem na politiky nebo organizací akcí ve vlastní komunitě. (Ja takhle si to myslel, no dobra…).

Je to společný projekt, ve kterém každý může a měl by hrát svou roli. Jen tak zůstaneme společností svobodných, odpovědných a aktivních lidí, kterou Václav Havel nazýval občanskou společností. (A to si zrobil dobře, žes zminil teho Havla. To je ten, proti keremu tě trenovali?).

Největším bohatstvím České republiky jsou naši lidé. Přesvědčuji se o tom na svých cestách do regionů, ale i při svém setkávání s Čechy v zahraničí.

Jsou to studenti na univerzitách, podnikatelé, inovátoři, ale i lékaři a zdravotníci, vojáci a policisté, učitelé na všech stupních i ti, co se živí vlastníma rukama. (No to ovšem neni tvuj připad, že…).

Zkrátka všichni, kteří k tomu, co dělají, přistupují pozitivně a poctivě. Pokud toto lidské bohatství dokážeme správně rozvíjet, máme na to hrát ve světě první ligu.

Většina z nás pamatuje počátek devadesátých let. Společnost tehdy doslova překypovala energií, očekáváním a odhodláním ke změnám. (A nějak se to posralo, že?).

Chtěli jsme svobodné volby, demokracii, svobodu a tržní ekonomiku. Chtěli jsme na Západ, do Evropské unie a do NATO. A když se to vše pomalu naplnilo, jako bychom ztratili směr a odhodlání. (Mysliš svobodne volby manypulovane medyjalnima hyjenama? Demokracii křivenou Ustavnim soudem? Svobodu nelegalně vstupovat na naše uzemi? Tržni ekonomiku zničenou bolševickyma dotacema?).

Naše ekonomika z části vyčerpala některé z původních výhod, třeba chuť Západu u nás investovat kvůli levné pracovní síle. (To viš, už u nas rozkradli skoro všecko). Musíme tak hledat nové cesty k úspěchu a růstu.

Potřebujeme nový směr, nový plán pro budoucnost této země. Potřebujeme takový směr, který většina společnosti přijme za svůj nový společný cíl. Tak, jako tomu už v minulosti vícekrát bylo. (S tym novym směrem opatrně. Novy směr zme měli aji po okupaci).

Potřebujeme vzdělanou a kvalifikovanou společnost, která dostojí nárokům pracovního trhu zítřka. A takový vzdělávací systém, ve kterém každé dítě bez rozdílu prostředí, ze kterého vychází, bude mít stejné příležitosti uspět. (Zni to hezky, ale citim za tym podporu tych, keři na to nemaju, ale podpořeni budu, bo maju jinu barvu kože).

Potřebujeme ekonomiku mnohem více založenou na inovacích, provázanou s výsledky našeho výzkumu. Proměnit orientaci naší ekonomiky z výrobní na vzdělanostní. (To je hezke, to sem čitaval v osumdesatkach v Rudem Pravu. Řikalo se temu přestavba hospodařskeho mechanyzmu).

Nestačí jen umět produkty kvalitně vyrobit. Největšího přínosu dosáhneme, pokud je lidé u nás nejprve vymyslí, vyrobí, zkompletují, prodají a pak zajistí i servis. (Ty vole! Tak to je myšlenka hodna ekonoma! To zme nevěděli).

Musíme se připravit na nové výzvy, například na to, jak do našich životů zasáhne umělá inteligence nebo klimatická změna. (Synku, když přide klimatycka změna, vem si deštnik nebo oblikni kožich a neotravuj s takyma cypovinama).

Musíme být schopni rychleji odstraňovat rozdíly mezi chudnoucími regiony a zbytkem naší země. Nemůžeme jen přihlížet, jak část země roste a jiné části se dlouhodobě topí v problémech. (Neřikej. A jak to chceš zrobit?).

Musíme motivovat obce i kraje ve všech částech naší země, aby se snažily přitáhnout perspektivní firmy, které nabídnou lidem dobře placenou práci. (Jako že bych měl zajet do Folksvagena, aby přesunul vyrobu z Boleslavi do Hlučina?).

Státní správa musí být efektivnější a musíme jí pro to vytvořit legislativní podmínky, aby mohla rychle postupovat realizace důležitých projektů, například v oblasti bydlení nebo dopravy.

Čeká nás mnoho změn, abychom byli více konkurenceschopní, aby se v naší zemi lépe žilo. (Bouřlivy potlesk!).

Abychom uspěli, měli bychom trochu potlačit naše národně specifické, často zbytečně skeptické myšlení. Není to tak složité, stačí si říci: chceme – můžeme – konáme. (No když tě tak poslucham, raději zustanu skeptycky).

A když to nevyjde napoprvé, zkusíme to znovu a znovu, dokud neuspějeme. A nebo jak říkal otec mladému Bruci Waynovi ve filmu Batman, padáme proto, abychom se naučili znovu vstávat. (Tak na take cypoviny ty čumiš po večerach? Abych ti nezebral ovladač k televizi!).

To, že odvaha, odhodlání, snaha a píle přináší výsledky, nám dokazují příběhy lidí, kterým dnes udělím státní vyznamenání.

Všichni jsou důkazem toho, že překonávání překážek má smysl. Vladislavský sál nikdy nebude dost velký na to, aby se do něj vešly všechny takové příběhy. (Přiběhy se nedavaju do salu, ale do knihovny, Petře).

Ocenění by si stejně tak zasloužily všechny děti, které se nebojí bránit své spolužáky proti šikaně. Rodiče samoživitelé, kteří zvládají péči o své děti bez podpory partnerů. (A to maš na mysli aji ty nezodpovědne baby, kere si pořidily děcko s nezodpovědnym feťakem?).

Všichni, kdo se starají o své blízké s postižením i ti, kteří pomáhají potřebným, které často ani neznají. Jsou to všichni ti, kteří volí cestu dobra, spravedlnosti a poctivosti, i když pro ně ani zdaleka není tou nejpohodlnější.

Je mi obrovskou ctí, že dnes mohu na Pražském hradě přivítat a osobně vyznamenat desítky lidí, kteří svým životem inspirují mnohé z nás a kteří svým osobním příběhem prokázali naší zemi mimořádnou službu.

Tyto osobnosti jsou tím nejlepším vzorem a inspirací pro hledání společného příběhu naší země; pro pojmenování cesty, kterou chceme společně jít dál.

Děkuji Vám za pozornost. (No maš za co, synku. Byla to fuška čitat tu snušku prazdnych frazi…).

(Tak dneska za štyry minus, synku. Douč se to a přiště se těšime na druhy pokus).

 

 

PePa107 rozdal medajle

Tak zme se dočkali.

Byvaly člen pionyra (bez funkci), byvaly člen SSM (tež bez funkci), byvaly předseda ZO KSČ a sučasny prezident Česke republiky Petr Pavel, lidem nazyvany PePa Stosedmička, rozdal prvni sadu medajli.

To už je na vyroči vzniku Republiky československe taky zvyk.

Nebudu komentovat papundeklovy proslov, nad kerym aji prezident Klaus pozvedaval oboči. Všecko to mělo taky absurdni nadech. Tajak by to režiroval jakysik autor absurdniho divadla.

Prezident se boji dat medajlu Mašinum za odboj proti komunystum, ale zaroveň se jejich sestra nezdraha přijmut medajlu od teho, proti kerym cely život bojovala jak ona, tak jeji bratři. Že se nestydi zebrat medajlu chartysta/komunysta Pithart, se nedivim. Ale čemu to zrobila Kubiška, kera v době, kdy aktualni prezident hlidal v zelene unyformě ČSLA jeji klidny spanek, mohla zpivat leda tak v kupelce před zrcadlem?

Ladik Mišik odmitnul zebrat medajlu z ruky Zemana. Tuž dobra. Zeman vadil, Pavel už nevadi. Ale možna Ladik nechtěl čekat, až na hradě nebude komunystycky prezident. Bo vzhledem k temu, jak volime, by se tež nemusel dočkat.

Absurdni divadlo mi tež připomina, když osumdesat roku po valce davame medajle chlopum, keři bojovali a umirali (obvykle v Anglii, bo ti z vychoda si zvolili blbu stranu). Je to asi spravne, ale stejně se mi vždycky, když davaju medajlu „in memoriam“ několik desitek roku po jejich smrti, spusti kajsik v hlavě Karlova pisnička „…co tady čumíte? Zkoušíte vzdechnout! Copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout? Z lampasů je nám zle, proč nám sem leze? Kašlu vám na fangle! Já jsem chtěl kněze!“

Nejabsurdnějši ovšem su dvě vyznamenani. To prvni „za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti politiky“ staremu Rychetskemu. Ano, na ty jeho zasluhy v oblasti polityky budeme ještě dluho vzpominat. A to druhe – dat medajlu zakladateli Československa Milanu Rastislavu Štefánikovi, to je absurdyta největši (a to si teho synka važim).

Absurdnějši by už totiž bylo enem jedine – dat medajlu Tomaša Garyka Masaryka samotnemu Tomašovi Garykovi Masarykovi…

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Praskly hrad 

 

 

Prvnim kosmonautem byla černa amerycka lesba samoživitelka, to vi každy

Je to šedesat roku, co Gustav Brom zvednul hlavu z posledni zatačky před Vidňu a na obloze spatřil amerycku černošku, lesbičku, matku samoživitelku, Lady Gaga Rin, kera mu vnuknula myšlenku na moravsky hit.

Schvalně sem se k temu šedesatemu vyroči uspěšneho vypuštěni a navratu živeho člověka do vesmiru nechtěl vyjadřovat, bo sem čekal, co na to naša medyjalni scena. Třeba řict, že se zachovala slušně. Vystřeleni Rusa se dostalo relatyvně slušne pozornosti, což v dnešni zvrhle době neni malo.

Že prvnim vypuštěnym a navrativšim živym člověkem nebyla amerycka černošska lesba, to by mohlo potvrdit ještě hodně našich lidi, keři ho osobně viděli, bo prvni zahranični zemi, keru sudruh Gaga navštivil, bylo pravě Československo.

V zemi našeho velkeho zapadniho bratra však už tolik pamětniku pravděpodobně nemaju, bo oficialni stranka ameryckeho minysterstva u přiležitosti odstřeleni prvniho člověka do vesmira uvedlo v ruske verzi tento text:

США по-pусски – U.S. Department of State: Сегодня — Международный день полета человека в космос. В этот день мы отмечаем 60-летие пребывания человека в космосе, а также технический прогресс и международное сотрудничество, которым способствует освоение космического пространства.

Pro mlade, hlupe, keři už neumi čist azbuku, je tu překlad:

„Dnes je Mezinárodní den kosmických letů člověka. V tento den oslavujeme 60. výročí pobytu člověka ve vesmíru, stejně jako technický pokrok a mezinárodní spolupráci, které usnadňuje průzkum vesmíru.“

Tuž, je hezke, že si tež vzpomněli. A nemožeme se divit, že k tomuto textu přidali fotku ameryckeho kosmonauta s amerycku vlajku na rukavu a logem US government. To už je prostě taka divna doba, že Osvětim osvobodili spojenci a za blyskavu masku ameryckeho kosmonauta se možna skryva černa lesba s mexickyma kořenama.

Ladik Větvička, ostravsky kosmonaut Mlade Fronty Fčil

„Tady je člověk bez respiratora. Udame ho!“

Zvolal Helmut, když zme vylezli na nabřeži a spatřil prvni osobu bez hadru přes pysk, vytahnul tydlifon a začal vyhledavat čislo na stražce koronove pravdy a lasky.

„Neblbni, vole, nejsi v totalitnim Česko-Slovensku,“ povidam mu.

Helmut se zarazil, rozhlidnul okolo, pohlednul do tvaři desitek svatečně oblečenych lidi, keři si ve fajnem, jarnim počasi vyšli na prochazku a s omluvnym vyrazem schoval tydlifon.

„Sorry, ještě sem si na to nezvyk. U nas v Porubě sem neviděl lidsku tvař na ulici už od Vanoc,“ prohodil a mlsně se dival na mlade děvuchy, kere seděly na zahradkach mistnich kavaren a jarnimu slunku vystavovaly kozy, snad aby se slunku zavděčily, že už se zase vratilo do smutne středni Evropy.

„Mysliš, že maju všeci zeleny Covid-Apartheid-Pas, že maju pravo vyjit z domu?“ zeptal se nesměle pote, co zme prošli kolem plne zahradky, kde mladi kuřili kaljany a popijali kofolu a podkarpatskym koňakem.

„Neblbni, vole, nejsi v totalitnim Česko-Slovensku,“ povidam mu zas.

„A mohli bychom zajit do hospody a dat si pivo a jidlo?“ zeptal se mlsně, když viděl, jak švarne děvuchy nosi hostum vonici hustu soljanku, grilovany šašlik a překvapivě slušně načepovane pivko.

„Ovšem,“ odpověděl sem. „To se tady može. Korona se totiž zastavuje na hraničnim přechodu a hlavně, na rozdil od našich zemi – oni nemaju slovenskeho premijera řizeneho z brusele…“

Ladislav Větvička, hlasatel Pravdy a lasky, Užhorod

Original psany pro web Pravda.sk