Ladislav Větvička: Vzpominka na Jarka Baštu

Raz se mě kdosik ptal, co mě bavi na robotě spisovatela a blogařa. Odpověděl sem, že nejhezči na tym je, že člověk dostane přiležitost setkat se s mnoha zajimavyma lidma, s keryma by se jinak velice težko setkal.

Jarek Bašta byl jednim z takych lidi. V řadach socanu kdysik před čtvrt stoletim na mě pusobil jako neohrabany medvidek myval. Později mě velice překvapily informace v jedne z knižek Dana Landy, kde vypravěl o Jarkovi jako o člověkovi, s kerym stravil dluhe dyskuze o hystoryji. Když sem měl poprve možnost se s Jarkem setkat, to už bylo dluho pote, co robil velvyslanca v Kyjevě aji v Moskvě, byl sem překvapeny jeho informacema o jeho celoživotnim koničku – jimž byla neenem hystoryja, ale aji archeologia.

Aji proto mi zrobil radost, když se pochvalně zminil o moji knižce hovoru mezi štyrma (tehdy) bezvyznamnyma lidma – Leninem, Stalinem, Hytlerem a Masarykem – „Osudove setkani 1913“.

Dnes se životni cesta tohoto synka uzavřela. Připomeňme si ho v zajimavych rozhovorach Jany Bobošikove, bo v oficialnich medyjach se o něm asi mnoho nedozvime…

A ja si jej připomenu jeho textem z loňskeho ledna, kery mi věnoval jako předmluvu do moji knižky „Prezidentske kecy“.

Tenkrat by mě nenapadlo, že to byl, bohužel, asi jeden z jeho textu poslednich…

Jarek Bašta, 15. 05. 1948 – 8. 04. 2024

Předmluva prezidentského kandidáta

Poslední knihu Ladika Větvičky jsem si přečetl se smutnou radostí.Nebylo to ani tolik kvůli jejímu obsahu, ale době, kdy jsem ji četl a dával dohromady tuto předmluvu. Ladik udělal neuvěřitelnou věc – shrnul do knížky své novinové rozhovory za posledních sedm let, a vyvrátil tak starou pravdu, že není nic tak starého a nezajímavého jako včerejší noviny.

On sám se (se sebeironií) označil za porubskou babu Vangu a dokládá to citáty ze svých rozhovorů, případně ze svého úspěšného blogu na iDnes (úspěšného adminům navzdory).
Vidím dva hlavní důvody, proč Větvičkovy blogy, glosy a rozhovory přesahují rámec každodennosti. První z nich je jeho všeobecný přehled, znalosti a přístup člověka z praxe, který o ničem nemá iluze a
z toho čerpá naději, že věci se nakonec vydají svou logickou cestou.

Druhou příčinu jeho úspěšného psaní bych hledal v tom, že všechno glosuje s odstupem. Nikoliv časovým, ale geografickým, v souladu s tím jak ho jeho práce a toulavé nohy prohánějí po celém světě.
Prezidentské kecy jsou také knihou bilanční. Rekapituluje svou patnáctiletou dráhu blogera a spisovatele, stručně představuje své knihy, nejen ty už vydané, ale zahlédl jsem tam také náznak nových, ještě nedopsaných.

Připomíná mi to shrnutí po konci poločasu a výhled na možné pokračování v šest hodin po válce v Jedové chýši v Porubě.

Obávám se totiž, že jeho přání ze závěru Keců, aby se protentokrát s tou svou předpovědí konečně seknul, a bylo to jinak, se mu nevyplní. Evropa vstupuje do své kritické fáze připomínající rok 1914 a stále přibývá těch, kdo se války nejen nebojí, oni se na ní dokonce těší.

Takže může dojít i na jeho starší knihu „Osudové setkání 1913“. Kvůli tomu se ale můžeme zlobit jen sami na sebe.

Jaroslav Bašta, kandidát na prezidenta republiky, leden 2023, Praha

Ladislav Větvička: Velikonoce na Ukrajině

Tuž sem se spolu se zastupama ukrajinskych děvuch vydal vlakem na Podkarpatsku Rus, abych spolu s nima oslavil svatky teho chlopa s hřebikama, kery pak Řimanum zdrhnul z uzavřene jeskyně.

Bylo to pěkne, fajne a hezke. Teda jako až na chovani slovenskych uředniku, keři jak za bolševika tym děvucham při zpatečni cestě šmatrali v taškach, vybirali z nich svačiny a cokoliv, co připominalo klobasku nebo platek šumky a vybirali nesmyslne poplatky, třeba 3,75€ za likvidaci klobasky, nelegalně putujici přes šanghajsku hranicu.

Ale to se da pochopit, bo praca celniho uřednika je hrdinna a čestna a zabranili tym intoxikaci českeho naroda klobasku, kera na rozdil od tych našich obsahuje opravdove maso.

A za to jim budiž vysloveno poděkovani, bo ordnung je ordnung.

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Čop 

Ladislav Větvička: Žlute tanky Abrams na ukrajinske černozemi

„Čo tam fotíš?“ ozvalo se za mnu na nastupišťu košickeho nadraži.

Otočil sem se a prohlidnul si jakehosik udržbařa v oranžove unyformě, kery připominal spiš bezdomovca nebo přislušnika Pomocne straže VB, než pracovnika hrdeho na svoje ajzenboňacke řemeslo.

„Duhu, vole. Copak to nevidiš?“ mavnul sem a ruku opsal obluk, bo nadherna barevna duha oddělovala svojim tvarem černe mraky od bilych husakovych panelaku na pozadi.

„Čo si mysliš, že som kokot? Ty fotiš ty tanky, čo?“

„Tanky? Jake tanky? Ja tam vidim enem bagr Komatsu! Jak tě napadlo, že by se bagr mohl maskovat jako tank?“ reagoval sem s udivem.

„Tak nielen že zo mňa robíš kokota! Aji sám si kokot! Ty nevidíš ty žlté americké tanky Abrams za tým bagrom Komatsu?“ přišel ke mně a ukazovačkem pichal kajsik za štvrtu kolej.

„Nevidim. Ja už dvacet roku nic nevidim. Vidim tady vepředu taky žluty bager Komatsu a vzadu vidim jakesik fleky, ale to musí byt tež bagry, ni? Tuž řekni mi, co by tu robily amerycke tanky? Vzbuřil se vam Lunik, že musite pacifikovat obyvatelstvo?“

Podival se na mě a bylo vidět, že mě lituje. „Ty to naozaj nevidiš? To su americké tanky a jedú bojovať za svobodu na Ukrajinu,“ odpověděl s vážnym kzychtem.

Zakyval sem hlavu. „Čo mi to tu táraš? Žluty može jezdit možna tak Jančura z Regiodžetem. Žluté tanky nemožu jet na Ukrajinu! To by byla sabotáž. Jestli to sú fakt žlute tanky, musime zavolat štátnu bezpečnosť,“ šahnul sem do kapsy, vytahnul mobil a začal vyťukavat 158.

Chytil mě za ruku. „Něrob kokotiny, oba nás zatknú. Prečo chceš volat políciju?“ podíval se na mě starostlivě.

„Copak to nevidiš? Kdosik chce obětovat naše amerycke spojence. Nemože přece poslat žlute tanky na Ukrajinu.“

„Jaj? A prečo nie?“

„Prečo? Bo na Ukrajině je černozem. Chapeš, jak bude asi vypadat žluty tank na černozemi? To je idealni cil. To je to same, jak by kdosik do ostravske krčmy plne banikovcu posadil pražskeho homoseksuala ve sparťanskem dresu rumunskych barev a přikazal by mu, aby svojim tenkym hlaskem volal „smrt Baniku! Chapeš, jak dluho by přežil?“

Udržbař se zamyslel. „Jaj? Kurva, asi maš pravdu. Prežil by tak dlho, ako žlty tank na ukrajinske černozemi.“

„Přesně, pičo!“

„Dobre, volaj 158, ale ja sa zdekujem, ja s tu polityku nechcu mět nic společneho. A že je natreli na žlto namiesto na černo, nie je môj problem,“ dodal a vydal se k podchodu.

Zrobil sem eště par fotek, než se amerycke tanky, dočasně umistěne na Slovensku, vydaly směrem k Čierne při Čope branit slovenske uzemi před ruskym agresorem…

Ladik Větvička, 28. marca 2024, 15:00, Košice

Ladislav Větvička: Rakušak si vymyšlal. Co s tym zrobite?

Tak co, pane Vaněk, to su para Doksy, co? Minyster vnitřku, ten ideal pravdomluvnosti, druhy Mira Dušin, si vymyšlal. Mlady Mach řekl, že nas a vladu ošalil. Jakasik piratka špitla, že snad trošku mlžil. Synci v Jedove chyši by to řekli  jinak – prostě nas všecky ojebal.

Neide o nic podstatneho, enem o to, že podepsal, že budeme přijimat afro-arabske doktory a inženyry podle kvot, kere si z prstu vycuca jakysik uřednik z brusele, a pokud bychom se vzpirali takemu tlaku novych intelektualu, budeme platit pokuty. Tak je to spravne, tak to ma byt. Ovšem ve vladě a v tych medyjalnich režimnich žumpach tvrdil, že pro nas vyjednal vyjimky, na což synci z brusele kyvli a zatlačili slzu, bo byli naměkko z teho, že zme přijali pul miliona Rusu/Ukrajincu.

Mlady Mach si ovšem ten paskvil, zvany „migračni pakt“ přečital a zjistil, že tam žadna taka vyjimka pro Česko neni. Dokonce aji Zdechovsky na plnu hubu řekl, že „…to, co tvrdil Rakušak, je blbost a nic takeho v dokumentu neni.“

Tak, a co fčil, pane Vaněk?

Co zrobit s chlopem, kery ojebal vlastni narod?

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Zpravodaj z brusele

Je to 25 let, kdy jsme zaútočili na Jugoslávii

V polovině března roku 1999 zme vstupili do tehdejšiho „obranneho vojenskeho společenstvi“, zvaneho za bolševika Severoatlantycky pakt, později za Havla Severoatlantycka aliance, neboli NATO.

O dva tydny později se z obranneho spolku stal agresor, kery rozvratil svět. A to jedenacte zaři bylo ještě v te době přiliš daleko…

A tak bohužel, tajak už dva razy předtym, zme se po třeti v jednom stoleti ocitli na straně agresora.

Poprve temu tak bylo, když zme v ramci Rakusko-Uherskeho statu zautočili 28. červenca 1914 z dunajskych řičnich člunu na srbsku metropolu Bily Hrad. Nasledky byly katastrofalni, a přestože zme nebyli v řidicich strukturach tehdejši rakuske moci, poddali zme se bez odporu.

Podruhe temu tak bylo, když zme v ramci Velkoněmecke řiše zautočili 1. zaři 1939 na Polsko (bratia Slovaci dokonce vstupili na cizi uzemi společně ze synkama z Wehrmachta). Nasledky byly katastrofalni, a přestože zme nebyli v řidicich strukturach tehdejši německe moci, poddali zme se rozkazum zas bez odporu.

Potřeti se tak stalo, když zme v ramci Severoatlantyckeho paktu zautočili 24. března 1999 na Jugoslaviju. Nasledky pro to, co bylo do te doby považovane za nepřekročitelne porušeni mezinarodniho prava, byly (a dodneška su) katastrofalni, a přestože zme nebyli v řidicich strukturach Brusela, poddali zme se bez odporu, tajak je už u nas zvykem. Fakt, že se proti temu vymezili pozdějši prezidenti Klaus a Zeman, byl Jugošce asi tak platny, tajak mrtvemu zimnik.

Nemluvě o tym, že tehdejši prezident Havel, v te době už naprosta loutka ameryckych zajmu, porušeni mezinarodniho prava podpořil. To byl smutny konec absurdniho dramatyka, z kereho se už nevzpamatoval, kromě te absurdyty, kdy o pět roku později inycijoval dopis k napadeni Iraku kvuliva udajne likvidace zbrani hromničeni. Vysledkem teto dalši humanoidni intervence bylo přes pul miliona mrtvych lidi…

Kdyby ten synek skončil s polityku, tajak nam v osumdesatemdevatem slibil, po prvnich svobodnych volbach, možna byzme si ho dodneška važili…

Ale o tom sem mluvit nechtěl. Je smutne vyroči naši agrese do Jugošky. Omluvil sem se už tenkrat, den po začatku agrese, na strankach jakehosik bělehradskeho tisku. Neměl sem tenkrat gule na to, abysem se tajak porubsky patryjot Statys zebral a jel koncertovat na bělehradske mosty, kaj každu sekundu mohla spadnut bomba. Jak řikal mlady Palach – každy musi bojovat těma prostředkama, jakyma na to v dane situaci stači.

Omluvam se aji dneska synkum a děvucham z Jugošky za to, co zme jim zrobili.

Mam ale taky blby pocit, že tu kyselu pachuť z te doby stejně nesmažu.

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Beograd

 

Prvnim kosmonautem byla černa amerycka lesba samoživitelka, to vi každy

Je to šedesat roku, co Gustav Brom zvednul hlavu z posledni zatačky před Vidňu a na obloze spatřil amerycku černošku, lesbičku, matku samoživitelku, Lady Gaga Rin, kera mu vnuknula myšlenku na moravsky hit.

Schvalně sem se k temu šedesatemu vyroči uspěšneho vypuštěni a navratu živeho člověka do vesmiru nechtěl vyjadřovat, bo sem čekal, co na to naša medyjalni scena. Třeba řict, že se zachovala slušně. Vystřeleni Rusa se dostalo relatyvně slušne pozornosti, což v dnešni zvrhle době neni malo.

Že prvnim vypuštěnym a navrativšim živym člověkem nebyla amerycka černošska lesba, to by mohlo potvrdit ještě hodně našich lidi, keři ho osobně viděli, bo prvni zahranični zemi, keru sudruh Gaga navštivil, bylo pravě Československo.

V zemi našeho velkeho zapadniho bratra však už tolik pamětniku pravděpodobně nemaju, bo oficialni stranka ameryckeho minysterstva u přiležitosti odstřeleni prvniho člověka do vesmira uvedlo v ruske verzi tento text:

США по-pусски – U.S. Department of State: Сегодня — Международный день полета человека в космос. В этот день мы отмечаем 60-летие пребывания человека в космосе, а также технический прогресс и международное сотрудничество, которым способствует освоение космического пространства.

Pro mlade, hlupe, keři už neumi čist azbuku, je tu překlad:

„Dnes je Mezinárodní den kosmických letů člověka. V tento den oslavujeme 60. výročí pobytu člověka ve vesmíru, stejně jako technický pokrok a mezinárodní spolupráci, které usnadňuje průzkum vesmíru.“

Tuž, je hezke, že si tež vzpomněli. A nemožeme se divit, že k tomuto textu přidali fotku ameryckeho kosmonauta s amerycku vlajku na rukavu a logem US government. To už je prostě taka divna doba, že Osvětim osvobodili spojenci a za blyskavu masku ameryckeho kosmonauta se možna skryva černa lesba s mexickyma kořenama.

Ladik Větvička, ostravsky kosmonaut Mlade Fronty Fčil

„Tady je člověk bez respiratora. Udame ho!“

Zvolal Helmut, když zme vylezli na nabřeži a spatřil prvni osobu bez hadru přes pysk, vytahnul tydlifon a začal vyhledavat čislo na stražce koronove pravdy a lasky.

„Neblbni, vole, nejsi v totalitnim Česko-Slovensku,“ povidam mu.

Helmut se zarazil, rozhlidnul okolo, pohlednul do tvaři desitek svatečně oblečenych lidi, keři si ve fajnem, jarnim počasi vyšli na prochazku a s omluvnym vyrazem schoval tydlifon.

„Sorry, ještě sem si na to nezvyk. U nas v Porubě sem neviděl lidsku tvař na ulici už od Vanoc,“ prohodil a mlsně se dival na mlade děvuchy, kere seděly na zahradkach mistnich kavaren a jarnimu slunku vystavovaly kozy, snad aby se slunku zavděčily, že už se zase vratilo do smutne středni Evropy.

„Mysliš, že maju všeci zeleny Covid-Apartheid-Pas, že maju pravo vyjit z domu?“ zeptal se nesměle pote, co zme prošli kolem plne zahradky, kde mladi kuřili kaljany a popijali kofolu a podkarpatskym koňakem.

„Neblbni, vole, nejsi v totalitnim Česko-Slovensku,“ povidam mu zas.

„A mohli bychom zajit do hospody a dat si pivo a jidlo?“ zeptal se mlsně, když viděl, jak švarne děvuchy nosi hostum vonici hustu soljanku, grilovany šašlik a překvapivě slušně načepovane pivko.

„Ovšem,“ odpověděl sem. „To se tady može. Korona se totiž zastavuje na hraničnim přechodu a hlavně, na rozdil od našich zemi – oni nemaju slovenskeho premijera řizeneho z brusele…“

Ladislav Větvička, hlasatel Pravdy a lasky, Užhorod

Original psany pro web Pravda.sk

Včera vyhlasili konec perzekuce, dnes otevřeli hospody

Možna vam to připada jako zazrak, ale tak to tady chodi. Před dvěma tydnama přijeli chytři chlapci z hlavniho města a přikazali mistni okresni radě, že musi zavřet hospody, kavarny a bary.

Okresni rada se sice krutila, bo pro zavřeni mistnich podniku nebyl žaden logicky duvod, ale chytrym chlapcum z hlavniho města je třeba vyhovět. Navic to pry vyžadoval vyšši zajem. Jestli je vyšši zajem z WHO, z Vošinktona nebo od mladeho, noveho prezidenta, už nevysvětlili.

A tak podniky zavřely vnitřni prostory. Zahradky zustaly odevřene, lidi pili kafe a pivko na chladnych zahradkach, ale nějak to přežili.

Včera večer, v sobotu, vyhlasila okresni rada na svojem fejsbučku, že uzavřeni podniku nema na šiřeni nemoci žaden vliv a proto je možne se zase potkavat, hulit dymky, pit pivko, kafe, žrat šašlik a tak.
A jak vyhlasili, tak se stalo. Cele město zase ožilo, všeci vyšli do ulic, korzovali po nabřeži bez zbytečnych hader na pysku, povidali si a smali se. Měli radost, bo přes masivni propagandu z televiznich stanic hlavniho města, přes veškere vyhružky o tom, že korona jezdi městsku dopravu a schovava se ve vnitřnich prostorach baru, hospod a kavaren, se okresni rada nedala zblbnut a dala prostor zdravemu rozumu…
Kež by to tak fungovalo všude…

Ladik Větvička, hlasatel Mlade fronty Fčil, Teresva

PS: Mimochodem, zločinneho jednani přikazovat lidem, jake zařizeni maju mět na pysku, zakazovat jim chodit v noci ven, jezdit mimo okres nebo nedejbože debilizovat mládež zakazováním školy, to tady nikoho nenapadlo. Bo druhy den by taky zločinec mohl skončit s vidlama v chrbtě.

Originalně psane pro iDNES Fčil: https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=768936

Strach ze Slovenska

Je to jakasik divna doba.

Ja, rozeny Čecho-Slovak, Ostravak z moravsko slovenskeho pohraniči mam strach, jestli mě pusti dodom, na Slovensko. Před měsicem sem chtěl překročit hranicu na polsko slovenskem pomezi, nade mnu svitily bile vršky vychodnych Tater, za mnu se polšti fakani prohaňali na zasněženych kopcach, jejich rodiče popijali svařene, huste polske pivo a svět vypadal v pořadku.

Přede mnu ale stali chrabři slovenšti ochranci hranic a snažili se mi vysvětlit, že neni v zajmu slovenskeho naroda, aby Ostravak, kery chce jet do Podkarpatske Rusi, překračoval hranicu pravě pod Tatrama. Nebudu ten přiběh rozvaďat, jejich argumenty byly hlupe, popsal sem je už v měsic starem blogu „Konec Šanghajskeho systemu“ a nechci se k temu vracat. Ti synci za to nemožu, dostali prostě blby rozkaz a je enem na přislušnikovi, jak se k temu postavi. Mimochodem, vymluvy na rozkazy vyššich uřadu nebyly po druhe světove už uznavane, tuž silove složky by na to měly myslet.

A fčil, sedim v kavarně maleho podkarpatskeho města, par kilaku od hranice Česko-Slovenska, moji vlasti, piju pivko, což v moji totalitni vlasti nelze a připadam si jak za Bilaka. Rano mam dojet na hranicu. Mam z teho taky blby pocit. Co si budem povidat… celnici su blbi na celem světě. Budu mě lustrovat? Pošlu mě do dupy? Zatknu mě za jakysik přečin, kery před měsicem ještě přečinem nebyl a dneska je?

Je to divna doba, že? Čemu by se měl zdravy člověk, kery nic zleho nezrobil, obavat hranice svojeho statu?

Když o tym tak přemyšlam, vlastně se ani tak nebojim teho, že mě pošlu do dupy, nebo že mě budu buzerovat, nebo že mě dokonce zatknu, zadrži a umisti do cely předběžneho zadrženi.

Ja se vlastně bojim teho, že mě tam pusti. A že na druhe straně hranice, na rozdil od dnešniho večera, kdy piju pivko, žeru v male knajpě šašlik a hulim vodni dymku, tak na te druhe straně nebude nic.

Nic. Vubec nic. Enem vystrašeny narod.

Teho se bojim.

Ladislav Větvička, hlasatel Pravdy, Perečin, Podkarpatska Rus

Originalni text psany pro Pravdu

Mapy k blogu „Fajna byla ta Ukrajina, ale dobře, že sem zmizel…“

Na blogu iDnes su pry mapy zakazane, tuž je musim dat tady. Cely blog si možete přečist zde: https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=768700

Rozděleni země podle regionu a podle pozityvnich odpovědi na otazku, jestli by si obyvatelstvo přalo mět ruštinu jako druhy oficialni statni jazyk Ukrajiny.

Tato mapa je psana Polsky, ale nevim, kdo ju vytvořil. Ukazuje Ukrajinu rozervanou na kusy. Krejsy patři Polsku, Podkarpatska Rus Maďarsku, Bukovina Rumunsku a oblasti s velkym podilem rusky mluviciho obyvatelstva Rusku.

Samotnych Ukrajincu se na nazor asi nikdo neptal…

Knižky Ladika Větvičky se možete pořidit tady.

Veřejna doprava v bezpeči – vstup už jen s Covid-Apartheid Pasem

Tuž jak by se vam taky tytulek libil? Mnozi by jasali, bo Covid-Apartheid Pas už dostali jako darek za vaginyzaci, jini by sice nejasali, ale neprostestovali, bo Pas dostali jako prominentni osoby a s tym zbytkem si už poradime.

Pojďme si teda tuto fiktyvni zpravodajsku informaci dotahnut do konca:

„V Praze byl včera otestován pilotní projekt veřejné dopravy pouze pro držitele Covid-Apartheid Pasů s názvem „Žit dopravu bezpečně“. Již o půlnoci příslušníci policie doplněni armádou obsadili stanice metra, tramvají a autobusů. Na základě vyhlášky hlavního města Prahy o veřejném zdraví už nebudou mít nakažené, nebo neprověřené osoby přístup do veřejné dopravy.

V časných ranních hodinách nedocházelo ke konfliktním situacím, kromě několika incidentů s navrátilci z nelegálních bytových party, které však byly vyřešeny okamžitou internací a aplikací stotisícové pokuty.

Zatěžkávací zkouška přišla v dopoledních hodinách, kdy se Pražané přesunují ze svých satelitů do úřadoven ve městě. Zatímco doprava zkolabovala poté, co se zaměstnanci nedostali do ranních autobusů a přesedli do aut, v tramvajích, autobusech a metru seděli spokojení držitelé Covid-Apartheid Pasů, kteří nečekali na poslední chvíli a svůj CAP si včas vyzvedli. Bez něj už Covid hlídky nikoho do veřejné infrastruktury nepustili, ke spokojenosti všech zodpovědných občanů.

Covid-Apartheid Pas si vyzvedlo již 33% občanů na základě provedené vakcinace, ti se také mohou těšit nejdelší, tříměsíční platnosti CAPu. Platnost jim bude samozřejmě prodloužena po přeočkování. Měsíční platnosti Pasu se mohou těšit zaměstnanci klíčové infrastruktury státu – zdravotníci, hasiči, armáda, manažeři a vybraní státní úředníci, od pošťáků až po exekutory. To by bylo, aby se nedostali včas a bezpečně do své práce! Aby bylo vyhověno i hlasům, že CAP je nedemokratickým nástrojem šikany a apartheidu, dostane Covid-Apartheis Pas i každý, kdo se prokáže platným PCR testem. V tomto případě je platnost 72 hodin, což by mělo být dostačující k tomu, aby se takovýto člověk mohl veřejnou dopravou dostavit k nepovinnému očkování.

První den platnosti vyhlášky „Žit dopravu bezpečně“ provázel zmatek, kolaps dopravy a některé excesy, kdy kromě dopravy zkolabovalo i několik starších občanů, kteří se včas nedostali do nemocnic na vyšetření nebo na návštěvu příbuzných. Měli sice u sebe sebebonzovací prohlášení řádně vyplněné a podepsané domovním důvěrníkem, na Covid-Apartheid Pas však zapomněli. Zítra již budou obezřetnější. Také předraženou dopravu vozidly Taxi a Uber bude muset Magistrát řešit, ale vyhláška o maximálních cenách jistě zabrání obohacování řidičů, kteří si účtovali až trojnásobek obvyklé ceny…“

To je ale blbost, co?

To se u nas stat nemože, my byzme nic takeho nedopustili. Tak dobru noc, spěte dal… Čas se zrychluje. Bo od konspiračnich a fiktyvnich teoryji k jejich realizaci nas dneska neděli desetileti a roky, ale dny a tydny…

Zpráva z tisku: „I v druhý den zákazu veřejné dopravy bez zvláštních jízdenek se ceny taxislužby v Kyjevě výrazně zvýšily. Připomeneme, že taxikáři v první den výluky zvýšili své ceny dvakrát i třikrát. Ale večer 5. dubna ceny taxi klesly zpět k normálu. Dnes ráno se ceny taxi opět zdvojnásobily. Například cesta po trase, která 5. dubna večer stála 87 hřiven, nyní stojí 168 hřiven.

…počínaje 5. dubnem vstoupil v Kyjevě v platnost režim zvláštních povolení k cestování ve veřejné dopravě. Vzhledem k tomu, že některé podniky neměly čas na vyplnění dokumentů pro své zaměstnance, cesta do práce se změnila ve skutečné peklo. Příjem žádostí o získání zvláštních průkazů byl přitom zahájen už před víkendem, ale mnoho obyvatel si neudělalo čas na získání povolení. Z tohoto důvodu bylo možné v pondělí 5. dubna během ranní dopravní špičky pozorovat hádky s policií, křik a pokusy o vstup s falešnými průkazy. S takovými povoleními policisté do metra nepustili. Mnozí byli tím pobouřeni a výsledkem byly hlasité střety s policií. Stejně obtížná situace je pozorována u pozemní dopravy. Na mnoha zastávkách veřejné dopravy jsou ve službě policisté, kteří kontrolují doklady cestujících…

Ladislav Větvička, zvlaštni Covid-Apartheid zpravodaj Mlade Fronty Fčil, Kyjov

Opica z Glasgow? Ne. To se jen fotbalistum vratila jejich zrada

Jakysik pražsky klub, v kerem hraju černoši, pry porazil skotsky klub, v kerem tež hraju černoši. Ja to moc nesleduju, na Baničku sem byl raz a kdyby tam hrali černoši, nedivil bych se. U nas vždycky byvalo mnoho černych synku.

Z některych to šlo po šichtě umyt, z jinych to umyt nemožete, ani když na žadnu šichtu nechodi. To nevadi. Lidem nevadi, jestli je kdosik černy, bily, nebo polityk. Lidem vadi, když je kdosik hovado.
A ti synci z teho skotskeho kluba, se pry jak hovada chovali. Černi aji bili. Jednemu z našich ukopli hlavu, druhe tež dokaličili,.. nevim. Neviděl sem to. Nečumim na to. Navic fotbal, kde nesu divaci, to je jak dupačka, při kere vam odejde stara na manykuru k susedce a vy se tvařite, že tak to ma byt.

Ale nic z teho se neřeši, bo jeden z našich bilych pry řekl jejich černemu, kery nebyl ani Skot, ale byl z Finska, ale jako Fin nevypadal, bo Finsko znam a vim, že taci synci se tam nerodi, tak temu černemu synkovi, co neni ani Skot, ani Fin, pry řekl, že je „fucking guy“ nebo „monkey“.

A z teho se fčil robi problem.

Ä ja vam cosik řeknu.

Dobře vam tak, fotbalisti.

Byli ste to vy, keři ste zradili a začali ste nosit lichtenštejnske dresy se znakem ve stylu „kura honi ščura„. Nikdo z vas neprotestoval, že mu nařidili nosit dres barvy popelařa. A vy si fčil budete stěžovat? Mate jakusik čest?

Byli ste to vy, keři kradete černošske sportovce z jejich domovskych zemi, čimž na jedne straně ochuzujete jejich ligu o špičkove mistni borce, na druhe straně berete motyvaci našim synkum, bo misto aby maly synek z porubske fotbalove školy měl naději, že raz bude hrat za Banik, tak tam hraje černoch z Burkiny Faso.

A mimochodem, byli ste to vy, keři ste podpořili rasistycke hnuti „Na černych zaleži“ tym, že ste před nima klečeli.

Tak fčil se nedivte. Dobře vam tak. Čim větši trest ten slavistycky synek dostane, tym dřiv vam snad dojde, jaku chybu ste zrobili. Zlu se neustupuje. Se zlem je třeba bojovat. Bo zlo trva enem tak dluho, dokud mu my neřekneme DOST!

A těšim se na prvniho z vas, kery se k chybě přizna.

Ladislav Větvička, ideologicky trener BLM, Glasgow

Zdroj: https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=767922

Civilizovany svět funguje. Kdo z polityku konečně řekne, že kral je nahy?

Nesmyslne testy. Neymyslna propaganda v medyjach. Fašistycke chovani polityku. Nejreakčnějši světove korporace po mnoha testach a Eventech 201 spustily dluho připravovany scenař, a my jim to žereme. Ale jinde to tak neni.

Svět funguje a nečeka na pitome česke koronoviry, kere se boji hranic okresu.
Tady, nedaleko od československych hranic, je všecko jak ma byt.

Hokej s lidma. Čerstvě oholeny gzycht od holiča. Smějici se lidi na ulici. Čepovane pivo. Grilovana skumbryja v bufetu, Děcka ze školnima aktovkama na zadach. Vařeni raci a chlazene šampaňske. Svařak v parku. Parek v rohliku. Odevřene obchody. Zkušani nove košule do divadla. Narvane narodni divadlo opery a baletu. Huleni vodnich dymek ve studentskych barech. Volný pohyb osob. Milenci v kavarnach.

Jde to. Fakt to jde. A kurva, když to ide tady, proč to nejde u nas? Hrstka zkorumpovanych hajzlu zniči cely narod?

Svět, kery neni pod okupačnim dohledem WHO, funguje. Kdo z polityku konečně řekne, že kral je nahy? Nebo čekaju, až začne opravdove nasili?

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Zitra, 21. března 1921