Včera sem čiru nahodu v moji oblibene knajpě Jedova chyša byl svědkem teho, jak zme hrali fotbal proti Turkovi. Ja se tym synkum divim, že se vubec o cosik pokušali. Tajak Nerudova neměla proti Turkovi šancu, tak ani naši fotbalisti, keři se rozhodli vyzkušat jake to bude, když nechaju supeřa hrat power-play, proti Turkovi šancu neměli.

Po zapase byli všeci v knajpě smutni. Nevim čemu. Možna měli dojem, že když vyhrajeme, tak bude chleba levnějši a inflace se proměni v deflaci a uspořene prachy budu mět zas svoju hodnotu. Nic takeho se samozřejmě stat nemohlo.

Přesto bysem nebyl až taky smutny z teho, že Turek v posledni době vyhrava.

Aji my se mame čim chlubit.

Podivejme se třeba na statystyku rvaču. Prvni šestku nam kazi enem jakysik Skot (kdovi, jestli to neni Kelt, kereho zme vyhnali ze Šumavy) a Slovinec. Slovinec je našinec, ten rozumi česky, takže se možeme chvalit tym, že v prvni šestici zme kralovali.

Když si kliknete na tu tabulku, odevřu se vam cele ty statystyky.

Hezka byla aji situace před zavěrečnyma subojama, kdy to vypadalo, že o štyry postupova mista u třetich mančaftu se pobiju enem tymy Rakuska-Uherska.

Nakonec se tam vklinili aji synci z Gruzie, za což našim fotbalistam musim poděkovat, bo se aspoň nemusim bat do te Gruzie jezdit a mistni nas budu mět furt radi, bo zme je nechali poprve v životě postupit na ME do osmifinale a oni su šťastni a raduju se, že chačapuri bude levnějši.

Tuž, co k temu řict na zavěr? Mistrovstvi ve fotbale letos nevyhrajem. Ale kdyby se robilo mistrovstvi v rozhazovani rukama, tak zme jednoznačni mistři.

No vidite, dyť sem vam řikal, že na všeckem blbem se da najit aji cosik pozityvniho.

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Hamburk

Ja už temu nerozumim, nic neni tajak zamlada. Kdysik, když se robily mirove konference, tak se počkalo, až jedna strana prohrala, vitězove pak zrobili spravedlivy mir, přepsali dějiny tak, jak se jim to hodilo a pak žili všeci klidně a šťastně až do te doby, než banky a s nima spřažene ty vojensko-prumyslove komplexy nezjistily, že jim už zas chybi prachy a je na čase vytvořit valku novu.

Netvrdim, že to je idealni řešeni. Vitězove to obvykle přehaňaju, snaži se nahrabat co to da a tym enem urychli přichod nove valky. Po prvni světove tež nemusel ten Wilson slibovat prava narodu na sebeurčeni, když dobře věděl, že třeba Maďarum a Němcum toto pravo přiznat nechce. My mame tež maslo na hlavě. Masaryk tež nemusel podepisovat tu amerycku smluvu ze Slovakama, kde jim nasliboval, že budu mět autonomiju a vlastni bratislavsku vladu. A Beneš tež nemusel krast Rakušakum Valtice, kere nikdy nepatřily Markrabstvi moravskemu, ale po tisice roku patřily Dolnimu Rakusku.

Vždycky ale bylo slušnosti počkat, až jedna strana prohraje a až pak z ni zrobit jednoznačneho vinika celeho konfliktu. Po druhe valce se to tak zrobilo v Postupimi a štyrycet roku byl klid.

Ale fčil se zda, že přišla nova doba. Ukrajinšti a rušti synci si pušťaju na hlavu turecke, amerycke a iranske drony, všeci bojuju do roztrhani těla, a na pozadi tychto svinstev se v jednym z nejdražšich světovych hotelu ve švycarskem Burgenštoku sejdu papalaši z osumdesati zemi a dyskutuju o miru, když se přitem eště nevi, kera strana to vyhraje.

Stary Bidet, jeden z hlavnich strujcu valky, nepřijel vubec. Babu, keru poslal misto sebe, to druhy den přestalo bavit a odjela. Asi na nakupy. Japonsky premier tež. Teda jako dodom, bo co by tež ve Švycarsku nakupoval, když v Japonsku všecko ma, že? Britsky premier, kery před dvěma rokama zakazal podepsat Zelenskemu mirovu smluvu, nepřijel tež, bo misto něho už Anglistanu vladne jakysik muslimak. Německy kancleř tež předčasně zdrhnul. No a tak byzme mohli pokračovat.

Kura, kdo celu tu šaškarnu financoval?

Obavam se, že kdosik z mojich dani. Co, Fiala? Neviš o tym cosik?

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Dolni Lhota

„Protože toto už není tvá země a nikdy už jen tvá nebude. 

Oblékej se úctyhodněji v souladu s jinými kulturními kruhy a ber ohledy na náboženské pocity diskriminované menšiny.

Každodenní rasismus začíná u odívání.“

Taky plagatek visel u autobusoveho banhofa v severoněmeckem městečku Lübz. Tak co, Andělko? Když večer usinaš, nestraši tě ze spani ta věta „Výr šafendáz“? Nezrobilas kajsik chybu? Kdybys čitavala glosy Miry Macka, dobře bys věděla, že pokud přivedeš na jedno uzemi dva kmeny, tak je to enem otazka času, než životaschopnějši kmen zvitězi, vyžene nebo povraždi chlopy toho slabšiho kmene a přivlastni si jejich baby a děcka.

Když sem tak sledoval severni Němce, nemam pocit, že by byli tim životaschopnějšim kmenem…

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Dojčlant

PS: Komentář z Německa: „Místostarosta městečka Lübz napsal, že autor plakátu „neznámý“. Internetové vyhledávání plakátu nás zavedlo na videoplatformu Bitchute. Je tam videokanálu „The Vulgar Analysis“, ve kterém muž říká, že mají „nové plakáty“ (od minuty 1:12). Součástí je i plakát, který je k vidění v příspěvku na Facebooku. Ve videu youtuber říká: „Bylo pro mě důležité vykreslit dotyčnou bílou ženu jako jasného agresora a muslimské migranty jako jasné sympatizanty a zároveň zůstat dostatečně rafinovaný, aby se celá věc stala realistickou je to, co chce pro diváky plakátu Vytvořte pocit, že „ochrana menšin, která je prezentována tak neškodně“, by pro ně mohla být hrozbou (od 1:30).“ Odkaz na originál zprávy i video je tady.

Raz se mě kdosik ptal, co mě bavi na robotě spisovatela a blogařa. Odpověděl sem, že nejhezči na tym je, že člověk dostane přiležitost setkat se s mnoha zajimavyma lidma, s keryma by se jinak velice težko setkal.

Jarek Bašta byl jednim z takych lidi. V řadach socanu kdysik před čtvrt stoletim na mě pusobil jako neohrabany medvidek myval. Později mě velice překvapily informace v jedne z knižek Dana Landy, kde vypravěl o Jarkovi jako o člověkovi, s kerym stravil dluhe dyskuze o hystoryji. Když sem měl poprve možnost se s Jarkem setkat, to už bylo dluho pote, co robil velvyslanca v Kyjevě aji v Moskvě, byl sem překvapeny jeho informacema o jeho celoživotnim koničku – jimž byla neenem hystoryja, ale aji archeologia.

Aji proto mi zrobil radost, když se pochvalně zminil o moji knižce hovoru mezi štyrma (tehdy) bezvyznamnyma lidma – Leninem, Stalinem, Hytlerem a Masarykem – „Osudove setkani 1913“.

Dnes se životni cesta tohoto synka uzavřela. Připomeňme si ho v zajimavych rozhovorach Jany Bobošikove, bo v oficialnich medyjach se o něm asi mnoho nedozvime…

A ja si jej připomenu jeho textem z loňskeho ledna, kery mi věnoval jako předmluvu do moji knižky „Prezidentske kecy“.

Tenkrat by mě nenapadlo, že to byl, bohužel, asi jeden z jeho textu poslednich…

Jarek Bašta, 15. 05. 1948 – 8. 04. 2024

Předmluva prezidentského kandidáta

Poslední knihu Ladika Větvičky jsem si přečetl se smutnou radostí.Nebylo to ani tolik kvůli jejímu obsahu, ale době, kdy jsem ji četl a dával dohromady tuto předmluvu. Ladik udělal neuvěřitelnou věc – shrnul do knížky své novinové rozhovory za posledních sedm let, a vyvrátil tak starou pravdu, že není nic tak starého a nezajímavého jako včerejší noviny.

On sám se (se sebeironií) označil za porubskou babu Vangu a dokládá to citáty ze svých rozhovorů, případně ze svého úspěšného blogu na iDnes (úspěšného adminům navzdory).
Vidím dva hlavní důvody, proč Větvičkovy blogy, glosy a rozhovory přesahují rámec každodennosti. První z nich je jeho všeobecný přehled, znalosti a přístup člověka z praxe, který o ničem nemá iluze a
z toho čerpá naději, že věci se nakonec vydají svou logickou cestou.

Druhou příčinu jeho úspěšného psaní bych hledal v tom, že všechno glosuje s odstupem. Nikoliv časovým, ale geografickým, v souladu s tím jak ho jeho práce a toulavé nohy prohánějí po celém světě.
Prezidentské kecy jsou také knihou bilanční. Rekapituluje svou patnáctiletou dráhu blogera a spisovatele, stručně představuje své knihy, nejen ty už vydané, ale zahlédl jsem tam také náznak nových, ještě nedopsaných.

Připomíná mi to shrnutí po konci poločasu a výhled na možné pokračování v šest hodin po válce v Jedové chýši v Porubě.

Obávám se totiž, že jeho přání ze závěru Keců, aby se protentokrát s tou svou předpovědí konečně seknul, a bylo to jinak, se mu nevyplní. Evropa vstupuje do své kritické fáze připomínající rok 1914 a stále přibývá těch, kdo se války nejen nebojí, oni se na ní dokonce těší.

Takže může dojít i na jeho starší knihu „Osudové setkání 1913“. Kvůli tomu se ale můžeme zlobit jen sami na sebe.

Jaroslav Bašta, kandidát na prezidenta republiky, leden 2023, Praha

Tuž sem se spolu se zastupama ukrajinskych děvuch vydal vlakem na Podkarpatsku Rus, abych spolu s nima oslavil svatky teho chlopa s hřebikama, kery pak Řimanum zdrhnul z uzavřene jeskyně.

Bylo to pěkne, fajne a hezke. Teda jako až na chovani slovenskych uředniku, keři jak za bolševika tym děvucham při zpatečni cestě šmatrali v taškach, vybirali z nich svačiny a cokoliv, co připominalo klobasku nebo platek šumky a vybirali nesmyslne poplatky, třeba 3,75€ za likvidaci klobasky, nelegalně putujici přes šanghajsku hranicu.

Ale to se da pochopit, bo praca celniho uřednika je hrdinna a čestna a zabranili tym intoxikaci českeho naroda klobasku, kera na rozdil od tych našich obsahuje opravdove maso.

A za to jim budiž vysloveno poděkovani, bo ordnung je ordnung.

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Čop 

„Čo tam fotíš?“ ozvalo se za mnu na nastupišťu košickeho nadraži.

Otočil sem se a prohlidnul si jakehosik udržbařa v oranžove unyformě, kery připominal spiš bezdomovca nebo přislušnika Pomocne straže VB, než pracovnika hrdeho na svoje ajzenboňacke řemeslo.

„Duhu, vole. Copak to nevidiš?“ mavnul sem a ruku opsal obluk, bo nadherna barevna duha oddělovala svojim tvarem černe mraky od bilych husakovych panelaku na pozadi.

„Čo si mysliš, že som kokot? Ty fotiš ty tanky, čo?“

„Tanky? Jake tanky? Ja tam vidim enem bagr Komatsu! Jak tě napadlo, že by se bagr mohl maskovat jako tank?“ reagoval sem s udivem.

„Tak nielen že zo mňa robíš kokota! Aji sám si kokot! Ty nevidíš ty žlté americké tanky Abrams za tým bagrom Komatsu?“ přišel ke mně a ukazovačkem pichal kajsik za štvrtu kolej.

„Nevidim. Ja už dvacet roku nic nevidim. Vidim tady vepředu taky žluty bager Komatsu a vzadu vidim jakesik fleky, ale to musí byt tež bagry, ni? Tuž řekni mi, co by tu robily amerycke tanky? Vzbuřil se vam Lunik, že musite pacifikovat obyvatelstvo?“

Podival se na mě a bylo vidět, že mě lituje. „Ty to naozaj nevidiš? To su americké tanky a jedú bojovať za svobodu na Ukrajinu,“ odpověděl s vážnym kzychtem.

Zakyval sem hlavu. „Čo mi to tu táraš? Žluty može jezdit možna tak Jančura z Regiodžetem. Žluté tanky nemožu jet na Ukrajinu! To by byla sabotáž. Jestli to sú fakt žlute tanky, musime zavolat štátnu bezpečnosť,“ šahnul sem do kapsy, vytahnul mobil a začal vyťukavat 158.

Chytil mě za ruku. „Něrob kokotiny, oba nás zatknú. Prečo chceš volat políciju?“ podíval se na mě starostlivě.

„Copak to nevidiš? Kdosik chce obětovat naše amerycke spojence. Nemože přece poslat žlute tanky na Ukrajinu.“

„Jaj? A prečo nie?“

„Prečo? Bo na Ukrajině je černozem. Chapeš, jak bude asi vypadat žluty tank na černozemi? To je idealni cil. To je to same, jak by kdosik do ostravske krčmy plne banikovcu posadil pražskeho homoseksuala ve sparťanskem dresu rumunskych barev a přikazal by mu, aby svojim tenkym hlaskem volal „smrt Baniku! Chapeš, jak dluho by přežil?“

Udržbař se zamyslel. „Jaj? Kurva, asi maš pravdu. Prežil by tak dlho, ako žlty tank na ukrajinske černozemi.“

„Přesně, pičo!“

„Dobre, volaj 158, ale ja sa zdekujem, ja s tu polityku nechcu mět nic společneho. A že je natreli na žlto namiesto na černo, nie je môj problem,“ dodal a vydal se k podchodu.

Zrobil sem eště par fotek, než se amerycke tanky, dočasně umistěne na Slovensku, vydaly směrem k Čierne při Čope branit slovenske uzemi před ruskym agresorem…

Ladik Větvička, 28. marca 2024, 15:00, Košice

Tak co, pane Vaněk, to su para Doksy, co? Minyster vnitřku, ten ideal pravdomluvnosti, druhy Mira Dušin, si vymyšlal. Mlady Mach řekl, že nas a vladu ošalil. Jakasik piratka špitla, že snad trošku mlžil. Synci v Jedove chyši by to řekli  jinak – prostě nas všecky ojebal.

Neide o nic podstatneho, enem o to, že podepsal, že budeme přijimat afro-arabske doktory a inženyry podle kvot, kere si z prstu vycuca jakysik uřednik z brusele, a pokud bychom se vzpirali takemu tlaku novych intelektualu, budeme platit pokuty. Tak je to spravne, tak to ma byt. Ovšem ve vladě a v tych medyjalnich režimnich žumpach tvrdil, že pro nas vyjednal vyjimky, na což synci z brusele kyvli a zatlačili slzu, bo byli naměkko z teho, že zme přijali pul miliona Rusu/Ukrajincu.

Mlady Mach si ovšem ten paskvil, zvany „migračni pakt“ přečital a zjistil, že tam žadna taka vyjimka pro Česko neni. Dokonce aji Zdechovsky na plnu hubu řekl, že „…to, co tvrdil Rakušak, je blbost a nic takeho v dokumentu neni.“

Tak, a co fčil, pane Vaněk?

Co zrobit s chlopem, kery ojebal vlastni narod?

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Zpravodaj z brusele

V polovině března roku 1999 zme vstupili do tehdejšiho „obranneho vojenskeho společenstvi“, zvaneho za bolševika Severoatlantycky pakt, později za Havla Severoatlantycka aliance, neboli NATO.

O dva tydny později se z obranneho spolku stal agresor, kery rozvratil svět. A to jedenacte zaři bylo ještě v te době přiliš daleko…

A tak bohužel, tajak už dva razy předtym, zme se po třeti v jednom stoleti ocitli na straně agresora.

Poprve temu tak bylo, když zme v ramci Rakusko-Uherskeho statu zautočili 28. červenca 1914 z dunajskych řičnich člunu na srbsku metropolu Bily Hrad. Nasledky byly katastrofalni, a přestože zme nebyli v řidicich strukturach tehdejši rakuske moci, poddali zme se bez odporu.

Podruhe temu tak bylo, když zme v ramci Velkoněmecke řiše zautočili 1. zaři 1939 na Polsko (bratia Slovaci dokonce vstupili na cizi uzemi společně ze synkama z Wehrmachta). Nasledky byly katastrofalni, a přestože zme nebyli v řidicich strukturach tehdejši německe moci, poddali zme se rozkazum zas bez odporu.

Potřeti se tak stalo, když zme v ramci Severoatlantyckeho paktu zautočili 24. března 1999 na Jugoslaviju. Nasledky pro to, co bylo do te doby považovane za nepřekročitelne porušeni mezinarodniho prava, byly (a dodneška su) katastrofalni, a přestože zme nebyli v řidicich strukturach Brusela, poddali zme se bez odporu, tajak je už u nas zvykem. Fakt, že se proti temu vymezili pozdějši prezidenti Klaus a Zeman, byl Jugošce asi tak platny, tajak mrtvemu zimnik.

Nemluvě o tym, že tehdejši prezident Havel, v te době už naprosta loutka ameryckych zajmu, porušeni mezinarodniho prava podpořil. To byl smutny konec absurdniho dramatyka, z kereho se už nevzpamatoval, kromě te absurdyty, kdy o pět roku později inycijoval dopis k napadeni Iraku kvuliva udajne likvidace zbrani hromničeni. Vysledkem teto dalši humanoidni intervence bylo přes pul miliona mrtvych lidi…

Kdyby ten synek skončil s polityku, tajak nam v osumdesatemdevatem slibil, po prvnich svobodnych volbach, možna byzme si ho dodneška važili…

Ale o tom sem mluvit nechtěl. Je smutne vyroči naši agrese do Jugošky. Omluvil sem se už tenkrat, den po začatku agrese, na strankach jakehosik bělehradskeho tisku. Neměl sem tenkrat gule na to, abysem se tajak porubsky patryjot Statys zebral a jel koncertovat na bělehradske mosty, kaj každu sekundu mohla spadnut bomba. Jak řikal mlady Palach – každy musi bojovat těma prostředkama, jakyma na to v dane situaci stači.

Omluvam se aji dneska synkum a děvucham z Jugošky za to, co zme jim zrobili.

Mam ale taky blby pocit, že tu kyselu pachuť z te doby stejně nesmažu.

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Beograd

Je to šedesat roku, co Gustav Brom zvednul hlavu z posledni zatačky před Vidňu a na obloze spatřil amerycku černošku, lesbičku, matku samoživitelku, Lady Gaga Rin, kera mu vnuknula myšlenku na moravsky hit.

Schvalně sem se k temu šedesatemu vyroči uspěšneho vypuštěni a navratu živeho člověka do vesmiru nechtěl vyjadřovat, bo sem čekal, co na to naša medyjalni scena. Třeba řict, že se zachovala slušně. Vystřeleni Rusa se dostalo relatyvně slušne pozornosti, což v dnešni zvrhle době neni malo.

Že prvnim vypuštěnym a navrativšim živym člověkem nebyla amerycka černošska lesba, to by mohlo potvrdit ještě hodně našich lidi, keři ho osobně viděli, bo prvni zahranični zemi, keru sudruh Gaga navštivil, bylo pravě Československo.

V zemi našeho velkeho zapadniho bratra však už tolik pamětniku pravděpodobně nemaju, bo oficialni stranka ameryckeho minysterstva u přiležitosti odstřeleni prvniho člověka do vesmira uvedlo v ruske verzi tento text:

США по-pусски – U.S. Department of State: Сегодня — Международный день полета человека в космос. В этот день мы отмечаем 60-летие пребывания человека в космосе, а также технический прогресс и международное сотрудничество, которым способствует освоение космического пространства.

Pro mlade, hlupe, keři už neumi čist azbuku, je tu překlad:

„Dnes je Mezinárodní den kosmických letů člověka. V tento den oslavujeme 60. výročí pobytu člověka ve vesmíru, stejně jako technický pokrok a mezinárodní spolupráci, které usnadňuje průzkum vesmíru.“

Tuž, je hezke, že si tež vzpomněli. A nemožeme se divit, že k tomuto textu přidali fotku ameryckeho kosmonauta s amerycku vlajku na rukavu a logem US government. To už je prostě taka divna doba, že Osvětim osvobodili spojenci a za blyskavu masku ameryckeho kosmonauta se možna skryva černa lesba s mexickyma kořenama.

Ladik Větvička, ostravsky kosmonaut Mlade Fronty Fčil

Zvolal Helmut, když zme vylezli na nabřeži a spatřil prvni osobu bez hadru přes pysk, vytahnul tydlifon a začal vyhledavat čislo na stražce koronove pravdy a lasky.

„Neblbni, vole, nejsi v totalitnim Česko-Slovensku,“ povidam mu.

Helmut se zarazil, rozhlidnul okolo, pohlednul do tvaři desitek svatečně oblečenych lidi, keři si ve fajnem, jarnim počasi vyšli na prochazku a s omluvnym vyrazem schoval tydlifon.

„Sorry, ještě sem si na to nezvyk. U nas v Porubě sem neviděl lidsku tvař na ulici už od Vanoc,“ prohodil a mlsně se dival na mlade děvuchy, kere seděly na zahradkach mistnich kavaren a jarnimu slunku vystavovaly kozy, snad aby se slunku zavděčily, že už se zase vratilo do smutne středni Evropy.

„Mysliš, že maju všeci zeleny Covid-Apartheid-Pas, že maju pravo vyjit z domu?“ zeptal se nesměle pote, co zme prošli kolem plne zahradky, kde mladi kuřili kaljany a popijali kofolu a podkarpatskym koňakem.

„Neblbni, vole, nejsi v totalitnim Česko-Slovensku,“ povidam mu zas.

„A mohli bychom zajit do hospody a dat si pivo a jidlo?“ zeptal se mlsně, když viděl, jak švarne děvuchy nosi hostum vonici hustu soljanku, grilovany šašlik a překvapivě slušně načepovane pivko.

„Ovšem,“ odpověděl sem. „To se tady može. Korona se totiž zastavuje na hraničnim přechodu a hlavně, na rozdil od našich zemi – oni nemaju slovenskeho premijera řizeneho z brusele…“

Ladislav Větvička, hlasatel Pravdy a lasky, Užhorod

Original psany pro web Pravda.sk

Možna vam to připada jako zazrak, ale tak to tady chodi. Před dvěma tydnama přijeli chytři chlapci z hlavniho města a přikazali mistni okresni radě, že musi zavřet hospody, kavarny a bary.

Okresni rada se sice krutila, bo pro zavřeni mistnich podniku nebyl žaden logicky duvod, ale chytrym chlapcum z hlavniho města je třeba vyhovět. Navic to pry vyžadoval vyšši zajem. Jestli je vyšši zajem z WHO, z Vošinktona nebo od mladeho, noveho prezidenta, už nevysvětlili.

A tak podniky zavřely vnitřni prostory. Zahradky zustaly odevřene, lidi pili kafe a pivko na chladnych zahradkach, ale nějak to přežili.

Včera večer, v sobotu, vyhlasila okresni rada na svojem fejsbučku, že uzavřeni podniku nema na šiřeni nemoci žaden vliv a proto je možne se zase potkavat, hulit dymky, pit pivko, kafe, žrat šašlik a tak.
A jak vyhlasili, tak se stalo. Cele město zase ožilo, všeci vyšli do ulic, korzovali po nabřeži bez zbytečnych hader na pysku, povidali si a smali se. Měli radost, bo přes masivni propagandu z televiznich stanic hlavniho města, přes veškere vyhružky o tom, že korona jezdi městsku dopravu a schovava se ve vnitřnich prostorach baru, hospod a kavaren, se okresni rada nedala zblbnut a dala prostor zdravemu rozumu…
Kež by to tak fungovalo všude…

Ladik Větvička, hlasatel Mlade fronty Fčil, Teresva

PS: Mimochodem, zločinneho jednani přikazovat lidem, jake zařizeni maju mět na pysku, zakazovat jim chodit v noci ven, jezdit mimo okres nebo nedejbože debilizovat mládež zakazováním školy, to tady nikoho nenapadlo. Bo druhy den by taky zločinec mohl skončit s vidlama v chrbtě.

Originalně psane pro iDNES Fčil: https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=768936

Je to jakasik divna doba.

Ja, rozeny Čecho-Slovak, Ostravak z moravsko slovenskeho pohraniči mam strach, jestli mě pusti dodom, na Slovensko. Před měsicem sem chtěl překročit hranicu na polsko slovenskem pomezi, nade mnu svitily bile vršky vychodnych Tater, za mnu se polšti fakani prohaňali na zasněženych kopcach, jejich rodiče popijali svařene, huste polske pivo a svět vypadal v pořadku.

Přede mnu ale stali chrabři slovenšti ochranci hranic a snažili se mi vysvětlit, že neni v zajmu slovenskeho naroda, aby Ostravak, kery chce jet do Podkarpatske Rusi, překračoval hranicu pravě pod Tatrama. Nebudu ten přiběh rozvaďat, jejich argumenty byly hlupe, popsal sem je už v měsic starem blogu „Konec Šanghajskeho systemu“ a nechci se k temu vracat. Ti synci za to nemožu, dostali prostě blby rozkaz a je enem na přislušnikovi, jak se k temu postavi. Mimochodem, vymluvy na rozkazy vyššich uřadu nebyly po druhe světove už uznavane, tuž silove složky by na to měly myslet.

A fčil, sedim v kavarně maleho podkarpatskeho města, par kilaku od hranice Česko-Slovenska, moji vlasti, piju pivko, což v moji totalitni vlasti nelze a připadam si jak za Bilaka. Rano mam dojet na hranicu. Mam z teho taky blby pocit. Co si budem povidat… celnici su blbi na celem světě. Budu mě lustrovat? Pošlu mě do dupy? Zatknu mě za jakysik přečin, kery před měsicem ještě přečinem nebyl a dneska je?

Je to divna doba, že? Čemu by se měl zdravy člověk, kery nic zleho nezrobil, obavat hranice svojeho statu?

Když o tym tak přemyšlam, vlastně se ani tak nebojim teho, že mě pošlu do dupy, nebo že mě budu buzerovat, nebo že mě dokonce zatknu, zadrži a umisti do cely předběžneho zadrženi.

Ja se vlastně bojim teho, že mě tam pusti. A že na druhe straně hranice, na rozdil od dnešniho večera, kdy piju pivko, žeru v male knajpě šašlik a hulim vodni dymku, tak na te druhe straně nebude nic.

Nic. Vubec nic. Enem vystrašeny narod.

Teho se bojim.

Ladislav Větvička, hlasatel Pravdy, Perečin, Podkarpatska Rus

Originalni text psany pro Pravdu

Na blogu iDnes su pry mapy zakazane, tuž je musim dat tady. Cely blog si možete přečist zde: https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=768700

Rozděleni země podle regionu a podle pozityvnich odpovědi na otazku, jestli by si obyvatelstvo přalo mět ruštinu jako druhy oficialni statni jazyk Ukrajiny.

Tato mapa je psana Polsky, ale nevim, kdo ju vytvořil. Ukazuje Ukrajinu rozervanou na kusy. Krejsy patři Polsku, Podkarpatska Rus Maďarsku, Bukovina Rumunsku a oblasti s velkym podilem rusky mluviciho obyvatelstva Rusku.

Samotnych Ukrajincu se na nazor asi nikdo neptal…

Knižky Ladika Větvičky se možete pořidit tady.