Martina: Lukáši Kovando, Německo mělo dlouhá léta tah na ekonomickou bránu. Situace se změnila v okamžiku, kdy tedy vypukla válka na Ukrajině, a Německo řeklo, že prostě nebude odebírat z Ruska energie. Hospodářská situace, která nastala, dopadá velmi tvrdě na mladou generaci, protože nezaměstnanost ve věkové skupině 15 až 25 let vzrostla za poslední dva roky o 22 procent. Kromě toho se Německo rozhodlo, nebo přemýšlí o radikálním zvýšení věku odchodu do důchodu – schválně dávám tyto dvě věkové skupiny. Objevují se proklamace, že už nemá na financování přebujelého sociálního státu, a přesto chce dotovat elektřinu. Znamená to, že je to konec německého sociálního modelu? Je to konec německé ekonomické prosperity? Protože to je velmi důležitá zpráva pro nás.

Lukáš Kovanda: Určitě je německá prosperita v ohrožení. Ale německá prosperita tady není už několik let, německá ekonomika stagnuje, protože se německému průmyslu, který táhl celou německou ekonomiku, nedaří. Ale on táhl, troufám si říct, celou evropskou ekonomiku a celé euro, celou eurozónu. Takže jestliže nebude německý průmysl, tak co tady je dál? Jestliže si zlikvidujeme třeba autoprůmysl – a teď nemám jen na mysli Německo, ale třeba sever Itálie, některé části Francie, Nizozemí, Dánsko – tak toho Evropě moc nezbývá. Evropa jede hodně z podstaty, nebo ze své historie. A když se podíváme na žebříček největších technologických firem, na oblast umělé inteligence, pokročilého online, a tak dále, tak tam nejsou evropské firmy. A umělá inteligence – to se asi shodneme, že to je transformativní věc – tak jestliže v tomto Evropa zaspí, jakože zatím zaspává, tak si nás tady rozebere Čína, Amerika.

Martina: Indie.

Lukáš Kovanda: Nebo Indie. Představte si, že bude robotická armáda, řízená někde z Pekingu, která bude schopna zlikvidovat Evropu. My tady nasadíme proti robotům s umělou inteligencí lidi z masa a kostí. Nemají šanci. Takže jakmile se ocitneme v této situaci, kdy zaspíme technologicky, tak jsme prostě zničeni i vojensky, a pak je úplně jedno, jestli budeme mít emise takové či makové. Prostě evropští lídři nechápou, že svět už není, jako v 90. letech, kdy se hovořilo o konci dějin. To je nesmysl. Čína, Spojené státy si uvědomují, že vítězit v tomto novém světě může ten, kdo bude mít suroviny, energie, a hlavně levné energie. My si tady uměle zdražujeme energie, abychom zachránili planetu. Ale Evropská unie má 5 procent, v roce 2030 bude mít 5 procent globálních emisí. Jak můžete něco ovlivnit, když už máte jenom 5 procent? To je jako kdyby někdo, kdo by měl pětiprocentní podíl v nějaké firmě, chtěl řídit směřování této firmy. Nemáte šanci. Čína má podíl na emisích přes 30 procent, a staví dál uhelné elektrárny, protože ví, a má dramaticky levnější elektřinu. Donald Trump se zasazuje o to, aby byla levná elektřina ve Spojených státech. Proč? Protože když budete mít levnou elektřinu, tak máte pohon datových center pro rozvoj umělé inteligence. A to je budoucnost. A my si tady naopak energii zdražujeme. Ale děláme to úplně pro nic, protože my nejsme velký emitent. Velký emitent je Čína, Amerika, Indie – to jsou ti největší emitenti, a ti mají šanci, když se budou zelenat, něco měnit. Ale my už jsme udělali hodně, a chceme se zelenat ještě víc, a to i za tu cenu, že ztratíme možnost jít ruku v ruce, co se týče rozvoje umělé inteligence, s Čínou, se Spojenými státy. Ale pak vůbec nemáme šanci uspět ve světě, který přichází.

Francie propadá do krize kvůli silnému euru, které si vynutila jako podmínku pro znovusjednocení Německa

Martina: Zdá se, že to Evropská unie už tak nějak přijala, protože stále naprosto zarputile pokračuje blížení se k propasti. A dalším adeptem na pád do propasti je, jak už jsme se tady o tom bavili, Francie. Dřív to bylo ještě námětem vášnivých debat v anarchistických kruzích, že Francie má potíže, ale teď už je jasné, že to není fáma, a že všechny plány každého nového nastupujícího francouzského prezidenta, že ještě během jeho lektorátu doženou Německo, se ukazují jako zcela mylné. A spíš se zdá, že se Německo chystá dohnat v tom pádu Francii. Řekněte mi, proč se Francie dostala až na takovýto okraj své destrukce, své sebedestrukce?

Lukáš Kovanda: To začalo už někdy v 90. letech. Tehdy se Německo znovu sjednotilo, a třeba Margaret Thatcherová byla vždycky proti tomu, aby se Německo sjednocovalo.

Martina: Margaret.

Lukáš Kovanda: Tato britská premiérka si uvědomovala, že to je velké nebezpečí, že to může vrátit do Evropy velmocenské ambice, které dovedly tento kontinent do první, i do druhé světové války. Ale já si myslím, že dnešní generaci politiků už tenhle pohled chybí. Oni si nezajímají o historii, a myslí si, že je to cosi irelevantního. Ale v těch národech to pořád někde je, to jsou věci, které se neztrácí, to je v DNA národních duší.

Martina: Ale my jsme s tím udělali to, že se už o tom nesmí mluvit, a tím jsme se to rozhodli vyřešit.

Lukáš Kovanda: Kdo zapomene svou historii, je nucen si ji zopakovat – to je věc, která podle mě platí. A proto si myslím, že je důležité tohle připomínat. A i Francie se v 90. letech na snahu Německa se znovu sjednotit tvářila podezřívavě, a proto řekla: „Dobře, my, jakož to vítězná velmoc druhé světové války, to posvětíme, odkývneme, ale ať vznikne euro.“ A euro bylo koncipováno na půdorysu německé marky, aby pomohlo dodat Franci to, co postrádala, tedy německou organizaci, organizovanost, preciznost v ekonomických a měnových otázkách. Protože Francouzi hltali, jak marka v poválečné době zpevnila, a chtěli to mít taky. Takže řekli: „Ano, my vám povolíme znovusjednocení, ale chceme vaši měnu, bude se to jmenovat euro. A zároveň mysleli, že tím, jak budou sdílet s Němci měnu, tak si Němce pohlídají, že Němci už nikdy nepůjdou proti Francouzům, protože budou sdílet jednu měnu.

Martina: Takže chybná politická i ekonomická predikce.

Lukáš Kovanda: No, a zbytku Evropy tohle prodali, jako že vzniká super krásná národní měna, kde se všichni budou milovat – teorie konce dějin, euro, a všichni budou rádi. Ale ve skutečnosti za tím byly mocenské zájmy Německa, které chtělo být silné, znovusjednocené, a Francie. A teď se stalo to, že vznikla měna, která nějakým způsobem vlastně vyhovuje všem, ale zároveň nevyhovuje nikomu. Protože Německo by mohlo mít marku silnější, než je euro, ale Francie by zase potřebovala měnu o něco slabší, než je euro, Itálie by potřebovala měnu o něco slabší. To právě zajišťoval režim, kdy Německo mělo před rokem 1999 svou marku, Francie měla svůj frank, Itálie měla svou liru, takže každá země měla měnu na svou míru, na to, jak má organizovanou výrobu, průmysl, a tak dále.

A Francie tím, jak přijala tuto silnou měnu, tak to, podobně jako v Itálii, vedlo k nejhoršímu ekonomickému výkonu, protože třeba francouzští exportéři byli méně konkurenceschopní na zahraničních trzích, protože když máte silnou měnu, tak je to nevýhoda pro exportéry. Francouzi by potřebovali frank, Itálie liru. A Němcům vlastně prospěla paradoxně slabší měna, tedy euro místo marky, protože jejich export byl ještě výraznější. Proto také jejich problémy nastaly nikoli se zřízením eura na přelomu milénia, ale až v roce 2017, až v roce 2017 – i přes výhodu, kterou jim euro přineslo – tedy teprve tehdy, kdy už byly povolenky, a všechno další, obrovskou zátěží, protože zátěž narůstala od přelomu milénia, takže to pak zdecimovalo německou výhodu, kterou měli ve slabší měně.

Takže teď jsou zdecimováni vlastně všichni: Německo je zdecimováno svou Energiewende, nezdařenou energetickou politikou, povolenkami, a tak dále. Francii decimují samozřejmě také povolenky, jako Itálii, ale navíc ještě tyto země decimuje to, že mají příliš silnou měnu – euro – že mají vlastně německou měnu. A vzniká tedy situace, kdy Evropa obecně zaostává za celky, jako jsou Spojené státy, Čína, a asijské ekonomiky. A Francie má navíc ještě další zátěž pro systém, a to, že ještě k tomu všemu má velice velkorysý sociální systém, to znamená, že se tam chodí do důchodu v 62 letech, a v takto nízkém věku se nikde v Evropské unii do důchodu nechodí. Takže z Francie odešel průmysl, odešla jí vlastní měna, která vlastně vyhovovala Franci více, a ještě navíc stagnace ekonomiky, kterou to přineslo, a to je navíc prohlubováno tím, že Francie má velmi štědrý sociální systém, protože se brzo chodí do důchodu. A když si takhle decimujete svou ekonomiku, tak ničím jiným, než dluhem se ji nemůžete se pokoušet křísit. Ale i to má své limity, a na ty teď Francie začíná narážet.

K migraci je nutné mít selektivní přístup, ne všechna migrace je ekonomicky přínosná

Martina: Lukáši Kovando, my jsme teď společně Evropské unii namalovali „čertovo kopyto“, že stojí za svým vlastním úpadkem. Ale do jaké míry za ním stojí třeba podpora nelegální migrace, přestože i tento jev se dá připsat na vrub ideologii Evropské unie?

Lukáš Kovanda: Migrace je z hlediska ekonomického nejednoznačná, protože můžete mít migraci, která je ekonomicky přínosná.

Martina: Ta většinou nebývá nelegální.

Lukáš Kovanda: Nebývá nelegální. Nelegální migrace je skutečně migrace, která ekonomicky prospěšná příliš není. Takže se zase vlastně už deset let, od roku 2015, kdy byla velká migrační vlna, uplatňuje špatný diskurs, a to i v českých médiích, kde je často otázka migrace vnímána jako otázka principu, jakože všechna migrace je dobrá. Nic takového historie neříká, data nic takového neříkají. Je potřeba mít selektivní přístup, to znamená, že migrace není věcí principu, že všechna migrace je dobrá, že přijmeme celou Afriku, a budeme šťastní. Migrace je věcí míry, selekce. To znamená, ano, migrace může být obohacující, ale musíme si přísně selektivně vybírat, koho přijmeme.

Velmi dobré studie na toto téma má harvardský ekonom George Borjas, který zkoumal jednotlivé imigrantské vlny do Spojených států, a bral to desetiletí po desetiletí. Takže když do Spojených států ve třicátých letech přišli vědci, akademici – často židovského původu – kteří prchali před Hitlerem, tak to byla obrovsky obohacující imigrace. Když se do Spojených států dostali českoslovenští imigranti před únorem 48, a před srpnem 68, typu Miloše Formana, tak to také byla obrovsky obohacující migrační vlna. Tihle lidé tam nepřišli za dávkami, ti tam nepřišli proto, aby tam prodávali drogy v ghettech…

Martina: A hlavně tam nechtěli vyvést komunistickou ideologii, před kterou utíkali.

Lukáš Kovanda: Ano, přesně tak. Naučili se jazyk té země, přijali její zvyklosti, a obrovsky prospěli k rozvoji americké společnosti. To je ta přínosná imigrace. Ale pak – jak říká Borjas – v 70. a 80. letech tam přišli třeba z Hondurasu, Nigérie, Mexiko, ale tito lidé už často vůbec neměli pohnutky se učit jazyk hostitelské země, na rozdíl od přistěhovalců z 30., 40., 60. let. Takže oni vlastně přišli do země – a George Borjas říká – že klíčová motivace jsou sociální dávky. To znamená, oni tam jdou opravdu za životem, už ne jako Miloš Forman, který tam šel za tím, aby tam natočil oscarové film, které mu neumožňoval natočit komunistický režim tady. Tihle lidé tam nepřišli něco tvořit, ale přišli sosat ze sociálních dávek, přijít do nějakého ghetta – nechci to paušalizovat, samozřejmě i mezi těmito imigranty byli někteří, kteří si chtěli plnit svůj americký sen, a taky si ho splnili, ale byl tam už daleko větší podíl přistěhovalců, kteří neměli žádný takový cíl – oni prostě chtěli někam přijít, uzavřít se tam v ghettu, a nějak lehce vegetovat, přežívat. A to je věc, která samozřejmě už není ekonomicky přínosná, a stává se ekonomickou zátěží.

Martina: Jde to vyčíslit?

Lukáš Kovanda: Vyčíslit to asi takhle nelze, ale i třeba v Německu vyšla studie, která kritizovala vlnu emigrace po roce 2015 s tím, že je to ekonomická zátěž, na rozdíl od toho, co slibovala tehdy někdejší německá kancléřka Angela Merkelová, tedy, že to bude jednoznačný ekonomický přínos. Německo má přitom zkušenost s emigrací, kdy to byla emigrace prospěšná. Teď narážím na gastarbeitery zejména z 60. let, ale už z 50. let, kdy přicházeli do Německa Jugoslávci, Italové, Turci, Turci zejména. Ale jak to tehdy fungovalo? Německé ministerstvo práce, západoněmecké ministerstvo práce si otevřelo v Istanbulu své detašované pracoviště, a rozhlásilo po celém Turecku, že kdo chce pracovat dva roky v Německu, ať přijede do Istanbulu, a my si tam prověříme, jaké má schopnosti, kvalifikaci. A když nám to bude párovat s nějakou poptávkou nějaké německé firmy, tak ho pošleme do Německa – zaplatíme mu letenku, a on tam bude dva roky pracovat. Takže to byla systematická řízená migrace, která přispěla k německému zázraku 50. a 60. let.

Martina: A pak se to nějak vymklo.

Lukáš Kovanda: Pak se jim to vymklo. Pak, když přišly ropné šoky, a stagnace sedmdesátých let, tak se Němci chtěli Turků zbavit, takže jim Helmut Kohl dokonce nabízel počátkem osmdesátých let – mimochodem mentor Angely Merkelové, někdejší německý kancléř – jim nabízel 10 000 marek za to, když z Německa vypadnou. Ale mezi tím se scelily turecké rodiny, takže už to nebylo možné, a už tam zůstali. Takže imigraci nelze brát jako věc nějakého principu, tedy že všechna imigrace je dobrá, ale musí to být selektivní. A navíc je ještě potřeba počítat s tím, že to je nejen fenomén ekonomický, ale také společenský, protože jakmile se jednou tito pracovníci usadí v hostitelské zemi, a budou tam mít své rodiny, případně se rodiny scelí tak, že za nimi přijdou jejich rodinní příslušníci, tak už tam zakoření, už se stávají členy hostitelské země, a součástí tamní populace.

Přistěhovalci z islámského světa mění tvář evropských měst, už dnes řada z nich připomíná Orient

Martina: Ale já tady spíše opravdu mluvím o nelegální migraci, kterou jsme také přijali za svou. A většinou nám ji evropsko-unijní představitelé, potažmo i naši politici, omlouvají tím, že každá migrace je prospěšná, zejména v okamžiku, kdy Evropa stárne a vymírá. Což o to, to, že stárneme a že se rodí méně dětí, to pravdou je, ale myslíte si, že skutečně bez migrace vymřeme, notabene, že bez nelegální migrace vymřeme?

Lukáš Kovanda: Nemyslím si, že vymřeme, ale migrace může bez pochyby pomoci. Ale musí to být imigrace, která tedy bude obohacující, a ne migrace, která nás bude zatěžovat. Takže pokud to je migrace z Ukrajiny, z Vietnamu, tak si myslím, že to je z civilizačních okruhů, které se nějakým způsobem dokážou sžít s českou veřejností. Pokud to bude migrace z islámských zemí, tak si myslím, že to není ta imigrace, která by byla přínosná.

Martina: A myslíte si, že z pohledu ekonoma – ale teď po vás chci spíše sociologickou úvahu – jestli i tato migrace ze zemí, jak říkáte, které jsou nám svým kulturním okruhem a dědictvím bližší, by měla mít nějakou míru? Protože při určitém počtu může dojít k zásadní proměně společnosti hostitelské země.

Lukáš Kovanda: Ano, to také právě říkal George Borjas, ten harvardský ekonom, že máte – přesně, jak říkáte – určitou míru, kdy je imigrace dobrým sluhou, ale když tuto míru překročíte, tak se imigrace stává zlým pánem. To znamená, že dosáhnete takové úrovně míry migrace, kdy už je přistěhovalců tolik, že už se přestávají přizpůsobovat zvykům a kulturním vzorcům hostitelské země, a začínají mít snahy postupně obracet hostitelskou zemi na svou víru – když to řeknu obrazně – ale ono to trochu platí i doslova. A to si myslím, že pozorujeme v západoevropských zemích, kde se stále zřetelněji – zejména přistěhovalci z muslimského světa – se odmítají přizpůsobovat zvyklostem a kulturním vzorcům hostitelské země. A naopak, když se dnes projdete třeba ulicemi Birminghamu, když se projdete periférií Marseille ve Francii, když se projdete předměstím Londýna…

Martina: Malmö.

Lukáš Kovanda: Malmö. Tak tam už se vůbec nepřipadáte jako v Evropě, a v řadě případů vnímáte, že tam je vysoká kriminalita. Já jsem byl dokonce třeba ve švýcarském Lausanne – to je francouzská část Švýcarska – a už i tam vnímáte skutečně, když toto město navštěvujete opakovaně, obrovský posun, kdy když nyní jdete ulicemi Lausanne za večerních hodin, ale ne ještě úplně v noci, zkrátka krátce poté, co se zešeří, tak už vám tam podivné zombie figurky, které tam evidentně celý den lelkují, nabízejí drogy. To je něco, co bylo před 10–15 lety ve Švýcarsku naprosto nemyslitelné – a teď už je to i ve Švýcarsku. A samozřejmě Francie, o té jsme už hovořili. Něco jiného je francouzské maloměsto, které si stále drží své tradice, ale ve velkých francouzských městech už vidíte, že je to úplně někde jinde, než před 10-20 lety.

České země mohou po 160 letech přestat vyrábět ocel, a to v době, kdy všichni volají po zbrojení proti Rusku

Martina: Lukáši Kovando, když se vrátím zpět k nám domů, tak co si myslíte, že v Česku nejvíce zničili ideologické nápady Green Dealu, které nám implementovala Evropská unie? Kvůli emisním povolenkám se údajně můžeme reálně dočkat konce výroby oceli, víme, jak byl zasažen chemický průmysl, a tak dále. A to se týká nejenom nás, ale Evropy celkově. Co ale myslíte, že tyto kroky nejvíc destruovaly u nás?

Lukáš Kovanda: Green Deal je zatím v počátcích. Green Deal byl schválen koncem roku 2019, takže si myslím, že ty skutečně palčivé dopady teprve pocítíme. Ale vy už jste zmínila ocelářství. Tady nám v podstatě nyní reálně hrozí, že Česká republika, České země přestanou být po 160 letech prvovýrobcem oceli. A to je v době války za humny, bych řekl, až šokující zjištění, protože ocel je zásadní surovinou. Ocel máte ve všem, od lžičky na puding, po automobil, ale také po tank, nebo vrtulník, nebo řízenou střelu. Takže i zbrojařský průmysl potřebuje ocel, a to ve velkém množství. To budeme vozit ocel z Číny, když teď všichni říkají, že máme zbrojit? Takže budeme dovážet zbraně proti Rusku…

Martina: Z Ruska?

Lukáš Kovanda: Od hlavního, klíčového spojence Ruska? Já tím chci demonstrovat, že to je zase úvaha jak z Mateřídoušky. To mi prostě přijde, že se politické reprezentaci v Bruselu naprosto rozbila jejich představa světa, a oni se nedokážou sžít s něčím jiným. Takže je potřeba tuto politickou reprezentaci ve volbách vyměnit. Jenže nejhorší je, že i voliči jsou stále indoktrinováni devadesátými léty a dobou do roku 2019, kdy se jakoby zdálo, že dějiny skutečně skončily, studená válka je minulostí, a celý svět si nakonec podmaní liberální demokracie. To znamená, že nakonec i v Rusku a v Číně, a v těchto zemích, bude liberální demokracie a nebudou žádné války. A jediné, s kým budeme válčit, bude oxid uhličitý, uhlík. Ale tato představa definitivně padla už někdy se začátkem 20. let. Ale bruselská reprezentace – a je to i na úrovni národních států, v řadě proevropských stran – jako by nechtěla přijmout novou situaci, novou realitu.

Martina: A máte pravdu, že veřejnost to přebírá, a když pojmenujete věci tak jako vy, tak rozhodně nedostanete přílepek Mirka Dušína.

Lukáš Kovanda: Je to tak, nová realita prostě těmto lidem uniká. A kdo tuto novou realitu připomíná, tak je vnímán jako nějaký kazisvět, který ničí ty krásné obláčky, růžové obláčky, a krásný pohádkový svět. Ale je třeba si přiznat pravdu, a čím dříve k tomu dojdeme, tím více můžeme ještě zachránit. Protože nyní opravdu čas běží, a my dnes nic Green Dealem nezískáme, nic nezískáme bojem s oxidem uhličitým. My tím můžeme akorát ztratit, protože svět už nebude táhnout za jeden provaz. Svět se prostě změnil v tom smyslu, že se zapouzdřuje do bloků – ať už to jsou Spojené státy, ať už to je Čína, Asie.

Martina: BRICS?

Lukáš Kovanda: Možná BRICS. Ale přece už se nemůžeme spoléhat ani na prvky vzácných zemin z Číny, které jsou důležité třeba právě v Green Dealu, protože když nám je Čína nedá, tak je nemáme. Ale my je přitom můžeme těžit v Evropě, ale v minulých letech a desetiletích v důsledku zelených politik jsme si řekli, že to nebudeme těžit, nebo že do toho nebudeme investovat, a bankám jsme to zakázali financovat. Takže nemáme těžbu, nemáme ocel, nemáme základní suroviny, nemáme tradiční průmysl, ztrácíme ho. Ale my nemáme, jak jsme si řekli, ani ten moderní, třeba umělou inteligenci.

Martina: A na dovoz si dáme povolenky.

Lukáš Kovanda: Protože k tomu je potřeba levná energie, levná elektřina. My to nemáme, protože nemáme suroviny.

Martina: Říkám – a na dovoz si dáme ještě emisní povolenky.

Lukáš Kovanda: A na dovoz si dáme emisní povolenky.

Evropský autoprůmysl čeká kolaps, do několika let se zavře 30 velkých továren a milion lidí přijde o práci

Martina: Povězte mi, jaká je realita evropského automobilového průmyslu. Je to jedno z nejpřetřásanějších odvětví. Je na tom skutečně tak zle, nebo se třeba výrobci automobilů trochu schovávají za to, že mají omluvenku v podobě toho, že jim bylo ublíženo?

Lukáš Kovanda: Teď nebudu ani tak mluvit za sebe, jako spíš za experty z automobilové branže, které mám důvod respektovat, a kteří sledují každým dnem vývoj evropské automobilové branže. Když je posloucháte, tak vám řeknou zhruba toto: Během několika nadcházejících let se v Evropě zavře 30 velkých automobilových továren. Třicet! O práci může v evropském autoprůmyslu přijít až milion lidí. Velké značky typu Seat, Maserati, a další, budou na tom natolik špatně, že budou krvácet, a takto krvácející je za hubičku nakoupí Číňané. Číňané si postupem času vytvoří – poté, co získají dominanci evropském trhu i z hlediska prodeje – z Evropy klíčové odbytiště, a také svou klíčovou výrobní linku, a evropští dodavatelé už budou sloužit jenom jako subdodavatelé pro čínské automobilky. Jinými slovy blíží se – podle těchto expertů z autobranže – konec evropského autoprůmyslu, jak jej známe, a uchvátí jej zejména Čína, která opanuje celý evropský trh. To už je nyní výhled, který je poměrně realistický. Samozřejmě ještě je nějaký čas na probuzení, ale tento čas rychle, rychle ubíhá. A my musíme si říci, co je kořenem tohoto problému. A kořenem je to, co už jsme tady říkali: Že my svému průmyslu – včetně autoprůmyslu – na rozdíl od Číny a Ameriky, házíme klacky pod nohy, uměle mu zdražujeme energie, zatímco v Číně v Americe se je snaží zlevňovat.

Martina: Vy jste tady před malou chvílí řekl příměr, že si zničíme v rámci ekologie výrobu oceli v naší zemi, a to v době, kdy všichni křičí „hrr na ně“, a podle toho také chtějí vyzbrojovat své evropské armády, takže budeme odebírat ocel od největšího spojence Ruska, tedy od Číny. A tím jste mě dostal do Ruska, protože mě by zajímalo, jak je na tom Rusko v současné době. Já vás dnes prosím o odhalení nejrůznějších ekonomických záhad, kterým nerozumím, a jednou z nich je: Proč Rusko pod celými záplavami sankcí už dávno nezbankrotovalo, jak se hlásalo, že to budou velmi účinné kroky? Jak si to vysvětlujete? Je to právě díky velkému spojenci Číně, a třeba i Indii?

Lukáš Kovanda: Nedá se úplně říct, že by sankce Rusko nezasáhly, ale prostě nezasáhly jej tak, jak se mnozí na Západě slibovali. Já si pamatuji na různé úvahy a sliby z prvních týdnů po invazi Ruska na Ukrajinu, kdy byly zaváděny první sankční balíčky, že to je taková tíha, že Rusko padne během několika týdnů, a jeho ekonomika se rozloží. Ale nestalo se tak. Já si myslím, že toto neustálé podceňování Ruska je obrovská chyba. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová vystoupila, tuším v roce 2022, a řekla: „My jsme zjistili, že oni mají ve své vojenské technice čipy z praček, nebo z nějaké bílé domácí techniky, z ledniček, a tak dále“. Teď někdo bude moci říct, že teď tady zastávám nějaký proruský postoj, ale ne, právě naopak, protože tím, že podceňujeme soupeře, mu pomáhám. Podceňovat soupeře je to nejhorší, co můžete udělat. Vy ho musíte brát ideálně realisticky, ale možná ho v nějaké propagandě i přeceňovat, činit z něj silnějšího, abyste zvýšila připravenost země, která je ve střetu. Ale my, západní elity, jsme naopak z Ruska udělali slaboučkého soupeře tím, že se říkalo, že se zhroutí do několika týdnů a že má ve své vojenské technice čipy z praček. Ale zatím se nic takového nepotvrzuje, takže lidé v Evropě pak mají pocit, že jim elity neříkají pravdu. A za druhé je to nahrávka Rusku, protože Rusko si nemůže nakonec přát nic jiného, než aby ho jeho soupeř podceňoval, a ono pak mohlo na základě tohoto podcenění dál budovat své pozice. A myslím, že to se přesně děje.

A říkat, že ruská ekonomika je překvapivě odolná i díky spojenectví s Čínou, to je pravda, ale zároveň to není nic proruského, ale je to konstatování reality, která už je nyní každému zjevná. Nebo se snad Rusko od roku 2022 zhroutilo? Nezhroutilo se. Tím neříkám, že sankce nefungují, ale říkám, že mají svůj účinek, ale nefungují tak silně. A jedním z důvodů je, že Čína Rusko podržela, Indie od nich nakupuje ropu. A země typu Kazachstánu, ale i Spojené arabské emiráty, Turecko, dokonce Singapur, fungují jako přeprodejci. To znamená, že evropské země vyvážejí do těchto zemí, včetně třeba toho, že Německo vyveze automobily do Arménie, nebo do Kazachstánu, nebo do Kyrgyzstánu, a pak jdou z těchto zemí německé automobily do Ruska. Takhle se obcházejí západní sankce. A celá ruská ekonomika se i díky tomuto drží nad vodou. Pak tu máme celou řadu západních firem, které z Ruska nikdy neodešly, takže to také samozřejmě Rusku pomáhá.

Na válku, Trumpa, imigraci bychom se měli dívat v odstínech šedi, ne jako na střet draka s princem

Martina: A jak si vysvětlujete sankční postup Ameriky vůči Rusku? Je to nějaký krycí manévr, nebo to Donald Trump myslí vážně, protože chce učinit Rusko povolnější?

Lukáš Kovanda: Pokud se týká nejnovějších sankcí na ruské ropné společnosti Rosněft a Lukoil, tak to je skutečně zásadní tah Spojených států. To je závažnější sankce než jakákoliv, kterou na ruskou energetiku uplatnil Joe Biden. To znamená, že tady média vykreslovala Donalda Trumpa jako proruského prezidenta, a pak Donald Trump odpoví tak, že zavede silnější sankce na ruskou energetiku, než které kdy zavedl Biden. To znamená, že zase nefungují nálepky, které si zde neustále dáváme. To je zjednodušení reality, že Rusko se zhroutí, a končí dějiny, a Donald Trump je proruský. To jsou taková zjednodušení, že jsou vlastně na škodu diskusi, kterou tady vedeme v rámci Evropské unie. Dlouhodobě chybí reálný pohled na věc. A to se týká i migrace. Migrace není buď dobrá, nebo špatná. Migrace je prostě někdy dobrá, někdy špatná. Musíme se na to dívat neideologicky, a brát to tak, aby to pro nás bylo nejlepší. A to právě znamená, že budeme brát migraci jako věc selekce, věc míry, a ne jako věc principu.

A tak to funguje s celou řadou dalších věcí. Rusko máme tendenci vykreslovat buď jako slabounké, co montuje čipy z ledniček do svých tanků, nebo na druhou stranu jako děsivě silné – jak jsme slyšeli před volbami, že jakmile vyhrají určité strany, tak že tady budeme mít ruské tanky. Tyto oba extrémy hrozně škodí diskusi. My bychom se na všechny tyhle zásadní věci – ruský problém, válka na Ukrajině, Donald Trump, imigrace – měli dívat reálně. Vidět to v odstínech šedi, a ne, jak to vidíme teď, že je to buď bílé, nebo černé. A teď se tyhle dva polarizované tábory v rámci ještě sociálních sítí neustále střetávají, a pravda uniká úplně skoro totálně, protože pravda je samozřejmě zpravidla někde uprostřed. Svět není střetem draka s princem na bílém koni – to funguje v pohádkách – ale svět je v odstínech šedi. Ale my se k nim nedopracujeme, protože jsme zabetonovaní, zabarikádovaní ve svých vyhrocených extrémních pozicích, a z těch se neustále střetáváme v rámci svých sociálních bublin.

Brusel kapituloval před Trumpem patnácti procenty a zavázal se k nákupům za stovky miliard dolarů

Martina: Velmi jsme také pochválili sami sebe. Proevropská média psala oslavně o dohodě Spojených států a Evropské unie, a jak to Brusel s Donaldem Trumpem hezky zvládl. A mě zaujal váš výrok, protože jste řekl, že Trump nad Bruselem vyhrál 15:0. To není málo. Proč jste přisoudil Trumpovi až tak rázné vítězství? Co udělali politici z Evropské unie špatně?

Lukáš Kovanda: Já jsem v tomto svém příměru narážel na to, že Donald Trump uvalil patnácti procentní clo na Evropskou unii – to je ta patnáctka – zatímco Evropská unie žádné dodatečné clo neuvalila. To trochu vystihuje situaci, jaká byla, tedy že to je jednoznačné vítězství Donalda Trumpa, a na straně druhé je to kapitulace Evropské unie, která nejen kývala na to v průměru patnácti procentní clo, ale také se zavázala odebírat ve velkém objemu za 750 miliard dolarů během tří let, to znamená 250 miliard ročně americké energetické suroviny, zejména zemní plyn. A dále, že bude ještě nakupovat v daleko větších objemech americké zbraně, a navíc ještě, že evropské firmy investují 600 miliard dolarů ve Spojených státech. A to jsou všechno možná sliby – chyby, ale uvidíme, jak se to celé vyvrbí.

Každopádně Donald Trump to mohl pak prodat jako své jednoznačné vítězství, kdy Evropská unie kapitulovala. Dokonce i řada evropských politiků kritizovala to, co vyjednala šéfka Evropské komise s Donaldem Trumpem. Myslím si, že se mohla snažit nějakým způsobem naslibovat Trumpovi modré z nebe, aby odkýval tu 15procentní sazbu. To je možné. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet dál. Každopádně, když třeba Japonsko, které si také dojednalo 15procentní celní sazbu, naznačilo, že některé sliby, které za to slíbilo, včetně velkých investic japonských firem nemusí být splnitelné, tak se Američané hned ozvali: „Dobře, tak ale jestli to nesplníte, tak vám zase cla zvýšíme. Takže to 15procentní clo nemusí být vůbec definitivní, pokud by Evropská unie neplnila své sliby, které dala. Pokud bude plnit své sliby, tak je to kapitulace, protože ona se musela takhle zásadně zavázat ke stovkám a stovkám miliard investic ve Spojených státech, a nákupů od Spojených států. Takže to, co za to získala, je hrozně málo. Ona v podstatě získala navýšení cla z 0 na 15 procent, a ještě za to zaplatila obrovskou cenu.

Martina: Je to důkazem toho, že Donald Trump může učinit Ameriku velkou a silnou, jak sliboval, nebo alespoň silnější?

Lukáš Kovanda: Ano, snaží se o to. Ale zejména to ukazuje, co už jsem tady několikrát zmiňoval, tedy, jak Evropa hrozně podceňuje důležitost energetické surovinové základny. Protože pokud máte suroviny, tak jste králem, a to ví i Donald Trump, a proto ví, že drží Evropu v šachu. Drží ji v šachu skrze zemní plyn, skrze dodávky energií, protože poté, co se odstřihla od Ruska, nemá moc, kde brát, a Amerika se nabízí jako jednoznačná alternativa. A další důvod, proč Donald Trump drží Evropskou unii za něco, je takový, že je vojensky zranitelná. Ona je bez Spojených států opravdu potencionálně snadnou kořistí. Takže zase i v tomto evropské elity zaspaly, protože neustále válčí s uhlíkem a s oxidem uhličitým, místo aby se připravovaly na nějakou skutečnou válku, a zbrojením odstrašily nepřítele. To je velké fiasko současné politické reprezentace. A samozřejmě Donald Trump ví, že Evropa je na něm vojensky závislá skrze NATO, energeticky skrze dodávky zejména zemního plynu, a v podstatě obchodně, protože americký trh je pro evropské firmy, pro řadu evropských firem, důležitý. On ví, že to všechno má on, a drží Evropskou unii v hrsti, a ta mu musí zobat z ruky.

Evropa má šanci stát se opět živoucím místem, ne skanzenem ani kolonií, ale musí změnit směřování

Martina: Poslední otázka. Co čeká Evropu? Vy jste popsal, v jakém poměru jsme teď vůči Spojeným státům, zároveň jsme se zmínili o tom, že nám uniká, jak technologicky a hospodářsky vyspěla Čína. A Indie už teď má větší počet obyvatel než Čína, a také už sehrává ve světové ekonomice nezanedbatelnou roli. Stane se Evropa jakousi kolonií těchto zemí? Nebo skanzenem?

Lukáš Kovanda: Skanzenem už částečně je, ale stále doufám, abych nekončil ponuře, že má ještě šanci se probrat, a stát se opět živoucím místem, a ne skanzenem. Pokud to nedokáže, tak už bude nejen skanzenem, ale i kolonií. A pak je otázka koho? Jestli to bude kolonie Číny, Indie, nebo Spojených států, nebo někoho dalšího? Každopádně se současným přístupem má k tomu stát se kolonií nakročeno. Má k tomu nakročeno proto, že si neuvědomuje, nechce si uvědomit, důležitost surovinové nezávislosti, levných energií, ale také moderních přístupů, technologií v oblasti třeba umělé inteligence. Takže všude v těchto oblastech Evropa za někým zaostává, přestože neustále chce být na špici, a chce udávat tón celému světu, a chce zachraňovat celý svět před klimatickou zkázou. To je už tak mimo realitu, že je až úplně neuvěřitelné, že tomu stále někdo ještě věří.

Ale skutečně, stávající politická reprezentace v Evropě taková je. A dokud se nevymění – a tím samozřejmě myslím v demokratických volbách, tak se v zásadě nic nezmění. Takže záleží na každém z nás, na každém z voličů, abychom si volili takové politiky, kteří vidí svět takový, jaký je, a ne, jaký někdy ne snad že byl, ale jak se třeba jeden čas zdálo, že být může.

Martina: Nebo jaký by ho chtěli mít.

Lukáš Kovanda: Ano, spíše tedy, jaký by ho chtěli mít. To se jim nepovede.

Martina: Lukáši Kovando, já vám moc děkuji za odvahu zhodnotit věci tak, jak je vidíte, a podělit se s námi o to. Díky moc.

 

Celý rozhovor s ekonomem Lukášem Kovandou o dluzích, emisních povolenkách a Green Dealu si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Lukáši, musím hned na začátku jít na jádro těchto slov, která se v poslední době čím dál tím častěji opakují. Souhlasíte s tím, jako známý ekonom, že mravní bída je příčinou hospodářského úpadku? Nebo ekonom dnes v těchto intencích neuvažuje?

Lukáš Kovanda: Ekonomie je stále poměrně mladá věda, její věk je několik málo stovek let, což je v porovnání, řekněme, s filozofií, s matematikou, s astronomií, dalšími vědami, opravdu krátká doba. Takže je to věda mladá, ale věda, která zároveň do svého vínku dostala právě už Adamem Smithem, což je vlastně zakladatel moderní ekonomie, silné, řekněme, ukotvení v etice. To znamená rozvoj trhů, tržní ekonomiky by měl jít ideálně ruku v ruce s nějakým silným eticko-morálním rámcem, do něhož bude rozvoj trhu vsazen, protože jinak se skutečně z trhu stává kolbiště, kde vítězí ten, kdo má ostřejší lokty, a kde zkrátka není třeba dbát na nějaké dlouhodobé ohledy, na mezilidské vztahy, a tak dále.

To samozřejmě není nutně vlastní jenom trhu jako takovému, jak se to někdy snaží podávat zastánci centrálního plánování, kteří o trhu říkají, že to je živelný konstrukt, nebo živelný projev lidského ducha, a proto potřebujeme tedy zkrotit systém, kde je člověk člověku vlkem, musíme zničit kapitalismus, a nastolit nějakou vládu, která bude bdít nad tím, aby vývoj věcí lidských byl, řekněme, daleko civilizovanější. Ale jak víme, tak k civilizovanosti měly různé režimy, které koketovaly s tou či onou podobou marxismu-leninismu, stalinismu, maoismu hodně daleko. Někdy, brutálně daleko, jako třeba v případě režimu Rudých Khmerů v Kambodži.

Martina: Ale ti Tomáše Baťu moc neznali.

Lukáš Kovanda: Ti Tomáše Baťu neznali. Tím jsem chtěl říct, že už od doby Adama Smitha je ideál tržní ekonomiky takový, že je vsazena do nějakého morálně etického rámce. Ne vždy se to podařilo – nutno říci – čehož pak využívali marxisté a všichni jejich pokračovatelé, které jsem teď zmiňoval. Ale to neznamená, že by neměla šanci uspět. To je taková ekonomika, kde se bude snoubit právě tržní soutěž s eticko-morálními aspekty. A myslím, že zrovna pan Baťa je skvělou ukázkou toho, jak je to moc důležité, a že to jde, a že člověk a podnikatel může být úspěšný, i když zastává silná morální měřítka.

Martina: Ale musí to být opravdu výjimečná osobnost, která dokáže v sobě skloubit tržní mechanismus, a zároveň i určitou morálku.

Lukáš Kovanda: Ano. Někdy se to mnoha lidem jeví tak, že to je v rozporu, že vítězí skutečně ten, kdo má nejostřejší lokty, kdo jede na hraně zákona – a v řadě případů to tak je. Ale já si myslím, že nejúspěšnější podnikatelé, podnikatelské osobnosti, právě ctí i morálku a etiku. I když v poslední době, v posledních letech, desetiletích, je to obtížnější a obtížnější, protože tlak na výkon a tlak na úspěch tady je.

Ale stále se domnívám, že metou někoho, kdo už je skutečně úspěšný v podnikání, by mělo být nejen být úspěšný, ale i něco vracet třeba zemi, společnosti, která mu umožnila takto vyniknout. Samozřejmě vždycky je to primárně zásluha daného podnikatele, ale tento podnikatel vyrůstá v nějakém společenském prostředí, někoho oslovuje, a pokud to pak vrací, tak si myslím, že je to krásné gesto, které pomáhá nahoru celé společnosti. A to je, myslím, něco, co se ještě Češi mohou učit, třeba právě od Bati, který byl nejen podnikatelsky úspěšný, ale jeho konání mělo přesah. Měl přesah do oblasti kulturní, rozvoje celého regionu, nebo vlastně celé země, sociální. Takže to je, myslím si, ideál podnikatele, úspěšného podnikatele i dneška.

Bilion korun dluhu za Fialovy vlády – první vláda v historii, která překročila tisícimiliardovou hranici

Martina: Nutno přiznat, že ekonomickou strategii v současné době možná určují nadnárodní korporace, možná ji určují nějací velcí podnikatelé v pozadí, ale my dohlédneme na naše politiky. Tak se teď pojďme podívat, jakými cestami se vydáváme ve srovnání s tím, co třeba právě preferoval Tomáš Baťa. „Podpora bankrotářů prostřednictvím štědrých dotací.“ O tom asi něco víme. „Nevyhazovat hodnoty za nic a samozřejmě nedělat dluhy.“ To jsou věci, u kterých bych u vás, jako u ekonoma, začala především. Politickou otázkou, která už celé měsíce před volbami, a i teď, hýbala sociálními sítěmi, zájmem lidí je: Kdo nás zadlužil hůř a nebezpečněji, zdali Andrej Babiš za doby covidu, nebo Petr Fiala už bez covidu?

Lukáš Kovanda: Je to obtížné. Je třeba se na to podívat z mnoha úhlů pohledu, nestačí jedno číslo. Samozřejmě, pokud vezmeme jedno číslo, tak výraznější zadlužování bylo za vlády Petra Fialy, protože ten zadlužil, nebo za jeho působení narostl státní dluh České republiky, tedy dluh, za který je přímo odpovědná vláda – je to něco jiného než veřejný dluh, do kterého se počítá třeba i hospodaření krajů a obcí, příspěvkových organizací, zdravotních pojišťoven – narostl od prosince roku 2021, kdy nastoupila vláda Petra Fialy, do konce září roku letošního, to znamená do doby pár dnů před říjnovými volbami, o 1070 miliard. To znamená…

Martina: Já si to neumím představit, takže je to pro mě takové…

Lukáš Kovanda: To znamená vláda Petra Fialy je první vládou historie českých zemí, která za své čtyřleté působení zadlužila, nebo za jejíhož působení narostl státní dluh České republiky, o více než 1 bilion korun. To znamená o více než 1000 miliard.

Martina: Je to hezké prvenství. Otázka je, co budeme sklízet dál, ale nechci vás teď přerušovat ve srovnávání s Andrejem Babišem.

Lukáš Kovanda: Toto srovnání opravdu není jednoduché, proto to beru takhle ze široka. Vláda Andreje Babiše zadlužila zemi o něco méně, tam se to počítá kolem 800 miliard, to znamená, že to nebyl ten bilion. Ale teď je třeba se podívat na to, jak se dařilo ekonomikám, a co jsme za daný dluh získávali.

Za vlády Andreje Babiše se propadla ekonomika v roce 2020 vůbec nejvíce v historii, o více než pět procent. To se nestalo ani za globální finanční krize v roce 2009. Za vlády Petra Fialy se nikdy ekonomika nepropadla ani v jednom z let jejich vlády. To znamená, že tady je jasný argument pro to, že více opodstatněné je zadlužování za vlády Andreje Babiše.

Martina: Opodstatněné?

Lukáš Kovanda: V tom smyslu, že když máte velký propad ekonomiky, tak samozřejmě do ní něco musíte sypat. Tady se v covidovém roce 2020 zachraňovala pracovní místa, jinak by narostla nezaměstnanost, kdyby stát nepumpoval stovky miliard do ekonomiky. To jsou například peníze, které šly firmám za to, že v roce 2020 nepropouštěly zaměstnance, a zaměstnanci, jak si všichni pamatujeme, zůstávali doma kvůli pandemii, nepracovali, ale neplatil je zaměstnavatel, neplatila je firma, ale platil je stát. A stát je platil proto, protože mu ta firma slíbila, že když jim bude dávat na mzdy, tak že je nepropustí. Takže my jsme si takhle koupili vlastně nízkou míru nezaměstnanosti. Z ní pak těžila pochopitelně i Fialova vláda, protože mohla neustále říkat, že máme nízkou nezaměstnanost. Ale to byla nezaměstnanost, která vznikla z velké části na dluh, který vznikal za vlády Andreje Babiše v covidových letech 2020 a 2021.

Další věc je, že do těchto srovnání, která jsem teď zmínil, se zatím nezahrnuje inflace a růst ekonomiky, takže to ideálně musíme vztáhnout k hrubému domácímu produktu. A protože ekonomika od roku 2020 narostla, tak se samozřejmě dluh rozpouští ve větším bazénu, nebo ve větším množství vytvořených hodnot. A v tomto bazénu se to pak jeví jako – když máte dluh, který sice narostl nejvíce v historii – v tom, jak jsme si řekli, v nominálním vyjádření, ale bazén také narostl, takže pořád to je jako plivnutí do bazénu, protože zkrátka čím větší máte bazén, tedy ekonomiku, tím se vám dluh snáze rozředí. To je jako kdybyste tam nalili nějaké barvivo, nebo něco, a dluh se vám ve vodě rozředí, a rozředí se tím lépe, čím je objem bazénu větší, a to je velikost ekonomiky.

Takže je třeba zohlednit i tohle. A bazén je za vlády Petra Fialy větší. Ale proč je větší? Jedním z důvodů je inflace, protože nominální hrubý domácí produkt nafukuje i inflace. To znamená, že inflace vlastně Petru Fialovi pomohla dluhy v bazénu naředit, v poměrovém ukazateli. A inflace byla samozřejmě daleko výraznější za vlády Petra Fialy než Andreje Babiše. Za vlády Petra Fialy byla kumulovaná souhrnná inflace přes 30 procent, takže to je zase něco, co mu trochu pomohlo. Takže vidíte, že to není vůbec jednoduché. Každý divák si toto, co jsem teď řekl, musí přebrat, možná si to ještě převrtat, možná si to jednou projet, protože to je několik argumentů, které věřím, že ne každý má takhle v hlavě, a pak nelze jednoduše, uplatněním jednoho čísla bez dalšího říci, že tenhle zadlužil více, nebo tenhle zadlužil více.

Zrušení superhrubé mzdy připravuje stát o 150 miliard ročně – rozhodli o něm Babiš s Fialou společně

Martina: Neumíme říct, kdo z těchto dvou má větší omluvenku pro to, jakým způsobem zadlužil naši zemi.

Lukáš Kovanda: Podle mě to vlastně říci nelze. A dokonce to, co teď hodně zadlužuje naši ekonomiku, není nic z covidu, nejsou důchody, ale je to zrušení superhrubé mzdy z roku 2020, kterou zrušil Andrej Babiš s Petrem Fialou společnou a nerozdílnou rukou, když to koncem roku 2020 prohlasovali Sněmovnou ve spolupráci právě ještě s SPD. Takže ODS, SPD, ANO – zrušení superhrubé mzdy. To nás v letošním roce připravuje o 150 miliard, to znamená, že bez tohoto bychom v podstatě mohli říkat, že už se pomalu blížíme vyrovnání veřejných financí. Takže to je ten hlavní důvod sekery. Takže nakonec vám z toho vychází, že neustále všichni obviňují, že Babiš zadlužil, Fiala zadlužil, ale vlastně to takhle říct úplně nelze. Spíš na tom možná mají oba nějaký shodný podíl.

Martina: Pojďme si tedy říct, kromě toho, že tyto dluhy budeme muset splácet, co ještě pro nás budou tyto obří dluhy znamenat? Co všechno to v zemi může spustit?

Lukáš Kovanda: Myslím, že v prvé řadě netřeba tolik těmi obřími dluhy strašit, protože to je mediální klišé, jak jsme hrozně zadluženi, ale my jsme vlastně stále v rámci Evropské unie zadluženi velmi podprůměrně. Jsme někde na polovině.

Martina: Podle Eurostatu na 19. místě.

Lukáš Kovanda: My jsme na polovině. A teď se bavím o ukazateli v poměru k HDP. To znamená, že jsme v tomto ukazateli, který je nejdůležitější z hlediska mezinárodního srovnání, někde na polovině zadlužení eurozóny.

Martina: No, to je věc, která mě neuklidňuje.

Lukáš Kovanda: Takže my jsme v Evropě, nechci říct ideál, ale jednooký mezi slepými. Takže je správné, že vás to neuklidňuje, ale většina zemí Evropské unie je na tom hůře, a některé jsou na tom dramaticky hůře. Dokonce třeba včetně Francie.

Martina: Německo, Francie.

Lukáš Kovanda: Německo je více zadlužené, není dramaticky hůře než Česko, ale je na tom hůře, a Francie je na tom dramaticky hůře. Itálie je na tom dramaticky hůře. Samozřejmě Řecko, Španělsko, Belgie, to jsou všechno země, které jsou opravdu dramaticky, daleko více zadluženy, než Česká republika.

Sedmdesát procent zemí eurozóny má horší rating než Česko – přesto nás tlačí do společné měny

Martina: Co z toho pro nás vyplývá? Protože Evropská unie musela sanovat krach Řecka, a Francie, a ostatní státy, které jste jmenoval, jsou na tom opravdu velmi špatně. Tak je už čas panikařit?

Lukáš Kovanda: Ne, myslím, že ne. Ani my jsme nenarazili na dluhovou brzdu ve výši 55 procent hrubého domácího produktu, a asi na ni nenarazíme ani během dalších čtyř let. Investoři ochotně půjčují České republice, neobávají se ani nyní, že by s vládou pravděpodobně Andreje Babiše mělo dojít k nějakému utržení se dluhu ze řetězů. Ale to samozřejmě neznamená, že bychom se měli falešně chlácholit a ukolébávat. To určitě ne.

Ale řeči o rozvratu veřejných financí České republiky, které jsme tady poslouchali i před volbami v roce 2021, tak tyto řeči možná vyhrály Fialově vládě volby, protože se podařilo českou veřejnost vystrašit tím, že spějeme do bankrotu. Tehdy mě oslovovali lidé a ptali se: „A opravdu přijde měnová reforma jako v roce 1953?“ Lidé byli tehdy opravdu vyděšeni z toho, že bankrotujeme, protože neustále slyšeli, že Andrej Babiš rozvrátil veřejné finance. Ale když jste si pak přečetla hodnocení ze světově významných ratingových agentur, tak ty nic takového neříkaly, a dokonce nám ani nezhoršily rating. My teď máme lepší rating než 70 procent zemí eurozóny. Tedy 70 procent zemí eurozóny má horší rating, než Česká republika.

Martina: Ale vzhledem k tomu, že jsme jeden eurozónní balík, tak nás to může stahovat dolů, navzdory tomu, že tady nemáme euro.

Lukáš Kovanda: Právě nás už teď pomalu může euro stahovat dolů.

Martina: Tak to myslím, tak jsem to myslela.

Lukáš Kovanda: Já příliš nechápu argumentaci těch, kteří na jedné straně mluví o tom, jak je to hrozné, že Česká republika má vysoké dluhy – což jsme si teď řekli, že není tak úplně pravda – ale jsou to ti lidé, kteří v roce 2021 říkali, jak jsou naše veřejné finance rozvrácené, což vůbec nebyla pravda.

Přijetím eura ztrácíme celý jeden pilíř hospodářské politiky státu – monetární politiku

Martina: A jsou to možná ti samí lidé, kteří teď pořád říkají, že bychom měli ještě přijmout euro.

Lukáš Kovanda: Přesně tak. Ale to už mi vůbec hlava nebere. Takže jim tehdy přišlo naše zadlužení na úrovni rozvrácení veřejných financí, ale přitom chtějí měnu celku, který je zadlužen dvojnásobně v porovnání s tím, co oni sami označují za rozvrat veřejných financí. To znamená, že tito lidé úplně manipulují veřejnost, neopodstatněně ji straší, a na druhou stranu říkají, že daleko zadluženější země eurozóny jsou nějakou spásou. Já tomu pak nerozumím – tak buď tedy mají říkat, že máme veřejné finance v perfektním stavu, a nemají strašit rozvratem veřejných financí a bankrotem. A pak bych to chápal. Ale jestliže jednou označí veřejné finance naší země za rozvrácené na úrovni kolem 40 procent hrubého domácího produktu, a pak se podíváte na eurozónu a zjistíte, že má 90 procent a že Francie má hodně přes 100 procent, a Itálie také, což jsou jedny z největších zemí eurozóny, tak tito lidé prostě absolutně nejsou konzistentní.

Martina: Ale my pořád mluvíme o „těchto lidech“. Kdo to jsou? A jak si toto chování vysvětlujete? Protože na jednu stranu je to tendence v nás vzbuzovat paniku, a na druhou stranu nám nabízet řešení, které nám může situaci veřejných financí výrazně zhoršit.

Lukáš Kovanda: Tak kdybych to měl říct podle politických stran, tak víme, kdo jsou obhájci eura, a kdo říkal, jak jsme hrozně rozvráceni z hlediska veřejných financí. To jsou hnutí STAN, třeba Piráti, to jsou lidé, kteří dlouhodobě lobbují za euro v České republice, lidé například z oblastí velkých průmyslových podniků, pro které je samozřejmě euro výhodné, protože jim odpadne nutnost směňovat peníze, devizy do korun, takže ušetří na poplatcích. Ale Česká republika tím, že toto těmto velkým firmám umožní – které zhusta pak své zisky stejně budou lifrovat v podobě dividend do zahraničí – z toho stejně nic mít nebude. A naopak tím, že přijme euro, tak ztratí svou nezávislou měnovou politiku, to znamená, že si nebudeme moci – tak jako nyní můžeme – šít na míru to, jakou máme mít úrokovou sazbu, a to není žádná maličkost.

Euro, to není jenom to, že budete mít najednou jinou měnu s jinými obrázky, že tam budou trochu jiná písmenka a že se to bude jmenovat euro, a ne koruna. To ne. To je celý jeden pilíř hospodářské politiky České republiky. Každá rozvinutá ekonomika stojí na dvou pilířích. Hospodářská politika je totiž rozdělena na fiskální rozpočtovou politiku, to je ta, za kterou zodpovídá vláda – to je rozpočet, daně, a tak dále. A pak monetární politika – to je druhý pilíř – a za to je zodpovědná centrální banka, takže to je jeden pilíř ze dvou celé hospodářské politiky státu. A přijetím eura sice získáváte nové peníze, na kterých jsou nové obrázky – a někteří lidé si myslí, že to je všechno a říkají, že je to úplně jedno. Ale ne, protože tímto aktem přijetí eura celý jeden pilíř hospodářské politiky přenášíte do Německa, kde vám ve Frankfurtu bude určovat podobu tohoto pilíře těleso složené v rámci Evropské centrální banky z dalších více než 20 zemí. Takže to je samozřejmě velká ztráta z hlediska řízení hospodářské politiky státu. A my musíme mít jasné benefity, které za tuto ztrátu získáme, a já v tuhle chvíli tyto benefity nevidím.

Brusel uzurpuje daňovou pravomoc přes nové odvody, které by šly přímo do bruselské kasy

Martina: Vy jste teď zdůraznil, jakým způsobem si chceme podkopat ten monetární systém. Ale ten druhý pilíř vlastně už také není tak úplně pevný. Protože si myslím, že žijeme v blaženém pocitu, že stále platí to, co platívalo dříve, to znamená, že Evropská unie nemůže ukládat daně občanům nebo podnikům, přičemž tato odpovědnost leží výhradně na jednotlivých členských státech. Ale to už v podobě emisních povolenek, a v podobě dodatečných daní, které nás čekají, vlastně už také není pravda.

Lukáš Kovanda: Evropská unie se snaží nyní opravdu ve svém návrhu rozpočtu na nové sedmileté období, na léta 2028 až 2034, zavést nové daně, které by byly v její gesci. To znamená, skutečně máte pravdu, že by se rozšířil okruh daní, které jsou daněmi bruselskými, to znamená daně, které by šly do bruselské kasy – například speciální daně z tabáku, nebo daně z elektroodpadu.

Martina: A velké společnosti také budou platit?

Lukáš Kovanda: Velké firmy by také platily, což by se v České republice týkalo třeba šesti set firem, nebo několika stovek firem, které by platily speciální firemní daň do bruselské kasy. Je tam ještě více těchto daní, ale je to v podstatě bezprecedentní situace, kdy se Brusel snaží uzurpovat si moc na úkor členských států. Takže opravdu tady vzniká jakási paralelní vládnoucí struktura, která ovšem už má velmi daleko k voliči, protože volič nevolí přímo Evropskou komisi – tam už je tento vztah velice nepřímý. A dokonce sama Evropská unie hovoří o svém demokratickém deficitu. To znamená demokratický deficit v tom smyslu, že volič je dnes už velice vzdálen třeba od Evropské komise.

Martina: To je hezky řečeno: Demokratický deficit.

Lukáš Kovanda: Kdo volil třeba českého zástupce v eurokomisi? Nevím, jestli to jsou zrovna lidé…

Martina: Oni nejsou voleni. Já myslím, že eurokomisaři jsou jmenováni.

Lukáš Kovanda: Jsou jmenování vládami, ale je to už jako koňský trh, je to prostě politické rozhodnutí, na něž už volič nemá vůbec přímý vliv. A to pak vede k odtržení voliče od Evropské komise, ale zároveň se Evropská komise cítí mnohem více zodpovědná nikoli voliči, ale třeba různým lobbistickým strukturám, kterým je pak zavázána za to, že ji podpořily v rámci tohoto koňského trhu, který se vždy rozjíždí před jmenováním nové komise. A pak z toho plyne, že Evropská komise se vlastně vzdaluje běžným občanům.

Martina: Hlavně se jednotliví eurokomisaři vzdalují národním státům.

Lukáš Kovanda: Národním státům, a uzurpuje si přitom stále větší moc. Ale zároveň volič, který by si ji měl platit. Jak se říká: „Žádných daní bez reprezentace.“ To je staré moudro, nebo stará hláška z doby vznikajících Spojených států. Prostě pokud už člověk platil daně, tak si za tyto daně měl koupit politickou reprezentaci, politického reprezentanta, který bude hájit jeho zájmy. Já, když platím daně, tak by to mělo jít na nějaký politický sbor, u kterého vím, že to bude někdo, kdo hájí mé zájmy. Proto platím daně. Chci v tom sboru někoho, kdo bude prosazovat mé společenské, ekonomické, a jiné zájmy. Ale pokud platím daně, a ty jdou někam do Bruselu, nebo jdou i do Prahy, ale prostě už tam není moje reprezentace, tak nemám pocit, že zákony, které jsou schvalovány, jsou takového rázu, že do nich můžu promlouvat, tak člověk ztrácí motivaci platit daně. To je jedna věc. A za druhé je frustrován z toho, že sice tedy přispívá na chod státu, ale nemá možnost promlouvat do toho, jakým směrem se stát ubírá.

To myslím, že je podstata problému rostoucí nedůvěry obyvatelstva – a to nejen v České republice – v Evropskou komisi. To vidíme na emisních povolenkách: Když už 19 členských zemí je proti povolenkám, tak jak je možné, že to pořád jede dál? Tady většina lidí odmítne v národních volbách povolenky, ale přesto se nic neděje, a odpovědí eurokomise je ještě zpřísnění Green Dealu.

Emisní povolenky jsou trest, měly by se jmenovat „klimatický trest“, ne povolenka

Martina: Je to arogantní přístup vůči jednotlivým členským zemím. A Vladimír Špidla to, myslím, svého času velmi dobře pojmenoval, když říkal, že jako eurokomisař se cítí zodpovědný vůči Evropské unii, a ne vůči naší republice. Ale promiňte, že vás přerušuji. Já bych se jenom ještě chtěla dostat k tomu, jestli se dá o emisních povolenkách, o kterých jste teď mluvil, nebo o uhlíkovém clu, u kterých Evropská unie plánuje, že tím zatíží naše občany – a vy jste zmínil, že třeba jenom emisní povolenky pro domácnosti zatíží jednu domácnost až osmdesáti třemi tisíci ročně – dá hovořit jako o skrytých daních, které nám Evropská unie diktuje jenom v jiné terminologii?

Lukáš Kovanda: Je to daň, která má navíc pohyblivou sazbu. Její sazba se určuje dle obchodování na burze, a dokonce tato třeba burza není ani v Evropské unii, třeba jedna z těchto burz je v Londýně. A to, proč je to pro politiky tak výhodné zavést povolenku místo daně, dokonce přiznávají i samotní stoupenci povolenek. Oni říkají, že se to nejmenuje daň proto, že to lidé snáze přijmou. Když se bavím s běžnou veřejností o povolenkách, tak lidé nechápou, co to je „povolenka“. Protože si říkají: „Povolenka, to zní docela pozitivně, že něco se povoluje.“ Ale mělo by to být asi nazváno jinak. Mělo by to být třeba „klimatická pokuta“ nebo něco takového. Něco, aby to lidé začali vnímat negativně. Představte si, kdyby se to jmenovalo klimatická pokuta – což tak v podstatě je.

Martina: Potrestání, ano.

Lukáš Kovanda: Nebo „klimatický trest“. Představte si, že by se to jmenovalo „klimatický trest“.

Martina: To by změnilo atmosféru.

Lukáš Kovanda: A teď by se v médiích řeklo: „Bude narůstat sazba klimatického trestu dle obchodování.“ Ale ono to tak skutečně je. Protože v ekonomické teorii v pozadí povolenek je to, že když nyní vypouští fabrika škodliviny do ovzduší, tak za to není trestána. Ona by měla být, aby byla donucena se škodlivinami něco dělat. Ale není. Takže vlastně beztrestně vypouští škodliviny. A povolenky slouží jako trest. To znamená, že ona vypustí 30 milionů tun ročně emisí, a musí si koupit 30 milionů povolenek, a tím jakoby dosáhne odpuštění. Ale je to v podstatě potrestání – povolenky jsou potrestáním za to, že vypouští emise. A tím se koriguje, takzvaně internalizuje negativní externalita v podobě škodlivin. Takže hovořme tedy o tom, že to jsou tresty.

Martina: Skryté daně.

Lukáš Kovanda: Jsou to tresty, skryté daně, s nimiž se obchoduje na burze, a které samozřejmě velice zatíží lidi. Ale lidé nechápou, co to je. A politici – abych se k tomu vrátil – také mají rádi název „povolenky“, protože řeknou „povolenka, povolenka“. Kdyby řekli, my vám zavedeme nové daně, tak to už všichni zpozorní – v Belgii, ve Francii, v Německu, v Dánsku, v Irsku, a budou se ptát: „Proč nové daně? Zase nové daně? To nechceme.“ Takže oni řeknou „povolenka“, a lidé, protože pořádně nevědí, co to je, protože to navíc zní pozitivně, tak si řeknou: „Tak kdo ví, co to je,“ a vlastně se o to nezajímají. A navíc to, že se to nejmenuje „daně“, je pro politiky jedna výhoda, a druhá je v tom, že – jak už jsem řekl – sazba se vyvíjí na burze. A navíc povolenky jsou koncipovány tak, aby jejich sazba narůstala v běhu let a desetiletí.

Martina: Takže my vůbec nemůžeme vědět, kolik nás to ve výsledku bude stát třeba za osm let?

Lukáš Kovanda: Nevíme, ale víme, že s velkou pravděpodobností cena povolenky poroste. Protože povolenka je koncipována teorií tak, že je to jakási utahující se smyčka, a tu vám někdo nasadí na krk. Proto teď je takový boj o zavedení povolenek číslo dvě pro domácnosti, protože v Bruselu vědí, že jakmile nám nasadí tuto smyčku, i když zpočátku volně, tak už to je jejich výhra. Poláci si uvědomili, že jediným – což je správně – jediným způsobem, jak zajistit nezvyšování cen povolenek, je vůbec žádné nezavádět, protože jakmile je povolenka zavedena, tak už je jasné, že její cena poroste.

Takže představte si, že vám někdo hodí na krk smyčku. Ze začátku se nic neděje, protože je velice na volno. „Co se děje? Nic, v pohodě.“ Tak to budou první dva roky povolenek – v podstatě nemusíte nic zaznamenat. Zaplatíte třeba o stovky korun ročně, někdo říká tisíce korun ročně, více. Nemusíte si toho všimnout – i když tím nechci bagatelizovat tisíce korun ročně, což je hodně. Ale v roce 2029, 2030, a tak dále, se tato smyčka začne utahovat, ale už bude pozdě, už vám ji nikdo z krků nesundá, protože tento systém už bude zaveden. A o to se teď hraje. Jakmile dopustíme zavedení povolenek, tak dopouštíme i to, že jejich cena bude narůstat a že se smyčka bude utahovat. A teď, proč se ta smyčka utahuje?

Martina: Lukáši, vy mě nikdy nepustíte ke slovu.

Lukáš Kovanda: Protože nás to má donutit k nízkoemisním, bezemisním technologiím, které jsou drahé.

Martina: Ale to je vyloučené.

Lukáš Kovanda: Ty jsou drahé.

Povolenky jsou geniální nástroj pro politiky – mohou svést růst ceny na burzu, za kterou nenesou odpovědnost

Martina: Teď se třeba zavádí, nebo plánuje se zavádění nových energetických štítků budov, a každý stavař řekne, že je vyloučeno postavit bezemisní budovu. To není možné. Stejně tak, stejná Evropská unie, stejná Evropská komise, která chce trestat domácnosti za existenci krbu, horuje za větší zbrojení, přičemž neexistuje emisně náročnější odvětví, než je zbrojení. Chápete, co to je za hru, a kdo z ní nakonec vyjde nejoškubanější?

Lukáš Kovanda: To si umím představit, kdo má být nejoškubanější. Ale ještě se vrátím k tomu, že sazba povolenek poroste, protože je to utahující se smyčka, a to je pro politiky výhodné, protože oni nejsou těmi, kdo určují tu sazbu. Oni nejsou jako ti, kteří určují sazbu daně z přidané hodnoty, a daně z příjmu fyzických osob. A když naroste sazba povolenky, tak řeknou: „Ale to my nic. To burza v Lipsku, to burza v Londýně. My to musíme jenom akceptovat, i když se nám to třeba taky nelíbí.“ Chápete?

Martina: Už jsme to zažili ohledně cen energií.

Lukáš Kovanda: Přesně tak. Takže jednak, výhoda číslo jedna je, že se to nejmenuje „daň“, i když to daň fakticky je. A výhoda číslo dvě je v tom, že sazba povolenek poroste, to znamená, že poroste moc politiků, protože výnosy z povolenek přerozdělují, ale nejsou zodpovědni za růst ceny této daně, protože to můžou svést na burzu. Takže z hlediska politiků je to geniální nástroj. Geniální nástroj je to také z hlediska spekulantů s těmito odpustky, protože vědí, že cena poroste. Doporučuji každému rozhovor s šéfem největšího fondu s těmito odpustky londýnského Carbon Cap, a ten jasně říká: „My počítáme s tím, že do roku 2030 se cena povolenek ve světě v průměru zdvojnásobí. To znamená 13 procent každý rok čistá ruka. My jenom koupíme povolenky, a čekáme do roku 2030, a máme z toho každý rok 13 procent.“ Vezměte si, kolik dneska nabízí banka, když si dáte peníze na běžný účet, v České republice je to maximálně 3 až 4 procenta, ale tady máte možnost mít třeba 4 krát, takřka 5 pětkrát tolik.

Martina: To už mi připomíná akorát jistota desetinásobku od Viktora Koženého.

Lukáš Kovanda: Ale tady ta jistota bude, protože investoři se spoléhají na to, že vlády budou chtít dosáhnout svých klimatických cílů, což v případě EU je to Green Deal, tedy uhlíková neutralita do roku 2050, a že se tedy budou povolenky postupně stahovat z oběhu, aby jejich cena rostla. To je ta utahující se smyčka. A pak budou nejvíce oškubáni běžní občané, zejména střední třída. Ale tito investoři, tito spekulanti s těmito odpustky, budou mít bezpracný zisk, protože si prostě v roce 2026 koupí povolenku, a do roku 2037 se jim zdvojnásobí její cena.

Jediné řešení je povolenky vůbec nezavádět, protože zastropování je ze strany politiků podvod

Martina: Lukáš, myslíte si, že je šance, že třeba Andrej Babiš se skutečně postaví na zadní, a začne brzdit patami, a bude následovat polského příkladu a řekne, že Česká republika se k tomuto Green Dealu v tomto rozsahu nepřidá?

Lukáš Kovanda: Určitě je třeba spojit síly s Polskem, to si myslím, že jednoznačně. Dokonce i tak prounijní člověk, jako je polský premiér Donald Tusk, se velmi staví na zadní, co se týče povolenek ETS2. Donald Tusk přijel ze summitu v Bruselu, vrátil se do Polska a řekl, že se podařilo výrazně pokročit v cíli Varšavy, a to je odložení celého systému povolenek na rok 2030. Zatímco česká vláda říká něco neurčitého o nějakém zastropování, kterému ale skutečně experti nevěří, protože to totiž není možné – to už jsme si řekli, že je to ta utahující se smyčka – představte si, že hodíte jen tak smyčku, a nic s ní neděláte. Tak proč byste vůbec tuto smyčku kolem krku někomu házeli?

Jediný smysl této smyčky je v tom postupně ji utahovat, a tímto utahováním něčeho dosáhnout, vylekat člověka, vystrašit ho, dosáhnout toho, aby se o něco obával, a na základě toho pak získat výhodu a jednat. To znamená prosazovat svůj cíl na základě toho, že Brusel vyleká lidi, takže oni si pak koupí tepelná čerpadla, elektromobil, i když pro ně budou tyto věci drahé. Takže si myslím, že kdybychom se dokázali s Poláky spojit, a místo nějakého zastropování – zastropování nic neřeší, to už jsme si řekli, protože jakmile se zavedou emisní povolenky, tak už je jasné, že poroste i jejich cena – je nejlepší žádné povolenky nezavádět. Nevěřme zastropování. To je z hlediska ekonomické teorie nesmysl. Jediné, co pomůže k tomu, jak dosáhnout zastropované ceny povolenek, je žádné nezavádět.

Martina: Je to možné?

Lukáš Kovanda: A toho chce Polsko dosáhnout. Tak se spojme s Polskem, a máme šanci. Pokud budeme bojovat sami za sebe, tak se obávám, že šanci nemáme, ale Polsko je významnou ekonomikou, která rychle roste, je to velká ekonomika, a umí dobře vyjednávat v Bruselu. Určitě lépe než Česká republika, a to dlouhodobě. Takže zde bych skutečně doporučoval toto. A zároveň Polsko má v Bruselu dobré postavení, protože – na rozdíl od Maďarska a Slovenska – není považováno za někoho, kdo do všeho hází vidle. Polsko si upevnilo svou pozici v době ukrajinské války, války na Ukrajině, protože se rozhodně postavilo na stranu Ukrajiny proti Rusku.

Martina: Tak to my jsme se k tomu postavili, bych řekla, vehementně.

Lukáš Kovanda: Ano, ale co jsme z toho vytěžili?

Martina: To je jiná.

Lukáš Kovanda: Naše ekonomika roste pomaleji než polská, a tak dále. Poláci plní i své závazky, co se týče zbrojení, a tak dále.

Povolenky jsou posvátná kráva Bruselu pod silným lobbistickým tlakem investorů, kteří chtějí bezpracný zisk

Martina: Dobře, ale když se přidáme k Polsku, když spojíme svůj politický vliv a necháme se Polskem trošičku vynést na vlně zájmu o náš názor. Vy sám jste před malou chvílí řekl, že devatenáct zemí s emisními povolenkami ve svých státech nesouhlasí, ale je vůbec představitelné, že to bude v Bruselu politicky průchodné, když do toho investovali tolik energie, a mají od toho tak velká osobní očekávání?

Lukáš Kovanda: Povolenky – máte pravdu – jsou v Bruselu posvátnou krávou, to vám řekne každý, kdo je trochu znalcem tamního prostředí. Je to skutečně páteřní prostředek Green Dealu, a je pro ně těžké se toho vzdát. A právě tady to naráží na problém demokratického deficitu, kdy alespoň ještě vládci typu Tuska, nebo trochu snad i nějaké české vlády, doufám, jsou spjati s voličem, protože tyto problémy vnímají. Ale v tom Bruselu jsou zcela odstřiženi, tam už čistě jedou v nějakých doktrínách zeleného aktivismu a lobbistických tlaků.

Nezapomeňme, že tady jsou silné lobbistické tlaky, které se nyní soustředí v Bruselu na to, aby povolenky byly zavedeny, protože s tím investoři z celého světa počítají, a chtějí své bezpracné zisky. Žádná jiná země na světě jim nenabídne 13 procent ročně čistá ruka za to, že vložím peníze do nějakých povolenek.

Martina: A že někde nějaký člověk bude ožebračen.

Lukáš Kovanda: Žádná jiná ekonomika ve světě se takhle nestřílí, není ochotná střílet do vlastní nohy tak, jako je k tomu ochotna Evropská unie. To je pro investory obrovské lákadlo, protože jestli se někdo střílí do nohy, tak na tom lze nějakým způsobem chytře vydělat. Takže oni teď lobbují za to, aby se skutečně Evropská unie do nohy střelila a aby na tom mohli vydělat. Takže já si myslím, že tento tlak, právě proto, že už jsou v slonovinové bruselské věži, v Evropské komisi, tak vzdáleni voliči, a odtrženi od reality, že pořád mají tyto lobbistické tlaky velkou šanci na úspěch, i když na úrovni národní vlády by šanci neměli, ale v tom Bruselu, kde je demokratický deficit, šanci mají.

Německý průmysl dusí povolenky od roku 2018 – vypnutí jádra a ztráta ruského plynu situaci zhoršila

Martina: A stále se těší podpoře i ekonomik, které už to zásadně pocítily. Německo je našim nejsilnějším hospodářským sousedem, a cokoliv se tam děje, nás ovlivňuje – hovoří se o nás jako o německé Indii za kopcem. Podle Financial Times se německý průmysl propadl o 20 let nazpět, a hlavním viníkem jsou právě zelené tendence, které se v Německu těší velké oblibě, likvidace jádra, a tak dále. Řekněte mi, myslíte si, že se Německo rozhodlo spáchat sebevraždu, jak už před mnoha lety psal Sarrazin?

Lukáš Kovanda: Když se podíváte na to, kdy úpadek německého průmyslu začal, tak je tam jasný překryv právě s povolenkami, s emisními povolenkami prvního typu, které se vztahují na průmysl a které jsou v platnosti od roku 2005. Ale teprve na přelomu 2017 až 2018 začal výrazný nárůst těchto povolenek – což je ta utahující se smyčka – a vidíme, že to skutečně funguje. To bude i v případě povolenek pro domácnost. A tato utahující se smyčka způsobuje, že se německý průmysl dusí, protože povolenky znamenají, že německý průmysl má drahé energie, drahou elektřinu, drahý zemní plyn a drahé uhlí, které tam stále musí používat, a to i proto, že si vypnuli jaderné bloky. Takže emisní náročnost německé ekonomiky příliš neklesá, protože si vypnuli jadernou energetiku.

Takže úpadek německého průmyslu se prohlubuje od přelomu let 2017-2018, a to z velké části v důsledku drahých energií, tedy povolenek. Samozřejmě další částí problému je, že se odstřihli od levných ruských energií, protože ruský plyn měl být klíčovým zdrojem pro celou dobu Green Dealu, a to proto, že Němci předpokládali, že si vypnou uhlí, že si vypnou jádro, a to do doby, než budou obnovitelné zdroje, jako je sluníčko a vítr, plnit svou roli naplno. Ale takto daleko ještě technologicky nejsme, takže desetiletí mezi tím, měl ruský plyn plnit roli záložního zdroje. Tedy, že když nebude foukat vítr a svítit slunko, tak – protože neumíme dostatečně ukládat energii – to ruský plyn vykryje.

Ale s válkou na Ukrajině Němci zjistili, že se nemůžou spoléhat ani na ruský plyn, takže jsou teď nahraní, protože se už vzdali jádra, a teď by se hodně rádi vzdali uhlí, ale nemohou, protože obnovitelné zdroje ještě neplní svou roli, a protože teď neodebírají ruský plyn, takže musí dovážet plyn třeba ze Spojených států. Ale to máte tak, že ve Spojených státech někdo musí plyn vytěžit, pak ho musí převést do zkapalněné podoby, překlopit to na tanker, pak to jede přes Atlantický oceán, a pak se to z tankeru musí zase někde v německém přístavu vrátit ze zkapalněné podoby do plynné, a pak to plynovodem vést do nějakého výrobního závodu.

Martina: Z toho ekologie úplně čiší.

Lukáš Kovanda: Každý ví, že potrubní plyn je ekologičtější než námořně přepravovaný. Protože máte někde potrubí, jako to bylo v případě Nord Streamu, kde šlo potrubí přímo z Ruska do Německa pod hladinou Baltského moře, tak dopad na životní prostředí nebyl z hlediska emisí tak výrazný, jako je tomu v tom případě, že plyn vozí nějaký tanker. Tankery jsou velkými emitenty škodlivin.

 

Celý rozhovor s ekonomem Lukášem Kovandou o dluzích, emisních povolenkách a Green Dealu si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Jak hodnotíš současnou spolupráci Evropy s novou americkou administrativou od nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu? V čem ti přijde, že Evropa alespoň v něčem vnímá, slyší? Nebo se prostě rozhodla, že si vede svou, a z velkého přítele – kterým Amerika byla ještě za Joe Bidena – se přes noc stal velký oranžový nepřítel?

Pavel Šik: Nevím, jestli se budu vyjadřovat srozumitelně, ale mně připadá, že Evropa je v nějaké schizofrenní pozici. Protože doposud všichni tady byli svědky toho: „My patříme na Západ.“ A teď – kde ten Západ začíná, kde Západ končí? Od té doby, co je v Americe Trump, máme pocit, že Západ končí pobřežím v Normandii, a dál už Západ není. Zůstáváme ostrovem.

Je to schizofrenní, protože na jednu stranu my Ameriku potřebujeme, protože musíme být blok vůči Číně, vůči Asii, vůči Číně s Ruskem, vůči Číně s Indií a s Ruskem, a měli bychom si ho zachovat. Ale mně se nezdá, že Evropa v současném rozpoložení dokáže s americkou administrativou rozumně jednat. Takový pocit fakt nemám, a docela to sleduji.

Martina: Když už jsme u schizofrenie, tak mě napadl příklad studie Centra mezinárodních vztahů, kterou řada médií vykládá tak, že americký prezident Donald Trump rozdmýchává v Evropě řadu kulturních bojů, a to skrze podporu evropských stran a hnutí na okrajích politického spektra, se kterými má překvapivě mnoho společného. Tak co myslíš, má Donald Trump čas a kapacitu rozdmýchávat řadu evropských kulturních bojů?

Pavel Šik: Já myslím, že on to dělá, ale nedělá to tak, že by to chtěl dělat – už jenom samotná jeho existence rozdmýchává u nás velkou diskuzi. Už to, že vyhrál, už to, že je prezident. Já si nemyslím, že se Trump nějakým způsobem strašně zajímá o Evropu nebo o její vývoj, nebo že by tady chtěl něco rozdmýchávat. To si nemyslím.

Martina: Ale z médií, promiň, můžeš skutečně slyšet, že Donald Trump vyhlásil Evropě kulturní válku.

Pavel Šik: To je nesmysl. Já myslím, že Donalda Trumpa zajímá Evropa tak daleko, dokud bude dobrým obchodním partnerem a dokud bude nějakým způsobem možno se s ní domluvit. Mně se ani nezdá, že by se nějak vměšoval, neviděl jsem příklad, že by se vměšoval do nějakých voleb, politických proklamací a tak dále, že by někoho zrovna vyzdvihoval.

Možná je to myšleno tak, že Musk, který s ním spolupracoval, se tady postavil za německou AfD a tak dále, ale to není Trump. Trumpa zajímá Amerika. Trump má před očima podle mě, jak ho tak pozoruji, Ameriku, aby zase začala fungovat, aby se přestala takovým tempem zadlužovat, aby tam lidé měli dobrou a dobře placenou práci. Prostě aby zase nastartoval tu mašinu, která funguje. Ale jediné, co jsem slyšel, nebo kde jsem to vnímal, tak to u Trumpa bylo ohledně svobody projevu.

Američané nechápou, proč se v Evropě nedostaneme na ruské weby, které v USA běží normálně

Martina: Ano, i J. D. Vance ve svých projevech kritizoval cenzorské praktiky Evropy.

Pavel Šik: V tomto má americká vláda poměrně jasný postoj, a je to zcela pochopitelné – oni mají první dodatek, my ho nemáme – takže oni z jejich hlediska nechápou, co se u nás děje. A já to tedy osobně taky nechápu.

Protože když jsem byl nedávno v USA, tak jste si tam klidně mohli číst, co si Rusové myslí. Úplně normálně. Tam jdete na nějakou stránku RT.com a prostě to tam funguje. Dokonce, když jsem v Americe, tak mi to tam hází Twitter, ale když přijdete do Evropy, tady se na tu stránku nedostanu – Twitter řekne, že je to pro oblast, kde bydlím, vyřazeno. A toto je pro Američana nepochopitelné.

Dám příklad: Já nechci hájit to, že by nutně všichni museli číst ruské weby nebo co si Rusové myslí, ale je to příklad, je to symbol. Já si myslím, že to je nesmyslná věc, která symbolizuje všechno ostatní. Symbolizuje DSA, tedy ty směrnice, symbolizuje pokusy o chat control, a tak dále. Toto je pro Američany s jejich otevřeností nesmyslné. A proto to nepovažuji za nějaké rozdmýchávání kulturních válek, ale považuji to za opravdu normální komentář k tomu, co se v Evropě za poslední dobu děje, a co Američané – jedno z jakého tábora – budou těžko chápat.

Martina: Teď se asi budu opakovat, protože jsem to už několikrát zmínila, že na tom, v jakém stavu je u nás a v Evropě svoboda projevu, se mimo jiné nemálo podílela administrativa Joe Bidena a jejich peníze z USAID do nejrůznějších neziskovek. Teď už jsou tyto penězovody přiškrceny administrativou Donalda Trumpa. Věříš, že to může osvěžit vzduch v Evropě, protože neziskovkám – které nás často rozdělovaly a říkaly nám, že jsme špatní a oni jsou dobří – už prostě došly peníze?

Pavel Šik: Budou je mít znova. Myslím, že Evropa následuje příklad Ameriky. A nedá se říct, že to byl jenom Biden, protože tyto fondy…

Martina: To už bylo a fungovalo za Obamy a podobně.

Pavel Šik: Tyto fondy fungují už léta. A ve velké většině bylo investováno do toho, aby byla America first. Je to pro americkou propagandu. Dobře, berme to tak, že to je pro americkou propagandu.

To, že to teď Trump uřízl, považuji za velice skvělou a nutnou věc, a myslím, že strašně osvěží celé publikum, média a tak dále. Ale všímám si toho, že v Evropě, i když je to komplikované a zatím na to nejsou zdroje, určitě někdo pracuje na tom, aby nahradili výdaje USAID, aby nahradili tuto politickou podporu. To jsme si mohli všimnout, že nedávno dostala nezávislá síť reportérů, nebo jak se to jmenuje, 600 000 euro podpory a tak dále. Já si prostě nemyslím, že stát by měl zasahovat do médií, nemyslím si, že by stát měl podporovat nějaká média, která mu nepatří. To by podle mě nemělo být.

Martina: Ale přesto se obáváš, že uvolněné pozice donátorů z Ameriky obsadí ti evropští?

Pavel Šik: A nejenom uvolněné pozice donátorů z Ameriky, to znamená státních donátorů, ale i organizací. Amerika není jenom stát, v Americe je spousta zájmových organizací. A když tyto zájmové organizace uvidí, že jim někde pokvete pšenka, tak u nás budou víc investovat.

Já si myslím, že je tady riziko, že se Evropa stane cílem některých organizací, které v Americe financovaly některá média, takže budou financovat média i v Evropě, a to o to víc, o co víc se od toho americký stát odpojil.

Spojení Ruska, Číny a Indie je pro Evropu smrtící – a může za to právě Evropa

Martina: Když jsi zmiňoval, čemu bude muset Evropa čelit – kromě nespolupráce se současnou americkou administrativou, a kromě postupné marginalizace Evropy – tak jsi také zmínil Čínu. A myslím, že k tomu můžeme přidat i Indii. A koho dalšího?

Pavel Šik: Viděl bych blok Indie, Čína, Rusko, který sice ve všem nemá stejný politický postoj, ale je to ta část světa, která se chce mít dobře. Jsou to společnosti, které už mají plné zuby toho, co jim Západ pořád říkal, a chtějí se mít dobře. A nově vidíme, že to chtějí i přesto, co jim říká Západ.

Martina: Zdá se ale, že vývoj Číny nám úplně utekl. Trošku mi to připadá, jako když byla dřív železná opona a my jsme za ní neviděli, takže jsme úplně nevěděli, co se na Západě děje. A teď to vypadá, že nám úplně stejným způsobem uteklo, co se děje v Číně.

Pavel Šik: Absolutně. Myslím, že si Evropa ještě neuvědomuje, co se tam vlastně stalo. Má to dvě roviny – jednu pozitivní a jednu kritickou. Pozitivní pro Čínu, bych řekl.

Když to řeknu na příkladu: Tam je rybářská vesnice Šen-čen, kde ještě v roce 1980 žili rybáři a chytali tam ryby. Potom se z toho stala speciální ekonomická zóna, a od té doby uplynulo 45 let, a z této rybářské vesnice vyrostla 17milionová metropole, která má 20 linek metra a jede přes ní superrychlý expres do Hongkongu. Je to neuvěřitelné. A my tady nejsme schopni postavit dálnici do Karlových Varů, ale oni tam postaví celou metropoli, 20 linek metra a tak dále. To je něco neuvěřitelného.

Výhodou tohoto obrovského boomu je, že Čína už není zemí levné pracovní síly. To je výhoda. To znamená, že i pro evropské firmy, které produkují ne úplně draze, je tam možný obrovský trh.

A nevýhoda pro Evropu je, že Čína si tam přesunuje celý business. Čína je největší exportér světa. A to není jenom naše chyba, tedy Evropy, ale i Ameriky, že jsme to nechali dojít takhle daleko. My jsme Čínu nebrali vážně, furt tady byly globalistické tendence, kdy ekonomové staré školy říkali: „Globalismus je dobře, ono se to rozvrství a bude se produkovat tam, kde je to výhodnější,“ a tak dále. A nakonec jsme zjistili, že se nám všechno odstěhovalo tam, pryč do Asie, a my tady dneska kupujeme z Temu věci, které jsme mohli vyrábět taky, jenomže už prakticky nemáme jak.

Teď řeknu objektivní stránku: My teď máme velkou výhodu v tom, že se Číně nedaří úplně skvěle. Čína měla obrovský boom, ale tento boom se tvořil i jejími nemovitostmi, to znamená, že tam nemovitostní trh tvořil nějakých 30 procent HDP, ale teď je úplně v Prčicích. My máme obrovskou výhodu v tom, že si Čína stanovila různé politiky dětí a tak dále, že teď vlastně nemají lidi, a to je jediné, co ještě Evropě trošku pomáhá, abychom aspoň nějakým způsobem naskočili na vlak.

Martina: Chceš říct, že naštěstí pro nás Čína udělala pár chybných krůčků.

Pavel Šik: Přesně tak.

Martina: Které nás zatím zachraňují od postavení kolonie.

Pavel Šik: Chci říct, že to nikde nedělají úplně skvěle a že Čína udělala pár poměrně velkých chyb, které jí stojí utahování celého businessu, aby se to tam nezhroutilo. Jak jsme se o tom předtím bavili, tak máme ještě šanci. Máme šanci, protože to nikdo nedělá úplně skvěle, takže máme ještě nějaké časové okno, ve kterém se můžeme probrat a říct si: „OK, tak buď se to budeme snažit nějak rozumně dohnat, nebo nám fakt ujede vlak.“ A neujede nám jenom směrem do Asie, ale, jak jsem říkal, i do Ameriky.

Pro Čínu je Rusko jako spižírna, má v něm všechno – a tohle spojení jsme dopustili my

Martina: Poměrně často se můžeme dočíst, že Rusko už je jakousi kolonií Číny. A mimo jiné se občas můžeme dočíst i to, že Evropa ho svou politikou do čínské náruče vehnala.

Pavel Šik: To si myslím spíš.

Martina: Myslíš si, že hrozí i to, že se i z Evropy časem stane, kvůli jejím rozhodnutím, jakási čínská kolonie, závislá na tom, co přijde z Temu?

Pavel Šik: To si nemyslím.

Martina: Jestli pošlou léky?

Pavel Šik: Nemyslím, že bude takhle vehementní, jako je to v rusko-čínském vztahu. Tam je vidět, že se teď potřebují navzájem. Pro Čínu je to geniální věc – mít zásobárnu všeho, protože Rusko má všechno. Je to jako spižírna.

Martina: A Rusko má zase velkého bráchu, když se s ním nikdo jiný nebaví.

Pavel Šik: Samozřejmě, a Rusové zaspali dobu, co se týče technologií a tak dále, takže to zase vyhovuje Číně, která je v tomto může zásobovat. Toto spojení je pro Evropu smrtící. To je opravdu smrtící. A to bych dal fakt, jak jsi říkala, za vinu Evropě, že toto dopustila. Ona to nebyla jenom evropská a americká věc, ale toto je opravdu problém.

A já si myslím, že i Trump se snaží toto spojení nějakým způsobem narušit, protože to je problém pro všechny, to znamená pro Evropu i pro Ameriku. Dál si myslím, že se Trump snaží o to nějakým způsobem donutit Čínu k uvolnění měny. Čína má pořád ještě velice rigidní měnovou politiku, sice to trošku uvolňují, ale furt mají velice rigidní měnovou politiku. Myslím, že Trump a Bessent míří všemi těmi hrami na to, ať Čína uvolní svou měnu, protože tato měna měla mít určitě jinou hodnotu, než jakou v současnosti má.

V Číně i v Rusku jsou řízené systémy, které nemají nic společného s nějakými -ismy

Martina: Velmi často se vedou debaty o tom, co je vlastně v Číně za zřízení? Jestli tam ještě opravdu tvrdou rukou vládne komunistická strana, nebo jestli se z toho stal jakýsi socialisticko-kapitalistický hybrid, který svým způsobem umožňuje volné podnikání?

Pavel Šik: Myslím, že je dokonce zavádějící nazývat to komunismem nebo socialismem – to je prostě nějakým způsobem řízený systém a nemá to vůbec nic společného s nějakými -ismy, stejně tak jako s nějakými -ismy nemá nic společného Rusko. Jsou to prostě řízené systémy, které se nám můžou líbit, nebo ne.

Ale můj osobní názor je, že v určitých zemích to chápu, a jsem za ně docela rád. Protože nevím, jestli Čína se svou miliardou lidí je úplně připravena chovat se demokraticky. A také úplně nevím, jestli by se Rusko nerozpadlo, kdyby to nebyl řízený systém. A teď je otázka: Je to v našem zájmu? Nebo to není v našem zájmu? Chceme to? Nebo nechceme? Já si myslím, že to nechceme.

Martina: My o tom hlavně nemůžeme diskutovat, a tím pádem se nemůžeme k něčemu dobrat.

Pavel Šik: Samozřejmě, je to nefér vůči všem aktivistům v Rusku, kterým se to nelíbí. Já si dokonce myslím, že tyto strategie se někde za zavřenými dveřmi v Evropě projednávají, a proto Evropa nebo Amerika do toho nejdou tak úplně naplno, protože nikdo nemá zájem na tom, aby se to nějakým způsobem začalo drolit nebo aby se začaly měnit systémy, aby to bylo ještě nestabilnější a ještě nevypočitatelnější, než to v současnosti je.

Martina: Že by v Rusku třeba vznikly samostatné provincie, které mají svou vlastní armádu a své jaderné zbraně? To je reálné?

Pavel Šik: Je to reálná hrozba. A já si myslím, že si to ani vůbec neumíme představit, co by se potom mohlo dít – v tom nám může fantazie jít do nebes. Já osobně to nepovažuji za dobrou věc, a pokud bude v budoucnu nějaký přerod těchto společností – v daleké budoucnosti – tak si myslím, že bude krůček po krůčku přesně tak, jak to trošku dělá Čína.

Martina: Ty jsi tady vyjmenoval chybné kroky, které udělala Čína, a ze kterých může svět těžit, protože to Čínu přeci jenom pozdržuje ve vývoji. My dostáváme pokud možno co nejčastěji, co nejplastičtější informace o tom, že už je Rusko prakticky na kolenou – hospodářsky na kolenou, ekonomicky na kolenou. Smíme doufat?

Já se ptám tak odlehčeně, ale v zemi, kde se o tom vlastně nesmí mluvit, tak já nevím, jestli je na kolenou, jestli ho opravdu drží ve své velké náruči Čína, a bez Číny, Indie už by Rusko bylo ekonomicky rozvrácené. Nevím, jestli se nám dostává mylného obrazu toho, jaká je skutečná kondice Ruska?

Pavel Šik: Rusko má výhodu, jako každý řízený systém, že může rychleji reagovat, nehledě na protihlasy.

Martina: A řízený systém? Myslíš tak trochu totalitu?

Pavel Šik: Je to určitě tak trochu totalitka. Řízený systém je třeba to, že kroky, které tam udělala ruská centrální banka, by na Západě takhle jednoduše neprošly. Tedy že by se rozhodli zachránit měnu, udělali to skvěle, zachránili měnu – tečka. Nebo různé omezení spíš cizích měn – toto by asi na Západě úplně nešlo, ale oni to tak dělají. Dělá to Čína a tak dále.

Já si osobně myslím, že pokud by se Trumpovi podařilo opravdu oddělit Indii od Ruska, a pokud by se zákulisními rozhovory podařilo oddělit Čínu od Ruska, tak Rusko bude mít velký problém, fakt velký ekonomický problém. Nepůjde na kolena, to si nemyslím, ale bude mít citelné problémy, a tím pádem bude mít těžší obhájit poměrně nákladnou vojenskou mašinérii, kterou má.

Martina: A umíš si představit, proč by se Čína připravila o spižírnu, o které jsi mluvil? Jenom proto, že si to přeje velký bratr v Americe?

Pavel Šik: Dokážu si to představit.

Martina: Co by museli nabídnout?

Pavel Šik: Buďme objektivní – Čína je zapojena do světového hospodářství jako nikdo jiný. Čína je největší exportér. A buďme k ní kritičtí. My z Číny slyšíme: „Nic nám to neudělá, ať Amerika dělá, co chce. Čína je stará 5 000 let, a za dalších 5 000 let bude.“ To jsou takovéto řeči.

Ale představme si, že by opravdu došlo na to, že by se tento export, tento super rozjetý vlak, rychlík, fakt zastavil. Pro Čínu by to byla tragédie, protože její hospodářství je vlastně budováno na exportu, takže to není úplně věc, kterou by Čína jen tak dokázala jednoduše postrádat, zvlášť ještě po krizi v nemovitostním sektoru. Toto si teď nemohou dovolit.

A proto já beru současné americko-čínské hrátky – že Trump něco vysolí, nějaká cla, a Čína zase omezí minerály – beru tak, že to vlastně vůbec nesleduji, protože si myslím, že to souvisí s procesem vyjednávání. Toto nejsou konečné stavy. Nikdy to nejsou konečné stavy.

Čína nikdy neomezí vývoz vzácných nerostů, protože si je přesně vědoma toho, že když dneska zásobuje devadesáti procenty zpracovaných vzácných nerostů, tak pokud by to úplně zablokovala, tak samozřejmě tyto nerosty jsou i jinde – to není tak, že by je Čína měla jako jediná – takže se začnou budovat jiné kapacity, takže na tom Čína moc zájem nemá. Jim to poměrně dobře vyhovuje mít průmysl, který z tohoto těží, a mít i nějakým způsobem kontrolu nad světovým trhem.

To znamená, že všechny řeči o tom považuji za jednání, cla považuji za jednání, zákaz vývozu nerostů považuji za krok jednání. A v zákulisí probíhají obchodní jednání o tom, jak to tedy bude. A Trump na ně zřejmě tlačí: „Hele, já potřebuji, aby se Rusko fakt zastavilo, protože přece nemůže zabrat celou Ukrajinu,“ dejme tomu, parafrázuji. A Čína za to bude něco chtít, a nakonec Rusa možná přesvědčí, že se zastaví tam, kde je. I když si myslím, že by klidně mohli pokračovat dál. Je to na mnoha úrovních, vrstvách toho, jak to asi zřejmě probíhá. Ale toto jsou mé osobní názory, které se samozřejmě z novin nikde nedozvíme.

Trump je geniální stratég, a Evropa na jednání poslala gynekoložku bez obchodních zkušeností

Martina: A uprostřed těchto velkých jednání, velkých kroků, velkých her si Evropa vede svou.

Pavel Šik: Podívej, Evropa je tady v tom úplně mimo. Ale jak můžeme být uvnitř, když máme členy jako nevolenou šéfku Leyenovou. A všichni to nějak tolerují, všichni se na to koukají.

Martina: A zvolí si ji znovu.

Pavel Šik: A zvolí si ji znovu. Co to má znamenat? Já jsem třeba viděl jednání Leyenová vs. Trump o clech, tak jsem si říkal, že Trump je geniální obchodník, je to stratég, který má kolem sebe fakt dobré lidi, a my na toto jednání pošleme Leyenovou? Gynekoložku? Vždyť ona nemá žádné zkušenosti s obchodem. Proč ona? Kdybychom byli rozumní, tak někoho pověříme.

Martina: Problém je, že kdybys mi teď měl říct jméno, koho bychom pověřili, tak tě možná nenapadne.

Pavel Šik: Můžeme pověřit. Mohli jsme pověřit nějakého evropského politika. Bylo to už v době Merze? Bylo. Tak tam mohl jet za Evropu Merz. Myslím, že by byl v něčem možná lepší než Leyenová, pokud by tedy hrál za Evropu, což je s jeho pozadím samozřejmě otázka. Takže pokud by nekopal za někoho jiného než za Evropu.

Martina: Teď mi dopadl zrovna pohled na situaci v Německu, kdy nezaměstnanost ve věkové skupině 15–25 let vzrostla za poslední dva roky o 22 procent. To jenom k tomu, když jsme řekli, že bychom tam poslali vyjednávat někoho z Německa.

Není to federalismus versus národní státy, ale obrovský tlak a přirozený protitlak

Martina: Je to asi teď těžké. Ale řekni mi, když se na to podíváš – protože ty se Evropě ve svých analýzách velmi věnuješ, věnoval ses volbám v Moldavsku, v Rumunsku, ve Francii, předvolebním tanečkům v souvislosti s odstavením Marine Le Pen z prezidentských voleb – když to takto sleduješ, takto jsme to shrnuli, k čemu Evropa směřuje?

Tedy s tím, jak je nastavena k ochotě měnit se. Je to ideologicky unifikovaná Evropa, nebo autoritářský režim, řízený režim, jak jsi tady několikrát říkal, který bude diktovat dalším členským zemím, nebo jinak bude zle? Nebo je to klasická totalita, které ani nebudeme říkat „řízený režim“?

Pavel Šik: Já bych to tak černě neviděl.

Martina: Právě že já chci, abys mě rozveselil.

Pavel Šik: Já si nemyslím, že Evropa je totalita. To, že má prvky řízeného režimu – tak to bych už asi pomalu řekl v souvislosti s omezeními a se snahou omezit svobodu projevu, protože si myslím, že to je jeden prvek řízeného systému.

Ale já si myslím, že směr nebo budoucí vývoj je nejasný. Není to úplně tak, že by se dalo říct: „A teď všechno strašně špatně.“ Já myslím, že tady působí strašně moc tlaků proti sobě, a i ozdravných tlaků. I to, že když dneska vidíme ty volby všude po Evropě, tak tam vlastně dostávají slovo strany, které by před dvaceti lety byly no-go. Já si myslím, že tyto strany jsou reakcí na tlak, který tam vzniká, což znamená, že tam vzniká protitlak.

Je tady obrovská snaha o federalizaci Evropy, obrovská snaha. Vždyť vidíme Leyenovou, která tuto snahu zosobňuje a která se už vidí jako šéfka společné Evropy, i když jí vlastně nemá být, nebo ona jí není.

A proti tomu je tlak – vlastně bych ani neřekl, že národoveckých hnutí, ale všech ostatních protitlaků – protože ten federální tlak je tak špatně dělán nebo jde tak na sílu, že tady vznikají další protitlaky. Je možné to nazvat tak, že to je federalismus vs. zachování národních států. Ale já si myslím, že to je na jedné straně obrovský tlak, a na druhé straně je obrovský protitlak, který vzniká proti tomu. To je velice přírodní úkaz.

Já doufám, že se stávající tlak, který to vlastně vyvolal, nějakým způsobem uvolní, a tím pádem se uvolní i protitlak, a nějakým způsobem budeme moci ve společnosti diskutovat, co to přinese, co to může přinést, jak to je.

Protože na jednu stranu já nejsem příznivcem toho, co se teď v Evropě děje, ale na druhou stranu si jako ekonom uvědomuji, že jednání za blok je vlastně v moderním světě nutné. Máme teď multipolární svět, máme tady různé mocnosti, které tvoří jednotlivé póly, a i na jednání Trumpa s Leyenovou jsme viděli, že Trump chce mít jednu osobu, která to s ním dojedná. To znamená, že chápu, že Evropa musí v některých věcech jednat společně a že nebude zvát každého ministra.

Martina: To chápu, že Trump chce mít někoho, kdo bude jednat za Evropu. Proto tak Amerika usilovala o to, aby Evropská unie vznikla.

Pavel Šik: Samozřejmě. Ale je to logické, a je to i rozumná myšlenka.

Martina: Tobě se Leyenová nelíbila.

Pavel Šik: Kdo?

Martina: Říkám, že tobě se Leyenová na jednání nelíbila, i když říkáš, že je to rozumná myšlenka.

Pavel Šik: Leyenová je tragédie. Ale ani Čína nebude akceptovat Česko nebo Slovensko, nebude ani akceptovat ještě menší státy, jako Pobaltí. To je prostě pod její rozlišovací schopnost. Takže i tam je nějakým způsobem nutné v rámci hospodářské politiky jednat.

Ale tady jde spíš o to, jak se Evropa chová směrem dovnitř, jaký tlak tam nastává, jestli to je rozumné, které otázky jsou rozumné – máme mít vlastní armádu, nemáme mít vlastní armádu, co je ještě hospodářská politika a co už není hospodářská politika a tak dále. Tyto otázky jdou dost na sílu. A já si myslím, že společnost potřebuje určitě mnohem větší diskuzi, a hlavně svobodnou diskuzi o tom, jak si to lidé v Evropě představují.

Můžeme se hádat o všem, ale musíme mít možnost veřejně a neomezeně mluvit

Martina: A jakou šanci a naději vidíš pro Českou republiku – pro Čechy, Moravu a Slezsko – v rámci tohoto konglomerátu kolem nás, který jsi popsal?

Pavel Šik: Já si myslím, že zásadní je uvolnit svobodu projevu, lépe řečeno dál ji neutahovat – a vlastně i uvolnit, protože tam opravdu nastaly zákroky. A to je to, v co do budoucna doufám od vlády, že opravdu dodrží slib, který dala nastávající vláda, že to bude základ.

Můžeme se hádat o hospodářství, můžeme se hádat o zahraniční politice, můžeme se hádat o všem možném, ale musíme se moct hádat a musíme mít možnost veřejně a neomezeně mluvit. Já si myslím, že šanci máme. Máme předpoklady, že bychom to uprostřed Evropy mohli docela dobře zvládnout. Uvidíme, jak to nastupující vláda udělá. Já jsem na to hodně zvědavý.

Martina: Tak se zase brzy setkáme a podíváme se, jak se jim daří. Pavle Šiku, já ti moc děkuji za to, že jsi nám připomněl, jak důležitá je pro tento svět a pro Evropu především svobodná diskuze a svoboda jako taková. Díky moc.

 

Celý rozhovor s Pavlem Šikem o současné Evropě, vztazích s Amerikou, ekonomických výzvách a geopolitických posunech si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube. Díky za to, že nás posloucháte, šíříte, a navíc podporujete na účtu 1010349016/2700. Brzy se znovu uslyšíme, zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Ještě zmíním, že jste také autorem knih Odstíny změny, nebo Svět viděný z Řípu. Přestože touto otázkou v poslední době začínám prakticky stále, nelze ji nepoložit. Řekněte mi, Petře Robejšku: Jak vnímáte změny, které odstartoval prezident Trump v Americe? Mnozí říkají, že odstartoval konzervativní revoluci. On říká, že odstartoval revoluci zdravého rozumu. K čemu se přikláníte vy?

Petr Robejšek: Vzhledem k tomu, že doposud vládla, jakkoliv nekvalitní, protlačovaná woke ideologie, tak se dá, vzhledem k tomu, jak rychle to šlo, mluvit o revoluci – to je jeden z atributů revoluce. Ale mně se líbí daleko víc přirovnání: Vláda praktického rozumu, nebo normálního rozumu, prostého rozumu, protože to je něco, co nejpřesněji popisuje jak jeho přístup, tak i jeho první kroky, ty jeho executive orders, které jeden po druhém dávaly svět zase do pořádku podle toho, jak by asi reagoval člověk se zdravým rozumem. Jestli je to opravdu něco, co se nám všem bude líbit, to budeme moct odhadnout až tak, řekl bych, koncem tohoto roku. Protože jako každý, má i on svou agendu, a lidé okolo něj také.

Martina: Evropské elity, ať už bereme slovo „elity“ vážně, nebo ne, zkrátka evropský establishment, je velmi překvapen z toho, že Donald Trump jak řekl – tak udělal. Překvapilo vás to také?

Petr Robejšek: Ne, to mě nepřekvapilo, protože já jsem ho takhle odhadoval už při jeho prvním termu a jsou doloženy texty, které jsem psal a které by se daly dneska zcela jednoznačně opakovat, o tom, jaký je jeho přístup, a proč náš svět potřebuje právě tohoto vůdce, a proč se ho ti, kteří dosud vládli tenkrát, a vládnou doposud, bojí. Oprávněně se ho bojí, protože on jim rozebírá pravidla hry, která pro ně, a pro velmi mnoho velmi vlivných lidí, jsou naprosto zásadní, a jestliže se mu to podaří, tak je to pro ně zničující.

Martina: Pane docente Petře Robejšku, vy jste před malou chvílí řekl: „Uvidíme, jestli se to bude všem líbit“. Pravdou je, že Donald Trump sliboval, že s ním přichází zlatý věk Ameriky, nikoliv zlatý věk Evropy, nebo zlatý věk celého světa. Řekněte mi, myslíte si, že má sílu, že má potenciál naplnit zlatý věk Ameriky, potažmo s přesahem i pro zbytek světa?

Petr Robejšek: Jen jako úvod, abychom si to uměli dobře zařadit: Něco takového jako zlatý věk Ameriky chtěl také Zbigniew Brzezinski, když naformuloval téze v knize Jediná světová velmoc. Něco takového chtěli i neoconi, a ještě doteď chtějí, a ti si pod tím představovali totéž, co Brzezinski, ti si pod tím představovali to, co dělala Bidenova administrativa. O tom třeba ještě budeme mluvit, tak to nechci prodlužovat tím, že to budu vypočítávat. Takže zlatý věk Ameriky může vpadat různě, podle toho, odkud ho vidíme. Slova o zlatém věku Ameriky, o kterém mluvil Trump – a to byly volební a povolební projevy, to byly projevy pro veřejnost, to znamená, že to člověk musí brát s rezervou – se obracela na ty, kteří ho vynesli k moci.

J. D. Vance vydal, v roce 2016 myslím, Hillbilly Elegy, Elegie za burana – dalo by se říct, nebo za burany, ve které popisuje situaci a vnitřní pocity seskupení, které žije mimo velká urbánní centra. To znamená ti, kteří jsou i mimo mainstream, kteří nakonec platí excesy, které si dovoluje mainstream, nakonec platí, to jsou ti, kteří byli zapomenuti. Každá země je má, a v Americe je jich hodně. A tito lidé ho vynesli nahoru, a k nim mluvil, když mluvil o zlatém věku. Ale zároveň – proto jsem řekl, že za rok zároveň – proto k nám, protože to, co dělá ve jménu zlatého věku tohoto zapomenutého národa, dělal ve skutečnosti i pro nás. Všechny konsekvence toho, co se dosud stalo, jsou pro všechny lidi, kteří se cítili vyloučeni z politického procesu, zneužíváni, podváděni, manipulováni, vykořisťováni. A to jsou dobré zprávy, ale musíme vyčkat, co z toho bude dál.

Finanční šlechta chce Západ vyvlastněním, a odstraněním práv a svobod, předělat na techno-feudalismus, techno-diktaturu, ve které existuje vládnoucí šlechta, a pak jen nevolníci

Martina: Teď jde o to, s kým vším má Donald Trump v Americe takzvaně tu čest, protože když jste říkal, že jste už v jeho prvním volebním období očekával, že bude razantní, tak víme, že mnohem více, než s okolím, bojoval na své vlastní frontě, s takzvaným Deep Statem, a o spoustě věcí, které se pravděpodobně v jeho administrativě odehrávaly, neměl tušení. Řekněte mi, když teď Donald Trump, coby republikán, zvítězil, stojí proti němu v Americe jen opozice v podobě demokratů, nebo je to mnohem složitější?

Petr Robejšek: Mnohem složitější, samozřejmě. To je právě i důvod, proč říkám, že musíme vyčkat. Důvod spočívá v tom, že ve skutečnosti se po volbách odehrává nejenom změna prezidenta ve Spojených státech, a následky této změny pro ostatní svět, nýbrž odehrává se spor, řekl bych dokonce boj, o budoucí podobu západní civilizace. Proto je to důležité. A jediná možnost, abychom mohli mít jakous takous naději, že tento spor dopadne v náš prospěch, je to, že se tento spor odehrává ve Spojených státech a ze Spojených států, protože tam jsou fronty skutečných souběžníků, souputníků, protivníků, dočasných souputníků. Prostě tam je centrum ekonomické a politické moci světa.

Abych to neprodlužoval, tak já sám pro sebe jsem si vytvořil, řekněme, matrici mocenského rozdělení. Na prvním místě jsou ti, kteří jsou momentálně v defenzivě, a já jim říkám „rentiéři“. To je finanční šlechta – aby to bylo ještě více srozumitelné. To jsou ti, kteří chtějí západní společnost pomocí vyvlastnění, pomocí odstranění práv a svobod, předělat do čehosi jako techno-feudalismus, techno-diktatura, ve které opravdu existuje král, vládnoucí šlechta, a potom už jsou jenom nevolníci. A to odstupňovaně – ti, kteří je řídí, a tak dál, ale vždycky už jenom nevolníci – ti, kteří jsou objektem, kteří platí desátky. Představa těchto rentiérů je spojená s USAID. Pro ty, kteří tolik nevědí, USAID je agentura, která sloužila k tomu, aby se miliony a miliardy vybrané od daňových poplatníků převáděly na konta těch, kteří řídili USAID a kteří za USAID stáli. A pro ty, kteří se trošku víc vyznají, tak stejným způsobem, ale mnohem sofistikovaněji fungují private eguity funds, jako je BlackRock nebo jako je Vanguard, které ve skutečnosti tím, že mají podíly ve všech možných podnicích, tak mají rozhodující slovo ohledně jejich podnikatelské politiky, a mají tím pádem možnost je vysávat. Doslova. To znamená, že tady nejde o používání kapitálu ve smyslu: „Investujeme, riskujeme, vyděláme,“ ale jde spíš o to, že tady máme dojné krávy, které řízeným způsobem vysáváme tak, aby nechcíply, ale přesto je nemilosrdně vysáváme. A dojné krávy, to jsou firmy, které kdysi byly samostatné, a nyní jsou pod vlivem těchto podnikatelských finančních fondů. A za nimi stojí finanční šlechta, která ve skutečnosti vidí pokrok ve světě, ale nevnímá ho jako šanci pro nějaký další rozvoj – zejména hesla „technika“, „modernizace“, „AI“, a tak dále, ale vnímá tyto elementy, které jsem popsal, jako lepší nástroje řízení společnosti.

Martina: Pane docente, když hovoříte o finanční šlechtě, rentiérech, tak máte na mysli nadnárodní bytosti – nikoliv jenom v Americe?

Petr Robejšek: Mám na mysli londýnskou City, a mám na mysli zejména Wall Street, respektive ty, kteří nevystupují na veřejnosti, tedy podílníky třeba BlackRocku, nebo podílníky Vanguardu, což je typická představa někoho takového. To je jedna strana. Druhou strana reprezentuje – v mých očích – velmi dobře a ofenzivně, a zatím z jeho hlediska jistě úspěšně – Elon Musk. Těm já říkám technofreaks. Ti jsou stejně, nebo ještě i víc bohatší než ti, kteří jsou na druhé straně, i když to se dá těžko změřit. Když třeba počítáme, komu patří zeměkoule, to znamená pozemky ve světě, tak to úplně tak jasné není, ale operativní kapitál mají větší. A to jsou ti, kteří – a v tom je ten rozdíl – ještě věří na možnost ekonomického růstu. To rentiéry už úplně nezajímá. Rentiéři chtějí dělat to, co rentiéři, to znamená sedět v chládku a kasírovat, a shlížet dolů, jak jejich zástupci tou či onou formou vykořisťují a vysávají ostatní.

Tito lidé očekávají pomocí techniky zvýšení eficience. Proto také ten vítězný tah instituce, která zvyšuje eficienci všeho, administrací Spojených států – to je pro mě, v konečném efektu, to nejnebezpečnější – třeba se k tomu ještě dostanu. A toto seskupení – tam patří Peter Thiel, tam patří lidé, kteří jsou zejména zakotveni v Silicon Valley, ale to není úplně nejpřesnější – a tito lidé očekávají, že ekonomický růst je možné mobilizovat i nadále, a vědí, že k tomu potřebují konzumenty. Nepotřebují otroky, nepotřebují chudé bezzemky, jako finanční šlechta. Oni k tomu potřebují konzumenty, oni k tomu potřebují i inovace. To znamená, že k tomu potřebují i něco jako svobodu ve společnosti. To ti první vůbec nepotřebují. „Nebudeš mít nic, a budeš šťastný“, a budeš mlčet. Zatímco tito ještě pořád operují s tím, že rudimentální elementy tržního hospodářství, jako právě inovační, inovativní moc lidí, kteří hledají svůj zisk, se dá ještě na nějakou dobu zmobilizovat.

A teď, abych to už neprodlužoval, tak jenom ještě jednu větu. Technofreaks plánují pokus oživit a udržet ekonomický růst, přičemž nevěřím, že si nejsou vědomi toho, že až se rezervy eficience, které ve společnosti nepochybně jsou, vyčerpají, tak se dostanou do stejné situace, v jaké jsme my všichni ostatní. Tedy ekonomický růst se ukáže ve svém finálním efektu jako nemožný. A pak budou muset tento problém nějakým způsobem řešit, a pak – a to je moje obava – že právě oni, kteří nám nyní dávají jenom odročení zavedení techno-diktatury, tak poté, co se vyčerpají rezervy eficience pro jejich zájmy, použijí techniku zrovna tak, jako se ji snaží používat WEF, Klaus Schwab, a ostatní.

Bill Gates je finanční šlechta. Považuje se kvůli svému bohatství za božstvo, které je zodpovědné za Zemi a které ji musí ochraňovat před hmyzem miliard lidí, kteří po ní lezou.

Martina: Pane docente, z vašeho vyjádření je teď markantní, že vidíte, že se v Americe a na Západě bojuje o mnohem více než jen o to, jestli Donald Trump zůstane ve funkci, nebo se ho podaří nějakým způsobem odstavit. Vy jste řekl, že teď právě probíhá spor o budoucí podobu západní civilizace. Uvědomuje si to Donald Trump?

Petr Robejšek: Určitě. Trump si to uvědomuje. Já si dokonce myslím, že je jednak obecně – a jistě jenom účelově, mediálními pěšáky, které známe také od nás, a intelektuální pěšáci jsou také většinou zastoupeni ve všech vládních stranách v Evropě – podceňován, ironizován, zesměšňován, a přitom nechápou, že tento člověk je schopen velice jednoznačně rozeznat to, co je důležité, a to pojmenuje, a na to působí. To přesahuje jejich schopnosti. Tento člověk si dobře uvědomuje, co se děje, ale říká si: „Mám čtyři roky. Mám za sebou administraci, která Ameriku zatáhla do absolutního marasmu a bažiny. Mám šanci zapsat se do dějin jako opravdu ten, který dovedl tuto zemi do zlatého věku, včetně toho, že Amerika bude opět fakticky nejmocnější superpower na světě.“ A to myslím, že jsou jeho ideje. A dobře si uvědomuje – a to je právě praktický byznysmen – že dočasně je výhodný ten, dočasně je výhodný ten, a pak může dojít ke krizi, může dojít ke konfliktu, už ho nepotřebuji, musím počítat s tím, že ani někdo jiný nemusí potřebovat mě, a bude na mě útočit. To znamená, že je mu známý běžný byznysový život, a podle něj se chová, uvědomuje si konstelaci, a strategické rozdělení. Myslím, že dobře ví, o co jde, ale tolik ho nezajímá to, jak to posléze dopadne na nás. On hraje na své úrovni, ve své lize, ve svém světě, a ve fixaci na své dědictví, tak říkajíc, ve smyslu historického dědictví.

Martina: Když se podívám na obavy, s kým vším Donald Trump musí teď měřit síly, tak se velmi často zmiňuje jméno Billa Gatese, který určitě patří do jedné ze dvou skupin, které jste jmenoval, protože víme, že Bill Gates velmi vysokou částkou, šlo o desítky miliónů dolarů, sponzoroval kampaň Kamaly Harrisové. Pak se ale také hovoří o tom, že Bill Gates musí měřit své síly s „matrixem Sorosovců“. Myslíte si, že to je přehnané? Protože kdokoliv tady u nás v Evropě chce poněkud diskvalifikovat argumenty o tom, že tady je na pozadí velmi vlivná síla, tak říká: „No jo, co byste si počali bez toho vašeho Sorose“.

Petr Robejšek: Já myslím, že Bill Gates je souputník finanční elity, finanční šlechty. Ale to jsou věci, které dělám velmi nerad, ale v tomto rozhovoru – když to posluchači přijmou jako hypotézu – se to dá obhájit. Je to vlastně jakási nějaká motivační analýza Billa Gatese. A já si o něm myslím – se vším rizikem, a jak říkám, klaďte si své otazníky podle toho, jak se vám to líbí – že on je někdo, jehož bohatství ho posunulo v jeho očích do pozice božstva, do pozice někoho, kdo je zodpovědný za Zemi, kdo je vládce, a tím, který zeměkouli musí ochraňovat před hmyzem, který po ní leze. Všemi těmi miliardami lidí, kteří se chovají tak, jak by si to on nepřál, a kterých je vůbec příliš moc. V tomto ohledu není jistě souputníkem Elona Muska. Gates jistě není ten, který favorizuje technologii jako nástroj k dalšímu ekonomickému rozvoji. To je přesně kontra k tomu, co vlastně on spojuje se svou odpovědností za Zemi, se svou odpovědností za to, jak bude vypadat klimatická situace, a všechny tyto záležitosti, které známe. To znamená, že on je spíše souputníkem, řekněme, seskupení finanční šlechty, kteří jsou spíše konzervativní, až reakcionářskou vrstvou, která říká: „Ti tam dole jsou objekty naší moci, ale oni si myslí, že ne, a snaží se tomu vzpírat. Demokracie, svoboda, národní státy – to jim musíme vytlouct z hlavy“. A tento caesarovský přístup má v mých očích zcela jistě také Bill Gates. A ostatně není úplně náhodou to, co jste citovala, kolik investoval do Kamaly Harrisové, a jak dalece, a intenzivně se zabývá výzkumem nakažlivých chorob všeho druhu, a s jakými záměry, s jakými výsledky. Takže si s Elonem Muskem zcela zřetelně nerozumí, to jsou opravdu dvě osobnosti, které jsou naprosto kontrární. To vidí i laik, který je vnímá jenom z obrazovek.

George Soros je nejznámější z těch, které lze pojmenovat jako světovou plutokracii

Martina: A jakou roli na tomto velkém „nadnárodním divadle“ hraje George Soros?

Petr Robejšek: Myslím, že on je nejznámější z těch, které bych pojmenoval jako „světová plutokracie“. To jsou jenom jiné názvy pro finanční šlechtu. On je známější než ostatní, kteří myslí úplně stejně, a tím, že je známější, tak je příliš často citovaný a možná i činěný zodpovědným za věci, které ani neudělal, nebo za ně ani nemůže, ani nejsou v jeho moci. On je jistě na druhé straně, na opačném břehu, ale je to jenom figurka, stejně jako se svého času mluvilo o Klausu Schwabovi, což je také reprezentant tohoto druhého křídla.

Martina: Petře Robejšku, Amerika od své velké změny opakovaně kritizuje stav demokracie a svobody v Evropě. Myslíte si, že oprávněně? A že jenom kvůli tomu, že tam mají pár týdnů změny, mají pouvoir nás hodnotit tímto způsobem?

Petr Robejšek: Ani ne tak proto, že je to opravdu jen pár dní změn, ale hlavně proto, že to, co tady je, zavinila Amerika. Řeč J. D. Vance v Mnichově byla stylisticky rozkošná, brilantní, dobrá k poslouchání, ale pokrytecká. Pokrytecká zůstane do té doby, dokud Američané – a ani to nemusí otevřeně uznat, ale měli by podle toho jednat – neudělají zásadní kroky pro to, aby se to, co natropili v Evropě, napravilo. A to jsou Američané, to je pokračování vládnoucí vrstvy – která dříve byla Bidenovou administrací, a dneska je to Trumpova administrace – do současnosti. Amerika, která tenkrát měla moc a zodpovědnost za svět, z něj udělala „woke city“. Pobláznila svět, protože to přikázala, donutila Evropu k tomu, aby se zřekla levných zdrojů energie, donutila Evropu ke všem nesmyslům, které Evropa dělala, a proto se teď nemůže jen tak postavit na řečnickou tribunu, a s filozofickým, a možná až s pastorálním tónem, nám číst levity. Amerika je zodpovědná za to, co se stalo, a jak říkám, zůstane to jenom prázdným řečněním do té doby, dokud Amerika – a nemusí to být otevřeně, všechno před tím také nebylo otevřené, tenkrát všichni lidé, kteří okolo Bidena dělali politiku pro Evropu, ovlivňovali Evropu diskrétně, ne na prvních stránkách novin – dokud Trumpova administrace, aby byla věrohodná, stejně diskrétně, nezmění koordináty, ve kterých jednají zdejší evropská média, ve kterých jednají zdejší evropští politici. A dokud toto neudělá, tak je to pro mě jenom stylisticky pěkně řečeno, vystiženo, co se děje, ale chybí tam uznání zodpovědnosti, kterou mají.

Amerika a Evropa jsou spojité nádoby, a přetlak za oceánem je větší než zdegenerovaná politická třída v Evropě. A tento tlak se bude pomalu, ale jistě, prosazovat i v Evropě.

Martina: Petře Robejšku já jsem velmi ráda, že na to poukazujete, protože když se teď ukazuje, i díky Donaldu Trumpovi, který zveřejnil ty cifry, že celá Evropa byla prošpikována penězovody z Ameriky – ať už šlo o USAID, nebo o jiné zdroje – a tady tyto peníze podporovaly instituce, politické neziskovky, které podle notiček vytvářely nejen atmosféru v Evropě, ale přímo ovlivňovaly politické názory. Myslíte si, že už jenom kvůli tomu, že Donald Trump přiškrtil tuto potrubní poštu peněz, máme šanci, že se nás v Evropě tyto změny také dotknou?

Petr Robejšek: Určitě ji máme už jenom proto, že Amerika a Evropa jsou spojité nádoby a že přetlak za oceánem je větší než zdegenerovaná politická třída tady. Když se podíváte, kdo vládne dneska Evropě, tak až na velké výjimky jsou to prapodivné osobnosti, které dělají všechno možné, ale hlavně se starají o své vlastní zájmy, a poslouchají ty, kteří stojí za nimi, a neposlouchají své vlastní voliče. Tento přetlak z Ameriky se bude pomalu, ale jistě prosazovat i v Evropě. Ale tady navazuji na to, co jsem řekl před chvílí: Američané ve vlastním zájmu, ale z hlediska: „Vy děláte hlouposti, a my bychom to mohli změnit,“ mají i povinnost udělat něco víc. Zatím udělala Trumpova administrace pro redemokratizaci Evropy mnohem méně než Musk tím, že koupil X. Tento prostor, tato platforma pro svobodnou výměnu názorů, je vlastně doposud to nejúčinnější k vyrovnání dluhu, který Amerika má vůči Evropě v tom smyslu, že se v Evropě bojuje o zachování demokracie, o základní práva a svobody lidí. V tomto smyslu udělala americká administrace, její političtí aktéři, velmi málo, nebo nic. Nejvíc udělal Elon Musk jako přidružená výroba americké vlády tím, že osvobodil X, vlastně osvobodil Twitter, a udělal z něj X.

Martina: A inspiroval Zuckerberga, který na poslední chvíli zase…

Petr Robejšek: Když se na to podíváme, tak je to až směšné, jak rychle tito tycoons změnili strany. Tato – a nemohu říci nic jiného – ubohost, je máločím překonatelná.

Martina: Ale prošlo mu to.

Petr Robejšek: Prošlo… Neprošlo. Trump nemá důvod ho nějak ničit. Pokud by se bránil, kdyby odporoval, kdyby se pořád ještě snažil podporovat Kamalu Harrisovou, tak by to samozřejmě pocítil, protože Trump má větší sílu, a oba to vědí. On je příliš bohatý na to, aby mu to neprošlo, ale každopádně je pro nás užitečnější na té straně, na které teď je. Ale to, co o něm víme, je to, co víme o všech, kteří se doberou nějaké moci: Kam vítr, tam plášť.

________________________

Manuál Petra Robejška – část 1/4
https://www.radiouniversum.cz/petr-robejsek-manual-petra-robejska-cast-1/

Manuál Petra Robejška – část 2/4
https://www.radiouniversum.cz/petr-robejsek-manual-petra-robejska-cast-2/

Manuál Petra Robejška – část 3/4
https://www.radiouniversum.cz/petr-robejsek-manual-petra-robejska-cast-3/

Manuál Petra Robejška – část 4/4
https://www.radiouniversum.cz/petr-robejsek-manual-petra-robejska-cast-4/

Martina: Vítězslave, máte rád přírodu?

Vítězslav Kremlík: Tak já, kdybych mohl, tak bych bydlel nejraději v lese, takže určitě mám přírodu rád. Mě, upřímně řečeno, dlouhé doby deprimovalo, že jsem se odstěhoval do Prahy, kde přírody moc není, a dlouho mi trvalo, než jsem se vyrovnal s tím, že z okna nevidím kopce, lesy a hory. Ale to k životu patří.

Martina: A když jste v lese, když máte zrovna to štěstí, že tam můžete být, a rozhlížíte se, máte o tento křehký systém kolem vás strach, jako má teď strach spousta lidí?

Vítězslav Kremlík: Jestli by tento strach měl spočívat v tom, že se změní počasí, nebo klima, tak takovýto strach nemám, protože klima se tady mění po miliardy roků, a život na zemi přežil všechna různá období, jako byl jurský park, dinosauři a…

Martina: No, dinosaurům se pak moc nějakou dobu nevedlo.

Vítězslav Kremlík: Tato planeta přežila daleko dramatičtější události, nežli to, že se někde oteplí o půl stupně. To, s čím má průmyslová civilizace samozřejmě problém, je znečištění, které k tomu nepochybně patří a které, zvlášť v počátcích rozvoje průmyslu, je asi nevyhnutelné. Civilizace si musí vydělat na to, aby se mohla začít starat o životní prostředí. Ale my jsme k této zodpovědnosti už, myslím, dorostli, a v 90. letech tady byly obrovské investice – zejména bych podotknul, že tedy za vlády Václava Kaluse – kdy Česká republika investovala do rozvoje a výstavby neskutečného počtu čističek odpadních vod, do odsíření elektráren, kde dopad na životní prostředí, tedy jeho zlepšení, bylo naprosto dramatické. Ale nebylo to zadarmo, bylo to drahé, ale to je něco, co člověk schválí, protože vidí, že to má nějaké výsledky, které jsou okamžitě vidět. Kdežto pokud regulujete emise CO₂ , tak to není vidět nikde, na klimatu se to neprojeví, na počasí se to také neprojeví, a jsou to vlastně vyhozené peníze aspoň v tom smyslu, jak se to dělá doteď. My jsme třeba za covidu měli takový experiment, a krásně jsme si mohli ukázat…

Martina: Nechtěný.

Vítězslav Kremlík: Nechtěný experiment, kdy jsme viděli, jak jsme proti přírodě malí. Lidská produkce CO₂, emise z roku na rok klesly o nějakých 20 procent, což byl velký, největší meziroční pokles, jaký jsme tady asi kdy měli, ale na globální koncentraci CO₂ v atmosféře se to neprojevilo, protože lidská roční produkce tvoří jenom nějakých 5 %, a zbývajících 95 % se uvolňuje z přírodních zdrojů, třeba z oceánů, a tak dál. A v tom těchto 5 procent zmenšených o 20 %, je hrozně málo, a v tom kolísání vůbec nemáme šanci si toho všimnout. A to přitom byly velice bolestivé změny – lockdowny – a těžko říct, co bychom museli udělat s ekonomikou, jak bychom se museli vybombardovat zpátky do doby kamenné, kdybychom chtěli, aby to byl opravdu nějak dramatický pokles. Takže tudy asi cesta nevede.

Martina: Vy jste historik, a změnám klimatu se věnujete už léta, zkoumáte, jak se klima měnilo, kolísalo v průběhu historie. A řekl: jste: „Kdybychom se vrátili do doby kamenné“, ale tam pravděpodobně také probíhaly klimatické změny.

Vítězslav Kremlík: Ano, pobíhala tam spousta dramatických klimatických změn, u kterých vůbec nevíme, co je způsobilo. Mým oblíbencem jsou Heinrich events, tedy Heinrichovy oscilace, a to vždycky jednou za pár tisíc let došlo ke dramatické změně klimatu, kdy najednou začaly na severu tát ledovce, a dramaticky se poměrně rychle oteplilo. Ale my nevíme, co spustilo tání ledovců na severu, takže ani nevíme, jaký byl mechanismus. Ale kdyby se to stalo letos, tak nám řeknou, že za to můžou lidé.

Když byrokrati chtějí něco regulovat, musí mít dokonalý klacek, a možnost nekonečné války. Ideální je uhlík, protože vše, co děláte, i vydechování, je spojeno s emisemi CO₂

Martina: Velmi mě zaujalo, co řekl paleobotanik a paleoekolog Petr Pokorný v roce 2018: „Myslím, že úplně nejsprávnější je přiznat si, že o tak složitém jevu, jako je vývoj klimatického systému planety, nevíme skoro nic. A to je emocionálně hrozně náročné zvláště pro vědce.“

Vítězslav Kremlík: To rozhodně.

Martina: Ovšem vzápětí na to jsem si našla výrok Jana Hollana, astronoma, a experta na klimatické změny, a ten říká: „Je to tak, že oteplování je způsobeno výhradně fosilními palivy, tedy včetně zemědělství a chovu dobytka. Pokud je budeme pálit, tak se dál bude oteplovat. Když je pálit přestaneme, tak oteplování skončí. Můžeme ho zastavit. To je fyzikální jistota.“ Řekla jsem dva názory vědců, a teď někde mezi tím stojí člověk, občan, vyděšený posluchač médií, která mu říkají, že pokud zásadně nezmění svůj život, pokud neodejde z práce, nezchudne, nebude jezdit jenom na kole, tak celá jeho rodina shoří. Trošku to nafukuji. Ale řekněte mi: Může se mezi těmito dvěma názory vyznat laik?

Vítězslav Kremlík: Neznáme budoucnost, ale můžete se podívat, jak vypadá vývoj za posledních, řekněme, 150 let, kdy je tady průmyslová civilizace, a kdy se počasí a klima mění, a můžete vidět, kam jsme za tuto dobu dospěli, jestli se doposud něco dělo strašidelného, nebo nedělo. A výsledkem je, že pokud se podíváte na ukazatele, jako je třeba podvýživa, extrémní chudoba, a podobně, a porovnáte to s vývojem teplot, tak tady máme prokazatelně 150 let oteplování, a zároveň – navzdory tomu, nebo díky tomu, těžko říct – máte dramatický, rekordní pokles chudoby, podvýživy, a to nejenom ve vyspělých zemích, ale už i v chudých zemích. A toto probíhá současně. Takže nemůžete tvrdit, že změna klimatu, která probíhá, má nějak devastující účinky na lidskou společnost. Tady máte měřitelné ukazatele: Jestli lidé mají co jíst, jestli nemají co jíst. Pokud by změna klimatu měla drtivý vliv na zemědělství, tak by neměli co jíst, a my bychom to už teď viděli, to lze exaktně změřit. Ale asi těžko někdo může predikovat, co bude za dalších 100 roků. Nejsme věštci, ale můžeme si udělat názor z dosavadních údajů.

Martina: Já z toho, co říkáte, jasně vnímám, že nepopíráte, že ke klimatickým změnám a výkyvům dochází. Vy také mimo jiné říkáte, že hlavním podrazem v diskuzi je, že jste obviňováni, že popíráte změny klimatu, ale tak tomu není. Vy jenom říkáte, že klima se měnilo vždy a že se nemůže neměnit. Vysvětlete mi, kde se vzala ta posedlost? Já mám pocit, že s termíny „klimatická změna, klimatická katastrofa, Green Deal“ žijeme už odnepaměti. Ale není to tak dávno. Kdy a jak se to zrodilo? Jak se to objevilo v našem veřejném prostoru? A kdo nám to takto vytetoval do mozku?

Vítězslav Kremlík: Tak to je hodně složitá otázka a nevím, jestli jsem chopen odpovědět. Ale asi za tím jsou nějaké, řekl bych, politické vášně. V Sovětském svazu jsme měli velkolepý experiment s vytvořením lepší společnosti, která bude spravedlivější, a tak dál, a víme, jak to dopadlo. A všichni lidé, kteří nemají rádi tržní ekonomiku s jejími nedostatky, najednou ztratili půdu pod nohama a nevěděli, z jakých pozic by měli tuto tržní ekonomiku kritizovat, když ji nemohou kritizovat za neefektivitu, a ani ji nemohli kritizovat za životní úroveň, protože na Západě ve 20. století se i úroveň dělníka zvýšila natolik, že už neměl potřebu dělat revoluce. Ve Spojených státech si i dělník ve fabrice mohl nakonec dovolit nějaký ten domek na splátky, a nějaké auto. Takže tato úroveň kritiky jakoby zmizela.

A mně připadá, že lidé, kteří nemají rádi tento systém, si našli nějaký jiný úhel, ze kterého mohou kritizovat systém, a přišli na geniální jiu-jitsu, tedy, že využijí síly protivníka proti němu, a začnou kapitalismus kritizovat za jeho efektivitu a úžasnou produktivitu. Takže najednou je produktivita něco špatného, a oni cíleně, záměrně navrhují dělat to, co Sovětský svaz dělal nechtěně. To znamená, že ekonomický pokles, ekonomický rozklad, navrhují jako cíl. Tedy, že máme ekonomiku smršťovat, a máme to dělat pod záminkou toho, že průmysl znečišťuje to, či ono. A z nějakého důvodu si vybrali klimatickou rovinu znečišťování. A když se nad tím člověk zamyslí, tak to je asi nevyhnutelné, protože když si vezmete normální znečišťování, tak to se nějak řešilo, a nějak se to poměrně vyřešilo. Zmiňoval jsem čističky a odsíření elektráren, což jsou, ano, nějaké náklady, firmy asi brblaly, protože se jim nelíbilo, že asi budou něco platit, ale dá se to nějak zvládnout, a když tyto reformy uděláte, tak máte nějak hotovo.

A co dál? Tak musíte najít něco jiného, za co budete kritizovat. Musíte najít něco nového, a ideální je najít si něco, co je taková nekonečná válka, která se nedá vyhrát, bude trvat navěky, a nedá se efektivně řešit. A na to je ideální si vybrat něco, jako je uhlík, protože všechno, co děláte, je spojeno s nějakou konzumací energie, a vše, co děláte, má nějaké emise uhlíku. Dokonce, i když dýcháte a vydechujete, tak vydechujete CO₂. Takže v podstatě máte úžasný klacek, kterým můžete bít kohokoliv, každého psa na potkání s ním můžete majznout, protože každý a všechno má nějaké emise, takže můžete regulovat úplně všechno. To je, myslím, splněný sen každého byrokrata.

Klimatická dohoda je z hlediska možnosti klimatického loupení úžasná věc

Martina: Ale tady se to skutečně povedlo, protože tato agenda, která se zabývá klimatem a změnami klimatu, je tak obrovská – od Ameriky až po celou Evropu. Asie, a ostatní země si toho tedy tolik nevšímají, ale tady jsme si to skutečně vzali za své.

Vítězslav Kremlík: Ano, chápu, na co asi narážíte. Toto by se těžko mohlo takhle ujmout, kdyby to ekonomicky někomu nedávalo smysl. A ono to někomu dává smysl. Protože, na jedné straně máte utopické aktivisty, kteří chtějí zničit kapitalismus, a vytvořit něco lepšího. Ale to samo o sobě nemá takovou sílu. Potřebujete nějak finančně zainteresovat různé stakeholders (akcionáře), a to se dá udělat jednoduše tím, že se podíváte, co je ve státní pokladně, do které se vybírají daně od občanů. A tam je spousta peněz, a vy tyto peníze začnete rozdávat. A jakmile můžete vyloupit státní pokladnu, tak to je samozřejmě velice lákavé. Takže začnete rozdávat státní dotace za tyto různé uhlíkové programy, a to je samozřejmě pro spoustu lidí zajímavé.

Martina: V Americe nastal s nástupem Donalda Trumpa v tomto ideologickém směřování prudký obrat. Myslíte si, že má Evropa šanci zavnímat, co se teď v Americe děje? Nebo se naopak vymezí, a bude si dál vést svou ekologickou: „Ať to stojí, co to stojí“?

Vítězslav Kremlík: Zatím to vypadá, že si v Bruselu budou pořád mlít svou. Nevidím tam v dohledné době moc nějakou šanci na změnu, dokud se jim to celé nezhroutí. Třeba, až budou chtít nějak vojensky čelit Rusku, tak zjistí, že nemají peníze, protože si zlikvidovali ekonomiku, a pak třeba, až budou chtít kupovat nějaké tanky, zjistí, že potřebují mít ekonomiku a že ji nemůžou zničit Green Dealem. Potom, třeba, možná, jednou – těžko říct.

Martina: Německo teď přišlo s návrhem, že se bude – co se týká komponentů ke zbrojnímu průmyslu – dělat na tři směny i o víkendech. Tak tím to možná vytrhnou. Když jsem vzpomínala kroky Donalda Trumpa, tak jedno z prvních rozhodnutí bylo, že oznámil, že odstupuje od Pařížské klimatické dohody a že celkově nebude preferovat „zelenou politiku“. Jak se na Pařížskou klimatickou dohodu díváte vy?

Vítězslav Kremlík: Já myslím, že „klimatická dohoda“, je z hlediska klimatického loupení úžasná věc, protože tam státy přijaly závazky, že ročně dají na boj proti klimatu nějakých 100 miliard dolarů. A teď to ještě nějak zvýšily. Ale značná část těchto peněz se vlastně nedává na věci, které nějak souvisí s klimatem. Agentura Reuters v roce 2023 rozkryla, na co vlastně se tyto peníze dávají, a já vám tady přečtu nějaké zajímavosti, a spočívá to v tom, že bohaté země dotují nějaké projekty v chudších zemích, které pokládají za prospěšné pro záchranu klimatu a planety. Takže: Itálie například dotovala expanzi obchodu s italskou zmrzlinou v Asii. Spojené státy nabídly půjčku pro rozšíření pobřežního hotelu na Haiti. Belgie subvencovala film La tierra roja – jestli to čtu správně – což je nějaký milostný příběh z deštného pralesa o lásce drvoštěpa a ekoaktivistky. Japonsko zaplatilo novou uhelnou elektrárnu v Bangladéši, a rozšíření letiště také v Bangladéši.

Martina: Uhelnou?

Vítězslav Kremlík: Uhelnou elektrárnu – ano.

Martina: To mi nějak…

Vítězslav Kremlík: Asi tam měli nějaký ekologický filtr, takže je to prostě ekologické. A jenom tyto čtyři projekty stály dohromady nějaké 2,5 miliardy dolarů. A vůbec nejvíc mě pobavil italský program financování. Italové v rámci záchrany klimatu financovali program kastrování potulných psů a koček v Kosovu. Takže se říká, že se státy zavázaly, že budou financovat boj za klima, ale ve skutečnosti valná část projektů nijak nepřispívá ke snižování uhlíkové stopy. Prostě je to způsob, kde se přerozdělují peníze, a někdo si na tyto peníze sáhne. Čili, pokud Donald Trump, nebo kdokoliv jiný, toto financování ukončí, tak se klimatu vůbec nic nestane, protože to s ním v podstatě moc nesouvisí.

Martina: Máte přehled o nějakých dalších zdrojích amerických vládních peněz, které šly do šíření klimatické ideologie, informací, a hlavně strachu?

Vítězslav Kremlík: Já bych tady k financím, a k tomu, co mě zaujalo nejvíc, ještě dodal, že prezident Biden těsně před tím, než odešel z funkce, na rozloučenou převedl 20 miliard dolarů klimatické mafii – různým zájmovým skupinám – pod záminkou, nebo v rámci zákona o boji proti inflaci. Ono to s tím nesouvisí, ale bylo to tam pod touto záminkou přerozděleno. A příjemcem těchto dvaceti miliard dolarů jsou klimatičtí aktivisté, jako třeba Climate Justice Alliance, která proslula jako velký příznivec teroristů z Hamasu, a tak dál. Toto jsou všechno peníze, které by se těmto lidem neměly dávat, a doufám, že jim to Donald stopne a že si to nechají američtí poplatníci, protože nevím, proč bychom měli takovéto peníze někomu dávat na klimašvindl.

Němci sabotují naší jadernou energetiku. Když dostavíme další jaderné bloky, budeme je moct používat, jen když Němci nebudou mít přebytky větrné a solární energie. Takže budeme jen záloha.

Martina: Já jsem někde četla, že tyto účty byly zmrazeny, že Donald Trump ihned zabránil tomu, aby z nich byly čerpány peníze. Ale zároveň jsem četla, že již bylo odčerpáno 93 procent. Máte představu, která informace je přesnější?

Vítězslav Kremlík: Tak to opravdu nevím. Raději nechci vědět. Akorát jsem se dočetl, že šéfka kriminálního odboru americké prokuratury raději rezignovala, než aby toto vyšetřovala. Tyto převody.

Martina: To, že vznikne takovéto kouřmo, takováto mlha, to je vlastně ideální na to, aby se mohly přelévat peníze z jedné bohulibější neziskovky do jiné. Myslíte si, že je šance, že se třeba teď úplně zastaví alespoň toky z Ameriky? Protože to by bylo poměrně zásadní i pro evropské neziskovky.

Vítězslav Kremlík: Tak to předpokládám, že z Ameriky rozhodně. Myslím, že tento tok z Ameriky vyschnul tímto okamžikem, a evropští klimatičtí aktivisté si budou muset vystačit s našimi daněmi, z toho, co jim platím já, a vy.

Martina: Donald Trump chce také naplno obnovit těžbu nerostných surovin – ropy, plynu. Myslíte si, že je to dobrý postup? Nebo je to malinko – jak tomu my říkáme – „od zdi ke zdi“?

Vítězslav Kremlík: Těžko říct. Ale jestliže Amerika má být nějak ekonomicky soběstačná, jestli tamní lidé nemají platit vysoké účty za energie, tak asi potřebují nějaké zdroje. To platí i tady u nás v České republice, akorát my máme problémy s tím, že nejsme suverénní země, a jak jsem se dočetl, Němci nám chtějí sabotovat naši jadernou energetiku a vymínili si, že i když si dostavíme nějaké další bloky jaderných elektráren, tak nám bude milostivě dovoleno je používat pouze tehdy, když Němci nebudou mít přebytky své větrné a solární energie. Takže my vlastně budeme fungovat jenom jako jejich záloha.

Martina: Je možné tímto direktivním způsobem vstupovat do obchodní politiky cizí země?

Vítězslav Kremlík: Tak to je v rámci Evropské unie. Takže toto, tyto regule, přicházejí z Unie, Ale víme, kdo je tam nejsilnějším hráčem – jsou to naši odvěcí „kamarádi“ Němci.

Martina: Vy jste řekl, že nám budou bojkotovat jadernou energetiku. Ale zdá se, že kvůli rychlosti výstavby si s tímto bojkotem vystačíme sami.

Vítězslav Kremlík: To je také možné.

Martina: Pojďme se podívat ještě na údaj, že američtí vědci by se už neměli podílet na nové zprávě IPCC, tedy Mezivládního panelu pro změnu klimatu, který má vyjít v roce 2029. Je to jejich rozhodnutí, nebo jsou takto potrestáni?

Vítězslav Kremlík: Tak vědce tam posílají jednotlivé státy. To je mezivládní panel. To není jen nějaký panel, ale je to mezivládní panel, a pokud je tam americká vláda nepošle, tak tam prostě nebudou.

Martina: Vítězslave Kremlíku, vy se této problematice věnujete – jak už jsem říkala – možná druhou desítku let. Vidíte, že by docházelo k nějaké změně? K nějakému přelévání názorů třeba a stranu klimaskeptiků? Nebo má ještě pořád navrch bohatě dotovaná zelená ideologie?

Vítězslav Kremlík: To je těžko říci. U nás, v České republice, už těžko najdete nějakou politickou stranu, která by nějak nadšeně hájila Green Deal. Těch už je jen hrstka. A ti, co Green Deal hájí, tak ho hájí opatrně – jako Fiala – tedy tak, aby se neřeklo. Ale stejně to tak pořád máme, že? Takže to, že to lidi nechtějí a že politické strany řeknou třeba něco rozumného, ještě neznamená, že to projde v Bruselu, protože tam jsou mocnější pánové, a ti si to řídí podle sebe.

Martina: Řekněte mi, jakou roli v celé této záležitosti sehrála věda? Je to příklad příkladné vědecké práce, analýzy? Nebo se můžeme bavit o selhání vědy?

Vítězslav Kremlík: Tak vědec nežije ve vzduchoprázdnu, a musí z něčeho žít. Takže jestliže vznikne politická dohoda, nějaké mezinárodní úmluvy, a ty stanoví, že státy jsou povinny tuto záležitost financovat, a jsou také povinny financovat zpracování různých zpráv a hlášení o emisích uhlíku, a tak dále, tak to tyto státy pak dělají, a nalijí do toho peníze, vydávají nějaké dotace a subvence. A vzniknou různé vědecké ústavy, kde to zkoumají, protože vláda tak rozhodla, a tak vzniknou pracovní místa, vlády takto vytvoří spoustu pracovních míst. A když se mladý vědec rozhoduje, co bude dělat, tak si povídá: „Hele, já nebudu raději studovat tohle, ale raději půjdu studovat támhleto, protože támhleto se rozvíjí, a je tam spousta práce, takže radši půjdu tam“. A o třicet let později tady máme záplavu klimatologů, ústavy a úřady pro studování nějakých rizik. A když máte nějaký úřad pro studium rizik, tak oni samozřejmě nemůžou říci, že dané riziko nestojí za řeč, protože kapři si přece nevpustí vlastní rybník. Takže pak tento cirkus udržuje v chodu sám sebe.

Po druhé světové válce teploty na severní polokouli klesaly, takže byly obavy, jestli se neblíží nová doba ledová, protože současná doba meziledová už trvá nezvykle dlouho

Martina: Takže si myslíte, že třeba právě v oblasti klimatu se věda stala služkou vládnoucí ideologie?

Vítězslav Kremlík: Samozřejmě. V roce 1992 byla v OSN přijata mezinárodní Úmluva o ochraně klimatu, a státy se zavázaly, že budou tyto záležitosti financovat. A v tom okamžiku vznikla celá tato infrastruktura, která je financována z našich daní. Takto, ze dne na den, tito lidé vyhráli, a získali peníze. Tečka. Tehdy v 80. letech, vypadala vědecká diskuze trochu jinak, než jak vpadá dnes. Ano, samozřejmě, že je jasné, že emise CO₂ existují a že něco do atmosféry přidáváme, a má to nějaký efekt. Ale na druhou stranu v té samé době, v 70., 80. letech si lidé uvědomovali, že po druhé světové válce, navzdory emisím CO₂, šly teploty na severní polokouli rapidně dolů, a naopak jsme měli obavy, jestli třeba nejsou silnější ochlazující faktory, a jestli se nám už neblíží nová doba ledová, protože naše současná doba meziledová už trvá nezvykle dlouho. Takže jestli už nezačne znova ochlazování. A nebylo jasné, co z toho bude. A teprve tím okamžikem, kdy do toho byly nality vládní peníze, tak přes noc vyhrála tato názorová skupina. Takže jestliže se těmto kaprům vypustí rybník, tak to zase bude vypadat nějak jinak.

Martina: Velmi mě překvapilo, že ani tak poměrně zásadní skandál, jako byl „Climategate“ když se hackerům podařilo nabourat počítače vědcům jedné univerzity na severu Anglie a jejich komunikaci, mimo jiné i s lidmi z americké administrativy, tak bylo markantní, že dochází k podvodům s čísly, ačkoliv vědci jim říkali jenom „triky,“ aby data takzvaně seděla do vytčeného plánu toho, jak se klima bude měnit. Řekněte mi: Jak je možné, že se podařilo umlčet i tento skandál, který se ze začátku zdál být takový, že nabude na rozměrech, ale najednou vyvanul, a mnoho lidí o něm dodnes ani neví?

Vítězslav Kremlík: Protože kdo by měl tento skandál vyšetřovat? Disciplinárně to vyšetřovaly existující instituce, ale to jsou instituce, které jsou obsazeny příznivci tohoto klimašvindlu. Takže to vyšetřovali tím stylem, že dva kamarádi vyšetřují třetího kamaráda, a podle toho to také dopadlo. Nevím, jestli vůbec někdo o „Climategate“ ví, protože média se tomu moc nevěnovala. To byl důvod, proč jsem tehdy založil svůj web, protože mě fascinovalo, že se o tom nikde v novinách člověk nedočte, a tak jsem si řekl, že aspoň já k tomu něco napíšu, aby v České republice někdo něco věděl, protože média jsou také trošičku zaprodaná tomuto hnutí.

Já bych jenom jednou větou připomněl, o co šlo, co bylo největším švindlem v této aféře: Ukázalo se, že nejznámější graf, který dokládá extrémnost oteplování, vznikl podivnou statistickou metodou. Vyšlo jim, že po druhé světové válce se na severní polokouli neoteplovalo, spíš se od druhé světové války až do roku, řekněme, 1980, ochlazovalo. Takže oni dělali zprávu IPCC v době kolem roku 1990, měli data do roku 1990, tak jim vycházelo, že od druhé světové války nemůžou prokázat, ze svých dat, kde se teploty měří podle tloušťky letokruhů, žádné poválečné oteplování. Což byl problém, protože nemůžete vést alarmistickou kampaň o strašném oteplování, když ho nemáte v datech. Takže oni udělali to, že k těmto údajům z letokruhů, které byly nepřímé, přimontovali údaje z teploměrů, z přístrojového měření, ale z jiných lokalit, z jiných míst. Ale klima se vyvíjí všude jinak, takže nemůžete sčítat hrušky a jablka. A v těch e-mailech jsme se právě dočetli, jaké nad tím byly diskuze. Samotným vědcům se do toho moc nechtělo, říkali, že to je podivná metoda. Máme to dělat? Nemáme to dělat? A klíčová věta zněla nějak jako: „Ale my přece nechceme dávat klimaskeptikům munici, nějaké argumenty, tak to musíme udělat“. A to už je politizace, že to vědec nepublikuje tak, jak mu to vyšlo, ale má nějaké diplomatické úvahy, jak to bude vypadat. A to není správně.

Klimatické modely neberou ohled na vzrůst sluneční aktivity. Nedokážou vysvětlit, jak mohou mít změny slunečního záření vliv na klimatický systém, tak tvrdí, že to neexistuje.

Martina: Pochybnosti tady byly. Naštěstí to takzvaně dobře dopadlo, a na Novinkách jsme se v roce 2021 mohli dočíst – a to mě velmi zaujalo – že: „„Vědci se z více než 99,9 procent shodují, že člověk má vliv na změnu klimatu. Uvádí to studie, která byla zveřejněna v časopise Environmental Research Letters. Její autoři analyzovali kolem 90 tisíc odborných publikací týkajících se klimatu, a mimo jiné narazili i na 28 článků, které pochybovaly o vlivu člověka na klimatické změny, ale všechny tyto články byly zveřejněny v méně renomovaných časopisech. „Je to opravdu uzavřený případ“, říká pracovník na americké Cornellově univerzitě Mark Lynas, „Ve vědecké komunitě není žádný významný odborník, který by pochyboval o klimatických změnách způsobených člověkem.“ To zdůraznil podle deníku The Guardian.““ Zdá se, že mezi vědci zavládla skutečně téměř stoprocentní jednota.

Vítězslav Kremlík: Je slyšet dobře do mikrofonu, jak se směju? To je přesně to, čím jsme začali, to jsou ty dezinformace. Oni definují klimaskeptiky, nebo popírače jako někoho, kdo vůbec nevěří v jakýkoliv vliv člověka na klima, a s tímto slaměným panákem potom vítězoslavně polemizují, protože oni nejsou schopni polemizovat s našimi skutečnými názory, takže se hrdinně pouštějí do nějakých stupidních názorů, které nám podsouvají. Průměrný klimaskeptik, aspoň lidi, kteří o tom píší a publikují, přece netvrdí, že člověk nemá žádný vliv. Přeci víme, že spalujeme fosilní paliva a vypouštíme uhlík, a že je to skleníkový plyn, ale spor přeci není o toto. Spor je o to, jak silný tento vliv na klima je. Jestliže se zdvojnásobí koncentrace CO₂ v atmosféře, o kolik se oteplí, jestli o půl stupně, nebo o čtvrt stupně, nebo o dva stupně. A o to se vede diskuze. Čili toto je typický příklad dezinformace. Je to vědecký podvod, kdy oni argumentují o něčem, co vůbec není předmětem sporu.

Martina: Vítězslave Kremlíku, pojďme si ještě jednou zopakovat…

Vítězslav Kremlík: Fuj…

Martina: Prosím?

Vítězslav Kremlík: Myslím „fuj“ na tyto lumpárny.

Martina: Teď jste mě vylekal. Vítězslave Kremlíku, pojďme se prosím ještě jednou vrátit k vašim hlavním argumentům pro tvrzení, že člověk za globální oteplování nemůže, nebo rozhodně alespoň v těchto klimatických změnách není žádným silným hráčem.

Vítězslav Kremlík: Tak první argument: Nevíme všechny další faktory, které na to působí. To už jsem zmiňoval. Máme tady spoustu klimatických změn před stovkami, nebo tisíci let, a nevíme, co je způsobilo. Takže to, že nevíme, co se děje teď, neznamená, že za to automaticky může člověk. To je argument číslo jedna. Argument číslo dvě. Ve 20. století tady dramaticky stoupla sluneční aktivita na rekordní úrovni, ale v oficiálních klimatických modelech to není vzato v potaz. Oni nejsou schopni vysvětlit, jak by změny slunečního záření mohly mít tak silný vliv na klimatický systém. A protože to neumí spočítat, jak by se to překládalo do klimatického systému, tak tvrdí, že když to neumí spočítat, tak to prostě neexistuje. Takže slunce má na pozemské klima, podle nich, hrozně malý vliv, což je divný argument. A to samé můžete říci o spoustě dalších faktorů. To samé můžeme říci o Milankovičových cyklech. Naše tradiční představa, že doby ledové přicházejí kvůli tomu, jak se mění poloha zemské osy vůči slunci, a tak dále, tak to je populární teorie. Mně se líbí, všem se líbí, ale my také nejsme schopni spočítat, jak by se tyto drobné náklony zemské osy mohly takhle hodně projevit v teplotách, a také to neumíme přesně spočítat. Ale to neznamená, že to tak není. Tyto přírodní faktory, které neumíme vysvětlit, jsou bagatelizovány, a místo toho se řekne: „Tak za to asi můžou lidi“. To ale není úplně korektní vědecké uvažování. Čili, nechci říct, že člověk nemá žádný vliv. Určitě nějaký vliv má, ale nelíbí se mi, že přírodní faktory jsou bagatelizovány, a nejsou zkoumány, a ani k tomu není motivace, protože peníze jdou do zkoumání antropogenních faktorů. Ale když by se financování trošičku reformovalo, a zkoumaly se všechny vlivy nějakým rovným dílem, tak bychom třeba na něco přišli.

Martina: Když se podívám na to, co nám poměrně zásadně tahá peníze z kapes, tak to jsou emisní povolenky. Ty už ses o nich zmiňoval. A já jsem se dočetla, že pouze 50 procent z jejich výnosu plní svou funkci, a zbývajících 50 procent je finanční výnos spekulantů. Takže my tady hromadně v Evropě platíme armádu spekulantů?

Pavel Janeček: Bez pochyb. „Where the money is?“ – to je vždycky otázka: Kde peníze končí. Já jsem se tady zmiňoval o tom, jakým způsobem německá vláda motivovala své obchodníky, a řekněme skladovače, nebo majitele skladových zásobníků ve střední Evropě k tomu, aby byly plněny za jakoukoliv cenu, takže jsme do tohoto monopolního odvětví pustili finanční spekulaci. Martino, někde se plyn těží, pak proběhne trubkami – a teď neřeším zkapalňování a jeho další zplyňování – doběhne sem trubkami, pak je spotřebitel. Kde je obchod? A jak je to v elektrice? Máme elektriku, dráty, spotřebitel. Jasně, máme nějaké drobné možnosti, protože my si tady elektrickou energii vyrábíme, máme tady zdroje, ale u plynu je nemáme. Kde je obchod?

Martina: Víš, kde je obchod? Já si myslím, že ho můžeme vidět na určité straně, ale ne u nás, protože jsem se dočetla, že přeprava plynu pro nás, pro tuzemské zákazníky bude podle teplárenského sdružení výrazně dražší než přeprava plynu přes celé území České republiky do zahraničí. Takže tady vidím peníze, akorát ne u nás.

Pavel Janeček: Ale to mluvíme pořád stejným hlasem. Tam jde o to, že se třeba u plynu – toto je konkrétní případ z teplárenského zařízení – že se kupují takzvané forexy, že se nekupuje plyn. Kupuje se plyn do budoucna. A elektrická energie je to samé – ta, co tady teď svítí, byla za nějakou cenu nakoupena pro tuto žárovku třeba před dvěma lety. Ale elektrická energie má ten problém, že není možné ji skladovat. To znamená, že to, co tady svítí, je teď vyrobeno a tady to krásně svítí, ale bylo to nakoupeno před dvěma lety. To znamená, že se koupil finanční institut. A já jsem také řekl, že finanční společnosti vstoupily do nákupu plynu na naplnění zásobníků. A tam končí peníze. A to je i s emisními povolenkami, to je nemlich to samé. Emisní povolenky jsou jistý finanční institut s jistým výnosem, a rozhodně neplní onu… Takhle, oponenti mi vždycky říkají: „Dobře ale emisní povolenky byly od začátku myšleny dobře.“ Já se usmívám a říkám: „To určitě. To víš, že jo“. Protože kdyby jo, tak by emisní povolenky nikdy nebyly spekulativním faktorem, a byly by zafixovány, a výnos by se použil na změnu, dejme tomu, odchodu od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům, ale rozhodně by si to nemohly kupovat banky na své knihy, a potom tím vylepšovat portfolia různých zákazníků.

Martina: V listopadu jsme se dozvěděli, že elektřinu čeká spíše zlevnění.

Pavel Janeček: Kde?

Martina: U nás. To řekl ERÚ.

Pavel Janeček: Konečnému spotřebiteli?

Martina: Ano. Na konci února jsem se dočetla, že elektřina bude zdražovat, protože emisní povolenky, které musí platit elektrárny za každou vypuštěnou tunu oxidu uhličitého, trvale zdražují. Tak se to musí promítnout do ceny.

Pavel Janeček: To nevěděli před tím? Co je tam za lidi?

Martina: Já se tě chci právě zeptat: Kdo to rozhoduje, že se budou…

Pavel Janeček: Ne, to je věc Evropské unie. To je v podstatě o množství emisních povolenek, které jsou uvolněny na trh. Pokud je stahuješ, tak to znamená, že emisní povolenky zdražují, pokud je uvolňuješ, a dáváš je na trh, tak pak samozřejmě jde cena dolů.

Martina: Jak si tedy odpovídáš na otázku: „To nevěděli“?

Pavel Janeček: Moje druhá otázka je: Co tam je za lidi? To je evidentní nesmysl. Jedna věc jsou emisní povolenky, druhá věc je cena plynu, a třetí věc je geopolitická situace. To je evidentní. Vždyť my dneska dodáváme mini, mini, ale drobné množství plynu teče v reverzním toku z České republiky na Slovensko přes Lanžhot. To málokdy bývalo. Plyn teče ze Slovenska na Ukrajinu, to znamená, že tam je reverzní tok, kudy teče plyn na Ukrajinu – ale fyzicky. Vždycky to bylo tak, že přes Velké Kapušany tekl plyn z Ukrajiny na Slovensko a z kvóty, která byla prodávána na Slovensko, tak Slovensko swapovalo, a Ukrajina si ho nechala. A dneska tam fyzicky teče plyn. To je úplné unikum. A teče primárně ze zásobníků – zaprvé – nebo je to potom dozvuk TurkStreamu, protože Slovensko je napojeno – naštěstí pro ně – na trubku, která teče přes Černé moře. Bulharsko, Srbsko, Maďarsko.

Martina: Promiň. Co to znamená pro nás?

Pavel Janeček: Nic. Zatím nic. V podstatě to pro nás neznamená nic. V podstatě je to jenom o tom, že je tady jakáž takáž trubka z TurkStreamu, která je natlakovaná na maximum, to znamená, že už víc nesnese. Přenosová kapacita mezi Maďarskem a Slovenskem je drobná. Teoreticky by přes Slovensko k nám mohl dotéct ruský plyn, ale přes pět zemí.

Martina: To znamená, že budeme platit?

Pavel Janeček: Jasně – transport.

Jediná možnost, jak může náš průmysl přežít, je v tom, když se spojí více zemí, které by přiměly EU odstoupit od Green Dealu. Sama ČR to zvládnout nemůže.

Martina: Před chvilkou jsme si povídali o emisních povolenkách. Je šance tlačit na to, aby byly zrušeny? Vidíš to jako jednu z možností, jako jednu z cest?

Pavel Janeček: Singulárné Česká republika to zvládnout nemůže, ale v případě, že by se spojilo více zemí – a je to tedy fantasmagorie – a ty by přiměly Evropskou unii odstoupit od Green Dealu jako takového, tak je to jediná možnost, jak může náš průmysl přežít.

Martina: „Když bychom usilovali o to, aby náš průmysl přežil“. Ale ovšem nevím, jestli to tak je, protože zrovna ty jsi řekl, že vláda by mohla – a měla – něco dělat, ale nedělá to, nehájí český průmysl, hájí energetické oligarchy. Platí to stále?

Pavel Janeček: To jsem určitě řekl, a to stále platí. Jestliže vidíme výnosy, které mají obchodníci s energiemi na území České republiky, a vidíme, jakým způsobem tratí český průmysl, tak balance není nastavena dobře. Prostě není možné zdvojnásobit své majetky, a to ještě souvisí s unbundlingem, a vůbec s přístupem k energetice. Když unbundling znamená, že se oddělily přepravní cesty od obchodování, tak je potom těžké spočítat návratnost do přepravních cest, ať už se jedná o jaksi elektrickou energii, tedy dráty, nebo plyn a trubky, protože obchodníci, kteří maximalizují svoje zisky, vůbec v tomto neinvestují v tom odvětví, kde získávají peníze. A co je ještě horší? Tyto peníze se investují mimo Českou republiku, a to vidíme velmi zhusta. Je na zvážení, jestli tedy platí moje věta, že „Vláda nedělá pro český průmysl nic, nebo dělá“. Já myslím, že jsem na to odpověděl.

Martina: Pavle Janečku, ty jsi řekl, že pokud bychom chtěli zachránit náš průmysl, tak by to chtělo zrušit Green Deal, tím pádem zrušit emisní povolenky. Ale zároveň jsi řekl, že je to trošičku fantaskní. Půjde to bez toho?

Pavel Janeček: Ne. Prostě Green Deal jako takový znamená konec průmyslu tak, jak jsme ho znali. Znamená to konec průmyslových chainů, to znamená subdodavatelských řetězců. A na tom trvám. Já myslím, že Česká televize má velký problém najít průmyslníka, kterému se daří a který zvyšuje svou výrobu, a to vyjma defence. A je otázka, jestli defence je to, na čem by česká průmyslová báze měla stát. Myslím, že také, ale nemůže to být jenom obranný průmysl. V současné době jsme viděli krásný průzkum: Seznam zprávy otiskl 10, nebo nevím, 12, nebo 15 nejvíce žádaných zaměstnavatelů v České republice, a na druhém místě byla Škoda Mladá Boleslav, a to byla jediná průmyslová firma z celého seznamu. Na prvním místě byl ČEZ – nevyrábí nic. Na druhém Škoda Mladá Boleslav – producent, a potom tam byly T-Mobile, Pricewaterhouse, a podobně. Ani jeden výrobce. Já jsem to dal na veřejnou síť a napsal jsem k tomu: „Tento průzkum, tento žebříček říká o tom, že v České republice není možno vyrábět s přidanou hodnotou“. Takhle přesně se tento žebříček dá interpretovat.

Martina: Bývali jsme průmyslová země.

Pavel Janeček: My stále jsme průmyslová země. Je potřeba se podívat na to, jaké procento hrubého národního produktu dodávají průmyslové firmy, a jaký je z nich výběr daní. A to si myslím, že je velká práce pro ministerstvo financí, protože výběr z daní velmi klesá. A co se týče výkonnosti průmyslu jako takového, tak průmysl nám klesl o nějaké 2,4 %, nebo kolik bylo psáno, a v Německu ještě více. A my jsme subdodavatelskou průmyslovou základnou pro Německo. To nejsou dobré zprávy, protože pokud klesá výkonnost průmyslu jako takového, tak je menší výběr z daní. A upřímně, já si myslím, že dnes stojí proti výrobě hodně spekulace. Spekulace na burze, nebo komoditní, případně realitní byznys, a podobně. Ale tam peníze nevznikají. To jsou peníze, které jsou otočené. Aby peníze vznikaly, musí se něco produkovat. Možná to zní jako zastaralý názor, ale já na něm plně trvám.

Byl jsem teď v jihovýchodní Asii, a to je neuvěřitelné, jaký průmyslový rozvoj tato oblast zažívá. Mám podcast, který se jmenuje: „Průmyslová zóna Pavla Janečka“ – každého na něj zvu – a snažím se tam pozvat lidi, kteří mají co do činění s průmyslem. A někde jsme tam hovořili o výrobě železa jako takového. My vyrábíme něco kolem 4, 5 miliónů tun – vyráběli jsme více než dvojnásobek – a to ještě navíc železo nevyrábíme primárně, ale v podstatě kupujeme bramy, a tady to zpracováváme, protože naše energetická základna je velmi drahá. Vyrábíme méně železa než Bangladéš. To je opravdu neuvěřitelná záležitost. Z čeho chce náš defence profitovat, když nemáme primární výrobu železa? Protože elektrotanky asi fungovat nebudou. Tak z čeho má potom čerpat?

Martina: Když v Ostravě zavřeli velkou huť, tak vznikly akorát reportáže o tom, že teď tam je čistější vzduch.

Pavel Janeček: Já asi na to nechci ani reagovat. Máme Českou televizi, a já věřím, že Česká televize je velmi objektivní, a ví přesně, co říká. Co na toto říct?

Martina: Teď se mi chce říct: „Děkuji ti za rozhovor“.

Pavel Janeček: Co na to říct?

Jsou společnosti, které v dotovaných fotovoltaických elektrárnách vyrobí kilowatt za 15 korun, a pak ji zlikvidují za 22 korun. Takže získají 37 korun za kilowatt. A platíme to my.

Martina: Pavle, další z odborných rad, které zaznívají, jak přehodnotit přístup k energetice, je zastavit obrovskou podporu takzvaných obnovitelných zdrojů energií. Zase, vidíš k tomu nějakou vůli nebo to je dopředu vytčeno před závorku, protože by pak evropští lídři museli říct: „My jsme se spletli“?

Pavel Janeček: Nákladovost obnovitelných zdrojů je klíčovým elementem. Já si z toho dělám legraci – ale ne až tak moc – protože velmi přesné vyjádření je, že je to Ponziho schéma. To je klasické Ponziho schéma. Obnovitelné zdroje můžou fungovat jenom, pokud jsou dotovány – v trhu prostě neobstojí. Na tom naprosto trvám. To jsou legrační věci. Jsou tady společnosti, které ve svých dotovaných fotovoltaických elektrárnách z roku 2010 vyrobí třeba za 15 korun kilowatt, a ve svých zařízeních to potom zlikvidují za 22 korun. Takže oni vyrobí elektrickou energii, kterou zároveň zlikvidují, a získají 37 korun za kilowatt. No, a někdo to musí zaplatit. A zaplatí to Martina, Pavel, ve vysokých cenách energií. A to je přesně to, o čem se tady bavíme – jinými slovy, je to obrovský byznys. Všechny lobbistické společnosti, které jsou na ně navázány, si vedou velmi dobře, protože – jak jsem teď demonstroval – je to neuvěřitelně efektivní záležitost. Obnovitelné zdroje jsou nejdražší zdroje energie, mají levné provozní náklady, ale pokud spočítáme všechny náklady, které vyvolávají, ať už se jedná o sítě, nebo jejich výrobu – mluvíme o tavení skla a likvidaci u větrných elektráren – tak už vůbec ne. Tady si zase z toho dělám legraci, a říkám: „To je dobře, že v České republice tak dlouho trvá povolovací řízení, protože než na to přijdeme – přeci vidíme, jak je to problematická záležitost – tak třeba se jich tady tolik nepostaví.

Martina: Říkáš, že to vidíme. Myslíš si, že evropští lídři už vědí, že Green Deal je úkrok stranou a že je to likvidace evropského průmyslu?

Pavel Janeček: Ne – přitvrzují. Tak byli za něco zvoleni, jsou reprezentanti korporátů, to nejsou lidé, kteří mají vlastní hlavy. A toto vidíme i dneska, jakým způsobem nereagují na změněnou geopolitickou situaci. Vidíme diskuse mezi Amerikou a Ruskem o uspořádání konfliktu na Ukrajině, a souvisejících věcech, protože tam se bezpochybně nemluví jenom o Ukrajině – namátkou jsem zmínil právě plynovod Síla Sibiře – a děje se to bez Ukrajiny. A evropští lídři se zmůžou jenom na to, že se připojí na Skype, a někteří tam cestují do Francie. To je typický francouzský přístup: „Když ne se mnou, tak já si to udělám sám.“ A to jsou evropští lídři. Tohle přesně se děje.

Martina: Občan z toho ovšem vychází velmi špatně.

Pavel Janeček: On to platí.

Martina: Ano, on to platí, a zdá se, jako by s ním nikdo neměl slitování.

Pavel Janeček: Nejde o slitování, ale občan to tak nevnímá. Občan to nevnímá, a je zvláštní, že to nevnímá. Já jsem zaznamenal rozhovor, který jste tady dělali s paní Hanou Landovou, a tam zazněla věta, že se připravuje EU ETS 2 od roku 27, to znamená aplikace emisních povolenek na bydlení lidí, což je nejvyšší zhůvěřilost, kterou si kdo může představit, protože to znamená omezení vlastnických práv – jednoznačné.

Martina: V jedné z variant.

Pavel Janeček: No, v každé z variant. A to znamená omezení. A to je proti kapitalismu. Vidíme krizi kapitalismu. Celý tento problém má několik společných jmenovatelů. Krize z nadvýroby, omezování volného trhu, zmiňoval jsem zásahy německé vlády do nákupu plynu. V podstatě to jde proti kapitalismu volného trhu, který má samočistící schopnost. Tento kapitalismus žádnou samočistící schopnost nemá, a důsledky toho vidíme na nárůstech jednak byrokratických zásahů – teď mluvím o paní Landové – a zároveň to vidíme v rostoucích cenách veškerých vstupů – a likvidaci.

Martina: Říkal jsi „krize kapitalismu“. Často se mluvilo o tom, že nejlepší regulace cen čehokoliv je žádná regulace, nechat to na trhu. Je to možné i v oblasti energetiky?

Pavel Janeček: Energetika jako taková je primárně monopolní prostředí. Tohle je věc, kterou by si stát měl v každém případě řídit, to není volný trh. Ale v případě, že už tedy jdeme do toho, že to je volný trh, tak pak volný trh se vším všudy, a ne, že německá vláda ovlivní ceny plynu tím, že řekne: „My vám budeme kompenzovat veškeré ztráty“. To už není volný trh.

Martina: Může nás ještě spasit jádro?

Pavel Janeček: Z čeho?

Jestli se EU rozpadne, tak kvůli konfliktu mezi národními vládami a evropským řízením. Konflikty na územích jednotlivých států budou muset řešit národní vlády, nikoliv EU.

Martina: Z energetického nedostatku a z energetické nouze. A že by díky tomu mohly jít i ceny dolů.

Pavel Janeček: Nevím, jestli ceny dolů. Já slovo „dolů“ jako takové úplně nemám rád, ale že by ceny byly třeba stabilizované, nebo předvídatelné. Protože stejnou váha u energetických komodit má jednak nízká cena, nebo cena jako taková, ale druhá věc je její předvídatelnost, protože bez předvídatelnosti firmy nemůžou plánovat, nemůžou dělat cenovou politiku, a tak dále.

K jaderným elektrárnám: To není samospasitelná záležitost. Ale Česká republika – to vidíme v renesanci, v popularitě výstavby jaderných bloků jako takových – pokud jsme v situaci, že platíme vysoké ceny povolenek, a tedy nás to vede k odstavování uhelných, nebo fosilních zdrojů, tak jiné masivní zdroje nemáme. A já vůbec nechci komentovat nějaké lidi, kteří se zabývají energetikou, studují životní prostředí, práva, nebo ekonomiku a podobně, a tvrdí, že nás spasí obnovitelné zdroje. To je něco, co nás v žádném případě spasit nemůže. Kvalitní energetický mix, který odpovídá našim geografickým podmínkám – ten nás spasit může.

Martina: Kdo nám v něm brání?

Pavel Janeček: My si v něm bráníme sami. My jsme v podstatě strašlivě – já se vyhýbám tomu, že za to může Evropská unie – ale je to o tom, jestli kopneme do dveří, a řekneme: „Tak tady, přátelé, už ne. Tohle je naše výsostné právo“. A jestli se Evropská unie rozpadne, tak se rozpadne na konfliktu mezi národními vládami a evropským řízením. Peníze, a konflikty, které na územích jednotlivých států vznikají, budou muset řešit národní vlády, nikoliv Evropská unie. Já jsem viděl jeden neuvěřitelný titulek: „Babiš nechce sto miliard, které nám dává Evropská unie na …“ Horší titulek snad nemůže nikdo napsat. To není sto miliard, které nám dává Evropská unie. Já jsem si nevšiml, že Evropská unie něco vyrábí, nebo něco vytváří, to jsou přerozdělené peníze, které z nás nejdřív vytáhne, a pak nám je milostivě přerozdělí formou hard money, to znamená na cyklostezky a podobně. Ale rozhodně nebude podporovat naši energetiku, to musíme udělat my. Ale na to potřebujeme odpovědnou vládu. To se zase vracím k části našeho rozhovoru před deseti minutami.

Musíme odstoupit od Green Dealu – okamžitě, a ve všech jeho aspektech. Musíme ho zrušit.

Martina: Zkusme popustit uzdu fantazii. Jsi ministrem průmyslu a energetiky, víš, že máš podporu v parlamentu, tak jaká opatření bys udělal, aby bylo v zemích Koruny české trochu lépe?

Pavel Janeček: V první řadě bych zastavil, nebo bych udělal všechno pro to, aby vláda vystupovala směrem k Evropské unii jednotně, jedním lasem. To znamená, že musíme odstoupit od Green Dealu – okamžitě, a ve všech jeho aspektech. Musíme ho zrušit. Zároveň bych řekl, že Česká republika svůj energetický mix zachová. Bude se samozřejmě zabývat životním prostředím, a bude postupně odcházet od uhelných, nebo fosilních elektráren, ale postupně, to znamená tak, jak budou nabíhat jaderné bloky, které Česká republika musí stavět. Zároveň bych zastavil všechny dotace do obnovitelných zdrojů. Ihned. Přestal bych se zabývat různými bateriovými systémy a sdílenou elektrickou energií, ale bavil bych se o přečerpávacích vodních elektrárnách. To je jediný regulační prvek, který má smysl.

Všechny baterie, a podobně, jsou krátkodobá věc, a když déle nefouká a nesvítí, tak se baterky vybijí. Tak čím potom budeme svítit a topit? A čím budeme pohánět průmysl? To je odpověď. To jsou úplně první kroky, které bych udělal. Jinými slovy, Česká republika musí aktivně vystoupit proti Green Dealu, a udělat racionální kroky, klidně i bez ohledu na naše nejbližší sousedy. A zároveň bych řekl: „OK, Lipská burza fajn, ale budeme tam prodávat přebytky. Ale Lipská burza nebude determinovat cenu elektrické energie. Určitě bych vykoupil minoritu v ČEZu. Tam jsou zástupci minority a podobně, a tam se ze strany minoritářů útočí na vládní představitele, kteří toto chtějí vykoupit, za větu, kterou vláda řekla: „V případě, že jste si koupili podíl, kde má státě dokonce 70procentní podíl, tak musíte počítat, že to je strategická firma.“ A tam se odpovídá: „Ale obchodní zákoník platí pro všechny“. Obchodní zákoník je zákoník, má paragrafy, a tyto paragrafy se dají různým způsobem ohýbat. Já sám jsem se také leckdy choval jako nájezdník. To znamená, že jsem také třeba jako majoritní akcionář říkal: „Dobře. když nebudete, minorito, souhlasit, tak já po několik let nevyplatím dividendu.“ A celou řadu dalších věcí, to je prostě klasický obchodní zákoník. Ale útočit na státní představitele, kteří chtějí třeba dělat tuto věc, takto nekompetentně, to svědčí spíše o tom, kdo útočí.

ČEZ by měl být v podstatě 100 procentně vlastněn státem, nebo by měl být založen státní obchodník. Ale v případě, že se vykoupí minorita ČEZu, tak nemusíte mít státního obchodníka. Státní obchodník je schopen být benchmarkem a determinovat ceny v České republice. To jsou ty základní věci.

A k tomu musíte mít premiéra, který je schopen do tohoto konfliktu jít, a mít podporu průmyslu na území České republiky, významných hráčů. Já jsem to někde v minulém rozhovoru před rokem řekl, že pokud tito největší hráči nepochopí, že jejich akcie, a jejich aktiva ochrání jenom národní stát, tak jsme ztraceni. To je prostě základní věc. A vidíme, jakým způsobem se přistupuje k aktivům, které jsou rozplizlé do více zemí.

Martina: Vidíš v Evropě nějakou vládu, která by kvůli svým občanům podstupovala tyto razantní kroky?

Pavel Janeček: S tím, s kým má česká vláda problém, tak zjevně podstupuje. To je možná odpověď. Ale změny tady evidentně probíhají. Nějaký model se evidentně vyčerpal, a někam se postupuje. Já se domnívám, že možná ještě proběhnou volby tak, jak jsme zvyklí, ale že i tady dojde ke změně systému. A změna systému neznamená, že se z kapitalismu stane feudalismus, protože teď k němu možná trošku směřujeme. Třeba posílení pravomocí prezidenta s určitými návaznostmi – to jsou věci, které je potřeba udělat. Je potřeba se podívat třeba na vývoz kapitálu z České republiky.

Když se podíváme třeba na Koreu, tak musíte mít 51 procent, v Thajsku to samé, a v dalších zemích, a v podstatě jako cizinec nemůžete získat zaměstnání – jenom v přesně vyjmenovaných oborech. My se tady tváříme, že máme nedostatek zaměstnanců. Ale my máme umělý nedostatek zaměstnanců, máme nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců. My se tady tváříme, že Česká republika za posledních 10 let zvýšila počet obyvatel z 10,3 na 10,7 milionů. Ale zároveň se tady za posledních 30 let nenarodilo 1,2 milionů lidí. Tady prostě probíhá obrovská výměna obyvatel, a nikdo si toho nevšímá. A u těch, kteří sem přichází, si nejsem úplně jist, že přispívají do důchodového systému tak, jak by měli, že by tady platili sociální pojištění. To jsou prostě věci, které stát musí řešit, aby stát přežil.

Martina: Ty jsi to vzal skutečně z gruntu.

Pavel Janeček: Protože to spolu souvisí, a s energetickou politikou zcela zásadně.

Lidé přestávají kupovat kamna na dřevo, protože EU chce, aby všechna krbová kamna byla nahrazena tepelnými čerpadly, nebo musíte kamna připojit na elektřinu, a tak regulovat výši plamene

Martina: Já teď odhlédnu od velké energetické politiky, a podívám se do našich krbů, protože internetem se šíří mnohé informace, které se týkají individuálního vytápění. Co nás v tomto smyslu skutečně čeká za změny?

Pavel Janeček: To je strašná otázka: Co by nás mělo čekat? Já bych tam podmiňovací způsob dal. Mluvil jsem o paní Haně Landové, mluvil jsem tady o průkazu energetické náročnosti – ona už to krásně rozebrala. A tohle je další zásah do svobody lidí. V podstatě existuje dlouhodobý tlak. Začalo to asi v roce 15, a zase lobbisti. DG-ENER. DG-ENER je velký lobbista v Bruselu, na kterého jsou navázány entity tady v České republice, které řádí na ministerstvu průmyslu. Je to totiž o tom, že je tady ambice topit tepelnými čerpadly. Tepelná čerpadla jsou preferovaným způsobem vytápění, a tak se na ně pasuje v podstatě celá legislativa. Někdo na tom má zájem. Ale ono to úplně nefunguje.

Tepelná čerpadla v našich geografických podmínkách nefungují tak, jak si myslíme. V pasivních domech samozřejmě, ale tady je, Martino, většina domů, které nejsou pasivní, tady je většina lidí, kteří bydlí v domech na venkově a podobně, a tam tepelná čerpadla prostě funkci plnit nemohou. A tak se vytvořila takzvaná legislativa, která se jmenuje „Ekodesign“. To se vytvořilo někdy v roce 22, a vedlo to tomu, že se začalo hovořit o tom, že individuální způsob vytápění, tedy lokální topidla, jsou něco, co je značným bodovým zdrojem emisí, a je potřeba je eliminovat. A k tomu, aby se to zdůvodnilo, tak se vytvořila legislativa, kde se smíchala tepelná čerpadla s plynovými kotly – ať už atmosférickými, nebo kondenzačními – s individuálními plynovými topidly, ale také s kamny na dřevo, a s krbovými kamny a podobně. A prohlásilo se – to je opravdu neuvěřitelné – že existuje tepelná účinnost tepelných čerpadel 140 procent, a kotlů 110 procent. To nevycházelo. A k tomu dali kotle na dřevo, a ty byly 40 procent – a to je úplně špatné. Máme A až G, všechny jednotlivé třídy. A aby se kotle také vyeliminovaly, tak zvedli požadovanou účinnost na 115 procent. Martino, to je naprostý nesmysl.

A já celou tuto legislativu znám. A proč to takhle detailně znám? Protože my vyrábíme plynová topidla, a tato plynová topidla by to eliminovalo z trhu. Tady je obrovský industry, tady je několik tisíc lidí, ABX, Romotop, a celá řada dalších firem, které vyrábějí krby na dřevo, a to všechno by skončilo. A skončilo by to postupně od roku 2027. Ale ono už to končí teď, nebo to má problém teď, protože tento PR je strašně negativní. A tak se v podstatě říká, že všechna krbová kamna, a individuální zdroje, se nahradí tepelnými čerpadly. Tato legislativa je projednávána od roku 23 s českým Ministerstvem průmyslu a obchodu, a tam je vrchní ředitel, který má, dokonce – když se podíváte na jeho Linkedin – napsáno, že je ekodesign a energy labelling, a neudělali nic, myslím tím stát a vláda, ohledně toho, co by se s nimi mělo stát. Neudělali nic. A tak se to dostalo už tak daleko, že lidé přestali kamna na dřevo kupovat. A to je tragédie pro výrobce. A to je další obor, který se likviduje pomocí nařízení z Evropské unie, a kvůli pasivnímu přístupu naší vlády.

Martina: Ale přesto jsi řekl podmiňující způsob. Takže by mě zajímalo, co z toho dojde pravděpodobně naplnění, a co ne?

Pavel Janeček: To je těžko říct. Já si myslím, že to je nesmysl, ale paní Landová mě vyvádí z omylu, že lidé na sobě nechají dříví štípat. Ale v momentě, kdy lidé nebudou schopni prodat svůj byt, a předat ho svým dětem, prodloužit nájemní smlouvu, protože jsou třeba třída F až G, tak jim to už možná bude trošku vadit. Ale to je pozdě. Tyto firmy to nemůžou přežít. Prostě v první řadě musíte vždy obsluhovat blízké a naše trhy, a pak teprve můžete expandovat do dalších částí světa. A to nejsou zase až tak silné firmy, aby si mohly dovolit vyvážet do Austrálie, kde se – mimochodem – o žádný ekodesign a energy labelling nezajímají, stejně tak, jako Amerika, která se tím absolutně nezabývá. Takže já doufám, že dojde ke změnám, a že třeba i po volbách budeme mít odvážnější, samostatnější a sebevědomější vládu, která bude schopna tyto úplné zvláštnosti vyeliminovat.

Martina: Myslíš si, že skutečně může projít, že budou zakázány krby?

Pavel Janeček: Jo, to vidíme u fleetových emisí automobilek. Tady se zvedla velká euforie o tom, že tomu zamezíme, a že euro 7 nebude implikováno.

Martina: Fleetová emise?

Pavel Janeček: Fleetová emise, to jsou emise „Fleet“, tak nazývají produktmix, který automobilky vyrábějí. To znamená, že mají automobily na pohony benzínové, dieselové, hybridní a elektrické. A u toho vycházejí nějaké mixované emise, a tyto emise musí být pod 95 gramů na 100 kilometrů, a tak dále, a pak tam je celá řada dalších otěrů, a podobně – myslím tím při brzdění. A tyto fleetové emise byly automaticky sníženy na 50 gramů za ujetých 100 kilometrů. A pokud toto projde, tak automobilka Škoda, při množství aut, které vyrobila – protože se to přepočítává při produktovém mixu – bude mít ze zisku 1,6 miliardy euro, ztrátu 2 miliardy euro. Tak to je přímý efekt tohoto. Takže toto může projít, a zatím nebyly zrušeny. Zatím jsem si nevšiml, že by tato nařízení, platná od roku 26, byla zrušena. Prostě ne.

A stejné je to u krbových kamen a podobně. To, v čem žijeme, není kapitalismus, to přeci každý vidí, že v momentě, kdy si vezmete dotaci, přijmete dotaci, už nemůžete nakládat s vlastními aktivy, ale musíte splnit různá nařízení a předpisy o udržitelnosti, a já nevím co všechno. Se svými aktivy už nemůžete nakládat. To samé je s těmito předpisy o krbových kamnech. Pokud vám někdo řekne, že musíte mít krbová kamna připojená na elektrickou energii, a tím regulovat výši plamene a podobně, tak to už vám zasahuje do vašeho práva. A je to zasahování do vašeho práva – protože emise. Kdyby to nebyla taková nesmyslnost.

Martina: Na internetu už funguje lidová tvořivost, kdy tam je, že: „Za poslední století bylo na zeměkouli uskutečněno na tisíc jaderných pokusů, ale to rozhodně atmosféru nezměnilo. Zato vaše kamna na dřevo, to je jiná píseň“. Myslíš si, že je i poté, co se děje v Americe, možné v Evropě tyto kroky prosadit?

Pavel Janeček: „Follow the money“, sledujme tok peněz. Teď v současné době vidíme – já nejsem politický komentátor, ale jedno slovo se mi líbí – „kvikot“. Vidíme kvikot těch, kteří dostávali peníze z onoho fondu, z USAID, a podobně. A nedostávají peníze jenom z USAID, ale také z různých dalších fondů, a podobně. A v případě, že tyto lobbistické společnosti – jak už po třetí říkám – které řádí na našich ministerstvech, budou odstřiženy od peněz, tak to skončit může. Jinak ale ne. Protože pokud by to měly dělat zadarmo, nebo za svoje, tak to dělat nebudou. A to je, podle mě, ta otázka.

Žádnou šanci nám, ani Evropě, zatím nedávám, protože nemáme politické reprezentace, které by byly schopny pojmenovat a řešit zásadní problémy

Martina: My ve spoustě věcí říkáme, že jsme malá země, že si nemůžeme v rámci Evropy příliš diktovat. Já jsem si na to vzpomněla několikrát, když vidím, co v Americe zvládli tři lidé, kteří nám poměrně jasně předvedli, že lze odstoupit od Geen Dealu, že lze vystoupit z WHO. Zkrátka, že lze mnoho věcí. Umíš si představit, že bychom se třeba některými kroky dokázali inspirovat? Nebo je naše postavení v Evropě přeci jenom tak marginální, že to nepůjde?

Pavel Janeček: Já vůbec nechci řešit naše postavení, jestli jsme malá, nebo velká země. Tady vidíme země na východ od nás – včetně Rakouska – které se postaví různým úplným nesmyslům, a dělají to. V roce 2020 jsem asi jako první řekl, že potřebujeme sebevědomou vládu, aby řešila energetickou krizi. Já pevně doufám, že jsou tady politici, kteří nejsou jenom převlékači kabátů, že tady je i nová krev, která je schopna tyto věci pojmenovat, a pak je také prosadit. Víš, Martino, je to i tato věc. On nám peníze nikdo nedává – a vracím se k tomu – to jsou naše peníze.

Martina: Ani modernizační fond EU?

Pavel Janeček: Někdo se mě ptal, co znamená nějaký zelený dokument. Já řekl: „Nic.“ Modernizační fond, to jsou peníze, které jsme tam nalili jako soft money.

Martina: Z emisních povolenek, a podobně.

Pavel Janeček: No jasně, to určitě. A oni nám pak předepíšou, do čeho to půjde. A dlužno podotknout, že větší část emisních povolenek slouží k tomu, aby ČEZ dostal dotaci. A to se těm minoritám pochopitelně líbí, těm, které teď křičí. A na obnovu – to je velice zajímavá věc – tepelných, nebo uhlím honěných tepláren, a na změnu na plyn? Já vždycky říkám: „Kde je ten plynojem?“ Spotřeba plynu tady dramaticky klesá, a naše schopnost si dovést velké množství plynu také klesá. Takže pokud budeme přestavovat uhelné zdroje na plynové, musíme mít zajištěn plyn, a to tedy nemáme. Takže za mě všechno souvisí se vším.

Martina: Dáváš nám šanci, že se z toho ještě můžeme vymotat? Nebo už jsme v bodě, ze kterého není návratu, protože jsme zlikvidovali celá odvětví průmyslu?

Pavel Janeček: To je hrozně těžká otázka. Když si sedneš do letadla a vzlétneš, a letíš na jakoukoliv světovou stranu, tak vidíš, jak je Evropa malá, jak je to obrovsky malý kontinent, který nemá zdroje, který nemá levnou elektrickou energii, a v podstatě je sám, a ještě se těmito kroky tlačí dolů. Já nám žádnou šanci zatím nedávám. A nedávám nám ji proto, že nemáme v rozhodujících zemích takové politické reprezentace, které by byly schopny nejenom pojmenovat, ale pak zároveň, když už je tedy pojmenují, problémy, které jsme tady popsali, řešit. Zatím to vidím na cestu dolů. A co si myslím? Že to vnímají i lidé. Když slyšíme naše politiky – speciálně teď to budeme hodně slyšet, jak jsme zvládli inflaci, energetickou krizi, reálné mzdy rostou, a podobné věci – tak tomu lidé nemůžou věřit. Tady není jediný důvod, aby se situace v Evropě zlepšila.

Já jsem dneska měl dlouhý hovor s mými partnery v Hesensku, a vidím konflikty, na které se v rámci Evropy zakládá. V Hesensku se v rádiích jako hlavní zpráva hlásí: „Polsko nám sem posílá smog. Buďte doma“. Už tato formulace je pekelná. A teď lidé říkají, a to říkají Němci z Hesenska, což je bývalá západní část: „My budeme volit AfD, protože nechceme 700 miliard na zbrojení, a obranu Evropy.“ A to je prostě problém. Vidíme, že chybí peníze, protože Německo je dlouhodobě podinvestované. Peníze chybí v průmyslu jako takovém. Ale peníze stejně tak chybí i tady. Já nám zatím žádnou šanci nedávám.

Martina: Nám, potažmo Evropě. Chci se zeptat, zdali v případě, že bude tento svým způsobem odlidštěný přístup a odlidštěné zřízení – ve kterém jde o člověka opravdu až na posledním místě – pokračovat, hrozí, že se evropský průmysl sesype?

Pavel Janeček: Nejen evropský průmysl – životní model. Myslím, že Evropa jako taková. Můj bývalý partner v investičním fondu mně poslal fotografii, jak stojí s Nigelem Faragem a píše, že s ním měl „intimate“ čas a že Nigel Farage říká, že je „zero chance“ že Evropa „will survive“. Říká Nigel Farage. A to není jenom Nigel Farage.

Martina: Nulová šance, že se Evropa zachrání.

Pavel Janeček: Nulová šance, že se Evropa zachrání. Jasně. Ale evropský model, nebo evropský prostoj jako takový má své obrovské výhody, ale tyto výhody byly ukradeny těmi, kteří v podstatě úplně odlidštili Evropu od způsobu života, na který jsme byli po staletí zvyklí. A proto říkám, že pokud toto se nezmění, tak nemáme šanci.

Martina: Pavle Janečku. Já ti moc děkuji za zhodnocení situace, jakkoliv je neradostná, ale jsem ráda, že se o těchto věcech alespoň můžeme takto otevřeně bavit.

Pavel Janeček: Martino, moc děkuji za pozvání. Velmi kultivované povídání. Já tady nejsem od toho, abych to hodnotil, ale myslím, že šanci přeci jen máme. Já si totiž myslím, že to, že se o tom takto bavíme a že se o tom baví dneska i na politické scéně celá řada lidí, vznikají tady různé entity pro svobodu slova, a podobně, a tito lidé v podstatě vidí, že se s touto situací něco musí stát, protože cesta dolů je strašně rychlá, že to zasahuje do všech vrstev obyvatel České republiky.

Martina: Pavle, já bych tomu velmi ráda věřila, a myslela jsem si, že třeba právě onen rozhovor s Hanou Landovou o tom, co nás čeká ohledně průkazu energetické náročnosti budov, co nás čeká s našimi nemovitostmi – mnoho lidí uvede do střehu. A všimla jsem si jedné věci: Zatímco první díl měl rekordní sledovanost, a probíhala pod ním diskuse – tisíc komentářů a podobně – tak druhý díl si už lidé nepustili, protože by z toho měli možná špatnou náladu. Takže – raději zavřeme oči. Takže nevím, zdali se můžeme dočkat toho, že nám spadnou slupky z očí.

Pavel Janeček: Já bych si strašně přál, aby ano. Ale pro lidi je to tak nehmotné, a neuvěřitelné – pro lidi na vesnicích, kteří vůbec nevědí a netuší, a nejen na vesnicích, ale jde to skrz celou společnost – že by jim někdo měl sáhnout na krbová kamna, takže by si tam nemohli dát dřevo, jaké chtějí. To je něco tak nehmotného, a tak odosobněného.

Martina: A nelogického.

Pavel Janeček: A nelogického, že tomu prostě nechtějí – a odmítají – věřit. A možná je dobře, že se o tom bavíme.

Pokles průmyslu nekončí. Průmyslová produkce také v lednu letošního roku meziročně reálně klesla o 0,6 %. Úpadek průmyslu tak pokračuje už druhý rok po sobě a je nakročeno na rok třetí.

Technicky vzato, za další pokles průmyslu může hlavně výroba aut, která klesala téměř o 5 %. Je to celoevropský problém, nicméně vzhledem k tomu, že my a Slováci jsme ve výrobě aut na hlavu na špici, fakticky je to hlavně náš problém. Samozřejmě úpadkem trpí i navazující odvětví. Lepší to hned tak nebude. Hodnota nových zakázek v běžných cenách totiž v lednu 2025 opět meziročně klesla o 1,0 %. Když nejsou zakázky, nebude ani budoucí výroba. A bude se také víc propouštět. Už nyní se průměrný evidenční počet zaměstnanců v průmyslu meziročně snížil o 2,1 %.

Evropa se v tuto chvíli rozhodla vsadit na zbrojení, které by údajně mělo evropský růst nakopnout. To je ale nesmysl. Nyní nechme stranou, zda zbrojení je, či nyní potřebné, zde nepolemizujeme; to, s čím polemizujeme, je představa, že zbrojení navrátí Evropu k růstu. Tato představa je založená na myšlence, že když Tonda půjčí peníze Karlovi, společně budou Tonda s Karlem bohatší. Zjevně nebudou, zjevně je taková představa nesmyslná. Ale přitom přesně na této představě stojí tvrzení, že státem na dluh financované zbrojení může nakopnout evropskou ekonomiku. Ze státního dluhu stát zbohatnout nemůže.

Státní dluh je totiž jen přerozdělením: Od jedněch vezme na daních či půjčí si na dluhu víc peněz, a tyto peníze pošle na zbrojení. Peníze se tak přesunou z jedné hromádky na druhou hromádku. Například od producentů spalovacích motorů se přesunou k producentům zbraní. Nic víc. O co víc peněz bude u zbrojovek, o to víc peněz bude chybět jinde. Bohatství celé země a produkce celého průmyslu se tím tedy v žádném případě nemůže zvětšit.

Přesto v Německu uvažují nad financováním obrany na úkor deficitů, a tedy prolomení dluhové brzdy. To by se všech obyvatel, a to nejen v Německu, dotklo velmi nemile. Dluhová brzda v Německu měla velmi dobrý důvod. A jen tak mimochodem, právě tradiční fiskální disciplína Německa od druhé světové války byla jedním z důvodů, proč Němci to dotáhli na nejsilnější evropskou ekonomiku. Dluhové financování je pro zejména pro Německo doslova minovým polem a velkým strachem, protože to bylo obrovské zadlužení a monetizace státního německého dluhu, co vyvolalo předválečnou hyperinflaci a usnadnilo to nástup Hitlera k moci.

Právě tahle historická zkušenost byla tím, co Němce dlouhá desetiletí brzdilo, aby vstoupili do stejné řeky znovu. Možné dopady mohou být obrovské. Především dluhové financování dříve či později vždy vede k inflaci. Inflace se nemusí projevit hned, nemusí jít zrovna o „hyperinflaci“, bohatě postačí, když inflace bude delší čas chronicky zvýšená. A ke zvýšené inflaci dluhové financování vede vždy. Jen to může třeba nějaký čas trvat, než se projeví, může nějaký čas probíhat skrytě, ale dojde k ní vždy, to je ekonomický zákon. Moc a moc Němce, Evropu, nás všechny varuju před financováním zbrojení na dluh.

Martina: A ještě doplním, že jsi byl například předsedou představenstva Pražské plynárenské, a v energetice jsi pracoval v mnoha zemích Evropy – v Maďarsku, Švédsku, Francii, ale třeba také ve Spojených státech. Pavle, když jsem se připravovala na naše setkání, tak mi to přišlo, jako když papoušek tahal planety, protože se najednou dočteš, že ceny energií jsou stabilizované, a o měsíc na to se dočteš, že ceny energií klesají, a vzápětí na to se dozvídáme, že se ale bude pořádně zdražovat. Čemu může spotřebitel opravdu věřit?

Pavel Janeček: Nevím, čemu může věřit spotřebitel. Vždycky by měl věřit tomu, co reálně vidí, a ne tomu, co je mu předkládáno. Stačí se podívat na své faktury, a na své faktury za energie, protože my se tady spolu bavíme primárně o energiích. A zřetelně vidíme, jaký vývoj ceny energií absolvovaly třeba od roku 2020 až do roku 2024, protože za rok 25 ještě účty nemáme. A vidíme, že z cen, a mluvím teď primárně o průmyslu, které byly veskrze příznivé, a na které jsme byli nastaveni – jsme se dostali na násobky, tedy multiply, a že to vyvolalo velmi rychlou reakci našeho průmyslu, a zároveň to také zasáhlo do kvality našeho života. Zasáhlo to do kvality našeho života velmi negativně. Stalo se totiž to, že se jedna třetina občanů České republiky dostala do stavu, který je v podstatě jakousi energetickou nouzí, protože tito lidé zvažují, jestli si vytopí své byty na teplotu, která je jim příjemná, nebo jestli pojedou na dovolenou. Případně starší generace řeší, jestli peníze, které se snaží ušetřit, podpoří mladou generaci. Toto tady po mnoho let nebylo.

Víte, já jsem se na ceny díval pochopitelně také, a v roce 20 jsem ještě byl v pozici, která tady byla zmíněna, to znamená v Pražské plynárenské, a tam jsme kupovali jednu megawattu plynu za 14 euro. A v současné době je megawatta za 48, 49 euro. Nevím, školy nemám, ale to je více než trojnásobek. A ceny ovšem dosahovaly ještě úplně jiných výšek. Viděli jsme v létě roku 2021 cenu i 176 euro, to je desetinásobek – a už od Viktora Koženého platí, že jistotě desetinásobku prostě nevěřte. Tomuto se ovšem věřit dalo.

Pokud je v ČR cena elektřiny navázána na cenu plynu, tak musí být vysoká, protože plyn je čtyřikrát dražší, než byl před tím

Martina: Pavle s čím myslíš, že v budoucnu bude větší cenový problém: S elektřinou, nebo s plynem? Nebo je to provázané?

Pavel Janeček: U nás je to naprosto provázané. Podívejte, Česká republika je doposud soběstačná ve výrobě elektrické energie, ale nikdy nebyla soběstačná v dovozu plynu. Logicky. Takže pokud je tady navázána – a já se vrátím k cenám – cena elektrické energie, nebo její cenotvorba, na cenu plynu, tak v každém případě budeme mít ceny energií vysoké. To, co jsem teď řekl – to je z definice. Pokud je cena plynu čtyřnásobkem toho, co jsme viděli před tím, tak cena elektrické energie musí být také podobným multiplem.

Jestli se ale ptáš, Martino, na to, jestli bude větší problém, nebo menší problém, tak vždycky je důležité, abychom měli alternativní cesty. Aby Česká republika, která je v současné době takzvaně na konci trubky, byla opět tranzitní zemí. Větší problém zatím je, bez pochyby, s plynem, protože plyn k nám po ukončení onoho streamu z východu, teče jenom západní cestou, takže je jasné, že jsme se zase dostali do nevyváženého stavu. To znamená, že závisíme na tom, zda ten, který k nám plyn přepravuje, bude v takové kondici, aby nám ho také mohl dovážet. Co se týče elektrické energie, tak pokud nebudeme šílení, doslova šílení, a nevypneme uhelné elektrárny z důvodu nadiktovaného Green Dealu, nebo různých dalších emisních povolenek, a podobně, tak potom Česká republika stále bude soběstačná, což je naprosto klíčovým faktorem pro vůbec zachování životaschopnosti naší společnosti.

Martina: K elektřině se dostaneme za malou chvíli. Já bych se pozastavila u toho, že na začátku roku byl zastaven tranzit ruského plynu do Evropy přes Ukrajinu, a většinou se nám to prezentovalo, že potíže dopadnou hlavně na Slovensko, a u nás že se to bude týkat pár set lidí. A já si říkám, že když náhle zmizí 15 miliard kubíků levnějšího plynu, a je nutné ho nahradit stejným množstvím dražšího plynu, tak si nejsem jistá, jestli mě někdo v tomto případě neuvádí v omyl.

Pavel Janeček: Jestliže někde chybí nějaké množství, a toto množství bude nahrazováno odněkud jinud, tak to rozhodně má vliv na cenu – to v každém případě. V tomto případě má v sobě dodávka plynu vyděračský potenciál, a je úplně jedno, jestli z východu, nebo západu. O tom se můžeme bavit mnoho a mnoho hodin. Česká republika by měla výhodu, že by v podstatě byla schopna dovážet plyn z obou světových stran – a teď se nebavíme o molekule, protože molekula byla z 90 procent ruská. Nord Stream jako takový obcházel Polsko a Ukrajinu, a dopravoval ruskou molekulu přes německé potrubí do České republiky.

Ale toto je velmi správná poznámka. Patnáct miliard kubíků, to znamená nějakých 40, 50 miliónů kubíků denně, které nepřitečou z východu, to rozhodně bude mít vliv na cenu. Ono je to totiž trošku vytuněné. Slovensko si zajistilo dodávky plynu, a daleko lépe zaplnilo zásobníky, a také si je nenechalo rajbovat tak, jako Česká republika. Ale to je samostatná kapitola, o tom se můžeme bavit – ale zasáhne to v podstatě všechny země střední Evropy jako takové, a už zasáhlo, o tom není sporu.

Německá vláda řekla obchodníkům: Nakupujte plyn do zásobníků i za zápornou cenu, ztráty vykompenzujeme. To využily banky, nakoupily spekulativně plyn, což vede ke zdražení plynu.

Martina: Je zima, a logicky spotřebováváme plyn z plynových zásobníků. Jenomže plyn, který tam máme, byl právě levnější. A teď to vypadá tak, že dojde k paradoxní situaci, že se v létě budou plnit zásobníky dráž než v zimě. Řekni mi, co nám to může přinést, kromě dalšího výrazného zdražení?

Pavel Janeček: Nevím, jestli vědomky nebo nevědomky, ale to je velmi kvalifikovaná otázka. A je to v podstatě odpověď na to, proč jsou ceny tam, kde jsou. Víte, takzvaně negativní spread, nebo respektive rozdíl mezi cenou zimní a letní způsobuje, že se v létě nedoplňují zásobníky za nižší ceny, ale za vyšší. Teď jsme viděli, že ceny byly po relativně krátké období 54, 55 euro za megawattu, a všichni se divili, že to je zvláštní, že ceny naskočily tak vysoko, a přitom nebyla nouze, a podobně. Zdůvodnění je jasné: Tady se tváříme, že v primárně monopolním odvětví máme implikován a vytvořen konkurenční systém. To je úplný nesmysl. Prostě reálně tady žádná soutěž, nebo volná soutěž na trhu, není, protože do toho zasahují vlády se svými regulatorními zásahy. A co se stalo minulý a předminulý týden? Německá vláda – protože ví, že chybí 15 miliard kubíků, a nejen 15 miliard kubíků Čechům, ale i jim chybí podstatné množství na doplnění zásobníků v létě – vydala zásobníkářům pokyn: „Heleďte, můžete si na léto uskladňovat plyn, a nabídněte negativní cenu.“ To znamená, že se uskladňovalo za zápornou cenu. A v tom momentě samozřejmě cena vyletěla nahoru, protože německá vláda řekla: „My vám budeme veškeré ztráty kompenzovat. A to nejenom zásobníkářům, ale budeme kompenzovat ztráty i obchodníkům.“ Co se stalo? Obchodníci si nakoupili obrovské množství plynu, který ještě nepřitekl, takzvaný forward, a virtuálně si ho uložili. Já mám takový dojem, že dneska je více než polovina zásobníků zaplněna, ale Martino, je to zaplněno nikoli obchodníky, ale vstoupily do toho bankovní domy – což je v podstatě čistá spekulace. Tady jsme vystaveni jakémusi volnému trhu finančních institucí, které uměle zvyšují cenu plynu, a tudíž zvyšují cenu elektrické energie. A to je to, co se přesně stalo.

Martina: Pavle Janečku, ty jsi nám teď vlastně řekl, že německá vláda dala pokyn plnit zásobníky i za jakoukoliv negativní cenu. Řekl jsi, že jsou to spekulace. Prosím tě, co to bude znamenat konkrétně pro nás?

Pavel Janeček: To, že cena plynu pro zákazníka v žádném případě nemůže klesnout. Zásobníkáři, obchodníci a spekulanti, to znamená banky, nakoupili za nějakou cenu, a rozhodně do ztráty nepůjdou. Takže je to evidentní. Německá vláda řekla: „Kupujte za jakoukoliv cenu. My vám uhradíme ztráty.“ Viděli jsme tady takzvaný storage neutrality charge, což bylo úplně přesně ono. Uniper tenkrát v Německu nakoupil v roce 22 do zásobníků hystericky za vysokou cenu, a pak tuto ztrátu rozprostřel mezi všechny zákazníky včetně zákazníků České republiky, která měla asi 8 miliard euro. Tak toto je nemlich to samé, co se stane teď. Nevím, jestli udělají znovu storage neutrality charge, to znamená poplatek za jejich chybné nákupy, ale jsem si jist, že Němci už teď vymýšlí, jak rozdělit ztrátu, kterou bezpochyby vytvoří.

Martina: Plyn bude drahý – to jsi teď řekl. Ale bude ho alespoň dost? Máme sanované jeho přítoky? Protože o takzvanou východní cestu jsme přišli. Norsko těží velké množství plynu, ale je to spolehlivý zdroj?

Pavel Janeček: Norsko je určitě spolehlivý zdroj. Problém je jenom v tom, že Norsko těží plyn už delší dobu – řekněme několik let – bez pauzy, a bude mít bezpochyby také v létě takzvané technické odstávky kvůli údržbě – to je nutné – a v tom momentě samozřejmě plyn poteče ve sníženém množství. A žádné LNG terminály, a podobně, tato množství nemůžou nahradit, to prostě nejde. Já bych rozhodně nepanikařil. Co se týče množství plynu, které by mělo do České republiky přitéct, tak si myslím, že je zajištěno. Otázkou je za kolik. A otázkou také je, jestli se podaří splnit onen parametr, aby 1. 9. bylo v zásobnících 90 procent plynu. To sice já považuji za trošku záležitost, která vede ke spekulování, protože finanční domy vědí, že když si koupí plyn, tak ho rozhodně uloží, a 1. 11. tam prostě bude, a kdokoliv bude plyn chtít, tak jim uhradí jejich spekulaci. Takže nedostatku plynu bych se nebál.

Jednoznačně kritizuji cenovou politiku. Jednoznačně kritizuji to, že naše vláda není schopná zajistit vybalancovaný tok z obou stran tak, jako to třeba dělají jiné vlády. A nemluvím jenom o Slovensku, které bylo hodně a hojně kritizováno za aktivity pana premiéra Fica, ale já si myslím, že se jenom snaží o to, aby na Slovensku bylo dostatečné množství plynu. V jakémsi textu – jestli to byly kurzy.cz nebo někde jinde – jsem viděl, že Slováci neřeší, na jakou teplotu si můžou vytopit byt. A to je dramatický rozdíl mezi tím, co se děje v České republice, a tím, co jsem popsal, že se děje na Slovensku. To je úplně alfa-omega.

Od koho je nakupován plyn, je zásadní geopolitická záležitost, a vzniká kvůli tomu mnoho konfliktů. Ale kupovat přes Německo ruský plyn je nemravné, a finančně na to doplácíme.

Martina: Ty jsi řekl, že to vše je čistě politická záležitost.

Pavel Janeček: Určitě.

Martina: Jak to konkrétně myslíš?

Pavel Janeček: Víte, přátelé, plyn jako takový, a to, od koho ho nakupujeme, je vždycky zásadní geopolitická záležitost. Já se dokonce domnívám, že celá řada konfliktů na světě vzniká kvůli zajištění plynu jakožto základního elementu a komponentu energetického mixu, který ovšem neslouží jenom k vytápění domácností, ale je to základní element pro funkčnost průmyslu. Takže jestliže nakupujeme plyn z Ruska, tak tím určitě podporujeme nějakým způsobem finančně režim v Rusku. Jestliže ho nakupujeme z Německa, tak podporujeme režim v Německu. A může se nám i režim v Německu nelíbit, ale tak to prostě je. Jestliže ale nakupujeme ruskou molekulu přes Německo, tak to považuji za něco nemravného, protože vidím, že tak podporujeme oba režimy, o kterých jsem hovořil, a v podstatě na tom jenom finančně doplácíme.

Martina: Není to tak dávno, co se naši politici holedbali, jak nás zachránili, když jsme se odstřihli od ruského plynu. Ale ty naznačuješ, že jsme se tak úplně od ruského plynu neodstřihli. Tak jak to vlastně je? Odebíráme ruský plyn jenom přes zprostředkovatele, nebo odebíráme nějaký mix? Jak to funguje?

Pavel Janeček: Ano, obojí je pravda. Odebíráme ruskou molekulu přes LNG terminály, protože tyto terminály jako takové frčí z Vyborgu do různých terminálů, potom na území ať už Baltského moře ve Šwinoujšcie, nebo Eemshaven v Holandsku, a staví se Stade, a podobně. Tady jde o jinou věc. Určitě jsme viděli, že v rámci politického boje v Německu říkají některé politické strany: „My určitě obnovíme Nord Stream“. Víme, že se o tom jedná. A že se to asi stane, nebo se to s největší pravděpodobností stane, vidíme v tom, že terminály, o kterých jsem teď hovořil, nejsou plně vytížené. Dokonce společnost ReGas v podstatě odpojila terminál někde v severním Německu, protože nebyl vytížen, protože německá vláda – jak jsem říkal – vytváří neuvěřitelnou ekonomickou politiku, a těmto společnostem se nevyplatí tento terminál provozovat. To je prostě obrovský komplex rozkývaného systému dodávek plynu do střední Evropy – a my vidíme nečinnost naší vlády. Je vždycky dobré si poslechnout větu: „Vyřešili jsme energetickou krizi.“ Tak to tedy určitě ne.

Martina: Komu všemu platíme za předprodej ruského plynu? Dá se vůbec odhadnout, kdo všechno je ve hře?

Pavel Janeček: Určitě. Je to celá řada. My všechno v podstatě kupujeme na kontraktech, které ovšem nejsou dlouhodobé. Kupujeme v podstatě od společností tipu Shell, Uniper, SEFE, a tak dále. Primárně jsou to německé společnosti – primárně platíme německým společnostem – a samozřejmě nadnárodním korporacím. Těžko se dnes dá říci komu – ale je to tak. Já jsem v roce 2010 ještě s nějakou skupinou vycestoval do Ruska. Tehdy se to ještě mohlo, létaly tam přímé lety, a navštívili jsme Gazprom a chtěli jsme pro Českou republiku zajistit dlouhodobý kontrakt o dodávkách plynu. Tehdy to nebylo sprosté slovo. Ale ještě v roce 2019 bylo Evropskou unií diktováno: „Žádné dlouhodobé kontrakty neuzavírejte“. Přitom Německo si dlouhodobé kontrakty zajistilo. Prostě diskriminační přístup k České republice tady byl, a žádná vláda se mu nepostavila.

Ještě doplním jednu věc: V roce 22 jsme viděli plné noviny různých informací o tom, že vláda, která byla před touto, se nepostarala o energetickou bezpečnost, a že třeba nedokončila takzvaný Stork II, což je propojení mezi polským pobřežím a českou hranicí. Ale tomu zabránili Poláci – byl to v podstatě neefektivní byznys. Ale všimli jste si, že by tento Stork II od roku 22 dokončen? Vždyť se nic nestalo.

Martina: Pavle Janečku, když jsme se odstřihli od ruského plynu.

Pavel Janeček: Nikdy jsme se neodstřihli od Ruska.

Martina: Verbálně a částečně. Tak to bylo samozřejmě politické gesto. Mělo to nějaký smysl? Nebo to bylo prázdné politické gesto?

Pavel Janeček: Bylo to politicky velmi drahé gesto. Pro náš průmysl, a pro naše občany, to bylo pouze velmi drahé politické gesto.

Amerika nemá zájem, aby do Číny proudily levné ruské suroviny. A to je jedním ze zásadních důvodů vyjednávání, která teď probíhají mezi USA a Ruskem.

Martina: Rusko to na kolena nesrazilo. Dokonce, jak je zjevné, ho to ani nezabrzdilo ve válečných operacích na Ukrajině. Poškodilo toto naše gesto Rusko?

Pavel Janeček: Určitě. Nevím, jestli Rusko poškodilo gesto české vlády, ale Evropy jako takové ano. Rusko dodávalo do Evropy 40 procent veškeré spotřeby zemního plynu, 150 miliard kubíků ročně – a toto číslo prostě dramaticky kleslo. Samozřejmě mluvíme o potrubním plynu, protože v té době se zkapalněný zemní plyn vyvážel marginálně. Ale Rusko našlo jiné cesty. Zprovoznilo trubku jménem „Síla Sibiře“, teď staví „Síla Sibiře II,“ A můžeme si dovolit zaspekulovat, že toto je v současné době přesně jedno z jednání mezi americkou administrativou a Ruskem, protože „Síla Sibiře“ je pochopitelně byznys. A řekl jsem, že je to geopolitický byznys. Takže vidíme, za jaké ceny Rusko dodává do Číny plyn – asi 50 miliard kubíků ročně – což samozřejmě není náhrada kapacity, která šla do Evropy. Rusko prostě dodávky do Evropy ztratilo. Návrat na trhy bude velmi dramatický, a hlavně ztratilo velmi dobře platícího zákazníka s velmi vysokou marží.

Čína je někde úplně jinde. V momentě, kdy Čína viděla, že Rusko je desperate, že je trošku smutné z toho, jak ztrácí tady v Evropě, tak pochopitelně tento vyděračský potenciál, nebo obchodní argumentace, byla pro Čínu velmi efektivní. A bezpochyby Amerika nemá – víme, slyšíme geopolitické dohody o tom, kdo je největším konkurentem Ameriky, a že to není Rusko, a Evropa už vůbec ne, ale že je to Čína – v žádném případě zájem, aby do Číny proudily levné ruské suroviny. A myslím, že to je jeden ze zásadních důvodů pro vyjednávání, která teď probíhají.

Martina: Teď, když se bavíme o zdražování energií, a zdražování všeho ostatního, je vždycky odpověď: „Protože válka. Protože Putin“. Ale jak si vysvětlit, že už třeba v roce 2018 jsme platili pátou nejvyšší cenu za plyn v Evropské unii? Kdy se nám to stalo? A proč?

Pavel Janeček: Myslím, že jsem na to v podstatě už odpověděl. My jsme neměli takzvaný dlouhodobý kontrakt. Nakupovali jsme na spotech, nebo na krátkodobých smlouvách s dodavateli plynu. Ale v podstatě jsme neměli benchmark levného plynu z východu.

Martina: Promiň. Znamená to, že jsme se kvůli rozhodnutí Evropské unie museli v tomto poškozovat?

Pavel Janeček: Naše politické reprezentace se tváří, že jsou velmi dobré ve vyjednávání s Evropskou unií, ale tohle je přesně typický příklad, že tomu tak není, a není tomu tak vůbec. Naše reprezentace tehdy nebyly schopny zajistit dlouhodobý kontrakt s Ruskou federací, a tím pádem tím determinovat v podstatě všechny další smlouvy o dodávkách plynu. To je takzvaný benchmark, nebo porovnání. A to je důvod, proč u nás byl plyn drahý.

Martina: Když se podívám na to, kolik platí lidé v Americe, tak ceny elektřiny jsou teď pro spotřebitele v Evropě asi 4krát vyšší, a u plynu dokonce místy i 7krát vyšší.

Pavel Janeček: Vysvětlím, proč sedmkrát. Ono je to méně, je to pětkrát. Ale sedmkrát je to v případě, že jsou centrální výtopny a podobně, které jsou na plyn. Tyto centrální výtopny mají ještě slevu dalších třeba 40 procent z takzvaného Henry Hubu, a pak je opravdu cena plynu pro teplárnu ve Strakonicích, a pro teplárnu v Houstonu, sedminásobně rozdílná.

Martina: Ty říkáš, že elektřina bude také zdražovat. Proč? Když jí vyrábíme tolik, a podle všeho jsme druhý největší exportér v Evropské unii? Tohle už chci jednou pochopit.

Pavel Janeček: My jsme zatím exportérem elektrické energie. Jsme v takzvané ekonomické zóně Německa, a ekonomická zóna Německa determinuje svoji cenu elektrické energie na Lipské burze, a tam je odvozena od takzvané závěrné elektrárny, což je elektrárna, která se při potkávání se nabídky a poptávky připojuje jako poslední, a je tedy nejdražší – a v našem případě je to plynová elektrárna. A tím je řečeno vše. My, přestože v České republice provozujeme asi dvě významné plynové elektrárny – a připojujeme je jenom někdy, a už vůbec ne do base loadu, to znamená základní zatížení – tak v podstatě determinuje cenu na burze, Lipské burze. Chybně se říká, že elektrickou energii prodáme na Lipskou burzu, a koupíme ji zpátky. Přes Lipskou burzu přeteče třeba 5, 7 procent elektrické energie, ale Lipská burza determinuje cenu i takzvaných „over the counter“ kontraktů, to znamená přímé smlouvy mezi dodavatelem elektrické energie a jejím spotřebitelem.

Martina: Ještě v listopadu loňského roku zveřejnil ERÚ návrh, který tvrdil, že se výsledná regulace nebude zásadně měnit, podraží výrazně plyn, zatímco elektřinu čeká spíše zlevnění. Na základě toho, co jsi před chvílí říkal, že je u nás elektřina velmi často odvislá od ceny plynu, tak toto vypadá jako úplně nelogické nebo chlácholivé tvrzení.

Pavel Janeček: Já bych to neřekl lépe. Prostě, cena elektrické energie se determinuje, nebo odvozuje od ceny plynu, ale pak je tady ještě takzvaná regulovaná část, a tu určuje stát, na tu má stát vliv. V elektrické energii je to někde už kolem 50 procent, v plynu je to asi 23 procent ceny elektrické energie, nebo spotřeby, tedy to, co vidíte na fakturách. U elektrické energie má tedy stát obrovský vliv na cenu. A regulovanou složkou – která se skládá z cen za distribuci, za poplatky OTE, za obnovitelné zdroje, a z celé řady dalších drobných poplatků – v podstatě stát cenu uměle zvyšuje zvyšováním těchto poplatků. A to proto, že jsou nutné vysoké investice do přenosové soustavy, a ty jsou zase nutné jen a pouze kvůli připojování takzvaných obnovitelných zdrojů elektrické energie. To je postě parametr ekonomické transformace, nebo ekonomicko-energetické transformace, souhrnně v Evropě nazývané Green Deal.

Přístup České republiky ke Green Dealu se musí změnit, protože je to cesta do pekel

Martina: Návrh ministerstva průmyslu zvýšit poplatky za činnost Energetického regulačního úřadu, ERÚ, přinesl pro spotřebitele informaci, přečtu ti titulek v novinách: „Elektřina i plyn z rozhodnutí vlády zdraží. Počítejme s tím, že jde o nový normál“. Je to nový „normál“?

Pavel Janeček: Ano. Pokud budeme mít vládu, která akceptuje nařízení, protože to jsou nařízení, to jsou směrnice ze strany Evropské unie – tak pak ano. Pokud ale tento normál nechceme brát jako normál, tak se musí celá řada věcí změnit. A primárně se musí změnit i přístup vlády, nebo vlád, a vůbec České republiky, ke Green Dealu jako takovému. A já si myslím, že proti loňsku – kdy jsme tady, Martino, spolu seděli – vidíme dramatický posun. Ty se tomu směješ – mně to tak směšné nepřijde, mně to přijde jako tragédie – je to fraška. Já jsem asi před půl rokem viděl zásadního ekonomického poradce v diskusi na jakési celoplošné televizi s význačnou ekonomkou, a on tam vyprávěl o tom, že vláda zvládla energetickou krizi a že bude stavět elektrárny, jaderné elektrárny, a podobně, a že v podstatě Green Deal je nezrušitelná, nebo neomezitelná, nebo neměnná konstanta. A na druhé straně jsem od té ekonomky slyšel racionální argumenty, že tomu tak není, a že to je „road to hell“, že to je cesta do pekel pro český průmysl a že se tato situace zrychluje – a on to úplně odmítal. A ten stejný poradce řekl, že pan premiér Fiala – protože on je poradcem pana premiéra Fialy – by se měl připojit ve svém tažení proti Green Dealu k panu Babišovi. Tak co si o tom myslet? To je těžká věc.

Martina: Myslím, že to v jedné odpovědi vystihl Ondřej Hejma, když řekl: „Převlékání kabátů ještě neprobíhá masově, ale špičky už to chytají“.

Pavel Janeček: Myslím, že Ondra je velmi dobrý.

Martina: My opravdu můžeme teď být v přímém přenosu svědky toho, jak tito lidé, kteří nás vedou, obracejí a najednou už …

Pavel Janeček: Můžete jim věřit, že se opravdu obracejí?

Martina: Nevím. Ale aspoň už nepřísahají na Green Deal jako na Písmo svaté.

Pavel Janeček: Neudělali nic. V automobilovém průmyslu vidíme, že fleetové pokuty a podobně, a likvidační poplatky pro automobilky jako takové zrušeny nebyly. Nebyl zrušen jediný parametr. Evropský parlament schvaluje naprosto iracionální proklamace, ke kterým se – dlužno podotknout – nepřipojuje akorát singulárně Filip Turek, ale všichni ostatní hlasují jako jeden muž a jedna žena. Ale je to úplná tragédie. Ještě bych se vrátil k Ondrovi Hejmovi. Máme tady různé asociace, myslím, že lidé by měli vědět, že tyto asociace jsou lobbisti. A to jsou asociace moderní energetiky, a podobně. Ale žádná moderní energetika neexistuje, existuje jedna energetika. A to je prostě klíčový parametr národního hospodářství. A jestliže tyto asociace prostě řádí na ministerstvu průmyslu, a vytvářejí různé dodatky k LEX OZE III. a podobně, kdy tvrdí, že se lidem zlevní zapojením se do komunitní energetiky – tak to jsou úplné lži, podle mě je to jen čistý byznys. Nezlevní se vůbec nic. Spíš se to zdraží. Jména těchto lobbistů by měla být všude, a lidé by k nimi měli chodit s fakturami.

Já to odlehčím. Nedávno jsem někde na LinkedInu viděl fotku, kde byli vyfoceni všichni z těchto moderních asociací, a já jsem jim k tomu připsal: „Kluci, měli byste začít poslouchat kapelu Scorpions“ – a dál jsem to nerozváděl. A ten, koho si velmi vážím, potom napsal: „Pavle, a myslíš Wind of change, nebo myslíš Blackout?“ Protože Scorpions hrají obě tyto písničky. To je podle mě úplně klíčová věc, a o tom přesně mluvil Ondra Hejma.

Stát musí kontrolovat své energetické a distribuční společnosti, elektrárenskou soustavu, a to i obchodně, protože elektrická energie není zboží jako každé jiné – je to přirozený monopol

Martina: Václav Bartuška, zvláštní zmocněnec pro energetickou bezpečnost, řekl, že: „Evropa směřuje do velkého propadu výroby elektřiny. Budeme postrádat až 40 procent“. Pokud toto řekne člověk, který je zmocněncem ministerstva zahraničních věcí pro otázky energetické bezpečnosti, tak jak s námi může ERÚ a zbytek vlády hrát tuto hru?

Pavel Janeček: Před půl minutou jsem mluvil o tom, že jsou tady různé asociace, které vydělávají na moderních, takzvaně „moderních“ systémech výroby elektrické energie i její distribuce. A ty – opakuji – doslova řádí na ministerstvu průmyslu a obchodu, a na ministerstvu životního prostředí – doslova řádí – a jsou napojeny na Evropskou unii. Myslím, že jsme teď viděli toky peněz, které byly z Ameriky přes USAID distribuovány do Evropy na různé politické záležitosti, a podobně, a já si vůbec nemyslím, že by něco takového nebylo i u těchto asociací. A to nemusí být vůbec z nějakého daňového systému – protože USAID jsou peníze z daňového systému – ale může to být z korporací, které to zajímá a baví. To jsou čistí lobbisti, kteří v podstatě hájí své zájmy. Jestli si někdo myslí, že obnovitelné zdroje jsou nejlevnější, tak to je naprostý nesmysl. A co se týče Václava Bartušky, tak já si ho vážím, dlouho se známe, ale co se týče názorů, tak jsme úplně někde jinde. Potkali jsme se v několika debatách, a já jsem tyto věty, které říkám standardně a pořád, říkal i jemu. A on je nechtěl slyšet. A dneska o tom hovoří.

Martina: My jsme se o tom s Václavem Bartuškou bavili snad už v roce 2015, a tehdy právě varoval – ne před písničkou skupiny Scorpions s názvem Blackout – ale před tím, že není otázkou zda, ale kdy. Ty říkáš, jsou tady mocní lobbisté. Jak si ale vysvětlit to, že pokud ERÚ navrhne zvýšení ceny, tak že z tohoto zdražení budou profitovat hlavně společnosti NET4GAS, nebo Gas Storage? Protože pak bych řekla, že Energetický regulační úřad tady není od toho, aby chránil zákazníky, ale aby maximalizoval zisky státních monopolů?

Pavel Janeček: Tato otázka v sobě obsahuje odpověď. Já nevím, co bych k tomu řekl víc. Někdy v roce 2016 jsem dělal velký rozhovor pro Seznam zprávy, a přesně toto jsem tam říkal: Stát musí kontrolovat své energetické a distribuční společnosti. Musí mít pod kontrolou elektrárenskou soustavu, a to i obchodně, protože elektrická energie není zboží jako každé jiné – je to přirozený monopol, a tak dále. A že na aktivitu zvanou unbundling, která je součástí našich přístupových hovorů do Evropské unie, aplikovanou od roku 2006, doplatíme, a že na ni doplatíme dramaticky a strašně. A to se přesně splnilo – bohužel. Stát nakonec koupil NET4GAS, stát nakonec koupil zásobníky jako takové, ale je otázka, za jakých podmínek je koupil? Jestli peníze na to byly vynaloženy efektivně a dobře.

Pokud bych se vrátil ke svému textu pro E15, tak tam jsem navrhoval koupit NET4GAS za jednu korunu. A dovedu si představit, že by to mohlo být ještě levnější, protože NET4GAS je povinen od roku 26 začít splácet dluhopisy, které byly vydány. A techniky na to, jakým způsobem dosáhnout levnější ceny, by stát rozhodně měl, ovšem stát je nevyužil. To je tak. A pak vyšší poplatky.

Martina: Ano. Mimo jiné Mirek Topolánek řekl, že podle něj se jedná o skryté zdanění energií, a snahu vylepšit hospodaření zadlužené společnosti NET4GAS, kterou si stát pořídil.

Pavel Janeček: Mirek Topolánek řekl pravdu, tak to prostě je. Mirek Topolánek se na celé řadě těchto systémových problémů podílel, a to, že v roce 2009 zajistil, aby tekl plyn přes Ukrajinu a podobně, to je jeho obrovská zásluha. Nicméně on mohl řešit i tyto systémové věci už tehdy. On je věděl. A ne, že ne.

Statistici pokračují ve zveřejňování předběžných odhadů vývoje inflace. Ekonomové dopředu sázeli na to, že také během února bude meziroční tempo inflace pokračovat ve velmi pozvolném zpomalování. A to se přesně potvrdilo. Podle předběžného odhadu spotřebitelské ceny v únoru 2025 meziměsíčně vzrostly o 0,2 % a meziročně o 2,7 %. Připomínáme, že lednová meziroční inflace dostáhla 2,8 %. Jedná se tak o malé zpomalení tempa růstu cen.

Na definitivní údaje o inflaci si musíme počkat až do příštího týdne, kde Český statistický úřad zveřejní podrobnosti. Už dnes je ale jasné, že inflaci dál přiživují zdražující potraviny. Jejich ceny jsou proti loňsku vyšší o 4,7 %. To není překvapivé v situaci, když meziroční tempo růstu cen v zemědělství přesahuje 9 %. To se zákonitě musí propsat do vyšších koncových cen potravin.

Naproti tomu ke zpomalení inflace přispěly energie, o kterých se měsíce mluvilo jako zdroji zdražování. Tentokrát byly energie meziročně nižší o 3,6 %. Ani to však není překvapivé za situace, kdy zlevňování energií bylo patrné už ze statistiky výrobních cen. Užijme si proto nyní krátké období, kdy koncové ceny energií dočasně klesají. Toto období nejspíš nebude mít dlouhého trvání. Zatímco cena elektřiny na burze v posledním roce plus mínus stagnuje, cena zemního plynu od února 2024 soustavně roste a emisní povolenky se budou během dalších dvou let stahovat z oběhu.

Celkově můžeme říci, že průměrné tempo inflace za rok 2024 dosáhlo 2,4 %. To byla její nejnižší úroveň za posledních 6 let. Na druhé straně jsme se znovu pohybovali nad 2% úrovní, na kterou jsou centrální bankéři citliví. Značná část centrálních bank včetně české a včetně amerického Fedu má totiž inflační cíl nastavený na 2 %. To znamená, že centrální banka vlastně chce, aby naše peníze ztratily každých 36 let polovinu své hodnoty. Takto řečeno to už nevypadá jako moc pěkné číslo, že?

A teď si představte, že také v letošním roce tempo inflace v průměru skončí nad 2% cílem České národní banky. Podle našeho odhadu průměrné tempo inflace v roce 2025 dosáhne 2,5 %. Jenomže pokud – čistě teoreticky – by dlouhodobě inflace dosahovala 2,5 % tak jako nejspíš tento rok, pak by naše úspory ztratily polovinu své hodnoty už každých 29 let. A kdyby inflace dosahovala soustavně 5 %, pak by úspory ztratily polovinu hodnoty už každých 15 let. 5% inflace se může zdát jako vysoká, ale na tomto místě jsme už mluvili o tom, že vykazovaná inflace je zhruba poloviční proti té, kterou skutečně vnímáme v peněžence. Vycházet z 5% inflace je tedy velmi realistický odhad.

A že inflace je vše, jen ne zkrocená, ačkoliv podle posledních čísel mírně polevuje, dokumentuje i dnešní zpráva, že Německo naléhá na EU, aby zmírnila fiskální pravidla a zvýšila výdaje na obranu skrze dluhové financování. Řekněme si narovinu, že pod tím se neskrývá nic jiného než tisk peněz. Hráči na finančním trhu si to uvědomují. Výnosy německých dluhopisů dnes vzrostly nejvíce od roku 2022 právě kvůli obavám z dluhového financování pod novou vládou a z tisku peněz. Tohle je totiž zelená pro inflaci.

Politici dozvuky Mnichovské bezpečnostní konference komentovali tak, že hodnoty Ameriky a Evropy se stále více rozcházejí. My k tomu můžeme dodat, že také ekonomicky se Amerika a Evropa stále více rozcházejí, samozřejmě míněno, že Amerika Evropě stále rychleji ujíždí. (Ale na druhou stranu, našinec, který zažil 80. léta, se cítí tak nějak jako při návratu do dětství…) Přesto obě oblasti, USA i Evropa, mají jedno společné, co je ekonomicky spojuje. Jedná se o mizerou důvěru spotřebitelů v hospodářský vývoj.

Podle posledního průzkumu se nálada německých spotřebitelů v březnu dál zhorší. To je v rozporu s dosavadním předpokladem mírného zlepšení nálady spotřebitelů. Německé domácnosti ale sledují ekonomickou a politickou situaci v největší evropské ekonomice s obavami. Volby je nepřesvědčily, že by Německo mělo brzy vybřednout z hospodářských problémů. Mě ostatně také nepřesvědčily.

Dokonce domácnosti nikterak nepřesvědčily ani zprávy unikající z Evropské komise, podle kterých by údajně měla Komise „výrazně ustoupit od ESG agendy“. Domácnosti to patrně vidí pragmaticky: pod „výrazným ustoupením“ se rozumí, že uhlíkové clo, taxonomie i emisní povolenky pro fyzické osoby EU ETS 2 mají trvat, jenom se mírně změní proti plánu. Například by se mohly dotknout menšího okruhu společností. Neboli když si to přeložíme, šrouby se mají proti stávajícímu stavu ještě víc utáhnout, protože například uhlíkové clo ani EU ETS 2 ještě neplatí. Ono „výrazné ustoupení“ tedy stále znamená přitvrzení proti současnosti. A současný stav je ten, který Německo uvrhnul do pravděpodobného třetího roku recese. Domácnosti jsou tedy velmi racionálně uvažující, když se jejich nálada dál zhoršuje.

Jenomže ekonomická nálada se zhoršuje i v USA. Konkrétně spotřebitelská důvěra ve Spojených státech v únoru vykázala nejprudší pokles za tři a půl roku. Vyplývá to z průzkumu, jehož výsledky zveřejnila organizace Conference Board. Podle všeho jde o důsledek ekonomické nejistoty spojené s následky kroků administrativy nového prezidenta Donalda Trumpa. A teď abychom tomu rozuměli správně: to neříká nic o tom, zda Američané v převažujícím počtu chtějí, nebo nechtějí změny (to z tohoto údaje není vidět). Nízká spotřebitelská důvěra opět jen zrcadlí velmi racionální porozumění Američanů tomu, že probíhající a nadcházející změny se hodně dotknou jejich kapes.

A teď nemám ani tak na mysli cla, která se v této souvislosti často omílají, teď mám spíš na mysli končící přerozdělování v rámci ESG, které bude mít, když nic jiného, vliv například na akcie, které Američané často drží jako formu důchodového zabezpečení. Jde o toto: Trump velmi tvrdě jde proti ESG. Proti tomu ESG, které Evropa údajně zmírňuje, ale v realitě spíš přitvrzuje. A podstatou ESG je přerozdělování od malých směrem k velkým a ke státu. ESG je totiž ideologie spojující spolupráci velkých korporací a silného státu, kde rukojmími jsou jednotlivci a malé firmy. Vezměme si jako ilustrativní příklad emisní povolenky. Ty budou v systému EU ETS 2 platit jednotlivci a malé firmy, peníze od nich vybere stát a přerozdělí je na dotacích na nákup flotil elektroaut velkým korporacím, které požadavky ESG dokáží plnit. V pozadí ESG tedy není nic jiného než přerozdělování.

Jenomže toto končící přerozdělování nyní v USA dopadá především na korporace, které z něj dosud těžily. Tedy dopadá na jejich akcie. Malým firmám v USA tento politický obrat pomůže, „politicky uvědomělým“ korporacím nikoliv. A co tvoří hlavní část tržní kapitalizace amerických akciových indexů? Správně, právě ty největší korporace. Společnost cítí, že ledy praskají. Další a další korporace opouští potápějící se loď. Například britská energetická společnost BP oznámila, že definitivně opouští strategii snižování produkce uhlovodíků, a naopak se zaměří na těžbu ropy a plynu. Jenomže Británie není součástí EU. Proto si to BP může dovolit. EU je stále ještě jiný svět.

V tuto chvíli Evropa staví zákaz spalovacích motorů na konceptu, že je možné vyrábět 100 % elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Čistě hypoteticky to možné je. Oficiálně toho již dosáhl Island, ovšem ten díky svým specifickým podmínkám vyrábí 99 % energie z vodních a geotermálních elektráren. A pak tu jsou země jako Etiopie, Albánie, Bhútán, Demokratická republika Kongo, Nepál a Paraguay, které rovněž vyrábí prakticky 100 % elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Evropa chce právě tyto země následovat. Jenomže jedná se o nejchudší země světa s prakticky nulovým průmyslem.

Jsou to totiž spojené nádoby: Buď budeme rozvinutá země a budeme používat fosilní paliva. Anebo budeme mezi nejchudšími zeměmi světa a budeme používat obnovitelné zdroje. Buď – anebo. Třetí cestu neznáme.

Elektřina zaujímá pouze okolo 18 % z celkové konečné energetické spotřeby a dekarbonizace zbývajících 82 % energetické spotřeby představuje výrazně náročnější technický problém, protože pro energetické zásobování výroby cementu, oceli, plastů a čpavku v současnosti neexistují žádné komerčně použitelné alternativy.

S tím souvisí ještě jedna důležitá otázka, kterou bychom neměli opomíjet a tou je národní bezpečnost. Bez energie s dostatečnou hustotou nelze provozovat těžký průmysl a bez těžkého průmyslu nelze budovat vojenskou sílu. Jinak řečeno, dekarbonizace nutně vede ke ztrátě obranyschopnosti.

Jinými slovy, představa dosažení uhlíkové neutrální ekonomiky je fyzikálně nereálná, protože obnovitelné zdroje nelze provozovat bez uhlíkových – nehledě na to, že neexistuje důvod, proč bychom bezuhlíkovou ekonomiku vůbec měli chtít.

Evropa na to dříve či později přijde sama, jelikož krásné na fyzikálních i ekonomických zákonech je to, že jim je úplně jedno, jestli jim člověk věří, nebo nevěří – ony si prostě existují dál a lidé si dříve či později jejich existence všimnou. Jenomže problém je v tom, že my si buď uvědomíme včas, že celý tento koncept je nereálný, anebo si to uvědomíme příliš pozdě.

Pokud si to uvědomíme včas a nepřipustíme experiment se zákazem spalováků, sice už nezastavíme škody, které se na naší ekonomice odehrály, ale aspoň je nebudeme prohlubovat. Pokud si to neuvědomíme včas a nezastavíme tento dekarbonizační experiment, bude se naše ekonomika dál propadat stejně, jako se propadala v rámci RVHP a centrálně plánované ekonomiky. A škody budou řádově ještě větší. V obou případech ale fyzikální a ekonomické zákony rozhodnou, že dekarbonizace a 100% přechod na elektromobilitu je neproveditelná, jenom náklady budou rozdílné.

V tuhle chvíli je český průmysl na úrovni roku 2017 a dál se zmenšuje. Německo je v recesi už dva roky a má před sebou nejspíš rok třetí. Recese dříve či později znamená nezaměstnanost a růst chudoby. To není to, co politická reprezentace chce. A důvod je jediný: je to Green Deal. A to ještě ani pořádně nezačal.

EU ETS 2 má začít od roku 2027. Uhlíkové clo má začít od roku 2027. Zákaz spalovacích motorů má platit od roku 2035. Bezemisní budovy mají začít najíždět v příštích letech až do roku 2050. Nic z toho ještě neplatí, a už jsme se vrátili s naším průmyslem o 8 let nazpátek. Ekonom konstatuje, že pokud tohle všechno připustíme, vrátíme se řádově o desítky let nazpátek. To není nadsázka. Mezi RVHP a USA skutečně byla vývojová mezera desítek let.

Trump oznámil, že Spojené státy zavedou 25procentní clo na dovoz oceli a hliníku. Opatření se týká všech zemí možná s výjimkou Austrálie a podle sdělení Bílého domu začne platit 12. března. Dále Trump oznámil, že zavede cla na dovoz zboží z EU kvůli unijnímu postupu proti americkým technologickým firmám a kvůli deficitu ve vzájemném obchodě se zbožím.

Vyhmátnutí zrovna hliníku a oceli je pro EU ránou na komoru. Kvůli Green Dealu v EU nejvíce na světě zdražují energie a výroba oceli je extrémně energeticky náročná. Proto se evropská ocel stala enormně drahá a tudíž nekonkurenceschopná. Ocelárny a slévárny napříč Evropou bankrotují. A nejvíce exponované těžkému průmyslu v rámci Evropy jsou Česká republika a Německo. V Česku firmy spojené s hutnictvím jsou prakticky všechny ve ztrátě a postupně odpadávají, v Německu nedávno oznámila zásadní problémy Thyssen Krupp. Další zdražení evropských ocelářských výrobků z titulu amerických cel je tedy cosi jako poslední rána z milosti.

Na situaci obratem ve svém prohlášení reagovala předsedkyně Evropské komise (EK) Ursula von der Leyenová, která řekla, že Evropská unie neponechá nejnovější americká cla na dovoz oceli a hliníku do Spojených států bez odpovědi. Prý vyvolají tvrdá a přiměřená protiopatření. Takže obchodní válka mezi Amerikou na jedné straně a Evropskou unií a Čínou na druhé straně je tímto již v plném proudu.

Je jasné, co to znamená pro inflaci a podniky, které budou z Evropy hromadně odcházet do USA. Nyní však na informaci o clech reagují také finanční trhy, a to velmi přímočaře. Děje se v přímém přenosu to, co se děje vždy, když se svět bojí inflace: rostou ceny zlata. Cena zlata ještě zrychlila svůj už tak vysoký růst a poprvé překonala hranici 2900 dolarů za troyskou unci. Jen od začátku roku 2025 si tak připsala přes deset procent.

Vysoká cla by měla znamenat vyšší inflaci na obou stranách oceánu. Vyšší inflace by zase měla znamenat vyšší úrokové sazby v USA. A vyšší úrokové sazby by měly teoreticky být pro zlato nepříznivé, protože prohlubují jeho nevýhodu proti investicím přinášejícím úroky, jako jsou například dluhopisy. Jenomže to je skutečně jenom teorie. Mnohem větší vliv má fakt, že lidé se inflace bojí a nenachází mnoho jiných spolehlivých investičních příležitostí. Do toho přistupují centrální banky, které dál nakupují nezměněným tempem.

Skoro to připomíná závody, která centrální banka naplní své devizové rezervy zlatem dříve než ostatní. Jako za studené války probíhaly závody ve zbrojení, teď jako by probíhaly závody v přechodu na zlaté devizové rezervy. Vkrádá se otázka, jak to číst. Může se snad stávající světový monetární systém v nadcházejících letech rozpadnout podobně, jako se rozpadnul brettonwoodský měnový systém? Může hypotetický rozpad urychlit přechod velkých států na CBDC – digitální měny centrálních bank, které už v podstatě nejsou penězi, protože nesplňují ani jeden definiční znak peněz?

Na tyto otázky odpovědět neumíme a neumí to asi nikdo, ani samy centrální banky ne; pouze můžeme říci, že tento hon za zlatem ze strany centrálních bank je bezprecedentní. A jeho charakter naznačuje, že poptávka po zlatu není u konce. Také letos tedy cena zlata dál poroste. A právě uvalení amerických cel celý tento proces ještě více eskalovalo.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, když jsme se bavili o těch dotacích, a tak dále, tak jste se občas s lehkou přezíravostí – pokud jsem to správně přečetla – vyjádřil ve smyslu, že oni tam řeknou, že budou pěstovat býlí a podobně. Vy jste – když to řeknu tímto slovníkem – velkopodnikatel, myslíte si, že by zemědělství pořád mělo být jakýmsi tancem mezi přijatelnou cenou potravin, a zároveň ochranou krajiny, kultivací krajiny, myšlením na zdraví lidí? Protože z chemie – když se na stojato stříká roundupem, aby byly menší ztráty – asi nikdo moc dobře nevyroste. Jakým způsobem to máte nastaveno vy?

Zdeněk Jandejsek: Vy jste řekla hezkou věc. Až budete mít čas, tak vás naložím – to jsem vždycky nabízel náměstkovi Sekáčovi na ministerstvu zemědělství, že mu půjčím holínky, a provezu ho, co se tam děje – a ukážu vám kolem sebe, kolem našich podniků, kterých je osm, a je to asi 14 000 hektarů, takže to nejsou žádný velký podniky, protože když to vydělíte, tak je to dva tisíce hektarů na jeden podnik, to jsou samostatný IČa – a ukážu vám, jak vypadají naše podniky, jaké je prostředí, jak se staráme o životní prostředí. Ukážu vám naše vysekaný louky, naši starost o louky, o obnovu, ukážu vám, jak se starají.

To je jenom klišé, to jsou jenom kecy těch, kteří říkají, že dělají bio, že se starají o přírodu, o nás, o prostředí, a tak dál. To není pravda, je to obráceně. Právě ty podniky, který na to mají peníze a jsou silný, mají na to stroje, a můžou si dovolit všechno, relativně si to můžou dovolit – mají na to udělaný prostory, a starají se o ně. Já vám něco řeknu o biu – vy jste to krásně řekla, že musím furt říkat příklady, abychom lidem otevírali oči. Takže, když udělám bio ječmen, a chci s ním pražit kávu, jak se to dělalo, tak když to budu chtít dělat bio, tak to musím dělat tak, že když mi to vyroste takhle…

Martina: Ukazujete asi deset centimetrů.

Zdeněk Jandejsek: Tak musím vzít košík, dát si ho na krk, jít, a všechny plevely, které s tím vyrůstají, ručně vytrhat. To jsem dělal jako dítě, když mi bylo sedm, osm roků, protože nebyla hnojiva, nebyly na ně peníze. Měli jsme pozemky, a chodili jsme, a všechny bodláky, všechny svízele, to jsme všechno vytrhali. Tak toto je bio. A teď pojďte, pojedu s vámi, kam budete chtít, a ukážete mi, kdo to dělá, a říká, že má biozemědělství, že má bio. Klidně. Neukáže mi nic, protože to nedělají. Jsou dvě možnosti. Buď stříkají v noci – což neříkám, že stříkají všichni, nebo většina – nebo to nechají být. A tam vidíte, co je za binec, slušně řečeno. Pak to vyryjí kombajnem, vymlátí to, a mají tam z plevelů, ze semen, víc látek, které nám škodí, než ječmene, který je kvalitní. A já vám dám perfektní příklad, který se mi stal a který je pravdivý, a může vám to potvrdit moje sekretářka. Moje sekretářka byla taky bio, kupovala jenom bílý jogurt…

Martina: Ale bílý jogurt není bio.

Zdeněk Jandejsek: Ne. To jsem se možná špatně vyjádřil, ale myslel jsem, že to bylo označený jako bio.

Martina: Označený.

Zdeněk Jandejsek: Označený jako bio, a byl to bílej jogurt. A do toho si kupovala otruby dovezený z Anglie. Jeden tento sáček – sedm deka – stál asi padesát korun, a ona si to tam nasypala, rozmíchala, a jedla to, a hrozně si libovala. A teď přijela naše šéfka laboratoře – protože my všechno máme – jak říkáte, že to děláme blbě – pod kontrolou. Já mám na to všechno laboratoře, my si nedovolíme něco dělat jinak, než může být. A teď mě chytla myšlenka a říkám: „Paní Říhová, usypte mi trošku těch vašich otrub do kornoutku.“ Odsypala, a já jsem to dal vedoucí laboratoře, a říkám: „Udělejte mi na to rozbory, jestli to je v pořádku, nebo ne.“ Je to z Anglie, je to na pultech, má to asi sedm kruhových medailí, které byly nalepené na sáčku – a jak říkám, sáček sedm deka stál padesát korun. V té době stál metrák otrub – to je sto kilo – dvě stě korun. A tady stálo sedm deka za padesát korun.

Martina: To je kauf.

Zdeněk Jandejsek: A teď dobře poslouchejte: Asi za tři, nebo za čtyři hodiny jsem volal šéfce laboratoře, a říkám: „Udělala jste ten rozbor?“ A ona říkala: „Řekněte jí, ať to vůbec nejí.“

Martina: Chudák Říhová.

Zdeněk Jandejsek: Jo, paní Říhová. A já říkám: „Co tam je za problém?“ Tak plísní, mykotoxinů je povolených 100 jednotek, nebo 200, záleží jak u čeho – v jakých je to jednotkách, to není podstatné, nejsem chemik – ale je tam asi 1 200, tedy asi sedmkrát, šestkrát víc plísní, než je přípustná norma. Samozřejmě v Anglii nemůže být bio bez plísní, to je kravina, protože tam furt prší a je vlhko. A pak říká: „To by nebylo ještě to nejhorší, protože ona to tak často nejí, a není toho tolik, to jí tak neuškodí. Ale víte, je tam hodně velký procento trusu od myší.“ Tak toto sem dovážíme ve zlatých pytlíčkách s medailemi, a takhle si hrajeme na bio. Takže jenom, abyste věděla, jaká je realita. Je to všechno hloupost.

Dovozem ukrajinského obilí, které obsahuje mykotoxiny, plísně, a rezidua z chemických fungicidních postřiků, jsme si zlikvidovali trh s obilím

Martina: Tak pokud budeme přistupovat k tomu, že bio je nejenom v samotné kvalitě potraviny, ale bio by mělo být v přístupu právě k půdě, ke krajině, takže dovážet něco z Anglie samo o sobě v biu trošku ztrácí logiku.

Zdeněk Jandejsek: Ještě bych to doplnil, abych to tak nedehonestoval, abyste si udělala obrázek: U zemědělské půdy, kterou máme, máme nyní 17,8, teď už možná 18 procent v režimu bio, eko, bio a produkujeme z toho 1,3 procenta. Tak co se tam vyrábí? Na to dáváme obrovské tisíce korun, když je to bio?

Martina: Povězte, co se tam tedy vyrábí? Nic?

Zdeněk Jandejsek: Skoro nic. Minimum. Je tady pár lidí, o kterých jsme tady začali mluvit, ne že nejsou, který tomu obrovsky věnují, jsou to srdcaři, který to opravdu dělají tak, jak se má. Ale jde o ten poměr: Když je to 18 procent, tak když to je v kvalitě bio, tak by měli dělat jinde aspoň, 50, 60 procent, to znamená – měli by tam mít aspoň 8 až 9 procent produkce. A my děláme 1,2. Takovým případem je – už to snad zrušili – ekologický ovoce, tedy bio ovoce. Na to dostanete, když vám to zařadí do ekologie, na sad dostanete, myslím, 20 000 na hektar. A teď tam stačí, když tam budou na hektaru stát čtyři stromy, a nemusíte z toho vyprodukovat ani jedno jablko. Takové jsme dělali hovadiny.

Martina: Dělali? Je to už minulý čas?

Zdeněk Jandejsek: Minulý čas. Asi loni, předloni s tím začali něco dělat. My neděláme ovoce, tak bych nerad specifikoval, jestli to bylo předloni, nebo loni. Ale bylo to celou dobu, od roku 2004 do nedávna. Teď se s tím něco udělalo, ale nevím, jestli tam tedy museli mít osm stromů, nebo musí ze čtyř stromů sklidit ovoce. Nevím. Ale rozumíte, to jsou stovky věcí, který jsou nesmysl. Takže já nejsem proti tomu, že se někdo stará o přírodu – naopak – to se všichni musíme starat. Příroda, to je náš domov. Já jsem byl odjakživa takto vychovávaný, Měli jsme 14 hektarů polí, a byly jsme dvě děti, a bylo nám hodně málo, a už jsme se musely starat, a ještě jsme to musely odevzdat do družstva. Takže já k tomu mám velice dobrý vztah, nemám s tím žádný problém.

Ale jenom barbaři, který z toho nepochází, který tam nikdy nebyli a který přišli a mysleli si, že zemědělství bude zlatý důl – tak možná někteří to dělají. Já neříkám, že to nikdo nedělá s tím, aby z toho co nejvíc získal, ať je to, jaký chce, ať je kvalita, jaká chce. Proto vám říkám, my třeba máme každou šarži směsi, kterou dáváme dobytku, prasatům, nebo drůbeži, tak u všechno máme nechaný vzorky, dokud dané zvíře žije – myslím tím monogastry, kteří žijí krátkou dobu – u hovězího se to nedrží tak dlouho – a kdyby byl nějaký problém, tak se tento vzorek vezme, dá se hned na rozbor, tedy znova se rozboruje, protože rozbory se dělají běžně, když se vyrábí. Ale z konkrétního vzorku toho, co odejde v jednom autě, uděláme vzorek, a ten se uchová a hodnotí se. My si nic nedovolíme. Víte, co by to bylo? Víte, co dneska máme kontrolních ústavů? Je jich dost, a jsou docela dobrý, fungují. A když budou fungovat a budou se starat, a nebudou to mít vyřešený tak, že sem z Ukrajiny jde obilí, a v šesti státech mají problém s mykotoxiny, s plísněmi, a s reziduem, a s dalšími věcmi…

Martina: S rezidui z čeho?

Zdeněk Jandejsek: To jsou rezidua z postřiků.

Martina: Z postřiků. Z chemických postřiků, fungicidních, a tak?

Zdeněk Jandejsek: Takže všichni měli problém.

Martina: Jenom my ne.

Zdeněk Jandejsek: Poláci, Maďaři, Slováci, Rumuni měli problém, a jedině my jsme to sem vozili, zlikvidovali jsme trh s obilím, a říkali jsme, že to je v pořádku.

Martina: Takže my i jíme za mír.

Zdeněk Jandejsek: My jíme za mír. Ale je to zase jednoduchý: Obilí, který sem šlo, tady vůbec nemělo zůstat, my jsme měli přebytek, a my jsme toto obilí, protože bylo samozřejmě laciný, kupovali a dávali do mlýnů, na jídlo. Ale je to přece tak jednoduchý. Na hranici stop, odeberu vzorek, zaplombuji, jedu na druhou stranu hranic, a pokračuje to dál. A pokud to nepokračuje dál, tak samozřejmě udělám rozbor, a jak tam je chyba, tak to vrátím. Ale ne, my jsme to udělali tak, aby tam chyba nebyla. My jsme to měli tak, že to budeme dělat až tam, kde se to vyskladní, a tam vám dají cokoliv, a řeknou: „Tady to je ukrajinský.“ Copak to poznáte, když je to volně sypaný? Jak poznáte, jestli to je ukrajinský, nebo český?

Tvrzení, že kysličník uhličitý škodí, je nesmysl. CO₂ je ve vzduchu 0,038 procenta, a potřebujeme ho, aby v rostlinách neprobíhala fotosyntéza, jinak umřeme.

Martina: Pane inženýre, vy jste se mnohokrát zmiňoval o chovu prasat, a zmínil jste se taky o chovu slepic. Jak vnímáte myšlenku, že je v Evropě potřeba, pokud možno co nejvíce, snížit chovy hospodářských zvířat, protože vypouštějí příliš mnoho plynů, ať už je to hovězí dobytek, nebo vepřový? Jak vnímáte, že někteří ekologové dokonce říkají, že hospodářská zvířata škodí víc než automobily. Co si s tím počít?

Zdeněk Jandejsek: To musíte mluvit s vědci, který tomu rozumějí. Je to úplná hloupost. Co se týká kysličníku uhličitého, tak ho máme ve vzduchu 0,038 procent. A kysličník uhličitý určitě potřebujeme, bez toho by v rostlinách neprobíhala fotosyntéza, nedělal by se chlorofyl, a umřeli bychom na to, že bychom neměli pro nikoho, kdo se živí zeleným, potraviny. Takže tyto hlouposti, že kysličník uhličitý škodí, to je nesmysl. Geologové, kteří to dokážou prokázat podle hornin, podle různých rozborů, přišli na to, že tady bylo až 1,5 procent, a teď je 0,038 procenta.

Martina: My jsme tady měli geologa Václava Cílka, a ten to zas rozebíral trochu jinak.

Zdeněk Jandejsek: Cílek je vynikající, já ho mám rád, sešel jsem se s ním mockrát, vynikající chlap, ale tady cituji docenta Jana Pokorného od Jindřichova Hradce, který dělá v několika akademiích. Promluvte si s ním.

Martina: Myslím, že tady byl.

Zdeněk Jandejsek: A on bude říkat to, co říkám já. Takže kysličník uhličitý – to s tím vůbec nemá co dělat. Co se týká dusíkatých věcí, čpavku, který tam je, tak samozřejmě, není to, řek bych, bez problémů, ale čpavek se naváže během čtyř let do půdy, do rostlin, takže to vůbec nemá žádný vliv. Ale je potřeba říct, že my jsme tady měli až 100krát víc zatížení planety zvířaty, když tady byli brontosauři, sloni, a toto procento bylo obrovský. A zase vám to řeknou lidé, co dělají kolem geologie, protože znají zbytky, mají to z toho všechno vytažený. Ale nikomu to nevadilo, všichni se uživili, protože bylo právě dost kysličníku uhličitého, takže rostliny rostly obrovským způsobem. A proto přesličky měly několika metrů, proto měly kapradě několika metrů, protože tady bylo dost kysličníku uhličitého. A z my toho máme fosilní zdroje – vždyť ty jsou rostlinného původu. Co je ropa? Mně to připadá, že teď nechodíme ani do základní školy. Toto jsme se učili na základní škole. Takže tyto hovadiny, co tady jsou postavený – to je proto, aby lidstvo bylo redukováno, abyste se o něj nemuseli starat. Já to teď už říkám, dřív jsem si to tak neuvědomoval, ale dneska už to říkám jasně. Kennedy junior vám to brzy vysvětlí s věcmi kolem covidu.

Cílem ideologie globalismu je, aby nebylo moc lidí, aby zbyli jen poslušní s čipy, kteří budou řízeni jako panáci. A nebude potřeba rostlinná a živočišná výroba.

Martina: On už mnohé, mohu říci, naznačil, a řekl to poměrně jasně.

Zdeněk Jandejsek: To všechno se ukáže. To je všechno ideologie globalistů – nemít tady moc lidí, mít tady ty lidi, který budou poslouchat, všem dát čipy, a řídit je jak panáky. To je cíl všeho. A nebudou potřebovat rostlinnou a živočišnou výrobu, protože nechtějí na planetě 10 miliard lidí v roce 2052, pokud bude tahle populace růst, tak jak roste. Ne u nás, tady moc neroste, ale v Africe, v Asii, a všude. Oni chtějí, aby tady byly dvě, tři, čtyři miliardy lidí, možná dokonce někdo říká, že jedna miliarda. Jsou dohady o tom, jak to vlastně je. Ale vždycky se slezou v Davosu, a tam si řeknou, jak dál.

Martina: Pane inženýre, teď mi dáváte, abych to řekla lidově, docela nakládačku. Ale řekněte mi, dává vám v této souvislosti smysl to, jak velkou módou je třeba vegetariánství, veganství, jak je to podsouváno lidem. Ale netvrdím, že to tak nebylo, protože v historii…

Zdeněk Jandejsek: V historii to tak nikdy nebylo.

Martina: Já se snažím dělat opozici, a chápu, že když se někdo zabývá živočišnou produkcí, tak určitě nebude plédovat za vegany. Takže tady se vlastně ptám, jak to vnímáte, a tuším, že tomu asi nebude příliš nakloněn. Ale přesto by mě zajímal názor člověka, který pracuje s matérií, protože to má v sobě vždycky přímočarý fortel.

Zdeněk Jandejsek: Tak já nemám nic proti vegetariánům. Jestli si chtějí trošku podlomit zdraví, tak ať to dělají, klidně, to není vůbec problém. Ale u dospělých už to nic špatného neudělá, možná jim to i prospěje, z toho hlediska, ať nejsou všichni plní, jako jsem já. Ale měli by myslet na své potomky, měli by myslet na své děti. Když se dětem od jednoho, nevím do kolika let, nedostane živočišná bílkovina, ani hovězí, tak mají slabší vývin mozku – to je dokázaný a prokázaný. Já to zlehčím, a řeknu to tak, že pokud by naší předci dodneška sbírali jenom semena, a neživili se živočišnou bílkovinou, tak ještě skáčeme po stromech. Vývoj člověka, mozku a myšlení, a posun, zapříčinila živočišná bílkovina. To všechno je přeci dokázaný. To všechno je dokázaný. A pak se mě ještě samozřejmě vždy žáci ptali, proč neandrtálci vyhynuli, a my, homo sapiens, jsme zůstali. To taky víte, že jo?

Martina: Ano.

Zdeněk Jandejsek: Takže to nebudeme rozebírat.

Martina: Ale můžete to pro posluchače rozebrat.

Zdeněk Jandejsek: Tak hlavní věc je, že homo sapiens pracovali společně, dělali tlupy, cokoliv, a to je zachránilo, protože dokázali živočichy nějakým způsobem přemoct, a měli výživu. Kdežto neandrtálci byli spíš v rodinách, a zkrátka neměli šanci se o sebe postarat. To byl hlavní důvod. Takže živočišná bílkovina je hrozně potřebná. Ale záleží na každém. Vždyť nemusíme mít maso pětkrát, nebo sedmkrát za týden. Já už jsem člověk ve věku, a psal jsem vám údaje – vy jste si to přečetla – že nám běhaly po dvoře kachny, husy a všechno možný, ale nikdy jsme neměli maso sedm dní v týdnu. Měli jsme ho tak maximálně čtyřikrát.

Martina: Dneska se tomu říká módně reduktariánství. A já jsem se musela doptat, co to je, a znamená to: Obyčejná skromnost, nebo střídmost.

Zdeněk Jandejsek: Střídmost, ano.

Martina: To určitě neuškodí. Nicméně, když jste tady vychvaloval živočišnou bílkovinu, tak víme, že v historii bylo mnoho slavných umělců, vědců, vegetariány. A takový Denis Diderot francouzský filozof…

Zdeněk Jandejsek: Myslíte, že od prvního roku?

Martina: Myslím, že právě ne, že to je asi věc rozhodnutí v dospělém věku. Na druhou stranu tehdy byla možnost dostat se k masu – když se podíváme 150 let zpátky – poměrně vzácná, a byla to sváteční záležitost. Ale já se zeptám ještě na jinou věc: Řekněte mi, jak by vypadalo naše, myslím evropské zemědělství, a potravinářský trh, kdyby se opravdu podařilo zeleným iniciativám tak zásadně zamést s produkcí hospodářských zvířat a s jejich chovem? Já strašně nemám ráda slovo „výroba“.

Zdeněk Jandejsek: To jste řekla správně, s chovem, ano. Myslím, že k tomu nedojde, protože to začne dělat problémy v tom smyslu, že lidé nebudou zdraví, a začne to být vidět na délce života. Vezměte si, že ještě před pěti lety to ještě furt rostlo, a pak se to zastavilo, a teď už to jde dolů, třeba u chlapů. Takže pokud nebude živočišná výroba, nebude ani rostlinná, protože bez organiky…

Když se podaří omezit produkci hospodářských zvířat, jak to chce EU, nebude kejda, nebude hnůj. To znamená, že nebudou výnosy, a bude nedostatek rostlinných potravin.

Martina: Nebude kejda.

Zdeněk Jandejsek: Nebude kejda, nebude hnůj, nebude nic takového, to znamená, nebudou výnosy, začnou klesat, a bude nedostatek v rostlinné výrobě. A to by si měl každý uvědomit, že bez organiky v půdě to fungovat nebude. A že bychom to dělali jenom průmyslovými hnojivy? Tak pokud nebude v půdě organika, to znamená, nebude fungovat sorpční komplex, který je v půdě, tak nebudou růst ani rostliny a výnosy klesnou. Jak to bylo před šedesáti lety? Hnojiv byla nula, a výnosy byly oproti dnešku třetinový, takže bude nedostatek všeho. To jsou fantasmagorie, to jsou hlouposti.

To vymyslel Timmermans, a tento člověk, to je fanatik, to není normální člověk. Já jsem se s ním v Bruselu sešel, asi třikrát, nebo čtyřikrát, to jsem ještě ani nebyl šéfem Agrární komory, a tam se připravovaly tyto nesmysly. Jezdíval jsem tam ještě v době, kdy jsme měli společenství velkých podniků, a Martin Hlaváček mi tlumočil do francouzštiny. A mluvil jsem s ním třikrát, čtyřikrát, a tam jsme dělali věci, který jsem dneska s vámi diskutoval, podpory, a jak by Evropa měla fungovat, a proč to tak je, a tak dále. Dneska si myslel, jak to v Holandsku vyhraje, tak odešel, šel do Holandska, a tam ho nezvolili, takže je konečně pokoj. Takový člověk do takovýchto funkcí nepatří.

Takový člověk musí myslet na lidi. Lidé v těchto funkcích by si měli uvědomit, že to mají za to, že mají nějaký morální povýšení od lidí, a měli by mít radost z toho, že je někdo zvolil, a že můžou lidem pomoct. Lidé si je volej proto, že si myslel, že jsou chytřejší, schopnější, a že jim budou pomáhat, že se o ně budou starat. Ale jak se do takovéto filozofie nedostaneme, a půjdeme do funkcí proto, že tam chceme získat peníze, nebo moc – dneska spíš už moc, protože peněz už mají dost z bývalých zaměstnání – tak to bude všechno špatně. Půjde to špatným směrem. My tam potřebujeme dostat lidi, který za život prokázali, že něco dokázali vyrobit, postavit, a předvést, že něco umějí, a že k tomu nepotřebovali žádný zlodějny, nepravosti, a přesto to dokázali. A že na závěr, na sklonku života, do 55 let, mají tolik zkušeností, že chtějí lidem pomáhat. Že chtějí kultuře, národu, vlasti, pomoct. To jsou u mě ti, který to mají řídit. To jsou lidé, kteří by měli sloužit národu, a nikoliv lumpárnám a zahraničnímu kapitálu.

Martina: Pane inženýre Zdeňku Jandejsku, řekněte mi, my jsme tady dnes probrali leccos, a vy jste řekl několik návodů, jak by se dalo pomoci našemu zemědělství, a možná celé evropské zemědělské politice. Jak vidíte rok 2025 v své oblasti podnikání? Myslíte, že dojde na něco z vašich slov? Nebo je zelený vlak příliš rozjetý, takže nadále míří kupředu, bez ohledu na to, co s sebou strhává?

Zdeněk Jandejsek: To je hrozně těžká otázka. Tento vlak je hodně rozjetý. Mám teď zprávy, co komunikuji s některými poslanci, že tento vlak je tak rozjetý, že se to bude těžko zastavovat. Ale myslím, že se to zastaví, protože to nemůže takhle fungovat, protože se v řadě věcí ukazuje, že to bylo krátkozraké a že to jsou hlouposti.

Martina: Zastaví se to, až nám dojde šťáva. Nezastaví se to pravděpodobně dobrovolně.

Zdeněk Jandejsek: Jistě, dojde mu šťáva. Jestli se to může zastavit? Zastavit se to může, ale určitě se to nezastaví v průběhu roku 25, ale může se to zastavit na konci klidně roku 25. Dám příklady: Viděla jste volby v Německu, a to byly jen tři spolkový země. Teď se to ještě posune, takže je nebudou mít jenom země, ale budou to celoněmecké parlamentní hlavní volby. To je jedna otázka. Druhá je volba prezidenta ve Francii. Podívejte se Španělsko. My jsme tam měli od nás hochy, aby se podívali na živočišnou výrobu vepřového. Oni se tím chlubí, mají 40 milionů prasat, což je obrovské číslo, a 10 spotřebují, 30 vyvážejí do Číny. A teď, jestli to Čína zastaví, tak to bude průšvih, zase bude trochu nadbytek, ale to bude chvilka, protože to obrovsky klesá hlavně v Německu. Německo před třemi roky bralo 2 400 000 prasnic, a teď jen 1 400 000, takže Evropa jde tak, jak jste říkala, že to jde úplně všude. Takže si myslím, že k problémům dojde, a budou tak velký, že se to rozklíží a skončí to. Ale jestli to bude v průběhu roku 25, na to nedokážu ani říct názor, protože je tam tolik faktorů, které to ovlivňují. Začíná to v Americe, dále je BRICS, další věci, takže může vzniknout nedostatek vajec a tak dál. Přijde horší počasí, bude neúroda, nic se nedoveze, a tak dál. Takže to se může objevit, a může toho být tolik, že to nedokážu vlastně vyhodnotit. Ale víme, že stav je hodně katastrofální. Jestli budete chtít, tak si pusťte interpelaci našeho pana doktora Davida, velice pracovitý člověk…

Martina: V Evropské parlamentu.

Zdeněk Jandejsek: Měl jsem s ním nejlepší zkušenosti, když jsme něco prosazovali. A on tam právě interpeloval nějakou – nevím už, kdo to byl – přesně s dotacemi, jestli se to změní, a jak to bude dál. Já se s ním docela často bavím, protože on je pracovitý člověk – a to je hlavní věc. A kdybyste viděla ty odpovědi, tak byste si myslela, že ten člověk je z Marsu, že vůbec neví. On mu kladl jasný otázky, on odpovídá na něco jiného typu: „To víte, že to budeme řešit. Na to přijde řada.“ Ale aby řekl jednu konkrétní věc, to ne. Stačí, když si to pustíte – nebo vaši posluchači – a uvidíte, co tam je za velení.

Martina: Říkal jste, že se to musí rozpadnout, rozklížit. Máme my, jako země v tom stavu, v jakém naše zemědělství, chovatelství, sadařství, zelenina je, potenciál být alespoň částečně soběstační?

Zdeněk Jandejsek: Tak už jsem to v podstatě řekl: Pokud by to, co jsem tady celou dobu říkal, napravilo, tak si dovolím tvrdit, že budeme soběstační nejdéle do deseti let – to platí pro vepřový. Do pěti až sedmi let to bude drůbeží. To jsou jednoduché investice. Když bych chtěl něco podporovat, kdybych se vrátil k podporám, dotacím, tak přece nemůžu podporovat, rozdávat peníze, a nic proti tomu nemít. Já můžu říct: „Dostaneš na tuto stavbu 70 procent, a dosáhneš takové výroby, a takové výsledky. Když je dosáhneš, tak já ti to odpustím: Jeden rok tolik, druhý rok tolik, třetí rok tolik. A když to nebudeš dělat, tak všechny peníze vrátíš. Vždyť je to tak jednoduché, na tom není nic složitého. Podniky, když budou vědět, že jsou na tom závislé, že musejí mít určitou prosperitu, že musejí makat, že peníze, podpora budou, ale budou tehdy, když něco dokážou, tak je to za chvilinku vyřešeno. My hodně stavíme, my jsme relativně veliká firma, takže dneska děláme podle žebříčku 26 procent drůbežího masa republikové produkce, a asi tak 25 procent české vepřové produkce, takže jsme velice intenzivní podnik z hlediska živočišné výroby. Aniž byste to věděla, tak jste mě tady hezky zkoušela, takže to bylo dobré. Mně to vůbec nevadí, já vám to rád řeknu. My jsme to nezvýšili ze dne na den, my jsme v roce 90 začali z nuly, takže já tohle znám.

Chceme dělat celoroční produkci zeleniny ve sklenících, kam budeme vhánět kysličník uhličitý, aby to líp rostlo. To jsou fakta, to se normálně dělá.

Martina: Vy dnes máte 2 000 zaměstnanců.

Zdeněk Jandejsek: 2 500. Máte stará čísla.

Martina: Tak promiňte: Kdo chvíli stál, již stojí opodál – zatímco Jandejsek roste.

Zdeněk Jandejsek: To je o tom, že se musíte trochu zadlužovat, a to není moc dobře, i když zadlužení není tak vysoké. Banky nám zatím furt nabízí peníze, každý týden někdo, to není problém si dneska půjčit peníze pro nás – máme 12 miliard obratu. Takže 12 miliard zemědělské prvovýroby, a v potravinářském průmyslu, bez jakéhokoliv jiného průmyslu, to myslím, že je docela zajímavé číslo. A myslím, že krmíme vepřovým čtvrtinu z našeho, a zrovna tak s drůbežím. Ale pozor na to, máme jenom 57 procent drůbežího, ale 43 procent dovážíme.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, je začátek roku, začátek roku 2025, jaké máte přání? Jako podnikatel jste dosáhl mnohého, jako Zdeněk Jandejsek máte děti, které jdou ve vašich stopách, rodinu. Řekněte mi, když to takto nasčítáte, co je ještě před vámi jako nějaké přání, sen, vize?

Zdeněk Jandejsek: Tak z mého hlediska potřebuji akorát zdraví. Děti to postupně přebírají, dělají už hodně, a já jim samozřejmě říkám, že ještě musejí hodně chleba, tvrdých krajíců spapat, než dostanou zkušenosti, protože zkušenost je obrovská část úspěchu. A pokud je nemáte, tak naděláte chyby. Já jsem je taky dělal, ne, že nedělal. A co se týká cílů, tak do roku 26 chceme uzavřít činnosti, vepřové, drůbeží, a tak dál, a nebudeme je rozšiřovat. Ale chceme se pustit do toho, co nám tady chybí, tedy rádi bychom začali dělat celoroční produkci zeleniny ve sklenících, kam tedy budeme vhánět kysličník uhličitý, aby to lépe rostlo – to jsou fakta – to se normálně dělá. Když si najdete ty, co dělají skleníky, co už tady s tím začali, to tak je. Myslím, že jsme docela blízko u Prahy, takže tam zelenina bude potřeba, a měli by mít zeleninu čerstvou, a měli by jí mít všichni dostatek. Takže to je mé přání, ale já už se tím zabývat nebudu.

Martina: Nejpracnější část zemědělské výroby. Podle mě.

Zdeněk Jandejsek: Takže všechno se bude dostávat do, jak tomu říkají – kdybyste si pustila pana Blahynku – kontejnerová výroba, průmyslová kontejnerová výroba rostlinných produktů. Takže bychom chtěli začít nejdříve se skleníkem, a na kontejnery ještě počkáme, toho se už nedožiji. Ale to by se mi moc líbilo. A ještě bych před to předřadil to, aby skončily nesmyslné režimy, které tady v Evropě jsou a které jsou postavené na genderových nesmyslech a těchto výmyslech, který nejsou k uvěření. A aby se Evropská unie buď transformovala, nebo to rozpustila, abychom ji pak začali za x let dávat dohromady, až začnou fungovat země, začnou tam fungovat zákony, nastaví se tam lidi, který se nebudou volit nesmyslnými stranami, jako je to dnes, kdy nikdo neví, jestli je pravicová, levicová, nebo jaká je, hlavně aby se dostala k moci. My tam potřebujeme dostat lidi, jak jsem tady řekl, kvalitní lidi k vládnutí, kteří svou kvalitu prokázali. Prokázali to tím, že je za nimi nějaká práce, a na práci, kterou dělali, nepotřebovali nakrást peníze. Takové lidi tam dejme. To by bylo moje úplně největší přání.

Martina: Pane Zdeňku Jandejsku, vidím, že máte do nového roku velkolepá přání. Nejprve vyměnit většinu evropských vlád, a hned pak vlítnout na zeleninu. Tak ať se vám daří. Já vám moc děkuji za rozhovor. Děkuji vám za svěží závan selského rozumu. Díky moc.

Zdeněk Jandejsek: Já děkuji, bylo to prima, škoda, že jsem vám utíkal od otázek, protože mě vždycky napadlo v souvislosti s tím něco ještě dalšího. Takže se omlouvám, že jsem vám to tak trošku rozbíjel.