Martina: Ještě zmíním, že jste také autorem knih Odstíny změny, nebo Svět viděný z Řípu. Přestože touto otázkou v poslední době začínám prakticky stále, nelze ji nepoložit. Řekněte mi, Petře Robejšku: Jak vnímáte změny, které odstartoval prezident Trump v Americe? Mnozí říkají, že odstartoval konzervativní revoluci. On říká, že odstartoval revoluci zdravého rozumu. K čemu se přikláníte vy?

Petr Robejšek: Vzhledem k tomu, že doposud vládla, jakkoliv nekvalitní, protlačovaná woke ideologie, tak se dá, vzhledem k tomu, jak rychle to šlo, mluvit o revoluci – to je jeden z atributů revoluce. Ale mně se líbí daleko víc přirovnání: Vláda praktického rozumu, nebo normálního rozumu, prostého rozumu, protože to je něco, co nejpřesněji popisuje jak jeho přístup, tak i jeho první kroky, ty jeho executive orders, které jeden po druhém dávaly svět zase do pořádku podle toho, jak by asi reagoval člověk se zdravým rozumem. Jestli je to opravdu něco, co se nám všem bude líbit, to budeme moct odhadnout až tak, řekl bych, koncem tohoto roku. Protože jako každý, má i on svou agendu, a lidé okolo něj také.

Martina: Evropské elity, ať už bereme slovo „elity“ vážně, nebo ne, zkrátka evropský establishment, je velmi překvapen z toho, že Donald Trump jak řekl – tak udělal. Překvapilo vás to také?

Petr Robejšek: Ne, to mě nepřekvapilo, protože já jsem ho takhle odhadoval už při jeho prvním termu a jsou doloženy texty, které jsem psal a které by se daly dneska zcela jednoznačně opakovat, o tom, jaký je jeho přístup, a proč náš svět potřebuje právě tohoto vůdce, a proč se ho ti, kteří dosud vládli tenkrát, a vládnou doposud, bojí. Oprávněně se ho bojí, protože on jim rozebírá pravidla hry, která pro ně, a pro velmi mnoho velmi vlivných lidí, jsou naprosto zásadní, a jestliže se mu to podaří, tak je to pro ně zničující.

Martina: Pane docente Petře Robejšku, vy jste před malou chvílí řekl: „Uvidíme, jestli se to bude všem líbit“. Pravdou je, že Donald Trump sliboval, že s ním přichází zlatý věk Ameriky, nikoliv zlatý věk Evropy, nebo zlatý věk celého světa. Řekněte mi, myslíte si, že má sílu, že má potenciál naplnit zlatý věk Ameriky, potažmo s přesahem i pro zbytek světa?

Petr Robejšek: Jen jako úvod, abychom si to uměli dobře zařadit: Něco takového jako zlatý věk Ameriky chtěl také Zbigniew Brzezinski, když naformuloval téze v knize Jediná světová velmoc. Něco takového chtěli i neoconi, a ještě doteď chtějí, a ti si pod tím představovali totéž, co Brzezinski, ti si pod tím představovali to, co dělala Bidenova administrativa. O tom třeba ještě budeme mluvit, tak to nechci prodlužovat tím, že to budu vypočítávat. Takže zlatý věk Ameriky může vpadat různě, podle toho, odkud ho vidíme. Slova o zlatém věku Ameriky, o kterém mluvil Trump – a to byly volební a povolební projevy, to byly projevy pro veřejnost, to znamená, že to člověk musí brát s rezervou – se obracela na ty, kteří ho vynesli k moci.

J. D. Vance vydal, v roce 2016 myslím, Hillbilly Elegy, Elegie za burana – dalo by se říct, nebo za burany, ve které popisuje situaci a vnitřní pocity seskupení, které žije mimo velká urbánní centra. To znamená ti, kteří jsou i mimo mainstream, kteří nakonec platí excesy, které si dovoluje mainstream, nakonec platí, to jsou ti, kteří byli zapomenuti. Každá země je má, a v Americe je jich hodně. A tito lidé ho vynesli nahoru, a k nim mluvil, když mluvil o zlatém věku. Ale zároveň – proto jsem řekl, že za rok zároveň – proto k nám, protože to, co dělá ve jménu zlatého věku tohoto zapomenutého národa, dělal ve skutečnosti i pro nás. Všechny konsekvence toho, co se dosud stalo, jsou pro všechny lidi, kteří se cítili vyloučeni z politického procesu, zneužíváni, podváděni, manipulováni, vykořisťováni. A to jsou dobré zprávy, ale musíme vyčkat, co z toho bude dál.

Finanční šlechta chce Západ vyvlastněním, a odstraněním práv a svobod, předělat na techno-feudalismus, techno-diktaturu, ve které existuje vládnoucí šlechta, a pak jen nevolníci

Martina: Teď jde o to, s kým vším má Donald Trump v Americe takzvaně tu čest, protože když jste říkal, že jste už v jeho prvním volebním období očekával, že bude razantní, tak víme, že mnohem více, než s okolím, bojoval na své vlastní frontě, s takzvaným Deep Statem, a o spoustě věcí, které se pravděpodobně v jeho administrativě odehrávaly, neměl tušení. Řekněte mi, když teď Donald Trump, coby republikán, zvítězil, stojí proti němu v Americe jen opozice v podobě demokratů, nebo je to mnohem složitější?

Petr Robejšek: Mnohem složitější, samozřejmě. To je právě i důvod, proč říkám, že musíme vyčkat. Důvod spočívá v tom, že ve skutečnosti se po volbách odehrává nejenom změna prezidenta ve Spojených státech, a následky této změny pro ostatní svět, nýbrž odehrává se spor, řekl bych dokonce boj, o budoucí podobu západní civilizace. Proto je to důležité. A jediná možnost, abychom mohli mít jakous takous naději, že tento spor dopadne v náš prospěch, je to, že se tento spor odehrává ve Spojených státech a ze Spojených států, protože tam jsou fronty skutečných souběžníků, souputníků, protivníků, dočasných souputníků. Prostě tam je centrum ekonomické a politické moci světa.

Abych to neprodlužoval, tak já sám pro sebe jsem si vytvořil, řekněme, matrici mocenského rozdělení. Na prvním místě jsou ti, kteří jsou momentálně v defenzivě, a já jim říkám „rentiéři“. To je finanční šlechta – aby to bylo ještě více srozumitelné. To jsou ti, kteří chtějí západní společnost pomocí vyvlastnění, pomocí odstranění práv a svobod, předělat do čehosi jako techno-feudalismus, techno-diktatura, ve které opravdu existuje král, vládnoucí šlechta, a potom už jsou jenom nevolníci. A to odstupňovaně – ti, kteří je řídí, a tak dál, ale vždycky už jenom nevolníci – ti, kteří jsou objektem, kteří platí desátky. Představa těchto rentiérů je spojená s USAID. Pro ty, kteří tolik nevědí, USAID je agentura, která sloužila k tomu, aby se miliony a miliardy vybrané od daňových poplatníků převáděly na konta těch, kteří řídili USAID a kteří za USAID stáli. A pro ty, kteří se trošku víc vyznají, tak stejným způsobem, ale mnohem sofistikovaněji fungují private eguity funds, jako je BlackRock nebo jako je Vanguard, které ve skutečnosti tím, že mají podíly ve všech možných podnicích, tak mají rozhodující slovo ohledně jejich podnikatelské politiky, a mají tím pádem možnost je vysávat. Doslova. To znamená, že tady nejde o používání kapitálu ve smyslu: „Investujeme, riskujeme, vyděláme,“ ale jde spíš o to, že tady máme dojné krávy, které řízeným způsobem vysáváme tak, aby nechcíply, ale přesto je nemilosrdně vysáváme. A dojné krávy, to jsou firmy, které kdysi byly samostatné, a nyní jsou pod vlivem těchto podnikatelských finančních fondů. A za nimi stojí finanční šlechta, která ve skutečnosti vidí pokrok ve světě, ale nevnímá ho jako šanci pro nějaký další rozvoj – zejména hesla „technika“, „modernizace“, „AI“, a tak dále, ale vnímá tyto elementy, které jsem popsal, jako lepší nástroje řízení společnosti.

Martina: Pane docente, když hovoříte o finanční šlechtě, rentiérech, tak máte na mysli nadnárodní bytosti – nikoliv jenom v Americe?

Petr Robejšek: Mám na mysli londýnskou City, a mám na mysli zejména Wall Street, respektive ty, kteří nevystupují na veřejnosti, tedy podílníky třeba BlackRocku, nebo podílníky Vanguardu, což je typická představa někoho takového. To je jedna strana. Druhou strana reprezentuje – v mých očích – velmi dobře a ofenzivně, a zatím z jeho hlediska jistě úspěšně – Elon Musk. Těm já říkám technofreaks. Ti jsou stejně, nebo ještě i víc bohatší než ti, kteří jsou na druhé straně, i když to se dá těžko změřit. Když třeba počítáme, komu patří zeměkoule, to znamená pozemky ve světě, tak to úplně tak jasné není, ale operativní kapitál mají větší. A to jsou ti, kteří – a v tom je ten rozdíl – ještě věří na možnost ekonomického růstu. To rentiéry už úplně nezajímá. Rentiéři chtějí dělat to, co rentiéři, to znamená sedět v chládku a kasírovat, a shlížet dolů, jak jejich zástupci tou či onou formou vykořisťují a vysávají ostatní.

Tito lidé očekávají pomocí techniky zvýšení eficience. Proto také ten vítězný tah instituce, která zvyšuje eficienci všeho, administrací Spojených států – to je pro mě, v konečném efektu, to nejnebezpečnější – třeba se k tomu ještě dostanu. A toto seskupení – tam patří Peter Thiel, tam patří lidé, kteří jsou zejména zakotveni v Silicon Valley, ale to není úplně nejpřesnější – a tito lidé očekávají, že ekonomický růst je možné mobilizovat i nadále, a vědí, že k tomu potřebují konzumenty. Nepotřebují otroky, nepotřebují chudé bezzemky, jako finanční šlechta. Oni k tomu potřebují konzumenty, oni k tomu potřebují i inovace. To znamená, že k tomu potřebují i něco jako svobodu ve společnosti. To ti první vůbec nepotřebují. „Nebudeš mít nic, a budeš šťastný“, a budeš mlčet. Zatímco tito ještě pořád operují s tím, že rudimentální elementy tržního hospodářství, jako právě inovační, inovativní moc lidí, kteří hledají svůj zisk, se dá ještě na nějakou dobu zmobilizovat.

A teď, abych to už neprodlužoval, tak jenom ještě jednu větu. Technofreaks plánují pokus oživit a udržet ekonomický růst, přičemž nevěřím, že si nejsou vědomi toho, že až se rezervy eficience, které ve společnosti nepochybně jsou, vyčerpají, tak se dostanou do stejné situace, v jaké jsme my všichni ostatní. Tedy ekonomický růst se ukáže ve svém finálním efektu jako nemožný. A pak budou muset tento problém nějakým způsobem řešit, a pak – a to je moje obava – že právě oni, kteří nám nyní dávají jenom odročení zavedení techno-diktatury, tak poté, co se vyčerpají rezervy eficience pro jejich zájmy, použijí techniku zrovna tak, jako se ji snaží používat WEF, Klaus Schwab, a ostatní.

Bill Gates je finanční šlechta. Považuje se kvůli svému bohatství za božstvo, které je zodpovědné za Zemi a které ji musí ochraňovat před hmyzem miliard lidí, kteří po ní lezou.

Martina: Pane docente, z vašeho vyjádření je teď markantní, že vidíte, že se v Americe a na Západě bojuje o mnohem více než jen o to, jestli Donald Trump zůstane ve funkci, nebo se ho podaří nějakým způsobem odstavit. Vy jste řekl, že teď právě probíhá spor o budoucí podobu západní civilizace. Uvědomuje si to Donald Trump?

Petr Robejšek: Určitě. Trump si to uvědomuje. Já si dokonce myslím, že je jednak obecně – a jistě jenom účelově, mediálními pěšáky, které známe také od nás, a intelektuální pěšáci jsou také většinou zastoupeni ve všech vládních stranách v Evropě – podceňován, ironizován, zesměšňován, a přitom nechápou, že tento člověk je schopen velice jednoznačně rozeznat to, co je důležité, a to pojmenuje, a na to působí. To přesahuje jejich schopnosti. Tento člověk si dobře uvědomuje, co se děje, ale říká si: „Mám čtyři roky. Mám za sebou administraci, která Ameriku zatáhla do absolutního marasmu a bažiny. Mám šanci zapsat se do dějin jako opravdu ten, který dovedl tuto zemi do zlatého věku, včetně toho, že Amerika bude opět fakticky nejmocnější superpower na světě.“ A to myslím, že jsou jeho ideje. A dobře si uvědomuje – a to je právě praktický byznysmen – že dočasně je výhodný ten, dočasně je výhodný ten, a pak může dojít ke krizi, může dojít ke konfliktu, už ho nepotřebuji, musím počítat s tím, že ani někdo jiný nemusí potřebovat mě, a bude na mě útočit. To znamená, že je mu známý běžný byznysový život, a podle něj se chová, uvědomuje si konstelaci, a strategické rozdělení. Myslím, že dobře ví, o co jde, ale tolik ho nezajímá to, jak to posléze dopadne na nás. On hraje na své úrovni, ve své lize, ve svém světě, a ve fixaci na své dědictví, tak říkajíc, ve smyslu historického dědictví.

Martina: Když se podívám na obavy, s kým vším Donald Trump musí teď měřit síly, tak se velmi často zmiňuje jméno Billa Gatese, který určitě patří do jedné ze dvou skupin, které jste jmenoval, protože víme, že Bill Gates velmi vysokou částkou, šlo o desítky miliónů dolarů, sponzoroval kampaň Kamaly Harrisové. Pak se ale také hovoří o tom, že Bill Gates musí měřit své síly s „matrixem Sorosovců“. Myslíte si, že to je přehnané? Protože kdokoliv tady u nás v Evropě chce poněkud diskvalifikovat argumenty o tom, že tady je na pozadí velmi vlivná síla, tak říká: „No jo, co byste si počali bez toho vašeho Sorose“.

Petr Robejšek: Já myslím, že Bill Gates je souputník finanční elity, finanční šlechty. Ale to jsou věci, které dělám velmi nerad, ale v tomto rozhovoru – když to posluchači přijmou jako hypotézu – se to dá obhájit. Je to vlastně jakási nějaká motivační analýza Billa Gatese. A já si o něm myslím – se vším rizikem, a jak říkám, klaďte si své otazníky podle toho, jak se vám to líbí – že on je někdo, jehož bohatství ho posunulo v jeho očích do pozice božstva, do pozice někoho, kdo je zodpovědný za Zemi, kdo je vládce, a tím, který zeměkouli musí ochraňovat před hmyzem, který po ní leze. Všemi těmi miliardami lidí, kteří se chovají tak, jak by si to on nepřál, a kterých je vůbec příliš moc. V tomto ohledu není jistě souputníkem Elona Muska. Gates jistě není ten, který favorizuje technologii jako nástroj k dalšímu ekonomickému rozvoji. To je přesně kontra k tomu, co vlastně on spojuje se svou odpovědností za Zemi, se svou odpovědností za to, jak bude vypadat klimatická situace, a všechny tyto záležitosti, které známe. To znamená, že on je spíše souputníkem, řekněme, seskupení finanční šlechty, kteří jsou spíše konzervativní, až reakcionářskou vrstvou, která říká: „Ti tam dole jsou objekty naší moci, ale oni si myslí, že ne, a snaží se tomu vzpírat. Demokracie, svoboda, národní státy – to jim musíme vytlouct z hlavy“. A tento caesarovský přístup má v mých očích zcela jistě také Bill Gates. A ostatně není úplně náhodou to, co jste citovala, kolik investoval do Kamaly Harrisové, a jak dalece, a intenzivně se zabývá výzkumem nakažlivých chorob všeho druhu, a s jakými záměry, s jakými výsledky. Takže si s Elonem Muskem zcela zřetelně nerozumí, to jsou opravdu dvě osobnosti, které jsou naprosto kontrární. To vidí i laik, který je vnímá jenom z obrazovek.

George Soros je nejznámější z těch, které lze pojmenovat jako světovou plutokracii

Martina: A jakou roli na tomto velkém „nadnárodním divadle“ hraje George Soros?

Petr Robejšek: Myslím, že on je nejznámější z těch, které bych pojmenoval jako „světová plutokracie“. To jsou jenom jiné názvy pro finanční šlechtu. On je známější než ostatní, kteří myslí úplně stejně, a tím, že je známější, tak je příliš často citovaný a možná i činěný zodpovědným za věci, které ani neudělal, nebo za ně ani nemůže, ani nejsou v jeho moci. On je jistě na druhé straně, na opačném břehu, ale je to jenom figurka, stejně jako se svého času mluvilo o Klausu Schwabovi, což je také reprezentant tohoto druhého křídla.

Martina: Petře Robejšku, Amerika od své velké změny opakovaně kritizuje stav demokracie a svobody v Evropě. Myslíte si, že oprávněně? A že jenom kvůli tomu, že tam mají pár týdnů změny, mají pouvoir nás hodnotit tímto způsobem?

Petr Robejšek: Ani ne tak proto, že je to opravdu jen pár dní změn, ale hlavně proto, že to, co tady je, zavinila Amerika. Řeč J. D. Vance v Mnichově byla stylisticky rozkošná, brilantní, dobrá k poslouchání, ale pokrytecká. Pokrytecká zůstane do té doby, dokud Američané – a ani to nemusí otevřeně uznat, ale měli by podle toho jednat – neudělají zásadní kroky pro to, aby se to, co natropili v Evropě, napravilo. A to jsou Američané, to je pokračování vládnoucí vrstvy – která dříve byla Bidenovou administrací, a dneska je to Trumpova administrace – do současnosti. Amerika, která tenkrát měla moc a zodpovědnost za svět, z něj udělala „woke city“. Pobláznila svět, protože to přikázala, donutila Evropu k tomu, aby se zřekla levných zdrojů energie, donutila Evropu ke všem nesmyslům, které Evropa dělala, a proto se teď nemůže jen tak postavit na řečnickou tribunu, a s filozofickým, a možná až s pastorálním tónem, nám číst levity. Amerika je zodpovědná za to, co se stalo, a jak říkám, zůstane to jenom prázdným řečněním do té doby, dokud Amerika – a nemusí to být otevřeně, všechno před tím také nebylo otevřené, tenkrát všichni lidé, kteří okolo Bidena dělali politiku pro Evropu, ovlivňovali Evropu diskrétně, ne na prvních stránkách novin – dokud Trumpova administrace, aby byla věrohodná, stejně diskrétně, nezmění koordináty, ve kterých jednají zdejší evropská média, ve kterých jednají zdejší evropští politici. A dokud toto neudělá, tak je to pro mě jenom stylisticky pěkně řečeno, vystiženo, co se děje, ale chybí tam uznání zodpovědnosti, kterou mají.

Amerika a Evropa jsou spojité nádoby, a přetlak za oceánem je větší než zdegenerovaná politická třída v Evropě. A tento tlak se bude pomalu, ale jistě, prosazovat i v Evropě.

Martina: Petře Robejšku já jsem velmi ráda, že na to poukazujete, protože když se teď ukazuje, i díky Donaldu Trumpovi, který zveřejnil ty cifry, že celá Evropa byla prošpikována penězovody z Ameriky – ať už šlo o USAID, nebo o jiné zdroje – a tady tyto peníze podporovaly instituce, politické neziskovky, které podle notiček vytvářely nejen atmosféru v Evropě, ale přímo ovlivňovaly politické názory. Myslíte si, že už jenom kvůli tomu, že Donald Trump přiškrtil tuto potrubní poštu peněz, máme šanci, že se nás v Evropě tyto změny také dotknou?

Petr Robejšek: Určitě ji máme už jenom proto, že Amerika a Evropa jsou spojité nádoby a že přetlak za oceánem je větší než zdegenerovaná politická třída tady. Když se podíváte, kdo vládne dneska Evropě, tak až na velké výjimky jsou to prapodivné osobnosti, které dělají všechno možné, ale hlavně se starají o své vlastní zájmy, a poslouchají ty, kteří stojí za nimi, a neposlouchají své vlastní voliče. Tento přetlak z Ameriky se bude pomalu, ale jistě prosazovat i v Evropě. Ale tady navazuji na to, co jsem řekl před chvílí: Američané ve vlastním zájmu, ale z hlediska: „Vy děláte hlouposti, a my bychom to mohli změnit,“ mají i povinnost udělat něco víc. Zatím udělala Trumpova administrace pro redemokratizaci Evropy mnohem méně než Musk tím, že koupil X. Tento prostor, tato platforma pro svobodnou výměnu názorů, je vlastně doposud to nejúčinnější k vyrovnání dluhu, který Amerika má vůči Evropě v tom smyslu, že se v Evropě bojuje o zachování demokracie, o základní práva a svobody lidí. V tomto smyslu udělala americká administrace, její političtí aktéři, velmi málo, nebo nic. Nejvíc udělal Elon Musk jako přidružená výroba americké vlády tím, že osvobodil X, vlastně osvobodil Twitter, a udělal z něj X.

Martina: A inspiroval Zuckerberga, který na poslední chvíli zase…

Petr Robejšek: Když se na to podíváme, tak je to až směšné, jak rychle tito tycoons změnili strany. Tato – a nemohu říci nic jiného – ubohost, je máločím překonatelná.

Martina: Ale prošlo mu to.

Petr Robejšek: Prošlo… Neprošlo. Trump nemá důvod ho nějak ničit. Pokud by se bránil, kdyby odporoval, kdyby se pořád ještě snažil podporovat Kamalu Harrisovou, tak by to samozřejmě pocítil, protože Trump má větší sílu, a oba to vědí. On je příliš bohatý na to, aby mu to neprošlo, ale každopádně je pro nás užitečnější na té straně, na které teď je. Ale to, co o něm víme, je to, co víme o všech, kteří se doberou nějaké moci: Kam vítr, tam plášť.

________________________

Manuál Petra Robejška – část 1/4
https://www.radiouniversum.cz/petr-robejsek-manual-petra-robejska-cast-1/

Manuál Petra Robejška – část 2/4
https://www.radiouniversum.cz/petr-robejsek-manual-petra-robejska-cast-2/

Manuál Petra Robejška – část 3/4
https://www.radiouniversum.cz/petr-robejsek-manual-petra-robejska-cast-3/

Manuál Petra Robejška – část 4/4
https://www.radiouniversum.cz/petr-robejsek-manual-petra-robejska-cast-4/

Martina: Vítězslave, máte rád přírodu?

Vítězslav Kremlík: Tak já, kdybych mohl, tak bych bydlel nejraději v lese, takže určitě mám přírodu rád. Mě, upřímně řečeno, dlouhé doby deprimovalo, že jsem se odstěhoval do Prahy, kde přírody moc není, a dlouho mi trvalo, než jsem se vyrovnal s tím, že z okna nevidím kopce, lesy a hory. Ale to k životu patří.

Martina: A když jste v lese, když máte zrovna to štěstí, že tam můžete být, a rozhlížíte se, máte o tento křehký systém kolem vás strach, jako má teď strach spousta lidí?

Vítězslav Kremlík: Jestli by tento strach měl spočívat v tom, že se změní počasí, nebo klima, tak takovýto strach nemám, protože klima se tady mění po miliardy roků, a život na zemi přežil všechna různá období, jako byl jurský park, dinosauři a…

Martina: No, dinosaurům se pak moc nějakou dobu nevedlo.

Vítězslav Kremlík: Tato planeta přežila daleko dramatičtější události, nežli to, že se někde oteplí o půl stupně. To, s čím má průmyslová civilizace samozřejmě problém, je znečištění, které k tomu nepochybně patří a které, zvlášť v počátcích rozvoje průmyslu, je asi nevyhnutelné. Civilizace si musí vydělat na to, aby se mohla začít starat o životní prostředí. Ale my jsme k této zodpovědnosti už, myslím, dorostli, a v 90. letech tady byly obrovské investice – zejména bych podotknul, že tedy za vlády Václava Kaluse – kdy Česká republika investovala do rozvoje a výstavby neskutečného počtu čističek odpadních vod, do odsíření elektráren, kde dopad na životní prostředí, tedy jeho zlepšení, bylo naprosto dramatické. Ale nebylo to zadarmo, bylo to drahé, ale to je něco, co člověk schválí, protože vidí, že to má nějaké výsledky, které jsou okamžitě vidět. Kdežto pokud regulujete emise CO₂ , tak to není vidět nikde, na klimatu se to neprojeví, na počasí se to také neprojeví, a jsou to vlastně vyhozené peníze aspoň v tom smyslu, jak se to dělá doteď. My jsme třeba za covidu měli takový experiment, a krásně jsme si mohli ukázat…

Martina: Nechtěný.

Vítězslav Kremlík: Nechtěný experiment, kdy jsme viděli, jak jsme proti přírodě malí. Lidská produkce CO₂, emise z roku na rok klesly o nějakých 20 procent, což byl velký, největší meziroční pokles, jaký jsme tady asi kdy měli, ale na globální koncentraci CO₂ v atmosféře se to neprojevilo, protože lidská roční produkce tvoří jenom nějakých 5 %, a zbývajících 95 % se uvolňuje z přírodních zdrojů, třeba z oceánů, a tak dál. A v tom těchto 5 procent zmenšených o 20 %, je hrozně málo, a v tom kolísání vůbec nemáme šanci si toho všimnout. A to přitom byly velice bolestivé změny – lockdowny – a těžko říct, co bychom museli udělat s ekonomikou, jak bychom se museli vybombardovat zpátky do doby kamenné, kdybychom chtěli, aby to byl opravdu nějak dramatický pokles. Takže tudy asi cesta nevede.

Martina: Vy jste historik, a změnám klimatu se věnujete už léta, zkoumáte, jak se klima měnilo, kolísalo v průběhu historie. A řekl: jste: „Kdybychom se vrátili do doby kamenné“, ale tam pravděpodobně také probíhaly klimatické změny.

Vítězslav Kremlík: Ano, pobíhala tam spousta dramatických klimatických změn, u kterých vůbec nevíme, co je způsobilo. Mým oblíbencem jsou Heinrich events, tedy Heinrichovy oscilace, a to vždycky jednou za pár tisíc let došlo ke dramatické změně klimatu, kdy najednou začaly na severu tát ledovce, a dramaticky se poměrně rychle oteplilo. Ale my nevíme, co spustilo tání ledovců na severu, takže ani nevíme, jaký byl mechanismus. Ale kdyby se to stalo letos, tak nám řeknou, že za to můžou lidé.

Když byrokrati chtějí něco regulovat, musí mít dokonalý klacek, a možnost nekonečné války. Ideální je uhlík, protože vše, co děláte, i vydechování, je spojeno s emisemi CO₂

Martina: Velmi mě zaujalo, co řekl paleobotanik a paleoekolog Petr Pokorný v roce 2018: „Myslím, že úplně nejsprávnější je přiznat si, že o tak složitém jevu, jako je vývoj klimatického systému planety, nevíme skoro nic. A to je emocionálně hrozně náročné zvláště pro vědce.“

Vítězslav Kremlík: To rozhodně.

Martina: Ovšem vzápětí na to jsem si našla výrok Jana Hollana, astronoma, a experta na klimatické změny, a ten říká: „Je to tak, že oteplování je způsobeno výhradně fosilními palivy, tedy včetně zemědělství a chovu dobytka. Pokud je budeme pálit, tak se dál bude oteplovat. Když je pálit přestaneme, tak oteplování skončí. Můžeme ho zastavit. To je fyzikální jistota.“ Řekla jsem dva názory vědců, a teď někde mezi tím stojí člověk, občan, vyděšený posluchač médií, která mu říkají, že pokud zásadně nezmění svůj život, pokud neodejde z práce, nezchudne, nebude jezdit jenom na kole, tak celá jeho rodina shoří. Trošku to nafukuji. Ale řekněte mi: Může se mezi těmito dvěma názory vyznat laik?

Vítězslav Kremlík: Neznáme budoucnost, ale můžete se podívat, jak vypadá vývoj za posledních, řekněme, 150 let, kdy je tady průmyslová civilizace, a kdy se počasí a klima mění, a můžete vidět, kam jsme za tuto dobu dospěli, jestli se doposud něco dělo strašidelného, nebo nedělo. A výsledkem je, že pokud se podíváte na ukazatele, jako je třeba podvýživa, extrémní chudoba, a podobně, a porovnáte to s vývojem teplot, tak tady máme prokazatelně 150 let oteplování, a zároveň – navzdory tomu, nebo díky tomu, těžko říct – máte dramatický, rekordní pokles chudoby, podvýživy, a to nejenom ve vyspělých zemích, ale už i v chudých zemích. A toto probíhá současně. Takže nemůžete tvrdit, že změna klimatu, která probíhá, má nějak devastující účinky na lidskou společnost. Tady máte měřitelné ukazatele: Jestli lidé mají co jíst, jestli nemají co jíst. Pokud by změna klimatu měla drtivý vliv na zemědělství, tak by neměli co jíst, a my bychom to už teď viděli, to lze exaktně změřit. Ale asi těžko někdo může predikovat, co bude za dalších 100 roků. Nejsme věštci, ale můžeme si udělat názor z dosavadních údajů.

Martina: Já z toho, co říkáte, jasně vnímám, že nepopíráte, že ke klimatickým změnám a výkyvům dochází. Vy také mimo jiné říkáte, že hlavním podrazem v diskuzi je, že jste obviňováni, že popíráte změny klimatu, ale tak tomu není. Vy jenom říkáte, že klima se měnilo vždy a že se nemůže neměnit. Vysvětlete mi, kde se vzala ta posedlost? Já mám pocit, že s termíny „klimatická změna, klimatická katastrofa, Green Deal“ žijeme už odnepaměti. Ale není to tak dávno. Kdy a jak se to zrodilo? Jak se to objevilo v našem veřejném prostoru? A kdo nám to takto vytetoval do mozku?

Vítězslav Kremlík: Tak to je hodně složitá otázka a nevím, jestli jsem chopen odpovědět. Ale asi za tím jsou nějaké, řekl bych, politické vášně. V Sovětském svazu jsme měli velkolepý experiment s vytvořením lepší společnosti, která bude spravedlivější, a tak dál, a víme, jak to dopadlo. A všichni lidé, kteří nemají rádi tržní ekonomiku s jejími nedostatky, najednou ztratili půdu pod nohama a nevěděli, z jakých pozic by měli tuto tržní ekonomiku kritizovat, když ji nemohou kritizovat za neefektivitu, a ani ji nemohli kritizovat za životní úroveň, protože na Západě ve 20. století se i úroveň dělníka zvýšila natolik, že už neměl potřebu dělat revoluce. Ve Spojených státech si i dělník ve fabrice mohl nakonec dovolit nějaký ten domek na splátky, a nějaké auto. Takže tato úroveň kritiky jakoby zmizela.

A mně připadá, že lidé, kteří nemají rádi tento systém, si našli nějaký jiný úhel, ze kterého mohou kritizovat systém, a přišli na geniální jiu-jitsu, tedy, že využijí síly protivníka proti němu, a začnou kapitalismus kritizovat za jeho efektivitu a úžasnou produktivitu. Takže najednou je produktivita něco špatného, a oni cíleně, záměrně navrhují dělat to, co Sovětský svaz dělal nechtěně. To znamená, že ekonomický pokles, ekonomický rozklad, navrhují jako cíl. Tedy, že máme ekonomiku smršťovat, a máme to dělat pod záminkou toho, že průmysl znečišťuje to, či ono. A z nějakého důvodu si vybrali klimatickou rovinu znečišťování. A když se nad tím člověk zamyslí, tak to je asi nevyhnutelné, protože když si vezmete normální znečišťování, tak to se nějak řešilo, a nějak se to poměrně vyřešilo. Zmiňoval jsem čističky a odsíření elektráren, což jsou, ano, nějaké náklady, firmy asi brblaly, protože se jim nelíbilo, že asi budou něco platit, ale dá se to nějak zvládnout, a když tyto reformy uděláte, tak máte nějak hotovo.

A co dál? Tak musíte najít něco jiného, za co budete kritizovat. Musíte najít něco nového, a ideální je najít si něco, co je taková nekonečná válka, která se nedá vyhrát, bude trvat navěky, a nedá se efektivně řešit. A na to je ideální si vybrat něco, jako je uhlík, protože všechno, co děláte, je spojeno s nějakou konzumací energie, a vše, co děláte, má nějaké emise uhlíku. Dokonce, i když dýcháte a vydechujete, tak vydechujete CO₂. Takže v podstatě máte úžasný klacek, kterým můžete bít kohokoliv, každého psa na potkání s ním můžete majznout, protože každý a všechno má nějaké emise, takže můžete regulovat úplně všechno. To je, myslím, splněný sen každého byrokrata.

Klimatická dohoda je z hlediska možnosti klimatického loupení úžasná věc

Martina: Ale tady se to skutečně povedlo, protože tato agenda, která se zabývá klimatem a změnami klimatu, je tak obrovská – od Ameriky až po celou Evropu. Asie, a ostatní země si toho tedy tolik nevšímají, ale tady jsme si to skutečně vzali za své.

Vítězslav Kremlík: Ano, chápu, na co asi narážíte. Toto by se těžko mohlo takhle ujmout, kdyby to ekonomicky někomu nedávalo smysl. A ono to někomu dává smysl. Protože, na jedné straně máte utopické aktivisty, kteří chtějí zničit kapitalismus, a vytvořit něco lepšího. Ale to samo o sobě nemá takovou sílu. Potřebujete nějak finančně zainteresovat různé stakeholders (akcionáře), a to se dá udělat jednoduše tím, že se podíváte, co je ve státní pokladně, do které se vybírají daně od občanů. A tam je spousta peněz, a vy tyto peníze začnete rozdávat. A jakmile můžete vyloupit státní pokladnu, tak to je samozřejmě velice lákavé. Takže začnete rozdávat státní dotace za tyto různé uhlíkové programy, a to je samozřejmě pro spoustu lidí zajímavé.

Martina: V Americe nastal s nástupem Donalda Trumpa v tomto ideologickém směřování prudký obrat. Myslíte si, že má Evropa šanci zavnímat, co se teď v Americe děje? Nebo se naopak vymezí, a bude si dál vést svou ekologickou: „Ať to stojí, co to stojí“?

Vítězslav Kremlík: Zatím to vypadá, že si v Bruselu budou pořád mlít svou. Nevidím tam v dohledné době moc nějakou šanci na změnu, dokud se jim to celé nezhroutí. Třeba, až budou chtít nějak vojensky čelit Rusku, tak zjistí, že nemají peníze, protože si zlikvidovali ekonomiku, a pak třeba, až budou chtít kupovat nějaké tanky, zjistí, že potřebují mít ekonomiku a že ji nemůžou zničit Green Dealem. Potom, třeba, možná, jednou – těžko říct.

Martina: Německo teď přišlo s návrhem, že se bude – co se týká komponentů ke zbrojnímu průmyslu – dělat na tři směny i o víkendech. Tak tím to možná vytrhnou. Když jsem vzpomínala kroky Donalda Trumpa, tak jedno z prvních rozhodnutí bylo, že oznámil, že odstupuje od Pařížské klimatické dohody a že celkově nebude preferovat „zelenou politiku“. Jak se na Pařížskou klimatickou dohodu díváte vy?

Vítězslav Kremlík: Já myslím, že „klimatická dohoda“, je z hlediska klimatického loupení úžasná věc, protože tam státy přijaly závazky, že ročně dají na boj proti klimatu nějakých 100 miliard dolarů. A teď to ještě nějak zvýšily. Ale značná část těchto peněz se vlastně nedává na věci, které nějak souvisí s klimatem. Agentura Reuters v roce 2023 rozkryla, na co vlastně se tyto peníze dávají, a já vám tady přečtu nějaké zajímavosti, a spočívá to v tom, že bohaté země dotují nějaké projekty v chudších zemích, které pokládají za prospěšné pro záchranu klimatu a planety. Takže: Itálie například dotovala expanzi obchodu s italskou zmrzlinou v Asii. Spojené státy nabídly půjčku pro rozšíření pobřežního hotelu na Haiti. Belgie subvencovala film La tierra roja – jestli to čtu správně – což je nějaký milostný příběh z deštného pralesa o lásce drvoštěpa a ekoaktivistky. Japonsko zaplatilo novou uhelnou elektrárnu v Bangladéši, a rozšíření letiště také v Bangladéši.

Martina: Uhelnou?

Vítězslav Kremlík: Uhelnou elektrárnu – ano.

Martina: To mi nějak…

Vítězslav Kremlík: Asi tam měli nějaký ekologický filtr, takže je to prostě ekologické. A jenom tyto čtyři projekty stály dohromady nějaké 2,5 miliardy dolarů. A vůbec nejvíc mě pobavil italský program financování. Italové v rámci záchrany klimatu financovali program kastrování potulných psů a koček v Kosovu. Takže se říká, že se státy zavázaly, že budou financovat boj za klima, ale ve skutečnosti valná část projektů nijak nepřispívá ke snižování uhlíkové stopy. Prostě je to způsob, kde se přerozdělují peníze, a někdo si na tyto peníze sáhne. Čili, pokud Donald Trump, nebo kdokoliv jiný, toto financování ukončí, tak se klimatu vůbec nic nestane, protože to s ním v podstatě moc nesouvisí.

Martina: Máte přehled o nějakých dalších zdrojích amerických vládních peněz, které šly do šíření klimatické ideologie, informací, a hlavně strachu?

Vítězslav Kremlík: Já bych tady k financím, a k tomu, co mě zaujalo nejvíc, ještě dodal, že prezident Biden těsně před tím, než odešel z funkce, na rozloučenou převedl 20 miliard dolarů klimatické mafii – různým zájmovým skupinám – pod záminkou, nebo v rámci zákona o boji proti inflaci. Ono to s tím nesouvisí, ale bylo to tam pod touto záminkou přerozděleno. A příjemcem těchto dvaceti miliard dolarů jsou klimatičtí aktivisté, jako třeba Climate Justice Alliance, která proslula jako velký příznivec teroristů z Hamasu, a tak dál. Toto jsou všechno peníze, které by se těmto lidem neměly dávat, a doufám, že jim to Donald stopne a že si to nechají američtí poplatníci, protože nevím, proč bychom měli takovéto peníze někomu dávat na klimašvindl.

Němci sabotují naší jadernou energetiku. Když dostavíme další jaderné bloky, budeme je moct používat, jen když Němci nebudou mít přebytky větrné a solární energie. Takže budeme jen záloha.

Martina: Já jsem někde četla, že tyto účty byly zmrazeny, že Donald Trump ihned zabránil tomu, aby z nich byly čerpány peníze. Ale zároveň jsem četla, že již bylo odčerpáno 93 procent. Máte představu, která informace je přesnější?

Vítězslav Kremlík: Tak to opravdu nevím. Raději nechci vědět. Akorát jsem se dočetl, že šéfka kriminálního odboru americké prokuratury raději rezignovala, než aby toto vyšetřovala. Tyto převody.

Martina: To, že vznikne takovéto kouřmo, takováto mlha, to je vlastně ideální na to, aby se mohly přelévat peníze z jedné bohulibější neziskovky do jiné. Myslíte si, že je šance, že se třeba teď úplně zastaví alespoň toky z Ameriky? Protože to by bylo poměrně zásadní i pro evropské neziskovky.

Vítězslav Kremlík: Tak to předpokládám, že z Ameriky rozhodně. Myslím, že tento tok z Ameriky vyschnul tímto okamžikem, a evropští klimatičtí aktivisté si budou muset vystačit s našimi daněmi, z toho, co jim platím já, a vy.

Martina: Donald Trump chce také naplno obnovit těžbu nerostných surovin – ropy, plynu. Myslíte si, že je to dobrý postup? Nebo je to malinko – jak tomu my říkáme – „od zdi ke zdi“?

Vítězslav Kremlík: Těžko říct. Ale jestliže Amerika má být nějak ekonomicky soběstačná, jestli tamní lidé nemají platit vysoké účty za energie, tak asi potřebují nějaké zdroje. To platí i tady u nás v České republice, akorát my máme problémy s tím, že nejsme suverénní země, a jak jsem se dočetl, Němci nám chtějí sabotovat naši jadernou energetiku a vymínili si, že i když si dostavíme nějaké další bloky jaderných elektráren, tak nám bude milostivě dovoleno je používat pouze tehdy, když Němci nebudou mít přebytky své větrné a solární energie. Takže my vlastně budeme fungovat jenom jako jejich záloha.

Martina: Je možné tímto direktivním způsobem vstupovat do obchodní politiky cizí země?

Vítězslav Kremlík: Tak to je v rámci Evropské unie. Takže toto, tyto regule, přicházejí z Unie, Ale víme, kdo je tam nejsilnějším hráčem – jsou to naši odvěcí „kamarádi“ Němci.

Martina: Vy jste řekl, že nám budou bojkotovat jadernou energetiku. Ale zdá se, že kvůli rychlosti výstavby si s tímto bojkotem vystačíme sami.

Vítězslav Kremlík: To je také možné.

Martina: Pojďme se podívat ještě na údaj, že američtí vědci by se už neměli podílet na nové zprávě IPCC, tedy Mezivládního panelu pro změnu klimatu, který má vyjít v roce 2029. Je to jejich rozhodnutí, nebo jsou takto potrestáni?

Vítězslav Kremlík: Tak vědce tam posílají jednotlivé státy. To je mezivládní panel. To není jen nějaký panel, ale je to mezivládní panel, a pokud je tam americká vláda nepošle, tak tam prostě nebudou.

Martina: Vítězslave Kremlíku, vy se této problematice věnujete – jak už jsem říkala – možná druhou desítku let. Vidíte, že by docházelo k nějaké změně? K nějakému přelévání názorů třeba a stranu klimaskeptiků? Nebo má ještě pořád navrch bohatě dotovaná zelená ideologie?

Vítězslav Kremlík: To je těžko říci. U nás, v České republice, už těžko najdete nějakou politickou stranu, která by nějak nadšeně hájila Green Deal. Těch už je jen hrstka. A ti, co Green Deal hájí, tak ho hájí opatrně – jako Fiala – tedy tak, aby se neřeklo. Ale stejně to tak pořád máme, že? Takže to, že to lidi nechtějí a že politické strany řeknou třeba něco rozumného, ještě neznamená, že to projde v Bruselu, protože tam jsou mocnější pánové, a ti si to řídí podle sebe.

Martina: Řekněte mi, jakou roli v celé této záležitosti sehrála věda? Je to příklad příkladné vědecké práce, analýzy? Nebo se můžeme bavit o selhání vědy?

Vítězslav Kremlík: Tak vědec nežije ve vzduchoprázdnu, a musí z něčeho žít. Takže jestliže vznikne politická dohoda, nějaké mezinárodní úmluvy, a ty stanoví, že státy jsou povinny tuto záležitost financovat, a jsou také povinny financovat zpracování různých zpráv a hlášení o emisích uhlíku, a tak dále, tak to tyto státy pak dělají, a nalijí do toho peníze, vydávají nějaké dotace a subvence. A vzniknou různé vědecké ústavy, kde to zkoumají, protože vláda tak rozhodla, a tak vzniknou pracovní místa, vlády takto vytvoří spoustu pracovních míst. A když se mladý vědec rozhoduje, co bude dělat, tak si povídá: „Hele, já nebudu raději studovat tohle, ale raději půjdu studovat támhleto, protože támhleto se rozvíjí, a je tam spousta práce, takže radši půjdu tam“. A o třicet let později tady máme záplavu klimatologů, ústavy a úřady pro studování nějakých rizik. A když máte nějaký úřad pro studium rizik, tak oni samozřejmě nemůžou říci, že dané riziko nestojí za řeč, protože kapři si přece nevpustí vlastní rybník. Takže pak tento cirkus udržuje v chodu sám sebe.

Po druhé světové válce teploty na severní polokouli klesaly, takže byly obavy, jestli se neblíží nová doba ledová, protože současná doba meziledová už trvá nezvykle dlouho

Martina: Takže si myslíte, že třeba právě v oblasti klimatu se věda stala služkou vládnoucí ideologie?

Vítězslav Kremlík: Samozřejmě. V roce 1992 byla v OSN přijata mezinárodní Úmluva o ochraně klimatu, a státy se zavázaly, že budou tyto záležitosti financovat. A v tom okamžiku vznikla celá tato infrastruktura, která je financována z našich daní. Takto, ze dne na den, tito lidé vyhráli, a získali peníze. Tečka. Tehdy v 80. letech, vypadala vědecká diskuze trochu jinak, než jak vpadá dnes. Ano, samozřejmě, že je jasné, že emise CO₂ existují a že něco do atmosféry přidáváme, a má to nějaký efekt. Ale na druhou stranu v té samé době, v 70., 80. letech si lidé uvědomovali, že po druhé světové válce, navzdory emisím CO₂, šly teploty na severní polokouli rapidně dolů, a naopak jsme měli obavy, jestli třeba nejsou silnější ochlazující faktory, a jestli se nám už neblíží nová doba ledová, protože naše současná doba meziledová už trvá nezvykle dlouho. Takže jestli už nezačne znova ochlazování. A nebylo jasné, co z toho bude. A teprve tím okamžikem, kdy do toho byly nality vládní peníze, tak přes noc vyhrála tato názorová skupina. Takže jestliže se těmto kaprům vypustí rybník, tak to zase bude vypadat nějak jinak.

Martina: Velmi mě překvapilo, že ani tak poměrně zásadní skandál, jako byl „Climategate“ když se hackerům podařilo nabourat počítače vědcům jedné univerzity na severu Anglie a jejich komunikaci, mimo jiné i s lidmi z americké administrativy, tak bylo markantní, že dochází k podvodům s čísly, ačkoliv vědci jim říkali jenom „triky,“ aby data takzvaně seděla do vytčeného plánu toho, jak se klima bude měnit. Řekněte mi: Jak je možné, že se podařilo umlčet i tento skandál, který se ze začátku zdál být takový, že nabude na rozměrech, ale najednou vyvanul, a mnoho lidí o něm dodnes ani neví?

Vítězslav Kremlík: Protože kdo by měl tento skandál vyšetřovat? Disciplinárně to vyšetřovaly existující instituce, ale to jsou instituce, které jsou obsazeny příznivci tohoto klimašvindlu. Takže to vyšetřovali tím stylem, že dva kamarádi vyšetřují třetího kamaráda, a podle toho to také dopadlo. Nevím, jestli vůbec někdo o „Climategate“ ví, protože média se tomu moc nevěnovala. To byl důvod, proč jsem tehdy založil svůj web, protože mě fascinovalo, že se o tom nikde v novinách člověk nedočte, a tak jsem si řekl, že aspoň já k tomu něco napíšu, aby v České republice někdo něco věděl, protože média jsou také trošičku zaprodaná tomuto hnutí.

Já bych jenom jednou větou připomněl, o co šlo, co bylo největším švindlem v této aféře: Ukázalo se, že nejznámější graf, který dokládá extrémnost oteplování, vznikl podivnou statistickou metodou. Vyšlo jim, že po druhé světové válce se na severní polokouli neoteplovalo, spíš se od druhé světové války až do roku, řekněme, 1980, ochlazovalo. Takže oni dělali zprávu IPCC v době kolem roku 1990, měli data do roku 1990, tak jim vycházelo, že od druhé světové války nemůžou prokázat, ze svých dat, kde se teploty měří podle tloušťky letokruhů, žádné poválečné oteplování. Což byl problém, protože nemůžete vést alarmistickou kampaň o strašném oteplování, když ho nemáte v datech. Takže oni udělali to, že k těmto údajům z letokruhů, které byly nepřímé, přimontovali údaje z teploměrů, z přístrojového měření, ale z jiných lokalit, z jiných míst. Ale klima se vyvíjí všude jinak, takže nemůžete sčítat hrušky a jablka. A v těch e-mailech jsme se právě dočetli, jaké nad tím byly diskuze. Samotným vědcům se do toho moc nechtělo, říkali, že to je podivná metoda. Máme to dělat? Nemáme to dělat? A klíčová věta zněla nějak jako: „Ale my přece nechceme dávat klimaskeptikům munici, nějaké argumenty, tak to musíme udělat“. A to už je politizace, že to vědec nepublikuje tak, jak mu to vyšlo, ale má nějaké diplomatické úvahy, jak to bude vypadat. A to není správně.

Klimatické modely neberou ohled na vzrůst sluneční aktivity. Nedokážou vysvětlit, jak mohou mít změny slunečního záření vliv na klimatický systém, tak tvrdí, že to neexistuje.

Martina: Pochybnosti tady byly. Naštěstí to takzvaně dobře dopadlo, a na Novinkách jsme se v roce 2021 mohli dočíst – a to mě velmi zaujalo – že: „„Vědci se z více než 99,9 procent shodují, že člověk má vliv na změnu klimatu. Uvádí to studie, která byla zveřejněna v časopise Environmental Research Letters. Její autoři analyzovali kolem 90 tisíc odborných publikací týkajících se klimatu, a mimo jiné narazili i na 28 článků, které pochybovaly o vlivu člověka na klimatické změny, ale všechny tyto články byly zveřejněny v méně renomovaných časopisech. „Je to opravdu uzavřený případ“, říká pracovník na americké Cornellově univerzitě Mark Lynas, „Ve vědecké komunitě není žádný významný odborník, který by pochyboval o klimatických změnách způsobených člověkem.“ To zdůraznil podle deníku The Guardian.““ Zdá se, že mezi vědci zavládla skutečně téměř stoprocentní jednota.

Vítězslav Kremlík: Je slyšet dobře do mikrofonu, jak se směju? To je přesně to, čím jsme začali, to jsou ty dezinformace. Oni definují klimaskeptiky, nebo popírače jako někoho, kdo vůbec nevěří v jakýkoliv vliv člověka na klima, a s tímto slaměným panákem potom vítězoslavně polemizují, protože oni nejsou schopni polemizovat s našimi skutečnými názory, takže se hrdinně pouštějí do nějakých stupidních názorů, které nám podsouvají. Průměrný klimaskeptik, aspoň lidi, kteří o tom píší a publikují, přece netvrdí, že člověk nemá žádný vliv. Přeci víme, že spalujeme fosilní paliva a vypouštíme uhlík, a že je to skleníkový plyn, ale spor přeci není o toto. Spor je o to, jak silný tento vliv na klima je. Jestliže se zdvojnásobí koncentrace CO₂ v atmosféře, o kolik se oteplí, jestli o půl stupně, nebo o čtvrt stupně, nebo o dva stupně. A o to se vede diskuze. Čili toto je typický příklad dezinformace. Je to vědecký podvod, kdy oni argumentují o něčem, co vůbec není předmětem sporu.

Martina: Vítězslave Kremlíku, pojďme si ještě jednou zopakovat…

Vítězslav Kremlík: Fuj…

Martina: Prosím?

Vítězslav Kremlík: Myslím „fuj“ na tyto lumpárny.

Martina: Teď jste mě vylekal. Vítězslave Kremlíku, pojďme se prosím ještě jednou vrátit k vašim hlavním argumentům pro tvrzení, že člověk za globální oteplování nemůže, nebo rozhodně alespoň v těchto klimatických změnách není žádným silným hráčem.

Vítězslav Kremlík: Tak první argument: Nevíme všechny další faktory, které na to působí. To už jsem zmiňoval. Máme tady spoustu klimatických změn před stovkami, nebo tisíci let, a nevíme, co je způsobilo. Takže to, že nevíme, co se děje teď, neznamená, že za to automaticky může člověk. To je argument číslo jedna. Argument číslo dvě. Ve 20. století tady dramaticky stoupla sluneční aktivita na rekordní úrovni, ale v oficiálních klimatických modelech to není vzato v potaz. Oni nejsou schopni vysvětlit, jak by změny slunečního záření mohly mít tak silný vliv na klimatický systém. A protože to neumí spočítat, jak by se to překládalo do klimatického systému, tak tvrdí, že když to neumí spočítat, tak to prostě neexistuje. Takže slunce má na pozemské klima, podle nich, hrozně malý vliv, což je divný argument. A to samé můžete říci o spoustě dalších faktorů. To samé můžeme říci o Milankovičových cyklech. Naše tradiční představa, že doby ledové přicházejí kvůli tomu, jak se mění poloha zemské osy vůči slunci, a tak dále, tak to je populární teorie. Mně se líbí, všem se líbí, ale my také nejsme schopni spočítat, jak by se tyto drobné náklony zemské osy mohly takhle hodně projevit v teplotách, a také to neumíme přesně spočítat. Ale to neznamená, že to tak není. Tyto přírodní faktory, které neumíme vysvětlit, jsou bagatelizovány, a místo toho se řekne: „Tak za to asi můžou lidi“. To ale není úplně korektní vědecké uvažování. Čili, nechci říct, že člověk nemá žádný vliv. Určitě nějaký vliv má, ale nelíbí se mi, že přírodní faktory jsou bagatelizovány, a nejsou zkoumány, a ani k tomu není motivace, protože peníze jdou do zkoumání antropogenních faktorů. Ale když by se financování trošičku reformovalo, a zkoumaly se všechny vlivy nějakým rovným dílem, tak bychom třeba na něco přišli.

Martina: Když se podívám na to, co nám poměrně zásadně tahá peníze z kapes, tak to jsou emisní povolenky. Ty už ses o nich zmiňoval. A já jsem se dočetla, že pouze 50 procent z jejich výnosu plní svou funkci, a zbývajících 50 procent je finanční výnos spekulantů. Takže my tady hromadně v Evropě platíme armádu spekulantů?

Pavel Janeček: Bez pochyb. „Where the money is?“ – to je vždycky otázka: Kde peníze končí. Já jsem se tady zmiňoval o tom, jakým způsobem německá vláda motivovala své obchodníky, a řekněme skladovače, nebo majitele skladových zásobníků ve střední Evropě k tomu, aby byly plněny za jakoukoliv cenu, takže jsme do tohoto monopolního odvětví pustili finanční spekulaci. Martino, někde se plyn těží, pak proběhne trubkami – a teď neřeším zkapalňování a jeho další zplyňování – doběhne sem trubkami, pak je spotřebitel. Kde je obchod? A jak je to v elektrice? Máme elektriku, dráty, spotřebitel. Jasně, máme nějaké drobné možnosti, protože my si tady elektrickou energii vyrábíme, máme tady zdroje, ale u plynu je nemáme. Kde je obchod?

Martina: Víš, kde je obchod? Já si myslím, že ho můžeme vidět na určité straně, ale ne u nás, protože jsem se dočetla, že přeprava plynu pro nás, pro tuzemské zákazníky bude podle teplárenského sdružení výrazně dražší než přeprava plynu přes celé území České republiky do zahraničí. Takže tady vidím peníze, akorát ne u nás.

Pavel Janeček: Ale to mluvíme pořád stejným hlasem. Tam jde o to, že se třeba u plynu – toto je konkrétní případ z teplárenského zařízení – že se kupují takzvané forexy, že se nekupuje plyn. Kupuje se plyn do budoucna. A elektrická energie je to samé – ta, co tady teď svítí, byla za nějakou cenu nakoupena pro tuto žárovku třeba před dvěma lety. Ale elektrická energie má ten problém, že není možné ji skladovat. To znamená, že to, co tady svítí, je teď vyrobeno a tady to krásně svítí, ale bylo to nakoupeno před dvěma lety. To znamená, že se koupil finanční institut. A já jsem také řekl, že finanční společnosti vstoupily do nákupu plynu na naplnění zásobníků. A tam končí peníze. A to je i s emisními povolenkami, to je nemlich to samé. Emisní povolenky jsou jistý finanční institut s jistým výnosem, a rozhodně neplní onu… Takhle, oponenti mi vždycky říkají: „Dobře ale emisní povolenky byly od začátku myšleny dobře.“ Já se usmívám a říkám: „To určitě. To víš, že jo“. Protože kdyby jo, tak by emisní povolenky nikdy nebyly spekulativním faktorem, a byly by zafixovány, a výnos by se použil na změnu, dejme tomu, odchodu od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům, ale rozhodně by si to nemohly kupovat banky na své knihy, a potom tím vylepšovat portfolia různých zákazníků.

Martina: V listopadu jsme se dozvěděli, že elektřinu čeká spíše zlevnění.

Pavel Janeček: Kde?

Martina: U nás. To řekl ERÚ.

Pavel Janeček: Konečnému spotřebiteli?

Martina: Ano. Na konci února jsem se dočetla, že elektřina bude zdražovat, protože emisní povolenky, které musí platit elektrárny za každou vypuštěnou tunu oxidu uhličitého, trvale zdražují. Tak se to musí promítnout do ceny.

Pavel Janeček: To nevěděli před tím? Co je tam za lidi?

Martina: Já se tě chci právě zeptat: Kdo to rozhoduje, že se budou…

Pavel Janeček: Ne, to je věc Evropské unie. To je v podstatě o množství emisních povolenek, které jsou uvolněny na trh. Pokud je stahuješ, tak to znamená, že emisní povolenky zdražují, pokud je uvolňuješ, a dáváš je na trh, tak pak samozřejmě jde cena dolů.

Martina: Jak si tedy odpovídáš na otázku: „To nevěděli“?

Pavel Janeček: Moje druhá otázka je: Co tam je za lidi? To je evidentní nesmysl. Jedna věc jsou emisní povolenky, druhá věc je cena plynu, a třetí věc je geopolitická situace. To je evidentní. Vždyť my dneska dodáváme mini, mini, ale drobné množství plynu teče v reverzním toku z České republiky na Slovensko přes Lanžhot. To málokdy bývalo. Plyn teče ze Slovenska na Ukrajinu, to znamená, že tam je reverzní tok, kudy teče plyn na Ukrajinu – ale fyzicky. Vždycky to bylo tak, že přes Velké Kapušany tekl plyn z Ukrajiny na Slovensko a z kvóty, která byla prodávána na Slovensko, tak Slovensko swapovalo, a Ukrajina si ho nechala. A dneska tam fyzicky teče plyn. To je úplné unikum. A teče primárně ze zásobníků – zaprvé – nebo je to potom dozvuk TurkStreamu, protože Slovensko je napojeno – naštěstí pro ně – na trubku, která teče přes Černé moře. Bulharsko, Srbsko, Maďarsko.

Martina: Promiň. Co to znamená pro nás?

Pavel Janeček: Nic. Zatím nic. V podstatě to pro nás neznamená nic. V podstatě je to jenom o tom, že je tady jakáž takáž trubka z TurkStreamu, která je natlakovaná na maximum, to znamená, že už víc nesnese. Přenosová kapacita mezi Maďarskem a Slovenskem je drobná. Teoreticky by přes Slovensko k nám mohl dotéct ruský plyn, ale přes pět zemí.

Martina: To znamená, že budeme platit?

Pavel Janeček: Jasně – transport.

Jediná možnost, jak může náš průmysl přežít, je v tom, když se spojí více zemí, které by přiměly EU odstoupit od Green Dealu. Sama ČR to zvládnout nemůže.

Martina: Před chvilkou jsme si povídali o emisních povolenkách. Je šance tlačit na to, aby byly zrušeny? Vidíš to jako jednu z možností, jako jednu z cest?

Pavel Janeček: Singulárné Česká republika to zvládnout nemůže, ale v případě, že by se spojilo více zemí – a je to tedy fantasmagorie – a ty by přiměly Evropskou unii odstoupit od Green Dealu jako takového, tak je to jediná možnost, jak může náš průmysl přežít.

Martina: „Když bychom usilovali o to, aby náš průmysl přežil“. Ale ovšem nevím, jestli to tak je, protože zrovna ty jsi řekl, že vláda by mohla – a měla – něco dělat, ale nedělá to, nehájí český průmysl, hájí energetické oligarchy. Platí to stále?

Pavel Janeček: To jsem určitě řekl, a to stále platí. Jestliže vidíme výnosy, které mají obchodníci s energiemi na území České republiky, a vidíme, jakým způsobem tratí český průmysl, tak balance není nastavena dobře. Prostě není možné zdvojnásobit své majetky, a to ještě souvisí s unbundlingem, a vůbec s přístupem k energetice. Když unbundling znamená, že se oddělily přepravní cesty od obchodování, tak je potom těžké spočítat návratnost do přepravních cest, ať už se jedná o jaksi elektrickou energii, tedy dráty, nebo plyn a trubky, protože obchodníci, kteří maximalizují svoje zisky, vůbec v tomto neinvestují v tom odvětví, kde získávají peníze. A co je ještě horší? Tyto peníze se investují mimo Českou republiku, a to vidíme velmi zhusta. Je na zvážení, jestli tedy platí moje věta, že „Vláda nedělá pro český průmysl nic, nebo dělá“. Já myslím, že jsem na to odpověděl.

Martina: Pavle Janečku, ty jsi řekl, že pokud bychom chtěli zachránit náš průmysl, tak by to chtělo zrušit Green Deal, tím pádem zrušit emisní povolenky. Ale zároveň jsi řekl, že je to trošičku fantaskní. Půjde to bez toho?

Pavel Janeček: Ne. Prostě Green Deal jako takový znamená konec průmyslu tak, jak jsme ho znali. Znamená to konec průmyslových chainů, to znamená subdodavatelských řetězců. A na tom trvám. Já myslím, že Česká televize má velký problém najít průmyslníka, kterému se daří a který zvyšuje svou výrobu, a to vyjma defence. A je otázka, jestli defence je to, na čem by česká průmyslová báze měla stát. Myslím, že také, ale nemůže to být jenom obranný průmysl. V současné době jsme viděli krásný průzkum: Seznam zprávy otiskl 10, nebo nevím, 12, nebo 15 nejvíce žádaných zaměstnavatelů v České republice, a na druhém místě byla Škoda Mladá Boleslav, a to byla jediná průmyslová firma z celého seznamu. Na prvním místě byl ČEZ – nevyrábí nic. Na druhém Škoda Mladá Boleslav – producent, a potom tam byly T-Mobile, Pricewaterhouse, a podobně. Ani jeden výrobce. Já jsem to dal na veřejnou síť a napsal jsem k tomu: „Tento průzkum, tento žebříček říká o tom, že v České republice není možno vyrábět s přidanou hodnotou“. Takhle přesně se tento žebříček dá interpretovat.

Martina: Bývali jsme průmyslová země.

Pavel Janeček: My stále jsme průmyslová země. Je potřeba se podívat na to, jaké procento hrubého národního produktu dodávají průmyslové firmy, a jaký je z nich výběr daní. A to si myslím, že je velká práce pro ministerstvo financí, protože výběr z daní velmi klesá. A co se týče výkonnosti průmyslu jako takového, tak průmysl nám klesl o nějaké 2,4 %, nebo kolik bylo psáno, a v Německu ještě více. A my jsme subdodavatelskou průmyslovou základnou pro Německo. To nejsou dobré zprávy, protože pokud klesá výkonnost průmyslu jako takového, tak je menší výběr z daní. A upřímně, já si myslím, že dnes stojí proti výrobě hodně spekulace. Spekulace na burze, nebo komoditní, případně realitní byznys, a podobně. Ale tam peníze nevznikají. To jsou peníze, které jsou otočené. Aby peníze vznikaly, musí se něco produkovat. Možná to zní jako zastaralý názor, ale já na něm plně trvám.

Byl jsem teď v jihovýchodní Asii, a to je neuvěřitelné, jaký průmyslový rozvoj tato oblast zažívá. Mám podcast, který se jmenuje: „Průmyslová zóna Pavla Janečka“ – každého na něj zvu – a snažím se tam pozvat lidi, kteří mají co do činění s průmyslem. A někde jsme tam hovořili o výrobě železa jako takového. My vyrábíme něco kolem 4, 5 miliónů tun – vyráběli jsme více než dvojnásobek – a to ještě navíc železo nevyrábíme primárně, ale v podstatě kupujeme bramy, a tady to zpracováváme, protože naše energetická základna je velmi drahá. Vyrábíme méně železa než Bangladéš. To je opravdu neuvěřitelná záležitost. Z čeho chce náš defence profitovat, když nemáme primární výrobu železa? Protože elektrotanky asi fungovat nebudou. Tak z čeho má potom čerpat?

Martina: Když v Ostravě zavřeli velkou huť, tak vznikly akorát reportáže o tom, že teď tam je čistější vzduch.

Pavel Janeček: Já asi na to nechci ani reagovat. Máme Českou televizi, a já věřím, že Česká televize je velmi objektivní, a ví přesně, co říká. Co na toto říct?

Martina: Teď se mi chce říct: „Děkuji ti za rozhovor“.

Pavel Janeček: Co na to říct?

Jsou společnosti, které v dotovaných fotovoltaických elektrárnách vyrobí kilowatt za 15 korun, a pak ji zlikvidují za 22 korun. Takže získají 37 korun za kilowatt. A platíme to my.

Martina: Pavle, další z odborných rad, které zaznívají, jak přehodnotit přístup k energetice, je zastavit obrovskou podporu takzvaných obnovitelných zdrojů energií. Zase, vidíš k tomu nějakou vůli nebo to je dopředu vytčeno před závorku, protože by pak evropští lídři museli říct: „My jsme se spletli“?

Pavel Janeček: Nákladovost obnovitelných zdrojů je klíčovým elementem. Já si z toho dělám legraci – ale ne až tak moc – protože velmi přesné vyjádření je, že je to Ponziho schéma. To je klasické Ponziho schéma. Obnovitelné zdroje můžou fungovat jenom, pokud jsou dotovány – v trhu prostě neobstojí. Na tom naprosto trvám. To jsou legrační věci. Jsou tady společnosti, které ve svých dotovaných fotovoltaických elektrárnách z roku 2010 vyrobí třeba za 15 korun kilowatt, a ve svých zařízeních to potom zlikvidují za 22 korun. Takže oni vyrobí elektrickou energii, kterou zároveň zlikvidují, a získají 37 korun za kilowatt. No, a někdo to musí zaplatit. A zaplatí to Martina, Pavel, ve vysokých cenách energií. A to je přesně to, o čem se tady bavíme – jinými slovy, je to obrovský byznys. Všechny lobbistické společnosti, které jsou na ně navázány, si vedou velmi dobře, protože – jak jsem teď demonstroval – je to neuvěřitelně efektivní záležitost. Obnovitelné zdroje jsou nejdražší zdroje energie, mají levné provozní náklady, ale pokud spočítáme všechny náklady, které vyvolávají, ať už se jedná o sítě, nebo jejich výrobu – mluvíme o tavení skla a likvidaci u větrných elektráren – tak už vůbec ne. Tady si zase z toho dělám legraci, a říkám: „To je dobře, že v České republice tak dlouho trvá povolovací řízení, protože než na to přijdeme – přeci vidíme, jak je to problematická záležitost – tak třeba se jich tady tolik nepostaví.

Martina: Říkáš, že to vidíme. Myslíš si, že evropští lídři už vědí, že Green Deal je úkrok stranou a že je to likvidace evropského průmyslu?

Pavel Janeček: Ne – přitvrzují. Tak byli za něco zvoleni, jsou reprezentanti korporátů, to nejsou lidé, kteří mají vlastní hlavy. A toto vidíme i dneska, jakým způsobem nereagují na změněnou geopolitickou situaci. Vidíme diskuse mezi Amerikou a Ruskem o uspořádání konfliktu na Ukrajině, a souvisejících věcech, protože tam se bezpochybně nemluví jenom o Ukrajině – namátkou jsem zmínil právě plynovod Síla Sibiře – a děje se to bez Ukrajiny. A evropští lídři se zmůžou jenom na to, že se připojí na Skype, a někteří tam cestují do Francie. To je typický francouzský přístup: „Když ne se mnou, tak já si to udělám sám.“ A to jsou evropští lídři. Tohle přesně se děje.

Martina: Občan z toho ovšem vychází velmi špatně.

Pavel Janeček: On to platí.

Martina: Ano, on to platí, a zdá se, jako by s ním nikdo neměl slitování.

Pavel Janeček: Nejde o slitování, ale občan to tak nevnímá. Občan to nevnímá, a je zvláštní, že to nevnímá. Já jsem zaznamenal rozhovor, který jste tady dělali s paní Hanou Landovou, a tam zazněla věta, že se připravuje EU ETS 2 od roku 27, to znamená aplikace emisních povolenek na bydlení lidí, což je nejvyšší zhůvěřilost, kterou si kdo může představit, protože to znamená omezení vlastnických práv – jednoznačné.

Martina: V jedné z variant.

Pavel Janeček: No, v každé z variant. A to znamená omezení. A to je proti kapitalismu. Vidíme krizi kapitalismu. Celý tento problém má několik společných jmenovatelů. Krize z nadvýroby, omezování volného trhu, zmiňoval jsem zásahy německé vlády do nákupu plynu. V podstatě to jde proti kapitalismu volného trhu, který má samočistící schopnost. Tento kapitalismus žádnou samočistící schopnost nemá, a důsledky toho vidíme na nárůstech jednak byrokratických zásahů – teď mluvím o paní Landové – a zároveň to vidíme v rostoucích cenách veškerých vstupů – a likvidaci.

Martina: Říkal jsi „krize kapitalismu“. Často se mluvilo o tom, že nejlepší regulace cen čehokoliv je žádná regulace, nechat to na trhu. Je to možné i v oblasti energetiky?

Pavel Janeček: Energetika jako taková je primárně monopolní prostředí. Tohle je věc, kterou by si stát měl v každém případě řídit, to není volný trh. Ale v případě, že už tedy jdeme do toho, že to je volný trh, tak pak volný trh se vším všudy, a ne, že německá vláda ovlivní ceny plynu tím, že řekne: „My vám budeme kompenzovat veškeré ztráty“. To už není volný trh.

Martina: Může nás ještě spasit jádro?

Pavel Janeček: Z čeho?

Jestli se EU rozpadne, tak kvůli konfliktu mezi národními vládami a evropským řízením. Konflikty na územích jednotlivých států budou muset řešit národní vlády, nikoliv EU.

Martina: Z energetického nedostatku a z energetické nouze. A že by díky tomu mohly jít i ceny dolů.

Pavel Janeček: Nevím, jestli ceny dolů. Já slovo „dolů“ jako takové úplně nemám rád, ale že by ceny byly třeba stabilizované, nebo předvídatelné. Protože stejnou váha u energetických komodit má jednak nízká cena, nebo cena jako taková, ale druhá věc je její předvídatelnost, protože bez předvídatelnosti firmy nemůžou plánovat, nemůžou dělat cenovou politiku, a tak dále.

K jaderným elektrárnám: To není samospasitelná záležitost. Ale Česká republika – to vidíme v renesanci, v popularitě výstavby jaderných bloků jako takových – pokud jsme v situaci, že platíme vysoké ceny povolenek, a tedy nás to vede k odstavování uhelných, nebo fosilních zdrojů, tak jiné masivní zdroje nemáme. A já vůbec nechci komentovat nějaké lidi, kteří se zabývají energetikou, studují životní prostředí, práva, nebo ekonomiku a podobně, a tvrdí, že nás spasí obnovitelné zdroje. To je něco, co nás v žádném případě spasit nemůže. Kvalitní energetický mix, který odpovídá našim geografickým podmínkám – ten nás spasit může.

Martina: Kdo nám v něm brání?

Pavel Janeček: My si v něm bráníme sami. My jsme v podstatě strašlivě – já se vyhýbám tomu, že za to může Evropská unie – ale je to o tom, jestli kopneme do dveří, a řekneme: „Tak tady, přátelé, už ne. Tohle je naše výsostné právo“. A jestli se Evropská unie rozpadne, tak se rozpadne na konfliktu mezi národními vládami a evropským řízením. Peníze, a konflikty, které na územích jednotlivých států vznikají, budou muset řešit národní vlády, nikoliv Evropská unie. Já jsem viděl jeden neuvěřitelný titulek: „Babiš nechce sto miliard, které nám dává Evropská unie na …“ Horší titulek snad nemůže nikdo napsat. To není sto miliard, které nám dává Evropská unie. Já jsem si nevšiml, že Evropská unie něco vyrábí, nebo něco vytváří, to jsou přerozdělené peníze, které z nás nejdřív vytáhne, a pak nám je milostivě přerozdělí formou hard money, to znamená na cyklostezky a podobně. Ale rozhodně nebude podporovat naši energetiku, to musíme udělat my. Ale na to potřebujeme odpovědnou vládu. To se zase vracím k části našeho rozhovoru před deseti minutami.

Musíme odstoupit od Green Dealu – okamžitě, a ve všech jeho aspektech. Musíme ho zrušit.

Martina: Zkusme popustit uzdu fantazii. Jsi ministrem průmyslu a energetiky, víš, že máš podporu v parlamentu, tak jaká opatření bys udělal, aby bylo v zemích Koruny české trochu lépe?

Pavel Janeček: V první řadě bych zastavil, nebo bych udělal všechno pro to, aby vláda vystupovala směrem k Evropské unii jednotně, jedním lasem. To znamená, že musíme odstoupit od Green Dealu – okamžitě, a ve všech jeho aspektech. Musíme ho zrušit. Zároveň bych řekl, že Česká republika svůj energetický mix zachová. Bude se samozřejmě zabývat životním prostředím, a bude postupně odcházet od uhelných, nebo fosilních elektráren, ale postupně, to znamená tak, jak budou nabíhat jaderné bloky, které Česká republika musí stavět. Zároveň bych zastavil všechny dotace do obnovitelných zdrojů. Ihned. Přestal bych se zabývat různými bateriovými systémy a sdílenou elektrickou energií, ale bavil bych se o přečerpávacích vodních elektrárnách. To je jediný regulační prvek, který má smysl.

Všechny baterie, a podobně, jsou krátkodobá věc, a když déle nefouká a nesvítí, tak se baterky vybijí. Tak čím potom budeme svítit a topit? A čím budeme pohánět průmysl? To je odpověď. To jsou úplně první kroky, které bych udělal. Jinými slovy, Česká republika musí aktivně vystoupit proti Green Dealu, a udělat racionální kroky, klidně i bez ohledu na naše nejbližší sousedy. A zároveň bych řekl: „OK, Lipská burza fajn, ale budeme tam prodávat přebytky. Ale Lipská burza nebude determinovat cenu elektrické energie. Určitě bych vykoupil minoritu v ČEZu. Tam jsou zástupci minority a podobně, a tam se ze strany minoritářů útočí na vládní představitele, kteří toto chtějí vykoupit, za větu, kterou vláda řekla: „V případě, že jste si koupili podíl, kde má státě dokonce 70procentní podíl, tak musíte počítat, že to je strategická firma.“ A tam se odpovídá: „Ale obchodní zákoník platí pro všechny“. Obchodní zákoník je zákoník, má paragrafy, a tyto paragrafy se dají různým způsobem ohýbat. Já sám jsem se také leckdy choval jako nájezdník. To znamená, že jsem také třeba jako majoritní akcionář říkal: „Dobře. když nebudete, minorito, souhlasit, tak já po několik let nevyplatím dividendu.“ A celou řadu dalších věcí, to je prostě klasický obchodní zákoník. Ale útočit na státní představitele, kteří chtějí třeba dělat tuto věc, takto nekompetentně, to svědčí spíše o tom, kdo útočí.

ČEZ by měl být v podstatě 100 procentně vlastněn státem, nebo by měl být založen státní obchodník. Ale v případě, že se vykoupí minorita ČEZu, tak nemusíte mít státního obchodníka. Státní obchodník je schopen být benchmarkem a determinovat ceny v České republice. To jsou ty základní věci.

A k tomu musíte mít premiéra, který je schopen do tohoto konfliktu jít, a mít podporu průmyslu na území České republiky, významných hráčů. Já jsem to někde v minulém rozhovoru před rokem řekl, že pokud tito největší hráči nepochopí, že jejich akcie, a jejich aktiva ochrání jenom národní stát, tak jsme ztraceni. To je prostě základní věc. A vidíme, jakým způsobem se přistupuje k aktivům, které jsou rozplizlé do více zemí.

Martina: Vidíš v Evropě nějakou vládu, která by kvůli svým občanům podstupovala tyto razantní kroky?

Pavel Janeček: S tím, s kým má česká vláda problém, tak zjevně podstupuje. To je možná odpověď. Ale změny tady evidentně probíhají. Nějaký model se evidentně vyčerpal, a někam se postupuje. Já se domnívám, že možná ještě proběhnou volby tak, jak jsme zvyklí, ale že i tady dojde ke změně systému. A změna systému neznamená, že se z kapitalismu stane feudalismus, protože teď k němu možná trošku směřujeme. Třeba posílení pravomocí prezidenta s určitými návaznostmi – to jsou věci, které je potřeba udělat. Je potřeba se podívat třeba na vývoz kapitálu z České republiky.

Když se podíváme třeba na Koreu, tak musíte mít 51 procent, v Thajsku to samé, a v dalších zemích, a v podstatě jako cizinec nemůžete získat zaměstnání – jenom v přesně vyjmenovaných oborech. My se tady tváříme, že máme nedostatek zaměstnanců. Ale my máme umělý nedostatek zaměstnanců, máme nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců. My se tady tváříme, že Česká republika za posledních 10 let zvýšila počet obyvatel z 10,3 na 10,7 milionů. Ale zároveň se tady za posledních 30 let nenarodilo 1,2 milionů lidí. Tady prostě probíhá obrovská výměna obyvatel, a nikdo si toho nevšímá. A u těch, kteří sem přichází, si nejsem úplně jist, že přispívají do důchodového systému tak, jak by měli, že by tady platili sociální pojištění. To jsou prostě věci, které stát musí řešit, aby stát přežil.

Martina: Ty jsi to vzal skutečně z gruntu.

Pavel Janeček: Protože to spolu souvisí, a s energetickou politikou zcela zásadně.

Lidé přestávají kupovat kamna na dřevo, protože EU chce, aby všechna krbová kamna byla nahrazena tepelnými čerpadly, nebo musíte kamna připojit na elektřinu, a tak regulovat výši plamene

Martina: Já teď odhlédnu od velké energetické politiky, a podívám se do našich krbů, protože internetem se šíří mnohé informace, které se týkají individuálního vytápění. Co nás v tomto smyslu skutečně čeká za změny?

Pavel Janeček: To je strašná otázka: Co by nás mělo čekat? Já bych tam podmiňovací způsob dal. Mluvil jsem o paní Haně Landové, mluvil jsem tady o průkazu energetické náročnosti – ona už to krásně rozebrala. A tohle je další zásah do svobody lidí. V podstatě existuje dlouhodobý tlak. Začalo to asi v roce 15, a zase lobbisti. DG-ENER. DG-ENER je velký lobbista v Bruselu, na kterého jsou navázány entity tady v České republice, které řádí na ministerstvu průmyslu. Je to totiž o tom, že je tady ambice topit tepelnými čerpadly. Tepelná čerpadla jsou preferovaným způsobem vytápění, a tak se na ně pasuje v podstatě celá legislativa. Někdo na tom má zájem. Ale ono to úplně nefunguje.

Tepelná čerpadla v našich geografických podmínkách nefungují tak, jak si myslíme. V pasivních domech samozřejmě, ale tady je, Martino, většina domů, které nejsou pasivní, tady je většina lidí, kteří bydlí v domech na venkově a podobně, a tam tepelná čerpadla prostě funkci plnit nemohou. A tak se vytvořila takzvaná legislativa, která se jmenuje „Ekodesign“. To se vytvořilo někdy v roce 22, a vedlo to tomu, že se začalo hovořit o tom, že individuální způsob vytápění, tedy lokální topidla, jsou něco, co je značným bodovým zdrojem emisí, a je potřeba je eliminovat. A k tomu, aby se to zdůvodnilo, tak se vytvořila legislativa, kde se smíchala tepelná čerpadla s plynovými kotly – ať už atmosférickými, nebo kondenzačními – s individuálními plynovými topidly, ale také s kamny na dřevo, a s krbovými kamny a podobně. A prohlásilo se – to je opravdu neuvěřitelné – že existuje tepelná účinnost tepelných čerpadel 140 procent, a kotlů 110 procent. To nevycházelo. A k tomu dali kotle na dřevo, a ty byly 40 procent – a to je úplně špatné. Máme A až G, všechny jednotlivé třídy. A aby se kotle také vyeliminovaly, tak zvedli požadovanou účinnost na 115 procent. Martino, to je naprostý nesmysl.

A já celou tuto legislativu znám. A proč to takhle detailně znám? Protože my vyrábíme plynová topidla, a tato plynová topidla by to eliminovalo z trhu. Tady je obrovský industry, tady je několik tisíc lidí, ABX, Romotop, a celá řada dalších firem, které vyrábějí krby na dřevo, a to všechno by skončilo. A skončilo by to postupně od roku 2027. Ale ono už to končí teď, nebo to má problém teď, protože tento PR je strašně negativní. A tak se v podstatě říká, že všechna krbová kamna, a individuální zdroje, se nahradí tepelnými čerpadly. Tato legislativa je projednávána od roku 23 s českým Ministerstvem průmyslu a obchodu, a tam je vrchní ředitel, který má, dokonce – když se podíváte na jeho Linkedin – napsáno, že je ekodesign a energy labelling, a neudělali nic, myslím tím stát a vláda, ohledně toho, co by se s nimi mělo stát. Neudělali nic. A tak se to dostalo už tak daleko, že lidé přestali kamna na dřevo kupovat. A to je tragédie pro výrobce. A to je další obor, který se likviduje pomocí nařízení z Evropské unie, a kvůli pasivnímu přístupu naší vlády.

Martina: Ale přesto jsi řekl podmiňující způsob. Takže by mě zajímalo, co z toho dojde pravděpodobně naplnění, a co ne?

Pavel Janeček: To je těžko říct. Já si myslím, že to je nesmysl, ale paní Landová mě vyvádí z omylu, že lidé na sobě nechají dříví štípat. Ale v momentě, kdy lidé nebudou schopni prodat svůj byt, a předat ho svým dětem, prodloužit nájemní smlouvu, protože jsou třeba třída F až G, tak jim to už možná bude trošku vadit. Ale to je pozdě. Tyto firmy to nemůžou přežít. Prostě v první řadě musíte vždy obsluhovat blízké a naše trhy, a pak teprve můžete expandovat do dalších částí světa. A to nejsou zase až tak silné firmy, aby si mohly dovolit vyvážet do Austrálie, kde se – mimochodem – o žádný ekodesign a energy labelling nezajímají, stejně tak, jako Amerika, která se tím absolutně nezabývá. Takže já doufám, že dojde ke změnám, a že třeba i po volbách budeme mít odvážnější, samostatnější a sebevědomější vládu, která bude schopna tyto úplné zvláštnosti vyeliminovat.

Martina: Myslíš si, že skutečně může projít, že budou zakázány krby?

Pavel Janeček: Jo, to vidíme u fleetových emisí automobilek. Tady se zvedla velká euforie o tom, že tomu zamezíme, a že euro 7 nebude implikováno.

Martina: Fleetová emise?

Pavel Janeček: Fleetová emise, to jsou emise „Fleet“, tak nazývají produktmix, který automobilky vyrábějí. To znamená, že mají automobily na pohony benzínové, dieselové, hybridní a elektrické. A u toho vycházejí nějaké mixované emise, a tyto emise musí být pod 95 gramů na 100 kilometrů, a tak dále, a pak tam je celá řada dalších otěrů, a podobně – myslím tím při brzdění. A tyto fleetové emise byly automaticky sníženy na 50 gramů za ujetých 100 kilometrů. A pokud toto projde, tak automobilka Škoda, při množství aut, které vyrobila – protože se to přepočítává při produktovém mixu – bude mít ze zisku 1,6 miliardy euro, ztrátu 2 miliardy euro. Tak to je přímý efekt tohoto. Takže toto může projít, a zatím nebyly zrušeny. Zatím jsem si nevšiml, že by tato nařízení, platná od roku 26, byla zrušena. Prostě ne.

A stejné je to u krbových kamen a podobně. To, v čem žijeme, není kapitalismus, to přeci každý vidí, že v momentě, kdy si vezmete dotaci, přijmete dotaci, už nemůžete nakládat s vlastními aktivy, ale musíte splnit různá nařízení a předpisy o udržitelnosti, a já nevím co všechno. Se svými aktivy už nemůžete nakládat. To samé je s těmito předpisy o krbových kamnech. Pokud vám někdo řekne, že musíte mít krbová kamna připojená na elektrickou energii, a tím regulovat výši plamene a podobně, tak to už vám zasahuje do vašeho práva. A je to zasahování do vašeho práva – protože emise. Kdyby to nebyla taková nesmyslnost.

Martina: Na internetu už funguje lidová tvořivost, kdy tam je, že: „Za poslední století bylo na zeměkouli uskutečněno na tisíc jaderných pokusů, ale to rozhodně atmosféru nezměnilo. Zato vaše kamna na dřevo, to je jiná píseň“. Myslíš si, že je i poté, co se děje v Americe, možné v Evropě tyto kroky prosadit?

Pavel Janeček: „Follow the money“, sledujme tok peněz. Teď v současné době vidíme – já nejsem politický komentátor, ale jedno slovo se mi líbí – „kvikot“. Vidíme kvikot těch, kteří dostávali peníze z onoho fondu, z USAID, a podobně. A nedostávají peníze jenom z USAID, ale také z různých dalších fondů, a podobně. A v případě, že tyto lobbistické společnosti – jak už po třetí říkám – které řádí na našich ministerstvech, budou odstřiženy od peněz, tak to skončit může. Jinak ale ne. Protože pokud by to měly dělat zadarmo, nebo za svoje, tak to dělat nebudou. A to je, podle mě, ta otázka.

Žádnou šanci nám, ani Evropě, zatím nedávám, protože nemáme politické reprezentace, které by byly schopny pojmenovat a řešit zásadní problémy

Martina: My ve spoustě věcí říkáme, že jsme malá země, že si nemůžeme v rámci Evropy příliš diktovat. Já jsem si na to vzpomněla několikrát, když vidím, co v Americe zvládli tři lidé, kteří nám poměrně jasně předvedli, že lze odstoupit od Geen Dealu, že lze vystoupit z WHO. Zkrátka, že lze mnoho věcí. Umíš si představit, že bychom se třeba některými kroky dokázali inspirovat? Nebo je naše postavení v Evropě přeci jenom tak marginální, že to nepůjde?

Pavel Janeček: Já vůbec nechci řešit naše postavení, jestli jsme malá, nebo velká země. Tady vidíme země na východ od nás – včetně Rakouska – které se postaví různým úplným nesmyslům, a dělají to. V roce 2020 jsem asi jako první řekl, že potřebujeme sebevědomou vládu, aby řešila energetickou krizi. Já pevně doufám, že jsou tady politici, kteří nejsou jenom převlékači kabátů, že tady je i nová krev, která je schopna tyto věci pojmenovat, a pak je také prosadit. Víš, Martino, je to i tato věc. On nám peníze nikdo nedává – a vracím se k tomu – to jsou naše peníze.

Martina: Ani modernizační fond EU?

Pavel Janeček: Někdo se mě ptal, co znamená nějaký zelený dokument. Já řekl: „Nic.“ Modernizační fond, to jsou peníze, které jsme tam nalili jako soft money.

Martina: Z emisních povolenek, a podobně.

Pavel Janeček: No jasně, to určitě. A oni nám pak předepíšou, do čeho to půjde. A dlužno podotknout, že větší část emisních povolenek slouží k tomu, aby ČEZ dostal dotaci. A to se těm minoritám pochopitelně líbí, těm, které teď křičí. A na obnovu – to je velice zajímavá věc – tepelných, nebo uhlím honěných tepláren, a na změnu na plyn? Já vždycky říkám: „Kde je ten plynojem?“ Spotřeba plynu tady dramaticky klesá, a naše schopnost si dovést velké množství plynu také klesá. Takže pokud budeme přestavovat uhelné zdroje na plynové, musíme mít zajištěn plyn, a to tedy nemáme. Takže za mě všechno souvisí se vším.

Martina: Dáváš nám šanci, že se z toho ještě můžeme vymotat? Nebo už jsme v bodě, ze kterého není návratu, protože jsme zlikvidovali celá odvětví průmyslu?

Pavel Janeček: To je hrozně těžká otázka. Když si sedneš do letadla a vzlétneš, a letíš na jakoukoliv světovou stranu, tak vidíš, jak je Evropa malá, jak je to obrovsky malý kontinent, který nemá zdroje, který nemá levnou elektrickou energii, a v podstatě je sám, a ještě se těmito kroky tlačí dolů. Já nám žádnou šanci zatím nedávám. A nedávám nám ji proto, že nemáme v rozhodujících zemích takové politické reprezentace, které by byly schopny nejenom pojmenovat, ale pak zároveň, když už je tedy pojmenují, problémy, které jsme tady popsali, řešit. Zatím to vidím na cestu dolů. A co si myslím? Že to vnímají i lidé. Když slyšíme naše politiky – speciálně teď to budeme hodně slyšet, jak jsme zvládli inflaci, energetickou krizi, reálné mzdy rostou, a podobné věci – tak tomu lidé nemůžou věřit. Tady není jediný důvod, aby se situace v Evropě zlepšila.

Já jsem dneska měl dlouhý hovor s mými partnery v Hesensku, a vidím konflikty, na které se v rámci Evropy zakládá. V Hesensku se v rádiích jako hlavní zpráva hlásí: „Polsko nám sem posílá smog. Buďte doma“. Už tato formulace je pekelná. A teď lidé říkají, a to říkají Němci z Hesenska, což je bývalá západní část: „My budeme volit AfD, protože nechceme 700 miliard na zbrojení, a obranu Evropy.“ A to je prostě problém. Vidíme, že chybí peníze, protože Německo je dlouhodobě podinvestované. Peníze chybí v průmyslu jako takovém. Ale peníze stejně tak chybí i tady. Já nám zatím žádnou šanci nedávám.

Martina: Nám, potažmo Evropě. Chci se zeptat, zdali v případě, že bude tento svým způsobem odlidštěný přístup a odlidštěné zřízení – ve kterém jde o člověka opravdu až na posledním místě – pokračovat, hrozí, že se evropský průmysl sesype?

Pavel Janeček: Nejen evropský průmysl – životní model. Myslím, že Evropa jako taková. Můj bývalý partner v investičním fondu mně poslal fotografii, jak stojí s Nigelem Faragem a píše, že s ním měl „intimate“ čas a že Nigel Farage říká, že je „zero chance“ že Evropa „will survive“. Říká Nigel Farage. A to není jenom Nigel Farage.

Martina: Nulová šance, že se Evropa zachrání.

Pavel Janeček: Nulová šance, že se Evropa zachrání. Jasně. Ale evropský model, nebo evropský prostoj jako takový má své obrovské výhody, ale tyto výhody byly ukradeny těmi, kteří v podstatě úplně odlidštili Evropu od způsobu života, na který jsme byli po staletí zvyklí. A proto říkám, že pokud toto se nezmění, tak nemáme šanci.

Martina: Pavle Janečku. Já ti moc děkuji za zhodnocení situace, jakkoliv je neradostná, ale jsem ráda, že se o těchto věcech alespoň můžeme takto otevřeně bavit.

Pavel Janeček: Martino, moc děkuji za pozvání. Velmi kultivované povídání. Já tady nejsem od toho, abych to hodnotil, ale myslím, že šanci přeci jen máme. Já si totiž myslím, že to, že se o tom takto bavíme a že se o tom baví dneska i na politické scéně celá řada lidí, vznikají tady různé entity pro svobodu slova, a podobně, a tito lidé v podstatě vidí, že se s touto situací něco musí stát, protože cesta dolů je strašně rychlá, že to zasahuje do všech vrstev obyvatel České republiky.

Martina: Pavle, já bych tomu velmi ráda věřila, a myslela jsem si, že třeba právě onen rozhovor s Hanou Landovou o tom, co nás čeká ohledně průkazu energetické náročnosti budov, co nás čeká s našimi nemovitostmi – mnoho lidí uvede do střehu. A všimla jsem si jedné věci: Zatímco první díl měl rekordní sledovanost, a probíhala pod ním diskuse – tisíc komentářů a podobně – tak druhý díl si už lidé nepustili, protože by z toho měli možná špatnou náladu. Takže – raději zavřeme oči. Takže nevím, zdali se můžeme dočkat toho, že nám spadnou slupky z očí.

Pavel Janeček: Já bych si strašně přál, aby ano. Ale pro lidi je to tak nehmotné, a neuvěřitelné – pro lidi na vesnicích, kteří vůbec nevědí a netuší, a nejen na vesnicích, ale jde to skrz celou společnost – že by jim někdo měl sáhnout na krbová kamna, takže by si tam nemohli dát dřevo, jaké chtějí. To je něco tak nehmotného, a tak odosobněného.

Martina: A nelogického.

Pavel Janeček: A nelogického, že tomu prostě nechtějí – a odmítají – věřit. A možná je dobře, že se o tom bavíme.

Pokles průmyslu nekončí. Průmyslová produkce také v lednu letošního roku meziročně reálně klesla o 0,6 %. Úpadek průmyslu tak pokračuje už druhý rok po sobě a je nakročeno na rok třetí.

Technicky vzato, za další pokles průmyslu může hlavně výroba aut, která klesala téměř o 5 %. Je to celoevropský problém, nicméně vzhledem k tomu, že my a Slováci jsme ve výrobě aut na hlavu na špici, fakticky je to hlavně náš problém. Samozřejmě úpadkem trpí i navazující odvětví. Lepší to hned tak nebude. Hodnota nových zakázek v běžných cenách totiž v lednu 2025 opět meziročně klesla o 1,0 %. Když nejsou zakázky, nebude ani budoucí výroba. A bude se také víc propouštět. Už nyní se průměrný evidenční počet zaměstnanců v průmyslu meziročně snížil o 2,1 %.

Evropa se v tuto chvíli rozhodla vsadit na zbrojení, které by údajně mělo evropský růst nakopnout. To je ale nesmysl. Nyní nechme stranou, zda zbrojení je, či nyní potřebné, zde nepolemizujeme; to, s čím polemizujeme, je představa, že zbrojení navrátí Evropu k růstu. Tato představa je založená na myšlence, že když Tonda půjčí peníze Karlovi, společně budou Tonda s Karlem bohatší. Zjevně nebudou, zjevně je taková představa nesmyslná. Ale přitom přesně na této představě stojí tvrzení, že státem na dluh financované zbrojení může nakopnout evropskou ekonomiku. Ze státního dluhu stát zbohatnout nemůže.

Státní dluh je totiž jen přerozdělením: Od jedněch vezme na daních či půjčí si na dluhu víc peněz, a tyto peníze pošle na zbrojení. Peníze se tak přesunou z jedné hromádky na druhou hromádku. Například od producentů spalovacích motorů se přesunou k producentům zbraní. Nic víc. O co víc peněz bude u zbrojovek, o to víc peněz bude chybět jinde. Bohatství celé země a produkce celého průmyslu se tím tedy v žádném případě nemůže zvětšit.

Přesto v Německu uvažují nad financováním obrany na úkor deficitů, a tedy prolomení dluhové brzdy. To by se všech obyvatel, a to nejen v Německu, dotklo velmi nemile. Dluhová brzda v Německu měla velmi dobrý důvod. A jen tak mimochodem, právě tradiční fiskální disciplína Německa od druhé světové války byla jedním z důvodů, proč Němci to dotáhli na nejsilnější evropskou ekonomiku. Dluhové financování je pro zejména pro Německo doslova minovým polem a velkým strachem, protože to bylo obrovské zadlužení a monetizace státního německého dluhu, co vyvolalo předválečnou hyperinflaci a usnadnilo to nástup Hitlera k moci.

Právě tahle historická zkušenost byla tím, co Němce dlouhá desetiletí brzdilo, aby vstoupili do stejné řeky znovu. Možné dopady mohou být obrovské. Především dluhové financování dříve či později vždy vede k inflaci. Inflace se nemusí projevit hned, nemusí jít zrovna o „hyperinflaci“, bohatě postačí, když inflace bude delší čas chronicky zvýšená. A ke zvýšené inflaci dluhové financování vede vždy. Jen to může třeba nějaký čas trvat, než se projeví, může nějaký čas probíhat skrytě, ale dojde k ní vždy, to je ekonomický zákon. Moc a moc Němce, Evropu, nás všechny varuju před financováním zbrojení na dluh.

Martina: A ještě doplním, že jsi byl například předsedou představenstva Pražské plynárenské, a v energetice jsi pracoval v mnoha zemích Evropy – v Maďarsku, Švédsku, Francii, ale třeba také ve Spojených státech. Pavle, když jsem se připravovala na naše setkání, tak mi to přišlo, jako když papoušek tahal planety, protože se najednou dočteš, že ceny energií jsou stabilizované, a o měsíc na to se dočteš, že ceny energií klesají, a vzápětí na to se dozvídáme, že se ale bude pořádně zdražovat. Čemu může spotřebitel opravdu věřit?

Pavel Janeček: Nevím, čemu může věřit spotřebitel. Vždycky by měl věřit tomu, co reálně vidí, a ne tomu, co je mu předkládáno. Stačí se podívat na své faktury, a na své faktury za energie, protože my se tady spolu bavíme primárně o energiích. A zřetelně vidíme, jaký vývoj ceny energií absolvovaly třeba od roku 2020 až do roku 2024, protože za rok 25 ještě účty nemáme. A vidíme, že z cen, a mluvím teď primárně o průmyslu, které byly veskrze příznivé, a na které jsme byli nastaveni – jsme se dostali na násobky, tedy multiply, a že to vyvolalo velmi rychlou reakci našeho průmyslu, a zároveň to také zasáhlo do kvality našeho života. Zasáhlo to do kvality našeho života velmi negativně. Stalo se totiž to, že se jedna třetina občanů České republiky dostala do stavu, který je v podstatě jakousi energetickou nouzí, protože tito lidé zvažují, jestli si vytopí své byty na teplotu, která je jim příjemná, nebo jestli pojedou na dovolenou. Případně starší generace řeší, jestli peníze, které se snaží ušetřit, podpoří mladou generaci. Toto tady po mnoho let nebylo.

Víte, já jsem se na ceny díval pochopitelně také, a v roce 20 jsem ještě byl v pozici, která tady byla zmíněna, to znamená v Pražské plynárenské, a tam jsme kupovali jednu megawattu plynu za 14 euro. A v současné době je megawatta za 48, 49 euro. Nevím, školy nemám, ale to je více než trojnásobek. A ceny ovšem dosahovaly ještě úplně jiných výšek. Viděli jsme v létě roku 2021 cenu i 176 euro, to je desetinásobek – a už od Viktora Koženého platí, že jistotě desetinásobku prostě nevěřte. Tomuto se ovšem věřit dalo.

Pokud je v ČR cena elektřiny navázána na cenu plynu, tak musí být vysoká, protože plyn je čtyřikrát dražší, než byl před tím

Martina: Pavle s čím myslíš, že v budoucnu bude větší cenový problém: S elektřinou, nebo s plynem? Nebo je to provázané?

Pavel Janeček: U nás je to naprosto provázané. Podívejte, Česká republika je doposud soběstačná ve výrobě elektrické energie, ale nikdy nebyla soběstačná v dovozu plynu. Logicky. Takže pokud je tady navázána – a já se vrátím k cenám – cena elektrické energie, nebo její cenotvorba, na cenu plynu, tak v každém případě budeme mít ceny energií vysoké. To, co jsem teď řekl – to je z definice. Pokud je cena plynu čtyřnásobkem toho, co jsme viděli před tím, tak cena elektrické energie musí být také podobným multiplem.

Jestli se ale ptáš, Martino, na to, jestli bude větší problém, nebo menší problém, tak vždycky je důležité, abychom měli alternativní cesty. Aby Česká republika, která je v současné době takzvaně na konci trubky, byla opět tranzitní zemí. Větší problém zatím je, bez pochyby, s plynem, protože plyn k nám po ukončení onoho streamu z východu, teče jenom západní cestou, takže je jasné, že jsme se zase dostali do nevyváženého stavu. To znamená, že závisíme na tom, zda ten, který k nám plyn přepravuje, bude v takové kondici, aby nám ho také mohl dovážet. Co se týče elektrické energie, tak pokud nebudeme šílení, doslova šílení, a nevypneme uhelné elektrárny z důvodu nadiktovaného Green Dealu, nebo různých dalších emisních povolenek, a podobně, tak potom Česká republika stále bude soběstačná, což je naprosto klíčovým faktorem pro vůbec zachování životaschopnosti naší společnosti.

Martina: K elektřině se dostaneme za malou chvíli. Já bych se pozastavila u toho, že na začátku roku byl zastaven tranzit ruského plynu do Evropy přes Ukrajinu, a většinou se nám to prezentovalo, že potíže dopadnou hlavně na Slovensko, a u nás že se to bude týkat pár set lidí. A já si říkám, že když náhle zmizí 15 miliard kubíků levnějšího plynu, a je nutné ho nahradit stejným množstvím dražšího plynu, tak si nejsem jistá, jestli mě někdo v tomto případě neuvádí v omyl.

Pavel Janeček: Jestliže někde chybí nějaké množství, a toto množství bude nahrazováno odněkud jinud, tak to rozhodně má vliv na cenu – to v každém případě. V tomto případě má v sobě dodávka plynu vyděračský potenciál, a je úplně jedno, jestli z východu, nebo západu. O tom se můžeme bavit mnoho a mnoho hodin. Česká republika by měla výhodu, že by v podstatě byla schopna dovážet plyn z obou světových stran – a teď se nebavíme o molekule, protože molekula byla z 90 procent ruská. Nord Stream jako takový obcházel Polsko a Ukrajinu, a dopravoval ruskou molekulu přes německé potrubí do České republiky.

Ale toto je velmi správná poznámka. Patnáct miliard kubíků, to znamená nějakých 40, 50 miliónů kubíků denně, které nepřitečou z východu, to rozhodně bude mít vliv na cenu. Ono je to totiž trošku vytuněné. Slovensko si zajistilo dodávky plynu, a daleko lépe zaplnilo zásobníky, a také si je nenechalo rajbovat tak, jako Česká republika. Ale to je samostatná kapitola, o tom se můžeme bavit – ale zasáhne to v podstatě všechny země střední Evropy jako takové, a už zasáhlo, o tom není sporu.

Německá vláda řekla obchodníkům: Nakupujte plyn do zásobníků i za zápornou cenu, ztráty vykompenzujeme. To využily banky, nakoupily spekulativně plyn, což vede ke zdražení plynu.

Martina: Je zima, a logicky spotřebováváme plyn z plynových zásobníků. Jenomže plyn, který tam máme, byl právě levnější. A teď to vypadá tak, že dojde k paradoxní situaci, že se v létě budou plnit zásobníky dráž než v zimě. Řekni mi, co nám to může přinést, kromě dalšího výrazného zdražení?

Pavel Janeček: Nevím, jestli vědomky nebo nevědomky, ale to je velmi kvalifikovaná otázka. A je to v podstatě odpověď na to, proč jsou ceny tam, kde jsou. Víte, takzvaně negativní spread, nebo respektive rozdíl mezi cenou zimní a letní způsobuje, že se v létě nedoplňují zásobníky za nižší ceny, ale za vyšší. Teď jsme viděli, že ceny byly po relativně krátké období 54, 55 euro za megawattu, a všichni se divili, že to je zvláštní, že ceny naskočily tak vysoko, a přitom nebyla nouze, a podobně. Zdůvodnění je jasné: Tady se tváříme, že v primárně monopolním odvětví máme implikován a vytvořen konkurenční systém. To je úplný nesmysl. Prostě reálně tady žádná soutěž, nebo volná soutěž na trhu, není, protože do toho zasahují vlády se svými regulatorními zásahy. A co se stalo minulý a předminulý týden? Německá vláda – protože ví, že chybí 15 miliard kubíků, a nejen 15 miliard kubíků Čechům, ale i jim chybí podstatné množství na doplnění zásobníků v létě – vydala zásobníkářům pokyn: „Heleďte, můžete si na léto uskladňovat plyn, a nabídněte negativní cenu.“ To znamená, že se uskladňovalo za zápornou cenu. A v tom momentě samozřejmě cena vyletěla nahoru, protože německá vláda řekla: „My vám budeme veškeré ztráty kompenzovat. A to nejenom zásobníkářům, ale budeme kompenzovat ztráty i obchodníkům.“ Co se stalo? Obchodníci si nakoupili obrovské množství plynu, který ještě nepřitekl, takzvaný forward, a virtuálně si ho uložili. Já mám takový dojem, že dneska je více než polovina zásobníků zaplněna, ale Martino, je to zaplněno nikoli obchodníky, ale vstoupily do toho bankovní domy – což je v podstatě čistá spekulace. Tady jsme vystaveni jakémusi volnému trhu finančních institucí, které uměle zvyšují cenu plynu, a tudíž zvyšují cenu elektrické energie. A to je to, co se přesně stalo.

Martina: Pavle Janečku, ty jsi nám teď vlastně řekl, že německá vláda dala pokyn plnit zásobníky i za jakoukoliv negativní cenu. Řekl jsi, že jsou to spekulace. Prosím tě, co to bude znamenat konkrétně pro nás?

Pavel Janeček: To, že cena plynu pro zákazníka v žádném případě nemůže klesnout. Zásobníkáři, obchodníci a spekulanti, to znamená banky, nakoupili za nějakou cenu, a rozhodně do ztráty nepůjdou. Takže je to evidentní. Německá vláda řekla: „Kupujte za jakoukoliv cenu. My vám uhradíme ztráty.“ Viděli jsme tady takzvaný storage neutrality charge, což bylo úplně přesně ono. Uniper tenkrát v Německu nakoupil v roce 22 do zásobníků hystericky za vysokou cenu, a pak tuto ztrátu rozprostřel mezi všechny zákazníky včetně zákazníků České republiky, která měla asi 8 miliard euro. Tak toto je nemlich to samé, co se stane teď. Nevím, jestli udělají znovu storage neutrality charge, to znamená poplatek za jejich chybné nákupy, ale jsem si jist, že Němci už teď vymýšlí, jak rozdělit ztrátu, kterou bezpochyby vytvoří.

Martina: Plyn bude drahý – to jsi teď řekl. Ale bude ho alespoň dost? Máme sanované jeho přítoky? Protože o takzvanou východní cestu jsme přišli. Norsko těží velké množství plynu, ale je to spolehlivý zdroj?

Pavel Janeček: Norsko je určitě spolehlivý zdroj. Problém je jenom v tom, že Norsko těží plyn už delší dobu – řekněme několik let – bez pauzy, a bude mít bezpochyby také v létě takzvané technické odstávky kvůli údržbě – to je nutné – a v tom momentě samozřejmě plyn poteče ve sníženém množství. A žádné LNG terminály, a podobně, tato množství nemůžou nahradit, to prostě nejde. Já bych rozhodně nepanikařil. Co se týče množství plynu, které by mělo do České republiky přitéct, tak si myslím, že je zajištěno. Otázkou je za kolik. A otázkou také je, jestli se podaří splnit onen parametr, aby 1. 9. bylo v zásobnících 90 procent plynu. To sice já považuji za trošku záležitost, která vede ke spekulování, protože finanční domy vědí, že když si koupí plyn, tak ho rozhodně uloží, a 1. 11. tam prostě bude, a kdokoliv bude plyn chtít, tak jim uhradí jejich spekulaci. Takže nedostatku plynu bych se nebál.

Jednoznačně kritizuji cenovou politiku. Jednoznačně kritizuji to, že naše vláda není schopná zajistit vybalancovaný tok z obou stran tak, jako to třeba dělají jiné vlády. A nemluvím jenom o Slovensku, které bylo hodně a hojně kritizováno za aktivity pana premiéra Fica, ale já si myslím, že se jenom snaží o to, aby na Slovensku bylo dostatečné množství plynu. V jakémsi textu – jestli to byly kurzy.cz nebo někde jinde – jsem viděl, že Slováci neřeší, na jakou teplotu si můžou vytopit byt. A to je dramatický rozdíl mezi tím, co se děje v České republice, a tím, co jsem popsal, že se děje na Slovensku. To je úplně alfa-omega.

Od koho je nakupován plyn, je zásadní geopolitická záležitost, a vzniká kvůli tomu mnoho konfliktů. Ale kupovat přes Německo ruský plyn je nemravné, a finančně na to doplácíme.

Martina: Ty jsi řekl, že to vše je čistě politická záležitost.

Pavel Janeček: Určitě.

Martina: Jak to konkrétně myslíš?

Pavel Janeček: Víte, přátelé, plyn jako takový, a to, od koho ho nakupujeme, je vždycky zásadní geopolitická záležitost. Já se dokonce domnívám, že celá řada konfliktů na světě vzniká kvůli zajištění plynu jakožto základního elementu a komponentu energetického mixu, který ovšem neslouží jenom k vytápění domácností, ale je to základní element pro funkčnost průmyslu. Takže jestliže nakupujeme plyn z Ruska, tak tím určitě podporujeme nějakým způsobem finančně režim v Rusku. Jestliže ho nakupujeme z Německa, tak podporujeme režim v Německu. A může se nám i režim v Německu nelíbit, ale tak to prostě je. Jestliže ale nakupujeme ruskou molekulu přes Německo, tak to považuji za něco nemravného, protože vidím, že tak podporujeme oba režimy, o kterých jsem hovořil, a v podstatě na tom jenom finančně doplácíme.

Martina: Není to tak dávno, co se naši politici holedbali, jak nás zachránili, když jsme se odstřihli od ruského plynu. Ale ty naznačuješ, že jsme se tak úplně od ruského plynu neodstřihli. Tak jak to vlastně je? Odebíráme ruský plyn jenom přes zprostředkovatele, nebo odebíráme nějaký mix? Jak to funguje?

Pavel Janeček: Ano, obojí je pravda. Odebíráme ruskou molekulu přes LNG terminály, protože tyto terminály jako takové frčí z Vyborgu do různých terminálů, potom na území ať už Baltského moře ve Šwinoujšcie, nebo Eemshaven v Holandsku, a staví se Stade, a podobně. Tady jde o jinou věc. Určitě jsme viděli, že v rámci politického boje v Německu říkají některé politické strany: „My určitě obnovíme Nord Stream“. Víme, že se o tom jedná. A že se to asi stane, nebo se to s největší pravděpodobností stane, vidíme v tom, že terminály, o kterých jsem teď hovořil, nejsou plně vytížené. Dokonce společnost ReGas v podstatě odpojila terminál někde v severním Německu, protože nebyl vytížen, protože německá vláda – jak jsem říkal – vytváří neuvěřitelnou ekonomickou politiku, a těmto společnostem se nevyplatí tento terminál provozovat. To je prostě obrovský komplex rozkývaného systému dodávek plynu do střední Evropy – a my vidíme nečinnost naší vlády. Je vždycky dobré si poslechnout větu: „Vyřešili jsme energetickou krizi.“ Tak to tedy určitě ne.

Martina: Komu všemu platíme za předprodej ruského plynu? Dá se vůbec odhadnout, kdo všechno je ve hře?

Pavel Janeček: Určitě. Je to celá řada. My všechno v podstatě kupujeme na kontraktech, které ovšem nejsou dlouhodobé. Kupujeme v podstatě od společností tipu Shell, Uniper, SEFE, a tak dále. Primárně jsou to německé společnosti – primárně platíme německým společnostem – a samozřejmě nadnárodním korporacím. Těžko se dnes dá říci komu – ale je to tak. Já jsem v roce 2010 ještě s nějakou skupinou vycestoval do Ruska. Tehdy se to ještě mohlo, létaly tam přímé lety, a navštívili jsme Gazprom a chtěli jsme pro Českou republiku zajistit dlouhodobý kontrakt o dodávkách plynu. Tehdy to nebylo sprosté slovo. Ale ještě v roce 2019 bylo Evropskou unií diktováno: „Žádné dlouhodobé kontrakty neuzavírejte“. Přitom Německo si dlouhodobé kontrakty zajistilo. Prostě diskriminační přístup k České republice tady byl, a žádná vláda se mu nepostavila.

Ještě doplním jednu věc: V roce 22 jsme viděli plné noviny různých informací o tom, že vláda, která byla před touto, se nepostarala o energetickou bezpečnost, a že třeba nedokončila takzvaný Stork II, což je propojení mezi polským pobřežím a českou hranicí. Ale tomu zabránili Poláci – byl to v podstatě neefektivní byznys. Ale všimli jste si, že by tento Stork II od roku 22 dokončen? Vždyť se nic nestalo.

Martina: Pavle Janečku, když jsme se odstřihli od ruského plynu.

Pavel Janeček: Nikdy jsme se neodstřihli od Ruska.

Martina: Verbálně a částečně. Tak to bylo samozřejmě politické gesto. Mělo to nějaký smysl? Nebo to bylo prázdné politické gesto?

Pavel Janeček: Bylo to politicky velmi drahé gesto. Pro náš průmysl, a pro naše občany, to bylo pouze velmi drahé politické gesto.

Amerika nemá zájem, aby do Číny proudily levné ruské suroviny. A to je jedním ze zásadních důvodů vyjednávání, která teď probíhají mezi USA a Ruskem.

Martina: Rusko to na kolena nesrazilo. Dokonce, jak je zjevné, ho to ani nezabrzdilo ve válečných operacích na Ukrajině. Poškodilo toto naše gesto Rusko?

Pavel Janeček: Určitě. Nevím, jestli Rusko poškodilo gesto české vlády, ale Evropy jako takové ano. Rusko dodávalo do Evropy 40 procent veškeré spotřeby zemního plynu, 150 miliard kubíků ročně – a toto číslo prostě dramaticky kleslo. Samozřejmě mluvíme o potrubním plynu, protože v té době se zkapalněný zemní plyn vyvážel marginálně. Ale Rusko našlo jiné cesty. Zprovoznilo trubku jménem „Síla Sibiře“, teď staví „Síla Sibiře II,“ A můžeme si dovolit zaspekulovat, že toto je v současné době přesně jedno z jednání mezi americkou administrativou a Ruskem, protože „Síla Sibiře“ je pochopitelně byznys. A řekl jsem, že je to geopolitický byznys. Takže vidíme, za jaké ceny Rusko dodává do Číny plyn – asi 50 miliard kubíků ročně – což samozřejmě není náhrada kapacity, která šla do Evropy. Rusko prostě dodávky do Evropy ztratilo. Návrat na trhy bude velmi dramatický, a hlavně ztratilo velmi dobře platícího zákazníka s velmi vysokou marží.

Čína je někde úplně jinde. V momentě, kdy Čína viděla, že Rusko je desperate, že je trošku smutné z toho, jak ztrácí tady v Evropě, tak pochopitelně tento vyděračský potenciál, nebo obchodní argumentace, byla pro Čínu velmi efektivní. A bezpochyby Amerika nemá – víme, slyšíme geopolitické dohody o tom, kdo je největším konkurentem Ameriky, a že to není Rusko, a Evropa už vůbec ne, ale že je to Čína – v žádném případě zájem, aby do Číny proudily levné ruské suroviny. A myslím, že to je jeden ze zásadních důvodů pro vyjednávání, která teď probíhají.

Martina: Teď, když se bavíme o zdražování energií, a zdražování všeho ostatního, je vždycky odpověď: „Protože válka. Protože Putin“. Ale jak si vysvětlit, že už třeba v roce 2018 jsme platili pátou nejvyšší cenu za plyn v Evropské unii? Kdy se nám to stalo? A proč?

Pavel Janeček: Myslím, že jsem na to v podstatě už odpověděl. My jsme neměli takzvaný dlouhodobý kontrakt. Nakupovali jsme na spotech, nebo na krátkodobých smlouvách s dodavateli plynu. Ale v podstatě jsme neměli benchmark levného plynu z východu.

Martina: Promiň. Znamená to, že jsme se kvůli rozhodnutí Evropské unie museli v tomto poškozovat?

Pavel Janeček: Naše politické reprezentace se tváří, že jsou velmi dobré ve vyjednávání s Evropskou unií, ale tohle je přesně typický příklad, že tomu tak není, a není tomu tak vůbec. Naše reprezentace tehdy nebyly schopny zajistit dlouhodobý kontrakt s Ruskou federací, a tím pádem tím determinovat v podstatě všechny další smlouvy o dodávkách plynu. To je takzvaný benchmark, nebo porovnání. A to je důvod, proč u nás byl plyn drahý.

Martina: Když se podívám na to, kolik platí lidé v Americe, tak ceny elektřiny jsou teď pro spotřebitele v Evropě asi 4krát vyšší, a u plynu dokonce místy i 7krát vyšší.

Pavel Janeček: Vysvětlím, proč sedmkrát. Ono je to méně, je to pětkrát. Ale sedmkrát je to v případě, že jsou centrální výtopny a podobně, které jsou na plyn. Tyto centrální výtopny mají ještě slevu dalších třeba 40 procent z takzvaného Henry Hubu, a pak je opravdu cena plynu pro teplárnu ve Strakonicích, a pro teplárnu v Houstonu, sedminásobně rozdílná.

Martina: Ty říkáš, že elektřina bude také zdražovat. Proč? Když jí vyrábíme tolik, a podle všeho jsme druhý největší exportér v Evropské unii? Tohle už chci jednou pochopit.

Pavel Janeček: My jsme zatím exportérem elektrické energie. Jsme v takzvané ekonomické zóně Německa, a ekonomická zóna Německa determinuje svoji cenu elektrické energie na Lipské burze, a tam je odvozena od takzvané závěrné elektrárny, což je elektrárna, která se při potkávání se nabídky a poptávky připojuje jako poslední, a je tedy nejdražší – a v našem případě je to plynová elektrárna. A tím je řečeno vše. My, přestože v České republice provozujeme asi dvě významné plynové elektrárny – a připojujeme je jenom někdy, a už vůbec ne do base loadu, to znamená základní zatížení – tak v podstatě determinuje cenu na burze, Lipské burze. Chybně se říká, že elektrickou energii prodáme na Lipskou burzu, a koupíme ji zpátky. Přes Lipskou burzu přeteče třeba 5, 7 procent elektrické energie, ale Lipská burza determinuje cenu i takzvaných „over the counter“ kontraktů, to znamená přímé smlouvy mezi dodavatelem elektrické energie a jejím spotřebitelem.

Martina: Ještě v listopadu loňského roku zveřejnil ERÚ návrh, který tvrdil, že se výsledná regulace nebude zásadně měnit, podraží výrazně plyn, zatímco elektřinu čeká spíše zlevnění. Na základě toho, co jsi před chvílí říkal, že je u nás elektřina velmi často odvislá od ceny plynu, tak toto vypadá jako úplně nelogické nebo chlácholivé tvrzení.

Pavel Janeček: Já bych to neřekl lépe. Prostě, cena elektrické energie se determinuje, nebo odvozuje od ceny plynu, ale pak je tady ještě takzvaná regulovaná část, a tu určuje stát, na tu má stát vliv. V elektrické energii je to někde už kolem 50 procent, v plynu je to asi 23 procent ceny elektrické energie, nebo spotřeby, tedy to, co vidíte na fakturách. U elektrické energie má tedy stát obrovský vliv na cenu. A regulovanou složkou – která se skládá z cen za distribuci, za poplatky OTE, za obnovitelné zdroje, a z celé řady dalších drobných poplatků – v podstatě stát cenu uměle zvyšuje zvyšováním těchto poplatků. A to proto, že jsou nutné vysoké investice do přenosové soustavy, a ty jsou zase nutné jen a pouze kvůli připojování takzvaných obnovitelných zdrojů elektrické energie. To je postě parametr ekonomické transformace, nebo ekonomicko-energetické transformace, souhrnně v Evropě nazývané Green Deal.

Přístup České republiky ke Green Dealu se musí změnit, protože je to cesta do pekel

Martina: Návrh ministerstva průmyslu zvýšit poplatky za činnost Energetického regulačního úřadu, ERÚ, přinesl pro spotřebitele informaci, přečtu ti titulek v novinách: „Elektřina i plyn z rozhodnutí vlády zdraží. Počítejme s tím, že jde o nový normál“. Je to nový „normál“?

Pavel Janeček: Ano. Pokud budeme mít vládu, která akceptuje nařízení, protože to jsou nařízení, to jsou směrnice ze strany Evropské unie – tak pak ano. Pokud ale tento normál nechceme brát jako normál, tak se musí celá řada věcí změnit. A primárně se musí změnit i přístup vlády, nebo vlád, a vůbec České republiky, ke Green Dealu jako takovému. A já si myslím, že proti loňsku – kdy jsme tady, Martino, spolu seděli – vidíme dramatický posun. Ty se tomu směješ – mně to tak směšné nepřijde, mně to přijde jako tragédie – je to fraška. Já jsem asi před půl rokem viděl zásadního ekonomického poradce v diskusi na jakési celoplošné televizi s význačnou ekonomkou, a on tam vyprávěl o tom, že vláda zvládla energetickou krizi a že bude stavět elektrárny, jaderné elektrárny, a podobně, a že v podstatě Green Deal je nezrušitelná, nebo neomezitelná, nebo neměnná konstanta. A na druhé straně jsem od té ekonomky slyšel racionální argumenty, že tomu tak není, a že to je „road to hell“, že to je cesta do pekel pro český průmysl a že se tato situace zrychluje – a on to úplně odmítal. A ten stejný poradce řekl, že pan premiér Fiala – protože on je poradcem pana premiéra Fialy – by se měl připojit ve svém tažení proti Green Dealu k panu Babišovi. Tak co si o tom myslet? To je těžká věc.

Martina: Myslím, že to v jedné odpovědi vystihl Ondřej Hejma, když řekl: „Převlékání kabátů ještě neprobíhá masově, ale špičky už to chytají“.

Pavel Janeček: Myslím, že Ondra je velmi dobrý.

Martina: My opravdu můžeme teď být v přímém přenosu svědky toho, jak tito lidé, kteří nás vedou, obracejí a najednou už …

Pavel Janeček: Můžete jim věřit, že se opravdu obracejí?

Martina: Nevím. Ale aspoň už nepřísahají na Green Deal jako na Písmo svaté.

Pavel Janeček: Neudělali nic. V automobilovém průmyslu vidíme, že fleetové pokuty a podobně, a likvidační poplatky pro automobilky jako takové zrušeny nebyly. Nebyl zrušen jediný parametr. Evropský parlament schvaluje naprosto iracionální proklamace, ke kterým se – dlužno podotknout – nepřipojuje akorát singulárně Filip Turek, ale všichni ostatní hlasují jako jeden muž a jedna žena. Ale je to úplná tragédie. Ještě bych se vrátil k Ondrovi Hejmovi. Máme tady různé asociace, myslím, že lidé by měli vědět, že tyto asociace jsou lobbisti. A to jsou asociace moderní energetiky, a podobně. Ale žádná moderní energetika neexistuje, existuje jedna energetika. A to je prostě klíčový parametr národního hospodářství. A jestliže tyto asociace prostě řádí na ministerstvu průmyslu, a vytvářejí různé dodatky k LEX OZE III. a podobně, kdy tvrdí, že se lidem zlevní zapojením se do komunitní energetiky – tak to jsou úplné lži, podle mě je to jen čistý byznys. Nezlevní se vůbec nic. Spíš se to zdraží. Jména těchto lobbistů by měla být všude, a lidé by k nimi měli chodit s fakturami.

Já to odlehčím. Nedávno jsem někde na LinkedInu viděl fotku, kde byli vyfoceni všichni z těchto moderních asociací, a já jsem jim k tomu připsal: „Kluci, měli byste začít poslouchat kapelu Scorpions“ – a dál jsem to nerozváděl. A ten, koho si velmi vážím, potom napsal: „Pavle, a myslíš Wind of change, nebo myslíš Blackout?“ Protože Scorpions hrají obě tyto písničky. To je podle mě úplně klíčová věc, a o tom přesně mluvil Ondra Hejma.

Stát musí kontrolovat své energetické a distribuční společnosti, elektrárenskou soustavu, a to i obchodně, protože elektrická energie není zboží jako každé jiné – je to přirozený monopol

Martina: Václav Bartuška, zvláštní zmocněnec pro energetickou bezpečnost, řekl, že: „Evropa směřuje do velkého propadu výroby elektřiny. Budeme postrádat až 40 procent“. Pokud toto řekne člověk, který je zmocněncem ministerstva zahraničních věcí pro otázky energetické bezpečnosti, tak jak s námi může ERÚ a zbytek vlády hrát tuto hru?

Pavel Janeček: Před půl minutou jsem mluvil o tom, že jsou tady různé asociace, které vydělávají na moderních, takzvaně „moderních“ systémech výroby elektrické energie i její distribuce. A ty – opakuji – doslova řádí na ministerstvu průmyslu a obchodu, a na ministerstvu životního prostředí – doslova řádí – a jsou napojeny na Evropskou unii. Myslím, že jsme teď viděli toky peněz, které byly z Ameriky přes USAID distribuovány do Evropy na různé politické záležitosti, a podobně, a já si vůbec nemyslím, že by něco takového nebylo i u těchto asociací. A to nemusí být vůbec z nějakého daňového systému – protože USAID jsou peníze z daňového systému – ale může to být z korporací, které to zajímá a baví. To jsou čistí lobbisti, kteří v podstatě hájí své zájmy. Jestli si někdo myslí, že obnovitelné zdroje jsou nejlevnější, tak to je naprostý nesmysl. A co se týče Václava Bartušky, tak já si ho vážím, dlouho se známe, ale co se týče názorů, tak jsme úplně někde jinde. Potkali jsme se v několika debatách, a já jsem tyto věty, které říkám standardně a pořád, říkal i jemu. A on je nechtěl slyšet. A dneska o tom hovoří.

Martina: My jsme se o tom s Václavem Bartuškou bavili snad už v roce 2015, a tehdy právě varoval – ne před písničkou skupiny Scorpions s názvem Blackout – ale před tím, že není otázkou zda, ale kdy. Ty říkáš, jsou tady mocní lobbisté. Jak si ale vysvětlit to, že pokud ERÚ navrhne zvýšení ceny, tak že z tohoto zdražení budou profitovat hlavně společnosti NET4GAS, nebo Gas Storage? Protože pak bych řekla, že Energetický regulační úřad tady není od toho, aby chránil zákazníky, ale aby maximalizoval zisky státních monopolů?

Pavel Janeček: Tato otázka v sobě obsahuje odpověď. Já nevím, co bych k tomu řekl víc. Někdy v roce 2016 jsem dělal velký rozhovor pro Seznam zprávy, a přesně toto jsem tam říkal: Stát musí kontrolovat své energetické a distribuční společnosti. Musí mít pod kontrolou elektrárenskou soustavu, a to i obchodně, protože elektrická energie není zboží jako každé jiné – je to přirozený monopol, a tak dále. A že na aktivitu zvanou unbundling, která je součástí našich přístupových hovorů do Evropské unie, aplikovanou od roku 2006, doplatíme, a že na ni doplatíme dramaticky a strašně. A to se přesně splnilo – bohužel. Stát nakonec koupil NET4GAS, stát nakonec koupil zásobníky jako takové, ale je otázka, za jakých podmínek je koupil? Jestli peníze na to byly vynaloženy efektivně a dobře.

Pokud bych se vrátil ke svému textu pro E15, tak tam jsem navrhoval koupit NET4GAS za jednu korunu. A dovedu si představit, že by to mohlo být ještě levnější, protože NET4GAS je povinen od roku 26 začít splácet dluhopisy, které byly vydány. A techniky na to, jakým způsobem dosáhnout levnější ceny, by stát rozhodně měl, ovšem stát je nevyužil. To je tak. A pak vyšší poplatky.

Martina: Ano. Mimo jiné Mirek Topolánek řekl, že podle něj se jedná o skryté zdanění energií, a snahu vylepšit hospodaření zadlužené společnosti NET4GAS, kterou si stát pořídil.

Pavel Janeček: Mirek Topolánek řekl pravdu, tak to prostě je. Mirek Topolánek se na celé řadě těchto systémových problémů podílel, a to, že v roce 2009 zajistil, aby tekl plyn přes Ukrajinu a podobně, to je jeho obrovská zásluha. Nicméně on mohl řešit i tyto systémové věci už tehdy. On je věděl. A ne, že ne.

Statistici pokračují ve zveřejňování předběžných odhadů vývoje inflace. Ekonomové dopředu sázeli na to, že také během února bude meziroční tempo inflace pokračovat ve velmi pozvolném zpomalování. A to se přesně potvrdilo. Podle předběžného odhadu spotřebitelské ceny v únoru 2025 meziměsíčně vzrostly o 0,2 % a meziročně o 2,7 %. Připomínáme, že lednová meziroční inflace dostáhla 2,8 %. Jedná se tak o malé zpomalení tempa růstu cen.

Na definitivní údaje o inflaci si musíme počkat až do příštího týdne, kde Český statistický úřad zveřejní podrobnosti. Už dnes je ale jasné, že inflaci dál přiživují zdražující potraviny. Jejich ceny jsou proti loňsku vyšší o 4,7 %. To není překvapivé v situaci, když meziroční tempo růstu cen v zemědělství přesahuje 9 %. To se zákonitě musí propsat do vyšších koncových cen potravin.

Naproti tomu ke zpomalení inflace přispěly energie, o kterých se měsíce mluvilo jako zdroji zdražování. Tentokrát byly energie meziročně nižší o 3,6 %. Ani to však není překvapivé za situace, kdy zlevňování energií bylo patrné už ze statistiky výrobních cen. Užijme si proto nyní krátké období, kdy koncové ceny energií dočasně klesají. Toto období nejspíš nebude mít dlouhého trvání. Zatímco cena elektřiny na burze v posledním roce plus mínus stagnuje, cena zemního plynu od února 2024 soustavně roste a emisní povolenky se budou během dalších dvou let stahovat z oběhu.

Celkově můžeme říci, že průměrné tempo inflace za rok 2024 dosáhlo 2,4 %. To byla její nejnižší úroveň za posledních 6 let. Na druhé straně jsme se znovu pohybovali nad 2% úrovní, na kterou jsou centrální bankéři citliví. Značná část centrálních bank včetně české a včetně amerického Fedu má totiž inflační cíl nastavený na 2 %. To znamená, že centrální banka vlastně chce, aby naše peníze ztratily každých 36 let polovinu své hodnoty. Takto řečeno to už nevypadá jako moc pěkné číslo, že?

A teď si představte, že také v letošním roce tempo inflace v průměru skončí nad 2% cílem České národní banky. Podle našeho odhadu průměrné tempo inflace v roce 2025 dosáhne 2,5 %. Jenomže pokud – čistě teoreticky – by dlouhodobě inflace dosahovala 2,5 % tak jako nejspíš tento rok, pak by naše úspory ztratily polovinu své hodnoty už každých 29 let. A kdyby inflace dosahovala soustavně 5 %, pak by úspory ztratily polovinu hodnoty už každých 15 let. 5% inflace se může zdát jako vysoká, ale na tomto místě jsme už mluvili o tom, že vykazovaná inflace je zhruba poloviční proti té, kterou skutečně vnímáme v peněžence. Vycházet z 5% inflace je tedy velmi realistický odhad.

A že inflace je vše, jen ne zkrocená, ačkoliv podle posledních čísel mírně polevuje, dokumentuje i dnešní zpráva, že Německo naléhá na EU, aby zmírnila fiskální pravidla a zvýšila výdaje na obranu skrze dluhové financování. Řekněme si narovinu, že pod tím se neskrývá nic jiného než tisk peněz. Hráči na finančním trhu si to uvědomují. Výnosy německých dluhopisů dnes vzrostly nejvíce od roku 2022 právě kvůli obavám z dluhového financování pod novou vládou a z tisku peněz. Tohle je totiž zelená pro inflaci.

Politici dozvuky Mnichovské bezpečnostní konference komentovali tak, že hodnoty Ameriky a Evropy se stále více rozcházejí. My k tomu můžeme dodat, že také ekonomicky se Amerika a Evropa stále více rozcházejí, samozřejmě míněno, že Amerika Evropě stále rychleji ujíždí. (Ale na druhou stranu, našinec, který zažil 80. léta, se cítí tak nějak jako při návratu do dětství…) Přesto obě oblasti, USA i Evropa, mají jedno společné, co je ekonomicky spojuje. Jedná se o mizerou důvěru spotřebitelů v hospodářský vývoj.

Podle posledního průzkumu se nálada německých spotřebitelů v březnu dál zhorší. To je v rozporu s dosavadním předpokladem mírného zlepšení nálady spotřebitelů. Německé domácnosti ale sledují ekonomickou a politickou situaci v největší evropské ekonomice s obavami. Volby je nepřesvědčily, že by Německo mělo brzy vybřednout z hospodářských problémů. Mě ostatně také nepřesvědčily.

Dokonce domácnosti nikterak nepřesvědčily ani zprávy unikající z Evropské komise, podle kterých by údajně měla Komise „výrazně ustoupit od ESG agendy“. Domácnosti to patrně vidí pragmaticky: pod „výrazným ustoupením“ se rozumí, že uhlíkové clo, taxonomie i emisní povolenky pro fyzické osoby EU ETS 2 mají trvat, jenom se mírně změní proti plánu. Například by se mohly dotknout menšího okruhu společností. Neboli když si to přeložíme, šrouby se mají proti stávajícímu stavu ještě víc utáhnout, protože například uhlíkové clo ani EU ETS 2 ještě neplatí. Ono „výrazné ustoupení“ tedy stále znamená přitvrzení proti současnosti. A současný stav je ten, který Německo uvrhnul do pravděpodobného třetího roku recese. Domácnosti jsou tedy velmi racionálně uvažující, když se jejich nálada dál zhoršuje.

Jenomže ekonomická nálada se zhoršuje i v USA. Konkrétně spotřebitelská důvěra ve Spojených státech v únoru vykázala nejprudší pokles za tři a půl roku. Vyplývá to z průzkumu, jehož výsledky zveřejnila organizace Conference Board. Podle všeho jde o důsledek ekonomické nejistoty spojené s následky kroků administrativy nového prezidenta Donalda Trumpa. A teď abychom tomu rozuměli správně: to neříká nic o tom, zda Američané v převažujícím počtu chtějí, nebo nechtějí změny (to z tohoto údaje není vidět). Nízká spotřebitelská důvěra opět jen zrcadlí velmi racionální porozumění Američanů tomu, že probíhající a nadcházející změny se hodně dotknou jejich kapes.

A teď nemám ani tak na mysli cla, která se v této souvislosti často omílají, teď mám spíš na mysli končící přerozdělování v rámci ESG, které bude mít, když nic jiného, vliv například na akcie, které Američané často drží jako formu důchodového zabezpečení. Jde o toto: Trump velmi tvrdě jde proti ESG. Proti tomu ESG, které Evropa údajně zmírňuje, ale v realitě spíš přitvrzuje. A podstatou ESG je přerozdělování od malých směrem k velkým a ke státu. ESG je totiž ideologie spojující spolupráci velkých korporací a silného státu, kde rukojmími jsou jednotlivci a malé firmy. Vezměme si jako ilustrativní příklad emisní povolenky. Ty budou v systému EU ETS 2 platit jednotlivci a malé firmy, peníze od nich vybere stát a přerozdělí je na dotacích na nákup flotil elektroaut velkým korporacím, které požadavky ESG dokáží plnit. V pozadí ESG tedy není nic jiného než přerozdělování.

Jenomže toto končící přerozdělování nyní v USA dopadá především na korporace, které z něj dosud těžily. Tedy dopadá na jejich akcie. Malým firmám v USA tento politický obrat pomůže, „politicky uvědomělým“ korporacím nikoliv. A co tvoří hlavní část tržní kapitalizace amerických akciových indexů? Správně, právě ty největší korporace. Společnost cítí, že ledy praskají. Další a další korporace opouští potápějící se loď. Například britská energetická společnost BP oznámila, že definitivně opouští strategii snižování produkce uhlovodíků, a naopak se zaměří na těžbu ropy a plynu. Jenomže Británie není součástí EU. Proto si to BP může dovolit. EU je stále ještě jiný svět.

V tuto chvíli Evropa staví zákaz spalovacích motorů na konceptu, že je možné vyrábět 100 % elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Čistě hypoteticky to možné je. Oficiálně toho již dosáhl Island, ovšem ten díky svým specifickým podmínkám vyrábí 99 % energie z vodních a geotermálních elektráren. A pak tu jsou země jako Etiopie, Albánie, Bhútán, Demokratická republika Kongo, Nepál a Paraguay, které rovněž vyrábí prakticky 100 % elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Evropa chce právě tyto země následovat. Jenomže jedná se o nejchudší země světa s prakticky nulovým průmyslem.

Jsou to totiž spojené nádoby: Buď budeme rozvinutá země a budeme používat fosilní paliva. Anebo budeme mezi nejchudšími zeměmi světa a budeme používat obnovitelné zdroje. Buď – anebo. Třetí cestu neznáme.

Elektřina zaujímá pouze okolo 18 % z celkové konečné energetické spotřeby a dekarbonizace zbývajících 82 % energetické spotřeby představuje výrazně náročnější technický problém, protože pro energetické zásobování výroby cementu, oceli, plastů a čpavku v současnosti neexistují žádné komerčně použitelné alternativy.

S tím souvisí ještě jedna důležitá otázka, kterou bychom neměli opomíjet a tou je národní bezpečnost. Bez energie s dostatečnou hustotou nelze provozovat těžký průmysl a bez těžkého průmyslu nelze budovat vojenskou sílu. Jinak řečeno, dekarbonizace nutně vede ke ztrátě obranyschopnosti.

Jinými slovy, představa dosažení uhlíkové neutrální ekonomiky je fyzikálně nereálná, protože obnovitelné zdroje nelze provozovat bez uhlíkových – nehledě na to, že neexistuje důvod, proč bychom bezuhlíkovou ekonomiku vůbec měli chtít.

Evropa na to dříve či později přijde sama, jelikož krásné na fyzikálních i ekonomických zákonech je to, že jim je úplně jedno, jestli jim člověk věří, nebo nevěří – ony si prostě existují dál a lidé si dříve či později jejich existence všimnou. Jenomže problém je v tom, že my si buď uvědomíme včas, že celý tento koncept je nereálný, anebo si to uvědomíme příliš pozdě.

Pokud si to uvědomíme včas a nepřipustíme experiment se zákazem spalováků, sice už nezastavíme škody, které se na naší ekonomice odehrály, ale aspoň je nebudeme prohlubovat. Pokud si to neuvědomíme včas a nezastavíme tento dekarbonizační experiment, bude se naše ekonomika dál propadat stejně, jako se propadala v rámci RVHP a centrálně plánované ekonomiky. A škody budou řádově ještě větší. V obou případech ale fyzikální a ekonomické zákony rozhodnou, že dekarbonizace a 100% přechod na elektromobilitu je neproveditelná, jenom náklady budou rozdílné.

V tuhle chvíli je český průmysl na úrovni roku 2017 a dál se zmenšuje. Německo je v recesi už dva roky a má před sebou nejspíš rok třetí. Recese dříve či později znamená nezaměstnanost a růst chudoby. To není to, co politická reprezentace chce. A důvod je jediný: je to Green Deal. A to ještě ani pořádně nezačal.

EU ETS 2 má začít od roku 2027. Uhlíkové clo má začít od roku 2027. Zákaz spalovacích motorů má platit od roku 2035. Bezemisní budovy mají začít najíždět v příštích letech až do roku 2050. Nic z toho ještě neplatí, a už jsme se vrátili s naším průmyslem o 8 let nazpátek. Ekonom konstatuje, že pokud tohle všechno připustíme, vrátíme se řádově o desítky let nazpátek. To není nadsázka. Mezi RVHP a USA skutečně byla vývojová mezera desítek let.

Trump oznámil, že Spojené státy zavedou 25procentní clo na dovoz oceli a hliníku. Opatření se týká všech zemí možná s výjimkou Austrálie a podle sdělení Bílého domu začne platit 12. března. Dále Trump oznámil, že zavede cla na dovoz zboží z EU kvůli unijnímu postupu proti americkým technologickým firmám a kvůli deficitu ve vzájemném obchodě se zbožím.

Vyhmátnutí zrovna hliníku a oceli je pro EU ránou na komoru. Kvůli Green Dealu v EU nejvíce na světě zdražují energie a výroba oceli je extrémně energeticky náročná. Proto se evropská ocel stala enormně drahá a tudíž nekonkurenceschopná. Ocelárny a slévárny napříč Evropou bankrotují. A nejvíce exponované těžkému průmyslu v rámci Evropy jsou Česká republika a Německo. V Česku firmy spojené s hutnictvím jsou prakticky všechny ve ztrátě a postupně odpadávají, v Německu nedávno oznámila zásadní problémy Thyssen Krupp. Další zdražení evropských ocelářských výrobků z titulu amerických cel je tedy cosi jako poslední rána z milosti.

Na situaci obratem ve svém prohlášení reagovala předsedkyně Evropské komise (EK) Ursula von der Leyenová, která řekla, že Evropská unie neponechá nejnovější americká cla na dovoz oceli a hliníku do Spojených států bez odpovědi. Prý vyvolají tvrdá a přiměřená protiopatření. Takže obchodní válka mezi Amerikou na jedné straně a Evropskou unií a Čínou na druhé straně je tímto již v plném proudu.

Je jasné, co to znamená pro inflaci a podniky, které budou z Evropy hromadně odcházet do USA. Nyní však na informaci o clech reagují také finanční trhy, a to velmi přímočaře. Děje se v přímém přenosu to, co se děje vždy, když se svět bojí inflace: rostou ceny zlata. Cena zlata ještě zrychlila svůj už tak vysoký růst a poprvé překonala hranici 2900 dolarů za troyskou unci. Jen od začátku roku 2025 si tak připsala přes deset procent.

Vysoká cla by měla znamenat vyšší inflaci na obou stranách oceánu. Vyšší inflace by zase měla znamenat vyšší úrokové sazby v USA. A vyšší úrokové sazby by měly teoreticky být pro zlato nepříznivé, protože prohlubují jeho nevýhodu proti investicím přinášejícím úroky, jako jsou například dluhopisy. Jenomže to je skutečně jenom teorie. Mnohem větší vliv má fakt, že lidé se inflace bojí a nenachází mnoho jiných spolehlivých investičních příležitostí. Do toho přistupují centrální banky, které dál nakupují nezměněným tempem.

Skoro to připomíná závody, která centrální banka naplní své devizové rezervy zlatem dříve než ostatní. Jako za studené války probíhaly závody ve zbrojení, teď jako by probíhaly závody v přechodu na zlaté devizové rezervy. Vkrádá se otázka, jak to číst. Může se snad stávající světový monetární systém v nadcházejících letech rozpadnout podobně, jako se rozpadnul brettonwoodský měnový systém? Může hypotetický rozpad urychlit přechod velkých států na CBDC – digitální měny centrálních bank, které už v podstatě nejsou penězi, protože nesplňují ani jeden definiční znak peněz?

Na tyto otázky odpovědět neumíme a neumí to asi nikdo, ani samy centrální banky ne; pouze můžeme říci, že tento hon za zlatem ze strany centrálních bank je bezprecedentní. A jeho charakter naznačuje, že poptávka po zlatu není u konce. Také letos tedy cena zlata dál poroste. A právě uvalení amerických cel celý tento proces ještě více eskalovalo.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, když jsme se bavili o těch dotacích, a tak dále, tak jste se občas s lehkou přezíravostí – pokud jsem to správně přečetla – vyjádřil ve smyslu, že oni tam řeknou, že budou pěstovat býlí a podobně. Vy jste – když to řeknu tímto slovníkem – velkopodnikatel, myslíte si, že by zemědělství pořád mělo být jakýmsi tancem mezi přijatelnou cenou potravin, a zároveň ochranou krajiny, kultivací krajiny, myšlením na zdraví lidí? Protože z chemie – když se na stojato stříká roundupem, aby byly menší ztráty – asi nikdo moc dobře nevyroste. Jakým způsobem to máte nastaveno vy?

Zdeněk Jandejsek: Vy jste řekla hezkou věc. Až budete mít čas, tak vás naložím – to jsem vždycky nabízel náměstkovi Sekáčovi na ministerstvu zemědělství, že mu půjčím holínky, a provezu ho, co se tam děje – a ukážu vám kolem sebe, kolem našich podniků, kterých je osm, a je to asi 14 000 hektarů, takže to nejsou žádný velký podniky, protože když to vydělíte, tak je to dva tisíce hektarů na jeden podnik, to jsou samostatný IČa – a ukážu vám, jak vypadají naše podniky, jaké je prostředí, jak se staráme o životní prostředí. Ukážu vám naše vysekaný louky, naši starost o louky, o obnovu, ukážu vám, jak se starají.

To je jenom klišé, to jsou jenom kecy těch, kteří říkají, že dělají bio, že se starají o přírodu, o nás, o prostředí, a tak dál. To není pravda, je to obráceně. Právě ty podniky, který na to mají peníze a jsou silný, mají na to stroje, a můžou si dovolit všechno, relativně si to můžou dovolit – mají na to udělaný prostory, a starají se o ně. Já vám něco řeknu o biu – vy jste to krásně řekla, že musím furt říkat příklady, abychom lidem otevírali oči. Takže, když udělám bio ječmen, a chci s ním pražit kávu, jak se to dělalo, tak když to budu chtít dělat bio, tak to musím dělat tak, že když mi to vyroste takhle…

Martina: Ukazujete asi deset centimetrů.

Zdeněk Jandejsek: Tak musím vzít košík, dát si ho na krk, jít, a všechny plevely, které s tím vyrůstají, ručně vytrhat. To jsem dělal jako dítě, když mi bylo sedm, osm roků, protože nebyla hnojiva, nebyly na ně peníze. Měli jsme pozemky, a chodili jsme, a všechny bodláky, všechny svízele, to jsme všechno vytrhali. Tak toto je bio. A teď pojďte, pojedu s vámi, kam budete chtít, a ukážete mi, kdo to dělá, a říká, že má biozemědělství, že má bio. Klidně. Neukáže mi nic, protože to nedělají. Jsou dvě možnosti. Buď stříkají v noci – což neříkám, že stříkají všichni, nebo většina – nebo to nechají být. A tam vidíte, co je za binec, slušně řečeno. Pak to vyryjí kombajnem, vymlátí to, a mají tam z plevelů, ze semen, víc látek, které nám škodí, než ječmene, který je kvalitní. A já vám dám perfektní příklad, který se mi stal a který je pravdivý, a může vám to potvrdit moje sekretářka. Moje sekretářka byla taky bio, kupovala jenom bílý jogurt…

Martina: Ale bílý jogurt není bio.

Zdeněk Jandejsek: Ne. To jsem se možná špatně vyjádřil, ale myslel jsem, že to bylo označený jako bio.

Martina: Označený.

Zdeněk Jandejsek: Označený jako bio, a byl to bílej jogurt. A do toho si kupovala otruby dovezený z Anglie. Jeden tento sáček – sedm deka – stál asi padesát korun, a ona si to tam nasypala, rozmíchala, a jedla to, a hrozně si libovala. A teď přijela naše šéfka laboratoře – protože my všechno máme – jak říkáte, že to děláme blbě – pod kontrolou. Já mám na to všechno laboratoře, my si nedovolíme něco dělat jinak, než může být. A teď mě chytla myšlenka a říkám: „Paní Říhová, usypte mi trošku těch vašich otrub do kornoutku.“ Odsypala, a já jsem to dal vedoucí laboratoře, a říkám: „Udělejte mi na to rozbory, jestli to je v pořádku, nebo ne.“ Je to z Anglie, je to na pultech, má to asi sedm kruhových medailí, které byly nalepené na sáčku – a jak říkám, sáček sedm deka stál padesát korun. V té době stál metrák otrub – to je sto kilo – dvě stě korun. A tady stálo sedm deka za padesát korun.

Martina: To je kauf.

Zdeněk Jandejsek: A teď dobře poslouchejte: Asi za tři, nebo za čtyři hodiny jsem volal šéfce laboratoře, a říkám: „Udělala jste ten rozbor?“ A ona říkala: „Řekněte jí, ať to vůbec nejí.“

Martina: Chudák Říhová.

Zdeněk Jandejsek: Jo, paní Říhová. A já říkám: „Co tam je za problém?“ Tak plísní, mykotoxinů je povolených 100 jednotek, nebo 200, záleží jak u čeho – v jakých je to jednotkách, to není podstatné, nejsem chemik – ale je tam asi 1 200, tedy asi sedmkrát, šestkrát víc plísní, než je přípustná norma. Samozřejmě v Anglii nemůže být bio bez plísní, to je kravina, protože tam furt prší a je vlhko. A pak říká: „To by nebylo ještě to nejhorší, protože ona to tak často nejí, a není toho tolik, to jí tak neuškodí. Ale víte, je tam hodně velký procento trusu od myší.“ Tak toto sem dovážíme ve zlatých pytlíčkách s medailemi, a takhle si hrajeme na bio. Takže jenom, abyste věděla, jaká je realita. Je to všechno hloupost.

Dovozem ukrajinského obilí, které obsahuje mykotoxiny, plísně, a rezidua z chemických fungicidních postřiků, jsme si zlikvidovali trh s obilím

Martina: Tak pokud budeme přistupovat k tomu, že bio je nejenom v samotné kvalitě potraviny, ale bio by mělo být v přístupu právě k půdě, ke krajině, takže dovážet něco z Anglie samo o sobě v biu trošku ztrácí logiku.

Zdeněk Jandejsek: Ještě bych to doplnil, abych to tak nedehonestoval, abyste si udělala obrázek: U zemědělské půdy, kterou máme, máme nyní 17,8, teď už možná 18 procent v režimu bio, eko, bio a produkujeme z toho 1,3 procenta. Tak co se tam vyrábí? Na to dáváme obrovské tisíce korun, když je to bio?

Martina: Povězte, co se tam tedy vyrábí? Nic?

Zdeněk Jandejsek: Skoro nic. Minimum. Je tady pár lidí, o kterých jsme tady začali mluvit, ne že nejsou, který tomu obrovsky věnují, jsou to srdcaři, který to opravdu dělají tak, jak se má. Ale jde o ten poměr: Když je to 18 procent, tak když to je v kvalitě bio, tak by měli dělat jinde aspoň, 50, 60 procent, to znamená – měli by tam mít aspoň 8 až 9 procent produkce. A my děláme 1,2. Takovým případem je – už to snad zrušili – ekologický ovoce, tedy bio ovoce. Na to dostanete, když vám to zařadí do ekologie, na sad dostanete, myslím, 20 000 na hektar. A teď tam stačí, když tam budou na hektaru stát čtyři stromy, a nemusíte z toho vyprodukovat ani jedno jablko. Takové jsme dělali hovadiny.

Martina: Dělali? Je to už minulý čas?

Zdeněk Jandejsek: Minulý čas. Asi loni, předloni s tím začali něco dělat. My neděláme ovoce, tak bych nerad specifikoval, jestli to bylo předloni, nebo loni. Ale bylo to celou dobu, od roku 2004 do nedávna. Teď se s tím něco udělalo, ale nevím, jestli tam tedy museli mít osm stromů, nebo musí ze čtyř stromů sklidit ovoce. Nevím. Ale rozumíte, to jsou stovky věcí, který jsou nesmysl. Takže já nejsem proti tomu, že se někdo stará o přírodu – naopak – to se všichni musíme starat. Příroda, to je náš domov. Já jsem byl odjakživa takto vychovávaný, Měli jsme 14 hektarů polí, a byly jsme dvě děti, a bylo nám hodně málo, a už jsme se musely starat, a ještě jsme to musely odevzdat do družstva. Takže já k tomu mám velice dobrý vztah, nemám s tím žádný problém.

Ale jenom barbaři, který z toho nepochází, který tam nikdy nebyli a který přišli a mysleli si, že zemědělství bude zlatý důl – tak možná někteří to dělají. Já neříkám, že to nikdo nedělá s tím, aby z toho co nejvíc získal, ať je to, jaký chce, ať je kvalita, jaká chce. Proto vám říkám, my třeba máme každou šarži směsi, kterou dáváme dobytku, prasatům, nebo drůbeži, tak u všechno máme nechaný vzorky, dokud dané zvíře žije – myslím tím monogastry, kteří žijí krátkou dobu – u hovězího se to nedrží tak dlouho – a kdyby byl nějaký problém, tak se tento vzorek vezme, dá se hned na rozbor, tedy znova se rozboruje, protože rozbory se dělají běžně, když se vyrábí. Ale z konkrétního vzorku toho, co odejde v jednom autě, uděláme vzorek, a ten se uchová a hodnotí se. My si nic nedovolíme. Víte, co by to bylo? Víte, co dneska máme kontrolních ústavů? Je jich dost, a jsou docela dobrý, fungují. A když budou fungovat a budou se starat, a nebudou to mít vyřešený tak, že sem z Ukrajiny jde obilí, a v šesti státech mají problém s mykotoxiny, s plísněmi, a s reziduem, a s dalšími věcmi…

Martina: S rezidui z čeho?

Zdeněk Jandejsek: To jsou rezidua z postřiků.

Martina: Z postřiků. Z chemických postřiků, fungicidních, a tak?

Zdeněk Jandejsek: Takže všichni měli problém.

Martina: Jenom my ne.

Zdeněk Jandejsek: Poláci, Maďaři, Slováci, Rumuni měli problém, a jedině my jsme to sem vozili, zlikvidovali jsme trh s obilím, a říkali jsme, že to je v pořádku.

Martina: Takže my i jíme za mír.

Zdeněk Jandejsek: My jíme za mír. Ale je to zase jednoduchý: Obilí, který sem šlo, tady vůbec nemělo zůstat, my jsme měli přebytek, a my jsme toto obilí, protože bylo samozřejmě laciný, kupovali a dávali do mlýnů, na jídlo. Ale je to přece tak jednoduchý. Na hranici stop, odeberu vzorek, zaplombuji, jedu na druhou stranu hranic, a pokračuje to dál. A pokud to nepokračuje dál, tak samozřejmě udělám rozbor, a jak tam je chyba, tak to vrátím. Ale ne, my jsme to udělali tak, aby tam chyba nebyla. My jsme to měli tak, že to budeme dělat až tam, kde se to vyskladní, a tam vám dají cokoliv, a řeknou: „Tady to je ukrajinský.“ Copak to poznáte, když je to volně sypaný? Jak poznáte, jestli to je ukrajinský, nebo český?

Tvrzení, že kysličník uhličitý škodí, je nesmysl. CO₂ je ve vzduchu 0,038 procenta, a potřebujeme ho, aby v rostlinách neprobíhala fotosyntéza, jinak umřeme.

Martina: Pane inženýre, vy jste se mnohokrát zmiňoval o chovu prasat, a zmínil jste se taky o chovu slepic. Jak vnímáte myšlenku, že je v Evropě potřeba, pokud možno co nejvíce, snížit chovy hospodářských zvířat, protože vypouštějí příliš mnoho plynů, ať už je to hovězí dobytek, nebo vepřový? Jak vnímáte, že někteří ekologové dokonce říkají, že hospodářská zvířata škodí víc než automobily. Co si s tím počít?

Zdeněk Jandejsek: To musíte mluvit s vědci, který tomu rozumějí. Je to úplná hloupost. Co se týká kysličníku uhličitého, tak ho máme ve vzduchu 0,038 procent. A kysličník uhličitý určitě potřebujeme, bez toho by v rostlinách neprobíhala fotosyntéza, nedělal by se chlorofyl, a umřeli bychom na to, že bychom neměli pro nikoho, kdo se živí zeleným, potraviny. Takže tyto hlouposti, že kysličník uhličitý škodí, to je nesmysl. Geologové, kteří to dokážou prokázat podle hornin, podle různých rozborů, přišli na to, že tady bylo až 1,5 procent, a teď je 0,038 procenta.

Martina: My jsme tady měli geologa Václava Cílka, a ten to zas rozebíral trochu jinak.

Zdeněk Jandejsek: Cílek je vynikající, já ho mám rád, sešel jsem se s ním mockrát, vynikající chlap, ale tady cituji docenta Jana Pokorného od Jindřichova Hradce, který dělá v několika akademiích. Promluvte si s ním.

Martina: Myslím, že tady byl.

Zdeněk Jandejsek: A on bude říkat to, co říkám já. Takže kysličník uhličitý – to s tím vůbec nemá co dělat. Co se týká dusíkatých věcí, čpavku, který tam je, tak samozřejmě, není to, řek bych, bez problémů, ale čpavek se naváže během čtyř let do půdy, do rostlin, takže to vůbec nemá žádný vliv. Ale je potřeba říct, že my jsme tady měli až 100krát víc zatížení planety zvířaty, když tady byli brontosauři, sloni, a toto procento bylo obrovský. A zase vám to řeknou lidé, co dělají kolem geologie, protože znají zbytky, mají to z toho všechno vytažený. Ale nikomu to nevadilo, všichni se uživili, protože bylo právě dost kysličníku uhličitého, takže rostliny rostly obrovským způsobem. A proto přesličky měly několika metrů, proto měly kapradě několika metrů, protože tady bylo dost kysličníku uhličitého. A z my toho máme fosilní zdroje – vždyť ty jsou rostlinného původu. Co je ropa? Mně to připadá, že teď nechodíme ani do základní školy. Toto jsme se učili na základní škole. Takže tyto hovadiny, co tady jsou postavený – to je proto, aby lidstvo bylo redukováno, abyste se o něj nemuseli starat. Já to teď už říkám, dřív jsem si to tak neuvědomoval, ale dneska už to říkám jasně. Kennedy junior vám to brzy vysvětlí s věcmi kolem covidu.

Cílem ideologie globalismu je, aby nebylo moc lidí, aby zbyli jen poslušní s čipy, kteří budou řízeni jako panáci. A nebude potřeba rostlinná a živočišná výroba.

Martina: On už mnohé, mohu říci, naznačil, a řekl to poměrně jasně.

Zdeněk Jandejsek: To všechno se ukáže. To je všechno ideologie globalistů – nemít tady moc lidí, mít tady ty lidi, který budou poslouchat, všem dát čipy, a řídit je jak panáky. To je cíl všeho. A nebudou potřebovat rostlinnou a živočišnou výrobu, protože nechtějí na planetě 10 miliard lidí v roce 2052, pokud bude tahle populace růst, tak jak roste. Ne u nás, tady moc neroste, ale v Africe, v Asii, a všude. Oni chtějí, aby tady byly dvě, tři, čtyři miliardy lidí, možná dokonce někdo říká, že jedna miliarda. Jsou dohady o tom, jak to vlastně je. Ale vždycky se slezou v Davosu, a tam si řeknou, jak dál.

Martina: Pane inženýre, teď mi dáváte, abych to řekla lidově, docela nakládačku. Ale řekněte mi, dává vám v této souvislosti smysl to, jak velkou módou je třeba vegetariánství, veganství, jak je to podsouváno lidem. Ale netvrdím, že to tak nebylo, protože v historii…

Zdeněk Jandejsek: V historii to tak nikdy nebylo.

Martina: Já se snažím dělat opozici, a chápu, že když se někdo zabývá živočišnou produkcí, tak určitě nebude plédovat za vegany. Takže tady se vlastně ptám, jak to vnímáte, a tuším, že tomu asi nebude příliš nakloněn. Ale přesto by mě zajímal názor člověka, který pracuje s matérií, protože to má v sobě vždycky přímočarý fortel.

Zdeněk Jandejsek: Tak já nemám nic proti vegetariánům. Jestli si chtějí trošku podlomit zdraví, tak ať to dělají, klidně, to není vůbec problém. Ale u dospělých už to nic špatného neudělá, možná jim to i prospěje, z toho hlediska, ať nejsou všichni plní, jako jsem já. Ale měli by myslet na své potomky, měli by myslet na své děti. Když se dětem od jednoho, nevím do kolika let, nedostane živočišná bílkovina, ani hovězí, tak mají slabší vývin mozku – to je dokázaný a prokázaný. Já to zlehčím, a řeknu to tak, že pokud by naší předci dodneška sbírali jenom semena, a neživili se živočišnou bílkovinou, tak ještě skáčeme po stromech. Vývoj člověka, mozku a myšlení, a posun, zapříčinila živočišná bílkovina. To všechno je přeci dokázaný. To všechno je dokázaný. A pak se mě ještě samozřejmě vždy žáci ptali, proč neandrtálci vyhynuli, a my, homo sapiens, jsme zůstali. To taky víte, že jo?

Martina: Ano.

Zdeněk Jandejsek: Takže to nebudeme rozebírat.

Martina: Ale můžete to pro posluchače rozebrat.

Zdeněk Jandejsek: Tak hlavní věc je, že homo sapiens pracovali společně, dělali tlupy, cokoliv, a to je zachránilo, protože dokázali živočichy nějakým způsobem přemoct, a měli výživu. Kdežto neandrtálci byli spíš v rodinách, a zkrátka neměli šanci se o sebe postarat. To byl hlavní důvod. Takže živočišná bílkovina je hrozně potřebná. Ale záleží na každém. Vždyť nemusíme mít maso pětkrát, nebo sedmkrát za týden. Já už jsem člověk ve věku, a psal jsem vám údaje – vy jste si to přečetla – že nám běhaly po dvoře kachny, husy a všechno možný, ale nikdy jsme neměli maso sedm dní v týdnu. Měli jsme ho tak maximálně čtyřikrát.

Martina: Dneska se tomu říká módně reduktariánství. A já jsem se musela doptat, co to je, a znamená to: Obyčejná skromnost, nebo střídmost.

Zdeněk Jandejsek: Střídmost, ano.

Martina: To určitě neuškodí. Nicméně, když jste tady vychvaloval živočišnou bílkovinu, tak víme, že v historii bylo mnoho slavných umělců, vědců, vegetariány. A takový Denis Diderot francouzský filozof…

Zdeněk Jandejsek: Myslíte, že od prvního roku?

Martina: Myslím, že právě ne, že to je asi věc rozhodnutí v dospělém věku. Na druhou stranu tehdy byla možnost dostat se k masu – když se podíváme 150 let zpátky – poměrně vzácná, a byla to sváteční záležitost. Ale já se zeptám ještě na jinou věc: Řekněte mi, jak by vypadalo naše, myslím evropské zemědělství, a potravinářský trh, kdyby se opravdu podařilo zeleným iniciativám tak zásadně zamést s produkcí hospodářských zvířat a s jejich chovem? Já strašně nemám ráda slovo „výroba“.

Zdeněk Jandejsek: To jste řekla správně, s chovem, ano. Myslím, že k tomu nedojde, protože to začne dělat problémy v tom smyslu, že lidé nebudou zdraví, a začne to být vidět na délce života. Vezměte si, že ještě před pěti lety to ještě furt rostlo, a pak se to zastavilo, a teď už to jde dolů, třeba u chlapů. Takže pokud nebude živočišná výroba, nebude ani rostlinná, protože bez organiky…

Když se podaří omezit produkci hospodářských zvířat, jak to chce EU, nebude kejda, nebude hnůj. To znamená, že nebudou výnosy, a bude nedostatek rostlinných potravin.

Martina: Nebude kejda.

Zdeněk Jandejsek: Nebude kejda, nebude hnůj, nebude nic takového, to znamená, nebudou výnosy, začnou klesat, a bude nedostatek v rostlinné výrobě. A to by si měl každý uvědomit, že bez organiky v půdě to fungovat nebude. A že bychom to dělali jenom průmyslovými hnojivy? Tak pokud nebude v půdě organika, to znamená, nebude fungovat sorpční komplex, který je v půdě, tak nebudou růst ani rostliny a výnosy klesnou. Jak to bylo před šedesáti lety? Hnojiv byla nula, a výnosy byly oproti dnešku třetinový, takže bude nedostatek všeho. To jsou fantasmagorie, to jsou hlouposti.

To vymyslel Timmermans, a tento člověk, to je fanatik, to není normální člověk. Já jsem se s ním v Bruselu sešel, asi třikrát, nebo čtyřikrát, to jsem ještě ani nebyl šéfem Agrární komory, a tam se připravovaly tyto nesmysly. Jezdíval jsem tam ještě v době, kdy jsme měli společenství velkých podniků, a Martin Hlaváček mi tlumočil do francouzštiny. A mluvil jsem s ním třikrát, čtyřikrát, a tam jsme dělali věci, který jsem dneska s vámi diskutoval, podpory, a jak by Evropa měla fungovat, a proč to tak je, a tak dále. Dneska si myslel, jak to v Holandsku vyhraje, tak odešel, šel do Holandska, a tam ho nezvolili, takže je konečně pokoj. Takový člověk do takovýchto funkcí nepatří.

Takový člověk musí myslet na lidi. Lidé v těchto funkcích by si měli uvědomit, že to mají za to, že mají nějaký morální povýšení od lidí, a měli by mít radost z toho, že je někdo zvolil, a že můžou lidem pomoct. Lidé si je volej proto, že si myslel, že jsou chytřejší, schopnější, a že jim budou pomáhat, že se o ně budou starat. Ale jak se do takovéto filozofie nedostaneme, a půjdeme do funkcí proto, že tam chceme získat peníze, nebo moc – dneska spíš už moc, protože peněz už mají dost z bývalých zaměstnání – tak to bude všechno špatně. Půjde to špatným směrem. My tam potřebujeme dostat lidi, který za život prokázali, že něco dokázali vyrobit, postavit, a předvést, že něco umějí, a že k tomu nepotřebovali žádný zlodějny, nepravosti, a přesto to dokázali. A že na závěr, na sklonku života, do 55 let, mají tolik zkušeností, že chtějí lidem pomáhat. Že chtějí kultuře, národu, vlasti, pomoct. To jsou u mě ti, který to mají řídit. To jsou lidé, kteří by měli sloužit národu, a nikoliv lumpárnám a zahraničnímu kapitálu.

Martina: Pane inženýre Zdeňku Jandejsku, řekněte mi, my jsme tady dnes probrali leccos, a vy jste řekl několik návodů, jak by se dalo pomoci našemu zemědělství, a možná celé evropské zemědělské politice. Jak vidíte rok 2025 v své oblasti podnikání? Myslíte, že dojde na něco z vašich slov? Nebo je zelený vlak příliš rozjetý, takže nadále míří kupředu, bez ohledu na to, co s sebou strhává?

Zdeněk Jandejsek: To je hrozně těžká otázka. Tento vlak je hodně rozjetý. Mám teď zprávy, co komunikuji s některými poslanci, že tento vlak je tak rozjetý, že se to bude těžko zastavovat. Ale myslím, že se to zastaví, protože to nemůže takhle fungovat, protože se v řadě věcí ukazuje, že to bylo krátkozraké a že to jsou hlouposti.

Martina: Zastaví se to, až nám dojde šťáva. Nezastaví se to pravděpodobně dobrovolně.

Zdeněk Jandejsek: Jistě, dojde mu šťáva. Jestli se to může zastavit? Zastavit se to může, ale určitě se to nezastaví v průběhu roku 25, ale může se to zastavit na konci klidně roku 25. Dám příklady: Viděla jste volby v Německu, a to byly jen tři spolkový země. Teď se to ještě posune, takže je nebudou mít jenom země, ale budou to celoněmecké parlamentní hlavní volby. To je jedna otázka. Druhá je volba prezidenta ve Francii. Podívejte se Španělsko. My jsme tam měli od nás hochy, aby se podívali na živočišnou výrobu vepřového. Oni se tím chlubí, mají 40 milionů prasat, což je obrovské číslo, a 10 spotřebují, 30 vyvážejí do Číny. A teď, jestli to Čína zastaví, tak to bude průšvih, zase bude trochu nadbytek, ale to bude chvilka, protože to obrovsky klesá hlavně v Německu. Německo před třemi roky bralo 2 400 000 prasnic, a teď jen 1 400 000, takže Evropa jde tak, jak jste říkala, že to jde úplně všude. Takže si myslím, že k problémům dojde, a budou tak velký, že se to rozklíží a skončí to. Ale jestli to bude v průběhu roku 25, na to nedokážu ani říct názor, protože je tam tolik faktorů, které to ovlivňují. Začíná to v Americe, dále je BRICS, další věci, takže může vzniknout nedostatek vajec a tak dál. Přijde horší počasí, bude neúroda, nic se nedoveze, a tak dál. Takže to se může objevit, a může toho být tolik, že to nedokážu vlastně vyhodnotit. Ale víme, že stav je hodně katastrofální. Jestli budete chtít, tak si pusťte interpelaci našeho pana doktora Davida, velice pracovitý člověk…

Martina: V Evropské parlamentu.

Zdeněk Jandejsek: Měl jsem s ním nejlepší zkušenosti, když jsme něco prosazovali. A on tam právě interpeloval nějakou – nevím už, kdo to byl – přesně s dotacemi, jestli se to změní, a jak to bude dál. Já se s ním docela často bavím, protože on je pracovitý člověk – a to je hlavní věc. A kdybyste viděla ty odpovědi, tak byste si myslela, že ten člověk je z Marsu, že vůbec neví. On mu kladl jasný otázky, on odpovídá na něco jiného typu: „To víte, že to budeme řešit. Na to přijde řada.“ Ale aby řekl jednu konkrétní věc, to ne. Stačí, když si to pustíte – nebo vaši posluchači – a uvidíte, co tam je za velení.

Martina: Říkal jste, že se to musí rozpadnout, rozklížit. Máme my, jako země v tom stavu, v jakém naše zemědělství, chovatelství, sadařství, zelenina je, potenciál být alespoň částečně soběstační?

Zdeněk Jandejsek: Tak už jsem to v podstatě řekl: Pokud by to, co jsem tady celou dobu říkal, napravilo, tak si dovolím tvrdit, že budeme soběstační nejdéle do deseti let – to platí pro vepřový. Do pěti až sedmi let to bude drůbeží. To jsou jednoduché investice. Když bych chtěl něco podporovat, kdybych se vrátil k podporám, dotacím, tak přece nemůžu podporovat, rozdávat peníze, a nic proti tomu nemít. Já můžu říct: „Dostaneš na tuto stavbu 70 procent, a dosáhneš takové výroby, a takové výsledky. Když je dosáhneš, tak já ti to odpustím: Jeden rok tolik, druhý rok tolik, třetí rok tolik. A když to nebudeš dělat, tak všechny peníze vrátíš. Vždyť je to tak jednoduché, na tom není nic složitého. Podniky, když budou vědět, že jsou na tom závislé, že musejí mít určitou prosperitu, že musejí makat, že peníze, podpora budou, ale budou tehdy, když něco dokážou, tak je to za chvilinku vyřešeno. My hodně stavíme, my jsme relativně veliká firma, takže dneska děláme podle žebříčku 26 procent drůbežího masa republikové produkce, a asi tak 25 procent české vepřové produkce, takže jsme velice intenzivní podnik z hlediska živočišné výroby. Aniž byste to věděla, tak jste mě tady hezky zkoušela, takže to bylo dobré. Mně to vůbec nevadí, já vám to rád řeknu. My jsme to nezvýšili ze dne na den, my jsme v roce 90 začali z nuly, takže já tohle znám.

Chceme dělat celoroční produkci zeleniny ve sklenících, kam budeme vhánět kysličník uhličitý, aby to líp rostlo. To jsou fakta, to se normálně dělá.

Martina: Vy dnes máte 2 000 zaměstnanců.

Zdeněk Jandejsek: 2 500. Máte stará čísla.

Martina: Tak promiňte: Kdo chvíli stál, již stojí opodál – zatímco Jandejsek roste.

Zdeněk Jandejsek: To je o tom, že se musíte trochu zadlužovat, a to není moc dobře, i když zadlužení není tak vysoké. Banky nám zatím furt nabízí peníze, každý týden někdo, to není problém si dneska půjčit peníze pro nás – máme 12 miliard obratu. Takže 12 miliard zemědělské prvovýroby, a v potravinářském průmyslu, bez jakéhokoliv jiného průmyslu, to myslím, že je docela zajímavé číslo. A myslím, že krmíme vepřovým čtvrtinu z našeho, a zrovna tak s drůbežím. Ale pozor na to, máme jenom 57 procent drůbežího, ale 43 procent dovážíme.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, je začátek roku, začátek roku 2025, jaké máte přání? Jako podnikatel jste dosáhl mnohého, jako Zdeněk Jandejsek máte děti, které jdou ve vašich stopách, rodinu. Řekněte mi, když to takto nasčítáte, co je ještě před vámi jako nějaké přání, sen, vize?

Zdeněk Jandejsek: Tak z mého hlediska potřebuji akorát zdraví. Děti to postupně přebírají, dělají už hodně, a já jim samozřejmě říkám, že ještě musejí hodně chleba, tvrdých krajíců spapat, než dostanou zkušenosti, protože zkušenost je obrovská část úspěchu. A pokud je nemáte, tak naděláte chyby. Já jsem je taky dělal, ne, že nedělal. A co se týká cílů, tak do roku 26 chceme uzavřít činnosti, vepřové, drůbeží, a tak dál, a nebudeme je rozšiřovat. Ale chceme se pustit do toho, co nám tady chybí, tedy rádi bychom začali dělat celoroční produkci zeleniny ve sklenících, kam tedy budeme vhánět kysličník uhličitý, aby to lépe rostlo – to jsou fakta – to se normálně dělá. Když si najdete ty, co dělají skleníky, co už tady s tím začali, to tak je. Myslím, že jsme docela blízko u Prahy, takže tam zelenina bude potřeba, a měli by mít zeleninu čerstvou, a měli by jí mít všichni dostatek. Takže to je mé přání, ale já už se tím zabývat nebudu.

Martina: Nejpracnější část zemědělské výroby. Podle mě.

Zdeněk Jandejsek: Takže všechno se bude dostávat do, jak tomu říkají – kdybyste si pustila pana Blahynku – kontejnerová výroba, průmyslová kontejnerová výroba rostlinných produktů. Takže bychom chtěli začít nejdříve se skleníkem, a na kontejnery ještě počkáme, toho se už nedožiji. Ale to by se mi moc líbilo. A ještě bych před to předřadil to, aby skončily nesmyslné režimy, které tady v Evropě jsou a které jsou postavené na genderových nesmyslech a těchto výmyslech, který nejsou k uvěření. A aby se Evropská unie buď transformovala, nebo to rozpustila, abychom ji pak začali za x let dávat dohromady, až začnou fungovat země, začnou tam fungovat zákony, nastaví se tam lidi, který se nebudou volit nesmyslnými stranami, jako je to dnes, kdy nikdo neví, jestli je pravicová, levicová, nebo jaká je, hlavně aby se dostala k moci. My tam potřebujeme dostat lidi, jak jsem tady řekl, kvalitní lidi k vládnutí, kteří svou kvalitu prokázali. Prokázali to tím, že je za nimi nějaká práce, a na práci, kterou dělali, nepotřebovali nakrást peníze. Takové lidi tam dejme. To by bylo moje úplně největší přání.

Martina: Pane Zdeňku Jandejsku, vidím, že máte do nového roku velkolepá přání. Nejprve vyměnit většinu evropských vlád, a hned pak vlítnout na zeleninu. Tak ať se vám daří. Já vám moc děkuji za rozhovor. Děkuji vám za svěží závan selského rozumu. Díky moc.

Zdeněk Jandejsek: Já děkuji, bylo to prima, škoda, že jsem vám utíkal od otázek, protože mě vždycky napadlo v souvislosti s tím něco ještě dalšího. Takže se omlouvám, že jsem vám to tak trošku rozbíjel.

Obchodní válka mezi USA a zbytkem světa se rozjíždí. Každý den však přicházejí nové informace, které tento obrázek dokreslují.

Především se zdá, že Trumpova konfrontační obchodní strategie se Spojeným státům zatím vyplácí. Mexiko i Kanada po hrozbě cel ustoupily a začaly jednat. Mexická prezidentka Sheinbaumová přislíbila opatření na hranici s USA, zatímco kanadský premiér Trudeau slíbil „spolupráci“ na bezpečnosti. Cla pro Mexiko i Kanadu se proto zatím odkládají o měsíc. Mnohá média, například BBC, se už radují, že obchodní válka byla prozatím odvrácena. To však vypadá jako celkem předčasný optimismus, když vezmeme v úvahu, že cla na Mexiko a Kanadu nebyla zrušena, pouze odložena, na čínské zboží stále bez odkladu platí, a cla pro EU jsou těsně před uvalením.

Podle posledních informací to vypadá, že dohoda s Mexikem bude uzavřena k oboustranné spokojenosti. S Kanadou to ale vypadá o něco hůř. Řada Kanaďanů se cítí osobně pobouřena Trumpovou politikou, organizují výzvy k bojkotu amerických produktů a mnozí Kanaďané uvedli, že plánují prodat své chaty na Floridě. Je sice jasné, že půjde řádově o nečetné případy, ale současně domácí zloba asi ponoukne Kanadu k odvetě, která by mohla mít nepříjemný dopad na americký automobilový průmysl.

Odveta se rýsuje také z Číny. Peking oznámil, že zavede odvetná 15procentní cla na celou řadu amerických produktů, například na dovoz amerického uhlí a zkapalněného zemního plynu (LNG). Desetiprocentní cla se budou vztahovat na surovou ropu, zemědělské stroje či některá auta. Opatření mají začít platit 10. února. Peking také přidal dvě americké firmy na svůj „seznam nespolehlivých subjektů“, například oděvní společnost PVH, která má pod sebou značky jako Calvin Klein, nebo americkou biotechnologickou firmu Illumina.

Ať už to dopadne jakkoliv, po Mexiku, Kanadě a Číně bude další na řadě EU. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová vykládá cosi o tom, že EU má se Spojenými státy nejpevnější vazby a že Evropská unie bude připravena na tvrdá jednání se Spojenými státy – ale to můžeme považovat za pouhé rétorické cvičení. To, co USA od EU chtějí, není ujišťování o semknutí se a pevných vazbách, ale to, aby EU kupovala od USA víc LNG a ropy. A i kdyby dnes EU slíbila Spojeným státům, že letos od nich koupí víc LNG, do budoucna víme, že EU chce fosilní paliva zcela opustit. Neboli nechce kupovat vůbec nic. (Jistě, to je technicky nerealizovatelné, ale Evropská komise se stále tváří, že to nechápe.)

My sice dnes těžko můžeme odhadnout, jak tyhle tahanice dopadnou, odhadnout však můžeme něco jiného: Nejistota ohledně budoucí obchodní politiky EU a USA už dnes komplikuje strategická rozhodnutí tuzemských dodavatelských firem zejména (ale nejen) v automobilovém průmyslu. Dnešní firma působící v oblasti automotive v ČR – pokud je dostatečně velká na to, aby si mohla odvolit přestěhování – nemá mnoho motivací zůstávat v ČR a raději přesune část svého výrobního závodu do USA. I když se dneska Evropa s Amerikou dohodnou, do roka tu mohou být tahanice znovu. Zůstat je risk, přestěhovat se je jistota.

„Německá ekonomika je v hluboké krizi. Její hrubý domácí produkt se letos pravděpodobně sníží o 0,1 procenta.“ To nejsou moje slova (ačkoliv bych je podepsala). To je doslovná citace Petera Leibingera, prezidenta Svazu německého průmyslu (BDI). Bude to poprvé od znovusjednocení země v roce 1990, kdy ekonomika bude klesat třetím rokem za sebou.

Nejde jen o to, že Německo je v recesi. Jistě zdravější a zvladatelnější je krátká prudká recese než chronický mírný propad, který právě nyní Německo zažívá. Tento typ chronického pomalého zmenšování ekonomiky je totiž trvanlivý, těžko je lze otočit. Tento typ chronického poklesu není totiž založen na likvidaci přehřátých investic, které si investoři navnadění nízkými úroky nabrali v době konjunktury a pak zjistili, že se jim nerentují. Toto je jiný pokles, založený na plíživé ztrátě konkurenceschopnosti a projídání dlouhodobého bohatství.

Paradoxně i tento pokles je nahodnocený, míněno, měl by být ještě hlubší. Část naměřeného ekonomického výkonu je totiž dána tvorbou neproduktivních investic (obnovitelné zdroje nahrazující stabilní zdroje energie), nebo výrobou zboží, po kterém není poptávka (jako elektromobily). Výroba na sklad sice navyšuje HDP, ale nezvyšuje bohatství země.

„Situace je velmi vážná: zejména růst v průmyslu utrpěl strukturální zlom,“ uvedl Leibinger. Má pravdu. Německo je jednou z ekonomicky nejvíce zaostávajících zemí eurozóny. A spolu s ním Česko, protože Česko je zatím stále ještě nejvíce průmyslovou zemí EU. Ekonomika eurozóny má přitom letos vzrůst o 1,1 procenta a globální ekonomika o 3,2 procenta. Růst Česka nejspíš zůstane pod touto hodnotou a Německo setrvá v recesi.

Pokud by chtěl někdo snad namítnout, že Česku se daří a že spotřebitelé utrácí – tak totiž zní mainstreamové tvrzení – můžeme konstatovat, že fakta hovoří jinak. Podle nově zveřejněných statistik tržby českých restaurací a gastronomických provozoven v Česku se loni proti roku 2023 nominálně snížily o 0,4 procenta. V reálném vyjádření, tedy po zohlednění inflace, jejich pokles činil 6 %. To rozhodně není v souladu s tvrzením o bohatých a utrácejících spotřebitelích. A jak je tedy možné, že český HDP oficiálně stále roste? To je snadné. Také růst českého HDP, stejně jako v případě Německa, je nadhodnocen tím, že nafukuje HDP o neproduktivně vynaloženou práci, která bohatství nezvyšuje. Když musíte zaměstnanost jako podnik jednoho pracovníka na vykazování ESG tabulek, který vyplňuje, kolik zaměstnanců jezdí do práce na kole, HDP tím sice oficiálně naroste, prakticky jsou ale hodnoty nikoliv vytvořeny, nýbrž jen spotřebovány.

Za této situace dnes byl tento týden zveřejněn index Ifo měřící podnikatelskou náladu v Německu. Ifo má dvě složky: Hodnocení současnosti a očekávání budoucnosti. Predikční schopnosti má především složka hodnotící budoucnost. A jak tedy index dopadl: Složka indexu hodnotící současnost se z prosincové hodnoty 84,7 bodu zvýšila na 85,1 bodu. To je tedy dobrá zpráva. Mnohem důležitější zpráva však je, že očekávání se naopak opět zhoršila. Počet zakázek ve zpracovatelském průmyslu se dál snižuje, podniky jsou vytížené na 76,5 procenta. Přesně to bude mít důsledky i pro české dodavatelské podniky, a to zejména z oblasti automotive.

Pro Česko má tohle všechno velmi zajímavý důsledek: Zatímco velké korporace zaměřené na služby v Praze stále ještě tančí na palubě, průmyslové oblasti vzdálenější od Prahy už nestíhají vylévat vodu. Země se bude více polarizovat. A to krom jiného i voličsky. Část lidí ekonomické problémy dosud nevnímá, jiná část je již vnímá velmi silně. V letošních volbách to bude vidět velmi silně.

Martina: Pane Zdeňku Jandejsku, první otázka je úplně jasná, a jinou by nám lidé neodpustili: Řekněte, proč jsou u nás tak drahé potraviny? Má tato otázka jednoduchou a jednoznačnou odpověď?

Zdeněk Jandejsek: Určitě, určitě má jednoznačnou i pochopitelnou odpověď. Pokud bych měl řídit národní hospodářství, tak jak ho máme řídit a jak ho řídí jiné státy, tak potraviny budou podstatně levnější, protože podniky, který u nás zůstaly – myslím tím ty větší, které vyrábějí potravin nejvíce – tak ty mají vysokou produktivitu práce, mají vynikající efektivnost, výsledky jsou nad průměrem Evropské unie. Problém je ale v tom, že jim dáváme tolik nákladů, že se těžko nechají řešit. To je jedna věc. A druhá věc je, že jsme v roce 2004 přistoupili do Evropské unie, byli jsme v předposlední skupině z těch, kteří tam vstoupili, a tenkrát samozřejmě byly podpory nižší, ale bylo nám slibováno, že se nám srovnají, a tak dále. Mluvíme o jednotném trhu. My máme volný trh, ale jednotný nemáme, protože podpory jsou ve starých zemích úplně jiné.

Martina: Starých členských států Evropské unie, myslíte?

Zdeněk Jandejsek: Ano. A úplně jiné jsou u těch, kteří přistoupili v roce 2004 a později. Takže my jsme jako výrobci ve dvou kleštích, a těžko se jim můžeme v některých věcech rovnat. Dám vám všeobecný příklad, který je docela jasný. Kdybychom zrušili všechny podpory – jestli chcete dotace, to je jedno – tak se u nás potraviny zvednou zhruba o 30 procent. Když by to udělala Francie, Německo, Belgie…

Martina: O 60 procent?

Zdeněk Jandejsek: O 65 procent, jo. Asi takový je to poměr, abyste si udělala obrázek. A to je základní problém.

EU nepřijala nové země proto, aby byla silná. Ale aby staré země Unie měly někoho, kdo na ně bude pracovat, tedy nové kolonie, protože ty staré ztratily.

Martina: Tak v tom případě může být tento rozhovor velmi krátký, protože co se dá dělat? Nic se nedá dělat. Tak to je. Tak se tak nějak rozejdeme. Řekněte, co se s tím dá dělat?

Zdeněk Jandejsek: Problém je – teď jsem o tom někde mluvil – že dvacet let jsme v Evropské unii. Podepsali jsme přístupové dohody – a ne že bych u toho podepisování byl, ale už jsem byl v intenzivní činnosti v podnikání – ale za těch dvacet let ani jedna z vlád nebyla schopna tuto dohodu vzít, přečíst si ji a říct: „Tohle se plní, a tohle se neplní. A o tom, co se neplní, budeme jednat.“ A budou se snažit vysvětlovat, že jsme vstoupili do Unie. I já jsem byl pro – ale dneska už bych asi musel velmi váhat. Ale v té době jsme si mysleli, že silná Evropa bude konkurenceschopná vůči velmocem. Ale Unie se nepostavila proto, aby Evropa byla silná. Ta se postavila pro něco jiného – proto, aby staré země našly někoho, kdo na ně bude pracovat. To znamená, našly si kolonie, které jim budou tyto věci zajišťovat, protože ony je ztratily. My jsme žádné kolonie neměli.

Martina: Promiňte, že vám do toho vstoupím: Vy to vidíte tak, že Evropská unie je jako obnovený koloniální systém? Ale pokud vím, tak snaha o spojení Evropy přišla především z Ameriky, protože s námi chtěli obchodovat, v každém případě potřebovali odbytiště, a 46 různých měn, 46 hygienických norem, 46 obchodních zákonů, a podobně, bylo prostě nesnesitelné. Takže těžko říci – ne těžko říci – tak to je. Robert Schuman, a podobně.

Zdeněk Jandejsek: Vy jste to řekla velice dobře, ale to byl první krok. To byl ten první krok, protože se shánělo odbytiště, to je jednoznačné, já nejsem jiného názoru než vy. Ale pak to přerostlo v to, co jsem řekl já.

V EU není jednotný trh, ale volný trh. Dostáváme z EU na hektar asi 224 euro, Holandsko 400, Belgie 398. A národní dotace dělají 9 procent z toho, co dostávají v Německu.

Martina: Koloniální systém.

Zdeněk Jandejsek: Přerostlo to. Dám vám konkrétní příklad: My dostáváme na jeden hektar zhruba 224 euro. Holandsko 400, Belgie 398. My máme národní dotace, nebo národní podporu, kterou nám platí náš stát, a ty dělají 9 procent z toho, co dostává Německo. Já jsem se dostal k materiálům o tom, co Němci dostávají z německých národních zdrojů, a je to tak, že když oni dostanou 100 korun, tak my dostaneme 9. A jsme v prostředí, jak oni říkají, kde je jednotný trh, ale já říkám: „Ne, jednotný trh. Volný trh.“

Martina: Teď se bavíme o penězích z Evropské unie?

Zdeněk Jandejsek: Ne. To první bylo z Evropské unie, a to druhé bylo z národních zdrojů. Jenže my musíme o všechno žádat. Jestli to můžeme dát z národních zdrojů, nebo to nemůžeme dát. Takže Němci si dávají 100, a my si dáváme 9. A jsme na jednotném trhu, nebo volném trhu. Já říkám: „Jednotný není vůbec.“ Tak se z nás stane co? Stane se to, že my nemůžeme řadu věci dělat, nejsme schopní konkurovat ne z tohoto důvodu, že to neumíme, ale proto, že tam mají jinak nastavený celý finanční a ekonomický systém. To je hlavní. Vždyť se podívejte, my jsme to dopracovali tak, že v roce 94 jsme ještě měli saldo zahraničního obchodu se zemědělskými komoditami – nebylo to moc – ale bylo to několik jednotek miliard. A dneska máme záporné saldo přes 50 miliard. Oni říkají 40. Není to pravda, protože 10 miliard je plusový tabákový průmysl – ten do toho nepatří, ale my ho tam počítáme. Takže já si s tím hraji celkem 35 let.

Martina: Pane Jandejsku, vy jste říkal, že nejednotný trh, a nejednotné podmínky z Evropské unie nastavují mimo jiné vysoké ceny našich potravin. Ale potom mi řekněte, proč u některých komodit, a není jich málo, jsou na tom, co se týká cen, lépe i na Slovensku, kde mají euro, a také jsou na tom podstatně lépe třeba v Polsku? Tak proč se některá kolonie – jak říkáte, když přistoupím na vaši rétoriku – má lépe, než jiná?

Zdeněk Jandejsek: Zase tu je jednoznačná odpověď. Polsko si tyto podmínky nastavilo podstatně jinak a lepší než my. Zemědělské a potravinářské podniky vůbec neplatí sociální, zdravotní, a až ty větší platí 3 procenta, jinak neplatí nic.

Martina: A byla tam nulová spotřební daň. Že ano?

Zdeněk Jandejsek: To je další věc, o tom se taky můžeme bavit. Ale Slováci to mají poslední tři roky to samé. Tedy zrušili povinnost platit. Platí stát. Sociální, zdravotní platí stát. Můžete si spočítat, kolik to je prostředků.

Martina: Ale to, co říkáte, by tedy napovídalo tomu, že ryba sice smrdí od hlavy, ale tato hlava nemusí být nutně v Bruselu.

Zdeněk Jandejsek: Dá se to tak částečně říct. Ale musíme tam vidět ještě další faktory, a to je náš obchod. Možná budu pro vás mluvit trošku nesrozumitelně, ale musím, protože já prodávám na český, a i slovenský trh. Takže to, jaké jsou u nás marže v maloobchodním prodeji, to není nikde v Evropě. Já mám velice dobrý přehled, jak je to v Německu, ve Francii, ve Španělsku. Takže my každý rok pouštíme stovky miliard pryč z obchodu. Další část – vy jste se ptala na první část, zemědělství a potravinářství – je obchod. Tam je to něco úplně jiného, A zase, záleží na hospodářské politice státu. Jestli si stát dokáže s maloobchodem poradit, a udělá zákon o potravinách, který jsem prosazoval – a bylo to téměř schválené, a pak se to vrátilo, neschválilo se to – zákon o významné tržní síle.

Martina: Tenkrát je kdy?

Zdeněk Jandejsek: Když jsem byl…

Martina: Předsedou Agrární komory.

Zdeněk Jandejsek: Když jsem byl předsedou komory, tak jsme to všechno připravovali. Zákon o významné tržní síle. Ten šéfům po celém světě velice důrazně a jasně říká, co mají dělat. Ale u nás to dělají úplně obráceně. My jsme jim to obrátili vlastně tak, že zemědělci a potravináři jsou těmi, kdo mají významnou tržní sílu, a nikoliv maloobchod, který prodává. Takže to jsou dva obrovské faktory.

Nechtěl jsem mluvit o energiích, to je ten největší průšvih – energie, plyn a tak dále. To znamená, že všichni dodavatelé, od kterých něco kupujete, třeba obaly, služby, a tak dále, to zvedli jenom proto, že to zvýšili všichni ostatní. Oni nemuseli zvedat ceny, ale každý si všechno navýšil. A přitom to u nás nikdo neřídí. U nás nejsou lidi, kteří umí počítat, nebo jsou, ale nejsou ve vládě. Nevládnou tomu lidé, kteří to dokážou spočítat. Teď o tom mluvil Václav Klaus, že si to neumějí spočítat. Samozřejmě že neumějí, a oni ani nechtějí. Oni jsou tímhle směrem orientováni. Protože maloobchodní prodeje, to není těch, kteří to tady dělají, ani matek – matky zase vlastní někdo další – to je globální svět, to je globální politika, od které se, myslím, odejde, nebo doufám, že se odejde.

Martina: Podle prezidentky Potravinářské komory České republiky v některých případech ve zdražování hrají poměrně důležitou roli obchodní řetězce. To jste tím chtěl říct? Nebo ty maloobchodní prodejny? Nebo tím myslíte ještě někoho jiného?

Zdeněk Jandejsek: To jsou všichni, kteří prodávají. Já to nechci ani slučovat, ani oddělovat. Já jsem řekl, proč to nechci oddělovat, a nechci nikoho konkretizovat, protože podnikám, a nemůžu nikoho napadat, protože já je dneska potřebuji, protože maloobchodní prodej, koncentrovaný maloobchodní prodej, dneska prodává 80 procent.

Martina: Ale s tím pak v tom případě asi nehneme.

Zdeněk Jandejsek: Ne, hneme, lehce. Když zákony, o kterých jsem tady mluvil, uděláme tak, jako mají Francouzi, Němci, Španělé, Italové. Pak s tím hneme hrozně rychle.

Zákony o zemědělství a potravinách v ČR slouží těm, kteří odtud odvážejí peníze. Jde o to, komu chce vláda sloužit. Národu, zemi a lidem, nebo globálním zájmům?

Martina: Promiňte ještě, že jsem tak úporná, ale proč si myslíte, že tyto zákony nemáme? Protože podle toho, co jste vyjmenoval, není mnoho zemí v Evropě, které je nemají?

Zdeněk Jandejsek: A my i některé máme. Ale máme je postavené tak, aby sloužily právě těm, kteří odvážejí peníze z této republiky. Takže to je o tom, komu chci ve vládě a v dalších segmentech sloužit. Jestli sloužím národu, zemi a lidem, nebo jestli sloužím globální zájmům. Vždyť jste viděla, jak měli protažené pusinky, když viděli, že vyhrál Trump.

Martina: Ale přesto mám obavu o to, kde hledat někoho, kdo bouchne do stolu, a něco udělá s tím, aby šly ceny potravin dolů, aby se lidem ulevilo třeba i v cenách energií, a ve spoustě dalších segmentů. Poslouchala jsem v rozhlase rozhovor s ekonomkou Janou Matesovou, a ta řekla, že co se týká cenotvorby, tak selhal stát. A to podle ní ne teď, ale už před třiceti lety, kdy nevybudoval ochranu trhu před zneužitím síly.

Zdeněk Jandejsek: Tak to je taková ne moc jasná věta. Ale vím, o kom mluvíte, to je paní, která dělala v nějaké bance, možná že v Evropské, ale o zemědělství toho ví málo.

Martina: Ale ona se hlavně navážela do antimonopolního úřadu, že neplní svou roli, a tak dále.

Zdeněk Jandejsek: Ale to je už konec. My bychom potřebovali, abychom to dokázali řídit jednoduše na začátku. Pokud u nás nebude opravdu vláda, která slouží lidu a která si uvědomí, že ji volí, a platí lidé, tak to nepůjde. Bývalý ministr, který byl před tím, kterého máme teď – řekl: „My máme peníze, a my budeme rozhodovat, co budete dělat, a co nebudete.“ Ale to nejsou jejich peníze, to jsou peníze našich lidí. A my si je platíme na to, aby sloužili lidu tak, aby se lid měl stejně, jako okolní země, nebo ještě líp. A pokud to neuděláme, tak to neposuneme ani o kousek dál. Jak to, že máme třikrát dražší energie, než Maďaři? Jak to, že máme pětkrát dražší plyn, než mají Maďaři? Jak to chcete pak odůvodnit, když to srovnáme s těmito cenami? Vždyť my to nastavíme tak, abychom lidi obrali – to je hlavní důvod všeho.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, vy se v zemědělství pohybujete od revoluce, ale i před tím.

Zdeněk Jandejsek: Pracuji v tom 47 roků.

Martina: Jasně, ale až pak jste mohl být kapitalista.

Zdeněk Jandejsek: Tak, to je pravda.

Martina: Vy se v tom pohybujete vlastně od začátku. Zažil jste za tu dobu někdy vládu, která by splňovala to, co jste teď popsal? Tedy zodpovědně nakládat s penězi svěřenými jim lidem, a zároveň i z vašeho úhlu pohledu zemědělce, že byste třeba někdy v minulosti s ostatními kolegy řekli: „Tak, teď se zjevně začíná blýskat na časy?“ Nastala někdy za 35 let tato situace?

Zdeněk Jandejsek: Myslím, když to řeknu celkově – tak nenastala. Ale byla období, kdy to bylo trošku normálnější, a kdy to nebylo normální. Já nemám žádnou velkou sympatii, nebo nejsem člověk Andreje Babiše, ale za jeho vlády podniky měly, řekl bych, největší volnost, jak podnikat, a v té době jsme nejvíc investovali, přestože jsme dostávali podpory stejně, jako všichni ostatní, nic jsme neměli navíc, a tak dále. Ale Babiš pro to mohl udělat mnohem víc. Protože sám měl tuto činnost, tak to všechno od sebe odhazovali. Když se řešily tyto zákony, o kterých jsem mluvil, tak samozřejmě on od toho dal ruce pryč, a naopak mi v jednom rozhovoru řekl, když jsem se s ním jako šéf komory scházel: „Co by tomu řekla paní Merkelová?“ A já jsem se ho ptal, jestli jim taky chodí do Bundestagu říkat, co mají schvalovat?

Martina: Vy jste řekl, že za něj měly podniky asi tak největší volnost.

Zdeněk Jandejsek: Asi jsem to řekl špatně. Měly větší prostor k podnikání.

Martina: Myslíte si, že to bylo proto, že on sám podniká, tudíž tomu rozuměl, nebo to bylo svým způsobem vedeno tak, jakože je to „malá domů“? I když výsledek je možná stejný.

Zdeněk Jandejsek: Já bych to řekl tak: Myslím, že to bylo postavené tak, že bych si nedovolil říci, že v jeho případě to byla malá domů, protože podniky, který on má, které koupil, jsou většinou velice prosperující, má tam šikovný management, nebo měl, než to tedy dal do svěřeneckých fondů. Takže jeho Agrofert nefungoval špatně, fungoval dobře. A řeči, že on něco ovládá, to byly hloupost. On obhospodařuje dvě procenta půdy, ale vlastnictví to je 0,0, tedy že by v jeho vlastním majetku byla půda. To všechno mají ty koupené podniky, ty mají svou podnikovou půdu, ale větší část mají většinou zpachtovanou.

Martina: Pronajatou?

Zdeněk Jandejsek: Pronajatou, samozřejmě. Takže podniky jsou na tom asi tak, abyste si udělala obrázek: 20 procent, nebo 25 až 60 procent mají podniky koupenou půdu, ve vlastnictví podniku, a ostatní mají propachtované. Ale to je v celé Evropě. V Německu je 70 procent propachtované půdy, a jenom 30 procent je ve vlastnictví těch, kteří na tom hospodaří.

Češi nejsou nikdy pronárodní, vždycky se přidají k tomu, kdo vyhrává. Teď vyhrává EU, tak budou sloužit Unii, a budou koukat pod stůl.

Martina: To je ale trošku hrozivé.

Zdeněk Jandejsek: Tak, hrozivé – nikomu nemůžete brát půdu, to si každý rozhoduje za sebe. My, jako firma, máme taky asi 40 procent koupené půdy, a 60 procent máme pronajaté. Ale ti lidé, pokud na ní hospodaříte slušně, a platíte jim slušný nájem, 4 000, 5 000 za hektar každý rok, jsou v pořádku. Když je někdo nehecuje a nikdo nevypráví takové nesmysly, že ti velcí to všechno dělají špatně, a malí to dělají dobře. Vždyť to je všechno hloupost.

Takže koncentrace výroby, produktivita práce, rozhoduje o tom, jestli to bude lacinější, nebo nebude. Takže my třeba vyrábíme vejce, a když to chcete dát na trh, tak samozřejmě ten, kdo to prodává, si tam dá svých, někdy 30, někdy 300 procent. A vy to platíte, já to platím. Takže tady není řád, to je hlavní. My máme zákony, zákon o cenách, a lze se na něj podívat. Je to zákon z roku 90, a ještě jsme na něj za tu dobu ani nesáhli. Ale kdyby se uplatňovalo to, to tam je – jaký má mít kdo jaký zisk, kdo je, co má ve své činnosti, jak se má chovat, když prodává, a tak dál – tak to stačí uplatňovat. Já jsem byl u Schillerové aspoň čtyřikrát, a řekla mi: „Na to nemáme sílu.“ Máme desetkrát tolik úředníků než ve Švýcarsku. Desetkrát tolik.

Martina: Ale nemáme na to sílu.

Zdeněk Jandejsek: Nemáme na to sílu. To je všechno jenom o tom, že když jsou v opozici, kdokoli, tak vědí o všem, jak to má být. V momentě, kdy se dostanou k vládě, tak si nechtějí dělat starosti. Ale on by si měl dělat starosti, měl by si dělat nepříjemnosti, a tím by ukázal, že to jde udělat lépe.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, co byste tedy udělal, aby potraviny byly levnější? Co by šlo udělat? Co je nutné udělat, aby nemusely po internetu kolovat vtipy typu „investiční máslo“, protože se mnohdy jeho cena vyškrábala už na 80 korun, a těžko říct, kde je strop.

Zdeněk Jandejsek: Co udělat? Nastavit zákony tak, jako jsou v zemích kolem nás, které fungují v oboru zemědělství. Ta znamená, udělat zákon o potravinách, zákon o ochraně zemědělského a půdního fondu – o tom si můžeme udělat samostatnou relaci, pokud budete chtít – zákon o významné tržní síle a zákon o cenách, kterým jde jasně nastavit, jak se s tím má pracovat. Protože se jedná o potraviny, a o ochranu zemědělské půdy, tak to v zákoně musíme nastavit tak, jak to mají jinde. Tak, jak to mají ve Francii, jak to mají v Německu, ve Španělsku, nebo v Itálii.

Martina: Dovolila by nám to Evropská unie?

Zdeněk Jandejsek: Samozřejmě, to není žádný problém, my to naopak máme udělat. Ale my tyto zákony uděláme tak, aby nesloužily naší zemi, našim lidem. My je nastavíme tak, abychom vyhověli těm, kdo odsud pumpují peníze, oslabují ekonomiku. A tím tady dělají na trhu prostor.

Martina: Čím si vykládáte, že to takto trvá, tedy v podstatě od revoluce?

Zdeněk Jandejsek: Proč to trvá? První věc je, že první vlády nevěděly, co dělají, vůbec nevěděly, co dělají. Pak nastoupily ty, které si myslely, že vědí, co dělají, ale byly v nějakých strukturách, a nechtěly je ztratit. Vždyť se podívejte, jak to vypadá dneska v Evropské unii, a to s tím souvisí – a dostává se to do let, kdy tady byl socialismus. Já znám řadu lidí, kteří tam jsou, a oni něco jiného říkají, když sedíme v hospodě, ale když mají hlasovat, tak se bojí o křeslo, o to, aby tam dostali nějakou funkci ještě vedle toho, co berou. Je to jako u nás. Když děláte někde místopředsedu, nebo šéfujete nějakou sekci, tak to jsou peníze. Tak těm vůbec nejde o věc. To jsou Češi, a Češi nikdy nejsou pronárodní, vždycky se přidají k tomu, kdo bude vyhrávat. Teď vyhrává Unie, tak budou sloužit Unii, a budou koukat pod stůl. A pokud se bude uplatňovat Green Deal, tak se to rozpadne. Já nejsem pro to, aby se to roztříštilo moc. Já bych byl rád, kdyby to zůstalo. Ale pokud by to mělo být takhle, tak samozřejmě, ať se to rozpadne. To jednoznačně.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, vy jste teď několikrát zmínil: „Kdyby se nastavily zákony, tak jak jsou ve Francii, v Německu, ve Španělsku.“ Ale zhruba před rokem Evropou zahýbaly protesty zemědělců právě v Německu, potažmo také v Holandsku, ale i jinde. A z mediálních zpráv se dalo většinou vyčíst, že jde o spor o dotace, a to bych řekla, že je velké zjednodušení, protože němečtí farmáři protestovali především proti plánovanému zrušení dosavadních daňových úlev týkajících se právě zelené nafty a silniční daně. A nizozemští zase protestovali proti úmyslu tamní vlády snížit stavy hospodářských zvířat. Takže je to asi složitější. Ale protestovali, to znamená, že ani tamní zemědělci nemají pocit, že by jejich vlády jednaly v jejich prospěch.

Zdeněk Jandejsek: Vidíte, teď jste to řekla jasně. Dokud byl systém normální, to znamená před touhle vládou, a před zelenou politikou, která se začala nejvíc rozvíjet poslední čtyři roky, tak moc neprotestovali. Měli se relativně, neříkám dobře, ale přežívali a žili. Ale hlavní protest – a to nám zvenku říkali, a vy jste to docela odhadla, aspoň něco jste si z toho vzala – byl proto, že vymysleli ty hovadiny kolem zeleného údělu, že jim chtějí snížit stavy krav, snížit stavy prasat, čili že jsou limitováni v produkci, kterou dělají.

Nejvíc to bylo vidět v Holandsku. Tam chtěli kvůli výstavbě zabrat obrovské tisíce hektarů – tady se o tom nemluvilo, ale k nám se to zvenku dostalo – takže to nebylo jen o zelené naftě, ale bylo to hlavně o úhradě, protože když se neplatí tak velká spotřební daň z nafty, tak zemědělci mají cenu nafty nižší. Takže jste to řekla úplně přesně. Začali demonstrovat tehdy, když jim brali jejich činnost, práci, možnosti podnikat a rozvíjet se. To byl hlavní důvod. První to bylo v Holandsku, viděli jsme, co se tam vyvádělo. A pak se do toho dali Francouzi, a to jsou v podstatě profesionálové na stávky, a řešili tyto věci razantně. A vidíte, my jsme začali každého upozorňovat, a dostali jsme se k tomu, že jsme ruští trollové, že píšeme dopisy Putinovi a že je chceme podporovat ve válce. Takové hovadiny.