Kristina Höschlová 1. díl: Nejsme zde, abychom vás léčili, ale pomohli najít váš samoléčebný potenciál, který máme v sobě i v přírodě

Martina: Kristino, setkala ses i ty ve své profesi s jevem, který jsem tady popisovala? To znamená s rostoucí nedůvěrou lidí k dosud adorovaným odborníkům? Nebo se to v urgentní medicíně nestává, protože tam jde o vteřiny – a o vše?

Kristina Höschlová: Právě, že i během mé praxe se v posledních letech dokonce i do urgentní medicíny tento jev promítal. Je úplně pravda, že v případech, kdy se jedná o bezprostřední ohrožení života, nic takového nehraje roli, a důvěra pacientů v záchranáře je absolutní. Nicméně je dobré si uvědomit, že i v rámci přednemocniční neodkladné péče jsme ve většině případech zasahovali u chronicky nemocných pacientů, jejichž stav se zhoršil, a tam jsem si začala tohoto fenoménu všímat, protože před pěti, deseti lety to vypadalo trošku jinak – před pěti, deseti lety, pokud někomu byly ordinovány některé léky, ať už praktickým nebo urgentním lékařem, tak se nikdo na nic neptal, nikdo o ničem nepochyboval, a když byla někomu doporučena operace, tak to nikdo nezpochybňoval. Nicméně jsem si začala všímat, právě v posledních letech mé praxe, že v kontextu hlavně covidových let se pacienti najednou začali ptát: „A proč mám brát tento lék? Podívejte se, paní obvodní doktorka mi napsala tyto všecky léky, opravdu je všecky musím brát? Musím? Opravdu, je nutná tato injekce, která je mi doporučena?“

Martina: Kverulanti.

Kristina Höschlová: „Nemá nežádoucí účinky? Já jsem si přečetl/přečetla, že tato injekce může mít nežádoucí účinky. Byla mi doporučena operace, musím na ni opravdu jít? Není nějaká jiná cesta?“ A já jsem si vlastně v tomto kontextu začala sama klást otázku, že my, jako lékaři, máme dvě možnosti, jak se k těm pacientům postavit: Buďto říct, že zkrátka věci jsou tak, jak říkáme, a tyto dotazy ignorovat. Nebo se nad tím zamyslet, a říct si: „Tak dobře. Tito lidé pochybují o tom, co jim nabízíme. Ale jak asi může být nástroj, o kterém někdo pochybuje, prospěšný pro zdraví?

Martina: Ale – promiň, že tě přerušuji – myslím, že podle toho, jak jsi to teď vylíčila, jsi v určitém okamžiku začala pravděpodobně pochybovat i ty.

Kristina Höschlová: To si nemyslím, že by se můj názor nějak zásadně změnil, to rozhodně ne. Já jsem pořád přesvědčena, že napříč celou historií je to tak, že medicína funguje tak, že léčí tím, čemu oni sami věří. A to bezprostředně nezaznamená, že nějaký nástroj, který fungoval a platil před sto lety, a už neplatí a nefunguje teď, byl špatný. Jde to opravdu ruku v ruce. Jsem opravdu přesvědčena, že když se bavíme o farmakoléčbě, tak farmakologie zachránila milióny životů, a její peak byly 70., 80. léta, ale i tady věci, které prostě fungovaly a byly podávány v tom nejlepším přesvědčení, nemusí mít stejný benefit v dnešní době, kdy se i tento bohulibý nástroj do jisté míry zneužil – zneužil se k byznysu – a ve chvíli, kdy o tom lidé začínají pochybovat, tak léčebný efekt je tím alterován.

Takže já jsem si v této souvislosti začala klást otázku, a říkala si: „Dobře, tak jak mohu těmto pacientům pomoci? Protože ve chvíli, kdy ztrácím jejich důvěru, tak ať přijdou s čímkoliv, tak je tím benefit naší pomoci oslaben.“ A v tu chvíli mi najednou napadlo: „Jakou volbu mají tito pacienti, kteří pochybují o postupech západní medicíny? Buďto se uchýlí k alternativním metodám. A tady je ovšem úskalí, že to je nepřeberný koš různých lidí, kteří nabízejí různé věci, a hrozně těžko se tam hledá nějaká garance, a pokud člověk na to není znalý, tak se často může stát i obětí podvodů, protože tam garance není zaručená.“ A pak jsem si řekla: „Vždyť i západní medicína může nabízet těmto lidem postupy, které jsou v souladu s jejich přesvědčením. A v tom právě vidím budoucnost západní medicíny: Přizpůsobit léčení západní medicíny novým hodnotám lidí, a přesvědčení současné společnosti.

Lékařská tradice Západu vyrůstá od dávných dob, Hippokratés, Galén, z celostního pohledu na pacienty, na jejich fyziognomii, roční období, oblast, kde žijí

Martina: Nutno přiznat – a k tomu se za malou chvíli dostaneme – že tomuto ne splynutí, ale spíš kombinací těchto technik – se západní medicína zatím poměrně urputně brání. Ale abych našemu povídání dala konkrétní podobu, tak zmíním, že jsi zakladatelkou projektu Mehana, což je zkratka z latinských slov Medicina in Harmonia cum Natura, tedy „Lék v souladu s přírodou“. Mně to navíc ještě zní jakože „s přirozeností“. A tak si říkám, že to je pro lékařku poměrně odvážná cesta, vydat se někudy, kde to není na předpis.

Kristina Höschlová: To je hezké – to cos řekla, je hezké. Já velice bedlivě a fascinovaně sleduji proměny světa napříč různými doménami, a snažila jsem se tam najít společný jmenovatel. A podíváme-li se od architektury, přes gastronomii, stavitelství, zemědělství, až po medicínu, tak se pojďme podívat, jaké trendy jdou napříč všemi těmito obory. A já vnímám, že je to hlavně inklinace k soběstačnosti, nezávislosti, udržitelnosti, spolehnout se sám na sebe, a návrat k přírodě a k přirozenému. A tato tendence je zcela nasnadě. Protože si vezměme, že v tak nestálé době tak nevyzpytatelných změn, ve které žijeme, pokud se budu stále opírat jen o vnější faktory, tak mě to bude permanentně přivádět do stavu úzkosti. A když se snažím v takové nestálé době s nevyzpytatelnou budoucností nějak zastabilizovat, tak o co se mohu opřít? O to, co mohu sám ovlivnit, to znamená vlastně sám o sebe, ale i o přírodu. Vezměme si, že příroda funguje od nepaměti, my jsme její součástí, a příroda podléhá nějakým řádům, kterým podléháme i my, a to nás může zastabilizovat. A proto není divu, že i naši pacienti začali klást otázky: „A co pro to mohu udělat já?“ Proč je tady tato inklinace k přirozeným metodám? Myslím, že to je jenom důsledek těchto tendencí, které vnímám i sama na sobě.

Martina: Tobě tyto otázky a odpovědi nepřišly samy od sebe. Někdo, kdo tě nezná, by si mohl myslet: „Tak ona seskakuje z vrtulníku, aby někomu na alpském svahu dala dlahu, a teď najednou cvičí jógu a říká, že to je nová cesta.“ Řekni mi, přes jaká vzdělání, přes jaké školy, přes jaké obory ses dostala až do tohoto stádia, řekněme, jednotné medicíny – když to řeknu česky?

Kristina Höschlová: To je hezký výraz: „jednotná.“ Paradoxně, kdyby nebylo mé praxe v Alpách, tak si myslím, že bych nebyla tam, kde jsem teď. Určitě k tomu vedla, a to proto, že to byla moje velmi zajímavá profesní perioda, kdy jsem rozhodovala, dávala závažná rozhodnutí, na kterých de facto záviselo i přežití lidí, a to s naprosto omezenými prostředky: Přístroje nefungovaly, protože byla zima, nemohla jsem pacienta pořádně vyšetřit, protože jsem ho nemohla na svahu na sněhu svléci, ale zároveň jsem musela rozhodnout o tom, nakolik mu jeho poranění ohrožuje život, abych rozhodla, kam má být bezprostředně transportován.

Dám příklad: Pokud měl dotyčný člověk třeba vnitřní krvácení, a já bych to i s těmito omezenými prostředky podcenila, a nechala bych ho odvést do nejbližší vesnice, a jeho stav by se pak zhoršil, tak než by se dostal do traumacentra, mohl by podlehnout. A to pro mě byla neuvěřitelně cenná škola, protože v tu chvíli musíte zjemnit spoustu smyslů, a opravdu děláte medicínu svými smysly. Tuto medicínu – kterou jsem později nazvala „medicína přes bundu“, nešlo praktikovat jinak než celostním pohledem, kdy opravdu koukáte na všechno: Odkud dotyčný člověk spadl, jaká byla kinetika pádu – odezíráte úplně všechno – jeho dechový vzorec, pohybový vzorec, barvu v obličeji, grimasy, i jeho vybavení, jak je toto vybavení rozlámané – a toto vše si rychle v podvědomí sčítáte do obrazce, který vám potom ovlivní vaše konečné rozhodnutí.

A tady začala moje cesta k tomu, co dělám. Já jsem byla od jaktěživa velice fascinována různými medicínskými přístupy, hodně jsem cestovala, a cestuji doteď. A vlastně ještě když jsem studovala, tak kamkoliv jsem jela, tak jsem se vždycky chtěla setkat s místním léčitelem, lékařem, poznat, jak probíhá léčení lidí v dané zemi. A tímto, už vlastně od útlého mládí, jsem sdílela různé střípky různých nekonvenčních technik, které ne že bych je praktikovala, ne že bych všem rozuměla, ale jenom jsme si skládala obrázek. Prostě mi to pomáhalo si stále uvědomovat, že cest k léčení je spousta, a že já jich znám jenom zlomek.

A pak k tomu začaly přispívat i nějaké školy. Byla jsme hodně ovlivněna mým obdobím života ve Švýcarsku, ve Francii, kde už se z kraje roku 2000 hodně praktikovala bylinná medicína, práce s esenciálními oleji – mluvím o Švýcarsku. A jak jsem byla v tomto prostředí lidí, kteří doma měli lékárnu homeopatik a esenciálních olejů, tak se mi otvíral nejen úplně nový svět. A pak jsme absolvovala nějaké školy. V České republice jsem absolvovala různá učení v oblasti fyzioterapie a rehabilitace, muskuloskeletární medicínu, potom různé kurzy vertebroviscerálních vztahů, což je aspekt, který pracuje s propojením zdraví vnitřních orgánů s pohybovým ústrojím. A ve Francii jsem absolvovala studia na Škole bylinné medicíny v Lyonu, a v Římě potom středomořskou medicínu, což je vlastně učení podle Hippokrata, Galéna. Holistický aspekt byl totiž velice dlouho vlastní i naší západní medicíně. Vezměte si, že naše tradice vyrůstá od dávných dob, a třeba Hippokratés, Galén, nahlíželi pacienty v souvislosti s jejich fyziognomií, s ročními obdobími, i s oblastí, kde žijí. A středomořská medicína, kterou jsem studovala v Itálii, toto vlastně učí. A pak jsem dále sbírala různé střípky – dostala jsem se do šaolinsko-sufijské školy v Maroku.

Podstatou učení, které se snažím předávat, je: Nejsme zde, abychom vás léčili, ale abychom pomohli odhalit váš samoléčebný potenciál, který máme v sobě a v přírodě.

Martina: Tam jsi byla poměrně nedávno. Co tě naučily šaolinské techniky a sufijská učení? Jak můžeš tyto, řekla bych, našemu kulturnímu okruhu vzdálené metody aplikovat třeba teď na pacienty, nebo klienty Mehana institutu?

Kristina Höschlová: Já to pořád, napříč lety – jak o tom hovoříme – dost střádám jako různé střípky, které se mi pořád skládají do jisté mozaiky. Nevnímám to tak, že bych se je naučila jako přelomovou techniku, všechny tím teď uzdravila, ani si nemyslím, že by to tak platilo, ale všechna tato učení mi velice pomáhají chápat souvislosti, a vytřibuji si tak gros učení, které se snažím předávat. A toto gros je charakterizováno tímto rčením: Nejsme zde, abychom vás léčili, ale jsme zde, abychom vám pomohli odhalit váš samoléčebný potenciál. A to je asi gros toho, co se snažím předávat, a dávat rady, co dělat pro zdraví, protože jsem přesvědčena, že tento potenciál je nám už dostupný. Máme to v sobě, nebo právě v přírodě, která nás obklopuje. Ale není jednoduché se k tomu dostat, odhalit to, protože tento potenciál, a tato moudrost, je zaházena přehršlemi různých informací a zmateností. A proto vlastně celá práce mého institutu je založena na třech premisách, a jedna z nich je změnit vnímavost vůči sebeuzdravovacím schopnostem našeho těla a mysli.

A ptala ses, jak všechny tyto techniky přispívají. Já sama sleduji, jak moc se mi vlastně pořád vyvíjí definice toho, jak lidem tento přístup předávat. A to právě díky tomu, že propojuji moje zkušenosti třiadvaceti let intenzivní praxe v urgentní medicíně s různými dalšími neinvazními a nefarmakologickými technikami. A najednou vidíte, že nejen, že se to vůbec nekontraindikuje, ale jak se to nádherně doplňuje, a jak některých mechanismů – o kterých jsme byli dříve na medicíně učeni, že jich lze dosáhnout pouze invazivně a farmakologicky – mohu vlastně dosáhnout i neinvazivně, nefarmakologicky a prostředky, které už teď mám sama k dispozici.

Martina: Teď jsem pochopila, proč jsi na přednášce TEDx řekla, že jsi zjistila, že když se vydáš svým směrem, svou cestou, tak možná zachráníš více životů, než kdybys zůstala u urgentní medicíny. A jdeš si za tím. Říkáš, že vaším hlavním principem je pomoct najít člověku vnímavost ke svému vlastnímu sebeuzdravování. A to zní skvěle. Ale myslím, že v tomto případě je pro klienty od slov ke skutkům, a k aplikaci, velmi dlouhá cesta. Řekni mi, jak mají lidé znovuobjevit samoléčebnou schopnost svého těla, když žijeme v naprosto nepřirozeném prostředí? Jak najít vlastní přirozenost? Řeknu to úplně krátce: Nechodíme spát, když jsme unaveni, ale když nám to dovolí práce. A pokud možno si ještě dopřejeme nějakou televizi, počítač, nebo něco, takže modré světlo oddálí tvorbu melatoninu, takže usneme ještě komplikovaněji, a ráno vstáváme na budík, což je rána do hlavy, která nám naprosto rozhodí naše biologické hodiny. Jak v tomto prostředí znovu najít cestu k sobě?

Kristina Höschlová: Mě spíš fascinuje, jak jsme jako lidští tvorové neskutečně adaptabilní a flexibilní, takže i tento styl života nelze úplně ignorovat. Takže – ačkoliv musíme každé ráno vstávat a chodit do tmy do práce, což by se dalo považovat za nepřirozené – jsem přesvědčena, že i takhle můžeme být zdraví, protože jsme jakožto lidští tvorové neskutečně přizpůsobiví. Takže jsem každopádně zastánce jít s dobou, přijímat prostředí, které je nám dáno, ale myslím, že právě zvýšenou vnímavostí můžeme eliminovat spoustu věcí, které nám můžou škodit, ale hlavně můžeme zavčas podchytit nějaké trendy, které nám mohou uškodit.

Ráda dávám příklad toho, jak to je, hovoříme-li o sebeozdravných mechanismech v těle. Zkusme si představit příklad, kdy jsme hodně unavení, jdeme ven na túru, tam fouká vítr, je hodně zima, navíc je chřipkové období, a přijdeme domů, a teď už nás všechno pobolívá, trošku začíná bolest v krku, jsem hrozně unavená, a tak dále, a říkám si: „To je jasný, tak teď už asi zítra zalehnu, protože všichni okolo už jsou nemocní.“ A teď – asi se nám to ve většině stalo – si jdu lehnout, druhý den nemusím vstávat, a spím 12 hodin úžasným, výživným, silným spánkem, úžasně si odpočinu, a druhý den se probudím, a najednou se cítím silnější, je mi líp, a když ten den třeba ještě odpočívám, tak se najednou chřipka nekoná. Co se vlastně děje? Po takovém hlubokém, výživném spánku – takový spánek se vám asi jednou za čas podaří – pozorujeme, že se srovnají různé bolesti. Třeba se často stane, že se opraví zablokovaná záda, nebo po túře bolesti svalů, a tak dále. Takže se asi všichni shodneme na tom, že během hlubokého spánku dojde k nějaké sebeopravě, k nějaké nápravě. Nějaké věci se porovnají a harmonizují. Proč se to děje během hlubokého spánku? Protože tam do toho konečně nekecáme.

Když do toho přestaneme kecat, a vypneme brebentivou vědomou mysl, což se děje ve spánku, tak mají prostor podvědomé mechanismy, které mnohé vyrovnají, opraví a vyléčí

Martina: Necháme pracovat vesmír.

Kristina Höschlová: Tyto mechanismy se udávají v podkorových strukturách mozku. Naše mysl je z 5, maximálně z 10 procent vědomá – to, jak tady vymýšlím, přemýšlím, analyzuji – ale 90 až 95 procent běží v podvědomí. A tam běží i tyto opravné mechanismy. A vlastně ve chvíli, kdy do toho přestanu kecat, a vypnu brebentivou vědomou mysl, což se děje ve spánku, tak mají prostor právě všechny podvědomé mechanismy, a hodně věcí zastabilizují. A teď si vezměme, co probíhá na podvědomé úrovni? Třeba to, jak dýchám – nad tím taky nemusím přemýšlet. To, jak jsem v prostoru – a nepřemýšlím nad tím, že jsem opřená o záda, nebo že stojím na jedné noze, a nespadnu. To všechno tělo vyrovnává. Vezměte si všechny ty svaly, které vyrovnávají balanc – ty neovládám, a vyrovnávají to samy na základě propriocepce.

A teď se dostáváme k tomu, že si řeknu: „Dobře, tak já chci toto podpořit. Schválně to chci podpořit, aby to dobře pracovalo. A můžu to podpořit tak, že si najednou posvítím do těchto podvědomých, automatických mechanismů. A mohu si tam posvítit tak, že tam přivedu mou pozornost.“ A to jsou ty momenty vysvětlení, proč jsou třeba dechové techniky léčebným nástrojem ve všech silných medicínských tradicích. Když jsem byla v Indonésii u místního lékaře, tak on říkal, že seanci s každým pacientem začíná tak, že hodinu dělají dechová cvičení. A právě dechové cvičení – mimo jiné, jeho efekt je úžasný, zlepší plicní kapacitu, a podporuje drenážní příchod k orgánům, a tak dál – má právě i tu funkci, že najednou ovládáme něco, co jinak děláme nevědomě. Stejně tak si vezměme všechna cvičení, ať už je to jóga, anebo tchaj-čchi: To jsou cvičení, kdy si najednou uvědomuji moje postavení v prostoru, sladím mé pohyby s dechem, a pracuji s balancí, a najednou jako bych posvítila baterkou na spoustu mechanismů, které dělám jenom nevědomě. A to je přesně brána k tomu, jako bych otevřela dveře, a pustila světlo do místnosti podvědomí, kde probíhají sebeopravné mechanismy. A je to všechno úžasně propojené: Regulační mechanismy, imunitní, hormonální, neurovegetativní, s psychickým systémem, a pracují v úžasné koordinaci. A těmito metodami můžu podpořit jejich synchronizaci.

Martina: To mi připomíná třeba případ Clemense Kubyho, který tvrdí, že ho z fatálního zranění míchy uzdravily a dostaly dechové a duchovní techniky, které on nevědomky aplikoval. A to je, myslím, jeden zdokumentovaný případ toho, kdy člověk s přerušenou míchou chodí. Dobrá, máme tady dechové cvičení, pak tam máš ještě ve svých high-light-tech – když to řeknu hezky česky – důležitý triumvirát: Myšlenky. Emoce. Fyzické zdraví. Myslím, že všichni tušíme, že to jsou tři propojené stálice. Ale řekni mi, proč si myslíš, že se jim dosud západní medicína tak důrazně brání? Tedy myslím, že se brání uznání tohoto propojení. A pokud s ním pracuje, tak potom většinou s nic neříkajícím výrokem: „To máte ze stresu.“

Kristina Höschlová: Tak to už jsme se přece jen dostali o kousek dál – to ještě před dvaceti lety tady ani toto nebylo. Myslím, že to závisí jen od úrovně vědomí, a je to vývoj, a já tento vývoj – i v rámci západní medicíny – už je velice pozitivní, je na dobré cestě. Protože i během mé praxe v západní medicíně – už je to čtvrt století – vidím neskutečný posun tímto směrem celostního nahlížení. Já bych to nekritizovala. Je to prostě – nechci říct nevyspělost – ale prostě procházíme různými úrovněmi. V rámci západní medicíny jsme se neuvěřitelně vyšvihli vertikálním směrem v oblasti specializací technologií, a nástrojů invazivity i farmakologie, a tyto nástroje rozhodně nejsou špatné. Ale teď zase možná nastal čas se posunout dál. Je to jenom otázka času, posunout trošičku dál úroveň vědomí i v rámci západní medicíny. Já to opravdu vidím dobře, protože i mezi mými mnohými kolegy lékaři, kteří intenzivně praktikují konvenční západní medicínu, vidím posun tímto směrem, a že už je brán v potaz aspekt propojení mysli a těla.

Komplementární medicína jsou neinvazivní a nefarmakologické techniky, které konvenční medicína běžně neužívá. Jejich benefit je ověřen studiemi, a často vychází z jiných medicínských tradic.

Martina: To mi vlastně odpovídáš na otázku, kterou jsem si sumírovala v hlavě, protože když mluvíš o tom, že to je nový směr západní medicíny, tak o tom mluvíš jako o hotové věci, a já jsem se chtěla zeptat, jestli to západní medicína už ví? Nebo jestli to víš jenom ty, a nějaká skupina lékařů, kteří se rozhodli propojovat všechny možné metody, které mohou pacientovi ulevit? Ale když jsi mluvila o tom, že to vidíš, že to už mnohde funguje, tak funguje to opravdu i u nás? Protože vím, že v Británii existuje homeopatická klinika, a na mnohých medicínách v západním světě jsou katedry různých technik, kterým my tady ještě říkáme „alternativní“, nebo „šarlatánské“, ale já tady spíš pořád ještě vidím neochotu mnohých lékařů, zejména v nemocnicích, a podobně, uznat, že by mohly existovat i ještě nějaké doplňkové, neinvazivní léčebné metody. Je to u nás v tomto směru, řekněme, tužší, než jinde?

Kristina Höschlová: Samozřejmě nevím konkrétně, jak je to v každé jiné zemi. Třeba ve Spojených státech je už v rámci Institutu národního zdraví větev komplementární medicíny, a ve Francii na univerzitě v Montpellier je katedra komplementární medicíny, takže v jiných zemích je toto už lépe definované.

A tady bych ještě jenom upozornila – protože se lidé často ptají, co to je komplementární medicína – že to je definováno těmito institucemi, a jsou to neinvazivní a nefarmakologické techniky, které nejsou běžně užívány konvenční medicínou, a jejichž benefit pro zdraví je ověřen studiemi, a často vychází z jiných medicínských tradic. Tohoto času – pokud se bavíme o studiích, se kterými se tady hodně pracuje – tak jich je kolem třech miliónů, které zkoumají účinky těchto neinvazivních a nefarmakologických metod. Takže metody, které nabízí komplementární medicína, už mají velice pevný základ právě i ve studiích. Takže je dobré si to uvědomit, a každý si to může dohledat. Já se s tím také snažím trošku pracovat, takže třeba i na našich stránkách máme oddělení „applied techniques“, kde se snažím poskytovat databáze studií, kde si lidé můžou dohledávat, a dočíst se o tom.

Zároveň vidím, jak jsem tady zmínila, že to je na velice dobré cestě, že ve chvíli, kdy stoupá poptávka ze strany pacientů, tak ať se tomu chceme bránit, jak chceme, tak dřív, nebo později nás poptávka pacientů stejně přiměje tomu vyjít vstříc, a západní medicínu o tyto komplementární přístupy obohatit. Takže, co se týče České republiky, myslím, že je to na velice dobré cestě. Například během pár měsíců začínám navazovat spolupráci s dalšími českými lékaři, kteří se nám ozývají, a vesměs to, co mají společného, je, že dlouho praktikovali západní medicínu, a skrze svou praxi a zkušenost dospěli k potřebě obohacení západní medicíny o tyto komplementární techniky.

Jediná věc, která mě mrzí – a jak říkám, vidím to pozitivně – a kterou bych zmínila, že je škoda, je to, že to jsou studenti. Protože vezměte si, že pokud mluvím o tomto pozitivním trendu ve zdravotnické společnosti – nemluvím jenom o lékařích, protože tento trend vnímám i mezi jinými zdravotníky, je tady mnoho zdravotníků, kteří během své praxe dospějí k tomuto jednotnému pohledu, a k trendu návratu k přirozenému v rámci medicíny – tak bohužel u mladých studentů toto absolutně není součástí učení. Pokud vím, tak je tam nevýhoda, že mladí lidé nasávají – z mého pohledu s malým množstvím kritického myšlení – autoritami sdělované informace, a nemají možnost si to osahat praxí, a pak je cesta, aby dospěli k tomuto přístupu, dlouhá. Většinou to vnímám tak, že je to až po dvaceti letech praxe, kdy k tomu lékaři dospějí. A já jsem toho příkladem, také jsem během studií pochopitelně věřila všemu, co mi říkali učitelé, kteří tomu taky sami věřili. Ale až pak, když vám projdou pod rukama tisíce pacientů, a poznáte třeba i skrze cesty jiná učení a jiné přístupy, tak hodně věcí zpochybníte.

Peter Staněk 2. díl: Multimiliardářům už nejde o peníze, ale o moc. Na ostatní pohlížejí jako na obtěžující hmyz, chtějí depopulaci planety

Martina: Pane profesore, asi si umíme představit, proč tento postup zvolily elity. Ale vy jste tady hovořil o vědě, která slouží politice, o vědcích, a o vědě, pokud se věda navíc, jak říkáte, spojí se zastrašovacím aktivismem a vzniká zlomyslný koktejl. Máme tady zkušenosti z pandemie, z covidu, kdy lékaři podlehli veškerému tlaku, a mnozí pak uváděli svá předchozí tvrzení na pravou míru, a třeba je i změnili. Ale řekněte mi, jakým způsobem elity získávají takové množství, jak se to říká…

Peter Staněk: Přívrženců.

Martina: Přívrženců, nebo možná i…

Peter Staněk: Nohsledů, nebo užitečných idiotů.

Martina: Tak, děkuji, že jste to řekl za mě.

Peter Staněk: Užitečný idiot. Samozřejmě, měli bychom podle tohoto mít nesmírné množství idiotů, na to by nestačily ani všechny kapacity psychiatrických léčeben, a tak dále. Ale odpověď je jednoduchá: Položte si otázku, jestli se neuplatňují technologie ovlivňování společenského vědomí. A uvedu vám jeden doklad, teď se to bude nazývat „konspirační“: Oxid grafenu je vlastně dopravní prostředek různých věcí. Může tam být systém informací pro spící spike protein, může tam být nervový plyn, může tam být cokoliv. A aby to proniklo do další buňky, musíte otevřít kalciové kanálky, které umožní, aby přes membránu tyto informace pronikly do vaší buňky. A obé se aktivuje elektromagnetickými pulsy. Stejně tak máte studie, které dokumentují, že kouření je nebezpečné, a způsobuje rakovinu, i když firmy, které vyrábějí cigarety, zaplatí miliardy, aby to nebylo. Taktéž máte stovky studií, které upozorňují, že elektromagnetický smog, elektromagnetické pulsy, mění vaše neurální synapse. Zároveň pomocí těchto synapsí, v kombinaci s podprahovým ovlivňováním vysílaným přes televizi, můžou měnit váš názor, a pohled na svět. Nebudu měnit vaše vědomí, tam naše technika, pánbůh zaplať, nestojí, ale můžu změnit váš strach, radost, nadšení, snahu koupit nějaký výrobek, nebo zvolit vhodnou politickou stranu. A tohle používáte.

Proto potřebujete 5G. Super. Mladí řeknou: „No to je skvělé, můžu streamovat film za dvě minuty!“ Super. Když to bude 6G, tak to bude půl minuty, a budu mít nepředstavitelný dostup ke všemu – svým selfíčkům, a ke všemu ostatnímu. A uvědomte si, kde toto všechno začíná? Ve vzdělávání, ve škole. Protože když se nechci věnovat svému potomku, tak mu dám do ruky tablet, nebo mobilní telefon, a co dělá s mobilním telefonem, mě nezajímá. Dnes je přece zbytečné studovat a chápat souvislosti, protože si všechno vygooglím na netu. Studenti pak studují tak, že nestudují knihy, a nechápou, jak jsou propojeny jednotlivé procesy, protože to mám na netu – nemusím to studovat.

A co je důležité? Věda. Víte, co je problém vědy? To že přestala hledat příčiny jevů, a koncentruje se na detailizaci: Znáte všechno o špičce špendlíku, jenom nevíte, jak špendlík používat při šití. Ale to není důležité, protože na tom, když znáte všechny aspekty špičky špendlíku, si založíte katedru, budete mít studijní směr, budete dostávat granty, když budete empatičtí k představám vědy. A všimněte si, všichni ti profesoři, a všichni ti lidé, kteří byli ve výzkumu, když začali mluvit pravdu, ztratili granty, ztratili peníze, vyhodili je z univerzit, a pak se prohlásilo, že jsou to hoaxy, a skončilo to tím, že jsou ruští švábové, dezinformátoři, dezoláti, a já nevím, ještě jaké „dezo“. Ale faktem je, že tím jste vytvořila ve společnosti klima, ve kterém je bezpečnější říkat jediný správný názor. A jelikož to části populace vyhovuje – a bohužel podle průzkumů je to 60 procent – tak vytvoříte dojem většiny. A kdo by se vzpouzel většině? Abyste byla ostrakizována? Aby vás označovali za dezoláta? Tak buď jste ticho, nebo začnete se skřípajícími zuby podporovat mainstreamový názor. A v konečném důsledku už pak není rozdíl mezi tím, jestli se lékař ptá toho, který má být očkován, na jeho anamnézu, aby zjistil, jestli by vakcína nebyla na škodu.

Ale pak zůstane to, co jste viděli v Anglii, že za každého očkovaného lékař dostane 10 liber. A víte, 10 liber za každého očkovaného, to zase není k zahození. A teď budou zúžené lékařské skupiny – viděli jste to teď v českém parlamentu, kde byla diskuse, kdy profesor Hořejší, a byli tam další, takzvaní antivaxeři. A jak to skončilo? Tím, že média, která pustila i jiné názory než pana Hořejšího, na týden dostala stopku – v rámci demokracie a diskuse.

A poslední věc: Co byste řekla, že chybí dnešní společnosti? A já to řeknu všem těm slavným bojovníkům proti hoaxům natvrdo: V této společnosti chybí ochota k dialogu, a odpovědnost. A to jsou dvě věci, které děsí všechny podpůrce oficiálních ideologií, mainstreamu, a podobně. A je třeba si otevřeně říct: Jestliže se nevrátí ochota k dialogu, a nevrátí se odpovědnost za všechno, pak tato společnost je na velmi nebezpečné trajektorii. Jestliže se to vrátí, pak bude platit pozitivní moment, na který jste se ptala.

Elektromagnetické pulzy z mobilů mění neurální synapse v mozku, a my to ještě s nadšením, a s radostí, nosíme s sebou u hlavy, a sledujeme zprávy idiotského obsahu

Martina: Pane profesore, vy jste řekl, že elektromagnetické pulzy mění neurální synapse v mozku. To se děje?

Peter Staněk: Ano, to se děje.

Martina: A nosíme si elektromagnetický pulz ve svém mobilu sebou.

Peter Staněk: Ano, samozřejmě – a s nadšením, a s radostí. A dokonce většinou je to šest až osm hodin denně, kdy ho máte přiložený k hlavě, a sledujete nesmírně důležité zprávy naprosto idiotského obsahu. Ale je to skvělé, protože jste závislí na mobilu. A teď vám řeknu jednu drobnou ukázku: Teď byla publikována zásadní nová zpráva Mezinárodní astrofyzické asociace o tom, co nám hrozí v lednu. Četla jste ji? Všeobecný šok: Dostaví se obrovská protuberanční aktivita Slunce s tím, že třída S1 až S5 bude překonána, protuberance budou třídy S9 až S10, sluneční skvrny budou obráceny přímo na Zem, proudy vysokoenergetických částic zdeformují magnetické pole, a důsledkem toho bude, že na týdny a měsíce vám vypadne internet, GPS, elektronická zařízení, a všechno ostatní. A s tím, že když se to prvně publikovalo před tři čtvrtě rokem, tak se všichni smáli, a na adresu vědců, kteří na to upozorňovali, elity, bdící nad naší bezpečností, prohlásily – původní předpoklad byl rok 25 – že to je ještě daleko, to máme ještě jeden a půl roku. Ještě máme čas na přizpůsobení. Ale představte si, co všechno jede na elektřinu.

Martina: To by způsobilo celosvětový chaos.

Peter Staněk: Jistě. A to taky uvažují ti vědci.

Martina: A to má být v roce 2024?

Peter Staněk: Ano, v roce 2024. Museli upravit předpoklady, protože původně to bylo plánováno na první půlrok 25. A teď se ukázalo, že se Slunce probouzí už teď. Proto jste měla před dvěma dny obrovskou protuberanci, před dvěma týdny obrovskou protuberanci, před šesti týdny obrovskou protuberanci – to je úvodní entrée. Slunce dosahuje extrémně vysokých hodnost, největších za celou dobu sledování – a sluneční aktivita v jedenáctiletém cyklu dosahuje nesmírně vysokých hodnot. A právě proto se mluví o driftujícím magnetickém poli nebo o přepólování planety, nebo o kompletní změně Van Allenových pásů, snížení ochrany před vysokým kosmickým zářením. A najednou prohlásíme, za všeobecného podivu, že astrofyzikové zjistili, že z vesmíru k nám proudí nesmírně silná vrstva vysoce energetických částic, které deformují mnohé aspekty života na planetě. No, umí to krásně vysvětlit.

V tomto ohledu, paní Martino, jak tady sedíme, každou vteřinu letíme rychlostí 230 kilometrů za vteřinu kolem centrální části galaxie, kdy jeden oběh trvá 200 miliónů let, a po dobu toho oběhu se přibližujete k různým černým dírám, dostáváte se k různým koncentracím hmoty a částic, a procházíte něčím, co byste nazvala varpové bubliny, takže ten StarTrek se zas až tak nemýlil. A v konečném důsledku těch 200 miliónů let znamená kompletní změnu nastavení podmínek pro život. Ale protože ve vašem organismu, ve vašem životě, a ve vašem světě kolem existuje soustava základních zákonů a bezpečnostních protokolů, které umožňují dodržování zákonů, přežíváte. A přežívají rostliny, zvířata, lidé.

A pravděpodobně se dostaneme k otázce: Opravdu je civilizace jenom 5 000 let? A začala v Akadu a Sumeru? A jakpak vysvětlíte Göbekli Tepe ve východním Turecku, kterého věk je 10 600 let? Jak vysvětlíte artefakty, kterým je 21 000, 48 000, 100 000 let? To znamená, jestliže jsme schopni nepochopit vlastní historii, tak proč se divíte, že máte tolik užitečných idiotů? Protože když pochopíte vlastní historii, tak pochopíte dvě věci: Věc první – jste součástí toku času, a v tom toku času každá generace, každá vlna živočichů, má svou roli, a nemůže se jí zbavit. Buď je pozitivní, nebo je negativní. A druhá věc – každá generace má svou odpovědnost k světu. Ale abyste tuto odpovědnost pochopili, musíte pochopit multidimenzionalitu světa kolem sebe. A pak musíte vnímat multidimenzionalitu tohoto světa, všechny roviny. Teď si představte sebe sama: Normálně vidíte očima 18 % spektrální struktury světla. Kdybyste viděla 30, 50 %, pořád byste se dívala na svět stejně, jako vidíte dnes, nebo byste viděla nesmírnou krásu světa, ale i nesmírnou odpovědnost sebe sama vůči tomuto světu?

A paradoxně, Evropská unie bojuje za Zelený úděl, zakazuje všechny energetické zdroje, ale klidně prohlásí, že lesní dřevní hmotu zvýšíte o 75 % do roku 2030. Nebo si opravdu myslí, že když vykácí les, tak ta obnažená půda bude blokovat globální oteplování? Anebo zničíte mikrobiom, horních svrchních 50 centimetrů, a na základě toho se zvýší jenom nálet, a ne lesy? A jedna drobná „pikoška“: Vidíte obrovské požáry, které jsou dokladem globálního oteplování – nebudu mluvit o tom, že velkou část založili lidé v rámci potvrzení globálního oteplování – ale kolik lesa se obnoví? Kdybyste chemicky nezničila mikrobiom na svrchní části půdy, tak by se obnovilo 90 až 95 procent shořelého lesa v průběhu přibližně 30 let.

O atmosféře planety nerozhoduje amazonský prales, ale svrchních pět metrů hladiny oceánu, kde je 95 procent fytoplanktonu, který pohlcuje 62 procent CO2, a uvolňuje 82 procent kyslíku

Martina: To je silné hnojení.

Peter Staněk: Jo. Ale dnes se obnoví pouze 30 až 35 procent, a ostatní část je pokryta pouze travou, a nálety, které postupně umožňují erozi větrnou, vodní, a všechno ostatní. A botanici to vědí, vědí to i ti biologové, i geologové. Proč jim nedáme prostor, aby prohlásili: Vážení, o atmosféře planety nerozhoduje amazonský prales, ale svrchních pět metrů hladiny oceánu, kde je 95 % fytoplanktonu, který pohlcuje 62 % CO2, a uvolňuje 82 % kyslíku? Amazonský prales je skutečně vzácnost, ale díky druhové diverzitě živočichů a rostlin. A kromě jiného, nikdo neslyšel o tom, že v posledních dvaceti letech hladina spodní vody v Amazonii klesla o 9 až 11 metrů. Co způsobuje změnu struktury a diverzity druhů? Rozumíte, máte studie, máte doklady.

Martina: Máme fakta?

Peter Staněk: Máme fakta.

Martina: A nemáme vůli s nimi pracovat?

Peter Staněk: Ano, přesně tak. Nejlepší příklad bylo letiště ve Stanfordu ve Velké Británii, kde byla umístěna jednotka měřící nárůst teploty – bylo to vojenské letiště, kde startovaly dva starfightery, a teplota se zvýšila o 20 stupňů.

Martina: Pane profesore, qui bono? Opět dojdeme k jednomu procentu lidí na světě?

Peter Staněk: Ne. Pozor, to je jiná klíčová otázka. O tomhle všem, co vám říkám, se mluví v podstatě od summitu v Riu 1992, a pak to byl Kodaňský protokol, a pak Pařížský protokol, Montrealský protokol, a tak dále. Ale je zajímavá jiná věc: Všechny tyto úvahy, které slyšíte, jsou známy hodně dlouho, ale byly časově rozfázovány 2030, 2040, 2050. Od té doby by si člověk řekl: „Prosím vás, za třicet let, co mě to bude lámat hlavu. A najednou se má všechno změnit do roku 2030.“ Ale co se stalo, že všechny tyto procesy takzvaného Velkého resetu, nebo globální změny, nebo podobně, se stlačily do roku 2030?

Martina: To je velké zrychlení.

Peter Staněk: Ano, je.

Martina: Co za tím vidíte?

Peter Staněk: A klíčová otázka zní: Proč? A možná konspiračně chaotická odpověď zní: Elity vědí, co se blíží jako totální přestavba, nazvěme to „terraformace“ povrchu planety. A já vám uvedu dva důkazy. Existují tři mezinárodní studie, které konstatují, že do roku 2050 radikálně změní 42 až 48 % severní polokoule, a 31 až 33 % jižní polokoule, své klimatické nastavení. Tam, kde bylo teplo, bude zima, a tam, kde byla zima, bude teplo. Dobrá, ale to se týká osmi miliard lidí. Zvládnete přesun, geografický přesun 8 miliard lidí? Šesti miliard lidí? Jedné miliardy lidí? Ne. Ovšem, kdybyste přesouvali 100 miliónů lidí, tak by byl možná pan Schwab spokojen a ureguloval by to.

Martina: Pane profesore, když nás posluchači slyší, že se Slunce sice zlobí – tak zatím dobré. Ale na druhou stranu, když tady hovoříte o terraformaci povrchu planety, tak mám chuť říct: Tak pojďte, uvaříme si kafe, vždyť ono to dopadne všechno nějak divně.

Peter Staněk: Ne. Opět, zajímavá vědecká odpověď: Vědci ze Stanfordu si strašně lámali hlavu, jak je možné, že z pěti druhů nyní známých hominidů – kde máte i denisovany, máte tam hobity z Indonésie, máte tam neandrtálce, Homo sapiens, a podobně, tak z pěti druhů homididů přežil akorát člověk Homo erectus. Jak je to možné? A po obrovských výzkumech přišli k zajímavému závěru, že všechny druhy homididů byly postihovány přírodními katastrofami, ale jedině druh Homo se dokázal v krizové situaci spojit, komunikovat, spojit síly – dokázal přežít – a všechny ostatní byli rozdrobeni a zanikli. Znamená to tedy, že i v krizové situaci, když se spojíme, dokážeme přežít.

Já netvrdím, že přežijeme všichni, ale když nepřežijeme všichni, neznamená to, že zanikl druh Homo – a člověk přežil. Dokonce máte krásné studie, které prohlašují, že před 135 000 lety na planetě existovalo pouze 1 285 příslušníků rodu Homo, a ti přežili, a vytvořili to, co vidíte dnes – 1 285 příslušníků druhu Homo. Znamená to tedy, že ty všechny katastrofy, které přijdou – možná přijdou, nebo určitě přijdou – lidský druh přežije. Neznamená to, že vy, já přežijeme, ale pro nás by mělo být důležité, že přežije lidský druh, že poznání, kterého lidský druh dosáhl a pochopil, bude pokračovat.

Pokles diverzity mikrobiomu v trávicím traktu z 1900 na 1100 druhů mikroorganismů, chemizace prostředí, elektromagnetický smog, a vakcíny, snižují výkon imunitního systému na 20, 30 procent

Martina: Bude pokračovat.

Peter Staněk: Opět cynická otázka, která ale přímo odpovídá tomu, o čem se bavíme: Potkáte svého souseda a zeptáte se ho na prostou jednoduchou otázku, která je odrazem dnešní civilizace, a ta otázka zní: Proč tady jsi? Co je smyslem tvého života? A teď tuto jednoduchou, triviální otázku položte tisíci lidem. Dostanete odpověď? Nebo to bude blablablabla blablablabla, jsem pro potomky, a tak dále. Prostá jednoduchá otázka: Proč jste tady vy, entita XY? Nic víc. Nic víc. A odpověď může být nesmírně prostá.

Martina: Abys byl?

Peter Staněk: Ne. Abych posunul poznání světa. Protože když neustále posouvám poznání světa, chápu svou roli v něm, a z této role vyplývá i odpovědnost za sebe sama a odpovědnost za svůj svět. Protože teď si vezmu lékařské průzkumy, a vidím: WHO, tentokrát pravdivě, prohlásí, že obezita se stává největším nepřítelem lidstva, protože již dvě třetiny Američanů jsou obézní. Nejenom nadváha – jsou obézní. A obezita vyvolává cukrovku a rakovinu, a všechno ostatní kolem. Jsou nezodpovědní k sobě samým? Nechápou, co jim škodí? Nechápou signály, které jim vysílá vlastní organismus, aby toto nejedli, a jedli tohle? Nebo jsou tak hloupí, že neposlouchají vlastní organismus? A jestliže ne, tak to znamená, že nepochopili, co jim vlastní tělo říká. To pak znamená, že nepochopili ani zodpovědnost vůči světu, vůči své rodině, vůči sobě samému.

A když se zeptáte lidí na jenom malou, základní věc: Jak vám funguje vaše zlatá triáda, abyste neměla rakovinu konečníku, nebo tlustého střeva, nebo pankreatu? Víte to? Nemusíte být doktor, nemusíte znát všechny nuance, ribozomy, genetické průzkumy, nemusíte znát všechny cytokiny a metabolity, nemusíte znát mikrobiom, a všechno ostatní, ale chápejte jenom jednu základní věc: První mozek, druhý mozek, trávicí trakt, a imunitní systém. A vy víte, že je obrovský výzkum na Stanfordské lékařské fakultě, který dokladuje, že pokles diverzity vašeho mikrobiomu ve vašem trávicím traktu z 1 900 na 1 100 druhů mikroorganismu, znamená současně pokles imunitního systému o 50 %. Teď k tomu přidejte chemizaci prostředí, elektromagnetický smog, vakcíny, a všechno ostatní, a zjistíte, že váš imunitní systém funguje na 20, 30 procent, oproti původnímu předpokladu přírody.

A kdybych se vás zeptal, kolik máte smyslů, tak zjistíte, že máte dvacet jedna smyslů, a ty jsou jenom vypnuté. A kdybych se vás zeptal, jaká je kapacita vaší paměti, vašeho mozku? Jaká je schopnost vašeho organismu vyléčit sebe sama? Tak budete žasnout, protože máte například krásné výsledky vojenského výzkumu ve Spojených státech, které dokázaly, že když vám vstříknu jistou látku, tak si pamatujete každou vteřinu vašeho života ve všech kontextech, ve kterých se tato vteřina udála. Takže opravdu potřebujete transhumanismem zlepšit kapacitu a výkon vašeho organismu, když vůbec neznáte hranice vašeho vlastního těla?

A kdybyste se začala zabývat informačním modelem lidského organismu, tak zjistíte, že ve vašem organismu fungují čtyři systémy nošení informací: Nejenom elektromagnetický, který je ve vašich neuronech, ale i chemický, kvantový, i jiné systémy. A vy jste dokonce dokonalý vzor složitosti vesmíru, protože jste nejsložitější výtvor univerza. Kdybyste pochopila, co jste vy sama, pak pochopíte své místo na planetě, ve vesmíru, a ve všem ostatním. Ale proč by to ty lidi dělali? Vždyť máte magnetickou rezonanci čtvrté generace. Máte CT, které je schopno sledovat vaše chemické procesy, a vůbec máme specialisty, máme všechno – máme vědu.

Rakovina vzniká zrušením bodu apoptózy buněk, kdy buňka po padesáti reprodukcích zaniká. Když bod apoptózy zrušíme, buňka se množí dál, vytváří se maligní jádro, a vzniká melanom, nebo sarkom.

Martina: Pane profesore, vy jste řekl, že úkolem člověka je posunout poznání světa. A to, co jste teď vyjmenoval – 4. generace magnetické rezonance – do toho nepatří?

Peter Staněk: Ne, protože my jsme zapomněli, že magnetická rezonance 4. generace je pouze nástroj, berlička, kterou použijete k tomu, abyste pochopila, jak svět funguje. Protože kdybyste to vzala vážně, tak co je hlavní rolí medicíny? Léčit? Ne. Znát příčinu nemoci. Protože jestliže znáte příčinu nemoci, tak nedochází k remisi rakoviny, a nikdy se vám nebude rakovina znova opakovat. Ale vy, i když sto let sledujete výzkum rakoviny, znáte 186 druhů rakoviny, zjistíte, že rakovinu měl dokonce faraón před 4 000 lety – tak dodnes neznáte příčinu. A jedna z příčin je velice prostá, přímo sprostá: Rakovina vzniká tehdy, když bod apoptózy, který reguluje reprodukci buněk, to znamená, že buňka po padesáti reprodukcích chcípne, a nereprodukuje se. Když tento bod apoptózy zrušíte, buňka se množí dál, vytváří se maligní jádro, které tiše roznáší maligní buňky po vašem těle, a vzniká pomalý druh nádoru, melanom, nebo rychlý druh nádoru, sarkom, který se projevuje jako turborakovina v důsledku vakcinace.

Martina: Když to vidíte – a určitě to vidí i další lidé – tak proč měníme bod apoptózy?

Peter Staněk: Odpověď je jednoduchá: Proč byste ho měnili, když umělé maso vyrábíte právě tím, že u kmenových buněk a jejich množení popřete bod apoptózy. Jak vzniká umělé maso? Vezmete geneticky modifikovaného brouka, vezmete z něho růstový hormon, který implantujete do kmenových buněk, a ty zruší bod apoptózy a množí se. A vznikne steak, který vypadá krásně, je krvavý, ale má bohužel jednu sprostou vlastnost: Zrušení bodu apoptózy pronese i do vašeho organismu. Proto italská vláda zakázala prodej umělého masa ve všech formách.

Martina: Dobře, ale kdo kdy tady u nás jedl umělé maso?

Peter Staněk: Divili byste se. Podívejte se na české firmy, které propagují nejenom hmyzí stravu, ale i umělé maso.

Martina: To ano, ale přesto se tady valí vlna rakoviny – vy jste hovořil o turborakovinách – a ještě jsme mnozí neochutnali tento steak.

Peter Staněk: A víte, že už jíte apple gel? Víte, co je apple gel?

Martina: Ne.

Peter Staněk: Apple gel je nejnovějším výzkumem Gatesových biologických firem, a je to jemný nátěr. Aby vaše jablko, mrkev, nebo kedluben, zůstaly dlouho čerstvé a vypadaly krásně – tak je natřu apple gelem. Má to drobný problém, apple gel obsahuje mRNA.

Proč si myslíte, že vyvinuli technologii – když lidé omítají vakcinaci – tak je budeme sprejovat, takže namísto vakcinace dostanete sprej, který obsahuje mRNA. Proč máte vyjádření klíčových farmaceutických firem, že od příštího roku, dokonce se tvrdí, že už teď – všechna očkování již obsahují mRNA, před kterým doktor Malone, který mRNA vymyslel, varuje. Proč to děláte? Protože pak by Pfizer neměl 104 miliard čistého zisku po zdanění za rok 22. Všichni si myslí, že největší ziskový průmysl jsou vojáci. Ne. Farmacie. Víte o tom?

Martina: K čemu jim to bude při terraformaci povrchu planety?

Peter Staněk: Ne, teď je stále zmiňovala rovina, že když má více peněz, má více moci a větší postavení. Ale promiňte, to už dávno neplatí, protože když máte 50 miliard, tak jestli máte 51 miliard, už je vám putna. Pak chcete už jediné – moc. A když máte moc, tak se můžete dívat na ostatní lidi jako na hmyz. Hmyz je buď neutrální, nebo hmyz obtěžující. A jestliže se na lidi budu dívat jako na hmyz obtěžující, pak se nedivíte, že někdo přijde s nápadem depopulace.

Jiří Beran: Ti, kteří prosazovali nejtvrdší lockdowny, nemají sebereflexi. Žádná omluva, vyšetřování skončilo

Martina: Pane profesore, za listopad u nás přibylo necelých 900 případů covidu. V živé paměti ještě máme všichni dobu, kdy by to byl pro státní úřady důvod k přísným lockdownům a k zarouškování čehokoliv – teď se naštěstí nic podobného neděje. Řekněte mi, naučili jsme se s covidem žít jako s každou jinou respirační chorobou?

Jiří Beran: Tak myslím, že ano. A lidé, kteří prodělávají covid v posledních dvou letech, si uvědomili, že toto onemocnění probíhá u 99 procent populace v podstatě velmi lehce a že rozhodnutí Evropského centra pro kontrolu infekčních nemocí z loňského roku, abychom považovali covid-19 za běžnou respirační nákazu, bylo naprosto správné.

Martina: Takže myslíte, že se už můžeme spolehnout na to, že covid byl vyňat z kolonky „hlavní postrach ulice“?

Jiří Beran: Tak myslím, že ano. Na covidu vidíme opravdu ve vývoji to, co jsme vídávali u virů chřipky, to znamená, že tak, jak postupně nový virus prostupuje populací, a geneticky se mění v závislosti na tom, jak se vytváří přirozená imunita u lidí, tak mění své vlastnosti v tom smyslu, že daleko méně vytváří těžší formy onemocnění, a o to více a rychleji se šíří do populace, rychleji se množí, a podobně. Čili virus slábne, ale neznamená to, že by zmizel.

Martina: To znamená, že vlastně tehdy, když covid-19 v prvé řadě napadal plíce, tak tento virus, nebo tyto typy viru, mutací, které tady kolem létají, už jsou oslabené, a nejdou po plicích?

Jiří Beran: Ty už nejdou po plicích. Tady je potřeba vědět, že prvotní formy tohoto onemocnění napadaly jednak přímo plíce jakoby zevnitř, to znamená, že se tento virus dokázal množit v buňkách na povrchu dýchacích cest, a tím je ničil, a připravoval je pro to, aby tam vznikl druhotný zápal plic. A zároveň dělal to, že v nejmenších kapilárách, které procházejí přes plíce, ničil vnitřní povrch těchto kapilár, a ony se ucpávaly – tromby. A to samozřejmě vedlo k tomu, že to byla závažná forma onemocnění. Dnes všichni ve svém okolí vidíme, že nejčastější respirační komplikací je zánět nosních dutin, vedlejších nosních dutin, čili vidíme, jak lidem v průběhu této infekce začíná většinou bolestí v krku, a potom se jim mění hlas, který je takový zvonivý, takže stačí udělat diagnózu i po telefonu, protože je to slyšet. Takže už to nenapadá plíce, ale vedlejší nosní dutiny.

Covid slábne a už nenapadá plíce. V případě vysoké horečky, teploty, bolesti v krku, bolesti hlavy je možné brát isoprinosin a aspirin.

Martina: Pane profesore, abychom našim posluchačům pomohli prakticky, protože naše povídání se bude vysílat o jedné z adventních nedělí, a to vezmou lidé určitě zase nákupní centra útokem, a vzduch v těchto nákupních centrech je, myslím, slušná „Petriho miska“, takže když někdo začne mít zvonivý hlas, nechť nepropadá panice. Jaké je tedy první domácí ošetření, první pomoc? Vím, že svého času, když to byl covid-19, tak jste říkal, že si lidé měli vzít acylpyrin a ne paralen, protože si v mnoha případech mohli velmi pomoct ředěním krve, a mnohdy si tím i zachránit život. Jaká je vaše rada nyní?

Jiří Beran: Tak myslím, že stejné. Pokud se tam objeví vysoká horečka, teplota, bolest v krku, bolest hlavy, tak myslím, že z analgetik, které jsou k dispozici, je velmi dobrou variantou kyselina acetylsalicyová ve formě aspirinu nebo acylpyrinu. A vzhledem k tomu, že jsem viděl výsledky dvojitě slepé placebem kontrolované studie s Inosin pranobex, tak bych každému doporučil, aby tento lék užil hned od začátku.

Martina: Inosin…?

Jiří Beran: Inosin pranobex. U nás je tento preparát dostupný na lékařský předpis pod názvem Isoprinosin, a myslím, že je možné si vzít v prvních 3 až 5 dnech 3×2 tablety, a to určitě velmi pomůže.

Martina: Já jsem se dočetla, že právě Isoprinosin jakožto lékařský protokol zvolila největší indická provincie, a měli s tím ohromné úspěchy, o kterých se pak ale dále nemluvilo, a tyto výsledky se nešířili, ale naopak se lékaři pokusili tyto úspěchy z největší provincie v celé Indii rozpustit. Je to pravda? Je to tak?

Jiří Beran: Řekl bych, že v Indii od začátku této epidemie uvažovali o tom, že musí najít nějaké vlastní řešení z existujících léků, nebo z existující léčby, a nespoléhali se na to, že pro 1,4 miliardy lidí nakoupí léky, kde třeba jedna léčba stojí 20, 30 tisíc našich korun. Takže vsadili na léky, které už existují, a ty si znovu otestovali, a pracovali s nimi. A jedním z nich byl právě ten Inosin pranobex, který ukázal, že když ho dáte lidem, kteří měli covid-19, to znamená, že jim dáte léčbu, která je v té době dostupná, a jedné skupině jenom přidáte tento lék, tak snížíte počty příznaků ke dni 6, čili na konci prvního týdne, o 20 procent. A pokud z toho vyjmete – protože to jsou hospitalizovaní a ambulantní lidé – vytáhnete jenom ambulantní pacienty, tak zjistíte, že tento rozdíl je až 30 procent, čili velmi významně to snižuje počet příznaků, a člověk se velmi rychle navrací zpátky do běžného života.

Martina: Takže pro vás je v takovém případě lékem první volby Isoprinosin?

Jiří Beran: Ano.

Martina: Vzpomínám, kolik jste za to ochutnal posměšků.

Jiří Beran: Ochutnal jsem za to mnoho posměšků. Především šlo o to, že jsem vycházel ne z toho, že jsem si lék vyzkoušel – já a moji synové – ale především jsem vycházel z publikací, které byly k dispozici ve Velké Británii, kde se s tímto lékem intenzivně pracovalo ve dvou významných institucích. A to bylo jednak Birminghamská univerzita v roce 2016, a v roce 2019 to byl Institut Lorda Nuffielda, což je nejprestižnější instituce Oxfordské univerzity, kde tehdy s tímto lékem pracovali a zjistili, že ve smyslu ochrany před virovou infekcí stimuluje tu část imunitního systému, která je pro ochranu nesmírně důležitá. A to byl pro mě impuls, abych s tímto lékem, nebo abych o tomto léku hovořil.

A v Indii to četli úplně stejně jako já, nicméně tento lék neměli k dispozici, a protože nemá patentovou ochranu, tak oni si ho syntetizovali, začali ho vyrábět, a provedli všechny typy klinických studií, od prvopočátku až po poslední dvojitě slepou a placebem kontrolovanou.

Každý, kdo prodělal covid-19, má dobrou buněčnou imunitu, která vytváří ochranu i vůči budoucím infekcím

Martina: Pane profesore, četla jsem varování před nějakou novou mutací covidu, který se jmenuje Pirola. Nikdo se tomu příliš nevěnoval, nevyvolalo to žádný velký zájem, dokonce ani v médiích. Jaká je to varianta? Je podobně oslabená, jak jsme o nich mluvili před chvílí?

Jiří Beran: Ano, je to oslabená varianta, která tak, jak jsem říkal, nevytváří příliš zásadní klinický obraz. Tento obraz je přibližně na středně těžké respirační infekci, ale zato se velmi rychle šíří. A to dnes vidíme u nás v populaci.

Martina: Navzdory tomu, co jste před malou chvílí řekl, jsem se v září letošního roku dočetla – a teď cituji: „Stovky tisíc lidí se ale nechaly naposledy přeočkovat před mnoha měsíci, někteří dokonce před rokem či dvěma, což by mohl být, podle vakcinologa Romana Prymuly, problém. Jejich obranyschopnost už nemusí být tak dobrá, jako byla na sklonku epidemie.“ A ještě dodává: „Se tak může stát, že pro ně bude prodělávání covidu náročnější, než tomu bylo v loni.“ Proč myslíte, že je opět tato snaha, řekněme, lidi znejistit? A to bych řekla, že pan Prymula ještě nechrastí řetězy nejhlasitěji.

Jiří Beran: Tak osobně si myslím, že každý člověk, který už jednou covid-19 prodělal, má velmi solidní imunitu, především buněčnou imunitu, která mu vytváří ochranu i vůči budoucím infekcím, nebo změněnému viru. Takže to, že se lidé nechtějí nechat očkovat, nepramení z toho, že by tady existovala nějaká klika lidí, kteří by říkali: „Očkování je úplně špatné!“, a věřila tomu většina populace. Pokud by tady taková skupina lidí existovala, tak myslím, že by ji už dávno najala nějaká parlamentní strana na to, aby jim sehnala voliče do příštích voleb.

Ale jde spíš o to, že na populační úrovni má většina lidí s touto vakcínou nějakou negativní zkušenost. U někoho mohla tato vakcinace proběhnout dobře, ale u někoho třeba s tím, že prodělal covid, a ještě se nechal očkovat, takže reakce mohla být vyšší. A tak si řekli: „Nestojí mi to za to, abych tady ležel dva dny v horečce s bolestí ruky“, a podobně. Takže si myslím, že v populaci všeobecně akceptace této vakcíny klesá, ale neklesá proto, že by se o této vakcíně nesla špatná informace, ale proto, že je to dáno vysokou diseminací negativních účinků této vakcíny.

Martina: Pane profesore, už v roce 22 se objevily informace, že u vakcín proti covidu hlásí lidé nežádoucí účinky třikrát více než u všech ostatních přípravků dohromady. Jak je to s informacemi o následcích očkování v letošním roce? Pohnuli jsme se někam dále? Protože já jsem se spíše dočetla, že lidé v přecitlivělosti hlásili i následky, důsledky, nežádoucí účinky, které u normálních léčiv a jiných vakcín nehlásí. Jak to vidíte vy?

Jiří Beran: Tak já myslím, že vzhledem k počtu aplikovaných vakcín počet nežádoucích účinků není výrazně vyšší, než u hlášení po jiných lécích a jiných očkovacích látkách. Je jenom trošičku vyšší, ale ne, řekněme, statisticky významně, a odpovídá to – přibližně se říká, že 2 až 5 procent všech skutečně nežádoucích účinků je nahlášeno na Státní ústav pro kontrolu léčiv. A ten – to tedy musím kvitovat s povděkem – dělal maximum pro to, aby zpříjemnil všem cestu k tomu, aby toto nahlášení mohli provést. Změnil své webové stránky, a dneska nežádoucí účinek nemusí hlásit jenom lékař, nebo lékárník, ale také pacient, který nežádoucí účinek prožil. Čili si myslím, že 95 procent nežádoucích účinků není hlášeno, a to je vlastně černá skříňka, o které vůbec nic nevíme. Ale to platí pro kterákoliv jiný lék.

Martina: Na výrobce vakcín jsou podávány žaloby za zkreslování účinnosti vakcín a za vedlejší účinky – a to právě u mRNA vakcín. Máte přehled o tom, zda je jich pár? Hodně? Jsou podávány masivně?

Jiří Beran: Vím, že jsou podávány především ve Spojených státech na výrobce, a je jenom otázkou, jak dopadnou. Co nezávislý soud, nebo co se podaří prokázat u nezávislého soudu, a jak to nezávislý soud vyhodnotí. Prozatím žádný zásadní verdikt nepadl. Čili v této oblasti je potřeba vyčkat, až se objeví nějaký průlomový verdikt.

Jsem proti očkování těhotných žen. Víme, kolik těhotných prodělalo covid, a u kolika bylo kvůli covidu těhotenství ukončeno. Ať ukážou data dokazující, že těhotné vakcínu potřebují.

Martina: Nějaká odškodnění už padla, ale to byla třeba odškodnění ve státě Illinois za to, že nutili k očkování i lidi, zdravotníky, u kterých to bylo proti jejich náboženským přesvědčením, a podobně. Řekněte mi, myslíte si, že se u vakcín proti covidu, mRNA vakcín, někdy opravdu dozvíme o jejich skutečných kladech a záporech?

Jiří Beran: Já bych si to strašně přál, protože to, co vidíme dnes, je, že tyto vakcíny jsou velmi široce doporučovány. A na druhou stranu, i když se podíváme na česká data z aplikace těchto vakcín, řekněme druhých, třetích dávek, tak je vidět že tato vakcína nemá ochranu delší, než je 60 dnů. Proč tomu tak je? A proč by se měli lidé nutit co 60 dnů k vakcinaci? To je naprosto nesmyslné. A co vede k tomu, aby se pořád používala tato vakcína, a nevyužily se jiné koncepty očkovacích látek? Mně osobně se zdá, že tento typ vakcíny založené na messengerové ribonukleové kyselině je typ vakcíny, který nezanechává příliš velkou imunitní paměť, a reaguje jenom krátce tím, že vytváří krátkodobou ochranu v krvi. A to nemluvíme o bezpečnostních datech, a podobně.

Martina: Pane profesore, vy jste na začátku popisoval, jak nám tento vir už trošičku ztratil na razanci. Přesto se můžeme na stránkách Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra dočíst, že je tady nová vakcína na nový typ virů covid, a očkování doporučuje zejména nejvíce zranitelným skupinám lidí, kam patří lidé ve věku nad 60 let, lidé se závažným chronickým onemocněním, nebo s oslabenou imunitou, těhotné ženy, zdravotničtí pracovníci, a tak dále. Mě zarazily ty těhotné ženy. Myslíte si, že je to pro těhotné ženy skutečně bezpečné?

Jiří Beran: Tak já jsem znám tím, že nedoporučuji žádné očkování u těhotných žen, a to především z toho důvodu, že u nás většina těhotenství probíhá jako riziková těhotenství. A samozřejmě, i kdyby se aplikovala vakcína, která by neměla žádný vztah k tomu, že by těhotenství skončilo dříve, tak se to tak může vyhodnotit, a to by bylo špatné. Čili já osobně jsem proti očkování těhotných žen.

A když se podíváte na to, že to bylo celosvětově doporučováno, tak já jsem si vždycky říkal: „Dobře, když je to celosvětově doporučováno, tak jsou tady česká data. My víme, kolik máme každý rok těhotných žen. Moc dobře, naprosto přesně víme, kolik těhotných žen prodělalo covid, a proto naprosto přesně víme, u kolika z těchto žen bylo předčasně ukončeno těhotenství právě z důvodu této infekce. Takže ať nám ukážou naše česká data, která by toto verifikovala. A dokud nám je neukáží, tak si osobně myslím, že je to naprosto zbytečné. Stejně tak – a to byl jeden z důvodů, proč já jsem se začal ve společnosti více angažovat – bylo povinné očkování zdravotníků. Prostě jsou lidé, kteří covid prodělali nedávno, a není potřeba, aby byli nutně vakcinováni. A to platí i pro zdravotníky, kteří jsou ve vysokém riziku získání covidu.

Ti, kteří prosazovali nejtvrdší lockdowny, nemají žádnou sebereflexi. Žádná omluva, a tváří se, jako by se nic nestalo. Vyšetřování skončilo, zapomeňte.

Martina: Pane profesore, vy jste řekl: „Ať nám ukážou data ohledně těhotných žen.“ Ale proč nám stále žádná data neukazují? Dokonce ani vám, odborníkům, kteří byste je měli mít k dispozici, abyste měli určitou materii, a vyvodili z toho jakési poučení z krizového vývoje.

Jiří Beran: Já si myslím, že je právě potřeba vytvářet společenský tlak na to, aby ministerstvo zdravotnictví a Ústav zdravotnických informací a služeb toto udělalo, protože on má k dispozici veškerá data, a může cokoliv vyhodnotit. A myslím, že některé analýzy, které dělá, jsou velmi dobře provedené. Například jsem viděl analýzu, kterou provedli ohledně nových, relativně drahých, antivirotik proti covidu, a musím říct, že to je analýza, která je úplně perfektní a která ukazuje úžasný dopad při podání těchto nových léků u osob starších 80 let s nějakými komorbiditami. Čili, určitě jsou schopni tyto analýzy dělat. Proč tyto analýzy teď nepřicházejí? Jestli je to z důvodů kapacitních, a podobně, jestli se jich dočkáme, nebo ne – to já nedokážu odhadnout. Ale bylo by to velmi dobré. Data o těhotných ženách, si myslím, že je jednoduché získat.

Martina: Čekat nějakou hlubokou reflexi od politiků ve vztahu ke covidové pandemii by asi bylo v tuto chvíli naivní. Ale přeci jenom od odborníků bych ji čekala.

Jiří Beran: Tak myslím, že tady platí heslo z názvu jednoho filmu – který byl možná před 40 lety velmi populární – jehož název byl „Vyšetřování skončilo, zapomeňte“. Já si myslím, že to je vlastně tendence, která se tady teď razí. Skupina odborníků, která prosazovala nejtvrdší lockdowny – která prosazovala to, že mě za Hradcem Králové zastavili v automobilu lidé v civilu, a řekli, že nesmím jet dál, že nesmím opustit okres, aniž by se mi jakkoliv legitimovali – se teď tváří, jako kdyby nikdy neexistovaly, a podobně. Reflexe a sebereflexe zde u některých lidí chybí, a to je prostě škoda. Každý by to ocenil, když by řekli: „Dobrá, my jsme se mýlili. A teď je potřeba, abychom v diskusi dospěli k tomu, co dělat pro příště.“

Martina: Zapomeňte… Zapomenout na omezování svobody při propagandistické kampani, při porušování zákona státem, při opakovaném lhaní politiků i úředníků, které tak silně rozdělilo společnost, zapomenout na nežádoucí účinky, zapomenout na to, že lidé umírali opuštěni, sami, a strachy? Řekněte mi: Myslíte si, že na vážnosti utrpěl i lékařský stav? Nebo to pořád můžeme všechno shazovat na politiky?

Jiří Beran: Tak myslím, že velkou část bychom na politiky přenést mohli. A co se týče zdravotníků – v České republice je něco kolem 54 tisíc lékařů – tak nemůžeme paušalizovat, protože například v nemocnicích dělali lékaři maximum. A když se dnes podíváte na čísla úmrtí vzhledem k počtu hospitalizovaných, k počtu pozitivně testovaných, tak zjistíte, že vlastně pro člověka bylo velkou výhodou být hospitalizován v České republice, v porovnání s Rakouskem, Německem, Polskem a Slovenskem, protože procento přežití bylo signifikantně vyšší. Čili zdravotníci v nemocnicích udělali obrovský kus práce, za který jim nikdo nikdy pořádně nepoděkoval, a nevyzdvihl je za to, že tuto práci dělali líp, než v okolních zemích. A to bylo také kvůli tomu, že v nemocnicích měli propracované protokoly na to, jak s těmito lidmi pracovat.

To, co tady v mnoha místech selhávalo – ne všude – byl primární kontakt, a doporučení pro lidi v kontaktu s praktickým lékařem. Jednak praktičtí lékaři neměli žádný standardní postup na to, jak a co dělat s pacientem. Nebylo doporučeno nic k tomu, aby se eliminovaly prvotní komplikace, které byly, ať už to byla tromboembolická nemoc, nebo pokles bílých krvinek ve formě takzvané lymfopenie. Nic z toho se lidé od praktických lékařů nedověděli, a teprve až když se komplikace objevila, tak přecházeli rovnou do nemocnice. Čili tento segment tady v mnoha místech chyběl. Ale zase, já bych to lékařům nevyčítal, protože řada z nich je více než v důchodovém věku – nechtěli se nakazit, chtěli ještě nějakým způsobem fungovat v životě. Takže bych to spíš viděl jako systémovou věc pro to, aby se v tuto chvíli propracovaly protokoly pro primární péči o tom, co dělat s pacientem v případě, že by se situace opakovala.

Působení médií v době covidu bylo velmi negativní, protože v lidech vytvářela strach, což má za následek oslabení imunitního systému

Martina: Myslíte, že se nyní alespoň můžeme spolehnout na to, že se třeba úmrtí vykazují pravdivě? To znamená, že se opravdu dozvíme, kdo zemřel na covid, a ne, že do stejné skupiny spadnou všichni, kdo zemřeli s covidem? Myslíte, že aspoň teď, ze současné doby získáme relevantní data?

Jiří Beran: Myslím, že data je možné získat i pozpátku, nejenom prospektivně, čili třeba od letošního nového roku, až teď do konce roku, bychom data získali. Můžeme je získat i zpětně, ale dá obrovskou práci posoudit každý případ, aby se vidělo – třeba u člověka, který má chronickou lymfatickou leukémii, která už není léčená, je v terminálním stádiu – že infekce covidem-19 takového člověka velmi postihne. Ale on by ho úplně stejně postihl i chřipkový virus, a možná RS virus, a někdy možná i adenovirus. Takže já si myslím, že se to určitě dá získat. Ale zase, je to obrovská práce pro týmy lidí, kteří by na tom popracovali.

Martina: Pane profesore, myslím, že o málokteré pandemii se dá říct přesné datum, kdy skončila. U covidu to je 24. února, kdy vypukla válka na Ukrajině, kdy ve vteřině skončil zájem o covid, takže člověk po týdnu marně hledal, jaké jsou počty mrtvých, a těch, kteří jsou hospitalizováni. Zkrátka média o ně okamžitě ztratila zájem, a to způsobem, který byl až – a já to slovo použiju – trapný. Jak jste to vnímal vy?

Jiří Beran: Já jsem to vnímal úplně stejně. Na internetu kolovaly vtípky, že nejlepším lékařem covidu byl Vladimir Putin, který tím, že přitáhl zájem médií na něco úplně jiného, tak stáhl zájem médií od epidemie, nebo pandemie. Čili, znovu to ukazuje, že vlastně už třeba tři čtvrtě roku před tím, než začala válka na Ukrajině, jsme měli covid-19 považovat za běžnou nákazu. Ale nikdo to nedělal, média to neustále přiživovala – najednou v únoru lidé zjistili, že se tomu nevěnuje vůbec žádná pozornost. Že ten, kdo chce být léčen, je léčen, ten, kdo si přeje být očkován, je očkován, a že už se tomu nevěnuje taková pozornost, takže se nemusí stát fronty na testování, a podobně. Čili kdo chce přijít na testování, tak přijde, kdo nechce přijít, zůstane doma, a vyleží se tři, čtyři, pět dní, a tím to skončí. Čili zájem médií…

Martina: Je klíčový.

Jiří Beran: Ten je klíčový. A v tomto smyslu byl velmi negativní, protože ona vytvářela populační strach, který u individuí, u jednotlivých lidí vedl k tomu, že se jim oslaboval imunitní systém. Čili myslím, že to bylo velmi negativní.

Proti covidu i chřipce: Isoprinosin, aspirin, vyměnit špatné lékaře, půst od médií, pohyb na vzduchu, cvičení, setkávání s přáteli, zlepšit vztahy v rodině, odpoutat se od digitální závislosti a čít knihy.

Martina: Pane profesore, vy jste nás v úvodu uklidnil, že při stavu a síle současného viru covidu, nebo současných mutací, se nemusíme bát. Musíme dodržovat základní věci, které dodržujeme v případě chřipek, je tady i účinný lék – Isoprinosin, jsou tady určitě podpůrné vitamíny, je dobré, v případě, že jsme nakaženi, používat acylpyrin, nebo aspirin. Takže se v tuto chvíli nemusíme obávat virové epidemie, a proto bych vás poprosila o radu: Jak předejít mediální epidemii, která se může strhnout, kdykoliv nebude o čem jiném raportovat?

Jiří Beran: Tak já jsem si sám pro sebe vytvořil jakési sociálně-zdravotní desatero, které by mělo mediální epidemii předejít, a to, řekněme, sociálními faktory a podobně. A mezi ně patří především, aby lidé dodržovali alespoň nějaký přerušovaný digitální půst. Aby se pokusili vždycky ráno vstát, a vzpomenout si na nějakou pozitivní věc, čili aby šli do dne s úsměvem na rtech. Aby používali selský rozum, čili pokud něco běhá po dvoře, kokrhá to, nesnáší to vejce, tak to určitě nebude slepice. A aby se znovu začali scházet se svými přáteli. Já vidím, jak mě to nesmírně obohacuje, když se každou neděli v restauračním zařízení setkáváme s přáteli, a hovoříme tam. Je to úplně úžasné. A za další je důležité znovu vylepšit vazby v rodině, i v širší rodině, protože bez rodiny neznamenáme vůbec nic. Takže to bych považoval ze sociálního hlediska za velmi důležité.

A ze zdravotního hlediska, aby si lidé uvědomili, že bez pohybu, bez fyzické aktivity, nemohou být zdraví. Čili, aby lidé začali skutečně chodit, aby jim covid pomohl k tomu, aby si uvědomili, že jejich zdraví je to nejcennější, co mají. Že to není ten dům, ve kterém bydlí, ale je to jejich zdraví. A jejich průvodcem, a jejich bránou ke zdraví, je jejich praktický lékař. A pokud jim během covidu selhal, ať se nebojí ho vyměnit – dneska je celá řada mladých, kvalitních, dobrých praktických lékařů. Ať si najdou nového praktického lékaře. Ať si uvědomí, že pestrá, vyvážená strava je nesmírně důležitá k tomu, aby jim dobře fungovalo střevo, a bakterie, které jsou ve střevě, které jsou zase nejdůležitějším stimulantem pro jejich imunitní systém. Aby měli dostatek odpočinku, ať už aktivního, nebo pasivního. A vždycky ještě dodávám: Pokud si chce někdo odpočinout, tak ať si před spaním půl hodiny čte. Čtení knížek pomáhá uvolnit mysl, pomáhá odpoutat se od digitální závislosti, a přináší člověku úžasné imaginace a nové příběhy. Když tohle bude alespoň trošinku zkoušet dělat, tak jeho život bude pestřejší, a spokojenější, a možná méně covidový.

Martina: Pane profesore, je úžasné poslouchat, jak normální rady dáváte – až jste podezřelý. Děkuji vám mnohokrát za to, že jste přišel. Děkuji vám, jak už jsem říkala, za přirozené, normální, zdravé rady. Děkuji vám za to, že jste nás uklidnil, protože toho je nám třeba. A posluchačům slibuji, že se společně setkáme po Novém roce, abychom se podívali na to, zda svět potřebuje novou pandemickou smlouvu, kterou připravuje Světová zdravotnická organizace. Moc vám děkuji.

Jiří Beran: Děkuji za pozvání. Bylo to tady moc hezké. Děkuji.

Martin Jan Stránský 3. díl: Proces digitální demence bude pokračovat tak dlouho, dokud půjde proud. Pak dojde k resetu

Martina: Ty jsi tady pomluvil technologii, počínaje žárovkou, konče těmito věcmi, které si možná ani neumíme představit. Ale, když se podívám zpátky na to, co tady máme – mobil, počítače, laptopy, tablety – dokážeš si dnes představit školy bez výuky na počítačích? Třeba zákaz nosit, používat je? Protože pořád tady ještě doznívá kampaň „Počítače do všech škol“, pořád tady ještě jsou politické strany, které svůj program staví na digitalizaci, a ty teď tady přijdeš s tím, že toto všechno vede lidstvo k degeneraci, hloupnutí, a je potřeba to vytáhnout ze zásuvky – obrazně řečeno. Umíš si to představit?

Martin Jan Stránský: Tak já se zase budu snažit – poněvadž se aktuálně snažím být provokativní i v těchto rozhovorech – abych lidi trošku, když ne naštval, tak možná trošku jemně iritoval a povzbudil. Ale zaprvé, já nepomlouvám technologii, já se snažím na ni koukat z hlediska neuroevoluce a filozofie. A myslím, že je důležité se podívat na technologii z etického hlediska a ptát se otázkou: Co to nabízí? A co to odebírá? To je jedna věc.

Zadruhé, zase jsme u mě, bych chtěl velice zdvořile upozornit, že tady tlumočím fakta. Takže správná otázka má být: Proč tyto školy a politické organizace ignorují zjevná fakta? A jestli si to dovedu představit, není důležité. Faktem je, že v České republice existuje síť škol, která se jmenuje Waldorf School, ve které jsou počítače zakázány. Waldorf School je uprostřed Silicon Valley, do které posílají všichni vynálezci počítačů, sítí a sociálních her své děti: Bill Gates, Tim Cook, Steve Jobs – nedovolili svým dětem, aby doma používaly tuto technologii, kterou oni vymysleli. Takže spousta lidí to ví. Ve Francii nesmí mobilní telefon do školy, v celé Francii, a to do 16 let. Takže těchto případů je strašně moc.

Proč to některé politické strany dělají, to se musíme zeptat těchto politických stran. Ale proč neví, že nabízí něco, co přímo škodí dětem? Ať nám odpoví na tuto otázku – to je, podle mě, jako lékaře, nejrelevantnější otázka: Proč podporujete digitální heroin pro děti? Takto má znít otázka. Tak to funguje.

Martina: Máš na to odpověď?

Martin Jan Stránský: Ano: Kombinace ignorance, pasti, ve které jsme, podpory od rodičů a sociálních skupin, kteří pořád v tyto technologie mylně věří, byť třeba dobře míněné – tedy ne, že jsou to špatní, nebo zlí lidé. A když mluvím o ignoranci, tak mluvím o tom, že jsou neinformováni – ne, že jsou hloupí. A to je prostě společnost. Parametry společnosti se mění. Je to úplně stejné jako s cigaretami. Cigarety byly velice in, stačí podívat se na staré české filmy z první republiky. Tam každý kouří, a gentleman vždy elegantně zapálí cigaretu krásné herečky, a tak dál, takže to byla společenská norma. Pak vznikly určité informace, určitá fakta, studie, a postupně a pomalu se to začalo měnit. A toto se teď děje s digitální technologií, jenže tento mechanismus není tak viditelný. A tak jsme v pasti, myšlenkové pasti, civilizační pasti – o které jsem mluvil – poprvé v našich dějinách.

A zadruhé, není to jenom místní, ale týká se to celé zeměkoule. A to je taky obrovský rozdíl, poněvadž už jsme globalizované mraveniště, a tak je mnohem těžší toto změnit, poněvadž je nás mnohem víc, a jsme propojeni jako nikdy jindy.

Při učení přes počítač klesá IQ, a to v souvislosti s počtem hodin strávených před obrazovkou. Kde se učivo vytiskne z počítače na papír, jsou výsledky lepší.

Martina: Máš pravdu v tom, že jsme v myšlenkové pasti, protože už si to nedokážeme představit ani my, kteří o tom mluvíme, a rychlosti internetu a vyhledávačů využíváme, takže by v tuto chvíli mnozí rodiče, mnozí politici, argumentovali tím, že pokud do 16 let nebudou mít děti mobily ve školách, nebudou se učit s počítači, tak je tím diskvalifikujeme vůči civilizacím, které to dovolují. Co s tímto argumentem?

Martin Jan Stránský: Argument je jednoduchý: Podívejme se na fakta. Tam, kde se učí přes počítač, postupně klesá IQ, a to v přímé souvislosti s počtem hodin, co daný člověk stráví před obrazovkou. Tam, kde se neučí přes počítač, kde se to třeba vytiskne z počítače na papír, tak jsou výsledky lepší. To není názor. Takže to by mělo stačit.

Martina: A nestačí, protože kdyby prudce rostl počet dětí, které jsou závislé na alkoholu, na pervitinu, na heroinu, tak z toho bude celospolečenské téma, budou se vypracovávat studie, zřizovat komise, které by to měly řešit. Ale toto, jak jsi už sám řekl, není tak viditelné, není to teď úplně viditelné, děti se mnohdy zdají v pořádku, přestože mají vnitřní úzkosti a deprese, a tudíž se společnost tváří, jako že problém neexistuje.

Martin Jan Stránský: Ono to je viditelné. Počet dětí, které jsou závislé na pervitinu, drasticky roste. Počet dětí, který berou měkké, i tvrdé drogy drasticky roste.

Martina: Alkohol rovněž.

Martin Jan Stránský: Alkohol taky. Jenže naše společnost, lomeno rodiče, to ignoruje. Poněvadž můžou – zatím. A jsme zpátky u generace, která za to může nejvíc, a to je generace rodičů, která je rozmazlená, která nehledí na své skutečné priority, a která má deformovanou představu o tom, co to znamená být šťastný.

Vznikají skupiny dospělých i dětí, kde, když někdo přijde, a položí mobil na stůl, a čumí do něj, zatímco s tebou mluví, je pokládán za závislého, digitálního dementa, se kterým nemá smysl cokoli dělat

Martina: Pane profesore Martine Stránský, ty jsi tady zmiňoval toleranci ke kouření, a pak proměnu ve společnosti, až po nedovolené reklamy na tabákové výrobky, a podobně. Ale třeba zakladatel PR, Edward Bernays, dokázal, když tabákové firmy potřebovaly prodat více zboží – a v té době, tuším ve 30. letech, nebylo populární, aby kouřily ženy – že oslovil feministky, nazval to „Pochodeň svobody“, a za půl roku se zdvojnásobil prodej cigaret. A já tady tento příklad uvádím, protože jsi ho sám zmínil: Řekni mi, dovolily by to softwarové firmy? Dovolily by lobby těchto firem, abychom razantním způsobem snížili užívání všech těchto technologií, ze kterých žijí?

Martin Jan Stránský: Samozřejmě, že to nedovolují, poněvadž tyto pokusy už fest začaly. Před dvěma až pěti lety, jestli se nemýlím, Evropská unie pokutovala Google za pár bilionů korun, v Americe tyto pokuty lítají nalevo, napravo, a v Anglii teď, jak jsem se zmínil, uvažují, nebo schválili zákon, který to bude omezovat. A tyto restrikce většinou všude začínají a soustřeďují se na taktiku zneužívání soukromých dat. Takže oni nejdou na neurologii, oni se na tu otázku koukají z hlediska práv, zákona. Což je zajímavá taktika.

Ty ses zmínila o cigaretách, tak to je sociální představa, jak jsem řekl: Mozek se rozhoduje na základě představ, a ne na základě faktů. A takhle, mimochodem, uspěla kampaň proti kouření. Nebyly to obrázky rakoviny plic, není to nic z toho, co je na balíčku cigaret. To absolutně nefunguje. Dneska vidíme, že je to sociální představa. Já si pamatuji, jak toto začalo ve Spojených státech, kde byla jedna televizní reklama, kde mladý kluk a holka seděli na lavici, koukali se spolu do přírody, byl západ slunce a bylo to strašně hezké. Drželi za ruku, a on se k ní naklonil, a chtěl jí políbit. A ona se od něj odklonila a zašklebila se, poněvadž mu smrdělo z pusy.

Martina: Cigára.

Martin Jan Stránský: Ano, a ona by měla vrásky, a taky by smrděla. A vytvořila se negativní sociální představa, že lidé, kteří kouří, jsou v uvozovkách „špinaví“. Ne, že dostanou rakovinu, nebo že utrácí zbytečné peníze, a tak dál, to ne, ale jako unappetitlich (nechutný), abych to řekl trošku německy. A toto už začíná vznikat u dětí a v některých kruzích: Že člověk, který přijde, a dá mobilní telefon na stůl, a čumí do něj, zatímco s tebou mluví, je pokládán za závislého – je to prostě digitální dement, abych vymyslel nějaký příšerný slovo. Ale až se toto chytí – a ono se to chytá i u některých dětí, které mně říkají, že když jdou ven, a někdo se k nim takhle připojí, tak se sice baví, nebaví, ale pak už s tímto člověkem nechtějí moc dělat, poněvadž prostě žije v jiném světě. Takže i tady už mezi dětmi dochází k jakési stratifikaci, k jakémusi dělení do jedné skupiny, a do té druhé skupiny, na základě sociálních faktorů. Ne neurologických, ne jiných, ale skutečně na základě sociálních faktorů. Ale to je naděje – v tomto celém. A pak politika, a všecko, pojede z kopce, a bude to dobré.

Martina: To znamená, že zveřejňovat výsledky o tom, jak postupně hloupneme, jak degeneruje mozek, jak degeneruje schopnost vnímání, a tak dále, je zbytečné, a je potřeba vytvořit představu, že koukat do telefonu není sexy?

Martin Jan Stránský: Přesně. Takhle vždycky, odjakživa, od paleolitických dob až do dneška funguje marketing.

V kolika letech by mělo dítě dostat mobil? Nikdy! Na nic ho nepotřebuje.

Martina: Pane profesore Martine Stránský, já vím odpověď, ale přesto musím tuto otázku položit: V kolika letech by dítě mělo, nebo mohlo, dostat svůj mobilní telefon?

Martin Jan Stránský: Nikdy! Otázka zní: Proč (by ho měl mít)? Odpověď: „Nevím.“ Námitka: „Ale vždyť potřebuji být v kontaktu s dítětem. Dítě je ve větším bezpečí, když o něm vím,“ a tak dál. Odpověď: Studie ukazují, že děti, které mají mobilní telefony, mají o 700 procent větší pravděpodobnost nehody – i fatální – poněvadž pořád koukají do obrazovky, a ne kolem sebe. Takže, my jsme s tím nevyrostli, naši rodiče s tím nevyrostli, a děti, které s tím vyrostly, mají nejenom problémy, o kterých jsme mluvili, ale taky mají statisticky zvýšenou pravděpodobnost, že kvůli tomu, že mají mobilní telefon, se jim něco stane. Takže já objektivně, jako lékař, nevidím jeden jediný důvod, proč by to musely mít.

Proces digitálního zdementňování bude pokračovat tak dlouho, dokud se nevypne proud. Pak dojde k resetu.

Martina: Martine, co se stane, pokud to budeme ignorovat? Ty jsi tady mluvil o tom, že už vzniká jakýsi samoozdravný proces, ale ten je opravdu asi jenom u promile populace. Co když v tom zůstaneme tak, jak to je, a jenom budeme přibírat další a další? Jak budeme vypadat?

Martin Jan Stránský: Myslím, že obecně řečeno, to mraveniště v tom zůstane, poněvadž jsme se vůbec nedotkli tématu internetu a surfování zpráv, třeba i zdravých zpráv: Nemám co dělat, mám pět minut, čekám na tramvaj, tak se podívám, co píšou v internetových novinách, nějaké zprávy, co se teď děje v Izraeli, a tak dál, místo abych koukal kolem sebe, dýchal, podíval se na to, co je kolem mě, cítil paprsky slunce, a tak dále. Takže si myslím, že se stane Fermiho paradox, tedy že budeme dál pokračovat po této cestě. Možná bude nějaké pozastavení, ale tento proces asi bude takový, že bude pokračovat, a pak, metaforicky řečeno, v jeden den někdo vypne proud, a dojde k resetu. Bude spousta malých míst, nebo spousta míst na zeměkouli, kde je prudký tlak a stres, a kde dojde k určitému výbuchu, při kterém, s prominutím, zemře nemalá část naší populace, a bude reset. A pak se už zase začnou řešit obě priority: Přežití a opatření. A nejenom opatření.

Martina: To znamená, že platí, co jsi někde uvedl, že otázkou nedaleké budoucnosti není, jestli jednou bude počítač umět myslet jako člověk, ale z pohledu neurologa zní: Jestli člověk bude umět myslet jinak, než počítač?

Martin Jan Stránský: Přesně tak. Nesmíme zapomenout, že lidé, kteří vymysleli umělou inteligenci a kteří na ní pracují nejvíce, jako je Elon Musk, nebo hlavní vynálezce AI, který teď pracuje pro Google – omlouvám se, jméno si teď nepamatuji – vytvořili petici, kterou podepsali všichni přední vědci – všichni do jednoho – kteří pracují na umělé inteligenci, aby se umělá inteligence, cituji, pozastavila, poněvadž, cituji: „Představuje vážné riziko pro lidskou existenci.“ To cituji tyto lidi, kteří s tím přišli. Stejně tak jako Bill Gates, Tim Cook a Steve Jobs zakázali to, co vymysleli, svým dětem, tak tyto vynálezci dalšího procesu říkají: „Počkejme, udělejme stop, a zamysleme se nad tím, jestli to skutečně potřebujeme, a kam to vede, a podívejme se na etické parametry.“ To jsou úžasně pozoruhodné věci, které všichni ignorují. Teď je pět seminářů denně, třeba v Praze, jenom o umělé inteligenci, a co nám nabízí – výhody a všechno – a nikdo tento seminář nezačne touto otázkou.

Martina: Vím, že ty tlučeš – obrazně řečeno – na dveře našich politických představitelů. Naslouchají ti?

Martin Jan Stránský: Začínají. A tak se dělá politika. Politika se dělá vlastně tak, že se mluví o tom nemožném člověku – všichni si myslí, že jsi cvok – a pak někteří začnou poslouchat, pak se o tom začne pomalu mluvit, pak se to postupně stane možností, a pak se to stane realitou, a potom zákonem. Je to pomalý proces. Takže ano. Teď jsem byl nedávno v parlamentu, příští týden, jestli se nemýlím, jdu do senátu, kde je podvýbor, který se tímto začne zajímat. Měl jsem dlouhou přednášku na České pediatrické společnosti, nebo Pediatrické akademie. Takže ano, zájem začíná být. A uvidíme.

Martina: Pravděpodobně to bude dlouhý proces, a doufejme, že na jeho konci bude nějaké rozumné a zdravé řešení, přestože to nakonec asi každý z nás musí vyřešit, jak jsi zdůrazňoval, sám v sobě a ve své rodině. Ale myslíš, že Elon Musk uspěje se svou peticí, se svou prosbou? Umíš si představit, že firmy, které v tom experimentují, které vkládají do umělé inteligence svou budoucnost, finanční budoucnost, dají židle nahoru, vypnou to a půjdou farmařit?

Martin Jan Stránský: Samy od sebe určitě ne. Budou muset k tomu být donuceny. A to bude otázka společnosti. A aby společnost takto rozhodla, tak – jak jsem řekl, jsme na klíčovém rozcestí naší budoucnosti, co se týče Homo sapiens, co se týče člověka – to znamená, že abychom šli správným směrem, budeme poprvé v naší existenci muset dát určité mozkové priority stranou. To znamená, že tyto představy budou muset jít stranou, a budeme se muset soustředit na fakta, a budeme muset udělat filozofický reset – celá společnost. To znamená, v uvozovkách, vzdát se něčeho. To se nám zatím v našich dějinách prakticky nikdy nepodařilo, a bohužel jsem přesvědčen, že se nám to nepodaří ani tentokrát.

Martina: Chtěla jsem se tě zeptat, kolik bys na to vsadil? To znamená, že pokud se nedopustíme dobrovolného resetu my, tak se ocitneme za křižovatkou, a budeme už jenom ve stádiu, kdy dojde k resetu nahodilému.

Martin Jan Stránský: Přesně tak. A zase, když se na to podíváme s odstupem, velice chladnokrevně, tak nic vůbec neříká, že tady máme být pořád.

Láska, empatie, soucit vyžadují komplexní myšlení. Když přemýšlíme jen o tom, co vidíme, a chováme se reflexně, nemůžeme se dotknout imaginace. Ale když nepřemýšlíme o ničem, může mozek tvořit nové nápady.

Martina: Já se teď trošičku vrátím, protože by mě zajímala ještě jedna věc, která z toho možná vyplývá, a možná ne: Tento úpadek se projevuje jistými mozkovými změnami, tys je popisoval. Řekni mi, zhoršují se v této souvislosti i lidské vlastnosti?

Martin Jan Stránský: Pochopitelně. Poněvadž lidské vlastnosti, hlavně ty nejpřitažlivější, jako je láska, empatie, nebo soucit, vyžadují přeci jenom určité komplexní myšlení, a když přemýšlíme jenom o tom, co vidíme, a chováme se reflexně, tak nemáme možnost se dotknout imaginace. A když právě nepřemýšlíme o ničem, když se v uvozovkách nudíme, tak to je pro mozek velice dobrá a zajímavá možnost, kdy mozek vytvoří nové nápady. Ale nové nápady se vytvoří na základě nápadů, které už tam jsou, které se můžou překombinovat. Takže když mám úplně prázdnou knihovnu, ze které nemůžu vytáhnout ani jednu knížku, těžko vytvořím nějaký imaginární nápad, který pak můžu realizovat. A tak je to i s lidskými vlastnostmi.

Musíme si to představit, musíme tím projít, musíme se dát do těla, do pozice druhé osoby. Abychom měli empatii, vyžaduje to určité anatomické struktury, které nám evoluce vyvinula. Například jsou to, jenom pro zajímavost, takzvané zrcadlové neurony, což jsou buňky, které se aktivují, když vidíme někoho, kdo dělá něco jiného než my, nebo prožívá něco jiného. Když se díváme na někoho, kdo hraje na housle, tak se v našem mozku aktivuje stejná část, jako v jeho mozku, co se týče ruky, aniž bychom drželi housle. Třeba když vidíme někoho, kdo brečí, kdo trpí, tak se aktivuje stejná část našeho mozku, a to přes tyto zrcadlové neurony. Tato funkce zrcadlových neuronů se nevyvine úplně u lidí, kteří stráví celý den v obrazovkách, takže mají doslova anatomický důvod, proč nemůžou mít empatii.

Martina: Což znamená, svým způsobem, bezcitnost.

Martin Jan Stránský: Přesně.

Martina: Je z tohoto hlediska ještě někdo na planetě zdravý? Divoši, nějaké kmeny, indiáni – ale to je markantní, to se nabízí. Ale nějaká společnost, která je, řekněme, vyspělá, a dokázala to zvládnout líp? Vidíš někoho takového?

Martin Jan Stránský: Je otázka, co znamená „vyspělost“. V jedné přednášce mám fotku dětí ze školy v severní části Indie na pákistánských hranicích, kde všichni sedí na jedné lavici, mají jenom tužku a papír, na sobě doslova hadry, a všichni mají takový úsměv, že z tohoto cítíš upřímné štěstí. A pak hned následuje fotka moderní školy, kde mají počítače a koukají do obrazovky, nebo do mobilního telefonu, který drží vedle obrazovky, a je vidět, jak tyto děti jsou založeny mechanicky, a jsou odpojeny od jakékoliv skutečně upřímné autentické radosti.

Martina: Jezdíš s tímto tématem po světě, přednášíš, snažíš se, přesvědčuješ politiky. A přesto všechno mám z toho všeho, co jsi říkal, dojem, že si uvědomuješ, že to aspoň zdržuješ, že jenom sypeš písek do soukolí, které je tak dobře namazané, že si stejně žije dál svým vlastním životem.

Martin Jan Stránský: Jo a ne. Já se asi, jako lékař, snažím vědět to, co mám vědět, vědět to, že něco nevím, a něco s tím dělat. A aspoň pro mě, filozoficky řečeno, cítím, že tento dialog, tato snaha, a tlumočení těchto faktů určitě někomu pomůže k tomu, aby byl inteligentnější a šťastnější, aby rodina držela líp dohromady. A to je asi všechno, co pro to můžu udělat, a všechno, co pro to mám udělat.

Dát dítěti všechno znamená zbavit ho možnosti něco chtít

Martina: Pane profesore Martine Stránský, my, mnozí rodiče, se po tvých slovech dovtípíme, že na některé věci jsme rezignovali, ale o některé jsme usilovali. V mnoha věcech jsme se prostě snažili vychovávat děti tak, jak nás vychovávali naši rodiče, když nás odháněli jenom od televize, a to bylo asi to nejmenší zlo, ve srovnání s tím, co žijeme dnes. Dětem jsme četli, dětem jsme vyprávěli pohádky, s dětmi jsme chodili na výlety, dělali svačiny, vařili vajíčka natvrdo. Toto jsou všecko velmi důležité okamžiky. Ale řekni mi, jakými rodiči budou děti, kterým je teď deset let, a jsou pár hodin denně na mobilu?

Martin Jan Stránský: Teď ses právě dotkla možná toho nejdůležitějšího, a to je perspektiva. Podívejme se právě na celou tuto otázku ani ne neurologicky, ani ne filozoficky, ale skutečně prakticky. Ty, jako matka, přijdeš domů, a víš přesně, kde dítě najdeš, a co dítě dělá. Takže dobře, pozastav se, udělej si nějaký inventář, co dítě vlastně během dne a týdne dělá, a pak se jenom zeptej sama sebe, nebo tatínka: Co se vlastně stane, až dítě vyroste, za pět, deset, patnáct let – jaký to bude rodič? Dovedete si představit, že toto dítě, které stráví celý čas v technologickém světě, bude umět vychovat své dítě, své děti? A pokud ano, jestli to za něco bude stát, a co je naučí, když oni sami nemají schopnost uznat, přijmout disciplínu, vytvořit kondice pro empatii? Co to znamená pro tyto děti, které de facto všechno dostávají od nás? Poněvadž dát dítěti všechno znamená zbavit dítě možnosti něco chtít.

Martina: A tím pádem ho zbavit těšení se, zbavit ho radosti.

Martin Jan Stránský: Tak. Teď jsme u této generace. Tak si jenom odpovězme na tuto otázku, a možná to bude impetus (podnět), sociální impetus pro rodiče, když si najednou uvědomí, že se budou vidět jako prarodiče. Ať si sami na tuto otázku odpovědí, a ať se podle toho řídí, ať se podle toho podívají na své děti s trošku jinou perspektivou.

Martina: Ty jsi hovořil, že tyto děti budou mít vlastně i fyziologickou omluvenku pro neschopnost empatie, pokud budou pokračovat v tomto životě s počítačem, tudíž odpovědi na otázku, jak se dá bezcitností vychovávat dítě, tak ta otázka asi nemůže stát?

Martin Jan Stránský: Přesně tak. Já si myslím, že je důležité si uvědomit, kam až jsme se dostali. Když jsme u perspektivy, tak teď zase řeknu tvrdou větu: Je důležité si uvědomit, že děti nemají absolutně žádné právo na nic, kromě všeho, co se nedá koupit. Mají právo na lásku, mají právo na péči, mají právo na výchovu, ale nemají právo na nový iPhone, nemají právo na třetí dovolenou, nemají právo na nové boty, a tak dál. Takže o tom to skutečně je, udržet tuto perspektivu. V dnešní době falešné rovnosti, politické korektnosti, a dalších společenských trendů, které jsou strašně nebezpečné, se do tohoto dostaly děti jako vlastně menší dospělí, a to je obrovská chyba. Jedná se o neurologicky nezdravého tvora, který zraje čistě na základě péče, kterou dostane. A od koho jí má dostat? Převážně od rodičů.

Když za námi přijdou naše děti a řeknou: „Já mám právo“, tak jim vysvětleme, že právo nemají

Martina: Martine, mám přátele, cirka v mém věku, tedy mladší, kteří vychovávají dítě, nebo se starají o dítě své dcery, a to proto, že oba mladí rodiče jsou natolik postižení závislostí na technologiích, že v určitém okamžiku dítě odkládají, a nestarají se o ně. Myslíš, že toto je trend? A že to bude takto dál sílit? Protože oni ještě navíc vyrůstali v době, kdy to nebylo ještě tak zlé, jako teď.

Martin Jan Stránský: To je tento trend. My jsme přeci o tom mluvili, že je to změna společnosti. Je to změna společenských struktur, změna priorit, změna doby, je to rozcestí vývoje lidstva, a je to hlavně – obecně řečeno – něco, co je absolutně nenormální. V Japonsku je třeba obrovský trend: U chlapů mají problém – protože jsou všichni namačkaní jeden na druhého – že si pořídí plastovou, nebo gumovou panenku. Dokonce podle určitých průzkumů až 10 procent Japonců žije, nebo by rádi žili, s umělou panenkou. OK. Jenže oni si je vezmou ven do restaurace, posadí je ke stolu, objednají jim jídlo, a požádají lidi u vedlejšího stolu, aby je spolu vyfotili, což tito lidé u vedlejšího stolu rádi udělají, místo aby zavolali sanitku, a tohoto člověka odtáhli do Bohnic. A v tom je problém.

Martina: Pak by nebyli dost tolerantní.

Martin Jan Stránský: Přesně.

Martina: A když se podíváš, jaký je trend nejenom u nás, ale v Evropě, když se podíváme třeba na norský model, kde Barnevernet odebere děti, protože vlastně patří státu, tak co pak můžeme chtít? Co pak můžeme chtít po rodičích, aby spasili tu malou buňku na vymření, které se říkalo, a říká, rodina?

Martin Jan Stránský: Ano, jsme u mraveniště. Přicházíme víceméně o zdravé rozdíly, a docházíme k nucené homogenizaci, což je jiný termín pro to, že začínáme fungovat, přemýšlet, být řízeni, a dostávat přístup k informacím úplně stejně, jako každý druhý člověk.

Martina: Takže, pane profesore, když za námi přijdou naše děti a řeknou: „Já mám právo“, tak je máme vypakovat?

Martin Jan Stránský: Já bych jim zdvořile vysvětlil, že naprosto právo nemají.

Martina: Vidíš řešení v tom, že teď rodiče vstanou, a vypnou doma wifinu? Bez pardonu.

Martin Jan Stránský: Metaforicky řečeno, někteří to dokonce udělali a dělají, někteří se kvůli tomu pohádají. Některé tyto přednášky skutečně vedly k tomu, že už tam bylo pár rozvodů, o kterých jsem se dozvěděl. Ale já budu strašně rád, budu strašně poctěn, jestli se ti rodiče pak pustili do nějakého dialogu týkajícího se jejich rodiny, a dotkli se určitých věcí, které je třeba nenapadly.

Martina: Pane profesore Martine Stránský, já jsem zase poctěna tím, že jsi přišel, moc si vážím tvé tvrdohlavosti a děkuji za všechny informace.

Pynelopi Cimprichová 2. díl: Zamyslete se, co si necháte dát do těla. I při nákupu auta si často zjistíte více, než před aplikací vakcíny

Martina: Máte nějaké vysvětlení pro to, proč se tolik odborníků buď nepídilo, nebo se nechalo vyloženě zmanipulovat? A pak se zeptám na ty, kteří se zmanipulovat nenechali, kteří opravdu měli strach. Ale teď se ptám na tyto.

Pynelopi Cimprichová: Tak byla tam jedna skupina, která na tom měla samozřejmě zájem, která byla vyloženě ve střetu zájmů. To znamená ta, co dovážela přípravky, nebo zdravotnické prostředky, PCR testy a antigenní testy – ti samozřejmě měli zájem na tom, aby tento proces probíhal co nejvíc. Pak byla druhá skupina, která viděla, že je něco špatně, ale nechtěla se vůči tomu nějakým způsobem vymezit, protože věděla, že by byla ostrakizována, takže si to nemohli dovolit. Víte, jak to je – mají hypotéky, půjčky, musí nějakým způsobem živit rodinu. Takže tímto způsobem je vlastně zahnali do kouta. Tím spíše, když viděli, jak se jde proti tomu, aby se vůbec někdo ozval. To je to hlavní, co dodneška nemůžu pochopit. Vždyť to by měl být zájem Státního ústavu pro kontrolu léčiv, ministerstva zdravotnictví, aby jakýkoliv problém, který se vyskytne, řešily, a ne člověka utloukly takovým způsobem, aby si nedovolil se ozvat.

Martina: Což byl třeba známý případ pana profesora Berana, pana profesora Turánka, paní Soni Pekové, a tak dále.

Pynelopi Cimprichová: A všichni tito. A potom ještě byla třetí skupina, která se prostě nechala uplatit – dostávali za tyto výkony podstatně více peněz.

Martina: A já tedy zmíním ještě čtvrtou skupinu, protože mezi svými lékaři mám také několik přátel, a někteří třeba pracovali – nebo někdo jejich blízký – na covidových centrech, a říkali: „Kdybys viděla umírat osmadvacetileté lidi, kteří místo plic už mají gel, a není vůbec možné jim pomoct, mluvila bys jinak.“ Co s tím?

Pynelopi Cimprichová: To chápu. Ale teď je otázka, jaká byla primární péče. Ta úplně a zcela selhala, a lidé, dokonce lékaři, zmanipulovaní lékaři, se dokonce báli pacienta k sobě pustit, a nejradši by ho viděli za nějakým plexisklem – to maximálně – a vůbec je neošetřovali. A do toho strach. Všichni víme, co strach může udělat. Tak, jak říkáte. Taky jsem se bavila s kamarádkou, a ta říkala, že měla takový strach, když se trochu nachladila, že byla schopná si toto onemocnění přivodit. Média – co do lidí dávala za informace, jak je strašila, že budou dokola desítky mrtvých – to v člověku koluje.

Já jsem byla klidná, a i když jsem něco pochytila, nikdy jsem se nešla testovat. Mně to bylo úplně jedno, prostě jsem zůstala doma, a tečka. A tím jsem se vyléčila úplně nejvíc, z mého pohledu. Ale lidé byli tak vystrašení, že si kolikrát toto onemocnění přivodili sami, a navíc ještě nedostali primární péči.

Nošení roušek onemocnění covid zhoršovalo. Lidé se dusili, a nosili na obličeji Petriho misku, kde se množily mikroorganismy, chlamydie, plísně, bakterie.

Martina: To je asi velmi důležitý okamžik, protože primární péče vypadala takto: Rozhodně nechoďte k lékaři. Zavolejte. Nebo na linku. Pak si vezměte paralen, a až nebudete moct dýchat, tak si zavolejte záchranku. Nebo v druhém, nevysloveném plánu, vám příbuzní zavolají takzvané havrany. Hlavně neberte žádné léky jako je Ivermectin, Isoprinosin. Kolovaly různé alternativní léky, jako právenka latnatá, šalvěj červenokořenná, kvercetin, bromelin, a mnohým lidem to velmi zabíralo – tedy když neposlechli. Zároveň tady jela kampaň proti tomu, aby si lidé kupovali oxymetr, přičemž s jeho pomocí mohli zjistit – pokud jim kapacita plic už klesá pod 95 – že už je to důvod k nějakému řešení. Tak mi povězte: Proč se tedy covid od začátku neléčil aspoň jako úplně obyčejná viróza? Aspoň tak. Navíc, když zjistili, že způsobuje embolii – to se pak u těžkých případů vidělo – tak proč se radši neřeklo: Vezměte si místo paralenu acylpyrin, ten vám naředí krev, a možná vám zachrání život?

Pynelopi Cimprichová: To by mě taky zajímalo: Jak to, že naše zdravotnictví takhle selhalo? A tito lidé, naopak, toto onemocnění ještě zhoršovali. Ještě nutili lidi, aby byli celé dny v rouškách, takže jim samozřejmě chyběl kyslík, a přitom jsme všichni věděli, že nošení roušek vůbec nepomůže. Takže si dovedete představit, jak se dýcháním přes roušku zvyšovalo množství mikroorganismů. To musely být chlamydie, plísně, bakteriální infekce, prostě lidé byli opravdu chudáci, že si to nechali líbit. A je vlastně otázka, co bylo v PCR testech, které si nechali dát skoro až do mozku. Takže tady je hodně věcí, které šly špatně. A na druhou stranu mě těší, když říkáte, co jste si všechno našla, co může být léčeno, jakým způsobem to může být léčeno. Jak to, že si to nenašli ti lékaři?

Martina: Oni si to možná našli, ale podle mě nebyla vůbec žádná tendence provádět hodnotné, poctivé testy a zkoušky na to, jestli nějakému pacientovi Isoprinosin opravdu zabral. Myslím, že snad jenom v nemocnici U svaté Anny v Brně to nějak zkoušeli, ale…

Pynelopi Cimprichová: Zkoušeli Ivermectin.

Martina: Ivermectin, nikoli Isoprinosin. Ano.

Pynelopi Cimprichová: A ten si nechali dovézt, protože v Evropské unii, v Bulharsku je Ivermectin zaregistrován, čili úplně v pohodě se mohl dovézt i sem, protože to je registrované v Evropské unii. A my tady máme víceméně jednotné předpisy, takže nebyl vůbec žádný problém rozšířit Ivermectin i sem. Jenže to by musela být nějaká vůle. A co se týče Isoprinosinu, tak spousta lidí využila situace, že máme hranice s Polskem – dneska to užívají k tomu, aby si tam nakoupili levněji – a tenkrát toho využívali tak, že si chodili Isoprinosin nakupovat tam. V Polsku to bylo pod jiným jménem, třeba Groprinosin, nebo nevím jak ještě. Takže spousta lidí si zařídila tento přípravek tímto způsobem.

Martina: Teď už tam jezdí pro antibiotické sirupy pro děti, a tak podobně. Takže…

Pynelopi Cimprichová: Ještě, že to Polsko máme.

Martina: Přeshraniční lékový styk funguje nadále, a řekla bych, že se ještě více rozšiřuje. Vy jste také zmínila PCR testy. Poměrně velkou debatu vyvolala slova Kary Mullise, nositele Nobelovy ceny, a vynálezce PCR testu, který řekl, že pokud to s PCR děláte dobře, můžete u každého najít téměř cokoliv. Což trošičku nevím, proč tedy PCR test vynalezl, když si mohu najít cokoliv. Ale nechci poznání zabíjet v samém zárodku, ale on byl za tento svůj výrok poměrně silně kritizován, a teď je otázka, jestli měl pravdu. Jestli šikovně provedeným PCR testem bylo možné zjistit vlastně covid, nebo tento virus u každého?

Pynelopi Cimprichová: Říká se, že to bylo na cykly, a čím více cyklů, tím bylo tento test citlivější.

Martina: Nerozumím. Cykly?

Pynelopi Cimprichová: Třeba uděláte stěr, a teď to musíte zmnožit, abyste viděla, co tam pořádně je. A když se těchto cyklů udělá více, tak se tam opravdu prý najde cokoliv u kohokoliv. Takže teď je otázka, jak se tyto testy dělaly, kolik cyklů se tam udělalo. Říká se, že do 25 cyklů to bylo akorát, ale že u 35 cyklů už se to fakt našlo všude. Někteří byli rádi, když měli pozitivní test, protože dostali potvrzení, že mají na půl roku klid, protože měli covid, a někteří zase neradi, protože nemohli do práce. Ale tato situace byla strašná, protože vlastně PCR test nebyl jasný. Možná tam byl právě kvůli tomu, abychom tady měli právě tento test, protože vím, že i čeští výrobci v České republice zkoušeli vyrobit nějaký test, a to se nepodařilo. Z jakého důvodu?

Proč lidé, kteří dostali covid, museli jít na očkování? To je podivné. Nejlepší imunita je po prodělání nemoci.

Martina: Když tady na vašem místě před měsíci seděla paní profesorka Hana Zelená, tak ta vzpomínala na to, že byly dokonce schváleny i testy, u kterých se prokázala circa pěti procentní přesnost. My jsme testovali děti ve škole, přestože jsme věděli, že přes 95 procent výsledků je chybných, ať už pozitivně, nebo negativně. Dá se toto pro vás nějak umyslet? Vy jste z branže.

Pynelopi Cimprichová: Ne. Já, abych vám pravdu řekla, už jsem nepochopila – jak už jsem vám vysvětlovala – kolik lidí se při těch studiích takzvaně zachránilo před tím, aby dostali covid, což mělo spoustu nežádoucích účinků, které pro ně byly možná podstatně horší než celý covid. A to samé je toto. To říkala přece doktorka Zelená: „Sundejte lidem z úst ty Petriho misky.“ Velmi hezky to řekla, protože to je přesně ono. A pokud máme pěti procentní účinnost, tak k čemu to, proč to používáme? To už je lepší si hodit korunou, a máme lepší výsledek.

Martina: Tam je to padesát na padesát.

Pynelopi Cimprichová: Ano.

Martina: Samozřejmě to byl jeden druh testů, ale i ten prošel.

Pynelopi Cimprichová: A ještě bych chtěla říct, že vzhledem k tomu, že to bylo hned na začátku, a ještě to byly čínské testy, a byly tady v Evropské unii úplně nové, tak nemohly projít notifikací. To nešlo, protože notifikace se musí dělat přes notifikované osoby, které jsou v Evropské unii, ale to trvá, tak dva roky, a kdyby to chtěli urychlit, tak možná trochu míň. Ale určitě to není ze dne na den.

Martina: To znamená, že jsme používali čínské testy, o kterých jsme nevěděli prakticky vůbec nic?

Pynelopi Cimprichová: Ano, já to takhle vidím. Nevím, kdo je hodnotil. Ať nám to řeknou.

Martina: Tady je problém v tom, že nikdo nemluvil.

Pynelopi Cimprichová: Ano.

Martina: Všichni mluvili jako v jednom šiku, všechny názory byly, jako kdyby sjížděly z linky pásové výroby Henryho Forda, a v okamžiku, kdy někdo řekl cokoliv jiného, nebo jen vyslovil otázku, tak se dostal na okraj slušné společnosti. A proto vzniklo spoustu dohadů, spousta fám, a mezi ty se určitě schovalo i spousta nesmyslů, a – jak by se řeklo ve starém českém filmu – strašlivého strašání. Ale moje osobní zkušenost s testy byla taková, že jsem u nás doma dostala covid, velmi těžký, rodina mě izolovala, protože to naštěstí šlo, a nebyla jsem s nimi ve styku. A oni byli pořád zdraví a byli z toho nervózní, protože potřebovali certifikát. A šli do testovacího centra a vrátili se mi oba negativní, a tak přes dveře na mě volali: „My jsme zdraví. My pořád nic nemáme.“ A já jsem jim říkala: „Já jsem vám říkala, že máte jít do té budky, kde jsem byla já, protože jsem tam stála v řadě půl dne, byla jsem třicátá, a všichni přede mnou – my jsme si řekli, že si dáme vědět – byli pozitivní. Běžte tam.“ Tak tam šli, a byli pozitivní. Takže tahle budka prostě chrlila pozitivní.

Pynelopi Cimprichová: To kdyby všichni věděli, asi by tam chodili, aby měli certifikát do mobilu, že jsou pozitivní a že si nemusí dát očkovací látku.

Martina: Je to zvláštní. A člověk si řekne, jestli je možné, že to byla náhoda.

Pynelopi Cimprichová: Já tedy musím říct – už jsem to také někde říkala – že ani chřipka nemusí být lehká. Já osobně jsem měla chřipku šest týdnů, a nemohla jsem se z ní dostat. Je to několik let zpátky. A covid jsem měla, když to porovnám s touto chřipkou, o polovinu lehčí, ale na druhou stranu mi půl roku vypadávaly vlasy. Myslím, že to byl covid, protože v té době tady nic jiného neřádilo, evidentně. Ale pravda je, že jsem taky nikdy po chřipce nezažila, že by mi půl roku vypadávaly vlasy, ale opravdu chomáče, takže jsem litovala ženy na chemoterapiích – i muže – ale u žen je to horší. Takže jsem viděla, jaké to je. A přešlo to.

A víte, jaká další věc je mi divná, co normálně nebylo? Že ten, kdo prodělal onemocnění, stejně musel jít na očkování. Kde jsme? Vždyť všichni víme, že nejlepší imunita je po prodělání nemoci, a bylo běžné, že se vždycky měřily protilátky, jestli daný člověk prodělal onemocnění, nebo ne. Takže, proč se to dělalo? A když jsem slyšela imunologa Hořejšího, jak říkal: „Ale to jsme netušili, že po prodělání nemoci bude imunita lepší, než…“ Jak to mohl říct? Člověk, který tento předmět vyučuje?

Gates zase straší, že bude další pandemie, že se blíží. Tak to asi nachystali, když to vědí.

Martina: Mimo jiné, ve všech katastrofických filmech na téma pandemie to končí dobře jen díky tomu, že někdo přežije, a tím pádem se pak z jeho krve začne dělat sérum.

Pynelopi Cimprichová: Ano.

Martina: Je to tak, je to velmi častá pointa těchto katastrofických filmů. Pojďme se podívat na to, co víme o úmrtích na covid a úmrtích s covidem. Už v roce 2021 tehdejší ministr Blatný připustil, že skutečně na covid mohla zemřít asi třetina lidí, oproti číslu, které bylo uváděno. Doslova řekl: „My vykazujeme každého, i kdo zemře na autonehodu, a má covid-19, jako člověka, který na něj zemřel.“ To tehdy řekl – v čele ministerstva dlouho nevydržel. Vy jste tady hovořila o tom, že byly zakázány pitvy, dokážeme se nyní zpětně dostat alespoň k nějakému přibližnějšímu číslu?

Pynelopi Cimprichová: Evidentně ještě i ministr Blatný byl nad, protože i těch deset tisíc – to nevím, na základě čeho usuzoval. Ale četla jsem na Seznamu od profesorky Adámkové, že těch mrtvých bylo jenom 17 000, že to opravdu nebylo 30 tisíc, ale že to hodně přísně posuzovali. To znamená, že tam dali, pokud možno, co nejvíc lidí, aby je udělali covidové. Pamatujeme si možná, jak hovořili o dítěti, které zemřelo – a vždycky, když zemře dítě, tak je to něco, co je opravdu nejhorší, co může být – ale jeho babička sama řekla, že toto dítě nezemřelo na covid, ale že to bylo závažně nemocné dítě. Takže výsledky se manipulovaly. Všichni si pamatujeme toho prvního čtyřicetiletého taxikáře, a pak jsme ho viděli na lůžku, do kterého se téměř nevešel, jak z něj přetékal, protože byl hodně, hodně obézní, byla to těžká, patologická obezita, a určitě měl spoustu dalších onemocnění. Čili, tito lidé mají problém i s obyčejným nachlazením. To není, jako že chřipka je běžná nemoc – taky není. Všechno by člověk měl pečlivě sledovat, a snažit se k tomu přistupovat zodpovědně. Ale toto nebyla zodpovědnost, ale naopak nezodpovědnost. Pamatuji, jak profesor Pirk mluvil o tom, jak si dělal protilátky, a že jich má plno, ale že ho pořád nutí, aby si nechal aplikovat nějakou očkovací látku. Tak nakonec podlehnul – podle toho, co prošlo médii.

Martina: Momentálně se znovu objevují varování před tím, že covid se opět blíží, a je mnohem lépe vybaven než ty minulé varianty. Myslíte, že už máme nějaké třeba účinné léky? Nebo jsme se zakopali v názoru, že jenom vakcíny všechno spraví?

Pynelopi Cimprichová: Na Nově běží právě reklama: „Očkujeme se pro život beze strachu.“ A na vakcinologické společnosti taky doporučují očkování od půl roku věku dítěte…

Martina: Od půl roku?

Pynelopi Cimprichová: Od půl roku. To je prostě pro mě úplně tragédie. A těhotné samozřejmě taky, že prý to je pro ně lepší. A v přípravku Comirnaty jsou nové kmeny omikron, a teď se doporučují bivalentní vakcíny pro děti od dvanácti let, že tam mají část staré varianty, a část varianty omikron. A že to je teď v této chvíli nejlepší. Pokud vím, tak varianta omikron byla někdy minulý rok. Co koluje teď, nebo bude kolovat, nevím. Oni evidentně vědí, co bude kolovat, takže se podle toho zařídili. No vzhledem k tomu, že…

Martina: Jak to můžou vědět?

Pynelopi Cimprichová: No, to by mě taky zajímalo. Ale však vidíte, jak Gates straší, že bude další pandemie, že se to blíží. Takže to asi nachystali, když to vědí. Jak to může někdo zodpovědně říci? Asi zase něco chystají. A vzhledem k tomu, že tyto kombinované vakcíny nejsou pro malé děti, tak pro malé se doporučuje pořád starý typ vakcíny, určený pro staré varianty, které tady už vůbec nejsou. Takže vidíte, jakým způsobem a co doporučuje dnešní vakcinologická společnost. Uvědomme si, že to jsou lidi, kteří maximálně jenom vakcinují, ale nemají z toho žádnou atestaci. My všichni, co pracujeme ve zdravotnictví, jsme museli projít určitými atestacemi, ale atestace na vakcinologii neexistuje. Z jakého důvodu se tito lidé berou jako odborníci na vakcinologii?

Martina: Paní magistro, pozorujete mezi lékaři, kteří třeba také byli vyděšeni, ale posléze se probrali, a řekli si, že možná informace, které dostali od svých nadřízených orgánů, nebyly kompletní, že by se na vlastní pěst začínali věnovat třeba nežádoucím účinkům očkování mRNA vakcínami? Že by přibývalo lékařů, které zajímá, v jaké kondici jsou třeba jejich pacienti poté, co udělali třetí, čtvrtou tečku?

Pynelopi Cimprichová: Já se obávám, že o to nebudou vůbec stát, právě proto, že pacientům tolikrát doporučovali, aby šli na očkování, a sami jsou naočkovaní. Takže málo. Výjimka se může samozřejmě vyskytnout. Vlastně i v naší skupině pár lékařů pochopilo, že si to zbytečně nechali dát, naštěstí skončili u dvou teček. Nebudou chtít, protože budou muset převzít zodpovědnost za to, k čemu se rozhodli – a odočkovat nejde. Jak s tím teď budou žít, že si možná dali do organismu něco, co se projeví za pár let ještě hůř, než doteď byli informováni? Je to těžké, ale musím říct, že je spousta lidí, i zdravotníků, nebo spousta, kdy už někteří opravdu chápou, že je to o něčem jiném a že to není úplně ideální.

Lidé by se měli zamyslet nad tím, co si nechají dát do svého těla. Když jdeme koupit auto, tak kolem toho děláme cirkus, než ho koupíme, ale aplikace vakcíny je podstatně závažnější věc.

Martina: Já si umím představit, že jakožto lékař, který uvěřil, a s nejlepším vědomím a svědomím jsem se chtěla věnovat svým pacientům, a zachránit je před covidem, jsem třeba doporučila, aby se raději nechali naočkovat, protože jsou třeba v ohrožené skupině. A teď se dozvím informace, že jsem jim možná úplně nepomohla, rozjely se jim nějaké jiné zdravotní potíže. Tak se přece nemohu o to víc utvrzovat v tom, že jsem udělala dobře?

Nemůžu si vzpomenout na jméno toho lékaře, který zkoumal horečku omladnic. V jeho době umíralo při porodu obrovské množství žen, především v institucionalizovaných ústavech, v nemocnicích – mnohem víc, než když doma rodily porodní báby. A on to pořád zkoumal, a ženy pořád vyšetřoval, až jednoho dne zjistil, že je nakažuje on tím, že si dostatečně nedezinfikuje ruce, a přenáší na ně z žen na pitevně tu nemoc. Mám pocit, že se pak z toho zbláznil.

Pynelopi Cimprichová: Pravda je, že byl hodně perzekuován.

Martina: Ano. Ale on se pídil, bádal, a to všechno dělal ve službách toho, aby ženám pomohl. Přece není možné, abychom zjistili, že tady něco možná trochu nevoní, a vůbec se nestarali o to, co to je, a odkud tento zápach vychází?

Pynelopi Cimprichová: Jak říkám, nevím, jestli v těchto látkách bylo něco, že člověk jde jako ovce na porážku, a stejně má jakýsi úzký průzor – a radši nevidět, neslyšet. Ale jak říkám, pár se jich našlo. A pravda je, že bych byla moc ráda, kdyby se lidé zamysleli nad tím, co do svého organismu nechají dát. Aby si to všichni, zdravotníci, i lidé, kteří jsou mimo zdravotnictví, uvědomili. Protože pokud používáme, nebo si jdeme koupit auto, tak co kolem toho uděláme za cirkus, doslova, než si ho koupíme? A tohle je přece podstatně závažnější věc.

Takže zodpovědnost mají na sobě lékaři, a i lidé, protože člověk je zodpovědný za své tělo – ne doktor. Měl by si to každý uvědomit, a říct si: „A je to moje tělo, a já chci vědět. Doktore, můžeš mi s jistotou říct, že na to nezemřu? Že nedostanu rakovinu?“ Nebo, jak se dneska říká, že to vypadá, že to jsou dokonce turborakoviny, spousta rakovin slinivek, prostaty, ženských orgánů – prostě napadá to tyto orgány. A je třeba se nad tím zamyslet.

Martina: A tyto informace vám přinášejí lékaři?

Pynelopi Cimprichová: Teď mi zrovna říkala nedávno jedna z doktorek, že tam má paní, která si nechala dát dvě dávky před těhotenstvím, v těhotenství měla další dávku, a porodila nedávno mrtvou holčičku, a měla zatrombózovanou pupečníkovou šňůru. Takže pochopitelně všichni víme, že trombózy se tady vyskytují – už to všichni vědí. Jak to můžou vakcinologové doporučovat těhotným? Těhotná by neměla užívat z mého pohledu vůbec nic, ani paralen. Máme vrbovou kůru, kde je kyselina acetylsalicylová, což je účinná látka pro acylpyrin – tak proč? Může používat dubovou kůru.

Martina: Vrbovou.

Pynelopi Cimprichová: Vrbovou kůru, promiňte, nějak jsem dneska…

Martina: Vrbová slouží…

Pynelopi Cimprichová: Ano, přesně, vrbovou. Vrbovou kůru.

Martina: Mimochodem, mezitím jsem si vzpomněla, ten porodník, lékař, se jmenoval Semmelweiss.

Pynelopi Cimprichová: Ano.

Martina: Který zkoumal horečku omladnic. Pojďme se vrátit ke covidu, a k tomu, jak se před ním chránit. Máme alespoň něco? Třeba monoklonální protilátky? Je to řešení?

Pynelopi Cimprichová: To by mě taky zajímalo, co je řešení. Z té naší skupiny doporučují nějakou nattokinázu, různé přírodní věci. Já bych doporučila, ať se všichni podívají, co doporučuje profesor Beran, protože ten, myslím, je přece jenom lékař.

Martina: Epidemiolog.

Pynelopi Cimprichová: Ano, epidemiolog, a tuto oblast má zpracovanou. A mám pocit, že vytvořil i nějaké protokoly, jak je to u očkovaných, pokud mají problémy, a neočkovaných. Myslím, že by bylo dobré se podívat, jakým způsobem to doporučuje. Určitě jsem tam něco takového zahlédla. Omlouvám se, na to jsem se pořádně nepodívala, protože když něco doporučuji, tak radši přírodní věci.

Ale stejně si myslím, že i když dneska jsou studie, a ukazuje se, že informace z messenger RNA se zabudovává i do genomu, a už to nedostaneme zpátky, a podobně, tak je otázka, jestli se tato informace tvorby spike proteinu bude i dědit. Uvědomme si, že to, že tato očkovací látka dá do organismu informaci, že si sami tvoříme spike protein, tak nevím, proč bych měla být takový blázen, a nechat si vytvářet v organismu nejtoxičtější látku, která pro organismus je. A kdy tato tvorba skončí? Je jisté, že skončí brzy? Nebo později? Nebo skončí to vůbec někdy? Nebo možná záleží na tom, jaký je dotyčný člověk geneticky, jak je na tom geneticky? Jestli dobře, a je schopen tuto informaci zvládnout okamžitě? Což určitě ano – každý jsme jiný. Čili, každý člověk to bude mít jinak.

A já tady doporučuji, aby člověk opravdu začal uvažovat, a rozhodl se, místo aby se bál, a aby si vždycky řekl, že se z toho uzdraví, že se z toho dostane a že jeho organismus je natolik silný, aby i tohle překonal. A možná je dobré i poprosit organismus, aby na tom zapracoval, a hlavně mu poděkovat, a omluvit za to, že si nechal do sebe něco takového vpravit. Omluvit se mu: „Prosím tě, zapracuj to, a já ti budu pomáhat. Budu se snažit zdravě stravovat, sem tam nějaký půst, otužování.“ A látky, které jsou pro organismus vhodné? Říká se, že borovicové jehličí, kyselina šikimová, a podobně, takže všechny tyto věci by člověk mohl vyzkoušet.

Nejdůležitější je převzít za sebe odpovědnost, a nejít na další dávku. A rozhodnout se, že budu zdráv, upravit si stravu, užívat podpůrné přírodní prostředky.

Martina: To jsem ráda, že jste to načala, protože si neumím představit, jak je lidem, kteří se třeba kvůli práci, nebo kvůli leknutí, nechali naočkovat jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, a teď jsou třeba vyděšeni, teď si říkají: „Co já tedy budu dělat? Co jsem to udělal? A jak z toho ven?“ Tak vy jste teď řekla: kyselina šikimová, jehličí. Ale co dalšího mohou lidé ještě dělat? Nebo obrátit se na nějaké odborníky? Věnuje se tomu někdo, aby jaksi minimalizoval nežádoucí působení této vakcíny v organismu?

Pynelopi Cimprichová: Určitě hlavně nejít na další dávku – to je můj osobní názor. Já bych na to určitě nešla, protože po tom, co jsem viděla právě to zpracování pro Velkou Británii, pro vládu od té instituce, tak vyšší nežádoucí účinky byly opravdu hlavně po třetí, čtvrté dávce. Takže to, co dnes doporučuje ministerstvo zdravotnictví – to by mě opravdu zajímalo, na základě čeho to i vakcinologická společnost doporučuje. To tam nemají napsané. Nemají odkazy, na základě čeho to doporučují. Takže to hlavní je, aby určitě nešli do další dávky. To je můj osobní názor. Zodpovědnost si musí každý vzít sám za sebe.

Protože teď je otázka, když si organismus přece jenom trochu změnili, jak bude působit, nebo co bude dělat. Ale jak říkám, z mého pohledu úplně to nejdůležitější je se rozhodnout, že budu zdravý a že pro to udělám maximum. A to je důležité. Existují třeba stříbro, koloidní stříbro, a takovéto dobré látky. Hippokrates také říkal: „Nechť je strava vaším lékem.“ Tak se snažme tyto látky přijímat co nejvíce ve stravě, jako třeba zinek proti těm virům.

Martina: Vitamín D, že ano.

Pynelopi Cimprichová: Vitamín D. Máme kvercetin, jak jste původně zmínila, a spousta těchto věcí, myslím, pomáhá. A doufám, že časem se najde i to, aby se pořádně vylučovaly spike proteiny. A ještě mi jedna doktorka říkala, že má výborné zkušenosti s frekvenční terapií, BICOM, a podobně. Takže můžou zkusit i tuto metodu. A to je zajímavé, to mě samotnou zajímá. Já jsem zvědavá na to, co mi o tom později řeknou, jak to vypadá. Čili to je další možnost, že se nepůjde do léků, ale půjde se tímto způsobem.

Martina: Ale to si už bude muset každý asi cestičku vyšlapat sám. Protože, pokud se vrátím k tomu, co jste říkala úplně na začátku, tak je tady tlak z WHO na převzetí zdravotnické agendy, a v tu chvíli bychom si už možná vůbec nemohli vybrat, jestli jedna tečka, nebo dvacet.

Pynelopi Cimprichová: Myslím, že to není možné. Že když se rozhodneme vnitřně… Mně se hodně líbil Einstein a jeho rovnice E=m.c2, čili energie se mění v hmotu, a naopak. A energie, to je vlastně naše myšlenka. Čili, pokud chceme něco zhmotnit – tak když se jako velká skupina dohodneme – zhmotníme to, protože si myslím, že dobrá myšlenka funguje lépe. Vím, že úplně odcházím od klasické farmacie…

Když do lidí něco tlačí, dokonce povinně, a ještě nám zabraňují v jiné léčbě, tak cítíme, že je něco špatně

Martina: Já si říkám, co vás na farmacii na Univerzitě Komenského učili? Vždyť mluvíte, jako kdybyste právě teď přišla z Žítkové, a tam se učila od bylinářek a žítkovských bohyň.

Pynelopi Cimprichová: Ale byliny existovaly a fungovaly, a byly výborné. To byl taky další důvod, proč ve středověku vyvraždili všechny naše skvělé bylinkářky, protože chtěli zamezit procesu postupného předávání těchto informací v rodině. To se tenkrát dělalo běžně. Nebo sedláci učili své děti zemědělství. Takže my se to všichni učíme znovu, složitě, a chápu, že to je pro lidi těžké. Já sama – taky už se mi nechce cvičit, nebo si řeknu, že nemusím. Ale fakt je, že jsou možnosti: chůze, jóga, myšlení, rozhodnout se, že budu zdravý. A když to říkal i Einstein – to byl vědec, to nebyl člověk, který si něco z plezíru vymyslel.

Martina: On byl trošičku taky génius.

Pynelopi Cimprichová: A ještě navíc jeden z nejlepších, to o něm ví úplně každý. Takže když nám Einstein řekne, že se energie mění v hmotu, tak pojďme to napřít tam, aby to bylo pro naše dobro, a abychom to nějakým způsobem udělali. Já úplně nezatracuji klasickou medicínu, protože když si zlomíte nohu, tak přece jenom jdete k odborníkovi. Já myslím, že je tady spousta výborných lékařů, a spousta to myslí dobře – vždyť jsem se sama s tolika setkala – takže jsem za ně velice vděčná. Ale některé věci sami vidíme, že když do nás něco tlačí, dokonce povinně, a ještě nám zabraňují jinou léčbu, tak všichni cítíme, že je tady něco špatně. Takže je na nás, abychom si vzali zodpovědnost, a když přestaneme zodpovědnost předávat doktorům, tak si i doktoři zvyknou na to, že jsou tady jenom jako pomocníci, a měli by být skvělí pomocníci, a my jsme ti hlavní, co udržujeme své tělo. A toto se snažím dodržovat i já sama. Ne, že bych byla úplně jednička, to netvrdím, ale aspoň se snažím.

Martina: Strach dokáže s lidmi zamávat velmi. Viděli jsme, co se dělo v zemích, které pro nás byly, řekněme, vzorem demokracie, a velké svobody, jako Austrálie, Nový Zéland, Kanada. Jak jsou tyto věci – to, že je člověk pánem svého zdraví, a svého těla – ošetřeny v jiných zemích? Ptám se proto, že vím, že jste první místopředsedkyně hnutí Švýcarská demokracie, a mě by zajímalo, jak to mají právě ve Švýcarsku?

Pynelopi Cimprichová: Ve Švýcarsku mají dokonce v ústavě dané, že se nesmí narušovat integrita těla. Čili tam – i když samozřejmě i tam byly tlaky – ale nebylo to tak, že by se tam vytvořila pandemická vyhláška, jako tady, a lidé by si museli cokoli povinně aplikovat. Čili, to byla výhoda. Dokonce tam udělali lockdowny – a to musím říct, že byla zrovna jedna věc, která se mi nezamlouvala. Ale tam je zvykem, že nespokojení vyvolali referendum, že to je špatně, že by se lockdowny dělat neměly, takže tam nebylo tak dlouhodobé omezení, jako tady. Opravdu už úplně nevím, kdy tímto způsobem začali omezovat lidi. Takže se vyvolalo referendum, a vzhledem k tomu, že tento zákon, nebo legislativní ustanovení spojili s tím, že s lockdownem dostanou malé a střední podniky velkou finanční kompenzaci, tak se to nakonec odsouhlasilo – i lockdown, protože se dívali na finanční kompenzaci.

A to bych právě chtěla říct, že přestože mají úplně fantastické věci, ústavou daný vyrovnaný rozpočet, armádu jako domobranu, mají v ústavě, že DPH nesmí být větší než 7,7 procenta – to bychom tady opravdu potřebovali, protože naše vlády si z DPH dělá opravdu trhací kalendář, to je neskutečné. To jsme si říkali, že to je zrovna jedna z věcí, kterou bychom nechtěli. A že bychom chtěli, aby se každá legislativa, která se schvaluje, schvalovala po jednotlivých bodech, a nikoliv to dávat s něčím dohromady jenom proto, abychom to prosadili. I když, já si myslím, že my tady máme legislativy tolik, že u nás by bylo nejlepší, kdybychom ji celou smazali. To by bylo úplně nejlepší.

Existují možnosti, jak zajistit dostatek léků – legislativní i obchodní. Ale musí to dělat kompetentní lidé, a hlavně musí být vůle.

Martina: Řekněte mi, jak myslíte, že to dopadne s covidem? Až budeme vysílat naše povídání, tak bude podzim v plném proudu, a uvidíme, jestli covid bude také v plném proudu, uvidíme, co se bude dít s naším zdravotnictvím, s naší myslí, s naší odvahou. Jak vidíte budoucnost?

Pynelopi Cimprichová: Tak já jsem optimista. Proto taky o tom mluvím, abych lidi trošku probudila. Takže si myslím, že není možné, aby si lidé neuvědomili, že jsou manipulováni, i když mají v sobě nějaké dávky. Nebo možná právě proto, že se jim zhoršil zdravotní stav, a někteří začali uvažovat nad tím, jestli to není opravdu z toho. Já jsem prostě optimista. A myslím, že dobro vždycky zvítězí, a doufám, že to tak bude i tady. A nejenom doufám, já tomu věřím, a jsem si jistá. Já to takhle vidím, a jinak to nevidím. A myslím si, že i lidem máme dát naději, aby věřili, ať se přestanou bát, že se vůbec nemusejí bát.

Řeknu perličku: Kamarádky mi vykládaly, že jely ve vlaku, tenkrát v covidové době, a tam seděly u nějaké romské dvojice, a říkaly, že byla úplně úžasná, že si s nimi hezky popovídaly. A ten Rom říkal: „Co myslíte, já nejsem naočkovaný. Šéf mi říkal, ať jdu, abych mohl chodit do práce. Tak jsem mu říkal: Tak já do práce chodit nebudu, jestli mě chceš zaočkovaného. To si vezmi lopatu, a dělej si to sám.““ Takže šéf řekl: „Nenene.“ Takže úplně perfektní. Já jsem říkala, že normální obyčejný lidi měli zdravý selský rozum, a nenechali si to dát. Však jsem říkala, kolik vysokoškoláků si nechalo aplikovat tuto geneticky modifikovanou látku. Čili vůbec to evidentně není o výšce IQ, ale je to o zdravém selském rozumu.

Martina: A o tom převzít zodpovědnost sám nad sebou, a nestát se ovčanem, přemýšlet, a rozhodnout se na základě něčeho jiného než paniky. Ale povězte mi, vy, jakožto magistra farmacie, se věnujete uvádění nových léků k nám, do republiky, protože schvalujete, registrujete. Je to tak?

Pynelopi Cimprichová: Spíše registruji. Přípravky schvaluje SÚKL.

Martina: A vy registrujete a zkoumáte nežádoucí účinky. V posledních měsících mnozí lidé propadají panice, protože léky, na které byli po léta zvyklí, a které musí užívat, nejsou. Léky, které potřebují, jakožto antibiotika, a tak, nejsou. Nejsou úplně léky, které nám přišly nejbanálnější, a o kterých se mezi lidmi nemluví, jako o Endiaron. Nejsou. Myslíte, že toto je trend, který bude pokračovat? Že toto nás čeká? Že léky, na které jsme byli zvyklí, a které patřily k našemu standardu, a byly určitým projevem vyspělosti naší společnosti – tak to už bylo?

Pynelopi Cimprichová: Jestli tam budeme mít Válka, tak to tak bude. Takže myslím, že ministr zdravotnictví Válek není úplně kompetentní osoba, která tomu rozumí, a který by se tím měl zabývat. Protože možnosti jsou, dokonce i legislativní, takže, pokud by chtěl, tak myslím, že tyto přípravky tady budou. Je možnost dovézt je i z jiných států.

Martina: Proč tedy nejsou? Proč to dělá? Protože to mu určitě komplikuje život, a podřezává si větev. Proč?

Pynelopi Cimprichová: Možná má takové zadání. Já nevím. Nevím, opravdu nevím. Ale co vím z cen na úhradu léčiv – protože jsem měla na ministerstvu zdravotnictví celou tuto oblast v celé České republice na starosti – tak dneska je tento systém nastaven tak, což může být jeden z důvodů, že se, pokud možno pořád snižují ceny, přestože se zvyšují náklady. A pokud máte jednu dvě firmy, které daný přípravek vyráběly, a mají třeba jednoho jediného dodavatele na účinnou látku – neříkám, že to musí být zrovna nějaký tento případ, mluvím teď obecně – tak se nemusí vejít s náklady do ceny, kterou mají stanovenou. A podle zdejší legislativy si ji kolikrát ani nemůžou zvýšit. I když – dá se domluvit se zdravotní pojišťovnou, ale tam to taky někdy jde ztuha, protože ta jediná vám může schválit nějakou jinou cenu, než na kterou máte, podle nějakých průměrových cen z Evropské unie, nárok. Takže je to někdy těžký proces. Ale pokud by se chtělo, tak šance tady je. Je třeba jenom nad tím zapracovat, a něco pro to udělat.

Martina: Takže v Polsku to funguje. Že ano? U našich sousedů to funguje.

Pynelopi Cimprichová: Ano. Najít si firmu, která vyrábí přípravky, které tady nejsou. Je možnost nějakým způsobem pracovat. Je možnost se domluvit v těch státech, kde je daný přípravek, který potřebujeme, zaregistrován, a dovézt ho, domluvit se na nějaké ceně. Prostě něco pro to udělat. Musí být i vůle. A můžu vám říct, že jsem několikrát jednala se zdravotními pojišťovnami o přípravcích, které tady nebyly, a bylo to dost těžké.

Martina: Paní magistro Pynelopi Cimprichová, máme šanci v tomto světě, tak jak je, zůstat zdraví? Nebo se stát zdravými? S tím vším, co na nás útočí, s tím vším, co jsme si pustili do životů, s tím vším, co jíme, s tím vším, co jsme připustili: Je šance zůstat zdráv?

Pynelopi Cimprichová: Doufám, že ano. Já se sama o to snažím, snad to dělám i touto cestou: Zdravé potraviny, bio – určitě ne to, co mnohokrát dostaneme nastříkané pesticidy – nějaké opravdu slušné myšlení, a přát taky všem ostatním, aby na tom byli dobře, nejenom sobě – to je taky důležité. A když se člověk nějakým způsobem nastartuje – myslím, že každý z nás to zná – když začne na něco myslet, a chce to vyřešit, tak jako kdyby mu začaly postupně chodit informace. Každý má šanci. A někdy je to opravdu těžké. Vždyť existuje i pán, jak se jmenuje, Clemens Kuby, který má přerušenou míchu po nějakém úrazu, a stejně chodí. Doktoři tomu nevěří, když to vidí na rentgenu. A stejně chodí. Takže – pojďme taky chodit.

Martina: Paní magistro Pynelopi Cimprichová, já vám moc děkuji za návštěvu ve studiu, děkuji za vaše postoje, vaše názory, za vaše zjištění, a za to, že jste se s námi o ně podělila. Díky moc.

Martin Jan Stránský 2. díl: Učení z papíru má lepší výsledky, než z obrazovky. Blikání displejů brání vzniku neurologických spojů

Martina: To, co říkáš, mě naplňuje údivem, protože pokud někdo bude vyrábět děti závislé na jakékoliv droze tak, že malým dětem – víme o těch případech – dali třeba drogu do kakaa, a tak si vyráběli závisláky, kterým před školou prodávali drogy – tak takový člověk půjde sedět, až zčerná. Když ho chytnou. Ale když firma dělá kvůli svým kšeftům totéž, tak to vlastně nikomu nevadí, a vůbec nikdo nemá potřebu řešit jakýsi mravní a zdravotní dopad jejich činnosti.

Martin Jan Stránský: Je to tak.

Martina: To není otázka, to je konstatování.

Martin Jan Stránský: Konstatování. Ale zase jsme u kultury: Můžeme se podívat na zbraně, o kterých jsem se zmínil. Tady v Evropě je to naprosto nepředstavitelné, že někdo může bez identifikace jít do obchodu, a koupit si samopal, kdežto v Americe je to možné, a můžeš si koupit šestnáct samopalů – v některých státech – dělat si nimi, co chceš. Takže zase je to víceméně otázka regulace. A jak jsme si už řekli, tady zaostáváme – bohužel.

Martina: Ta síla závislosti dětí, ať už na sociálních sítích, nebo na mobilních telefonech, počítačích, hrách, je pro mnohé rodiče známé z okamžiků, kdy se pokusí odtrhnout dítě od jeho drogy, když třeba někteří rodiče zoufale vypínají wifi, mění přístupová hesla, a podobně, a najednou vidí u dítěte zlobu, agresivitu, nepřiměřenou reakci. Řekni mi, jsou děti, při rejdění na sociálních sítích, a ve světě počítačů, v tu chvíli šťastné? Ví se to z průzkumů na magnetické rezonanci, a podobně?

Martin Jan Stránský: Samozřejmě z neurofyziologického pohledu jsou šťastné – ale jsou závislé. Jejich dopamin je na vyšší hladině než u dítěte, který si hraje potichu v koutu s nějakou hračkou. Toto je beze sporu – a v tom je nebezpečí. Ale vraťme se, jestli smím, zase k situaci, jestli máme dítě, které řádí na počítači – kdy v České republice, dle různých našich studií, je průměrná doba minimálně 4 až 5 hodin, a to u dětí mezi sedmi a sedmnácti. A některé studie udávají průměrnou dobu užívání počítačových obrazovek na sedm a půl až devět a půl hodin. Tak vezměme průměr, dejme tomu, šest – většina mezinárodních studií, které se na nás koukaly – se shoduje kolem 6 a 7 hodinách. A já se ptám, co to je za rodinu, která vychovala dítě, které se kouká sedm hodin denně do počítače? Jak to vypadá doma? Matka přijde z práce, z nákupu, tatínek dorazí, a nikdo se dítěti nevěnuje.

A nedávno v Anglii parlament schválil zákon, který zase pokutoval, jestli se nemýlím, Instagram, nebo nějakou firmu, protože vytvořila nějaký program, který byl návykový, a to v souvislosti s malou holčičkou, která spáchala sebevraždu na základě toho, že děti, které ji nikdy neviděly, ji pomlouvaly na sociálních sítích, a řekli, že je tlustá, ošklivá. A ona propadla do deprese. A já jsem celý tento článek četl, omlouvám se, že neznám přesná čísla, ale nebudu se moc mýlit: Ona měla během posledních třech měsíců skoro tři tisíce výměn s kamarádkami, to znamená tisíc výměn měsíčně, a byly dny, kdy textovala třista-, čtyřista-, pětsetkrát, navštívila aspoň sedmnáct různých sociálních sítí, kde se mluvilo o sebevraždě, a topila se v tom. A byla na obrazovkách průměrně sedm až devět hodin denně.

Já se ptám: Kde proboha byli její rodiče? Já bych neodsoudil tu firmu. Já bych odsoudil ty rodiče za absolutní, totální nedbalost. Jejich dcera měla v rukách toxickou drogu, ve které se prostě brodila, plavala v ní, a rodiče si to nevšimli. Jak je to možné? Já, kdybych měl dítě – což mám, jsou vyrostlé – bych si myslel, že aspoň jednou za čas maminka, nebo tatínek, se prostě podívá na to, co dítě dělá. Aspoň ji vytáhne do parku, aspoň půjdou spolu něco dělat. A ne, že dítě bude sedět doma devět hodin denně zamčeno v ložnici, a koukat se na tyto věci.

Martina: To je určitě pro každého rodiče námět k úvaze, protože, jak tady říkal dětský psychiatr, mnohdy už rodiče nechtějí do těchto konfliktů vstupovat, a proto děti prostě raději nechají tak. Na druhou stranu – nechci toto znovu vytahovat – ale je těžké pro rodiče, kteří hlídali, jak dlouho jsou jejich děti nad obrazovkami, nebo displeji, nebo je dokonce nutili, aby jim ukazovali historii – co navštívily, co dělaly – a pak museli dva roky děti nutit, aby devět hodin koukaly do počítače, protože covid, a „přece nebudeš sedět doma jenom tak, musíš se učit“. A najednou se rodiče dostali opět mezi mlýnské kameny, a po dvou letech to nešlo vzít tak úplně zpátky.

Martin Jan Stránský: Je pravda, že covidová krize tyto negativní trendy strašně moc posílila. Ale neznám nikoho, kdo i během toho byl na základě těchto opatření šťastný. Neznám jednu jedinou rodinu, neznám jeden jediný rodičovský pár, který by řekl: „Teď konečně máme všechny děti doma, milujeme distanční výuku.“ Sorry, nikdy jsem to neslyšel. Takhle to nebylo. Všichni si stěžovali, že děti se stávaly víc nemožné, a tak dál. Chápu, že jsme měli lockdowny, a tak dále, a že to bylo strašně těžké, ale svým způsobem to utvrdilo spoustu lidí, že tato technologie s tím skutečně přímo souvisí, protože dostali – ať jsme to chtěli, nebo nechtěli – další dávku této technologie navíc, a myslím, že všichni už dneska víme, co to s námi, během toho období, udělalo.

Ti, kteří se učí z papíru, mají až o 15 procent lepší výsledky než ti, kteří se totéž učí z obrazovky. Světýlka, reklamy, videohry, brání vzniku neurologických spojů potřebných k racionálnímu myšlení, a vznikají deprese.

Martina: Řekni mi, jsou to problémy obrazovky a displeje, nebo spíš toho, co na počítačích, nebo mobilech děláme? Nebo je to v součinnosti?

Martin Jan Stránský: Tam jsou problémy se vším – ale jsou to různé problémy. Když člověk – to se týká každého z nás – čte z obrazovky, aby se něco dozvěděl, a hlavně aby se to naučil, a nejenom, že chce vědět zprávy, tak si to bude pamatovat mnohem lépe, když to čte z papíru. A jsou tam tři, nebo čtyři hlavní neurologické mechanismy, které za to můžou, ale je to potvrzené. Existují zajímavé průzkumy, kdy se vzala jedna třída, jedna učitelka, stejný materiál, a rozdělila se na dvě části. Jedna se učila z knížky, druhá se to stejné učila z obrazovky, a pak, na konci semestru, vzali zkoušku o tom, co se naučili. A skupina, která se to učila z papíru, měla o 11 až 15 procent lepší výsledky. Takže to je jedna věc.

A druhá věc je, když jsou na obrazovce dopaminy, když jsou tam světýlka, když jsou tam inzeráty, reklamy, když jsou tam videohry, což je jeden z hlavních viníků. To je úplně plochý svět, který nenabízí nic, a skutečně vede k tomu, že aktivně brání formaci neurologických spojů, struktur a procesů, které jsou důležité pro to, aby člověk myslel racionálně, otevřeně, aby uměl řešit problémy, a tak dál, aby předešel úzkosti a depresi.

Proč vlastně úzkost a deprese? Jednoduše řečeno, ta vzniká přímo z toho, že zaprvé nemají živé sociální kontakty. A každá studie ukazuje, že spokojenost, lidská spokojenost, a dokonce i úspěch, který úzce souvisí se spokojeností, přímo souvisí s počtem kamarádů. Nejsou to peníze, nejsou to zkušenosti, ani to není zdraví, ale plus mínus tři až pět dobrých, biologických, mezilidských vztahů, je nejlepší garance pro náš životní úspěch, a naše štěstí. Takže zaprvé, toto tyto děti nemají. A zadruhé, když narazí na jakýkoliv problém, tak jsou zvyklé zmačknout knoflíček, který se jmenuje „DELETE“, a vymažou ho. Takže když jsou na sociálních sítích, někdo jim řekne, že jsou blbí, nebo oškliví, tak to prostě vymažou, a mají tam jenom kamarády, který si myslí, že jsou úplně úžasní.

Martina: Je po problému.

Martin Jan Stránský: A pak jdou do světa, a narazí na tvrdou realitu. A realita nemá DELETE knoflíček.

Když někdo je na počítačích devět hodin denně, tak má vážný problém. Trvá pak dva roky, než se z toho mozek dostane.

Martina: Pane profesore Martine Stránský, mě v jednom z tvých rozhovorů, který jsem četla, zaujalo – a tady by mě zajímala fyziologie mozku – že když člověk stráví určitý čas před počítačovou obrazovkou, jakože se něco dělá na počítači, tak mozek funguje tak, že člověk, jak jsi řekl – obecně řečeno – hloupne. Nejenom že IQ nestoupá, ale schopnost mozku přemýšlet na hlubší úrovni – integrovat, řešit problémy, vymyslet určité věci – klesá. Skutečně se mozek otupuje jenom s počtem hodin?

Martin Jan Stránský: Ano.

Martina: Aha. A je to trvalé? Protože ty jsi sám zmiňoval, že tento problém můžeme sledovat už tak dvacet pět let.

Martin Jan Stránský: Záleží. Je to úplně jako každá droga. Když to někdo bere každý den, a je na počítačích sedm, osm, až devět hodin denně, tak už má vážný problém. A podle statistik z detoxikačních center, a odborníků – kterých je u nás minimálně 110 – trvá až dva roky, než se z toho mozek dostane.

Ale když je to jiný případ, nebo je tam silná rodina, nebo jiné milieu, tak jenom pár týdnů, nebo pár měsíců. Dokonce znám pár případů, kde se celá rodina sebrala, a šli na 14 dní na nějakou cestu – většinou to bylo do přírody – a nechali doma mobilní telefony – a všichni se navzájem víceméně, v uvozovkách, poznali, a měli dostatečný nadhled, aby viděli, kam až se dostali s touto technologií. A když se vrátili domů, tak ji buď úplně omezili, nebo ji modifikovali. Takže došlo k rychlému resetu. A těchto případů není málo.

Když dítě tráví hodně času v plochém světě počítačů, v mozku se mu nevytváří potřebné spoje a procesy

Martina: Jsou dospělí lidé, kteří už mají vývoj mozku tak nějak dokončený, víc mimo nebezpečí, než děti?

Martin Jan Stránský: Ne mnohem víc, ale jsou na tom, v uvozovkách, líp, poněvadž mozek je už víceméně zformován, což vlastně vysvětluje, proč jsou na tom hůř děti, poněvadž mozek má ještě do dvaceti, pětadvaceti let, velkou plasticitu, což je vlastně flexibilita. To znamená, že je tam ještě spoustu prostoru pro eventuální další spoje, a aktivace dalších procesů, které spojují další centra, týkající se paměti a uvažování, a dělají to, čemu laicky říkáme „dobrý mozek“. To je mozek, který sám sobě rozumí, zná své síly, své slabosti, dovede dobře předvídat, dobře se vypořádá se stresem – nebojuje proti stresu, poněvadž ví, že přežije – věří v sebe, a má zkušenost. A samozřejmě, když člověk funguje ve světě, kde tyto věci nejsou zapotřebí, čemuž říkáme „plochý svět“, nebo „svět jedné dimenze“, tak se tyto spoje, jednoduše řečeno, nevytvoří.

Martina: Když se teď podíváme na dítě, které už závislé je, tak už vidíme, když mu toto umělé štěstíčko bereme, že se u něj projevují abstinenční příznaky. A běžná praxe je, že takové dítě vezmeme k lékaři, psychiatrovi, nebo k adiktologovi, odborníkovi na závislost. Je toto odpovídající postup? Je toto řešení?

Martin Jan Stránský: Je to určitě část řešení, důležitá část řešení. Problém je, že tito odborníci už teď nemají vůbec žádný volný čas. Zkuste se tam dostat – jenom pro forma. Je to možné? Takže to je problém. Ale samozřejmě souvisí to i s resetem celého prostředí, o kterém jsme se tady bavili. Musí v tom participovat, nebo spolupracovat, škola. A samozřejmě také rodiče na tom musí pracovat a spolupracovat, poněvadž se skutečně jedná o rodinný stav. Nemůžeme jen tak ignorovat dítě, kterému něco je, a doufat, že to někdo za nás vyřeší.

A teď jsme u transformace společnosti, s čímž úzce souvisí rodičovství, protože rodiče se už odnaučili, nebo se vůbec nenaučili, že v životě mají jenom jeden úkol – vychovat děti, a jít stranou, a ne je šoupnout do školy, která se má postarat o všechno. Dneska není učitel, nebo učitelka, se kterou mluvíte, která ti neřekne, že už je to moc, co rodiče chtějí, aby škola dělala: Hlídala je, vychovala dobré, inteligentní, charakterní dítě, které se vrátí domů jenom jíst, a, v uvozovkách, hrát si, nebo nevím, co dělat. Ale to není vůbec pravda.

Martina: Víš, možná, že je jádro pudla i v tom, že dnes se úloha rodiny vlastně velmi relativizuje. Vezmi v úvahu, že je to společenské téma. Na jednu stranu, že je důležitá rodina, jak moc je důležité, aby byli máma, táta, děti. A na druhou stranu, jak je dobré, když jsou to patchworkové rodiny, jsou tam dva tatínkové, a tak dále, víš? Jestli není možná i v tomto zakopán pes, že se tak ponižuje úloha a role rodiny.

Martin Jan Stránský: Ano. Dostáváme se do skutečných příčin, nebo do skutečné příčiny tohoto stavu. A příčina je, dle mého názoru, jenom jedna: Poprvé v našich dějinách, za posledních 20 000 let, jsme se během posledních 50, 70 let ocitli v naprosto unikátní situaci, ve které jsme v životě jako Homo sapiens, jako člověk, neměli tak nevídané blaho. Ignorujeme to, co nás může zabít, jako globální oteplování a nedostatek vody, nebo příliš moc vody, nebo máme nějaké války, teroristické činy, a tak dále, ale prakticky řečeno, nikdy se nikomu nedařilo tak dobře, jako dneska. My Češi si stěžujeme na všechno, ale nikdy se nám nedařilo tak dobře, jako dneska. Zase, to není názor, to je prostě fakt. A máme chudé lidi, máme důchodce, kteří mají potíže, a tak dále, ale kvalita života, délka zdraví, přístup ke všemu možnému, cestování, informace, komunikace – to jsou neuvěřitelné možnosti. A světově to je taky tak. Počet dětí, které vyrostou zdravě, chudoba klesá, a tak dál a tak dál.

To znamená, že vlastně náš evoluční parametr zajímat se o to, co nás může zabít, šel stranou, a zůstala druhá věc, která je taky evolučně daná, a to je potřeba někam patřit. My jsme se evolučně vyvinuli tak, že jsme vyhledávali členství ve skupině, která měla patnáct až padesát členů, a to byla optimální velikost skupiny, aby přežila. Někdo se staral o děti, někdo lovil, někdo hlídal oheň, a tak dál. Když vezmeme toto, a do toho šoupneme výskyt nové drogy, která se jmenuje „technologie“, která je návyková, která právě posiluje tuto potřebu patřit do společnosti – být informován, být IN, být všude, vědět všechno, držet krok, být moderní – tak vznikne perfektní bouře. Jednoduše řečeno, kdyby zítra byla třetí světová válka, nikdy bychom se nebavili o tom, jestli obrazovky škodí, a nikdy bychom se nebavili o tom, co se stalo s rodinou. Rodina by se dala okamžitě dohromady, a naše priority by byly zpátky na správném místě.

Veškerá technologie je špatná, i žárovka, protože nabízí odklon od našich biologických priorit. Ale je to nevyhnutelné, poněvadž chceme komfort.

Martina: Je škoda, že neumíme takto přemýšlet i v časech blahobytu. A bohužel naplňujeme uzavřený kruh: „Silní muži dělají dobré časy, dobré časy dělají slabé muže“, a tak se můžeme posouvat dál. A přesto všechno se ještě vrátím – nechci smlouvat, prosím, nechci smlouvat – ale je v tomto technologickém světě – o čemž teď hovoříme – i něco, co škodí míň, a co škodí víc? Jestli víc škodí sociální sítě, jestli jsou nejhorší počítačové hry, nebo telefonování, SMSkování? Jestli je v hledání na internetu, v surfování, něco, co škodí víc, a to, co škodí míň.

Martin Jan Stránský: Myslím, že odpověď je jednoduchá: Je to jako každý jiný vynález. Dá se říci, že příliš moc vody škodí, a příliš málo vody škodí. A jestli je voda čistá, nebo jestli je chlorovaná, a tak dále. S touto technologií je to úplně stejné: Pokud v ní člověk stráví strašně moc hodin, ať dělá cokoliv, tak vlastně omezuje určité možnosti a aktivity, které nás vlastně dělají člověkem. Jednoduše řečeno.

Takže, když hraji videohry sedm hodin denně, tak asi budu mít trošku jiný mozek, než když hraji videohru jenom jednu hodinu denně. A zase, jsou lidé, kteří textují pořád, někteří textují málo, takže je to jako všechno jiné, je to vlastně bilance. Ale myslím, že tys to řekla správně, jako vždy, že je, v uvozovkách, škoda, že nepřemýšlíme o jiných věcech, když máme to blaho, a to taky je, bohužel, struktura našeho mozku, že pořád budeme hledat další blaho, pokud nedospějeme k tomu, že máme udělat nějakou pauzu, nějaký reset.

Takže já jsem toho názoru, nejenom já, že veškerá technologie je špatná – úplně všechno, i třeba žárovka – protože nabízí odklon od našich biologických priorit. Ale bohužel, je to nevyhnutelné, poněvadž my chceme komfort. A tady se dostáváme k něčemu, co nese termín „Fermiho paradox“, což je strašně zajímavé. Je to pojmenováno po Enrico Fermim, což byl astrofyzik, který ke konci minulého století v severní Itálii, když vynalezli dalekohledy, a všude byly najednou galaxie, a tak dál – a on šel s kolegy na oběd, a bavili se o tom, že když jich je tolik, tak přeci někde musí být voda, a když je tam někde voda, tak tam musí být život, a když je tam život, tak tam musí být inteligentní život. A vytáhli nějakou statistiku, že je ve vesmíru určitě aspoň tři miliardy planet, který můžou mít inteligentní život. A Fermi papal spaghetti bolognese, položil vidličku a řekl: „Dobře, ale proboha, proč už nejsou tady?“ A poněvadž to byli všichni cvoci, astrofyzici, a neskutečně šikovní lidé, tak nejenom, že se zasmáli, ale každý šel zpátky do své laboratoře, a začali o tom přemýšlet. A pak se za pár měsíců sešli, a všichni dospěli ke stejnému názoru, že aby vznikla někde nějaká inteligence, která vytvoří nějakou raketu, nebo která bude cestovat 300 000 světelných let, dorazí k nám, uvidí, jací jsme, bude, nebo nebude se jim to líbit, a vrátí se zpátky, aby předvedli zprávu, tak taková civilizace musí projít neskutečným technologickým vývojem.

My to vidíme tady. Není to tak dlouho, co jsme vyslali nějaké sondy do vesmíru – a nevíme vůbec, kde jsou, a co se stane, a tak dále. Takže jsme na začátku, Jenže, aby civilizace dosáhla tento parametr, tak musí postupně začít předávat svůj genetický i intelektuální potenciál technologii: Umělé oplodnění, auta, která se umí řídit, GPS, kreditní karty, a než se stane to, že se vynalezne raketa, tak a priori na křivce někdo vypne proud, a civilizace, která je na technologii už úplně závislá, zanikne. Takže nás nikdy nikdo nenavštíví, poněvadž to není logicky, matematicky možné.

Martina: Pokud na to nepůjde přes technologii, ale třeba duchovně, tak by pak byla možná nějaká jiná varianta.

Martin Jan Stránský: Vůbec nevím. Duchovně – to by museli umět transfer energie přes kvantový svět. A to by znamenalo, že by museli mít velmi vyvinutou technologii, aby k tomu došlo. My se o to taky pokoušíme: Teď jsou ve velice počáteční fázi určité experimenty, kde se, v uvozovkách, myslí snaží ovlivnit kvantové částice, a dokonce se to někomu podařilo s jednou částicí ve vzdálenosti jeden, nebo jeden a půl kilometru. Ale bude to znamenat přesně to, co jsem řekl. Kdybychom dovedli o něčem přemýšlet, a naše mysl by mohla něco změnit někde a něco na druhé straně vesmíru, tak už je pozdě.

Pynelopi Cimprichová 1. díl: Pandemická smlouva, kterou chystá WHO, je úplně nová forma totality

Martina: Jen ještě připomenu, že jste vystudovala farmacii, a také Vysokou školu ekonomickou, jste majitelkou firmy Euphar, která se zabývá administrativou okolo léčiv – registrací, nežádoucími účinky. A právě toto téma zvedneme dnes jako první. „Pojďme ke covidu“ – tato věta mnohé lidi již, řekla bych, nervuje, protože říkají: „Covid byl. Nechme to, opusťme to.“ Řekněte, myslíte si, že je možné toto téma opustit, a říci: „Co bylo, to bylo. Zapomeňme. Kupředu.“?

Pynelopi Cimprichová: Vzhledem k tomu, že vidím, jaká situace je v současné době, jaká samozřejmě byla, a jaká se i chystá, tak je evidentně vidět, že si to nemůžeme dovolit, že je třeba s tím dále pracovat. Protože vlastně covid-19 se nepřerušil, stále toto onemocnění trvá, nebo lépe řečeno, si určité síly přejí, aby stále trval, a jenom díky speciální vojenské operaci na Ukrajině se přerušil, a myslím, že se jenom čeká na to, až se tato speciální vojenská operace ukončí, a znovu začne – možná zase v nejhrubších podobách – jako byl původně.

WHO chystá pandemickou smlouvu, která je úplně novou formou totality

Martina: Promiňte, vy jste teď řekla, že se čeká na to, až válka na Ukrajině skončí. To znamená, že se znovu rozšíří covid, nebo že dostane mediální prostor, který si, podle mínění některých, zaslouží?

Pynelopi Cimprichová: Spíš to druhé, že dostane konečně mediální prostor, na který se neustále čeká. WHO si totiž chce uzurpovat takovou moc – pracuje na pandemickém zákonu, který by všechny země světa sloučil pod jednu hlavičku WHO, a všichni by museli poslouchat. V této chvíli vyhlašujeme pandemii tak, že všechny státy uzavírají hranice, může se samozřejmě vozit jenom zboží, ale jinak lidi vůbec ne, musí mít roušky, musí se nechat očkovat nějakou látkou, kterou třeba nemáme prozkoumanou – ale to vůbec nevadí, my jsme to nařídili, a to takto bude. A vzhledem k tomu, že se ani přesně neví, co v tomto pandemickém zákonu bude, a dokonce se uvažuje o tom, že se tento návrh zemím ani v dostatečném předstihu nepředá, tak je otázka, co tam přesně bude. A na základě toho, co jsme zažili, je nám jasné, že se směřuje k tomu, abychom opravdu byli pod kuratelou, abychom byli zamčeni doma, abychom si nemohli dovolit vůbec nic. Já vnímám WHO, a ten systém, který se momentálně snaží nastavit, jako otrokářský systém – abychom byli jenom vazalové, a poslouchali, co se nám řekne.

To, co se dnes děje, už není vakcinace, ale genocida

Martina: My jsme tady nedávno měli producenta Petra Kratochvíla, který citoval dokonce z tohoto pandemického zákona, protože v určité podobě se k němu dostat můžeme, a tvrdil, že bychom si tento pandemický zákon měli nastudovat, protože takto vypadá nová forma totality. Myslíte, že to tak je?

Pynelopi Cimprichová: Úplně nová forma totality. Když všichni říkají, že totalita byla za minulého režimu, tak to byl úplně čajíček, to nebyla žádná totalita vzhledem k tomu, co chystají oni.

Martina: Oni? To znamená Světová zdravotnická organizace?

Pynelopi Cimprichová: Ano. WHO. Já se omlouvám, že všude říkám Světová zdravotnická organizace, protože World Health Organization – a já už říkám World Hellish Organization, tedy Světové pekelná organizace, z mého pohledu – protože to vůbec není organizace, kde bychom měli být. Na základě čeho? Vždyť ona je vlastněna z podstatné většiny – někteří říkají z 80, někteří z 85, někteří z 88 procent, to číslo se asi nedozvíme – soukromými společnostmi, zejména vakcinologickými a farmaceutickými společnostmi, a Gates stojí za skupinou, já to nebudu říkat anglicky, řeknu to tak, jak se to píše – Globální vakcinologická aliance GAVI, to je vlastně systém vakcinologických společností, a do toho Bill a Melinda Gatesovi, a všichni tito chtějí, aby se vakcinovalo, vakcinovalo a stále vakcinovalo. Ale to, co se dneska děje, už není vakcinace.

Existují tři verze mRNA vakcín proti covidu. První, klasická mRNA. Druhá je placebo. A třetí je zničující.

Martina: Ale co je to?

Pynelopi Cimprichová: Jestli bych mohla citovat doktora Martina (David Martin), který mluvil v Evropské unii, tak ten prohlásil, že je to normální genocida. Opravdu doslova takhle to řekl. Nevím, proč se k tomu takhle přispělo, ale pravda je, že existují různé studie, například dánská studie, kde jasně rozlišili, že jsou tři šarže – nebo tři druhy, ani ne šarží, protože šarže jednoho typu se může vyrábět do nekonečna, takže to je další a další šarže – ale rozdělme to takhle, je to jednodušší. Takže máme tři typy této vakcíny. Jedna, která je opravdu klasická messenger RNA. Další je placebo. A nejmenší část – kolem 5 procent – je opravdu zničující. To je z dánské studie. A na základě toho je otázka, co vlastně lidé, kteří si nechali aplikovat tuto genovou terapii – říkejme tomu genová terapie, já ani nemůžu říct „terapie“, ale dejme tomu, abychom to nějakým způsobem nazývali, tuto genovou terapii, tak je otázka – obdrželi?

Martina: Vy jste, paní Pynelopi, zmínila doktora Martina. Kdo to je? Abychom věděli.

Pynelopi Cimprichová: Je to člověk, odborník z Ameriky, který se zabýval prostředky na biologickou válku, takže je to člověk, který je opravdu z oboru. Takže, pokud to řekne takový člověk, tak je to pro mě hodně důležité. Ale ještě víc to vidím ve vlastní praxi, kterou máme tady v České republice. Začala se nám tady doporučovat látka, o které všichni víme, že je experimentální, o které všichni víme, že neznáme dlouhodobé dopady, že se testovala na lidech dva, tři měsíce, a potom se celoplošně aplikovala. A navíc víme, že se tam netestovaly různé věci. A uvědomme si, že při studiích jsou většinou zdraví pacienti, kteří se podrobují tomuto očkování, a najednou jsme zjistili, že nejohroženější je riziková skupina, a té se má tahle látka aplikovat? A jak to věděli? Jak věděli, že tyto genové injekce jim prospějí, když to nestudovali přímo u těchto onemocnění? Takže pro mě je to dodneška záhada. Jako je záhada – jak je možné – že se něco takového uskutečnilo a že se našli takzvaní odborníci, nebo lépe řečeno vakcinologická společnost, a skupina MESES, kde byli asi tři lékaři, a byl tam třeba publicista, a podobní „odborníci“, kteří určovali, co se má aplikovat, a jak se má postupovat v dané době.

Martina: Paní Pynelopi Cimprichová, já jsem myslela, že začneme zlehka, jestli se už covid oklepal, a jak vypadají naše data teď, a jestli se máme z čeho poučit. A pokud ano, jestli jsme se poučili. A vy jste do toho skutečně bacila jako hrom do stodoly. Ale vy jste tady zmiňovala dánskou studii, která připouští, že v každé, řekněme, šarži těchto vakcín, nebyl jeden typ, ale tři, aniž by to věděli lékaři, a sestřičky, které to injektovaly.

Pynelopi Cimprichová: Nikdo to nevěděl.

Marta Kubišová v jednom rozhovoru o Haničce Zagorové říkala, že odešla proto, že ji poškodilo očkování a že ona sama se také necítí dobře. Rozhovor byl okamžitě ukončen.

Martina: A o co se opírá tato dánská studie? A jakým způsobem s tím pracuje dál? Protože rozumíte tomu, že někdo může vykřikovat, ale kde jsou nějaká, řekněme, data, nebo kde jsou nějaké stížnosti této skupiny odborníků z Dánska, kteří tento objev udělali? A mají třeba v rukou vzorky? Aby nám zase někdo neřekl: „No jo, co jsme od vás čekali. Vždyť vy tady zase jenom šíříte nějaké smyšlenky.“

Pynelopi Cimprichová: Na celém světě se spousta odborníků, ale opravdu odborníků rozhodla, že bude řešit tyto injekce. Protože všichni víme, že výrobci těchto genových injekcí už dříve platili dosti velké částky za pokuty, protože podváděli ve studiích, podpláceli odborníky, a podobně. Já přece nemůžu říct, že by všichni lidi byli takoví, že by opravdu lidem nutili tyto přípravky, ale byli i tací, kteří se s touto situací snažili něco udělat. Takže chtěli, aby lidé věděli, o co se jedná, nebo aby sami věděli, co můžou svým pacientům doporučit.

Martina: A ono to vyšumělo.

Pynelopi Cimprichová: Všechno. Podívejte se, jaká jsou dneska všechna média – jestli chcete něco říct, něco slušného říct, tak se stejně ani do médií nedostanete. Prostě je tomu bráněno. Já se pamatuji, omlouvám se, že to zase řeknu – jak říkáte, že jdu hodně natvrdo – ale viděla jsem video s paní Martou Kubišovou, jak mluvila o Haničce Zagorové – obě dvě úplně úžasné umělkyně – a jak říkala, že vlastně odešla z toho důvodu, že ji poškodilo očkování a že ona se také necítí dobře. A okamžitě byl rozhovor ukončen. Nicméně toto video samozřejmě kolovalo po sítích.

Takže je otázka, když vidíme dneska náhlá úmrtí mladých lidí, opravdu mladých, kde nám klesají sportovci, když sportují, z čeho to asi mají? Mají to jenom tak? Z ničeho nic? Najednou? Ze dne na den? Vlastně se od doby očkování zkazila nemocnost. Nebo to budou všichni přisuzovat covidu? Existuje zase informace – je to také pěkné zhodnocení, je to dokonce na stránkách vlády Velké Británie – kde mají přesně rozepsané, jak to bylo u neočkovaných a očkovaných lidí, a úmrtnost je podstatně vyšší právě u očkovaných, a neočkovaní, samozřejmě, covid měli také. To nebylo tak, že bychom ho nikdo neměli. Asi měli, nebo bůhví co to vlastně bylo. O tom uvažuji celou dobu, protože to bylo zase založeno na PCR testech. Takže když už něco takového dokonce vláda Velké Británie nechce zamlčovat, tak tady evidentně něco existuje.

Když ještě platila pandemická vyhláška o povinném očkování, EMA už registrovala miliony nežádoucích účinků: Smrt, mrtvé nebo poškozené plody, abnormalita dětí, a Creutzfeldt-Jakobova choroba

Martina: A vy se, paní Cimprichová, k těmto informacím dostáváte skrze vaši firmu, skrze Euphar, která se, jak už jsem tady zmínila, zabývá administrativou okolo léčiv, registrací, schvalováním, nežádoucími účinky, a tak dále? Díky tomu se vám tyto informace dostávají do rukou?

Pynelopi Cimprichová: Tak musím říct, že zrovna toto je informace, která je běžně dostupná. To jsou stránky organizace, která pracuje pro vládu Velké Británie, takže jsou dostupné. Ale pravda je, že minulý rok, jak to bylo v nejhorším stádiu – to ještě tady byla povinná pandemická vyhláška, že bude povinné takzvané očkování – jsem si z EMA vytáhla nežádoucí účinky, protože to je Evropská léková agentura, kde se všechny nežádoucí účinky hlásí. A už na začátku loňského roku tam byly milióny nežádoucích účinků. A zarazila mě tam hlavně jedna věc, že tam byly nežádoucí účinky i co se týče smrti, abnormality narozených dětí, nebo poškození plodu, čili že se narodilo, nebo se nenarodilo poškozené a mrtvé dítě. Takové věci už tam byly. Dokonce mě až tak nezarazila úmrtí, to mi bylo jasné, ale co mě tam opravdu zarazilo, byla Creutzfeldtova-Jakobova choroba.

Martina: Nemoc šílených krav.

Pynelopi Cimprichová: Ano.

Martina: Není-liž pravda?

Pynelopi Cimprichová: A to jim vůbec nevadilo. Bylo to vlastně u každého z přípravků, tenkrát tam bylo dohromady 28 nahlášení.

Martina: 28 nahlášení koho? Čeho?

Pynelopi Cimprichová: Této Creutzfeldt-Jakobovy nemoci jako nežádoucí účinek z očkování proti covidu. A u všech těchto přípravků to bylo nahlášeno. Takže teď je otázka, že když to tam bylo, tak jak to, že ten přípravek okamžitě nezastavili? Jak to, že se to okamžitě nezačalo hodnotit? Vždyť vidíte sama, co se dělo – jak vybíjeli celá stáda. Celá stáda hovězího dobytka se tenkrát vybíjela. To kvůli jedné jediné krávě. Nebo teď nedávno, co se týče ptačí chřipky, kdy vám vybili všechny slepice. A tady se to dostane do organismu přímo člověka, a to jim to nevadí?

A ještě si vezměme to podstatné, že i na SÚKLu najdete informaci, že se počítá s tím, že se hlásí tak pět procent nežádoucích účinků. My, kteří v tom pracujeme, víme, že se hlásí tak maximálně jedno až dvě procenta, takže si to klidně můžete vynásobit stem. Ale u tohoto očkování už byli všichni lidé upozorňováni na to, že jsou nežádoucí účinky, že budou nežádoucí účinky – že to snad ani nemusí hlásit. Ale vzhledem k tomu, že to byla vlastně experimentální látka, tak bylo přece nutné, aby se hlásilo úplně všechno, protože není jenom důležité, že se objeví nějaké onemocnění, ale důležité je, jakou mám frekvenci. A to se úplně zanedbalo, to se vůbec neřešilo.

Martina: Já se znovu vrátím ještě k té dánské studii, kterou jste tady zmínila, protože jsem v té době byla, když to trošičku přeženu, tak zavalená maily od zdravotních sester, které mi psaly, že nerozumí jedné věci: Že když očkují, a berou z krabičky – nebo jak to mám nazvat, z blistru, kde jsou nasázeny jednotlivé vakcíny – tak že tyto vakcíny, přestože to je od jedné firmy, jeden druh vakcíny, mají různou vazkost.

Pynelopi Cimprichová: To je zvláštní. To by měly hlásit. To by se mělo hlásit jako nežádoucí účinek.

Martina: Spíš projev.

Pynelopi Cimprichová: Nejenom to. Když se změní kvalita přípravku, tak je také důležité to hlásit, protože to může znamenat, že se něco dělo, něco se poškodilo. A všichni víme, že messenger RNA není příliš stabilní, takže kdo ví, co se v tom přípravku stalo. A toto byl důvod, kdy to měly opravdu nahlásit jako nežádoucí projev přípravku. To se taky musí hlásit, to je taky důležité, protože to může mít také vliv. Kvalita přípravku může mít vliv i na účinek přípravku.

Šel by člověk na očkování proti covidu, kdyby věděl, že jedním z nežádoucích účinků je, podle souhrnných informací o přípravku, vznik myokarditidy, perikarditidy, a smrt?

Martina: Paní Cimprichová, myslíte si, že o covidu a jeho následcích jsme informováni dostatečně? Stále se pídíme nejenom po tom, co způsobil covid, jakožto onemocnění, ale také po tom, co způsobila vakcinace. Vidíte tady tendenci zjišťovat data? A pokud je zjistíme, tak je analyzovat, vyhodnotit, poučit se?

Pynelopi Cimprichová: Bohužel to nevidím. Protože kdyby tento zájem byl, tak by se opravdu museli pídit u každého naaplikovaného člověka, který obdržel tuto genovou injekci, jak to dopadlo. A neměla jsem pocit, že by to řešili – ani u těhotných, ani u malých dětí – že by se to nějakým způsobem dalece sledovalo. Dokonce nejhorší na tom je, že když dneska jdete do nemocnice a vidíte, že tam přijde mladý člověk, který má infarkt, embolii, tak už se vůbec těchto lidí neptají, jestli byli očkováni, a kolikrát. Nikoho to nezajímá.

Martina: Existují tedy nějaké relevantní statistiky, nebo alespoň určitá skupina obyvatel, kteří by byli třeba sledováni?

Pynelopi Cimprichová: Já bych spíš navrhla, aby se to dělalo, protože retrospektivní studie, to znamená, že zhodnotíme to, co se stalo, existují. Nemyslím tím zrovna na covid, ale celkově se dělají. A bylo by vhodné, aby se společnost, která momentálně je, kdy máme určitou naočkovanou a nenaočkovanou část – bohužel nám to budou trošku kazit v naočkované skupině – nechci říkat kazit, protože jsem ráda, že to udělali aspoň takhle – ti, kteří si nechali napsat nějakým způsobem, a vyřešit, protože takových je taky dost…

Martina: Napsat a vyřešit?

Pynelopi Cimprichová: Vyřešit to nějakým takovým způsobem, že jsou naočkovaní, koupili si očkovací certifikát.

Martina: Takzvaný „fingáč“.

Pynelopi Cimprichová: Ano. Zajímavý výraz, souhlasím. Takže určitě ano. A i tak si myslím, že podstatná většina si tuto látku aplikovat nechala. Všichni víme, jakou vytvořili situaci, že podnítili v lidech takový strach, že se ještě předháněli, aby tuto očkovací látku dostali. Někdo se mě na to ptal, a říkám: „Tak každý, jak si zaslouží. Když se chce předhánět, a dostane něco, co vlastně dostat nemusí, a přitom by za tu dobu, než by došel na řadu, mohl mít více informací, tak by k němu možná přišlo, že to není vhodné, takže by na tom byl líp.

Martina: Paní Pynelopi, existují, když už ne statistiky – protože to jste naznačila, že ne, protože nebyl jednotný postup v tom, jak je vysledovat, jaké skupiny obyvatelstva sledovat, co zaznamenávat, co hlásit, takže statistiky asi úplně mít nemůžeme – tak alespoň relevantní počty. To znamená, že víme, že v roce 2019 bylo tolik a tolik mužů ve věku od 30 do 40 let postiženo myokarditidou, nebo zánětem srdečního svalu. A kdy můžeme vědět, že v roce 2022 to byl jiný počet mužů. Máme alespoň takovéto?

Pynelopi Cimprichová: To si myslím, že se najdou. Pravda je, že po takových datech jsem se ještě nepídila, ale určitě nějaká budou. Samotnou by mě hodně zajímalo, jaký je právě rozdíl u těch, kteří byli naočkováni, a kteří nebyli naočkováni, protože myokarditida, perikarditida, se vlastně objevila v souhrnu informací o přípravku – což je zdravotnická informace, nebo informace pro zdravotníky – až v klinické praxi, až se začalo očkovat, a do té doby v tomto souhrnu informací o přípravku nebyla. A když už se objevila, tak se tam samozřejmě napsala větička, že se to objevilo až v klinické praxi, až poté, až se začal tento přípravek používat. A bylo to napsáno takovým způsobem, že neliší se od klasické myokarditidy a perikarditidy, pokud ji ten člověk má. Takže se to tímto výrazem jako kdyby zlehčilo. Ale to přece není důležité, jestli se liší, nebo neliší. Důležité je, že člověk úplně zbytečně myokarditidu a perikarditidu dostane.

A teď nově už tam máme, už nějaký pátek tam je dokonce u myokarditidy a perikarditidy napsáno, že toto onemocnění může mít fatální dopad. Co to znamená? Že ten člověk může zemřít. Takže už to konečně máme i v tomto souhrnu informací o přípravku. A teď je otázka: „Šel by člověk na toto očkování, kdyby věděl, že nežádoucí účinek je smrt? Šel by na to?“

To, že odborníkům bylo hned o začátku covidu bráněno používat léky jako Ivermektin, nebo Isoprinosine, a provádět pitvy, bylo známkou toho, že se děje něco divného a nesprávného

Martina: Já jsem speciálně tuto nemoc zmínila proto, že jsem už dříve četla článek, který napsal kolega Kaiser v Echu, kde právě popisuje poměrně velký nárůst právě myokarditid – a to řádově. Takže vaše otázka, jestli by šel, je slovo do pranice, a člověk si ji bude muset zodpovědět možná znovu, protože ta „tečka“ pokračuje. Že ano? A teď tady máme podzim, a už znovu sílí informace o tom, jak bychom měli jít na očkování, protože covid stále mutuje, a rozhodně neřekl své poslední slovo. Myslíte, že covid někdy vůbec může skončit? Z logiky věci?

Pynelopi Cimprichová: Já se obávám, že oni potřebují – nevím, co to je za skupinu, kdo to je – ale určitě tady firmy s vakcinačními látkami budou tlačit, a dělat co nejvíce pro to, aby se vakcinovalo. Já bych se možná ještě vrátila k tomu, jakým způsobem se tento přípravek zaregistroval. Většinou studuji Comirnaty, protože je od Pfizeru, který se tady používal vlastně nejvíc, ale ty souhrnné informace o přípravku, ty texty, jsou tam podobné. A já bych chtěla upozornit, že když se dělala ta studie, a lidé se kontrolovali, tak se porovnávala placebová skupina, a skupina, která dostávala tyto genové injekce, bylo to tak přibližně 20 000 na 20 000 lidí.

Martina: To se skutečně porovnávalo, zkoumalo?

Pynelopi Cimprichová: Ano, to se porovnávalo, takhle ty studie mají probíhat, aniž by zkoumající věděl, jestli ten dostával tuhle dávku, a ten dostával tuhle látku. A zvláštní bylo, že to nebylo tak, že by ti lidé měli nějaká závažná onemocnění. Stačil prostě pozitivní test, nějaký PCR, a k tomu nějaký jeden příznak, což u virového onemocnění máme, já nevím, třeba tam napsali zhoršení kašle, nebo teplotu, zimnici, průjem, cokoli z těchto virových onemocnění.

Takže to tam použili jako základní kritérium, a zjistili, když to porovnávali 10 000 ku 10 000, aby se to lépe počítalo, že přibližně 80 lidí s placebem mělo údajně covid, a jenom 4 s genovou terapií. A tento poměr 4:80 nám dalo těch 95 procent. Čili, vezměte si, že vlastně, abychom zachránili, kolik lidí u tisíce? To je asi 7,6, je to 0,8 procenta, nebo kolik, používáme tuhle terapii, kde jsou – ale pozor – nežádoucí účinky v desítkách procent.

Já vůbec nechápu, jak to mohl někdo schválit. A v těch desítkách procent jsou právě zrovna horečky, bolesti hlavy, prostě takovéto věci, ale v desítkách procent. Čili to mají tisíce lidí z deseti tisíc, ne těch 80, co jsme si předtím řekli. Čili, vůbec jsem to nepochopila.

Ale kromě toho jsme tu ještě dostali přídavkem bolesti kloubů, bolesti svalů, neurologická onemocnění. A vidíme, kolik lidí má potom jakoby změněnou psychiku. To mi řeklo několik lidí, že jsou nervnější, že jsou jiní, že už opravdu jsou na tom podstatně hůře. Takže nevím, jestli člověk, který má nějaké bolesti kloubů normálně, že by chtěl lék, kde je z 20 procent možnost mít nežádoucí účinky bolesti kloubů. Oni tam píšou, že to jsou většinou „zpravidla“ mírné nežádoucí účinky, nebo střední intenzity, a že po čase vymizí. To jsou ale „zpravidla“. Ale ti, co nejsou v okénku „zpravidla“, tak to mají na dlouho. Ale to „zpravidla“ by mohlo být i u toho onemocnění. To znamená, že při tom onemocnění by nám onemocnělo asi pár lidí, tak by tam bylo jenom minimum, kteří by měli závažný problém. A to bylo i při chřipkách. Každý rok tady umíralo kolem 2 500 lidí na chřipku. Ale neudělali jsme z toho devastující…

Martina: Pandemii.

Pynelopi Cimprichová: Pandemii, epidemii, a nevím co ještě.

Martina: Paní Cimprichová, máte pochopení třeba k okamžiku úleku? Úleku ať už lékařů, nebo představitelů WHO, nebo představitelů vlád, že se skutečně může světem prohnat nějaká smrtící epidemie, a proto dělali takové neuvážené kroky? Nebo kroky, které považovali za menší zlo?

Pynelopi Cimprichová: Já jsem taky první měsíc čekala, co z toho bude, a jak to bude. A když se po čase začalo ukazovat, že lidé, kteří se snažili nějakým způsobem nalézt terapii, za to byli vlastně perzekuováni, a nesměli, a že takové přípravky, jako Ivermektin, všichni to víme…

Martina: Isoprinosin.

Pynelopi Cimprichová: Isoprinosin, Ivermektin, to všechno bylo potíráno. A to je právě to, z čeho bylo úplně jasné, že se tady něco děje a že je něco špatně.

Martina: To znamená, že vás už od začátku mátlo, že nebyla chuť, vůle a odvaha hledat lék, normální léčení?

Pynelopi Cimprichová: Ano. A už to, že se zamezilo pitvám – to bylo další podezřelé. To bylo první, to byl podezřelý ukazatel, protože naši patologové jsou zvyklí pitvat kohokoliv, a vůbec neřeší, jestli jsou nějakým způsobem ohroženi. Ten skafandr si můžou obléct taky, to není přeci vůbec žádný problém. A vědí, jak na to, a jak to mají dělat. Ale to se všechno zakázalo.

Je nepochopitelné, že lékaři aplikovali mRNA vakcíny lidem, o kterých nic nevěděli, neznali jejich zdravotní stav, anamnézu, zda netrpí autoimunitou

Martina: Lidé, kteří se nechali naočkovat, podepisovali informovaný souhlas, který byl ovšem souhlasem postaveným na vodě, protože byl velmi neinformovaný. Jak vnímáte, že aplikaci nějakých geneticky modifikovaných látek klidně zdravotníci aplikovali lidem na nádražích, supermarketech, bez jakékoli znalosti jejich zdravotního stavu, bez informace, jestli dotyčný člověk třeba v sobě nemá čerstvě vakcínu proti chřipce, nebo jestli se nechystal někam na cesty, a nemá v sobě má další vakcíny – břišní tyfus, žlutá zimnice, a nevím co všechno – což by už mohlo v krvi už udělat slušnou polévku?

Pynelopi Cimprichová: To je právě něco, co normální zdravotníci doteď nechápou – jak je možné, že se přistoupilo takovým způsobem k tomuto typu takzvané vakcinace. Protože normální to opravdu není. Normální je, že lékař, praktický lékař, nebo dětský lékař, má svého pacienta, a zná ho dlouhodobě, zná jeho anamnézu, ví, co si může dovolit, ví, jaké může mít rizika, dívá se na něho, jestli je na tom nějak špatně. Měla jsem třeba kamarádku, nebo mám, která týden po tom, co prodělala covid, šla na tuto injekci, což mě mrzí, přestože jsem jí to rozmlouvala, a měla samozřejmě cytokinovou bouři, a říkala, že to odnesla podstatně hůř než samotný covid. Ale není divu. To se prostě nedělalo. Dříve bylo důležité, aby byli lidé úplně zdraví, než půjdou na vakcinaci, a bylo by nejlepší, kdyby v jejich okolí, v rodině, byl taky každý zdravý.

Martina: A v chřipkových epidemiích se nesmělo očkovat proti chřipce.

Pynelopi Cimprichová: Přesně tak.

Martina: Od určitého data, není-liž pravda?

Pynelopi Cimprichová: A ještě se dělalo, a co se nedělá, jak se dříve očkovalo? Když se píchlo, tak se z žíly jemně natáhla krev, a když to nešlo, tak se aplikovala další injekce, protože takovým způsobem to bylo zakázané. Dneska už všechny tyhle hranice padly. Proto si myslím, že je spousta takových problémů – i z tohoto špatného typu očkování. Dneska je všechno úplně jedno, hlavně když se to naaplikuje, a hlavně, když to každý pacient dostane. A je jedno, jestli má autoimunitu – protože si vezměte, kolik lidí má autoimunitní onemocnění – je jim to úplně jedno. Je to jedno, žádná kontraindikace tam není uvedena, pořád je tam jenom uvedena kontraindikace na účinnou látku, pokud má člověk nějakou alergii. Jinak nic.

Martina: Vy jste vystudovala farmacii, paní magistro farmacie, a použila jste tady před malou chvílí obrat, že normální zdravotníci dodnes nechápou, co nastalo s tímto druhem očkování za změny. Rozdělili se zdravotníci na normální zdravotníky, a na ostatní?

Pynelopi Cimprichová: Já bych řekla, že normální, kteří začali uvažovat nad tím, že nechápou, proč by se tento přípravek měl aplikovat. Navíc, když notabene viděli, že když jim přišli lidé z těch center naočkovaní s tím, že mají problémy, a začali vidět, že tyto problémy tam opravdu existují. A potom byli ti zmanipulovaní. Ti opravdu věřili, že toto očkování je takové, jako dříve, které přinášelo, podle toho, co jsme se ve školách učili, benefity. Ti šli opravdu touto cestou, a mysleli si, že to je z odborného hlediska fakt pravda.

Bohužel si nikdo nepřečte tu obyčejnou souhrnnou informaci o přípravku. Ona není obyčejná, je podstatná, a pro zdravotníka je to jediná stránka v SÚKLu, takže se na to každý může podívat, tím spíše, pokud je to přípravek, který byl úplně nový, a každý věděl, že to je experimentální. Tak si to tam najdu, a vsadím, že se vlastně spousta vyšetření při hodnocení nedělala. Tak proč bychom to pacientům dávali?

Martin Jan Stránský 1. díl: Sociální sítě vznikaly ve spolupráci s neurology tak, aby na nich byl závislý stále větší počet lidí

Martina: Pane profesore Martine Stránský, když jsme spolu mluvili před pár lety poprvé, tak jsi byl jedním z prvních, kdo u nás rázně varoval o dopadech nových komunikačních technologií na lidské zdraví. Řekněme, že dnes už se o tomto fenoménu u nás, i díky tobě, mluví více. Ale je to dost, vzhledem k tomu, jaké představuje tento fenomén riziko?

Martin Jan Stránský: Já si myslím, že dost to není, poněvadž jsme ještě nedospěli k fázi, ke které dospěly v řadě dalších zemí blízko nás, i daleko od nás, jako je třeba Francie, Anglie, Amerika, nebo Malajsie, nebo i Uganda, a tak dál, co se týká buď určitých restrikcí, nebo dokonce úplného zákazu mobilních telefonů, konkrétně mobilních telefonů hlavně u dětí. A to na základě určité neurologické evidence důkazů studií, které jasně dokládají, že se jedná o velice nebezpečný fenomén – toxickou drogu, dá se říci – která skutečně působí přesně všechno to, co jsi řekla na začátku pořadu – řeklas to krásně – a to jsou ty hlavní problémy, který teď vidíme. My tady, v České republice, se s touto debatou seznamujeme, ale teprve teď se to dostává do určitých legislativních kruhů, co se týče podvýborů v parlamentu, nebo myslím, že se o tom poprvé začalo, nebo začíná, mluvit vážně v České pediatrické asociaci, a tak dále. Takže budeme doufat, že dojde k nějaké akceleraci a k nějakým změnám.

Martina: Ty jsi vyjmenoval několik zemí, které jsou velmi vyspělé, a tvrdíš, že jsou právě vyspělé i v tom, že už nerazí všudypřítomnou digitalizaci. Čím to je, že, řekněme, ve Francii zakazují nosit dětem mobily do škol, v Americe už navrhují přístup k počítačům pro děti jenom pod supervizí, a my si pořád vedeme svou, a máme pocit, že to je nějaké znamení většího rozvoje?

Martin Jan Stránský: To všechno souvisí s místní kulturou. Některé země jsou autoritativnější – dejme tomu vezmeme Čínu, kde zakázali mobilní telefony ve školách, nebo videohry úplně pro všechny děti do 12 let – tam to dovedou. V Číně, když se něco zakáže, tak se to prostě zakáže, a víme, jak to dělají. Některé jiné země jsou k tomu, dá se říci, citlivější, a zakážou to na základě, v uvozovkách, zdravého rozumu. A my, jako Češi, jsme, myslím, byli trošku pomalejší, trošku alibističtější, trošku obezřetnější na jedné straně, ale na druhé straně tady máme oblíbené přísloví: „My to tady děláme takhle. Já to vím, takhle.“ Takže my, jako Češi, s prominutím, máme vždycky sklon vynalézt kolo, i když je to tady pár tisíc let, jestli ne víc, a právě proto to u nás trvá déle.

Za druhé, my máme i politický systém, který, podle toho, jak je strukturován, garantuje neúspěch jakýchkoliv změn. Máme příliš moc politiků, příliš moc lidí mluví do všeho, poněvadž my to takhle děláme, a každý z nás to ví nejlíp. Takže když začneme s tím, že u nás malá obec, 300 lidí, má sedm zastupitelů, a v Londýně jeden zastupitel zastupuje 75 000 lidí, tak to je metafora. A pak tady máme koalice, horní komoru, dolní komoru, různá ministerstva, a tak dál, takže si představte, že prosadit zákon, regulaci, nemusí být úplně nejlehčí. Jenže toto je lehké, a to je právě to, co mě trošku zaráží, že se tady jedná o naše děti, a o fakta.

Česká lékařská komora je dysfunkční. Je vedena člověkem, který nedělá nic pro zvýšení prestiže lékařů, a dělá z ČLK odborovou organizaci.

Martina: Ty jsi teď hovořil o tom, jak máme, řekněme, zbytečně robustní politický systém, a je těžké prosadit nějakou změnu. Ale abych řekla pravdu, tak já nevidím ani armádu odborníků, kteří by říkali ve školách, kteří by chodili, dělali besedy, kteří by varovali rodiče, kteří by psali do novin – tak jako to už léta děláš ty – a říkali: „Dejte si pozor. Jedná se o vaše děti. Jedná se o jejich rozum, o jejich vývoj, o jejich zdravý vývoj.“ Já je příliš nevidím. Je jich dost? Je jich víc?

Martin Jan Stránský: Myslím, že je jich čím dál tím víc. Ale tady ses dotkla velice důležité věci, a to, že obecně řečeno, v této zemi, i v souvislosti s naší minulostí, tito odborníci tady nejsou dobře zorganizováni mezi sebou. Tady, v této zemi, nefunguje v tom správném smyslu slova elitní zdravotnictví. Pokud je někdo respektován, tak jsou i odborníci, kteří se pořád drží stranou, nebo dokonce této osobě v určitých situacích i závidí. Je tady strašně moc žabomyších sporů o tom, kdo vede kterou nemocnici, kdo vede kterou komoru, kdo dělá tohle. Máme naprosto dysfunkční Českou lékařskou komoru, která je vedena jedním a tím samým člověkem, který nedělá vůbec nic pro to, aby zvýšil prestiž lékařů, ale využívá svou pozici, aby z toho dělal nadále odborovou organizaci, což je tradice po Davidovi Rathovi. Takže tady ani není sounáležitost – lepidlo mezi námi všemi zdravotníky –, která by byla garancí, že začneme v určitých situacích – a toto je jedna z nich – táhnout okamžitě a rychle za jeden a stejný provaz.

Martina: A kdo myslíš, že by měl v tuto chvíli zasáhnout? Vím, že už je stále více praktických lékařů, kteří říkají rodičům školáků: „Vaše dítě špatně spí. Vaše dítě je bledé, je anemické. Vaše dítě se neumí soustředit. Vaše dítě má potíže se sebekontrolou, se sebeovládáním,“ a dají to do spojitosti s tím, jak dlouho ho necháváte u počítače a s mobilem – má mobil na noc u sebe, a tak dále. Kdo by měl tedy teď zasáhnout? Rodiče? Školy? Nebo opravdu zákon, který by řekl: „My vám to, děti, prostě zabavíme direktivně.“ Jako v Číně?

Martin Jan Stránský: Kdo by měl zasáhnout nejvíc, jsou rodiče, poněvadž ti za všechno můžou, ti to dětem dali, někdy v dobré vůli, někdy si myslí, že tato technologie skutečně něco dobrého přináší, a všichni ostatní to mají, takže moje dítě bez toho nemůže být, a tak dál. Takže tam musí být edukace rodičů. A kdo tuto edukaci udělá? Média už ji začínají dělat dostatečně. Teď už se o tom skutečně píše mnohem více než před pěti, deseti lety, a kdo absolutně pořád selhává, jsou lékaři – od ministerstva zdravotnictví a ministerstva školství až dolů – tam už by měl být stoprocentně robustní dialog o tom, ne jestli, ale kdy, a přesně co, se začne regulovat, a do kdy, a ministerstvo školství. A samozřejmě Česká pediatrická akademie by toto měla vzít za své hlavní téma, a vydat jasné stanovisko tak, jak to udělala Americká akademie pediatrie, nebo Světová zdravotnická organizace, kde jasně dávají najevo rizika, a doporučují A, B a C.

Martina: A profesore, Martine Stránský, ty jsi řekl, že rodiče stojí za vším. Ale oni jsou mnohdy opravdu rukojmími třeba školy, protože školy stále vnucují přítomnost dětí u mobilů, nebo u počítače, protože skrze něj zadávají úkoly. Já už nemám žákovskou knížku, i já musím být na počítači, abych zjistila, jak si synek vede ve škole. Takže, bych někdy řekla, že jsou rodiče v sendvičové tlačenici, kdy zespoda na ně tlačí dítě, protože mobil chce, a shora tlačí škola, protože dává dítěti za pravdu.

Martin Jan Stránský: Ano, je to samozřejmě tak. Já jsem se zmínil o tom, že kromě ministerstva zdravotnictví tam musí hrát velice důležitou a pozitivní roli ministerstvo školství, a mělo by vydat směrnici učitelům a školám, co ve třídě má být, a co tam být nemá. Ale suma sumárum, myslím, že všichni víme, že kdyby se rodiče začali zajímat, a aktivně protestovat proti určitým věcem, a šli do školy, a mluvili s ředitelem školy – ať je to soukromá, nebo státní škola – tak by to mělo obrovský vliv. Moje zkušenost je taková, že v naší zemi už je spousta škol, které mobily zakazují. Některé to udělaly jen tak, některé to udělaly přes diskusi s rodiči, a s ostatními, některé do toho byly nuceny, některé nevěděly, proč to udělaly, ale víceméně se to začíná dít, a hybným motorem jsou tak či onak rodiče. Takže já si pořád myslím, že tady je centrem skutečně rodina, rodiče, kteří o tom můžou rozhodovat nejvíc.

Koukání do mobilů a počítačů působí na děti jako toxická, ničivá droga, jako heroin. Velká dávka může zabít tím, že se dítě zabije samo, nebo propadne depresi a následně šikanování.

Martina: Ale přesto nechápu jednu věc: My jsme to tady už zmiňovali, tuším, posledně, že stanovisko Světové zdravotnické organizace a Americké pediatrické akademie zní: Žádný počítač pro dítě, žádná obrazovka pro dítě mladší dvou let, od dvou do pěti let hodinu denně, a od pěti do patnácti let maximálně dvě hodiny denně. A zatímco my jsme v době covidu měli tendenci poslouchat WHO naprostou slepě, mazaly se profily, mazaly se youtubové kanály se zdůvodněním, že vysílají informace v rozporu se stanoviskem WHO. Lidé, lékaři, kteří hovořili na základě svých zkušeností, ale v rozporu se stanoviskem WHO, byli prakticky kriminalizováni, a teď tady najednou něco řekne WHO, a my to odsuneme, a nevěnujeme tomu vůbec žádnou pozornost. Rozumíš tomu?

Martin Jan Stránský: Já tomu rozumím. Zase jsme u toho, ve které zemi se to děje. Když jsme tady měli covid, tak si asi všichni dobře pamatujeme, že ve večerních zprávách v diskusních pořadech byl neskutečný počet, v uvozovkách, odborníků, kteří mluvili o tom, co se má dělat, jestli se mají nosit masky, a tak dál, a vůbec nikdo se neshodl na ničem. „My to tady děláme takhle.“ Nebo: „Já to v nemocnici vidím takhle.“ Ale to prostě není medicína, to je názor. Medicína se má dělat na základě takzvané evidence-based medicine, to znamená, že se udělá správný průzkum, rozdělí se subjekty na dvě části, jedna dostane něco, druhá to nedostane, a pak, aniž by lékaři věděli, co kdo dostal, se to sečte, odečte, a víme, co funguje, a co nefunguje. Americká pediatrická akademie a Světová zdravotnická organizace to udělaly, ví to, a ti lidé a země, které se tím živí, když chtějí, to poslechly. My jsme se tím řídili, když jsme chtěli, co se týče jiných stanovisek. Ale tady, co se týče té technologie, jak jsem řekl na začátku, jsme trošku kulturně a společensky laděni jinak.

A druhá věc je, že mobilní telefony jsou víceméně spjaté s určitou představou, která je úplně jiná, než je představa o tom, že chytím nějakou, v uvozovkách, smrtelnou nemoc, kterou můžu dokonce vidět v laboratoři, a tak dále, a můžu na ni zemřít. Lidský mozek se mnohem více boji ztrát než čehokoli jiného. Vlastně upřednostňuje to, že ví víc o tom, co ho může okamžitě zabít než cokoliv jiného. Takže v době covidu, a v době těchto debat, jsme poslouchali, jako normální lidé, trošku víc, poněvadž jsme cítili, že tato hrozba byla akutnější – což byla – byla jiného formátu. A tady se jedná o další hrozbu, ale na základě toho, že se jedná o technologii, která drasticky a celosvětově za posledních 25 let zdeformovala naše priority a transformovala společnost.

Martina: Já bych řekla že – a to je zase můj osobní názor – že systém evidence-based-medicine je sice určitě systémový, nicméně má zase mezery v tom, že příliš nepočítá s originalitou každého jednotlivce. Ale toto teď odložme stranou. Tady šlo spíš jenom o to, proč někdy posloucháme, co řekne WHO téměř slepě, a v jiných věcech je nám odborný názor Světové zdravotnické organizace úplně ukraden, řekla bych lidově. Ale pojďme se teď vrátit k tomu, že jsi řekl, že hybatelem musí být rodiče. My už jsme je mnohokrát informovali, ale přesto se tento problém vyvíjí tak, jako se vyvíjí technologie, jako se vyvíjí jejich přítomnost v dalších a dalších oblastech našeho života, a tak jako se vyvíjí závislost dětí na nich.

Takže si pojďme znovu říct, jak velké to představuje nebezpečí, a kam jsme se dostali. Začnu novou zprávou z letošního roku, studii, kterou vypracovali vědci z Národního ústavu duševního zdraví, že až 40 procent žáků devátých tříd základní školy vykazuje známky střední, až těžké deprese, a 30 procent známky úzkosti. Myslíš si, pane profesore Martine Stránský, že za tímto poměrně zásadním poměrem můžeme hledat nadužívání, a nesprávné užívání moderních technologií? Nebo je špatně svést na ně všechno?

Martin Jan Stránský: Já tady ve vší úctě budu opakovat, že co se týče této problematiky, tak já jenom tlumočím fakta. Toto není názor, to je prostě fakt. A tím pádem se s tím nedá debatovat jinak, než: Co s tím? Tady je naprosto bez diskuse prokázáno, na základě skutečně věrohodných studií, že k těmto problémům dochází, a to za druhé, na základě určitých, nejenom psychologických změn. A tyto změny jsou dokonce podpořeny fyziologicky, to znamená, že můžeme doslova vidět v mozku, že se tam děje něco, co se dít nemá. A zároveň se to děje právě v těch částech mozku, které ručí za funkce, o kterých jsme se tady bavili: Za gramotnost, za intelektuální schopnost řešit problémy, a tak dále. A to je v přímé souvislosti s počtem hodin, co dítě stráví před obrazovkou.

A to je to nejzajímavější: Viděli tyto změny, aniž by věděli, který mozek patřil kterému dítěti, a kolik hodin se koukalo do obrazovky. Takže to všecko sesumírovali, a je to naprosto jasné. A to je ve všech vědeckých publikacích, a dá se to jednoduše najít. Takže máme tady něco, co prostě funguje jako toxická ničivá droga, v přímé souvislosti s dávkou, úplně jako heroin. Když si vezmu málo heroinu, tak cítím tohle, když si vezmu víc, tak mám ještě větší euforii, když si vezmu strašně moc, tak mě to může zabít. A toto také může dítě zabít tím, že se dítě zabije samo, nebo padne do deprese, a stane se obětí šikanování, a tak dál. To už všecko známe. Máme tady něco, co pro děti funguje jako toxická droga. To je fakt, ne názor.

Sociální sítě vznikaly ve spolupráci s neurology tak, aby na nich byl závislý stále větší počet lidí. A toto pokračuje a stále se prohlubuje.

Martin Jan Stránský: Martine, podle tebe vytváření závislosti na telefonech, a na sociálních sítích, je stále vědomé? Protože když jsme se o tom bavili úplně poprvé, tak jsi upozornil na to, že sociální sítě vznikaly v součinnosti s nejlepšími neurology, aby působily právě na tato centra, jako třeba těžké drogy. Pokračuje tento trend? Nebo se zjistilo, kam to společnost a lidstvo vede? Vidíš u softwarových firem nějakou sebereflexi?

Martin Jan Stránský: U softwarových firem žádná sebereflexe není, protože ony potřebují vydělávat. A můžou vydělávat jenom tím, že budou prodávat stejné množství této drogy, a za odměnu dostanou víceméně údaje týkající se našeho soukromí. Takže naopak, tento trend se čím dál tím víc zhoršuje, poněvadž každá droga funguje úplně stejně: Člověk se s ní seznámí, pak je z ní nadšený, pak ji začne používat, a pak ji potřebuje čím dál tím víc. Nebo nějakou jinou formu, nebo mutaci.

Vidíme, co se děje třeba s kokainem, nebo s takzvanými street-drugs, s léky, které jsou teď v laboratoři přilepeny k sobě s drogou, aby vytvořily třetí drogu, a tak dále. A co se týče sociálních sítí, tento fenomén se vyvíjí zajímavým směrem: Dochází k většímu dávkování stimulů, a k odpadu jakéhokoliv, dá se říci, rozumu, či rozumné interakce. Příklad: Začali jsme s Facebookem, kde člověk musel číst, a dokonce i napsat pár vět. Ale to pak už nestačilo, už tam nebylo dost světýlek a atrakcí pro dopamin – což je ta látka v mozku, která jde nahoru, která nutí člověka, aby se vrátil zpátky na stránky. Takže se vymyslel Instagram, a pak byl WhatsApp, a pak došlo k úplné stupidifikaci, což je TikTok, tedy nejpoužívanější aplikace na zeměkouli v sociálních sítích – a to jsou pětisekundové, až párminutové klipy, kde se vůbec nemluví, kde už není potřeba žádné interakce, protože i to už je moc složité: Dej mi ten heroin hned a rychle a přímo do žíly!

Takže jsou tam absolutní pitomosti, s prominutím, jsou tam bizarní obrázky, a je to všecko strašně ploché, a není tam už interakce, ani reflex – reflexní chování tam není, ale je tam prostě stádové chování. My tomu anglicky říkáme „dumbing down“ (snížení obtížnosti, zjednodušení, zpřístupnění většímu počtu lidí). Každá verze, generace těchto sociálních sítí nabízí víc světel, víc stimulů, míň přemýšlení a dialogu. Takže teď to kleslo až sem. Zatímco samozřejmě dolují data lidí, a hlavně dětí.

A teď se to dostalo do situace, že jak Evropská unie, tak i určité státy ve Spojených státech, založily soudní žaloby na tyto firmy, že už přímo překročily hranici zneužívání dětí, že už je to tak návykové a že už mají tyto algoritmy, počítačové programy tak dobře vymyšlené, že stimulují dítě až tak, že je to skutečně nezdravé, a skutečně to zneužívá soukromí dětí. Což je sice dobré, ale pro mě je to trošku morálně absurdní, poněvadž je to, jako kdybychom se rozhodli: „Dobře, tak tedy víte co? Nedovolíme dětem, aby měly samopaly, ale dovolíme jim jenom, aby měly kolty.“ Nebo: „Nedovolíme jim, aby koupily litr vodky, ale jenom, ať si sem tam dají malého panáka.“ A to je pro mě zajímavé, že tato debata o tomto neuvažuje, neuvažuje o absolutním zákazu všech mobilních telefonů, pro všechny děti. A tečka, konec.

Martina: A nejde ke kořenům.

Martin Jan Stránský: Ano, poněvadž takhle jsme vlastně žili 200 000 let. Až do roku 2000 nikdo neměl iPhone, který, jestli se nemýlím, byl vynalezen na začátku, nebo na konci devadesátých let, a nepronikl do civilizace dříve, než během posledních pětadvaceti třiceti let. Ale absolutně každý člověk, který se narodil v tomto období, si vůbec nedovede představit, že lidstvo vzniklo na zeměkouli bez iPhonu.

Martina: A je to pro děti poměrně zásadní statusová záležitost.

Martin Jan Stránský: Absolutně.

Helena Neumannová 3. díl: Můžeme si pomoci udělat svůj malý svět, abychom se nemuseli rozčilovat, že nás řídí lidé, kteří nemají o naši zemi vůbec zájem

Martina: Pojďme se ještě podívat na rozpor, který si v poslední době čím dál víc uvědomuji, že dřív to byla tak trošku západní medicína, konvenční medicína, proti tak zvané alternativní, nebo přírodní, řekněme. Můžeme to říct. A teď najednou tu vidím další pukliny, mám pocit, že proti sobě trošku stojí někdy i čínská medicína proti ajurvédské, a ty obě stojí proti třeba té české tradiční, slovanské naturopatii, o které teď tady mluvíš ty. A to nyní ještě nepřineslo nikomu nic dobrého.

Helena Neumannová: Absolutně máš pravdu. A to je třeba ten důvod, proč já s pokorou jezdím do arabského světa, abych dělala dobré jméno a renomé naší zemi a naší vědě, a reprezentovala právě naše krásné výsledky, a nejenom naši levanduli chodouňskou, ale i ty byliny, se kterými teď začínáme pracovat, viz třeba pro atopiky. Budeme pracovat s farmou Romany a Lukáše Krejzových z Orlických hor, kde jsme zjistili, že jsou úžasné biodynamické látky v pohance a bioovsi. A biooves a biopohanka jsou tisíce let prověřenými plodinami, které dokážou pomoct s obrovskými záněty na kůži, s dermatitidou, s lupus, samozřejmě psoriáza, lupenka.

Evropa je předrogováná jako Amerika kvůli síle peněz farmakomafie, přitom má nesmírné bohatství tradičního bylinkářství

Martina: Spousta rutinu tam je, takže…

Helena Neumannová: Ano, ano. A je to fantastické, jak vlastně i holky na vysoké škole, ty docentky to baví, když vědí, že to je něco, kdy český zemědělec nebude bojovat o korunu dvě na kile pohanky s Polákem, ale on bude součástí vědy. On bude reprezentovat tuhle zemi při léčbě atopických ekzémů v Emirátech. A o to mně jde. Já chápu, že se ajurvéda a čínská medicína dostala do Evropy. Protože Evropa začala být stejně overdruged, já použiji to slovo, promiň mi to, absolutně předrogovaná a přelékovaná jako Amerika a jako další země. Nemohlo dojít k ničemu jinému. Já jenom říkám, že když už jsme tací, že sem vpustíme farmakomafii, protože má obrovské peníze na marketing, vpustíme sem ajurvédu a čínskou medicínu, tak si přece proboha nenecháme zahubit bohatství, dědictví, evropské bylinoznalectví. Protože proč Švýcarsko není v Evropské unii? Jedním z důvodů je právě to, že švýcarské kapky stojí 6 000 Kč, a nikdo se s tebou ani nebude bavit, protože na té etiketě si přečteš, že umí tohle, tohle, tohle. A moje kapky umí desetkrát víc, a nesmím to říct. Stojí 3 500 a lidem přijdou příliš drahé. Přestože biorůžový olej z Bulharska, litr stojí 350 000 Kč včetně DPH, tak můj litr oleje má větší hodnotu, co do výzkumu a prokazatelných látek, ale Čechům jej prodáváme v bioesenciálním olejíčku pod cenou. Aby se mohli léčit. To neznamená, že když pojedu do Emirátů, neřeknu si o částku, která je adekvátní k tomu, co jsme dokázali s vědci a lékaři.

Martina: A nepřijdeš tím pádem o další důležitou věc tvého podnikání, to jest ta země původu? Pokud vím, tak když se někde objeví velké peníze, tak to chtějí všechno schramstnout, a nemyslím si, že by někde v Emirátech trpěli nějakým sentimentem, že tam dají českou vlaječku.

Helena Neumannová: Tak, a na to, na co nejvíce hrdá, že já tam jezdím už pět let a nepodlehla jsem velkým penězům, nepodlehla jsem těm privátkám, které tady realizují další firmy, které dneska na to dojíždí a budou dojíždět, a všude hlásám: „Chcete Levandula bohemia a naše tradiční slovanské byliny pod touto značkou? Nebo chcete poznávat jenom léčbu těžkými indickými oleji z ajurvédy?“ Protože tam když skutečně navštívím svého kamaráda v nemocnici, prestižní klinika, tak všude jsou indičtí lékaři. A je jedno, jestli jedeš Kuvajt, Katar, Abú Dhabí, Dubaj. Všude jsou Indové. Co si Ind s sebou přinese? Samozřejmě že ajurvédický olej, ajurvédickou medicínu, a tak dále. A já říkám, vy jste nejbohatší oblast světa, chrlíte tady obrovské peníze, říkáte, že chcete to nejlepší, a vy neznáte tradiční slovanské bylinoznalectví? Vaše chyba. A oni na to začínají slyšet, a vypadá to, že se nám zadaří skutečně podpořit Levandula bohemia. A proto ty české rodiny, a dneska i bulharské a polské, se mnou chtějí spolupracovat a Slováci, protože oni cítí, že tam nejezdím pro peníze, ale primárně proto, aby se sakra vědělo, že nejenom Švýcarsko, ale i my máme fantastické lázeňství, fantastickou naturopatii a skvělou vědu.

Martina: Tak ses rozčílila. Ty jsi říkala, podpořit slovanské bylinoznalectví. Jaké má kořeny? Z čeho vlastně čerpáš?

Helena Neumannová: To je velice zajímavá otázka.

Keltové byli takoví předskokani slovanského bylinoznalectví, a v Británii mají skoro každý měsíc nový dokument, co se o nich zjistilo nového

Martina: Protože já jsem teď viděla, jak jsi třeba v Itálii nesmírně váží, a v jedné lékárně je taková jedna kniha, celé to je v takovém sarkofágu, a v té knize jsou původní receptury dominikánských mnichů, a pak je tam takových šest ampulek, zašlých, vypadá to, jako by je tam zapomněla Angelika du Plessis-Bellière, a tam je k tomu prostě celá ta legenda, že oni stále pokračují stejnou technologií. Tak k jakým kořenům saháš nyní?

Helena Neumannová: Já se tedy musím přiznat, že když vidím, jak málo stále víme o Keltech, kteří jsou vlastně předskokanem tradičního slovanského bylinoznalectví, tak mě až děsí s novými výzkumy, a já jsem to tady říkala, asi v květnu jsem tady byla, kdy na BBC i v dalších dokumentárních pořadech, kanálech, vidíš každý měsíc nový dokument, a s každým měsícem přijde nová zpráva o tom, co se zjistilo o Keltech, neznámé prameny, čili oni jsou opravdu těmi lasery do těch hrobek, do těch míst, do těch nalezišť, a přináší nové a nové zprávy. A mě neskutečně potěšil pan Václav Cílek, byla jsi svědkem, kdy jsi nás koneckonců seznámila ty, a pro mě to byla neskutečně dojemná chvíle, já si ho hrozně vážím a říkám, že každý kámen v této zemi miluji díky Václavu Cílkovi, jeho práci a péči o naši zemi.

A já jsem vlastně po skončení toho nádherného setkání u nás v Levandulovém údolí s tebou a s Václavem a s dalšími hosty, tak jsme seděli s Václavem a on říká: Víš, já mám takové schované receptury a různé jakoby bylinno-znalecké slovníky a já jsem teď pochopil, ty jsi ta bláznivá vlastenka, která to musí dostat do rukou– pojďme to spolu sepsat. A já jsem úplně zkoprněla, protože já si samozřejmě to, co mám ze Sudet, díky doktoru Hájíčkovi, který tady otevřel u Václavského náměstí špičkovou rehabilitační kliniku, že se navrátil po dvaceti letech ze Švýcarska, kde pomáhal právě nechat vzniknout prestižní kliniky a rehabilitační centra se znalostmi našich předků, tak takhle já si hájím ty svoje receptury ze Sudet a od babičky Jáji a z dalších a dalších míst, protože tím, že jsem jezdili farmářské slavnosti, tak jsme se skutečně dostali k nádherným recepturám, které by skončily v kamnech, nebo někde prostě možná na skládce.

Ale on mě fascinoval tím, že on sám říká, mně se líbí na tom tvém příběhu, že já si myslím, že ten šaman si tě totiž vybral proto, že ty sem netaháš ayahuasku a žáby, ale ty jsi se rozhodla jít ke kořenům předků. A on to musel cítit. A Václav něco ví o indiánech a o těchhle věcech, protože sám má tyto zkušenosti. A já jsem se úplně začervenala, protože jsem pochopila, to je to, co já nikdy do médií nikdy neřekla, u tebe to tady říkám poprvé, to byl ten důvod, kdy on mi po mém odchodu z Amazonie řekl, přijde tvůj čas a ty najdeš sílu, obrovskou sílu pomoci tvým lidem z tvé Mekky a z bohatství tvé země. Já jsem vůbec nechápala, co mi říká. To teď překládám z lámané španělštiny, kdy mi můj tehdejší partner překládal, protože jim rozuměl trochu, ale takhle nějak to bylo.

A ten Václav, aniž by o mně věděl cokoliv, tak to takhle řekl. Já jsem úplně zkoprněla. Protože všichni novináři vždycky ze mě tahali, Helenko, řekněte nám trošku, jak to tam bylo, a já jsem se vždycky zapřisáhla, že o tom nebudu mluvit. Protože já jsem se tam jela pouze podívat a ověřit, jestli naše medicína jde správnou cestou.

Martina: A?

Helena Neumannová: Bohužel nejde.

Martina: A naturopatie?

Helena Neumannová: Naturopatie, ta celostní, říkejme tomu celostní péče, skutečně dneska se říká cestou funkční medicíny, ta rozhodně ano. Protože prostě pospojuje péči o mysl, tělo a duši. A to je to nejcennější

Nemůžeme už využít všechny receptury z dávné minulosti, jednoduše i proto, že jsme do půdy napumpovali spoustu svinstev

Martina: Přesto člověk doby Hildegardy von Binden, abatyše, byl jiným člověkem po všech těchto stránkách, tělo, mysl, duše. Ona také sepsala mnoho receptur, mnoho můžeme najít v Matioliho herbáři a podobně, ale lze tyto věci třeba beze změny aplikovat na člověka dnešního?

Helena Neumannová: Beze změny určitě ne. A je to pochopitelně dáno tím, že jak už jsem řekla, my jsme si do té půdy vpumpovali příliš věcí, které tam nepatří. Jsou to mikroplasty, hormony, antibiotika, všude je chemie. V tom se právě s Václavem shodujeme, že říkáme, jděte za sousedem a řeknete mu, prosím vás, nehnojte si ty muškáty, ony budou pěkné i tak a budeme mít byliny, které bude možné jíst a pít, protože tam nebude to svinstvo v půdě, protože ta bylina bohužel chrání obrovské okolí, a vlastně vstřebává všechno to svinstvo. Ale víš co, já bych možná tady použila vlastně nové poznání, protože on je to špičkový, velice považovaný psychiatr, profesor Bessel A. Van der Kolk, který řekl, že pro léčbu nejen traumatu– on se primárně věnuje traumatu ve své vědecké práci celoživotní– ale v léčbě nejen traumatu, ale všech emočních šoků a toho všeho, co jsme si právě přivodili životem, který dneska žijeme, je potřeba zapojit tělo, mysl a duši.

A ono když se zase napojíme na Candace Beebe Pert, slavnou vědkyni americkou, která málem dostala Nobelovu cenu za objevení neuropeptidů, kdy ona řekla jako první, dobře, páni vědci, když chcete vědět, co je ta duše, a ona tehdy řekla, jsou to tyto neuropeptidy, my už dneska víme, jsou to neurony, neuropeptidy a neurotransmitery, díky těm výzkumům špičkových analýz, ale já bych řekla, že když si máme lidsky říct, má-li každý náš orgán a pochod v těle svoji mysl a paměť, pak přeci není nic jiného potřeba, než tu mysl a paměť každého orgánu vyživovat tak, jak mi nejlepší mé svědomí, znalosti a rozhled dává možnost, nebo nabízí. To znamená, když vím, že se rodí příliš mnoho dětí s ADHD a dalších prostě poruch, které vůbec nejsou jednoduché, a ty maminky kolikrát by potřebovaly více péče než tyto děti, protože ony jsou vlastně geniální, ty děti, jak říká Jaroslav Dušek, a nejenom on, spousta psychiatrů se k tomu váže, anebo přiklání, ony nám přináší určitý dar do života, protože vidí ten svět jinak, tak ale pojďme pracovat i na tom, abychom tu půdu do budoucna ochránili.

A teď zase jsme u toho. Ajurvéda, odkud přichází ajurvéda? Z Indie. Která část planety nejvíc infikuje tuhle planetu svinstvem a bordelem? Indie. A jsme u toho. Čína. V jedné kádi barvíš modré džíny, v druhá kádi vzniká čínská medicína. Tak to je. To je realita. A my si to sem vozíme s tím, že zachraňujeme lidské životy. Když už bychom šli takhle úplně do jádra pudla. Vedle toho máš šanci naprosto ověřeně mít z Evropy produkt, bio-certifikovaný produkt, kdy máme velmi přísné kontroly těch paniček, co jsi říkala, které se probudí na jaře, protože je sluníčko, tak jedou do terénu, a když je zima, tak jezdí do těch manufaktur a dělají nám: „Tytyty, takhle to musí být. Máte výklepnu vajec? A máte tohle, a máte támhleto?“ Tímhle vás nebudu zatěžovat, to je velká legrace. Tak právě tyto etikety slouží k tomu, abychom se aspoň trochu chránili před tím, kdo lže a kdo tvrdí pravdu, že tam v tom produktu je jenom to nejlepší.

Martina: Teď by se mohlo zdát, že jsi tak trochu řekla, že ty produkty, které dostaneme z indické ajurvédy, nebo z čínské medicíny, tak nemusí být vždycky kvalitní, ale ony také asi někdy mohou. Věnují se tomu mniši, vyrábí mnohé produkty v klášterech a má to určitě i takovou tu biodynamickou sílu, velmi dobrou. Ale řekni mi, opravdu všechny léky, které potřebujeme pro naše nejčastější choroby tady u nás v Evropě, nebo u nás ve střední Evropě, najdeme tady u nás? Protože občas se říká, kurkumin, ten je ale opravdu výborný na mozek, má antirakovinné účinky, jsou tady léky, které velmi pomáhají s imunitou a tak dále…

Helena Neumannová: Třeba francouzský camembert…

Martina: Ano, poslouchalas, poslouchalas, a resveratrol ve víně….

Helena Neumannová: Jasné. Podívej, rozhodně nejsem ten člověk, který by říkal, nevař si zázvor, když přijde chřipka. Ale zase jak zjistíš na ploše v jakémkoliv Tescu, Kauflandu, nebo cokoliv, že ten zázvor je v biokvalitě? U produktu, který pochází z tvého nejbližšího okolí, tedy z Evropy, to aspoň máš šanci zjistit.

Martina: Čím ho tedy nahradíš?

Helena Neumannová: Dobře. Tak zrovna zázvor nahradíš úplně jednoduše kombinací lípa, rakytník, levandule, že ano. Budeš si dělat tyhle tři byliny a jsi zdravá za čtyři dny. Mimochodem konopí s levandulí přinese tu horečku samo, protože vyčistí detoxikace, které dělá, tu detoxikaci organismu, a projdeš horečkou, anebo potřeš syrovou bramborou chodidla a zápěstí, tak jako to dělaly babičky, a horečka je do dvou dnů pryč. A co Priessnitz, proboha? Jako kdybychom neměli Priessnitze. Jako kdybychom neměli Kneippa. Zase jsem u toho. Nepoužíváme hydroterapii a obklady. Vždyť vzpomeň na kostival, kaštan na bolavé koleno. A jsme u toho. Já jenom říkám, že stoprocentní ajurvédické produkty jsou i kvalitní. Moje sestra studovala ajurvédu v Kérale, a já s pokorou vzhlížím k tomu, co si přivezla za znalosti, a neustále se dohadujeme a diskutujeme nad tím, jak pomoci konkrétnímu člověku, když mu něco nezabere. Ale já vždycky tvrdím, a za tím si stojím, že daleko lépe se mi ověří mateřídouška z Břeclavi, nebo třeba i z Rakouska, než prostě jeden klášter v Indii, o kterém nevím zhola nic. Protože prostě nemám šanci tam dojet a zjistit, jestli je to tedy klášter, nebo to není klášter. Ty to poznáš z hinduistického písma? Já ne. A překlad, pardon. Kdyby jsi viděla, s kolika podvodníky v Indii jsme jednali, kteří řekli, že chtějí dovážet naše produkty do Indie, a nakonec se z nich stali pouze vykradači know-how. To bych tady mohla vyprávět pohádky tisíce a jedné noci.

Teď na podzim je nejlepší levandule, máta, ostropestřec, rakytník a heřmánek, bylinky které podpoří vnitřního lékaře

Martina: Podívej, já tady nelobuji za dovoz něčeho, co nám roste na paloučku před domem, vždycky je to lepší. Dokonce jsem jednou byla na vycházce s jedním bylinkářem, a vlastně jsme si měli každý měli utrhnout bylinku, která se nám líbí, a on podle toho identifikoval, co nám nejspíše je. A docela se trefil.

Helena Neumannová: No jasně. Tělo si jde automaticky, to je jasné.

Martina: Ono se říká, že když se vám ty bylinky opravdu nějak hodně nelíbí, anebo vám nevoní, tak pravděpodobně nejsou úplně správně indikované. Protože pokud máte třeba něco se žlučníkem, tak vám i ten puškvorec bude chutnat, protože přesně tuto hořčinu v tu chvíli potřebujete. Pověz mi, teď tedy rady. Protože už jsme v listopadu, nebo říjen, listopad, jak vysíláme naše povídání, všichni máme nabouranou imunitu. Teď chci stručné a rychlé recepty, jako je snadné vzít si ibubrufen.

Helena Neumannová: Jo, jo, jasné. No tak podívej, určitě musíš podpořit svůj mikrobiom právě pro tvorbu imunity a toho vnitřního lékaře. Takže máš na výběr. Máš skvělou levanduli, máš skvělý ostropestřec, máš skvělý rakytník. Máš skvělý heřmánek, máš skvělý lipový květ. Máš ale i skvělou mateřídoušku a máš skvělou mátu. Máta je skvělý detoxikátor, navýší ti stejně, protože má velký obsah terpenů a flavonoidů jako levandule, takže navýší ideálně spolu, kdyby to bylo, to tedy nemáme, to ani nelobuji za nás tady, kombinaci, máme zvlášť mátu, máme zvlášť levanduli, ale opravdu dokážou opravdu fantasticky zvednout hladiny hormonů v mikrobiomu.

Martina: A co když někdo si půjde tyto bylinky koupit do lékárny?

Helena Neumannová: Tak jednoznačně v biocertifikaci. V biokvalitě, to je léčivá bylina, zbytek jsou kytky, jak jsi správně řekla, ač kytky neléčí, kytky nám tak maximálně voní. Čili na kůži možná, ale rozhodně ne in vitro. A pochopitelně, prosím, sanování, procházky, pohyb na čerstvém vzduchu, koupele, hydroterapie, zábaly, i ten Priessnitz a Knneip jsou prosím pěkně našimi předky, a já je ctím, my je děláme, respektujeme, realizujeme a doporučujeme. Protože jsou fantasticky úspěšné.

Martina: A když někomu teď před Vánocemi dochází energie, dochází mu síly, když vyjde do města, tak začne trpět panickými atakami z lidí, a místo aby se na Vánoce těšil, tak se jich drobně děsí, co bys doporučila na toto?

Helena Neumannová: Tak tam 100% levandule chodouňská, proboha, je to klenot, opravdu, to že se poštěstilo mít takovouhle bylinu, která je světovým unikátem, je deset polí na světě s levandulí lékařskou, a tahle levandule lékařská je prokazatelně vědecky nejlepší na světě co do léčivých látek. Čili, my už za tři dny máme klienty, kteří spí. Máme klienty, kterým odchází deprese a úzkost. Zlepšuje se jim imunita, i vlastně celkově, řekla bych, vitalita. My záměrně používáme ten „claim“ klidná mysl, veselý mikrobiom, protože prostě víme, že je to pravda. Že to funguje, že to má skvělé výsledky, a jsme na to nesmírně hrdí.

Většina bylin – kromě snad třezalky a několika dalších málo používaných – tak většina bylin může být kombinovatelná s léky a léčivy, a často je dokonce podpoří

Martina: My jsme se tady bavili o výsledcích studie vědců Národního ústavu duševního zdraví, že až 40 % žáků devátých tříd základní školy má známky střední až těžké deprese. A to především dívky. Zabere to i na děti?

Helena Neumannová: U dívek stačí bohatě, když rodiče nemají na non-stress kapky, které bohužel stály obrovské peníze, ten vývoj a výzkum, stačí bohatě dvě lžičky na půl litru, sedmdesát stupňů teplota vody, hlavně to dodržet u jakéhokoliv čaje v biokvalitě, protože potřebujeme tuto biodynamiku dostat do těla, uvařit večer levandulový čaj a aplikovat esenciální olejíček na vnitřní zápěstí a spánky. Je to zázrak.

Martina: Počkej, jestli mi pak budou lidé psát, no, tak vám píši ve čtyři ráno, a zázrak se nedostavil. Může to na někoho nefungovat? Jsou lidé, kteří jsou prostě tak odolní, že na ně tyto léčivé bylinky prostě nefungují?

Helena Neumannová: Nebudu říkat, že to nefunguje, ale funguje to na některé lidi mnohem déle, než by mělo podle těch výzkumů, které jsou nám k dispozici a podle těchto klinických studií. I s těmito lidmi pracujeme, a bohužel jsou to lidé, kteří mají dalších x problémů, které je potřeba řešit. Ale oni to třeba napíšou až v druhém mailu.

Podotýkám, my máme například na info Levandulové údolí zdarma poradenství. To znamená, mně chodí skutečně emaily od lidí, kde oni stručně popíšou, co jim je, nebo případně co jim bylo diagnostikováno, a my víme, že pravděpodobně… A ptáme se, berete tyto léky, nebo neberete tyto léky, protože nejčastější otázky jsou: „Paní Helenko, my bereme tento lék. Můžeme tuto bylinku?“ Prosím vás, většina bylin, kromě snad třezalky a deseti vybraných bylin, které jsou z toho břehu bohyně Hekaté – a s těmi tady málokdo pracuje, protože si na to netroufá – tak většina bylin může být kombinovatelná s léky, či léčivy, že zase ten lékařský slovník, něco jsou léčiva, něco jsou léky, protože nemají nežádoucí účinky, ba naopak, například levandule podněcuje vlastně vliv toho léku a jeho účinek. Jo. Což my bychom si ani nepřáli, ale děje se to.

Martina: A co když někdo bere častý lék na tlak a k tomu si dá tu bylinku, která by mohla pak způsobit to…

Helena Neumannová: …že se sníží příliš.

Martina: Že se nám nějak svalí.

Helena Neumannová: Chápu. Já vždycky říkám, dobrá, když víte, že jdete experimentovat, chtěli byste postupně chemický lék nahrazovat bylinkami, snižujte dávku léku, lámejte klasicky na půlku, na čtvrtku, a když víte, že jdete experimentovat, vyzkoušejte si, že jste v klidu – když byste měl andělíčky, což se tedy vůbec nikdy nestává, ale když byste měl andělíčky, abyste se v klidu zastavil, díval se na jedno místo, jako klasická rada babská, a ono se to srovná. Protože, ono vlastně, co je práce s cirkadiálním kódem?

Práce s cirkadiálním kódem znamená, že levandule lékařská je královnou bylin, protože dopoledne to tělo připraví na vitalitu. Ona ho nakopne. A večer ho zklidňuje, už od odpoledne ho zklidňuje. Takže otázka: Mohu pít levandulový čaj dopoledne? Co když budu řídit? A já vždycky říkám, skvěle, budete se lépe soustředit, budete mít víc dopaminu, serotoninu a budete hezky koncentrovaný. Aha, já myslela, že budu spát. Jo, to jsou nejčastější otázky. Ale ta bylina, to je ten rozdíl mezi léky a bylinami, že byliny si dovedou poradit s tím, jak tělo má fungovat od přírody. Tam vrací to tělo. Zpátky úplně na začátek. Na start, tak jak jsme se narodili a byli jsme od přírody postaveni. Jenom v sobě máme příliš hnoje, včetně léků, z půdy, z vody, z jídla a stresu, a proto to trvá samozřejmě déle. Protože druhá nejčastější otázka je: A jak dlouho to budu pít? A moje odpověď zní: „Navždy.“

Martina: To uklidní. A jak dlouho tedy lidé, kteří mají vysoký tlak, protože to je taky epidemie, se mají léčit, čím?

Helena Neumannová: Levandule ho snižuje, stejně jako konopí. Konopí používali naši předkové na snížení tlaku, biokonopí je fantastická věc nejenom na snížení tlaku, ale i cholesterolu, ale právě levandule chodouňská má úplně stejné výsledky. To znamená, proto my jsme nakombinovali jako první vědecký tým, jestli si vzpomínáš, říkala jsem to tady v květnu, na to jsme byli nesmírně hrdí, že jsme nakombinovali biokonopí s biolevandulí v andělských kapkách, a v biokonopném oleji s levandulí chodouňskou, a tam se děje to, že my tím regenerujeme právě nervovou soustavu, a zároveň tím upravujeme pochody v těle tak, jak byly nastaveny. Snižujeme tlak, snižujeme cholesterol, opravujeme štítnou žlázu, opravujeme mikrobiom, zvedáme dopamin, serotonin, a děláme to se dvěma bylinami, které jsou neskutečně dynamické v tomto směru. Takže ty po deseti dnech užívání andělských kapek najednou zjistíš, že líp dýcháš. Protože ti líp funguje tělo. Nejenom, že líp spíš, nejsi nervózní a není ti blbě, ale ty líp dýcháš. Máš víc vitality při chůzi. To jsou prostě věci, já si vzpomínám, když uvedli čeští vědci Wobenzym. Vzpomínáš si na tu dobu?

Martina: Ano, ano. Dokonce i muzikál o něm vznikl.

Helena Neumannová: A já jsem Wobenzym brala, když jsem rodila, tak po porodu po mém synovi mně zkolabovala štítná žláza. A šla jsem za docentkou Liehmanovou, která věděla, jak jsem bláznivá, že nebudu brát žádné kortikoidy, hormony a tak dále, a řekla, dobře, Heleno, chcete si to vybojovat, vybojujte si to, jdeme do toho, jdeme do toho s minerály, jdeme do toho s rybami a tak dále, denně šest kilometrů jsem musela chodit ráno a šest kilometrů večer, abych rozpumpovala tělo. Bylo to úžasné, docentka Liehmanová si ze mě udělala takového toho klasického pokusného králíka, ale docentka Liehmanová způsobila, že jsem skutečně za osm týdnů ztratila dvacet kilo vody z těla. Které jsem nabrala v šestinedělí. Protože já jsem odešla z porodnice hubenější než před porodem, jsem vždycky byla hubená, a najednou jsem za šest neděl, si představ, že nabereš dvacet kilo vody. Víš, co to je s tělem? Únavový syndrom se ti rozjede, to můžeš až zemřít. Takže já jsem věděla, že je zle. A věděla jsem, asi to bude štítná žláza. Která mě už jednou v minulosti zlobila. To jsem zdaleka neměla tyhle byliny. To bylo jenom to, co bylo. To se bavíme mínus dvacet let. A docentka Liehmanová se mnou do toho šla, a tehdy mi řekla, a jestli byste svolila, nejmenší zlo pro vás, co do chemie, je Wobenzym– a je český. Zkuste to. A opravdu se mi ten metabolismus zrychlil i díky Wobenzymu. A stejným způsobem pracuje vlastně levandule chodouňská. Když bych to měla připodobnit.

Zamysleme se nad tím, jak si my vzájemně tady můžeme pomoci k tomu, abychom se denně nemuseli rozčilovat nad tím, že nás třeba řídí lidé, kterým je to fuk

Martina: Podívej, já tě tady rozhodně nemám za úkol dneska přesvědčit, že levandule chodouňská není takový zázrak, jaký si myslíš. Ba co víc, velmi ráda tomu uvěřím a budu ráda, když ty a levandule chodouňská bude pomáhat všem, kteří to potřebují. Protože, jak se zdá, ty sis tento úkol vzala na sebe, a nepovolíš a nepovolíš. A teď kolem Vánoc se to bude hodně hodit.

Helena Neumannová: Děkuji moc. A já bych strašně ráda zdůraznila na závěr, že to není opravdu jenom o té levanduli chodouňské, která mně asi byla dána z vesmíru, a já za to děkuji každým dnem, protože věř mi, když jsem sázela tuto třiceticentimetrovou bylinku, tak jsem zdaleka netušila, co sázím. A taky to trvalo deset let, než jsme došli tam, kam jsme došli, ale já bych znovu zdůraznila: Zamyslete se všichni, prosím, nad tím, jak si my vzájemně tady můžeme pomoci k tomu, abychom se denně nemuseli rozčilovat nad tím, že nás třeba řídí lidé, kterým je to fuk. Nebo lidé, kteří nemají zájem na tom, aby česká země byla ve světě vnímaná jako určitá prestiž. My sami si můžeme utvořit svůj malý svět, proto si asi trochu rozumíme, protože promlouváme k lidem, kteří možná smýšlejí podobným způsobem, nebo stejně, a je to opravdu i o tom, že ano, rakouské Alpy, tam to sviští. Já to chápu, nestojíte na lanovkách, ale přimlouvám se aspoň za jeden víkend o menší návštěvu českých hor, protože už čtvrtou sezónu české hory trpí a nemají klienty, stejně tak jsme trpěli všichni v létě, protože Pálava neměla hosty. Jižní Čechy měly méně hostů, my koneckonců také, snažte se, prosím, nejenom léčit se těmi úžasnými českými, nebo tradičními slovanskými bylinami, ale snažte se léčit i tím, že když víte, když jdete koupit dárek k Vánocům, tak třeba od českého řemeslníka, nebo designéra. Vás to zahřeje u srdce, že jste zase zvedli hrubý domácí produkt této země, ale hlavně jste zvedli sebevědomí svých dětí a nás všech, že jsme úžasný tvůrčí národ, a vždycky jsme byli.

Martina: Heleno Neumannová, máš srdce bojovníka, děkuji ti za to, že jsi se rozhodla vyrazit do boje s tím, aby nejenom levandule, ale každý člověk pochopil, že má svoji cenu. A že je zodpovědný sám za sebe. Díky moc.

Helena Neumannová: Děkuji i já a přeji krásný podzim a nádhernou zimu.

Helena Neumannová 2. díl: Pro zdravý život musíme vystoupit z role oběti žadonící „Pane doktore, opravte mě“

Martina: My jsme se tady bavili o nový objevech, o tom, že skutečně každý náš orgán má vlastně, abych tak řekla, svou hlavu.

Helena Neumannová: Ano.

Martina: Když to řeku úplně lidově, tak jsme se o tom bavili třeba s doktorkou Helenou Máslovou, a i s Milanem Calábkem, ale přeci jen to pro mnohé lékaře a pro část veřejnosti zní jako výplod nějaké partičky, která má za sebou prostě léčitele, není dost erudovaná, není dost vzdělaná, říkám to správně?

Helena Neumannová: Říkáš. Říkáš to naprosto správně, problém je, že celé této partě, která ráda dává Bludné balvany, a nebudu jmenovat další a další vědce a lékaře, kteří potřebují pouze tu hmatatelnou část světa, tedy to, co dokážou nahmatat, je potřeba zdůraznit, a na tom já, prosím, tedy velmi lpím, že jestliže je tady nějaká revoluce v medicíně 21. století, která je potvrzená napříč planetou Země, ať se podíváš na kterýkoliv kontinent, všichni se na tom shodují, někdo na to jde přes paměť, někdo na to jde přes neurovědu, někdo na to jde přes kvantovou fyziku, dneska máme bio kvantovou fyziku, biochemii a tak dále, biochemie je v podstatě jedna, řekla bych, z nejdynamičtějších věd současnosti, spousta mladých lidí ji chce studovat, a já když sedím s těmi docenty a vědci na Vysoké škole chemickotechnologické, tak oni, právě oni, se klaní těmto vynálezům. A říkají, to je neuvěřitelné, že zrovna v naší zemi máme takové možnosti pracovat s těmito bylinami, tak pardon, mám-li v rámci tohoto poznání světového něco zkoušet nového a prokazovat něco, tak já vůbec nevidím důvod, proč bych to měla dělat s chemickým shitem, který na epigenetiku nemá vůbec žádný vliv, ba naopak přináší pouze nežádoucí účinky, proč bych na to neměla jít s tisíci let prověřenými stromy, bylinami a naturopatií, někde v některých zemích používají slovo fytoterapií, které žádné nežádoucí účinky nepřináší, a jenom té epigenetice pomohou. Proboha, proč? Řekni mi jediný důvod.

Martina: Praktický důvod by byl ten, protože najednou bys byla uvěřitelnější, možná že by do tebe zainvestovala nějaká farmaceutická firma, no a další důvod, než praktický, mě nenapadá.

Helena Neumannová: Ano. A to, že jsou naše těla řízená klasickou fyzikou, ale také kvantovou fyzikou, pan profesor Rak by nám řekl, že my momentálně tu teď nesedíme, že. Já jsem tvé zrcadlení, ty jsi mé zrcadlení a naše duše, naše energie se spojily ve vesmíru a řekly, že si tady pokecáme. Tak já si troufám říct, že před tím naší vědci neutečou, stejně tak jako my neutečeme před umělou inteligencí. Prostě, ať se nám to líbí nebo ne, je tady. A musíme pracovat s tím, aby nás nesežrala zaživa.

Pokud vystoupíme z role oběti – „Dobrý den, pane doktore, opravte mě!“, tak máme obrovskou šanci žít nádherný, hojný, radostný, vitální a zdravý život

Martina: Co nám může tato nová teorie přinést pozitivního? Protože to by mohl být kámen úhelný, který mnohé lidi přiměje k tomu, aby se pídili, aby se dozvěděli o těchto výsledcích mnohem více, už jen proto, že by jim to dávalo naději.

Helena Neumannová: Ano, naprosto krásně jsi použila slovo naděje. Je to, prosím pěkně, především naděje pro to, že když se budu správně chovat ke svému tělu, mysli a duši, a my zatím o tu duši pečovat neumíme, protože slovo duševní zdraví je tady tabu, teď momentálně se začalo řešit právě kvůli našim dětem, které jsou na tom velmi špatně, tak pokud přijmeme tuto zodpovědnost a vystoupíme z role oběti – dobrý den, pane doktore, opravte mě – tak máme obrovskou šanci žít nádherný, hojný, radostný, vitální a zdravý život. A proboha, co víc si přát?

Jestliže vím, že nemůžu k obědu sežrat řádku brambor a půl vola, protože mi to ublíží, tak ano, je těžké se k tomu nějak dopracovat, a minimálně už vím, co mám dělat. Jak se nám žilo v době, kdy jsme přišli k lékaři, a on nám naprosto, já mám dennodenně na epigenetické analýze klienty, kteří přijdou, a řeknou mi, představte si, paní doktorka mi řekla, že dusím svou dceru tím, že jsem. Představte si, že mi paní doktorka řekla – jako by řekla, kupte si čtyři rohlíky – že mám roztroušenou sklerózu, tady máte zprávu a jeďte do Krče, tam na vás čekají. Takhle – a jděte. Takhle ti řekne nevyléčitelné onemocnění. Jo, a to je dnes a denně.

Nemluvím o chronických zánětech, se kterými si ti lidé nevědí rady. Až když je zle, tak přijdou nakonec k těm léčitelům a těm naturopatům. Ale proboha, naturopatie je tady především proto, že vám může pomoci hlavně s prevencí, a samozřejmě, když je potom zle, a vy jste ochotni udělat ty kroky, tak může udělat zázraky. Protože jak víme, neexistuje nevyléčitelná nemoc. Teď jsme u Jaroslava Duška. Opět jsem u toho, proč se rozohnila celá země za to, co on řekl. A ještě navíc vytrženo z kontextu, jak všichni víme. Jo, je to o té odpovědnosti v nás. Chci-li žít radostný hojný život, budu ho žít.

Toho strašení už bylo opravdu dost v rámci covidu, a ty následky, které dneska neseme, jsou jenom kvůli strašení

Martina: Zdá se to být jednoduché. Tak teď jenom se rozhodnout a vědět, kde se jít poradit. Když se znovu vrátím k tomu vědeckému výzkumu, který popisuji, jistou proměnu, nebo revoluci v tom vnímání hlavního řidiče lidského těla, tak dá se říci, že tato nová teorie svým způsobem popírá existenci geneticky daných dědičných onemocnění, anebo alespoň do určité míry?

Helena Neumannová: Úplně nepopírá, v žádném případě, protože stále se bavíme o tom, že nevíme, jestli je to pět, nebo deset procent právě genů, které tady hrají velkou roli. Důležité ale je, a já bych to vzala z druhého konce, že když odcházíte z nemocnice s tím, že máte diagnostikovanou nevyléčitelnou chorobu, nemusíte se okamžitě hroutit z toho, že vaše dítě ji bude mít taky. A stejně tak, když vašemu rodiči je diagnostikována rakovina, nemusíte se okamžitě ve své hlavě hroutit z toho, že vám rakovina přijde do života také. Já toto považuji za největší výhru celé této analýzy a celé této epigenetiky. Protože to strašení, a prosím pěkně, už ho bylo opravdu dost v rámci covidu, a ty následky, které dneska neseme, jsou jenom kvůli strašení. To strašení právě způsobuje to, co říká Helenka Máslová, už jenom ta žena, když jde na vyšetření prsu, na mamograf, tak ty myšlenky, které se točí v hlavě – ježíšikriste, co když mi zjistí rakovinu? – už to je špatně.

Jo, a teď já mám šanci vědět, dobře, chodím na mamograf, jednou za dva roky, protože moje babička zemřela na rakovinu prsu, chodím tam, není mi to úplně příjemné, já tam jdu a vím, že jsem zdravá, a budu odcházet zdravá. To je ten rozdíl mezi mnou a tou ženou, která se tam hroutí, a odchází tam, a oni jí pak do půl roku zavolají, že má rakovinu, protože ona v té hlavě neustále mluví a přemýšlí o tom, ježíšikriste, já tam můžu mít tu rakovinu, vždyť ona na to umřela moje babička. To je ten problém.

Martina: A je to tedy jenom rozhodnutí?

Helena Neumannová: Není to jenom o tom rozhodnutí.

Martina: K tomu si člověk musí dospět.

Helena Neumannová: Ano, s tou pokorou….

Martina: A k té jistotě, aby to nebyla falešná pýcha, a takové to bonvivánské: mně se nemůže nic stát, ale aby to byla pravdivá myšlenka, já prostě chci být zdráv, budu zdráv, jsem zdráv, tak to se člověk taky musí nějakým způsobem naučit.

Helena Neumannová: Určitě ano. A teď jsi mi zase nahrála na krásnou věc, neustále slýchám od klientů, kteří přijdou od psychiatra, paní Helenko, prosím vás, hlavně nám neříkejte, že se máme mít rádi. My to slyšeli. Ale jak se to dělá?

Zpomalte, zastavte, vyskočte z toho vlaku stresu

Martina: Že se máme zpomalit.

Helena Neumannová: Tak. Zpomalte, zastavte, vyskočte z toho stresujícího vlaku, nebo z toho vlaku stresu…

Martina: Nestresujte se, samozřejmě, a pak musíte rozlišovat důležité od nedůležitého, a o nedůležité se vůbec nezajímejte.

Helena Neumannová: A já říkám vždycky, já vím, jak se to dělá, že. A já vždycky říkám, pojďme na to. Mně u té epigenetické analýzy funguje nádherně to, a upřímně, já bych se nejraději rozkrájela. Já mám teď objednávky na únor a úplně mě děsí, a je mi líto, kolik tak málo celostních klinik tady je, jako je Honza, jako jsme my, je jich tady opravdu minimum, protože já s takovým klientem strávím tři a půl hodiny. Tři hodiny řešíme od prenatálního života, od porodu až po současnost, skutečně tu duševní časovou osu zdraví, psychickou a fyzickou, abychom následně zjistili, kde nastaly příčiny toho, proč se dneska ten člověk přejídá? Proč potřebuje alkohol? Proč přišel chronický zánět kolene? Proč přišel parkinson? Proč přišla roztroušená skleróza? Tam nejde o ten následek vůbec. To my umíme. To se dneska dá. Tady jde o tu příčinu. Protože bez toho to nedokážeme.

A právě to, co my si tady říkáme, jak se to dělá, to je ta péče o duševní zdraví. Kterou mimochodem, teď nebudu vlastenecká, ta východní část planety dokáže nádherně. Oni nemají co jíst, nemají střechu nad hlavou, ale oni si každý den hodinu opečují svoje duševní zdraví. Oni mají své afirmace, oni meditují, oni se starají o své myšlenky, oni chodí do přírody, oni se připojují k Zemi, oni se spojují se zemí, protože víme, to je zase vědecky potvrzeno, sundáš-li si boty a projdeš se bosá po trávě, jde do tebe obrovské množství energie.

Martina: Mají svoje mantry.

Helena Neumannová: Přesně tak. A my to nedokážeme. Ale proč, Martinko? Zase jsme u tradic, kdo nám vytrhl vlastně ty naše tradice? Kdy my, jako ženy, jsme si o svatojánské noci a při každém svátku, v každém měsíci jsme si šly nahé zaplavat jako ženy do řeky, vypily jsme spolu bylinné nápoje, skákaly jsme přes oheň, objímaly jsme se. Byl tam i jistý sexuální podtext. Protože doma ty ženy často měly velice tvrdý život. Jo, nebylo to vůbec jednoduché.

Chlapi se poprali v hospodě, vyříkali si všechno, a druhý den se šlo, makalo se, pomohli si vzájemně a sousedská komunita byla vyčištěná. My ženy jsme spolu měly tyto rituály. Nebo se dralo peří, u toho se popíjely byliny, povídaly se pohádky, a zase jsme byly jenom my ženy spolu, protože to byla jistá očista. Jistý odpočinek od toho, že pak běžím domů, jsem ta matka, milenka, manželka, dcera, kolegyně. A my to máme dneska absolutně vytržené z kontextu, vůbec tyhle věci nemáme. Nám to bylo všechno vzato. Je to strašnáý škoda.

Martina: Bylo nám to vzato proto, že jsme si to vzít nechaly. Ty důvody a příčiny byly různé, některé, co se koupaly při měsíčku, tak skončily na hranici.

Helena Neumannová: Ano, tam to začalo.

Martina: Některé, které zase vařily moc bylinných čajů pro moc lidí a moc to pomáhalo, tak na ně přišly úřady, že se obohacují a okrádají socialistickou republiku. Spousta příčina a spousta cest, jak tyto přírodní, původní tradice zvyklosti a rituály vykořenit.

Helena Neumannová: Ano.

Často toužíme po cizokrajných zážitcích a vlastní tradice s jejich jedinečností necháváme vyvanout

Martina: Povedlo se to zcela?

Helena Neumannová: Já doufám, že ne. Já doufám, že ne, protože musím říct, že když my děláme každý víkend ty tradice, zvyky, a i to sledujeme, teď jsem byla na Moravě, jeden den jsem jela za kolegou, taky bylinkářem, a byla jsem účastna zabíjačky klasické, tedy moravské, bylo to naprosto nádherné. Opět jsem měla pocit, že jsem doma. Oni prostě s naprostou přirozeností – teď už je gulášek, připravte talíře, stoupněte si do fronty – všichni si stoupli do fronty, čekali na ten gulášek. Teď jsou jelítka, tak jsme si koupili jelítka, tady je zábava. Až na příšerně nemelodickou hudbu, která k tomu hrála, protože tam zpíval jakýsi už ovíněný pán, tak všechno bylo naprosto v pořádku. Tady bylo víno, tady bylo místní pivo, tady byly ty pochutiny, tady se tančilo, tady se povídalo, bylo nádherné počasí a ta obyčejná sobota, my se opět setkali, tam bylo Pražáků strašně moc, to znamená lidi z celé republiky se potkali někde, kde se taková tradice udržuje.

Martina: Tato tradice může léčit duši. Můžeš léčit mezilidské vztahy. Protože se ti lidé potkají, promluví si, pohádají se třeba, někdy, jak jsi zmiňovala, si to třeba vyřídí ti chlapi i ručně, ale v každém případě mnohdy se zkrátka pročistí vzduch. Ale někdo zase říká, že udržujeme třeba tradice už jenom pro tradice. Že jsou vyprázdněné, že už pod nimi není ta opravdovost, také že mnohé tradice už není potřeba udržovat, protože tehdy měly svůj důvod třeba vzhledem k omezené hygieně, nebo nedostatku vody a tak dále. Jak se vlastně dnes dívat na tradice, které ctít, které nedat, které ochraňovat a předávat dál, a které třeba nechat odplynout, protože už jich není třeba?

Helena Neumannová: Tak samozřejmě, vykuřovat místnost vykuřovadlem a bílit světnici na žluté úterý už dneska nemusíme. Protože máme k dispozici možnosti, jak udržovat ten domov čistý jak hygienicky, tak…

Martina: Taková bílá šalvěj, když se zapálí a vykouří, to je…

Helena Neumannová: Perfektní, děláme to v Bylinné chýší, takže víme. Ale jsou lidé, kteří, přesně jak říkáš, mají pocit, že to není třeba. Na druhou stranu, když se podíváš do našeho kalendáře, a vzali bychom si jenom ty nejdůležitější svátky každý měsíc, ať jsou to Tři králové, je to masopust, následně půst škaredé středy, Velikonoce, otevírání studánek, Královničky, pak máme, že jo, svatého Jána, a teď do toho jsou i státní svátky, pak jsou to ty letnice, všechno to mělo svůj obrovský význam právě v tom, aby se ti lidé setkali, mluvím teď o tom, aby se i navzájem poznávali jakoby ty krajanské tradice. Mě třeba baví přijet na Moravu, já, když dneska dám na web, že děláme masopust, tak ti lidé řeknou, jé, my bychom strašně rádi přijeli, ale víte, my to máme sto kilometrů. A já vždycky říkám, víte, v Americe sto kilometrů je každodenní dojížďka do práce. A pokud chci něco zažít a ten den si užít, tak pro mě sto kilometrů nehraje roli. Já na ty hory do toho Harrachova za tím Krakonošem klidně na ten jeden den zajedu. A to je právě už ta pohodlnost, bohužel někdy je to i o financích, já to chápu, ti lidé na to třeba nemají, ale je to přesně to, co si nesmíme v žádném případě nechat ukrást. Protože pak se díváme na dokumenty o karnevalu brazilském, a říkáme: To bychom chtěli zažít, to je úžasné. A zase si necháváme za zavřenými dveřmi ukrást to naše. Jo. Kdo dneska chodí v krojích? Část Moravy, opravdu tři čtyři vesničky chráněné UNESCO. Jízda králů a podobně. Kdo dneska zažívá, že opravdu zaťuká cizí človíček na dveře a chce zahodovat a dostat vajíčka?

Na každé období v roce bychom se měli umět připravit a naladit, tělo a duše jsou vystaveny různým výzvám

Martina: Ve Velkých Bílovicích to ještě funguje, je dalších pár vinařských oblastí, kde se tyto tradice ctí. A kde možná i ti chasníci, co přišli vyplatit, vlezou do baráčku oknem, aby byla legrace, aby nachytali tu svoji vyvolenou sousedku, ale je toho šlakovitě málo a musím říct, že po Praze se v podstatě potuluje s pomlázkou jenom pár téměř zoufalců. Ale pojďme si říct, jakým způsobem tyto věci implementovat do života, aby se nám ozdravovala duše. Protože my se teď bavíme o duši. My nezachráníme všechny tradice, můžeme něco dělat v našich rodinách, to je asi ten nejdůležitější způsob, a můžeme ho udělat prakticky každý, ale opravdu to má takový dopad na naše zdraví třeba teď před těmi Vánocemi?

Helena Neumannová: Určitě ano. Protože je čas viróz, je čas, kdy děti ve školkách nosí domů, jak se říká, nudli, maminky jsou zoufalé z toho, že zase nastal čas, kdy si berou volno na to, aby opečovaly své děti, protože nemohou do školy, do školky, kdo bude hlídat a tak dále. A je to přesně o tom, že když se zamyslíme nad tím, jak ten vůbec každodenní cirkadiální kód, kdy to tělo funguje, kdy ráno má získat vitalitu, zvednout ten dopamin, serotonin, vždycky v tom mikrobiomu, večer se zklidnit a připravit se na kvalitní spánek, tak to jsou přesně právě ty bylinky k tomu, abychom zvládli každodenní činnosti, a ještě k tomu ctili, že jaro a podzim je to uzemnění, ta příprava.

V případě jara, na veselice v letním čase, kdy si dopřáváme koláče, kdy cestujeme, lítáme, běháme, objevujeme, jsme venku, víc než doma, je to naprosto nádherný úžasný čas, to jaro se probouzí, a s ním se probouzíme i my, z takové té zimní letargie, z únavy, potřebujeme opravdu dopřát tomu tělu, jak se říká, ten zázrak, je tam namístě pečovat už nejenom o proběhlé onemocnění, jako je lipový květ, jak jsem jmenovala, ostropestřec, případně rakytník.

A podzim je naopak o tom, abychom se opravdu připravili na advent, zklidnili se. Hezky si uvědomili, co všechno tedy je připraveno na zimní čas, budeme moct jet na hory, nebudeme moct jet na hory, vím, že finanční situace v některých rodinách není dobrá. To znamená, dobře, nepojedeme na hory, nestálo by tedy za to jít jednou za 14 dní do sauny a dopřát si bylinkovou saunu, nebo Bylinnou chýši v Levandulovém údolí, dětem dopřát koupel ve vápencových mořích, máme tam slaměný parkur, můžou lítat, nebo jet do těch hor a dát si tam v penzionku večer wellness. Klidně ano, ale pak popít kvalitní čaj, ne jako vídáme ve všech hotelích, vím, že bych neměla, ale myslím prostě vymáchané punčocháče a další a další čaje, které se nedají nazývat čajem, přitom jsme země bylin, která má úžasné čaje, které dokážou léčit. No, samozřejmě ten podzim a zima je období, kdy přichází deprese a úzkosti.

Děti víc přecitlivělé, nevídají se tolik, protože zase nemohou tolik lítat venku a těmi sporty se vlastně zklidňují, nebo se přesouvají do hal. Teď v halách je samozřejmě chladno, takže jsou nemocné, ty děti, takže potom třeba tři týdny nemohou sportovat, jsou doma. Pochopitelně řeší se to Netflixem a brambůrkami a podobnými nesmysly, to je přesně ten model, kdy je potřeba začít a říct si, tak pozor, jestliže ta epigenetika, jestliže já se budu starat o to, aby moje dítě bylo zdravé, tak tam to začíná. Udělat kvalitní svačinu, nejíst jenom mrtvoly a potraviny, které nemají žádnou hodnotu. Vždyť proboha dnes na každé etiketě máme napsáno vlastně, co to obsahuje, ta potravina. Jestli má éčka, jestli má antibiotika, hormony. Nebo jestli je to opravdu čistá superpotravina, která tomu dítěti něco přinese.

Chápu, že pro dítě spolknout biokonopný olej, kdy naši předkové to konopí používali celý podzim a zimu, protože z něj čerpali omega 3, 6, 9, neměli lososy, neměli mořské plody, tak chápu, že pro to dítě to není úplně chutné, ale rozhodně je chutnější než třeba ta ostropestřecová pasta, takže konopný olej s levandulí je opravdu fantazie, protože mu pracuje s tou hlavičkou a s těmi neurony, snaží se mu pomoci s mikrobiomem a s imunitou. Doplní mu minerály a ty omega 3, 6, 9, tak jsou tady opravdu možnosti, jak vybírat, z čeho vybírat, a jak o sebe pečovat.

Stejně tak udělat si horkou vanu a sypat do ní kvalitní sůl a část bylin. I to je výborná pomoc tomu dítěti, nebo sama sobě. A to ani nemluvím o tom, že té aromaterapii se ještě před dvěma třemi lety lidé smáli. Po covidu, když jsme měli extrémní úspěšnost opravdu s návratem čichu, chuti, s pomocí lidem s hormonálními změnami, s obrovskými výsledky, tedy právě s depresí, úzkostí a nespavostí…

Esenciální oleje mají někdy až překvapivé účinky, když je člověk vetře na postižené místo

Martina: Koupelemi

Helena Neumannová: Koupelemi. Ale hlavně přímou aromaterapií. Kdy aplikuješ esenciální oleje v biokvalitě, samozřejmě aby mohly na kůži, přímo na vnitřní zápěstí a spánky. Představ si, Martinko, že dneska existují špičkové kliniky, které, nejenom psychiatrické, ale alopecie se tedy léčí přímou aromaterapií a aplikováním kvalitních esenciálních olejů na vlasy.

Zase bych si mohla hřát polívčičku, že existují tonika, která pracují jenom s levandulí lékařskou. A po šesti měsících ženám rostou vlasy – při aplikaci esenciálních olejů na místa, kde se ty vlasy netvořily. Já sama jsem tomu nechtěla věřit. Než jsem viděla ten výzkum. Kdy mě vysoká škola, holky z vysoké školy, docentky, mně říkaly, jak tomu nemůžeš věřit? To není možné, to se nedostává in vitro. Že řeší jenom to místo, místně, lokálně. A ony říkaly, ta sama vidíš, co obsahuje tvoje bylina za unikátní léčivé látky, a nevěříš, že šest měsíců, když se matlá ten olej na hlavu, že začne růst vlas? Že se ten folikul začne probouzet? No říkám, je to pro mě neuvěřitelné. Pozdrav pánbůh. Jo, a je to pravda.

Martina: Je to pravda, je to pravda. Omlouvám se.

Helena Neumannová: Ne, akorát jsi mi to potvrdila. Je vidět, že ti tady neblábolím. Děkuji ti za to. Takže opravdu dneska má aromaterapie, mimochodem v Mariánských lázních vznikla psychiatrická klinika Recovery. Vláďa Vurm doktor, a docent balneolog, špičkový, který s námi spolupracuje, za ní stojí, mimo jiné, je tam spousta lékařů, a Vláďa říká, my s tou aromaterapií máme výjimečné výsledky, a tvůj olej by měl znát celý svět. Čili, je to o tom opravdu, přesně jak jsi řekla, dát si tu práci a hledat. Dát si tu práci a hledat.

Já ti dám příklad, já jsem byla na přednášce v rámci festivalu Uvědomění, a byla tam jedna přednáška, nebudu jmenovat tu dámu, nutriční poradkyně, která dala na závěr takové tipy na to, jak se dobře stravovat v těchto obdobích a jak vlastně případně zhubnout, v případě menopauzy a dalších věcí, a ona mě úplně fascinovala tím, že v rámci té přednášky zakázala, nebo doporučila nejíst a nepoužívat pět základních potravin, které naši předkové užívali, a byly famózní. Jedna z nich bylo lněné semínko a lněný olej. Ona přímo zakazovala lněný olej. Že není schopen se štěpit, že není schopen se v tom střevě zpracovat, že vlastně způsobuje potom plynatost, bla bla bla, a že doporučuje avokádový olej, avokádo a lososy.

A já jsem si říkala, tady mi něco nehraje, tady je něco špatně. Jak může v dnešní době, kdy celý svět prokazatelně ukázal, že jíst především to, co roste tady, stejně jako já, tedy i len setý, co roste tady, je to nejlepší – a ona mně tady tvrdí, že ne. Načež nastoupil Petr Havlíček, špičkový nutriční poradce, a vlastně všechno vyvrátil. A já jsem se smála a říkala jsem, tak a teď odsud odcházíme jak zpráskaní psi, co si z toho vzít.

Martina: No, škoda, že to neslyšela moje babička, která celý život, celý život na plotně stálo vařené lněné semínko a pokaždé, každý, kdo kolem šel, tak se z toho hrnce napil. Kdyby byla věděla, že dělá spatně, tak se mohla dožít víc než 96 let, kterých se dožila. Avokádo to mělo být, babi, avokádo.

Helena Neumannová 1. díl: Architektura našeho těla je připravená na to, aby jí pomohly především české byliny

Martina: Když jsem tady hovořila o závěru roku, o podzimu a Vánocích, tak jaký čas je to pro tebe?

Helena Neumannová: Tak nejprve přijde posvícení, kdy se ještě slavilo, tam je potřeba si říci, že to byla doba lovů, honů, oslav, lidé stále ještě měli z čeho brát, protože se dokončovala sklizeň a úroda, v lesích bylo plno zvěře a páni se předháněli, kdo měl větší úlovek, ale právě po tomto čase posvícení dochází, a ono upřímně i v dnešním světě je to potřeba, k takovému, jak jsi krásně řekla, zklidnění, a to zklidnění neprobíhá jenom proto, že je tu jakýsi příběh z Betléma a čas, který nazýváme adventem, ale to zklidnění přicházelo u našich slovanských předků především proto, že měli konečně čas se zastavit. Zastavit se od té dřiny, práce, úmoru a tak dále, a to zastavení se byla konečně doba, kdy se mohli ponořit se do sebe.

Dneska říká paní profesorka Anička Hogenová, napít se ze svého pramene a zjistit, kdo jsme a kudy kráčíme – půjčím si její slova, protože jí nesmírně obdivuji. Takže my sami se snažíme jít touto cestou, a přichází čas, kdy my jsme třeba otevřeli v Levandulovém údolí tradiční slovanskou Bylinnou chýši, kde opět pečujeme o člověka opravdu všemi smysly, to znamená, přikládají se obklady, suché i mokré, protože hydroterapie v rámci lázeňství byla fantastická. Snažíme se podávat takové bylinné nápoje a nálevy, které toho člověka ozdraví a zlepší mu celkově jeho mysl, tělo a duši, a samozřejmě se snažíme pracovat i s lymfou a s dýchacím systémem, s aromaterapií přímou i nepřímou, protože právě to celkové ponoření se do sebe spočívá v tom, že opečujete mysl, tělo a duši. A je krásné, že vlastně teď se té mysli, těla a duše dotýkají i nové poznatky v moderní medicíně, protože se konečně řeklo nahlas to, k čemu se přiklání naturopaté od dob Paracelsa a Rudolfa Steinera a dalších, že opravdu 95 % našeho zdraví tvoří to, jak o sebe pečujeme, nikoliv DNA, nebo naší genetickou výbavou. A to je nádhera.

Krajina, stromy, keře a zeleň kolem nás má obrovskou léčivou sílu, a my si to kolikrát neuvědomujeme

Martina: My se tady tomu budeme věnovat, těmto novým poznatkům, za chvíli, ale já bych přece jen zůstala tady u těch tradic a v tom okamžiku, ve kterém se právě teď nacházíme. Protože my se scházíme na konci října právě proto, že prevenčně, protože jak říkával otec Reinsberg, co nestihneš o adventu, už na svátky nedoženeš. A ono to platí o spoustě dalších věcí. To znamená, že když my se teď nenachystáme na tu takzvanou „malou smrt“, jak se jí říká, zimě, a tomu co přichází, je to takový poeticko-děsivý název, malá smrt, tak bychom mohli opět tento rok projít tímto obdobím tak jako všemi předchozími. To znamená ve spěchu, v chaosu, přetížení, vynervovaní, utahaní a připravení jenom na to za velké peníze nakoupit dárky, které nikomu moc neudělají radost, a pak se svalit pod stromeček.

Helena Neumannová: No, krásně jsi to řekla. Budeme-li se tedy bavit o klasickém podzimu, tak já vlastně za nás mohu říct, nebo za lidi, kteří se přiklání k přírodě a spojují se s přírodou, že když se kolem sebe rozhlédneme, tak ta krajina, a zase tady mohu nahrát na nádherná slova Václava Cílka, že vlastně stromy, keře a zeleň kolem nás má obrovskou léčivou sílu, a my si to kolikrát neuvědomujeme, třeba v těchto dnech, tak krajina nás léčí neuvěřitelným způsobem. Je to zase jenom o tom, zastavit se, odejít z toho automobilu, nebo z toho vybetonovaného příbytku, z obchodních center, kde se lidé nachází. Nepotřebujeme jezdit do Egypta na lehátko, nebo do Dubaje na horké dny, opravdu, když zajedeme do našich penzionů, do našich lesů, do nádherné Šumavy, jižních Čech, hor, našich horských středisek, tak načerpáme takovou sílu a dokážeme se tak léčit, že skutečně po obyčejném víkendu můžeme být jinou bytostí.

Večer si zapálíme svíčku, snažíme se samozřejmě zapalovat svíčky, které nám nevydávají jed pro naší dýchací soustavu, prosím. Protože musím říct, že jsem naprosto šílená z toho, kolik firem propaguje ty vonné svíčky, které samozřejmě tedy způsobují ne úplně dobré věci našemu tělu a dýchacímu systému, takže se na to zase musím podívat z tohoto úhlu pohledu. Ale zapálíme oheň v krbu, zapálíme oheň v kamnech, posedíme, jak se říká, se sousedem, protože přece, když já přijedu do jižních Čech, nebo na Šumavu, tak se strašně ráda ptám těch lidí, kteří to tam vlastní, jak se jim daří. Co se nového děje, co se tady nového událo, kam by mně doporučili jít, jestli jsou nová místa, nebo něco nového se zrekonstruovalo. A upřímně, ta radost je potom dvojitá, protože nejenom, že pomáhám sama sobě a pečuji a léčím se, ale pomáhám i těm svým krajanům. Těm svým blízkým. A o to tady jde.

To je to, co my v naší zemi až tak úplně neumíme. My máme strašně moc bohatých lidí, nedávno mi jeden ekonom řekl, že na každém českém účtě leží v průměru půl miliónu, přestože si lidé stěžují, že nejsou finance. Já jsem říkala, kdo asi ten průměr dělá, ale to je právě ono. Proč nemají ti, kterým se tady zadařilo a je jim přáno, proč nemají potřebu českou zemi pozvednout a pomoci těm lidem tady u nás. Proč musí vyvádět neustále finance ven? Proč Češi musí neustále utrácet své peníze v Egyptě? A nevím, v dalších zemích. Já neříkám, jednou ročně jet k moři, ale proč neumíme objevovat to nádherné, co tady máme od našich předků, a i současných rodin, a zároveň pečovat o svoji mysl, tělo a duši?

Architektura našeho těla je připravená na to, aby jí pomohly primárně české byliny, které tady rostly stovky let stejně jako my

Martina: Heleno Neumannová, ty, když hovoříš, tak ty říkáš, české byliny, české léčivky, česká země, česká krajina, Šumava, naši krajani, zní to velmi vlastenecky. Má to vlastně nějaký zvláštní smysl i v tvém přístupu k léčení lidí?

Helena Neumannová: Zcela bez pochyby. Já jsem tady už jednou, když jsme se mohli poprvé setkat s vašimi posluchači, tak jsem tady apelovala na to, že jsem se vlastně začala vracet s pokorou k těm znalostem a našim tradičním slovanským bylinám především proto, že se mi vůbec nelíbilo, jak Evropané utrácí horentní sumy za ajurvédu a za čínskou medicínu. Je to dáno tím, že naše architektura lidského těla je prostě připravená na to, aby jí pomohly primárně naše byliny, které tady rostly tisíce let stejně jako my. A to je prosím potvrzeno vědecky v mnoha světových analýzách.

Já neříkám, také miluji zelený čaj, a zelený čaj tady nerostl, jsou to skvělé antioxidanty a my s ním pracujeme. Ale primárně se snažíme pracovat s ostropestřcem od pana Ošťádala. S rakytníkem z Vysočiny, s břeclavskou mateřídouškou, s levandulí chodouňskou, samozřejmě, klenotem a světovým unikátem, snažíme se lidem ukazovat bylinky, které pomohou nejenom nám, aby se nám lépe dařilo v téhle zemi a budovat z toho lepší a lepší zázemí proto, aby naše děti byly hrdé na to, že rostou v zemi, kde věda jde ruku v ruce s naturopatií a daří se jí excelentně. Ale právě proto, že primárně jim právě tyto byliny mohou pomoci. A protože je tady mnoho zastánců zahraniční medicíny, a tahají nám sem nejenom chemické pilulky, které samozřejmě přichází s těmi obrovskými giganty, s tou farmakomafií, která má takové peníze na reklamu, že málokdo si může jít dovolit jít proti tomu. Ale ona i ta německá tyčinka, sušenka je nakonec levnější, protože jak už jsem jednou zmínila, a řekl to tady i Jirka Syrovátka a další, oni ještě než sklidí, už mají podporu na svém účtu. My nemáme podporu žádnou.

A přesto že jsme biozemědělci, přestože pečujeme o naši půdu, nepouštíme hormony, antibiotika a svinstva do půdy, takže neděláme z našich dětí ADHD autisty, a mohla bych pokračovat dál a dál, přesto musíme bojovat o každou pozornost. Máme malé šance na to udělat dobrý marketing k tomu, abychom tomu člověku vysvětlili, o co jde. Dám příklad. My máme už rok žádost od našich klientů, abychom udělali větší balení levandule chodouňské k pití čaje. Protože je to proti úzkosti, depresi a nespavosti absolutně tady největší lék, a vůbec šance si pomoci. Já nesmím na té krabičce nic takového říct. Takže musím vymýšlet názvy Stop depresím, nespavosti a úzkosti. Harmonie těla, mysli a duše, well-beeing a podobné nesmysly, abych vůbec tomu člověku, tomu nebohému Čechovi předala, co vlastně chci dát vlastně na ten stůl.

Martina: Líbí se mi třeba název Z tygra koťátkem, malá nápověda.

Helena Neumannová: Ano, ano. Je to skutečně, až člověk si říká, proboha, co jsem ještě schopna udělat pro to, abych těm lidem pomohla. Nebo představ si, že my máme momentálně ukončený vývoj a výzkum atopických ekzémů, máme excelentní výsledky a strašně se těšíme na to, že uvedeme do měsíce celou řadu a kůru, ale my zase bojujeme s tím, už zase dopředu víme z Vysoké školy chemickotechnologické, kde se ti docenti a docentky smějí a řeknou, jak tohle asi obejdeme? Jak to vymyslíme? Máte nějaký nápad? Vy jste na to dobrá. My vám řekneme, co to umí, a vy to vymyslete. No to ti prostě hlava nebere.

A my se nad tím můžeme smát, ale ono je to spíš k pláči. Já dám takový příklad, je podzim, je to nádherné, my jsme si sami požádali na dostavení manufaktury, kterou jsme dostavili v lednu letošního roku, na 25 miliónovou haluz jsme si požádali 2,5 miliónu Státní zemědělský intervenční fond, a teď poslouchej dobře, Martinko, 2021 nám byla schválena dotace. Je říjen 2023 a my máme 68 pokynů v naší datové schránce, abychom ještě doložili nějaké dokumenty.

Martina: Oni četli Jana Ámose Komenského, že veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest, a proto jsou…

Helena Neumannová: Hezky to říkáš.

Martina: Bdělí a rozhodně nechtějí neposlechnout.

Helena Neumannová: Ano.

Martina: Takže 68. pokus…

Helena Neumannová: Šedesátý osmý pokyn, poté, co mi paní – nejmenovaná dáma ze Státního zemědělského intervenčního fondu – zavolala, že se bude muset jet podívat, proč jsme koupili ty levnější trámy, a ne ty dražší trámy, že přijede asi víckrát, jestli nám to nevadí, tak jsem řekla, tak to vás bohužel musím obeznámit s tím, že nepřijedete, protože my na vás nemáme čas. Přijedete jednou, podíváte se na trámy a odejdete. Pokud chcete přijet víckrát, můžete přijet jako host a zaplatit si to. Nashledanou.

Martina: Hmm, ty si umíš dělat přátele.

Helena Neumannová: Ano, ano.

Chybí nám větší hrdost na domácí produkci a vědomí, že si tak navzájem můžeme i pomoci, soused sousedovi, či krajan krajanovi

Martina: Ale v každém případě těmto úředníkům se říká děti slunce, protože vylízají ze svých kanceláří vždy, když je hezké počasí. A pak chodí a kontrolují a kontrolují. Ale, prosím tě, řekni mi jednu věc, když tedy tak vlastenecky hájíš veškeré naše luhy, háje, lesy a samozřejmě rostliny, bylinky, trávy, a to podloží a taky naši vodu a naše staré technologie zavedené, tak proč existovaly vlastně po celá staletí, po celý raný středověk všechny ty hedvábné stezky a jantarové, které mají sice jméno po hlavním zboží, ale přesto se jimi přepravovalo koření, bylinky, které tady byly moc vzácné a nejenom pro svoji chuť, ale třeba pro svoji léčivou moc, ať už to byl antiseptický hřebíček, nebo černý kmín a kurkuma, nebo třeba zázvor, tak proč si myslíš, že už tehdy lidé, kteří mnohem více s tou půdou byli spjati, tak pohlíželi po něčem onačejším?

Helena Neumannová: Ano. Je to naprosto přirozený pud našeho lidstva. Vždycky toužíme po tom, co nemáme, a vždycky máme pocit, že co není naše, může být ještě lepší. Já bych skoro řekla, existují milióny pohádek o tom, viz zlatá rybka, že jo, rybářka, která neví, co by, je to jakási 13. komnata, kterou my vždycky musíme otevřít, a ta chuť objevovat je přirozeně v nás. Já proboha neříkám, protože sama jsem procestovala kus světa a učila se s obrovskou pokorou, abychom neobjevovali. Abychom nedávali šanci i novým věcem a tak dále.

Mně jenom přijde, že když jsme v situaci, kdy tato země neskutečně trpí tím, že všichni víme, že produkujeme nejvíce energie, nejvíce elektrické energie v Evropě a máme nejdražší energii na světě, kdy tato země má špičkovou vědu, špičkové vědce, špičkové lékaře, a přesto se nám nedaří do šesti měsíců získat termín operace, kdy máme fantastické potraviny a fantastické producenty nápojů, a přesto sem vozíme věci z Polska, a máme pocit, že jsou lepší, já neříkám, že se nemáme rozhlížet, objevovat, cestovat a poznávat. Naopak.

Já jenom říkám, že když je potřeba se semknout a pomoci si vzájemně, tak právě ta cesta, jak pomoci sám sobě a zároveň tomu krajanovi, tomu sousedovi, který zrovna postavil penzión na Šumavě, a je tam krásně, to znamená, můžu jet jednou do toho Egypta, nikoliv třikrát za léto, a podruhé můžu jet k tomu krajanovi, to je ta cesta. Já jenom říkám, podívejme se na Rakušany, kteří po covidu odmítali jakoukoliv tyčinku, nebo sušenku, nebo blbý nápoj, promiňte mi to slovo, z jakékoliv jiné země než z rakouské. Protože oni řekli, ne, nám se nedaří, my jsme po covidu vyhladovělí, naše ekonomika šla do háje, a my budeme kupovat rakouskou tyčinku. No, Čech prostě vzal peníze, a odjel okamžitě do zahraničí, aby tam utratil všechny našetřené peníze, protože byl vyhladovělý po moři. Neříkám, jeďte, jeďte ale jednou, vždyť jednou za ty prázdniny můžete jet někde tady u nás.

Cpeme i do dětí produkty farmakomafie, přitom máme v Evropě úžasné přírodní látky s preventivními účinky, ale unijní legislativa je upozaďuje

Martina: A teď se pojďme vrátit tedy, jak nás může vlastenectví a vlastenecký přístup k naší zemi, bylinám, ke krajině, jak nás může uzdravit? Jak mnohé z nás může vrátit teď na podzim do hry?

Helena Neumannová: Hm, tak určitě všichni víme, že na podzim je potřeba pracovat s mikrobiomem. Dneska už se to smí říkat nahlas, tedy s naší imunitou, na mikrobiom je fantastický právě ostropestřec mariánský. My jsme jedni z největších producentů a v biokvalitě máme právě rodinu Ošťádalových, my máme úžasný ostropestřec mariánský s levandulí chodouňskou, takže pracujeme i s nervovou soustavou i s imunitou. Máme tady rakytníková pole. Máme fantastický rakytník v biokvalitě, opět, je to vysoce léčivá bylina, která patřila k podzimnímu období. Máme tady šípek. Šípek je něco neuvěřitelného, máme lípu na nachlazení. Vždyť znovu se píše o tom, že se sem vrátil covid v jakýchsi formách. Ok, proč si nevaříme lipový čaj? Proč nepracujeme s prevencí?

A teď mi dovol, abych se vrátila k článku, který minulý týden zatřásl s celou Českou republikou, kdy se nahlas otevřeně řeklo, na což tedy apelujeme my, naturopaté a psychoterapeuté a psychologové a psychiatři, již dva roky, 40 % a více deváťáků trpí depresemi a úzkostmi. Co s tím budeme dělat? Co budeme dělat s tím, že naše děti ve dvaceti letech jsou vyhořelé, že naše děti nejsou schopné produkovat práci, nejsou tedy schopní budovat ekonomicky a společensky silnou komunitu lidí, nebo společnost, stát, cokoliv, jak s tím budeme pracovat? Konečně se mluví to tom, že je potřeba pracovat s prevencí a je opravdu potřeba pracovat s péčí o tyto děti, protože tím, že jim dáme zobat jako lentilky xanax, tím opravdu z nich neuděláme hotového člověka, který funguje.

A teď si vezmi, teď střih, je tady klenot, levandule chodouňská, která prokazatelně na základě výzkumů dokáže obnovit tvorbu neuronů a neurotransmiterů, zhojit nervová vlákna a neuropeptidy, a dokáže nejenom těmto dětem, ale i dospělým pomoci. A my stojíme v Evropské unii, máme legislativu Evropské unie, a my bychom mohli být neskutečná symfonie, orchestr, léčby dětí a dospělých v celé Evropě, a my to nesmíme říct.

Martina: Protože se vždy zde najdou tací, kteří řeknou, no jo, jak chcete s tou kytkou zabránit děcku v sebevraždě? Jak chcete s tou kytkou zabránit děcku, aby neskočilo pod auto?

Helena Neumannová: Je to úplně jednoduché. Já si tady pomůžu takovou pomůckou, pan Eric Candel je profesorem biochemie a biofyziky na Kolumbijské univerzitě. On je autorem nebo vynálezcem synapse. Prokázal, že synapse, která tvoří v podstatě fungování myší mysli v jednotlivých orgánech, v jednotlivých pochodech v těle. Doktor Verny nádherně popsal – a navazuji tak na Milana Calábka, Honzu Vojáčka, kteří tady vlastně byli přede mnou – nádherně to popsaly prestižní univerzity světa, Pensylvánská, Harvardská, Oxfordská, Švédská, Izraelská, všichni jsme to nastudovali, že skutečně i tvoje ledvina, nebo tvé játro, má svoji mysl, tedy svoje neurony, neurotransmitery a synapse, a svoji paměť. Tedy, stane-li se ti něco s tvým játrem, a ty s tím správně zabojuješ bylinami, případně můžeme i gemmoterapií ze stromů (gemmoterapie – bylinná léčba, která využívá přípravky na bázi semen, pupenů a mladých výhonků rostlin, tj. zárodečných tkání – zejména stromů a keřů), opět naše Jarmilka Podhorná, Češka, slavná, tak v ten moment to játro nejenom že se uzdraví bez nežádoucích účinků a závislostí, ale ono, až příště přijde jakýkoliv problém, už ví, co má dělat. Už si dokáže daleko lépe poradit.

Martina: To znamená, že my potřebujeme našim játrům přivodit ztrátu paměti?

Helena Neumannová: Tak trochu, ale ona ta paměť, kterou ono má přes právě ty vzácné buňky neurony, neurotransmitery a synapse, a já říkám i neuropeptidy, protože jsou tam velmi podstatné, tak ono si tu svou paměť opečovává tak, jak potřebuje. To je ten vnitřní lékař, o kterém nádherně mluví Honza Vojáček, ten vnitřní lékař, kterého my ctíme, jako naturopaté, protože skutečně, pomůžeš-li tomu, že tvoje tělo správně tvoří neurony a dynamicky regeneruje nervovou soustavu, tak proč běhá Clemens Kuby (spisovatel a režisér, který po pádu ze střechy příčně ochrnul, ale silou vlastní vůle se dokázal uzdravit)? No, protože tu míchu neřídí mozek, jak jsme si mysleli, ta mícha a ty nohy mají svou mysl a svou paměť. Haleluja!

A my tady pěstujeme bylinu z Central Bohemia, na Barrandien geoparku, která tyto neurony a neurotransmitery obnovuje. Čili je jedno, jestli si dáš blbou tyčinku, nebo si koupíš bio bylinkový čaj s levandulí, abys měla krásné vlasy, pořád fungují tvoje neurony a ty neustále preventivně pracuješ na tom, aby když přijde nějaký problém, aby tvoje tělo zafungovalo.

Jan Vojáček 4. díl: Probíhá krize mužství a ženství. Ta vyhřezla do podoby zmatenosti dětí, které jsou ztraceny, a nevědí, kdo jsou

Martina: Jenomže my už jsme to trošičku rozostřili.

Jan Vojáček: Rozostřili, ano.

Martina: V rámci rovnosti jsme vytvořili chlapobaby, a babochlapy, když to řeknu takto hrubě, protože jsme si rovnost zaměnili se stejností. A tudíž mnoho žen – teď nevím, co znamená ženský princip – a mnoho mužů tápe v tom, co to je mužský princip, protože silné ženy muže kastrují, aby byli trošku slabší. Myslím tím, kastrují mentálně. V okamžiku, kdy se projevíš jako alfa samec, tak jdeš ve škole k pedagogicko-psychologické poradkyni, a na pracovišti jdeš na kobereček na personální, protože si na tebe dvě kolegyně stěžovaly.

Jan Vojáček: Záleží na tom, jak se projevíš jako alfa samec. To je jedna věc. Protože spousta mužů, kteří nemají vyzrálé sebepojetí, se projevuje nekultivovaně – to je ta potíž s, řekněme, toxickou maskulinitou. A důležité je říct, že my v sobě máme obě tyto polohy. Já mám v sobě ženskou polaritu a mužskou polaritu, jing a jang. Ty máš v sobě obě polohy. Já někdy potřebuji tu, a někdy tuhle – víc, či míň. Ale rozhodně potřebuji obě, a mít je v nějaké formě rovnováhy, která mi zajišťuje zdraví. A já osobně za nezdraví, čili nemoc, považuji nejrůznější formu nerovnováhy v různých systémech. Teď se bavíme o systému, který se jeví velmi neuchopitelně – nějaký mužsko-ženský. Ale pak zde samozřejmě jsou fyziologické nerovnováhy, a různé jiné nerovnováhy, které se nakonec projeví jako nemoc, nebo jako zdraví. A z mého pohledu, přestože to je čím dál tenčí led, tak mužsko-ženská nerovnováha, z hlediska principů, je obrovské téma, a dotáhli jsme to na takovou úroveň, že když se dneska bavíš s mladými lidmi, tak oni jsou tak ztraceni sami v sobě, že už nevědí, k čemu se mají hlásit.

Zpochybňování sexuální identity u dětí nemůže přinést nic dobrého: Děti si budou chtít každý rok měnit pohlaví, a my jim k tomu nabídneme kliniky.

Martina: Nebinární – řešení tu je.

Jan Vojáček: A tím pádem se vždycky přijde na nějaké řešení, nebo na nějakou kompenzační strategii. Třeba já nebudu žádné pohlaví, protože být jako chlap chlapem, to vlastně není populární, protože se tam děje hodně nekultivovanosti, hulvátství, agrese, šovinismu, a všechno možné. Nebo naopak být ženou – tak buď budu nějaká Amazonka, budu to tady sekat, nebo budu považována za slabou ženu, která je diskriminovaná – to se mi také nelíbí.

Z mého pohledu, když se chceme podívat na společnost, jak na tom jsme, z určitého nadhledu prostředí a toho, co si tady tvoříme, tak je vždy dobré se podívat právě na naše děti a mladé lidi. Podívat se na jejich zdraví, na jejich fyzické zdraví. Takže když vidíme boom obezity u mladých lidí, malých dětí, nebo vidíme velké psychické a sociální problémy, tak jsou dva způsoby, jak se k tomu dá přistoupit. Jeden je: „Ta děcka jsou rozbitá. Pane doktore, tohle je rozbité. Na psychiatrii, na diabetologii, obezitologii – spravte ta děcka, jsou rozbitá.“ A z mého pohledu je tohle živoucí katastrofa, protože to, co je rozbité, je prostředí, které jsme rozbitým udělali. A místo toho, abychom se zpětně obviňovali za to, jak jsme byli mimo, a co všechno jsme k tomu přidali…

A zase se můžu zeptat, proč neuděláme to, že bychom si sedli, a řekli si: „Hele, jak jsou na tom naše děti z hlediska zdraví? A jak je na tom naše mládež?“ Abychom si řekli: „Není to moc dobré. Jsme to my, dospělá generace, kteří jsme tomu šli naproti.“ A to se zase nikomu nechce na společenské úrovni, takže děti jsou v tom ztraceny. Teď se dějí tendence, které nemůžou přinést nic dobrého: Děti si snad budou chtít každý rok měnit pohlaví, takže nabídneme kliniky, které budou furt měnit pohlaví.

Martina: Možná nebudou potřeba kliniky. V Německu teď schválili, že od 14 let to mohou jenom nahlásit.

Jan Vojáček: Tak snad tam tomu klukovi nebude „zavazet“ jen ten penis, a jenom nahlásí, že se necítí být mužem, a bude to tedy řešení. Místo toho si sednout a říct: „Není to náhodou krize mužství a ženství jako taková, která vyhřezla do takovéto podoby zmatenosti našich dětí? Nemohlo by to náhodou být tím?“ A myslím, že to otvírá dveře, za kterými je svět, kde se v klidu podívám na principy, a co do světa přináší. Nebo to skončí tím: „Buďme korektní. Čtrnáctiletý kluk se cítí nebýt žádné pohlaví, tak mu to umožněme.“ A já si říkám: „Ty jo, tak my všichni jsme v pubertě. Puberta je přeci o krizi identity a hledání sama sebe.“

Společnost by se měla daleko více zaměřit na zdroj toho, proč jsou lidé nemocní

Martina: Je to ta larva, která se musí proměnit na kaši, aby z ní mohl vylétnout nějaký motýl. Tak to je, a je to těžké období. Ale nemyslím, že když 50 procent dětí přijde na to, že jsou pravděpodobně ve špatném těle, takže to bude řešení, které přinese něco dobrého jim, i světu. Co ty?

Jan Vojáček: Z mého pohledu je všechno projevem něčeho. A z mého pohledu tohle je problémem neřešení, dlouhodobého neřešení, a zanedbání, mimo jiné, mužsko-ženských principů, tak jak bychom to mohli mít korektně a zdravě nastaveno. A zároveň je to projev dlouhodobě neřešených traumat, protože my, jako společnost, a jako jedinci, jsme nevědomě velmi traumatizovaní, aniž bychom to tušili. A toto trauma, o kterém mluví třeba krásně Gabor Maté a další, se dřív, nebo později nějak projeví. A buď se může projevit na úrovni individuální nemoci, nebo je to je to jeden z faktorů, který přispívá ke vzniku nemoci, a na úrovni společenské to vede k určitým tendencím, který máme možnost vidět právě v oblasti pohlaví, nepohlaví a sebepojetí. Jenomže kdybychom si přiznali, že to jsou neřešená traumata, jak individuální, tak kolektivní, tak pak by se zase nabízelo říct: „Dobře, pojďme nebýt korektní jenom vůči tomu, že se každý může cítit, jak chce, a pojďme řešit podstatu – jestli to, jak se projevuje, je pro něho zdravé.

Příklad z oblasti nemocí: Je to jako kdybychom řekli, že každý má právo na svou rakovinu. Je to tak? Je nemocný na rakovinu. Má na to právo? Má. Buďme k němu korektní. Nemůže si za to, pojďme ho opečovat, být k němu milosrdní a říct mu: „Ano, máš na to právo. Jasně. OK. Pomůžeme ti, co můžeme.“ Nebo, k tomuto soucitnému, laskavému přístupu, ale nezdravému, řekneme: „Proč bychom se jako společnost neměli více zaměřit na zdroj toho, proč jsou lidé nemocní?“

Nemá smysl dávat lidem možnost, aby do svého okolí vrhali svá traumata, nepohodu a neštěstí

Martina: To by asi i v tomto případě bylo namístě jako v případě všech problémů, snažit se jít ad fontes, k pramenům, nebo ke kořenům. Ale já jsem si pak začala dělat čárky, a ty, když jsi tady mluvil o genderu, nebo o krizi mužského a ženského principu, tak jsi šestkrát řekl: „Je to tenčí led. Radši bych o tom neměl mluvit.“ Možná, že i ty jsi ve stresu, už jenom když o tom mluvíš, protože si můžeš naběhnout.

Jan Vojáček: Tak dnes, v dnešní době, jsme si to tady udělali tak, že lidé, kteří vidí věci jinak, váží slova. Je otázka, jestli to je dobře, nebo špatně. Já osobně to vnímám tak, že se nechci namotávat do sféry, co je mimo můj vliv. A zároveň dávám důvěru tomu, že my, jako lidé, jak na úrovni individuální, tak společenské, si pravděpodobně potřebujeme nabít kokos. Říkám to nehezky. Protože znovu nechci říct, že schvaluji, že lidi jsou nemocní a že jsou krize, války. To v žádném případě. To mě zase někdo vezme za slovo, a řekne…

Prostě to je dneska tak, že lidé jsou ztraceni, nejistí, a pod vlivem strachů, které v sobě mají, a neví co s nimi. A ani neví, že jsou pod vlivem strachu, takže jsou velmi nepřátelští. A člověk si řekne: „Hele, stojí mi to za to? Vždyť já přece můžu počkat, až ke mně někdo přijde, a požádá mě o pomoc. Někdo, komu stojí za to, aby si s Honzou promluvil o tom, jak on vnímá život, zdraví a nemoc. Proč já bych to měl někomu, takzvaně, tlačit do éteru, jestli mi rozumíš, když on není ani připraven to slyšet?“

Martina: A když si můžeš naběhnout.

Jan Vojáček: A když si můžeš naběhnout, a někdo tě zas někde bude vláčet. Tak si člověk řekne: „Proč bych to měl dělat? Vždyť mně stačí, když ke mně někdo přijde, a požádá o pomoc, nebo o radu. A já mu ji rád dám.“ Takže proto dneska ten éter, který tady máme a který spolu tady tvoříme, je tak z mého pohledu tenký led, protože kulminuje projev traumat, kulminuje projev nepohody, kulminují projevy neštěstí u lidí, a díky tomu se navazuje na jejich myšlenky, emoce hněvu, nenávisti, zlosti, zesměšňování, opovržení, a teď mají možnost to všechno „vyblejt“ do prostředí. A tak si říkáš: „Hele, stojí to za to?““

Martina: Ty jsi se už také setkal s nevybíravou kritikou, s útoky. A když ještě vzpomenu nedávný případ Jardy Duška, tak se tehdy v novinách objevily výroky typu: „To by se mělo zakázat, říkat takové věci veřejně.“ Sílí tento tlak i na tebe? Cítíš ho, a občas si říkáš: „Já se už do toho raději nebudu pouštět. Ačkoliv vidím, že některé věci se dějí špatně, tak o nich pomlčím, protože mám pud sebezáchovy.“

Jan Vojáček: Ano. Protože nedávno, když jsem si dovolil někde říct a sdílet, že nenosím sluneční brýle, tak jsem byl za vraha. A volali mi ze čtyř televizí, natočili o mně pořad jako o vrcholném šarlatánovi, vyjadřovali se tam lékaři…

Martina: A čepici, čepici nosíš? Námět na další seriál.

Jan Vojáček: Na základě jednoho příspěvku na sociálních sítích, kde jsem napsal, že nenosím sluneční brýle, mi volali ze čtyř televizí, a byl jsem pod týdenní palbou nenávisti, hejtů. Prostě lidi s onkologiemi, kteří tam chodí, s melanomy, s očními nádory a zákaly. A že já jsem propagátor toho a že by na mě nikdo nikdy neměl dát. Já jsem to neviděl, to nedělám, že bych sledoval tuhle vlnu shitstormu, kde se vyjadřovali třeba: „Zakázat se to ještě nemůže. Jsou to doktoři, my s nimi nic dělat nemůžeme, tak co se dá dělat?“ A já si pak říkám: „Hele, proč, proč bych to dělal? Buď si dotyčný člověk k těmto věcem najde cestu, nebo nenajde. Je to naprosto jeho věc.“ Já mám tendenci ubírat, ubírat, přestože jsem vydal tři knihy, za kterými si stojím, včetně té třetí – Umění nemoci – která ve velké míře, akorát v určitých souvislostech, mluví o tom, co řekl Jarda Dušek. Protože to jsou ty „dveře mysli“, které nelze opomenout. Akorát, že Jarda to popsal svými slovy.

A tendence k tomu říct: „To by se mělo zakázat!“, tak to je, jako kdybychom řekli: „Pojďme to předvést na Kukaččím hnízdě: Pojďme udělat lobotomii. Pojďme dělat lidem lobotomii.“ To je vyřazení čelního laloku, aby se danému člověku vyřešily psychiatrické, psychické potíže. Chceme takovým lidem jako Jarda Dušek, a já, dělat lobotomii, protože mají mozek, a svým mozkem, a životní zkušeností, dospěli k nějakému názoru – na základě nějakého fundamentu – například nenosit sluneční brýle. To není nějaký můj manýr, abych nechal zkrachovat výrobce slunečních brýlí, nebo opalovacích krémů. To není můj manýr. To je něco, co vychází z nějakých principů, na základě nějakých pravidel. A tato pravidla se dají uchopit konstruktivně, a podporovat tak zdraví, nebo se dají uchopit destruktivně, a mohou, řekněme, přispět ke vzniku nemoci. O některých těchto tématech se radši nebudeme bavit. Jo?

Martina: To je podobná smršť, jaká se před léty snesla také na Jaroslava Duška, když řekl, že nepoužívá opalovací krémy.

Jan Vojáček: To jsem tam také zmínil.

Když si v poledne nasadíš sluneční brýle, a vyrazíš na slunce, tak je organismus zmaten, protože má pocit, že je ve stínu, a nachystá se na to, ale přitom je na slunci

Martina: A já jsem tomu přišla na kloub, když jsme se ocitli o prázdninách na jihu, protože jsme chodili k moři v osm ráno, a po desáté jsme odcházeli, zatímco jsme pozorovali, že v jedenáct táhnou davy s malými dvouročními dětmi k moři, a my jsme šli do muzea, na výstavu a podobně, kde jsme byli schováni v klimatizaci, nebo jsme něco hráli, relaxovali, a k moři jsme se vraceli po páté hodině, kdy tito rudí lidé odcházeli. A pak chápu, že když je někdo přes pravé poledne na jižním slunci, tak se musí mazat, a myslím, že to nikdy nedomaže. Ale kdybychom možná používali zdravý rozum, nebo pozorovali Italy a Řeky, kteří tam žijí od nepaměti, tak bychom možná přišli na to, jak se to má dělat.

Jan Vojáček: To jsi popsala přesně, jak se to má dělat. Hovoříš o těch principech, které se zkoumají. A mimo jiné, když pochopíš – a tím se nezaobírá nejenom Vojáček, ale mnozí chytří lidé ve světě – že když si nasadíš sluneční brýle, a v jedenáct hodin vyrazíš na slunce, tak v ten okamžik je tento systém naprosto zmaten, protože má pocit, že je jakoby ve stínu, takže nachystá organismus…

Martina: Otevře se více.

Jan Vojáček: Nachystá kůži na stín, a ne na polední slunce, a okamžitě, za pět minut, máš problém. Kdežto, když si můžeš dovolit, že nemáš brýle, protože nemáš zrovna nějaké onemocnění očí, tak tě to ani nenechá být na slunci tam, kde nemáš být, protože intenzita slunce tě tam být nenechá, to nedáš. A to je přesně to, co jsme nazvali nepřirozeným způsobem života, to znamená dát si brýle, a „bejt vypláclej“ od jedenácti do tří na lehátku, tak to je vlastně ono. Ale nemít brýle, nenaplácat se, a jít tam od osmi do deseti, a od pěti do sedmi, to je tedy vrchol šarlatánství a zabijáctví. A když potom změříš hladinu vitamínu D, který je jeden z nejdůležitějších motorů imunitního systému? Dneska je to pořád jenom: „Déčko – je dobré na kosti.“ O vitamínu D měly být v době covidu billboardy, protože vitamin D je jeden z nejdůležitějších regulátorů a motorů imunitního systému.

Martina: Billboardy byly, ale na úplně jiné téma.

Jan Vojáček: Ano. A mimo jiné se zjistilo, což má logiku, že kdo měl nízkou hladinu vitamínu D, což podle měření úřadů je 70 až 95 procent lidí, kteří mají nedostatek vitamínu D vV průběhu let jsme čím dál více indoor společnost, vevnitř, pod vlivem umělého světla – a rakovina roste. A mě někdo obviní: „Pane doktore, to je tím, že se málo mažeme, málo brýlí.“ Tak já si mám dávat asi troje brýle, a nejradši se rovnou namazat asi všude.

Martina: Neopren.

Jan Vojáček: Neopren. Ano, to je dobrá varianta. V neoprenu bychom měli chodit, a mít dobrou hladinu vitamínu D – asi – který, mimo jiné, velmi zajišťuje to, jestli v životě budu, nebo nebudu mít rakovinu. Zmínili jsme roztroušenou sklerózu, a 95 procent je nízká hladina vitamínu D. Onkologie – 95 procent je nízká hladina vitamínu D. A v medicíně to skončí tak: „Dejte si Vigantol.“ To znamená, že se v laboratoři vyrobí nějaká látka, nazve se, že to je Déčko – tak si to dejte. „A pane doktore, podle vás, když se někdo bude cpát Vigantolem, tak by se měl uzdravit, ne? Když je to tím Déčkem.“ Jenže to je zase absolutní nepochopení toho, jakým způsobem je to potom se sladěním se s přirozeným rytmem, kdy, jenom díky slunci, jsem schopen si vytvořit dostatečnou hladinu nejefektivnějšího, nejsprávnějšího vitamínu D. Z čeho? Z cholesterolu, proti kterému je další válka.

Martina: Statiny.

Jan Vojáček: Ano. A teď je otázka, jestli to děláme systémově schválně, nebo neschválně, nebo jestli to je prostě jenom nevědomí a strach. My vlastně tím, jak se to dělá, si pořád nabíháme na to, že si snižujeme odolnost, a zvyšujeme riziko všech typů onemocnění. A když na to někdo upozorní, tak se naráz vyplaví tyto typy emocí, kdy pan ministr Válek, a další, postuje: „Počkejte, až vy budete…“ A pak člověk, který to zkoumá, a má fundament jako já, si sám žije zdravě, snaží se to přenášet na svou rodinu, snaží se to přenášet na své nejbližší okolí, snaží se tím inspirovat ty, kteří si o to řeknou. A zároveň si říká: „A stojí mi to za to, pouštět to do éteru, kde je spousta strachu, neporozumění, netolerance a nerespektu? A to je to, co já teď často řeším: Jestli to stojí za to.

Martina: Myslíš, že současný výpadek léků by mohl přinést v určitých oblastech i něco příznivého? Třeba jestli to, že některý výpadek léků není výpadek, ale bude to trvalý nedostatek, jak se to teď jeví, nás třeba zavede k tomu, že na lehčí průběh, nebo na začátek určitého onemocnění, si dáme lichořeřišnici, protože má antibiotické účinky, protože penicilin prostě není, a protože potíže se žlučníkem budeme řešit třeba zeměžlučí, nebo puškvorcem, protože Cholagol není, a tak dále? Já se tedy z toho neraduji, že tyto léky okamžiku, a skvělé berličky ve chvíli velké nepohody a problémů nejsou, ale můžeme se na to třeba podívat i pozitivně? Nebo tě to taky spíš leká, protože ono u těch jmenovaných asi nezůstane.

Jan Vojáček: Z mého pohledu se to začalo dít už za covidu, že si mnozí lidé uvědomili, že by se měli o své zdraví starat. Protože to sekalo kohokoliv a kdekoliv, hlava nehlava, nevybíralo si to. Z mého pohledu je to o tom, jak na tom jsem se svým zdravím, a se svou odolností, a proto si myslím, že spoustu lidí už tenkrát začalo o zdraví uvažovat jinak. A myslím, že tyto další tendence, jako jsou nedostatky léků, by měly přinést změnu přístupu ke svému zdraví, a to nejenom individuálně, ale i třeba ze systémového hlediska. Prostě to může přinést nějakou změnu. Mně by se třeba líbilo, kdyby byl třeba výpadek výrobců slunečních brýlí, nebo…

Co se týká negativních dopadů techniky, sociálních sítí, mobilů na děti, tak žádný nástroj se nestane destruktivním, pokud se nachází ve zdravém prostředí

Martina: Já je do auta potřebuji.

Jan Vojáček: Ano, to je právě ono, že to není absolutní. Třeba jako léky jsou někdy potřeba, tak i ty brýle, pokud řídím proti sluníčku. Zároveň by to ale přineslo, že by lidé naráz zjistili, jaké to je jít na slunce bez brýlí, začali by se učit, příroda by je začala učit větší přirozenosti, kdy se a jak chránit přirozeně, a kdy jít na slunce. A s léky je to podobné. Ano, tahle země, příroda, nabízí obrovskou škálu možností, jak podporovat své zdraví. Je to řešení často pomalejší, není tak intenzivní jako léky, které umí udělat rychlý efekt. Všechny léky vznikly původně nějakou izolací látek, které byly původně v přírodě, protože naše tělo vzniklo z přírody, a proto všechny receptory, které má, reagují pouze na to, co znají. A tím pádem každý lék, a jeho reakce a efekt, je jenom díky tomu, že tělo zná danou látku někde v přírodě. Akorát s přírodou je to složitější než s lékem, protože tam nikdy nevíš přesnou dávku, aby nedošlo třeba k toxické dávce, aby to někdo nepřehnal. Takže je to složitější, a proto to vede k tomu, co by se dalo nazvat „umění léčit“.

Umění léčit není jenom o tom, že dneska použiji nějaký lék, nebo ne. Dřív to bylo přece mimo jiné o tom, jak jsem člověka schopen navést, provést, zorientovat v tom, jak se má vztahovat ke slunci, jaký vztah má mít k životnímu stylu, ke stravě, ke spánku, ke světlu, jaký má mít vztah s druhými lidmi. Tak to je za mě umění léčit. Umění léčit by nemuselo být jenom – což je také velmi důležité – o tom, jaký lék dám, a jestli umně vyoperuji žlučník, nebo ne, jako třeba můj táta. Takže si myslím, že umění léčit by se mělo znovu rozšířit i do jiných spekter, více přirozených, více přírodních, a mělo by to začít právě u skutečné primární prevence. Je to o tom, a některé mé aktivity a snahy tím směrem vedou, aby se děti naučily, jak být zdrávy. A pokud přijde nemoc, tak aby věděly, že jedna věc je, že jim může pomoct velmi šikovný pan doktor, z pohledu klasické medicíny, ale druhá věc je, že by měly otevřít některé nové dveře, které za ně pan doktor otevřít nemůže, ani jimi nemůže projít. O těchto dveřích jsme hovořili.

Martina: Když jsi, Jane Vojáčku, mluvil o tom, že bychom měli děti, aspoň na začátku jejich života, provést, a zároveň se zamyslet nad tím, jaký svět jim připravujeme, tak, řekla bych, na našich bedrech spočívá jeden vynález, ze kterého se časem stává vina – a to je technika. Sociální sítě, telefony. Jakým způsobem zvládnout být zdráv, když se nadužívání a závislost na telefonech a sociálních sítích stala normou? A především u mladých a nejmladších?

Jan Vojáček: Otázka je, proč se stala normou? Jestli je to technikou jako takovou, která je samozřejmě velmi přitažlivá – a to vidím u svých dětí, že obrazovky, to je hypnotizér, magnet – a zároveň je to jako každý nástroj, včetně ohně a dalších, které se dají velmi dobře využít, nebo zneužít, nebo může působit konstruktivně, nebo destruktivně. Z mého pohledu to nemá jednoduché řešení typu zákazů. To je přesně to povrchní řešení, který se vyvalí někde jinde. Je to o rekultivaci prostředí. A to je to, co začíná.

My nejsme v žádném případě od těchto technologií odtrženi, ale v rámci možností kultura našeho rodinného systému tyto technologie respektuje, a někdy je využívá, a zároveň by se to nemělo stát něčím, co je v rodinném systému kompenzační nástroj nějakých, řekněme, nezdravých principů. To znamená, že pokud dítě nedostává dostatek pozornosti, péče, respektu… A chápu, že se mi to dobře mluví u dětí dva a pět let. Zeptej se mě za deset let, až budou mít patnáct, nebo za sedm let, až bude mít dvanáct, jakým způsobem se nám to bude v našem rodinném systému dařit. Protože chápu, že tato obrovská výzva přichází s pubertou, takže já osobně to vnímám tak, že žádný nástroj se nestane destruktivním, pokud se nachází ve zdravém prostředí.

Martina: Ale to už ti do toho musím vstoupit. To už se prostě vyšinulo z vazby, protože my, i kdybychom se chtěli oprostit, tak musíme úplně vystoupit ze společenského systému: Nebudu mít datovou schránku, nebudu mít internet banking, nebudu mít tím pádem účet, a tím pádem nebudu moct zahájit žádné podnikání, protože tento stát se mnou nebude komunikovat. Když nebudu na bakalářích, tak se nedozvím, jak syn prospívá ve škole, protože žákovskou knížku už nemá, a můžu pokračovat takto dál. A navrch zmíním, že zatímco do té doby to mnoho rodičů hlídalo, a děti byly na internetu hodinu, dvě, tak za covidu jsme je nutili, aby tam byli devět hodin a více, jinak jsme jim nadávali do lemplů. Takže, já bych řekla, že o zdravém prostředí se už nemůžeme bavit, protože už se z toho nedá uniknout.

Jan Vojáček: Uniknout se nedá. Nicméně já zdravé a nezdravé prostředí vnímám teď na úrovni mikrosystémů rodiny, kde ještě pořád nějaká šance, že když dítě prožívá období, kdy chce rebelovat, revoltovat, chce nějakým způsobem krizi identity vztáhnout ke vzdoru, nějakému idolu, a tím pádem má po ruce nějakého idola na sociálních sítích, chce vytvořit nějakou skupinu, nějaký kmen, ve kterém si rozumí, tak záleží na tom, jaký kmen si najde.

Já rozumím, že před tím není úniku, my taky tady máme mobily, používáme všechno, co jsi řekla, a jsem přesvědčen o tom, že stejně tak jako já, Honza Vojáček, otec, 41 let, můžu všechny sociální sítě a nástroje používat ku svému prospěchu, nebo ke své sebedestrukci. A stejně tak se to děje u dětí. Ale říkám, zeptej se mě za deset let, jak to vyjde, kdy bude rebelovat moje dcera, jedna, druhá. Každopádně, já jsem hodně přesvědčený, že to je o důvěře, o komunikaci, a že to je o nabídce.

Současný zdravotnický systém se nedá reformovat, protože je to nekonečný byznys. Jde o to, aby to začalo od nás, od každého člověka, který řekne: „Já mám zájem o své zdraví, a chci s ním něco dělat.“

Martina: Ty ses do toho nenarodil, jako mladší generace.

Jan Vojáček: A někdy se tím člověk přesytí, není mu to vzácné, a má tendenci to klidně i opouštět. To jsou některé zkušenosti, které nemám u sebe, protože děti jsou malé, ale u některých rodičů, kteří mi o tom říkají.

Martina: Právě to mě zajímá, jestli k tobě chodí pacienti s touto, řekněme, novou diagnózou, s projevy závislosti, roztěkanosti, neschopnosti se soustředit, číst delší text, porozumět delšímu textu?

Jan Vojáček: Ne. Neřekl bych, že to je specifická zakázka, se kterou ke mně lidé chodí. Každopádně tohle téma se tam často objeví z hlediska technologií, a závislostí třeba na sociálních sítích, a tak dále. Ale díky tomu, že nepracuji s dětmi a mladistvými, tak ke mně chodí spíš lidé, řekněme, od třiceti, nejčastěji mezi třiceti a padesáti lety, a tam už většinou s lidmi pracuje celostně, a tohle je jedno z témat, které se řeší, které je nějaký kompenzační projev.

To máš stejné, jako když přijde někdo závislý na kouření, na tabáku, nebo na alkoholu, na sportu, nebo na pornu, na čemkoliv, na drogách, tak tato závislost je jenom vrchol, nějaký kompenzační projev něčeho. A když řešíš, jak to děláme, podstatu, tak se projev a priori může přeměnit na jiný, takže člověk třeba přirozeně přestane, nebo ubere alkohol, ubere cigarety, ubere sociálních sítí, protože naráz nemá tolik potřebu kompenzovat si tímto způsobem některá svá emoční napětí, nebo zátěže. U dětí je to specifické téma, tam chápu, že to je velmi složité právě díky rebelii a vztahování se ke vzorům, a touze mít nějaký svůj kmen. Takže tam je to velká výzva, jakým způsobem si s tím poradit. Já cestu budu hledat tím, jak mi budou růst dcery.

Martina: Jane Vojáčku, slovo do pranice na závěr: Ty jsi svého času zmínil, že současný systém zdravotní péče není zdravý – i oněm jsme se dnes bavili – a tak nemůže naučit být zdravým ani nikoho dalšího. Řekni mi, jak uzdravit nemocný systém? A potažmo: Uzdravovat ho mohou zdraví lidé, nebo lidé, kteří po uzdravení touží. Jak tedy uzdravit naši společnost?

Jan Vojáček: Tak tento výrok zní přísně vůči zdravotnímu systému, který by v někom mohl a priori zase vyvolávat odpor v tom smyslu, že je to přece to nejlepší, co máme, a z určitého hlediska to tak je. Jenom jde o přiznání si hranic, limitů, a toho, v čem je ta nezdravost. A to nás může posunout dál. Myslím, že tento systém jako takový se nedá reformovat. Opravdu, když se podíváme, jak to dnes funguje, že to je nekonečný byznys, tak málokdo chce reformovat nekonečný, fungující byznys. Takže spíš jde o to, aby to začalo od nás, zespodu, od každého člověka, který řekne: „Já mám zájem o své zdraví, a mám ochotu s tím něco dělat. Mám ochotu dveřmi otázky „Proč jsem nemocný?“, nebo „Jak zůstat zdráv?“, projít. A čím více takových lidí bude, tím víc bude mít systém tendenci jít tomu také naproti. Dokud ho k tomu nic nenutí, tak nemá důvod se měnit.

A tak to asi bude. Musí to vyjít z lidí, mimo jiné i ze systému vzdělávání lékařů, protože na medicíně by měly vzniknout obory, které se zajímají o zdraví, nejenom o nemoc. A lékaři, a různé nelékařské obory, by měly projít nějakou formou vzdělávání, kde se budou tyto brány, tyhle dveře, otevírat přirozeně, a ne až na okraji, kdy jsou vytlačovány do sféry šarlatánství, a nevím čeho všeho, když se řekne, že mysl má svou roli v lidském zdraví, a jak konkrétně s myslí pracovat. Jak konkrétně tyto principy zprostředkovat, jak komunikovat s pacienty. A to je běh na delší trať, kdy teď a tady může každý začít u sebe, a může si říct: „OK, fajn, jakým způsobem rozumím principům zdraví u sebe?“ A naprostá většina lidí dospěje k tomu, že jim nerozumí prakticky vůbec. A pak si můžou říct: „A je důležité jim rozumět?“ A já jim odpovím: „Pokud chceš být zdráv, tak ano. Protože medicína ti pomůže výborně vypínat nemoci, a odstraňovat nejrůznější věci, které považuje za takové, že jsou v těle navíc, že tam nepatří, ale se zdravím ti nepomůže. Takže koho jiného by to mělo zajímat, než tebe?“ A pokud takových lidí bude čím dál více, tak myslím, že se to bude přenášet i na děti, že se to bude třeba přenášet i do systému vzdělávání dětí, a díky tomu jsem přesvědčen, že můžeme nabrat nový trend ke zdravější společnosti.

Martina: Jane Vojáčku, já ti moc děkuji za rozhovor, a za to, že máš odvahu nad věcmi přemýšlet, a jít na ně třeba i jinak. Díky.

Jan Vojáček: Já děkuji za pozvání.

Jan Vojáček 3. díl: Mužnost je dnes vydávána za toxickou – klesá počet spermií, ženy mají problémy s vaječníky

Martina: Jenomže ono „zdravěji“ se možná také smrsklo do strategie nejrůznějších výrobců, kterou převzali mnozí lékaři, nebo celé lékařské skupiny. Ty jsi na začátku mluvil o anomáliích – a vedl tě k tomu tvůj učitel. A já, když se bavíme o anomáliích, použiji třeba někdejšího britského premiéra Winstona Churchilla, který se dožil v poměrně slušné kondici jednadevadesáti let, a asi nikdo ho nikdy neviděl udělat rychlejší pohyb jakožto sportovce, jeho stravovací návyky byly děsuplné, z hlediska dnešní medicíny, kromě toho, že denně podle všeho vypil láhev šampaňského, láhev whisky, a několik skleniček sherry, doutníky nepočítaje. A rozhodně se nedá říct, že by byl prost stresu, ale zkrátka prožil život v naprosté mentální bdělosti, a v poměrně dobrém fyzickém zdraví delší život než mnozí sportovci. Tak jakým způsobem se dívat na to, čemu my říkáme „zdravý životní styl“? A dá se i zdravý životní styl narazit na jedno kopyto?

Jan Vojáček: Nedá, protože z mého pohledu, a my nevíme, jak se vlastně Winston Churchill cítil, jestli si alkoholem, doutníky, a dalšími věcmi, nekompenzoval některé věci, protože se nikdo nedokáže vžít do kůže toho druhého, jakým způsobem se cítil, a jestli mu stačilo to, že ho jeho silná hlava držela v běhu, že zájem o cokoliv, co ho bavilo, co bylo jeho vášní, mu dávalo smysl, takže mu to stačilo pro kvalitní život, přestože jeho tělo drželo jednadevadesát let. Nicméně je otázka, jak se cítil v tomto těle. To je druhá věc.

Protože z mého pohledu zdraví je o kvalitě života, který se reprezentuje na úrovni fyzické, mentální, emoční nějakými parametry, nějakou kvalitou. Čili například, že ráno vstanu s energií, že mě den baví. To neznamená, že jsem furt zalitý sluncem, že se nikdy nenaštvu, že se někdy něco nepovede, že nikdy nepochybuji. O tom to není. Z mého pohledu je kvalita života to, o čem se tady bavíme. A jestli to je devadesát let, nebo jestli to je šedesát let, tak to už je druhá věc. A kvalita života je vlastně to, co by mělo přestoupit povrchnosti, že támhle si lupnu místo léku nejlepší chemický vitamín, nebo že já nevím co. Prostě, jak se zdravý životní styl uchopí, a nejen, že už budu jíst do konce života jenom kořínky, že to je to ono. Prostě z mého pohledu je zdraví o nalezení určité moudrosti v sobě, která mi pomáhá se v životě cítit dobře, a uchovat si svoje fyzické a duševní zdraví, a díky tomu můj život na úrovni každého jednoho dne, ze kterého se stane týden, rok, a pak několik desetiletí, takže si můžu říct: „Jo, to stálo za to. To bylo ono.“

Martina: To znamená, že jsi mi teď vlastně řekl, že zdravý životní styl může být skutečně pro každého jiný.

Jan Vojáček: Ano. Protože když člověk porozumí principům, objeví moudrost. Když porozumí tomu, proč je důležité vytvářet si určité podmínky pro zdraví, ve vztazích, v prostředí, ve kterém žije, v životním stylu, ve kterém žije, ale když to nebude dělat úzkostně, podle někoho, podle nějakých dietologů, nebo guruů, nebo čehokoliv jiného. Pokud objeví v sobě, o čem to je, tak on jediný si může zprostředkovat, ve skutečnosti, kvalitu svého života. A zase se to vrací zpátky k tomu, že někdo může být vegan, a někdo jíst jenom maso, a oba to můžou mít, nebo ani jeden. A o tom to je. Že vegan může být absolutně nešťastný, ale chvilku se cítit lépe, a pak nakonec jeho zdraví selže. Nebo že se masožravec může cítit skvěle, a pak to nedopadne. Nebo naopak, že z vegana se stane masožravec, a bude se cítit skvěle, z masožravce vegan, protože…

Martina: Přemýšlet, poznávat se.

Jan Vojáček: Poznávat se, zkoumat, být u sebe, být ve svém těle, jak bylo řečeno, mít jedno oko ven, a druhé dovnitř. Nevím, jestli je to v Bibli, nebo kde to bylo – to je to ono.

Tam, kde skončí prášky, je možné nastoupit novou cestu, pochopit, co mě přivedlo k mé nemoci, jaké myšlenky, vztahy, zvyky, prostředí, jídlo, a vydat se cestou zpět ke zdraví

Martina: Zvykli jsme si používat chemické léky, a někdy jsou skutečně výborné, dokážou nás ve vteřině zbavit bolesti, nebo pomáhají třeba v nějakých chronických onemocněních. Ale ty říkáš, že léky by měly být užívány po co nejkratší dobu. Co třeba ale u nemocí, jako je cukrovka, kardiovaskulární onemocnění, ředění krve, štítná žláza, a tak dále? I já mám jeden lék, o kterém mi řekli: „Do smrti, a jenom se bude zvyšovat dávkování.“ Přijmout to? Jak se k tomu postavit? Zase, každý jsme jiný. Chápu: Ale přesto.

Jan Vojáček: Postavit se k tomu principiálně. A principiálně znamená to, o čem se tady bavíme. Čili, vlastně lék je velmi zajímavý nástroj, jakým způsobem se dá modulovat systém: Stav bolesti, hladina cukru v krvi a tak dál. A je to přesně to, o čem jsme se bavili, že medicína někde začne, a někde skončí. Začne tak, že člověku, který má vysoký cukr v krvi, to medicína změří, řekne: „Máte cukrovku.“, což je pro vás velmi rizikové, mít vysoký cukr v krvi. Je to rizikové pro nervy, cévy, támhle pro to, takže je pro vás logicky mnohem výhodnější nemít vysokou hladinu cukru v krvi. A „my pro vás máme řešení – tento lék, který, když si každý den dáte, tak máte po problému, protože hladina cukru ve vaší krvi se zreguluje. A toto budete činit celý život, protože tento stav je nevyléčitelný.“ Tak to je.

Z mého pohledu už je čas vykročit kousek dál. A dál je, že tohle všechno akceptuji, respektuju, jsem vděčný – skvělý, vymysleli jsme nástroj na regulaci cukru v krvi. A tam, kde toto skončí, někteří lidé mohou začít pokračovat, řekněme, jinou cestou, nebo další cestou, která otevře nové dveře. A tito lidé si řeknou: „Aha, dobře. Proč se moje tělo hormonálně metabolicky projevuje tak, že místo toho, abych měl cukr v krvi takový, mám takový?“ Položí si otázku: „Proč?“ Co vše se podílí na tom, že můj úžasný nástroj těla, který neustále hledá nejlepší verzi sama sebe, aby přežil, a bude to dělat celý život – i vteřinu před smrtí bude hledat nejlepší variantu sama sebe, aby přežil další vteřinu. V nějaký okamžik už nepůjde dál udržet tento život, a on skončí. Takže tenhle můj systém, který je naprosto dokonalý, je to prostě dar, který je z pohledu medicíny ještě stále absolutně neprobádaný – jestli víme 5 %, tak je to moc, z toho, jak to vlastně ve skutečnosti funguje – si v současné době na mě vymyslel, že mi zvýšil dvakrát, oproti normálu, hladinu cukru v krvi. Proč?

A když si člověk položí otázku, proč to dělá, tak se mu otevřou nové dveře zkoumání toho, co je na pozadí toho, proč to dělá. Co vytváří prostředí hormonálně metabolických procesů, které vede k tomu, že je vysoký cukr? A když si tuto otázku položí, tak se mu otevřou troje dveře. Uvidí dveře, na kterých je nápis: „Moje vlastní mysl.“ Pak uvidí druhé dveře, a tam bude napsáno: „Tvůj životní styl, jaké máš návyky, jak ho ty aktuálně žiješ, a jak tomu rozumíš. A pak uvidí třetí dveře, a tam bude: „Prostředí. Prostředí, ve kterém žiješ, ve kterém se nacházíš.“ A když tyhle troje dveře člověk prozkoumá, tak má obrovskou šanci, že přijde postupně na to, proč jeho dokonalý nástroj těla zvýšil hladinu cukru v krvi.

Takže je ti z toho jasné, že většina lidí vůbec neprojde prvními dveřmi, a naprostá většina lidí neprojde všemi třemi dveřmi, aby prozkoumali principy, co jsou v těchto světech, protože to třeba skončí na tom: „Nežer sladký. Nežer tuky. Nestresuj se.“ Takže nám je asi jasné, že tyhle dveře rozhodně nejsou o těchto prázdných prohlášeních, protože ony otvírají úplně jiné světy, ohromně barevné, ohromně komplexní světy, kde jsou nádherně vidět principy. A když lidé těmito dveřmi projdou, tak: „Aha, aha, aha, aha…“

A pokud dojde k dostatečným aha momentům, tak na ně většinou naváže proces změn, když tomu člověk porozumí, a řekne si: „Aha, tak já jsem na základě těchto mých strachů mysli konal v životě takhle, a kvůli tomu jsem byl chronicky vyčerpaný, a kvůli tomu jsem to zažíral tímhle, udělal jsem tohle, támhle, takže tělo naprosto logicky zvýšilo hladinu cukru. A pokud to naprosto logicky k tomuto dospělo, tak proč by to tělo nemohlo třeba zase snížit samo zpátky?“

Martina: Určitě se chce teď někdo zeptat: „Dobře, ať jenom nemudrujeme: Honza Vojáček měl pacienta, který prošel prvními dveřmi, a řekl: Aha. Pak uviděl troje dveře, řekl třikrát aha, aha, aha, a zbavil se cukrovky? Zbavil se roztroušené sklerózy?“

Jan Vojáček: Nezbavil. Tam jde o to… Pozor, zbavit se a priori říká, že je to něco špatného. Ale to je tenký led v tomhle pojetí, že se nemoc považuje a priori za zlo, kterého je potřeba se zbavit.

Nemoc je krize a informace, která říká, že něco děláme špatně, a nabízí možnost změny

Martina: Vyléčit se je dobré.

Jan Vojáček: Nemoc je informace, je to krize, která mi nabízí možnost změny. Například spolupracujeme s paní doktorkou Terezou Feltoni. Paní doktorka na medicíně – můžu to říct, protože ona to prezentuje naprosto veřejně – které se projevila autoimunitní choroba tlustého střeva, známá pod diagnózou ulcerózní kolitída. Oběhla všechny své známé, neznámé doktory, tak jak jsme se o tom bavili, byla jí nabídnuta léčba, která víceméně nefungovala – chvilku fungovala, chvilku nefungovala. Projevuje se to i krvavými průjmy, je to velmi nepříjemné onemocnění, obzvláště velmi citlivé pro ženu v takovémto věku. A bylo jí řečeno, že nikdy nebude mít děti, a tak dál. Paní doktorka si tímto vším z klastické medicíny prošla, a poděkovala. „Děkuji, tohle pro mě můžete udělat, děkuji, děkuji, děkuji.“ Pak došla k tomu: „Mně to nefunguje. Myslím, že to můžu udělat ještě nějak jinak.“ To jsou první dveře. Prošla dalšími, dalšími, dalšími, a dneska je zdravá, a má děti. Prostě, klastická medicína řekne: „Nelze se uzdravit. To je remise.“ Remise znamená klidný stav nemoci. „Ale ona přijde, paní doktorko. Teďka se nemusíte léčit. A že si myslíte, že jste to zvládla? Ne, ne, ne, paní doktorko. Ta nemoc je tam pořád, a číhá na vás.“

Martina: Jenom spinká.

Jan Vojáček: Jenom spinká, a počkejte, až se probudí, to se budete divit. Přesně tyhle řeči si paní doktorka vyposlechla. A proto vlastně to vyléčení. My to ani nenazýváme vyléčením. Z pohledu klasické medicíny, například roztroušená skleróza. X klientů je v této remisi a klasická medicína udělá magnetickou rezonanci a řekne: „Tady jsou fleky,“ jak to můžeme laicky nazvat. A my řekneme: „Ano, jsou. Jaké, jsou? Aktivní? Nejsou.“ A oni řeknou: „Jsou klidné, ale jsou tam. Takže ten člověk není zdráv, má roztroušenou sklerózu.“ A my řekneme: „Ale on se cítí skvěle, mnohem lépe, než byla tato diagnóza objevena. Žádné léky nebere, takže jaký je? Je tedy nemocný?“ A oni: „Ano, je stále nemocný. Nemoc spinká.“ Proto já říkám, že to není on…

Martina: Proto jsi se snažil říct, že jsou vyléčení?

Jan Vojáček: Přesně tak. Protože můžete mít diabetika, který nebere žádné léky, a je v pohodě. Ale je to diabetik? Jen proto, že to je diabetik na celý život? O tom se tady bavíme. Že z pohledu klasické medicíny neexistuje pojem vyléčený. Neexistuje. Neexistuje. Nemáš diagnózu „cukrovka vyléčena“. Neexistuje tenhle pojem. „Roztroušená skleróza vyléčena“ –neexistuje tenhle pojem. „Ulcerózní kolitida vyléčena“ – neexistuje tenhle pojem. Tito lidé jsou stigmatizovaní na celý život, že jsou nemocní, a mají tuhle diagnózu.

Představ si, můžeš být celý život zdráva? Celý život říkat: „Hele, když projdu těmihle dveřmi, všemi, o kterých tady Vojáček mluví, tak celý život bud zdráva.“ Třeba: „Pane doktore, dostala jsem pěkně hnusnou angínu.“ A já řeknu: „Ano. Reprezentuje to některý z těchto principů?“ „Ano, víte, já jsem vlastně poslední dobou tohle, támhle, s tímhle, cítila jsem se dost unavená, pak jsem támhle tohle, vlastně jsem se dost oslabila.“

Stejně tak, kdyby se tahle paní doktorka z nějakého důvodu dostala do nějakého kolotoče, a vypadla ze svého pojetí zdraví, ke kterému došla, tak se jí může objevit co? Ataka ulcerózní kolitidy. Může? Může. Protože z nějakého důvodu je to její téma, slabé místo projevu, kde jí, když se dostane na nějakou úroveň oslabení, nějakou úroveň snížení její vlastní odolnosti, přetížení, vznikne ataka třeba ulcerózní kolitidy. Nebo někomu roztroušené sklerózy. Někomu se zvýší hladina cukru na nepřijatelnou hodnotu. Ale vždyť to je život. Takhle to je. Vždyť přece náš organismus je v dynamice. Chvilku je blíž tomu, co můžeme považovat za zdraví, pak je trošičku oslabenější, pak je nemocnější. Proč nerespektujeme tuto dynamiku, že to chvilku může být tak, chvilku onak, podle toho, jak život dáváme, zvládáme. Proč nálepkujeme: „Nejde to? Nejde to.“ Nebo „Nemusíte pro to nic dělat.“ Jak bylo řečeno paní doktorce: „Vezměte si léky.“ „A neměla bych nějak změnit stravu?“ To je zbytečné.“ „Jak, zbytečné?“ „Strava nehraje roli?“ A tak dále. Rozumíme si?

Martina: Ty jsi tady zmiňoval, že sleduješ svým způsobem tří základní principy, podle jakých člověk, pacient – nebo jim říkáš pacienti, nevím jestli, pacient, zkrátka…

Jan Vojáček: Dneska se rozděluje, jestli je to pacient, nebo klient, tak je to takové, že se to střídá.

My si myslíme, že můžeme být chytřejší než příroda, že si ji můžeme ohýbat ke svému prospěchu. Dnes už se nesmí mluvit o tom, co je žena, co je muž.

Martina: Zkrátka člověk, který má nějaký problém, chce ho řešit, a ty u něj sleduješ životní styl, psychiku a prostředí. Jestli jsem to správně zaregistrovala.

Jan Vojáček: Ještě by se tam dalo vypíchnout vztahování se ke druhým lidem, protože socio, což je vlastně kvalita vztahů, které člověk má, je skvělý informační prvek o tom, jakým způsobem on má nastaveny některá svá přesvědčení, vzorce, schémata, emoční pozadí. Takže bych tam vypíchl ještě vztahy. Životní styl, vztahy, prostředí.

Martina: Já se možná ještě podívám na prostředí, protože jsi zmínil své dcery, a já jsem zase zmínila, že jednoho dne ti je svět, v uvozovkách, na určitou dobu vezme, a bude je ovlivňovat tak, jako svět vůkol ovlivňuje nás všechny. A ty jsi v jednom rozhovoru zmínil, že velký vliv na naše zdraví má současná nerovnováha mužského a ženského světa. Řekni mi, to je nějaké novum? Nebo proč jsi potřeboval toto zmínit?

Jan Vojáček: Novum to není. A teď už je to zase skoro tenký led, a už bych zase vypadal jako dinosaurus, pokud bych vytahoval tohle téma, protože dneska je to už genderově nekorektní, a už se vlastně nesmí mluvit o tom, co je žena, co je muž – víme, co se děje.

Martina: A to je možná ta nerovnováha, a skrytý problém, který může probublat, protože asi přírodu donekonečna tahat za nos nejde, ať se o to sociální vědci snaží sebevíc, není-liž pravda?

Jan Vojáček: Ano. A důkazem toho jsou nejrůznější tendence a nemoce. Protože to je přesně to, že si myslíme, že můžeme donekonečna být chytřejší než příroda a že si ji můžeme ohýbat ku prospěchu svému. Z mého pohledu to není o muži a ženě, ale o mužsko-ženských principech. A to je ten, z mého pohledu, archaický přístup, že dávná filozofie jing a jang přežila dlouhá tisíciletí, ale pravděpodobně bude nekorektní, takže asi jing a jang nepřežije, jak to tak vidím v západní společnosti. Vše má nějaké polarity: Den a noc. Teplo, chlad. Slunce, Měsíc. A u těchto polarit, jak je to naznačeno v jing a jang – pokud si někdo dovede představit tento symbol – se jedno prolíná s druhým, jedno vychází z druhého, a my tyto tendence, síly, máme všichni nějakým způsobem obsažené v sobě. A z mého pohledu to koresponduje s tím, že co se týká ženského světa čili – už to zase bude vyznívat nekorektně – že ženy, které žijí v tomhle prostředí, jsou často, z mého pohledu, když jsem tenkrát dělal tyto rozhovory, už je asi dělat nebudu, abych nebyl vyloučen definitivně ze společnosti…

Vztahy mezi muži a ženami jsou zdeformované. Mužnost je vydávána za toxickou, klesá počet spermií, a vznikají nemoci prostaty. Ženy mají problémy s dělohou, vaječníky a prsy.

Martina: Pokud to ale ovlivňuje naše zdraví, tak bys neměl rezignovat před strachem.

Jan Vojáček: Ano, děkuji, já věřím, že u sebe nebudu podléhat tomuto typu strachu. Nicméně chci respektovat, že každý to má jinak a že to může vnímat různě. Ale já to vnímám tak, že žijeme ve světě krize mužství, která je mimo jiné reprezentována tím, že u mužů neustále klesá hladina testosteronu. Dneska už je to tak – někde jsem slyšel – že slavný režisér prohlásil, že testosteron je toxin, že už se mužství považuje za toxické. Už jsme vůči tomu napružení, protože muži se často historicky projevovali nekultivovaně a nekorektně vůči například ženám – různé typy patriarchátů. Nicméně klesá hladina testosteronu, klesá hladina spermií, to znamená, něco se děje v oblasti mužství.

A u žen se děje to, že jsou dnes velmi často potíže s hormony, dependentními orgány, dělohy, vaječníky, prsa. To znamená, že se to zase projektuje do ženských orgánů tak, jako u mužských orgánů – u prostaty, s čímž mimo jiné souvisí libido, schopnost početí, která neustále klesá. A já na to svítím tak, že z mého pohledu existuje, nebo děje se jakási forma krize tohoto sebepojetí jako muže, a krize na úrovni sebepojetí jako ženy, a toho, jakou roli mám hrát v tomhle světě, abych v něm na jednu stranu obstál, a na druhou stranu zůstal zdráv. Protože to je moje téma. Zvlášť když jsem za těch patnáct let vyposlechl v ordinaci tisíce příběhů jak mužů, tak žen, takže jsem se začal dívat pod povrch slov, toho, co mi vlastně sdělují.

A ženy mi sdělovaly: „Často musíme být supermatky, superženy, musíme být supermanažerky, musíme být nezávislé, vydělávat, a přesto mít rodinu.“ A vlastně z tohoto se stalo to, že ženy jsou velmi vyčerpané, v obrovském výkonu, který nelze udržet z pohledu fyziologického. Je to neudržitelně energeticky náročný systém, který dříve, nebo později nějakým způsobem selhal. A to je to, co mimo jiné říkám, že nemoc není zlo, ale v případě dospělého věku je to šance na změnu – něco v sobě přece jenom přeskládat, pochopit, porozumět, změnit. A to jsem viděl u žen.

Martina: A co ti řekli muži?

Jan Vojáček: A muži mi řekli, že na jednu stranu jsou velmi citliví, vnímaví, a na druhou stranu určitým způsobem nevyzrálí, protože je to odpojení se od minulého rodinného systému, například od matky. Člověk by se fakt divil, jak je ředitel skoro zeměkoule, nějakého obrovského korporátu, velmi perfekcionistický, velmi na sebe náročný, na své okolí, a zároveň je v obrovském napětí, pnutí, že není dost dobrý, a jestli to všechno dělá dobře. Je tam naráz obrovský konflikt, napětí, který řeší třeba alkoholem, kouřením, něčím, holkami, a tak dále. A to dřív, nebo později, vedlo k nějaké formě vyhoření.

Ohromně zjednodušuji, generalizuji, protože se snažím vytáhnout představitelnou formu toho, co se týká tématu mužsko-ženských principů, jak se to objevovalo v mé ordinaci. A fakt je to samozřejmě mnohem složitější. Co tím chci říct, je, že pokud jsem v dnešním světě muž, tak čelím určitým typům výzev. Pokud jsi žena, čelíš určitým typům výzev. A já to stále vnímám tak, že bychom měli přistupovat k sobě tak, že jsem muž, a ty bys měla přistupovat k sobě, že jsi žena.