Helena Neumannová: Miládko, my jsme si tady před naším rozhovorem povídaly o tom, že máme zprávy od našich kolegů z nemocnic, ale i praktických lékařů, že je absolutní nedostatek pediatrů, dokonce teď už bývá absolutní nedostatek jakýchkoliv lékařů, sestry, to ani nemluvím. Máme sestry, které nemluví česky, a já jsem bohužel tedy šest měsíců bombardovaná, a jak jsem slyšela od tebe, tak ty také, že i spadne celý zdravotní systém v české zemi. Ono se to stalo v Americe, v Británii, v dalších zemích. Je možné, že to spadne v celé Evropě. Koneckonců, zaplatili jsme šedesát milionů vakcín proti covidu pro desetimilionovou zemi, tak někde ty peníze být musí. Nicméně, jak z toho ven. Myslíš si, že by právě lázeňství mohlo pomoci přinést prevenci a zároveň péči o chronická autoimunitní onemocnění a ta závažnější onemocnění, se kterými vlastně si potom neví rady minimum odborníků? Máš pocit, že by to mohlo být řešení?

Milada Sárová: Já jsem se nedávno sešla se svými kolegy, se kterými jsem promovala na zlaté promoci v Brně. Uvědomila jsem si, jak se od všech odlišuji, protože oni opravdu užívají léky, protože s těmi léky celý život pracovali, a nikdo mi nevěřil, že ty léky já ani neznám. Pochopila jsem zase ještě další věc, že tak jako já, když v šedesáti letech mi bylo řečeno, že jsem stará a musím nastoupit do důchodu, a to jsem žena. To jsem se rozplakala a cítila jsem, že se mám ještě toho tolik v medicíně učit a že vůbec nemám představu a chuť odejít. Takže jsem strašně ráda, že jsme postavili sanatorium Prezidenta a že se tam dál mohu takto aktivně účastnit nejen péče o lidské zdraví, o prevenci, kterou já upřednostňuji před veškerou léčbou, protože mým štěstím také v životě bylo to, že za mnou lidé přijdou, mám pocit, jako když jdou s tou svou životní cestou, a dostanou se na rozcestí. Něco se v té rodině těžkého stane. To jsem pochopila, jak se mi změnil život. Zemřel manžel, do 14 dnů tatínek a v té době ještě umíral syn, který byl také v autě s mým mužem a já jsem v té době opravdu chodila plakat k vřídlu a věděla jsem, že když vypiji dva litry této tekutiny, že přečkám to hoře, ale že syna musím zachránit. A také to vřídlo mi nesmírně pomohlo, že jsem to dokázala, a z toho člověka je opravdu krásný člověk. Ta je moje vzpomínka. Teď jsem se trochu zapovídala.

Helena Neumannová: Nevadí. Napovím. Potřebovala bych od tebe slyšet, jestli si myslíš, že v té kritické situaci, která je…

Milada Sárová: Já už vím.

Helena Neumannová: Jestli by právě lázeňství nebylo řešením prevence a pomoci.

Milada Sárová: Ano. Přesně. A tak, jak nám ubývá tady těch vynikajících lékařů, protože doktor se stává výborným lékařem s léty, které prošel medicínou. On umí pak už odečítat podle chůze. Podle barvy dlaní. A všechny různé nemoci. To je velice hezké, co se člověk naučí v medicíně. Vím, jak těžce nesl odchod z IKEMu profesor Pirk, například. Také můj přítel. Tito lidé, kdyby si dovolili ještě absolvovat třeba půl roční sezónní praxi v lázních, kdy my potřebujeme nezbytně nutně výpomoc, ale zase bychom tím obohatili současnou balneologii, protože by tam přišli odborníci všech kategorií, a dá se říci, že naše klinika přírodní, těch 35 lázní, má opravdu indikace všech systémů orgánů. Já samozřejmě upřednostňuji holistickou medicínu. To znamená, že já už nepracuji ani se zažíváním ani s pohybovkou. Já vím, že voda je v každé buňce. Ať je to buňka chrupavky nebo páteře nebo nervu nebo daleko nejdůležitější sliznice zažívacího traktu, kterou přímo omývá, zahrává si s ní. Zlepšuje její peristaltiku, a to je neuvěřitelné, co všechno ta živá voda, pokud je ještě teplá a plná minerálů, umí dokázat.

David Becher, Hippokrates Karlových Varů, zavedl pití pramenů a chození po kolonádách

Helena Neumannová: Možná bys tady mohla říct ten nádherný příběh Davida Bechera, protože ho všichni znají pouze přes Becherovku jako takovou, a ty ho vlastně ukazuješ v úplně jiném světle.

Milada Sárová: No, jednak ta Becherovka je psaná jako 13. pramen, ale nevymyslel ji David Becher, ten doktor, který byl opravdu zvaný Hippokratem Karlových Varů, ale jeho příbuzný, který byl farmaceut, a ta jeho vila teď byla opravována zase mým synem a jeho stavební firmou. Becherova vila, která nám ukazuje, v jakém nádherném stylu ti lidé v minulých stoletích v Karových Varech žili. David Becher rozhodl několik velmi důležitých věcí. On první udělal analýzu minerální vody. To je 250 let, ale od té doby se ta voda chemicky nemění. To je jedna věc, že to jde z toho magmatu. Z centra Země. Proto je taková vydatnost této vody, a tak krásná, jako stálá síla. On tenkrát rozhodl, že lidé nesmí pít. Protože do té doby od roku 1522, kdy přišel doktor Václav Payer, lékař Šliků (Schliků) a stříbrných dolů v Jáchymově. On řekl: „Tu vodu začneme pít“.

A začátkem 16. století teprve navazujeme na dvěstěletou tradici, kde se v té vodě koupalo. Ty koupele byly strašně dlouhé. Trvaly minimálně 8 hodin. Říkalo se jim německy „haupt fressen“ až kůže popraskala, a záněty z té kůže vyšly. To byly ty první takové lázně, které se dělaly v toku říčky Teplé, protože to vřídlo vyvěrá přímo do řeky. Takže ty nejvíc nemocní lidé s leprou, a já nevím, jak byli na konci a jak se ta kůže čistila, tak se blížili k tomu vřídlu, až vlastně takové jakoby čtvrté kvalitě čisté vody, a už odcházeli zdraví. A to trvalo 200 let. Ale ten Payer řekl „budeme to pít“. Ovšem přichází se zase ke strašnému extrému, že se pije vody mnoho kalíšků. Tenkrát byly kalíšky asi deci a půl až do 80 kalichů. Oni pili snad deset litrů. Do těch lidí se to lilo. Takže když přijedete do muzea nebo teď v Císařských lázních v Lázních I. se můžete dočíst, že odjížděla nějaká kněžna, tak její lékař říká „zaplať Pánbůh, odjíždíme a přežili jsme“.

Ten David Becher řekl „ne, my budeme chodit“. A to je zase ten další pilíř. To znamená, že když vezmeme podle kvality ty pilíře, tak já bych řekla, že nejdůležitější je vzduch a dýchání. Že čtyři minuty nedýcháš a zemřeš. Druhá je voda. Čtyři dny nepiješ a zemřeš. A pokud se pohybuješ, tak to jsme dělali teď s docentem Kolískem akci „Piju prameny“ nebo dělalo to více lékařů, ale my jsme se rozhodli, bylo to moje opravdu osobní přání, aby Karlovaráci začali pít vodu, protože Varáci ji nepijí, protože zase ta Mlýnská kolonáda krásná je pro ty, co platí a jsou ze zahraničí. A oni také mezi ty ruské lidi možná nechtěli jít, a tak jsme jim vymysleli, že březen bude měsíc vody a že ač ti lidé budou chodit do práce individuálně, u každého odborníka balneologa dostane předepsáno, jaké prameny na jeho potíže bude pít.

My jsme užasli, protože dělali jsme to teď a loni, a to s pohybem. Loni jenom, že ti lidé vypili, jak já radím vypít denně litr vody. Většinou více ráno. To znamená 400 ml, 300 ml. Vždycky na lačno před jídlem, aby ta teplá voda umyla sliznici toho celého zažívacího traktu. Ale ona zároveň z dvanáctníku tou mateřskou papilou už přichází do těch nejdůležitějších orgánů jako je játro a slinivka břišní. Udělá tam hodně nové žluče a my pak, když jíme, tak už do zalkalizovaného žaludku a všude se vlastně sliznicí mohou do těla vstřebávat všechny vitamíny, a to nejdůležitější, co s tou pestrou stravou dostáváme jako energii. A pak se na to všechno, tady tu natráveninu z žaludku, vylije nová žluč. A je docela jedno, co jsme jedli, protože ona všechno krásně vyčistí.

To znamená, není důležité kontrolovat stále cholesterol, ale je důležité sledovat, jak jíme, jestli jsme dostatečně požvýkali, protože už vliv na tu mikrobiu střevní a na to, co se děje po tom dál s tou stravou, než opustí tělo s těmi zlými bakteriemi, protože zase ta varská voda je tak unikátní, že ona umí rozpoznat dobré a špatné bakterie. Ty, které jsou zdravé bakterie a které ty špatné vyvádí z těla, takže právě je důležité, aby si člověk uvědomil, že pohyb, pokud se při tom pití ještě chodí kolonádami a ten Becher tenkrát řekl: „A budou se stavět kolonády.“ A to bylo nejdůležitější. Jenomže začaly se stavět dřevěné kolonády. Třeba první kolonáda u Nového pramene nyní 7. pramene Rusalky. Tenkrát přijela Marie Terezie, aby dala nějaké finance na výstavbu. To bylo ze dřeva. Za chvíli to ztrouchnivělo. Dá se říci, že ta voda, jelikož je agresivní plná solí a je ještě s tím plynem, všechny korodují, ty kolonády. Třeba ty překrásné kolonády Fellnera & Helmera mohou vydržet v Mariánských Lázních, protože mají prameny chladné. Ale v Karlových Varech ta kolonáda nádherná před kostelem Máří Magdalény samozřejmě zrezivěla. Byla ve druhé světové válce použita na zbraně no a zdá se, že s tou vodou ty kolonády jsou nejlepší kamenné.

Josef Somr byl překvapený, že ho naše voda dala celkem rychle po infarktu do pořádku

Helena Neumannová: Já bych tě ještě ráda poprosila na závěr. Ty mluvíš o té živé vodě, v podstatě pro tu celostní péči, ale my jsme tady vlastně neřekli jednu velmi podstatnou věc. Dneska se dává veliký prostor kvantové biochemii a kvantové medicíně. Říkáme, že jsme jeden celek, že jsme spojeni s matkou Zemí. Uvědomme si, že jestli máme tělo plné mikroplastů, antibiotik, hormonů a toxinů a pijeme živou vodu, dostáváme tedy tento katalyzátor tím příjemným způsobem, tak nejenom, že se propojíme s tím celkem a staneme se jednou tím celkem, ale my neustále detoxikujeme tělo, mysl a duši, a dochází v podstatě k tomu obnovení základní buňky, mitochondrie, a to nemluvím ani o neuronu a neurotransmiterech, aby si to tělo povídalo. Moje téma, že? To mluvíme spolu. Ale myslíš si, že se tohle dá lidem nějakou příjemnou formou vysvětlit tak, aby to vzali za své?

Milada Sárová: No, já myslím, že lidé musí přijít. Musí to ochutnat. Musí si to sami na sobě vyzkoušet, že koho pálí žáha, že po třech dnech ho určitě pálit nebude. Že nemusí užívat žádné léky. Kdo má nějaké potíže s jakýmkoliv systémem, protože ta voda nakonec protéká i těmi ledvinami, dostává se z těla ven, takže ona oplachuje úplně všechno. Proč já posílám třeba na dvanáctý pramen všechny muže po šedesátce. Protože samozřejmě má vliv na funkci prostaty, na ledviny…

Helena Neumannová: Potenci, libido…

Milada Sárová: Na potenci. To je zase tedy Václav. To je pramen číslo 8. 11. úžasný na diabetes melitus, metabolická onemocnění nebo tedy na střevní onemocnění. Rakovinu střev. Vyléčila jsem spoustu lidí. Já bych třeba jenom řekla příběh mého přítele Josefa Somra. Mistra Somra všichni znáte z Národního divadla. Ten také, když mu bylo šedesát, tak ho poslali do penze a on co udělal. On jako správný Moravák se upil slivovicí a chtěl opravdu zemřít. Jenomže žil se Zuzanou Šavrdovou, baletkou ze Starců na chmelu, která ho natolik milovala, že ho neustále budila, až vlastně asi po šesti týdnech, když se vzbudil, byl tak nazlobený, že zase žije, že se rozhodl, že nebude mluvit. To tenkrát jsem pracovala ve výboru rehabilitační společnosti a volali mi profesoři z Vinohradské nemocnice a říkali: „On nám tady blokuje postel, prosím tě vezmi si ho do Varů.“

A já, když jsem s ním začínala, vůbec jsem ho nepoznala. On byl po infarktu, opravdu šedesátikilový člověk. Já jsem si říkala: „Bože můj, aby nám tady nezemřel.“ A začala jsem kyslíkovou léčbou a akupunkturu a říkám mu: „Mistře, proč nám to děláte, vždyť vy máte tak nádherný hlas. Ty děti by potřebovaly vaše pohádky slyšet.“ A dali jsme se oba do pláče a vzniklo naše krásné přátelství na celý život. A mistr Josef Somr tenkrát právě řekl: „Nikdy bych nevěřil, že za tak krátkou dobu může lázeňská léčba postavit člověka znovu na nohy.“

On po tom šestinedělí, nebo jak dlouho byl mimo, tak ve Varech jmse mu dala ještě prodlužku. Tenkrát ještě jsem pracovala jako primářka v Richmondu a on se rozplaval v Alžbětiných lázních. No, a to už jsme pak věděli, že je to všechno výborné. Začal nabývat na váze, zlepšila se mu funkce slinivky břišní a vlastně tomu přispělo jenom pití těch pramenů. Takže on ty čtyři týdny považoval za velmi kratičkou dobu. A tady já bych ještě ráda krom té holistické medicíny upozornila na chronobiologii.

V balneologii je právě užitečné to, že my máme člověka možnost sledovat několik těch cyklů. Jsou cirkadiální rytmy jednodenní rytmy, ale týdenní rytmy a desetidenní rytmy. To znamená, jestliže tam někdo přidá tři týdny, to není náhoda. Oni se mezi tím zopakují tři cykly. Sedmidenní, dva cykly desetidenní a jednadvacet cirkadiálních cyklů. A všechny ty orgány a všechny ty buňky a každý někdy odpočívá a někdy pracuje se naladí na jednu vlnu, a vlastně člověk pochopí, sám se sebou pracuje a tady je to duševno, kdy on si uvědomí „ne já chci jít touto cestou a jaké mám možnosti a co pro to udělám“ – a má čas sám se sebou rozmlouvat a většinou se uzdraví celostně.

Takže ten dlouhý pobyt, který je vedený odborníkem balneologem s fantastickou rehabilitací a fyziatrií, a to děláme opravdu na nejlepší světové úrovni v Čechách, bychom nikdy neměli nechat zaniknout, protože to je dar, který jsme dostali už od generací dalších lékařů, kteří balneologii vždy přednášeli na univerzitách, a já si myslím, pokud nás čeká doba, že teď nás těch ročníků po válce, kdy nás bylo strašně moc a my jsme byli tím socialismem vychování, že Hippokratovu přísahu splníme. My jsme chtěli být těmi opravdu zachránci lidstva, tak my všichni buď už jsme zemřeli nebo odcházíme do penze, a ten náš dlouhý život, tu praxi musí se zase někdo naučit.

A než budeme mít dostatečné množství odborníků pro všechny obvody pediatrie, zubaře, a tak dále, tak já jsem si právě myslela, kdyby to mohli zalepit někde ti profesoři a docenti a doktoři, kteří ještě do té penze nechtějí jít, ale už nechtějí třeba pracovat na plný úvazek. Ale to svoje moudro mohou přenést, a mohli bychom začít dělat nové kongresy, kde se bude scházet více odborníků z různých oborů. Já jsem byla na několika kongresech, organizovaných Richardem Rokytou, Cyril Höschl, a to jsou osobnosti, které každého ovlivní z akademie věd, a vždycky jsme se dověděli spoustu nových nádherných věcí.

Člověk by se měl pro zdravý život naučit pokoře a střídmosti, naučit se správně dýchat, naučit se správně pít a jíst do polosyta

Helena Neumannová: To byla jedna rada, Miládko, naší vládě. Já bych poprosila na závěr ještě o jednu radu. Jak si myslíš, že bychom mohli být užiteční, nebo vůbec ta vláda, co by mohla udělat pro lázeňská města a lázeňské domy a sanatoria, tu odbornou péči… když se podíváš na média plná reklam na all-inclusive lehátko za deset tisíc v Egyptě, v Turecku, v Tunisu a tak dále, plný břich, samozřejmě, od rána do večera, včetně alkoholu, který je součástí all-inclusive. Jak chceš s tímto bojovat?

Milada Sárová: No, víš co. Na jedné straně bych řekla, že já bych k moři jela také. Už jsem tam pět let nebyla, protože to je také ta terapie. To je také léčba sluncem. Léčba mořskou vodou, která je nenahraditelná. My bohužel moře nemáme, ale zase my ho třeba suplujeme floatingem, že děláme soli z Mrtvého moře. Také to úplně stejně funguje a snažíme se opravdu, aby všechny procedury splnily všechny požadavky nemocného těla k regeneraci. Je důležité, aby lidé pochopili, že jsou to zdraví, že se zaprvé nedá koupit. A jestliže začnou jezdit na all-inclusive, to jsem si nikdy já nedopřála, protože mě plně děsí, že bych tam snad musela pít ty alkoholy a byla bych z toho opilá na tom slunci. Jak bych to zvládla? Jestli bych se tam ještě někde nezranila nebo něco takového? Takže já si myslím, že ta pokora a vlastně ta střídmost, která je důležitá, naučit se správně dýchat. Naučit se správně pít a jíst, dá se říci do polosyta, protože jinak všechno to přejídání a tady ty nemoci z nadbytku vedou bohužel k obezitě dětí, které už se jí nezbaví a vzniká z toho diabetes mellitus. Jsou to strašně náročné nemoci na léčení, a vlastně ničí kvalitu života každého jedince. Takže máme si vážit toho, že jsme se narodili v tak překrásné zemi, která se dá jmenovat „Přírodní klinikou, kde rostou neuvěřitelné byliny“. Já už říkám po seznámení s tebou, že to je voňavá zahrada, kde všechny tyto plodiny mají, ale zase vliv na ten autonomní nervový systém. Mají vliv na všechny nervy, které ovládají funkci těch buněk.

A úplně na závěr: Jestli jsi mluvila o vodě a tady těchto věcech. My, když jsme měřili oxidoredukční potenciál jednotlivých pramenů, protože tím se odlišují jednotlivé karlovarské prameny – teplotou, tedy různým obsahem kysličníku uhličitého, ale také tou energií, kterou vydávají. Tak ten můj milovaný Pramen číslo 2. Tenkrát Vřídlo se opravovalo, Karla IV., kde tedy Karel opravdu v roce 1347 měl těžký úraz z bitvy u Kresčaku, kde zemřel jeho otec Jan Lucemburský. On se stává českým králem a odjíždí z Lokte, kde bydlí všichni Přemyslovci, k teplým pramenům u Lokte. On poprvé pokládá nohy do té vody a vidí, jak se jizva dezinfikuje, protože šedesátistupňová voda zabije všechny viry. A ta noha mu krásně zažila, a protože on rád bojoval a jistě to nebyl jeho první šrám, tak řekl: „Ano, to je živá voda, kde já postavím své město.“ Tenkrát se to nejmenovalo Karlovy Vary, ale byla to úžasná myšlenka. Myslím, že by byl na nás pyšný, že bojujeme za každé situace o regeneraci a přežití tohoto města i v těch dobách pandemií.

A my, když jsme u toho pramene číslo 2, Karla IV. měřili oxidoredukční potenciál, tak jsme tam začali někdy kolem šesté hodiny, a pak jsem řekla: „Půjdeme od 15. Hadího pramene“. Krom jiného chci říci, že Hadí pramen, patnáctý pramen je vynikající pro děti, aby rychle rostly. Je tam kalcium, magnézium. Všechno úžasné, a není tam natrium. Je to voda pro hypertoniky. Pro lidi, které mají otoky a když to ten balneolog všechno ví, tak on vlastně nemůže ty lidi omezovat v množství pití vody. Já vždycky každému doporučím denně dva litry, aby pil. A my, když jsme šli od 15. vlastně zase zpátky až k tomu Vřídlu, tak jsme došli o půl deváté. Byla už tma a nad tržní kolonádou u zámečku Karla IV. byl úplněk. Opravdu nádherně svítil. A my jsme naměřili energii toho pramene dvakrát vyšší. A vlastně jsme zjistili, že o té vodě znovu nevíme vůbec nic. Geologové, kteří na to hleděli se mnou, na to hleděli a já jsem řekla: „Chlapci, tak vlastně voda, nebe, voda, země a my jsme jenom takoví drobní lidé, kteří mají tu čest ji také ochutnat“.

Helena Neumannová: Miládko, já mám pocit, že my jednou zachráníme celý svět, tahle zemička malá, protože nemáme orkány, nemáme cunami, nemáme uragány, zato geologicky už ten praotec Čech věděl, co dělá, a já miluji Václava Cílka, který říká, že vlastně to bohatství, které tady máme právě v těch rostlinách, bylinách, v těch lesích, které nás léčí, krajinoterapie, a už tedy ani nemluvím o minerálech a neuvěřitelných lázeňských městech, tak to jednou skutečně může ten svět zachránit. My budeme jedna z nejbezpečnějších krajin a nejunikátnějších tou svou nabídkou, tím svým obsahem. Já bych si moc přála, aby jak naše děti, tak mladí a nové generace byli pyšní na to, co máme, nejen my dvě, bláznivé patriotky, a strašně moc bych si přála, aby k tobě do sanatoria a samozřejmě i ke mně do malých lázní a ke všem dalším lidem, kteří opečovávají to bohatství, aby k nám nejraději a nejčastěji jezdili právě ti Češi, případně i Slováci, které pořád považuji za naše bratry, protože československá balneologie, to je fenomén. Ať se ti daří, ať se daří celé tvé rodině, přeji ti opravdu ze srdce mnoho zdraví, a těším se do dalších dnů, protože obě víme, že děláme nádhernou práci i spolu. Takže, ať se nám daří.

Milada Sárová: Děkuji a samozřejmě děkuji i za nové myšlenky, které jsem se naučila zase naturopatií díky tobě.

Martina: Říkáš: „Politika je loutkohra s prvky iluzionismu. Jde o to přitáhnout pozornost diváků, vtáhnout je do hry, vytvořit iluzi demokracie, navodit stav hypnotické poslušnosti“, o čemž jsme už mluvili. „Vládní politici“, říkáš, „jsou iluzionisté třetího řádu, dostávají scénáře, posty a benefity, které je udržují v představě, že jsou řídícími prvky systému.“ Pověz mi, tohle už vypadá, že to máš hodně promyšlené a že už skutečně ničemu nevěříš, co se týká sociálních a politických struktur kolem sebe. Co tě dovedlo k tomuto přesvědčení? Protože toto už je skutečně dotažené do konce nedůvěry.

Jan Hnízdil: Tohle dotáhl k dokonalosti kamarád Honza Nevrkla, plavecký trenér, zakladatel sdružení Kontakt bez bariér, takže já to s oblibou cituji, protože ta jeho formulace sedí jak prdel na hrnec. A skutečně já jsem přesvědčen o tom, že naši politici jsou loutky. Když se podívám na pana premiéra Fialu – ty jeho trhavé pohyby, a verbální projev – tak tam vidím ty nitky. Skutečně, když nemá papír, tak je úplně vedle, on skutečně jenom reprodukuje to, co se po něm žádá. A ten, kdo tady ve skutečnosti vládne, ovládá vládu, jsou právě globální korporace, banky, mediální IT firmy, zbrojní firmy, farmaceutické firmy, a politici jsou poslušní iluzionisté a vykonavatelé, kteří doufají, že pokud se osvědčí, tak se stanou iluzionisty vyššího řádu, a že se možná dostanou i mezi špičkové psychopaty, nebo budou odměněni nějakým mocenským postem, třeba nějakým velvyslanectvím někde ve Finsku, nebo někde jinde.

Martina: To jsou zlé větičky. Jane, když se podíváme na vystupování některých našich ministrů, představitelů, a nejrůznějších, jak se tomu dřív říkalo potentátů, třeba na tiskovkách, tak tam je markantní, že oni v tu svou moc opravdu věří. Myslíš, že tomu tak je? Nebo si většina z nich uvědomuje svou loutkovitost?

Jan Hnízdil: No, ještě bych to doplnil, Martino. Ty mluvíš v mužském rodě, a já bych doplnil, že mezi politiky a psychopaty, tedy i našimi čelnými představiteli, je mnoho psychopatek. Skutečně to není omezeno jenom na mužské pohlaví.

Martina: Musím říct, že ano, v tomto případě je skutečně velmi důležité být genderově vyvážený.

Jan Hnízdil: V rámci vyváženosti.

Martina: Mám pocit, že na to tam snad mají i kvóty.

Jan Hnízdil: Nezapomínejme na ženy.

Dokonalý psychopat lže tak přesvědčivě, že je přesvědčen, že nelže, takže oklame i detektor lži

Martina: Ano. A myslíš si, že jsou si to schopni uvědomit, pokud jsou někteří z nich skutečně loutkami? Nebo že předpokladem dobrého vykonávání loutky je, že si ty šňůrky, které jsou nad ním, neuvědomuje?

Jan Hnízdil: Skutečně dokonalý psychopat lže tak přesvědčivě, že je přesvědčen, že nelže.

Martina: Musel přesvědčit sám sebe.

Jan Hnízdil: Ne, on je přesvědčen, že dělá dobro, že je to správné, že jedině on má pravdu, a bojuje ze všech sil za své dobro. On chce dělat dobro, ale cesta do pekel je právě dlážděna dobrými úmysly. Takže skutečně pravý psychopat je přesvědčen, hluboce, a právě proto je to tak autentické. Dokonce se uvádí, že psychopat lže tak přesvědčivě, že ho nelze nachytat ani na detektoru lži. Protože normální člověk, který má nějakou morálku, soucit, když lže, tak to má tělesné projevy. Tělesné projevy – tedy že třeba zčervená, stydí se.

Martina: Jasně.

Jan Hnízdil: Zčervená, začne se potit, nebo se mu rozbuší srdce z toho, že lže. Jenomže psychopat to nemá. On skutečně žádné fyzické projev lži – detektor na něj prostě nemá.

Martina: Spousta takzvaně dobrých, slušných, hodných lidí se zásadně proměnila, když vstoupili do politiky. A někdy ta změna byla tak markantní, že by člověk až nepovažoval za možné, že v dospělém věku je možné, aby se člověk takto proměnil. Řekni mi, jakým způsobem představa o vlastní důležitosti může změnit charakter člověka, případně celou duši?

Jan Hnízdil: Myslím, že je to obdoba chování třeba Američanů v Iráku, ve věznicích – Guantanamo – kde byly dělány rozsáhlé studie, kdy se ukázalo, že absolventi špičkových, prestižních amerických škol, Westpointů, a podobně, se v těchto věznicích během několika týdnů chovali tak, jako ve známém ďáblovu experimentu Philipa Zimbarda. Od chvíle – u Zimbarda to byly asi dva, nebo tři týdny – kdy rozdělil skupinu na dvě tak, že jedna hrála roli studentů, a druhá roli dozorců, a zavřeli je ve sklepě univerzity, tak dozorci, protože dostali tu moc, začali své kolegy studenty týrat takovým způsobem, že poté, co do toho zasáhla manželka Philipa Zimbarda, museli experiment zastavit. Takže skutečně, jakmile nějaký kontext, vstup, dostane ten, kdo je disponován – a ani nemusí být moc disponován, to skutečně byli slušní studenti, slušní vojáci, ale ocitli se v těchto podmínkách.

Pro mnoho lidí je problém vyhodnotit, co je nesprávné, nebezpečné, škodlivé, a chovat se podle toho. Být ovcí je jednodušší. Proto většina lidí plnila nesmyslné, šílené pokyny v době covidu.

Martina: To znamená, že svým způsobem má tuto predispozici každý, a pokud mu vytvoříme podmínky, ve kterých může uvěřit ve svou neomezenou moc, nebo ve svou neomylnost, tak se mohou tyto patologie úplně rozjet.

Jan Hnízdil: Důležitá je autokorekce, aby člověk neustále korigoval a zpětně hodnotil své chování. Nasadím si roušku v autě, nebo když jdu sportovat? Na to člověk nemusí mít školu, protože to je pitomost. Prostě korigovat tato nařízení, a mít i autokorekci. Prostě si toto vyhodnocuji, takovéto chování vyhodnocuji jako nesprávné, nebezpečné, škodlivé, a já se takto chovat nebudu. A to si myslím, že je v současné době pro spoustu lidí problém, protože je mnohem jednodušší jít se stádem – být ovcí je jednoduché – ale vybočit ze stáda, a být nezávislý, autentický, sebevědomý – ale zodpovědný – tak to je práce. To je obrovská práce na sobě, a kdo by o to stál? Takže proto si myslím, že naprostá většina lidí respektovala naprosto nesmyslné, šílené pokyny, protože to bylo jednodušší. A když by se teď měla vyvozovat zodpovědnost, třeba: „Jak se takhle mohli chovat lékaři?“ Tak vám poví: „Nařídili nám to. My jsme museli.“ Ale to už tady bylo.

Martina: Vlastně hezky, podobně to oglosovala Jarmila Klímová, když říkala: „Pokud chcete přežít, tak se nesmíte bát být menšinou.“

Jan Hnízdil: Vybočit, jako když letí hejno, a najednou z hejna uhnou dva ptáci – tak je otázka, jestli měli radar, a včas vycítili nebezpečí, a zachránili si tak život. Takže jít s davem, stádem, nebo hejnem, je jednoduché, ale ošidné. A někdy i nebezpečné.

Martina: Když jsme se tady bavili o tom, co všechno může způsobit člověk, který má moc, když si navíc uvědomuje, že má moc, tak možná by mnoho lidí nesouhlasilo s představou loutkohry politiků. Zejména ti, kteří třeba volili současnou vládní koalici, nebo i opoziční politiky, a volili je s nadějí a důvěrou, že ať je tam Petr, nebo Pavel – tohle přirovnání už od, tuším, 28. ledna loňského roku není až tak pregnantní – zkrátka, ať je tam Franta, nebo Irenka, tak že bude něco jinak, když půjdou k volbám. Vnímáte to jako správné, zodpovědné uvažování, nebo jenom jako čirou naivitu voličů a lidí?

Jan Hnízdil: Martino, já moje názory nikomu nevnucuji, nikým nemanipuluji, ale stojím si za nimi. A toto, co jsi pověděla – ale to slyšíme u každých voleb, že tyhle volby jsou důležité, teď musíte, tato vláda musí, a my máme recept, my to dokážeme, my to zajistíme – to je stále dokola. To je skutečně naivita, myslet si, že přijde nějaká nová, lepší vláda. Nepřijde.

Bůh je synonymem dobra a lásky. To má člověk v sobě, tam ho má hledat, a šířit ho. Každý by se měl stát malým bohem, a nehledat v politice, v kostele, v klanění a odevzdávání se někomu.

Martina: Je pravda, že už je to únavné.

Jan Hnízdil: Zase také slyším argument: „Tak dobrá, tak jsou tady dvě zla. Když byla volba tedy prezidenta, tak jsem od mnoha lidí slyšel: „Raději budu volit menší zlo.“ A já jsem povídal: „No, když ale dáš menšímu zlu svou energii, svou vůli, tak ho posílíš, a z malého zla vznikne velké zlo.“ Já chci volit dobro. A to dobro, myslím, člověk musí hledat v sobě. Igor Chaun se mě několikrát ptal, jestli jsem už našel Boha. A já jsem mu pověděl: „Igore, ale já žádného nehledám. Pro mě je Bůh synonymem dobra a lásky, a to má člověk v sobě. A v sobě ha taky má hledat, a má ho šířit.“ Vlastně každý člověk by se měl stát takovým malým bohem, aby ho pak nemusel hledat ať už v politice, nebo v kostele, a někomu se klanět a odevzdávat.

Martina: Ale teď si mnozí říkají: „A, panáček je anarchista.“ Vlastně si neumíme představit, že by tento stranický systém, systém politických stran, systém dvou komor, nebyl. Myslíš si, že se dá tento stranický systém, který tady je, nějak reformovat? Nebo myslíš, že už je potřeba budovat úplně znovu na zelené louce, a transformovat to?

Jan Hnízdil: Zase, je to jenom můj názor, ke kterému jsem dospěl mými zkušenostmi s medicínou, kdy jsem zjistil, že se medicínsko-farmaceuticko-průmyslový komplex nedá reformovat. Reforma je jenom změna formy, ale tady – to slyšíme neustále – přijde nový ministr, provedeme zásadní reformu – reforma je změna formy – ale zásadní je změnit obsah medicíny. Problém je v tom, jak se medicína expeduje, že se vytratil vztah lékař – pacient, komunikace, a zasazení souvislostí zdravotních potíží do života daného pacienta. A v globálním hledisku je to totéž. Takže jde o to, abychom pochopili, že ať už se jedná o nemoc jedince, nebo nemoc společnosti, tak to není pokyn: „Bojuj s nemocí, bojuj se společností, bojuj za novou politiku“, ale je to pokyn: „Člověče, lidé, zastavte se, zamyslete se, tímto způsobem už dál žít nemůžete.“ A pokud vám nějaký politik tvrdí, že můžete, a slibuje vám, že to udělá za vás, tak vám lže, a jenom chce, abyste ho zvolili. A je to stále dokola.

Já jsem proto k posledním volbám nešel, já už skutečně k volbám nechodím, a vidím východisko – podle mého názoru se tento společenský systém reformovat nedá, je odsouzený k zániku, nedá se na něj spoléhat. A proto jsem odmítl všechny nabídky vstupu na tento Titanik, na poslední chvíli nastoupit v iluzi, že tam vezmu do ruky kormidlo, nebo budu prvním důstojníkem a povede se mi vyhnout ledovci, nebo tomu zabránit. Protože se ukázalo, že moc nakládali do kotlů, že to nebylo ledovcem, ale že z mnoha důvodů nakládali do kotlů takovým způsobem, až propálili příď Titaniku, a pak jeli tak rychle, že už nic nešlo – a my jedeme tak rychle, jako Titanik. Takže už je jen možné vyskočit z Titaniku, nastoupit do záchranných člunů, vzdálit se do bezpečné vzdálenosti, a tam budovat ale nový společenský systém. Od začátku: Novou ekonomiku, nové zdravotnictví, nové právo, a nechat Titanik Titanikem.

Komplexní psychosomatická medicína je pro omezenou skupinu lidí, ochotných a schopných nést zodpovědnost za své zdraví, život. Kdo chce jíst prášky, má volbu.

Martina: Začínám chápat, že když tě jeden poslanec poprosil, abys mu dělal poradce pro zdravotnictví, a ptal se, co bys mu jako poslanci poradil, aby v parlamentu udělal, tak jsi mu řekl, aby si sehnal semtex a na nejbližší schůzi se odpálil. Z toho vychází, že opravdu nevěříš v reformovatelnost tohoto systému. Ale ty jsi teď popsal, že je potřeba opravdu začít vědomou a pokornou transformaci, jak jsi říkal na začátku, aby nemuselo dojít k nevědomé a násilné. Otázka je, jak na to? Spousta lidí chce vedení, vlastně chce pevnou ruku. Řekla bych, že pro spoustu lidí je svoboda svým způsobem stresující. Jak tedy budovat to, o čem hovoříš, tedy že už by se měla začít vytvářet občanská společnost, tak jak o ní snil Václav Havel? Z toho usuzuji, že se nevytváří. Jak začít? Co dělat?

Jan Hnízdil: Zase se vrátím k medicíně. Komplexní psychosomatická medicína, které se věnuji třicet let, je určena pro omezenou skupinu lidí, pro lidi, kteří jsou ochotni a schopni nést zodpovědnost za své zdraví, za svůj život, a přichází se jenom poradit, jak to mají udělat. A i nová společnost, myslím, není, a nemůže být pro všechny, to skutečně nelze, to by zase byla manipulace ve smyslu: „My tady postavíme nějakou společnost, a vy všichni ji musíte podporovat, a být její součástí.“ Jde o to, aby lidé měli volbu. Když ke mně přijde pacient, a já mu vysvětlím, proč stůně, a jak jeho stonání souvisí s jeho životem, a on mi poví: „No, pane doktore, to máte pravdu, ale já jinak žít neumím, raději budu brát prášky.“ – tak je to jeho volba. Já ho nebudu nutit měnit život, když nechce. Tak ať si užívá prášky. Jestliže někdo chce jít s touto společností až do těchto smutných konců, tak ať jde, ať má volbu. Ale kdo nechce, ať má zase volbu si žít podle svého. Což se pochopitelně psychopatům nelíbí. Takže došlo k zásadnímu omezení svobody slova, cenzuře, ať už šlo o covid, nebo teď o Ukrajinu, kdy je povolen jeden jediný správný názor, a kdo ho nemá, tak je nemilosrdně likvidován, vymazán. Dokonce – to mě pobavilo – se na Wikipedii změnila i definice dezinformace, kde se objevilo, že dezinformací může být i pravda, pokud je zveličována, nebo vytržena z kontextu, že pravda může být považována za dezinformaci, pokud je zveličována.

Martina: Ano. Tady si dovolím kulturní vložku: Karel Havlíček Borovský: „Pravda mívá různou sazbu, někdy pomník, jindy vazbu. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zláme vaz.“ Věděl to už i Karel – a taky jak dopad. Mimochodem, možná že na Wikipedii našli tuto odvážnou definici pravdy, nebo dezinformace, ale v každém případě náš zákonný systém dosud dezinformaci nedefinoval, což bych řekla, je poměrně symptomatické k tomu stavu, ve kterém teď jsme. Ty jsi teď řekl, že máme povolenu jednu víru, vlastně je to omezování svobody slova, omezování svobody projevu, ale taky s tím jde ruku v ruce omezování svobody myšlení, protože to někdy nastává, že když neverbalizuješ své myšlenky, tak si je pro příště raději odpustíš. A ty říkáš, že dříve se tato ideologie jmenovala fašismus, pak komunismus, pak covidismus, teď ukrajinismus, kdo nejde s námi, jde proti nám, a SPOLU to zvládneme. Společným jmenovatelem je netolerance k odlišným názorům, vyvolávání nenávisti, fanatismus. Řekni mi, toto už je ale svým způsobem i naše práce, protože my máme možnost volby. Proč se takové množství lidí, občanů, rozhoduje pro to, že jeden povolený názor je mnohem lepší, mnohem snazší, a dokonce ještě mají morálně navrch, když si myslí to, co všichni?

Jan Hnízdil: Jednak je to jednodušší, a hlavně si myslím, že je nesmírně obtížné, namáhavé, se k jiným informacím dostat. Že skutečně ze všech médií jde to samé, ať si pustíš rozhlas, televizi, jakoukoli stanici – pokud nejde o nějaké okrajové alternativní zdroje, které ale sleduje velmi málo lidí – a lidé jsou na to napojeni. Teď jsem jel tramvají, a tam naprostá většina lidí koukala do mobilu, a měla za uchem anténku, a přijímají právě jenom ty správné informace, je jim soustavně vymýván mozek, a oni se pak podle toho chovají. A já se na ně ani nezlobím. A dneska tam byli ještě asi dva lidé s rouškami, a mně jich je nesmírně líto, skutečně si zaslouží politování, protože mozek je už tak poškozen, že změny jsou nevratné. Tu roušku už jim nikdo nesundá, oni už se vědomě nemohou chovat jinak. Nemohou za to.

Martina: Museli by na tom pracovat. Museli by si to přiznat, uvědomit.

Jan Hnízdil: Museli by si to přiznat, uvědomit. A základ uzdravení jedince, i celé společnosti, je ve vyhodnocení souvislostí, přiznání si chyb, a uvědomění. Ale to je začátek. Pak se uvědomění, poznání, porozumění nemoci – ať už nemoci jedince, nebo společnosti – musí převést do aktivního chování lidí. Že si to budou uvědomovat, je sice hezké, ale pokud se budou chovat tak, že si sice budou uvědomovat, že roušky jsou nesmysl, ale budou je nosit dál, tak je to pořád stejné? Zásadní je se změnit, najít odvahu, a odmítnout manipulaci. Vlastně roušky, testy, to byl pro psychopaty jenom doklad poslušnosti, protože jim tím lidé vlastně dali najevo, že jsou poslušní.

Erich Fromm, psycholog, píše o tom, že současný společenský systém je patologický a že je po nás žádáno, abychom se adaptovali, abychom se tomuto společenskému systému přizpůsobili. Ale pokud se mu člověk přizpůsobí, tak se stane součástí patologie. A pokud trpí úzkostí a depresí, což je problém stále většího počtu lidí, tak ti lidé na jednu stranu vlastně ještě něco cítí, ale na druhou stranu ještě nebyli zlomeni. Proto si myslím, že je obrovský nárůst pacientů s úzkostmi a depresemi – i u dětí, protože oni ještě něco cítí, ještě nebyli úplně zlomeni.

Martina: Takže na ty by si měli dát bacha. To jsou ještě nerozhodnutí voliči.

Jan Hnízdil: Tak. Je třeba to dotáhnout.

Pokud nežijeme kreativní, plnohodnotný život, a necháme si od psychopatů nastavit mysl na válku a smrt, začneme se podle toho chovat – začneme umírat

Martina: Také můžeme velmi často slyšet – nejenom od tebe, i od jiných odborníků – že největší chorobou je strach. A řekla bych, že vyvolání strachu hraje v Bidermanově tabulce také poměrně vysokou roli. Řekni mi: Je to, jak jsme v poslední době vystavováni, ať už skutečným, nebo domnělým hrozbám, soustředěnou prací na tom, abychom skutečně vstávaje lehaje v sobě pocítili nějaký nový strach?

Jan Hnízdil: Určitě ano, strach je základním pracovním nástrojem psychopatů. Jestliže člověka vyděsíš, tak se přestane kontrolovat, a můžeš ho ovládat, můžeš si s ním pohrávat, manipulovat. Takže to je dokonale propracovaný systém. Ale problém je v tom, že se lidé nechají. A za covidu, nebo teď za Ukrajiny, je tady dominantní strach ze smrti. Takže oni nás vyděsili, promítali masové hroby, mrzáky, a teď plynule přešli zase na další. Do covidu byla smrt vlastně tabuizovaná, ale teď, když si rozkliknu Novinky, nebo Seznam, tak to je jak vývěska pohřební služby. Je tam jeden mrtvý vedle druhého, celebrity, předčasná úmrtí, tam je všude smrt. A jestliže člověk začne žít smrtí, tak žije smrtí. Tam nejsou žádné pozitivní informace k životu, ale je to nastavení mysli určitým způsobem: Válka. A jakmile nastavíme mysl na válku, tak se začneme podle toho chovat. Jakmile nastavíme mysl nikoli na kreativní, plnohodnotný život, ale na smrt, tak začneme umírat.

Martina: Já jsem si uvědomila, jakým způsobem mnou nepřímo manipulují, když jsem si nedávno chtěla najít pro jeden rozhovor informaci o tom, které země mají nejmenší výskyt rakoviny, a tak jsem do vyhledávačů zadávala různé kombinace – to je celé umění, jak se ptát, ať už umělé inteligence, nebo vyhledávačů – a tak jsem pořád zkoušela, „země, nejmenší výskyt rakoviny“, „rakovina žádná, které země“ – a různě jsem to točila, a neustále mi vycházely žebříčky zemí vítězících v úmrtí, pořád mi to vyhazovalo úplně opačné informace, a vlastně jsem se pořád nemohla dostat k nejmenším výskytům rakoviny. Prostě, když jsem chtěla zjistit, jestli na ostrově Honšú žijí zdravě, tak ne, tam jsem se nedopracovala, ale zjistila jsem, kde to kosí lidi nejvíc.

Jan Hnízdil: Ale vědci stále intenzivně pracují na novém, úžasném léku. Nechci to zpochybnit, naopak, velmi oceňuji vymoženosti špičkové medicíny, ale paradoxem je, že máme radioterapie, gama nože, biologickou léčbu, včasnou diagnostiku, ale pacientů s rakovinou je čím dál víc. Tak kde udělali soudruzi chybu?

Martina: Říká se, že popírání pravdy je velmi častá příčina zdravotních potíží. Když si člověk není ochoten přiznat, že žije divný život, že žije v patologickém vztahu, že má nemocné vztahy v práci a v rodině, a tak dále. Stejně tak to platí o politice, o společnosti, a tak dále. Řekni mi, jakým způsobem se podařilo implementovat do našich hlav, že se skutečně bojíme podívat na věci tak, jak jsou?

Jan Hnízdil: A z toho je nemoc. Vlastně nemoc je nastavené zrcadlo. Není nic pravdivějšího než nemoc. A jde o to, aby se člověk do tohoto zrcadla – aby měl odvahu se na sebe podívat – protože nemoc mu zrcadlí vlastně to, proč stůně. A nejlepší definici rakoviny mi kdysi pověděl onkologický pacient – já ji tedy s oblibou cituji, protože lepší jsem nikdy neslyšel. Pověděl mi: „Pane doktore, rakovina, to je jako doporučený dopis s černým pruhem. A tam se píše: Otrávil jsi vzduch, teď ho dýcháš. Otrávil jsi vodu, teď ji piješ. Otrávil jsi půdu, teď jíš z této půdy potraviny. Otrávil jsi mezilidské vztahy, teď v nich žiješ. Tak už se zastav a zamysli, nebo tady končíš.“

Martina: Jak ten pacient dopadl? Uzdravil se?

Jan Hnízdil: Já jsem měl několik pacientů v beznadějném stavu, kterým díky pochopení nemoci, rakovina – to, co prožíváme, je společenská rakovina – tak zásadním způsobem otevřela oči, že dokonce v mojí poslední knize Příběhy obyčejného uzdravení jedna onkologická pacientka napsala svůj autentický příběh, a nazvala ho: Rakovina mi zachránila život. Ona do té doby žila tak sebezničujícím způsobem, že – jak sama uvedla – si pro rakovinu došla. Ale pochopila, zásadně změnila život, a v kombinaci s onkologickou léčbou, protože její stav byl velice vážný, se úplně uzdravila.

Martina: Já ale čelím úplně opačnému případu, nebo opačnému obrazu: Bavili jsme se o tom, proč si lidé nechtějí přiznat pravdu, což víme, protože to bychom se prostě odkopali, a museli bychom se na sebe samotné podívat tak, jak to nechceme vidět. Museli bychom vidět své chyby, vidět, jak jsme se zachovali špatně, hloupě, a tak dále. Ale třeba za komunistů lidé – alespoň na obecnou doktrínu – nasedali jenom na oko. Mysleli si své, říkali: „Dobře, ať si tam řádí socialismus, já tady mám svou vnitřní buňku.“ Ale tady teď naopak, čím víc vidíme, že jsme vystrašeni, popíráme realitu, popíráme fakta, tak tím více se vyskytuje strážců této jediné pravdy, kteří do toho jdou prsama, a plédují za to. A já nevím, kde se v lidech vzala tato vášeň dohlížet na to, zda jsou nejen slova, ale i myšlenky jejich spoluobčanů dostatečně pravověrné.

Jan Hnízdil: Myslím, že George Orwell by tedy žasnul, čeho jsme se dočkali, protože to, co popisuje v geniálním románu 1984, současná realita, to v čem žijeme, překonává i to, co předváděli komunisti, i to, co si představoval George Orwell. A to se vším všudy. Já jsem si komunismus taky zažil, kdy člověk věděl, co nesmí, a dokázal v tom celkem slušně vegetovat. Ale ten tlak, myslím, je v současné době mnohem větší, hlavně v důsledku využití médií, takže není úniku, je strašně těžké se z tohoto systému úplně oddělit, protože těch dobrovolných factcheckerů a udavačů je hodně. Mě napadli fyzicky na ulici. Šel jsem do práce bez roušky, a najednou ke mně přiběhl nějaký mladík, měl na obličeji kuklu, měl mobil, a začal si mě fotit. Beze slova si mě fotil, a pak jsem zjistil, že byly nějaké webové stránky, kde dávali fotky těch zmetků, co jim to tady kazej, a jsou vlastně strůjci pandemie.

Jak zvyšovat odolnost vůči strachu a manipulaci? Nesledovat oficiální média, vypínat politické debaty. A raději sledovat Colomba, Hercula Poirota, nebo National Geographic.

Martina: Doktore, teď je potřeba léčit. Takže jak zvyšovat odolnost vůči strachu? Jak zvyšovat naši odolnost vůči manipulaci, navzdory tomuto světu, který není snadný, a chystá mnoho sociálních i internetových léček?

Jan Hnízdil: Já vidím východisko jednak v tom, pokud možno nesledovat oficiální média. Jak vidím na televizní obrazovce nějakou politickou besedu, okamžitě vypínám, a naopak denně sleduji inspektora Colomba.

Martina: To máme společné.

Jan Hnízdil: Hercula Poirota, nebo National Geographic. Ale pak se snažím – mluvím za sebe, já žádné recepty na boj proti strachu taky nemám – hledám. Ale zásadní význam mají zase mezilidské vztahy, protože když se lidé sejdou, tak si dodají odvahu. Scházet se, mít dobré vztahy ve vlastní rodině, mít vztahy s kamarády, scházet se s lidmi, které spojují zájmy, radosti, a tímto způsobem se semknout, a společně překonávat strach, nebo ho na sebe nenechat působit. Ale pokud je člověk sám, tak je to nesmírně těžké. Tedy nebýt sám, a mít rád taky někoho jiného než sám sebe.

Martina: To je občanská společnost, kterou bychom měli budovat?

Jan Hnízdil: To je občanská společnost, kterou nám ale žádný politik nevybuduje, tu si musíme vybudovat sami. A zatím se obávám, že velká poptávka – i za Václava Havla, který tedy měl ty nejlepší úmysly, si myslím, nakonec lidé, co ho volili, čekali, že to on udělá za ně. A on nám neustále sděloval: „Ne, já to za vás neudělám.“ Občané, máte volbu, buďto budete ovčanem, nebo občanem. Být ovčanem je snadné, ale občanem, to je opravdu práce. Ale zase, je to práce za vaše zdraví, za vaši svobodu, a je spojena se zodpovědností. A tady neustále slyšíme – už jsem to zaznamenal – že lékaři volají po vyšších platech, neustále někdo volá, má nějaké požadavky, ale vytrácí se mi skutečnost, že druhou stranou mince je zodpovědnost za sebe, za svoje zdraví, za naši zemi, za celou planetu.

Martina: Rozloučím se tvým varováním: „Je třeba se uchystat na zásadní změnu – od exponenciálního růstu k vnitřnímu kulturnímu a sociálnímu rozvoji.“ Vím, že jsme o to dnes několikrát zavadili a dotkli se toho, ať už jde o vědomé a pokorné, nebo nevědomé a násilné změny. Ale co to pro nás v budoucnu bude znamenat? Věříš, že se nám tato transformace, která musí proběhnout v každém z nás, povede?

Jan Hnízdil: Já jsem se o tom bavil s Honzou Konfrštěm, což je špičkový, nesmírně moudrý, vzdělaný, věřící člověk, autor nádherných knih. Nedávno jsme se bavili o tom, proč to vlastně děláme, proč jsme tak aktivní, vystupujeme a píšeme knihy, a shodli jsme se, že nás k tomu vedou důvody ryze sobecké: Že chceme mít čisté svědomí. Že jsme udělali vše proto, aby ta změna byla vědomá a pokojná, a nemůžeme udělat nic víc než být inspirací, a nabízet lidem náš pohled na – ať už to je covid, nebo Ukrajinu. Ale skutečně děláme to pro sebe, abychom se na sebe mohli podívat do zrcadla. A i když to nevyjde, tak si pak můžeme v klidu říct: Zkusili jsme to. Stálo to za to.

Martina: Jane Hnízdile, moc ti děkuji za tvůj velmi otevřený rozhovor, a přeji ti, aby ve vás, tedy i v Janovi Konfrštovi, a v dalších lidech, nadále žilo toto sobectví, a aby vedlo k tomu, že se do budoucna podaří s občanskou společností udělat něco, co bude životaschopné, a dobré. Děkuji moc.

Jan Hnízdil: A k tomu nám dopomáhej každý si sám. A všichni dohromady.

Martina: Bezesporu. A já bych přece jenom dodala i toho Boha. Díky moc.

Milada Sárová je významná balneoložka, kterou diplomoval nedávno profesor Masarykovy univerzity v Brně, profesor Repka, za její padesátiletou aktivní činnost ve zdravotnictví a vědeckých výzkumech minerálních pramenů a lázeňských procedur, její vliv na lidské zdraví, interní a pediatrickou pomoc, protože jako interní a pediatrická lékařka má vysokou praxi, také její pedagogickou činnost, ale i její vědeckou činnost. Ze všeho ale nejvíc je Milada Sárová skvělá česká patriotka. Já už tě tady vítám, Milado.

Milada Sárová: Dobrý den.

Helena Neumannová: Já moc děkuji, že jsi přijala naše pozvání. Začnu úplně jednoduše, protože tvůj obor hydroterapie, a vůbec léčivá voda a její využití, dá se říct, v podstatě v celostní péči funkční medicíny je naprosto významný. Takže dovol mi se zeptat. Voda je živel, zdroj zdraví. Je důležitější to, co pijeme než to, co jíme, protože bez vody nevydržíme opravdu dost dlouho. Co pijí naše děti, co dokážeme našim dětem nabídnout v každodenním pití vody, a když jsou děti v depresi a v úzkosti, pijí vůbec? Prozraď mi:, Proč lidé uvěřili, že potřebují léčiva a léky, chemickou pomoc, když jim leží u nohou takové skvostné bohatství, jako jsou naše minerály, naše byliny a naše lázeňská města, včetně, samozřejmě, naší odborné činnosti, kterou ty tady dneska zastupuješ? Zkus mi, prosím, na tohle odpovědět.

Milada Sárová: Helenko, tak to je krásná, ale veliká otázka. Myslím si, že bych ze začátku měla trochu přiblížit obor balneologie. My jsme atestovali po základní atestaci. Já jsem chtěla být pediatr. Takže mám vystudovanou pediatrii v Brně. Ale pak jsem dělala atestaci z vnitřního lékařství. Celý svůj život, 50 let jsem léčila od dětí až do hrobu různé klienty v nejrůznějším věku. Na svatební cestu jsem přijela do Karlových Varů, kde jsem najednou v Mlýnské kolonádě jako Znojmačka uviděla, že lidé stojí fronty na vodu. Tak jsem si říkala, co to asi je za vodu, že celý svět stojí na to frontu? Můj muž, který chápal více chemii nežli já, vystudoval stavařinu, technologii, tak říkal: To budou stopové prvky. Tak jsme si koupili první kalíšky. Ochutnali, a od té doby mohu říci, že nejen že tedy léčím tou mimořádnou tekutinou, ale také ji padesát let užívám jako jediný lék, protože do této doby jsme žádné léky nepotřebovala.

Každý karlovarský pramen má rozličné působení na lidský organismus, přestože mají stejné chemické složení

Helena Neumannová: A vypadáš báječně. Dovol, abych to řekla nahlas.

Milada Sárová: Děkuji. Balneologie, tenkrát když jsme dělali atestaci, byla zkoušena dvěma profesory. Profesorem Jandou a Bendou. A skládala se z fyziatrie, balneologie a rehabilitace. To znamená, tady z té těžké zkoušky mohly vzejít první primáři rehabilitace, ale také primáři všech sanatorií ve všech lázních. Jak jsi už řekla, já také říkám, že naše země je překrásná. Krásná zahrádka voňavá, plná čisté vody, která opravdu dělá těch pětatřicet lázeňských měst. To nemá ve světě obdoby. Jestliže my jsme v těch Varech zůstali, tak jsem se tou vodou od začátku začala zajímat a spolupracovala jsem s výzkumným ústavem balneologickým. A nyní v pozdním věku jsme využili velice rádi možnosti během covidové pauzy, že jsme neměli pacienty a mohli jsme zkoumat vodu tak, jak jsme ji zkoumat chtěli. To znamená jenom vodu.

Ta termominerální karlovarská voda je stará podle geologů asi 250 tisíc let. Je to vulkanická voda, která se dostává ale jako dešťovka z lesů. Ve Slavkovské lese. V okolí je spousta krásných lesů, které naštěstí neměly kůrovce, a ta voda se vsakuje až do hloubky dvou kilometrů, kde je proplyněna kysličníkem uhličitým a vzniká reakce CO_2, kysličník uhličitý a H₂O, kyselina uhličitá H₂CO₃, která z magmatu zemského si vybírá asi 60 minerálů. Jsou to všechno biogenní prvky. Natrium, kalium, kalcium, magnezium. Anionty, hydrouhličitany, chloridy a sírany. Takže vlastně chemicky se dá říci, že je to hydro uhličitano-sírano-chlorido-sodná terma, protože má teplotu při výstupu 73°C. To je velice důležité, protože ve většině našich lázeňských městech máme vodu, která nejde z hloubky dvou kilometrů, ale většinou z 20 metrů, a proto je chladná.

Já dělám rozbory, všechny balneologické posudky všem minerálům ve všech lázeňských městech, takže dá se říci, že ta voda bývá kolem 8 až 13 stupňů teplá. Zatímco ta naše terma se rozvětvuje jako strom před výstupem do dvou větví. Ta hlavní je vřídlo, kde vychází dva tisíce litrů každou minutu. To je 18 tun soli každý den, protože mineralizace je 6,4 gramů soli. A ta druhá větev jde už slabší do Mlýnské kolonády. Proto ty prameny tam mají většinou od pěti do osmi litrů, ale také i Skalní pramen má jeden litr za minutu a my jako balneologové máme možnost v Karlových Varech předepisovat vodu jednoho chemického složení, přesto naprosto rozličného působení na lidský organizmus. A to mě vždycky strašně zajímalo, proč právě jedenáctý pramen léčí onemocnění tlustého střeva, morbus crohn, kolitidu ulcerózní, a tady ty těžké zánětlivé nemoci, a proč tedy zase Mlýnský pramen je ideální na játro.

A teď, když jsme to všechno dali dohromady, tak jsme vlastně zjistili, že ta voda je živá. Má oxidoredukční potenciál, který ovládá autonomní nervový systém, a že stačí vypít jenom jedinou dávku. To znamená, každá jedna dávka, která je ve Varech vypitá, vám dodává energii. Dodává jí díky tomu, že voda je silně proplyněna. Ty plyny jsou právě nejen kysličník uhličitý, který je ještě ve větším množství ve Františkových Lázních a Mariánských Lázních, ale jsou tam asi deset procent plyny vody. A to je vodík. To všichni víte, že vodík, vodíková puma, to je energie. To znamená, jestliže já tu vodu vypiji, ona je teplá, téměř vřelá, a ještě je energeticky silná, tak od prvního setkání se sliznicí v ústech všechny nervy začnou si říkat: Jejda, co to tady přišlo? Co se děje?

Helena Neumannová: A ta biochemie jde vlastně velice rychle.

Milada Sárová: A pak už je to spousta reakcí, kterou já si ani neumím představit. Je jich milióny, dá se říci. A ta buňka čeká na tu novou vodu, aby se nacucala, protože v podstatě celé tělo je 70% karlovarské minerální vody.

České lázeňství prošlo mnoha změnami, od bezplatných lázní po privatizaci a nadvládu ruské klientely

Helena Neumannová: Ty jsi se nádherně rozvášnila, protože jsi součástí výzkumu docenta Petra Kolíska, tvého partnera vaší termální vody. Krásně jsi zdůraznila všechno to bohatství uvnitř. Přesto jsi, miláčku, neodpověděla na moji otázku. Jak je to možné, že naši lidé, dokonce podle výsledků analýz cestovního ruchu jezdí raději do maďarských lázní, rakouských lázní? A my víme obě, že v médiích můžeme vídat celý rok velice urputnou, řekla bych, až kampaň rakouské vlády, abychom jezdili do Rakouska a utráceli tam naše peníze. Jezdí právě do cizokrajných zemí, a naopak z těch cizokrajných zemí ti lidé, co mají finance, přijíždějí k nám, aby se léčili. V čem to spočívá, že Češi nedokážou toho svého bohatství využívat? Obzvlášť v této době, která není vůbec jednoduchá?

Milada Sárová: Proto jsem ráda přijela na toto pozvání, protože si myslím, že Karlovy Vary v této době nutně potřebují injekci. Nikdy za padesát let jsem ještě nezažila, aby to město bylo poloprázdné, a vlastně to začalo v roce 2020, jakmile začal covid, a pokračuje to prolongovaně válkou na Ukrajině, protože Rusko zakázalo vstup Rusům do Karlových Varů. My jsme se museli velmi rychle přeorientovat na úplně novou klientelu, ale naštěstí musím říci, ať přijedou Američani, Kanaďani, Australani, Židé, Němci, kdokoliv – všichni jsou z toho města velice překvapeni, protože to město je opravdu možná i díky těm Rusům, kteří tam zanechali veliké peníze, nádherně rekonstruované. Takže taková ta fasáda, jako že chodíme a díváme se – jeden dům krásnější než druhý, to je opravdu jako slet dortů. Každý dům má svoji architekturu, která je neopakovatelná. Každý balkón má jiné žebření a k tomu chrám Máří Magdalény, Dientzenhofer-baroko, a také tam je svatý Petr a Pavel. To je zase ruský kostel. Úžasné věci architektonicky postaveny a k tomu ta neuvěřitelná příroda, která se nikde na světě neopakuje.

Helena Neumannová: Miládko, ale musím se zeptat, není právě tohle ten důvod, proč Češi nejezdí třeba do západních lázní, do západočeských lázní? Není to právě ten pocit, že to je ruské město, že patří Rusům, že tam my nejsme chtěni, nebo jsme nebyli chtěni, a teď jsme vám dobří? Pojď mi, prosím, na tohle odpovědět, ať to tady jednou provždy je řečeno, protože já myslím, že je to taková časovaná bomba, která mezi námi Čechy je, a já, když se bavím s našimi klienty, proč k tobě nechtějí jezdit do sanatoria a vlastně vím, že léčíš i s našimi unikátními bylinami, tak často padá tato odpověď. Ale vždyť my jsme jim dobří až teď. Oni chtěli jenom bohaté Rusy. Ale tak to přeci není. Pojď mi říct, jak to je.

Milada Sárová: Ano. Za tu mojí dlouhou padesátiletou praxi to bylo několikrát jinak. Já, když jsem přišla v roce 74, tak jsem léčila hodně Čechů, protože to byly křížkové lázně. Zdarma lázně. Bylo to úžasné, že na deseti tisících lůžek jsme léčili 120. Já byla 120. lékařka. A všichni jsme měli práce nad hlavu, protože tam po operacích, žloutenkách a po všem možném přijížděli lidé, a především se zažívacími diagnózami, a my jsme se o ně starali tři týdny a oni to měli všechno hrazené pojišťovnou. A toto je, myslím, jedna z prvních chyb, že Češi si zvykli, že do lázní mohou jezdit zadarmo.

Zadruhé – potom se to vyměnilo. Konečně začal jezdit autobus z Vídně, který zastavoval u divadla. To hosté nastupovali do Rozkvětu. Tenkrát jsem tam dělala zástupce primáře. Bylo to velmi sympatické. Autobus se zase naplnil Vídeňáky, kteří odjeli. Tito lidé bydleli v sanatoriích. Byla dvě extra sanatoria. Imperial, kde vždycky byli ruští generálové a samozřejmě mimořádní lidé ze Sovětského svazu. A potom Pupp, kde se scházeli zase spíš Němci, Švýcaři, a tedy západní Evropa. A jinak ta všechna lůžka byla česká. To trvalo do revoluce. Potom došlo bohužel k tomu, že se československé státy rozpadly. Oni se atomizovaly a nabídly se jednotlivé domy k privatizaci nebo ke koupi. V té době největší potenciál finanční měli Rusové. Takže se stalo, že se z toho bez našeho ani přičinění, vědomí, to tak spontánně najednou bylo, že tam začali být ruští majitelé a dovezli si ruské lékaře. Najednou jsme byli okrajoví.

Helena Neumannová: A to nejenom v Karlových Varech. My jsme si spolu párkrát povídali o privatizaci jako takové. Já bych možná byla ráda, kdyby tady zaznělo, že nikdo z tvých kolegů nemohl mít finance na to, aby zprivatizoval jakýkoliv lázeňský dům, ať jsou to Luhačovice, Třeboň, ať jsou to Klimkovice, lázně Teplá nad Bečvou, Teplice. Těch lázní máme opravdu mnoho. Ty sama jsi měla samozřejmě chuť a byla jsi v aktivním věku. Dokázala bys, jak se říká, skály lámat, a přesto jsi neměla pochopitelně vedle těchto zbohatlíků, případně náměstků, kteří si to za korunu koupili a nechtěli o těch lázní investovat, takže upřímně, pojďme si zamést před vlastním prahem, spousta těch lázeňských domů není navštěvovaných právě proto, že vedle klasických lázní, kde je ta profesionální péče, vznikla takzvaná wellness centra, která jsou ovšem krásná a ti lidé jedou raději tam. Je tohle také důvod? Myslíš si, že i tohle je ten problém? Kolik dneska balneologů ve tvém věku zůstalo, případně mohli předávat ty odborné, vskutku skvělé receptury, znalosti, procedury a výsledky vaší činnosti? Moje další otázka potom bude samozřejmě k roku 98, kdy jsi organizovala a pořádala spolu s profesorem Jonathanem Paulem de Viervillem, zakladatelem té evropské lázeňské asociace, mezinárodní setkání International Society of Medical Hydrology and Climatology v Praze…

Milada Sárová: Ne. V Karlových Varech.

Helena Neumannová: To bylo i ve Varech?

Milada Sárová: Jenom ve Varech.

Karlovy Vary setřásly dominantní ruskou klientelu a měly by se znovu stát mezinárodním lázeňským městem

Helena Neumannová: Jenom ve Varech? Aha, já jsem si tedy našla, v médiích bylo špatně uvedeno, že v Praze. to se ti omlouvám. Ale tehdy vy jste měli 330 odborníků z celého světa a ty sama jsi říkala, že oni žasli nad tím, jakou špičkovou balneologii máme. Pojď mi říct, co se stalo. Proč jsme si to nechali zase ukrást? Proč zase nechala tato země tu balneologii, která by dneska mohla fantasticky pomáhat a já doufám, že bude pomáhat? Proč jsme ji zdevastovali?

Milada Sárová: No, my jsme jí nezdevastovali. Před chvílí jsem mluvila s Jiřím Hnátkem z Luhačovic. Myslím, že Luhačovice praskají ve švech s českými klienty. Je to Morava, ale ty Vary jsou, a ty západní Čechy také trochu z ruky, a ta ruská okupace Karlových Varů nebyla nikomu příjemná. Všichni, ta moje generace pamatuje na rok 68, a nikomu, ani mně se nechtělo začít mluvit rusky. Ale mám radost z toho, že nastal ten zlom, že díky možná panu Putinovi ti Rusi nyní nepřijedou, a my právě bychom chtěli, aby už vůbec nepřijeli. Ať je to zase mezinárodní město, které si to zaslouží, jako bylo po staletí, protože zrod toho města je ze 14. století jako pohádka králem Karlem IV. založené.

A když procházíme všechna ta století, tak vždycky byla taková souhra lékařů a politiků, starostů, kteří zasedali společně a protože alfa-omega lázeňských měst jsou přírodní léčivé zdroje, tak se snažili kooperovat a snažit se, aby to město mělo nějaké přednosti a ti doktoři tomu vždycky nejvíc rozuměli. Z těch 124 lékařů nás zbylo na prstech spočítat. Mě velmi překvapilo teď po čtyřech letech, co covid zavřel většinu těch ústavů, že spousta mých kolegů zemřela. Jsou to vynikající lékaři. Doktorka Wittnerová a tak dále, kteří se zasloužili o rozkvět balneologie, protože celý život pracovali ve vedoucích funkcích a soustředili se na onkologické programy, nebo na něco, co úplně nově vznikalo.

A právě,než zavřeme oči poslední, tak je třeba tu novou generaci k tomu vyučit. Myslím si, že jsem také jediná, která má tu dlouhou praxi. Sama těch padesát let vodu piju. Opravdu mohu podat svědectví pro mě mnohdy znovu a znovu překvapivé, co ta voda umí a vlastně ten poslední výzkum, který jsme dělali v ústavu pro výzkum a edukaci aktivního zdraví s docentem Kolískem, nás oba hrozně zaskočilo, že stačí jeden hrnek vody vypít, abychom už vzbudili ten parasympatický nervus vagus, který jako bloudivý nerv inervuje všechny vnitřnosti a pustí se do činnosti. My vlastně zlepšíme peristaltiku a tvorbu žluče a všechno se to vzbudí. Je to nádhera. A chtěla bych, aby ta edukace pokračovala.

Proto také jsme se tenkrát s doktorem Hnátkem spojili. On řídil část toho kongresu v Luhačovicích, a já jsem měla na starost tu českou část. Takže se sešli na narozeniny prezidenta Václava Havla, protože to bylo rok poté, co on mluvil v americkém Kongresu. A ti Američani na něj byli zvědaví. Já ho tenkrát zvala na ten kongres. On nám napsal nádhernou zdravici, že si velice váží té práce, kterou děláme pro zdraví. Preventivně především. A já tenkrát ještě vůbec netušila, že se s ním potom osobně setkám a že budu jeho jedenáct let osobní lékařkou. To jsou zážitky, které se ve Varech stávají za bílého dne. To je to genius loci. Že se tam lidé setkají.

Naše země je opravdu přírodní klinika, a cokoliv přichází ze země, ať je to voda, plyn nebo bahno, nějaká rašelina – můžeš s tím cokoliv dělat a neublíží ti to

Helena Neumannová: Miládko. Kromě pana Václava Havla jsi léčila mnoho slavných osobností. Ve tvém sanatoriu Prezident si opravdu podávaly dveře takové osobnosti, jako všechny hollywoodské hvězdy Karlovarského festivalu. Ale byli to i lékaři z celého světa, já to vím od tvých kolegů. Byli to slavní podnikatelé a opravdu ze všech vlastně koutů světa, což je fascinující. My ale stále dáváme přednost tomu vyjíždění do světa, a nás to trápí samozřejmě nejen kvůli ekonomice, protože tím, že utrácíme jinde a mnohdy tedy naše společnost zchudla po covidu, takže ti, co mohou utrácet, tak bychom potřebovali, aby utráceli tady a zároveň, abychom byli hrdí a učili k tomu naše děti na to, co tady za krásné nerostné bohatství a ty možnosti té přirozené léčby máme. Uvědomme si, že jsme národ Priessnitze, Kneipa, jsme národ Hildegardy z Bingenu, umíme zábaly, umíme koupele, umíme pití, napařování. Já dnes, když léčím třicetileté lidi, a oni přijdou s rýmou a já jim ukážu, jak se napařují nebo jak si dají na krk Priessnitzův obklad, tak na mě koukají jak Alenka v říši divů. Neznají to, babičky jim to nepředávají, přitom to nic nestojí. Pak stojí v lékárně, anebo zase v médiích čteme, jak chybí Nurofen, ale Nurofen se přece dá nahradit právě touto hydroléčbou a zábaly a bylinkami. Ty nádherně hovoříš i o takových příbězích, jako jsou lázně Teplice. Já si myslím, že to jsou zrovna ty lázně, které nepraskají ve švech a přitom, já jsem se až od tebe dozvěděla, že jsou to jedny z nejstarších lázní vůbec, ne-li na světě, ale rozhodně v Evropě.

Mohla bys prosím teď říct našim posluchačům, v čem je ten příběh tak unikátní? Jak je krásný? A klidně navázat potom, abychom vysvětlili lidem, jakým způsobem dochází k té komplexnosti funkční medicíny ve vztahu k mysli, tělu a duše? Dneska známe epigenetiku, procházíme revolucí v medicíně. Když vlastně člověk třeba přijede k tobě do sanatoria, co všechno se odehrává? Ty jsi krásně mluvila o tom, když tu vodu pijí, ale vy děláte procedury, děláte koupele, podporujete v chůzi, podporujete v pohybu. Ty základní stavební kameny máme všichni stejné, ať je to naturopat nebo balneolog. Pojď to prosím zdůraznit, jakým způsobem můžeme těm našim dětem, našim dospívajícím a našim seniorům a nám v aktivním věku pomoci při nádherném týdnu, anebo i obyčejných čtyřech dnech, v jakýchkoliv českých lázních.

Milada Sárová: To, že naše země je opravdu přírodní klinika, jsem si uvědomila, když jsme dělali ten 33. světový balneologický kongres. Přijeli profesoři. Poprvé byly otevřené hranice, že se mohlo za železnou oponu. Karlsbad všechny zajímal a najednou když jsme… Já jsem se rozhodla, že to děláme právě jako putovní. To znamená, pět dnů se přednášelo a zároveň cestovalo do Mariánských Lázní, Františkových Lázní, Jáchymova, kde všude jsme šli ke zdroji. Aby každý pochopil, že přírodní léčivé zdroje jsou v každém místě naprosto jiné, protože ta země je jiná a historicky se tam lidé vždycky snažili tyto přírodní zdroje využít, protože nemají žádné vedlejší nežádoucí účinky. To je strašně důležité. Cokoliv přichází ze země, ať je to voda, plyn nebo tedy bahno nebo nějaká rašelina, tak můžeš si do toho lehnout. Můžeš s tím cokoliv dělat a neublíží ti to. Není to cizí produkt tělu, protože my jsme také prach a v prach se obrátíme. Zatímco ty farmakoterapeutické léky jsou většinou chemie tělu cizí. A já si myslím, že je mnoho privilegií v té naší krásné malé zemi.

A to jsem právě pochopila, když nad tím žasl jeden profesor z Japonska anebo v podstatě všichni ti moji kolegové, kteří neočekávali, co všechno ta země jim ukáže. Teplice, nejstarší. Mariánské Lázně na nejmenším prostoru nejrůznější druhy minerálních pramenů. Jáchymov. Radonové koupele. Františkovy Lázně zase největší objem kysličníku uhličitého a léčba kardiovaskulárních onemocnění, ale zároveň vynikající bahno. Dělá se tam vaginální tamponáda. Otěhotní tam 70 % žen. Jestli to je v 17. století nebo to vlastně ještě ne, ale aspoň těch 100 let těch 70 % neplodných žen ve Františkových Lázních přijde do jiného stavu. To je něco neuvěřitelného.

Helena Neumannová: Ovšem, reprodukční klinika potřebuje vydělávat, takže přeci nebude posílat ženy do Františkových Lázní.

Milada Sárová: Všechno je to v té ekonomii. Karlovy Vary tedy jsou největší. Jsou nejbohatší a kvalita vody samozřejmě je opravdu velmi zajímavá, protože to je živá voda. Já už o vodě nerada mluvím. Já tvrdím, že to je elixír mládí, protože tak jak mnoho těch hostů, kteří se vraceli. Například Johann Wolfgang Goethe psal: „Já se tady omlazuji, díky těm pramenům.“ Tak můžeme teď říci, že ano. Stačí vypít 350 ml karlovarské vody a ta energie okamžitě se nabudí. A tím bych odpověděla na všechny ty nešťastné postcovidy, long covidy. Co nás teď trápí. Lidé najednou mají pocit únavy, deprese, nespavosti a tady tyto všechny pocity buď vznikají z dehydratace, protože málo pijí anebo opravdu byli zasaženi tím virem, který změny v organismu udělá a zase ta karlovarská voda až zázračně, já jsem byla velmi překvapená, protože my jsme dělali mnoho voucherů pro zdravotníky, pro karlovarské obyvatele. Abychom donutili ty lidi, aby tu vodu začali pít. Za jak krátkou dobu vlastně my u té léčby rozlišujeme balneaci a potaci. Balneace je to, že v té vodě jsi namočený, umýváš si kožní mikrobion, mikrobiotu a mohou tam být samozřejmě kloktání a různé irigace, ale každopádně pro mě nejdůležitější je pití vody. Když se díváme na všechny ty lázně.

A pak jsme tedy jeli i vykládat na kongres. Odjeli jsme všichni do Prahy. V Praze jsme spali a šli do opery na balet. Ohromný zážitek. A odtud se cestovalo do Jeseníku, protože jsem chtěla kongres před tím, který se konal vždy jen jednou za čtyři roky, přesto to je už 33. světový kongres. Byl v Bad Wörishofenu, kde to je město faráře Kneipa, který je naturopatem. Mluví ti z duše. A mě to tenkrát velmi zajímalo, ale on už vycházel z Priessnitze, který už generaci před tím všechny tyto vodní, hydroterapie zavádí v Jeseníku. Takže neuvěřitelná krásná zase zkušenost pro všechny účastníky kongresu, že se tam v přírodě mohli setkat s živou vodou, která teče. Je to sice jenom voda a chladná voda, ale je živá má mnoho plynů a mnoho energie. Takže nádhera.

No, a končili jsme v Luhačovicích. Tam už nás čekal doktor Hnátek, cimbálka, krojovaní. Hosté dostali koláčky a dobroty jako na Moravě a v té chvíli jsme se všichni stali jednou velkou rodinou. Měli jsme si už o mnoho věcech, co povídat. A já jsem byla zvaná těmito profesory abych navštívila jejich kongresy v Japonsku, Filipínách a tak dále. To se mi podařilo. Bohužel mě v životě potkala tragédie. Zemřel mi manžel, a já jsem na krátkou dobu byla svobodná, takže jsem měla syny na vysoké škole a mohla jsem si tu čas trochu zorganizovat a navštívila jsem 18 zemí světa.

Helena Neumannová: Kde jsi tedy mimo jiné přednášela?

Milada Sárová: Vždycky jsem tam přednášela a vždycky jsem si to platila sama a byly to moje jediné dovolené. Ale nelituji toho, protože byly velice plodné. Já jsem tím pádem poznala, jak ta naše překrásná zeměkoule je malá a jak vlastně každé místo, jak je naprosto jiné. Jak ty vody jsou všude blahodárné, ale přitom ty naše české vody jsou užitečné v tom, že je každá pitná. Nejsou nepříjemné. Ony mají tu chuť, že když člověk ví, jako třeba Vincentka, ona je sice slaná, ale když tě bolí v krku nebo škrábe, tak samozřejmě to ráda si polkneš, protože ty chloridy způsobí odhlenění a je to mnohem jednodušší cesta než zase antibiotika.

Martina: Mě teď napadá několik politiků, které považuji za slušné lidi, napadají mě hned dvě senátorky. Těm bys tedy doporučil, aby si dávaly pozor na své duševní a fyzické zdraví, protože je to může vyčerpávat natolik, že je to požere?

Jan Hnízdil: Já se obávám – vím o kom mluvíš – ostatně jsem měl několik nabídek, abych kandidoval do Senátu, i do Evropského parlamentu, a zvažoval jsem to, a dospěl k závěru, že na to nemám schopnosti, mentalitu, a hlavně si myslím, že já politiku dělám. Pro mě je politika vlastně moje práce, snažím se inspirovat, psát knížky, a na to nepotřebuju sedět v poslanecké, nebo senátorské židli. Oni mi tvrdili: „Když budeš senátor, tak to budeš mít prostor pro šíření tvých názorů.“ A já jsem jim pověděl: „To bych o něj naopak přišel, to bych ztratil svobodu.“ Takže pro mě je politika to, co dělám, a nemusím k tomu být zvolen poslancem čehokoliv.

Martina: Přesto všechno bych řekla, že mezi politiky slušní lidé jsou. A vlastně dořeknu to za tebe, protože jsi mi neodpověděl: Měly by si dávat pozor na své zdraví, a na to, aby to ustály?

Jan Hnízdil: Určitě, já je obdivuji, fandím jim, je to strašná oběť, ale myslím, že problém není v politicích, ale já vidím problém ve voličích. Pokud se voliči budou chovat tak, že ten psychopat je zvolen – on by se tam jinak nedostal – tak to, co je zásadní ohledně společenské změny, je změna chování voličů. Tedy, že nebudou čekat na spasitele, že přijde nějaký nový politik, že tuhle vládu psychopatů, kterou tu teď máme, odvoláme tak, že půjdeme do ulic, a vznikne tady nová vláda. Vznikne, ale zase z psychopatů.

Martina: Na stejném principu.

Jan Hnízdil: Možná na ještě horším, to je stejný princip. Takže problém je, podle mého názoru, v pasivitě voličů, že odmítají akceptovat skutečnost, že za svůj život, a za naši zemi jsou zodpovědní oni, že se mají stát sami sobě vůdci, a nečekat na nějakého spasitele. Jediné, kdo nás může spasit, je, že se člověk musí spasit sám.

Martina: Znamená to tedy, že hovoříš o změně systému, nikoli jenom o výměně lidí?

Jan Hnízdil: Změnit systém je možné, podle mého názoru, jedině zdola. Ne tak, že přijde nějaký osvícený politik, vymyslí nějaký nový volební systém – jak třeba Karel Janeček navrhoval nějaký model – nestačí změnit formu. Myslím, že to, co je zásadní, je změna chování voličů, občanů, každého z nás. Ale politici, pokud chtějí být zvoleni, tak nám sdělují – vzpomínám na Andreje Babiše – že Češi jsou skvělý národ, jen nám vládnou nemehla. Kdybychom byly skvělý národ, tak nám nevládnou nemehla, tak si vládneme sami.

Covid ukázal, že je tady totalitní způsob vlády. V několika týdnech přestala platit ústava, medicína, neplatilo nic. Psychopati s pomocí moderních technologií zhypnotizovali celou planetu.

Martina: Ano, ale ty sám jsi několikrát zdůrazňoval, že Západu vládnou psychopati, to znamená, že to není nějaké české specifikum, ale že jsi přesvědčen o tom, že tato epidemie se rozšířila do mnoha zemí západní civilizace.

Jan Hnízdil: Ne Západu, ale světa, to je skutečně globální problém, ať se podíváme na Západ, na Východ, tak všude, kde jde o moc a peníze, jsou psychopati. Já bych to nezužoval na západní liberální, v uvozovkách, demokracii. To, co se tady ukázalo během covidu, je skutečně totalitní způsob vlády, kdy se ukázalo – a pro mě je to největší poučení – že během několika týdnů – já jsem si vždycky myslel, že platí zákony, platí ústava, platí medicínské postupy, platí sliby – že během covidu, za dva za tři týdny, neplatilo vůbec nic. Psychopati s pomocí moderních počítačových technologií dokázali v jednom momentě zhypnotizovat celou planetu.

Martina: Jakým způsobem to byla hypnóza? To je věc, která je pro mnoho lidí mysteriózní, někteří přeceňují její možnosti, někteří podceňují. Nevím přesně, kde je gro této techniky, ale musím říct, že jsem to několikrát na vysvětlení použila také, že třeba dobu covidu, ale nejenom dobu covidu – ale u spousty dalších jevů, které bylo potřeba ve společnosti prosadit – jsem získala dojem, že byly prosazeny nějakou celospolečenskou hypnózou. Řekni mi, co to je? Jak se k tomu postavit? Je to termín, který jen tak užíváme, nebo má pro tebe hlubší význam?

Jan Hnízdil: Pro mne má význam zcela zásadní. Potěšilo mě, že texty ke covidu, které jsem od počátku publikoval, jsem na samém počátku uvedl tím, že se obávám zneužití viru k mocenskopolitickým účelům, což jsem pak ještě několikrát zopakoval, takže mi byl zrušen blog. Ale zjistil jsem, že špičkový psycholog, profesor Mattias Desmet z univerzity v Gentu, v téže době publikoval tytéž názory na covid, a použil právě termín „globální hypnóza“, kdy pomocí mediálně šířeného strachu byli lidé celého světa uvedeni do stavu jakési hypnózy. A pokud je člověk v hypnóze, nebo polohypnóze – a já jsem si všímal, když jsem jel v metru, v tramvaji, lidé zarouškovaní – že skutečně vypadali jak zhypnotizovaní, úplně jako kdyby byli mimo. A pokud je člověk v hypnóze, tak vykonává pokyny hypnotizéra, a oni nám ti psychopati, ti hypnotizéři, udíleli z médií pokyny: Nasaďte si roušky, nesmíte se stýkat, nesmíte vycházet, musíte se testovat, musíte se očkovat – a lidé v hypnóze poslušně respektovali pokynu hypnotizéra a chovali se způsobem, jakým by se v bdělém stavu nikdy nechovali. Nechali se týrat, zavírat, zbavovat svobody, nechali týrat své děti, které nesměly do školy, museli se testovat, a chovali se tímto způsobem – a teď se nechtějí probudit. Hypnóza je svým způsobem milosrdná. Takže my jsme se s několika kolegy – s tebou – snažili tyto lidi probudit, ale oni nechtěli, protože kdyby procitli a zjistili, čeho se dopustili, a k čemu se propůjčili, tak toto zjištění pro ně bude tak bolestivé, že dál setrvávají v hypnóze.

Martina: Takže jako v Matrixu?

Jan Hnízdil: Jako v Matrixu.

Virus byl globálně zneužit. Veškerá energie a finance byly vrženy na jeho zničení. Virus jsme nezničili, ale zničili jsme školství, zdravotnictví, kulturu, medicínu, ekonomiku a mezilidské vztahy.

Martina: Když jim nabídnou červenou, nebo modrou pilulku, tak oni nechtějí prozřít?

Jan Hnízdil: O covidu už nikdo nechce mluvit: „To je za námi. Už nás s tím neobtěžujte.“ A kamarádi, vzdělaní vysokoškoláci: „Už s tím neotravuj, teď máme jiný problém.“ Byl globálně zneužit virus, za globální zlo byl označen virus, a veškerou energii, finance, veškeré úsilí, všechno vrhneme na zničení viru. Virus jsme nezničili, za to jsme zničili školství, zdravotnictví, kulturu, medicínu, ekonomiku, mezilidské vztahy, ale virus tady je dál. Jenomže strach z tohoto viru opadá – když tě někdo dlouho straší tímtéž – tak tě to přestane bavit, už tě to tak neděsí.

Martina: Otupíš.

Jan Hnízdil: Otupíš. Takže virus přestal fungovat, tak psychopati škrtli jenom „vi“ – a zbyla – „rus“, a globálním zlem je Rus, a teď musíme zničit Rus: Až zničíme Rus. Zakážeme vystoupení sportovců a umělců, Netrebko. Zabít Rusa. Takže, podobně jako v covidu, veškerá energie byla vržena na zničení Rusa. Ale Rusa nikdy nezničíme, stejně jako nezničíme virus, jedině za cenu globální katastrofy. A stejně jako za covidu bylo sprostým slovem zdraví, a aktivní péče o zdraví – já jsem o tom mluvil, a byl jsem označen za dezinformátora – a poté, co se stal globálním zlem místo virusu Rus, tak zakázaným slovem je „mír“. A kdo mluví o míru, tak je chcimír a dezolát. Takže já poté, co jsem byl uznán za dezinformátora, jsem uznaným chcimírem.

Martina: Takže si myslíš, že další posun pro nás může znamenat třeba transgalaktický vir, který se už na nás chystá sestoupit?

Jan Hnízdil: Tak rozvinutou fantazii zase nemám.

Martina: Ne, tady jsou už informace o tom, že je tady nějaký virus z vesmíru, který může ještě…

Jan Hnízdil: Myslím, že i bez něj má naše společnost tak vyspělé technologie, že je spolehlivě schopna se zničit sama. A můj velký vzor psychosomatik Rüdiger Dahlke, autor knihy Čím onemocněl svět – úžasná, doporučuji – píše, že společenská změna je naléhavě nutná, protože my tímto způsobem – dravým, bezohledným – už dál žít nemůžeme. Ale že tato změna může být buď vědomá a pokojná, nebo nevědomá a násilná. A psychopati veškerou energii věnují na to, abychom dospěli ke druhé variantě. Válka se vlastně stává jakýmsi zástupným řešením společenské změny. Psychopaté pochopili, že takto už to dál nejde, a vzali to do rukou – jako vlci. Oni jsou prostě dravci, predátoři, a rozhodli se, že protřídí stádo: Nejdřív ho rozeženou, vlk rozežene, protože když je stádo semknuté, tak mu lépe vzdoruje. Takže nás rozehnali. To byla sociální distance, že musíte udržovat rozestupy dva, tři metry, to nemělo medicínský důvod. To byla asociální distance: Nesmíte se stýkat!

V covidu byly používány postupy, popsané v Bidermanově tabulce, tedy soupisu mučení používaných na vězně: Vyděsit, separovat, vydávat protichůdná opatření, manipulovat, ovládnout informace.

Martina: Takže separovali, a pak ovládli informační prostor.

Jan Hnízdil: Ano. Dokonalá strategie, vypracovaná, klobouk dolů. Měli, a mají to vymyšlené do posledního detailu. Slabé kusy zahynou, a ty které vzdorují, zlomí.

Martina: Několikrát už jsem slyšela přirovnání, když tady byl třeba Jan Tománek, nebo o tom taky mluvil Láďa Větvička, kteří dokonale naroubovali situaci, která byla za covidu, k takzvané Bidermanově tabulce, což je soupis uznaných mučení, tedy jakým způsobem mučit vězně, protože tato tabulka vlastně vznikla na základě výpovědí vojáků, kteří byli v Koreji, a byli mučeni Číňany, a pak popsali jak. Tak to doporučuju.

Jan Hnízdil: Myslím, že by se to mělo učit už na základních školách. Toto jsou v podstatě jednoduché informace a vědomosti, které by měl o Bidermanově tabulce mít každý člověk. Zeptej se kteréhokoliv studenta střední, možná i vysoké školy, jestli kdy něco slyšel o Bidermanově tabulce.

Martina: A přitom, jak už jsme se bavili – separovat, ovládnout informační prostor.

Jan Hnízdil: Vyděsit, separovat, manipulovat.

Martina: Ale pozor, tam je potom: „Vydávat protichůdná nařízení.“ Což je dokonalý okamžik, jako byl tady.

Jan Hnízdil: „Důchodci, vycházet, důchodci můžete od osmi do desíti“, a pak „od jedenácti“. To byl takový chaos, který ale nebyl náhodný, ale skutečně šlo o to lidi zmást, aby doslova nevěděli, kde jim hlava stojí. Což nevěděli.

IT a zbrojní business, banky, média, několik nejmocnějších lidí světa a největších korporací se rozhodlo totálně ovládnout a znásilnit svět

Martina: A mnozí by možná teď řekli: „Teď mluví o válce mudrlant, protože ví, že před dvěma roky nedaleko válka vypukla.“ Ale já si vzpomínám, že ty jsi už v roce 2012, tedy před dvanácti lety, řekl, že nás političtí psychopati vedou ke zkáze, možná i k válce. Řekla bych, že v roce 2012 jsme ještě v těchto intencích, myslím tím se slovem „válka,“ příliš nežonglovali. Co tě k tomu tehdy přivedlo?

Jan Hnízdil: Já už si trošku připadám, jako Radar z MASHe, který slyšel vrtulníky, které byly ještě daleko, a nikdo je neslyšel. Já jsem skutečně už v roce 2012 slyšel vrtulníky, skutečně jsem si poskládal informace v mozaiku. A to je právě celostní, nebo komplexní způsob medicíny, nebo myšlení, kdy je potřeba se naučit dávat věci do souvislostí – i politiku s medicínou, pharma business. A zatímco z covidu jako jediný profitoval pharma business, a utrpěli všichni okolo, tak tady máme Ukrajinu, a trpí Ukrajinci i Rusové, vlastně trpí obyčejní lidé, a jediný, kdo profituje – místo pharma businessu – je zbrojní business, a vakcíny byly nahrazeny raketami.

Martina: A ještě nezapomínejme na IT business.

Jan Hnízdil: IT business, banky, média, několik nejmocnějších lidí světa a několik největších korporací se prostě rozhodlo totálním způsobem ovládnout a znásilnit svět. A jde o to, že zkoušejí, co si necháme líbit, kam až mohou zajít. A jediná obrana proti psychopatovi je podívat se mu do očí, a říct mu: „Ne, tohle si líbit nenechám.“ A on, když vycítí skutečný odpor – ne, že s ním bojuju, boj s psychopatem je ztracený, protože to, co si dovolí psychopat, to si člověk, který má etické zábrany, nikdy nedovolí.

Já jsem se v covidu o to snažil, když mi nutili, abych si nasadil roušku. Já ji neměl ani minutu, protože jsem řekl: „Jsem zdravý, a tím bych hodil za hlavu všechny své medicínské a lidské zkušenosti, k tomu mě nedonutíte.“ Vyhazovali mě z metra, z obchodů, ale nebyl jsem ani jednou na testu. Pověděl jsem: „Já jsem zdravý, a byť pro mě z toho budou pramenit další omezení, nedopustím to, nenechám se testovat, nenechám se očkovat, nenechám se izolovat.“ Hnízdo zdraví fungovalo bez jakýchkoli omezení, a pacienti byli úplně v šoku, protože přišli zaroubovaní, a já jsem je vítal, podával jim ruku bez roušky, a oni z toho byli úplně: „Co to je?“ Jako by byli v jiném světě, jako bych já spadl z Měsíce, nebo oni spadli z Měsíce. Ale já jsem skutečně tyto šílené pokyny psychopatů, těchto hypnotizérů, kategoricky odmítl, bez ohledu na důsledky, které to pro mě mělo.

Martina: Já musím říct, že jsem rozhodně tedy ze začátku takto kategorická nebyla, ale to je takový způsob, že se k těmto věcem musím promyslet, a prozkušenostnit, když řeknu takto umělé slovo. Já si to prostě musím chvíli odžít – ale pak vím.

Jan Hnízdil: Já mám radar.

Martina: Hlavně si nenech někam vytetovat medvídka. Když říkáš „Radar“ – O’Reilly.

Jan Hnízdil: Plyšáčka.

Když někomu dáte jakoukoliv nálepku – dezinformátor, chcimír, odpírač, popírač – a zároveň říkáte, že s ním chcete diskutovat, tak diskusi znemožníte dřív, než začala

Martina: Ano, právě. Objevily ale mnohokrát námitky – a já si také někdy říkám, jestli slovo „psychopat“ nenadužíváme, jestli ho vlastně nenapasováváme na úplně jiné druhy diagnózy: Na obyčejné hulváty, na lidi, kteří odhodili skrupule, protože jsou kariéristi, i když je to třeba ze začátku i žere, protože si třeba svou bezohlednost uvědomují. Přirovnávám to k tomu, jestli každé živé dítě – nebo dítě, které má svou hlavu, nebo svůj úplně jiný svět – má být označeno diagnózou ADHD, a různými dalšími diagnózami. Nestalo se nám toto právě i s psychopaty? Neházíme to už prostě tak, že: „Seš úspěšný, tak jsi psychopat.“

Jan Hnízdil: Jsem odpůrce jakéhokoliv nálepkování, vystavování diagnóz, nicméně si myslím, že je důležité mít informace o tom, že takto postižení lidé mezi námi jsou, aniž bychom jim dávali nálepku. Protože když někomu dáte jakoukoliv nálepku, když o někom povíte, že je dezinformátor, chcimír, odpírač, popírač, a chcete s ním diskutovat, tak diskusi okamžitě ukončíte. Ve chvíli, kdy povíte: „Chceme jednat o míru. Putin je psychopat.“ – tak je jasné, že nechcete mluvit o míru. To nejde. Jakmile dáte člověku hned na úvod jakoukoli dehonestující nálepku, tak tím vlastně hlásíte: „S tebou já se bavit nebudu.“

Takže jde o to přistupovat v diskusi ke každému bez předsudků, bez nálepek, s tím, že je ale důležité mít elementární znalosti o tom, jaké vlastnosti a schopnosti má psychopat, a jak je nebezpečné s ním žít, nebo se jím nechat ovládat, nechat ho vládnout. Což je zase jednoduché, protože oni nádherně mluví, dokážou naslibovat lidem, co lidé chtějí slyšet, a chtějí za to jenom to, abyste jim dali hlas: „Dejte nám váš hlas, a my vám zařídíme zdravotní péči, vysoké důchody, potraviny, bydlení, modré z nebe. Jenom nám dejte u voleb hlas.“ Ale ve chvíli, kdy jim dáš ten hlas, tak sama svůj hlas ztratíš, přijdeš o hlas. A pak už, a to jsme slyšeli od politiků mnohokrát: „Vy jste nás zvolili, teď budete mlčet do dalších voleb. Vždyť jste nám dali hlas.“ A já odmítám dát politikům hlas, protože si myslím, že občan má právo a povinnost být slyšen i v období mimo volby. A ne si myslet, že jednou za čtyři, nebo za šest let, jim to tam hodím, a pak už jenom budu se zděšením sledovat, jak se chová: „Vždyť nám slíbil něco úplně jiného.“ Ale to je zase typické chování psychopata, slíbí, ale sliby pro něj nemají vůbec žádnou váhu, naslibuje, co chceš, ale jakmile mu dáš hlas, tak je všechno jinak.

Martina: A myslíš, že psychopatie jako taková prorostla společností obecně, světovou společností, nebo západní civilizací, mnohem víc, než tomu bylo dřív? A jsou různé kategorie psychopatů, kdy někteří nemají světovládné tendence, a stačí jim jenom deptat třeba svou rodinu, partnera, své nejbližší okolí, nebo třeba jenom pár zaměstnanců? Je tato diagnóza, jev, patologie, rozšířenější, než bývala dřív?

Jan Hnízdil: Nevím. Mohu vycházet jenom z mé osobní zkušenosti, ale myslím, že psychopatie tady byla vždycky, ale že nebyla v takovém rozsahu, protože obrovský vliv, jak už jsem pověděl, mají vztahy původní rodiny. A zase, je tady obrovský společenský tlak na zničení tradiční rodiny – máme tady desítky nových pohlaví, a změny pohlaví…

Martina: Rodina není důležitá, ba naopak, je to takový společenský přežitek.

Jan Hnízdil: Ale rodina, a vztahy rodiny, jsou právě zásadně důležité, jak se říkalo: Rodina, základ státu. A ono to tak je, ale rodina harmonická. A podívej se, kolik našich nejvyšších politiků žije, vyrostlo v harmonické rodině – to by byla zajímavá studie. My jsme se pokusili o takovou malou studii v knize o psychopatech a zjistili jsme, že naprostá většina našich špičkových politiků vzešla z úplně rozbitých vztahů původní rodiny, a má úplně rozbité vztahy vlastní rodiny. A teď oni vlastně chtějí být našimi rodiči. Jsou to lidé, kteří si neumějí uspořádat vlastní vztahy, a teď tvrdí, že uspořádají vztahy ve společnosti. No ani náhodou.

Martina: Na druhou stranu se vždycky říkalo, že doma není nikdo prorokem.

Jan Hnízdil: To není. Ale ještě jeden důležitý faktor: Myslím, že tady obrovskou roli sehrály počítačový technologie, internet. Kdyby měl Joseph Goebels internet, tak to bychom zírali. Dnes skutečně dokázali v jenom momentě ovládnout – prostřednictvím strachu šířeného internetem a médii – vlastně celou populaci. Byly to tytéž věty, tatáž nařízení, tatáž hrůza, mrtvoly v mrazáku, zdravotníci ve skafandrech, a šlo to jak přes kopírák ve všech světových médiích. Honza Tománek právě dohledal, že to byla skutečně koordinovaná akce.

Martina: Jane, ještě než se vrhnu do víru otázek, které jsem tímto úvodem předeslala, tak se musím zeptat, protože o tom opravdu moc nevím: V dubnu byla na internetu informace, že jsi přišel o své působiště, o Hnízdo zdraví. Když jsme se viděli v minulých letech, tak jsem tě představovala jako člověka, který má své pracoviště Hnízdo zdraví. Tak pokud ti to nepřijde moc osobní: Je to pravda, nebo je lepší variantou, že to byl apríl, když to bylo v dubnu?

Jan Hnízdil: Je to pravda, a problém je v tom, že já o tom mluvit nesmím.

Martina: Aha.

Jan Hnízdil: O Hnízdě zdraví nenajdeš na internetu ani stopy. Ono bylo skutečně dokonale vaporizováno, slovy George Orwella, takže já mluvím jenom v symbolice hnízda. Hnízdo jsem s manželkou a kamarády budoval opravdu deset let, a pak se tam usadil pelikán. Pelikán, rozložitý, ne moc pracovitý prudič, a já jsem se ho nedokázal zbavit. To byl první pták v hnízdě. A pak jsem se loni na podzim rozhodl vystoupit z Lékařské komory, na protest proti vystupování komory v době covidu.

Martina: Aha.

Jan Hnízdil: Já jsem už během covidu a po covidu atakoval komoru, aby provedli reflexi proticovidových opatření s tím, že dnes už máme fakta o tom, že mnoho z těchto opatření bylo naprosto neúčinných, a naopak škodlivých. A oni se se mnou odmítli bavit, a v podstatě jediná komunikace byla posílat mi složenku, abych platil členské příspěvky. A já jsem se rozhodl členství ukončit, což znamená, že nemohu vykonávat lékařskou praxi, tudíž ani vést zdravotnické zařízení.

Martina: Aha, nemůžeš předepisovat recepty, léky, viď? A nemůžeš tedy vůbec vést ordinaci. Tak to je?

Jan Hnízdil: Já jsem dostal – poté, co jsem oznámil, že končím s placením příspěvků – z komory doporučený dopis, že od 1. března nesmím vykonávat léčebnou a preventivní péči na území České republiky, že vůbec nesmím léčit pacienty. S tím jsem v podstatě počítal, ale nastal problém: Co s Hnízdem zdraví. Tak jsem hledal nějakého mladého, schopného následovníka, který by Hnízdo převzal.

V Hnízdě se mi usadil doktor Kukačka

Martina: To už jsi určitě hledal před tím, než ses k tomu rozhodl.

Jan Hnízdil: Bylo několik uchazečů, a nakonec – asi už jsem byl unavený a nedával jsem pozor – se mi v Hnízdě usadil doktor Kukačka.

Martina: Nomen omen.

Jan Hnízdil: Doktor Kukačka, mluvíme v symbolice hnízda. Nemohu uvádět pravá jména, dojdeme tomu – proč. A doktor Kukačka mi nakukal, že zachová značku, zachová logo, zachová koncepci, a to nejpodstatnější, že mě tam po dobu pěti let, dva až tři dny v týdnu, nechá pokračovat jako zdravotního poradce.

Martina: Protože jsi měl klientelu.

Jan Hnízdil: Formálně bych už tedy neposkytoval lékařskou péči, ale vlastně zdravotní konzultace na živnostenský list, což je naprosto legální. My jsme si to tedy odsouhlasili, v mailu dokonce souhlasil, že tam mohu mít svého milovaného psa Skipa, takže si všechno sedlo, a já jsem na něj s důvěrou převedl eseróčko Hnízdo zdraví. A za pár týdnů začal doktor Kukačka řádit: Zrušil mailovou adresu, zrušil webové stránky, zakázal mi objednávat pacienty, nařídil zrušit pacienty už objednané – všechno zlikvidoval. Oproti dohodě už neplatilo nic ze slibů, ani tedy z těch dohod, které byly v mailu.

Martina: Ale písemně asi žádné uzavřeny nebyly, takže si to mohl dovolit.

Jan Hnízdil: Kvůli tomu, že jsem na něj převedl to eseróčko, tak jsem požádal, abychom tedy sepsali i určitý dodatek ke smlouvě, že mě tam nechá, a on mi pověděl, že určitě, že s tím můžu počítat, ale že ještě neví, jakou formu tato smlouva bude mít. A já jsem nechtěl naléhat, aby to nevypadalo, že ho podezírám z nějaké nekalosti, takže jsem na něj s důvěrou eseróčko převedl. Načež on Hnízdo – a mě s ním – úplně vymazal, a já jsem neměl ani možnost, jak to sdělit pacientům, kteří už byli objednaní, nebo jsme byli domluvení na kontrolu – oni mě nenašli. Prostě nebylo nic. Nebylo Hnízdo, nebyl Hnízdil, nebylo na něj spojení, což pro mě byl největší problém, protože já mám ve zvyku sliby držet, a s pacienty komunikovat – ale neměl jsem jak.

Tak jsem požádal pana doktora Kukačku, aby zveřejnil prohlášení o tom, kam zmizelo Hnízdo zdraví s Hnízdilem. Dal jsem mu pak i týden na to, aby to učinil, a když to neučiní, že takové prohlášení sepíšu, protože budu nucen, protože chci informovat pacienty, kde jsem – že vlastně nejsem. A protože to neučinil, tak jsem na můj blog – což byl jediný komunikační kanál, který mi zůstal, na Echo 24 – napsal popis toho, co se stalo, což pana doktora Kukačku rozlítilo, a najal si špičkového právníka, jménem dravého ptáka. Mám od něj dvě obsílky, kde mě upozorňuje, že nesmím vůbec mluvit, zveřejňovat, doslova tam je: Nesmíte zveřejňovat žádné informace týkající se Hnízda zdraví – nepravdivé, ale ani pravdivé. A pokud cokoli zveřejníte, tak vás poženu k soudu pro vydírání, a poškození dobrého jména a pověsti. Tečka.

Martina: Já tu dobu miluji. To, jak neustále udržuje člověka ve střehu. Promiň, že tě přerušuji, ale řekni mi: Zjistil jsi, proč se to stalo? Protože toto kukaččí chování působí dojmem jakéhosi úkolu. A přestože bych nerada naplnila bonmot: „To, že je člověk paranoidní, ještě neznamená, že po něm nejdou“, tak přesto všechno – rozkryl jsi, jestli byl pan Kukačka v úkolu, nebo jestli to byla jenom jeho osobní iniciativa?

Jan Hnízdil: Důkazy pochopitelně nemám, ale rozhodně vím, že tam jde o moc, a peníze. On byl prezidentem významné lékařské společnosti, kde proti sobě bojují dvě skupiny o licence, akreditace, habilitace, docentury, a Hnízdo se nechtěně stalo součástí tohoto mocenského boje, a bylo použito jednou skupinou proti druhé skupině, protože doktor Kukačka si chtěl založit novou odbornou společnost – zdůrazňoval, že vědeckou – a pak převzal Hnízdo zdraví od Hnízdila, který je pochopitelně v nejvyšších medicínských kruzích považován za šarlatána, nositele Bludného balvanu. Takže jsem se stal nechtěně klackem.

Martina: Ale on to musel vědět, když to dělal.

Jan Hnízdil: On tušil. My jsme se znali před tím, byl u mě na stáži, a věděl, do čeho jde, měl všechny informace. A já to naopak bral jako ocenění mojí práce, že je ochoten, nebo že má zájem převzít Hnízdo zdraví i za těchto okolností, kdy musel vědět, jaký to bude mít ohlas. Takže si myslím, že jednak trošku podcenil situaci, a nelze vyloučit, že pak byl i úkolován, protože Hnízdo prostě zlobí.

Přistupuji k lidem s důvěrou. Kdybych si o každém myslel, že je to lump, a chce mě podvést, tak to tady není k životu. A nalítl jsem – já, který píšu o psychopatech.

Martina: Člověk by řekl, že ty, který se lidské duši – tomu, jak stres, strach, popírání pravdy ovlivňují lidské zdraví, co dokáže s člověkem udělat strach, nejistota, a zároveň určitý druh asociálnosti, případně psychopatie – jsi vlastně nalítl.

Jan Hnízdil: Já jsem nalítl. Je to pro mě zkušenost, protože přistupuji k lidem s důvěrou. Kdybych ke každému přistupoval s presumpcí, že je to lump, který tě chce podvést, tak to tady není k životu. Ale vyškolil mě. Mě, který píše – teď budeme mluvit o psychopatech – knihu o psychopatech. A dokonce největší odborník na psychopatii, profesor Robert Hare ze Spojených států, autor knihy Hadi v oblecích, aneb psychopat jde do práce, popisuje, že několikrát v terapii naletěl psychopatovi, svému pacientovi, který ho zmanipuloval. Stane se.

Martina: Stane se.

Jan Hnízdil: Stalo se.

Martina: Ale co teď bude s Hnízdilem? Kde zahnízdí? Sám říkáš, že jsi měl spoustu pacientů, a určitě by mnoho lidí uvítalo tvé poradenství i bez napsání receptu. Co s tím?

Jan Hnízdil: Já se teď věnuju hlavně sobě, odsunul jsem se na chalupu v Sudetech, kde máme včely, záhony, chodím na houby, štípu dříví, vlastně se vzpamatovávám, protože pro mě to byl pochopitelně šok. Já jsem si nejbližší budoucnost představoval tak, že tam skutečně budu už jenom pro potěšení. Pro potěšení si dva tři dny poskytovat konzultace, a že se zbavím obrovské tíhy provozu, režie a nákladů s tím, že jsme neměli žádné smlouvy s pojišťovnami. Za námi nestála žádná farmaceutická firma, a v podstatě z toho, co nám zaplatil pacient, jsme museli žít. Takže to nebylo vůbec jednoduché. Ale zase jsme byli nezávislí, svobodní, a dělal jsem medicínu – a dělám medicínu – tak, jak jsem vždycky chtěl dělat.

A teď zvažuji: Dal jsem si box, a připadám si jak boxer po těžkém K.O. A boxer po K.O. nesmí rok do ringu, prostě ho tam nepustí. A já jsem si od toho dal půl roku pauzu, v uvozovkách, a teď zvažuji, kde, kdy, a jak se ke konzultacím vrátit.

Psychopati neznají lásku, neumí ji ani přijmout, ani dát, ale mohou o lásce, vztazích a citech úžasně mluvit. A snaží se to kompenzovat dravostí, touhou po moci a penězích.

Martina: Tak já pevně věřím, že až se z toho K.O. vzpamatuješ, tak uvěříš svým včelám, že to zvládnou samy, a budeš přemýšlet nad tím, jak se ke svému poradenství, k pacientům, a vůbec k veřejnému životu vrátit. Ale zatím si o tom můžeme povídat, a já jsem předeslala, že se budeme bavit o tvém velkém tématu, kterak kolem sebe rozeznat psychopaty a kterak s tím pracovat. Případně vlastně, kterak rozeznat psychopata v sobě, protože i to je velmi důležité, a řekla bych, že to je možná jeden z klíčových problémů.

Dnešní doba diktuje, že bychom měli alespoň navenek působit jako sebevědomí, asertivní, a velmi důležitá věc, nepochybovat o sobě, vědět, že mám tah na branku, a nepřiznat si své pochybnosti, chyby, a tak dále. Ale ty říkáš, že člověk, který nepochybuje o svém duševním zdraví, a o svých činech, o sobě samém, a považuje se za jedinečného a dokonalého, je s největší pravděpodobností psychopat. Znamená to, že psychopatem se člověk rodí? Nebo ho za ideálních podmínek, které jsem popsala, může vyrobit ze sebe?

Jan Hnízdil: To je složitá otázka a věčná diskuse. Tady se uvádí, že bývá určitá genetická dispozice – ale dispozice ještě neznamená nemoc, nebo psychopatii, je to skutečně jenom dispozice. Ale v mé praxi v ordinaci se vystřídalo obrovské množství psychopatů, a já jsem zjistil, že obrovský vliv na vznik psychopata mají vztahy původní rodiny. Buďto dominantní otec, nebo dominantní matka, prostě stres v rodině, a hlavně, když děti žily v rodinných vztazích, kde nepoznaly lásku, rodiče jim neuměli lásku dát. Ony tento emoční vjem neznají, a pak vyrostou, a neumí lásku ani přijmout, ani dát. A proto naprostá většina našich špičkových politiků má úplně rozpadlé vztahy v jejich současné rodině, protože oni vztahy neumí. Mohou o lásce, vztazích a citech úžasně mluvit jako kniha, ale neumí to žít. A teď z toho jsou v tenzi, a snaží se deficit, nebo absenci schopnosti přijímat a dávat lásku kompenzovat do dravosti, prostě touhou po moci a penězích, a žijí v iluzi, že v moci a v penězích najdou to, co hledají. Vlastně jejich chování, nad kterým se my pozastavujeme, říká, že jsou chudáci, nešťastníci, a je to zoufalé volání po lásce.

Martina: My se teď bavíme o politicích, ale asi se to netýká jenom této skupiny obyvatelstva, tohoto povolání, ale také různých vysokých manažerů, a lidí, kteří mají moc, ať už reálnou, nebo zdánlivou. Přitahují tyto posty lidi s jakousi rozrušenou, nebo narušenou psychikou?

Jan Hnízdil: Psychopat je všude tam, kde jde o moc a o peníze. A již jmenovaný profesor Hare píše v knize Hadi v oblecích, že mezi nejvyššími politiky a manažery je mnohem vyšší procento nebezpečných psychopatů, než mezi vězni ve federálních věznicích Spojených států, jenomže je nepoznáte. Jsou dokonale oblečeni, inteligentní, jazykově vybaveni, schopní, všehoschopní, ale současně bezohlední, bezcitní, arogantní, draví. A současný společenský systém je založen právě na těchto vlastnostech: Individualismu, dravosti, bezohlednosti, iluzi nekonečného ekonomického růstu. A tento systém vlastně přitahuje takto postižené osoby s postiženým charakterem, a oni tento systém dál rozvíjejí a doplňují. Takže, společenský systém a psychopat do sebe dokonale zapadají. A nejde jen o politiku, ale v medicíně, v podstatě kdekoli, kde člověk může někoho ovládat, a mít moc, tak tam se objeví dřív, nebo později, psychopat.

Psychopati mají poškozený charakter. Na magnetické rezonanci je vidět, že jim nefungují mozková centra soucitu, studu, svědomí, lidskosti, vlastností, které dělají člověka člověkem. Nejsou to vlastně lidé.

Martina: Jane, ty jsi několikrát zmínil, že soucit, stud, empatie, zodpovědnost, ohleduplnost, smysl pro spolupráci, jsou vlastnosti, které dělají člověka lidským, a psychopat právě tyto vlastnosti, možná ne všechny, ale některé z nich, poměrně výrazně postrádá. Ale, mohou se tyto znaky vyskytovat u někoho, aniž by byl psychopat? Aniž bychom ho museli zařadit do této diagnózy?

Jan Hnízdil: Určitě mohou. Jde o to, že psychopatie není nemoc, ale je to poškození charakteru. Několikrát jsme o tom diskutovali se vzácným kolegou, neuropatologem Františkem Koukolíkem, že je to doložitelné i na funkční nukleární magnetické rezonanci, protože psychopatům chybí, nebo nefungují – ne, že by měli v hlavě díru – nefungují jim mozková centra, která jsou právě zodpovědná za soucit, stud, svědomí, lidskost. Oni nemají tyto základní vlastnosti, které dělají člověka člověkem, takže podle některých psychiatrů jde o jiný živočišný druh. Není to vlastně ani lidský člověk. A pozoruhodné je, nebo typické pro psychopata je, že netvoří, ale ničí. Je to ničitel. A když netvoří, tak je to vlastně netvor.

Martina: Nezjednodušuješ to?

Jan Hnízdil: Ale to je v základě to, za to jsem dostal Bludný balvan – hlavně za to, že zjednodušuji.

Martina: Aha.

Jan Hnízdil: Že zjednodušuji nemoci, že používám stará lidová přísloví. Ale na to, za co mě kritizují, jsem pyšný. Záměrně zjednodušuji tak, aby to člověk pochopil.

Martina: Já si vážím toho, když někdo nemluví vědečtinou, ale záleží mu na tom, aby to, co říká, lidé pochopili, aby to bylo srozumitelné, a na toto zjednodušení jsem se zeptala proto, že když říkáš „netvoří – netvor,“ tak to je hezká fonetická hříčka, a zaujala mě. Jen se obávám, zda skutečně psychopati netvoří, protože když jsou psychopati v čele firem, tak jsou opravdu velmi výkonní – a proto tam jsou, protože dokážou vytvořit ať už atmosféru strachu, nebo nutnosti pracovat. Vzpomínám si, jak nám Vladimír Železný říkal, že olivy vydávají to nejlepší, když se mačkají, když se tlačí, když se presují. Na mě to opravdu nefunguje. Na mě to funguje obráceně, ale vím, že na spoustu lidí to funguje.

Jan Hnízdil: Určitě. Oni jednak dokážou v krátkodobém časovém horizontu úžasné věci, protože mají tah na branku, jsou nesmírně aktivní a vzdělaní. Dokonce existuje něco jako dobrý psychopat. Jde o to, kam svůj hendikep, nebo potenciál – jak to vezmeme – nasměrují. Takže oni dělají nesmírně záslužnou práci třeba na misích, nebo v hasičských sborech. Christian Barnard, který provedl první transplantaci srdce, byl psychopat, ale dokázal to, co by si nikdo jiný nedovolil – transplantoval srdce – protože šel do obrovského rizika. Takže abychom psychopaty jenom nehanili, tak je obrovská spousta takto postižených lidí, kteří dokážou dělat úžasnou práci.

Když je člověk několik minut v uzavřené místnosti s člověkem, který je negativistický, zlostný, tak to od něj za pár minut chytí. Najednou je mu nevolno, je unaven.

Martina: Promiň, a podle čeho usuzuješ, že Barnard byl psychopat? Protože máš pravdu, že se Jižní Afrika díky němu stala první zemí, kde se tato nepředstavitelná transplantace uskutečnila, a z něho se stal posléze spíše showman a celebrita, protože se stal hostem všech talkshow, konferencí a podobně. Z čeho ale usuzuješ, že takovýto člověk byl psychopat? Třeba byl jenom hodně odvážný, třeba byl jenom hodně sobecký, třeba měl určitým způsobem omezený pud sebezáchovy.

Jan Hnízdil: Píši o tom v knize, kterou jsme napsali s kamarádem Michalem Třískou – Všichni jsou psychopati, jenom já jsem letadlo – a mimo jiné jsme tam v kapitole Dobrý psychopat, zdokladovali i Christiana Barnarda. A je skutečně doloženo, v jakých vztazích původní rodiny vyrůstal, jak následně vypadala jeho manželství, jeho vztahy, jak se choval – je to skutečně zdokladováno. V této knize je celý jeho životní příběh, který s vysokou pravděpodobností potvrzuje, že byl psychopat, ale že dokázal tento svůj potenciál nasměrovat nesmírně efektivním a užitečným způsobem, který pro lidstvo přinesl obrovský objev.

Martina: Když jsem četla jednak tvé knihy, jednak tvé rozhovory, tak jsem si několikrát se zatajeným dechem položila otázku: „A co já? Vždyť některé tyto věci určitě vykazuji.“ Určitě jsem se v některých věcech poznala. Nevím, možná, že z věcí, které jsem si vypsala, nepostrádám soucit, to fakt musím říct, že asi ne a že bych nepostrádala stud, to taky ne. Ale že bych nepostrádala ohleduplnost? Možná někdy ne. Možná někdy, když jdu třeba za svým – protože mám potřebu něco uskutečnit – nejsem dost ohleduplná. Smysl pro spolupráci – myslím, že sám člověk nic nedokáže, a vím, že vždycky, když dlouho pracuji sama, tak jsem víc unavená, protože jsem naopak týmový hráč. Ale přesto všechno bych se určitě v některých těch definicích poznala. Tak řekni mi, všichni jsou psychopati, jenom já jsem letadlo? Jak poznám, že já jsem letadlo, a můžu si trochu oddychnout?

Jan Hnízdil: Já jsem o sobě dokonce pochyboval takovým způsobem, že jsem kdysi navštívil paní doktorku Čechovou, psychiatra na klinice, že o sobě pochybuji, o svém duševním zdraví, a o tom, jak píši články a vystupuji. A ona mě poslouchala, vyšetřila, a pověděla mi: „Sklony k úzkostem, depresím, grafomanie, exhibicionismus – těch diagnóz bych ti mohla dát spoustu. Ale léčit tě nebudu, piš dál, já tě ráda čtu.“ Ty už sis sama odpověděla: Základním rysem psychopata je, že o sobě nepochybuje, je si jistý, že je dokonalý, všechno ví, jedině on má pravdu, nemá o sobě sebemenší pochybnost. Já o sobě pochybuji a utěšuji se, že snad nejsem psychopat – ale kdo ví. Myslím, že do jisté míry má každý určitou dispozici, ale jde o to, jak je tato dispozice veliká a jak se svým životem, a hlavně se vztahy, zachází. Může být i velmi silná dispozice, ale pokud člověk pak žije v rodině, kde je dostatek lásky, ale ne zase moc, ono zase moc lásky…

Martina: Opičí…

Jan Hnízdil: Opičí. Ale když se pak takto hendikepovaný člověk dostane do nějaké mocenské pozice, stane se šéfem, nebo politikem, nebo manažerem, tak je to strašné. On sice dokáže – jak už jsem pověděl – v krátkém časovém horizontu dosáhnout úžasných výsledků, ale okolo něj odpadají lidé, jsou vyčerpaní, vystresovaní, a nevědí, z čeho to je. On skutečně vyvíjí negativní energii, a negativní emoce se přenáší jako epidemie. Je dokázáno, že stačí, aby člověk pobýval několik minut, mlčky, v uzavřené místnosti v přítomnosti člověka, který je negativistický, zlostný, a za pár minut to od něj chytí. Prostě najednou je ti nevolno, jsi unavená, je to jako když si pustíš v neděli po obědě nějakou politickou debatu.

Martina: To si nedělejme.

Jan Hnízdil: To se taky chytí. Skutečně, negace se z obrazovky šíří.

Martina: Tys řekl, že když se takový člověk dostane do politiky, tak – a pak jsi popisoval to řetězení. Ale já to otočím: Je šance, aby se do politiky dostal člověk bez těchto předpokladů? Ať už psychopatických, sociopatických, nebo zkrátka určitých psychických, nebo duševních nedostatečností?

Jan Hnízdil: Já si myslím, že ne. Že skutečně tento systém psychopaty přitahuje, a že v minulosti bylo několik velice slušných, čestných lidí, kteří do politiky vstoupili, a buďto se přizpůsobili, nebo je systém semlel, a oni odešli. Shodou okolností včera dávali medailon bývalé ministryně kultury Heleny Třeštíkové, která po několika měsících rezignovala, protože je nesmírně moudrá, čestná, statečná. Odešla z postu ministryně kultury, protože, jak pověděla, na to nemá žaludek.

Martina: Chápu, že farmaceutické firmy potřebují vydělat – a na tom, že si vezmete kořen pampelišky za zahrady, řapík – na tom nikdo nezbohatne. Ale zároveň vím, že za velké peníze vysílají farmaceutické firmy do světa – třeba do Jižní Ameriky – své pioneers, kteří se snaží zkoumat způsoby léčby domorodých kmenů. Hledají jejich zázračnou rostlinu, protože očekávají, že třeba v Latinské Americe by se mohla skrývat zázračná rostlina, bylina, proti rakovině, takže by mě překvapilo, že je houby nezajímají. Vy jste řekl, že výroba chemicky je velmi drahá. Dobře, ale oni mohou pracovat i se samotnou houbou, můžou pracovat s práškem z hub, s něčím to smíchat, přidat do toho trochu chemie, a napálit na to cenu – a všichni se mají dobře, a ještě to třeba může opravdu pomoct. Proč si tedy myslíte, že u nás k tomu stavíme tak, že to je jen potravinový doplněk, a „když tomu chcete věřit, tak utraťte šílené peníze za reishi“?

Daniel Fiala: Myslím, jsem přesvědčen, že je to jenom – nevím, jestli to můžu říct narovinu – jenom business. Dneska má každá domácnost v podstatě doma nějaký lék západní medicíny, který je vyroben chemicky, a spoustu těch léků má x vedlejších účinků. Dneska, když si člověk koupí růžovou pilulku, o které jsem mluvil, a vezme si leták, tak půlka letáku je o vedlejších účincích, které to může mít. Houby mají výhodu, že vedlejší účinky nemají žádné, a nedá se tím ani předávkovat. Takže proto si myslím, že je tady nastavena nějaká směrnice Evropské unie o tom, kdy některé výrazy používat můžeme, a že některé výrazy používat nemůžeme a že k tomu musíme přistupovat jako k potravinovému doplňku, a ne jako k léčivu.

Mě samotného fascinovalo, že dřevokazné houby jsou tak účinné, a fakt to v praxi funguje. Dneska už máme spoustu referencí přímo od našich zákazníků, kteří nám volají, kteří měli jakýkoliv problém. Přijde mi to hrozně jednoduché. Stačí vzít houbu, vyrobit z ní extrakt, není to nijak extra náročné, udělat si z toho výluh, nebo to vypít, a fakt to funguje, a to myslím, není v pharma světě úplně vítáno, že by něco takhle jednoduše fungovalo. A hlavně to má tradici 4 000 let. To není nic, co by tu vzniklo nedávno, tyto zkušenosti jsou tady hrozně dlouhou dobu. Takže je to jednoduché, a mě to fascinovalo, překvapilo, že je to pro náš svět – oproti čínskému, východnímu – žádáno.

Martina: Když se podíváte na účinky dřevokazných hub, o kterých se tady bavíme, v tuto chvíli těch z Číny – pak si řekneme, že jsou i u nás – tak je to spíše prevence, nebo i léčba?

Daniel Fiala: Obojí. Když se teď budu opírat o čínskou medicínu, tak dřevokazné houby jsou hlavně o prevenci. Jak jsem říkal, zvyšují imunitu, stimulují imunitní systém. To znamená, že různá autoimunitní onemocnění vznikají tím, že imunita je příliš vysoká, a když má někdo nějakou nemoc, může to být obyčejná chřipka, tak ta zase vznikne tím, že má obyčejně člověk imunitu dole. A imunitu ovlivňuje stres, životní styl, a tak dále, strava. Takže houby stimulují, nastavují imunitu na ideální úroveň. A gró je, že díky betaglukanům, a dalším látkám, které fungují v synergii, nastavují imunitu na ideální úroveň.

Ale ony samozřejmě dokážou řešit, i když je nějaký problém. Můžu vám na rovinu říct, že k nám do firmy nevolají lidi, že chtějí udělat něco pro sebe, pro prevenci, a tak dále, protože myslí na své zdraví. Z 99 procent nám volají lidé, kteří už zdraví nemají v dobré kondici, mají už nějaký závažný problém. A to z toho důvodu, že když má člověk nějaký problém, tak co udělá první? Volá svému lékaři, jde k doktorovi, do nemocnice, a teď to řeší, probíhá nějaké kolečko, a když zjistí, že mu lékaři nedokážou pomoct, tak hledají různé alternativy, třeba nějaké léčitele, a tak dále. A když mu také nedokážou pomoct, tak mám pocit, že volají nám. Takže si asi umíte představit, jaké jsou to případy.

Martina: Takže se svým způsobem na vás obracejí lidé, kteří jsou v nějaké zoufalé situaci, protože už vyzkoušeli leccos, a pokud jim není lépe, tak zkouší něco dalšího.

Daniel Fiala: Tak. Já říkám, že právě takoví lidé nám dělají krásný průzkum trhu, protože to jsou lidé, kteří vyzkoušeli x výrobků a různých alternativ, a tak dále. Oni nám dávají krásně zpětnou vazbu, co jim funguje, a co jim nefunguje.

Dřevokazné houby účinkují asi na sedmdesát pět procent lidí

Martina: Jaká je tato zpětná vazba? Samozřejmě, že mi asi nebudete říkat: „Víte co, 90 procentům lidí to nezabere.“ Přesto všechno bych ráda střízlivý odhad, komu to pomáhá, a na co?

Daniel Fiala: Když to řeknu procentuálně – a jsou to reference, který mám potvrzené – protože čas od času lidem pošleme dotazník, kde nám vyplní, jaké měli zdravotní problémy, jak jim to pomohlo, jak dlouho to užívají – tak můžu říct, že úspěšnost je kolem 75 procent, což je naprosto úžasné.

Martina: Úspěšnost je vyléčení, nebo výrazné zlepšení?

Daniel Fiala: Výrazné zlepšení. Nebudu říkat vyléčení.

Martina: Jasně, abychom se nebáli.

Daniel Fiala: To slovo se ani říkat nedá.

Martina: Jasně.

Daniel Fiala: Ale hodně jim to pomohlo. Hodně. Mám případy, třeba pána – to je velmi dobrá reference, protože je to lékař, nebo byl lékař, a dělal patologa, nebudu říkat kde – který říkal, že 15 let pitval lidi, a že: „Já vím, co s člověkem dělá rakovina, vím, jak vypadá cirhóza jater, vím, jak vypadá nádorové onemocnění“, a tak dále. Protože ty lidi měl na sále, otvíral je, zjišťoval diagnózy, pravou příčinu smrti a tak dále. To byl člověk, kterému zemřeli rodiče, zemřela mu tragicky i sestra, a on se upnul k alkoholu, pět let pil hodně alkohol, téměř se dá říct, že si zničil játra, byl těsně před cirhózou jater, a začal užívat dřevokazné houby v medu – to jsme ještě neřekli, proč v medu – a po třech měsících mu to pomohlo tak, že se játra dostala na úroveň dvacetiletého kluka.

Martina: To znamená, pre-cirhotický stav, a on je dokázal zregenerovat.

Daniel Fiala: Za tři měsíce.

Martina: Předpokládám, že k tomu přestal pít.

Daniel Fiala: Přestal pít, samozřejmě.

Dřevokazné houby účinkují i na malé děti a na zvířata, což je důkaz, že se nejedná o placebo efekt

Martina: Tedy ne, že byste nabízeli lákavou možnost, že nemusí přestat pít, a stejně se vyléčí. Já si z toho dělám legraci jenom proto, abych ukázala, že vy nenabízíte zázraky do tří dnů a nemožné na počkání. Dočetla jsem se, že dřevokazné houby, a případně preparáty z nich, fungují i na zvířata, což je dobrý lakmusový papírek, že se nemůžeme vymlouvat na placebo, protože u dětí, nebo u zvířat, to buď zabere, nebo nezabere.

Daniel Fiala: Já sám jsem pejskař, a vím, že i český národ je národem pejskařů, že tady máme spoustu psů a že lidé jsou schopni pro svého domácího miláčka udělat cokoliv. Takže my jsme to aktivně nenabízeli, ty naše výrobky, pro domácí mazlíčky, ale spíš na to přišli sami lidé, že když to pomáhá lidem, tak že to vyzkouší i na zvířata. Takže tyto zpětné vazby nám chodily od lidí, a máme tam řadu vyléčených pejsků, kteří měli onkologický problém, kde to otestovali, vyzkoušeli tak, že dali pejskovi jednu lžičku hub v medu, a pejsek se cítil lépe, a dokonce mu to pomohlo výrazně.

Martina: My jsme se dosud bavili především o tom, že to pomohlo lidem, kteří měli rakovinu v nějakém počátečním, i pokročilém stádiu. Co všechno můžou dřevokazné houby pro náš zdravotní stav udělat? Protože si vzpomínám, že svého času, to už je opravdu několik let, mi obvodní lékařka dala nějaké léky a říká: Běž si k tomu koupit Cordyceps.

Daniel Fiala: Dřevokazný houby – také se jim říká adaptogeny – mají perfektní vliv na celý nervový systém, a v Číně se dokonce používají jako přírodní antidepresivum. Cordyceps je velmi dobrý v tom, že dokáže dobře zlepšovat různě synapse v mozku, takže se zlepšuje paměť, zlepšují se kognitivní funkce obecně.

Houba hericium, tedy korálovec, jako jedna z mála potravin dokáže proniknout přes mozkovou bariéru a působit léčivě na mozek

Martina: To znamená všechny demence, stařecké demence, zapomínání, a možná i Alzheimer?

Daniel Fiala: Na Alzheimera a Parkinsona se v Číně používá houba hericium, česky to je korálovec, a tato houba, jako jedna z mála potravin, dokáže proniknout přes mozkovou bariéru, protože mozek se chrání od krevního řečiště, aby si tam nepustil žádnou látku z těla. Lékaři obecně říkají, že pokud má člověk problém v mozku – a může to být i nádor – tak je problém dostat do mozku právě skrz krevní řečiště nějaké látky. Ale hericium tím dokáže proniknout. A tam je to skutečně léčivo proti Alzheimeru, Parkinsonu. Hericium je zajímavý. Teď jsme začali testovat extrakt z brokolice, z brokolicových semen, a také funguje perfektně.

Martina: Na mozek?

Daniel Fiala: Taky. Také je dokázáno, že to zvyšuje funkci synapsí právě v mozku.

Martina: A samotné, nebo zase v kombinaci s houbou?

Daniel Fiala: My to zkoušíme různě. Snažíme se sem dostat ověřené věci. Takže to jsou autoimunitní onemocnění, máme dobrou zkušenost u lidí, kteří mají problém se spánkem, nebo mají málo energie. A nejběžnější reference je, že se lidé potom cítí dobře, jsou vitální.

Martina: Po čem? Teď jsem se ztratila.

Daniel Fiala: Houby. Houby obecně.

Martina: To znamená, že máte i nějaké houby na spánek, nebo je to prostě en bloc?

Daniel Fiala: En bloc. Teď máme zkušenosti i s roztroušenou sklerózou, což je taky problém v mozku. Jeden pán mi volal už po týdnu, jestli to je možné, že mu už zmizelo osm symptomů z deseti. Že začal zase rozpoznávat SPZ na autech, a před tím vůbec nedokázal číst. Je zajímavé, že se lidem třeba zlepšuje zrak. Pak jsme se v Číně dozvěděli, že zrak hodně souvisí s játry. Když jsem byl vlastně v Číně, tak jsem se ptal, obecně, v čem jsou dřevokazné houby nejsilnější, v čem jsou hodně silné, a bylo my řečeno, že jsou hodně silné v oblasti gynekologie, třeba u žen, které mají problémy s menstruací, nebo s otěhotněním. A jsou to i muži.

Martina: I muži mohou otěhotnět? Ne – s libidem, nebo s funkcí. To znamená, že i na to existují dřevokazné houby?

Daniel Fiala: Jo.

Martina: Teď chci vidět ty zástupy mužů v našich lesích.

Daniel Fiala: Budou hledat houby.

Léčivé houby v kombinaci s hlohem působí příznivě na srdce, zatímco s artemisininem z pelyňku fungují jako antiparazitikum, třeba proti malárii

Martina: A zase, je na konkrétní potíž konkrétní houba, nebo jsou to zase ty triumviráty, o kterých jste mluvil, a různé poměry těchto hub?

Daniel Fiala: Jsou. Přesně tak, jsou to různé kombinace. Já jsem se dočetl, nebo se obecně ví ze statistik, že nejčastější příčina úmrtí jsou problémy se srdíčkem, to jsou infarkty, a různé kardiovaskulární onemocnění, na kterých má největší podíl srdce. Takže jsme začali dělat nový produkt, třeba Optimal, který optimalizuje právě krevní tlak pro lidi, kteří ho mají vysoký, nebo nízký, nebo mají arytmii, nebo mají obecně problémy se srdcem. Na to je třeba dobrý hloh obecný, takže my třeba kombinujeme hloh s houbami. A pak máme jeden produkt, který se jmenuje Vital, což jsou vlastně jenom bylinky, kde máme extrakt z kurkumy, z černého bezu, z pelyňku, a kde jsou aktivní látky kurkumin, artemisin, a tak dále, a to funguje perfektně jako antiparazitikum, ničí to parazity. Třeba v Číně se pelyněk používá jako antimalarikum, takže to dokáže pomoct, když má člověk malárii.

Martina: Řekl jste, že odhadem toto užívání nějakým způsobem zabralo ze 75 procent. Znamená to, že jsou ale lidé, na které to nefunguje, na které to nezabírá? Jako je to se vším?

Daniel Fiala: Je to hodně i o psychice, i o celkovém životním stylu. Nechci tu říct, že člověk, který má nějaký problém, si vezme dřevokazné houby, udělá si extrakt, nebo si ho někde koupí – potravinových doplňků je dneska spousta – a uzdraví se, nebo mu to pomůže. Je to dané tak, když to vezmu podle čínské medicíny, že ze 70 procent je to o psychice. Když má člověk špatnou psychiku, špatný životní styl, stres, což je dneska, v dnešní době, velmi těžké odfiltrovat.

V Číně hodně upřednostňují vztahy. Je zajímavé, že pokud má člověk špatné vztahy, ať jsou to rodinné vztahy, partnerské vztahy, pracovní, kamarádské vztahy, obecně, tak v Číně hodně apelují na to, že vztahy jsou nejdůležitějším pilířem, a základem zdravého života. Vztahy. Takže to jsou vztahy, stres, toto všechno. A pokud to člověk odbourá, tak má ze 70 procent vysokou šanci, že bude dlouho žít, bude zdravý. Z 20 procent je to potom o jídle a o pití, co člověk do sebe dostává. Já to vždycky přirovnávám k naftě: Když do auta budu lít špatnou naftu, tak mi motor taky časem odejde, takže je důležité, co člověk do sebe dává. A z 10 procent je to o genetice. Ale dneska se i genetika dá oddálit. Spouštěče, které člověk v sobě má, se dají oddálit, nebo se nemusí spustit vůbec.

Martina: Měla jsem tady lékařku, která dokonce tvrdila, že opravdu genetické onemocnění, dědičné, stojí asi za dvěma procenty chorob, takže to dokonce není ani těch 10 procent. Jak říkám, to mám jenom tak, že jedna lékařka povídala, a nedokážu to nikterak doložit. Vy jste tady zmínil věc, o které jsem slyšela dávno, že zrak přímo souvisí s játry – tato meridiánová cesta vede tělem. Řekněte mi, myslíte, že máme šanci se někdy propracovat k tomu, že si skutečně připustíme, že v těle souvisí všechno se vším? Vidíte v tom posun? Protože když sledujete, jak to vypadá v Číně, tak určitě sledujete, jak to vypadá jinde v Evropě, nebo ve světě, a jak to vypadá u nás.

Daniel Fiala: Myslím – a mám zkušenosti od lidí, našich zákazníků, a z terénu, a teď se tomu aktivně věnuji – že v poslední době se lidé začínají přiklánět k alternativní medicíně. Nechci říct, že západní medicína je špatná, protože je v mnoha ohledech nenahraditelná.

K alternativní medicíně se přiklání stále více lidí. Kooperace východní a západní medicíny je u nás malá.

Martina: Spolupráce by byla přímo božská, kdyby byla.

Daniel Fiala: To, co funguje v Číně. To jsou stejní lidé, jako tady, v Evropě, a je škoda, že to tady takhle nefunguje. Ale mám dobrý pocit z toho, že spoustu lidí už se dneska přiklání právě k alternativní medicíně a že hledají i jiné možnosti, a to právě v přírodě v podobě bylin, nebo hub. A výsledky jsou fakt dobré. Nejsme jediná firma, která se tímto zabývá, takových firem je spousta, a dneska je i pro mě těžké se v potravinových doplňcích orientovat, protože reishi dneska dělá spousta lidí, ať je to v podobě tablet, ať v podobě různých tinktur, nebo nějakého prášku, nebo je to s něčím kombinované. Je toho fakt hodně, a myslím, že obyčejný člověk se v tom ani neorientuje.

Martina: Může si tím i ublížit?

Daniel Fiala: U těch hub je výhodou, že nemají téměř žádné vedlejší účinky, takže spíš si tím člověk nepomůže, a budou to jenom vyhozené peníze, pokud nekoupí správný výrobek. Účinnost se určuje právě podle čistoty betaglukanu, takže strašně záleží, kde daná houba rostla, jak dlouho rostla, jestli se extrakt udělá z plodnice, nebo z mycelia, a tak dále, protože tam je řada aspektů, které ovlivňují kvalitu extraktu. A pak taky záleží, jaké množství betaglukanů a dalších látek extrakt obsahuje.

Martina: Teď jste řekl, zda se vyrobí přímo z plodnice, nebo z mycelia, takže pravděpodobně všude na trhu – a pravděpodobně i v Číně – najdeme věci, které jsou víceméně prosty účinků, nebo jsou minimální?

Daniel Fiala: Ano. Taky v Číně je spoustu výrobců. Já jsem tam navštívil řadu firem, nebo můj kamarád, a do fabriky, kam nás nechtěli pustit, jsme ani nešli. Od pana Jablonského vím, že spousta firem nějak vyrobí extrakt, a pak tam uměle dodávají třeba betaglukany, a ty pak nejsou úplně kvalitní. Tam jedou na zisk. Ne na kvalitu, ale na zisk. Takže je taky důležité vybrat si správnou firmu, kde budou extrakty skutečně kvalitní.

Martina: Jsou v Evropě země – jestli o tom máte přehled – kde se dřevokazné houby označují jako léčiva? Protože v tom je v Evropské unii rozpor: Zatímco některá homeopatika jsou třeba ve Francii považována za léčiva, a i v jiných zemích, tak u nás zásadně nikoli. U nás to není vedeno jako léčivo – nevím, jestli je to vedeno jako potravinový doplněk – ale paradoxně musí být většina z nich na recept. Což mě nesmírně baví, protože jestliže někdo – odborníci – říkají, že homeopatika si kupují pouze zpozdilci, kteří utrácejí nehorázné sumy za cukrové kuličky, a zároveň nedovolí, aby si to koupili, takže musí jít k lékaři, který jim to předepíše na recept, tak mi tady něco, jak bychom řekli na Moravě, neštymuje. Jak to je, co se týká dřevokazných hub a preparátů s nimi v Evropě? Jsou někde považovány za léčivo?

Daniel Fiala: Mně pan Jablonský řekl, že aby se to dalo prodávat třeba v lékárně, aby na to byly příspěvky od zdravotní pojišťovny, tak konkrétně třeba na reishi to nejde, ale že existují preparáty, do kterých se musí přidávat vitamín C, třeba v podobě aceroly, což je vysoký zdroj vitamínu C, aby se na to dalo přispívat různými příspěvky.

Martina: Dotace? Nebo?

Daniel Fiala: Že na to může přispívat zdravotní pojišťovna.

Martina: Aha.

Daniel Fiala: Takže není to tak jednoduché. Nevím tady v Evropě o žádné zemi, která by prodávala dřevokazné houby, který by byly klasifikovány jako léčivo. V Evropské unii určitě ne, protože existují směrnice, které platí v rámci všech států Evropské unie. Pro houby, které prodáváme, nebo které využíváme v extraktu, nemůžeme použít žádná tvrzení. U reishi třeba nemůžu říct, že náš výsledný produkt podporuje imunitu. Můžu říct, že náš produkt obsahuje houbu reishi, která podporuje imunitu. Jsou tam různé kličky, které se musí dodržet. A nemyslím si, že je v Evropě nějaká firma, která by to nabízela oficiálně jako lék. V Evropské unii určitě ne.

Martina: Těchto preparátů je na trhu více, firem, které je dovážejí je také více. Vy mícháte houby s medem. Je to čistě konzervant, nebo to má i nějaký jiný důvod?

Daniel Fiala: My jsme si mysleli, že to především budeme dělat do medu, nebo budeme využívat vlastnosti medu jako konzervantu. Dneska už to tak úplně není, protože extrakt ztrácí svou životnost tím, že se k němu dostane kyslík, takže oxiduje, a účinné látky se snižují. Takže med je přírodní konzervant, ale i sám med o sobě je léčivý, tedy jako konzervant je super, ale za dobu, co to děláme, jsme zjistili, že med funguje perfektně i jako transportní médium. Med je totiž jedna z mála potravin, která je téměř ze 100 procent pro člověka stravitelná, jsou to polysacharidy, cukry. A tím, že cukr, med, do sebe natáhne extrakt, tak i samotný extrakt je pro člověka dobře stravitelný.

Martina: Takže se to násobí, protože je to dobrý nosič.

Daniel Fiala: Přesně tak.

Martina: Transportér.

Daniel Fiala: Neprojde to jen tělem, ale také se to spotřebuje.

V Číně jsou dřevokazné houby a bylinky pokládány za léčivo

Martina: Je ale samozřejmě problém u lidí, kteří nesnáší med, nebo mají vůči němu vysloveně alergii, nebo intoleranci. Je něco, co vás při vaší cestě po Číně, a při hledání správných dřevokazných hub, nebo oblastí, nebo zpracovatelů, překvapilo?

Daniel Fiala: Co mě překvapilo asi nejvíc, je přístup vůbec tchaj-ťi, čínské medicíny, ke zdraví, k člověku, že je to tam fakt skutečně léčivo, a u nás ne. To mě fascinovalo, že existují dobré věci, ověřené věci, které jsou založeny na x příbězích. A skutečně to funguje, a je to jednoduché, není to žádná chemie. U nás musíme být velmi opatrní. Celou dobu, kdy jsem se dozvěděl od toho Slováka, že tady něco takového existuje, kdy jsem se poprvé setkal s pojmem „dřevokazné houby“, tak mě nepřestává fascinovat, co všechno to dokáže, co všechno to umí. Ale jsem velice zklamán z toho, že tady je kooperace východní a západní medicíny u nás tak omezená a že o tom lidé kolikrát ani nevědí.

Martina: Nemáte strach, v tomto smyslu slova, i o čínský odkaz a tamního dědění těchto starých receptur z generace na generaci? Když jsem se připravovala na náš rozhovor, tak jsem narazila na to, jak jsou Číňané stále nemocnější, což je mimo jiné způsobeno stylem života, ovzduším, a také stravou. Akorát, že špatné stravě, které se u nás říká hezky česky junk food, oni říkají hongkong food, protože západní způsob stravování se do Číny zase dostal hodně z Hongkongu. Nemyslíte si, že by třeba tradiční čínská medicína, a tyto receptury, odkazy, mohly časem sejít na úbytě?

Daniel Fiala: Já si myslím, že rozhodně ne, a naopak, že to roste, že poptávka ve světě po těchto houbách, extraktech, stoupá, a že si lidé čím dál tím víc uvědomují, že by se měli vrátit k přírodě, protože to je fakt něco, co funguje. A ano, když jsem třeba v Šanghaji, což je druhé největší město na světě, tak jsem si rozhodně nepřipadal, že jsem v oblasti, kde je zdravý životní styl, a kde se lidé mají dobře, a dožívají se dlouhého věku. Ale to bylo velké město, kde díky smogu nebyla ani modrá obloha, lidé tam v podstatě žijí na ulici, byla tam obrovská špína. Ale když člověk odjede z tohoto velkého města, a dostane se dál do vnitrozemí, tak je tam obrovský kontrast, jsou tam obrovské rozdíly proti tomu, jak lidé žijí v obrovských městech, kde skutečně rakovina je. Já se na to ptal, a když člověk nebyl v Číně, a ví, že tam je něco, co funguje de facto tisíciletí, tak jsem si naivně myslel, že tam rakovina vůbec není, že tam lidé jedí zdravě, že si pěstují houby a že si vyrábí léky. Není to tak. Třeba ve velkých městech ani vůbec nevědí, že tam je nějaká tradice. Ale když člověk potom odjede dál do vnitrozemí, tak jsou tam fakt vidět velké rozdíly, a nemám strach, že by to nějak upadalo. Naopak, jsem rád, že se to rozjíždí víc.

Martina: Danieli Fialo, a co teď s teorií, kterou razí mnoho bylinkářů a podobně, že by člověk měl konzumovat a léčit se věcmi, které rostou v jeho okolí? A my tady – Čína? To máme trochu z ruky. A já si vzpomínám, že když jsem měla ještě v Českém rozhlase v průběhu času několik hostů mykologů, tak třeba pan Bauer, což byl skvělý odborník – a nevím přesně, kdo z mykologů, jestli to byl on, nebo někdo jiný – mi dokonce přinesl flašku, a říkal, že to je macerát z hub, který udělal z českých hub, a že to je čistě proti rakovině. Byly to české houby. Bylo to docela dobré, takže jsme se postupem času léčili, protože to bylo v nějaké dobré kořalce. Ale co si tedy počít v českých lesích? Máme šanci? Nebo dřevokazné houby v Číně mají v sobě něco navíc? Něco z ovzduší, ze země?

Daniel Fiala: Tak hlavně houby, které my používáme, vůbec v Čechách nejsou. Třeba houba cordyceps se vyskytuje jenom v Tibetu v nadmořské výšce 4 000 metrů nad mořem. Je to parazitní houba, která roste z housenky – je to zajímavá houba – a u nás se vůbec nedá najít. I třeba houba hericium je tu u nás hodně vzácná. Ale neříkám, že u nás nemáme v lese dobré houby. Tuhle otázku jsem řešil s panem Jablonským, a on mi říkal, že houba má tu vlastnost, že dokáže natáhnout všechno do sebe z kontaminovaného vzduchu, země, půdy, všeho, takže u nás nejsou tak ideální podmínky, aby houba byla tak kvalitní, jako třeba v centru Číny.

Martina: V centru, ne v Šanghaji.

Daniel Fiala: Ne Šanghaj, to jsem říkal. Ale daleko.

V Číně získávají aktivní látky z hub moderními technologiemi. Například se zpracování provádí při mínus 42 stupních, aby nedocházelo k oxidaci a ztrátě léčivé hodnoty.

Martina: Já si vás dobírám. Dobře, a co si počneme? Už jsme to zažili, takzvaně se nám v Suezu zašprcne kontejnerová loď, a jsme bez hub, vy jste bez produktu. Co si počneme pak? Musíme si pomoct.

Daniel Fiala: Musela by zkolabovat letecká doprava, protože my si to vozíme letecky v podobě prášku, takže to nejsou extrakty v podobě kapaliny, tinktury, což oni umí udělat, ale je to zakázané. A kdyby to náhodou selhalo, tak to vidím jako problém. Ale nepředpokládám, že by se něco takového stalo, protože kdyby selhala letecká doprava, tak nemáme problém jenom my, co vyrábíme extrakty z hub, ale vůbec celá ekonomika, protože dneska se všechno vozí z Číny.

Martina: Já jsem hledala, jak vám pomoct, a právě jsem si studovala, jaké z těchto hub už rostou u nás, protože tím, jak máme teplejší zimy, tak se mnohé přesunuly, a zjistila jsem, například rezavec šikmý, tedy původně čaga sibiřská, houba lesů subarktické Sibiře, je už i u nás.

Daniel Fiala: Čaga roste především na břízách, dá se dobře poznat, vypadá jako hrouda asfaltu, a lidé to znají – ale v Číně vůbec neroste. Já jsem se ptal, kde ji tedy berou, protože my ji také kupujeme z Číny, a oni si ji berou přímo ze Sibiře, z Ruska, kde je největší výskyt této houby. Ano, dá se najít i u nás, ale není v takové kvalitě, jak to umí vyrobit v Číně.

Martina: Vyrobit? Nebo z toho něco vytáhnou?

Daniel Fiala: Něco vytáhnou. Oni mají nové technologie, protože podle starých metod se dneska nevyrábí. V Číně už dneska používají moderní technologie na to, jak z té houby dostat, vlastně vycucat, a dostat z ní co nejvíc aktivních látek. My jsme tam viděli celou výrobu, a jsou tam některé místnosti, kde lidé pracují třeba v mínus 42 stupňů, aby nedocházelo u extraktů k oxidaci, protože vlivem oxidace, kdy se extrakt dostane na vzduch, okamžitě začne ztrácet svou hodnotu, účinnost. Takže používají takovéto různé technologie a fakt to umí, fakt tomu rozumí.

Hlíva ústřičná funguje na srdce, odebírá cholesterol, čistí cévy

Martina: Přesto všechno bych ještě ráda zmínila, že dokonce u nás roste i outkovka pestrá, coriolus, které se říkalo tráva říše nebes. I ta už se dá najít i u nás. A také hlíva ústřičná, houba květinového nebe – to jsou poetické přídomky.

Daniel Fiala: Jaká náhoda: My mluvíme o hlívě ústřičné, a můj táta byl největší pěstitel hlívy ústřičné. Když mně bylo tak dvanáct let, tak si pamatuji, že jsme si pronajali kravín, kde jsme měli kostky substrátu, do toho jsme dělali díry, a z toho vlastně roste hlíva. A už tenkrát mi táta říkal, že hlíva funguje perfektně pro srdíčko, že odebírá cholesterol, čistí cévy, a tak dále. Ale tenkrát mě nenapadlo, že se tomu věnovat.

Martina: Takže přes velmi bolestivé zkušenosti se kruh uzavřel.

Daniel Fiala: Tak, je uzavřený.

Martina: Možná, že ještě ne, protože vy určitě máte nějaké plány. Jak se díváte do budoucnosti? A jak se díváte na svůj život? Jestli se vám z toho, co teď děláte – produkty, prodej, ale je za tím také snaha pomoct – stala životní náplň, váš příběh?

Daniel Fiala: Musím říct, že stala. Je velmi krásný, když vám zavolá člověk, který si na mě třeba přes některé lidi sehnal telefonní číslo, a řekne, že jsme mu zachránili život. Je to strašně příjemné, a zahřeje to, je to hezký. Já si pamatuji, když jsme začínali, tak jsme měli radost z každý objednávky, a dneska už nás netěší každá objednávka, dneska nás už víc těší každá reference. A tyto reference začínají přibývat. Někdy je to velmi těžký, protože příběhy těchto lidí jsou hodně smutné, někdy je fakt, že jdu spát, a myslím na toho člověka, který třeba zavolal, a řekl mi svůj příběh. Protože tito lidé si chtějí povídat, a takový telefonát není kolikrát o pěti, deseti minutách, to je prostě na déle, a ten člověk mi chce říct svůj příběh. A já zase nejsem takový, abych položil telefon. Myslím, že jsem dost empatický – což není v mém případě úplně ideální, že si některé věci beru moc osobně. Ale kdyby se mi nestalo to, co se mi stalo, tak tu dneska nesedíme. Kvůli tomu, že mi zemřela sestra, tak mi to ukázalo cestu, a já to někdy vnímám jako poselství.

Martina: A poslání.

Daniel Fiala: A poslání. Prostě se snažím fakt lidem pomáhat. A jak říkám, každá kladná reference je pro mě obrovskou odměnou.

Martina: Danieli Fialo, já vám moc děkuji za rozhovor. Ještě bych udělala takovou malou zprávu pro členy spolku Sysifos: Ani Daniel Fiala, ani já, neradíme našim posluchačům, aby na starých hradech a zámcích okusovali dřevěné obložení napadlé dřevomorkou, a ani jim neříkáme, že je dřevokazné houby od všeho spasí. Ale může to být jedna z velkých pomocí, může to být jedna z cest a může to být jedna z mnoha cest. A já vám, Danieli Fialo, moc děkuji, že jste nám vůbec tuto cestu představil. Díky za to.

Martina: Danieli, já jsem vás jako osobu nepředstavovala dlouze, protože vyprávět o tom, že se vaše rodina, a vy, dlouhodobě věnovala obchodováním s osvětlením, by nám mnoho neosvětlilo. U vás je důležitý zlom, osobní příběh, který odstartoval úplně jiný běh vašeho života, a možná i jiný druh přemýšlení. Řekněte mi, jak jste do té doby, než přišla událost, o které se budeme bavit, přistupoval k vašemu tělu, zdraví, kondici? Podle toho, co jste viděl z YouTube, z televize, z fitness?

Daniel Fiala: Já jsem od malička technický typ a jsem pragmatik. K těmto alternativním věcem, jak říkáte, jsem přistupoval s velkou rezervou, a s tím, že jsem se vždy zajímal o novinky na trhu, moderní technologie, high-tech věci, takže jsem se naučil plně důvěřovat medicíně – a důvěřuju moderní medicíně stále – a že tyto alternativy, nebo šarlatáni, léčitelé, šly vždycky mimo mě. Ale ten zlom přišel právě v roce 2019, kdy mi zemřela sestra na rakovinu, což byl obrovský šok, musím říct, nejenom pro mě, ale pro celou rodinu, hlavně proto, že sestra byla introvert, takže jsme to vůbec nevěděli. Bylo to takové klasické, že člověk onemocní, dozví se diagnózu, nebo má nejprve zdravotní problémy, pak se dozví nějakou diagnózu, a pak se léčí. Ale u sestry to celé přišlo za víkend.

Martina: Danieli, já jsem o tom četla, poslouchala jsem některé vaše rozhovory, a mě by zajímalo, jestli si myslíte, že vaše sestra rakovinu utajila jenom před vámi, před rodinou, nebo i sama před sebou? Tedy, že ji prostě ignorovala?

Daniel Fiala: Já jsem přesvědčen o tom, že jsem sestru znal velmi dobře, už jenom proto, že se naši rozvedli, když mi byly čtyři roky, a sestra mi suplovala dlouhou dobu jakoby maminku, a v podstatě i tatínka, takže jsme byli na sebe hodně vázaní. Sestra měla odjakživa strach z lékařů – odjakživa – a pamatuji si, že když měla jakýkoliv problém, tak vzala telefon, zavolala mi a řekla: „Hele, mám tohle a tohle, nevíš, co by to mohlo být? Já se bojím jít k lékaři.“ A hodně hledala sama. Takže si myslím, že ona asi tušila, co jí je, ale tu pravou diagnózu, reálnou, se nestihla od lékaře dozvědět.

Martina: A řekněte mi, myslíte si, že se sestra léčila nějakým způsobem alternativními metodami? Tedy že proto, že se bála lékařů, a začala mít nějaké potíže – byla to rakovina děložního čípku, která pak pravděpodobně metastázovala – chodila k někomu, komu věřila, a zkoušela čaje, tinktury, bylinky, kde co?

Daniel Fiala: Úplně přesně nevím, co zkoušela, jaké konkrétní přírodní látky. Ale na sto procent vím, že když sestra umřela – a ona prodávala pro jednu firmu tady v Praze, rozvážela v autě – tak když jsem potom z tohoto auta uklízel její věci, tak jsem tam nacházel různá homeopatika, a různé vitamíny, které dnes prodávají lékárny, a také bylinky, ale v podobě jakoby léků, prášků, jako pilulky. A bylo tam toho mraky. Kromě toho jsem tam taky našel naši zázračnou růžovou pilulku, a když má člověk nějakou bolest, tak si ji dá. Takže ona se to snažila řešit tímto způsobem. Ale když sestra – bohužel – zemřela, tak jsme s mojí maminkou našli u ní v kabelce potvrzení, že má jít na biopsii, že má nějaký nález, ale tam nikdy nešla. Takže tím se mi potvrdilo, co teď říkáme, že se prostě bála lékařů, a diagnózu nikdy nevěděla, a snažila se její problém řešit nějakým jiným způsobem.

Dřevokazné houby se v Číně používají k léčení už 4 000 let. A využívaly se i v Evropě.

Martina: Danieli Fialo, přesto tady ještě není ten zlom – je to úlek, je to obrovská ztráta, ale vaše sestra to tak trochu pravděpodobně popřela sama před sebou. Tedy proč vy jste se najednou začal věnovat jiným způsobům léčby než jít k lékaři, než jít na biopsii? Protože – možná posluchače napínám – myslím, že tento přerod je důležitý.

Daniel Fiala: Je to právě velký paradox, co tu řešíme. Ještě si pamatuji, že dotyčný lékař říkal, že je velká škoda, že si sestra zvolila alternativní medicínu a že tam nešla na biopsii, a že tento druh rakoviny je dobře léčitelný, pokud se chytne na začátku, což by sestra dokázala podchytit, kdyby k tomu lékaři skutečně šla. Ale takováhle událost fakt člověka změní, a mě to změnilo velmi. Já jsem během mnoha rozhovorů přemýšlel – a měl jsem hodně dlouhou dobu výčitky – proč mi to vlastně sestra neřekla, nebo proč jsem s ní víc nekomunikoval, a to pak člověka napadá spousta věcí: kdyby, kdyby…

Martina: Protože vy byste ji hnal k lékařům, a to ona nechtěla. Ale pojďme už k tomu, kam to nasměrovalo vás, a proč zrovna cestou tak zvláštní, vlastně pro většinu lidí zvláštní.

Daniel Fiala: Je to zvláštní. Jak jste říkala na začátku, já jsem se v té době věnoval osvětlení, a v Bratislavě mě oslovil jeden člověk, Slovák, s tím, že má zájem o spolupráci. A tento člověk byl velmi sympatický, byl to taky technický typ – inženýr architekt – a dělal pro spoustu firem nábytek, a řešili jsme osvětlení. A asi na čtvrté schůzce – když už jsme se nebavili jen čistě pracovně, ale i o životě – se ptal, jestli mám sourozence. Já jsem mu říkal, že jsem nedávno přišel o sestru, že mi zemřela na rakovinu, a on mi začal vyprávět svůj příběh, že měl též rakovinu, a jeho lékaři ho v podstatě už poslali domů umřít. On se léčil pět let – konkrétně měl rakovinu obličiek, což jsou ledviny – proběhla nějaká radioléčba, chemoterapie, a rakovina mu na začátku jako by trošku ustoupila. Ale pak se to vrátilo, pak mu to začalo metastázovat do kostí, dokonce měl i, tuším, dva, nebo tři nádory na mozku, asi šestnáct dní měl zrakové halucinace – což bylo šílené – protože mu ten nádor tlačil na centrum zraku. A v té době, když už věděl, že se to hodně zhoršuje, se začal zajímat o to, jak to dělali naši předkové, a předkové našich předků – a dostal se do čínské medicíny.

Martina: A on se začal o jiné druhy léčení zajímat, protože už mu lékaři nedávali šanci?

Daniel Fiala: Ano. V podstatě ho poslali lékaři domů zemřít, když už mu medicína – bohužel – nedokáže pomoct. A on si přesto všechno, přes tuto zlou diagnózu, dokázal pomoct sám, a to právě pomocí dřevokazných hub.

Martina: Tak, a teď jsme to řekli: Dřevokazné houby. Mnozí kritici v tuhle chvíli vykřikují: „Á, takže Kociánová teď bude propagovat, že máme jít okusovat dřevomorku.“ Nebude, ale je to jedna z cest, která někomu může fungovat, může fungovat jako prevence, někomu nemusí fungovat vůbec. Ale proč se o to nezajímat? A to teď právě budeme s Danielem Fialou dělat. Vy jste mi v jednom rozhovoru – tedy ne mně, ale tomu, s kým jste ho dělal – řekl, že když se ten kamarád, který se tehdy vyléčil z rakoviny, začal pídit po tom, jakým způsobem by na to mohl jít – tedy jinak, protože už nemá co ztratit – tak si vzpomněl na dědečka, který říkal, že na spoustu věcí mohou pomoci houby, právě dřevokazné houby. A já vím, že vy dnes dovážíte houby z Číny. Co mohl jeho dědeček vědět o dřevokazných houbách z Číny?

Daniel Fiala: Dřevokazné houby mají tradici už 4 000 let, takže to je hodně, hodně dlouhá doba.

Martina: Ale Čína je hodně, hodně daleko, zejména pro dědečka a pradědečka.

Daniel Fiala: Tak jasně. Dědeček – kolik mu mohlo v té době být – ale užívání hub a celé fytoterapie (bylinná medicína), kam spadají houby i byliny, to je tady, v Evropě známé po dlouhá staletí. Ačkoliv to vzniklo v Číně někdy 2 000 let před naším letopočtem, kdy jsou o těchto houbách první zmínky, tak on se k tomu dostal taky. A oni to vylepšili v tom, že nejenom si začali sami vyrábět extrakty, ale začali to dávat i do medu.

Martina: Ten váš kamarád, který se tím léčil?

Daniel Fiala: Jo.

Martina: A on se, prosím vás, vyléčil opravdu sám tím, že začal užívat preparát z dřevokazných hub?

Daniel Fiala: Ano.

Dřevokazné houby obsahují betaglukany, potravu buněk imunitního systému, které zvyšují naši imunitu. A vzrůstá aktivita NK buněk, které z těla vylučují nebezpečné látky.

Martina: Tento preparát si vyrobil? Nebo si ho někde koupil? Nebo mu ho někdo dovezl? Jakým způsobem se k němu dostal?

Daniel Fiala: Takhle: On si to vyráběl vysloveně sám tak, že chodil do lesa, a sbíral choroše, což jsou dřevokazné houby. Posluchači to znají, rostou na stromech, a většinou na umírajících stromech, nebo tak.

Martina: Choroše? O těch jsem vůbec neslyšela, že by byli léčivé.

Daniel Fiala: Ono, zní to děsivě. Už jen „dřevokazná houba“ zní záhadně.

Martina: Ano, každému se vybaví dřevomorka, nebo maximálně hlíva ústřičná. Ale mě překvapil ten choroš, protože ze mě se přes víkend stal amatérský mykolog, takže vím, že tady u nás máme hlívu ústřičnou, sírovec žlutooranžový, penízovku sametonohou, václavky, jidášovo ucho, ale nikdy jsem neslyšela o tom, že by se někdo vysloveně léčil chorošem.

Daniel Fiala: To, co jste tu řekla, spadá všechno pod choroše, pod dřevokazné houby. Dřevokazné houby mají tu vlastnost, že mají hodně silnou buněčnou stěnu, která obsahuje látku chitin, a tu naše tělo nedokáže zpracovat. Proto výroba samotného extraktu není tak jednoduchá, takže by si člověk řekl: „Půjdu do lesa, najdu si dřevokaznou houbu“ – ona je totiž hodně tvrdá, takže člověk musí vzít sekeru, a urazit ji – „a udělám si z toho výluh, čaje, a budu zdravý.“ Tak to není. Tyto houby, jak jsem říkal, mají hodně silnou buněčnou stěnu, a tato buněčná stěna se musí rozbít, aby se z této houby získaly betaglukany, což jsou aktivní látky, které naše tělo potřebuje a které zvyšují imunitu.

A v tom to vlastně spočívá, ty betaglukany jsou potrava pro makrofágy, a makrofágy jsou buňky našeho imunitního systému. Takže pomocí těchto hub člověk zvyšuje svou imunitu. To je jedna věc. A druhá věc je, že tyto houby ještě zvyšují aktivitu takzvaných NK buněk. NK buňky jsou druh bílých krvinek, které jsou v našem těle něco jako policajti, a zjišťují, co do těla patří, a co nepatří, a pomocí apoptózy, což je přírodní cesta vyloučení nebezpečných látek z těla, to dostanou pryč – ať je to bakterie, virus, nádorem napadená buňka, ať je to nějaký zánět. Takhle tyto houby fungují. Takže výroba není tak jednoduchá, jak to vypadá. Je tam určitý proces sušení, macerování, houba se potom při vysoké teplotě vaří, a tím se rozbije buněčná stěna, a získávají se z ní extrakty.

Martina: Abychom teď našim posluchačům pomohli: Stále jsme se bavili o dřevokazných houbách jako takových, a teď jsme zmínili choroš, čímž jsme je mohli dokonale zmást. Takže bavíme se – a teď dojde k „aha efektu“ – o houbách jako reishi, coriolus, chaga. A jaké jsou další?

Daniel Fiala: Cordiceps, hericium, to jsou velmi známé houby. Myslím, že to dneska posluchači znají, protože se dneska už o této alternativní východní medicíně mluví. Existuje spousta potravinových doplňků, kde jsou tyhle houby napsané, ať je to v českém znění, což je třeba leskokorka lesklá, známá jako reishi…

Martina: Mám nastudováno.

Daniel Fiala: Tak, přesně.

Martina: Říkalo se jí „božská houba nesmrtelnosti“.

Daniel Fiala: Přesně. Tyto houby mají docela zajímavé příběhy. Nedávno jsem začal spolupracovat s naším nejznámějším mykologem Ivanem Jablonským – můžu ho zmínit, protože jsme se domluvili na spolupráci – a Ivan Jablonský dělal i pro řadu rádií různé rozhovory. Je to starší pán, houbám už se věnuje 60 let, a mě zaujaly jeho zkušenosti, protože byl několikrát v Číně. A on se o nás taky dozvěděl, takže náš hovor byl velmi příjemný. Zrovna teď, ještě ráno, jsem byl na České zemědělské univerzitě v Praze, kde si necháváme testovat naše produkty, abychom si zjistili, jak jsou skutečně kvalitní, protože není extrakt jako extrakt, takže jsme se domluvili na této spolupráci. A on mi vypráví různé příběhy právě o jednotlivých houbách.

Třeba houba reishi – jak jste řekla – houba nesmrtelnosti, má zajímavý příběh: Císař Wu z dynastie Chan, byl posedlý hledáním elixíru mládí – bavíme se o době 200 let před Kristem – a zjistil, že existuje tato houba a že ten, kdo ji užíval, se déle dožíval. A byl tak posedlý hledáním této houby, že tuto houbu mohl jíst jenom on, a jeho šlechta, a používala se třeba i jako platidlo. Oni tehdy nevěděli, jak to přesně funguje, princip, ale už tehdy věděl, že když ji konzumoval, tak neměl zdravotní problémy, a déle se dožil.

Ukázaná platí. A ukázalo se, že výsledky s používáním dřevokazných hub byly skvělé.

Martina: Tato houba – leskokorka lesklá – už se dá dokonce najít i v našich lesích, a budeme se potom bavit o tom, proč za ní jezdit do Číny, nebo jestli je i u nás stejně účinná. Když jsme tedy začali s těmi příběhy, abychom navnadili, protože to má svou poezii, tak já jsem se dočetla, že takzvaný březovník obecný, který roste i u nás, na našich stromech, dva kousky březovníku obecného, měl u sebe člověk Ötzi, kterého našli zamrzlého v ledu v rakouských Alpách. Měl tedy u sebe jídlo, zbraně, a dva kousky březovníku, a odhaduje se, že to měl na posílení a očištění organismu od parazitů. Takže vědělo se, už takový Ötzi něco tušil. Pojďme si říct, proč my vlastně příliš netušíme. My jsme tady zmiňovali vaše osudové setkání, kdy jste potkal onoho architekta, který si pomohl. On si tehdy ještě dělal výluhy sám?

Daniel Fiala: Ano.

Martina: Ano. Řekněte mi, proč jste mu uvěřil? Skoro každý člověk v našem okolí zná někoho, kdo si nějakou cestou pomohl z nějaké nevyléčitelné nemoci, zejména když se o to člověk zajímá. A teď se určitě nabízí: „Dobře, byl to architekt, byl zoufalý, protože umíral a protože už byl na dožití.“ Ale nevěřící Tomáš si určitě řekne: „Nebyl to ani mikrobiolog, ani chemik, ani lékař, takže určitě nějaký sólista, kterému bylo ouvej, tak ho najednou napadlo, že vezme sekeru, roztluče choroš, a zachrání se.“ Jak vám on popsal proces, jak se k tomu dostal?

Daniel Fiala: Já jsem ho znal. Než mi toto prozradil, tak tomu předcházeli schůzky s ním v Bratislavě, a já jsem ho poznal skutečně jako inženýra, architekta, člověka, který má technické vzdělání. A to, že se vyléčil z rakoviny pomocí dřevokazných hub, tak to mi řekl úplně náhodou, mimo řeč. A to byla první věc, co mě překvapila, že to nebyl žádný šarlatán, žádný snílek, nějaký člověk, který by věřil na nějaké nadpřirozené věci. Já sám jsem technický typ, jak jsem říkal, takže tím jsme si byli blízcí. Ale mě přesvědčila vlastní zkušenost, protože tím, jak sestra měla rakovinu, a otec byl také onkologický pacient, dva roky na to onemocněl rakovinou prostaty, a naštěstí se z toho dostal.

Martina: A dostal se z toho za pomoci už i dřevokazných hub a těchto preparátů, nebo se z toho dostal, protože se z toho zkrátka dostal klasicky?

Daniel Fiala: Strašně rád bych řekl, že jo. Ale ne, dostal se z toho právě pomocí moderní medicíny. Oni mu sebrali prostatu, sebrali mu ještě nějaké uzlinky. A měl trošičku zvýšenou hodnotu PSA, a díky tomu, že teď taky užívá dřevokazné houby, tak se mu to snížilo na nulu. Ale nemůžu to říct. Rád bych to řekl, ale ne, dostal se z toho…

Martina: Nebyla by to pravda. A zaplať pánbůh, že to zafungovalo jakoukoli cestou.

Daniel Fiala: Přesně, je to teď jedno, prostě to zafungovalo, a můj otec je zdravý.

Martina: Já jsem to zaklepala – jsem pověrčivá.

Daniel Fiala: Musím říct, že mě přesvědčila vlastní zkušenost, protože jsem si jeho výrobek odvezl do Čech, a tím, že sestra a můj otec byli nemocní, tak člověk začíná život vnímat jinak, a kolem mě byli lidé, kteří měli rakovinu, a já jsem jim tento výrobek dal s tím, že jsem řekl, ať to vyzkoušejí, že si to potřebuji ověřit.

Martina: Ten výrobek domácí výroby?

Daniel Fiala: Přesně tak. A můžu říct, že výsledky byly dokonalé. To je ta věc, která mě přesvědčila. Tím, že jsem technický typ – znovu to opakuji – tak říkám, že ukázaná platí. Člověk může říkat cokoliv, ale vlastní zkušenost je nejlepší. A fakt, výsledky byly skvělé, a ne jenom jeden.

V Číně jsou dřevokazné houby klasifikovány jako léčivo. Farmaceutické firmy si přírodní betaglukany nemohou patentovat, protože je to přírodní produkt, a syntetická výroba je moc drahá.

Martina: A zase, pro technika, myslím, je ideální otázka: Ano, je to produkt, nebo produkty, nebo ingredience, se kterými po tisíce let pracuje čínská medicína, a také třeba korejská, nebo i japonská. Tak když je tato léčba opravdu takto dlouho známá, jak to, že o to vlastně nezavadily týmy vědců? Jak to, že to neberou jako svou možnou zlatou minci laboratoře, které s obrovskými rozpočty, po dekády, hledají lék na rakovinu, a tak dále? Jak si to vysvětlujete?

Daniel Fiala: Tuhle otázku jsem přesně řešil s panem Jablonským, mě samotného to zajímalo. Jedna věc je, že jsem byl v Číně – teď trošku přeskakujeme – a v Číně dřevokazné houby fungují jako léčivo, v Číně to oficiálně funguje jako klasifikovaný lék. U nás to klasifikované léčivo není – chybí řada důkazů, a řada studií – u nás to je možné mít jako potravinový doplněk, a tak k tomu přistupujeme. Kdekoliv jsem, nebo kdekoliv o tom mluvím, veřejně, neveřejně, nebo jenom do telefonu, tak každému říkám: „Berte to jako potravinový doplněk.“ Je jedno, že v Číně to užívají jako léčivo, a dokonce tam na to přispívají zdravotní pojišťovny. Třeba konkrétně houba hericium se používá doslova jako lék na Alzheimera, Parkinsona, a na tyto nemoci.

Martina: Hericium je taky houba?

Daniel Fiala: Taky houba. Takže tam ano, u nás ne. A když jsem to řešil s panem Jablonským, tak si to vysvětlujeme tím způsobem, že aktivní látka v houbách je betaglukan, a betaglukan se získává extrakcí z hub v nějakém množství. Betaglukan se dá vyrobit i synteticky, což by bylo pro nějakou pharma firmu zajímavé, ale náklady by byly obrovské, až tisícenásobné. Betaglukan jako takový, přírodní, se nedá patentovat, takže pokud by do toho oficiálně vstoupila nějaká firma, a chtěla to u nás prodávat jako léčivo, tak by to bylo šíleně drahé, protože taková výroba je fakt nákladná. Pokud by to chtěli vyrábět z hub, což by se taky dalo, vždyť v Číně se vyrábí betaglukany z hub, tak se to údajně nedá patentovat, protože to je příroda, je to vlastně přírodní produkt. Aby to firma mohla patentovat, musí to být vyrobeno synteticky, a to je nákladné.

Martina: To znamená, že extrakty z dřevokazných hub se nedají vyrobit chemicky? Nebo ne úplně všechny?

Daniel Fiala: Betaglukan se dá vyrobit synteticky, ale je to velmi nákladné. A já jsem říkal, že když by nějaká firma přišla s tím, že z toho chce udělat léčivo, a dělat to ve velkém množství, tak by pro ni bylo dobré to vyrábět synteticky – ale náklady jsou obrovské. Takový výrobek by byl hrozně drahý. Jednodušší je to dělat z hub, ale to se zase nedá patentovat. Pokud jsou nějaké firmy, které vyrábějí léčiva, tak si většinou udělají nějaké patenty, nějaké ochranné známky, a to se nedá, pokud je to vyráběno přírodní cestou.

Martina: A jak to tedy vyrábějí v Číně? Já vím, že jste se pídil, jelikož jste se začal tomuto segmentu věnovat i byznysově, stalo se to vaší životní i pracovní náplní. Tak jste odjel do Číny – tam jste byl už, tuším, dvakrát – abyste zkoumal jejich zkušenosti, jejich léčebné postupy. A mě by teď zajímalo, jak to tam tedy vyrábějí oni? Těchto věcí se vždycky pokoušejí chopit farmaceutické firmy. Chopili se tam toho farmaceutické čínské firmy, nebo se to stále ještě dělá tak, že: „Sedí baba při ohnisku, měří vodu z misky v misku…“

Daniel Fiala: Jo, to jsem si taky myslel. Velká náhoda – nebo náhoda, já říkám, že náhody neexistují – je, že mám v Číně kamaráda, a protože se věnuju, nebo jsem se věnoval technologii, tak už deset let mám člověka, který je v provincii Hangzhou, který nám dovážel právě tuto technologii. A když jsem se dostal k těmto produktům, tak jsme ho požádali, jestli by nám našel – věděl jsem, že to pochází z čínské medicíny – nějakou fabriku, nebo firmu, nebo někoho, kdo se zabývá čínskou medicínou, a jestli bych si mohl eventuelně vozit přímo tam odtud – když to tam odtud pochází – nějaké kvalitní extrakty. A tento můj kamarád Billy náhodou žije v provincii, kde je nejvyšší výskyt dřevokazných hub na světě.

Martina: To je to Chang-čou?

Daniel Fiala: Chang-čou (Hangzhou). My jsme tedy byli kousek od Chang-čou, takže to bylo obrovské štěstí, že vůbec znám člověka přímo v této lokalitě, kde se to vyrábí, kde se to i pěstuje. A když jsem tam letěl poprvé, tak jsem si naivně myslel, že tam na stromech rostou tyto choroše, a teď tam chodí Číňani v kloboucích, sekají to sekerou a dělají to postaru. Ale tak to není. Jo, tak to bylo možná kdysi dávno, ale dneska už jsou jiné technologie, kdy se z houby dá doslova vyždímat co největší množství betaglukanů, těch aktivních látek. Takže on udělal rešerši trhu.

Já jsem se tam dostal tak, že jsem jel tenkrát z Budějic do Vídně, z Vídně do Pekingu, z Pekingu do Šanghaje, ze Šanghaje do Chang-čou, a z Chang-čou potom ještě autem asi tři hodiny. Takže cesta byla opravdu náročná – časový posun, vysoké teploty, bylo to v létě, skoro nikdo tam neumí anglicky – takže bylo velmi těžké se s nimi domluvit napřímo – proto jsem měl prostředníka, toho mého kamaráda. A měli jsme štěstí, že jsme narazili na firmu, která se už po léta zabývá právě výrobou extraktů z hub. Viděl jsem tam i velké skleníky, kde se to dělá průmyslově, kde houby rostou na kmenech.

V Číně se běžně kombinuje východní a západní medicína. Lékař udělá pacientovi diagnostiku a z 99 procent zvolí obě varianty léčby.

Martina: Takže tam už se také pěstují uměle? Už je to prostě, jako když u nás pěstujeme léčivky ve velkém?

Daniel Fiala: Tak, ano. Ale není to vysloveně uměle, že by se to vyrábělo v laboratorních podmínkách.

Martina: Ne. Já myslím, že už je zkrátka pěstují.

Daniel Fiala: Tak, přesně. Viděl jsem to, viděl jsem výrobu, a celou technologii. Tato firma má tradici od roku 1857, takže už jsou na trhu velmi dlouho, a z generace na generaci si předávají zkušenosti.

Martina: A je to fabrika?

Daniel Fiala: Je to fabrika. Je to obrovská fabrika.

Martina: A je to fabrika farmaceutická? Nebo fabrika na zpracování dřevokazných hub? Jak to pochopit?

Daniel Fiala: Je to fabrika, která nevyrábí koncové výrobky, ale vyrábí polotovary, v podstatě extrakty pro farmaceutické firmy, nebo kosmetické firmy. Dneska už se dřevokazné houby dávají do kávy, do kosmetických výrobků, dávají se dokonce i do zubních past, a tak dále. Takže oni vyrábějí jenom polotovar pro další firmy. Oni hodně exportují na americký trh, do Kanady a do Japonska, kde z toho dělají koncové výrobky.

Martina: A v Číně může být prášek, třeba z dřevokazné houby, považován za léčivo?

Daniel Fiala: Ano. Tam jsou některé houby opravdu klasifikovány jako léčivo. Oni můžou používat termíny jako „prevence, vyléčit“. V Číně je hlavně úplně běžné, že se kombinuje východní medicína se západní. Já jsem se na to ptal, jak to funguje, a tam, když jsme šli k lékaři, tak lékař udělá pacientovi diagnostiku, a z 99 procent vždycky zvolí obě dvě varianty, jak moderní medicínu, tak jejich východní. Já jsem jim dokonce na schůzce říkal, že my tomu říkáme alternativní medicína, a oni se mi trošku zasmáli, protože když je něco alternativního, tak to považují za něco nového, za nějakou náhražku něčeho. A říkali, že oni vnímají spíš moderní medicínu jako alternativní než jejich východní, protože tam to má tradici tisíce let.

Martina: Znamená to, že oni tam u nich jednotlivé houby analyzují, asi dělají velké rozbory ve smyslu: Tato má – teď plácám – hodně betaglukanů, tato má hodně aminokyselin, tato má antiseptické, tato antibiotické účinky? Není to tedy tak, že sesypou všechny dřevokazné houby dohromady, a ať přijde kdokoliv, tak mu to dají, a vždycky se to na něco chytne?

Daniel Fiala: Ano. Existují i různé kombinace. To mi potvrdil i náš mykolog Ivan Jablonský, který už delší dobu říká, že je lepší dělat různé kombinace dřevokazných hub, a to z toho důvodu, že není betaglukan, jako betaglukan. Každá houba má jiný druh betaglukanu, a každý z nich má několik přívlastků, každý z těchto betaglukanů může na někoho fungovat, a na někoho ne, protože každé tělo jiné. On říkal, že je dobré dát minimálně trojkombinace různých hub, třeba reishi, chaga a hlíva ústřičná, a když se to spojí ve správném poměru, tak se ty látky zvyšují, je tam synergie různých látek. On přesně neví, jaký je poměr těchto látek, ale mně v Číně řekli, že čínská medicína k člověku přistupuje celostně, a když má člověk nějaký konkrétní problém – může to být onkologický problém, nebo nějaký zánět, nějaké autoimunitní onemocnění – tak oni navrhnou různou kombinaci hub, a udělají z toho mix.

Martina: Kdo to navrhne? Lékař?

Daniel Fiala: Čínský lékař. Ano.

Helena Neumannová: V tvých rozhovorech mě velmi zaujalo, protože to zajímá mnoho žen, a popravdě, když vidím i mé klientky při hormonálních změnách v menopauze, ale bohužel dneska i u mladistvých, u akné, kortizol, adrenalin, dopamin, serotonin a tak dále. Ty zmiňuješ, že třeba u hormonální jógy, nebo některých dýchacích metod, jako je holotropní dýchání, dochází také k hyperventilaci.

Rostislav Václavek: Ano. Tak ony jsou na to založené. Holotropko je založeno na hyperventilačním toku.

Helena Neumannová: A čím mi to tedy pomůže? Rozumíš? Vysvětli nám tu pozitivní hyperventilaci.

Rostislav Václavek: Tak jako u všeho, jak už jsem říkal. Objem zabije kvalitu. Vždy. A já mám jedno vysílání, to se jmenuje „Velké srovnání rázových technik dýchání. Funkčních technik dýchání a parasympatických technik dýchání“. A tam vlastně osvětluji rozdíly v tom chování ve smyslu hyperventilace, ve smyslu funkčního dýchání a ve smyslu nějakého odpočinkového dýchání. Ten základní problém je v tom, že pokud ty hyperventiluješ, a je úplně jedno, jestli vědomě nebo nevědomě, tak tomu tělu jednoduše zamezuješ v tom, aby mělo energii na buněčné úrovni. To je holý fakt. Je to jednoduchý akt těla, který se stane.

Proto hyperventilace spouští chlad na úrovni koncových částí těla, protože se ty cévy jednoduše kontrahují, nedostane se tam. Ti lidé mají studené ruce a studené nohy. A je to právě díky nekvalitě dechového vzorce. U holotropního dýchání nebo breath-for technik se tady toto děje také. Je to důkaz toho, jakým způsobem odchází z té periferie okysličení. Jinými slovy ten člověk není překysličen. On má sice plno krve, plno kyslíku v krvi, ale ten je tam uzamčen tou afinitou, a do těch buněk jde kulové.

Hyperventilace zamezuje tělu mít energii na buněčné úrovni. Funkční dýchání je jemné, nízkoobjemové a brániční.

Helena Neumannová: Nejde do té mitochondrie.

Rostislav Václavek: A proto na buněčné úrovni ty velice strádáš. Hypoxie mozku je tak velká, že může docházet k degradaci na úrovni kvality neuronové sítě. Dochází ke kolaptibilitě určitých neuronových synapsí a spoustě dalších věcí, které samozřejmě jsou dány tím množstvím. Hyperventilace se logicky v tom, co ona dělá, by mohla objevit a také se tak objevuje, pokud ten člověk má dostatečně kvalitní dechový vzorec u chladu, kde spouští obrovské množství adrenalinové reakce. Jinými slovy: Spouští stres. Když já bych bafl ve tmě, a ty bys na to nebyla připravená, tak uděláš toto: Vysokoobjemově se nadechneš. A to je podvědomá reakce těla – vysokoobjemový nádech, který spustí lavinu událostí v nano-piko vteřině, kdy ANS autonomní nervový systém tě převede do stavu „fight or flight“, „bojuj nebo uteč,“ abys tomu borcovi, co tě vylekal, mohla napálit nebo zdrhnout. A toto řešení těla osvětluje, jak funguje vysokoobjemový nádech: Spouští stres. A sám Wim Hof a ti lidé, kteří nějakým způsobem hyperventilační věci řeší, tak říkají, že ty tři kola, které se tam dělají, tak spustí lavinu událostí v těle takovou, že je množství kortizolu a adrenalinu 100x vyšší než u prvního skoku bungee jumpingu.

Ano. Samozřejmě je 100x vyšší, protože to tělo je tak v prdeli z toho, že tam kyslík není v buňkách, tak musím najít jinou cestu k výrobě energie. Tedy anaerobní za přítomnosti stresových hormonů, které je pro to tělo neskutečně vyčerpávající. Ona je sice boostová, to znamená, ona tě krátkodobě velice vybudí. To ty lidi zajímá. Místo deseti kliků uděláš třicet, no tak to chceš. To ego je úplně spokojené, akorát že v momentě, kdy se po deseti minutách ty stresové hormony vstřebají, tak ty si stejný chuderek jako před tím, akorát se zničenějším dechovým vzorcem. Ta hyperventilace samozřejmě na úrovni tlaku, na úrovni pH, protože se jedná o respirační alkalózu, tak ti tam hraje spoustu biochemických mechanismů, které to tělo devastují, a i proto se řízenou hyperventilací dlouhodobého typu ten člověk devastuje na všech možných úrovních. Vyzval jsem x-krát kohokoliv, kdo by k tomu chtěl něco říct na té úrovni biochemické, čím by mi ta chronicita, ta frekvence té hyperventilace dennodenní měla prospět. Ať mi to v tom těle vysvětlí ten proces, protože on tam žádný prospěšný není. A ani být nemůže.

U žen by se hyperventilace neměla objevovat vůbec, protože rozstřel na hormonální úrovni v rámci dysbalancí, které se tam při těch hyperventilacích dějí, je prostě obrovský. Je neuvěřitelný. Proto i jóga samotná by neměla být dělaná hyperventilačním formátem nádechu – plný jógový výdech od bříška až po klíček. To je výmysl z roku 1904. To vymyslel pan Atkinson, který se tam přejmenoval na Yogi Ramacharaka, protože mu nešel jeho byznys. Tak se přejmenoval na Inda a vymyslel plný jógový dech, a celá západní jóga fičí podle tady tohoto.

Helena Neumannová: A ty jsi mně teď odpověděl na to, proč já nesnáším jógu.

Rostislav Václavek: Ta jóga je nádherná. Ale prapůvodní verze té jemné energie tam není. Když se podíváš do sanskrtu, tak tam nikde nenajdeš nic o nějakém vysokoobjemovém dýchání. Naštěstí spousta lidí i tady si už k tomu jemnému dýchání našla cestu k té podstatě, která potom, jak ses ptala na ten oxid dusnatý, tak právě tam vchází do hry. Do té pohádky o dýchání, ten třetí plyn, ten oxid dusnatý, ze kterého v roce 98 za jeho účinky v lidském organismu byla udělena Nobelova cena a má nějakých 300 až 350 objevených reálných dopadů v lidském organismu vázaných na spousty reaktivit. A to je základní uvědomění, že pokud ty dýcháš vysokoobjemově, nebo jsi v chronickém stresu, což je valná většina lidí, tak tento základní systém v těle, který se 22 tisíc krát – samozřejmě se nespíná tolikrát, protože 22 tisíc je číslo, které je vysoce dysfunkční, to je číslo průměrného západního člověka v počtu dechů.

Funkční dýchání je zhruba osm a půl tisíce. Jen ať si uděláme představu. Takže ať si rozumíme. Takže 22 tisíc je průměr dysfunkce, a to je obrovská disproporce. Také kontrolní pauza v 60. letech minulého století byla kolem 30 sekund a teď je 13, 12. To znamená, že je to kvalita dechu středně hlubokého astmatika. Proto ti lidi beru jako normu, že se zadýchají do schodů, anebo že musíš otevřít pusu, když se rozeběhneš. To není fyziologická podstata. Ani to není potřeba. Jenom jsme v takové pr… už, že to bereme jako věc, která tam patří. A ty mechanismy toho oxidu dusnatého při funkčním dýchání, což je jemné, nízkoobjemové, nízkorychlostní, neslyšitelné, neviditelné dýchání brániční. To znamená hluboce, nikoliv objemem, ale kvalitou do jádra těla, což je věc, která je dost sofistikovaná, souvisí s energií či souvisí s prací na sobě v duchu té jemnosti a zpomalení toho těla, aby nebylo pořád v tom rauši, v tom spěchu umělém. A v tomto duchu se nastavují nové mechanismy, kdy NO, oxid dusnatý se tam potom při každém nádechu nízkoobjemového typu spouští z paranasálních dutin. To jsou ty vedlejší nosní dutiny. Při každém nádechu, a dělá neuvěřitelné věci biochemické. Tady bychom si mohli tři hodiny o tom povídat.

Je o tom „Dýchánek,“ přímo spoustu možností té práce v praxi, ale jeho základní podstatou je, že je to naše vnitřní savo. Je to náš dezinfektor. On tě vlastně brání proti virům, bakteriím, veškerým patogenům, které přichází do těla. Proto když ty začneš měnit kvalitu dechového vzorce, tak se prostě a jednoduše v tom těle přestávají dít jakékoliv dysfunkce ve smyslu onemocnění nachlazení či rým. A dalších alergických reakcí a typologicky velmi častých a hojných nemocí, pro které v tomto případě biochemicky není žádný důvod. Máš spuštěny základní mechanismy ochrany těla, který při hyperventilačním toku nebo chronickém stresu je off. Je vypnutý. A je nahrazen hlenem, který je sice super, takže tam se něco objeví akorát, že problém jeho je, že pokud v těch sliznicích se objeví, tak na těch tkáních on působí, že ty tkáně zduří. A jak zduří, tak zamezí postupně ve funkčním dýchání nosem. Vzniká v tom turbulentním dechu takzvaný Venturiho efekt. Efekt podtlaku a ty tkáně k sobě, jak se postupně přibližují, tak tím zamezují v dýchání nosem a ty v určitém okamžiku otevřeš pusu a je to over. Dýchat pusou je asi tak stejně dobrý nápad, jako jíst nosem. Je to věc, která…

Vysvětlovat někomu techniku, když ještě nedošel k sebepoznání, je nonsens. Změna potřebuje čas a trpělivost.

Helena Neumannová: Ano, to krásně srovnáváš. Chtěla jsem se na to také zeptat. Nicméně, dovol mi teď… pojďme ke konkrétnímu případu. Pojď si představit člověka v nemocnici, který je úplně otrávený, dejme tomu, čeká na operaci kyčelního kloubu. Ten člověk došel k operaci kyčelního kloubu samozřejmě staráním se o sebe tou epigenetikou nějakým způsobem, může tam mít samozřejmě i nějaké geneticky dané věci, ale jak už dneska víme, je to pět procent. Ale pojď tomu člověku říct, jakým způsobem on může zafungovat v tom stavu, kdy opravdu si řekne: „Ty jo, já bych fakt měl asi něco změnit, asi mi to tělo něco říká. Já bych mohl něco pro sebe udělat.“ Čím může takový obyčejný smrtelník začít?

Rostislav Václavek: Tak, začít je nutné u hlavy. To je věc, která nám brání v tom, aby se něco dělo. Proto těch „Pět pilířů zdraví“ je propojení kooperace. První pilíř dýchání. Druhý pilíř otužování. Třetí pilíř mentální nastavení. Čtvrtý pilíř fyzický pohyb, kooperace dechu a pohybu, a pátý pilíř je příjem stravy. Ty, jestliže nepochopíš, že určité mechanismy práce na sobě, a změna kvality těla, se musí dít po určitou dobu a nedáš tomu tělu prostor na to, aby ta adaptace byla třeba dva, tři měsíce nebo půl roku. Což třeba trvalo mně. Aby to tělo přijalo možnost, že hypokalemická obrna v těle být přítomna v té aktivizační formě nemusí být, tak ty věci potřebují čas. A potřebují klid. A ta základní věc je, že nekultivovaná mysl nám nedává ani jedno. Nedává nám ani klid a ani čas. Spěcháme na to, aby to bylo lepší. Pořád to chceme mít pevně v rukou. To je to, jak jsem říkal, a ten čas tam není proto, protože to chceme co nejdříve. A v tom těle, pokud ty nastavíš vlastně, a tu hlavu si nepřeonačíš, tak tento systém uvažování zamezuje jakékoliv funkční změně. Ona není možná. Není přípustná, a je úplně jedno, kolik těch technik znáš. To je úplně irelevantní, protože technika samotná je úplně na nic. Je úplně k ničemu, pokud tam nejsou dány souvislosti, a ta mentální popelnice neodejde. Proto máme dýchání 28, 31, 33, 42, 43, které jsou možností mentálního přenastavení a práce s tou myslí na úrovni toho, co ona ti všechno je schopna dělat, aniž ty by sis uvědomil nebo uvědomila, že tady ten problém je třeba zakopán.

Helena Neumannová: Dobře, ale říkáš mi, že když zrovna nemám ještě náladu na to, protože jsem třeba před tou operací, teď se začít věnovat své mysli a duši a jít do té přírody a začít se sledovat a naslouchat si, ale chtěla bych začít alespoň ty dýchánky, ta dechová cvičení, tak je to k ničemu?

Rostislav Václavek: Ne, to není k ničemu. To je jenom o tom, že ten člověk chce mít perfektní postup. Chce mít něco, co ho dovede z toho bodu A do bodu B. Nic takového, jako perfektní postup k přírodě neexistuje. Proto je příroda nedokonalá, a v té nedokonalosti je dokonalá. A toto ty musíš připustit u sebe jako možnost, která tam být musí. A to, že se máš mýlit, je také věc, která tam být musí. Ale to, že to máš zkoušet neuvěřitelně dlouho za sebou, je také věc, která tam být musí, a ona tam není.

Helena Neumannová: Ta podpora.

Rostislav Václavek: To je to malé dítě. Z nás díky egu zmizelo malé dítě. A ty nejsi schopen přijmout možnost, že 268x je věc, kterou je nutno udělat, aby se něco změnilo, a bude ti stačit, že když to třikrát zopakuješ, tak to nefunguje. Tak půjdeš prostě do prčic a hotovo. A řekneš: „Vidíš to, nefunguje mi to! Tak předveď mi další techniku. Já to zkusím a uvidíš. Zase to nefunguje. Tak další.“ Jsou to hledači. Permanentně hledáš, samozřejmě nenajdeš, protože tam nemáš sebe. Takže to je to základní zvědomění. Že vysvětlovat někomu, jak si pomůže nějakou technikou v nějaké situaci, někde na nějakém lůžku, když on ještě nedošel k sebepoznání na úrovni toho bazálního, toho základního, je vlastně nonsens.

Proto ty „Dýchánky“ nebudou mít tři minuty, protože ta technika bez těch souvislostí je úplně k ničemu. Je to naprosto k ničemu. Ten člověk to sice zkusí. To je, jako když řeknu: Tak ti ukážu, jakým způsobem se zbavit stresu. Tady máš možnost, jakým způsobem to biochemicky udělat, dobré. Tak on to zkusí. Jo, to je fajn, tak pojď dál. A furt tam fičí ta kybernetická myška v hlavě dál. Nic se nevyřešilo. To je tak, jako to bavení na těch různých besedách. To je ten samý princip. Furt se jede v tom bavení se, že je to zábava, ale ta praxe, ta reálná změna na úrovni hlediště toho člověka, jedince ta nastává velmi málo, protože on si na to ani nepřijde, že je toho schopen a že ho to ještě na víc může bavit.

Necháváme 99 % našich znalostí volně k dispozici. Lidé si mají pomáhat sami, my jen sdílíme zkušenosti.

Helena Neumannová: Když už k tobě člověk přijede, nebo se přihlásí, protože víme, že máš docela plno, a je to poměrně těžké se k tobě dostat. Jezdí k tobě více lidé, kteří trpí bolestmi, jako následek nějakého onemocnění nebo stavu nebo právě té dlouhodobé špatné péče, anebo jsou to lidé, kteří spíše trpí duševními poruchami, psychickými poruchami a autoimunitními onemocněními?

Rostislav Václavek: Nejprve, abych vytvořil jasný akt toho, jakým způsobem fungujeme, a já jsem říkal, že to tady musím říci. Jakož to říkám vždycky a všude, protože bez toho bychom byli energeticky úplně v háji. Já nemám tužbu nikomu pomáhat. Nikdy. Nebudu to dělat a je to věc, která nefunguje. Mně to začne fungovat až v momentě, když jsem si přišel na to, že si můžu nějakým způsobem pomoc sám. A toto je věc, kterou právě děláme, a toto je věc, kterou oni mají v té naší knize „Změň svůj dech a začnou se dít věci“, mají to v těch „Dýchánkách“ na YouTube Rostislav Václavek, na facebookových skupinách na webu 5pz.cz, kde je vlastně všechno postupně množstvím chyb, které tam jsou přípustné, může ten člověk dělat se sebou sám, a teď už v desítkách tisíc lidí si to samozřejmě dělají ti lidé, a ty výsledky jsou neuvěřitelné u těch, kteří tomu už tu pomalost a prostě tu adaptaci pozvolnou dali a dávají. I na úrovni vrcholového sportu, což je zajímavá věc, zase jak to funguje. Kde za normálních okolností je přítomno jenom to ego. Ta soutěživost a konkurence.

A proto v tady tomto duchu já sice mám nějaké věci, které jsou takzvaně, jakože pořádám kurzy s lidmi face to face. Říkám tomu „Cestou k sobě“. Jsou to takové možnosti velmi funkčního zacházení se sebou na principu dechu, otužování, mentálního přenastavení, pohybu a jídla jako chápání toho, jakým způsobem to chápu já. Ale není to princip, který by byl primárním, a už vůbec ne žádoucím. Já na sebe nenatahuji lidi. Vymysleli jsme věc, které se říká „Pošli to dál“. Je to základní princip, na kterém pracujeme. Jinak to, co jsem chtěl říct, že jenom tímto způsobem je možné, aby dva lidi, já a moje žena, mohli řešit něco, co už má v sobě nějaké desítky tisíc lidí. Nemáme žádnou firmu. Nemáme žádné týmy. Nemáme žádné marketingové specialisty. Nemáme žádný front office, back office. Nic takového není. Děláme to jenom dva.

Za normálních okolností toto není možné udělat. Pokud to děláš prostě jako v energii, která sebou nese spoustu magnetizačních elementů. Když to uděláš v míře jiné, to znamená ten objem nezabije tu kvalitu a necháš to na těch lidech, vykašleš se na to, jak to dopadne. Prostě ti to má být u té prdele. To je starost toho člověka. Tak jsem z 99 % vlastně dal všechno zdarma ven. 99 % jsem toho, co vlastně děláme a co máme, je venku v těch „Dýcháncích“. Všude. A ti lidé si mají dělat sami sebe. A také se tak děje. A proto, když už se něco udělá ve smyslu toho setkání, tak teď je situace taková, že jak jsme se spolu bavili, že prostě nějakých 9 000 lidí by chtělo jet na ty semináře nebo na ty kurzy, ale já jich dělám jenom pár ročně, protože nikdy z toho nebudu dělat pásovou výrobu, manufakturu, ve velkém množství. Je to vždy komorní záležitost o pár lidech. Aby to energeticky fungovalo dobře u mě. V momentě, kdy se to převrátí v tobě do toho objemu a přestane tě to bavit a začne to být víc rutina a robota než radost, tak je konec. Je to over.

Helena Neumannová: Tomu rozumím, přesto máš instruktory, kteří od tebe odjíždí vlastně hotoví a jsou schopni pomáhat. Dneska je jich kolik? Ty jsi říkal…

Od instruktorských kurzů po dechovou reedukaci ve školách rozšiřujeme povědomí o funkčním dýchání napříč společností

Rostislav Václavek: Tak, a to je vlastně ten druhý element toho „Pošli to dál“, aby se ty informace mohly šířit formou ne jedna paní povídala, ale v rámci toho evidence base medicine, co Patrick McKeown založil na principu Oxygen Advantage, dechová škola Buteyko, tak v tomto duchu, což je jenom první pilíř z těch Pěti pilířů zdraví, je specializace u instruktorských kurzů Buteyko a Oxygen Advantage, kde se lidé z oblasti fyzio, z oblasti jógy, z oblasti vrcholového sportu, ze spousty oblastí, které by se daly vyjmenovat na hodně dlouho, vzdělávají v duchu práce s funkčním dechem, který navyšuje výkon. Navyšuje hematokrit v těle, kontrakce sleziny. Zvýší ti hematokrit o 10 %. Práce s EPM. To jsou věci, které na úrovni vrcholového sportu fungují prostě neuvěřitelně, co to robí v tom těle.

A právě, aby to bylo bezpečné a aby si ti lidé opravdu reálně byli schopni sami pomoci, a ne se devastovat na úrovni ega, ale pochopili, jak jsou ty souvstažnosti postupné, tak se s Jirkou Uhlířem, jediným druhým master instruktorem v České a Slovenské republice, dělají ty instruktorské kurzy Oxygen Advantage a Buteyko. A touto formou zase tyto instruktorské kurzy se takzvaně posílají dál po těch lidech, kteří už v těch svých vlastních bublinách, sportovci, podnikateli, dětmi, důchodci nebo jakýmikoliv skupinami, lidi pracují sami. My jsme třeba pro děti udělali takzvanou školu funkčního dýchání. Vpustili jsme to do českých a slovenských škol a zjistilo se, že ten systém reaguje velmi zajímavě, protože ona to byla fyzická pomůcka. Pro tu školu to byla samozřejmě ne úplně ideální a nehledě na to, že díky tomu, že byla fyzická, tak ji někdo musel vyrobit. Byla drahá. A tak se vymyslel jiný systém. Teď se dodělává. Jmenuje se to „Komplexní dechová reedukace pro děti“. A je to i teď komunikováno i na úrovni ministerstev, kateder vysokých škol tak, aby to bylo akreditováno. Aby to dostalo možnost. Aby se s tím setkal i svět, který by se s tím za normálních okolností nesetkal, protože by to odsoudil. A díky tomu, že já nesoudím ani systém, ani non-systém. Je mi to je u prdele. Já neválčím. Já jsem ten pozorovatel a je mi úplně jedno, co si tam kdo s kým vykládá nebo řeší, tak dýchají všichni. To je nutné si uvědomit.

Proto je mi jedno, jestli na nějaké vědecké rozpravě nebo na nějakém ezo rámci, je mi úplně jedno, co to je za lidi, protože dýchají úplně všichni. Akorát, že ve valné většině úplně blbě. A navíc to ještě neví. To znamená, ta nevědomost toho ega nedovoluje tomu člověku nahlédnout do té báze. Do toho základu. Do toho, co tě utváří. A proto tady v tomto duchu se ten princip „Pošli to dál“ nádherným způsobem rozvinul v jednoduchosti zase toho, že ten člověk si totiž pomůže sám. Něco se tam změní v tom těle, ve výrazu, ve zdraví. Ve schopnosti komunikovat s lidmi. Ve vztazích. A potom se sami ti lidé, protože já nikomu neříkám: „,Hele, tady to je dobré. Víš, tak to udělej.“ Toto je sdělení z deficitu. Je to jako sdělení služby ega, že já vím něco víc než ty, tak ti to hned hodím.

Helena Neumannová: Tak, když něco funguje, ti lidé si to rádi sami předají, když to nepotřebuješ.

Rostislav Václavek: No jasně, ale sdělení přebytku funguje jinak. Sdělení z přebytku, a to je ta obrovská energie, které za tím „Pošli to dál“ po čtyřech, pěti letech už teď je v těch obrovských počtech lidí, je v tom, že já jim neříkám, ať to sdílí dál v principu doporučení, ale já jim říkám, ať drží hubu do té doby, dokud se jich nikdo nezeptá, protože pokud se tě nikdo neptá, tak to pro tebe znamená jediné: Ještě se nic nezměnilo. Až v momentě, když se tě někdo zeptá, to znamená, jedněmi slovy něco si udělal jinak, že ten prostor je reaktivní, tak pak můžeš nějakým způsobem ty říct něco o tom, co jsi pro sebe sám udělal a čím to bylo. Ale do té doby je to věc, kterou by si měl držet u sebe. Velmi integrovat si tu energii a nechat si ji pro sebe. Kultivovat ji vevnitř a mít radost z toho, že se děje. Proto je tam ta radost dělat radost. To základní motto, protože to sycení sebou sama je prostě fór. To je geniální jednoduchá věc, na kterou ti lidi úplně zapomněli jenom proto, že jim někdo dlouhodobě vykládal o tom, že mají něco pro ně daleko lepšího, než jsou oni sami.

Nejlepší produkt světa jsi ty. Když se pořád zabýváš problémy kolem, nedokážeš si užít přítomnost.

Helena Neumannová: Tvůj léčivý smích, Rosťo. Tvůj léčivý smích přišel až po vyléčení? Zase říkám slovo vyléčení, ale až poté, co jsi objevil svou duši, mysl a tělo, a začal ses o sebe starat jinak, nebo už to tam bylo v dětství?

Rostislav Václavek: Ve valné většině se to objevilo v momentě, kdy jsem to tomu tělu začal nabízet sám. To znamená, kdy se začalo radovat. Vnitřně. A to je zase věc, kdy ty si přijdeš na to, že tělo má nádherné mechanismy učení se. A všechno to, co mu děláš, se naučí a prostě postupně se stává integrální součástí tebe samotného. Jinými slovy, dostane se to do tvého podvědomí. Do tvého 95% já. A ten smích díky tomu, že v tom duchu té práce se sebou, té radosti, jsem to dělal tolikrát. Tolikrát jsem to tomu tělu nabízel přesto, že mu do smíchu nebylo. To jsou věci, že my máme za to, že v momentě, kdy mi je blbě, tak co si budeme nalhávat, že mi je dobře. Blbě mi je. Prostě právo na to mám, aby mi bylo blbě. Co tím získáš? Je právě nutnost si to uvědomit. A to je ta věc, že tobě má být jedno, jak ti je. Přijmout to tak, že to tak je, a jít tou cestou, která vede k jiné situaci, aby ti bylo jinak. Že tě nemá zajímat to, že je ti blbě. Má tě zajímat to, jakým způsobem odejít do té situace, aby ti blbě nebylo. To tě má zajímat.

Ta pozornost je v té jednoduchosti a dává ti možnosti radosti, se potom fakt objeví a strašně tě to štve. Tak já se tak přichichtávám, že když jsem na nějakých sympoziích nebo něčem, tak se to nehodí. To je přeci důležitý doktor přírodních věd. A já říkám: „Čemu? Jako čemu proboha. Kde na to, kdo přišel?“ Smích je jedna z nejkrásnějších a nejzdravějších věcí pro bránici. Pro aktivaci bránice je to nejlepší věc, kterou můžeš udělat. Na hormonální úrovni se o tom ani nemusíme bavit. A to jsou věci, kdy tobě právě ten odsudek té důležitosti toho ega má být úplně u prdele, co si o tom kdo myslí, protože ty sobě dáváš takové nádherné věci, že ten člověk, který to je schopen ještě odsoudit, o tom nemá ještě ani tušení. A to je právě ta věc, jakým způsobem se s tím má zacházet. Kašlat na to, co všechno dělají ti ostatní lidi. A to, co říkám, že já, a mě to nemá zajímat a mě to nesmí zajímat. A začít se zabývat tím, aby mi bylo dobře, a ono to samo z toho přebytku vytvoří tu energii, která dává smysl. Opačně toto nefunguje.

Energie nezaniká, jen mění formu. Když to pochopíš, strach ze smrti je zbytečný.

Helena Neumannová: Musím se tě zeptat. V poslední době se objevují nejenom varovné signály na sociálních sítích, ale hlavně se tomu začínají věnovat média, dokonce jsem viděla pár hvězdiček světových, že se k tomu začalo vyjadřovat, jak jsou pro nás neskutečně škodlivé svíčky. Logicky, je to z parafínu, ropa, dýcháme to. Jak se k tomu stavíš ty? Protože je to obrovský byznys. Vonné svíčky, vlastně když se do nich díváš v zimním období, kdy je venku tma, zapálíš si svíčku, je to vlastně fajn pro psychiku, duši, ale vlastně my ve skutečnosti dýcháme strašný sajrajt. Co ty na to říkáš?

Rostislav Václavek: Já tady toto vůbec nemám jak komentovat, protože to je úplně mimo můj obzor zájmu. Veškeré produkty, jakékoliv produkty neřeším vzhledem k tomu, že ten základ pro mě je prostě práce s tím tělem, myslí, dechem na úrovni toho, že nejlepší produkt světa jsi ty. A pokud tě furt zajímá a způsobuje něco někde někým, tak se samozřejmě dostáváš pořád do pozornosti, co je ten problém. V čem je ještě problém. Kde je ještě problém. S kým ještě bojovat. Co ještě si prosadí. Kde se ještě vymezit. A potom ti lidi, kurňa, nedělají nic jiného. Místo toho, že bys prožila krásný den. Víš, jako v pohodě, byla jsi ráda za to, že na tu chvíli, kterou v tom těle máš, prostě že tady jsi, no tak se prostě nasraně řeší, jestli má pravdu ten nebo onen. Nikdo nemá pravdu. Nikdy. Je to prostě mraky úhlů pohledu, které nikdy není možné sdělit jako pravda, protože to neexistuje a nic takového není.

Helena Neumannová: Osm miliard pravd.

Rostislav Václavek: Ale to je super si uvědomit. Ale blbé je, že zase se o tom mele strašným způsobem, ale potom v reálu se to stejně neděje, protože furt někdo má tužbu se vymezovat. Vždyť je prostě i fajn, když se bavíme i o té hyperventilaci, když se to týká toho dechu, tak já také se nevymezuji vůči hyperventilaci třeba v rámci tohoto aktu, ale když jsme se setkali třeba s Wimem Hofem spolu a měli jsme hodinu a půl rozhovor, tak jsme si velice notovali v tom, jakým způsobem chápeme to tělo jako ten chrám, akorát že každý po svém. A to, že toto člověka dostává určitým způsobem do určitých stavů, je věc, která v té přírodě nějakým způsobem je zajištěná, a hyperventilaci i on připustil, že není zdravá, když je velmi častá, protože destruuje ty ne jenom energetické buněčné struktury, ale i horní cesty dýchací. Je tam kolaptibilní stav a tak dále. To je věc, která je biochemický a fyziologický fakt. Na druhé straně nebýt Wima Hofa v době, kdy já jsem šel poprvé do vody, kde jsem se to dozvěděl od kamaráda, tehdy šéftrenéra brankářů Baníku Ostrava, který mi řekl, že se noří do ledu právě díky Wimovi Hofovi, tak bych do té vody nikdy nevlezl. Takže co je potom v pořádku? Biochemická pravda? Anebo to, že energeticky se tam do toho puzzle, že jako někdo v určité části tvého života dostal? A jenom to tam ťuklo? A to, že tě to potom odvedlo k hyperventilaci a funkčnímu dýchání, protože jsi přišla na to, že to není pro tebe dobré, že to tomu tělu ubližuje. Já jsem byl po těch hyperventilčních tocích permanentně v paralýze. Já jsem si to zkoušel na sobě, a to tělo opakovaně kolabovalo brutálním způsobem. Takže proto jsem hledal další cestičky, a to už je právě ta praxe na každém. Proto to tak říkám. To není na kritice čehokoliv. Kritizovat umí úplně každý. Na to my jsme nastaveni. Zhodnotit, zdevastovat, a ještě dřív, než to tělo zpraktikuje. Zkusme to obrátit. Vyřešit tu praxi na tom těle, a až potom z toho výsledku dedukovat něco, co se tam může dít.

Musíš se postarat nejdřív o sebe, pak až o skupinu. Jinak shoříte úplně všichni.

Helena Neumannová: Proto jsi hostem Laskavé soboty, protože tady je to o laskavé diskuzi a vy jste ji s Wimem Hofem měli taky, takže my to tady velmi ctíme, obzvlášť, když jde o zdraví. Jaké je guilty pleasure Václavka?

Rostislav Václavek: Hele.

Helena Neumannová: Určitě nějaké je. u mě je to majonézový chlebíček. Pojď se nám přiznat.

Rostislav Václavek: Já třeba mám rád řízek. Jak říkám, že ze všech dortů světa mám nejraději řízek.

Helena Neumannová: Super.

Rostislav Václavek: To je věc, která prostě mi fakt hodně chutná.

Helena Neumannová: Jak se stavíš k víře? Já tady řeknu takovou věc, protože ty elektrárničky, kterými nazýváš krásně mitochondrie, mně se to moc líbí, protože mně se zase líbí, že mitochondrie má životnost tisíc let, takže já si troufám říct, že vesmír by tak jako neplýtval. My jsme vlastně ve školce, Rosťo. Jsme v jesličkách, protože tady jednoznačně nejsme poprvé a naposledy. Jak se k tomu stavíš ty? Obzvlášť teď, když nám kvantoví fyzici a biochemici dokázali rozklíčovat fraktální zlatý řez, víme, že je součástí tebe, mne, dřeva, kamene, rostliny, byliny. Jak to vidíš ty?

Rostislav Václavek: Já si to zase pro sebe velmi zjednodušuji. Já jsem to pro sebe tak nějak integroval, velmi jednoduše jsem to za mě pochopil. Neříkám, že to tak je, ale můj pohled na tu věc je, když jsem se díval na oheň, a tam se nádherným způsobem to dřevo, to poleno – ty jsi dřevo, poleno, fyzické tělo je vlastně domněle pevné, ale na subatomární úrovni je samozřejmě prázdné. Existující v nějaké turbulentní formě vibrace, energie na těch subatomárních tornádech, které se tam permanentně otáčejí tak rychle, že domněle vytvářejí hmotu, tak jsem si uvědomil na tom dřevě, které tam chvíli bylo v tom pevném skupenství a potom najednou se ta energie, ona nezanikla, ona se jenom změnila. Změnila se na tepelnou a světelnou a pořád v té přítomné změně ta energie jako by plynula. Ona se furt mění. Její objem je pravděpodobně integrální. Nějak prostě pořád stejný. Říká se tomu také vědomí, jinými slovy. A když to připustíš, tady tuto možnost, no tak také můžeš připustit to, že strach ze smrti a z tady toho koloběhu života je vlastně také úplně zbytečný, protože v momentě, kdy pochopíš, že ta energie nezaniká a nevzniká, ale že mění tu formu v uvozovkách, no tak si můžeš všechny ty starosti poslat k šípku, protože se staneš tím polenem, a v momentě, kdy v přírodě dojde k takovým těm momentům, kdy někdy na buněčné úrovni seznáš, že bys měla být už v energii jiné, no tak se to stane. A hotovo. Ale nezanikneš, protože v přírodě takhle nemůže zaniknout nic.

A ono i na té vědecké úrovni je to krásně osvětleno. Tam je třeba Hayflickův limit na principu replikace buněk, že máš nějaké množství opakování buněk. Než dojde to DNA, kterou si stříháš pro té replikaci jak voják, když jde domů z vojny. Když si stříhá metr, tak přijdeš na to. Já mám i „Dýchánek“ na téma funkční dýchání na dlouhověkost. Přestože nejsem 120letý kmet, takže nemám právo hovořit o dlouhověkosti, ale je to možná hypotéza, jak se může i ten buněčný prostor nádherným způsobem propojovat právě s tím vědomím Já díky tomu, jak to chování k těm buňkám na základě právě toho Hayflickova limitu dávám možnost daleko déle fungovat, než když ty se k sobě budeš chovat na úrovni hyperventilace, chronického stresu, přemíry žrádla, a já nevím čeho všeho. Prostě jak prase, a samozřejmě ta buňka místo té replikace, která v tom jednom cyklu trvá dva roky, dejme tomu, a těch cyklů celkem na základě Hayflickova limitu je třeba 60. No tak dva krát šedesát je 120 let. Což i Japonci prokázali, že je to nějaká doba reálného dožití člověka. No, ale když se k té buňce chováš jako prase, ten kyslík tam neposíláš. Jsi permanentně v hyperventilaci, spěcháš a všechny ty dysfunkce, které děláme, no tak ta buňka v té jedné replikaci nevydrží dva roky, ale třeba rok, protože se tam začnou bortit proteinové mosty a další dysfunkce, které se na úrovni té buňky dějí. A ta buňka se zopakuje už po roce. Jinými slovy, nemáš to dvakrát 60, ale máš to jedenkrát šedesát. A místo 120 let jsi na 60. A tady je princip chápání těch jednoduchých principů v lidském bytí, ale ne souzení. Je jedno, že jsi duchovní nebo vědecké nebo takové, protože tím ztrácíš tu energii.

Helena Neumannová: No jasně. Je potřeba se o ten software, hardware starat.

Rostislav Václavek: Prostě si jenom brát z toho to fajné. To, co tě baví. A protože tě to sytí, tak se tím netrap. To ti dává krásným způsobem naplnit ten život sebou sama. A že se najednou necítíš jako empty. To je takové to: Kdo jsem. Ta věčná otázka. Kdo jsem? Proč, tady jsem? A tady ty věci. A tím to máš vyřešené. Úplně vyřešené. Krásným způsobem.

Helena Neumannová: Ty říkáš, že nechceš pomáhat. Já si to tak úplně nemyslím, protože už jsi pomohl mnoha lidem, a podle mě ti to dělá dobře, stejně jako nám všem, protože i přestože jsem já to ego nechala v pralese a ty v ledu, tak vždycky tam ten malý satánek v nás je a říká: „Ale tady tomu jsi pomohl, to je super“. Nebo jsi mu ukázal tu cestu.

Rostislav Václavek: To ne. Já to myslím smrtelně vážně. Ve smyslu radosti v tom, že já to říkám v kontextu toho, že já nechci lidem pomáhat, ale já bych byl rád, aby pochopili, že díky tomu, co v těch 99 % kromě těch hlubokých vedených technik, které nemůžou být volně, tak proto jsou na těch kurzech, protože by to z bezpečnostních důvodů nedávalo smysl. Tak, že si ten člověk má možnost pomoci se sebou sám. To je základní princip naší práce. A to je jediná možnost, jakým způsobem na sebe ty ten objem nenabalíš. Když někomu řekneš, že mu chceš pomoct, tak přijdou všichni. Všichni ti, kteří očekávají pomoc od druhé osoby. A jsi v prdeli. Ale nezařídili to oni, ale ty. A proto to dělám přesně tak, jenom jak mně se to v tom životě stalo, a nic jiného zatím nehledám, protože ani nemůžu, ani na to nemám právo. Ani nemám jak. Já mám odžitou nějakou zkušenost, a tu můžu žitou poslat dál. Nic jiného nemůžu. Jinak by to nedávalo smysl.

Helena Neumannová: Je tam nějaký sen Rosti Václavka?

Rostislav Václavek: Sen je zase ta prostota v principu toho „Pošli to dál“. Já jsem to před těmi pěti lety, když jsem to spustil, tak to byla utopie pro všechny. Byla to utopická myšlenka, že by bylo něco jako ve smyslu dechu a nějaké „Pošli to dál“. Co to hraješ, tady ty principy, ale jelikož už jako to v té hlavě je tak fajně zařízené, že ti je úplně u řiti, co kdo mluví, a jaké má názory na co. Tak si jedeš způsobem, který ti připadá smysluplný, a v současné době po těch čtyřech, pěti letech už jsou v tom stovky tisíc lidí, troufám si říct, že po celém světě, protože ten princip „Pošli to dál“ nemá hranic. A jede si to po těch lidech samotných a oni jsou strůjci sebe sama a toho svého vlastního světa. Nikoho k tomu nepotřebují, a to je ten základ. Že přestože jsme… Člověk je tvor sociálně laděn, že je v té skupině integrován, ale jak jsme měli s Péťou Horkým třeba rozhovor, tak on říká: Hej, kámo, jak jsme byli na Antarktidě, tak tam ti prostě dojde, že ty se prostě musíš postarat nejdřív o sebe, a potom až o tu skupinu. Pokud to děláš opačně, tak shoříte úplně všichni.

Helena Neumannová: To je jako s tou maskou v letadle. Maminka nasadí nejprve sobě, a pak dítěti.

Rostislav Václavek: A to je vlastně základní uvědomění toho, že to není sobecké. Ale je to podstata toho, čemu se říká sebeláska. Seberespekt. Ten základní akt toho, aby život byl plný, sytý a z toho přebytku si potom mohla dávat dál. Pokud ty se o sebe nejsi schopna postarat, ale máš tužbu pomáhat druhým a těm pořád prostě něco nabízet, tak samozřejmě něco úplně v pořádku není a přitáhneš na sebe všechny ty, kteří tou energií, takzvanou manipulativní jsou schopni fungovat. A tratíte úplně všichni. Ty se ztratíš v tom množství a jim samozřejmě nikdo nepomůže, protože oni očekávají tu pomoc od tebe. A je to over. Nedává to žádný smysl. Proto ve valné většině všechny projektu tohoto typu odmítám na první dobou, protože vím, že tam nemám co dělat. Bylo by to vlastně… Shořelo by to pro všechny, protože takhle nefunguji. Pro mě je důležitá ta vnitřní svoboda a uvolnění. Je to základní elementární věc, která ti dovoluje žít v radosti. Pokud toto ztratíš, tak je over.

Helena Neumannová: Rosťo, já ti přeju, aby se ti strašně moc dařilo, protože děláš nádhernou věc, děkuji ti za to, přeju ti, abys byl zdráv, celá tvoje rodina, samozřejmě, ale i tvoje rodina instruktorů a lidí, kteří k tobě přicházejí. Já sama se strašně moc těším, že mě přijmeš, protože, jak říkám, sama si troufám říct, že se o sebe starám velmi dobře a mám se ráda a pomáhám druhým, tak ten dech, to bych řekla, že je opravdu slabina. Ty jsi mně vlastně otevřel oči a obzory, které mě nejenom nenaučili v medicíně, ani v pediatrické sestře, ale ani v tom pralese jsme se vlastně dechem nezabývali, a proto mě to neuvěřitelně fascinuje. Myslím si, že ukazuješ lidem něco, co je, jak se říká, od dinosaurů pocta světa, a právě možná proto jsme na to úplně zapomněli. Právě možná proto jsme se tím nezabývali. Takže buď zdráv, ať se daří. A milí posluchači, vy to pěkně rozdýchejte a budete-li cokoliv chtít, tak Rosťa Václavek vám určitě pomůže, i když říká, že vám pomůže, aby vám bylo pomoženo.

Rostislav Václavek: Ne. Já to ještě na závěr upřesním. To ještě musím upřesnit. Máte to tam všechno, děcka. Ať už v naší knížce „Změň svůj dech a začnou se dít věci“ nebo v „Dýchánkách“. Ještě jednou to řeknu. Dýchánek 18. Vstup do funkčního, funkční práce s dechem. Pusťte si to na YouTube kanálu Rostislav Václavek nebo na zmíněných facebookových skupinách nebo našem webu, protože fakt naše práce není o tom, že bych odpovídal na tisíce mailů někomu, kdo by dřív, než by sám něco pro sebe udělal, tak je pro něj jednodušší se zeptat. Je to cesta do pekla a ta mysl bude vždycky vytvářet tisíce dotazů ještě před tím, než to tělo udělá. Takže pojďme to zkusit udělat opačně. Všechno to tam máte děcka. Je to tam k dispozici nepodmíněně a můžete si s tím dělat, co chcete. A to je právě ta zábava, která po tom může udělat, že radost je dělat radost. Mějte se krásně a přeji všechno v jemnosti a lehkosti, jednoduchosti a tím funkčnosti.

Helena Neumannová: Díky moc, že jsi přišel.

_________________________________

Web 5 pilířů zdraví: www.5pz.cz
Facebook 5 pilířů zdraví: https://www.facebook.com/5piliruzdravi
Facebook skupina 5 pilířů zdraví: https://www.facebook.com/groups/5piliruzdravi

Martina: Maroši, vy jste byl bodyguard, takže víte, kde je hra na dobrého a zlého policajta. Vy jste teď ten dobrý a říkáte: „Všechno je v pořádku tak, jak to je.“ Já si teď přesto zahraji na toho zlého, protože si uvědomuji, že je to tak, jako by se kolem nás věci spikly, aby nás odváděly od cesty, a to i ty, kteří by po ní jít mohli, a to proto, že ďábel je sladký, příjemný. Takže vy říkáte: Ať si ti lidé odpočinou, ať se přestanou tak snažit. Ale vzápětí na to nám společnost podstrčí: „Ubavit se k smrti. Když jsi smutný, něco si dej.“ Nevím, co předepisují. Prozac? To spíš v Americe, to mám z filmů. Teď, v okamžiku, kdy víte, co si počít se snahou být dobrým člověkem, je potřeba vám podstrčit nějakou ideologii cesty: „Musíte aspoň bojovat za planetu. Když se přilepíte k chodníku, už jste blíž osvícení, protože jste dobrý člověk, protože vám nevadí, že budete bez kůže na rukou, protože to prostě děláte za dobrou věc.“ Já jsem se teď pustila do trochu legračních přirovnání, ale myslím, že možná nejsem tak mimo. Je tady prostě obrovské množství možností vydat se na scestí.

Maroš Vago: Já jsem velice rád za tohoto zlého policajta, protože sice působím tak, že jsem dobrý, ale ve skutečnosti lidé, kteří se mnou pracují, vidí, že jsem právě přísný, častokrát jsem zlý policajt, protože říkám, že příjemnosti už tady bylo dost, a je čas zabrat, soustředit se a dát plnou pozornost tomu, co se děje. V prvním díle jsme se právě bavili o tom, že je už teď zbytečné si říkat hezké věci, a být jeden na druhého milý. Proces, o kterém jsem říkal, že není potřeba brát všechno vážně, je tady na to, abychom se měli možnost nadechnout, protože jsme v něčem příliš zaseknuti, a když se někdo příliš snaží, tak je jasné, že takhle to nepůjde, protože snaha, logicky, nepřinese vždy výsledek.

Martina: Nezní.

Maroš Vago: Ano, nezní. Nepřinese takový účinek, jaký by měla. V této chvíli je doopravdy důležité šamanské pravidlo, že když jdou všichni jedním směrem, tak já mám jít opačně. To jsme krásně viděli i na covidu. Covidová ideologie byla neuvěřitelně silná, a já to vnímám jako velmi pěknou zkoušku lidstva, protože bylo vidět, kdo se kde a jak nachází, a kdo a jakým způsobem rychle naletí ideologickému procesu. Výsledkem této doby je, že už se nesmíme rozhodovat stádovitě.

Často si, jakožto lidstvo, říkáme, že už jsme tak vyspělí, na tak vysokém evolučním stupni, že už jsme tak daleko – a potom přijde jedna věc, a ta nás srazí na kolena, a vidíme, že jako lidstvo jsme vlastně nikde, protože jsme stále schopni ideologicky, stádově následovat to, co je nám říkáno.

Stále se v tomto rozhovoru točíme okolo toho samého, a to je: Rozhodovat se sám za sebe, a navnímat si proces, který je pro mě právě teď nejlepší, nebát se vystoupit z procesu tak, že nebudeme následovat nějakou ideologickou myšlenku, nebo ideologický směr. Když mi bude vyhovovat, tak ji následovat budu, ale nejdřív si dám čas na to, abych si ji navnímal, zda je pro mě přínosem, zda je pro mě v pořádku, zda mi poslouží, ale vysloveně se stále snažím přinést co nejvíc sobecký přístup. A to je ten zlý policajt, protože už je čas být zdravě sobecký, a to myslím v tom nejlepším slova smyslu, tedy myslet na to, že jsem sem přišel sám, sám odtud odejdu, a je velice zapotřebí, abych se naučil rozhodovat sám za sebe. Celá rodina, přátelé, kamarádi, to je pouze bonus k tomu, aby mi tady bylo lépe, abychom mohli fungovat spolu, ale na konci dne, jak se říká, jsem v tom vždy sám. Takže se každý jeden musí rozhodovat sám za sebe, a neustále nepodléhat těmto ideologiím, které nás budou zkoušet stále víc.

Žijeme v duálním světě, a šaman řekne, že toto je největší a nejkrásnější hrací plocha, kterou jsme si mohli přát, platforma, kde se zkouší procesy a kde probíháme nějakými zkušenostmi, které jsou pro nás neuvěřitelně vzácné. Je to vysloveně platforma na zkoušení si různých životních situací. Takže tam je odpověď. Nás to tady bude stále zkoušet, a výsledkem je, abychom tomuto procesu, tomuto životu ukázali, že jsme dostatečně silní na to, abychom si vybírali, abychom se zastavili, zhodnotili, a vybrali si. Takže toto je to, o čem se celou dobu bavíme. To je ta jednoduchost.

Toto nás nikdo neučil, takže lidé mohou být naštvaní, a častokrát mi říkají: „Ale mě doma tento proces nikdo neučil. Je to pro mě náročné. Je to pro mě těžké.“ Ale opět je to o tom, zda nás musí každý něco učit, abychom si mohli říci, že to víme, nebo nevíme? Musíme mít na všechno papír? Musíme mít na všechno diplom? Na všechno certifikát? Zase jsme u jednoduchosti života. Prostě není možné, abychom se ubírali stále tím samým způsobem, že potřebujeme, aby nás někdo naučil. Potřebujeme, aby nás někdo vyléčil? Potřebujeme, aby nás někdo na něco navedl? Potřebujeme, abychom stále něco následovali? Prostě nepotřebujeme. My jsme tady sami za sebe, a rozhodujeme se každý sám za sebe.

Až budu kvalitní člověk, tak mohu pomoct dalším lidem. Jsme tady společně, a můžeme si pomáhat pouze tehdy, když jsme dostatečně silní sami pro sebe.

Martina: Proto říkáte, že sebeláska je určitý druh odvahy?

Maroš Vago: Přesně tak. Určitý druh odvahy zahrnuje i podtón zdravého sobectví. Ale teď opravdu mám na mysli kvalitní sobectví, protože až budu kvalitní člověk, tak potom mohu pomoci dalším lidem. A toto je to, v čem se nacházíme. My jsme tady kolektivně, opravdu pomáháme jeden druhému, ale pouze tehdy, když jsme dostatečně silní sami pro sebe.

Martina: Je to jako hlášení v letadle: „Když dojde v kabině kyslík, nasaďte dýchací přístroj nejdříve sobě, a pak teprve ostatním.“

Maroš Vago: Ano, toto je jednoduchost života. Jeden z nástrojů.

Martina: Je odvaha sebelásky, mimo jiné, výchovná také v tom, že jednoho dne člověk musí přijmout zodpovědnost sám za sebe, za své zdraví, z svou mysl, své tělo, za všechno?

Maroš Vago: Za všechno, přesně tak. A toto je základem šamanského učení, protože šamanské učení spočívá vlastně v tom, že základní šamanský výcvik trvá deset let, a to se děje v kmeni, kde šamanská kultura, nebo šamanská obec vyhodnotí, že dané dítě má šamanský talent. Takže základní šamanský výcvik trvá deset let, což je od nula do deseti let. Takže je to dítě, které do deseti let pochopí, že se musí naučit právě toto: Začít přijímat zodpovědnost samo za sebe, a umět se rozhodovat. A my jsme tady dospěláci, kteří jsme ještě stále neprošli šamanským výcvikem, a nenaučili jsme se tuto základní šamanskou věc, tedy postavit se sám za sebe, a přijmout zodpovědnost sám za sebe.

Martina: Jste s nimi nějak v kontaktu?

Maroš Vago: Ano, myslím, že už není možné nebýt, protože tam nastalo tak silné propojení, že tito lidé jsou jako moje rodina, tamní kultura je jako moje rodina. Ale zároveň nepodléhám napojení v tom smyslu, že toto jsou moji učitelé – takovým způsobem to nikdy nefunguje. Člověk v tamní kultuře nikdy nemá pocit, že tam je někdo nadřazen – podřazen, tam se všechno děje v souladu s vědomím, v souladu s duší, protože všechno je velmi přirozený proces. Takže proto říkám, že tam ani není možnost se odpojit, když tam člověk zažil tento proces.

Martina: Promiňte, můžu se zeptat? Jakým způsobem spolu vlastně komunikujete? Teď nevím, jestli je to mobil, nebo jestli se zamyslíte – telepatie, nebo nějak holubí pošta.

Maroš Vago: Zjednodušíme to – e-mail funguje i tam. Takže tam jsou i šamani, kteří jsou mladí, kteří už mluví velmi kvalitně španělsky, anglicky. Takže oni vidí, že svět jde dopředu, a jsou schopni komunikovat, a nejčastější je to e-mailem. Jsme schopni spolu komunikovat, je možné se ptát, můžeme si klidně i zavolat, je možné být takovýmto způsobem v kontaktu. Když mám vážnou životní situaci, tak je kontaktuji, a mám tam své parťáky. Ale od té chvíle proběhlo to, že už mi do života stále přicházejí velmi vyspělé, vědomé duše, velmi šikovní lidé, odborníci z různých oblastí, takže to vnímám tak, že šamana už dnes potkávám na každém kroku. Je to velmi příjemný proces.

Martina: V každém případě vím, že všude zdůrazňujete, že proto, aby člověk šel po cestě, není potřeba letět do Peru, ani nikam jinam.

Maroš Vago: Přesně tak. Bylo by skvělé, kdyby člověk od tohoto procesu upustil, protože se zase na to namotá pouze hlava – člověk si to vysní, a je schopen svou touhu protlačit. Mimochodem, touhy také nemají velmi dobrý základ, a také to není něco, o co bychom měli velmi stát. Touhy nepřinášejí na konci dne nic zajímavého, nic hezkého, jen obrovské množství energetického vysílení, a často i frustraci. Takže když člověk rozpozná, že velmi silně touží, a velmi silně chce a přeje si, tak to je znak toho, že se mu tento proces vymkl z kontroly.

Musíme nejdřív pochopit svou mysl, aby nás neovládala, ale sloužila. Není cílem odbourat, kontrolovat myšlenky, hlídat, zda jsou pozitivní – negativní. Je třeba tento proces jen sledovat.

Martina: Když jsme se tady bavili o tom, jak na sobě pracovat, tak jsme se bavili především o mysli, ať už v souvislosti s tím, jak se poznat v hlasech v naší hlavě, nebo o meditaci, a já jsem narazila na Buddhův výrok: „Myšlení mění všechno. Z myšlenky se stává slovo, ze slova skutek, ze skutku zvyk, a zvyk utváří náš charakter. Bděme nad svými myšlenkami a nad cestami, kterými se ubírají. Nechejme je vyrůst z lásky k druhým lidem“. To je velmi důležitý výrok, ale je velmi stresující v případě, že teď zase někdo řekne: „Ale já nemá čisté myšlenky. Já se do toho raději nepustím, protože bych do éteru vyslal něco zmrzačeného“.

Maroš Vago: To je zase ten proces, kdy se to snažíme uchopit. Stále je tam tento proces, stále je to vidět. Naší jediným úkolem je tento proces pouze sledovat, být jen jeho součástí, ať námi protéká. Naším úkolem není dobré myšlenky, nebo špatné myšlenky řídit, naším úkolem ani není zbavovat se myšlení. Lidé častokrát přicházejí s tím, abych jim ukázal, co je duše, ale učení parapsychosomatické psychologie je v tom, že člověk musí nejdřív pochopit svou mysl. Je to o mysli, abychom ji pochopili a přijali, aby nám mysl začala sloužit. Takže není cílem nějaké procesy odbourat, není cílem kontrolovat myšlenky, nebo se hodně soustředit na to, zda jsou pozitivní, negativní, nebo jaké to může mít následky. Stále se točíme okolo jednoduchosti. Je velice zapotřebí tento proces sledovat.

Všechny tyto výroky jsou velmi správné, v tomto případě i Buddhy, ale je důležité stále mít na paměti, co v tom výroku zjednodušuje proces, v daném výroku pracuje pro mě, co z něj můžu jednoduchou cestou aplikovat do svého života. Víme, že duše funguje jednoduchým způsobem, ale myšlení, tlak mentálního konstruktu, vždy pracuje komplikovaně. Takže našim cílem je se vůbec nestarat o to, jaké jsou to myšlenky, jestli pozitivní, negativní, jakékoliv. Naším cílem je pouze navnímávat, že se tento proces děje, a pouze ho sledovat.

Martina: Vy máte jednu metodu, která mě zaujala, a to, že když se v člověku hromadí emoce, stres, strach, smutek, vztek, pocit oběti, tak že to můžete zastavit, když si v klidu řeknete: „Jak by mi bylo, kdybych tohle neprožíval, a kdybych toto necítil?“ To je věc, která mi přijde fajn, a mým cílem teď je posluchačům vaším prostřednictvím ulevit, a toto mi dává smysl. Pokud tam samozřejmě člověk nehodí ihned myšlenku, aby to bylo jako dřív, protože v tu chvíli je zase v minulosti, a vytváří si očekávání. Poraďte tedy, jakým způsobem si ulevit, a nepoužít to jenom zase jako nějakou berličku, která nás zatáhne někde stranou?

Maroš Vago: Tento trik je vlastně vytvořen na základě takzvaného psycho-magického aktu. To je proces, ve kterém je nutné se naučit naši mysl ovládat, a umět ji správně navigovat. Umět jí správně zadávat, co a kdy má vyhodnocovat, co má kdy dělat. To znamená, že když se ocitnu v nějaké situaci, kde mi není dobře, tak otázka zní: „Jaké by to bylo?“ Protože zažíváte pocit, že vám není dobře, emoce se ve vás bijí, jste naštvaní, u jakéhokoli pocitu už víme, že nejsme dobří. A když se najednou člověk zastaví a položí tuto otázku: „Jaký by to byl pocit, kdyby mi bylo dobře?“ A představím si konkrétní věc, jak bych se cítil, kdybych cítil radost, tak co se stane? To je normální psychologie. My zadáme našemu mozku příkaz, aby nám doručil pocit radosti, a mozek nemá jiný úkol, než to pouze doručit. Takto se ho naučíme kódovat a navigovat ho tam, kde je to potřeba. Když ho necháme běžet, tak mozek, v závislosti na tom, kdo má jaký potenciál, jak silný má mentální konstrukt, si s námi udělá, co potřebuje. Pošle vám tam myšlenky, věci – baví se po svém, dělá si, co chce. Ale naším úkolem je ho řídit. Takže mozek při otázce: „Jaký by to byl pocit, kdybych nyní cítil radost,“ musí tento požadavek doručit, protože synapse zaberou, a pošlou informaci do buňky, a buňka to zprocesuje. „Jaká by to byl nyní pocit cítit se vesele?“ Ale musí to být konkrétní věc. Jaký by to byl pocit, cítit se dobře. My to musíme zadat jednoduše a konkrétně, že si chceme zadat radost. „Jaký by to byl nyní pocit, cítit se, nebo cítit radost?“

Martina: Ano, a nemělo by to být: „Co bych potřeboval k tomu, abych cítil radost. Aby mě povýšili v práci, můj nadřízený odcestoval, nebo se mu něco stalo,“ nebo něco takového velmi přejícího. Neměla by tady být zase urputnost podsunout mozku nějaké hodnotící věci, typu: „Já budu šťastný, až…“

Maroš Vago: Toto už je manipulační proces, který se tam spustí. Člověk se musí naučit zadávat příkazy jednoduše. Jak by řekly naše babičky a dědové – od srdce – to znamená, že to musí být jednoduché, upřímné a opravdové. To znamená, že požadavek musí být jednoduchý, a nemůže to být ve smyslu, že kdyby teď něco, a přeji si, aby můj šéf odjel. To už je manipulace, kterou jsme se všichni naučili dělat dobře, všichni ji umíme dobře ovládat, takže se to už nemusíme učit.

V podvědomí se děje něco úplně jiného než ve vědomí. Vědomě člověk řekne, že nikomu nezávidí, ale v hypnóze se projeví opak. Jak z toho ven? Napojit se na světlo vědomí, a automaticky se přeléčí i podvědomí.

Martina: Jsem moc ráda, že to rozebíráme, protože si myslím, že je velmi důležité, abychom si toho začali všímat a abychom z toho přestali být nešťastní, jak říkáte, ale jenom to pozorovali, a věděli to o sobě.

Maroš Vago: Ano, to je to vědomí. To je to, o čem se říká, že je to vědomý člověk, který je schopen si tyto procesy uvědomovat.

Martina: Jeden ze zen-buddhistických mistrů říká: „Naše emoce, kterým říkáme obecně štěstí, nebo neštěstí, a konkrétně stovkami dalších výrazů, nezpůsobují lidé kolem nás, jakkoli si to každý myslí. Štěstí, nebo neštěstí, radost, nebo utrpení, způsobuje především, a na prvním místě, náš vlastní postoj k lidem kolem sebe. Neštěstí a utrpení si způsobujeme především my sami myšlenkovými představami, které si vytváříme o lidech, především jejich nekonečné posuzování, poměřování, závist a odsuzování.“

Maroš Vago: Amen.

Martina: Je fajn si to připomínat, ale druhá věc je, když vzápětí na to slyšíte: „Ale já nezávidím.“

Maroš Vago: Tam je zase velice hezká věc, a je to zase psychologie. V podvědomí se odehrává něco úplně jiného než ve vědomí, což je velice zajímavý úkaz. A proto jsou například holotropní dýchání, nebo hypnóza velmi zajímavé – ale to už patří do rukou psychiatra a lékaře – protože v podvědomí se ukrývají takzvané výroky, nebo kódy, což jsou celé myšlenkové pochody. To znamená, že v hypnózách – častokrát jsem byl součástí těchto procesů – daný člověk přesně mluvil o tom, že nikomu nezávidí, ale pod hypnózou pak vyslovil něco úplně jiného, tedy: „Závidím všem, protože jsem nic neměl.“ Například přesně takováto věta, takovýto kód vyplyne z podvědomí člověka. Takže my jsme všichni plní různých typů těchto podvědomých kódů.

A proto říkám, že nejlepší a nejrychlejší cesta, jak z toho ven, je právě naučit se všímavosti a dotýkání se duše, vědomí. To je vlastně koncept, který nyní spouštíme, naučit se, jakým způsobem si toho nevšímat. Protože jsou i metody, kdy se neustále čistí podvědomí, ale za mě musím upřímně říci, že je to už zastaralá technika, která trvá velmi dlouho, a je to proces, který je opravdu velmi zdlouhavý. Je to určitě nástroj, který je účinný, můžeme to dále používat, ale tady je kopec účinných věcí, které, já už říkám, že jsou jako kdyby ze starého světa – mám na to svůj slovník. Ale věci se už dají dělat daleko efektivněji. Už se nemusíme rýpat v podvědomí, už nemusíme ty věci čistit, protože těch věcí je tam opravdu milión, a je to velmi zdlouhavý a těžký proces. Naučme se pracovat s vědomím, se svým vyšším „Já“, a podvědomí se nás nebude týkat.

To je to, co říkám, co vyslovuji, co vyučuji, a o co se snažím, aby každý člověk navnímal, a pochopil: Nechoďme čistit s koštětem to peklo, ten bordel, ale raději se napojme na světlo, a s tím peklem nebudeme mít nic společného. Takže se automaticky přeléčí to, co je v tom podvědomí. A toto neříkám jako teorii, byl jsem toho součástí, viděl jsem to na vlastní oči. Tento proces se děje, je to existující technika, a dá se takto pracovat. Kdybych toho nebyl svědkem, tak bych to nemohl takto otevírat, a narovinu a neprůstřelně to říkat.

Martina: Maroši, blahoslavení ti, kteří neviděli a uvěřili. Ale mně by teď přesto nějaký zázrak pomohl. Byl jste při něm?

Maroš Vago: Ano, zázraků se tam dělo hodně. Zatím nejsem v takovém vývojovém stádiu života, že bych o tom chtěl začít na rovinu mluvit, protože tyto věci se děly, a bylo to velmi neuvěřitelné, ale viděl jsem to na vlastní oči, takže to už člověku nikdo nevezme. A zároveň všichni lidé, kteří tam byli, nemuseli jen procházet zkušeností, že by se to uskutečnilo na nich, ale mohli tento proces pozorovat. To znamená, bylo tam mnoho procesů, které my dnes opravdu pokládáme za zázrak. Takže já dnes říkám, že věřím tomu, že Ježíš a Buddha, když putovali po světě, jak se to píše v Bibli o Ježíšovi, tak že se zázraky opravdu děly.

My máme zázraky v jakémsi pohádkovém oddělení, tedy že to jsou pohádky a není to pravda, že to jsou legendy. Ale když to jednou člověk zažije, tak to jsou neuvěřitelné procesy, kdy vidíme, že jsme toho součástí. Hmota, kde žijeme, je součástí i duchovního světa, který je na ni velmi napojen, a věřím, že duchovní svět hmotu řídí. Takže jsou chvíle, kdy se stane, že se duchovní svět v hmotě projeví, a to jsou věci, které vám potom už nikdo nemůže sebrat. Takže, děly se opravdu procesy typu, že se sám rozhořel krb v situaci, kdy jeden člověk zažíval velmi silný stav, a opouštěl ho mentální konstrukt – nemoc, která tam byla – byla to drogová závislost, což byl velmi silný mentální konstrukt.

A děly se takové procesy, že šaman nemohl více svou činností přitlačit, protože dotyčný člověk by byl nervově poškozen. To šamani samozřejmě očekávají už před ceremoniálem, mají pacienta výborně navnímaného, a vědí, co se bude dít, a častokrát jdou do procesu jen tak, že uvidíme, co nám duše pacienta dovolí. To znamená, že uvidíme, kam až můžeme proces donést. Doneseme ho nejdále, jak se dá, ale samozřejmě jen do hranice, aby danému člověku nebylo ublíženo. A děly se věci, že se z ničeho nic zapálil krb ohněm, a šaman okamžitě věděl, že má toho člověka přesunout ke krbu, a oheň z krbu toho člověka okamžitě zachránil od křečí. To byly určité stavy, kdy opravdu máte pocit, že z člověka něco vychází a že to je něco v něm, co mu nedovolí žít klidný život, že je chycen v nějakém energetickém procesu. Takže z ničeho nic v krbu vznikl oheň, a šaman to vnímal jako znak přesunu, daného člověka přesunul ke krbu. A ten člověk měl najednou čisté bělmo, a křeče z těla odešly, a ve vteřině vidíte zdravého člověka.

Tak když se člověk na toto dívá – a těchto procesů a situací tam bylo hodně – tak se vám zdá, že přestanete mluvit, že už vás dále neoslovuje to, že musíme všechno pochopit a že všechno musí být řečeno kvalitně a slovy. Prostě to tam jednou člověk zažije a vidí to. Nebo se častokrát energie přesunula do šamana, a šaman to vyzvracel, nebo to ze sebe dostal nějakým jiným způsobem. A to se na to díváte jako asistent, ale následně se o tom nikdo nebaví, a všechno jde normálně dál. Prostě se to stává. V tom procesu tam je energie, a vidíte, že se děje něco mezi nebem a zemí. To vůbec nejsou běžné případy.

Jak k nám mluví vědomí? Mnoha způsoby, třeba když někdo něco řekne, a v nás vyvstane pocit, že se nás to týká, že to je důležité. Nebo úrazem, nehodou, nemocí.

Martina: To člověka změní.

Maroš Vago: Tak, to člověka změní tak, že už vám je potom jedno, kdo vám co říká. A když vám někdo říká, že to jsou blbosti, že to není možné, tak se jen usmějete, poděkujete a odejdete, protože proč se tam budete o něčem bavit. Protože když to člověk jednou zažije, tak je jasné, že už vám to nikdo nevezme.

Martina: Potkal jste Lazara?

Maroš Vago: Nepotkal.

Martina: Poslední otázka. Vy jste velmi zdůrazňoval práci s vědomím, a vědomí o sobě dává vědět. Pro ty, kdo nás teď poslouchají: Jakým jazykem vědomí mluví? Jak na sebe upozorňuje, že tady je? Říká: „Chci, aby sis mě všímal?“ Protože hlas, který k tobě promlouvá, tvé vědomí, je hlas vědomí, není to žádná jiná, nastrčená projekce.

Maroš Vago: Super otázka. Vědomí má paradoxně mnoho jazyků, mnoho nástrojů, jak se může projevovat. Ale člověk ho začne vnímat, když si několik těchto nástrojů vyzkouší, a pak je schopen rozpoznávat i další nástroje, takže už to pro něj není komplikované. Teď by se to mohlo zdát komplikované: „Jak ho rozpoznám? Vždyť se projevuje různými nástroji.“ Vždy se projevuje přes pocit. Je to jako kdyby byl nějaký pocit komunikační nástroj vědomí. Ale když tento pocit neslyšíme, tak se najednou na různých úrovních začnou dít věci. Může to přijít tak, že vám nějaký člověk, váš blízký, nebo klidně i nepřítel, řekne nějakou věc, a vy najednou cítíte, že vám říkal něco, co je pro vás velmi důležité. On neví, že vám to řekl, on vám tím chtěl říci úplně jinou věc, ale vy najednou v sobě pocítíte: „Toto je téma, které se mě týká,“ i když člověk, který to řekl, nemůže vědět, co mi řekl. To je například jeden nástroj, a všichni jsme ho zažili, když vám někdo něco řekl, a vy jste zůstali úplně opařeni. A ten člověk opravdu netušil, co vám řekl, měl úplně jiný záměr. Ale může to být také zranění, může to být nehoda, může to být…

Martina: Nemoc.

Maroš Vago: Může to být nemoc. To jsou všechno komunikační nástroje vědomí a toto už přitvrzené signály, kdy už člověk dlouho neposlouchá. Když přijde nemoc, tak to už znamená, že se tam tento proces děl velmi dlouho. Takže když ke mně přijde člověk a řekne mi, že má takovou a takovou nemoc, tak je mi jasné, že se tento proces děje minimálně deset let, a to, co mi říká, nepomůže, protože on mluví jen to, co se dělo včera, v uvozovkách, ale já vím, že tento proces se děje už deset let. Takže já se ho snažím dostávat do situace – protože on sám neví, co mi má říkat – kdy se ho otázkami snažím dostat někam, kde on sám prozradí, i když o tom neví – kde tento proces nastal, kde se ta událost stala. On mi například přeříká situaci: Stala se mi taková divná věc – a já už v tom vidím komunikační nástroj vědomí, kdy ho už duše upozorňovala, už komunikovala.

Proto se dá říct, že duše je tak inteligentní, že komunikuje všemi dostupnými nástroji, ale je velmi hlasitá, že je velmi neutajitelná, a na to, abychom tento nástroj slyšeli, stačí, že budeme trénovat: Jak se nyní cítím. Nic jiného nemusíme dělat – jak se člověk cítí. Když se člověk toto pravidlo naučí, tak není možné, aby neslyšel hlas vědomí, který mu něco říká. Hlas duše, nebo duše a vědomí můžeme brát, že to je to samé. A není možné, aby neslyšel ty znaky, i když se nám může zdát, že: „Co to je?“ Protože my jsme neustále v myslícím procesu, neustále v nějaké snaze, touze, a cílech, a to je přesně to, co vědomí není.

Takže opačně bychom mohli říct: Vždy, když se objeví nějaké „Já chci, toužím, vím, chci, musím, mám“, tak víme, že to je mentální konstrukt, a všechno ostatní je vědomí. Takže je to přesně naopak, protože vědomí je úplně všechno, všude v každém, všude s námi vědomí komunikuje. Ale jediné, v čem se dobře orientujeme, jsou touhy, protože jsme na ně zvyklí, a stále jsme ve chtění, a v těchto věcech. Takže toto odstraňme, a potom velmi rychle uvidíme vědomí.

Martina: Maroši, působíte na mě dojmem člověka, který má poslání. Co je vaším cílem?

Maroš Vago: Mým cílem je – řeknu to na rovinu. Ti, kteří se mnou pracují, vědí, že mým cílem není, že bych se teď bouchal do prsou a že bych říkal, že chci všem pomáhat, a všem pomoci. Mým cílem je, aby se nám tady žilo dobře, protože žijeme v určité skupině, nebo v nějakém společenství lidí, a je velmi náročné pohybovat se mezi nevědomými lidmi. Je to velice náročné, a stěžuje to proces vlastně všem.

Takže mým cílem je pochopit sám sebe. To je můj prvotní cíl. Pochopit sám sebe, a kvalitně pracovat v životě, být kvalitní člověk, být svou nejlepší verzí. Toto je vlastně mým cílem od malička, že jsem cítil, že mám možnost si vybrat, jakou verzí sama sebe budu. Takže být svou nejlepší verzí, a z toho následně vyplývá poslání, že mám možnost inspirovat všechny okolo sebe. A tato inspirace je trošku sobectví, protože když se lidé okolo mě budou mít dobře, tak i já se budu mít dobře. Takže v tom je to zdravé sobectví, že to dělám v podstatě pro sebe, ale chci, aby bylo dobře všem, aby to bylo snesitelné pro nás všechny. Protože když jsem já dostal takovouto možnost, a měl jsem možnost takto se chytit duše, a mám možnost ji žít přes sebe, tak budu velmi rád inspirovat. Ne pomáhat, protože vím, že „pomáhání“ je velmi zajímavé slovíčko, protože ne vždy mi připadá, že je ze světla. Pomáhání se častokrát děje tak, že člověk je nešťastný, a tím pádem si myslí, že musí pomáhat a že se bude cítit lepší. Ale opak je pravdou. Takže pomáhání úplně ne, protože vždy, když jsem šel do pomáhání, tak jsem si vylámal zuby. Protože pomáhat se takovýmto způsobem nedá. Dá se být pouze upřímný k sobě, být svou nejlepší verzí, a tím být inspirací, a okolí se začne měnit, a to je ta zdravá pomoc, to je to, jak můžeme pomoc ostatním. A samozřejmě, když žiji v této skupině lidí, tak chci mít okolo sebe co nejvědomější lidi, co nejčistší společnost a co nejfunkčnější systém. Takže dělám to kvůli tomu: Když bude dobře ostatním, tak bude dobře i mně.

Martina: Maroši, moc vám děkuji za rozhovor a za to, že jste celou dobu podržel lampu nad mapou, aby cesta byla vidět jasněji. Děkuji vám za to.

Maroš Vago: Také velice děkuji za pozvání, a děkuji za skvělé otázky.

Rostislav Václavek: Zdravím vás všechny také. Ahoj, ahoj.

Helena Neumannová: Základ toho, co šíříš a vidíš ve světě jako cesta ke zdraví je v jednoduchosti, k návratu k selskému rozumu – cituji z tvé knihy „Život v normálu a skromnosti“ – říkáš: „Je radost dělat radost.“ Nádhera, řekl by jeden. Jenže k tomu vždycky musí člověk dojít. Jak to bylo u tebe? Co se ve tvém případě konkrétně stalo? A řekni, prosím, naprosto upřímně, protože já tvůj příběh už trošku znám, a lidé vlastně by měli pochopit, co jsi v těch třinácti letech zažil. Řekni, prosím, naprosto upřímně, jak dlouho trvalo období beznaděje, takového toho vzdávání se, litování se, než vlastně přišlo znovuzrození?

Rostislav Václavek: Já to zjednoduším ve smyslu toho, čeho se to týká. Moje bytí takové to fyzické. Já trpím genetickou poruchou, hypokalemickou familiární svalovou periodickou obrnou. Je to takové velice specifické onemocnění, v uvozovkách, v principu chronicity celoživotní nezměněné podoby stavu příčně pruhovaného svalstva, kdy chybí obrovské množství draslíku na úrovni buněčné. Solno-draselná pumpa v buňkách je posunuta o nějakou nano jednotku v neprospěch draslíku. Draslík do toho těla je nutné dodávat v obrovských kvantech, protože jinak to tělo nejde do únavy, ale do obrny. Do paralýzy.

Nepohnete prstem, nedá se s tělem nic dělat, kromě toho, že je schopno přijímat potravu. Je schopno mluvit. To znamená, zavolá si pomoc. To je velmi zajímavé, že ty základní mechanismy toho systému řešení, když se něco děje, tak aby se ještě dalo nějakým způsobem pořešit, tam jsou zachovány. Ale ty hypokalemické ataky, ty stavy obrny, neboli totální paralýzy, tam vlastně probíhaly celý život od 13 let, kdy se to promítlo nebo vybudilo, aktivizovalo ve 13 letech. To znamená v přechodu hormonálním do puberty, což jsem tehdy vůbec v nevědomí sebe sama a v principu řešící úplně jiné věci nevěděl, co to má za souvislost. Jakým způsobem ty jednotlivé systémy v těle kooperují. No a hlavně, když se to do toho těla tak nějak promítlo, začalo se to směrem ven dosti značně projevovat.

Tak já jsem tehdy dělal závodně fotbal, řecko-římský zápas. Dělal jsem spoustu sportů a v tom momentě, kdy se aktivizovala ta hypokalemická obrna, to už nebylo možné pokračovat, protože tělo to neumožňovalo. Takže veškeré sny, veškeré normální věci spojené s pubertálním klukem definitivně skončily. Byla mi doporučená lékaři jenom rychlá chůze, jako jediný pohybový akt. Jinak hrozilo z pohledu lékařského, že by došlo k destrukci svalových vláken na základě úplně jiné práce s nimi. Takže v podstatě nebylo možné prožít jediný den života bez kontrolovaného stavu mysli. Vy jste furt… člověk musí stále hlídat sebe sama. Ten draslík v množství 120 tablet denně, když normálního člověka může zabít osm tablet, tak vám, co šest hodin, dávalo operativně řešit věci kolem vody, protože jste potřebovali – ten draslík je sůl, takže vám rozežírá žaludek, střeva – potřebujete množství vody. Potřebujete množství porézního materiálů: piškoty, rohlíky. Co se postupně zjistilo, že je to jediná možnost, jak navázat sůl na sebe, aniž by ten žaludek byl devastován. Takže to jsou věci, které se tam začaly objevovat každodenně.

Lékaři neznali příčinu a účinnou léčbu: Hotovo, šmitec. Nemá řešení. Tečka. Tělo kyne, není mu dobře mentálně, nemáš se rád, prostě nic tam nefunguje.

Helena Neumannová: Můžu ti, prosím tě, tady do toho vstoupit? Protože ty sedíš u lékaře, je ti třináct let, je tam s tebou pochopitelně rodič, protože je to povinné. Co ti ten lékař vysvětlil? Jakým způsobem ti tu chorobu vlastně podal, identifikoval? Dal ti nějakou naději? Případně ti pouze řekl: „Budeš do sebe ládovat od rána do večera draslík, budeme ti rozežírat tvé tělo zevnitř, protože jinou variantu péče nemáme, a je to vlastně, dá se říct, neléčitelná choroba, kterou trpí X procent lidí na světě?“ Jak to probíhalo konkrétně?

Rostislav Václavek: To takto nemuseli ani řešit, protože díky tomu, že to máme v rodině, my jsme jediná rodina v České republice, která tím geneticky trpí. A díky tomu, že to měli někteří moji strýci, a mají to i moji bratranci, tak se o tom už vědělo, jenom se zjistilo, že to propuklo. Že se to týká i mě, a na základě toho se řešily věci, které už byly zaběhlé v principu předešlé generace s tím, že tam došlo třeba k tomu, že se dostal už jeden strýc, nebo druhý i díky různým dysbalancím při tom, co se testovalo, se dostali do klinické smrti, kde došlo k protržení střevní stěny a dalších věcí, které se tam děly v důsledku právě různých operativ kolem toho draslíku. Takže snažila se spousta lidí přijít na to, čím to je, ale do dneška se na to nepřišlo.

Helena Neumannová: Čili zaškatulkováno do imunitních onemocnění.

Rostislav Václavek: Ano, jako genetická choroba. Hotovo, šmytec. Nemá řešení. Tečka.

Helena Neumannová: Nemá řešení, dobře. Jaké další léky, případně péči, proceduru, lázně… co dalšího ti nabídli lékaři?

Rostislav Václavek: Tam těch možností nebylo mnoho, protože se testoval svalový tonus. Testovaly se další různé varianty, jako co by na to mohlo mít vliv. Potom už jsme řešili jiné cesty, jakože člověk byl dlouhou dobu celoživotní pokusný králík a díky tomu, že jak jsem mluvil o tom porézním materiálu a těch věcech, které musíš ládovat do sebe každý den, aby to tělo nějakým způsobem fungovalo s tím draslíkem. Tak to tělo kyne, není mu dobře mentálně, nemáš se rád prostě nic tam nefunguje. A postupně se to promítá do vztahů. Promítá se to do fyzického zdraví, jako důsledkového stavu atd. Takže toto všechno trvalo do 38 let života, kdy to bylo až uvedeno v ad absurdum, stavu disfunkce na všech úrovních. To znamená zdravotní. Měl jsem spoustu zánětů. Měl jsem otevřené píštěle na těle.

Helena Neumannová: K tomu se ještě dostaneme. To je velice závažné téma. Dobře. Teď pojďme zpátky k tomu mládí. Ty jsi v podstatě nadějný fotbalista, otec by z tebe rád měl nadějného zápasníka, a tak dále. Co všechno tě napadalo v dětství nebo v pubertě, než jsi se tedy dal na tu dráhu, jak říkáš, že jsi si šel pro obezitu, zvýšený krevní tlak, všechny ty následky tragické léčby, která vlastně, bych řekla, že je skoro horší než snad s tím nic nedělat, jak tě tak poslouchám. Rozumíš? Já bych potřebovala vědět, co se všechno odehrávalo ve tvé mysli. Jestli jsi se třeba chtěl bouřit nebo jestli jsi hledal nějaké řešení. Třeba, znal jsi už v tu dobu Wima Hofa? Nebo jiné metody.

Rostislav Václavek: Já myslím, že v momentě, kdy jsem měl 13 let, tak Wima Hofa neznal nikdo. Já nejsem zase tak mladý, ale v principech toho, že by se ta věc dala řešit nějakým sebeobnovovacím procesem na úrovní práce na sobě a změnit tím chování, to tehdy určitě nebylo na pořadu dne vůbec. Nebylo to ani dáno tím prostředím.

Helena Neumannová: Nikdo ti to nenabídl.

Rostislav Václavek: Přesně tak. Nebyla ta varianta.

Helena Neumannová: To jsem chtěla slyšet. Nikdo ti nenabídl nic jiného než klasickou konvenční medicínu.

Rostislav Václavek: Tak nebylo ani kudy. Tehdy vzhledem k tomu, že ty věci byly takové, jaké byly. A já nerozporuji, zda je to špatně nebo dobře. Prostě jenom to je. Zase na druhou stranu, kdyby ty věci nebyly tak loženy, jak jsou, tak tady ani dnes nesedíme. Takže to je zase v pořádku, že to je tak, jak to je.

Prvním krokem k uvědomění a vyléčení je smrt ega, dosáhnout toho momentu odevzdání, kdy je prostě člověku všechno jedno

Helena Neumannová: Ano, všechno je, jak má být. Dobře. Ve svých rozhovorech jsi prozradil, že jsi jednoho dne v únoru šel do Satinského vodopádu ponořit se, nenáviděl jsi se, nenáviděl jsi celý svět, a taky jsi nenáviděl zimu a chlad, jestli si správně čtu ve tvé knize. Pak přišla smrt ega. Co se stalo?

Rostislav Václavek: No, tak příroda je nádherná, mocná čarodějka. To je prosté. Tak jak se říká v pohádkách, vyhrává hloupý Honza, a ne nadarmo ta jednoduchost je tam takto vyobrazená, tak příroda má zase jednoduché zákonitosti, které zase s tebou, když se určitými mechanismy diskomfortu staneš její součástí, tak ti nabídne pohled zvenčí. Nabídne ti pohled odjinud. Nabídne ti pohled mimo ten tunelový akt tvé vlastní mysli, protože tě od ní na chvíli odpojí od té egoistické, od té duální formy mysli, a najednou ti odhalí takový ten širší rámec, který se tam může jevit na úrovni duševní emoční energetické, mentální. Najednou je tě všude mnoho a žádný zároveň. Je tam vlastně oboje. A je tam i obrovský řev a klid najednou.

Tak jak se říká, že když máš zdrojovou energii, když tam není ten konflikt, tak třeba u žen se říká, že žena, když miluje, tak pláče a směje se zároveň. A to je ono, že tam je najednou něco, co za normálních okolností není přípustné. Není možné, že černá je bílou a že ta věc není rozporována. Nikým. Ten hodnotitel a hodnocený se stává najednou jedním. A studená voda je jednou z možností v kooperaci s dechem a s kooperací s přítomnou změnou, a přírodau tady tento stav umožní, když ty už nemáš tužbu pořád držet otěže. To je věc, kdy za normálních okolností si myslíme, že to všechno udržíme. Že to máme pevně v rukou, jak se říká, a samozřejmě nemáš v rukou nic. To se ve valné většině lidem podaří zjistit až na smrtelné posteli, protože tam to odevzdáš. Tam teprve pochopíš to odevzdání, jak se o tom všude mluví. Všude se o tom píše, a dřív se ti to stane jenom tehdy, pokud se ti v životě přihodí něco tak fatálního, tak jako blízké smrti nebo něčemu, že ti to začne být fakt „u prdele“. Začne ti to být úplně všechno „u prdele,“ a to je ten moment odevzdání.

Krásným způsobem o tom hovoří Mark Menson v knížce „Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele“. To je fakt velmi důmyslné umění si to tam nastavit svobodně uvnitř v principu toho uvolnění, že je ti úplně jedno, s kým mluvíš. Že je ti úplně jedno, jakým způsobem se kdo chová. Že je ti úplně jedno, kdo si o tom co myslí – včetně tvé vlastní mysli.

Helena Neumannová: A ty mluvíš o mysli, a to je něco, co je tématem 21. století. Tisíce vědců a lékařů chtějí rozklíčovat a identifikovat mysl a vědomí, a nedokázali to. My jsme se o tom bavili minule s panem profesorem Vernym, takže já na to teď s tebou navazuji, protože ty ve svém rozhovoru zmiňuješ, že ty už víš, co je tvá mysl. Co je tvá mysl?

Rostislav Václavek: To já nevím, jestli jsem někde řekl, že vím, co je moje mysl.

Helena Neumannová: Ano, řekl jsi: „Vím, a dnes už to chápu, co chce a co je má mysl.“

Rostislav Václavek: Mysl je vlastně slovo. Je to pojem nějaký, a pod tím pojmem se může schovávat spousta různých pojetí. Spousty různých lidí v jejich rámci uchopení toho, co se pod tím skrývá. Jednoduše řečeno. Že pokud ta mysl je duální, to znamená je konfliktní ve smyslu, že jste tam dva, tak prostě a jednoduše už s tím budeš v bordelu. Vždycky tam prostě… Můžeš dělat, co chceš. Můžeš se rozkrájet.

Helena Neumannová: Naprosto souhlasím.

Rostislav Václavek: A nastavení do toho momentu, kdy nastane ona v uvozovkách „smrt ega“. To není jako to, že ego není špatné nebo dobré. Jenom ono z toho se převelelo do toho zlomocného pána. Ten základní princip je v tom, že jsou informace v přírodě, jako je hlad, chlad a bolest, které dávají možnost nahlédnout za onu osu mysli, jak my ji chápeme. My ji chápeme v principu „Cogito ergo sum!“ Myslím, tedy jsem!“ ve ztotožnění s egoistickou myslí, nebo s tím, co my tady vytváříme v civilizovaném světě. René Descartes v 17. století a v podstatě je to… Ta myšlenka sama je destrukce práce s tělem. Je to destrukce praxe v přítomném okamžiku, protože tebe zajímá více hodnocení než praxe samotná, která tam přestává probíhat, protože se věnuješ tomu hodnocení. Takže ten akt toho, kdy se mysl změní, je, a já tomu říkám, že se kultivuje v momentě, kdy se začne znovu kooperovat s tím tělem, znovu se ocitne v přítomnosti zpátky. Což musíš trénovat. Věci jsou prostě o tréninku, opakování, jako všechno. I malé děcko nezačne chodit na první dobrou. Jsou to tisíce pokusů. A v tomto duchu i s tou myslí je to super game, když se podaří najít jednoduchou cestu. Ona nesmí být složitá. Když je složitá, tak se toho zase ta egoistická mysl chytí a začne to řešit. Bude mít tužbu to řešit. Ale řešení tohoto problému je v neřešení.

Zvířata mají jednoduchý intuitivní charakter bytí, nikdo neviděl žirafu meditovat v lotosovém sedu

Helena Neumannová: To znamená, jako by jsi splynul s krajinou v ten moment, kdy jsi byl ponořen v chladum a jak říkáš, pustil jsi to?

Rostislav Václavek: Vezmi si, že se dívám na kosa v přírodě. Nebo se podíváš na nějakého tygra nebo žirafu. Viděla jsi někdy žirafu, že by si hodila kopyta do lotosového květu a potřebovala si 15 minut vyzenovat? Nic takového není. Neexistuje. Zvířata mají prostě jednoduchý intuitivní charakter bytí. A v té přítomné změně neustále jsou. Kdyby nebyli a začali by uvažovat, jestli to semínko od toho kosa vlevo je lepší než to semínko od toho kosa vpravo, to by prostě zdechl, kdyby nad tím váhal půlku dne. A jelikož oni nad tím neuvažují, jenom se to děje. Oni to jenom dělají. A v tom dělání jenom jsou. A to je celá filozofie.

Helena Neumannová: Dobře. Říkáš to velice jednoduše, ale ono to tak jednoduché nebylo. Ty jsi začal, ale samozřejmě k tomu momentu, kdy ti lékařka práskla s telefonem, protože jsi jí oznámil, že nepotřebuješ léky, protože jsi vyléčený, k tomu se ještě následně dostanu, jestli ti tohle přijde normální, tak k tomuto momentu byla nějaká cesta. A já se ptám, jak dlouhá ta cesta byla od toho prvního ponoru, kdy ty jsi začal dýchat, začal jsi se ochlazovat, začal jsi se hýbat a začal jsi postupně chtít řídit to onemocnění jinak než přes navýšený draslík.

Rostislav Václavek: A to je právě to, že jsem to nechtěl řídit. To je právě to, že poprvé v životě…

Helena Neumannová: Ale pustil jsi to. To znamená, přestal jsi do sebe rvát ten draslík.

Rostislav Václavek: Přestal mě zajímat ten problém. To je to. To je celý krám. To je prostě potíž všech lidí, kteří nekultivují mysl v tom duchu, že mysl je zaměřená na problém. Ona je jako to oko dravce, které pořád sleduje, kde je nějaký problém, aby ho mohl řešit.

Helena Neumannová: Takže ty jsi se rozhodl: „Přestávám brát léky a kašlu na svou nemoc?“

Rostislav Václavek: To není o tom, že jsem se rozhodl. To je, když se rozhodneš, tak rozhodnutí vychází zase z egoického aktu. To znamená, ten pobyt v přírodě ti tam v té hlavě něco překolíkovalo. Něco se tam stalo. Samovolně se tam něco stalo, co ti najednou intuitivně dalo možnost ty věci udělat jinak. To není o tom, že bych se rozhodl. To přišlo samo a najednou vidíš. Víš, že nic nevíš. To znamená víš, že prostě to je zase to slavné. Ale ten základ je v tom, že ty opravdu nic nevíš, a to je dobře. To je hodně dobře.

Helena Neumannová: Pojď mi říct…

Rostislav Václavek: A ten fajn pocit je z toho, že ty nemusíš vědět, protože v momentě, kdy nevíš, tak jsi prostě čistý list a můžeš udělat nový krok úplně jinudy. A to je základ pochopení toho, že ty se nevěnuješ ve smyslu lpění k tomu, co je tady 38 let a na co by ses mohla v lítosti obracel každou chvíli. Kašleš na to. Je ti to úplně jedno, že to je. A vydáš se úplně jinudy. Začneš ty věci dělat jenom jinak.

O všem se strašně moc žvaní. Naslouchejte sami sobě, ne mně, protože to, co funguje mně, nemusí fungovat vám.

Helena Neumannová: Čili, jsi ve stavu, kdy máš desítky zánětů v těle, píštěle, je ti blbě, máš bolesti, víš, že nic nevíš, jak říkáš, ale zároveň víš o své chorobě, to jsi si určitě ze své mysli nevymazal. A ty vlastně těm lidem říkáš: „Přijměte s pokorou to onemocnění a vykašlete se na to a začněte se k tomu tělu chovat s úctou, s láskou.“

Rostislav Václavek: S úctou. Problém je, že zase se o tom jako strašně moc žvaní. To je věc, kdy já třeba odmítám spousty různých kongresů a besed a festivalů a dalších věcí, protože ve výsledku je to, že se svítí na jeviště, a to hlediště je potemnělé a nedělá tam nikdo nic a poslouchá a baví se. To mě prostě nezajímá, protože poslouchání druhého k ničemu není. To je věc, kterou se může inspirovat jako přečtením knížky, ale pokud něco nezpraktikuješ sebou sama, a nepřebereš tu zodpovědnost na sebe sama, ten akt toho zvířete v té přírodě v tom přítomném bytí, tak se nemůže nic změnit.

Helena Neumannová: Ale však ty jim říkáš: „Naslouchej sám sobě, ne mně.“

Rostislav Václavek: Tak, ale ten problém je vlastně v tom, že energeticky je věnována pozornost informacím. Ten egoistický rámec mysli je založen na kvantu informací, a čím víc tím líp. Ale princip naší práce je méně než více a jemně, ale funkčně. Jemností nemůžeš nikdy nic posrat v těle a všechno v té jemnosti, když začneš dělat, tak se to tělo stihne takzvaně adaptovat na ty tvoje egoistické rámce chování. Které přestávají být egoistickými a začínají s tím tělem kooperovat, protože si jich konečně někdo v tom životě poprvé všimnul. Toho těla. Jeho stavu. V jakém je nastavení. Jaké jsou ty jeho možnosti. Co všechno může a co všechno je jenom tužba, která vede tělo úplně do prdele, protože jenom chceš, ale v tom těle žádné nástroje na to tvoje chtění nejsou.

A to je vlastně ta věc, kdy mi ani nedošlo k tomu, jak ty jsi říkala, že došlo k vyléčení. Tam nedošlo k vyléčení. Já tu genetickou chorobu stále mám. Ta hypokalemická obrna v tom těle je stále přítomna na genetické úrovni. Ale epigeneticky tím chováním na úrovni kvality dechového vzorce. Na úrovni kooperace s termoregulací těla. Na úrovni uklidnění mentálního nastavení, že už si neděláš z ničeho hlavu, protože ti to přišlo už úplně jasné, že když v momentě, kdy se budu stresovat z toho, jestli mluvím s Lojzou od vedle, nebo s prezidentem republiky, tak samozřejmě to vyřešené v hlavě to mít nemůžeš. Ta hierarchizace v mysli ještě není vyřešená. A toto jsou ty základní pilíře těch pěti pilířů zdraví kromě jídla a pohybu funkčního s kooperací s dechovým vzorcem, které ti potom na úrovni mojí vlastní zkušenosti, protože to vychází z té zkušenosti mojí.

To, že se to teď týká desítek tisíc lidí nebo možná už stovek tisíc lidí dalších inspirovaných tím principem „pošli to dál“, který jsme uvedli v chod před pěti lety, tak je věc druhá. Ale já neříkám, že tady toto je jediný akt toho, jak změnit něco. To v žádném případě. Těch aktů je milión, je to všechno v pořádku a každý má za sebou jinou zkušenost. Každý má za sebou jiné věci a jiné nastavení těla. Proto ani to, co třeba funguje mně, vůbec nemusí fungovat někomu druhému. To je základní uvědomění.

Helena Neumannová: Výborně. O tom je celá epigenetika, jednoznačně. Rosťo, řekni mi: Přijde ti normální, že když řekneš s tímto onemocněním své lékařce, že jsi si pomohl od následků, abychom byli přesní, ne, že ses vyléčil, že nepotřebuješ léky, a ona ti práskne telefonem? Neměl by v tomto případě každý normální lékař měl zavolat okamžitě konzilium a sledovat tě a zjistit, co se stalo, že jsi to dokázal a pomoci dalším? Proč si myslíš, že došlo k tomu prásknutí telefonem?

Rostislav Václavek: Ono to není prásknutí telefonem. Tam bylo to, že jsem řekl, že ty prášky nepotřebuji poté, co ona volala, že jsem se delší dobu neozval, a zda jsem náhodou neumřel. Já jsem jenom řekl, že už je nepotřebuji. Ona řekla, aha, v pořádku a hotovo. A položila ten telefon. Takže to nebylo, že by mně s tím práskla, ale jen prostě nebyla překvapena z toho, že genetická choroba najednou nepotřebuje ten draslík. Ale v momentě, jenom pro to pochopení. Kdybych já zase změnil nastavení v sobě samém a vykašlal bych se na sebe, tak samozřejmě ona tě zavolá hned zpět ta genetická choroba. Ona ti hned řekne: „Hej Rostíku. Tady mě máš!“ To je to uvědomění, že my si totiž, a to je ten největší fór vůbec, my si totiž myslíme a strašně moc chceme, aby nám bylo furt líp. To je valná většina. Tužba valné většiny lidí. Aby ti bylo líp. Zdravotně. Aby ti bylo líp sociálně, finančně. Jakkoliv.

A průšvih je v tom, že mysl to chce jen proto. Třeba ve smyslu zdraví, aby ti bylo co nejrychleji líp, aby se mohla zase na sebe co nejdříve vykašlat. To je věc, která je neuvěřitelná. Já tomu říkám mentální popelnice. Je to prostě neuvěřitelný akt egoistické mysli, že ona si myslí, že je něco možné za chvíli spravit, a pak se zase vykašlat na sebe a řešit ty věci, jak jsem je dělal před tím. To samozřejmé není. A z principu to nejde. A proto já nepoužívám ten výraz starat se o sebe, ale používám výraz radovat se o sebe, protože ty si přijdeš na to, že to, že věnuješ nějaký prostor funkčním způsobem, tě nejenom najednou dává do osy tvého vlastního života tebe samotného. Nejenom, že tě živí a sytí nádhernou energií tebe, jako té podstaty, proč tady vlastně vůbec jsi, ale že ti dává i na buněčné úrovni kvalitativně na biochemické, biomechanické, kadenční, fyziologické úrovni energetické tak obrovské množství dalších možností a zájmů o sebe sama, že v té radosti toho malého dítěte, které tam znovu ožije vevnitř, se najednou začneš bavit a ten život bude full. Bude nasycen. Je plný.

Tělo je neskutečný nástroj a je permanentně adaptabilní na lidské chování. Proto může například zhubnout i přibrat.

Helena Neumannová: Přesto jsi příliš laskavý a jdeš zase k té pozitivní stránce věci, neodpověděl jsi na mou otázku. A já se na to musím zeptat znovu. Přijde ti to normální? Promiň. Je od té doby nějaký lékař aspoň, který tě oslovil a řekl „Pane kolego, jak jste to dokázal? Pojďte nám to říct, pojďme to nějakým způsobem zpracovat“? Případně nějaké konzilium lékařů, asociace. Je někdo takový, kdo se o to zajímal z té konvenční školské medicíny?

Rostislav Václavek: Velké štěstí je, že techniky, dechové techniky Buteyko a Oxygen Advantage jsou jediné techniky na světě, které jsou evidence based medicine (medicína založená na důkazech). Je tu možnost, kdy teď já dělám certifikované instruktorské kurzy, teď už máme přes 450 instruktorů v Oxygen Advantage a nějakých 300 se bude řešit v Buteyku, a tam je už spousta lékařů, protože je to samozřejmě zajímá. Je tam spousta lidí i z lékařské i vědecké obce. Je tam spousta fyzioterapeutů. Spousta lidí, kteří pochopili, že to není žádná „ezo“ věc, ani „jedna paní povídala“. Že je to čiročirá biochemie. Je to normální bazická záležitost práce s tělem na úrovni krve, fyziologických věcí, jako je bor efekt nebo buněčné dýchání na úrovni buněk. Věcí, jako je Krebsův cyklus, které v těle potřebují na té bázi mít vyřešenu kvalitu dechového vzorce, ale ne nějakými zenovými technikami nebo hyperventilačními kravinami. Ale prostě 24/7 funkčním zacházením s tělem v jemnosti, aby tam byla na buněčné úrovni spuštěna takzvaná adaptace.

Tělo je neskutečný nástroj a je permanentně adaptabilní na tvé chování. Proto ty můžeš zhubnout a přibrat. Proto můžeš měnit tvar velice jednoduše, což také teď i v určitém aspektu disfunkcí a funkcí vědomě už dělám, abych právě přišel v těch různých věcech, které děláme, a neděláme jich úplně málo v tom duchu funkčních zacházení a prostě ty výsledky jsou neuvěřitelné na úrovni zdraví lidí, tak v tomto duchu ty zjišťuješ, že když spustíš lavinu událostí určitým disfunkčním rámcem chování k sobě, a ony samozřejmě v těle něco způsobí postupně. Nejdříve na příčné úrovni. Potom na té důsledkové, tak úplně stejný mechanismus ty můžeš otočit a lavinu událostí převést do té stránky vysoce funkční a spustit lavinu událostí velmi profitabilních pro tělo na buněčné úrovni, energetické úrovni. Prostě a jednoduše.

Z jídla se stala droga, protože je ho všude moc. Je tam 24 hodin denně, 12 měsíců v roce a obsahuje látky, které by v přírodě vůbec být neměly.

Helena Neumannová: K buňkám půjdeme. Teď pojďme k samotnému dechu. Dvacet dva tisíckrát denně se nadechnu. Pětkrát maximálně, tedy doufám, se jí. Ty tomu říkáš ve svých kurzech žrádlo a energie. Dech a energie. Jak je možné, že celý svět má Michelliny, šéfkuchaře, menu, skvělé pořady o jídle, fantasy? Jídlo spojuje lidi. Jídlo je tu tisíce let stejně jako dech. Proč se ale nikdo nezabývá tím dechem, když dokáže devatenáctkrát více tu buňku napojit a uspokojit?

Rostislav Václavek: Zase je to prosté. Jídlo je zábava. To je první věc. Jídlo z 99,9 % je zábava. Ty potřebuje 0,01 % toho, co se týče fyzické potřeby pro tělo z toho, co papáš. Zbytek je zábava. Proto je schopen člověk připravit na 26 tisíc způsobů vajíčka a vytvořit 60 tisíc druhů pořadů nebo časopisů o vaření. A druhá rovina toho je, že je to produkt. To znamená, jídlo je produkt. Produktová politika funguje na základě toho, že ty musíš mít něco, co prodat. A v momentě, když máš produkt, tak vede k němu marketingová cesta, a proto z logiky věci tady toto napojení funguje velice dobře pro nevidomou společnost, která na toto reaguje. Je vysoce manipulativní. Je to jednoduché. Stačí, když někomu nabídneš formu odsudku nebo pochvaly, a kdo je na to reaktivní, tak víš, že ho můžeš mít okamžitě a čímkoliv a jakkoli. A na tom je založen neuromarketing celý. V tomto duchu není dech produkt. Může ho z něj někdo dělat a v určitém duchu my tak máme nějaké kurzy, chleba něco to stojí. Takže v pohodě. Já nesoudím peníze. Je to energie, ale je dobré i s touto energií zacházet vědomě v principu objemu. Objem vždycky zničí kvalitu. To je základní uvědomění v čemkoliv. Ať si to hodíš do jakéhokoliv rámce. Objem vždycky zničí kvalitu. Je to věc, která je. V přírodě jasně stanovené dané pravidlo, které pokud nectíš, tak ti to dřív nebo později někdo spočítá. V tobě. Energeticky.

Helena Neumannová: Ano. Přesto se musím zastat Hippokratova „Jez, aby jídlo bylo tvým lékem, a ne, aby lék byl tvým jídlem.“ Protože jídlo je pro nás stejně podstatné jako dech, případně i to, jak se o sebe starat, jak se s tím tělem radovat, jak ho laskat, i tu mysl, duši, i tělo, protože ono i v těch tvých pěti pilířích jsou základy naturopatie nebo epigenetiky, jak to děláme my všichni, to znamená i to jídlo by mělo být potěšením pro mysl a pro tělo. Mělo by být kvalitní. Mělo by přinášet radost, mělo by i pro buňky přinášet hodnotné živiny.

Rostislav Václavek: To ano, akorát že valná většina lidí fičí už na principu právě toho objemu, v principu toho, že si myslí, že je to ještě v pořádku. A už to dávno v pořádku není. Je rozdíl, jestli ty něco fakt máš. Je to stejný princip jako u kafe. Jestli někdo říká, že nemá problém s kafem, tak ho můžeš přeci vypnout. Co se ti stane, když si ráno nesníš mrkev? Třikrát tři dny za sebou. No nic. Prostě nic se ti nestane. Tak proč nemůžeš vypnout tři dny za sebou ráno kafe, když to není žádný problém? To je to, co se stalo s jídlem. S jídlem se stalo to, že se stalo drogou. Obrovskou drogou, protože je ho všude moc. Je tam 24 hodin denně. 12 měsíců v roce a obsahuje látky, které bych v přírodě vůbec být neměly v tomto duchu a v tomto objemu.

V přírodě je třeba cukr pár měsíců v podobenství ovoce a medu. A čau. Je to šafrán. Hotovo, šmytec. Proto pracujeme s půstováním, ale úplně jiným způsobem. Máme programy půstu a dechu v souvislostech, kde propojuješ právě ty funkční mechanismy a tam tělo pochopí, proč je dennodenně 22x vyživováno něčím, co tam v tom množství vytváří určitý aspekt toho, že bez toho dechu se neobejdeš. Můžeš to zkusit, ale za pět minut je po tobě. To je faktická záležitost, která je zase dána. Jakožto savec jsi vyživován kyslíkem. Blbé akorát je, že už téměř nikdo neví, že ten kyslík tam je jenom proto, že tam je větší míra CO₂.

Od hyperventilace k léčivému dechu: Revoluce v přístupu ke zdraví a životnímu stylu

Helena Neumannová: A teď už mi nahráváš mojí podstatné otázce, na kterou se hrozně moc těším. Pojďme k základnímu převozníkovi kyslíku, jak mu říkáš, CO₂, ale také pojďme k tomu… pojď nám vlastně rozklíčovat ty tři plyny. Pojď nám rozklíčovat O₂, CO₂ a oxid dusnatý, protože já z toho, co jsem si přečetla v tvé knize, i jsem si samozřejmě pustila několik podcastů, kurz ještě nemám, ale věřím, že budu mít to štěstí. Já začínám mít pochopení nebo chápat, že právě toto by mohlo být řešení i pro kardiovaskulární onemocnění, i pro ADHD, pro další autoimunitní onemocnění. Přesně ruku v ruce s tou epigenetikou, s tím, jak se o sebe staráme a tak dále. Prostě i já si přeji naučit se správně dýchat. A to už jsem velká holka. Pojď nám to rozklíčovat. Vysvětli nám, jakou roli tedy hrají jednotlivé plyny, a proč si myslíš, že jsme se na ten oxid dusnatý vykašlali. Proč se o něm nemluví?

Rostislav Václavek: Tak první je takzvané podvědomí. Podvědomí o dýchání je právě díky stavu mysli téměř nulové, a to z důvodu toho, že to považujeme za téma, které je zbytné. Že je to vlastně fádní, něco jako dýchání, co tam se řeší. Nádech, výdech, no tak co. Potom se jako druhá rovina pohádky vypráví v duchu toho, že O₂ je super a CO₂ je na nic. Je to věc, která by měla, pokud možno, vyletět co nejdřív a neměla by tam být vůbec. Jinými slovy je to hodnoceno duální myslí, která to bere jako konflikt tyto dva plyny. Kdežto oni dva samozřejmě všechno v přírodě nefungují v konfliktu, ale fungují v tom těle v úzké kooperaci.

Pohádka o dechu je úplně jiná v principu jeho kvality a v těle nikoli, že by začínala v nose nebo ústech, a končila v plících, ale ta pravá energetická pohádka začíná, až když se plyn dostává z plic do krve, přechází do krevního řečiště. Tam se napojí na hemoglobin, aktivní část krve. Ten kyslík si v počtu čtyř molekul nasedne na jeden protein hemoglobinu a ten při určitém tlaku je schopen v určitém místě 125 tisíc kilometrů kapilár, které v těle máme, vypustit při daném homeostatickém tlaku, které ve valné většině v těle není přítomno, protože se k sobě homeostaticky tedy rovnovážně nechováme, tak je schopen ten kyslík vypustit přes cévní stěny ven. Ten kyslík se dostává do extracelulární tekutiny a potom přes membrány se dostává do buněk.

Na mitochondrické úrovni, to znamená v takových maličkých továrničkách buněk, se začíná zpracovávat a pomocí takzvaného buněčného dýchání, které má čtyři fáze, a je schopen díky spoustě reaktivit a samozřejmě molekule kyslíku jako takové vytvořit obrovské množství energie takzvané ATP. Celkově 38 molekul. Když ale ten kyslík do té buňky nedostanu v určitém množství molekul, tak se místo 38 molekul ATP vytvoří jenom dvě. To znamená, ta buňka je nucena přejít do takzvané anaerobní glykolýzy. Do výroby anaerobní energie, kde je 19x méně objemná, co se týče toho, co můžu vytěžit z toho těla. A proto upřímně v momentě, kdy já pochopím základní mechanismus, o kterém jsme mluvili na začátku, což je Bohrův efekt, který se učí na katedrách nebo fakultách biochemie, stejně jako Krebsův cyklus se tam také učí, akorát bohužel teoreticky, a v té praxi si to téměř nikdo neuvědomí, co to v reálu znamená, a jak je možné to dechem ovlivnit, aby to fungovalo, tak v tomto duchu se kyslík dostane do buněk jenom tehdy, pokud má určitý tlak. A ten tlak kyslíku v krvi je udržován pomocí CO₂. Určité úrovně tlaku CO₂. Tyto plyny kooperují.

Tlak kyslíku je něco kolem 104 mililitrů rtuťového sloupce, tlak CO₂ je nějakých 44 mililitrů rtuťového sloupce, což není důležité, ale jsou to údaje, které spolu harmonizačně hrají nějakou game v krvi. V aortě a karotických tepnách jsou sledovány takzvanými baroreceptory, snímači tlaku, a ty po tom tu informaci, která tam je, dlouhodobá zapisují pomocí neuroplasticity mozku, ten to dostane do podvědomí, a ty potom tuto situaci máš jako většinovou v těle. Pokud ten člověk ale většinově dělá toto…. Nebo je v chronickém stresu, to je stejný akt pro krev. Jinými slovy přetěžuješ, přetlačuješ hyperventilace, předýchávání. Tak už dvěma hyperventilačními nádechy, které se u těch lidí dějí běžně u řeči, u pohybu.

Lidi chrápou v noci, tak vlastně děláš něco tomu tělu a na úrovni chronického stresu podvědomě je to úplně stejné – tyto dvě dysfunkce spolu kooperují v té dysfunkčnosti. Tak tomu tělu uděláš to, že pokud je někde 100 % kdekoliv a ty tam přidáváš další a další a další, a to tělo už metabolicky není schopno to nějak zpracovat, tak už zvyšuješ pouze tlak. Pochopíš to u jídla, když ti po sedmém řízku už ten jeden čouhá z pusy. Pochopíš to u deseti piv, kde ti to jedenácté už stříká z uší. Tam ti to je už také jasné, ale když máš saturaci kyslíku, tedy nasycení kyslíkem v krvi 95 až 98 %, což je zdravá úroveň saturace kyslíku v krvi. Jinými slovy jsi permanentně plná kyslíku na úrovni krve, a ty uděláš dva až tři tyto nádechy. To nemusí být zase vysoký objem. Když mluvíš, tak si všimni, 99 % lidí mluví s dýcháním ústy. Nepřidýchává nosem, protože ta dysfunkce dechová už je taková, že se tělo naučilo této dysfunkci. Ono se adaptuje na to, jak se k němu chováš, a ty dysfunkce jsou labilní v pohybu, ve spánku, i v mluvě.

Helena Neumannová: Můžu se zeptat? Víme, Rosťo, odkdy dýchá člověk tímto způsobem, s tou hyperventilací? Mám na mysli, bylo tomu tak vždycky od homo sapiens přes středověk, nebo je to zase vlivem toho stresu a tlaku na výkon? Je to nějak měřeno? Nebo ví se o tom něco?

Rostislav Václavek: Já to vždycky vysvětluji, když se někdo zeptá obdobným způsobem. Tak to vysvětluji na principu evoluce.

Helena Neumannová: Ano.

Rostislav Václavek: Princip evoluce je založen na tom, že vlastně ten tvor se přizpůsobuje tomu, co se v tom prostředí děje, ať už vně nebo vevnitř. A my jsme se v evoluci potupně z těch čtyřech nohou dávali na dvě. No, a teď se děje to, jak jsme u těch mobilů. Jak ty pupky prostě postupně rostou. Jak je ten vdovský hrb stále větší a větší a ten pupek těžší a těžší, že se zase evolučně postupně dostáváme na čtyři. S tím samozřejmě i kvalita dechového vzorce rapidně klesá. Třeba kontrolní pauza, což je kvalita dechového vzorce, kterou si každý může změřit u nás na těch dýchánkách. Na vysíláních na YouTube kanálu Rostislav Václavek. Je to dýchánek 18, kde si to mohou změřit. Tam bych začal jenom s praxí proto, aby si lidé v tom udělali pořádek. Já to potom řeknu, proč to říkám. Aby to bylo jasné.

Helena Neumannová: Ano. Určitě.

Rostislav Václavek: Tam si změří kontrolní pauzu. To znamená, kvalitu dechového vzorce, jaký ten člověk má reálně 22 tisíc krát za den kvalitu dechu, o kterém nic neví, a mysl jenom rozporuje, že to důležité není. Přestože o tom ví úplné kulové, a samozřejmě nikdy je to nezajímalo, tak tady přijdeš a to postupně, že od kvalit toho dechového vzorce a díky tomu, že pokud je velmi nízká kvalita dechového vzorce, což je u ve valné většiny lidí v současné době díky tomu, jak žijeme. Jak jsme si teď vysvětlili, tak se objevují jednoduché rámce chování těla, kterým se potom říká nemoci. Astma je také věc, která je brána jako nemoc. Dušnost, alergie, neurologické potíže, úzkosti, deprese, fobické stavy, panické ataky. Já nevím, co všechno. Mohl bych pokračovat do aleluja. A všechno to souvisí s tím, že tělo nějakým způsobem na buněčné úrovni postupně ztrácí energii někde, kde by ji mělo mít a mělo by ty buňky vyživovat a ty by měly funkčně fungovat. Což se neděje, protože se k sobě chovám nějakým způsobem, který je odlišný od toho homeostatického rovnovážného. Jednoduše chceš něco, co to tělo nemá. Chceš to dlouhodobě, a proto to tělo bere na dluh a ty ho postupně dostáváš do těch rámců, které jsou úplně mimo jakoukoliv akceptaci. A v tomto duchu ten dechový vzor, ta kontrolní pauza, což je jinými slovy tolerance na navyšující se CO₂. Jinými slovy, tebe by v těle mělo zajímat nikoliv O₂, ale CO₂. Což je právě ten plyn, který zařizuje v krvi to, že při určité úrovni CO₂ se kyslík v tom tlaku, v tom přetlaku sníží. Ta afinita, přilnavost mezi hemoglobinem a kyslíkem se uvolní. Molekula kyslíku se může z hemoglobinu uvolnit ven z krve. Dostane se do buněk. V buňkách vznikne buněčné dýchání o čtyřech fázích. Díky CO₂ a určité úrovni jeho tlaku v krvi se kyslík může dostat z bodu A do bodu B. Jinými slovy: Kyslík je zboží. Je to zboží.

Helena Neumannová: A k tomu se dostanu dechovým cvičením.

Rostislav Václavek: A k tomu se dostaneš hlavně změnou chování k sobě v principu 24/7. To znamená, je to věc, kdy zase mysl řekne: No, tak já na to nemám čas na nějaké dechové techniky a takové capiny. Já mám děcka. Mám barák. Mám auto. Musím se postarat, a takové blbosti, to až budu v důchodu. Takže celý ten princip, jak to máme postaveno, je, aby si ten člověk přišel na to, že žádný další čas nepotřebuje. Že ty všechny věci, které dělá, to bude dělat klidně dál. Akorát že to bude dělat prostě jinak. Udělá jinak chůzi. Udělá jinak pohyb. Udělá jinak řeč. á jinak spánek. Ale bude dělat pořád, prostě. Ty věci se nemění. Ony se akorát zfunkční.

Martina: Vrátím se teď k tomu, jakým způsobem bychom mohli postupovat. Těch rad je nesmírně mnoho. Jsou to nejrůznější spisovatelé, myslitelé, filozofové, náboženští vůdci, koučové, kteří radí, píší. Vy jste říkal, že první cesta, kterou by měl člověk asi následovat, je jednoduchost. Problém je, že pro mnohé se novým náboženstvím stalo, že všechny tyto nauky studují, a ztrácejí se v tom – a myslím si, že to je velký problém současné doby. Slyšela jsem velmi často: „Vždyť já čtu. Vždyť chodím na kurzy seberůstu.“ Jakým způsobem postupovat? Protože když říkáte: „Chci pracovat na transformaci pro všechny“ – tak přesto všechno tady musí být nějaké transformační body, záchyty.

Maroš Vago: Transformační body jsou přesně v tom, co se děje. My se musíme naučit číst realitu – to je to, v čem jsme slabí – neumíme číst to, co se momentálně děje. Právě to, co jste teď vyslovila – že lidé čtou, studují, chtějí znát, dělají maximum, a přesto se necítí lepší a nenacházejí řešení – tak to je kvůli tomu, že už v tom, že se lidé snaží, na něčem pracují – je logika, a je to je cesta mysli, ale není to cesta duše. Neboli my jsme se upnuli na mysl, a od mysli chceme, aby nastudovala a zařídila.

Martina: Mysl, potažmo rozum.

Maroš Vago: Mysl, potažmo rozum, který – znovu opakuji – je nejdokonalejší nástroj, který v sobě nosíme, mysl je zázračná. Já mám neuvěřitelnou úctu k tomuto nástroji, kterému říkám, že je to software. Ale tento software nemá kapacitu na to, aby nám bylo dobře, aby nám zabezpečil, aby se nám žilo dobře, abychom žili kvalitní život. Takže to je přesně to, co se děje západní kultuře – příliš se snaží. Tam je celý problém.

Martina: A druhá věc ještě je, že jdeme pořád od zdi ke zdi, protože když jste řekl „rozum“, tak jsme udělali to, že jsme rozum začali pomlouvat, začali jsme si ho vlastně spojovat s nelítostností, s vypočítavým chováním bez srdce, uvolněný prostor jsme vyplnili emocemi a pocity, a začali jsme se rozhodovat jenom na základě dojmů. Ale co s tím? Protože, mimo jiné, se z tohoto rozhodování stala ideologie, a stal se z toho mocenský nástroj.

Maroš Vago: Takže nové náboženství, nebo náboženství má přesně ty kroky, které jste nyní pojmenovala. Za prvé je důležité, abychom si uvědomili, že jsme přesně v novém ideologickém názoru, který se nás opět snaží pouze naučit, abychom tento proces zjednodušili a naučili se rozhodovat sami za sebe. Výsledkem šamanské kultury je, že člověk se má stát šamanem sám pro sebe. To je ta cesta. Být šamanem znamená, že to je určitý druh daru, nebo vyvolení, že mohu být šamanem sám pro sebe, a zároveň být šamanem i pro druhé. Ale všichni ostatní lidé mohou být v první řadě šamany sami pro sebe. A na toto zapomínáme, na samoléčebný proces, na to, že se potřebujeme stát šamany sami pro sebe.

Takže tady je odpověď na to, kam nás to celé tahá, tedy že se neustále snažíme nacházet nějakou ideologii, neustále se snažíme najít nějaký proces, který by nám pomohl, ale vůbec se nám nechce stát se šamany sami pro sebe, že bychom si začali trochu víc důvěřovat. A tato důvěra je jen proces, který se okolo nás děje. My se stále napojujeme na ideologii, která je v této chvíli obrovské studium, tady nastudovat si věci, jak jsou, jak proces funguje, a jak být co nejmoudřejší, jak se sebe chrlit všechny typy moudrosti. Takže za mě je to nová ideologie, která je škodlivá v tom, že je založena na inteligenci, na IQ, na rozumový, inteligenční kvocient, který je nástrojem mysli, ale není nástrojem života. My jsme zapomněli, že inteligence se nedá používat na to, abych měl kvalitní život. Tato inteligence je na to, abych byl odborník v nějaké oblasti, abych něco dokázal technologicky vyrobit, abych přišel na různé nápady, abych uměl přinést evoluci i tímto způsobem. Ale tato inteligence není na to, abych byl dobrý člověk, nebo abych žil kvalitní život – inteligence jde v tomto procesu bokem. Tam musíme přeladit na „selský rozum“, na intuici, a řídit se tím. Takže výsledkem je – používat všechno.

Prázdným prostorem mysli procházejí myšlenky, pocity, emoce, a záleží na nás, zda je budeme, nebo nebudeme následovat. Můžeme je také poslat dál.

Martina: Ve filmu Poslední samuraj říká trenér Toma Cruise: „Prázdná mysl“. Prázdná mysl, myslím, existovat nemůže, vždy ji musíme něčím naplnit. Říkám to správně, nebo může být prázdná mysl?

Maroš Vago: Může být prázdná.

Martina: Opravdu?

Maroš Vago: Ano. Může být prázdná, a to se děje v meditačním procesu, nebo když ji dokážeme umlčet.

Martina: Ale vždycky záleží spíš na tom, čím ji naplníme. Ale že by byla prázdná…? Myslet na nic? To považuji za pověru.

Maroš Vago: Ano, můžeme to vzít tak, že tento proces, nebo prostor, je neustále konfrontován s nějakým tokem pocitů, emocí, protože se říká, že pocity jsou z nebe, a emoce jsou od ďábla. Zase tady máme nebe a peklo, které jsou v duálním procesu, v duálním životě. My žijeme duální život. Takže proto se tam objevuje dobro i zlo, a myšlenky tímto prostorem procházejí. A tento prostor je prázdný, a procházejí jím různé myšlenky. Nazveme to tak, aby to bylo jednodušší na pochopení, že tam přijde myšlenka, něco nám poví, a my si můžeme vybrat, zda ji budeme následovat, nebo ji nebudeme následovat, a můžeme ji také poslat dál. Takže tento prostor je neustále křižovatkou myšlenek, emocí a pocitů. Takže z tohoto pohledu, jak to vysvětlujete, je pravda, že tento prostor se dá vypnout, může být prázdný, a to je doopravdy velice silná vnitřní práce, ale není to cílem člověka, není to naším cílem.

Martina: Cílem je naplnit mysl dobrými myšlenkami?

Maroš Vago: Můžeme to tak klidně říct. Ale cílem je, nejvyšším cílem je si uvědomovat, že myšlenky procházejí, protože udržovat jen pozitivní myšlenky je také náročná práce. A i to je trošku jakási ideologie, která…

Martina: „Mysli pozitivně!“ – to je strašná věta.

Maroš Vago: Přesně tak, to je věta k nasrání. A v této době už úplně. Takže nejsem zastáncem toho, aby lidé vysloveně makali na tom, aby měli pouze pozitivní myšlenky, protože tam jde velké množství energie, a člověk pak přijde do situace, kdy se mu to nepodaří, padne do frustrace a zavrhuje celý proces, takže je v ještě horším stavu, než byl před tím.

Už nepotřebujeme víc vědět, víc se učit, ale potřebujeme věci pouštět, zjednodušovat, a naučené začít využívat. Už není prostor na další edukaci, protože ta nám škodí.

Martina: A pokud bych toto naše setkání měla dát ku prospěchu posluchačům, k tomu, aby se v mnohých věcech, o kterých vy, nebo my hovoříme, poznali, tak si uvědomuji, že mnoho lidí se vlastně bojí zůstat sami se sebou právě kvůli svým myšlenkám. Mnoho východních mistrů se přiklánělo k tomu, a varovně říkali: „Přílišná zaujatost sebou samými způsobuje, že se nám z nás samých udělá špatně.“ My v současnosti už řešíme a prožíváme jenom sebe, a všechno cedíme přes své vlastní prožitky. A oni pokračují: „Od rána do večera mluvíme sami se sebou“ – to vidíme i na ulicích – „neustále v nás běží vnitřní monolog“ – to je ta smyčka, která je děsivá. „Velmi často tento vnitřní rozhovor probíhá ve formě námitek a kázání vůči lidem, ve formě vnitřních obviňování někoho jiného, jak se chová, co dělá, a my tomu říkáme myšlení.“

Maroš Vago: A ještě tomu říkáme, že to je evoluce a že jsme velmi daleko. Já tomu říkám, že jsme tak daleko, že musíme tyto procesy opustit, protože našim cílem je, aby se toto celé – co jste teď popisovala – nedělo. My už toho víme tolik, ale stále si myslíme, že potřebujeme vědět víc, takže to je proces, který nás vlastně zabíjí. My už nepotřebujeme vědět víc, my se nepotřebujeme učit víc, my potřebujeme věci pouštět, zjednodušovat, a to naučené začít využívat. Ale už není prostor na další edukaci, protože ta nám škodí. Toto je to základní.

Martina: Proto říkáte, že meditace není přidávání věcí, ale ubírání?

Maroš Vago: Ano. Meditace je pro mě nástroj, jak se naučit být v tichu. Ale není to nástroj, který ze mě dělá lepšího, nebo kvalitnějšího člověka, než jsou druzí, ale spíše tam vzniká tenká hranice mezi frustrací a kvalitním životem. Protože si zaprvé myslím, že západní kultura pobírá meditaci velmi těžko, chápe ji velice složitě, a začíná to být přínosem jen tehdy, když začneme meditaci používat v průběhu celého dne, takže meditujeme celý den, ale vykonáváme zároveň všechny činnosti. Takže je to i plusem, i mínusem. Proto jsem se znovu ptal, a je to otevřená otázka, a je potřeba to správně pochopit, protože meditace může být velkým přínosem a může být i velkým škůdcem.

Martina: Opět, jak člověk zjistí, že je mu meditace přínosem? Protože je velmi častou věcí, že člověk slyší: „Musíš meditovat. O tom musíš meditovat.“ Ale vím, že se toho lidé bojí, protože každému létají do hlavy myšlenky, a čím více se soustředí na to, aby tyto myšlenky byly ušlechtilé, tím jsou horší, tím víc člověka děsí, tím víc otrávenější a znechucenější je sám ze sebe, a tím víc je pak unaven, a už se mu nechce pokračovat. Takže jak zjistíme, že je meditace dobrá, a jak se vůbec dopracovat k tomu, aby měla smysl?

Maroš Vago: Meditace je dobrá tehdy, když má člověk problém zůstat v tichu a poslouchat, co se děje, jaké myšlenky mu tam běhají. Našim cílem vůbec není ovládat myšlenky, aby byly pozitivní, negativní. Ony se stanou pozitivními, když člověk pracuje, a mentálně sílí, pak se myšlenky stanou přirozeně pozitivními. Neboli my na to nemusíme tlačit. Meditace je lék, je to nástroj, který východní kultury používala na léčení. Ale nesmí to být nástroj, který využíváme způsobem: „Teď musím jít na hodinu meditovat!“ – a potom jde dělat všechny blbosti, které dělá v průběhu dne, a bude to mít omluvené.

Meditace a život mají být propojeny

Martina: Takže do meditace se nechodí jako na šichtu?

Maroš Vago: Ano. Za prvé se tam nechodí jako na šichtu. Za druhé se tam nechodí pro různé vize a pohledy do budoucnosti a do minulosti. Typickou otázkou je: „Co si viděl v meditaci?“ Na to meditace neslouží. Na to jsou lidé, kteří na to mají dar a kteří jsou schopni v meditaci – což jsem měl možnost sledovat a vidět v šamanské kultuře – se napojit na své vyšší já, a přes ně čistěji vnímat určité procesy, protože se dostanou do ticha. Ale běžný člověk má používat meditaci na to, aby zklidnil svou mysl, aby se naučil svou mysl uklidnit, a tento proces může doopravdy nastat. Cílem je natrénovat to tak, bych byl schopen využít každou volnou chvíli na meditační proces. To znamená: Čekám v autě na červené, jedu výtahem, prostě mám během dne určité prostoje, kdy na něco čekám, tak odložím telefon – protože to je jedna, dvě minuty, jsou to krátké úseky – a učím se v těchto krátkých úsecích navnímat, jak se zrovna cítím. To je celé. To je nejvzácnější pohled na meditaci.

Martina: To znamená, že by neměla být meditace, a pak život.

Maroš Vago: Ano, nemělo by to být rozdělené, ale mělo by to být propojené.

Martina: Měl by člověk chtít hledat jiného člověka, který ho v meditaci povede, který ho naučí? Protože pravdou je, že člověk se asi může dostat do ošklivých zákoutí své vlastní mysli, a neví, jak to zpracovávat.

Maroš Vago: Ano, určitě. Jako u všeho je vždy dobré vyhledat odborníka, někoho, kdo tomu rozumí, a to hlavně z toho důvodu, aby člověku vysvětlil, na co meditace je. To vnímám jako nejpotřebnější, aby odborník vysvětlil, na co meditace je, a pak následně různé postupy a metody, jak se to dá dělat nejrychleji, na co to má sloužit, a kdy se dá tento nástroj využívat. Je to léčebný nástroj, ale je třeba ho umět používat jako každý lék. My musíme vědět, jaká jsou pozitiva a negativa, jak se to dávkuje, jak se to má používat, a kdy to mám používat. Takže na toto určitě odborníka. Ale nejvíce na to, aby bylo správně pochopeno, na co meditace je, a hlavně, na co se to má používat.

V hlavě nám stále komentuje a hodnotí hlas: „Ten mi ublížil. Proč to udělal? Mám hlad. Musím na nákup.“ Je to neustálý kompulzivní kolotoč myšlení, kterým se nemusíme řídit.

Martina: Opět bych připomněla vaše slova: „My si myslíme, že my jsme tím hlasem v naší hlavě, a to je ten problém, kde vznikají psychické nemoci.“ Jak porozumět správně tomu, že to, co nám stále vrčí v hlavě – ten vnitřní monolog, to, jak se naštveme na sebe, na někoho, že jdeme na schůzku, a přeříkáme si: „On mi určitě řekne tohle, a já mu pak řeknu tohle…“ (To určitě znají úplně všichni, proto to chci tak přiblížit) – jak pochopit, že to nejsme my, že se tím vlastně nejsme povinni zabývat? Nebo se máme smířit s tím, že jsme všichni schizofrenici?

Maroš Vago: To poslední zní jako nejlogičtější a nejefektivnější věc. Ale vysvětlím: Když to člověk vezme takovýmto způsobem, že vlastně celé lidstvo trpí určitým typem schizofrenie, tak máme vyhráno. Protože my si všichni myslíme, jak jsme super, jak jsme ve výborném mentálním stavu, a ve výborné kondici, a kdybychom si připustili, že v každém z nás probíhá tento schizofrenický proces, tak já říkám, že máme vyhráno. Protože bychom byli schopni přijmout, že nám v hlavě něco neustále komentuje a hodnotí procesy v průběhu dne, neustále je tam hodnotící proces. A i když nemusí být přímo hodnotící, tak prostě v hlavě neustále mluví nějaký hlas typu: „Teď bych měl dělat to. Tamten mi ublížil. Proč to udělal? Proč se toto děje? Proč bych teď musel. Mám hlad. Měl bych jít na nákup.“ Je to neustále se točící kompulzivní proces myšlení, který nám přerostl přes hlavu. To je to, co se stalo lidstvu.

Martina: A co to ale je? Mám v hlavě nějakého vetřelce, který mi našeptává?

Maroš Vago: Ne, je to normální vedlejší účinek myslícího procesu. Naší úlohou je mít mysl pod kontrolou ve stylu, že nacítím nějaký pocit, že teď bych měl jít něco udělat, a měl bych zadat mysli příkaz k tomu, aby to zrealizovala: „Zabezpeč to!“ Mysl funguje tak, že my jsme zadavateli objednávky, a mysl má tento proces doručit. Ale stalo se to, že se mysl stala naším pánem, a říká nám, co máme dělat, a tento proces hodnotí. Tedy stalo se něco, čemu říkám „mentální konstrukt“. Ego se s námi přirozeně vyvíjí během života. Ego ještě není proces, který všichni nazývají postrachem. Postrach je až mentální konstrukt, který se vytvoří po, nebo vedle ega. Ego je v podstatě, podle šamanské kultury, něco, co nám zabezpečuje ochranu vědomí, je to ochrana vyššího já, a zabezpečuje, abychom tady mohli fungovat, a mohli jsme dosahovat nějakých procesů, abychom měli drive, abychom měli motivaci.

Martina: Aby individuum přežilo?

Maroš Vago: Přesně tak. Aby individuum přežilo. Takže jak to může být něco, co je naší zkázou? Zkázou je pouze to, že se u ega vytvořily určité mentální konstrukty, které si zabezpečují svou pozornost. A většinou vzniknou v dětském věku, do devíti let. Tento mentální konstrukt je jednoduše manipulační proces: Vyjde nám nějaký trik vůči našim rodičům, nějaký požadavek, a tento proces ví, že nám to rodiče doručí – a z toho vzniká mentální konstrukt, vlastně manipulační nástroj, který manipuluje okolí na dosahování určitých procesů, které potřebujeme.

A co se potom brzy stane? Tento mentální konstrukt začne útočit na nás. A to je ten hlas v hlavě, to jsou procesy, které hodnotí, které říkají: „Tento člověk je dobrý. Tento není dobrý člověk. Tento je takový. Tento je onaký.“ Takže to je ten problém, který se nám stal, a naším jediným úkolem je pouze rozpoznat, že se tam děje. Protože když ho v sobě uvidíme, nebo když jsme schopni se na sebe nacítit, a uvidět, že tento hlas si tam říká věci, které se nám vůbec nelíbí, tak tento hlas oslabujeme. Šaman řekne, že jsme do sebe pustili světlo, a přesvětlili jsme celý proces tmy.

Martina: My vlastně můžeme ego vyšachovat tím, že ho opravdu poznáme, a řekneme mu: „Vím o tobě. Vím, že to, co jsi mi teď podsunul, že jsem předobrý…“

Maroš Vago: Přesně tak to je. Je to jednoduché. Častokrát se to děje takto: Jako dítě jsem fyzicky vykřikl: „Co prosím?“ Protože já jsem slyšel v hlavě, že mi tam něco říkalo nějakou věc, která se mnou absolutně nesouzněla. Věděl jsem, že to nejsem já, že to nemůže být normální, protože mi nebylo příjemné, co mi tento hlas říkal, a věděl jsem, že bych to, co mi ten hlas říkal, nikdy neudělal. Takže jsem si tento proces uvědomil. A je úplně jedno, odkud tento hlas přichází, protože když si položíme otázku, odkud tento hlas přichází, tak se zapleteme do velmi komplikovaného procesu. Takže: Vykašleme se na to, odkud přichází. Naší úlohou je se tím neřídit. Odhalit to, a neřídit se tím. Nemusíme tomu rozumět.

Maminka se mě na to ptala. Mám velice chápající rodiče, a máma měla okamžitě plnou pozornost k tomu, co se děje, takže tento proces nezrušila, neřekla mi, že si vymýšlím, ale byla soustředěná na to, co se mi tam děje. A já jsem jí popsal situaci, a ona mi potvrdila, že ano, že je to možné.

Martina: Zjednodušíme to na to, že jsme parta schizofreniků, která by se měla snažit být zticha.

Maroš Vago: Bingo. Jen si to tak udělejme, a bude nám okamžitě lépe. Je to velice jednoduché.

Pokud člověk pozná sám sebe, tak když mu někdo řekne jakoukoliv kritiku, pravdu, nebo lež, tak je schopen rozeznat, co s ním rezonuje, a co ne, zesílí, a není manipulovatelný

Martina: V každém případě se určitě dá zdravý vztah k sobě samotnému popsat tak, že je to pravdivé poznání sebe sama, a přijetí sebe sama. Ale přesto všechno, co jsem teď řekla – já to dokážu umyslet, a posluchači určitě také – je zádrhel ohledně „pravdivého poznání sebe sama“, ve slově „pravdivé“, protože my máme pocit, že se poznáváme tak, že jsme báječní, a okolí nedoceňuje, jak ušlechtilí jsme. A přijetí sebe sama? Tak co se dá dělat. Musíme se podívat pravdě do očí, jakkoli je příjemná. A v tu chvíli žijeme v obrovské lži, lžeme sami sobě, takže posilujeme ego, posilujeme myšlenky, které odsuzují naše okolí. Jak z této sansáry ven? Protože dobře, můžu si říct, že je to částečně ego, částečně je to poznání, částečně schizofrenické hlasy, které přichází bůhví odkud. Ale jak s tím naložit? Protože pokud člověk chce pravdivě poznat sám sebe, tak je to dlouhý a bolavý proces ve světle, o kterém jsme se bavili v prvním díle, a to, co se dozvíme, je většinou drsné, takže to mnozí odvrhnou. Co s tím?

Maroš Vago: Drsné to je pouze právě pro formu toho mentálního konstruktu. Pro nás, jako takové, když už se člověk nacítí sám na sebe jako bytost, tak tam není mnoho prostoru na nějakou drsnost, protože je opravdu viditelné – když člověk udělá v tomto směru trochu více, že i když kdokoliv řekne jakoukoliv kritiku, nebo jakoukoliv pravdu, nebo lež – že jste schopni rozeznat, co s vámi nyní rezonuje, a co nerezonuje. Neboli stáváte se nemanipulovatelnými. Právě v tom roste vaše síla.

Na otázku, co s tím, odpovídám, že se tady určitě děje – a řeknu to za sebe jako můj názor – velmi silný proces, že na to přijdeme po dobrém, nebo po zlém, protože je vidět, že tam jako lidstvo směřujeme. My tento proces určitě pochopíme. A myslím, že se to bude muset udát v tomto století, protože to je století mentální síly. Tak to nazývá i šaman, a je to i velmi silně cítit, protože my, jako lidstvo, v tomto směru pracujeme velice málo. Takže vím, že životní situace, a to, co se tady momentálně odehrává, je jakoby nátlak.

Máme tady různé situace. Za hranicemi máme válku, tam se zase děje nějaká věc, a tam zase jiná věc. A už jenom tyto procesy, které se tady dějí, nás momentálně tlačí do toho, abychom zvýšili svou mentální sílu. Takže se to stane po dobrém, anebo po zlém. Momentálně jsou lidé, které tento život už tlačí do kouta tak, že nemají jinou možnost. Často říkám, že ti jsou nejlepším vzorkem, protože už doopravdy chápou velice rychle, a musí pochopit. To jsou lidé, kteří jsou za pět dvanáct. Nebo jsou tady lidé, kteří ještě mají trošku čas, a myslí si, že se tento proces dá obejít, nebo oklamat, nebo že se nemusí zabývat mentálním zdravím, nebo mentální silou, protože mají pocit, že je ještě mysl dokáže odvést, že se ještě dokážou o mysl opřít. Ale tyto situace se budou hrotit na takovou úroveň, že budeme muset přeladit z myslící části na duševní část. A to je právě to. Například tady máme výzvy v podobě AI technologie, a dalších takovýchto nátlaků na lidstvo, na lidskou společnost. To jsou znaky, že se budeme muset posunout na vyšší level, ať chceme, nebo nechceme.

Martina: Takže podle vás, Maroši, to nemůže dopadnout jinak, než dobře?

Maroš Vago: Přesně tak.

Martina: Pro všechny?

Maroš Vago: Pro všechny. A je to…

Martina: A co biblické dělení na beránky a kozly, a apokalypsa, a tyto vzkazy, které k nám přicházejí právě z těch dvou tisíciletí?

Maroš Vago: Tyto vzkazy jsou reálné, jsou doopravdy reálné. Je to možná forma, jakou se lidstvo bude ubírat. A je pravda, že tímto mentálním vývojem nemusíme projít všichni – je to v podstatě individuální proces. A to znamená, že neříkám, že to zvládne celé lidstvo. Ale ze šamanského pohledu je každá cesta správná, protože i kdyby to někdo nezvládl, tak o duši bude doopravdy vždy dobře postaráno, duše se sama o sebe vždy dobře postará. Takže tady máme proces výběru: Buď je tady někdo, kdo chce tento transformační proces zvládnout, a chce být silnější osobností. Nebo má možnost kdykoliv odejít. A teď to říkám velice přísně, protože, jak jsme si říkali, světlo je přísné, a je možné, že úmrtí bude daleko víc, než zažíváme nyní. A to z jednoduchého důvodu – a teď je to šamanské vyjádření – že duše se rozhodla nepokračovat tím způsobem, aby se víc dotýkala vědomí. Duše má možnost kdykoliv tento proces opustit.

Ale toto už je velké téma. Mohli bychom se o tom bavit, já jsem tím vším prošel, co se vlastně potom děje s duší, a co se děje po smrti. Osobně jsem měl možnost být součástí těchto ceremonií a procesů na vlastní kůži. A z tohoto pohledu, a z hlediska této otázky, zda je to tak optimistické, zda všichni zvládnou tento mentální proces, tak si nemyslím, že všichni, ale lidstvo jako takové tohoto levelu dosáhne.

Duše je krásná v tom, že má svůj časovač, svůj vlastní vývoj

Martina: Ale v současném stavu mají k tomu potenciál všichni, kdyby chtěli.

Maroš Vago: Ano, úplně všichni. Ale toto je na tom to férové, že tato možnost je úplně pro všechny. Právě proto jsem i já přešel do té role, že začínám kolektivně pracovat, protože tam už není prostor na individuální práci, protože my všichni máme v sobě stejnou technologii, stejný potenciál a stejné možnosti, takže všichni mají možnost zvládnout tento evoluční krok. Kdo se rozhodne, že ne, tak všechno v pořádku, žádná chyba se nestala, zvládne to někdy jindy, a v jiném procesu. Ale všichni z té polohy, ve které nyní jsme, máme stejnou startovní plochu.

Martina: A přesto si myslím, že po všem, o čem jsme se bavili, teď mnozí zaskučí: „Ale jak? Já chci. Ale jak? Chtít, a jít po této cestě, vědět, kde tato cesta je, a jít po ní – to je rozdíl.“ Takže přes to všechno mnozí pořád říkají: „Ale já nevím. Já se snažím.“ Moje paní profesorka zpěvu mi vždycky říkala: „Snaha nezní.“

Maroš Vago: Ano, a tím je všechno řečeno.

Martina: Snažit se nestačí. A přesto upřímné snaze, i odhodlání rozumím. Ale přesto, navzdory tomu, co říkáte, mnozí jiní říkají: „Nevím kudy kam.“

Maroš Vago: Na toto je také velmi normální, logická odpověď: Když se ještě někdo touto cestou nedá, tak to znamená, že pro tohoto člověka ještě nepřišel vhodný čas. Protože duše je krásná v tom, že má svůj časovač, v angličtině takzvaný „timing“, má svůj vlastní vývoj. A když to jednomu jedinci jde lépe, tak to neznamená, že ten druhý z toho musí být v panice. Duše má skutečně svůj osudový a evoluční vývoj, na kolektivní úrovni, ale i na jednotlivé. To znamená, že když se teď někdo příliš snaží, a nejde mu to, tak je to znak toho, že se má přestat snažit, a má trošku zvolnit, a pustit život, a má se věnovat pouze tomu, co se děje v přítomnosti. A jak se to děje. Měl by se trošku napojit na život, na přímé dění v životě. Není účelem se tak velmi snažit.

Protože z mého pohledu tady jsou tři kategorie. Jsou tady lidé, kteří už jsou za pět minut dvanáct, a jejich život je do té pozice tlačí. Oni skutečně brzy pochopí, protože nejlépe se chápe na životních událostech. Každý už zažil proces, když mu někdo odešel, když mu někdo zemřel, když se stala nějaká nehoda – to jsou doteky s vědomím, to je ten proces, kdy to už život, duše zařídí. Takže to je jedna skupina lidí, že se to udělá samo, protože tito lidé jsou v takovém stádiu, že tento proces zažijí. Potom je druhá skupina lidí, kteří chápou, co mají dělat skrze slova. To znamená, že na to nemohou tlačit, připojují se, trénují všímavost a dvaceti čtyř hodinovou meditaci, jak jsem říkal. Trénují tento proces, a co nejvíce se intuitivně snaží tyto procesy najímávat. Intuice znamená pocit, jaký mám v této situaci, a jaký mám v jiné. Je to pocit. Říkali jsme si, že emoce je od ďábla, to jsou myšlenky, procesy, a takové věci – to je chaos. Ale pocity nejčastěji vycházejí ze třetí čakry, ze soláru. Tam častokrát zažíváme: Jaký mám z toho pocit. Bolí mě břicho? Nebolí mě břicho? Co tam zažívám? Tedy tyto pocity jsou reálné. Tuto druhou skupinu lidí můžeme pojmenovat tak, že už mají přesah, že začínají chápat, že to nepůjde přes snahu a přes tlak, a že se snaží uvolňovat do života, do životních situací, protože jediné, čemu se dá věřit, je přítomný okamžik. Pro vás se děje jiný přítomný okamžik než pro mě. Teď, v této chvíli, ho máme společný, ale za chvíli se oddělíme a půjdeme každý se svým. A vy musíte důvěřovat tomu, co se děje okolo vás, a mít na plně soustředění, a vidět tam znaky toho, co se vám snaží život říci. A já to samé. Každý člověk se má toto naučit.

A potom je tam třetí skupina lidí, která se příliš snaží, a jejichž čas ještě nedozrál. Oni jsou ještě příliš silně v myslícím procesu. A v té chvíli není třeba dělat paniku, je to v pořádku, za rok na tom budou jinak, za dva roky jinak. Takže není potřeba dělat paniku, a není třeba se v tom porovnávat. Zde už neplatí procesy, které platí v hlavě, že si tady budeme konkurovat a že budeme dohánět jeden druhého. Každý má svůj vývoj. Takže odpověď pro ty, kteří se snaží, a nejde jim to: Nic se neděje. Je třeba na to na chvíli zapomenout, dělat to, co člověka baví, uklidnit se, a ono to přijde. Ten proces přijde, protože vidím, že se to děje evolučně. Dříve, nebo později, ať chceme, nebo nechceme, odehraje se to.

Martina: Maroši, v úvodu jsem zmínila, že jste měl do těch třiceti život jasně nalinkovaný, nalinkovanou cestu životem. Řekněte mi: Proč jste přehodil výhybku? Co se stalo?

Maroš Vago: Je to velice zajímavé, když to člověk na sebe slyší, takovýto souhrn toho, co se dělo. Byl jsem účastníkem, a velice mě těší, že to bylo celkem jako jakýsi přímý přenos, a říkám, že to byl přímý přenos proto, že se ty věci prostě dějí. To nebyla věc, že bych si ji plánoval, že ve třiceti změním kompletně život, a odejdu z toho, co jsem do té doby vybudoval, ale nějak se to událo, a přišel moment, kdy to bylo jednoduché: Jednoho rána jsem se vzbudil, a hned jsem věděl, že jdu udělat změnu. Nevěděl jsem, jak to udělat, a jak se to má dělat, ale cítil jsem v sobě, že přijde ta změna.

Když někdo dělá zaměstnání takového typu, jakým je osobní ochránce, nebo podobný typ – hasič, záchranář, nebo něco takového, tak je to většinou životní poslání, dotyčný člověk to tak vnitřně cítí, a následuje to. Já jsem si myslel, že to bude něco podobného i pro mě, protože se to s tím úřadem na ochranu veřejných činitelů stalo velice spontánně, přirozeně. A já jsem se následně vzbudil a uvědomil si, že toto nebude moje cesta a že mám poslední šanci na vystoupení z toho procesu. Tedy buď to budu dělat celý život, a už potom nebudou změny vhodné, nebo udělám změnu právě teď. A toto nešlo z hlavy, ale toto rozhodnutí šlo ze srdce, jak se říká, takže jsem to vnímal tak, že nemám možnost do toho zasahovat. Zní to velice zajímavě, a místy i směšně, ale neměl jsem absolutně možnost do toho zasahovat.

Martina: Já myslím, že i v tomto případě jste se připravoval, něco ve vás se připravovalo, a pak jednoho rána tento dlouhý proces, který si mnohdy člověk ne úplně uvědomuje, vyvrcholí. Ale přesto všechno – osobní strážce – všichni si představujeme, jak vám do ucha vede kroucená šňůra, máte černé vyboulené sako, a mnohým na pozadí ještě zpívá Whitney Houston. Proč psychologie? Proč právě tento obor?

Maroš Vago: S tou psychologií to bylo od mého dětství takové – ale to jsem si neuvědomoval na rozumové úrovni, nechodil jsem okolo a neříkal všem, že jednou budu psycholog. Ale byl jsem vnímavé dítě, a chápal jsem některé věci skoro přirozeně. Celkem dobře jsem se orientoval v lidech, a později jsem pochopil, že jsem celkem rozeznával duši, která je uvnitř lidí, protože jsem rozeznával jejich myšlenky, které mají, a procesy, které dělají na rozdíl od toho, že jinak dělají něco jiného. Takže už jako dítě jsem byl velmi vnímavý.

A potom mě osud zavál mužským směrem: Otec byl boxer a pravý muž. Byl to pravý chlap – jak ho nazývám. Takže jsem měl doma takovýto vzor, a byla to pro mě přirozená cesta. A právo bylo též následkem zaměstnání – člověk se musí umět orientovat, speciálně v trestním právu, když dělá takovéto zaměstnání. Ale k psychologii jsem měl velice blízko, protože můžeme říci, že to byl nějaký dar, který jsem v sobě pociťoval. Bylo to něco takovéhoto.

Parapsychosomatická psychologie se zabývá více duší, než myslí. Staré civilizace to nazývají „posvátná psychologie“. Je to řešení psychických problémů hlouběji, než na úrovni hlav.

Martina: Proč psychologie, a ne psychiatrie? Tento dar docela chápu, protože si myslím, že bodyguard musí být mnohem víc psycholog než mlátička – aspoň o tom mám takovou představu. Ale proč ne psychiatr? Člověk by čekal, že lékařské požehnání, a to, že pak můžete napsat recept na antidepresiva, vám dává lepší vědecké razítko.

Maroš Vago: Musím za tuto otázku fakt poděkovat – málokdy ji dostávám, a mám v tom velice jasno, proč to tak bylo. Někdy obecně mluvím, myslím, nebo mám pocit – když někdo věří v reinkarnační životy – že psychiatr jsem už byl, myslím, že i lékařem jsem byl. Nějakým způsobem v sobě cítím, že mám tuto zkušenost, nebo vím, o co tam jde, a co to znamená být psychiatrem, nebo lékařem. Vybral jsem si tento směr, tento život – kdybych to tak mohl říci – kvůli tomu, že mě ne úplně bavilo se rýpat s pacientem v bolestech a těžkostech. Teď mě baví ukazovat lidem, jaká je cesta k tomu, jak se mít dobře, jak být zdravý. Teď se mi líbí s nimi pracovat na úrovni psychologa, který ukazuje směr, jak se dá žít, aby se nemuseli stále zaobírat těžkostmi a přenášet to sebou, ale ukázat jim cestu, jak rychle jít odtud pryč. A právě psychiatrie častokrát bývá o tomto.

Ke mně na terapii chodí i psychiatři, a tam se mi to i ukazuje, že vidím, jak hluboko jdou s pacientem, jak se mu snaží pomoci, a jsou tak s nimi vtaženi dolů. Mluví se o tom, že tomu druhu těžší energie, která tam probíhá, se vyhnul sám Ježíš Kristus. Takže je lehce možné, i když je člověk jakkoliv silný, že ho to rychle stáhne dolů. Neustále tyto problémy řeším. Takže proto jsem si říkal, že je i jiná možnost, a lepší možnost. A proto jsem se dostal do šamanského kmene, kde jsem viděl, že se doopravdy dají věci léčit jiným způsobem – nemusí to být o předepisování antidepresiv a psychotik, ale dá se to už dělat i jinak. Takže proto moje cesta byla taková, že jsem věděl, že jako psycholog budu moci zachytit tyto případy dřív a že je budu moci obrátit dobrým směrem, aby tito lidé zachytili, jak z toho ven, a ne s nimi jít do jejich vnitřku.

Martina: Vám nestačilo studium psychologie na Slovensku, a rozhodl jste se jít pravděpodobně do kolébky civilizačních chorob, do Ameriky. Pomohlo to?

Maroš Vago: Tam ten proces je úplně jiný. Vždy mě fascinovala takzvaná parapsychosomatická psychologie, což je psychologie, která se zabývá více duší, než myslí. Staré civilizace to nazývají „posvátná psychologie“, protože psychologie byla na takovémto základě, byla takto udělaná. Staré civilizace – v tomto případě je můžeme nazvat i jako indiánský kmen – vždy vědí, že když je nějaký psychický problém, tak se děje hlouběji, než na úrovni hlavy. A psychologie mi dala odpověď na to, co se děje v hlavě, ale cítil jsem, že to je málo, protože věřím a vnímám, že ty problémy jsou hlubší. A tento šamanský kmen využívá starou posvátnou psychologii, která léčí duši, místo léčení hlavy.

Martina: Ale to už nejsme v Chicagu, ale v Cuzcu. Já jsem vás táhla do severní Ameriky, protože vy jste studoval nejprve v Chicagu, a tak mě zajímalo, že proč jste jel do kolébky psychiatrických diagnóz a civilizačních chorob, do Ameriky. Řekněte mi – samozřejmě přeháním – proč jste tam jel studovat? Stipendium? Zajímalo vás to? Chtěl jste do ciziny? Nebo jste tam něco konkrétního hledal?

Maroš Vago: Chicago bylo pro mě nejameričtější město, a stále je. Stále je to pro mě typická, klasická Amerika.

Martina: Prohibice, třicátá léta.

Maroš Vago: Ano, přesně. Chtěl jsem zažít pravou Ameriku, což Chicago je, a zároveň je to velmi umělecko-sportovně laděné město. To mi velmi vyhovovalo, a chtěl jsem vidět, jakým způsobem se psychologie vyučuje na jiných místech. Chtěl jsem vědět, jak se pojímá psychologie na tak kvalitních univerzitách, jaké v Americe jsou. Takže proto to byl pro mě zlom. Měl jsem takovouto možnost, tak jsem na chvilku, jen v rámci semestru, vycestoval, a chtěl jsem vědět, jakým způsobem se pojímá psychologie tam. Takže to byl jen pokus ve smyslu: Co mi to dá, a jaký je rozdíl.

Vědomí je něco daleko hlubšího než mysl. Přes mysl se realizuje vše, ale ta je navázána na hlubší, vnitřní vědomí, a každý problém, fyzický i mentální, pramení odtud.

Martina: A ještě jste rozhodně své vzdělávání nepovažoval za uzavřené. Já záměrně oddaluji cestu do Latinské Ameriky, aby si posluchači zvykli, že jste psycholog, zvykli si na myšlenku, proč jste začal studovat, než začnou vyhodnocovat a soudit, což je jedna z našich všudypřítomných vlastností. Proto se ještě pozdržím u psychologie jako takové, protože vy jste v jednom rozhovoru řekl, že vám psychologie dala odpovědi na to, jak funguje mozek, nikoliv však na to, jak funguje vědomí. Co si pod tím mohu představit?

Maroš Vago: Právě to, co jsem tady říkal – já jsem to trošku přeskočil – tam byl největší zlom. Chicago bylo ještě v rámci studia psychologie, která doopravdy rozebírá lidské chování a mysl, a zlom, který pro mě nastal, je právě v tom následujícím dostudovávacím programu ve starých civilizacích, nebo kulturách. Protože vědomí je něco daleko, daleko hlubšího, než mysl. Tím nechci říci, že bychom mohli mysl považovat za méněcennou. Mysl je úžasný nástroj, přes který realizujeme úplně všechno, ale je navázána na ještě hlubší věci, a to je vnitřní vědomí, které je velmi zajímavé, že když se něco děje – nějaký problém, ať už fyzický, nebo mentální – tak to vždy jde odtud. A věděl jsem, že my, Západ – často říkám „gringové“ – tomu rozumíme velice málo. Z pohledu starých civilizací jsme mláďata.

Martina: Právě jsem se chtěla zeptat, jak se vám s těmito myšlenkami proráží na kontinentu, který se brání vůbec uznat existenci duše a který třeba placebo efekt považuje za důkaz toho, že lék nefunguje, a nikoliv za to, že to je nejvědečtější důkaz vítězství ducha nad hmotou. To jsme zatím důsledně popřeli. Jak se vám funguje s pacienty, kteří potřebují opravit, prášek, a nechtějí přemýšlet nad tím, proč jsou v daném stavu, co se jim odehrává v hlavě, v mysli, a proč se cítí tak bídně?

Maroš Vago: Na tyto případy je lehké řešení. Mám kolegy, kteří dělají klasickou psychologii nebo klasickou psychiatrii, takže je to velmi férové, když se pacient rozhodne tímto způsobem, že poví, že je to pro něj ještě příliš hodně, příliš hluboko, a že by rád z toho ven našel ještě lehčí cestu, nebo že si to ještě musí osahat. Takže to je velice férový přístup, a mám velmi rád, když se někdo takto jasně vyjádří. Tito lidé sice mají častokrát pocit, že by se chtěli dozvědět víc a že by chtěli jít do hloubky, ale je tam častokrát zvědavost, a zvědavost je velmi málo na to, aby člověk pochopil, co se děje, a jak se děje. Když je někdo v takovýchto případech takto upřímný, tak je to úplně skvělé, protože – jak říkám – je to nejlepší cesta autenticity.

Martina: Aspoň je upřímný.

Maroš Vago: Ano, přesně, aspoň je upřímný. Takže v takovémto případě ho nasměruji na cestu, kterou potřebuje a kterou si potřebuje najít, a na člověka, který mu s tím pomůže.

Martina: Ale když bych se podívala na naši společnost jako na skupinu, řekněme na společnost, lidstvo, tak k jakému doktorovi pošlete nás všechny? Protože ve vašem postupu sleduji, že vám jde o něco víc. A to je vlastně otázka: Jedna věc je pomáhat jedincům, a druhá věc je pomáhat celku, a třetí věc je pomáhat nějaké transformaci. Za čím jdete?

Maroš Vago: Myslel jsem si, že je možné pomáhat individuálně, ale postupně docházím na to, že kolektivně je to daleko efektivnější práce. Takže je to asi rok zpět, kdy jsem si uvědomil, že tyto změny mohou přijít velmi rychle, a to podle toho, jak rychle začne člověk chápat, a co tam jde, co je duše – nebo to nazveme „vyšší já“. A tyto změny mohou přicházet o dost rychleji, než jsme zvyklí. A dokonce i medicína, i psychiatrie, si to začíná uvědomovat, a začíná spolupracovat. To jsou neuvěřitelné věci. Já jsem se vrátil z těchto všech mých pobytů v roce – byl jsem v roce 2012 přímo v šamanském kmeni, a potom ještě proběhlo cestování do Austrálie – a když jsem se vrátil…

Když jsem se vrátil z Peru a z Austrálie, tak jsem tady neměl chuť mluvit o duši, protože slovo „duše“ bylo něco tak ukrytého, že se toho lidé báli

Martina: Člověče, to měl být konec světa. Vy jste jel přímo do epicentra. Pardon.

Maroš Vago: Ano, tak se to říkalo. Ale samozřejmě šamanská kultura má velmi dobře tyto věci navnímány – jak a co se děje, a proč se to děje, jen my jsme si to vysvětlovali tak, že to má být nějaký konec světa. Ale měla to být zajímavá transformace v myslích, a v evoluci lidstva, což je úplně normální. Tato evoluce probíhá, transformační procesy probíhají. Tyto starší civilizace se prostě vyznají lépe – to je celé. My jsme zase šikovnější v technologických procesech, a oni jsou šikovnější v něčem takovémto, takže umí lépe číst procesy, které se na planetě dějí, a proč se dějí. Takže to je jejich výhoda. A v době, když jsem se vrátil, jsem neměl chuť někde mluvit o duši, protože slovo „duše“ bylo něco tak ukrytého, tak hluboko, že lidé – ne, že by to zpochybňovali, ale vysloveně se tohoto procesu báli: „Co to může být? Snad to není nějaká magie? Snad to není nějaké kouzlení, nebo podobné věci?“

Martina: Člověk je hned ztrácel s tím „zase jeden ezoterik“.

Maroš Vago: Tak, ano, přesně tak. O toto se jednalo. Skutečně jsem ani nemohl naplno dělat od začátku dělat to, co jsem vnímal. Takže jsem se opíral o psychologii, o kterou se opírám i dnes, protože je to fantastická věda, která dokáže velmi rychle, na základě určitých prvků, zhodnotit nějaký proces, a zorientovat se v pacientovi. A i pacient má možnost se zorientovat v sobě. Ale v tomto procesu jsem začal, ale vždy jsem to dělal trošku nestandardněji, než klasičtí psychologové, což většinou byli lidé, kteří tento obor studují proto, že to studovali jejich rodiče, a nastupují do těchto zaměstnání po nich, nebo tam mají i jiné zájmy. Ale nestává se velmi často, že se někdo ubírá úplně jinou cestou tak, jak jsem to udělal já, to byl můj případ, takže jsem neměl – musím říct – ani podporu, ani žádné pochopení.

Martina: V rodině?

Maroš Vago: V rodině perfektní, tam to bylo opačně, vždycky to bylo velmi férové, takže jsem si na štěstí vybral takovou rodinu, která splňovala všechny takovéto procesy, a byla velice tolerantní. Ale ze začátku pro to nebylo pochopení v pracovní oblasti. Bylo zvláštní v Evropě povídat o nějaké duši, o nějakých procesech, ale věděl jsem, že se tento proces bude stále více zlepšovat. To bylo vidět i z komunikace se šamany, kteří věděli, že západní kultura se bude muset o to začít zajímat. A to není o tom, že to bude nějaká móda, ale bude muset, protože tlak na mentální úroveň bude stále větší, takže se člověk bude muset zamýšlet, a psychologie jako taková nebude dostačující. Ani medicína, ani psychiatrie. Takže to bylo tak, že jsem si vysloveně počkal na svůj čas. Takže možná asi před čtyřmi, pěti lety už jsem mohl naplno začít realizovat parapsychosomatickou psychologii.

Martina: Ale dlouho jste musel poznatky, ke kterým jste došel v Peru, vůči okolí tutlat. Vy jste se do Peru vydal z vědeckého, profesionálního zájmu, nejel jste tam na nějakou turistiku, ale jel jste se do města Cuzco učit tamním metodám léčby s duševně nemocnými a drogově závislými. Jaká byla vaše očekávání – což je nejčastější chyba nás všech, že jedeme s očekáváním – a jaká byla realita?

Maroš Vago: Moc hezky se ptáte, protože toto byl největší šok. Já jsem tam jel s tím, že jsem si myslel, že jsem byl dobře připraven, že vím, do čeho jdu, protože jsem to měl navnímané, protože jsem se i jako dítě o tuto kulturu zajímal, a zajímal mě přesah, který tyto kultury mají. Ale ani ve snu mě nenapadlo, že se někdy k takovémuto studiu dostanu. Doopravdy jsem to neměl v hlavě nalinkované v hlavě, protože vidím, že lidé často mají život nalinkovaný, což myslím, že je chyba a že to více brzdí od dosažení vysněných cílů. Je lepší, když člověk jde po proudu a reaguje na to, co se děje v přítomném okamžiku, v přítomném životě, a na to responsivně odpovídá. Takže to je za mě cesta, která je lepší.

Takže jsem si myslel, že jsem dobře připraven fyzicky i mentálně, ale realita byla doopravdy jiná. Jediné, co jsem si uvědomoval, bylo, že nesmím hodnotit. Přesně, jak jste to řekla před chvílí, ale věděl jsem, že to bude problém, že to bude moje kotva, když začnu věci hodnotit. Věděl jsem, že je to úplně jiná kultura, přemýšlení je jiné. Navíc jsem velice málo rozuměl španělsky, a oni mluvili kečuánsky, což je indiánský jazyk, kterému jsem nerozuměl vůbec. Takže jsem se občas mohl spolehnout na angličtinu, když někdo, nějaký manažer v tamním léčebném centru mluvil anglicky, ale to bylo výjimečné.

Takže jsem věděl, že jdu do velmi zvláštní anomálie – tak bych to nazval – a ta mi umožňovala, že jsem přestal hodnotit. Musel jsem přestat, protože všechno bylo jiné, a všechno bylo divné. A celý tento proces probíhal ve 4 000 metrech nad mořem – samotné Cuzco je 3500 metrů nad mořem, a léčebné centrum bylo v Andách, ještě asi hodinu za městem Cuzco, takže jsem si musel zvykat na tu obrovskou nadmořskou výšku, a na tamní procesy. A samozřejmě tam nikdo není zvyklý komunikovat tak, jak jsme zvyklí my, takže vás nikdo neuvede, nikdo s vámi neproběhne nějaký proces. Oni vás nechají, abyste se adaptovali. A je vidět, jak mysl začne pracovat, a oni i toto všechno sledují – co všechno se bude dít.

Takže to byl pro mě poměrně veliký šok, nicméně že jsem přijel připraven, ale přijel jsem v pozici takového supervizora neboli asistenta. To znamená, že jsem tam nepřišel jako pacient, nebo člověk, který jde na ayahuasca cestu, ale byl jsem asistent, který má možnost se zorientovat, jak bude potřeba. Dohoda byla na dva, tři měsíce, jak tam maximálně dostávají asistenti, a tím pádem jsem byl vázán tímto časem. Neboli moje mysl mě začala strašit, že co teď, když se týden nic neděje, co teď, když se dva týdny nic neděje – což se doopravdy ani nedělo, fakt jsem si jen tak chodil a motal se, ani mě nepustili k žádnému léčebnému procesu. Takže tento proces byl šokující.

Šamani a léčitelé jsou vynikající odborníci, rozumí procesům, které se dějí v těle. Neumí to říci odborně medicínsky, ale mají to pod kontrolou, vědí, co dělají. My tady častokrát jen zkoušíme.

Martina: Odborný asistent. Jak můžete odborně asistovat něčemu, co se úplně vymyká jakémukoliv vašemu dosavadnímu vzdělání, zážitku a zkušenosti?

Maroš Vago: To byl také zkouška, test ohněm, protože oni rozuměli, že léčebné centrum nebylo složeno jen z léčitelů, šamanů, ale byli tam i místní lidé, kteří toto centrum založili. Byli to lidé, kteří tedy mluvili z části anglicky, a šlo o to, že předpokládali, že si vybírali asistenty, kteří byli psychologové, neboli věděli, že se nějakým způsobem orientují ve stavu mysli člověka. A proces byl takový, že pokud se daný člověk nenapojí na hlubší duševní proces, který se tam děje, tak alespoň zůstane jakýmsi uvítacím člověkem, který přicházející lidi připraví na ceremoniál, a na léčebný postup.

Martina: Takže kdybyste se neosvědčil, tak byste byl jakási andská hosteska.

Maroš Vago: Ano, přesně tak. Děkuji. Přesně tak to vypadalo. V podstatě tam nebyl prostor na omyl. Kdyby se cokoliv pokazilo, tak budu aspoň vítat lidi, a budu se snažit dělat nějakou psychologickou profilaci, a snažit se je uspokojit, a připravit na celý proces, protože tam byli i pacienti, kteří byli ve vážném stavu.

Martina: Vy jste se tam – protože jste se osvědčil – po nějaké době učil staré šamanské techniky, ke kterým jste byl přizván, a stal se z vás opravdu asistent, a ty vám přinesly nový pohled na ozdravné procesy v organismu, z hlediska psychosomatiky, synergické podpory vnitřních systémů a buněčné komunikace. Když jsem se to takto dočetla, nebo doslechla, tak jsem si říkala, že na laika to zní příliš odborně, a nevím, co vlastně vědí tamní šamani, nebo léčitelé, nebo jak to nazvat, o buněčné komunikaci a synergii.

Maroš Vago: V tomto našem odborném jazyce myslíme, nebo komunikujeme, tak z tohoto pohledu doopravdy vědí velice málo, protože oni to takhle neříkají. Oni mluví a vědí o samoléčebných procesech v těle. Ale samozřejmě jsou to i vynikající odborníci, což mě velmi překvapilo, protože rozumí procesům, které se v těle dějí. Neumí to třeba říci takhle lékařsky, nebo medicínsky, ale rozumí těmto procesům daleko víc. To se mi na tom líbilo, že o tom možná neumí takto mluvit, ale umí konat. A to pro mě bylo zajímavé. Viděl jsem, že každý jeden proces byl pod plnou kontrolou – v uvozovkách kontrolou – oni věděli, co dělají. A to je v naší kultuře málokdy vidět. Teď se omlouvám, když bych se někoho dotknul, ale častokrát tady zkoušíme, ale oni nezkouší. Oni vědí, co dělají.

A to bylo pro mě něco zajímavého, že bylo vidět, že oni rozumí tomu, že když nastane určitý proces, tak co se bude dít za dva, za tři dny, to znamená, co se v člověku bude dít, jakou informaci buňka dostala, a jakou informaci bude buňka šířit ve vědomí, v těle, a v mysli. Neboli oni předpokládali procesy. A já jsem byl šokován z toho, že všechno do puntíku vycházelo – přesně jsem viděl, že vědí, co dělají. Já myslím, že jsem tuto větu někde říkal, protože toto jsem tam zažíval, a nazval jsem ji: „Západní gringo vypovídá o tom, co se tam dělo.“ Oni by to takto neřekli, ale tento proces byl na vlastní oči rozpoznatelný.

Radovan Dluhý-Smith: Dobrý den, Martino, dobrý den, posluchači, a děkuji za pozvání. Je tomu prakticky rok, co jsem tady byl naposled.

Martina: To už bude rok, cos mi mával z vlaku – zpívala ABBA.

Radovan Dluhý-Smith: Ano.

Martina: Jenom ještě dodám, že jsi žil a studoval ve Spojených státech, zúčastnil ses rozvojových projektů v Ekvádoru a Mexiku, byl jsi konzultantem OSN ve Vídni. Tím chci zdůraznit, že tvůj rozhled i nadhled je předpokládatelný. Pojďme se krátce podívat na situaci, ve které se právě teď vynacházíme: Řekni mi, jak vnímáš a vidíš vášnivou bitvu o to, kdo je v našem veřejném prostoru držitelem pravdy? Je to podle tebe v demokracii něco normálního, přirozeného, nebo to, co zažíváme, už trošičku vybočilo z cesty?

Radovan Dluhý-Smith: Tak tys nakousla, nastínila, spoustu velmi zajímavých témat. Já bych možná rád šel úplně do kořene, do původu, tedy, jestli opravdu žijeme v demokracii, jelikož jsi toto slovo, termín, použila. Na začátek bych chtěl upozornit na studii univerzity v Princetonu, která tvrdí, že Spojené státy jsou již dlouhodobě oligarchií. Tato studie byla dokonce zveřejněná v britských médiích, v BBC. A my jsme v sametové revoluci vybudovali prakticky systém, který je velmi podobný tomu, který mají ve Spojených státech, a ve vytvoření tohoto systému nám pomáhala spousta západních odborníků. Mimochodem tak, jako v Rusku po rozpadu Sovětského svazu, kde Mezinárodní měnový fond, harvardští profesoři, třeba Jeffry Sachs, Světová banka a další, kde v 90. letech také budovali takovýto systém, který tam mají dodnes. Takže je důležité se opravdu ptát, jestli máme demokracii.

A jestli bych se mohl ještě vrátit k této studii, tak oni se prostě ptají, jak se to projevuje, jak ve Spojených státech oligarchický systém funguje. A tato studie ukazuje, jak různé úzké zájmové skupiny lobbují politiky, aby schvalovali zákony, které především benefitují právě elitáře a velké korporace.

Kořeny korporátního fašismu jsou v propojení velkého byznysu, zájmů o rabování zemí, s politiky

Martina: A to, co jsi teď řekl, znamená, že když se vydáme na západ, tak narazíme na oligarchistický systém, a když se vydáme na východ, tak taky. Tak co sever a jih?

Radovan Dluhý-Smith: Řekl bych, že tento systém je globální, takže bych do toho zahrnul sever i jih. A tyto úzké zájmové skupiny potom získávají stále větší vliv v ekonomice, a hromadí stále větší bohatství. Není překvapením, že jedno procento lidí na světě vlastní víc než 50 procent bohatství lidí dohromady. Ve Spojených státech je to 10 procent, tedy 10 procent nejbohatších vlastní dvě třetiny bohatství lidí ve Spojených státech dohromady.

Ještě bych se vrátil k uvedené studii: Tyto úzké skupiny, tito elitáři, potom ovlivňují velkým způsobem média, která jsou velmi centralizovaná, a jsou skupována. A možná zde hraje velkou roli moc reklam, které zadávají tyto obrovské firmy, protože velké stanice bez nich nemohou fungovat, protože jim reklamy tvoří velké procento tržby. Onehdy jsem viděl velmi zajímavou reklamu, nebo kompilaci Pfizeru ve Spojených státech, kde to bylo nějakých takřka 20 až 30 různých reklam na různá sportovní klání, zdravotnictví, kulturní show a podobně.

Martina: Hotoví filantropové.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak.

Martina: Radovane Dluhý-Smithi, kde je ale hranice únosnosti této bitvy o pravdu? Protože, pokud budeme stále diskutovat o tom, že někdo pravdu nemá, a někdo ji má, aniž bychom ji v podstatě stále hledali, tak z toho hrozí velké nebezpečí. Protože pak to také vede k takovým závěrům, které také můžeme slýchat, že každý má přece svou pravdu, a podobně, takže se nakonec smysl této bitvy vytrácí. Řekni mi, kde je tedy únosnost, kde je hranice této bitvy? Je to třeba v okamžiku, kdy je člověk, který je jednou skupinou označen tak, že pravdu nemá, kriminalizován?

Radovan Dluhý-Smith: Tento systém, podle mého názoru, trošku funguje jako sněhová koule, která se nabaluje, když je mokrý sníh. Velmi dobře o tom psali britští profesoři Tombs a White, což jsou právníci, v knize Korporátní zločinec – myslím, že nebyla přeložena do češtiny, bohužel – Corporate Criminal, kde tento systém popisují jako korporátní fašismus. Je to systém, ve kterém se obchodní zájmy propojily s politikou, že tato symbióza je vlastně definicí korporátního fašismu. A moc dobře víme – ptáš se na hranice – kam korporátní fašismus přivedl Evropu ve 20. století – měli jsme tady dvě světové války – takže tato hranice může být opravdu až takhle žalostná.

Martina: A ty vidíš kořeny dvou světových válek v korporátním fašismu?

Radovan Dluhý-Smith: Určitě, obzvláště v té druhé. Právě v té knize ti dva britští profesoři popisují, jak americké firmy, evropští finančníci, podporovali právě Hitlera a německý průmysl. O tom existuje krásná kniha Wall Street Trilogy (u nás vyšlo jako Wall Street a bolševická revoluce), ve které Antony Sutton – tak nějak se jmenuje – který byl členem Hooverova institutu, ukazuje na odtajněných materiálech, bankovních převodech a tak dále, jak bez pomoci finančníků, a bez zapojení různých západních a amerických průmyslníků, by Lenin, Trockij, nevyhráli bolševickou revoluci, a pak to jde k fašistickému Německu, a tak dále. Takže bych kořeny viděl v propojení velkého byznysu, těchto obrovských zájmů o rabování zemí s politiky, kteří z toho potom mají obrovský vliv v rámci různých obchodních jednání, a tak dále.

Procento smrtnosti na chřipku je 0,1 procenta lidí starších šedesáti let. U covidu to bylo 0,01 až 0,001 procenta. Proč tedy lockdowny, roušky, vakcinace, když pro většinu lidí nebyl covid nebezpečný?

Martina: Radovane, pojďme se konkrétně podívat na realitu, a ukažme si jednotlivé věcné případy. Myslím, že je velmi dobré vrátit se zpátky ke covidu, přestože mnozí z vás, posluchačů, o tom nechtějí nic slyšet, ale myslím, že je to velmi dobrý příklad, protože si ještě dobře pamatujeme, co s námi dělaly informace, čemu jsme pod vlivem strachu byli ochotní uvěřit, jak to měnilo třeba naše chování, naše myšlení, nebo našich přátel, čemu jsme prostě byli ochotni sednout na špek, a jak jsme pak reagovali, když jsme se dozvěděli, že některé věci byly jinak. Myslím, že toto je dokonalá laboratoř – covid – takže proto bych se u něj chviličku zdržela. Řekni mi, jak to třeba bylo s obrovskou úmrtností, která se od začátku nad námi vznášela? Mě překvapil výsledek studie ze Stanfordu, který říká, že globální úmrtnost na covid 19 byla před vakcinací – pro věkovou kategorii mladších než 60 let – stejná, či menší než úmrtnost na chřipku. Znamená to, Radovane, že nám byl tvrzen úplný opak?

Radovan Dluhý-Smith: To je skvělý dotaz. Je to přesně, jak říkáš. Jde o studii publikovanou v roce 2022 vědci, vedenými stanfordským profesorem Johnem Ioannidisem. On tam právě nastudoval, nebo shromáždil data, myslím, z 31 zemí, a vypočítal, že průměrná infection fatality rate – což je, pro posluchače, smrtnost, čímž rozumíme počet zemřelých na danou nemoc, dělený počtem lidí touto nemocí nakažených – je přesně, jak říkáš, menší než chřipka. On tam uvádí statistiky, že procento smrtnosti na chřipku je nějakých 0,1 procenta, a on v tomto výzkumu zjistil, že u lidí mladších než 60 let byla smrtnost na covid 0,01, 0,001 procenta, to znamená, že u chřipky je to jeden z tisíce, a u covidu to byl jeden z deseti tisíc, ze sta tisíc z těch, kteří byli covidem nakaženi. Takže to je skvělá otázka, proč byly všechny lockdowny, proč všechna ta opatření, roušky, vakcinace, a tak dále, když pro naprostou většinu lidí na světě covid nebyl nebezpečný?

Martina: My víme, že nás vyděsili naši představitelé. Ale některé bych nepodezírala z toho, že sami vyděšení nebyli. Mě by zajímalo, kdo vyděsil je?

Radovan Dluhý-Smith: To se možná vracíme k první otázce. Ono to tak nějak utichlo. A na odpověď půjdu trošku oklikou, jestli můžu, Martino. Před covidem se dost probíraly skandály, panamské dokumenty o daňových rájích – nevím, jestli si vzpomínáš – a šlo o obrovskou korupci právě mezi politiky a byznysem. Tam se ztratily miliardy dolarů do daňových rájů, a byli do toho zapleteni jak politici, tak byznys. Takže to je, nebo může být jedna z odpovědí, že pro spoustu politiků, vládních představitelů, ale i nemocnic, to byla příležitost. Kdesi jsem četl, že výnosnost, nebo ziskovost nemocnic před covidem byla velice nízká, a pak přišel covid, a nemocnice najednou vykazovaly obrovské zisky, a tak dále.

Martina: Ale o tom spekuluješ.

Radovan Dluhý-Smith: Ne, to byl článek.

Martina: To, že vykazovaly zisky, to ano, protože dostávaly větší peníze za covidové lůžko a podobně. Ale spekuluješ o daňových rájích. Spojuješ věci, o kterých nevíš, jestli tam tato propojenost ve skutečnosti je.

Radovan Dluhý-Smith: Samozřejmě, panamské daňové ráje byly před covidem. Ale snažím se najít nějaké souvislosti, že možností výdělku, peněz, mohlo být to, že vládní představitelé, politici, začali podepisovat smlouvy, které podepisovat nemuseli.

Od roku 2022, kdy skončil covid, máme v Evropě problém s nadměrnými úmrtími, která většinou s covidem nesouvisela

Martina: Dobrá. My jsme zmínili studii ze Stanfordu, a mnozí teď namítnou: „Jedna studie jaro nedělá. Určitě jich bylo více, a určitě některé tvrdily něco jiného.“ Je to tak? Byly studie, které podporovaly teorii, že smrtnost i u lidí pod 60 let – což tedy zdůrazňuji – v kategorii mladších 60 let, byla tak obrovská, jak nám říkali. A je vůbec možné, aby se statistiky takto rozcházely, když jde o čísla?

Radovan Dluhý-Smith: Tak asi ano, asi se rozcházely. Je pravdou, že dnes různé země právě úmrtí na covid přepočítávají, takže se možná za nějakých pět, deset let dozvíme, že úmrtí na covid nebylo takové, jak udávala čísla. Navíc, od roku 22, kdy skončil covid, máme problém s nadměrnými úmrtími. To je další problém, a podle spousty mainstreamových článků tato nadměrná úmrtí neměla z velké části co dělat s covidem. Takže i to je téma, protože například ještě koncem roku 2023 spoustu zemí v Evropě, například Finsko, Irsko, Kypr, Holandsko, Lucembursko, Německo, Rakousko, mělo nadúmrtnost větší než 10 procent.

Martina: Nadúmrtnost v jaké souvislosti?

Radovan Dluhý-Smith: Eurostat dělal průměr úmrtnosti mezi rokem 2016 a 2019, a úmrtnost, o které mluvíme, je vyšší než v tomto období.

Martina: A to se přisuzuje čemu?

Radovan Dluhý-Smith: O tom jsou různé dohady.

Martina: To se vlastně nepřisuzuje ničemu.

Radovan Dluhý-Smith: To se nepřisuzuje ničemu, ano.

Martina: Dokonce se vytáhl starý název „syndrom náhlého úmrtí dospělých“. Já našim posluchačům doporučuji, aby si v této souvislosti poslechli rozhovor s paní kardioložkou Gandalovičovou, která se do těchto otázek vrhá velmi srdnatě.

Radovan Dluhý-Smith: Jestli ještě můžu, Martino, ohledně toho, čemu se to ještě přisuzuje, a to je dobré zmínit, že to bylo téma dlouhého covidu, tedy, že se to dost přisuzovalo tomu, že to je něco jako dlouhý covid. Ale teď máme několik studií, které ukazují, že dlouhý covid, nemoci a různé příznaky, kterými lidé trpěli poslední asi dva roky, neměly vůbec co do činění s covidem, ale že to byly další nemoci, včetně chřipky.

Martina: Autor tohoto článku, nebo této studie tvrdí, že by termín „dlouhý covid“ měl být přehodnocen: Pan doktor John Gerrard, hlavní hygienik Queenslandu, konkrétně řekl – a to je důležité, a chci, aby to bylo jasné – že: „Příznaky, které někteří pacienti popsali po prodělání covid-19, jsou skutečné, a věříme, že jsou skutečné. Říkáme, že výskyt těchto příznaků není u covid-19 větší než u jiných respiračních virů a že používání termínu „dlouhý covid“ je zavádějící, a věřím, že škodlivé.“ Takže to není, abychom teď lidem, kteří byli opravdu půl roku úplně marní, říkali: „No, to jste si vymysleli.“ Není to tak, víme to. Ale pravděpodobně by takto byli paralyzováni třeba i po pořádné těžké chřipce.

Ale teď se vrátím: Někteří byli totiž přece jenom mimo kondici po vakcinaci. A pokud se přikloníme ke studii ze Stanfordu, že globální úmrtnost na covid-19 byla pro věkovou kategorii lidí mladších 60 let – použiji ve spojitosti s úmrtím hrozný termín, ale řekněme zanedbatelná – nebo úplně stejná, jako u jiných respiračních onemocnění, tak by z toho vyplývalo, že vakcinace pro tyto kategorie lidí vůbec nebyla nutná. A už vůbec nebyla nutná třeba u dětí. Na co jsi v této souvislosti narazil ve svých pramenech, které stále studuješ?

Radovan Dluhý-Smith: Zase, před covidem byla spousta studií o tom, jak důležitá je přirozená imunita, a všichni jsme věděli, a ve výzkumech se psalo, že to je to, co nás v mnoha případech ochrání od nemoci. A najednou, jako kdyby s covidem přirozená imunita přestala fungovat, tedy něco, co tady máme tisíce, desetitisíce let. Bylo zarážející, že jsme najednou přestali používat tento nástroj přirozené imunity, a místo toho, aby vlády přirozenou imunitu lidí posilovaly, tak naopak bylo zvláštní, že zaváděly opatření, které přirozené imunitě škodily. Třeba roušky, nebo lockdowny.

Už před covidem existovalo tolik studií, že roušky nejsou účinné, že nemůžou zabránit šíření viru. A bohužel se tato doporučení z různých studií – a nebylo jich málo, sám jsem jich četl několik, třeba od americké CDC – nyní potvrzují. A já věřím, že pokud budeme mít nějakou budoucí pandemii – v uvozovkách – tak nás nebudou vládní představitelé znova nutit do roušek. Protože za několik posledních měsíců vyšly dvě důležité studie: Jedna je od velmi prestižní Kochovské společnosti, a pak nedávná, rozsáhlá metastudie, publikovaná v britském lékařském časopisu BMJ, a obě tyto studie jasně prokázaly, že roušky proti covidu nefungují, že nemají strategicky významný vliv na zabránění šíření infekce.

Nošení roušek proti covidu nechránilo, a naopak jsou škodlivé. Podporují vznik plísní kandida auris. Fauci nejdříve říkal, že nemají smysl, a pak tvrdil, že mají.

Martina: Takže další mystifikace?

Radovan Dluhý-Smith: Další mystifikace, ano.

Martina: Která akorát ještě snižovala naši imunitu.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak. Roušky naopak škodily. Teď se často mluví o plísni kandida auris, a přicházejí různé články a studie o tom, že právě kandida auris plísně mohou být vyvolány nošením roušek. Ale ještě se vrátím na začátek pandemie. Známý Anthony Fauci z Národního ústavu zdraví na začátku pandemie v několika rozhovorech říkal, že roušky nezabrání šíření infekce, covidu, nebo Sars-Cov-2, a najednou během pandemie několikrát změnil názor. To je přinejmenším zvláštní.

Martina: Když už jsme u mystifikací, tak já mám dosud v paměti mediální titulky, že vakcíny proti covidu zachránily desítky miliónů lidí. Kdysi byl seriál, True or False, tak se teď ptám: Pravda, nebo lež? Zachránily vakcíny desítky miliónů lidí nad 60 let?

Radovan Dluhý-Smith: Na to je velmi těžké odpovědět. Pokud se budeme řídit velmi váženou studií stanfordských profesorů, že globální smrtnost na covid byla před vakcinací nižší než chřipka, tak koho tyto vakcíny chránily, nebo zachránily?

Martina: Nad 60 let.

Radovan Dluhý-Smith: Možná nad 60 let.

Martina: Desítky miliónů?

Radovan Dluhý-Smith: Spíš bych chtěl upozornit na to, o čem se velmi málo mluví, že když máte nežádoucí účinky, nebo podezření na nežádoucí účinky, tak je hlásíte do různých systémů – ve Spojených státech je to systém VAERS, ve Velké Británii je to Yellow Card, v Evropské unii EudraVigilance – a ve všech těchto systémech se objevuje dohromady několik miliónů podezření na nežádoucí účinky. Je tam takřka několik desítek tisíc úmrtí – když dám tyto tři systémy dohromady – a prakticky nikdo to neřeší.

Takže já bych to spíš otočil, a ještě bych připomenul jednu studii, která byla zase před covidem, a to studie Harvardské univerzity, která mluvila o tom, že se ve VAERSU zachytí jenom jedno procento nežádoucích účinků. V Evropě to je podle studie 10 procent. Tak si ta čísla vynásobte deseti, takže to není třeba deset tisíc nahlášených úmrtí, ale sto tisíc, a není to třeba deset miliónů nežádoucích účinků, ale krát deset, takže jsme najednou v úplně jiném čísle.

A ještě bych chtěl upozornit na článek v Guardianu – mně tady naskakují myšlenky – bývalé ministryně zdravotnictví Velké Británie, kde ona říká, že už jenom, když po vakcinaci naskočí pár desítek, pár stovek nežádoucích účinků po vakcinaci, tak už by se to mělo zastavit, a mělo by se to zkoumat, jestli náhodou dané vakcíny nejsou potenciálně ještě škodlivější. Stalo se něco takového? Bohužel ne. Nežádoucí účinky narůstaly, a očkovalo se, bohužel, a to i přesto, že to nebylo potřeba.

Studie z roku 2023 potvrdily spike protein v krvi a orgánech očkovaných proti covidu mRNA vakcínou, a to měsíce po očkování. Spike protein poškozuje buňky a může být nebezpečný pro DNA.

Martina: Já posluchače ujistím, že těmto dezinformacím, kterým se dnes v našem rozhovoru, i v dalších dílech, podíváme na zoubek, bude mnohem více. Ale teď ještě poslední otázka ke covidu: Důležité zjištění je – jakkoli jsme byli ubezpečováni, že očkování proti covidu je bezpečné – že například dárci krve ve Spojených státech, jsou nyní před každým odběrem dotazování, zda jsou očkováni vakcínou proti covidu-19, a v České republice jsou rovnou upozorněni, že do určité doby po očkování nemohou krev darovat. A to přesto, že jsme byli ujišťováni, že tato látka zůstává v místě vpichu, v těle nezůstávají žádná rezidua a podobně. A teď mám otázku, na kterou neznám odpověď: Je to běžné i u jiných očkování, že nemůžeš darovat krev, když jsi před tím absolvoval očkování třeba proti tetanu? Nebo je takovéto specifikum právě u covidu?

Radovan Dluhý-Smith: Já na to také nemám přesnou odpověď – nevím. To, co zmiňuješ, je požadavek Červeného kříže, který je hlavní organizací, která ve Spojených státech toto dárcovství poskytuje. Je to zarážející. Ale když se podíváme na studie, tak rekce Červeného kříže není překvapující. Protože v roce 2023 bylo publikováno hned několik studií, které potvrdily přítomnost spike proteinu v krvi, v lidských orgánech, a světe div se, nejenom po dobu jednoho, ale více měsíců po očkování. Je to například studie univerzity v Kodani, nebo studie italských vědců, či Harvardské lékařské školy. Třeba oceňovaný Salk Institute napsal, že samotný spike protein, podle vědců, může být pro lidský organismus velmi nebezpečný. Například narušuje opravné mechanismy DNA, nebo poškozuje buňky. Takže se vůbec rozhodnutí Červeného kříže nedivím.

A zase, podle mého názoru, se musíme ptát: Je to nedostatek kompetencí, nebo je za tím něco dalšího? Byl zveřejněn dokument amerického FDA, týkající se vakcíny společnosti Pfizer, a ten prozradil, že americká FDA měla hned od začátku vakcinační kampaně informace, že spike protein u této mRNA vakcíny nezůstává v místě vpichu. To byly protokoly, o kterých FDA věděla. Takže proč říkali, že zůstává na místě vpichu, když samotný dokument Pfizeru během testování zjistil, že u laboratorních myší doputoval do sleziny, vaječníků, do jater, a to několik dní po vakcinaci? Takže je to opravdu zarážející.

Martina: Takže, jaký je závěr? K čemu můžeme na základě nových vědeckých poznatků konkrétně ohledně očkování dojít? Byl to experiment na lidech? Nebo to přehnáním?

Radovan Dluhý-Smith: Martino, vypadá to tak. Když zůstaneme u vakcín, tak ty se dříve testovaly na zvířatech x let, pět až deset let. Pak se pomaličku přešlo na kontrolované studie testování u lidí. A k tomu v tomto případě prakticky vůbec nedošlo. V tomto případě probíhalo testování na lidech v přímém přenosu během vakcinační kampaně, která začala v roce 2021. Takže asi spekuluji, ale vypadá to – podle různých faktických informací – že tomu tak může být.

Martina: V každém případě, ta nechuť tyto věci zpětně ověřovat, a zasazovat do rámce nových poznatků, je přinejmenším podezřelá. A myslím, že pro nás pro všechny by tento okamžik měl být skutečně trenažérem. Covid by se měl stát trenažérem na to, abychom si všichni uvědomili, jak reagujeme pod tlakem, jak pod tlakem strachu můžeme začít jednat iracionálně, jak můžeme být, pod tlakem strachu, manipulovatelní. To myslím, že je pro nás škola, která měla sice velmi drahé školné – pro mnohé – ale pro nás do budoucna být jakýmsi mementem.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak. Říkáš to moc hezky. Ale bohužel, covid se jako kdyby neustále vrací, a není minulostí, není to úplně uzavřené. Nedávno jsem v Lidových novinách četl tvrzení profesora Hořejšího o pandemii a covidu-19, a opravdu jsem se nestačil divit. Naštěstí se našli tací – třeba doktor Čížek, nebo doktor z Palackého univerzity, kteří mu na jeho – podle mého názoru, nebo podle studií mylná tvrzení – odpověděli. Takže je to něco, s čím, zdá se, neustále pracujeme, a jsou mezi námi tací, kteří neustále omílají nepravdy a dezinformace, které se na nás během covidu valily.

Martina: A které jsou opravdu vědecky vyvrácené.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak.

Martina: A ještě jedna věc mě stále nutí býti ve střehu vůči informacím, které jsme dostávali, a to, jak covid skončil opravdu ze dne na den.

Radovan Dluhý-Smith: Válkou na Ukrajině.

Martina: Nechci to používat jako špatný vtip, ale tak to bylo. Prostě do tří dnů po něm nebylo téměř ani vidu, ani slechu.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak. Když jste sledovali články v mainstreamových médiích, tak najednou covid nebyl.

Martina: A v dalším díle se budeme věnovat dalším dezinformacím, které se vzápětí na to ukázaly býti poměrně relevantními informacemi.