Čeká nás zkáza. Zhruba 70 procent našich současných lesů během dvou, tří let vymizí.

Martina: Pane Štroble, vzpomínal jste, jak se s lesy zacházelo ještě za minulého režimu. Ale já si pamatuji, že se tehdy mluvilo často o opaku, že se naše lesy vyvážejí do zahraničí, prodávají za valuty nastojato. Když si vzpomenu, jak v té době vypadaly po emisích Krušné hory a podobně, tak to bylo jako šibeniční vrh. Mně se nezdá, že by všechno bylo tak ideální. Ale přesto kůrovec takovým způsobem jako dnes republiku nedrancoval.

Jan Štrobl: Co se týká prodávání lesů na stojato za doby socialistické, tak to vám řeknu rovnou – vyváželo se nějaké dřevo. Byl jsem blízko u Strážného, kde bylo překladiště, takže nějaké kubíky se vyvážely, ale proti dnešní době to byl téměř nepatrný zlomek. To je jedna věc. Navíc jsme měli z našeho vytěženého dřeva dřevozpracovatelský průmysl. V tehdejší celé ČSSR jsme těžili zhruba od 14 do 18 milionů kubíků ročně. V současné době těžíme stejné množství, ale pouze v Česku.

Dnes se těží mnohem víc, než se těžilo za doby socialismu, kdy se dřevo zpracovávalo spíše u nás. Dělaly se dýhy, loupané, krájené, těžilo se resonanční dřevo na hudební nástroje a podobně – plus kulatina, vláknina. Takže jak jste položila otázku, jestli to tehdy bylo horší nebo lepší, tak v té době to bylo mnohem lepší.

Martina: Není pozice současných Lesů ČR třeba horší i v souvislosti s tím, jak jste vyjmenoval, kolik je u nás nových, importovaných druhů kůrovce? Že to tedy v tomto směru v té době nebylo tak zlé.

Jan Štrobl: Mluvil jsem pouze o jednom importovaném druhu, abychom si rozuměli.

Martina: To je ten z tajgy?

Jan Štrobl: Je to jen lýkožrout severský, což je x duplikátů. Takže to je jeden jediný, který je u nás cizí. Všichni ostatní u nás už byli staletí předtím. Tento sem přichází de facto od severu a od východu.

Martina: Teď už asi zbývá položit si jen otázku: „Co bude dál?“ Protože tak, jak jsme se o tom bavili, tak rozhádanost lidí, kteří by měli zodpovídat za to, jakým způsobem se budou nadále ošetřovat naše lesy a jakým způsobem se na nich bude hospodařit, mi připadá téměř paralyzující. Vy jste uváděl, že smrk v ČR je až v 53 procentech. Co nás čeká? Psal jste opakovaně výzvy, návrhy, bušil jste na vrata – ale nikdo vám nenaslouchá. Jste prostě jeden voják v poli, možná, že je vás víc, ale nevzniká, pokud vím, žádná aktivita, petice a podobně. Co čeká naše lesy?

Jan Štrobl: Jak jsem říkal, zkáza. Zhruba 70 procent našich současných lesů během dvou, tří let prakticky vymizí.

Martina: Jakože úplně vymizí?

Jan Štrobl: No ne, ony se budou zalesňovat, rozumíte?

Martina: Jasně, bude zase jenom spodní patro.

Jan Štrobl: Budou tam nějaké mlaziny. Rozumíte, to je všechno. Než les začne působit svou příznivou činností na počasí, na klima, tak to je záležitostí od 40, 50 let stáří lesa. Aktivisté si myslí, že stačí, když se teď začnu sázet nějaké listnáče, což se udělalo. Letos byla vydána vyhláška 268, která už nařizuje, že ve vyšších polohách, v hospodářských souborech, bude 35 – 40 procent melioračních a zpevňujících dřevin, to je jiných dřevin, než smrk, než základní dřevina.

Musíme si ale uvědomit, že na meliorační a zpevňující dřeviny působí škodlivě naše zvěř. A také je zde nenávist lidí vůči myslivcům, způsobená médii, že prý myslivci zabíjejí divokou zvěř, která by tam mohla normálně žít. Proč nevystoupí lidé z vlády, ministři, kterým toto všechno navrhla Duha, a podle toho se to udělalo – a neřeknou: „Podívejte, v následujících 2, 3, 4 letech bude na myslivcích uplatňována spousta škod, protože majitelům lesa začnou srnci žrát kultury, jelikož tyto dřeviny jsou pro zvěř atraktivní, zatímco smrk pro ni tolik atraktivní není.

A myslivci se budou bránit tím, že začnou zvěř střílet, že to zkrátka vystřílí. To znamená, že tím, že zvýšili procento melioračních a zpevňujících dřevin, kterých do té doby bylo tak zhruba do 25 procent, tak dnes jsou na 40 procentech. A v nižších polohách jsou podle vyhlášky až na 80 procentech. To znamená, že řeknou: „Musí se vymlátit všecka zvěř, vystřílet.“ To bude následovat další rok, protože už v letošním roce budou na myslivcích uplatňovány škody.

Veřejnost si často myslí, že myslivci mají hlavně mrazáky, kam strkají zvěřinu a baví je zabíjet živé tvory

Martina: Ano, protože zvěř je národní bohatství, lesy jsou národní majetek a když národní bohatství okusuje národní majetek, tak to platí myslivci. Ale myslivci nemohou udržovat stavy, protože jsou krvežíznivé šelmy.

Jan Štrobl: Tak je to předloženo veřejnosti, že myslivci mají hlavně mrazáky, kam strkají zvěřinu a baví je zabíjet živé tvory, že ano.

Martina: Stoupající populace divokých prasat v tomto začíná trošku dělat…

Jan Štrobl: …Ale berme to tak, že divoká prasata jsou výjimkou. Ta byla opravdu zanedbána už někdy v 70. letech minulého století, ale nárůst byl možná i s troškou viny myslivců, když se za každou cenu chránila bachyně a nechtěla se střílet. Dnes už se to bere pomalu napalmem. Jenom u divokých prasat, když uvedu statistickou záležitost, byl v ČR v roce 80 roční odstřel 10 tisíc prasat. V loňském roce se jich střílelo asi 270 nebo 280 tisíc. Teď nevím, jestli to bylo v předloňském roce, a za loňský rok ještě nemám statistiku, ale bude to zhruba také tak do 300 tisíc prasat, a to jenom v Česku. Kdybychom byli ČSSR, tak bychom jich stříleli 600 tisíc. Dovedete si představit ten narůst od roku 80 do dnešní doby?

Martina: My jsme teď vlastně přes nové dřeviny, které se začínají vysazovat a zalesňuje se jimi, tedy listnatými a jinými druhy jehličnanů, utekli od smrku jako takového. Ale já jsem zaregistrovala, že také v souvislosti s kůrovcem se o něm začalo hovořit jako o dřevině, která má tak už jako trochu odzvoněno, že už je přežila. Že je náchylný na nemoci, je příliš vázán na vodu, a že na něj už je tady sucho. Až by se zdálo, že si na smrk někdo zasedl, protože už to vypadalo jako: „Ať už ten smrk sežerou kůrovci, protože už potřebujeme nové lesy.“ Je to tak?

Jan Štrobl: Zrovna dnes jsem se při cestě do Prahy díval na barrandovské terasy a tak dále. Máte to porostlé akátem a borovicí, smrkem, viděl jsem tam i jedli. Jste v nějakém 2. až 3. vegetačním stupni. V tom se nacházíte, protože já jsem asi před osmi lety pro město Prahu také zařizoval lesní hospodářský plán. Když jsem se na to díval, tak v těchto místech, které jsou naprosto nevhodné pro smrk, tak máte smrk zelený. Ale schne vám tady borovice, která sem podle toho vegetačního stupně zrovna patří.

Martina: Čím to je?

Jan Štrobl: Nechci říkat čím to je, to bychom se dostávali úplně jinam. Ale chci říct jednu věc. Všichni ti analfabeti, neumětelové a neznalci, kteří si myslí, že tomu rozumí, protože si někde něco přečetli, říkají o smrku, že je někde nepůvodní. Pravda, je nepůvodní od nějakého 4. vegetačního stupně. (My, lesáci, rozlišujeme 10 vegetačních stupňů.) Takže tam je nepůvodní, ale nepůvodní jenom v tom, že vám tam neudělá dimenze. On poroste a bude se chovat jako každá jiná dřevina. Proto jsem vzpomínal na Barrandov, kde jsem viděl, že smrky byly zelené, a borovice, která je zvyklá na sucho, vám tam uschla.

Martina: Promiňte, ale co znamená ve vašem výkladu slovo „dimenze“?

Jan Štrobl: Tloušťka, mohutnost stromu. Takže smrky budou pouze malé, ale budou působit úplně stejně a budou zelené. Vzpomínám dokonce, že v jedné své práci jsem si to dokonce vytáhl, že třeba na úplně nevhodném místě, v nadmořské výšce 350 metrů, roste třeba Těptinský smrk, v údolí Kamenického potoka, který vyvrátil vítr a který byl 58 metrů vysoký. A je tam ještě dost těchto smrků, asi kolem 30 jich zůstává stát, mají také přes 50 metrů výšky. Král Šumavy, smrk, měl asi 57 metrů výšky, rozumíte. Takže kde je potom pravda o smrku?

Martina: Vy jste lesák.

Jan Štrobl: Tito lidé pravdu vůbec nechápou.

Martina: Ehm…

Jan Štrobl: Smrk je horská dřevina, to je pravda. Je vázaný na hory. Horní hranice lesa je u nás zhruba od 1200 až do 1400 metrů. To je horní hranice zapojeného vysokého lesa a ta končí čistým smrkem. To je osmý vegetační stupeň, jmenuje se přímo smrkový. Pod ním je buko-smrkový, sedmý, a pod ním je smrko-bukový. To jsou smrkové stupně, rozumíte, které jsou pro smrk vhodné. Tam, kde má vodu, tam je dlouhý, vysoký, mohutný.

Stromy neposkytují pouze stín, ale svými kořeny nasávají vodu a nahoře ji vypařují, takže ochlazují vzduch jako lednička

Martina: Teď se jeví jako všelék, že se všechno bude zmlazovat, že se budou vysazovat smíšené lesy. Je to tak, že má u nás skutečně potíž s kůrovcem jenom smrk? Protože když jste zmínil borovici, tak jsem si všimla, že skutečně ve městě odchází. Neodborně tomu asi říkáme rzivost, ale už lze jen velmi těžce potkat borovici, která by nebyla rezavá.

Jan Štrobl: Víte, kolik je u všech možných stromů nemocí? Každý strom má nějakého svého škůdce, chorobu, houbu, Je to zkrátka jako u lidí, v bleděmodrém. Ale některé jsou zhoubné a méně zhoubné. Některé les dokáže, některé nedokáže přečkávat. Samozřejmě nejvitálnější je smíšený les, ale pokud si někdo myslí, že když teď začneme vysazovat smíšené lesy, tak že nám bude dobře, tak kdy nám bude dobře? Našim vnukům nebo pravnukům! Nám ne. Nám už bude špatně, protože se bude všechno oteplovat, budeme žít v horku.

To je jako když, nebudu jmenovat, ale je to z místa mého bydliště, kde na náměstí vykáceli šest až sto let starých líp a udělali tam dnes tak moderní betonové náměstí a zasázeli tam nové stromky. Ale pro koho je zasázeli? Pro naše vnoučata, která si tam sednou na lavičku do stínu lípy. A proč vykáceli staré lípy? Proč je místo toho neošetřovali, abych mohl být pod stínem starého stromu, který mi navíc ještě poskytuje chlad? Starý strom není totiž deštník. Starý strom transpiruje, to znamená, že vysává z půdy vodu, kterou nahoře vypařuje, což je princip ledničky.

Když jsme třeba střelili divočáka, píchli ho na rožeň a opékali pro nějakou společnost, tak v době, kdy ještě byly sudy jednoplášťové, tak jsme sud, abychom měli dobře chlazené pivo, dali na plné slunce, na něj tmavou deku, vedle jsme postavili kýbl vody s půllitrem. A deku, do které pražilo sluníčko, jsme pořád polévali vodou. Jak se z toho vypařovala pára, tak nám to ochlazovala pivo a měli jsme pivo jako křen. A takto to působí i v lese. To znamená, že když budete mít na louce slunečníky, bude svítit sluníčko a vedle bude les, který je taky ve stínu, tak když si sednete pod slunečníky, tak tam, pravda, budete mít ve stínu nějakou teplotu. Ale vlezete do lesa, tam bude chlad. A proč tam bude chlad? Protože to je právě ochlazování vevnitř, lednička, když se odpařuje voda.

Martina: Vím, že jste v zoufalství sepsal i námět a návrhy, co by bylo nyní důležité dělat, co by se ještě dalo dělat, jakým způsobem by se ještě teď dalo našim lesům pomoci, abychom do budoucna neměli jenom stromky vysoké po kolena a jinak holinu. Řekněte mi nejdůležitější věci, které by bylo potřeba teď udělat, pokud se ještě něco dělat dá.

Jan Štrobl: První kroky by měla udělat vláda. Dnes dodělali zónu přes Moravu, ukazovali to i v televizi, kde udělali zhruba tři zóny. To jsou populistická opatření, která jsou pro mě úplně nepochopitelná, až by mi u toho prasklo slepé střevo. Protože udělají tři zóny a teď řeknou: v prostřední zóně, kde už není, nevím, jak to popisují, účelné proti kůrovci bojovat, tam už se zasahovat nebude. Kůrovcové soušky, které jsou bez kůry a staré už třeba rok nebo dva, že už se nechají stát, a bude se pracovat jenom za nárazníkovou zónou, na zelených stromech. To je správné samozřejmě, pracovat na zelených stromech, to jo. Ale rozhodnutí, že nechám někde nějaké zelené stromy, které jsou uprostřed všech těch suchých, a ještě mi tam zůstalo pár zelených smrků, třeba stovka a já je tam nechám uschnout – tak to je něco příšerného. Rozumíte? To vám přinese stovky hektarů zničeného lesa.

A proč? Na začátku jsem vám říkal, že všechno vzniká z jednoho stromu. Když se z jednoho stromu vyrojí kůrovec, tak je zničených dalších 7 až 10 stromů. Když ty se vyrojí, tak zase 7krát víc, rozumíte. Když nechají stát sto stromů, tak brouci tam neumřou hladem. Ti se vyrojí a poletí přes jejich nárazníkovou zónu – a když tam nebudou mít „kůrovče stop“ a nebudou umět číst, tak poletí, dokud si nenajdou zelený strom. To znamená, že poletí v naší republice tak dlouho, až ho najdou. Zkrátka nechcípnou. To znamená, že oni účelně namnoží brouka, a tento namnožený brouk bude ničit lesy, což je neodborné, rozumíte. Takhle ho účelně namnožili v Národním parku Šumava, kde to začalo v roce 91.

Rozhodnutí, že se v Českém Švýcarsku nebude zasahovat proti kůrovci, znamená, že během 2, 3 let dojde ke zkáze celého Českého Švýcarska

Martina: Byla jsem se podívat na Trojmezí, je to holina, nepoznala jsem to místo, kde jsem byla před deseti lety. Takže se ukázalo, že to je slepá ulička. Řekněte mi, proč se z toho tedy někdo nepoučí? Ptám se možná jako trouba, ale já to fakt nechápu.

Jan Štrobl: Paní, ale já vám na toto nedokážu odpovědět, protože stejně jako trouba se ptám i já. Znám Trojmeznou, Plechý, Třístoličník a tyto končiny v národním parku. Byl tam Trojmezenský prales, který byl vyhlášen v roce 1933. Proč byl vyhlášen? Protože tam byly geneticky vynikající dřeviny, vynikajícího genetického původu. Byly staré od 300 do 600 let v karu Plešného jezera. Dnes se ředitel parku fotí s výřezem z kmenu, který je pomalu 600 let starý, asi 572 let, a chlubí se tím, že jim tam uschnul. Tento strom pamatuje Krištofa Kolumba, kterého už jsem tady vzpomínal, a přečkal od středověku všechny možné režimy, protože v té době byl středověk, ale nepřečkal dnešní dobu ani o 20 let. Je tohle normální? To přece normální není a tito lidé jsou pro mě naprostí zločinci, pokud nechali takovouto krásnou přírodu zničit.

Vzpomínal jsem Boubín, kde máme Boubínský prales, známe ho všichni. Kdyby byla do národního parku zahrnuta Boubínská hornatina včetně Bobíka, tak si uvědomte, že by dnes bylo vše suché a neměli bychom ani Boubínský prales. V současné době máme problém v Českém Švýcarsku, rozumíte, rozhodlo se, že se tam nebude zasahovat. Toto rozhodnutí, že se nebude zasahovat v Českém Švýcarsku, znamená během 2, 3 let zkázu celého Českého Švýcarska. Dnes nad Českou bránou vidíte silnici.

Jedním ze základních kroků by byl zákaz převozu neasanovaného dřeva

Martina: Řekněte mi, vy jste napsal důležitá a nezbytná opatření, která jste časoval od srpna 2018 do dubna 2019. Toto časové období už máme za sebou. Uskutečnilo se z vašich návrhů alespoň něco?

Jan Štrobl: Ne, vůbec nic. Jenom populistická opatření, ale základní faktory se vůbec nestaly. Vláda měla zakázat převoz dřeva, což patří mezi základní kroky, že se nesmí převážet neasanované dřevo. A dřevo, které dnes nebude asanované, nesmí být nikde skládkováno, používá se k tomu červené barvivo, takže to je vizuálně vidět. Každý dřevosklad, i soukromý, musí být opatřen nějakými lapači, kdyby z toho případně ještě nějaký kůrovec vylítal, tak aby se v nich chytil a nešel do lesů. A my si to rozvážíme po republice pomalu účelově. To znamená, že tam, kde kůrovci ještě nebyli, si je dovezeme vlakem nebo náklaďákem.

Martina: Položím teď kacířskou otázku: myslíte, že to může být tak, že tímto způsobem někdo chystá lesy k výhodnému prodeji?

Jan Štrobl: Připouštím to, je to možné, protože tohle se dělalo. Já k tomu říkám: „Je to sabotáž jako za 2. světové války.“ To snad nemůže být ani z lidské blbosti.

Martina: Řekněte nám, co nás bude tento aktivismus a uzdravování z něj do budoucna stát, myslím finančně.

Jan Štrobl: To se nedá spočítat, nejsem schopen to vůbec vyčíslit. Musíme si uvědomit, že les dnes není jen produkce dřeva a že mi kulatina bude stát 800 nebo 2000 Kč, takže na dřevě by se to možná nechalo. Ale tady jsou daleko jiné věci. Nezapomeňte, že se nám otepluje prostředí a tak dále, a to je zkázou lesů. Vezměte si, kolik jsme zničili lesů za posledních 20 let – buď úmyslným vykácením, nebo nějakýma kalamitami. O Šumavě jsem říkal, že tam kleklo až 30 milionů kubíků a myslím, že i víc, podle mých zkušeností s tím, jaké jsou tam zásoby. A to všechno jsme nechali za takto krátkou dobu zlikvidovat. Přitom kdyby se o to starali lesáci, tak by to všechno zůstalo stát, protože lesáci můžou pracovat pouze do výše plánu, který určuje maximální těžby a víc nesmí vytěžit. A co vytěží, musí znovu zalesnit.

Proto jsem poukazoval na Boubín, kde jsou Státní lesy a Lesní správa Kubová. To vše jsou zdravé, čisté lesy. Jsou tam samozřejmě kůrovci, protože jsou ovlivňovaní z národního parku, ale lesáci se dokážou bránit i při všech problémech.

Martina: Pane inženýre Štroble, kdykoliv někdo poukazoval na to: „Tak se podívejte, jak na Šumavě hospodaří na německé, nebo rakouské straně hranice.“ A v té souvislosti jsem vždy slyšela argumenty: „Ti mají historii lesního hospodářství úplně jinou, to se nedá srovnávat.“ Dá se to srovnávat, nebo nedá?

Jan Štrobl: Jsou naprosto totožné. Uvědomme si jednu věc, že lesy, které na Šumavě rostou, tak s těmi jsme přeci začínali zároveň s Němci a Rakušáky. Tehdy, před více než 100 lety, bylo Rakousko-Uhersko, ČSR neexistovala, která zde je až od roku 1918. Do té doby jsme byli Rakousko-Uhersko, takže jsme byli zároveň s Němci. Tak v čem jsme jiní než ti Němci?

Martina: A proč myslíte, že jsme tak zavile odmítli přijmout cizí zkušenost?

Jan Štrobl: To tak zase není, protože oni mají odlišnou zkušenost a vycházeli z něčeho úplně jiného. Řeknu vám perličku asi z roku 91 nebo 92. Němci mají národní park, který má, tuším, kolem 14 tisíc hektarů. My jsme proti tomu postavili náš Šumavský národní park, který má rozlohu necelých 70 tisíc hektarů, bez pár arů. Ten jsme postavili megalomansky proti nim. Jak jsem říkal, vítr fouká z Německa k nám. Němci v té době zkoumali v parku kůrovce a říkali, že tento kůrovec není škodlivý, protože první rok graduje, druhý rok začne stagnovat a třetí rok se zastaví a normálně přestává žrát. To vydali v roce 91, 92 ve svém odborném časopise, který jsem četl na vlastní oči.

Martina: Jakože po třetím roce přestane mít hlad?

Jan Štrobl: Ano. A oni vycházeli právě z toho důvodu, o kterém jsem říkal: „Vím, proč jim to takto vychází.“ Protože vítr fouká z Německa k nám. Oni tam kůrovce vypěstovávají, on pak vylétává na hřebeny a my jim poctivě všechny vychytali (do roku 90, kdy ještě lesnictví fungovalo normálně). Tedy než přišel národní park, který byl ustanoven v roce 91, a se kdy přestalo proti kůrovci bojovat. A první, co uschlo, tak byla Malá a Velká Mokrůvka v oblasti Luzného, 1373 metrů. Tam to uschlo poprvé, tam jsem si to poprvé filmoval v roce 94, kdy bylo všechno suché.

Ještě si musíme uvědomit, že hraniční hory kolem Luzného a všechny naše hraniční hory, jsou dva úplně odlišné světy, co se týká vegetačních stupňů. Protože my jsme strana severní, a Němci strana jižní – zhruba, aby mě někdo nechytal za slovo. A my se na severní straně dostáváme do nějakého sedmého, osmého vegetačního stupně, to znamená do posledních, klimatem nejhůř ovlivňovaných stupňů.

U Němců, když lezete z Luzného dolů na německou stranu, tak slezete 150 metrů a už tam rostou buky a javory. Zatímco když se podíváte na naši stranu, když jste na hřebenu, tak tam žádné listnaté stromy nejsou. Dost rád jsem tam v té době vodil různé lidi, kteří o to měli zájem, a říkal jsem jim o těchto dvou světech: „Podívej se, vidíš u nás nějaké listnáče? Tady žádné vidět nejsou.“ Nehledě na to, že proti Březníku, Luzenské údolí proti Luznému, patří mezi nejstudenější údolí v Evropě.

Takže u nás je nějaký 7, 8 vegetační stupeň, máme to čistě smrkové. A Němci, slezete 150 metrů níž, a už tam mají třeba šestý vegetační stupeň, tedy je to už vhodné pro buk, jedli, listnáče, může tam být víc než 50 procent těchto listnáčů. A v tom je zakopán celý pes. Proto se těm Němcům dařilo. Jednak tam brouka vypěstovali, jednak jim tam zůstalo spousta těchto stromů, které vystupovaly do šestého vegetačního stupně, který šel poměrně vysoko – téměř až k 1200 metrům. A v tom to celé je. Ale u nás na severní straně to tak není. U nás musíte jet od této hranice třeba 30 kilometrů, než se dostanete do šestého vegetačního stupně.

Aby bylo u nás bylo zlikvidováno zemědělství, tak se zakroutilo krkem asi 4,5 milionu kusů dobytka

Martina: Pane inženýre Štroble, kolem zemědělství a lesnictví se vždy tak nějak víc zdržoval zdravý rozum, protože přírodní cykly zkrátka nejde příliš omudrovat, tak to je. V určitý čas se musí zasít a sklidit, jinak člověk hladoví. A musí se zalít, jinak to uschne. Řekněte mi, máte kolem sebe odborníky, praktiky, o které se můžete opřít? Máte nějakou skupinu, která smýšlí tak jako vy? Je vás dost?

Jan Štrobl: Ne. Je nás velice málo, protože lesníků je asi 100 tisíc vůbec, a těch normálně uvažujících už taky moc není. A co se týká zemědělství, víte, o přírodu se starají lesáci, zemědělci a rybáři. Nikdo jiný se o přírodu nestará, protože my pracujeme s přírodou, to znamená, že ji utváříme. Zemědělství se u nás likvidovalo stejně jako lesnictví. Zemědělství dnes, když se podíváte, jedete po vesnicích, tak u každé vesnice je kravín zarůstající buřením, nebo něčím takovýmto, a chátrá. Nebo je tam z toho něco jiného, ale krávy už tam dávno nejsou. Tuším, že si to dobře pamatuji – tak u nás, aby se zlikvidovalo zemědělství, se zakroutilo krkem asi 4,5 milionu dobytka.

Ale to, co bylo důležité z kravína, všechny ty hovna a močůvka…

Martina: Kejda…

Jan Štrobl:…To všechno šlo na ty pole, takže tam byla humusová vrstva. Nemuselo se hnojit strojem a hnojivy. Dnes se třeba dívám z baráku, vidím na řepku, žiji v takové polosamotě, kterou jsem si postavil ve Vatkově, a od začátku roku, co ji zaseli, už jsem 8 krát napočítal, že ji stříkali, ať je to hnojivo, nebo nějaký pesticid, tedy herbicid, možná i insekticid, nevím, čím vším se to stříká, nejsem zemědělec.

Martina: Ještě fungicid jsme neřekli, a ten tam je taky.

Jan Štrobl: Ano, ten tam bude taky. Takže osmkrát už jsem viděl, že to stříkali, celoplošně. Víte, jaká je to darda pro přírodu? Jenom za poslední dva roky pozoruji v tom svém kraji, jak vymizel hmyz, vymizely žáby. A zemědělství je stejné jako lesnictví, má setrvačnost, půda vydrží hrozně dlouho, ale pak to najednou udělá stop. A hmyzem to všechno začíná. Jakmile zničíme hmyz, jak si zničíme komáry, kteří nás třebas jenom obtěžují, tak to je řetězová reakce – a zmizí vlaštovky, vrabci. Vrabčáků bylo dřív hodně. Já jsem sokolničil, lovil je s krahujcem, bavilo mě to, a v době, kdy zemědělství u nás fungovalo, existovaly osevní postupy, měli jsme spousta obilí a všech možných plodin, jich bylo snad víc než myší. Dnes jsem šťastný, že mám u mého vlastního baráku tři hnízda vrabčáků. Krmím je a jsem šťastný, že je tam mám a jsem na vesnici.

Martina: Pane inženýre Štroble, popsal jste realitu takovou, jaká je, a jak ji vidíte. Řekněte mi, dáváte ještě našim lesům šanci? Myslíte, že se může stát zázrak ať už v tom, že se dostaví nějaká akceschopnost, nebo v tom, že si snad příroda přeci jenom nějak pomůže?

Jan Štrobl: Víte co, já tvrdím jednu věc. Každá kalamita se nechá zastavit – a to velice rychle. Kdyby se nechalo mávnout kouzelným proutkem, kdyby k tomu měl člověk moc, tak by se to nechalo zastavit. Je pravda, že za určitých obětí, museli bychom do toho investovat nějaké peníze, to je sice pravda, ale neměli jsme to nechávat takto rozběhnout. To je celá legrace. Takže šlo by to zastavit, o tom jsem přesvědčen a šlo by to zastavit v průběhu jednoho, dvou let. Uchránit zelené stromy.

Ale alibistickým přístupem vlády je neuchráníme. Všechno půjde během následujících 2, 3 let, ať bude jakékoliv počasí. Třeba letos nám nahrává poměrně studené jaro, to znamená, že už bude nejméně o půl až jednu generaci kůrovce míň. Díky studenému jaru kůrovec nedokáže udělat tolik generací. Normální počasí dělá tak dvě generace, ale když máte teplo, a protahuje se, tak se kůrovci protáhne začátek a konec, a je schopen udělat až tři generace. Ale většinou třetí generaci nedokončí, nemá ji úplně dokončenou tak, aby nově vylítli brouci a zase napadali další stromy. Takže už jenom přezimují a vylétávají až v následujícím roce a potom, až v následujícím roce napadají ostatní stromy.

Po orkánu Kyril tehdejší ministr Bursík rozhodl, že se nebude zpracovávat 270 tisíc kubíků dřeva. Nevím, jestli je normální, nebo sabotér.

Martina: Pane inženýre, říkáte, že na veškeré snahy o to, aby s vámi někdo komunikoval o návrzích, opatřeních, která jste sepsal a rozeslal, kam jenom jste našel adresy, nikdo nereagoval. Myslíte, že vláda nemá vůbec vůli něco udělat, nebo že bude dál dělat jenom ta opatření, o kterých si pravděpodobně ministerstvo myslí, že jsou správná, ale z vašeho hlediska jenom dál umožňují kůrovci šířit se napříč republikou?

Jan Štrobl: Jedná se právě o to, aby začali opravdu jít tím bojem proti kůrovci, a ne ty vyslovené hlouposti jako: „Tam, kde to už není účelné, to necháme stát.“ Neuvědomí si to, o čem jsem už mluvil, že jakmile necháme stát jeden jediný zelený strom, tak že z něj vylítá několik desítek tisíc brouků, kteří napadnou ostatní stromy, a zlikvidují je. A je jedno, že v tom místě další stromy nejsou, tak je budou mít o 10 kilometrů dál. A oni tam přilétnou a sežerou je.

Martina: Myslíte, že takto paralyzovali v rozhodování i odborníky ve vládě aktivisté přivázaní ke stromu, nebo co je tak ovlivnilo?

Jan Štrobl: To jsou hloupí lidé, které někdo zaplatí, a kteří vůbec nevědí, o co jde, rozumíte. Kdyby to v Trojmezenském pralese nechali vyčistit, tak tam zůstal zelený les, nebo celá Trojmezná, což je zhruba tisíc hektarů, celé pohoří, od Třístoličníku po Plechý, což je dnes suché. Všechno to mohlo zůstat zelené a všechno kleklo.

Po orkánu Kyril ministr Bursík rozhodl, že se 270 tisíc kubíků nebude zpracovávat. Tak to už nevím, jestli je normální, nebo člověk, který je sabotér. To znamená, že si to tam nechám ještě úmyslně nalítat a namnožit, protože v té době už byl kůrovec na Šumavě značně rozmnožen, a kvůli tomu také kleknul celý Poledník, Polední hora. Jestli víte, co je to za horu s rozhlednou. Ten kleknul v roce 2005.

Ukážu vám fotku, kde byl celý zelený, nebude tam jedna jediná souška, rozumíte? A v roce 2012 byl celý suchý. To samé byl Plechý s Třístoličníkem a Trojmezí. Tam bylo v roce 2006 snad jediné ohnisko nebo jediný brouk. A v roce 2012 bylo celé toto pohoří suché. A základem bylo rozhodnutí ministra Bursíka, kdy nechal namnožit brouka. Vždyť takto se sabotovalo za 2. světové války. Toto přece není ochrana lesa, ochrana přírody.

Martina: Vidíte vůli, že udělá…

Jan Štrobl: Právě že nevidím. Jsem v tomto bezradný. Vůbec nevím, co v tom budu dělat. Když vám řeknou, že to ještě rozdělí na zóny, vždyť to dělají totální neumětelové, lidé, kteří tomu vůbec nerozumí. Vůbec nepochopím, jak můžou zónovat kůrovce, když ho nenaučili číst. Tak ať ho naučí číst a dají mu tam cedule, aby věděl, kam má lítat. Nebo ať mu tam něco postaví, ať se může zasebevraždit, když tedy nechce žít. Přece každý brouk, který se vyrojí, chce žít, tak někam poletí, aby se mohl rozmnožovat.

Martina: Pane inženýre Štroble, nebylo to veselé povídání, ale bylo nesmírně důležité. Moc vám děkuji za vaši otevřenost.

Jan Štrobl: Já děkuji vám.