Víra v demokracii je nahlodána, některé věci se dnes demokraticky už zřejmě řešit nedají

Martina: Když se bavíme především o době středověku, ve které jste byl ponořen, ať už s Lucemburskou epopejí, nebo vás tam drží Oldřich z Chlumu, tak máme dvě tendence, buď si představovat středověk syrový, vláčilovský, nebo si ho idealizovat. Ale co jste ve středověku našel vy? A co myslíte, že jsme cestou historií ztratili z toho, co by bylo dobré přetáhnout do současnosti?

Vlastimil Vondruška: Tak středověk, ale vůbec pochopit naše předky, kteří žili před osmi sty lety, je hodně složité v tom, že oni řešili spoustu jiných problémů, které pak generovaly vztahy mezi nimi a nadstavbu. Takže my si dnes vlastně ani neumíme představit, jak složité je uživit se – vypěstovat dostatek jídla – a ať chceme, nebo nechceme, tak oni tomu museli podřizovat všechno, vztahy v rodině, vládnoucí vztahy, zábavu, kulturu, takže to byla vlastně společnost nedostatková, a tento nedostatek generoval jejich život. Takže spoustu věcí přenést nemůžeme, protože tímto nedostatkem netrpíme. Ale na druhou stranu je tam pár hodnot, které by asi neměly úplně zaniknout. První věc je skromnost a přirozenost. Lidé ve středověku museli být skromní, ale museli být přirození, a to přirození i ve svém chování ve vztahu ke svému okolí, ve vztahu k tomu, co říkají a co dělají. Prudérnost a pokrytectví, to všechno je až přínos, řekněme, barokní a pozdější doby. A tahle přirozenost jim umožňovala, aby se vypořádali s tím, v čem žijí, a aby se nezbláznili z toho, čím jsou obklopeni.

Když jsem se věnoval horolezectví, tak si vzpomínám, že když jsme dělali nějaké zimní výstupy, ať už u nás, nebo v Alpách, tak si člověk najednou uvědomí, jak obrovskou cenu má obyčejná voda. Tady u nás otočíme kohoutkem a nikdo se tím nezabývá, prostě voda je. Tam je příjem tekutin otázkou života a smrti, a kolem máte jenom led. Tak co s tím? Musíte mít vařič, musíte si cepínem odsekat kus ledu, musíte si to na vařiči rozpustit, a dá to spoustu práce. A vy víte, že když někam jdete, tak musíte mít vařič, musíte mít líh nebo benzín, protože tehdy jsme ještě dnes moderní plynové vařiče, které mají všichni, neměli. A najednou si tam člověk uvědomí, když tu vodu pije, jakou má pro vás obrovskou hodnotu. Totéž s jídlem. Oni, když si vypěstovali své obilí a dělali si chleba a děkovali Bohu za tyto dary, tak to nebyla formalita, oni to opravdu cítili, protože to zase byla otázka života a smrti.

Takže přirozenost a vděk za to, co člověk má, to byl základní psychologický tahoun středověkého života. A to my jsme ztratili. I když zase ne všichni. Znám spoustu lidí, kteří jsou vděční za to, co mají, samozřejmě, máme toho víc. Ale pořád je spousta lidí, kteří jsou jaksi vděční za pobyt na téhle planetě, ale je spousta hlupáků, kteří o tom vůbec neuvažují, považují za naprosto přirozené, že nebudou pracovat, natáhnou ruku a stát se o ně postará, protože tady máme dávky, tak co bychom se snažili, co bychom pracovali. Je lepší být single a nemít žádnou zodpovědnost, a pokud možno mít podmíněný příjem a nepracovat. To jsou všechno věci, které já považuji za nesmírně škodlivé. Člověk, i když se má dobře, by měl pořád společnosti něco dávat a měl by se snažit udržovat chod společnosti, a ne se vézt jako černý pasažér.

Založení Královské huti naučilo kapitalismu a změnilo pohled na svět

Martina: Vy o této stránce lidského živobytí víte své, protože jste svého času v devadesátých letech založil Královskou huť v Doksech a mnoho let jste se živil jakožto podnikatel ve sklářství, vytvářeli jste historické sklo podle originálů z muzejních sbírek, ale také podle vlastních autorských návrhů. V té době jste také přestal psát, protože vás huť pohltila celého. Byl to ve vašem životě důležitý okamžik právě i pro vnímání toho, jak je dobývat chléb vezdejší někdy náročné?

Vlastimil Vondruška: Tak určitě to bylo velice zlomové. Já jsem se narodil strašně dávno, člověk zažil období socialismu. A ať chcete, nebo nechcete, tak prostředí, ve kterém vyrůstáte, ideologie, kterou máte kolem sebe, vás, zvlášť jako dítě, musí ovlivnit, pokud nemáte rodiče disidenty, kteří doma večer nadávají na komunismus. A člověk byl naprosto neznalý života v jiném společenském uspořádání, takže když jsem začal podnikat, tak jsem velice záhy zjistil, že je to úplně jiný svět – je to svět svobody. Mám svobodu, ale mám taky odpovědnost a vím, že mě nikdo nebude vodit za ručičku a že když se budu snažit, budu pracovat, tak se budu mít dobře, nebo lépe. Takže já jsem dokonce pak, s určitou mírou nadsázky, nicméně dělal politické školení svého mužstva, to znamená sklářů, protože skláři, které jsem měl, všichni přišli z nějakých socialistických podniků, a za socialismu byli skláři elita, protože sklářství bylo exportním průmyslem, takže byli dobře placeni a byly tam úplně jiné poměry než třeba v pražských intelektuálních institucích. Takže skláři byli z tohoto hlediska strašně rozmazlení. Tak jsem jim vždycky říkal: „Je jiná doba. Za socialismu se vyrábělo proto, abyste se měli dobře vy, dělníci. Teď máme kapitalismus, tak se vyrábí proto, abych se měl dobře já, jako kapitalista, a teprve až já se budu mít dobře, tak se budete mít dobře možná i vy.“

Martina: No, to muselo prolomit ledy.

Vlastimil Vondruška: A jednou před Vánocemi za mnou jeden z nich přišel a nevinně se zeptal: „Pane doktore, máte se dobře?“ A já – nic netuše – jsem říkal, že jo. A on říkal: „Tak to by mohly být na Vánoce nějaké prémie.“ Tak samozřejmě, že byly. Ale hodně mě to poznamenalo, protože jsem najednou pochopil, a toto pochopení bylo z toho, že jsem něco chtěl dělat, a to něco najednou generovalo jiné potřeby, jinou psychologii, jiný vztah k životu. Takže mě to hrozně změnilo.

První romány jsem napsal v noci ve sklářské huti při tavení skla

Martina: A vy jste také musel vzít za práci nejenom jako vykořisťovatel, který seděl v kanceláři a domlouval odbyt, ale když vám odešel tavič, tak jste musel sloužit místo něj, a nakonec jste to dotáhl na patnáct nocí v měsíci, kdy jste tam byl a tavil.

Vlastimil Vondruška: Já vám ještě skočím do řeči. Copak tavil, já jsem se občas musel postavit k peci a pracovat se skláři u pece. Takže i to jsem se naučil, protože jsme byli relativně malí, malá firmička, nějakých 15 zaměstnanců. Ale ve středověku mistr, který vedl dílnu, tu práci uměl a znal, a proto byl schopen to racionálně řídit. Takže já jsem se musel naučit i tyhle práce.

Martina: Vyloženě i sklářinu?

Vlastimil Vondruška: I sklářinu.

Martina: Že jste literární umělec, to vím, ale tohle je přece jen úplně jiný druh umění – fyzické?

Vlastimil Vondruška: Ale to není umění, to je práce jako každá jiná. Taky jsem se naučil orat pluhem, dnes orám doma pluhem, mám brány, mám pluh, mám malý traktůrek. A sklářství je řemeslo jako každé jiné. Pochopitelně, že ty šauštyky neumím, ale základní věci, jako vyfouknout jednoduchou skleničku a různé hutní práce – protože my jsme dělali hodně hutního skla, různé nálepy a tahání vázy a tak dále – tak to jsem se samozřejmě musel naučit. Protože pak jsem teprve za a) pochopil, co se dělá a jak se dělá, a od toho se odvíjí, kolik jim za to mám vlastně zaplatit. Protože když to neumíte, tak oni vždycky umějí ty práce protáhnout tak, aby dostali dvakrát tolik, než kolik je reálně výkon, a tak dále. Takže tohle všechno jsem se musel naučit, a snad proto jsme byli úspěšní. A díky tomu jsem byl pak schopen rekonstruovat výrobu historických tvarů, protože to bylo na mně. Já jsem musel z historických číší vymyslet, jak se dělaly. To znamená, že to nevyfouknete jen tak. Když si uděláte formu, tak tato forma je vlastně polotovar, který neodpovídá výslednému tvaru, a musíte vědět, že se vršek musí odseknout, zapalovat, roztahovat, roztáčet, co se ještě musí protahovat, co se kde nalepí.

A co se týká tavení, když už jste se o tom zmínila, tak při tavbě jsem se vlastně stal spisovatelem. Protože předtím jsem psal povídky a tak, ale když jsem potom byl nucen tavit – to bylo vždycky období od května do podzimu, kdy mně utekl jeden tavič a prodával načerno buřty na Máchově jezeře, ale pak se mi vždycky na podzim vrátil – takže jsem po tu dobu vlastně byl jeden ze dvou tavičů, kteří tavili. A v noci – protože se tam muselo být někdy od čtyř odpoledne, když se končí směna, do sedmi do rána, když se zase začalo vyrábět – práce není zase taková, že by člověk stál furt u pece a něco dělal. Seřídíte to, naložíte pec, fouknete to, vyndáte věci z temperovny – a mezitím jsem měl čas. A tehdy mě napadlo, že tento čas fruktifikuji tím, že začnu psát. Takže první romány Dýka s hadem, Zdislava a ztracená relikvie, Záhada zlaté štoly, jsem napsal v noci na huti.

Spolupráce s Marthou Stewartovou a dar pro moskevského patriarchu

Martina: A při tom, když jste tavil a foukal, jste v té době museli být velmi úspěšní, protože jsem se dočetla, že si od vás různé kolekce objednala Martha Stewartová, což je v Americe pojem, to je living show, to je dům a byt ve velkém, nesmírně populární, ona měla opravdu milionové sledovanosti a navrhovala styly, dekorace a podobně. A ona si objednávala vaše sklo.

Vlastimil Vondruška: Taky. Ona měla jednou za čtvrt roku takzvané úterky Marthy Stewartové, a vždy v úterý dala na trh nějaké nové kolekce, a celá Amerika zešílela a všichni to okamžitě chtěli. A my jsme pro ni udělali kolekci pěti historických číší v jedné kolekci, antická, středověká, renesanční, a aby to trochu k sobě ladilo, něco jako byly tehdy ty slavné velké číše na…

Martina: Obří číše…

Vlastimil Vondruška: Obří číše, takže to bylo pět číší. A domlouvali jsme se, že k tomu uděláme certifikáty. Takže tam bude: Antická konvička 3. století, východní Středomoří, a tak. A její manažerka říkala: „To je pro Američany moc složité. Dejte tam jeden certifikát: Staré sklo z Evropy.“

Martina: Moc staré sklo.

Vlastimil Vondruška: A to jsme pro ní dělali vlastně až do doby, než jí zavřeli, protože ona pak měla průšvih v souvislosti s pádem jedné velké obrovské americké společnosti. Nevím, jestli znáte tuto historii. Martha Stewartová měla strašně moc akcií této společnosti, ale naštěstí chodila s jedním z vysokých manažerů této firmy, a on jí v pondělí večer při večeři řekl, ať to honem prodá, protože padnou. Ona to v úterý dopoledne prodala a v úterý odpoledne tato společnost padla, jenže to je v Americe trestný čin. Takže se to pak celé narušilo.

Martina: Ona opravdu byla ve vězení.

Vlastimil Vondruška: Opravdu byla ve vězení.

Martina: Byla to velká kauza. Ale myslím, že už dnes zase vysílá.

Vlastimil Vondruška: A ona to řídila i z vězení a firma normálně fungovala. Oni pak jeli z podstaty. Ona má neuvěřitelný cit pro duši americké hospodyňky, a to je alfa a omega podnikání.

Martina: To se nekoupí jen tak.

Vlastimil Vondruška: Ale my jsme dělali i některé velice zajímavé věci třeba i individuální. Třeba jsme dělali kopii jednoho barokního poháru, který byl vyroben pod Moskvou v jedné barokní sklárně, kde ale tehdy byli čeští skláři, a měl to být oficiální dar Moskvy Jelcinovi v době, kdy tam byl primátorem Lužkov. Objednali si to u nás a my jsme tento pohár udělali a oni skvěle zaplatili. Ale problém byl, jak to dostat do Moskvy, aby to nikdo po cestě neukradl. Říkali, že normální dopravou to naprosto nepřipadá v úvahu – protože to byla nádherná luxusní věc – takže nakonec vymysleli, že by to tam šlo dopravit tak, že mi zařídí, abych mohl jít tady v Praze na letišti na plochu, a u letadla – ale až u letadla – to předám do rukou kapitánovi Aeroflotu. A na Šeremetěvu už na něj budou čekat a vezmou si to od něj. Ale pak to taky zatrhli, protože prý to taky není ta nejbezpečnější cesta. A pak nám říkali, abych přišel tady někam, kam jezdí kamiony, a tam jsem to měl dát do nějakého kamionu a řekli mi do jakého. A já jsem říkal: „A vy to chcete poslat jen tak obyčejným kamionem?“ A oni říkají: „Ne, to je kamion, který patří moskevskému patriarchovi. A to je jediný kamion, který nikdo nevykrade, protože to si prostě nikdo netroufne sáhnout na majetek moskevského patriarchy.“ A tento kamion jezdil vždycky jednou za 14 dní trasa Paříž, Vídeň, Praha, snad Varšava, nebo někudy, a pak jel do Moskvy. Takže jsme to dali do kamionu patriarchy, a tak se to nakonec šťastně dostalo do Moskvy. Takže i takovéhle historky člověk v podnikání zažil.

Pro nás spisovatele je zajímavé psát scénáře, protože je to literárně něco úplně odlišného

Martina: Jak už jsem říkala, vy jste muž práce nejenom literární a v minulosti jste se pouštěl i do scénářů. Pro každého spisovatele je určitě lákavé, když podle jeho knihy nebo námětu vznikne film. A podle vaší knihy Osudný turnaj už vznikl film Jménem krále, a vy na to nevzpomínáte úplně rád, protože jste říkal, že to je okamžik, kdy spisovatel vlastně zcela ztratí vládu nad svým příběhem. Ale teď jste se přece jenom znova pustil do úvah, že by mohl vzniknout scénář, seriál, podle vašich detektivek, takže by se Oldřich z Chlumu mohl dočkat své seriálové podoby. Co vás přivedlo k tomu, že jste se rozhodl, že to přece jenom s těmi filmaři zkusíte?

Vlastimil Vondruška: Ještě, než odpovím, tak řeknu proč. Myslím, že pro nás spisovatele je často zajímavé psát scénáře, a to tedy nejenom filmové, ale třeba divadelní hry, protože je to literárně něco úplně odlišného než psát román. Protože v tu chvíli musíte psát dialogy, které jsou stručné a srozumitelné. Proust si v Hledání ztraceného času mohl psát nekonečné dialogy, které jsou v podstatě poetické, ale k ničemu nesměřují.

Martina: Jsou nepřeveditelné do filmové řeči.

Vlastimil Vondruška: Ale je to jiná poetika příběhu, působíte na emoce. Ale ve filmu nebo v divadle musíte vždycky nějakým způsobem před sebou rychle tlačit příběh, charaktery postav, navíc to všechno musíte sevřít do úzkého času a prostoru. Nemůžete napsat divadelní hru, která se odehrává na 25 místech, a tak dále. Takže to vlastně člověku pomáhá si zase ozřejmovat věci, které pak přenášíte do románů.

Martina: Je to jakési cvičení.

Vlastimil Vondruška: Cvičení, ano. Já jsem sice, jako u Lucemburské epopeje, říkal, že už se nikdy nechci věnovat filmové tvorbě, jenomže loni mě oslovila jedna produkční společnost – to ještě žila Alenka – a tak jsem se s nimi sešel, a Alenka je otypovala a říkala: „Jo, ti se mi líbí, s nimi bychom to mohli zkusit“, takže jsem to zkusil. Takže na tom pracujeme. Jsou různé modely: Pokud se autor dostane do područí v podobě filmu trhák – což se samozřejmě může stát a stává se to, to jsem zažil, nebo to popisuje Čapek – tak to se může stát, pokud si člověk neohlídá svá postavení. Já mám tedy tu výhodu, že můj producent je nesmírně kultivovaný, nesmírně vůči mně asertivní, a navíc je mu asi jasné, že tohle téma nenapíše jen tak někdo. Převést historickou detektivku do filmové podoby tak, aby to neznásilňovalo historii, to tedy není úplně jednoduché. Takže mám naivní přání, a třeba to tak nebude, ale furt mám pocit, že do toho budu moci zasahovat víc než tehdy. Tam se tehdy se mnou nikdo nebavil. Já jsem odevzdal scénář, režisér ho surově přepsal a natáčelo se to úplně jinak. Takže já věřím, že k tomuhle tedy nedojde.

Umění by mělo lidem dávat naději a víru, že život je navzdory všem strázním krásný

Martina: Já jsem si právě říkala, kde máte hranici, protože tehdy jste se pravděpodobně z nezkušenosti stal obětí filmového světa. Třeba pro mě je příkladem, který by nikdy neměl nastat, Inferno od Dana Browna. Zatímco v knize je to velmi promyšleně zvednutá úvaha, která končí mnohoznačně do ztracena, tak film je naprostým popřením knihy. Myslím, že nemůže existovat částka, která mohla Dana Browna inspirovat k tomu, aby dovolil tohle s touto knihou udělat.

Vlastimil Vondruška: Je okřídlené rčení, že autor, když k něčemu takovému dojde, si má nechat zaplatit co nejvíce a pak už se nikdy nemá koukat na to, co s tím Hollywood provede. Mimochodem na to doplatil třeba i náš Jan Žižka, který původně mohl být úplně jiným a lepším filmem. Ale to je jiná věc. Ale já jsem měl tehdy nevýhodu v tom, že jednak byl člověk elév, takže nezná toto prostředí, a teď už vím, za co tam musím bojovat. A druhá věc je, že jsem tehdy ještě byl nezaběhlým spisovatelem, ale teď se přeci jenom na člověka dívají trochu lépe, protože vědí, že za mnou je spousta čtenářů, a spousta čtenářů znamená potenciálně spousta diváků, a samozřejmě vždycky jde o rating. Takže značka, kterou Oldřich reprezentuje, má v tuto chvíli nesrovnatelně vyšší cenu než dřív. A proto je i naděje, že s ní budou zacházet mnohem kultivovaněji a nebudou ji ohýbat, protože prostě nebudou ohýbat dobrou značku. Takže uvidíme. Pokud se to povede, tak budu šťastný jako blecha.

Martina: Myslím, že když se to povede, tak z toho budeme mít radost všichni vaši čtenáři. Vlastimile, vy jste se věnoval odborné literatuře, populárně vědecké, historickým románům, historickým ságám, historickým detektivkám, dystopiím, esejím a teď scénářům. Je ještě nějaký literární, novinářský nebo filozofický žánr, který jste třeba ještě nezkusil a rád byste?

Vlastimil Vondruška: To asi ne, protože já jsem člověk, který když něco chce, tak to zkusí. Já jsem třeba v mládí psal básně. A jak bývá dobrým zvykem, tak jsem kolem toho měl samé problémy, protože jsem si třeba na vysoké škole, během hodiny nebo semináře z politické ekonomie napsal epitaf, který zněl: „Mně o smilování se prosit nechce. Však kdo tu přece slzu prolije, ať zví, že nezemřel jsem lehce. Mne zabila ekonomie.“ A to se bohužel dostalo do rukou našeho pana přednášejícího a pozval si mě na pohovor. Já jsem si říkal, že to bude průšvih. A když jsem tam přišel, tak on byl velice otcovský a říkal: „To byste neměl. Ekonomie je hrozně důležitá.“ A já jsem teprve po chvilce pochopil, proč je takový vstřícný. Protože tehdy se shodou okolností ministrem školství stal jistý Milan Vondruška, což je samozřejmě shoda jmen, já jsem s ním neměl nic společného kromě jména. Ale jak bývalo zvykem, tak na filozofické fakultě byli vždycky prominenti, takže on automaticky předpokládal, že spolu máme něco společného. A když jsem odcházel, poznamenal: „Pozdravujte soudruha ministra.“ A já jsem říkal: „Já to strejčkovi vyřídím.“ Takže tím jsem měl taky zajištěnou zkoušku. Takže to je má básnická tvorba.

A věnoval jsem se divadlům, psal jsem ve hrách, které jsem sám režíroval i nějaké roličky pro sebe. Ale nemám pocit, že by byl nějaký další velký žánr, který bych chtěl dělat. Já bych se spíš chtěl dožít tak, že dokud to člověku bude myslet, tak bych chtěl čtenářům předkládat takovou literaturu, která je bude furt bavit a která jim hlavně v téhle divné, rozkolísané době bude dávat to, co si myslím, že by umění lidem dávat mělo: Naději a víru v to, že život je, navzdory všem strázním, krásný a stojí za to ho žít a stojí za to za něj bojovat. A umění by mělo člověku pomáhat v těžkých chvílích a mělo by mu dávat určitou míru odpočinku. Samozřejmě, že jsou i těžká témata, která by člověka měla nějakým způsobem k něčemu navést, ale obecně, proč v téhle těžké době ještě lidi ničit depresivním uměním. Takže já chci dál dělat pozitivní literaturu a jsem vždycky nesmírně šťastný, když mi nějaký čtenář něco napíše a já z této reakce pochopím, že ho to nejen baví, ale že třeba říká: „Prožíval jsem těžkou dobu a pak jsem dostal do ruky vaše knížky a to mi pomohlo.“ To je pohlazení po duši, protože pak najednou máte pocit, že nežijete zbytečně.

Víra v demokracii je nahlodána, některé věci se dneska demokraticky už asi řešit nedají

Martina: A myslím, že zejména teď – v době kdy se nám kyvadlo, o kterém jsme se bavili, rve doleva, než nastane zastavení a pak, bohužel, zase rychlý kmit do opačného protisměru – je nám, myslím, velmi potřeba dobrých konců. Takže dejte na Alenku a pište dobré konce.

Vlastimil Vondruška: Ano, ale to kyvadlo se už zastavilo – to nikdy nejde úplně tak rychle – protože ve chvíli, kdy si lidé začnou dělat legraci ze své věrchušky a z doby, ve které žijí, tak je jasné, že se kyvadlo začíná pomalu vracet. Vezměte si za socialismu, co v osmdesátých letech bylo vtipů na režim. Po revoluci, deset patnáct let vůbec žádné vtipy nebyly, protože nebyl důvod. Ve chvíli, kdy si – a Češi jsou smějící se bestie – kdy si Češi začnou dělat legraci z režimu, tak je jasné, že režim dodýchává.

Martina: Takže opět ožijí vtipy: Sejde se Američan, Rus a Čech.

Vlastimil Vondruška: Ano. Sejde se Američan, Ukrajinec a Čech.

Martina: Možnosti těchto variant a konotací jsou různé. Vy jste, jak už jsme se o tom bavili, připustil, že velkých ság a epopejí už máte dost, ale že možná někdy napíšete román o nějaké zajímavé osobnosti. Máte nějakou v merku?

Vlastimil Vondruška: Tak musím říct, že jsem to ještě konkrétně nepromýšlel, ale mám samozřejmě v hlavě pár zajímavých lidí. Navíc mě lidé furt bombardují: „Ještě bys měl napsat o Albrechtu z Valdštejna, o Komenském, a tak dále“, ale to bych nechtěl. Existuje román od Zikmunda Wintra Jan Campanus Vodňanský, to je strašně zajímavá osobnost a jeho osudy jsou opravdu do jisté míry zase trošku kompatibilní s dneškem, v rámci toho, že aby zachránil univerzitu, tak musel ustoupit ze své víry, a tak dále. Ale je to k nepřečtení, protože Zikmund Winter je 100, 200 let zpět. Takže jsem si říkal, že bych možná chtěl sáhnout právě do nějakého tohoto přelomového období, kdy vždy docházelo ke konfliktu mezi praxí a vírou. Neříkám, že zrovna Campana Vodňanského, ale prostě něco v tomto duchu. Takže bych se spíš chtěl někdy věnovat téhle otázce, protože bojem mezi realitou a vírou vlastně procházíme i dneska a spousta lidí si to i zažívá a musí to v sobě vyřešit. Protože víra v demokracii, ať chceme, nebo nechceme, je dost nahlodána. A realita je taková, že člověk musí volit mezi pragmatickým přístupem a abstraktním souhlasem s demokracií, protože některé věci se dneska demokraticky už asi řešit nedají. Tohle téma je velice živé. Takže něco v tomhle duchu bych možná někdy v budoucnu zkusil. Ale teď mě čekají scénáře, další Oldřichové a Afra.

Martina: Afrodita Rossová.

Vlastimil Vondruška: Afrodita Rossová.

Templáři část svého pokladu ukryli asi u nás, ale hlavně ve Skotsku

Martina: Nová hrdinka, na kterou se opravdu velmi těším.

Vlastimil Vondruška: První díl se odehrává u nás, v druhém dílu ji přivedu do Skotska. První díl se jmenuje Dědictví templářů a já mám známého, který je příslušníkem obnovených templářů, takže jsem to s ním konzultoval, dal mi spoustu literatury. Tam totiž je velká záhada, co se stalo s templářským majetkem, pokladem, protože když francouzský král uvěznil Jakuba de Molay a vtrhl do templu, tak to tam nebylo, a tak se v nejrůznější literatuře spekuluje, kam to mohlo zmizet. A v úvahu v podstatě nakonec přicházejí dvě země – my a Skotsko. My, protože Jan Lucemburský tehdy hodně dlouho nepřistoupil k sankcím proti templářům, takže v době, kdy už byli templáři všude jinde pronásledováni, tak na Moravě ještě deset let fungovali. A protože papež vydal nařízení, že veškerý majetek templářů mají převzít johanité, tak se za těch deset let templářům podařilo majetek zašantročit tak, že když to nakonec johanitům měli předat, tak nepředali nic. Jedinou vesnici nepředali, nic už nebylo jejich, všechno prodali, převedli a tak dále. Takže něco možná ulili u nás, ale hlavně ve Skotsku. Protože z Francie tehdy, těsně před uvězněním velmistra Jakuba de Molay, odpluly tři templářské lodě do Skotska a nikdo neví, co v nich bylo. A takže Afrodita – ona je totiž napůl Skotka, maminka Rossová pochází z klanu Rossů, což je vlivný skotský klan, který tam působí dodneška – takže Afrodita má navíc předpoklady, že ve Skotsku bude pokračovat v hledání templářského pokladu. A ve třetím díle ji přivedu do Řecka…

Martina: Odkud jste se teď vrátil.

Vlastimil Vondruška: Odkud jsem se teď vrátil, abych načerpal, i když tyto řecké zkušenosti nakonec asi nevyužiji vůči Afroditě, ale vůči Oldřichovi. Protože můj řecký nakladatel mě nutí k tomu, abych Oldřicha poslal vyšetřovat do Byzance, protože se Oldřichové v Řecku poměrně slušně prodávají. Teď vychází už šestá kniha. A samozřejmě Řekové jsou nesmírní vlastenci – když budete projíždět řeckým venkovem, tak u každého třetího domu stojí stožár a visí tam řecká vlajka. To u nás nevidíte.

Martina: To ještě člověk vidí v Americe.

Vlastimil Vondruška: V Americe a v Řecku. Toto já jim opravdu závidím. A on je toho názoru, že si Řekové zaslouží, aby takový hrdina přijel taky do Byzance.

Martina: Až vás bude váš americký nakladatel nutit, že by měl Oldřich z Chlumu jet do Oregonu, tak už mu to rozmluvte.

Vlastimil Vondruška: Angelika taky skončila v Americe. Oldřich by mohl taky do Ameriky.

Martina: Takže zasadíte Oldřicha z Chlumu do Byzance?

Vlastimil Vondruška: Určitě. Už to mám vymyšleno. Protože když v roce 1204 Benátčané dobyli Konstantinopol, tak odtamtud vyhnali vládnoucí dynastii, a v roce 1264 byli zase Benátčané vyhnáni z prostoru Řecka. Ale po tu dobu byzantská císařská rodina žila v Mystře, což je na Peloponésu, je to neuvěřitelná památka, říká se jí „Florencie východu“, je to obrovský svah – kam se hrabe Bezděz – a nahoře je křižácký hrad a celý svah je pokryt paláci a byzantskými kostely s nádhernými freskami. Hodně toho už je zničeno. A do této Mystry zamíří Oldřich. Ale Řekové mi říkají: „Ale pozor, zločincem by neměl být Řek, ale pokud možno Turek.“

Martina: To se bude dobře prodávat.

Vlastimil Vondruška: To se bude prodávat.

Martina: Já bych je poslechla.

Vlastimil Vondruška: Já je poslechnu.

Martina: Já jsem se nakonec rozhodla, že si dopřeji úplně pitomoučkou otázku: Když jste tak Afroditu Rossovou nechal pátrat po templářském pokladu, který by podle vašich teorií mohl být třeba u nás…

Vlastimil Vondruška: To je podle odborníků, já udělám to, co si vysledovali odborníci na záhady.

Martina: Co byste dělal, kdybyste ho objevil? Co byste dělal s pokladem nedozírné ceny, který tady zanechali templáři?

Vlastimil Vondruška: Tak to sice nehrozí, ale asi bych si postavil muzeum Vlastimila Vondrušky.

Martina: Jak vás, tak znám, tak by to bylo muzeum Aleny Vondruškové.

Vlastimil Vondruška: U nás gros tohoto pokladu nebude. A navíc, nedělejme si iluze, že jejich poklad je nebo byl poklad uměleckých památek. Templáři byli vlastně finančníci, takže jejich poklad se s největší pravděpodobností skládá z mincí, zlomků zlata a tak. Protože třeba údajně jeden jejich ostatkový kříž se u nás objevil v osmnáctém století, pak někde zmizel a tak. Takže pár takových cenných uměleckých solitérů je z Evropy známo, to zase ne že by zmizelo naprosto všechno. Ale podle mě jejich základní poklad byly mince, zlato a nějaké svaté ostatky.

Martina: Obligátní otázka: Co byste si ještě v životě přál? Co byste chtěl zažít, zjistit, poznat, vyzkoušet, napsat?

Vlastimil Vondruška: Nic. Nic. Já už to chci jen tak v klidu doklepat.

Martina: S dalšími pětatřiceti knížkami.

Vlastimil Vondruška: Jo. Třeba i víc. To jich nemusí být tak málo, že jo.

Martina: Já jsem si slibovala, že je to poslední otázka, ale nejste vy kapku grafoman?

Vlastimil Vondruška: Co je to grafoman? Já určitě napíšu méně knížek, než vy uděláte reportáží. Tak kdo z nás je grafoman.

Martina: Jedna nula.

Martina: Vlastimile Vondruško, nevím, co je to grafoman, ale prosím, pište. Přeji vám, aby vám nedocházela inspirace a aby vám také nedocházelo to, co jste říkal, že by mělo umění v lidech probouzet, to jest naděje a možná také víra. Děkuji vám moc za to, že píšete, jak píšete, a jaký jste. Díky moc.