Každou noc odcházíme na poradu se svým vyšším vedením, ale spánek podceňujeme

Martina: Velké téma kolektivního nevědomí. Ty se k němu v přednáškách občas vyjadřuješ a mohla bych z toho pochopit, že kolektivní nevědomí je jakési negativní pásmo myšlení, kterému bychom se asi měli vyhýbat. Vždycky kolem voleb si to připomínám a ráda bych se mu vyhnula, ale nejde to. A tak se zároveň chci zeptat, jestli kolektivní nevědomí v sobě neobsahuje nekonečné množství zkušeností? Jestli to není studnice slepých uliček, ale zároveň i návratů z nich?

Maroš Vago: Ano, přesně jak říkáš, je to proces, ve kterém zůstaň tak dlouho, jak potřebuješ. To znamená, že je to školící proces – celé kolektivní vědomí a nevědomí je školící proces – který ti poskytne obrovskou praxi v celé věci. Ale je zapotřebí si uvědomit, že to ještě nejsi ty. Kolektivní vědomí je součástí našich životů, ale je potřeba pochopit, že ty nejsi kolektivní vědomí.

Máš možnost kdykoliv z něho vystoupit a sledovat vlastní myšlení, protože kolektivní vědomí je velmi silné a umí tě formovat, umí tě řídit podle toho, jak jsi naladěn, jak jsme si říkali, že tvé aurické pole začne z kolektivního vědomí zachytávat myšlenky, které s tebou budou rezonovat podle toho, co ti bude vycházet z podvědomí.

Já o kolektivním vědomí a nevědomí mluvím proto, že je to určitá forma našeho kolektivního propojení. Můžeme to nazvat duší národa. My Slováci máme určitou formu kolektivního vědomí a vy Češi také, každý národ má určitou formu kolektivního vědomí, ale je potřeba si uvědomit, že takováto věc existuje. Teď neříkám, že je dobrá, nebo zlá. Ať ti slouží do té doby, dokud se z ní učíš, ale když už pochopíš, že se můžeš z kolektivního vědomí vymanit, tak je to skvělé, protože začínáš pracovat na svém vlastním procesu a kolektivní vědomí tě tak neovlivňuje. Jedná se jen o ovlivňování myšlení, proto je to nebezpečné. Je to výborný asistent, pomocník na vzdělávání, ale když tuto hru pochopíš, tak je fajn z ní vystoupit.

Martina: Už je dávno čas individuálního růstu.

Maroš Vago: Přesně tak. To si každý musí uvědomit sám v sobě. Když potřebujeme kolektivní vědomí a potřebujeme se řídit určitými davovými psychózami, které kolektivní vědomí obsahuje, tak je to vývojový proces, je to kniha života, kterou je fajn si projít. Ale když náhle uvěříš – znova řeknu to slovo – ve vyšší vědomí, tak máš najednou možnost si vybrat, zda vstupovat do kolektivního vědomí, nebo se řídit vlastním čistým vědomím, které není závislé na davové psychóze.

Nic na tomto světě není zadarmo – a kdo chce opustit trauma, musí pro to něco udělat

Martina: Mnozí nad svým vlastním příběhem přemýšlejí nikoliv pod vlivem velkého chaosu kolem a třeskotu zemských desek a hrozby války, ale proto, že mají svá osobní traumata. A prací na těchto svých osobních traumatech se snaží nejenom se zbavit bolesti, ale posunout se jinam, pokud možno výš. Vy se v APU věnujete také léčbě traumat a zmiňujete, že je bezpodmínečně nutné pro to něco udělat, a sice OFERA (latinsky ofertorium znamená „díkuvzdání“, slovensky „oběť – vyberte si… pozn. red.). A to je termín, který, myslím, posluchači jen tak nezaslechli, pokud nebyli na vašich přednáškách, a tudíž nemáme tušení, co si pod tím představit.

Maroš Vago: OFERA je výrazové slovo, dalo by se říci, že znamená – něco za něco. Když něco chceš, tak pro to musíš něco udělat. Toto je OFERA. To znamená, že tady na 3D úrovni, 3D hmoty není nic zadarmo. A když si přeješ opustit nějaké trauma, nebo udělat na sobě nějaký progres, nebo vyvinout lepší, kvalitnější myšlení, tak musíš dát OFERU – něco pro to musíš udělat.

Lidé – opět se vrátíme ke guruismu, a proto nemám rád guruismus, protože guruismus znamená, že to je vyspělý člověk, který tě vezme s sebou, a všechno za tebe udělá. Toto bylo velice silně vidět v šamanské kultuře. Šamani jsou léčitelé, kteří – když je požádáš, že chceš být léčen – se nejprve podívají na to, zda tvoje duše povoluje, zda do toho vůbec mohou vstoupit, zda je možné ti zasáhnout do procesu, aby nenarušili něco – jak jsme se o tom bavili ohledně brouků a slimáků – tím, že by do toho zasáhli. A druhá věc je, zda to skutečně myslíš vážně. A tato otázka je velmi zajímavá – jestli tam je ta OFERA. Protože vidím, že lidé velmi chtějí, ale jejich chtění je malé, protože se ještě vnitřně nerozhodli. Tak toto znamená OFERA.

Martina: Je to něco za něco, sám se sebou?

Maroš Vago: Ano, může to být i takhle. Je to například tak, jako když – můžeme to přenést do úplně klasické situace – jdeš s někým na večeři a jdete si tam něco odevzdat, jdete si vytvořit nějakou příjemnou atmosféru, a jeden z těch dvou tu večeři platí, a je zapotřebí, aby i ten druhý přinesl do této společnosti, nebo do této výměny, nějaký typ OFERY. Jeden platí penězi, ale druhý platí třeba skvělými kontakty v té restauraci v tom smyslu, že vám dají něco jiného.

Martina: Trochu jsem se chvíli bála.

Maroš Vago: Ano, viděl jsem v tom ještě jinou verzi. Je jednoduše pochopitelné, že každý má něco přinést. Nic na tomto světě není zadarmo, a nemusí to být ve hmotné formě nebo v nějakých věcech.

I proto je v APU filozofie OFERY přesně takovýmto způsobem, že si nemyslíš, že tam přijdeš, že si to vyposlechneš, že to dostaneš zadarmo a že odejdeš ve smyslu: „Dostal jsem to, tak už to mám.“ Ty musíš prokázat, že to myslíš skutečně vážně, takže s tím musíš začít něco dělat, musíš nějakou tuto věc vyzkoušet – to je například forma OFERY. Ale když si to přijdeš jen odsedět – nebo máš pocit, že se tam uvolníš, nebo že ti někdo řekne něco pěkného, nebo že se nebudeš tak stresovat ze třetí světové války, nebo z něčeho, že tam najdeš nějakou úlevu – tak nechápeš OFERU, která je za tím.

Trauma není zážitek sám, ale iluze, které jsme o něm uvěřili – a tu lze opustit

Martina: V jedné přednášce, která je už někdy z loňského roku, jsi ale řekl, že traumata ne vždy léčíte, ale že traumata je potřeba opouštět.

Maroš Vago: Ano.

Martina: Jak se zorientovat v tom, že máme tendenci pořád všechno řešit, rozvykládávat, rozebrat na prvočinitele. Všichni jsou z toho ochraptělí, už toto téma rozebírají 20 let, a trauma je pořád tady.

Maroš Vago: Toto je metoda, která je také trochu nadčasová, ale zároveň je velmi potřebné už ji začít chápat v této éře vývoje, ve které jsme, protože my už jsme si prošli procesem, že traumata se léčí nějakou terapií, že se na ně podíváme z každé strany. I to je vhodný způsob a je to i velmi potřebný způsob, že člověk zažil trauma a je zapotřebí na něm terapeuticky pracovat. Něco se tam uvolní, něco se posune, něco se objasní, ale to ti ještě nezaručí, že tam to trauma nezůstane.

V nejlepším případě, když máš vynikajícího terapeuta, se to uloží do podvědomí, a jakmile se dostaneš do reálné situace, která může být rezonančně s tímto traumatem spojena, tak je trauma najednou na scéně, i když jsi na něm léta pracoval a už sis myslel, že ses ho zbavil.

V tomto systému je vysvětlováno, že se traumat neumíme zbavit, protože je to určitý druh zážitku, který jsme museli zažít. Ale když do toho vidíme trochu detailněji, tak trauma není negativní zážitek, který se nám stal, ale to, co jsme si mysleli, že se v dané situaci stalo. Stala se nějaká situace, je tam nějaká nehoda, a to, jak já tuto situaci pochopím, co si o ní řeknu – to znamená, že uvěřím v nějaký systém víry a přesvědčení o této situaci – tak to je to trauma. Trauma není daný zážitek, trauma je to, co si já o tomto zážitku myslím. Říkám to proto, že je velmi důležité toto při opouštění traumatu pochopit.

Martina: Stačilo by se podívat na svůj zážitek jako na zážitek někoho jiného?

Maroš Vago: Přesně tak, toto by klidně stačilo. Toto je ta metoda, jen je třeba se k tomu pomaličku propracovat. I ta terapie tam má svůj význam a je to první fáze. Jen si říkáme, že to je i finální fáze. Ale je to jen první krok.

Popovídejme si o tom, co se mi tam stalo, a sám si můžu vyslechnout, co budu o té věci říkat, a dobrý terapeut to musí otáčet. To je ta práce kvalitního psychologa, psychiatra, že to musí danému člověku otočit a dovolit mu, aby se na situaci díval jinýma očima. To je práce psychologa. A ty v té chvíli pochopíš, že ses spletl, že jsi uvěřil iluzi o tom, jak se to stalo, a že to mohlo vypadat jinak a mohlo se tam dít něco jiného, než jak jsi to pochopil. A to, jak jsi to pochopil, je mentální konstrukt, který si neseš ze svého dětství, to je systém přesvědčení a víry. A ty teď zjistíš, že ses možná spletl, že jsi možná uvěřil nějaké iluzi. A když si toto dobře osvojíš a najednou jsi schopný se na danou situaci podívat jinýma očima, tak přichází proces, že tuto věc můžeš opustit.

Vláčíme sebou mrtvoly svých traumat, a ještě si je ukazujeme – přitom stačí nechat zbroj spadnout

Martina: Už ji nepotřebuješ.

Maroš Vago: Už ji nepotřebuješ – přesně toto se tím myslí. Ale je to vyspělý způsob uvažování pro každého, kdo si přeje s tím něco udělat. A když si to nepřeješ, tak klidně choď na tisíce terapií za rok, klidně si ještě zahrávej s touto formou, nebo s tím nedělej nic. Je to trochu šokující, když toto říkám, ale je to třeba vnímat.

Každé jedno moje slovo, které řeknu, má přesah, má napojení. Je to systém, který je zapotřebí chápat a kde všechno se vším souvisí. Neříkám tyto věci jen tak. Když zjistíš, že jsi možná nepochopil, co se tam stalo, a přijmeš, že se ta nehoda měla stát, protože tak nějak jsi to měl, tak bychom šli do pýchy, kdybychom chtěli pochopit, proč se ta nehoda měla stát. O to se nestarej. Ona se stala, protože se měla stát, a jsi příliš malý na to, aby ses na to snažil přijít analýzou. Tím si jenom uškodíš.

Stala se ta věc? Stala. Vytvořil se z toho nějaký můj dojem o této věci, a s tím můžeme pracovat, a pomaličku zjistím, že to mohlo být tak, že jsem v té situaci sám sebe oklamal, že jsem uvěřil nějaké iluzi. A tehdy nastává proces: „Děkuji pěkně, už to můžu opustit. Už to nepotřebuji.“ Proto říkám, že my traumata neléčíme, my je opouštíme. A jak dlouho tento proces trvá? Záleží.

Martina: Teď se mi vybavila scéna z filmu Misie – jestli jsi ho viděl – kdy Robert De Niro v latinské Americe v době conquistadorů chytá domorodce, indiány, a prodává je. A nakonec tam v horách nad vodopádem vybudují kostel a dokážou udělat neuvěřitelnou skupinu těchto novokřtěnců. A protože se Robert De Niro dopustí zločinu a velmi toho lituje, tak si jako pokání sbalí veškerou svou zbroj, všecko brnění, které měl na sobě, když je honil, a pořád leze vodopádem nahoru. A když vyleze nahoru až ke kostelu, tak to pustí zase dolů a zase to táhne nahoru, a jednoho dne – nevím po jak dlouhé době – už to jeden indián nevydrží, přiskočí k němu a tu zbroj odřízne.

Maroš Vago: Tak, tak, tak. Přesně toto je ta univerzální moudrost. O tom se stále bavíme. Je to celé o pochopení, že si trochu sami házíme klacky pod nohy. A nemusíme.

Martina: Vláčíme s sebou.

Maroš Vago: Vláčíme s sebou ty mrtvoly, jak Jarda Dušek říkal, a ještě si tyto mrtvoly ukazujeme, mluvíme o nich.

Martina: Jak se daří vaší mrtvole?

Maroš Vago: Jak se daří vaší mrtvole – přesně. A je to stále ten samý princip, to samé, že existuje určitá univerzální moudrost, o které se stále bavíme, a stále se na ni snažíme dívat z jiného úhlu, aby danému člověku zarezonovalo, že toto je úhel, ze kterého to chápeme.

Proto se v APU snažím velmi prakticky vysvětlovat věci, jako je tato forma. Není to z mé hlavy, není to něco, co jsem vymyslel. Je to univerzální moudrost, kterou už si tato evoluční společnost vyžaduje, abychom pochopili aspoň jednoduché principy a uměli věci opouštět, propouštět, nechávat je tak, nebrat za ně odpovědnost a mohli si oddychnout. Celý tento proces léčení je v tom, že si oddychneš.

Po roce a půl končí egoistická hra a v partnerství začíná skutečná škola vzájemného obrušování

Martina: Když jsme zmiňovali kolektivní nevědomí a vědomí, tak jsme se zmínili, že je čas pro individuální práci. Jakou roli v tom má partnerství? Protože stále častěji slyšíme, že schází na úbytě, že dlouholeté páry moc nefungují, ale nefungují příliš pohromadě ani rodiny. Jak je vlastně s tím, že – když to převyprávím – splynete v jedno tělo, jednu duši a navzájem se budete nadnášet. Kde má místo toto?

Maroš Vago: Zase jsi to celé řekla. V této otázce je i odpověď, že partnerství je vyšší forma života. To znamená, že když už jsi věci pochopil na individuální úrovni a myslíš si, jak dobře věci chápeš a jak je už umíš aplikovat, a myslíš si, že jsi pochopil vzorec svého vlastního života a daří se ti, tak potom je vyšším levelem partnerství. Tam se ukážou věci, tam je skutečná prověrka.

Partnerství je nejvyšší forma učení, protože se tam najednou spojí dva osudy, které mají kráčet spolu. Je to tak dohodnuté, schválně používám tyto výrazy, protože bude skvělé, když jako společnost co nejrychleji pochopíme, že tyto věci jsou dány, a přichází ti do života člověk, který tě má možnost provést vysokou školou. Když už sis myslel, že máš věci za sebou, tak to byla teprve střední škola, a najednou přichází partnerství a i celoživotní manželství.

A to, co říkáš – že dlouhodobé vztahy nefungují – tak já si to právě nemyslím. Já si myslím, že krátkodobé vztahy nefungují, protože je tam nějaká hra egoistických forem.

Martina: Kdo z koho?

Maroš Vago: Kdo z koho.

Martina: Kdo má navrch?

Maroš Vago: Když se ega rychle vystřílejí a už si nemají co poskytnout, tak tehdy se vztah, který není silný, rozpadá, protože už tam nedostávám pozornost a další věci, protože jsem tuto školu nepochopil. Jdeme zase hledat dál, abychom zase rok, rok a půl – jak se uvádí ve statistikách, že chemická reakce a ego proces dokážou vydržet takto dlouhou formu, okolo roku a půl – kdy následně po roce a půl začíná skutečně duchovno, kde už nedokážeš déle hrát, ego už se nedokáže lépe přetvařovat a hrát tu formu, a najednou začínáš být takový, jaký ve skutečnosti jsi. A druhý partner také začíná být takový, jaký ve skutečnosti je.

A tomu říkám vysoká škola duchovna, protože nyní začíná skutečná práce, začíná to, že jeden druhého začne obrušovat. Proto jste se spojili, abyste se začali obrušovat. V první fázi je jen to, že vystřelujete své ego programy jeden na druhého a očarujete jeden druhého. A potom, v této fázi, už po tom roce a půl, začíná doopravdy práce. A když to myslíš skutečně vážně a uvěřil jsi, že jsi vyšší bytost, tak se tady můžeš otestovat, tady můžeš ukázat, co ses naučil, tady můžeš dokázat, jaký jsi a co jsi.

Martina: No tak se tužme. Velice krásně to na jedné přednášce pojmenovala profesorka Hogenová, která řekla, že její muž jí v určité části života umožnil být takovou, jakou nemohla nebýt.

Maroš Vago: Ano, přesně.

Martina: A ona říká: „A já jsem ho za to milovala.“

Maroš Vago: Přesně tak. Když člověk pochopí, jaká hra se tam hraje a jaká láskyplná dohoda se tam realizuje, tak je to zachráněno. Protože se najednou člověk začne na toho partnera dívat úplně jinýma očima a začne vnímat – a tam se začne plnit ta dohoda – že tento člověk mi přišel ukázat to, co není možné vidět jiným způsobem.

Neschopnost říkat „ne“ vychází z davové psychózy – autenticita ale začíná na úrovni sebe sama

Martina: Co se nemohlo nestat. Říkáš, že jednou z nejdůležitějších věcí na cestě k autenticitě – což se nám hodí k partnerství, a nejenom k němu – je naučit se říkat „ne“. Proč je to podle tebe tak důležité? A proč s tím má řada z nás takový problém, který z nás pak vyrábí oběti, jako by nás shazovali z pásu?

Maroš Vago: Je to kouzelné slovíčko, je to kouzelné zaklínadlo – dalo by se říci – protože my si myslíme, nebo v kolektivním vědomí nás davová psychóza učí, že je neslušné říkat „ne“. To je jen jedna z forem, kterou to teď vysvětluji. Že je neslušné říkat „ne“, protože tím ukážu, že nejsem dobrý člověk, protože nejsem dostatečně ochotný, nebo nejsem po ruce, když je to zapotřebí.

Ale ve skutečnosti jde zase jen o projev sebelásky a sebeúcty. Když mám nízkou sebeúctu, tak je pro mě velmi těžké říci slovo „ne“. Proto říkám, že je to kouzelné zaklínadlo, a proto je potřeba to trénovat, protože kolektivní vědomí nám to zasadilo hluboko do DNA. Chováme se takovým způsobem, jak nás naučili – to je to kolektivní vědomí – a najednou je velmi zvláštní a divné vyslovit slovo „ne, tentokrát nejsem ke tvým potřebám.“

Neříkám, aby to bylo odmítání, ale nejdřív si musím uvědomit, jestli je to prospěšné i pro mě, ta nabídka, která mi přišla. A nemyslím tím, že je to sobecky pro mě, ale zda je prospěšná pro oba dva, nebo je to prospěšné pouze pro druhou stranu. A trochu se rozumně, racionálně rozhodnout, co se stane, a jestli se mi stále neopakuje ten samý proces, po kterém jsem vždy naštvaný, vycucaný z energie, hroutí se mi moje věci.

V tomto kouzelném slovíčku je za tím velké rácio, které má ráda levá hemisféra. Rácio znamená, že si prohlédnu situaci a vyzkouším si říkat slovo „ne“. A v ten okamžik pocit, tělo, začne určitým způsobem reagovat. A jsou to velmi zajímavé pokusy, co se stane, když skutečně zažiješ situaci, kde bys řekl „ne“. Velmi dobře víš, kde bys rád řekl „ne“, ale hraješ se sebou hru, jsi neautentický sám k sobě.

Autenticita neznamená být autentický jen k druhým lidem – autenticita začíná na úrovni tebe. Když nějakou situaci neznáš, nevíš, jak ses v ní ocitl, nebo zkoušíš, nebo nevíš, co se stane, když řekneš „ano“ nebo „ne“, tak to je něco jiného, tehdy si tento proces zkoušej. Ale všichni dobře známe pocit, co to znamená, že do dané situace jít nechceš, ale řekneš „ano“. A toto je ten proces, o kterém tady rozmlouváme. Je potřebné vyslovit, že tu situaci odmítáš v rámci toho, že dáváš podporu sobě, dáváš lásku sobě.

Martina: Jak se vyznat ve vlastní autenticitě v tom smyslu, že člověk občas něco vyhrkne – ať už souhlas nebo nesouhlas – a vlastně neví, jestli jsou to jenom nezvládnuté emoce, nebo řekněme prožitý pocit.

Maroš Vago: Toto je přesně ta práce na pozorovacím procesu – že se trochu rozhodnu některé věci pozorovat a zajímám se o to. Někomu se to zdá strašně složité, ale je to přirozená součást běžného života, že se normálně trochu pošťourat v tom, jak se cítím.

Trochu se musím podívat, jak se v nějakých situacích cítím, na to, abych potom mohl přesně reagovat – není to o tom, že to jde hned, nebo někdy nevíš, zda je to emoce, zda nemáš dobrou náladu, nebo se tam neděje něco, co ti zkresluje pohled na danou situaci.

Proto říkám, že nejdřív je fáze si trochu dovolit proces šťourání se v sobě, a neanalyzovat. Ale trochu se normálně pozorujeme, co se ve mně odehrává, v jaké situaci, kdy. A tento proces může být krátký, kdy se v sobě velmi rychle zorientuješ. Toto se lidem někdy nechce dělat, ale je to škoda, protože se to zdá jako těžko otevíratelné dveře, ale výsledek je velmi rychlý, praktický a efektivní. Za nějakou dobu, ale klidně i v situaci, kdy nevíš, můžeš říci i „ano“, a jakmile padne tvé rozhodnutí, tak v tu chvíli cítíš.

Psilocybin a ayahuaska otevírají dveře, ale západní společnost na ně nemá průvodce

Martina: Víš, co jsi měl říct. Co chceš.

Maroš Vago: Tak, a tehdy je také odvaha zastavit tento proces a jít do té situace znovu a říci, že si přeji, aby to bylo jinak. Protože máš volbu, máš právo to kdykoliv změnit a vstoupit zpět do toho procesu. Jedna forma je, pokud se ještě neumíš v některých procesech orientovat, říci „ano“ a sledovat, co se potom stane. A když jsi řekl „ano“ správně, tak je všechno v pořádku. A když jsi neřekl „ano“ správně, tak v tobě vybuchne exploze. A i na základě tohoto se dá posuzovat daný proces, nebo zjišťovat, kdo ve skutečnosti jsi.

Martina: A pak je ještě jiná varianta, kdy v danou chvíli přesně víte, co chcete odpovědět, ale nějak vám to okolnosti neumožní, a vy se tak dlouho přesvědčujete, abyste necítili to, co cítíte, až sám sebe upovídáte. A většinou to špatně dopadne.

Maroš Vago: Přesně, a já tento proces miluji, protože je to základ lidského života. Takto my fungujeme, a za mě je to velmi krásné. To vůbec není průser, ani to není zločin, ani to není něco negativního. Je to v pořádku, a je to ve skutečnosti zábavné, jen se nesmíme bát hrát, protože toto je hravost, a na to slouží zase ty pilíře: odvaha, disciplína, pokora, to jsou všechno věci, které když pochopíš a osvojíš, tak jsi schopen začít v životě hrát. Jsi schopný hrát si se situacemi, nejsi jimi vystresován, netvoříš si mini traumata a mini věci.

Martina: Trocha lehkosti by nám slušela ve všem.

Maroš Vago: Přesně tak, to je lidskost, a ve skutečnosti to je lehkost právě duchovna.

Martina: Maroši Vago, pozorovat se, sledovat své myšlení, konfrontovat to se svým vnitřním pocitem, se zkušenostmi, které jsme nabrali v minulosti, a zároveň se nechtít zavděčovat, ale zároveň být k lidem vstřícný – to je pracné. Je toho hodně, je to, jak by řekl češtinář, full-time job.

Maroš Vago: Ano, dá se.

Martina: A my jsme mistři zkratek. A mnozí s těmito zkratkami experimentují, a jsou jich často plné Bohnice a další ústavy k tomu zřízené. Tím mám na mysli drogy. Drogy, které nám umožní nahlédnout své vědomí. V Česku se začal nedávno používat ketamin jako skutečně léčebná látka, a už, myslím, schválili i psilocybin. Vím, že v NUDZu dělají velmi úspěšné pokusy a mají léčebné výsledky. Ve Švýcarsku se používá LSD, v Nizozemsku MDMA. Řekni mi, v jaké látce spatřuješ potenciál ty, jenž jsi použil ayahuasku, a sám tvrdíš, že všechny tyto věci by člověk měl ochutnat jednou jedinkrát, zahlédnout, a pak už pracovat? Ale zase to určitě není jednoznačné.

Maroš Vago: Je rozdíl mezi syntetickými drogami a mezi přírodními medicinas plantas, jak se to v šamanské kultuře nazývá. Protože medicinas plantas mají živé vědomí, a to tě má možnost léčit, má možnost tě něco naučit. Proto říkám jednou, ale ani to nedoporučuji všem. K tomu tě musí přivést život sám – to je zase další velké téma.

Medicinas plantas je vědomí, které vejde do tebe a dokáže ti vytvořit zrcadlo a dokáže ti rozvinout tvé vědomí, abys se dokázal poznat. Zkrátím to – poznat se. A o tom se celou dobu bavíme. Když říkáš, že toto pozorování a všechny tyto věci jsou náročné, tak to chápu – ale není to vůbec tak náročné, jak se zdá, ale je za tím velká forma pýchy a lenivosti, protože se nám to nechce dělat. Je to něco, co je neuvěřitelně přirozené. A když se rozhodujeme, že se nám zdá, že to je složité, tak to klidně nedělejme, protože i tak přijde čas, kdy to budeš muset začít dělat. Dřív či později, každý jeden z nás, protože cesta vede právě tudy.

Když si vezmeme psilocybin – teď je to velké téma, a byl jsem pozván do různých konzultačních úřadů, kde tyto věci konzultujeme – tak říkám na rovinu, že otevíráme dveře někam, kde to absolutně neznáme. Ve smyslu společnosti. Na to, abychom mohli užívat medicinas plantas, potřebujeme profesionály, kteří vědí, co se tam děje, jak se to děje. Jinak je to absolutně nefunkční.

Martina: Protože spatřit sám sebe může být taky trochu děsivé a bytost se nemusí přijmout.

Maroš Vago: Přesně tak. Záleží na tom, v jaké fázi daný člověk je. Protože když je to člověk, který už podstoupil všechny dostupné druhy léčebných forem – od antidepresiv, přes přírodní léčiva, antipsychotika, klidně i elektrošoky – a tento člověk nenachází, neumí najít v tom celém procesu sám sebe a nevidí, že je obětí vlastní iluze – tak v takovém případě jsou tyto medicinas plantas určené přesně na to. Medicinas plantas jsou určeny přesně pro tento typ lidí.

Ale to není jen tak, že se jim to podá, ale musí tam být velmi přesné množství, protože to je velmi důležité, ale toho budeme muset docílit výzkumem. Množství je základní otázka. A další věcí je integrovat to, co se tam stalo. To v této oblasti vyžaduje obrovskou profesionalizaci, což například mají jihoamerické kultury velmi dobré, protože to je jejich přirozené léčivo. V tomto vidím nebezpečí.

A potom druhá forma je, že to budou aplikovat lidem, u kterých není vůbec vhodné, aby jim to bylo aplikováno, protože jim to otevírá dveře někam, na co ještě nejsou připraveni. Já to velmi schvaluji a v určité fázi je to věc, která je nesmírně potřebná, je tam skutečný léčivý potenciál, je to to, kde se dají věci léčit, je to přesně to, o čem mluvíme v APU. Je to poznání své vyšší verze – zjistíš, že nejsi své ego a tvé trauma a tvé mentální konstrukty, a máš možnost to opustit.

Tato léčivá forma je neskutečně účinná a efektivní. Ale na druhé straně otevíráme dveře do světa, který neznáme a není to součástí naší kultury, neznáme ho, nemáme ho otestovaný. Říkám ano, jsem za to nesmírně rád a klobouk dolů, ale záleží případ od případu – komu, kdy a jaké množství.

Každou noc odcházíme na poradu se svým vyšším vedením – a spánkový rituál podceňujeme

Martina: Maroši Vago, ty doporučuješ všem bez rozdílu jeden velký zázrak, který může absolvovat každý, a měl by se na něj každý večer připravit, protože každý spánek znamená vstup do jiného světa. Jelikož je doba divoká, nepravidelná, lidé slouží na směny, máme rozbité spaní nejrůznějšími příčinami. Jak působí spánek, zejména od jedné hodiny do třetí, kdy říkáš, že melatonin začíná produkovat prvek pinolin, a ten nám umožňuje velmi odvážné exkurze.

Maroš Vago: Je to věc, která se nám děje po dobu existence celého lidstva, je to tak přirozené jako dýchání. Každou noc zažíváme mimotělní zážitek, přesouváme se. My žijeme ve dvou realitách. Jedna je snová realita, druhá je bdělá, kterou považujeme za bdělou. Toto není věc, kterou říkám já, víme to, je to zase součástí univerzální moudrosti.

Proto, když to víme, tak je velmi potřebné se ke spánku připravit stejně jako na denní formu života. Víme, že v průběhu dne máme nějaké činnosti, nějaké věci, které bychom rádi zvládli dobře, rádi bychom, aby se nám podařily, a soustředíme se na nějakou část dne. A na snovou realitu – proto o ní mluvím tak intenzivně – je potřeba se připravovat stejně.

Jak jsi říkala, někteří lidé žijí formou života, že pracují na směny, což je ale v pořádku, protože to je v plánu duše. To je stejné, jako když se mě ptají těhotné maminky nebo po porodu: „Co teď budou dělat, když musím celé noci kojit a být vzhůru?“ To je všechno v pořádku, je to v plánu duše. A když se děje život tak, že teď mám dělat toto a nemám kvůli tomu dostatek spánku, tak také nepanikařím – je to v pořádku, je to určité období života.

Já toto vysvětluji v APU, že to je v pořádku. Když se ti otevřela nějaká forma tvého života, tak ji žij tak, jak ji žít máš. Každopádně u člověka, který pracuje na směny, je zapotřebí, aby měl určitou úctu ke snové realitě a k nočnímu režimu. Je velmi potřebné udělat určitý druh rituálu předtím, než si lehneme do postele, je zapotřebí se uklidnit. Všichni víme, co máme před spánkem dělat, je to už tak dostupná informace, a každý dělá to, co mu vyhovuje. A je potřeba se připravit na to, jak s tebou rezonuje informace, že někde něco budeš dělat, že se spojíš se svou vyšší verzí a budete dolaďovat plán. Každou noc tam chodíš proto, abys dolaďoval svůj osud, svůj plán, abys ho zhodnotil.

Martina: Od jedné do tří je prostě pokaždé schůze.

Maroš Vago: Můžeme to tak klidně říct, ale děje se to celou noc. Celou noc se dějí procesy. V první fázi se očišťuješ, regeneruješ. Další fáze je důležitá, a je to přesně mimotělesné konstatování, porada. A potom nastává další léčebný proces uzdravování, kdy se tělo léčí.

Říkám, že spánkový režim je neuvěřitelně vzácná fáze dne. Proto je tma, protože mozek reaguje tím způsobem, jak jsme se bavili. Začne chemický proces v těle a naše šišinka vyprodukuje melatonin, který vytvoří synteticky takovou látku, která ti umožní mimotělní vnímání. Takže jsi schopen lucidního snění, jsi schopen pozorovat své procesy, jsi schopen se pozorovat směrem do minulosti, jsi schopen podívat se do budoucnosti, jsi schopen obsáhnout celý proces tvého osudu a vidět věci tak, jak jsou.

Když nastoupí pinolin, je to krátká záležitost, protože se vstřebá. Já konkrétně popisuji, co se děje v neurokortexu, kde se obrátí spin neuronů, a my máme přístup k rozšířené formě vědomí. Přijde ale proces, je to krátký proces, kde se celý pinolin jako chemická látka vstřebá, a nastává to, že se všechno dostane do normálu a ty máš takzvanou amnézii, nepamatuješ si to. A to je daná forma, proč si to nemáš pamatovat.

Důležité je – když s tebou ta informace rezonuje – abys měl dostatečnou úctu k tomu spánkovému režimu, abys věděl, co se tam odehrává, a abys se na to připravila jako na určitý druh ceremonie. A když se ti to nepodaří, nic se neděje, přichází další noc, takže nemusíme panikařit.

Říkám to takto na rovinu, protože spánkový režim podceňujeme, a i to, co se tam ve skutečnosti děje. My máme jen pocit, že si tam jdeme oddychnout, ale to je jen jedna fáze z toho, co se tam děje. Tam oddychuje mysl, ale ve skutečnosti je mysl daleko produktivnější a pracuje daleko více, ale jiným způsobem, takovým, který ji nevyčerpává. A oddychuje tam tělo, ale ve skutečnosti tam jdeme na poradu se svým vyšším vedením.

Život je neuvěřitelné privilegium a evoluce se ubírá dobrým směrem – jen to musíme pochopit

Martina: Maroši, máš za sebou spoustu zkušeností, spoustu svých vnitřních prožitků, ať už v Peru, kde jsi asistoval šamanům, nebo jako přednášející a spolutvůrce systému APU. Když myslíš na budoucnost, usmíváš se?

Maroš Vago: Velmi se usmívám. Děkuji za tuto otázku, toto je důležité. Velmi se usmívám. Mně se zdá a vnímám, že to jde perfektně, že to jde velmi správně, i když to často vypadá hrozivě, i když je na světě mnoho utrpení, i když se děje mnoho procesů. Jakmile každý z nás pochopí tuto formu moudrosti toho, čeho jsme součástí, tak cesta bude lehčí. A určitě se tam dostaneme všichni.

Teď je nádhera v tom, že skutečně můžeme evoluci už prožívat, můžeme ji prožívat naplno. Je to vývojový proces, a já říkám, že určitě dopadne dobře. Je na co se těšit, je proč si vážit života.

Když se mě někdo zeptá, co mě nejvíc mrzí z této psychologicko-psychiatrické práce, tak říkám, že když vidím, že někdo pohrdá vlastním životem. To mě bolí nejvíce. Když někdo má určitou formu utrpení nebo traumatu, tak je to, jak jsme se o tom bavili, pochopitelné, může se to stát, je tam nějaká forma nepochopení toho, co se děje, ale to není tak vážné. Vážné je, když někdo nerozumí, že je to obrovské privilegium být momentálně na této planetě, být v tomto těle, zažívat tento reálný fyzický život, že je to obrovským darem.

A toto je pro mě skutečně bolestivé, jestliže je to až takováto forma iluze, že člověk není schopen vidět, že toto je neuvěřitelně zajímavá cesta a neuvěřitelně zajímavá hra, a že jsme toho plně součástí, jsme na to perfektně vybaveni, máme všechny možné nástroje. A ještě k tomu se to ubírá neuvěřitelně dobrým směrem.

Martina: Maroši Vago, já ti moc děkuji za tento optimismus, a děkuji ti za to, že jsi nám připomněl, jak stát nohama pevně na zemi a zároveň mít hlavu v oblacích, a dívat se na život jako na jedno velké dobrodružství. Děkuji moc.

Celý rozhovor s Marošem Vagem o kolektivním vědomí, opouštění traumat, partnerství jako duchovní škole a významu spánku si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.