Zpět
Petr Drulák Díl 1/4

Demokracie se zcela vyprazdňuje. Chodíme k volbám, ale nakonec je to jedno – žijeme v liberální oligarchii

Text 21.11.202130 min Přehrát

Proměny světa, možná dokonce turbulentní proměny světa, tak by se dalo nazvat téma, které na tomto místě čas od času rozebíráme s našimi nejlepšími odborníky, a snažíme se dopídit odpovědí zejména na otázky, kde mají tyto proměny kořeny. Kam směřují, a na co všechno se můžeme připravit. Protože jedním z nejhorších scénářů by bylo, kdyby nám najednou cosi záhadně změnilo život, a my jsme netušili, co to je, proč se to děje, a jak se k tomu postavit. Také dnes budeme v takovémto povídání pokračovat, a to o tom, co ve skutečnosti rozkládá a rozeštvává západní společnost, co žene lidi do nepřátelství a nenávisti, a jakým hrozbám budeme muset čelit. O tom všem budeme mluvit s někdejším diplomatem, velvyslancem ČR ve Francii, politologem, profesorem Petrem Drulákem.

Martina: Jenom dodám, že pracujete na Katedře politologie a mezinárodních vztahů v Plzni, a také Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Takže s kým jiným než s vámi začít otázkou: Co vidíte jako největší problém západního světa, nebo možná Evropy, v současné době? Už jsme trochu poodstoupili od covidu, přestože to zdaleka není za námi, ale možná nám covidový Májin závoj spadl z očí, a vidíme některé věci jasněji. Co teď momentálně vrtá hlavou vám?

Petr Drulák: Když bych se podíval na největší hrozby, nebo problémy, kterým čelíme, tak je můžeme rozdělit do dvou skupin – vnitřní a vnější. Řekl bych, že vnější se nabízejí, a souvisí s nestabilitou v okolí Evropy, v severní Africe, na Blízkém východě, a s migračními toky, které tato nestabilita generuje. Souvisí s geopolitickými ambicemi velmocí, které budou našimi rivaly, ať už se jedná o Rusko, nebo Čínu. Souvisí také s tím, jakou cestou půjdou USA, protože myšlenka, že je tu nerozborné NATO, nerozborná atlantická vazba, je podle mě už dávno mrtvá. Takže to jsou věci možná jednodušší, protože jsou viditelné, a máme je vně našeho evropského prostoru.

Ale nakonec největší hrozby jsou vždy uvnitř, to jsou věci, se kterými se úplně nedokážeme vypořádat. Výrazné hrozby vidím v ideologické oblasti, v západní Evropě a v USA se čím dál tím více prosazuje ideologie, která si říká progresivistická, přičemž progresivismus sám sobě byl pozitivní historickou silou, přinášel pokrok v mnoha oblastech. Ale dnes se tahle ideologie obrací proti svobodě projevu, definuje základní pravidla politické korektnosti, která se neustále šíří, a je zaměřená proti tradiční evropské společnosti. To, co tato společnost dokázala, je považováno za jakýsi zločin, a je tu představa, že za to musí Evropa platit. Součástí toho progresivismu je zelená ideologie, kterou také považuji za nebezpečnou.

Tady nejde o hledání rozumného vztahu mezi člověkem a přírodou, o omezení průmyslové civilizace, což jsou, myslím, nutné věci, ale to, co se stalo s tématem, kdy se ve jménu boje proti klimatickým změnám prosazují ekonomické zájmy, které škodí evropskému průmyslu, škodí naší energetice, a mohou skutečně zničit postavení Evropy ve světě. Když se podívám na to, co se děje v energetice, kdy někteří prosazují myšlenku, že by evropská energie měla stát na obnovitelných zdrojích, to znamená na slunci a na větru, a sem tam plyn, a že to dokáže pokrýt naši energetiku, tak mně z toho vstávají hrůzou vlasy. Každý, kdo rozumí energetice, tak ví, že to takto být nemůže a že se Evropa řítí do něčeho, co podkopává její základní přežívání.

Dnes už nežijeme v demokracii, ani v kapitalismu, ale v liberální oligarchii

Martina: Zbaví se konkurenceschopnosti vůči zbytku světa.

Petr Drulák: Zbaví se konkurenceschopnosti. Zbavíme se toho, co nám šlo nejlíp, a ostatní z toho budou profitovat – to je to, čemu říkám nezvládnutý kapitalismus. Kapitalismus, aby dobře fungoval, musí být trh konfrontován se silnou politickou autoritou, která mu vykazuje určitý rámec, využívá veškerou efektivitu trhu, ale nepustí ho dál. Ale tím, jak se stát oslabuje a rozkládá, jsme v tuto chvíli v oligarchické realitě, to znamená, že liberální demokracie se transformuje na oligarchickou demokracii, nebo spíš na liberální oligarchii, protože o demokracii se pak ani nedá mluvit. Takže tyto věci vnitřně oslabují Evropu. A v okamžiku, kdy je Evropa konfrontována s vnějším nebezpečím, a je zároveň takto vnitřně oslabená, tak spadne jako domeček z karet.

Martina: Pane profesore, vy tímto potvrzujete, že žádný organismus nelze efektivně rozvrátit zvenčí, pokud dopředu není narušen zevnitř. Vyjmenoval jste vnitřní vlivy, to, co leptá Evropu, jako je progresivismus, zelená ideologie, liberalismus a nezvládnutý kapitalismus, jestli jsem to pochytala. Když vezmu v úvahu progresivismus, zelenou ideologii, liberalismus, to vše dohromady, tak mi povězte, kdy se stalo, že všechny tyto tři pojmy, z nichž každý znamenal původně něco jiného, a byly navzájem rozdílné, že se najednou slily, a vyplnily pojem, který jim nepřináleží – liberalismus. Mně to připomíná hollywoodský trhák, kdy si šváb z vesmíru oblékne Edgarovo tělo. Kdy se stalo, že si někdo vypůjčil tento název, naprosto jej vyprázdnil a předělal po svém?

Petr Drulák: Milníkem je globalizace, protože ideologie, ať už šlo o liberalismus, nebo socialismus, které poznamenaly 19. a první polovinu, a část druhé poloviny 20. století, byly vždy ideologie, které fungovaly uvnitř národních států. Uvědomme si, že neznáme jinou demokracii, než demokracii na úrovni států. A pokud má demokracie fungovat, musí být postavena na střetu, a řekl bych, že ještě poválečná západní Evropa vycházela z klasického střetu a kompromisu mezi liberalismem a socialismem. Takzvané sociálně tržní hospodářství, které vzniká v Německu, ve Velké Británii, je postaveno na rovnováze, a tyto ideologie měly ještě svůj původní obsah, jakkoliv se v čase vyvíjely a lišily se od toho, jak to bylo v 19. století. Ale globalizace všechny tato věci zásadním způsobem přehodnocuje a obrací, protože globalizace je namířena proti státu, směřuje k ekonomickému ideálu světa bez hranic. A svět bez hranic může mít podstatné výhody, a je to ideologicky odůvodněno tím, že hranice, národní suverenita, vedly k válkám, nenávisti, k fašismu.

Martina: To je teorie Kalergi-Coudenhove.

Petr Drulák: Třeba, panevropská teorie. Nicméně ti, kdo démonizují národ a hranice, zapomínají na to, že národ, hranice a suverenita měly i pozitivní část, byly to hodnoty, za které lidé umírali ve válkách, bránili je proti okupacím a tyraniím. Lidé ve válkách umírali také proto, že bojovali za svůj národ proti cizí okupaci. Naši parašutisté zabíjejí Heydricha, a když jsme tady měli partyzánské hnutí, tak tomu tak bylo proto, že bojovali ve jménu národa, proti cizí okupaci. Takže to, že „národ“ dostává tak špatné jméno a že to, co s tím, jakkoli souvisí, je považováno za něco, co přichází od ďábla, že hranice je považována za něco, co komplikuje život, to vše má závažné ideologické důsledky.

Dvě důležité ideologie, socialismus a liberalismus, začínají spolu splývat, liberalismus a socialismus v sobě mají příhraniční impuls, obě jsou svým způsobem univerzalistické. Jedna klade důraz na jedince a na jeho svobodu, druhá na jakousi sociální spravedlnost, ale obě se snaží překonávat národ a jsou internacionalistické.

Po roce 89 byla část důležitých aktivit, které dělával stát, privatizována, nebo přenesena na nezávislé regulační orgány, a na nevládky. Takže stát sice existuje, ale nic neovlivní.

Martina: A k tomu spojení, zdá se, už došlo.

Petr Drulák: K tomu dochází.

Martina: Socialismus, liberalismus, a levice jako taková.

Petr Drulák: Vzniká pravicový liberalismus, což je neoliberalismus, který je výsledkem této fúze.

Martina: Ach tak.

Petr Drulák: A pak máme progresivistický liberalismus. To je kulturní liberalismus, který je spojen s různými kulturními kauzami. A ti si hrají do ruky, navzájem se posilují, protože ani jeden z těchto druhů liberalismu nepotřebuje hranice. Nepotřebuje národy, a stát potřebuje do té míry, dokud mu pomáhá v konkrétní kampani. Když budete mít velkou nadnárodní firmu, tak stát bude překážkou, protože tím, že má hranice a regulace, vám vše komplikuje, takže nemůžete přesouvat zboží, investice a lidi tak, jak si představujete, je to překážka. A samozřejmě je i překážkou z hlediska kulturních liberálů, kteří vycházejí z toho, že lidé jsou všichni stejní, mají právo se usazovat, kde chtějí, a všichni by měli žít jedním způsobem, který odpovídá jakýmsi univerzálním lidským právům.

Takže tyto dvě ideologie, ekonomická a kulturní, se spojují, a původní ideologie liberalismu a socialismu v podstatě odumírají. Je tam zajímavý vývoj, který začíná v západní Evropě v 70. letech, a od 90. let se šíří dál, ale samozřejmě ne globálně. Je silný v západní Evropě, v USA a v Kanadě, ale v jiných částech světa, kam možná zabrousil, naopak budí protireakci.

Martina: Pane profesore, ve světle toho, co říkáte, má globalizace úplně jiný rozměr. Zatímco my jsme ji vnímali jako kulturní obohacení, a případně volný obchod, tak je najednou i v tomto možné vidět záměr, protože, jak vy sám říkáte, globalizace změnila vývoj těchto politických proudů.

Petr Drulák: Je pravda, že globalizace byla v roce 89 osvobozující. Protože když se dostanete ze situace, že nebylo téměř možné přejít přes hranice, do situace, kdy se hranice stávají průchozími, tak je to osvobozující moment. Myslím, že většina z nás to tak pociťovala. Ale pak začínáme vnímat, že pokud chceme mít demokratické rozhodování, které jsme před rokem 89 také neměli, tak k tomu hranice potřebujeme, protože jenom v rámci národního celku jsme schopni organizovat politický život. A pak dojde k tomu, že část důležitých aktivit privatizujete, část důležitých aktivit, které dělával stát, přenesete na nezávislé regulační orgány, a jinou část třeba na nevládky, a zjistíte, že stát sice existuje, ale nic neovlivní. Takže ať volíte jakkoliv, tak se to nezmění, protože politik řekne: „Já bych rád udělal, co říkáte, ale my jsme to privatizovali.“ Takže co se týče energetiky, už o tom nemůžeme tak moc rozhodovat. Nebo co se týče…

Martina: …vody…

Petr Drulák: Vody, informačních sítí. Nebo co se týče jiných otázek, například když se něco demokraticky rozhodne, přijme se určitý zákon, tak to Ústavní soud může zrušit jako neústavní, a to ne proto, že je to v rozporu s ústavou. Dochází k soudcokracii, kde si soudci začnou velmi kreativně vykládat, co vše se dá z ústavy vyčíst. A když jsou dostatečně kreativní, tak vyčtou skoro vše. Takže z tohoto hlediska věci, které byly osvobozující, to znamená průchodnost hranic, oslabování státu, který byl totalitní, všudypřítomný, dusící, přeženou, tak zjišťujete, že se demokracie úplně vyprazdňuje. Vy chodíte k volbám, ale nakonec je to jedno.

Už tady není demokracie. Základní funkce státu se rozpadly, nebo odešly do zahraničí.

Martina: Proto ve svých rozhovorech říkáte, že je třeba prosadit obnovu demokracie? Ona už tu není?

Petr Drulák: Už tu není. Právě proto, že se ty základní funkce státu rozpadly. Odešly jinam. Odešly do zahraničí, nebo do míst, která jsem jmenoval.

Martina: To znamená, že někde v zahraničí to, co říkáte, ještě je? A týká se to jenom ČR, celé Evropy, nebo Západu jako takového?

Petr Drulák: Je to stav Západu, Česko v tomto není vůbec výjimečné, nejsme na tom líp ani hůř než ostatní. Možná jsme na tom trochu hůř v tom smyslu, že jsme neproporčně privatizovali zahraničními investicemi, takže významné sektory ekonomiky jsou pod kontrolou zahraničních centrál. Přece jenom, když budete ve státu, kde je daná věc privatizovaná, ale daný podnik je na vašem území, tak máte trochu větší možnosti jej regulovat, i když ne úplně stoprocentní. Ale když je to zahraniční investice, tak je to ještě složitější.

Takže ano, dospěli jsme do stavu, Západ dospěl do stavu, kdy řada důležitých věcí, o kterých vláda i parlamenty mohly rozhodovat, jsou dnes už velmi těžko ovlivnitelné. Buď jsou privatizovány, nebo to jsou různé nezávislé úřady. Vezměte si centrální nezávislou banku. To není něco, co tu bylo od nepaměti. Pro německou centrální banku, a ještě ve 20. letech ve Velké Británii platilo, že její šéf byl podřízen ministru financí. Ani ne vládě, ministrovi financí, to znamená, že vláda měla pod kontrolou hospodářskou politiku. Hospodářská politika má spoustu tváří, a jednou z nich je měnová politika, ale dnes s nezávislostí dochází k tomu, že vláda na toto nedosáhne. A můžete jmenovat v podstatě skoro každou oblast života, kde došlo k tomuto vývoji. A výsledkem je, že stát je bezmocný, a skutečná moc je jinde.

Martina: Kde?

Petr Drulák: Jednak jsou to nositelé kapitálu, v jejichž rukách je koncentrována ekonomická moc. A pak jsou to různé nezávislé úřady, kdy každý střeží jenom svou výseč, takže nepředstavují koordinovaný celek. Důležitá je také mediální moc, reprodukce dominantní ideologie, která vysvětluje, že toto je jediný z nejlepších světů a že jinak to být nemůže. Z mého hlediska je koncentrace kapitálu v rukách poměrně omezeného počtu oligarchů poměrně nebezpečná. A když o tomto mluvím, nemyslím specificky ČR, týká se to celé západní Evropy i USA.

Aplikovat na trh spravedlnost je to samé, jako aplikovat spravedlnost na počasí. Ale společnost potřebuje žít podle základů spravedlnosti.

Martina: V tuto chvíli mnohý ekonom a mnohý posluchač řekne: „On je levičák“. A tím má hotovo.

Petr Drulák: Já se tomu nebráním, k levici se hlásím, ale otázkou je, co vše se levicí myslí. Levice, která je mi blízká, a myslím, že nejsem sám, je nás tady v ČR celá řada, kdo o těch věcech uvažujeme velmi podobně, je levice, která vychází z toho, že pokud má společnost fungovat, tak zde musí fungovat principy sociální spravedlnosti. To znamená, že není obhajitelné, když existují lidé, kteří mají 1000 krát víc, než jiní. To znamená, že je pro mě velice těžko obhajitelné, kdy někdo, kdo dělá v bance, má 100 krát vyšší plat, než člověk, který se cele věnuje své práci ve škole, nebo v nemocnici. Tomuto já nerozumím.

Martina: Ano. Úplně bych se nechtěla vydat tímto směrem, ale pak to může znamenat dříve proklamované rovnostářství. To, že někdo pracuje v nemocnici, a má takové peníze, neznamená, že když někdo vytváří pracovní příležitosti pro dalších několik set lidí, vytváří obrovský finanční přínos i pro republiku, by neměl být nějakým způsobem… Kde je ta hranice?

Petr Drulák: Já nejsem pro rovnostářství, samozřejmě je potřeba odměnit výkony. Ale vezměte si, že jednou z nejexponovanějších činností je být premiérem, v našem systému je premiér nejexponovanější funkce. A já nechápu, že průměrný top manažer má u nás podstatně vyšší příjmy než premiér, a ať mi někdo neříká, že jeho přínos pro společnost je vyšší než u premiéra. Myslím, že tyto odměny se úplně odtrhly od společenských představ, co je užitečné, a co není. A z tohoto hlediska je to těžké.

Tady převládla představa, že odměnu stanovuje trh. Jenomže jak ji stanovuje? Je trh efektivní? Už Hayek, který byl klasický obhájce trhu, ukazuje, že na trh nemůžeme aplikovat žádná kritéria spravedlnosti, trh je mimo spravedlnost. Aplikovat spravedlnost na trh, je to samé, jako aplikovat spravedlnost na počasí. To nejde. Jenomže společnost takhle žít nemůže, společnost musí žít podle základů spravedlnosti, a pokud se bude smiřovat s tímto tržním způsobem, tak je to společnost, která vede k extrémní nerovnosti, a v podmínkách extrémní nerovnosti nemůžete očekávat společenskou soudržnost. Když budete mít nahoře oligarchickou skupinku, která bere všechnu smetanu, a ostatní nějak živoří, tak takhle společnost může těžko fungovat.

Odehrává se boj mezi liberálním pravolevým středem, a těmi, kteří se vůči němu vymezují

Martina: To jste teď nastínil. Ale jak funguje naše společnost? Mnozí říkají, že už není ani levice, ani pravice, že je to setřené, že už to neexistuje. Vy jste jedním ze spoluautorů knihy Budoucnost levice bez liberalismu, a sám hovoříte o tom, že nemáme koho volit, protože lidé, kterým dáme svůj hlas, nemají faktickou moc. Teď jsme vytvořili, řekla bych, fresku zmaru.

Petr Drulák: My máme stejný problém, jaký má většina Západu. Je tu velký liberální střed, a v rámci toho máte levé křídlo a pravé křídlo tohoto liberálního středu. A pak existují ti, kteří jsou proti tomu, kteří se vymezují, a od středu dostávají nálepku populistů. A v tom je pak skutečný politický střet. To, oč se bojuje, je souboj širokého pravolevého liberálního středu s takzvanými populisty. Problém populistů je v tom, že oni často velmi správně analyzují, v čem je problém, ale nedávají úplně jasná řešení. Takže populisté mají pravdu v tom, když ukazují na problémy, ale neříkají, jak je řešit, nebo u toho, jak je řešit, je zřejmé, že to nebude fungovat.

Martina: Existuje tedy u nás ještě pravice, levice?

Petr Drulák: Těžko říct, když se podíváme, co je a jak pracuje levice v ČR, tak bych řekl, že teď po posledních volbách vzniká konstelace, která bude v ekonomických otázkách v mnoha ohledech nepochybně pravicovější, než byla Babišova nebo Sobotkova vláda. To je asi pravda. Ale v kulturních otázkách to bude stejné, ani Babišova nebo Sobotkova vláda nebyly zvlášť progresivistické v tom, že by nasedly na vlnu, která přichází ze západních kampusů. Bude to vláda ekonomicky pravicovější, což může leckoho uspokojovat, ale obávám se, že to bude politika, která provede k prohlubování sociálních rozdílů, a k tomu, že podstatná část společnosti může upadnout do bídy, aniž by bylo zřejmé, že část společnosti, která je ekonomicky privilegovaná, nese větší náklady. To považuji za velmi problematické.

Tak, jako je špatné, když systém trestá děti za jejich rodiče, tak není správné, když je systém za rodiče odměňuje

Martina: Proto v knize Budoucnost levice bez liberalismu s ostatními autory predikujete, že by mělo dojít k masivnímu zdanění velkých majetků? To je věc, která ještě i mojí generaci způsobuje lehké trnutí šíje, protože kam až, kde je ta hranice, a co to vlastně ve výsledku přinese?

Petr Drulák: Hranice začíná ve chvíli, kdy majetek začíná být společensky nebezpečný. To znamená, že my nemluvíme o majetcích menších a středních firem, a už vůbec ne o osobním vlastnictví 90 procent společnosti. Nejde o to, že když má někdo barák, auto, chatu, že by se tyto majetky začaly zdaňovat, jde o …

Martina: Asi bychom tím způsobem rozrušili rodové předávání majetku, předávání firmy, budování něčeho pro své děti.

Petr Drulák: U firem už je to jiné. V okamžiku, kdy jste u firmy, jejichž obraty se pohybují v miliardách, nebo desítkách miliard, tak díky tomuto majetku získáváte přístup k politické moci, protože už samotným tímto majetkem, vašimi možnostmi podporovat, nebo nepodporovat, se stáváte hráčem, který začíná vychylovat politický systém. A to považuji za nebezpečné. Majetky, které začínají vychylovat politický systém, musí být regulovány, a pokud nemohou být regulovány, tak musí být progresivně zdaněny.

Co se týká dědické daně, tak nemluvím o dědické dani na běžný majetek, který si běžní lidé naspořili, na jejich domky, automobily, drobné nemovitosti. Ale pokud budeme mluvit o firmě, která je v miliardách, tak jejich masivní zdanění je vysoce žádoucí. A to neříkali jen socialisté, ale třeba také němečtí ordoliberálové, což byla německá škola, která byla po 2. světové válce jednou z hlavních škol, které ovlivňovaly německé uvažování o světě. Ordoliberálové říkali, že dědictví je špatné, protože nevede k meritokracii, protože dědictví, pokud není zdaněno, vede ke vzniku dědické třídy, a dědické třídy nejsou efektivní.

Martina: Nedá se to zase říct en bloc. Jak říkám, mohlo by dojít k přerušení toho, co jsme si vždy přáli, tedy aby naše práce, naše snažení, mělo kontinuitu v našich dětech, aby rozvíjely a rozšiřovaly to, co jsme vytvořili, a nemusely začínat pořád znovu. My už tedy jdeme jinou cestou, ale zajímá mě váš způsob uvažování.

Petr Drulák: To je otázka související s tím, jestli považujete soutěž mezi lidmi za něco, co spíš pomáhá efektivnosti, nebo ne. Pokud soutěž považujete za něco, co přináší benefity, co je dobré, tak by to, co jste řekla, nemělo platit. Tím totiž vyjímáte určité lidi ze soutěže, a to ne pro jejich schopnosti, ale pro schopnosti jejich rodičů. Zrovna tak, jako je špatné, když systém trestá děti za jejich rodiče, tak není ani správné, když je systém za jejich rodiče odměňuje.

Martina: Na druhou stranu, jestliže dítě vyrůstá v určitém prostředí, tak chtíc nechtíc, může mít třeba pro vedení firmy, nebo její rozšiřování, lepší předpoklady než dítě, které tu možnost nemělo.

Petr Drulák: A fór je v tom, že právě toto neplatí.

Martina: Ne vždy samozřejmě. Proto tady máme zlatou mládež.

Petr Drulák: Zrovna u firem se toto úplně nepotvrzuje. Ale vezmete si třeba, jaké jsou dědické daně ve státech západní Evropy. Třeba v Anglii tím víceméně odrovnali rodovou šlechtu, protože jejich sídla byla zdaněna tak, že se jich potomci raději vzdávali, a tato sídla pak přecházela pod nějakou speciální instituci, pod nějaký National Heritage Fund. Ve Francii také, dědici firmy musí hodně šetřit, aby dokázali vyplatit dědické daně. Z tohoto hlediska, pokud věříte, že kapitalismus a soutěž mají smysl, tak jsou správné proto, že vedou lidi, kteří si kladou nárok na to vést, a chtějí mít ve společnosti silnější postavení než ostatní, k tomu, aby ukázali, že na to mají.

Všechny příspěvky s Petr Drulák

Diskuze:

  1. Luboši, mi se Vaše vstupy líbí, umět jít stručně k věci, i když ne se vším souhlasím, ale to je demokracie.
    Jen si myslím, že Vaše věta „Jinak, buďme rádi za toto místo, i když nám každý sedět nemusí.“ popisuje kam jsme se za 32 let demokracie dostali. Určitě by se našel jiný projekt, kam by cíleně kanalizovali kritiku současných poměrů. Asi by se náhodou našly nějaké zdroje.
    Já si někdy nejsem jistý u Kociánové, že ona je obrazně skutečně paní ve svém domě ( myšleno KDM). Vnímám jako manipulativní, zkreslující, ale taky někdy jako hodně odvážnou a přímou. Nečitelná. A zajímavá….. 🙂

  2. Karle,
    to s těmi médii máte, žel, svatou pravdu. Média jistě svoji vinu nesou, ale myslím, že je osobní odpovědností každého člověka snažit se o hledání pravdy. Když se ale podíváme do diskusí, tak hledačů je poskrovnu, ale houfy těch, co vědí. Žel, konzum vítězí.
    Na druhou stranu si říkám, že až konzument uzří lesklé dno prázdné misky, bude další revoluce. Zase konzumní.

  3. To Olga:
    Jak chcete umravnit média, když ta nejdůležitější jsou vlastněná oligarchii?
    Nebo případ ČT, kterou má pokrytou ta “správná” oligarchie.

    Novináři, kteří mají dovoleno ovlivňovat veřejné mínění, jsou víceméně námezdní pohůnci, kteří dobře ví komu slouží, a co se od nich očekává. Pokud to nepochopí po nástupu do redakce, tak většinou dříve jdou z kola ven. A jak mají platit hypotéky, … ?
    Olgo, co je na tom složitého?
    Takže jak je chcete umravnit, když navíc podobně motivovaná a živená je většina “mluvících hlav”, které jsou tam přednostně zvány a nám říkají a vysvětlují, co si máme myslet?

  4. Těším se na druhou část rozhovoru s Petrem Drulákem! Kořen problémů současného světa spočívá v naprosto šílené majetkové nerovnosti. Vždyť už to bije do očí všude: honba za penězi nahradila úsilí o dobrý život; na peníze se začíná přepočítávat všechno; naši studenti si bláhově myslí, že právě oni budou ti bohatí – ale kdo z nich si přečte Aristotelovu Politiku? Už tehdy lidé věděli, že nejhorší nepřítel společnosti nepřichází zvenčí, ale zevnitř. Společnost nemůže být harmonická, když mají někteří lidé ve srovnání s jinými příliš velký majetek. Majetek dává jeho vlastníkům do rukou moc nad těmi, kteří jsou méně majetní. Člověk oddaný majetku, majetku slouží a nutí druhé, aby sloužili. Aristotelés probírá v Politice mnohé ústavy tehdejší či zaniklých obcí a jednou ze běžných součástí tehdejších ústav je zakotvení maximálního majetkového rozdíl mezi občany obce. Optimální je rozdí mezi nejbohatším a nejchudším čtyř až desetinásobný. Při větších majetkových rozdílech hrozí ztráta harmonie obce, vnitřní konflikt a rozklad. Kdo se nezajímá o historii je odsouzen znovu a znovu opakovat tytéž chyby.

  5. Martino, vase prace je skvela a rozhodne musi vyvolavat nazorove neshody mezi posluchaci. A to je potreba, protoze to, jak se meni svet ve kterem zijeme je vazne. Jako nejvetsi problem a nas nejtezsi ukol vidim v umravneni medii. Tam by se melo zacit, dalsi kroky by mohly byt snadnejsi. Ja to pozoruji z Britanie, moji pratele v USA jsou paralyzovani a maji pocit marnosti. Zneuzivani medií je zlocin !

  6. Romane,
    nelze parazitováním na druhých nazvat trvalý pokles reálných mezd (v USA od r. 1992) ruku v ruce s osekáním veřejných financí? Nelze rabováním nazvat produkci bez ohledu na ekologii, divokou privatizaci, vedení válek? To vše ve jménu posvátného zisku?
    Společnost potřebuje konsenzus, aby byla funkční. Uplynulé cca století je bohaté na příklady ukazující nefunkčnost tzv. volného trhu. Mimochodem, to co hájíte není kapitalismus, ale feudalismus.

  7. To Roman:
    Mám pocit, že reaguji na výkřik někoho, kdo má problém s chápáním druhých (nedej bože jiných) názorů. Pohled profesora Druláka považuji za zajímavý. Ale je to pohled, nikoliv mocenský příkaz. Ale kdybyste četl pozorně, všimnul byste si, že Drulák hovoří o velkých firmách s obraty v miliardách či desítek miliard. Což se Vás evidentně netýká, když jste tak přející statky Vašemu ortopedovi atd.. Takže podle toho, jak pracujete s texty, vypadá to, že skutečně Vaše děti neskončí jako protagonisté progresivních společností jako např. Gianni Agnelli či Steve Jobse. Přesto to nebrání tomu, aby žily pěkný, plnohodnotný život, třeba ve velkém nadbytku. A Jiří Dienstbier je všechno možné, ale určitě není politický oligarcha. Máte v tom evidentně hokej.

    Dále jsem si nevšimnul, že by tu někdo určoval výši platů. V rozhovoru vidím pochyby o mnohých profesích, o jejích poměru přínosu pro společnost a odměnou. Například manažeři bank, kteří pomáhají vytvářet spekulativní bubliny, aby eventuální následnou škody sanuje někdo jiný. Myslím, že i Vy jste slyšel rčení vztahující se k podnikání některých skupin nejen z onoho 1% „privatizace zisků, socializace ztrát“. Docela často jsme ho svědky.

    No a daně jsou společenský instrument, který se táhne s lidstvem od doby prvobytně pospolné. Co byl vlastně odevzdaný podíl na kořisti, z lovu? V každé společnosti probíhá politický boj o výši daní, vidíte v tom něco nenormálního? Chcete to zakázat? Jak, s flintou v ruce?

    Já si myslím, že většina lidí by i přála onomu 1% těch vašich 99%, pokud by z toho vyplývalo obyčejné „žít a nechat žít“. A myslím si, že mnoho lidí přeje mnoha úspěšným lidem úspěch a bohatství, pokud skutečně tyto lidí a jejich činnost považuje za přínos pro společnost. Nesuďte druhé podle sebe druhé.

  8. Přesně tak. Celý rozhovor je plný hloupostí, a tato je jedna z největších. Společnost – tedy výrobní, obchodní či služby poskytující (podle aktuálního zákona nesmyslně nazvanou obchodní korporace, protože autoři zákona zjevně neznají smysl slova korporace) – přece budujeme pro své děti a jejich děti, atd. A pokud tuto linii pozitivního přenosu odkazu předků zlikvidujeme, dostaneme se tam, kde právě jsme: Carpe diem! Budeme dědit tedy jen negativní odkazy svých předků. Nemohu-li svým dětem odkázat majetek, budu se snažit jim odkázat moc, kterou si ten majetek získají. Takže mé děti neskončí jako protagonisté progresivních společností jako např. Gianni Agnelli či Steve Jobs, ale jako političtí oligarchové např. Jiří Dienstbier ml. či Rory John Gates. A to je skutečná tragédie, protože ti první svět obohatili, zatímco ti druzí jej jen rabují.
    Gaussova křivka je neúprosná a pokud pouhé 1 % celého lidstva něčím zásadně přispěje k tomu, že celá společnost bude bohatší, zdravější nebo na vyšší úrovni vědeckotechnického pokroku, pak je přece logické, přirozené a spravedlivé, že právě toto 1 % lidí bude vlastnit více, než 99 % statků ve srovnání s těmi ostatními, povětšinou tak nějak snadno zaměnitelnými a nahraditelnými. Opravdu jsem upřímně rád, že statky mého ortopeda, kardiologa a dalších, kteří mě výrazně převyšují z hlediska společenského významu, mají podstatně větší, než já. Zejména, pokud jim umožňují nejen své schopnosti a dovednosti dále rozvíjet a tím být ještě užitečnější, ale hlavně své děti vést k témuž, nikoli k rabování a příživě na ostatních. Nevidím na tom nic nemorálního. Naopak naprosto nechápu, kde lidé, jako pan Drulák (Karel, Engls, Luboš…) berou tu neskutečnou a sprostou drzost rozhodovat o tom, kdo má právo mít jaké příjmy či jaký majetek. A pokud se toto změní na základě levičácké zvrácenosti, to 1 % společensky prospěšné populace prostě zmizí a i pan Drulák, stejně jako Karel, Engls, Luboš a další závistivci budou mít na věky holé zadnice. Ale budou se moci oblažovat pocitem, že nikdo jiný na tom není lépe.
    Je zjevné, že levičáctví není ničím jiným, než snahou legalizovat amorální parazitování na druhých.

  9. Luboš a Karel:
    Je třeba si uvědomit, že Levice a Pravice v tradičním pojetí již neexistují, nebo jen v omezené míře. Spíše bych to nazval Konzervativci a Progresivisté. Největší paradox naší politiky je, že současní Komunisti, kteří se nedostali do parlamentu, jsou nyní už spíše konzervativci 😀
    Socialisté a velkokapitál jsou přirození spojenci – oba potřebují proletariát. Socialisté proto, aby měli koho „chránit a zastupovat“, velkokapitál proto, aby na ně měl kdo pracovat. Střední třída oběma překáží, protože „ochranu a zastoupení“ nepotřebuje a ještě konkuruje. Proto si švédští socialisté desítky let dováželi do Švédska imigranty – příjemce sociálních dávek, aby je měl kdo volit. Ze stejného důvodu si pořizují i tzv. „utlačované“ menšiny. Velkokapitál se s každou krizí více a více koncentruje, vždy se spálí trocha inflačních papírků, ale skutečné hodnoty zůstávají, koncentrace kapitálu je fakt. Kapitál nemá problém vyrobit, ale začíná mít problém prodat. Planeta má omezenou kapacitu, proto současný stav spěje k totalitnímu feudalismu, zřejmě i k drastickému omezení populace, nejlépe ekologickému, aby pro elity a jejich obslužný personál zbylo dost zdrojů a životního prostředí, už se o tom hovoří nejméně 20 let a Římský klub to ozvučuje ještě déle.
    Bylo by možné rekultivovat a ozelenit pouště, technologie i prostředky na to už dávno máme. Umíme odsolovat mořskou vodu, umíme kořenovou závlahu, Izraelci to dovedli k dokonalosti. Kolik desítek kontejnerů rašeliny bychom dokázali dopravit na Saharu za cenu jediného tanku?
    Problém je jen v tom, že na lokální produkci potravin se nedá vydělávat rychlé prachy a co je majitelům megakorporací do hladových Somálců? Celosvětové náklady na zbrojení by dokázaly z pouští během 2-3 generací udělat rajské zahrady a populace by se s růstem vzdělanosti zpomalila a ustálila na rozumné míře, kterou je Země schopna uživit. Výbojný lidský duch by se mohl seberealizovat kolonizací Sluneční soustavy a časem i Galaxie. Problémem naší planety je zvrácenost nejvyšších elit a krátkozrakostí těch, kdo jim slouží.
    Matka Tereza řekla, že není problém nakrmit hladovějící, ale nasytit bohaté..
    V Evropě se provádí výměna populace a genocida střední třídy, jejím ožebračením a oblbnutím jejich dětí (degradací školství).
    Naštěstí utajené informace díky internetu vyplouvají na povrch, a nejvyšší elity degenerují (i jich se týká pravidlo, že na dětech géniů Příroda odpočívá). Válkou se to řešit nedá (díky jaderným zbraním). Jejich technologicko – taktická převaha, spočívající ve znalostech jak manipulovat masami, se rozplývá a je jen otázkou času, jestli se podaří vytvořit Homo Servitius (Člověka Služebného) dříve, než si to, co ještě zbylo z druhu Homo Sapiens (Člověk Moudrý) uvědomí, co se vlastně děje. A právě k tomuto tomuto slouží takové projekty, jako je Svobodné universum. Takže, nekafrejte prosím, a dělejte něco proto, abychom se i v budoucnu měli dobře, protože to nikdo jiný za nás neudělá 😀

  10. Karle,
    já se na strašení levicí nezlobím, protože ta „moderní“ se lidem práce odcizila a hájí menšiny, které si o to ale ani neřekly. Na druhou stranu by ale bylo férové rovněž neustále poukazovat na to, jak se pravice vykašlala na vlastní hodnoty. Dnes už zdaleka nehájí kapitalismus (rovnou soutěž) ale v podstatě návrat k feudálním privilegiím, neboť co jiného je privatizace veřejného sektoru, která nás s tou současnou squadrou samozřejmě čeká, protože tak pravil velký Friedman a celá vypatlaná Chicagská škola.
    Jinak, buďme rádi za toto místo, i když nám každý sedět nemusí.

  11. To Luboš:
    Nebojte se, Martina s nějakou ideologickou trumpetou za zády Vám vysvětlí , že to je přece rovnostářství, a to pře néééé …
    Začíná mi připomínat svými argumentačními fauly Moravce s jeho „5 minutami pro žida a 5 minutami pro nácka“.
    Ty její návodné mýty v rozhovorech, jak za vše může levice a nějaký „levičák“ z univerzity, který pořáda marxistické pochody institucemi 🙂 …
    Podívejte se, sešli se nám tu pod článkem i dva miliardáři, kteří se cítí názory profesora Druáka tak ohrožení, že by snad ani nechtěli děti, natož aby měli vůbec nějakou motivaci pracovat, kdyby jejich děti musely platit náhodou nějaké daně.

  12. Ještě k tomu dědictví a daním… O daňové disproporci pregnantně píše Jan Keller v knížce Tři sociální světy. Ukazuje, jak se od války v Německu postupně přenášela daňová zátěž na nejpočetnější – a nejchudší – masu Němců. Příjmy těch nejbohatších nejsou z práce, ale z majetku, neboli renty. Nebyl by namístě spíše pláč nad tím, že lidé práce svým dětem nemůžou našetřit vůbec nic a bez obrovského zadlužení si ani nemůžou zajistit bydlení? Jestliže menšina vlastnící 90% statků upustí do daňového koše tak mizerný pětník, že to sotva cinkne a sedřená střední třída má na starosti zbytek, mám se oklepat hnusem při myšlence, žeby měli upustit o trochu víc? Vždyť je to do očí bijící : strany se po volbách dušují, že nebudou brát bohatým (tzn alespoň o něco zvýšit zdanění kapitálových výnosů, alespoň trochu skřípnout dividendy, vždyť naše sazby jsou oproti Německu ani ne poloviční) ale už nepřiznají, že teda budou brát chudým, z toho vás vážení, i Vás, paní Martino, nesvědí za krkem? Jakmile někdo v tomto ohledu vybočuje, ihned ho mainstream drtí, jak chce ožebračovat ty, kdo tvoří hodnoty. Protože dělník pracující na tři směny s vysokou kvalifikací je asi nevytváří a tak mu třeba na Olomoucku musí stačit 25000 hrubého. Je to šílené, ale když hrozí vánek, který by sfoukl kousek šlehačky z dortíku, tak se straší komunismem okrádáním, ale když zabrečí normální plebs, že musí krájet slabší krajice chleba tak si neváží dobrého bydla. Mně teda při takovýchto tématech už cuká žilka.

  13. Karel a spol..
    Je tento rozhovor ještě něčím jiným, než důkazem plurality názorů? Pikora vedle Druláka, Šichtařová vedle Švihlíkové, Šándor vedle Šedivého a Pavla?
    Buďme rádi za Svobodné Universum!

  14. Kapitalismus, který není korigovaný nějakým jiným, robusním etickým systémem, se zvrhává v monopol. To vidíme dnes, kdy 1% lidí vlastní většinu světového bohatství. Doporučuji si o tom něco nastudovat, je to pro silné žaludky a až se tomu nechce věřit, ale fakta hovoří jasně.
    viz film „Monopol – dokument o tom, jak funguje svět“
    https://nastub.cz/w/tsdcu8Twuq2BJySmTfBKEm
    Zjistíte, že velké značky, namátkou třeba CocaCola a PepsiCola ve skutečnosti už dávno nejsou konkurenti, ale kartel. Farmaceutický byznys je zase kapitálově propojený s potravinářstvím a agrochemií. Důsledky si domyslete sami, nebudu tu šířit údajné „Konspirační teorie“ ani naprosto reálnou konspirační praxi 😀

  15. Karel a Lukáš
    Do dětí investujeme v době kdy rostou. Tuším, že Steve Jobs řekl, že jeho děti mají dost peněz na to, aby mohly dělat cokoliv, co budou chtít, ale ne na to, aby nedělaly nic. Bohatý rodič, jemuž na jeho dětech záleží, může již za jejich života pomoci s byznysem, převést na ně svou firmu a tak podobně.
    Existuje tu přírodní zákonitost, která říká, že na dětech géniů Příroda odpočívá. Je to vidět na mnoha dětech slavných rodičů, abych sem netahal vnitrostátní politiku, tak budu jmenovat syny slavných konstruktérů Koroljova a Tupoleva. Ti svým otcům nesahali ani po kotníky.
    To, že dědicové rozsáhlých majetků musí projevit snahu pro jejich udržení nemusí být vyloženě špatně, a že to má Velká Británie takto vyřešené také nemusí být špatně. Opravdu bohatí lidé si ví rady.. Své o tom napsal v povídce Pečlivý člověk Frederic Forsyth (sbírka povídek Žádné stopy)

  16. Dobrý den paní Kociánová moc děkuji za Vaší práci, Váš nadhled a otevřenou diskuzi ke všem tématům . ….
    Nejsem zastánce extremizmu. Myslím, že bychom všichni měli hledat rovnováhu, tak jako příroda ,tak jako Vy 🙂 . Nikdy se nemá nic přehánět i dobrá myšlenka je špatná, když se přežene do absurdity . Vždyť přeci cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly….
    Také plně souhlasím s Lukášem viz. výše. Jen bych dodala. Pokud bych nemohla dát svým dětem, to co buduji . Tak bych patrně 70 % své práce ani nečinila, možná bych chodila na Úřad práce a čerpala jen sociálno podporu , když přece víc ani nepotřebuji . Takže bych neplatila žádné daně, sociální ani zdravotní pojištění . To bych chtěla vidět jak by to stát dlouho vydržel .

  17. Ultra bohatí nevychylují jenom politický systém, ale zabíjejí principy samotného kapitalizmu – rovné soutěže. Nebo lze mluvit ještě o rovné soutěži, když v zájmu konkrétních firem byla schopna CIA organizovat státní převraty (počínaje Íránem r. 1949) a vést války? V domácích podmínkách je to pak typicky přidělování lukrativních zakázek, privatizace veřejných financí – ekonomický termín dobývání renty. Všechny tyto jevy jsou tak masivní, že bez zvýhodňující intervence se už ani přímé investice nevyplatí, proto vzdor záporným úrokovým sazbám leží miliardy latentních investic ladem.
    Co se rovnosti týka – zdá se obhajcům čistého trhu proporčně v pořádku, že kapitál roste 5x rychleji než HDP? Šikovností to asi nebude.

  18. Ahoj,

    děkuji za takový rozhovor. Velice by se mi líbilo, kdyby v budoucnu se tu objevil i nějaký rozhovor o tom, jak fungují kauzální principy, jak obecně, tak i uvnitř společnosti a třeba to porovnat s aplikováním sociální spravedlnosti a za jakých podmínek mohou oba principy spolu koexistovat. Z mé zkušenosti se na to jak funguje příčina a následek často zapomíná, bylo by skvělé si to připomenout.

  19. Martině Kociánové především děkuji, že Petra Druláka pozvala a dala mu možnost prezentovat jeho názory. Ano, v závěru ji trochu vykolejil, ale říkat takové věci v českém mediálním prostředí je neobvyklé přinejmenším stejně, jako dávat tomu prostor. K pochopení toho v čem žijeme a jak z toho ven je to ale důležité.

  20. Moderátorka zvyklá na pravicující žvásty Pikory, Šichtářové, Kovandy a podobných klausovských pohrobků evidentně zcela vykolejena „osobitými“ názory a pohledy profesora Druláka. Půvabné.:-) 🙂

  21. To Lukáš:
    Když to Vy posunete takto do extrému, předpokládám účelově´, tak chápu, že následně musíte souhlasit i s Vaším hodnocením Vaší karikatury Drulákova názoru.
    Ale nereagujete na Druláka, ale na svou vlastní´ představu.

  22. Ta na konci uvedená teorie – dědictví je špatně. Je nahlížena jen z jedné strany, z pohledu dítěte a ještě ne úplně.

    Pokud ji podrobíte pohledu rodiče. Tak vlastně říká „Rodič nemá právo udělat pro své dítě to nejlepší“. Respektive, když to udělá tak mu stát bude tuto jeho snahu hatit.

    Souběžně s tím tato teorie řáká, že člověk nemá myslet na příští generaci. „Užij život, vše co si naspořil utrať, protože jinak to zabaví stát. Na další generaci nemysli.“

    A zpětně z pohledu dítěte: „Co mi moji předci dají?“ Nic, protože, je špatné, když mi něco předci předávají.

    Tohle je teorie, která trhá rodiny. Je to součástí kultury „Proč vůbec mít děti?“. Rozbíjí to mezigenerační solidaritu: „Neinvestuj do dětí. Nevaž si rodičů.“

  23. Koukám.
    Co se týče pozvaných hostí ohledně společenských a politických témat, tak to tu většinou vypadá jako řízný festival pravicového bizáru.
    Co se stalo, že MK dostala odvahu pozvat výraznou, otevřenou osobnost, s odlišnými názory, a výrazně vyšším intelektuálním přesahem, o němž se indoktrinované moderátorce může tak leda zdát?
    Díky za to.
    PS.
    To je jiné kafe, než postavičky z vlastní stáje, notující si ve stejné ideologické bublině.

Napsat komentář k „Richard PECHZrušit odpověď