Rudá záře nad Bruselem – 3. díl

Federace pod rouškou neviditelnosti…

Minulý díl našeho seriálu o postupné federalizaci EU jsme věnovali viditelným projevům tohoto procesu. Tentokrát se podíváme na záležitosti méně zřejmé a na to, jak si unijní administrativa dokáže poradit v situacích, kdy jí potřebné pravomoci chybí.

Jde tedy o metody a projevy federalizace, které nejsou tak evidentní, a jsou tak většině veřejnosti skryty. Lze je rozdělit do dvou základních skupin. Tou první je posilování centrálních orgánů EU za současného oslabování role národních států. A tou druhou je zasahování do vnitropolitických a národních záležitostí jednotlivých členských států nad rámec zakládacích smluv.

Jakými cestami tedy unijní byrokracie ukrajuje pravomoci národním státům? Předně to jsou pokusy o úplné či alespoň částečné zrušení práva veta v rozhodovacích procesech a kompletní přechod na hlasování kvalifikovanou většinou. Jak jsme ostatně zmínili již v předchozí části našeho seriálu. Podívejme se tedy i na jiné cesty, jak lze oslabit národní státy. Týkají se především oblasti hospodářství.

Mezi ně nepochybně patří návrh na zavedení tzv. „28. režimu“. O co v něm jde? Jak už název napovídá, má se jednat opatření, která budou aplikována mimo rámec pravidel 27 členských zemí, a tedy i mimo jejich kontrolu. Jeho deklarovaným cílem je umožnit firmám podnikat napříč celou EU na základě jednotných pravidel. Konkrétně tedy korporátních, účetních a daňových. Firmy, které by do tohoto režimu vstoupily, by se tedy řídily odlišnými pravidly, než která platí v jejich domovských zemí. Nejde tedy o sjednocení těchto pravidel v rámci celé EU, ale o vytvoření pravidel nových, na národních státech nezávislých. Tedy v podstatě „federálních“. Zastánci tohoto návrhu argumentují tím, že by došlo ke zjednodušení regulací, a tím pádem i k zefektivnění podnikání. Pravý opak je však pravdou. Ještě nikdy se totiž nestalo, že by zavedením další legislativy bez zrušení legislativy jiné došlo ke zjednodušení a zefektivnění čehokoliv. Navíc by se tím v podstatě zničilo konkurenční prostředí, které existuje mezi jednotlivými unijními ekonomikami a které je dáno právě odlišností korporátních a daňových pravidel. Kromě toho není ani jasné, kam by odcházely daňové výnosy firem, které by v tomto „28. režimu“ podnikaly. Z logiky věci však vyplývá, že by pravděpodobně skončily na účtech EU. Jinými slovy členské státy by přišly o část svých daňových příjmů, o které by nabobtnaly ty unijní.

Čímž se dostáváme k dalšímu skrytému projevu federalizace EU, kterým je soustavné posilování jejího rozpočtu. Názorně je to vidět na postupném růstu sedmiletých výdajových rámců unie. Zatímco ten aktuálně probíhající (2021-2027) pracuje s výdaji ve výši zhruba 1,2 biliónu €, na období další (2028-2034) se plánuje již ve výši 2 biliónů €. Tedy nárůst zhruba o dvě třetiny. Jenom pro srovnání – rámec pro období 2007-2013 činil 862 miliard €, na období 2014-2020 dělal 960 miliard. Mezi tím prvním a druhým se tedy jednalo o navýšení 11 %, mezi druhým a třetím o 25 % a nyní se má výdajový rámec navýšit dokonce o 67 %. A to už je secsakra hodně. Takže není divu, že EU hledá nové příjmy, jak jej naplnit. Jedním z nich má být nejspíš onen „28. režim“. A hovoří se také o zdanění bankovních transakcí, byť byl tento návrh prozatím shozen ze stolu. Ale on jej zase někdo brzy zvedne.

Tam, kde nebudou prostředky stačit, nabízí se doplnění prostředků cestou společného zadlužování. Jako „federalizační“ a „integrační“ prvek funguje přitom s vysokou účinností. V případě rozpadu se totiž vždy mnohem jednodušeji dělí majetek než dluhy. Společné zadlužení přitom není žádný nový budoucí záměr, ale i dnešní realita. EU k tomuto kroku přistoupila již při pandemii Covid-19, kdy pro zachování financování „zelené transformace“ zaťala dluhovou sekeru ve výši 809 miliard €. Tento krok byl sice prezentován jako dočasný, ale všichni víme, jak to s tou „dočasností“ chodí.

Nebyla by to však federace, kdyby neměla také svoji vlastní armádu. Takže nepřekvapí, když se občas objeví nápad na její zřízení. Naposledy to bylo v lednu letošního roku. Zatím se však diskutuje pouze o vytvoření unijních vojenských jednotek, a nikoliv o celoevropské armádě jakou disponují třeba USA. Tyto debaty navíc zesílily poté, co USA na starý kontinent vzkázaly, že by nebylo od věci, kdyby se Evropané starali o svoji bezpečnost taky trochu sami.

Přesouvání stále většího objemu pravomocí na úroveň unie, které jde ruku v ruce s posilováním unijních rozpočtů, je zkrátka naprosto neoddiskutovatelným projevem postupné plíživé federalizace EU. Ale jako by toho nebylo dost, má unijní byrokracie ještě další „esa v rukávu“. Těmi jsou různé nástroje, kterými zasahuje do vnitřních věcí členských států nepřímo. Jeden z nich najdeme třeba v cenzurní směrnici DSA. Ta zjednodušeně řečeno umožňuje mluvit do přípustnosti veřejné diskuze probíhající mezi lidmi na sociálních sítích v dané zemi uživatelem ze země jiné a požadovat odstraňování „nelegálních“ příspěvků. Jinými slovy, pokud jsou nějaké projevy v určité zemi nelegální, mohou se na tomto základě uživatelé z této země domáhat toho, aby byly tyto projevy nepřípustné na sociální síti i v zemi jiné. Tuto pravomoc mají všichni uživatelé, přičemž větší váhu mají podněty od tzv. „důvěryhodných oznamovatelů“ (ne neprávem přezdívaní „uvědomělí práskači“), kterými se mají provozovatelé jednotlivých sítí zabývat přednostně.

Unijní administrativa se také netají tím, že jsou pro ni důležitá témata, jako je například gender nebo LQBT a chce svůj pohled na tuto problematiku prosazovat i do členských zemí. Potíž je v tom, že k tomu nemá dostatečné pravomoci. A tak si pomáhá soudy. Touto cestou se jí podařilo částečně protlačit například Istanbulskou úmluvu i do zemí, které ji neratifikovaly. Tedy i k nám. EU k ní totiž přistoupila jako celek, a tak se v oblastech, které patří do jejích kompetencí, vztahuje na všechny členské země. Například v oblasti azylové politiky. A pokud se tomu některá země brání, přikáže jí to soud. Přesně to se stalo Bulharsku, které Istanbulskou úmluvu sice neratifikovalo, ale přesto musí poskytnout azyl ženě prchající před „genderově podmíněným násilím“ z Turecka. Čímž byl vytvořen nový soudní precedent dávající zaručený „návod“, jak se mohou lidé dostat legálně do EU a moci zde pobývat.

Další precedent pak vytvořil soud, když rozhodoval spor, ve kterém se stejnopohlavní pár dožadoval, aby bylo jeho „manželství“ uzavřené v Německu uznáváno i v Polsku. Soud rozhodl nepřekvapivě v jeho prospěch, čímž de facto nařídil uznávat tyto sňatky v celé EU. Tento případ názorně ukazuje, jak lze zařídit, aby legislativa jednoho státu byla v podstatě nadřízena legislativě státu. Stačí když je v souladu s (ne)oficiální politikou EU v dané oblasti a ostatní zařídí soudy. A to vše mimo jakoukoliv kontrolu prostřednictvím řádného legislativního procesu. Lze tak předpokládat, že případů, kdy bude „vzpurným“ členským státům nadiktována vůle „Bruselu“ právě touto cestou, bude přibývat.

Unijní administrativa je zkrátka rozhodnuta pro sebe uchvátit co největší moc, a to i nad rámec toho, co je jí zakládajícími smlouvami přiznáno. A už se ani netají tím, že je připravena pro dosažení svého obcházet nesouhlas členských států EU. To vše by však selhávalo, kdyby v nich nepůsobil někdo, kdo jí pomáhá její politiku protlačit a zajišťuje pro ni podporu alespoň části veřejnosti. Kdo to například je, si ukážeme příště.

Rudá záře na Bruselem – 1. díl – Od Unie uhlí a oceli po dnešek
Rudá záře na Bruselem – 2. díl – Když něco vypadá jako federace…
Rudá záře na Bruselem – 3. díl – Federace pod rouškou neviditelnosti…