• V roce 1894 se narodil Gavrilo Princip, srbský politický aktivista: „Není třeba mě přemisťovat do jiného vězení. Můj život se už pomalu vytrácí Navrhuji, abyste mě přišpendlili na kříž a spálil mě zaživa. Moje planoucí tělo bude pochodeň, která posvítí mým lidem na jejich cestě ke svobodě.“

• V roce 1648 vtrhlo do Prahy švédské vojsko, které na rozkaz své královny Kristýny I. ve městě vyrabovalo umělecké sbírky po králi Rudolfu II.

iDnes: Vláda se shodla na novém českém eurokomisaři. Má jím být ministr Síkela… Chudák Danuška. Tak už se nám těšila…

– Kyjev zastavil tranzit ruské ropy přes Ukrajinu na Slovensko a Maďarsko. Kyjev zařadil ruskou skupinu Lukoil na sankční seznam koncem června, čímž dal stopku dodávkám do obou zemí přes ropovod Družba. Pěkného kamaráda máte v Kyjevě, soudruzi. Slovenský prezident Pellegrini ho už pozornil, že Slovensko je pro Ukrajinu jedním z největších dodavatelů elektrické energie, s tím, že již dodalo přes 40 tisíc megawatthodin. A naznačil, že by Slovensko mohlo dodávání zoufale potřebné elektřiny případně přehodnotit.

Deník TO: Dali jsme jasně najevo během jednání ve formátu dva plus čtyři, že bychom neměli rozšiřovat NATO za Labe. Neměli bychom proto nabízet členství v NATO Polsku a dalším,“ stojí v diplomatické depeši. Dále se v článku zmiňuje, že americký zástupce, budoucí velvyslanec USA v Británii Raymond Seitz, souhlasil: „Dali jsme jasně najevo Sovětskému svazu při jednání ve formátu dva plus čtyři i při dalších jednáních, že nevyužijeme výhody stažení sovětských vojsk z východní Evropy. NATO by se nemělo formálně ani neformálně rozšiřovat na Východ.“ Znamená to tedy, že se o tom opravdu jednalo. Nevím, jestli to byl Gorbačovův šlendrián, že nepožadoval tento bod do sepsané dohody nebo jen naivní víra v to, že dané slovo prostě platí.

EU: Pět zemí EU, (Německo, Francie, Španělsko, Itálie a Holandsko), slavnostně vybubnovalo do světa, že jejich občané nebudou k 15 denní návštěvě Číny potřebovat žádné vízum! 12. listopadu slavnostně vytroubila lucemburská státní média, že z místního malého letiště Findel, na kterém se ještě nastupuje do letadel z autobusů, budou zahájeny přímé lety do Číny! Do Číny se po zrušení letů způsobených pandemií COVID opět létá takřka ze všech významných letišť Evropy, s výjimkou letiště Václava Havla. Lucemburské letiště Findel odbavilo před pandemií 4 miliony pasažérů, pražské letiště 18 milionů pasažérů. Přesto se nyní z letiště Findel létá do Číny a z Prahy ne! Letecké linky z Evropy do Číny a zrušená víza pro vstup do Číny pro občany vybraných zemí EU jsou jen vrcholkem ledovce, jak hluboko se česko-čínské vztahy propadly, díky řádění Pekarové-Adamové z TOP-09, Miloše Vystrčila z ODS, a Pirátů Lipavského, Bartoše a Hříba! Ještě v roce 2019 přiletělo do Prahy 600 tisíc čínských a 500 tisíc ruských turistů, kteří představovali, díky své mnohem vyšší denní útratě zlatý důl, pro české hotely a restaurace, a jejich zaměstnance! Nyní Číňané opět míří do Evropy, jen ne do ČR!

Marián Magát: Aby som nezabudol: Minulý týždeň ma po dlhom čase navštívili obhajcovia holocaustovej demokracie z NAKA. Chceli vedieť, kto je správcom tohto kanála, resp. kto na tento kanál umiestnil PDF mojej knihy „Židokracia“. Sú tou knihou priam posadnutý. Preto ju tu znovu uverejňujeme, vrelo odporúčame stiahnuť si ju, vytlačiť, odporučiť všetkým svojim priateľom a známym a šíriť ju všetkými možnými aj nemožnými spôsobmi, aby si strážcovia holocaustovej demokracie v NAKA, a ich šéfovia v Izraeli, mali za čo hrýzť nechty. Už som vám to povedal tisíckrát a vy to zjavne nechápete: Môžete ma zavrieť na doživotie, ale nikdy, opakujem NIKDY, ma neporazíte! Vy nie!

Parlamentní listy: „Myslím si, že co se týče Otakara Foltýna, tak je to na celoživotní bestseller, protože jsme udělali z kozla zahradníka. Naše současná vláda od začátku, co je ve vládě, neumí komunikovat. Ona prostě buď nekomunikuje, nebo vymlčuje, anebo dehonestuje. Takže si potřebovali asi tam zvolit nějakého drába. Prosím vás, jak může voják, ať už je bývalý, prostě dělat komunikaci. Já jsem se dívala na jeho nonverbální komunikaci. Ten člověk vystupuje noverbálně a je zlý, šíří kolem sebe zlobu a zlost a vlastně snaží se v nás v občanech vzbudit nějak takový respekt. Ale my nejsme vojáci, my jsme občané České republiky.

– Polská vláda oznámila, že pokud se Ukrajina nevypořádá s otázkou volyňské genocidy z roku 1943, Polsko zcela zablokuje její vstup do Evropské unie. Volyňský masakr je označení pro masové vraždy páchané v období od února 1943 do února 1944 v oblasti historické země Volyně, tehdy spadající do nacistickým Německem okupovaného území předválečného Polska, nyní západní část Ukrajiny. Tyto zločiny byly naplánovány a spáchány ukrajinskými nacionalisty sdruženými v tzv. Ukrajinské povstalecké armádě, vojenské frakci Organizace ukrajinských nacionalistů pojmenované po Stepanu Banderovi, s aktivní podporou místního ukrajinského obyvatelstva, přičemž namířeny byly především vůči tamější polské a též i zbylé židovské menšině, polské Zemské armádě a polským praporům Schutzmannschaft. Během volyňského masakru zahynuli i mnozí tam sídlící Češi.

Richard Perman: Asi největší svinstvo Green Dealu je placení povolenek na topení v domácnostech a v osobní dopravě. Je to vyloženě protilidové a jediným smyslem je sebrat obyčejným lidem jejich bydlení a možnost nezávislé přepravy. Je to zločin proti občanům ČR. Každá další vláda musí z těchto nesmyslů okamžitě vystoupit a všechny podobné smlouvy odmítnout.

Petr Hampl: „Jaké díry ve střeše je třeba opravit? Pro Trumpa je to snížení inflace, uzavření hranic, obnova ekonomiky, ochrana amerických dělníků a vytvoření lepšího vzdělávacího systému,“ cituje USA Today Trumpova syna na nedávném sjezdu Republikánské strany. Všimněte si, jak je to střízlivé a konsensuální. Samozřejmě, že to bude vyžadovat zlomit moc LGBT lobby. Samozřejmě, že to bude vyžadovat ostrý střet s bankéři, kteří vydělávají na mezirodním pohybu kapitálu. Samozřejmě, že k tomu možná bude zapotřebí udělat čistky v tajných službách. Ale to jsou pomocné technikálie. Cílem není vyčištění tajných služeb ani boj s LGBT magory. Cílem je, aby se v Americe dobře žilo.

Tuž vykašleme se chvilu na polityku (ale nezapominejme, že polityka se nevykašle na nas) a poďme se podivat, jak vypadaju vanočni trhy u našich susedu. Brněnske, videňske nebo krakovske trhy každy zna, takže nebudu nosit vanočni smrčky do lesa. Podivejme se na trhy, kere su kusek od Ostravy, v male haviřske kolonyji Nikiszowiec (aktualně pod polskou spravou).

Je to archytektonycky ucelena čtvrť, postavena Němcama před prvni světovu, to znamena v době, kdy mistni šachty spadaly pod Prusko. Takže vy, keři se rozčilujete, že pišu „aktualně pod polskou spravou“, se moc nerozčilujte, aby vam nepraskla cevka a nemuseli ste za sebu tahat nohu. V našich krajach neni nic na věčne časy.

Kolonyja Nikiszowiec je nadherna neenem v zimě, stoji za to navštivit ju kdykoliv. Ale pokud ju navštivite okolo svatku svate Barbory, budete moci popit trochu šlonskiego svařaku, a to se rozhodně vyplati.

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Ostrava-Nikiszowiec

 

BUĎTE OPATRNI – NASLEDOVAT BUDU ZABĚRY Z RUSKYCH ZDROJU.

POKUD JE BUDETE SLEDOVAT V JAKEMSIK STATNIM UŘADU, MOŽETE SE STAT CILEM UDAVAČU/ELFU A BUDETE SE MUSET ZAČAT ŽIVIT POCTIVĚ!

      —————————————————————————————————————–

Tuž to mi vysvětlete, čemu se ti Arabi tak hezky chovaju k Rusovi, a tak škaredě k Němcovi? Co jim ti Němci zrobili? Bo co se z hystoryje pamatuju, byvalo temu naopak. Vztah Muftího Amína al-Husajnyho k temu rakuskemu maliřovi, později vudcovi Řiše, byl vždycky nadstandardni. Jak tvrdival stary Netanjahu, pry mu dokonce radil v kličovych otazkach.

A fčil toto.

Marně přemyšlam, co by za tym mohlo byt.

Že by byli Arabi tak naštvani, že německo-zelena multykulturni scena podporuje ta nesmyslna eletrycka auta, kera v zimě nestartuju a pod vodu hoři?? Tuž to by za tym byt mohlo. Bo jak je zname, ropy maju Arabi dost. Styči kopnut do země a teče. S tu eletryku to je horši, bo na provoz elektrarni potřebujete tež jakesik inženyry. A s tym je problem, bo pokud sleduju proudy plavačku do Evropy, všeci arabšti inženyři už v Evropě su a Arabum zustal enem proletaryjat.

Jacisik inženyři by se snad dali eště zehnat mezi africkyma plavačkama, ale to by museli začat Arabi krast plavačky škaredym italskym babam z polityckych neziskovek a nasilně si je odtahovat do Arabska.

Tuž nevim, jestli je to realne. Ty baby se nevzdaju tak snadno.

Jestli na jakesik rozumne vysvětleni přijdete, tuž napište. Bo to, jak škaredě se Arabi zachovali k řišskemu kancleřovi a naopak, jake lukulske představeni připravili nejvyššimu tajemnikovi země Sovětu, to je do nebe volajici. Chudak kancleř. Tak blbě se naposled asi citil jeho předchudce, když zjistil, že mu zdrhnul asistent a Angličani ho nechtěju pustit zpatky.

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Poruba

Dokument: Projev prezidenta Petra Pavla při udělování vyznamenání 28. října

Vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová,

vážená paní Havlová, vážení nejvyšší ústavní činitelé, vážení vyznamenaní, členové diplomatického sboru, vážení hosté, vážení spoluobčané, už po stopáté slavíme založení naší republiky. (To se pleteš synku, naše republika neslaví 105. výročí)

Je pozoruhodné, jakými změnami si za tu dobu prošla. Dnes jsme v podstatě jiným státem. (No to je věta hodna velikana s IQ107). Rozlohou polovičním.

Přesto se za prvorepublikovým Československem stále ohlížíme. Jeho dvacetileté trvání je pro nás dodnes silnou inspirací. Patřili jsme k nejvyspělejším ekonomikám tehdejšího světa. Byli jsme ostrovem demokracie ve fašismem zmítané střední Evropě. (Petře, fašismus byl Itálii, to je Evropa jižní, ne střední)

Země měla odpovědné a morálně silné vedení v osobě prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. (A Edvarda Beneše, když už mluvíš o první republice). Dosáhli jsme téměř na vrchol. (Na vrchol čeho? My zme někam lezli?)

Samozřejmě, všechno nebylo ani zdaleka dokonalé, ale měli jsme správný směr (který máš na mysli?) a naplňovali vizi vlastního demokratického státu. (Fakt? A proč se teda Slováci odtrhli? Nebyla ta vize blbě nastavena?)

Od konce první republiky se naše území postupně zmenšovalo. (Ne, Petře, v roce 1945 se díky osvobození opět zvětšilo). To ale neznamená, že bychom se měli cítit jako malý stát. Dnes jsme osmou nejlidnatější zemí Evropské unie (Podle Českého statistického úřadu jedenáctou, ale to nevadí). A usilujeme o to, aby náš význam v Evropě i nadále rostl. (Petře, význam se neměří počtem obyvatel. Mět milion vzdělanych lidi neni to same jako mět milion debilu).

Na minulost bychom měli nahlížet férově a sebevědomě. Často se vracíme k našim historickým prohrám – rokům 1938, 48 nebo 68 a obdobím nesvobody, která následovala.

Soustřeďme se ale více na úspěchy – právě na rok 1918 nebo 1989, ale také na vstup do NATO v roce 1999 a rozhodně na náš vstup do Evropské unie v roce 2004. (Synku, ja bych vstup do agresivniho paktu a zahajeni valky dva tydny po našem vstupu raději nezmiňoval. A ta EU, to je pěkny pruser)

V naší historii jsou ale i temné události, na které nemůžeme být hrdí. (O tom si už mluvil, roky 1938, 48, 68. Neopakuj se). Řešením není zavírat před nimi oči. Musíme sebrat odvahu přijmout je a jít dál. Jedině otevřené přijetí minulosti v její pravdivé podobě nás přivede k úplnému vyrovnání se s ní a k pocitu vlastního osvobození. (Synku, ja se necitim ani nevyrovnany, ani neosvobozeny. Pokud maš ty sam take pocity, zajdi k lekaři nebo lekarnikovi).

Možná i kvůli naší složité novodobé historii máme někdy tendence se podceňovat, nevěřit ve vlastní schopnosti a ztrácet naději v lepší budoucnost. (Tež vidiš, jak to ide do hajzlu, co?).

Rád bych tu dnes na tomto pro nás tak symbolickém místě zdůraznil, že důvodů ke zdravému sebevědomí máme mnoho. A to za přítomnosti desítek vyznamenaných, kteří jsou toho tím nejlepším důkazem.

K pozitivnímu pohledu do budoucnosti nepřispívá válka, kterou proti Ukrajině vede Rusko, ani islamistický teror, na který musí reagovat Izrael. My však dnes máme to nejpevnější bezpečnostní ukotvení, jaké jsme kdy v naší historii měli. (Ty se často divaš na ČT, že? Měl bys to omezit).

Vědomí, že jsme součástí nejsilnějšího obranného uskupení na světě, které budí skutečný respekt a ve kterém máme rovnocenný hlas s našimi spojenci, je základem naší jistoty. (Jakože zme si rovni s USA nebo Tureckem? To si robiš srandu).

Zároveň se ale nemůžeme spoléhat jenom na vnější záruky našich spojenců. I v NATO totiž platí: nejdříve sami a pak společně. Proto musíme posilovat naši bezpečnost především vlastními silami. (Nejdřiv sami a pak společně co? CO? Zautočime na suseda, nebo co tym mysliš?).

Naše země leží v srdci Evropy, a je tak zcela přirozené, že jsme součástí Evropské unie. (Švycarsko a Lichtenštejnsko tež leži v srdci Evropy a současti EU nejsou). Projektu, který Evropě přinesl mír a prosperitu. Evropa byla po staletí zmítána množstvím válek, ale od doby, kdy se postupně začala integrovat až do dnešní podoby Evropské unie, spolu její členské státy neválčí.

Unie dává lidem příležitosti, jaké jsme nikdy neměli. (Ale měli, za Rakusko-Uherska). Naše firmy mají k dispozici volný trh, který je pětačtyřicetkrát větší než ten český. Na něm mohou prodávat své výrobky za stejných podmínek jako u nás doma. (A měl bys dodat, že naopak cizi monopoly nam prodavaju svoje vyrobky za jinych podminek, než maju doma).

Společný evropský trh také dává práci lidem v Česku. A ti, co to chtějí zkusit za hranicemi, mohou bez omezení pracovat ve kterékoli ze členských zemí. (Pamatuješ, jak zme ještě 7 roku po vstupu do EU pracovat nesměli a byli zme pro ně špinavci z vychodu?).

Společná evropská pravidla nám garantují nezávadnost zboží a potravin, které se k nám dovážejí. (Maš na mysli ten šrot, kerym nas zapad krmi?). Jejich výsledkem je i výrazně lepší životní prostředí nebo ochrana práv jednotlivců v digitálním světě. (Neblbni, Peťo, GDPR je nesmyslny paskvil).

Je to právě Evropská unie, která investuje nejvíc prostředků do vyrovnávání rozdílů mezi chudými a bohatými regiony. A to mnohem víc, než kolik vynaložily naše vlády z národních zdrojů. (Ty vole, tak tato věta je, jak kdybys přijel znaven z vojenskeho cvičeni. Jak to možeš srovnavat?)

V Evropě můžeme volně cestovat. Stejně tak můžeme svobodně studovat a všude v Evropě se cítit jako doma. Evropa totiž je náš domov. (Tak tos řekl hezky, podobny text jsi opsal ze školniho sešitu, když si psal slohovku na tema RVHP? Přiznej se!).

Společný evropský projekt není bez chyb, ale je to projekt, který má ty nejlepší motivace a cíle. My jsme jeho součástí a my také máme právo a všechny možnosti o něm spolurozhodovat. Není to žádný Brusel, který rozhoduje o nás bez nás. (A to pravo veta si chtěl zrušit proč jako?).

Jsou to Slováci, Poláci, Holanďané, Dánové, Portugalci, Češi a všichni další, kteří společně rozhodují o naší společné Evropě. Ve vlastních rukou máme mnoho nástrojů, kterými můžeme podobu Evropské unie ovlivňovat správným směrem. (Fakt? Ukaž mi ten nastroj!).

Máme podobné šance jako všechny ostatní členské země. Nejsme to my a oni. Jsme Češi a jsme současně Evropané. (Synku, su aji Moravani, nezapominej na to!).

Jsem hrdým Čechem, ale zároveň cítím silnou sounáležitost s Evropou. (Mysliš jako sounaležitost s muslimskou Francii nebo muslimskym Německem? Do teho mě netahej). Česká republika je v zahraničí slyšet a v rostoucí míře v tom dobrém. Na to bychom měli být hrdí.

Po dlouhé době panuje shoda mezi našimi vrcholnými ústavními představiteli na směřování zahraniční politiky. (No a kam teda směřujete? Nesmrdi ti tam vpředu síra?). A jsem rád, že se podařilo najít na tomto poli shodu i s nejsilnější opoziční stranou.

Nemusíme ujišťovat naše spojence v unii, v alianci i v OSN, že se na Česko mohou spolehnout. Oni to ví. (Když mame v alianci spojence, to tam jako mame aji nepřatele? Rozumim temu dobře?).

Naši velikost a důvěryhodnost dokazujeme i činy. Naše pomoc Ukrajině je výrazem hodnot, které sdílíme se svobodným demokratickým světem. (Synku, kvuliva tvojemu vyrazu hodnot na Ukrajině zbytečně umiraju mladi synci).

Jsem hrdý na českou společnost, která ukázala solidaritu a humanitu, když přijala téměř půl milionu uprchlíků z Ukrajiny a když lidé dokázali na pomoc Ukrajině v různých sbírkách vybrat neuvěřitelné částky.

Vedle vědomí, že jsme ochotni pomáhat lidem v nouzi, se navíc ukazuje, že naše otevřenost má i další pozitivní dopady. Dnes jsou uprchlíci z Ukrajiny zapojeni do české ekonomiky, platí daně a pomáhají tam, kde se nám pracovních sil dlouhodobě nedostává. (To sem si nevšim, že by klesla nezaměstnanost).

Už přes 30 let opět žijeme v demokracii. Přesto je u nás podpora demokracie dlouhodobě slabší než v zemích na západ od našich hranic. (A Kefalin, čo rozumietě pod nazvem – podpora demogracie?).

Před 30 lety jsme měli obrovská očekávání. U mnohých se však jejich představy o demokracii nenaplnily a cítí se zklamaní. Mají pocit, že demokracie je příčinou toho, co se v minulých desetiletích nepovedlo.

Tak to ale není. Demokracie je vládou lidu a je to vláda nás všech nám všem. (To se pleteš, synku, to byla Lidová demokracie). A bude jen taková, jakou si ji my všichni, občané naší země, uděláme. Je tedy nejen velkou příležitostí, ale také naší velkou společnou odpovědností.

Všichni máme právo volit si své zástupce, své politiky. (To jsme měli i za socialismu, právo si volit zástupce).A potom je také důsledně sledovat, jak své pozice zastávají a zda je to skutečně ve prospěch občanů. Buďte na své politiky nároční, mě nevyjímaje. (To pravě robim).

Evropou, ale i jinde ve světě, se šíří podbízivé lákadlo populismu a vlády pevné ruky. Populismu, který slibuje, který straší, který si pohrává s nacionální nesnášenlivostí a nedůvěrou ke všemu, co přichází z venku. (No konečně něco, s čim se da suhlasit. Neduvěra k temu, co přichaza zvenku).

Najděme v sobě odvahu a nepodporujme zdánlivě snadnou cestu. (To je blbost, Peťo. To by znamenalo, že z Prahy do Brna bys nejel vlakem ani autem, ale šel bys raději pěšky škarpama přes Vysočinu? Neblbni, vždyť maš IQ107). Chceme být zemí svobodných a sebejistých lidí, nebo se části své svobody vzdáme a odevzdáme se do rukou někoho, kdo slibuje, že se o nás postará? (Každý politik se stará nejdřiv sam o sebe, synku).

Demokracie není snadná cesta a volbami rozhodně nekončí. Každý má šanci přispět. (To su fraze, to raději vyškrtni).

Někteří vstoupí do politické strany nebo místního hnutí ve své obci, protože chtějí změnu. Jiní mohou přispět občanskou aktivitou, konkrétními činy ve svém okolí, tlakem na politiky nebo organizací akcí ve vlastní komunitě. (Ja takhle si to myslel, no dobra…).

Je to společný projekt, ve kterém každý může a měl by hrát svou roli. Jen tak zůstaneme společností svobodných, odpovědných a aktivních lidí, kterou Václav Havel nazýval občanskou společností. (A to si zrobil dobře, žes zminil teho Havla. To je ten, proti keremu tě trenovali?).

Největším bohatstvím České republiky jsou naši lidé. Přesvědčuji se o tom na svých cestách do regionů, ale i při svém setkávání s Čechy v zahraničí.

Jsou to studenti na univerzitách, podnikatelé, inovátoři, ale i lékaři a zdravotníci, vojáci a policisté, učitelé na všech stupních i ti, co se živí vlastníma rukama. (No to ovšem neni tvuj připad, že…).

Zkrátka všichni, kteří k tomu, co dělají, přistupují pozitivně a poctivě. Pokud toto lidské bohatství dokážeme správně rozvíjet, máme na to hrát ve světě první ligu.

Většina z nás pamatuje počátek devadesátých let. Společnost tehdy doslova překypovala energií, očekáváním a odhodláním ke změnám. (A nějak se to posralo, že?).

Chtěli jsme svobodné volby, demokracii, svobodu a tržní ekonomiku. Chtěli jsme na Západ, do Evropské unie a do NATO. A když se to vše pomalu naplnilo, jako bychom ztratili směr a odhodlání. (Mysliš svobodne volby manypulovane medyjalnima hyjenama? Demokracii křivenou Ustavnim soudem? Svobodu nelegalně vstupovat na naše uzemi? Tržni ekonomiku zničenou bolševickyma dotacema?).

Naše ekonomika z části vyčerpala některé z původních výhod, třeba chuť Západu u nás investovat kvůli levné pracovní síle. (To viš, už u nas rozkradli skoro všecko). Musíme tak hledat nové cesty k úspěchu a růstu.

Potřebujeme nový směr, nový plán pro budoucnost této země. Potřebujeme takový směr, který většina společnosti přijme za svůj nový společný cíl. Tak, jako tomu už v minulosti vícekrát bylo. (S tym novym směrem opatrně. Novy směr zme měli aji po okupaci).

Potřebujeme vzdělanou a kvalifikovanou společnost, která dostojí nárokům pracovního trhu zítřka. A takový vzdělávací systém, ve kterém každé dítě bez rozdílu prostředí, ze kterého vychází, bude mít stejné příležitosti uspět. (Zni to hezky, ale citim za tym podporu tych, keři na to nemaju, ale podpořeni budu, bo maju jinu barvu kože).

Potřebujeme ekonomiku mnohem více založenou na inovacích, provázanou s výsledky našeho výzkumu. Proměnit orientaci naší ekonomiky z výrobní na vzdělanostní. (To je hezke, to sem čitaval v osumdesatkach v Rudem Pravu. Řikalo se temu přestavba hospodařskeho mechanyzmu).

Nestačí jen umět produkty kvalitně vyrobit. Největšího přínosu dosáhneme, pokud je lidé u nás nejprve vymyslí, vyrobí, zkompletují, prodají a pak zajistí i servis. (Ty vole! Tak to je myšlenka hodna ekonoma! To zme nevěděli).

Musíme se připravit na nové výzvy, například na to, jak do našich životů zasáhne umělá inteligence nebo klimatická změna. (Synku, když přide klimatycka změna, vem si deštnik nebo oblikni kožich a neotravuj s takyma cypovinama).

Musíme být schopni rychleji odstraňovat rozdíly mezi chudnoucími regiony a zbytkem naší země. Nemůžeme jen přihlížet, jak část země roste a jiné části se dlouhodobě topí v problémech. (Neřikej. A jak to chceš zrobit?).

Musíme motivovat obce i kraje ve všech částech naší země, aby se snažily přitáhnout perspektivní firmy, které nabídnou lidem dobře placenou práci. (Jako že bych měl zajet do Folksvagena, aby přesunul vyrobu z Boleslavi do Hlučina?).

Státní správa musí být efektivnější a musíme jí pro to vytvořit legislativní podmínky, aby mohla rychle postupovat realizace důležitých projektů, například v oblasti bydlení nebo dopravy.

Čeká nás mnoho změn, abychom byli více konkurenceschopní, aby se v naší zemi lépe žilo. (Bouřlivy potlesk!).

Abychom uspěli, měli bychom trochu potlačit naše národně specifické, často zbytečně skeptické myšlení. Není to tak složité, stačí si říci: chceme – můžeme – konáme. (No když tě tak poslucham, raději zustanu skeptycky).

A když to nevyjde napoprvé, zkusíme to znovu a znovu, dokud neuspějeme. A nebo jak říkal otec mladému Bruci Waynovi ve filmu Batman, padáme proto, abychom se naučili znovu vstávat. (Tak na take cypoviny ty čumiš po večerach? Abych ti nezebral ovladač k televizi!).

To, že odvaha, odhodlání, snaha a píle přináší výsledky, nám dokazují příběhy lidí, kterým dnes udělím státní vyznamenání.

Všichni jsou důkazem toho, že překonávání překážek má smysl. Vladislavský sál nikdy nebude dost velký na to, aby se do něj vešly všechny takové příběhy. (Přiběhy se nedavaju do salu, ale do knihovny, Petře).

Ocenění by si stejně tak zasloužily všechny děti, které se nebojí bránit své spolužáky proti šikaně. Rodiče samoživitelé, kteří zvládají péči o své děti bez podpory partnerů. (A to maš na mysli aji ty nezodpovědne baby, kere si pořidily děcko s nezodpovědnym feťakem?).

Všichni, kdo se starají o své blízké s postižením i ti, kteří pomáhají potřebným, které často ani neznají. Jsou to všichni ti, kteří volí cestu dobra, spravedlnosti a poctivosti, i když pro ně ani zdaleka není tou nejpohodlnější.

Je mi obrovskou ctí, že dnes mohu na Pražském hradě přivítat a osobně vyznamenat desítky lidí, kteří svým životem inspirují mnohé z nás a kteří svým osobním příběhem prokázali naší zemi mimořádnou službu.

Tyto osobnosti jsou tím nejlepším vzorem a inspirací pro hledání společného příběhu naší země; pro pojmenování cesty, kterou chceme společně jít dál.

Děkuji Vám za pozornost. (No maš za co, synku. Byla to fuška čitat tu snušku prazdnych frazi…).

(Tak dneska za štyry minus, synku. Douč se to a přiště se těšime na druhy pokus).

 

 

Tak zme se dočkali.

Byvaly člen pionyra (bez funkci), byvaly člen SSM (tež bez funkci), byvaly předseda ZO KSČ a sučasny prezident Česke republiky Petr Pavel, lidem nazyvany PePa Stosedmička, rozdal prvni sadu medajli.

To už je na vyroči vzniku Republiky československe taky zvyk.

Nebudu komentovat papundeklovy proslov, nad kerym aji prezident Klaus pozvedaval oboči. Všecko to mělo taky absurdni nadech. Tajak by to režiroval jakysik autor absurdniho divadla.

Prezident se boji dat medajlu Mašinum za odboj proti komunystum, ale zaroveň se jejich sestra nezdraha přijmut medajlu od teho, proti kerym cely život bojovala jak ona, tak jeji bratři. Že se nestydi zebrat medajlu chartysta/komunysta Pithart, se nedivim. Ale čemu to zrobila Kubiška, kera v době, kdy aktualni prezident hlidal v zelene unyformě ČSLA jeji klidny spanek, mohla zpivat leda tak v kupelce před zrcadlem?

Ladik Mišik odmitnul zebrat medajlu z ruky Zemana. Tuž dobra. Zeman vadil, Pavel už nevadi. Ale možna Ladik nechtěl čekat, až na hradě nebude komunystycky prezident. Bo vzhledem k temu, jak volime, by se tež nemusel dočkat.

Absurdni divadlo mi tež připomina, když osumdesat roku po valce davame medajle chlopum, keři bojovali a umirali (obvykle v Anglii, bo ti z vychoda si zvolili blbu stranu). Je to asi spravne, ale stejně se mi vždycky, když davaju medajlu „in memoriam“ několik desitek roku po jejich smrti, spusti kajsik v hlavě Karlova pisnička „…co tady čumíte? Zkoušíte vzdechnout! Copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout? Z lampasů je nám zle, proč nám sem leze? Kašlu vám na fangle! Já jsem chtěl kněze!“

Nejabsurdnějši ovšem su dvě vyznamenani. To prvni „za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti politiky“ staremu Rychetskemu. Ano, na ty jeho zasluhy v oblasti polityky budeme ještě dluho vzpominat. A to druhe – dat medajlu zakladateli Československa Milanu Rastislavu Štefánikovi, to je absurdyta největši (a to si teho synka važim).

Absurdnějši by už totiž bylo enem jedine – dat medajlu Tomaša Garyka Masaryka samotnemu Tomašovi Garykovi Masarykovi…

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Praskly hrad 

 

 

Donald Trump byl, je a zůstane polírem z Manhattanu. Reaguje podle toho. Nenechá si nic líbit a kompromis považuje často za prohru. Dokáže optimalizovat byznys a umí si poradit s byrokracií. Bohužel je posedlý představou, že mohl s pomocí viceprezidenta Mikea Pence zvrátit výsledek voleb. Pence to znovu jednoznačně popřel. Minulý týden v řeči ke Spolku federalistů zatím nejrozhodněji odmítl Trumpovo opakované tvrzení, že mohl zvrátit výsledek voleb. „Nikdy jsem neměl podobnou pravomoc, prezident Trump se zcela mýlí,“ řekl Pence.

Obávám se, že jediná síla, která může Donalda Trumpa v sebezničující prezentaci zastavit, jsou jeho potomci, pokud budou dostatečně rozhodní. Nevím, kdo proti němu půjde v primárkách. Budou to mít těžké. Podle dosavadních průzkumů mezi republikány má Trump pořád solidní náskok – něco přes 40 % proti 18 % De Santise. Ostatní potenciální kandidáti mají pod 10 %. Na jeho shromáždění v Concore v Texasu přišlo asi 60 000 lidí, což mu jen posílilo sebevědomí, a pravděpodobně to oslabí šanci republikánů na převálcování Kongresu.

Důvěra občanů ve vlády v řadě tradičních demokratických zemí, jako je Německo, USA nebo Austrálie podle celosvětového průzkumu Edelman Trust Barometer vloni výrazně poklesla, zatímco autoritativní režimy jako Čína nebo Spojené arabské emiráty si u obyvatel polepšily. Co jen se to děje, že mi v podkresu zní nápěv:

Proč ta růže uvadá
Kterou jsem ti včera dal
Odpověď mě napadá
Je to tím, že jsem ti lhal

Důvěru ztrácíme, když někdo nebo něco nenaplňuje očekávání. Průzkum sice nezmiňuje Českou republiku, ale myslím, že bychom nedopadli také nejlépe.

V demokracii má mít moc co nejširší mandát, ale množina opravdu vládnoucího lidu se i u nás znovu povážlivě smrskává. Přinejmenším třetina a někdy více než polovina oprávněných voličů nechodí k volbám. A naposledy čtvrtina hlasů navíc propadla, a umocnila tak skutečnost, že vlastně většinou vládne menšina, což je u demokracie trochu paradox.

Ale co, ve svobodných volbách přece může i tak zvítězit konkurence. Jen ty volby, jakkoli svobodné, mají k férovosti daleko. Nebo snad všichni, kdo vstupují do politické arény, disponují stejnou šancí oslovit veřejnost? Pravidelně – pokud vím – o tom rozhodují „osvícené“ redakce veřejnoprávních médií a majitelé médií soukromých, a přidělují prostor a čas ve svém vysílání velmi nerovnoměrně a někoho vyloučí o své vůli zcela. Trochu paradox, zvláště pak u těch, kteří zhusta kritizují ošklivé režimy za zacházení s opozicí, včetně bránění přístupu do médií.

Přitom zvolení reprezentanti toho ve skutečnosti na domácím hřišti nemohou předvést zas tak moc – trochu čutat a poklekat. Pravidla i hřiště totiž většinou lajnuje někdo jiný a rozhodčí se raději běhají přeptat, protože naše liberální demokracie rozhodování rozsáhle „outsourcuje“ pod vlivem nesvaté Trojice: Nejsilnějšího spojence, Největšího souseda a Ducha v podobě Evropské unie. A aby toho nebylo málo, vlády docela ochotně vyjímají ze své pravomoci i velké nadnárodní společnosti. Jak jinak si vysvětlit, že třeba ochrana tajemství a zisků farmaceutických firem dostala přednost před právy vlastních občanů a normami na bezpečnost vakcín, ačkoli zjevně nenaplnily původně deklarovanou účinnost? Inu, paradox.

Také přívlastkem zdůrazněná svoboda je v liberálních demokraciích okrajována s narůstající rychlostí. Prostor kolem nás zhusta kolíkují přibývající paragrafy s příkazy a zákazy, které už nejen určují závadnost činů, ale i projevu, slova, myšlení a cítění. Člověk ani netuší, kolikrát denně poruší zákon nebo nějaký předpis, když třeba ponechá nedovřené okno auta, něco vylije do záchodu nebo vyťuká na sociální síti. V posledních dvou letech pak vše korunovala opatření, která místo epidemie potírala především vybrané skupiny živnostníků a firem, a zahájila vytváření občanů druhé kategorie v principiálním rozporu s vyššími právními normami.

Pojem liberální demokracie tak dnes označuje režim, který je stále méně liberální i demokratický, a to je zcela určitě velký paradox. Jen to není chyba demokracie, je to chyba našeho obelhávání se, když označujeme jako demokracii i to, co demokracií není nebo přestává být. Anebo to vše jen špatně chápu, vždy jsem překlad slova demokracie – „vláda lidu“ chápal ve 4. pádě, ale možná je to v pádě třetím. Buď, jak buď, padá na mě smutek:

Proč ta růže uvadá
Kterou jsem ti včera dal
Je to trochu záhada
Trochu osud trochu žal

Prokletím národů, jejichž občané se dlouhodobě mají materiálně velmi dobře, je pomalá ztráta nezbytnosti osobní svobody. Spokojení občané stále častěji ochotně delegují osobní zodpovědnost státním orgánům, aniž by pociťovali okleštění osobních svobod. Kanada za vlády Justina Trudeaua může být učebnicovým příkladem.

Všechno má své hranice a omezování osobních svobod vládní byrokracií též. Vždycky stačí jen jiskra – a tou se v Kanadě stalo vládní nařízení povinného očkování dopravců, jimiž jsou v Kanadě převážně řidiči kamionů. Povinné očkování a zejména digitální registrace očkovaných prostřednictvím QR kodů v mobilních telefonech vyvolalo řadu protestů, které přerostly v mohutnou neformální organizovanou vlnu. Státní orgány mohou přes tuto aplikaci sledovat pohyb telefonu, a dokonce i stáhnout e-maily a všechny uložené informace, což i podle kanadské ústavy je prolomení ústavních svobod občanstva.

Před měsícem organizátoři založili sbírku na internetové stránce GoMeFund na podporu celonárodní protestní akce řidičů kamionů. Výtěžek byl určen na nákup pohonných hmot pro kamiony, které se měly účastnit protestní jízdy do Ottawy (hlavního město Kanady). Během 3 týdnů se na účtu sešlo 6,5 milionu dolarů.

26. ledna vyjel z Britské Kolumbie protestní konvoj kamionů „Freedom Convoy“. Cestou se přidávali další a další řidiči a koncem týdne měřil konvoj zhruba 70 kilometrů a sestával se asi z 50 000 vozidel.

„Vždycky jsme jen jednu generaci od ztráty osobní svobody,“ pravil kdysi prezident Ronald Reagan. Takový závan nesvobody nebyl nikdy tak silný, jako dnes. Konvoj totiž pokračoval v cestě lemované deseti tisíci lidí s vlajkami a transparenty. Trudeau napřed vystoupil v televizním prohlášení, že „nepatrná“ skupina demonstrujících popírajících principy kanadské demokracie se snaží narušit pořádek, a pak „se hodil marod“.

Ještě v sobotu ráno strašila kanadská média „nedozírnými následky“ protestu řidičů kamionů. Do hlavního města Kanady, Ottawy, dojely mezitím tisíce kamionů i menších nákladních aut a pick-upů. Většina vozů zůstala na okraji města, a před budovou parlamentu se v mrazivém počasí shromáždilo přes deset tisíc lidí. Jsou to jen neoficiální odhady. Žádný oficiální počet zveřejněn nebyl. Protest proti povinnému očkování chvílemi přerostl i v protest proti samotné vládě. Ta demonstraci odsoudila s poukázáním na radikální ultrapravicové organizátory. Tvrzení podpořila i tak směšným důkazem, že jeden z těch deseti tisíců demonstrantů mával americkou konfederační vlajkou. Skutečné incidenty zaznamenány nebyly. Ministerský předseda požadavek protestujících nepřijal. Ukrýval se totiž i s rodinou na utajeném místě.

Nejčastěji se zásluha za jedno z nejdelších období míru a prosperity na Starém kontinentě přičítá Evropské unii, což je nesmysl. Hlavní zásluhu má setrvačnost poměrů studené války i po pádu Berlínské zdi. Hibernace v dříve nastavených podmínkách pokračovala dál, jen Rusko vyklidilo pole. Spojené státy nikoli. Ano, mluvím o hibernaci, protože utlumený stav, kdy jsou některé funkce organismu vypnuty, nejlépe postihuje stav většiny evropských zemí.

Evropa nemusela dlouho řešit žádnou vážnější krizi. Ohníčky – jejich rozfoukávání i hašení – zůstávaly především v působnosti Američanů. Ať již šlo o Balkán, Ukrajinu nebo Blízký východ, hrála Evropa jen vedlejší roli. Setrvačnost hibernace byla pohodlná, zvláště když se se Západem propojila střední a východní Evropa jako nový zdroj pro oživení uvadajícího dotačního socialismu, který se schovává pod termínem společný evropský trh. Budíčky se průběžně objevovaly, ale byly malátně zamačkávány.

První samostatně vytvořenou a nezvládnutou krizí byla vlna ilegální migrace, kdy se německou kancléřkou ražené heslo „Zvládneme to!“ nesetkalo s realitou. Následoval brexit, který by se dal přirovnat k telení ledovců, kdy se od velkého masivu odloupávají menší, schopné leccos potopit. A nyní, za úsvitu ekologickým hyperaktivismem uměle vygenerované energetické krize už slyšíme další praskání ledu, které může kdykoli akcelerovat horký konflikt na Ukrajině. Členské země EU nejsou na něco takového připraveny nejen vojensky, ale ani ekonomicky – nemluvě o deficitu jakéhokoli sdíleného evropanství.

Evropa nemá vlastní armádu, a přes čile bující džungli norem a zákonů nemá ve skutečnosti ani společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, což mimo jiné dokládá i eskapáda s Vrběticemi, a následná „podpora“ ostatních zemí tvrdému postoji Babišovy vlády. Ostatně už dříve se ukázalo, že tam, kde snaživě uvalíme sankce a přijdeme o zakázky, spojenci nás srdnatě nahradí a obchodní výměnu s Ruskem rok od roku zvyšují. Košile zůstaly bližší kabátu.

Evropská jednota je tak iluze, a žádný garant míru a blahobytu. Útvar, který vznikl a existoval za speciálních podmínek studené války, které jsou už do budoucna neudržitelné. Procitnutí nás teprve čeká a bude bolestné, v některých ohledech horší než v roce 1989.