Včera sem čiru nahodu v moji oblibene knajpě Jedova chyša byl svědkem teho, jak zme hrali fotbal proti Turkovi. Ja se tym synkum divim, že se vubec o cosik pokušali. Tajak Nerudova neměla proti Turkovi šancu, tak ani naši fotbalisti, keři se rozhodli vyzkušat jake to bude, když nechaju supeřa hrat power-play, proti Turkovi šancu neměli.

Po zapase byli všeci v knajpě smutni. Nevim čemu. Možna měli dojem, že když vyhrajeme, tak bude chleba levnějši a inflace se proměni v deflaci a uspořene prachy budu mět zas svoju hodnotu. Nic takeho se samozřejmě stat nemohlo.

Přesto bysem nebyl až taky smutny z teho, že Turek v posledni době vyhrava.

Aji my se mame čim chlubit.

Podivejme se třeba na statystyku rvaču. Prvni šestku nam kazi enem jakysik Skot (kdovi, jestli to neni Kelt, kereho zme vyhnali ze Šumavy) a Slovinec. Slovinec je našinec, ten rozumi česky, takže se možeme chvalit tym, že v prvni šestici zme kralovali.

Když si kliknete na tu tabulku, odevřu se vam cele ty statystyky.

Hezka byla aji situace před zavěrečnyma subojama, kdy to vypadalo, že o štyry postupova mista u třetich mančaftu se pobiju enem tymy Rakuska-Uherska.

Nakonec se tam vklinili aji synci z Gruzie, za což našim fotbalistam musim poděkovat, bo se aspoň nemusim bat do te Gruzie jezdit a mistni nas budu mět furt radi, bo zme je nechali poprve v životě postupit na ME do osmifinale a oni su šťastni a raduju se, že chačapuri bude levnějši.

Tuž, co k temu řict na zavěr? Mistrovstvi ve fotbale letos nevyhrajem. Ale kdyby se robilo mistrovstvi v rozhazovani rukama, tak zme jednoznačni mistři.

No vidite, dyť sem vam řikal, že na všeckem blbem se da najit aji cosik pozityvniho.

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Hamburk

Ja už temu nerozumim, nic neni tajak zamlada. Kdysik, když se robily mirove konference, tak se počkalo, až jedna strana prohrala, vitězove pak zrobili spravedlivy mir, přepsali dějiny tak, jak se jim to hodilo a pak žili všeci klidně a šťastně až do te doby, než banky a s nima spřažene ty vojensko-prumyslove komplexy nezjistily, že jim už zas chybi prachy a je na čase vytvořit valku novu.

Netvrdim, že to je idealni řešeni. Vitězove to obvykle přehaňaju, snaži se nahrabat co to da a tym enem urychli přichod nove valky. Po prvni světove tež nemusel ten Wilson slibovat prava narodu na sebeurčeni, když dobře věděl, že třeba Maďarum a Němcum toto pravo přiznat nechce. My mame tež maslo na hlavě. Masaryk tež nemusel podepisovat tu amerycku smluvu ze Slovakama, kde jim nasliboval, že budu mět autonomiju a vlastni bratislavsku vladu. A Beneš tež nemusel krast Rakušakum Valtice, kere nikdy nepatřily Markrabstvi moravskemu, ale po tisice roku patřily Dolnimu Rakusku.

Vždycky ale bylo slušnosti počkat, až jedna strana prohraje a až pak z ni zrobit jednoznačneho vinika celeho konfliktu. Po druhe valce se to tak zrobilo v Postupimi a štyrycet roku byl klid.

Ale fčil se zda, že přišla nova doba. Ukrajinšti a rušti synci si pušťaju na hlavu turecke, amerycke a iranske drony, všeci bojuju do roztrhani těla, a na pozadi tychto svinstev se v jednym z nejdražšich světovych hotelu ve švycarskem Burgenštoku sejdu papalaši z osumdesati zemi a dyskutuju o miru, když se přitem eště nevi, kera strana to vyhraje.

Stary Bidet, jeden z hlavnich strujcu valky, nepřijel vubec. Babu, keru poslal misto sebe, to druhy den přestalo bavit a odjela. Asi na nakupy. Japonsky premier tež. Teda jako dodom, bo co by tež ve Švycarsku nakupoval, když v Japonsku všecko ma, že? Britsky premier, kery před dvěma rokama zakazal podepsat Zelenskemu mirovu smluvu, nepřijel tež, bo misto něho už Anglistanu vladne jakysik muslimak. Německy kancleř tež předčasně zdrhnul. No a tak byzme mohli pokračovat.

Kura, kdo celu tu šaškarnu financoval?

Obavam se, že kdosik z mojich dani. Co, Fiala? Neviš o tym cosik?

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Dolni Lhota

„Protože toto už není tvá země a nikdy už jen tvá nebude. 

Oblékej se úctyhodněji v souladu s jinými kulturními kruhy a ber ohledy na náboženské pocity diskriminované menšiny.

Každodenní rasismus začíná u odívání.“

Taky plagatek visel u autobusoveho banhofa v severoněmeckem městečku Lübz. Tak co, Andělko? Když večer usinaš, nestraši tě ze spani ta věta „Výr šafendáz“? Nezrobilas kajsik chybu? Kdybys čitavala glosy Miry Macka, dobře bys věděla, že pokud přivedeš na jedno uzemi dva kmeny, tak je to enem otazka času, než životaschopnějši kmen zvitězi, vyžene nebo povraždi chlopy toho slabšiho kmene a přivlastni si jejich baby a děcka.

Když sem tak sledoval severni Němce, nemam pocit, že by byli tim životaschopnějšim kmenem…

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Dojčlant

PS: Komentář z Německa: „Místostarosta městečka Lübz napsal, že autor plakátu „neznámý“. Internetové vyhledávání plakátu nás zavedlo na videoplatformu Bitchute. Je tam videokanálu „The Vulgar Analysis“, ve kterém muž říká, že mají „nové plakáty“ (od minuty 1:12). Součástí je i plakát, který je k vidění v příspěvku na Facebooku. Ve videu youtuber říká: „Bylo pro mě důležité vykreslit dotyčnou bílou ženu jako jasného agresora a muslimské migranty jako jasné sympatizanty a zároveň zůstat dostatečně rafinovaný, aby se celá věc stala realistickou je to, co chce pro diváky plakátu Vytvořte pocit, že „ochrana menšin, která je prezentována tak neškodně“, by pro ně mohla být hrozbou (od 1:30).“ Odkaz na originál zprávy i video je tady.

Nebyt Kazachstana, mohlo by se aktualni Mistrovstvi v hokeju jmenovat Mistrovstvi NATO. Stejně si myslim, že vystrnaděni Ruska a Běloruska maju na svědomi tymy Polska a Brytanyku, keři by se na taku velku sutěž nikdy nedostaly, a tak se museli zbavit nepřitela timto zpusobem.

Pravda, Brytanyci raz dokonce vyhrali Olympijadu v hokeju, ale oni se tym nechlubi, bo to bylo v šestatřicatem v Garmišu a sledoval je sam Adolf, což se dneska nesmi řikat.

Mezitym ovšem roste napěti na všeckych frontach. V Gruzii probiha regulerni pokus o převrat s cilem zapalit jižni Kavkaz a odevřet druhu frontu.

Rus se začal posunovat od severu u Charkova. Zaroveň na žadost Armenu stahuje svoje jednotky z jižni Armenyje, zatimco Azerbajčan si od nas odvezl česke houfnice Dita a slibil, že za ně zaplati plynem.

Doufam teda, že nema na mysli fosgen či cosik podobneho. Každy ovšem tuši, na co asi ty hufnice Azerum budu, enem debil si mysli, že to je na obranu proti holubum. Až se Rus stahne z pohraničnich stanovišť v jižni Armenyji, pak už nic Azerum nezabrani anektovat si zangezursky korydor a propojit tak turkicke staty od Turecka přes Nachičevan, Azerbajčan Turkemystan, Kyrgystan až po činsku hranicu.

No a zatimco naši synci čumi na Mistrovstvi NATO v hokeju, Pražaci poskakuju po nuselskem mostě a vyřvavaju „Kdo neskače neni Čech“, tak nad našim uzemim bylo zahajene desetidenni letecke cvičeni Lví usili.

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Libava

Mimo obrazovky našich režimnich televizi se už hezkych par tydnu připravuje novy Majdan, tedy barevna revoluce, tentokrat v gruzinskem Tbilisi.

Barevne revoluce se pod podobnym scenařem odehravaju už přes sto roku, mohli byzme připomenut prvni barevnu revoluci – tu rudu, z roku 1917, kdy stary Trocky nabral od ameryckych bankeřu finančni zdroje, sednul na loď, po cestě přibral plešateho Lenina a spolu pak vlačkem Intercity dorazili do Ruska, kere naprosto rozvratili na desitky roku dopředu.

Ale to je pro mnohe přiliš daleko. Někeři by si mohli pamatovat barevnu revoluci z roku 1989, tu zname pod nazvem sametova, kdy bylo třeba pomoci fejkňus ze štvavych vysilaček dostat lidi do ulic. Tenkrat k temu stačila jedna fama o pseudomrtvole a za tři dni byly statisice lidi v ulicach,

Doba pokročila, neda se nic robit, dneska už by zprava o ubitem študakovi nikoho do ulic nedostala, a tak bylo třeba začit použivat silnějši munyci. Mohli byzme si povidat o barevnych převratach v Beogradu, Damašku, Tbilisi, nebo pravě v Kyjevě. Když se tam barevna revoluca ani po třech měsicach nedařila, šahli organyzatoři k vražděni a vysledkem bylo přes sto mrtvych – demonstrantu aji policajtu, tenkrat v unoru roku 2014 na Majdanu. Neda se nic robit, taka barevna revoluce, to neni jak prace s buzolu, mile děti. Obzvlaště, když zme do teho investovali sedum miliard dolaru, že Viktorko Nulandova?

Takže fčil, za oponu medyjalnich nesmyslu, Ružovych zahrad, Mistrovstvi světa NATO v hokeju a podobnych her pro hlupe, se nam formuje novy Majdan.

Ubozi Gruzini, věřici, že na ně Evropska Unyja (v překladu EuroSajuz) čeka s napřaženyma rukama, vychazaju do ulic a volaju po pokroku. Kdyby tak tušili, co je čeka…

Enem by mě zajimalo, jak zme daleko od střilani ze střech, střilani na ulicach, zapalovani policajtu… a jestli se zas jakasik Viktorka Nulandova prokecne, kolik to tentokrat stryka z USA stalo milijard…

Buch ochraňuj duvěřivy gruzinsky lid…

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Tbilisi

PS: Přimy přenos Majdanu možete sledovat TADY. Jeden z prorežimnich webu hlasi eskalaci situace už v dnešni noc, kdy maju statisice demonstrantu paralyzovat hlavni město. Dle slovniku tych mladych, krasnych, progresivnich lidi:

„S naší neúnavnou jednotou v lásce k vlasti – strávme spolu noc a ráno, nedovolme poslancům vstoupit do budovy parlamentu a nadále jednat proti vůli lidu, Evropské unii a Ústavě“ , – uvedeno v prohlášení vydaném pořadateli. Pro informaci, schůze právního výboru, kde by se měl ve třetím čtení projednávat návrh zákona „O transparentnosti zahraničního vlivu“, je naplánováno na 13. května v 9:00.

Třeti ročnik „Zubereckých chodníčků“, tedy Česko-Slovenskych rozhovoru a přatelskych setkani Čechu, Slovaku, Moravanu a Slezanu proběhl letos v dubnově-zimni atmosfeře zapadnich Tater.

Byla to přijemna, poetycka odpoledne se zajimavyma lidma, ale o tym sem mluvit nechtěl. Bo zajimave bylo ne to, co tam zaznělo, ale aji to, co zaznit nemohlo, bo autorka jedneho přispěvku se nakonec do Zuberca nedostala.

Ale každopadně je jeji přispěvek tak duležity, že považuju za nutnost mět ho tady na blogu Radia Universum. Bo jestli se opozice proti režimu citi podobně tajak v osumdesatkach, tak cosik neni dobre…

Ladik Větvička

ZDRAVICE

Milí přátelé,

mrzí mě, že se letošních Zubereckých chodníčků nemohu zúčastnit. Podobná setkávání jsou velmi důležitá, protože se při nich potkávají a poznávají lidé, které pojí skutečný vztah k zemi, do které se narodili a na jejíž budoucnosti jim záleží.

V poslední době se pocitově vracím do mladých let a to formou dejá vu. Dnes stejně jako před čtyřiceti lety patřím k občanské opozici vůči režimu, mé texty a texty mých přátel jsou zveřejňovány na nezávislých webech, což je dnešní podoba někdejšího samizdatu.

Cenzura, která byla tehdy a je i dnes ústavou zakázaná, funguje a desítky lidí jsou trestně stíhány za protirežimní názory. Existují sdružení na jejich obranu a podporu. V domách mého mládí to byl VONS (Výbor na obranu nepravedlivě stíhaných), dnes je to PRAK (společenství Proti restrikcím a kriminalizaci).

PRAK jsem založila společně s Janem Schneiderem také signatářem Charty 77, členem je i Dr. Josef Skála, komunista, docent Radim Valenčík – bývalý komunista a několik současných pravicovách intelektuálů. Jak je to možné? Snadno. Současný režim totiž nevídaným způsobem žene dohromady lidi různých politických názorů, které pojí pud sebezáchovy a pocit odpovědnosti ke své zemi a k její budoucnosti. Zásadním důvodem pro vzájemnou spolupráci napříč politickým spektrem a proti současnému režimu je i hrozba světové války. Na rozdíl od mého mládí je ale dnes slovo MÍR na indexu. V tom je současný režim zvrhlejší než ten, o kterém jsme si mysleli, že jsme jej v listopadu 1989 statečně svrhli. Zřejmě to byla spíš v zákulisí domluvená výměna než revoluční svržení. A ani k tomu nebylo zapotřebí mnoho statečnosti. Tu naopak budeme potřebovat nyní, abychom bez ohledu na nálepkování ze strany “objektivních veřejnoprávních” médií, dál šířili pravdu o stavu našeho světa vezdejšího a hledali možnosti, jak jej zachránit. Naši předkové měli na hledání pravdy téměř kopyrajt. Nápis na prezidentské standardě PRAVDA VÍTĚZÍ je stále platný a závazný, přestože na Hradě momentálně sídlí převlékač uniforem i názorů.

Milí přátelé, přeji letošním Zubereckým chodníčkům správný směr, dobrou atmosféru a pevnou víru. Nakonec skutečně všechno dopadne dobře. A pokud ne, tak to ještě není konec, jak věděl už John Lennon.

Lenka Procházková

Tak nam protektoratni medyja kromě teho, že předvedla našeho draheho sudruha premijera při prachmizerne angličtině, hrdě oznamila, že si naš „Aspik instytut“ zrobil chvilu času, aby se zašel mrknut na hokej.

A tak mu zas zrobili medvědi službu. Mi snad teho brněnskeho boraka začne byt lito, jak se ku němu ti zli novinaři chovaju. Tytulky sice halasně oznamovaly, že se šel podivat na zapas Washing Capitals – Boston Brufeins, kaj za ty Brufeiny hraje haviřovsky synek Pastrňak. Akorat medyja zapomněla, že česky hokejovy fanouš velice dobře vi, že za ty Washingy hraje moskevsky synek Ovečkin.

A tak se trochu obavam, jak to asi ten naš brněnsky Aspik vydrži, až se vrati a všeci mu budu vyčitat, že se šel podivat na teho Ovečkina, kery je podle našeho největšiho mysliciho brankařa enem „reklamou na zabijani lidi„.

Ovšem nejvice lito mi je teho největšiho mysliciho brankařa. Až ten se dozvi, že Fijala přispěl na Ovečkinovu vyplatu, može mu aji cevka prasknut a bude tahat nohu.

Což by nas mrzelo. Rači mu to neřikejte…

Ladik Větvička, hokejovy specialista Radia Universum, fanouš Washing Brufeins

Ja, a tady mate tu fajnu angličtinu – „Ind strýc of Majtaun“:

https://www.facebook.com/share/v/iaStX65FzQejmMSk/

Raz se mě kdosik ptal, co mě bavi na robotě spisovatela a blogařa. Odpověděl sem, že nejhezči na tym je, že člověk dostane přiležitost setkat se s mnoha zajimavyma lidma, s keryma by se jinak velice težko setkal.

Jarek Bašta byl jednim z takych lidi. V řadach socanu kdysik před čtvrt stoletim na mě pusobil jako neohrabany medvidek myval. Později mě velice překvapily informace v jedne z knižek Dana Landy, kde vypravěl o Jarkovi jako o člověkovi, s kerym stravil dluhe dyskuze o hystoryji. Když sem měl poprve možnost se s Jarkem setkat, to už bylo dluho pote, co robil velvyslanca v Kyjevě aji v Moskvě, byl sem překvapeny jeho informacema o jeho celoživotnim koničku – jimž byla neenem hystoryja, ale aji archeologia.

Aji proto mi zrobil radost, když se pochvalně zminil o moji knižce hovoru mezi štyrma (tehdy) bezvyznamnyma lidma – Leninem, Stalinem, Hytlerem a Masarykem – „Osudove setkani 1913“.

Dnes se životni cesta tohoto synka uzavřela. Připomeňme si ho v zajimavych rozhovorach Jany Bobošikove, bo v oficialnich medyjach se o něm asi mnoho nedozvime…

A ja si jej připomenu jeho textem z loňskeho ledna, kery mi věnoval jako předmluvu do moji knižky „Prezidentske kecy“.

Tenkrat by mě nenapadlo, že to byl, bohužel, asi jeden z jeho textu poslednich…

Jarek Bašta, 15. 05. 1948 – 8. 04. 2024

Předmluva prezidentského kandidáta

Poslední knihu Ladika Větvičky jsem si přečetl se smutnou radostí.Nebylo to ani tolik kvůli jejímu obsahu, ale době, kdy jsem ji četl a dával dohromady tuto předmluvu. Ladik udělal neuvěřitelnou věc – shrnul do knížky své novinové rozhovory za posledních sedm let, a vyvrátil tak starou pravdu, že není nic tak starého a nezajímavého jako včerejší noviny.

On sám se (se sebeironií) označil za porubskou babu Vangu a dokládá to citáty ze svých rozhovorů, případně ze svého úspěšného blogu na iDnes (úspěšného adminům navzdory).
Vidím dva hlavní důvody, proč Větvičkovy blogy, glosy a rozhovory přesahují rámec každodennosti. První z nich je jeho všeobecný přehled, znalosti a přístup člověka z praxe, který o ničem nemá iluze a
z toho čerpá naději, že věci se nakonec vydají svou logickou cestou.

Druhou příčinu jeho úspěšného psaní bych hledal v tom, že všechno glosuje s odstupem. Nikoliv časovým, ale geografickým, v souladu s tím jak ho jeho práce a toulavé nohy prohánějí po celém světě.
Prezidentské kecy jsou také knihou bilanční. Rekapituluje svou patnáctiletou dráhu blogera a spisovatele, stručně představuje své knihy, nejen ty už vydané, ale zahlédl jsem tam také náznak nových, ještě nedopsaných.

Připomíná mi to shrnutí po konci poločasu a výhled na možné pokračování v šest hodin po válce v Jedové chýši v Porubě.

Obávám se totiž, že jeho přání ze závěru Keců, aby se protentokrát s tou svou předpovědí konečně seknul, a bylo to jinak, se mu nevyplní. Evropa vstupuje do své kritické fáze připomínající rok 1914 a stále přibývá těch, kdo se války nejen nebojí, oni se na ní dokonce těší.

Takže může dojít i na jeho starší knihu „Osudové setkání 1913“. Kvůli tomu se ale můžeme zlobit jen sami na sebe.

Jaroslav Bašta, kandidát na prezidenta republiky, leden 2023, Praha

Tuž sem se spolu se zastupama ukrajinskych děvuch vydal vlakem na Podkarpatsku Rus, abych spolu s nima oslavil svatky teho chlopa s hřebikama, kery pak Řimanum zdrhnul z uzavřene jeskyně.

Bylo to pěkne, fajne a hezke. Teda jako až na chovani slovenskych uředniku, keři jak za bolševika tym děvucham při zpatečni cestě šmatrali v taškach, vybirali z nich svačiny a cokoliv, co připominalo klobasku nebo platek šumky a vybirali nesmyslne poplatky, třeba 3,75€ za likvidaci klobasky, nelegalně putujici přes šanghajsku hranicu.

Ale to se da pochopit, bo praca celniho uřednika je hrdinna a čestna a zabranili tym intoxikaci českeho naroda klobasku, kera na rozdil od tych našich obsahuje opravdove maso.

A za to jim budiž vysloveno poděkovani, bo ordnung je ordnung.

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Čop 

„Čo tam fotíš?“ ozvalo se za mnu na nastupišťu košickeho nadraži.

Otočil sem se a prohlidnul si jakehosik udržbařa v oranžove unyformě, kery připominal spiš bezdomovca nebo přislušnika Pomocne straže VB, než pracovnika hrdeho na svoje ajzenboňacke řemeslo.

„Duhu, vole. Copak to nevidiš?“ mavnul sem a ruku opsal obluk, bo nadherna barevna duha oddělovala svojim tvarem černe mraky od bilych husakovych panelaku na pozadi.

„Čo si mysliš, že som kokot? Ty fotiš ty tanky, čo?“

„Tanky? Jake tanky? Ja tam vidim enem bagr Komatsu! Jak tě napadlo, že by se bagr mohl maskovat jako tank?“ reagoval sem s udivem.

„Tak nielen že zo mňa robíš kokota! Aji sám si kokot! Ty nevidíš ty žlté americké tanky Abrams za tým bagrom Komatsu?“ přišel ke mně a ukazovačkem pichal kajsik za štvrtu kolej.

„Nevidim. Ja už dvacet roku nic nevidim. Vidim tady vepředu taky žluty bager Komatsu a vzadu vidim jakesik fleky, ale to musí byt tež bagry, ni? Tuž řekni mi, co by tu robily amerycke tanky? Vzbuřil se vam Lunik, že musite pacifikovat obyvatelstvo?“

Podival se na mě a bylo vidět, že mě lituje. „Ty to naozaj nevidiš? To su americké tanky a jedú bojovať za svobodu na Ukrajinu,“ odpověděl s vážnym kzychtem.

Zakyval sem hlavu. „Čo mi to tu táraš? Žluty može jezdit možna tak Jančura z Regiodžetem. Žluté tanky nemožu jet na Ukrajinu! To by byla sabotáž. Jestli to sú fakt žlute tanky, musime zavolat štátnu bezpečnosť,“ šahnul sem do kapsy, vytahnul mobil a začal vyťukavat 158.

Chytil mě za ruku. „Něrob kokotiny, oba nás zatknú. Prečo chceš volat políciju?“ podíval se na mě starostlivě.

„Copak to nevidiš? Kdosik chce obětovat naše amerycke spojence. Nemože přece poslat žlute tanky na Ukrajinu.“

„Jaj? A prečo nie?“

„Prečo? Bo na Ukrajině je černozem. Chapeš, jak bude asi vypadat žluty tank na černozemi? To je idealni cil. To je to same, jak by kdosik do ostravske krčmy plne banikovcu posadil pražskeho homoseksuala ve sparťanskem dresu rumunskych barev a přikazal by mu, aby svojim tenkym hlaskem volal „smrt Baniku! Chapeš, jak dluho by přežil?“

Udržbař se zamyslel. „Jaj? Kurva, asi maš pravdu. Prežil by tak dlho, ako žlty tank na ukrajinske černozemi.“

„Přesně, pičo!“

„Dobre, volaj 158, ale ja sa zdekujem, ja s tu polityku nechcu mět nic společneho. A že je natreli na žlto namiesto na černo, nie je môj problem,“ dodal a vydal se k podchodu.

Zrobil sem eště par fotek, než se amerycke tanky, dočasně umistěne na Slovensku, vydaly směrem k Čierne při Čope branit slovenske uzemi před ruskym agresorem…

Ladik Větvička, 28. marca 2024, 15:00, Košice