Ladislav Větvička: Vzpominka na Jarka Baštu

Raz se mě kdosik ptal, co mě bavi na robotě spisovatela a blogařa. Odpověděl sem, že nejhezči na tym je, že člověk dostane přiležitost setkat se s mnoha zajimavyma lidma, s keryma by se jinak velice težko setkal.

Jarek Bašta byl jednim z takych lidi. V řadach socanu kdysik před čtvrt stoletim na mě pusobil jako neohrabany medvidek myval. Později mě velice překvapily informace v jedne z knižek Dana Landy, kde vypravěl o Jarkovi jako o člověkovi, s kerym stravil dluhe dyskuze o hystoryji. Když sem měl poprve možnost se s Jarkem setkat, to už bylo dluho pote, co robil velvyslanca v Kyjevě aji v Moskvě, byl sem překvapeny jeho informacema o jeho celoživotnim koničku – jimž byla neenem hystoryja, ale aji archeologia.

Aji proto mi zrobil radost, když se pochvalně zminil o moji knižce hovoru mezi štyrma (tehdy) bezvyznamnyma lidma – Leninem, Stalinem, Hytlerem a Masarykem – „Osudove setkani 1913“.

Dnes se životni cesta tohoto synka uzavřela. Připomeňme si ho v zajimavych rozhovorach Jany Bobošikove, bo v oficialnich medyjach se o něm asi mnoho nedozvime…

A ja si jej připomenu jeho textem z loňskeho ledna, kery mi věnoval jako předmluvu do moji knižky „Prezidentske kecy“.

Tenkrat by mě nenapadlo, že to byl, bohužel, asi jeden z jeho textu poslednich…

Jarek Bašta, 15. 05. 1948 – 8. 04. 2024

Předmluva prezidentského kandidáta

Poslední knihu Ladika Větvičky jsem si přečetl se smutnou radostí.Nebylo to ani tolik kvůli jejímu obsahu, ale době, kdy jsem ji četl a dával dohromady tuto předmluvu. Ladik udělal neuvěřitelnou věc – shrnul do knížky své novinové rozhovory za posledních sedm let, a vyvrátil tak starou pravdu, že není nic tak starého a nezajímavého jako včerejší noviny.

On sám se (se sebeironií) označil za porubskou babu Vangu a dokládá to citáty ze svých rozhovorů, případně ze svého úspěšného blogu na iDnes (úspěšného adminům navzdory).
Vidím dva hlavní důvody, proč Větvičkovy blogy, glosy a rozhovory přesahují rámec každodennosti. První z nich je jeho všeobecný přehled, znalosti a přístup člověka z praxe, který o ničem nemá iluze a
z toho čerpá naději, že věci se nakonec vydají svou logickou cestou.

Druhou příčinu jeho úspěšného psaní bych hledal v tom, že všechno glosuje s odstupem. Nikoliv časovým, ale geografickým, v souladu s tím jak ho jeho práce a toulavé nohy prohánějí po celém světě.
Prezidentské kecy jsou také knihou bilanční. Rekapituluje svou patnáctiletou dráhu blogera a spisovatele, stručně představuje své knihy, nejen ty už vydané, ale zahlédl jsem tam také náznak nových, ještě nedopsaných.

Připomíná mi to shrnutí po konci poločasu a výhled na možné pokračování v šest hodin po válce v Jedové chýši v Porubě.

Obávám se totiž, že jeho přání ze závěru Keců, aby se protentokrát s tou svou předpovědí konečně seknul, a bylo to jinak, se mu nevyplní. Evropa vstupuje do své kritické fáze připomínající rok 1914 a stále přibývá těch, kdo se války nejen nebojí, oni se na ní dokonce těší.

Takže může dojít i na jeho starší knihu „Osudové setkání 1913“. Kvůli tomu se ale můžeme zlobit jen sami na sebe.

Jaroslav Bašta, kandidát na prezidenta republiky, leden 2023, Praha

Ladislav Větvička: Velikonoce na Ukrajině

Tuž sem se spolu se zastupama ukrajinskych děvuch vydal vlakem na Podkarpatsku Rus, abych spolu s nima oslavil svatky teho chlopa s hřebikama, kery pak Řimanum zdrhnul z uzavřene jeskyně.

Bylo to pěkne, fajne a hezke. Teda jako až na chovani slovenskych uředniku, keři jak za bolševika tym děvucham při zpatečni cestě šmatrali v taškach, vybirali z nich svačiny a cokoliv, co připominalo klobasku nebo platek šumky a vybirali nesmyslne poplatky, třeba 3,75€ za likvidaci klobasky, nelegalně putujici přes šanghajsku hranicu.

Ale to se da pochopit, bo praca celniho uřednika je hrdinna a čestna a zabranili tym intoxikaci českeho naroda klobasku, kera na rozdil od tych našich obsahuje opravdove maso.

A za to jim budiž vysloveno poděkovani, bo ordnung je ordnung.

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Čop 

Ladislav Větvička: Žlute tanky Abrams na ukrajinske černozemi

„Čo tam fotíš?“ ozvalo se za mnu na nastupišťu košickeho nadraži.

Otočil sem se a prohlidnul si jakehosik udržbařa v oranžove unyformě, kery připominal spiš bezdomovca nebo přislušnika Pomocne straže VB, než pracovnika hrdeho na svoje ajzenboňacke řemeslo.

„Duhu, vole. Copak to nevidiš?“ mavnul sem a ruku opsal obluk, bo nadherna barevna duha oddělovala svojim tvarem černe mraky od bilych husakovych panelaku na pozadi.

„Čo si mysliš, že som kokot? Ty fotiš ty tanky, čo?“

„Tanky? Jake tanky? Ja tam vidim enem bagr Komatsu! Jak tě napadlo, že by se bagr mohl maskovat jako tank?“ reagoval sem s udivem.

„Tak nielen že zo mňa robíš kokota! Aji sám si kokot! Ty nevidíš ty žlté americké tanky Abrams za tým bagrom Komatsu?“ přišel ke mně a ukazovačkem pichal kajsik za štvrtu kolej.

„Nevidim. Ja už dvacet roku nic nevidim. Vidim tady vepředu taky žluty bager Komatsu a vzadu vidim jakesik fleky, ale to musí byt tež bagry, ni? Tuž řekni mi, co by tu robily amerycke tanky? Vzbuřil se vam Lunik, že musite pacifikovat obyvatelstvo?“

Podival se na mě a bylo vidět, že mě lituje. „Ty to naozaj nevidiš? To su americké tanky a jedú bojovať za svobodu na Ukrajinu,“ odpověděl s vážnym kzychtem.

Zakyval sem hlavu. „Čo mi to tu táraš? Žluty može jezdit možna tak Jančura z Regiodžetem. Žluté tanky nemožu jet na Ukrajinu! To by byla sabotáž. Jestli to sú fakt žlute tanky, musime zavolat štátnu bezpečnosť,“ šahnul sem do kapsy, vytahnul mobil a začal vyťukavat 158.

Chytil mě za ruku. „Něrob kokotiny, oba nás zatknú. Prečo chceš volat políciju?“ podíval se na mě starostlivě.

„Copak to nevidiš? Kdosik chce obětovat naše amerycke spojence. Nemože přece poslat žlute tanky na Ukrajinu.“

„Jaj? A prečo nie?“

„Prečo? Bo na Ukrajině je černozem. Chapeš, jak bude asi vypadat žluty tank na černozemi? To je idealni cil. To je to same, jak by kdosik do ostravske krčmy plne banikovcu posadil pražskeho homoseksuala ve sparťanskem dresu rumunskych barev a přikazal by mu, aby svojim tenkym hlaskem volal „smrt Baniku! Chapeš, jak dluho by přežil?“

Udržbař se zamyslel. „Jaj? Kurva, asi maš pravdu. Prežil by tak dlho, ako žlty tank na ukrajinske černozemi.“

„Přesně, pičo!“

„Dobre, volaj 158, ale ja sa zdekujem, ja s tu polityku nechcu mět nic společneho. A že je natreli na žlto namiesto na černo, nie je môj problem,“ dodal a vydal se k podchodu.

Zrobil sem eště par fotek, než se amerycke tanky, dočasně umistěne na Slovensku, vydaly směrem k Čierne při Čope branit slovenske uzemi před ruskym agresorem…

Ladik Větvička, 28. marca 2024, 15:00, Košice